%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Vernor</first-name><last-name>Vinge</last-name></author>
<book-title>Hlubina na nebi</book-title>
<lang>cs</lang>
<keywords>ebook</keywords>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Vernor</first-name><last-name>Vinge</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>948c55c5-b773-49aa-8cf8-9f2f4432a4d5</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<publisher>***</publisher>
<year>2008</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><p><strong>Po tisících letech hledání stojí lidé před prvním kontaktem s nehumanoidní rasou.</strong></p>
<p><strong>Záhadné chování hvězdy OnOff přilákalo nezávisle na sobě hvězdné flotily Qeng Hp a Emergentú. Objevily Arachnu - planetu obývanou Pavouky. Jejich civilizace slibuje netušené možnosti. Díky spolupráci obou ras může lidstvo udělat obrovský technolpgický skok. Jenže cíle obou flotil jsou rozdílně. Qeng Ho jsou svobodní mezihvězdní obchodníci a emergenti krutí a nelítostní otrokáři. Vše tak nezadržitelně směřuje k tragickému</strong></p>
<p><strong>kon</strong><strong>fliktu...</strong></p>
<p><strong>Hlubina na nebi dostala v roce 1999 cenu HUGO za nejlepší román.</strong></p>
<p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Při úniku vzduchu z malých prostor přišli většinou všichni přítomní o život. A přišli o něj velice rychle. Tomasu Nauovi nechtěně zachránil život jeden z jeho strážných. Tung se právě ve chvíli, kdy se plášť roztavil, vyprostil z bezpečnostních pásů a vyrazil směrem k průlezu. Unikající vzduch je strhl všechny, ale Tung se zrovna ničeho nedržel a byl k otvoru nejblíže. Hlavou narazil do průrvy ve stěně a vtáhlo ho to do ní až po pás.</p>
<p>Qiwi se nějak podařilo udržet u zaseknutého průlezu taxíku. Teď už měla otevřený i průlez na L1-A. Otočila se zpátky, chytila svého otce a zvedla ho k přechodové komoře za sebou. To všechno jedním plynulým pohybem, téměř jako by tančila. Nau se teprve vzpamatovával, když se otočila podruhé, zahákla se nohou za smyčku na stěně, natáhla ruku a chytila ho konečky prstů za rukáv. Jemně zatáhla, a když k ní připlul blíž, chytila ho pevně a strčila do bezpečí.</p>
<p><emphasis>Do bezpečí. A to bylo před pěti sekund</emphasis><emphasis>ama</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>málem po mně. </emphasis>Kolem hlasitě syčel unikající vzduch. Poškozený zámek přechodových komor se mohl každou sekundu rozpadnout.</p>
<p>Qiwi se odvrátila od průlezu. „Jdu ještě pro Marliho a pro Cireta.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong><image xlink:href="#_2.jpg" /></strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>VERNOR VINGE</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Vernor Vinge v nakladatelství</p>
<p><strong>FANTOM Print</strong></p>
<p>Oheň nad Hlubinou – Pád Straumli</p>
<p>Oheň nad Hlubinou – Planeta spárů</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong><image xlink:href="#_3.jpg" /></strong></p><empty-line /><p><strong>VERNOR VINGE</strong></p>
<p><image xlink:href="#_4.jpg" /></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Copyright © 1999 Vernor Vinge</p>
<p>Translation © Tomáš Richter</p>
<p>Cover © Petr Willert</p>
<p>ISBN 80-86354-42-3</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Poulu Andersonovi.</p>
<p>Když jsem se učil psát vědeckofantastickou literaturu, měl jsem spoustu úžasných vzorů, ale ze všech pro mne znamenala nejvíc práce Poula Andersona. Kromě toho Poul zásobil jak mne, tak celý svět obrovským pokladem překrásných, zábavných příběhů – a pokračuje v tom i nadále. Co se mě osobně týče, nikdy nezapomenu Poulovi a Karen Andersonovým pohostinnost, s jakou přivítali jistého mladého spisovatele vědeckofantastické literatury v šedesátých letech dvacátého století.</p>
<p>V. V.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>PODĚKOVÁNÍ</strong></p>
<p>Můj vděk za rady a pomoc zasluhují tito lidé: Robert Cademy, John Carroll, Howard L. Davidson, Bob Fleming, Leonard Foner, Michael Gannis, Jay R. Hill, Eric Hughes, Sharon Jarvisová, Yoji Kondo, Cherie Kushnerová, Tim May, Keith Mayers, Mary Q. Smithová a Joan D. Vingeová.</p>
<p>Jamesi Frenkelovi jsem velice zavázán za skvělé úpravy, které v této knize provedl, a za pomoc při problémech s předchozími rukopisy.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>POZNÁMKA AUTORA</strong></p>
<p>Tento román se odehrává ode dneška za několik tisíc let. S našimi jazyky a způsobem zápisu souvisí jen vzdáleně. Výslovnost první slabiky slova „Qeng Ho“ je stejná jako u anglického výrazu „checker“ – „revizor“. (Trixie Bonsolová by věděla proč!) 1</p>
<p><strong>Prolog</strong></p>
<p>Ta štvanice se táhla přes více než sto světelných let a osm století. Po celou dobu to bylo tajné pátrání, do něhož nebyli zasvěceni dokonce ani někteří z jeho účastníků. Zpočátku to byly hlavně zakódované dotazy ukryté v rádiovém vysílání. Míjela desetiletí a staletí. Objevovaly se sice stopy v podobě výpovědí těch, kteří s Mužem tehdy letěli, jenže ty se zase značně rozcházely: Muž teď byl sám a stále více se vzdaloval; Muž zemřel ještě předtím, než pátrání vůbec začalo; Muž měl válečnou flotilu a vracel se, aby na ně zaútočil.</p>
<p>S postupem času se začaly ty nejpravděpodobnější teorie rýsovat. Důkazy byly natolik závažné, že jisté lodě změnily své letové plány a promrhaly celá desetiletí jen kvůli tomu, aby vypátraly další stopy. Tyto zajížďky a zpoždění sice stály nedozírné sumy peněz, ale ztráty utrpěly jen ty největší obchodnické Rodiny, takže o nich téměř nikdo nevěděl. Rodiny byly tak bohaté a toto pátrání natolik důležité, že si s tím ani nikdo těžkou hlavu nedělal. Pátrání se totiž zúžilo: Muž cestoval sám jako nejasná hrstka několika identit, jako série několika jednorázových zaměstnání na bezvýznamných obchodních lodích, na nichž neustále směřoval právě k tomuto koutu vesmíru.</p>
<p>Štvanice se zúžila ze stovky světelných let na padesát, potom na dvacet – a jen na několik soustav.</p>
<p>Nakonec se pátrání zaměřilo na jedinou planetu v samotném srdci vesmíru. Teď už mohl Sammy postavit flotilu jen kvůli tomu, aby celou akci dokončila. Posádka, a dokonce ani většina majitelů lodí skutečný cíl mise neznala, ale jemu se konečně naskytla slušná šance celé pátrání dotáhnout do konce.</p>
<p>Sammy sestoupil na Triland osobně. Tentokrát mělo výjimečně smysl, aby tento zvláštní úkol zastal sám kapitán flotily. Z celé flotily byl totiž jediný, kdo se s Mužem už někdy setkal tváří v tvář. A vzhledem k tomu, jaké popularitě se jeho flotila v těchto končinách těšila, se mohl směle pustit do křížku s kterýmkoli v úředním šimlem, který by se mu eventuálně postavil do cesty. To byly sice dobré důvody… ale Sammy by tady dole byl v každém případě. <emphasis>Tak dlouho jsem čekal a za chvilku už ho konečně budeme mít.</emphasis></p>
<p>„A proč bych vám asi tak měl někoho pomáhat hledat? Nejsem vaše chůva!“ Drobný muž zacouval do své kanceláře. Dveře za jeho zády byly na pět centimetrů pootevřené. Sammy zahlédl jakési dítě, jak na ně bázlivě pokukuje. Mužík dveře zabouchl. Změřil si pohledem strážníky z Lesního, kteří Sammyho do budovy zavedli. „Tak já vám to teda řeknu ještě jednou: Já se starám jenom o síť. Jestli jste to, co potřebujete, nenašli tam, tak to ode mě zkrátka nikdo nedostane.“</p>
<p>„S dovolením,“ poklepal Sammy na rameno nejbližšímu strážníkovi. „S dovolením.“ Protáhl se řadami svých ochránců.</p>
<p>Správce si všiml, že se k němu prodírá někdo vysoký. Natáhl se ke svému stolu. <emphasis>No nazdar. </emphasis>Pokud by teď zrušil ty databáze, co má na síti, tak by z něj nedostali už vůbec nic.</p>
<p>Vzápětí však tomu chlapíkovi ztuhly rysy. Zděšeně na Sammyho vytřeštil oči. „Pane admirále?“</p>
<p>„Ehm, ‚pane kapitáne flotily’, mohu-li poprosit.“</p>
<p>„Jistě, jistě! Díváme se na vás teď ve zprávách každý den. Prosím! Posaďte se. Ono je to pátrání pro vás?“</p>
<p>Jeho chování se rázem změnilo, jako když se květina rozevře zářícímu slunci. Qeng Ho se u místních zřejmě těšili stejné popularitě jako u ministerstva lesního hospodářství. Za pár vteřin už místní správce dat – „soukromý detektiv“, jak si sám říkal – otevřel záznamy a spustil vyhledávací programy. „…hm. Takže nemáte jméno ani kloudný popis, jenom pravděpodobné datum příletu. Dobrá, takže podle Lesního se ten, koho hledáte, teď údajně jmenuje ‚Bidwel Ducanh’.“ Sklouzl pohledem stranou na mlčící strážníky a usmál se. „Ti, když mají málo informací, tak z toho většinou vykouzlí nějakou pitomost, to by jim šlo. V tomhle případě…“ Provedl cosi s vyhledávacími programy. „A jo, vlastně teď, když ho hledám, tak si vzpomínám, že jsem o něm něco zaslechl. Je to tak šedesát, sto let, co si tady udělal docela jméno.“ Osoba, která se zničehonic objevila, se skrovnou sumou peněz a s mimořádnou schopností upoutat na sebe pozornost. Během třiceti let se mu podařilo získat dotace od několika významných společností, a naklonil si dokonce i ministerstvo lesního hospodářství. „Ten Ducanh o sobě tvrdil, že je z města, ale žádnej bojovník za svobodu to teda nebyl. Chtěl investovat do nějakýho šílenýho dlouhodobýho projektu. Co to jenom bylo? Chtěl…“ Soukromý detektiv vzhlédl od textu, který studoval, a upřel zrak na Sammyho. „Chtěl sehnat peníze na expedici na hvězdu OnOff!“</p>
<p>Sammy jenom přikývl.</p>
<p>„Sakra! Kdyby se mu to tehdy povedlo, tak už mohl mít Triland výpravu na půlce cesty.“ Detektiv chvíli mlčel, jako by v duchu přemítal nad promarněnou příležitostí. Znovu se podíval do záznamů. „A ono se mu to taky málem povedlo, abyste věděl. Teda planetu, jako je ta naše, by mezihvězdná výprava zruinovala. Ale před šedesáti lety se na Trilandu zastavila jedna loď Qeng Ho. Ti samozřejmě letovej plán nějak předělávat nechtěli, ale někteří z těch, co do Ducanha cpali peníze, doufali, že by jim mohli pomoct. Jenže ten Ducanh s tím nechtěl nic mít a s těma Qeng Ho se nakonec ani nebavil. Potom už mu nikdo moc nevěřil… a tak přestal bejt vidět.“</p>
<p>Tohle všechno mělo ministerstvo lesního hospodářství v záznamech. Sammy řekl: „Ano. Nás zajímá, kde je tento člověk teď.“ V uplynulých šedesáti letech nebyla v soustavě Trilandu ani jedna mezihvězdná loď. <emphasis>Je tady!</emphasis></p>
<p>„Aha, takže podle vás by jako mohl něco vědět, něco, co by se mohlo hodit i po tom, co se stalo za ty poslední tři roky?“</p>
<p>Sammy v sobě potlačil narůstající vztek. Trocha trpělivosti, co mu to udělá po tolika staletích čekání? „Ano,“ řekl laskavým tónem, „vždycky se hodí prověřit všechny možnosti, že ano?“</p>
<p>„Přesně tak. To jste na tom pravým místě. Já vím o městě i to, po čem se lidi z Lesního ani neobtěžovali pídit. A taky vám fakt chci pomoct.“ Prohlížel přitom jakési vyhledávací analýzy, takže to nebyl zase tak úplně ztracený čas. „Ty neznámý rádiový signály to tady všechno změní a já chci, aby moje děcka –“</p>
<p>Najednou se detektiv zamračil. „Hm! Tak jste toho Bidwela nakonec přeci jenom propásli, pane kapitáne. On už je totiž deset let po smrti.“</p>
<p>Sammy na to nic neřekl, ale vlídný výraz mu zřejmě nevydržel; drobný mužík sebou trhl, když k němu znovu vzhlédl. „To – to je mi vážně líto, pane. Třeba tady po sobě něco nechal, nějakou závěť nebo tak.“</p>
<p><emphasis>To ne! Ne, když jsem tak blízko. </emphasis>Ovšem byla to možnost, kterou si Sammy pořád uvědomoval. Ve vesmíru plném pomíjivých životů a mezihvězdných vzdáleností to přeci byla naprosto všední věc. „Předpokládám, že nás zajímají jakákoliv data, která tu po sobě ten člověk mohl zanechat.“ Jeho slova zněla prázdně. <emphasis>No, tak aspoň to už skončilo </emphasis>– tím by to všechno shrnul nějaký přičinlivý analytik tajné služby.</p>
<p>Detektiv bušil do svých přístrojů a cosi si brumlal. Ministerstvo lesního hospodářství ho neochotně prohlásilo za jednoho z nejlepších ve městě, zavedených tak šikovně, že jim ani nedokázali zabavit vybavení a ovládnout je. S nepředstíranou vervou se skutečně snažil nějak pomoci… „Možná nějaká závěť existuje, pane kapitáne, ale na síti Grandville není.“</p>
<p>„Takže nějaké jiné město?“ To, že Lesní rozdělilo síť podle jednotlivých měst, nevěstilo pro Triland nic dobrého.</p>
<p>„…to ani ne. Podívejte se, ten Ducanh zemřel v hospici svatýho Xupere, v tom, co je v Lowcinderu. A vypadá to, že jeho majetek zůstal těm mnichům. Ti by se ho za nějakej slušnej dar určitě vzdali.“ Vrátil se pohledem ke strážným a rysy mu ztvrdly. Možná poznal toho nejstaršího z nich, komisaře městské bezpečnosti. Ti už by rozhodně z mnichů vypáčili, co by chtěli, a nemuseli by dávat vůbec nic.</p>
<p>Sammy vstal a soukromému detektivovi poděkoval; to, co říkal, znělo jako pouhá fráze dokonce i jemu samotnému. Jakmile vykročil směrem ke dveřím a ke svému doprovodu, detektiv rychle obešel pult a vyrazil za ním. Sammy si s rozpaky uvědomil, že tomu muži nikdo nezaplatil. Otočil se zpátky, protože k němu najednou pocítil jistou dávku sympatie. Člověka, který se přihlásí o své peníze tváří v tvář nepřátelským vojákům, obdivoval. „Tady máte,“ začal Sammy, „můžu vám –“</p>
<p>Chlapík však jen zvedl ruce. „Ne, to není třeba. Ale rád bych vás požádal o jednu takovou laskavost. Víte, mám velkou rodinu, nejchytřejší děcka, co jste kdy viděl. Ta společná výprava z Trilandu vyrazí až tak za pět, deset let, že? Nemohl byste nějak zařídit, aby moje děti, třeba jenom jedno z nich –?“</p>
<p>Sammy naklonil hlavu na stranu. Laskavosti ohledně mise – to byla drahá záležitost. „Tak to je mi moc líto, pane,“ řekl nejvlídnějším hlasem, na jaký se zmohl. „Vaše děti budou muset projít konkursem jako kdokoliv jiný. Ať na škole pořádně studují. Ať se zaměří na vypsané specializace. Pak budou mít největší šanci.“</p>
<p>„Ano, pane kapitáne! To je přesně to, co jsem po vás chtěl. Mohl byste zařídit –“ Polkl a upřel pohled na Sammyho, jako by tam ostatní ani nebyli. „Mohl byste zařídit, aby je na tu školu pustili?“</p>
<p>„Samozřejmě.“ Trochu dohlédnout na vstupní požadavky Sammymu nevadilo ani v nejmenším. Pak mu došlo, co ten muž vlastně říká. „Postarám se o to, pane.“</p>
<p>„Děkuju vám. Děkuju!“ Strčil Sammymu do ruky svou vizitku. „Tady je moje jméno a tak. Budu se snažit, aby to bylo pořád aktuální. Nezapomeňte na to, prosím vás.“</p>
<p>„Ne, ehm, pane Bonsole, já na to nezapomenu.“ Byla to klasická dohoda Qeng Ho.</p>
<p>Město se pod letadlem z Lesního zmenšovalo stále víc a víc. Grandville mělo sice jen půl milionu obyvatel, ale ti byli nacpaní do jedné obrovské chudinské čtvrti, nad níž se vzduch tetelil letním horkem. Kolem se táhly lesy Prvních usedlíků na několik tisíc kilometrů daleko – nefalšovaná panenská divočina.</p>
<p>Vystoupali vzhůru k průzračně blankytné obloze a zamířili na jih. Sammy si trilandského šéfa městské bezpečnosti, který seděl hned vedle něj, nevšímal; zrovna teď neměl potřebu ani chuť hrát si na diplomata. Navázal spojení se svou zástupkyní. Před očima se mu rozběhlo automatické hlášení Kiry Lisoletové. Sum Dotran změnu letového plánu odsouhlasil: Celá flotila poletí na hvězdu OnOff.</p>
<p>„Sammy!“ Do automatického hlášení se vložil Kiřin hlas: „Tak jak to šlo?“ Kira Lisoletová byla jediná z posádky, kdo o štvanici věděl.</p>
<p>„No –“ <emphasis>Ztratili jsme ho,</emphasis><emphasis> Kiro. </emphasis>Jenže nahlas to Sammy říct nemohl. „Podívej se sama, Kiro. Posledních dva tisíce sekund mýho záznamu. Teď letím ještě zpátky do Lowcinderu… ještě je potřeba proklepnout jednu poslední věc.“</p>
<p>Následovala odmlka. Lisoletová zvládala procházení záznamů po indexech rychle. Za chvíli zaslechl, jak si pro sebe zaklela. „Fajn… ale hlavně tu poslední věc proklepni pořádně, Sammy. Už jsme si párkrát mysleli, že jsme ho ztratili.“</p>
<p>„Takhle ještě ne, Kiro.“</p>
<p>„Já ti jen říkám, ať si na to posvítíš pořádně.“ Měla v hlase cosi ostrého jako břitva. Část flotily patřila jejím lidem. Sama byla majitelkou jedné lodi. Vlastně byla na této misi jediným výkonným majitelem. Většinou to žádný problém nebyl; Kira Pen Lisoletová uvažovala rozumně téměř za jakýchkoliv okolností. Tohle byla právě jedna z výjimek.</p>
<p>„Já to zvládnu, Kiro. Však to víš.“ Sammy si uvědomil, že šéf trilandské bezpečnosti sedí hned vedle něj – a vzpomněl si, co před chvílí čistě náhodou zjistil. „Jak to jde nahoře?“</p>
<p>Odpověděla bezstarostně, trochu omluvným tónem: „Skvěle. Dostala jsem papíry z doků. Ty nabídky na průmyslový měsíce a doly na asteroidech vypadají slušně. Pracujeme na detailech. Pořád si ještě myslím, že můžeme být vybavení a mít na palubě specialisty tak za tři sta megasekund. Však víš, jak se Trilanďani chtějí na tuhle misi dostat.“ Vycítil z jejího hlasu úsměv. Měli sice kódované spojení, ale ona věděla, že na jeho konci není bezpečno. Triland pro ně byl zákazník a co nevidět to měl být partner, ale oni si museli uvědomovat, co si dovolit mohou a co ne.</p>
<p>„Výborně. A na ten seznam něco dopiš, jestli to tam ještě není: ‚V rámci zajištění maximální odbornosti posádky specialistů <emphasis>závazně požadujeme, </emphasis>aby měli do univerzitních programů ministerstva lesního hospodářství přístup všichni, kdo úspěšně splní naše testy, a nikoliv pouze potomci Prvních usedlíků.’“</p>
<p>„No jasně…“ Uplynula sekunda, než jí to došlo. „Pane jo, jak jsme mohli něco takovýho vynechat?“ <emphasis>Vynechali jsme to, protože někteří blbci jsou prostě nevyzpytatelní.</emphasis></p>
<p>O tisíc vteřin později se k nim začal zespodu přibližovat Lowcinder. Byli zhruba třicet stupňů jižně od rovníku. Zmrzlá pustina, která se prostírala kolem, připomínala záběry trilandského rovníku před pěti sty lety, ještě než spustili První usedlíci skleníkový efekt a začali budovat ekologii pozemského typu.</p>
<p>Lowcinder se nacházel poblíž středu parádní černé skvrny, která vděčila za svůj vznik staletím „radiačně neškodných“ raketových plynů. Byla to největší trilandská pozemní raketová základna, ačkoliv město samotné bylo v současné době špinavé a rostlo stejně pomalu jako všechna ostatní města na planetě.</p>
<p>Letadlo přepnulo pohon na vrtule, plulo nad městem a pomalu klesalo níž a níž. Slunce bylo hodně nízko nad obzorem a v ulicích už vládl soumrak. S každým kilometrem však jako by se ulice stále více rozšiřovaly. Mohutné budovy ustupovaly krychlovým buňkám, které snad byly kdysi nákladními kontejnery. Sammy zachmuřeně přihlížel. První usedlíci se po několik staletí snažili vybudovat překrásnou planetu; ta se jim teď chystala vybuchnout pod nohama. To byl u planet přetvořených na typ Země obvyklý problém. Existovalo přinejmenším pět přijatelných způsobů, jak tyto planety udržet v rozumném stavu. Ovšem pokud První usedlíci a jejich „ministerstvo lesního hospodářství“ nehodlali přistoupit ani na jediný z nich… tak by taky už nemusela žádná civilizace existovat, až se jejich flotila vrátí. Bude si muset někdy brzy promluvit s představiteli vládnoucí vrstvy, a to pěkně od plic.</p>
<p>Letadlo přistálo mezi hranatými příbytky a on se vrátil zpátky do reality. Sammy se spolu se svou ochrankou z Lesního brodil sněhovou břečkou. Na schodech budovy, ke které se blížili, ležely hromady krabic s ošacením – dary? Jeho doprovod je obloukem obešel. Potom všichni vyšli nahoru po schodech a byli uvnitř.</p>
<p>Vedoucí hospice si říkal bratr Song a věkově vypadal, jako by byl těsně před smrtí. „Bidwel Ducanh?“ Sklouzl nervózně pohledem ze Sammyho. Jeho tvář bratr Song sice nepoznal, zato ministerstvo lesního hospodářství znal dobře. „Bidwel Ducanh před deseti lety umřel.“ Lhal. <emphasis>Lhal.</emphasis></p>
<p>Sammy se zhluboka nadechl a rozhlédl se po špinavé místnosti. Najednou si sám sobě připadl přesně tak nebezpečný, jak ho líčily různé fámy. <emphasis>Bůh mi</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>odpusť, ale udělal bych cokoliv, jen abych z tohohle chlápka dostal pravdu.</emphasis><emphasis> </emphasis>Podíval se znovu na bratra Songa a pokusil se o přátelský úsměv. Zřejmě se mu to tak úplně nepovedlo; stařec o krok ustoupil. „Hospic je místo, kam chodí lidé umírat. Je to tak, bratře Songu?“</p>
<p>„Je to místo, kde všichni žijí až do té doby, dokud se jejich čas nenaplní. Veškeré peníze, které nám lidé přinesou, používáme k tomu, abychom pomohli těm, kteří k nám přijdou.“ Ve zvrácené situaci, která na Trilandu panovala, nabýval primitivismus bratra Songa děsivý význam. Pomáhal těm nejzuboženějším chudákům, co mu síly stačily.</p>
<p>Sammy zvedl ruku. „Uhradím vám na sto let dopředu rozpočet každého hospice vašeho řádu… když mě zavedete k Bidwelu Ducanhovi.“</p>
<p>„Já –“ Bratr Song se znovu o krok přiblížil a ztěžka se posadil. Vycítil, že by to Sammy mohl myslet vážně. Možná… Pak se však stařec na Sammyho podíval se zoufalým odhodláním v očích. „Ne. Bidwel Ducanh před deseti lety umřel.“</p>
<p>Sammy přešel na druhou stranu místnosti a chytil starcovo křeslo za opěrky. Sklonil se až těsně k jeho tváři. „Vy přece znáte ty lidi, co jsem přivedl s sebou. Pochybujete snad o tom, že stačí, abych jim řekl, a oni to tady rozeberou všechno do posledního kousku? A myslíte, že když nenajdeme to, co hledám, tady, tak že neuděláme to stejné s každým hospicem vašeho řádu na celé téhleté planetě?“</p>
<p>Bylo jasné, že o tom bratr Song nepochybuje. Ministerstvo lesního hospodářství dobře znal. I tak však chvíli byla v Sammym malá dušička, že s bratrem Songem nepohne ani to. <emphasis>A pak už mi nezbude než udělat to, co budu muset. </emphasis>Najednou jako by se ve starci cosi zlomilo a on se tiše rozplakal.</p>
<p>Sammy od jeho křesla poodstoupil. Uběhlo několik vteřin. Stařec přestal plakat a ztěžka se postavil. Na Sammyho se ani nepodíval, ani ho nijak nevybídl, ať jde za ním. Prostě se jen vyšoural z místnosti ven.</p>
<p>Sammy a jeho doprovod ho následovali. Šli za ním v řadě dlouhou chodbou. Z té je obešla hrůza. Nebylo to ani tak přítmím a porouchaným osvětlením nebo mokrými skvrnami na stropě či špinavou podlahou. Na chodbě seděli na pohovkách nebo na kolečkových křeslech lidé. Seděli a civěli… do prázdna. Sammy si napřed myslel, že mají na očích huds nebo že hledí kamsi do dáli, možná na sdílené projekce. Koneckonců, někteří něco povídali a jiní zase složitě gestikulovali rukama. Pak si ale všiml, že jsou nápisy na stěnách <emphasis>namalované. </emphasis>Kromě holé, odprýskávající stěny už tam zkrátka nic k vidění nebylo. A trosky lidí, které seděly na chodbě, měly v očích nepřítomný a prázdný pohled.</p>
<p>Sammy kráčel těsně za bratrem Songem. Mnich si drmolil cosi sám pro sebe, ale jeho slova přeci jen dávala smysl. Mluvil o Muži: „Ten Bidwel Ducanh na nikoho zrovna moc hodný nebyl. Byl to člověk, který vám mohl být sympatický, ze začátku… hlavně ze začátku. Říkal, jak je strašně bohatý, ale nakonec nám nedal vůbec nic. Prvních třicet let, když jsem byl ještě mladý, se dřel víc než kdokoliv jiný. Zastal i tu nejšpinavější a nejtěžší práci. Ale ke všem se choval hrozně. Pořád se jen posmíval. Dokázal sedět celou noc vedle umírajícího pacienta a potom si z toho dělat legraci.“ Bratr Song sice mluvil v minulém čase, ale po několika vteřinách Sammymu došlo, že se ho o ničem přesvědčit nesnaží. Song dokonce ani nemluvil sám k sobě. Bylo to, jako by promlouval za někoho, o kom věděl, že má co nevidět zemřít. „A potom, jak roky ubíhaly, mohl stejně jako my všichni pomáhat stále méně. Mluvil o svých nepřátelích a o tom, že by ho zabili hned, jak by ho našli. Když jsme mu slíbili, že ho ukryjeme, tak se jenom smál. Nakonec mu zůstala jen ta jeho krutost – a té měl bohatě.“</p>
<p>Bratr Song se zastavil před velkými dveřmi. Nad nimi byl honosně vyvedený nápis: KE SLUNEČNÍ MÍSTNOSTI.</p>
<p>„Ducanh je ten, co se bude dívat na západ slunce.“ Dveře však mnich neotevřel. Stál se skloněnou hlavou tak, aby se kolem něj dalo projít.</p>
<p>Sammy vykročil, aby se kolem něj protáhl, ale pak se ještě zarazil a řekl: „Ještě k tomu placení, co jsem o něm mluvil: pošleme ho vašemu řádu na účet.“ Stařec však k němu pohled nezvedl. Jen Sammymu plivl na bundu, prodral se mezi policisty a odcházel pryč.</p>
<p>Sammy se otočil a vzal za kliku dveří.</p>
<p>„Pane?“ To byl komisař městské bezpečnosti. Tento napůl policista a napůl úředník k němu přistoupil a tiše promluvil: „Ehm. My jsme pro vás tuhle eskortu dělat nechtěli, pane. Tohle měli dělat vaši lidi.“</p>
<p><emphasis>He? </emphasis>„V tom s vámi souhlasím, pane komisaři. Tak proč jste mě je teda potom nenechali vzít s sebou?“</p>
<p>„O tom jsem já nerozhodoval. Podle mě si asi nahoře mysleli, že budou strážníci vypadat o něco diskrétněji.“ Policista uhnul pohledem. „Podívejte se, pane kapitáne, já vím, že vy Qeng Ho hned tak nezapomínáte.“</p>
<p>Sammy přikývl, ačkoliv se toto tvrzení týkalo spíše zákaznických civilizací než jednotlivců.</p>
<p>Policista mu konečně pohlédl do očí. „Tak fajn. My jsme svou práci odvedli. Postarali jsme se o to, aby se nic o tom vašem pátrání nedostalo k tomu vašemu… cíli. Ale toho chlápka vám neodděláme. Nebudeme se zrovna dívat; nebudeme vám v tom bránit. Ale já vám ho neoddělám.“</p>
<p>„Aha.“ Sammy v duchu odhadoval, kam přesně by na škále morálky tenhle chlapík zapadl. „No, pane komisaři, kromě toho, abyste se mi nijak nepletli do cesty, už po vás ani víc chtít nebudu. Všechno už zařídím sám.“</p>
<p>Policista krátce přikývl. Ustoupil, a když Sammy otevřel dveře „sluneční místnosti“, dovnitř za ním nešel.</p>
<p>Vzduch byl chladný a zatuchlý, což byla ve srovnání s vlhkou, páchnoucí chodbou změna k lepšímu. Sammy sešel dolů po setmělém schodišti. Byl sice stále ještě v budově, ale teď už jen částečně. V těchto místech se kdysi nacházel vchod přímo z ulice. Nyní byl celý prostor ohraničený pásy umělohmotné fólie, takže vzniklo něco na způsob zastřešeného nádvoří.</p>
<p><emphasis>Co když je na tom stejně jako ti chudáci v chodbě? </emphasis>Ti vypadali jako pacienti, s nimiž si už lékaři nevěděli rady. Nebo jako oběti nějakého šíleného vědce. Vědomí rozcupované na kousíčky. To byl konec, o kterém sice ještě nikdy vážně neuvažoval, ale teď…</p>
<p>Sammy sestoupil až na poslední schod. Za rohem bylo vidět světlo. Otřel si ústa hřbetem ruky a dlouho jen tak mlčky stál.</p>
<p><emphasis>Tak do toho. </emphasis>Sammy vykročil do velké místnosti. Vypadala jako část parkoviště, ale byla zastřešená poloprůsvitnou umělohmotnou fólií. Nebylo zde žádné topení a dírami ve fóliích se protahoval průvan. Po celém prostranství byly roztroušeny židle s postavami zachumlanými do dek. Seděly a nebyly ani natočené nějakým konkrétním směrem. Některé civěly přímo do šedivé vnější zdi.</p>
<p>Sammy téměř nic z toho nevnímal. Na opačném konci místnosti totiž dopadal dovnitř trhlinou ve stropě nebo snad nějakým světlíkem kužel slunečního světla. Do středu tohoto kuželu se podařilo dostat jen jediné osobě.</p>
<p>Sammy pomalu kráčel místností a z postavy, která seděla v rudozlaté záři západu slunce, nespouštěl oči. Její rysy sice vykazovaly podobné znaky jako Rodiny Qeng Ho, ale nebyla to ona tvář, kterou si Sammy pamatoval. Na tom však nesešlo. Muž si ji mohl už dávno nechat změnit. Kromě toho měl Sammy v bundě čtečku DNA a kopii Mužova pravého genetického kódu.</p>
<p>Muž byl zachumlaný v přikrývkách a na hlavě měl tlustou pletenou čepici. Nehýbal se, ale zdálo se, že cosi pozoruje, že pozoruje západ slunce. <emphasis>Je</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>to on. </emphasis>Pocit jistoty se dostavil bez jakékoliv racionální myšlenky, jako by se přes něj převalila vlna emocí. <emphasis>Možná to nemá v hlavě úplně v pořádku, ale</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>je to on.</emphasis></p>
<p>Sammy si vzal volnou židli a posadil se proti postavě ve světle. Uplynulo sto sekund. Dvě stě. Poslední paprsky zapadajícího slunce pohasly. Muž civěl do prázdna, ale chlad na tváři ho z letargie vytrhl. Pohnul hlavou, krátce se kolem sebe rozhlédl a zdálo se, že si všiml, že za ním někdo přišel. Sammy otočil hlavu, aby mu tvář ozářilo soumračné nebe. V očích toho druhého se cosi objevilo, zmatek, vzpomínky, které se vynořily z hloubi nitra.</p>
<p>Zničehonic Muž vymrštil ruce k Sammyho obličeji.</p>
<p>„Ty!“</p>
<p>„Ano, pane. Já.“ Osm století pátrání bylo u konce.</p>
<p>Muž si v kolečkovém křesle nervózně poposedl a urovnal si přikrývky. Několik vteřin mlčel, a když konečně promluvil, slova se z něj drala přerývaně: „Věděl jsem, že mě ti… vaši budou ještě pořád hledat. Cpal jsem sice prachy do těch podělanejch Xuperů, ale stejně jsem pořád věděl… že to nebude stačit.“ Znovu si na křesle poposedl. V očích měl zvláštní lesk, který Sammy nikdy předtím neviděl. „Nech mě hádat. Nakonec se do toho pustila každá Rodina. Na každý lodi Qeng Ho bude někdo, kdo mě hledá.“</p>
<p>Celkové rozměry pátrání, které ho tedy nakonec přeci jen odhalilo, si nejspíš ani nedokázal představit. „My vám nechceme nijak ublížit, pane.“</p>
<p>Muž se chraplavě zasmál; ne snad tak, že by chtěl něco namítnout, ale rozhodně nedůvěřivě. „To je přesně ta moje zatracená smůla, že na Triland pošlou zrovna tebe. Ty jseš dost chytrej na to, abys mě našel. Měli z tebe udělat něco lepšího, Sammy. Měl jsi bejt aspoň kapitán flotily, a ne tady dělat nájemnýho vraha.“ Zase si poposedl a zajel rukou pod sebe, jako by se chtěl poškrábat na zadku. Co tam měl? Hemeroidy? Rakovinu? <emphasis>No nazdar, vsadím</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>boty, ze sedí na pistoli. Celý ty léta na to čekal a te</emphasis><emphasis>ď </emphasis><emphasis>ji má zastrčenou v těch</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dekách.</emphasis></p>
<p>Sammy se předklonil. Muž si z něj dělal legraci. Dobrá. Třeba to je jediný způsob, jak s ním bude chtít mluvit. „Takže se na nás konečně usmálo štěstí, pane. Mě konkrétně napadlo, že byste tady mohl být kvůli OnOff.“</p>
<p>Kradmé šátrání v přikrývkách na okamžik ustalo. Starci se přes obličej přehnal opovržlivý výraz. „Je akorát padesát světelnejch let odsud, Sammy. Nejbližší astronomická záhada k Lidskýmu vesmíru. A vy srabi Qeng Ho jste tam ještě nebyli ani jednou. Zajímaj vás akorát ty vaše tučný zisky, nic jinýho.“ Rezignovaně mávl pravou rukou a levá si zatím razila cestu přikrývkami stále hlouběji. „Ale co, takový jsou stejně všichni lidi. Osm tisíc let na to čumí dalekohledem a jsou z toho akorát dva blbý průlety, tomu teda říkám výkon. Já jsem si říkal, že třeba takhle blízko už seženu lidi na výpravu. Třeba bych tam něco mohl najít, něco úžasnýho. <emphasis>A pak, až bych se vráti</emphasis><emphasis>l –</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>Znovu se mu v očích objevil onen zvláštní lesk. Tak dlouho snil svůj pošetilý sen, až mu nadobro propadl. A Sammymu došlo, že Muž není jenom troska. Že je to prostě blázen.</p>
<p>Jenže dluhy vůči bláznovi jsou pořád ještě dluhy.</p>
<p>Sammy se naklonil ještě blíž. „Však se vám to mohlo podařit. Prý tudy letěla loď, zrovna když měl ‚Bidwel Ducanh’ největší moc.“</p>
<p>„Jenže to byli Qeng Ho. Ti ať jdou do prdele! S váma už nechci mít vůbec nic.“ Šátrání levé ruky ustalo. Nejspíš už tu pistoli našel.</p>
<p>Sammy se natáhl a zlehka se dotkl přikrývek, pod nimiž měl Muž levou paži schovanou. Nechtěl ho zadržet, bylo to chápavé gesto… a prosba ještě o chvíli strpení. „Phame. Teď už existuje důvod, proč vyrazit k OnOff. Dokonce i pro Qeng Ho.“</p>
<p>„Hm?“ Sammy nevěděl, zda to byl dotek, jeho slova nebo jméno, které nezaznělo takovou dobu – něco však způsobilo, že se starý muž zarazil a poslouchal dál.</p>
<p>„Před třemi lety, když jsme byli pořád ještě na cestě sem, zachytili na Trilandu vysílání odněkud z okolí hvězdy OnOff. Byl to jiskrový rádiový vysílač, jaký by mohla sestrojit civilizace po úpadku, pokud by přišla o všechny technologie. Spustili jsme antény a začali jsme to zkoumat. To vysílání je něco jako ručně vyťukávaná morseovka, i když lidské ruce a reflexy by takový rytmus nikdy vytvořit nedokázaly.“</p>
<p>Stařec otevřel ústa a zase je zavřel, ale nic se neozvalo. „To není možný,“ řekl konečně velice tiše.</p>
<p>Sammy cítil, jak se usmívá. „Je zvláštní tohle slyšet zrovna od vás, pane.“</p>
<p>Znovu ticho. Muž sklonil hlavu. Potom řekl: „A máte to. A já to prošvihnu o pitomejch šedesát let. A vy, když se sem ženete za mnou… to teďka všechno shrábnete.“ Ruku měl pořád ještě schovanou, ale zhroutil se ve svém křesle dopředu, zlomený vlastní vizí porážky.</p>
<p>„Pane, pár našich lidí –“ víc než jen pár, „vás hledalo. Vy jste se moc dobře schoval, a navíc tu jsou ještě všechny ty důvody k tomu, abysme tohle pátrání drželi v tajnosti. Ale nikdy jsme vám nechtěli ublížit. Chtěli jsme vás najít, abysme –“ <emphasis>Abysme to všechno napravili? Abysme ho odprosili? </emphasis>To Sammy vyslovit nedokázal, a navíc to nebyla tak docela pravda. Koneckonců, Muž se přece jen <emphasis>spletl. </emphasis>Takže bude lepší mluvit o současnosti: „Byla by to pro nás čest, kdybyste s námi letěl na hvězdu OnOff.“</p>
<p>„Nikdy. Já nejsem Qeng Ho.“</p>
<p>Sammy si odjakživa dával pozor na to, jakou má jeho loď pověst. A zrovna teď… No, za zkoušku to stálo: „Nepřiletěl jsem na Triland jen s jednou lodí, pane. Mám tady flotilu.“</p>
<p>Muž téměř neznatelně pozdvihl bradu. „Flotilu?“ Jeho zájem byl starý reflex, který se ještě zcela nevytratil.</p>
<p>„Je na orbitu, ale teď by měla být z Lowcinderu vidět. Chtěl byste se podívat?“</p>
<p>Stařec jen pokrčil rameny, ale obě dvě ruce už měl zpod deky venku, složené v klíně.</p>
<p>„Tak já vám ji ukážu.“ Jen pár metrů od nich byly ve fólii proříznuty dveře. Sammy vstal a pomalu přešel ke křeslu, aby ho odtlačil. Stařec nic nenamítal.</p>
<p>Venku bylo chladno, pravděpodobně pod nulou. Nad střechami protějších budov ještě barvil nebe soumrak, ale jediné, co svědčilo o denní teplotě, byl rozbředlý sníh, který cákal na boty. Sammy tlačil křeslo přes parkoviště k místu, odkud se naskýtal výhled na západ. Stařec se jakoby dezorientované rozhlížel kolem sebe. <emphasis>Kdoví, jak dlouho už nebyl venku.</emphasis></p>
<p>„Napadlo tě někdy, Sammy, jestli na tenhle čaj nezajde ještě někdo jinej?“</p>
<p>„Prosím?“ Kromě nich dvou na parkovišti nikdo nebyl.</p>
<p>„Ke hvězdě OnOff jsou přece planety s lidskejma koloniema ještě blíž než tahle.“</p>
<p>Aha, <emphasis>tenhle </emphasis>čaj. „Ano, pane. V současné době pracujeme na jejich nových pozorováních.“</p>
<p>Tři překrásné planety v soustavě o třech hvězdách, které se zrovna před několika sty let vylouply z barbarské epochy. „Teď si říkají ‚Emergenti’. Zatím jsme u nich ještě nebyli, pane. Domníváme se, že udržují určitou formu tyranie na vysoké technické úrovni, ovšem značně uzavřenou, a vypadají hodně izolovaně.“</p>
<p>Stařec zavrčel: „Je mi úplně fuk, jak izolovaně ti šmejdi vypadaj. Tohle je něco, co by… vzbudilo i mrtvýho. Vemte zbraně a rakety a atomovky, Sammy. Pořádný kvanta atomovek.“</p>
<p>„Ano, pane.“</p>
<p>Sammy dotlačil starcovo křeslo až na kraj parkoviště. Ve svých huds viděl, jak jeho lodě pomalu stoupají po obloze, ovšem obyčejnému zraku je zatím skrývala nejbližší budova. „Ještě čtyři sta sekund, pane, a objeví se zhruba někde támhle nad tou střechou.“ Ukázal daným směrem.</p>
<p>Stařec nic neříkal, jen hleděl vzhůru. Nad lowcinderskou základnou se hemžily obvyklé letecké dopravní prostředky, a navíc i raketoplány. Pořád bylo ještě světlo, ale dobrého půl tuctu satelitů už bylo možné rozeznat pouhým okem. Na západě blikalo malinké červené světlo, které znamenalo, že se jedná jen o bod v Sammyho huds, a ne o viditelný objekt. Byl to bod, kterým si označil, kde leží hvězda OnOff. Sammy ho chvíli pozoroval. Ani teď v noci, když byli mimo dosah světel z Lowcinderu, by OnOff nebyla vidět. S malým dalekohledem však vypadala jako obyčejná hvězda typu G… zatím. Ještě pár let a bude vidět jen hvězdářskými dalekohledy. <emphasis>Až tam dorazí moje flotila,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bude už vyhaslá dvě stě let</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> a skoro už se bude chystat znovu zářit.</emphasis></p>
<p>Sammy klesl navzdory studené břečce vedle křesla na jedno koleno. „Tak já vám něco řeknu o těch svých lodích, pane.“ A pak mluvil o tonážích a o modelech a o majitelích – no, tedy o většině majitelů; některé bylo lepší nechat na někdy jindy, až stařec nebude mít po ruce pistoli. A celou dobu sledoval Mužovu tvář. Stařec chápal, co mu Sammy říká, to bylo jasné. Polohlasem klel a po každém jménu, které Sammy vyslovil, přišel s novou nadávkou. Až na to poslední –</p>
<p>„Lisoletová? To zní strentmannsky.“</p>
<p>„Ano, pane. Má zástupkyně je Strentmannka.“</p>
<p>„Aha,“ přikývl. „Ti… ti byli dobří.“</p>
<p>Sammy se v duchu usmál. Na tuhle misi měla přípravka trvat deset let. To by mělo stačit, aby se Muž dal po fyzické stránce dohromady. Mohlo by to stačit i na to, aby mu to dali alespoň trochu do pořádku v hlavě. Sammy pohladil rám křesla poblíž starcova ramene. <emphasis>Tentokrát vás v tom nenecháme.</emphasis></p>
<p>„A tady je moje první loď, pane,“ ukázal Sammy znovu vzhůru. Sekundu nato se nad střechu budovy vyhoupla jasná hvězda. Majestátně se nesla soumrakem jako zářící večernice. Uplynulo šest vteřin a objevila se druhá loď. Dalších šest vteřin – a třetí. A další. A další. A další. A potom chvíli nic a konečně jedna ještě jasnější než všechny ostatní. Jeho lodě byly na nízkém orbitu, čtyři tisíce kilometrů vysoko. Na takovou dálku z nich byly jen zářící tečky, drobounké diamanty rozvěšené po obloze po polovinách stupně na neviditelné šňůrce. Nebylo to o nic úžasnější než pár místních nákladních lodí nebo nějaká stavba… pokud člověk nevěděl, jakou dálku musely tyto zářící tečky urazit a jak daleko se mohly vydat. Sammy zaslechl, jak si stařec tiše, uchváceně povzdechl. <emphasis>On </emphasis>to věděl.</p>
<p>Oba dva sledovali sedm zářících bodů, které pomalu pluly oblohou. Sammy jejich mlčení prolomil: „Vidíte tu nejjasnější, na konci?“ Klenot celého souhvězdí. „Tak ta se vyrovná kterékoliv lodi, kterou kdy kdo postavil. To je moje vlajková loď, pane… To je <emphasis>Pham Nuwen</emphasis>.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>ČÁST PRVÁ</strong></p>
<p><strong>O STO ŠEDESÁT LET POZDĚJI</strong></p><empty-line /><p><strong>Jedna</strong></p>
<p>Flotila Qeng Ho přiletěla ke hvězdě OnOff jako první. To však mohlo být úplně jedno. Posledních padesát let cesty Qeng Ho sledovali plameny flotily Emergentů, která brzdila u stejného cíle jako oni.</p>
<p>Jedni byli pro druhé cizinci, kteří se setkali daleko od domovů. Pro obchodníky Qeng Ho to nebylo nic nového – i když obvykle nešlo o tak nezvané hosty – a navíc přicházel v úvahu i vzájemný obchod. Tady sice jakési bohatství bylo, ale nepatřilo ani jedné ze stran. Bylo zamrzlé pod povrchem a čekalo na to, až ho někdo vyplení, vytěží nebo rozvine – to už záleželo na každém. Nikde žádní přátelé, nikde žádné sociální prostředí… nikde žádní svědci. Byla to situace, kdy se mohla jakákoliv faleš vyplatit, a obě strany to věděly. Obě výpravy, Qeng Ho i Emergenti, kolem sebe už několik dní kroužily a snažily se zjistit úmysly a palebnou sílu té druhé. Uzavíraly se stále nové dohody a vypracovávaly se plány na společná přistání. Ani tak toho však Obchodníci o úmyslech Emergentů mnoho nezjistili. Proto pozvání na společnou večeři, se kterým přišli Emergenti, u některých vyvolalo úlevu a u jiných zase skřípění zubů.</p>
<p>Trixie Bonsolová se o něj opřela ramenem a natočila k němu hlavu tak, aby ji neslyšel nikdo kromě něj: „Tak co, Ezře? To jídlo chutná normálně. Třeba se nás ani otrávit nesnaží.“</p>
<p>„Však je to taky pěkná šlichta,“ odpověděl jí šeptem a snažil se nemyslet na to, že se ho Trixie dotýká. Trixie Bonsolová se narodila na planetě a patřila mezi posádkové specialisty. Stejně jako většina Trilanďanů dostala do vínku notnou dávku sebedůvěry a s oblibou si z Ezra utahovala kvůli jeho „paranoie Obchodníků“.</p>
<p>Ezr přejel pohledem stoly. Park, kapitán flotily, přivedl na večeři stovku lidí, ale vojáků jen velmi málo. Qeng Ho byli rozesazení mezi přibližně stejným množstvím Emergentů. On s Trixií byli od kapitánova stolu daleko. Ezr Vinh, Obchodník – učedník, a Trixie Bonsolová, doktorka lingvistiky. Dospěl k názoru, že Emergenti, kteří seděli s nimi, byli většinou stejně bezvýznamného postavení jako oni. Podle teorií Qeng Ho si Emergenti potrpěli na patřičnou autoritu, ale Ezr žádné zjevné znaky hodností neviděl. Někteří cizinci byli celkem upovídaní a jejich neštině bylo rozumět dobře, přestože se od vysílaného jazyka mírně lišila. Bledý, podsaditý chlapík po jeho levici nezmlkl během jídla ani na chvíli. Ritser Brughel vypadal na armádního programátora, ačkoliv tento výraz nechápal, když ho Ezr použil. Byl plný teorií, které by se daly v průběhu dalších let rozvíjet.</p>
<p>„Však se to doteď dělalo takhle furt, né? Zkasírovat je, když ještě nemaj žádnou technologii – nebo s ní ještě znovu nepřišli,“ hlásal Brughel a spíš než na Ezra se přitom díval na starého Phama Trinliho. Brughel si zřejmě myslel, že vysoký věk dotyčného značí nějaké výsadní postavení, a zjevně ho ani nenapadlo, že kdokoliv starší mezi začátečníky zřejmě bude beznadějný případ. Ezrovi nevadilo, že si ho nevšímá; alespoň si mohl všechno nerušeně prohlížet. Vypadalo to, že Phama Trinliho tento zájem těší. V jejich rozhovoru dvou armádních programátorů se Trinli neustále snažil mít nad bledým, světlovlasým chlapíkem navrch a pořád ho jen trumfoval, až se z toho Ezrovi dělalo nanic.</p>
<p>Jedna věc se těmhle Emergentům rozhodně upřít nedala – po technické stránce byli skutečně na úrovni. Měli lodě s náporovým pohonem, schopné rychle cestovat mezi hvězdami; ty je řadily mezi elitu. A ani to nevypadalo, že je zachránili z trosek civilizace. V počítačových technologiích a komunikaci na tom byli stejně dobře jako Qeng Ho – a z toho měla zpravodajská služba kapitána Parka mnohem těžší hlavu než z toho, co mají Emergenti vůbec za lubem. Qeng Ho už paběrkovali na zlatém věku bezmála stovky civilizací. Za jiné situace by snahy konkurujících Emergentů vyvolaly jen škodolibý úsměv.</p>
<p>Konkurence to však byla; a ke všemu ještě pěkně pilná. Ezr se podíval do prostoru za stoly. Nechtěl nikomu lichotit, ale budilo to opravdu úctyhodný dojem. „Obytné prostory“ na lodích s náporovým pohonem obvykle nestály za moc. U těchto lodí bylo zapotřebí silných štítů a mohutné konstrukce. I při zlomkové rychlosti světla trvala mezihvězdná cesta několik let a posádka a pasažéři jí většinu strávili v hibernaci. Emergenti však spoustu lidí rozmrazili ještě předtím, než obytné prostory vůbec stály. Postavili je za necelých osm dní – dokonce je měli hotové, když se teprve prováděly poslední korekce oběžné dráhy. Celá stavba měla na šířku přes dvě stě metrů a byla postavená z materiálu, který s sebou vlekli dvacet světelných let.</p>
<p>Interiér byl přepychově zařízený. Celek působil klasicistickým dojmem, jako by se jim podařilo proniknout do obytných zařízení ve sluneční soustavě. Emergenti byli mistry v práci s látkami a keramikou, i když Ezr vytušil, že do záhad biotechnologie nepronikli vůbec. Závěsy a nábytek šikovně maskovaly zakřivení podlahy. Ventilátor pracoval bezhlesně a přesně na takový výkon, aby vyvolal dojem rozlehlého, vzdušného prostoru. Nikde nebyla okna, dokonce ani průzory s korekcí otáčení. Stěny byly zakryté ručně malovanými obrazy (olejomalbami?). Jejich jasné barvy zářily dokonce i v pološeru. Věděl, že by se na ně Trixie ráda podívala zblízka. Podle ní původní umění odhalovalo ze skutečného jádra kultury ještě víc než jazyk.</p>
<p>Vinh se podíval na Trixii a usmál se na ni. Ta mu to nejspíš nespolkla, ale třeba se mu podařilo ošálit alespoň Emergenty. Ezr by dal cokoliv za to, aby se dokázal tvářit stejně srdečně jako kapitán Park, který seděl u hlavního stolu a tak přívětivě se bavil s Tomasem Nauem od Emergentů. Člověk by řekl, že ti dva spolu chodili do školy. Vinh se opřel a dával pozor nikoliv na to, co kdo říká, ale jak se přitom kdo tváří.</p>
<p>Ne všichni Emergenti byli usměvaví a upovídaní. Třeba ta zrzka u stolu vpředu, jen pár míst vedle Tomase Naua: sice se už představila, ale Vinh si nemohl vzpomenout na její jméno. Kromě stříbrného řetízku byla oblečená úzkostlivě stroze, bez jakýchkoliv ozdob. Byla štíhlá a její věk bylo těžké odhadnout. Vlasy měla možná červené jen pro tento večer, ale vytvořit tak bledou, nepigmentovanou pleť by už dalo víc práce. Vyzařoval z ní jakýsi exotický půvab, který kazilo jen zvláštní držení těla a nesmiřitelná ústa. Přejížděla pohledem po stolech sem a tam, i když budila dojem, že ji nikdo příliš nezajímá. Vinh si všiml, že vedle ní jejich hostitelé neposadili nikoho z hostů. Trixie si ho pořád dobírala, že je pěkný sukničkář – ovšem jen ve své fantazii. Tahle podivně vyhlížející dáma by u Ezra Vinha spíš než v nějakých lákavých představách vystupovala v nočních můrách.</p>
<p>U stolu vpředu se zvedl Tomas Nau. Číšníci odstoupili od stolů. Sedící Emergenti ztichli a stejně tak i drtivá většina zadumaných Obchodníků.</p>
<p>„Už je to tady, budem si připíjet na přátelství mezi hvězdama,“ zabručel Ezr. Bonsolová do něj dloubla loktem, pohled upřený ke stolu v čele. Ucítil, jak málem vyprskla smíchy, když vůdce Emergentů skutečně začal slovy:</p>
<p>„Přátelé, jsme tu všichni daleko od domova.“ Opsal kolem sebe rukou půlkruh, který měl zřejmě znázornit celý vesmír za stěnami místnosti. „Jak vy, tak my jsme se dopustili vážných chyb. Věděli jsme, že je tato soustava svým způsobem zvláštní.“ Však si taky představte hvězdu tak dramaticky kolísající, že na 215 let z 250 pokaždé téměř vyhasne. „Po celá tisíciletí se astrofyzici nejedné civilizace snažili přesvědčit svou vládu, aby sem vyslala nějakou výpravu.“ S úsměvem se odmlčel. „Samozřejmě až do naší doby bylo toto území mimo ekonomický dosah říše lidí. A teď se o tuto soustavu zajímají lidské výpravy hned dvě.“ Všude kolem se objevily úsměvy těch, kteří si v duchu říkali <emphasis>To je pech. </emphasis>„Je zřejmé, proč k takovéto náhodě mohlo dojít. Tehdy před lety žádný naléhavý důvod k výpravě nebyl. Teď ten důvod máme: rasu, které vy říkáte Pavouci. Teprve třetí inteligentní bytosti, které kdy kdo objevil.“ Navíc v soustavě, jako byla tato, nemohly takovéto formy života vzniknout přirozenou cestou. Pavouci museli být potomky neznámých bytostí cestujících mezi hvězdami – což bylo něco, s čím se lidstvo ještě nesetkalo. Mohlo by jít o největší poklad, jaký Qeng Ho kdy objevili, navíc díky tomu, že současná civilizace Pavouků teprve nedávno znovu vynalezla rádiové vysílání. Měli by být neškodní a stejně snadno ovladatelní jako kterákoliv lidská civilizace po úpadku.</p>
<p>Nau se skepticky pousmál a podíval se na kapitána Parka. „Až teprve nedávno jsem si všiml, jak se naše silné a slabé stránky a naše omyly a objevy dokonale doplňují. Vy jste přiletěli z mnohem větší vzdálenosti, ale v hotových, velice rychlých lodích. My jsme neletěli tak daleko, ale zase jsme si toho s sebou přinesli víc. Jak vy, tak i my jsme z velké části odhadli situaci správně.“ Na hvězdu OnOff mířily celé šiky dalekohledů už od té doby, kdy lidstvo vyrazilo do vesmíru. To, že kolem této hvězdy obíhá planeta velikosti Země a se složením napovídajícím na existenci života, se už vědělo několik set let. Být OnOff obyčejná hvězda, dalo by se na planetě žít vcelku bez problémů, kdyby to ovšem nebyla po většinu času zmrzlá sněhová koule. V soustavě OnOff už žádné další planety nebyly a astronomové potvrdili, že tato jediná planeta v celé soustavě nemá ani žádný měsíc. Takže žádné další planety zemského typu, žádné shluky plynů, žádné asteroidy… a žádné komety. Okolí hvězdy OnOff bylo jako vymetené. Něco takového by nikoho nepřekvapilo, pokud by se jednalo o postkatastrofický stav. Hvězda OnOff v minulosti určitě explodovat mohla, ale jak potom bylo možné, že to ta planeta přežila? To byla jedna ze zdejších záhad.</p>
<p>Vycházet bylo možno jen z tohoto jediného známého faktu. Flotila kapitána Parka strávila krátkou dobu, po kterou zde zatím byla, tím, že horečně zkoumala celou soustavu a ze zmrzlé planety vydolovala několik kilotun těkavých látek v pevném skupenství. V celé soustavě našli čtyři nerostné útvary – dalo by se jim říkat asteroidy, pokud by byl člověk obzvlášť velkorysý. Byly zvláštní, největší měl na délku kolem dvou kilometrů. Byl to čistý diamant. Když se to trilandští vědci snažili nějak vysvětlit, málem se strhla rvačka.</p>
<p>Jenže diamantů se člověk nenají, alespoň ne jen tak samotných. Bez obvyklé směsky těkavých látek a rud by flotila měla velice krušný život. Ti zatracení Emergenti sice přiletěli pozdě, ale zase měli štěstí. Zjevně měli méně specialistů a pomalejší lodě… ale zato pořádnou spoustu vybavení.</p>
<p>Šéf Emergentů se přátelsky usmál a mluvil dál: „V celé soustavě OnOff je jediné místo, kde se nějaké těkavé látky vůbec vyskytují – a to je právě planeta Pavouků.“ Přejel pohledem po svých posluchačích tam a zpátky a vybíral si hlavně hosty. „Vím, že někteří z vás doufali, že to počká, až se Pavouci zase ozvou. Jenže tohle čekání něco stojí a moje flotila s sebou má těžké nákladní zvedače. Poradkyně Reynoltová –“ aha, takže takhle se ta zrzka jmenovala! – „shodně s vašimi vědci tvrdí, že zdejší obyvatelé od svých primitivních rádií už nijak dál nepokročili. Všichni tihle ‚Pavouci’ jsou zamrzlí hluboko pod zemí a tam také zůstanou, dokud se hvězda OnOff zase nerozzáří.“ Což bude zhruba za rok. Důvod tohoto kolísání OnOff byl všem záhadou, ale docházelo k němu v intervalech, které se za osm tisíc let téměř nezměnily.</p>
<p>Vedle Tomase Naua se u předního stolu usmíval i S. J. Park, možná stejně srdečně jako velitel Emergentů. Kapitán Park nebyl u trilandského ministerstva lesního hospodářství nijak populární; bylo to částečně díky tomu, že zkrátil dobu přípravky na minimum, a to ještě v době, kdy nebylo po druhé flotile ani vidu. Když potom Park dorazil těsně před Emergenty, málem při brzdění roztavil trysky. Získal tak právo na první přistání a ještě něco k tomu: diamantové meteority a něco málo těkavých látek. Do prvního přistání ani nevěděli, jak zdejší bytosti vlastně vypadají. Tato přistání, studium okolních místních památek a drobné krádeže ze smetišť toho odhalily spoustu – a to teď musí prodat.</p>
<p>„Nyní je potřeba začít spolupracovat,“ pokračoval Nau. „Nevím, kolik se toho k vám doneslo o našich rozhovorech za poslední dva dny. Určitě mezi vámi kolují různé zvěsti. Brzy se dozvíte podrobnosti, ale kapitán Park, vaše Obchodní komise a já jsme dospěli k názoru, že máme dobrou příležitost ukázat, že nám jde o stejnou věc. Pracujeme na společném přistání mimořádných rozměrů. Hlavním cílem bude získat přinejmenším milion tun vody a zhruba stejné množství rud. Máme zvedače, pro které by to neměl být problém. Sekundární cíl bude rozmístění několika nenápadných senzorů a odběr nějakých kulturních vzorků. O získané poznatky a zdroje se obě dvě naše výpravy podělí rovným dílem. Ve vesmíru budou obě skupiny využívat k maskování našich základen meteority, doufejme, že to bude maximálně několik světelných sekund od Pavouků.“ Nau se znovu podíval na kapitána Parka. Takže v některých věcech ještě tak úplně jasno neměli.</p>
<p>Nau pozvedl skleničku. „Takže přípitek. Na konec chyb a na náš společný podnik. Ať nás v budoucnosti čekají ještě větší cíle.“</p>
<p>„Ale no tak, zlato, <emphasis>já </emphasis>jsem přece ten, kdo tady má bejt paranoidní, zapomnělas? Myslel jsem, že mně zase dáš co proto kvůli tomu, jak jsme my Obchodníci podezřívaví.“</p>
<p>Trixie se chabě usmála, ale s odpovědí si dala na čas. Celou cestu z hostiny u Emergentů byla nezvykle zamlklá. Došli až k pokoji, který jí Obchodníci přidělili. Tady byla obyčejně nejhovornější. „Rozhodně to tam mají hezký,“ řekla konečně.</p>
<p>„Ve srovnání s tím, co tady máme my, jo,“ poklepal Ezr na umělohmotnou stěnu. „Na to, že to dělali z toho, co vezli s sebou, tak se jim to fakt povedlo.“ Temp Qeng Ho tvořil víceméně jeden obrovský balón rozdělený na několik částí. Posilovna a zasedací místnosti byly sice poměrně velké, ale celek nijak zvlášť elegantní nebyl. Eleganci si Obchodníci schovávali až na budovy, které stavěli z místních materiálů. Trixie měla jen dvě propojené místnosti, dohromady něco málo přes sto metrů krychlových. Stěny byly holé, ale na sdílené projekci si Trixie dala záležet: její rodiče a sestry a zákoutí v hlubokém lese někde na Trilandu. Stůl měla z velké části pokrytý fotografiemi ze Staré Země z období ještě před kosmickým věkem. Byly tam záběry z původního Berlína a fotografie koní a letadel a důstojníků. Pravda, ve srovnání s extrémy, které nastaly v historickém vývoji ostatních planet, to ještě nebylo nic moc. Jenže v tomhle Úsvitu věků se všechno objevovalo poprvé. Tohle byly do té doby nejúžasnější sny a největší naivita. Právě toto období měl Ezr nejradši, čímž děsil své rodiče a udivoval většinu svých přátel. Trixie ho však chápala. Pro ni byl možná Úsvit věků jen koníček, ale o těch dávných, pradávných dobách si povídala ráda. Věděl, že žádnou takovou, jako je ona, by už nikde nenašel.</p>
<p>„No tak, Trixie, co tě žere? Určitě tě nerozhodilo, že Emergenti mají tak pěkný bydlení. Skoro celej večer jsi plácala jako obvykle“ – nijak na jeho urážku nezareagovala – „ale pak se něco stalo. Čeho sis tam všimla?“ Odrazil se od stropu a připlul blíž k pohovce, na které seděla.</p>
<p>„No… bylo to pár drobností, a –“ natáhla se a chytila ho za ruku. „Však víš, že mám sluch na jazyky, ne?“ Další rychlý úsměv. „Ta jejich neština je tak blízká tomu, co se vysílá, že je jasný, že ji mají ze sítě Qeng Ho.“</p>
<p>„Jasně. Taky to přesně zapadá do toho, co o sobě tvrdí. Že je to mladá kultura, která se snaží zmátorit z krize.“ <emphasis>To se jich jako ještě budu nakonec zastávat? </emphasis>To, co jim Emergenti nabízeli, bylo výhodné, téměř štědré. Bylo to přesně to, co v dobrém Obchodníkovi kdesi hluboko probudí nedůvěru. Trixie si ale všimla něčeho jiného, a to jí teď dělalo starosti.</p>
<p>„To jo, ale když se mluví stejným jazykem, tak se dá spousta věcí těžko skrývat. Zaslechla jsem pár autoritativních obratů a nevypadalo to, že by to byly nějak zastaralý výrazy. Ti Emergenti jsou zvyklí brát lidi jako majetek, Ezře.“</p>
<p>„To myslíš jako otroky? Vždyť je to civilizace na vysoký technický úrovni, Trixie. Z technických typů otroci moc dělat nejdou. Když nebudou navzájem spolupracovat, tak se jim to všechno rozpadne pod rukama.“</p>
<p>Stiskla mu ruku, ne však rozčileně ani hravě, ale tak naléhavě, jak to u ní ještě nezažil. „Jasně, jasně. Jenže o nich ještě všechno nevíme. Víme jenom to, že hrajou tvrdě. Celej večer jsem poslouchala toho blonďáka, co seděl vedle tebe, a ty dva, co vedle mě seděli zprava. Slovo ‚obchod‘ u nich moc často nepadlo. Jedinej vztah, kterej si dokážou s Pavoukama představit, je vykořisťování.“</p>
<p>„Hm.“ Taková už Trixie byla. Zastavovala se nad věcmi, které on přešel bez povšimnutí. Někdy se mu zdály bezvýznamné i poté, co mu je vysvětlila. Jindy pro něj však bylo její vysvětlení jako paprsek světla, který mu odhalil něco, co by ho ani ve snu nenapadlo, „…těžko říct, Trixie. Však víš, že my, Qeng Ho, můžeme taky někomu připadat pěkně, no, arogantní, když víme, že nás neslyší nikdo ze zákazníků.“</p>
<p>Trixie od něj na chvíli odvrátila zrak a zahleděla se na zvláštní starobylé pokoje, v nichž bydlela jejich rodina na Trilandu. „Arogance Qeng Ho mi obrátila svět vzhůru nohama, Ezře. To, jak ten váš kapitán Park otevřel systém školství, zkrotil Lesní… a to všechno vlastně jen tak mimochodem.“</p>
<p>„Ale my jsme přece nikoho nenutili –“</p>
<p>„Já vím. Vy jste nikoho nenutili. Lesní chtělo mít na téhle misi svoje želízko v ohni a vy jste za to chtěli zase něco od nich.“ Tajemně se pousmála.</p>
<p>„Já si taky na nic nestěžuju, Ezře. Bez arogance Qeng Ho bych se nikdy nedostala do výběrovýho řízení. Neudělala bych si doktorát a nebyla bych tady. Vy Qeng Ho sice každýho <emphasis>oškubete, </emphasis>ale zase jste jedna z těch lepších věcí, co mě potkaly.“</p>
<p>Ezr byl na Trilandu v hibernaci až do minulého roku. K zákaznickým detailům se příliš nedostal a Trixie se o nich ještě nikdy takhle nerozpovídala. Hm. Jen jedna žádost o ruku každou megasekundu; slíbil jí sice, že víc ne, ale… Otevřel ústa a chystal se říci –</p>
<p>„Počkej! Ještě jsem neskončila. Tohle všechno ti říkám jenom proto, abych tě přesvědčila. Je arogance a arogance a já poznám, která je která. Podle toho, jak se ti lidi bavili u večeře, to byli spíš tyrani než obchodníci.“</p>
<p>„A co ti číšníci? Oni ti taky přišli jako utlačovaní nevolníci?“</p>
<p>„…to ne. …spíš jako zaměstnanci. Já vím, že to dost skřípe. Ale přece nevidíme všechny lidi Emergentů. Třeba jsou ti utlačovaní někde jinde. Ale buď je ten Tomas Nau tak arogantní, nebo tak slepej, že nechal to jejich utrpení vystavený všude po zdech.“ Chvíli pozorovala Ezrův nechápavý výraz. „Ty obrazy přece, krucinálfagot!“</p>
<p>Když Trixie odcházela z jídelny, šla pomalu a prohlížela si jeden obraz po druhém. Byly to překrásné malby buď krajin, nebo velmi rozlehlých obytných komplexů. Všechny sice měly nereálné osvětlení a geometrii, ale byly precizně provedené do posledního stébla trávy. „Ty obrazy nemalovali normální, šťastní lidi.“</p>
<p>Ezr pokrčil rameny. „Mně přišlo, jako by je všechny maloval jeden člověk. Jsou tak dobrý, že to určitě budou reprodukce nějakýho klasika jako třeba Dengovy hrady Canberry.“ Maniodepresivní malíř přemítající nad svými bezútěšnými vyhlídkami. „Velcí umělci jsou často šílení a nešťastní.“</p>
<p>„To jsi řekl jako právej Obchodník!“</p>
<p>Položil jí na ruku i druhou dlaň. „Trixie, já se s tebou nechci hádat. Až do téhle večeře jsem byl já ten, co ničemu nevěří.“</p>
<p>„A pořád jsi, co?“ Otázka byla míněna vážně, ne tak, že by si ho chtěla dobírat.</p>
<p>„Ano,“ i když ne tolik jako Trixie a také z jiných důvodů. „Zdá se mi přitažený za vlasy, že by nám Emergenti nechali polovičku z těch náklaďáků.“ To muselo dát pořádného smlouvání. Teoreticky měly akademické mozky, které si s sebou přivezli Qeng Ho, cenu pěkných pár nákladních zvedačů, jenže to byla pouze teorie a ta se těžko dokazovala. „Já se akorát snažím zjistit, čeho sis všimla a co jsem já přehlídl… Fajn, tak řekněme, že tady fakt nějaký nebezpečí hrozí, jak to vidíš ty. Nemyslíš, že od toho je tady kapitán Park a Komise?“</p>
<p>„A tak co si teda myslí? Když jsem se na ty vaše důstojníky dívala cestou zpátky v taxíku, tak to vypadalo, že jsou teď z Emergentů úplně na větvi.“</p>
<p>„Jsou prostě rádi, že jsme se na něčem dohodli. Já nevím, co na to říkají v Obchodní komisi.“</p>
<p>„Ale mohl bys to zjistit, Ezře. Jestli je ta večeře tak zblbla, tak by ses jich mohl na pár věcí zeptat. Já vím, já vím; ty jseš jenom učedník a existujou jistý hranice a zvyky a takový ty kecy. Ale tahle expedice přece té vaší rodině <emphasis>patř</emphasis><emphasis>í</emphasis>!“</p>
<p>Ezr se nahrbil. „Částečně.“ Tohle bylo také poprvé, co nějak poukázala na tento fakt. Do té doby měli oba – tedy přinejmenším Ezr určitě – strach se o jejich rozdílném postavení jen zmínit. Oba dva se v hloubi duše báli, že chce jeden toho druhého zneužít. Rodičům Ezra Vinha a dvěma jeho tetám patřila přibližně třetina expedice: dvě lodě a tři přistávací moduly. Celkem vlastnila rodina Vinh.23 okolo třiceti lodí rozstrkaných asi po deseti společnostech. Cesta na Triland byla jen vedlejší počin, takže jí přidělili nepříliš významného člena rodiny. Za nějakých sto až tři sta let se Ezr Vinh ke své rodině zase vrátí. To už bude o nějakých deset, patnáct let starší. Těšil se, až se s nimi znovu uvidí a ukáže rodičům, že se jejich chlapec ve světě neztratil. Na to, aby se svým původem mohl nějak ohánět, mu však zatím ještě chyběly roky. „Trixie, mezi vlastnictvím a řízením je rozdíl a v mým případě obzvlášť. Kdyby s touhle expedicí byli moji rodiče, tak by tady do toho mohli mluvit, to jo. Ale ti už si svoje odbyli. A já nejsem majitel, já jsem spíš ten učedník.“ Vytrpěl si toho už dost, aby se o tom přesvědčil. Správné výpravě Qeng Ho se nedala upřít jedna věc: protekce tam nefungovala. Někdy to bylo spíš obráceně.</p>
<p>Trixie byla chvilku zticha, jen očima pátrala v Ezrově tváři. Co dál? Vinh si vzpomněl, jak ho teta Filipa varovala před ženami, které se zapletou s bohatými mladými Obchodníky, připoutají je k sobě a pak jim chtějí mluvit do života – ba co hůř, chtějí mluvit i do rodinných obchodů. Ezrovi bylo devatenáct. Trixii Bonsolové pětadvacet. Třeba si myslela, že stačí jen říct. <emphasis>To ne,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Trixie, prosím tě.</emphasis></p>
<p>Konečně se usmála, laskavě a skromněji než obvykle. „Tak fajn, Ezře. Dělej, co musíš… ale uděláš pro mě něco? Nech si projít hlavou, co jsem ti říkala.“ Otočila se k němu, natáhla ruku a zlehka ho pohladila po tváři. Potom mu dala kradmou, váhavou pusu.</p>
<p><strong>Dvě</strong></p>
<p>Spratek na něj číhal před jeho pokojem.</p>
<p>„Čau Ezře, včera večer jsem tě viděla.“ To ho téměř zastavilo. <emphasis>To mluví</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>o té večeři. </emphasis>Obchodní komise vše vysílala na lodě flotily.</p>
<p>„Přesně tak, Qiwi, viděla jsi mě na videu. A teď mě vidíš doopravdy.“ Otevřel dveře a vešel dovnitř. Spratek se ho držel tak těsně, že byl najednou uvnitř taky. „Takže co tady děláš?“</p>
<p>Qiwi uměla klást otázky přesně tak, jak se jí to zrovna hodilo: „Za dva tisíce sekund nám oběma začíná ta humusárna pod nádržema. Tak jsem si říkala, že bysme mohli jít dolů do baktérky spolu a trošku cestou probrat nějaký drby.“</p>
<p>Vinh vplul do zadní místnosti a tentokrát jí stačil zavřít dveře před nosem. Převlékl se do pracovního. Když se vrátil, Spratek tam samozřejmě ještě byl.</p>
<p>Povzdechl si. „Já žádný drby nemám.“ <emphasis>Hlavně jí za žádnou cenu nesmím</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vyžvanit, co říkala Trixie.</emphasis></p>
<p>Qiwi se triumfálně zazubila. „Ale já jo. Tak jdem.“ Otevřela dveře a elegantně ho beztížnou poklonou vybídla do chodby. „Chci slyšet, co jsi tam viděl; ale dej na mě – vsadím se, že jsem toho viděla mnohem víc. Komise měla tři povy a jeden přímo u vchodu – to byl lepší výhled, než jste měli vy.“ Odrážela se vedle něj chodbou a povídala mu, kolikrát záznamy viděla a s kým vším to už stačila prodiskutovat.</p>
<p>Vinh poprvé potkal Qiwi Lin Lisoletovou ještě v přípravce na Trilandu. Tehdy to byl osmiletý uzlíček nezbedností. A ten se z nějakého důvodu zaměřil zrovna na něj. Po jídle nebo po výcviku si ho Qiwi pokaždé našla a hned ho praštila do ramene – a čím víc se přitom dopálil, tím víc se jí to snad líbilo. Jedna dobře mířená rána by jí pěkně předělala vizáž. Jenže přece nemůžete jednu vpálit osmiletému děcku. Do stanovené minimální věkové hranice jí chybělo devět let. Místo pro děti tu bylo jen před výpravou a po ní – a už vůbec ne u posádek, které mířily do neobydlených oblastí. Ovšem Qiwiině matce patřilo dvacet procent expedice… Rodina Lisolet.17 byla ryzí matriarchát a pocházela ze Strentmannu, z hodně vzdálené části oblasti ovládané Qeng Ho. Měli zvláštní vzhled i zvyky. Určitě se musela porušit spousta nařízení, ale Qiwi nakonec přece jen skončila mezi posádkou. Během cesty byla vzhůru déle než kdokoliv jiný vyjma dozoru. Velkou část dětství strávila mezihvězdnými lety za přítomnosti pouze několika dospělých, a mezi těmi často její rodiče nebyli. Na to si stačilo vzpomenout a Vinha vztek rázem z velké části přešel. Chudinka malá holčička. A to už teď ani tak malá nebyla. Vždyť už Qiwi musí být čtrnáct. A teď její fyzické útoky přešly ve slovní – což bylo jen dobře, vezmeme-li v úvahu stavbu těla ve strentmannské vysoké gravitaci.</p>
<p>Tihle dva teď sestupovali podél hlavní osy tempu. „Nazdar Raji, tak jak jdou kšefty?“ Qiwi mávala a zubila se na každého druhého kolemjdoucího. Během megasekund, které zbývaly do příletu Emergentů, rozmrazil kapitán Park téměř polovinu posádky flotily, takže měl lidi na obsluhu všech vozidel a zbraní a ještě mu jich zbylo dost do zálohy. V sídle Ezrových rodičů by patnáct set lidí byl jen větší hlouček. Tady to byl dav, i když měli mnozí ještě službu na palubě, takže tu nebyli. Při takovém množství lidí se nedalo přehlédnout, že je temp jen provizorní a že se spousta nových částí stále přifukuje kvůli dalším a dalším posádkám. Hlavní osou bylo místo, kde se všechny čtyři obrovské balóny setkávaly. Jejich povrch se rozvlnil pokaždé, když dolů sjelo čtyři nebo pět osob najednou.</p>
<p>„Já těm Emergentům nevěřím, Ezře. Napřed budou samej slib a pak nás akorát tak zaříznou.“</p>
<p>Vinh podrážděně pokrčil rameny. „Tak jak to, že se pořád tak křeníš?“</p>
<p>Pluli zrovna kolem průhledné části balónu – bylo to opravdové okno, žádná tapeta. Za ním byl park. Rostly v něm spíš jen takové bonsaje, ale bylo to větší otevřené prostranství a bylo tam víc živých věcí než na celé základně Emergentů. Qiwi otočila hlavu a na chvilku se odmlčela. Živé rostliny a zvířata byly to jediné, u čeho se jí něco takového stávalo. Její otec byl důstojník Záchranné flotily a architekt bonsají vyhlášený téměř po celé části vesmíru obývané Qeng Ho.</p>
<p>Pak jako by se zase vzpamatovala. Znovu se jí na tváři rozhostil povýšený úsměv. „Protože jsme Qeng Ho, stačí se nad tím jen na chvilku zastavit a uvědomit si to! Jsme o jánevímkolik tisíc let mazanější než tihle zelenáči. ‚Emergenti’, pchá! Stejně se tam, kde jsou teďka, dostali jenom díky tomu veřejnýmu vysílání naší sítě. Bez něho by pořád ještě dřepěli v těch svejch troskách.“</p>
<p>Cesta se zúžila a začala se svažovat. Zezadu a ze stran se ozývaly zvuky posádky tlumené látkou. Zde se nacházel ten nejzastrčenější močový měchýř celé základny. Vedle můstku a reaktoru to byla naprosto nepostradatelná část: bakteriální jáma.</p>
<p>Tady se dělala téměř ta nejhorší práce: čistily se tu bakteriální filtry pod vodními nádržemi. Tady dole rostliny nevoněly tak krásně jako nahoře. Stabilní a zdravý systém vlastně signalizoval pouze dokonalý hnilobný puch. Většinu práce sice dokázaly zastat stroje, ale nastávaly i situace, na které nestačil ani ten sebelepší automatický systém a na které se nikdo takový systém ani sestrojit neobtěžoval. Svým způsobem to byla zodpovědná práce. Stačila chyba z nepozornosti a bakterie se mohly přes membránu dostat do nádrží nahoře. Jídlo by chutnalo, jako by se vám do talíře někdo vyzvracel, a klimatizace by roznesla po lodi nesnesitelný puch. Ale ani ta nejhorší chyba by asi nikoho nezabila – pořád tady ještě byly baktérky na náporových sběračích a všechny byly důkladně izolované jedna od druhé.</p>
<p>Takže podle měřítek těch nejpřísnějších učitelů to bylo na učení ideální místo: práce byla obtížná, po fyzické stránce nepříjemná a chyba by měla za následek trapas, se kterým by se nebylo jen tak jednoduché vyrovnat.</p>
<p>Qiwi se sem hlásila dobrovolně častěji, než musela. Tvrdila, že to tam zbožňuje. „Taťka říká, že člověk musí začít s těma nejmenšíma tvorama, než začne něco dělat s těma velkejma.“ Byla přes bakterie něco jako chodící encyklopedie: znala všechna ta spletitá schémata metabolismů, všechny kanálové puchy odpovídající konkrétním kombinacím, charakteristiky kmenů, které by zničil jakýkoliv kontakt s lidmi (těch požehnaných, jejichž zápach naštěstí nikdy nemuseli ucítit).</p>
<p>Ezr během první kilosekundy málem udělal dvě chyby. Samozřejmě si jich nakonec všiml, ale Qiwi to stejně neušlo. Normálně by ho kvůli nim začala sáhodlouze stírat. Dnes ale měla plnou hlavu Emergentů. „Víš, proč jsme si my nepřivezli žádný těžký náklaďáky?“</p>
<p>Dva jejich největší přistávací moduly dokázaly odvézt z povrchu planety na orbit tisíc tun. Mít dost času, dostali by všechny těkavé látky a rudu, co potřebovali. Jenže kvůli tomu, že přiletěli Emergenti, ten čas samozřejmě neměli. Ezr pokrčil rameny a upřeně sledoval vzorek, který zrovna odebíral. „Já vím, co tady koluje za zkazky.“</p>
<p>„Pche. Vůbec žádný zkazky nejsou potřeba. Abys poznal, jak se věci mají, stačí si to spočítat. Kapitána Parka napadlo, že tady nebudeme sami. Tak vzal jen pár modulů a základen. Zato plno zbraní a raket.“</p>
<p>„Možná.“ <emphasis>To dá rozum.</emphasis></p>
<p>„Problém je v tom, že to sem mají ti blbí Emergenti tak blízko. Přitáhli toho sem mnohem víc – a stejně přiletěli hned po nás.“ Ezr na to nic neříkal, ale to bylo úplně jedno.</p>
<p>„No, to je fuk. Takže jsem poslouchala, co se kde povídá. Musíme si dávat pořádnýho bacha.“ A už se pustila do vojenských taktik a spekulací na téma zbrojní systémy Emergentů. Qiwiina matka byla zmocněnkyní kapitána flotily, ale byla také vojákem. <emphasis>Strentmannským </emphasis>vojákem. Během cesty Spratek většinu času strávil zahrabaný v matematice, v letových drahách a v řízení. K bakteriím a bonsajím ho vedl zase otec. Qiwi se dokázala měnit z krvelačného vojáka přes mazaného obchodníka až po tvůrce bonsají – během několika vteřin. Jak mohlo její rodiče vůbec napadnout, že se vezmou? A jaké osamělé, potřeštěné dítě to přivedli na svět. „Takže ve frontálním boji bysme Emergenty porazit mohli,“ řekla Qiwi. „A oni to vědí. Proto se k nám taky chovají tak slušně. Musíme teď tu hru hrát s nima; potřebujeme ty jejich náklaďáky. Potom, pokud se nějaký dohody vůbec dožijou, možná budou bohatí, ale my budem mnohem bohatší. Tihle vtipálci by nedokázali prodat ani vzduch do děravý základny. <emphasis>Pokud </emphasis>to všechno klapne, budem mít nakonec stejně navrch.“</p>
<p>Ezr dokončil analytickou sekvenci a odebral další vzorek. „No,“ řekl, „Trixie si myslí, že s náma vůbec obchodovat nechtějí.“</p>
<p>„Hm.“ Zvláštní věc, jak Qiwi haněla Vinhovi naprosto všechno – kromě Trixie. Zdálo se, že tu jednoduše ignoruje. Teď byla nezvykle potichu. Skoro vteřinu. „Podle mě má pravdu. Podívej, Vinhu, tohle bych ti sice neměla vůbec říkat, ale v Komisi se vůbec nemůžou dohodnout.“ To si musela vymyslet, tedy pokud něco nedala k lepšímu její máti. „Já si myslím, že je v Komisi pár idiotů, kteří si myslí, že to je čistě obchodní jednání a že obě strany usilujou o to stejný a my jsme – jako obvykle – ti nejchytřejší. Už jim kapku nedochází, že když přitom zařveme, tak už bude úplně jedno, že na tom ti druzí prodělají. Takže musíme bejt tvrdí a čekat, že nás podrazí.“</p>
<p>Qiwi ve své krvelačnosti mluvila přesně jako Trixie. „Mamka to sice neřekla přímo, ale je možný, že už Komise neví, jak dál.“ Úkosem na něj pohlédla jako dítě, které si hraje na spiklence. „Ty jsi majitel, Ezře. Mohl by sis promluvit s–“</p>
<p>„Qiwi!“</p>
<p>„No jo, no. Nic jsem neřekla. Nic jsem neřekla!“</p>
<p>Asi na sto sekund mu dala pokoj a pak začala rozvíjet teorie o tom, jak na Emergentech zbohatnout, „pokud teda přežijem dalších pár megasekund.“ Kdyby planeta Pavouků a hvězda OnOff neexistovaly, byli by Emergenti v těchto končinách pro Qeng Ho objevem století. Z jejich manévrů bylo zřejmé, že mají výjimečný talent pro automatizaci a systémové plánování. Přitom jejich lodě nebyly ani z poloviny tak rychlé jako lodě Qeng Ho a stejně špatně na tom byli Emergenti se znalostmi biotechnologií. Qiwi měla stovky plánů, jak to všechno využít a jak na tom vydělat.</p>
<p>Ezr nechal její slova plynout kolem uší, aniž by příliš poslouchal. Jindy by se možná dokázal soustředit na práci a zapomenout na všechno kolem. Tuhle šichtu však něco takového nepřicházelo v úvahu. Plány, které vznikaly přes dvě staletí, se na něj teď valily vměstnané do několika kilosekund a on poprvé zapochyboval o vedení jejich flotily. Trixie sice nebyla z jejich řad, ale byla velice inteligentní a dokázala se na celou situaci dívat jinak než Obchodníci. Spratek byl zase chytrý, ale jeho závěry obvykle nebyly k ničemu. Ale tentokrát… třeba ho na to vážně přivedla „mamka“. Kira Pen Lisoletová získala své zkušenosti tak daleko, kam se až člověk může dostat a přitom ještě být v oblasti Qeng Ho; třeba si řekla, že mladý nováček něco zmůže jen díky tomu, že patří do Rodiny majitelů. Sakra…</p>
<p>Víc už se toho při šichtě nedozvěděl. Za patnáct set sekund bude venku. Pokud by nešel na oběd, stihl by se převléknout… a požádat o schůzku s kapitánem Parkem. Za celé dva roky reálného času, co byl s expedicí, ještě ani jednou nevyužil konexí své Rodiny. <emphasis>A co asi tak můžu dělat teď? </emphasis><emphasis>Že </emphasis><emphasis>bych dokázal pohnout s Komisí? </emphasis>Myslel na to až do konce šichty. Myslel na to i při tom, když ze sebe shazoval pracovní oblek… a… zavolal kapitánově sekretářce kvůli schůzce.</p>
<p>Qiwi měla na tváři úsměv ještě sebejistější než obvykle. „Řekni jim to pěkně od plic, Vinhu. Tohle musí bejt vojenská akce.“</p>
<p>Mávl na ni, ať je zticha, a pak si všiml, že se hovor nepodařilo uskutečnit. Zablokovali ho? Ezr si napřed oddechl, ale pak si všiml, že spojení přerušil rozkaz, který právě přišel… z kanceláře kapitána Parka. „Dostavit se v 5.20.00 do zasedací místnosti kapitána flotily…“ Co se to říkalo o tom, že si spoustu věcí člověk přivolá sám? Ezr Vinh stoupal k přechodovým komorám taxíků a v hlavě se mu všechno pletlo.</p>
<p>Qiwi Lin Lisoletová už nikde vidět nebyla; chytrá holčička.</p>
<p>Na schůzku s ním nečekal žádný štábní důstojník. Ezr dorazil do zasedací místnosti kapitána flotily na lodi Qeng Ho jménem <emphasis>Pham Nuwen </emphasis>a tam byl kapitán flotily… a Obchodní komise výpravy. Nevypadali nijak vesele. Vinh jim stačil věnovat jen letmý pohled, než se zachytil stabilizační tyče. Koutkem oka si je přepočítal. Ano, byli tady všichni. Seděli kolem stolu a jejich pohledy přátelstvím právě nepřetékaly.</p>
<p>Když Park uviděl, že Ezr stojí v pozoru, mávl rychle rukou. „Pohov, učedníku.“ Před třemi sty lety, když bylo Ezrovi pět, zavítal kapitán Park na Canberru do sídla Rodiny Vinhů. Ezrovi rodiče se k němu chovali velice uctivě, i když to tehdy ještě nebyl velitel lodi. Ezr si ale vzpomínal spíš na dárky, které od toho hodného pána tenkrát dostal.</p>
<p>Když se setkali znovu, bylo Vinhovi sedmnáct a chystal se stát učedníkem a Park tehdy dával dohromady flotilu na Triland. To už bylo něco jiného. Od té doby spolu promluvili maximálně snad sto slov, a to pouze při oficiálních příležitostech. Ezr byl za svou anonymitu vděčný; co by za ni dal teď.</p>
<p>Kapitán Park se tvářil, jako by žvýkal šťovík. Rozhlédl se po členech Obchodní komise a Vinh se v duchu ptal, kdo ho to mohl tak popudit. „Mladý V – učedníku Vinhu. Došlo k… neobvyklé… situaci. Její ožehavost, teď, když přiletěli Emergenti, je vám známá.“ Nevypadalo to, že by kapitán čekal, že mu na to Ezr něco řekne, a tak svoje „Ano, pane kapitáne“ spolkl dřív, než ho stačil vyslovit. „V tuto chvíli přichází v úvahu několik možných variant.“ Znovu pohled na členy Komise.</p>
<p>Vtom Ezr pochopil, že Qiwi Lisoletová zase tak úplné nesmysly neplácala. Kapitán flotily měl poslední slovo v taktických manévrech a obvykle mohl i vetovat strategické operace. Co se však týkalo zásadních změn cílů expedice, tam byl vydán na milost Obchodní komisi. A právě zde došlo k nějakým komplikacím. Nebyl to žádný obyčejný zádrhel; v takových situacích měli kapitáni flotil poslední slovo. Kdepak, tohle musel být mrtvý bod jednání, který zaváněl vzpourou vedení. Byla to situace, o které povídají jen učitelé ve školách, ale když už k ní jednou dojde, možná může být faktorem, který do rozhodování nějak zasáhne, i mladý majitel. Něco jako obětní beránek.</p>
<p>„První možnost,“ pokračoval Park, který neměl o všech těchto závěrech, které se hnaly Vinhovi hlavou, ani tušení. „Přistoupíme na hru, kterou nám Emergenti navrhli. Společné operace. Společné pravomoci pro všechna vozidla, která se do té připravované pozemní mise zapojí.“</p>
<p>Ezr si prohlížel členy Komise. Kira Pen Lisoletová seděla vedle kapitána flotily. Měla na sobě zelenou uniformu Lisoletů, která se u její Rodiny těšila takové oblibě. Byla to žena drobná téměř jako Qiwi a ve tváři měla věcný a soustředěný výraz. Čišela z ní však hrubá fyzická síla. Strentmannská stavba těla byla nezvyklá i podle benevolentních měřítek Qeng Ho. Někteří Obchodníci byli pyšní na to, jak se jim daří svůj vzhled úspěšně maskovat. Ne tak Kira Pen Lisoletová. Kira Lisoletová s Parkovou „první možností“ nesouhlasila, přesně jak tvrdila Qiwi.</p>
<p>Ezr přejel pohledem na další známou tvář. Sum Dotran. V komisích vedení byla elita. Skutečných majitelů v nich bylo jen několik, většinu tvořili profesionální plánovači, kteří se snažili dopracovat k tomu, aby se jednou zmohli na vlastní loď. A potom tam byla ještě hrstka velice starých mužů. To byli většinou špičkoví experti, kteří skutečně upřednostňovali řízení před jakoukoliv formou vlastnictví. K takovým patřil i Sum Dotran. Svého času pracoval i pro Vinhy. Ezr se dovtípil, že ten je proti Parkově „první možnosti“ taky.</p>
<p>„Druhá možnost: individuální ovládací systémy, žádné moduly se společnou posádkou. Jak to jen bude možné, ukážeme se Pavoukům“ – a necháme Boha obchodu, ať ukáže, kdo vyhrál víc a kdo míň. Pokud by do hry vstoupil ještě někdo třetí, měla by se výhoda nějaké zrady zmenšit. Během několika let by mohl jejich vztah s Emergenty přejít v relativně normální konkurenci. Emergenti samozřejmě mohou chápat toto jednostranně výhodné navázaní kontaktu jako porušení dohod. Smůla. Vinhovi připadlo, že tomuto postupu je nakloněná přinejmenším polovina Komise – <emphasis>ovšem Sum Dotran ne. </emphasis>Stařík nepatrně na Vinha zavrtěl hlavou, aby mu to dal jasně najevo.</p>
<p>„Třetí možnost: všechno to tady zabalíme a vyrazíme zpátky na Triland.“</p>
<p>Vinhův šokovaný výraz zřejmě nemohl nikdo přehlédnout. Sum Dotran to rozvedl do detailů. „Mladý Vinhu, pan kapitán má na mysli fakt, že jich je víc a pravděpodobně mají i víc zbraní. Nikdo z nás těm Emergentům nevěří, a když se na nás vrhnou, tak nemůžeme dělat vůbec nic. Je to prostě moc riskantní a–“</p>
<p>Kira Pen Lisoletová uhodila rukou do stolu. „Námitka! V první řadě je absurdní už tahle schůze. A teď navíc všichni vidíme, jak si Sum Dotran prostě prosazuje svoje vlastní názory.“ Takže teorie, že za ním Qiwi poslala její matka, padá.</p>
<p>„Ani jeden z vás teď nemá slovo!“ Kapitán Park chvíli mlčky hleděl na Komisi. Potom řekl: „Čtvrtá možnost: zahájíme útok jako první a tuhle soustavu získáme pro sebe.“</p>
<p>„Pokusíme se ji získat,“ opravil ho Dotran.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>N</emphasis><emphasis>ámitka</emphasis><emphasis>!“</emphasis><emphasis> </emphasis>zase Kira Pen Lisoletová. Mávla rukou a vyvolala sdílenou projekci.</p>
<p>„Tento útok je jediná možnost, na kterou se můžeme spolehnout.“</p>
<p>Projekce Lisoletové nebyla hvězdná obloha ani pohled dalekohledem na planetu Pavouků. Nebyly to organizační ani časové rozvrhy, kterými se plánovači často zabývali. Ne, byly to navigační plány zachycující rozmístění a vektory rychlostí dvou flotil ve vzájemném srovnání a ve srovnání s planetou Pavouků a s hvězdou OnOff. Stopy znázorňovaly možná rozmístění podle příslušných koordinátu. Označené byly i diamantové meteority. Navíc tam byly ještě další značky, vojenské taktické symboly, znaky pro gigatunové nálože, rakety a elektronické obranné tahy.</p>
<p>Ezr na plány hleděl a snažil se vybavit si hodiny vojenského výcviku. To, co se povídalo o tajném nákladu kapitána Parka, tedy byla pravda. Expedice Qeng Ho měla zuby – a navíc delší a ostřejší než jakákoliv obyčejná obchodní flotila. A vojáci Qeng Ho měli i nějaký čas na přípravu; evidentně ho využili, i když byla soustava OnOff zcela pustá a nikde se v ní nedaly ukrýt přepadové jednotky nebo zálohy.</p>
<p>Ovšem Emergenti: vojenské symboly kolem jejich lodí byly jen mlhavé odhady pravděpodobností. Měli zvláštní automatické systémy, možná dokonce lepší než Qeng Ho. Emergenti si přivezli dvojnásobný náklad a podle všech odhadů s sebou měli i o to víc zbraní.</p>
<p>Ezr znovu obrátil svou pozornost k zasedacímu stolu. Kdo kromě Kiry Lisoletové byl ještě pro tento zákeřný útok? Ezr strávil studiem Strategií většinu dětství, ale o těch nejproradnějších tazích se vždycky učil, že patří do sféry šílenství a zla a že k nim nikdy žádný Qeng Ho sáhnout nesmí nebo by nikdy neměl. Obchodní komise zvažující možnost vraždy, to byl pohled… na který hned tak nezapomene.</p>
<p>Ticho už trvalo nepřirozeně dlouho. Že by čekali, až něco řekne? Konečně se ozval kapitán Park: „Pravděpodobně jste pochopil, že naše jednání uvízlo na mrtvém bodě, učedníku Vinhu. Nemáte právo hlasování, žádné zkušenosti a ani neznáte podrobnosti celé situace. Nechci se vás tím nijak dotknout, ale já osobně jsem na rozpacích z toho, že se tohoto jednání vůbec účastníte. Ovšem jste jediný přítomný majitel dvou našich lodí. Pokud byste měl jakoukoliv radu, co se naší situace týče, tak bychom… si ji rádi… poslechli.“</p>
<p>Třebaže byl učedník Ezr Vinh pouhou bezvýznamnou figurkou, v dané chvíli se na něj soustředila pozornost všech přítomných. A co měl za sebe říci? Hlavou se mu hnaly miliony různých myšlenek. Ve škole se sice učili dělat rychlá rozhodnutí, jenomže tam měl k dispozici větší množství informací než teď. Tito lidé samozřejmě nebyli nijak zvědaví na nějaké jeho analýzy. Toto pomyšlení ho mírně dohřálo a vyburcovalo ho z panického ochromení. „Č-čtyři možnosti, pane kapitáne? Existují ještě nějaké méně významné, které zde nezazněly?“</p>
<p>„Nic, k čemu bych se přikláněl já nebo Komise.“</p>
<p>„Hm. Vy jste mluvil s Emergenty ze všech nejvíc. Co si myslíte o tom jejich veliteli, o Tomasu Nauovi?“ Přesně tohle vrtalo jemu i Trixii hlavou. Ezra ani ve snu nenapadlo, že se na to bude někdy ptát samotného kapitána flotily.</p>
<p>Park pevně stiskl rty a Ezr si chvíli myslel, že kapitán vybuchne vzteky. Pak přikývl. „Je chytrý. Jeho technické znalosti jsou ve srovnání s kapitány flotil Qeng Ho slabší. Hodně studoval Strategie, i když to nemusely být ty stejné, co známe my. Zbytek jsou pouhé dohady a domněnky, i když si myslím, že se mnou budou členové Komise většinou souhlasit: Nevěřil bych mu při žádné obchodní smlouvě. Podle mě by dohody zásadním způsobem porušil, pokud by mu to mělo přinést byť jen malý zisk. Je to mimořádně prohnaný a zkušený lhář, pro něhož nemá oboustranný obchod vůbec žádný význam.“ Když se to vezme kolem a kolem, právě řekl to nejhorší, co mohl nějaký Qeng Ho o jiné bytosti říci. Ezr najednou pochopil, že kapitán Park musí být pro náhlý útok. Podíval se na Suma Dotrana a pak zpátky na Parka. Dva lidé, kterým by věřil ze všech nejvíc, a byli na opačných stranách barikády! <emphasis>Bože můj, vy</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>snad, lidi, nechápete, že jsem jenom učedník!</emphasis></p>
<p>Ezr své niterné nářky zarazil. Na několik vteřin se odmlčel a skutečně přemýšlel. Pak prohlásil: „Na základě vašich odhadů, pane kapitáne, jsem rozhodně proti té první variantě, proti spolupráci. Ale… stejně tak nesouhlasím ani s tím náhlým útokem, protože –“</p>
<p>„Výborně, chlapče,“ ozval se Sum Dotran.</p>
<p>„– protože s tím my Qeng Ho nemáme prakticky žádné zkušenosti, bez ohledu na to, jak moc jsme to studovali.“</p>
<p>Takže zbývaly dvě možnosti: buď všeho nechat a zmizet – nebo zůstat, minimálně spolupracovat s Emergenty a při první příležitosti o sobě dát Pavoukům nějak vědět. I dokonale podložené vyklizení pozic by bylo považováno za neúspěch. S ohledem na jejich množství paliva by bylo navíc i neskutečně pomalé.</p>
<p>Pouhý milion kilometrů daleko od nich ležel největší poklad známý v této části vesmíru. Uletěli padesát světelných let, aby se dostali takhle blízko. Obrovské riziko a obrovský poklad. „Pane, pokud bychom teď odletěli, znamenalo by to vzdát se příliš mnoha věcí. Ale z nás všech se teď musí stát vojáci, dokud zde nebude bezpečno.“ Koneckonců, Qeng Ho měli svoje válečné hrdiny: Pham Nuwen přece vyhrál slušnou řádku bitev. „Já – já bych doporučoval, abychom zůstali.“</p>
<p>Ticho. Ezrovi se zdálo, že na mnoha tvářích zahlédl úlevu. Zástupkyně kapitána flotily, Lisoletová, vypadala zachmuřeně. Sum Dotran se už tak zpátky nedržel: „Chlapče, <emphasis>prosím tě. </emphasis>Rozmysli si to ještě. Tvoje Rodina tady riskuje dvě lodě. Přeci není nic špatného na ústupu, když hrozí nebezpečí, že se přijde o všechno. Naopak, je to moudré. Ti Emergenti jsou prostě tak nebezpeční, že –“</p>
<p>Park se vznesl s napřaženou rukou ze svého místa u stolu. Ruka zlehka dosedla Sumu Dotranovi na rameno a vzápětí se ozval Parkův tichý hlas: „Je mi to líto, Sume. Dělal jsi, co jsi mohl. Dokonce jsme kvůli tobě vyslechli nezletilého majitele. Teď… nám všem… nezbývá než se rozhodnout a začít jednat.“</p>
<p>Dotranovi se na tváři objevilo zklamání nebo snad strach. Chvíli roztřeseného soustředění tam vydrželo a pak mu z úst zahvízdl výdech. „Máte pravdu, pane kapitáne.“</p>
<p>Park sklouzl zpátky na své místo u stolu a upřel na Ezra nicneříkající pohled. „Děkujeme vám za radu, učedníku Vinhu. Očekávám, že budete respektovat soukromý charakter této porady.“</p>
<p>„Ano, pane,“ postavil se do pozoru Ezr.</p>
<p>„Odchod.“</p>
<p>Otevřely se za ním dveře. Když se Ezr odrazil od stabilizační tyče a proplul jimi ven, kapitán Park už promlouval ke Komisi. „Kiro, zvaž možnost, že bychom vyzbrojili všechny čluny. Možná bychom mohli Emergentům nějak naznačit, že únos těch lodí se společnou posádkou by byla nebezpečná záležitost. Já –“</p>
<p>Zbytek za sebou uzavřely dveře. Ezr cítil po celém těle úlevu a třas zároveň. S předstihem dobrých čtyřiceti let se zúčastnil rozhodování o osudu flotily. Rozhodně to nebyla žádná legrace.</p>
<p><strong>Tři</strong></p>
<p>Planeta Pavouků – někteří jí teď říkali Arachna – měla dvanáct tisíc kilometrů v průměru a 0,95násobnou gravitaci Země. Nitro bylo tvořeno nediferencovaným podložím, ale na povrchu bylo tolik těkavých látek, že tam mohla být moře a dýchatelná atmosféra. Pouze jediná věc chyběla, aby to byl opravdový pozemský ráj – sluneční světlo.</p>
<p>Bylo tomu už více než dvě stě let, kdy hvězda OnOff, slunce této soustavy, vstoupila do své vyhaslé fáze. Už přes dvě stě let z ní nedopadalo na Arachnu o mnoho více záře než z dalekých hvězd.</p>
<p>Ezrův přistávací modul se snášel dolů nad něčím, co by v teplejším období mohlo být snad hlavním kontinentem. To nejdůležitější se odehrávalo na druhé straně planety, kde posádky těžkých nákladních zvedačů těžily a odvážely několik milionů tun podmořských pohoří a zamrzlého moře. Na tom však nic nebylo; pro Ezra nebyla makrotěžba nic nového. Toto menší přistání se však mohlo do dějin zapsat zásadním způsobem…</p>
<p>Projekce na horní palubě skýtala přirozený výhled na krajinu kolem. Lány země, které pod nimi tiše ubíhaly vzad, byly tvořeny odstíny šedi, mezi nimiž se občas zaleskly bílé pásy. Možná to byla jenom jeho bujná představivost, ale Ezrovi připadlo, že vidí nejasné stíny, které vrhalo světlo OnOff. Vznikala tak krajina složená ze strmých srázů, vrcholků hor a bílých svahů spadajících do temných propastí. Zdálo se mu, jako by kolem vzdálenějších vrcholků viděl soustředné kruhy: nerovnosti způsobené tlakem v místech, kde moře zamrzlo kolem skalního masivu?</p>
<p>„Hej, hoď na to aspoň vejškoměr,“ ozval se mu přes rameno hlas Bennyho Wena a krajinu zahalila jemná červená síť. Vcelku se shodovala s tím, kde si sám domýšlel stíny a sníh.</p>
<p>Ezr mávl ke čtvercové síti. „Když ta hvězda svítí, tak jsou tam dole přece miliony Pavouků. Člověk by čekal, že tady budou nějaký známky civilizace.“</p>
<p>Benny se uchechtl. „A co bys taky čekal od obyčejnýho pohledu? To, co kouká ven, jsou většinou vrcholky hor. A na zbytku leží metry toho oxidodusíkatýho sněhu.“ Stoprocentně pozemská atmosféra zmrzla, čímž vytvořila zhruba desetimetrovou vrstvu atmosněhu – pokud byla rovnoměrně rozložená. Spousta míst pravděpodobného výskytu nějakých sídel – zálivy, soutoky řek – se nacházela pod několika desítkami metrů této zmrzlé masy. Všechna jejich dosavadní přistání se uskutečnila v relativně vysokých polohách, kde byla pravděpodobně těžební města nebo primitivní usedlosti. Teprve těsně před příletem Emergentů poznali, kde by vlastně měli pátrat.</p>
<p>Temná země pod nimi ubíhala vzad. Byly tam dokonce i útvary podobné ledovcovým řekám. Ezr se v duchu zarazil nad tím, jak mohly vůbec stačit vzniknout. Že by to byly atmosněhové ledovce?</p>
<p>„Bože všeho obchodu, koukněte támhle na to!“ Benny ukázal nalevo: červená záře těsně nad obzorem. Benny obraz přiblížil. Světlo bylo pořád malé a vzdalovalo se jim z dohledu. Skutečně to vypadalo jako plameny, i když to poměrně pomalu měnilo tvar. Něco jim teď bránilo ve výhledu a Ezr na chvíli nabyl dojmu, jako by od záře k obloze stoupala jakási neprůhledná vrstva. „Mám lepší záběr z orbitu,“ ozval se hlas zepředu z uličky – velitel posádky Diem. Záběry však neposlal. „Je to sopka. Zrovna vybuchla.“</p>
<p>Ezr sledoval, jak jim výjev mizí z dohledu. Ta stoupající temnota, to musel být gejzír lávy – nebo možná jen vzduch a voda – chrlený do prostoru nad sopkou. „To jsem ještě neviděl,“ řekl Ezr. Jádro planety bylo chladné a nečinné, i když se ve sféře, která by se dala považovat za planetární kůru, nacházelo hned několik ložisek lávy. „Všichni si jsou tak strašně jistí, že jsou Pavouci všichni zmrzlí; co když někteří z nich zůstali v teple u něčeho, jako je tohle?“</p>
<p>„To těžko. Provedli jsme opravdu důkladný termoanalýzy. Jakoukoliv kolonii kolem teplejších míst bysme zaznamenali. Mimoto, Pavouci přece těsně před tou poslední temnotou vynalezli rádio. Těžko tady teď polezou po venku.“</p>
<p>Tomuto závěru předcházelo několik megasekund biochemických spekulací. „To je asi fakt.“ Pozoroval červenou záři, dokud nezmizela za obzorem. Vzápětí se objevily ještě zajímavější věci přesně pod nimi a před nimi. Po elipse se hladce snášeli dolů, pořád ještě ve stavu beztíže. Tahle planeta měla sice běžnou velikost, ale žádné průzkumné lety atmosférou se konat neměly. Pohybovali se rychlostí osm tisíc metrů za vteřinu, navíc pouhých několik tisíc metrů nad zemí. Měl dojem, jako by se k nim hory zvedaly a sápaly se po nich. Míhal se pod nimi jeden pás pohoří za druhým, stále blíž a blíž. Za Ezrem začal Benny vydávat nervózní zvuky a jeho obvyklé brebentění tentokrát na chvíli ustalo. Ezr zatajil dech, neboť poslední pohoří se kolem nich mihlo tak blízko, že ho napadlo, jestli o ně jejich modul náhodou nezavadil. <emphasis>Ať mu</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>někdo něco vykládá o cestě do pekla.</emphasis><emphasis> </emphasis>Potom před nimi vzplála hlavní tryska.</p>
<p>Sešplhat dolů z místa, které vybral Jimmy Diem k přistání, jim trvalo téměř 30 kilosekund. Tato nevýhoda však měla dobrý důvod. Místo jejich přistání sice bylo v polovině svahu, ale nebyl na něm led ani sníh. Měli v plánu dostat se na samé dno úzkého údolí. Správně mělo být dno údolí pohřbené pod stometrovým sněhovým příkrovem. Díky jakési souhře topografie a klimatických podmínek ho tam však nebylo ani půl metru. A téměř ukrytá pod převislými stěnami údolí byla největší skupina neporušených budov, jakou zatím našli. Navíc zde byla i slušná pravděpodobnost, že se jedná o vstupní místo do jedné z největších hibernačních jeskyní Pavouků a v průběhu aktivní fáze OnOff možná snad i o město. Cokoliv, na co zde přijdou, bude důležité. V rámci smluv se všechno vysílalo Emergentům…</p>
<p>Ezrovi se o výsledku schůze Obchodní komise nedoneslo vůbec nic. Diem vypadal, že dělá všechno pro to, aby tuto návštěvu před místními obyvateli utajil, přesně podle očekávání Emergentů. Místo přistání mělo být zasypané lavinou krátce po jejich odletu. Dokonce měly být vymazány i stopy, které zanechají na zemi (ačkoliv toho zřejmě vůbec nebylo zapotřebí).</p>
<p>Když sestoupili až na dno údolí, visela OnOff shodou okolností téměř v zenitu. Ve „slunečném období“ by právě bylo poledne. Teď však hvězda OnOff vypadala mnohem spíš jako bledý načervenalý měsíc o šířce půl stupně. Na povrchu měla skvrny připomínající olej na vodní hladině. Bez jakéhokoliv zesilování na monitorech bylo světlo OnOff právě tak jasné, aby viděli věci kolem sebe.</p>
<p>Přistávací tým šlapal po jakési hlavní ulici, pět postav ve skafandru a jeden chodící robot. Když vkročili do závějí atmosněhu a těkavé látky se dostaly do styku s nepříliš dobře tepelně izolovanou látkou jejich skafandru, stoupaly jim od nohou obláčky páry. Pokud zůstali stát na jednom místě příliš dlouho, museli si dávat pozor, aby to nebylo v nějaké hluboké závěji, jinak je během chvilky zahalila oblaka sublimační mlhy. Každých deset metrů umístili seismo nebo přístroj k vyvolávání otřesů. Až se jim podaří rozmístit všechny, budou mít přehled o tom, kde se nachází v okolí jaká jeskyně. A co bylo při této misi ještě důležitější, budou vědět, co se skrývá uvnitř těch budov. Jejich velký sen: nějaké psané materiály, obrázky. Pokud by našli třeba dětský ilustrovaný slabikář, povýšení by Diema jistě neminulo.</p>
<p>Červenošedé stíny na černém pozadí. Ezr si potrpěl na nekorigovaný pohled. Bylo to překrásné a podivné zároveň. Tohle bylo místo, kde Pavouci <emphasis>bydleli. </emphasis>Po obou stranách cesty se táhly stíny po stěnách budov Pavouků. Většina jich měla dvě nebo tři patra, ale dokonce i v chabém červeném světle a s obrysy deformovanými závějemi a tmou si je nikdo nemohl splést s čímkoliv, co kdy postavili lidé. I ty nejmenší dveře byly mimořádně široké, i když na výšku většinou neměly ani 150 centimetrů. Podobně široká a nízká byla také okna (důkladně zabedněná; všechno to tu bylo opuštěno v onom metodickém duchu majitelů, kteří se sem ještě hodlají vrátit), která shlížela na skupinku pěti lidí a jejich robota jako stovky přimhouřených očí. Vinha napadlo, co by se asi tak stalo, kdyby se za jedním z těchto oken rozsvítilo světlo, kdyby se mezi okenicemi prodral jen jediný paprsek. Jeho představivost si na okamžik s touto možností pohrála. Co když s tou svou nafoukanou nadřazeností šlápli přeci jenom vedle? Tohle přece byly neznámé bytosti. Bylo velice nepravděpodobné, že by se život mohl vyvinout na planetě, jako byla tato; kdysi dávno tady musel někdo zvládat mezihvězdné lety. Obchodní teritorium Qeng Ho dosahovalo šíře čtyř set světelných let; průběžnou evidenci technologií prováděli po celá tisíciletí. Qeng Ho zachytili rádiové vysílání neznámých civilizací, které byly na tisíce – ba většinou na miliony – světelných let daleko, takže jakýkoliv přímý kontakt nepřicházel v úvahu a stejně tak ani pouhý rozhovor. Pavouci byli teprve třetí nečlověčí inteligentní rasou, s níž se kdo kdy fyzicky setkal. Jedna z nich vyhynula už před několika miliony let; druhá nedosáhla ani úrovně technologie strojů, o vesmírných letech ani nemluvě.</p>
<p>Pět lidí kráčejících ve stínu mezi budovami se širokými, nízkými okny bylo tak blízko k psaní lidských dějin, jak si to jen Vinh dokázal představit. Armstrong na Měsíci, Pham Nuwen na Brisgo Gap – a teď Vinh, Wen, Patil, Do a Diem, kteří si vykračovali po ulici Pavouků.</p>
<p>Rádiové spojení v pozadí se odmlčelo a na chvíli bylo nejhlasitějším zvukem jen povrzávání skafandru a vlastní dech. Pak se tiché hlasy ozvaly znovu a naváděly je přes otevřené prostranství na druhý konec údolí. Analytici si podle všeho mysleli, že by úzká štěrbina ve skále mohla být vchodem do jeskyní, kam místní Pavouci pravděpodobně zalezli.</p>
<p>„To je divný,“ ozval se shůry anonymní hlas. „Seismo něco zaslechlo – teda pořád něco slyší – z té budovy vpravo od vás.“</p>
<p>Vinh škubl hlavou a zahleděl se do šera. Tak třeba ne světlo, ale <emphasis>zvuk.</emphasis></p>
<p>„Robot?“ – Diem.</p>
<p>„Třeba si ta budova jenom sedá?“ – Benny.</p>
<p>„Ne, ne. Tohle byl náraz, něco jako cvaknutí. Teď je slyšet pravidelný rytmus, něco tlumeného. Podle frekvence… to zní jako nějaké mechanické zařízení, pohybující se součástky a tak… Fajn, teď už to skoro přestalo, je slyšet už jen zvonění. Veliteli Dieme, máme slušné umístění těch zvuků. Bylo to na tom vzdálenějším rohu, čtyři metry nad zemí. Tady máte naváděcí značku.“</p>
<p>Vinh a ostatní popošli o třicet metrů dopředu za značkou, která se jim vznášela v huds. Bylo skoro legrační, jak šli teď najisto, úplně jako kdyby v budově někoho viděli.</p>
<p>Značka je zavedla za roh.</p>
<p>„Ta budova nijak zvláštně nevypadá,“ řekl Diem. Stejně jako ostatní budovy byla i tato zřejmě postavená jen z kamení bez malty, vyšší patro pokaždé o něco širší než to spodní. „Počkejte, už vidím, kam ukazujete. Je tam něco jako… keramická skříňka přitlučená k tomu druhému převisu. Vinhu, vy jste nejblíž. Vylezte tam nahoru a mrkněte se na to.“</p>
<p>Ezr vykročil k budově a pak si všiml, že mu značku nějaký dobrák zrušil. „A na co?“ Viděl jenom stíny a šedou kamennou stěnu.</p>
<p>„Vinhu,“ Diemův hlas zazněl ještě o něco úsečněji než obvykle. „Co takhle se už probudit, hm?“</p>
<p>„Pardon.“ Ezr cítil, jak se červená; tohle se mu stávalo skoro pořád. Zapnul si multispektrum a výhled mu vzplál barvami, které mu předložil skafandr podle toho, co viděl v několika světelných spektrech. Tam, kde předtím byl jen černočerný stín, teď Ezr uviděl skříňku, o které Diem mluvil. Měl ji několik metrů nad hlavou. „Moment, hned tam vylezu.“ Přešel ke stěně. Stejně jako většina budov se i tato honosila širokými kamennými deskami. Podle analytiků to byly schody. Vinhovi posloužily dobře, i když po nich lezl spíš jako po žebříku. Za několik vteřin byl u skříňky.</p>
<p>A byl to přístroj; po stranách měl nýty jako v nějakém středověkém románu. Vinh vytáhl z kombinézy senzorickou sondu a přidržel ji u skříňky. „Mám se toho dotknout?“</p>
<p>Diem na to nic neřekl. Tohle byla skutečně spíš otázka pro ty nahoře. Vinh zaslechl, jak se radí několik hlasů. „Přejeďte trochu kolem toho. Nejsou támhleto na boku nějaké značky?“ Trixie! Věděl, že se bude taky dívat, ale když uslyšel její hlas, příjemně ho to překvapilo. „Ano, paní,“ opáčil a přejel sondou přes skříňku tam a zpátky. Po stranách něco bylo; jen nepoznal, zda to byl nápis nebo nějaký snímací algoritmus. Pokud půjde o nápis, nijak zvlášť úžasný objev to nebude.</p>
<p>„Dobrá, teď můžete tu sondu k té skříňce přiložit,“ ozval se hlas chlapíka z akustického. Ezr udělal, co mu řekl.</p>
<p>Uběhlo několik vteřin. Pavouci měli schody tak strmé, že se musel opřít dozadu o jejich stupně. Po schodech se dolů valil mlžný opar; Ezr cítil, jak mu topné vložky v bundě zahřívají místa na studených hranách schodů.</p>
<p>Potom: „Zajímavé. Ta věc je senzor přímo z dob temna.“</p>
<p>„Elektrický? A vysílá něco někam?“ Vinh se polekal – poslední slova pronesla žena s emergentským přízvukem.</p>
<p>„Ehm, ředitelko Reynoltová, zdravím vás. Ne, to je právě na téhle věci to zvláštní. Pracuje sama pro sebe. ‚Pohon’, jak to vypada je tvořen sadou kovových pružin. Princip mechanických hodin – víte zhruba, o co jde? – zajišťuje jak měření času, tak i pohyb. Vlastně je to podle mě jediný primitivní způsob, který by mohl vydržet fungovat v mrazu tak dlouho.“</p>
<p>„Takže co to všechno zaznamenává?“ To byl Diem, dobrá otázka. Vinh se znovu nechal unést představami. Třeba byli Pavouci mnohem chytřejší, než si všichni mysleli. Třeba se v <emphasis>jejich </emphasis>hlášení objeví Vinhova postava v helmě. Když už je ovšem u toho, co když je tahle skříňka připojená k nějaké zbrani?</p>
<p>„Žádnou kameru tam nevidíme, veliteli. Teď už máme poměrně podrobnou představu o tom, jak to v té skříňce vypadá. Ozubená kolečka táhnou pás papíru pod čtyřmi zapisovacími hroty.“ To byly pojmy přímo z textů civilizací po úpadku. „Podle mě to zhruba každý den ten proužek o něco poposune a zaznamená to teplotu, tlak… a ještě dvě skalární veličiny, kterými si zatím nejsme příliš jistí.“ Každý den po dvě stě let. Primitivním bytostem by dalo pořádnou práci vymyslet pohyblivý mechanismus, který by pracoval tak dlouho, navíc za tak nízké teploty. „To jsme zase měli kliku, že jsme zrovna šli kolem, když se to spustilo.“</p>
<p>Následovala technická debata o tom, jak sofistikovaná by taková zařízení mohla být. Diem nechal Bennyho a ostatní ozářit celé místo pikosekundovými záblesky světla. Nikde se nic nezalesklo, nebyla vidět žádná optika.</p>
<p>Vinh se zatím dál opíral o schody. Mráz se mu už začínal dostávat pod skafandr. Nebyl to oděv do tak nízkých teplot. Začal se po krátkých schodech přesouvat. Ve stoprocentní gravitaci by ho takové cvičení rychle přestalo bavit… Takto se mu však naskytl výhled za roh budovy. Na této straně některé krycí desky z oken spadly. Vinh se na schodech odvážně naklonil a snažil se rozeznat to, co viděl uvnitř v místnosti. Na všem ležel sněhový poprašek. V dlouhých řadách tam stály police nebo skříňky sahající asi po pás. Nad nimi byla jakási kovová konstrukce a další skříňky. Jedno patro s druhým spojovaly schody. Pavoukům by samozřejmě tyto skříňky „po pás“ nesahaly. Hm. Nahoře na skříňkách byly volně položené předměty, pokaždé několik plochých desek na jedné straně svázaných dohromady. Některé byly poskládané na hromádku, jiné zase volně rozhozené jako vějíře.</p>
<p>Náhle se jako elektrický šok dostavilo pochopení a on okamžitě a bez rozmýšlení promluvil do veřejného kanálu: „Promiňte, veliteli Dieme?“</p>
<p>Rozhovor mezi nadřízenými překvapeně utichl.</p>
<p>„Copak je, Vinhu?“ zeptal se Diem.</p>
<p>„Koukněte se na můj pov. Myslím, že jsme našli knihovnu.“ Kdosi nahoře zavýskl nadšením. Znělo to úplně jako Trixie.</p>
<p>Analýza otřesů by je nakonec ke knihovně zavedla tak jako tak, ale Ezrův objev jim hledání podstatným způsobem zkrátil.</p>
<p>V zadní části budovy byly velké dveře; dostat dovnitř robota nebyl problém. Ten měl s sebou vysokorychlostní snímací manipulátor. Chvíli sice trvalo, než ho přizpůsobil zvláštnímu tvaru těchto „knih“, ale nyní se už robot pohyboval podél polic závratnou rychlostí – centimetr nebo i dva za vteřinu – a dva členové Diemovy posádky ho nepřetržitě zásobovali knihami. Shora byla slyšet zdvořilá výměna názorů. Toto přistání bylo součástí společné akce, která měla skončit za necelých sto kilosekund. Tou dobou ještě nemuseli být s knihovnou ani zdaleka hotoví, nemluvě o ostatních budovách a o vstupu do jeskyně. Emergenti nechtěli dělat ani kvůli tomuto přistání žádné výjimky. Namísto toho navrhovali dopravit přímo do údolí jedno své větší vozidlo a artefakty sklidit hromadně.</p>
<p>„Ale vždyť to všechno pořád ještě můžeme utajit,“ ozval se mužský emergentský hlas. „Můžeme vyhodit do vzduchu stěny tohohle údolí, takže to bude vypadat, jako že celou tu vesnici dole zničila obrovská lavina.“</p>
<p>„Hej, ti jsou teda zvyklí dělat v rukavičkách,“ ozval se Ezrovi v uchu hlas Bennyho Wena na soukromém kanále. Ezr na to nic neříkal. To, co navrhovali Emergenti, nebyl zase úplný nesmysl, bylo to prostě jen… cizí. Qeng Ho <emphasis>obchodovali. </emphasis>Někteří sadističtější jedinci si třeba mohli libovat v tom, že konkurenci zcela ožebračili, ale skoro všem šlo o zákazníky, kteří by se nemohli dočkat, až na nich Qeng Ho zase zbohatnou. Něco jen tak ničit nebo krást, to bylo… odporné. A proč to vůbec dělat, když se přeci mohou vrátit a prozkoumat to tady znovu?</p>
<p>Vysoko nad nimi byl návrh Emergentů zdvořile zamítnut a na první místo seznamu budoucích společných akcí byla zařazena další výprava do tohoto úžasného údolí.</p>
<p>Diem poslal Bennyho a Ezra Vinha prozkoumat police. V této knihovně mohlo být na sto tisíc knih, což bylo sice jen pár set gigabytů, ovšem bylo to víc, než na co jim zbýval čas. Nakonec si přece jen budou muset vybírat a doufat, že natrefí na svatý grál celé této operace – dětské obrázkové knihy.</p>
<p>Jak ubíhaly kilosekundy, nechával Diem svou posádku střídavě krmit robota knihami, nosit knihy dolů z horních polic k přečtení a vracet je zase na jejich původní místo.</p>
<p>Když Vinhovi začala pauza na jídlo, byla už OnOff dávno za zenitem. Teď visela těsně nad útesy vzdáleného konce údolí a vrhala stíny po celé délce ulice. Našel si místo, kde nebyl sníh, roztáhl si na něm tepelně izolovanou deku a konečně ulevil svým nohám. Páni, to bylo blaho. Diem mu dal na tuhle pauzu patnáct set sekund. Pohrál si s jídelním systémem a pomalu sežvýkal několik ovocných tyčinek. Slyšel Trixii, ale ta měla plné ruce práce. „Dětské obrázkové knížky“ sice ještě pořád nenašli, ale zato už měli něco skoro stejně dobrého – pár textů zaměřených na fyziku a chemii. Trixie se zřejmě domnívala, že jde o nějakou technickou knihovnu. Teď zrovna probírali možnost, jak snímání knih zrychlit. Trixie si myslela, že už objevila správnou grafematickou analýzu písma a že by už mohli přejít na inteligentnější čtení.</p>
<p>Ezr věděl, že to Trixii pálí, už od chvíle, kdy ji poprvé uviděl. Jenže byla jen Zákazník se specializací na lingvistiku, což bylo pole, na němž patřili vědci Qeng Ho k naprosté špičce. Co by tím pádem mohla doopravdy nabídnout? A teď… no, slyšel přece rozhovor, který se odehrával nahoře. Ostatní jazykoví experti jí už jen mohli dávat za pravdu. Ono to zase vlastně ani takové překvapení nebylo. Na omezený počet míst se hlásila prakticky celá civilizace Trilandu. No, a když vyberete z pěti set milionů lidí ty, co jsou v něčem nejlepší… tak to musí být sakra špička. Vinhova pýcha pramenící z toho, že ji zná, na okamžik zakolísala: byl to vlastně <emphasis>on, </emphasis>kdo překračoval své postavení tím, že ji chtěl. Ano, Ezr sice byl hlavním nástupcem Rodiny Vinh.23, ale… sám zase tak chytrý nebyl. A co hůř, všichni si o něm mysleli, že je duchem pořád někde jinde a v nějaké jiné době.</p>
<p>Tyto neveselé myšlenky se stočily známým směrem: třeba by tady mohl dokázat, že k něčemu přeci jenom je. Třeba už Pavouky od té jejich původní civilizace dělí dlouhá doba. Jejich současná éra by mohla být hodně podobná Úsvitu věků. Třeba by se mu podařilo přijít s něčím, co by prospělo celé flotile – a on by si tak Trixii Bonsolovou zasloužil. V myšlenkách vyrazil vstříc radostným vyhlídkám, aniž by se příliš zatěžoval těžkopádnými detaily…</p>
<p>Vinh se podíval na hodiny. Aha, měl ještě pět set sekund! Stál a díval se mezi prodlužujícími se stíny, jak cesta stoupá do svahu hory. Celý den se tak soustředili na hlavní cíle mise, že ani neměli čas porozhlédnout se po okolí. Vlastně se zastavili těsně před místem, kde se celá cesta rozšiřovala a tvořila cosi jako náměstí.</p>
<p>Když svítilo slunce, byla zde spousta vegetace. Kopce byly poseté pokroucenými torzy čehosi, co kdysi zřejmě byly stromy. Tady dole byla vegetace důkladně udržovaná; podél cesty byly v pravidelných rozestupech zbytky jakýchsi okrasných rostlin. Asi desítka takových kupek byla i kolem tohoto náměstí.</p>
<p>Čtyři sta sekund. Měl ještě čas. Rychle došel ke kraji náměstí a začal ho obcházet. Uprostřed byla malá vyvýšenina, na níž sníh zakrýval jakési zvláštní tvary. Když dorazil na druhý konec, naskytl se mu pohled na osvětlené prostranství. Práce v knihovně zahřála okolí do té míry, že se z budovy valila mlha dočasné atmosféry. Plazila se přes ulici na druhou stranu, kde se znovu srážela a usazovala na zemi. Prodíraly se skrz ni červené pásy světla z OnOff. Když si odmyslel ty barvy, mohl to skoro být opar letní noci v hlavním tempu jeho rodičů. A svahy údolí mohly být stěny tempu. Vinh se nechal na chvíli unést výjevem a dojmem, že by mu tak cizí místo mohlo připadat tak povědomé a klidné.</p>
<p>Znovu se podíval na střed náměstí. Tady nebyl sníh téměř žádný. Před sebou viděl zvláštní tvary, napůl skryté ve tmě. Aniž by se nějak rozmýšlel, vykročil směrem k nim. Země byla holá a křupala mu pod nohama jako zmrzlý mech. Zarazil se a zatajil dech. Ty tmavé věci uprostřed – to byly sochy. Pavouků! Ještě pár sekund a pak se chystal svůj objev nahlásit, ale teď se ještě kochal pohledem a obdivoval se mu mlčky sám. Samozřejmě už věděli, jak zdejší obyvatelé přibližně vypadají; při předchozích přistáních našli pár hrubých obrázků. Ale – Vinh si zvětšil obraz – tohle byly věrné podoby, vyvedené do posledního detailu z jakéhosi tmavého kovu. Byly tam tři bytosti, a to zřejmě v životní velikosti. Výraz „pavouk“ je běžně používaný a je to přesně ten pojem, který při bližším zkoumání téměř ztratí význam. Tam, kde Ezr vyrůstal, bylo hned několik druhů stvoření, kterým se říkalo „pavouci“. Někteří měli šest nohou, jiní osm, další deset nebo dvanáct. Někteří byli tlustí a chlupatí. Jiní zase štíhlí, černí a jedovatí. Tyto bytosti hodně připomínaly ty štíhlé s deseti nohama. Ale buď na sobě měly šaty, nebo byly o něco zavalitější než jejich drobní jmenovci. Nohy měly omotané kolem sebe navzájem a všechny se natahovaly po čemsi, co bylo ukryté kdesi pod nimi. Bojovaly, milovaly se, kdoví? Na to nestačila ani Vinhova představivost.</p>
<p>Jaké to tady asi bylo, když tu zářilo slunce naposledy?</p>
<p><strong>ČTYŘI</strong></p>
<p>Existuje takové staré úsloví, že svět je nejkrásnější v letech Vyhasínání slunce. Je pravda, že není tak horko, všechno jako by se zpomalovalo a na většině planety nadchází několik roků, kdy už v létě není takové horko a zima ještě není příliš krutá. Je to fantastická doba. Je to doba, která inteligentní bytosti přímo vyzývá k tomu, aby se uvolnily a zklidnily. Je to poslední příležitost připravit se na konec světa.</p>
<p>Nějakou šťastnou náhodou si Sherkaner Underhill ke své první cestě na Zemské velitelství vybral ty nejkrásnější dny v letech Vyhasínání. Brzy si uvědomil, že měl štěstí hned dvojí: klikaté pobřežní cesty nebyly stavěné pro automobily a Sherkaner přeci jen nebyl tak zkušený řidič, jak si o sobě myslel. Několik ostrých zatáček projel po dvou kolech se špatně nasazeným klínovým řemenem a mohl vděčit pouze brzdám a volantu za to, že neodletěl do zamlžené modři Velkého moře (i když by bezpochyby dopadl mnohem dříve do lesa pod sebou, ovšem zabil by se zřejmě v každém případě).</p>
<p>Sherkaner byl ve svém živlu. Stroj se naučil ovládat během několika hodin. Teď, když už jel chvíli po dvou kolech, to bylo skoro záměrně. Byla to skvělá jízda. Místní říkali této cestě „Chlouba Dohody“ a královská rodina se nikdy neodvážila něco proti tomu namítat. Léto právě vrcholilo. Les už měl za sebou dobrých třicet let, takže byl tak starý, jak jen stromy mohou být. Ty se pnuly do výšky a rostly až k silnici. Kolem sedátka jeho auta se linula vůně květin a lesa.</p>
<p>Civilních aut mnoho neviděl. Všude byla spousta ospřic, které táhly povozy, tu a tam nějaký náklaďák a nezvykle mnoho vojenských konvojů. V reakcích, kterých se mu dostávalo od civilistů, se mísilo podráždění, pobavení i závist. Vídal zde děvčata, která vypadala, že jsou těhotná, a muže s vajíčky dokonce ještě častěji než kolem Princetonu. Někteří mávající vypadali, že Sherkovi závidí víc než jenom jeho automobil. <emphasis>A někdy zase trošku závidím já</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jim. </emphasis>Chvíli si s touto myšlenkou jen tak pohrával, aniž by se ji snažil nějak racionálně odůvodnit. Instinkt je úžasná věc, obzvlášť při pohledu zevnitř.</p>
<p>Míle ubíhaly. Tělem i duší si Sherkaner užíval jízdu, ale hlavou se mu přitom honily jiné věci: škola, to jak přesvědčit o svých plánech Zemské velitelství, a doslova nespočetné způsoby, jak by se dal jeho automobil vylepšit. Na sklonku prvního odpoledne dorazil do malého městečka v lese. U HLUBINY, stálo na oprýskané desce; Sherkaner si ani nebyl jist, zda to bylo jméno města nebo jen informační tabule.</p>
<p>Zastavil se u místního kováře. Ten měl stejně podivný úsměv jako ti, které potkal cestou. „Ale pěkný automobil máte, pane.“ Byl to skutečně velice pěkný a drahý automobil, zbrusu nový Relmeitch. Normální student by se na něj v žádném případě nezmohl. Sherkaner ho vyhrál před dvěma dny v kasinu mimo akademickou půdu. Byla to náhoda. Sherkanera dobře znali ve všech hernách, co jich jenom v Princetonu bylo. Všichni tamější majitelé už mu řekli, že mu zpřeráží všechny ruce i nohy, jestli ho ještě někdy chytí, jak někde ve městě hraje. Stejně se chystal z Princetonu odjet – a taky se chtěl pustit do experimentů s automobily. Kovář se motal kolem automobilu a předstíral, že obdivuje nablýskané vybavení a tři válce. „Tak co? Kapku jste si zajel, co? Co budete dělat, až se vám to zastaví?“</p>
<p>„Koupím si petrolej?“</p>
<p>„A, tak ten tady máme. Potřebujem ho do různejch strojů na pole. Ale já jsem spíš myslel, co když se vám nějaký to vaše udělátko poláme? Ty se totiž stejně všechny nakonec polámou, víte? Nic to nevydrží, to nemáte jako zvířata.“</p>
<p>Sherkaner se usmál. V lese za kovárnou bylo vidět několik torz aut. Je tady správně. „Tak to by mohl být problém. Ale náhodou mě pár věcí napadlo. Je to něco s kůží a se železem, třeba by vás to mohlo zajímat.“ Nastínil mu dva svoje nápady, které odpoledne dostal a které nebyly nijak složité. Kovář byl pro; se šílenci obchodoval rád. Sherkaner mu ale musel zaplatit předem; naštěstí kovář neměl proti měně Princetonské banky žádné výhrady.</p>
<p>Potom Underhill projel městečkem a hledal nějaký zájezdní hostinec. Na první pohled to bylo poklidné místo, kde čas nehrál téměř žádnou roli. Byl tam tradicionalistický kostel Tmy, přesně tak strohý a omšelý, jak se na tato léta slušelo. Noviny, které se prodávaly vedle pošty, byly tři dny staré. Byly sice plné obrovských červených titulků hlásajících o válce a invazi, ale když tudy projel konvoj Zemského velitelství, žádnou velkou pozornost nevzbudil.</p>
<p>Ukázalo se, že městečko U Hlubiny je na zájezdní hostince moc malé. Majitel pošty mu řekl o několika domech, kde majitelé nabízejí nocleh i se snídaní. Slunce pomalu klouzalo k oceánu a Sherkaner se zatím nazdařbůh potloukal po okolí a prohlížel si krajinu. Les byl překrásný, ale na farmaření vedle něj moc místa nebylo. Místní si sice přivydělávali obchodem s okolními oblastmi, ale hlavně se dřeli na svých horských zahrádkách… a zbývaly jim už jen maximálně tři roky dobré úrody před příchodem smrtelných mrazů. Zdálo se, že zdejší sýpky jsou plné, a cesty k horám obživly čilým ruchem povozů. Asi patnáct mil tím směrem ležela místní hlubina. Nebyla nijak velká, ale pro většinu lidí v širokém okolí stačila. Pokud by tito lidé neshromáždili dostatek zásob teď, určitě by v prvních, těžkých letech Velké tmy sešli hladem; dokonce ani v moderní době nebylo možné neschopné lidi, kteří se na tato léta patřičně nepřipravili, zabezpečit.</p>
<p>Západ slunce ho zastihl na útesu nad oceánem. Na třech stranách kolem něj spadala země strmě dolů, na jihu do malého, stromy zarostlého údolíčka. Na vršku za ním byl dům, který vypadal přesně jako ten, který mu popsal poštmistr. Ale Sherk pořád ještě nikam nespěchal. Vždyť se mu právě nabízel za celý den ten nejhezčí výhled. Díval se, jak se z krajiny vytrácejí barvy a jak slunce mizí za dalekým obzorem.</p>
<p>Potom svůj automobil otočil a vyrazil dolů po strmé, kamenité cestě do údolí. Nad hlavou se mu zavřel baldachýn lesa… a rázem se ocitl na nejobtížnějším úseku cesty, i když jel téměř krokem. Auto nadskakovalo a prokluzovalo v kolejích na stopu hlubokých. Za to, že nikde neuvízl, děkoval hlavně gravitaci a štěstí. Když Sherkaner dojel až na rovné dno údolí, vážně přemítal, zda tady své nové, nablýskané auto nebude muset nechat. Hleděl dopředu a kolem sebe. Cesta byla používaná; ty vyjeté stopy byly čerstvé.</p>
<p>Líný večerní vánek k němu zanesl puch hnijících odpadků. Skládka? Představa něčeho takového v divočině byla zvláštní. Viděl hromady neurčitého smetí. Kromě nich však byla napůl ukrytá mezi stromy i polorozpadlá chatrč. Stěny měla nakřivo, jako by se použité dřevo předtím nenechalo vyschnout. Střecha byla prověšená dovnitř. Díry byly ucpané proutím a blátem. Podrost mezi cestou a domem byl spasený až na hlínu. Proto možná ten zápach: kousek proti proudu nad domkem se válel párek ospřic.</p>
<p>Sherkaner se zastavil. Vyjeté koleje mizely v potoce dvacet stop před ním. Chvíli ohromeně hleděl. Tohle museli být ti nejskalnější venkované, jaké Sherkaner Underhill v životě viděl. Začal vylézat z auta. Ti musejí mít názory! Co se toho od nich může naučit! Pak jej napadlo, že pokud by měli tito cizinci názory odlišné <emphasis>hodně, </emphasis>nemuseli by ho vítat s právě otevřenou náručí.</p>
<p>A krom toho… Sherkaner se zase usadil na sedátko a pořádně se chytil volantu, plynu a brzdy. Nesledovaly ho jenom ty ospřice. Rozhlédl se kolem sebe očima už přivyklýma soumraku. Byli dva. Číhali ve stínu u silnice, každý na jedné straně. Ani zvířata, ani lidi. <emphasis>Děti? </emphasis>Možná tak pět a deset let. Ten menší měl pořád ještě oči novorozence. Přesto však na něj upírali zvířecí pohled, pohled dravce. Postoupili o něco blíže k autu.</p>
<p>Sherkaner vytúroval motor a vyrazil kupředu. Ještě než dorazil k potůčku, všiml si třetí postavy – ještě o něco větší – která se schovávala ve větvích stromů nad vodou. I kdyby to byly děti, tahle jejich hra na číhanou byla smrtelně vážná. Sherkaner trhl volantem prudce vpravo a náraz ho vyhodil ven z kolejí. Už nebyl na cestě – nebo že by byl? Před ním byly slabé vyjeté rýhy: opravdový brod!</p>
<p>Vjel do potoka a voda se rozstříkla na obě strany. Ten velký ve větvích po něm skočil. Jedna dlouhá ruka sice škrábla o bok auta, ale nakonec stvoření dopadlo vedle místa, kudy Sherkaner projel. Potom Underhill dorazil k druhému břehu a už se hnal nahoru do svahu. Správné přepadení by tady končilo slepou uličkou. Cesta však vedla dál, a dokonce ho jeho rychlost ani nevynesla nikam stranou. Poslední hrůzný okamžik nastal, když vyjel zpod klenby stromů. Cesta se stočila strmě do kopce a jeho Relmeitch se na chvilku postavil na zadní kola. Sherkaner se vrhl na volant, auto dopadlo zpátky na zem a vyřítilo se na vršek kopce.</p>
<p>Zastavil pod hvězdami a soumračnou oblohou poté, co zajel vedle domku, který prve viděl přes údolí.</p>
<p>Vypnul motor a chvíli jen tak seděl, lapal po dechu a poslouchal, jak mu buší srdce. Takové bylo ticho. Podíval se za sebe; nikdo ho nepronásledoval. A když se nad tím teď dodatečně zamyslel… bylo to zvláštní. Poslední, co viděl, bylo, jak se ten velký pomalu drápe z potoka. Další dva se odvrátili, jako kdyby je to přestalo zajímat.</p>
<p>Byl u domu, který předtím viděl z druhé strany. Vpředu se rozsvítilo. Otevřely se dveře a na verandu vyšla stará paní. „Kdo je?“ Hlas zněl nebojácně.</p>
<p>„Paní Enclearreová?“ vypískl nechtěně Sherk. „Pan poštmistr mi dal vaši adresu. Říkal, že prý máte pokoj na pronajmutí na noc.“</p>
<p>Obešla auto na stranu řidiče a prohlédla si ho. „To taky mám. Ale večeři už jste propásl. Budete si muset vycucnout něco studeného.“</p>
<p>„Aha. Ale to nevadí, to vůbec nevadí.“</p>
<p>„Dobrá. Tak alou dovnitř.“ Usmála se a mávla drobnou ručkou k údolí, z něhož Sherkaner zrovna vyvázl. „Máte za sebou určitě dlouhou cestu, panáčku.“</p>
<p>Navzdory svému tvrzení dala paní Enclearreová Sherkanerovi najíst dobře. Potom už seděli v pokoji a povídali si. Domek byl čistý, ale poněkud zchátralý. Prošlapanou podlahu nikdo neopravil a místy se odlupovala barva. Byl to dům, který dosluhoval. Ve slabé záři lamp však byla mezi zabedněnými okny vidět knihovna. V ní bylo asi sto knížek, většinou čítanky pro malé děti. Stará paní (a byla opravdu stará, narodila se o dvě generace dřív než Sherk) byla farní učitelka ve výslužbě. Její manžel se konce poslední Tmy nedožil, ale ona vychovala děti sama – teď už byly dospělé – a ty bydlely všude po okolních kopcích.</p>
<p>Paní Enclearreová byla jiná než učitelky ve městě. „No jo, já se něco nacestovala. Když jsem byla ještě mladší než vy, tak jsem se plavila po Západním moři.“ Tak <emphasis>námořník). </emphasis>Sherkaner s neskrývaným zájmem naslouchal jejímu vyprávění o hurikánech a o grizzardech a o vybuchujících ledovcích. Jen málokdo byl takový blázen, aby se stal námořníkem, dokonce i v letech Vyhasínání. Paní Enclearreová měla štěstí, že se dožila dětí. Snad to byl důvod, proč se v další generaci usadila, začala učit ve škole a pomáhala manželovi vychovávat pavoučata. Každý rok studovala látku roku příštího, takže si udržovala roční náskok před místními dětmi až do dospělosti.</p>
<p>V tomto období Záře vzdělávala další generaci. Když děti vyrostly, začaly už na ni roky skutečně doléhat. Třetí generace se dožije kdekdo, ale jen málokdo vydrží až do konce. Paní Enclearreová už byla tak zesláblá, že se nemohla připravit na nadcházející Tmu sama. Byla tu ovšem ještě církev, a navíc jí pomáhaly i její děti; měla slušnou šanci, že se dočká i čtvrté Záře. Zatím se věnovala drbům a čtení. Dokonce se zajímala i o válku – ovšem pouze jako horlivý pozorovatel. „Těm mizerným Tieferům by patřilo vyvrtat tunel leda tak do zadku, to vám říkám já. Mám dvě praneteře na Frontě a jsem na ně taky pořádně hrdá.“</p>
<p>Sherkaner paní Enclearreovou poslouchal a hleděl přitom z velkých oken. Hvězdy tady byly tak jasné, že hory i široké listy stromů zalévaly stovkami různých barev. Drobné divoženky bez ustání šramotily po sítích v oknech a ze stromů, které stály všude kolem, Sherkaner slyšel jejich zpěv.</p>
<p>Najednou se ozvalo dunění bubnu, které bylo tak hlasité, že cítil vibrace hrudníkem i špičkami nohou stejně jako ušima. Ozval se ještě druhý buben a ten se přidal do rytmu toho prvního.</p>
<p>Paní Enclearreová zmlkla. Chvíli dunění bubnů s nevrlým výrazem poslouchala. „Obávám se, že tohle může trvat i několik hodin.“</p>
<p>„Sousedi?“ ukázal Sherkaner na sever k malému údolíčku. Bylo s podivem, že až na jedinou poznámku ve smyslu „dlouhé cesty“ se o těch podivínech v roklině nezmínila ani slovem.</p>
<p>A třeba to neměla v úmyslu ani teď. Paní Enclearreová se nahrbila na své stoličce a poprvé od jeho příchodu se na delší dobu odmlčela. Potom řekla: „Znáte pohádku ‚O líných divoženkách’?“</p>
<p>„Samozřejmě.“</p>
<p>„Tak tu jsem začlenila do katechismu, hlavně pro pětileté a šestileté děti. Mají blízko k atrakopám, protože vypadají jako maličcí lidé. Pozorovali jsme, jak jim rostou křídla, a já jsem děckám vyprávěla o těch, co se nepřipraví na Tmu a co si pořád jenom hrajou, až je najednou pozdě. Podařilo se mi z toho udělat pěkně děsivý příběh.“ Rozhořčeně zasyčela do jídelních rukou. „Tady jsme akorát samí chudáci. Proto jsem taky vyrazila na moře a proto jsem se taky vrátila, abych tady zkusila lidem pomoct. Byly roky, kdy jsem za to moje učení dostávala akorát tak úpisy. Ale chci, abyste věděl, mladíku, že jsme hodní… Až na to, že se čas od času někdo z lidí <emphasis>rozhodne, </emphasis>že se z něj stane parazit. Ale těch je jen pár a žijou většinou nahoře v horách.“</p>
<p>Sherkaner jí pověděl o přepadení na dně rokliny.</p>
<p>Paní Enclearreová přikývla. „Já jsem si říkala, že to tak nějak bude. Přihnal jste se sem, jako by vám hořel zadek. Měl jste štěstí, že jste vyvázl s autem, ale jinak vám nic moc nehrozilo. Totiž takhle – pokud byste jim postál na místě, tak by vás možná mohli ukopat k smrti, ale jinak jsou tak líní, že nikomu nic udělat nemůžou.“</p>
<p><emphasis>Páni. </emphasis>Nefalšovaní zvrhlíci. Sherkaner se snažil neprojevovat příliš zájmu. „Takže ten zvuk je –?“</p>
<p>Enclearreová mávla rukou. „Asi hudba nebo co. Nejspíš dostali před nějakou dobou povoz s nějakým pitím. Ale to je normální – i když kvůli tomu nemůžu v noci spát. Ne. Víte, co přesně z nich dělá takovou chamrad? Nijak se na Tmu nepřipravujou… a svoje vlastní děcka odsoudí k záhubě. Ten párek dole v roklince, tak ti byli předtím v horách, ale farmaření jim nevonělo. Sem tam dělali nějakou kovařinu, táhli se od jedné farmy k druhé a něco dělali, jenom když nebylo co ukrást. Za sluníčka je život jednoduchý. A celou dobu smilní a smilní, takže za sebou nechávají další a další prcky…</p>
<p>Vy jste mladý, pane Underhille, ale možná už máte nějaké zázemí. Nevím, jestli jste si už uvědomil, jaký problém je, když přivedete ženu do jiného stavu ještě před Vyhasínáním. Je z toho akorát tak jedno nebo dvě děcka – a ty dá každá slušná dáma pryč. Ale ta pakáž dole v rokli, ti po sobě lezou v jednom kuse. Ten chlap má pořád na zádech jedno dvě vajíčka. Naštěstí to skoro nikdy nepřežijou. Ale jednou za čas se narodí malý. Pár se jich dožije dětství, ale to už se k nim rodiče chovají několik let jako ke zvířatům. Většinou z nich pak jsou úplní idioti.“</p>
<p>Sherkaner si vzpomněl na zvířecí pohled. Tihle malí byli něco úplně jiného než to, co si pamatoval z dětství on. „Ale pár jich určitě uteče, ne? A doroste?“</p>
<p>„Pár ano. A nebezpeční jsou právě ti, co vidí, o co všechno přišli. Občas tady bylo docela nebezpečno. Chovala jsem minitaranty – chápete, abych tady nebyla sama a taky z nich bylo trochu peněz. Do jednoho mi je ukradli nebo mi nechali přede dveřma jen vycucanou mršinu.“ Chvíli mlčela a probírala se bolestivými vzpomínkami.</p>
<p>„Těm idiotům se líbí všechno, co se blýská. Jednu chvíli tady bylo pár takovejch, kteří věděli, jak se mi dostat dovnitř. Většinou mi sem chodili jenom na sladkosti.</p>
<p>Pak mi jednou pobrali všechny obrázky, dokonce i z knížek. Tak jsem všechno pořádně pozamykala. Ale stejně se sem nějak dostali ještě potřetí – a vzali mi všechny knížky, co tady předtím nechali! To jsem tehdy ještě učila. Ty knížky jsem potřebovala! Strážkyně si tu verbež potom sice pěkně podala, ale ty knížky samozřejmě nenašla. Musela jsem na poslední dva roky školy nakoupit nové učebnice.“ Mávla rukou směrem k horním policím, kde byly otrhané knihy. Ostatní knihy na spodních přihrádkách vypadaly také jako čítanky pro děti všech věkových kategorií, ovšem ty byly nové a nedotčené. Zvláštní.</p>
<p>Dvojité bubnování se rozešlo a pomalu utichlo. „Takže ano, pane Underhille, pár těch pavoučat, co jsou mimo fázi, se dospělosti dožije. Skoro byste řekl, že to je normální generace. Svým způsobem to taky je další generace té pakáže. Za pár let tady bude zle. Tihle lidi začnou stejně jako líné divoženky cítit, jak se ochlazuje. Do místní hlubiny se jich dostane jen hodně málo. Zbytek zůstane nahoře v horách. Je to tam samá jeskyně, což je o něco lepší než normální zvířecí hlubina. Tam přečkávají Tmu naši nejchudší farmáři. A těm tahle škodná, co je mimo fázi, půjde po krku.“</p>
<p>Stará paní si všimla, jak se na ni Sherkaner dívá. Věnovala mu pokřivený úsměv. „Pochybuju, že se ještě dočkám další Záře. Ale to nevadí. Tady to bude patřit mým děckám. Mají život před sebou; můžou si tu postavit malý hostinec. Ale jestli tuhle Tmu přežiju, tak si tady postavím chaloupku a u ní budu mít pořádnou ceduli, že jsem široko daleko nejstarší ze všech… A budu se dívat dolů do rokle. Doufám, že už tam bude čisto. Pokud se tam ta škodná zase vrátí, tak to bude nejspíš proto, že někde povraždila nějakou rodinu farmářů kvůli jejich hlubině.“</p>
<p>Potom paní Enclearreová odvedla konverzaci jinam a začala se ptát na život v Princetonu a na to, jaké měl Sherk dětství. Řekla, že teď, když už mu vyzradila zdejší tajemství, by jí zase on měl vysvětlit, proč jede automobilem na Zemské velitelství.</p>
<p>„No, říkal jsem si, že bych narukoval.“ Ve skutečnosti měl Sherkaner spíš v úmyslu zaonačit to tak, aby se Zemské velitelství zapojilo do jeho plánů, ne naopak. To byl přístup, který doháněl profesorský sbor na univerzitě k šílenství.</p>
<p>„Hm, hm. To máte ale docela z ruky, když jste mohl během chvilky narukovat u vás v Princetonu. Všimla jsem si, že máte u toho svýho auta kufr jako farmář valník.“ Zvědavě zamávala jídelníma rukama.</p>
<p>Sherkaner se na ni jenom usmál. „Známí mi poradili, že když chci jet po Chloubě Dohody autem, tak že si s sebou mám vzít hodně náhradních dílů.“</p>
<p>„Tak to rozhodně ano.“ S jistými obtížemi za pomoci středních rukou a nohou vstala. „No, tady stařenka už musí jít spát, i když je tu tak krásný letní večer a tak výtečný společník. Snídaně bude někdy kolem východu slunce.“</p>
<p>Odvedla ho do jeho pokoje a nedala si vymluvit, že vyleze do schodů, aby mu ukázala, jak se otevírají okna a jak se rozkládá postel. Byl to dobře větraný pokojíček se starou, odchlipující se tapetou. Kdysi zřejmě patřil jejím dětem.</p>
<p>„…a toaleta je vzadu za domem. Nemáme tu přepych jako ve městě, pane Underhille.“</p>
<p>„To je úplně v pořádku, paní.“</p>
<p>„Tak dobrou noc.“</p>
<p>Scházela už po schodech dolů, když ho napadla ještě jedna otázka. Vždycky ještě bylo na co se zeptat. Vystrčil hlavu ze dveří svého pokoje. „Teď máte tolik knížek, paní Enclearreová. To vám je potom koupila zdejší farnost?“</p>
<p>Zastavila se uprostřed svého opatrného sestupu po schodech a tlumeně se zasmála. „Ano, o spoustu let později. A to je taky kapitola sama pro sebe. Byl to jeden nový kněz na farnosti, i když se mi k tomu ten hodný chlapík nikdy nepřiznal; nejspíš to musel zaplatit všechno sám. Jednou se mi prostě přede dveřmi objevil balík přímo od vydavatelů z Princetonu, nové knížky pro učitele pro všechny stupně.“ Mávla rukou. „Blázen jeden. Ale všechny ty knížky jdou do hlubiny se mnou. Já už se postarám, aby je dostal ten, kdo na zdejší farnosti bude učit děti.“ A pokračovala po schodech dolů.</p>
<p>Sherkaner se uvelebil na lůžku a vrtěl sebou tak dlouho, až se mu na hrbolaté matraci konečně leželo pohodlně. Byl strašně unavený, ale spánek stále ne a ne přijít. Z drobných okének pokoje byla vidět rokle. Světlo hvězd se lesklo na slabém pramínku kouře. Kouř vydával svou vlastní nepatrnou záři, ale žádný oheň v něm neprobleskával. <emphasis>Dokonce i ti zvrhlíci už nejspíš spí.</emphasis></p>
<p>Ze stromů všude kolem se začal ozývat zpěv divoženek, milostná píseň těchto drobných stvoření. Sherkaner si přál, aby si předtím udělal na entomologii alespoň trochu času. Bzučení hmyzu stoupalo a zase klesalo. Když byl malý, slýchával pohádku O líných divoženkách, ale kromě toho si pamatoval i hloupoučké říkanky, které si na jejich zpěv vymýšleli. „Teď výš, teď níž, co se všechno naučíš.“ V jejich cvrlikání jako by se ukrývala legrační písnička.</p>
<p>Slova a písnička bez konce ho nakonec ukolébaly.</p>
<p><strong>Pět</strong></p>
<p>Sherkaner dorazil na Zemské velitelství za další dva dny. Trvalo by mu to déle, ale díky svému novému řemenu mohl bezpečně řezat zatáčky i z kopce. Mohl tam být i dříve, jenže třikrát musel něco opravovat, a jednou to byl dokonce prasklý válec. Když říkal paní Enclearreové, že s sebou veze náhradní díly, byla to spíš vyhýbavá odpověď než úplná lež. Ve skutečnosti si s sebou vzal jen pár věcí, které si nemohl na venkově sám vyrobit u nějakého kováře.</p>
<p>Bylo už pozdní odpoledne, když projel poslední zatáčkou a poprvé spatřil dlouhé údolí, v němž sídlilo Zemské velitelství. Táhlo se v délce několika mil a stěny se zdvihaly tak vysoko, že v některých místech údolí už ležel soumrak. Opačný konec se ztrácel v dáli; z vrcholků pomalu padaly majestátní Královské vodopády. Dál už se většinou turisté ani nedostali. Královská rodina na této zemi pevně lpěla a stejně tak i na hlubině pod horou, která jí patřila už od té doby, kdy ještě byla Koruna před čtyřiceti Tmami pouhým vévodstvím.</p>
<p>Sherkaner si dal v poslední hospodě dobré jídlo, doplnil v autě petrolej a vyrazil do královské vyhrazené oblasti. Přes bránu se dostal díky dopisu od bratrance. Závora se zvedla a znudění vojáci v šedozelených uniformách na něj mávli, ať jede dál. Za závorami byly kasárny, cvičiště a – za mohutnými ochrannými valy – muniční sklady. Ovšem Zemské velitelství – to nikdy nebyl žádný obyčejný vojenský objekt. Za raných časů Dohody to bylo víceméně hřiště stoupenců Krále. Potom s každou další generací vládní záležitosti nabíraly na vážnosti a romantiky ubývalo. Zemské velitelství dostálo svému jménu a stalo se sídlem velení Dohody. Nakonec se z něj stalo ještě něco víc: Dohoda zde začala uskutečňovat své nejsložitější vojenské výzkumy.</p>
<p>A právě ty zajímaly Sherkanera Underhilla nejvíce. Nezpomaloval, aby někde na něco civěl; vojenská policie se velice jasně vyjádřila, že má jet přímo na určené místo. Nic mu ale nemohlo zabránit v tom, aby se díval všude kolem sebe a aby se na svém místě řidiče nepatrně otáčel sem a tam. Jediné identifikační znaky na budovách byla malá, diskrétní číselná označení, ale funkce některých budov byla zřejmá na první pohled. Bezdrátové telegrafické spojení: dlouhé kasárny, z nichž vyrůstaly ty nejpodivnější rádiové antény. Ha, a pokud bylo všechno, jak mělo být, a měli v tom rozmístění trochu logiky, pak byla ta budova hned vedle šifrovací akademie. Na druhé straně cesty byla asfaltová dráha širší a hladší než jakákoliv silnice. Nijak ho nepřekvapilo, že na jejím opačném konci stály dva jednoplošníky. Sherkanera by strašně zajímalo, co je za nimi, pod plachtami. Ještě o kus dál trčelo z trávníku před jednou budovou hluboko zaražené rypadlo. Neuvěřitelný úhel, pod kterým vězelo v zemi, vypovídal o rychlosti a síle, se kterou se tento nejpomalejší dopravní prostředek pohyboval z místa na místo.</p>
<p>Blížil se ke konci údolí. Nad ním se tyčily Královské vodopády. Ve vodní tříšti se klenula tisícibarevná duha. Minul cosi, co byla pravděpodobně knihovna, a objel kruhové parkoviště s královskými vlajkami a obvyklým sousoším Dosažení Dohody. Kamenné budovy kolem tohoto kruhu hrály v tajemství Zemského velitelství hlavní roli. Díky vzniklé kombinaci stínu a přirozeného útočiště přečkaly každé Nové slunce jen s minimálními škodami, dokonce v nich ani nic neshořelo.</p>
<p>BUDOVA 5007, stálo na nápisu. V pokynech, které mu dali strážní, bylo napsáno: Kancelář výzkumu materiálů. Dobré znamení bylo, že tato budova stála přímo uprostřed všeho. Zaparkoval mezi dvěma auty, která už stála na jedné straně ulice. Radši na sebe nijak příliš neupozorňovat.</p>
<p>Jak stoupal do schodů, všiml si, že slunce zapadá téměř přesně nad cestou, po které sem přijel. Už bylo za těmi nejvyššími skalními útesy. Sochy uprostřed kruhového objezdu vrhaly přes trávník dlouhé stíny. Tak nějak tušil, že žádná obyčejná vojenská základna tak hezká není.</p>
<p>Seržant držel Sherkanerův dopis s neskrývanou nevolí. „A kdo je teda ten kapitán Underhill –“</p>
<p>„Ale ne, to není žádná přízeň, seržante. On –“</p>
<p>„– a proč by nás mělo zajímat, co chce?“</p>
<p>„No, pokud byste si ten dopis přečetl ještě dál, tak byste zjistil, že je to pobočník A. G. Castlewortha, královského proviantního důstojníka.“</p>
<p>Seržant zabručel cosi, co znělo jako „ti pitomci u brány“. Rezignovaně se na své židli nahrbil. „Tak dobrá, pane Underhille, čím byste nám chtěl být prospěšný?“ Bylo na něm cosi nesouměrného. Sherkaner si všiml, že seržant má na všech levých nohou sádrový krunýř. Mluvil tedy s veteránem, který prošel opravdovým bojem.</p>
<p>Tohle bude pěkně tvrdý oříšek. Dokonce i v případě, že měl před sebou někoho, kdo mu byl nakloněn, si byl Sherkaner vědom toho, že žádným impozantním dojmem nepůsobí: byl mladý, na sympaťáka příliš hubený – takový ten klacek, co ví všechno nejlíp. Předtím doufal, že by se mohl nějak dostat až k nějakému vědeckému důstojníkovi. „No, seržante, poslední tři generace jste se vy od armády snažili získat nějakou výhodu jen tím, že budete pracovat déle do Tmy. Napřed to bylo pár set dní, což stačilo na rozmístění min anebo na posílení pevností. Pak to byl rok, dva, a to už se dal rozmístit značný počet vojáků na pozice, ze kterých potom mohli s příchodem Nového slunce zaútočit.“</p>
<p>Seržant – na jmenovce měl napsáno HRUNKNER UNNERBY – na něj jen upřeně hleděl.</p>
<p>„Každý ví, že obě strany na východní frontě kopou tunely, takže to může klidně dopadnout tak, že se bude bojovat ještě deset let potom, co přijde Tma.“ Unnerbyho něco napadlo a zakabonil se ještě víc.</p>
<p>„Pokud jste měl na mysli tohle, tak jste si měl promluvit s Kopáči. Tohle je Výzkum materiálů, pane Underhille.“</p>
<p>„Ale to já vím. Jenže bez výzkumu materiálů nemáme šanci dostat se pořádně hluboko do té opravdové zimy. A navíc… moje plány nemají s kopáním nic společného.“ Závěr věty ze sebe přímo vysypal.</p>
<p>„A s čím teda?“</p>
<p>„Já – já navrhuju vybrat patřičné tiefstadtské cíle, probudit se za nejhlubší Tmy, k těm cílům dojít a zničit je.“ V této jedné stručné větě bylo shrnuto všechno nemožné. Zvedl ruce na obranu. „Všechny problémy jsem promyslel, seržante. A mám pro ně řešení nebo aspoň základní myšlenky –“</p>
<p>Unnerby ho přerušil téměř šeptem: „Tak za nejhlubší Tmy, říkáte? A to jste vědecký pracovník Královské školy v Princetonu?“ Tak ho uvedl Sherkanerův bratranec v dopise.</p>
<p>„Ano, obor matematika a –“</p>
<p>„Mlčte! Máte vůbec ponětí, kolik milionů Koruna věnuje na vojenské výzkumy na místech, jako je Královská škola? Máte ponětí, jak přísně sledujeme, co tam dělají? Bože, já vás zapadáky tak strašně nesnáším. Starat se musíte maximálně tak o to, abyste se připravili na Tmu, a ani to nejste pomalu schopní. Kdybyste měl v krunýři trochu cti, tak byste narukoval. Tam na východě lidi totiž <emphasis>umírají, </emphasis>hochu. A tisíce dalších umřou, protože se nestačí připravit na Tmu, další umřou v chodbách, a taky je tam spousta dalších, kteří můžou umřít, až přijde Nové slunce a oni nebudou mít co jíst. A vy si tady sedíte a plácáte si ty svoje bludy.“</p>
<p>Unnerby se odmlčel a vypadalo to, že už své rozhořčení ovládl. „Ale já vám ještě něco povím, než vás vykopu pěkně zpátky do Princetonu. Vidíte, že jsem tak trochu z rovnováhy.“ Zakýval levýma nohama. „Trochu jsem se nepohodl s jedním trhačem. Než se dám dohromady, tak tady pomáhám třídit ty kraviny, co nám sem lidi jako vy posílají. Naštěstí toho většina přijde poštou. Zhruba tak jednou za deset dní nás někdo varuje před nízkoteplotní alotropií cínu –“</p>
<p><emphasis>Páni, třeba vážně mluvím s vědcem!</emphasis></p>
<p>„– a že prej bysme s tím neměli pájet. Ti aspoň mají pravdivý informace, takže nás jen okrádají o čas. Ale pak jsou ještě takoví, co si někde něco přečtou o rádiu a napadne je, že bysme z toho mohli udělat třeba nějaký superodolný hlavice k vrtákům. Trošku tak mezi sebou soutěžíme, kdo přijde s větší kravinou. No, pane Underhille, myslím, že jste mi to právě vyhrál. Takže vy byste se chtěl probudit uprostřed Tmy a pak někam vyrazit při teplotě ještě nižší než v jakýchkoliv laboratorních podmínkách a ve vakuu dokonalejším, než dokážeme sami vytvořit.“ Unnerby se odmlčel; že by snad prozradil něco, co bylo tajné? Pak si Sherkaner uvědomil, že se seržant dívá na něco, co on sám nevidí.</p>
<p>„Nadporučík Smithová! Dobré odpoledne, paní.“ Seržant se málem postavil do pozoru.</p>
<p>„Dobré odpoledne, Hrunknere.“ Ta, které patřil tento hlas, vešla Sherkanerovi do zorného pole. Byla… překrásná. Měla štíhlé, krásně klenuté nohy a z každého jejího pohybu vyzařovala elegance. Na sobě měla černočernou uniformu, kterou Sherkaner nepoznával. Jedinými identifikačními prvky byly odznaky hodnosti a jmenovka. Victory Smithová. Vypadala neuvěřitelně mladě. Že by narozená mimo fázi? Možná to tak bylo a ona přehnaná uctivost byla svým způsobem výsměch.</p>
<p>Nadporučík Smithová se obrátila k Sherkanerovi. Měla přátelský, téměř pobavený pohled. „Takže vy, pane Underhille, jste výzkumný pracovník katedry matematiky na Královské škole.“</p>
<p>„No, spíš jsem vlastně absolvent…“ Podle pohledu, který na něj mlčky upřela, od něj zřejmě chtěla slyšet nějakou příznivější odpověď. „Ehm, tu matematiku mám spíš jenom jako specializaci na oficiálním programu. Chodil jsem na hodně přednášek na medicíně a na mechanickém inženýrství.“ Tak trochu čekal, že si Unnerby neodpustí nějakou jízlivou poznámku, ale seržant byl zničehonic jako pěna.</p>
<p>„V tom případě znáte podmínky v té nejhlubší Tmě, extrémně nízké teploty, vakuum.“</p>
<p>„Ano, paní. A vážně jsem se těmito problémy zabýval.“ <emphasis>Skoro půl roku,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ale to jim radši ani neříkej. </emphasis>„Mám spoustu nápadů a nějaké předběžné návrhy. Některá řešení jsou biologického charakteru, takže vám toho zatím nemůžu moc ukázat. Ale přinesl jsem prototypy některých mechanických prvků celého projektu. Mám je venku v automobilu.“</p>
<p>„Ano. Zaparkovaném mezi vozy generálů Greenvala a Downinga. Možná bysme se tam měli jít podívat – a přemístit vaše auto na nějaké bezpečnější místo.“</p>
<p>Všechno mu to mělo dojít až za několik let, ale první náznaky ucítil Sherkaner Underhill už v této chvíli. Ze všech lidí na Zemském velitelství – ze všech lidí na celém širém světě – nemohl objevit vhodnějšího posluchače, než byla nadporučík Victory Smithová.</p>
<p><strong>Šest</strong></p>
<p>V posledních letech Vyhasínání slunce přicházejí bouřky, často velice silné. Ale žhavá smršť exploze Nového slunce to není. Vichřice a blizardy nadcházející Tmy spíše vypadají, jako by planeta byla smrtelně raněné zvíře, které sebou chabě zmítá, zatímco mu z těla uniká krev. Teplo je pro planetu totiž jako ona životodárná tekutina pro člověka, a jak mizí do Tmy, je dokonávající planeta stále méně schopna se vzepřít.</p>
<p>Nadejde doba, kdy bude možno vidět stovku hvězd na stejné obloze jako polední slunce. A potom je těch hvězd tisíc a nakonec záře slunce slábnout přestává… a Tma je definitivně tady. Větší rostliny už dávno odumřely a jejich semena jsou ukryta hluboko pod závějemi sněhu. Nižší živočišné druhy se odebraly tamtéž. Závětrné strany závějí barví rozkládající se zbytky a kolem mršin vyčnívajících na povrch se občas objevuje záře: duchové mrtvých, napsali klasičtí pozorovatelé; poslední hody bakterií, dovtípili se vědci pozdější doby. Ale i přesto na povrchu žijí lidé. Někteří jsou poražení – ti, kterým silnější kmeny (nebo silnější národy) zabrání schovat se pod zem. Jiní se stanou obětí záplav a zemětřesení – ti, kteří o svoje hlubiny přijdou. V dávných dobách existoval jen jediný způsob, jak zjistit, jaká Tma doopravdy je: když už člověk jednou zůstal na povrchu, mohl si zajistit nesmrtelnost tím, že zapisoval, co vidí, a pak svůj příběh uchoval tak, aby přečkal požáry při příchodu Nového slunce. A občas tito pozorovatelé přežili rok Tmy nebo i dva, ať už díky šťastné souhře náhod, nebo chytrým plánům a odhodlání proniknout do nitra Tmy. Jeden filosof přežil tak dlouho, že byl jeho poslední zápis těmi, kdo jeho slova našli vytesaná do skály nad svou hlubinou, považován za projev šílenství nebo za metaforu: „…a suchý vzduch se mění v led.“</p>
<p>Na jedné věci se shodovali propagandisté jak Koruny, tak Tiefstadtu. Tato Tma bude jiná než všechny dosavadní. Tato Tma měla být jako první pokořená vědou ve službách války. Zatímco se obyvatelé po milionech stahovali do nehybných jezírek tisíců hlubin, pokračovaly armády obou stran v boji, který často zuřil v otevřených zákopech vyhřívaných ohněm. Dole, kde se hloubily chodby zasahující hluboko pod linie obou stran, to však bylo zcela jiné.</p>
<p>V místech, kde se tyto chodby setkaly, se odehrávaly nelítostné souboje s pomocí kulometů a bojového plynu. Kde se nesetkaly, razily se chodby měkkým podložím Východní fronty dál a dál, metr za metrem, den za dnem, ještě dlouho poté, co boje nahoře už skončily.</p>
<p>Pět let po začátku Tmy pokračovala pod Východní frontou v činnosti jen elita, čítající na straně Koruny zhruba deset tisíc mužů. Dokonce i tak hluboko pod zemí klesaly teploty hodně nízko pod bod mrazu. Do obydlených chodeb vháněly čerstvý vzduch ventilátory s foramovými motory. Zanedlouho měly zmizet pod vrstvou ledu i poslední z těchto průduchů.</p>
<p>„Už skoro deset dní jsme od Tieferů neslyšeli vůbec nic. Velitelství kopáčů si ještě nepřestalo gratulovat.“ Generál Greenval si strčil do ústního otvoru kus aromáku a hlasitě ho začal přežvykovat; tento velitel Dohody nebyl nijak vyhlášen svými diplomatickými schopnostmi a poslední dobou se choval stále podivněji. Byl už starý, a ačkoliv byly podmínky na Zemském velitelství příznivější než kdekoliv na planetě, i zde už začínaly být velice extrémní.</p>
<p>V bunkrech vedle Královské hlubiny bylo při vědomí přibližně padesát lidí. S každou hodinou jako by byl vzduch o trošku vydýchanější než předtím. Své impozantní knihovny se Greenval vzdal už před více než rokem. Teď mu za pracovnu sloužila místnost o rozměrech dvacet krát deset krát čtyři stopy, nacházející se nad prostory určenými ke spánku. Stěny této místnůstky byly pokryté mapami a stůl zase hlášeními z povrchu. Bezdrátová komunikace přestala definitivně fungovat zhruba před sedmdesáti dny. Do té doby radisté Koruny rok experimentovali se stále silnějšími vysílači, a byla zde dokonce i naděje, že udrží spojení až úplně do konce. To se však nestalo, zbyl pouze telegraf a krátkodosahové rádio. Greenval se podíval na návštěvníka, bezpochyby posledního, který měl na Zemské velitelství zavítat na dalších více než dvě stě let. „Takže, plukovníku Smithová, vy jste zrovna dorazila z Východu. Co mi takhle trošku provolat slávu? Vydrželi jsme delší dobu než nepřítel.“</p>
<p>Victory Smithová byla plně zaujata generálovým periskopem. Právě to byl důvod, proč si Greenval zbudoval svou kobku právě zde – poslední výhled na svět. Královské vodopády zamrzly před více než dvěma lety. Viděla až na druhý konec údolí. Temná země, nyní pokrytá silnou vrstvou námrazy, která se bez ustání vytvářela jak na skalách, tak na sněhu. Oxid uhličitý unikající z atmosféry. <emphasis>Ovšem Sherkaner uvidí svět ještě studenější, než je tento.</emphasis></p>
<p>„Plukovníku?“</p>
<p>Smithová odstoupila od periskopu. „Promiňte, pane generále… obdivuji Kopáče z celého srdce.“ <emphasis>Aspoň tedy ty vojáky, co přímo kopou. </emphasis>Byla v jejich polních hlubinách. „Ale už je to několik dní, co se mohli dostat do pozic nepřítele. Až přijde Tma, nebude jich v útočné formaci ani polovina. Obávám se, že Velitelství kopáčů stanovilo rozmístění špatně.“</p>
<p>„No jo,“ opáčil nabručeně. „Velení Kopáčů sice drží rekord za nejdelší operace, ale Tieferi na tom, že přestali v pravou chvíli, nakonec vydělali.“ Povzdechl si a pronesl něco, co by pro něj za jiných okolností mohlo znamenat konec kariéry u armády, ale pět let po konci světa už kolem vás není tolik lidí, kteří by vás mohli slyšet. „Víte, tihle Tiefeři zase nejsou tak hrozní. Když se podíváte pořádně, tak najdete mezi našima spojencema ještě horší typy, co čekají na to, až se Koruna a Tiefstadt rozsekají na maděru. A na ty bysme se měli zaměřit, na ty, co přijdou po nás. Tuhle válku vyhrajeme, ale jestli nám ji mají vyhrát chodby a Kopáči, tak budeme po Novým slunci bojovat ještě pěknejch pár let.“</p>
<p>S vervou schroustl aromák a dloubl rukou do Smithové. „Ten váš projekt je jediná šance, jak s tímhle vším skoncovat.“</p>
<p>Smithová odpověděla okamžitě: „A tahle šance by byla ještě větší, kdybyste předtím dovolil, abych šla s Týmem i já.“</p>
<p>Vypadalo to, že Greenval její námitku vůbec nevzal na vědomí. „Victory, teď už je to sedm let, co jste u tohohle projektu. Vážně si myslíte, že by to mohlo vyjít?“</p>
<p>Možná to bylo tím vydýchaným vzduchem, díky kterému se všichni cítili jako omámení. Struta Greenvala ještě nikdy nikdo neviděl nerozhodného. Ona ho znala už devět let. Mezi svým nejužším okruhem důvěrníků byl Greenval přístupný jakýmkoliv návrhům až do chvíle, kdy bylo zapotřebí učinit definitivní rozhodnutí. Potom to byl muž bez jediného stínu pochybností, s nímž nepohnuly šiky generálů, a dokonce ani královi političtí rádcové. Tak smutný, malověrný dotaz od něj ještě nikdy neslyšela. Teď však viděla velice starého muže, který se měl za několik hodin vzdát Tmě, možná naposledy. Toto poznání bylo jako opřít se o dobře známé zábradlí a cítit, že začíná povolovat. „P – pane generále, my jsme přece naše cíle vybrali dobře. Pokud je zničíme, bude se muset Tiefstadt vzdát téměř okamžitě. Underhillův Tým je v jezeře necelé dvě míle daleko od těchto cílů.“ Už to samo o sobě byl mimořádný úspěch. Ono jezero leželo nedaleko nejdůležitějších tiefstadtských skladů, na sto mil daleko v nitru území Tieferů.</p>
<p>„Unnerby a Underhill a ostatní budou muset pěšky urazit jen krátkou vzdálenost, pane generále. Zkoušeli jsme ty jejich skafandry a exotermy po mnohem delší dobu v podmínkách téměř stejně –“</p>
<p>Greenval se chabě usmál. „No jo, to já vím. Hustil jsem ty čísla do generálů dost často. Jenže teď to bude doopravdy. Uvědomte si, co to znamená. Po posledních pár generací jsme my tady v armádě podnikali něco čistě jen na sklonku Tmy. Ale ten Unnerby ho Tým se probudí uprostřed té nejhlubší Tmy. Jaký to může být? Jasně, myslíme si, že něco víme: atmosníh, vakuum. Jenže to jsou všechno akorát tak dohady. Já sice nejsem věřící, plukovníku Smithová, ale… jsem fakt zvědav, co tam můžou najít.“</p>
<p>Ať už byl věřící, nebo ne, za generálovými slovy jako by se vznášely všechny ty pověsti o sněžných trolech a andělech. Nad představou Tmy tak hluboké, jako by planeta vůbec neexistovala, zůstával rozum stát. Victory si dala záležet, aby se jí emoce v Greenvalových slovech nijak nedotkly. „Ano, pane generále, možná tam narazí na nějaká překvapení. A sama bych té akci nevěřila, nebýt jediné věci: Sherkanera Underhilla.“</p>
<p>„Našeho hýčkaného fantasty.“</p>
<p>„Přesně tak, toho nejvýjimečnějšího fantasty ze všech. Já už ho znám sedm let – už od toho odpoledne, kdy se tady objevil s autem plným napůl hotových prototypů a s hlavou plnou šílených plánů. Naštěstí pro nás jsem zrovna to odpoledne neměla nijak naspěch. Měla jsem čas poslouchat a dobře se bavit. Průměrný absolvent přijde za život možná tak s dvaceti nápady. Underhill jich má dvacet za hodinu; je to u něj skoro posedlost. Ale já jsem už poznala lidi, jako je on, ve škole tajné služby. Rozdíl je v tom, že asi tak jedno procento těch jeho nápadů se dá uskutečnit – a on sám do jisté míry dokonce pozná, které to jsou. Možná by někoho taky napadlo vypěstovat v bahně exotermy. Někoho jiného by zase určitě napadly ty jeho teorie o skafandrech do vakua. Ale on ty nápady má všechny a nakonec to i funguje.</p>
<p>Ale to ještě zdaleka není všechno. Bez Sherkanera bysme rozhodně nemohli všechno to, co jsme vytvořili za posledních sedm let, rozjet. On má totiž ještě kouzelnou schopnost vtáhnout do těch svých plánů i ostatní.“ Dobře si vzpomínala na to, jak byl Hrunkner Unnerby právě onoho prvního odpoledne podrážděný, a na to, jakými změnami prošly jeho pocity v průběhu několika dní, až byl nakonec nápady, které na něj Sherkaner chrlil, naprosto odzbrojen. „Svým způsobem nemá Underhill trpělivost na detaily, ale to je úplně jedno. Vytváří prostředí, které smysl pro detaily má. On je prostě… výjimečný.“</p>
<p>To nebylo ani pro jednoho z nich žádnou novinkou; Greenval předkládal svým nadřízeným stejné věci několik let. Ale bylo to tím nejlepším ujištěním, které mu teď mohla Victory poskytnout. Greenval se usmál a vrhl na ni zvláštní pohled. „Tak proč jste si ho ještě nevzala, plukovníku?“</p>
<p>Smithová o tom sice začínat nechtěla – ale co, vždyť tady přece byli sami, a navíc byl konec světa: „Mám to v úmyslu, pane. Ale čeká nás válka a sám víte, že… na tradice zrovna dvakrát nejsem. Vezmeme se, až skončí Tma.“ Victory Smithové trvalo pouhé jedno odpoledne, aby pochopila, že je Underhill ta nejzvláštnější osobnost, kterou kdy potkala. Po dalších několika dnech poznala, že je to génius, jehož je možné využívat jako dynamo, a že může doslova obrátit průběh světové války vzhůru nohama. Za necelých patnáct dní se jí o tom podařilo přesvědčit i Struta Greenvala, takže Underhill dostal svou vlastní laboratoř a další laboratoře rostly kolem něho jako houby po dešti, aby stačil uspokojovat periferní požadavky svého projektu. Mezi svými vlastními misemi si Victory lámala hlavu, jak udělat z Underhillova fenoménu – tak ho totiž brala jak ona, tak i lidé z tajné služby – nějakou permanentní výhodu. Jako řešení se nabízela svatba. Tradiční svatba za Vyhasínání by do její kariéry zapadla bez problémů. Všechno bylo naprosto dokonalé, až na samotného Sherkanera Underhilla – měl totiž své vlastní plány. Postupem času se z něj stal její nejlepší přítel, se kterým mohla všechno plánovat a zároveň s ním mohla mít i svoje vlastní záměry. Sherk chystal spoustu věcí na období po Tmě, o nichž se Victory nikomu nezmínila. Její ostatní přátelé – dokonce i Hrunkner Unnerby – ji měli rádi, i když se narodila mimo fázi. Sherkaneru Underhillovi se vlastně myšlenka plození dětí mimo fázi zamlouvala. Victory se tak poprvé v životě setkala s něčím intenzivnějším, než byl pouhý pasivní souhlas. Takže prozatím bojovali ve válce. Pokud oba dva přežijí, čekaly je další plány a po skončení Tmy společný život.</p>
<p>A Strut Greenval byl dostatečně chytrý na to, aby si z toho spoustu domyslel. Victory náhle na svého nadřízeného vytřeštila oči. „Vy jste to všechno už věděl, že? Tak proto jste mě nenechal, abych zůstala s Týmem. Podle vás to je sebevražda, a to by mohlo ovlivnit můj úsudek… No, nebezpečné to je, jenže vy Sherkanera Underhilla neznáte; ten se kvůli nikomu obětovat nehodlá. Podle našich měřítek je to spíš zbabělec. Většina věcí, které jsou důležité pro mě a pro vás, ho nijak zvlášť netíží. On riskuje čistě ze zvědavosti – ale jak jde o jeho vlastní bezpečí, tak si dává pořádně, ale pořádně bacha. Podle mě to Tým dokáže a přitom i přežije. A vyhlídky by se jim mohly jenom zlepšit, kdybyste mě nechal jít s nimi! Pane generále.“</p>
<p>Jejím závěrečným slovům ještě přidala na důrazu jediná lampa v místnosti, která dramaticky zhasla. „Ha,“ řekl Greenval, „už jsme bez paliva asi tak dvanáct hodin. Věděla jste to, plukovníku? Teď asi došly i baterie. Za pár minut je tady kapitán Diredr s posledním hlášením od údržbářů: Prosím za prominutí, pane generále, ale v nejbližší době zamrznou i poslední jezírka. Technici vás prosí, abyste s nimi podstoupil definitivní uzavření.“ Napodoboval vysoký hlásek svého pobočníka.</p>
<p>Greenval se postavil a opřel se o stůl. Pochybnosti už zmizely a do hlasu se mu vrátil odměřený tón. „V této chvíli bych vám chtěl vyjasnit pár věcí, co se týče vašich rozkazů a vaší budoucnosti. Probírali jsme to hodně s vaším seržantem Unnerbym. Devět let jsme vás vystavovali nebezpečí a hodnotili vaše myšlenkové pochody v situacích, kdy na vašich správných odpovědích závisely tisíce životů. Už je načase vás z těchhle operací zase stáhnout. Jste jedním z nejmladších plukovníků moderní doby; až skončí tahle Tma, budete nejmladší generál.“</p>
<p>„Pokud ovšem ta Underhillova mise vyjde.“</p>
<p>„Nechte mě domluvit. Je jedno, jak ta věc s Underhillem dopadne, protože královi poradci vědí, jak jste dobrá. Ať už tuhle Tmu přežiju, nebo ne, budete do pár let po příchodu Novýho slunce sedět na mým místě – takže už je načase, abyste přestala riskovat. Pokud ten váš pan Underhill přežije, vemte si ho, mějte si s ním malý, mně je to úplně ukradený. Ale už se nikdy nebudete vystavovat nebezpečí.“ Zahrozil špičatou rukou směrem k její hlavě, což měla být jízlivá výhrůžka. „A jestli jo, tak přísahám, že vylezu ven z hrobu a ten váš tlustej krunýř vám roztřískám.“</p>
<p>V úzké chodbě se ozvaly kroky. Od těžkého závěsu, který visel v jediných dveřích do místnosti, se ozvalo zaškrábání. Byl to kapitán Diredr. „Promiňte, pane generále. Technici jsou naprosto neodbytní, pane. Máme venku už jen třicet minut elektrické energie. Prosí vás, pane generále –“</p>
<p>Greenval vyplivl svůj poslední aromák do špinavého plivátka. „Dobrá, kapitáne. Za chvíli jsme dole.“ Protáhl se kolem plukovníka a přidržel závěs. Když Smithová zaváhala, zda má jít první, vybídl ji do dveří gestem. „V tomhle případě nadřízený znamená poslední, milá zlatá. Já jsem tohle šizení Tmy nikdy moc rád neměl, ale když už to jinak nejde, tak to aspoň budu já, kdo tady všechno pozhasíná!“</p>
<p><strong>Sedm</strong></p>
<p>Podle řádu neměl Pham Trinli na kapitánském můstku co dělat, a už rozhodně ne v průběhu tak závažné operace. Stařec seděl na jednom ze zdvojených komunikačních stanovišť, ale nedělal tam vůbec nic. Trinli byl třetí armádní programátor, i když ho nikdo nikdy neviděl cokoliv dělat, dokonce ani na tak nízkém postu. Vypadalo to, že jen bloumá, kam se mu zachce, a že většinu času tráví ve společenské místnosti. Nad páně kapitánovými projevy „úcty ke stáří“ občas zůstával rozum stát. Bylo zřejmé, že pokud Pham Trinli nemůže nikde nic ohrozit, může se procházet, kde se mu zlíbí.</p>
<p>Teď zrovna Trinli seděl napůl odvrácený od svého stanoviště. Zachmuřeně naslouchal tichým rozhovorům, jednotlivým hlášením a rozkazům. Upíral přes techniky a vojáky zrak na obrazovky veřejného vysílání.</p>
<p>Přistávání lodí Qeng Ho a Emergentů se neslo ve znamení opatrnosti. Mezi lidmi kapitána Parka panovala nedůvěra vůči Emergentům v té nejpestřejší možné škále. Z toho důvodu nebyly ani žádné společné posádky a všechny komunikační sítě byly beze zbytku zdvojené. Kapitán Park rozdělil své hlavní lodě do tři skupin a každá tak nesla zodpovědnost za třetinu operací probíhajících na planetě. Každá emergentská loď, každý modul, ba i každý volně poletující člen posádky byl pod bedlivým dozorem, zda náhodou nechystá něco nekalého.</p>
<p>Většina toho byla vidět na vizuální projekci na můstku. Na záběrech z „východní“ skupiny viděl Trinli tři emergentské zvedače, jak stoupají ze zmrzlého povrchu oceánu a vlečou mezi sebou ledový masiv vážící čtvrt milionu tun. V rámci této operace to už byl šestý náklad. Povrch planety byl jasně ozářen plameny raket. Trinlimu se naskýtal výhled na několik set metrů hlubokou jámu. Obrovskou propast v zamrzlém dně oceánu halila mlha. Sonické testy odhalily, že se v této části šelfu nachází velké množství těžkých kovů a ty oni teď dolovali se stejným úsilím, s jakým předtím dobývali led.</p>
<p><emphasis>Na tom ještě není nic podezřelýho, ale až se bude tahle kořist rozdělovat,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tak může být všechno jinak.</emphasis></p>
<p>Zaměřil se na okna komunikačního kanálu. Obě strany přistoupily na to, že komunikační kanály mezi loděmi zpřístupní; probíhala nepřetržitá konference emergentských specialistů s příslušnými důstojníky Qeng Ho; druhá strana hltala všechny informace o Diemově objevu v údolí. Zvláštní bylo, že Emergenti navrhovali prostě artefakty sebrat. To by Qeng Ho nikdy neudělali. <emphasis>Spíš bych to někdy udělal já.</emphasis></p>
<p>Park vypustil většinu mikrosatelitů do těsné blízkosti planety ještě předtím, než Emergenti přiletěli. V současné době bylo těchto přístrojů venku na několik desítek tisíc. Díky plynulým korekcím dráhy letu se proplétaly mezi vozidly Emergentů mnohem častěji, než by je tam zanesla pouhá náhoda. A zjištěná fakta přenášely do inteligentních elektronických oken tady na můstku. Hlásily, že mezi loděmi Emergentů proudí až příliš živá komunikace. Třeba to byla nevinná systémová hlášení. Mnohem spíš to však byla zástěrka pro kódované vojenské pokyny, na základě kterých se nepřítel k něčemu chystal. (A Pham Trinli o Emergentech jinak než jako o nepřátelích ani neuvažoval.)</p>
<p>Parkovi lidé tato znamení samozřejmě poznali. Svým způsobem byli vojáci Qeng Ho velice vyspělí. Trinli se díval, jak se tři z nich dohadují kvůli signálu, který se na flotilu valil z emergentských vysílačů. Podle jednoho služebně mladšího vojáka to byla směsice signálů sondujících fyzikální vrstvy a software – a to všechno v jednom kompaktním signálu. Pokud by to ovšem byla pravda, pak to bylo mnohem dokonalejší než nejlepší elektronická opatření Qeng Ho… a to bylo něco neuvěřitelného. Velitel se na svého podřízeného jen zamračil, jako kdyby jeho spekulace byly naprostý nesmysl.</p>
<p><emphasis>Tak dokonce ani těm, co už mají nějaké bitvy za sebou, nedochází, o co</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tady vlastně jde. </emphasis>Trinli se na chvíli zatvářil ještě kyseleji.</p>
<p>V uchu se mu ozvala soukromá linka: „Co vy na to, Phame?“</p>
<p>Trinli si povzdechl. Zašeptal do svého komunikačního kanálu, aniž by téměř pohnul rty. „Že to smrdí, Sammy. Však to víš.“</p>
<p>„Měl bych lepší pocit, kdybyste byl na nějakém jiném stanovišti.“ <emphasis>Pham</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nuwen </emphasis>měl sice oficiální můstek tady, ale ve skutečnosti byla ovládací centra rozmístěna po celé lodi. Více než polovina lidí na můstku byla ve skutečnosti někde jinde. Teoreticky tak bylo loď těžší zničit. Teoreticky.</p>
<p>„Zvládnu i něco lepšího. Dostal jsem se do dálkovýho ovládání jednoho taxíku.“ Stařec se vznesl ze svého místa. Tiše proplul za techniky na můstku, kolem výhledu na těžké zvedače, pohledu na Diemův tým, který se chystal odletět z údolí, záběrů tak horlivých tváří Emergentů… kolem zlověstných obrazovek s elektronickými pokyny. Nikdo si ho cestou ani nevšiml, až teprve když proklouzl východem z můstku, podíval se na něj Sammy Park. Trinli kapitánovi flotily kývl na pozdrav.</p>
<p><emphasis>Bezpáteřní křiváci, skoro každej z nich. </emphasis>Jenom Sammy a Kira Pen Lisoletová pochopili, že je potřeba udeřit jako první. A nepodařilo se jim přesvědčit ani jednoho člena Obchodní komise. Dokonce ani poté, co se s Emergenty setkali osobně, nebyla komise schopná poznat, že se je druhá strana chystá bez sebemenší pochybnosti podrazit. Namísto toho požádali Vinha, aby za ně rozhodl. <emphasis>Vinha!</emphasis></p>
<p>Trinli se ploužil prázdnými chodbami, až se zastavil u přechodových komor k taxíkům a otevřel průlez do toho, který si předem připravil. <emphasis>Mohl bych</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>navrhnout Lisoletové vzpouru. </emphasis>Zástupkyně kapitána flotily měla svou vlastní loď, <emphasis>Neviditelnou ruku. </emphasis>Vzpoura přicházela teoreticky v úvahu a jakmile by se jednou začalo střílet, musel by se k ní Sammy a ostatní přidat.</p>
<p>Vklouzl do kabiny taxíku a spustil pumpy přechodové komory. <emphasis>Ne, já si</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nad n</emphasis><emphasis>ima všema meju ruce. </emphasis>Kdesi vzadu v lebce se mu objevila slabá bolest hlavy a začala postupně sílit. Takhle na něj stresové situace obvykle nepůsobily. Potřásl hlavou. Dobrá, ve skutečnosti Lisoletové nenavrhl vzpouru proto, že patřila k té hrstce lidí, kteří věděli, co je to čest. Takže si bude muset vystačit s tím, co má k dispozici. Sammy s sebou přeci jen vzal zbraně. Trinli se usmál při myšlence na to, co je čeká. <emphasis>I když ti druzí zaútočí jako první, vsadím se, že to ustojíme my. </emphasis>Zatímco se jeho taxík vzdaloval od vlajkové lodi Qeng Ho, procházel si Trinli to, co jim hrozí, a chystal plány. Co by asi tak mohla druhá strana zkusit? Pokud by ještě nějakou dobu počkala, třeba by se mohl dostat Sammymu i do zbrojního systému… a spustit svoji vlastní vzpouru sám.</p>
<p>Všude kolem byla spousta příznaků blížící se zrady, ale toho, co přímo bilo do očí, si nevšiml dokonce ani Pham Trinli. Člověk by musel přijít na způsob útoku, aby to poznal.</p>
<p>***</p>
<p>Ezr Vinh si toho, jak se nahoře vyvíjí vojenská situace, nijak zvlášť nevšímal. Kilosekundy strávené na povrchu planety byly plné těžké, úchvatné práce, práce, vedle které na nějaká podezření mnoho času nezbývalo. Za celý svůj život strávil chůzí po povrchu planet jen pár megasekund. I přes všechna cvičení a lékařské schopnosti Qeng Ho byl unavený. První kilosekundy mu to připadalo relativně snadné, ale teď už ho bolel každý sval. Naštěstí nebyl jediný, kdo na tom byl tak bídně. Ztěžka se vlekla celá posádka. Závěrečné zahlazování stop obnášelo obezřetné kontroly toho, že po sobě nezanechali žádné odpadky a že se všechny známky jejich přítomnosti zničí při dalším vznícení OnOff. Když šplhali zpátky k modulu, vymkl si velitel Diem kotník. Bez nákladního navijáku, který byl na modulu, by tím pro něj výstup skončil. Když se konečně dostali na palubu, bylo pro ně utrpení jen sundat skafandry a sbalit termokombinézy.</p>
<p>„Bože,“ zhroutil se Benny na lavici vedle Vinha. Modul je nesl vzhůru a uličkou se rozléhalo sténání. Vinh však i přesto tiše zářil nadšením; flotila toho při jejich jediném přistání zjistila mnohem víc, než kdokoliv čekal. Byli unavení po právu.</p>
<p>Diemova posádka se zatím už trochu rozhovořila. Zvuk trysek modulu zněl téměř pod hranicí vědomí, jako by jim vycházel z kostí a odtamtud se rozléhal do okolí. Vinh pořád slyšel rozhovory shora, ale Trixie už tam nebyla. S Diemovou posádku teď už nikdo nemluvil. Tedy takto: Qiwi se s Ezrem mluvit snažila, ale ten byl tak vyčerpaný, že se mu nechtělo skákat podle toho, jak Spratek pískal.</p>
<p>Na druhé straně planety zatím těžba nabírala čím dál větší zpoždění. Nálože sice zatím vyrvaly ze zamrzlého oceánu několik milionů tun, ale zbytek práce komplikovala mlha, která se nad místem těžby vytvořila. Jeden Emergent, Brughel, si stěžoval, že ztratili spojení s jedním ze zvedačů.</p>
<p>„Podle mě to bude vaším zorným úhlem, pane,“ ozval se hlas jednoho z techniků Qeng Ho. „My je vidíme všechny. Tři jsou pořád ještě na povrchu; jeden je silně zahalen mlhou, ale vypadá to, že má dobré umístění. Další tři právě stoupají nahoru, dobrý odstup… Moment…“ Uběhlo několik sekund. Na nějakém „vzdálenějším“ kanále kdosi hovořil o lékařském problému; zřejmě se někdo ve stavu beztíže pozvracel. Potom se velitel ozval znovu: „To je zvláštní. Ztratili jsme záběr na Východní operaci.“</p>
<p>Brughel, ještě o něco nabroušenější: „Snad máte ještě zálohy, ne?“</p>
<p>Technik Qeng Ho neodpověděl.</p>
<p>Třetí hlas: „Zrovna jsme tady zachytili elektromagnetický puls. Já jsem myslel, že jste už dole s tím odpalováním skončili.“</p>
<p>„Taky že jsme skončili!“ rozhořčil se Brughel.</p>
<p>„No, tak my tady máme další tři pulsy. A já – ano, pane!“</p>
<p><emphasis>Elektromagnetický pulsy? </emphasis>Vinh se zkusil posadit, ale přetížení bylo příliš silné a jeho najednou rozbolela hlava ještě víc než předtím. <emphasis>Tak řekni ještě něco, sakra! </emphasis>Ale ten, co předtím řekl jen: „Ano, pane!“ – podle hlasu voják Qeng Ho – se už z vysílání vytratil nebo spíš změnil režim a spustil kódování.</p>
<p>Emergentův hlas zněl stroze a rozhořčeně: „Chci mluvit s někým, kdo za to zodpovídá. <emphasis>Okamžitě. </emphasis>Poznáme, když na nás někdo otočí zaměřovači lasery! Koukejte je vypnout, nebo toho budeme všichni litovat.“</p>
<p>Ezrovi z huds zmizel obraz a on se najednou díval na přepážky modulu. Naskočila sice záložní videotapeta, ale byly na ní vidět jen náhodné postupy pro případ nouze.</p>
<p>„Do prdele!“ To byl Jimmy Diem. Bušil vpředu v kabině do své konzole. Kdesi za Vinhem se ozval dávivý zvuk. Bylo to jako jeden z těch strašných snů, kdy se všechno zblázní naráz.</p>
<p>A právě v tom okamžiku modul dosáhl konce zážehu. Během tří sekund Vinhovi spadl z hrudníku drtivý tlak a vystřídal ho uklidňující a dobře známý stav beztíže. Zatáhl za pojistku pásů a vyrazil k Diemovi. Mohl stát na stropě s hlavou vedle té jeho, takže viděl na obrazovky, aniž by přitom veliteli nějak zacláněl. „My na ně fakt střílíme?“ <emphasis>Bože, ta hlava ale bolí! </emphasis>Když se snažil vyčíst něco z Diemových velitelských monitorů, nebyl schopen na znaky pořádně zaostřit.</p>
<p>Diem pootočil hlavu a podíval se na Ezra. Ve tváři se mu zračilo zděšení; skoro se nemohl ani hýbat. „Já vůbec nevím, co se děje. Vypadl signál. Běž se připoutat…“ Předklonil se, jako by se pečlivě soustředil na obrazovku. „Flotila přešla na nejvyšší utajení a my jsme zůstali viset na nejnižším,“ což znamenalo, že kromě přímých rozkazů od Parkových vojáků mnoho informací nedostanou.</p>
<p>Vinh dostal do zadku pořádnou ránu od stropu a potom začal klouzat do zadní části kabiny. Modul se otáčel v jakémsi úhybném nouzovém manévru – autopilot je nijak nevaroval. Spíš to vypadalo, že se s nimi chystá na další zážeh. Ezr se připoutal za Diema, zrovna když hlavní tryska modulu vzplála asi na desetinu G. „Stahujou nás na nižší orbit… ale nikde nevidím nic, s čím bysme se tam měli setkat,“ řekl Diem. Začal nejisté vyťukávat heslo pod monitorem. „Fajn, tak já se na to teda trošku podívám… Doufám, že se Park moc nenasere…“</p>
<p>Znovu se za nimi ozvalo zvracení. Diem sebou trhl a pootočil hlavu. „Ty se můžeš hejbat, Vinhu. Postarej se o to.“</p>
<p>Ezr sklouzl do uličky a nechal přetížení desetiny G, aby za něj obstaralo všechen pohyb. Qeng Ho žili pod různým přetížením. Díky doktorům a výcviku se u nich vyskytovala dezorientace jen vzácně. Ale Tsufe Do a Pham Patil zvraceli a Benny Wen byl zkroucený tak, jak jen mu to pásy dovolovaly. Držel se za hlavu a svíjel se v bolestech. „To je tlak, to je tlak.“</p>
<p>Vinh se usadil vedle Patila a Do a opatrně odsál zvratky, které jim stékaly po kombinéze. Tsufe se na něj s rozpaky v očích podívala. „Já jsem se ještě v životě nepozvracela.“</p>
<p>„Ty za to nemůžeš,“ řekl Vinh a snažil se přemoci bolest, která ho drtila stále víc a víc. <emphasis>Blbče, blbče, blbče. Jak to, že ti to nedošlo dřív? </emphasis>Qeng Ho vůbec neútočili na Emergenty. Z nějakého důvodu to bylo přesně naopak.</p>
<p>Najednou bylo vidět ven. „Mám místní záběry,“ ozval se mu ve sluchátkách Diemův hlas. Pak se ozvala velitelova slova v přerývaných intervalech. „Pět vysokogravitačních raket z pozic Emergentů… Cíl: Parkova vlajková…“</p>
<p>Vinh se naklonil přes řadu sedadel a podíval se. Trysky raket mířily směrem od modulu; celá pětice vypadala jako vzdálené souhvězdí, které se pohybovalo stále rychleji oblohou a mířilo na křižník <emphasis>Pham Nuwen. </emphasis>Nedodržovaly však obloukovou dráhu. Kličkovaly a uhýbaly nahoru a dolu.</p>
<p>„Nejspíš na ně střílíme laserama. Kličkujou.“</p>
<p>Jedno světélko zhaslo. „Jednu jsme dostali! Už –“</p>
<p>Čtyři světelné body na obloze vzplály. Zářily stále jasněji, tisíckrát jasněji než pohaslé slunce.</p>
<p>Potom výhled znovu zmizel. Osvětlení v kabině zhaslo, ještě jednou bliklo a pak pohaslo znovu. Spustil se ten nejnouzovější systém. Objevila se slabá spleť červených čar lemujících obrysy přihrádky s vybavením, přestupové komory a konzole nouzového řízení. Systém byl sice odstíněn proti radiaci, ale jinak byl velice zjednodušený a vystačil si s minimální energií. Nejela dokonce ani záložní videoprojekce.</p>
<p>„Co ta Parkova loď, veliteli?“ zeptal se Vinh. Čtyři detonace, každá přesně ve vrcholu pravidelného čtyřstěnu, který se pevně sevřel kolem své oběti. Tento výjev už sice zmizel, ale jemu bude v paměti plát navždy. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Jimmy!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>zařval Vinh dopředu do kabiny. „Co <emphasis>Pham Nuwen</emphasis>?“ Červená nouzová světla jako by kolem něj zakolísala; když vykřikl, málem omdlel.</p>
<p>Pak se nahlas ozval Diemův chraptivý hlas. „Asi… asi je pryč.“ Usmažil se, vypařil se, žádným z těchto výrazů to opsat nedokázal. „Nemám teď vůbec nic, ale ty čtyři rakety… Bože, vždyť mířily přímo na něj!“</p>
<p>Ozvalo se ještě několik dalších hlasů, ale ty byly ještě slabší než hlas Jimmyho Diema. Když se Vinh začal sunout k veliteli, desetinové přetížení skončilo. Bez světel a bez řízení byl modul obyčejná temná rakev. Poprvé v životě se Ezra Vinha zmocnilo zděšení pozemšťana: stav beztíže mohl znamenat, že dosáhli určeného orbitu, nebo také to, že padají po balistické křivce, která končí na povrchu planety…</p>
<p>Vinh svou hrůzu potlačil a vyrazil kupředu. Mohli přece ještě použít nouzové řízení. Mohli zkusit, jestli něco nezaslechnou. Mohli se pokusit s pomocí palubního autopilota doletět k těm jednotkám Qeng Ho, které útok přežily. Bolest hlavy přešla v něco, co Ezr Vinh ještě nikdy nezažil. Zdálo se mu, jako by nepatrná červená světla pohasínala. Cítil, jak na něj doléhá bezvědomí, a pak se ho zmocnila panika a stáhla mu hrdlo. Nemohl dělat vůbec nic.</p>
<p>A ještě předtím, než se mu všechno rozplynulo před očima, mu osud projevil jedinou laskavost, jednu vzpomínku: Trixie Bonsolová na palubě <emphasis>Phama Nuwena </emphasis>nebyla.</p>
<p><strong>Osm</strong></p>
<p>Po více než dvě stě let se hodinový strojek v zamrzlém jezeře poslušně pohyboval, poháněný jedním závitem pružiny za druhým. Strojek spolehlivě odtikával až do poslední pružiny… až se v koncové spoušti zasekla vločka atmosněhu. Byla by tam mohla vězet až do příchodu Nového slunce, nebýt jistých dalších nepředpokládaných událostí: sedmého dne dvoustého devátého roku otřásla zamrzlým jezerem série silných zemětřesení a onu koncovou spoušť uvolnila. Píst vypustil do nádrže zmrzlého vzduchu zpěněnou organickou kaši. Několik minut se nic nedělo. Potom se v této kaši rozzářilo světlo a teplota se začala zvyšovat, až přesáhla body varu kyslíku a dusíku, a dokonce i oxidu uhličitého. Teplo trilionu množících se exotermů rozpustilo led nad malým vozítkem. Výstup na zamrzlou hladinu započal.</p>
<p>Procitání ze Tmy nebylo jako probouzení se z obyčejném spánku. O tomto momentě už psalo tisíc básníků a deset tisíc vědců ho – v nedávných dobách – studovalo. Pro Sherkanera Underhilla to bylo podruhé, co tento okamžik zažil (poprvé se to vlastně ani nepočítalo, neboť mu tyto zážitky splývaly s nejasnými vzpomínkami na dětství a na to, jak visel otci na zádech v jezírkách Královohorské hlubiny).</p>
<p>Procitání ze Tmy se odehrávalo v útržcích. Zrak, hmat, sluch. Vzpomínky, chápání, myšlenky. Dělo se to všechno postupně, jedno po druhém? Nebo to všechno přišlo naráz, ale jednotlivé části těla na sebe ještě nebyly napojeny? Kde se ze všech těch kousků zrodilo „myšlení“? Tyto otázky dotíraly na Sherkanerovu fantazii celý život, a právě z nich pramenilo jeho svrchované poslání… Ovšem v momentech tohoto roztroušeného vědomí zde byly ještě věci, které se zdály být mnohem důležitější: všechno si uvědomit, vzpomenout si, kdo je, proč je právě tady a co musí okamžitě udělat, aby přežil. V tu chvíli to všechno řídily instinkty staré milion let.</p>
<p>Čas plynul, myšlenky se formovaly a Sherkaner Underhill upíral zrak popraskaným oknem svého plavidla do tmy. Viděl pohyb – že by převalující se mlha? Ne, spíš něco jako závoj krystalků, vířících v mdlém světle, v němž se vznášely.</p>
<p>Někdo ho bušil do pravých ramen a pořád dokola volal jeho jméno. Sherkaner sehnal dohromady útržky vzpomínek. „Ano, seržante, jsem shůry… teda chci říct vzhůru…“</p>
<p>„Skvěle.“ Unnerbyho hlas zněl poněkud plechově. „Není vám nic? Víte, co máte dělat.“</p>
<p>Sherkaner přičinlivě zašoupal nohama. Bolely ho všechny; začínalo to dobře. Střední ruce, přední ruce, jídelní ruce. „Nevím, jestli cítím pravou střední a přední. Možná ještě drží pohromadě.“</p>
<p>„Jo. Nejspíš je máte ještě zmrzlý.“</p>
<p>„Jak jsou na tom Gil a Amber?“</p>
<p>„S těma mluvím na dalších kabelech. Vy jste se sice probral jako poslední, ale oni ještě mají zmrzlou větší část těla.“</p>
<p>„Podejte mi ten kabel.“ Unnerby mu podal mluvítko a Sherkaner oslovil ostatní členy Týmu. Tělo je sice schopné přečkat spoustu teplotních změn, ale pokud by celý proces neproběhl až do konce, začalo by docházet k hnilobnému rozkladu. Problém byl v tom, že jak si s nimi jejich batyskaf razil cestu na povrch, sesypaly se pytle s exotermy a s palivem. Sherkaner pytle znovu poskládal a začal do nich vhánět organickou hmotu a vzduch. Zelená záře v jejich drobném plavidle ještě zesílila a Sherkaner světla využil k tomu, aby prozkoumal dýchací hadice, zda v nich nejsou díry. Exotermy byly nezbytné kvůli teplu, ale pokud by s nimi měl Tým bojovat o kyslík, byli by předem odsouzeni k záhubě.</p>
<p>Uběhlo půl hodiny, během které je halilo teplo a rozehřívalo jim končetiny. Jediné škody napáchal mráz Gilu Havenovi na špičkách středních rukou. To byly lepší výsledky než u většiny hlubin. Sherkaner se zeširoka usmál. Tak přeci jenom to nakonec dokázali, probudili se <emphasis>sami od sebe </emphasis>uprostřed Tmy.</p>
<p>Čtveřice ještě chvíli odpočívala, hlídala proudění vzduchu a postupovala přesně podle Sherkanerových pravidel zacházení s exotermy. Unnerby a Amberdon Nizhnimorová všechno pečlivě kontrolovali a každou podezřelou a polámanou součástku hlásili Sherkanerovi. Nizhnimorová, Haven a Unnerby byli chytří – chemik a dva inženýři. Ale kromě toho to byli také profesionálové v boji. Sherkaner užasl nad proměnou, která u nich nastala, když vyšli z laboratoře do bitevního pole. Hlavně Unnerby byl ukázkovým příkladem: pod slupkou ostříleného vojáka se skrýval inženýr s bohatou fantazií, a ten v sobě navíc ještě ukrýval úctu k tradicím a morálce. Sherkaner už znal seržanta sedm let. Jeho původní opovržení nad Underhillovými plány bylo dávno pryč. Mezitím se z těch dvou stali přátelé. Když se však jejich Tým nakonec přesunul na Východní frontu, začal se najednou Unnerby chovat odtažitě. Začal Underhilla oslovovat „pane“ a občas se mu do zdvořilého vystupování vkradla netrpělivost.</p>
<p>Underhill se na to zeptal Victory. Bylo to tehdy, když spolu byli naposledy sami, ve studených kasárnách vyhrabaných pod posledním fungujícím letištěm na Východní frontě. Victory jeho dotaz rozesmál. „Ale, ty můj chudáčku, a co bys asi tak čekal? Jak jednou Tým opustí přátelské území, tak vás bude mít na povel Unnerby. A ty jsi civilní poradce, kterýho musí do toho systému velení nějak nacpat. Potřebuje tvou poslušnost, ale přitom i tu tvou představivost a pohotovost.“ Tiše se zasmála; od hlavního sálu malých kasáren jejich rozhovor odděloval jen závěs. „Kdybys byl jen normální rekrut, tak by ti Unnerby ten tvůj krunýř už desetkrát usmažil. Ten chudák se strašně bojí, že až půjde o vteřiny, tak zůstaneš viset na něčem úplně irelevantním, na astronomii nebo tak – to je fuk, na čem.“</p>
<p>„Hm.“ Vlastně ho skutečně zajímalo, jak budou hvězdy vypadat, až jejich záři nebude tlumit atmosféra. „Už to chápu. Když to vezmu takhle, tak mě spíš překvapuje, že nechal Greenvala, aby mě do toho Týmu vůbec pustil.“</p>
<p>„To si děláš srandu? Hrunk vysloveně chtěl, abys tam byl. On dobře ví, že narazíte na věci, se kterýma si budeš vědět rady jenom ty. Jak jsem řekla: Prostě neví, co má dělat.“</p>
<p>Sherkanera Underhilla hned tak něco z rovnováhy nevyvedlo, tohle ovšem byla čestná výjimka. „No jo, tak já budu hodnej.“</p>
<p>„To já vím, že budeš. Já jsem jen chtěla, abys věděl, co Hrunknera čeká… No, vlastně se na to můžeš podívat třeba jako na behaviorální problém: Jak mohou tak neskutečně šílení lidé spolupracovat a přežít v něčem, čeho se ještě nikdy nikdo nedožil?“ Možná to myslela jenom jako vtip, ale otázka to byla zajímavá.</p>
<p>Jejich vozidlo bylo bezpochyby tím nejpodivnějším vozidlem v dějinách: dílem ponorka, dílem mobilní hlubina a dílem nádrž na organickou hmotu. V současné době tato patnáctistopá skořápka spočívala na hladině mělkého jezírka, ze kterého se linula rudozelená záře. Voda procházela ve vakuu varem, valily se z ní plyny, v mrazu se zase kondenzovaly a padaly zpátky. Unnerby otevřel poklop a celý Tým vytvořil řetěz a podával si vybavení a nádrže s exotermy tak dlouho, až byla na zemi za jezírkem celá hromada věcí, které si měli brát s sebou.</p>
<p>Natáhli mezi sebou audiokabely, od Underhilla přes Unnerbyho a Havena až k Nizhnimorové. Sherkaner až do poslední chvíle doufal v přenosná rádia, ale taková výstroj by byla stále ještě příliš obtížná na přepravu, a nikdo navíc ani nevěděl, jak by za takových podmínek vůbec fungovala. Takže každý z nich mohl mluvit jen s jedním členem Týmu. Tak jako tak potřebovali jistící lano, takže kabel nebyla žádná starost navíc.</p>
<p>Sherkaner šel na břeh jako první, Unnerby hned za ním a Nizhnimorová a Haven táhli nákladní sáně. Když se vzdálili od ponorky, obklopila je tma. Na místech, kde dopadly na zem exotermy, ještě pořád červeně sálalo teplo. Cestou na hladinu spálila ponorka několik tun paliva. Po zbytek výpravy si bude muset vystačit s exotermy, které poberou, a s palivem, které najdou pod sněhem.</p>
<p>Tato procházka Tmou byla v první řadě vůbec možná díky exotermům. Ještě před vynálezem mikroskopu tvrdili „velcí myslitelé“, že to, co odděluje vyšší zvířata od všeho ostatního, je schopnost jedinců těchto druhů přežít Velkou tmu. Rostliny a primitivnější zvířata zahynuly; přežila pouze jejich vejce v cystách. Teď už se vědělo, že řada jednobuněčných organismů přežila také, a to aniž by se musela stáhnout do hlubin. Ještě zvláštnější bylo, a na to přišli biologové v Královské škole, když tam Sherkaner ještě studoval, že existovaly dokonce nižší bakterie, které žily v sopkách a zůstávaly aktivní i během Tmy. Tato mikroskopická stvoření Sherkanera přímo nadchla. Profesoři se sice domnívali, že tyto bakterie musí odumřít nebo tvořit výtrusy, když sopka vyhasne, ale jeho napadlo, zda náhodou neexistují druhy, které přežijí mrazy díky tomu, že si vyrábějí vlastní teplo. Koneckonců, i za Tmy byla všude pořád ještě spousta kyslíku a na většině míst byla pod atmosněhem vrstva organických zbytků. Pokud by existoval nějaký katalyzátor, který by oxidaci za extrémně nízkých teplot spustil, možná by tihle malincí tvorečkové dokázali mezi sopečnými erupcemi prostě „spalovat“ vegetaci. Takové bakterie by byly na život po příchodu Tmy připraveny nejlépe.</p>
<p>Pohled zpátky odhaloval, že Sherkaner mohl tuto teorii rozvinout hlavně díky své nevědomosti. Zmíněné dvě životní strategie totiž vyžadovaly naprosto odlišné chemické procesy. Externí oxidace měla velice nepatrné účinky a v teplém prostředí k ní nedocházelo vůbec. V mnoha situacích měla jeden vážný nedostatek: tyto dva metabolismy se navzájem potlačovaly. Pokud by se nacházely v blízkosti nějakého periodicky aktivního zdroje tepla, získaly by za Tmy mírnou výhodu. Nebýt toho, že po tom začal pátrat Sherkaner, nikdy by si toho nikdo nevšiml. Proměnil sice studentskou biologickou laboratoř v zamrzlou bažinu, takže ho vykopli ze školy (dočasně), ale byly tam: jeho exotermy.</p>
<p>Po sedmi letech šlechtění v oddělení Výzkumu materiálů už měly bakterie velmi rychlý oxidační metabolismus. Proto když Sherkaner vylil organickou břečku s exotermy do sněhu, vyvalila se oblaka páry a pak se objevila slabá záře, která pohasínala, jak si kapky razily cestu sněhem a vychládaly. Stačila vteřina, a pokud byste se pozorně dívali (a pokud se exotermům v dané kapce poštěstilo), spatřili byste pod sněhem slabou záři linoucí se právě z oné v závějích pohřbené organické hmoty, ať už jí bylo cokoliv.</p>
<p>Záře teď sílila nalevo od něj. Atmosníh se natřásal a propadal se a stoupala z něj jakási pára. Sherkaner zatahal za kabel vedoucí k Unnerbymu, aby skupinku zavedl k vydatnějšímu zdroji paliva. I když to byl chytrý nápad, používat exotermy znamenalo něco jako pořád dokola rozdělávat oheň. Atmosníh ležel všude, ale palivo bylo ukryté pod ním. Najít ho a využít bylo možné pouze díky trilionům nižších bakterií. Nad jejich vytvořením žasl dokonce i Výzkum materiálů. Stejně jako řasy na Jižním pobřeží byla tato stvoření svým způsobem sociální. Pohybovala se a rozmnožovala se stejně rychle jako řasy, které se plazily po Pobřeží. Co kdyby tato jejich výprava podpálila celou planetu? Tento bleskový metabolismus však pro tyto bakterie ve skutečnosti znamenal sebevraždu. Underhill a jeho společníci měli maximálně patnáct hodin, než jim všechny exotermy pomřou.</p>
<p>Brzy byli z jezera venku a kráčeli po rovném poli, po prostranství, které bylo v letech Vyhasínání sportovním hřištěm. Tady bylo dost paliva; jednu chvíli se exotermy dostaly do hromady spadané vegetace, do zbytků mohutných stromů. Celá hromada začala zářit stále silněji, až zpod sněhu vytryskl oslnivý smaragdově zelený jas. Na chvíli bylo celé prostranství a budovy vidět zcela zřetelně. Potom zelené světlo pohaslo a zůstala jen červená, žhnoucí záře.</p>
<p>Od svého plavidla ušli snad sto metrů. Pokud by nenarazili na žádné překážky, čekalo je ještě přes čtyři tisíce metrů. Týmu začala nepříjemná rutina: ujít několik metrů a zastavit se a rozlít kolem sebe exotermy. Zatímco Nizhnimorová a Haven odpočívali, dívali se Unnerby a Underhill po okolí, kde si exotermy našly nejbohatší zdroj paliva. Na těchto místech si potom všichni doplnili zásoby organické hmoty. Občas paliva nebylo mnoho (pokud zrovna šli po vybetonovaném prostranství) a oni odhazovali skoro jenom atmosníh. Ten potřebovali taky; museli přeci dýchat. Bez dostatečného paliva pro exotermy jim však začal mráz otupovat jednotlivé části těla, neboť se šířil od záhybů ve skafandrech a z podrážek jejich bot. Tehdy záležel jejich úspěch na tom, jak úspěšně Sherkaner zvolil cestu.</p>
<p>To mu však moc práce nedalo. Zorientoval se podle záře hořícího stromu a určit závěje, pod nimiž se skrývala vegetace, už potom nebyl žádný problém. Všechno šlo dobře; tělo mu nikde nezačínalo znovu zamrzat. Bolest v konečcích rukou a nohou byla pronikavá a kolem každého kloubu se šířila do okolí bolest z otlačenin, chladu a míst rozedřených od skafandru. Zajímavá věc, taková bolest. Tak užitečná a přitom tak na obtíž. Tu nemohli úplně přehlížet dokonce ani tací jako Hrunkner Unnerby; z kabelu slyšel jeho sípavé oddechování.</p>
<p>Zastavit se, doplnit vaky s biohmotou, zásoby vzduchu a pak zase dál. Pořád dokola. Vypadalo to, že Gil Haven je na tom s omrzlinami stále hůř. Zastavili a zkusili mu upravit skafandr. Unnerby ho vedle Nizhnimorové u saní vystřídal. „V pohodě, jsou to jenom střední ruce,“ řekl Gil. Ale jeho namáhavé oddychování znělo ještě hůř než Unnerbyho.</p>
<p>I tak si ale vedli lépe, než Sherk čekal. Plahočili se Tmou a svoje úkony už prováděli téměř automaticky. Zůstala jenom ta bolest… a zvědavost. Sherkaner se rozhlížel kolem sebe drobnými otvory v helmě. Za převalující se mlhou a září exotermů… se mírně vlnily kopce. Nebyla úplná tma. Občas, když správně natočil hlavu, zahlédl nízko na západě na nebi červený kotouč. Díval se na slunce nejhlubší Tmy.</p>
<p>A malým průzorem nahoře byly vidět hvězdy. <emphasis>Tak jsme konečně tady.</emphasis><emphasis> </emphasis>První, kdo se kdy podíval na nejhlubší Tmu. Tohle byl svět, jehož existenci kdysi dávno někteří filosofové popírali – copak může existovat něco, co nikdy nikdo neviděl? Ale oni to teď viděli. Ten svět existoval, několik staletí mrazu a ticha… a všude samé hvězdy. I přes tlusté sklo svého průzoru a jenom očima, které měl nahoře na hlavě, viděl barvy, které u hvězd nikdy předtím nespatřil. Kdyby tak měl čas zastavit se a obrátit tím směrem všechny oči, co by ještě asi tak viděl? Většina teoretiků se domnívala, že by záře kolem hvězd bez světla slunce zmizela; jiní si zase mysleli, že je mají na svědomí sopky, které jsou pod nimi. Třeba jsou tady ještě i jiná světla než jenom hvězdy…</p>
<p>Škubnutí kabelu ho vrátilo zpátky na zem. „Dál, musíme dál.“ Gil ztěžka oddychoval. Bezpochyby se právě vystřídal s Unnerbym. Underhill se začal omlouvat, ale pak si všiml, že to byla Amberdon Nizhnimorová vzadu u saní, kdo se zastavil.</p>
<p>„Co se děje?“ zeptal se Sherkaner.</p>
<p>„…Amber viděla… na východě světlo… Běž dál.“</p>
<p>Východ. Napravo. Na té straně helmy měl sklo zamlžené. Jako by tam nejasně viděl nějaký nedaleký horský hřbet. Celá jejich operace se odehrávala čtyři míle od pobřeží. Za tím hřbetem už by byl vidět celý obzor. To světlo tím pádem bylo buď hodně blízko, nebo velice daleko. Ano! Bylo tam světlo, slabá záře, která se šířila do stran a nahoru. Sherkaner potlačil zvědavost a přinutil se dál klást jednu nohu před druhou. Ale Bože pod zemí, jak si přál vyšplhat na ten hřbet a rozhlédnout se po zamrzlém oceánu!</p>
<p>Sherkaner sekal latinu až do jejich další zastávky kvůli biomase. Zrovna házel lopatou zářící směs exotermů, paliva a atmosněhu Havenovi do zásobníků, když se to stalo. Na západní oblohu se vřítilo pět drobných světélek, která za sebou sem tam nechávala krátké stopy jako nějaký pomalý blesk. Jedno z nich pohaslo, ale ostatní světélka se rychle stáhla k sobě a – vzplálo světlo tak jasné, že Underhillovy horní oči vypověděly bolestí službu. Do stran však ještě pořád viděl. Záře kolem něj sílila stále víc, až byla tisíckrát jasnější než pohaslý disk slunce. Kolem nich se ostře rýsovalo několik stínů. Záře čtyř světélek sílila stále víc a víc, až Sherkaner cítil, jak mu teplo sálá i skrz skafandr. Atmosníh všude kolem něj vzplál bělostným světlem. Teplo ještě chvíli sílilo, teď už je téměř pálilo – a pak polevilo. Zůstala mu po něm jen vyhřátá záda, jako když vejdete ve Středních letech do stínu.</p>
<p>Kolem nich se převalovala mlha a ta vyvolala i první vítr, který cítili od chvíle, kdy vystoupili z batyskafu. Najednou se prudce ochladilo, neboť jim mlha začala odčerpávat teplo ze skafandrů; měli do ní přizpůsobeny pouze boty. Záře pohasínala a vzduch a voda se znovu přeměňovaly na krystalky a padaly zpátky na zem. Underhill se odvážil zkusmo zaostřit oči na vrchu hlavy. Pronikavě zářící body se roztáhly do svítících disků, které mu pohasínaly před očima. V místech, kde se překrývaly, viděl mihotání a vlnění, připomínající polární záři; nejen, že byly od sebe stejně vzdálené, ale jejich spojnice svíraly i stejné úhly. Čtyři, blízko u sebe – vrcholy pravidelného čtyřstěnu? Byla to nádhera… ale o co tu šlo? Byl to nějaký kulový blesk, pouhých pár set metrů nad prostranstvím?</p>
<p>Za pár minut už ta světla nebudou vidět vůbec. Ovšem objevila se další, jasné záblesky za východními kopci. Na západě záblesky stoupaly stále rychleji směrem vzhůru. Za nimi se táhla chvějící se záře.</p>
<p>Čtyři členové Týmu stáli bez hnutí. Na okamžik se z Unnerbyho vytratil voják a zbyl mu jen úžas. Odklopýtal od saní a položil ruku Sherkanerovi na záda. Chatrným spojením se slabě ozval jeho hlas: „Sherkanere, co to je?“</p>
<p>„To nevím.“ Cítil, jak se Unnerbymu ruka třese. „Ale jednou se to dozvíme… Tak jdeme dál, seržante.“</p>
<p>Jako náhle oživené loutky skončil Tým s nakládáním a znovu se vydal na cestu. Představení se jim nad hlavami odehrávalo dál, a i když už tam nebylo nic takového jako čtyři slunce, byla všechna ta světla ještě krásnější a větší než jakákoliv polární záře, kterou kdy kdo viděl. Po obloze se hnaly dvě stále zrychlující hvězdy. Jejich stopy se táhly po celé délce oblohy až na západ. Teď už byly vysoko na východě a tam žhnuly jako drobounké modely předchozích planoucích světel. Jak pohasínaly, z míst, odkud mizely, se táhly světelné stopy a jejich záře sílila v místech, kde se setkaly s tou září předchozí.</p>
<p>To nejúžasnější už bylo pryč, ale ve svém pomalém, strašidelném pohybu světla pokračovala i nadále. Pokud to bylo ve výši několika set mil jako skutečná polární záře, potom se tam nacházel neuvěřitelně silný zdroj energie. Pokud to bylo někde těsně nad nimi, viděli možná letní bouřku ve verzi přizpůsobené Tmě. Tak jako tak však tato podívaná za rizika této výpravy stála.</p>
<p>Konečně dorazili k okraji vojenského tábora Tieferů. Když se vydali po hlavní vstupní plošině dolů, byla podivná polární záře ještě stále vidět.</p>
<p>O cílech se nikdy nijak zvlášť nediskutovalo. Byly pořád ty samé, které si předtím Underhill představoval, ty samé, jaké onoho prvního odpoledne na Zemském velitelství navrhla Victory Smithová. Jakmile by se jim jednou podařilo proniknout do nejhlubší Tmy, mohli čtyři vojáci s výbušninami napáchat nejrůznější škody na skladištích paliva, hlubinách vojáků kousek pod povrchem, a možná dokonce i na tiefstadtském velení. Ani tyto cíle však nemohly odůvodnit investice do výzkumu, které požadoval Underhill.</p>
<p>Jedna věc však byla zřejmá na první pohled. Stejně jako moderní vojenská mašinérie hodlala bojovat déle na začátku Tmy, aby tak získala nad spícím nepřítelem výhodu, měla získat za příchodu Nového slunce rozhodující výhodu ta armáda, která vtrhne jako první na bitevní pole.</p>
<p>Na tu dobu si připravily patřičné zásoby obě strany, ovšem se strategií diametrálně odlišnou od období Vyhasínání a začátku Tmy. Nakolik to mohla věda určit, rozzářilo se Nové slunce neskutečně jasně během několika dní, možná dokonce hodin. Na pár dní se z něj stalo spalující monstrum, více než stokrát jasnější než v průběhu Středních let a Vyhasínání. Byla to právě tato exploze – a nikoliv chlad Tmy – ta každou generaci zničila všechno kromě toho nejodolnějšího.</p>
<p>Rampa vedla na tieferské skladiště. Na frontě byla i další skladiště, ale tohle mělo zajišťovat zásobování jejich hlavní ozbrojené síly. Bez něj by byli vyloučeni z bojů ti nejlepší tieferští vojáci. Tieferským útočným jednotkám na hrotech postupující armády Koruny by neměl kdo krýt záda. Podle Zemského velitelství by zničení tohoto skladiště buď vedlo k příměří, nebo by pro Korunu znamenalo sérii snadných vítězství. A úplně stačili čtyři vojáci a trocha vandalismu.</p>
<p>Pokud nezmrznou při pokusu přejít tuhle rampu. Na schodech byl navátý atmosníh a sem tam keř, který prorostl mezi dlaždicemi, ale to bylo všechno. Teď, když se zastavili, bylo to jen kvůli tomu, aby si vzali nádoby s biomasou ze saní, které táhli Nizhnimorová a Unnerby. Všude kolem nich byla tma, prozářená jen občasnou září rozlévaných exotermů. Podle hlášení výzvědné služby se rampa táhla necelých dvě stě metrů…</p>
<p>V dáli před nimi se rýsoval světlý ovál. Konec chodby. Tým vyklopýtal z rampy na prostranství, které kdysi bylo otevřené, ale které teď chránily před oblohou blýskavé stěny. Všude kolem nich se rozprostíral les stanových tyčí. Padající atmosníh celkovou strukturu místy narušil, ale většinou byla nedotčená. Ve slabých, nepravidelných pásech světla byly vidět obrysy parních lokomotiv, vojenských automobilů s kulomety a obrněných vozidel. Dokonce i v šeru, které zde panovalo, byla na atmosněhu vidět stříbrná záře. Až vysvitne Nové slunce, bude tato výzbroj připravená. Zatímco bude z ledu stoupat pára, led bude tát a voda bude odtékat kanály, které se táhly celým prostranstvím, z nedalekých hlubin se vynoří tieferští vojáci a rozběhnou se do bezpečí svých vozidel. Vodu svedou do nádrží a začne ochlazování. Potom bude následovat několik hodin kontrol inventáře a mechanického stavu výzbroje, dalších několik hodin zaberou opravy poruch způsobených dvěma staletími Tmy a několika hodinami výhně Nového slunce. A potom vyrazí na jakoukoliv cestu, o níž si jejich velitelé budou myslet, že vede k vítězství. Tohle byl výsledek celých generací zkoumání podstaty Tmy a Nového slunce. Tajná služba se domnívala, že je v mnohém dokonalejší než věda Koruny.</p>
<p>Hrunkner je sehnal dohromady, aby ho všichni slyšeli. „Vsadím se, že do hodiny po Prvních paprscích tady budou mít předvoj, ale to čeká jenom na nás… Fajn, takže si doplníme palivo a rozdělíme se podle plánu. Gile, cejtíš se na to?“</p>
<p>Gil Haven sestupoval po schodech jako opilec se zpřeráženýma nohama. Sherkanerovi připadalo, že mu selhávání skafandru zasáhlo už i kráčivé nohy. Gil se však po Unnerbyho slovech narovnal a jeho hlas zněl téměř normálně. „Seržante, nešel jsem až sem kvůli tomu, abych na vás jenom koukal. Co mám udělat, to zvládnu.“</p>
<p>A tak se pustili do závěrečné fáze. Odpojili audiokabely a každý si vzal svou dávku výbušnin a černidla. Nacvičovali to dost často. Pokud budou mezi jednotlivými úkoly přebíhat poklusem, pokud nespadnou do nějakého odvodňovacího příkopu a nezlomí si nějaké nohy a pokud budou mapy, které se naučili zpaměti, správné, budou mít dost času na to, aby to zvládli a neumrzli přitom. Vyrazili čtyřmi různými směry. Rozbušky, které rozmístili pod stěnami, byly jen o trochu silnější než ruční granáty. S tichými záblesky vybuchovaly a důležité sekce sluneční clony se hroutily jedna po druhé. Nadešla chvíle pro černidlo, které sice nemělo valnou estetickou hodnotu, ale fungovalo přesně tak, jak Výzkum materiálů předpovídal. Celé skladiště bylo začerněné a čekalo na dotek prvních paprsků Nového slunce.</p>
<p>O tři hodiny později už byli téměř míli na sever od skladiště. Teď je Unnerby hnal, aby se jim podařil splnit ještě poslední úkol: přežít.</p>
<p>Málem se jim to i podařilo. Málem. Když ve skladišti skončili, Gil Haven už příliš nevnímal a byl napůl šílený. Dokonce chtěl ze skladiště odejít i sám. „Musím někde najít místo a začít hrabat.“ Opakoval to pořád dokola a vzpíral se Nizhnimorové a Unnerbymu, kteří se ho snažili přivázat.</p>
<p>„Přesně tam všichni jdeme, Gile. Vydrž.“ Unnerby přenechal Havena Amber a chvíli Hrunkner a Sherk slyšeli jenom jeden druhého.</p>
<p>„Má větší kuráž než předtím,“ řekl Sherkaner. Haven se potácel kolem nich jako na dřevěných nohách.</p>
<p>„Podle mě už žádnou bolest necítí,“ zazněla tichá, ovšem zřetelná Hrunkova odpověď. „Toho se nebojím. Spíš si myslím, že se o něj pokouší Hluboblud.“</p>
<p>Šílenství Tmy. To byla nepříčetná panika, která posedla všechny, kdo si uvědomili, že zůstali uvězněni venku. Tehdy je ovládly zvířecí instinkty, které svou oběť štvaly najít nějaké místo, jakékoliv, které by jim mohlo posloužit za hlubinu.</p>
<p>„Sakra.“ Slovo bylo tlumené a useknuté, neboť Unnerby přerušil spojení a snažil se je všechny přimět k tomu, aby vyrazili. Od bezpečí je dělilo jen několik hodin. Ale i tak… když viděli, jak se Gil Haven snaží vyprostit, probudily se ve všech prastaré reflexy. Instinkt byl sice úžasná věc – ale pokud by se mu teď poddali, zavedl by je do záhuby.</p>
<p>Během dvou hodin dorazili k horám za skladištěm.</p>
<p>Dvakrát se jim Gil vytrhl, pokaždé se šílenějším odhodláním, a chtěl se hnát za falešným příslibem strmých průsmyků podél cesty. Amber ho pokaždé přivlekla zpátky a snažila se ho uklidnit. Jenže Gil už ani nevěděl, kde je, a navíc si při prudkých pohybech na několika místech roztrhl skafandr. Některé části těla už měl ztuhlé a zmrzlé.</p>
<p>Všechno skončilo, když došli k prvnímu příkrému srázu. Sáně museli nechat pod ním; na zbytek cesty jim musel stačit vzduch a exotermy, které unesou ve vacích. Gil se utrhl z jistícího lana potřetí. Podivně vrávoravě poskakoval pryč. Nizhnimorová vyrazila za ním. Byla velká a zvládnout Gila Havena jí doposud žádné velké problémy nedělalo. Tentokrát to však bylo něco jiného. Gila zachvátila poslední, nejhorší fáze Hlubobludu. Když ho začala táhnout od okraje propasti pryč, otočil se a začal do ní bušit špičkami rukou. Amber zavrávorala a pustila ho. Hrunk a Sherkaner stáli hned za ní, ale už bylo pozdě. Haven rozhodil ruce a skácel se ze stezky do tmy pod sebou.</p>
<p>Všichni tři chvíli stáli bez hnutí; potom začala Amber sestupovat bokem přes okraj a nohama šátrala v atmosněhu po balvanech. Unnerby a Underhill ji chytili a vytáhli zpátky.</p>
<p>„Ne, nechte mě! Zmrzlej má přece šanci. Jenom ho musíme vzít s sebou.“</p>
<p>Underhill se naklonil ze srázu a dlouze se zahleděl dolů. Gil dopadl na holé skály pod nimi. Ležel tam bez hnutí. Pokud ještě nebyl úplně mrtvý, dehydratace a omrzliny by ho zabily dřív, než by jeho tělo vůbec stačili odtáhnout zpátky na stezku.</p>
<p>Hrunkner to musel vědět taky. „Už je konec, Amber,“ řekl tiše. Potom se mu vrátil jeho seržantský hlas: „A my ještě pořád máme před sebou bojový úkol.“</p>
<p>Po chvíli Amber volnýma rukama poslušně zasalutovala, ale Sherk neslyšel, že by řekla jediné slovo. Vyšplhala na stezku a pomohla jim znovu navázat jistící lana a audiokabel.</p>
<p>Ve třech začali znovu stoupat, teď už rychleji.</p>
<p>Když dorazili k cíli, měli už jen několik kvartů živých exotermů. Než přišla Tma, byl na těchto kopcích hustý les, který byl součástí majetku jednoho tieferského šlechtice – jako obora lovné zvěře. Za nimi byla ve skalách proláklina tvořící vchod do přírodní hlubiny. V jakékoliv divočině, kde žila velká lovná zvěř, musela mít tato zvířata také hlubiny. Když tato místa osídlili lidé, buď je ovládli a zvětšili podle vlastní potřeby – nebo je nikdo nevyužíval. Sherkaner nedokázal pochopit, jak mohla výzvědná služba Dohody vědět zrovna o téhle, pokud tedy někteří zdejší Tiefeři nebyli agenty Dohody. Nebyla to ovšem žádná předem připravená jáma; vypadala stejně divoce a nepřikrášleně jako cokoliv ve <emphasis>Far Brunlargo.</emphasis></p>
<p>Nizhnimorová byla v Týmu jediný lovec. Spolu s Unnerbym se prosekala ochrannými vlákny a sešplhala dolů. Sherkaner visel nad nimi a staral se o to, aby dole měli světlo a teplo. „Vidím pět jezírek… dva dospělý taranty. Posviť sem ještě trochu.“</p>
<p>Sherkaner sjel ještě o něco hlouběji a zavěsil se na vlákno téměř celou vahou. Lampa, kterou držel v nejspodnějších rukou, ozářila jeskyni až na její konec. Teď viděl dvě jezírka i on. Skoro na nich ani nebyl atmosníh a led na nich byl jako na každém hibernačním jezírku – bez jediné bubliny. Pod ledem zahlédl bytost, které se zaleskly v záři lampy oči. Bože, ta byla velká! I tak to ale musel být samec; měl na sobě několik desítek vajíček.</p>
<p>„Ty ostatní jezírka jsou zásobárny jídla. Všechno samozřejmě čerstvě zabitá zvěř.“ První rok po příchodu Nového slunce takový pár zůstane ve své hlubině, kde bude svou kořist vysávat a mladí zatím dorostou do velikosti, kdy se už budou moci učit lovit, až se požáry a bouřky uklidní. Taranti byli sice výhradně masožravci a nebyli tak inteligentní jako thracti, ale do značné míry se podobali lidem. Zabít je a připravit je o jídlo bylo nezbytné, ale spíš než lov to připomínalo vyvraždění hlubiny.</p>
<p>Celá tato práce jim zabrala další hodinu a stála je skoro všechny zbylé exotermy. Vyšplhali naposledy nahoru, aby bariéry z vláken znovu utěsnili, jak to jen nejlépe šlo. Underhill už necítil několik ramenních kloubů a cit ztratil i v konečcích levých rukou. Posledních pár hodin znamenalo pro jejich skafandry mimořádnou zátěž, takže byly na mnoha místech proděravěné a potrhané. Amber přišla o několik zápěstních kloubů následkem přílišného kontaktu s atmosněhem a s exotermy. Nezbývalo jim než nechat končetiny umrznout. O několik rukou pravděpodobně přijde. Přesto však chvíli všichni tři jen tak stáli.</p>
<p>Konečně Amber řekla: „Takže jsme to dokázali, ne?“</p>
<p>Unnerby pevným hlasem přisvědčil: „Ano. A víte sakra dobře, že Gil by si to myslel taky.“</p>
<p>Všichni tři se objali, takže vypadali skoro přesně jako goknanské sousoší Dosažení Dohody; dokonce měli i svého Chybějícího společníka.</p>
<p>Amberdon Nizhnimorová zalezla do průrvy ve skále. Poté, co zmizela uvnitř, se vyvalila mezi vlákny zeleně zářící mlha; dole exotermy nasype do jezírek. Místo vody tam sice bude jen studená břečka, ale budou se do ní moci zahrabat. Když si pořádně rozepnou skafandry, snad se jim podaří zmrazit tělo stejnoměrně. O mnoho víc už proti tomuto poslednímu nebezpečí udělat nemohli.</p>
<p>„Tak se na to ještě naposledy podívejte, Sherkanere. Tohle je vaše dílo.“ Unnerbymu se z hlasu vytratila jistota. Amber Nizhnimorová byla voják; Unnerby podle ní odvedl svou práci. Teď vypadal jako po bitvě a byl tak vyčerpaný, že málem táhl břicho po atmosněhu.</p>
<p>Underhill vyhlédl ven. Stáli několik set metrů nad úrovní tieferského skladiště. Záře už z nebe zmizela; letící světla, záblesky na obloze – všechno bylo dávno pryč. V nastalém šeru bylo skladiště jen změtí černých skvrn na šedém prostranství zalitém světlem hvězd. Ona čerň však nebyla stínem. Bylo to černidlo, kterým pomazali všechno, co zde stálo.</p>
<p>„Taková hloupost,“ řekl Unnerby, „pár set liber černidla. Vážně si myslíte, že to bude fungovat?“</p>
<p>„Samozřejmě. První hodiny po východu Nového slunce – to je peklo. S tím černidlem se jim to tady všechno rozžhaví na mnohem vyšší teplotu, než jakou to snese. A co bude následovat, to víte sám.“ Seržant Unnerby ve skutečnosti tyto testy osobně absolvoval. Stokrát silnější sluneční záření na začerněný kov: během několika minut se místa, kde se kovové části navzájem dotýkaly, roztavila a slila se v jeden celek – písty k válcům, kola ke kolejím. Nepřátelské jednotky se budou muset stáhnout zpátky pod zem a nejdůležitější skladiště na celé frontě bude naprosto k ničemu.</p>
<p>„Tohle je poprvé a naposledy, kdy ten váš trik může vyjít, Sherkanere. Pár zátarasů, pár min a nikdy bysme se sem nedostali živí.“</p>
<p>„To je fakt. Ale změní se i spousta dalších věcí. Tohle je poslední Tma, kterou Pavouci prospí. Příště to nebudou už jenom čtyři vojáci ve skafandrech. Zůstane vzhůru celá civilizace. Zkolonizujeme si Tmu, Hrunknere.“</p>
<p>Unnerby se zasmál, očividně mu nevěřil. Mávnutím vybídl Underhilla k rozsedlině ve skále a k hlubině pod ní. I když byl k smrti unavený, musel jít seržant dolů jako poslední a vztyčit poslední bariéry.</p>
<p>Sherkaner naposledy přeletěl pohledem zešeřelou krajinu a neskutečnou polární záři, která visela na obloze. <emphasis>Teď výš, teď</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>níz, co se všechno naučíš.</emphasis></p>
<p><strong>Devět</strong></p>
<p>Ezr Vinh prožil dětství v naprostém bezpečí. Ve skutečném ohrožení se ocitl jenom jedinkrát, a to byla výjimečně nešťastná souhra náhod.</p>
<p>Rodina Vinh.23 byla mimořádně rozvětvená dokonce i podle měřítek Qeng Ho. V této rodině existovaly větve, které se osobně nesetkaly po několik tisíc let. Rodiny Vinh.23.4 a Vinh.23.4.1 od sebe byly po většinu času na půl Lidského vesmíru daleko a snažily se zbohatnout. Možná by tehdy bylo lepší nesnažit se je dát po tak dlouhé době dohromady – jenže nějaká šťastná náhoda svedla dohromady tolik rodin ze všech tří větví na Staré Kielle, a navíc všechny ve stejnou dobu. Proto se všichni na pár let zdrželi, postavili si tempy, které by usedlejší civilizace měly za hotové paláce, a snažili se zjistit, co se stalo s jejich společnou minulostí. V Rodině Vinh.23.4.1 se o všem hlasovalo. Na jejich obchodních vztazích se to sice nijak neprojevovalo, ale pro tetu Filipu to byla nehoráznost. „O mých majetkových právech teda nikdo hlasovat nebude,“ pamatoval si malý Ezr, že říkávala. Zdálo se, že rodina Vinh.23.4 má ke kořenům, které znali Ezrovi rodiče, mnohem blíž, i když jejich neštině nebylo skoro rozumět. Rodina 23.4 se vysílaných standardů nijak důsledně nedržela. Tyto standardy však byly velice důležité – dokonce ještě důležitější než černé listiny. Na jednom pikniku třeba člověk kontroloval skafandry a systém je po něm kontroloval ještě jednou; nikdo už však netušil, že „atmosférické sekundy“ znamenaly pro vzduch vašeho bratrance něco jiného než pro ten váš. Ezr lezl po malém meteoritu, který obíhal kolem asteroidu, na němž měli piknik; učarovalo mu, jak může malinkatou planetkou otáčet místo toho, aby se otáčela sama i s ním. Když mu však došel vzduch, děti, se kterými si hrál, si už v roji asteroidů našly svoje vlastní planetky. Monitor zaznamenal tísňové volání jeho skafandru, až když bylo dítě skoro udušené.</p>
<p>Ezr si pamatoval až to, že se probudil v novém, speciálně postaveném dětském pokoji. Tam ho potom obskakovali dlouhé kilosekundy jako krále.</p>
<p>Proto se Ezr Vinh pokaždé probouzel z hibernace v dobré náladě. Byl sice dezorientovaný jako všichni ostatní a nebylo mu dobře, ale na základě vzpomínek z dětství si mohl být jist, že ať je kdekoli, všechno už bude v pořádku.</p>
<p>Zpočátku tomu nebylo jinak ani tentokrát, i když procital o něco pomaleji než obvykle. Ležel téměř ve stavu beztíže, ve vyhřáté posteli. Cítil kolem sebe prostor, strop vysoko nad sebou. Na zdi u postele byl obrázek… tak přepečlivě vyvedený, jako by to byla fotka. <emphasis>Trixie tyhle obrázky nesnášela.</emphasis><emphasis> </emphasis>Tato myšlenka se mu vynořila v hlavě a přiřadila jeho probuzení souvislosti. Trixie. Triland. Mise na hvězdu OnOff. A tohle není poprvé, co se probouzí. Chvílemi na tom byli hodně špatně, třeba když je napadli Emergenti. Jak je vlastně nakonec porazili? Poslední vzpomínky před touhle hibernací, co to vlastně bylo? <emphasis>Vznášíme se tmou v nepohyblivém modulu. </emphasis><emphasis>Parkova</emphasis><emphasis> vlajková</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>loď zničená. Trixie</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>„Řekla bych, že ho to probralo, komandante.“ Ženský hlas.</p>
<p>Skoro proti své vůli otočil hlavu za hlasem. U jeho postele seděla Anne Reynoltová a vedle ní byl Tomas Nau.</p>
<p>„A, učedník Vinh. Rád vás vidím zpátky mezi živými.“ Nau se starostlivě usmíval.</p>
<p>Až po několika pokusech se Ezrovi podařilo vyblekotat něco srozumitelného. „Co se… co se děje? Kde to jsem?“</p>
<p>„Jste na palubě mého hlavního stanu. Je tomu přibližně osm dní, co se vaše flotila pokusila zničit tu moji.“</p>
<p>„He?“ <emphasis>Tak my jsme napadli vás?</emphasis></p>
<p>Když Nau spatřil Vinhův nesouvislý projev, zkoumavě naklonil hlavu. „Chtěl jsem být tady, až vás probudí. Ředitelka Reynoltová vám už sdělí všechny podrobnosti, ale já jsem vás chtěl ujistit, že máte moji plnou důvěru. Tímto vás jmenuji vedoucím flotily, tedy toho, co z výpravy Qeng Ho zbylo.“ Vstal a zlehka Vinha poklepal po rameni. Ten se za ním díval, jak odchází. <emphasis>Vedoucí flotily?</emphasis></p>
<p>Reynoltová přinesla Vinhovi knihu oken, ve které bylo víc faktů, než bylo v jeho silách jen tak vstřebat. Všechno to lži být nemohly… Čtrnáct set Qeng Ho zemřelo, skoro polovina posádky flotily. Čtyři ze sedmi lodí Qeng Ho byly zničeny. Náporové sběrače na ostatních byly vyřazeny z provozu. Většina menších kosmických plavidel byla rozmetána nebo vážně poškozena. Nauovi lidé měli plné ruce práce s odklízením trosek po přestřelce. Měli vcelku zájem ve „společné operaci“ pokračovat. Těkavé látky a rudy, které se už vyzvedly z Arachny, se daly využít na obytné prostory, které Emergenti stavěli na orbitu L1 této soustavy, tvořené jedním sluncem a jednou planetou.</p>
<p>Nechala ho nahlédnout i do seznamů posádky. <emphasis>Pham N</emphasis><emphasis>uwen </emphasis>byl zničen i s celou posádkou. Kapitán Park a několik členů Obchodní komise byli po smrti. Většina lidí na lodích, které nebyly zničeny, byla stále ještě naživu, ale všechny vyšší hodnosti byly v hibernaci.</p>
<p>Strašlivá bolest hlavy, která ho sužovala v jeho posledních chvilkách v modulu, byla pryč. Podle Reynoltové Ezra údajně vyléčili z „nešťastné nákazy“. Ovšem tak přesně načasovaný a hromadný začátek mohla mít jen uměle vyvinutá choroba. Lži Emergentů byly pouhou záminkou. Celý útok měli naplánovaný od začátku až do poslední sekundy.</p>
<p>Alespoň že se Anne Reynoltová neusmívala, když všechny ty lži pronášela. Vlastně se neusmívala prakticky vůbec. Reynoltová, vedoucí lidských zdrojů. Zvláštní, že ani Trixie nenapadlo, co by tento titul mohl znamenat. Ezr si napřed myslel, že v sobě Reynoltová přemáhá pocit viny: skoro se mu ani nepodívala do očí. S postupem času si ale uvědomil, že pro ni pohled do jeho tváře není o nic zajímavější než přepážka vedle něj. Vůbec v něm totiž neviděla člověka; nějací mrtví jí byli naprosto lhostejní.</p>
<p>Ezr si mlčky četl zprávy; nijak je nekomentoval a ani nehlesl, když viděl, že je po smrti Sum Dotran. <emphasis>Trixiino jméno na seznamu mrtvých nebylo. </emphasis>Konečně se dostal k seznamu těch, co přežili a byli při vědomí, a k jejich současnému stavu. Skoro tři stovky jich byly na palubě tempu Qeng Ho, který byl přemístěn taktéž na L1. Ezr přejížděl pohledem jména a ukládal si je do paměti: mladí lidé a ani jeden Trilanďan nebo někdo z akademie. A Trixie Bonsolová taky nikde. Přejel na další stránku… další seznam. <emphasis>Trixie! </emphasis>Stálo tam její jméno, a dokonce byla i uvedená pod „oddělením lingvistiky“.</p>
<p>Ezr vzhlédl od knihy oken a pokusil se o nedbalý tón hlasu. „A co – ehm – znamená tahleta značka vedle některých těch jmen?“ <emphasis>Vedle jména Trixie.</emphasis></p>
<p>„Soustředěný.“</p>
<p>„A to znamená co?“ Proti jeho vůli se mu vloudila do hlasu netrpělivost. „Že u nich ještě probíhá léčení. Ne všichni se probrali tak snadno jako vy.“ Její pohled byl tvrdý a naprosto lhostejný.</p>
<p>Další den za ním znovu přišel Nau.</p>
<p>„Musím vás představit vašim novým podřízeným,“ řekl. Propluli dlouhou, rovnou chodbou do přechodové komory. Takže tady se ta hostina předtím nekonala. Byl tu jemný náznak gravitace, jako by se stavba nacházela na malém asteroidu. Taxík, který čekal za přechodovou komorou, byl větší než kterýkoliv z těch, co s sebou měli Qeng Ho. Byl to takový barokní, primitivní luxus. Byly v něm nízké stoly a bar přístupný ze všech stran. Všude kolem byla široká, přirozeně vyhlížející okna. Nau ho chvíli nechal dívat se ven.</p>
<p>Taxík stoupal mezi nosnou konstrukcí planetárního sídliště. Ještě nebylo zcela hotové, ale vypadalo velké jako vyslanectví Qeng Ho. Teď už byli nad konstrukcí. Země se pod nimi stáčela do několika šedivých kolosů. To byly ty diamantové meteority, spojené do jednoho celku. S podivem bylo, že na nich nebyl ani jediný kráter, ale jinak byly stejně bezvýrazné jako obyčejné asteroidy. Sem tam sluneční paprsky dopadly na místo, kde byla povrchová vrstva grafitu odštípnutá, a to se pak zatřpytilo všemi barvami duhy. Mezi těmito dvěma meteority uviděl Ezr světlé pole sněhu a čerstvě odsekané kusy skály a ledu; to musely být ty kusy oceánu a podmořských hor vyzvednuté z Arachny. Taxík stoupal dál. Za horami se jim do zorného pole vyhouply hvězdné lodě. Každá byla přes šest set metrů dlouhá, ovšem vedle těžebního masivu vypadaly mnohem menší. Byly těsně u sebe, jako by k sobě byly svázané někde na smetišti; Ezr je rychle spočítal a to, co přímo neviděl, odhadl. „Takže vy jste odvezli všechno sem – na L1? Vy chcete zkusit číhanou?“</p>
<p>Nau přikývl. „Bohužel ano. Nejlepší bude, když vám to řeknu na rovinu. Díky té bitvě jsme si sáhli skoro až na dno. Domů bychom ještě doletěli, ovšem s prázdnou. Pokud však budeme spolupracovat… no, tak můžeme odsud z L1 Pavouky pozorovat. Jestli je teď skutečně čeká věk informačních technologií, využijeme jejich zdrojů. V každém případě můžeme dostat hodně z toho, pro co jsme sem přiletěli.“</p>
<p>Hm. Prodloužená číhaná, na které se čeká, až zákazník pořádně vyspěje. To byla strategie, kterou Qeng Ho občas využili. Čas od času se dokonce i osvědčila. „To bude dost těžké.“</p>
<p>Odkudsi za Ezrem se ozval hlas: „Leda tak pro vás. Ovšem pro Emergenty život takovej problém není, panáčku. Už byste to konečně mohli pochopit.“ Vinh ten hlas poznal – byl to ten, který protestoval proti útoku Qeng Ho dokonce ještě ve chvíli, když všechno to zabíjení začalo. Ritser Brughel. Ezr se otočil. Vysoký světlovlasý chlapík se na něj zubil. Nebylo pochyb o tom, co si myslí. „A navíc chceme za každou cenu zvítězit. Pavouci to zjistí taky.“ Nebylo tomu tak dávno, co Ezr Vinh vedle něj proseděl celý večer a poslouchal, jak poučuje Phama Trinliho. Blonďák byl hrubián a neurvalec, ale to tehdy bylo ještě úplně jedno. Vinh sklouzl pohledem k Anne Reynoltové. Ta celý rozhovor pozorně sledovala. Co se zjevu týkalo, mohli být s Brughelem sourozenci. Brughel měl dokonce v plavých vlasech načervenalý nádech. Tím ovšem jakákoliv podoba končila. Brughel, jak byl nesnesitelný, tak byly jeho emoce zřejmé a silné. Jediná emoce, kterou zatím Vinh u Anne Reynoltové zahlédl, byla netrpělivost. Přihlížela odvíjejícímu se rozhovoru tak, jak by kdokoliv jiný pozoroval brouky v rozryté zahradě.</p>
<p>„Ale žádnej strach, Kšeftaříčku. Ty vaše ubikace jsou dobře zašitý.“ Brughel ukázal předním oknem ven. Byla tam nazelenalá tečka, která byla stěží vidět. Byl to temp Qeng Ho. „Zaparkovali jsme je na osmidenním orbitu kolem tý hlavní hromady.“</p>
<p>Tomas Nau slušně zvedl ruku, téměř jako kdyby žádal o slovo, a Brughel zmlkl. „Nemáme moc času, pane Vinhu. Já vím, že vás Anne Reynoltová stručně zasvětila do celé situace, ale potřebuji mít jistotu, že chápete svou novou zodpovědnost.“ Provedl cosi na zápěstí a objevil se záběr na temp Qeng Ho. Vinh polkl; zvláštní věc, bylo to jenom obyčejné polní ležení o straně ani ne sto metrů. Přejel očima bachratý, nadouvající se trup. Nebydlel tam ani dvě megasekundy a místní poměry proklínal snad tisíckrát. Teď to však byla jediná existující věc, která mu alespoň trochu připomínala domov; uvnitř byla spousta jeho přátel, kteří zůstali naživu. Zničit polní temp je hračka. Přesto však vypadaly všechny buňky plně nafouknuté a nikde ani škrábnutí. Kapitán Park ho umístil daleko od svých lodí a Nau ho ušetřil, „…takže to vaše místo je velice důležité. Jako můj vedoucí flotily máte podobnou zodpovědnost, jako měl zesnulý kapitán Park. Máte mou plnou podporu; postarám se o to, aby to moji lidé pochopili.“ Pohled na Ritsera Brughela. „Ale pamatujte si, prosím, jednu věc: To, jestli uspějeme – nebo dokonce to, jestli vůbec přežijeme – teď záleží na naší spolupráci.“</p>
<p><strong>Deset</strong></p>
<p>Co se vedení lidí týkalo, byl si Ezr vědom toho, že je trochu pomalejší. Měl okamžitě pochopit, o co Nauovi jde. Vždyť takové věci dokonce i studoval. Když dorazili do tempu, pronesl Nau krátký proslov, při kterém představil Vinha jako nového „vedoucího flotily Qeng Ho“. Obzvlášť si dal Nau pozor na to, aby zdůraznil, že je Ezr Vinh nejstarším členem přítomných Rodin majitelů. Dvě lodě Vinhů přestály souboj relativně bez poškození. Pokud tím pádem existoval nějaký legitimní velitel lodí Qeng Ho, byl to právě Ezr Vinh. A pokud prý budou všichni spolupracovat, čeká všechny pořádné bohatství. Potom byl postrčen dopředu Ezr, aby zablekotal pár slov o tom, jak je rád, že je zase mezi přáteli, a jak doufá, že mu pomůžou.</p>
<p>V průběhu následujících dní pochopil, jaký klín vrazil Nau mezi povinnosti a loajalitu. Ezr byl mezi svými, a přeci mezi svými nebyl. Každý den vídal známé tváře. Jak Benny Wen, tak i Jimmy Diem přežili. Ezr znal Bennyho už od doby, kdy jim bylo oběma šest let; teď to pro něj byl cizinec, cizinec, který spolupracoval.</p>
<p>A potom jednoho dne, spíše náhodou, než že by to nějak plánoval, narazil Ezr na Bennyho nedaleko přechodových komor taxíků. Ezr byl sám. Emergentští asistenti ho doprovázeli čím dál méně. Že by mu věřili? Nebo mu šoupli nějakou štěnici? Nebo snad nevěřili, že by jim od něj mohlo vůbec hrozit nebezpečí? Ani jedno z toho sice neznělo nijak zvlášť věrohodně, ale on byl rád, že už mu dali pokoj.</p>
<p>Benny byl s malým týmem Qeng Ho přímo pod vnější stěnou balónu. Vzhledem k tomu, že byli hned u přechodových komor, nebyla zde žádná vnější izolace; každou chvíli přejela po látce světla taxíku plujícího kolem. Bennyho lidé byli rozestaveni podél stěny a pracovali na uzlech automatického naváděcího systému. Jejich emergentský velitel byl na druhé straně.</p>
<p>Ezr vyklouzl z chodby, uviděl Bennyho Wena a bezstarostně se k němu po stěně blížil.</p>
<p>Wen vzhlédl od práce a zdvořile pokývl. „A, pan vedoucí flotily.“ Ezr si už na tuto formalitu zvykl – ale i tak pro něj byla příjemná asi jako kopanec do obličeje.</p>
<p>„Čau Benny. J-jak se vede?“</p>
<p>Wen letmo přelétl pohledem přes řadu svých lidí na emergentského velitele. Ten se ve svém šedém pracovním oděvu mezi pestrobarevnou směsicí šatů, které na sobě měla většina Qeng Ho, skutečně nedal přehlédnout. Promlouval zrovna ke třem z posádky, ale na tu dálku nebylo slyšet, co říká. Benny se podíval znovu na Ezra a pokrčil rameny. „Ale jo, jde to. Víš, co tady děláme?“</p>
<p>„Vyměňujete komunikační vstupy.“ Mezi prvními věcmi, které Emergenti udělali, bylo to, že zabavili všechny huds. Právě huds a vstupní elektronika, která k nim patřila, byly klasické nástroje svobody.</p>
<p>Wen se tiše zasmál, s očima pořád ještě upřenýma na velitele pracovní čety. „Trefa, Ezře, kamaráde. Oni totiž ti naši noví… zaměstnavatelé… mají trošku problém. Potřebujou naše lodě. Potřebujou naše vybavení. Jenže bez našich systémů nebude fungovat ani jedno. A našim systémům přece věřit nemůžou.“ Všechna zařízení v sobě měla zabudované vlastní ovládání. A všechny ovládací prvky byly samozřejmě propojené navzájem, takže vznikla neviditelná síť, díky níž mohlo všechno pracovat na základě stejných vstupů.</p>
<p>Programové vybavení tohoto systému se vyvíjelo celá tisíciletí a Qeng Ho strávili jeho zdokonalováním několik set let. Pokud by ho někdo zničil, nebude flotila nic než hromada šrotu. Jenže jak by mohl kterýkoliv dobyvatel zase věřit něčemu, co bylo v těchto strojích vestavěné po stovky let? Ve většině takových situací se vybavení poražených prostě zničilo. Jak však Tomas Nau naznačil, nikdo neměl prostředky nazbyt.</p>
<p>„Jejich vlastní pracovní čety teď procházejí jeden uzel po druhým, chápeš? A ne jenom tady, ale na všech lodích, co to přežily. Pěkně kousek po kousku je vyměňujou.“</p>
<p>„Ale všechno přece nemají šanci vyměnit.“ <emphasis>Doufám. </emphasis>Ty nejhorší tyranie byly právě ty, kdy vláda požadovala na každém uzlu své vlastní vstupní jednotky.</p>
<p>„Divil by ses, co všechno vyměňujou. Viděl jsem, co umí. Ty jejich počítače jsou… divný. Narvali do systému věci, který bych nikdy nečekal.“ Benny pokrčil rameny. „Ale je fakt, že do těch nejhloubejších nevrtají. Vyměňujou hlavně vstupní a výstupní jednotky. Takže na oplátku dostaneme úplně nový připojení.“ Bennymu se tvář zkřivila v náznaku úsměvu. Od opasku si sundal podlouhlý umělohmotný předmět. Jakousi klávesnici. „Nějakou dobu budem moct používat akorát tak tohleto.“</p>
<p>„Pane jo, to teda vypadá pěkně zastarale.“</p>
<p>„Zjednodušeně, ne zastarale. Podle mě to jsou jenom rezervy, který Emergenti měli s sebou.“ Benny vrhl znovu kradmý pohled směrem k veliteli čety. „Podstatný je, že je v těchhle kisnách něco, v čem se Emergenti vyznají. Jak se v tom někdo začne vrtat, tak to spustí poplach všude po síti. Svým způsobem takhle můžou filtrovat všechno, co děláme.“ Benny sklopil pohled na klávesnici a potěžkal ji. Benny byl také učedník, stejně jako Ezr. Technickým věcem nerozuměl o mnoho lépe než Ezr, ale měl nos na výhodné nabídky. „To je divný. Nic z toho, co jsem z technologií těch Emergentů viděl, zatím nevypadalo nijak výjimečně. Ale oni se pořád někde šťourají a všechno hlídají. Na tom jejich systému je <emphasis>něco, </emphasis>o čem pořád ještě nemáme ani ponětí.“ Skoro jako by si povídal sám se sebou.</p>
<p>Na stěně za ním se objevilo světlo a pomalu se přesouvalo stranou. K přistávacím dokům se blížil taxík. Světlo sklouzlo po křivce stěny a vteřinu nato se ozvalo tlumené zadunění. Z doku se po látce stěny rozběhly drobné vlnky. Pumpy v přechodové komoře spustily. V těchto místech bylo jejich vysoké hučení slyšet ještě hlasitěji než v samotném ústí doků. Ezr zaváhal. Hluk byl tak hlasitý, že by v něm velitel čety nemohl slyšet vůbec nic. <emphasis>Jasně, a ten odposlech nás uslyší i v tom kraválu </emphasis><emphasis>líp</emphasis><emphasis> než my jeden druhýho. </emphasis>Takže když promluvil, nešeptal jako spiklenec, ale hlasitě prohlásil do hukotu pump: „Benny, stalo se toho strašně moc. Já jenom chci, abys věděl, že jsem se v ničem nezměnil. Já nejsem –“ <emphasis>Já nejsem žádnej zrádce, krucinál!</emphasis></p>
<p>Bennymu chvíli zůstal na tváři neproniknutelný výraz… a pak se Benny usmál. „Však já vím, Ezře. Já vím.“</p>
<p>Benny ho odvedl podél stěny směrem, kterým postupovala jeho pracovní četa. „Pojď, ukážu ti, co nás ještě čeká.“ Ezr plul vedle něj a Benny občas na něco ukázal a vysvětloval mu změny, které provedli Emergenti v přistávacích protokolech. A Ezr najednou pochopil další věc. <emphasis>Vždyť on nás ten nepřítel potřebuje. Předpokládá, že pro něj budeme pracovat pěknou spoustu let. Takže</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mezi sebou můžeme mluvit o spoustě věcí. Za to, že si budeme vyměňovat informace, abysme pro ně odvedli tu svou práci, nás nezabijou. A nezabijou nás</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ani za to, že se budeme dohadovat, co se to vlastně děje.</emphasis></p>
<p>Hučení pump ustalo. Někde za plastovou stěnou doku vystupovali z taxíku lidé a vykládal se náklad.</p>
<p>Wen se zhoupl směrem k otevřenému průlezu údržbářské šachty. „Slyšel jsem, že nám sem pošlou hodně novejch lidí.“</p>
<p>„Jo, možná čtyři stovky, možná ještě víc.“ Tenhle temp byly jenom balóny nafouknuté pár megasekund před tím, než flotila dorazila na místo. Ale vešly se do něj všechny posádky, které byly zmražené na padesát světlených let cesty z Trilandu. To byly tři tisíce lidí. Teď tu byly pouhé tři stovky.</p>
<p>Benny nadzvedl obočí. „Já jsem myslel, že mají svůj vlastní temp, a lepší než tenhle.“</p>
<p>„Podle mě –“ Velitel čety už byl skoro na doslech. <emphasis>Ale vždyť tohle není</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>žádný spiknutí. Bože Obchodu, musíme přece o své práci mluvit. </emphasis>„Podle mě přišli o mnohem víc, než nám dávají najevo.“ <emphasis>Podle mě jsme měli vítězství na</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dosah, i když nás napadli a vyhladili nás tou svou bojovou chorobou.</emphasis></p>
<p>Benny přikývl a Ezrovi došlo, že už to věděl. Ale věděl i tohle: „Ale pořád tady zbude plno místa. Tomas Nau nás chce probudit ještě víc, a možná i nějaký důstojníky.“ Samozřejmě, vyšší funkce pro Emergenty znamenaly větší nebezpečí, ale pokud Nau chtěl skutečně spolupráci, která by někam vedla… Ohledně „Soustředěných“ byl už komandant sdílný mnohem méně. <emphasis>Trixie.</emphasis></p>
<p>„Aha?“ Z Bennyho hlasu se nic vyčíst nedalo, ale pohled měl najednou tvrdší. Sklopil zrak. „To by mohlo být zajímavý, hlavně pro některý z nás… jako třeba pro jednu mladou dámu, která v tyhle šachtě dělá se mnou.“ Strčil hlavu do průlezu a křikl: „Hej, Qiwi, už jsi tam hotová?“</p>
<p>Spratek? Ezr viděl Qiwi od přepadení jen dvakrát nebo třikrát, což mu stačilo k tomu aby věděl, že není zraněná ani že ji nedrží jako rukojmí. Ale strávila mimo temp s Emergenty víc času než většina ostatních. Nejspíš vypadala tak malá, že od ní žádné nebezpečí hrozit nemohlo. Uběhla chvilka; z šachty se vysoukala drobná postavička v pestrobarevné kombinéze.</p>
<p>„No jo, už jsem hotová. Natáhla jsem tu izolaci až –“ Uviděla Ezra. „Čau, Ezře!“ Tentokrát se na něj děvčátko nevrhlo. Jenom kývlo a usmálo se. Možná dospívalo. Jestli tomu tak skutečně bylo, nemělo to zrovna nejjednodušší. „Natáhla jsem to až za ty komory, v pohodě. Člověk by si řekl, proč by jim nestačilo všechno jenom prostě kódovat.“ Usmívala se, ale pod očima měla tmavé kruhy. Její tvář by Ezr čekal u někoho mnohem staršího. Qiwi stála v uvolněném beztížném postoji, jednu botu zastrčenou za úchytkou na stěně. Paže měla přitisknuté k bokům a rukama si objímala lokty. Živelné stvoření, které ho před útokem pořád pošťuchovalo a za něco tahalo, bylo pryč. Otec Qiwi byl nakažený stejně jako Trixie. A Kira Pen Lisoletová byla vysoký důstojník.</p>
<p>Děvčátko dál vykládalo o tom, co se děje v šachtě. Byla to její parketa. Jiné děti by měly hračky a svoje hry a kamarády na hraní; Qiwi byla doma na poloprázdné lodi mezi hvězdami. Ta dlouhá samota z ní udělala v několika směrech málem odborníka.</p>
<p>Napadlo ji pár věcí, jak by mohli při tom natahování kabelů, které po nich chtěli Emergenti, ušetřit čas. Benny přikyvoval a dělal si poznámky.</p>
<p>Pak Qiwi zničehonic změnila téma. „Slyšela jsem, že nám sem přibude pár lidí.“</p>
<p>„Ano –“</p>
<p>„A kdo? Kdo?“</p>
<p>„Emergenti. A potom asi i pár našich.“</p>
<p>Na okamžik jí na tváři vzplál úsměv, který vzápětí s mimořádným úsilím potlačila. „Já – já jsem byla na Hammerfestu. Komandant Nau chtěl, abych zkontrolovala ty hibernační kóje, než je přesunou na <emphasis>Vzdálenéj poklad. </emphasis>A… viděla jsem tam mamku, Ezře. Viděla jsem ji skrz ten průzor. Viděla jsem, jak pomalounku dejchá.“</p>
<p>Benny řekl: „Neboj se, cvrčku. Však budem… však budou máma i táta v pořádku.“</p>
<p>„Já vím. Komandant Nau mně to říkal taky.“</p>
<p>Viděl, jak jí oči září nadějí. Takže Nau jí toho nasliboval a Qiwi na něm teď visela. Třeba některé ty svoje sliby i dodrží. Třeba nakonec jejího otce z té zpropadené nemoci vyléčí. Ale vojáci jako Kira Pen Lisoletová byli pro jakéhokoliv tyrana nebezpeční. Kira Lisoletová mohla spát ještě pěkně dlouho… leda by se chystala odveta. <emphasis>Leda by se chystala odveta. </emphasis>Přejel pohledem zpátky na Bennyho. Jeho přítel měl na tváři zase svůj neproniknutelný výraz. A Ezr najednou věděl, že se opravdu připravuje spiknutí. Ještě několik megasekund a někdo z Qeng Ho něco udělá.</p>
<p><emphasis>Já vám můžu pomoct; já vím, že vám můžu pomoct. </emphasis>Oficiální rozkazy Emergentů šly přece přímo přes něj. Pokud by se dostal dovnitř… ale zároveň byl také ze všech nejbedlivěji střežený, i když mu Tomas Nau žádnou úctu neprojevoval. Na chvíli v Ezrovi vzkypěl vztek. Benny sice věděl, že Ezr není zrádce – jenže on jim nemohl ani nijak pomoci, aniž by přitom spiknutí bylo prozrazeno.</p>
<p>Temp Qeng Ho vyvázl z přepadení bez jediného škrábnutí. Ani pulsní zbraně nikde nic nepoškodily; předtím, než Emergenti místní síť ochromili, ještě pořádně vyždímali místní databáze.</p>
<p>To, co tu zůstalo, na rutinní operace stačilo. Vždycky po několika dnech přibylo pár lidí. Většinou to sice byli Emergenti, ale občas byli z hibernace propuštěni i Qeng Ho v nízkých funkcích. Emergenti i Qeng Ho vypadali, jako kdyby vyvázli z nějaké katastrofy. Emergenti nijak nezakrývali škody, které utrpěli, ani vybavení, o které přišli. <emphasis>A Trixie je možná mrtvá. </emphasis>„Soustředění“ byli v novém sídle Emergentů, v Hammerfestu. Nikdo však ještě nikoho z nich neviděl.</p>
<p>S podmínkami v provizorním stanu Qeng Ho to šlo zatím pomalu z kopce. Nebyla tam ani třetina obyvatelstva, na které byl temp stavěn, a sítě neustále selhávaly. Částečně to bylo tím, jak byly okleštěné systémy. Částečně – a to bylo sotva patrné – to bylo tím, že lidé neodváděli svou práci tak, jak měli. Při ochromených systémech Emergenti zkrátka nestačili držet krok. Naštěstí pro spiklence Qiwi trávila většinu času mimo temp. Ezr věděl, že by dokázala odhalit příčinu kolapsu okamžitě. Ezr pomáhal spiknutí tím, že mlčel a že si jednoduše nevšímal toho, co se děje. Obcházel jednu dílčí havárii za druhou, dělal, co se od něho čekalo, a lámal si hlavu nad tím, co že to mají jeho přátelé vlastně za lubem.</p>
<p>Temp začínal doslova páchnout. Ezr se vydal se svými emergentskými asistenty do bakteriologických nádrží uložených v samotném nitru tempu, tam, kde učedník Vinh strávil tolik kilosekund… předtím. Dal by cokoliv za to, aby mohl být tady dole, pokud by tak mohl vrátit život kapitánu Parkovi a ostatním.</p>
<p>Puch v baktérce byl horší, než jaký Ezr kdy zažil, pokud tedy nepočítal nevydařená cvičení ve škole. Stěny za přepadovými jezy byly pokryté měkkou vrstvou černého nánosu. Ta se v průvanu ventilátorů vlnila jako stará svalovina. Ciretovi a Marlimu se zvedl žaludek a jeden z nich začal do svého respirátoru zvracet. Marii zasípal: „Fujtaxl! Tak na to teda kašlu. Až skončíte, čekáme venku.“</p>
<p>Odčvachtali pryč a poklop se za nimi uzavřel. Ezr s puchem osaměl. Chvíli jen tak stál a najednou si uvědomil, že pokud by někdy chtěl být úplně sám, lepší místo si nemůže najít.</p>
<p>Když začal pátrat po kontaminaci, vynořila se z kalu postava ve špinavém neoprenu a s dýchacím přístrojem. Zvedla ruku, jako by chtěla, aby byl zticha, a přejela jí Vinhovi po těle. „Hm. Jseš čistej,“ ozval se tlumený hlas. „Nebo ti možná věří.“</p>
<p>Byl to Jimmy Diem. Ezr ho málem objal, bez ohledu na sračky z baktérky. Navzdory všemu si tedy spiknutí našlo způsob, jak si s ním promluvit. V Diemově hlase však žádná úleva slyšet nebyla. Do očí mu přes potápěčskou masku sice vidět nebylo, ale z jeho postoje vyzařovalo napětí. „Proč to táhneš s nima, Vinhu?“</p>
<p>„Já to s nima netáhnu! Jenom hraju o čas.“</p>
<p>„To si… někteří z nás taky myslí. Ale Nau ti dal strašně moc výhod a my s tebou musíme projednávat každou kravinu. To si vážně myslíš, že ti patří to, co z nás zbylo?“ Přesně o tohle se Nau snažil. <emphasis>„</emphasis><emphasis>N</emphasis><emphasis>e! </emphasis>Oni si možná myslí, že si mě koupili, ale… pane, copak na mě někdy nebylo spolehnutí?“</p>
<p>Následovalo uchechtnutí a z Diemova postoje jako by napětí trochu vyprchalo. „Jo. Byl jsi sice snílek a chvilkama jsi nedával pozor,“ – povědomá slova, ovšem vyslovená skoro s něhou – „ale hloupej nejseš a tu svoji Rodinu jsi do toho taky nikdy netahal… Tak fajn, učedníku Vinhu, vítám tě na palubě.“</p>
<p>Z tohoto povýšení měl Ezr Vinh takovou radost, jakou ještě nikdy z žádného povýšení neměl. Rázem polkl dobrou stovku otázek, které se mu draly na jazyk; odpověď na většinu z nich by se raději neměl nikdy dozvědět. Ale stejně, aspoň jedna, co Trixie –</p>
<p>Diem už mluvil dál. „Mám pro tebe kódy, který se budeš muset naučit nazpaměť, ale možná se budeme muset zase setkat osobně. Takže se teď ten smraď o něco zlepší, ale pořád to nebude žádná sláva; pořád budeš mít nějakou záminku sem zajít. Teď jenom ty obecný věci: potřebujeme se dostat ven z tempu.“</p>
<p>Vinh si okamžitě vzpomněl na <emphasis>Vzdálený poklad </emphasis>a na vojáky Qeng Ho, kteří tam byli hibernováni. Nebo byly možná někde na zbylých lodích Qeng Ho ukryté sklady zbraní. „Hm. Bylo by tu pár venkovních oprav, na které jsme experti my.“</p>
<p>„Já vím. Hlavní věc je dostat do posádek na správný místa ty správný lidi. Dostaneš od nás jména.“</p>
<p>„Dobře.“</p>
<p>„Další věc: potřebujeme se něco dozvědět o těch ‚Soustředěných’. Kde přesně jsou? Dalo by se je někam rychle přemístit?“</p>
<p>„Snažím se o nich něco zjistit,“ <emphasis>víc, než byste myslel, veliteli. </emphasis>„Reynoltová tvrdí, že jsou naživu a že u nich postup té nemoci zastavili.“ <emphasis>Mozková sněť.</emphasis><emphasis> </emphasis>Tenhle název, ze kterého běhal mráz po zádech, nebyl od Reynoltové, ale uklouzl jednomu řadovému Emergentovi. „Snažím se získat povolení jít se podívat na –“</p>
<p>„Já vím. Na Trixii Bonsolovou, co?“</p>
<p>Prsty ulepenými od kalu Diem soucitně poplácal Vinha po paži. „Hm. Máš dobrej důvod, abys jim v tomhle nedal pokoj. Jinak buď hodnej, ale po tomhle jdi tvrdě. Chápeš, bude to důvod, kvůli kterýmu jim půjdeš na ruku, pokud ti zaručí právě tohle… Fajn. Tak běž.“</p>
<p>Diem zmizel pod hladinou odporné břečky. Vinh si setřel z rukávu otisky prstů. Když se otočil zpátky k průlezu, zápach kolem sebe skoro ani nevnímal. Zase pracoval se svými přáteli. A měli šanci.</p>
<p>Stejně jako měly zbytky flotily Qeng Ho svého absurdního „vedoucího flotily“, jmenoval Tomas Nau i „komisi vedení flotily“, která měla v popisu práce radit ostatním a vést je. Nauova strategie se vyznačovala tím, že se snažil zapřáhnout nevinné lidi tak, aby vypadali jako zrádci. Jejich schůze, které se konaly každou megasekundu, by byly pro Vinha utrpením, nebýt jediné věci: v komisi byl i Jimmy Diem.</p>
<p>Ezr sledoval všech deset členů, jak pochodují do zasedací místnosti. Nau ji vybavil leštěným dřevem a kvalitními okny; o tom, že s vedoucím flotily a s jeho komisí jedná v rukavičkách, věděl každý. Kromě Qiwi si všech deset uvědomovalo, jak jsou využíváni. Většina z nich věděla, že to bude trvat několik let, než Tomas Nau propustí všechny přeživší Qeng Ho z hibernace, pokud k tomu vůbec někdy dojde. Někteří, jako například Jimmy, se dovtípili, že budou možná čas od času probouzeni vyšší důstojníci; tajně, kvůli výslechům a krátkým službám. Byl to nekonečný zločin, díky kterému měli mít Emergenti pořád situaci pevně v rukou.</p>
<p>Tím pádem vlastně nikdo zrádce nebyl. I tak to však byl pěkně neradostný pohled: pět učedníků, tři nižší důstojníci, jedna čtrnáctiletá holka a jeden třesoucí se kibic. Dobře – upřímně řečeno, Pham Trinli se netřásl, tedy ne fyzicky; na to, jak byl starý, byl ve velice slušné kondici. Spíš to byl odjakživa cvok. To, že nebyl hibernován, byla jakási pocta jeho dřívějším činům. Trinli byl jediný vojenský činitel Qeng Ho, který zůstal vzhůru.</p>
<p><emphasis>A díky tomu všemu jsem tady klaun všech klaunů já. </emphasis>Vedoucí flotily Vinh zahájil schůzi. Člověk by řekl, že když už všichni byli bezpáteřními zrádci, neměly by tyto schůze alespoň trvat dlouho. Ale to ne, táhly se celé dlouhé kilosekundy a přidělovaly se na nich jednotlivým členům absurdní úkoly. <emphasis>Doufám, že si tyhle odposlechy užíváš, parchantě jeden komandantská.</emphasis></p>
<p>Jako první byl na seznamu hnilobný rozklad v baktérce. Ten už byl pod kontrolou. Všudypřítomný puch by měl do další schůze zmizet. V baktérce sice zůstalo několik genetických linií, které se vymykaly kontrole <emphasis>(výborně!),</emphasis><emphasis> </emphasis>ovšem ty pro temp žádné nebezpečí neznamenaly. Když Vinh poslouchal hlášení, vyhýbal se pohledem Jimmymu Diemovi. Už ho potkal v baktérce třikrát. Jejich rozhovory byly krátké a jednostranné. Věci, které zajímaly Vinha nejvíce, byly právě ty, které nesměl vědět v žádném případě: Kolik Qeng Ho bylo do Diemovy akce zapojeno? Kdo? Měli už nějaký konkrétní plán, jak Emergenty porazit, jak zachránit rukojmí?</p>
<p>Další bod byl už zajímavější. Emergenti chtěli, aby se při činnosti flotily používaly jejich časové jednotky. „Já to nechápu,“ oznámil Vinh zaskočeným tvářím. „Emergentská sekunda je přece stejná jako ta naše – a co se místních operací týče, tak je zbytek jenom hraní si s kalendářem. A náš software přece s kalendáři Zákazníků pracuje v jednom kuse.“ V běžné konverzaci byl problém zcela jistě zanedbatelný. Balacreanský den se od stokilosekundového „dne“, který používali Qeng Ho, nijak zvlášť nelišil. A jejich rok se blížil třiceti megasekundám natolik, že většina slov odvozených od slova „rok“ žádné nedorozumění vyvolat nemohla.</p>
<p>„My samozřejmě ty divný kalendáře zvládneme, ale jenom v těch koncových aplikacích.“ Arlo Dinh býval učedník – programátor; teď měl na starosti softwarové úpravy. „Naši noví – ehm – zaměstnavatelé používají vnitřní nástroje Qeng Ho. ‚Bude to mít vedlejší účinky’.“ Arlo tuto populární frázi vyslovil přímo výhružně.</p>
<p>„Dobře, dobře. Tak já to –“ Ezr se zarazil, neboť ho napadl možný posun v administrativě. „Arlo, a co kdybyste to probral s Reynoltovou sám? A vysvětlil jí, v čem je problém?“</p>
<p>Ezr se podíval na svůj rozpis bodů jednání, aby se vyhnul Arlovu popuzenému pohledu. „Takže další věc. Přichází nám sem další a další lidé. Podle komandanta máme očekávat minimálně tři sta dalších Emergentů a potom padesát Qeng Ho. Vypadá to, že základní systémy to zvládnou. Jak jsou na tom ostatní? Gonle?“</p>
<p>Když ještě jejich hodnosti měly nějaký význam, byla Gonle Fongová nižším zásobovacím důstojníkem na <emphasis>Neviditelné ruce. </emphasis>Ještě si na ty změny ani nestačila zvyknout. Nebylo na ní poznat, kolik má let, a nebýt přepadení, zřejmě by zůstala nižším zásobovacím důstojníkem celý život. Možná patřila mezi ty, kteří se ve své kariéře zastavili přesně na tom místě, kde se jejich schopnosti dokonale shodovaly s tím, co se po nich požadovalo. Jenže teď…</p>
<p>Fongová na jeho otázku kývla. „Ano, mám nějaká čísla, která bych vám ráda ukázala.“ Vyťukala cosi na emergentské klávesnici, kterou měla před sebou, udělala několik chyb a snažila se je opravit. Na okně po celé délce místnosti její počínání vyvolalo různá chybová hlášení. „Jak se tohleto vypíná?“ bručela si Fongová pro sebe. Znovu se přehmátla a už v sobě vztek přestala dusit: „Do hajzlu s tím, už mě to fakt sere!“ Chytila klávesnici a třískla s ní o leštěnou desku stolu. Lesk se odprýskl, ale klávesnici se nic nestalo. Udeřila s ní znovu; protestující obrazovka chybových hlášení se na druhé straně místnosti zachvěla a zase zmizela. Fongová napůl povstala ze svého místa a zašermovala klávesnicí Ezrovi před obličejem. „Ti zasraní Emergenti nám sebrali všechno rozhraní, co fungovalo. Nemůžu používat hlas, nemůžu používat huds. Máme akorát okna a tyhle pitomý krámy!“ Hodila klávesnici na stůl. Ta se odrazila a odrotovala ke stropu.</p>
<p>Ozval se jednohlasný souhlas, byť o něco zdrženlivější. „S tou klávesnicí se nedá dělat všechno. Potřebujem huds… Nemůžeme skoro nic dělat, i když jsou vnitřní systémy v pohodě.“</p>
<p>Ezr zvedl ruce a čekal, až se bouře nevole utiší. „Všichni víte, proč tomu tak je. Emergenti prostě těm našim systémům nevěří; cítí, že potřebují mít naše vstupní a výstupní rozhraní pod kontrolou.“</p>
<p>„No jasně! Chtějí mít přehled úplně o všem. Já bych zabranýmu systému taky nevěřil. Ale takhle už to přece dál nejde! Já to jejich rozhraní klidně používat budu, ale ať nám dají huds a zrakový zaměřování a –“</p>
<p>„Já vám něco řeknu, jsou tady ještě takoví, co používají to svoje starý vybavení klidně dál,“ řekla Gonle Fongová.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>N</emphasis><emphasis>echte toho!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>Tohle bylo na celém tom zrádcovství to nejhorší. Ezr se zahleděl na Fongovou a dal si přitom záležet. „Pořádně se zamyslete nad tím, co říkáte, slečno Fongová. Ano. Je to sice obrovská nevýhoda, ale komandant Nau považuje neuposlechnutí rozkazů v této oblasti za zradu. Něco takového Emergenti berou jako přímé ohrožení.“ <emphasis>Takže si svoje starý vybavení nechte,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ale uvědomte si, co tím riskujete. </emphasis>Nahlas to neřekl.</p>
<p>Fongová se hrbila nad stolem. Zvedla k němu zrak a zachmuřeně přikývla.</p>
<p>„Podívejte,“ pokračoval Ezr, „já jsem žádal Naua a Reynoltovou o další vybavení. Možná něco dostaneme. Ale nezapomínejte na to, že jsme spoustu světelných let od průmyslové civilizace. Jakékoliv nové zařízení musí Emergenti vyrobit s tím, co mají tady na L1.“ Ezr pochyboval o tom, že by to byl nějaký zásadní obrat k lepšímu. „Je životně důležité, abyste tento zákaz vysvětlili vašim lidem. V zájmu jejich vlastního bezpečí.“</p>
<p>Přejížděl pohledem z jedné tváře na druhou. Skoro každý jeho pohled opětoval. Vinh však cítil, jak se jim ulevilo. Až se členové komise vrátí ke svým přátelům, budou moci ukázat na Ezra Vinha jako na bezpáteřního křiváka, který prosazuje požadavky Emergentů – a jejich nepopulární postavení bude zase o něco snesitelnější.</p>
<p>Ezr ještě chvíli seděl mlčky a cítil naprostou bezmoc. <emphasis>Prosím, ať to je to,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>co ode mě velitel Diem chce. </emphasis>Jimmy však měl pohled stejně tvrdý jako ostatní. Mimo baktérku hrál svou roli dobře. Po chvíli se Ezr naklonil dopředu a řekl polohlasem Fongové: „Chtěla jste mi něco říci o těch nově příchozích. V čem by měl být problém?“</p>
<p>Fongová si odfrkla a vzpomněla si, o čem se bavili před tím, než se tak rozzuřila. Potom však kupodivu prohlásila: „Ale co, na ty čísla kašlu. Další lidi zkrátka zvládneme. Sakra, kdybysme mohli ovládat ty naše systémy pořádně, tak jsme jich v tomhle balónu mohli ubytovat tři tisíce. A ti lidi?“ Pokrčila rameny, teď už však bez hněvu. „To jsou typičtí Burani. Přesně takoví, jaké jsem už viděla ve spoustě tyranií. Říkají si ‚vedoucí‘ ale jsou to jenom poskoci. Ve skutečnosti jsou za vším tím vytahováním oni nervózní z nás.“ Na tváři se jí objevil úsměv. „My máme lidi, co vědí, jak jednat se Zákazníkama, jako jsou tihle. Někteří už se s nimi seznamují. Je toho spousta, o čem s námi mají zakázáno mluvit – jako třeba o tom, jak závažná tahle ‚mozková sněť’ ve skutečnosti je. Ale já vám povídám, že jestli ti jejich šéfové pěkně rychle nepřiznají barvu, tak si to zjistíme sami.“</p>
<p>Ezr její úsměv neopětoval. <emphasis>Posloucháte, pane komandante? Ať už máte</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>v plánu cokoliv, stejně se brzy dozvíme pravdu. </emphasis>A co se oni dozví, to se bude určitě Jimmymu Diemovi hodit. Když Ezr šel na tuto schůzi, zajímal ho jen jediný bod, na seznamu poslední. Teď už začínal tušit, jak to do sebe všechno zapadá. A třeba nakonec zase tak špatnou práci neodváděl.</p>
<p>Tím posledním bodem k projednání byla nadcházející exploze slunce. A Jimmy měl svého šaška – a ten o tom zaručeně neměl ani ponětí – který za ně měl jednat: Phama Trinliho. Voják nesmírně okázale přešel před stůl. „Ano, ano,“ řekl. „Mám tady obrázky. Malý okamžik.“ Na oknech po obvodu místnosti se objevila asi desítka technických plánů. Trinli se odrazil směrem k pódiu a začal je poučovat o Lagrangeových libračních bodech. Zvláštní bylo, že sice měl autoritativní hlas i chování, ale jeho teorie přitom pouze shrnovaly všeobecně známá fakta.</p>
<p>Vinh ho nechal plácat asi sto sekund. Potom se ozval: „Mám dojem, že vaše téma zní: ‚Příprava na Vznícení’, pane Trinli. Co po nás teda Emergenti požadují?“</p>
<p>Stařec Ezra zpražil pohledem stejně jako nefalšovaný velitel: „Jsem voják Trinli, pokud mohu poprosit, pane vedoucí flotily.“ Pohled mu vydržel ještě asi vteřinu. „Dobrá, takže k jádru věci. Tady máme nějakých pět miliard tun diamantu.“ Na okně za jeho zády se objevila červená šipka ukazující na pomalu se otáčející shluk těžebního masivu, což byl veškerý vydobytý materiál, který kapitán Park v této soustavě našel. Led a rudy vyzdvihnuté z Arachny tvořily menší pohoří v rozích a v mezerách mezi asteroidy. „Masiv je v klasickém náhodném shluku. V daném okamžiku jsou naše lodě buď zakotveny u tohoto shluku, nebo obíhají kolem něj. Teď, jak jsem se snažil před několika sekundami vysvětlit, od nás Emergenti chtějí, abychom na tomto shluku rozmístili a řídili systém elektrických trysek.“</p>
<p>Diem: „Ještě před Vznícením?“</p>
<p>„Správně.“</p>
<p>„Takže chtějí udržet stabilitu shluku v průběhu Vznícení?“</p>
<p>„Přesně tak.“</p>
<p>Lidé kolem stolu si vyměnili znepokojené pohledy. Stabilizace byl obvyklý a velmi starý postup. Pokud by se provedl správně, stál by je pohyb po oběžné dráze kolem L1 jen velice málo paliva. Byli by tak necelý milion a půl kilometrů od Arachny a téměř přesně mezi planetou a jejím sluncem. V nadcházejících letech horka by byli dokonale schovaní v jeho záři. Emergenti však neuvažovali v malém; dole na těžebním masivu už vybudovali několik staveb včetně toho svého „Hammerfestu“. Teď tedy chtěli rozmístit stabilizační trysky ještě před Vznícením. OnOff bude zářit od padesáti do sta solů, než se ustálí. Burani chtěli, aby trysky v průběhu tohoto období zajistily stabilitu. Byla to sice nehorázná hloupost, ale Emergenti tady poroučeli. <emphasis>A Jimmy</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>se tak dostane ven.</emphasis></p>
<p>„No, podle mě by ani žádné problémy nastat neměly,“ vstala ze svého místa Qiwi Lisoletová. Odplula k mapám Phama Trinliho a přerušila mu tak jakýkoliv další proslov. „Když jsme byli na cestě, tak jsem tohle procvičovala mockrát. Moje matka ze mě chce mít vědce a taky si myslela, že stabilizace by mohla v téhle misi hrát významnou roli.“ Qiwin hlas zněl ještě dospěleji než jindy. Tohle bylo navíc poprvé, kdy ji Ezr viděl oblečenou v zelených barvách Lisoletů. Chvíli se vznášela před okny a četla si podrobné informace. Její důstojné chování dámy zakolísalo. „Páni, ti toho teda chtějí hodně! Ten masiv je dost nestabilní. I když to spočítáme dobře, tak nemůžeme znát všechny tlaky vevnitř. A jestli se ty těkavý látky dostanou na slunko, tak budeme mít úplně jiný starosti.“ Pískla a na rtech se jí najednou objevil dětský úsměv. „Možná budeme muset s těma tryskama při Vznícení hejbat. Já –“</p>
<p>Pham Trinli děvčátko zpražil pohledem. Bezpochyby mu právě vyfoukla tisíc sekund jeho prezentace. „Ano, bude to docela fuška. Máme na to všeho všudy stovku elektrických trysek. Po celou tu dobu budeme muset mít posádky dole na tom masivu.“</p>
<p>„Ale ne, to není pravda. Teda to o těch tryskách. Máme jich přece ještě spoustu na <emphasis>Brisgo Gap. </emphasis>Tenhle projekt není ani stokrát větší než ty, co jsem zkoušela –“ Qiwi se nechala naprosto unést svým nadšením a tentokrát to nebyl Ezr Vinh, s kým se hádala.</p>
<p>Ne všichni na tuto situaci přistoupili. Nižší důstojníci, včetně Diema, požadovali, aby byl shluk těžebního masivu v průběhu Vznícení rozptýlen a těkavé látky se shromáždily ve stínu největšího diamantu. K čertu s Nauem, tohle bylo prostě moc riskantní. Trinli se ježil a hulákal, že o tom už řekl Emergentům.</p>
<p>Ezr uhodil do stolu a pak ještě jednou, o něco silněji. „Klid, prosím. Tohle je práce, kterou jsme dostali za úkol. Našim lidem pomůžeme nejvíc tím, že budeme zodpovědně nakládat s tím, co máme. Třeba na to můžeme od Emergentů ještě něco dostat, ale je jim to potřeba správně předložit.“</p>
<p>Hádka kolem něj plynula nerušeně dál. <emphasis>Kolik z nich je asi </emphasis>v <emphasis>tom spi</emphasis><emphasis>knutí?</emphasis><emphasis> </emphasis>říkal si v duchu. Qiwi snad ne? Po několika sekundách hádky byli zase tam, kde začali: nezbývalo jim než kapitulovat. Jimmy Diem se opřel do křesla a povzdechl si: „Tak fajn, uděláme, co nám řeknou. Ale aspoň víme, že nás potřebujou. Zmáčkneme trochu Naua, ať nám pustí nějakýho specialistu.“</p>
<p>Ostatní souhlasně zabručeli. Vinh se podíval Jimmymu do očí, ale potom pohled sklopil. Třeba takhle dostanou ven pár rukojmích; i když spíš asi ne. Najednou však Ezr věděl, kdy celé spiknutí udeří.</p>
<p><strong>Jedenáct</strong></p>
<p>Hvězdě OnOff se mohlo klidně říkat „Stará spolehlivá“. Její variabilitu zaznamenali již astronomové Úsvitu věků na Staré Zemi. Během necelých osmi set sekund hvězda zařazená jako „jednoplanetární hnědý trpaslík [atypický]“ přešla z magnitudy 26 na magnitudu 4. Během pětatřiceti let objekt znovu vyhasl doslova tak, že přestal být vidět – a během této doby se zasloužil o několik desítek vědeckých titulů. Od té doby byla hvězda pozorně sledována a celá záhada nabyla ještě větších rozměrů. Její úvodní vznícení kolísalo v rozmezí zhruba třiceti procent, ale proces sám o sobě byl neuvěřitelně pravidelný. Vznícení, vyhasnutí, vznícení, vyhasnutí… cyklus trvající zhruba 250 let se začátkem, který se dal předpovědět na vteřinu přesně.</p>
<p>V průběhu tisíciletí, která uplynula od Úsvitu věků, se lidské civilizace šířily ze zemské sluneční soustavy stále dál a dál. Pozorování OnOff byla stále podrobnější a ze stále menší vzdálenosti.</p>
<p>Až konečně lidé stanuli v soustavě OnOff a odpočítávali sekundy, které je dělily od nového Vznícení.</p>
<p>Tomas Nau měl krátký proslov, který zakončil slovy: „Bude se na co dívat.“ Na pozorování Vznícení se sešli v největší zasedací místnosti tempu. Teď už v ní nebylo k hnutí a v mikrogravitaci na povrchu těžebního masivu se okolní stěny prověšovaly. Na celou operaci dohlíželi v Hammerfestu specialisté. Na palubě lodí byly jen ty nejnutnější posádky. Ezr věděl, že většina Qeng Ho a všichni Emergenti, kteří zrovna neměli službu, byli zde. Obě dvě strany už spolu vycházely téměř přátelsky. Od přepadení uplynulo čtyřicet dní. Podle některých zvěstí měla bezpečnostní opatření Emergentů po Vznícení výrazně polevit.</p>
<p>Ezr se usadil pod stropem. Bez huds se mu skýtal jen jediný pohled ven – skrz videotapety místnosti. Když visel zde, viděl na tři nejzajímavější okna – alespoň pokud zrovna před ním někdo neproplouval. Na jednom okně byl pohled na hvězdu OnOff. Další představovalo pohled jednoho z mikrosatelitů na nízkém orbitu OnOff. Ani z výšky pěti set kilometrů nevypadal povrch hvězdy nijak hrozivě. Klidně mohlo jít o pohled z letadla letícího nad mračny. Nebýt povrchové gravitace, mohli by na ní lidé přistávat. „Mračna“ pomalu plynula kolem kamer mikrosatelitů a červená záře se prodírala mezi nimi. Byly to rudé paprsky hnědého trpaslíka. Nic nenasvědčovalo kataklyzmatu, který měl nastat za… šest set sekund.</p>
<p>Za Ezrem dorazil Nau a jeho vrchní technik. Brughel nikde vidět nebyl. Člověk okamžitě poznal, kdy chce Nau navodit vlídnou atmosféru – stačilo se porozhlédnout po Ritseru Brughelovi. Komandant se zachytil vedle Vinha. Zubil se jako Zákaznický politik. „Tak co, pane vedoucí flotily, pořád jste ještě z téhle operace nervózní?“</p>
<p>Vinh přikývl. „Však víte, co navrhovala moje komise. Před Vznícením jsme měli těkavé látky přemístit za jednu část masivu a odtáhnout je. Při tomhle bychom měli být ve vnější oblasti soustavy.“ Lodě obou flotil a všechny obytné konstrukce byly zakotveny na jedné straně většího z diamantových masivů. Při Vznícení sice budou v bezpečí, ale pokud se dá něco do pohybu…</p>
<p>Emergentský technik zavrtěl hlavou. „Máme toho tady na zemi moc. A navíc letíme naprázdno; na to, abysme tady lítali po celé soustavě, bysme spotřebovali spoustu těkavejch látek.“ Technik, Jau Xin, vypadal skoro stejně mladě jako Ezr. Xin byl vcelku příjemný, ale chyběla mu v hlase ona profesionalita, na kterou byl Ezr u Qeng Ho s vysokým postavením zvyklý. „Vaši odborníci na mě udělali opravdu dojem.“ Xin kývl směrem k ostatním oknům. „S tím masivem zacházejí mnohem líp, než bychom to dokázali my. Nechápu, jak můžou něco takovýho dokázat bez zip…“ Zmlkl. Pořád ještě existovala nějaká tajemství; to se však mohlo změnit dříve, než Emergenti čekali.</p>
<p>Nau odmlku v jeho řeči plynule vyplnil: „Vaši lidé jsou dobří, Ezře. Opravdu, podle mě se tomuto plánu tolik bránili kvůli tomu, že jim šlo o dokonalost.“ Zahleděl se z okna na hvězdu OnOff. „Pomyslete na celé ty dějiny, které se zde setkávají.“</p>
<p>Kolem nich a pod nimi byl dav sice rozdělen na hloučky Emergentů a Qeng Ho, ale všude vládla čilá diskuse. Okno na protější stěně místnosti vyhlíželo na pustý povrch masivu. Pracovní četa Jimmy ho Diema rozmísťovala na špičky ledových balvanů stříbřitě lesklou plachtu. Nau se zamračil.</p>
<p>„To je na zakrytí ledu a atmosněhu, pane,“ řekl Vinh. „Ty vrcholky jsou v rovině s paprsky OnOff. A ty plachty by měly zakrýt tající sníh.“</p>
<p>„Aha,“ přikývl Nau.</p>
<p>Na povrchu bylo přes deset lidí. Někteří byli připoutáni a jiní se zase pohybovali bez jištění. Nebyla tam doslova žádná gravitace. Přetahovali plachty přes vrcholky ledovců s lehkostí získanou při celoživotní práci venku – a předtím tyto zkušenosti získávali Qeng Ho po několik tisíciletí. Ezr pozoroval postavy a snažil se odhadnout, kdo je kdo. Všichni však měli přes pracovní kombinézu ještě termoskafandr, a tak Vinh viděl pouze identické postavy ladně se pohybující temnou krajinou. Neměl tušení, co přesně spiknutí chystá, ale Jimmy ho pověřil hned několika úkoly a on si mohl ledacos domýšlet. Takovou příležitost už nikdy mít nebudou: měli přístup k tryskám na palubě <emphasis>Brisgo Gap. </emphasis>Měli téměř neomezený přístup ven, na místa, která Emergenti nehlídali. V průběhu sekund následujících po Vznícení se očekával jistý zmatek – a vzhledem k tomu, že proces stabilizace zajišťovali Qeng Ho, šlo tento zmatek zinscenovat tak, aby z něj mohlo spiknutí něco vytěžit. <emphasis>Ale já</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tady múzu j</emphasis><emphasis>enom stát s </emphasis><emphasis>Tomas</emphasis><emphasis>em Nauem</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> a hrát svou roli co nejlépe.</emphasis></p>
<p>Ezr se na komandanta usmál.</p>
<p>Qiwi Lisoletová vztekle vysupěla z přechodové komory. „Sakra! Sakra a do hajzlu a –“ Strhávala ze sebe vestu a kalhoty termoskafandru a klela ostošest. V duchu si připomínala, že bude muset trávit víc času s Gonle Fongovou – určitě musí existovat mnohem víc neslušných výrazů, které může člověk říct, když se něco takhle pokazí. Hodila skafandr do skříňky a odrazila se do hlavní chodby, aniž by si sundala pracovní kombinézu a helmu.</p>
<p>Bože obchodu, jak jí to jen mohli udělat? Strčili ji dovnitř, ať si tu stojí a šťourá se v nose, a její práci převzal Jimmy Diem!</p>
<p>Pham Trinli se vznášel třicet metrů nad termoizolační plachtou, kterou přetahovali přes ledovec. Trinli měl v rukou vedení stabilizačních operací, i když si dával dobrý pozor, aby všechny jeho rozkazy byly obecného charakteru. Většinu věcí měl na starosti Jimmy Diem. A kupodivu to byla malá Qiwi Lisoletová, kdo nejlépe odhadl místa, kam rozmístit trysky a jak nastavit stabilizační programy. Kdyby se do puntíku řídili jejími radami, Vznícení by mohlo proběhnout bez sebemenšího problému. A to by vůbec nebylo dobře.</p>
<p>Pham Trinli byl členem „velkého spiknutí“. Členem velice nepodstatným, jemuž nebyl svěřen žádný kritický úkol. To všechno Phamu Trinlimu naprosto vyhovovalo. Otočil se, takže teď byl k téměř měsíční záři hvězdy OnOff obrácen zády, a těžební masiv mu visel skoro nad hlavou. V hlubokém stínu masivu byla ještě jedna obrovská hromada: přivázané lodě a tempy a rafinerie ukryté před září, která měla zanedlouho vytrysknout z nebe. Jedno ze sídlišť, Hammerfest, bylo zapuštěné do povrchu; vyzařovala by z něj jistá bizarní elegance, kdyby kolem něj nebyla všechna ta ostatní výstroj. Temp Obchodníků vypadal jako obrovitý balón přivázaný k zemi. Uvnitř byli všichni probuzení Qeng Ho a z velké části i populace Emergentů.</p>
<p>Za sídlišti, částečně ukrytými za odvrácenou stranou Diamantu jedna, byly schované lodě. Byl to vskutku neveselý pohled. Lodě by se k sobě takto vázat neměly, a navíc ne tak blízko shluku volně se pohybujících hornin. Vybavila se mu asociace: Hromady rozkládajících se mrtvých velryb v milostném objetí. Takhle by to v loděnicích chodit nemělo. Ovšem na druhou stranu to zase byla spíš skládka než cokoliv jiného. Emergenti za své přepadení zaplatili draze. Poté, co byla zničena Sammyho loď, plul Pham téměř po celý zbytek dne v sabotovaném taxíku – ovšem zapojený do veškerých fungujících bitevních systémů. Komandant Nau se zřejmě nikdy nedovtípil, kdo celou tu bitvu řídil. Pokud by to zjistil, byl by Pham už dávno mrtvý nebo zmrazený se všemi ostatními na <emphasis>Vzdáleném pokladu.</emphasis></p>
<p>Přestože se stali oběťmi útoku, nechybělo Qeng Ho k vítězství mnoho. <emphasis>Však bysme taky vyhráli, kdyby nás všechny neskosila ta podělaná emergentská mozková sněť. </emphasis>Takhle se drahé vítězství proměnilo téměř v oboustrannou sebevraždu: zbývaly snad jen dvě lodě, které byly stále ještě schopné náporového pohonu; pár dalších by se možná dalo opravit ze součástí zachráněných z ostatních vraků. Podle toho, jak vypadaly rafinerie těkavých látek, trvalo by pěkně dlouho, než by získali dost vodíku na to, aby dostali byť jenom jedno kosmické plavidlo na náporovou rychlost.</p>
<p>Necelých pět set sekund do Vznícení. Pham pomalu stoupal vzhůru ke skaliskům tak dlouho, až mu výhled na skládku zakryla termoizolační plachta. Po celém povrchu masivu teď měli jeho lidé – když Qiwi poslali dovnitř, zbyli Diem, Do a Patil – podle všeho provádět poslední úpravy. Komunikačním kanálem jejich pracovní čety se nesl klidný a vyrovnaný hlas Jimmyho Diema, ale Pham věděl, že je to jenom nahrávka. Na druhé straně masivu už Diem a ostatní zmizeli pod plachtou. Všichni tři měli zbraně; bylo až k nevíře, co všechno se dalo dělat s elektrickou tryskou, hlavně s modelem Qeng Ho.</p>
<p>A tak Pham Trinli zůstal tady. Jimmy byl určitě rád, že se ho zbavil, stejně jako byl rád on sám. Pham měl sice jeho důvěru, ovšem pouze v jednoduchých částech plánu jako kupříkladu při udržování dojmu nepřetržitě pracující čety. Trinli se objevoval ve výhledu z Hammerfestu a zase mizel, přesně podle pokynů, které mu udílel nahraný hlas Jimmyho Diema.</p>
<p>Tři sta sekund do Vznícení. Trinli vplul pod izolační plachtu. Odsud byl vidět rozeklaný povrch ledovce a lehký poprašek atmosněhu. Zastíněný shluk pod plachtou tu dosedal na holý povrch diamantového meteoritu.</p>
<p>Diamant. Tam, kde Pham Trinli vyrůstal, byl diamant nejvzácnější formou bohatství. Za jediný gram diamantu bylo možné nechat zabít prince. Pro průměrného Qeng Ho byl diamant jenom další obyčejnou alotropickou formou uhlíku, levně vyráběnou po tunách. Před těmito balvany však zůstávali v úžasu stát i Qeng Ho. Takto veliké asteroidy existovaly čistě teoreticky. A přestože tyto skály nebyly jednolité drahokamy, měly rozsáhlou krystalickou strukturu. Že by jádra plynových obrů, planet rozmetaných nějakým pradávným výbuchem? Bylo to jenom další tajemství soustavy OnOff.</p>
<p>Trinli zkoumal terén už od chvíle, kdy se začalo na masivu pracovat, ovšem z jiného důvodu než Qiwi Lisoletová nebo Jimmy Diem. V místech, kde led a atmosníh vyplňovaly prostor mezi Diamantem jedna a Diamantem dva, byla rozsedlina. Qiwi a Jimmy to vzali na vědomí, ovšem čistě v rámci konzistence celého masivu. Pro Phama Trinliho… znamenala tato rozsedlina s trochou kopání cestu z jejich hlavního pracoviště k Hammerfestu, cestu, která ležela mimo dohled lodí a sídlišť. Diemovi o ní neřekl; spiknutí mělo v úmyslu ovládnout Hammerfest až poté, co se zmocní <emphasis>Vzdáleného pokladu.</emphasis></p>
<p>Trinli se plazil rozsedlinou ve tvaru „V“ směrem k sídlišti Emergentů. Diema a ostatní by určitě překvapilo, kdyby se to dozvěděli, ale Pham Trinli vesmír poznal až dlouho po svém narození. A občas, když se takto plazil, se o něj pokoušela závrať, která se u přisedlíků vyskytovala. Pokud by popustil uzdu své fantazii… tak by se už neplížil úzkou rozsedlinou, ale šplhal by vzhůru skalním komínem, komínem, který se mu nad hlavou stáčel stále více dozadu, takže by se Pham musel bezpochyby každou chvíli zřítit.</p>
<p>Trinli na okamžik zastavil a držel se na místě jednou rukou, zatímco se po celém těle třásl touhou po mačkách a lanech a po skobách pevně zatlučených do okolních stěn. <emphasis>Bože. </emphasis>Bylo to už pěkně dávno, co na něj jeho planetární orientace takhle dolehla. Vyrazil znovu kupředu. Kupředu. Ne nahoru.</p>
<p>Podle toho, kolik sáhnutí už napočítal, byl teď nedaleko Hammerfestu, v blízkosti komunikačních sekcí. Pokud by vykoukl ven, hrozilo mu vážné nebezpečí, že ho zachytí nějaká kamera. Nebylo samozřejmě příliš pravděpodobné, že by si takového záběru všiml nějaký člověk nebo program s takovým předstihem, aby ještě nestačil něco udělat. I tak se však Trinli krčil při zemi. Pokud by to bylo nutné, mohl se přiblížit ještě o něco víc, ale prozatím měl v úmyslu jen špehovat. Lehl si do rozsedliny na záda, nohama se zapřel o led a zády o stěnu diamantu. Rozmotal svou malou anténu. Emergenti si od přepadení hráli na usmívající se tyrany. Jediné zlověstné výhružky se týkaly vlastnictví nedovolených vstupních a výstupních zařízení. Pham věděl, že Diem a ostatní v jádru spiknutí měli huds Qeng Ho a na místní síti používali ilegální kódování. Většina plánů vznikala Emergentům přímo pod nosem. Některá komunikace se dokonce obešla bez jakýchkoliv systémů; spousta mladíků ještě ovládala něco na způsob starých teček a čárek, takže se dorozumívala blikači.</p>
<p>Coby okrajový člen spiknutí Pham Trinli o těch tajných věcech věděl jen díky své zakázané elektronice. Jeho maličká anténa by ho usvědčila z nekalých úmyslů, i kdyby byl mír.</p>
<p>Vedení, které kolem sebe rozprostřel, bylo nezachytitelné téměř pro jakékoli paprsky, které sem mohly zabloudit. Senzor na jeho konci se začal probírat elektromagnetickým spektrem. Jeho hlavním cílem byly komunikační sekce v sídlišti Emergentů, v jehož úhlu pohledu ležel i temp Qeng Ho. Trinli mával rukama jako rybář rozhazující své sítě. Tenké vedení bylo z nepoddajného materiálu, který skýtal v mikrogravitaci spoustu výhod. <emphasis>Támhle. </emphasis>Senzor visel v paprsku mezi Hammerfestem a tempem. Pham vysunul směrovou anténu přes okraj rozsedliny a namířil ji na nevyužitý dok tempu Qeng Ho. Odtamtud se připojil přímo do místní sítě flotily a do celého bezpečnostního systému Emergentů. To bylo přesně to, čeho se Nau a ostatní tak báli, a z toho důvodu také vyhrožovali trestem smrti. Jimmy Diem si nic takového udělat netroufl. Pham Trinli na tom byl o něco lépe než on. Vyznal se ve starých, ve skutečně starých tricích, které se daly s vybavením Qeng Ho dělat… Ovšem ani tak by to neriskoval, pokud by Jimmy a jeho spiklenci na ten svůj plán tolik nesázeli.</p>
<p>Možná to měl všechno probrat na rovinu s Diemem. Nevěděli ještě o Emergentech spoustu zásadních věcí. Jak to, že byly některé ty jejich systémy tak dokonalé? Když došlo při přepadení k přestřelkám, v taktikách na vysoké úrovni za nimi Emergenti zcela jasně zaostávali, ale jejich časové rozložení cílů bylo lepší než u jakéhokoliv systému, proti kterému Pham Trinli kdy bojoval.</p>
<p>Trinli měl onen nepříjemný pocit, který se dostaví, když člověka někdo zažene do kouta. Spiklenci sice došli k závěru, že to může být jejich největší a zároveň i poslední šance Emergenty svrhnout. Možná. Jenže všechno do sebe až příliš zapadalo, všechno bylo až příliš dokonalé. <emphasis>Tak z toho vyždímej, co se dá.</emphasis></p>
<p>Pham se zahleděl na okna na monitoru své helmy. Zachytil emergentská dálková zaměřování a nějaké video, které přenášeli do tempu. Něco z toho se mu podařilo dekódovat. Ti emergentští parchanti věřili tomu svému přímému spojení až příliš. Byl nejvyšší čas se jim po něm trošku porozhlédnout.</p>
<p>„Padesát sekund do Vznícení.“ Hlas monotónně odpočítával posledních dvě stě sekund. V sále sledovali okna téměř všichni bez jediného slova. „Čtyřicet sekund do Vznícení.“</p>
<p>Ezr se rozhlédl po místnosti. Letový technik Xin přeskakoval pohledem z jedné obrazovky na druhou. Bylo na něm vidět, že je nervózní. Tomas Nau sledoval záběry z nízkého orbitu nad povrchem OnOff. V jeho zaujetí byla spíš zvědavost než obavy či podezření.</p>
<p>Qiwi Lisoletová visela pohledem na okně, na němž byla ochranná plachta natažená týmem Jimmyho Diema. Od chvíle, kdy vplula do sálu, se mračila. Ezr tušil, co se asi stalo… a byl rád. Jimmy čtrnáctileté děvče využil jako kamufláž celého spiknutí. Ale Jimmy taky nikdy nebyl žádný nelítostný křivák. Využil šanci dostat děvče do bezpečí. <emphasis>Ale vsadím se, že mu to Qiwi nikdy neodpustí, ani tehdy, až se dozví pravdu.</emphasis></p>
<p>„Frontální vlna za deset sekund.“</p>
<p>Pořád ještě žádné změny v pohledu z mikrosatelitů. Jenom slabá červená záře prodírající se mezi pomalu plynoucími mraky. Buď si s nimi „Stará spolehlivá“ nepěkně zahrála, nebo to půjde skutečně ráz na ráz.</p>
<p>„Vznícení.“</p>
<p>V záběru na celé slunce se přesně uprostřed objevil jasný bod, zvětšil se a během dvou sekund zaplnil celý disk. Záběr z nízkého orbitu mezitím zmizel. Záře byla stále silnější a silnější a <emphasis>silnější. </emphasis>Místností se rozlehlo tiché, užaslé vydechnutí. Světlo vykreslilo na protější stěně stíny a potom jeho jas tapeta ztlumila.</p>
<p>„Pět sekund po Vznícení.“ To musel mluvit automat. „Dělá to sedm kilowatt na metr čtvereční.“ Tohle byl zase jiný technik, protože měl protáhlý trilandský přízvuk. <emphasis>To není Emergent? </emphasis>Otázka bleskla Ezrovi hlavou a pro danou chvíli zmizela ve víru událostí.</p>
<p>„Deset sekund po Vznícení.“ Na boku místnosti bylo menší okno zachycující planetu Pavouků. Byla sice stejně tmavá a nezřetelná jako doposud, ale nyní se od ní odráželo světlo a planeta sama od sebe zářila, jak led a vzduch probudilo k životu slunce, které teď už bylo pětkrát jasnější než sluneční standard. A na jasu pořád nabývalo.</p>
<p>„Dvacet kilowatt na metr čtvereční.“ Pod záběrem na nové slunce se vykreslil graf zachycující srovnání intenzity záření s hodnotami naměřenými v minulosti. Tohle Vznícení bylo podle všeho silnější než kterékoliv předtím.</p>
<p>„Neutronový tok pořád pod zaznamenatelnou úrovní.“</p>
<p>Nau a Vinh se s úlevou podívali jeden na druhého, oba stejně srdečně. To bylo nebezpečí, které se nedalo přes mezihvězdné vzdálenosti odhalit, a při jednom z předchozích průletů bylo přerušeno spojení přibližně v tomto okamžiku. Alespoň je tedy neusmaží radiace, jakou ještě nikdy nikdo neviděl.</p>
<p>„Třicet sekund po Vznícení.“</p>
<p>„Padesát kilowatt na metr čtvereční.“</p>
<p>Venku začal svah hory, která je chránila před sluncem, <emphasis>žhnout.</emphasis></p>
<p>Pham Trinli měl puštěný veřejný audiokanál. Ani bez něj by však Vznícení nepřehlédl. Pro tuto chvíli ale tyto události vnímal jen okrajově a soustředil se raději na to, co se děje na soukromých linkách vysílaných z Hammerfestu. Právě teď byli technici tak uchváceni děním všude kolem, že pozapomněli na bezpečnost. Pokud Diem postupoval podle plánu, měl by právě být se svým týmem v místě, kde kotvil <emphasis>Vzdálený poklad.</emphasis></p>
<p>Trinli přeskakoval pohledem po několika obrazovkách, které mu teď zaplňovaly většinu průzoru helmy. Jeho programy ze sítě flotily si se zaměřováním poradily bez problémů. <emphasis>Ha. </emphasis>Nad staré skulinky prostě není. Teď, když potřebovali spoustu výpočetní techniky, používali Emergenti také stále více systémů Qeng Ho, a o to bylo Trinliho pátrání úspěšnější.</p>
<p>Signál zakolísal. Že by výkyvy v zaměření? Trinli vymazal několik obrazovek a podíval se kolem sebe. Hvězda OnOff byla schovaná za horami, ale její záře se odrážela od svahů, které stály jejím paprskům v cestě. Z míst, kde byl na povrchu led nebo atmosníh, stoupala pára. Jimmyho stříbrná plachta sice zatím držela, ale pomalu se napínala a nadouvala. Obloha už byla téměř do modra, jak se valila pára z tisíců tun vařící směsi vody a vzduchu a proměňovala těžební masiv v kometu.</p>
<p>A jemu kazila spojení s Hammerfestem. Trinli zatřásl anténou. To, že ztrácel signál, určitě nemohlo být jen tou mlhou. Někde se něco pohnulo. <emphasis>Tady.</emphasis><emphasis> </emphasis>Znovu zachytil vysílání Hammerfestu. Po chvíli se kódovací programy znovu chytily a on pokračoval v krasojízdě. Zároveň ale po očku sledoval i to, co se děje kolem něj. Nové slunce jim skýtalo ještě větší podívanou, než čekali.</p>
<p>Teď už měl Trinli své sondy v Hammerfestu. Každý program měl vlastní nouzový režim, situace, o nichž jejich autoři předpokládali, že do jejich pole zodpovědnosti nespadají. Všude byly skulinky, které současné extrémní podmínky odhalily…</p>
<p>Zajímavá věc. Vypadalo to, že je do systému zapojeno ohromné množství uživatelů. A navíc tam byla rozsáhlá část emergentského systému, kterou vůbec nepoznával a která nevycházela z obvyklé platformy. Emergenti však měli být obyčejní Burani, kteří teprve nedávno s pomocí vysílání Qeng Ho znovu získali technologii. Na to tu však bylo příliš mnoho neznámých prvků. Naťukl audiovysílání. Neština Emergentů byla sice srozumitelná, zato však plná zkratek a žargonu. „… Diem … na druhé straně masivu … podle plánu.“</p>
<p><emphasis>Podle plánu</emphasis><emphasis>?</emphasis></p>
<p>Trinli prolétl související data a našel obrázky, na nichž byly zbraně, které měl mít Jimmyho tým u sebe, a cesta, kudy se chtěl Jimmy dostat na palubu <emphasis>Vzdáleného pokladu. </emphasis>Byly tam tabulky se jmény… členů spiknutí. Pham Trinli tam byl uveden jako méně významný spolupachatel. Další tabulky. <emphasis>Ilegální spolek Jimmyho Diema. </emphasis>První verze byla pravdivá jen zčásti; novější soubory už obsahovaly přesně to, co u sebe měli Jimmy a ostatní doopravdy. Nějak se jim podařilo všechny lsti prohlédnout. Nikdo spiknutí nezradil, všechno to byl nadlidský smysl pro detail.</p>
<p>Pham strhl anténu a odplazil se ještě o kousek dál. Potom vyskočil a zaměřil anténu na šikmý převis střechy Hammerfestu. Úhel by měl být v pořádku. Mohl tak vyslat signál k místu, kde kotvil <emphasis>Vzdálený poklad.</emphasis></p>
<p>„Jimmy, Jimmy! Slyšíš mě?“ Bylo to sice kódování Qeng Ho, ovšem pokud by ho zaslechl nepřítel, okamžitě by zaměřil oba konce spojení.</p>
<p>Jimmy Diem nikdy nechtěl nic jiného než to, aby se z něj stal úspěšný podnikatel. Potom by se mohli s Tsufe vzít zrovna v době, kdy by se cesta na hvězdu OnOff začala vyplácet. To všechno bylo samozřejmě ještě předtím, než dorazili Emergenti, a předtím, než je napadli. A teď? Teď vedl spiknutí a všechno sázel na několik riskantních okamžiků. No, alespoň že už konečně něco dělali…</p>
<p>Za necelých čtyřicet sekund urazili čtyři tisíce metrů přes stranu masivu obrácenou ke slunci. To by byl pořádný kousek beztížného slaňování, i kdyby slunce zrovna neexplodovalo a oni nebyli zabalení ve stříbrné fólii. Málem přitom přišli o Phama Patila. K rychlému slaňování bylo zapotřebí vědět, kam přesně se má další skoba zarazit a jaký vydrží tah, když se člověk odrazí podél kabelu. Terén už však dávno prozkoumali, když rozmisťovali stabilizační trysky. Chyběl jim jen dostatečný důvod k tomu, aby vyzkoušeli body na slaňování. Patil se zhoupl s přetížením skoro půl G, a v tu chvíli se mu skoba uvolnila. Nebýt toho, že Tsufe a Jimmy byli dobře připoutaní, odletěl by pryč. Pár sekund a přímé světlo by je usmažilo přímo přes tu jejich provizorní clonu.</p>
<p><emphasis>Ale vyšlo to! </emphasis>Byli na opačné straně lodě, než odkud by ti parchanti někoho čekali. Zatímco všichni hleděli na oslňující slunce, oni se dostali tam, kam chtěli.</p>
<p>Přidřepli si těsně vedle kotviště <emphasis>Pokladu. </emphasis>Loď se nad nimi tyčila do výšky šesti set metrů, tak blízko, že z ní viděli jenom část přídě a přední nádrže. Na základě obezřetného pátrání však věděli, že tahle byla ze všech lodí Qeng Ho ta nejméně poškozená. A uvnitř bylo vybavení – a co bylo ještě důležitější, <emphasis>lidé </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> </emphasis>kteří se mohli dostat na svobodu.</p>
<p>Všechno sice bylo ve stínu, ale do výše stoupala oblaka plynů. Tmu zmírňovalo odrážené světlo. Jimmy a ostatní odložili stříbrné štíty a termoskafandry. Jenom v kombinézách jim najednou byla zima. Přebíhali z jednoho chráněného místa na druhé, táhli s sebou své nástroje a improvizované zbraně a snažili se je uchránit před světlem ze zářící oblohy. <emphasis>Jasnější to slunce už</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>snad být nemůže, ne</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>Podle Jimmyho časového displeje však ještě od Vznícení neuplynulo ani sto sekund. Do maximální záře jim zřejmě ještě nějakých sto sekund chybělo.</p>
<p>Všichni tři se vznášeli podél podpěr vzhůru a nad hlavami jim zel obrovský chřtán <emphasis>Pokladu. </emphasis>Na tom, že se chystali vylézt na něco tak obrovského, byla jedna věc pozitivní: nemuseli se nijak bát, že by plavidlo nějak rozkolébali. Na palubě <emphasis>Pokladu </emphasis>budou údržbáři. Čekali by ale uprostřed toho všeho ozbrojenou návštěvu? Všechna rizika si pořádně promysleli, ale snížit je nijak nemohli. Pokud by se však zmocnili lodi, měli by téměř to nejlepší vybavení, opravdové zbraně a vojáky Qeng Ho, kteří zůstali naživu. Měli by šanci, že celá ta noční můra skončí.</p>
<p>Skrz povrch diamantové skály teď zářilo slunce! Jimmy se na okamžik zastavil a vytřeštil oči. Dokonce i v takové výšce bylo mezi nimi a září OnOff ještě minimálně tři sta metrů diamantu. Ani to však nestačilo. Určitá část záření se dostala na druhou stranu a teď se lámala a odrážela od milionů plošek a hran. Byla to oslnivá duhová záře, tisíce drobných sluncí rozesetých po celé skále. A s každou sekundou byla jasnější, až Jimmy rozeznával strukturu uvnitř hory, až viděl zlomy a pukliny zasahující stovky metrů do jejího nitra. A tato záře sílila stále dál.</p>
<p><emphasis>Hlavně že jsme se tam chtěli dostat potmě. </emphasis>Jimmy zaplašil své představy a vyrazil vzhůru. Ze země předtím vypadal průlez jako maličká vráska na kraji lodi, ale jak se k němu blížil, neustále se mu zvětšoval přímo nad hlavou. Ukázal Do a Patilovi, ať jdou každý k jedné straně průlezu. Emergenti ho samozřejmě přeprogramovali, ale nevyměnili fyzický mechanismus, jako to udělali na palubě tempu. Tsufe předtím odpozorovala kód, takže se dovnitř dostanou. Kolik strážných je bude čekat? <emphasis>Zvládneme je. Já vím, že jo. </emphasis>Natáhl ruku k ovládání průlezu a –</p>
<p>Někdo ho zachytil svým vysíláním.</p>
<p>„Jimmy, Jimmy! Slyšíš mě?“ ozvalo se mu v uchu slabě. Jimmy viděl, že je to laserový paprsek ze střechy emergentského sídliště. Hlas však patřil Phamu Trinlimu.</p>
<p>Jimmy ztuhl. Nejhorší možná varianta: nepřítel si s ním zahrával. Nejlepší možná varianta: Pham Trinli se nějak dovtípil, že jsou u <emphasis>Vzdáleného pokladu, </emphasis>a teď vyšiluje víc, než by si kdokoliv dokázal představit. <emphasis>Tak se na toho</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>blbce vykašli a jestli to přežiješ, tak si ho pak podáš. </emphasis>Jimmy se podíval na oblohu nad Hammerfestem. Mračna plynů byla světle fialová a pomalu se valila září OnOff. Zaměřit laserové spojení je ve vesmíru velice obtížné. Tohle však už obyčejný vesmír nebyl. Bylo to spíš jako při nízkém průletu nad povrchem komety. Pokud by Emergenti věděli, kam se dívat, pravděpodobně by Trinliho vysílání <emphasis>uviděli.</emphasis></p>
<p>Jimmy odpověděl milisekundovou dávkou, kterou vyslal zpátky po směru předchozího signálu. „Koukej to vypnout, ty kreténe stará. Okamžitě!“</p>
<p>„Hned. Ale napřed: Vědí o tom plánu. Nějak ten tvůj spolek odhalili.“ Byl to Trinli, ale přesto byl nějaký jiný. A Trinlimu přeci nikdo nic neřekl. „Ušili na vás boudu, Jimmy. Ale všechno nevědí. Vykašli se na to. To, co nachystali na palubě <emphasis>Pokladu, </emphasis>to stejně všechno jenom zhorší.“</p>
<p><emphasis>Proboha. </emphasis>Jimmy nebyl chvilku vůbec schopen pohybu. Představa, že se jim to nepodaří a že ho to bude stát život, ho strašila ve spaní už od přepadení každou noc. Kvůli tomu, aby se dostali až sem, riskovali život snad tisíckrát. Bylo mu jasné, že jim na to můžou přijít. Ale ani ve snu ho nenapadlo, že by k tomu mohlo dojít takhle. To, co ten starý blázen zjistil, mohlo být nesmírně důležité; ovšem stejně tak to mohla být úplná hloupost. A všeho teď nechat by byl skoro ten nejhorší možný výsledek. <emphasis>Už je zkrátka pozdě.</emphasis></p>
<p>Jimmy se přinutil otevřít ústa a promluvit. „Řekl jsem: Vypni to!“ Otočil se k trupu <emphasis>Pokladu </emphasis>a vyťukal emergentský kód. Uplynula vteřina – a poloviny poklopu se rozestoupily. Do a Patil se ponořili do tmy přechodové komory. Diem zůstal jen na okamžik stát, přimáčkl vedle dveří jakýsi aparát a vyrazil za nimi nahoru.</p>
<p><strong>Dvanáct</strong></p>
<p>Pham Trinli spojení přerušil. Otočil se a rychle se plazil rozsedlinou zpátky. <emphasis>Tak nás dostali. </emphasis>Tomas Nau byl sice až moc chytrý, ale bylo v něm ještě cosi navíc. Trinli už viděl stovky komunit, některé ještě menší než tato a také ty, které přečkaly celá staletí. Ale tak precizní fanatický smysl pro detail, jaký byl v záznamech Emergentů o tom ilegálním spolku, ještě neviděl. Buď měl Nau nějaký zázračný software, nebo týmy naprostých fanatiků. Kdesi v pozadí svých myšlenek už Pham Trinli spekuloval, jak by to vlastně mohlo být doopravdy a jak by toho mohl jednou využít.</p>
<p>V danou chvíli šlo hlavně o to, jak zůstat naživu. Pokud by se Diem z <emphasis>Pokladu </emphasis>stáhl, třeba by past, kterou nachystal Nau, nesklapla nebo by alespoň neměla tak strašlivé následky.</p>
<p>Hrubý povrch diamantu se teď třpytil a největší drahokam, který v životě viděl, tím pádem zářil všude kolem něj jako slunce. Téměř stejně jasné světlo jako oslnivá gloriola lemovalo štíty ledu, které zastoupily cestu záři OnOff. Stříbrný baldachýn proti slunci se vzdouval do výšky a držel už jen na třech místech.</p>
<p>Zničehonic jako by Phamovi kdosi podtrhl ruce i nohy. Vyklouzl z průrvy ven a chytil se jednou rukou. A tou jednou rukou cítil, jak hora naříká. Z průrvy se vyvalila po celé délce mlha – a diamantová hora se pohnula. Nebyl to ani centimetr za vteřinu, ale pohybovala se. Pham uviděl podél průrvy záři. Pamatoval si mapy masivu. Diamant jedna a Diamant dva k sobě přiléhaly společnou plochou. Údolí nad touto plochou emergentští inženýři využili jako prostory pro uskladnění ledu a sněhu z Arachny. Rozumný nápad… ovšem s nedostatečným modelem. Některé těkavé látky totiž sklouzly mezi dvě hory. Světlo, které se mezi Jedničkou a Dvojkou odráželo sem a tam, tento led a vzduch objevilo. A nyní vařící se směs tlačila diamanty od sebe. Dosavadní stovky metrů se tak staly rozeklanou průrvou, milionem zrcadel. Světlo zářící z této průrvy byla duha přímo z pekla.</p>
<p>„Sto čtyřicet pět kilowatt na metr čtvereční.“</p>
<p>„To už víc nebude,“ řekl někdo. OnOff zářila více než stokrát jasněji než standardní slunce. Vyvíjela se v souladu s předchozími vzníceními, i když toto bylo jasnější než většina ostatních. Takto jasná zůstane OnOff ještě deset tisíc sekund a potom jeho intenzita prudce poklesne přibližně na dvojnásobek standardního slunce, kde setrvá několik let.</p>
<p>Neozývaly se žádné triumfální výkřiky. Posledních pár set sekund byl dav téměř zticha. Qiwi byla napřed plně zabraná do svého rozhořčení z toho, že ji zahnali dovnitř. Zmlkla však, když povolilo napřed jedno kotevní lano plachty a vzápětí i druhé a do ledu se opřel přímý sluneční svit. „Já jsem Jimmymu říkala, že to nevydrží.“ Ale už to neznělo rozezleně. Byla to sice nádherná podívaná, ale škody byly větší, než s jakými počítali. Všude byly vidět valící se sloupy páry a s těmi se jejich ubohé elektrické trysky jednoduše měřit nemohly. Bude trvat pěkných pár megasekund, než celý masiv zase stabilizují.</p>
<p>Potom, čtyři sta sekund po Vznícení, se plachta utrhla. Pomalu se vznesla a převracela se na své cestě fialovou oblohou. Po lidech, kteří měli být schovaní pod ní, nebylo nikde ani stopy. Znepokojené hlasy ještě zesílily. Nau cosi provedl na manžetě a najednou mluvil tak hlasitě, že ho slyšeli všichni v místnosti: „Nebojte se. Měli několik set sekund na to, aby si všimli, že se to utrhne, takže měli i spoustu času se přesunout do stínu.“</p>
<p>Qiwi přikývla, ale Ezrovi tiše řekla: „Jestli nespadli. V první řadě nechápu, proč tam venku museli vůbec bejt.“ Jestli spadli a odneslo je to do toho světla… I v termoskafandrech by je to upeklo.</p>
<p>Cítil, jak mu do dlaně vklouzla malá ručka. <emphasis>Věděl o tom Spratek vůbec?</emphasis><emphasis> </emphasis>Okamžik nato jí však ruku jemně stiskl. Qiwi upřeně hleděla na hlavní pracoviště. „Měla jsem tam venku bejt.“ To samé opakovala už od chvíle, kdy se objevila uvnitř, ale teď to říkala zcela jiným tónem.</p>
<p>Potom se záběry na venkovní okolí zachvěly, jako by něco naráz zasáhlo všechny kamery. Záře prodírající se odhaleným povrchem Diamantu dva zesílila a přešla v klikatou čáru. Navíc se ozval i <emphasis>zvuk, </emphasis>jakési kolísavé, stále sílící skřípění.</p>
<p>„Komandante!“ Hlas byl silný a důrazný, ne jako ta robotická hlášení emergentských techniků. Byl to Ritser Brughel. „Diamant dva se hýbe, zvedá se –“ A už to bylo i vidět. Celá hora se převracela. Miliardy tun už nic nedrželo.</p>
<p>A skřípění, které se rozléhalo sálem, musela být kotevní lana, která se kroutila pod tempem.</p>
<p>„Nemíří to na nás, pane.“ To už Ezr viděl. Obrovitá masa se pohybovala nesmírně pomalu, ale mířila mimo temp a Hammerfest a zakotvené lodě. Výhled se předtím pomalu přetočil a teď se zase vracel zpátky. Lodě pod nimi… vedle obrovitých Diamantů to byli drobečci, ale každá měla na délku přes šest set metrů a bez paliva vážila milion tun. A teď se tyto lodě pomalu kymácely sem a tam na kotevních lanech na Diamantu jedna. Byl to tanec leviatanů, tanec, který by je rozdrtil na prach, pokud by pokračoval dál.</p>
<p>„Komandante!“ Zase Brughel. „Mám audiosignál od velitele týmu, Diema.“</p>
<p>„No tak sem s ním!“</p>
<p>Nad přechodovou komorou byla tma. Světla se nerozsvítila a nebyla zde ani žádná atmosféra. Diem a ostatní se vznášeli chodbou směrem od komory a blikali světly kolem sebe. Dívali se z chodeb do prázdných místností, do místností s probouranými stěnami, vykuchaných na padesát metrů hluboko. Tohle přeci měla být nepoškozená loď! Diema mrazilo čím dál tím víc. Nepřítel sem přišel po bitvě a do posledního zbytku ji vysál, nechal tu jen mrtvou schránku.</p>
<p>Za nim řekla Tsufe: „Jimmy, <emphasis>Poklad </emphasis>se hejbe.“</p>
<p>„Jo, opírám se o zeď. Jako by se na tom kotevním laně otáčel.“</p>
<p>Diem se naklonil a přitiskl helmu ke stěně. Ano. Kdyby tady byla atmosféra, všude by se teď rozléhal hluk zkázy. Takže se toho při Vznícení pohnulo víc, než kdokoliv odhadoval. Ještě včera by ho takové zjištění ochromilo hrůzou. Teď… „Ono už je to stejně asi jedno, Tsufe. Pojď.“ Stoupal před Do a Patilem po žebříku jako první. Takže měl Pham Trinli pravdu a jejich plán neměl naději na úspěch. Tak jako tak ale zjistí, co jim kdo udělal. A možná se mu nějak podaří dostat pravdu i k ostatním.</p>
<p>Vnitřní přechodové komory byly rozervány a vakuum už bylo v každé místnosti. Pluli kolem toho, co měly být prostory opravářů a dílny, kolem hlubokých děr, v nichž měly být náporové vstřikovače.</p>
<p>Vysoko na zádi, v prostoru chráněném silným pancéřovým krunýřem, měla být lodní ošetřovna, tam měly být hibemační kóje. Teď… Jimmy a ostatní se bokem protáhli průrvou v pancíři. Když se dotkli rukama stěn, slyšeli skřípění pláště a cítili, jak se loď pomalu pohybuje. Zatím se lodě, připoutané tak blízko k sobě, ještě nesrazily – i když Jimmy ani nevěděl, jestli by to vůbec poznal. Lodě byly tak obrovité a tak těžké, že pokud by se srazily rychlostí několik centimetrů za vteřinu, začaly by se bořit jedna do druhé jen s nepatrným nárazem.</p>
<p>Dorazili až ke vchodu na ošetřovnu, kde údajně Emergenti drželi ty vojáky, kteří přežili útok.</p>
<p>Další prázdná místnost? Další lež?</p>
<p>Jimmy proklouzl dveřmi. Záře jejich lamp přelétla po místnosti. Tsufe Do vykřikla.</p>
<p>Nebylo tu prázdno. Byla tu těla. Jimmy přejel kuželem světla kolem sebe, všude… hibernační kóje byly pryč, ale místnost byla… plná mrtvých těl. Diem si sundal reflektor z hlavy a zachytil ho za odchlípnuté obložení stěny. Jejich stíny sice dál poskakovaly a kroutily se, ale teď už viděl všechno.</p>
<p>„O – oni jsou všichni mrtví, že jo?“ Pham Patil mluvil jako ze snu a v jeho otázce zaznívala nefalšovaná hrůza.</p>
<p>Diem pomalu plul kolem mrtvých. Byli pečlivě poskládaní. Stovky těl v tak malém prostoru. Několik vojáků poznal. Qiwiina máma. Jen na několika byly vidět známky pohmožděnin při dekompresi. <emphasis>Kdy ale potom zemřeli</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ti ostatní? </emphasis>Na některých tvářích byl klidný výraz, ale jiné… Zastavil se, přimražen na místě párem mrtvých očí, které hleděly přímo na něj. Tvář byla vyhublá na kost; přes čelo se táhly omrzlé šrámy. Tenhle člověk žil ještě nějakou dobu po přepadení. A Jimmy tu tvář poznal.</p>
<p>Po hrůzostrašné scéně poskakoval stín, jak se k němu z druhé strany místnosti blížila Tsufe. „To je někdo z Trilanďanů, ne?“</p>
<p>„Jo. Geolog, myslím.“ Jeden z akademiků, kteří byli zřejmě drženi v Hammerfestu. Diem se vrátil ke světlu připevněnému ke stěně. Kolik jich tady bylo? Těla se táhla příšeřím stále dál, daleko za místa, kde kdysi bývaly stěny. <emphasis>To zabili úplně všechny? </emphasis>Do krku se mu začala drát nevolnost.</p>
<p>Patil se vznášel bez hnutí už od oné první nesmyslné otázky. Zato Tsufe se chvěla a hlas jí z otupělosti přešel do hysterického třasu. „A my jsme mysleli, kolik mají rukojmích. A oni přitom měli celou tu dobu akorát mrtvý.“ Hystericky se zasmála. „Ale to je fuk, že jo? My jsme tomu věřili, a to jim možná posloužilo stejně, jako kdyby to tak fakticky bylo.“</p>
<p>„Třeba ne.“ A najednou byla nevolnost pryč. Past sklapla. On, Tsufe a Patil určitě brzy zemřou. Ale i kdyby měli žít jen pár vteřin, třeba by se jim mohlo podařit ty zrůdy odhalit. Vytáhl z kombinézy mikrofon a našel si místo na zdi, kde mohl navázat spojení. <emphasis>Další zakázaný periferní zařízení. Jeho držení se trestá smrti. Jasně. Jasně. </emphasis>On však teď mohl mluvit po celé délce <emphasis>Pokladu </emphasis>až k vysílači, který nechal zvenčí u přechodové komory. Celé okolí tempu zaplaví jeho hlášení. Vestavěná zařízení ho zachytí. Některé určitě poslechne jeho prioritu a předá ho někam, kde ho uslyší Qeng Ho.</p>
<p>A Jimmy začal hovořit: „Qeng Ho! Poslouchejte! Jsem na palubě <emphasis>Vzdáleného pokladu. </emphasis>Úplně ho zničili. Zabili všechny, co jsme si o nich mysleli, že tady jsou…“</p>
<p>Ezr – každý v sále tempu – mlčky čekal, až Ritser Brughel naváže spojení. Potom začal Jimmy hovořit:</p>
<p>„Qeng Ho! Poslouchejte! Jsem –“</p>
<p>„Veliteli čety!“ přerušil ho Tomas Nau. „Jste v pořádku? Nikde venku vás nevidíme.“</p>
<p>Jimmy se zasmál. „To bude tím, že jsem na palubě <emphasis>Vzdálenýho pokladu.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>Nau se zatvářil nechápavě. „To nechápu. Posádka <emphasis>Pokladu </emphasis>mi nehlásila –“</p>
<p>„Samozřejmě že ne.“ Ezr za Jimmyho slovy téměř slyšel úsměv. „Však je <emphasis>Poklad </emphasis>taky loď Qeng Ho a my jsme si ji teď vzali zpátky!“</p>
<p>Na tvářích, které kolem sebe viděl Ezr, se objevil šok i nadšení. Takže tohle byl ten plán! Fungující loď, možná i s původními zbraněmi. Hlavní ošetřovna Emergentů, vojáci i vysocí velitelé, kteří přežili útok. <emphasis>Teď máme šanci!</emphasis></p>
<p>Zdálo se, že si Tomas Nau uvědomuje to samé. Jeho nechápavý výraz zmizel a on se rozezleně a vylekaně zamračil. „Brughele?“ nadhodil do vzduchu.</p>
<p>„Komandante, podle mě je to, co říká, pravda. Je na kanále údržby <emphasis>Pokladu</emphasis> a nikoho jinýho tam zachytit nemůžu.“</p>
<p>Graf v hlavním okně kolísal těsně pod 145 kW/m2. Díky záři, která se odrážela mezi Jedničkou a Dvojkou, se začínal vařit sníh a led už i ve stínu. Tisícitunové a statisícitunové balvany se začínaly ve štěrbinách mezi obrovskými diamanty přemísťovat. Byl to pohyb téměř nezaznamenatelný, pouhých několik centimetrů za sekundu. Ale některé balvany se už vznášely volně. Ať se však vznášely sebepomaleji, zničily by jakékoliv lidské dílo, s nímž by se srazily.</p>
<p>Nau několik vteřin zíral z okna. Když znovu promluvil, zněl jeho hlas spíš naléhavě než rozkazovačně: „Podívejte se, Dieme. Tohle vám přece nemůže vyjít. Vznícení toho poškodilo mnohem víc, než mohl kdokoliv tušit –“</p>
<p>Z druhého konce spojení se ozval hrubý smích. „Kdokoliv? To snad ani ne. Trošku jsme si pohráli s tou sítí trysek, abysme s tím zatřásli. Takže jsme těm nestabilitám, co tam byly, kapku pomohli.“</p>
<p>Qiwi zmáčkla Ezrovi ruku o něco silněji. Děvče mělo oči rozšířené překvapením. A Ezrovi bylo trochu špatně. Stabilizace sice nemohla ani nijak zvlášť pomoci, ani uškodit, ale proč to všechno ještě <emphasis>zhoršovat?</emphasis></p>
<p>Kolem nich si lidé zapínali kombinézy a helmy, další vyráželi ke dveřím a ven ze sálu. Obrovský balvan plul jen pár set metrů kolem nich. Pomalu stoupal vzhůru a jeho vrcholek se blyštěl v přímém slunci. Měl jen těsně minout vršek tempu.</p>
<p>„Ale, ale –“ Na okamžik se zdálo, že pohotový komandant není schopen slov. „Vždyť přece můžou přijít o život vaši vlastní lidé! A z <emphasis>Pokladu </emphasis>jsme dali zbraně pryč. Vždyť tam máme nemocnici, proboha!“</p>
<p>Chvíli se neozývala žádná odpověď, jen tlumené dohadování. Ezr si všiml, že emergentský letový technik, Xin, za celou dobu neřekl ani slovo. Jen na svého komandanta třeštil vyděšeně oči.</p>
<p>Potom se znovu ozval Jimmy: „Na to vám kašlu. No tak jste vykuchali palebný systémy. Ale to je stejně úplně jedno, vy ubožáku. Máme s sebou čtyři kila S7. To vás nenapadlo, že bysme se mohli dostat k trhavinám, co? V těch elektrickejch tryskách toho byla spousta, na co byste nikdy nepřišli.“</p>
<p>„Ne, ne.“ Nau vrtěl hlavou téměř bezmocně.</p>
<p>„Přesně tak, komandante, máte tady nemocnici. Kromě našich vlastních hibernovanejch vojáků jsou tady taky vaši lidi. I bez těch zbraní bych řekl, že tady je o čem vyjednávat.“</p>
<p>Nau se prosebně podíval na Ezra a na Qiwi. „Příměří. Dokud neuklidníme ten masiv.“</p>
<p>„Ne!“ vykřikl Jimmy. „Vykroutil byste se z toho hned, jak byste dostal šanci.“</p>
<p>„Sakra, člověče, vždyť tam na palubě máte vlastní lidi.“</p>
<p>„Kdyby nebyli v hibernaci, tak by řekli to, co já, komandante. Představení skončilo. Máme na ošetřovně třiadvacet vašich lidí plus pět těch vašich údržbářů. My taky víme, od čeho jsou rukojmí. Chci tady vás a Brughela. Můžete si vzít našeho taxíka. Máte na to tisíc sekund.“</p>
<p>Ezr vždycky považoval Tomase Naua za velice vypočítavého člověka. A teď už vypadal, že se z šoku vzpamatovává. Pozvedl dramaticky bradu a pohlédl směrem, odkud se ozýval Jimmyho hlas. „A když ne?“</p>
<p>„Tak prohrajeme, ale vy taky. Pro začátek to odskáčou tady ti vaši lidi. Potom odpálíme S7 a uvolníme <emphasis>Poklad. </emphasis>A vrazíme s ním přímo do toho vašeho podělanýho Hammerfestu.“</p>
<p>Qiwi zbledla a vyděšeně vytřeštila oči. Okamžitě se rozkřičela. Odrazila se směrem za Jimmyho hlasem. „Ne! Ne! Jimmy! Prosím vás, to ne!“</p>
<p>Pár vteřin se všichni dívali na ni. Ustalo dokonce i horečnaté zapínání helem a rukavic a ozývalo se jenom hlasité sténání kotevních lan tempu, která se pomalu kroutila. Qiwi měla na <emphasis>Vzdáleném pokladu </emphasis>matku; její otec byl v Hammerfestu s ostatními, kteří padli za oběť mozkové sněti. Většina z těch, kteří přepadení přežili, byla buď hibernována, nebo „Soustředěna“ na jednom z těchto dvou míst. Trixie. <emphasis>To je moc, Jimmy. Uber trochu! </emphasis>Ezrovi však slova uvízla v hrdle. I on vkládal do Jimmyho veškeré své naděje. Pokud tato řeč přesvědčila Ezra Vinha, možná by jí mohl uvěřit i Tomas Nau.</p>
<p>Když se Jimmy ozval znovu, nad výkřikem Qiwi se ani nepozastavil. „Máte už jenom devět set sedmdesát pět sekund, komandante. Radím vám, abyste zvedli zadky a vyrazili sem.“</p>
<p>To by bylo těžké, i kdyby Nau vyrazil z tempu okamžitě. Obrátil se ke Xinovi a začali se tlumenými hlasy dohadovat.</p>
<p>„Ano, můžu vás tam dostat. Je to sice nebezpečný, ale ty uvolněný šutry se pohybujou ani ne metr za sekundu. Dalo by se jim vyhnout.“</p>
<p>Nau přikývl. „Tak jdeme. Chci –“ Zapnul si vršek kombinézy a helmu, takže už ho nebylo slyšet.</p>
<p>Oba dva se vydali k východu a dav se před nimi rozestupoval.</p>
<p>Z reproduktoru přenášejícího spojení se ozvala hlasitá exploze, která zničehonic zase umlkla. Mezi přihlížejícími kdosi vykřikl a ukázal na hlavní okno. Na boku <emphasis>Vzdáleného pokladu </emphasis>se cosi zablýsklo, něco drobného, co se pohybovalo velmi rychle. Kus pláště. Nau se ve dveřích do sálu zastavil. Ohlédl se na <emphasis>Vzdálený poklad. </emphasis>„Podle systémových hlášení byl narušen plášť <emphasis>Vzdáleného pokladu,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>řekl Brughel. „Několikanásobné exploze v zadním bloku patnáct.“</p>
<p>To byl hibernační sál a ošetřovna. Ezr se nemohl ani hnout, nedokázal ani odvrátit zrak. Plášť <emphasis>Vzdáleného pokladu </emphasis>se roztrhl ještě na dalších dvou místech. V otvorech vzplála bledá záře. Ve srovnání se Vznícením to vypadalo zanedbatelně. Oku laika by <emphasis>Poklad </emphasis>připadal neporušený. Otvory v trupu měly na šířku pouze několik metrů. S7 však byla nejsilnější chemická trhavina Qeng Ho a jak to tak vypadalo, vybuchly všechny čtyři kilogramy. Blok patnáct se nacházel za čtyřmi stěnami, dvacet metrů hluboko pod svrchním pláštěm lodi. Směrem do nitra lodi exploze s největší pravděpodobností <emphasis>Vzdálenému pokladu </emphasis>rozmetala ústí celého náporového sběrače. Další loď byla po smrti.</p>
<p>Qiwi se bez hnutí vznášela uprostřed místnosti, mimo dosah rukou, které by ji mohly ukonejšit.</p>
<p><strong>TŘINÁCT</strong></p>
<p>Ubíhaly kilosekundy napěchované událostmi víc než kdykoliv doposud v Ezrově životě. V pozadí myšlenek se mu usadila hrůza z toho, jak ho zklamal Jimmy. Neměl čas to šílenství ze sebe setřást. Všichni měli plné ruce práce, aby zachránili po přírodní i lidmi rozpoutané katastrofě, co se dalo.</p>
<p>Druhý den k těm, kteří přežili, Tomas Nau promlouval na palubě tempu a v Hammerfestu. Ten Tomas Nau, který na ně hleděl z okna, byl viditelně unavený a nedostávalo se mu ani jeho obvyklé nedbalé elegance.</p>
<p>„Dámy a pánové, gratuluji vám. Přečkali jsme druhé nejintenzivnější Vznícení v doložené historii OnOff. A dokázali jsme to i navzdory strašlivé zradě.“ Přesunul se blíž k povu, jako by se díval na vyčerpané Emergenty a Qeng Ho, kteří se tísnili v sále. „V průběhu několika dalších megasekund budeme zjišťovat škody a snažit se je napravit… ale mně nezbývá než k vám být upřímný. Původní souboj mezi flotilami Qeng Ho a Emergentů znamenal pro Qeng Ho nepředstavitelné ztráty; s lítostí však musím konstatovat, že téměř to samé platí i pro Emergenty. Část těchto škod jsme se snažili utajit. Měli jsme velké množství náhradního vybavení, lékařského zařízení a surovin, které jsme vyzvedli z Arachny. Jakmile by se vyřešily problémy se zabezpečením, měli bychom k dispozici několik set vysoce postavených Qeng Ho. I navzdory tomu jsme však pracovali na nejzazší možné hranici bezpečnostních opatření. Po tom, co se stalo včera, už nemají žádná omezení bezpečnosti smysl. V tuto chvíli už nemáme ani jediný fungující náporový sběrač a není ani jasné, zda budeme schopni dát z těch vraků nějaký dohromady.“</p>
<p>Srazily se pouze dvě lodě. <emphasis>Vzdálený poklad </emphasis>na tom však předtím byl zjevně ze všech nejlépe – a po Jimmyho zásahu zbyla z jeho pohonu a z drtivé většiny palubních systémů hromada šrotu.</p>
<p>„Mnozí z vás v uplynulých kilosekundách nasazovali život, aby část těkavých látek zachránili. Z této části katastrofy nikoho vinit nelze. Nikdo z nás nepočítal s tím, jaké Vznícení bude, ani s účinky ledu, který se dostal mezi diamanty. Jak víte, většinu velkých meteoritů se nám podařilo zachytit. Venku zůstaly už pouze tři.“ Ty a ještě několik drobnějších se snažili společnými silami polapit Benny Wen a Jau Xin. Byly sice jen třicet kilometrů daleko, ale ty velké vážily každý sto tisíc tun – a oni si museli při jejich vlečení vystačit s taxíky a s jedním polámaným zvedačem.</p>
<p>„Světelný tok OnOff poklesl na dvě celé pět desetin kilowatt na metr čtvereční. V tomto světle naše stroje mohou pracovat. Krátce v něm mohou v patřičném oděvu pracovat i týmy. Ovšem atmosníh, který se uvolnil, je pryč a bohužel to vypadá, že stejně tak i většina ledu.“</p>
<p>Nau rozhodil ruce a povzdechl si. „Je to přesně jako většina příběhů, které jste nám vy sami, Qeng Ho, vyprávěli. Válčili jsme a válčili, až jsme se málem vyhubili. S tím, co máme, domů nemůžeme – ani vy, ani my. Můžeme se pouze dohadovat, jak dlouho můžeme přežít s tím, co zachráníme zde. Pět let? Sto let? Staré pravdy pořád platí: Bez planetární civilizace žádná izolovaná skupina lodí a lidí technologii znovu nevybuduje.“</p>
<p>Přes tvář se mu mihl náznak úsměvu. „Přesto však zde je jistá naděje. Svým způsobem nás tyto katastrofy přinutily soustředit se na původní cíl našich misí. Teď už to není otázka akademické zvědavosti ani obchodní činnosti Qeng Ho – teď na myslitelích Arachny záleží náš vlastní život. Stojí na pokraji informační éry. Podle všech předpokladů vybudují průmyslový ekosystém v průběhu tohoto období. Pokud zde přečkáme ještě několik desetiletí, budou mít Pavouci průmysl, jaký potřebujeme. Naše dvě mise přinesou kýžené ovoce, byť za mnohem větší cenu, než by si kdokoliv z nás předtím pomyslel.</p>
<p>Dokážeme přečkat třicet nebo padesát let? Možná. Můžeme procházet trosky, můžeme šetřit na horší časy… Skutečná otázka však zní takto: Dokážeme spolupracovat? Zatím nám to příliš nešlo. Ať už to bylo při útoku nebo při obraně, měli jsme ruce zbrocené krví. O Jimmym Diemovi víte všichni. Do jeho spiknutí byli zapojeni přinejmenším další tři lidé. Možná jich bylo ještě víc – ale pogrom v zájmu bezpečnosti by šance nás všech na přežití snížil ještě více. Proto teď chci říci vám, kdo jste byli do tohoto spiknutí zapojeni, byť třeba jen okrajově: Mějte na paměti, co Jimmy Diem, Tsufe Do a Pham Patil udělali a co se pokusili udělat. Chtěli zničit všechny lodě a rozdrtit Hammerfest. Namísto toho zničily jejich vlastní trhaviny je samotné, zničily i Qeng Ho, které jsme drželi v hibernaci, a zničily ošetřovnu plnou Emergentů a Qeng Ho.</p>
<p>Takže. Tohle bude naše Vyhnanství. Vyhnanství, do kterého jsme se uvrhli my sami. I nadále budu dělat všechno pro to, abych vás vedl, ale bez vaší pomoci to určitě nedokážeme. Musíme v sobě potlačit jakékoliv odlišnosti a nenávist. My Emergenti toho o vás Qeng Ho víme spoustu; poslouchali jsme to vaše veřejné vysílání po celá staletí. Když jsme znovu získávali technologie, byly pro nás vaše informace velice důležité.“ Znovu ten vyčerpaný úsměv. „Já vím, že jste to dělali kvůli tomu, abyste měli další dobré zákazníky, ale i přesto jsme vám za to vděční. To, co se z nás Emergentů stalo, jste však nečekali. Domnívám se, že přinášíme něco nového celému vesmíru: Soustředění. Je to něco, co vám zpočátku bude cizí. Já vás ale prosím o to, abyste tomu dali šanci. Učte se od nás, jako jsme se my učili od vás.</p>
<p>Když budeme všichni spolupracovat, můžeme přežít. Nakonec na tom můžeme i vydělat.“</p>
<p>Nauova tvář zmizela z obrazovky a vystřídal ji výhled na odvrácenou stranu masivu. Všude v místnosti hleděli Qeng Ho jeden na druhého a tiše si povídali. Obchodníci se vyznačovali svou hrdostí, zejména pokud se srovnávali se Zákazníky. Jim připadaly i ty největší civilizace Zákazníků, dokonce i Namqem a Canberra, jako nádherné květiny, odsouzené díky své kráse a neschopnosti pohybovat se k uvadnutí a zániku. Tohle bylo poprvé, kdy Ezr zahlédl na tvářích tolika Qeng Ho stud. <emphasis>Já jsem s Jimmym pracoval. Já jsem mu</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pomáhal. </emphasis>Dokonce i ti, kteří mu nepomáhali, museli při prvních Jimmyho slovech ze <emphasis>Vzdáleného pokladu </emphasis>v duchu zajásat.</p>
<p>Jak se jenom mohlo něco tak zvrhnout?</p>
<p>Přišli pro něj Ciret a Marii. „Nějaké otázky v rámci vyšetřování.“ Emergentští strážní ho vedli do nitra tempu a nahoru, ale ne do doků k taxíkům. Nau byl ve Vinhově vlastní kanceláři „vedoucího flotily“. Komandant seděl vedle Ritsera Brughela a Anne Reynoltové.</p>
<p>„Posaďte se… pane vedoucí flotily,“ řekl Nau tiše a mávl směrem k Ezrově místu uprostřed.</p>
<p>Vinh k němu pomalu přešel a posadil se. Podívat se Nauovi do očí bylo těžké. A ostatním… Anne Reynoltová vypadala stejně netrpělivě a podrážděně jako obvykle. Vyhnout se jejímu pohledu nebyl problém, protože se mu přímo do očí stejně nikdy nepodívala. Ritser Brughel vypadal stejně vyčerpaně jako komandant, ale měl na tváři podivný úsměv, který se občas objevil a hned zase zmizel. Upřeně na Vinha zíral; ten si najednou uvědomil, že z Brughela přímo sálá nevyslovený pocit vítězství. Všechny ty zmařené životy – na obou stranách – pro tohoto sadistu neznamenaly vůbec nic.</p>
<p>„Pane vedoucí flotily.“ Jakmile Vinh zaslechl tichý hlas Tomase Naua, otočil hlavu. „Co se spiknutí J. Y. Diema týče –“</p>
<p>„Já vím, komandante.“ Jeho slova byla někde mezi vzdorem a doznáním. „Já –“</p>
<p>Nau pozvedl ruku. „Já vím. Ale vy jste byl méně významný člen. Identifikovali jsme několik dalších. Ten stařec, Pham Trinli. Ten jim kryl záda – a málem ho to stálo život.“</p>
<p>Brughel se uchechtl. „Jo, málem ho to uvařilo. Vsadím se, že skučí ještě teď.“</p>
<p>Nau se otočil a zahleděl se na Brughela. Neřekl vůbec nic, jen se na něj díval. Sekundu nato Ritser přikývl a zatvářil se stejně jako Nau.</p>
<p>Komandant se otočil zpátky k Vinhovi. „Nikdo z nás si tady nemůže dovolit vztek nebo nějaké vítězné výlevy. Teď potřebujeme všechny, dokonce i Phama Trinliho.“ Významně se na Vinha podíval a ten mu pohlédl do očí.</p>
<p>„Ano, pane. Rozumím.“</p>
<p>„O tom spiknutí si ještě promluvíme později, pane vedoucí flotily. Chceme samozřejmě určit každého, kdo bude potřebovat zvláštní dozor. Pro danou chvíli jsou tu ale důležitější věci než se přehrabávat v minulosti.“</p>
<p>„Vy chcete i po tom, co se stalo, abych byl vedoucí flotily?“ A to tuhle funkci tak strašně nenáviděl. Teď ji nenáviděl ještě víc, i když z naprosto jiných důvodů.</p>
<p>Komandant však přikývl. „Předtím jste byl ten pravý a pořád jím jste. Navíc potřebujeme, aby všechno pokračovalo jako předtím. Pokud viditelně a upřímně akceptujete mou vedoucí roli, bude mít celá společnost mnohem větší šanci.“</p>
<p>„Ano, pane.“ Někdy přece bylo možné si svou vinu odpykat. Jimmy, Tsufe a Pham Patil už takovou šanci nikdy nedostanou.</p>
<p>„Dobrá. Jak jsem pochopil, z fyzikálního hlediska se naše situace už stabilizovala. Nikde není žádný mimořádný stav. Co Xin a Wen? Budou schopni zachránit ty ledové balvany, co se za nimi honí? V první řadě je důležité, aby dostali víc paliva.“</p>
<p>„Rafinerie už je spuštěná, pane. Za pár kilosekund do ní začneme dodávat materiál.“ A budeme moci doplnit palivo do taxíků. „Doufám, že se nám poslední bloky ledu podaří přemístit do stínu během čtyřiceti kilosekund.“</p>
<p>Nau se podíval na Anne Reynoltovou.</p>
<p>„To je rozumný odhad, komandante. Všechny ostatní problémy už jsou vyřešeny.“</p>
<p>„V tom případě máme čas na to důležité, na problémy lidí. Pane Vinhu, během dneška učiníme několik prohlášení. Chci, abyste je správně pochopil. Jak vám, tak Qiwi Lin Lisoletové vyjádříme své díky za pomoc při odhalování zbytku spiknutí.“</p>
<p>„Ale –“</p>
<p>„Ano, já vím, že se to tak úplně nezakládá na pravdě. Ale Qiwi neměla se spiknutím nic společného a přitom nám značně pomohla.“ Nau se na okamžik odmlčel. „To ubohé děvče to úplně zlomilo. Je plné vzteku. V jejím zájmu a v zájmu celé této společnosti chci, abyste tuto hru hrál s námi. Potřebuji zdůraznit, že je ještě spousta Qeng Ho, kteří to mají v hlavě v pořádku a kteří se mnou hodlají spolupracovat.“</p>
<p>Odmlčel se. „A teď to nejdůležitější. Slyšel jste, co jsem říkal o tom, jak se máte učit od Emergentů?“</p>
<p>„O… Soustředění?“ O tom, co doopravdy provedli Trixii.</p>
<p>Za Nauem se mihl Ritseru Brughelovi znovu po tváři sadistický úšklebek.</p>
<p>„O to tu jde v první řadě,“ řekl Nau. „Možná jsme o tom měli mluvit na rovinu hned od začátku, jenže tehdy nebyla fáze výcviku ještě u konce. Za daných okolností nás může Soustředění zachránit před smrtí. Ezře, chci, aby vás vzala Anne do Hammerfestu a tam vám to všechno vysvětlila. Budete první. Chci, abyste to pochopil, abyste se s tím smířil. Až se vám to podaří, chci, abyste vysvětlil Soustředění i vašim lidem, a udělal to tak, aby to dokázali přijmout a aby to, co z našich výprav zbylo, přežilo.“</p>
<p>A tak se teď měl Vinh dozvědět tajemství, které se tolik snažil odhalit, tajemství, které ho pronásledovalo celé megasekundy ve snech. Plul ústřední chodbou za Reynoltovou k taxíkům. Bojoval o každý metr. Soustředění. Nevyléčitelná infekce. Mozková sněť. Doposud existovaly jen děsivé zkazky, děsivé představy a on se teď měl dozvědět pravdu.</p>
<p>Reynoltová ho vybídla, ať nastoupí do taxíku. „Posaďte se támhle, Vinhu.“ Byl to sice paradox, ale s Anne Reynoltovou se bavil raději než s ostatními. Své opovržení nijak neskrývala a chybělo jí i sadistické vítězoslavné vystupování Ritsera Brughela.</p>
<p>Taxík se zavřel a odrazil od lodi. Temp Qeng Ho byl stále ještě připoutaný k masivu. Slunce žhnulo tak silně, že temp ještě nebylo možné odpoutat. Tmavorudá obloha znovu pohasla na černou, ale mezi hvězdami se táhly ocasy komet – kusy ledu, které se v současné době vznášely několik kilometrů daleko. Někde tam venku byli i Wen a Xin.</p>
<p>Hammerfest byl od tempu necelých pět set metrů, což bylo po povrchu kousek, kdyby se tudy Reynoltová chtěla vydat. Namísto toho pohodlně pluli vesmírem. Kdyby člověk neviděl, co všechno se dělo před Vznícením, snad by ani nepoznal, jaké katastrofy se zde odehrály. Obrovské meteority se už dávno zastavily. Uvolněný led a sníh byl znovu přemístěn do stínu, napřed větší kusy a potom stále menší a menší a menší, až vznikla jakási pyramida. Jediný rozdíl byl ten, že zde nyní bylo méně ledu a ještě mnohem méně atmosněhu. Odvrácená strana masivu teď byla osvětlená jako jasným měsícem – světlem odraženým od Arachny. Taxík proplul padesát metrů nad týmy přemísťujícími elektrické trysky. Když ji viděl naposledy, byla Qiwi Lisoletová tam dole a celou operaci víceméně řídila.</p>
<p>Reynoltová se připoutala naproti němu. „Všichni úspěšně Soustředění jsou v Hammerfestu. Můžete si promluvit, skoro s kýmkoliv budete chtít.“</p>
<p>Hammerfest vypadal jako elegantní sídliště. Odtud Emergenti všechno řídili. To Ezra alespoň trochu uklidňovalo. Říkal si, že tam s Trixií a s ostatními budou zacházet slušně. Třeba je tam drželi jako rukojmí v dějinách Qeng Ho, jako Stovku na Far Pyorya. Žádný Obchodník, který měl všech pět pohromadě, by si však nepostavil sídliště na těžebním masivu. Taxík plul nad krásnými věžemi, které připomínaly zámek vzpínající se z křišťálově průzračné plochy. Zanedlouho se měl dozvědět, co se v tom zámku ukrývá… Konečně jeho pozornost upoutala slova Reynoltové. „Úspěšně Soustředění?“</p>
<p>Reynoltová pokrčila rameny. „Soustředění je mozková sněť, kterou dokážeme ovládat. Při prvních konverzích jsme přišli o třicet procent; v dalších letech ještě můžeme přijít o víc. Ty, co na tom byli nejhůř, jsme přemístili na <emphasis>Vzdálený poklad</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>„Ale co –“</p>
<p>„Mlčte a nechte mě to dopovědět.“ Zahleděla se kamsi Vinhovi za rameno a několik vteřin mlčela. „Vzpomínáte si, jak vám při tom přepadení začalo být najednou špatně? Pochopil jste, že to byla námi vyvinutá choroba; její inkubační doba byla pro naše záměry velice důležitá. Nevíte ovšem, že bojové využití této choroby je až druhořadé.“ Mozková sněť byla virového původu. Její původní přírodní forma vyhladila v rodné soustavě Emergentů celé miliony, zdecimovala celou jejich civilizaci… a připravila scénu pro další éru vývoje. Původní kmeny tohoto viru totiž měly něco nového: byly to pravé pokladnice neurotoxinů.</p>
<p>„Během staletí, která po období Moru následovala, Emergenti účinky mozkové sněti zmírnili a přizpůsobili ji tak, aby sloužila civilizaci. Její současná forma se sama nedostane přes krevní mozkovou bariéru a rozšíří se do mozku téměř bez jeho většího poškození, přičemž napadne zhruba devadesát procent gangliových buněk. A my teď můžeme ovládat uvolňování neuroaktivních látek.“</p>
<p>Taxík zpomalil a natočil se přesně k přechodové komoře Hammerfestu. Arachna proplula oblohou jako jakýsi „měsíc“ v úplňku o šíři zhruba půl stupně. Bíle zářila a její bouřlivé znovuzrození halila mračna.</p>
<p>Ezr si jí skoro ani nevšímal. Jeho myšlenky se hnaly za tím, co se ukrývalo za suchým žargonem Anne Reynoltové: ochočený virus Emergentů, který napřed pronikne do mozku a pak se tam po desítkách milionů množí a zaplavuje celý mozek jedem. Vzpomínal si na smrtící tlak v hlavě, když jejich modul stoupal od Arachny. To ta choroba bušila na bránu jeho mysli. Ezr Vinh a všichni ostatní v tempu Qeng Ho tento útok odrazili – nebo možná měli mozek pořád ještě napadený, ale virus se nijak neprojevoval. Trixie Bonsolová a všichni se značkou „Soustředění“ vedle jména však podstoupili nějakou zvláštní léčbu. Namísto léčení lidé od Reynoltové napadeným chorobu v mozku pěstovali jako plíseň na ovoci. Být tak v taxíku jenom náznak gravitace, Ezr by se pozvracel. „Ale <emphasis>proč?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>Reynoltová si ho nevšímala. Otevřela dveře přechodové komory a vedla ho do Hammerfestu. Když znovu promluvila, bylo v jejím hlase cosi, co nemělo daleko k nadšení. „Soustředění zušlechťuje. To je to tajemství úspěchu Emergentů, a přitom je to mnohem rafinovanější, než si dovedete představit. Neznamená to jenom, že jsme stvořili psychoaktivního mikroba. Tohle je mikrob, jehož růst můžeme v mozku korigovat na milimetr přesně – a když už tam jednou je, tak u něj můžeme jako u celku se stejnou přesností regulovat jeho činnost.“</p>
<p>Vinh měl ve tváři tak prázdný výraz, že si toho všimla i Reynoltová. „Copak vy to pořád ještě nechápete? Dokážeme vylepšit soustředění vědomí: můžeme vzít lidi a udělat z nich analytické stroje.“ Dala si záležet na tom, jak to vyslovila. Na planetách Emergentů proces Soustředění provázela posledních několik let školení specialistů a povyšování absolventů škol na geniální jedince. U Trixie a ostatních musel být tento proces mnohem rychlejší. Reynoltová a její technici si s virem spoustu dní hráli a tvořili genetickou informaci, která by přesně spouštěla vylučování chemických látek provázejících myšlení – a to všechno řídily emergentské lékařské počítače na základě diagnóz běžného mozku…</p>
<p>„A nyní výcvik skončil. Ti, kdo přežili, jsou připraveni pustit se do svých výzkumů jak ještě nikdy předtím.“</p>
<p>Reynoltová ho vedla místnostmi s přepychovým nábytkem a s koberci na podlaze. Postupovali neustále se zužujícími chodbami, až se nakonec ocitli v šachtách, které měly na šířku necelý metr. Byla to architektura, jakou už viděl v dějepisných dokumentech… na obrázcích ze samotného jádra městské tyranie. Nakonec se zastavili před obyčejnými dveřmi. Stejně jako na ostatních bylo i na nich číslo a odbornost. Na těchto stálo: F042 VÝZKUMNÁ LINGVISTIKA.</p>
<p>Reynoltová chvilku mlčela. „Ještě poslední věc. Komandant Nau je toho názoru, že to, co tady uvidíte, by vás mohlo rozrušit. Já vím, že jsou cizinci při prvním setkání se Soustředěním schopni prakticky čehokoliv.“ Naklonila hlavu na stranu, jako by zvažovala, nakolik je Ezr Vinh rozumná bytost. „Takže. Komandant mne požádal, abych vám jednu věc zdůraznila: Soustředění se dá normálně vrátit zase zpátky, alespoň tedy z velké části.“ Pokrčila rameny, jako kdyby odříkávala naučenou frázi.</p>
<p>„Otevřete ty dveře,“ zaskřípal Ezrův hlas.</p>
<p>Místnost to byla malá, spoře osvícená asi deseti aktivními okny. Světlo vytvářelo svatozář kolem hlavy osoby uvnitř: krátké vlasy, štíhlé tělo v jednoduché pracovní uniformě.</p>
<p>„Trixie?“ řekl Ezr tiše. Natáhl ruku a sáhl jí na rameno. Neotočila hlavu. Vinh zděšeně polkl a přitáhl se k ní, aby se jí podíval do tváře. „Trixie?“</p>
<p>Na okamžik to vypadalo, že se mu dívá přímo do očí. Potom se mu vykroutila a snažila se dohlédnout přes něho na okna. „Zacláníš. Nevidím!“ Hlas měla nervózní a vkrádala se jí do něj panika.</p>
<p>Ezr vtáhl hlavu mezi ramena a otočil se, aby se podíval, co je na oknech tak důležitého. Stěny kolem Trixie byly posety strukturami a slovotvornými diagramy. Jedna souvislá sekce vypadala na možné výklady slov. Byly tam výrazy v neštině a útržky nevyslovitelné hatmatilky. Slo o typické prostředí jazykové analýzy, i když s více okny, než kolik by jich využil normální člověk. Trixie přeskakovala pohledem sem a tam a prsty poklepávala na jednotlivé varianty. Sem tam zadrmolila nějaký příkaz. Na tváři se jí zračil výraz maximálního soustředění. Tento výraz pro něj nebyl neznámý a sám o sobě ani nebudil hrůzu; už ho předtím viděl, když byla zcela pohroužena do nějakého jazykového problému.</p>
<p>Jakmile jí přestal bránit ve výhledu, okamžitě ho přestala vnímat. Byla ještě… soustředěnější… než ji kdy předtím viděl.</p>
<p>A Ezr Vinh začal chápat.</p>
<p>Několik sekund ji pozoroval, sledoval, jak se schémata v oknech rozrůstají, jak do nich Trixie zasahuje a jak se jednotlivé struktury mění. Nakonec se zeptal tichým, téměř nezúčastněným hlasem: „Tak jak ti to jde, Trixie?“</p>
<p>„Fajn.“ Její odpověď přišla okamžitě a zněla přesně jako od staré Trixie zabrané do nějakého problému. „Ty knížky z tý knihovny Pavouků jsou úplně skvělý. Už zvládám jejich grafematiku. Něco takovýho ještě nikdo ani neviděl, ani nedělal. Pavouci nevidí tak, jak vidíme my; taky mají úplně jiný skládání obrazu. Nebýt těch knížek o fyzice, tak bych neměla o těch oddělenejch grafémech ani potuchy.“ Její hlas zněl nepřítomně, trochu vzrušeně. Když mluvila, ani se na něj nepodívala a prsty pořád ťukala na okna. Teď, když už si jeho oči zvykly na slabé osvětlení, začínal rozeznávat nepatrné, děsivé drobnosti. Pracovní oděv, který měla na sobě, byl nový, ale vpředu na něm byly skvrny jakoby od jakési tmavé, husté tekutiny. Její vlasy, i když je měla ostříhané nakrátko, vypadaly zacuchané a umaštěné. Cosi – jídlo? hlen? – jí viselo těsně nad rty.</p>
<p><emphasis>Může se vůbec mýt? </emphasis>Vinh se ohlédl dolů ke dveřím. Místnost nebyla pro všechny tři dost velká, takže Reynoltové vězela uvnitř jen hlava a ramena. Bez problémů se držela ve dveřích lokty. Se zájmem se dívala nahoru na Ezra a Trixii. „Doktorka Bonsolová si vede velice dobře, dokonce ještě lépe než naši lingvisté, a ti jsou Soustředění už od vysoké školy. Její zásluhou budeme znát psanou formu jazyka Pavouků ještě předtím, než se Pavouci vůbec probudí.“</p>
<p>Ezr Trixii znovu sáhl na rameno. Znovu ucukla. Nebylo to hněvivé ani polekané gesto; spíše to vypadalo, jako by odháněla dotěrnou mouchu. „Pamatuješ si na mě, Trixie?“ Žádná odpověď, ale on věděl určitě, že si na něj pamatuje – jen to pro ni nebylo natolik důležité, aby to musela nějak komentovat. Byla z ní zakletá princezna a probudit ji mohly jen zlé čarodějnice. K tomu zakletí ovšem vůbec nemuselo dojít, pokud by tehdy dal za pravdu Sumu Dotranovi. „Mě to strašně mrzí, Trixie.“</p>
<p>Reynoltová řekla: „To by pro tuto návštěvu stačilo, pane vedoucí flotily.“ Gestem ho vybídla, ať místnůstku opustí.</p>
<p>Vinh sklouzl ke dveřím. Trixie ani nezvedla oči ze své práce. Předtím ho něco na jejím zápalu přitahovalo. Byla to Trilanďanka, tedy jedna z mála těch, kteří necestovali s výpravou Qeng Ho s blízkými přáteli, nebo dokonce s úzkým kruhem rodiny. Trixie snila o tom, že se naučí něco skutečně neznámého, že se naučí věci, které lidé nikdy nepoznali. Držela se tohoto svého snu ještě urputněji než ti nejtroufalejší Qeng Ho. A teď to, pro co se obětovala, měla… a kromě toho už nic.</p>
<p>Mezi dveřmi se Vinh zarazil a podíval se přes místnost zezadu na Trixiinu hlavu. „A jsi šťastná?“ řekl tiše, aniž by vůbec čekal odpověď.</p>
<p>Neotočila se, ale ťukání prstů ustalo. Poté, co na ni jeho tvář ani dotek ani v nejmenším nezapůsobily, ji zadržela <emphasis>slova </emphasis>hloupé otázky. Kdesi v té milované hlavě se tato otázka prodrala vrstvami Soustředění a ona se nad ní krátce zamyslela. „Jo, strašně moc.“ A zvuk jejího ťukání se ozval znovu.</p>
<p>Z cesty zpátky do tempu si Vinh nepamatoval vůbec nic a z toho, co se dělo pak, jenom zmatené útržky. V přistávací zóně potkal Bennyho Wena.</p>
<p>Benny si chtěl popovídat. „Byli jsme tady dřív, než jsem myslel. Neumíš si ani představit, jak úžasní ti Xinovi piloti jsou.“ Ztlumil hlas. „Jedna z nich byla Ai Sun. Však víš, ta z <emphasis>Neviditelný ruky. </emphasis>Byla na navigačním. <emphasis>Jedna z našich, Ezře. </emphasis>Ale jako by byla uvnitř mrtvá, přesně jako ti ostatní piloti a emergentští programátoři. Xin říkal, že prej je Soustředěná. A říkal, že nám to vysvětlíš. Ezře, víš, že je můj táta v Hammerfestu. Co –“</p>
<p>Víc už si Ezr nepamatoval. Možná že na Bennyho něco zakřičel, možná se kolem něj jenom prodral dál. <emphasis>Vysvětlete Soustředění i vašim lidem a udělejte to tak, aby to dokázali přijmout a aby to, co z našich výprav zbylo, přežilo.</emphasis></p>
<p>Když se mu vrátilo rozumné uvažování…</p>
<p>Vinh byl sám v centrálním parku tempu a vůbec si nepamatoval, jak se tam dostal. Park se prostíral kolem něj a koruny plné listí se k němu skláněly z pěti stran. Existovalo jedno staré rčení: ‚Bez baktérky nemůžou být v sídlišti lidé a bez parku ti lidé přijdou o svou duši’. Dokonce i na lodích mezi hvězdami byly bonsaje. Ve větších tempech, v sídlištích starých přes tisíc let, jaká byla na Canbeře a na Namqemu, zabíral park největší část, celé kilometry přírody. Ovšem i za tím nejmenším parkem byla celá tisíciletí vynalézavosti Qeng Ho. Tento park budil dojem hlubokého lesa, kde hned za těmi nejbližšími stromy čekala nejrůznější zvěř. Udržet život v rovnováze v takto malém parku byl pravděpodobně v celém tempu ten nejnáročnější projekt.</p>
<p>Park se koupal v houstnoucím soumraku, který byl nejtemnější směrem k obytné zóně. Po Vinhově pravé ruce zářily za stromy poslední zbytky rádoby nebeské modři. Vinh se natáhl a sešplhal na zem. Nebylo to nijak daleko; park měl všeho všudy na šířku dvanáct metrů. Vinh se chytil hlubokého mechu vedle jednoho stromu a zaposlouchal se do zvuků ochlazujícího se večerního lesa. Na obloze se mihl netopýr a kdesi si zvučně prozpěvovalo hnízdo motýlů. Ten netopýr tam pravděpodobně ve skutečnosti vůbec nebyl. Po tak malém parku nemohlo pobíhat nebo poletovat něco živého, ale motýli zřejmě byli opravdoví.</p>
<p>Na několik blažených okamžiků všechny myšlenky odpluly pryč…</p>
<p>…a vrátily se s noži čerstvě přebroušenými. Jimmy byl mrtvý. A taky Tsufe a Pham Patil. Když umírali, zabili několik set dalších, včetně těch, kteří by věděli, co dělat dál. <emphasis>Jenom já jsem pořád ještě naživu.</emphasis></p>
<p>Ještě před půl dnem by ho zjištění, co se vlastně stalo s Trixii, rozzuřilo k nepříčetnosti. Teď však v něm vztek udusila hanba. Ezr Vinh měl přeci také svůj podíl na tom, že na <emphasis>Vzdáleném pokladu </emphasis>přišlo o život tolik lidí. A kdyby se Jimmymu ještě trochu víc „zadařilo“, zahynuli by i všichni v Hammerfestu. Hloupost a podpora hloupých lidí a násilí – byla to stejně špatná věc jako zákeřně na někoho zaútočit? <emphasis>Ne, ne, ne! </emphasis>A přeci nakonec Jimmy zabil velkou část těch, kteří předchozí útok přežili. <emphasis>A já se musím polepšit. Teď musím vysvětlit Soustředění svým lidem a udělat to tak, aby to dokázali přijmout a aby</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>to, co z našich výprav zbylo, přežilo.</emphasis></p>
<p>Ezr zajíkavě vzlykl. Měl přesvědčit ostatní, aby přijali něco, čemu by nejraději zabránil i za cenu vlastního života. Za celá studia, za celých devatenáct let jeho života ho nikdy nenapadlo, že by mohlo existovat něco tak těžkého.</p>
<p>Nedaleko se mihlo světlo. Větve se rozhrnuly. Někdo vešel do parku a teď bloudil kolem mýtiny, která se nacházela v jeho středu. Potom světlo krátce bliklo Vinhovi do obličeje a zhaslo.</p>
<p>„Aha. Já jsem si říkal, že budeš na zemi.“ Byl to Pham Trinli. Stařík se chytil nízko rostoucí větve a usadil se v mechu kousek od Vinha. „Hlavu vzhůru, chlapče. Diem měl srdce na pravým místě. Já jsem mu pomohl, jak to jenom šlo, ale byl to holt lehkomyslnej zbrklík – vzpomínáš si, jak mluvil? Mě teda nikdy nenapadlo, že by to byl takovej blázen, a teď přišlo tolik lidí o život. No co, nějakej ten průser se občas holt stane.“</p>
<p>Vinh se obrátil směrem, odkud se ozývala slova; z tváře jeho společníka byla v šeru vidět jen šedivá skvrna. Vinh chvíli váhal, zda se na něj nemá vrhnout. Jak by se mu ulevilo, kdyby Trinlimu ten jeho ksicht rozmašíroval na kaši. Namísto toho se stáhl ještě o něco víc do tmy a snažil se dýchat klidně. „Jo. To se holt stane.“ <emphasis>A možná se taky nějakej průser stane tobě. </emphasis>Nau měl v tomhle parku stoprocentně štěnice.</p>
<p>„Odvaha. To rád vidím.“ Vinh ve tmě neviděl, zda se Trinli usmívá nebo zda byla jeho poklona míněna vážně. Stařec se k němu přisunul o něco blíž a začal šeptat. „Však si to tak neber. Občas se prostě musí jít s davem, aby člověk s někým vycházel. A podle mě s tím chlápkem, s Nauem, budu moct manipulovat. Třeba ten proslov, jak měl – všiml sis toho? Kvůli Jimmymu přišlo o život tolik lidí a Nau nám ještě <emphasis>vyšel vstříc. </emphasis>Dám krk na to, že to obšlehl z něčeho v našich dějinách.“</p>
<p>Takže klauni jsou i v pekle. Pham Trinli, letitý pedant, podle kterého k rafinovanému spiknutí patřilo špitání v parku. Trinli byl naprosto mimo. Ba co hůř, tolik věcí viděl úplně <emphasis>obráceně</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>Několik sekund seděli téměř v naprosté tmě a Pham Trinli naštěstí mlčel. Jeho zabedněnost byla jako valník kamení, který někdo vysypal do jezírka Vinhova zoufalství. Všechno jenom rozvířila. Ty absurdní představy mu však poskytly něco, o čem by, kromě úvah o sobě, mohl přemýšlet. Nau a ta jeho řeč… <emphasis>ze by jim vyšel vstříc? </emphasis>Svým způsobem ano. Naua se to bolestivě dotklo. Ovšem bolestivě se to dotklo každého. Jedinou možností, jak z toho všeho ven, byla spolupráce. Znovu se zamyslel nad tím, co Nau říkal. <emphasis>Hm. </emphasis>Některé věty si skutečně vypůjčil z proslovu, který měl Pham Nuwen na Brisgo Gap. Brisgo Gap byl zářivý milník v historii Qeng Ho, kde Obchodníci zachránili vzkvétající civilizaci a několik miliard životů. Pokud se dá něco tak obrovského vztáhnout k jedinému bodu v čase a prostoru, potom se moderní Qeng Ho zrodili na Brisgo Gap. Podobnost se současnou situací však byla prakticky nulová… až na to, že i tam tehdy spolupracovali všichni ze všech koutů vesmíru tváří v tvář strašlivé zradě.</p>
<p>Proslov Phama Nuwena byl v průběhu posledních dvou tisíc let vysílán po celém Lidském vesmíru bezpočtukrát. Nebylo nic překvapujícího, že ho Tomas Nau znal. Takže občas propašoval nějakou větu, snažil se najít společné rysy… až na to, že si Tomas Nau vykládal „spolupráci“ tak, že se má Ezr smířit se Soustředěním a s tím, co se stalo Trixii Bonsolové. Vinh cítil, že určitá část jeho mozku podobnost cítila a že jí byla pohnutá. Střízlivý pohled na tyto ukradené myšlenky však už celou situaci měnil. Bylo to tak pohotové a končilo to tím, že se Ezr Vinh musel se… Soustředěním smířit.</p>
<p>Poslední dny na něj těžce doléhaly pocity hanby a viny. Teď se nad tím vším Ezr zamyslel. Jimmy Diem nikdy nepatřil mezi jeho <emphasis>přátele. </emphasis>Byl o několik let starší, a když se potkali, byl už jeho velitelem, jeho přímým nadřízeným. Ezr si ho snažil vybavit, podívat se na něj zvenčí. Ezr Vinh sice nebyl žádná výhra v loterii, ale vyrůstal nedaleko špiček Rodiny Vinh.23. Mezi jeho tetami a strýčky byli ti nejúspěšnější Obchodníci tohoto konce Lidského vesmíru. Ezr je poslouchal a hrál si s nimi už od útlého dětství… a těm Jimmy Diem jednoduše nesahal ani po kotníky. Uměl sice zabrat, ale neměl takovou představivost. Cíle měl Jimmy vcelku skrovné, což bylo dobře, protože ať se dřel sebevíc, tak-tak že zvládl jednu pracovní četu. <emphasis>Hm. Takhle jsem nad ním</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ještě nikdy nepřemýšlel. </emphasis>To bylo smutné překvapení, které dělalo z Jimmyho, z toho fanatického velitele, někoho, kdo mohl být jeho přítelem.</p>
<p>A stejně znenadání si Ezr uvědomil, s jakou nechutí musel Jimmy Tomasu Nauovi vyhrožovat. Na takové věci mu chyběl smysl pro intrikaření a nakonec se prostě přepočítal. Vždyť si ten chlapík jenom chtěl vzít Tsufe Do a dostat se na nějakou středně vysokou pozici. <emphasis>Vždyť to nedává smysl. </emphasis>Na Vinha zničehonic dolehla okolní tma a zvuky motýlů přespávajících v korunách stromů. Přes košili a kalhoty mu prosakovalo z mechu vlhko. Snažil se vzpomenout si, co přesně slyšel z reproduktorů v sále. Hlas patřil Jimmymu, o tom nebylo pochyb. Přízvuk zněl přesně jako neština rodiny Diemů. Ale tón hlasu, slova, která volil, byla tak sebevědomá, tak arogantní, tak… skoro veselá. Takové nadšení by Jimmy Diem nikdy předstírat nedokázal. A nikdy by takové nadšení necítil.</p>
<p>Tím pádem přicházel v úvahu jeden jediný závěr: Napodobit Jimmyho hlas a přízvuk by sice byl obtížný úkol, ale nějak se jim to podařilo. Co dál v tom případě byla lež? <emphasis>Jimmy nikoho nezabil. </emphasis>Velitelé Qeng Ho byli zavražděni ještě předtím, než Jimmy a Tsufe Do a Pham Patil vůbec vstoupili na palubu <emphasis>Vzdáleného pokladu. </emphasis>Tomas Nau spáchal po všech těch vraždách ještě další, aby získal morální podporu. <emphasis>Vysvětlete Soustředění i vašim lidem,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>a udělejte to tak, aby to dokázali přijmout a aby to, co z našich výprav zbylo, přežilo.</emphasis></p>
<p>Vinh hleděl vzhůru na poslední zbytky světla na obloze. Mezi větvemi probleskovaly sem a tam hvězdy falešného nebe, které bylo na světelné roky daleko. Zaslechl, jak se Pham Trinli pohnul. Neobratně poplácal Ezra po rameni a jeho vyzáblá postava se zvedla ze země. „Fajn, takže už tady neskuhráš. Já jsem si říkal, že potřebuješ akorát trochu povzbudit. Jen si pamatuj, že občas musíš s davem, abys vycházel. Nau je v podstatě měkota; však my už ho zvládnem.“</p>
<p>Ezr se třásl a do hrdla se mu dral vztek. Potlačil rozhořčený chrapot, vyloudil místo něj vzlyk a z rozzuřeného třasu udělal třas vyčerpání. „A – ano. Musíme jít s davem.“</p>
<p>„Pašák.“ Trinli ho znovu poplácal po rameni a pak se otočil, aby mezi vršky stromů našel cestu zpátky. Ezr si vzpomněl, jak Trinliho popisoval po Vznícení Ritser Brughel. Stařec byl vůči morálním intrikám Tomase Naua imunní. Na tom ale tolik zase nezáleželo, protože byl Trinli navíc ještě zbabělec, který nebyl upřímný ani sám k sobě. <emphasis>Musíš jít s davem, abys vycházel.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jeden Jimmy Diem stál za milion Trinliů.</emphasis></p>
<p>Tomas Nau je ovládal velice chytře. Trixii a stovky ostatních připravil o svobodnou mysl. Všechny ty, kteří by se mu mohli nějak vzepřít, povraždil. A tyto vraždy ještě využil k tomu, aby ze zbytku lidí udělal své nadšené stoupence.</p>
<p>Ezr hleděl na falešné hvězdy ve větvích stromů, které se klikatily oblohou jako spáry dravců. Třeba by bylo možné dotlačit někoho tak daleko, tak ho zlomit, že z něj přestane být pouhý nástroj. Vinh se rozhlížel po temných spárech všude kolem a myšlenky mu bloudily různými směry. Jedna část jeho vědomí jen pasivně přihlížela a divila se, že Ezr Vinh takový rozpad vlastní osobnosti vůbec dovolil. Další se stáhla do sebe a utápěla se ve smutku; Sum Dotran už se nikdy nevrátí, ani S. J. Park, a zrušení Trixiina Soustředění bude určitě lež. Ale byl tu ještě třetí proud myšlenek, chladný, zkoumavý a vražedný:</p>
<p>Jak pro Qeng Ho, tak pro Emergenty bude Vyhnanství trvat několik desetiletí. Velká část této doby proběhne sice v hibernaci… ale i tak je ještě čekala pěkná řádka let. A Tomas Nau potřeboval všechny, kteří přežili. Pro tuto chvíli byli Qeng Ho poražení, zneuctění a – jak si musí myslet Tomas Nau – oklamaní. Ten s chladnou hlavou v Ezrově nitru, ten, který byl schopen zabíjet, se díval na nadcházející budoucnost s pochmurnými úmysly. Tohle nebyl život, o kterém Ezr Vinh snil. Nebude mít žádné přátele, na které by se mohl bezpečně spolehnout. Všude kolem něj budou jen nepřátelé a hlupáci. Díval se, jak Trinliho baterka mizí u vchodu do parku. Hlupáků typu Phama Trinliho bude možné využít. Pokud by se do toho neměl zaplést žádný schopný Qeng Ho, bylo možné Trinliho obětovat. Tomas Nau mu určil roli na celý život a jeho odměnou nemusí být nic jiného než pomsta. (Nebo možná ještě nějaká šance, snažil se prosadit původní hlas, možná nějaká šance, že Reynoltová o Trixii a o možnosti zvrátit Soustředění nelhala.)</p>
<p>Ten s chladnou hlavou se naposledy dlouze podíval na roky trpělivé práce, které ho čekaly… a prozatím se uklidil do ústraní. Určitě všechno sledovaly kamery. Radši nevypadat moc klidně po tom všem, co se stalo. Vinh se schoulil do klubíčka a poddal se tomu ve svém nitru, který dokázal brečet.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>ČÁST DRUHÁ</strong></p><empty-line /><p><strong>Čtrnáct</strong></p>
<p>S úslovím „nové slunce, nový svět“ by snad polemizovali jen ti, kteří chtěli každého chytat za slovo. Byla pravda, že jádro planety příchod Nového slunce nijak nezměnil a tvary kontinentů byly víceméně stejné. Ale žhavá smršť prvního roku sluneční záře smete suché zbytky veškerého předchozího života, který na povrchu vládl. Lesy a džungle, prérie a bažiny, všechno musí začít znovu od začátku. Z pavoucích staveb na povrchu přečkají jen kamenné budovy v chráněných údolích.</p>
<p>Život se ze spor rozšíří rychle, roznášen bouřemi stále znovu a znovu. V prvních letech sice mohou zvířata vystrčit čenichy ze svých hlubin a pokusit se využít výhody časně zabraného území, ovšem je to záležitost, při které jde o krk. „Zrození nového světa“ je tak bouřlivé, že ho ani tato metafora nevystihuje zcela přesně.</p>
<p>Přesto však se někdy v průběhu třetího nebo čtvrtého roku bouřky a vichřice přece jen odmlčí. Laviny a sloupy horkých par začnou být spíše výjimkou a rostliny dokáží přežít z jednoho roku na druhý. V zimním období jsou i chvíle, kdy se člověk může rozhlédnout po krajině kolem sebe a představit si, jak bude tato sluneční fáze překypovat životem.</p>
<p>Chlouba Dohody už byla opět dokončená a byla to honosnější autostráda než kdykoliv předtím. Victory Smithová si to ve sportovním autě hnala po rovinkách rychlostí přes šedesát mil v hodině a na třicet zpomalovala jen tehdy, když vjeli do serpentiny. O Hrunknera Unnerbyho se na zadním sedátku s každým dalším srázem pokoušel infarkt. Držel se svého místa všema nohama i rukama. Dal by krk na to, že nebýt tohoto křečovitého sevření, byla by ho poslední zatáčka, kterou právě projeli, vyhodila z auta ven.</p>
<p>„Určitě mě k tomu nechcete pustit, paní?“ zeptal se.</p>
<p>Smithová se zasmála. „A já že bych si sedla tam, co sedíte vy? Ani nápad. Vím, jaká to je hrůza, ještě to sledovat zezadu.“</p>
<p>Sherkaner Underhill vystrčil hlavu z bočního okénka. „Ehm, já jsem si ještě nikdy neuvědomil, jak je ta jízda pro spolujezdce vzrušující.“</p>
<p>„No dobře, už jsem to pochopila.“ Smithová zpomalila, takže najednou jela opatrněji, než by jel kdokoliv z nich. Silnice byla ve vynikajícím stavu. Přeháňky zahnal horký nárazový vítr, který betonový povrch vysušil a pročistil. Další polízanice je však čekala zhruba za hodinu. Horská silnice, po níž jeli, se táhla těsně pod rychle ubíhajícími mračny, na jihu se černal déšť. Právě se jim naskýtal nejširší rozhled, jaký jim mohla Chlouba Dohody po celé své délce nabídnout. Les byl starý jen dva roky a na kuželovitých kmíncích, obrněných silnou kůrou, vyráželo drobounké listí. Většina stromků nebyla vysoká ani yard, ale sem tam se našel stromek nebo keř dosahující šest nebo i deset stop. Zelená krajina se táhla na míle daleko a jen občas ji narušila hnědá místa po sesuvech nebo vodní tříšť vodopádů. V této fázi slunce byl Západní les jako dokonalý Boží trávník, a kdo jel po Chloubě, viděl moře skoro odevšad.</p>
<p>Hrunkner trochu povolil stisk, kterým se držel na sedátku. Viděl, že se o jednu zatáčku za nimi vynořila osobní stráž Smithové. Po většinu cesty se jich eskorta držela bez problémů. Bouřka a déšť totiž Victory nutily jet velice pomalu. Nyní se jich však drželi jen s vypětím všech sil a Hrunkner by se ani nedivil, kdyby byli po právu navztekaní. Bohužel jedinou osobou, ke které si mohli jít stěžovat, byl jejich velící důstojník, a tím byla právě Victory Smithová. Smithová na sobě měla uniformu majora hlavního štábu Dohody. Zase tak velká mystifikace to nebyla, vzhledem k tomu, že se tajná služba schovávala pod hlavní štáb pokaždé, když se to hodilo. Major však Smithová nebyla. Unnerby byl sice pryč z armády už čtyři roky, ale pořád ještě měl své staré hospodské známé… a taky věděl, kdo a jak nakonec vyhrál Velkou válku: pokud by Victory Smithová nebyla novým velitelem tajné služby, byl by Unnerby velice překvapen.</p>
<p>Překvapovaly ho však jiné věci – alespoň tedy do té doby, než se nad tím vším pořádně zamyslel. Přede dvěma dny mu Smithová zavolala a pozvala ho zpátky do armády. Dnes, když se u něho zastavila v jeho obchodě v Princetonu, nějakou diskrétní osobní stráž do jisté míry čekal, ovšem Sherkanera Underhilla rozhodně ne. O něco méně ho překvapila radost, jakou cítil, když oba dva zase viděl. Hrunkner Unnerby se žádné slávy za svůj podíl na zkrácení Velké války nedočkal; ještě přinejmenším deset let nebylo možné záznamy o jejich výletu do Tmy odtajnit. Jeho podíl na odměně za onu misi však činil dvacetinásobek jeho celoživotních úspor. Konečně záminka k tomu, aby skončil s armádou a využil své vědecké znalosti nějakým užitečným způsobem.</p>
<p>V průběhu prvních let po příchodu Nového slunce čekalo všechny mimořádné úsilí, a to v podmínkách, které mohly být stejně nebezpečné jako v bitvě. V některých případech k bitvám i došlo. Dokonce i v moderní civilizaci byla tato fáze obdobím, kdy byla proradnost – od krádeží přes nezákonné osídlování až po vraždění – na denním pořádku. Hrunkner Unnerby si vedl velice dobře, takže bylo možná největším překvapením to, jak snadno ho Victory Smithová přesvědčila, aby podepsal třicetidenní nástup do armády. „Přesně na tak dlouho, abyste zjistil, co nás čeká, a rozmyslel si, jestli byste se chtěl vrátit na delší dobu.“</p>
<p>To všechno vysvětlovalo tento výlet na Zemské velitelství. Zatím to byla pěkná dovolená a setkání se starými přáteli (nestává se zase tak často, aby seržantovi dělal řidiče málem generál). Sherkaner Underhill byl pořád ten samý vyšinutý génius jako předtím, i když díky nervovému poškození, k němuž přišel v té jejich improvizované hlubině, vypadal starší než ve skutečnosti. Smithová byla otevřenější a veselejší, než jak si ji pamatoval. Patnáct mil za Princetonem, když za sebou nechali provizorní baráky a přijížděli k úpatí Západních hor, mu ti dva odhalili své tajemství.</p>
<p>„Co že jste?“ zeptal se Unnerby poté, co málem sletěl ze sedátka. Všude kolem nich bubnoval teplý déšť; třeba se přeslechl.</p>
<p>„Slyšel jste mě dobře, Hrunknere. Generál a já jsme manželé.“ Underhill se zubil jako idiot.</p>
<p>Victory Smithová pozvedla ruku. „Oprava. Neříkej mi generál.“</p>
<p>Unnerbymu se většinou dařilo maskovat úžas o něco lépe než nyní; dokonce i Underhill viděl, že ho to zaskočilo, a začal se šklebit ještě víc. „Určitě jste si všiml, že mezi námi dvěma před Tmou něco bylo.“</p>
<p>„No…“ <emphasis>Jasně, </emphasis>i když z toho nemohlo nic být, když měl Sherkaner před sebou ten riskantní výlet do Tmy. Proto bylo Hrunknerovi těch dvou vždycky líto.</p>
<p>Ve skutečnosti však dohromady tvořili vynikající tým. Sherkaner Underhill měl úžasnější nápady než tucet seržantových známých dohromady; většinou však jeho nápady byly velice nepraktické, alespoň tedy z pohledu toho, co by se dalo uskutečnit během jednoho života. Na druhé straně Victory Smithová měla smysl pro to, co by mohlo fungovat, a co ne. Kdyby se u něj nezastavila zrovna v tu pravou chvíli onoho dávného odpoledne, byl by Unnerby nebohého Underhilla dokopal až do Princetonu – a jeho šílený plán, jak vyhrát Velkou válku, by byl ztracen. Takže – ano. Až na to načasování ho to nijak nepřekvapilo. A pokud teď byla Victory Smithová ředitelkou tajné služby Dohody, měla se celá země nač těšit. Do úst se mu vedrala nepříjemná myšlenka a pak jako by z něj vyletěla sama od sebe: „Ale děti? Teď samozřejmě ne, že?“</p>
<p>„Jo, jo. Generál Smithová je těhotná. Ani ne za půl roku budu mít na zádech dvě vajíčka.“</p>
<p>Hrunkner si uvědomil, že si v rozpacích ocucává špičky jídelních rukou. Zabrblal cosi nesrozumitelného. Asi půl minuty jeli v tichosti a po čelních sklech šuměl déšť. <emphasis>Jak mohli tohle svým vlastním dětem udělat?</emphasis></p>
<p>Konečně řekla Smithová tiše: „Něco se vám na tom nezdá, Hrunknere?“</p>
<p>Unnerby by se nejradši znovu pustil do svých rukou. Victory Smithovou znal ode dne, kdy přišla na Zemské velitelství jako podporučík, slečna s neznámým jménem a s mládím, které se nedalo zamaskovat. V armádě bylo k vidění téměř cokoliv a všichni se taky hned dovtípili. Podporučík byla nová po všech stránkách; narodila se mimo fázi. Přesto se jí však nějak podařilo získat takové vzdělání, že se dostala do školy pro důstojníky. Říkalo se, že Victory Smithová je nemanželské dítě nějakého bohatého zvrhlíka z Východního pobřeží, kterého rodina nakonec zapřela, a stejně tak i jeho dceru, která vůbec neměla být na světě. Unnerby si pamatoval tyto fámy a ještě některé další, které ji pronásledovaly všude, kam se prvního čtvrt roku vrtla. Ve skutečnosti však Victory přesně podle jeho prvotní předtuchy, že to dotáhne daleko, tomuto odsuzování čelila a svou inteligencí a odvahou se hanbě pramenící z nevhodné doby jejího příchodu na svět, směle postavila.</p>
<p>Konečně se zmohl na slova: „Ehm. Ano, paní. Já vím. Já jsem tím nemyslel nic špatného. Byl jsem jen vychován podle určitých názorů,“ <emphasis>na to, jak by</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>měli slušní lidi žít. </emphasis>Slušní lidé počali své děti v letech Vyhasínání a přivedli je na svět s Novým sluncem.</p>
<p>Smithová na to neřekla nic, ale Underhill ho poplácal po zádech. „To je v pořádku, seržante. Měl jste vidět, jak na to reagoval můj bratranec. Ale počkejte; čekají nás velké změny. Až budeme mít chvíli čas, tak vám vysvětlím, proč už jsou staré zásady k ničemu.“ A to bylo na Sherkanera Underhillovi to, čím znepokojoval všechny okolo – s největší pravděpodobností byl skutečně schopen jejich chování odůvodnit – a přitom nijak nebrat na vědomí pobouření, které to probouzelo v ostatních…</p>
<p>Trapný okamžik však už byl pryč. Pokud se ti dva smíří s jeho upjatým smýšlením, bude se ze všech sil snažit jejich… prapodivné chování ignorovat. Nebesa věděla, že musel za války překousnout horší věci. Mimoto se také zdálo, že Victory Smithová patřila mezi ty, kteří si vytvářejí svoje vlastní společenská pravidla – a jakmile je už jednou vytvořila, byla tato pravidla stejně pevná jako ta, s nimiž se setkal kdokoliv z Unnerbyů.</p>
<p>A co se týkalo Underhilla… ten už byl v myšlenkách někde úplně jinde. Díky nervóznímu třesu sice vypadal staře, ale byl pořád stejně bystrý – nebo ztřeštěný – jako předtím. Pořád přeskakoval od jednoho nápadu k druhému a ani na chvíli si neodpočal, jak by to udělal každý normální člověk.</p>
<p>Déšť ustal a vítr byl najednou teplý a suchý. Zatímco vjížděli do kopců, bleskl Unnerby pohledem na hodinky a začal počítat, s kolika pošetilostmi stihne Underhill přijít během několika následujících minut. (1) Underhill ukázal na houževnatý vyrůstající les a začal rozvíjet teorie o tom, jak by Pavouci asi vypadali, kdyby vyrůstali po každé Tmě ze spor, namísto toho, aby vylezli dospělí s dětmi. (2) Objevila se nad nimi průrva v příkrovu mračen, naštěstí několik mil bokem od jejich cesty. Několik minut se do nich opíralo odrážené sluneční světlo a mračna zářila tak jasně, že museli auto z té strany zastínit. Někde nad nimi se slunce opíralo do svahů hor. A Sherkanera Underhilla napadlo, že by někdo mohl postavit „farmy na teplo“, které by využívaly teplotních rozdílů k výrobě elektrické energie pro města pod horami. (3) Přes cestu přecupitalo cosi zeleného a málem to skončilo pod koly. Toho se Sherkaner ihned chopil také a prohodil cosi o evoluci a o automobilu. (A Victory poznamenala, že by taková evoluce mohla fungovat oběma směry.) (4) Ovšem Underhilla napadl mnohem bezpečnější a rychlejší způsob přepravy než auty, nebo dokonce letadly. „Deset minut z Princetonu na Zemské velitelství, dvacet minut přes celý kontinent. Podívejte se, vykopaly by se takové tunely, aby to trvalo co nejkratší dobu, vysál by se z nich vzduch a zbytek už by zvládla gravitace.“ Podle Unnerbyho hodinek následovala pětivteřinová odmlka. Potom: „Aha, byl by tady vlastně jeden problém. Nejkratší cesta z Princetonu na Zemský velitelství by musela bejt celkem hluboko… asi tak šest set mil. To bych asi nepřesvědčil ani generála, aby to zaplatila.“</p>
<p>„No, tos uhádl!“ A už byli ti dva pohrouženi do debaty o méně optimálních tunelech a o tom, jaké by tato doprava měla nevýhody oproti cestování vzduchem. Nakonec se ukázalo, že celý ten nápad s hloubkovými tunely je pěkná hloupost.</p>
<p>Za chvíli je už Unnerby nestačil sledovat. Sherkanera totiž velice zajímaly Unnerbyho stavitelské práce. Byl to dobrý posluchač a svými dotazy přiváděl Unnerbyho na nápady, na které by sám nikdy nepřišel. Některé mu mohly vynést i nějaké peníze. Spoustu peněz. Hm.</p>
<p>Smithové to neušlo: „Hele, ale já potřebuju, aby byl tenhle seržant chudák, který potřebuje pořádný prémie za to, že půjde k armádě. Tak mi ho tady přestaň rozptylovat!“</p>
<p>„Promiň, miláčku.“ Ovšem nevypadalo to, že by se Underhill chtěl omlouvat. „Už je to pěkně dávno, Hrunknere. Škoda, že jsme se za ty poslední roky neviděli častěji. Vzpomínáte, tehdy, na ty moje, ehm –“</p>
<p>„Scestné bláboly?“</p>
<p>„No, přesně na to!“</p>
<p>„Pamatuju si, jak jste, ještě než jsme zalezli do té tieferské zvířecí hlubiny, blábolil něco o tom, že to je poslední Tma, kterou civilizace prospí. A vedl jste svou i potom v nemocnici. Měl byste začít psát sci-fi, Sherkanere.“</p>
<p>Underhill mávl lehkovážně rukou, jako by přijímal kompliment. „No, o tom už vlastně někdo psal. Ale vážně, Hrunku, tohle je první období, kdy to můžeme dokázat.“</p>
<p>Hrunkner pokrčil rameny. Sám se přeci procházel ve Tmě; ještě pořád se mu z toho občas zvedal žaludek. „Určitě bude ještě spousta výprav do Tmy, a ty budou větší a s lepším vybavením, než jsme měli my. Je to zajímavý nápad a já nepochybuju o tom, že gen – že major Smithová má taky spoustu plánů. Dokážu si dokonce uprostřed Tmy představit důležité bitvy.“</p>
<p>„Tohle je nový věk, Hrunku, podívejte se, co všechno okolo nás dělá věda.“</p>
<p>Projeli poslední zatáčku suché silnice a vtrhli do stěny teplého deště, což byla ona bouřka, kterou předtím viděli ze severu. Smithová byla připravená, a když se ocitli uprostřed bouřky, měli už všechna okna vytažená skoro až nahoru a auto jelo rychlostí pouhých dvacet mil za hodinu. Přesto však byly podmínky k jízdě najednou úděsné: okna se zamlžovala tak rychle, že na ně ventilátory ani nestačily, a pršelo tolik, že okraje vozovky téměř nebyly vidět ani s tmavočervenými reflektory do deště. Za pootevřenými okny se řinul teplý déšť. Za nimi žhnuly ve tmě dva páry tmavočervených světel, to jak je ochranka Smithové doháněla.</p>
<p>Unnerbymu dalo práci odtrhnout pozornost od bouřky venku a vzpomenout si, co na to říkal Underhill. „Já o tom ‚věku vědy’ vím, Sherku. V tom jsem měl na tom stavitelství výhodu. Ještě před posledním Vyhasínáním jsme měli rádio, letadla, telefony a zvukový nahrávky. A od Novýho slunce šel vývoj pořád dál. To vaše auto je taky pořádnej pokrok oproti tomu Relmeitchovi, co jste měl před Tmou – a to bylo na svou dobu pěkně drahý auto.“ A jednou chtěl Unnerby zjistit, jak ho vůbec dokázal Sherkaner se studentským stipendiem získat. „Tohle je rozhodně ta nejúžasnější éra, ve kterou jsem mohl doufat. Letadla za chvilku překonají rychlost zvuku. Koruna staví národní systém dálnic. V tom nemáte prsty vy, že ne, majore?“</p>
<p>Victory se usmála. „To vůbec není potřeba. V tom má prsty spousta lidí ze štábu. A ty dálnice by se stejně postavily i bez pomoci vlády. Ale takhle to budeme mít pěkně pod palcem my.“</p>
<p>„Takže. Děje se toho hodně. Za třicet let – než přijde další Tma – mě vůbec nepřekvapí, pokud bude letecká doprava po celým světě, obrazový telefony, možná dokonce i rakety, co by obíhaly kolem planety, jako obíhá planeta kolem slunce. Pokud se nějak dokážeme vyhnout válce, bude to ta nejlepší věc, co mě v životě potkala. Ale ta vaše teorie, že může celá civilizace přečkat Tmu – to se na mě nezlobte, ale myslím, že v tomhle jste se kapánek přepočítal. To abysme si stvořili vlastní slunce. Umíte si představit, co by k tomu bylo potřeba energie? Já si vzpomínám, co nás stálo jenom udržet za války v provozu naše kopáče, když začala Tma. Ty operace nás stály víc paliva než zbytek války dohromady.“</p>
<p>Ha! Konečně jednou neměl Sherkaner Underhill přichystanou pohotovou odpověď. Potom si však Unnerby uvědomil, že Sherk čeká, až něco řekne generál. Po chvíli pozvedla Victory Smithová ruku. „Až doteď bylo všechno velice neformální, seržante. Vím, že jste zjistil věci, které by se mohly hodit nepříteli – a evidentně jste už uhádl mou současnou funkci.“</p>
<p>„Ano. A gratuluji, paní. Hned po Strutu Greenvalovi jste na tuto funkci ta nejlepší.“</p>
<p>„Co… děkuju, Hrunknere. Ale jde spíš o to, že Sherkanerovo povídání nás zavedlo k jádru problému, kvůli kterému jsem vás požádala o třicetidenní nástup. To, co tady teď uslyšíte, jsou přísně tajné strategické informace.“</p>
<p>„Ano, paní.“ Nečekal, že na něj s instruktáží mise vyrukuje takhle. Venku se bouře rozburácela ještě o něco silněji. Dokonce i po rovince se Smithová ploužila rychlostí necelých dvacet mil v hodině. V prvních letech Nového slunce bylo nebezpečně jasno, i když bylo pod mrakem, ale tahle bouřka byla tak silná, že se úplně setmělo. Do auta se opíral vítr a snažil se ho odtlačit ze silnice dolů. Uvnitř bylo jako v sauně.</p>
<p>Smithová pokynula Sherkanerovi, ať mluví dál. Underhill se opřel do svého sedadla a pozvedl hlas, aby byl v sílící bouřce slyšet. „Jak to tak vypadá, tolik jsem se zase ‚nepřepočítal’. Po válce jsem nabídl ty svoje nápady několika Victoriným kolegům. Málem jí to zarazilo postup. Tihle chlapíci si to všechno umí spočítat skoro stejně dobře jako vy. Ale teď už je všechno jinak.“</p>
<p>„Omyl,“ řekla Smithová. „Všechno teprve <emphasis>může </emphasis>být jinak.“ Vítr je stočil směrem k prudkému srázu, který Unnerby málem ani neviděl. Smithová podřadila a vrátila se s autem zpátky doprostřed silnice.</p>
<p>„To je totiž tak,“ pokračoval Underhill, jako by se nic nestalo, „zdroje energie, které by mohly civilizaci udržet přes celou Tmu, skutečně existují. Sám jste říkal, že bysme si museli stvořit vlastní slunce. V tom jste se skoro trefil, i když nikdo neví, jak vlastně slunce funguje. Ale existují už teoretické i praktické důkazy energie atomu.“</p>
<p>Ještě před pár minutami by se Unnerby zasmál. Dokonce ani teď se mu zcela nepodařilo zabránit tomu, aby se mu do hlasu nevloudilo pobavení. „Radioaktivita? To nás budete zahřívat tunami rafinovaného rádia?“ Třeba ta supertajná informace bylo to, že celé velitelství Koruny čte <emphasis>Zázraky vědy.</emphasis></p>
<p>Jeho nedůvěřivost se však Underhilla jako obvykle ani nedotkla. „Existuje několik možností. Pokud se k nim přidá i trocha fantazie, jsem přesvědčen o tom, že mi dá do příštího Vyhasínání většina lidí za pravdu.“</p>
<p>A generál Smithová řekla: „Jen abyste tomu rozuměl, seržante. Já o tom přesvědčená nejsem. Ale je to něco, co si nemůžeme dovolit přehlédnout.</p>
<p>I kdyby to nakonec nevyšlo, <emphasis>nezdar </emphasis>by mohla být zbraň, která by zahubila tisíckrát víc životů než cokoliv ve Velké válce.“</p>
<p>„Víc životů než jedovatý plyn v hlubině?“ Najednou se ani bouřka za okny nezdála být tak ponurá jako to, co říkala Victory Smithová.</p>
<p>Všiml si, že se na okamžik soustředila jenom na něj. „Ano, seržante, bylo by to ještě horší. Dokázalo by to zničit naše největší města během několika hodin.“</p>
<p>Underhill na svém sedátku skoro nadskočil. „To nejhorší! To nejhorší! Vy snad v armádě na nic jinýho už ani nemyslíte. Koukněte, Unnerby. Když na tom teď budeme těch třicet let dělat, tak budeme mít zdroje energie, který by mohly udržet v provozu podzemní města – žádný hlubiny, ale fungující města – přes celou Tmu. Můžeme silnice chránit před ledem a atmosněhem – a v prostřední fázi Tmy tak vydrží. Doprava po povrchu bude mnohem jednodušší, než jaká je po většinu Záře.“ Mávl rukou směrem k šumícímu dešti za okny sportovního auta.</p>
<p>„Jo, a letadla to budou mít taky o hodně jednodušší,“ <emphasis>když bude všechen</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vzduch ležet zmrzlej na zemi. </emphasis>Unnerbyho sarkasmus však vyzněl chabě i jemu samotnému. <emphasis>Ano, pokud bychom měli dost energie, tak bychom to možná dokázali.</emphasis></p>
<p>Unnerbyho změna ve smýšlení musela být vidět; Underhill se usmál. „Tak to vidíte! Za padesát let se podíváme na to, jaké to bylo dneska, a budeme se divit, že nás to nenapadlo dřív. Tma je ve skutečnosti mnohem příznivější než většina ostatních období.“</p>
<p>„Jo.“ Unnerby se otřásl. Pro někoho by to mohla být svatokrádež, ale – „Jo, bylo by to něco úžasnýho. Ale stejně jste mě nepřesvědčil, že to bude možný.“</p>
<p>„Jestli to možné je, tak to bude pěkná fuška,“ řekla Smithová. „Do další Tmy máme asi třicet let. Máme pár fyziků, kteří si myslí, že by – teoreticky – atomová energie mohla fungovat. Ale Bože pod námi, vždyť do 58//10 nikdo nevěděl ani o atomech! Zatáhla jsem do toho vrchní velitelství; šlo do toho tolik peněz, že jestli to nevyjde, tak jsem určitě bez práce. Ale – nezlob se na mě, Sherkanere – radši doufám, že to vůbec fungovat nebude.“</p>
<p><emphasis>Zvláštní, že by v tomhle najednou zastávala tradiční názory.</emphasis></p>
<p>Sherkaner: „Bude to, jako kdybysme objevili novou planetu!“</p>
<p>„Ne! Bude to, jako kdybychom znovu osídlili tuhle. Sherku, co takhle probrat, co by se stalo v nejlepším případě – to, co podle tebe my v armádě nikdy nebereme v potaz. Takže řekněme, že ti vědci na to všechno přijdou. Řekněme, že tak za deset let nebo kolem 60//20 začneme stavět atomové elektrárny pro ta tvoje hypotetická ‚města ve Tmě’. I kdyby zatím zbytek světa tu atomovou energii neobjevil, tak se stejně taková stavba už v tajnosti udržet nedá. Takže i když nebude žádný jiný důvod k válce, začne se zbrojit. A to bude ještě mnohem horší než cokoliv ve Velké válce.“</p>
<p>Unnerby: „Ehm. Ano. Kdo první obsadí Tmu, tomu bude patřit svět.“</p>
<p>„Ano,“ řekla Smithová. „Nejsem si jistá, jestli můžu věřit Koruně, že by v takové situaci respektovala vlastnické poměry. Zato vím určitě, že by se celá planeta probudila buď zotročená, nebo by už byla dávno po smrti, pokud by Tmu ovládl někdo jako Rodní.“</p>
<p>Právě kvůli této nezadržitelné lavině hrůz Unnerby odešel z armády. „Doufám, že to nebude znít neloajálně, ale už vás napadlo ten nápad zavrhnout?“ Ironicky mávl na Underhilla. „Můžete přece vymyslet něco jinýho, ne?“</p>
<p>„Vy už se na to neumíte podívat z vojenského hlediska, co? Ale odpověď zní: Ano, vzala jsem v úvahu, že bych tenhle výzkum zastavila. A možná – pokud tady Sherkaner udrží jazyk za zuby – že by to stačilo. Jestli se do toho nikdo nepustí hned na začátku, tak v tomhle období ještě nikdo pokořit Tmu nedokáže. A třeba to všechno půjde udělat až za několik generací – jak si totiž myslí někteří ti fyzici.“</p>
<p>„No, tak já ti něco řeknu,“ řekl Underhill, „na tomhle budou vědci dělat hodně brzo. I když s tím nebudeme dělat vůbec nic, bude atomová energie za takových patnáct, dvacet let pěkně populární. Jenže to už bude na elektrárny a na uzavřený města pozdě. Už bude pozdě na pokoření Tmy. To už bude atomová energie dobrá akorát tak na ty zbraně. Vy jste mluvil o rádiu, Hrunknere. Tak si představte, co by něco takovýho natropilo, kdyby se to využilo jako bojovej plyn. A to je jenom to první, co každýho napadne. V podstatě bude civilizace v ohrožení, ať uděláme, co uděláme. Když se o to aspoň pokusíme, čeká nás nádherná odměna – civilizace přímo ve Tmě.“</p>
<p>Smithová mu dala za pravdu nepříliš nadšeným mávnutím ruky; Unnerbyho se zmocnil pocit, že je svědkem mnohokrát opakované diskuse. Victory Smithová se dostala do Underhillových plánů – a prodala je velitelství. Nadcházejících třicet let bude ještě zajímavějších, než si Hrunkner Unnerby původně myslel.</p>
<p>Do vesnice v horách se dostali na sklonku dne, neboť za poslední tři hodiny cesty urazili díky bouřce jen dvacet mil. Počasí se vyjasnilo teprve pár mil před městečkem.</p>
<p>Pět let po příchodu Nového slunce už byla vesnice U hlubiny víceméně postavená znovu. Kamenné základy přežily úvodní žár i ničivé přívaly vody. Stejně jako tomu bylo po každé Tmě po tolik předchozích generací, postavili i tentokrát vesničané z prvních stromů přízemí svých domů, obchody a základní školy. Možná někdy do roku 60//10 už budou mít lepší dřevo a postaví druhé patro a – v kostele – možná i třetí. Teď bylo zatím ještě všechno nízké a zelené a krátká, kuželovitá polena dodávala vnějším stěnám šupinovitý vzhled.</p>
<p>Underhill trval na tom, ať nezastavují u petrolejové pumpy na hlavní cestě. „Vím o jedné lepší,“ řekl a naváděl Smithovou po staré cestě dál.</p>
<p>Stáhli okna dolů. Déšť už ustal. Opíral se do nich suchý, téměř chladivý větřík. V příkrovu mračen se objevila trhlina a na pár minut se na mracích objevil odlesk slunečního světla. Nebyla to však ona výheň jako předtím. Slunce muselo být těsně před západem. Chuchvalce mračen byly zbarvené do zářivé červené a oranžové a za tím vším byla modř a ultrafialová barva jasného nebe. Ulice a budovy zalévala pronikavá záře. Bůh je surrealista.</p>
<p>A skutečně, na konci štěrkové cesty byla jakási nízká stodola a osamělá petrolejová pumpa. „Tohle je ta ‚lepší’, Sherku?“ zeptal se Unnerby.</p>
<p>„No… rozhodně je mnohem zajímavější,“ otevřel Sherkaner dveře a seskočil ze sedátka. „Tak se podíváme, jestli se na mě ještě pamatuje.“ Začal chodit sem a tam kolem auta, aby zahnal křeč. Po dlouhé jízdě byl jeho třas ještě markantnější než obvykle.</p>
<p>Smithová a Unnerby vystoupili a za chvíli vyšel ze stodoly majitel, podsaditý chlapík s brašnou na nářadí. Za ním šly dvě děti.</p>
<p>„Plnou, starý brachu?“ zeptal se.</p>
<p>Underhill se na něj usmál a ani se neobtěžoval opravit mylný odhad svého věku. „No jasně.“ Šel za ním ke stojanu. Obloha byla ještě jasnější než předtím, plná modři a červánků zapadajícího slunce. „Pamatujete se na mě, ne? Jednou jsem sem přijel v červeným Relmeitchi, těsně před Tmou. Byl jste tehdy ještě kovář.“</p>
<p>Chlapík se zarazil a dlouze se na Underhilla zahleděl. Jeho dvouleté děti přešlapovaly za ním a pokukovaly po zvláštním návštěvníkovi.</p>
<p>„Je to zajímavý, jak se všechno mění, co?“</p>
<p>Majitel neměl sice tušení, o čem to Underhill mluví, ale za chvíli už spolu oba dva klábosili jako staří známí. Ano, majitel měl skutečně v lásce auta, kterým zjevně patřila budoucnost, a ke kovařině už se vracet nehodlal. Sherkaner mu složil poklonu kvůli jakési práci, kterou pro něj kdysi dávno bývalý kovář udělal, a říkal, že je škoda, že je teď pumpa na hlavní silnici. Určitě se tam prý neopravovala auta tak dobře jako zde a dohnal bývalého kováře i k tomu, aby se zamyslel nad tím, jak se nahoře v Princetonu ulice hemží reklamami. Na volném prostranství zabrzdila ochranka Smithové a majitel si toho málem ani nevšiml. Bylo zvláštní, jak si dokázal Underhill padnout do noty téměř s kýmkoliv, když své mánie podle potřeby situace zkrotil.</p>
<p>Smithová zatím na druhé straně vozovky probírala něco s kapitánem, který velel její osobní stráži. Když Sherk zaplatil za petrolej, vrátila se zpátky. „Do háje. Podle Zemského velitelství sem má dorazit kolem půlnoci ještě horší bouřka. Poprvé si vezmu svoje vlastní auto a hned je boží dopuštění.“ Hlas Smithové zněl rozčileně, což znamenalo, že se zlobí sama na sebe. Nastoupili do auta. Dvakrát zatlačila zapalování. Potřetí. Motor naskočil. „No, tak přespíme někde tady.“ Chvíli jen tak seděla, skoro jako kdyby se nemohla rozhodnout. Nebo možná sledovala oblohu na jihu. „Vím, kde je tady na západ od města jeden pozemek Koruny.“</p>
<p>Smithová zvolna jela po štěrkových cestách a pak po blátivých stezkách. Unnerby už by si skoro myslel, že zabloudila, ale ona ani jednou nezaváhala ani se nevrátila. Za nimi jely automobily ochranky, nenápadné asi jako přehlídka ospřic.</p>
<p>Polní cesta vyústila na ostroh, který čněl nad oceánem. Na třech stranách spadaly dolů strmé útesy. Jednoho dne zde opět bude vysoký les, ale prozatím nemohly holé srázy zakrýt ani miliony mladých, silnou kůrou obrněných výhonků.</p>
<p>Smithová se na konci cesty zastavila a opřela se do svého sedátka. „Pardon. Já jsem… někde špatně zahnula.“ Zamávala na první vůz své eskorty, který zastavoval za ní.</p>
<p>Unnerby se díval na oceán a na oblohu nad ním. Někdy to vůbec nevadí, když se zahne špatně. „Však se nic nestalo. Bože, to je nádhera, ten výhled.“ Průrvy v mračnech byly jako hluboké kaňony. Světlo, které z nich zářilo, mělo různé odstíny červené – to se odráželo od mraků zapadající slunce. Kapky na listech kolem nich se třpytily jako miliony rubínů. Unnerby se vysoukal ze zadní části auta a poodešel podrostem o kousek dál k ostrohu. Pod nohama mu čvachtal tlustý a promáčený lesní koberec. Sherkaner se za chvíli vydal za ním.</p>
<p>Vítr vanoucí od moře byl vlhký a chladivý. Člověk ani nemusel být z meteorologického oddělení, aby poznal, že se blíží bouřka. Unnerby se podíval nad moře. Stáli necelé tři míle od vln, což byla asi nejmenší možná vzdálenost, při které jim v této fázi ze slunce nehrozilo nějaké nebezpečí. Odsud byly vidět víry a bylo slyšet skřípění. V příboji se tyčily tři uvězněné ledovce. K obzoru se však táhly stovky dalších. Byla to věčná bitva, kterou sváděly požáry Nového slunce s ledem. Zvítězit nemohla ani jedna strana. Poslední kusy ker se měly vynořit a roztát až za dvacet let. Tou dobou už bude slunce zase vyhasínat. Zdálo se, že tento pohled uchvátil i Sherkanera.</p>
<p>Victory Smithová vylezla z auta, ale místo toho, aby šla za nimi, se vracela k jižnímu okraji ostrohu. <emphasis>Chudák generál</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> Pořád se ne a ne rozhodnout, jestli je na tomhle výletě obchodně nebo jestli si to má radši trochu užít. </emphasis>Unnerby byl rád, že na Zemské velitelství nedojedou na jeden zátah.</p>
<p>Šli zpátky ke Smithové. Na této straně útesu se ostroh svažoval do malého údolíčka. Na vyvýšenině za ním byla jakási budova, snad nějaká hospůdka. Smithová stála v místech, kde došlo k sesuvu půdy, a proto tam svah nebyl tak děsivě strmý. Kdysi možná cesta pokračovala dál údolím a potom druhou stranou vzhůru.</p>
<p>Sherkaner stanul vedle své ženy a objal ji levýma rukama kolem ramen; po chvíli položila dvě své paže přes jeho, ale neřekla ani slovo. Unnerby přešel k okraji a vystrčil hlavu přes převis. Byly tam pozůstatky cesty vedoucí až dolů. Bouřky a záplavy útesy přetvořily. Samotné údolí však bylo nedotčené a čisté. „He he. Kdepak, paní, tam dolů se nemáme šanci dostat. Ta cesta je dočista pryč.“</p>
<p>Victory Smithová chvíli mlčela. „Ano. Dočista pryč. Ještě že tak…“</p>
<p>Sherk řekl: „Ještě bysme to mohli projít nahoru na tu druhou stranu pěšky.“ Ukázal rukou na hospůdku na kopci za údolím. „Mohli bysme se podívat, jestli paní Encl–“</p>
<p>Victory ho objala a zatřásla s ním. „Ne. Stejně bychom se tam vešli tak maximálně tři. Utáboříme se někde s mojí ochrankou.“</p>
<p>Sherk se po chvíli zasmál. „Jsem pro. Aspoň uvidíme, jak bivakujou moderní motoristi.“ Vydali se za Smithovou na cestu. Když došli k vozidlům, byl už Sherkaner zase ve svém živlu a plánoval konstrukci jakýchsi lehkých stanů, které by vydržely i bouře Příchodu slunce.</p>
<p><strong>Patnáct</strong></p>
<p>Tomas Nau stál u okna své ložnice a díval se ven. Jeho pokoje byly ve skutečnosti padesát metrů pod povrchem Diamantu jedna, ale výhled, který se mu naskýtal z okna, byl z nejvyšší věže Hammerfestu. Jeho sídliště se od Vznícení neustále zvětšovalo. Plochy vytesané v diamantu posloužily jako stěny a ti řemeslníci, kteří přežili, měli až do konce života vytvářet vlysy stejně složité, jako měl doma.</p>
<p>Prostranství kolem Hammerfestu bylo vyhlazené do roviny a vydlážděné kovem ze skladiště rud na Diamantu dva. Snažil se celý meteorit udržovat natočený tak, aby do slunečního svitu čněla pouze nejvyšší věž Hammerfestu. Poslední rok nebylo opatrnosti ani příliš zapotřebí, ale díky tomu, že zůstali ve stínu, se mohli za ledem krýt a občas jím něco stmelit. Arachna visela na obloze jako zářivý modrobílý kotouč široký půl stupně. Její jasná a příjemná záře zalévala okolí zámku. Všechno to bylo ve značném rozporu s peklem, které zde zavládlo prvních několik megasekund po Vznícení. Aby docílil současné kombinace výhledu, krásy a klidu, snažil se Nau pět let.</p>
<p>Pět let. A kolik let tady ještě budou trčet? Nejlepší odhad specialistů zněl třicet až čtyřicet let; tak dlouho, jak dlouho bude Pavoukům trvat, než vybudují průmyslový ekosystém. Bylo zajímavé, jak to vlastně všechno nakonec dopadlo. Skutečně to bylo Vyhnanství, i když zcela jiné, než jaké plánoval na Balacrei. Ta jejich původní mise byla trochu jiný, předem propočítaný riskantní podnik: pár set let mimo dosah čím dál nebezpečnějšího politikaření domácího režimu, příležitost rozmnožit své prostředky mimo dosah různých příživníků – a naprosto ojedinělá šance, že by mohli objevit nějaká tajemství nehumanoidní civilizace cestující mezi hvězdami. Ovšem to ještě nepočítal s tím, že Qeng Ho přiletí první.</p>
<p>Znalosti Qeng Ho tvořily základ emergentské civilizace na Balacrei. Tomas Nau studoval Qeng Ho celý svůj život, ale to, jak podivným způsobem se od nich Kšeftaři liší, zjistil, až když je poznal osobně. Ta jejich flotila byla tak hloupoučká a naivní. Nakazit je časovanou mozkovou snětí bylo nesmírně jednoduché a přichystat léčku nebylo o nic těžší. Jakmile však na Kšeftaře někdo zaútočil, bojovali jako ďáblové, prohnaní ďáblové se stovkou nečekaných věcí, které zřejmě měli připravené předem. O svou vlajkovou loď přišli v prvních sto sekundách bitvy – a přesto to z nich podle všeho udělalo jen ještě nebezpečnější zabijáky. Když Kšeftaře konečně srazila na kolena mozková sněť, byly už na obou stranách ohromné ztráty. A po bitvě Nau podcenil Kšeftaře podruhé. Mozková sněť dokázala Qeng Ho zabít, ale spoustu z nich nebylo možné ani Soustředit, ani jim vypláchnout mozek. Výslechy šly pěkně mizerně, i když nakonec z tohoto debaklu vytěžil způsob, jak všechny, kteří přežili, sjednotit.</p>
<p>Takže podkroví Hammerfestu a klinika Soustředění a přepychové vybavení – to všechno bylo z poškozených lodí. Tu a tam v troskách technika ještě fungovala. Všechno ostatní bude muset vzejít ze surovin obsažených v masivu – a z konečné civilizace Pavouků.</p>
<p>Třicet, čtyřicet let. To by mohli zvládnout. Hibernačních kójí pro ty, co to všechno přežili, by mělo být dost. Hlavní věcí teď bylo zkoumat Pavouky, učit se jejich jazyk a studovat jejich historii a kulturu. Na další desetiletí byly stanoveny rozpisy Hlídek, tedy několik megasekund ve službě a pak rok nebo dva v hibernaci. Někteří, jako překladatelé a vědci, si na Hlídce pobudou hodně dlouho. Ostatní – piloti a taktici – zpočátku téměř nebudou zapotřebí, ale konec mise pak prožijí téměř naplno. Nau to všechno vysvětlil na schůzích se svými vlastními lidmi a s Qeng Ho. A to, co sliboval, byla z velké části pravda. Qeng Ho byli na takové operace experti; s trochou štěstí by se průměrný člověk dostal z Vyhnanství s tím, že by přišel jen o deset až dvanáct let života. Přitom pořád ještě mohl Nau flotile Kšeftařů plundrovat knihovnu; zjistí všechno, co kdy zjistili Qeng Ho.</p>
<p>Nau se opřel rukou o tabuli okna. Byla stejně teplá jako krycí vrstva na stěnách. U Moru, tahle tapeta Qeng Ho je ale dobrá. Ani při pohledu z boku na ní nebylo vidět zkreslení. Tiše se uchechtl. Nakonec ještě bude Vyhnanství nejjednodušší pro Kšeftaře. <emphasis>Ti </emphasis>už totiž měli s rozvrhem služeb, který Nau navrhoval, své zkušenosti.</p>
<p>Ale on sám… Nau si dovolil okamžik sebelítosti. Na Hlídce musí zůstat někdo schopný a zodpovědný. Takový byl jen jeden člověk, a ten se jmenoval Tomas Nau. Ritser Brughel, kdyby zůstal bez dozoru, by bláhově zabíjel zdroje, kterých nebylo nazbyt – nebo by se snažil, seč by mohl, zabít samotného Naua. Anne Reynoltová by se sice dala pár let nechat bez dozoru, jenže pokud by se stalo něco mimořádného… Qeng Ho sice vypadali podrobeně a po všem tom vyslýchání si byl Nau víceméně jistý, že už před nimi nemají žádné tajemství. Ale pokud by začali znovu něco chystat, neměla by Reynoltová šanci.</p>
<p>Takže by Tomasu Nauovi mohlo být sto let, než by se dočkal nějakých výsledků. To byl podle balacreanských měřítek střední věk. Nau si povzdechl. No a co. Lékařství Qeng Ho bude stát za víc než za ten promarněný čas. A potom –</p>
<p>Místností otřáslo téměř neslyšitelné zadunění. Když se Nau dotkl stěny, ucítil v kostech brnění vibrací. To už byl třetí otřes za posledních 40 kilosekund.</p>
<p>Na druhé straně místnosti se v jejich posteli zavrtělo kšeftařské děvče. „Co se to –?“ Qiwi Lin Lisoletová se probrala ze spánku a náhlý pohyb ji vynesl z lůžka. Pracovala předtím skoro tři dny v kuse, když se snažila pro masiv znovu najít nějakou stabilní konfiguraci trysek. Teď bloudila pohledem po místnosti. Nejspíš ani nevěděla, co ji to vlastně vzbudilo. Utkvěla pohledem na Nauovi stojícím u okna a na tváři se jí rozhostil soucitný úsměv. „Copak je, Tomasi, zase nemůžeš spát, jak se o nás bojíš?“</p>
<p>Napřáhla k němu ruce, aby ji objal. Nau se rozpačitě usmál a přikývl. Však co, vždyť to, co říkala, byla víceméně i pravda. Proplul místností a zastavil se jednou rukou o stěnu za její hlavou. Sevřela ho v objetí a pomalu klesali do postele pod sebou. Sjel jí pažemi k pasu a Qiwi si ho k sobě pevně přitáhla nohama. „Vždyť děláš, co můžeš, Tomasi. Nesnaž se dělat ještě víc. Všechno bude v pořádku.“ Pohladila ho lehce po vlasech na zátylku a on cítil, jak se mu v náručí třese. To ona si dělala starosti, ona by se udřela k smrti, pokud by si jenom myslela, že to může nějak zvýšit jejich šanci na přežití. Několik dlouhých sekund se takto vznášeli, dokud je gravitace nestáhla do měkkého lůžka, na němž spávali.</p>
<p>Nau jí přejel rukama po bocích; cítil, jak ji obavy pomalu opouštějí. Spousta věcí se na téhle misi nepovedla, ale Qiwi Lin Lisoletová se dala považovat za drobné vítězství. Bylo to čtrnáctileté děvčátko – předčasně vyspělé, naivní a tvrdohlavé – když Nau pokořil flotilu Qeng Ho. Byla jaksepatří napadená mozkovou snětí. Mohl ji nechat Soustředit; chvíli přemýšlel i o tom, zda si z ní nemá udělat svou tělesnou hračku. <emphasis>Díky Moru, ze to neudělal.</emphasis></p>
<p>Prvních pár let strávilo děvče většinu času v tomhle pokoji a plakalo. Diemova „vražda“ její matky z ní udělala prvního zapáleného renegáta. Nau ji utěšoval celé megasekundy. Napřed si tak jen procvičoval své přesvědčovací schopnosti s postranní vyhlídkou na to, že mu budou ostatní Kšeftaři díky Qiwi víc věřit. Jak však plynul čas, zjistil Nau, že je toto děvče mnohem nebezpečnější a užitečnější, než si prve myslel. Qiwi při cestě z Trilandu prožila většinu dětství na Hlídce. Tento čas využívala skoro jako při Soustředění a učila se stavební technologie, umělé soustavy živé přírody a obchodnické praktiky. Bylo to až zarážející; z jakého důvodu se dostalo jedinému dítěti tak důkladné péče? Stejně jako tolik frakcí Qeng Ho měla i Rodina Lisoletových svá tajemství, svou vlastní vnitřní kulturu. V průběhu výslechu dostal z dívčiny matky pravdu. Lisoletové využívali času stráveného mezi hvězdami k tomu, aby vychovali své dívky, které měly zaujmout vládnoucí pozice v Rodině. Pokud by všechno šlo podle plánu Kiry Pen Lisoletové, byla by dívka připravená na svůj další výcvik ve zdejší soustavě a její činy by beze zbytku řídila oddanost k matce.</p>
<p>Jak se ukázalo, byla dívka díky této situaci pro záměry Tomase Naua jako stvořená. Byla mladá a nadaná a zoufale potřebovala někoho, na koho by mohla svou loajalitu zaměřit. Mohla pro něj pracovat Hlídku za Hlídkou, přesně jak musel pracovat on. Byla mu pro nadcházející chvíle dobrým společníkem – a navíc jeho plány neustále podrobovala nějakým zkouškám. Qiwi byla chytrá a v mnoha ohledech byla její osobnost stále ještě velice nezávislá. I nyní, když už byly důkazy toho, co se skutečně stalo s její matkou a s ostatními, odklizeny, se mohlo leccos zvrhnout. To, že využíval Qiwi, pro něj bylo jako adrenalinový sport, neustálá zkouška nervů. Ale aspoň už věděl, co by mu mohlo hrozit, a učinil patřičná opatření.</p>
<p>„Tomasi,“ otočila se přímo na něj. „Myslíš, že se mi někdy podaří ten masiv stabilizovat?“</p>
<p>Pravda, to byla přesně ta věc, která by jí měla teď ležet v hlavě. Ritser Brughel – v dřívějších dobách dokonce ani Tomas Nau – by nedokázal pochopit, že jí v takové situaci nemá ničím hrozit ani ji odmítat. „No jasně, však ty už na něco přijdeš. My už na něco přijdeme. Co takhle si vzít na pár dní volno? Tuhle Hlídku je vzhůru starej Trinli. Ať ten masiv chvilku vyrovnává zase on.“</p>
<p>Když se Qiwi zasmála, vypadala ještě mladší, než ve skutečnosti byla. „No jasně. Pham Trinli!“ To byl jediný Diemův spiklenec, kterým spíš opovrhovala místo toho, aby ho nenáviděla. „Pamatuješ, jak to vyrovnávání řídil posledně? Pořád se akorát vytahuje, ale přitom začal strašně opatrně. A než si toho vůbec stačil všimnout, sklouzával masiv z L1 o tři metry za sekundu. Takže to potom zase přehnal a –“ znovu se rozesmála. Tomuhle děvčeti byly k smíchu prapodivné věci. To byla jedna ze záhad, která mu stále ještě vrtala hlavou.</p>
<p>Lisoletová byla chvíli zticha, a když potom konečně promluvila, komandanta překvapila. „Jo… možná že máš pravdu. Pokud je to jenom na čtyři dny, tak můžu všechno zařídit tak, že toho ani Trinli nemůže moc pokazit. Vážně si potřebuju na chvilku odpočinout, pár věcí si promyslet. Třeba bysme nakonec přece jenom mohli ty kusy ledu k sobě svařit vodou… navíc je tuhle Hlídku vzhůru taťka. Chtěla bych s ním být trošku víc.“ Tázavě se na něj podívala, jako by ho prosila, jestli může služby na chvíli nechat.</p>
<p><emphasis>Hm. </emphasis>Občas se ta manipulace nevyvinula úplně tak, jak předpokládal. Byl by předtím vsadil tři zipheady, že na ten jeho návrh nepřistoupí. <emphasis>Pořád ještě</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bych jí to mohl rozmluvit. </emphasis>Mohl by přisvědčit přesně tak zdráhavě, aby se zastyděla. Ne. Teď to za to nestálo. <emphasis>A když už něco jednou nezakazuješ, tak ať</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jde to svolení pěkně od srdce. </emphasis>Přitáhl si ji pevně k sobě. „No jasně! Musíš se přece naučit taky odpočívat.“</p>
<p>Povzdechla si a nezbedně se usmála. „No jo, ale to už jsem se přece naučila.“ Sáhla kamsi dolů a nějakou dobu nemluvil ani jeden z nich. Qiwi Lisoletová byla sice pořád ještě nešikovná holčička, ale učila se. A Tomas Nau měl na její učení celé roky. Kira Pen Lisoletová tolik času neměla, a navíc to byla vzpurná dospělá žena. Nau si na ni vzpomněl a usmál se. Ano, ano. Matka i dcera, každá jinak, mu posloužily dobře.</p>
<p>Ali Lin se do rodiny Lisoletů nenarodil. Do rodiny ho přivedla až Kira Pen Lisoletová. Přes parky a živé organismy byl Ali génius, jeden z trilionů. A byl to otec Qiwi. Kira i Qiwi ho nesmírně milovaly, ačkoliv z něj nikdy nemohlo být to, čím Kira už byla a co se mělo jednoho dne stát i z Qiwi.</p>
<p>Ali Lin byl pro Emergenty důležitý, pravděpodobně stejně důležitý jako kdokoliv ze Soustředěných. Patřil mezi těch několik vyvolených, kteří měli laboratoř mimo podkroví Hammerfestu. Byl jedním z těch šťastlivců, na které v jednom kuse nedohlížela Reynoltová nebo někdo z nižších vedoucích.</p>
<p>Teď zrovna seděl s Qiwi v korunách stromů parku Qeng Ho a pozvolna, trpělivě si pohrával s hmyzem. Už tady byla 10 kilosekund a taťka ještě o něco déle. Svěřil jí nové varianty DNA pavouků uklizečů, které se snažil vyšlechtit. I teď to vypadalo, že má v její práci důvěru, protože ji kontroloval jen zhruba každou kilosekundu. Po zbytek času byl zabrán do zkoumání listů a do svého hloubání o tom, jak by mohl uskutečnit projekty, které mu dala Anne Reynoltová za úkol.</p>
<p>Qiwi se podívala dolů, na zem parku. Ty stromy byly rozkvetlé amandory, které lidé jako Ali Lin šlechtili několik tisíc let. Listy se neustále stáčely dolů tak, že „zespodu“ nebylo do koruny stromu téměř vidět. Dokonce i bez gravitace dodávala modrá obloha a sklon listí celému parku jistou orientaci. Největšími opravdovými zvířaty byli motýli a včely. Včely slyšela a občas je i zahlédla, jak probzučely kolem ní. Motýli byli všude. Mikrogravitační druhy se orientovaly podle umělého slunce, takže byl jejich let pro návštěvníka parku další psychologickou pomůckou při rozhodování, kde je nahoře a kde dole. V parku kromě nich nikdo jiný nebyl, protože byl oficiálně uzavřený z důvodu údržby. To byla tak trochu lež, ale Tomas Nau jí kvůli tomu nic neřekl. Park se totiž ve skutečnosti začal těšit až příliš velké oblibě. Emergenti do něj chodili přinejmenším stejně rádi jako Qeng Ho. Bylo tam tak rušno, že Qiwi už začínala zaznamenávat první příznaky selhávání celého systému; drobní pavoučci uklizeči už přestávali stačit.</p>
<p>Podívala se na duchem nepřítomnou tvář svého otce a usmála se. Svým způsobem to údržba byla. „Tady máš ty poslední varianty; jsou to ty, které jsi hledal, tati?“</p>
<p>„Hm?“ Taťka od své práce ani nevzhlédl. Potom jako by najednou uslyšel. „Vážně? No tak to ukaž, Qiwi.“</p>
<p>Strčila seznam před něj. „Vidíš? Tady a tady. Tohle je ten vzor, co jsme hledali. S tímhle se ta imaga změní přesně tak, jak jsi chtěl.“ Taťka chtěl dokonalejší metabolismus, ovšem aniž by přitom narušil populační vztahy. V tomto parku neměl hmyz bakteriální predátory; jejich boj o život se odehrával v genomech.</p>
<p>Ali jí vzal seznam z rukou. Plaše se usmál, skoro se na ni podíval, jako by ji vnímal. „Páni, ty jsi na to vážně kápla.“</p>
<p>Slyšet něco takového bylo pro Qiwi Lin Lisoletovou jako vrátit se na okamžik do minulosti. Věk od devíti do čtrnácti let pro ni byl věk učení. Neměla tehdy sice žádné kamarády, ale maminka měla pravdu: Qiwi urazila ve svém vývoji pořádný kus cesty, když se v nedozírné tmě naučila být sama. Pochopila systémy živé přírody, na které byl specialista její otec, pochopila astromechaniku, na jejímž základě mohly fungovat projekty její matky, a ze všeho nejvíc pochopila, jak nesmírně ráda by byla s ostatními, až se budou probouzet z hibernace. Oba dva její rodiče strávili několik let vzhůru, když měli službu s ní a s techniky Hlídky.</p>
<p>Teď byla mamka mrtvá a taťka Soustředěný, takže se zabýval jen jedinou věcí: biologickým řízením ekosystémů. Mohli však spolu v rámci tohoto Soustředění stále komunikovat. Během let, které uplynuly od přepadení, spolu strávili několik megasekund na společné Hlídce. Qiwi se od něj učila pořád dál. A občas, když byli pohrouženi hluboko do složitých vztahů stability druhů, to bylo jako v době, kdy byla ještě dítě a taťka se nechal svou vášní ke všemu živému tak pohltit, až jako by zapomněl, že je jeho dcera živý člověk, a oba byli vtaženi do zázraků úžasnějších než oni dva dohromady.</p>
<p>Qiwi si prohlížela varianty – ale hlavně se dívala na svého otce. Věděla, že už ten projekt pavouků uklizečů brzy dokončí, alespoň tedy jednu jeho část. Na základě dlouholetých zkušeností věděla, že potom bude následovat pár chvil, kdy s ním bude možné normálně komunikovat, zatímco bude jeho Soustředění pátrat po něčem dalším, na co by se mohlo upnout. Qiwi se sama pro sebe usmála. <emphasis>A já už jeden projekt mám. </emphasis>Bylo to skoro to, co po tátovi chtěli Reynoltová s Tomasem, takže snad jeho pozornost dokáže odklonit, pokud to ovšem správně podá.</p>
<p>Už je to tady. Ali Lin vydechl a spokojeně se rozhlédl po větvích a listech kolem nich. Qiwi měla možná padesát sekund. Sklouzla dolů ze své větve a jednou špičkou se na ní přitom držela dál. Sebrala malou průhlednou kouli na bonsaj, kterou propašovala dovnitř, a podala ji otci. „Vzpomínáš si na tohle, tati? Na ty úplně, úplně malinkatý parky?“</p>
<p>Taťka její slova zaznamenal. Otočil se k ní jako normální člověk, a když uviděl čirou plastikovou kouli, oči se mu rozšířily nadšením. „No jasně! Až na světlo to byl stoprocentně uzavřenej ekosystém.“</p>
<p>Qiwi mu nechala vplout prázdnou kouli do rukou. Na palubě vesmírných lodí byly koule s bonsajemi naprosto běžné. Existovaly na všech úrovních – od polštářků mechu až po věci téměř tak složité jako tenhle park. A – „Tohle je o něco menší než to, na čem děláme teď. Nevím, jestli by tady ty tvoje věci fungovaly.“</p>
<p>Na starého Aliho předtím často zabíraly narážky na jeho hrdost téměř stejně často jako narážky na jeho lásku. Teď bylo zapotřebí odhadnout tu správnou chvíli. Zamžoural do koule a zdálo se, jako by v rukou odhadoval její rozměry. „Ale ne! To bych zvládl. Teď mám spoustu novejch věcí… Chtěla bys tam jezírko, třeba lipid pritahovanej dolů?“</p>
<p>Qiwi přikývla.</p>
<p>„A ty pavouky uklizeče, ty bych mohl zmenšit a dát jim barevný křídla.“</p>
<p>„Jo.“ Reynoltová ho nechá, ať na těch pavoucích ještě pracuje. Byli důležití nejenom pro ústřední park. V boji toho přišlo vniveč nesmírně mnoho. Díky Aliho práci by se daly dát malé moduly živých ekosystémů do všech zachovaných prostor. K něčemu takovému by byl normálně zapotřebí tým specialistů Qeng Ho a náročné pátrání v databázích – ale taťka byl přece génius, a navíc Soustředěný. Něco takového by klidně zvládl sám a za pouhých pár megasekund.</p>
<p>Potřeboval jen postrčit tím správným směrem, což bylo něco, co by ta stará fuchtle Anne Reynoltová asi těžko udělala. Takže –</p>
<p>Ali Lin se rázem usmíval od ucha k uchu. „Vsadím se, že trumfneme namqemský Poklady. Koukni, přímo přes to povedou ty filtrační pavučiny. Keře budou standardní, možná trošku změněný, aby šly dohromady s tím tvým novým hmyzem.“</p>
<p>„Jasně, jasně,“ řekla Qiwi. Teď se mohli několik set sekund normálně bavit, než její otec upadne do zahloubaného stavu, díky kterému ty „jednoduché změny“ bude schopen udělat. To nejtěžší bylo na úrovni bakterií a mitochondrií – a o tom Qiwi netušila vůbec nic. Usmála se na svého otce a skoro natáhla ruku, aby mu sáhla na rameno. Mamka by na ně byla hrdá. Možná že jsou taťkovy metody dokonce nové – rozhodně nebyly v žádných patřičných sekcích databází. Qiwi si myslela, že by s jejich pomocí mohli získat nějaké moc hezké mikroparky, ale tohle bylo mnohem víc, než v co doufala.</p>
<p>Bonsaje v Pokladech nebyly o nic větší než tato, na šířku měly třicet centimetrů. Některé žily i dvě stě let a byly to kompletní rostlinné a zvířecí ekosystémy – dokonce v nich probíhala i umělá evoluce. Celá metoda byla chráněna vlastnickými právy a dokonce ani Qeng Ho ji nikdy neodkoupili úplně celou. Stvořit něco takového pouze se zdroji, které měla k dispozici tato mise, by byl zázrak. Pokud by se taťkovi podařilo ještě něco lepšího… <emphasis>hm. </emphasis>Vypadalo to, že většina lidí, dokonce i Tomas, si myslí, že Qiwi byla vychována jako voják, aby pokračovala ve vojenské kariéře své matky. Nechápali vůbec nic. Lisoletové byli Qeng Ho. Potom dlouho nic a až pak byl boj. Jasně, něco málo se o soubojích naučila. Jasně, mamka si nedala vymluvit, že musí strávit deset nebo dvacet let tím, že se bude učit, co má dělat, když selže všechno ostatní. Ale stejně všechno nakonec skončilo u Obchodu. U Obchodu a u toho, jak na něm vydělat. No tak je ovládli Emergenti. Ale Tomas byl slušný člověk – a měl tu nejnáročnější práci, kterou si dokázala představit. Dělala, co mohla, jen aby mu pomohla zbytek jejich výprav zachránit. Tomas přece nemohl za to, že byla jeho kultura postavená na hlavu.</p>
<p>A nakonec vlastně ani nezáleželo na tom, že to Tomas nechápe. Qiwi se usmála na prázdnou umělohmotnou kouli a představila si, jaké by to asi bylo, kdyby ta koule byla plná věcí, které by vytvořil taťka. V civilizovaných končinách se mohla prvotřídní bonsaj prodávat za stejnou cenu jako celá vesmírná loď. Tady? Inu, třeba by si je Qiwi mohla dělat jen tak bokem. Koneckonců, byla to taková marnotratnost, stejně by to Tomas neschválil. Zakázal shromažďování majetku a prodej se ziskem. <emphasis>Tak to asi ne. Třeba na něm budu muset trošku zapracovat. </emphasis>Mnohem jednodušší bylo získat svolení dodatečně. Nakonec si říkala, že budou Qeng Ho měnit Tomasovy lidi, a ne naopak.</p>
<p>Zrovna se pouštěla do nové sady variant, když se zespodu ozval zvuk trhaného materiálu, jehož původce skrývalo listí. Qiwi chvíli nevěděla, co je to za zvuk. <emphasis>Přístupový průlez v podlaze. </emphasis>Ten sloužil jen při stavbě. Když se bude otvírat, tak se potrhá mech. Krucinál.</p>
<p>Qiwi sklouzla dolů z jejich hnízdečka a tiše postupovala dolů, opatrně, aby nezlomila žádnou větvičku ani nevrhla stín na mech pod sebou. Vlézt do parku, když byl oficiálně uzavřený, to bylo jen pro zlost – však co, sama by to udělala, kdyby se jí zrovna zachtělo. Ale ten průlez v podlaze se vůbec neměl otvírat. Kazilo to vzhled parku a ničil se tím trávník. Co to jenom mohlo udělat za kreténa, přemýšlela – zvláště když vzal člověk v úvahu to, jaký důraz Emergenti přikládali nařízením a zákazům?</p>
<p>Qiwi se vznášela nad nejvzdálenější korunou stromu. Za okamžik se měl vetřelec objevit, ale ona ho už slyšela. Byl to Ritser Brughel. Vicekomandant se k ní blížil po mechu, nadával a švihal do něčeho v křovinách. Ten chlap měl slovník jako dlaždič. Qiwi takový jazyk pilně studovala a Ritsera Brughela poslouchala už předtím. Brughel sice mohl být druhým nejmocnějším mužem celé emergentské expedice – ale sám o sobě byl také důkazem toho, že emergentští velitelé mohou být naprostí idioti. Zdálo se, že si Tomas uvědomuje, jak špatný je Brughel herec; vicekomandanta umístil mimo masiv, na starou <emphasis>Neviditeln</emphasis><emphasis>ou ruku. </emphasis>A Brughelův rozpis Hlídek se shodoval s většinou zbytku posádky. Zatímco chudák Tomas v zájmu úspěchu mise stárnul rok za rokem, Brughel byl venku z hibernace jen 10 megasekund z každých 40. Tím pádem ho Qiwi nijak zvlášť dobře neznala – ale co z něj znala, to jí lezlo krkem. <emphasis>Kdyby se tomuhle pitomci dala svěřit práce, kterou by měl správně dělat, nemusel si kvůli nám Tomas takhle krátit život. </emphasis>Mlčky ještě chvíli naslouchala. <emphasis>Moc</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hezký. </emphasis>V jeho hlase však bylo ještě něco navíc, co v nadávkách kohokoliv jiného chybělo, jako by to, co říkal, skutečně myslel doslova.</p>
<p>Qiwi se hlasitě natlačila mezi větve a zachytila se tak, aby byla půl metru ve vzduchu – aby hleděla Emergentovi do očí. „Park je uzavřen kvůli údržbě, komandante.“</p>
<p>Brughel sebou překvapeně trhl. Na okamžik zůstal zticha a bledá, růžová kůže mu velice legračně tmavla. „Ty jedna drzá… tak co tady teda děláš ty?“</p>
<p>„Já tady dělám tu údržbu.“ No, kousíček pravdy v tom byl. A teď protiútok: „A co tady děláte vy?“</p>
<p>Brughel zbrunátněl ještě víc. Vytáhl se nahoru, takže měl hlavu o deset centimetrů nad Qiwi. Teď už se i on vznášel ve vzduchu. „Chamraď jako ty se mě nemá co ptát.“ Měl u sebe ten svůj idiotský ocelový obušek. Byla to obyčejná kovová trubka, přikrášlená tu a tam tmavými skvrnami. Brughel se jednou rukou zapřel a máchl rukou; obušek se jen zablyštěl a přerazil větvičku Qiwi nad hlavou.</p>
<p>Teď se dopálila i Qiwi. Zachytila se jedné nižší větve a povytáhla se tak, aby byla s Brughelem znovu v jedné rovině. „To je vandalství, ne vysvětlení.“ Věděla, že Tomas park hlídá – a vandalství bylo pro Emergenty přinejmenším takovým přečinem jako pro Qeng Ho.</p>
<p>Komandant byl tak vzteky bez sebe, že mu dělalo problémy normálně mluvit. „Vandalové jste vy. Tenhle park byl nádhernej, mnohem hezčí, než jsem si myslel, že by chamraď mohla udělat. Jenže vy ho sabotujete. Včera jsem tady byl – nasadili jste sem tohle svinstvo.“ Znovu máchl kovovou trubkou a jednou ranou smetl uklízeči pavučinu, která byla ukrytá ve větvích. Drobná stvoření se z pavučiny rozletěla na všechny strany a hedvábná vlákna táhla za sebou. Brughel pavučinou zatřásl, až se kolem nich vznesl oblak hmyzích schránek a uschlého listí a různého smetí. „Vidíš? Co jste tady ještě kromě toho zamořili?“ Naklonil se k ní a shora ji zpražil pohledem.</p>
<p>Qiwi na něj chvíli jen nechápavě hleděla. To, co říkal, přece nemohl myslet vážně. Jak by mohl být někdo tak zabedněný? <emphasis>Nezapomínej, že to je Buran.</emphasis></p>
<p>Vytáhla se tak vysoko, že se mohla na Brughela dívat svrchu, a zakřičela mu do obličeje: „Vždyť je to beztížnej park, proboha! Proč si asi myslíte, že tady všechno to svinstvo jen tak volně nepoletuje? Ti uklízeči brouci tady byli celou dobu… i když teď asi nevědí, kam dřív skočit.“ Ani to nemyslela tak, jak to nakonec vyznělo, ale v tu chvíli si změřila komandanta takovým pohledem, jako by měla zrovna na mysli jedno konkrétní, obzvlášť velké svinstvo.</p>
<p>To už byli nad úrovní nižších korun. Koutkem oka Qiwi zahlédla tátu. Nekonečně modrou oblohu tu a tam protínala větev. Vzadu na hlavě cítila, jak na ni praží umělé slunce. Pokud se tady budou dál vytahovat jeden na druhého, tak se za chvilku praští do hlavy o strop. Qiwi se rozesmála.</p>
<p>Brughel teď byl zticha a díval se na ni. Znovu a znovu se plácal kovovým obuškem do dlaně. O těch tmavých skvrnách kolovaly různé zvěsti; bylo zcela zřejmé, co Ritser Brughel chtěl, aby si o nich lidé mysleli. Jenže se neuměl chovat jako rváč. A když tak tím obuškem mával, vypadalo to spíš, jako by ho zatím ještě ani jednou nenapadlo, že by mohl někdy najít někoho, kdo by mu kladl odpor. V této chvíli udržoval rovnováhu jenom díky špičce boty, kterou měl zaklesnutou mezi větvemi. Qiwi se ležérně opřela a nasadila svůj nejnestoudnější úsměv.</p>
<p>Brughel se chvíli nehýbal. Pak se kolem sebe rozhlédl a nakonec se bez jediného dalšího slova odrazil, chvilku šátral kolem sebe, nahmatal větev a vyrazil k průlezu na zemi.</p>
<p>Qiwi se mlčky vznášela a pokoušely se o ni podivné pocity, které jí projížděly po celé délce rukou. Nějakou dobu je ne a ne poznat. Ale ten park… jak v něm bylo hezky, když v něm nebyl Ritser Brughel! Místo toho, jak se ještě před okamžikem musela soustředit na komandantův vztek, teď slyšela bzučení a motýly. Až teď pochopila, co že je to nervózní mravenčení v pažích a zběsile tlukoucí srdce: vztek a strach.</p>
<p>Qiwi Lin Lisoletová už provokovala a rozvzteklila slušnou řádku lidí. V přípravce to byl skoro její koníček. Mamka jí říkala, že to je podvědomý vztek pramenící z toho, že je mezi hvězdami sama. Možná. Ale kromě toho to byla i legrace. Tohle však bylo něco jiného.</p>
<p>Otočila se zpátky k hnízdu, které si její otec udělal v korunách stromů. A spousta lidí v minulých letech kvůli ní zuřila. Ještě když o nic nešlo, tak Ezra Vinha pokaždé málem ranila mrtvice. <emphasis>Chudák Ezr, kdyby tak</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> </emphasis>Ale dneska to bylo něco jiného. Ritseru Brughelovi viděla v očích cosi zvláštního. Ten chlap ji chtěl skutečně zabít, doopravdy váhal, zda to má zkusit, nebo ne. A zastavilo ho nejspíš jen to, že si uvědomil, že by se to Tomas dozvěděl. Ale jestli ji Brughel někdy najde samotnou, někde, kde je neuvidí bezpečnostní kamery…</p>
<p>Když se Qiwi dostala k Alimu Linovi, třásly se jí ruce. Taťka. Tolik chtěla, aby ji sevřel v náručí, aby se přestala třást. Ali Lin se na ni ani nepodíval. Taťka už byl sice Soustředěný několik let, ale Qiwi si na dobu předtím pamatovala velice dobře. Předtím… to by taťka vyletěl ze stromů okamžitě, jakmile by se pod ním ozvaly první zvuky hádky. Vecpal by se mezi Qiwi a Brughela, bez ohledu na nějaký kovový obušek. Ale teď… Qiwi si toho z posledních okamžiků moc nepamatovala, tedy až na Ritsera Brughela. Ovšem nějaké útržky se jí přeci jen vybavovaly: Ali seděl bez hnutí nad svými obrazovkami a analýzami. Celou jejich hádku slyšel, dokonce se podíval jejich směrem, když začali křičet moc nahlas a blízko. V jeho pohledu se však zračila netrpělivost, něco jako „nerušte mě“.</p>
<p>Qiwi natáhla stále ještě třesoucí se ruku k jeho rameni. Setřásl ji, jako když někdo setřásá lezoucího brouka. Na jednu stranu sice taťka ještě pořád žil, ale jinak vypadal víc po smrti než mamka. Tomas říkal, že se dá Soustředění zrušit. Jenže Tomas potřeboval tátu a ostatní Soustředěné v tom stavu, v jakém byli teď. Kromě toho byl Tomas vychován jako Emergent. Ti s pomocí Soustředění proměňovali lidi v majetek. A byli na to hrdí. Qiwi věděla, že podle spousty Qeng Ho byly řeči o tom „zrušení Soustředění“ lež. Zatím nebyl vrácen do původního stavu ani jeden Soustředěný člověk. <emphasis>Ale Tomas by</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>přeci o něčem tak důležitým nelhal.</emphasis></p>
<p>A když si s tátou povedou dobře, třeba se jí podaří ho získat zpátky o to dříve. Tohle totiž nebyla smrt, která trvala věčně. Qiwi vklouzla na místo vedle něj a znovu se pustila do prohlížení nových variant. Zatímco si vyměňovala urážky s Ritserem Brughelem, předložily jí procesory první výsledky.</p>
<p>Taťka by měl radost.</p>
<p>Nau se pořád scházel s komisí vedení flotily zhruba jednou za megasekundu. Ostatní přítomní se samozřejmě měnili od Hlídky k Hlídce. Dnes tady byl Ezr Vinh; Naua zajímalo, jak se bude chlapec tvářit na překvapení, které mu přichystal. A byl tady taky Ritser Brughel, takže Nau požádal Qiwi, aby dnes nechodila. V duchu se usmál. <emphasis>Sakra, nikdy by mě nenapadlo, že by ho dokázala tak strašně ponížit.</emphasis></p>
<p>Nau tuto komisi zapojil do vlastních schůzí s personálem Emergentů a začal jim říkat „schůze vedoucích Hlídek“. Hlavní myšlenkou bylo pokaždé to, že ať už je od sebe předtím dělilo cokoliv, byli na tom teď všichni stejně a přežít mohli, jenom pokud budou spolupracovat. Tyto schůze neměly takový přínos jako Nauovy soukromé konzultace s Anne Reynoltovou nebo s Ritserem Brughelem a členy bezpečnosti. <emphasis>Ty </emphasis>se konaly často mezi jednotlivými Hlídkami. I tak se však dalo bez nadsázky říci, že se na těchto každomegasekundových schůzích udělal kus práce. Nau ukázal na seznam probíraných bodů. „Takže. Náš poslední bod: Výprava Anne Reynoltové ke slunci. Anne?“</p>
<p>Anne ho opravila a ani se přitom nepousmála. „Zpráva astrofyziků, komandante. Ale napřed bych chtěla vznést námitku. Potřebujeme na tenhle úkol alespoň jednoho, kdo není Soustředěný. Víte, jak je těžké posuzovat technické výsledky…“</p>
<p>Nau si povzdechl. Tohle po něm chtěla i v soukromí. „Anne, nikoho nemáme. V téhle oblasti máme jenom tři specialisty.“ A všichni to byli zipheadi.</p>
<p>„Jenže já potřebuju jednoho normálního na revize.“ Pokrčila rameny. „Dobrá. Podle vašeho rozhodnutí jsme nechali na nepřetržité Hlídce od Vznícení dva astrofyziky. Nezapomínejte na to, že měli na tuhle zprávu pět let.“ Reynoltová mávla rukou a rázem se všichni dívali na upravený taxík Qeng Ho. Ze všech stran měl připevněné přídavné palivové nádrže a přední část se mu ježila snímacími zařízeními. Z jedné strany byla na vozidle připevněna stříbřitá plachta kvůli odstínění. „S tímhle obletěli těsně před Vznícením doktoři Li a Wen na nízkém orbitu OnOff.“ Na druhém okně se objevila dráha sestupu přibližující se k hvězdě a konečný orbit necelých pět set kilometrů nad povrchem hvězdy OnOff. „Díky patřičnému natáčení plachty mohli letět bezpečně v této výšce o něco déle než jeden den.“</p>
<p>Ve skutečnosti to byli zipheadští piloti Jaua Xina, kteří s tím letěli. Nau kývl na Xina. „Dobrá práce, pane vedoucí pilotů.“</p>
<p>Xin se usmál. „Děkuji, pane. Budu mít o čem vykládat dětem.“</p>
<p>Reynoltová přešla jeho poznámku bez povšimnutí. Otevřela několik dalších oken, na nichž byly záběry z nízkého přeletu v několika spektrálních režimech. „S tou analýzou to nebyla žádná legrace už od začátku.“</p>
<p>Teď slyšeli nahrané hlasy dvou zipheadů. Li vyrostl mezi Emergenty, ale ten druhý hlas mluvil dialektem Qeng Ho. Musel to být Wen: „Vždycky jsme přece věděli, že OnOff má hmotnost a hustotu normální hvězdy typu G. Takže teď můžeme detailní mapy vnitřních teplot a hust –“ Doktor Li mu skočil do řeči typickým naléhavým hlasem zipheada. „– jenže potřebujeme víc mikrosatelitů… na Vybavení ať jdou do háje. Potřebujeme jich aspoň dvě stovky, a to přímo při Vznícení.“</p>
<p>Reynoltová audiozáznam pozastavila. „Dali jsme jim sto mikrosatelitů.“ Naskočila další okna: Li a Wen zpátky v Hammerfestu po Vznícení, jak se hádají stále dál. Taková měla Reynoltová svá hlášení často: chrlila na své posluchače obrázky a tabulky a zvukové nahrávky.</p>
<p>Znovu hovořil Wen. Jeho hlas zněl unaveně: „Dokonce i když je OnOff vyhaslá, jsou středové hustoty jako u typické hvězdy typu G, ale přesto nedojde ke kolapsu. Povrchové turbulence dosahují hloubky necelých deseti tisíc kilometrů. Jak to? Jak to? Jak to?“</p>
<p>Li: „A po Vznícení vypadá vnitřní struktura pořád stejně.“</p>
<p>„To ale nemůžeme vědět jistě; tak blízko se dostat nemůžeme.“</p>
<p>„Ne, teď už to vypadá naprosto typicky. Máme přece modely.“</p>
<p>Wenův hlas se znovu změnil. Teď už Wen mluvil rychleji a rozmrzele, málem utrápeně. „Taková kvanta dat a pořád nechápeme to, co předtím. Pět let už studuji reakční pochody a vím toho pořád stejně málo jako astronomové z Úsvitu věků. V tom jádře se musí něco dít, jinak by tam došlo ke kolapsu.“</p>
<p>Druhý ziphead zněl popuzeně: „I když je ta hvězda vyhaslá, tak něco evidentně vyzařuje. Jenže to je něco, co konvertuje na nízkou interakci.“</p>
<p>„Ale co? Co? A i kdyby tam něco takovýho bylo, tak jak to, že se ta horní vrstva nezhroutí?“</p>
<p>„Protože je ta konverze na spodní části fotosféry a ta se přece zhroutila! Vždyť je to ve vašem protokolu a ukazuju to na vašem vlastním modelovým softwaru!“</p>
<p>„Ne. To je kravina, je to jak ve středověku.“</p>
<p>„Ale já mám přece data!“</p>
<p>„No a co? Ty vaše adiabaty jsou –“</p>
<p>Reynoltová audiozáznam vypnula. „Takhle se dohadovali spoustu dní. Většinou to je soukromý žargon, tedy něco, k čemu blízce spojená Soustředěná dvojice často dojde.“</p>
<p>Nau se v křesle narovnal. „Jestli se můžou bavit jenom mezi sebou, tak se k nim moc nedostaneme. Přišla jste o ně?“</p>
<p>„Ne. Alespoň tedy ne tím obvyklým způsobem. Doktor Wen byl už tak frustrovaný, že začal zvažovat náhodné průvodní jevy. To by u normálního člověka sice mohlo povzbudit kreativitu, ale –“</p>
<p>Brughel se pobaveně zasmál. „Takže to ten váš astronůmek přestal zvládat, co, Reynoltová?“</p>
<p>Reynoltová se na Brughela ani nepodívala. „Ticho,“ řekla. Nau si všiml, jak sebou Kšeftaři trhli, když to uslyšeli. Ritser byl druhý nejvyšší velitel, zjevný sadista – a ona ho rázem usadila. <emphasis>To by mě zajímalo, kdy to těm Kšeftařům dojde. </emphasis>Brughelovi se po tváři mihl podmračený výraz. Potom se jeho úšklebek ještě rozšířil. Pohodlně se uvelebil v křesle a směrem k Nauovi vrhl pobavený úsměv. Anne pokračovala, aniž by ji celá záležitost nějak vyvedla z míry: „Wen začal od celého problému couvat a posuzovat ho ve stále širším kontextu. Napřed tam nějaké souvislosti byly.“</p>
<p>Znovu se ozval Wenův hlas, stejně monotónní a překotný jako předtím. „Galaktický orbit OnOff. Záchytný bod.“ V okně se objevilo předpokládané znázornění orbitu OnOff – který nebral v úvahu jakákoliv blízká setkání. Anne vytahovala poznámky z jeho zápisníku. Celá teorie se táhla přes půl miliardy let do minulosti. Byl to typický obrázek hvězdy z galaktického hala: jednou za dvě stě milionů let se nacházela OnOff v ukrytém středu galaxie. Odtud se vzdalovala tak dlouho, až jí hvězdy téměř zmizely z dohledu a nastala intergalaktická tma. Tomas Nau sice žádný astronom nebyl, ale věděl, že tyto hvězdy nemají žádné využitelné planetární soustavy a tím pádem je ani nikdo moc často nenavštěvuje. To však byla určitě ze všech zvláštností OnOff ta nejmenší.</p>
<p>Ziphead Qeng Ho se z jakéhosi důvodu upnul právě na oběžnou dráhu této hvězdy. „Tahle věc – a hvězda to být nemůže – viděla srdce toho všeho. A znovu a znovu a znovu –“ Reynoltová přeskočila něco, co bylo bezpochyby dlouhou smyčkou myšlenkového pochodu nebohého Wena. Potom už měl ziphead hlas o něco klidnější: „Záchytné body. Ve skutečnosti je jich spousta. Zapomeň na fyziku; vezmi si jenom tu křivku intenzity záření. Dvě stě patnáct let z každejch dvě stě padesáti vyzařuje míň energie než hnědej trpaslík.“ Na oknech, která provázela Wenovy úvahy, blikaly obrázky jedné teorie za druhou, zachycovaly hnědé trpaslíky, mnohem rychlejší cykly, než jaké fyzikové extrapolovali do dávné minulosti OnOff. „Dějí se tu věci, které ani vidět nemůžeme. Vznícení, křivka záření zhruba jako periodická Q-nova, která se na pár megasekund ustálí na spektru, jaké by hvězda s takovým jádrem měla. A potom ta záře pomalu klesá zpátky k nule… nebo se mění na něco jiného, co nevidíme. To není hvězda! To je kouzlo. Polámaná kouzelná skříňka. Vsadím se, že to kdysi byl supervlnový generátor. To je ono! Kouzlo ze samotnýho nitra galaxie, a teď je porouchaný, abysme ho nemohli prokouknout.“</p>
<p>Audiozáznam najednou skončil a Wenův kaleidoskop oken uprostřed horečné záplavy ztuhl. „V tomto cyklu teorií uvízl doktor Wen na deset megasekund,“ řekla Reynoltová.</p>
<p>Nau už věděl, kam tím míří, ale přesto nasadil soucitný výraz. „Takže co nám zůstalo?“</p>
<p>„Doktor Li si vede dobře. Zacykloval se také, dokud jsme ho neoddělili od Wena. Ale teď – teď se zaměřil na identifikační software Qeng Ho. Má mimořádně složitý model, který všechny pozorované jevy vysvětluje.“ Další obrázky, Liova teorie nového druhu atomových částic. „Doktor Li vstupuje na pole, na němž předtím působil výhradně Hunte Wen, ale dochází k velice odlišným výsledkům.“</p>
<p>Liův hlas: „Jo. Jo! Podle mého modelu se musí takovéhle hvězdy nacházet velice blízko galaktické díry. Jen velmi zřídka se navzájem ovlivňují, čímž dochází k řetězovým explozím. A tím pádem to má značný dosah mimo jádro.“ Liova trajektorie byla samozřejmě naprosto shodná s Wenovou po předpokládané explozi. „Všechny parametry do toho zapadají. Blikající hvězdy v okolí jádra nevidíme, poněvadž nejsou jasné a blikají velice rychle. Jednou za miliardu let však nastane asymetrická destrukce a odmrštění částic.“ Obrázky předpokládané exploze hypotetického ničitele OnOff. Obrázky toho, jak byla původní hvězdná soustava OnOff zničena – do posledního zbytku až na drobounký chráněný stín na straně OnOff od tohoto ničitele odvrácené.</p>
<p>Ezr Vinh se předklonil. „Páni, vždyť on teď vysvětlil skoro úplně všechno.“</p>
<p>„Ano,“ řekl Nau. „Dokonce i to, proč je v tomto systému jen jedna jediná planeta.“ Odvrátil se od záplavy oken a podíval se na Anne. „Takže, co vy na to?“</p>
<p>Reynoltová pokrčila rameny. „Co já vím? Proto potřebujeme nesoustředěného specialistu. Doktor Li tu svou síť roztahuje čím dál víc. To může být syndrom klasické pasti globálního vysvětlení. A ta jeho teorie částic je hodně rozsáhlá; možná jde o shannonskou tautologii.“ Na chvíli se odmlčela. Jakákoliv teatrální gesta u ní nepřicházela v úvahu. Nau si přichystal dotazy tak, aby si svou největší bombu nechala až na konec: „Ta jeho teorie částic ale spadá do jeho hlavního oboru. A dá se využít, třeba na rychlejší náporový pohon.“</p>
<p>Několik vteřin nikdo nic neříkal. Qeng Ho si se svými pohony hráli už několik tisíc let, vlastně od dob Phama Nuwena. Vymámili nové poznatky z několika stovek civilizací. Za posledních tisíc let se jim podařilo dosáhnout zlepšení o necelé jedno procento. „No…“ Tomas Nau věděl, jaké to je, hrát vabank… a vyhrát. Dokonce i Kšeftari se křenili jako blázni. Cítil, jak celou místnost zaplavuje vlna nadšení. To byla <emphasis>velice </emphasis>dobrá zpráva, i kdyby je měla odměna čekat až na samém konci jejich Vyhnanství. „Tím pádem jsou ale naši astrofyzici opravdový poklad. Můžete udělat něco s Wenem?“</p>
<p>„Obávám se, že se Hunte Wen už zachránit nedá.“ Otevřela okno s lékařskými snímky. Jakémukoliv doktorovi Qeng Ho by to připadalo jako jednoduchá diagnóza mozku. Pro Anne Reynoltovou to byla taktická mapa. „Vidíte, ta spojení tady a tady souvisí s jeho prací na OnOff; to jsem demonstrovala tím, že jsem je zčásti utlumila. Pokud bychom se snažili ho z jeho fixace dostat, smažeme jeho práci za posledních pět let – a stejně tak i propojení s velkou částí jeho odborných schopností. Nezapomínejte, že chirurgické zásahy Soustředění jsou velice neohrabané a že se dají provádět s přesností jenom na milimetry.“</p>
<p>„Takže by to přežil čistě biologicky?“</p>
<p>„Ne. Pokud bychom to vrátili a Soustředění odstranili, zůstala by mu jeho osobnost a většina předchozích vzpomínek. Jenom to už potom nebude žádný velký fyzik.“</p>
<p>„Hm.“ Nau zvážil tuto možnost. Takže toho Kšeftaře nemohli vrátit a získat tak vnějšího experta, kterého potřebovala Reynoltová. <emphasis>A ať se propadnu,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jestli bych riskoval odSoustředit toho třetího. </emphasis>Přesto tu však bylo ještě jedno elegantní řešení, po němž budou dobře využitelní všichni tři muži. „Tak dobrá, Anne. Já navrhuji toto: probuďte toho dalšího, ale v záložním režimu, a doktora Li nechte u ledu, dokud ten nový ty jeho výsledky nezreviduje. Nebude to tak dobré jako neSoustředěná revize, ale když to uděláte chytře, tak budou ty výsledky do značné míry objektivní.“</p>
<p>Další pokrčení ramen. Reynoltová si na žádnou falešnou skromnost nepotrpěla, ale zároveň si ani neuvědomovala, jak dobrá ve skutečnosti je.</p>
<p>„A co se týče Hunta Wena,“ pokračoval Nau, „ten pro nás udělal všechno, co bylo v jeho silách, a víc po něm ani žádat nemůžeme.“ Z pohledu Anne to bylo míněno doslova. „Chci, abyste ho odSoustředila.“</p>
<p>Ezr Vinh tomu všemu přihlížel s ústy dokořán. Ostatní Kšeftaři byli šokovaní zhruba stejně. Bylo tu jedno malé riziko; Hunte Wen nebude právě nejlepším důkazem toho, že se dá Soustředění vrátit. Na druhou stranu s ním ale bude dost práce. <emphasis>Ukaž, jak ti na něm záleží: </emphasis>„Nechali jsme doktora Wena pracovat nepřetržitě přes pět let a jak vidím, je už ve středním věku. Využijte všech možností, kterých bude zapotřebí, aby byl v co možná nejlepším zdravotním stavu.“</p>
<p>To byl poslední bod jednání a schůze zanedlouho skončila. Nau se díval, jak všichni odplouvají pryč a špitají si mezi sebou plni nadšení z Liova objevu a Wenova propuštění. Ezr Vinh plul jako poslední, ale s nikým si nepovídal. Měl v očích apatický výraz. <emphasis>Ano, pane Vinhu. Buďte hodný a třeba jednou osvobodím tu, na které vám záleží.</emphasis></p>
<p><strong>Šestnáct</strong></p>
<p>V průběhu Mezihlídky se toho moc nedělo. Většina Hlídek trvala několik megasekund a překrývala se, aby se mohli lidé nadcházející Hlídky seznámit s aktuálními problémy. Mezihlídka nebyla žádným tajemstvím, ale Nau ji oficiálně ohlašoval jako mezeru v plánovaném programu, jako čtyřdenní pauzu, která se čas od času mezi Hlídkami vyskytla. Bylo to vlastně něco jako chybějící třinácté patro nebo mýtický den mezi prvním a druhým dnem v týdnu.</p>
<p>„No řekněte, nebyla by to paráda, kdybysme měli Mezihlídky u nás doma?“ vtipkoval Brughel, když vedl Naua a Kala Oma do hibernační síně. „Dělal jsem pět let u bezpečnosti na Frenku – určitě by to bylo jednodušší, kdybych si mohl sem tam vzít takhle volno a zařídit to tam všechno po svým.“ Jeho slova se v síni hlasitě rozléhala a jejich ozvěny se vracely z několika směrů. Faktem bylo, že byli na palubě <emphasis>Suivire </emphasis>jako jediní při vědomí. Dole na Hammerfestu byla Reynoltová a tým zipheadů. Nejnutnější posádka Emergentů a Kšeftařů – včetně Qiwi Lisoletové – ovládala stabilizační trysky na těžebním masivu. Ovšem, pokud se nebrali v úvahu zipheadi, bylo do těch největších tajemství zasvěceno pouhých devět lidí. A tady, mezi Hlídkami, mohli pro ochranu svých lidí dělat cokoliv, co bylo zapotřebí.</p>
<p>Vnitřní stěny hibernačního sálu <emphasis>Suivire </emphasis>byly zbourané a přibylo několik desítek dalších hibernačních rakví. Spala tady celá Hlídka A, tedy skoro sedm set lidí. Hlídka B a Různé byly na <emphasis>Brisgo Gap </emphasis>a C a D byly na palubě <emphasis>Společného blaha. </emphasis>Po téhle Mezihlídce nastupovala právě Hlídka A.</p>
<p>Na stěně se objevilo červené světlo – samostatný datasystém hibernační síně byl připraven ke komunikaci. Nau si nasadil huds a u každého boxu se najednou objevilo jméno a příslušnost. Všechno bylo zelené. <emphasis>Ještě že tak.</emphasis><emphasis> </emphasis>Nau se otočil ke svému seržantovi. Kalu Omovi se ve vzduchu vedle obličeje vznášelo jeho jméno, hodnost a životní funkce; datasystém si dával na svých povinnostech záležet. „Medici od Anne tady budou za pár tisíc sekund, Kale. Nepouštějte je dovnitř, dokud tady s Ritserem nebudeme hotoví.“</p>
<p>„Ano, pane.“ Muž se s nepatrným úsměvem na tváři otočil a odplul ke dveřím. Nebylo to pro něj nic nového; stál už při zrodu léčky na palubě <emphasis>Vzdáleného pokladu. </emphasis>Věděl, co může čekat.</p>
<p>A potom Nau s Ritserem Brughelem osaměl. „Fajn, takže našel jste ještě nějakou škodnou, Ritsere?“</p>
<p>Ritser se usmíval; měl připravené nějaké překvapení. Pluli podél řady rakví a pod nohama jim zářilo osvětlení. Rakve sice měly za sebou hotové peklo, ale pořád ještě se na ně dalo spolehnout – tedy alespoň na rakve Qeng Ho. Kšeftaři byli mazaní – jejich vlastní zboží bylo lepší než to, o čem zadarmo hulákali ke hvězdám. <emphasis>Ale teď máme knihovnu flotily</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> a lidi, kteří se v ní vyznají.</emphasis></p>
<p>„Dal jsem těm svejm špehům pořádně zabrat, komandante. Hlídka A je celkem čistá, i když –“ Odmlčel se a zachytil se rukou za polici. Po celé její délce se táhlo tenké zábradlí. Bylo to opravdu velice provizorní vybavení. „i když nechápu, proč se pořád ještě zahazujete s touhletou buřičskou nulou.“ Poklepal svým komandantským obuškem na jednu z rakví.</p>
<p>Rakve Kšeftařů měly velká, oválná okna a uvnitř byly osvětlené. Nau by i bez označení poznal Phama Trinliho. Bylo s podivem, že s nehybnou tváří tento chlapík vypadal o něco mladší.</p>
<p>Ritser si zřejmě vyložil jeho mlčení jako nerozhodnost. „Věděl přece, co Diem chystá.“</p>
<p>Nau pokrčil rameny. „Samozřejmě. To věděl i Vinh. A stejně tak i řada dalších. A teď je máme v hrsti.“</p>
<p>„Ale –“</p>
<p>„Nezapomínejte, Ritsere, že jsme se na něčem dohodli. Další brutality si už dovolit nemůžeme.“ Největší chyby v tomto celém podniku se dopustil při vyslýchání těsně po přepadení. Nau se držel strategií období Moru, strategií, které zůstávaly před obyčejnými občany skryty. Jenže první komandanti byli v úplně jiné situaci; měli k dispozici spoustu lidských zdrojů. Ovšem teď… inu, pro Qeng Ho, které bylo možné Soustředit, nebyl výslech žádný problém. Ale ti ostatní byli neuvěřitelně silní. A co bylo nejhorší, nereagovali na výhružky nijak racionálně. To Ritsera svým způsobem dohánělo k šílenství a Tomas za ním nezůstával o mnoho pozadu. Posledního z vysoce postavených Kšeftařů zabili ještě dřív, než skutečně přišli na kloub psychice těch ostatních. Když se to vzalo kolem a kolem, byl to vcelku debakl, ale zároveň to byla i důležitá zkušenost. Tomas se naučil, jak zacházet s těmi, kteří přežili.</p>
<p>Ritser se usmál. „Tak fajn. U toho se člověk aspoň pobaví. Jak se vám i mně snaží podlejzat – a jak se při tom ještě tváří důležitě!“ Mávl rukou k řadám hibernováných. „Jasně. Klidně je vzbuďte podle rozpisu. Už tak jsme museli vysvětlovat moc ‚nešťastnejch náhod‘.“ Otočil se zpátky k Nauovi. Ještě pořád se usmíval, ale ve světle zářícím z podlahy vypadal jeho úsměv jako grimasa, kterou ve skutečnosti také byla. „Problém ale vůbec není v Hlídce A. V průběhu posledních čtyř dní jsem objevil škodnou někde jinde.“</p>
<p>Nau na něj hleděl s mírně překvapeným výrazem. Přesně na tohle čekal. „Qiwi Lisoletovou?“</p>
<p>„Ano! Počkat, já vím, že jste viděl ten výstup, co jsem s ní onehda měl. Za to by ta ludra měla chcípnout – ale na to si stěžovat nechci. Mám dost důkazů, že porušuje váš Zákon. A že je úplně stejná jako ti ostatní.“</p>
<p>To Naua skutečně trochu překvapilo. „A v čem?“</p>
<p>„Však víte, jak jsem ji chytl v tom parku s tím jejím fotrem. Klidně si ten park jen tak sama od sebe zavřela. Právě to mě tak naštvalo. Ale potom… jsem na ni nasadil špehy. Náhodný monitorování by si toho ještě pěknejch pár Hlídek nevšimlo: ta malá čubka zneužívá zdroje. Krade výstupy z rafinerie. Zpronevěřila čas výrobní továrny. A odvrátila Soustředění svýho otce, aby jí pomáhal v soukromým podnikání.“</p>
<p>Mor aby to. To bylo víc, než o čem mu Qiwi řekla. „A… co teda s těmi zdroji dělá?“</p>
<p>„S těmahle i s jinejma, komandante. Má několik plánů. A není sama… má v úmyslu to ukradený zboží směňovat za účelem vlastního obohacení.“</p>
<p>Nau chvíli nevěděl, co říci. Výměnný obchod se zdroji celé společnosti byl samozřejmě zločin. Během Morových let bylo popraveno kvůli výměnnému obchodu a schraňování zásob víc lidí, než kolik jich zahubil Mor. Ale v moderní době… se výměnný obchod nedal nikdy úplně vymýtit. Na Balacrei to sice byla pravidelná záminka pro zásadní vyhlazování – ale nic víc, pouhá záminka. „Ritsere,“ pustil se Nau opatrně do lhaní. „O tom všem jsem věděl. Je to samozřejmě proti mému Zákonu. Ale podívejte se na to takhle. Jsme dvacet světlených let od domova. Pracujeme s Qeng Ho. Jsou to prostě doopravdy kšeftaři. Já vím, že je těžké smířit se s tím, ale celá ta jejich existence se točí kolem podvodů vůči společnosti. Nemůžeme přeci doufat, že to okamžitě potlačíme –“</p>
<p>„Ne!“ Brughel se odstrčil od police, které se držel, a chytil se zábradlí vedle Tomase. „Všechno to je sice pěkná verbež, ale jenom Lisoletová a pár spiklenců – a ty já vám klidně můžu vyjmenovat – porušujou váš Zákon!“</p>
<p>Nau tušil, jak k tomu všemu došlo. Qiwi Lin Lisoletová pravidla nikdy neuznávala, dokonce ani mezi Qeng Ho. Její šílená matka ji připravila tak, aby se s ní dalo manipulovat, ale i přesto bylo děvče naprosto nezvládnutelné. A ze všeho nejraději si hrála. Jednou mu řekla: „Vždycky je jednodušší zařídit, že ti někdo něco odpustí, než že ti něco dovolí.“ Kromě spousty dalších věcí tento její obyčejný výrok ukazoval, jaká propast že je mezi pohledem Qiwi a pohledem prvních komandantů.</p>
<p>Stálo ho dost sil dotírajícímu Brughelovi neustoupit. Co to do něj jenom vjelo? Nau se mu podíval zpříma do očí a obušku v Ritserově škubající se ruce si nevšímal. „Nepochybuji o tom, že byste mi je mohl vyjmenovat. To je přece vaše práce, vicekomandante. A mezi mé úkoly zase patří vykládat můj Zákon. Víte, že Qiwi se mozkové sněti nezbavila; když to bude nezbytně nutné, dá se velice jednoduše… zkrotit. Chci, abyste mě informoval o všech těchto přestupcích, ale pro tuto chvíli jsem se rozhodl nad tím přimhouřit oko.“</p>
<p>„Vy jste se rozhodl nad tím přimhouřit oko? Vy jste se <emphasis>rozhod</emphasis><emphasis>l</emphasis>? Já –“ Brughel chvíli nebyl schopen slova. Když znovu promluvil, měl už hlas klidnější a bylo poznat, že svůj vztek ovládá. „Jasně, jsme dvacet světelnejch let od domova. Jsme dvacet světelnejch let od vaší rodiny. A váš strýc už není u moci.“ Zpráva o zavraždění Alana Naua je dostihla, když jim scházely ještě tři roky do soustavy OnOff. „Doma byste možná mohl překračovat zákony a chránit ty, co to dělají taky, jen kvůli tomu, že vám podrží.“ Lehce pleskl obuškem do dlaně. „Ale tady a teď jste úplně sám.“</p>
<p>Boj o život mezi komandanty přesahoval meze jakéhokoliv zákona. To platilo už od Morových let – ale přitom to bylo naprosto přirozené. Pokud by mu teď Brughel roztříštil lebku, na místo vicekomandanta by nastoupil Kal Omo. Nau však jen tiše promluvil: „Vy jste sám ještě víc než já, příteli. Kolik máte Soustředěných?“</p>
<p>„Mám – mám Xinovy piloty, a taky mám špehy. A můžu zařídit, aby na mě Reynoltová převedla cokoliv, co budu potřebovat.“</p>
<p>Ritser balancoval na pokraji propasti, které si Tomas předtím nevšiml, ale aspoň že se už pomalu uklidňoval. „Já myslím, že Anne znáte líp, Ritsere.“</p>
<p>A vtom vražedný plamen v Brughelovi rázem vyhasl. „No jo, to máte pravdu. To máte pravdu.“ Jako by ho něco zlomilo. „Pane… já jenom, že ta mise dopadla úplně jinak, než jak jsem si to představoval. Měli jsme přece prostředky na to, abysme si tady žili jako nejvyšší komandanti. Vypadalo to, že tady najdeme planetu plnou pokladů. A teď je většina našich zipheadů po smrti. Nemáme vybavení na cestu domů. Budeme tady muset trčet pár desítek let…“</p>
<p>Vypadalo to, že má Ritser na krajíčku. To, jak rychle jeho výhrůžky vystřídala slabost, bylo úžasné. Tomas k němu tiše promluvil uklidňujícím hlasem: „Já to chápu, Ritsere. Jsme v ještě horší situaci, než v jaké byl kdokoliv od Moru. Pokud je to tak těžké pro někoho tak silného, jako jste vy, potom se bojím o obyčejné členy posádky.“ To byla všechno pravda, ačkoliv většina posádky měla mnohem pozoruhodnější osobnost než Ritser Brughel. Stejně jako on však na několik desítek let uvízli ve slepé uličce, v níž rodina a děti nepřicházely v úvahu. To byla nebezpečná situace, kterou nebylo možné jen tak přehlížet. Pro většinu obyčejných lidí ale nebyl problém pokračovat v předchozím vztahu nebo si najít nový; bylo tu přinejmenším tisíc nesoustředěných lidí. Zasytit Ritserovy touhy už bylo horší. Ritser využíval lidi a těch už mu mnoho nezbývalo.</p>
<p>„Ale na ten poklad pořád ještě naději máme – možná přesně na ten, ve který jsme doufali. Ovládnout Qeng Ho nás málem všechny stálo život, ale teď už odhalujeme jejich tajemství. A vy jste přeci byl na poslední schůzi vedoucích Hlídek: objevili jsme fyzikální jev, který je nový dokonce i pro Qeng Ho. To nejlepší nás teprve čeká, Ritsere. Pavouci jsou teď ještě primitivní, ale tady ten život nejspíš vzniknout nemohl; na to jsou v téhle soustavě moc extrémní podmínky. Nejsme první, kdo sem přiletěl čmuchat. Jen si to představte, Ritsere: civilizace cestující mezi hvězdami. A její tajemství jsou tam dole, někde v troskách jejich minulosti.“</p>
<p>Dovedl svého vicekomandanta na druhou stranu řad rakví a vydali se druhou uličkou zase zpátky. Huds všude ukazovaly zelenou barvu, i když bylo na rakvích Emergentů jako obvykle vidět značné opotřebení. Ach jo. Za pár let jim nebudou rakve stačit ani na to, aby mohli dodržovat slušný rozpis Hlídek. Osamocená hvězdná flotila nemohla postavit další flotilu ani si dostatečně zajistit špičkové technologie. Byl to pradávný problém: k výrobě špičkových technologických produktů je zapotřebí celé civilizace – a to civilizace se všemi sítěmi expertů a všemi vrstvami průmyslu. Neexistovaly žádné zkratky; lidstvo si nějakého takového společného dodavatele sice často představovalo, ovšem nikdy ho nestvořilo.</p>
<p>Ritser se teď zdál být o něco klidnější a jeho zoufalý vztek vystřídalo zadumání. „Tak fajn. Obětujeme toho hodně, ale nakonec stejně přiletíme domů jako vítězové. Můžu z toho vyždímat tak hodně jako z čehokoliv jinýho… Ale stejně… proč to musí trvat tak k posrání dlouho? Měli bysme těm Pavoukům zabrat někde nějaký království a ovládnout –“</p>
<p>„Vždyť teprve nedávno znovu objevili elektroniku, Ritsere. Potřebujeme víc –“</p>
<p>Vicekomandant zavrtěl netrpělivě hlavou. „Jasně. Jasně. Samozřejmě. Potřebujeme pořádnej průmyslověj základ. Já to vím beztak pomalu líp jak vy; já jsem dělal komandanta na Lorbitskejch loděnicích. Nás zachrání akorát tak stoprocentní přestavba. Ale to pořád ještě není důvod k tomu, abysme se zašívali tady na L1. Když ovládneme nějakej národ Pavouků – nebo budeme třeba jenom předstírat, že jsme se s ním spojili – tak to můžeme hodně popohnat.“</p>
<p>„To je sice fakt, ale hlavní problém je udržet nadvládu. A právě kvůli tomu záleží všechno na správném načasování. Víte, že jsem byl při dobývání Gaspru. Spíš to teda vlastně byla druhá fáze; kdybych byl na té první flotile, byl bych teď milionář.“ Nau se nijak nebránil tomu, aby se mu do hlasu vedrala závist; něco takového Brughel dokázal pochopit. Gaspr – to byl zlatý důl. „Bože, co ta první flotila všechno udělala. Byly to jenom dvě lodě, Ritsere! Jen si to představte. Měli jen pět set zipheadů – ještě míň, než máme my. Ale seděli na číhané, a když Gaspr vstoupil do informačního věku, tak ovládli všechny datasystémy na planetě. A všechno jim to spadlo přímo do klína!“ Nau zavrtěl hlavou a představy zahnal. „Ano. Mohli bychom se pokusit ovládnout Pavouky teď. Třeba by to i pár věcí urychlilo. Ale jenom bychom blafovali, a to proti neznámé rase, které nerozumíme. Pokud bychom se přepočítali, pokud bychom vyvolali partyzánský odboj, mohlo by se to taky všechno pěkně podělat… Nejspíš bychom ‚vyhráli’, ale z třiceti let čekání by se taky mohlo stát let pět set. Tahle chyba se už stala, Ritsere, i když to nebylo v našem období Moru. Víte, co se stalo na Canbeře?“</p>
<p>Brughel pokrčil rameny. Canberra možná byla nejmocnější civilizace ve vesmíru, ale bylo to tak daleko, že ho to nijak zvlášť nezajímalo. Stejně jako ostatní Emergenti se i Brughel o širší vesmír zajímal jen minimálně.</p>
<p>„Před třemi tisíci lety byla Canberra ve středověku. Stejně jako na Gaspru se původní obyvatelé vybombardovali, takže z nich byli zase divoši, ovšem až na to, že na Canbeře nebyl ten nový vývoj ještě ani v polovině. Vydala se tam malá flotila Qeng Ho; nějakým omylem měli za to, že by se na Canbeřanech dalo vydělat. To byla první chyba, kterou udělali. Druhá byla, že tam potom i zůstali; snažili se s těma Canbeřanama obchodovat i v tom stavu, v jakém byli. Qeng Ho měli veškerou moc, a ty primitivní společnosti by pro ně udělaly cokoliv.“</p>
<p>Brughel si odfrkl. „Chápu, kam tím míříte. Ale zní to tak, že ti místní byli o hodně primitivnější než to, co máme my.“</p>
<p>„To jo, jenže to zase byli lidi. A Qeng Ho měli mnohem víc prostředků. Tak jako tak se spojili. Vyždímali z těch místních technologií, co jenom šlo. Pokusili se ovládnout planetu. A vlastně se jim to taky povedlo. Jenže je každej krok táhl víc a víc dolů. Původní posádka dožila svůj život v kamenných hradech. Už ani neměli hibernaci. Smíšená civilizace Kšeftařů a místních sice nakonec získala nesmírnou moc – ale pro ty, co tam původně přiletěli, už bylo pozdě.“</p>
<p>Komandant a jeho zástupce už byli skoro u hlavního vchodu. Brughel se vznášel vpředu a pomalu se přetočil tak, že se nakonec dotkl stěny jako podlahy, nohama napřed. Se zaujetím se podíval nad sebe, jak se k němu blíží Nau.</p>
<p>Ten dosedl na stěnu a nechal přilnavou vrstvu na podrážkách bot, aby ztlumila náraz. „Zamyslete se nad tím, co jsem vám říkal, Ritsere. Naše Vyhnanství tady je skutečně nezbytné a vyplatí se nám tak, že si to ani nedovedete představit. Zatím se budeme věnovat tomu, co vás trápí. Komandanta by nemělo trápit nic.“</p>
<p>Mladšímu muži se na tváři objevil překvapený a vděčný výraz. „Děkuju, pane. Trošku sem tam pomoct, nic jinýho ani nepotřebuju.“ Ještě chvíli se bavili a domlouvali se na nezbytných kompromisech.</p>
<p>Když se Tomas vracel ze <emphasis>Suivire, </emphasis>měl trochu času na přemýšlení. Ve výhledu z jeho taxíku se třpytil těžební masiv a obloha kolem byla zbrázděná nepravidelnými tvary tempu, dílen a lodí, které obíhaly kolem. Teď, při Mezihlídce, neviděl nikde ani živáčka. Dokonce nebyla vidět ani Qiwi se svou posádkou, nejspíš byli někde na odvrácené straně. V dálce za diamantovými horami plula osamocená Arachna. V mračnech nad jejím obrovitým oceánem zely obrovité průrvy. Na modrém pozadí se jasně rýsovala tropická konvergentní oblast. Planeta Pavouků se stále víc a víc začala podobat staré matce Zemi, oné jedné planetě z tisíce, kde mohli lidé přistát a žít. Jako ráj měla vypadat ještě zhruba dalších třicet let – dokud její slunce znovu nevyhasne. <emphasis>A to už bude</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>patřit nám.</emphasis></p>
<p>Zrovna teď se jim tento nejvyšší cíl zase o něco přiblížil. Přišel na kloub jedné záhadě a odvrátil jedno zbytečné riziko. Tomasovi se zkroutila ústa v nešťastném úsměvu. Ritser byl pěkně vedle, když si myslel, že být nejstarším synovcem Alana Naua je jednoduché. Alan Nau měl Tomase v oblibě, to byla pravda. Už od počátku bylo jasné, že Tomas bude ve vládě Nauových nad Emergenty pokračovat. To však byl svým způsobem i problém, protože tak Tomas rostl v očích starších příslušníků rodu ve velkou hrozbu. Střídání v pozicích – dokonce i v rámci rodin komandantů – se většinou odbývalo formou nájemných vražd. Alan Nau však byl chytrý. Chtěl, aby jeho synovec v rodové linii pokračoval – ovšem až poté, co bude Alan žít a vládnout tak dlouho, jak mu to jeho přirozený život dovolí. To, že mu svěřil velení výpravy na hvězdu OnOff, byl vladařský tah, který zachránil jak vládce, tak i jeho nástupce. Tomas Nau tak měl být mimo scénu přes dvě stě let. A měl se vrátit i s prostředky k tomu, aby vládu rodiny Nauových převzal.</p>
<p>Tomase často napadlo, zda Ritser Brughel nemůže být zapojen do nějaké nenápadné sabotáže. Ještě doma se jevil pro funkci vicekomandanta jako ten pravý. Byl mladý a při čistkách v Lorbitských loděnicích si vedl dobře. Pocházel z frencké rasy a jeho rodiče se mezi prvními postavili na stranu invaze Alana Naua. Jak to jenom šlo, snažili se Emergenti každé nové dobývání spojit se stejnými průvodními jevy jako za období Moru na Balacrei: masová úmrtí, mozková sněť, vznik třídy komandantů. Mladý Ritser se všem požadavkům nového řádu přizpůsobil.</p>
<p>Jenže od chvíle, kdy začalo toto Vyhnanství, to s ním začalo jít z kopce: byl lehkomyslný, lajdácký, téměř vzpurný. Částečně to byla jeho přidělená role drsňáka, jenomže Ritser vůbec nic nepředstíral. Uzavřel se do sebe a přestal spolupracovat. Závěr se zdál nabíledni: nepřátelé rodiny Nauových byli vynalézaví lidé a uměli plánovat na dlouho dopředu. Třeba přes bezpečnostní opatření strýčka Alana propašovali potají nějakého černého koně.</p>
<p>Dnes se tato záhada a podezření setkaly. <emphasis>A já jsem žádnou sabotáž neodhalil, dokonce ani neschopnost. </emphasis>Jeho zástupce prostě má určité neuspokojované potřeby, o nichž mu hrdost nedovolovala hovořit. Být to v civilizaci, uspokojit je by nebyl problém; s tímto normálním, byť neveřejným právem se každý komandant už narodil. Tady v divočině, kde málem ztroskotali… tady Ritsera čekalo utrpení.</p>
<p>Taxík proplul nad nejvyššími věžemi Hammerfestu a usadil se ve stínu pod nimi.</p>
<p>A nakonec by mohl být jejich úspěch ještě větší, než jak ho Ritserovi vylíčil. Mohl by být i větší, než jak si ho představoval strýček Alan. Málem to uniklo i Tomasovi, nebýt tohoto setkání s Kšeftaři.</p>
<p>Strýček Alan uznával hrozby; pokračoval v tradicích bezpečnosti. Ani on si však zřejmě nikdy neuvědomil, že tyranizují směšně drobné území: Balacreu, Frenk a Gaspr. Zrovna před chvílí Nau řekl Ritseru Brughelovi o tom, jak vznikla Canberra. Existovaly lepší příklady, které mohl udat, ale Canberra byla jeho oblíbená. Zatímco kolem něj všichni sledovali jen dějiny Emergentů a vylepšovali strategie o triviální nuance, studoval Tomas Nau historii Lidského vesmíru. Dokonce i taková pohroma jako období Moru byla z globálního pohledu běžná věc. Ve srovnání s dobyvateli dávných dob byla Balacrea zanedbatelná. Proto měl Tomas Nau přehled o tisíci vzdálených stratégů, od Alexandra Makedonského, přes Tarfa Lu… až po Phama Nuwena. O Phama Nuwena se Nau zajímal nejvíc, to byl ze všech Qeng Ho ten největší.</p>
<p>Svým způsobem Nuwen stvořil moderní Qeng Ho. Vysílání Kšeftařů sice Nuwenův život do jisté míry popisovala, ovšem ta byla přikrášlena. Existovaly i jiné verze, které se potají šeptaly mezi hvězdami. Každá stránka jeho života stála za prozkoumání. Pham Nuwen se narodil na Canbeře ještě předtím, než tam přistáli Qeng Ho. Chlapec jménem Nuwen přišel ke Qeng Ho zvenčí… a od základu je přeměnil. Během několika staletí vybudoval pro Kšeftaře říši, a to největší říši, jakou kdy kdo viděl. Byl to Alexandr celého Lidského vesmíru. A – stejně jako u Alexandra – ani jeho říše netrvala dlouho.</p>
<p>Byl to génius dobývání a organizace. Jenom neměl všechny potřebné nástroje.</p>
<p>Nau se naposledy podíval na krásnou Arachnu, která plula za věžemi Hammerfestu. Měl jeden takový sen. Zatím to byl jenom sen, který si nechával pro sebe. Za pár let ovládne rasu, rasu, která kdysi létala mezi hvězdami. Za pár let vymámí ze systému flotily Qeng Ho ta největší tajemství. S tím vším se bude moci Phamu Nuwenovi vyrovnat. S tím vším může vybudovat hvězdné impérium. Jeho sen však sahal ještě dál, neboť už pro své impérium měl nástroj, který Pham Nuwen, Tarf Lu ani nikdo jiný neměl. <emphasis>Soustředění.</emphasis></p>
<p>Jeho sen se měl naplnit až za polovinu jeho života, na konci Vyhnanství a po boji o život, jaký si ani nedokázal v současné době představit. Občas si říkal, jestli není bláznovství si myslet, že by to mohl někdy dokázat. Sen mu však v hlavě plál tak jasně: Se Soustředěním by mohl Tomas Nau to, co dokáže uchvátit, také udržet. Tomas Nau měl vybudovat impérium z celého Lidského vesmíru. A mělo trvat věčně.</p>
<p><strong>Sedmnáct</strong></p>
<p>Oficiálně samozřejmě bar Bennyho Wena vůbec neexistoval. Benny si zabral část prázdného prostoru mezi vnitřními stěnami balónů tempu. Ve svém volném čase tam postupně s otcem dali nábytek, beztížný kulečník a videotapety. Na stěnách byly sice pořád vidět trubky, ale i ty byly omotané barevnou páskou.</p>
<p>Když měla jeho skupina Hlídku, vysedával Pham Trinli většinu svého volného času tady. A od té doby, co tak zpackal stabilizaci a Qiwi Lisoletová ho zase vystřídala, měl volného času habaděj.</p>
<p>Hned za dveřmi se do Phama opřelo aroma chmelu a ječmene. Kousek od ucha mu proplul shluk pivních kapek a vzápětí zmizel v odsávacím ventilátoru vedle dveří.</p>
<p>„Hej, Phame, kde jste sakra byl? Posaďte se u nás.“ Většina obvyklých štamgastů seděla na stropě místnosti. Pham na ně mávl a proplul barem, aby se usadil na protější stěně. Znamenalo to sice, že bude k ostatním otočený bokem, ale tolik místa tady zase nebylo.</p>
<p>Trud Silipan zamával přes místnost na druhou stranu, kde se u baru vznášel Benny. „Tak co je s tím pivem a s těma vejsmažkama, Beníku? Jo, a přihoď tam ještě jedno tady pro našeho vojenskýho génia!“</p>
<p>Všichni se zasmáli, ačkoliv Pham spíš popuzeně odfrkl. Na své reputaci vejtahy pracoval velice intenzivně. Chtěli jste si poslechnout nějaký opravdu husarský kousek? Stačilo víc než sto sekund poslouchat Phama Trinliho. Samozřejmě, pokud jste někdy sami něco opravdu zažili, tak jste poznali, že je to většinou nesmysl, a pokud ne, tak v roli hrdiny ve skutečnosti vystupoval někdo jiný. Pham se rozhlédl po místnosti. Jako obvykle tvořili více než polovinu klientely Emergenti, ale ve většině skupinek byl jeden nebo dva Qeng Ho. Uplynulo už šest let od Vznícení, od toho „Diemova zvěrstva“. Pro většinu z nich to byly dva roky života. Ti Qeng Ho, kteří přežili, se poučili a přizpůsobili se. Nijak zvlášť se sice neangažovali, ale stejně jako Pham Trinli se i oni stali součástí Vyhnanství.</p>
<p>Místností směrem od baru proplul Hunte Wen. Táhl ze sebou síťku plnou nápojů a jídla, které sem spolu s Bennym tajně pašovali. Zatímco ho rozdával kolem stolu a bral si za ně stvrzenky, hovor se na chvíli odmlčel.</p>
<p>Pham si vzal pivo. Bylo v nové plastové nádobce. Benny měl jistý vliv u týmů, které řídily povrchové operace na masivu. Malá rafinerie polykala atmosníh a led a diamant… a vycházely z ní materiály jako třeba umělá hmota na výrobu nádob na nápoje, na nábytek nebo na beztížný kulečník. Dokonce i hlavní atrakce baru pocházela z rafinerie – se špetkou magie z baktérky.</p>
<p>Tahle nádoba měla na jedné straně barevný nápis: PIVOVAR DIAMANT S LEDEM a byl tam i obrázek těžebního masivu, který se proměňoval v pivo. Obrázek to nebyl jednoduchý, bylo na něm vidět, že je podle ručně malované předlohy. Pham na podařenou kresbu chvíli hleděl. Potom své zvídavé otázky spolkl. Však oni se zeptají jiní… a po svém.</p>
<p>Obrázků si všiml Trud a jeho kamarádi a ozval se smích. „Hej, Hunte, to jste dělal vy?“</p>
<p>Starší Wen se rozpačitě usmál a přikývl. „No, je to celkem hezký. Samozřejmě teda ne tak, jako kdyby to maloval někdo Soustředěnej.“</p>
<p>„Já jsem myslel, že jste byl nějakej fyzik nebo tak něco, než vás pustili.“</p>
<p>„Astrofyzik. Z toho – z toho si ale moc nepamatuju. Teď zkouším něco novýho.“</p>
<p>Emergenti si s Wenem několik minut povídali. Většinou se chovali přátelsky a – s výjimkou Truda Silipana – vypadali, že s ním cítí. Pham si mlhavě vybavoval, že Hunt Wen byl před přepadením otevřeným a bodrým fyzikem. Inu, ta bodrost mu zůstala. Hodně se usmíval, možná až moc omluvně. Jeho osobnost byla jako nádoba z keramiky, která se kdysi rozbila, potom se znovu složila dohromady a slepila se, takže teď funguje, ale musí se s ní zacházet nesmírně opatrně.</p>
<p>Wen sebral poslední stvrzenky a vyrazil přes místnost zase zpátky. V půli cesty k baru se zastavil. Přiblížil se k tapetě a podíval se na masiv a na slunce. Vypadalo to, jako by na všechny přítomné zapomněl, jako by ho znovu pohltily záhady hvězdy OnOff. Trud Silipan se uchechtl a naklonil se přes stůl k Trinlimu. „To je hrůza, jak je roztržitej, co? Většinou to s těma de-zipama tak strašný není.“</p>
<p>Benny Wen vyrazil zpoza baru a odvlekl otce pryč. Benny byl jeden z výtržníků. Z přeživších Diemových spolupachatelů byl zřejmě nejvíc na očích.</p>
<p>Hovor se vrátil k důležitým událostem dne. Jau Xin chtěl najít někoho v Hlídce A, kdo by chtěl místo něj do B; měl dámu svého srdce právě v té druhé Hlídce. Byla to přesně ta výměna, o které museli vědět komandanti, ale když to všichni chtěli… Někdo nadhodil, že nějaká žena Qeng Ho takové věci dohazuje výměnou za jiné služby. „Ti podělaní Kšeftaři umí se vším jenom obchodovat,“ zahučel Silipan.</p>
<p>A Trinli je obšťastnil příhodou – která se dokonce i stala, ale on ji obohatil o dostatečné množství absurdních prvků, aby ji považovali za výmysl – o misi Dlouhých hlídek, které údajně on sám velel. „Padesát let jsme vydrželi jen se čtyřma Hlídkama. Nakonec jsem musel porušit pravidla a dovolit na misi děcka. Ale to už jsme měli výhodný postavení na trhu –“</p>
<p>Pham už měl na jazyku pointu, když ho Trud Silipan dloubl do žeber. „Psst! Můj pane vládce Qeng Ho, dorazil váš fatální sok.“ To kolem vyvolalo tlumený smích. Pham se zahleděl na Silipana a potom se otočil, aby se podíval.</p>
<p>Dveřmi do baru právě proplula Qiwi Lin Lisoletová. Otočila se ve vzduchu a dosedla vedle Bennyho Wena. Hluk v místnosti se ztišil a její hlas dolehl až k Trinliho hloučku nahoře na stropě. „Benny! Máš už ty formuláře na tu výměnu? Gonle ti může –“ Oba dva se přesunuli na druhou stranu baru a ostatní se zase rozhovořili, takže už její další slova nebyla slyšet. Qiwi podle všeho do Bennyho hučela nějakou svou nejčerstvější nabídku.</p>
<p>„Je to fakt pravda, že pořád ještě vede tu stabilizaci? Já jsem myslel, že to děláte vy, Phame.“</p>
<p>Jau Xin se ušklíbl. „Nech toho, Trude.“</p>
<p>Pham pozvedl ruku, takže se ostatním naskytl pohled na dopáleného staříka, který se snaží vypadat důležitě. „Už jsem vám přece říkal, že mě povýšili. Lisoletová obstarává takový ty pracovní detaily a já na celou tu operaci z pověření komandanta Naua dohlížím.“ Vrhl pohled směrem ke Qiwi a snažil se do něj vložit tu správnou míru jedovatosti. <emphasis>To by mě zajímalo, co má za lubem</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>teďka</emphasis><emphasis>. </emphasis>To dítě bylo neuvěřitelné.</p>
<p>Koutkem oka Pham zahlédl, že Silipan omluvně pokrčil na Jau Xina rameny. Pham byl pro ně pro všechny lhář, ale přitom ho měli všichni rádi. Možná byly jeho zkazky přitažené za vlasy, ale bylo při nich veselo. Problém Truda Silipana spočíval v tom, že nevěděl, kdy má s tím svým popichováním přestat. Teď to vypadalo, že přemýšlí o tom, jak celou situaci ještě zachránit.</p>
<p>„No jo,“ řekl Silipan, „není nás moc, co musíme podávat hlášení přímo komandantovi. A já vám o té Qiwi Lin Lisoletové něco povím.“ Rozhlédl se, kdo je v baru kromě nich. „Víte, že vedu Reynoltové zipheady – vlastně tak získáváme materiály pro špehy od Ritsera Brughela. A mluvil jsem s chlapama odtamtud. Naše slečna Lisoletová je na jejich černý listině. Namočila se do takový spousty průšvihů, že si to ani nedovedete představit.“ Ukázal na nábytek. „Odkud si myslíte, že tyhle všechny plasty jsou? Teď, když dostala Phamův flek, je dole na masivu v jednom kuse. A zpronevěřuje produkci kvůli lidem, jako je Benny.“</p>
<p>Jeden z posluchačů na Silipana zamával svou nádobkou Diamantů s ledem. „Ale vypadá to, že si ten svůj podíl pěkně užíváš, Trude.“</p>
<p>„Však víte, že o to tady vůbec nejde. Hele. To, s čím si hraje ona a Benny Wen, jsou zdroje celé společnosti.“ Pár lidí kolem stolu pokývalo hlavou. „I když to sem tam náhodou je k něčemu dobrý, tak je to pořád z hlediska společnýho blahobytu krádež.“ Pohled mu ztvrdl. „Když byl Mor, tak moc větších hříchů nebylo.“</p>
<p>„To jo, ale komandanti o tom přece vědí. Tolik to zase neškodí.“</p>
<p>Silipan přikývl. „To je fakt. Zatím to tolerujou.“ Tajnůstkářsky se usmál. „Ale možná že to budou tolerovat jenom tak dlouho, dokud bude spát s komandantem Nauem.“ To byl další drb, který zde koloval.</p>
<p>„Podívejte, Phame. Vy jste Qeng Ho. Ale v podstatě jste od vojska. To je moc vážený povolání a to vás taky pasuje pěkně vysoko, bez ohledu na váš původ. Koukněte, společnost má několik morálních úrovní.“ Silipan evidentně přednášel něco naučeného. „Úplně nahoře jsou komandanti, vy byste jim asi říkali státníci. Pod nima jsou vojenští velitelé a ještě pod těmahle velitelema jsou plánovači, technici a vojáci. A pod tím vším… je různá chamraď: odpadlíci z těch různejch kategorií, ti, co ještě mají šanci někdy zapadnout do toho systému zpátky. A pod tím jsou dělníci v továrnách a farmáři. A úplně na dně – kde je z celý tyhle chamradě to nejhorší – jsou ti, co kšeftujou.“ Silipan se na Phama usmál. Evidentně si připadal, jako že mu lichotí tím, že ho řadí mezi přirozenou elitu. „Obchodníci jsou požírači všeho mrtvýho a umírajícího, protože na to, aby kradli, nemají kuráž.“</p>
<p>Tak tuhle teorii by nepřekousla ani postava, za kterou se Trinli vydával. Pham se na něj osopil: „Asi ti uniká, že jsou Qeng Ho na současný úrovni už pěknejch pár tisíc let, Silipane. To o nějakým úpadku zrovna dvakrát nesvědčí.“</p>
<p>Silipan se soucitně usmál. „Já vím, že je těžký se s tím smířit, Trinli. Vy jste dobrej chlap, a bejt loajální je správný. Ale podle mě to už začínáte docela chápat. Kšeftaři tady s náma budou pořád, ať už budou prodávat jídlo někde v nějaký zapadlý uličce nebo budou na něco číhat mezi hvězdárna. Ti, co lítají ke hvězdám, si říkají civilizace, ale přitom to je akorát sebranka, co se snaží vecpat mezi ty opravdový civilizace.“</p>
<p>Pham zavrčel: „Řekl bych, že mně ještě nikdy nikdo tak nelichotil a neurážel mě zároveň.“</p>
<p>Všichni se zasmáli a vypadalo to, že si Trud Silipan myslí, že svým výkladem Trinliho nějak rozveselil. Pham svůj krátký příběh dopověděl, tentokrát už bez dalšího přerušování. Řeč se stočila na spekulace o pavoukovitých bytostech na Arachně. Normálně by Pham tyto příběhy s dobře utajovaným nadšením přímo hltal. Dnes však svůj nezájem nepředstíral. Zabloudil pohledem dozadu k baru. Benny a Qiwi byli napůl mimo dohled a dohadovali se kvůli nějakému obchodu. V tom svém emergentském šílenství měl Trud Silipan přeci jen v několika věcech pravdu. Za posledních pár let se tu ilegální ekonomika pěkně rozbujela. Nebylo to dílo Diemova spiknutí. Pro Qeng Ho to vlastně spiknutí ani nebylo – prostě jen podnikali tak jako předtím. Benny a jeho otec a několik desítek dalších brali komandantova rozhodnutí na lehkou váhu, a mnohdy je dokonce překračovali. Nau na to doposud nijak nezareagoval; Qeng Ho zatím zlepšovali situaci téměř pro všechny. Pham už tohle všechno předtím jednou nebo dvakrát viděl – když Qeng Ho nemohli obchodovat jako svobodní lidé a nemohli nikam utéct ani bojovat.</p>
<p>Všechno se to točilo kolem malé Qiwi Lin Lisoletové. Pham se na ni zadíval zamyšleným pohledem. Na chvíli se dokonce zapomněl škaredit. Qiwi toho tolik ztratila. Podle některých měřítek cti se zaprodala. Ale stejně tady byla, Hlídku za Hlídkou, a mohla vesele obchodovat v jakémkoliv směru. Pham zaplašil úsměv, který se mu začal objevovat na rtech, a zamračil se na ni. Kdyby se Trud Silipan nebo Jau Xin někdy dozvěděli o skutečných citech, které chová ke Qiwi Lisoletové, mysleli by si, že je to úplný cvok. A pokud by se to někdy dozvěděl někdo chytrý jako třeba Tomas Nau, mohl by si dát dvě a dvě dohromady – a bylo by po Phamu Trinlim.</p>
<p>Když se Pham díval na Qiwi Lin Lisoletovou, viděl – víc než kdy v životě – sebe. Ano, Qiwi byla žena, to byla pravda, a sexismus patřil mezi ty Trinliho charakteristické rysy, které nijak nepředstíral. Jejich podobnost však odlišnosti pohlaví přesahovala. Když se Qiwi vydala na tuto cestu, bylo jí kolik, osm let? Prožila téměř polovinu dětství mezi hvězdami, kromě Hlídek, sama. A teď byla vržena do naprosto odlišné kultury. I přesto to všechno přežila a znovu a znovu přijímala nové výzvy osudu. A vítězila.</p>
<p>Pham se zahloubal. Už své pivní kamarády neposlouchal. Dokonce se už ani nedíval na Qiwi Lin Lisoletovou. Vzpomínal na dobu před více než třemi tisíci lety, před třemi stovkami let jeho skutečného života.</p>
<p>Canberra. Phamovi bylo třináct a byl nejmladším synem Trana Nuwena, krále a vládce celého Severu. Pham vyrůstal ve společnosti mečů, jedů a intrik a bydlel v kamenných hradech u ledového oceánu. Nebylo pochyb o tom, že by skončil zavražděný – nebo jako král – pokud by se život dál ubíral cestou středověku. Když mu však bylo třináct, všechno se změnilo. Na planetu, na které se pouze dochovávaly legendy o letadlech a o rádiovém vysílání, zavítali mezihvězdní obchodníci, Qeng Ho. Pham si doposud pamatoval spálenou zemi, ve kterou jejich moduly proměnily Mokřady na jih od hradu. Během jediného roku byla veškerá feudální politika Canberry vzhůru nohama.</p>
<p>Qeng Ho věnovali na výpravu na Canberru tři lodě. Velice se přepočítali, protože si mysleli, že budou místní v době jejich příletu na mnohem vyšší úrovni, co se technologií týče. Doplnit jejich zásoby však nedokázala ani říše Trana Nuwena. Dvě z jejich lodí tam zůstaly. Se třetí odletěl mladý Pham – jako šílený pokus o rukojmí v dohodě, o níž si jeho otec myslel, že s lidmi z hvězd uzavřel.</p>
<p>Phamův poslední den na Canbeře byl studený a ponurý. Cesta z hradu dolů do mokřin jim zabrala skoro celé ráno. Bylo to poprvé, kdy se mohl Pham Nuwen na obrovské lodě návštěvníků podívat zblízka, takže byl štěstím bez sebe. Už nikdy v životě nevnímal mylně tolik věcí: hvězdné koráby, které se rýsovaly v mlze, byly ve skutečnosti jenom přistávací moduly. Vytáhlý, cizí kapitán, který se zdravil s Phamovým otcem, byl jenom poddůstojník. O tři kroky za ním šla mladá žena, na tváři špatně skrývaný rozmrzelý výraz – konkubína? Služebná? Opravdový kapitán, jak se ukázalo.</p>
<p>Phamův otec, král, dal rukou nějaké znamení. Chlapce vedl po rozblácené zemi k lidem z hvězd jeho učitel a zachmuření sluhové. Ruce, které mu spočívaly na ramenou, ho pevně tiskly, ale Pham si toho ani nevšiml. Díval se užasle vzhůru, očima hltal „hvězdné lodě“ a snažil se dohlédnout až na nejvyšší bod křivek lesknoucího se kovu, či co to bylo. U nějakého obrazu nebo šperku se už s takovou dokonalostí setkal, ale tohle bylo jako ve snu.</p>
<p>Zřejmě by se jim podařilo dostat ho na palubu ještě předtím, než by celou tu zradu pochopil, nebýt Cindi. Cindi Ducanhové, mladší dcery Tranovy sestřenice. Její rodina byla natolik důležitá, že bydlela u dvora, ovšem zase ne tak důležitá, aby o něčem rozhodovala. Cindi bylo patnáct a byla to ta nejzvláštnější a nejdivočejší osoba, kterou Pham kdy poznal, tak zvláštní, že ani nevěděl, jak nazvat to, čím pro něj byla – i když slovo „přítelkyně“ by zřejmě stačilo.</p>
<p>Najednou byla tam a stála mezi nimi a lidmi z hvězd. „<emphasis>N</emphasis><emphasis>e! </emphasis>To nemůžete! Vždyť to k ničemu nebude! Nechte –“ Vztáhla k nim ruce, jako by je chtěla zastavit. Odněkud z boku slyšel Pham křičet nějakou ženu. To byla Cindina matka, která ječela na svou dceru.</p>
<p>Bylo to tak zbytečné, hloupoučké a zoufalé gesto. Skupinka s Phamem ani nezpomalila. Jeho učitel máchl holí Cindi po nohách. Padla na zem.</p>
<p>Pham se otočil a snažil se k ní natáhnout, ale v tu chvíli ho silné ruce zvedly a sevřely mu paže i nohy. Naposledy Cindi zahlédl, jak se zvedá z bláta, s pohledem pořád ještě upřeným za ním, a o strážných běžících směrem k ní nemá ani tušení. Pham Nuwen se nikdy nedozvěděl, jak za svůj čin zaplatil jediný člověk, který se ho rozhodl zastat. O několik set let později se na Canberru vrátil; teď už ale s takovým bohatstvím, že si mohl celou planetu i s veškerou její novou civilizací koupit. Procházel staré knihovny i útržkovité digitální záznamy Qeng Ho, kteří zde předtím zůstali. Nebyla v nich ani zmínka o následcích Cindina pokusu a nic konkrétního nebylo ani v pozdějších záznamech Cindiny rodiny. Ona, to, co udělala, a to, co ji to stálo, nic z toho prostě z pohledu dějin nemělo význam.</p>
<p>Phama potom zvedli a rychle ho nesli dopředu. Naskytl se mu letmý pohled na jeho bratry a sestry, na mladé muže a ženy s chladným pohledem a s tvrdými rysy. Dnes byla zažehnána jedna velice nepatrná hrozba. Sluhové se zastavili před Phamovým otcem, králem. Stařec – vlastně mu bylo čtyřicet let – se na něj krátce zahleděl. Tran byl pro Phama vždycky něco jako vzdálená síla přírody, ukrytá za všemi těmi učiteli a dychtivými nástupci a dvořany. Rty měl stisklé do jedné tenké čárky. Na okamžik se mu v neoblomném pohledu mihlo něco jako soucit. Letmo Phama pohladil po tváři. „Buď silný, chlapče. Neseš moje jméno.“</p>
<p>Tran se otočil a lámanou řečí pronesl několik slov k muži z hvězd. A Pham byl v rukou cizinců.</p>
<p>Stejně jako Qiwi Lin Lisoletová byl i Pham Nuwen vyvržen do temnoty. A stejně jako Qiwi tam ani on nepatřil.</p>
<p>Těch prvních pár let si pamatoval lépe než kterékoliv jiné období svého života. Nebylo pochyb o tom, že ho měla posádka v plánu strčit k ledu a na nějaké další zastávce vyhodit. Vždyť k čemu by jim bylo děcko přesvědčené o tom, že existuje jenom jedna planeta, a to ještě ke všemu placatá, co se učilo celý život ohánět mečem?</p>
<p>Pham Nuwen však měl své vlastní plány. Hibernační rakve ho děsily k smrti. <emphasis>Reprise </emphasis>málem ještě ani neodletěla z Canberry a Pham už ze své kajuty zmizel. Vždycky byl na svůj věk malý a teď už věděl i o vzdáleném pozorování civilizací. Posádka <emphasis>Reprise </emphasis>víc než čtyři dny nedělala nic jiného, jen ho hledala. Nakonec samozřejmě Pham prohrál – a nějaký velice rozzuřený Qeng Ho jej odtáhl před velitelku lodi.</p>
<p>Teď už věděl, že to je ta „služebná“, kterou předtím viděl v mokřinách.</p>
<p>I když to věděl, pořád tomu bylo těžké uvěřit. Jedna křehká žena že by velela hvězdné lodi a tisícičlenné posádce (ačkoliv ta měla být brzy mimo Hlídku v hibernaci)? Hm. Třeba to byla konkubína majitele, ale otrávila ho a teď vládla místo něj. Tato teorie byla vcelku pravděpodobná, ovšem dělala z ní tím pádem mimořádně nebezpečnou osobu. Sura byla ve skutečnosti zástupkyně kapitána, velitelka skupiny hlasující proti tomu, aby Qeng Ho zůstali na Canbeře. Pro ty, kteří zůstali, to byli „opatrní zbabělci“. A teď měli namířeno domů, chudobě vstříc.</p>
<p>Pham si pamatoval, jak se tvářila, když ho konečně chytili a přivedli na můstek. Pořádně se na malého prince, stále ještě oblečeného v sametových šatech canberrské šlechty, zamračila.</p>
<p>„Zpozdil se kvůli tobě začátek Hlídek, mladíku.“</p>
<p>Pham jejímu jazyku stěží rozuměl. Potlačil v sobě paniku a stesk a pohlédl jí přímo do očí. „Paní, já jsem vaše rukojmí, nejsem váš otrok, nejsem vaše oběť.“</p>
<p>„Sakra, co to řekl?“ Sura Vinhová se rozhlédla po svých poručících. „Koukej, kamaráde. Poletíme šedesát let. Musíme tě přece někam odklidit.“</p>
<p>Její poslední výraz se sice jazykovou bariérou prodral, zněl ovšem zase příliš podobně tomu, co říkal štolba, když se chystal utratit koně. „Ne! Do rakve mě nestrčíte.“</p>
<p>To už pochopila i Sura Vinhová.</p>
<p>Jeden z jejího doprovodu jí rychle cosi řekl. Nejspíš něco jako „stejně je úplně jedno, co chce, a co ne, paní.“</p>
<p>Pham se celý napjal, jak se chystal na další zápas. Sura na něj však chvíli hleděla a pak všechny ostatní ze své kanceláře vykázala. Potom si několik kilosekund lámaným jazykem povídali. Pham sice znal dvorní intriky a strategie, ale nic z toho se tady zjevně nedalo použít. Než skončili, chlapec plakal tak, že nebyl k utišení, a Sura ho objímala kolem ramen. „Bude to spousta let,“ řekla. „Chápeš to?“</p>
<p>„A-ano.“</p>
<p>„Přiletíš tam jako stařec, když nás nenecháš, abychom tě dali k ledu.“ To poslední slovo bylo pořád ještě nešťastně zvoleno.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>N</emphasis><emphasis>e, ne, ne! </emphasis>To radši umřu.“ Na Phama Nuwena už logika nezabírala.</p>
<p>Sura chvíli mlčela. O několik let později Phamovi řekla, jak celé setkání viděla ona: „Jo, taky jsem tě mohla do toho mrazáku klidně strčit. Udělala bych to nějak pěkně a eticky – a ušetřila bych si tak milion problémů. Nikdy nepochopím, proč mě ta Dengova komise flotily přinutila, abych si tě vzala na palubu; sice na tom trvali a byli vzteky bez sebe, ale tohle už bylo fakt moc.</p>
<p>Takže jsi tam byl, malé děcko, které prodal jeho vlastní otec. Propadla bych se do pekla, kdybych se k tobě chovala stejně jako on a ta komise. Kromě toho, kdybys byl po celou dobu letu u ledu, tak bys byl pořád stejná nula, až bychom dorazili na Namqem, a nevěděl bys, co si máš ve vyspělý civilizaci počít. Tak proč tě nenechat vzhůru a nezkusit tě naučit základní věci? Říkala jsem si, že aspoň poznáš, jak se při cestě mezi hvězdárna na lodi roky vlečou. Za pár let už by ti ty rakve nemusely připadat tak strašný.“</p>
<p>Nebylo to jednoduché. Bezpečnostní systém lodi se musel přeprogramovat na přítomnost nezodpovědné osoby. Nepřicházely v úvahu žádné Mezihlídky bez posádky. Ale bezpečnostní systém se přeprogramoval a pár členů Hlídek se nabídlo, že si čas mimo hibernaci prodlouží.</p>
<p><emphasis>Reprise </emphasis>dosáhla náporové rychlosti, tři desetin rychlosti světla, a tou plula nekonečnými hlubinami vesmíru.</p>
<p>A Pham Nuwen měl všechen čas ve vesmíru. Několik členů posádky – prvních pár Hlídek to byla Sura – se ho snažilo učit, jak nejlépe to šlo. Zpočátku nechápal vůbec nic… ale času byla spousta. Učil se hovořit stejným jazykem jako Sura. Učil se obecné věci o Qeng Ho.</p>
<p>„Obchodujeme mezi hvězdami,“ řekla mu Sura. Seděli sami dva na můstku. V oknech byla vidět mapa pěti hvězdných soustav, které Qeng Ho oblétávali.</p>
<p>„Qeng Ho je impérium,“ řekl chlapec, když se díval na hvězdy a snažil se představit si, jak by se dala tato území přirovnat ke království jeho otce.</p>
<p>Sura se zasmála. „To ne, impérium to není. Žádná vláda by se nedokázala udržet v rozmezí několika světelných let. Však většinou žádná vláda nevydrží víc než pár set let. Politici přicházejí a zase odcházejí, ale obchod tady bude věčně.“</p>
<p>Malý Pham Nuwen se zamračil. Ještě i teď občas nedávalo smysl, co Sura říkala. „Ne. Musí to být impérium.“</p>
<p>Sura se s ním nehádala. Několik dní na to už byla mimo Hlídku v jedné té podivné, studené rakvi. Pham ji málem prosil, ať se nezabíjí, a několik následujících megasekund potom trpěl takovým žalem, jaký si nikdy předtím nedokázal představit. Teď s ním byli jiní, cizí lidé a on celé nekonečné dny mlčel. Nakonec se naučil neštinu číst.</p>
<p>O dva roky později Sura ze své smrti procitla. Chlapec sice pořád ještě odmítal odebrat se mimo Hlídku, ale od té chvíle už vítal cokoliv, co ho kdo chtěl naučit. Věděl, že zde vládne moc ještě větší než jakékoliv postavení na Canbeře, a teď už chápal, že on tu moc může získat. Během dvou let se naučil to, co by dítěti civilizace trvalo pět let. Měl nadání na matematiku; uměl už používat programová prostředí Qeng Ho na dvou nejvyšších úrovních.</p>
<p>Sura vypadala skoro stejně jako před hibernací, až na to, že jakýmsi zázrakem se zdála být dokonce ještě mladší. Jednou ji přistihl, jak na něj upřeně hledí.</p>
<p>„Co se děje?“ zeptal se jí Pham.</p>
<p>Sura se usmála. „Ještě jsem na dlouhým letu nikdy neviděla dítě. Teď ti je kolik, patnáct canberrskejch let? Bret mi říkal, že ses toho strašně moc naučil.“</p>
<p>„Jo. Budu Qeng Ho.“</p>
<p>„Hm.“ Usmála se, ale nebyl to onen shovívavý, soucitný úsměv, který si Pham vybavoval. Měla doopravdy radost a tomu, co říkal, věřila. „Tak to se toho máš ještě hodně co učit.“</p>
<p>„Však na to mám taky hodně času.“</p>
<p>Tentokrát zůstala Sura Vinhová na Hlídce nepřetržitě čtyři roky. Bret Trinli zůstal z těch čtyř let první rok, o který si prodloužil svou vlastní Hlídku. Tihle tři potom prolezli na <emphasis>Reprise </emphasis>každý dostupný metr krychlový: ošetřovnu a rakve, velitelský můstek, palivové nádrže. <emphasis>Repr</emphasis><emphasis>ise </emphasis>spálila skoro dva miliony tun vodíku, aby dosáhla náporové rychlosti. Tím pádem z ní teď byla obrovská, skoro prázdná skořápka. „A pokud nám na konci téhle cesty někdo nepomůže, tak tahle loď už nepoletí nikdy.“</p>
<p>„Mohli byste přece doplnit palivo, i kdyby tam byli jen plynoví obři. Na to bych programy zvládl i já.“</p>
<p>„Jo, a to jsme taky dělali na Canbeře. Jenže bez generálky nemůžeme letět nikam daleko. A i když tam doletíme, tak si už stejně ani neškrtnem.“ Sura se odmlčela a tiše jen tak pro sebe zaklela. „Pitomci jedni. Proč tam zůstali?“ Vypadalo to, že Sura balancovala někde mezi vztekem na velitele, kteří zůstali na Canbeře, aby ji ovládli, a mezi vlastními pocity viny z toho, že je tam nechala.</p>
<p>Bret Trinli mlčení prolomil. „Tak jim to tak nezazlívej. Riskujou hodně, ale pokud se jim to podaří, tak zase budou mít Zákazníky, na který jsme tady všichni čekali.“</p>
<p>„Já vím – a my se zase můžeme spolehnout, že na Namqem dorazíme s prázdnou. Vsaď se, že o <emphasis>Reprise </emphasis>přijdeme.“ Otřásla se, zjevně zaháněla myšlenky, které ji neustále tížily. „Teda, mezitím ještě rozšíříme posádku o jednoho člena.“ Upřela na Phama výsměšný pohled. „Jakou specializaci bysme potřebovali nejvíc, Brete?“</p>
<p>Trinli obrátil oči v sloup. „Myslíš, která nám nejvíc vynese? To je přece jasný: programátor-archeolog.“</p>
<p>Otázka však ve skutečnosti zněla: Mohl by někdo takový vyrůst z dítěte, jako byl Pham Nuwen? Chlapec teď už uměl používat téměř všechno standardní programové vybavení. Dokonce si sám sebe představoval jako programátora a jednou snad i jako velitele lodi. Se standardními programy mohl člověk <emphasis>Reprise </emphasis>řídit, provádět sestup na oběžnou dráhu planety, monitorovat hibernační rakve –</p>
<p>„A když se něco stane, tak je po tobě, než bys řekl švec,“ dokončila Sura Phamův výčet dovedností. „Chlapče, musíš se naučit jednu věc. Je to něco, v čem se pletou i děcka v civilizaci. Počítače a programy už máme od počátku civilizace, dokonce jsme je měli ještě předtím, než jsme začali lítat do vesmíru. Ale to, co ty počítače umí, má svý meze; neumí najít východisko z nějaký nečekaný situace nebo udělat něco opravdu kreativního.“</p>
<p>„Ale – vždyť já vím, že to tak není. Já přece proti těm počítačům hraju různý hry. Když nastavím vysokou obtížnost, tak nikdy nevyhraju.“</p>
<p>„Počítače dělají jednoduchý věci strašně rychle. Jsou důležitý jenom z jedinýho důvodu: obsahujou programy za několik tisíc let a většinu z nich dokážou spustit. Svým způsobem si pamatujou každej fígl, se kterým kdy lidstvo přišlo.“</p>
<p>Bret Trinli popotáhl nosem. „A s tím i všechny nesmysly.“</p>
<p>Sura pokrčila rameny. „Samozřejmě. Podívej. Kolik lidí má naše posádka – když prolítáme soustavou a všichni jsou vzhůru?“</p>
<p>„Tisíc dvacet tři,“ řekl Pham. Už dávno se naučil všechny údaje týkající se <emphasis>Reprise </emphasis>a této cesty.</p>
<p>„Fajn. Takže – teď si představ, že jseš spoustu světelnejch let daleko od úplně čehokoliv –“</p>
<p>Trinli: „To si ani nemusíš představovat, to taky jsme.“</p>
<p>„– a něco přestane fungovat. K tomu, aby se postavila hvězdná loď, je potřeba asi deset tisíc různejch odborníků a ještě ktomu je potřeba obrovská průmyslová základna. Posádka nemůže vědět všechno, co je potřeba k tomu, aby se analyzovalo spektrum hvězdy a aby se udělala vakcína proti nějaký mutaci v baktérce, nemůže znát každou chorobu, na kterou můžeme někde narazit –“</p>
<p>„Ano!“ řekl Pham. „A proto máme programy a počítače.“</p>
<p>„Proto bez nich nemůžeme přežít. Paměti těch zařízení se několik tisíc let plnily programy, který se můžou hodit. Ale jak říká Bret, spousta těch programů lže, každej občas hodí chybu a přesně pro naše potřeby se hodí jenom ty nejšpičkovější.“ Odmlčela se a významně se na Phama podívala. „Takže to chce někoho pořádně chytrýho a zkušenýho, kdo by se podíval na všechno, co je k dispozici, aby vybral a modifikoval ty správný programy a potom ty výsledky zkompiloval.“</p>
<p>Pham chvíli mlčel, poněvadž vzpomínal, kolikrát programy udělaly něco jiného, než co doopravdy chtěl. Nebyla to pokaždé jeho chyba. Programy, které se snažily překládat canberrštinu do neštiny, stály za houby. „Takže… vy chcete, abych se naučil naprogramovat něco lepšího.“</p>
<p>Sura se usmála a od Breta se ozvalo potlačené vyprsknutí. „Nám bude stačit, když se z tebe stane dobrej programátor a když se pak naučíš používat to, co už existuje.“</p>
<p>Pham Nuwen strávil několik let tím, že se učil programovat a vyhledávat. Programování se datovalo už od prvopočátku času. Bylo to jako smetiště za hradem jeho otce. Na místech, kde odkryl potok, byly v hloubce deseti metrů zdeformované kostry strojů – létajících strojů, říkali sluhové – ještě ze slavných dnů canberrské původní éry kolonizace. Ve srovnání s tím, co leželo na místní síti <emphasis>Reprise, </emphasis>však bylo hradní smetiště čisté a čerstvé. Tady byly programy napsané před pěti tisíci lety, ještě než lidstvo vůbec opustilo Zemi. A úžasné na tom bylo – tedy podle Sury to bylo spíš děsivé – že na rozdíl od nepoužitelných vraků canberrské minulosti tyto programy pořád ještě fungovaly! A přes miliardy spletitých generací spousta z těchto nejstarších programů pořád běžela v útrobách systému Qeng Ho. Kupříkladu způsob, jak Obchodníci sledovali čas. Časové korekce byly neuvěřitelně složité – a až úplně na samém dně toho všeho byl maličký prográmek, který ovládal počítadlo. Sekundu za sekundou odpočítávali Qeng Ho od okamžiku, kdy lidé poprvé stanuli na povrchu měsíce Staré Země. Ovšem pokud jste se na to podívali ještě víc zblízka… byl ten první okamžik ve skutečnosti asi o patnáct milionů sekund později, v nulté sekundě jednoho z prvních lidských počítačových operačních systémů.</p>
<p>Takže za všemi těmi špičkovými prostředími byla jedna vrstva podpůrných programů za druhou. Některé ty programy byly vytvořeny pro různé situace. Čas od času způsobily tyto nesrovnalosti fatální kolapsy. Navzdory romantice hvězdných letů byly ty nejběžnější nehody způsobeny právě zastaralými, nesprávně využitými programy, které se konečně dočkaly odplaty.</p>
<p>„Tak to bysme to měli napsat znovu,“ řekl Pham.</p>
<p>„Však už se stalo,“ řekla Sura, aniž by vzhlédla. Chystala se na konec Hlídky a poslední čtyři dny se snažila vyšťárat jakýsi problém ze systému hibernace.</p>
<p>„Spíš se o to už někdo pokusil,“ opravil ji Bret, který se zrovna vrátil od hibernačních boxů. „Ale i ty nejvyšší úrovně systémových programů jsou obrovský. Ty a ještě tisíc dalších lidí byste na tom museli dělat tak sto let, než byste to všechno předělali.“ Trinli se zlověstně zašklebil. „A víš co – až byste skončili, měli byste plno vlastních nesrovnalostí. A stejně by vám to nesouhlasilo se všema těma aplikacema, co jsou sem tam potřeba.“</p>
<p>Sura na chvíli s vylaďováním přestala. „Tomu se říká ‚vyzrálý programový prostředí’. V podstatě je to tak, že když už vyženeš výkonnost hardware až nadoraz, ocitneš se v bodě, kde najednou existuje mnohem víc programů, než se dá zracionalizovat. Nejlepší, co potom můžeš udělat, je naučit se všechny ty svrchní vrstvy a vědět, jak najít něco, co se ti může hodit – vezmi si třeba tu situaci, kterou tady mám zrovna já.“ Mávla směrem k tabulkám spolehlivosti, na nichž pracovala. „Dochází nám provozní kapalina do rakví. Stejně jako milion dalších věcí na staré dobré Canbeře nebyla. No, v tom případě se nabízí možnost přemístit rakve někam blízko k zádi a ochlazovat je přímou radiací. Jenže na to zase nemáme vybavení – takže jsem si v poslední době hrála na archeoložku. Vypadá to, že se před pěti sty lety stala podobná věc po válce v Tormě. Tehdy si tam na koleně udělali balík na údržbu, a to je přesně to, co potřebujeme.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Skoro </emphasis>přesně,“ ušklíbl se znovu Bret. „Až na pár úprav.“</p>
<p>„Jo, který už mám skoro hotový.“ Podívala se na Phama a uviděla, jak se tváří. „Aha. Já jsem myslela, že bys radši umřel, než vlezl do rakve.“</p>
<p>Pham se ostýchavě usmál, neboť si vzpomněl na malého chlapce před šesti lety. „To ne, já do ní vlezu. Jednou.“</p>
<p>Do toho dne chybělo Phamovi ještě pět let. Bylo to pět perných let. Bret i Sura byli mimo Hlídku a Pham k jejich nástupcům nijak zvlášť nepřilnul. Všichni čtyři hráli na hudební nástroje – ručně, přesně jako minstrelové u dvora! Vydrželi to celé kilosekundy; vypadalo to, jako by se tím, že spolu hrají, dostávali do nějakého mentálního či sociálního rauše. Pham k hudbě nijak blízko neměl, ale tito lidé se usilovně snažili, a přitom dosahovali jen průměrných výsledků. Pham neměl trpělivost ani na to, aby na tuto cestu vůbec vykročil. Odplul pryč. Být sám – to mu vždycky šlo. Bylo toho tolik, co se dalo naučit.</p>
<p>Čím víc studoval, tím víc chápal, co říkala Sura Vinhová o „vyzrálém programovém prostředí“. Ve srovnání s členy posádky, které znal, se stal Pham vynikajícím programátorem. Když Sura nevěděla, že je na doslech, tak o něm mluvila jako o „zatraceném géniovi“. Dokázal naprogramovat <emphasis>cokoliv </emphasis>– ale život je krátký a většina důležitých systémů byla neskutečně velká. Tak se Pham naučil, jak si na tyto leviatany minulosti posvítit. Dokázal propojit zbrojní software z Eldritch Faerie s kónickými projekčními programy ještě z dob před dobýváním vesmíru. Stejně důležité bylo i to, že věděl, jak a kde pátrat po aplikaci, která by se pravděpodobně hodila a která byla ukrytá někde na palubní počítačové síti.</p>
<p>A zjistil o vyzrálém programovém prostředí ještě něco, co mu Sura nikdy neřekla. Pokud byly systémy odkázané na nižší subsystémy a ty zase na věci ještě starší… potom už se nedalo s určitostí říci, co by vlastně mohl systém udělat. Hluboko v nitru systému flotily mohlo být – muselo být – bludiště nejrůznějších zadních vrátek. Většina autorů už byla několik tisíc let po smrti a jejich tajné přístupy byly nejspíš navždy ztracené. Další pasti nastražily společnosti nebo vlády, které doufaly, že nad plynoucím časem zvítězí. Sura a Bret a možná ještě pár ostatních věděli o systémech <emphasis>Reprise </emphasis>věci, které jim skýtaly mimořádnou moc.</p>
<p>Středověký princ ukrytý ve Phamu Nuwenovi byl tímto zjištěním uchvácen. <emphasis>Pokud by člověk pronikl do té nejspodnější vrstvy nějakého systému, který byl rozšířený po celém vesmíru</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> </emphasis>a pokud by se potom tato nová vrstva začala používat všude, pak by se majitel těchto zadních vrátek stal králem na věky věků a jeho moc by neznala hranic.</p>
<p>Od chvíle, kdy byl z Canberry unesen jistý vyděšený třináctiletý hoch, už uplynulo jedenáct let.</p>
<p>Sura se právě vrátila z hibernace. Byl to návrat, který Pham očekával se stále větší touhou… už od chvíle, kdy se do hibernace odebrala. Bylo toho tolik, co jí chtěl sdělit, tolik, na co se jí chtěl zeptat a co jí chtěl ukázat. Když však ta chvíle nadešla, nedokázal ani dojít do hibernační síně a přivítat ji.</p>
<p>Našla ho na zádi v oddělení skladu nářadí, v malém výklenku s opravdovým oknem ke hvězdám. Bylo to místo, které si Pham přivlastnil už před několika lety.</p>
<p>Kdosi zaklepal na lehkou umělohmotnou zástěnu. Odsunul ji stranou.</p>
<p>„Nazdar, Phame.“ Sura měla na tváři podivný úsměv. Vypadala zvláštně. Tak mladě. Ve skutečnosti to bylo tím, že nezestárla ani o den. A Pham Nuwen už byl na světě třiadvacet let. Mávnutím ji pozval do malé místnůstky. Vtlačila se těsně za něj a otočila se. Nad úsměvem měla vážné oči. „Tys teda vyrostl, kamaráde.“</p>
<p>Pham začal vrtět hlavou. „Jo. Ale – na tebe stejně pořád ještě nemám.“</p>
<p>„Možná. V něčem. Ale už jsi dvakrát lepší programátor, než kdy budu já. Viděla jsem ty úpravy, co jsi tuhle poslední Hlídku udělal pro Cenga.“</p>
<p>Seděli a ona se ho ptala na Cengovy problémy a na jejich řešení. Všechny ty nenucené řeči a odvaha, kterou sbíral několik posledních let, se mu z hlavy vytratily a jejich rozhovor byl samá trapná pauza a koktání. Sura jako by si toho ani nevšimla. <emphasis>Tak sakra. Jak si jenom muž Qeng Ho získá ženu? </emphasis>Na Canbeře, kde vyrůstal, se věřilo na dvoření a na přinášení obětí… a s postupem času zjistil, že to ve skutečnosti chodilo úplně jinak: muž se zkrátka zmocnil toho, co chtěl, a jenom předpokládal, že to ještě nepatří nikomu silnějšímu. Phamova osobní zkušenost byla velice skrovná a netypická: nebohá Cindi se zmocnila jeho. Na začátku poslední Hlídky zkusil ten správný canberrský postup na jedné člence posádky. Xina Rao mu zlomila zápěstí a podala na něj stížnost. Sura se o tom musela dříve, nebo později dozvědět.</p>
<p>Při tomto pomyšlení se Phamovi vymykala konverzace z rukou. V trapném tichu na Suru chvíli hleděl a pak vyhrkl oznámení, které si schovával pro nějakou zvláštní příležitost. „Já… já půjdu mimo Hlídku, Suro. Konečně se nechám hibernovat.“</p>
<p>S vážnou tváří přikývla, jako by se toho předtím ani nenadála.</p>
<p>„A víš, co mě nakonec zlomilo, Suro? Co bylo tou poslední kapkou? Stalo se to před třema rokama. Byla jsi mimo Hlídku,“ <emphasis>a já jsem si uvědomil,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jak dlouho bude trvat, než tě zase uvidím. </emphasis>„Snažil jsem se rozjet tu sekundární vesmírnou mechaniku. Na to člověk musí umět trochu počítat. Jednu chvíli jsem byl v koncích. Tak jsem si zalezl sem a začal koukat na oblohu. Nebylo to poprvý. Každej rok je moje slunce menší; jde z toho strach.“</p>
<p>„To bych řekla,“ přisvědčila Sura, „ale já jsem nevěděla, že je vidět přímo dozadu, ani odsud.“ Připlula blíž ke čtyřiceticentimetrovému okénku a zhasla světla.</p>
<p>„Ale jo, je,“ řekl Pham. „Aspoň teda když si zvyknou oči.“ V místnosti teď byla tma jak v pytli. Bylo to opravdové okno, žádná obrazovka. Přesunul se těsně za ni. „Vidíš? Támhle ty čtyři jasný hvězdy, to je Kopiník. A canberrský slunce najdeš, když mu to kopí ještě jednou prodloužíš.“ <emphasis>Pěkná hloupost.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Stejně se na canberrské obloze nevyznala. </emphasis>Blábolil pořád dál, aby zamaskoval to, co cítil doopravdy. „Ale to mě ještě nezlomilo; moje slunce je jen další hvězda, no a co? Jde o ta souhvězdí: Kopiník, Kachna, Pluh. Pořád ještě je rozeznám, ale už vypadají jinak. Já vím, měl jsem to čekat. Řešil jsem přece mnohem obtížnější věci. Ale… došlo mně to. Za jedenáct let jsme se dostali tak daleko, že se změnila celá obloha. Z toho jsem si teprve uvědomil, jak daleko jsme odletěli a taky jak daleko ještě musíme letět.“</p>
<p>Ukázal gestem do tmy a dlaní ji lehce plácl po hladké křivce hýždí. S tlumeným vyjeknutím zmlkl a nějakou dobu ruku nechal bez hnutí na jejích kalhotách, takže se prsty dotýkal nahé kůže těsně nad pasem. To mu předtím uniklo: neměla blůzu ani zastrčenou do kalhot. Jeho ruka jí sklouzla kolem pasu, potom vzhůru po hladké křivce jejího břicha a stoupala tak dlouho, dokud se zespodu nedotkla jejích ňader. Bylo to sáhnutí, možná poněkud podivné a váhavé, ale sáhnutí to rozhodně bylo.</p>
<p>Sura zareagovala skoro stejně pohotově jako Xina Rao. Přetočila se pod ním, takže mu její ňadro vklouzlo přímo do druhé dlaně. Než jí mohl Pham uvolnit místo, už měla jednu paži za jeho krkem a tlačila ho dolů… vstříc dlouhému, vášnivému polibku. Cítil několikanásobný šok, v místech, kde se jeho rty dotýkaly jejích, kde spočívala jeho ruka a kde její noha vklouzla mezi jeho.</p>
<p>A teď už mu vytahovala košili z kalhot a tiskla se k němu celým tělem v jednom dlouhém doteku. Odtáhla hlavu od jeho rtů a tiše se zasmála. „Bože! Čekala jsem, až na mě sáhneš, od tý doby, co ti bylo patnáct.“</p>
<p><emphasis>Tak proč jsi to teda neudělala sama? Mohla sis se mnou dělat, co jsi chtěla. </emphasis>To byla na nějakou dobu poslední kloudná myšlenka. Ve tmě se rýsovaly mnohem krásnější otázky. Jak se zapřít a jak spojit hebká místa, měkké s tvrdým. Nahodile se odráželi od stěny ke stěně a nebohý Pham by nejspíš ani neuspěl, nebýt jeho partnerky a její pomoci.</p>
<p>Potom rozsvítila světlo a ukázala mu, jak na to, v jeho spací síti. A potom znovu, tentokrát potmě. Za notnou chvíli se vznášeli vyčerpaní ve tmě. Cítil jen klid a radost a měl jí plnou náruč. Světlo hvězd byla kouzelná slabá záře, která se jim po chvíli zdála být jasná. Tak jasná, že se v ní Suře leskly oči a svítily jí bělostné zuby. Usmívala se. „S těma hvězdárna máš pravdu,“ řekla. „Člověk se zdá bejt strašně malej, když vidí, jak se hvězdy mění, a pochopí, jak jsme bezvýznamní.“</p>
<p>Pham ji jemně stiskl v náručí, ale byl v tu chvíli tak uspokojený, že se dokonce mohl i zamyslet nad tím, co právě řekla: „…jo, jde z toho strach. Ale přitom se dívám ven a vidím, že s vesmírnejma loděma a s hibernací jsme na tom líp než ty hvězdy. My si můžeme s vesmírem dělat, co se nám zachce.“</p>
<p>Suřin bělostný úsměv se ještě rozšířil. „Ty, Phame, ty ses asi vůbec nezměnil. Vzpomínám si na toho malýho Phama v prvních dnech, jak ani neuměl dát dohromady kloudnou větu. Pořád sis nedal vymluvit, že jsou Qeng Ho impérium, a já jsem pořád říkala, že jsme prostě jenom obchodníci a nic víc že nikdy být nemůžeme.“</p>
<p>„Já si na to pamatuju, ale pořád to nechápu. Jak dlouho už Qeng Ho existuje?“</p>
<p>„Myslíš to jméno pro ‚obchodní flotilu’? Možná tak dva tisíce let.“</p>
<p>„To je víc než většina impérií.“</p>
<p>„Jasně, a částečně to bude taky tím, že žádný impérium nejsme. Věční vypadáme kvůli tomu, co děláme. Qeng Ho před dvěma tisíci lety mluvili úplně jinak a měli jinou kulturu, než máme my teď. Takový věci existujou určitě po celým vesmíru. Je to proces, ne vláda.“</p>
<p>„Takže jen pár lidí, co náhodou všichni dělají to samý?“</p>
<p>„Přesně tak.“</p>
<p>Pham chvíli mlčel. Ona to pořád ne a ne pochopit. „Tak fajn. Takhle to je teď. Ale copak ty nevidíš moc, kterou vám to dává? Vládnete technologií nad stovkama světelnejch let v prostoru a tisíci let v čase.“</p>
<p>„Ne. To je jako říkat, že by mohl světu vládnout příboj: je přece všude, je silnej a vypadá koordinovaně.“</p>
<p>„Mohli byste mít síť jako třeba tu, co jste měli na lodích na Canbeře.“</p>
<p>„Rychlost světla, Phame, vzpomínáš? Nic neletí rychleji. Já nemám ani ponětí o tom, co zrovna dělají obchodníci na druhé straně vesmíru – a taková informace by stejně byla přinejlepším několik set let stará. Ty jsi viděl maximálně síť <emphasis>Reprise; </emphasis>učil ses, jak funguje síť malé flotily. Pochybuju, že si dovedeš představit, jaká síť by byla potřeba na udržování planetární civilizace. Uvidíš na Namqemu. Pokaždý, když se takhle někde zastavíme, přijdeme o část posádky. Život s planetární sítí, kde můžeš být v kontaktu s několika milionama lidí během milisekundy – to jsi ještě neviděl. Vsadím se, že až se dostaneme na Namqem, tak půjdeš pryč taky.“</p>
<p>„Já nikdy –“</p>
<p>Jenže to se mu už Sura v náručí obracela, její ňadra mu klouzala po hrudi a šátrající ruka mu sjela po břiše. Phamova námitka se rozplynula v elektrickém šoku reakce jeho těla.</p>
<p>Potom se Pham nastěhoval k Suře. Trávili spolu tolik času, až si ho ostatní na Hlídce začali dobírat, že jim „unesl kapitána“. Chvíle strávené se Surou byly pro Phama časem nekonečných radovánek, ovšem nebyl to pouze uspokojovaný chtíč. Pořád spolu mluvili a mluvili a přeli se a přeli… a tím předurčili, jakou cestou se jejich životy budou ubírat.</p>
<p>A občas si vzpomněl na Cindi. Jak ona, tak Sura si pro něj přišly a intelektuálně ho obohatily. Obě ho učily nové věci, hádaly se s ním a učarovaly mu. Přitom se však lišily jedna od druhé jako léto od zimy, jako jezírko od oceánu. Cindi se postavila na jeho obranu, i když tím riskovala vlastní život, a sama stanula proti královým mužům. Pham si ani v nejodvážnějších snech nedovedl představit, že by Sura Vinhová v tak bezvýchodné situaci byla něčeho takového schopná. Ne, Sura byla až neskutečně uvážlivá a opatrná. Byla to právě ona, kdo zvážil všechna rizika možnosti, že by zůstali na Canbeře, dospěla k závěru, že je úspěch nepravděpodobný – a přesvědčila dostatečné množství ostatních, aby vymohli na komisi jednu loď a z Canberry odletěli. Sura Vinhová hleděla daleko dopředu, viděla problémy tam, kde je nikdo jiný vidět nemohl. Rizikům se vyhýbala – nebo se jim postavila se svou typickou, neskutečnou silou. Ve Phamově zmateném panteonu morálky znamenala mnohem méně než Cindi… a zároveň i mnohem víc.</p>
<p>Sura jeho vizi hvězdného království Qeng Ho nikdy nepřijala. Jen tak ho však neodmítla; zahrnula ho knihami, ekonomikou a dějinami, které mu při jeho desetiletém studiu unikly. Rozumný člověk by jí musel dát za pravdu; byla tu spousta „naprosto samozřejmých“ věcí, v nichž se Pham Nuwen předtím mýlil. Jenže Pham byl stále stejně zatvrzelý jako předtím. Třeba to byla Sura, kdo měl klapky na očích. „Mezihvězdnou síť bysme přece vybudovat mohli. Byla by jenom… pomalá.“</p>
<p>Sura se zasmála. „To jo! Pomalá. Jenom navázání obchodního kontaktu by trvalo tak tisíc let!“</p>
<p>„No, protokoly by byly jiný. A taky by se jinak používaly. Ale proměnilo by to náhodný obchodování v něco mnohem, ehm, výdělečnějšího.“ Málem řekl <emphasis>mocnějšího, </emphasis>ale uvědomil si, že by si zase vyslechl přednášku o svém „středověkém“ uvažování. „Mohli bysme mít nějakou aktuální databázi Zákazníků.“</p>
<p>Sura zavrtěla hlavou. „Jenže ta by byla zastaralá buď pár desítek let, nebo i tisíciletí.“</p>
<p>„Mohli bysme udržovat jazykovej standard lidí. Naše programy by přežily jakoukoliv vládu Zákazníků. Naše obchodní kultura by mohla trvat věčně.“</p>
<p>„Jenže Qeng Ho jsou jen jedna ryba v moři plným jinejch obchodníků… Aha.“ Pham viděl, že už to Sura konečně začíná chápat. „Takže bysme v té ‚kultuře’ toho našeho vysílání měli oproti konkurenci výhodu. A ten efekt by byl ještě o to větší.“</p>
<p>„No jasně! A mohli bysme to vysílání rozdělit a kódovat, abysme zabránili konkurenci v blízkým okolí.“ Pham se vychytrale usmál. To, s čím se chystal vyrukovat teď, by malý Pham a pravděpodobně ani jeho otec král Severu nikdy nepochopili. „Dokonce bysme mohli mít i nějaký úplně nový vysílání. Třeba jazykový normy a nějaký podřadný části našich technologickejch knihoven. Četl jsem si dějiny Zákazníků. Úplně všude, už od Staré Země, se opakuje pořád dokola jenom vzestup civilizace, její pád a každou chvíli skoro vyhubení lidstva. Tyhle výkyvy by mohlo vysílání Qeng Ho potlačit taky.“</p>
<p>Sura přikyvovala a v očích se jí objevil zasněný pohled. „Jasně. Pokud by se nám to všechno povedlo, tak bysme dostali kultury Zákazníků, kteří by mluvili naším jazykem, byli zvyklí na náš obchod a používali naše programový prostředí –“ Znovu se mu zahleděla do tváře. „Ty máš pořád ještě v plánu to impérium, co?“</p>
<p>Pham se jenom usmál.</p>
<p>Sura sice měla milion námitek, ale podstatu nápadu už pochopila, převedla si ji do svých zkušeností a teď už celá její představivost pracovala po boku té jeho. Jak ubíhaly dny, začaly mít její námitky spíše podobu návrhů a jejich spory už víc připomínaly plánování.</p>
<p>„Jseš šílenec, Phame… ale to je jedno. Třeba může mít tyhle ambice jenom šílenec ze středověku. Je to jako… jako kdy bysme vytvářeli úplně zbrusu novou civilizaci. Můžeme vytvořit naše vlastní mýty, naše vlastní zvyky. Budeme první úplně ve všem.“</p>
<p>„A přežijeme všechnu konkurenci.“</p>
<p>„Bože,“ šeptla tiše Sura. (Bylo to ještě předtím, než vymysleli „Boha všeho obchodu“ a panteon menších bohů.) „A víš co? Namqem je pro začátek naprosto ideální. Jsou tam rozvinutí tak, jak se civilizace rozvinout může, ale už tam taky trošku začíná cynismus a dekadence. Propagandu tam mají nejlepší v dějinách lidstva. To, co navrhuješ ty, je sice zvláštní, ale ve srovnání s reklamní kampaní na planetární síti je to hračka. Pokud jsou moji bratranci ještě na Namqemu, tak se vsadím, že ten projekt zatáhnou.“ Zasmála se, vesele a skoro jako dítě, a Pham pochopil, jak krutě ji hrůza z finančního krachu a z ostudy předtím dusila. „Sakra, vyděláme na tom <emphasis>ba</emphasis><emphasis>lík</emphasis>!“</p>
<p>Zbytek Hlídky byly nekonečné orgie představ a plánů a chtíče. Pham přišel s kombinací cíleného a globálního mezihvězdného rádiového vysílání, s vysílacími plány, které by mohly flotily i rodiny dodržovat i několik staletí. Sura většinu navrhovaných smluv přijala s úžasem a s nadšením v očích. Co se týkalo lidské části plánu, Phamovy vize dědičných titulů lordů a vojenských flotil – tomu se Sura vysmála a Pham se s ní nijak nepřel. Koneckonců, v lidských záležitostech na tom pořád ještě nebyl o mnoho lépe než třináctiletý chlapec ze středověku.</p>
<p>Sura Vinhová ve skutečnosti spíš užasla, než že by ho chtěla nějak zahanbovat. Pham si vzpomínal, o čem se bavili těsně před tím, než se rozhodl poprvé uchýlit do hibernační rakve. Sura kalibrovala chladiče a kontrolovala hypotermické drogy. „Probereme se skoro zároveň, Phame, já o sto kilosekund dřív než ty. Pomůžu ti.“ Usmála se a Pham cítil, jak v něm lehce pátrá pohledem. „Neboj se.“</p>
<p>Pham si neodpustil nějakou uštěpačnou poznámku, ale ona na něm samozřejmě poznala, že je nervózní. Než vklouzl do rakve, svedla řeč jinam, pustila se do monologu o jejich plánech a vysněných cílech, s čím vším začnou, až konečně dorazí na Namqem. A potom nadešla jejich chvíle a ona zaváhala. Sklonila se a lehce jej políbila na rty. Její úsměv byl trochu jízlivý, ale to si dělala legraci ze sebe stejně jako z něho: „Tak se hezky vyspi, ty můj sladký princi.“</p>
<p>A potom byla pryč a preparáty začínaly účinkovat. Phamovi vůbec nebyla zima. V posledních myšlenkách jako by plul zpátky svou minulostí. V průběhu Phamova dětství na Canbeře byl jeho otec jen mlhavá postava. Jeho vlastní bratři znamenali pro jeho život hrozbu. Cindi, tu ztratil ještě dřív, než jí skutečně porozuměl. Ale co týkalo Sury Vinhové… cítil to, co cítí dospělé dítě k milujícímu rodiči, muž ke své ženě, cit člověka k drahému příteli.</p>
<p>Sura Vinhová byla tím vším dohromady. Velkou část jeho dlouhého života se Sura Vinhová zdála být jeho přítelkyní. A i když ho nakonec zradila – přesto byla Sura Vinhová na začátku dobrá a poctivá žena.</p>
<p>Někdo s ním slabě třásl a mával mu před očima rukou. „Hej, Trinli! Phame! Vnímáš mě?“ Byl to Jau Xin a tvářil se znepokojeně. „Ehm, jo, no jo. Jsem v pořádku.“</p>
<p>„Určitě?“ Xin se na něj ještě několik vteřin díval a pak odplul zpátky na své místo. „Já jsem měl strejdu a ten se najednou taky zahleděl takhle do blba jako zrovna teď ty. Dostal infarkt a –“</p>
<p>„No jo, já jsem v pořádku. Nikdy mi nebylo líp.“ Pham potlačil v hlase vztek. „Jen jsem na něco myslel, to je všechno.“</p>
<p>Jeho prohlášení vyvolalo kolem stolu smích. „Jo, tak tys myslel. Tak to si koukej odvyknout, Phame, kamaráde!“ Zanedlouho jejich zájem opadl. Pham už teď poslouchal pozorně a občas pronesl nějakou hlasitou poznámku.</p>
<p>To, že se přes den takhle zasnil, pro něj bylo typické přinejmenším od chvíle, kdy odletěl z Canberry. Naprosto sklouzl do vzpomínek nebo do plánování a v tu chvíli o sobě nevěděl, jako když se jiní nechávají pohltit virtuálním videem. Určitě mu to překazilo nějaký obchod. Koutkem oka viděl, že Qiwi už je pryč. Ano, to děvče mělo dětství hodně podobné tomu jeho a z toho možná pramenila její fantazie a současný zápal. Vlastně ho už častokrát napadlo, zda strentmannská výchova dětí nevycházela z příběhů o tom, co dělal Pham na <emphasis>Reprise. </emphasis>Pro něho se alespoň, jakmile se dostal ke svému cíli, věci zlepšily. Chudák Qiwi tady našla jenom smrt a zklamání. Ale přitom šla pořád dál…</p>
<p>„Teď už máme dobrý překlady.“ Trud Silipan byl zase zpátky u Pavouků. „Vedu Reynoltový ty její překladatelský zipheady.“ Trud je spíš obskakoval, než že by je vedl, ale na to už nikdo nepoukázal. „Říkám vám, že už každou chvíli začneme získávat informace o tom, jaká byla původní civilizace Pavouků.“</p>
<p>„Já ti nevím, Trude. Všichni říkají, že tohle musí bejt zkrachovaná kolonie. Ale pokud jsou ti Pavouci někde jinde ve vesmíru, tak jak to, že je neslyšíme vysílat?“</p>
<p>Pham: „Tak hele. Tohle už jsme přece řešili. Arachna musí bejt kolonizovaná planeta. Tahle soustava má tak mizerný podmínky, že by tady život sám od sebe nikdy nevznikl.“</p>
<p>Někdo další: „Možná ty bytosti nemají Qeng Ho.“ Kolem stolu se ozval smích.</p>
<p>„Ne, stejně by tady byla spousta rádiovýho vysílání. To bysme slyšeli.“</p>
<p>„Třeba jsou ty ostatní stanice někde hrozně daleko, jako třeba Perseovo brumendo.“</p>
<p>„Nebo už jsou na takový úrovni, že rádio vůbec nepoužívají. A těchhle jsme si všimli jenom kvůli tomu, že začínají znovu od začátku.“ Byl to starý, prastarý spor, součást záhady, která se táhla až k věku Zklamaných snů. Tohle právě přitahovalo lidské výpravy k Arachně ze všeho nejvíc. Rozhodně to sem tedy přitáhlo Phama.</p>
<p>A Pham taky skutečně našel „něco nového“ se dvěma velkými „N“, něco tak silného, že pro něj byl původ Pavouků podružnou záležitostí. Pham totiž našel Soustředění. S pomocí Soustředění dokázali Emergenti proměňovat své nejinteligentnější lidi na horlivé uvažující stroje. A nýmand jako Trud Silipan pak mohl dostat plnohodnotné překlady stiskem jediného tlačítka. Monstrum jako Tomas Nau mohlo mít neúnavné oči. Soustředění skýtalo Emergentům moc, jakou ještě nikdy nikdo neměl, cit, jaký se vymykal možnostem jakéhokoliv stroje, a trpělivost, jaká se zase vymykala možnostem jakéhokoliv člověka. To byl jeden ze Zklamaných snů – oni to ale dokázali.</p>
<p>Když se Pham díval, jak se Silipan naparuje, uvědomil si, že konečně nadešla další fáze jeho plánu. Emergenti na nižších postech Phama Trinliho přijali mezi sebe. Nau ho toleroval, dokonce mu naslouchal, poněvadž si myslel, že s jeho pomocí nahlédne do vojenského myšlení Qeng Ho. Nadešel čas zjistit toho o Soustředění mnohem víc. Učit se od Silipana, od Reynoltové… a jednou se naučit i technickou stránku celé věci.</p>
<p>Pham se kdysi pokusil vybudovat skutečnou civilizaci po celém širokém vesmíru. Několik staletí to vypadalo, že by se mu to mohlo podařit. Nakonec ho však čekala zrada. Pham Trinli však už dávno pochopil, že ona zrada byla zjevná chyba. Tomu, co mu Sura a ostatní provedli na Brisgo Gap, se nedalo zabránit. Mezihvězdné impérium dosahuje neskutečných rozměrů v prostoru i v čase. Pouhá ušlechtilost a spravedlnost takovéto myšlenky prostě nestačí. Potřebujete ještě oproti ostatním nějakou výhodu.</p>
<p>Pham Nuwen pozvedl své Diamanty s ledem a nikým nepovšimnut si připil na poučení z minulosti a na slibnou budoucnost. Tentokrát nic nepokazí.</p>
<p><strong>Osmnáct</strong></p>
<p>První dva roky Ezra Vinha po přepadení trvaly bezmála osm let objektivního času. Téměř jako správný kapitán Qeng Ho přizpůsoboval Tomas Nau jejich Hlídku místnímu vývoji událostí. Qiwi a její lidé byli z hibernace vzhůru víc než kdokoliv jiný, ale i ti už ubírali na tempu.</p>
<p>Své astrofyziky plně zaměstnávala i Anne Reynoltová. OnOff se ustalovala podle křivky záření, která byla zaznamenána v průběhu uplynulých staletí; laickému pozorovateli připadala jako normální slunce i se slunečními skvrnami. Anne zpočátku držela ostatní vědce v záložním režimu a čekala, až začnou Pavouci něco dělat.</p>
<p>Z Arachny se ozvalo vojenské vysílání ani ne den po Vznícení, ještě když na povrchu zuřily bouře. Fáze vyhasnutí evidentně přerušila nějakou místní válku. V průběhu jednoho nebo dvou roků se objevilo na dvou kontinentech několik desítek vysílačů. Každých dvě stě let musela tato stvoření začít stavět na povrchu všechno téměř od základů, ale evidentně v tom už získala značnou zkušenost. Když se vrstva mračen protrhala, naskytl se lidem z vesmíru výhled na nové silnice a města.</p>
<p>Koncem čtvrtého roku už byly na planetě dva tisíce vysílačů, což byl klasický model pevných stanic. Tehdy začala Trixii Bonsolové a ostatním lingvistům náročnější služba. Poprvé měli k dispozici nepřetržité audio vysílání, které mohli studovat.</p>
<p>***</p>
<p>Když měli společnou Hlídku – a to bylo poslední dobou často – navštěvoval Ezr Trixii Bonsolovou každý den. Trixie zpočátku vnímala méně než kdy jindy. Jako by ho ani neslyšela; její pracovnu zaplavovala řeč Pavouků. Byly to pištivé a skřípavé zvuky, které se den ode dne měnily, jak se Trixie a ostatní Soustředění lingvisté snažili určit, kde přesně se v akustickém spektru jádro řeči Pavouků skrývá, a pracovali na patřičném znázornění, jak slyšitelném, tak viditelném, s jehož pomocí by mohli tuto řeč zkoumat. Nakonec Trixie použitelnou reprezentaci dat získala.</p>
<p>A tehdy začalo překládání. Soustředění překladatelé Reynoltové se vrhli na všechno, co měli k dispozici, a chrlili několik tisíc rozpoznaných slov za den. Trixie byla nejlepší. To bylo zřejmé už od začátku. Zásadním průlomem se stala její práce na fyzikálních textech a byla to také ona, kdo propojil tento psaný jazyk s jazykem, kterým se hovořilo ve dvou třetinách rádiového vysílání. Trixie Bonsolová byla špička i mezi lingvisty Qeng Ho; byla by na sebe pořádně hrdá, kdyby to věděla. „Je nepostradatelná.“ Reynoltová tuto větu pronesla se svou obvyklou strohou dikcí, v níž nebylo ani stopy po chvále či sadismu, bylo to pouhé konstatování. Trixii Bonsolovou nečekalo žádné předčasné propuštění, kterého se dočkal Hunte Wen.</p>
<p>Vinh se snažil přečíst všechno, co překladatelé vytvořili. Zprvu to byla typická polní lingvistika, kde se každá věta skládala z odkazů na možné jiné významy a jiné větné rozbory. Po několika megasekundách se už překlady téměř daly číst. Dole na Arachně byly živé bytosti a toto byla jejich slova.</p>
<p>Někteří Soustředění lingvisté se dál než jen k anotovaným překladům ani nikdy nedostali. Zůstali uvězněni v nižších významových úrovních a bránili se jakýmkoliv pokusům zachytit důvtip neznámých bytostí. Možná to stačilo. Dozvěděli se také, že Pavouci o jakékoliv předcházející civilizaci nemají ani tušení.</p>
<p>„Nikde nevidíme ani zmínku o technologickém zlatém věku.“</p>
<p>Nau se na Reynoltovou skepticky podíval. „To je podezřelé už samo o sobě. Dokonce i na Staré Zemi byly alespoň mýty o dávné minulosti.“ A pokud existovala nějaká původní planeta, byla to Stará Země.</p>
<p>Reynoltová pokrčila rameny. „Já vám říkám, že žádné zmínky o předchozí technicky vyvinuté civilizaci nedosahují relevantní úrovně. Podle toho, co se nám podařilo zjistit, je kupříkladu archeologie považována za bezvýznamný vědecký obor,“ – a není to ta horečnatá štvanice za novým světem, která byla pro padlé kolonie tak typická.</p>
<p>„No, vem to Mor,“ řekl Ritser Brughel. „Když tam nemají co vykopávat, tak z nich vyrazíme leda tak kulový.“</p>
<p><emphasis>Škoda</emphasis><emphasis>, že vás to nenapadlo ještě předtím, než jste dorazili sem, </emphasis>řekl si v duchu Ezr.</p>
<p>Nau se sice zatvářil rozmrzele a zklamaně, ale přesto s Brughelem nesouhlasil: „Pořád ještě máme výsledky doktora Li.“ Přelétl pohledem Qeng Ho na druhém konci stolu a Ezr si byl jistý, že Emergentovi v tu chvíli blesklo hlavou něco jiného: <emphasis>Pořád ještě máme knihovnu flotily Qeng Ho a Kšeftaře, co</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nám ji prohledají.</emphasis></p>
<p>Trixie teď Ezra nechala, aby se jí dotkl, někdy jí mohl rozčesat vlasy, jindy ji mohl jenom poklepat po rameni. Možná už strávil u ní v pracovně tolik času, že ho měla za kus nábytku, který pro ni byl stejně bezpečný jako jakýkoliv hlasem ovládaný přístroj. Trixie teď už běžně pracovala s huds; to mu někdy dodávalo uklidňující pocit, že se na něj doopravdy dívá. Odpovídala mu dokonce i na dotazy, pokud nevybočovaly z oblasti jejího Soustředění a nevytrhovaly ji z konverzace s jejím vybavením a s ostatními překladateli.</p>
<p>Většinu času seděla Trixie v polotmě a poslouchala a zároveň pronášela nahlas své překlady. Tímto způsobem pracovalo ještě několik překladatelů, kteří se od automatických přístrojů nijak zvlášť nelišili. Vinh si s oblibou představoval, že u Trixie je to něco jiného: stejně jako ostatní i ona analyzovala stále dokola, ovšem ne kvůli tomu, aby vkládala pod každou syntaktickou strukturu tucet dalších významů. Trixiiny překlady jako by se snažily postihnout význam, který se nacházel v myšlenkách těch, co tímto jazykem mluvili, v myšlenkách, pro něž byla planeta Pavouků normální, známé místo. Překlady Trixie Bonsolové byly… uměleckými díly.</p>
<p>Jenže Anne Reynoltové o umění nešlo. Nejdříve si stěžovala jen na drobnosti. Překladatelé si zvolili pro svůj projev různý pravopis; znaky x* a q* se spřežkami. Jejich překlady potom vypadaly velice prapodivně. Naštěstí Trixie nebyla první, kdo toto bizarní schéma používal. A bohužel tuto spornou novinku prosazovala až příliš často.</p>
<p>Jednoho strašného dne Reynoltová pohrozila, že Ezra už do Trixiiny pracovny – a tedy i do jejího života – nepustí. „Je mi úplně jedno, co tam děláte, Vinhu, ale pletete jí hlavu. Dává mně moc květnaté překlady. Podívejte se na ta jména: ‚Sherkaner Underhill’, ‚Jaybert Landers’. Vůbec nebere v úvahu komplikace, na kterých se všichni překladatelé shodli. Jinde si zase vymýšlí úplně nesmyslné slabiky.“</p>
<p>„Ale vždyť ona dělá přesně to, co by dělat měla, paní Reynoltová. Už jste dělala s roboty moc dlouho.“ O Reynoltové platila jedna věc: i když byla necitlivá i podle měřítek Emergentů, nikdy to nevypadalo, že by se snad někomu chtěla mstít. Dokonce se s ní dalo i diskutovat. Ale pokud by mu zabránila v tom, aby vídal Trixii…</p>
<p>Reynoltová na něj chvíli hleděla. „Vy přece nejste lingvista.“</p>
<p>„Já jsem Qeng Ho. Abychom se prosadili, museli jsme pochopit několik tisíc lidských kultur a k tomu ještě pár nehumanoidních. Vy jste se akorát motali po tomhle kousku vesmíru s jazykem pocházejícím z našeho vysílání. Kromě toho ještě taky existujou jazyky, co se od těch našich neuvěřitelným způsobem liší.“</p>
<p>„Ano. A z toho důvodu to její groteskní zjednodušování nepřichází v úvahu.“</p>
<p>„Ne! Vždyť vy přece potřebujete někoho, kdo ty druhé doopravdy pochopí, kdo může nám ostatním ukázat, které odlišnosti jsou na těch druhých důležité. No, tak vypadají jména, která dává Trixie Pavoukům, hloupě. Ale tahle „Dohoda“ je přece teprve mladá kultura. Jejich jména mají v každodenní mluvě pořád ještě nějaký význam.“</p>
<p>„Všechna ne a ta křestní taky ne. Ve skutečnosti totiž Pavouci při řeči používají křestní jména i příjmení, je to taková interfonační finta.“</p>
<p>„Já vám říkám, že to, co dělá Trixie, je v pořádku. Vsadím se, že jsou ty její jména ze starších a příbuzných jazyků. Všimněte si, že některé z nich skoro dávají i smysl.“</p>
<p>„Ano, a to je na tom to nejhorší. Občas to vypadá jako kousky ladillštiny nebo aminštiny. A ty ladillské jednotky – ‚hodiny’, ‚palce’, ‚minuty’ – vždyť to jenom komplikuje čtení.“</p>
<p>Ezrovi dělaly šílené ladillské jednotky také problémy, ovšem to Reynoltové přiznat nehodlal. „Trixie určitě vidí věci, které jsou k jejímu hlavnímu překladu v podobném vztahu, jako je aminština a ladillština ve vztahu k neštině, kterou mluvíme my dva.“</p>
<p>Reynoltová byla dlouho zticha a upírala na něj prázdný pohled. To někdy znamenalo, že jejich rozhovor skončil a že se jen neobtěžuje s tím, aby ho vyzvala k odchodu. Jindy to zase znamenalo, že se ho usilovně snaží pochopit. „Takže podle vás dosáhla nějaké vyšší úrovně překládání tím, že se nám to snaží přiblížit s využitím našich vlastních myšlenkových procesů.“</p>
<p>To byla typická analýza Reynoltové, podivná, ale přesná. „No jo! To je přesně ono! Vy prostě chcete pořád překlad se všemi těmi souvislostmi a výjimkami a námitkami, protože se tomu pořád ještě snažíme pořádně přijít na kloub. Jenže jádro dobrého obchodu spočívá v tom, že pochopíme potřeby a požadavky těch druhých.“</p>
<p>Reynoltová jeho vysvětlení přijala. Nauovi se tak jako tak zjednodušení líbila, dokonce i ladillské kuriozity. Ostatní překladatelé s postupem času přejímali z Trixiiných zvyklostí stále více. Podle Ezra nebyl nikdo z nesoustředěných Emergentů kompetentní k tomu, aby překlady posuzoval. A i navzdory svým sebevědomým řečem byl Ezr na pochybách stále více: Trixiina torza překladů příliš připomínala Úsvit dějin, kterým ji zahrnoval těsně před útokem Emergentů. Nauovi, Brughelovi a Reynoltové se to sice mohlo zdát cizí, ale Ezr na to byl odborník a na něj zde bylo příliš mnoho podezřelých shod okolností.</p>
<p>Trixie tvrdošíjně ignorovala fyzickou podstatu Pavouků. Možná to bylo i dobře, vezmeme-li v úvahu zášť, jakou někteří lidé k pavoukům chovají. Tyto bytosti však byly svým vzhledem lidem radikálně cizí a jak podobou, tak i životním cyklem se odlišovaly od jakýchkoliv inteligentních bytostí, s nimiž se lidstvo kdy setkalo. Některé jejich končetiny plnily funkci lidských čelistí, nic jako ruce a prsty neměli a k manipulaci s předměty namísto toho používali svých četných nohou. Tyto rozdíly byly v Trixiiných překladech téměř nepostřehnutelné. Občas se v nich sice vyskytl odkaz na „špičku ruky“ (možná zašpičatělý tvar, do něhož se přední noha mohla složit) nebo na střední a přední ruce – tím to ovšem končilo. Ve škole se Ezr s takto volnými překlady už setkal, ale ty byly dílem autorů, kteří měli za sebou desítky let, po něž se s kulturou Zákazníků setkávali tváří v tvář.</p>
<p>Na planetě Pavouků bylo zavedeno vysílání pro děti – jak se tedy alespoň domnívala Trixie. Přeložila název pořadu jako „Hodinka vědy pro děti“ a v současné době to pro ně byl nejlepší zdroj poznatků o Pavoucích. Tento pořad v rádiu byl ideální kombinací vědeckého jazyka – v němž už lidé řádně pokročili – a běžně užívané každodenní mluvy. Nikdo netušil, zda je tento pořad skutečně zaměřen na vzdělávání dětí či zda má diváky bavit. Možné bylo i to, že šlo o doučování těch, kteří byli odvedeni do války. V každém případě se Trixiin název ujal a to dodalo všemu, co následovalo, nevinný a roztomilý nádech. Trixiina Arachna vypadala jako něco z pohádky z Úsvitu věků. Občas, když byl Ezr s Trixii celý dlouhý den, aniž by s ním promluvila jediné slůvko, když bylo její Soustředění tak úzce zaměřené, že do něj neměl přístup, ho napadlo, že by v těchto překladech mohla být stará Trixie, která byla uvězněná v nejdokonalejším otroctví všech dob, a přeci tápala po naději. Planeta Pavouků byla jediným místem, na které jí Soustředění dovolovalo shlížet. Třeba si to, co slyšela, přetvářela tak, aby si vytvořila nějaký šťastný sen jediným způsobem, který jí ještě zbyl.</p>
<p><strong>Devatenáct</strong></p>
<p>Střední fáze slunce byla v polovině a Princeton už povětšinou nabyl svou někdejší krásu. V chladnějším období, které na svůj příchod teprve čekalo, se toho mělo stavět ještě mnohem víc: otevřená divadla, palác Vyhasínání, univerzitní arboretum. Ale kolem roku 60//19 už byla vybudována síť ulic stará několik generací, hotová byla i obchodní čtvrť v centru a na Univerzitě se už učilo po celý rok.</p>
<p>Jinak se rok 60//19 od roku 59//19 značně lišil a od desátého roku všech předchozích generací se lišil ještě mnohem víc. Svět vstoupil do věku vědy. V nížinách řek, kde byla v minulých dobách políčka farmářů, se objevila letiště. Na nejvyšších kopcích města vyrostly rádiové antény; v noci byla jejich červená signalizační světla vidět na míle daleko.</p>
<p>Kolem roku 60//19 se podobným způsobem proměnila většina měst Dohody, stejně jako se proměnila velká města Tiefstadtu a Rodných a do jisté menší míry i města chudších národů. Princeton bylo však velice zvláštní město i podle standardů nového věku. Děly se tu věci, které sice navenek vidět nebyly, ale přitom šlo o sémě ještě větší revoluce.</p>
<p>Hrunkner Unnerby přiletěl do Princetonu jednoho deštivého jarního rána. Letištní taxík ho vezl od řeky přes střed města. Unnerby v Princetonu vyrůstal a míval tu i svou starou stavební společnost. Dorazil sem ještě předtím, než většina obchodů otevřela; kolem jeho taxíku pobíhali sem a tam uklízeči ulic. Obchody a stromy se po chladném mrholení leskly tisíci barvami. Střed města, kde většina kamenných základů přečkala více než tři nebo čtyři generace, měl Hrunkner rád. Dokonce i nová betonová a cihlová podlaží byla postavena ve stylu, který byl starší než kdokoliv živý.</p>
<p>Za středem města začali stoupat do nové zástavby. Tohle bylo bývalé královské vlastnictví, které vláda prodala, aby mohla financovat Velkou válku – konflikt, o němž už nová generace mluvila jako o Válce s Tiefery. Z některých částí se okamžitě staly chudinské čtvrti, z jiných elegantní rezidence. Taxík si to uháněl stále dál ostrými zatáčkami a pomalu stoupal k nejvýše položenému místu nové oblasti. Vrchol byl sice zarostlý kapraďorosty, ale sem tam Unnerby zahlédl i nějaká hospodářská stavení. Brána se otevřela tiše a bez pomoci jakýchkoliv viditelných sluhů. Hm. Před ním stál úžasný palác.</p>
<p>Na konci parkoviště stál Sherkaner Underhill a svým vzhledem se k majestátnému vchodu příliš nehodil. Déšť byl spíš jen příjemná mlha, ale když Underhill vykročil přivítat Unnerbyho, roztáhl deštník.</p>
<p>„Vítám vás, seržante! Vítám vás! Tolik let jsem vás uháněl, abyste se podíval na ten náš domek, a konečně jste tady.“</p>
<p>Hrunkner pokrčil rameny.</p>
<p>„Musím vám toho tolik ukázat… začneme dvěma malými, ovšem důležitými věcmi.“ Posunul deštník o něco dozadu. Ze srsti na zádech mu po chvíli vykoukly dvě hlavy. Byly to dvě děti, které se pevně držely svého otce. Nemohly být o nic starší než normální děti na začátku Slunce, takže měly ideální věk na to, aby byly roztomilé. „Ta malá holčička je Rhapsa a kluk je Hrunkner.“</p>
<p>Unnerby postoupil o krok kupředu a snažil se chovat uvolněně. <emphasis>Tomu děcku dali jméno Hrunkner nejspíš z přátelství. Bože v nejhlubší zemi. </emphasis>„Jsem moc rád, že vás poznávám.“ Ani na vrcholu své životní dráhy to Unnerby s dětmi nijak neuměl – nejblíže se k jejich výchově dostal při výcviku nových námezdních dělníků. Doufal, že to jeho nervozitu omluví.</p>
<p>Jak se zdálo, děti jeho nechuť vycítily a rozpačitě se zase stáhly do ústraní.</p>
<p>„To nevadí,“ řekl Sherkaner tím svým obvyklým nedbalým způsobem. „Jak budeme vevnitř, tak zase vylezou a budou si hrát.“</p>
<p>Sherkaner ho zavedl dovnitř a celou dobu mluvil o tom, kolik mu toho musí ukázat a jak je dobře, že k němu Hrunkner konečně zajel. Všechna ta léta Sherkanera značně změnila, tedy přinejmenším po fyzické stránce. Jeho hubená postava byla tatam, teď už měl za sebou několik línání. Na zádech měl jako každý správný otec hustý kožich, což bylo v této fázi slunce u kohokoliv k vidění jen výjimečně. Třas hlavy a přední části těla byl ještě horší, než jak si Unnerby pamatoval.</p>
<p>Prošli vstupní halou tak velkou, jako by patřila nějakému hotelu, a potom šli po širokém točitém schodišti, z něhož shlíželi na jedno křídlo Sherkanerova „domku“. Byla zde i spousta jiných lidí, snad sluhů, ačkoliv na sobě neměli livrej, kterou ti nejbohatší obvykle vyžadovali. Ve skutečnosti tam všechno budilo utilitářský dojem majetku patřícího vládě nebo nějaké společnosti. Unnerby přerušil nepřetržitý výlev svého hostitele slovy: „Tohle je všechno jen naoko, co, Underhille? Král tenhle kopec nikdy neprodal, jen převedl vlastnictví.“ Na tajnou službu.</p>
<p>„Ne, vážně. Mně ten pozemek patří; sám jsem ho koupil. Ale, ehm, pořád se s někým musím radit a Victory – teda chci říct tajná služba – usoudila, že kvůli bezpečnosti bude nejlepší, když postavíme laboratoře přímo tady. Mám tu pár věcí, které vám chci ukázat.“</p>
<p>„Jo. No, o to mi vlastně jde, Sherku. Myslím, že nepracujete na tom, na čem byste měl. Dotlačil jste Korunu k tomu, aby se pustila do –“ Unnerby se kradmo rozhlédl. „Předpokládám, že tady můžeme mluvit otevřeně?“</p>
<p>„Jasně, jasně, samozřejmě.“</p>
<p>Normálně by Unnerbymu tak nedbalé ujištění nestačilo, ale už začínal chápat, jak důkladně je ta budova zabezpečená. Z velké části v ní byly Sherkanerovy nápady, kupříkladu logaritmická spirála hlavních místností, ale byl tam znát i vliv Victory, třeba – stráže, kterých si všiml až teď – číhající na každém kroku a dokonale čisté koberce a stěny. V tomhle domě bylo nejspíš stejně bezpečno jako v Unnerbyho laboratořích na Zemském velitelství. „Fajn. Takže jste dotlačil Korunu k tomu, aby se pustila do výzkumu té atomové energie. Pracuju s víc lidma a mám toho víc než miliardář, a to včetně pár lidí skoro tak chytrých, jako jste vy sám.“ Byla pravda, že i když byl Hrunkner Unnerby stále ještě seržant, byla jeho práce od této funkce vzdálená tak, jak to jenom bylo možné. O jeho současném životě se jeho společníkům ani nesnilo.</p>
<p>„Dobrá, dobrá. Victory vám hodně věří, chápete?“ Odvedl svého hosta do rozlehlé a podivné místnosti. Byly tam knihovny a stůl, všechno zavalené zprávami, chaoticky naskládanými knihami a dopisním papírem. Kromě knihoven však zde byla dětská prolézačka a knížky pro děti. Nemluvňata seskočila Sherkanerovi ze zad a vyšplhala na prolézačku. Teď je pozorovala ze stropu. Sherkaner shrnul knihy a časopisy z nějaké nižší sedačky a pokynul Unnerbymu, ať se posadí. Díky bohu, že se nepokusil změnit téma.</p>
<p>„To jo, jenže vy jste ty moje zprávy ještě ani neviděl.“</p>
<p>„Ale viděl. Victory mi je posílá, ale já jsem ještě neměl čas si je přečíst.“</p>
<p>„No, tak to byste si ho měl možná udělat!“ <emphasis>Tak jemu se posílají přísně tajné zprávy a on nemá čas si je přečíst </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> a přitom to všechno začal on. </emphasis>„Podívejte, Sherkanere, já vám říkám, že z toho nic nebude. Teoreticky může ta atomová energie dělat, co po ní budeme chtít. Prakticky – no, vyrobili jsme pár pořádnejch jedů. Existujou věci jako rádium, které jsou ovšem mnohem jednodušší na hromadnou výrobu. Máme taky jeden izotop uranu, co se dá hodně těžko izolovat, ale já myslím, že když to zvládnem, tak to bude pořádná bomba; můžeme vám dodat energii na to, abyste udržel teplo ve městě přes celou Tmu, jenže všechno naráz, během necelý sekundy!“</p>
<p>„No výborně! Tomu říkám začátek.“</p>
<p>„Jenže je taky možný, že to tímhle skvělým začátkem taky všechno končí. Tři laboratoře mi zabrali maníci od zbraní hromadnýho ničení. Problém je v tom, že je teď mír. Tahle technologie se dostane ven; napřed podílníkům na těžbě a potom do ciziny. Umíte si představit, co se stane, až začnou tyhle věci vyrábět Rodní a staří Tiefeři a kdo ví, kdo ještě?“</p>
<p>To, jak se zdálo, Underhillovým brněním lhostejnosti proniklo. „Jo, to by bylo hodně špatný. Já jsem sice ty vaše zprávy nečetl, ale Victory je tady hodně často. Technologie přináší zázraky a přitom i strašný nebezpečí. Jenom jedno nebo druhý mít nemůžeme. Ale já jsem přesvědčenej, že pokud se v tom nebudeme vrtat, tak to nepřežijeme. Vy z toho všeho vidíte jen jednu stranu. Koukejte, já vím, že vám Victory může dát víc peněz. Tajná služba má dobrou reputaci. Ta nemusí mít výsledky klidně deset let. Dáme vám tolik laboratoří, kolik jen budete chtít –“</p>
<p>„Sherkanere, už jste někdy slyšel o ‚stimulaci křivky učení’?“</p>
<p>„No, ehm –“ Evidentně ano.</p>
<p>„V tuhle chvíli, pokud bych měl všechny prachy na světě, tak bych vám možná mohl zajistit topení pro město. Každejch pár let by to bouchlo. A i kdyby to fungovalo ‚tak, jak má‘, byla by transferová kapalina – řekněme kupříkladu přehřátá pára – tak radioaktivní, že by ti, co by v tom městě bydleli, pomřeli, a to by tady Tma nebyla ještě ani deset let. Za určitou hranicí už do toho cpát další peníze a dělníky zkrátka nemá smysl.“</p>
<p>Sherkaner neodpověděl hned. Unnerby měl dojem, že v myšlenkách sleduje vršek prolézačky a hlídá své dvě děti. Tato místnost byla skutečně bizarní kombinací bohatství, intelektuálního zmatku starého Underhilla a jeho čerstvého otcovství. Tam, kde nebyla podlaha pokryta hromadami knih a různým haraburdím, byl vidět luxusní koberec. Na závěsech na stěnách byly ty neskutečně drahé optické klamy. V oknech byly tabule z křemene, které sahaly až k vysokému stropu. Teď zrovna byla okna otevřená. Kolem mříží z tepaného železa se chladným ránem dovnitř linula vůně kapraďorostů. Vedle Underhillova stolu a noh knihoven byly elektrické lampy, ale ty teď byly zhasnuté.</p>
<p>Jediným světlem, které pronikalo dovnitř, byla zelená a slabá infračervená záře, která se prodírala kapradím. K tomu, aby se daly přečíst nadpisy na nejbližších knihách, to však bohatě stačilo. Byla tam psychologie, matematika, elektronika a sem tam nějaký astronomický titul – a spousta pohádkových knížek pro děti. Knihy byly narovnané do nízkých sloupců, takže mezi hračkami a vybavením místnosti zabíraly nejvíc místa. A nebylo pokaždé jasné, které hračky patřily Underhillovi a které dětem. Občas něco vypadalo jako suvenýr z cest, na které byla vysílaná Victory: tieferské leštidlo na nohy, vysušené květy, které původně možná byly ostrovními věnci. A támhle v rohu… to vypadalo jako raketa Mark 7, proboha. Hlavice byla odmontovaná a na místě nálože byl domeček pro panenky.</p>
<p>Konečně Underhill řekl: „Máte pravdu, peníze samy o sobě to nevytrhnou. Bude ještě nějakou dobu trvat, než vyrobíme stroje, co by vyráběly další stroje, a tak dál. Ale pořád máme ještě pětadvacet let nebo tak a Victory mi říkala, že jste na řízení takového kolosu génius.“</p>
<p>Když tohle Hrunkner slyšel, ucítil starou pýchu, ještě větší než za všechny své metály, které nasbíral ve Velké válce; ovšem nebýt Smithové a Underhilla, nikdy by nepřišel na to, že takový talent vůbec má. Nevrle odpověděl, přičemž si dával dobrý pozor, aby nedal najevo, co pro něj taková chvála znamená: „Tisíceré díky. Ale já se vám snažím říct, že nic z toho prostě nestačí. Pokud to chcete dokázat za míň než dvacet let, tak k tomu potřebuju ještě něco.“</p>
<p>„No jo, a co?“</p>
<p>„Vás, sakra! Ten váš přehled! Od prvního roku toho projektu se zašíváte tady v Princetonu a děláte bůhvíco.“</p>
<p>„No… koukněte, Hrunknere, mě to fakt mrzí. Jenže mě ta atomová energie už zase tak moc nezajímá.“</p>
<p>Vzhledem k tomu, že Unnerby znal Underhilla už tolik let, neměla ho jeho poznámka příliš překvapit. Přesto však měl sto chutí zahryznout se do rukou. Tady byl někdo, kdo jen tak házel za hlavu celá pole lidského snažení dřív, než se ostatní vůbec dověděli, že existují. Kdyby to byl prostě jenom blázen, nikomu by to nevadilo. Vzhledem k dané situaci by ho však Unnerby občas s radostí zabil.</p>
<p>„Ano,“ pokračoval Underhill, „potřebujete víc chytrejch lidí. Pracuju na tom, abyste věděl; mám tu pár věcí, které bych vám chtěl ukázat. Ale i tak,“ řekl, evidentně proto, aby přilil olej do ohně, „bych řekl, že se nakonec stejně ukáže, že je ta atomová energie celkem jednoduchá záležitost, ve srovnání s jinýma věcma.“</p>
<p>„Jako. Třeba. S čím?“</p>
<p>Sherkaner se zasmál. „Jako třeba s výchovou dětí.“ Ukázal na starožitné kyvadlové hodiny na stěně. „Myslel jsem, že tady touhle dobou už budou; možná bych vám měl napřed ukázat ten výzkumnej ústav.“ Slezl ze své stoličky a jal se mávat oním legračním způsobem, jakým rodiče mávají na malé děti. „Slezte dolů, slezte dolů. Rhapso, běž od těch hodin!“ Pozdě: děcko se odrazilo z prolézačky, vrhlo se na kyvadlo a sjelo po něm až na podlahu. „Mám tady strašně moc krámů, až mám strach, že na ty děcka jednou něco spadne a rozmáčkne je to.“ Dvě děti přeběhly po podlaze a naskákaly na svá místa v kožichu otce. Nebyly o mnoho větší než divoženky.</p>
<p>Underhill dokázal to, že byl jeho výzkumný ústav prohlášen za jeden z ústavů Královské školy. V domě bylo několik učeben, z nichž každá tvořila část kruhového obvodu kopce. A většinou se ani neplatily z fondů Koruny, alespoň tedy podle Underhilla. Velká část výzkumů byla jednoduše chráněná autorskými právy a financovaly ho společnosti, na něž udělal Underhill mimořádný dojem. „Mohl jsem si sice najmout špičku Královské školy, ale uzavřeli jsme takovou dohodu. Jejich lidi budou dál učit a bádat ve městě, ale sem tam se objeví i tady, a zpátky do Královské školy zase poputuje určitá část našich režijních nákladů. A tady nahoře jde čistě o výsledky.“</p>
<p>„Takže se tu neučí?“</p>
<p>Když Sherkaner pokrčil rameny, dvě mrňata mu na zádech nadskočila a začala tlumeně kníkat, což pravděpodobně znamenalo: „Ještě, tati, ještě!“</p>
<p>„To jo, učí se tady… svým způsobem. Jde hlavně o to, že si lidi můžou povídat s jinejma lidma, a to v rozsahu spousty oborů. Pro studenty je to tím pádem riziko, protože to tu nemá žádnej pevnej řád. Mám jich pár, co je to tady baví, jenže ti zase nejsou dost chytří na to, aby jim to k něčemu bylo.“</p>
<p>Ve většině tříd byli dva nebo tři lidé u tabule a z nízko posazených míst je sledoval dav ostatních. Bylo těžké určit, kdo je vyučující a kdo student. V několika případech Hrunkner nedokázal dokonce ani určit probíraný obor. U jedněch dveří se na chvíli zastavili. Jakýsi současný vrstevník tam poučoval skupinku příslušníků staré generace a čmáranice na tabuli vypadala na kombinaci mechaniky nebeských těles a elektromagnetiky. Sherkaner se zastavil a usmál se na lidi v místnosti. „Vzpomínáte na tu záři, co jsme viděli ve Tmě? Mám tady jednoho chlapíka, co si myslí, že to vyvolaly předměty ve vesmíru, nějaké mimořádně tmavé věci.“</p>
<p>„Když jsme je viděli, tak moc tmavé nebyly.“</p>
<p>„No jasně! Třeba ve skutečnosti nějak souvisí se začátkem Nového slunce. Já osobně o tom pochybuju. Jaybert toho o mechanice nebeských těles ještě moc neví. Ovšem v elektromagnetice se rozhodně vyzná. Pracuje na bezdrátovým zařízení, co by mohlo pracovat s vlnovejma délkama jen pár palců.“</p>
<p>„He? To spíš vypadá na superinfračervený vlny než na rádiový.“</p>
<p>„Nikdy to sice neuvidíme, ale bude to paráda. Chce to použít na echolokátor těch svejch vesmírnejch meteoritů.“</p>
<p>Šli dál chodbou. Unnerby si všiml, jak je Underhill najednou potichu, bezpochyby proto, aby mu poskytl čas zamyslet se nad touto teorií. Hrunkner Unnerby byl velice prakticky založený; sám byl toho názoru, že to byl důvod, proč se stal právě on nedílnou součástí některých odvážnějších projektů generála Smithové. Ale dostatečně pozoruhodná teorie dokázala udělat dojem i na něj. Měl jen mlhavou představu o tom, jak by se tak krátké vlnové délky mohly chovat, i když by to měl být silný směrový signál. Energie potřebná pro echolokaci by rostla se čtvrtou mocninou dosahu – měli by pro to dostatečné využití na zemi ještě předtím, než by vůbec měli dost energie na to, aby se pídili po meteoritech nahoře ve vesmíru. Hm. Z vojenského hlediska by to mohlo být ještě důležitější než cokoliv, co s tím tenhle Jaybert zamýšlel… „A už tenhle vysokofrekvenční vysílač <emphasis>vyrobil</emphasis>?“</p>
<p>Muselo být vidět, jak ho to zaujalo; Underhill se usmíval stále víc a víc. „Ano, a tady se ukázala Jaybertova opravdová genialita, říká tomu dutinový oscilátor. Mám jednu malou anténu na střeše; vypadá to spíš jako dalekohled než jako rádiový vysílač. Victory postavila řadu vysílačů od Západního pohořím až k Zemskému velitelství. Můžu s ní mluvit stejně spolehlivě jako po telefonním kabelu. Testuju na tom jeden typ šifrování. Nakonec budeme mít tu nejbezpečnější a nejmasovější bezdrátovou komunikaci, jakou si jenom dokážete představit.“</p>
<p><emphasis>I</emphasis><emphasis> když z toho Jaybertova civění do hvězd nikdy nic nebude.</emphasis> Sherkaner Underhill byl šílený jako vždy a Unnerby už pomalu začínal chápat, k čemu směřuje a proč odmítl toho všeho nechat a pracovat na atomové energii. „A vy si vážně myslíte, že vám v téhle škole vyrostou ti géniové, které potřebujeme na Zemském velitelství?“</p>
<p>„Rozhodně si je tahle škola najde – a já si myslím, že z toho, co najdeme, dostaneme to nejlepší. Nikdy mě v životě nic tak nebavilo. Ale je potřeba se umět přizpůsobit, Hrunku. Aby člověk mohl tvořit, musí si umět hrát a přeskakovat z jednoho nápadu na druhej, aniž by ho stáhla dolů pořád stejná poptávka. Samozřejmě vždycky nedostanete to, co jste chtěl. Myslím, že od této doby bude invence matkou nutnosti – a ne obráceně.“</p>
<p>To se Sherkanera Underhillovi lehce řeklo. Ten nemusel tu vědu uvádět do reality.</p>
<p>Underhill se zastavil u prázdné učebny; nakoukl dovnitř na popsané tabule. Další odborná hatmatilka. „Pamatujete si na ta vačková zařízení, co Zemský velitelství používalo za Války na balistiku? Tak my děláme něco podobnýho, ale s vakuovýma trubicema a s magnetickým jádrem. Je to miliónkrát rychlejší než vačky a můžeme do toho zadávat čísla a řetězce znaků. Ti vaši fyzici z toho budou nadšení.“ Usmál se. „Však uvidíte, Hrunku. Když nebudem brát v úvahu to, že budou mít na ty vynálezy první patenty naši sponzoři, zbude toho pro vás i pro Victory ještě bohatě.“</p>
<p>Kráčeli po dlouhém, točitém schodišti dál. To nakonec vyústilo do atria téměř u vrcholku kopce. Kolem Princetonu sice byly i vyšší kopce, ale odsud byl nádherný výhled, dokonce i za studeného mrholení. Unnerby viděl trojmotorák dosedající na letiště. Pokrok na druhé straně údolí měl barvu mokré šedi a čerstvě položeného asfaltu. Unnerby věděl, jaká společnost to dělala. Věřila zvěstem, že se někde najde energie, díky níž bude možné žít dlouho do Tmy. Jak by pak Princeton vypadal, pokud by to byla skutečně pravda? Město pod hvězdami a v naprostém vakuu, přitom bdící a s prázdnými hlubinami. Největší rizika čekala v letech Vyhasínání, kdy se budou muset lidé rozhodnout, zda nashromáždit zásoby na normální Tmu nebo zda vsadit na to, o čem se vědci Hranknera Unnerbyho domnívali, že vymyslí. Neděsily ho noční můry o neúspěchu, ale o tom, že se jim to zčásti podaří.</p>
<p>„Tati, tati!“ Za nimi vyběhly dvě pětileté děti. Hned za nimi běžely dvě další, ale ty byly málem tak velké, že mohly klidně být narozené ve fázi. Hrunkner Unnerby se snažil přehlížet úchylky svých nadřízených už přes deset let: generál Victory Smithová byla ten nejlepší velitel tajné služby, jakého si dokázal vůbec představit, možná dokonce i lepší než Strut Greenval. Žádné její zvyky by neměly hrát roli. Rozhodně mu nijak nevadilo, že byla sama narozená mimo fázi; něco takového člověk nijak ovlivnit nemohl. Ale to, že hodlala založit rodinu s příchodem Nového slunce, že by dokázala přichystat svým vlastním dětem stejně mrzký osud, jaký byl přichystán jí… <emphasis>A to ještě</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ke všemu ani nejsou stejně starý. </emphasis>Dvě nemluvňata seskočila Sherkanerovi ze zad. Procupitala trávou a vyšplhala se na nohy svých dvou nejstarších sourozenců. Bylo to, jako by se Smithová a Underhill rozhodli, že vyválí veřejnosti nos v lejně. Ukázalo se, že návštěva, které se tak dlouho vyhýbal, je skutečně tak strašná, jak se předtím obával.</p>
<p>Dva nejstarší, oba chlapci, vytáhli nemluvňata nahoru a chvíli dělali, že je nesou jako skuteční otcové. Samozřejmě ještě neměli na zádech srst, takže jim děcka klouzala po tvrdém krunýři dolů. Zachytila se bratříčkům až za vesty a vyškrábala se znovu nahoru a kolem se hlasitě rozléhal jejich dětský smích.</p>
<p>Underhill všechny čtyři představil seržantovi. Společně pak kráčeli promočenou trávou do bezpečí pod přístřešek. Kolem se rozprostíralo to největší hřiště, jaké Underhill mimo školu kdy viděl, a přitom bylo i velice zvláštní. Normální škola se sestávala z několika stupňů zaměřených na daný věk žáků. Vybavení Underhillova hřiště pokrývalo celou širokou škálu věků. Byly tam vertikální sítě, na kterých mohli bez problémů cvičit dvouletí žáci. Byly tam bedny s pískem, několik obrovských domečků pro panenky a nízké stolky s obrázkovými knihami a hrami.</p>
<p>„Nesešli jsme se s tebou a s panem Unnerbym tam dole kvůli Victory mladší.“ Dvanáctiletý hoch mávl špičkou ruky k jednomu z pětiletých dětí – Victory mladší? „Ona chtěla, abyste šli sem nahoru, abysme mohli ukázat panu Unnerbymu všechny naše hračky.“</p>
<p>Pětileté děti ještě příliš neumí skrývat své pocity. Victory mladší měla pořád ještě oči nemluvněte. I když se takové oči mohou o několik stupňů otáčet, jsou jenom dvě; musela se pokaždé obrátit téměř přímo k tomu, co chtěla právě sledovat. Nakolik se to nedalo nikdy říci o dospělém, u ní bylo velice jednoduché poznat, na co se zrovna dívá. Napřed se dívala svýma velkýma očima na Underhilla a Unnerbyho a potom se podívala na svého staršího brášku. „Zalobníčku!“ zavrčela na něj. „Tys přece taky chtěl, aby přišli sem nahoru.“ Zahrozila na něj svými jídelními ručkami a popošla o kousek blíž k Underhillovi. „Nezlob se, tati. Chtěla jsem vám ukázat svůj domeček pro panenky a Brent a Gokna se ještě musí učit.“</p>
<p>Underhill pozvedl přední ruce a objal ji. „No, stejně jsme sem nahoru chtěli zajít.“ A k Unnerbymu: „Obávám se, že vás tady generál Smithová trošku přechválila, Hrunknere.“</p>
<p>„Jo, vy jste ten vědec!“ řeklo další pětileté dítě – Gokna?</p>
<p>Ať už chtěla Victory mladší cokoliv, jako první se dočkali Brent a Jirlib. Bylo těžké odhadnout, co všechno už umí. Ti dva měli sice cosi jako studijní program, ale jinak se mohli věnovat čemukoliv, co je jenom napadlo. Jirlib – chlapec, který předtím prozradil Victory mladší – sbíral různé věci. Zdálo se, že ho zkameněliny přitahují mnohem víc, než jakékoli jiné dítě, které Unnerby znal. Jirlib měl z knihovny Královské školy knihy, které by zamotaly hlavu dospělým studentům. Měl sbírku diamantových foraminifer ze svých výletů s rodiči na Zemské velitelství. A skoro stejně jako jeho otec byl i on plný šílených teorií. „My tady nejsme první, abyste věděl. Před sto miliony let, hned pod diamantovou vrstvou, jsou Khelmovi deformanti. Většina vědců si myslí, že to byly hloupý zvířata, ale to není pravda. Oni tady měli úžasnou civilizaci a já přijdu na to, jak ta jejich civilizace fungovala.“ To vlastně nijak nová potřeštěnost nebyla, ale Unnerby byl mírně překvapen, že Sherkaner dovoloval svým dětem číst Khelmovy scestné paleontologické zápisky.</p>
<p>Brent, ten druhý, dvanáctiletý hoch, spíš vypadal jako klasické dítě narozené mimo fázi: roztržitý, trochu pomalý a možná i retardovaný. Jako by pořád nevěděl, co má dělat s rukama a s nohama, a ačkoliv už měl spoustu očí, dával stále ještě přednost přímému pohledu, jako by byl mnohem mladší. Zdálo se, že Brent nemá žádné zvláštní zájmy kromě toho, čemu říkal „tátovy testy“. Měl několik tašek stavebnic – lesklých kovových spojovacích kolíků a trubek. Tři nebo čtyři stolky byly zastavěné složitými konstrukcemi. Chytrou kombinací počtu spojovacích kolíků mu někdo postavil různé klenuté konstrukce. „Pořádně jsem si ty tátovy testy promyslel. A jsem pořád lepší.“ Začal si nervózně pohrávat s mohutným obloukem, a tak pečlivě postavenou konstrukci poškodil.</p>
<p>„Testy?“ vrhl Unnerby pohled na Sherkanera. „Co s těma děckama děláte?“</p>
<p>Underhill jako by podráždění v jeho hlase neslyšel. „Copak ty děti nejsou úžasné? Myslím teda, když člověku zrovna nepijou krev. Když se díváte, jak dítě vyrůstá, je vidět, jak přichází na nové a nové myšlenkové procesy, krok za krokem.“ Opatrně si sáhl na záda a pohladil obě děti, které se vrátily do bezpečí. „Tyhle dvě svým způsobem nemají ani inteligenci divokýho taranta. Některý myšlenkový pochody u malých dětí prostě neexistujou. Když si s nima hraju, jako bych ty bariéry skoro cítil. Ale jak jdou roky, myslí jim to čím dál víc; objevují se stále další a další metody.“ Underhill mluvil a procházel se přitom kolem herních stolků. Jedno z pětiletých dětí – Gokna – poskakovalo o půl kroku před ním a napodobovalo ho, dokonce i včetně jeho třasu. Zastavil se u stolku zastavěného překrásnými sklenicemi z foukaného skla jako před nějakým bizarním piknikem. „Ale i pětiletí mají svá omezení. Už sice ovládají jazyk, ale pořád jim ještě unikají základní podstaty –“</p>
<p>„A není to jenom v tom, že bychom nerozuměli sexu!“ řekla Gokna.</p>
<p>Underhill se výjimečně dostal do rozpaků. „Obávám se, že už tuhle řeč slyšeli mockrát. A to už jí její bratříčci řekli, co má říct, když si hrajeme hru na otázky.“</p>
<p>Gokna ho zatahala za nohu. „Tak si sedni a pojď si hrát. Chci ukázat panu Unnerbymu, co umíme.“</p>
<p>„Tak dobře. To bysme mohli – kde máš sestřičku?“ Jeho hlas najednou zazněl ostře a hlasitě. „Viki! Mazej z toho dolů! Může se ti něco stát.“</p>
<p>Victory mladší byla na síti pro nemluvňata a šplhala až nahoře pod samotným přístřeškem. „Ale nemůže, tati. Jseš tady přece ty!“</p>
<p>„To teda může! Už ať jseš dole.“</p>
<p>Victory mladší lezla s hlasitým hudrováním dolů, ale pár minut na to se už předváděla v úplně jiném světle.</p>
<p>Jeden po druhém mu ukazovali své projekty. Ti dva nejstarší se účastnili národního rádiového vysílání, kde vysvětlovali vědu mladým lidem. Vypadalo to, že producentem pořadu je z nějakého neobjasněného důvodu Sherkaner.</p>
<p>Hrunkner to všechno snášel, jen se usmíval a smál se a předstíral. A každé z dětí bylo nádherné. S výjimkou Brenta byly všechny bystřejší a přístupnější než téměř kdokoliv, koho si Unnerby dokázal vybavit. O to bylo všechno ještě horší, když si představil, co je čeká, až se budou jednou muset setkat se světem venku.</p>
<p>Victory mladší měla domeček pro panenky – velikou stavbu, která se táhla až do kapraďorostů. Když na ni přišla řada, zahákla se dvěma rukama Hrunknerovi za předloktí a téměř doslova ho odtáhla k otevřené straně svého domečku.</p>
<p>„Vidíte,“ řekla a ukázala na díru v přízemí domku. Nápadně připomínala vchod do hnízda termitů. „Můj domeček má i svoji vlastní hlubinu. A taky špižírnu a jídelnu a sedm ložnic…“ Každý pokoj musela svému hostovi ukázat a vysvětlit mu, co je v něm za nábytek. Odklopila stěnu ložnice a za ní se cosi hemžilo. „A dokonce mám i malilinkatý lidičky, co tady bydlí. Vidíte? Atrakopy.“ Rozměry Vikiina domečku byly pro tato malá stvoření téměř dokonalé, alespoň tedy v této fázi slunce. Prostřední nohy se jim nakonec měly proměnit v barevná křídla. Potom se z nich stanou divoženky a už se tam nebudou hodit vůbec. Ovšem pro daný okamžik vypadaly atrakopy skutečně jako malincí lidé, kteří bloudí místnostmi sem a tam.</p>
<p>„Mají mě moc rádi. Můžou se vrátit na stromy, kdy se jim zachce, ale já jim dávám do pokojíčků kousky jídla a oni sem chodí na návštěvu každej den.“ Zatáhla za malé mosazné madlo a jedna část podlahy se vysunula jako zásuvka ze skříně. Uvnitř bylo složité bludiště postavené z dřevěných částí. „Dělám s nima i různý pokusy, jako táta s námi, akorát že mnohem jednodušší.“ Měla oči skloněné dolů, takže nemohla zahlédnout, jak na její slova Unnerby zareagoval. „Kousek od tohohle východu nakapu med a pak je pustím druhým koncem dovnitř. Potom jim měřím čas, jak dlouho jim to trvá… Jejda, ty ses ztratila, co, maličká? Tak to už jsi tady dvě hodiny. Promiň.“ Natáhla ruku do krabice a jemně přemístila atrakopu na žebříček vedle kapraďorostů. „He he,“ velice sherkanerovské uchechtnutí, „někteří jsou mnohem hloupější než ostatní – nebo možná mají smůlu. No, a jak jí teďka asi změřím čas, když se na tu druhou stranu vůbec nedostala?“</p>
<p>„No… tak to nevím.“</p>
<p>Obrátila se k němu a upřela na něj své nádherné oči. „Mamka říká, že se náš malej bratříček jmenuje po vás. Hrunkner?“</p>
<p>„Ano. To bude nejspíš pravda.“</p>
<p>„Mamka říká, že jste ten nejlepší vědec na světě. Říká, že zvládnete i ty šílený tátovy nápady. Mamka by chtěla, abyste nás měl rád.“</p>
<p>Na pohledu toho dítěte bylo cosi zvláštního. Byl tak <emphasis>upřený. </emphasis>Ten, na koho se dítě právě dívalo, neměl šanci předstírat, že je předmětem zájmu někdo jiný. V jednom momentě se střetla veškerá trapnost a utrpení této návštěvy. „Však taky mám,“ řekl.</p>
<p>Victory mladší se na něj ještě chvilku dívala a potom pohled odvrátila. „Tak jo.“</p>
<p>Poobědvali s pavoučaty v atriu. Příkrov mračen slábl a začínalo být vedro, alespoň tedy na princetonské jaro v devatenáctém roce. Dokonce i pod přístřeškem bylo takové horko, že všem vyrazil pot z každého kloubu. Dětem, jak se zdálo, to nevadilo. Pořád byly uchvácené neznámým pánem, po němž dostal jejich malý bráška jméno. Kromě Viki byli všichni rozjívení jako obvykle a Unnerby dělal, co mohl.</p>
<p>Když už končili, dorazili dětem učitelé. Vypadali jako studenti z výzkumného ústavu. Na opravdovou školu děti nikdy nebudou muset. Bude to tak pro ně nakonec lepší?</p>
<p>Děti chtěly, aby s nimi Unnerby zůstal i na jejich vyučování, ale Sherkaner o tom nechtěl ani slyšet. „Jen se pěkně koukejte soustředit na učení,“ řekl jim.</p>
<p>A tak – jak alespoň doufal – měl Unnerby nejhorší část návštěvy za sebou. Až na nemluvňata byli Underhill a Unnerby ve studovně v přízemí institutu sami.</p>
<p>Chvíli si povídali o tom, co přesně Unnerby potřebuje. I kdyby mu Sherkaner nechtěl přímo pomoci, měl prý tady nahoře pár velice chytrých lidí. „Chtěl bych, abyste si promluvil s některými z mých akademiků. A abyste se sešel s našima odborníkama přes výpočetní techniku. Hádám, že by se mohly některý ty vaše problémy vyřešit, pokud byste měli rychlý metody na řešení diferenciálních rovnic.“</p>
<p>Underhill se na sedátku za svým stolem protáhl. Najednou se tvářil zkoumavě. „Hrunku… když dáme stranou seznamování, tak jsme toho dneska zvládli víc, než by vyřešilo tucet telefonátů. Já vím, že by se vám tady v tom ústavu líbilo. Ne, že byste sem teda zapadl! Máme tady spoustu techniků, ale ti naši akademici si myslí, že jim můžou rozkazovat, jak se jim zachce. Vy takovej nejste. Vy byste zvládl ty myslitele komandovat a ty jejich nápady využít podle svýho.“</p>
<p>Hrunkner se chabě usmál. „Já jsem myslel, že má být invence matkou nutnosti?“</p>
<p>„Hm. No, většinou jo. A proto taky potřebujeme lidi, jako jste vy, aby dali tohle všechno dohromady. Však odpoledne uvidíte, jak to myslím. To jsou lidi, který byste chtěl, aby pro vás pracovali, a naopak… jenom je škoda, že jste sem nepřijel dřív.“</p>
<p>Unnerby se na cosi začal nejisté vymlouvat, ale nechal toho. Už nemohl dál předstírat. Kromě toho se se Sherkanerem dalo mluvit tváří v tvář mnohem snáze než s generálem. „Však vy víte, proč jsem sem nepřišel dřív, Sherku. Vlastně bych tady nebyl ani teď, kdyby by mi to generál Smithová nedala vysloveně rozkazem. Dala mi pořádně do těla a vy to víte. A ona chce ještě víc. Chce, abych se smířil s těma vašima úchylkama. Já – vy dva máte nádherný děti, Sherku. Jak jste jim mohli něco takovýho udělat?“</p>
<p>Čekal, že Underhill jeho otázku přejde se smíchem nebo snad že zareaguje stejně nevraživě jako Smithová při jakémkoliv náznaku takovéto kritiky. Namísto toho Underhill chvíli jen mlčky seděl a hrál si s prastarým dětským hlavolamem. Tichem studovny se neslo klapání malých dřevěných dílků. „Uznáváte, že jsou ty děcka zdravý a šťastný?“</p>
<p>„To jo, i když Brent vypadá… pomalej.“</p>
<p>„Nemyslíte si, že je mám jenom jako zvířata na pokusy?“</p>
<p>Unnerby se v myšlenkách vrátil k Victory mladší a k jejímu bludišti v domečku pro panenky. Když byl on v jejím věku, tak atrakopy škvařil pod lupou. „Ehm, vy prostě děláte pokusy úplně se vším, Sherku; takovej už prostě jste. Já myslím, že ty svoje děti milujete stejně jako každej dobrej otec. A proto je pro mě ještě o to horší představovat si, že jste je mohli přivést na svět mimo fázi. No a co, že je jenom jedno z nich mentálně zaostalý? Všiml jsem si, že neříkaly nic o tom, že by si hrály s někým v jejich věku. Nemůžete najít nikoho, kdo by nebyl zrůda, co?“</p>
<p>Podle toho, jak se na něj Sherkaner podíval, poznal, že svou otázkou trefil do černého. „Sherku. Ty vaše ubohý děti budou celej život žít ve společnosti, která se na ně bude dívat jako na zločin proti přírodě.“</p>
<p>„Tak na tom už pracujeme, Hrunknere. Říkal vám Jirlib o ‚Hodince vědy pro děti’, ne?“</p>
<p>„Nad tím už jsem přemejšlel. Takže mají s Brentem vážně pořad v rádiu? Ti dva skoro vypadají, že byli narození ve fázi, ale za pár let to někomu dojde a –“</p>
<p>„Samozřejmě. Pokud ne, tak se Victory mladší do toho pořadu celá třese. A já taky chci, aby to posluchači nakonec pochopili. Ten pořad se dotýká všech vědeckých témat, ale pořád se tím bude táhnout téma biologie a vývoje a toho, jak Tma určitým způsobem ovlivňuje život. Až přijde ke slovu technologie, tak budou všechny sociální důvody k tomu, aby se děti rodily jen v určitou dobu, naprosto irelevantní.“</p>
<p>„O tomhle církev Tmy nikdy nepřesvědčíte.“</p>
<p>„To nevadí. Já doufám, že přesvědčím miliony přístupných lidí, jako je Hrunkner Unnerby.“</p>
<p>Unnerby nevěděl, co na to říct. Underhill argumentoval tak nerozvážně. Copak to nechápal? Všechny slušné společnosti se shodly na jistých základních pravidlech, na věcech, které měly zajistit přežití jejich lidí. Možná že se hodně věcí změnilo, ale házet tato pravidla přes palubu byl samoúčelný nerozum. I kdyby žili ve Tmě, pořád by tu byl důvod pro slušné životní cykly…</p>
<p>Ticho trvalo čím dál tím déle. Bylo slyšet jen klapání Sherkových malých dílků hlavolamu.</p>
<p>Konečně Sherkaner promluvil: „Generál vás má moc ráda, Hrunku. Byl jste její nejoblíbenější voják, ale co víc – choval jste se k ní slušně, když byla poručík a vypadalo to, že má po kariéře.“</p>
<p>„Ona je skvělá. Za to, kdy se narodila, přece nemůže.“</p>
<p>„…to beru. Jenže přesně to je taky důvod, proč vám teď tak strašně komplikuje život. Měla za to, že ze všech lidí zrovna vy to, co spolu děláme, pochopíte.“</p>
<p>„Já vím, Sherku, ale já nemůžu. Vždyť jste mě dneska viděl. Dělal jsem, co jsem mohl, ale ty vaše děcka mě stejně prohlídly. Victory mladší teda určitě.“</p>
<p>„He he. Ta teda jo, to je fakt. Však se tak nejmenuje náhodou; malá Victory je chytrá jako její matka. Ale – jak říkáte – čekají ji mnohem horší věci… Koukněte, Hrunku. Já si s generálem trošku promluvím. Měla by si uvědomit, na co má, naučit se trošku tolerance – i kdyby to měla být tolerance té vaší netolerance.“</p>
<p>„Já – to by pomohlo, Sherku. Díky.“</p>
<p>„A zatím bych vás tady nahoře potřeboval mnohem častěji. Ale můžete sem jezdit, jak se vám to bude hodit. Děti vás rády uvidí, ale s takovým odstupem, jak to bude vyhovovat vám.“</p>
<p>„Fajn. Já je mám rád. Jenom mám strach, že neumím bejt takovej, jakýho by mě chtěli mít.“</p>
<p>„Ha. Tak v tom případě budou mít z hledání toho správnýho odstupu takovej malej experiment.“ Usmál se. „Když se na to dívají takhle, tak se s nima dá dělat strašně moc věcí.“</p>
<p><strong>Dvacet</strong></p>
<p>V přípravce byl Pham Trinli pro Ezra Vinha jakousi mlhavou záhadou. Viděl ho jenom málo, ale i přesto mu připadal nevrlý, líný a pravděpodobně i nespolehlivý. Byl to „něčí příbuzný“ – jedině tak se dalo vysvětlit, že se dostal do posádky. Trinliho hrubiánské a vychloubačné chování Ezr doopravdy pocítil až po přepadení. Občas Trinli lidi kolem sebe bavil; mnohem častěji jim však lezl na nervy. Trinliho Hlídky se s Ezrovými překrývaly z šedesáti procent. Když se Ezr stavil v Hammerfestu, Pham Trinli si tam vyměňoval oplzlé příběhy s techniky od Reynoltové. Když zašel Ezr k Bennymu do lokálu, byl tam Trinli s partou Emergentů, hlasitý a pompézní jako obvykle. Už to bylo pár let – vlastně od té doby, co zahynul Jimmy Diem – co by to někomu připadlo jako zrádcovství. Qeng Ho a Emergenti spolu museli vycházet a kolem Trinliho se točila i spousta Obchodníků.</p>
<p>Dnes se Ezrova zášť vůči tomuto muži změnila v něco ještě horšího. Byla to schůze vedoucích Hlídek, konaná každou megasekundu, a jako vždy jí předsedal Tomas Nau. Tohle však nebyla ta prázdná propaganda Ezrovy falešné „komise vedení flotily“. Pokud měli přežít, bylo zapotřebí expertíz obou stran. A ačkoliv si už nikdo nekladl otázku, kdo je tu pánem, Nau spoustu návrhů, které zazněly právě na těchto schůzích, skutečně respektoval. Ritser Brughel byl zrovna mimo Hlídku, takže schůze mohla proběhnout bez jakýchkoliv patologických podtextů. S výjimkou Phama Trinliho byli všichni vedoucí pracovníci mimořádně schopní lidé.</p>
<p>První kilosekundu šlo všechno hladce. Kal Omovi programátoři oklestili sadu huds tak, aby je mohli používat Qeng Ho. Nové ovládání sice bylo omezené, ale pořád to bylo lepší než nic. Anne Reynoltová měla nový rozpis Soustředěných. Plné znění seznamu bylo pořád ještě tajné, ale vypadalo to, že by Trixie mohla mít víc volna. Gonle Fongová navrhla nějaké změny v Hlídkách. Ezr věděl, že to jsou výsledky dohod, které si uzavřela pro sebe bokem, ale Nau je bez výhrad schválil. O stínové ekonomice, kterou měla ona a Benny pod palcem, Tomas Nau bezpochyby věděl… ale plynul rok za rokem a on ji důsledně přehlížel. A důsledně na ní také vydělával. Ezr Vinh by si nikdy nemyslel, že by mohlo obchodování tak malé a uzavřené společnosti, jako byl tento jejich skrovný tábor na L1, tak prospět, ale o tom, že jim zpříjemňovalo život, nebylo pochyb. Většina lidí teď měla na Hlídkách své kamarády. Spousta jich měla u sebe v pokoji drobné bonsaje Qiwi Lisoletové. Rozmístění vybavení probíhalo tak hladce, jak probíhat mělo. Třeba jen na tom bylo vidět, jak byl původní systém Emergentů postavený na hlavu. Ezr se pořád v duchu držel teorie, že je Tomas Nau největší zlosyn, jakého kdy poznal, masový vrah vraždící čistě kvůli tomu, aby svým lžím dodal na věrohodnosti. Přitom však byl tak chytrý, tak otevřený a smířlivý. Tomas Nau měl dost rozumu na to, aby tento obchod, který mu pomáhal existovat, toleroval.</p>
<p>„Dobrá, takže poslední bod.“ Usmál se na všechny kolem stolu. „Jako obvykle, nejzajímavější a nejobtížnější problém. Qiwi?“</p>
<p>Qiwi Lisoletová plynule vstala a zastavila se rukou o nízký strop. Na Hammerfestu existovala gravitace, ale pouze taková, že stěží udržela nádobky s nápoji na stole. „Zajímavý? To asi ano.“ Nasadila grimasu. „Ale taky je to velice ožehavý problém.“ Qiwi otevřela velkou kapsu a vytáhla svazek huds – všechny označené nálepkami „užívání Kšeftaři dovoleno“. „Tak si ty Kal Omovy hračky vyzkoušíme.“ Rozdala je několika vedoucím Hlídek. Ezr si jedny vzal a přitom se na ni usmál. Qiwi byla stále ještě velká jako dítě, ale byla už stavěná a bezmála tak rozložitá jako průměrný strentmannský dospělý. Už dávno to nebyla žádná malá holčička nebo onen otřesený sirotek z doby po Vznícení. Qiwi prožívala v letech po Vznícení jednu Hlídku za druhou; za každý rok, který uplynul, skutečně o rok zestárla. Od té doby, kdy záře OnOff poklesla na zvládnutelnou míru, byla občas i mimo Hlídku, ale Ezr si všiml, že se jí už kolem koutků očí začínají tvořit drobounké vrásky. <emphasis>Kolik jí</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>teď je? Víc než mně. </emphasis>Stará hravost se sice ještě pořád občas objevila, ale Ezra už Qiwi neškádlila. A on zase věděl, že to, co se říká o ní a o Tomasi Nauovi, je pravda. Ubohá, zatracená Qiwi.</p>
<p>Z Qiwi Lin Lisoletové se však stalo něco, čeho by se Ezr nikdy nenadál. Udržovala teď v rovnováze hory.</p>
<p>Počkala, až měli všichni na očích huds. Potom: „Víte, že řídím naši oběžnou dráhu kolem L1.“ Nad středem stolu se zničehonic zhmotnil masiv. Ze strany obrácené k Ezrovi trčel maličký Hammerfest; na věži zrovna kotvil taxík. Celý obraz byl ostrý a přesně protínal stěnu a lidi za sebou. Když však Ezr otočil hlavu rychle od Qiwi a zpátky, masiv se mírně rozmazal. Systém projekce jeho pohyb nestačil tak rychle zpracovávat a vizuální podvrh tím pádem selhával. Kal Omovi programátoři museli bezpochyby některé optimalizační programy vyměnit. To, co zbylo, se však i tak blížilo kvalitě Qeng Ho, u všech obrazů jednotlivě rozmístěných v zorném poli každých huds.</p>
<p>Na povrchu těžebního masivu se objevilo několik desítek nepatrných červených světélek. „Tohle je rozmístění elektrických trysek,“ – a potom další svítící body, žluté – „a tohle je síť senzorů.“ Zasmála se přesně tak bezstarostně a vesele, jak si ji Ezr pamatoval. „Dohromady to vypadá jako síť elementárních konečných řešení, že? Přesně tak to taky je, i když jsou body té sítě opravdové přístroje, co sbírají data. No, takže já a moji lidé máme dva problémy. Oba dva jsou vcelku jednoduché: potřebujeme ten shluk udržet na orbitu kolem L1.“ Změť světélek se zmenšila na stylizovaný symbol, obíhající po Lissajousových křivkách kolem značky L1. Na jedné straně visela Arachna; v dálce, ale na stejné úrovni, byla hvězda OnOff. „Máme to nastavené tak, že jsme z pohledu Pavouků pořád na té straně, která je přivrácená ke slunci. Ještě to bude trvat hodně let, než budou mít technologii na to, aby nás tam našli… Ale další úkol je udržet Hammerfest a všechny ty zbylé kusy zamrzlého oceánu a atmosněhu ve stínu.“ Znovu původní pohled na masiv, ovšem tentokrát byly těkavé látky označené modře a zeleně. S každým rokem těchto vzácných zdrojů ubývalo, jak je spotřebovávali lidé a jak se odpařovaly do vesmíru. „Bohužel se tyto dva úkoly do jisté míry navzájem vylučují. Ta těžební hornina je <emphasis>volně pohyblivá. </emphasis>Občas naše stabilizace na L1 vyvolá otáčení a sesuvy.“</p>
<p>„Otřesy masivu,“ řekl Jau Xin.</p>
<p>„Ano. Tady dole v Hammerfestu jsou neustále. Kdybysme to pořád nehlídali, tak by to bylo ještě horší.“ Povrch stolu se proměnil v model styčné plochy diamantů Jedna a Dva. Qiwi projela rukou skrz ně a čtyřiceticentimetrový pás jejich povrchu zrůžověl. „Tohle je kus, který se od nás už málem odtrhl. Jenže my si nemůžeme dovolit uvolnit lidské zdroje na –“</p>
<p>Pham Trinli celou dobu seděl potichu a přitom dopáleně a soustředěně zároveň hleděl přímo před sebe. Vzhledem k tomu, že si Nau na stabilizaci původně vybral jeho, měl za sebou v tomto oboru jednu dlouhou sérii ponížení. Nakonec vybuchl. „Kecy. Já jsem myslel, že jste chtěli část tý vody použít a udělat z ní tmel, co by se dal nastříkat mezi ty Diamanty.“</p>
<p>„To jsme udělali. Trošku to pomohlo, jenže –“</p>
<p>„Jenže vy to pořád ne a ne udržet v klidu, co?“ Trinli se obrátil na Naua a napůl se zvedl ze židle. „Komandante, už jsem vám předtím říkal, že jsem na tu práci nejlepší. Tady mladá Lisoletová sice umí zacházet s tím programem dynamiky, dře jako nikdo jinej – ale zkušeností nemá ani zbla.“ <emphasis>Ani zbla</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zkušeností? A kolik let praxe by asi tak potřebovala, dědku?</emphasis></p>
<p>Nau se však na Trinliho jen usmál. Ať si ten idiot tvrdil sebevětší kravinu, Nau ho vždycky nechal mluvit. Ezr ho dlouho podezříval z toho, že se tím sadistický komandant baví.</p>
<p>„No, tak v tom případě bych tu práci měl přenechat vám, vojáku. Ale dobře to zvažte, ještě i teď by to znamenalo minimálně třetinovou Hlídku.“ Nau sice mluvil zdvořile, ale Trinli v jeho hlase vycítil provokaci. Ezr přímo viděl, jak ve starci narůstá hněv.</p>
<p>„Třetinovou?“ opáčil Trinli. „Zvládl bych to na pětinový, i kdyby tam se mnou byli samí nováčci. Je úplně jedno, jak chytře jsou ty trysky rozmístěný. Jestli se to povede, záleží na kvalitě navigační sítě. Slečna Lisoletová nechápe všechny funkce lokalizačních zařízení, který používá.“</p>
<p>„Vysvětlete to,“ řekla Reynoltová. „Lokalizátor je lokalizátor. Na tomhle projektu používáme vaše i naše.“ Lokalizátory byly základním nástrojem pro jakoukoliv technicky založenou civilizaci. Drobné přístroje si mezi sebou cvrlikaly impulsní kódy a s pomocí času cesty signálu a navigačních algoritmů přesně lokalizovaly každé účastnické zařízení této sítě. Souřadnicová síť na těžebním masivu se skládala z několika tisíc prvků. Dohromady tvořily jakousi primitivní počítačovou síť, která poskytovala informace o orientaci, umístění a relativní rychlosti elektrických trysek a masivu.</p>
<p>„Ne tak úplně,“ usmál se nadneseně Trinli. „Ty naše sice s těma vašima spolupracujou dobře, jenže za cenu omezení vlastního výkonu. Ta jednotka vypadá takhle.“ Stařec chvíli zápolil se svým manuálním ovládáním. „Slečno Lisoletová, tohle rozhraní je k ničemu.“</p>
<p>„S dovolením,“ řekl Nau. Do vzduchu prohlásil: „Zde jsou dva typy lokalizátorů, které používáme.“</p>
<p>Krajina masivu zmizela a na stole se objevila dvě elektronická zařízení přizpůsobená provozu ve vakuu. Ať Ezr vídal tyto názorné ukázky, jak často chtěl, pořád si na ně nemohl zvyknout. Při předem připravené přednášce a s přesně určenou sekvencí projekce bylo používání hlasového ovládání jednoduché. Na to, co Nau právě předvedl, by však ovládací prvky Qeng Ho nestačily. Někde nahoře v podkroví Hammerfestu jeden nebo dva zipheadi poslouchali každé slovo, zařazovali Nauova slova do kontextu a předávali je systému flotily nebo dalším specialistům. A už tu byly výsledné obrázky, jako by Nau měl v hlavě celou databázi flotily.</p>
<p>Pham Trinli toto kouzlo samozřejmě přešel bez povšimnutí. „Takže.“ Naklonil se blíž k vybavení. „Tohle je ve skutečnosti totiž mnohem víc než jenom obyčejnej lokalizátor.“</p>
<p>Qiwi: „Já tomu nerozumím. Potřebujeme přece zdroj energie, senzorické sondy.“</p>
<p>Trinli se na ni usmál a z úsměvu mu čišel triumf. „To si jenom myslíte – a možná to na začátku byla i pravda, když to tady stará OnOff všechno smažila. Ale teďka –“ Natáhl se blíž a jeho prst zmizel v jedné straně menšího přístroje. „Můžete ukázat vnitřek toho lokalizátoru, komandante?“</p>
<p>Nau přikývl. „Dobře.“ A obrázek přístroje Qeng Ho se začal měnit, jak mizela jedna vrstva komponent za druhou. Nakonec zbyla jen malá černá tečka, která nebyla širší než jeden milimetr.</p>
<p>Ezr, který seděl vedle Tomase Naua, z něj na okamžik ucítil napětí. V komandantovi to najednou probudilo mimořádný zájem. Tento okamžik pominul ještě dříve, než se stačil Ezr ujistit, že tomu tak skutečně je. „Pane jo, to je ale malé. Tak se na to podíváme víc zblízka.“</p>
<p>Tečka se zvětšovala tak dlouho, až měla na šířku metr a na výšku téměř čtyřicet centimetrů. Huds vykreslily patřičné odrazy a stíny.</p>
<p>„Díky.“ Trinli se postavil, aby ho za přístrojem čočkovitého tvaru všichni viděli. „Toto je základní lokalizátor Qeng Ho – co se normálně dává do ochrannejch bariér a tak. Ale ve vhodném prostředí – dokonce venku ve stínu – si vystačí úplně sám.“</p>
<p>„A pohon?“ zeptala se Reynoltová.</p>
<p>Trinli mávl nedbale rukou. „Obyčejný mikrovlnný pulsy, možná tak deset za sekundu. Detaily nevím, ale už jsem je viděl používat v různejch projektech v mnohem větším počtu. Určitě umožní citlivější ovládání. A co se senzorů týče, tyhle mají vestavěnejch pár základních – teplotu, intenzitu světla, zvukový vlny.“</p>
<p>Jau Xin: „Ale jak to, že o tom Qiwi ani nikdo jiný nic neví?“</p>
<p>Ezr viděl, kam to všechno směřuje, ale nemohl s tím udělat vůbec nic.</p>
<p>Trinli velkodušně pokrčil rameny. Pořád mu ještě nedocházelo, jak daleko se nechal svým egem unést. „Jak vám pořád povídám: Qiwi Lin Lisoletová je mladá a nemá zkušenosti. Ty hrubší lokalizátory se hodí na většinu projektů. Kromě toho se ty pokročilejší nejvíc hodí pro vojenské účely a já se vsadím, že dokumentace, kterou studuje, se tímhle zas tak moc nezabývá. Já jsem ovšem pracoval jako vědec i jako voják. I když to normálně není povolený, tak jsou ty lokalizátory vynikající bezpečnostní zařízení.“</p>
<p>„Samozřejmě,“ řekl Nau a zatvářil se zamyšleně. „Lokalizátory a k nim připojené senzory jsou jádrem každého slušného bezpečnostního systému.“ A tyto tečky už měly senzory vestavěné v sobě a byly samostatné. Nebyly pouhou součástí systému, ale mohly tvořit systém samy.</p>
<p>„Co tomu říkáš ty, Qiwi? Ulehčilo by ti pár těchhle věciček práci?“</p>
<p>„Možná. Tohle všechno je pro mě novinka; nikdy by mě nenapadlo, že by mi mohla dokumentace lhát.“ Na chvíli se zamyslela. „Ale ano, pokud bysme měli mnohem víc lokalizátorů a správně vyřešený přísun energie, pak bysme mohli začít znovu.“</p>
<p>„Výborně. Zjisti od vojáka Trinliho podrobnosti a vybuduj širší síť.“</p>
<p>„Já se té práce rád ujmu,“ řekl Trinli.</p>
<p>Nau však nebyl žádný hlupák. Zavrtěl hlavou. „Ne, vy jste mnohem důležitější na svém postu celkového dozoru. Vlastně bych chtěl, abyste tohle všechno probrali s Anne. A až začne Hlídka Ritserovi, tak ho to bude zajímat taky. K těmhle přístrojům by měla existovat spousta aplikací zajišťujících občanskou bezpečnost.“</p>
<p>A tak Pham Trinli podal Emergentům ještě lepší okovy a řetěz. Starci se na chvíli přes tvář mihlo cosi jako mrzutý výraz pochopení.</p>
<p>Ezr se snažil po celý zbytek dne už s nikým nemluvit. Nikdy by ho nenapadlo, že by mohl toho pitomého šaška tak nenáviděl. Pham Trinli sice nebyl žádný masový vrah, ale jeho křiváctví se odráželo v čemkoliv, co udělal. A teď díky své hlouposti vyzradil tajemství, na které by nepřítel nikdy nepřišel, tajemství, o němž ani sám Ezr neměl ani tušení, tajemství, které by si ostatní raději vzali s sebou do hrobu, než aby ho vyzradili Tomasi Nauovi a Ritseru Brughelovi.</p>
<p>Předtím se domníval, že si Nau vydržuje Trinliho pro své vlastní pobavení. Teď už byl jiného názoru. A od oné noci v parku Ezr neměl tak neodbytnou chuť vraždit. Pokud by se někdy naskytla chvilka, kdy by se Phamu Trinlimu mohla stát nějaká osudná nehoda…</p>
<p>Po druhém jídle zůstal Ezr u sebe. Nechtěl svým chováním budit pozornost. Každý den touto dobou ovládla Bennyho lokál živá hudba, ale tyto hudební improvizace patřily ke zvykům Qeng Ho, kterým Ezr nikdy na chuť nepřišel, dokonce ani jako posluchač. Mimoto ho čekala spousta práce. Do jisté míry u ní ani nebylo zapotřebí, aby s někým mluvil. Nasadil si nové huds a podíval se na Knihovnu flotily.</p>
<p>Svým způsobem bylo to, že se Knihovna flotily dochovala, největší neúspěch kapitána Parka. Každá flotila měla složité systémy, které mohly ty nejdůležitější části knihoven zničit, pokud by bylo zřejmé, že flotila padne do zajetí. Knihovny byly rozmístěné po všech lodích jejich flotily. Části jich byly ve vyrovnávací paměti v tisíci uzlech sítě podle toho, jak byla knihovna v daný okamžik využívána. Jednotlivé čipy – ty prokleté lokalizátory – obsahovaly rozsáhlé návody k údržbě a ovládání. Hlavní databáze však měly být zničeny jedním krátkým příkazem. To, co by zbylo, by se sice do jisté míry využít dalo, ovšem hlavní fakta a terabyty experimentálních dat by byly pryč – nebo by zbyla jen torza, která bylo možné pochopit jen s pomocí mimořádně pečlivého zpětného bádání. K této destrukci z nějakého důvodu nedošlo, ani když už bylo jasné, že emergentský útok zasáhne všechny lodě Parkovy flotily. Nebo to možná Park provedl a existovaly uzly mimo síť nebo snad zálohy, které – v rozporu s veškerými předpisy – obsahovaly kompletní kopie knihovny.</p>
<p>Tomas Nau poznal poklad, když ho viděl před sebou. Otroci Anne Reynoltové celou tuto věc pitvali s nadlidskou precizností Soustředěných. Dříve, nebo později odhalí všechna tajemství Obchodníků. To by však trvalo několik let; zipheadi totiž nevěděli, kde začít. Proto využíval Nau několik nesoustředěných lidí, kteří knihovnu namátkou procházeli a snažili se na něco přijít.</p>
<p>Ezr takto strávil už pěkných pár megasekund. Byl to ošemetný úkol, poněvadž musel předložit nějaké slušné výsledky… a přitom se opatrně snažil odvést jejich výzkum od věcí, které by se jim mohly v danou chvíli hodit. Věděl, že může šlápnout vedle a že by tak Nau nakonec vycítil, že jejich spolupráce někde pokulhává. Ta zrůda pracovala v rukavičkách; Ezr nejednou v duchu přemítal, kdo vlastně využívá koho.</p>
<p>Ale dnes… toho Pham Trinli zkrátka vyzradil moc.</p>
<p>Ezr se přinutil ke klidu. <emphasis>No, tak se prostě na tu knihovnu podívej. Napiš nějakou pitomou zprávu. </emphasis>Svoje bude mít odslouženo a nebude muset absolvovat žádné viditelné vylomeniny. Pohrával si s ručním ovládáním, které patřilo k novým, „povoleným“ huds. Alespoň, že rozeznávaly jednodušší příkazy: huds plynule nahradily jeho obyčejný pohled na jeho kabinu vstupním prostředím knihovny. Jak se rozhlížel kolem sebe, systém snímal pohyb jeho hlavy a objekty klouzaly kolem něj skoro tak plynule, jako by dokumenty byly skutečné předměty, vznášející se u něj v místnosti. Jenže… trochu si pohrál s ovládáním. Sakra. Nastavit se nedalo skoro nic. Buď to prostředí úplně vykuchali, nebo ho přizpůsobili nějakým emergentským normám. Tohle nebylo o nic lepší než obyčejná tapeta!</p>
<p>Zvedl ruku, že si stáhne huds z obličeje a složí je. <emphasis>Uklidni se. </emphasis>Pořád mu ještě leželo v žaludku to, co Trinli vyvedl. Kromě toho bylo tohle oproti promítání na stěnu skutečně pokrok. Na chvilku se usmál, když si vzpomněl na to, jak byla Gonle Fongová tak sprostá kvůli klávesnicím.</p>
<p>Takže na co by se tak dneska podíval? Něco, co by Nauovi připadlo přirozené, ale co by jim přitom nedalo víc, než už měli. No ovšem, Trinliho superlokalizátory. Budou zastrčené někde v nějaké zaheslované sekci. Vyzkoušel několik cest, které se nabízely. Měl v knihovně práva, jaká by žádný obyčejný učedník neměl. Nau získal – způsoby, které si Ezr jen představoval a které ho v noci strašily ve snech – hesla nejvyššího stupně a parametry zabezpečení. Ezr teď měl stejná práva, jaká by měl kapitán Park.</p>
<p>Smůla. Vyhledávače hovořily o lokalizátorech jasně. Jejich malý rozměr nebyl žádným tajemstvím, ale jako o senzorech se o nich nemluvilo ani na seznamech vedlejšího využití. Stejně tak nebylo o zvláštních funkcích nic ani v manuálech samotných čipů. Hm. Takže Trinli tvrdil, že byla někde v manuálech skrytá dvířka, která by neviděl dokonce ani kapitán?</p>
<p>Vztek, který v něm doposud vřel, byl rázem zapomenut. Ezr hleděl na pole dat, prostírající se kolem něj, a cítil najednou úlevu. Tomas Nau na tom neuvidí nic divného. Kromě Ezra Vinha nemusí ani jediný Obchodník přijít na to, jak absurdní musí ta Trinliho pohádka být.</p>
<p>Ezr Vinh však vyrostl uprostřed velké obchodnické Rodiny. Jako dítě s ní sedával u večeře a poslouchal, jak se tam probírají skutečně používané strategie flotil. Před kapitánovým pohledem do knihovny už nebylo možné nic utajit. Věci se – jako obvykle – mohly ztrácet; odkazové aplikace byly často tak staré, že vyhledávače už souvislosti prostě nenašly. Ale s výjimkou sabotáže nebo nějakého nestandardního kapitána s novým přístupem by tam žádné tajnosti být neměly. Z dlouhodobého pohledu by zkrátka taková opatření byla pro správce systému příliš komplikovaná.</p>
<p>Ezr by se zasmál, ovšem měl takové tušení, že tyto povolené huds přenášely každý jeho zvuk Brughelovým zipheadům. I tak to však byla za tento den první radostná myšlenka. <emphasis>Takže on nám Trinli kecal! </emphasis>Ten starý lhář si vymýšlel spoustu věcí, ale u Tomase Naua si dával opravdový pozor. Až bude muset Reynoltové předložit nějaké detaily, ponoří se Trinli do manuálů toho čipu… a vynoří se s prázdnou. Ezr pro něj ne a ne najít soucit; aspoň jednou ten starý všivák dostane, co si zaslouží.</p>
<p><strong>Dvacet jedna</strong></p>
<p>Qiwi Lin Lisoletová trávila spoustu času venku. To se s tím záhadným lokalizátorem, co sliboval starý Trinli, možná mělo změnit. Qiwi plula nízko nad starou styčnou plochou Diamantu jedna/dva. Ta se teď nacházela v záři slunce a těkavé látky předchozích let byly buď přemístěny jinam, nebo se odpařily. V místech, kde zůstal povrch diamantu neporušený, byl šedý, nevýrazný a hladký, téměř opalizoval. Slunce sežehlo horní milimetr diamantu na vrstvu grafitu, tedy na jakýsi mikroskopický zvětralinový plášť, a ten lesk zakrýval. Každých deset metrů po jeho okraji se třpytila duha v místech, kde byl umístěn senzor. Na obě strany se táhla konstrukce stabilizační trysky. Dokonce ani z takovéto blízkosti nebylo vidět, jak pracují, ale Qiwi věděla, s čím má tu čest: elektrické trysky prováděly milisekundové zážehy řízené programy, které poslouchaly její senzory. A dokonce ani to nestačilo. Qiwi strávila více než dvě třetiny své služby tím, že poletovala kolem těžebního masivu a měnila nastavení trysek – a přesto byly otřesy stále nebezpečně silné. S hustší sítí senzorů a s programy, které sliboval Trinli, by vytvořit lepší zážehové režimy neměl být problém. Potom by sice docházelo k milionům otřesů, ovšem ty by byly tak malé, že by si toho nikdo nevšiml. A potom by tu už nemusela být tak dlouho. Qiwi napadlo, jaké to asi je na Hlídce s krátkou službou, jakou měla většina lidí. Ušetřily by se tak lékařské prostředky, ale o to víc by byl chudák Tomas sám.</p>
<p>Zaplašila tyto pochmurné myšlenky. <emphasis>Jsou věci, který se napravit dají,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>a věci, který se napravit nedají; buď vděčná za to, co ty Trinliho lokalizátory</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vylepší. </emphasis>Vznesla se z prolákliny ven za zbytkem své údržbářské čety.</p>
<p>„Jenom obvyklý problémy,“ ozval se jí v uchu hlas Florie Pereš. Florie zrovna plula nad „horními svahy“ Diamantu tři. To bylo nad beztížným povrchem celého masivu. Každý rok tam přišli o pár trysek. „Tři uvolněné základy… chytli jsme je ještě včas.“</p>
<p>„Výborně. Pošlu tam Arna a Dimu. Myslím, že jsme skončili dost brzo.“</p>
<p>Sama pro sebe se usmála. Fůra času na zajímavější projekty. Vypnula veřejné vysílání pro svou četu. „Hej, Florie. Ty tuhle Hlídku vedeš rafinérku, co?“</p>
<p>„Jasně.“ Florie se v hlase ozval úsměv. „Pokaždý se tam snažím dostat; to, že dělám pro tebe, k tomu prostě patří.“</p>
<p>„No, tak já bych pro tebe měla nějaký věci. Třeba bysme se mohly domluvit.“</p>
<p>„No, třeba jo.“ Florie měla jen desetiprocentní Hlídku; i tak to však pro ně nebylo poprvé. Kromě toho byla Qeng Ho. „Tak se sejdeme dole v rafinérce za pár tisíc sekund. Mužem si dát čaj.“</p>
<p>Rafinerie trůnila na konci své pomalé cesty po odvrácené straně masivu. Na jejích věžičkách a pecích se ve světle Arachny třpytila námraza; jinde zase zářil slabý rudý jas v místech, kde právě probíhaly destilace a rekombinace. Ven už vycházely jednoduché materiály pro jejich továrnu a organický odpad do baktérek. Jádro rafinerie na L1 pocházelo z flotily Qeng Ho. Emergenti si přivezli podobné vybavení, ale o to přišli v boji. <emphasis>Ještě ze to byla ta naše, co</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>to pře</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>ila. </emphasis>Kvůli opravám a budování museli paběrkovat na všech lodích. Pokud by jádro rafinerie tvořila technologie Emergentů, mohli by mluvit o štěstí, kdyby jim tam vůbec něco fungovalo.</p>
<p>Qiwi taxík zakotvila pár metrů od rafinerie. Vyložila svůj náklad v termoizolačním obalu a po lanech se dostala až ke vchodu. Kolem ní se rozprostíraly pláně jejich zbývajícího nerostného bohatství: atmosníh a led z oceánu na povrchu Arachny. Měly za sebou namáhavý výstup a stály je spoustu peněz. O velkou část původních zásob, hlavně atmosněhu, přišli při Vznícení a při náhodných ozářeních, k nimž od té doby došlo. Zbytek byl natlačen do bezpečí ve stínu, rozpuštěn v marném pokusu stmelit masiv dohromady a využit k tomu, aby bylo co dýchat, jíst a jak zůstat naživu. Tomas měl v plánu části Diamantu jedna vyhloubit a vybudovat tak skutečně bezpečnou jeskyni. Třeba to ani nebude nutné. Jak slunce pomalu vyhasínalo, mělo by být čím dál jednodušší to, co zbylo, zachránit. Rafinerie si zatím pomalu razila cestu dál a dál – necelých deset metrů za rok – nánosy ledu a zmrzlého vzduchu. Za sebou nechávala paprsky třpytící se na diamantu a řady kotevních jam.</p>
<p>Floriin ovládací kumbál byl ve spodní části nejzazší věže rafinerie. V rámci původního modulu Qeng Ho to nebylo nic jiného než hermeticky uzavřená bouda, kde se mělo jíst a spát. V průběhu let Vyhnanství ji její nejrůznější obyvatelé vylepšovali. Když se k ní Qiwi přiblížila… na okamžik se zastavila. Většinu života strávila buď ve stísněných místnostech a v chodbách, nebo v otevřeném prostoru. Floriiny poslední úpravy boudu proměnily v něco mezi tím. Věděla, co by o tom řekl Ezr: skutečně to vypadalo jako malá chaloupka, skoro jako na obrázcích pohádky o nějakém farmáři, který si žil v zasněžených horách někde nedaleko třpytícího se lesa.</p>
<p>Qiwi vyšplhala za lana a kotevní kabely – kraj kouzelného lesa – a na dveře chaloupky zaklepala.</p>
<p>Obchodovat byla vždycky zábava. Tolikrát už se to snažila vysvětlit Tomasovi. Ten chudák měl dobré srdce, ale pocházel z kultury, která to prostě nechápala.</p>
<p>Qiwi přinesla částečnou splátku Floriiny poslední dodávky: uvnitř termoobalu byla dvaceticentimetrová bonsaj, na které taťka pracoval několik megasekund. Mikroskopické kapradí se rozevíralo do několika vějířů. Florie přidržela kouli s bonsají u stropního světla místnosti a zahleděla se do zeleně. „Ty mušky!“ – hmyz velký ani ne milimetr. „Mají barevný křídla!“</p>
<p>Qiwi doposud přihlížela reakcím své přítelkyně s obezřetně předstíranou nestranností, ale teď se neovládla a zasmála se. „Však jsem si říkala, jestli si toho všimneš.“ Bonsaj byla menší, než jak je taťka obvykle dělal, ale pravděpodobně byla zatím nejkrásnější, lepší než cokoliv, co Qiwi kdy viděla v knihovně. Sáhla do termoobalu a vytáhla další část splátky. „A tohle je přímo od Gonle. Je to stojánek na tu bonsaj.“</p>
<p>„To je… dřevo.“ Bonsaj udělala Florii radost. Při pohledu na dřevěnou destičku Florie spíš užasla. Natáhla ruku a přejela prsty po leštěném povrchu.</p>
<p>„Můžeme ho teď vyrábět tuny, je to něco na způsob opačné suché hniloby. Samozřejmě, vzhledem k tomu, že ho Gonle pěstuje v kádích, to vypadá trošku divně.“ Proužky a zvlněné čáry byly biovlny, zachycené ve dřevě. „Abysme dostali opravdový kruhy, tak bysme potřebovali víc místa a taky víc času.“ Nebo možná ne; taťka si myslel, že by se mu mohlo podařit ošálit biovlny tak, aby napodobovaly letokruhy.</p>
<p>„To je jedno.“ Florie mluvila jako ve snu. „Takže Gonle tu sázku vyhrála… nebo jí ji vyhrál tvůj otec. Jen si to představ: spousta opravdovýho dřeva, nejenom větvičky v bonsaji nebo křoví v parku.“ Podívala se na rozesmátou Qiwi. „A taky předpokládám, že jí došlo, že je to víc než jen splátka těch našich minulejch kšeftů.“</p>
<p>„No… doufala, že tě to trošku obměkčí.“ Posadili se a Florie přinesla slíbený čaj z agrů Gonle Fongové a z hromad těkavých látek a diamantu, který byl všude kolem rafinerie. Společně se pak probíraly seznamem, který sestavil Benny s Gonle. Nebyly to jenom jejich objednávky, ale výsledek handlování, ke kterému docházelo každý den v Bennyho baru. Týkaly se položek, které většinou používali Emergenti. Bože, byly zde i položky, které by snad chtěl i Tomas a o které by si Ritser Brughel řekl určitě.</p>
<p>Floriiny návrhy byl seznam technických problémů, věcí, které potřebovala předtím, než se mohla pustit do toho, co se po rafinerii požadovalo. Dokázala z těchto dohod vyzískat, co chtěla, ale požadované věci byly ve skutečnosti technicky velice náročné. Jednou, v přípravce, když Qiwi nemohlo být víc než sedm let, ji vzal taťka do rafinerie na Trilandu. „Tímhle se vyživujou baktérky, Qiwi, přesně tak, jak baktérky potom vyživujou ty parky. Každá vrstva je o něco krásnější než ta pod ní, ale postavit i tu nejobyčejnější rafinerii je svým způsobem umění.“ Ali svou práci na samém vrcholku toho všeho miloval nade všechno ostatní, ale přesto tyto ostatní práce uznával. Florie Pereš byla nadaná chemička a odpad, který vytvářela, byl výtvor přímo neskutečný.</p>
<p>O čtyři tisíce sekund později se shodly na síti všech laskavostí a služeb pro zbytek Floriiny Hlídky. Potom nějakou dobu seděly, popíjely čerstvý čaj a jen tak rozmlouvaly o tom, co by mohly zkusit, až současných cílů dosáhnou. Qiwi jí pověděla o tom, co tvrdil Trinli o těch lokalizátorech.</p>
<p>„To je dobrá zpráva, pokud si teda ten starej páprda nevymejšlí. Třeba už teď nebudeš muset mít tak často službu.“ Florie se podívala na Qiwi a v očích se jí objevil zvláštní posmutnělý výraz. „Byla jsi malá holka a teďka jsi starší než já. Neměla sis takhle kazit život, děvče, jen kvůli tomu, abys udržela pohromadě pár šutrů.“</p>
<p>„To – to není zas tak špatný. Bylo to potřeba udělat, i když nemáme to nejlepší lékařský zázemí.“ <emphasis>Kromě toho je Tomas pořád na Hlídce a potřebuje,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>abych mu pomáhala. </emphasis>„A to, že jsem skoro pořád vzhůru, má taky svoje výhody. Dostanu se skoro ke všemu. Vím, kde se dá co dohodnout, kde se dá co sehnat. Dělá to ze mě lepšího Obchodníka.“</p>
<p>„Hm.“ Florie odvrátila pohled, ale pak se na ni náhle zahleděla znovu. „Jenže tohle není žádný obchodování! Je to pitomá hra!“ Hlas jí zjihl. „Promiň, Qiwi. Ty to nemůžeš vědět… ale já vím, jak vypadá opravdovej obchod. Já jsem byla na Kielle. Já jsem byla na Canbeře. Tohle,“ mávla rukou, jako by chtěla ukázat na celý orbit L1 – „to je všechno jenom jako. Víš, proč pokaždé žádám o práci tady na rafinerii? Udělala jsem si z tohohle řídícího kumbálu něco jako domov, kde můžu spoustu věcí předstírat. Můžu si hrát na to, že jsem sama a že jsem někde daleko odsud. Že nemusím žít s Emergentama, co zase dělají, jako že jsou slušný lidi.“</p>
<p>„Ale spousta jich přece doopravdy je, Florie!“</p>
<p>Pereš zavrtěla hlavou a pozvedla hlas. „Možná. A možná je to na tom všem právě to nejhorší. Emergenti jako Rita Liao a Jau Xin. Prostě lidi, ne? A přitom každej den zneužívají jiný lidi ani ne jako zvířata, ale jako – jako <emphasis>součástky do stroje. </emphasis>Co, ještě hůř, oni se tím živí. Copak není Liao ‚vedoucí programátorů’ a Xin zase ‚vedoucí pilotů’? Jsou to nejhorší zlo v celým vesmíru a oni si to prostě odkroutí a pak s náma vysedávají u Bennyho v baru <emphasis>a my je</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>přijmeme mezi sebe</emphasis>!“<emphasis> </emphasis>Zarazila se těsně před tím, než začala ječet, a najednou zmlkla. Pevně zavřela oči a do vzduchu volně skanuly její slzy.</p>
<p>Qiwi natáhla ruku, aby Florii pohladila po ruce, aniž by věděla, zda ji Florie náhodou neuhodí. S tímto utrpením se už setkala u spousty lidí. U některých k tomuto utrpení proniknout dokázala. Někteří, jako třeba Ezr Vinh, ho v sobě tak dusili, že z nich cítila pouze skrytý, tepající vztek.</p>
<p>Florie mlčela a choulila se sama do sebe. Po chvíli však sevřela Qiwiinu ruku do svých dlaní a s pláčem k ní sklonila hlavu. Zajíkavě ze sebe vyrážela slova, kterým málem nebylo rozumět, „…ti to nevyčítám. …fakt ne. Já vím, jak je to s tvým otcem.“ Chvíli tiše vzlykala a pak už jí bylo zase rozumět. „Já vím, že toho Tomase Naua miluješ. To je v pořádku. Bez tebe by to nezvládl, ale my bysme byli všichni nejspíš mrtví taky.“</p>
<p>Qiwi vzala ženu kolem ramen. „Ale já ho nemiluju.“ Slova z ní vyklouzla tak náhle, že zaskočila i ji samotnou. A Florie vzhlédla, překvapená stejně jako ona.</p>
<p>„Chci říct, že ho uznávám. Zachránil mě, když jsem na tom byla nejhůř, po tom, co mi Jimmy zabil mámu. Ale –“ Bylo to zvláštní mluvit takhle s Florií a přitom říkat slova, která si říkala jen v duchu. Tomas ji potřeboval. Byl to dobrý člověk vychovaný ve strašlivém, zlém systému. Důkazem jeho dobroty bylo to, že už urazil takový kus cesty, že poznal zlo a že se snažil s ním skoncovat. Qiwi pochybovala, že by sama něco takového dokázala. Spíš by byla něco jako Rita a Jau a tupě by přijímala všechno kolem sebe, vděčná, že vyvázla ze sítě Soustředění. Tomas Nau skutečně chtěl spoustu věcí změnit. Ale že by ho milovala? Přes všechen jeho humor, lásku a moudrost cítila k Tomasovi jakýsi… odstup. Doufala, že se Tomas nikdy nedozví, co k němu Qiwi cítí. <emphasis>A taky doufám, že se Florie zbavila Ritserovejch štěnic.</emphasis></p>
<p>Qiwi všechny myšlenky zase zaplašila. Chvíli na sebe s Florií jen tak hleděly, obě překvapené tím, jak zahlédly srdce té druhé dokořán. <emphasis>Hm. </emphasis>Slabě Florii poplácala po rameni. „Znám tě už víc jak rok, co spolu máme Hlídku, a tohle je poprvé, co jsi dala najevo, že cítíš něco takovýho…“</p>
<p>Florie pustila Qiwiinu ruku a otřela si slzy, které jí ještě pořád stály v očích. Už svůj hlas skoro ovládla. „Jo. Předtím jsem to v sobě vždycky dokázala udržet. ‚Drž se při zemi’, říkala jsem si, ‚a buď správná malá podrobená Kšeftařka’. K tomu máme od přírody talent, co? Možná to má něco společnýho s tím, že se umíme na všechno podívat z dlouhodobýho hlediska. Ale teď… věděla jsi, že jsem měla ve flotile sestru?“</p>
<p>„Ne.“ <emphasis>Tak to mě mrzí. </emphasis>Před soubojem bylo ve flotile tolik Qeng Ho a malá Qiwi jich znala tak málo.</p>
<p>„Luan bylo eso v rukávu, sice ne nějak zvlášť chytrá, ale zato to uměla s lidma… přesně ten typ, co chytrej kapitán flotily zamíchá do posádky.“ Na tváři se jí téměř vynořil úsměv, který vzápětí utonul v pochmurných vzpomínkách. „Já mám doktorát na chemický inženýrství, ale oni Soustředili Luan a mě nechali. Měla jsem to bejt já, ale oni místo mě vzali ji.“</p>
<p>Floriinu tvář zkřivila bolest, která tam neměla co dělat. Možná byla Florie imunní vůči permanentní nákaze mozkovou snětí, stejně jako spousta Qeng Ho. Nebo možná ne. Tomas potřeboval přinejmenším tolik volných jako Soustředěných, jinak by celý systém zkolaboval přemírou detailů. Qiwi otevřela ústa, aby jí to vysvětlila, ale Florie ji neposlouchala.</p>
<p>„Tak jsem s tím žila. A sledovala jsem, co se děje s Luan. Soustředili ji na to svoje <emphasis>umění. </emphasis>Hlídku za Hlídkou s tím svým týmem vytesávala ty vlysy na Hammerfestu. Beztak jsi ji tam aspoň stokrát viděla.“</p>
<p><emphasis>Jo, to je určitě pravda. </emphasis>Týmy kameníků byly ze Soustředěných prací na tom nejnižším stupínku. Nebyla to tvořivá činnost Aliho Lina nebo překladatelů. U předloh emergentského „legendárního umění“ na kreativitu nezbývalo místo. Dělníci se prokousávali diamantovými chodbami, centimetr po centimetru, a otesávali ze stěn drobné kousíčky podle vzoru. Podle původního Ritserova plánu měl tento projekt zlikvidovat všechny „přebytečné lidské zdroje“ tím, že je bez lékařské péče nechá udřít se k smrti.</p>
<p>„Ale oni už přece nepracujou každou Hlídku, Florie.“ To bylo jedno z prvních Qiwiiných vítězství nad Ritserem Brughelem. Vytesávání už nebylo tak fyzicky namáhavé a pro všechny, kdo byli vzhůru, byla k dispozici lékařská péče. Kameníci se měli dočkat konce Vyhnanství, onoho vysvobození, které jim Tomas slíbil.</p>
<p>Florie přikývla. „To je fakt, a i když jsme měli Hlídky skoro pokaždý jinak, tak jsem Luan pořád sledovala. Chodila jsem po těch chodbách a vždycky, když někdo šel, tak jsem dělala, jako že jdu náhodou kolem. Dokonce jsem s ní i mluvila o tom jejím podělaným umění, co měla tak ráda; byla to taky jediná věc, o který se dokázala bavit, ‚Porážka Frenckého monstra’.“ Florie titul téměř procedila mezi zuby. Vztek jako by ji opustil a zdálo se, že už vychládá. „Ale i tak jsem ji pořád mohla vídat, a možná že kdybych byla hodná malá Kšeftařka, tak by ji jednou pustili. Ale teď…“ Obrátila se a podívala se na Qiwi a hlas se jí znovu roztřásl, „…teď je pryč, a dokonce není ani na rozpisu. Že prej porucha rakve. Prej umřela v hibernaci. Ty prolhaný, záludný <emphasis>svině</emphasis>.“</p>
<p>Hibernační kóje Qeng Ho byly tak bezpečné, že se pravděpodobnost poruchy pohybovala v rozmezí statistického odhadu, alespoň tedy při odpovídajícím využívání a po dobu pod čtyři gigasekundy. Vybavení Emergentů už bylo spolehlivé o něco méně a od onoho přepadení se už nedalo spoléhat na žádný přístroj. Smrt Luan byla s největší pravděpodobností strašlivá nehoda, pouhý další dozvuk šílenství, které je téměř všechny zabilo. <emphasis>A jak o tom mám asi tak</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>přesvědčit Florii? </emphasis>„Nejspíš si nemůžeme bejt jistí ničím, co nám někdo říká, Florie. Ten systém Emergentů, to je hnus. Ale… já jsem byla pěkně dlouho na stoprocentní Hlídce. Dokonce ještě teď jsem na padesáti procentech. Už jsem zažila skoro všechno. Ale řeknu ti, že jsem za celou tu dobu nepřistihla Tomase, že by mi lhal.“</p>
<p>„Tak fajn,“ přikývla zdráhavě.</p>
<p>„A proč by někdo chtěl Luan zabít?“</p>
<p>„Já jsem neřekla ‚zabít‘. A možná že to ten tvůj Tomas ani neví. Víš, já jsem nebyla jediná, kdo se kolem těch kameníků motal. Dvakrát jsem tam viděla Ritsera Brughela. Jednou tam měl všechny ženský pohromadě a stál za nima a jen se díval. Jindy… jindy tam byl jenom on a Luan.“</p>
<p>„Aha.“ To slovo jí vyšlo z úst téměř neslyšně.</p>
<p>„Žádný důkazy nemám. Viděla jsem akorát gesto, postoj, výraz na tváři toho chlapa. A tak jsem byla zticha. A teď je Luan pryč.“</p>
<p>Floriina paranoia se najednou zdála být vcelku namístě. Ritser Brughel skutečně byl zrůda, zrůda, kterou systém komandantů držel zkrátka jen velice málo. Qiwi nikdy nezapomněla na setkání s ním, na <emphasis>plesk, p</emphasis><emphasis>lesk, plesk</emphasis><emphasis> </emphasis>jeho ocelového obušku v rukou, když ho tak rozvzteklila. Tehdy Qiwi cítila zuřivý pocit vítězství z toho, jak ho usadila. Od té doby si však už uvědomila, jak měla mít ve skutečnosti nahnáno. Nebýt Tomase, byla by to tehdy určitě její smrt… nebo něco horšího. Ritser věděl, co by se stalo, kdyby ho přitom někdo přistihl.</p>
<p>Předstírat něčí smrt, nebo dokonce někoho potají připravit o život, bylo těžké. Komandanti měli své vlastní prapodivné normy dokumentace. Pokud by nebyl Ritser mimořádně mazaný, zůstaly by po něm stopy. „Poslouchej, Florie. Existujou způsoby, jak bych se na tohle mohla podívat. Třeba to s tou Luan bylo tak, jak říkáš ty, ale my zjistíme pravdu v každým případě. A pokud to tak bylo – no, tak by Tomas něco takovýho nemohl nechat jen tak. Potřebuje, aby všichni Qeng Ho spolupracovali, jinak nemá šanci nikdo z nás.“</p>
<p>Florie se na ni vážně podívala a potom se k ní natáhla a pevně ji objala. Qiwi cítila, že se celá třese, ale že už nepláče. Za chvíli Florie řekla: „Děkuju. Děkuju. Tuhle megasekundu jsem se tak strašně bála… a tak strašně styděla.“</p>
<p>„Styděla?“</p>
<p>„Já Luan miluju, jenže to Soustředění z ní udělalo někoho cizího. Měla jsem začít řvát ‚vražda’, když jsem slyšela, že je po smrti. Sakra, měla jsem si stěžovat, když jsem s ní viděla Brughela. Jenže jsem se bála. A teď…“ Florie povolila sevření a podívala se na Qiwi s nejistým úsměvem. „A teď jsem možná ohrozila ještě někoho dalšího. Ale ty máš aspoň šanci… a víš co, možná je ještě pořád naživu, Qiwi. Pokud se nám ji podaří včas najít.“</p>
<p>Qiwi pozvedla ruku. „Možná, možná. Uvidíme, co zjistím.“</p>
<p>„Ano.“ Dopili čaj a přitom si povídali o tom, co všechno si Florie o své sestře pamatuje a co všechno viděla. Ta se ze všech sil snažila vypadat klidně, ale díky úlevě a nervozitě ze sebe slova sypala moc rychle a gestikulovala příliš zeširoka.</p>
<p>Qiwi jí pomohla postavit kouli s bonsají a dřevěný stojánek pod lampu ve středu místnosti. „Toho dřeva ti můžu sehnat mnohem víc. Gonle by vážně, vážně moc chtěla, abys jí naprogramovala ty metakryláty. Třeba by sis to chtěla doma obložit leštěným dřevem, jako si kapitáni kdysi dávno obkládali kajuty.“</p>
<p>Florie se rozhlédla po své malé místnosti a na její hru přistoupila. „To bych mohla. Řekni jí, že si asi teda můžem plácnout.“</p>
<p>A potom stála Qiwi u dveří a přetahovala si přes obličej helmu skafandru. Florii se strach do tváře na okamžik vrátil. „Dávej na sebe pozor, Qiwi.“</p>
<p>„Budu.“</p>
<p>***</p>
<p>Qiwi projela taxíkem zbytek zastávek, zkontrolovala masiv a oznámila problémy a změny sítě zipheadům. Myšlenky jí přitom kličkovaly po děsivé horské dráze. Bylo dobře, že si to mohla všechno rozmyslet. Pokud měla Florie pravdu, bylo to i s Tomasem po boku nebezpečné. Ritser měl prsty v příliš mnoha věcech. Pokud sabotoval hibernaci nebo falšoval záznamy o úmrtích, tak obešel pořádný kus Tomasovy sítě.</p>
<p><emphasis>Tuší Ritser, ze to vím? </emphasis>Qiwi klouzala kaňonem, který odděloval Diamant tři od Diamantu čtyři. Modré světlo Arachny jí svítilo přímo za zády a ozařovalo jeskyně mezi oběma bloky. Místy začínala tmelící hmota sublimovat. Bylo to tak nepatrné, že se to nemohlo projevit na senzorické soustavě, ale když se vznášela s tváří jen několik centimetrů nad povrchem, tak to viděla. Zatímco to hlásila, jiná část její mysli se zabývala mnohem hrozivější otázkou: Florie byla dost chytrá na to, aby svou malou chaloupku pořádně vyčistila, a to i zvenčí. A na svůj skafandr si Qiwi dávala mimořádný pozor. Tomas jí dovolil odstranit všechny odposlechy, a to jak oficiální, tak skryté. Na síti to bylo něco jiného. Jestli dělal Ritser to, co si myslela Florie, tak s největší pravděpodobností monitoroval i veškerou komunikaci. Bude těžké něco vypátrat, aniž by ho přitom varovala.</p>
<p><emphasis>Takže si dávej pořádnýho, ale pořádnýho bacha. </emphasis>Teď potřebovala ke všemu, co dělala, nějakou záminku. Aha. Personální studie, které dostala spolu s Ezrem za úkol. Až poletí po své prohlídce od masivu, tak bude vypadat logicky, že se do toho pustí. Poslala Ezrovi zprávu s nízkou prioritou a s žádostí o poradu a potom si stáhla pořádný kus databáze Hlídek a personálu. Záznamy o Luan by tam by měly být, jenže teď byly v lokálních vyrovnávacích pamětech a její procesory hlídal Tomasův vlastní bezpečnostní systém.</p>
<p>Vyvolala si životopis Luan Pereš. Ano, hlášena smrt v hibernaci. Qiwi proletěla text dolů. Byla tam spousta žargonu, spekulace o tom, jak k selhání rakve došlo. Qiwi měla kdysi celé roky na to, aby se naučila zacházet s tímto vybavením, byť pouze jako technik údržby. Víceméně se dokázala v diskusi orientovat, i když to spíš vypadalo jako květnatý výlev zipheada, který byste dostali, kdybyste Soustředěné osobě <emphasis>dali za úkol </emphasis>nějaké věrohodné selhání vymyslet.</p>
<p>Taxík vyletěl ze stínu masivu a sluneční paprsky zahnaly klidnou modř světla Arachny na ústup. Ozářená strana byla pustá pláň grafitu a pod ním diamant. Qiwi ztlumila výhled a vrátila se ke zprávě o Luan. Byla skoro dokonalá. Snad by Qiwi i oklamala, kdyby něco netušila nebo kdyby neznala všechny potřebné náležitosti emergentských dokumentů. Kde bylo třetí a čtvrté přezkoumání pitvy? To chtěla Reynoltová po svých zipheadech vždycky; jakmile šlo o úmrtí zipheada, ztrácela tato žena i tu špetku tolerance, kterou měla.</p>
<p>Ta zpráva byla podvrh. Tomas by to pochopil okamžitě, jakmile by ho na to upozornila.</p>
<p>V uchu se jí ozvalo cinknutí. „Haló, tady Ezr.“ Sakra. Ten její hovor s ním měla být jen záminka k tomu, aby si mohla stáhnout hodně dat a podívat se na záznamy o Luan. Jenže teď byl Ezr tady. Chvíli to vypadalo, jako by seděl v taxíku vedle ní. Potom obraz zakolísal, když její huds pochopily, že je tato iluze nad jejich síly, a spokojily se s tím, že ho přesunuly na pseudoobrazovku. Měl za sebou modrozelené stěny podkroví Hammerfestu. Samozřejmě byl navštívit Trixii.</p>
<p>Obraz byl natolik kvalitní, že v jeho tváři byla vidět netrpělivost. „Řekl jsem si, že ti zavolám hnedka. Za šedesát kilosekund mi končí Hlídka.“</p>
<p>„Jo, promiň, že jsem tě otravovala. Dívala jsem se na ten personál. Kvůli té plánovací komisi, co máme spolu dělat. No a chtěla jsem se na něco zeptat.“ Myšlenky jí sprintovaly před slovy a zoufale pátraly po něčem, kvůli čemu by se tento hovor mohl uskutečnit. Zvláštní, jak ty nejmenší pokusy o nějaký podvod vždycky člověku zkomplikují život. Vysoukala ze sebe několik nesmyslných vět a potom mu položila skutečně hloupý dotaz na složení specialistů.</p>
<p>To už se na ni Ezr díval trochu zvláštně. Pokrčil rameny. „To se mě ptáš na konec Vyhnanství, Qiwi. Kdo ví, co budeme potřebovat, až budou Pavouci připravení na setkání. Já jsem myslel, že pak prostě probudíme všechny specialisty a vletíme na to.“</p>
<p>„No jasně, tak se to plánuje, ale jsou tady přece ještě detaily –“ Qiwi tápala po dojmu věrohodnosti. V první řadě potřebovala tenhle rozhovor nějak ukončit. „– no, tak já si to ještě promyslím. Až se probudíš, tak si můžeme dát pořádnou schůzi.“</p>
<p>Ezr se ušklíbl. „To bude chvilku trvat. Budu mimo padesát megasekund.“ Bezmála dva roky.</p>
<p>„Cože?“ To byla čtyřikrát delší doba, než jakou byl mimo Hlídku obvykle.</p>
<p>„Však víš, noví lidi a tak.“ Na jeho Hlídce byly sekce, které ještě mnoho času nedostaly. Tomas a komise vedoucích – včetně Qiwi a Ezra! – si mysleli, že by obvyklým výcvikem měli projít všichni.</p>
<p>„Začínáš trošku brzo.“ A padesát megasekund bylo víc, než čekala.</p>
<p>„Jo. No, někde se začít musí.“ Odvrátil pohled od povu. Na Trixii? Když se podíval zase zpátky, nezněl už jeho hlas tak netrpělivě, zato však o něco naléhavěji. „Koukni, Qiwi. Budu teď padesátku u ledu, a i potom budu mít krátkou službu.“ Pozvedl ruku, jako by chtěl zadržet jakékoliv námitky. „Já si nestěžuju! Sám jsem byl u toho, když se o tom rozhodovalo… Ale Trixie bude celou tu dobu na Hlídce. Bude sama dýl než kdy předtím. Nikdo tady s ní nebude.“</p>
<p>Qiwi si přála, aby se mohla natáhnout a obejmout ho. „Však jí nikdo nic neudělá, Ezře.“</p>
<p>„Jo, to já vím. Na to, aby jí někdo něco udělal, je moc <emphasis>důležitá. </emphasis>Přesně jako tvůj otec.“ Cosi se mu blýsklo v očích, ale jeho obvyklá zlost to nebyla. Chudák Ezr ji o něco prosil. „Udrží jí tělesný funkce, budou ji jakžtakž umejvat. Ale já nechci, aby ji rozhodili ještě víc, než už je. Dohlídni na ni, Qiwi. Ty máš moc, aspoň nad těma malejma rybama, jako je Trud Silipan.“</p>
<p>To bylo poprvé, co ji Ezr opravdu prosil o pomoc.</p>
<p>„Já na ni dohlídnu, Ezře,“ řekla Qiwi tiše. „Slibuju.“</p>
<p>Poté, co zavěsil, seděla Qiwi několik sekund bez hnutí. Bylo s podivem, že by s ní tak náhodný a bezdůvodný telefonát tak otřásl. Ale Ezr měl na ni takový vliv odjakživa. Když jí bylo třináct, připadal jí Ezr Vinh jako nejúžasnější muž v celém vesmíru – a jediným způsobem, jak mohla upoutat jeho pozornost, bylo dohánět ho ke vzteku. Takové mladické zamilování by se přece mělo po čase vytratit, ne? Čas od časuji napadlo, zda ji Diemův masakr nějak duševně neochromil, zda neuvěznil její pocity tam, kde byly v těch posledních nevinných dnech, ještě než všichni ti lidé zahynuli… ať už to bylo jakkoliv, byla ráda, že pro něj může něco udělat.</p>
<p>Třeba byla ta paranoia nakažlivá. Luan Pereš po smrti. Teď Ezr odchází na podstatně delší dobu, než jak plánovali. <emphasis>To by mě zajímalo, kdo tu změnu</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Hlídky přikázal? </emphasis>Qiwi se podívala na svůj obsah vyrovnávací paměti. Původně byla změna v rozpisu od komise vedoucích Hlídek… a finální rozhodování prováděl Ritser Brughel. To se stávalo dost často; jeden nebo druhý komandant musel všechny tyto změny podepsat.</p>
<p>Qiwiin taxík plul dál pomalu vzhůru. Z této vzdálenosti vypadal těžební masiv jako hrbolatý meteorit a Diamant dvě se blyštěl ve svitu slunce tak, že jeho záře zastiňovala všechny hvězdy kromě těch nejbližších. Mohl to být záběr z panenského vesmíru, nebýt pravidelného obrysu tempu Qeng Ho, který se leskl stranou. Na detailnějším výhledu Qiwi viděla desítky skladišť systému L1. Dole ve stínu masivu byl Hammerfest a rafinerie a arzenál na L1-A. V okolním prostoru obíhal temp, skladiště, zničené a poškozené lodě, které je sem všechny přivezly. Qiwi je využívala jako něco na způsob pomocných elektrických trysek. Byl to dobře udržovaný dynamický systém, i když ve srovnání s těsně kotvícími loděmi ze začátku Vyhnanství to vypadalo jako chaos.</p>
<p>Qiwi si rozložení změřila zkušeným pohledem a v duchu zatím zvažovala závažnější problémy politických intrik. Soukromé panství Ritsera Brughela, starý křižník <emphasis>Neviditelná ruka, </emphasis>bylo stranou, asi dva tisíce metrů od jejího taxíku; měla kolem jeho sběrače proplout ani ne patnáct set metrů daleko. <emphasis>Hm.</emphasis><emphasis> </emphasis>Takže, co když Ritser Luan Pereš unesl? To by byl proti Tomasovi jeho zatím nejtroufalejší kousek. <emphasis>A třeba to ani není všechno. </emphasis>Pokud by to Ritserovi prošlo, mohli by umřít i další. <emphasis>Ezr.</emphasis></p>
<p>Qiwi se zhluboka nadechla. <emphasis>Hlavně to řeš jedno po druhým. Takže: řekněme, že má Florie pravdu a Luan ještě žije někde u Ritsera. </emphasis>Rychlost, s jakou mohl Tomas zakročit proti jinému komandantovi, měla své meze. Pokud by podala stížnost a někde by se něco zdrželo, mohla by Luan zemřít doopravdy – a všechny důkazy by prostě… zmizely.</p>
<p>Qiwi se otočila na svém křesle a naskytl se jí výhled na <emphasis>Ruku. </emphasis>Byla od ní vzdálená necelých sedmnáct set metrů. Qiwi mohlo trvat několik dní, než by se jí podařilo dostat do tak výhodné pozice. Pahýlovité torzo vesmírné lodi bylo tak blízko, že viděla sváry po opravách a roztavený plášť, kde loď zasáhla rentgenová palba. Qiwi se v architektuře <emphasis>Neviditelné ruky </emphasis>vyznala stejně dobře jako kdokoliv na L1; bydlela na této lodi několik let cesty sem a byla to pro ni názorná ukázka všeho, co se učila. Věděla, která místa nejsou hlídaná… A co bylo ještě důležitější, měla přístupová práva komandanta. To byla jen jedna z věcí, které jí Tomas svěřil. Doposud je ještě nepoužila tak – ehm, provokativním způsobem, ale –</p>
<p>Qiwi začaly ruce pracovat ještě předtím, než celý svůj plán promyslela. Vyťukala svou osobní linku k Tomasovi a rychle ve zkratce popsala, co všechno zjistila, co si o tom myslí – a co má v úmyslu provést. Připravila zprávu k odeslání pod podmínkou odesílatelovy smrti. Teď se Tomas dozví všechno, ať se děje, co se děje, a ona bude mít čím vyhrožovat Ritserovi, pokud by ji chytil.</p>
<p>Šestnáct set metrů od <emphasis>Neviditelné ruky. </emphasis>Qiwi si stáhla dolů helmu a uzavřela atmosféru taxíku. Intuice a huds se shodly na dráze skoku, kterou musí dodržet a která byla celá mimo zorné pole lodi. Otevřela průlez taxíku, počkala, až jí její akrobatický instinkt řekne <emphasis>teď</emphasis><emphasis> </emphasis>– a skočila do prázdna.</p>
<p>Qiwi se polehounku plížila nákladovým prostorem lodi. Díky Tomasovým přístupovým právům a její výjimečné znalosti stavby lodi se dostala až k obytným prostorům, aniž by spustila jakýkoliv slyšitelný poplach. Každých pár metrů přiložila ucho ke stěně a poslouchala. Byla tak blízko oblasti Hlídky, že slyšela ostatní. Všechno znělo tak obyčejně, nikde žádný nenadálý pohyb, žádné záštiplné diskuse… Hm, <emphasis>tohle </emphasis>znělo jako něčí pláč.</p>
<p>Qiwi vyrazila ještě rychleji a ucítila cosi jako závratný vztek, jako při svém dávném setkání s Ritserem Brughelem – ovšem s tou výjimkou, že teď už měla víc rozumu, a tím pádem i větší strach. Během jejich společných Hlídek od setkání v parku na sobě cítila Ritserův pohled často. Pořád čekala, že dojde k nějakému dalšímu kontaktu. Kromě toho, že mělo Qiwiino fanatické snažení v posilovně uctít památku její matky – a vůbec všechna ta bojová umění – mělo také posloužit jako pojistka proti Ritserovi a jeho ocelovému obušku. <emphasis>A že mi to bude na hodně věcí, když mě potom někde odstřelí. </emphasis>Ritser však byl takový idiot, že by ji takto nikdy nezabil; rád si všechno vychutnával. Dnes, pokud by na to došlo, by měla čas držet ho v šachu zprávou, kterou zanechala Tomasovi. Přemohla v sobě strach a vyrazila za zvukem pláče.</p>
<p>Zastavila se nad průlezem. Najednou se jí ramena a paže napjaly. Hlavou se jí prohnaly zvláštní, náhodné myšlenky. <emphasis>Tohleto si budu pamatovat. Tohleto si budu pamatovat. </emphasis>Holé šílenství.</p>
<p>Od této chvíle už ji budou skrývat jen její přístupová práva komandanta. To s největší pravděpodobností nebude stačit. <emphasis>Stejně</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>potřebuju jen pár sekund. </emphasis>Qiwi naposledy zkontrolovala své nahrávací zařízení a datové spojení… a proklouzla průlezem do chodby pro posádku.</p>
<p><emphasis>Bože. </emphasis>Qiwi stála chvíli v úžasu. Chodba byla stejně velká, jak si ji pamatovala. Po deseti metrech se stáčela doprava k místu, kde bydlel kapitán. Ritser však všechny čtyři stěny polepil tapetou a na všech se promítala převalující se růžová barva. Vzduch páchl živočišným pižmem. Tohle bylo něco jiného než <emphasis>Nevidit</emphasis><emphasis>elná ruka, </emphasis>kterou znala ona. Zprudka se nadechla, aby si dodala odvahy, a pomalu začala postupovat chodbou. Teď se před ní ozvala hudba, alespoň tedy <emphasis>dus, dus, dus </emphasis>bicích. Někdo zpíval… ostré, štěkavé skřeky vyrážené do rytmu.</p>
<p>Ramena se jí stáhla, jako by žila svým vlastním životem, a ji zaplavila touha odrazit se od stěny a rozběhnout se zpátky, odkud přišla. <emphasis>Potřebuju ještě</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nějakej důkaz? </emphasis>Ano. Jenom se podívat na datasystém s místní aktualizací. To bude mít větší váhu než jakékoliv množství hysterických zkazek o Ritserově vkusu ve videu a v hudbě.</p>
<p>Postupovala chodbou a míjela jedny dveře za druhými. Tohle byly místnosti důstojníků, ale cestou z Trilandu tady byly posádky Hlídek. Ona bydlela tři roky v druhé místnosti od konce – a ani nechtěla vědět, jak to tam teď vypadá. Plánovací místnost kapitána byla hned za rohem chodby. Protáhla kartu čidlem a dveře se rozestoupily. Uvnitř… nebyla žádná plánovací místnost. Vypadalo to jako něco mezi posilovnou a ložnicí. A na stěnách byla zase videotapeta. Qiwi se protáhla nad zvláštním operačním stolem s pouty a usadila se tak, aby ji ode dveří nebylo vidět. Dotkla se huds a vyžádala si připojení na palubní síť. Následovala pauza, než bylo ověřeno, kde se nachází a jaká má přístupová práva, a potom už se dívala na jména a data a obrázky! <emphasis>Jo! </emphasis>Tak starý Ritser si přímo tady na <emphasis>Neviditelné ruce </emphasis>rozjel vlastní hibernační podnik. Na seznamu byla Luan Pereš… a tady byla uvedená jako živá a na Hlídce!</p>
<p><emphasis>To stačí; nejvyšší čas z tohohle blázince vypadnout. </emphasis>Jenže Qiwi ještě na okamžik zaváhala. Bylo tady tolik jmen, známých jmen a tváří z dávných dob. U každého obrázku byl malý symbol značící smrt. Byla ještě malá, když tyto lidi viděla naposledy, ale ne takto… tyto obličeje byly různě nateklé, se zavřenýma očima, s děsivými modřinami nebo popáleninami. Živí, mrtví, zmlácení, odolávající. <emphasis>Tohle je ještě před Jimmym Diemem. </emphasis>Věděla sice, že v mnohakilosekundovém období po bitvě a před dalším začátkem Hlídek probíhaly výslechy, ale… Qiwi cítila, jak se jí z žaludku šíří otupělá hrůza. Listovala jmény. Kira Pen Lisoletová. Mamka. Potlučený obličej, oči klidně hledící na ni. <emphasis>Co ti to Ritser udělal? Jak to, že to Tomas neví? </emphasis>Ani si vlastně neuvědomovala, že se vydává po datových odkazech tohoto obrázku, ale najednou se jí v huds spustil videozáznam. Místnost to byla stejná, ale obraz a zvuk byly z dávné minulosti. Jakoby z druhé strany stolu se ozývalo supění a sténání. Qiwi sklouzla na stranu a zorné pole huds ji poslechlo téměř dokonale. Za rohem stolují hleděl do tváře… Tomas Nau. O něco mladší Tomas Nau. V místech za stolem, kam neviděla, jako by kyčlemi k čemusi přirážel. Výrazem na tváři bylo ono extatické vytržení, jaké u něj Qiwi viděla tolikrát, když byl konečně sám a mohl se v ní udělat. Tento Tomas z minulosti však v ruce držel malý, zakrvácený nožík. Předklonil se, takže zmizel z dohledu, a sklonil se nad někým, jehož sténání se změnilo v jekot. Qiwi se vytáhla přes stůl a podívala přímo dolů do minulosti na ženu, kterou Nau řezal.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Mami!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>Minulost její výkřik nevzala na vědomí; Nau si dál hleděl své práce. Qiwi se zlomila v pase a stůl pozvracela. Už ty dva sice neviděla, ale zvuky minulosti pokračovaly stále dál, jako by se všechno odehrávalo na druhé straně stolu. Hned jak se její žaludek vyprázdnil, strhla si huds z obličeje a nepříčetně je odmrštila pryč. Zajíkala se a lapala po dechu; jejím reflexům velelo nepříčetné zděšení.</p>
<p>Dveře se otevřely a světlo v místnosti se změnilo. Ozvaly se hlasy. Hlasy z přítomnosti: „Jo, je tady, Marii.“</p>
<p>„Fuj. To je bordel.“ Zvuky dvou mužů prohledávajících místnost a blížících se k Qiwiinu úkrytu. Bezhlavě se otočila k útěku, zajela pod příšerné vybavení místnosti a zapřela se o podlahu.</p>
<p>Proplul nad ní čísi obličej.</p>
<p>„Mám j–“</p>
<p>Qiwi vyrazila vzhůru. Její ruka těsně minula mužův krk a narazila do stěny za ním. Po celé délce paže jí vystřelila bolest.</p>
<p>Ucítila bodnutí ochromujících střel. Otočila se a pokusila se vyrazit proti muži, který ji napadl, ale nohy už ji neposlouchaly. Oba dva chvilku opatrně vyčkávali. Potom se ten, co vystřelil, Marii, zazubil a její pomalu se otáčející tělo chytil. Nemohla se ani pohnout. Stěží mohla dýchat. Něco však cítila. Cítila, jak ji Marii táhne k sobě a rukama jí přejíždí přes prsa. „Už je v pohodě; neboj, Tungu,“ zasmál se Marii. „I když by ses možná bát přeci jenom měl. Koukni na tu díru, co prorazila do zdi. Ještě tak čtyři centimetry a dejchal bys teďka krkem vzadu!“</p>
<p>„Do hajzlu.“ Tungův hlas zněl zamyšleně.</p>
<p>„Máte ji? Dobře.“ To byl Tomasův hlas, ode dveří. Marii jí prsa okamžitě pustil. Vytáhl ji přes vybavení místnosti do volného prostoru.</p>
<p>Qiwi nemohla otočit hlavu. Viděla to, co se jí náhodou objevilo před očima. Tomas, klidný jako vždy. <emphasis>Klidný jako vždy. </emphasis>Podíval se na ni, když ho míjela, a kývl na Marliho. Qiwi se pokusila zakřičet, ale žádný zvuk se neozval. <emphasis>Tomas mě zabije, stejně jako ty ostatní</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> Ale co když ne? Když ne, tak ho nezachrání nic na světě.</emphasis></p>
<p>Tomas se otočil. Za ním stál Ritser Brughel, rozcuchaný a polonahý. „Ritsere, tohle je neomluvitelné. Ty přístupový kódy jsem jí dal jenom kvůli tomu, aby se dala jednoduše chytit. Věděl jste, že sem přijde, a neudělal jste vůbec nic.“</p>
<p>Brughel zakňoural: „Mor aby to. Takhle brzo po vymazání jí to přece ještě nikdy nedošlo. A já jsem neměl ani tři sta sekund od toho vašeho prvního varování, než sem dorazila. To se přece nestalo ještě <emphasis>nikdy.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>Tomas hleděl na svého zástupce. „To druhý, to byla smůla – a s tou byste měl počítat. To první…“ Podíval se znovu na Qiwi a jeho vztek vystřídal zamyšlený výraz. „Tentokrát ji na to přivedlo něco, co jsme nečekali. Ať se Kal podívá, s kým mluvila.“</p>
<p>Pokynul Marlimu a Tungovi. „Strčte ji do bedny a vemte ji dolů do Hammerfestu. A Anne řekněte, že chci to, co vždycky.“</p>
<p>„Kolik vzpomínek vymazat, pane?“</p>
<p>„To s Anne ještě proberu sám. Budeme se muset podívat na nějaký záznamy.“</p>
<p>Qiwi zahlédla chodbu, ruce, které ji po ní táhly. <emphasis>Kolikrát se tohle už stalo?</emphasis><emphasis> </emphasis>Ať se snažila sebevíc, nedokázala pohnout jediným svalem. Uvnitř ječela. <emphasis>Tohleto si budu pamatovat. Budu!</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><strong>Dvacet dva</strong></p>
<p>Pham stoupal za Trudem Silipanem do ústřední věže Hammerfestu směrem k Podkroví. Svým způsobem to byl okamžik, o který usiloval celé megasekundy svého nenuceného plácání – o záminku proniknout do systému Soustředění, vidět o něco víc než jenom výsledky. Bezpochyby by se sem dostal už dřív – vlastně mu Silipan nejednou nabídl, že ho tudy provede. V průběhu společně strávených Hlídek už Pham nadhodil víc než dost prostoduchých narážek na Soustředění a vsadil se kvůli svým tvrzením se Silipanem a Xinem o spoustu stvrzenek; exkurze byla nevyhnutelná. Trvalo to však už dlouho a Pham stále neměl tu záminku, jakou by chtěl. <emphasis>Jen si nic nenamlouvej. To,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jak jsi na Tomase Naua vytáhl ty lokalizátory, tě dostalo do většího nebezpečí než kdy předtím.</emphasis></p>
<p>„Takže se budeš moct konečně kouknout do zákulisí, Phame. Doufám, že už po tomhle konečně dáš pokoj s těma svejma šílenejma teoriema.“ Silipan se potěšené křenil; zřejmě se na tuto chvíli sám těšil.</p>
<p>Vznášeli se vzhůru úzkými, neustále se rozdvojujícími chodbami. Hotové bludiště.</p>
<p>Pham se dotáhl vedle plujícího Silipana. „A co bych se mohl asi tak ještě dozvědět? No tak umíte vy Emergenti proměnit lidi ve stroje. A co z toho? Ani ziphead nevynásobí čísla víckrát jak jednou nebo dvakrát za sekundu. Stroje to umí trilionkrát rychleji. Takže díky zipheadům máte koho komandovat – a co z toho máte? Nejpomalejší, nejmizernější systém od tý doby, co se lidstvo naučilo psát.“</p>
<p>„Jo, jo. Tohle už říkáš pěknejch pár let. Ale stejně jseš pořád vedle.“ Natáhl nohu a zachytil se špičkou boty za výstupek na stěně. „Hlavně v tý kolektivní místnosti nemluv moc nahlas, jo?“ Stáli před skutečnými dveřmi, ne před jedním z těch stísněných průlezů, které byly dole. Silipan je otevřel a společně jimi propluli. První, co Pham ucítil, byl pach těl lidí namačkaných na malém prostoru.</p>
<p>„Jsou docela uleželí, co? Ale jsou pořád zdraví. Na to dávám bacha.“ Mluvila z něj chlouba laboranta.</p>
<p>V místnosti byly řady mikrogravitačních sedadel naměstnané do trojrozměrné mřížky, jaká by byla v jakékoliv skutečné gravitaci nemožná. Většina míst byla obsazená. Byly tam ženy i muži všech věkových kategorií, všichni oblečení v šedém, a většinou používali něco, co vypadalo jako huds Qeng Ho. Něco takového nečekal. „Já jsem myslel, že je někde držíte každýho zvlášť,“ v těch malých celách, jak to popisoval Ezr Vinh při nejedné své uslzené seanci v lokále.</p>
<p>„Některý jo. Přijde na to, na čem zrovna dělají.“ Pokynul směrem ke službě v místnosti, ke dvěma mužům oblečeným jako zdravotníci v nemocnici. „Tohle je mnohem levnější. Všechny žádosti jít na záchod a obvyklý hádky zvládnou dva chlapi.“</p>
<p>„Hádky?“</p>
<p>„‘Profesní neshody’,“ usmál se Silipan. „Vlastně spíš takový nepokoje. Jsou nebezpečný, jenom když přitom nějak naruší rovnováhu tý mozkový sněti.“</p>
<p>Vznášeli se po diagonále vzhůru mezi hustě natlačenými řadami. Občas některé huds prázdně blikly a Pham za nimi zahlédl pohybující se oči zipheada. Vypadalo to však, jako by si Phama a Truda nikdo nevšímal; všichni upírali pohled někam úplně jinam.</p>
<p>Odevšad se linulo hluboké mumlání, vyvolané hlasy všech zipheadů v místnosti. Spousta lidí něco říkala – každý v krátkých, strohých výlevech neštiny, ovšem nesrozumitelné. Výsledný efekt bylo téměř hypnotické skandování.</p>
<p>Zipheadi bez ustání cosi mačkali na akordových klávesnicích. Silipan na jejich ruce ukázal se zvláštní pýchou. „Vidíš? Ani jednomu ještě neodešly klouby; nemůžeme si dovolit o někoho přijít. Máme jich moc málo, a Reynoltová navíc tu mozkovou sněť neumí tak úplně ovládat. Ale už to bude pomalu rok, co jsme tady měli poslední smrťák – a tomu se skoro zabránit nedalo. Tomu zipovi nějak prasknul tračník hned <emphasis>po </emphasis>naprosto bezproblémový prohlídce. Byl to specialista v izolaci. Začal mu klesat výkon, jenže my jsme netušili, že se něco děje, dokud to tady nezačalo strašně smrdět.“ Takže otrok zemřel zevnitř; byl tak vytížený, že nemohl ani křičet bolestí, a všemi přehlížený, takže si ho nikdo ani nevšiml. Trud Silipan se o ně zajímal jenom do té míry, do jaké musel.</p>
<p>Dopluli až nahoru a shlédli dolů na mřížku složenou z mumlajících lidí. „No, v jedné věci máš pravdu, Trinli. Pokud by tihle lidi něco počítali nebo prováděli nějakou sériovou analýzu, tak by tohle všechno bylo k smíchu. I ten nejmenší procesor by něco takovýho zvládl miliardkrát rychleji než jakejkoliv člověk. Ale slyšíš, jak si ti zipheadi povídají?“</p>
<p>„To jo, jenže to nedává smysl.“</p>
<p>„To je ten jejich interní žargon; do toho se dostanou pěkně rychle, když je necháme pracovat ve skupinách. Ale hlavně jde o to, že nevykonávají ty nejnižší funkce. Oni na těch našich počítačích <emphasis>pracujou. </emphasis>Chápeš? Pro nás Emergenty tvoří zipheadi další systémovou vrstvu ještě nad softwarem. Dokážou využívat lidskou inteligenci, ovšem s vytrvalostí a trpělivostí stroje. A to je taky důvod, proč jsou potřeba neSoustředění specialisti – hlavně technici, jako jsem já. Soustředění je na nic, pokud u něj nejsou normální lidi, aby ho vedli a aby hledali tu správnou rovnováhu hardwaru, softwaru a Soustředění. Ale když se to udělá správně, tak ta kombinace překoná všechno, s čím jste vy Qeng Ho kdy přišli.“</p>
<p>To už Pham pochopil pěkně dávno, ale svými námitkami provokoval Emergenty, jako byl Trud Silipan, k ještě podrobnějšímu vysvětlování. „Takže co tahle skupina vlastně dělá?“</p>
<p>„Mrknem se.“ Pokynul Phamovi, ať si nasadí huds. „Vidíš? Máme je rozdělený do třech skupin. Ta horní třetina je vrstva mechanickýho učení, zipheadi, co se dají snadno přeorientovat. Ti jsou výborní na rutinu, jako jsou třeba přímý dotazy. Ta prostřední třetina jsou programátoři. To by tě jako vojenskýho programátora mělo zajímat.“ Otevřel nějaké tabulky závislosti. Byly to nesmyslné, obrovské bloky dat bez jakékoliv vývojové souvislosti. „Tohle je přepis vašeho vlastního algoritmu zaměřování.“</p>
<p>„Kulový. Tohleto bych nikdy spuštěný neudržel.“</p>
<p>„Ne, <emphasis>ty </emphasis>ne. Ale vedoucí programátorů – někdo jako Rita Liao – to s týmem zipheadů udrží. Teď zrovna je nechává ten algoritmus předělat a zoptimalizovat. Udělali to, co by dokázali normální lidi, pokud by se mohli pořád dokonale soustředit. S dobrým vývojovým softem napsali ti zipi program, kterej je ve srovnání s vaším originálem poloviční – a na stejným hardwaru pětkrát tak rychlejší. Navíc ještě vychytali stovky různejch much.“</p>
<p>Pham chvíli nic neříkal. Jen procházel bludištěm vývojových diagramů. Sám se vrtal ve zbrojních programech několik let. Samozřejmě že měly svoje mouchy, stejně jako měl mouchy každý velký systém. Ale na zbrojních programech se přece pracovalo několik tisíc let a pořád se je někdo snažil vylepšit a odstranit chyby… Vymazal si huds a rozhlédl se po řadách otroků. <emphasis>Tak</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>strašlivá cena</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> a tak úžasný výsledky.</emphasis></p>
<p>Silipan se uchechtl. „Na mě si nepřijdeš, Trinli. Vidím, že to na tebe udělalo dojem.“</p>
<p>„No jo, no, jestli to funguje, tak jo. A co teda dělá ta třetí skupina?“</p>
<p>Silipan už měl namířeno zpátky ke vchodu. „Jo, ti.“ Lhostejně mávl směrem k zipheadům napravo. „To tady má Reynoltová jeden projekt. Projíždíme systém té vaší flotily a hledáme různý fígle a tak.“</p>
<p>To byla odvěká marná štvanice nejparanoidnějších správců systému, ale po tom, čeho byl právě svědkem… se najednou Pham už necítil tak bezpečně jako předtím. <emphasis>Jak dlouho bude ještě trvat, než narazí na nějaký ty moje pradávný zásahy?</emphasis></p>
<p>Vypluli z kolektivní místnosti a vyrazili ústřední věží zpátky dolů. „Tak to vidíš, Phame, ty – a vůbec všichni vy Qeng Ho – jsi vyrostl s klapkama na očích. Vy prostě <emphasis>víte, </emphasis>že něco není možný, a hotovo. Vidím třeba všechny ty fráze ve vaší literatuře: ‚Z bezcenných vstupů jsou bezcenné výstupy.’ ‚Problém s automatickými systémy je v tom, že dělají přesně to, co se po nich chce.’ ‚Automatické systémy nikdy nemohou být doopravdy kreativní.’ Tímhle se lidstvo řídilo několik tisíc let. Ale my Emergenti jsme to vyvrátili! S pomocí zipheadů dokážu dostat správný výsledky i z nejednoznačnejch vstupů. Dostanu dokonalej překlad jazyka. Dostanu do toho systému úsudek na úrovni lidskýho uvažování!“</p>
<p>Klesali dolů rychlostí několika metrů za sekundu; nahoru zrovna nemířil téměř nikdo. Světlo v dolní části věže zářilo čím dál jasněji. „No a co ta kreativita?“ Na tuhle obhajobu si vysloveně potrpěl.</p>
<p>„To taky, Phame. Teda, všechny formy kreativity ne. Jak jsem řekl, jsou potřeba vedoucí jako třeba Rita nebo já a potom komandanti nad náma. Ale znáš takový ty opravdu kreativní lidi, ty umělce, co to nakonec dotáhnou do učebnic dějepisu? Skoro vždycky to je nějakej chudák, co vlastně nevede žádnej kloudnej vlastní život. A jenom je zafixovanej na to, aby se dozvěděl úplně všechno o nějakým jednom problému. Nikdo se zdravým rozumem by nezahodil přátele a rodinu kvůli tomu, aby se takhle strašně do něčeho zabral. Může to samozřejmě dopadnout tak, že ten moula objeví nebo vymyslí něco, co vůbec nikdo nečekal. Takže takhle byla troška Soustředění v lidech odjakživa. My Emergenti jsme tuhle oběť upravili tak, že z ní může organizovaně těžit celá společnost.“</p>
<p>Silipan se natáhl, dotkl se rukama obou stěn a svůj sestup zpomalil. Na chvíli zaostal o něco vzadu, než začal Pham brzdit také.</p>
<p>„Kolik máš ještě času do té schůzky s Anne Reynoltovou?“ zeptal se Silipan.</p>
<p>„Už jen něco přes kilosekundu.“</p>
<p>„Fajn, tak já to zkrátím. Nemůžu přece naši šéfovou nechat čekat,“ zasmál se. Vypadalo to, že Silipan Anne Reynoltovou v žádné zvláštní úctě nechová. Pokud by byla neschopná, usnadnilo by to Phamovi spoustu věcí…</p>
<p>Propluli přetlakovými dveřmi do něčeho, co snad mohla být ošetřovna. Bylo zde několik hibernačních rakví; vypadaly jako provizorní lékařské vybavení. Za nimi byly vidět další dveře a na nich zvláštní komandantská plomba. Trud k nim vrhl nervózní pohled a víckrát už se na ně nepodíval.</p>
<p>„Takže. Tady se to všechno děje, Phame. To opravdový kouzlo Soustředění.“ Táhl Phama na druhou stranu místnosti, pryč od napůl ukrytých dveří. S bezvládným tělem jakéhosi zipheada zde zápolil nějaký technik, který vpravoval hlavu „pacienta“ do jednoho z velkých prstenců, které celé místnosti vévodily. To mohla být diagnostická magnetická rezonance, i když to vypadalo ještě masivněji než většina emergentského vybavení.</p>
<p>„Takže tu podstatu už znáš, Phame?“</p>
<p>„No jasně.“ Ta jim byla důkladně vysvětlena hned na první Hlídce po Jimmyho zavraždění. „Máte ten svůj zvláštní virus, mozkovou sněť; všechny jste nás nakazili.“</p>
<p>„Přesně tak, přesně tak. Ale to byla vojenská operace. Ta sněť se většinou vůbec nedostala přes krevní bariéru mozku. Ale když se dostane… víš něco o gliovejch buňkách? Těch máš vlastně v mozku ještě mnohem víc jak neuronů. No, takže sněť ty buňky využívá jako živnou půdu a většinu z nich napadne. A asi tak za čtyři dny –“</p>
<p>„– máš zipheada?“</p>
<p>„Ne. Máš surovinu na zipheada; takhle dopadla spousta vás Qeng Ho – nesoustředění, naprosto zdraví, ale stoprocentně nakažení. U těchhle lidí má kolem sebe každej neuron mozku ty napadený buňky. A každá napadená buňka má svoje menu neuroaktivních látek, který může vylučovat. Takže tenhle chlápek –“ Obrátil se k technikovi, který pořád ještě pracoval na zipheadovi v bezvědomí. „Bile, proč je tady tenhle?“</p>
<p>Bil Phuong pokrčil rameny. „Protože se hádal. Al ho musel omráčit. Sněťová kalamita nehrozí, ale Reynoltová chce jeho základní pětku nově zapracovat od…“</p>
<p>Oba dva na sebe začali hovořit žargonem. Pham sklouzl pohledem s důsledně lhostejným výrazem v obličeji na zipheada. Egil Manrhi. Egil byl v přípravce mezi vojáky mistr v různých slovních hříčkách. Ale teď… teď to nejspíš byl lepší analytik než kdy předtím.</p>
<p>Trud na Phuonga kývl. „Pche. Nevím, k čemu by bylo vrtat se mu v základní pětce. Jenže tomu tady šéfuje ona, co?“ Ušklíbl se na toho druhého. „Jo, a nech mě tohohle udělat, jo? Chci to ukázat Phamovi.“</p>
<p>„Když to napíšeš na sebe.“ Phuong se jim s mírně znuděným výrazem ve tváři odklidil z cesty. Silipan vklouzl vedle šedě natřeného prstence. Pham si všiml, že zařízení má několik různých napájecích kabelů, každý na centimetr silný.</p>
<p>„To je něco jako snímací zařízení, Trude? Vypadá to jako pěkně starej krám.“</p>
<p>„Cha. Těsně vedle. Pomoz mi dát hlavu toho chlápka do té konstrukce. Ať se ničeho po stranách nedotýká…“ Ozval se výstražný tón. „A prokristapána, dej Bilovi ten prsten, co máš na ruce. Někam si špatně stoupneš a magnety v tomhle krámu ti urvou prst.“</p>
<p>S Egilem Manrhim v bezvědomí bylo obtížné manévrovat i v nízké gravitaci. Nebylo tam moc místa a gravitace na masivu byla jenom tak silná, aby Egilovi táhla hlavu ke spodní stěně otvoru.</p>
<p>Trud ucouvl od svého díla a usmál se. „Všechno sedí. Teď, kamaráde, uvidíš, o co tady jde.“ Vyslovil příkazy a ve vzduchu mezi nimi se objevila jakási lékařská projekce, pravděpodobně záběry vnitřku Egilovy hlavy. Pham se sice zhruba vyznal v jednotlivých anatomických rysech zobrazení, ale tohle bylo na hony vzdálené čemukoliv, o čem se kdy učil. „S tím zobrazováním ses trefil, Phame. Tohle je klasická magnetická rezonance, stará jako lidstvo samo. Ale stačí. Podívej, synchronizace základní pětky probíhá tady.“ Ukazovátko přejelo podél složité křivky těsně pod povrchem mozku.</p>
<p>„Tak, a díky tomuhle je ta mozková sněť víc než jenom neuropatologická kuriozita.“ V trojrozměrném modelu se objevila celá galaxie nepatrných zářících teček. Plály všemi barvami, i když většina jich byla růžová. Byly jich tam celé řetězce a spousta jich blikala shodně s řadou dalších. „Tady vidíš ty napadený gliový buňky, aspoň teda ty, který s tím nějak souvisejí.“</p>
<p>„A ty barvy?“</p>
<p>„Ty znázorňujou typ vylučovaný látky… No, takže já teďka chci…“ Další příkazy a Phamovi se naskytl první pohled do uživatelského manuálu prstence. „…změnit výstup a frekvenci na téhleté dráze.“ Jeho drobná šipka přejela podél jednoho ze svítících řetězců. Usmál se na Phama. „A v <emphasis>tomhle je </emphasis>to naše zařízení lepší než zobrazovací jednotky. Virus sněti totiž vylučuje konkrétní para- a diamagnetický proteiny a <emphasis>ty </emphasis>zase podle toho, jak reagujou na magnetický pole, spouští vylučování konkrétních neuroaktivních látek. Takže zatímco vy Qeng Ho a celej zbytek lidstva využívá MRI jen na <emphasis>diagnostiku, </emphasis>my Emergenti ji umíme používat aktivně a provádět s ní změny.“ Vyťukal něco na klávesnici; Pham zaslechl vrzání, jak se kabely supravodičů rozestoupily. Egil sebou několikrát zaškubal. Trud natáhl ruku, aby ho udržel v klidu. „Sakra. Jak mám udržet milimetrový rozlišení, když sebou takhle háže.“</p>
<p>„Ale já v tom mozku žádnou změnu nevidím.“</p>
<p>„Ani neuvidíš, dokud nevypnu aktivní mód. Nemůžeš přece naráz skenovat a provádět změny.“ Na chvíli se odmlčel, protože se díval do návodu. „Už to skoro bude… Tak! A teď se na ty změny podíváme.“ Objevil se nový obrázek. Nyní byla zářící síť světélek většinou modrá a zběsile blikala. „Pár sekund bude trvat, než se to chytí.“ Zatímco mluvil, sledoval dál model. „Vidíš, Phame? Na tohle jsem fakt dobrej. Nevím, k čemu bys mě mohl v té vaší kultuře asi tak přirovnat. Svým způsobem jsem něco jako programátor, jenže nepíšu programy. Trochu jako neurolog, až na to, že vidím i nějaký výsledky. Asi budu něco jako počítačovej technik přes hardware. Starám se o to, aby ty mašiny fungovaly všem těm nahoře, kteří nakonec sklidí všechnu slávu.“</p>
<p>Trud se zamračil. „…hm?“ Podíval se na opačnou stranu místnosti, kde pracoval druhý Emergent. „Bile, ten chlap má pořád hrozně nízkej leptin-dop.“</p>
<p>„A vypnul jsi to pole?“</p>
<p>„Jasně že jo. Základní pětka by už měla bejt v pohodě.“</p>
<p>Bil za ním nepřešel, ale zjevně se díval na model mozku pacienta.</p>
<p>Modrá blikající čára byla pořád ještě tvořená změtí náhodných změn. Trud mluvil dál: „Nedá se s tím nic dělat, a nevím proč. Můžeš se na to podívat?“ ukázal na Phama, aby naznačil, že má na práci ještě jiné, důležitější věci.</p>
<p>Bil se zdráhavě zeptal: „A je to napsaný na tebe?“</p>
<p>„Jo, jo. Hlavně s tím něco udělej, jo?“</p>
<p>„No tak jo.“</p>
<p>„Dík.“ Silipan gestem vybídl Phama, ať se od přístroje vzdálí; model mozku se rozplynul. „No jo, Reynoltová. Ta její práce je nejsložitější, vůbec se nedá dělat podle knížek. To potom děláš všechno tak, jak máš, a klidně skončíš po krk v problémech.“</p>
<p>Pham s ním vyplul ven dveřmi a dolů postranní chodbou, která mířila do hlubin Diamantu jedna. Stěny byly pokryté mozaikou, oním stejným stylem precizního umění, nad nímž si Pham lámal hlavu už tehdy dávno na „hostině na uvítanou“. Ne všichni zipheadi byli odborníky na špičkové technologie – propluli kolem zhruba desítky zotročených umělců, kteří se tísnili kolem obvodu chodby, shrbení nad lupou a jehličkovitými nástroji. Pham už tady jednou byl, před několika Hlídkami. Tehdy měl frýz pouze hrubé rysy hornaté krajiny s jakýmsi vojskem, které se blížilo k nějakému nejasnému cíli. To se dokonce dalo odhadnout už z názvu: „Porážka Frenckého monstra.“ Teď už byly postavy téměř hotové – statní hrdinní bojovníci, kteří se leskli všemi barvami duhy. Spadeno měli na nějakou nestvůru. Ta už tak originální nebyla, byla to typická cthulhonská příšera, která trhala lidi dlouhými spáry na kusy a ty pak požírala. Emergenti to svoje dobytí Frenku pěkně nafoukli. Pham tak nějak pochyboval o tom, že by na mutanty, proti nimž bojovali, byla tak velkolepá podívaná. Zpomalil a Silipan si jeho pohled vyložil jako obdivný.</p>
<p>„Ti kameníci dělají akorát padesát centimetrů za megasekundu. Ale tohle umělecký dílo nám sem přináší něco málo tepla z naší minulosti.“</p>
<p><emphasis>Tepla</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>„Reynoltová to tu chce mít hezký?“ První otázka, která ho namátkou napadla.</p>
<p>„Pche. Reynoltové je to úplně ukradený. Tohle přikázal komandant Brughel, na moje doporučení.“</p>
<p>„Ale já jsem myslel, že komandantům v jejich oboru už nikdo nerozkazuje.“ Pham sice Reynoltovou předtím na Hlídkách moc nevídal, zato však byl svědkem toho, jak dává Brughelovi do těla na jejich schůzích s Nauem.</p>
<p>Trud plul několik metrů mlčky. Na tváři měl přihlouplý úsměv, což byl výraz, který se mu tam při jejich chvástavých seancích u Bennyho čas od času vloudil. Tentokrát mu však úsměv přešel ve smích. „Komandant? Anne Reynoltová? Phame, koukat na tebe, jak na to všechno nechápavě hledíš, to už by mně pro dnešek docela stačilo – ale tímhle jsi tomu fakt nasadil korunu.“ S pochechtáváním plul dál ještě několik sekund. Potom si všiml, že se na něj Pham Trinli zamračil. „Promiň, Phame. Vy Kšeftari jste v tolika věcech chytří, ale co se týče podstaty kultury, tak jste úplný děcka… Když už jsem tě dostal do kliniky Soustředění, tak už se asi nic nestane, když ti takhle po lopatě vysvětlím ještě pár věcí. Ne, Anne Reynoltová není komandant, i když kdysi nejspíš byla, a pořádně mocnej. Reynoltová je akorát další ziphead.“</p>
<p>Pham nechal svůj podmračený výraz vystřídat výrazem šoku – který také odrážel jeho skutečnou reakci. „Ale… vždyť ona toho tady tolik řídí. A tobě dává rozkazy.“</p>
<p>Silipan pokrčil rameny. Jeho úsměv se vytratil v kyselém výrazu. „To jo. Rozkazy mně dává. Málokdy, ale může se to stát. Skoro bych radši dělal i pro komandanta Brughela a Kala Oma, kdyby nebyli tak… tvrdí.“ Nervózně zmlkl.</p>
<p>Pham se toho chytil. „Já už to asi chápu,“ zalhal. „Když se Soustředí specialista, tak se zaměří na tu svou specializaci. Takže z umělce se stane ten kameník a z fyzika něco jako z Hunta Wena a z vedoucího se stane – hm, co já vím, vedoucí přímo z pekla.“</p>
<p>Trud zavrtěl hlavou. „Takhle to nefunguje. Hele, technický specializace se Soustředí dobře. Dokonce i s váma Qeng Ho máme sedmdesát procent úspěšnosti. Ale lidský schopnosti – poradenství, politika, personální řízení – ty normálně Soustředění vůbec nepřežijou. Teď už jsi viděl přece dost zipheadů; mají jedno společný – otupělý vnímání dojmů. Neumějí si představit, co se normálnímu člověku odehrává v hlavě o nic víc, než to zvládne hromada šutrů. Máme kliku, že máme tolik dobrejch překladatelů, kolik jich máme; to se ještě v takovým rozsahu nezkoušelo.</p>
<p>Ne. Anne Reynoltová je hrozně, hrozně vzácná věc. Říká se, že byla vysoký komandant v xevallský klice. Z těch většina buď zařvala, nebo skončila s vymytým mozkem, ale Reynoltová prej Nauovce pořádně vytočila. Tak ji jen tak ze srandy Soustředili; možná si s ní chtěli jenom užívat. Jenže to nakonec dopadlo úplně jinak. Já bych řekl, že už tehdy byla skoro monomaniak. Byla to pravděpodobnost jedna ku miliardě, ale ty vedoucí schopnosti Reynoltové to přežily – a přežily dokonce i některý lidský vlastnosti.“</p>
<p>Pham už před sebou viděl konec chodby. Světlo tam ozařovalo obyčejný průlez. Trud se zastavil a otočil se k Phamovi. „Je to sice hříčka přírody, ale přitom má pro komandanta Naua největší cenu ze všech. Svým způsobem s ní ovládá dvakrát tolik…“ Ušklíbl se. „Ale můžu ti říct, že kvůli tomu od ní nepřijímám rozkazy o nic radši. Já osobně si myslím, že ji komandant dost přeceňuje. Je to sice geniální fanatik, ale co z toho? Je to, jako kdyby psal pes básničky – nikdo nevidí, že to je dobrý leda tak pro kočku.“</p>
<p>„Mně přijde, že je ti jedno, jestli ví, co si o ní myslíš.“</p>
<p>Trud se hned zase usmíval. „To samozřejmě ne. To je jedna z výhod tyhle situace. Ve věcech, co přímo souvisí s mou prací, ji není prakticky možný nějak oblafnout – ale jinak je přesně jako každej jinej ziphead. Však jsem si z ní taky kolikrát pěkně vys –“ Zarazil se. „Ále co, to je jedno. Řekni jí to, co chtěl Nau, a budeš v pohodě.“ Mrkl na něj a pak vyrazil chodbou zpátky nahoru, pryč od kanceláře Reynoltové.</p>
<p>„Měj oči na šťopkách. Uvidíš, co tím myslím.“</p>
<p>Kdyby Pham o Anne Reynoltové věděl, možná by s celou tou boudou s lokalizátory ještě chvíli počkal. Teď však už seděl u ní v kanceláři a neměl příliš na výběr. Svým způsobem mu dělalo radost jen tak improvizovat. Od té doby, co zahynul Jimmy, byl každý jeho krok tak promyšlený, tak k zbláznění opatrný.</p>
<p>Žena nejprve ani nedala najevo, že si jeho příchodu všimla. Pham seděl na židli na druhé straně jejího stolu a rozhlížel se po místnosti. Nauově kanceláři se v ničem nepodobala. Tady byly stěny holé, z hrubého diamantu. Nebyly tu žádné obrázky, dokonce ani ten hnus, co Emergenti vydávali za svoje umění. Pracovní stůl Reynoltové tvořila hromada prázdných beden ze skladu a vybavení počítačové sítě.</p>
<p>A sama Reynoltová? Pham jí hleděl do tváře mnohem upřeněji, než by se jinak odvážil. Doposud v její společnosti strávil celkem snad 20 kilosekund a k těmto jejich setkáním došlo na schůzích, kde se Reynoltová většinu času nacházela na druhém konci stolu. Pokaždé na sobě měla civilní, obyčejné šaty bez šperků, s výjimkou onoho stříbrného řetízku, který měla zastrčený v blůze. Podle rusých vlasů a bledé pleti to klidně mohla být Brughelova sestra. Její stavba těla byla v těchto končinách Lidského vesmíru vzácností a většinou se objevila jako výsledek místních mutací. Anne mohlo být třicet let – nebo i pár století se skutečně dobrým lékařským zázemím. Byla jakýmsi podivným způsobem hezká. Po fyzické stránce. <emphasis>Takže ty jsi byla komandant.</emphasis></p>
<p>Reynoltová zvedla pohled a na okamžik ho upřela na něj. „Dobrá. Takže vy jste mi přišel říct něco bližšího o těch lokalizátorech.“</p>
<p>Pham přikývl. Zvláštní. Po tom letmém pohledu od něj oči zase odvrátila. Dívala se mu na rty a na hrdlo, na oči jenom zřídka. Neprojevovala žádný soucit, nijak s ním nekomunikovala, ale Pham cítil, jako by viděla skrz všechny jeho masky.</p>
<p>„Dobrá. Takže jaká jsou jejich standardní čidla?“</p>
<p>Zvučným hlasem ze sebe tlačil odpovědi a vymlouval se, že podrobnosti nezná.</p>
<p>Zdálo se, že se to Reynoltové nijak nedotklo. Otázky kladla klidným tónem, který dával najevo její lhostejnost. „Tohle je nám k ničemu. Potřebuju manuály.“</p>
<p>„Jasně. Kvůli tomu jsem tady. Manuály jsou v plným rozsahu u čipů těch lokalizátorů, zakódovaný pod vrstvou přístupnou obyčejným technikům.“</p>
<p>Znovu ten dlouhý, těkající pohled. „Tam už jsme se dívali. Nevidíme je.“</p>
<p>Tohle na tom bylo to nejhorší. Přinejlepším se Nau a Brughel pěkně zblízka podívají na Trinliho falešnou osobnost. Přinejhorším… pokud by jim došlo, že jim prozrazuje tajemství, o němž nemohli mít tušení ani vojáci na nejvyšších postech, byl by v pěkné bryndě. Pham ukázal na huds, které Reynoltové ležely na stole. „Byla byste tak laskavá?“ zeptal se.</p>
<p>Reynoltová jeho impertinenci nijak nekomentovala, jen si huds nasadila a spustila sdílenou projekci. Pham mluvil dál: „Já si ten vstupní kód pamatuju. I když je teda dlouhej –“ – a plná verze byla zakódovaná na jeho vlastní tělo, ale to jí neřekl. Vyzkoušel několik chybných kódů a předstíral podráždění a nervozitu, když nefungovaly. Normální člověk, dokonce i Tomas Nau, by nějak projevil netrpělivost – nebo by se zasmál.</p>
<p>Reynoltová neřekla nic. Prostě tam jen tak seděla. Potom, zničehonic: „Už mě to nebaví. Nedělejte, že ten kód neznáte.“</p>
<p><emphasis>Ona to věděla. </emphasis>Od dob Trilandu tak daleko za jeho masku ještě nikdo nenahlédl. Doufal, že bude mít víc času; jakmile by začali používat lokalizátory, mohl si vytvořit nějaké nové maskování. <emphasis>Do pytle. </emphasis>Potom si vzpomněl na to, co říkal Silipan. Anne Reynoltová věděla <emphasis>něco. </emphasis>S největší pravděpodobností prostě došla k závěru, že jí Trinli tu informaci nechce poskytnout hned.</p>
<p>„Pardon,“ zamumlal Pham. Vyťukal správnou sekvenci znaků.</p>
<p>Z knihovny flotily přišla jednoduchá odpověď, pododdělení dokumentace čipu. Stříbrné znaky se vznášely ve vzduchu mezi nimi. Data tajného inventáře, přesný popis komponentů.</p>
<p>„To by šlo,“ řekla Reynoltová. Provedla cosi se svým ovládáním a vzápětí jako by její kancelář zmizela. Oba dva vpluli do informací inventáře a potom stanuli uvnitř přesných charakteristik lokalizátorů.</p>
<p>„Jak jste říkal, teplota, akustika, úroveň světla… multispektrum. Ale tohle je mnohem složitější než to, co jste popsal na schůzi.“</p>
<p>„Já jsem řekl, že to je dobrý. Tohle jsou akorát detaily.“</p>
<p>Reynoltová mluvila rychle a procházela jednu schopnost za druhou. Její hlas teď zněl téměř rozrušeně. Tohle bylo mnohem lepší než srovnatelné produkty Emergentů. „Samostatný lokalizátor, se slušnými čidly a s nezávislými funkcemi.“ A to viděla jenom tu část, kterou jí Pham ukázal.</p>
<p>„Ale musíte tomu ještě nějak dodat energii.“</p>
<p>„Přesně tak. Tak u těch lokalizátorů můžeme omezit jejich využití, dokud je úplně nepochopíme.“</p>
<p>Vypnula obraz a znovu seděli u ní v kanceláři, kde se ve studeném světle třpytily hrubé stěny. Pham cítil, jak se začíná potit.</p>
<p>Už se na něj ani nedívala. „Podle toho inventáře existuje kromě lokalizátorů zabudovaných do zařízení flotily ještě několik milionů dalších.“</p>
<p>„Jistě. Když nejsou aktivní, zaberou pár decimetrů krychlových.“</p>
<p>Klidná poznámka: „Udělali jste pěknou hloupost, že jste je nevyužili v bezpečnostních systémech.“</p>
<p>Pham se na ni zamračil. „My vojáci jsme věděli, co to všechno umí. Ve vojenské situaci –“</p>
<p>Tyto detaily však do Soustředění Anne Reynoltové nespadaly. Gestem ho umlčela. „Vypadá to, že toho máme ještě víc, než jsme potřebovali.“</p>
<p>Půvabná fanatická pohlédla Phamovi do tváře. Krátce mu upřela pohled přímo do očí.</p>
<p>„Umožnil jste počátek nové éry dozoru, vojáku.“</p>
<p>Pham pohlédl do jasných modrých očí a přikývl; doufal, že nechápe celou pravdu toho, co právě vyslovila. A Phamovi v tu chvíli došlo, jak je pro všechny jeho plány nepostradatelná. Anne Reynoltová měla na starost téměř všechny zipheady. Vykonávala pro Tomase Naua přímý dohled nad operacemi. Rozuměla věcem, kterým musel rozumět úspěšný revolucionář. A navíc byla ziphead. Buď mohla odhalit, co má Trinli v plánu – nebo mohla být klíčem ke zničení Naua a Brughela.</p>
<p>V provizorním sídlišti nikdy úplné ticho nenastalo. Temp Obchodníků měl na šířku jen sto metrů; posádka, která v něm poskakovala sem a tam, vyvolávala napětí, a to se nedalo beze zbytku vyrovnat. A termální napětí zase občas mělo za následek hlasitou ránu. Teď by však měla většina posádky spát; Pham Nuwen měl ve své malé kajutě zřejmě největší klid, jaký tam jen mohl nastat. Vznášel se v šeru a předstíral, že poklimbává. V jeho tajném životě mělo brzy začít být velice rušno. Emergenti to sice nevěděli, ale právě vlezli do pasti, která vedla mnohem hlouběji, než tušila většina kapitánů Qeng Ho. Byla to jedna ze dvou nebo tří lstí, které si Pham Nuwen přichystal už velice dávno. Sura a ještě pár dalších o nich sice věděli, ale do povědomí vojenských sil se tyto vědomosti nedostaly ani po Brisgo Gap. Ovšem jistý si tím Pham vlastně nebyl; Sura dokázala být velice rafinovaná.</p>
<p>Jak dlouho mohlo trvat Reynoltové a Brughelovi, než naučí svoje lidi s těmi lokalizátory zacházet? Na řízení stabilizačních prací na L1 i na monitorování všech obydlených prostor jich bylo víc než dost. U třetího jídla už někteří od komunikací mluvili o výkyvech v hlavním vedení tempu. Desetkrát za sekundu se tempem prohnal mikrovlnný puls – bezdrátová energie, která lokalizátory stačila zásobovat. Těsně před začátkem fáze spánku si Pham všiml několika smítek prachu, které vyletěly z ventilátoru. Brughel s Reynoltovou nejspíš kalibrovali systém. Až Brughel a Nau uvidí kvalitu audio- a videopřenosu, budou si moci gratulovat. S trochou štěstí ti dva nakonec postupně vyřadí z činnosti svoje vlastní obstarožní špionážní zařízení; i kdyby takové štěstí neměl… tak by před nimi za pár megasekund mohl jejich hlášení tajit.</p>
<p>Na tvář mu dosedlo cosi jen o trochu těžšího než smítko prachu. Udělal pohyb, jako by si chtěl otřít obličej, a přitom si přitiskl smítko těsně vedle očního víčka. O chvíli později si zatlačil další hluboko do pravého ucha. Byla to ironie osudu, když vzal člověk v úvahu, co všechno Emergenti podstoupili, aby znemožnili využívání nedůvěryhodných rozhraní.</p>
<p>Lokalizátory dělaly všechno to, o čem Pham řekl Tomasu Nauovi. Přesně jak tomu bylo u všech takových zařízení v celé historii lidstva, zaměřovaly se tyto přístroje navzájem v okolním prostoru – jednoduchá ukázka jejich činnosti, výpočty rychlejší než cesta signálu mezi nimi. Tyto verze Qeng Ho byly menší než většina ostatních, daly se na krátké vzdálenosti napájet bezdrátově a měly jednoduchou soustavu čidel. Byla to skvělá špionážní zařízení, přesně taková, jaká potřeboval komandant Nau. Lokalizátory byly ve své podstatě něco jako počítačová síť, vlastně jakýsi rozložený procesor. Každé toto drobné smítko prachu mělo určitou omezenou výpočetní kapacitu – a komunikovalo s ostatními. Oněch pár set tisíc, které byly rozprášené po tempu Obchodníků, tak mělo větší výpočetní kapacitu než přístroje, které si Nau a Brughel natahali na palubu. Takovou kapacitu měly samozřejmě všechny lokalizátory – i ty emergentské krámy. Ovšem skutečným tajemstvím verze Qeng Ho bylo to, že už nevyžadovaly žádné další vstupní ani výstupní zařízení. Pokud jste toto tajemství znali, mohli jste s nimi pracovat přímo, nechat je monitorovat polohu vašeho těla, spouštět patřičné programy a reagovat vestavěnými efektory. Bylo <emphasis>úplně jedno, </emphasis>že Emergenti odstranili z tempu všechna koncová zařízení. Teď bylo vstupní zařízení všude kolem nich volně k dispozici – pro toho, kdo o tomto tajemství věděl.</p>
<p>K proniknutí do tohoto tajemství bylo zapotřebí zvláštních znalostí a jisté dávky soustředění. V žádném případě k němu nemohlo dojít náhodou nebo pod nátlakem. Pham se ve své spací síti uvolnil; částečně proto, aby předstíral, že konečně usnul, a částečně proto, aby se připravil na úkol, který ho čekal. Potřeboval konkrétní srdeční rytmus, konkrétní tempo dýchání. <emphasis>Pamatuju</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>si to ještě vůbec, po takové době? </emphasis>Na okamžik ho zachvátila nenadálá panika. Jedno smítko vedle oka, druhé v uchu; to by mělo stačit ke spojení s dalšími lokalizátory, které se určitě vznáší v místnosti. To by mělo stačit.</p>
<p>Pořád se však ne a ne dostat do té správné nálady. Neustále musel myslet na Anne Reynoltovou a na to, co mu ukázal Silipan. Soustředění jeho plány prokouknou; byla to otázka času. Soustředění bylo zázrak. Pham Nuwen by dokázal z Qeng Ho vybudovat skutečné impérium – i navzdory Suřině zradě – kdyby měl Soustředění. Ano, cena za něj byla vysoká. Pham si vzpomínal na řady zombií v Podkroví Hammerfestu. Viděl sice hned několik způsobů, jak tento systém zmírnit, ale nakonec by tomu, aby mohl Soustředění využívat, přeci jen něco obětovat musel.</p>
<p>Stál konečný úspěch, skutečné impérium Qeng Ho, za to všechno? Dokázal by tu cenu unést?</p>
<p><emphasis>Ano, rozhodně ano!</emphasis></p>
<p>S takovou se do toho přístupového stavu nikdy nedostane. Uklidnil se a pustil se do celého procesu uvolňování znovu od začátku. Nechal svou fantazii sklouznout ke vzpomínkám. Jaké to bylo tehdy, když začínali? Sura Vinhová přistála s <emphasis>Reprise </emphasis>a se stále ještě velice naivním Phamem Nuwenem v měsíční megalopoli Namqemu…</p>
<p>Na Namqemu zůstal patnáct let. Pro Phama Nuwena to byla nejradostnější léta života. Sura měla v soustavě i příbuzné – a ti okamžitě propadli plánům, které jim Sura a její mladý barbar předložili: způsob mezihvězdné synchronizace, obchod s technickými inovacemi, které by nijak neovlivnily jejich vlastní nákup a prodej, předzvěst soudržné mezihvězdné obchodní kultury. (Pham zjistil, že dál už by o svých záměrech hovořit neměl.) Příbuzní se sice zrovna vrátili z jakýchsi velice úspěšných cest, ale nevýhody izolovaného obchodu pochopili. Sami by sice zbohatli, dokonce by si to bohatství i nějakou dobu udrželi… ale nakonec by stejně zmizeli v čase a v temnotě mezi hvězdami. Někde uvnitř cítili, že spousta Phamových plánů za zkoušku stojí.</p>
<p>V něčem byly roky strávené se Surou na Namqemu jako jejich první dny na <emphasis>Reprise. </emphasis>Tentokrát to však šlo stále dál a dál, čím dál odvážnější představy a týmová práce. A došlo i na divy, se kterými si svou umíněnou hlavu při všech těch grandiózních plánech nikdy nelámal: na děti. Nikdy ho nenapadlo, jak se může taková rodina lišit od té, do níž se sám narodil. Ratko, Butra a Qo byli jejich první. Žil s nimi, učil je, hrál si s nimi blikanou a na jelena a ukazoval jim nádhery Namqemského planetárního parku. Pham je miloval mnohem víc než sebe a skoro tak, jak miloval Suru. Málem hodil za hlavu i Velký plán kvůli tomu, aby mohl zůstat s nimi. Ještě však měly přijít další příležitosti a Sura mu to odpustila. Když se o třicet let později vrátil, Sura už na něj čekala s novinkami o tom, jak ostatní části Plánu dobře pokračují. Tou dobou však už byly jejich první tři děti samy na cestách a hrály v zakládání nových Qeng Ho svou vlastní roli.</p>
<p>Pham skončil s flotilou tří lodí. Přišly nezdary a pohromy. Zrady. Zamle Eng ho nechal u Kielle ve shluku komet a prohlásil ho za mrtvého. Dvacet let byl bez flotily na Kielle, kde se vypracoval z naprosté nuly na trilionáře jen proto, aby se odtud dostal pryč.</p>
<p>Sura s ním letěla na několik misí a založili spolu nové rodiny na několika planetách. Uběhlo sto let. Tři sta. Protokoly misí, které vymysleli na staré <emphasis>Reprise, </emphasis>jim posloužily dobře, a jak léta plynula, uzavírali znovu a znovu pakty se svými dětmi a s dětmi svých dětí. Některé z nich mu byly lepšími přáteli než Ratko, Butra nebo Qo, ale nikdy je tolik nemiloval. Pomalu se začínala rýsovat nová struktura. Prozatím to byl jen obyčejný obchod, občas provázaný rodinnými pouty. Mělo se z toho však stát mnohem víc.</p>
<p>Nejkrutější bylo zjištění, že potřebují někoho v centru toho všeho, alespoň na prvních pár set let. Z toho důvodu s ním Sura létala stále méně a všechno, co podnikal Pham a ostatní, koordinovala.</p>
<p>Přesto však měli pořád další děti. Sura měla nové syny a dcery, i když byl Pham několik světelných let daleko. Vtipkoval s ní o zázraku, který se stal, ale ve skutečnosti ho myšlenka, že se miluje s někým jiným, nesmírně trápila. Sura se vždycky jen pousmála a zavrtěla hlavou. „Ale kdepak, Phame, každé moje dítě je stejně tak i tvoje.“ Na tváři se jí objevil šibalský úsměv. „Za ta léta jsme se milovali tolikrát, že bych porodila celou armádu. Nemůžu to všechno využít naráz, ale využiju to.“</p>
<p>„Žádný klony,“ vyhrkl Pham důrazněji, než měl v úmyslu.</p>
<p>„Bože, to ne.“ Odvrátila zrak. „Já… víc než jeden tvůj exemplář bych nezvládla.“ Možná byla stejně plná předsudků jako on sám. I když možná ne:</p>
<p>„Ne, já tě používám v zygotách. Nejsem vždycky ten druhej dárce nebo jedinej dárce. Doktoři na Namqemu jsou na tohle strašně šikovní.“ Odvrátila se a spatřila výraz jeho obličeje. „Přísahám ti, Phame, každý tvoje dítě má rodinu. Každé někdo miluje… Vždyť je přece potřebujeme, Phame. Potřebujeme rodiny a Rodiny. Potřebuje je přece ten náš plán.“ Škádlivě ho dloubla do žeber, aby se mu pokusila z tváře zahnat nesouhlasný výraz. „No tak, Phame! Copak tohle není mokrej sen každýho barbarskýho dobyvatele? Můžu ti říct, že jsi jako otec strčil do kapsy i ty největší z nich.“</p>
<p>Ano. Tisíce dětí s několika desítkami partnerů, vychovávané bez jakýchkoliv nároků kladených na otce. O něco podobného se v mnohem menším měřítku při své vládě ve znamení královražd a konkubinátu v zemích na Severních březích neúspěšně pokoušel jeho vlastní otec. Phamovi to teď všechno spadlo do klína bez všeho toho vraždění a násilí. Ale stejně… jak dlouho to už Sura dělala? Kolik bylo dětí a kolik bylo „dárců“? Úplně ji teď viděl před sebou, jak plánuje rodokmeny, rozděluje ty správné předpoklady do základů každé nové Rodiny a šíří je po všech nových Qeng Ho. Zmocnil se ho zvláštní rozporuplný pocit, jak tak o celé situaci přemítal. Jak Sura řekla, byl to erotický sen barbarů… ale přitom to bylo trochu, jako kdyby ho někdo znásilňoval.</p>
<p>„Já bych ti to řekla už na začátku, Phame. Ale měla jsem strach, že budeš proti. Když ono je to tak strašně důležitý.“ Nakonec Pham proti nebyl. Jejich Plánu to skutečně <emphasis>pomáhalo. </emphasis>Ale pomyšlení na všechny ty děti, které nikdy nepozná, ho trápilo.</p>
<p>Rychlostí 0,3c Pham Nuwen cestoval dál. Všude byli Obchodníci, i když za hranicí třiceti světelných let si už jen zřídkakdy říkali „Qeng Ho“. Ale to bylo jedno. Plán pochopili. Ti, s nimiž se setkal, předávali jeho myšlenky dál. Všude, kam zavítali – a ještě dál, neboť některé přesvědčily pouze rádiové zprávy, které Pham vysílal do tmy – se šířil duch Qeng Ho.</p>
<p>Pham se pořád vracel na Namqem a natahoval Velký plán na téměř až neúnosnou míru. Sura stárla. Bylo jí už dvě stě nebo tři sta let. Její tělo bylo na pokraji toho, co ještě lékařská věda dokázala udržovat mladé a svěží. Dokonce i některé jejich děti už byly staré, neboť žily mezi jednotlivými cestami příliš dlouho v přístavech. A občas Pham Suře v očích zahlédl cosi dosud nepoznaného.</p>
<p>Pokaždé, když se vrátil na Namqem, jí tuto otázku předhodil. Konečně, jedné noci po téměř nejlepším milování v životě, se na ni téměř rozkřičel. „Takhle to přece bejt nemělo, Suro! Ten Plán byl pro nás pro oba. Poleť pryč se mnou. Nebo aspoň někam odleť.“ <emphasis>A můžeme se vídat pořád dál, jak dlouho jenom budeme žít.</emphasis></p>
<p>Sura se od něj odklonila a sklouzla mu rukou za krk. Měla na rtech smutný, pokřivený úsměv. „Já vím. Mysleli jsme, že kolem toho můžeme lítat oba. Zvláštní je, že to byl ten největší omyl ve všech našich původních plánech. Ale buď upřímnej. Víš přece, že jeden z nás musí zůstat někde na jednom místě a že musí dohlížet na Plán skoro v jedné nepřetržité Hlídce.“ Při dobývání vesmíru se vynořovaly miliony různých maličkostí a ty se nedaly vyřešit, když byl člověk v hibernaci.</p>
<p>„To jo, prvních pár set let. Ale ne… ne celej tvůj život!“</p>
<p>Sura zavrtěla hlavou a zlehka ho pohladila po krku. „Bohužel to vypadá, že jsme se spletli.“ Spatřila výraz jeho tváře, jeho úzkost, a stáhla ho dolů k sobě. „Ty moje ubohý barbarský princátko.“ Slyšel v jejích slovech ironický úsměv. „Ty jsi můj nejdražší poklad. A víš proč? Protože jsi naprostej génius. Protože tě to žene dopředu. Ale já jsem tě vždycky milovala ještě kvůli něčemu jinýmu. Uvnitř v hlavě máš strašnej rozpor. Ten malej Pham vyrostl v rozvalinách na předměstí pekla. Viděl jsi zradu a zradili tě. Rozumíš násilí stejně jako ten nejpodlejší ničema. A přitom ten malej Pham věřil všem těm mýtům o rytířství a cti a o hrdinskejch taženích. Oba dva máš v hlavě a celej život se snažíš ten vesmír nějak tomuhle rozporuplnýmu pohledu přizpůsobit. Ke svýmu cíli se přiblížíš natolik, že to bude stačit mně nebo kterýmukoliv rozumnýmu člověku – jenže to možná nebude stačit tobě. Proto musím zůstat tady, pokud má ten náš Plán uspět. A ty musíš ze stejnýho důvodu zase vyrazit pryč. Ale ty to bohužel víš, že, Phame?“</p>
<p>Pham vyhlédl z opravdových oken, které měla Sura po celém svém přepychovém apartmá. Nacházelo se na samém vršku obchodního mrakodrapu trčícího z největšího megalopolitního měsíce Namqemu. S ohledem na moc komunikačních sítí byly na Tarelsku ceny za pronájem nemovitostí přímo nehorázné. Když se tato budova naposledy ocitla na trhu, dala by se za roční nájem přepychového apartmá <emphasis>koupit </emphasis>vesmírná loď. Posledních sedmdesát let byla budova a rozsáhlé přilehlé kancelářské prostory ve vlastnictví Rodin Qeng Ho – většinou jeho a Suřiných potomků. Byla to ta nejmenší část jejich majetku, jakýsi módní výstřelek.</p>
<p>Právě byl časný podvečer. Nízko na obloze visel srpek Namqemu; se září mateřské planety soupeřila světla obchodní čtvrti Tarelsku. Loděnice Vinhová & Mamso se měly na obloze objevit asi za kilosekundu. Vinhová & Mamso byly pravděpodobně největší loděnice v celém Lidském vesmíru. Ale i to byla jen nepatrná část bohatství jejich Rodin. A za tím vším se táhlo až k okrajům Lidského vesmíru a rozrůstalo se stále dál společné bohatství Qeng Ho. On a Sura založili tu největší obchodní kulturu v celých dějinách. Tak to viděla Sura. Kromě toho už neviděla nic. Kromě toho nic ani nechtěla. Suře nevadilo, že se nedožije éry jejich finálního konečného úspěchu… protože si myslela, že tato éra nikdy nenastane.</p>
<p>Proto Pham zahnal slzy, které se mu draly do očí. Jemně Suru objal a políbil ji na krk. „Jo, já vím,“ řekl konečně.</p>
<p>Pham odkládal svůj odlet z Namqemu dva roky, pět let. Zdržel se tak dlouho, že narušil i samotný Velký plán. Zmešká tak několik obchodních schůzek. Ještě chvíle zdržení a Plán by se už uskutečnit nepodařilo. A když od Sury konečně odletěl, něco v jeho nitru zemřelo. Jejich vztah přežil, dokonce i jejich láska, v jistém abstraktním smyslu slova. Ale otevřela se mezi nimi propast času a on věděl, že se jim už nikdy nepodaří ji překlenout.</p>
<p>Když mu bylo sto let, poznal už Pham Nuwen přes třicet hvězdných soustav a na sto kultur. Existovali Obchodníci, kteří toho viděli víc, ale nebylo jich mnoho. Sura, zahrabaná v plánech na Namqemu, toho rozhodně tolik co Pham neviděla. Sura měla pouze knihy a záznamy, zprávy odkudsi zdaleka.</p>
<p>Pro přisedlé civilizace, dokonce i pro ty, které podnikaly výpravy do vesmíru, nic netrvalo věčně. To, že se lidstvo dožilo chvíle, kdy opustilo Zemi, byl svým způsobem zázrak. Existovalo tolik způsobů, jak mohla inteligentní rasa sama sebe vyhubit. Bezvýchodné situace a epidemie, mory, atmosférické katastrofy, srážky s kosmickými tělesy – to byly jen ty nejobyčejnější hrozby. Lidstvo už žilo dost dlouho na to, aby některým těmto hrozbám porozumělo.</p>
<p>Přesto však, navzdory sebevětší opatrnosti, v sobě technologická civilizace nesla zárodek své vlastní zkázy. Dříve nebo později zkostnatěla a politika ji stáhla do úpadku. Pham Nuwen se narodil na Canbeře uprostřed temného středověku. Teď už věděl, že tamější katastrofa byla podle některých měřítek ještě mírná – koneckonců, lidé na Canbeře přežili i přesto, že přišli o své technologie. Existovaly i planety, které Pham navštívil v průběhu své první stovky let několikrát. Někdy uplynulo mezi jednotlivými návštěvami několik století. Viděl utopii na Neumarsu, která se vytratila v přelidněné diktatuře a kde se obrovitá města stala nuznými útočišti miliard chudáků. O sedmdesát let později se vrátil na planetu s populací čítající jeden milion lidí, planetu plnou malých vesniček, domorodců s pomalovanými obličeji, sekerami a žalostnými písněmi. Tato cesta by ho zruinovala, nebýt Vilniových zpěvů. Ovšem ve srovnání s mrtvými planetami měl Neumars ještě štěstí. Stará Země byla od chvíle, kdy začala kolonizace okolních planet, zcela znovu osídlena čtyřikrát.</p>
<p>Musel přece existovat nějaký lepší způsob. S každou další planetou, kterou Pham viděl, byl stále více přesvědčen o tom, že na ten lepší způsob už přišel. <emphasis>Impérium. </emphasis>Vláda tak rozsáhlá, že by se dokázala vyrovnat s kolapsem celé sluneční soustavy. Obchodnickou kulturou Qeng Ho to všechno pouze začínalo. Z ní teprve mělo vyrůst obchodní impérium Qeng Ho… a jednou i impérium skutečné. Postavení Qeng Ho totiž nemělo obdoby. Civilizace Zákazníků na svém vrcholu totiž ovládaly mimořádně pokročilou vědu – a občas zaznamenala i nepříliš podstatný pokrok, k němuž předtím ještě nikde nedošlo. Tento pokrok nejčastěji zanikl, když civilizace vyhynula. Ovšem Qeng Ho – ti žili věčně a trpělivě sbírali to nejlepší, co jen mohli nalézt. To bylo pro Suru tím největším obchodním úspěchem.</p>
<p>Pro Phama Nuwena to bylo ještě něco víc. <emphasis>Proč musíme výměnou odevzdat všechno, co jsme zjistili? Něco z toho, to ano. Tak si z velké části přece</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vyděláváme na živobytí. Ale co takhle převzít zářné vrcholky lidského pokrok</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis> nechat </emphasis><emphasis>si je</emphasis><emphasis> pro dobro všech?</emphasis></p>
<p>Přesně takhle vznikly lokalizátory „Qeng Ho“. Pham byl na Trygve Ytre, nejdál od Namqemu, co se kdy vydal. Dokonce ani genotyp obyvatel nebyl stejný jako u lidí ze známých končin Lidského vesmíru.</p>
<p>Slunce na Trygve bylo jednou z těch malých slabých hvězd třídy M, taková ta havěť kolonizovatelné galaxie. Na každou hvězdu, která byla jako slunce Staré Země, jich připadalo několik desítek – a většina z nich měla nějaké planety. Usadit se tam bylo velice nebezpečné, neboť místní ekosféra byla tak stísněná, že v ní civilizace nemohla bez technologií vůbec existovat. V prvních tisíciletích, kdy lidstvo dobývalo vesmír, si z této skutečnosti nikdo nic nedělal a několik takových planet bylo osídleno. Tito optimisté si mysleli, že jim technologie vydrží věčně. A potom, po prvním kolapsu, zůstalo několik milionů lidí na zmrzlé planetě – nebo v ohnivé výhni, pokud se planeta nacházela někde v blízkosti jejich hvězdy.</p>
<p>V případě Trygve Ytre to bylo o něco bezpečnější a šlo o běžnou situaci: kromě hvězdy zde ještě byla obrovská planeta, Trygve, která obíhala mírně mimo ekosféru primární hvězdy. Obrovitá planeta měla jen dva měsíce, jeden z nich veliký jako Země. Když je navštívil Pham, byly oba osídlené. Tím pravým pokladem však byl Ytre. Skrovnou záři slunce doplňovalo ještě slapové a přímé teplo z Trygve. Na Ytre byla pevnina a vzduch a oceány. Lidé na Trygve Ytre už měli za sebou přinejmenším jeden pád své civilizace.</p>
<p>V současné době měli technologii na tak vysoké úrovni, jaké lidstvo kdy vůbec dosáhlo. Phamova skrovná flotila vesmírných lodí zde byla vítána a našla celkem slušné kotviště v pásu asteroidů, který se nacházel asi miliardu kilometrů od slunce. Pham nechal posádky na palubě a svezl se místním transportérem k Trygve a Ytre. Namqem to sice nebyl, ale zdejší lidé už viděli i jiné Obchodníky. Také viděli Phamovy náporové lodě a jeho předběžný obchodní katalog… Ale většina z toho, co Pham měl, se s místními produkty vůbec nedala srovnávat.</p>
<p>Nuwen zůstal na Ytre nějakou dobu, několik <emphasis>týdnů, </emphasis>jak místní nazývali časovou jednotku, zhruba 600 kilosekund, během kterých obrovský Ytre oběhl Trygve. Samotný Trygve obíhal slunce něco přes 6 megasekund. To podle ytreského kalendáře vycházelo na dobrých deset týdnů.</p>
<p>Ačkoliv planeta balancovala mezi požáry a mrazem, byla velká část Ytre obyvatelná. „Máme ještě stabilnější klima než na Staré Zemi,“ vytahovali se místní. „Ytre je hluboko v gravitačním poli Trygve a vůbec nic nám tu nehrozí. Slapové ohřevy byly v geologickém období velice mírné.“ A ani nebezpečí nikoho nijak nepřekvapovala. Slunce M3 mělo na šířku jen něco přes jeden stupeň. Kdyby se nějaký blázen podíval přímo na načervenalý kotouč, uviděl by převalující se plyny a rozsáhlé tmavé sluneční skvrny. Pár sekund takového civění do slunce by mělo za následek vážné popáleniny na sítnici, neboť tato hvězda byla samozřejmě mnohem jasnější v infračerveném spektru než ve spektru viditelného záření. Doporučované ochranné clony očí vypadaly jako průhledná umělá hmota, ale Pham je nosil jen velice opatrně.</p>
<p>Jeho hostitelé – skupina místních společností – ho ubytovali na vlastní náklady. Během své oficiální návštěvy se snažil naučit lépe jejich jazyk a najít něco, co přivezla jeho flotila a za co by jeho zákazníci byli ochotni něco dát. Oni se snažili stejně usilovně jako on. Bylo to jako průmyslová špionáž naruby. Zdejší elektronika byla o něco dokonalejší, než Pham kdy viděl, i když existovalo několik programových vylepšení, která by Qeng Ho mohli navrhnout. Jejich lékařské systémy byly značně zaostalé; toho by se mohl chytit a začít smlouvat.</p>
<p>Pham a jeho lidé roztřídili všechny věci, které si mohli z tohoto setkání odnést. Zaplatila by se tak cesta a ještě by něco zbylo. Phamovi se však donesly jakési zvěsti. Jeho hostitelé představovali určitý počet – „kartelů“ – to byl nejbližší ekvivalent Phamova výkladu onoho slova. Různé věci před sebou navzájem tajili. Tyto zvěsti se týkaly nového typu lokalizátorů, který byl menší než lokalizátory vyrobené kdekoliv jinde a který nepotřeboval žádné vnitřní napájení. Z jakéhokoliv vylepšení v oblasti lokalizátorů kynulo bohatství; tato zařízení spojovala všechny systémy a tyto systémy byly tak výkonné právě díky nim. Ovšem tyto „superlokalizátory“ údajně obsahovaly i senzory a efektory. Pokud se tyto zvěsti alespoň trochu zakládaly na pravdě, mělo by to bezpochyby politické i vojenské následky i pro samotný Ytre – destabilizaci.</p>
<p>Tou dobou už Pham Nuwen věděl, jak shromažďovat informace v technické společnosti, dokonce i v takové, jejíž jazykem nemluvil plynně, a dokonce i v takové, kde byl hlídán. Během čtyř týdnů už věděl, který kartel by mohl tento možná existující vynález mít. Znal i jméno jeho magnáta: Gunnar Larson. Larsonův kartel se o tomto vynálezu při jejich obchodních jednáních nezmínil. Na pultu tedy nebyl – a Pham na něj nechtěl nijak narážet, když byli přítomni i ostatní. Domluvil si s Larsonem osobní schůzku. Něco takového by pochopily i Phamovy tetičky a strýčci doma na středověké Canbeře, i když technické lsti spojené s tímto setkáním by pochopit nedokázali.</p>
<p>Šest týdnů po přistání na Ytre se Pham Nuwen procházel sám po nejexkluzivnější promenádě v Dirby. Roztroušená mračna byla upomínkou na nedávný déšť. Rýsovala se v růžových a šedých barvách jasného soumraku. Slunce právě zašlo za Trygve. Kolem okraje obrovské planety připomínal oblouk rudozlaté barvy zatmění slunce. Obrovský kotouč zabíral deset stupňů oblohy. Na pólech slabě zářilo modré světlo.</p>
<p>Vzduch byl chladný a vlhký a větřík voněl přírodou. Pham si klidně vykračoval dál a přitáhl vodítko pokaždé, když chtěli jeho vrčokli prozkoumat něco mimo promenádu. V rámci své předstírané role musel ke všemu přistupovat s rozvahou, vychutnávat si okolí a zdvořile kynout podobně oblečeným lidem, kteří jej míjeli. Koneckonců, co by bohatý místní občan na odpočinku dělal venku jiného, než obdivoval krásné osvětlení a předváděl své vrčokly. Jak tedy alespoň jeho informátor tvrdil. „Bezpečnost na Huskestrade není nijak přísná. Ale když tam nebudete mít co dělat, může vás policie zastavit. Vezměte si nějaké výstavní vrčokly. To je dobrý důvod jít na promenádu.“</p>
<p>Pham přejížděl pohledem paláce, které tu a tam prosvítaly mezi listím. Dirby vypadalo na poklidné město. Byla zde sice bezpečnostní opatření… ale pokud by to tu chtělo dostatečné množství lidí svrhnout, dokázali by to během jedné noci požárů a povstání. Kartely sice hrály v komerčním prostředí tvrdě, ale jejich civilizace právě proplouvala nejspokojenějším obdobím prosperity… Možná ani „kartely“ nebylo to správné slovo. Gunnar Larson a někteří další magnáti budili dojem hluboké, prastaré moudrosti. Larson byl velký šéf, to bezesporu, ale slovo označující jeho postavení znamenalo ještě něco víc než jenom to. Pham znal výraz „král-filosof“. Ovšem Larson byl obchodník. Třeba ten jeho titul znamenal „magnát-filosof“. <emphasis>Hm.</emphasis></p>
<p>Pham došel až k Larsonově rezidenci. Odbočil na soukromou cestu, která byla téměř stejně široká jako promenáda. Výstup z jeho huds začal slábnout a po několika dalších krocích už mu zůstal jen obyčejný výhled. Phama to zamrzelo, ale nepřekvapilo. Kráčel dál, jako by mu to tam patřilo, dokonce nechal vrčokly, ať se vydělají za dvoumetrový záhon květin. <emphasis>Jen ať magná</emphasis><emphasis>t-f</emphasis><emphasis>ilosof pěkně vidí, jak hluboce všechno to mystično respektuju.</emphasis></p>
<p>„Tudy prosím, sire,“ ozval se za ním tichý hlas. Pham potlačil leknutí, otočil se a nonšalantně pokývl na toho, kdo ho oslovil. Žádné zbraně v zarudlém soumraku neviděl. Vysoko na nebi a dva miliony kilometrů daleko se na Trygve třpytila šňůrka modrých světel. Pořádně si svého průvodce, a ještě tři další, kteří byli ukryti ve tmě, prohlédl. Měli sice na sobě společenský oděv, ale on nemohl přehlédnout vojenské držení těla ani huds, které měli na očích.</p>
<p>Nechal je, ať mu vezmou vrčokly. Už bylo načase. Ta čtyři zvířata byla velká a vypadala jako každý správný masožravec zlověstně. Možná byla přešlechtěná k mírumilovnosti, ale k tomu, aby si je nějak zamiloval, by Pham potřeboval víc než jednu večerní procházku.</p>
<p>Pham a zbylí strážní ušli přes sto metrů. Zahlédl jemně skloněné větve, mech opatrně usazený na kloubech kořenů. Čím tihle chlapíci byli na společenském žebříčku výš, tím víc tíhli k obyčejné přírodě, a tím dokonalejší musel každý detail být. Nebylo pochyb o tom, že se s touhle „lesní cestou“ někdo pižlal sto let, aby budila dojem té nejhlubší divočiny.</p>
<p>Na svahu kopce cesta vyústila do zahrady usazené nad potokem a nad jezírkem. Ve světle rudého srpku Trygve Pham rozeznával obrysy stolů a drobnou lidskou postavu, která vstala, aby ho přivítala.</p>
<p>„Pane magnáte Larsone,“ mírně se uklonil Pham, jak to viděl mezi sobě rovnými lidmi. Larson mu oplatil stejně a Pham kdoví proč věděl, že se jeho protějšek usmívá.</p>
<p>„Pane kapitáne flotily Nuwene… Prosím, posaďte se.“</p>
<p>Existovaly kultury, kde se nemohlo s obchodováním začít, dokud nebyli všichni k smrti znuděni bezvýznamným klábosením. Zde Pham nic takového nečekal. Měl být zpátky v hotelu do 20 kilosekund – a bylo by pro dobro obou dvou, pokud by se ostatní účastníci kartelu nedozvěděli, kde Pham byl. Přesto se však zdálo, že Gunnar Larson nikam nepospíchá. Čas od času ho světlo Trygve ukázalo: typický ytreský muž, ovšem velice starý, světlé prořídlé vlasy a bledá růžová kůže rozrytá vráskami. Seděli v soumraku, narušovaném občasným světlem, přes dvě kilosekundy. Stařec vykládal o Phamově minulosti a o minulosti Trygve Ytre. <emphasis>Sakra, třeba mi to vrací za to, jak jsem mu</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>podělal ty kytky. </emphasis>Nebo to byla nějaká ytřeská záhada. Pozitivní na tom bylo to, že muž hovořil vynikající aminštinou a že za ním Pham v tomto jazyce nijak nezaostával.</p>
<p>Larsonova rezidence byla podivně tichá. V Dirby byl asi milion lidí, a ačkoliv nebyla žádná budova nijak závratně vysoká, zuřila urbanizace ještě tisíc metrů od prominentní části Huskestrade. Když však seděli zde, bylo nejhlasitějším zvukem Larsonovo rozprávění – a zurčení malého vodopádu o něco níž po svahu. Phamovy oči už si přivykly. Viděl, jak se v jezírku odráží zářící oblouk Trygve. Zahlédl i vlnky, když se na hladinu vynořilo nějaké velké krunýřovité stvoření. <emphasis>Vlastně se mi ta perioda osvětlení začíná docela zamlouvat. </emphasis>Něčeho takového by se ještě před třemi týdny Pham ani nenadál. Noci a dny byly sice delší, než by Pham dokázal vydržet, ale při poledním zatmění si člověk do jisté míry odpočinul. A po chvíli vám už ani nepřišlo, že jsou téměř všechny barvy jen odstínem červené. Tato planeta budila dojem bezpečí; zdejší lidé si udrželi mír a prosperitu přes tisíc let. Třeba tu tedy nějaká moudrost skutečně byla…</p>
<p>Zničehonic, aniž by nějak vybočil z plynulého toku banalit, Larson řekl: „Takže vy čekáte, že se dozvíte, jak je to s těmi Larsonovými lokalizátory?“</p>
<p>Pham věděl, že mu zaskočený výraz nedorazil dál než do očí.</p>
<p>„Nejprve bych chtěl zjistit, zda něco takového skutečně existuje. To, co se povídá, je naprostá senzace… a zároveň je to velice mlhavé.“</p>
<p>Starci se blýskly zuby v úsměvu. „Ale to víte, že existuje.“ Ukázal kolem sebe. „Díky nim mám oči všude. Tuhle tmu mi proměnily v den.“</p>
<p>„Aha.“ Stařec neměl na očích huds. Viděl snad na Phamově tváři cynický výraz?</p>
<p>Larson se tiše zasmál. „Ale opravdu.“ Dotkl se spánku hned vedle očního důlku. „Jeden mám zrovna tady. Ostatní jsou s ním ve spojení a s velkou přesností mi stimulují zrakový nerv. Je ovšem zapotřebí značného tréninku. A pokud máte Larsonových lokalizátorů dost, dokážou syntetizovat pohled z jakéhokoliv směru, který chci.“ Provedl rukama podivné gesto. „To, jak se tváříte, vidím jako ve dne, Phame Nuwene. A s pomocí těch lokalizátorů, které máte na rukou a na krku, vám můžu nahlédnout dokonce i pod kůži. Slyším, jak vám tepe srdce, slyším, jak vaše plíce dýchají. Když se trochu soustředím,“ – naklonil hlavu na stranu – „dokážu odhadnout množství krve zásobující jednotlivá centra vašeho mozku… Jste upřímně překvapen, mladíku.“</p>
<p>Pham pevně stiskl rty, rozhněvaný sám na sebe. Jeho protějšek ho tedy celou tu kilosekundu zkoumal. Být to někde v kanceláři, a ne v této zahradě a tiché tmě, dával by si mnohem větší pozor. Pham pokrčil rameny. „Ty vaše lokalizátory jsou na současném stavu ytreské civilizace rozhodně to nejzajímavější. Mám enormní zájem o nějaké vzorky – a ještě větší o programové vybavení a tovární specifikace.“</p>
<p>„Za jakým účelem?“</p>
<p>„To by mělo být zřejmé a irelevantní. Otázka zní, co vám mohu poskytnout výměnou. Vaše lékařská věda je horší než na Namqemu nebo na Kielle.“</p>
<p>Vypadalo to, že Larson přikývl. „Je horší, než jsme tady měli před Úpadkem. Nikdy jsme už znovu neodhalili všechna naše stará tajemství.“</p>
<p>„Řekl jste mi ‚mladíku’,“ pokračoval Pham, „ale kolik let je vám, pane? Devadesát? Sto?“ Pham a jeho lidé se důkladně pídili po ytreské síti, aby si udělali obrázek o místní lékařské vědě.</p>
<p>„Devadesát jedna vašich tricetimegasekundových let,“ odvětil Larson.</p>
<p>„Inu, sire, já jsem už naživu sto dvacet sedm let. Když nepočítám hibernaci, samozřejmě.“ <emphasis>A vám připadám jako mladík.</emphasis></p>
<p>Larson byl dlouho zticha a Pham si byl jist, že ho citelně zasáhl. Třeba tihle „magnáti-filosofové“ zase tak nevyzpytatelní nejsou.</p>
<p>„Ano, rád bych byl zase mladý. A miliony lidí by daly miliony za to samé. Co vaše lékařská věda dokáže?“</p>
<p>„Jedno nebo dvě století, kdy vypadáte asi tak jako já. A potom ještě dvě nebo tři zjevného stárnutí.“</p>
<p>„Aha. To je ještě o něco lepší, než co se nám podařilo před Úpadkem. Ale my hodně staří budeme vypadat a trpět stejně, jak staří vždycky trpěli. Existují jisté reálné hranice toho, kam až se dá lidské tělo dotlačit.“</p>
<p>Pham ze zdvořilosti mlčel, ale v duchu se usmíval. Takže ten háček byl vážně v medicíně. Pham získá jejich lokalizátory výměnou za slušnou úroveň lékařské vědy. Obě strany na tom mimořádně vydělají. Magnát Larson bude žít o pár století déle. Pokud bude mít štěstí, současná civilizace ho přežije. Ovšem za tisíc let, až z Larsona zbude jen prach, až se jeho civilizace zhroutí, což všechny planetární civilizace nevyhnutelně čeká, budou Pham a Qeng Ho pořád létat mezi hvězdami. A pořád budou mít Larsonovy lokalizátory.</p>
<p>Od Larsona se ozval zvláštní, tichý zvuk. Po chvíli Phamovi došlo, že to je kašlavý smích. „Ehm, promiňte. Možná vám je sto dvacet sedm, ale pořád ještě uvažujete jako klouček. Ukrýváte se ve tmě a za tváří bez výrazu – neurazte se. Ještě jste se nenaučil předstírat ty správné věci. Já se svými lokalizátory vidím váš puls a krevní tok v mozku… myslíte si, že si jednou zatancujete na mém hrobě, že?“</p>
<p>„Já –“ <emphasis>Sakra. </emphasis>Tolik by toho o tom druhém nezjistil ani expert s těmi nejlepšími invazivními sondami. Buďto Larson jen tak hádal – anebo byly ty lokalizátory ještě větší poklad, než si Pham původně myslel. Phamovi se do úžasu a trpělivosti vloudil ještě vztek. Ten muž se mu vysmíval. Takže s pravdou ven: „Svým způsobem ano. Pokud přistoupíte na ten obchod, ve který doufám, budete žít tak dlouho jako já. Jenže já jsem Qeng Ho. Já prospím mezi hvězdami celá desetiletí. Z našeho pohledu mají civilizace Zákazníků jepicí životy.“ <emphasis>A máš to. To by zase mělo zvednout tlak tobě.</emphasis></p>
<p>„Pane kapitáne flotily, trošku mi připomínáte Freda támhle dole v jezírku. Zase se vás nechci nijak dotknout. Fred je <emphasis>luksterfiske</emphasis>.“ Zřejmě mluvil o tom zvířeti, které Pham zahlédl, jak se potápí u vodopádu. „Freda zajímá spousta věcí. Kolem vás poskakuje už od chvíle, co jste sem dorazil, a snaží se toho o vás zjistit co nejvíc. Vidíte ho? Teď zrovna sedí na kraji toho jezírka. Dvě chapadla má v trávě asi tři metry od vašich nohou.“</p>
<p>Pham se lekl. Prve měl za to, že to jsou nějaké <emphasis>šlahouny. </emphasis>Sledoval pohledem štíhlé končetiny až do vody… ano, byly tam čtyři oči na stopkách, čtyři oči zírající bez mrknutí. Žlutě se leskly v pohasínajícím světle srpku Trygve zářícího na nebi. „Fred už žije velice dlouho. Archeologové našli jeho rodokmenovou dokumentaci, byl to takový experiment s divokými zvířaty těsně před Úpadkem. Bylo to domácí zvíře nějakého boháče, inteligentní asi jako vrčokli. Ale Fred je velice starý. Zažil Úpadek. Byl tady v těchto končinách něco jako legenda. Máte pravdu, pane kapitáne; když žijete dost dlouho, vidíte toho hodně. Ve středověku bylo Dirby v troskách, potom z něj začalo vznikat obrovské království – jeho vládci využívali tajemství předchozího věku ke svému vlastnímu obohacení. Nějakou dobu ti vládci zasedali tady, na tomhle svahu. V renesanci zde byla chudinská čtvrť a to jezero dole pod kopcem byla stoka. Dokonce i to jméno ‚Huskestrade’ – symbol adres boháčů moderní doby – kdysi znamenalo něco jako ‚Ulice kadibudek’.</p>
<p>Ale Fred to všechno přežil. Bylo to legendární stvoření, které v té stoce žilo a v jehož existenci soudní lidé nevěřili až do doby před třemi sty lety. Teď žije v celé své slávě – v té nejčistší vodě.“ Stařec měl v hlase jakousi něhu. „Takže Fred žil dlouho a spoustu toho viděl. Pořád ještě mu to myslí, teda na <emphasis>luksterfiske. </emphasis>Všimněte si, jak nás těma lesklýma očičkama pozoruje. Ale Fred toho ví o světě a o své vlastní historii mnohem méně než já z toho svého čtení.“</p>
<p>„To se přece nedá srovnávat. Fred je tupé zvíře.“</p>
<p>„Pravda. Vy jste bystrý člověk a létáte mezi hvězdami. Žijete několik stovek roků, ale tyto roky jsou roztažené na stejně dlouhé období, jako je Fredův život. O kolik víc toho ve skutečnosti vidíte? Civilizace na vzestupu a v úpadku, ale ta největší tajemství už přece všechny technické civilizace znají. Vědí, které sociální mechanismy obvykle fungují a které rychle zkrachují. Vědí, jak se dá záhuba oddálit a jak se většině katastrof vyhnout. Taky ale vědí, že i přesto musí každá civilizace nakonec zaniknout. Elektronická zařízení, která ode mne chcete, možná neexistují nikde jinde v Lidském vesmíru – ale já nepochybuji o tom, že toto zařízení na takové úrovni už někdy lidé vynalezli a znovu zase vynaleznou. To se zhruba týká i té lékařské technologie, o níž se správně domníváte, že ji od vás chceme my. Lidstvo jako celek je ve vyrovnaném stádiu, i když se naše doména pomalu rozrůstá. Ano, ve srovnání s vámi jsem jako brouk v lese, který žije pouhý jeden den. Ovšem vidím toho tolik, co vy; žiju stejně jako vy. Můžu studovat dějiny a to rádiové vysílání, co létá mezi hvězdami. Vidím všechny varianty triumfálních vítězství a barbarství, které vidíte vy Qeng Ho.“</p>
<p>„My ty nejlepší věci sbíráme. S námi to nikdy nezemře.“</p>
<p>„Já nevím. Když jsem já byl ještě mladík, tak na Trygve Ytre přiletěla jiná kupecká flotila. Byli úplně jiní než vy. Jiný jazyk, jiná kultura. Mezihvězdní obchodníci jsou jenom část trhu, a ne kultura.“ To stejné mu tvrdila i Sura. Zde, v této prastaré zahradě, zněla tichá slova ještě naléhavěji, než když je pronášela Sura Vinhová; Gunnar Larson měl téměř hypnotický hlas. „Ti dřívější obchodníci se nechovali tak slušně jako vy, kapitáne. Doufali, že tady zbohatnou a potom odletí na nějakou planetu a založí si tam civilizaci.“</p>
<p>„Tak to potom už nebudou Obchodníci.“</p>
<p>„Pravda; možná už budou něco víc. Vy jste byl ve spoustě soustav. Podle toho, co jste řekl, jste strávil několik let na Namqemu, dost dlouhou dobu na to, abyste mohl posoudit výhody planetární civilizace. My máme několik set milionů lidí, kteří žijí jen několik světelných sekund od sebe. Místní síť Trygve Ytre poskytuje téměř každému občanovi pohled na Lidský vesmír, jaký můžete mít z přístavu… Ze všeho nejvíc připomíná ten váš obchodní způsob života mezi hvězdami duševní Ruritánii.“</p>
<p>Pham tento příměr neznal, ale pochopil, kam jeho protějšek míří. „Pane magnáte Larsone, zaráží mě, že vůbec chcete tak dlouho žít. Všechno už jste přece prokoukl – vesmír, kde nic nikam nevede, kde všechno nakonec umře a kde se neděje nic dobrého.“ Pham částečně mluvil sarkasticky a částečně to upřímně nechápal. Gunnar Larson mu otevřel oči a on neviděl nic hezkého.</p>
<p>Téměř neslyšitelný povzdech. „Vy moc nečtete, že, synku?“ Zvláštní. Pham už si ani nemyslel, že by ho ten druhý nějak zkoušel. V této otázce se skrývalo cosi jako smutně pobavený tón.</p>
<p>„Čtu dost.“ I sama Sura si stěžovala, že Pham tráví moc času v manuálech. Jenže Pham začal pozdě a celý život se to snažil dohnat. Žádný div, že snad má vzdělání trochu zkreslené.</p>
<p>„Ptáte se mě, jaký to má všechno vůbec smysl. Každý si musí vybrat svou cestu podle sebe, kapitáne. Každá cesta má svoje výhody a svoje úskalí. Ale co se vás lidí týče… vy byste se měli zamyslet nad jednou věcí: Každá civilizace má svůj vymezený čas. Každá věda má své hranice. A každý z nás musí do nějakých pěti set let zemřít. Pokud opravdu pochopíte, že tyto hranice existují… tak konečně můžete vyrůst, pochopit, co je důležité.“ Chvíli mlčel. „Ano… poslechněte si to ticho. Je to dar něco takového umět. Lidé pořád někam spěchají. Poslouchejte vítr v těch <emphasis>lestras. </emphasis>Dívejte se na Freda, jak se nás snaží prokouknout. Poslechněte si smích vašich dětí a vašich vnoučat. Užijte si čas, který máte, a je úplně jedno, jak a na jak dlouho jste ho získal.“</p>
<p>Larson se opřel do křesla a zahleděl se na bezhvězdnou temnotu uprostřed disku Trygve. Světelný oblouk zatmělého slunce matně zářil. Světlo už dávno zmizelo; Pham se dovtípil, že to, že ho vidí, je dáno souhrou jejich zorného úhlu a orientace mračen Trygve. „Já vám dám příklad, pane kapitáne. Seďte a vnímejte a uvidíte: někdy, za poledního zatmění, je k vidění něco neskutečně krásného. Dívejte se na střed Trygve.“ Sekundy plynuly. Pham hleděl vzhůru. V nízkých zeměpisných šířkách byla na Trygve taková tma i normálně… ale teď: objevila se slabá rudá záře, zpočátku tak slabá, že si Pham myslel, že se mu to jenom zdá. Světlo pomalu sílilo – tmavá, velice tmavá červeň jako čepel meče, která je na kladivo ještě pořád příliš chladná. Pluly přes ni temné pásy.</p>
<p>„To světlo je ze samotného nitra Trygve. Víte, že část tepla přijímáme přímo z planety. Někdy, když jsou mračna správně orientována a nahoře nejsou bouřky, je vidět velice daleko – a ta jeho záře je viditelná pouhým okem.“ Světlo ještě o něco zesílilo. Pham se rozhlédl po zahradě. Všechno se rýsovalo v odstínech červené, ale už toho viděl víc než předtím ve světle. Vytáhlé stromy s propletenými korunami nad jezírkem – ty patřily k vodopádům a vedly vodu několika dalšími zákrutami a jezírky. Mezi větvemi stromů se pohybovala mračna čehosi létajícího, a ta se v tu chvíli rozezpívala. Fred vylezl celý z jezírka. Seděl na svých četných spodních ploutvovitých nohou a kratší chapadla měl obrácená k obloze, k záři na nebi.</p>
<p>Mlčky přihlíželi. Když Pham letěl na Trygve od asteroidů, prohlížel si ho multispektrálním dalekohledem. Neviděl teď nic nového. Celé toto představení byla jen náhodná souhra geometrie a správného načasování. Přesto však… když byl na jednom místě, ovládaném silami, které nemohli lidé nijak ovlivnit, najednou pochopil, jaký dojem může na Zákazníky udělat, když se jim vesmír rozhodne odhalit nějaké své tajemství. Bylo to zvláštní, ale jistý úžas cítil i on sám.</p>
<p>A potom střed Trygve zase potemněl a zpěv ve stromech ustal; celé představení trvalo necelých sto sekund.</p>
<p>Byl to Larson, kdo to ticho prolomil. „Určitě se můžeme dohodnout, starý mladíku. Do jisté míry, kterou bych neměl vyzrazovat, máme skutečně o vaši lékařskou technologii zájem. Přesto bych vám však byl vděčný, pokud byste mi odpověděl na mou první otázku. Co budete s těmi Larsonovými lokalizátory dělat? Mezi lidmi, kteří o nich nemají tušení, je to přímo špionážní zázrak. Pokud je někdo zneužije, následuje totalitní diktatura a rychlý zánik civilizace. Komu je prodáte?“</p>
<p>Z nějakého důvodu mu Pham odpověděl pravdu. Zatímco se východní část Trygve pomalu rozjasňovala, vysvětloval mu svou vizi impéria, impéria celého lidstva. Něco takového ještě obyčejnému Zákazníkovi nikdy neřekl. Něco takového řekl pouze některým Qeng Ho, těm, kteří mu připadali nejchytřejší a nejpřizpůsobivější. Ani potom jich však většina nedokázala na celý plán přistoupit. Většinou byli jako Sura, takže skutečný cíl zavrhovali, ovšem těžit z té pravé kultury Qeng Ho samozřejmě chtěli… „Takže si ty lokalizátory můžeme nechat pro sebe. Sice na tom proděláme, ale potřebujeme být před civilizací Zákazníků o jistý <emphasis>krok </emphasis>napřed. Společný jazyk, synchronizované plány cest, naše veřejné databáze – to všechno našim Qeng Ho poskytne jednolitou kulturu. Ale díky zlepšením, jako jsou tyto lokalizátory, se dostaneme ještě o něco dál. Nakonec už nebudeme jenom náhodní obyvatelé jednoho ‚kouta trhu’; budeme kultura lidstva, která přežije úplně všechno.“</p>
<p>Larson dlouze mlčel. „Ten váš sen je úžasný, synu,“ prohlásil potom. Záhadný pobavený tón se mu z hlasu už vytratil. „Lidské společenství, které by pokořilo kolo času. Je mi to opravdu líto, ale nemůžu uvěřit, že kdy vrcholu tohoto snu dosáhneme. Ale úpatí, spodní svahy, ty jsou úžasné a snad i udržitelné. Ty skvělé časy by mohly být ještě skvělejší a mohly by trvat déle…“</p>
<p>Larson byl výjimečný člověk, ať už to byl Zákazník, nebo ne. Z jakéhosi důvodu však měl stejné klapky na očích jako Sura Vinhová. Pham na pohodlné dřevěné lavičce znovu sklesl. Po chvíli Larson promluvil znovu. „Jste zklamaný. Vážil jste si mě natolik, že jste doufal v něco víc. Spoustu věcí vidíte správně, pane kapitáne. Na někoho z… Ruritánie vidíte všechno v překvapivě jasných barvách.“ Podle hlasu jako by se usmíval. „Víte, kořeny mé rodiny sahají dva tisíce let do minulosti. To je pro Obchodníka pouhé mrknutí oka – ale to jenom proto, že Obchodníci stráví většinu času v hibernaci. A kromě znalostí, které jsme získali přímo, jsme já i moji předkové četli o jiných místech a jiných časech, o stovce planet a tisíci civilizací. V těch vašich teoriích jsou věci, které by mohly fungovat. V těch vašich teoriích jsou věci, které všem dávají větší naději než cokoliv od věku Zklamaných snů. Myslím, že mám pár věcí, které by se vám mohly hodit…“</p>
<p>Povídali si po celý zbytek zatmění, zatímco se východní část Trygve rozjasňovala a slunce se vynořovalo z hlubin planety a stoupalo na volné nebe. Nebe se rozjasnilo a zbarvilo do modra. A oni si pořád ještě povídali. Tentokrát se slova ujal Gunnar Larson. Snažil se vyjadřovat co možná nejsrozumitelněji a Pham nahrával všechno, co stařec řekl. Možná však pro jejich komunikaci aminština nebyla tím nejlepším jazykem; spoustu věcí Pham nikdy nepochopil.</p>
<p>Při tom všem ještě uzavřeli dohodu ohledně kompletní Phamovy lékařské agendy a Larsonových lokalizátorů. Byly tam ještě další věci – chovný vzorek stvoření zpívajících při zatmění – ale z celkového pohledu byl celý obchod velice jednoduchý. Oběma směry zamířilo tolik výhod… a Phama uchvátily i ostatní věci, o nichž mu Gunnar Larson povídal, rady, které mu možná nemusely být k ničemu, ale ze kterých byla cítit moudrost.</p>
<p>Pro Phama byla cesta na Trygve Ytre v jeho obchodnické kariéře jednou z těch výnosnějších, ale nejsilněji mu ve vzpomínkách utkvělo právě ono tmavorudé rozmlouvání s ytreským mystikem. Později si byl jist, že na něj Larson použil nějaké psychoaktivní drogy; jinak by Pham nikdy tak lehce cizím myšlenkám přístupný nebyl. Ale… třeba to bylo jedno. Gunnar Larson měl dobré nápady – alespoň tedy ty, které Pham dokázal pochopit. Ona zahrada a dojem klidu a míru, který ji obklopoval – to byly silné, působivé věci. Když se Pham vracel z Trygve Ytre, pochopil klid, který vyzařovala živá zahrada, a pochopil i moc pouhého <emphasis>dojmu </emphasis>moudrosti. Obojí porozumění se dalo kombinovat navzájem. Biologické komodity byly odjakživa vzácným obchodním artiklem, ale od nynějška měly být ještě něčím jiným. V srdci nových Qeng Ho bude etika živých věcí. Každá loď, která dokáže uživit park, by ho měla mít. Qeng Ho budou shromažďovat to nejlepší ze svých živých organismů se stejným fanatickým zápalem, s jakým shromažďovali ty nejlepší technologie. Tato část starcových rad byla naprosto zřejmá. Qeng Ho se proslaví tím, že budou rozumět všemu živému, a tím, že se navždy spojí s přírodou.</p>
<p>Tak se zrodily tradice parků a bonsají. Parky na sebe sice dávaly teprve čekat, ale v průběhu tisíciletí následujících po Trygve Ytre se z nich stala ze všech tradic Qeng Ho ta nejsilnější a nejoblíbenější.</p>
<p>A Trygve Ytre a Gunnar Larson? Larson byl samozřejmě už několik tisíc let po smrti. Civilizace na Ytre žila o něco déle než on. Nastala éra totalitní diktatury a jakýsi cílený politický teror. S největší pravděpodobností nakonec Larsonovy vlastní lokalizátory celý proces uspíšily. Ani všechna jeho moudrost a tajemnost jeho planetě příliš nepomohla.</p>
<p>Pham sebou v síti zavrtěl. Myslet na Ytre a na Larsona, to ho pokaždé znervózňovalo. Byla to ztráta času… ovšem dnes ne. Dnes v noci se potřeboval cítit tak, jak se cítil tehdy po tom setkání. Potřeboval něco z té kinestetické vzpomínky na práci s lokalizátory. Teď už jich musí být v místnosti několik desítek. Jaká byla ta šablona pohybu a tělesného rozpoložení, které bylo zapotřebí, aby s ním začaly komunikovat? Pham si přes ruce přetáhl přikrývku sítě. Pod ní se mu prsty rozběhly po neexistující klávesnici. To bylo samozřejmě zcela nabíledni. Dokud nevytvoří spojení, nic jako tlačítka fungovat nemůže. Pham si povzdechl, znovu změnil rytmus dýchání a pulsu… a znovu ucítil onu bázeň své první hodiny výcviku, kdy se s Larsonovými lokalizátory učil zacházet.</p>
<p>Kousek od jeho zorného pole jednou bliklo slabé modré světlo. Pham pootevřel oči. V místnosti byla tma jako o půlnoci. Světlo ze spací desky bylo tak slabé, že v něm nemohly být barvy vidět. Nikde se nic nehýbalo kromě jeho sítě, která se pomalu vznášela v průvanu ventilátoru. Modré světlo pocházelo odněkud jinud. Z nitra jeho zrakového nervu. Pham zavřel oči a znovu si zopakoval dýchací cvičení. Modré blikající světlo se objevilo znovu. Vyvolal ho paprsek vysílaný polem lokalizátorů a naváděný těmi, které si přichytil na spánek a do ucha. Komunikace se odvíjela dál, ale byla velice nezáživná, o nic zajímavější než náhodné záblesky, kterým lidé nepřikládají žádný význam. Systém byl naprogramován tak, aby se někomu odhaloval jen s největší obezřetností. Tentokrát Pham nechal oči zavřené a neměnil rytmus dýchání ani klidný puls. Dva prsty stáhl do dlaně. Uběhla sekunda. Světlo mu odpovědělo a zablikalo znovu. Pham zakašlal, chvíli počkal a pak provedl to samé s pravou rukou. Modré světlo zablikalo: jedna, dva, tři… byla to světelná sekvence, která mu takto binárně odpočítávala. Odpověděl jí s pomocí kódů, které nastavil kdysi dávno.</p>
<p>Byl za vstupním modulem. <emphasis>Byl tam! </emphasis>Světla, která se mu rozblikala na očním pozadí, se zdála být téměř náhodná. Bude mu ještě trvat celé kilosekundy, než síť lokalizátorů vycvičí k takové dokonalosti, jakou by tento typ zobrazování mohl mít. Na to, aby okamžitě přenášel dokonalý obraz, byl zrakový nerv prostě příliš velký a složitý. Nevadí. Síť už s ním spolehlivě komunikovala. Stará nastavení vylézala ze svých skrýší. Lokalizátory už zaznamenaly jeho fyzické parametry; od této chvíle s nimi mohl komunikovat jakýmkoliv způsobem. Do konce této Hlídky mu zbývaly ještě téměř 3 megasekundy. To by mělo být dost času na to, aby podnikl naprosto nezbytné kroky, aby vnikl do sítě flotily a vybudoval si nový krycí příběh. Co to bude? Ano, něco hanebného. Nějaká ostuda, kvůli které ze sebe „Pham Trinli“ dělal celé ty roky takového šaška. Příběh, který by si s ním Nau a Brughel mohli spojit a u kterého by je napadlo, že ho použijí jako páku proti němu. Jenže co?</p>
<p>Pham ucítil, jak se mu na tvář vkrádá úsměv. <emphasis>Zamle Engu, ať ta tvoje otrokářská duše hnije v pekle. Co já jsem se kvůli tobě nasoužil. Třeba mi budeš</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>po smrti ještě k něčemu platný.</emphasis></p>
<p><strong>Dvacet tři</strong></p>
<p>„Hodinka vědy pro děti.“ Jak nevinný název. Ezr se po dlouhé době vrátil na Hlídku a zjistil, že se z tohoto pořadu stala jeho osobní noční můra. <emphasis>Qiwi to</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>přece slíbila; jak mohla něco takového dopustit? </emphasis>Každý další přímý přenos však byl ještě větší cirkus než ty předchozí.</p>
<p>A dnešní mohl být ze všech nejhorší. S trochou štěstí mohl být i poslední.</p>
<p>Ezr vplul k Bennymu asi tisíc sekund před začátkem pořadu. Až do poslední chvíle měl v úmyslu ho sledovat u sebe, ale masochismus nakonec vyhrál další kolo. Usadil se v davu a mlčky poslouchal, co se kolem povídá.</p>
<p>Bennyho bar se stal ústřední institucí jejich existence na L1. Měl už za sebou šestnáct let. Sám Benny byl na pětadvacetiprocentní službě; on a jeho otec se ve vedení tohoto podniku střídali ještě s Gonle Fongovou a s dalšími. Staré tapety místy vypovídaly službu a někde zmizela i iluze trojrozměrného výhledu. Všechno zde bylo neoficiální; buď pořízené na nějakém jiném místě shluku na L1, nebo vyrobené z diamantu, ledu a atmosněhu. Ali Lin dokonce přišel s houbovou matricí, která umožňovala jinak nemyslitelný růst dřeva, a to až do posledních detailů, jakými byla dřevěná vlákna a něco na způsob letokruhů. Za tu dlouhou dobu, co tu Ezr nebyl, někdo nechal bar a stěny obložit tmavým, leštěným dřevem. Bylo to příjemné místo, skoro takové, jaké by udělali Qeng Ho na svobodě…</p>
<p>Do stolů v baru byla vyřezaná jména lidí, které jste nemuseli vidět třeba i pár let, lidí na Hlídkách, které se s tou vaší nepřekrývaly. Na obrázku nad barem byla průběžně aktualizovaná kopie Nauova rozpisu Hlídek. Stejně jako u většiny věcí používali Emergenti standardní zápisy Qeng Ho. Stačil jeden pohled na rozpis a člověk hned věděl, kolik megasekund – jak objektivního, tak osobního času – zbývá, než se s danou osobou bude moci setkat.</p>
<p>Zatímco byl Ezr mimo Hlídku, Benny rozpis Hlídek rozšířil. V současné době na něm bylo vidět i aktuální datum Pavouků, zapisované podle Trixie: 60//21. Jedenadvacátý rok současné „generace“ Pavouků, která představovala šedesátý sluneční cyklus od založení jakési dynastie. Qeng Ho měli takové staré rčení: „Že jste někde moc dlouho, poznáte, když začnete používat místní kalendář.“ 60//21. Jedenadvacet let od Vznícení, od chvíle, kdy zahynul Jimmy a ostatní. Po číslech generace a roku následovalo číslo dne a čas v ladillských „hodinách“ a „minutách“, v základním šedesátkovém systému, který se překladatelé nikdy neobtěžovali nějak racionalizovat. A nyní se každý, kdo přišel k baru, v tomto čase orientoval stejně snadno, jako se orientoval na chronometru Qeng Ho. Věděli na sekundu přesně, kdy Trixiin pořad začne.</p>
<p><emphasis>Trixiin pořad. </emphasis>Ezr pevně zaťal zuby. Veřejná produkce otroků, a nejhorší na tom bylo, že to, jak se zdá, nikomu nevadí. <emphasis>Kousek po kousku se z nás stávají Emergenti.</emphasis></p>
<p>Kolem svých obvyklých stolů se tísnili Jau Xin a Rita Liao a půl tuctu dalších párů – dva z nich Qeng Ho – a probírali, co by se mohlo dnes stát. Ezr fascinovaně a znechuceně seděl na okraji této skupinky. V současné době byli mezi jeho přáteli i někteří Emergenti. Kupříkladu Jau Xin. Xin a Liao měli velkou část emergentské morální lhostejnosti, ale přitom měli i dojemné, lidské problémy. A občas, když si toho nemohl všimnout nikdo jiný, Ezr Xinovi cosi zahlédl v očích. Jau byl bystrý a měl akademické sklony. Nebýt štěstí, které se v emergentské loterii přiklonilo na jeho stranu, skončily by jeho dny strávené na univerzitě v Soustředění. Většina Emergentů si dokázala takové věci nějak morálně odůvodnit. Jauovi to občas nešlo.</p>
<p>„…strašnej strach, že tohle bude poslední díl.“ Rita Liao vypadala skutečně rozrušeně.</p>
<p>„Nesmíš to vidět tak černě, Rito. Vždyť ani nevíme, jestli to vůbec je vážnej problém.“</p>
<p>„No jasně.“ Gonle Fongová se snesla střemhlav shůry. Rozdala všem láhve Diamantů s ledem. „Podle mě to ti zipheadi –“ Omluvně se podívala na Ezra. „Podle mě to ti překladatelé konečně přestali zvládat. Vždyť upoutávky na tenhle díl nedávaly vůbec smysl.“</p>
<p>„Ale ne. Byly přece úplně jasný.“ To byl jeden z Emergentů, který přišel s poměrně dobrým vysvětlením toho, čeho by se „úchylka mimofáze“ mohla týkat. Problém nebyl v překladatelích; problém byl v tom, jak těžko se lidé smiřovali s bizarními věcmi.</p>
<p>„Hodinka vědy pro děti“ byla jedním z prvních vysílaných pořadů, které Trixie a ostatní přeložili. Už pouhé přiřazení audiozáznamu ke dříve přeloženým psaným formám slov byl úspěch. První díly – před patnácti objektivními lety – byly vytištěné překlady. Diskutovalo se nad nimi u Bennyho, ovšem se stejně hypotetickým zájmem jako o tom, jaké mají zipheadi nové teorie o hvězdě OnOff. Jak léta plynula, pořad se stal sám od sebe populární. <emphasis>Fajn.</emphasis><emphasis> </emphasis>Někdy během posledních 50 megasekund však Qiwi Lin uzavřela dohodu s Trudem Silipanem. Každých devět nebo deset dní předvedla Trixie s ostatnimi překladateli představení veřejně, v přímém přenosu. Na téhle Hlídce zatím Ezr ještě nepromluvil s Qiwi víc než deset slov. <emphasis>Přece mi slíbila, že dá na</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Trixii pozor. Co říct někomu, kdo takový slib poruší? </emphasis>Dokonce ještě teď nevěřil, že by je Qiwi zradila. Jenže ji měl v posteli Tomas Nau. Možná tohoto „postavení“ využívala k tomu, aby ochraňovala zájmy Qeng Ho. Možná. Nakonec z toho podle všeho stejně těžil Nau.</p>
<p>Ezr až doposud viděl čtyři „představení“. Víc než kterýkoliv lidský překladatel a mnohem víc než automatický systém vkládal do překladu každý ziphead i emoce a řeč těla.</p>
<p>Konferenciérovi pořadu dali zipheadi jméno „Rappaport Digby“. (<emphasis>Kam na</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tak šílená jména vůbec chodí? </emphasis>Tuto otázku si kladli lidé neustále. Ezr věděl, že jména většinou pocházela od Trixie. Byla to jedna z mála věcí, o nichž si mohl s Trixii skutečně povídat, o jeho poznatcích z Prvního klasicismu. Občas se ho ptala na nějaká nová slova. Jméno „Digby“ dokonce navrhl Ezr, už před lety. To slovo vystihovalo něco, co Trixie viděla v pozadí tohoto konkrétního Pavouka.) Překladatele, který představoval Rappaporta Digbyho, Ezr znal. Mimo představení byl Zinmin Broute typický ziphead, popudlivý, fixovaný a uzavřený do sebe. Ovšem teď, když vystupoval jako Pavouk Rappaport Digby, byl milý a upovídaný a trpělivě dětem všechno vysvětloval… Bylo to jako dívat se na zombii na chvíli oživenou duší někoho jiného.</p>
<p>Každá další Hlídka viděla děti Pavouků trochu jinak. Většina Hlídek byla koneckonců jen pětadvacetiprocentní služba; za každý rok, který prožila většina posádky, prožily děti Pavouků roky čtyři. Rita a někteří další si začali představovat lidské děti, kterým by hlasy patřily. Tapeta v baru byla posetá obrázky. Obrázky smyšlených lidských dětí se jmény, která vybrala Trixie. „Jirlib“ byl malý a měl rozcuchané černé vlasy a rozpustilý úsměv. „Brent“ byl větší a vypadal o něco méně domýšlivě než jeho bratr. Benny Ezrovi vyprávěl, jak jednou Ritser Brughel nahradil obrázky usmívajících se dětí obrázky skutečných Pavouků: přikrčených, vyzáblých, opancéřovaných chitinem – záběry ze sousoší, které viděl Ezr při svém přistání na Arachně, doplněné nepříliš dokonalými záběry ze špionážních satelitů.</p>
<p>Brughelův vandalismus na nic vliv neměl; Brughel nechápal, z čeho pramení popularita „Hodinky pro děti“. Tomas Nau to zjevně pochopil a byl velice spokojen, že se hosté baru u Bennyho dokáží vyrovnat s tím největším personálním problémem, před nímž jeho malé království stálo. Emergenti od výpravy očekávali mnohem více než Qeng Ho. Čekali, že zde, v soustavě OnOff, najdou nevyčerpatelné zdroje a že sňatky, které si naplánovali doma, jim přinesou děti a rodiny…</p>
<p>A teď se to všechno odložilo. <emphasis>Naše vlastní tabu mimofáze. </emphasis>Párům jako Xin a Liao zbyly do budoucnosti jen sny – a dětská slova a dětské myšlenky, které se ozývaly z překladů „Hodinky pro děti“.</p>
<p>Ještě před přímými přenosy se lidé dovtípili, že jsou všechny děti stejně staré. Nabíraly sice jeden arachenský rok za druhým, ale když přišly do pořadu nové děti, byly stejně staré jako ty, které nahradily. První překlady byly přednášky o magnetismu a o statické elektrické energii, po matematice ani stopy. Později se v lekcích objevila analýza a kvantitativní metody.</p>
<p>Asi před dvěma lety došlo k drobné změně, o které byla zmínka v psaných zprávách zipheadů – a které si Jau Xin a Rita Liao okamžitě, instinktivně všimli: v pořadu se objevili „Jirlib“ a „Brent“. Byli sice představeni stejně jako ostatní děti, ale na základě Trixiiných překladů se jevili <emphasis>mladší. </emphasis>Konferenciér Digby tento rozdíl nijak nekomentoval a matematika a věda v pořadu byla stále složitější.</p>
<p>Posledními přírůstky do řad účinkujících byly „Victory mladší“ a „Gokna“, které přibyly na této Hlídce. Ezr už viděl, jak je Trixie hraje. Hlas jí přeskakoval dětskou netrpělivostí a občas klokotal smíchem. Na Ritiných obrázcích byli tito dva Pavouci vyobrazeni jako rozesmáté sedmileté děti. Bylo to všechno moc fádní. Proč by měl průměrný věk dětí v pořadu klesat? Podle Bennyho bylo vysvětlení nasnadě. „Hodinku pro děti“ dostal na starost někdo jiný. Psaním přednášek teď byl pověřen onen všudypřítomný Sherkaner Underhill. A Underhill byl také zjevně otcem všech nových dětí.</p>
<p>Když se Ezr vrátil z hibernace, naplňovaly přímé přenosy bar do posledního místa. Ezr zhlédl čtyři představení a každé pro něj bylo přímo utrpením. A potom – jako když utne. „Hodinku pro děti“ už nevysílali dvacet dní. Namísto toho odvysílali pouze strohé hlášení: „Na základě četných obvinění ze strany posluchačů dospěli majitelé této vysílací stanice k názoru, že rodina Sherkanera Underhilla praktikuje úchylku mimofáze. Až do objasnění této situace je vysílání ‚Hodinky vědy pro děti’ pozastaveno.“ Broute hlášení přečetl hlasem, který byl naprosto jiný než hlas Rappaporta Digbyho. Tento nový hlas byl chladný, odměřený a plný zášti.</p>
<p>Naprostá odlišnost Arachny tehdy pronikla skrz všechna zbožná přání. Tradice Pavouků tedy dovolovala mít děti pouze na počátku Nového slunce. Generace byly jedna od druhé přísně odděleny tak, aby každá pochodovala životem jako skupina stejně starých jedinců. Lidé se mohli jenom domýšlet, proč by mělo jít právě o tento problém, ale „Hodinka pro děti“ byla zjevně zástěrkou pro narušení tohoto tabu. Vynechalo se jedno vysílání pořadu, potom druhé. V baru u Bennyho bylo smutno a prázdno; Rita začala teď už zbytečné obrázky sundávat. A Ezr začal doufat, že tím ten cirkus snad skončil.</p>
<p>To však byla příliš odvážná myšlenka. Před čtyřmi dny se chmury zničehonic rozplynuly, i když záhada zůstala nevyřešena. Ve vysílání rádiových stanic po celé „Goknanské Dohodě“ bylo ohlášeno, že se mluvčí církve Tmy setká se Sherkanerem Underhillem v diskusi o „slušnosti“ jeho rozhlasového pořadu. Trud Silipan slíbil, že zipheadi budou připraveni a že budou schopni tuto novou verzi pořadu překládat.</p>
<p>A nyní Bennyho hodiny odpočítávaly sekundy, které zbývaly do tohoto zvláštního vydání „Hodinky pro děti“.</p>
<p>Trud Silipan na svém obvyklém místě na druhé straně baru vypadal, jako by si okolního napjatého očekávání nevšímal. Polohlasně si povídal s Phamem Trinlim. Tihle dva nerozluční kamarádi z mokré čtvrti neustále spřádali obrovské plány, které, jak se zdálo, nikdy nikam nevedly. <emphasis>Zvláštní, podle</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mě byl Trinli vždycky jen vejtaha. </emphasis>Phamovo tvrzení o „zázračných lokalizátorech“ však smyšlené nebylo; Ezr si smítek prachu všiml. Nau s Brughelem začali ta zařízení využívat. Pham Trinli se nějakým způsobem dozvěděl o lokalizátorech – znal tajemství, které nebylo ani v těch nejzastrčenějších sekcích knihovny flotily. Možná si to kromě Ezra Vinha už nikdo neuvědomoval, ale Pham Trinli tak úplně vejtaha zase nebyl. Ezr se čím dál víc domníval, že tento stařec vůbec žádný hlupák není. Knihovna flotily byla plná ukrytých tajemství; jinak tomu u něčeho tak starého a tak obrovského ani být nemohlo. Ale kvůli tomu, aby tento muž odhalil tajemství tak důležité… musel jít zpátky <emphasis>pěkně daleko.</emphasis></p>
<p>„Hej, Trude!“ křikla Rita a ukázala na hodiny. „Kde máš ty svý zipheady?“ Tapety v baru stále skýtaly výhled na jakousi balacreanskou přírodní rezervaci.</p>
<p>Trud Silipan vstal od stolu a přesunul se před dav. „Přátelé, všechno je v pořádku. Zrovna jsem dostal hlášení. Rádio Princeton rozjelo znělku „Hodinky pro děti“. Zipheady za chviličku přivede ředitelka Reynoltová. Pořád ještě probíhá synchronizace s mluveným projevem.“</p>
<p>Ritino podráždění bylo to tam. „Paráda! Dobrá práce, Trude.“</p>
<p>Silipan se uklonil, aby přijal chválu za něco, na čem neměl on sám vůbec žádný podíl. „Takže se už za chviličku dozvíme, co za podivnosti to ten Underhill s těma svejma děckama dělal…“ Naklonil hlavu na stranu a zaposlouchal se do svého soukromého informačního kanálu. „A tady je máme!“</p>
<p>Zmoklý modrozelený les zmizel. Stěna za barem se najednou proměnila v jednu ze zasedacích místností dole na Hammerfestu. Zprava do ní vplula Anne Reynoltová, postavu zdeformovanou zorným úhlem; ta část tapety zkrátka trojrozměrné zobrazení nezvládala. Za Reynoltovou následoval hlouček techniků a pět zipheadů… Soustředěných lidí. Byla mezi nimi i Trixie.</p>
<p>Tehdy se Ezrovi chtělo začít ječet – nebo utéci někam, kde by byla tma a kde by mohl předstírat, že vůbec nic na světě neexistuje. Za normálních okolností Emergenti ukrývali zipheady hluboko v nitru svých systémů, jako by se ještě alespoň trochu styděli. Za normálních okolností Emergenti raději jen získávali výsledky z počítačů a huds, všechna ta vizuálně a hygienicky pročištěná data. Benny mu řekl, že na začátku Qiwiina morbidního představení byly do baru přenášeny pouze hlasy zipheadů. Potom Trud mezi všemi rozhlásil, co přitom mezi překladateli probíhá, a představení dostalo i svou vizuální podobu. Zipheadi samozřejmě nedokázali řeč těla vyčíst z audiovysílání Pavouků. Zdálo se však, že na tom vůbec nesejde; možná se všechen ten humbuk kolem toho vůbec nezakládal na pravdě, ale bylo to přesně to, co všechny ty zrůdy kolem něj chtěly.</p>
<p>Trixie na sobě měla volnou pracovní uniformu. Vlasy se jí vznášely kolem hlavy, trochu pocuchané. Ezr jí je rozčesal před necelými 40 kilosekundami. Setřásla ruce svého průvodce a zachytila se okraje stolu. Vrhala pohledy různými směry a něco si pro sebe mumlala. Otřela si tvář rukávem uniformy a přitáhla se k pásu křesla. Ostatní, kteří vypadali stejně roztěkaně jako Trixie, udělali to samé. Většina jich měla na očích huds. Ezr věděl, co slyší a vidí, znal onen částečný překlad jazyka Pavouků. Byl to celý Trixiin svět.</p>
<p>„Jsme synchronizovaní, paní ředitelko,“ řekl jeden z techniků Reynoltové.</p>
<p>Emergentská ředitelka lidských zdrojů proplula kolem řady otroků a posouvala neklidně se vrtící zipheady z důvodů, které Ezr nechápal. Za ty roky už Ezr zjistil, že ta žena má jakési zvláštní nadání. Byla to sice mrcha s kamennou tváří, ale zato věděla, jak ze zipheadů dostat ty správné výsledky.</p>
<p>„Fajn, tak je rozjeďte –“ Vznesla se vzhůru, aby nepřekážela. Zinmin Broute ve svém křesle povstal a už promlouval utahaným hlasem konferenciéra: „Jmenuji se Rappaport Digby a právě začíná ‚Hodinka vědy pro děti’…“</p>
<p>Táta je ten den vzal všechny do rozhlasového vysílání. Jirlib a Brent byli nahoře na horním patře auta a chovali se velice vážně a dospěle – a navíc téměř vypadali, že se narodili ve fázi, takže na sebe nepřitahovali pozornost. Rhapsa a malý Hrunk byli ještě pořád tak malí, že se mohli držet táty za srst; mohlo trvat ještě rok, než se začnou bránit tomu, aby se jim říkalo děti.</p>
<p>Gokna a Victory mladší seděly vzadu, každá na svém sedátku. Victory se dívala tmavým sklem na ulice Princetonu. Připadala si díky tomu všemu jako královna. Kradmo kývla hlavou směrem ke své sestře; třeba byla Gokna její služebná.</p>
<p>Gokna si panovačně odfrkla. Podobaly se jedna druhé natolik, že určitě myslela na to samé – ovšem vládkyní byla ona. „Tati, když máš dneska vystupovat ty, tak proč jedeme taky?“</p>
<p>Táta se zasmál. „No, nikdy nevíte, co se může stát. Církev Tmy si myslí, že může všechno. Ale já bych řekl, že ta jejich mluvčí ani žádné děti mimo fázi nezná. Třeba bude pod vším tím svým pobouřením i milá. Třeba až vás pozná osobně, nedokáže dštít oheň na malý děti jenom proto, že jim není tolik, kolik by jim mělo bejt.“</p>
<p>To bylo možné. Victory si vzpomněla na strejdu Hrunka, kterému se nápad s jejich rodinou nelíbil… a přitom si je přímo zamiloval.</p>
<p>Auto projíždělo zaplněnými ulicemi vzhůru po silnici vedoucí do kopců, odkud se vysílalo. Rádio Princeton bylo nejstarší ve městě – táta říkal, že začalo vysílat ještě před poslední Tmou, když to ještě byla vojenská rádiová stanice. Tato generace začala stavět na původních základech. Mohli sice mít studia ve městě, ale oni si na té své velké tradici mimořádně zakládali. Proto byla cesta k rozhlasu tak zajímavá a obtáčela kolem dokola svahy kopce, který byl úplně ze všech největší, dokonce ještě větší než ten, na němž bydleli. Zem byla stále pokrytá ranní jinovatkou. Victory se naklonila nad Goknino sedátko a obě dvě se kymácely, jen aby lépe viděly. Bylo to uprostřed zimy a téměř v polovině Záře, ale jinovatku viděly teprve podruhé. Gokna napřáhla ruku k východu. „Koukni, už jsme pěkně vysoko – jsou vidět i Skaliny!“</p>
<p>„A je na nich <emphasis>sníh</emphasis>!“ vypískly obě zároveň. Vzdálený lesk však patřil ve skutečnosti ranní námraze. Ještě mohlo trvat několik let, než se objeví v oblasti Princetonu první sněhové poprašky, dokonce i uprostřed zimy. Jaké by to asi bylo, procházet se ve sněhu? Jaké by to bylo, padnout do závěje? Na chvíli se obě nad těmito otázkami zamyslely a zapomněly na ostatní události toho dne – i na rozhlasovou debatu, které měl každý, dokonce i generál, posledních deset dní plnou hlavu.</p>
<p>Zpočátku se této debaty všechna pavoučata, a hlavně Jirlib, bála. „S tím pořadem je konec,“ říkal jejich nejstarší bratr. „Tedka už o nás ví celá veřejnost.“ Generál přijela ze Zemského velitelství jen kvůli tomu, aby jim řekla, že se není čeho bát, že všechny výhrady vyřeší táta. Neříkala však nic o tom, že svůj pořad v rádiu dostanou zpátky. Generál Victory Smithová byla zvyklá na promlouvání k vojákům a na štábu. Uklidňovat děti jí nikdy příliš nešlo. Ve skrytu duše si Gokna a Victory myslely, že je máma z toho pozdvižení kolem pořadu v rádiu víc nervózní než ze všech válečných dobrodružství, která ukrývala její minulost.</p>
<p>Táta byl jediný, komu se chmury vyhnuly. „Na tohleto jsem čekal celou dobu,“ řekl mámě, když k nim přijela ze Zemského velitelství. „Už byl nejvyšší čas jít s tím vším na veřejnost. Tahle debata vytáhne na světlo spoustu věcí.“ Byly to ty samé myšlenky, o kterých mluvila i máma, ale táta si s nimi pohrával s jakousi radostí. Posledních deset dní si s dětmi hrál ještě víc než jindy. „Vy jste na tuhletu debatu moji zvláštní experti, takže s vámi můžu být pořád a přitom vlastně dělat svou práci.“ Zachmuřeně se kýval ze strany na stranu, jako by se věnoval nějaké neviditelné práci. Děti byly nadšené a zdálo se, že jeho optimismus nakazil i Jirliba s Brentem. Generál odjela minulou noc na jih; jako obvykle toho měla na starosti mnohem víc než jen rodinné problémy.</p>
<p>***</p>
<p>Vršek kopce Rozhlasu byl až nad posledními stromy. Kolem parkoviště byla zem zarostlá nízkými keři. Děti vystoupily a užasly nad mrazivým vzduchem. Malá Victory cítila po celé délce dýchacích cest jakési zvláštní pálení, jako kdyby… jako kdyby se jí tam tvořila <emphasis>jinovatka. </emphasis>Bylo něco takového možné?</p>
<p>„Tak pojďte, děti. Gokno, nestůj tam tak.“ Táta a starší synové je v hloučku vyhnali do širokých, starých schodů rozhlasu. Kamenné schody byly rozryté a neohlazené, jako by majitelé chtěli, aby připomínaly nějakou prastarou tradici.</p>
<p>Na stěnách uvnitř visely fotosnímky, portréty majitelů a objevitelů rádiového vysílání (v tomto případě to byly jedny a ty samé osoby). Všichni, až na Rhapsu a Hrunka, tady už někdy byli. Jirlib a Brent se pořadu účastnili dva roky, když jej převzali po dětech narozených ve fázi poté, co táta koupil práva na vysílání tohoto pořadu. Podle mluvy vypadali oba chlapci starší a Jirlib byl stejně chytrý jako většina dospělých. Zdálo se, že nikdo netuší, kolik jim ve skutečnosti je. To tátu mírně popudilo. „Já chci, aby na to přišli lidi sami – jenže oni jsou tak tupí, že jim to prostě nedojde!“ Takže byly nakonec do pořadu dosazeny ještě Gokna a Victory mladší. Byla legrace předstírat, že jsou o několik let starší, a hrát podle prostoduchých scénářů, které měly pro pořad připraveny. A pan Digby byl hodný, i když to žádný velký vědec nebyl.</p>
<p>Přesto však měly Gokna s Victory stále ještě dětský hlásek. Nakonec přeci jen někdo pochopil, že se veřejnosti předkládá vážná úchylka. Rádio Princeton však bylo v soukromých rukou a, což bylo ještě důležitější, patřil mu vlastní vysílací okruh a na okolních vlnových pásmech mělo smluvně zajištěno volný prostor. Majitelé byli příslušníci 58. generace, kterým šlo pořád ještě o peníze. Pokud by se církvi Tmy nepodařilo vyburcovat posluchače ke skutečnému bojkotu, vysílalo by rádio Princeton „Hodinku pro děti“ dál. Proto tato debata.</p>
<p>„Á, pan doktor Underhill, to vás ale <emphasis>ráda </emphasis>vidím!“ přihnala se k nim ze své kóje paní Subtrimová. Ředitelka stanice byla samá noha a samá špičatá ruka a tělo měla jen o něco větší než hlavu. Gokna a Viki se strašně nachechtaly, když ji napodobovaly. „Nevěřil byste, jaký je o tuhle debatu zájem. Vysíláme i na Východní pobřeží a taky na krátkých vlnách. Říkám vám, a to nepřeháním, že nás poslouchají úplně všude!“</p>
<p><emphasis>Říkám vám, a to nepřeháním</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> </emphasis>Gokna, tak, aby ji ředitelka neviděla, její slova napodobila ústním ústrojím přesně ve chvíli, kdy zazněla. Viki se dál tvářila škrobeně a dělala, že nic neviděla.</p>
<p>Táta pokynul ředitelce hlavou. „Jsem rád, že jsem tak populární, madam.“</p>
<p>„No jistě, přesně tak! Tentokrát by se sponzoři kvůli reklamám povraždili. <emphasis>Povraždili</emphasis>!“ Usmála se dolů na děti. „Zařídila jsem vám, abyste se mohli dívat shora od techniků.“</p>
<p>Všichni věděli, kde to je, ale poslušně šli za ní a poslouchali její nekonečné výlevy. Nikdo z nich netušil, co si o nich vlastně madam Subtrimová ve skutečnosti myslí. Jirlib tvrdil, že vůbec není hloupá a že se pod těmi jejími slovy skrývá studená, vypočítavá kasa. „Ví do posledního pětníku, kolik těm staříkům vydělá tím, když pobouří veřejnost.“ Možná, ale Viki ji měla i přesto ráda a odpouštěla jí i ty její neodbytné, hloupé řeči. Tolik lidí přece bylo ve svých názorech zarytých tak, že by s nimi nepohnulo vůbec nic.</p>
<p>„Dnes má službu Didi. Tu znáte.“ Madam Subtrimová se zastavila u vchodu k technikům. Vypadalo to, že si teprve teď všimla malých, kteří Sherkaneru Underhillovi vykukovali ze srsti. „No tedy, tak vy je vážně máte všechny, co? Já… nestane se jim nic, když zůstanou s těmi vašimi dětmi? Nevím, kdo jiný by se tady o ně postaral.“</p>
<p>„To je v pořádku, madam. Hodlám Rhapsu a malého Hrunka té zástupkyni církve představit.“</p>
<p>Paní Subtrimová ztuhla. Na celou sekundu se jí všechny neposedné nohy a ruce naráz zastavily. To bylo poprvé, co ji Viki viděla opravdu, ale <emphasis>opravdu</emphasis><emphasis> </emphasis>zaskočenou. Potom se uvolnila a pomalu se usmála. „Doktore Underhille! Už vám někdy někdo řekl, že jste génius?“</p>
<p>Táta se na ni usmál. „Ještě ne z tak dobrého důvodu… Jirlibe, ať všichni zůstanou uvnitř s Didi. Když budu chtít, abyste se ukázali, tak to poznáte.“</p>
<p>Pavoučata vylezla do prostoru pro techniky. Didire Ultmotová se hrbila na svém obvyklém místě nad ovládacím panelem. Od studia místnost oddělovala silná skleněná stěna. Byla zvukotěsná, a navíc skrz ni bylo pěkně mizerně vidět. Děti se natlačily ke sklu. Ve studiu už někdo seděl.</p>
<p>Didire na ně mávla. „To je ta zástupkyně církve. Přijela už o hodinu dřív.“ Didi vypadala jako obvykle trochu netrpělivě. Bylo jí jedenadvacet a vypadala velice dobře. Nebyla sice tak chytrá jako někteří tátovi studenti, ale docela jí to myslelo. Dělala v rádiu Princeton hlavního technika. Ve čtrnácti měla na starosti hlavní vysílací čas a o elektrotechnice toho věděla tolik co Jirlib. Vlastně se nejdřív chtěla stát elektrotechnikem. To všechno zjistili poté, co se s ní Jirlib a Brent poprvé setkali, když v tomto pořadu začínali. Viki si vzpomínala, jak podivně se tehdy Jirlib choval, když jim o tom setkání povídal; mluvil o téhle Didi málem s bázní. Jí bylo tehdy devatenáct a jemu dvanáct… ovšem na svůj věk byl velký. Trvalo dva díly, než jí došlo, že se Jirlib narodil mimo fázi. Vzala to jako úmyslnou urážku její osoby. Chudák Jirlib pár dní chodil, jako by mu někdo zpřerážel nohy. Ale dostal se z toho – koneckonců ho přece čekala ještě horší odmítnutí.</p>
<p>Didire se přes to víceméně přenesla také. Když si Jirlib udržoval odstup, chovala se zdvořile. A občas, když se zapomněla, s ní byla větší legrace než s kýmkoliv, koho ze současné generace Viki znala. Když nebyly Viki s Goknou ve studiu, nechala je sedět vedle sebe a dívat se, jak tahá za spoustu páček. Na svůj ovládací panel byla Didire velice hrdá. Vypadal totiž – s tou výjimkou, že byl obložený dřevem, a ne kovem – skoro stejně vědecky jako přístroje v Hill House.</p>
<p>„Takže, jaká je ta od církve?“ zeptala se Gokna. Spolu s Viki měla hlavní oči přitisklé ke skleněné stěně. Sklo bylo tak silné, že jím spousta barev ani nepronikla. Podle toho, kolik infračervené z ní bylo vidět, mohla být ona neznámá, usazená ve studiu, klidně i mrtvá.</p>
<p>Didi pokrčila rameny. „Jmenuje se ‚ctihodná paní Pedurová’. A mluví divně. Podle mě to je Tieferka. A ten kněžskej šál, co má na sobě? To není jen tím, jak je odsud mizerně vidět; ten šál je opravdu <emphasis>tmav</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>j, </emphasis>jsou na něm všechny barvy až na ty nejvzdálenější červený.“</p>
<p>Hm. To muselo stát peněz. Takovou uniformu měla i máma, ale skoro nikdo ji v ní ještě neviděl.</p>
<p>Didi se uličnicky usmála. „Vsadím se, že až uvidí ty mimina, co má váš táta v kožichu, tak se z toho poblije.“</p>
<p>To se nestalo. Když se však Sherkaner Underhill o pár sekund později objevil, ctihodná paní Pedurová pod svou kápí ztuhla.</p>
<p>Chvíli na to do studia vstoupil Rappaport Digby a chopil se sluchátka. Digby byl u „Hodinky pro děti“ od samého začátku, dávno předtím než se v pořadu objevili Jirlib s Brentem. Byl už starý a Brent říkal, že je to ve skutečnosti jeden z majitelů stanice. Viki tomu nevěřila od té doby, co viděla, jak ho jednou Didi usadila.</p>
<p>„Dobrá, takže všichni pozor.“ Didin hlas se ozval zesíleně. Táta a ctihodná paní Pedurová se narovnali, neboť oba zaslechli hlas z reproduktoru po svém boku. „Začínáme za patnáct sekund. Stačí vám to, pane Digby, nebo tam mám vrazit nějakou poruchu?“</p>
<p>Digby měl hrot sacího ústrojí strčený ve stohu napsaných poznámek. „Vtipkujte si, jak chcete, slečno Ultmotová, ale vysílací čas jsou peníze. Tak či tak budu –“</p>
<p>„Tři, dva, jedna –“ Didi vypnula mikrofon a napřáhla dlouhou špičatou ruku směrem k Digbymu.</p>
<p>Ten na svou narážku zareagoval, jako by na ni celou dobu trpělivě čekal. Jeho slova se ozvala s obvyklým důstojným přednesem, kterým uváděl tento pořad už přes patnáct let: „Jmenuji se Rappaport Digby a právě začíná ‚Hodinka vědy pro děti‘…“</p>
<p>Jakmile Zinmin Broute promluvil jako překladatel, vytratily se z jeho vystupování trhavé pohyby a roztěkanost. Díval se přímo před sebe a usmíval se nebo se mračil s emocemi, které vypadaly jako skutečné. A možná i skutečné byly – pro jakousi okrunýřovanou pavoukovitou bytost dole na povrchu Arachny. Čas od času se ozvala odmlka, mezera v mezistupni překladů. Ještě vzácněji se stalo, že se Broute odvrátil, snad k něčemu důležitému, co se mu objevilo v huds někde stranou. Pokud však člověk nevěděl, na co si má dávat pozor, mluvil překladatel stejně plynule jako jakýkoliv lidský hlasatel předčítající z poznámek psaných jeho rodným jazykem.</p>
<p>Broute coby Digby začal krátkým sebeopěvujícím přehledem historie pořadu a poté popsal stín, který se na pořad snesl v průběhu posledních dní. „Mimo fázi“, „úchylka rození“. Broute ze sebe tyto výrazy sypal, jako kdyby je znal od narození. „Dnes odpoledne jsme tu opět, jak jsme slíbili. Obvinění vznesená v posledních dnech jsou závažná. A dámy a pánové, tato obvinění se zakládají na pravdě.“</p>
<p>Následovala dramatická pauza a potom: „Takže si, přátelé, můžete říkat, kde bereme tu odvahu – nebo tu nestydatost – se znovu vrátit. Místo odpovědi vás prosím, abyste si poslechli dnešní díl ‚Hodinky pro děti’. To, zda budeme ve vysílání pokračovat, bude z velké části záležet na vašich reakcích na to, co dnes uslyšíte…“</p>
<p>Silipan si odfrkl. „Pokrytec jeden hrabivej.“ Xin a ostatní na něj mávli, ať je zticha. Trud doplul k Ezrovi a sedl si vedle něj. Nebylo to poprvé; snad si myslel, že přestože Ezr sedí stranou, chce poslouchat jeho teorie.</p>
<p>Za tapetou Broute představoval účastníky debaty. Silipan si přichytil ke kolenu počítač a otevřel ho. Byl to sice nespolehlivý emergentský šunt, ale byl propojený se zipheady, takže byl výkonnější než cokoliv vyvinuté lidmi. Stiskl tlačítko ‚Vysvětlit‘ a slabý hlásek mu podal výklad: „Oficiálně je ctihodná paní Pedurová představitelkou tradiční církve. Ve skutečnosti –“ Hlas vycházející z Trudova počítače se odmlčel, pravděpodobně kvůli prohledávání databází. „– Pedurová není členem Goknanské Dohody. S největší pravděpodobností je agentem vlády Rodných.“</p>
<p>Xin na chvíli přestal Brouta-Digbyho poslouchat a ohlédl se na ně. „Mor, ti teda berou ten fundamentalismus vážně. Underhill o tom ví?“</p>
<p>Hlas z Trudova příručního počítače odpověděl. „Je to možné. ‚Sherkaner Underhill’ je silně propojen s bezpečnostním komunikačním systémem Dohody. Doposud jsme nezaznamenali žádnou vojenskou zprávu zabývající se touto debatou, ovšem civilizace Pavouků ještě není příliš dobře vybavena automatickými systémy. Mohou existovat věci, o kterých nevíme.“</p>
<p>Trud ke svému počítači promluvil: „Mám pro tebe úkol s nejnižší prioritou na pozadí. Co by Rodní od téhle debaty mohli chtít?“ Podíval se na Jaua a pokrčil rameny. „Nevím, jestli nám odpoví. Mají tam plno práce.“</p>
<p>Broute už byl se svým úvodem téměř hotov. Ctihodnou paní Pedurovou měla hrát Xopi Reungová. Xopi byla štíhlá, drobná Emergentka. Ezr znal její jméno pouze z rozpisů a ze svých diskusí s Anne Reynoltovou. <emphasis>To by mě zajímalo, jestli tady kromě mě ještě někdo ví, jak se jmenuje? </emphasis>pomyslel si Ezr. Jau a Rita rozhodně ne. Trud zřejmě ano, stejně jako znal majitel stáda v primitivních dobách svůj majetek. Xopi Reungová byla mladá; rozmrazili ji, aby nahradila něco, o čem Silipan mluvil jako o „senilním selhání“. Reungová byla na Hlídce zhruba 40 megasekund. Zasloužila se o pokrok ve studiu většiny ostatních jazyků Pavouků, konkrétně „tiefstiny“. A navíc z ní už byla druhá nejlepší překladatelka „standardního jazyka Dohody“. Jednoho dne bude možná lepší než Trixie. V inteligentním světě by Xopi Reungová byla přední akademickou pracovnicí, proslavenou po celé své sluneční soustavě. Jenže si Xopi Reungovou vybrali do své loterie komandanti. Zatímco Xin a Liao a Silipan vedli svůj vlastní život, Xopi Reungová byla součástí systémů vestavěných ve stěnách a nebylo ji, až na vzácné výjimky, vidět.</p>
<p>Xopi Reungová promluvila: „Děkuji vám, pane Digby. Rádiu Princeton slouží ke cti, že nám poskytlo tento čas k mluvení.“ V průběhu Broutova úvodu těkala Reungová pohledem kolem sebe jako pták. Snad měla špatně nastavené huds nebo měla raději důležité podklady roztroušené po celém zorném poli. Když však začala mluvit, vkradlo se jí do očí cosi brutálního.</p>
<p>„Překlad teda nic moc,“ ozval se kdosi.</p>
<p>„Nezapomínej, že je nová,“ opáčil Trud.</p>
<p>„Nebo třeba ta Pedurová doopravdy mluví divně. Říkal jsi přece, že je cizinka.“</p>
<p>Reungová coby Pedurová se předklonila a opřela se o stůl. Promluvila sametovým, hlubším hlasem: „Před dvaceti dny jsme všichni odhalili hnilobu v tom, co miliony lidí po celé roky přijímali do svých domovů, co pronikalo do hlav mužů, žen i dětí.“ Chvíli ještě pokračovala ve šroubovaných větách, které působily velice samolibě. Potom: „Proto považuji za patřičné, že by nám rádio Princeton mělo poskytnout příležitost vzduch ve společnosti pročistit.“ Odmlčela se. „Já – já –“ Bylo to, jako by se jí nedařilo najít vhodná slova. Chvíli vypadala znovu jako ziphead a nervózně postávala s hlavou mírně na stranu. Potom najednou udeřila rozevřenou dlaní do stolu. Vtáhla se do křesla a zmlkla.</p>
<p>„Já jsem vám to říkal, že tahleta překladatelka za moc nestojí.“</p>
<p><strong>Dvacet čryři</strong></p>
<p>Když se opřely předníma nohama o stěnu, dokázaly Viki s Goknou udržet hlavní oči u skla. Byla to nešikovná pozice a obě dvě přitom poskakovaly podél spodní strany okna sem a tam.</p>
<p>„Děkuji vám, pane Digby. Rádiu Princeton slouží ke cti, že –“ blablabla.</p>
<p>„Ta ale mluví srandovně,“ řekla Gokna.</p>
<p>„Už jsem vám to říkala. Je to cizinka,“ ozvala se Didi jakoby duchem nepřítomně. Zrovna na svém zařízení cosi nastavovala. Vypadalo to, že ani příliš nevnímá, co se ve studiu vlastně říká. Brent uchváceně sledoval pořad a Jirlib se střídavě snažil stát u okna a co nejblíž Didi. V technických věcech se jí už dávno radit odnaučil, ale pořád ještě jí byl rád nablízku. Čas od času jí položil nějakou patřičně naivní otázku. Když zrovna neměla Didi moc práce, dala se s ním většinou potom do řeči.</p>
<p>Gokna se usmála na Viki. „Ale ne. Já jsem myslela, že to, jak ‚ctihodná paní Pedurová’ mluví, je jako špatnej vtip.“</p>
<p>„Hm.“ Viki si tím tak jistá nebyla. Samozřejmě, Pedurová na sobě měla zvláštní šaty. Ona sama kněžské šály viděla jen v knížkách. Byla to beztvará kápě, která spadala dolů po obou stranách a zakrývala Pedurové všechno kromě hlavy a chřtánu. U Viki však vzbuzovala dojem utajované síly. Viki věděla, co si většina lidí myslí o dětech, jako byla ona sama. Pedurová přece jenom musela tento pohled na věc obhajovat od rána do večera, ne? V jejím proslovu však bylo cosi výhružného… „Myslíš, že fakt věří tomu, co říká?“</p>
<p>„Jasně že tomu věří. A proto je taky tak srandovní. Vidíš, jak se táta usmívá?“ Sherkaner Underhill seděl na druhé straně studia a tiše hladil své děti. Zatím neřekl ani slovo, ale poškubával sotva patrným úsměvem. Z kožichu mu bázlivě vyčnívaly dva páry očí. Rhapsa a Hrunk nemohli rozumět tomu, co se děje, ale vypadali vyděšeně.</p>
<p>Gokna si toho všimla také. „Chudáci malí. Nikoho jinýho než je vyděsit ani nemůže. Koukej! Udělám na ctihodnou paní Pedurovou desítku.“ Otočila se od okna a odběhla k boční stěně – a potom začala šplhat nahoru po polici s audiokazetami. Děvčatům už bylo sedm let a na jakékoliv akrobatické kousky už byla moc velká. <emphasis>Jejda. </emphasis>Police nebyla ke stěně připevněná. Odklonila se od stěny a kazety a různé harampádí sjelo ve všech regálech na jednu stranu. Gokna vyšplhala nahoru, než si někdo kromě Viki všiml, co se děje. Odtamtud skočila a zachytila se za horní římsu okna vysílacího studia. Zbytkem těla se zhoupla dolů proti sklu, načež se ozvalo slušné <emphasis>plesk. </emphasis>Chvíli byla na okně roztažená v dokonalé desítce. Z druhé strany na sklo šokované zírala Pedurová. Obě děvčata vypískla smíchy. Nepodařilo se často udělat tak perfektní desítku a vystavit dotyčnému na odiv své spodní prádlo.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>N</emphasis><emphasis>ech toho!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>zasyčela odměřeně Didi. Ruce se jí míhaly po ovládacím pultu. „To je naposled, co jsem si vás, vy smradi, pustila k sobě do kabiny! Jirlibe, mazej za nima! Někam ty svoje sestřičky zavři nebo je někam odtáhni, ale tyhle pitominky už tady nechci vidět.“</p>
<p>„Ano, ano! Moc mě to mrzí.“ Bylo slyšet, že to Jirliba opravdu mrzí. Přispěchal a Goknu od skla odlepil. Hned za ním se přihnal Brent a chytil Victory.</p>
<p>Jirlib nebyl dopálený, jen rozčilený. Přidržel si Goknu u hlavy. „Musíte být zticha. Aspoň jednou se musíte chovat vážně.“ Viki připadlo, že je tak rozčilený, protože se na něj Didi zlobí. Ale to bylo stejně jedno. Gokna se už smát přestala. Dotkla se jídelní rukou bratrova chřtánu a tiše řekla: „Jasně. Já už budu hodná až do konce pořadu. Slibuju.“</p>
<p>Za nimi viděla Viki, že Didi něco říká – pravděpodobně do telefonu, který měl Digby v uchu. Viki ji neslyšela, ale Digby pokyvoval souhlasně hlavou. Jemně usadil Pedurovou zpátky do křesla a začal představovat tátu. Nic z toho, co se událo na této straně skla, nehrálo žádnou roli. Jednoho dne se měla i s Goknou dostat do opravdových nesnází, ale zatím na ně toto dobrodružství teprve čekalo.</p>
<p>Xopi se uprostřed všeobecného zmatku posadila. Obvykle se zipheadi snažili udržet pořad víceméně v reálném čase. Podle Silipana to bylo jeho zásluhou jen částečně – zipheadští překladatelé zkrátka rádi drželi krok se skutečným mluveným projevem. Jistým způsobem opravdu rádi hráli. Dnes se jim to prostě jenom příliš nedařilo.</p>
<p>Konečně se chytil Broute a relativně plynule představil Sherkanera Underhilla.</p>
<p>Sherkaner Underhill. Toho překládala Trixie Bonsolová. Kdo by to taky mohl být jiný? Trixie rozluštila mluvený jazyk Pavouků jako první. Jau řekl Ezrovi, že v začátcích pořadu zvládala všechny role: dětské hlasy, staré lidi i telefonické dotazy. Ještě i poté, co zipheadi ovládli dokonale jazyk a ustálil se určitý styl, Trixie obstarávala obtížné části.</p>
<p>Sherkaner Underhill: to byl zřejmě první Pavouk, pro něhož měli jméno. Underhill se objevoval v neuvěřitelném množství rozhlasových pořadů. Zpočátku to vypadalo, že se podílel na průmyslové revoluci snad ze dvou třetin. Tato mylná představa byla posléze vyvrácena: „Underhill“ bylo běžné jméno a tam, kde se mluvilo o tomto „Sherkaneru Underhillovi“, byl autorem skutečné práce vždy některý z jeho studentů. Tím pádem musel být tento chlapík nějaký byrokrat, zakladatel Princetonského institutu, kde, jak to vypadalo, se většina jeho studentů nacházela. Ovšem už od chvíle, kdy Pavouci objevili mikrovlnné vysílání, nasávaly špionážní satelity stále se rozrůstající proud snadno rozšifrovatelných národních tajemství. Kód „Sherkaner Underhill“ se objevoval na téměř dvaceti procentech veškerých vysoce utajených informací, které kolovaly po Goknanské Dohodě. Zjevně zde měli co do činění s nějakou institucí. Zjevně… dokud nezjistili, že „Sherkaner Underhill“ má děti a že tyto děti vystupují v tomto pořadu. Přestože se jim celou pravdu odhalit nepodařilo, měla „Hodinka pro děti“ nějaký politický význam. Tomas Nau bezpochyby sledoval tento díl na Hammerfestu. <emphasis>Kdo ví, jestli je s ním i Qiwi.</emphasis></p>
<p>Ozvala se Trixie: „Děkuji vám, pane Digby. Jsem velice rád, že jsem dnes odpoledne zde. Už je načase, aby se o těchto problémech otevřeně diskutovalo. Vlastně doufám, že poslouchají mladí lidé – jak narození ve fázi, tak i mimo fázi. Vím, že moje děti poslouchají.“</p>
<p>Pohled, který vrhla Trixie směrem ke Xopi, byl klidný a sebejistý. Přesto se jí však hlas trochu třásl. Ezr zíral na její tvář. Kolik teď vlastně Trixii bylo? Plné znění rozpisů Hlídek bylo tajné – pravděpodobně proto, že jich tolik běželo na sto procent. Naučit se všechno, co se naučila Trixie, by někomu trvalo celý život. Přinejmenším po počátečních letech tu byla pokaždé, když měl Hlídku. Vypadala tak o deset let starší než Trixie před Soustředěním. A když hrála Underhilla, vypadala ještě starší.</p>
<p>Trixie pořád ještě mluvila. „Ale já jsem chtěl uvést na pravou míru jednu věc, kterou řekla paní Pedurová. Nikdo neměl v plánu udržet věk těchto dětí v tajnosti. Moji dva nejstarší – teď jim je čtrnáct – jistou dobu v pořadu vystupovali. Je celkem přirozené, že se ho zúčastnili, a podle dopisů, které dostali, vím, že byli velice populární jak mezi dětmi současné generace, tak i mezi jejich rodiči.“</p>
<p>Xopi se podívala na druhou stranu stolu na Trixii. „A to samozřejmě díky tomu, že zamlčeli svůj skutečný věk. V rozhlase se taková drobnost nepozná. V rozhlase některé… obscénnosti… projdou bez povšimnutí.“</p>
<p>Trixie se zasmála. „Skutečně, projdou. Ale já chci, aby se nad tím naši posluchači zamysleli. Většina z nich má Jirliba a Brenta a Goknu a Viki ráda. To, že se s mými dětmi setkávali ‚naslepo’ v rádiu, odhalilo našim posluchačům skutečnost, která by jim jinak unikla: mimofáze jsou stejně sympatické jako kdokoliv jiný. Ale znovu opakuji, že jsem nic neskrýval. Nakonec… no, nakonec byly skutečnosti celé této záležitosti tak zjevné, že je už nemohl přehlížet nikdo.“</p>
<p>„Chcete říci tak nestydaté. Vždyť té vaší druhé snůšce mimofází ještě není ani sedm let. Něco <emphasis>tak </emphasis>obscénního už nemůže utajit ani rádio. A když jsme se setkali tady ve studiu, viděla jsem, že máte v kožichu ještě dva <emphasis>novorozence.</emphasis><emphasis> </emphasis>Řekněte mi, pane, zastaví se to zlo, které pácháte, vůbec před něčím?“</p>
<p>„Paní Pedurová, jaké zlo, čemu škodím? Naši posluchači slyšeli v rádiu některé z mých dětí přes dva roky. Znají Brenta a Jirliba a Viki a Goknu jako skutečné a sympatické lidi. A vy vidíte, jak se na vás malý Hrunk a Rhapsa koukají z mých ramen –“ Trixie se odmlčela, jako kdyby nechala svému protějšku čas, aby se podíval. „Já vím, že vás trápí, když vidíte malé děti a Vyhasínání je ještě tak daleko. Ale za rok nebo dva už budou velké a budou mluvit a já hodlám zapojit do ‚Hodinky pro děti’ děti všech věkových kategorií. Díl po dílu se budou posluchači přesvědčovat o tom, že tihle malí jsou stejně šikovní jako ti, co se narodili na konci Vyhasínání.“</p>
<p>„To je nesmysl! Ten váš plán má šanci na úspěch jenom tehdy, když krůček po krůčku oklamete slušné lidi a přimějete je, aby se zřekli tohohle kousku morálky, potom zase támhletoho, dokud –“</p>
<p>„Dokud co?“ zeptala se Trixie s přívětivým úsměvem.</p>
<p>„Dokud – dokud –“ Ezr zahlédl, jak Xopi za poloprázdnými huds divoce planou oči. „Dokud ti slušní lidé nebudou ty vaše červy, co taháte na zádech, líbat!“ Vznesla se ze židle a mávala rukama směrem k Trixii.</p>
<p>Trixie se pořád ještě usmívala. „Jedním slovem, má milá paní Pedurová, ‚ano’. Dokonce i vy vidíte, že je pozitivní přijetí možné. Jenže děti narozené mimo fázi žádní červi nejsou. Nepotřebují příchod Tmy, aby jim dal duši. Jsou to stvoření, z nichž se mohou stát krásní Pavouci, a také na to mají plné právo. S postupem času to díky ‚Hodince pro děti’ pochopí úplně všichni, možná dokonce i vy.“</p>
<p>Xopi se posadila. Vypadala jako účastník debaty, kterého někdo usadil a který teď hledá, kudy by zaútočil jinudy. „Vidím, že apelovat u vás na mravné chování nemá smysl, pane Underhille. A mezi posluchači mohou být slabí jedinci, které vaše postupné přesvědčování skutečně svede k úchylnému chování. Sklony k nemorálnosti má každý, na tom se shodneme. Ale stejně tak máme i vrozené sklony k chování morálnímu. A mezi těmito dvěma sklony nás vedou ustálené zvyklosti… Jenže já vidím, že pro takové, jako jste vy, ustálené zvyklosti nijak zvlášť závažné nejsou. Vy jste vědec, že?“</p>
<p>„Hm, ano.“</p>
<p>„A jeden ze čtyř členů Výpravy do Tmy?“</p>
<p>„…ano.“</p>
<p>„Oni totiž možná naši posluchači nevědí, že se za ‚Hodinkou pro děti’ skrývá osobnost tak význačná. Vy jste jedním ze čtyř lidí, kteří byli svědky té nejtemnější Tmy. Nic pro vás není záhadou.“ Trixie začala něco říkat, ale Xopi coby Pedurová jí skočila do řeči. „Troufám si říci, že to vysvětluje hodně z vašich chyb. Vy zkrátka nevidíte snažení předchozích generací, pomalé zjišťování toho, co je pro Pavouky bezpečné, a co ne. Ony totiž pro ty morální zásady existují důvody, pane! Bez morálních zásad budou na konci Vyhasínání ti pracovití, kteří si dělali zásoby, okradeni těmi, kterým se nechce pracovat. Bez morálních zásad budou nevinní ve svých hlubinách zmasakrováni těmi, co se probudí jako první. Každý z nás by chtěl spoustu věcí, ale některé z nich by všechno jenom zničily.“</p>
<p>„Toto vaše poslední tvrzení je pravdivé, paní Pedurová. Kam tím míříte?“</p>
<p>„Já tím mířím tam, že zákony mají své <emphasis>důvody, </emphasis>a zejména zákony proti mimofázování. Jako člen Výpravy do Tmy můžete spoustu věcí nebrat vážně, ale i vy musíte vědět, jaký je Tma obrovský očistec. Já jsem vaše děti poslouchala. Dnes, ještě před vysíláním, jsem je sledovala v kabině techniků. Minimálně jedno z vašich dětí – to, co se jmenuje Brent, že? – je retardované, je to tak?“</p>
<p>Xopi umlkla, ale Trixie nereagovala. Její pohled byl vyrovnaný; nesnažila se nijak dohnat data mezipřekladů. A zničehonic Ezr ve svém vnímání ucítil velice podivný posun, něco jako přemístění domnělého směru dolů, ovšem miliónkrát silnější. Nezpůsobila jej slova překladatelů ani emoce, které se v jejich slovech skrývaly. Bylo to tím… mlčením. Ezr poznal Pavouka jako osobnost, jako osobnost, které může něco ublížit.</p>
<p>Mlčení pokračovalo ještě několik sekund. „Ha,“ řekl Silipan. „Tak to nám potvrzuje spoustu dohadů. Takže Pavouci se množí po velkejch snůškách a ty slabý potom vyhladí matka příroda. Mazaný.“</p>
<p>Liao se ušklíbla. „Jo, to asi jo.“ Natáhla ruku a položila ji svému muži na rameno.</p>
<p>Najednou mlčení prolomil Zinmin Broute. „Pane Underhille, hodláte odpovědět na otázku ctihodné paní Pedurové?“</p>
<p>„Ano.“ Trixii se hlas třásl více než předtím. „Brent vůbec retardovaný není. Je málomluvný a učí se jinak než ostatní děti.“ V hlase se mu ozvalo jisté nadšení a objevil se i náznak úsměvu. „Inteligence je tak zajímavá věc. V Brentovi vidím –“</p>
<p>Xopi jí skočila do řeči. „– <emphasis>já </emphasis>tedy v Brentovi vidím klasickou trosku dítěte mimo fázi. Přátelé, já vím, že moc církve v průběhu této generace upadá. Tolik se toho mění a na staré zvyklosti se často pohlíží jako na tyranii. V dřívějších dobách se mohlo dítě jako Brent objevit jen v zaostalých oblastech, kde barbarství a úchylky bujely odjakživa. V dřívějších dobách se něco takového dalo lehce vysvětlit: Rodiče se Tmě bránili tak, jak by to neudělala ani zvířata. Přivedli ubohého Brenta na svět, aby tu pár let živořil, a my bychom je měli za tuto jejich krutost po právu nenávidět. Ovšem v našich dobách je to intelektuál jako Underhill,“ – kývnutí směrem k Trixii – „kdo takto hřeší. On naše tradice zesměšňuje a já tedy musím proti němu bojovat jeho vlastními argumenty. Podívejte se tedy na toto dítě, pane Underhille. Kolik takových se vám ještě narodilo?“</p>
<p>Trixie: „Všechna moje pavoučata –“</p>
<p>„No jistě. Určitě se jich nepovedlo ještě víc. Máte jich šest, o kterých víme. Kolik jich je ještě dalších? To ty nepovedené zabíjíte? Pokud se svět k té vaší úchylce přidá, tak civilizace vymře ještě před příchodem další Tmy, protože ji zadusí hordy defektních, špatně počatých pavoučat.“ V tomto duchu Pedurová pokračovala ještě nějakou dobu. Její připomínky byly ve skutečnosti velice konkrétní: vrozené vady, přelidnění, nucené vraždění, masakry v hlubinách začátkem Tmy – to všechno by nastalo, pokud by se pro porody mimo fázi nadchla veřejnost. Xopi mluvila dál a dál, až bylo vidět, že se jí zjevně nedostává dechu.</p>
<p>Broute se obrátil na Trixii jako na Underhilla: „A vaše odpověd?“</p>
<p>Trixie: „A, to je dobře, že mám možnost odpovědět.“ Trixie se už zase usmívala a mluvila hlasem téměř stejně bezstarostným jako na začátku pořadu. Pokud Underhilla vyvedl z rovnováhy výpad vůči jeho synovi, možná mu dlouhá řeč Pedurové zase poskytla čas na to, aby se vzpamatoval. „Za prvé, všechny moje děti jsou naživu. Je jich jenom šest. Na tom není nic zvláštního. Početí děti mimo fázi je velice obtížná věc. To ví určitě každý. Stejně tak je i velice obtížné starat se o ně tak dlouho, než začnou vidět. Příroda skutečně dává přednost tomu, aby přišla pavoučata na svět ještě před příchodem Tmy.“</p>
<p>Xopi se předklonila a hlasitě prohlásila: „Přátelé, poslouchejte pozorně! Underhill právě přiznává, že se dopouští zločinu vůči přírodě!“</p>
<p>„Vůbec ne. Díky evoluci v přírodě přežíváme a daří se nám dobře. Jenomže časy se mění –“</p>
<p>Xopi se sarkasticky ozvala: „Takže ony se mění časy? Díky vědě jste vkročil do Tmy a najednou jste něco víc než příroda?“</p>
<p>Trixie se zasmála. „Ale kdepak, já do přírody pořád ještě pořádně patřím. Ale dokonce ještě před všemi těmi technologiemi – věděla jste, že před deseti miliony let trval sluneční cyklus ani ne rok?“</p>
<p>„Nesmysl. Jak by tady něco mohlo žít –“</p>
<p>„Ano, jak?“ Trixie se zeširoka usmívala a v hlase jí zněl vítězný tón. „Ale rozbory okrajových částí zkamenělin jsou naprosto jasné. Před deseti miliony let byl celý cyklus mnohem kratší a výkyvy v intenzitě záření slunce mnohem menší. Nebyly důvody k hlubinám a k zimnímu spánku. S tím, jak se cyklus světla a tmy prodlužoval a nabýval stále extrémnějších hodnot, se mu všechny živé bytosti přizpůsobily. Domnívám se, že šlo o velice náročný proces. Bylo zapotřebí mnoha změn. A teď –“</p>
<p>Xopi mávla rukou, jako by ho chtěla zadržet. Vymýšlela si tato gesta, nebo je bylo možné z vysílání Pavouků nějak vyčíst? „I kdyby to nebyl nesmysl, tak to ještě pořád nikdo nedokázal. Pane, o evoluci se já s vámi hádat nebudu. Existují sice jistí seriózní lidé, kteří jí věří, ale je to spekulace – a z té se při životně důležitých rozhodnutích vycházet nedá.“</p>
<p>„<emphasis>Ha!</emphasis> Teď jí to dal!“ Děvčata, sedící na Brentovi a na Jirlibovi, si tiše vyměňovala své poznámky. Když je nemohla vidět Didi, dělala navíc posunky na ctihodnou paní Pedurovou. Po té úvodní desítce už sice žádná zjevná reakce nepřišla, ale těšilo je ukázat jí, co k ní cítí.</p>
<p>„Neboj, Brente. Táta tu Pedurovou stejně dostane.“</p>
<p>Brent byl ještě o něco zamlklejší než obvykle. „Já jsem věděl, že se to stane. Už předtím to bylo pěkně těžký. A teď musí táta ještě vysvětlovat, jak je to se mnou.“</p>
<p>Ve skutečnosti tátu málem porazilo, když Pedurová řekla, že je Brent retardovaný. Viki ho ještě nikdy neviděla tak bezradného. Teď však své ztracené pozice dobýval zpátky. Viki si původně myslela, že bude Pedurová naprostý ignorant, ale vypadalo to, že o některých věcech, kterými ji táta bombardoval, něco ví. Ale to bylo jedno. Tolik toho ctihodná paní Pedurová zase nevěděla; a navíc měl táta <emphasis>pravdu.</emphasis></p>
<p>A teď na ni zrovna tlačil: „Je s podivem, paní Pedurová, že by se tradice měly tak málo zajímat o minulost. Ale to je jedno. Změny, k nimž dochází v současné generaci díky vědě, budou tak závažné, že bych to měl raději všechno vysvětlit s jejich pomocí. Příroda si vynutila jisté strategie – a jednou z nich je i generační cyklus, s tím souhlasím. Bez této vynucené strategie bychom s největší pravděpodobností vůbec neexistovali. Ovšem pomyslete na to, o co všechno se tím připravujeme, paní. Všechny naše děti jsou každý rok ve stejném životním období. Jakmile z tohoto období vyjdou, musejí ležet jejich vyučovací prostředky ladem až do příští generace. Teď už takového plýtvání není zapotřebí. S vědou –“</p>
<p>Ozval se sípavý smích ctihodné paní Pedurové, plný sarkasmu a překvapení. „Takže vy to tady ještě přiznáváte! Vy máte v úmyslu udělat z mimofáze součást života, a ne jen váš ojedinělý hřích.“</p>
<p>„Samozřejmě!“ vyskočil táta. „Vždyť já chci, aby lidé věděli, že žijeme v éře, která je jiná než ty předchozí. Já chci, aby mohli lidé mít děti v kterékoliv fázi Záře.“</p>
<p>„Ano. Hodláte zkazit i nás ostatní. Řekněte mi, Underhille, máte už tajné školy pro mimofáze? Existují už stovky nebo snad tisíce takových, jako je vašich šest dětí, kteří jenom čekají na to, až je přijmeme mezi sebe?“</p>
<p>„Ehm, to ne. Zatím jsme ještě pro moje děti žádné kamarády na hraní nenašli.“</p>
<p>Celou tu dobu chtěli nějaké kamarády na hraní. Matka po nich pátrala, prozatím bezúspěšně. Gokna a Viki došly k závěru, že musí být ostatní mimofáze velice dobře schované… nebo velice vzácné. Občas Viki napadlo, jestli nejsou skutečně prokletí; tak těžké bylo najít někoho, jako byli oni.</p>
<p>Ctihodná paní Pedurová se opřela s téměř přátelským úsměvem. „To mě uklidňuje, pane Underhille. Dokonce i v této naší době je tedy většina lidí slušná a vaše úchylky jsou vzácností. Přesto je však ‚Hodinka pro děti’ i nadále velice populární, i když už je dětem ve fázi přes dvacet let. Váš pořad je lákadlo, které tu ještě nebylo. A naše výměna názorů je tím pádem nesmírně důležitá.“</p>
<p>„Ano, to skutečně je. To si myslím i já.“</p>
<p>Ctihodná paní Pedurová naklonila hlavu na stranu. Průšvih. Všimla si, že to táta myslí vážně. Pokud se jí ho podaří zatáhnout do spekulací… tak by mohly nastat problémy. Další otázku Pedurová vyslovila nedbalým, upřímně zvědavým tónem. „Mně se zdá, pane Underhille, že vy ta pravidla morálky chápete. Nevnímáte vy je jako tvůrčí umění – jako něco, co by měli největší myslitelé, jako kupříkladu vy, porušovat?“</p>
<p>„Největší myslitelé, to je teda kravina.“ Otázka však zjevně upoutala tátovu fantazii a odtáhla jej od přesvědčivé rétoriky. „Víte, paní Pedurová, takhle jsem o pravidlech morálky ještě nikdy neuvažoval. Ale je to velice zajímavá teorie! Takže vy tedy navrhujete, že by je mohli překračovat ti, kteří mají vrozené jisté – co? Nadání pro konání dobra? To určitě ne… I když se přiznávám, že co se polemiky o morálce týče, jsem naprostý analfabet. Já si rád hraju a taky rád přemýšlím. Ta výprava do Tmy byla úžasná, a navíc důležitá i pro naši válku. Díky vědě nastanou v nejbližší budoucnosti Pavouků obrovské změny. Mě tohle všechno nesmírně baví a já chci, aby veřejnost – včetně těch, kteří <emphasis>jsou </emphasis>skutečnými odborníky na otázky morálky – následky této změny pochopila.“</p>
<p>Ctihodná paní Pedurová řekla: „To jistě.“ Sarkasmus v jejích slovech mohl slyšet jen ten, kdo poslouchal tak pozorně jako malá Victory. „A vy hodláte nahradit očistec Tmy a celé jeho mystérium vědou?“</p>
<p>Táta zamával jídelníma rukama v zamítavém gestu. Zdálo se, že zapomněl, že je v rozhlase. „Díky vědě bude Tma stejně neškodná a poznatelná jako noc, která přichází po každém dni.“</p>
<p>V místnosti techniků Didi vyjekla překvapením. To bylo poprvé, kdy ji viděla Viki nějak reagovat na pořad, na který dohlížela. Ve studiu seděl Rappaport Digby zpříma, jako kdyby mu někdo vrazil kopí do zadku. Táta si toho zřejmě nevšiml a ctihodná paní Pedurová zareagovala, jako kdyby se bavili o tom, jestli náhodou nebude pršet: „A my budeme žít ve Tmě, jako kdyby to byla jedna dlouhá noc?“</p>
<p>„No jistě! Co si myslíte, že znamenají všechny ty řeči o jaderné energii?“</p>
<p>„Takže se budeme všichni procházet ve Tmě a žádná Tma už nebude, žádné mystérium, žádné duševní hlubiny, kam by se Pavouci mohli uchýlit. Věda to všechno smete.“</p>
<p>„Ale to je pitomost. Na téhle malé planetě už sice potmě nebudeme, ale všude kolem nás Tma je a pořád tam taky bude. A stejně jako naše Tma končí s příchodem Nového slunce, tato větší Tma končí až u břehů milionů hvězd. Uvažujte rozumně! Pokud byl cyklus našeho slunce kdysi necelý rok, tak mohlo ještě dříve naše slunce zářit po celou dobu. Mám studenty, kteří se domnívají, že je většina hvězd přesně jako naše slunce, jenom mnohem, mnohem mladší, a spousta jich má planety, jako je ta naše. Chcete hlubinu, která by přečkala všechno, hlubinu, na kterou by se mohli Pavouci spolehnout? Tak, paní Pedurová, taková hlubina existuje na nebi a sahá až do nekonečna.“ A už se táta pustil do těch svých teorií o cestách vesmírem. Dokonce i studenti obraceli oči v sloup, když o tom táta začal; astronomii studovali jen ti největší blázni. Tam bylo všechno naruby a vzhůru nohama. Pro většinu lidí znamenala teorie, že tak stálé světlo, jako bylo světlo hvězd, patří něčemu, jako je slunce, mnohem větší skok ve víře, než jaký po nich žádala většina náboženství.</p>
<p>Digby a ctihodná paní Pedurová s chřtány dokořán přihlíželi, jak táta svou stále složitější teorii rozvíjí dál a dál. Digby si ve vědeckých částech vždycky liboval a teď byl jako hypnotizován. Ovšem Pedurová… ta se ze svého zděšení vzpamatovala rychle. Buď už to všechno někdy předtím slyšela, nebo ji to odvádělo od směru, kterým chtěla debatu vést.</p>
<p>Hodiny na stěně režijní místnosti odpočítávaly čas zbývající do orgií reklam, jimiž pořad pokaždé končil. Už to vypadalo, že bude mít táta poslední slovo… jenže Viki věděla, že ctihodná paní Pedurová sleduje hodiny upřeněji než cokoliv jiného ve studiu a že čeká na jakýsi přesně stanovený strategický okamžik.</p>
<p>A potom si kněžka přitáhla mikrofon a promluvila do něj tak hlasitě, aby se prodrala až do Sherkanerova proudu myšlenek. „Velice zajímavé, ale této současné generace se kolonizování vesmíru určitě netýká.“</p>
<p>Táta zamítavě zamával. „To možná ne, ale –“</p>
<p>Ctihodná paní Pedurová pokračovala, hlasem, který jako by patřil někomu přednášejícímu a byl plný zájmu: „Takže se tou velkou změnou v současné době myslí prostě pokoření příští Tmy, která má následovat po tomto slunečním cyklu?“</p>
<p>„Správně. My – nikdo z těch, co poslouchají tento pořad – už žádné hlubiny potřebovat nebudeme. To nám slibuje jaderná energie. Všechna velká města budou mít dostatečné množství energie, aby si udržely teplo po více než dvě stě let – až do konce nadcházející Tmy. Takže –“</p>
<p>„Aha, takže se budou muset uskutečnit velice rozsáhlé stavební projekty na uzavření těchto měst?“</p>
<p>„Ano, a taky farem. A budeme potřebovat zajistit –“</p>
<p>„Takže to je další důvod, proč chcete další generaci dospělých. Proto tak podporujete děti narozené mimo fázi.“</p>
<p>„To není přímo ten důvod. Je to prostě jev, který souvisí s novou situa –“</p>
<p>„Takže Goknanská Dohoda do nadcházející Tmy vstoupí se stamiliony, které vykročí do Tmy. A co zbytek světa?“</p>
<p>Zdálo se, že si táta uvědomuje, do čeho se to namočil. „Ale jiné technologicky vyspělé země mohou přeci udělat to samé. Chudší země budou mít své klasické hlubiny a probudí se později.“</p>
<p>Nyní se Pedurové v hlase skrývalo ostří, jako past, která konečně sklapla: „‘Probudí se později.’ Ve Velké válce porazila čtyřčlenná výprava do Tmy nejmocnější národ na světě. V další Tmě vás už budou miliony. Nijak se to neliší od příprav na největší masakry hlubin v dějinách.“</p>
<p>„Ale ne, tak to vůbec není. Přece bychom ne –“</p>
<p>„Je mi líto, dámo a pane, náš čas vypršel.“</p>
<p>„Ale –“</p>
<p>Digby do tátových námitek řečnil dál: „Chtěl bych vám oběma poděkovat za to, že jste k nám dnes přišli do studia a –“ blablabla.</p>
<p>Ve studiu se Pedurová postavila okamžitě, jak Digby se svým proslovem skončil. Mikrofony už byly vypnuté a Viki neslyšela, co říká. Duchovní činitelka a hlasatel si zjevně navzájem skládali poklony. Táta na druhé straně studia vypadal velice zaskočeně. Když kolem něj procházela ctihodná paní Pedurová, táta si stoupl, šel za ní a živě jí cosi říkal. Pedurová se jen povýšeně usmívala.</p>
<p>Za Viki tahala Didi Ultmotová za páčky a starala se o nejdůležitější část pořadu, o reklamy. Konečně se odvrátila od svého pultu. Vypadala tak nějak omámeně. „…poslyšte, ten váš táta má občas hodně… divný… nápady.“</p>
<p>Ozvalo se několik souzvuků, což mohla být hudba, a slova: „Ostré ruce štěstím září. Plňte plechem s požitkáři –“</p>
<p>Někdy byly reklamy Pavouků na rádiu Princeton to nejlepší. Prostředky proti línání, leštidla na oči, nohavice – spousta produktů dávala smysl, i když jejich vychvalované vlastnosti ne. Ostatní výrobky byly vyjádřeny slovy bez významu, zejména tehdy, pokud šlo o výrobek doposud neznámý a o překladatele sekundanty.</p>
<p>Dnes to bylo na sekundantech. Reungová, Broute a Trixie neklidně seděli na svých místech, odříznuti od svého přísunu informací. Dovnitř už vplouvala obsluha, aby je odvedla ze scény. Dnes reklamy nesledovali s valným zájmem ani lidé u Bennyho:</p>
<p>„Sice ne taková sranda, jako když tam jsou ty děcka, ale –“</p>
<p>„A slyšeli jste to o těch letech do vesmíru? To by mě zajímalo, jestli to nějak ovlivní naše plány? Jestli –“</p>
<p>Ezr neposlouchal. Dál zíral na stěnu a všechny diskuse vnímal jako vzdálený bzukot. Trixie vypadala hůř než jindy. Zdálo se mu, jako by se jí v těkavém pohledu zračilo zoufalství. To si myslel často a Anne Reynoltová mu už nejméně desetkrát tvrdila, že toto chování neznamená nic jiného než touhu vrátit se zpátky ke své práci.</p>
<p>„Ezře?“ Po rukávu ho lehce pohladila čísi ruka. Byla to Qiwi. Vkradla se do baru někdy během pořadu. Občas takhle tiše seděla a sledovala představení. Teď měla tu drzost, že se navíc ještě chovala jako jeho přítel. „Ezře, já –“</p>
<p>„Nech mě.“ Ezr se od ní odvrátil.</p>
<p>Tím pádem se díval přímo na Trixii, když se to stalo: Brouta už obsluha vyvedla z místnosti. Když vedli Xopi Reungovou kolem Trixie, tak Trixie zaječela, vyrazila z křesla a pěstí udeřila mladší ženu do obličeje. Xopi se přetočila a vyškubla se obsluze. Otupěle se podívala na krev, která jí prýštila z nosu, a potom si obličej utřela rukou. Druhý technik chytil ječící Trixii dřív, než stačila napáchat další škody. Trixiina slova se nějak dostala až na veřejný audiokanál: „Zlá Pedurová! Chcípni! Chcípni!“</p>
<p>„A jéje.“ Vedle Ezra se Trud Silipan odrazil ze svého místa a začal se prodírat k východu z baru. „Tak z tohohle Reynoltové hrábne. Musím zpátky do Hammerfestu.“</p>
<p>„Já jdu taky.“ Ezr se protáhl kolem Qiwi a zamířil ke dveřím. V baru na chvíli zavládlo šokované ticho a potom začali mluvit všichni, jeden přes druhého – tou dobou však už byl Ezr téměř z doslechu a hnal se za Silipanem. Rychle se blížili hlavní chodbou k taxíkům. U přechodových komor Silipan vyťukal něco na jízdní řád a pak se otočil. „A co chcete vy dva?“</p>
<p>Ezr se podíval přes rameno a zjistil, že za ním vyrazil od Bennyho ještě Pham Trinli. Ezr řekl: „Já musím s tebou, Trude. Musím vidět Trixii.“</p>
<p>Trinli vypadal také znepokojeně. „Nepodělá nám to nějak to, co jsme si domluvili, Silipane? Musíme se postarat, aby –“</p>
<p>„A jo, sakra. No jasně, musíme zvážit, na co všechno to může mít vliv. Tak jo. Ty poleť se mnou.“ Podíval se na Ezra. „Ale ty tam k ničemu nebudeš.“</p>
<p>„Já jdu taky, Trude.“ Ezr od něj byl najednou ani ne deset centimetrů a s pozdviženými pěstmi.</p>
<p>„Tak fajn, tak fajn! Hlavně nikde nezavazej.“ Chvíli na to se už rozzářila přechodová komora taxíku zeleně a oni byli na palubě a vzdalovali se od tempu. Masiv byla sluncem ozářená hromada kamení na jedné straně modrého disku Arachny. „Mor, a tohle se stane, zrovna když jsme na druhý straně. Taxi!“</p>
<p>„Ano, pane?“</p>
<p>„Co nejrychlejc na Hammerfest.“ Normálně museli s přístroji taxíku zacházet jako v bavlnce, ale systém evidentně rozpoznal Trudův hlas a jeho tón.</p>
<p>„Ano, pane.“ Taxík zrychlil téměř s desetinovým přetížením. Silipan i ostatní se natáhli po pásech a připoutali se. Masiv se před nimi stále zvětšoval. „Je to v pytli, chápete to? Reynoltová řekne, že jsem se vzdálil ze svýho stanoviště.“</p>
<p>„A nevzdálil?“ usadil se Trinli hned vedle Silipana.</p>
<p>„No jasně, že jo, jenže by to bylo úplně jedno. Do háje, ty překladatele by přece všechny zvládl jeden chlap. Jenže teď budu vypadat jako ten špatnej <emphasis>já</emphasis>.“</p>
<p>„Ale je Trixie v pořádku?“</p>
<p>„A proč Bonsolová vůbec tak vybuchla?“ zeptal se Trinli.</p>
<p>„To netuším. Však víš, jak se štěkaj a hádaj, hlavně ti, co mají stejnou specializaci. Ale tohleto přišlo zčistajasna.“ Silipan najednou zmlkl. Dlouze hleděl do svých huds. Potom: „Bude to v pohodě. Bude to v pohodě. Vsadím se, že tam ještě bylo zespodu něco slyšet. Zapnutej mikrofon, něco tam prostě zvorali. Třeba Underhill tomu druhýmu Pavoukovi jednu natáhl. Takže by to, co udělala Bonsolová, byl ‚správný překlad‘… Sakra!“</p>
<p>Teď už měl doopravdy strach, když takhle náhodně tápal po možném vysvětlení. Trinli vypadal, že si toho ani nevšiml. Jen se usmál a poklepal Silipana po rameni. „Nelam si s tím hlavu. Víš, že v tom má prsty Qiwi Lisoletová. To znamená, že chce komandant Nau ty zipy využívat v širším spektru. Řekneme prostě, že jsi letěl do tempu, abys mi tam pomohl s detailama.“</p>
<p>Taxík se obrátil o sto osmdesát stupňů a začal brzdit před přistáním. Po obloze se přehnal masiv a Arachna.</p>
<p><strong>Dvacet pět</strong></p>
<p>Cestou ven z rozhlasové stanice ctihodnou paní Pedurovou neviděli. Táta byl trochu zaražený, ale usmíval se a smál se i nahlas, když mu pavoučata říkala, jak se jim líbil. Ani nevynadal Gokně za to, že dělala desítku. Brent cestou domů seděl vpředu s tátou.</p>
<p>Gokna a Victory toho v autě moc nenamluvily. Obě dvě věděly, že všichni všechno jenom předstírají.</p>
<p>Když se dostali domů, zbývaly do večeře ještě dvě hodiny. V kuchyni tvrdili, že se generál Smithová vrátila ze Zemského velitelství a že bude večeřet s nimi. Gokna a Viki se na sebe podívaly. <emphasis>To jsem zvědavá, co máma tátovi</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>řekne. </emphasis>To nejzajímavější u večeře nezazní. <emphasis>Hm. Takže co s načatým odpolednem? </emphasis>Sestry se rozdělily a každá se pustila na vlastní pěst do průzkumu točitých chodeb Hill House. Byly tam i místnosti – a byla jich spousta – které byly pořád zamčené. Od některých z nich se jim ukrást klíče nikdy nepodařilo. Generál tady měla své kanceláře, i když to nejdůležitější bylo dole na Zemském velitelství.</p>
<p>Viki nakoukla do tátovy pracovny v přízemí a do bufetu techniků, ale jen zběžně. Vsadila se předtím s Goknou, že se táta nikde schovávat nebude, ale teprve teď jí došlo, že dnes „neschovávat se“ ještě nevylučuje variantu „nebýt k nalezení“. Proletěla laboratoře, narazila na typické známky toho, že tudy prošel – studenty v nejrůznějších stádiích překvapení a náhlého osvícení. (Studenti tomu říkali „Underhillovo oslnění“: Když jste z toho byli zmateni, byla tu šance, že táta řekl něco důležitého. Když jste zničehonic něco pochopili, většinou to znamenalo, že táta jak sebe, tak vás oklamal snadným a chybným vysvětlením.)</p>
<p>Nová vysílací laboratoř byla na samém vršku budovy, pod střechou plnou pokusných antén. Zastihla zrovna Jayberta Landerse, jak odtamtud schází po schodech. Žádné příznaky Underhillova oslnění nevykazoval. Škoda.</p>
<p>„Dobrý den, Jayberte. Neviděl jste mý –“</p>
<p>„Jo, oba jsou v laboratoři.“ Ukázal rukou přes rameno.</p>
<p>Vida! Ale Viki se ještě neprohnala kolem něj dál. Pokud tam už máma byla, možná by měla napřed obhlédnout situaci. „A jak to vypadá, Jayberte?“</p>
<p>Jaybert si samozřejmě otázku vztáhl na svou práci. „Strašně divně. Zrovna dneska ráno jsem přidal na spojení se Zemským velitelstvím novou anténu. Napřed bylo spojení v pořádku, ale potom jsem zachytil patnáctisekundový ruchy, který vypadají, jako že jsou v cestě toho paprsku dvě stanice. Chtěl jsem se zeptat tvýho otce –“ Viki s ním sešla několik schodů a přitakávala jeho nesrozumitelnému povídání o vývoji zesilovačů a chvilkových výpadcích spojení. Jaybert byl bezpochyby velice rád, že se o to táta začal tak rychle zajímat, a stejně tak bylo jasné, že táta zase uvítal záminku, proč se zašít ve vysílací laboratoři. A potom sem dorazila máma…</p>
<p>Viki se od Jayberta odtrhla u jeho kanceláře a znovu vylezla do schodů, tentokrát oklikou ke služebnímu vchodu do laboratoře. Na konci chodby byl kužel světla. Ha! Dveře byly pootevřené. Byl slyšet generálův hlas. Viki proběhla přes halu ke dveřím.</p>
<p>„– prostě nechápu, Sherkanere. Vždyť jsi přece naprostý génius. Tak jak ses mohl chovat tak idiotsky?“</p>
<p>Victory mladší zaváhala a málem vycouvala zpátky do potemnělé haly. Takhle rozčilenou mámu ještě neslyšela. Bylo… jí to líto. Na druhou stranu by však Gokna dala cokoliv, jen aby si její hlášení poslechla. Viki tiše popošla kupředu a natočila hlavu, aby mohla nahlédnout do úzké štěrbiny. Laboratoř byla víceméně taková, jakou si ji pamatovala, plná osciloskopů a vysokorychlostních zapisovacích zařízení. Z některých přístrojů měl Jaybert pryč kryt, ale máma zjevně dorazila dřív, než se do nich ti dva stačili pořádně pustit. Máma stála před tátou a bránila tak jeho nejlepším očím ve výhledu na Viki. <emphasis>A vsadím se, že jsem skoro ve středu máminy slepý skvrny.</emphasis></p>
<p>„…to jsem byl vážně tak špatnej?“ říkal táta.</p>
<p>„Ano!“</p>
<p>Vypadalo to, jako by Sherkaner Underhill pod upřeným pohledem generála celý zvadl. „Já nevím. Ona mě úplně rozhodila. Tím, co řekla o Brentíkovi. Já jsem přece věděl, že to přijde. Ještě jsme o tom spolu mluvili. Dokonce jsem o tom mluvil i s Brentem. A stejně mi to nakonec podrazilo nohy. Byl jsem úplně mimo.“</p>
<p>Máma odbyla jeho slova mávnutím ruky. „V tom ten problém nebyl, Sherku. Zareagoval jsi dobře. Mluvil jsi jako milující otec. Ale pár minut na to tě zatáhla do –“</p>
<p>„Až na tu astronomii jsem přece řekl jenom to, co jsme chystali do toho pořadu na další rok.“</p>
<p>„Jenže jsi to řekl všechno naráz!“</p>
<p>„…já vím. Když ona Pedurová začala bejt bystrá, zvědavá. Jako Hrunk nebo lidi tady v Hill House. Ptala se na zajímavý věci a já jsem se prostě nechal unést. A víš co? Stejně si myslím… že je tahle Pedurová chytrá a přizpůsobivá. Kdybych měl čas, tak si myslím, že bych ji stejně dokázal zlomit.“</p>
<p>Generál se pronikavě a nešťastně zasmála. „Bože pod námi, ty jsi ale trdlo! Sherku, já…“ Máma natáhla ruku k tátovi. „Promiň. To je zvláštní, ani na svoje lidi nejsem tak tvrdá jako na tebe.“</p>
<p>Táta vydal láskyplný zvuk, jako když si povídal s Rhapsou nebo s malým Hrunkem. „Však víš, proč to tak je, lásko. Protože mě miluješ stejně jako sebe. A já vím, jak jsi tvrdá na sebe.“</p>
<p>„To jenom uvnitř. A potají…“ Chvíli mlčeli a malá Victory si přála, aby svou sázku s Goknou raději prohrála. Když však máma promluvila znovu, měla už hlas normálnější. „Zvorali jsme to oba.“ Odemkla kufřík a vytáhla z něj nějaké papíry. „Příští rok se měly v ‚Hodince pro děti’ objevit zprávy o možnosti života ve Tmě, časově sladěné s prvními stavebními smlouvami. Věděli jsme, že to bude mít vojenské důsledky, ale v téhle fázi jsme ještě nic nečekali.“</p>
<p>„Vojenské důsledky? Teď?“</p>
<p>„No, tak manévry. To víš, že je ta Pedurová z Tiefstadtu.“</p>
<p>„Jasně. Ten její přízvuk se nedá s ničím splést.“</p>
<p>„Má dobrou falešnou identitu, hlavně proto, že se z velké části zakládá na pravdě. Ctihodná paní Pedurová je třetí Kněžka církve Tmy. Ale kromě toho funguje ještě ve střední úrovni tajné služby Božího zásahu.“</p>
<p>„Rodných.“</p>
<p>„Přesně tak. Od války sice udržujeme s Tiefery přátelské vztahy, ale Rodní to začínají rozvracet. Už fakticky ovládli několik menších států. Je to sice legitimní frakce církve, ale –“</p>
<p>Kdesi daleko na chodbě za malou Victory někdo rozsvítil. Máma pozvedla ruku a ztuhla. <emphasis>Ajajaj. </emphasis>Nejspíš zahlédla nejasnou siluetu, povědomé žlábky a rýhy. Aniž by se otočila, natáhla Smithová směrem ke špehovi dlouhou paži. „Victory! Koukej ty dveře zavřít a už ať jsi ve svém pokoji.“</p>
<p>Malá Victory rozpačitě hlesla: „Ano, mami.“</p>
<p>Když dveře služebního vchodu zavírala, zaslechla ještě poslední poznámku: „Kruci. Padesát milionů strčím ročně do zabezpečení vysílání a bude mě špehovat moje vlastní dcera –“</p>
<p>Klinika pod Hammerfestem byla právě plná lidí. Při předchozích Phamových návštěvách tam byl Trud, občas ještě nějaký další technik a jeden nebo dva „pacienti“. Dnes – inu, granát by asi natropil mezi Soustředěnými větší poprask, ale ne o moc. Oba přístroje byly v provozu. Jeden z asistentů právě připravoval na magnetickou rezonanci Xopi Reungovou; ta naříkala a vzpouzela se. Na druhé straně byl v rohu připoután Dietr Li – ten fyzik? – a cosi si pro sebe mumlal.</p>
<p>Reynoltová měla jednu nohu zaháknutou ve vázání na stropě, takže visela dolů nad přístrojem, aniž by přitom překážela technikům. Ani se neohlédla, když vstoupili do místnosti. „Dobrá, indukce hotova. Držte jí ruce.“ Technik posunul svého pacienta doprostřed místnosti. Byla to Trixie Bonsolová; rozhlédla se kolem sebe, zjevně aniž by kohokoliv poznala, a potom se bezmocně rozvzlykala.</p>
<p>„Vy jste ji odSoustředili!“ vykřikl Vinh a prodral se přes Truda a Trinliho. Pham se sám zapřel a přitom chytil i jeho, to všechno jedním pohybem, a Vinhův pohyb vpřed tím pádem nabral opačný směr a on zlehka narazil do stěny.</p>
<p>Reynoltová se podívala směrem k Vinhovi. „Buď budete zticha, nebo běžte pryč,“ řekla. Pokynula Bilu Phuongovi. „Zaveďte doktorku Reungovou. Chci –“ Zbytek byl žargon. Obyčejný byrokrat by je odtamtud určitě vykázal. Anne Reynoltové to vlastně bylo jedno, pokud jí nepřekáželi.</p>
<p>Silipan připlul zpátky k Phamovi a k Vinhovi. Tvářil se poraženecky a zachmuřeně. „Jo. Buď zticha, Vinhu.“ Podíval se na monitor tomografu. „Bonsolová je pořád ještě Soustředěná. Jenom jsme jí potlačili lingvistický schopnosti. Budeme ji tak moct líp… léčit.“ Vrhl na Bonsolovou nejistý pohled. Ta se schoulila do klubíčka, jak jí to jenom pouta dovolila. Dál bezmocně plakala a nebyla k utišení.</p>
<p>Vinh se Phamovi v sevření krátce zazmítal a potom zůstal bez hnutí a jenom se třásl, což mohl cítit jenom Pham. Chvilku to i vypadalo, že se rozbrečí. Potom se přetočil, odvrátil obličej od Bonsolové a pevně zavřel oči.</p>
<p>Místností se hlasitě rozlehl hlas Tomase Naua: „Anne? Od začátku toho výpadku jsem už přišel o tři analytické sekvence. Víte, že…“</p>
<p>Reynoltová promluvila téměř stejným tónem, jakým okřikla Vinha. „Dejte mně kilosekundu. Mám aspoň pět případů epidemie sněti.“</p>
<p>„Proboha… průběžně mě informujte, Anne.“</p>
<p>Reynoltová už mluvila na někoho jiného: „Hej, Home! Jak je na tom doktor Li?“</p>
<p>„Uvažuje racionálně, paní; chvilku jsem ho poslouchal. V průběhu toho pořadu se něco stalo a –“</p>
<p>Reynoltová přeplula na druhou stranu místnosti k Dieterovi Li kolem techniků, zipheadů a přístrojů. „To je divný. Mezi fyziky a tím rádiem žádný přímý přenosy být neměly.“</p>
<p>Technik poklepal na kartu, kterou měl Li připevněnou na košili. „Podle záznamu ten překlad slyšel.“</p>
<p>Pham si všiml, jak Silipan ztěžka polkl. Že by to byla jeho chyba? Do háje. Jestli tady Silipan upadne v nemilost, ztratí Pham přístup k Soustředění.</p>
<p>Reynoltová si však svého zmizelého technika ještě stále nevšimla. Naklonila se k Dieterovi Li a chvíli poslouchala, co si mumlá. „Máš pravdu. Zůstal viset na tom, co ten Pavouk řekl o OnOff. Podle mě to u něj nejspíš epidemie nebude. Hlavně ho sleduj; a když se zacyklí, tak mi řekneš.“</p>
<p>Další hlasy ze stěn, a ty zněly Soustředěně: „…laboratoř v Podkroví dvacet procent výpadek … pravděpodobný důvod: křížové vazby na audio ID2738 ‚Hodinka pro děti’ … nekontrolovaná nestabilita…“</p>
<p>„Slyším tě, Podkroví. Připravte se na rychlé odpojení.“ Reynoltová se vrátila k Trixii Bonsolové. Hleděla na ni a v jejím pohledu se zračil zájem a zároveň i naprostá lhostejnost. Zničehonic se otočila a pohledem zpražila Truda Silipana. „Vy! Pojďte sem.“</p>
<p>Trud proplul místností a zastavil se po boku své představené. „Ano, madam! Ano, madam!“ V tu chvíli v něm nebyla žádná skrytá drzost. Jakákoliv pomsta sice u Reynoltové nepřicházela v úvahu, ale jejími úsudky se řídil Nau s Brughelem. „Kontroloval jsem efektivitu překladů, paní, jak jim budou amatéři,“ – konkrétně štamgasti Bennyho baru – „rozumět“.</p>
<p>Reynoltová jeho výmluvy vůbec neposlouchala. „Dejte dohromady tým offline. Chci, aby prošel záznam doktorky Bonsolové.“ S pátravým pohledem se naklonila k Trixii o něco blíž. Překladatelka už přestala plakat. Choulila se do klubíčka a třásla se po celém těle. „Nevím, jestli se nám podaří zachránit tuhle.“</p>
<p>Ezr Vinh se ve Phamově sevření otočil a na okamžik to vypadalo, že se na ni snad rozkřičí znovu. Potom upřel zvláštní pohled na Phama a zůstal zticha. Pham svůj stisk povolil a zlehka Ezra poplácal po rameni.</p>
<p>Oba dva byli zticha a dívali se. „Pacienti“ přicházeli a odcházeli. Odbornost byla potlačena ještě několika dalším. Když Xopi Reungovou vytáhli, byla na tom do značné míry podobně jako Trixie. V průběhu několika posledních Hlídek měl Pham spoustu příležitostí sledovat Silipana při práci a tahat z něj rozumy ohledně těchto procedur. Dokonce se mohl podívat i na začátečnickou příručku Soustředění. Teď poprvé skutečně viděl Reynoltovou a ostatní techniky při práci.</p>
<p>Muselo zde však dojít k něčemu strašlivému. Nekontrolovaná mozková sněť. Když s tím Reynoltová zápolila, pokoušely se o ni emoce tak silně, že to Pham ještě neviděl. Některé části záhady se vyřešily ihned. Trudův dotaz na samém začátku debaty spustil vyhledávání ve velkém množství specializací. Proto debatu poslouchalo tolik zipheadů. Několik set sekund jejich analýza probíhala vcelku normálně, ale když se objevily výsledky pátrání, strhly s sebou mezi překladateli komunikační lavinu. Za normálních okolností to byly konzultace, hledání těch správných výrazů, které pak vyslovovali nahlas. Tentokrát to však byly naprosté nesmysly. Nejprve Trixie a potom i ostatní se začali vzdalovat od tématu a jejich mozkové pochody signalizovaly nekontrolované šíření sněti. Škody byly ve skutečnosti napáchány ještě předtím, než se Trixie vrhla na Xopi Reungovou, ale tím začal únik sněti ve velkém. To, co zipheadi probírali po síti, spustilo kaskádu podobných výpadků. Než někdo stav ohrožení skutečně zaznamenal, bylo už nakaženo dvacet procent všech zipheadů, působení viru v jejich mozku se vymklo kontrole a virus zaplavoval mozek psychoaktivními a toxickými látkami.</p>
<p>Navigační zipheadi nebyli napadeni vůbec. Brughelovi špehové byli napadeni středně. Pham sledoval všechno, co Reynoltová dělala, a snažil se zapamatovat si každičký detail, každou maličkost. <emphasis>Kdyby se mi tak podařilo něco takovýho</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>provést na síti zabezpečení </emphasis><emphasis>L1</emphasis><emphasis>, pokud by se dali vyřadit všichni Brughelovi lidi</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>Vypadalo to, že Anne Reynoltová je všude. Poskakoval podle ní každý technik. To ona zachránila Ritserovi většinu jeho zipheadů; jí se podařilo znovu rozjet Podkroví. A Pham měl dojem, že nebýt Anne Reynoltové, nezachránilo by se vůbec nic. Doma v soustavě Emergentů možná byly kolapsy zipheadů běžnou závadou. Tam byly univerzity, které mohly poskytnout náhrady, stovky klinik, které mohly Soustředit další, nové specialisty. Tady, dvacet světelných let od emergentské civilizace, to však bylo něco jiného. Tady se mohlo vymknout kontrole i malé selhání… a bez schopného vedoucího, bez Anne Reynoltové, by se mohl celý systém Tomase Naua zhroutit.</p>
<p>Xopi Reungové selhaly životní funkce krátce poté, co ji vytáhli ven. Reynoltová se přestala snažit znovu rozjet Podkroví a chvíli se překladatelku horečně snažila zachránit. V tomto případě však neuspěla. O sto sekund později Reungové infekce otrávila mozkový kmen… a všechno ostatní už bylo jedno. Reynoltová se na nehybné tělo ještě chvíli mračila. Potom mávla na techniky, ať ho z místnosti odtáhnou pryč.</p>
<p>Pham se díval, jak odvádějí z kliniky Trixii Bonsolovou. Byla naživu; a její další kariéra byla závislá na Reynoltové.</p>
<p>Trud Silipan plul ke dveřím za ní. Najednou si vzpomněl na své dva návštěvníky. Otočil se a pokynul jim, že mají jít s ním. „Tak jo, Trinli. Už je po představení.“</p>
<p>Silipan byl bledý a zachmuřený. Přesný důvod epidemie pořád ještě nikdo neznal; byla to jakási podivná interakce mezi zipheady. Trudovo využití sítě zipheadů – jeho dotaz v úvodu debaty – měl být původně naprosto nevinným využitím zdrojů. Trud však měl pořádnou smůlu. I kdyby jeho dotaz celou katastrofu nespustil, přeci jen s ní měl nějakou souvislost. Pro Qeng Ho by Silipanův dotaz byl pouhou stopou. U Emergentů však byly bohužel přestupky definované velice účelně.</p>
<p>„Budeš v pohodě, Trude?“</p>
<p>Vystrašený Silipan nepatrně pokrčil rameny a vyhnal je z kliniky. „Vraťte se do tempu – a nepouštěj Vinha za tou jeho zipheadkou.“ Potom se otočil a vyrazil za Reynoltovou.</p>
<p>Pham a Vinh stoupali z hlubin Hammerfestu sami s výjimkou spolehlivé společnosti Brughelových špehů. Vinh byl potichu. Svým způsobem byl dnešek největší ranou, kterou za poslední roky dostal, možná od smrti Jimmyho Diema. Na kdovíkolikáté pokolení měl Ezr Vinh tvář, která byla Phamovi povědomá až moc. Připomínal mu Ratka Vinha, když byl Ratko ještě malý; byl hodně podobný Suře. To nebyla nijak příjemná myšlenka. <emphasis>Třeba mi tím</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>moje podvědomí chce něco naznačit</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> No jasně. </emphasis>Nejenom na klinice, ale celou tuhle Hlídku. Ten kluk na něj každou chvilku koukal… a ten jeho pohled byl spíš pátravý než pohrdavý. Pham se zamyslel nad uplynulými událostmi a snažil se rozpomenout, jak se jeho Trinli choval. Tolik se zajímat o Soustředění bylo samozřejmě riskantní. Ale měl jako záminku Trudovy čachry. Ano, i když stáli na klinice a Pham se soustředil na Reynoltovou a Bonsolovou – i tehdy vypadal jako starý šarlatán, který má strach, že mu tato katastrofa nějak překazí pakty, které měli s Trudem naplánované. Přesto ho však tenhle Vinh prokoukl. Jak? A co teď s tím?</p>
<p>Vypluli z hlavní vertikální chodby a zamířili dolů po rampě ke komorám taxíků. Nástěnné výjevy Soustředěných byly všude – na stropech, na stěnách, na podlaze. Místy byly diamantové stěny obroušeny na velice tenkou vrstvu. Tou se linulo dovnitř modré světlo – světlo Arachny v úplňku – silnější nebo slabší, podle hloubky sochařské práce. Protože byla Arachna při pohledu z L1 v úplňku pořád a masiv své postavení vůči slunci neměnil, nezměnilo se ani toto světlo už několik let. Kdysi by se možná takové umění Phamu Nuwenovi líbilo, ale teď už věděl, jak vzniká. Každou Hlídku po této rampě scházel s Trudem Silipanem a ty kameníky vídal. Nau s Brughelem kvůli tomuto uměleckému výtvoru lehkomyslně utráceli životy neakademických zipheadů. Podle Phama už minimálně dva zemřeli sešlostí věkem. Ti, co přežili, teď byli pryč, možná dokončovali výjevy v nějakých méně významných chodbách. <emphasis>Až</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>to tady vezmu do ruky já, tak se to tu změní. </emphasis>Soustředění je strašlivá věc. Nikdo ho nesmí využívat s výjimkou těch nejnutnějších případů.</p>
<p>Proplouvali postranní chodbou obloženou dřevem vypěstovaným v nádržích. Vlákna dřeva se hladce vinula podél zakřivení chodby, která vedla dolů do soukromých prostor Tomase Naua.</p>
<p>A tam byla Qiwi Lin Lisoletová. Možná je slyšela přicházet. Nebo možná spíš viděla, jak odešli z kliniky. V každém případě však čekala už tak dlouho, že stála na podlaze jako v obyčejné gravitaci.</p>
<p>„Ezře, prosím tě. Můžeme si promluvit, jenom na chvilku? Já jsem nechtěla, aby tahle představení ublížila –“</p>
<p>Vinh doposud plul před Phamem a mlčky postupoval chodbou. Když uviděl Qiwi, hlava mu vyletěla nahoru. Na okamžik to vypadalo, že propluje kolem ní. Potom promluvila. Vinh se prudce odrazil od stěny a rychle zamířil přímo k ní. Bylo to stejně výhružné gesto, jako kdyby někomu zamával pod nosem zaťatou pěstí.</p>
<p>„Okamžitě sem!“ zaburácel Pham a přinutil se chvíli zaváhat, aby dál budil dojem neschopnosti. Už Vinha dneska jednou chytil a tentokrát by byla celá scéna pro špehy celkem jednoznačná. Kromě toho Pham pozoroval Qiwi při práci venku. Byla v lepší kondici než kdokoliv na L1, a navíc akrobatka od přírody. Třeba to Vinhovi prospěje, když zjistí, že si svůj vztek nemůže vylít na ní.</p>
<p>Qiwi se však nebránila, dokonce ani neucukla. Vinh se otočil a vrazil jí pořádnou facku, po které se oba roztočili, každý jiným směrem. „Jo, to si teda promluvíme!“ Vinhovi se třásl hlas. Odrazil se za ní a vlepil jí ještě jednu. A Qiwi se ani tentokrát nebránila, dokonce ani nepozvedla ruce, aby si chránila obličej.</p>
<p>A Pham Nuwen vyrazil vpřed, než si to vůbec stačil nějak rozmyslet. Cosi se mu v duchu smálo, že takhle riskuje několik let té své maškarády jen kvůli tomu, aby chránil jednoho nevinného. Ale to stejné cosi ho taky chválilo.</p>
<p>Pham se ve svém výpadu zdánlivě nekontrolovatelně přetočil a nechtěně přitom vrazil ramenem Vinhovi do břicha, takže ho odhodil ke stěně. Mimo zorné pole jakékoliv kamery Pham svému protivníkovi ještě zasadil ránu loktem. Pouhý okamžik po nárazu narazil Vinh týlem do stěny. Kdyby ještě pořád byli ve vytesaných diamantových chodbách, bylo by z toho vážné zranění. Takhle se však Vinh od stěny odrazil a pažemi chabě máchal kolem sebe. Vzadu na hlavě se mu objevily drobounké kapičky krve.</p>
<p>„Vyber si někoho, kdo je stejně velkej jak ty, Vinhu! Ty srabe. Vy z těch obchodnickejch Rodin jste všichni stejný.“ Phamův vztek byl skutečný – ale byl to zároveň vztek na sebe samého za to, že svou falešnou identitu tak ohrozil.</p>
<p>Vinhovi se do očí pomalu vrátil soudný pohled. Podíval se na Qiwi, která byla v chodbě o čtyři metry dál. Pozorovala ho, ve tváři se jí zračila zvláštní směs šoku a odhodlání. A potom se Vinh obrátil na Phama a starci přeběhl po zádech mráz. Možná Brughelovy kamery nezachytily všechny detaily souboje, ale ten chlapec věděl přesně, jak vypočítaný Phamův útok byl. Chvíli na sebe takto hleděli a potom Vinh jeho ruce setřásl a znovu vyrazil po rampě ke komorám taxíků. Byl to útěk zahanbeného a poraženého muže. Pham však viděl jeho pohled; s Ezrem Vinhem se bude muset něco udělat.</p>
<p>Qiwi vystartovala za ním, ale po necelých deseti metrech se přitáhla ke stěně. Vznášela se v místě, kde se dvě chodby stýkaly pod pravým úhlem, a dívala se směrem, kterým Vinh odešel.</p>
<p>Přiblížil se k ní Pham. Nebylo pochyb, že ho teď sleduje několik kamer, a v blízkosti Qiwi svou roli příliš přesvědčivě hrát nedokázal. Tak co říct, aby se mohl v klidu vytratit? „Neboj, holka. Vinh za to nestojí. Už ti dá pokoj; za to ti ručím.“</p>
<p>Dívka se na něj po chvíli otočila. Bože, byla tak podobná své matce; Nau ji nechával pracovat skoro bez přestávky. Měla v očích slzy. Nikde neviděl šrámy ani krev, ale na snědé pleti se jí už začínaly rýsovat modřiny. „Já jsem mu ale fakt nechtěla ublížit. Bože, vůbec nevím, co budu dělat, když Trixie u-umře.“ Qiwi si shrnula dozadu krátce ostříhané vlasy. Bez ohledu na to, že už byla dospělá, vypadala stejně otřeseně jako v prvních dnech po Diemově „masakru“. Byla tak sama, že se dokázala svěřit i takovému žvanilovi, jako byl Pham Trinli. „Když… když jsem byla malá, tak jsem Ezra Vinha obdivovala víc než kohokoliv v celým vesmíru, teda s výjimkou mejch rodičů.“ Podívala se na Phama; usmívající se rty se jí zdrceně třásly. „Tak strašně moc jsem chtěla, aby si o mně myslel něco hezkýho. A potom nás přepadli ti Emergenti a potom Jimmy Diem zabil mamku a všechny ty ostatní… Jsme všichni na strašně malým záchranným člunu. Už tady nikdo nikoho zabít nesmí.“ Krátce a důrazně zavrtěla hlavou. „Víte, že se Tomas od toho Diemova masakru nenechal hibernovat? Celý ty roky žije každou sekundu. Tomas to všechno bere tak vážně, tak hrozně dře. Věří sice Soustředění, ale přitom uznává i nový způsoby, jak různý věci dělat.“ Říkala mu to, co chtěla říci Ezrovi. „Bez Tomase by Bennyho bar vůbec nebyl. Nebyly by ani ty obchody a bonsaje. Kousek po kousku učíme Emergenty chápat, jak to děláme my. Jednou bude Tomas moct propustit mýho tátu i Trixii a všechny Soustředěný. Jednou –“</p>
<p>Pham ucítil nutkání natáhnout ruku a ukonejšit ji. Kromě těch vrahů byl možná Pham Nuwen jediným žijícím člověkem, který věděl, co se skutečně stalo Jimmymu Diemovi, a který věděl, co Nau a Brughel dělají s Qiwi Lin Lisoletovou. Měl by ji nějak rozmrzele odbýt a zmizet, ale pořád to nebyl schopen udělat. Namísto toho se jen rozpačitě vznášel na místě a tvářil se zmateně. <emphasis>Jo. Jednou. Jednou tě, holka, pomstíme.</emphasis></p>
<p><strong>Dvacet šest</strong></p>
<p>Ritser Brughel měl své sídlo a velitelství na palubě <emphasis>Neviditelné ruky. </emphasis>Často si lámal hlavu nad tím, jak mohli Kšeftaři vymyslet tak dokonalý název, který dvěma slovy vyjadřoval celou podstatu Bezpečnosti. V každém případě byla <emphasis>Ruka </emphasis>jako jediná ze všech lodí, emergentských i Qeng Ho, téměř nepoškozená. Paluby pro posádku byly schopné provozu. Hlavní pohon by pravděpodobně utáhl jedno G i několik dní. Od převzetí přizpůsobovali komunikační kanály a elektronická bezpečnostní zařízení normám Soustředění. Tady na <emphasis>Neviditelné ruce </emphasis>byl něco jako bůh.</p>
<p>Před epidemií mozkové sněti je však fyzická izolace nijak neochránila. Epidemii spouštěla emocionální nestabilita v mozku Soustředěné osoby. To znamenalo, že se mohla šířit po celé komunikační síti, ačkoliv k tomu obvykle docházelo pouze mezi blízce spolupracujícími zipheady. Doma v civilizovaném prostředí vnímali epidemii neustále jako pouhý další důvod k tomu, aby měli po ruce připravené zálohy. Tady, v téhle bohem zapomenuté díře, to byla smrtelně nebezpečná hrozba. Ritser se dozvěděl o epidemii téměř stejně rychle jako Reynoltová – ale vypnout svoje zipheady si dovolit nemohl. Reynoltová mu jako obvykle zajišťovala sekundární služby, ale on to všechno vedl. Rozdělili špehy do malých skupinek a každou z nich udržovali odděleně od ostatních. Výsledkem byla útržkovitá špionáž; jejich zprávy budou vyžadovat spoustu pozdějších analýz. Ale nic podstatného jim neuniklo a všechny podrobnosti nakonec zjistili.</p>
<p>Během prvních 20 kilosekund přišel Ritser kvůli epidemii o tři špehy. Nechal Oma, ať je vyčistí, a zbytek nechal jet. Přesunul se dolů do Hammerfestu a absolvoval dlouhou poradu s Tomasem Nauem. Vypadalo to, že Reynoltová přijde minimálně o šest lidí, mezi nimi o pořádnou část svého oddělení překladatelů. Nižší počet Brughelových ztrát na nadřízeného komandanta patřičně zapůsobil. „Držte ty svoje lidi online, Ritsere. Anne si myslí, že se překladatelé v debatě těch Pavouků postavili na různý strany a že byla ta epidemie vyústěním neshod zipheadů. Možná to tak je, ale ta debata byla hodně mimo centrum Soustředění překladatelů. Jak se to všechno uklidní, tak chci, abyste prošel ty záznamy sekundu po sekundě a rozpitval je, jestli tam není něco podezřelého.“</p>
<p>***</p>
<p>Za dalších 60 kilosekund se Brughel a Nau shodli na tom, že už je krize za nimi, alespoň tedy pro zipy Bezpečnosti. Velící seržant Omo znovu spojil špehy s lidmi Reynoltové, ale přes filtrovanou linku. Začal detailně prozkoumávat nejbližší minulost. Celá krizová situace skutečně Ritserův systém vyřadila z provozu, třebaže jenom na velice krátkou dobu. Zhruba na tisíc sekund jejich vysílání postrádalo jakékoliv zabezpečení. Při bližším zkoumání zjistil, že nikdo nic neodvysílal ven do vesmíru; jejich dlouhodobé utajení tedy ohroženo nebylo. Do nejbližšího okolí sice překladatelé cosi navzdory svým dozorcům dostali, ale Pavouci to nezaznamenali; to nebylo nic překvapivého, neboť chaotické přenosy vypadaly jako přechodné ruchy.</p>
<p>Nakonec Ritserovi nezbývalo než dojít k závěru, že celá epidemie byla prostě jen pořádná smůla. Ovšem mezi bezvýznamnými všedními maličkostmi se našly i velice zajímavé věci:</p>
<p>Za normálních okolností se Ritser zdržoval na můstku <emphasis>Ruky, </emphasis>odkud mohl shlížet na L1 a na Arachnu v dálce. Když však Ciret a Marii pomáhali v Hammerfestu, zůstali na bezmála stovku špehů Bezpečnosti jen Tan a Kal Omo. Proto se teď přehraboval v celé operaci s nimi dvěma i on.</p>
<p>„Tak Vinh nám tuhle Hlídku překročil tři prahy bezpečnosti, komandante. A dva z toho v průběhu epidemie.“</p>
<p>Když plul směrem k Omovi, podíval se Ritser dolů na zipheady, kteří měli Hlídku. Zhruba třetina jich na svých místech spala. Zbytek byl pohroužen v datech, procházel záznamy a srovnával svoje poznatky se Soustředěnými od Reynoltové na Hammerfestu. „Fajn, takže co na něj máte?“</p>
<p>„Tohle je analýza záběrů z laboratoře Reynoltové a z chodby v okolí sídla komandanta Naua.“ Scény rychle proběhly a byly v nich zvýrazněné okamžiky, kdy špehové zaznamenali nějakou výjimečnou řeč těla.</p>
<p>„Nic zjevného?“</p>
<p>Na Omově podlouhlém obličeji se objevil úsměv, postrádající špetku humoru. „Se spoustou z toho by se dalo něco dělat doma, ale ne pod současnýma ZN.“</p>
<p>„Aby taky ne.“ Na kterékoli planetě Emergentů by komandanta Naua díky Zákonům nátlaku okamžitě odklidili. Přes dvacet let nechával těm kšeftařským sviním ty jejich výstřelky procházet a Stoupence poslušné zákonů kazil. Zpočátku to Ritsera rozčilovalo. Teď… teď už to dokázal pochopit. Tomas měl ve spoustě věcí pravdu. Nic dalšího se už ničit nedalo. A tím, že nechávali lidi mluvit, získávali spoustu informací, tajemství, která mohli využít, až se smyčka jednou utáhne. „Takže co je na tom novýho?“</p>
<p>„Podle analytiků Sedm a Osm spolu ty poslední dvě události souvisejí.“ Sedm a Osm byli zipheadi na konci první řady. Jako děti snad ještě jména měli, ale to bylo ještě dávno předtím, než vstoupili do policejní akademie. Nesmyslná jména a doktorské tituly snad mohli využívat při své práci civilisté, ovšem policisté nikoliv. „Vinh se soustředí kromě svého strachu ještě na něco jiného. Podívejte se na tuhle studii pohybu hlavy.“</p>
<p>Ritser sice nechápal, o co jde, ovšem on měl přeci za úkol vést, a ne rozumět detailům. Omo pokračoval: „Dívá se na Trinliho velice podezíravě. A to stejné se děje v chodbě u taxikomor.“</p>
<p>Brughel rychle projel videoindex Vinhovy návštěvy v Hammerfestu. „Fajn. Takže se porval s Trinlim. Obtěžoval Truda Silipana. Pane jo –“ Brughel se musel zasmát. „– <emphasis>napadl </emphasis>soukromou děvku Tomase Naua. Ale vy jste přece říkal, že bezpečnostní prahy jsou nastavené na pohledy z očí do očí a na řeč těla?“</p>
<p>Omo pokrčil rameny. „Zjevné chování zapadá do jeho problémů, o kterých víme, pane. A to přes ZN neprojde.“</p>
<p>Takže Qiwi Lisoletové někdo nafackoval, a to přímo Tomasovi přede dveřmi. Ritser se nad tou ironií ušklíbl. Tomas tu malou couru vodil za nos už několik let. Z jejího periodického přemazávání paměti se stalo pro Ritsera povyražení, zejména poté, co viděl její reakci na jistý videozáznam. Přesto však nemohl popřít svou závist. On, Ritser Brughel, by se nedokázal takhle přetvařovat ani s vymazáváním paměti. Ritserovi ženy prostě nevydržely. Párkrát do roka musel zajít za Tomasem a vymámit z něj pár dalších na povyražení. Ritser už je připravil o jejich nejatraktivnější zdroje. Občas se na něj usmálo štěstí. Jako třeba s Florií Pereš. Ta by si Qiwiina vymazání paměti určitě všimla; bez ohledu na to, že byla odborníkem přes chemii, museli ji stáhnout. Jenže takové štěstí nemohl mít věčně… a před nimi se ještě táhly celé roky Vyhnanství. Tyto myšlenky byly pochmurné a povědomé a on je rezolutně zaplašil.</p>
<p>„Dobrá. Takže vám jde o to, že Sedmička a Osmička došly k závěru, že Vinh skrývá něco, o čem předtím ještě nevěděl – aspoň ne do téhle míry.“</p>
<p>Doma v civilizaci by něco takového nebyl žádný problém. Tam by si prostě pachatele zatáhli k sobě a všechno by z něj vyždímali. Tady… inu, tady už šanci na ždímání měli a zjistili toho k uzoufání málo. Spousta Qeng Ho měla dobré bloky vědomí a mnozí se mozkovou snětí nedali dostatečně nakazit.</p>
<p>Přehrával si zvýrazněné incidenty stále dokola. „Hm. Myslíte, že mu došlo, že je Trinli ve skutečnosti Zamle Eng?“ Kšeftaři byli šílenci; nevadily jim téměř žádné mravní prohřešky, ale klidně ve svých řadách někoho k smrti nenáviděli jen proto, že obchodoval s lidmi. Ritser znechuceně ohrnul spodní ret. <emphasis>Mor. Jak hluboko jsme klesli. Mezi komandanty se vydírání jako zbraň</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>osvědčilo, ale na takový, jako je Pham Trinli, by měl stačit strach. </emphasis>Ještě jednou projel Omovy důkazy. Skutečně byly velice chabé. „Občas si říkám, jestli nemají ti naši špehové práh záznamu moc nízko.“</p>
<p>Přesně s tím samým už jednou přišel Omo. Přesto měl však velící seržant dost rozumu na to, že se ani nijak samolibě neušklíbl. „To je možné, pane. Na druhou stranu ovšem, pokud by nezůstalo nic, o čem by mohli rozhodovat velitelé, nebylo by opravdových lidí vůbec zapotřebí.“ Vize jednoho komandanta, který by vládl celému vesmíru Soustředěných, bylo čiré fantazírování. „Víte, co bych chtěl, komandante Brughele?“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Chtěl bych rozmístit ty samostatné lokalizátory Qeng Ho na Hammerfestu. Na tom, že máme <emphasis>horší </emphasis>zabezpečení na našem vlastním území než v tempu Qeng Ho, je něco zvrhlého. Pokud by se tohle všechno stalo tam, měli bysme Vinhův krevní tlak, puls – sakra, kdyby měl ty lokalizátory i ve vlasech, tak bysme měli i EEG. A s vybavením Kšeftařů a s našimi zipheady bysme mu mohli prakticky číst myšlenky, do háje.“</p>
<p>„No jo, vždyť já vím.“ Lokalizátory Qeng Ho znamenaly z pohledu předchozích norem uplatňování zákona téměř zázračný převrat. Po celém tempu Kšeftařů byly statisíce milimetrových zařízení a pravděpodobně stovky na otevřených prostranstvích Hammerfestu. Vzhledem k tomu, že Nau uvolnil pravidla toho jejich bratříčkování, stačilo přeprogramovat systém Hammerfestu na mikrovlnné pulsy a dosah lokalizátorů by se okamžitě zvětšil.</p>
<p>A klidně by se mohli rozloučit s kamerami a s podobným nespolehlivým vybavením. „Zase to komandantu Nauovi navrhnu.“ Programátoři od Anne už zkoumali lokalizátory Kšeftařů přes dva roky a marně se snažili najít nějaké skryté finty.</p>
<p>Mezitím… „No, tak Ezr Vinh už je zase zpátky uvnitř tempu a tam je lokalizátorů, co si jenom můžete přát.“ Usmál se na Oma. „Hoďte na něj ještě pár zipheadů. Uvidíme, co odhalí detailní analýza.“</p>
<p>Ezr zvládl zbytek kritické situace, aniž by se znovu přestal ovládat. Hammerfest už vysílal běžná hlášení. Epidemie sněti byla zastavena. Xopi Reungová a ještě osm dalších Soustředěných lidí přišli o život. Další tři byli „vážně poškozeni“. <emphasis>Trixie však byla označena jako </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>znovu zapojená do služeb, bez poškození</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>
<p>U Bennyho to vřelo spekulacemi. Rita byla přesvědčená o tom, že byla epidemie téměř náhodná krize. „U nás na Balacrei jsme je měli každejch pár let; a jen jednou se nám podařilo zjistit důvod. Takhle se doplácí na párování.“ Ona i Jau Xin se však obávali, že epidemie znemožní i zpožděné audiopřeklady „Hodinky pro děti“. Gonle Fongová říkala, že je to stejně jedno, protože prý Sherkaner Underhill svou podivnou debatu s Pedurovou prohrál, takže už stejně žádné další díly nebudou. Trud Silipan při diskusi chyběl; byl pořád ještě na Hammerfestu a možná tam pro změnu pracoval. Pham Trinli ho však zastoupil se Silipanovou teorií o tom, že Trixie předvedla skutečnou rvačku – a tím že tu epidemii vyvolala. Ezr tomu všemu otupěle a mlčky naslouchal.</p>
<p>Další službu měl za 40 kilosekund; vrátil se do své ubikace brzy. Ještě nějakou dobu bude trvat, než se bude moci podívat k Bennymu. Událo se tolik věcí a všechny byly politováníhodné; nějak se kvůli nim trápil nebo nevěděl, co si o nich myslet. Vznášel se v polotmě svého pokoje a smažil se na pekelném rožni. Bezmocně přemítal o jednom problému… a potom uprchl k něčemu, z čeho se zanedlouho stala stejná ohyzdnost, a potom utekl znovu… dokud se nakonec znovu nevrátil k té první hrůze.</p>
<p><emphasis>Qiwi. </emphasis>To byl jeho pocit hanby. Dvakrát ji uhodil. Tvrdě. <emphasis>Pokud by Pham</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Trinli nezasáhl, bil bych ji snad dál? </emphasis>Otevíralo se před ním zděšení, jaké si nikdy ani nedokázal představit. Samozřejmě, pořád se bál toho, že jednou něco pokazí nebo že se z něj stane zbabělec, ale… dnes v sobě něco zahlédl, něco naprosto nepřípustného. Qiwi pomáhala zatáhnout Trixii do toho představení. Samozřejmě. Ale nebyla jediná, kdo v tom měl prsty. A ano, Qiwi si užívala přízně Tomase Naua… ale Bože, vždyť byla ještě děcko, když tohle všechno začalo. <emphasis>Tak proč jsem se na ni tak vrhl? </emphasis>Protože to kdysi vypadalo, že jí na mně záleží? Protože by mu to nevrátila? To tvrdil hlas kdesi v hloubi jeho duše. Kdesi uvnitř nebyl Ezr Vinh jenom slaboch, možná že to byl prostě bídák. Kolem tohoto závěru kroužil Ezr v duchu pořád dokola, pořád blíž a blíž, až se objevil –</p>
<p><emphasis>Pham Trinli. </emphasis>To byla záhada. Trinli včera dvakrát zasáhl a v obou případech zachránil Ezra před tím, aby ze sebe udělal ještě o něco většího pitomce a darebáka. Vzadu na hlavě měl zaschlou krev v místech, kde ho Trinliho „neohrabaný“ sebeobranný chvat odhodil na stěnu. Ezr Trinliho viděl v posilovně. Stařec sice na posilování nedal dopustit, ale v nijak zvlášť dobré kondici nebyl. Jeho reakce rozhodně nepatřily k nejrychlejším. Přitom však věděl, jak se má pohybovat, jak řídit tok událostí. A když už nad tím Ezr tak přemyslel, vzpomněl si i na předchozí situace, kdy byl Pham Trinli na správném místě ve správnou dobu. Tehdy v parku, těsně po tom masakru. <emphasis>Co mu to tehdy ten stařec vlastně řekl? </emphasis>Kamerám to nic neprozradilo, dokonce si to tehdy ani Ezr neuvědomil – ale <emphasis>něco, </emphasis>co Trinli řekl, v něm probudilo dojem, že byl Jimmy Diem zavražděn a že nic z toho, co Nau tvrdil, nespáchal. Pham se vždycky projevoval nahlas a samolibě a neschopně, ale přesto… Ezr bez ustání přemítal nad všemi podrobnostmi, nad věcmi, kterých si mohl všimnout jen on a které by ostatní přehlédli. Možná už v tom svém zoufalství viděl přeludy. Když už problémy nemají naději na vyřešení, vkrade se do nich šílenství. A včera se v něm něco zlomilo…</p>
<p><emphasis>Trixie. </emphasis>To bylo utrpení a vztek a strach. Včera Trixie stanula velice blízko smrti, stejně zmučená jako Xopi Reungová. Možná ještě o něco hůř… Vzpomněl si, jak se tvářila, když ji vytáhli z programovací jednotky MRI. Trud říkal, že byly její lingvistické schopnosti dočasně potlačeny. Možná právě z toho pramenilo její zoufalství, z toho, že přišla o poslední věc, na které jí ještě záleželo. Ovšem možná že lhal, stejně jako podle Ezra lhala Reynoltová, Nau i Brughel. Možná byla Trixie na chvíli odSoustředěná, a když se na sebe podívala, uviděla, že zestárla a že ji připravili o život. <emphasis>A já se to třeba ani nikdy nedozvím. Dál ji budu rok za rokem sledovat, bezmocně a rozzuřeně a</emphasis><emphasis>… </emphasis><emphasis>budu mlčet. </emphasis>Musel by existovat někdo, proti komu by se dalo zasáhnout, koho ztrestat…</p>
<p>A tak svou pozornost obrátil zpět ke Qiwi.</p>
<p>Uplynuly dvě kilosekundy, čtyři. Dost času na to, aby se znovu a znovu vracel k problémům, které nedokázal vyřešit. Něco takhle strašného se mu už několikrát stalo. Někdy byl na tomto rožni celou noc. Někdy ho to tak vysílilo, že prostě usnul – a byl konec. Dnes v noci, když už po kdovíkolikáté myslel na Phama Trinliho, Ezra celý tento proces rozzuřil. No a co, jestli se zbláznil? Pokud mu už nezbývalo nic jiného než fata morgána spasení, tak <emphasis>hurá za</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ní! </emphasis>Vinh vstal a nasadil si huds. Několik sekund tápal ve vstupním prostředí knihovny. Pořád si ještě nezvykl na neohrabané emergentské ovládání a oni zase ještě nezpřístupnili slušné rozhraní. Potom se však kolem něj rozsvítila okna s textem poslední zprávy, kterou vypracovával pro Naua.</p>
<p>Takže co o Phamu Trinlim věděl? Přesněji řečeno – co věděl a co přitom uniklo pozornosti Naua a Brughela? Pham Trinli byl mimořádně zručný v pěstním souboji – přesněji v přepadávání zezadu. A před Emergenty tuto schopnost tajil; hrál s nimi nějakou hru… A po dnešku musí vědět, že to <emphasis>Vinh</emphasis><emphasis> </emphasis>prokoukl.</p>
<p>Možná byl Trinli prostě nějaký stárnoucí zločinec, který se snaží skrýt v davu a přežít. Jenže co potom ty lokalizátory? Trinli jejich tajemství odhalil Nauovi a ten se tak díky tomuto tajemství stal tisíckrát mocnějším než předtím. Stěží patrná smítka tohoto systému byla úplně všude. Támhle na kloubu – to by se mohl lesknout pot, ale také by to mohl být lokalizátor. Tyto maličké záblesky a částečky možná přenášely pozici jeho rukou, některých jeho prstů, sklon hlavy. To všechno mohli Nauovi špehové znát.</p>
<p>Tyto schopnosti v knihovně flotily zdokumentovány nebyly, dokonce ani pro nejvyšší přístupové kódy. Tím pádem Pham Trinli znal tajemství, která sahala daleko do minulosti Qeng Ho. A s největší pravděpodobností to, co odhalil Tomasu Nauovi, byla jen kamufláž… <emphasis>čeho?</emphasis></p>
<p>Ezr se chvíli snažil tento oříšek rozlousknout, ovšem bezvýsledně. Zamysli se nad tím mužem. Pham Trinli. Byl to starý bandita. Znal důležité věci přesahující rámec tajemství flotily Qeng Ho. S největší pravděpodobností byl u zrodu moderních Qeng Ho, když zasedal Pham Nuwen a Sura Vinhová a rada na Brisgo Gap. Tím pádem byl v objektivních letech Trinli neuvěřitelně starý. To nebylo nic nemožného, dokonce to nebyla ani žádná zvláštní výjimka. Dlouhé obchodní mise mohly přenést Obchodníka přes tisíc let objektivního času. Ezrovi rodiče měli pár známých, kteří se dokonce procházeli ještě po Staré Zemi. Přesto však bylo velice nepravděpodobné, že by měl kdokoliv z nich přístup k základním vrstvám systému Qeng Ho.</p>
<p>Ne, <emphasis>pokud </emphasis>byl Trinli tím, co Ezrovy šílené logické úvahy naznačovaly, potom by šlo o nějakou významnou postavu v dějinách. O koho?</p>
<p>Vinh ťukal do klávesnice. Jeho současný úkol byla dobrá záminka pro otázky, které chtěl klást. Nau se přeci nenasytně pídil po čemkoliv, co se dotýkalo Qeng Ho. Vinh mu měl sepisovat shrnutí a navrhovat plány pátrání zipheadům. Ať budil Nau dojem bodrého diplomata sebevíc, Ezr už dávno pochopil, že je to ještě větší šílenec než Brughel. Nau studoval kvůli tomu, aby jednou vládl.</p>
<p><emphasis>Dávej bacha. </emphasis>Místa, kde chtěl doopravdy pátrat, musela být beze zbytku podložena požadavky na jeho zprávu. Navíc k tomu všemu musel ještě myslet na náhodně kladené zavádějící odkazy. V tom ať se ti špehové snaží zjistit, o co mu skutečně jde!</p>
<p>Potřeboval seznam: muži Qeng Ho, kteří byli na světě v počátcích moderních Qeng Ho a o kterých nebylo v době, kdy výprava kapitána Parka opouštěla Triland, známo, že by zemřeli. Seznam značně prořídl, když navíc ještě vyloučil ty, o nichž se vědělo, že byli od tohoto kouta vesmíru někde daleko. Znovu prořídl, když chtěl pouze ty, kteří byli na Brisgo Gap. Pět podmínek, jeden vyslovený příkaz nebo pár úhozů na klávesnici – ovšem něco tak jednoduchého si Ezr dovolit nemohl. Každá podmínka byla obsažena v jiném vyhledávání, v pátrání po věcech, které skutečně potřeboval pro svou zprávu. Výsledky byly roztroušeny po stránkách analýz, tu jméno, tam další. Mechanické planetárium vznášející se pod stropem ukazovalo necelých 15 kilosekund, než stěny jeho ubikace ozáří úsvit… ale on měl svůj seznam hotov. Byl k něčemu? Hrstka jmen, některá nejasná a nepravděpodobná. Nejasné byly už samotné podmínky. Mezihvězdná síť Qeng Ho byla sítí nepředstavitelných rozměrů, svým způsobem nejrozsáhlejší strukturou v dějinách lidstva. Ale všechny informace byly zastaralé buď několik let, nebo i několik století. Navíc si mezi sebou lhali i Qeng Ho, zejména tam, kde byly vzdálenosti malé a nepravdivá informace mohla někomu poskytnout komerční výhodu. Hrstka jmen. Kolik a kdo? Dokonce i procházet tento seznam trvalo k zešílení dlouho, jinak by si toho skrytí pozorovatelé bezpochyby všimli. Některá jména poznával: Tran Vinh.21, to byl vnuk Sury Vinhové a mužský zakladatel Ezrovy vlastní větve Rodiny Vinhů; King Xen.03, Surin vrchní vojenský velitel na Brisgo Gap. Xen být Trinli nemohl. Měřil na výšku asi 120 centimetrů a na šířku skoro stejně. Další jména patřila lidem, kteří se nikdy nijak neproslavili. Jung, Trap, Park… <emphasis>Park?</emphasis></p>
<p>Vinh se neubránil překvapení. Pokud by si Brughelovi zipheadi jeho záznamy prošli důkladně, určitě by si toho všimli. Ty proklaté lokalizátory mu určitě dokázaly snímat puls a možná že i tlak. <emphasis>Když už to překvapení vidí, tak</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>to aspoň pořádně nafoukni. </emphasis>„Bože všeho obchodu,“ zašeptal Vinh a vyvolal si obrázek a biografii na všech oknech. Opravdu to vypadalo na S. J. Parka, kapitána flotily jejich mise ke hvězdě OnOff. Pamatoval si ho ještě z dětství; tenhle Park tak starý nevypadal… Místy ta biografie dvakrát přesvědčivě nevypadala. A záznam DNA nesouhlasil s tím pozdějším Parkem. Hm. To by snad na odvrácení pozornosti Naua a Reynoltové mohlo stačit; ti na rozdíl od Vinha neznali zákulisí jeho Rodiny. Ovšem S. J. Park na Brisgo Gap před dvěma tisíci lety – byl kapitán lodi. Skončil potom s Ratkem Vinhem. Byl tam ještě nějaký podivný skandál kolem porušení manželské smlouvy. A potom už nic.</p>
<p>Vinh ještě k Parkovi zkusil několik zjevných vodítek – a potom se vzdal, jako když člověk zjistí něco překvapivého, ale ne světoborného. Ostatní jména na seznamu… Než je prošel, zabralo mu to další kilosekundu, a žádné z nich mu nepřipadlo povědomé. Pořád se v duchu musel vracet k S. J. Parkovi, až nakonec téměř propadl panice. <emphasis>Jak dobře mě ten nepřítel může sledovat? </emphasis>Podíval se na nějaké obrázky Trixie a pohroužil se do svého obvyklého utrpení; dělal to před spaním dost často. Za jeho slzami mu myšlenky uháněly vpřed. Pokud měli Ezr a Park pravdu, pak tedy brousil pořádně, pořádně hluboko v minulosti. Nebylo divu, že se k Parkovi jeho rodiče chovali, jako by byl něco víc než jen mladý nájemný kapitán. Bože, vždyť mohl být i u toho, když Pham Nuwen letěl na druhou stranu. Po Brisgo Gap, když byl Nuwen bohatý jako ještě nikdy předtím, odletěl s obrovskou flotilou na opačný konec vesmíru. Takové gesto bylo pro Nuwena typické. Na druhou stranu to bylo přinejmenším čtyři sta světelných let. Když tam dorazili, patřily už obchodní detaily místního prostředí dávno historii. A jeho plánovaná trasa měla vést přes některé nejstarší oblasti vesmíru. Celá staletí po jeho odletu ještě síť Qeng Ho přinášela zprávy o cestách prince z Canberry, o tom, jak se jeho flotily rozrůstají a čas od času zase zmenšují. Potom tyto zprávy prořídly a často nebyly ani autenticky doloženy. Nuwen se pravděpodobně nedostal ani do poloviny své cesty. Jako kluk si Ezr s kamarády často hrál na Ztraceného prince. Existovalo tolik možností, jak to všechno mohlo dopadnout, některé dobrodružné a některé hrůzné, v jiných – těch nejpravděpodobnějších – zase hrálo roli stáří, série neúspěšných obchodů a lodě, které se ocitly na mizině několik desítek světelných let daleko. A proto se flotila nikdy nevrátila.</p>
<p><emphasis>Ale její části se vrátit mohly. </emphasis>Sem tam nějaký člověk, který snad ztratil odvahu pokračovat v cestě, která by ho zavedla navždy pryč od jeho skutečné doby. Kdo věděl, kteří lidé se konkrétně vrátili? <emphasis>S. J. Park to s největší pravděpodobností věděl. </emphasis>S. J. Park s největší pravděpodobností věděl přesně, kdo Pham Trinli je – a dělal všechno pro to, aby tuto jeho identitu ochránil. Kdo z éry Brisgo Gap by mohl být tak důležitý, tak známý…? S. J. Park oddaně kryl někoho z této éry. Koho?</p>
<p>A potom si Ezr vzpomněl, že zaslechl, že si kapitán Park vybral jméno pro svou vlajkovou loď osobně. <emphasis>Pham Nuwen.</emphasis></p>
<p>Pham Trinli. Pham Nuwen. Ztracený princ z Canberry.</p>
<p><emphasis>A já jsem se konečně definitivně zbláznil. </emphasis>V knihovně existovaly argumenty, které by tento závěr rozmetaly během sekundy. Ano, a nevyvrátilo by se tím vůbec nic; pokud měl pravdu, knihovna samotná byla jedna velká lež. No jasně. To byl přesně ten druh zoufalých halucinací, před kterými se musí mít na pozoru. Pokud svou touhu člověk dostatečně vy bičuje, začne se z pozadí pomalu vynořovat jistota. <emphasis>Ale aspoň mě to dostalo z toho rožně</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pryč!</emphasis></p>
<p>Bylo už hrozně pozdě. Ještě chvíli hleděl na obrázky Trixie, ztracený ve smutných vzpomínkách. V duchu se už uklidnil. Čekají ho ještě další falešné poplachy, ale měl přece před sebou celé roky, celý život trpělivého pátrání. Jednou v tom bludišti narazí na nějakou škvíru, a až se to stane, nebude si už muset lámat hlavu, jestli to náhodou nemá na svědomí jenom jeho představivost.</p>
<p>Dostavil se spánek a sny plné obvyklých obav a čerstvé hanby, a nyní navíc i jeho nejnovějšího výplodu chorého mozku. Konečně se rozhostilo něco jako klid a on se vznášel ve tmě své kajuty. Na nic nemyslel.</p>
<p>A potom přišel další sen tak živý, že o něm ani nepochyboval, dokud nebylo po něm. V očích mu začala blikat drobná světélka, ale jenom tehdy, když je měl zavřené. Když seděl a byl vzhůru, byla v jeho pokoji tma jako obvykle. Když ležel s očima zavřenýma, začaly záblesky znovu.</p>
<p>Světla k němu promlouvala, jako když si někdo hraje s blikačem. Když byl ještě hodně malý, často si tak hrál sám, když přeskakoval venku z jednoho meteoritu na druhý. Dnes v noci se opakovala jedna sekvence pořád dokola a Vinhovi se ve dřímající mysli vynořil význam téměř automaticky:</p>
<p>„KYVNI hlavou jestli mi rozumis… KYVNI –“</p>
<p>Vinh překvapeně vyjekl – a sled znaků se změnil:</p>
<p>„TICHO TICHO TICHO…“ dlouho. A potom se změnil znovu: „KYVNi HLAVOU JESTLI MI ROZUMÍs…“</p>
<p>To bylo taky jednoduché. Vinh o zlomek centimetru pohnul hlavou.</p>
<p>„OK. DeLEJ zE SPIS. SEVrI RUKU V PEST. tUKEJ DO DLANe.“</p>
<p>Po všech těch letech bylo najednou spiknutí tak jednoduché. Stačí prostě předstírat, že má člověk místo dlaně klávesnici, a vyťukávat zprávy dalším spiklencům. No jasně! Měl přece ruce pod přikrývkami, takže to nikdo nemohl vidět! Zasmál by se tomu, jak je to prosté, ale to by se teď nehodilo. Už bylo zřejmé, kdo je přišel zachránit. Sevřel pravou ruku v pěst a vyťukal: „BUdTE ZDRAV O MOUDRY PRINCI. PROc VAM TO TRVALO TAK DLOUHO?“</p>
<p>Dlouho se žádné další záblesky neobjevovaly. Ezrovo vědomí pomalu klouzalo vstříc hlubšímu spánku.</p>
<p>Potom: „TYS TO VEDEL? SAKRA.“ Další dlouhá odmlka. „PROMIn. MYSLEL SEM ZE TE ZLOMILI.“</p>
<p>Vinh v duchu přikývl, sám na sebe hrdý. A možná že mu Qiwi jednou odpustí a Trixie bude zase žít a…</p>
<p>„OK,“ vyťukal Ezr Princi. „KOLIK MAME LIDI?“</p>
<p>„TAJNy. VIM JEN JA. KAZDY MUZE MLUVIT ALE NIKDO NEZNa NIKOHO DALsiHO.“ Odmlka. „AZ TED TY.“</p>
<p>Aha. Téměř dokonalé spiknutí. Členové mohou spolupracovat, ale nikdo kromě prince nemůže nikoho jiného prozradit. Teď to bude všechno mnohem jednodušší.</p>
<p>„NO JA SEM MOC UTAHANy. CHCI SPAT. MUZEME SI PROMLUVIT POZDEJ.“</p>
<p>Odmlka. Byla snad jeho žádost tak nezvyklá? V noci se má přece spát. „OK. ZATiM.“</p>
<p>Zatímco ho vědomí pomalu opouštělo, zavrtal se Vinh ještě hlouběji do své spací sítě a v duchu se usmál. Není sám. A celou dobu bylo to tajemství na dosah ruky. Neskutečné!</p>
<p>Dalšího rána se Vinh probudil odpočatý a podivně šťastný. Hm. Čím to bylo?</p>
<p>Vplul do sprchového vaku a namydlil se. Včerejšek byl tak temný, plný ponížení. Znovu se do něj vkrádala hořká realita, ale zvláštně pomalu. Ano, něco se mu zdálo. Na <emphasis>tom </emphasis>ještě nebylo nic zvláštního, ale vzpomínky na většinu jeho snů pro něj znamenaly utrpení. Vinh přepnul sprchu na fén a chvíli se vznášel v převalujících se vzdušných proudech. Co bylo na tomhle snu tak zvláštního?</p>
<p>No jistě! Byl to další z těch snů, kdy nějakým zázrakem unikl, ovšem tentokrát neskončil špatně. Odnikud na poslední chvíli nevyskočil Nau s Brughelem.</p>
<p>Takže co byla tentokrát ta tajná zbraň? Ovšem, obvyklá nelogická snová záležitost, kouzlo, co mu proměnilo ruce v komunikátor s vůdcem spiknutí. Pham Trinli? Ezr se při té myšlence uchechtl. Některé sny jsou ještě absurdnější než ty ostatní; bylo však s podivem, jak se i nadále cítil díky tomuto poslednímu snu klidný.</p>
<p>Nasoukal se do šatů a vydal se do chodeb tempu. Pohyboval se jako všichni ve stavu beztíže – odstrčit se, přitáhnout, v zatáčkách se odrazit, klouzat sem a tam, aby se vyhnul těm, kteří se pohybovali pomaleji nebo pluli opačným směrem. <emphasis>Pham Nuwen. Pham Trinli. </emphasis>Musí existovat miliarda lidí s tímhle jménem a stovka vlajkových lodí pojmenovaných <emphasis>Pham Nuwen. </emphasis>Stále víc a víc si vybavoval své noční pátrání a šílenosti, které ho napadaly, než usnul.</p>
<p>To o kapitánu Parkovi se mu však nezdálo. Když dorazil ke společenské místnosti, pohyboval se už pomaleji.</p>
<p>Do společenské místnosti vplul hlavou napřed a pozdravil Hunta Wena u dveří. Atmosféra byla vcelku uvolněná. Záhy zjistil, že Reynoltová Soustředěné, kteří přežili, zase rozjela online; nikdo už nevyhořel. Vzadu na stropě Pham Trinli hlásal o tom, co že způsobilo epidemii a proč už žádné nebezpečí nehrozí. Byl to ten Pham Trinli, s nímž něco řešil každých pár kilosekund na každé překrývající se Hlídce už od onoho přepadení. Sen i předcházející pátrání v knihovně se najednou odebraly do patřičných absurdních mezí.</p>
<p>Trinli ho zřejmě zaslechl, jak mluví s Huntem. Starý prášil se otočil a na okamžik se zahleděl přes celou místnost na Vinha. Nic neřekl, nepokývl hlavou, a dokonce ani kdyby ho sledoval emergentský špeh přímo Vinhovýma očima, nic by se nestalo. Ezru Vinhovi se však zdálo, jako by ta chvíle trvala věčně. V tom okamžiku se kašpar, kterým Pham Trinli do té doby byl, rozplynul. V této tváři najednou nebyla ani stopa po vychloubačství, jen osamělá, mlčenlivá autorita a svědectví jejich podivného rozhovoru uplynulé noci. Takže se mu to nezdálo. Ten rozhovor žádné kouzlo nebylo. A tento stařec byl skutečně Ztraceným princem z Canberry.</p>
<p><strong>Dvacet sedm</strong></p>
<p>„Ale vždyť to je první sníh. Copak ty ho nechceš vidět?“ Victory se vkradl do hlasu plačtivý tón, který nezabíral vůbec na nikoho – s výjimkou tohoto staršího bratra.</p>
<p>„Vždyť už sis ve sněhu přeci hrála.“</p>
<p>Jasně, když je táta vzal na výlet na sever. „Ale Brente! Tohle je přece první sníh v Princetonu. V rádiu říkají, že je všude, po celejch Skalinách.“</p>
<p>Brent byl zabrán do svých konstrukcí, do nekonečných nablýskaných ploch, které byly čím dál tím složitější. Jeho samotného by nikdy nenapadlo, že by se mohl vykrást z domova pryč. Ještě několik vteřin se věnoval svým projektům a nevšímal si jí. Vlastně to byl přesně ten způsob, jak se Brent vyrovnával s čímkoliv neočekávaným. Ruce měl šikovné, ale než ho něco napadlo, pokaždé to chvíli trvalo. Kromě toho byl velice ostýchavý – dospělí o něm říkali, že je mrzout. Hlavou sice nepohnul, ale Viki poznala, že se na ni dívá. Jeho ruce ani na okamžik nezpomalily a dál si razily cestu modelem, občas něco postavily, jindy zase zbouraly. Konečně řekl: „Nesmíme přece ven, pokud o tom neřekneme tátovi.“</p>
<p>„Pche. Víš přece, že vyspává. Dneska ráno je zatím největší zima, ale my to prošvihneme, když nevyrazíme teď hned. Však co, tak mu tady necháme vzkaz.“</p>
<p>Její sestra Gokna by argumentovala vrchem spodem, až by nakonec rozumnými důvody udolala i samotnou Viki. Její bratr Jirlib by se nad podobnou manipulací jenom rozčílil. Brent se s ní však nehádal, jen se na pár minut vrátil ke svému modelování, přičemž dílem sledoval ji, dílem zkoumal konstrukci, která se mu rýsovala pod rukama, a dílem se díval přes Princeton na blýskající se zmrzlý sníh na nedalekých hřebenech. Ze všech jejích bratrů a sester on jako jediný jít skutečně nechtěl. Na druhou stranu dnes ráno nikoho jiného nenašla, a navíc vypadal ještě dospěleji než Jirlib.</p>
<p>Po další chvíli řekl: „No tak dobře, když teda chceš.“ Victory se v duchu ušklíbla; jako kdyby nevěděla, jak to dopadne. Dostat se přes kapitána Downinga už bude těžší – ovšem ne o moc.</p>
<p>Bylo brzo ráno. Do ulic pod Hill House ještě nedorazilo sluníčko. Victory si vychutnávala každý nádech, i to slabé štípání, které cítila po stranách hrudníku, když okusila mrazivý vzduch. Květy byly pevně zavřené a divoženky pořád ještě schované ve větvích stromů; dnes možná ani nevylezou. Kolem ní však byla spousta jiných věcí, věcí, o nichž doposud jenom četla. Z jinovatky v nejchladnějších koutech pomalu vylézali křišťáloví červi. Tihle troufalí malí průkopníci dlouho nevydrží – Viki si vzpomněla na rozhlasový pořad, který o nich minulý rok dělala. Tihle drobci přežijí pouze na dostatečně chladných místech. A pokud klesne teplota ještě více, objeví se jejich přisedlé formy.</p>
<p>Viki čiperně hopsala ranním chladem a bez problémů držela tempo s pomalejšími, delšími kroky svého staršího bratra. Takhle brzo venku skoro nikdo nebyl. Nebýt vzdálených zvuků stavby, mohla si myslet, že jsou sami, že je město opuštěné. Mohla si představovat, jaké to bude za pár let, až bude zima pořád a oni budou moct ven pouze tak jako táta ve válce proti Tieferům. Celou cestu až pod kopec Viki tuto myšlenku rozvíjela a každá vlastnost mrazivého rána pro ni byla něčím fantastickým. Brent poslouchal a čas od času utrousil nějakou poznámku, která by většinu tátových dospělých přátel překvapila. Brent zase tak omezený nebyl, a navíc měl fantazii.</p>
<p>Skaliny byly třicet mil daleko, až za královským hradem na druhé straně Princetonu. V žádném případě tam nemohli dojít pěšky. Dnes se však do blízkých hor chtěla podívat spousta lidí. První sníh znamenal pro každou zemi velké oslavy, ačkoliv přicházel pokaždé jindy a nikdo ho nedokázal předpovědět. Viki věděla, že kdyby první sníh někdo předpověděl, táta by vstal brzo ráno a ze Zemského velitelství by přiletěla máma. Výlet by se proměnil v hromadnou rodinnou akci – ovšem bez kouska dobrodružství.</p>
<p>Dobrodružství svým způsobem začínalo už na úpatí kopce. Brentovi už bylo šestnáct let a byl na svůj věk velký. Toho mohl kdokoliv považovat za někoho narozeného ve fázi. Venku už byl sám mockrát. Říkal, že ví, kde mají autobusy městské dopravy zastávky. Dnes nikde žádné autobusy nebyly a téměř ani žádná doprava. Copak už všichni odjeli do hor?</p>
<p>Brent pochodoval od jedné autobusové zastávky ke druhé a byl čím dál nervóznější. Viki se mlčky táhla za ním a protentokrát to nijak nekomentovala; Brentovi se stávalo, že ho někdo usadil, tak často, že už své myšlenky vyslovoval nahlas jen málokdy. Bylo smutné, když už konečně něco řekl – byť jenom své malé sestřičce – a ono se ukázalo, že to tak není. Po třetím marném pokusu si Brent přidřepl skoro až na zem. Viki napadlo, že chce prostě čekat, až pojede nějaký autobus kolem – to byla pro ni velice nepříjemná varianta. Byli venku už přes hodinu a autobus nezahlédli ani zdálky. Možná bude muset vzít celý problém do svých malých špičatých ruček… Za minutu si však Brent stoupl a vyrazil přes ulici. „Určitě nemají volno ti z Hloubkovejch prací. To je odsud jen míli na jih. Odtamtud něco jezdí pořád.“</p>
<p><emphasis>Ha. </emphasis>Přesně to se právě Viki chystala navrhnout. Požehnaná trpělivost.</p>
<p>Na ulici ještě stále ležel ranní stín. Zima v Princetonu právě vrcholila. Místy byla vrstva námrazy v temnějších zákoutích tak silná, že už by se snad dala považovat i za sníh. Ta část města, kterou zrovna procházeli, však byla bez zahrad. Jedinými rostlinami zde bylo býlí a planě rostoucí popínavé keře. Za dní horka mezi bouřkami by tu bylo plno komárů a obtížného hmyzu.</p>
<p>Po obou stranách ulice byly několikapatrové obchody. Tady už tak ticho a prázdno nebylo. Země tu drnčela a chvěla se zvuky strojů ukrytých pod zemí. Nákladní auta jezdila sem a tam. Každých pár set metrů byla nějaká oblast ohrazená zátarasy a měli do ní přístup pouze dělníci. Viki tahala Brenta za paže, aby zátarasy podlezl. „Vždyť je to všechno kvůli našemu tátovi. Máme přece právo se tam podívat!“ Brenta by takový argument nikdy nepřesvědčil, ale jeho sestřička už byla za zákazem vstupu. Musel za ní už kvůli tomu, aby se jí nic nestalo.</p>
<p>Plížili se kolem vysokých svazků ocelových výztuží a hromad cihel. Bylo zde cosi mocného a neznámého. V domě na kopci bylo všechno tak bezpečné a tak uspořádané. Tady… inu, tady Viki viděla bezpočet míst, kde by si někdo nepozorný mohl pořezat nohu nebo vypíchnout oko. Hernajs, kdybyste převrátili jeden z těch stojících panelů, tak by vás rozmačkal na kaši. Všechny tyto možnosti jí v mysli plály naprosto jasně… a vzrušovaly ji. Opatrně postupovali k obrovskému kesonu a přitom se vyhýbali pohledu jeho obsluhy a všem možným zajímavým příležitostem jak přijít o život.</p>
<p>Zábradlí tvořily dva provazy. <emphasis>Pokud nechcete umřít, tak tam nepadejte!</emphasis><emphasis> </emphasis>Viki a její bratr se přikrčili k zemi a vystrčili hlavy přes okraj propasti. Chvíli byla taková tma, že nebylo nic vidět. V zahřátém vzduchu, který stoupal vzhůru, byl cítit pach hořícího oleje a rozpáleného železa. Bylo to pohlazení a facka naráz. A ty zvuky: pokřikující dělníci, kov skřípající o kov, stroje a zvláštní syčení. Viki strčila hlavu ještě hlouběji a nechala oči, ať přivyknou šeru. Bylo tam světlo, ale ne jako ve dne ani jako v noci. U táty v laboratoři už viděla malé elektrické obloukové lampy. Tyhle byly obrovské: světelné body zářily většinou v ultrafialových odstínech barev, které s výjimkou slunečního kotouče nikde jinde vidět nebyly. Barvy zalévaly dělníky v kápích a metaly záblesky po celé šachtě… Byla tam i méně pozoruhodná světla: klidnější elektrické lampy, které tu a tam vrhaly záři méně oslnivých barev. Ještě dvanáct let do Tmy a oni už tam dole stavěli celé město. Viděla ulice z kamene a obrovské tunely vedoucí do stěn šachty. A v tunelech zahlédla ještě temnější otvory – že by příjezdové rampy k nějakým menším výkopům? Budovy a obytné domy a zahrady přijdou později, ale jeskyně už byly víceméně vykopané. Jak se tak dívala dolů, ucítila Viki jakousi přitažlivost, která pro ni byla něčím novým – onu přirozenou, ochranitelskou přitažlivost hlubiny. To, co zde dělníci budovali, však bylo tisíckrát větší než jakákoliv obyčejná hlubina. Pokud jste chtěli jen zmražení prospat Tmu, potřebovali jste dost místa na spací nádrž a nějaké zásoby do začátku. To vše už bylo v městské hlubině pod centrem starého města a bylo to tam už téměř po dvacet generací. Tento nový komplex měl sloužit k <emphasis>bydlení </emphasis>v bdělém stavu. Na několika místech, kde se dala zajistit vzduchová a tepelná izolace, se stavělo přímo na povrchu země. Jinde byly zase vyhloubeny šachty několik set stop hluboko jako hrůzu nahánějící zrcadlový odraz budov, které se v Princetonu rýsovaly proti obloze.</p>
<p>Viki dál hleděla, unesená svým snem. Doposud to všechno bylo jen vzdálené vyprávění. Malá Victory o tom četla, slyšela, jak se o tom baví její rodiče, poslouchala to v rádiu. Znala to lépe než cokoliv jiného, vždyť to byl onen důvod, proč její rodinu tolik lidí nenávidělo. To a ještě fakt, že jsou mimo fázi, byly důvody, proč nesměli vycházet sami ven. Táta mohl pořád dokola mluvit o tom, jak je k vývoji zapotřebí činů a jak je důležité, aby malé děti mohly riskovat, jinak že se u nich genialita vůbec nemůže rozvinout. Problém byl v tom, že to nemyslel vážně. Pokaždé, když se Viki zkusila pustit do něčeho riskantního, začal se chovat jako každý táta a celý projekt se pak proměnil v jedno velké ochranné opatření.</p>
<p>Viki si uvědomila, že se tiše směje.</p>
<p>„Co je?“ zeptal se Brent.</p>
<p>„Nic. Jen mě napadlo, že se dneska podíváme, jak to všechno vypadá – táta netáta.“</p>
<p>Brent se zatvářil rozpačitě. Ze všech jejích bratrů a sester si právě on bral stanovená pravidla nejvíc k srdci a ze všech se cítil nejvíc provinile, když je nějak obcházel. „Já myslím, že bysme už měli jít. Támhle nahoře jsou dělníci a jdou sem. A navíc, jak dlouho ten sníh vydrží?“</p>
<p>Zatraceně. Viki vycouvala a šla za svým bratrem bludištěm nádherně obrovských věcí, kterých bylo staveniště plné. V tu chvíli už by odolala i vidině sněhových závějí.</p>
<p>První opravdové překvapení dne přišlo, když konečně dorazili na zastávku, která byla v provozu: kousek stranou od tlačenice stáli Jirlib s Goknou. Žádný div, že je ráno nemohla najít. Vytratili se bez ní! Viki se prodírala nástupištěm k nim a snažila se nevypadat ani trošku překvapeně. Gokna se tvářila povýšeně jako obvykle. Jirlib byl natolik slušný, že se tvářil rozpačitě. Byl spolu s Brentem nejstarší a měl celému tomuto útěku zabránit. Všichni čtyři poodešli o pár kroků stranou od dotěrných pohledů a dali hlavy dohromady.</p>
<p>Huhly huhly. Slečna Povýšená: „Co vám tak dlouho trvalo? Nemohli jste se dostat přes Downingovu ochranku?“ Viki: „Říkala jsem si, že <emphasis>vy </emphasis>si to ani netroufnete zkusit. My už jsme dneska ráno stihli plno věcí.“ Slečna Povýšená: „Jako třeba co?“ Viki: „Jako třeba to, že jsme se mrkli na Nový podzemí.“ Slečna Povýšená: „No –“</p>
<p>Jirlib: „Buďte už obě dvě zticha. Ani jedna z vás tady nemá co dělat.“</p>
<p>„Ale my jsme přece rozhlasový hvězdy, Jirlibe,“ nafoukla se Gokna. „Lidi nás milujou.“</p>
<p>Jirlib se k ní naklonil ještě o něco blíž a ztišil hlas. „Nech toho. Na každý tři, co se jim ‚Hodinka pro děti’ líbí, připadnou tři, co z ní mají strach – a další čtyři jsou tradicionalisti a ti tě taky nemůžou ani cejtit.“</p>
<p>Rozhlasový pořad pro děti Viki bavil víc než cokoliv jiného, co kdy dělala, ale po ctihodné paní Pedurové už to nebylo to, co předtím. Teď, když už jejich skutečný věk všichni znali, to bylo, jako kdyby museli někomu něco dokázat. Dokonce našli i nějaké další mimofáze – ale zatím nikoho, kdo by se hodil do pořadu. Viki a Gokna si s těmi ostatními pavoučaty nijak do oka nepadly – dokonce ani s těmi, které byly v jejich věku. Byly to zvláštní, nepřátelské děti – skoro stereotyp mimofáze. Táta říkal, že to bylo tím, jak vyrůstaly, těmi roky, po které se musely ukrývat. To bylo na tom to nejstrašnější, to, o čem si povídala jenom s Goknou, a to ještě šeptem za hluboké noci. Co když měla ta církev pravdu? Třeba si ona i Gokna jen představovaly, že mají duši.</p>
<p>Chvíli stáli všichni čtyři mlčky a zvažovali, co jim Jirlib řekl. Potom se zeptal Brent: „Tak proč jseš tady ty, Jirlibe?“ Od kohokoliv jiného by to byla provokace, ale do Brentova repertoáru hádky nepatřily. Otázku položil čistě ze zvědavosti, jako upřímnou žádost o vysvětlení.</p>
<p>Ta tím pádem zasáhla hlouběji než jakákoliv jízlivost. „No jo, no. Já jedu do města. V Královským muzeu je výstava Khelmových deformantů. Se <emphasis>mnou </emphasis>to není žádnej problém. Já vypadám docela starej na to, abych byl ve fázi.“ To byla pravda. Jirlib sice nebyl tak velký jako Brent, ale už mu otvory v bundě začínala vyčuhovat otcovská srst. Jenže Viki ho nehodlala nechat vyváznout z toho tak jednoduše. Napřáhla ruku směrem ke Gokně. „A co je teda tohle? Tvůj domácí tarant?“</p>
<p>Malá slečna Povýšená se sladce usmála. Jirlib na ně nasupeně hleděl. „Vy dvě jste chodící průšvihy, víte to?“ Jak se Gokně podařilo přemluvit Jirliba k tomu, aby ji vzal s sebou? Tato otázka ve Viki probudila profesionální zájem. Ona a Gokna byly v celé rodině těmi nejlepšími manipulátory. Proto vycházely jedna s druhou tak špatně.</p>
<p>„My aspoň pro ten náš vejlet máme nějakej důvod,“ řekla Gokna. „Jakou výmluvu máte vy?“</p>
<p>Viki zamávala jídelníma rukama sestře před obličejem. „My se jedeme podívat na sníh. To je poučnej zážitek.“</p>
<p>„Pche! Chcete se v něm leda tak vyválet.“</p>
<p>„Buďte zticha.“ Jirlib zvedl hlavu a pořádně si prohlédl několik okolostojících na zastávce. „Měli bysme všichni jít domů.“</p>
<p>Gokna přehodila na vyjednávání: „Ale Jirlibe, to by přece bylo ještě horší. Zpátky je to hrozně daleko. Tak se svezeme do toho muzea – hele, autobus zrovna jede.“ Načasováno to bylo dokonale. Na smyčku do města právě najel autobus. Podle červených světel to byla některá z kyvadlových linek do centra. „Až tam skončíme, tak už budou ti sněhoví fanatici zpátky ve městě a nám pojede autobus až domů.“</p>
<p>„Hej, já jsem sem nepřišla kvůli tomu, abych viděla nějaký podstrčený kouzla někoho z jiný planety! Já chci vidět sníh.“</p>
<p>Gokna pokrčila rameny. „Tak to máš blbý, Viki. Ale pořád ještě si můžeš strčit hlavu do mrazáku, až dojedeme domů.“</p>
<p>„Já –“ Viki viděla, že už Jirlibovi došla trpělivost, a neměla se ani jak bránit. Stačilo, aby Jirlib řekl Brentovi, a ten by ji volky nevolky odnesl zpátky domů. „– ehm, dneska je to na návštěvu muzea přímo ideální.“</p>
<p>Jirlib se kysele usmál. „Jo, a až tam dojedeme, tak tam nejspíš najdeme Rhapsu a malýho Hrunka, kteří přemluvili ochranku a ta je tam rovnou odvezla.“ To Viki a Goknu rozesmálo. Jejich dva nejmladší už sice nebyli žádná mimina, ale pořád se ještě motali kolem táty skoro celý den. Představa, že by přechytračili máminu ochranku, na ně byla trochu silná.</p>
<p>Všichni čtyři se zase přesunuli zpátky na okraj davu a nastoupili do autobusu jako poslední… Nuže dobrá. Ve čtyřech to bylo opravdu bezpečnější než ve dvou a Královské muzeum bylo v bezpečné části města, i kdyby je chytil táta, omluvila by je jejich opatrnost a to, jak celou akci evidentně promysleli. A sníh budou mít kolem sebe po celý zbytek života.</p>
<p>Veřejný autobus byl něco jiného než auta a letadla, na která byla Viki zvyklá. Tady se na sebe všichni mačkali. Po celé délce autobusu byly v rozestupech pěti stop nataženy provazové sítě – skoro jako posilující sítě pro děti. Cestující měli potupně roztažené ruce a nohy a viseli z provazů dolů. Dalo se tak na palubu vměstnat víc pasažérů, ale bylo to pěkně ponižující. Pořádné sedátko měl jen řidič.</p>
<p>Tenhle autobus by přeplněný nebyl – jenže ostatní cestující se odtáhli od dětí, jak jen mohli nejvíce. <emphasis>No, tak ať se klidně mačkají. Mně je tofuk. </emphasis>Přestala se rozhlížet po cestujících a sledovala křižovatky, které se míhaly kolem ní.</p>
<p>Vzhledem k práci pod zemí byla na ulicích spousta míst, kde se zanedbávaly opravy. Každý hrbol a výmol provaz rozhoupal – svým způsobem legrace. Potom už se silnice zlepšila. Vjížděli do nejluxusnější části nového centra města. Poznávala některé znaky na výškových budovách nad nimi, společnosti jako Pod proudem a Radionika Regent. Některé z největších společností Dohody by dokonce ani neexistovaly, nebýt jejího otce. Byla hrdá, když viděla, jak do těch budov chodí všichni ti lidé a jiní zase vycházejí ven. Táta byl pro spoustu lidí moc důležitý.</p>
<p>Brent se vyklonil ze sítě a přiblížil svou hlavu k její. „Hele, já bych řekl, že nás někdo sleduje.“</p>
<p>Jirlib tichá slova zaslechl také a ztuhl v provazech. „Co? Kde?“</p>
<p>„Támhlety dva roadmastery. Parkovaly kousek od té zastávky.“</p>
<p>Viki na okamžik ucítila strach – a potom úlevu. Zasmála se. „Tak bych řekla, že jsme dneska ráno vůbec nikoho neoblafli. Táta nás nechal jít a lidi kapitána Downinga jedou s náma jako vždycky.“</p>
<p>Brent řekl: „Tyhle auta nevypadají jako ty, co normálně mají.“</p>
<p><strong>Dvacet osm</strong></p>
<p>Královské muzeum bylo na zastávce ve středu města. Viki a její sourozence autobus vyložil přímo na schodech.</p>
<p>Viki a Gokna se chvilku nezmohly na slovo, jen zíraly vzhůru na klenutý kamenný oblouk. Vysílaly o muzeu jeden díl, ale ještě nikdy tady nebyly. Královské muzeum mělo na výšku jen tři patra a vedle moderních staveb vypadalo malé. Tato menší budova však měla větší význam než všechny mrakodrapy. S výjimkou opevnění bylo muzeum nejstarší neporušenou budovou v Princetonu. Vlastně to bylo hlavní muzeum královské rodiny už posledních pět slunečních cyklů. Přestavovalo se a dostavovalo, ale jedna z tradic místa velela, aby budova zůstala věrná pojetí krále Longarmse. Vnější strana se klenula do větrného oblouku, který připomínal obrácenou část křídla letadla. Tento typ obloukovité klenby poprvé architekti použili dvě generace před érou vědy. S tím se staré budovy Zemského velitelství nedaly vůbec srovnávat; ty chránily vysoké stěny údolí. Viki si chvíli snažila představit, jaké to asi muselo být těsně poté, kdy slunce znovu ožilo: budova se krčila před vichry dosahujícími téměř rychlosti zvuku a oslnivě jasné slunce plálo všemi barvami od ultrafialové až po tu nejvzdálenější červenou. Proč tedy král Longarms stavěl přímo na povrchu? Samozřejmě proto, aby se postavil Tmě a Záři. Aby se pozvedl nad všechny ty skrýše v zemi a <emphasis>vládl.</emphasis></p>
<p>„Hej, vy dva! Spíte tam, nebo co?“ pronikl k nim Jirlibův hlas. Spolu s Brentem se na ně díval od vchodu. Děvčata se začala šourat do schodů a výjimečně neměla připravenou žádnou pohotovou odpověď.</p>
<p>Jirlib vyrazil dál a mumlal si cosi o zasněných trdlech. Brent za ostatními o něco zaostával, ale jen o kousek.</p>
<p>Vstoupili do stínu vchodu a zvuky města za nimi utichly. Ve výklencích po obou stranách vchodu stála čestná stráž dvou vojáků krále. Opravdový strážný byl před nimi – pán v pokladně. Prastaré stěny za ním byly ověšené plakáty, které zvaly na aktuální výstavy. Jirlib si už nemumlal. Nervózně pobíhal kolem dvanáctibarevného „uměleckého ztvárnění“ Khelmových deformantů. Až nyní Viki pochopila, jak se taková hloupost mohla dostat do Královského muzea. Nebyli to jenom Deformanti. Téma sezóny bylo „ztřeštěná věda“. Plakáty lákaly na výstavy kouzel hlubinářů, samovznícení, videomantiky a – tramtadadá! – Khelmových deformantů. Jirlibovi však bylo zřejmě úplně jedno, v jaké společnosti se jeho záliba nachází. Stačilo mu, že ji muzeum konečně poctilo tím, že ji přijalo pod svou střechu.</p>
<p>Exponáty současných tématických výstav byly v novém křídle. Byly zde vysoké stropy a zrcadlové trubice zalévaly mramorovou podlahu mdlými kužely slunečního světla. Ti čtyři tu byli prakticky sami a v celém muzeu vládla podivná akustika, která sice byla bez ozvěn, ale zato v ní všechno znělo velice hlasitě. Když nemluvili, připadalo jim hlasité i ťukání jejich nohou. Fungovalo to lépe než jakékoliv nápisy „Prosíme o klid“. Viki nad vším tím neuvěřitelným šarlatánstvím užasla. Podle táty byly takové věci k smíchu – „jako třeba náboženství, jen ne tak životu nebezpečné“. Jirlib však měl bohužel oči jen pro to svoje. Bylo jedno, že Gokna byla tak uchvácená výstavou samovznícení, že začala sama osnovat vlastní plány. Bylo jedno, že se Viki chtěla podívat na zářící obrazovky v síni videomantiky. Jirlib zamířil přímo na výstavu a spolu s Brentem už se postaral o to, že jejich sestry půjdou s nimi.</p>
<p>Nuže dobrá. Po pravdě řečeno – Viki Deformanti odjakživa přitahovali. Jirliba tato záliba držela už tak dlouho, že si ani nevzpomínala, odkdy; tady všechno konečně oba dva uvidí na vlastní oči.</p>
<p>Vstup do síně tvořila expozice diamantových foraminifer. Kolik tun palivového kalu se asi muselo prosít, aby se našly tak dokonalé exempláre? Nejrůznější druhy byly důkladně popsány podle nejlepších vědeckých teorií a drobounké křišťálové kostřičky byly umělecky rozmístěny na miskách pod zvětšovacím sklem: ve slunečním světle z trubic se třpytily jako diadémy, náramky či hřbetní přehozy. Ve srovnání s tímhle byla Jirlibova sbírka naprosto nicotná. Na panelu uprostřed místnosti si je mohl návštěvník, pokud měl zájem, prohlédnout zblízka. Viki se dívala skrz zvětšovací skla. Už něco takového viděla mnohokrát, ovšem tyto foraminifery byly nepoškozené a z celkového množství různých druhů jí šla hlava kolem. Většina z nich byla souměrná podle šesti os, ale spousta jich měla ty drobné háčky a hůlky, s jejichž pomocí se ještě za svého života ve svém mikroskopickém prostředí zřejmě pohybovala. Na světě už nežila jediná bytost s diamantovou kostrou, a to už více než padesát milionů let. V některých usazeninách však byla vrstva diamantových foraminifer několik set stop silná; na východě to bylo levnější palivo než uhlí. Největší exempláře sice byly velké asi jako blecha, ale bývaly doby, kdy to byl nejrozšířenější živočišný druh na světě. Potom, přibližně před padesáti miliony lety – cink! Zbyly jenom kostry. Když už se táta nechal svými nápady příliš unést, říkával strýček Hrunkner, že by se nad tím měl zamyslet.</p>
<p>„Honem, honem.“ Jirlib dokázal doma nad svou sbírkou foraminifer strávit celé hodiny. Dnes však věnoval blýskajícím se řadám královské výstavy sotva třicet sekund; nápisy na dveřích na druhé straně místnosti ohlašovaly Khelmovy deformanty. Rychle prošli setmělým vchodem a teď už si nešpitali ani mezi sebou. V síni za vchodem zářil na panely uprostřed místnosti jediný kužel světla. Stěny, utápějící se ve tmě, byly místy osvětleny lampami extrémních barev.</p>
<p>Potichu vešli do místnosti. Gokna tlumeně vyjekla leknutím. Ve tmě byly postavy… a svou výškou převyšovaly vzrůst průměrného dospělého. Balancovaly na třech hubených končetinách a jejich přední nohy a paže se zvedaly vzhůru téměř jako větve vějířníku sápavého. Bylo tu všechno, co Chundra Khelm o svých Deformantech kdy tvrdil – a tma slibovala další detaily komukoliv, kdo přistoupí blíže.</p>
<p>Viki si přečetla slova, která zářila pod postavami, a v duchu se usmála. „Drsný, co?“ řekla sestře.</p>
<p>„Jo, netušila jsem –“ Potom si také přečetla popisek. „A jo tak, další podvrhy.“</p>
<p>„Zádnej podvrh,“ řekl Jirlib, „potvrzená rekonstrukce.“ Slyšela však v jeho hlase zklamání. Pomalu procházeli zešeřelou síní a prohlíželi si slabě osvětlené exponáty. Několik minut pro ně byly tvary mučivou záhadou, která se vznášela těsně za hranicí jejich chápání. Bylo tam všech padesát druhů, které Khelm popsal. Toto však byly hrubé modely, pravděpodobně dílo nějakého tvůrce maškarních masek. Jirlib přecházel od jednoho exponátu k druhému a pod každým si četl, co je tam napsáno, a vypadal sklesle. Popisky byly výmluvné: „Starší rasy, které tu byly před námi … stvoření, která pronásledovala pravěké Arachňany … ty nejtemnější hlubiny možná ještě stále obsahují jejich zárodky, které čekají, až tuto planetu znovu ovládnou.“ Tento poslední nápis byl vedle rekonstrukce čehosi, co vypadalo jako obrovitý tarant postavený tak, jako by se chystal divákovi ukousnout hlavu. Celé to bylo nesmysl, to by poznal i Vikiin malý bratříček a sestřička. Chundra Khelm připouštěl, že se jeho „ztracené naleziště“ nachází ještě pod geologickou vrstvou foraminifer. Pokud Deformanti kdy existovali, potom vyhynuli nejméně před padesáti miliony lety – dávno předtím, než se objevili ti nejstarší předchůdci Arachňanů.</p>
<p>„Podle mě si z toho dělají akorát srandu, Jirle,“ řekla Viki. Výjimečně si ho kvůli tomu nedobírala. Neměla ráda, když se její rodině někdo vysmíval, byť neúmyslně.</p>
<p>Jirlib souhlasně pokrčil rameny. „Jo, máš pravdu. Čím dál jdeme, tím srandovněji vypadají. Ha, ha.“ Zastavil se u posledního exponátu. „A ještě to navíc přiznávají! Tohle je poslední popisek: ‚Pokud jste došli až sem, pochopili jste, jak jsou tvrzení Chundry Khelma absurdní. Co však potom Deformanti jsou? Podvrh z nějakého chybně zařazeného naleziště? Či snad nějaká přírodní ukázka metamorfováné horniny? Je na vás, abyste to posoudili…’“ Jeho hlas se vytratil, neboť se jeho pozornost přesunula k jasně osvětlené hromadě kamení uprostřed místnosti, ukryté doposud před jejich zraky zástěnou.</p>
<p>Jirlib se k osvětlenému exponátu hopsavě rozběhl. Vzrušením se celý jen třásl, když do hromady kamení nahlédl. Každý kámen byl vystavený zvlášť a každý byl jasně vidět ve všech barvách slunce. Všechny vypadaly jako neleštěný mramor. Jirlib vzdechl, ovšem tentokrát úžasem. „Tohle jsou opravdoví Deformanti, nejlepší, jaké kdy kdo, kromě Chundry Khelma, našel.“</p>
<p>Kdyby byly leštěné, byly by některé kameny svým způsobem i hezké. Byly v nich čáry, které měly spíš barvu jednoprvkového uhlíku než mramoru. Když člověk zapojil představivost, připomínaly do jisté míry pravidelné tvary, které byly protažené a pokroucené. Pořád však ničím nepřipomínaly cokoliv, co by kdysi mohlo být naživu. Na opačné straně hromady byl jeden kámen, který byl pečlivě rozřezán na pásy tak tenké, že jimi prosvítala sluneční záře. Sto těchto řezů bylo připevněno do kovového rámu s mezerou mezi každým dílkem. Když jste se naklonili opravdu blízko a pohybovali jste hlavou nahoru a dolů, získali jste jakousi trojrozměrnou představu o tom, jak byl útvar v hornině rozložen. Byly tam kroutící se vrstvy diamantového prachu; téměř jako foraminifery, ovšem naprosto nezřetelné. A kolem diamantu bylo cosi jako síť prasklin vyplněných nějakou černou hmotou. Bylo to překrásné. Jirlib tam prostě stál, hlavu měl přitisklou ke kovovému rámu a pohyboval jí sem a tam podél všech řezů. „Tohle kdysi žilo. Já to vím, já to vím,“ říkal. „Bylo to miliónkrát větší než jakákoliv foraminifera, ale fungovalo to na stejných principech. Kdybysme tak viděli, jak to vypadalo předtím, než se to takhle rozmázlo.“ Byla to pořád stejná khelmská písnička – ale tato věc <emphasis>doopravdy </emphasis>existovala. Dokonce i Gokna vypadala, že ji ta věc uchvátila; zdálo se, že bude ještě chvilku trvat, než se bude moct podívat zblízka i Viki. Ta pomalu obcházela hromadu, dívala se na některé mikroskopické preparáty a četla si zbývající popisky. Když se člověk povznesl nad to vtipkování a nad ty nesmyslné sochy – měl to být nejlepší exemplář Deformantů široko daleko. To by mělo chudáka Jirliba svým způsobem odradit ze všeho nejvíc. I pokud by šlo o kdysi živé bytosti, rozhodně nikde nebyla ani známka inteligence. Pokud by byly tyto bytosti tím, co od nich Jirlib opravdu čekal, pak by měly být jejich výtvory úžasné. Takže kde byly jejich stroje, jejich města?</p>
<p>Ach jo. Viki tiše poodešla od Gokny a Jirliba. Byla jim sice na očích, ale oni byli tak uchváceni průsvitným deformantem, že to vypadalo, že si jí nikdo nevšímá. Možná by se jí podařilo odkrást se do další výstavní síně, kde byla videomantika. Potom uviděla Brenta. <emphasis>Ten </emphasis>výstavou uchvácen nebyl. Její bratr dřepěl za panelem v jednom z nejtmavějších koutů místnosti – a přímo vedle východu, k němuž mířila. Byla by si ho ani nevšimla, nebýt toho, jak se mu ve světle lamp leskly oči. Ze svého místa mohl Brent hlídat oba vchody a ještě vidět všechno, co dělali u panelů uprostřed místnosti.</p>
<p>Viki mu pokynula a usmála se na něj a už si to šinula k východu. Brent se ani nepohnul, ani ji nezavolal zpátky. Možná na ni chtěl vybafnout nebo jen prostě snil o svých hračkách. Dokud ji bude mít na očích, možná dokonce ani neztropí povyk. Prošla vysokým východem do síně s videomantikou.</p>
<p>Výstava začínala malbami a mozaikami starými několik generací. Celý nápad s videomantikou sahal do doby dávno před moderní érou, až k domněnce, že pokud se někomu podaří své nepřátele dokonale zobrazit, získá nad nimi moc. Tato teorie vedla ke vzniku mnoha druhů umění a k objevům nových barev a receptů jejich míchání. Dokonce ještě teď byly i ty nejlepší obrázky jen stínem toho, co bylo oko Pavouků schopno vidět. Moderní videomantika tvrdila, že věda dokonalý obraz vytvořit dokáže a odvěké sny se tak budou moci vyplnit. Podle táty byla celá ta věc k smíchu.</p>
<p>Viki kráčela mezi vysokými policemi zářících videoobrazovek. Stovka záběrů krajin, rozmazaných a nejasných… Ale na těch nejdokonalejších obrazovkách jste mohli vidět barvy, které s výjimkou extrémního osvětlení a slunečního světla vidět nebyly. Každým rokem se videoobrazovky zdokonalovaly. Lidé dokonce mluvili i o obrazovém rádiu. Takový nápad malou Victory fascinoval – pokud tedy pominula to celé šarlatánství s ovládáním mysli.</p>
<p>Odkudsi z druhého konce síně se ozvaly hlasy, rozpustilé brebentění, které znělo jako Rhapsa a malý Hrunk. Viki leknutím ztuhla. Uběhlo několik sekund… a do druhého vchodu se vřítily dvě malé děti. Viki si vzpomněla na Jirlibovu ironickou předpověď, že se tu nakonec objeví i Rhapsa a Hrunk. Chvilku už si myslela, že měl pravdu. Ale ne, za dětmi vešli do výstavní síně dva cizí lidé a děti byly ještě mladší než její sestřička a bratříček.</p>
<p>Viki něco nadšeně vypískla a rozběhla se přes síň k dětem. Dospělí – rodiče? – na okamžik ztuhli a potom děti sebrali a otočili se k odchodu.</p>
<p>„Počkejte! Počkejte, prosím vás! Já s vámi chci jenom mluvit.“ Viki přinutila nohy k obyčejné pomalé chůzi a pozvedla ruce v přátelském gestu. Za sebou Viki viděla, že si Gokna a Jirlib přestali vystavených Deformantů všímat a hleděli s překvapeným výrazem za ní.</p>
<p>Rodiče se zastavili a pomalu se vraceli. Gokna i Viki byly evidentně mimo fázi. Zdálo se, že tato skutečnost dodala neznámým odvahy ze všeho nejvíc.</p>
<p>Několik minut spolu zdvořile konverzovali. Trenchet Suabismová byla projektantka ve stavební společnosti Nový svět; její manžel tam dělal stavebního architekta. „Řekli jsme si, že se dneska hodí zajít do muzea, když si většina lidí vezme volno a vyrazí si hrát do sněhu. Měli jste to taky v plánu?“</p>
<p>„No jasně,“ řekla Gokna – a u ní s Jirlibem to byla možná i pravda. „Ale máme strašnou radost, že jsme potkali vás a – a vaše děti. Jak se jmenujou?“ Bylo to tak zvláštní, potkat cizí lidi, ke kterým jako by měli blíž než ke komukoliv kromě rodiny. Vypadalo to, že Trenchet s Alendonem cítí to stejné. Děti sebou šily v jejich náručí, neboť odmítaly vylézt zpátky Alendonovi na záda. Po několika minutách je rodiče zase postavili na zem. Obě děti se dvakrát odrazily a skončily Gokně a Viki v náručí. Mrskaly tam sebou, nesrozumitelně štěbetaly a krátkozraké dětské oči s nadšenou zvědavostí obracely sem a tam. Tomu, které lezlo Viki úplně všude – byla to Alequere – nemohlo být o mnoho víc než dva roky. Přesto však Viki Rhapsa ani malý Hrunk nikdy nepřipadali tak roztomilí. Samozřejmě, když jim byly dva roky, bylo Viki teprve sedm a pořád se jí ještě dostávalo veškeré pozornosti, kterou na sebe dokázala upoutat. Tyto děti se v ničem nepodobaly oněm nevrlým mimofázím, které poznali doposud.</p>
<p>Nejtrapnější ze všeho byla reakce dospělých, když se dozvěděli, kdo Viki a její sourozenci ve skutečnosti jsou. Trenchet Suabismová chvilku zaskočeně mlčela: „A – asi nás to mohlo napadnout. Kdo byste jinak asi byli? Víte, když jsem byla mladá, tak jsem ten váš pořad v rádiu poslouchala. Připadali jste mi tak strašně mladí a byli jste jediní mimáci, o kterých jsem kdy slyšela. Ten váš pořad se mi vážně líbil.“</p>
<p>„Jo,“ řekl Alendon. Usmál se, když se Alequere začala Viki zavrtávat do kapsy u bundy. „Díky tomu, že jsme věděli o vás, jsme s Trenchet mohli uvažovat o tom, že bysme si pořídili vlastní děti. Bylo to těžké; o naše první jsme přišli. Ale jak už mají oči, tak jsou tak roztomilí, že už to snad ani víc nejde.“</p>
<p>Děcko se šťastným kníkáním lezlo Viki pod bundou. Konečně se objevila jeho hlavička s mávajícíma jídelníma ručkama. Viki se natáhla a pošimrala ho. Byla hrdá, když věděla, že je někdo poslouchal a pochopil, co mu táta chtěl sdělit, ale – „To je škoda, že se pořád ještě musíte hodně lidem vyhýbat. Kdyby tak bylo víc takových, jako jste vy a vaše děti.“</p>
<p>Trenchet se kupodivu usmála. „Časy se mění. Pořád víc a víc lidí čeká, že budou ve Tmě vzhůru; už začínají chápat, že se některé věci budou muset změnit. Budeme potřebovat dospělé děti, aby nám pomohly stavět. Známe v Novém světě ještě dva další páry, které se snaží mít děti mimo fázi.“ Poklepala manžela po rameni. „Věčně sami nebudeme.“</p>
<p>Nadšení se přeneslo i na Viki. Alequere s tím druhým pavoučetem – Birbopem – byli stejně pěkní jako Rhapsa a malý Hrunk, ale přitom byli <emphasis>jiní. </emphasis>Konečně teď budou moci poznat spoustu dalších dětí. Pro Viki to bylo, jako kdyby otevřela okno a spatřila všechny barvy slunce.</p>
<p>Pomalu procházeli síní videomantiky a Gokna s Trenchet Suabismovou probíraly nejrůznější varianty. Gokna navrhla, aby se jejich dům předělal na místo, kde by se mohly rodiny mimofází scházet. Viki tak nějak tušila, že by to neprošlo ani u táty, ani u mámy, i když u každého z jiných důvodů. Ale obecně vzato… by se něco vymyslet dalo; byl to strategický krok správným směrem. Viki šla za ostatními a nijak zvlášť neposlouchala. Nesmírně ji bavilo natřásat malou Alequere. Hrát si s ní byla mnohem větší zábava, než by bylo jet se podívat na sníh.</p>
<p>Potom přes všechno to klábosení zaslechla vzdálené ťukání spousty nohou po mramoru. Čtyři lidé? Pět? Měli projít stejnými dveřmi, kterými prošla Viki jen před pár minutami. Ať to byl, kdo chtěl, čekal ho zajímavý pohled – na šest mimofází, od nejmladších dětí až po téměř dospělé.</p>
<p>Čtyři z nově příchozích byli dospělí ze současné generace, velcí jako kdokoliv z máminy ochranky. Když uviděli všechny ty děti, nezastavili se ani nevypadali nijak překvapeně. Na sobě měli stejné nevýrazné bundy, na které byla Viki zvyklá u nich doma. Vedla je přísná příslušnice poslední generace, která vypadala jako vojenský důstojník. Viki se mělo ulevit; tohle museli být ti lidé, o kterých si Brent myslel, že je sledují. Jenomže ona je nepoznávala –</p>
<p>Velitelka je všechny přejela pohledem a potom familiérně kývla na Trenchet Suabismovou. „Teď už to můžeme převzít my. Generál Smithová chce mít všechny děti zpátky v bezpečné zóně.“</p>
<p>„Co – cože? Já to nechápu!“ Suabismová zvedla zmateně ruce.</p>
<p>Všech pět cizinců postupovalo klidně vpřed a velitelka přívětivě kývla na děti. Ale její vysvětlení nedávalo smysl: „Dva strážní na všechny děti nestačí. Když jste odjeli, dostali jsme hlášku, že by mohly nastat problémy.“ Dva muži z ochranky vstoupili mezi děti a Suabismovy. Viki bezohledně postrčili k Jirlibovi a ke Gokně. Takhle se mámini lidé nikdy nechovali. „Omlouváme se, je to mimořádné opatření –“</p>
<p>Vtom se událo několik věcí najednou, a navíc v naprostém zmatku. Trenchet i Alendon křičeli panickou hrůzou i zlostí zároveň. Dva největší cizinci je strkali od dětí pryč. Jeden sáhl do brašny.</p>
<p>„Hej, jedno nám chybí!“ <emphasis>Brent.</emphasis></p>
<p>Vysoko nahoře se cosi pohnulo. Expozice videomantiky sestávala z vysokých polic s videoobrazovkami. S neúprosnou elegancí se nejbližší police skácela a obrázky pozhasínaly ve sprškách jisker a za zvuku deformujícího se kovu. Viki zahlédla Brenta, jak seskočil ze samého vršku, těsně před vší tou zkázou.</p>
<p>Udeřila se o podlahu, když police s obrazovkami dopadla na zem. Všude kolem se ozývaly rány implodujících videoobrazovek a bzučení narušeného vedení vysokého napětí. Police se skácela mezi ni a Suabismovy – a přesně na dva neznámé. Letmo zahlédla, jak po mramoru teče krev. Zpod police vyčnívaly dvě nehybné přední ruce; těsně mimo jejich dosah ležela brokovnice s upilovanou hlavní.</p>
<p>Potom se čas znovu rozběhl. Viki kdosi uchopil ve středu těla a táhl ji od trosek pryč. Za svým únoscem slyšela křičet Goknu a Jirliba. Ozvalo se tlumené křupnutí. Gokna zaječela a Jirlib zmlkl.</p>
<p>„Veliteli, a co –“</p>
<p>„Nic! Máme všech šest. Rychle. Rychle!“</p>
<p>Když ji táhli ze síně pryč, stačila se Viki ještě jednou podívat za sebe. Cizinci však své dva mrtvé nechávali na místě a za skácenou polici, kde měli být Suabismovi, neviděla.</p>
<p><strong>Dvacet devět</strong></p>
<p>Bylo to odpoledne, na které Hrunkner Unnerby nikdy nezapomene. Po všech těch letech, co Victory Smithovou znal, poprvé viděl, jak se téměř přestala ovládat. Zoufalý telefonát přišel po mikrovlnné lince těsně po poledni, když se Sherkaner Underhill se zprávou o únosu prodral všemi vojenskými prioritními zprávami. Generál Smithová Sherkanerovi zavěsila a svolala své lidi na mimořádnou poradu. Hrunkner Unnerby byl najednou místo plánovacího ředitele něco jako… jako seržant. Nechal přistavit na ranvej její třívrtulový letoun. Spolu s nižšími šaržemi zkontroloval pozemní bezpečnost. Nehodlal svého generála vystavit nějakému nebezpečí. Přesně takové mimořádné situace totiž chtěli nepřátelé vyvolat, a jakmile byste si mysleli, že na ničem jiném nezáleží, teprve <emphasis>potom </emphasis>by udeřili na svoje skutečné cíle.</p>
<p>Letadlu to trvalo necelé dvě hodiny, než se dostalo ze Zemského velitelství do Princetonu. Nebylo to však žádné létající velitelství; na takové věci chyběly finance. Generál tím pádem strávila dvě hodiny jen s pomalým bezdrátovým spojením. Tím pádem byla dvě hodiny mimo dosah Zemského velitelství nebo jeho ekvivalentu v Princetonu. Dvě hodiny měla na to, aby poslouchala útržkovitá hlášení a pokusila se připravit nějakou reakci. Dvě hodiny ji užíral zármutek, vztek a nejistota. Když přistáli, bylo odpoledne, a teprve až za další půl hodiny dorazili do Hill House.</p>
<p>Auto ještě ani nezastavilo a Sherkaner Underhill už otevíral dveře a tahal je z vozu ven. Chytil Unnerbyho za paži a oslovil přes něj generála: „Díky, žes přivezla Hrunknera. Potřebuju vás oba.“ A potom s nimi prošel vstupní halou a odtáhl je do své pracovny v přízemí.</p>
<p>Za ta léta byl Unnerby svědkem Sherkanerova chování v mnoha tíživých situacích: tehdy, když se díky své výmluvnosti dostal na Zemské velitelství uprostřed války s Tiefery, tehdy, když vedl výpravu přímo do vzduchoprázdna nejhlubší Tmy, a také při debatě s tradicionalisty. Sherk sice pokaždé nezvítězil, ale byl neustále plný nečekaných nápadů a fantazie. Všechno to byl jeden obrovský experiment a nádherné dobrodružství. Dokonce i když neuspěl, už tehdy viděl, k jakým dalším experimentům tento neúspěch povede. Ale dnes… dnes Sherkaner stanul tváří v tvář zoufalství. Natáhl se ke Smithové a hlava a paže se mu třásly víc než kdy předtím. „Musíme je nějak najít. Musíme. Mám počítače a tu mikrovlnnou linku na Zemský velitelství.“ Všechny ty prostředky, které mu v minulosti tak skvěle posloužily. „Dokážu je dostat zpátky. Vím, že to dokážu.“</p>
<p>Smithová chvíli stála bez hnutí. Potom přikročila k Sherkovi, položila mu paži kolem ramen a začala mu hladit srst. Mluvila tiše a stroze, skoro jako kdyby jeden voják utěšoval druhého kvůli padlým kamarádům. „Ne, miláčku. Tolik toho zase nedokážeš.“ Venku se začínalo zatahovat. Pootevřenými okny dolehlo dovnitř hvízdání větru a o tabule škrábaly kapraďorosty. Mračny a křovím se prodralo jen zelené šero.</p>
<p>Generál Smithová a Sherkaner měli hlavy u sebe a hleděli jeden na druhého. Unnerby téměř jako by cítil strach a stud, který mezi nimi proudil. Potom, zničehonic, se na ni Sherkaner zhroutil a objal ji pažemi. V místnosti se kromě větru ozývaly jen jeho tiché vzlyky. Po chvíli Smithová pozvedla jednu ze svých zadních rukou a opatrně Hrunknerovi naznačila, že má odejít.</p>
<p>Unnerby přikývl. Po silném koberci sice byly poházené hračky – jak Sherkanera, tak dětí – ale on si dával pozor, kam šlape, a podařilo se mu odejít v tichosti.</p>
<p>Soumrak rychle vystřídala noc, kterou měla dílem na svědomí nadcházející bouřka a dílem slunce, které zapadlo. Unnerby z toho, jak je venku, mnoho neviděl, neboť domácí velitelství mělo jen drobná, stíněná okna. Smithová tam dorazila skoro půl hodiny po Unnerbym. Přijala hlášení svých podřízených a potom sklouzla na sedátko vedle Hrunknera. Tázavě na ni zakýval rukama. Pokrčila rameny. „Sherk bude v pořádku, seržante. Je nahoře se studenty a dělá, co může. Takže jak jsme na tom?“</p>
<p>Unnerby k ní přisunul přes stůl hromádku hlášení. „Kapitán Downing a jeho četa jsou ještě pořád tady, pokud byste si s nimi chtěla promluvit sama, ale my všichni,“ – všichni, kteří sem dorazili ze Zemského velitelství – „si myslíme, že jsou čistí. Ty děti na ně prostě vyzrály.“ Děti udělaly ze schopné bezpečnostní služby naprosté idioty. Samozřejmě, bydlely tady s nimi dlouho, znaly jejich návyky a s členy služby se skamarádily. A doposud měla hrozba zvenčí podobu teoretických otázek a občasných nepodložených zvěstí. Když se tedy pavoučata rozhodla vyrazit na výlet, všechno jim hrálo do karet… Tuto bezpečnostní službu však tvořili vlastní lidé generála Smithové. Byli v ní bystří a oddaní lidé; ti teď trpěli stejně jako Sherkaner Underhill.</p>
<p>Smithová k němu hlášení přesunula zpátky. „Dobrá. Pošlete Darama a ten jeho tým zpátky do terénu. Ať něco dělají. Co je novýho v pátrání?“ Mávla na ostatní, ať jdou blíž, a sama se dala do práce.</p>
<p>Na domácím velitelství byly dobré mapy, opravdové strategické centrum. S pomocí mikrovlnného spojení mohlo přesně kopírovat situaci na Zemském velitelství. Ovšem v komunikaci s Princetonem na tom bohužel moc dobře nebylo. Mělo trvat ještě několik hodin, než se tento problém vyřeší. Do místnosti a ven z ní běhal nepřetržitý proud kurýrů. Mnozí právě přiletěli ze Zemského velitelství a při dnešním debaklu tedy přítomni nebyli. To bylo dobře, protože svou přítomností zmírňovali vyčerpané zoufalství, které bylo na některých vidět. Existovaly stopy. Pátrání přinášelo výsledky – jak slibné, tak i hrozivé.</p>
<p>Velitel operací proti Rodným se objevil o hodinu později. Rachner Thract zastával svůj post teprve velice krátkou dobu, byl mladý a byl to tieferský emigrant. Bylo zvláštní vidět na jeho místě někoho s takovou kombinací. Vypadal vcelku bystře, ale spíš jako knihomol než někdo nebezpečný. Možná to bylo v pořádku; sám Bůh věděl, že potřebují lidi, kteří se v Rodných opravdu vyznali. Jak se jenom mohly tradiční hodnoty tak zvrhnout? Za Velké války byli Rodní v tieferském impériu jen menšinová sekta a tajní stoupenci Dohody. Victory Smithová se však buď domnívala, že právě oni budou další velkou hrozbou, nebo se možná jen dál řídila svou obecně platnou nedůvěrou vůči tradicionalistům.</p>
<p>Thract pověsil svůj plášť proti dešti na věšák a otevřel brašnu, kterou si nesl s sebou. Položil před velitelku jakési dokumenty. „Rodní jsou v tom až po ramena, generále.“</p>
<p>„Proč mě to nepřekvapuje?“ zeptala se Smithová. Unnerby věděl, že musí být strašně unavená, ale ona vypadala odpočatě, skoro jako vždycky. Skoro. Byla stejně klidná a stejně zdvořilá jako na jakékoliv poradě. Dotazy měla inteligentní jako obvykle. Unnerby si však všiml jistého rozdílu, nepatrné roztěkanosti. Nevypadalo to jako úzkost; spíš jako kdyby byla generál Smithová v duchu někde jinde a o něčem přemítala. „Nicméně to, že by v tom mohli být namočení Rodní, bylo ještě ráno velice nepravděpodobné. Takže co je nového, Rachnere?“</p>
<p>„Dvě svědecké výpovědi a dvě pitvy. Ti, co přišli o život, za sebou měli pořádný výcvik a na atletiku to zrovna nevypadá; v chitinu měli staré šrámy, a dokonce i jednu starou ucpanou díru po kulce.“</p>
<p>Victory pokrčila rameny. „To přece bylo jasné, že to byli profesionálové. Víme, že nám hrozí i naši, ty okrajové frakce tradicionalistů. Třeba si najali někoho schopného.“</p>
<p>„Možná, ale tohle byli Rodní, a ne naši tradicionalisté.“</p>
<p>„Máme důkazy?“ zeptal se Unnerby, jenž ucítil úlevu a náznak studu zároveň.</p>
<p>„Ehm.“ Thract jako by spíš zvažoval tazatele než otázku. Nebyl si tak úplně jistý, kam by mohl Unnerbyho – civilistu oslovovaného „seržante“ – v hierarchii velení zařadit. <emphasis>Jen si pěkně zvykej, hochu. </emphasis>„Rodní se neustále ohánějí těmi svými náboženskými kořeny; ovšem doposud si dávali pozor, aby se s námi nedostali do žádného konfliktu. Jejich aktivity končily víceméně u financování místních tradicionalistických skupin. Ale… dneska šli mnohem dál. Tohle byli jejich profesionálové. Dali si pořádnou práci, aby je nikdo neodhalil, jenže nepočítali s naším soudním lékařstvím. Je to vlastně test, na který přišel jeden ze studentů vašeho manžela. Míra pylů v dýchacích cestách je totiž u obou těl cizí; dokonce vám můžu i říct, ze které základny Rodných vyrazili. Ti dva u nás nebyli víc jak patnáct dní.“</p>
<p>Smithová přikývla. „Pokud by to bylo víc, tak by tam ty pyly už nebyly?“</p>
<p>„Přesně tak, údajně by se k nim dostal imunitní systém a vyloučil by je z těla ven. Ale i tak bychom toho většinu zjistili. Dnes totiž měli mnohem větší smůlu než my. Nechali tam naživu dva svědky…“ Thract zaváhal, neboť si zjevně uvědomil, že nejde o běžnou poradu a že pro Smithovou může to, co se obvykle považovalo za úspěch, znamenat katastrofu.</p>
<p>Generál si toho zřejmě ani nevšimla. „Ano, ty dva. Ty, co přivedli do toho muzea svoje děti.“</p>
<p>„Ano, paní. A taky částečně kvůli nim to všechno nepříteli vybuchlo pod rukama. Plukovník Undervillová,“ – místní velitelka operací – „nechala své lidi povídat si s nimi celé odpoledne; přímo zoufale nám chtějí pomoct. Už jste slyšela, co se od nich dozvěděla, jak jeden z vašich synů skácel exponát a dva únosce zabil?“</p>
<p>„A že všechny děti odnesli živé.“</p>
<p>„Správně. Ale Undervillová toho zjistila ještě víc. Teď už jsme si téměř jistí… Ti únosci měli v plánu unést vaše děti všechny. Když uviděli ty děti Suabismových, tak si mysleli, že to jsou děti vaše. Na světě ještě ani teď není tolik mimofází. A logicky dospěli k závěru, že Suabismovi jsou z <emphasis>naší </emphasis>ochranky.“</p>
<p><emphasis>Bože </emphasis>v <emphasis>dobré studené zemi. </emphasis>Unnerby upřel pohled úzkými okny ven. Bylo tam o něco víc světla než předtím, ale teď už to byla ultrafialová záře bezpečnostního osvětlení. Vítr vytrvale sílil, hnal za okny třpytící se kapky a zmítal kapraďorosty sem a tam. Dnes v noci měla přijít pořádná bouřka.</p>
<p>Takže to Rodní nezvládli, protože měli moc vysoké mínění o bezpečnosti Dohody. Přirozeně předpokládali, že s dětmi <emphasis>někdo </emphasis>bude.</p>
<p>„Od těch dvou civilistů jsme se dozvěděli spoustu věcí, generále: vymyšlený důvod, se kterým přišli, útržky vět, když se to všechno zvrtlo… Únosci neměli v úmyslu po sobě zanechat nějaké svědky. Ti Suabismovi měli dneska víc štěstí než kdokoliv v Princetonu, i když to tak sami zrovna nevidí. Ti dva, co váš syn zabil, Suabismovy zrovna strkali od dětí pryč. Jeden z nich vytáhl automatickou pušku a hned bylo po bezpečnostních opatřeních. Plukovník Undervillová se domnívá, že celá akce měla původně za cíl zmocnit se všech vašich dětí a žádné svědky nenechávat. Vlastně mrtví civilisté a spousta krve by jejich plánům vyhovovali spíš, protože by padla vina na naše tradicionalistické frakce.“</p>
<p>„Proč tam ale v tom případě nenechat i pár mrtvých dětí? O to lépe by se jim přece potom utíkalo.“ Victory položila otázku klidným hlasem, ale byla v ní jistá odtažitost.</p>
<p>„To nevíme, paní. Ale plukovník Undervillová si myslí, že jsou ještě pořád na našem území, možná dokonce v Princetonu.“</p>
<p>„Aha?“ Vypadalo to, že v ní svádí boj skepse s nadějí. „Vím, že Belga všechno uzavřela pěkně rychle – a ta druhá strana měla svoje problémy. Dobrá. Takže tohle bude vaše první velká domácí operace, Rachnere, a já chci, aby proběhla pěkně ruku v ruce s místní tajnou službou. A budete do ní muset zapojit i město a městskou policii.“ Klasická anonymita tajné služby Dohody tedy měla dostat v průběhu dalších několika dní pěkně na frak. „Snažte se být na ně hodní. Nemáme tady válečný stav. Taky by mohli Koruně pěkně zkomplikovat život.“</p>
<p>„Ano, paní. Plukovník Undervillová a já organizujeme hlídky spolu s městskou policií. Až se vybuduje telefonní spojení, budeme mít tady v Hill House něco jako společné velitelství.“</p>
<p>„Výborně… Vy jste snad celou dobu o krok napřed, Rachnere.“</p>
<p>Thract vstal a pousmál se. „My vám vaše děti najdeme, šéfe.“</p>
<p>Smithová chtěla něco říct, když si všimla dvou malých hlaviček, jak nakukují zpoza zárubně dveří. „Já vím, že ano, Rachnere. Děkuji vám.“</p>
<p>Thract odstoupil od stolu a v místnosti se rozhostilo krátké ticho. Do pokoje ostýchavě vešly dvě nejmladší Underhillovy děti – možná jediné, které zůstaly naživu – a za nimi vstoupil velitel jejich stráže a tři vojáci. Kapitán Downing sice nesl zavřený deštník, ale bylo zřejmé, že se pod ním Rhapsa a malý Hrunk neschovali. Bundy měli promočené a na lesklém černém chitinu jim stály kapky deště.</p>
<p>Victory dětem nevěnovala jediný úsměv. Změřila si pohledem jejich promočené šaty a deštník. „Vy jste někde lítali?“</p>
<p>Odpověděla Rhapsa, zkrotlá tak, jak to u tohoto nezvedence Hrunkner ještě neviděl. „Ne, mami. Byli jsme s tátou, ale on má teďka práci. Zůstali jsme s kapitánem Downingem a s ostatníma…“ Odmlčela se a rozpačitě kývla ke svému strážci.</p>
<p>Mladý kapitán se postavil do pozoru, ale byl na něj děsivý pohled – jako na vojáka, který byl právě svědkem prohrané bitvy. „Promiňte, paní. Rozhodl jsem se deštník nepoužít. Chtěl jsem vidět všude kolem sebe.“</p>
<p>„Správně, Darame. A… dobře, že jste je přivedl sem.“ Odmlčela se a chvíli na svoje děti jen hleděla. Rhapsa a malý Hrunk stáli bez hnutí a dívali se na ni. Potom, jako kdyby v nich někdo zmáčkl nějaký společný vypínač, se obě dvě děti s neartikulovaným nářkem rozběhly přes místnost. Chvíli se jen míhaly ruce a nohy, jak šplhaly po Smithové a objímaly ji jako otce. Teď, když už byla přehrada jejich zábran prolomená, plakaly nahlas – a také se ptaly. Jsou nějaké zprávy o Gokně a Viki a Jirlibovi a Brentovi? Co přijde teď? A taky nechtěly být samy.</p>
<p>Po chvíli se všechno uklidnilo. Smithová naklonila hlavu s pohledem upřeným na děti a Unnerby si říkal, co se jí asi zrovna odehrává v mysli. Pořád ještě jí dvě děti zůstaly. Ať už dnes doplatili na sebevětší smůlu nebo neschopnost, byly to jiné dvě děti, které byly unesené namísto těchto dvou. Pozvedla ruku směrem k Unnerbymu. „Hrunknere. Mám prosbu. Najděte Suabismovy. Požádejte je… pozvěte je ke mně. Pokud budou chtít tohle všechno přečkat tady v Hill House… bude to pro mě čest.“</p>
<p>Byli velice vysoko, v jakési svislé větrací šachtě.</p>
<p>„Ale ne, to není větrací šachta!“ řekla Gokna. „V těch je přece plno různýho potrubí a kabelů.“</p>
<p>Nebylo slyšet žádné hučení větráků, jen shora nepřetržité hvízdání větru. Viki se soustředila na to, co viděla kolem sebe. Možná padesát stop nad nimi bylo zamřížované okno, kterým dopadalo dovnitř denní světlo a místy ozařovalo kovové stěny šachty. Tady dole bylo sice šero, ale přitom víc než dost světla na to, aby viděli chemický záchod a kovovou podlahu. S postupem dne bylo v jejich vězení čím dál tím tepleji. Gokna měla pravdu. Doma toho prozkoumali dost na to, aby věděli, jak vypadají opravdové šachty. Jenže co jiného by to potom mohlo být? „Koukněte na všechny ty záplaty.“ Ukázala na kola, která byla ledabyle při vařena tu a tam na stěnách. „Třeba je to tady opuštěný – ne, třeba se to ještě pořád staví!“</p>
<p>„Jo,“ řekl Jirlib. „Tohle všechno je čerstvá práce. Na těch průlezech zrovna přivařili poklopy, možná tak před hodinou.“ Gokna přikývla, a dokonce se ani nesnažila mít poslední slovo. Tolik se toho od rána změnilo. Jirlib už nebyl ten zasněný, podrážděný soudce, který měl rozhodovat jejich spory. Byl pod větším tlakem než kdy předtím a ona věděla, jak provinile se musí cítit. Byl spolu s Brentem nejstarší – a dopustil něco takového. Navenek se však jeho utrpení neprojevovalo; Jirlib byl trpělivější než obvykle.</p>
<p>A když něco řekl, jeho sestry ho poslouchaly. I když člověk nebral v úvahu, že je skoro dospělý, byl z nich všech rozhodně nejchytřejší.</p>
<p>„No, já bych řekl, že vím přesně, kde jsme –“ nenechaly ho domluvit děti, které se mu začaly vrtět na zádech. Neměl ještě srst tak dlouhou, aby se mu tam pevně udržely, a už začínal páchnout.</p>
<p>Alequere a Birbop se střídavě chvíli dožadovali svých rodičů a potom se na chvíli zase pevně pověsili nebohému Jirlibovi na záda a byli zticha. Teď to vypadalo, že se zase vrací do svého hlučnějšího stádia. Viki se natáhla a vzala Alequere do náruče.</p>
<p>„A kde teda?“ zeptala se Gokna, ovšem beze stopy nesouhlasu.</p>
<p>„Vidíte támhlety sítě atrakop?“ řekl Jirlib a ukázal nahoru. Byly to čerstvé, drobné hedvábné výtvory, které se vznášely v průvanu u mříže. „Každý druh má svůj vlastní typ sítě. Ty, co jsou tam nahoře, se vyskytují v Princetonu, ale hnízdí jen v těch největších výškách. Ani na Hill House by to pro ně nebylo. Takže bych řekl, že jsme pořád ještě ve městě a někde tak vysoko, že je nás vidět na míle daleko. Takže jsme buď někde v kopcích, nebo v tom novým mrakodrapu v centru.“</p>
<p>Alequere se znovu rozbrečela. Viki ji začala mírně houpat sem a tam. Malého Hrunka to vždycky rozveselilo, ale… Zázrak! Alequere přestala vzlykat. Možná byla tak vyčerpaná, že už nemohla vydat ani hlásku. Ale ne, za pár sekund se na ni mimino chabě usmálo a otočilo se tak, aby všechno vidělo. Hodné pavouče! Viki ho ještě chvilku kolébala a potom se ozvala. „Fajn. Možná že nás teda vozili pořád dokola – ale v centru? Slyšeli jsme sice pár letadel, ale co zvuky z ulice?“</p>
<p>„Jsou všude okolo.“ To byla téměř první věta, kterou Brent od únosu pronesl. Pomalý a zabedněný, takový byl Brent. A přitom se z nich jako jediný dovtípil, co se ráno chystalo. To on se odklidil stranou od ostatních a číhal ve tmě. Brent vzrůstem již připomínal dospělého – když na nepřítele skácel ten exponát, mohlo ho to klidně zmrzačit. Když je táhli nákladním východem z muzea ven, Brent se belhal mlčky. Ani v průběhu jízdy, která následovala, nic neříkal a na otázky Jirliba a Gokny, jestli je v pořádku, jen mával rukou.</p>
<p>Ve skutečnosti to vypadalo, že si zlomil jednu nohu a přinejmenším jednu další si poranil, ale nedovolil jim se na zranění podívat. Viki to chápala. Brent se zřejmě cítil stejně zahanbeně jako Jirlib, a ještě víc se cítil zbytečně. Stáhl se do skleslého klubíčka a potom – po první hodině jejich současného zajetí – začal kulhat po okolí a klepat a škrábat na kov. Občas se rozplácl na zemi, jako by předstíral, že je mrtvý – nebo neví, co dál. Tak ležel zrovna teď.</p>
<p>„Vy je neslyšíte?“ řekl znovu. „Poslouchejte břichem.“</p>
<p>Takhle si Viki nehrála už několik let. Udělala to však stejně jako on – roztáhla se na zemi, aby se celým tělem dotýkala země. Nebylo to moc pohodlné a nedalo se při tom ničeho držet. Alequere jí vyskočila z náruče. Birbop přišel za ní. Oba dva přecházeli mezi dětmi od jednoho k druhému a šťouchali do nich. Za chvíli se začali hihňat.</p>
<p>„Pst, psst,“ řekla tiše Viki. Hihňání ještě zesílilo. Jak dlouho se předtím Viki modlila, aby se těm dvěma vrátila kuráž? A teď chtěla jediné – aby byli chvilku zticha. Vypudila je z mysli a soustředila se. Hm. Nebyl to přímo zvuk, tedy rozhodně ne pro uši v hlavě. Ale cítila to po celé spodní straně těla. Soustavné hučení v pozadí… a ještě další vibrace, které se přibližovaly a zase vzdalovaly. Ha! Byl to slabý odvar toho ruchu, který jste cítili, když jste se procházeli po městě! A tohleto! Nezaměnitelné vibrace silných, rychle zastavujících brzd.</p>
<p>Jirlib se usmál. „Takže je to jasný! Mysleli si, jak na nás vyzráli, ale my to už víme.“</p>
<p>Viki z nepříliš pohodlné pozice vstala a vyměnila si s Goknou významný pohled. Jirlib byl sice chytřejší, ale když došlo na prohnanost, nesahal svým sestrám ani po kotníky. Gokna se s odpovědí držela zpátky, částečně ze zdvořilosti a částečně proto, že kdyby patřičný tón hlasu slyšely děti, zalezly by zase zpátky do úkrytu. „Jirle, podle mě se před námi nic utajit nesnažili.“</p>
<p>Jirlib mírně zaklonil hlavu, téměř ve svém typickém gestu „bratr to ví přece nejlíp“. Potom si uvědomil, jakým tónem to řekla. „Gokno, vždyť nás sem mohli zavézt během pěti minut. A místo toho jsme jezdili po venku víc jak hodinu. Co –“</p>
<p>Viki řekla: „Já bych řekla, že to bylo kvůli tomu, aby se ztratili mámině ochrance. Měli přece několik aut; a nezapomeň, že nás dvakrát překládali z jednoho do druhýho. Možná se fakt snažili nás dostat z města a potom zjistili, že to nepůjde.“ Viki ukázala kolem sebe. „Jestli mají v hlavě mozek, tak jim dojde, že jsme toho viděli až-až.“ Snažila se udržet hlas v klidu. Birbop a Alequere šli za Brentem roztaženým na zemi a začali mu prohrabávat kapsy. „Vždyť bysme je přece mohli identifikovat, Jirlibe. A taky jsme viděli toho šoféra a tu ženskou dole u nakládací rampy u muzea.“</p>
<p>A řekla mu i o automatické pušce, kterou zahlédla na podlaze muzea. Jirlib se zhrozil. „Takže myslíš, že to nejsou tradicionalisti, co jenom chtějí nějak zdiskreditovat tátu a generála?“</p>
<p>Gokna i Viki mu naznačily, že ne. Gokna řekla: „Já si myslím, že to jsou vojáci, Jirle, ať si říkají, co chtějí.“ Vlastně to byla jedna lež za druhou. Když se ta tlupa objevila na výstavě videomantiky, tvrdila, že patří k mámině ochrance. Když však pavoučata uklidili sem, mluvili už jako tradicionalisté: Děti prý byly pro slušné lidi hrozným příkladem. Nemělo se jim nic stát, ale jejich rodiče prý budou odhaleni jako skuteční zvrhlíci, jakými ve skutečnosti jsou. To sice tvrdili, ale Gokna i Viki si všimly, jak málo nadšení do toho vkládají. Většina tradicionalistů v rádiu přímo soptila; ti, s nimiž se Viki a Gokna setkaly osobně, se při pohledu na děti mimo fázi málem pominuli. Tito únosci byli v klidu; navzdory těm jejich řečem bylo zřejmé, že jsou pro ně děti obyčejný náklad. Viki si pod jejich profesionální maskou všimla jen dvou upřímných reakcí. Velitelka byla skutečně rozlícená kvůli těm dvěma, které rozmáčkl Brent… a občas Viki vycítila i vzdálený náznak toho, že je jí líto i samotných dětí.</p>
<p>Všimla si, jak sebou Jirlib trhl, když mu všechno došlo, ale přesto zůstal zticha. Z jeho zachmuřelého zadumání ho vytrhly dva jásavé výkřiky. Alequere s Birbopem si Gokny, Viki ani Jirliba nevšímali. Objevili provaz, který měl Brent v bundě. Alequere uskočila dozadu a provaz vyhodila obloukem vzhůru. Birbop vyskočil a chytil ho a potom se rychle rozběhl kolem Brenta, jako by mu chtěl svázat nohy.</p>
<p>„Hej, Brente, já jsem myslela, že už jsi z toho vyrostl,“ dloubla si do něj Gokna s nucenou veselostí v hlase.</p>
<p>Brent odpověděl pomalu a mírným hlasem: „Když já se bez těch stavebnic nudím. A s lanem se dá hrát všude.“ Brent byl na splétání složitých vzorů z provazů odborník. Když byl mladší, často se převalil na záda a s pomocí všech nohou a rukou – dokonce i jídelních rukou – pletl pořád složitější vzory. Byl to přesně ten typ pošetilých, složitých koníčků, v nichž se tak vyžíval.</p>
<p>Birbop sebral Alequere konec lana a rychle vylezl deset nebo patnáct stop po zdi, přičemž využíval každé nerovnosti, jak to umí jen ti nejmenší. Potom provazem škádlil svou sestru, ať prý ho zkusí stáhnout dolů. Když se o to pokusila, ucukl s ním a vyšplhal o dalších pět stop výš. Stejně jako kdysi Rhapsa, možná byl dokonce ještě o něco mrštnější.</p>
<p>„Ne tak vysoko, Birbope, spadneš!“ – a Viki teď zase byla přesně jako táta.</p>
<p>Stěny se nad miminem tyčily výš a výš. A nahoře, padesát stop nad nimi, bylo drobné okénko. Viki zahlédla, jak sebou Gokna najednou překvapeně trhla. „Myslíš na to, na co já?“ zeptala se jí Viki.</p>
<p>„N-nejspíš jo. Když byla Rhapsa malá, zvládla by vyšplhat až nahoru.“ Únosci nebyli zase tak chytří, jak si mysleli. Každý, kdo někdy hlídal děti, by byl chytřejší. Oba mužští únosci však byli mladí, ze současné generace.</p>
<p>„Ale jestli spadne –“</p>
<p>Pokud by spadl, nebyla by pod ním žádná záchranná síť, dokonce ani měkký koberec. Dvouletá pavoučata mohla vážit tak patnáct, dvacet liber. Šplhání milovala; bylo to, jako kdyby cítila, že až jednou budou velká a těžká, budou moci maximálně chodit po schodech a skákat jen výjimečně. Děti sice mohly spadnout z mnohem větší výšky než dospělí, ale při pádu z takové výšky by se rozhodně zabily. To ovšem dvouleté děti nevěděly. Stačilo to navrhnout a Birbop by vyrazil k oknu nahoře. Měli slušnou naději, že se mu to podaří…</p>
<p>Za normálních okolností by Viki a Gokna skočily po jakémkoliv šíleném plánu, ale tady šlo o život někomu jinému… Chvíli hleděly jedna na druhou. „J-já nevím, Viki.“</p>
<p>A kdyby neudělali vůbec nic? Stejně by ty děti pravděpodobně přišly o život se všemi ostatními. Čekaly je hrozné následky, ať už se rozhodnou jakkoliv. Najednou měla Viki větší strach než kdy předtím; přešla na druhou stranu a postavila se pod křenícího se Birbopa. Paže jí vylétly nahoru, jako by žily svým vlastním životem a chtěly dítě přemluvit, aby slezlo dolů. Přinutila se je zase spustit a zmohla se na bezstarostný, škádlivý hlas. „Hej, Birbope! Myslíš, že bys zvládl vylézt s tím lanem až úplně k tomu malýmu okýnku?“</p>
<p>Birbop zaklonil hlavu a obrátil své dětské oči vzhůru. „No jasně.“ A už lezl, rychle cupital od svařovaných spár k potrubí a stále nahoru. <emphasis>Máš to u mě,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>prcku, i když o tom nevíš.</emphasis></p>
<p>Na zemi Alequere vřískala vzteky, že by měl Birbop upoutat všechnu pozornost jen na sebe. Prudce škubla za lano, takže její bratříček zůstal viset za tři ruce na jedné úzké římse dvacet stop nad zemí. Gokna ji sebrala ze země, odnesla od lana a podala Jirlibovi.</p>
<p>Viki se snažila setřást ze sebe hrůzu, která se jí zmocnila; dívala se, jak děcko šplhá výš a výš. <emphasis>A když se nám podaří dostat se k oknu, tak co potom?</emphasis><emphasis> </emphasis>Vyhazovat zprávy? Neměli však nic na psaní – a nevěděli ani, kde jsou či kam může vítr vzkaz zanést… A najednou ji napadlo, jak vyřešit dva problémy zaráz. „Brente, bundu.“ Zamávala na Goknu, aby mu ji pomohla sundat.</p>
<p>„Hned…“ Gokna už tahala za rukávy a za nohavice málem ještě dřív, než to Viki stačila doříct. Brent na ně chvíli zaskočeně hleděl, ale potom mu to došlo a začal jim pomáhat. Měl bundu skoro stejně velkou jako Jirlib, ale bez průřezů na zádech. Všichni tři ji mezi sebou napnuli a přecházeli sem a tam podle toho, jak se ve výšce nad nimi pohyboval Birbop. Možná že i kdyby spadl… Takhle to přece vždycky v dobrodružných příbězích fungovalo. Přesto však, jak tam tak s tou bundou stáli, jim představa takového úspěchu připadala absurdní.</p>
<p>Alequere pořád ještě vřískala a snažila se Jirlibovi vytrhnout. Birbop se jí posmíval. Měl radost, že je středem pozornosti a že může dělat něco, za co by normálně dostal nařezáno. Čtyřicet stop. Zpomaloval. Míst, kde se mohl rukama a nohama zachytit, ubývalo; hlavní část ventilačního potrubí už měl za sebou. Několikrát mu lano téměř vyklouzlo, jak si je tak předával z ruky do ruky. Na neuvěřitelně úzké římse si dodal odvahy a vyskočil nahoru a do strany, aby zdolal zbývající tři stopy – a jednou rukou se zachytil mříže na okně. Chvíli na to se ve světle objevila jeho silueta.</p>
<p>Vzhledem k tomu, že měly pouze dvě oči, a to ty vpředu, musely se malé děti téměř obrátit, když se chtěly podívat za sebe. Birbop se teď poprvé podíval dolů. Jeho vítězný smích se zajíkl, neboť uviděl, jak vysoko vylezl – tak vysoko, že mu i jeho dětské instinkty řekly, že se mu může něco stát. Rodiče přeci jen měli důvod k tomu, že děti nenechali šplhat tak vysoko, jak se jim zachtělo. Birbop se rukama i nohama pevně přichytil mřížoví.</p>
<p>Nemohli ho přesvědčit, že za ním nikdo vylézt nahoru nemůže, aby mu pomohl, a že se musí dostat dolů sám. Viki předtím vůbec nenapadlo, že by to mohl být takový problém. Pokud se Rhapse a malému Hrunkovi někdy podařilo dostat někam vysoko, oba dva se zase bez problémů dostali dolů.</p>
<p>Když už to vypadalo, že Birbop není schopen jediného pohybu, přestala jeho sestřička plakat a začala se mu posmívat. Potom už nebyl takový problém přesvědčit ho, aby propletl lano mříží a potom s jeho pomocí sešplhal dolů.</p>
<p>Většina dětí na to přišla sama, že mohou po laně dolů klouzat; možná to byla nějaká součást podvědomí. Birbop začal s pěti končetinami pevně omotanými kolem lana, po němž šplhal dolů, a třemi dalšími kolem lana vedoucího vzhůru. Ovšem poté, co slezl několik stop a zjistil, jak snadno to s lanem jde, držel se už jen třema rukama – a potom dvěma. Nohama se odrážel od stěn a nesl se dolů jako tarant vrhající se na kořist. Pod ním poskakovala Viki a ostatní v marné snaze udržet svou improvizovanou záchrannou síť pod ním… a potom byl dole.</p>
<p>A oni měli lano na hraní, které sahalo od podlahy k mříži v okně a zase zpátky. Zářilo a cukalo sebou, jak se pružný materiál stahoval.</p>
<p>Gokna se hádala s Viki o tom, kdo provede další krok. Viki to vyhrála; vážila necelých osmdesát liber, tedy ze všech nejméně. Zatáhla za lano a zhoupla se na něm, zatímco Brent s Goknou párali z Brentovy bundy podšívku. Byly na ní červené a ultrafialové skvrny. A navíc ji tvořily vrstvy naskládané jedna na druhou; když ji roztrhali podél švů, dostali vlajku lehkou jako peříčko a o straně patnáct stop dlouhé. Někdo si jich určitě všimne.</p>
<p>Gokna poskládala podšívku do úhledného čtverce a podala jí ho. „A co to lano, fakt myslíš, že to vydrží?“</p>
<p>„Jasně.“ Možná. Bylo hladké a elastické jako každé správné lano na hraní – a co by se asi tak stalo, kdyby se natáhlo až úplně nadoraz?</p>
<p>To, co jí řekl Brent, ji uklidnilo víc než jakékoliv úvahy: „Já myslím, že to vydrží. Já si do těch svejch konstrukcí pořád něco věším. Tohle jsem vzal mechanikům z laboratoře.“</p>
<p>Viki si sundala vlastní bundu, uchopila improvizovanou vlajku do jídelních rukou a začala šplhat. Zadníma očima viděla, jak se ostatní plni napětí ztrácí hluboko pod ní, natlačení kolem „záchranné sítě“. Ta by tak určitě k něčemu byla, pokud by se zřítil někdo tak velký jako ona. Pohupovala se sem a tam a krůček po krůčku stoupala po stěně. Vlastně na tom nic nebylo. Ani dospělému by nedělalo problémy vylézt po kolmé stěně se dvěma lany – pokud by to ta lana vydržela. Stejně pozorně, jak sledovala lano a stěnu, sledovala i dveře dole pod sebou. Zvláštní, že se až teď začala bát, že je někdo vyruší. Ale úspěch už byl tak blízko. Všechno by to bylo k ničemu, pokud by se teď nějaký z těch najatých zabijáků rozhodl zajít se na ně podívat. Ještě pár stop…</p>
<p>Prostrčila přední ruce mříží okna a přitáhla se k čerstvému vzduchu. Na nějaké vyhlížení tam nebylo místo a mříže byly tak blízko u sebe, že by se mezi nimi neprotáhlo ani dítě – ale ten rozhled! Byli na vrcholku jedné z těch obrovských nových budov, které měly na výšku přinejmenším třicet pater. Obloha byla zatažená a kolem okna urputně fičel vítr. Ve výhledu dolů jí bránila spodní patra budovy, ale Princeton se před ní rozprostíral jako nějaký překrásný model. Viděla přímo na jednu ulici, viděla autobusy, automobily i lidi. A kdyby se podívali jejím směrem… Viki rozbalila podšívku bundy a prostrčila ji skrz mříž. Vítr ji téměř vyškubl z jejích rukou. Sevřela ji o něco pevněji, až špičkami rukou látku protrhla. Byla jako papír! Jemně, opatrně konce přitáhla zase zpátky a na čtyřech místech je přivázala. Vítr teď rozvinul barevný čtverec po boku budovy. Látka pleskala ve větru, občas se vznesla a zakryla okno, jindy zase sklesla na kamennou zeď jí z dohledu.</p>
<p>Ještě poslední pohled na svobodu: Tam v dálce, kde se krajina setkávala se zataženou oblohou, mizely ve tmě kopce města. Viki však viděla dost na to, aby se dokázala zorientovat. Byl tam kopec, sice ne tak vysoký jako ostatní, ale zato se spoustou budov a spletitých ulic. Hill House! Viděla až domů!</p>
<p>Viki sjela od okna dolů, rozjařená na nejvyšší míru. Pořád ještě měli šanci! Spolu s ostatními stáhla blyštící se lano dolů a schovali ho Brentovi do bundy. Seděli v houstnoucím šeru, mudrovali nad tím, kdy se zase objeví jejich věznitelé, a hádali se, co udělat, až se to stane. Setmělo se a začalo pršet. Pořád je však uklidňoval zvuk látky pleskající ve větru.</p>
<p>Někdy po půlnoci bouřka vlajku strhla a odnesla ji do tmy.</p>
<p><strong>Třicet</strong></p>
<p>Právo předložit komandantovi petici patřilo mezi ustálené zvyklosti. Dokonce vycházelo z historického podkladu, i když byl Tomas Nau přesvědčen o tom, že před staletími, uprostřed období Moru, bývalo vyhověno pouze těm peticím, které byly součástí propagandy. V moderních dobách patřila manipulace s peticemi k oblíbeným způsobům strýčka Alana, jak si udržet popularitu a oslabit frakce protivníků.</p>
<p>Byla to šikovná taktika, pokud jste ovšem neudělali stejnou chybu jako Alan a nepustili jste si mezi žadatele vrahy. Během dvaceti čtyř let od jejich příletu k OnOff Tomas Nau posuzoval asi deset peticí. Ta dnešní byla první, která tvrdila, že „v první řadě jde o čas“.</p>
<p>Nau se podíval přes stůl na pět žadatelů. Oprava: na zástupce žadatelů. Tvrdili, že se za ně postavila stovka lidí, a to za pouhých 8 kilosekund. Nau se usmál a pokynul jim, ať se posadí. „Pane Xine, vy jste vedoucí pilotů. Vy tu máte nejvyšší hodnost, předpokládám. Prosím, předložte mi vaši petici.“</p>
<p>„Ano, pane komandante.“ Xin se podíval na svou přítelkyni, na Ritu Liao. Oba pocházeli z domácí planety Emergentů, z rodin, které poskytovaly Soustředěné a Stoupence už přes tři sta let. Takoví jako on byli páteří emergentské kultury a ovládat je by neměl být problém. Bohužel však zde, dvacet světelných let od civilizace, bylo problémem prakticky cokoliv. Xin ještě chvilku mlčel. Nervózně se podíval na Kala Oma. Omo mu oplatil velice chladným pohledem a Nau si najednou v duchu přál, aby se stačil nechat ve stručnosti informovat velícím seržantem. Vzhledem k tomu, že Brughel právě nebyl na Hlídce, nikdo by nemohl za to, pokud by musel petici odmítnout.</p>
<p>„Jak víte, komandante, spousta nás pracuje na pozemní analýze. A mnoho dalších se o Pavouky, které pozorujeme, zajímá z čistě obecného hlediska –“</p>
<p>Nau se na něj přívětivě usmál. „To já vím. Vysedáváte u Bennyho a posloucháte překlady.“</p>
<p>„Ano, pane. Ehm. Velice se nám líbí ‚Hodinka pro děti’ a některé její překlady. Pomáhají nám při naší analýze. A…“ V očích se mu objevil nepřítomný pohled. „Já nevím. Ti Pavouci tam dole mají celý svůj svět, i když to nejsou lidé. Ve srovnání s námi nám připadají víc –“ <emphasis>Skuteční, </emphasis>byl si Nau jist, že řekne. „Prostě jsme si na některé ty děti Pavouků zvykli.“</p>
<p><emphasis>Podle plánu. </emphasis>Překlady přímých přenosů se teď důkladně předběžně filtrovaly. Nikdy neodhalili, co přesně epidemii mozkové sněti způsobilo – dokonce ani to, zda nějak souvisela s přímým přenosem pořadu. Anne byla toho názoru, že v současné době nehrozilo o nic větší nebezpečí, než jaké hrozilo v souvislosti s jejich ostatními operacemi. Nau sáhl doprava a jemně se dotkl ruky Qiwi. Usmála se na něj. Děti Pavouků byly důležité. On sám by něco takového nikdy nepochopil, nebýt Qiwi Lisoletové. Qiwi byla důležitá v tolika věcech. Tím, jak ji pozoroval, jak s ní mluvil, jak ji klamal – se mohl naučit tolik nových věcí. Skutečné děti by znamenaly pro zdroje na L1 nepředstavitelnou zátěž, ale <emphasis>něco </emphasis>je nahradit muselo. Qiwi a její plány a její sny mu ukázaly jak na to. „Všichni jsme si na ta pavoučata zvykli, vedoucí pilotů. Ta vaše petice nějak souvisí s tím únosem?“</p>
<p>„Ano, pane. Od jeho začátku uplynulo už sedmdesát kilosekund. Pavouci ‚Dohody’ využívají svoje nejlepší komunikační a výzvědná zařízení víc než kdy předtím. <emphasis>Jim </emphasis>to sice není k ničemu, ale naši zipheadi tak získávají spoustu informací. Mikrovlnná spojení Dohody jsou plná zachycených zpráv Rodných. Kódování Rodných je většinou algoritmické, ne jednorázové. Dohoda to nemůže rozluštit, ale pro nás jsou ty algoritmy hračka. Posledních čtyřicet kilosekund jsme – jsem využíval naše překladatele a analytiky. Domnívám se, že vím, kde ty děti drží. Pět analytiků téměř s jistotou tvrdí, že –“</p>
<p>„Pět analytiků, tři překladatelé a část skupiny špehů na <emphasis>Neviditelné ruce,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>přehlušil Xina ostrý a nesmiřitelný hlas Reynoltové. „Kromě toho Xin ještě využíval téměř třetinu podpůrného hardware.“</p>
<p>Omo jí přizvukoval – bylo to snad vůbec poprvé, kdy Nau viděl, že by byla Reynoltová a Bezpečnost tak zajedno: „A navíc by se to nestalo, kdyby vedoucí pilotů a ještě několik privilegovaných vedoucích nepoužilo kódy pro případ nouze.“ Seržant Omo zpražil žadatele pohledem. Přikrčili se před ním, Emergenti s ještě větší hrůzou než Qeng Ho. <emphasis>Zneužití zdrojů společnosti. </emphasis>To byl nejvyšší prohřešek. Nau se v duchu usmál. Brughel by byl sice děsivější, ale Omo bude stačit.</p>
<p>Nau zvedl ruku a v místnosti se rozhostilo ticho. „Rozumím, seržante. Chci od vás a od ředitelky Reynoltové zprávu týkající se jakýchkoliv trvalých škod, které by mohlo toto…“ Neměl v úmyslu tento obrat použít. „…jednání mít za následky.“ Ještě chvíli mlčel a tvářil se, jako kdyby v sobě dusil niterný konflikt spravedlivého muže, který se snaží skloubit požadavky jednotlivců s dlouhodobými potřebami společnosti. Ucítil, jak mu Qiwi stiskla ruku. „Pane vedoucí pilotů, je vám jasné, že se nemůžeme prozradit?“</p>
<p>Xin vypadal naprosto zastrašeně. „Ano, pane komandante.“</p>
<p>„Vy byste měl vědět ze všech nejlépe, v jak tíživé situaci se nacházíme. Po všech bojích se nám nedostává Soustředěných ani personálu. A po té epidemii, co byla před pár Hlídkami, máme Soustředěných dokonce ještě méně. Nemáme žádné základní vybavení, máme málo zbraní a jen minimální možnost pohybu dokonce i v rámci soustavy. <emphasis>Mohlo </emphasis>by se nám podařit nějakou z frakcí Pavouků zastrašit nebo se s jednou z nich spojit, ovšem bylo by s tím spojeno mimořádné riziko. Náš nejbezpečnější postup je ten, kterého se držíme už od Diemova masakru: musíme čekat a číhat. Od informačního věku této planety nás dělí jen pár let. Nakonec prosadíme do počítačových sítí Pavouků lidské systémy. Nakonec dosáhnou takového stupně civilizace, která bude schopna naše lodě opravit do původního stavu a kterou budeme moci bezpečně ovládat. Do té doby… do té doby nemůžeme podniknout žádnou přímou akci.“</p>
<p>Nau přejel pohledem každého z žadatelů: Xin, Liao, Fongová. Trinli seděl trochu stranou, jako by chtěl naznačit, že se to snažil ostatním rozmluvit. Ezr Vinh byl mimo Hlídku, jinak by tu rozhodně byl taky. Podle Ritsera Brughela to byli všichni výtržníci. Každou Hlídku se jejich skupina tady na L1 stále více vzdalovala normám emergentské společnosti. Částečně to měly na svědomí jejich zoufalé podmínky a částečně proces přizpůsobování se Qeng Ho. Dokonce i když byli poražení, měli Kšeftaři destabilizující přístup. Ano, podle civilizovaných měřítek tito lidé byli výtržníci – ale stejně tak to byli lidé, na nichž záležel výsledek celé mise stejně jako na Qiwi.</p>
<p>Chvíli nikdo nepromluvil. Ritě Liao z očí tiše tekly slzy. Mikrogravitace Hammerfestu jí je nestáhla na tváře. Jau Xin poslušně přikývl. „Rozumím, komandante. Bereme tu petici zpátky.“</p>
<p>Nau blahosklonně přikývl. Žádné tresty nebudou a vyjasnili si přitom důležitou věc.</p>
<p>Potom mu na ruku poklepala Qiwi. Usmívala se! „A proč si teď nevyzkoušet to, co chceme udělat později? Samozřejmě, ukázat se nemůžeme, ale podívej, co Jau dokázal. Poprvé skutečně využíváme vlastní výzvědný systém Pavouků. Možná že jsou jejich systémy dvacet let před informačním věkem, ale oni ty počítače ženou dopředu ještě víc než za Úsvitu věků na Zemi. Stejně nakonec Anne a její překladatelé budou těm jejich systémům podsouvat informace, tak proč s tím nezačít už teď? Každý rok můžeme zasáhnout o něco víc a o něco víc experimentovat.“</p>
<p>Xinovi zableskla v očích naděje, ale jeho slova zněla i nadále poraženecky. „Ale jsou vůbec tak daleko? Vždyť vypustili první satelit teprve minulý rok. Nemají globální lokalizační sítě – nebo vlastně nemají lokalizační sítě vůbec. Kromě té ubohoučké linky z Princetonu na Zemské velitelství nemají ani počítačovou síť. Jak bysme tu informaci do těch jejich systémů vůbec dostali?“</p>
<p>Ano, jak?</p>
<p>Qiwi se však usmívala dál. Vypadala díky tomu tak mladě, téměř jako v prvních letech, když ji dostal. „Říkal jste, že Dohoda zachytila vysílání Rodných, které souviselo s únosem?“</p>
<p>„Samozřejmě. Díky tomu víme, co se děje. Ale tajná služba Dohody nedokáže kódování Rodných rozluštit.“</p>
<p>„A snaží se o to?“</p>
<p>„Ano. Pracuje na tom několik jejich největších počítačů – velkých jako dům – na obou koncích mikrovlnné linky z Princetonu na Zemské velitelství. Ten správný šifrovací klíč by neuhádli ani za milion let… Aha.“ Xinovi se rozšířily oči ještě o něco více. „Dokázali bysme to, aniž by si toho všimli?“</p>
<p>Nauovi to došlo zhruba ve stejnou chvíli. Zeptal se do vzduchu: „Pozadí: Jak generují ty testovací algoritmy?“</p>
<p>Po vteřině mu odpověděl hlas: „Pseudonáhodný algoritmus s úpravami na základě toho, co o algoritmech Rodných vědí jejich matematici.“</p>
<p>Qiwi si cosi četla v huds. „Dohoda evidentně provádí výpočty rozloženě po celé délce spojení. To je celkem k smíchu, když v celé té jejich síti není dohromady ani deset počítačů. Ale my máme tucet špionážních satelitů rozmístěných v rovině té jejich linky. Neměl by být problém trochu si pohrát s tím, co mezi těmi jednotlivými stanicemi prochází – tak jsme stejně chtěli provést naše první zásahy. V tomhle případě uděláme změny jenom ve chvíli, kdy budou posílat šifrovací klíče k otestování. Se vším všudy to bude jen pár bitů.“</p>
<p>Reynoltová: „Dobrá. I kdyby to později zkoumali, tak ta porucha bude věrohodná. Ale pokud to chcete dělat víc než jednou, tak vám říkám, že to je nebezpečné.“</p>
<p>„Jeden klíč bude stačit, pokud to bude to správné vysílání.“</p>
<p>Qiwi se podívala na Naua. „To by mohlo vyjít, Tomasi. Není to tak riskantní a aktivní zásahy jsme stejně měli zkoušet. Víš, že se Pavouci začínají čím dál víc zajímat o vesmír. Možná budeme muset zasahovat hodně, a to celkem brzo.“ Pohladila ho po rameni, čímž ho přesvědčovala veřejněji než kdy předtím. Ať vypadala vesele, jak chtěla, angažovala v tom Qiwi také své vlastní emocionální zájmy.</p>
<p>Ale měla pravdu. Tohle mohlo být pro Anniny zipheady ideální první vysílání. Vhodná chvíle na velkorysé gesto. Nau jí úsměv oplatil. „Dobrá, dámy a pánové. Přesvědčili jste mě. Anne, připravte se k odhalení jednoho šifrovacího klíče. Myslím, že to patřičné vysílání může označit vedoucí Xin. Přidělte této operaci nejvyšší prioritu na dalších čtyřicet kilosekund – a na posledních čtyřicet zpětně.“ Takže byli Xin a Liao a ostatní z nebezpečí venku.</p>
<p>Nahlas žadatelé nijak nejásali, ale když vstali a vyplouvali z místnosti, cítil z nich Nau nadšení a vděk.</p>
<p>Qiwi vyrazila za nimi, ale potom se ještě rychle otočila zpátky a dala Nauovi pusu na čelo. „Díky, Tomasi.“ A už byla pryč, stejně jako ostatní.</p>
<p>Otočil se k poslednímu návštěvníkovi, který zůstal, ke Kalu Omovi. „Nespouštějte je z očí, seržante. Obávám se, že od této chvíle bude všechno ještě o něco složitější.“</p>
<p>V průběhu Velké války se stávalo, že Hrunkner Unnerby nespal několik dní za sebou, když byl celou dobu pod palbou. Tato jediná noc byla ještě horší. Jen Bůh věděl, jak zlé to bylo pro generála a pro Sherkanera. Od chvíle, kdy začalo fungovat telefonní spojení, trávil Unnerby většinu času na jejich společném velitelství na opačném konci chodby, než byl velín Dohody. Spolupracoval s místními policisty a se spojaři od Undervillové a snažil se zjistit, jaké fámy kolují po městě. Generál se několikrát ukázala a vyzařoval z ní klid a soustředění. Unnerby však viděl, že je toho na jeho starou dobrou nadřízenou moc. Měla toho na starosti příliš mnoho, neboť se zapojovala do všech činností na všech úrovních. Vždyť zrovna byla tři hodiny s jedním z týmů v terénu.</p>
<p>Jednou se šel podívat na Underhilla. Sherk zalezl do vysílací laboratoře na samotném vrcholku kopce. Sužovaly ho pocity viny a ty dusily jeho genialitu, s níž přistupoval k jakémukoliv problému. I přesto se však snažil a místo svého optimistického nadšení si pomáhal posedlostí. Neustále se s těmi svými počítači o něco pokoušel a kombinoval dohromady všechno, co se kombinovat dalo. Ať už dělal cokoliv, Unnerbymu to připadlo jako nesmysl.</p>
<p>„Však je to matematika, ne strojírenství, Hrunku.“</p>
<p>„Jo, teorie čísel.“ To byl zpustle vyhlížející doktorand, jemuž tato laboratoř patřila. „Posloucháme…“ Naklonil se kupředu, neboť se v záhadném prostředí svého vlastního programování zjevně ztratil. „Snažíme se rozluštit ty šifrované zachycené zprávy.“</p>
<p>To zřejmě mluvil o útržcích vysílání, které bylo zaznamenáno v oblasti Princetonu těsně po únosu. Unnerby řekl: „Ale vždyť ani nevíme, jestli to vůbec je od těch únosců.“ <emphasis>A já být Rodnými, tak používám jednorázová kódová</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>slova, a ne šifrování podle klíče.</emphasis></p>
<p>Jaybert bůhvíkdo jen pokrčil rameny a pokračoval v práci. Ani Sherkaner nic neřekl, ale vypadal zbědované. Nic lepšího než tohle dělat nemohl.</p>
<p>A tak Unnerby utekl zpátky na společné velitelství, kde to alespoň vypadalo, že se situace nějak vyvíjí.</p>
<p>Smithová se vrátila asi hodinu po východu slunce. Pohyby poznamenanými nervozitou si rychle prohlédla negativní zprávy. „Nechala jsem Belgu ve městě s místní policií. Je to k vzteku, že nemá spojení o moc lepší než místní.“</p>
<p>Unnerby si protřel oči v marné snaze dostat do nich maz, který mohl zajistit pouze pořádný spánek. „Obávám se, že plukovník Undervillová ze všeho toho drahého vybavení zrovna dvakrát nadšená není.“ V jakékoliv jiné generaci by Belga Undervillová problémy neměla. V této – inu, Belga Undervillová nebyla jediná, komu se nadcházející éra příliš nezamlouvala.</p>
<p>Victory Smithová sklesla vedle svého starého seržanta. „Ale drží nám od těla novináře. Co víme od Rachnera?“</p>
<p>„Ten je dole na velíně Dohody.“ Pravda byla ta, že mladý major Unnerbymu nijak zvlášť nevěřil.</p>
<p>„Je si tak strašně jistej, že za tou operací jsou jenom Rodní. Já nevím. Namočení v tom jsou… ale ten v muzeu v té pokladně je tradicionalista. A taky zmizel chlápek, co dělal v muzeu u nákladní rampy. Belga zjistila, že je to tradicionalista taky. Podle mě jsou v tom místní tradicionalisti až po ramena.“ Mluvila klidným hlasem, skoro jako kdyby přemýšlela nahlas. Později, mnohem a mnohem později si Hrunkner uvědomil jednu věc: hlas sice generál měla klidný, ale i když seděla, měla napjatou každou končetinu.</p>
<p>Hrunkner Unnerby však byl bohužel pohroužen do svého vlastního světa. Celou noc studoval hlášení a civěl do větru a do tmy. Celou noc se modlil k tomu nejstudenějšímu nitru země, modlil se za malou Victory, Goknu, Brenta a Jirliba. Teď promluvil smutně, téměř jako kdyby promlouval sám k sobě. „Díval jsem se, jak z nich vyrůstají opravdoví lidi, pavoučata, který by mohl mít každý rád. Přeci jen mají duši.“</p>
<p>„Co tím myslíte?“ Úsečnost v hlase Victory jeho vyčerpáním nepronikla. Měl potom ještě spoustu let, kdy mohl přemýšlet o tomto rozhovoru, a o tomto momentě, kdy si mohl představovat, jak té katastrofě šlo zabránit. Současnost však neměla o zoufalém pohledu z budoucnosti ani tušení a on breptal dál: „Že za to přece nemůžou, že přišly na svět mimo fázi.“</p>
<p>„Že nemůžou za to, že je moje moderní ideály zabily?“ Smithová zasyčela tak, že její hlas už před Unnerbyho vnímáním nedokázal skrýt ani jeho zármutek, ani únava. Uviděl, jak se generál třese. „To ne, já –“ Jenže už se nedalo nic dělat.</p>
<p>Smithová už byla na nohou. Jednou dlouhou rukou ho švihla přes hlavu jako bičem. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Vypadněte!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>Unnerby zavrávoral. Oči na pravé straně mu plály bolestí. Ve zbylých směrech viděl důstojníky se ztuhlými šokovanými výrazy.</p>
<p>Smithová vykročila směrem k němu. „Tradicionalisto! Zrádče!“ S každým slovem napřahovala ruce a smrtící ránu pokaždé jen taktak zadržela. „Celý ty roky jste dělal, že jste přítel, ale přitom jste se nám pořád vysmíval a nenáviděl jste nás! Už toho bylo dost!“ Přestala se k němu nezadržitelně blížit a paže spustila dolů. A Hrunkner věděl, že svůj vztek už ovládla a že svá další slova už pronese s chladnou hlavou a s rozvahou… a ta ho bolela ještě víc než rána přes oči. „Seberte si ty svoje moudra a běžte. Okamžitě.“</p>
<p>Tvářila se tak, jak ji doposud viděl se tvářit jen jednou nebo dvakrát ve válce, když už neměli kam utéct, ale ona se ani tehdy nevzdávala. Nepřicházela v úvahu žádná hádka, žádné slitování. Unnerby svěsil hlavu a slova, která tolik toužil říct, mu uvízla v hrdle. <emphasis>Promiňte. Nechtěl jsem se vás dotknout.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vždyť já mám ty vaše děcka rád. </emphasis>Jenže už bylo pozdě na to, aby se ještě něco dalo změnit slovy. Hrunkner se otočil a rychle prošel kolem šokovaného a ztichlého personálu ze dveří ven.</p>
<p>Jakmile se Rachner Thract doslechl, že je Smithová zpátky, upaloval rovnou na společné velitelství. Tam totiž měl být celou noc, <emphasis>až na to, že bych nikdy</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>v životě neodhalil to svoje tajné pátrání domácím a místní policii. </emphasis>Oddělené operace se díky bohu vyplatily. Měl pro svou velitelku stopy.</p>
<p>Cestou potkal Hrunknera Unnerbyho, který šel opačným směrem. Starý seržant se už nenesl tak sebejistě jako obvykle. Vratce kráčel halou a přes pravou stranu hlavy měl dlouhý, mléčně zbarvený šrám.</p>
<p>Mávl na seržanta. „Jste v pořádku?“ Ale Unnerby kolem něj prošel a Rachnera si nevšímal, jako by si ospřice s useknutou hlavou nevšímala farmáře. Málem se otočil, že půjde za ním, ale potom si vzpomněl na svůj neodkladný úkol a pokračoval v cestě na společné velitelství.</p>
<p>Bylo v něm ticho jako v hlubině… nebo jako v hrobě. Zapisovatelé a analytici seděli bez hnutí. Jak Rachner kráčel přes místnost za generálem Smithovou, ozval se znovu hluk práce, který zněl podivně nepříjemně.</p>
<p>Smithová listovala jedním ze zápisů operace, ovšem tak rychle, že z něj příliš mnoho přečíst nemohla. Gestem ho pozvala na místo vedle ní. „Undervillová sice vidí důkazy zapojení místních, ale my pořád ještě nemáme nic konkrétního.“ Mluvila nenuceně, jako by se snažila rozptýlit nebo ignorovat zaskočené ticho, které zde ještě před okamžikem vládlo. „Máte něco nového? Nějaké reakce od našich Rodných ‚přátel’?“</p>
<p>„Spousta reakcí, šéfe. Dokonce i pár maličkostí stojí za povšimnutí. Asi hodinu potom, co se to o tom únosu rozkřiklo, Rodní přitlačili na tu svou propagandu – hlavně ohledně chudších států. Je to především ten strach z ‚vraždění po příchodu Tmy’, ale ještě intenzivněji než obvykle. Říkají, že je únos zoufalým činem slušných lidí, lidí, kteří si uvědomují, že Dohodu ovládly netradicionalistické síly…“</p>
<p>Všechno znovu ztichlo. Victory Smithová promluvila, poněkud ostře. „Ano, já vím, co říkají. Přesně takhle jsem čekala, že na ty únosy zareagují.“</p>
<p>Možná měl radši začít tou dobrou zprávou. „Ano, paní, i když zareagovali trochu moc rychle. Našim obvyklým zdrojům se to předtím nedoneslo, ale teď – no, vypadá to, že jsou únosy průvodním jevem toho, že mezi Rodnými dosáhla rozhodující moci frakce Extremistů. Včera bylo popraveno přinejmenším pět Nejhlubších, ‚umírnění’ jako Klingtram a Sangst a – bohužel – i neschopní jako Droobi. Ti, co zbyli, jsou chytřejší a riskují ještě raději než ti předtím –“</p>
<p>Smithová se polekaně opřela. „Á – ha.“</p>
<p>„Nevíme to ještě ani půl hodiny, paní. Nechal jsem na tom dělat všechny odborníky na tuhle oblast. Nevidíme ale žádný vojenský vývoj situace.“</p>
<p>Poprvé to vypadalo, že ho plně vnímá. „To dá rozum. Ještě bude pár let trvat, než se jim válka vyplatí.“</p>
<p>„Přesně tak, šéfe. Válku ne, ne teď. Hlavní strategií Rodných musí být v první řadě vyčerpat rozvinutý svět ještě před Tmou, jak to jenom bude možné, a potom se pustit do boje s těmi, kteří zůstanou vzhůru… Paní, kromě toho máme ještě jednu, méně věrohodnou informaci.“ Pouhé zvěsti, i když jeden jeho agent při jejich získávání přišel o život. „Vypadá to, že je Pedurová teď u Rodných velitelkou externích operací. Vzpomínáte si na Pedurovou. Mysleli jsme si, že je někde dole. Evidentně je chytřejší a krvelačnější, než jsme si mysleli. Tenhle kousek má nejspíš na svědomí ona. Zřejmě bude mezi novými Nejhlubšími první. V každém případě je přesvědčila o tom, že vy, a hlavně Sherkaner Underhill, jste klíčem ke strategickému úspěchu Dohody. Zavraždit konkrétně vás by bylo velice obtížné a prakticky stejně dobrou ochranu jste poskytla i svému manželovi. Unos vašich dětí skýtá –“</p>
<p>Generál krátce zabubnovala rukama do situační mapy. „Mluvte dál, majore.“</p>
<p><emphasis>Dělej, jako ze se bavíme o pavoučatech někoho jinýho. </emphasis>„Šéfe, Sherkaner Underhill mnohokrát mluvil v rádiu o tom, co ke svým dětem cítí, jak je mu každé z nich drahé. Teď jsem se dozvěděl,“ – od agenta, který kvůli této informaci odhalil svou pravou identitu – „že Pedurová nevidí v únosu vašich dětí téměř žádné nebezpečí, a navíc se jí zdá, že to má spoustu výhod. Doufala, že přinejlepším dostane mimo území Dohody všechny vaše děti a potom si bude pěkně v tichosti pohrávat s vámi a s vaším manželem – možná i několik let. Domnívá se, že s takovýmto postranním konfliktem nebudete moci ve své dosavadní činnosti pokračovat.“</p>
<p>Smithová začala: „I kdyby je jedno po druhém zabili a kousek po kousku nám je posílali…“ Její hlas umlkl. „S tou Pedurovou máte pravdu. Pochopila by, jak to se mnou a s Sherkanerem je. Dobrá, teď chci, abyste vy i Belga –“</p>
<p>Jeden z telefonů na stole zadrnčel, přímá domácí linka. Victory Smithová máchla dvěma dlouhými pažemi přes stůl a sebrala sluchátko. „Smithová.“</p>
<p>Chvíli poslouchala a potom tiše hvízdla. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Co </emphasis>že udělali? Ale… dobře, Sherkanere, já ti věřím. Ano, Jaybert udělal dobře, že to řekl Undervillové.“</p>
<p>Zavěsila a řekla Thractovi: „Sherkaner našel ten klíč. Rozšifroval ty zprávy, co jsme zachytili včera večer. Vypadá to, že jsou děcka ve městě v Plaza Spar.“</p>
<p>Teď se rozdrnčel telefon u Thracta. Zmáčkl hlasitý odposlech a řekl: „Tady Thract.“</p>
<p>Hlas Belgy Undervillové zněl slabě, jako by nemluvila přímo na mikrofon: „Vážně? Tak jim to zatrhněte!“ Potom hlasitěji: „Poslouchejte, Thracte. Mám tady plný ruce práce. Teď mi sem volal někdo z těch vašich šílenejch techniků a tvrdil, že jsou ty oběti v nejvyšším patře Plaza Spar. To jako myslíte vážně?“</p>
<p>Thract: „To nejsou moji technici. Je to důležitá zpráva, ať je, od koho chce.“</p>
<p>„Sakra, už jsem měla dobrou stopu. Policie zahlídla nějakou hedvábnou vlajku, co se zachytila na věži Princetonský banky.“ To bylo od Plaza Spar asi půl míle. „Byla to ta látka z bundy, co nám popsal Downing.“</p>
<p>Smithová se naklonila k mikrofonu a řekla: „Belgo, a bylo na tom něco přichyceného? Nějaká zpráva?“</p>
<p>Hlas se na okamžik odmlčel a Thract v duchu viděl, jak se Belga Undervillová snaží uklidnit. Klidně by si zanadávala na ty „podělaný technický vymoženosti“, ovšem ne, když měla na drátě Smithovou.</p>
<p>„Ne, šéfe. Byla pořádně dotrhaná. Ti technici můžou mít pravdu, může to být Plaza Spar, ale tam je většinou plno lidí. Pošlu do spodních pater tým, budou vypadat jako zákazníci. Ale –“</p>
<p>„Dobrá. Žádný poplachy; dostaňte se k nim blízko.“</p>
<p>„Šéfe, podle mě je ta věž, kde jsme našli tu vlajku, lepší tip. Skoro nikdo tam není a –“</p>
<p>„Fajn. Zkuste obojí.“</p>
<p>„Ano, paní. Máme problémy s městskou policií. Už to rozjeli po svým, sirény a tak…“</p>
<p>Včera v noci Victory Smithová Thractovi vysvětlovala, jakou moc má místní policie. Tato moc však byla ekonomická a politická. V tuto chvíli prohlásila: „Vážně? No, tak jim to zatrhněte! Na moji zodpovědnost.“</p>
<p>Mávla na Thracta. „Jedeme do města.“</p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>Třicet jedna</strong></p>
<p>Shynkrettová přecházela sem a tam po svém „velitelství“. Tomu se zkrátka říká štěstí. Tahle mise byla naplánovaná jako stodenní utajená akce. Namísto toho se svých obětí zmocnili ani ne deset dní po vniknutí na území nepřítele. Celá akce byla neskutečnou kombinací náhod a nezdarů. Takže co bylo ještě nového? Povýšení přece přicházela po vyždímání úspěchu ze skutečných situací a Shynkrettová už přežila horší věci. To, že Barker a Fremm skončili rozmačkaní na kaši, byla smůla a nepozornost. Nejhorší chybou bylo zřejmě to, že za sebou nechali svědky – tedy alespoň nejhorší chybou, kterou by někdo mohl hodit na ni. Na druhou stranu ovšem měli šest dětí a minimálně čtyři z nich byly zamýšlené oběti. Z muzea se dostali bez problémů, ale odvoz na letiště ztroskotal. Místní bezpečnost Dohody byla trošku moc rychlá – možná opět kvůli těm svědkům, kteří to přežili.</p>
<p>Tyto kanceláře tvořily kruh kolem Plaza Spar ve výšce pětadvaceti pater. Skýtaly skvělý výhled na dění ve městě, s výjimkou prostoru přímo pod nimi. Z jednoho pohledu tady byli naprosto v pasti – kdo se kdy schoval tak, že si vylezl na oblohu? Z jiného – Shynkrettová se zastavila za svým seržantem. „Co říká Trivelle, Denni?“</p>
<p>Seržant zvedl telefon od hlavy. „Ve vestibulu v přízemí je průměrný ruch. Má nějaké obchodní návštěvy. Nějakej děda a pár chlápků z poslední generace. Chtějí si pronajmout kanceláře.“</p>
<p>„Fajn. Můžou se podívat na ty ve třetím patře. Jestli budou chtít vidět ještě nějaký další, tak můžou přijít zítra.“ Zítra, dá-li Hlubina, už bude Shynkrettová i její tým dávno pryč. Zmizeli by už tuto noc, nebýt té bouřky. Zvláštní týmy Rodných uměly s helikoptérami kousky, o jakých se Dohodě ani nesnilo… Když jim štěstí a schopnosti vydrží ještě den nebo dva, bude už její tým doma i se svou odměnou. Kniha doktríny Rodných byla na vraždy a strategické útoky mimořádně bohatá. Touto akcí ctihodná paní Pedurová psala novou, dosud neprobádanou kapitolu. U Hlubiny, co Pedurová s těmi dětmi asi udělá. Shynkrettová na to raději ani nemyslela. Patřila do okruhu kolem Pedurové už od Velké války a podle toho se také rozrostlo její jmění. Ale mnohem raději pracovala pro Pedurovou v terénu než v mučírnách Rodných. V mučírnách se mohly věci tak snadno… obrátit… A mohlo se tam umírat velice pomalu.</p>
<p>Shynkrettová přecházela z jedné světové strany na druhou a prohlížela ulice dalekohledem… Kruci, policejní konvoj a bliká. Rozeznala na vozech zvláštní vybavení. To byl policejní tým „těžkooděnců“. Jejich úspěch spočíval v tom, že zločince pořádně vyděsili a ti se jim potom raději vzdali. Světla – a sirény, které určitě zaslechne během minuty – byly součástí tohoto zastrašování. V tomto případě však policie udělala obrovskou chybu. Shynkrettová už probíhala kancelářemi a v běhu si ze zad stahovala pušku.</p>
<p>„Seržante! Jdeme nahoru.“</p>
<p>Denni pozvedl překvapeně hlavu. „Trivelle říká, že slyší sirény, ale že to vypadá, že nejedou sem.“</p>
<p>Náhoda? Že by policie měla ještě někoho jiného, komu by chtěla mávat zbraněmi před nosem? Shynkrettová zaváhala ve vzácném nerozhodném okamžiku. Denni zvedl ruku a pokračoval: „Ale říká, že tři ti chlápci asi zmizeli, že možná šli na záchod.“</p>
<p>A je po nerozhodnosti; Shynkrettová mávla na seržanta, ať se zvedne. „Řekni Trivellovi, ať zmizí,“ <emphasis>jestli může. </emphasis>„Jdeme na variantu pět.“ Vždycky je tady ještě jedna varianta; to byl šibeniční humor zvláštních jednotek. Varování dostali. S velkou pravděpodobností se jim podaří dostat z budovy ven a zmizet v moři civilistů. Plukovník Trivelle už měl šanci menší, ale ten zase věděl tak málo, že to bylo jedno. Mise neskončí naprostým fiaskem. Pokud se postarají ještě o jednu, poslední věc, bude možné hovořit i o částečném úspěchu.</p>
<p>Když utíkali po ústředním schodišti nahoru, Denni si sundával zbraň a nůž. Úspěšné provedení varianty 5 znamenalo ještě pár minut na malou odbočku, tolik času, aby stihli zabít děti. Tolik času, aby přitom stačili natropit pořádnou spoušť. Pedurová si zjevně myslela, že to zlomí vaz někomu z Dohody. Podle Shynkrettové to byla hloupost, jenže ona zase neznala všechna fakta. Jí to bylo jedno. Na konci války pomáhala vyvraždit spící hlubinu. Horšího už nemohlo být nic, ale díky naloupenému bohatství bylo možné znovu postavit na nohy Rodné.</p>
<p>Hergot, vždyť ona těm děckám vlastně dělá laskavost; aspoň nebudou mít tu čest se setkat se ctihodnou paní Pedurovou.</p>
<p>Brent proležel skoro celé ráno na kovové podlaze. Vypadal stejně sklesle, jako se cítily Viki s Goknou. Jirlib měl alespoň plné ruce práce, protože konej šil ty dvě děti. Prckové už teď byli naprosto nešťastní, což dávali hlasitě najevo, a se sestrami už nechtěli nic mít. Všichni jedli naposledy včera odpoledne.</p>
<p>Nebylo už ani o čem spekulovat. S rozbřeskem už bylo jasné, že je jejich vlajka, která je měla zachránit, pryč. Další pokus se utrhl za necelých třicet minut. Potom už Gokna a Viki jen strávily tři hodiny proplétáním lana potrubím nad jediným vchodem do místnosti. Brent jim přitom velice pomohl – uzly a uzlování mu opravdu šly. Pokud by těmi dveřmi vešel dovnitř někdo z nepřátel, čekalo ho nepříjemné překvapení. Jak by to však mohlo stačit, pokud budou mít ti, co přijdou, zbraně? Když tato otázka padla, přestal se s nimi Brent hádat a šel a rozplácl se na studenou podlahu.</p>
<p>Nad nimi se po vysokých stěnách jejich vězení plížil úzký čtverec slunečního světla. Muselo už být skoro poledne. „Slyším sirény,“ řekl zničehonic Brent po hodině, kterou proseděl mlčky. „Lehněte si a poslouchejte.“</p>
<p>Gokna a Viki tak učinily. Jirlib utišil děti, jak to jen šlo.</p>
<p>„Jo, já je slyším.“</p>
<p>„To jsou <emphasis>policejní </emphasis>sirény, Viki. Cítíš to <emphasis>dus, dus</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>Gokna vyskočila a už uháněla ke dveřím.</p>
<p>Viki zůstala na podlaze ještě o něco déle. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Bud zticha, </emphasis>Gokno!“</p>
<p>A zticha byly dokonce i děti. Byly slyšet ještě další zvuky: hluboké hučení větráků kdesi dole v budově, ruch z ulice, který slyšeli už předtím… ale teď i staccato spousty nohou utíkajících do schodů.</p>
<p>„To je blízko,“ řekl Brent.</p>
<p>„U – už pro nás jdou.“</p>
<p>„Ano.“ Brent se odmlčel jako obvykle. „A slyším sem jít ještě další; buď jdou víc potichu, nebojsou dál.“</p>
<p>To už bylo jedno. Viki utíkala ke dveřím a postavila se za Goknu. To, co měly v úmyslu udělat, bylo pěkně ubohé, ale to nejlepší a zároveň nejhorší na tom bylo to, že žádnou jinou možnost neměli. O něco dříve Jirlib navrhoval, že je větší a že by se měl shora zhoupnout on. Ano, ale byl by jen jeden a někdo musel držet malé děti mimo dostřel. Proto teď visely Gokna s Viki na stěně, pět stop nad vchodem na každé straně, a držely se Brentem chytře vytvořené sítě lan.</p>
<p>Brent vstal a utíkal k pravé straně dveří. Jirlib stál úplně bokem. V náruči pevně držel děti a už se je ani nesnažil utišit. Teď však byly zničehonic potichu. Možná pochopily. Možná to byl nějaký instinkt.</p>
<p>Přes stěnu teď Viki cítila běžící nohy. Dva lidé. Jeden řekl potichu něco tomu druhému. Neslyšela, co říká, ale poznala velitelku únosců. V zámku zarachotil klíč. Vlevo od ní na podlaze Jirlib opatrně postavil děti za sebe na zem. Zůstaly zticha, naprosto bez hnutí – a Jirlib se otočil zpátky ke dveřím, přichystaný k úderu. Viki s Goknou se přimáčkly ještě blíž ke stěně. Napjaly lano tak, jak si jenom troufly. Naposledy se podívaly jedna na druhou. To ony dostaly ostatní do téhle bryndy. To ony riskovaly život někoho nevinného kvůli tomu, aby se dostali všichni ven. Teď nadešla chvíle, aby za to zaplatily.</p>
<p>Dveře se otevřely a ozval se kov klouzající po kovu. Brent se napjal ke skoku. „Prosím vás, neubližujte mi,“ řekl stejně nevrlým hlasem jako vždy. Brent by nedokázal zahrát nic, ani kdyby si tak měl zachránit život, ale i tak jeho hlas zněl jako hlas někoho, kdo je strachy bez sebe.</p>
<p>„Nikdo vám neublíží. Chceme vás odvézt na lepší místo a sehnat vám něco k jídlu. Pojďte ven.“ Hlas velitelky únosců zněl stejně rozvážně jako kdykoliv předtím. „Pojďte ven,“ o něco přísněji. To si myslela, že je všechny pochytá a ani si přitom nepomačká bundu? Vteřinu nebo dvě bylo ticho… Viki zaslechla slabý dopálený vzdech. Ozval se pohyb.</p>
<p>Gokna s Viki se odrazily ze všech sil. Byly jen pět stop nad zemí. Bez lana by si rozbily lebku o podlahu. Namísto toho s nimi pružné lano škublo zpátky, hlavou dolů, skrz otevřené dveře.</p>
<p>Stranou bleskla dávka výstřelů namířená po Brentově hlase.</p>
<p>Viki zahlédla hlavu a paže a jakousi pušku. Narazila do zadní části těla velitelky, srazila ji na zem a puška odletěla po podlaze pryč. Ten druhý však byl jen pár stop za ní. Gokna ho zasáhla do ramen a snažila se na něm udržet. On ji však shodil. Jediný výstřel z jeho pušky roztříštil Gokně prostředek těla. O stěnu za ní se rozprskly kousky krunýře a krev.</p>
<p>A potom se na něj vrhl Brent.</p>
<p>Ta pod Viki se vzepjala a udeřila s ní o horní rám dveří. Potom se všechno setmělo a někam odplulo. Kdesi ještě zaslechla střelbu a další hlasy.</p>
<p><strong>Třicet dva</strong></p>
<p>Viki neměla žádná těžká zranění, jen drobné vnitřní krvácení, které doktoři bez problému zvládli. Jirlib měl spoustu pohmožděnin a několik vykloubených končetin. Chudák Brent na tom byl hůř.</p>
<p>Když ten zvláštní major Thract skončil se svými otázkami, navštívili Viki a Jirlib Brenta na domácí ošetřovně. Vedle postele už seděl táta. Byli na svobodě necelé tři hodiny; táta ještě pořád vypadal otřeseně.</p>
<p>Brent ležel v měkkém a vodu v nádobě s násoskou měl tak, aby na ni svýma jídelníma rukama dosáhl. Pootočil k nim hlavu, když vešli, a slabě se na ně usmál. „Jsem v pořádku.“ Jen dvě zlomené nohy a pár děr od hrubých broků.</p>
<p>Jirlib ho pohladil po ramenou.</p>
<p>„Kde je máma?“ zeptala se Viki.</p>
<p>Táta nejisté pokýval hlavou. „Někde tady bude. Slíbila, že se na vás dneska večer podívá. Stalo se toho strašně moc. Už asi víte, že to nebyli žádní obyčejní šílenci, co to udělali, co?“</p>
<p>Viki přikývla. V domě bylo víc lidí od ochranky než kdykoliv předtím a venku stálo dokonce i několik vojáků v uniformách. Lidé majora Thracta se jich pořád vyptávali na únosce, na to, jak se k nim chovali, jak se chovali mezi sebou a jaké výrazy používali. Zkoušeli Viki dokonce i zhypnotizovat, jen aby z ní dostali všechno, co si pamatuje. Mohla jim říct, že je to ztráta času. S Goknou se navzájem snažily zhypnotizovat jedna druhou bez sebemenšího úspěchu několik let.</p>
<p>Zákrok nepřežil ani jeden únosce; podle toho, co říkal Thract, spáchala přinejmenším jedna z nich sebevraždu, aby jim nepadla do rukou živá.</p>
<p>„Generál potřebuje zjistit, kdo za tím vším stojí a jak to změní přístup Dohody k jejím nepřátelům.“</p>
<p>„Byli to Rodní,“ řekla Viki kategoricky. Kromě vojenského chování únosců neměla žádný konkrétní důkaz. Četla noviny stejně jako kdokoliv jiný a táta toho namluvil o hrozbách pokoření Tmy dost.</p>
<p>Underhill nad jejím tvrzením pokrčil rameny. „Nejspíš. Pro naši rodinu je hlavní to, že se hodně věcí změnilo.“</p>
<p>„To jo,“ zaskřípal Vikin hlas. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Tati! </emphasis>To je snad jasný, že se hodně věcí změnilo; jak by asi mohla zůstat jako předtím?“</p>
<p>Jirlib vyčerpaně složil hlavu na Brentovo lůžko.</p>
<p>Underhill jakoby se schoulil do sebe. „Děti, mě to tak strašně mrzí. Já jsem nechtěl, aby se vám něco stalo. Já jsem nechtěl…“</p>
<p>„Tati, vždyť jsme to přece byly my dvě s Goknou, kdo utekl z domu – buď zticha, Jirlibe. Já vím, že jseš sice nejstarší, ale my jsme tě stejně vždycky dokázaly převézt.“ Byla to pravda. Někdy sestry zapůsobily na jeho ego, jindy zase na jeho intelektuální zájmy – jako s tou výstavou Deformantů. A občas prostě zneužily toho, jak měl své mladší sestřičky rád. A Brent měl zase svoje vlastní slabosti. „Tohle všechno se stalo kvůli mně a Gokně. Kdyby si na ně Brent v tom muzeu nepočíhal, byli bysme teď všichni mrtví.“</p>
<p>Underhill se gestem ohradil. „Ale Victory, nebýt tebe a Gokny, tak by záchrana přišla pozdě. Všichni byste byli mrtví. Gokna –“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Jenže Gokna je </emphasis><emphasis>teďka</emphasis><emphasis> mrtvá!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>Najednou byla její nečitelnost ta tam a ona se zhroutila.</p>
<p>Cosi nesrozumitelně zavřískala a vyběhla z pokoje. Utíkala chodbou k ústřednímu schodišti a cestou se proplétala mezi uniformami a každodenními obyvateli domu. Několik rukou se po ní natáhlo, ale zezadu kdosi něco zavolal a oni ji nechali projít.</p>
<p>Viki utíkala stále nahoru, kolem laboratoří a učeben, kolem atria, kde si vždycky hráli a kde se poprvé setkali s Hrunknerem Unnerbym.</p>
<p>Úplně nahoře bylo malé podkroví, kvůli kterému se s Goknou něco nažadonily a naintrikařily. Někdo má rád hloubky, jiný zase výšky. Táta se vždycky snažil dosáhnout těch nejvyšších cílů a jeho dvě dcery se rády kochaly výhledem z výšin. Nejvyšší místo v Princetonu to sice nebylo, ale stačilo to.</p>
<p>Viki vběhla dovnitř a zabouchla dveře. Chvilku se jí mírně točila hlava z dlouhého výstupu. A potom… Ztuhla a rozhlížela se kolem sebe. Byl tam dům pro atrakopy, za posledních pět let pěkně zarostlý. Jak byly zimy čím dál chladnější, ztratil svou původní eleganci; už nebylo možné předstírat, že jsou ta malá stvoření lidé, když jim začala růst křídla. Do lomítek a ven jich poletovaly celé desítky. Ultrafialová a modrá, které zdobily jejich křídla, vypadaly téměř jako vzory na obložení domu. Pořád se s Goknou hádaly, komu ten dům vlastně patří.</p>
<p>Hádaly se skoro kvůli všemu. Támhle u zdi byl domeček pro panenky vyrobený z raketové střely, kterou Gokna přinesla z tátovy pracovny. Ten byl opravdu Goknin, ale hádaly se o něj stejně.</p>
<p>Všude byly známky toho, že tu Gokna byla. A Gokna už tu nikdy nebude. Nikdy si už nebudou povídat, nebudou se spolu hádat. Viki se málem otočila a vyběhla z pokoje. Bylo to, jako kdyby jí na boku vyrval někdo obrovskou díru a utrhal jí od těla ruce i nohy. Její život ztratil smysl. Třesoucí se Viki se zhroutila na zem.</p>
<p>Otcové a matky se od sebe v mnohém lišili. Podle toho, čeho se děti dovtípily, to do jisté míry platilo i pro obyčejné rodiny. Táta byl s nimi pořád. To on měl bezmeznou trpělivost a z něj mohli vymáčknout nějaké laskavosti. Sherkaner Underhill však měl velice zvláštní povahu, která rozhodně obyčejná nebyla: v každém přírodním a kulturním zákoně viděl překážku, kterou je potřeba probádat a podrobit pokusům. Ve všem, co dělal, byl vtip a chytrost.</p>
<p>Matky – tedy jejich matka – s nimi nebyly každou minutu a nedalo se spolehnout na to, že by se nadšeně vrhly vykonat cokoliv, co si děti umanou. Generál Victory Smithová byla se svými dětmi poměrně často; jeden den z deseti byla nahoře v Princetonu, a ještě mnohem častěji s nimi byla, když si děti udělaly výlet na Zemské velitelství. Byla tu, když bylo zapotřebí stanovit skutečná pravidla, taková, jaká by si snad netroufal porušit ani Sherkaner Underhill. A byla tu, když jste provedli něco opravdu, ale opravdu špatného.</p>
<p>Viki nevěděla, jak dlouho už leží schoulená do klubíčka, když zaslechla ťukání kroků po schodech k jejímu pokoji. Déle než půl hodiny určitě ne; za okny bylo pořád chladné, nádherné odpoledne.</p>
<p>Na její dveře se ozvalo slabé zaťukání. „Victory? Můžu s tebou mluvit?“ <emphasis>Máma.</emphasis></p>
<p>Ve Viki se pohnulo cosi zvláštního: radost. Táta uměl odpouštět, vždycky všem odpustil… ale máma pochopí, jak strašně se cítí.</p>
<p>Viki otevřela dveře a se sklopenou hlavou ustoupila stranou. „Já jsem myslela, že budeš mít čas až večer.“ Potom si všimla, že má Victory Smithová na sobě uniformu, ten černočerný kabát s rukávy a s ultrafialovými a červenými výložkami. Tady v Princetonu ještě generála v této uniformě nikdy neviděla, a dokonce i dole na Zemském velitelství se tato uniforma schovávala jen pro zvláštní příležitosti, na setkání s určitými nadřízenými.</p>
<p>Generál vstoupila tiše do pokoje. „Já – jsem si řekla, že je tohle důležitější.“ Pokynula malé Victory, ať si sedne vedle ní. Viki se posadila a poprvé od chvíle, kdy to všechno začalo, se uklidnila. Generál ji objala dvěma předníma rukama kolem ramen. „Stalo se několik závažných… chyb. Víš, že v tom jsme s otcem zajedno?“</p>
<p>Viki přikývla. „Ano, vím!“</p>
<p>„Gokně už život nevrátíme. Ale můžeme na ni vzpomínat a milovat ji a napravit chyby, díky kterým se celá tahle strašná věc stala.“</p>
<p>„Ano!“</p>
<p>„Tvůj otec – já jsem si myslela, že bychom vás měli držet stranou od těch větších problémů, alespoň dokud nevyrostete. Do jisté chvíle to tak snad bylo i správně. Jenže teď vidím, že jsme vás vystavili obrovskému nebezpečí.“</p>
<p>„Ne! Mami, copak ty to nechápeš? Vždyť jsem to byla já a – a Gokna, kdo porušil ty pravidla. To my jsme vyzrály na kapitána Downinga. Prostě jsme nevěřily tomu, před čím jste nás s tátou varovali.“</p>
<p>Generál lehce pohladila Viki po ramenou. Buď byla máma překvapená, nebo ji něco najednou rozčililo. Viki si nebyla jistá, která varianta nastala, a matka dlouho mlčela. Potom: „Máš pravdu… Sherkaner i já jsme sice udělali spoustu chyb… ale ty s Goknou taky. Ani jedna z vás nechtěla, aby se něco stalo… ale teď už víte, že to nestačí. Někdy, když si hrajete a uděláte chybu, někdo přijde o život. Ale zamysli se nad jednou věcí, Victory. Jakmile jsi viděla, že se to všechno zvrtlo, tak jste se chovali skvěle – líp, než by se chovali mnozí s profesionálním výcvikem. Zachránili jste život Suabismovým dětem –“</p>
<p>„Riskovali jsme, že malej Birbop –“</p>
<p>Smithová podrážděně pokrčila rameny. „Ano. Bude to pro tebe tvrdá lekce, děvče. Já jsem se s tím snažila naučit žít celý život.“ Znovu mlčela a zdálo se, že je myšlenkami někde daleko. Najednou Viki pochopila, že dokonce i máma musí dělat chyby; neříkala to jenom tak, aby ji utěšila. Děti generála celý život obdivovaly. Nemluvila o tom, co dělala, ale oni věděli dost, aby si domysleli, že je úžasnější než kterýkoli hrdina dobrodružného románu. Nyní tedy Viki nahlédla pod roušku toho, co to musí ve skutečnosti znamenat. Přitiskla se mámě k boku ještě těsněji.</p>
<p>„Když se to všechno stalo, Viki, tak jste vy dvě s Goknou udělaly přesně to, co jste měly. Vlastně všichni čtyři. Zaplatili jsme za to strašlivým způsobem, ale pokud to pro nás – pro tebe – nebude ponaučení, tak to byla pořádná katastrofa.“ <emphasis>Tak Gokna přišla o život zbytečně.</emphasis><emphasis> </emphasis>„Já budu jiná; udělám cokoliv. Jen mi řekni co.“</p>
<p>„Navenek ty změny zase tak velké nebudou. Seženu vám nějaké učitele ve vojenských věcech a možná nějaký fyzický výcvik. Ale ty i ty mladší děti se toho ještě musíte spoustu naučit z knížek. V mnohém to pro vás bude stejné jako předtím. Změnit se musí vaše uvažování a náš přístup k vám. Za vším tím učením se skrývá obrovské smrtelné nebezpečí, které musíte pochopit. Doufejme, že to už nebudou stejně nebezpečné situace, kde půjde o minuty jako dnes ráno – ale z dlouhodobého pohledu jsou tyto hrozby ještě mnohem horší. Mrzí mě to, ale v současnosti jste v ještě větším nebezpečí než kdykoliv předtím.“</p>
<p>„Ale taky máme mnohem víc možností.“ To vždycky říkal táta. Co na to teď řekne generál?</p>
<p>„Ano, to je pravda. A to je právě ten důvod, proč jsme on i já udělali to, co jsme udělali. Abychom dokázali to, co má Sherkaner v plánu, bude zapotřebí víc než jen naděje a optimismus. A do té doby to bude všechno rok od roku nebezpečnější. To, co se stalo dnes, je teprve začátek. Je možné, že to největší nebezpečí přijde, až když už budu hodně stará. A váš otec je ještě o půl generace starší než já…</p>
<p>Řekla jsem, že jste si dnes všichni čtyři vedli dobře. A nejen to, byli jste tým. Napadlo tě už někdy, že je celá naše rodina něco jako tým? Máme oproti téměř komukoliv jednu zvláštní výhodu: nejsme všichni ze stejné generace, dokonce ani ze dvou generací. Jsme rozdělení od malého Hrunka až po vašeho otce. Všichni jsme oddaní jeden druhému. A myslím, že jsme i hodně nadaní.“</p>
<p>Viki se na matku usmála. „Ale tak jako táta nikdo z nás chytrej není.“</p>
<p>Victory se zasmála. „To ano, Sherkaner je… jedinečný.“</p>
<p>Viki ve svém rozboru pokračovala: „Vlastně možná až na Jirliba se nemůže nikdo z nás srovnávat ani s tátovejma studentama. Na druhou strana jsme já a G – Gokna po tobě, mami. Umíme – umím plánovat, co a jak s lidma a s různejma věcma. Myslím, že Rhapsa a malej Hrunk budou někde mezi, až se trochu usadí. A Brent – ten není hloupej, jenom tak zvláštně uvažuje. S ostatníma lidma sice nijak zvlášť nevychází, ale je z nás všech nejpodezřívavější. Pořád na nás dává pozor.“</p>
<p>Generál se usmála. „Však on to zvládne. Zůstalo vás teď pět, Viki. Když počítáte mě a Sherkanera, tak sedm. Tým. Všechny jsi odhadla správně. Jenže nemůžeš vědět, jak je to ve srovnání se zbytkem světa. Já ti řeknu svůj profesionální odhad: vy, děcka, můžete být nejlepší. Chtěli jsme to ještě o pár let odložit, ale teď je všechno jinak. Pokud nastane to, čeho se obávám, chci, abyste věděli, co se děje. Pokud to bude nutné, tak chci, aby vás pět bylo schopných něco udělat, i když budou všichni ostatní v koncích.“</p>
<p>Victory mladší už byla dost stará na to, aby věděla, jak fungují přísahy a hierarchie rozkazů. „Všichni? Já –“ Ukázala na výložky na máminých ramenou.</p>
<p>„Ano, mým životem je oddanost Koruně. Říkám jen to, že mohou nastat doby, kdy – z krátkodobého hlediska – bude sloužit Koruně znamenat dělat věci mimo obvyklou hierarchii velení.“ Usmála se na svou dceru. „Některé ty dobrodružné romány mají pravdu, Viki. Velení tajné služby Dohody má skutečně svou vlastní zvláštní pravomoc… No, už jsem odkládala své schůzky dost dlouho. Ještě si promluvíme. Velice brzo a všichni.“</p>
<p>Když generál odešla, bloumala Viki po své malé ložnici na vrcholku kopce. Pořád ještě byla jako omámená, ale už necítila tu děsivou hrůzu. Už cítila i očekávání a naději. S Goknou si odjakživa hrály na špióny. Ale máma o tom, co dělá, nikdy nemluvila a k vojákům, se kterými se setkávali každý den, měla tak daleko, že snažit se být po ní vypadalo jako bláznivý sen. Komerční tajná služba, možná u takových společností, jaké založil Hrunkner Unnerby, to už bylo realističtější. A teď –</p>
<p>Viki si chvíli hrála s Gokniným malým domečkem pro panenky. O těchhle plánech se s Goknou nehádaly nikdy. Mámin tým utrpěl první ztrátu. Teď však už věděl, že je tým: Jirlib a Brent, Rhapsa, malý Hrunk, Viki, Victory a Sherkaner. Naučí se, jak udělat vše, co je v jejich silách. <emphasis>A nakonec to bude stačit.</emphasis></p>
<p><strong>Třicet tři</strong></p>
<p>Ezru Vinhovi ty roky utekly velice rychle a nebylo to jenom tím, že měl čtvrtinovou Hlídku. Doba, která uplynula od přepadení a vražd, tvořila téměř třetinu jeho života. Byly to roky, do nichž si předtím přísahal, že se obrní neotřesitelnou trpělivostí a že se nikdy nevzdá boje za svrhnutí Tomase Naua a za záchranu všeho, co se ještě zachránit dalo. Byly to roky, o nichž se domníval, že se protáhnou v nekonečná muka.</p>
<p>Ano. Hrál svou hru s neotřesitelnou trpělivostí. Zažíval utrpení… a stud. Jeho strach však přesto byl někde v pozadí. A ačkoliv pořád ještě neznal žádné bližší detaily, už jenom myšlenka, že pracuje pro Phama Nuwena, ho naplňovala jistotou, že nakonec zvítězí. Největším překvapením pro něj však bylo něco, co se vynořovalo stále znovu a znovu a nutilo ho sebe samotného zkoumat: z jistého pohledu ho tyto roky uspokojovaly mnohem více než kterákoliv jiná doba od raného dětství. Proč tomu tak bylo?</p>
<p>Komandant Nau obezřetně využíval zbylé lékařské systémy a kritické „funkce“ udržoval na Hlídce většinu času. Trixii táhlo už na čtyřicítku. Ezr ji vídal téměř každý den, když měl Hlídku, a drobné změny v její tváři mu drásaly srdce.</p>
<p>U Trixie však docházelo i k dalším změnám, ke změnám, díky nimž si myslel, že mu ji jeho přítomnost a ubíhající roky snad nějakým způsobem vrací.</p>
<p>Pokud přišel do její drobné cely v Podkroví Hammerfestu příliš brzy, pořád ho ještě přehlížela. Ale potom, jednou, dorazil o sto sekund později než obvykle. Trixie seděla tváří ke dveřím. „Jdeš pozdě,“ řekla. V hlase měla stejný netrpělivý tón, jaký by použila i Anne Reynoltová. Všichni Soustředění byli notoričtí puntičkáři. Ale stejně. Trixie si všimla, že nepřišel.</p>
<p>A také mu neušlo, že o sebe Trixie začíná sama do jisté míry pečovat. Když dorazil, měla vlasy sčesané dozadu, téměř úhledně. Čas od času už také nebyly jejich rozhovory tak jednostranné… alespoň tedy pokud volil obezřetně témata.</p>
<p>Dnes Ezr vplul do její cely včas, ale něco propašoval – dvě delitesy z Bennyho baru. „To je pro tebe.“ Natáhl se a podržel jednu sladkost před ní. Sladkost zaplnila svou vůní celou celu. Trixie pohlédla na jeho ruku, krátce, jako by se dívala na obscénní gesto. Potom nad rozptýlením mávla rukou. „Měl jsi přinést ty Souč-plus-jedna žádosti o překlad.“</p>
<p><emphasis>Ach jo. </emphasis>Nechal však zákusek přichycený na pracovní ploše v dosahu její ruky. „Jo, ty mám.“ Ezr se usadil na svém obvyklém místě u dveří, tváří k ní. Dnes vlastně seznam ani nijak zvlášť dlouhý nebyl. Soustředění sice dělalo zázraky, ale pokud by odlišné skupiny specialistů nedržel pohromadě obyčejný zdravý rozum, beznadějně by zabředly do vlastního soukromého pátrání. Ezr a další normální lidé četli shrnutí práce Soustředěných a snažili se objevit něco, co by mělo význam i pro někoho jiného než pro fixované zipheady. To potom hlásili nahoru, Nauovi, a také dolů, se žádostí o další rozpracování.</p>
<p>Dnes Trixii nedělalo srovnávání žádostí problém, i když nad některými z nich zabručela: „Ztráta času.“</p>
<p>„Taky jsem mluvil s Ritou Liao. Její programátoři jsou tím, co jsi jim dala, úplně nadšení. Vytvořili pár finančních aplikací a síťového softwaru, který by měl Pavoukům na těch jejich nových mikroprocesorech fungovat přímo skvěle.“</p>
<p>Trixie přikyvovala. „Jasně, jasně. Mluvím s nima každej den.“ Překladatelé vycházeli s programátory a s finančními a právnickými zipheady skvěle. Podle Ezra to bylo tím, že překladatelé o těchto věcech vůbec nic nevěděli, a naopak.</p>
<p>„Rita chce dole založit společnost, která by ty programy uvedla na trh. Měly by být lepší než cokoliv místního a nám jde o nasycení trhu.“</p>
<p>„Jasně, jasně. Prosperity Software Inc. Už jsem vymyslela i jméno. Ale pořád ještě je moc brzo.“</p>
<p>Probíral to s ní ze všech stran a snažil se od ní získat reálný odhad času, který by mohl říci Ritě Liao. Trixie byla na společné linii se zipheady, kteří vypracovávali strategii infiltrace, takže byla jejich společná stanoviska pravděpodobně velice dobrá. Jakékoliv akce vykonávané s pomocí počítačové sítě – i s dokonalou znalostí a dokonale naplánované – záležely na úrovni této sítě. Scházelo přinejmenším pět let, než se v oblasti softwaru vytvoří dostatečně velký komerční trh, a ještě o něco víc, než se vybudují veřejné sítě. Do té doby bylo téměř nemožné zastávat dole na planetě jakékoliv výlučné postavení. Dokonce ještě v současné době mohli manipulovat pouze s vojenskou sítí Dohody.</p>
<p>Ezr došel k poslednímu bodu svého seznamu moc brzy. Mohlo to sice vypadat jako drobnost, ale on z vlastní zkušenosti věděl, že s tím budou problémy. „Nová věc, Trixie – ale je to opravdová překladatelská otázka: týká se té ‚plédové’ barvy. Všiml jsem si, že ji při popisu vizuálních scén pořád ještě používáš. Jeden fyziolog –“</p>
<p>„Kakto.“ Trixie mírně přimhouřila oči. Když zipheadi jednali mezi sebou navzájem, dostávali se k sobě téměř telepaticky blízko – nebo se k smrti nenáviděli s takovou odměřenou vervou, jaká byla obvykle k vidění pouze v románech o školních láskách. Norm Kakto a Trixie mezi těmito stavy pravidelně kolísali.</p>
<p>„Ano. No, takže Dr. Kakto mně udělil dlouhou lekci o funkci zraku a elektromagnetickém spektru a ujistil mě, že zmínky o ‚plédové’ barvě nemůžou vyjadřovat nic, co by dávalo smysl.“</p>
<p>Trixie se zamračila a chvíli vypadala mnohem starší, než by Ezr rád viděl. „To slovo existuje. Já jsem ho vybrala. Z kontextu jsem měla pocit –“ Zamračila se ještě víc. Poměrně často se z něčeho, co vypadalo jako chybný překlad, vyklubal – možná ne přímo doslovný význam, ale přinejmenším stopa k nějakému doposud neodhalenému aspektu reality Pavouků. Ovšem Soustředění překladatelé, dokonce i Trixie, se mohli mýlit. V jejích prvotních překladech, kdy ještě spolu s ostatními tápala krajinou neznámé rasy – se nabízely stovky významů; poměrně značného množství z nich se později museli vzdát.</p>
<p>Problém byl ovšem v tom, že se zipheadi své fixace jen tak snadno nevzdávali.</p>
<p>Trixie začínala být opravdu rozčilená. Znaky, které tomu nasvědčovaly, nebyly nijak výrazné. Mračila se často, ačkoliv ne takhle urputně. A i když zrovna mlčela, bez ustání oběma rukama pracovala s klávesnicí. Tentokrát se však výsledky její analýzy rozlily z jejích huds na stěny. Převracela v myšlenkách i na připojené síti kritiku sem a tam a postupně se jí zrychloval dech. Neměla nic, čím by mohla tvrzení vyvrátit.</p>
<p>Ezr natáhl ruku a sáhl jí na rameno. „Kontrolní otázka, Trixie. Já a Kakto jsme si o celé té záležitosti s ‚plédovou’ nějakou dobu povídali.“ Vlastně ho Ezr bezmála utrápil. Často to byl jediný způsob, který na Soustředěného specialistu platil: zaměřit se na zipheadovu specializaci a na daný problém a formulovat svou otázku novými a novými způsoby. Bez určité dávky zkušenosti a štěstí by tato strategie rozhovor rychle ukončila. Ezr sice nebyl žádný odborník ani po sedmi letech Hlídky, ale v tomto případě Kakta nakonec vyprovokoval k alternativám. „Napadlo nás, že Pavouci mají možná takovou přemíru způsobů vidění, že má mozek Pavouků multiplexový přístup – víš, zlomek sekundy v jednom spektrálním režimu a zlomek v dalším. Možná vnímají – já nevím, třeba něco jako vlnící se obraz na hladině.“</p>
<p>Kakto ve skutečnosti tuto teorii zavrhl jako absurdní a řekl, že i kdyby mozek Pavouků zrakové vjemy zpracovával postupně, vjem by se i přesto jevil jako spojitý.</p>
<p>Jakmile toto Ezr vyslovil, zůstala Trixie téměř bez hnutí a pohybovala pouze prsty. Její neustále těkající pohled se dlouze zastavil… a mířil přímo Ezrovi od očí. Říkal právě něco, co pro ni mělo zásadní význam a bylo přesně v jádru jejího Soustředění. Potom zrak odvrátila, začala cosi drmolit do hlasového vstupu a bušit do kláves ještě urputněji. Uběhlo několik sekund a ona začala vrhat rychlé pohledy všude kolem sebe, neboť sledovala přeludy, které byly vidět pouze v jejích huds. Potom najednou: „No jasně! To je to vysvětlení. Vůbec mě to nenapadlo… to slovo jsem vybrala čistě kvůli kontextu, ale –“ Data a odkazy se rozlily po stěnách, kde je mohli vidět oba. Ezr se s ní snažil držet krok, ale jeho huds ještě stále neměly k síti Hammerfestu přístup; aby pochopil, o čem Trixie mluví, byl odkázán jen na její gesta.</p>
<p>Ezr se usmál. Trixie se právě ocitla nejblíže normálnímu stavu, jak jenom mohla, i když to byl svým způsobem jen nadšený pocit vítězství… „Hele! S výjimkou jednoho případu byl každý výskyt ‚plédové’ ve spojení se slunečným počasím, nízkou vlhkostí a širokým spektrem jasu. V takových situacích celá ta barva… <emphasis>počná</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>3</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>Teď už mluvila interním žargonem, nesrozumitelnou mluvou, kterou mezi sebou používali Soustředění překladatelé. „Mění se <emphasis>nálada </emphasis>toho jazyka. Potřebovala jsem nějaký zvláštní slovo a ‚plédová‘ je dobrý až-až.“</p>
<p>Poslouchal ji a díval se na ni. Skoro jako by viděl, jak se toto prozření v Trixiině mozku šíří, jak buduje nové asociace a bezpochyby aktualizuje všechny předchozí překlady. Ano, zdálo se, že je tomu skutečně tak. Na slovo ‚plédová’ si žádný pedant nahoře stěžovat nemohl.</p>
<p>Celkem vzato to bylo dobré sezení. A potom udělala něco, co ho přímo neskutečně překvapilo. Aniž by se Trixie na okamžik odmlčela, opustila jedna ruka klávesnici a sáhla stranou po delitese. Vytrhla ji z obalu a zahleděla se na pěnu a vůni, jako by si najednou uvědomila, co je tento zákusek zač a jaké příjemné pocity jídlo vzbuzuje. Potom si tu věc strčila úst a barevná tenká poleva se jí rozlila po rtech. Chvilku si myslel, že jí zaskočilo, ale byl to jen šťastný smích. Žvýkala a polkla… a po chvíli ze sebe vydala vrcholně spokojený vzdech. Bylo to poprvé za celé ty roky, kdy ji Ezr viděl šťastnou díky něčemu mimo její Soustředění.</p>
<p>Dokonce i její ruce ve svém neustálém pohybu na pár sekund ustaly. Potom: „Tak. Co dál?“</p>
<p>Chvíli trvalo, než se otázka prodrala Ezrovým ohromením. „A, ehm.“ Vlastně to byl poslední bod jeho seznamu. Ale <emphasis>hurá</emphasis>! Delitesa dokázala zázrak. „Jen – jen jedna věc, Trixie. Měla bys něco vědět.“ <emphasis>Možná něco konečně dokážeš pochopit. </emphasis>„Nejsi stroj. Jsi lidská bytost.“</p>
<p>Tato slova však žádnou reakci nevzbudila. Možná je ani neslyšela. Prsty dál bušila do kláves a pohled upírala někam do obrazu v huds, kam neviděl. Ezr několik vteřin čekal, ale zdálo se, že jakákoliv její pozornost, kterou snad prve získal, už byla zase pryč. Povzdechl si a vyrazil zpátky ke dveřím cely.</p>
<p>Potom, snad deset nebo patnáct sekund poté, co promluvil, Trixie najednou vzhlédla. Opět se jí na tváři objevil nějaký výraz, ale tentokrát to bylo překvapení. „Vážně? Já nejsem stroj?“</p>
<p>„Ne. Ve skutečnosti jsi člověk.“</p>
<p>„Aha.“ Znovu nezájem. Obrátila se zpátky ke klávesnicím a přes hlasovou linku se dala do řeči se svými neviditelnými zipheadskými sourozenci. Ezr tiše vyklouzl ven. V prvních letech by ho tak strohé rozloučení zdrtilo nebo by přinejmenším zchladilo jeho nadšení. Ale… tohle bylo pro zipheady normální. A on to na okamžik dokázal zlomit. Ezr se plížil zpátky nízkými chodbami. Jindy mu ty chodby téměř na šířku ramen lezly na nervy. Každé dva metry dveře do další cely, vpravo, nahoře, vlevo, dole. Co kdyby tady jednou vypukla panika? Co kdyby se jednou muselo evakuovat? Ale dnes… dolehla k němu ozvěna a on si najednou uvědomil, že si píská.</p>
<p>Anne Reynoltová ho zastavila, když vstoupil do hlavní vertikální chodby Hammerfestu. Ukázala na sáček, který se vznášel za ním. „Tohle si vezmu.“</p>
<p><emphasis>Sakra. </emphasis>Tu druhou delitesu chtěl nechat Trixii. Podal sáček Reynoltové. „Všechno šlo dobře. V mém hlášení uvidíte –“</p>
<p>„Ano. Myslím, že si to hlášení poslechnu teď hned.“ Reynoltová ukázala dolů do stometrové propasti. Zachytila se o zarážku na stěně, obrátila se vzhůru nohama a vyrazila dolů. Ezr zamířil za ní. Tam, kde míjeli výklenky, zářilo skrz tenkou vrstvu diamantu světlo OnOff. A potom už byli zase v umělém osvětlení a klesali do hlubin Diamantu jedna. Mozaikové kamenické práce vypadaly jako právě dokončené, ale místy už je kolem proplouvající posádka ušpinila rukama a nohama. Bylo už jen málo neškolených zipheadů, tak málo, že už nedokázali dosáhnout emergentské dokonalosti. Dole zatočili a sestupovali sice stále dál, ale cestou už míjeli rušné kanceláře a laboratoře – to všechno Ezr znal. Klinika zipheadů. Tam byl Ezr jenom jednou. Byla pečlivě hlídaná, pod neustálým dozorem, ale dostat se do ní nebylo nemožné. Pham tam byl pravidelným hostem, však to byl dobrý kamarád s Trudem Silipanem. Ezr se však tomuto místu vyhýbal; tam se lidem kradly duše.</p>
<p>Kancelář Reynoltové byla tam co vždycky, na konci chodby laboratoří, za 278 strohými dveřmi. „Ředitelka lidských zdrojů“ se usadila ve svém křesle a otevřela sáček, který vzala Ezrovi.</p>
<p>Vinh dělal, že ho to nijak nevyvedlo z míry. Rozhlížel se po kanceláři. Nic nového: stejné hrubé stěny, bedny ze skladiště a zdánlivě chatrné vybavení, které stále ještě – po několika desetiletích Hlídek – tvořilo podstatnou část nábytku. I kdyby mu to nikdo neřekl, Ezr by se už dávno dovtípil, že je Reynoltová ziphead. Podivuhodný ziphead zaměřený na lidi, ale pořád jenom ziphead.</p>
<p>Reynoltovou obsah sáčku zjevně nijak nepřekvapil. Přičichla k zákusku s výrazem technika z baktérky určujícího pach slizu. „Velice aromatické. Sladkosti a jídlo z bufetu nejsou na seznamu povolené stravy, pane Vinhu.“</p>
<p>„Promiňte. Jen jsem to chtěl přinést jako takovou pochoutku… jako malou odměnu. Nedělám to často.“</p>
<p>„Pravda. Vlastně jste to ještě neudělal nikdy.“ Přejela pohledem po jeho obličeji a potom pohled zase odvrátila. „Už je to třicet let, pane Vinhu. Sedm let vašeho vlastního života na Hlídce. Víte, že zipheadi na takové ‚odměny’ nereagují; jejich motivační systém primárně spadá do jejich oblasti Soustředění a sekundárně je zaměřený na jejich majitele. Ne… já se domnívám, že pořád ještě máte své tajné plány probudit v doktorce Bonsolové lásku.“</p>
<p>„Zákuskem?“</p>
<p>Reynoltová mu věnovala zdrcující pousmání. Obyčejného zipheada by se jeho sarkasmus ani nedotkl. Ani na Reynoltovou nijak nepůsobil, ale ona si ho uvědomovala. „Možná vůní. Předpokládám, že jste prozkoumal nějaké neurologické studie Qeng Ho – a narazil na něco o tom, že mají olfaktorické cesty neomezený přístup k vyšším centrům. Hm?“ Na okamžik ho probodla pohledem jako brouka do sbírky.</p>
<p><emphasis>Přesně to v těch neurologickejch studiích taky bylo. </emphasis>A ta delitesa byla něco, co Trixie necítila od chvíle, kdy byla Soustředěná. Na okamžik stěny kolem skutečné Trixiiny osobnosti zeslábly na sotva patrnou roušku. Na okamžik se jí Ezr dotkl.</p>
<p>Ezr pokrčil rameny. Reynoltová byla tak břitká. Kdyby ji jenom napadlo se podívat, byla určitě tak chytrá, že by ho prohlédla skrznaskrz. Byla nejspíš tak chytrá, že by prohlédla i Phama Nuwena. Záchranou jim byla jediná věc, a to ta, že Pham i Ezr byli na samém okraji jejího Soustředění. <emphasis>Kdyby měl Ritser Brughel nějakýho špeha jen z poloviny tak dobrýho, Pham i já</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bysme už byli mrtví.</emphasis></p>
<p>Reynoltová se od něj odvrátila a chvíli sledovala jakési přeludy ve svých huds. Potom: „Váš prohřešek nenapáchal žádné škody. Svým způsobem je Soustředění neotřesitelný stav. Vy si možná myslíte, že u doktorky Bonsolové vidíte nějaké změny, ale mějte na paměti jednu věc: během posledních let začali všichni nejlepší překladatelé vykazovat známky vlivu okolí. Když tím začne jejich výkon trpět, tak je odvezeme na kliniku a tam je doladíme… V každém případě, pokud se o tuto manipulaci pokusíte ještě jednou, už vás k doktorce Bonsolové nepustím.“</p>
<p>Byla to naprosto vážně míněná hrozba, ale Ezr se zkusil zasmát. „Cože, žádné vyhrožování smrtí?“</p>
<p>„Moje hodnocení, pane Vinhu: Díky té vaší znalosti období Úsvitu civilizace jste mimořádně důležitý. Jste styčný bod mezi přinejmenším čtyřmi mými skupinami – a vím i to, že vašich rad využívá i komandant. Ovšem nenechte se mýlit – já to bez vás v oddělení překladatelů zvládnu. Pokud mi budete ještě jednou odporovat, tak už doktorku Bonsolovou neuvidíte, dokud tato mise neskončí.“</p>
<p>Patnáct let? Dvacet?</p>
<p>Ezr na ni hleděl a cítil v jejích slovech naprostou jistotu. Jak nenahraditelná tato žena byla. Nebylo to poprvé, co si říkal, jaká asi musela být předtím. A nebyl jediný. Trud Silipan oblažoval štamgasty u Bennyho spekulacemi. Xevallská klika kdysi bývala mezi Emergenty druhou nejdůležitější; podle Truda k nim patřila i ona. Kdysi možná byla ještě větší zvíře než Tomas Nau. Alespoň že některé stihl patřičný trest; byli podrobeni takovými, jací byli sami. Anne Reynoltová klesla hluboko, ze vševědoucího Satana na Satanův nástroj.</p>
<p>Ať už však byla něčím větším nebo menším než předtím, pro Ezra Vinha byla nebezpečná dost.</p>
<p>Té noci, když byl sám ve tmě svého pokoje, Ezr toto setkání popsal Phamu Nuwenovi. „Mám takovej pocit, že pokud by Reynoltovou někdy převeleli místo Brughela, tak by na vás a na mě přišla během pár kilosekund.“</p>
<p>Ezrovi se hluboko v uchu ozvalo Nuwenovo zkreslené uchechtnutí. „Tu by tam nikdy nikdo nepřevelel. Ona jediná drží ty zipheady pohromadě. Před tím přepadením měla čtyři stovky neSoustředěnejch – a <emphasis>te</emphasis><emphasis>ď </emphasis><emphasis>bzzz zzzt</emphasis>.“</p>
<p>„Zopakujte tu poslední věc.“</p>
<p>„Říkal jsem: Teď je odkázaná na spoustu netrénovanejch lidí.“</p>
<p>Bzučení nebylo způsobeno tím, že by hlasu přestalo být rozumět. Pořád ještě se stávalo, že Ezr musel třikrát nebo čtyřikrát žádat o zopakování. Ovšem oproti té morseovce, kterou používali na začátku, to bylo ohromné zlepšení. Teď, když Ezr předstíral, že jde spát, měl hluboko v uchu zatlačený jediný milimetrový lokalizátor. Výsledkem bylo většinou bzučení a šumění, téměř neslyšitelné, ale po dostatečném tréninku dokázal člověk odhadnout slova, která se v něm ukrývala. Lokalizátory byly roztroušeny po celé místnosti – po celém tempu Obchodníků. Staly se z nich zde Nauovy a Brughelovy primární nástroje bezpečnostního systému.</p>
<p>„Ale stejně, možná jsem neměl zkoušet to s tím zákuskem.“</p>
<p>„…to možná ne. Já bych něco tak otevřeně nezkoušel.“ <emphasis>Jenže Pham</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nuwen Trixii Bonsolovou nemiloval. </emphasis>„Však jsme o tom už mluvili. Brughelovi zipheadi jsou mocnější než jakejkoliv bezpečnostní systém, co jsme si my Qeng Ho kdy dokázali představit. Pořád kolem sebe čmuchají a,“ – Ezr to slovo nezachytil: „naivní“?, „nevinné“?; nechtělo se mu žádat o vysvětlení – „lidi, jako jseš ty, dokážou prokouknout. S tím se nedá nic dělat. Určitě už pochopili, že té jejich pohádce o Diemově masakru nevěříš. Vědí, že jsi nebezpečnej. Vědí, že něco chystáš – nebo bys chtěl chystat. Máš jako záminku svoje city k Bonsolové, je to taková menší lež, ve které se schová ta větší. Jako ta moje záležitost se Zamle Engem.“</p>
<p>„Jo.“ <emphasis>I</emphasis><emphasis> když to teď asi nechám chvilku vychladnout. </emphasis>„Takže podle vás toho od Reynoltové zase tolik nehrozí?“</p>
<p>Chvíli slyšel jen bzučení a syčení; možná Pham nic neříkal. Potom: „Podle mě spíš naopak, Vinhu. Z dlouhodobýho pohledu je to pro nás to největší nebezpečí.“</p>
<p>„Ale ona přece není na Bezpečnosti.“</p>
<p>„To ne, ale udržuje Brughelovy špehy, spravuje těm chudákům mozek, když začnou být roztěkaní. Phuong a Hom zvládnou jen ty jednodušší případy; Trud sice zase dělá, že zvládne všechno, ale ve skutečnosti akorát poslouchá její rozkazy. A osm zipheadskejch programátorů nechala dělat na našem systému flotily. Tři z nich se pořád ještě vrtají v těch lokalizátorech. Nakonec stejně zjistí, co jsem na ně ušil za boudu, <emphasis>bzzz zzzz </emphasis>Bože! Ten Nau má takovou moc!“ Phamův hlas utichl a byly slyšet pouze šumy v pozadí.</p>
<p>Ezr vytáhl ruku zpod přikrývek, strčil si prst do ucha a zatlačil si drobounký lokalizátor o něco hlouběji. „Zopakujte to. Jste tam ještě?“</p>
<p><emphasis>bzzzt </emphasis>„Jsem tady. O té Reynoltové: strašně nebezpečná. Nějakým způsobem se jí musíme zbavit.“</p>
<p>„Zabít ji?“ Slova se zadrhla Ezrovi v hrdle. Navzdory tomu, jak nenáviděl Naua a Brughela a celý systém Soustředění, k Anne Reynoltové žádnou nenávist necítil. Svými vlastními omezenými prostředky se o ty otroky vlastně starala. Ať už předtím byla Anne Reynoltová cokoliv, teď už byla jenom pouhý nástroj.</p>
<p>„Doufám, že ne! Možná… kdyby tak Nau skočil na ty lokalizátory, kdyby je začal používat i v Hammerfestu. Potom bysme tam byli v bezpečí stejně jako tady. Pokud se to stane ještě předtím, než ti její zipi pochopí, že je to past…“</p>
<p>„Ale vždyť to zdržení přece bylo proto, aby měla čas se na ty lokalizátory podívat.“</p>
<p>„To jo. Nau není žádnej blbec. Neboj se. Všechno sleduju. Když se dostane moc blízko, tak… se o ni postarám.“</p>
<p>Ezr se chvíli snažil představit si, co by Pham mohl udělat, a potom tyto představy z hlavy zase zapudil. Dokonce ještě po dvou tisících letech měla Rodina Vinhů zvláštní vztah ke vzpomínkám na Phama Nuwena. Ezr si vzpomínal na obrázky, které měl jeho otec v pracovně. Vzpomínal si na příběhy, které mu vyprávěla teta. Ne všechny byly v archívech Qeng Ho. To znamenalo, že ty příběhy byly smyšlené – jinak to byly skutečné vzpomínky, bylo to hlavně to, co si prababička Sura a její děti o Phamu Nuwenovi myslely doopravdy. Milovali ho nejen za to, že založil moderní Qeng Ho, nejen za to, že to byl praděd všech Rodin Vinhů. Některé příběhy ho však ukazovaly v nepříliš lichotivém světle.</p>
<p>Ezr otevřel oči a mlčky se rozhlédl po setmělé místnosti. Nejasné noční odlesky ozařovaly jeho pracovní uniformu vznášející se v pytli na šaty, odhalily zákusek, který ležel, stále ještě nesnědený, na stole. Skutečnost. „Co všechno s těma lokalizátorama vlastně můžete dělat, Phame?“</p>
<p>Ticho. Vzdálené bzučení. „Co dokážu? No, Vinhu, zabíjet s nima nemůžu… ne přímo. Ale hodí se na víc než na tuhle mizernou audiolinku. Chce to procvičovat; dají se nima dělat věci, který bys musel vidět.“ Dlouhá odmlka. „Sakra, vždyť ty se je přece musíš naučit. Může se stát, že nebudu na příjmu, a tohle bude to jediný, co tě bude moct zachránit. Měli bysme se setkat osobně –“</p>
<p>„Cože? Tváří v tvář? Jak?“ Desetkrát, možná stokrát už s Phamem Nuwenem takhle kuli pikle jako dnes v noci, jako vězni, anonymně ťukající na stěny kobek. Na veřejnosti se potkávali méně než za předchozích Hlídek. Nuwen řekl, že si Ezr ještě moc neumí hlídat oči a řeč těla a že by z toho špehové vyčetli příliš mnoho. A teď –</p>
<p>„Tady v tempu je Brughel s těma svýma zipheadama odkázanej jenom na ty lokalizátory. Mezi stěnama balónů jsou místa, kde ty jejich starý kamery už nefungujou. Když se tam náhodou potkáme, tak nebudou mít čím vyvrátit to, co jim přes ty lokalizátory podstrčím. Problém je v tom, že ti špehové určitě nejvíc dají na statistiku. Kdysi jsem měl na starosti zabezpečení flotily, něco jako Ritser, jenom o trošku citlivější. Měl jsem programy, co upozorňovaly na podezřelý chování – kdo kdy nebyl vidět, neobvyklý rozhovory, poruchy přístrojů. Fungovalo to úplně skvěle, i když jsem ty lumpy nemohl chytit při činu. Zipheadi a počítače by měli být ještě tisíckrát lepší. Vsadím se, že mají statistiky už od začátků L1. Tím pádem se i to z jejich pohledu neškodný chování pořád sčítá a sčítá – a jednoho krásnýho dne bude mít Ritser Brughel nepřímý důkazy. A je po nás.“</p>
<p><emphasis>Bože Obchodu. </emphasis>„Ale vždyť už by nám prošlo skoro cokoliv!“ Tam, kde byli Emergenti odkázaní na lokalizátory Qeng Ho.</p>
<p>„Možná. Jednou. Uklidni se.“ Dokonce i přes bzučení Ezr poznal, že se Pham směje.</p>
<p>„Kdy se teda můžeme setkat?“</p>
<p>„Někdy, až nás nebudou moct vidět ti slavní Ritserovi analytici. Takže takhle… já jdu mimo Hlídku asi tak za dvě stě kilosekund. Až příště vylezeš ty, budu zrovna v půlce. Zařídím to tak, abysme to mohli provést hned potom.“</p>
<p>Ezr si povzdechl. <emphasis>Takže až za půl roku života. </emphasis>Ovšem ne zase za tak dlouho jako některé jiné věci; to bude stačit.</p>
<p><strong>Třicet čtyři</strong></p>
<p>Bennyho bar začal jako něco ilegálního, jako viditelný důkaz rozsáhlé sítě transakcí černého trhu – podle emergentských standardů tedy hrdelních zločinů; v čisté neštině Qeng Ho výraz „černý trh“ existoval, ovšem označoval pouze „obchod, který musí probíhat tajně, protože uráží místní Zákazníky.“ V malé komunitě na povrchu těžebního masivu nepřicházelo v úvahu obchodovat nějak potají nebo někoho uplácet. V počátcích chránila bar svými zásahy pouze Qiwi Lisoletová. Teď… usmál se Benny Wen v duchu, když si rovnal pití a jídlo do síťky. Teď to tu vedl na plný úvazek pokaždé, když měl Hlídku. A nejlepší na tom bylo to, že to byla práce, kterou dokázal zvládnout i jeho otec, když byl Benny i Gonle mimo. Hunte Wen byl pořád ještě roztěkaný a svou odbornost ve fyzice už nikdy nezískal zpátky. Vedení baru si však oblíbil. Když ho vedl sám, mohly se zde stát nejrůznější věci. Jednou to byla pohroma, jindy zase nějaké zázračné vylepšení. Stalo se například, že z rafinérie vyžebral parfémovaný lak. Ten v malém množství voněl vcelku příjemně, ale když se rozetřel po stěnách baru, páchl přímo strašně. Jindy se zase stalo – o čtyři roky později – že vybral stvrzenky za celou Hlídku a Qiwiin táta vymyslel beztížné popínavé rostliny a s nimi související ekosystém a tím vším ozdobil stěny a nábytek baru. Díky tomu se to tam proměnilo v překrásný park.</p>
<p>Rostliny i květiny tam byly pořád, i když byl Hunte mimo Hlídku už skoro dva roky.</p>
<p>Benny vyrazil od baru vzhůru, dlouhou zatáčkou zeleně. Donesl pití a jídlo zákazníkům u stolů a vybral od nich stvrzenky. Před Truda Silipana položil Diamanty s ledem a misku s jídlem. Silipan mu podstrčil stvrzenku se stejně samolibým výrazem jako obvykle. Zjevně si myslel, že ten jeho slib nic neznamená a že platí jenom proto, že se to tak prostě dělá.</p>
<p>Benny se jen usmál a pokračoval v cestě dál. Proč by se s ním zrovna on měl hádat – a svým způsobem měl Trud i pravdu. Od prvních Hlídek se uskutečnilo na oplátku jen velice málo služeb. Že se z nich někdo vykroutil, to ano. Jediné, co mohl Trud opravdu nabídnout, byly služby Soustředěných, a to se pořád vymlouval na to, že má moc práce, že ještě nenašel ty správné specialisty a že mají zipheadi moc málo času, takže nemůžou správné odpovědi předložit. Ovšem i Trud plnil své sliby poměrně často – jako třeba s těmi beztížnými popínavými rostlinami, které udělal Ali Lin kvůli němu. To proto, že navzdory frašce papírových dobrozdání každý dobře věděl, že to byl Tomas Nau, kdo – ať už z nějakého vlastního zájmu nebo kvůli Qiwiině lásce – dal jasně najevo, že je ilegální ekonomika Qeng Ho pod jeho ochranou.</p>
<p>„Haló, Benny! Tady nahoře!“ mával na něj Jau Xin od stolu „debatního kroužku“. Vypadalo to, že tu vysedávají každou Hlídku ti samí lidé. Obvykle se Hlídky překrývaly – evidentně natolik, že i když byla většina zákazníků jiná, oni stejně vždycky seděli tady, pokud se chtěli hádat o tom, „jak to všechno skončí“. Tuhle Hlídku to byl Xin a samozřejmě Rita Liao, pět nebo šest dalších tváří, které ho nijak nepřekvapily, a – vida, někdo, kdo se ve své práci opravdu vyznal: „Ezře! Já jsem myslel, že se tady ukážeš až tak za čtyři sta kilosekund.“ Sakra, teď si teprve přál tady zůstat a poslouchat.</p>
<p>„Čau, Benny!“ Ezrovi se na tváři objevil onen povědomý úsměv. Zvláštní, že když člověk někoho chvíli nevidí, připadají mu najednou změny výrazné. Ezr – stejně jako Benny – byl pořád ještě mladík. Ale žádní kluci to už nebyli. Ezr měl kolem očí slaboučké vrásky. A když promluvil, bylo v jeho hlase slyšet sebevědomí, které u něj Benny neznal, když ještě byli oba v pracovní četě Jimmyho Diema. „Pro mě žádný jídlo, Benny. Moje střeva ještě pořád protestujou, že je někdo rozmrazil. V rozpisu byla čtyřdenní změna.“ Ukázal na rozpis Hlídek na stěně vedle baru. Samozřejmě, úprava tam byla, ukrytá ve spoustě dalších drobných zásahů. „Vypadá to, že mě Anne Reynoltová potřebuje.“</p>
<p>Rita Liao se usmála. „Už to samo o sobě je důvod ke schůzi Debatního kroužku.“</p>
<p>Benny rozdal nápoje a misky, které se vznášely v síťce za ním. Kývl na Ezra. „Donesu ti něco, co tý tvý čerstvě rozmražený schránce udělá dobře.“</p>
<p>Ezr se díval, jak Benny Wen míří zpátky k baru a k přípravně jídel. Benny nejspíš už najde něco, co mu žaludek nijak nerozbouří. Koho by napadlo, že skončí takhle? Koho by to napadlo u kohokoliv z nich? Benny byl alespoň pořád ještě Obchodník, i když v žalostně malém měřítku. <emphasis>A já jsem</emphasis><emphasis>… </emphasis><emphasis>co? </emphasis>Spiklenec zamaskovaný tak dobře, že to občas oklamalo i jeho samotného. Ezr tady seděl se třemi Qeng Ho a čtyřmi Emergenty – a někteří ti Emergenti s ním byli větší přátelé než Qeng Ho. Nebylo se co divit, že se Tomasu Nauovi tak daří. Všechny ovládal najednou, i když si mysleli, že jednají podle zvyklostí Obchodníků. Nau otupil jejich úvahy nad otroctvím, kterým Soustředění bylo. A možná že tak jednal s těmi nejlepšími úmysly. Ezrovi přátelé byli před Nauem a Brughelem v bezpečí – a Nau a Brughel si už ani nepřipouštěli možnost, že by někde mohl existovat nějaký Qeng Ho, který by stále ještě pracoval proti nim.</p>
<p>„Takže co tě vytáhlo tak brzy z mrazáku, Ezře?“</p>
<p>Vinh pokrčil rameny. „To netuším. Za pár kilosekund jdu dolů do Hammerfestu.“ <emphasis>Ať už je to cokoliv, doufám, že mi to nějak nevleze do té schůzky</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>s Phamem.</emphasis></p>
<p>Trud Silipan proplul mezi květinovými patry vzhůru a uvelebil se na volném místě. „Nic zvláštního, jenom roztržka mezi překladatelama a vědeckejma zipheadama. Pro dnešek už jsme to vyřešili.“</p>
<p>„Tak proč teda Reynoltová měnila Ezrovi rozpis?“</p>
<p>Silipan obrátil oči v sloup. „Ále, vždyť Reynoltovou znáte. Bez urážky, Ezře, ale ona si holt myslí, že když jsi odborník na Úsvit věků, tak že se bez tebe prostě neobejdeme.“</p>
<p><emphasis>To těžko, </emphasis>pomyslel si Ezr, když si vzpomněl na své poslední setkání s ředitelkou lidských zdrojů.</p>
<p>Rita řekla: „Já se vsadím, že to má co dělat s Calorica Bay. Tam jsou teď ty děcka, víš.“ Když Rita mluvila o „těch děckách“, myslela tím Pavouky ze staré „Hodinky vědy pro děti“.</p>
<p>„Už to žádný děcka nejsou,“ řekl tiše Xin. „Victory mladší je mladá dá – dospělá.“</p>
<p>Liao nedůtklivě pokrčila rameny. „Rhapsa a malej Hrunk jsou pořád jako děcka. Všichni se přestěhovali do Caloriky.“</p>
<p>Následovala chvíle trapného ticha. Dobrodružství těchto konkrétních Pavouků byla pro mnohé nekončícím dramatem – a jak léta plynula, bylo stále snazší získávat více a více detailů. Fanoušci Pavouků sice sledovali i jiné rodiny, ale Underhillovi byli pořád nejpopulárnější. Rita byla prostě ze všech fanynek ta nejoddanější a občas to bylo znát až příliš.</p>
<p>Trud smutný děj v pozadí ignoroval. „Ne, to s tou Calorikou je bouda.“</p>
<p>Xin se zasmál. „Hej, Trude, vždyť je na jih od Caloriky kosmodrom. Ti Pavouci tam vypouštějí satelity.“</p>
<p>„Ne, ne. Já jsem myslel, že je bouda to s tím <emphasis>kavoritem. </emphasis>To kvůli němu Ezra vzbudili tak brzo.“ Všiml si Ezrovy reakce a samolibý úsměv se roztáhl ještě o něco víc. „Víš, o co jde.“</p>
<p>„Jo, je to –“</p>
<p>Trud, který všední maličkosti nebral v potaz, pokračoval dál: „Je to další šílenej výplod těch překladatelskejch odkazů, jen ještě o něco divnější než ty ostatní. Totiž takhle – před rokem nějací Pavouci vlezli do opuštěnejch dolů na té náhorní plošině na jihu Caloriky a snažili se zjistit rozdíl mezi tíhovou a setrvačnou hmotností. To se pak člověk musí ptát, jestli jsou to vůbec rozumný bytosti.“</p>
<p>„Ten nápad náhodou zase taková pitomost není,“ řekl Ezr, „dokud to člověku nevyvrátí první pokusy.“ Teď už si na ten projekt vzpomněl. Byli to hlavně tieferští vědci. Jejich zprávy byly téměř nedosažitelné. Lidští překladatelé nikdy tiefstinu nestudovali do takové hloubky jako jazyky Dohody. Xopi Reungová a ještě pár dalších ji možná ovládli plynně, jenže ti přišli o život při epidemii mozkové sněti.</p>
<p>Trud nad námitkou mávl rukou. „Jenže pitomost je to, že tihle Pavouci na <emphasis>nějakej </emphasis>rozdíl nakonec fakt přišli. A aby tu svou pitomost ještě pořádně rozmázli, tak tvrdí, že na té plošině objevili antigravitaci.“</p>
<p>Ezr se podíval na Jaua Xina. „Ty už jsi o tom slyšel?“</p>
<p>„Já bych řekl, že jo…“ Jau se tvářil zamyšleně. Tohle bylo zjevně až doposud tajné. „Reynoltová mě párkrát dala k zipheadům. Chtěli vědět o orbitálních odchylkách u našich špionážních satelitů.“ Pokrčil rameny. „Samozřejmě že tam jsou odchylky. Tak se taky mapuje podpovrchová hustota.“</p>
<p>„No,“ pokračoval Trud, „tak ti Pavouci, co tohleto objevili, byli slavní asi tak megasekundu, než zjistili, že ten svůj slavnej objev už znovu provést neumí. Před pár kilosekundama to vzali zpátky.“ Uchechtl se. „Idioti. V lidský civilizaci by to jejich tvrzení nepřežilo ani den.“</p>
<p>„Pavouci hloupí <emphasis>nejsou,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>řekla Rita.</p>
<p>„A nejsou ani neschopní,“ řekl Ezr. „Jasně, většina lidskejch civilizací by takový zprávě nevěřila. Ale lidi měli přece zkušenosti s vědou osm tisíc let. Dokonce i padlá civilizace, pokud by byla tak vyspělá, že by mohla řešit tyhle otázky, by měla trosky knihoven s odkazem lidí.“</p>
<p>„No jo, jasně. ‚Všechno, co ti Pavouci dělají, je přece poprvý’.“</p>
<p>„Ale vždyť je to pravda, Trude! Přeci víme, že to dělají poprvé. Máme jenom jeden případ, se kterým to můžeme srovnávat – náš nástup na Starou Zemi. A tehdy se přece lidi spletli ve spoustě věcí.“</p>
<p>„Takže my jim vlastně uděláme sakramentskou službu, že je ovládneme.“ To byl Arlo Dinh, Qeng Ho. Prohlásil to s typickou arogancí Emergenta.</p>
<p>Ezr zdráhavě přikývl. „Jo, ti naši předkové z Úsvitu věků měli pořádnou kliku, že nezůstali trčet na tý jediný planetě. A ti pavoučí géniové nejsou o nic lepší než ti lidští. Podívejte se na toho chlápka Underhilla. Ti jeho studenti dokázali spoustu věcí, ale –“</p>
<p>„Ale on je samá pověra,“ vložil se do debaty Trud.</p>
<p>„Přesně tak. Nemá vůbec tušení, kde končí schopnosti softwaru a stejně tak nároky, které klade na hardware. Myslí si, že k nesmrtelnosti a božským počítačům už bude stačit jen chvilka vývoje. Je to chodící knihovna Zklamaných snů.“</p>
<p>„Tak vidíš! Tohle je přesně ten důvod, proč si na tebe Reynoltová tak potrpí. Ty víš, v jaký pohádky můžou ti Pavouci věřit. Až přijde čas, kdy je budeme mít ovládnout, tak se to bude hodit.“</p>
<p>„Až přijde čas…“ Jau Xin se ušklíbl. Na opačné stěně místnosti, vedle rozpisu Hlídek, měl Benny okno se sázkami na jejich odhalení. Hádalo se, kdy ze svého úkrytu vystoupí, kdy Vyhnanství skončí – to bylo věčně živé téma diskusí v baru. „Už to je přes třicet let, co se slunce znovu vznítilo. Já jsem venku hodně, abyste věděli, skoro tolik jako Qiwi Lisoletová a ty její týmy. Slunce teďka slábne. Už máme jen pár let, než znova vyhasne. Pavouci mají svůj termín. Vsadím se, že informačního věku dosáhnou ani ne za deset let.“</p>
<p>„To ne, to nám přece nestačí k tomu, abysme je v klidu ovládli,“ řekl Arlo.</p>
<p>„To je fakt. Jenže nás k tomu nakonec může přinutit třeba taky něco jinýho. Pavouci začínají rozjíždět vesmírnej program. Za deset let už ty naše operace – a to, že jsme tady na L1 – už třeba taky nepůjde dál tajit.“</p>
<p>Trud: „No a co jako? Jak si začnou moc dovolovat, tak na ně vletíme.“</p>
<p>Jau: „To víš, že jo, a podřízneme tak i sami sebe.“</p>
<p>„Oba jste úplně mimo,“ řekl Arlo. „Já se vsadím, že nemáme ani deset atomovek. Řekl bych, že jsme kdysi zbytek vyplácali na sebe navzájem –“</p>
<p>„Máme přece ještě energeticky naváděný zbraně.“</p>
<p>„To jo, kdybysme byli na nízkým orbitu. Já ti říkám, <emphasis>blafovat </emphasis>sice můžeme dobře, ale –“</p>
<p>„Taky bysme na ty ksindly mohli shodit ty naše zničený lodě.“</p>
<p>Ezr a Rita Liao se na sebe navzájem podívali. To byla přesně ta debata, která ji doháněla k nepříčetnosti. Ona – a Jau a většina lidí u stolu – uvažovali o Pavoucích jako o lidech. Za to mohla Trixie. Emergentům, alespoň tedy s výjimkou komandantů, se představa tak masového vraždění příliš nezamlouvala. V každém případě však měl Jau Xin rozhodně pravdu: ať už Emergenti měli zbraně, nebo ne, celá Číhaná byla kvůli tomu, aby vytvořila zákazníky, kteří by dokázali misi vrátit zpět do jejích kolejí. Vyhodit je do povětří dávalo smysl jen šílencům, jako byl Ritser Brughel.</p>
<p>Ezr se opřel a s diskusí skončil. Zahlédl na rozpisu Hlídek Phamovo jméno; ještě pár dní a budou mít svou první opravdovou schůzku. <emphasis>Hlavně klid</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>a pomalu, žádnej spěch. </emphasis>Fajn. Doufal, že se Debatní kroužek pustí do rozebírání něčeho zajímavějšího, ale i tyto nesmysly pro něj byly příjemnou zvukovou kulisou. Nebylo to poprvé, co Ezra napadlo, že to je, jako kdyby měl rodinu, rodinu, která se donekonečna dohaduje o problémech, které jako by se nikdy neměnily. Vycházel dokonce i s Emergenty a oni zase s ním. Skoro jako normální život… Vyhlédl mezi šlahouny beztížných rostlin, které vyplňovaly volný prostor. Květy vlastně i slabě voněly – i když proti tomu smrdutému laku, který Benny vyzkoušel předtím, to nic nebylo. Naskytl se mu volný výhled mezi květy a listy na Bennyho, stojícího na podlaze baru. Začal na něho mávat. Možná že by nějaké jídlo přeci jenom snesl. Potom zahlédl mihnout se kostkované kalhoty a fraktilovou blůzu.</p>
<p>Qiwi.</p>
<p>Byli s Bennym hluboce zabráni do vyjednávání. Benny ukazoval na nefunkční část tapety, která se táhla přes zadní stěnu baru. Qiwi přikývla a zahleděla se do jakéhosi seznamu. Potom jako by ucítila jeho pohled. Otočila se a zamávala Ezrově skupince u stropu. <emphasis>Ta je krásná. </emphasis>Ezr se podíval jinam a ve tváři najednou ucítil mrazení.</p>
<p>Kdysi byla Qiwi spratek, který ho sužoval nepředstavitelným způsobem. A jednou ji Ezr uhodil a potom ještě jednou… Ezr si vzpomínal na onen vztek, na to, jak mu bylo <emphasis>dobře, </emphasis>že se nějak pomstil za Jimmyho Diema a Trixii Bonsolovou. Jenže Qiwi žádnou zrádkyní nebyla; Qiwi byla obětí mnohem víc, než on sám věděl. Pokud měl Pham pravdu s tím vymazáváním paměti – a to mít musel; všechny ty hrůzy do toho zapadaly velice přesně – potom byla Qiwi taková oběť, že si to žádný člověk ani nedokázal představit. A když tloukl Qiwi, zjistil Ezr i něco o sobě. Zjistil, že jeho vlastní slušnost příliš hluboko nesahá. Že je sebepoznání něco, co dokázal držet po většinu času v tajnosti. Možná může pořád ještě konat dobro, i když v hloubi duše je pěkným mizerou… Ale když Qiwi doopravdy viděl, a když ona viděla jeho… tehdy se na to, co udělal, zapomenout nedalo.</p>
<p>„Čau, Qiwi!“ Rita si všimla, že Qiwi zamávala. „Máš chvilku? Chceme, abys nám tady něco rozhodla.“</p>
<p>Qiwi se usmála. „Hned jsem tam.“ Otočila se zpátky k Bennymu. Přikyvoval a podával jí hrstku papírových stvrzenek. Potom vyrazila vzhůru mřížovím popínavých rostlin. Táhla za sebou Bennyho síťku plnou dalšího piva a jídla. Dělala tak kus práce za něj. Taková už byla Qiwi. Byla součástí ilegální ekonomiky, podnikavců, díky kterým to tady bylo relativně k vydržení. Stejně jako Benny ani ona neváhala někomu pomoct, něco opravdu <emphasis>dělat.</emphasis><emphasis> </emphasis>Přitom ji ještě poslouchal komandant; propůjčovala Nauově režimu jemnost, kterou si Emergenti jako Jau Xin vědomě vůbec nepřipouštěli. Ale bylo to vidět Jauovi i Ritě na očích; málem jako by cítili ke Qiwi Lisoletové úctu.</p>
<p>A ona se na něj usmála. „Čau, Ezře. Benny si říkal, že bys mohl ještě něco chtít.“ Přisunula misku na přilnavou plochu stolu před ním. Ezr přikývl, neschopen podívat se jí do očí.</p>
<p>Rita už na ni cosi breptala; možná si jeho podivného chování ani nikdo nevšiml. „Nechci z tebe tahat žádný rozumy, Qiwi, ale jakej je poslední odhad termínu Odhalení?“</p>
<p>Qiwi se usmála. „Podle mě? Dvanáct let venku. To, jak se Pavouci tlačí do vesmíru, nás k tomu může donutit ještě dřív.“</p>
<p>„Jo.“ Rita sklouzla pohledem na Jaua. „No, my jsme si jenom říkali, co když nebudeme moct všechno ovládnout přes ty jejich počítačový sítě? Co když se budeme muset postavit na jednu stranu a poštvat ty mocnosti proti sobě? S kým bysme byli?“</p>
<p><strong>Třicet pět</strong></p>
<p>Diamant Jedna měřil na délku přes dva tisíce metrů a skoro stejně tak i na šířku, takže to byl jeden z největších souvislých bloků v celém masivu. Během několika let bylo přímo pod Hammerfestem vytesáno celé bludiště jeskyní. V horní části byly laboratoře a kanceláře. Pod ní byla Tomasova soukromá residence. Pod tím byl nejčerstvější přírůstek k obrácené architektuře: čočkovitý prostor o průměru přes dvě stě metrů. Při jeho hloubení zničili většinu termálních rypadel, ale Qiwi proti tomu nic nenamítala; vlastně to byl částečně její nápad.</p>
<p>Jejich tři lidské postavy v obrovském prostoru málem ani nebyly vidět. „Takže co na to říkáš? Impozantní, že?“ zeptala se Qiwi a usmála se na Tomase.</p>
<p>Nau hleděl přímo vzhůru a ve tváři se mu zračil úžas. To se nestávalo často. Zatím si toho ještě nevšiml, ale ztratil přitom rovnováhu a pomalu se kácel dozadu. „Já… jo. Ta maketa v huds se s tím vůbec nedá srovnávat.“</p>
<p>Qiwi se zasmála a pohladila ho po zádech, aby se zase narovnal. „Tak já se ti teda přiznám. V těch modelech jsem neukázala to osvětlení.“ Do zvukově izolačních žlábků byly zapuštěné oblouky aktinického osvětlení. Světla tak proměnila oblohu v blyštící se drahokam. Regulací jejich výkonu bylo možné dosáhnout téměř jakéhokoliv světelného efektu, ale pokaždé s duhou okolo.</p>
<p>Táta po její pravici zíral také, ovšem nikoliv úžasem a nikoliv vzhůru. Ali Lin stál na rukou. Šťoural se v oblázkovitém povrchu, který zůstal po rypadlech na podlaze, a nepatrné náznaky gravitace si nijak nebral k srdci. „Není tady vůbec nic živýho, vůbec nic.“ Zamračil se.</p>
<p>„Bude to ten největší park, co jsi kdy udělal, tati. Úplně čistá deska, na které můžeš pracovat.“ Podmračený výraz se o něco rozjasnil. <emphasis>Budeme na tom dělat spolu, tati. Můžeš mě naučit různý nový věci. </emphasis>Tenhle by měl být dost velký i na opravdová zvířata, možná i na ta lítající koťata. To byl spíš sen než vzpomínka ještě z dob, když byli máma a táta a Qiwi před odletem na Trilandu.</p>
<p>A Tomas řekl: „Jsem strašně rád, že jsi mě k tomu nakonec dotlačila, Qiwi. Chtěl jsem jenom něco bezpečnějšího a ty jsi mi dala něco úžasného.“ Povzdechl si a usmál se na ni. Sjel jí rukou po zádech až těsně nad bedra.</p>
<p>„Bude to pěkně velkej park, Tomasi, dokonce i podle měřítek Qeng Ho. Sice ne ten největší, ale –“</p>
<p>„Ale nejspíš bude <emphasis>nejlepší.</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>Naklonil se přes ni a poplácal po rameni Aliho.</p>
<p>„Ano.“ <emphasis>Ano, nejspíš bude nejlepší. </emphasis>Taťka stavěl vždycky ty nejlepší parky. A teď, už patnáct let svého života, byl na svou specializaci Soustředěný. A každý rok přišel s nějakým novým zázrakem. Jeho bonsaje a mikroparky už byly lepší než ta nejdokonalejší špička na Namqemu. Dokonce i Soustředění emergentští biologové byli stejně dobří jako ti nejlepší z Qeng Ho, když teď měli přístup ke knihovně flotily.</p>
<p><emphasis>A až Vyhnanství skončí, tati, až budeš konečně na svobodě, tak poznáš, co</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>za krásu jsi to vlastně stvořil.</emphasis></p>
<p>Nau přejížděl pohledem prázdnou, blýskající se jeskyni. Zřejmě si představoval krajiny, které by zde mohly být – savany, chladivý deštný prales, horskou louku. Dokonce ani Aliho kouzla by zde nedokázala vytvořit zároveň víc než jeden ekosystém. Ale mohli si vybrat… Usmála se. „Jak by se ti líbilo jezero?“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Kód ‚mokrá voda’ v mé projektové knihovně.“ A Qiwi vyvolala plán ve svých vlastních huds.</p>
<p>„Uh… o tomhle jsi mi neřekla!“</p>
<p>Skutečné prostředí diamantu zmizelo pod jedním z Aliho lesních zákoutí – ale uprostřed jeskyně teď bylo jezero a to se táhlo do dáli až k ostrovu s horami, které se zdály být několik kilometrů daleko. Od kotviště pod kopcem právě odrážela plachetnice.</p>
<p>Tomas chvíli mlčel. „Bože. To je sídlo mýho strýce na Severní pracce. Tam jsem byl vždycky přes léto.“</p>
<p>„Já vím. Mám to z tvý biografie.“</p>
<p>„Je to krása, Qiwi, i když to nepůjde udělat.“</p>
<p>„Ale půjde! Nahoře přece máme spousty vody; tohle bude sekundární nádrž.“ Mávla do dálky, kde se prostíralo jezero. „Trochu tu jeskyni vzadu prohloubíme a protáhneme to jezero přímo do stěny. Ještě nasbíráme dost tapet, aby tady bylo realistický pozadí.“ To nemusela být pravda. Videotapety na poškozených lodích utrpěly ve vakuu závažné škody. Ale to bylo jedno. Tomas nosil huds rád a ty mohly vykreslit pozadí pro jakéhokoliv diváka.</p>
<p>„Tak jsem to nemyslel. Nemůžeme přece mít v mikrogravitaci opravdové jezero. Stačil by jeden otřes a bylo by všude po stěnách.“</p>
<p>Qiwi se zeširoka usmála. „A v tom je právě to překvapení. Já to totiž dokážu, Tomasi! Z těch zničenejch lodí máme několik tisíc servoventilů, víc než by se dalo využít na cokoliv jinýho. Dáme je na dno toho jezera a rozjedeme tu síť lokalizátorů. Pak už nebude problém utlumit vlny a udržet celou tu věc v klidu.“</p>
<p>Tomas se zasmál. „Ty vážně ráda stabilizuješ, co, Qiwi? No… s tím masivem se ti to povedlo, tak to třeba zvládneš i tady.“</p>
<p>Pokrčila rameny. „Jasně že to zvládnu. S pevně daným pobřežím bych to zvládla i s emergentskejma lokalizátorama.“</p>
<p>Tomas se k ní otočil znovu a tentokrát už před očima žádné vize neměl. Byl zase zpátky v pustém prostředí diamantové jeskyně. Ale už ten zázrak viděl a ona věděla, že mu udělala radost. „Bude to nádhera… ale taky to bude spousta zdrojů a spousta práce.“ Nikoliv práce pro zipheady, chtěl tím říci. Ani Tomas nebral Soustředěné jako opravdové lidi.</p>
<p>„Ničemu důležitýmu to bránit nebude. Ventily jsou z trosek. Lokalizátorů máme mraky. A lidi mi dluží spoustu věcí.“</p>
<p>Po chvíli vyvedl Nau ženu a zipheada z jeskyně ven. Qiwi ho znovu překvapila, tentokrát ještě více než obvykle. A proklatě. To byl jen další důvod, proč potřebovali lokalizátory na Hammerfestu. Lidé od Reynoltové těm zařízením ještě pořád nepřišli na kloub; copak to bylo tak těžké? <emphasis>Nech to na později. </emphasis>Qiwi řekla, že by dokázali nějaké jezero vybudovat i s emergentskými lokalizátory.</p>
<p>Vraceli se přes spodní patra a odpovídali na pozdravy techniků, jak Emergentů, tak i někdejších Qeng Ho. Aliho Lina nechali v zahradním parku, kde měl svou dílnu. Qiwiin otec nebyl zavřený v kobkách v Podkroví. K jeho specializaci vlastně bylo zapotřebí volného prostoru a živé přírody. Tak alespoň Tomas Nau tuto záležitost podal Qiwi. Dalo se tomu věřit a dívka se tak nesetkávala s obvyklou tváří Soustředění; o to později pokaždé pochopila, jak se věci skutečně mají.</p>
<p>„Musíš ještě do tempu, Qiwi?“</p>
<p>„Jo, zařídit pár věcí. Stavit se za pár známýma.“ Qiwi ještě čekalo několik obchodů a musela posbírat nějaké stvrzenky.</p>
<p>„Tak fajn.“ Přitáhl ji k sobě a políbil ji tak, že to bylo vidět na celou délku chodby. Nevadí. „Vedla sis skvěle, lásko!“</p>
<p>„Dík.“ Její úsměv ho pokaždé oslnil. Qiwi Lisoletové už bylo přes třicet a pořád ještě žila jen pro jeho pochvaly. „Takže večer.“</p>
<p>Vyrazila ústřední šachtou, stále rychleji se rukama přitahovala za úchytky a bezmála tryskem uháněla kolem ostatních lidí v šachtě vzhůru. Qiwi pořád ještě každý den cvičila v centrifuze s přetížením dvě G a pořád ještě trénovala bojová umění. To bylo všechno, co jí zůstalo po matce, alespoň tedy z toho, co bylo vidět. Ze snahy udělat matce radost bezpochyby pramenila spousta její energie.</p>
<p>Nau hleděl vzhůru a lidi, kteří kolem něj proplouvali směrem dolů, téměř ani nevnímal; však oni se mu vyhnou. Díval se, jak její postavička mizí vysoko v hlavní šachtě.</p>
<p>Po Anne Reynoltové byla Qiwi jeho nejvzácnějším majetkem. Ovšem Reynoltovou v podstatě podědil; Qiwi Lin Lisoletová – to byl jeho osobní triumf, skvělá, nesoustředěná osoba, která pro něj celé ty roky tak obětavě pracovala. Vlastnit ji, manipulovat s ní – to byla zkouška, která se mu ani na okamžik neomrzela. A neustále ji provázel nádech nebezpečí. Byla tak silná a rychlá, že by dokázala někoho zabít i holýma rukama. To si zpočátku neuvědomoval. Ovšem to bylo ještě předtím, než pochopil, jak cennou věcí ve skutečnosti je.</p>
<p>Ano, byl to jeho triumf, ale Tomas Nau byl zase realista natolik, že si uvědomoval, jaké měl štěstí. Qiwi dostal v tom správném věku a za správných okolností – když už byla dost stará na to, aby dokázala vstřebat hloubku pozadí Qeng Ho, ale přitom ještě tak mladá, aby se na ní podepsal Diemův masakr. Za prvních deset let Vyhnanství jeho lži prohlédla pouze třikrát.</p>
<p>Na rtech se mu objevil nepatrný úsměv. Qiwi si myslela, že mění ona jeho, že mu dokázala, jak jsou metody svobody účinné. Inu, měla pravdu. Zpočátku bylo to, že povolil existenci ilegální ekonomiky, součástí hry, kterou s ní hrál, jeho dočasná slabost. Jenže ta ilegální ekonomika skutečně <emphasis>fungovala. </emphasis>Dokonce ani podle textů Qeng Ho by volný trh neměl význam v tak uzavřeném a omezeném prostředí, v jakém žili zde. A přesto s každým rokem Kšeftaři všechno neustále vylepšovali – dokonce i z pohledu operací, které by po nich Nau požadoval v každém případě. Takže nyní, když mu řekla, že jí spousta lidí něco dluží a že na tom jezeře budou opravdu pracovat – <emphasis>Mor, já to jezero</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>fakt chci </emphasis>– se jí už Tomas Nau za zády nesmál. Měla pravdu: lidé – dokonce i Emergenti – odvedou na tom jezeře rozhodně víc práce kvůli tomu, že něco dlužili Qiwi, než kvůli tomu, že byl Tomas Nau komandant a klidně je mohl všechny odpálit do vesmíru.</p>
<p>Qiwi už byla jen drobnou postavičkou na samém vrcholku šachty. Otočila se a zamávala. Nau jí zamával také a ona zmizela v jedné z přístupových šachet k taxíkům.</p>
<p>Nau ještě chvíli stál a s úsměvem na rtech hleděl vzhůru. Qiwi ho zasvětila do moci svobody. Strýček Alan a nauská klika mu odkázali sílu Soustředěných otroků. A hvězda OnOff? Čím víc se toho o hvězdě a o její planetě dozvídal, tím víc nabýval dojmu, že se zde skrývají opravdové zázraky; možná ne ty poklady, které očekával, ale něco mnohem většího. Biologie, fyzika, vzdálený galaktický orbit soustavy… kombinace všech těchto faktorů dráždila tušení vědců a těm nad ní zůstával rozum stát.</p>
<p>A za několik let mu Pavouci poskytnou industriální ekologii, s jejíž pomocí to bude moci všechno zúročit.</p>
<p>Ještě nikdy a nikde se v historii nestalo, aby dostal jeden člověk takovou šanci. Před pětadvaceti lety se nechal mladší Tomas Nau nejistotami zastrašit. Ovšem roky plynuly a on narážel na problémy a řešil je. Z Arachny měla vzejít moc dynastie, jakou lidstvo ještě nevidělo. Bude to nějakou dobu trvat, snad ještě sto nebo dvě stě let, ale až to skončí, bude Nau podle Qeng Ho stále ještě ve středních letech. Emergentské kliky mohl odsunout stranou. Tento kout Lidského vesmíru měl spatřit největší impérium všech dob. V záři slávy Tomase Naua pobledne i legenda Phama Nuwena.</p>
<p>A Qiwi? Naposledy se podíval vzhůru. Doufal, že vydrží až do konce Vyhnanství. Mohla mu pomoci s tolika věcmi, až Pavouky vyhladí. Ovšem jeho maska byla stále chatrnější. Vymazávání paměti nebylo dokonalé; Qiwi odhalovala pravdu častěji než v prvních letech. Anne nedokázala eliminovat cosi, čemu říkala „reziduální neuronové zatížení“, aniž by přitom zničila značné množství mozkové tkáně. A objevovaly se samozřejmě i rozpory, které hibernační amnézie nedokázala patřičně vysvětlit. Nakonec, i navzdory té manipulaci… Jak asi vysvětlí, že nedostál svým slibům o propuštění otroků na svobodu? Jak vysvětlí kroky, které podnikne proti Pavoukům, nebo lidské rozmnožovací programy, které budou nezbytné? Ne. Nakonec, ovšem ke své mimořádné lítosti, se bude muset Qiwi zbavit. A přesto by mu mohla sloužit i dál. Její děti by přece už v úvahu přicházely. Jednoho dne bude jeho království přece potřebovat nástupce.</p>
<p>Asi dva tisíce sekund na to Qiwi vplula do baru u Bennyho. A tuto hlídku to zde řídil Benny. Skvěle. Toho viděla za barem ze všech nejradši. Chvíli smlouvali kvůli novým věcem, které chtěl. „Bože, Benny! Ty potřebuješ další tapety? Jsou tady taky jiný věci, na který by se hodily.“ Jako třeba jistý park pod Hammerfestem.</p>
<p>Benny pokrčil rameny. „Tak ať komandant dovolí sdílený projekce a já už tapety potřebovat nebudu. Ale tyhlety se prostě opotřebovávají. Vidíš?“ Ukázal na podlahu, kde byl stálý výhled na Arachnu. Viděla bouřková mračna, která měla pravděpodobně během několika kilosekund dorazit do Princetonu; ovladače zobrazení ještě rozhodně fungovaly. Ale stejně tak viděla i zdeformované tvary a barevné šmouhy.</p>
<p>„Fajn, pořád ještě něco můžeme strhat z <emphasis>Neviditelný ruky, </emphasis>ale bude tě to něco stát.“ Ritser Brughel bude vzteky bez sebe a bude dělat kravál, i když on sám pro tapety žádné využití nemá. Ritser bral <emphasis>Ruku </emphasis>jako své soukromé poddanství. Podívala se na Bennyho ručně psaný seznam, na jeho další položky. Hotová jídla byla všechna z baktérky tempu a z agrů – s tím bude chtít handlovat Gonle Fongová. Těkavé látky a suroviny, aha. Ty jako obvykle Benny vyjednával i bokem, neboť se snažil Gonle obejít tím, že se obrátil přímo na těžaře na masivu. Na nejlepší přátele brali tihle dva konkurenční boj setsakramentsky vážně.</p>
<p>Na okraji jejího zorného pole se cosi pohnulo. Vzhlédla. Nahoře u stropu vysedávala na svém obvyklém místě Xinova parta. Ezr! Qiwi se na tváři mimoděk rozhostil úsměv. Ezr se otočil od ostatních a podíval se směrem k ní. Zamávala mu. Ezr jako by sklopil tvář a odvrátil se. Na okamžik Qiwi hlavou bleskl starý zármutek. Ještě nyní, když ho viděla, cítila ono bezděčné radostné vzrušení, jako když vidíte nějakého drahého přítele, s nímž si toho máte spoustu co říci. Jenže roky plynuly a on zrak pokaždé odvrátil. Ona přece Trixii Bonsolové nechtěla ublížit; pomáhala Tomasu Nauovi, protože to byl dobrý člověk, člověk, který dělal, co mohl, jen aby je vyvedl z Vyhnanství.</p>
<p>Napadlo ji, jestli ji k sobě Ezr někdy pustí tak blízko, aby mu to mohla vysvětlit. Možná. Ještě je čekalo několik let. Až skončí Vyhnanství, až jim bude pomáhat celá civilizace a Trixie se mu vrátí – potom jí určitě odpustí.</p>
<p><strong>TŘICET ŠEST</strong></p>
<p>Prostor mezi vnějším pláštěm tempu a nafouknutými obytnými balóny sloužil jako vyrovnávací komora pro unikající vzduch. Jak léta plynula, prováděla zde Gonle Fongová nejrůznější farmářské experimenty; pokles tlaku by jí určitě část lanýžů nebo její experimenty s canberrskými květinami zahubil. Dokonce i teď zabíraly její agry jenom část tohoto prostoru nikoho. Pham se setkal s Ezrem Vinhem hodně daleko od těchto malých záhonků. Vzduch zde byl nehybný a studený a jediným osvětlením byla slabá záře OnOff, která se prodírala vnější stěnou.</p>
<p>Pham se zachytil nohou za zarážku na stěně a tiše čekal. V dřívějším průběhu Hlídky se ujistil, že jsou tyto prostory hustě pokryty lokalizátory. Byly tu a tam rozmístěny po stěnách. Několik se jich neustále vznášelo kolem něho, i když to v jasném světle byla pouhá smítka prachu. A tak zde, ukrytý v šeru, byl Pham velitelství tvořené jediným mužem. Slyšel a viděl všude, kde vládl lokalizátorům – v tuto chvíli v mezeře mezi balóny. Někdo se opatrně blížil. Na očním pozadí měl obraz, téměř tak dokonalý jako huds Qeng Ho. Byl to mladý Vinh, kdo se tak nervózně kradl kupředu.</p>
<p>Kolik teď Vinhovi bylo, třicet? Už to ani nebyl kluk. Pořád měl ale cosi ve tváři, to vážné chování… přesně jako Sura. Věřit mu nemohl, to ne. Ale snad ho mohl využít.</p>
<p>Vinh se objevil v jeho skutečném zorném poli, jak se blíží podél klenutého povrchu vnitřní kupole. Pham pozvedl ruku a chlapec se zastavil a překvapeně se nadechl. Jak tak opatrně postupoval kupředu, málem Phama přešel, aniž by si všiml, že se vznáší ve skrytu látky stěny. „Já – dobrý den.“ Vinh šeptal.</p>
<p>Pham se vznesl od stěny do míst, kde už bylo světlo OnOff o něco lepší. „Takže se konečně setkáváme,“ řekl a věnoval hochovi pokřivený úsměv.</p>
<p>„A – ano. Přesně tak.“ Ezr se otočil, dlouze se na něj zadíval a potom – Bože – se nepatrně poklonil. Na jeho tváři se Suřinými rysy se rozhostil plachý úsměv. „Je zvláštní vidět vás, a ne Phama Trinliho.“</p>
<p>„Na pohled v tom bude těžko nějaký rozdíl.“</p>
<p>„Ale pane, to vy vůbec netušíte. Když jste Trinli, tak jsou všechny detaily úplně jiné. Tady, dokonce i v tomhle osvětlení, vypadáte jinak. Stačilo by, aby vás Nau nebo Reynoltová viděli jen deset sekund, a poznali by vás taky.“</p>
<p>Ten kluk to s tou svou fantazií trochu přeháněl. „No, jediný, co uvidí dalších dva tisíce sekund, bude to, co jim ukážou moje lokalizátory. Doufejme, že to bude stačit na to, abys začal –“</p>
<p>„Ano! Vy přes ty lokalizátory můžete doopravdy vidět a zadávat jim příkazy?“</p>
<p>„Po dostatečném tréninku.“ Ukázal chlapci, jak si rozmístit lokalizátory kolem oka a jak je přimět k tomu, aby navzájem spolupracovaly. „Na veřejnosti to nedělej. Ten paprsek je sice úzkej, ale i tak by si ho mohl někdo všimnout.“</p>
<p>Vinh hleděl před sebe jako slepec. „No jo, je to, jako kdyby mně něco oždibovalo zezadu oči.“</p>
<p>„Ty lokalizátory ti přímo dráždí zrakovej nerv. To, co se objeví, může ze začátku být hodně divný. Můžeš se ty příkazy naučit, když budeš cvičit jednoduchý úkony, ale poznat něco v tom vizuálním šimrání… no, to je asi něco jako učit se znovu vidět.“ Podle Phama se to hodně podobalo situaci, kdy se slepý člověk učí používat oční protézu. Některým lidem se to podaří a jiní zůstanou slepí. Nahlas to neřekl. Namísto toho Ezrovi předvedl několik testovacích obrazců, na nichž si to mohl procvičovat.</p>
<p>Pham předtím hodně přemýšlel o tom, jak velkou část ovládání by měl mladému Vinhovi ukázat. Ovšem Ezr už toho věděl tolik, že by ho mohl zradit. S výjimkou toho, že by ho zabil, to už nijak napravit nemohl. <emphasis>Tolik falešn</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>jch stop jsem nastražil, aby ukazovaly na Zamle Enga, a on stejně odhalí</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pravdu. Modli se, aby to bylo jenom tou jeho Rodinou. </emphasis>Pham mu už několik let neřekl vůbec nic dalšího, jen pátral po jakýchkoliv znacích, že chlapec proti němu něco chystá, a snažil se odhadnout jeho skutečné schopnosti. Viděl zarputilého, nejistého adolescenta, který vyrostl v tyranii – a stejně si přitom uchoval určitou část zdravého rozumu.</p>
<p>Až nadejde rozhodný okamžik, až Pham konečně zasáhne proti Nauovi a Brughelovi, potom bude potřebovat někoho, kdo by mu pomohl zatáhnout za všechny provázky. Některé ty triky chlapce naučit zkrátka musel… ale byly i noci, kdy Pham při pomyšlení na všechnu tu moc, kterou Vinhovi dává do rukou, skřípal zuby.</p>
<p>Ezr se naučil příkazy velice rychle. Teď by mu nemělo dělat problémy naučit se i ty ostatní techniky, které mu Pham odhalil. Kompletní vidění by se mělo sice dostavovat pomalu, ale –</p>
<p>„Jo, já vím, že vidíš jenom záblesky světla. Prostě zkoušej dál ty testy. Za pár megasekund budeš stejně dobrej jako já.“ <emphasis>Skoro tak dobrej.</emphasis></p>
<p>Zdálo se, že chlapce pouhé ujištění uklidnilo. „Tak fajn, já budu cvičit a cvičit – jenom u sebe v pokoji, jak jste říkal. Připadám si… já nevím, jako kdybych toho teď dokázal mnohem víc než za celý roky.“</p>
<p>Zbývalo jim sto sekund naplánovaného času. Maskování, které je skrývalo před špehy, se předčasně ukončit nedalo. Nevadí. Prostě s tím klukem mluv normálně. Otřepané fráze. „Však jsi toho dokázal v minulosti až-až. Taky jsme toho spolu zjistili spoustu o tom, co se děje na Hammerfestu.“</p>
<p>„To ano, jenže tohle bude něco jinýho… Co bude potom, až zvítězíme, pane?“</p>
<p>„Potom?“ Proč mu to nepovědět? „Potom to bude… nádhera. Budeme mít technologie Qeng Ho a planetární civilizaci, která je dokáže využívat. Už jen tohle je ta nejlepší obchodní pozice, kterou Qeng Ho kdy měli. Ale my budeme mít ještě víc. S postupem času budeme mít i náporový pohony, který budou využívat ty věci, co jsme zjistili tady na OnOff. A víš taky, jak je na Arachně různorodá DNA. To samo o sobě je obrovskej poklad, plno překvapení, který budou moct –“</p>
<p>„A všichni Soustředění budou propuštění na svobodu.“</p>
<p>„Jasně, jasně. Samozřejmě. Neboj, Vinhu, dostaneme Trixii zpátky.“ To byl sice pěkně drahý slib, ale Pham ho hodlal dodržet. Když bude Trixie Bonsolová volná, možná si Vinh poslechne i všechno to ostatní. Možná.</p>
<p>Pham si uvědomil, že se na něj chlapec dívá divně; nechal mlčení protáhnout tak dlouho, že si hoch začal domýšlet něco špatného. „Tak fajn. Myslím, že jsme to zvládli všechno. Procvičuj si ten vstupní jazyk a vizuální obrazce. Protentokrát končíme.“ <emphasis>Díky Bohu všeho obchodu. </emphasis>„Ty vyrazíš první, a to cestou kudy jsi přišel. Tvoje alibi je, že jsi došel skoro až k taxíkům a pak ses rozhodl vrátit se na snídani.“</p>
<p>„Dobře.“ Vinh na okamžik zaváhal, jako kdyby chtěl ještě něco říci. Potom se otočil a odplul zpátky podél klenuté stěny vnitřního balónu.</p>
<p>Pham sledoval hodiny, které viděl na pozadí svých zrakových vjemů. Za dvacet sekund vyrazí opačným směrem. Lokalizátory Brughelovým špehům předložily dva tisíce sekund důkladně promyšlených lží. Později je Pham ještě projde, zda souhlasí s tím, co se skutečně odehrávalo ve zbytku tempu. Budou zapotřebí jisté úpravy, o tom nebylo pochyb. Takovéto setkání by nebyl problém, pokud by nepřítel měl obyčejné analytiky. Se zipheadskými špehy znamenalo držet jazyk za zuby prvotřídní školení v paranoii.</p>
<p>Deset sekund. Zíral do šera, v němž právě zmizel Ezr Vinh. Pham Nuwen prožil celý život ve společnosti diplomacie a klamů. <emphasis>Tak proč jsem, sakra, nebyl na toho kluka příjemnější? </emphasis>Přízrak Sury Vinhové jako by byl najednou velice blízko a smál se.</p>
<p>„Podívejte, vážně ty lokalizátory musíme dostat na Hammerfest.“ Z této žádosti se stal na začátku zasedání bezpečnostní služby Ritsera Brughela hotový rituál.</p>
<p>„Lidi od Anne s tím vyhodnocováním ještě neskončili.“</p>
<p>Vicekomandant se předklonil. Za ta léta se Ritser Brughel změnil snad ze všech nejvíc. V současné době byl na Hlídce téměř z padesáti procent, ale navíc ještě hojně využíval lékařského zázemí a posilovny na Hammerfestu. Vlastně vypadal zdravěji než v průběhu předchozích let. A přitom se ještě navíc naučil i uspokojovat své… potřeby… tak, že za ním přitom nezůstávala nekonečná řada mrtvých zipheadů. Vyrostl z něj spolehlivý komandant. „Už jste viděl to poslední hlášení Reynoltové, pane?“</p>
<p>„Ano. Říká, že ještě pět let.“ Annino pátrání po skulinkách v bezpečnosti lokalizátorů téměř hraničilo s nemožným. Zpočátku si Tomas dělal větší naděje. Bezpečnostním hackerům Qeng Ho koneckonců nepomáhali zipheadi. Močály softwaru Qeng Ho však byly hluboké téměř osm tisíc let. S každým rokem Annini zipheadi posouvali svůj konečný termín o další rok či dva. A teď tahle poslední zpráva.</p>
<p>„Takže ještě pět let, pane. To už může klidně rovnou říct ‚nikdy’. Oba víme, jak je nepravděpodobné, že by tyhle lokalizátory byly nějak nebezpečný. Moji zipheadi je používají už dvanáct let v tempu a v těch zničenejch lodích. Nejsou to sice specialisti na programování, ale můžu vám říct, že jsou ty lokalizátory celou tu dobu stejně čistý jako cokoliv od Qeng Ho. A jsou tak užitečný, pane. Nic se přes ně nedostane. Budeme riskovat, pokud je <emphasis>nebudeme </emphasis>používat.“</p>
<p>„Jako v čem?“</p>
<p>Nau si všiml, jak sebou jeho oponent překvapeně trhl; to bylo zatím to nejpovzbudivější, co Ritser v poslední době slyšel. „Ehm. Jako v tom, co nám uniká, protože je nepoužíváme. Stačí se podívat na shrnutí současnejch problémů.“ Následoval nepříliš relevantní proslov na téma aktuálních událostí, kterými se bezpečnost právě zabývala: Gonle Fongová a její pokusy sehnat pro své ilegální farmy automatizaci; perverzní vztah k Pavoukům, který si vytvořili lidé nejrůznějších frakcí – sice záslužný duševní posun, ovšem také možný problém v době, kdy nadejde konečně chvíle ke skutečným činům; náležitá úroveň Anniny paranoie. „Já vím, že ji monitorujete, pane, ale podle mě odbíhá od Soustředění. A není to jenom její fixace na skryté systémové pasti. Je na ty ‚svoje’ zipheady čím dál háklivější.“</p>
<p>„Je možné, že jsme ji nastavili jako příliš podrážděnou.“ Anniny domněnky kvůli sabotáži zipheadů byly naprosto neopodstatněné a zcela se tak vymykaly její obvyklé analytické preciznosti. „Ale co to má co dělat s tím, že bychom měli rozmístit lokalizátory na Hammerfestu?“</p>
<p>„S lokalizátory na Hammerfestu budou moct moji špehové provádět soustavnou podrobnou analýzu – a srovnávat aktivity na síti s tím, co se skutečně fyzicky děje. Je to… je to katastrofa, že máme nejslabší zabezpečení tam, kde ho potřebujeme mít nejsilnější.“</p>
<p>„Hm.“ Znovu se podíval Ritserovi od očí. Jako dítě se Tomas Nau naučil důležité pravidlo: Ať se děje cokoliv, nikdy nelži sám sobě. V historii zničil takovýto sebeklam velikány od Helmuna Dira až po Phama Nuwena. Buď upřímný: strašně moc chtěl to jezero, co mu Qiwi ukázala pod Hammerfestem. S takovým parkem by mohl z tohoto pustého prostoru udělat něco, zázrak, jaký Qeng Ho jen zřídkakdy překonali, a to dokonce i v civilizovaných soustavách. Nic z toho ho sice neopravňovalo nějak narušit jejich bezpečnost – ale možná že toto jeho přemáhání všechno jenom zhoršovalo. <emphasis>Podívej se na</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>to jinak: kdo vypadá, že na to tlačí? </emphasis>Vypadalo to, že na tom Ritseru Brughelovi setsakramentsky záleží. Nesmí ho podcenit. Nepřímo za toto dilema mohla Qiwi: „A co Qiwi Lisoletová, Ritsere? Co říkají naši analytici o ní?“</p>
<p>Ritserovi blýsklo v očích. Qiwi stále ještě k smrti nenáviděl. „Oba dva víme, jak rychle dokáže pochopit, co se děje – důkladný dozor je ještě důležitější než kdy jindy. Ovšem teď je zrovna naprosto, úplně čistá. Sice vás nemiluje, ale její obdiv je téměř stejně silnej jako láska. Je to mistrovský kousek, pane.“</p>
<p>Qiwi teď všechny ty klamy prohlédla přibližně každou druhou Hlídku. Její poslední výmaz však proběhl velice nedávno – a s vyšší hustotou lokalizátorů bude pod ještě důkladnějším dozorem. Nau to ještě chvíli zvažoval a potom přikývl. „Dobrá, vicekomandante, tak do Hammerfestu ty lokalizátory dáme.“</p>
<p>Lokalizátory Qeng Ho už samozřejmě na Hammerfestu byly. Smítka podobná prachu se přemisťovala vzdušnými proudy, ulpívala na šatech, ve vlasech, a dokonce i na kůži. Vyskytovala se ve všech obydlených oblastech na těžebním masivu.</p>
<p>Přestože však byly všude, bez energie byly lokalizátory jen neškodnými kousky metalického skla. Lidé od Anne nyní přeprogramovali hlavní kabelové vedení Hammerfestu – a protáhli je až do nově vykopaných jeskyní pod ním. Nyní probíhaly desetkrát za sekundu celým otevřeným prostorem mikrovlny. Energie zdaleka nedosahovala biologických prahů poškození a byla tak nízká, že ani nijak neovlivňovala ostatní zde přítomné vybavení. Lokalizátory Qeng Ho ani nepotřebovaly žádné velké množství energie, stačilo tolik, aby mohly fungovat jejich nepatrné senzory a aby mohly komunikovat se svými nejbližšími sousedy. Deset kilosekund poté, co byly mikrovlnné pulsy spuštěny, Ritser hlásil, že se síť stabilizovala a že poskytuje dobrá data. Miliony procesorů, rozptýlených v kruhu o poloměru čtyři sta metrů. Každý z nich byl jen nepatrně výkonnější než počítač z Úsvitu věků. Dohromady to však byl nejvýkonnější počítač na L1.</p>
<p>Za čtyři dny Qiwi skončila s rozšiřováním jeskyně a rozmístila servomechanismy. Její otec už nahoře připravoval hlínu. Voda měla sice přijít až jako poslední, ale přijít rozhodně měla.</p>
<p>Potom už Nau dumal jen nad tím, jak se mohli do té doby bez lokalizátorů vůbec obejít. Ritser Brughel měl naprostou pravdu. Předtím byl jejich bezpečnostní systém na Hammerfestu prakticky slepý. Předtím bylo v tempu Qeng Ho vlastně bezpečněji. Nau vedl Brughela a jeho špehy při důkladné, několikadenní prohlídce celého Hammerfestu a potom i lodí a skladišť. Dokonce porušil i tradici a na sto kilosekund spustil lokalizátory i ve skladišti zbraní na L1. Bylo to jako posvítit si baterkou do tmy. Objevili a ošetřili desítky nedostatků bezpečnostního systému… a nenašli ani jednu stopu záškodnické činnosti. Celkem vzato jim to náramně posílilo sebevědomí, jako když se doma díváte po parazitech, žádné nenajdete, ale navíc ještě zjistíte, kam nastražit jed do budoucnosti.</p>
<p>A Tomas Nau měl nyní ve svém panství ještě dokonalejší přehled než kterýkoliv komandant v emergentských dějinách. Ritserovi špehové dokázali Nauovi s pomocí lokalizátorů udat polohu a emocionální stav – dokonce i mentální stav – kohokoliv v Hammerfestu. Po nějaké době zjistil, že spoustu experimentů měl podniknout už dávno.</p>
<p>Ezr Vinh. S tím by se toho možná dalo dělat mnohem víc. Nau si znovu prošel jeho životopis. Na jejich dalším setkání už byl připraven. Pro Vinha to byla obvyklá schůzka. Byli spolu sice sami, ale Kšeftař už byl na jejich výměnu názorů do značné míry zvyklý. Vinh dorazil k Nauovi do kanceláře, aby s ním probral přehled událostí posledních deseti dnů a pokrok, který viděl u skupin zipheadů v jejich poznávání světa Pavouků.</p>
<p>Tomas nechal Kšeftaře vykládat. Poslouchal, přikyvoval, kladl rozumné otázky… a sledoval analýzu, která se mu prostírala v huds. <emphasis>Pane jo. </emphasis>Lokalizátory ve vzduchu, na Vinhově křesle, dokonce i na jeho kůži předávaly informace na <emphasis>Neviditelnou ruku, </emphasis>kde je programy vyhodnocovaly a výsledky posílaly zpět Nauovi do huds, takže překreslovaly Vinhovi kůži barvami prozrazujícími reakci, teplotu kůže a pocení. Na standardních grafech kolem jeho obličeje byl zachycen jeho puls a další tělesné funkce. Výřez okna znázorňoval, co Vinh ze svého místa na druhé straně stolu vidí, a červenými stopami mapoval každý pohyb jeho očí. Na tento pohovor byli napojeni dva Brughelovi špehové a jejich analýza se plynule odvíjela v horní části Nauova pohledu. <emphasis>Subjekt je uvolněn na desetinový percentil normální pohovorové úrovně.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Subjekt je sebevědomý, ale obezřetný, beze známky sympatií ke komandantovi. Subjekt se v daném okamžiku nesnaží nijak potlačovat své myšlenky.</emphasis></p>
<p>Bylo to víceméně to, čeho by se Nau dovtípil, ale s obrovským množstvím dalších detailů, které byly lepší než při tom nejdokonalejším nenásilném výslechu, neboť před subjektem zůstaly skryty.</p>
<p>„Tím pádem už je strategická politika mnohem jasnější,“ uzavřel Vinh, aniž by si byl vědom dvojí roviny pohovoru. „Pedurová a Rodní mají jisté výhody v oblasti raketových a jaderných zbraní, ale pořád ještě zaostávají za Dohodou v počítačových technologiích a v sítích.“</p>
<p>Nau pokrčil rameny. „Rodní – to je přísná diktatura. Neříkal jste mi snad vy sám, že se tyranie z Úsvitu věků s počítačovými sítěmi vyrovnat nedokázaly?“</p>
<p>„Ano.“ <emphasis>Subjekt při odpovědi pravděpodobně potlačuje ironické pocity. </emphasis>„To v tom hraje jistou roli. Víme, že se chystají k první ráně někdy po vyhasnutí slunce, což vysvětluje jejich mimořádné výdaje na zbrojení. A na straně Dohody je Sherkaner Underhill uchvácen systémy <emphasis>natolik, </emphasis>že s ním Pedurová prostě nestačí držet krok. Upřímně řečeno, myslím si, že se naše chvíle blíží, komandante.“ <emphasis>Subjekt myslí toto prohlášení upřímně. </emphasis>„Civilizace Pavouků přece objevila závislost gravitační síly na vzdálenosti teprve před pár generacemi; podle toho také za naším úsvitem věků jejich matematika zaostává. Rodní však dosáhli v raketovém průmyslu značného pokroku. Pokud prokáží desetinu té zvědavosti, co má Sherkaner Underhill, tak nás do deseti let najdou.“</p>
<p>„Ještě dříve, než dokážeme kompletně ovládnout jejich sítě?“</p>
<p>„Ano, pane.“</p>
<p>To už říkal i Jau Xin na základě poznatků svých zipheadů. Škoda. Ale alespoň se začínal konec Vyhnanství rýsovat. Mezitím:</p>
<p><emphasis>Bdělost subjektu poklesla. </emphasis>Nau se v duchu usmál. Teď byla dobrá příležitost s vedoucím Vinhem trochu zatřást. <emphasis>Kdo ví, třeba ho vážně dokážu ovládat. </emphasis>Tak jako tak bude Vinhová reakce zajímavá. Nau se opřel do křesla a předstíral, že se dívá na bonsaj, která se mu vznášela nad stolem. „Měl jsem spoustu let na to, abych Qeng Ho studoval, pane Vinhu. Nedělám si žádné falešné iluze. Vy rozumíte jiným civilizacím lépe než jakákoliv přisedlá komunita.“</p>
<p>„Ano, pane.“ <emphasis>Subjekt stále klidný, ale poznámka u něj vyvolala upřímný</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>souhlas.</emphasis></p>
<p>Nau naklonil hlavu. „Vy patříte do rodové linie Vinhů; pokud někdo z Qeng Ho skutečně něčemu rozumí, pak jste to vy. Víte, pro mě osobně byl Pham Nuwen vždycky hrdinou.“</p>
<p>„O tom… jste se už zmiňoval.“ Slova zněla strnule. Na Nauově zobrazení Vinhová tvář změnila barvu a puls a pocení vyskočilo. Někde na palubě <emphasis>Ruky </emphasis>špehové data zanalyzovali a ohlásili: <emphasis>Subjekt cítí značný vztek zaměřený</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>na komandanta. </emphasis>„Ale na rovinu, pane Vinhu, já se nesnažím vaše tradice nijak snižovat. Víte, že Emergenti velkou částí kultury Qeng Ho opovrhují, ale Pham Nuwen, to je něco jiného. Víte… já vím, jak to bylo s Phamem Nuwenem doopravdy.“</p>
<p>Diagnostické barvy už začínaly měnit odstíny k normálu, stejně jako se zklidňoval i Vinhův tep. Rozšíření jeho zornic a pohyby očí byly v souladu s potlačovaným vztekem. Nau ucítil letmý rozporuplný pocit; on sám by ve Vinhově reakci vyčetl náznak strachu. <emphasis>Možná se od tohohle systému ještě mám co učit. A </emphasis>nyní byl upřímně zaskočen: „Copak se děje, pane Vinhu? Co si takhle jednou promluvit na rovinu?“ Usmál se. „Já to neřeknu Ritserovi a vy to zase nebudete probírat s Xinem nebo s Liao nebo… s mojí Qiwi.“</p>
<p>Při této zmínce byl zlostný tep velice výrazný, všechno souhlasilo. Kšeftař byl na Qiwi Lisoletovou fixovaný, i když by si to sám nikdy nepřiznal.</p>
<p>Známky vzteku poklesly. Vinh si olízl rty, což mohlo být známkou nervozity. Znaky v horní části Nauových huds však hlásily: <emphasis>Subjekt je zvědavý.</emphasis><emphasis> </emphasis>Vinh řekl: „Já jenom nevidím nic, v čem by se život Phama Nuwena podobal hodnotám Emergentů. Jistě, Pham Nuwen se jako Kšeftař nenarodil, ale ze všech nejvíc z nás právě on udělal to, co jsme teď. Podívejte se do archivů Qeng Ho, jak žil –“</p>
<p>„Ale ano, tam už jsem se díval. Jsou trošku prořídlé, že?“</p>
<p>„No, však taky hodně cestoval. Pochybuju, že by přitom příliš myslel na historiky.“</p>
<p>„Pane Vinhu, pro Phama Nuwena byl pohled historiků stejně důležitý jako pro kteroukoliv ze zásadních postav historie. Já se domnívám – tedy – <emphasis>vím, </emphasis>že byly vaše archivy Qeng Ho důkladně upravovány, pravděpodobně vaší vlastní Rodinou. Jenže někdo tak významný jako Pham Nuwen samozřejmě přitahoval i ostatní historiky – z planet, které změnil, z jiných kultur létajících do vesmíru. Jejich příběhy také přečkaly celé věky a já jsem sesbíral všechno, co se jen mihlo tímto koncem lidského vesmíru. Je to člověk, kterého jsem se odjakživa snažil následovat. Váš Pham Nuwen nebyl žádný podlézavý obchodník. Pham Nuwen byl Šiřitel řádu, byl to dobyvatel. Jistě, využíval metod vás Obchodníků, podvodů a podplácení. Nikdy však neucouvl před výhružkami a násilím, když to bylo nezbytně nutné.“</p>
<p>„Já –“ Diagnostika Vinhovi vykreslila na tváři kombinaci vzteku, překvapení a pochybností, přesně onu směsku, kterou by odhadoval Nau.</p>
<p>„Já to můžu dokázat, pane Vinhu.“ Oznámil do vzduchu klíčová slova. „Právě jsem přesunul do vaší osobní domény nějaké <emphasis>naše </emphasis>archivy. Podívejte se na ně. Je to neprikrášlené, jiné líčení tohoto muže, než mají Qeng Ho. Pár drobných ukrutností. Přečtěte si pravdu o tom, jak ukončil strentmannský pogrom a jak ho zradili na Brisgo Gap. Potom si spolu promluvíme.“</p>
<p>Úžasné. Nau ani neměl v úmyslu mluvit tak neomaleně, ale důsledky byly tak zajímavé. Vyměnili si ještě pár bezvýznamných vět a pohovor byl u konce. Když Vinh plul ke dveřím, zářila mu kolem rukou rudá barva – znak neviditelného chvění.</p>
<p>Poté, co Kšeftař odešel, Nau ještě chvíli mlčky seděl. Upíral pohled do dálky, ale ve skutečnosti si četl ve svých huds. Krajinu Diamantu jedna zalilo barevnými znaky hlášení špehů. Pročte si ho důkladně… ale později. Nejdříve si musel trochu urovnat myšlenky. Diagnostika lokalizátorů byla téměř zázračná. Věděl, že bez nich by si Vinhová rozrušení jen stěží všiml. <emphasis>Důležitější ale bylo, že bych bez té diagnostiky nemohl ten rozhovor takhle vést a zaměřit se přesně na ty problémy, které Vinha dokázaly tak vyvést z míry. </emphasis>Takže ano, aktivní manipulace snad přicházela v úvahu; nešlo pouze o špionážní techniku. A teď navíc věděl i to, že se Ezr Vinh s pohádkami Qeng Ho do značné míry ztotožňoval. Mohl snad chlapce jejich odlišnou verzí takto obrátit? Doposud by něčemu takovému nikdy nevěřil. S těmito novými nástroji – možná…</p>
<p><strong>Třicet sedm</strong></p>
<p>„Měli bysme si znovu promluvit.“</p>
<p>„…fajn. Podívejte, Phame. Já těm lžím, co na mě Nau vysypal, nevěřím.“</p>
<p>„Jo, no, každej si holt může dějiny psát po svým. Hlavní je, že tě chci trochu zaškolit do toho, co při takovým rozhovoru dělat.“</p>
<p>„Já se omlouvám. Pár sekund jsem si už myslel, že o nás ví,“ zněl Phamovi v uchu slabě hochův hlas. Ezr Vinh se naučil jejich tajné spojení používat dobře; tak dobře, že v jeho hlase Pham zaslechl ohromený tón.</p>
<p>„Ale stejně sis vedl dobře. Až si ještě trochu procvičíš zpětnou vazbu, budeš ještě lepší.“ Ještě chvíli si povídali a domlouvali se na čase a na alibi. Potom bylo chatrné spojení přerušeno a Pham mohl přemýšlet o událostech uplynulého dne.</p>
<p><emphasis>Sakra. </emphasis>Dnes tak-tak zabránil katastrofě… nebo jen prozatím. Pham se vznášel v setmělé místnosti, ale jeho zrak přitom překonával celé kilometry až na Diamant jedna a na Hammerfest. Teď už tam byly všude lokalizátory a fungovaly – i když magnetická rezonance každý lokalizátor ve svém okolí téměř okamžitě spálila. Dostat lokalizátory na Hammerfest byl průlom, na který čekal několik let, ale – <emphasis>kdybych si nepohr</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>l s tou Vinhovou diagnostikou, tak jsme mohli přijít o všechno. </emphasis>Pham věděl, jak mohl komandant svoje nové hračky využít; podobné, i když ne tak intenzivní věci se odehrávaly uvnitř tempu už několik let. Nečekal ovšem, že bude mít Nau takové štěstí při volbě slov. Bezmála deset vteřin byl ten hoch přesvědčen, že Nau na všechno přišel. Pham hlášení špehů týkající se této reakce zmírnil a Vinh sám to zamaskoval velice dobře, ale…</p>
<p><emphasis>Nikdy mě nenapadlo, že by toho mohl Tomas Nau o mně vědět tolik.</emphasis><emphasis> </emphasis>V průběhu let o sobě komandant často tvrdil, jakým je náruživým obdivovatelem „významných postav v dějinách“, a pokaždé na svém seznamu uváděl i Phama Nuwena. Vždycky to vypadalo, že se tak chce přiblížit Qeng Ho. Teď už si však Pham tak jistý nebyl. Zatímco Tomas Nau horlivě „zkoumal“ Ezra Vinha, Pham podrobil podobné diagnostice komandanta. Tomas Nau skutečně obdivoval historickou osobnost Phama Nuwena. Kdoví proč se domníval, že on a Pham Nuwen si jsou podobní. <emphasis>Nazval mě </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Šiřitelem řádu</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis>. </emphasis>To v něm vzbudilo zvláštní pocity, i když Phama tento výraz nikdy nenapadl, bylo to téměř přesně to, za co by se chtěl považovat. <emphasis>Ale my dva spolu nemáme nic společnýho. Tomas Nau zabíjí a zabíjí a čistě kvůli sobě. Já jsem vždycky jenom</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>chtěl všechno to zabíjení i to barbarství skončit. Každej jsme jinej</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Pham nacpal džina absurdní myšlenky zpátky do láhve. Skutečně úžasné na tom bylo to, že toho Nau věděl tolik. Posledních 10 kilosekund se Pham díval Vinhovi přes rameno, jak si to čte. Ještě teď si stahoval celou databázi z Vinhovy domény do rozložené paměti sítě lokalizátorů. V průběhu dalších megasekund si to všechno pročte.</p>
<p>To, co zatím viděl, bylo… zajímavé. Z velké části to byla dokonce i pravda. Ať už to však pravda byla, nebo ne, nebyla to ta úžasná mytologie, kterou Sura Vinhová zanechala v dějinách Qeng Ho. Nebyla to ona lež, která maskovala Surinu finální zradu. <emphasis>A jak to vezme Ezr Vinh? </emphasis>Pham s ním už tak jednal příliš otevřeně. Vinh si se Soustředěním vůbec nedal říct; pořád kvůli těm zipheadům jenom kňučel. Bylo to zvláštní. V životě už Pham lhal s klidným srdcem šílencům a padouchům a Zákazníkům, a dokonce i Qeng Ho… ale skákat podle rozmarů Vinhovy posedlosti už pomalu bylo nad jeho síly. Vinh prostě nechápal zázrak, který mohlo Soustředění vytvořit.</p>
<p>A v Nauově archivu byly věci, díky kterým Pham utají před chlapcem svoje opravdové záměry jen stěží.</p>
<p>Pham se znovu pohroužil do Nauovy verze dějin, přečetl si jeden příběh a potom další, klel nad výmysly, které z něj dělaly zrůdu… a trhl sebou, když to byla pravda, i když to tehdy bylo to nejlepší, co mohl udělat. Bylo zvláštní znovu vidět svou pravou tvář. Některé videozáznamy musely být i autentické. Pham téměř cítil, jak se mu slova těchto proslovů derou hrdlem ven a splývají ze rtů. Vracely se mu vzpomínky na léta rozkvětu, kdy se téměř na každé cestě setkal s Obchodníky, kteří chápali, co by se dalo z mezihvězdné obchodní kultury vytvořit. Rádiové vysílání ho předběhlo a jeho poselství utěšeně šířilo. A necelých tisíc let poté, co byl malý princ Pham předán cestujícím kupcům, měl jeho plán úspěch na dosah. Idea skutečných Qeng Ho se rozšířila po většině Lidského vesmíru. Od planet na vzdáleném konci vesmíru, které zřejmě nikdy nepozná, až k neustále obdělávanému srdci vesmíru – dokonce i na Staré Zemi – slyšeli jeho poselství, spatřili jeho vizi odolné a mocné organizace, která by zastavila kolo osudu. Ano, spousta z nich neviděla o nic víc než Sura. To byly „praktické duše“, které se zajímaly pouze o to, jak shromáždit pořádné bohatství a zajistit prosperitu pro sebe a pro svoji Rodinu. Ale Pham si myslel – <emphasis>a Bože, vždyť tomu chci věřit i teď</emphasis><emphasis> </emphasis>– že většina věřila v onen vyšší cíl, za který se modlil sám Pham.</p>
<p>Během tisíce let reálného času Pham šířil zprávu o plánovaném Setkání gigantičtějším než všechna setkání dosavadní, o místě a čase, kdy noví Qeng Ho vyhlásí v Lidském vesmíru klid a mír a usnesou se, že budou tomuto účelu sloužit. Byla to Sura Vinhová, kdo určil místo:</p>
<p>Namqem.</p>
<p>Pravda, Namqem byl sice na vnitřní straně Lidského vesmíru, ale ležel nedaleko centra čilého ruchu Qeng Ho. Obchodníci, kteří se mohli s největší pravděpodobností zúčastnit, to neměli nijak daleko; nepotřebovali ani tisíc let. To byly důvody, které Sura udala. A celou dobu se usmívala tím svým starým nevěřícným úsměvem, jako kdyby se jen podvolovala vrtochům nebohého Phama. Pham věřil, že na Namqemu dostane svou šanci.</p>
<p>Koneckonců, byl tu ještě jeden důvod, proč se domluvit na setkání na Namqemu. Sura tak málo cestovala; odjakživa byla ve Phamových plánech tím, kdo to všechno organizoval. Uběhla už desetiletí a staletí. Dokonce i s občasnou hibernací a s nejlepší lékařskou technologií v celém Lidském vesmíru už byla Sura Vinhová neudržitelně stará – pět set let? Šest set? V průběhu posledního století před Setkáním to podle jejích zpráv vypadalo, že už je nesmírně stará. Pokud by neuspořádali Setkání na Namqemu, možná by Sura ani úspěch Phamova snažení nikdy neviděla. Možná by Sura ani nikdy neviděla, že měl Pham pravdu. <emphasis>A to jsem právě jí naprosto slepě věřil. Jí jsem se</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vydal na milost.</emphasis></p>
<p>A na Phama se vzpomínkami dolehl velice starý vztek…</p>
<p>To největší Setkání ze všech. Celá mytologie, kterou Pham a Sura vymysleli, vlastně svým způsobem směřovala k tomuto jedinému momentu. Proto nebylo žádným překvapením, že byly přílety načasovány s nebývalou přesností.</p>
<p>Namísto toho, aby se lodě trousily deset nebo dvacet let, mířilo jich do soustavy Namqemu pět tisíc z více než tří set planet a měly dorazit v megasekundových intervalech.</p>
<p>Některé vyletěly před necelými sto lety a ty se blížily z Canberry a z Tormy. Byly tam i lodě ze Strentmannu a z Kielle, z planet, na nichž už v současné době byly téměř odlišné živočišné druhy. Někteří vyrazili z takové dálky, že o Setkání slyšeli pouze z rádia. Byly tam tři lodě ze Staré Země. Ne všichni Účastníci byli skutečnými Obchodníky. Něco byly vládní mise, které ve Phamově zprávě viděly naději na vyřešení svých problémů. Zhruba na třetině planet, z nichž návštěvníci vyrazili, civilizace prošla úpadkem, než doletěli sem a zpátky.</p>
<p>Takové setkání se nedalo přesunout někam jinam nebo odložit. Ani kdyby se otevřelo samotné peklo, neodvrátilo by ho. Přesto, i když ho od cíle dělilo ještě několik desítek let, Pham věděl, že se pro obyvatele Namqemu brány pekla skutečně otevírají.</p>
<p>Kapitánovi Phamovy vlajkové lodi bylo teprve čtyřicet let. Viděl už dobrou desítku planet a mohlo mu to dojít. Jenže on se na Namqemu narodil. „Je tam civilizace ještě z dob, než jste se vynořil ze tmy vy, pane. Ti přece vědí, co a jak. Tak jak je něco takového možné?“ Nevěřícně se díval na analýzu, která dorazila s posledním přenosem od Sury Vinhové.</p>
<p>„Sedni si, Sammy.“ Pham mu kopnutím poslal od stěny židli a ukázal mu, aby se na ni posadil. „Já jsem ty zprávy četl taky. Jsou to klasické příznaky. Za posledních deset let krizových situací v soustavě Namqem pořád přibývalo. Vidíš? Třicet procent dojíždění za prací mezi vnějšími měsíci je konstantních v průběhu jakéhokoliv časového období.“ Veškeré vybavení sice bylo v pracovní pohotovosti, ale všechno už bylo tak spletité, že vozidla nemohla dostat zelenou.</p>
<p>Sammy Park patřil mezi Phamovy nejlepší muže. Pochopil důvody vedoucí k nově vznikající víře v nové Qeng Ho – a i přesto na ně přistoupil. Mohl se z něj stát vhodný nástupce Phama a Sury – možná ještě lepší než z Phamových nejstarších dětí, které byly často stejně opatrné jako jejich matka. Sammy však byl vážně znepokojen: „Předpokládám, že si vláda Namqemu uvědomuje, jaké nebezpečí hrozí. Vědí přece o stabilitě všechno, co se lidstvo kdy naučilo – a to mají ještě lepší systémy než my! Za pár desítek megasekund nám určitě řeknou, že to všechno optimalizovali.“</p>
<p>Pham pokrčil rameny, aniž by připustil, že tomu sám moc nevěří. <emphasis>Namqem</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>byl dobrý až příliš, a to moc dlouhou dobu. </emphasis>Nahlas prohlásil: „Možná. Jenže my přece víme, že na to, aby to nějak spravili, měli třicet let.“ Ukázal na Suřinu zprávu. „A to se ty problémy přitom ještě zhoršily.“ Uviděl, jak se Park tváří, a ztišil hlas. „Sammy, na Namqemu byl mír a svoboda skoro čtyři tisíce let. V celým Lidským vesmíru není jediná civilizace Zákazníků, která by mohla o sobě něco takovýho říct. A v tom to právě je. Bez pomoci nemůžou ani oni vydržet věčně.“</p>
<p>Sammy svěsil ramena. „Vždyť se přece vyhnuli vraždění. Neměli války, ani atomovou válku. Vláda je pořád ještě pružná a schopná reagovat. Jsou tady akorát ty zpropadený technický problémy.“</p>
<p>„To jsou ty technický <emphasis>symptomy </emphasis>problémů, o kterých jsem přesvědčen, že je vláda chápe až moc dobře, Sammy.“ <emphasis>A nemůže s nima vůbec nic dělat.</emphasis><emphasis> </emphasis>Vzpomněl si na cynismus Gunnara Larsona. Svým způsobem se tento rozhovor ubíral stejnou slepou uličkou. Ovšem Pham Nuwen měl celý život na to, aby vymyslel nějaké řešení. „Na schopnosti vlády přizpůsobit se to všechno stojí a padá. Už je tomu několik set let, co vyhověli nátlaku na optimalizaci. Genialita, svoboda a znalosti z minulosti je držely až doteď v bezpečí, jenže nakonec je dovedly až na samej bod zhroucení. Na těch megalopolitních měsících sice mohly vyrůst ty nejmohutnější sítě ve vesmíru, ale přitom je to i slabina…“</p>
<p>„Ale to jsme přece – teda to oni přece věděli. Vždycky přece existovaly bezpečné meze.“</p>
<p>Na Namqemu slavily vítězství rozložené systémy. A s každým desetiletím se Namqem zdokonaloval. S každým desetiletím vláda reagovala na tlaky na optimalizaci rozdělování zdrojů a bezpečné meze se zmenšovaly. Klesající spirála byla mnohem pozvolnější než pesimistické teze Úsvitu věků, s nimiž přišel Karel Marx nebo Han Su, a poznatky Mancura Olsona odrážela jen velice povrchně. Vláda se nesnažila o direktivní řízení. Volné podnikání a individuální plánování bylo mnohem efektivnější. Ovšem i když se vyhnete všem klasickým pastem korupce a centrálního plánování a šíleným výmyslům, stejně – „Nakonec to přestane fungovat. A musí to vzít do ruky vláda.“ Pokud jste se vyhnuli všem ostatním hrozbám, dostane vás nakonec složitost vašich vlastních úspěchů.</p>
<p>„No jo, vždyť já vím.“ Sammy odvrátil zrak a Pham sladil svoje huds tak, aby viděl to, na co se díval mladík: Tarelsk a Maresk, dva největší měsíce. Na každém z nich dvě miliardy lidí. Jak tak pluly přes svou mateřskou planetu – která sama o sobě byla největším parkem v Lidském vesmíru – celé zářily světly měst. Až jednou Namqem skončí, bude to hladký, rychlý kolaps. Soustava Namqemu nebyla tak přirozeně pustá jako výhradně asteroidní kolonie z počátků kosmického věku… ale megalopolitní měsíce potřebovaly k tomu, aby udržely při životě miliardy obyvatel, technologii na vysoké úrovni. Rozsáhlá selhání tam mohla snadno přerůst ve válku, která by zachvátila celou soustavu. Byl to přesně ten druh debaklu, který takto lidstvu vyplenil nejeden domov. Sammy shlížel na tento výjev, tak poklidný a zázračný – a zastaralý už několik let. A potom řekl: „Já vím. Přesně tohle jste lidem říkal po celou tu dobu, co jsem s Qeng Ho. A taky pár set let před tím. Promiňte, Phame. Já jsem jenom pořád věřil… prostě mě nikdy nenapadlo, že by moje rodná planeta umřela tak brzo.“</p>
<p>„Já… nevím.“ Pham přejel pohledem velitelský můstek své vlajkové lodi a v menších oknech i velitelské můstky zbývajících třiceti lodí jeho flotily. Nyní, v prostřední fázi cesty, byli na každém můstku tři, čtyři lidé. Byla to ta nejfádnější práce ve vesmíru. Nuwenova flotila však byla jednou z největších, které měly na Setkání namířeno. V prostorách jeho lodí spalo přes deset tisíc Qeng Ho. Vyrazili z Terneu sotva před sto lety a letěli v té nejtěsnější formaci, kterou jim náporová pole dovolila. Nejvzdálenější velitelský můstek byl od Phamovy vlajkové lodi necelé čtyři tisíce světelných sekund. „Pořád ještě jsme od Namqemu dvacet let cesty. To je spousta času, pokud bychom se ho rozhodli strávit na Hlídce. Možná… je to příležitost ukázat, že to, o čem jsem mluvil, může skutečně fungovat. Na Namqemu pravděpodobně bude vládnout chaos, až tam dorazíme. Ale my jsme pomoc z vnějšku té jejich planetární pasti a přiletí nás tolik, že bysme mohli něco dokázat.“</p>
<p>Seděli na velitelském můstku Sammyho lodi <emphasis>Vzdálený pohled. </emphasis>Bylo zde téměř rušno, neboť pět ze třiceti velitelských postů bylo obsazených. Sammy přejel pohledem jeden post po druhém a nakonec se podíval zpátky na Phama Nuwena. Na tváři se mu objevilo cosi jako naděje. „Ano… můžeme důvod celého tohoto Setkání <emphasis>názorně předvést.</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>Bokem už rozjel plánovací programy vycházející z této myšlenky. „Pokud využijeme rezervní zásoby, můžeme udržovat na Hlídce téměř sto lidí na každé lodi až na Namqem. To bude stačit na to, abychom celou situaci analyzovali a vymysleli nějaký postup. Vždyť za dvacet let bysme do toho měli být schopní zapojit i ty ostatní flotily.“</p>
<p>Teď už byl Sammy Park zase kapitánem vlajkové lodi. Upíral pohled do svých výpočtů a zvažoval všechny možnosti. „Ano. Flotila Staré Země je od nás ani ne čtvrt světelného roku. Polovina návštěvníků je od nás necelých šest světelných let a tato vzdálenost se samozřejmě pořád zmenšuje. Co Sura a ti Qeng Ho, co jsou už v soustavě?“</p>
<p>Sura už za všechna ta staletí stačila zapustit kořeny, ale: „Sura a spol mají svoje vlastní zdroje. Ta to přežije.“ Sura brala kolo osudu na vědomí, i když nevěřila, že by se dalo někdy zastavit. Z Tarelsku přestěhovala své velitelství před sto lety; teď byl Suřin „temp“ úctyhodný palác na pásu asteroidů. Dovtípí se, o co se bude chtít Pham pokusit. Hlavní část její analýzy pravděpodobně mířila jejich směrem i v tuto chvíli. Možná že Bůh všeho obchodu skutečně existoval. Neviditelná ruka existovala určitě. Setkání na Namqemu mělo mít ještě větší význam, než si předtím představoval.</p>
<p>Rok za rokem se flotila všech flotil blížila k Namqemu. Pět tisíc svatojánských mušek viditelných na celé světelné roky daleko – slušnými dalekohledy na vzdálenost několika tisíc světelných let. Rok za rokem se plameny jejich brzdné dráhy rýsovaly stále zřetelněji v oknech každé blížící se lodi.</p>
<p>Pět tisíc lodí; přes milion lidských bytostí. Na palubě lodí byla výzbroj, která by dokázala spálit na uhel celé planety. Na lodích byly knihovny a počítačové sítě… A všechno dohromady to nebylo nic než pouhé peříčko ve srovnání s mocí a zdroji civilizace, která byla na Namqemu. Jak mohlo takové peříčko zachránit hroutící se kolos? Svou odpověď na tuto otázku zvěstoval Pham osobně i po celé šíři sítě Qeng Ho. Místní civilizace byly ve skutečnosti pasti izolované od okolí. Obyčejná katastrofa je mohla zničit, ale nepatrná pomoc zvenčí je mohla zachránit. Dokonce i v obtížných případech – jako byl Namqem – kde se celé generace chytrého zdokonalování nakonec zhroutily, dokonce i tyto pohromy souvisely s uzavřenou podstatou systému přisedlé civilizace. Vláda měla jen velmi málo možností na výběr, spoustu dluhů a stejně ji nakonec mělo smést barbarství. Pohled zvenčí, nové systémy – přesně to mohli Qeng Ho nabídnout. A to právě mělo podle Phama rozhodnout. Nyní dostane šanci dokázat, že má pravdu, a ne se o tom jenom přít. Dvacet let na přípravu však nebylo mnoho.</p>
<p>Za dvacet let se kdysi pozvolný úpadek Namqemu vymkl běžným měřítkům a přestal být pouhou ekonomickou depresí. Vláda už padla třikrát a pokaždé byla nahrazena režimem vytvořeným tak, aby byl „efektivnější“ – ten pokaždé víc a víc otevíral cestu radikálním sociálním a technologickým nápravám a teoriím, které selhaly už na stovce jiných planet. A s každým dalším krůčkem k úpadku byly konkrétnější i plány blížících se flotil.</p>
<p>V současné době už přicházeli lidé. Jednu miliardu kilometrů daleko od Namqemu viděly flotily začátky první namqemské války. Viděly ji doslova pouhým okem: exploze o síle několika gigatun měly zničit režim, který se oddělil spolu se dvěma třetinami automatického průmyslu planet. Po detonacích se z tohoto průmyslu zachovaly pouze dvě třetiny, ale ty měly megalopolitní režimy pevně v rukou.</p>
<p>Kapitán vlajkové lodi Sammy Park na zasedání hlásil: „Alqin se snaží evakuovat na povrch planety. Maresk je na pokraji vyhladovění; externí ropovod přestane fungovat jen pár dní předtím, než přiletíme my.“</p>
<p>„Vypadá to, že si zbytek té vlády na Tarelsku pořád myslí, že vládne něčemu, co ještě funguje. Tady je naše analýza…“ Neština dalšího mluvčího byla plynulá; měli přece na sjednocení jazyka dvacet let. Tento kapitán flotily byl mladý… muž… ze Staré Země. V průběhu osmi tisíc let se Stará Země vylidnila čtyřikrát. Nebýt toho, že existovaly dceřiné planety, byla by lidská rasa už dávno vyhynula. To, co v současné době žilo na Zemi, už bylo ostatním cizí. Nikdo z nich takhle daleko od středu Lidského vesmíru ještě nebyl. Ovšem nyní, když se flotily už definitivně blížily do soustavy Namqemu, byly lodě Staré Země necelých deset světelných sekund od Phamovy vlajkové lodi. Na přípravě toho, čemu říkali Záchrana, se podíleli stejně intenzivně jako všichni ostatní.</p>
<p>Sammy zdvořile čekal tak dlouho, až si byl jistý, že druhý účastník skončil. Rozmluvy s prodlevou spousty sekund vyžadovaly mimořádnou-disciplínu. Potom přikývl: „Na Tarelsku budou první obrovské ztráty na životech, i když přesný důvod pořádně neznáme.“</p>
<p>Pham seděl ve stejné zasedací místnosti jako Sammy. Využil toho a vmáčkl se do vzniklé odmlky, ještě než Sammyho čas skutečně vypršel. „Řekni nám stručně, jak je na tom Sura, Sammy.“</p>
<p>„Obchodník Vinhová je stále ještě v hlavním pásu asteroidů. Je asi dva tisíce světelných sekund od naší současné pozice.“ Bude chvilku trvat, než bude moci Sura nějak přímo zasáhnout. „Poskytla mnoho užitečných tajných informací, ale přišla o temp a o mnoho svých lodí.“ Suře patřila spousta nemovitostí v pásu; bezpochyby byla prozatím v bezpečí. „Doporučuje přesunout místo našeho velkého Setkání na Brisgo Gap.“</p>
<p>Plynuly sekundy a oni čekali na další komentáře. Dvacet sekund. Od flotily ze Staré Země nic; mohla to však být zdvořilost. Čtyřicet sekund. Slova se ujal strentmannský kapitán flotily, přirozeně žena: „O tom jsem v životě neslyšela. Brisgo Gap?“ Pozvedla ruku na znamení, že se svého času ještě nevzdává. „Aha, už to vidím. Průrva v tom jejich pásu asteroidů.“ Kousavě se zasmála. „Předpokládám, že o to asi nikdo bojovat nebude. Dobrá, můžeme si vybrat oblast někde blízko majetku Obchodníka Vinhové a všichni se tam setkat… <emphasis>poté, </emphasis>co provedeme Záchranu.“</p>
<p>Měli za sebou desítky, někteří z nich stovky světelných let. A teď bude jejich velké Setkání kdesi v prázdnu. Jak to jen přes časové odmlky šlo, Pham Suře tento návrh rozmlouval. Setkání někde v prázdnu bude přiznáním neúspěchu. Když přišla chvíle k vyjádření <emphasis>Vzdáleného pohledu, </emphasis>chopil se slova Pham. „Jistě, Obchodník Vinhová pro Setkání správně vybrala odlehlý kout namqemského systému. Ovšem my jsme měli celé roky na to, abychom Záchranu naplánovali. Máme svých pět tisíc lodí. Máme strategie pro obyvatelstvo každé megalopole i pro ty, kteří se už přesunuli na Namqem. Souhlasím s kapitánem flotily Tansoletovou. Navrhuji, abychom, ještě než se setkáme v té díře kdovíkde, uskutečnili náš plán.“</p>
<p><strong>Třicet osm</strong></p>
<p>Zuřila válka. Bylo ohroženo obyvatelstvo třech oddělených megalopolí. Na potlačení vojenských sil byly využity prostředky téměř tisícovky lodí, které vybujely z chaosu. Na samotný povrch Namqemu bylo vysláno dvě stě lodí. Planeta byla po několik tisíc let pečlivě udržovaným parkem – a teď se stala domovem několika miliard lidí. Část obyvatelstva jedné megalopole už byla dole na planetě.</p>
<p>K Maresku mířilo přes dva tisíce lodí. Neexistoval tam téměř žádný režim… ale od vyhladovění všechny dělilo jen několik megasekund. Pomocí kombinace opatrnosti a hrubé síly se dala zachránit velká část Maresku.</p>
<p>Na Tarelsku se stále ještě držela při moci vláda, ovšem byla to vláda, jaká ještě v historii soustavy Namqemu neexistovala. Bylo to cosi z temných dob na jiných planetách, kde vladaři promlouvali o míru, a přitom úmyslně zabíjeli po milionech. Vláda na Tarelsku – to bylo nespoutané šílenství.</p>
<p>Jeden Sammyho analytik řekl: „Tyhle porazit, to bude skoro jako vojenské obsazení.“</p>
<p>„Skoro?“ vzhlédl Pham od příletových plánů; každý člen posádky měl na sobě kombinézu a helmu. „Sakra, vždyť to taky nic jinýho není.“ V nejjednodušším případě měly záchrannou misi Qeng Ho tvořit tři politické převraty. Pokud by uspěly, nikdo by si je jako takové nepamatoval. Pokud by se jim to podařilo, byla by každá operace malým zázrakem, spásou, kterou si místní sami poskytnout nedokázali. V celých dějinách došlo snad desetkrát k tomu, že se opravdová mezihvězdná válka rozšířila na oblast přesahující několik světelných let. Phama napadlo, co by si asi pomyslel jeho otec, kdyby se dozvěděl, čeho se jeho odvrženému synovi podařilo dosáhnout. Otočil se zpátky k příletovým plánům. Podle toho nejrychlejšího by to na Tarelsk trvalo 50 kilosekund. „Co je nového?“</p>
<p>„Tarelská vláda podle očekávání na naše argumenty nebere ohled. Považuje nás za agresory, ne za zachránce. A nevysílá naše projevy obyvatelům Tarelsku.“</p>
<p>„Ale ti lidi to snad vědí, ne?“</p>
<p>„Možná ne. Měli jsme tři úspěšné přelety.“ Roboti byli vypuštěni před 4 megasekundami a dosáhli téměř desetiny rychlosti světla. „Viděli jsme z toho asi milisekundu, ale to, co bylo vidět, souhlasí s tím, co nám hlásí Suřini špehové. Myslíme si, že se vláda rozhodla sáhnout ke globálnímu řízení.“</p>
<p>Pham tiše hvízdl. V tuto chvíli patřil každý pevný počítačový systém až do posledního dětského počítadla vládě. Byla to ta nejextrémnější forma sociální kontroly, kterou kdy kdo vymyslel. „Takže teď musí řídit úplně všechno.“ Pro jakéhokoliv tyrana to byla velice lákavá představa… Jediný problém spočíval v tom, že žádný despota nedokázal naplánovat chování společnosti do posledního detailu. Ani vyhlazovací bomby neměly takovou pověst, co se týkalo srovnání civilizací se zemí. Vládci Tarelsku skutečně klesli hluboko. Pham se opřel do křesla. „Dobrá. Tím pádem je všechno ještě o něco jednodušší, a taky riskantnější. Podnikneme ten nejkratší plán; tihle chlápci povraždí úplně všechny, když se jim nechají volné ruce. Proveďte výsadkový plán devět.“ To znamenalo jednu vlnu automaticky řízených pulsních bomb za druhou. První budou pečlivě naváděné bomby, které budou mít za cíl Tarelsk oslepit a paralyzovat jeho systémy. Z větší blízkosti budou shazovány hloubkové bomby, které zaplaví městské oblasti systémy Qeng Ho. Pokud by Phamovi jeho plán vyšel, nad tarelskými zařízeními by převzal vládu systém, který by byl pro krutovládce naprosto neznámý a stejně tak neovladatelný.</p>
<p>Phamova flotila uskutečnila nízký přelet nad planetou Namqem. Manévr je na několik tisíc sekund ochránil před přímou palbou z Tarelsku. Svým způsobem to bylo poprvé. V civilizovaných soustavách neviděli lidé uprostřed města rakety – tím spíše pohony vesmírných lodí – nijak rádi. Takový prohřešek měl za následek vysoké pokuty, a mnohdy dokonce i soud nebo zabavení lodi. Nebylo špatné se projednou na to všechno vykašlat. Phamových třicet lodí zpomalovalo s maximálním výkonem přes jedno G, a to po několik kilosekund. Lodě se přehnaly přes střední severní šířky v necelých dvou stech kilometrech – a to letěly skoro dvě stě kilometrů za sekundu. Letmo zahlédli lesy, pouště, provizorní města, kde se usadili běženci z Alqinu. A potom už zase mířili pryč, po letové dráze nepatrně zkreslené hmotností planety. Bylo to jako z dětské počítačové hry, když se jim planeta takhle doslova míhala před očima.</p>
<p>Pouhých pár kilometrů před nimi plála pekelná záře, a jenom část z toho byla obranná palba. To byl ten skutečný důvod, proč byly vysokorychlostní lety v městských oblastech šílenstvím. Prostor v okolí planety Namqem kdysi býval uspořádanou, dokonale organizovanou oblastí. Mluvilo se dokonce i o výstavbě orbitálních věží. <emphasis>Tomuto </emphasis>vylepšení se sice vládě podařilo zabránit, ale i tak byl prostor plný tisíců kosmických plavidel a satelitů. Na vrcholu slávy planety vznikalo díky mikrokolizím takové množství vraků, že byl v okolí Namqemu nejrozšířenějším průmyslem sběr šrotu.</p>
<p>Tento obvyklý ruch ustal už před mnoha megasekundami. Armáda Qeng Ho sice chaos nijak nevyvolala, ale teď se skrz něj hnala s bombami a náporovými poli, která se rozprostírala před nimi a do stran na stovky kilometrů daleko. Phamova náporová pole smetala miliony tun šrotu a nákladních lodí a vojenských vozidel… Svůj přílet ohlásili dopředu; snad nepřišel nikdo nevinný o život. To, co za nimi zůstávalo, bylo stejně zničené a sežehnuté jako každé bitevní pole.</p>
<p>Přímo před nimi ležel Tarelsk. Miliony světel z dob jeho slávy nesvítily buď díky vládnímu nařízení, nebo díky Phamovým pulsním bombám. Měsíc však mrtvý nebyl. Oběti nepřesahovaly lidské meze únosnosti. A za necelých padesát sekund Phamovy lodě odpojí trysky. Potom přijde nejriskantnější část celého dobrodružství. Bez trysek nebudou moci spustit náporové pole… a bez náporových polí je mohly poškodit i zbloudilé kusy rychle se pohybujícího šrotu.</p>
<p>„Čtyřicet sekund do odpojení.“ Výkon trysek už klesal, aby nesrovnal povrch Tarelsku se zemí.</p>
<p>Pham si prohlédl zprávy ostatních flotil: výsadkové moduly dole na Namqemu, dva tisíce lodí na cestě zachránit hladovějící na Maresku. Maresk plul jako leviatan v hloubi moře, obklopený zuřivým hejnem ryb. Velké části z oněch dvou tisíc se podařilo přistát. Zbytek visel nad povrchem. Za tmavou částí Maresku byla vidět poslední nákladní loď. Tento obrovitý, pomalý kolos byl vypuštěn před několika megasekundami, když ještě ty nejvzdálenější farmy ovládaly automatické systémy. Nákladní loď byla stejně velká jako vesmírná loď, ale scházel jí náporový pohon. Na palubě měla deset milionů tun obilí, které mohly ještě na chvíli Maresk zachránit. „Dvacet sekund do odpojení.“</p>
<p>Pham se díval na Maresk ještě několik sekund. Kolem návštěvníků Qeng Ho se hemžila mračna menších kosmických plavidel, která však nebojovala. Tamější lidé nepodlehli šílencům jako na Tarelsku.</p>
<p>Přes horní část výhledu se Phamovi přehnaly stříbrné znaky jako mrazivé kousíčky ledu. Zpráva byla od Suřiných agentů na Maresku: <emphasis>Na zakotvených</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>lodích zjištěna sabotáž. Leťte pryč! Leťte pryč! Leťte pryč! </emphasis>A záběr na Maresk Phamovi z huds zmizel. Na okamžik se mu naskytl přes můstek <emphasis>Vzdáleného</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pohledu </emphasis>ničím nepřikrášlený pohled na planetu Namqem. Dvě třetiny její přivrácené strany byly zalité denním světlem. Při tomto skutečném pohledu byl Maresk ukrytý za planetou.</p>
<p>A potom se okraj namqemské atmosféry rozzářil světlem slunce, nového slunce, které se zrodilo někde za ní. Dvě sekundy na to následoval další záblesk a potom ještě jeden.</p>
<p>Ještě před chvilkou se můstek <emphasis>Vzdáleného pohledu </emphasis>plně soustředil na odpočítávání odpojení trysek a na přípravy na nebezpečí, které s sebou přinese ztráta ochrany náporového pole. Nyní všude zavládl horečný ruch, neboť se všichni obrátili na záblesky, které ozařovaly část Namqemu. „Multigigatunové detonace v okolí Maresku.“ Analytik se snažil udržet vyrovnaný hlas. „Naše flotily v okolí povrchu – Bože můj, jsou pryč!“ Pryč spolu s více než miliardou obyvatel megalopole.</p>
<p>Sammy Park seděl bez hnutí a zíral před sebe. Pham si uvědomil, že možná bude muset převzít velení na můstku. Potom se však Sammy naklonil a jeho hlas zazněl nahlas a zostra: „Trane, Langu, zpátky na místa. Podívejte se na naši flotilu!“</p>
<p>Další hlas: „Odpojení… teď.“</p>
<p>Když hlavní tryska <emphasis>Vzdáleného pohledu </emphasis>přestala pracovat, Pham ucítil onu známou, klesající lehkost. V jeho huds bylo vidět, že všech třicet lodí flotily odpojilo trysky zároveň s přesností na milisekundu. Necelé čtyři kilometry před nimi ležel Tarelsk, tak blízko, že ani nevypadal jako měsíc nebo planeta, ale spíš jako krajina rozprostírající se kolem nich. Ještě před příchodem lidí byl Tarelsk jen další mrtvý a krátery rozrytý satelit, jen o něco větší než původní Měsíc. Ovšem stejně jako Měsíc, zbohatl i on na dopravní ekonomice. Ve světle Namqemu se Tarelsk jevil jako krajina pastelových barev a tyčících se uměle vytvořených pohoří. A na rozdíl od starého Měsíce tato planetka nikdy nepoznala lidskou katastrofu… až doposud.</p>
<p>„Rychlost padesát pět metrů za sekundu. Vzdálenost tři tisíce pět set metrů.“ Záměrně ukončili fázi zpomalování tak blízko, aby jejich protivníci nemohli zaútočit, aniž by přitom sami přišli k úhoně. <emphasis>Jenže tahle vláda zrovna</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zabila miliardu lidí. </emphasis>„Sammy! Dostaň nás dolů! Sedni s tím kdekoliv.“</p>
<p>„Ehm –“ Sammyho pohled se setkal s jeho a tentokrát pochopil i Sammy. Jenže už bylo pozdě.</p>
<p>Všechny systémy vypověděly službu a jeho huds se najednou vyprázdnily a zmlkly. Poprvé v životě ucítil Pham, jak do vesmírné lodi cosi narazilo. Milion tun pláště a štítů sice celý náraz vstřebalo a utlumilo, ale něco do nich přeci jen narazilo. Pham se rozhlédl po můstku. Vzduch o překot zaplnily hlasy, hlášení odevšad, ovšem bez filtrace nebo analýzy.</p>
<p>„Proboha, kontaktní atomovka!“</p>
<p>Jeden po druhém monitory zase ožily a stejně tak i záložní tapeta. Výhled plynule přejel krajinu Tarelsku a obrátil se na oblohu. <emphasis>Vzdálený pohled </emphasis>se otáčel rychlostí několika stupňů za sekundu. Někteří mladší analytici se soukali z bezpečnostních pásů.</p>
<p>Sammy zakřičel na celý můstek: „Na místa! Spusťte zálohy!“</p>
<p>Na jediné funkční výhledové stěně se znovu objevila krajina Tarelsku: rampy a věže a průzračné kupole nad farmami. Tarelsk byl tak velký, že by snad i přežil bez vnějšího systému zemědělství. A oni na něj mířili rychlostí – patnáct metrů za sekundu? V nefungujících huds Pham jejich rychlost neviděl.</p>
<p>„Jak rychle, Sammy?“</p>
<p>Jeho kapitán vlajkové lodi zavrtěl hlavou. „Ta atomovka nás zasáhla ze strany Tarelsku a skoro uprostřed. Nemůžeme letět víc než dvacet metrů za sekundu.“ Ovšem rotující vrak, který se ze <emphasis>Vzdáleného pohledu </emphasis>stal, už víc zpomalit nebylo možné.</p>
<p>Sammyho posádka se horečnatě snažila kontaktovat zbytek lodi a znovu spojit s ostatními loděmi z oněch třiceti. Pham seděl a poslouchal. Všech třicet bylo zasaženo. <emphasis>Vzdálený pohled </emphasis>nebyl ani nejvíce, ani nejméně poškozený. Zatímco přicházela další hlášení, jejich výhled se otáčel a otáčel… a krajina se zvětšovala. Pham viděl škody napáchané explozemi. Ti šílenci si při tom útoku odpálili i některé vlastní farmy. Skoro přímo před nimi… proboha… byly ty staré kancelářské výškové budovy, které si on a Sura koupili tehdy v prvním století.</p>
<p>Srážky mohly mít obrovské množství podob, od škrábnutí v rychlosti jednoho milimetru za sekundu, kterými se většinou zabývala přístavní policie… až k letmým, oslnivým zábleskům, které ničily menší planety a z vesmírných lodí nezbylo nic.</p>
<p>Když <emphasis>Vzdálený pohled </emphasis>narazil do Tarelsku, bylo to něco mezi těmito dvěma extrémy. Milion tun lodi se řítilo tlakovými kupolemi a několikapatrovými budovami, ovšem ne o mnoho rychleji než by člověk utíkal v gravitačním poli o jednom G.</p>
<p>Zastavit milion tun není jen tak. Srážka pokračovala stále dál a drtila všechno. Městská obydlí se hroutila snáz než kov pláště a jádro pohonu, ale loď a město kolem ní se proměňovalo v jedny nerozlišitelné trosky.</p>
<p>Nemohlo to trvat déle než dvacet sekund, ale když to skončilo, visel Pham i ostatní na svých bezpečnostních pásech ve dvoudesetinové gravitaci Tarelsku. Ze zprohýbaných stěn blikalo světlo a údaje monitorů většinou nedávaly smysl. Pham si rozepnul pásy a sklouzl na strop. Kolem mřížek ventilátorů sice vířil prach, ale kombinéza se mu kolem těla utahovala. Na můstku bylo vakuum. Na velitelském kanále slyšel, jak se Sammy snaží zjistit škody. Na palubě <emphasis>Vzdáleného pohledu </emphasis>bylo pět set lidí… ještě před chvilkou.</p>
<p>„Přišli jsme o všechny prostory na přídi, kapitáne. Bude trvat několik kilosekund, než dostaneme ven mrtvý. Je –“</p>
<p>Pham vyšplhal po stěně k průlezu a pootevřel ho. Následoval krátký poryv vichřice vyrovnávající tlak. „Naše výsadkový posádky, Sammy. Jsou v pořádku?“</p>
<p>„Ano, pane. Ale –“</p>
<p>„Tak je sežeň. Ostatní můžeš nechat tady jako záchrannou četu, ale my jdeme ven.“ <emphasis>A někomu nakopeme prdel.</emphasis></p>
<p>Dalších několik kilosekund se odehrálo ve znamení zmatku. Dělo se toho tolik a přitom všechno naráz. Po všech těch letech plánování si nikdo nemyslel, že by celá operace mohla skončit jako pozemní bojová akce. A to vojáci Qeng Ho ani žádní opravdoví bojovníci nebyli. Pham Nuwen viděl víc krve a umírání ve středověké Canbeře, než jich většina viděla za celý svůj život.</p>
<p>Ovšem to, proti čemu bojovali, taky žádné vojsko nebylo. Poblázněná vláda na Tarelsku ani nevarovala města na povrchu před blížícími se kolizemi. Lidé se sami od sebe stáhli z těch nejvyšších pater, ale přesto jich většina zahynula v oné pomalé zkáze. Phamovy čety si razily cestu dolů k obrovské kolejové dráze pod povrchem. Měl už spojení s ostatními výsadky. Obyvatele Tarelsku dělilo od špičkové technologie a nejlepšího vzdělání v Lidském vesmíru jen několik let. <emphasis>Ti </emphasis>katastrofu chápali; tedy alespoň chápali to, co nechápala jejich šílená vláda. Jenže proti systémům, které tato poslední sebranka vládců použila proti nim, nezmohli vůbec nic.</p>
<p>Ve sluchátkách Pham zaslechl výsadkovou četu z jiné lodi, třicet kilometrů daleko. Vběhli do globálně řízené zóny. „Všechno tady pracuje, pane – ale proti nám. Na stanici té dráhy jsem přišel o patnáct lidí.“</p>
<p>„S tím se nedá nic dělat, Dave. Máte pulsní bomby. Tak je použijte a potom na to pusťte naše systémy.“</p>
<p>Sammyho skupina se stále více vzdalovala od Phamovy. Vyšplhali ven sice stejnými trhlinami v trupu lodi, ale na každé odbočce Sammy zahnul jinam než on. Zprvu to nevadilo. Komunikace přes stěny probíhala bez problémů a tím, že se rozdělili, vlastně vytvořili obtížnější cíl… ale kruci, Sammy už od něj byl dva kiláky na jih. Phamovu skupinku teď obklíčil hlouček místních a někteří z nich tvrdili, že jsou správci systému a že by jim mohli ukázat, kde by se dal systém vyřadit z provozu. „Sammy, počkej!“</p>
<p>Polní linka umožňovala pouze video, takže Pham neviděl, co má Sammyho tým v úmyslu. Ale vzdaloval se od něj pořád víc. Za chvíli: „Phame! Dostali jsme se skrz ty trosky do… areálu univerzity. Něco tady bouchlo a –“ Phamovi naskočil v huds statický záběr. Byl na něm trávník jako v parku, přinejmenším několik desítek místních, jak běží ke kameře – tlakovou kombinézu na sobě neměl ani jeden. Nahoře u stropu se však tlačil prach a volně poletující papíry. Ze zvukové linky se ozýval vysoký jekot nepřetržitě unikajícího vzduchu.</p>
<p>Na druhém záběru byli vidět Sammyho muži, jak pracují s utěsňujícím vybavením. Odkudsi se objevovaly zástupy lidí, mezi nimi i děti – zřejmě šlo o jednu z těch hloubkových budov. Znovu se ozval Sammyho hlas. „To jsou moji příbuzní, Phame!“</p>
<p>Pham si vzpomněl, že tarelská část rodiny Sammyho Parka byla na univerzitě. <emphasis>Do háje. </emphasis>„Nenech se rozptýlit, Sammy. Tady je víc obytnejch prostor než ve všech městech na průměrný planetě. Je skoro nulová pravděpodobnost, že jsme přistáli vedle –“</p>
<p>„Není nulová…“ Sammyho hlas se na okamžik téměř vytratil, „…neřekl jsem vám to, myslel jsem, že o nic nejde. Zařídil jsem, aby <emphasis>Vzdálenej pohled</emphasis><emphasis> </emphasis>přistál kousek od Polytechu.“</p>
<p>A do prdele.</p>
<p>„Hele, my je přece můžeme zachránit, Phame! A nejenom to – oni na nás čekali… jsou tady i nějací lidi od Sury. Mají i plány hlavních středisek a nějaký změny novýho režimu. Phame, prej vědí, kde jsou ti magoři zalezlí!“</p>
<p>Možná bylo dobře, že měl Sammy svůj vlastní postup; jako pozemní komando stáli Qeng Ho celkem za starou belu. Ovšem s plány středisek už měli proti vládě a její síti slušnou šanci.</p>
<p>O deset kilosekund později už měl Pham spojení s těmi šílenci, co si říkali vláda: půl tuctu zpanikařených lidí s krví podlitýma očima. Jejich vůdce na sobě měl uniformu, kterou snad kdysi nosil údržbář někde v parku. To byla poslední výspa civilizace.</p>
<p>„Nemůžete dělat vůbec nic, všechno jenom zhoršíte,“ řekl jim Pham.</p>
<p>„Nesmysl. Máme Tarelsk. Vyhladili jsme vás i ty nenažrance na Maresku. Máme víc než dost zdrojů na to, aby si Tarelsk vystačil sám. Až bude po vás, tak tady nastolíme nový řád.“ Potom obraz zakolísal a zhasl; Pham ani nevěděl, jestli bylo spojení přerušeno záměrně nebo za to mohl chatrný komunikační systém.</p>
<p>Stejně to bylo jedno. Rozhovor trval dost dlouho na to, aby určili uzlové body spojení. A jednotky Phama Nuwena měly hardware a software, který na Namqemu nepodědili. S jejich vybavením a s pomocí místního obyvatelstva nemohla šílená vláda přežít déle než pár kilosekund.</p>
<p>Když bylo po ní, začala ta nejobtížnější fáze Záchrany.</p>
<p><strong>Třicet devět</strong></p>
<p>Hlavní Setkání Qeng Ho se uskutečnilo o 20 megasekund později. Sluneční soustava Namqemu byla stále ještě v troskách. Z Alqinu zbyla víceméně pustina a jeho obyvatelstvo bylo na Namqemu, ne však už o hladu. Maresk, nejmenší měsíc, se změnil na radioaktivní ruinu; vybudovat ho znovu bude práce na několik staletí. Přišla tam o život téměř jedna miliarda lidí. Podařilo se však zachránit poslední zásilku potravin, znovu spustit externí zemědělský systém a pro dvě miliardy přeživších na Tarelsku bylo jídla dost. Systémy na Namqemu byly v troskách a pracovaly přibližně na deset procent svého předchozího výkonu. Lidé v soustavě Namqemu, kteří to všechno přežili, budou žít a budovat znovu. Nebude žádné vymírání, žádná doba temna. Jejich vnukové budou nad těmito hrůzami jen nevěřícně kroutit hlavou.</p>
<p>Pořád se však ještě pro Setkání nenašlo žádné civilizované místo. Pham a Sura zůstali věrni původnímu rozhodnutí. Setkání se mělo uskutečnit na Brisgo Gap, na nejopuštěnějším místě ve středu soustavy. Alespoň tam nebylo zničeného nic, na co by se museli dívat, ani žádné místní problémy, které by bylo nutno řešit. Z Brisgo Gap vypadal Namqem a jeho tři měsíce jen jako modrozelený disk a tři zářící tečky.</p>
<p>Sura Vinhová využila poslední zbytky svých zdrojů na asteroidech k tomu, aby vybudovala pro Setkání temp. Pham doufal, že na ni úspěch, kterého Qeng Ho dosáhli, udělá dojem. „Vždyť jsme přece zachránili civilizaci, Suro. Teď už mně musíš věřit. Můžeme být něco víc než jen obchodníci.“</p>
<p>Jenže Sura Vinhová už byla stará. Za úsvitu civilizace lékařská věda slibovala nesmrtelnost. V prvních tisíciletích přišel obrovský pokrok. Dosáhlo se dvou set, tří set let života. Potom už byl každý posun této hranice menší a nákladnější. A tak lidstvo přišlo o svůj další naivní sen. Hibernace mohla oddalovat smrt několik tisíc let, ale ani s tou nejdokonalejší lékařskou péčí člověk nemohl čekat o mnoho víc než pět set let skutečného života. To byla konečná lidská hranice. A dostat se na tuto hranici si vyžádalo strašnou cenu.</p>
<p>Suřino elektromotorem poháněné křeslo vypadalo spíš jako mobilní jednotka intenzivní péče než kus nábytku. Roztřeseně zvedla ruce, slabé dokonce i ve stavu beztíže. „Ne, Phame,“ řekla. Oči měla jasné a zelené jako vždycky; buď byly umělé, nebo to byly implantáty. Na hlase bylo ještě patrnější, že je syntetický, ale Pham v něm zaslechl povědomý pobavený tón. „O tom musí rozhodnout Setkání, vzpomínáš? Nikdy jsme se na těch tvých plánech neshodli. Měli jsme se tady sejít kvůli tomu, aby se o celé té věci hlasovalo.“</p>
<p>Přesně to Sura říkala už od prvních století, když pochopila, že se Pham svého snu jen tak nevzdá. <emphasis>Ach, Suro, já ti nechci nijak ublížit, ale jestli musí</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>moje vize zvítězit nad tou tvou, stane se tak.</emphasis></p>
<p>Temp, který Sura dovlekla do středu Brisgo Gap, byl obrovský, dokonce i podle měřítek toho, co jí patřilo ještě před katastrofou. Mohly u něho zakotvit lodě všech flotil, které to přežily, a Sura zajistila i bezpečnost v oblasti přes dva miliony kilometrů.</p>
<p>Středobodem tempu byl beztížný zasedací sál. Byl to s největší pravděpodobností ten největší sál v dějinách, tak velký, že ho nebylo možné nijak prakticky využít. Několik megasekund před samotným Setkáním se lidé seznamovali navzájem, neboť to bylo to nejrozsáhlejší setkání Obchodníků, k němuž kdy došlo, a pravděpodobně i největší, k němuž kdy dojít mělo. Pham využíval každou kilosekundu. S každým dnem navazoval další a další kontakty a jednal s lidmi víc, než doposud mohl za sto let. Musel ještě nějak přesvědčit ty, kteří byli na pochybách. A na pochybách jich bylo tolik. Byli v podstatě příjemní, ale přitom tak opatrní a chytří. Spousta z nich byli jeho vlastní potomci. Jejich obdiv – dokonce sympatie – působil upřímně, ale on nemohl nikdy s jistotou vědět, kolik jich nakonec doopravdy přesvědčil. Uvědomoval si, že je nervóznější, než byl kdy předtím v boji, nebo dokonce v nelítostném obchodování. Nevadí, říkal si v duchu. Na tohle přece čekal celý život. Nebylo se co divit, že je nervózní, když do závěrečné zkoušky zbývají pouhé megasekundy.</p>
<p>Poslední megasekundy před Setkáním s sebou nesly krkolomné změny v programu. Ve sluneční soustavě Namqemu stále ještě chyběly spolehlivé systémy. Pravděpodobně je čekalo ještě deset let, během kterých bude zapotřebí vnější pomoci, aby se situace nikam nezvrátila a aby se postarali o to, že už se odnikud nevynoří žádní další oportunisté. Pham však chtěl na Setkání své vlastní lidi. A Sura jeho přání nikterak nezpochybňovala. Společně vybudovali plán, jak by dostali všechny Phamovy lidi do tempu a přitom nijak neohrozili novou vládu Namqemu.</p>
<p>Až konečně nadešla Phamova chvíle. Jeho jediná, největší šance to všechno uvést v chod. Vyhlédl zpoza vstupní opony na klenutý sál. Sura právě skončila s jeho představováním a odjížděla z pódia pro řečníky. Odevšad se ozval potlesk. „Bože –“ zašeptal Pham.</p>
<p>Za ním Sammy Park řekl: „Nervózní, pane?“</p>
<p>„To si piš.“ Vlastně byl takhle vystrašený jen jednou… to když jako malý chlapec stanul na můstku vesmírné lodi a poprvé se setkal s Obchodníky z Qeng Ho. Otočil se a podíval se na kapitána své vlajkové lodi. Sammy se usmíval. Od chvíle, kdy zachránili Tarelsk, vypadal šťastněji než kdy předtím. Škoda. Možná že už ke hvězdám nepoletí, rozhodně tedy ne s Phamovou flotilou. Ti lidé, které jeho posádka zachránila, byla skutečně jeho vlastní rodina. A ta jeho roztomilá malá praprapraneteř: Jun byla sice hodná, ale měla svoje teorie o tom, co by Sammy měl se svým životem udělat. Sammy k němu napřáhl ruku: „H-hodně štěstí, pane.“</p>
<p>A potom už stanul Pham před oponou. Cestou vzhůru se minul se Surou. Nebylo kdy si něco říci, nebylo ani nic slyšet. Pohladila ho zesláblou rukou po tváři. Vystoupal na ústřední pódium mezi vlnami potlesku, které stíhaly jedna druhou. <emphasis>Klid. </emphasis>Zbývalo ještě přinejmenším dvacet sekund, než bude muset cokoliv říci. <emphasis>Devatenáct, osmnáct</emphasis><emphasis>…</emphasis> Velký sál měl na šířku téměř sedm set metrů a byl postaven podle těch nejstarších tradic auly. Jeho posluchači tvořili téměř kompletní kruh, všichni byli umístění pohodlně podél vnitřní stěny sálu a obrácení k malinkému řečnickému pultu. Pham se díval sem a tam, nahoru a dolů, a všude, kam se podíval, hleděly tváře na něj. Oprava: byl tam pás prázdných míst, téměř sto tisíc, za Qeng Ho, kteří zahynuli při zničení Maresku. Sura na tom trvala – z úcty k mrtvým. Pham na to přistoupil, ale věděl, že tím Sura zároveň připomíná všem, že to, co Pham navrhuje, může mít strašlivou cenu.</p>
<p>Pham došel na pódium a pozvedl ruce. Všude, kam pohlédl, se mu do očí dívali Qeng Ho. Okamžik na to se mu do uší opřel potlesk ještě hlasitěji. S prázdnými huds nedokázal rozpoznat jednotlivé obličeje. Na takovou dálku je mohl jen odhadovat podle toho, kde seděli. Všude v davu byly ženy. Na několika málo místech byly spíše výjimkou. Většinou jich však bylo tolik co mužů. Někde – mezi strentmannskými Qeng Ho – tvořily ženy naprostou většinu. Možná se na ně předtím měl zaměřit o něco více. Po Strentmannu si uvědomil, že jsou ženy schopné podívat se na celou situaci z dlouhodobého hlediska. Předsudky středověké Canberry však u něj stále ještě mírně přetrvávaly a on nikdy nepřišel na to, jak by měl ženy vést.</p>
<p>Obrátil dlaně k publiku a čekal, až křik postupně utichne. Slova jeho řeči se mu stříbřitě leskla před očima. Celá léta si tuto řeč promýšlel a celé megasekundy po Záchraně piloval každý detail, každé slovo.</p>
<p>Najednou však ty drobné stříbřité znaky nepotřeboval. Pham přes ně upřel pohled na lidi všude okolo a slova z něj vyklouzla bez sebemenšího úsilí.</p>
<p>„Moji lidé!“</p>
<p>Hlučení davu téměř utichlo. Milion tváří k němu vzhlíželo, hledělo na něj přes celý sál anebo na něj shlížel dolů.</p>
<p>„Slyšíte teď má slova se zpožděním necelé sekundy. Na tomto našem Setkání slyšíme naše blízké Qeng Ho, dokonce i ty ze Staré Země, za necelou sekundu. Poprvé a možná i naposledy můžeme vidět, čím všichni jsme. A můžeme rozhodnout o tom, čím budeme.</p>
<p>Moji lidé, gratuluji vám. Urazili jsme celé stovky světelných let a zachránili obrovskou civilizaci před záhubou. A dokázali jsme to i navzdory strašlivé zradě.“ Odmlčel se a pochmurným gestem ukázal na pás prázdných sedadel.</p>
<p>„Zde na Namqemu jsme zastavili kolo dějin. Na stovkách planet lidstvo bojovalo a bojovalo, až se vyhubilo. Jediné, co lidskou rasu zachrání, je čas a vzdálenost – a až do dnešní doby tyto dvě věci odsuzovaly lidstvo k neustále se opakujícím chybám.</p>
<p>Staré pravdy ještě stále platí: Bez podpory planetární civilizace nemůže žádná izolovaná skupina lodí a lidí znovu vytvořit technologické jádro společnosti. Ale přitom: Bez pomoci zvenčí nemůže žádná planetární civilizace žít věčně.“</p>
<p>Pham se odmlčel. Cítil, jak se mu přes tvář mihl úsměv. „A tak je tu naděje. Společně mohou tyto dvě poloviny toho, co se z lidstva stalo, dokázat, že budou jako celek žít věčně.“ Rozhlédl se kolem sebe a nechal si v huds zvětšit jednotlivé tváře. Poslouchali ho. Dají mu nakonec za pravdu? „Ten celek může žít věčně… pokud se nám podaří vytvořit z Qeng Ho něco víc než jen pouhé prodejce zboží.“</p>
<p>Konkrétní obraty proslovu Phamovi v paměti neutkvěly – tak hluboko měl své ideje a naléhavé prosby v mysli zakořeněné. Utkvěly mu v ní však tváře lidí, naděje, kterou viděl v mnoha z nich, a skrývaná obezřetnost, kterou viděl v tolika ostatních. Nakonec jim připomněl, že je čeká hlasování, definitivní rozhodnutí všeho, o co kdy žádal. „Takže. Bez vaší pomoci určitě prohrajeme, neboť nás zničí stejné kolo, které drtí civilizace našich Zákazníků. Ale pokud se podíváte jen o kousek dál za obchody této chvíle, pokud se rozhodnete podstoupit tuto investici do budoucnosti, potom už nebude existovat žádný sen, kterého bychom nedosáhli.“</p>
<p>Kdyby byl sál vystaven účinkům zrychlení nebo se nacházel na povrchu planety, byl by Pham cestou dolů z pódia klopýtl. V současné situaci ho musel chytit Sammy Park, když Pham procházel oponou u vchodu.</p>
<p>Nad jejich hlavami, na druhé straně opony, potlesk jako by sílil.</p>
<p>Sura zůstala v předsálí, ale přibyly k ní i nové tváře – Ratko, Butra a Qo. Jeho první děti, nyní starší než on sám.</p>
<p>„Suro!“</p>
<p>Její křeslo tiše zasténalo a Sura přeplula vzdálenost, která je dělila.</p>
<p>„Pogratuluješ mi k proslovu?“ zazubil se Pham, jemuž se stále ještě točila hlava. Natáhl ruce a opatrně sevřel Suřiny dlaně do svých. Byla tak křehká, tak stará. <emphasis>Ach, Suro! Tohle mělo být naše vítězství. </emphasis>Suru čekala prohra. A teď už byla tak stará, že v tom neuvidí nic jiného než neúspěch. Nikdy už neuvidí, co oba dva společně vytvořili.</p>
<p>Aplaus nad nimi stále sílil. Sura vzhlédla. „Ano. Po všech stránkách sis vedl líp, než jsem si myslela. Ovšem ty sis vedl vždycky líp, než si dokázal kdokoliv představit.“ Její syntetický hlas dokázal znít smutně a pyšně zároveň. Pokynula mu směrem od předsálí a od hluku. Pham plul za ní ven a hluk za ním utichal. „Ale uvědomuješ si, kolik z toho je štěstí, že?“ pokračovala. „Neměli byste šanci, kdyby se Namqem nezhroutil, zrovna když ta flotila všech flotil dorazila.“</p>
<p>Pham pokrčil rameny. „To bylo vážně štěstí. Ale dokázalo to, že mám pravdu, Suro! Oba víme, že takovýhle kolaps toho může zničit nejvíc – a my jsme je zachránili.“</p>
<p>To, co viděl ze Suřina těla, bylo zahalené v prošívaném obleku, který nemohl zamaskovat její vyzáblé ruce. Myšlenky a odhodlání jí však vydržely, neboť je udržovala lékařská jednotka v křesle. Sura zavrtěla hlavou se stejnou vervou a téměř tak přirozeně, jako když ještě byla mladou ženou. „Zachránili? Rozhodně jste tu situaci změnili, ale pár miliard stejně přišlo o život. Buď upřímný, Phame. Trvalo tisíc let, než jsme tohle setkání svolali. To by se přece nedalo udělat pokaždé, když jde nějaká civilizace do kytek. A nebýt vyhlazení Maresku, nestačilo by ani těch pět tisíc lodí. Celá soustava by byla vytížená na hranici únosnosti a čekaly by ji pořád větší a větší katastrofy.“</p>
<p>Tohle všechno si Pham uvědomoval; celé megasekundy před Setkáním různým variantám tohoto tvrzení oponoval. „Ale Namqem je přece na záchranu ta nejhorší varianta, co by nás kdy mohla potkat, Suro. Stará civilizace, přisedlá, co využívá každej zdroj sluneční soustavy. S planetou ohroženou biomorem nebo totalitním náboženstvím by to bylo všechno mnohem jednodušší.“</p>
<p>Sura zavrtěla hlavou. Dokonce ani teď neviděla to, co jí Pham předkládal.</p>
<p>„Ne. Ve většině případů byste možná něco ovlivnili, ale mnohem častěji to bude jako na Canbeře – malá změna k lepšímu a podepsaná krví Obchodníků. Máš pravdu: bez té flotily flotil by civilizace tady v namqemské soustavě vymřela. Ale na Namqemu by to někdo přece přežil; možná že by přežila i některá města na tom pásu asteroidů. Všechno by se to opakovalo zase od začátku a jednoho dne by se tady zase objevila civilizace, i kdyby to měl někdo přiletět osídlit zvenku. Ty jsi přes tuhle propast postavil most a miliardy lidí jsou ti po právu vděčné… ale k tomu, aby tahle soustava znovu nabyla původních rozměrů, bude potřeba několik let opatrného vedení. Možná že my tady –“ škubla rukou směrem k zasedacímu sálu, „to dokážeme, a možná taky ne. Ale já vím, že to nedokážeme pro celý vesmír a věčně.“ Sura cosi provedla a její křeslo s tichým vzdechnutím zastavilo na místě.</p>
<p>Otočila se a natáhla paže k Phamovým ramenům. A Phama se najednou zmocnil velice zvláštní pocit, téměř živá vzpomínka na to, jak jí hleděl vzhůru do tváře a cítil její ruce na svých ramenou. Byla to vzpomínka z doby ještě předtím, než se z nich stali partneři, ještě předtím, než se z nich stali milenci. Vzpomínka na jejich první chvíle na <emphasis>Reprise: </emphasis>Sura Vinhová, mladá a vážná žena. Někdy ji malý Pham Nuwen tak rozčiloval. Občas se natáhla a chytila ho za ramena a snažila se ho udržet v klidu tak dlouho, dokud nepochopí něco, co si v tu chvíli jeho barbarská hlava rozhodla nepřipouštět. „Chlapče, copak ty to nechápeš? Ovládli jsme celý Lidský vesmír, ale celé civilizace řídit nedokážeme. K tomu bys potřeboval národ otroků, kteří by tě milovali. A to my Qeng Ho nikdy nebudeme.“</p>
<p>Pham se přinutil pohlédnout Suře do očí. Tohle mu tvrdila už od začátku a nikdy neustoupila. <emphasis>Měl jsem vědět, ze to jednou takhle skončí. </emphasis>A tak dnes stála před porážkou a Pham nemohl udělat nic, čím by jí pomohl. „Mě to mrzí, Suro. Až budeš mít ten svůj proslov, tak to můžeš říct milionu lidí. Spousta z nich tomu uvěří. A potom budeme všichni hlasovat. A –“ A podle toho, co předtím viděl ve Velkém sále, a podle toho, co nyní viděl na očích Suře Vinhové… Pham poprvé poznal, že vyhrál.</p>
<p>Sura se odvrátila a tiše se ozval její umělý hlas. „Ne. Já ten proslov mít nebudu. Hlasování? To je zvláštní, že bys teď měl být odkázaný na to, jak dopadne… Slyšeli jsme, jak jsi ukončil ten Strentmannský pogrom.“</p>
<p>Změna tématu byla absurdní, ale Phama se dotkla. „Zbývala mi jedna loď, Suro. Co bys asi tak udělala ty?“ <emphasis>Zachránil jsem tu jejich proklatou civilizaci,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tu její část, co nebyla tak zrůdná.</emphasis></p>
<p>Sura pozvedla ruku. „Promiň… Phame, ty máš prostě takový štěstí a jsi tak dobrej.“ Málem to vypadalo, jako by mluvila sama k sobě. „Skoro tisíc let jsme my dva na tomhle setkání pracovali. Byla to sice celou tu dobu bouda, ale vybudovali jsme přitom obchodní kulturu, která by mohla trvat tak dlouho jako ty tvoje optimistické sny. A já jsem vždycky věděla, že nakonec, až se všichni sejdeme tváří v tvář na Velkém setkání, tak že zdravý rozum zvítězí.“ Zavrtěla hlavou a její úsměv pohasl. „Ale nikdy mě nenapadlo, že ti štěstí ten kolaps Namqemu tak skvěle načasuje – nebo že to takhle zvládneš. Phame, pokud bychom to udělali po tvým, měli bychom tady na Namqemu katastrofu do deseti let. Za pár set let se Qeng Ho rozpadnou na mraky hádajících se struktur, co si budou o sobě myslet, že jsou právě oni ta ‚mezihvězdná vláda’. A sen nás dvou bude zničen.</p>
<p>Máš pravdu, Phame. Mohl bys to hlasování vyhrát… a proto žádné nebude, alespoň tedy ne takové, jaké si myslíš.“</p>
<p>Chvíli v něm tato slova vůbec žádnou reakci nevyvolávala. Stokrát už se stalo, že Phama Nuwena někdo zradil. Osvojil si pro zradu cit ještě předtím, než poprvé spatřil vesmírnou loď. Ale… <emphasis>Sura? </emphasis>Sura byla jediný člověk, jemuž mohl kdykoliv věřit, jeho zachránkyně, jeho milenka, jeho nejlepší přítelkyně, ta, se kterou plánoval celý život. A teď –</p>
<p>Pham se rozhlédl po místnosti a v hlavě mu zatím probíhal převrat zásadnější než cokoliv v dosavadním životě. Kromě Sury tam byli její pobočníci, bylo jich šest. Byli tam také ještě Ratko, Butra a Qo. Z jeho asistentů – tam byl jenom Sammy Park. Sammy stál mírně stranou; vypadal, že mu není dobře.</p>
<p>Konečně se Pham podíval zpátky na Suru. „Já to sice nechápu… ale ať už ti jde, o co chce, tak to hlasování nijak nezměníš. Slyšel mě milion lidí.“</p>
<p>Sura si povzdechla. „Ti tě slyšeli a ve spravedlivém hlasování bys možná měl i těsnou většinu. Ale spousta z těch, o kterých sis myslel, že stojí za tebou… je ve skutečnosti se mnou.“</p>
<p>Odmlčela se a Pham se znovu podíval na svoje tři děti. Ratko se jeho pohledu očima vyhnul, ale Butra a Qo mu klidně pohled zachmuřeně opětovali. „My jsme ti nechtěli ublížit, tati,“ řekl konečně Ratko a podíval se na něj. „My tě máme rádi. Celá tahle šaráda ti měla ukázat, že Qeng Ho nikdy nebudou to, co jsi chtěl. Jenže to nevyšlo tak, jak jsme čekali –“</p>
<p>Bylo jedno, co Ratko říká. Byl to ten pohled ve tvářích jeho dětí. Byla to ta stejná kamenná uzavřenost Phamových bratrů a sester onoho canberrského rána. A všechna ta láska mezi tím… <emphasis>přetvářka?</emphasis></p>
<p>Podíval se znovu na Suru. „Tak jak teda chceš vyhrát? To jako zničehonic, náhodou umře půl milionu lidí? Nebo to bude jenom vyvraždění třiceti tisíc těch nejzarytějších nuwenistů? Tohle ti nevyjde, Suro. Tam venku je na to moc lidí. Dneska možná vyhraješ, ale ta řeč zůstane a dřív, nebo později tady máš občanskou válku.“</p>
<p>Sura zavrtěla hlavou. „Nikoho zabíjet nebudeme, Phame. A ta řeč se ven nedostane, alespoň tedy ne nijak moc. Budou si ji pamatovat ti v sále, ale ty jejich záznamy – většinou mají naše informační zařízení. Náš laskavý projev pohostinnosti zdarma, vzpomínáš? Nakonec tu tvou řeč učešeme na něco… bezpečnějšího.“</p>
<p>Sura mluvila dál. „Dalších dvacet kilosekund teď bude probíhat tvoje zvláštní zasedání s opozicí. Po jeho skončení vyhlásíš kompromis: Qeng Ho zaměří mnohem větší úsilí na naše síťové informační služby, na takové ty věci, co pomáhají znovu budovat civilizace. Ale vezmeš zpátky ty svoje představy o mezihvězdné vládě, protože tě přesvědčí argumenty nás ostatních.“</p>
<p>Šaráda. „To bys podvrhnout mohla. Ale i tak budeš muset spoustu lidí zabít.“</p>
<p>„Ne. Ty totiž oznámíš svůj nový plán – výpravu na opačný konec Lidského vesmíru. Bude zřejmé, že je to částečně projev zahořklosti, ale ty nám všem popřeješ hodně štěstí. Tvoje flotila už je skoro připravená, Phame, asi dvacet stupňů za Gap. Vybavili jsme ji pečlivě a dobře. Systémy té flotily jsou mimořádně kvalitní a mnohem dražší, než by se nám vyplatilo. Nebudeš potřebovat nepřetržité Hlídky a poprvé se probudíš až za několik set let.“</p>
<p>Pham se díval z jedné tváře na druhou. Princip Suřiny zrady mohl fungovat, ovšem pouze v případě, že většina kapitánů flotil, o nichž si myslel, že jsou na jeho straně, jsou ve skutečnosti jako Ratko, Butra a Qo. A to ještě v případě, že by rozšířili patřičné lži mezi vlastními lidmi. „Jak… dlouho jsi tohle plánovala, Suro?“</p>
<p>„To jsi byl ještě kluk, Phame. Většinu svýho života. Ale modlila jsem se, aby to takhle daleko nikdy nedošlo.“</p>
<p>Pham otupěle přikývl. Pokud to plánovala tak dlouho, nebude to mít jedinou skulinku. To už bylo jedno. „Takže mě flotila očekává, říkáš?“ Slova mu splývala ze rtů. „A posádka budou všichni ti nenapravitelní. Kolik? Třicet tisíc?“</p>
<p>„O hodně míň, Phame. Prověřili jsme tvoje skalní přívržence velice důkladně.“</p>
<p>Když už někdo dostal na vybranou, jak moc by se mu chtělo na výlet do neznáma bez zpátečního lístku? Z takových přívrženců do téhle místnosti nikoho nepustili. Nikoho, až na Sammyho. „Sammy?“</p>
<p>Jeho kapitán vlajkové lodi se mu podíval do očí, ale rty se mu třásly. „Pane. Pro-promiňte. Jun chce, abych žil jinak. Jsme pořád Qeng Ho, ale s vámi letět nemůžeme.“</p>
<p>Pham naklonil hlavu. „Aha.“</p>
<p>Sura k němu připlula o něco blíže a Pham si uvědomil, že kdyby se odrazil, podařilo by se mu snad zachytit držák jejího křesla a uhodit ji pěstí do toho jejího vychrtlého hrudníku pod přikrývkami. <emphasis>A akorát si tak zlomit ruku.</emphasis><emphasis> </emphasis>Sura měla místo srdce stroj už několik set let. „Chlapče? Phame? Byl to překrásný sen a přitom z nás udělal to, čím jsme teď. Ale nakonec to byl pořád jenom sen. Zklamaný sen.“</p>
<p>Pham se beze slova odpovědi odvrátil. Teď už byly u dveří stráže, které čekaly, až ho budou moci odvést. Na své děti se ani nepodíval. Kolem Sammyho Parka prošel beze slova. Odkudsi z nehybných, ledových hlubin srdce však cosi přálo jeho kapitánovi vlajkové lodi hodně štěstí. Sammy ho sice zradil, ale jinak než ostatní. A Sammy určitě věřil i těm lžím o flotile na opačný konec vesmíru. Pham doufal, že je Sammy nikdy neprohlédne. Kdo by asi za takovou flotilu, jakou mu popsala Sura, zaplatil? Určitě ne prohnaní kupci jako Sura Vinhová, její děti s kamennou tváří a ostatní, kteří zosnovali tento den. Mnohem jednodušší a mnohem bezpečnější je postavit flotilu opravdových rakví. <emphasis>Můj otec by to pochopil. </emphasis>Nejlepší nepřátelé jsou ti, kteří spí na věky věků.</p>
<p>Potom byl Pham v dlouhé chodbě, obklopen strážemi, které také neznal. Stále ještě mu plál v představách poslední pohled, který se mu naskytl na Suřinu tvář. Stařena měla v očích slzy. Poslední falešná přetvářka.</p>
<p>Stísněná kajuta, víceméně setmělá. Taková, jakou by mohl mít nižší důstojník někde v malém tempu. V pytli na šaty se vznášela pracovní vesta. Zašustila klopa a jemu před očima proplulo jméno: <emphasis>Pham Trinli.</emphasis></p>
<p>Jako obvykle, když se Pham nechal unést vztekem, byly vzpomínky mnohem živější než jakákoliv projekce v huds a návrat do přítomnosti byl svým způsobem výsměch. Suřina „flotila na opačný konec“ nebyla flotila rakví. Dokonce ani teď, dva tisíce let po Suřině zradě, si to Pham nedokázal vysvětlit. Nejpravděpodobnější bylo, že existovali ještě další zrádci, kteří měli jistou moc a nějaké svědomí, a ti trvali na tom, že se Pham a ti, kteří ho nechtěli zradit, zabít nesmí. „Flotila“ byla jen stěží něco víc než znovu vybavené vlečné lodě, kam se vešli jenom vyhnanci a jejich hibernační kóje. Ale každá loď „flotily“ měla svou vlastní dráhu letu. O tisíc let později už byli roztroušeni po celém Lidském vesmíru.</p>
<p>Nikdo je nezabil, ale Pham pochopil, co pochopit měl. Pomalu, v tichosti, se vydal na zpáteční cestu. Na Suru už žádný smrtelník nemohl. Ale pořád ještě existovali Qeng Ho, které oni dva stvořili, Qeng Ho, kteří ho zradili. Pořád ještě měl svůj sen.</p>
<p>…a byl by s ním zemřel na Trilandu, kdyby ho tam Sammy nevyhrabal. Nyní mu osud spolu s vhodnou chvílí nabídl druhou šanci: příslib Soustředění.</p>
<p>Pham setřásl vzpomínky a upravil si lokalizátory na spánku a v uchu. Čekalo ho mnohem víc práce než kdy předtím. Měl už předtím riskovat víc osobních setkání s Vinhem. S dobrým výcvikem by se Vinh naučil zvládat kritické situace, jako byl ten šílený pohovor s Nauem, aniž by přitom všechno prozradil. Ano, to byla jednoduchá část toho všeho. Obtížná část byla odvracet jeho pozornost od skutečných Phamových záměrů.</p>
<p>Pham se přetočil ve svém spacím pytli a nechal dech přejít do slabého chrápání. Na sítnici se mu promítaly výsledky pátrání, které zaměřil na Reynoltovou a na špehy. Znovu na ně vyzrál. Z dlouhodobého hlediska…? Pokud ho nečekala už žádná další nepříjemná překvapení, byla Anne Reynoltová z dlouhodobého hlediska pořád tou největší hrozbou.</p>
<p><strong>Čtyřicet</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p>Hrunkner Unnerby odletěl do Calorica Bay První den Tmy. Za ty roky už byl v Calorice několikrát. A byl tu i těsně po střední fázi Záře, když ještě bylo dno propasti učiněný vroucí kotel. V následujících letech na okraji hor vyrostlo malé městečko stavebních inženýrů. Uprostřed Záře byly strašlivé podmínky i ve vysokých polohách, ale dělníci byli velice dobře placení; kosmodromy o něco výš na náhorní plošině byly financovány jak královskými, tak komerčními penězi a poté, co tam Hrunk nechal ještě dopravit dobré chladící stroje, tam už ani tak nepříjemně nebylo. Bohatí lidé se začali objevovat až ve Vyhasínání a usazovali se, jak tomu bylo už po posledních pět generací zvykem, ve stěnách sopečného kráteru.</p>
<p>Hrunk se ze všech svých návštěv zde cítil při této nejzvláštněji. První den Tmy. Byl to především předěl psychický – a o to snad ještě důležitější.</p>
<p>Unnerby letěl komerční linkou z High Equatoria, ale nešlo o žádný turistický let. Do High Equatoria to možná bylo pouhých pět set mil, ale bylo tím nejvzdálenějším místem, na které bylo možné se První den Tmy dostat. Unnerby a jeho dva asistenti – vlastně osobní strážci – čekali, až se ostatní pasažéři vyšplhají po lanech uličkou dopředu. Potom vytáhli svoje kožešinou podšité kabáty a teplé nohavice a dvě brašny, které byly důvodem tohoto letu. Těsně před průlezem Hrunknerovi sjely ruce z lana a jedna z brašen spadla k nohám stewarda. Vršek brašny z odolného materiálu se pootevřel a odhalil obsah – břidlicově zbarvený prach, pečlivě zabalený v plastických sáčcích.</p>
<p>Hrunkner seskočil z lan v uličce a znovu brašnu zavřel. Steward se překvapeně zasmál. „Už jsem slyšel, že High Equatoria může vyvážet leda tak horskej prach – ale nečekal jsem, že to někdo vezme tak vážně.“</p>
<p>Unnerby rozpačitě pokrčil rameny. Někdy to bylo to nejlepší maskování. Znovu si přehodil brašnu přes rameno a natáhl ruce, že si zapne kabát.</p>
<p>„A – ehm.“ Vypadalo to, že steward chce říci ještě něco, ale potom jenom ustoupil a kývl jim na rozloučenou. Všichni tři slezli po žebřících do kráteru sopky a najednou bylo jasné, co jim ten chlapík chtěl ještě říci. Ještě před hodinou, když odlétali z High Equatoria, byla teplota vzduchu osmdesát stupňů pod nulou a vítr vál rychlostí přes dvacet mil za hodinu. Potřebovali předtím vyhřívané dýchací přístroje jen k tomu, aby se dostali od odbavovací přepážky v High Equatoria k letadlu.</p>
<p>Tady… „Sakra, to je ale vedro!“ Brun Soulacová, jeho mladší agentka ochranky, postavila svou brašnu na zem a setřásla ze sebe kabát.</p>
<p>Starší agentka se zasmála, ačkoliv udělala úplně stejnou hloupost. „A co jsi čekala, Brun? Tohle je Calorica Bay.“</p>
<p>„To jo, ale vždyť je přece První den Tmy!“</p>
<p>Někteří další pasažéři byli stejně neprozřetelní. Jako by pořádali nějakou groteskní přehlídku: poskakovali sem a tam a sundávali si kabáty, dýchací masky a nohavice. Přesto si však Unnerby všiml, že pokaždé, když měla Brun ruce a nohy plné práce se stahováním výstroje, měla Arla Undergatová ruce volné a dobrý rozhled všude kolem sebe. Brun byla zase podobně pozorná, když ze sebe stahovala teplé oblečení Arla. Jejich služební pistole nebyly nějakým kouzlem během tohoto vystoupení vidět ani jednou, i když se občas chovaly jako idioti, byly pod tím vším Arla i Brun stejně dobré jako kterýkoliv voják, kterého Unnerby ve Velké válce poznal.</p>
<p>Mise na High Equatoria sice byla skromná a obešla se bez špičkových technologií, ale tým tajné služby na letišti byl šikovný až-až. Pytlíky s kamennou drtí byly odvezeny v obrněných vozech. Ještě působivější bylo, že velící major dokonce ani neutrousil žádnou poznámku o absurditě celé operace.</p>
<p>Během třiceti minut byl Hrunk se svými nyní už neopodstatněnými osobními strážci na ulici.</p>
<p>„Co myslíte tím ‚neopodstatnění‘?“ zamávala Arla pažemi v přehnaném úžasu. „Neopodstatněný bylo to, že jsme takhle hlídali tu… věc celou cestu přes kontinent.“ Ani jedna z těch dvou nevěděla, jak je drť ve skutečnosti důležitá, a nijak se své opovržení nerozpakovaly projevit. Byly to dobré agentky, ale chyběl jim onen přístup, na který byl Hrunk zvyklý. „Teď teprv máme něco důležitýho na hlídání.“ Ukázala Unnerbyho směrem a za jejím pobaveným tónem hlasu bylo cosi vážného. „Proč nám vlastně neusnadníte život a nejedete s těma majorovejma lidma?“</p>
<p>Hrunkner se na ni usmál. „To setkání s velitelem je za víc jak hodinu. Spousta času na to, abych tam došel pěšky. Vy nejste zvědavá, Arlo? Kolik obyčejnejch lidí se dostane do Caloricy První den Tmy?“</p>
<p>Arla a Brun se nad tím zamračily, což byl pohled poddůstojníků, kteří se právě setkali s něčí hloupostí a nemohli s ní nic dělat. Unnerby se tak cítil v životě už mnohokrát, i když normálně nedával svůj nesouhlas tak najevo. Rodní už nejednou prokázali, že hodlají páchat násilí na území někoho jiného. <emphasis>Jenže já jsem už naživu sedmdesát pět let a na světě je tolik jinejch věcí, kterejch bych se měl bát. </emphasis>To už kráčel směrem ke světlům na břehu jezera. Obvyklí Unnerbyho strážci, ti, kteří ho doprovázeli na jeho návštěvách v cizině, by ho zadrželi. Arla a Brun byly najaté a neměly za sebou tak důkladnou průpravu. Po chvíli se vydaly za ním. Arla však něco říkala do malého telefonu. Unnerby se v duchu usmál. Ne, tyhle dvě hloupé nebyly. <emphasis>Jsem zvědav, jestli</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>si všimnu těch agentů, co jim volá.</emphasis></p>
<p>Calorica Bay byl div světa už od těch nejranějších dob. Byla to jedna ze tří známých sopek – a ty další dvě byly pod ledem a na dně oceánu. Šlo vlastně o sopečný kráter, jehož většinu zatopilo moře.</p>
<p>V prvních letech Nového slunce to bylo peklo všech pekel, i když tehdy nikdo toto místo přímo neprozkoumal. Strmé stěny kráteru soustřeďovaly sluneční svit na jedno místo a teploty zde šplhaly až nad bod tání olova. To zjevně vyprovokovalo – nebo umožnilo – rychlé úniky lávy a také dlouhou sérii explozí, po nichž získal kráter nové stěny. Dokonce ještě když slunce ve středu Záře pohaslo, přes okraj náhorní plošiny se odvažovali jen ti nejztřeštěnější badatelé.</p>
<p>Jak však slunce ve svém cyklu směřovalo k rokům Vyhasínání, objevili se jiní návštěvníci. Zatímco na jihu a na severu byly zimy stále krutější, v nejvyšších polohách kráteru bylo příjemně a teplo. A jak se planeta ochlazovala, začaly být nižší části nejprve přístupné a potom se z nich stal ráj. Za posledních pět generací se z Calorica Bay stalo nejexkluzivnější rekreační středisko let Vyhasínání, místo, kam mohli přijít lidé tak bohatí, že nemuseli střádat a pracovat, aby se připravili na Tmu, a mohli si užívat. Když vrcholila Velká válka a když Unnerby zápolil se sněhem na Východní frontě, a dokonce ještě později, když už se válka odehrávala většinou v podzemních chodbách – dokonce ještě tehdy, jak si vzpomínal, viděl barevné rytiny znázorňující život radovánek, který zahálčiví boháči vedli na dně kráteru Caloricy.</p>
<p>Svým způsobem byla Calorica na začátku Tmy něco jako svět, který přinášela moderní věda a atomová energie celému národu Pavouků na všechny roky Tmy. Unnerby kráčel směrem k hudbě a ke světlům před sebou a v duchu se ptal, co asi uvidí.</p>
<p>Všude byly davy. Byl slyšet smích a hudba píšťal a občasná hádka. A ti lidé byli tak zvláštní v tolika věcech, že si na okamžik Unnerby ani nevšiml těch nejdůležitějších věcí.</p>
<p>Nechal dav, ať jimi strká hned sem a hned zase jinam jako částicemi v roztoku. Bylo mu jasné, jak nervózní musí být v tomto davu cizích lidí Arla a Brun. Dělaly však, co mohly, aby splynuly s hlučícím davem tak, aby to vypadalo, že zůstaly Unnerbymu na dosah jen dílem náhody. Během několika minut se všichni tři ocitli až dole u vody. Někteří mávali zapálenými vonnými tyčinkami, ale tady na dně kráteru byl sirný odér, který sem proudil s teplým vánkem, ještě silnější. Za vodou zářila červeně a žlutě roztavená hornina. Kolem skály ve středu stoupala pára jako duchové. To byla vodní plocha, kde si nikdo nemusel dělat starosti s ukrytým ledem a s leviatany – i když by všechny stejně spolehlivě zabila sopečná erupce.</p>
<p>„Sakra!“ vypadla Brun z role a odstrčila Unnerbyho pryč od okraje promenády. „Koukněte se támhle do vody. Topí se tam lidi!“</p>
<p>Unnerby chvíli hleděl tam, kam ukazovala. „Netopí. Oni si… u Tmy, oni si v té vodě hrajou!“ Napůl ponořené postavy na sobě měly cosi jako plováky, které je držely nad hladinou. Všichni tři jen zírali a on si všiml, že nejsou překvapeni jen oni, i když se většina přihlížejících snažila svůj šok nějak zamaskovat. Proč by si někdo <emphasis>hrál </emphasis>na to, že se topí? Z vojenských důvodů možná; za teplejších časů měli jak Rodní, tak i Dohoda válečné lodě.</p>
<p>Třicet stop pod kamennou palisádou dopadl s plácnutím do vody další nadšenec. Vodní hladina jim najednou připadla jako konec hrozivého útesu. Unnerby couvl před výkřiky nadšení nebo snad zděšení, které se ozvaly z vody. Přešli ke stromům, které byly vyzdobené světly. Tady, na otevřeném prostranství, se jim naskytl ničím nerušený výhled na oblohu a na stěny sopečného kráteru.</p>
<p>Bylo odpoledne, i když až na studená světla na stromech a na žhavou záři ze středu kráteru byla tma jako v noci. Slunce na ně shlíželo jako nevýrazná skvrna na nebi, jako zarudlý disk posetý malými černými tečkami.</p>
<p>První den Tmy. Z pohledu náboženství a národů se toto datum pokaždé jen mírně lišilo. Nové slunce začalo explozí a zářivou výhní, i když naživu nebyl nikdo, kdo by to kdy viděl. Ale konec světla – to bylo pomalé vyhasínání, které se táhlo téměř přes celou Záři. Poslední tři roky už bylo slunce jen bledé, tak-tak že vám v poledne zahřálo záda a zářilo tak slabě, že se do něj dalo přímo dívat. Poslední rok byly jasnější hvězdy vidět celý den. Ani to však ještě nebyl oficiální začátek Tmy, i když to bylo znamení toho, že už zelené rostliny neporostou, že byste už radši měli mít hlavní zásoby potravin ve své hlubině a že vás do chvíle, kdy bude na čase uchýlit se pod zem, budou udržovat při životě jenom hlízové a ponraví farmy.</p>
<p>Co tedy v tomto postupném sklouzávání k zapomnění vlastně označilo onu chvíli – nebo přinejmenším onen den – který jako první patřil Tmě? Unnerby hleděl přímo do slunce. Byla to barva rozehřáté trouby, ale tak slabá, že necítil žádné teplo. Slabší už nebude. Teď už bude planeta prostě jenom chladnout a chladnout v pouhém světle hvězd a tohoto načervenalého kotouče. Od této chvíle už bude vzduch pořád tak studený, že ho nebude možné dýchat jen tak. Pro minulé generace to znamenalo začátek posledního shonu ukládání nepostradatelných věcí do hlubiny. Pro minulé generace to byla poslední šance otců na zajištění budoucnosti svých pavoučat. Pro minulé generace to označovalo dobu ušlechtilosti, zrady a zbabělosti, kdy Tma a chlad dostihly všechny ty, kteří nebyli připraveni.</p>
<p>Dnes, tady – Hrunk se zahleděl na ty na prostranství mezi ním a stromy – existovali tací – staří a spousta z obyčejné současné generace – kteří pozvedli paže ke slunci a potom je zase sklonili, aby se oddali zemi a slibu, který měl dlouhý spánek představovat.</p>
<p>Vzduch kolem nich však byl vlahý jako za letního večera Středních let. A země byla teplá, jako by slunce Středních let právě zapadlo a zanechalo jim zde po sobě ještě odpolední teplo. Většina lidí kolem nich na zmizení světla nijak nereagovala. Smáli se, zpívali – a šaty měli pestrobarevné a honosné, jako by na budoucnost ani nepomysleli. Možná že takoví už byli boháči odjakživa.</p>
<p>Ta studeně zářící světla na stromech musela mít zřejmě přísun energie z jaderné elektrárny, kterou Unnerbyho společnosti postavily na náhorní plošině za kráterem téměř před pěti lety. Prozářila celý les na dně kotliny. Někdo sem dopravil líné divoženky a po desetitisících je tu vypustil. Jejich křídla se ve světle zeleně a supramodře leskla, jak se tato stvoření proháněla spolu s davy pod stromy.</p>
<p>V lese tancovala spousta lidí a někteří z těch nejmladších vyšplhali nahoru na stromy, aby si tam hráli s divoženkami. Jak mířili ke středu hájku a cesta začala stoupat směrem k zadním usedlostem, byla hudba čím dál šílenější.</p>
<p>Hrunkner už teď byl na pohled na lidi mimo fázi zvyklý, i když je jeho instinkt stále ještě měl za úchylku, bez nich to skutečně nešlo. Spoustu z nich měl rád a vážil si jich. Po obou stranách mu Arla a Brun nenápadně razily cestu. Obě jeho strážkyně byly mimo fázi, bylo jim asi dvacet let, tedy jen o něco méně, než teď muselo být malé Victory. Byly dobré, stejně dobré jako kdokoliv, s nímž kdy bojoval bok po boku. Ano, případ po případu se Hrunkner Unnerby začínal se svým odporem vyrovnávat. Ale… <emphasis>tolik mimofází jsem ještě</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>takhle pohromadě neviděl.</emphasis></p>
<p>„Hola, starý brachu, pojďte si s námi zatancovat!“ vrhly se na něj dvě mladé dámy a jeden mladý muž. Arla a Brun ho nějak vysvobodily, přičemž celou dobu předstíraly, že jsou samy veselící se tanečnice. V šeru pod jedním stromem Unnerby zahlédl cosi, co vypadalo jako patnáctiletý opelichanec. Bylo to, jako kdyby všechny rytiny hříchů a lenosti najednou ožily. Ano, vzduch byl sice příjemně teplý, ale čpěl sírou. Ano, země byla příjemně teplá, ale on věděl, že teplo nepochází od slunce. Namísto toho to bylo teplo země samotné, které sílilo směrem do hloubky jako teplo hnijícího těla. Jakákoliv hlubina vykopaná zde by byla smrtelnou pastí, protože by v ní bylo tak teplo, že by těm, kteří by v ní spali, pod krunýřem shnilo maso.</p>
<p>Unnerby neměl ponětí, jak se to Arle a Brun podařilo, ale nakonec stanuli na druhé straně lesa. I zde byly davy a stromy – ale šílenství zuřící vzadu utichlo. Tanec byl tak klidný, že už oděv nepřicházel k úhoně. Tady se divoženky cítily v bezpečí natolik, že si jim sedaly na bundy, kde zůstaly a líně mávaly barevně lemovanými křídly. Všude jinde na světě už tato stvoření o svá křídla přišla před několika lety. Před pěti lety kráčel Unnerby po jednom silném mrazu ulicemi Princetonu a pod špičkami bot mu křupaly tisíce barevných křídel divoženek, které měly rozum a zalezly hluboko pod zem, aby tam nakladly svá malinká vajíčka. Jejich líné obměny možná měly o několik let delší život, ale byly odsouzeny k záhubě… nebo měly být.</p>
<p>Trojice kráčela výš a výš do prvních svahů stěny kráteru. Před ní podél celé stěny ležely v osvětleném kruhu vily pozdního Vyhasínání. Ani jedna z nich samozřejmě nebyla starší víc než deset let, ale většinou byly postaveny ve slunečníkovitém a honosném stylu minulých generací. Budovy byly nové, ale peníze a rodiny staré. Téměř každá rezidence se táhla vzhůru po stěně kráteru. V sídlech raného Vyhasínání, nahoře v polovině stěny, byla teď už většinou tma, neboť jejich otevřená architektura už byla k ničemu. Unnerby zahlédl, jak se na těchto vyšších sídlech třpytí sníh. Někde tam nahoře bydlel Sherkaner, mezi těmi, kteří byli tak bohatí, že mohli izolovat vyšší patra, ale přitom zase šetřili, takže nezačali stavět znovu dole na dně. Sherkaner věděl, že Tmě neunikne ani Calorica Bay… k tomu bylo zapotřebí jaderné energie.</p>
<p>Mezi světly lesa na dně kráteru a kruhu usedlostí byl stín. Divoženkám se slabě zaleskla křídla a už byly pryč, zpátky dole. Pach síry byl slabý, a ne tak pronikavý jako mrazivý vzduch. Obloha nad nimi byla tmavá až na hvězdy a na bledý disk slunce. To bylo skutečné, to byla Tma. Unnerby se chvíli jen díval a snažil se nevšímat si světel ze dna kráteru. Pokusil se zasmát. „Takže co byste radši chtěly: nějakou férovou nepřátelskou akci, nebo ještě jednou se proběhnout tím davem?“</p>
<p>Arla Undergatová odpověděla vážně. „Samozřejmě bych byla pro ten dav. Ale… bylo to hodně divný.“</p>
<p>„Myslíš děsivý.“ Brun byla stejně znepokojená.</p>
<p>„Jo,“ řekla Arla. „Ale všimli jste si? Vyděšená byla i spousta těch tam dole. Já nevím, je to, jako když jsou všichni – jako když jsme všichni – líný divoženky. Když se člověk podívá nahoru a vidí Tmu, když vidí, že už slunce vyhaslo… tak se cítí strašně malej.“</p>
<p>„Jo.“ Unnerby nevěděl, co k tomu dodat. Tyhle dvě byly mimofáze. Samozřejmě, neutápěly se celý život v tradicionalistických názorech. A přitom cítí to samé jako Hrunkner Unnerby. Zajímavé.</p>
<p>„Tak pojďte. Lanovka má zastávku někde tady.“</p>
<p><strong>Čtyřicet jedna</strong></p>
<p>Většina staveb uprostřed komplexu byla obrovitá, měla vstupní haly z kamene a z mohutných kmenů, které se táhly dozadu do přirozených jeskyní ve stěně kráteru. Hrunkner čekal něco na způsob „Hill House-jih“, ale ve skutečnosti ho Underhillův dům zklamal. Vypadal jako dům pro hosty některé z těch skutečných usedlostí a o většinu prostor se uvnitř dělili s bezpečnostní službou, která teď, když tu bydlela i velitelka, byla zdvojená. Unnerby se dozvěděl, že jeho vzácný náklad už dovezli a že si ho už brzy zavolají. Arla a Brun si vzaly potvrzení, že ho přivedly, a zavedly Hrunka do méně prostorné místnosti pro personál. Aby mu odpoledne lépe uběhlo, dal se do čtení několika velice starých novin.</p>
<p>„Seržante?“ Byla to generál Smithová, která stála ve dveřích. „Omlouvám se za to zdržení.“ Měla na sobě uniformu neoznačenou výložkami, hodně podobnou té, co nosíval Strut Greenval. Byla štíhlá jako vždycky, i když její gesta vypadala trochu toporně. Hrunkner za ní znovu šel bezpečnostní zónou a potom nahoru po točitých dřevěných schodech. „Měli jsme štěstí, seržante, že jste mě a Sherka zastihl tak blízko k tomu vašemu objevu.“</p>
<p>„Ano, paní. Tu trasu naplánoval Rachner Thract.“ Schody opisovaly mezi nefritovými stěnami jeden kruh za druhým. Po stranách byly vidět zavřené dveře a sem tam setmělý pokoj. „Kde jsou děti?“ Otázka mu uklouzla bez rozmýšlení.</p>
<p>Smithová zaváhala, určitě hledala v jeho slovech nějakou výčitku. „…Victory mladší narukovala před rokem.“</p>
<p>To se mu doneslo. Bylo to už tak dávno, co malou Victory viděl. V duchu si říkal, jak se jí asi bude v armádě líbit. Odjakživa vypadala na nezlomné pavouče, ovšem se stopou Sherkanerových vrtochů. Napadlo ho, jestli tady někde nebude Rhapsa a malý Hrunk.</p>
<p>Schody se vynořily ze stěny kráteru. Tato část rezidence pravděpodobně existovala v první části Vyhasínání. Ovšem tam, kde předtím byla otevřená nádvoří, stály nyní proti Tmě trojité tabule skla. Nepropouštěly sice žádnou z horního spektra extrémních barev, ale skýtaly dokonalý, jasný výhled. Na druhé straně kotliny zářila světla, která se táhla kolem žhavého rudého jezera uprostřed. Ve vzduchu nad vodou visela studená mlha. Slabě zářila světlem odráženým zespodu. Když vystoupali k něčemu, co zřejmě bylo nejvyšší sídlo původního majitele, generál stáhla žaluzie.</p>
<p>Vybídla ho gestem do velké, jasně osvětlené místnosti.</p>
<p>„Hrunku!“ Sherkaner Underhill se vynořil z vycpaných polštářů, které zde sloužily za nábytek. To bylo určitě vybavení původního majitele. Unnerby si nedokázal představit, že by si něco takového vybral generál nebo Underhill.</p>
<p>Underhill se ztěžka belhal přes místnost na druhou stranu, neboť jeho nadšení zvítězilo nad omezenou pohyblivostí. Měl na vodítku velkého slepeckého brouka a ten opravoval směr jeho chůze a trpělivě ho vedl ke dveřím. „Rhapsu a malýho Hrunka jste bohužel propásl o pár dní. Už to nejsou ty malý pavoučata, jak si je pamatujete; teď už jim je sedmnáct! Jenže generálovi se nelíbila zdejší atmosféra, a tak je poslala zpátky do Princetonu.“</p>
<p>Hrunkner za sebou spatřil, že se generál na svého manžela zamračila, ale nijak to nekomentovala. Namísto toho začala přecházet od okna k oknu a stahovat žaluzie, aby zapudila Tmu. Kdysi místo této místnosti byla vyhlídková terasa; teď tu byla spousta oken. Posadili se. Sherkaner pořád vykládal o dětech. Generál seděla mlčky. Když se Sherk pustil do líčení posledních dobrodružství Jirliba a Brenta, řekla: „Tolik seržanta naše děti zase nezajímají.“</p>
<p>„Ale já –“ začal Unnerby a vzápětí si všiml napětí ve výrazu generála. „Ale předpokládám, že máme spoustu jiných věcí, které je potřeba probrat, že?“</p>
<p>Sherk na chvilku zaváhal a potom se předklonil a pohladil srst na krunýři svého slepeckého brouka. Zvíře to bylo velké, muselo vážit sedmdesát liber, ale vypadalo dobrácky a bystře. Po chvíli začal brouk příst. „Kdybych tak mohl všem udělat radost tak jednoduše jako tady Mobiymu. Ale ano, máme toho spoustu, o čem bysme měli mluvit.“ Sáhl pod stolek zdobený filigránskou prací – vypadalo to na originál z dynastie Treppen, něco, co už čtyřikrát prošlo hlubinami nějaké bohaté rodiny – a vytáhl jeden z těch plastikových pytlíků, které Hrunk přinesl z High Equatoria. S žuchnutím ho postavil na stolek. Po leštěném dřevě se rozběhly drobounké čáry písku.</p>
<p>„Tohle je vrchol, Hrunku! Ten váš kouzelnej nerostnej prach! Jak jste na to přišel? Jednou jste si trochu zajel – a přivezl pytel tajemství, o kterým naše tajná služba neměla ani tušení.“</p>
<p>„Počkejte, počkejte. Vy to říkáte, jako kdyby někdo něco nezvládl.“ Někteří lidé by se zřejmě ocitli ve velice špatném světle, pokud by všechno neuvedl na pravou míru. „Byly to sice zdroje zvenčí, ale Rachner Thract se mnou spolupracoval na sto procent. Půjčil mi ty dvě, co jsem s nimi přišel sem. A navíc to v High Equatoria byli jeho agenti – to víte, jak to tam bylo?“ Čtyři Thractovi lidé se vydali pěšky přes náhorní plošinu a přinesli tu drť z rafinerie Rodných.</p>
<p>Smithová přikývla. „Ano. Nebojte se, za to, že jsme si toho nevšimli, můžu jenom já sama. Už jsme si byli až moc jistí sami sebou a tou naší technologickou nadřazeností.“</p>
<p>Sherkaner se uchechtl. „Tak nějak.“ Šťoural se v kamenné drti. Světla tady byla jasná a plná barev, mnohem lepší než dole na celnici na letišti. Ale ani v dobrém osvětlení nevypadala drť o nic lépe než suť barvy břidlice – jílovité břidlice z okolí rovníku, pokud se někdo vyznal v mineralogii. „Ale já stejně pořád ještě nechápu, jak jste na to mohl přijít – ani jak jste mohl přijít na to, že je něco takovýho vůbec možný.“</p>
<p>Unnerby se opřel dozadu. Vlastně byly ty polštáře velice příjemné, ve srovnání se sítí pro pasažéry třetí třídy. „No, vzpomínáte si na tu společnou výpravu Rodných a Dohody do centra té náhorní plošiny asi před pěti lety? Měli tam pár fyziků, kteří tvrdili, že si tam gravitace dělá, co chce.“</p>
<p>„Ano. Mysleli si, že by se v těch těžebních šachtách možná daly určitým směrem posunout hranice teorie rovnosti tíhové a setrvačné hmotnosti; a místo toho tam zaznamenali mimořádné rozdíly v závislosti na denní době. Jak říkáte, dělalo si to tam, co chtělo, ale po nové kalibraci to všechno zase vzali zpátky.“</p>
<p>„To se říkalo – ale když jsem spouštěl elektrárnu pro West Undergate, narazil jsem tam na jednu fyzičku Dohody z té expedice. Triga Deepdugová stavitelství docela rozumí, i když je to teda fyzická; poznal jsem ji celkem dobře. No, tak ona prostě říkala, že na to šla ta první expedice dobře a že ji k tomu potom už nepustili… A tak jsem začal přemýšlet o té těžební operaci, co Rodní rozjeli na té plošině hned za rok po té výpravě. Nachází se přímo tam, kde byli ti fyzikové – a to museli postavit pět set mil železnice, aby to mohli zásobovat.“</p>
<p>„Našli tam měď,“ řekla Smithová. „Pořádné naleziště, a to je pravda.“</p>
<p>Unnerby se na ni usmál. „Samozřejmě. Cokoliv menšího a hned byste je prokoukli. Ale stejně… ta těžba mědi je jenom okrajová operace. Ta moje známá fyzická se vyzná v tom, co dělá. Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc jsem si říkal, že by bylo fajn se podívat, co se tam vlastně děje.“ Ukázal na pytlík drti. „To, co vidíte tady, je ze třetí úrovně té jejich rafinérie. Horníci Rodných museli prohledat několik set tun břidlice, aby odfiltrovali tenhle pytlík. Odhaduju, že to budou filtrovat ještě aspoň stokrát, než dostanou finální produkt.“</p>
<p>Smithová přikývla. „A já se zase vsadím, že si to potom hlídají líp než tieferské posvátné drahokamy.“</p>
<p>„Jasně. K tomu finálnímu produktu se ten Thractův tým vůbec nedostal.“ Hrunkner poklepal na prach špičkou jedné ruky. „Doufám, že tohle stačí k tomu, abyste dokázali, že jsme něco našli.“</p>
<p>„Ale stačí, stačí!“</p>
<p>Unnerby se na Sherka překvapeně podíval. „Vždyť to ještě nemáte ani čtyři hodiny!“</p>
<p>„Však mě znáte, Hrunku. Možná je to tady rekreační sídlo, ale já už mám holt svoje koníčky.“ A bezpochyby i laboratoř, kde se těm koníčkům může věnovat. „Pod patřičným osvětlením ta vaše drť váží skoro o půl procenta míň než normálně… gratuluju, seržante, objevil jste antigravitaci.“</p>
<p>„Já –“ Triga Deepdugová si sice byla tak jistá, ale Unnerby tomu až do této chvíle nevěřil. „Tak dobrá, pane Bleskový zkoumale, a jak to teda funguje?“</p>
<p>„To netuším!“ Sherk se doslova třásl nadšením. „Našel jste něco naprosto novýho. Však ani ti…“ Zdálo se, jako by hledal slova a potom se spokojil s: „Ale je to zvláštní. Část toho vzorku jsem rozdrtil ještě jemněji – a ono se z toho nic nevznese; ta ‚antigravitační esence’ se z toho prostě získat nedá. Myslím, že to je nějakej skupinovej efekt. Ta laboratoř, co mám tady, toho víc nedokáže. Zítra s první várkou poletím zpátky do Princetonu. Kromě té zvláštní váhy jsem narazil jen na jednu divnou věc. Tady ta břidlice obsahuje vždycky nějaký foraminifery, ale tady je těch nejmenších – těch hexenů o velikosti milióntiny milimetru – tisíckrát víc než normálně. Chci se v tom prachu podívat po důkazech existence klasických polí. Třeba ty foramový částice něco přenášejí. Třeba –“ A Sherkaner Underhill se zanořil do spousty spekulací a do plánování zkoušek, jak z těchto spekulací dostat pravdu. Když takto mluvil, jako by z něj ty roky spadly. Pořád ještě se třásl, ale všema rukama už pustil vodítko svého slepeckého brouka a hlas měl plný radosti. Byl to ten samý zápal, který hnal jeho studenty a Unnerbyho a Victory Smithovou k tomu, aby stvořili nový svět. Zatímco mluvil, vstala Victory ze svého místa, přešla k němu a posadila se vedle něj. Vzala ho pravýma rukama kolem ramen a krátkým škubnutím ho objala.</p>
<p>Unnerby cítil, že se na Sherkanera usmívá, uchvácen jeho slovy. „Vzpomínáte si na všechny ty problémy, co jste se do nich dostal v hodince pro děti? Jak jste říkal, že ‚může být naše hlubina celé nebe’? Proboha, Sherku, k čemu by nám byly rakety, když máme tohle? Vždyť my můžeme ty lodě vyzvednout hotové přímo do vesmíru. Konečně můžeme zjistit, co způsobilo ty světla, co jsme viděli ve Tmě! Možná že tam dokonce můžeme najít i jiný planety.“</p>
<p>„To jo, ale –“ začal Sherkaner, ovšem zničehonic slabším hlasem, téměř jako by si díky všemu tomu nadšení namířenému na něj znovu uvědomil všechny problémy, které stály mezi jeho snem a realitou.</p>
<p>„Ale, ehm, ještě pořád musíme bojovat se ctihodnou paní Pedurovou a s těma Rodnýma.“</p>
<p>Hrunkner si vzpomněl na procházku lesíkem na dně kráteru. <emphasis>A ještě pořád</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>se musíme naučit žít ve Tmě.</emphasis></p>
<p>Zdálo se, že roky na Sherkanera dolehly. Natáhl ruku po Mobiym, aby ho pohladil, a další dvě ruce položil na jeho vodítko. „Ano, je v tom spousta problémů.“ Pokrčil rameny, jako by dával najevo, že si uvědomuje svůj věk a nedosažitelnost svých snů. „Jenže už nemůžu pro záchranu světa udělat nic, dokud se nedostanu do Princetonu. Dneska večer uvidím, jak budou davy reagovat na Tmu. Co jste říkal na První den Tmy vy, Hrunku?“</p>
<p>Dolů po svahu nadějí, zápas s možnostmi všech Pavouků. „Bylo to – děsný, Sherku. Vzdali jsme se všech zákonů, jednoho po druhém, a já jsem dnes odpoledne viděl, co tam dole zbylo. Ani – ani kdybysme Pedurovou porazili, nemůžu se spolehnout na nic, co nám nakonec zůstane.“</p>
<p>Sherkanerovi přes výraz přelétl jeho starý úsměv. „Tak zlý to zase není, Hrunku.“ Pomalu vstal a Mobiy ho zavedl ke dveřím. „Většina těch, co zůstali v Calorice, jsou potrhlí zazobanci… trošku radovánek prostě čekat musíte. Ale i teď se může člověk něco naučit tím, že se na ně bude dívat.“ Mávl na generála. „Já se projdu kolem spodku kráteru, drahoušku. Třeba ty mladý něco zajímavýho napadlo.“</p>
<p>Smithová vstala z polštářů, obešla Mobiyho a krátce svého manžela objala. „Vezmeš si ochranku jako vždycky? Nebudeš nic zkoušet?“</p>
<p>„Samozřejmě.“ A Hrunkner měl pocit, že je její žádost míněna smrtelně vážně, že od chvíle před dvanácti lety Sherkaner a všechny děti Underhillových uměly přijímat ochranu velice dobře.</p>
<p>Za Sherkanerem se tiše zavřely dveře a Unnerby s generálem osaměl. Smithová se vrátila na své místo a dlouho bylo ticho. Kolik to bylo let, co si s generálem naposledy promluvili, aniž by kolem nich byla místnost plná lidí? Pořád ještě si vyměňovali elektronickou poštu. Unnerby oficiálně mezi lidi Smithové nepatřil, ale ta jaderná elektrárna byla nejdůležitější civilní částí plánu a on bral její rady jako rozkazy, takže podle jejího rozvrhu jezdil od města k městu a dělal, co mohl, aby dodržoval termíny – a přitom aby uspokojil své komerční smluvní partnery. Téměř každý den si Unnerby telefonoval s generálovými lidmi. Několikrát do roka se scházeli na schůzích personálu.</p>
<p>Od těch únosů… byla bariéra mezi nimi jako stěna pevnosti. Existovala sice už předtím a rok od roku rostla, jak rostly i její děti; ale před smrtí Gokny k sobě i přes ni dokázali najít cestu. Teď bylo sedět o samotě s generálem velice zvláštní.</p>
<p>Mlčení trvalo stále dál a oba pozorovali toho druhého a předstírali, že tomu tak není. Vzduch byl vydýchaný a studený, jako by tato místnost byla dlouho zavřená. Hrunkner přinutil svou pozornost bloumat po barokních stolech a skříňkách, pomalovaných desítkami barevných laků. Prakticky každý kus nábytku vypadal, že je starý několik generací. Dokonce i polštáře a jejich látka byla v honosném stylu generace 58. Přesto však poznal, že tu Sherk doopravdy pracuje. Sedátko vedle něj stálo u stolu pokrytého různými přístroji a papíry. Poznal Underhillův roztřesený rukopis v jednom nadpise: „Videomantika vysokoobjemové steganografie.“</p>
<p>Zničehonic generál napjaté mlčení prolomila. „Odvedl jste dobrou práci, seržante.“ Postavila se a šla na druhou stranu místnosti posadit se k němu blíž, na místo před Sherkovým stolem. „Nám naprosto ušlo, co tady Rodní objevili. A neměli bysme o tom ponětí ani teď, kdybyste s Thractem celou tu záležitost nevytáhli na světlo.“</p>
<p>„Tu operaci připravil Rachner, paní. Vyklubal se z něj dobrý důstojník.“</p>
<p>„Ano… ocenila bych, kdybyste mi s ním dovolil tohle všechno probrat.“</p>
<p>„Samozřejmě.“ Hlavně že to je přísně tajné.</p>
<p>A potom bylo znovu ticho a nebylo o čem mluvit. Nakonec Hrunkner ukázal na absurdní polštáře, z nichž měl i ten nejmenší hodnotu seržantova ročního platu. S výjimkou Sherkova stolu zde nebyla nikde žádná stopa ani po jednom z jeho přátel. „Asi sem moc často nechodíte, že?“</p>
<p>„Ne,“ řekla krátce. „Sherk chtěl vidět, jak žijí lidé po příchodu Tmy – a tohle bylo nejblíž, kam jsme se mohli dostat, aniž bysme tak začali žít sami. Kromě toho tady byli v bezpečí naši nejmladší.“ Vyzývavě se na něj podívala.</p>
<p>Jak z toho neudělat hádku? „Ano, no, jsem rád, že jste je poslali domů do Princetonu. Jsou to… jsou to dobrá pavoučata, paní, ale tohle pro ně moc dobré místo není. Tam dole v kráteru jsem se cítil strašně divně. Ti lidé se báli, stejně jako v těch starých příbězích o lidech, co neplánují dopředu a potom zůstanou ve Tmě sami. Nemají proč žít a najednou je tady Tma.“</p>
<p>Smithová poposedla na svém sedátku o něco níž. „Musíme se vyrovnat s několika miliony let evoluce; někdy je to horší nezjednat s jadernými fyziky a s ctihodnou paní Pedurovou. Ale lidi si na to zvyknou.“</p>
<p>To by řekl i Sherkaner Underhill, s úsměvem na celé kolo a imunní vůči nervozitě všude kolem. Smithová však mluvila spíše jako voják v zákopu, který opakuje ujištění z velitelství o tom, jaké má nepřítel slabiny. Najednou si vzpomněl, jak důkladně zabednila všechna okna. „Vy to cítíte stejně jako já, že?“</p>
<p>Chvíli si myslel, že vybuchne vzteky. Namísto toho seděla mlčky. Konečně: „…máte pravdu, seržante. Jak jsem řekla, bojujeme s obrovským množstvím instinktu.“ Pokrčila rameny. „Sherkaner si s tím vůbec hlavu nedělá. Nebo spíš o tom strachu ví a je jím fascinován, je to pro něj další úžasná záhada. Každý den chodí dolů na dno kráteru a dívá se. Dokonce se občas pustí i mezi ně, s ochrankou a slepeckým broukem a tak – to byste musel vidět, abyste tomu věřil. Byl by tam dole dneska celý den, kdybyste se neukázal vy s tou vaší úžasnou záhadou.“</p>
<p>Unnerby se usmál. „To je celej Sherk.“ Možná že je na bezpečném tématu. „Viděla jste, jak se úplně rozzářil, když jsme mluvili o tom mém ‚kouzelném prachu’? Nemůžu se dočkat, až uvidím, co s ním všechno udělá. Co se stane, když dáte zázrak někomu, kdo umí dělat zázraky?“</p>
<p>Smithová jako by hledala slova. „Tomu prachu na kloub přijdeme, to je jistá věc. Nakonec. Ale… sakra, Hrunknere, máte přece právo to vědět. Vždyť jste s Sherkem tak dlouho jako já. Všiml jste si, jak se mu ten třas zhoršil? Ve skutečnosti je to tím, že nestárne stejně jako většina vaší generace.“</p>
<p>„Všiml jsem si, jak zeslábl, ale podívejte se na všechny ty výsledky, co teď přichází z Princetonu. Pracuje víc než kdy jindy.“</p>
<p>„Ano. Nepřímo. Za ta léta dával dohromady pořád větší kruh geniálních studentů. Teď už jich je několik stovek a jsou všude po síti.“</p>
<p>„…ale co teda potom všechny ty studie podepsané ‚Tom Číhal’? Já jsem myslel, že jsou Sherk a jeho studenti jen tak opatrní.“</p>
<p>„To? To ne. To… jsou tak opatrní jenom jeho žáci. Hrají takhle po síti anonymní hry; zkoušejí, kdo uhádne, kdo za čím ve skutečnosti je. Je to… hloupost.“</p>
<p>Ať už to byla hloupost, nebo ne, bylo to úžasně produktivní. Za pár posledních let „Tom Číhal“ přišel s naprosto převratnými myšlenkami o všem od nukleoniky přes počítačové vědy až po průmyslové normy. „Je těžké tomu uvěřit, i teď vypadá stejně jako vždycky – myslím tím mentálně. Zdálo se, že ho všechny ty věci napadají pořád stejně rychle.“ <emphasis>Tucet ztřeštěných nápadů za</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>minutu, když to na něj přijde. </emphasis>Unnerby se v duchu usmál, když si na to vzpomněl. Těkavosti, zoveš se Underhill.</p>
<p>Generál si tiše a téměř zasněně povzdechla. Jako by mluvila o smyšlených postavách z knížky, a ne o své osobní tragédii. „Sherk měl tisíce ztřeštěných nápadů a stovky úžasných věcí dotáhl do konce. Jenže to… už neplatí. Můj milý Sherkaner už nepřišel s ničím novým tři roky. Pustil se teď hodně do videomantiky, věděl jste to? Výstřední je sice jako vždycky, ale…“ Hlas Smithové se postupně vytratil v tichu.</p>
<p>Téměř po čtyřicet let tvořili Victory Smithová a Sherkaner Underhill tým. Underhill chrlil nekonečnou lavinu nápadů a Smithová z nich vybírala ty nejlepší a vracela mu je ke zdokonalení. Sherk kdysi celý tento proces líčil mnohem barvitěji, tehdy, když si ještě myslel, že bude budoucnost patřit umělé inteligenci: „Já jsem ten komponent, co generuje nápady, a Victory je detektor chyb; jsme vyšší inteligence než cokoliv na deseti nohou.“ Tihle dva změnili svět.</p>
<p>Jenže teď… co když polovina týmu o svou genialitu přišla? Sherkovy brilantní vrtochy hnaly generála po jeho životní dráze stejně, jako ho z ní srážely. Bez Sherka zbývaly Victory Smithové jen její vlastní přednosti: odvaha, síla a vytrvalost. Stačilo to?</p>
<p>Victory nějakou dobu už nic dalšího neřekla. A Hrunkner si přál, aby k ní mohl přijít a položit jí ruce kolem ramen… jenže to seržanti, dokonce ani staří seržanti, generálům nedělají.</p>
<p><strong>Čtyřicet dva</strong></p>
<p>Roky plynuly a nebezpečí narůstalo. Reynoltová, neúprosněji než kterýkoliv člověk, jehož Pham kdy poznal, pátrala stále dál. Manipulacím se zipheady se vyhýbal, jak to jenom bylo možné. Dokonce se postaral, aby jeho operace pokračovaly i tehdy, když byl mimo Hlídku; to sice bylo velice riskantní, ale zabránil tak vzniku zjevných souvislostí. Nepomohlo to. Teď to vypadalo, že už má Reynoltová konkrétní podezření. Phamovy indikátory ukazovaly, že její pátrání nabírá na intenzitě a ona že se stále více přibližuje ke svému podezřelému – s největší pravděpodobností k Phamu Nuwenovi. Nedalo se s tím nic dělat. Ať to bylo nebezpečné sebevíc, Anne musela jít z cesty. Otevření Nauovy nové „kanceláře“ možná byla ta nejlepší šance, kterou Pham mohl kdy dostat.</p>
<p>Tomas Nau to nazval „Severní pracka“. Ostatní – rozhodně tedy Qeng Ho, kteří to plánovali – tomu většinou říkali Jezerní park. Nyní měli všichni na Hlídce jedinečnou příležitost podívat se, jak to všechno vlastně nakonec dopadlo.</p>
<p>Když se Nau objevil na verandě svého srubu, trousili se dovnitř ještě poslední z davu. Měl na sobě lesklý kabát kombinézy a zelené kalhoty. „Šlapte jenom po zemi, vážení. Moje Qiwi vymyslela pro Severní pracku úplně nová pravidla.“ Usmál se a dav se zasmál. Na Diamantu jedna měla gravitace funkci spíše nápovědy než fyzikálního zákona. Kolem srubu byla „země“ chytře texturovaná a tvarovaná jako přilnavá plsť. Tím pádem měli všichni nohy na zemi, ale vertikální rovina pro ně byla čistě orientační. Vedle něj stála Qiwi a na blůze si přidržovala černé kotě.</p>
<p>Nau znovu pozvedl ruce. „Lidé, přátelé. Dnes odpoledne se prosím kochejte a obdivujte to, co jste zde postavili. A myslete na to. Před třiceti osmi lety jsme se navzájem zničili díky proradnosti a bitvě. Pro většinu z vás to nebyla dlouhá doba, jen deset nebo dvanáct let Hlídky. Pamatujete si, že jsem potom říkal, že je to podobná doba jako Morová léta na Balacrei. Připravili jsme se o většinu těch zdrojů, které jsme si s sebou přivezli, připravili jsme se o naši možnost mezihvězdných letů. Abychom přežili, řekl jsem tehdy, musíme odložit naše rozbroje a pracovat společně bez ohledu na to, jak se naše prostředí navzájem liší… Nuže, přátelé, my jsme to dokázali. Ještě nejsme zcela mimo nebezpečí; co se týče Pavouků, tam nás náš osud teprve čeká. Ale rozhlédněte se kolem sebe a uvidíte, jak jsme se uzdravili. Tohle jste postavili vy všichni z holých skal, ledu a atmosněhu. Tahle Severní pracka – Jezerní park – sice není nijak velká, ale je tím nejdokonalejším uměleckým dílem. Podívejte se na to. Vytvořili jste něco, co se může měřit s tím nejlepším, co by dokázaly vytvořit celé civilizace.“</p>
<p>„Jsem na vás hrdý.“ Natáhl ruku, položil ji kolem ramen Qiwi a kotě jí tak přesunul do náručí. Kdysi dávno byl vztah Naua a Lisoletové jen ošklivou pomluvou. Teď – Pham viděl, jak se kolem něj lidé při pohledu na ty dva usmívají. „Víte – tohle je něco víc než park, víc než nějaká komandantská svatyně. To, co vidíte zde, je ve vesmíru něco nevídaného, je to spojení toho nejlepšího, co mohou Qeng Ho a Emergenti nabídnout. Emergentské Soustředěné osoby,“ – Pham si všiml, že Nau nemluví o otrocích tak neomaleně, jak by mohl, „– vypracovaly pro tento park podrobné plány. Obchod Qeng Ho a individuální činy ho proměnily ve skutečnost. A já osobně jsem se naučil jedné věci: Na Balacrei, na Frenku i na Gaspru vládneme my komandanti pro dobro společnosti, ale vládneme z velké části formou osobních rozkazů – a často pod nátlakem zákonů. Zde, při práci s někdejšími Qeng Ho, vidím, že to jde i<strong> </strong>jinak. Vím, že práce na mém parku proběhla v rámci odplaty za ty nesmyslné růžové papírky, co jste přede mnou takovou dobu schovávali.“ Pozvedl ruku a do vzduchu vyletělo několik účtů. Davem se znovu prohnal smích. „Takže! Pomyslete, co může vedení komandantů spolu se zdatnostmi Qeng Ho dokázat, až tu naši misi dotáhneme do konce!“</p>
<p>Uklonil se nadšenému potlesku. Qiwi vklouzla před něj a postavila se k zábradlí verandy – a potlesk ještě zesílil. Kotě, které mělo plné zuby hluku a tlačenice, seskočilo Qiwi z paže a vzneslo se nad dav. Roztáhlo hebká křídla, zpomalilo svou vzestupnou dráhu a potom se stočilo, aby svou paní obletělo. „Zapište si za uši,“ řekla Qiwi zástupům, „Miraow tady lítat může. Jenže ona má křídla!“ Kočka se na ni laškovně vrhla a potom odletěla do lesa, který rostl po celé vnitrozemské straně Nauova srubu. „A nyní vás zvu ke komandantovu domu na občerstvení.“</p>
<p>Někteří návštěvníci už tam byli. Zbytek se teď šoural po stezičkách ke stolům, které se mírně prohýbaly jakoby pod váhou jídla, které na nich bylo naskládané. Pham šel s ostatními a hlasitě zdravil každého, kdo si s ním měl co říci. Bylo důležité, aby si jeho přítomnosti všimlo co nejvíce lidí. Mezitím, na pozadí jeho sítnice, budovaly záběry z jeho drobounkých špiónů taktickou mapu parku a lesíku.</p>
<p>U stolů s jídlem se sice tloukla jedna kultura s druhou, ale díky Bennyho baru lidé už věděli, jak si pro jídlo chodit. Během několika okamžiků už jich většina měla misky a skleničky plné a rozptýlila se po otevřeném prostranství. Pham došel za Bennym a plácl ho po zádech. „Benny! To jsou ale dobroty! Ale já jsem myslel, že to je od tebe.“</p>
<p>Benny Wen se zakuckal a polkl. „To víš, že to je dobrý. A jasně že to je ode mě – a od Gonle.“ Kývl na bývalou proviantní tajemnici, která stála vedle něj. „No, on vlastně ve skutečnosti Qiwiin otec vypěstoval něco novýho, co našel v knihovnách. Máme to už asi půl roku a schovávali jsme si to na tuhle oslavu.“</p>
<p>Pham se nafoukl. „To já jsem si svý odbyl venku. Někdo musel dohlížet na další vrty a na led na to komandantovo jezero.“</p>
<p>Gonle Fongová předvedla svůj žoldácký úsměv. Fongová do Nauovy „vize spolupráce“ zapadla víc než kterýkoliv Qeng Ho – a svým způsobem i víc než samotná Qiwi. Gonle odvedla velmi dobrou práci tím, že ze sebe dělala dobráka. „Každej na tom nějak vydělal. Mně teď komandant schválil farmy. A taky mám opravdovou automatiku.“</p>
<p>„Takže už máš něco lepšího než klávesnici?“ zeptal se Pham jedovatě.</p>
<p>„To se můžeš vsadit. A dneska tady mám na starost obsluhu.“ Pozvedla teatrálně ruku a přiletěl k nim tác s jídlem. Brala si z něj kořeněné mořské řasy a on se jí otáčel pod rukou a zdvořile se pohupoval. Potom se přesunul k Bennymu a nakonec k Phamovi. Phamovi malí zvědové si zařízení prohlédli ze všech směrů. Tác téměř bezhlučně poháněly malé plynové trysky. Po mechanické stránce to sice bylo jednoduché, ale pohybovalo se to elegantně a inteligentně. Benny si toho všiml také. „Ovládá to někdo Soustředěnej?“ zeptal se a jeho hlas zněl trochu smutně.</p>
<p>„Ehm, ano. Podle komandanta to stálo za to, s ohledem na charakter příležitosti.“ Pham se podíval na ostatní tácy. Opisovaly rozsáhlé kruhy směrem od stolů s jídlem a vybíraly si pouze ty hosty, kteří ještě najíst nedostali. <emphasis>Chytrý. </emphasis>Otroci zůstali diplomaticky mimo scénu a lidé můžou předstírat to, co Nau často prohlašoval, tedy že Soustředění posunulo civilizaci na vyšší úroveň. <emphasis>Ale vždyť má Nau přece pravdu! K čertu s ním.</emphasis></p>
<p>Pham řekl Gonle Fongové něco patřičně jedovatého, něco, z čeho by bylo vidět, že to na „starýho páprdu Trinliho“ udělalo opravdu dojem, ale že je pevně rozhodnut to nepřiznat. Opustil střed davu, zjevně přitahován jídlem. <emphasis>Hm. </emphasis>Ritser Brughel byl zrovna mimo Hlídku – další chytrý tah Tomase Naua. Nau pro tu svou vizi získal už spoustu lidí, ale Ritser Brughel dokázal znervóznit i ty zcela přesvědčené. Pokud byl ovšem Brughel mimo Hlídku a pokud Nau a Reynoltová odvraceli zipheady rutinní vrstvy na manuální obsluhování… tak to byla ještě lepší příležitost, než si předtím myslel. <emphasis>A kde teda</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ta Reynoltová je? </emphasis>Tu mohlo být překvapivě obtížné vystopovat; Brughelovi se někdy vytratila z přímého sledování na celé kilosekundy. Pham své vnímání vyslal kupředu. Po parku byly roztroušeny miliony nepatrných částeček. Ty, které stabilizovaly jezero a ovládaly ventilátory, byly většinou vytížené, ale i tak mu pořád ještě zbýval neskutečný potenciál. Všechny pohledy a záběry by v žádném případě zpracovat nezvládl. Zatímco se v duchu proháněl parkem sem a tam, nejasně si uvědomoval, že se ve skutečnosti mírně potácí. <emphasis>Aha, tamhle! </emphasis>Nebyl to sice nijak detailní pohled, ale uvnitř Nauova srubu zahlédl rudé vlasy a růžovou pleť Reynoltové. Jak přepokládal, podílela se na oslavách. Byla skloněná nad emergentskou vstupní deskou, oči ukryté za černými huds. Vypadala stejně jako vždycky. Napjatá, u vytržení, jako by byla na pokraji nějakého zásadního odhalení. <emphasis>A podle toho, co vím, taky je.</emphasis></p>
<p>Někdo ho prudce uhodil do ramene stejně tvrdě, jako před chvílí on uhodil Bennyho. „Tak co, Phame, co na to říkáš?“</p>
<p>Pham vnitřní vize odsunul do pozadí a ohlédl se na toho, kdo ho vyrušil. Trud Silipan se tedy na tuto událost vystrojil. Takovou uniformu, jakou měl na sobě, Pham ještě na nikom v životě neviděl s výjimkou několika emergentských historických postav: modré hedvábí s třásněmi a se střapci, které zvláštním způsobem napodobovalo rozervané, špinavé hadry. Trud mu kdysi řekl, že to je oděv prvních Stoupenců. Pham to se svým překvapením záměrně přehnal. „Co říkám na co – na tu tvou uniformu nebo na ten pohled?“</p>
<p>„Na ten pohled, na ten pohled! Já jsem v uniformě jenom kvůli tomu, že to je taková zásadní událost. Slyšel jsi přece tu komandantovu řeč. Tak běž, ještě se chvilku porozhlídni. Pořádně se na ten Jezerní park podívej a pak mi řekneš, co na to říkáš.“</p>
<p>Za nimi Phamův vnitřní pohled zachytil Ezra Vinha, který se k nim blížil. <emphasis>Do háje. </emphasis>„No –“</p>
<p>„Ano, co na to říkáte, vojáku Trinli?“ Vinh je obešel a stoupl si proti nim. Na okamžik se Phamovi podíval přímo do očí. „Vy jste přece ze všech Qeng Ho, co tady jsou, nejstarší a taky jste toho nejvíc procestoval. Musíte mít nejvíc zkušeností z nás všech. Dá se srovnávat Severní pracka s největšími parky Qeng Ho?“</p>
<p>Vinhová slova měla dvojí význam, kterého si Trud Silipan sice nevšiml, ale Phama se na okamžik zmocnil mrazivý vztek. <emphasis>Reynoltovou musím zabít</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>taky částečně kvůli tobě, ty malej smrad</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>. </emphasis>Nauova „pravdivá“ historická fakta o Phamu Nuwenovi chlapce užírala. Už minimálně rok bylo zřejmé, že ví, jak to skutečně bylo na Brisgo Gap. A uhádl i to, jaké měl Pham se Soustředěním plány. Jeho požadavky na záruky a sliby byly čím dál tím jedovatější.</p>
<p>Lokalizátory překreslily Ezru Vinhovi tvář diagnostickými barvami a ukázaly jeho tlak a tělesnou teplotu. Mohl se dobrý ziphead podívat na tyhle obrázky a dovtípit se, že s ním chlapec hraje nějakou hru? Možná. Jeho nenávist vůči Nauovi a Brughelovi stále ještě převažovala nad tím, co cítil k Phamu Nuwenovi; ještě pořád ho mohl Pham využít. Ale byl to další důvod k tomu, proč musí být Reynoltová odstraněna.</p>
<p>Tyto myšlenky proletěly Phamovi myslí v momentě, kdy se jeho rty zkroutily v samolibém úsměvu. „Pokud to stavíš takhle, chlapče, tak máš naprostou pravdu. Znalosti z knih se nedají srovnávat s procestovanými světelnými roky a s tím, co vidíš na vlastní oči.“ Otočil se od nich a zahleděl se po cestě dolů, za srub ke kotvišti a k jezeru za ním. <emphasis>Dělej, jako že nad tím přemýšlíš.</emphasis></p>
<p>Strávil předtím celé megasekundy tím, že se po této stavbě potají neviditelně procházel; mělo by být snadné odehrát svou roli. Když tu však stál, cítil vzduch, jak pomalu proudí ze stromů za ním. Byl vlhký, celkem studený a nesl s sebou vůni pryskyřice, která šeptala o tisíci kilometrech lesa táhnoucích se za ním. Skrz cáry mračen teple zářilo slunce. To bylo také umělé. Opravdové slunce v současné době nezářilo ani jako slušný měsíc. Světelné systémy zabudované do diamantového nebe však dokázaly napodobit téměř jakýkoliv vizuální efekt. Jedinou stopou podvrhu byly nepatrné vlnící se duhy, které se klenuly v dálce.</p>
<p>O něco níž pod kopcem bylo samotné jezero. To byl Qiwiin triumf. Voda byla skutečná, místy hluboká až třicet metrů. Qiwiina síť servomechanismů a lokalizátorů udržovala hladinu klidnou a hladkou a s odrazy mráčků a modře nad ní. Komandantův srub stál nad kotvištěm, které se nacházelo v nejbližším bodě zátoky. Zátoka se táhla dál a dál. Několik kilometrů daleko – ve skutečnosti to bylo necelých dvě stě metrů – se z mlh zdvíhaly dva skalnaté ostrovy jako strážci opačného břehu.</p>
<p>Bylo to Bohem požehnané mistrovské dílo. „Je to <emphasis>tresartnis</emphasis>,“ řekl Pham, ale vyslovil toto slovo tak, že zaznělo jako urážka.</p>
<p>Silipan se zamračil. „Co že –“</p>
<p>Ezr řekl: „To je žargon stavitelů parků. Znamená to –“</p>
<p>„No jo vlastně, už jsem to slovo slyšel: park nebo bonsaj, která jde až do extrémů.“ Trud si podrážděně odfrkl. „No, do extrémů teda jde; na tom si dal komandant záležet. Jen se koukněte! Obrovskej mikrogravitační park, co dokonale imituje povrch planety. Porušuje spoustu zákonů estetiky – i když dobrej komandant se pozná podle toho, že ví, kdy zákony porušit.“</p>
<p>Pham pokrčil rameny a dál přežvykoval Gonliny zákusky. Ledabyle se otočil a podíval se k lesu. Hřeben kopce kopíroval skutečnou stěnu jeskyně, což byl klasický trik stavitelů parku. Stromy se tyčily do výšky deseti i dvaceti metrů a na dlouhých kmenech se jim vlhce a temně leskl mech. Ali Lin je vypěstoval na kabelech v inkubačních stanech na povrchu Diamantu jedna. Ještě před rokem to byly třícentimetrové sazeničky. Teď, díky Aliho kouzlům, mohly být tyto stromy klidně staré několik set let. Sem a tam ležely v modři a zeleni pokácené „starší“ generace lesa. Existovali stavitelé parků, kteří by dokázali dosáhnout tak dokonalého dojmu z jednoho úhlu pohledu. Ale Phamovy skryté oči se do lesa dívaly ze všech směrů. Komandantův park byl dokonalý po všech stránkách. Do posledního kubíku byl stejně skvělý jako ta nejúžasnější namqemská bonsaj.</p>
<p>„Takže,“ řekl Silipan, „už asi víš, proč mám důvod bejt hrdej! Plány sice předložil komandant Nau, ale to provedení už jsem vedl já.“</p>
<p>Pham cítil, jak v Ezru Vinhovi sílí vztek. Bezpochyby ho dokázal potlačit, ale dobrý špeh by si toho i přesto všiml. Pham Ezra lehce uhodil do ramene a zasmál se oním smíchem, který byl pro Trinliho tak typický. „Chápeš to, Ezře? Chtěl jsi říct, Trude, že to udělali Soustředění lidi, na který jsi dohlížel.“ A „dohlížel“ bylo ještě moc silné slovo. Silipan byl spíš něco jako hlídač, ale kdyby to někdo řekl, byla by to pro Truda neodpustitelná urážka.</p>
<p>„Ehm, no jo, zipheadi. Copak jsem to neřekl?“ Z tlačenice kolem stolů se k nim blížila Rita Liao. Nesla jídlo pro dva. „Neviděli jste někdo Jaua? Je to tady tak velký, že by se tu člověk ztratil.“</p>
<p>„Já jsem ho neviděl,“ řekl Pham.</p>
<p>„Toho letovýho technika? Podle mě ten srub obešel z druhý strany,“ to byl Emergent, jehož jméno Pham neměl znát. Nau s Qiwi naplánovali střídání Hlídek kvůli téhle recepci tak, že v davu byli téměř neznámí lidé.</p>
<p>„No, Mor na to. Stačilo by vyletět ke stropu a podívat se.“ Rita Liao však byla i teď poslušným emergentským Stoupencem. Otočila se, aby se podívala do davu, a nohama přitom zůstala pevně na přilnavé plsti. „Qiwi!“ křikla. „Neviděla jsi mýho Jaua?“</p>
<p>Qiwi se odtrhla od skupinky kolem Tomase Naua a vydala se vzhůru k nim. „Jo,“ řekla. Pham si všiml, že se Ezr Vinh stáhl a zamířil k nějaké jiné skupince. „Jau nevěřil, že je to molo opravdový, tak jsem mu řekla, ať sejde podívat.“</p>
<p>„A je? A ta loď taky?“</p>
<p>„Jasně. Pojďte dolů. Ukážu vám to.“ Pět se jich vydalo po cestě dolů. Silipan si to ve svých hedvábných rozedraných hadrech mašíroval vedle nich a mával na ostatní, ať jdou s nimi. „Pojďte se podívat, co jsme dokázali!“</p>
<p>Pham vyslal svůj vnitřní pohled napřed a prozkoumal skály kolem mola a křoviska, která se nakláněla nad vodu. Tato balacreanská vegetace byla tak strohá, až byla krásná, a k tomu chladnému vzduchu se hodila. A služební vchod byl ukrytý v útesu za modrozelenými vějířovitými listy. Teď bych mohl mít největší šanci. Pham šel vedle Qiwi a kladl jí otázky, které mu snad později vytvoří alibi. „A s tím se dá vážně plout?“</p>
<p>Qiwi se usmála. „Však uvidíte sám.“</p>
<p>Rita Liao se přehnaně otřásla zimou. „Je tu taková zima, že by to mohlo být i doopravdy. Severní pracka je fajn, ale nemohli byste tady nastavit radši nějaký tropy?“</p>
<p>„Ne,“ řekl Silipan. Přidal do kroku, aby je předstihl a mohl poučit. „Na to je to moc reálný. Alimu Linovi šlo hlavně o věrohodnost a o detaily.“ Teď, když tady byla Qiwi, mluvil o zipheadech jako o lidských bytostech.</p>
<p>Cesta se klikatila sem a tam a realistické serpentiny je vedly dolů po kamenitém svahu stěny přístaviště. Hosté šli většinou za nimi, protože byli zvědaví, co se z toho kotviště vyklube.</p>
<p>„Ta voda vypadá hrozně klidně,“ řekl kdosi.</p>
<p>„Ano,“ odvětila Qiwi. „Reálné vlny jsou to nejtěžší. Pracují na tom někteří otcovi známí. Kdybysme dokázali tvarovat vodní hladinu v malém měřítku v čase a –“ Nízko nad hlavami se jim přehnala tři okřídlená koťata a ozval se polekaný smích. Trojice prosvištěla nad vodní hladinou a potom vystoupala na nebe jako při náletu.</p>
<p>„Vsadím se, že <emphasis>tohle </emphasis>na opravdový Severní pracce nemají!“</p>
<p>Qiwi se zasmála. „To je fakt. To je cena, kterou jsem si za to řekla!“ Usmála se na Phama. „Vzpomínáte si na ty koťata, co jsme měli v tempu před odletem? Když jsem byla malá –“ Rozhlédla se kolem sebe a hledala v davu čísi tvář. „Když jsem byla malá, někdo mi dal jedno na hraní.“</p>
<p>Takže v nitru to byla pořád ještě ta malá holčička, která si pamatovala, co bylo kdysi. Pham přešel její roztoužený tón hlasu bez mrknutí oka. Jeho slova zněla chvástavě a tak, jako by ji chtěl poučovat. „Lítající koťata nemají žádnej význam. Jestli jsi chtěla pořádnej symbol, měla jsi uplácat nějaký lítající prasata.“</p>
<p>„Prasata?“ klopýtl Trud a málem vyšel z tempa. „A jo, ‚ušlechtilé prase s křídly’.“</p>
<p>„No jasně, duch programování. Ve všech největších tempech jsou přece okřídlený prasata.“</p>
<p>„No jasně… proboha, přineste mi někdo deštník!“ Trud zavrtěl hlavou a někteří za ním se rozesmáli. Na Balacrei se mýty o létajících prasatech nikdy neujaly.</p>
<p>Qiwi se nad tím usmála. „To jsme možná měli – pochybuju, že bysme někdy přesvědčili ta koťata, aby odklízela lítající odpadky.“</p>
<p>Za necelých dvě stě sekund už stál celý dav na břehu. Pham se začal od Qiwi, Truda a Rity vzdalovat. Přemísťoval se, jako by hledal lepší výhled. Ve skutečnosti se blížil k úkrytu modrozelených listů. S trochou štěstí tu bude za okamžik vcelku rušno. Určitě se najde nějaký hlupák, co tam spadne. Začal finální bezpečnostní prohlídku sítě lokalizátorů…</p>
<p>Rita Liao sice žádný hlupák nebyla, ale když uviděla, kde Jau Xin je, přestala si dávat pozor. „Jaue, co to u Moru děláš –“ Podala svoje jídlo a pití komusi za sebou a vběhla na molo. Loď se uvolnila a teď klidně klouzala do zátočiny. Stejně jako srub a molo byla i ona z tmavého dřeva. Toto dřevo však bylo kolem čáry ponoru potřené dehtem, nalakované a příď a boky měla loď natřené barvou. Na jejím jediném stěžni byla vztyčená balacreanská plachta. Ze sedátka uprostřed se na dav zubil Jau Xin.</p>
<p>„Jaue Xine, okamžitě se vrať! To je komandantova loď. Ještě –“ Rita se rozběhla po molu. Uvědomila si svou chybu a pokusila se zastavit. Jakmile se však její nohy přestaly dotýkat země, pohybovala se rychlostí pouhých několika centimetrů za sekundu. Vznesla se nad molo a rozpačitě a zároveň rozezleně spílala. Pokud by ji nikdo nezachytil, proplula by svému manželovi nad hlavou a několik set sekund na to by skončila v jezeře.</p>
<p><emphasis>Čas začít. </emphasis>Jeho programy mu řekly, že se nikdo z davu nedívá. Jeho sondy v Nauově bezpečnostní síti mu ukazovaly, že na něm není v tu chvíli žádný špeh, a Reynoltovou zahlédl, jak ještě pořád ve srubu na čemsi pracuje. Na okamžik lokalizátory oslepil a vstoupil mezi vějířovité listy. Stačila lehká masáž digitálního záznamu a bude mít i důkaz, že byl celou dobu tady. Mohl provést, co bylo nutné, a vrátit se, aniž by si toho někdo všiml. Pořád to sice bylo nesmírně nebezpečné, i kdyby Brughelovi špehové nedávali pozor. <emphasis>Ovšem bez toho, že se zbaví Reynoltové, to nepůjde.</emphasis></p>
<p>Pham se vyplížil po stěně útesu vzhůru pomalu, protože musel zůstat skrytý za keři. I zde bylo zřejmé, jaký je Ali Lin umělec. Útes mohl být obyčejný hrubý diamant, ale Ali sem dovezl kameny z minerálních skladišť na povrchu masivu na L1. Byly omšelé, jako by je tisíc let omílala tekoucí voda. Skála byla stejně dokonalé umělecké dílo jako cokoliv nakresleného na papíře nebo digitálně. Ali Lin byl špičkový stavitel parků ještě před výpravou na OnOff. Z toho důvodu si ho Sammy Park vybral. V průběhu let, která následovala po jeho Soustředění, se z něj však stalo něco ještě většího, něco, co se z člověka mohlo stát, pokud se zaměřil pouze na jednu jedinou svou lásku. To, co on a jeho spolupracovníci dokázali, bylo decentní a přitom tak hluboké… a hlavně to dokazovalo moc, kterou Soustředění dávalo kultuře, jež jím disponovala. <emphasis>Pokud ho správně využila.</emphasis></p>
<p>Vchod do chodby byl ještě o několik metrů výš. Pham vycítil, že se tam vznáší půl tuctu lokalizátorů a ty že zabírají obrysy dveří.</p>
<p>Malý zlomek jeho pozornosti zůstal s davem v přístavu. Nikdo se jeho směrem neohlédl. Někteří hbitější hosté po čtyřech dolezli na molo a vytvořili živý řetěz, který sahal šest nebo sedm metrů do vzduchu jako jakési vratké akrobatické číslo. Muži i ženy v řetězu byli natočeni všemi různými směry, v beztížných pozicích pro tuto operaci tak typických. To narušilo iluzi toho, kde je nahoře a kde dole, takže někteří Emergenti zasténali a dívali se radši jinam. Představovat si jezero rovné a dole byla jedna věc. Když ho někdo uviděl jako vodní skalní stěnu nebo jako strop, mohl se mu z toho taky zvednout žaludek.</p>
<p>Konečně ten, který byl na konci řetězu, natáhl ruku a chytil Ritu za kotník. Řetěz se stáhl zpátky a přitáhl ji na zem. Pham cosi vyťukal do dlaně a audiopřenos ze scény pod ním se mu v uchu zesílil. Jau Xin se začínal cítit trapně. Omluvil se své ženě. „Ale Qiwi říkala, že můžu. A náhodou jsem vesmírnej pilot, abys věděla.“</p>
<p>„Vedoucí pilotů, Jaue. To je něco jinýho.“</p>
<p>„Tak skoro. Tohle zvládnu i bez zipheada.“ Jau se posadil zpátky vedle plachty. Trochu ji stočil. Loď proplula kolem mola. Nesla se ve vodě klidně a vyrovnaně. Možná ji na hladině držel podtlak. Brázda za ní však čněla půl metru do vzduchu a kroutila se a šířila všemi směry podle toho, jak volné vodě velelo povrchové napětí. Dav tleskal – teď už dokonce i Rita – a Jau loď obrátil a snažil se s ní doplout zpátky ke kotvišti.</p>
<p>Pham se přitáhl na úroveň ústí chodby. S průlezem si už hrály jeho dálkově řízené jednotky. <emphasis>Všechno </emphasis>v tomhle parku bylo kompatibilní s lokalizátory, díku Bohu. Dveře se tiše otevřely. Poté, co jimi vplul dovnitř, je bez problému za sebou i zavřel.</p>
<p>Měl možná dvě stě sekund.</p>
<p>Rychle se odrážel vzhůru úzkou chodbou. Tady žádná iluze nebyla. Stěny byly z hrubého krystalu, z holého masivu Diamantu jedna. Pham se začal odrážet ještě rychleji. Mapy, které se mu otevřely před očima, ukazovaly to, co už předtím viděl. Tomas Nau chtěl mít Jezerní park za své soukromé prostory; po této recepci budou návštěvy zvenčí přísně omezené. Na vyhloubení těchto úzkých chodeb Nau použil poslední termální rypadla. Chodby mu tak poskytovaly přímý přístup ke klíčovým místům Hammerfestu.</p>
<p>Phamovi droboučcí špióni ukazovali, že je pouhých třicet metrů od nového vchodu na kliniku Soustředění. Nau i Reynoltová byli bezpečně na oslavách. Všichni technici byli buď na oslavě, nebo mimo Hlídku. Bude mít na klinice dost času, dost času na nějakou sabotáž. Pham se otočil vzhůru nohama a ruce roztáhl ke stěnám, aby přibrzdil.</p>
<p>Sabotáž? <emphasis>Jen si nelži. </emphasis>Byla to vražda. <emphasis>Ne, je to poprava. Nebo zabití nepřítele v souboji. </emphasis>Pham už se něco nazabíjel v souboji a nebylo to pokaždé na konci dráhy letu loď-loď. <emphasis>Tohle se vůbec ničím neliší. </emphasis>No a co, že je Reynoltová teď Soustředěný robot, že Nauovi otročí? Byly doby, kdy si svoje špatné skutky moc dobře uvědomovala. Pham už toho zjistil dost o xevallské klice, takže věděl, že její ničemnost neměli na svědomí jen ti, kteří ji pokořili. Byly doby, kdy byla Anne Reynoltová jako Ritser Brughel, i když bezpochyby mnohem produktivnější. Co se vzhledu týkalo, mohli být dvojčata: bledá pleť, červené vlasy a chladný, vražedný pohled. Pham se snažil tento obraz udržet v mysli a ještě ho zesílit. Jednou režim Naua a Brughela svrhne. Jednou se Pham dostane na <emphasis>Neviditelnou ruku </emphasis>a hrůzy, které tam Brughel napáchal, skončí. <emphasis>To, co teď dělám Anne Reynoltové, je úplně to samý.</emphasis></p>
<p>A Pham si uvědomil, že se vznáší před vchodem na kliniku, prsty napřažené tak, aby jej otevřel. <emphasis>Kolik jsem ztratil času? </emphasis>Časový plán, který měl spuštěný na pokraji zorného pole, mu sdělil, že jen dvě sekundy.</p>
<p>Vztekle vyťukal kód. Dveře se otevřely a on jimi vplul do ztichlé místnosti. Klinika byla jasně osvětlená, ale vize na jeho sítnici najednou potemněly a zmizely. Postupoval opatrně jako člověk znenadání stižený slepotou. Lokalizátory z chodby a ty, které si vytřásl z oblečení, se rozmístily kolem něj a pomalu mu jeho vnitřní zrak vracely. Rychle se přesunul k ovládání MRI a snažil se nevšímat si chybějících výhledů v rozích a ve slepých bodech. Klinika byla jediným místem, kde lokalizátory příliš dlouho nevydržely. Když se obrovské magnety aktivovaly, elektroniku v lokalizátorech zničily. Trud je začal odsávat poté, co mu jedno takové magnetem urychlené smítko prachu rozseklo ucho.</p>
<p>Pham Nuwen však magnety zapínat nehodlal a jeho malí špehové měli zůstat naživu a v pořádku tak dlouho, jak jen bude potřebovat, aby nastražil svou past. Postupoval místností a rychle kontroloval vybavení. Klinika byla jako obvykle uspořádané bludiště světlých skříní. Bezdrátové vedení zde nepřicházelo v úvahu. Přístroje spojovaly s magnety optické kabely a krátké laserové linky. Supravodičové napájecí kabely mířily zpátky někam, kam zatím ještě neviděl. Aha. Jeho lokalizátory dopluly k ovládací skříni. Byla nastavená přesně tak, jak ji Trud nechal, když tu byl naposledy. Poslední dobou trávil Pham s Trudem na klinice spoustu kilosekund. Pham Trinli nikdy nevypadal, že by ho proces Soustředění nějak zvlášť zajímal, ale Trud se rád chvástal a Pham se toho postupně dovídal víc a víc.</p>
<p>Soustředění dokázalo lehce zabít. Pham se vznášel nad ovládáním nastavení. Vnitřní prostor přístroje měřil na šířku necelých padesát centimetrů, což nestačilo ani na snímání celého těla. Toto zařízení však bylo určené pouze pro hlavu a snímání bylo jen částí celého procesu. Od obvyklých diagnostických přístrojů se tento odlišoval právě soupravou vysokofrekvenčních modulátorů. Pod vedením programového vybavení – programů většinou obsluhovaných Anne Reynoltovou, ať si Trud tvrdil, co chtěl – dokázaly modulátory v hlavě oběti potlačovat a stimulovat virus Soustředění. Mozkovou sněť bylo možné řídit jeden krychlový milimetr po druhém, i když byla choroba zavedená dokonale, musela se jednou za několik megasekund znovu doladit, jinak by ziphead pomalu sklouzl do katatonie nebo hyperaktivity. Drobné chyby měly za následek poruchy funkce – zhruba čtvrtina toho, co dělal Trud, se musela znovu předělat. Středně závažné chyby mohly snadno zničit paměť. Velké chyby byly schopné vyvolat rozsáhlou mozkovou příhodu a oběť by zemřela ještě rychleji než předtím Xopi Reungová.</p>
<p>Stejně rozsáhlá mrtvice čekala při dalším dolaďování Anne Reynoltovou.</p>
<p>Byl z Jezerního parku pryč téměř sto sekund. Jau Xin bral malé skupinky, aby se svezly na lodi. Konečně do toho jezera někdo spadl. <emphasis>Fajn. Budu</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mít víc času.</emphasis></p>
<p>Pham stáhl z ovládání kryt. Bylo tam rozhraní supravodičů. Takové věci se mohly občas porouchat, výjimečně a bez předchozího varování. Uvolnit spínač, nastavit ovládací programy tak, aby Reynoltovou, až sama na sobě zařízení použije, poznaly…</p>
<p>Od chvíle, kdy vstoupil na kliniku, se fungující lokalizátory, které si přinesl s sebou, po klinice rozptýlily. Bylo to, jako když se světlo prodírá dál a dál naprostou tmou a odhaluje stále větší část místnosti. Když s téměř mikroskopickou přesností zkoumal supravodivý spínač, přidělil záběrům z okolí nízkou prioritu.</p>
<p><emphasis>Jakýsi pohyb. </emphasis>Zahlédl nohavici kalhot, jak se mihla kolem jednoho z pohledů v pozadí. Někdo se schovával ve slepé oblasti za skříněmi. Pham se zaměřil na lokalizátory a zamířil jek volnému prostoru nad skříňkami.</p>
<p>Ženský hlas: „Chyťte se zarážky a ani hnout!“</p>
<p>Byla to Anne Reynoltová. Vynořila se zpoza skříní, těsně mimo jeho dosah. Držela v ruce ukazovátko, jako by to byla nějaká zbraň.</p>
<p>Zastavila se o strop a zamávala na něj ukazovátkem. „Odručkujte zpátky ke stěně.“</p>
<p>Pham chvíli zvažoval možnost rovnou se na ni vrhnout. S tím ukazovátkem sice mohla blafovat, ale i kdyby s ním naváděla dělo, co na tom záleželo? Jeho hře už bylo odzvoněno. V úvahu připadalo pouze násilí, tady a s pomocí všech lokalizátorů na Hammerfestu. <emphasis>Ikdyž, možná že ne</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> </emphasis>Pham ustoupil, jak mu bylo poručeno.</p>
<p>Reynoltová vystoupila zpoza skříní. Zachytila se nohou za zarážku. Ukazovátko se jí v ruce ani nezachvělo. „Takže. Pan Pham Trinli. Je dobré to konečně vědět.“ Volnou rukou si odhrnula vlasy z obličeje. Huds měla prázdné a on jí viděl přímo do očí. Bylo na ní cosi zvláštního. Měla tvář bledou a chladnou jako vždycky, ale přes svou obvyklou netrpělivost a lhostejnost jako by měla ještě jakýsi vítězný výraz, jakousi vědomou aroganci. A na rtech měla úsměv, sice slabý, ale přesto nezaměnitelný.</p>
<p>„Vy jste mě sem nalákala, Anne, co?“ V Nauově srubu se znovu a pořádně podíval na to, o čem si myslel, že to je Anne Reynoltová. Byl to kus tapety volně pohozený na posteli. Oslepila mu ty oči, které se mohly dostat opravdu blízko, a napálila ho hrubým videozáznamem.</p>
<p>Přikývla. „Sice jsem nevěděla, že to jste vy, ale máte pravdu. Už dlouho bylo jasné, že mi s těmi systémy někdo něco dělá. Napřed jsem si myslela, že to politikaří Ritser nebo Kal Omo. Vás jsem brala jen tak bokem, vy jste prostě byl jenom moc často uprostřed všeho, co se dělo. Nejdřív jste byl starý hňup a potom starý otrokář, co ze sebe dělá starého hňupa. Teď vidím, že jste ještě něco jiného, pane Trinli. To jste si vážně myslel, že ty komandantovy systémy dokážete přechytračovat věčně?“</p>
<p>„Já –“ Phamův zrak vyklouzl z místnosti a prohnal se Jezerním parkem. Párty pokračovala dál. S Jauem Xinem byl na loďce sám Tomas Nau i s Qiwi. Pham si nechal přiblížit Nauovu tvář: neměl nasazené huds. Vůbec toto přepadení nesledoval. <emphasis>Vždyť on to neví! </emphasis>„Já jsem se právě velice bál toho, že ty jeho systémy věčně přechytračovat nedokážu – konkrétně vás.“</p>
<p>Přikývla. „Napadlo mě, že se ten, kdo to dělá, zaměří na mě. Já jsem kritický prvek.“ Krátce od něj odvrátila zrak na odkrytý ovládací panel. „Vy jste věděl, že jdu další megasekundu na doladění, že?“</p>
<p>„Ano.“ A <emphasis>to doladění potřebuješ víc, než tuším. </emphasis>Sílila v něm naděje. Vždyť se chovala jako postava v nějakém idiotském dobrodružném románu. Neřekla svému nadřízenému, k čemu se chystá. Pravděpodobně ani neměla nikoho v záloze. A teď se tady prostě jen tak vznášela a mluvila! <emphasis>Tak jen ať mluví dál.</emphasis><emphasis> </emphasis>„Napadlo mě, že bych mohl nějak narušit ty spínače supravodičů. Až byste ten přístroj použila, tak by se v té poloze zasekly a –“</p>
<p>„A mně by praskly kapiláry? Velice hrubé, velice smrtelné, pane Trinli. Ale na to, abyste mě normálně přeprogramoval, prostě nemáte, co?“</p>
<p>„Ne.“ <emphasis>Jak moc mimo kalibraci vlastně je? Zkus emoce. </emphasis>„Kromě toho jsem chtěl, abyste byla po smrti. Vy a Nau a Brughel jste tady jediný zrůdy. Prozatím jsem se mohl dostat jenom k vám.“</p>
<p>Její úsměv se ještě rozšířil. „Vy jste se zbláznil.“</p>
<p>„Ne, to vy jste se zbláznila. Kdysi dávno jste byla komandant stejně jako oni. Jenže vy jste prohrála, a v tom je váš problém. Nebo si na to nepamatujete? Xevallská klika?“</p>
<p>Její arogantní úsměv zmizel a na chvíli se jí vrátil podmračený lhostejný pohled. Potom se najednou usmála znovu. „Já si na to pamatuju až moc dobře. Máte pravdu, prohrála jsem – jenže to bylo sto let před Xevalle a já jsem bojovala proti všem komandantům.“ Pomalu se blížila místností. Její ukazovátko bez ustání mířilo Phamovi na hruď. „Emergenti napadli Frenk. Já jsem měla jako hlavní obor starověkou literaturu na univerzitě v Arnhamu… tak jsem se holt naučila dělat i jiný věci. Patnáct let jsme proti nim bojovali. Měli technologie, měli Soustředění. Nás bylo napřed hrozně moc. Pořád nás poráželi, ale za každé vítězství krutě zaplatili. Ke konci jsme měli lepší zbraně, ale to už nás bylo moc málo. Ale stejně jsme bojovali dál.“</p>
<p>V jejích očích byla… radost. Pham právě naslouchal dějinám Frenku z opačné strany. „Vy – vy jste Frencké monstrum?!“</p>
<p>Úsměv na tváři Reynoltové se roztáhl ještě víc a její útlé tělo se narovnalo z beztížného skrčeného držení. „Ano, správně. Komandanti se moudře rozhodli, že dějiny přepíšou. ‚Frencké monstrum’ je lepší nepřítel než ‚Anne z Arnhamu’. Záchrana Frenčanů před zmutovanými formami života se poslouchá líp než masakr a potom Soustředění.“</p>
<p><emphasis>No pane jo. </emphasis>Jakási automatická část v něm si však pořád ještě pamatovala, proč tu vlastně je. Sklouzl nohama ke stěně a chystal se kopnout.</p>
<p>Reynoltová ho zastavila. Namířila mu ukazovátko na kolena. „Nezkoušejte to, pane Trinli. Tohle ukazovátko navádí program v ovládání magnetické rezonance. Kdybyste měl ještě chvilku, tak byste viděl niklové kuličky, které jsem dala do cílové oblasti magnetu. Je to sice hodně improvizovaná zbraň, ale stačila by k tomu, aby vám ustřelila nohy – a výslechu byste stejně neušel.“</p>
<p>Pham poslal svůj zrak do nitra přístroje. Ano, kuličky tam byly. Správné magnetické pole by je proměnilo ve velice rychlé broky. Ovšem pokud byl ten program v tom ovládání… drobná očka proplula kolem supravodičového rozhraní. Měl dost lokalizátorů na to, aby se do něj dostal po optické lince a její naváděcí program vymazal. <emphasis>Pořád ještě neví, co s tím všechno m</emphasis><emphasis>ůž</emphasis><emphasis>u dělat! </emphasis>Naděje vzplála jako jasný plamen.</p>
<p>Zaťukal prsty do dlaní, aby zařízení navedl na to správné místo. Snad to bude Reynoltová mít za projev nervozity. „Výslech? Takže pořád ještě sloužíte Nauovi?“</p>
<p>„Samozřejmě. Jak by to mohlo být jinak?“</p>
<p>„Ale vždyť přece pracujete za jeho zády.“</p>
<p>„To jenom proto, abych mu posloužila co nejlépe. Pokud by se ukázalo, že v tom má prsty Ritser Brughel, chtěla jsem mít případ hotový, než bych šla za svým komand –“</p>
<p>Pham se odrazil od stěny. Zaslechl zbytečné cvaknutí ukazovátka Reynoltové a potom ji zasáhl. Oba dva narazili do skříní MRI. Reynoltová zápasila téměř mlčky, zasadila mu ránu kolenem a snažila se ho kousnout do krku. Přitiskl jí však ruce k tělu a jak pluli kolem magnetů, přetočil se a udeřil jí hlavou o kryt.</p>
<p>Reynoltová ztratila vědomí. Pham se zapřel o zarážku na stěně, připravený udeřit ji znovu.</p>
<p><emphasis>Mysli. </emphasis>Idyla oslav na Severní pracce pokračovala dál. Phamovy stopky ukazovaly, že od chvíle, kdy opustil přístaviště, uplynulo 250 sekund. <emphasis>Pořád</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ještě to můžu dokázat! </emphasis>Bylo však nutné pár věcí změnit. Rána na hlavě Reynoltové se ukáže při pitvě… Ale – zázrak! – na šatech nebylo po zápasu ani stopy. Bude muset něco změnit. Sáhl dovnitř do přístroje a smetl niklové kuličky do bezpečnostního koše… Něco na způsob jeho původního plánu ještě stále přicházelo v úvahu. Co kdyby se třeba snažila seřídit ovládání a něco se jí přitom stalo?</p>
<p>Pham její tělo opatrně naaranžoval. Držel ji pevně a dával si pozor na jakýkoliv náznak toho, že je Anne při vědomí.</p>
<p>Zrůda. Frencké monstrum. Anne Reynoltová samozřejmě nebyla ani jedno z toho. Byla to vysoká, štíhlá žena – stejná lidská bytost jako Pham Nuwen nebo kdokoliv ze vzdálených potomků Země.</p>
<p>Nyní už bylo snadné vyložit si legendy vytesané do stěn Hammerfestu. Anne Reynoltová několik let bojovala proti Soustředění a její lidé byli zatlačeni krok po kroku až do té poslední pevnůstky v horách. Anne z Arnhamu. Teď už se zachoval pouze mýtus o zrůdě… a skutečné zrůdy jako Ritser Brughel, potomci přeživších Frenčanů, ti, kteří byli přemoženi, a ti, kteří byli Soustředěni.</p>
<p>Anne z Arnhamu však nezemřela. Namísto toho byla její genialita Soustředěna. A nyní to bylo smrtelné nebezpečí, které hrozilo Phamovi a všemu, kvůli čemu to dělal. A proto musí zemřít…</p>
<p>…tři sta sekund. <emphasis>Prober se. </emphasis>Pham vyťukal instrukce. Špatně. Vyťukal je znovu. Až naruší konektory supravodičů, bude tento malý prográmek stačit. Byla to drobnost, předprogramovaná sekvence vysokofrekvenčních pulsů, které promění virus v Annině hlavě na malinkaté továrny a ty jí zaplaví mozek vasokonstriktory a vytvoří tak miliony nepatrných cévních výdutí. Bude to rychlé. Bude to smrtelné. A Trud přece tolikrát tvrdil, jak jsou jejich operace všechny bez výjimky bezbolestné.</p>
<p>Když byla Anne v bezvědomí, tvář se jí uvolnila; úplně jako by spala. Nikde žádné stopy, nikde žádné modřiny. Dokonce i tenký stříbrný řetízek kolem krku, dokonce i ten jejich potyčku přežil, i když jí vyklouzl z blůzy. Na konci řetízku byl vzpomínkový kámen. Bylo to silnější než Pham. Natáhl se přes její rameno a nazelenalý kámen stiskl. Jeho stisk stačil na to, aby vyvolal uchovaný okamžik. Kámen se pročistil a Pham shlížel na svah jakéhosi kopce. Vypadalo to, že se dívá dolů z nějakého obrněného vznášedla. Po svahu bylo rozestavených půl tuctu dalších takových vozidel a ta mířila kanóny na cosi, co už bylo v troskách, a na vchod do jeskyně. Před hlavněmi zbraní stála jediná postava, mladá rusovlasá žena. Trud říkal, že vzpomínkové kameny jsou momenty obrovského štěstí nebo vrcholného vítězství. A možná že to pro Emergenta, který tuto fotografii pořizoval, takový okamžik i byl. Dívka na fotografii – a zcela jasně to byla Reynoltová – prohrála. To, co bránila v jeskyni za sebou – ať už to bylo cokoliv – jí měli vzít. Ale i navzdory tomu stála zpříma a oči upírala do objektivu. Za chvíli ji odstrčí stranou nebo ji zastřelí… ale ona se přesto nevzdávala.</p>
<p>Pham drahokam pustil a dlouho hleděl nevidoucíma očima před sebe. Potom pomalu, opatrně vyťukal dlouhou ovládací sekvenci. Tohle bude mnohem obtížnější. Změnil skladbu drog, váhal… několik sekund… než zadal intenzitu. Reynoltová ztratí část paměti, snad nějakých třicet nebo čtyřicet megasekund. <emphasis>A potom mě zase začneš tlačit ke zdi.</emphasis></p>
<p>Vyťukal „spustit“. Supravodičové kabely za skříňkou zaskřípaly, rozestoupily se a vyslaly obrovské a přesně stanovené množství proudu do magnetů přístroje. Plynuly sekundy. Jeho vnitřní zrak zaprskal a opustil ho. Reynoltová se mu v náruči vzepjala. Pevně ji k sobě tiskl a držel jí hlavu od stěn skříňky.</p>
<p>Po několika sekundách sebou přestala škubat; začala dýchat klidně a pomalu. Pham od ní poodstoupil. <emphasis>Oddělej ji od těch magnetů. </emphasis>Fajn. Dotkl se jejích vlasů a odhrnul jí je z tváře. Na Canbeře nic takového jako její rusé vlasy neexistovalo… ale přesto mu Anne Reynoltová připomínala někoho z jednoho konkrétního jitra na Canbeře.</p>
<p>Slepě z místnosti utekl dolů chodbou a zpátky na oslavu u jezera.</p>
<p><strong>Čtyřicet tři</strong></p>
<p>Recepce na Severní pracce byla na této Hlídce to nejlepší a stejně tak byla tím nejlepším z jakékoliv Hlídky do té doby. Nic tak okázalého se už nemělo odehrát až do konce Vyhnanství. Dokonce i Qeng Ho, kteří se o park zasloužili, užasli nad tím, co všechno je možné dokázat s takovým málem. Možná že na tom, co Tomas Nau tvrdil o Soustředěných systémech a o zápalu Qeng Ho, něco přeci jen bylo.</p>
<p>Po výstupu Jaua Xina se oslava odvíjela ještě několik kilosekund. Nejméně tři lidé skončili ve vodě. Nad jezerem se chvíli chvěly kapky metrového průměru. Komandant požádal své hosty, aby se vrátili ke srubu a nechali vodu usadit. Za pohoštění se utratily stvrzenky stovek lidí, kteří je střádali celý rok, a obvyklí pošetilci – mezi nimiž vynikal Pham Trinli – se velice opili.</p>
<p>Nakonec se hosté vytrousili ven a dveře ve svahu kopce se za nimi zavřely. Ezr byl v hloubi duše přesvědčen, že to bylo naposledy, co byla lůza do komandantova panství pozvaná. Tato oslava se sice mohla uskutečnit pouze díky této lůze a Qiwi si zjevně užívala každou vteřinu, ale Tomas Nau už začínal být ke konci oslavy nervózní. Ten všivák měl za ušima. Za cenu jednoho únavného odpoledne si zajistil mnohem větší podporu než kdy předtím. Za pár desítek let tyranie sice Qeng Ho nemohli zapomenout na svou minulost… ale Nau z jejich situace udělal něco, co tyranií nebylo. <emphasis>Soustředění je otroctví. </emphasis>Tomas Nau však slíbil, že až skončí Vyhnanství, zipheady propustí. Ezr by neměl nenávidět Qeng Ho za to, že se s touto situací smířili. Mnohé jinak svobodomyslné společnosti částečné otroctví uznávaly. <emphasis>V každém případě je</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>to, co Nau slíbil, lež.</emphasis></p>
<p>Tělo Anne Reynoltové v bezvědomí bylo nalezeno 4 kilosekundy po skončení oslavy. Celý následující den se šířily zvěsti a panika: Reynoltovou stihla klinická smrt, říkali jedni, a to oznámení byly jednoduše milosrdné lži. Ritser Brughel nebyl v hibernaci, tvrdili druzí, a teď zosnoval bravurní kousek. Ezr měl svou vlastní teorii. <emphasis>Po všech těch letech Pham Nuwen konečně něco podnikl.</emphasis></p>
<p>Po dvaceti kilosekundách pracovního dne uvízla podpora zipheadů dvou výzkumných týmů na mrtvém bodě, se kterým by si Anne Reynoltová poradila během několika sekund. Phuong a Silipan se s tímto problémem potýkali 6 kilosekund a potom oznámili, že budou dotyční zipheadi po zbytek dne mimo provoz. Ne, překladatelé to nebyli – ale Trixie s jedním z nich pracovala, byl to jakýsi geolog. Ezr se snažil dostat do Hammerfestu.</p>
<p>„Nemám tě na seznamu, kámo.“ U přechodové komory k taxíkům byl hlídač, někdo z Omových poskoků. „Hammerfest je uzavřenej.“</p>
<p>„Na jak dlouho?“</p>
<p>„To nevím. Co takhle číst oznámení, co?“</p>
<p>A tak Ezr skončil u Bennyho spolu se spoustou dalších lidí. Přisedl k Jauovi a k Ritě. Byl tam taky Pham a vypadal, že má parádní kocovinu.</p>
<p>Jau Xin bědoval po svém: „Reynoltová mi měla dolaďovat piloty. Není to sice nic závažnýho, ale cvičení bez toho stálo vcelku za hovno.“</p>
<p>„Na co si stěžuješ? Vám zatím všechno funguje, ne? To my jsme zkoušeli analyzovat Pavoukům ty kosmický technologie a teď nám nejedou zipheadi. Já teda jako znám něco z chemie a ze strojírenství, ale jak z toho asi tak mám udělat –“</p>
<p>Pham hlasitě zasténal. Oběma rukama se držel za hlavu. „Přestaňte tady na sebe štěkat. To by mě zajímalo, jak je to s tou emergentskou jedinečností’. Jeden člověk vypadne a ten váš domeček z karet jde k zemi. Co je na tom jedinečnýho?“</p>
<p>Rita Liao byla sice obvykle laskavá, ale pohled, který věnovala Phamovi, byl plný jedu. „Vy Qeng Ho jste nás o tu jedinečnost připravili, vzpomínáte? Když jsme sem dorazili, měli jsme lidí na klinice desetkrát víc, než máme teďka, takže jsme mohli klidně mít systémy stejně dobrý jako doma.“</p>
<p>Následovalo trapné ticho. Pham se podíval na Ritu, ale dál už se nehádal. Po chvíli pokrčil rameny v onom gestu, které už každý znal: Trinliho někdo dostal, ale on neměl v úmyslu se stáhnout ani omluvit.</p>
<p>Ticho prolomil hlas od vedlejšího stolu: „Nazdar, Trude!“</p>
<p>Silipan vězel polovinou těla ještě ve dveřích do baru a díval se nahoru k nim. Pořád ještě měl na sobě emergentskou slavnostní uniformu z předchozího dne, ovšem teď už byly na jeho hedvábných cárech skutečné skvrny a ty nebyly umělecky ztvárněné.</p>
<p>Ticho bylo to tam, neboť na něj lidé začali pokřikovat otázky a zvát ho, ať si k nim přisedne. Trud vystoupal plazivými rostlinami až ke stolu Jaua Xina. Žádné místo už nebylo, takže přitáhli další stůl nad ně a vytvořili druhé patro. Ezr teď měl oči se Silipanem téměř ve stejné úrovni, i když byl Silipanův obličej vzhůru nohama. Dav lidí od ostatních stolů se shlukl kolem nich a zachytil se mezi rostlinami.</p>
<p>„Tak kdy už s tím pohnete, Trude? Mám vyhrazený zipheady a ti jen čekají na odpovědi.“</p>
<p>„No jo, co děláš tady, když –“</p>
<p>„– jenom s hardwarem toho zase tolik dělat nemůžeme a –“</p>
<p>„Všemohoucí bože všeho Obchodu, dejte mu pokoj!“ zaburácel Phamův hlas hlasitě a dopáleně. Byl to typický Trinliho výlev, pořád ten stejný bojechtivý kanón, ovšem obrácený zrovna na tu stranu, kde by mohl Trinli vypadat jako dobrák. Navíc, jak si Ezr všiml, to dav utišilo.</p>
<p>Silipan věnoval Phamovi vděčný pohled. Dnes byl technik se svou arogancí na štíru. Pod očima měl tmavé kruhy, a když pozvedl pití, které před něj Benny postavil, ruka se mu trochu chvěla.</p>
<p>„Jak to s ní vypadá, Trude?“ zeptal se Jau soucitným, tichým hlasem. „Slyšeli jsme… slyšeli jsme, že prodělala klinickou smrt.“</p>
<p>„Ne, to ne.“ Trud zavrtěl hlavou a vyčerpaně se usmál. „Reynoltová se z toho dostane úplně, možná s amnézií na rok zpátky. Než ji zase rozjedeme, tak tady bude kapánek chaos. To s tím zásekem mě mrzí. Však už bysme to měli hotový –“ do hlasu se mu vkradlo něco z jeho starého sebevědomí, „– jenže mně dali něco důležitějšího.“</p>
<p>„A co se jí teda doopravdy stalo?“</p>
<p>Dorazil Benny s porcí garnátů, svým nejlepším chodem. Silipan se na jídlo lačně vrhl, jako by ho otázka vůbec nezajímala. Tohle bylo to nejdychtivější obecenstvo, které Trud kdy měl, a teď na jeho teorie čekalo doslova bez dechu. Ezr poznal, že si toho je Silipan vědom a že si svou náhlou důležitost náležitě vychutnává. Přitom únavou málem šilhal. Jeho kdysi dokonalá uniforma doslova páchla. Vidlička se mu na cestě od misky s jídlem do úst třásla. Po chvíli obrátil strhaný pohled směrem k tazateli: „Co se stalo? To nevíme jistě. Poslední rok nebo tak Reynoltová vyklouzávala – pořád byla samozřejmě v Soustředění, ale nebyla moc dobře vyladěná. Nebylo to znát, jenom profík by si toho všimnul. Sám jsem to málem přehlídl. Vypadalo to, jako by byla zabraná do nějakýho bočního projektu – však víte, jak se zipheadi můžou do něčeho zažrat. Jenomže Reynoltová se seřizovala sama, takže jsem s tím nemohl dělat vůbec nic. Pěkně mě to štvalo, to vám povídám. Už jsem se to chystal říct komandantovi, když –“</p>
<p>Trud se zarazil, jako by si uvědomil, že by tohle jeho chvástání mohlo mít i nějaké důsledky. „No, prostě to vypadá, že se snažila nějak upravovat nějaký obvody ovládání MRI. Možná že věděla, že to její ladění není nic extra. Vím já. Bezpečnostní kryt měla dole a jela diagnostiku. Vypadá to, že v ovládacím softwaru byla nějaká chyba; ještě pořád se to snažíme zrekonstruovat. No, prostě to schytala přímo do ksichtu. Kousíček kůže z její hlavy byl na skříňce za ovládáním, kde ji chytla křeč. Naštěstí byly ty stimulovaný drogy zrovna alfa-retrox. Takže má otřes mozku a je předávkovaná retroxem… Jak říkám, všechno se dá zachránit. Čtyřicet dní a naše milovaná Reynoltová bude zase zpátky,“ zasmál se slabě.</p>
<p>„Bez čerstvejch vzpomínek.“</p>
<p>„No jasně. Zipheadi nejsou hardware; žádný zálohy nemám.“</p>
<p>Kolem stolu bylo chvíli slyšet nervózní brblání, ale byla to Rita Liao, kdo tu myšlenku vyslovil nahlas: „Trochu moc náhod najednou. Je to, jako kdyby se jí někdo chtěl zbavit.“ Na okamžik zaváhala. Předtím to byla právě ona, kdo tam nadhazoval zvěsti o Ritseru Brughelovi. Na tom bylo vidět, jak hluboko tito Emergenti už klesli, když strkají nos do něčeho, co vypadá jako konflikt komandantů. „Ověřil si už komandant Nau, že je vicekomandant mimo Hlídku?“</p>
<p>„A jeho agenti?“ To byl Qeng Ho za Ezrem.</p>
<p>Trud praštil vidličkou o stůl. Rozlícené zaburácel, až mu přeskočil hlas. „Co si myslíte? Komandant vyšetřuje všechny možnosti… velice důkladně.“ Zhluboka se nadechl a vypadalo to, že si uvědomil, že má sláva příliš vysokou cenu. „Můžete se spolehnout, že to komandant nebere na lehkou váhu. Ale podívejte se – bylo to prostě předávkování, nelokalizovaný, přesně takový, jaký byste čekali při nehodě. Ta amnézie bude pěkně roztroušená. Kdyby tohle udělal někdo naschvál, byl by to teda pěknej idiot. Mohlo ji to zabít a stejně by to vypadalo jako nehoda.“</p>
<p>Chvíli všichni mlčeli. Pham přejížděl pohledem z jednoho na druhého. Silipan vidličku sebral a zase ji položil. Zíral do své napůl sněžené misky garnátů. „Bože, já jsem tak strašně unavenej. A to jdu zase do služby za dvacet – sakra, za patnáct – kilosekund.“</p>
<p>Rita se natáhla a poplácala ho po paži. „No, jsem ráda, že jsi sem zašel a řekl jsi nám to na rovinu.“ Ozvalo se souhlasné bručení všech okolo.</p>
<p>„Nějakou dobu to teď povedu já s Bilem. Je to všechno na nás.“ Trud se díval z jedné tváře na druhou a hledal nějaké povzbuzení. Jeho hlas zněl chvástavě a přitom se mu třásl.</p>
<p>Setkali se ten den o něco později v prázdném prostoru pod vnějším pláštěm tempu. Bylo to setkání, na kterém se dohodli dávno před recepcí v Jezerním parku. Bylo to setkání, na které Ezr čekal plný nedočkavosti a strachu – setkání, na kterém si chtěl s Phamem Nuwenem všechno o tom Soustředění vyjasnit. <emphasis>Mám svůj malej proslov, mám svý malý výhružky. Budou stačit?</emphasis></p>
<p>Ezr tiše proplul kolem klíčících misek Fongové. Jasná světla a vůně trebyunů za ním slábla. Tma, která zůstala, byla pro obyčejné oči neproniknutelná. Před osmi lety, při jeho prvním setkání s Nuwenem, zde slabě svítilo slunce. Teď byla za plastem trupu jen tma.</p>
<p>Dnes však měl Ezr jiné způsoby, jak mohl vidět… Spustil lokalizátor, který mu ležel na spánku. Objevil se přízračný pohled. Barvy byly jenom odstíny žluté, jaké člověk viděl, když si pořádně zatlačil prstem ze strany na oko. Toto světlo však netvořilo náhodné tvary. Ezr se věnoval Phamovým cvičením dlouho a důkladně. Žluté světlo mu teď odhalovalo klenuté stěny membrán balónu a vnější plášť. Občas byl výhled pokřivený. Občas se mu naskytl zpod nohou nebo zpoza hlavy. Ovšem s pomocí těch správných příkazů a spousty soustředění mohl vidět tam, kam žádný člověk jen tak vidět nemohl. <emphasis>Pham stejně vidí </emphasis><emphasis>líp</emphasis><emphasis>. </emphasis>Za ty roky to z různých věcí vytušil. Nuwen využíval lokalizátory jako své soukromé impérium.</p>
<p>Pham Nuwen byl před ním, stál za podpěrou konstrukce stěny a nebyl by vidět nebýt toho, že za ním byly lokalizátory, které se dívaly opačným směrem. Když Ezr překonal posledních pár metrů, pohled se mu rozkolísal, jak jeho společník přeskupil své drobné služebnictvo do jiné konstelace.</p>
<p>„Tak jo, ať to odsejpá.“ Pham vystoupil a stanul proti němu. Žluté pseudosvětlo vykreslilo jeho tvář unavenou a s vpadlýma očima. Že by si ještě nepřestal hrát na Trinliho? Ne, tohle sice vypadalo jako ten Pham s kocovinou, který byl v baru, ale bylo v tom ještě něco hlubšího.</p>
<p>„Vždyť – vždyť jste mně slíbil dva tisíce sekund.“</p>
<p>„To jo, jenže se toho spousta změnila. Nebo sis nevšiml?“</p>
<p>„Všiml jsem si hodně věcí. Myslím, že je nejvyšší čas si o nich pořádně promluvit. Nau vás opravdu obdivuje… a vy to víte, že?“</p>
<p>„Nau pořád jenom lže.“</p>
<p>„To je fakt. Ale z těch příběhů, co mi ukázal, je velká část pravda. Phame, už jsme spolu pracovali několik Hlídek. Přemýšlel jsem nad tím, co o vás říkala moje teta a moji prastrejdové. To uctívání hrdinů už mě přešlo. Konečně jsem si uvědomil, jak moc se vám to Soustředění musí… líbit. Slíbil jste mi toho hodně, ale vždycky jste to pěkně opatrně formuloval. Vy sice chcete porazit Naua a získat zpátky všechno, o co jsme přišli – ale ze všeho nejvíc chcete Soustředění, že je to tak?“</p>
<p>Pět sekund bylo ticho. <emphasis>Co řekne na přímou otázku? </emphasis>Když konečně promluvil, jeho hlas Ezra přímo řezal do uší. „S pomocí Soustředění se dá vytvořit civilizace, která by trvala věčně – v celým Lidským vesmíru.“</p>
<p>„Soustředění je otroctví, Phame.“ Ezr tato slova pronesl tiše. „Vy to samozřejmě víte; a myslím si, že ho v hloubi srdce nenávidíte. Zamle Eng – za toho jste se schoval; podle mě to na vás volá jeho srdce.“</p>
<p>Pham chvíli mlčel a díval se na něj. Potom zkřivil ústa. „Jsi hlupák, Ezře Vinhu. Četl jsi ty Nauovy příběhy a stejně to pořád ještě nechápeš. Jeden z Vinhů už mě zradil. Podruhé už se to nestane. To si myslíš, že tě nechám žít, když mi zkřížíš plány?“</p>
<p>Pham k němu připlul blíž. Ezr zničehonic přišel o zrak; byl odříznut od všech vstupů z lokalizátorů. Pozvedl ruce, dlaněmi vzhůru. „To nevím. Ale Vinh jsem, přímý potomek Sury a taky vás. Jsme Rodina těch nejtajnějších tajemství; jednou by mi řekli, jak to všechno na Brisgo Gap bylo. Ale i jako dítě jsem zaslechl různý drobnosti, náznaky. Rodina na vás nezapomněla. Existuje dokonce i motto, které nikdy mimo Rodinu neříkáme: ‚Za všechno vděčíme Phamu Nuwenovi; budiž k němu vlídný.’ Takže i když mě zabijete, musím s vámi mluvit.“ Ezr upíral oči do tmy; nevěděl ani, kde teď jeho protějšek stojí. „A po včerejšku… si myslím, že budete poslouchat. Myslím, že se nemám čeho bát.“</p>
<p>„Po včerejšku?“ ozval se blízko Phamův rozčilený hlas. „Ty můj malý kluzký Vinhu, co asi tak můžeš o včerejšku vědět?“</p>
<p>Ezr otočil hlavu. V tónu Phamova hlasu cosi bylo, nenávist, která se vymykala zdravému rozumu. <emphasis>Tak co se teda s tou Reynoltovou vlastně stalo?</emphasis><emphasis> </emphasis>Všechno se hatilo, ale on měl jenom ta slova, která si už nachystal: „Vy jste ji nezabil. Věřím tomu, co říkal Trud. Zabít ji by bylo snadný a stejně by to vypadalo jako nehoda. Takže si myslím, že vím, v čem měly Nauovy příběhy pravdu a v čem to byla lež.“ Ezr natáhl obě paže a jeho ruce spočinuly Phamovi na ramenou. Upřeně hleděl do tmy a přál si vidět. „Phame! Celý život vás něco štvalo kupředu. To a vaše genialita z nás udělalo to, co jsme. Jenže vy jste chtěl ještě víc. Co přesně, sice v záznamech Qeng Ho není jasné, ale já to v těch Nauových záznamech vidím. Měl jste nádhernej sen, Phame. Soustředění by vám ho mohlo splnit… ale ta cena je moc vysoká.“</p>
<p>Následovala chvíle ticha a potom zvuk, téměř jako zvíře trpící bolestí. Ezrovy paže najednou byly odmrštěny stranou. Dvě ruce ho chytily za krk pevně jako svěrák a stiskly. Zůstal pouze šok a ten se vytrácel s tím, jak se o něj pokoušely mrákoty…</p>
<p>A potom ruce stisk povolily. Všude kolem něj vzplály bílou jasnou září tisíce světlušek a ozvalo se praskání. Oslněný Ezr zalapal po dechu a snažil se pochopit, co se děje. Pham odpaloval kondenzátory ve všech lokalizátorech kolem nich! Pham Nuwen byl vidět v pronikavých záblescích stroboskopického světla. V očích se mu lesklo šílenství, jaké Ezr ještě nikdy neviděl.</p>
<p>Světla teď už byla dál, jak se zkáza šířila směrem od nich. Ezrův hlas se ozval ve zděšeném zaskřehotání: „Phame. Naše alibi. Bez těch lokalizátorů –“</p>
<p>Poslední drobné záblesky odhalily na tváři jeho společníka úsměv. „Bez těch lokalizátorů je po nás! Chcípni, malej Vinhu. Už je mně to jedno.“</p>
<p>Ezr slyšel, jak se Pham otáčí a vyráží pryč. Zůstala jen tma a ticho – a smrt, která nemohla být dál než několik kilosekund. Ať se totiž snažil Ezr sebevíc, nenašel po síti lokalizátorů ani stopu.</p>
<p>Co se dělá, když vám umře sen? Pham se vznášel o samotě ve své místnosti a přemýšlel nad touto otázkou svým způsobem zvědavě, téměř nezúčastněně. Na okraji vědomí si uvědomoval díru, kterou vyrval v síti lokalizátorů. Síť byla obrovská. Emergentským špehům se toto narušení automaticky nenahlásilo. Bez opatrných úprav se k nim však zprávy o výpadku nakonec dostanou. Mlhavě si uvědomoval, jak se Ezr Vinh zoufale snaží výpadek zamaskovat. Kupodivu nic nezhoršil, ale neměl sebemenší naději na to, že by všechno udržel v tajnosti. Maximálně pár set sekund a Kal Omo na to upozorní Brughela… a celou tu frašku ukončí. Už mu to opravdu bylo jedno. Co se dělá, když vám umře sen?</p>
<p>Sny umírají v každém životě. Každý stárne. Na začátku, když je život tak pestrý, všechno vypadá slibně. Jak se začnou zbývající léta krátit, sliby se vytratí.</p>
<p>Ovšem <emphasis>ne </emphasis>tak Phamův sen. Pham se za ním štval pět set světelných let a tři tisíce let objektivního času. Byl to sen jediného lidstva, kde by spravedlnost nebyla jen občasným zábleskem světla, ale stálou září po celém Lidském vesmíru. Snil o civilizaci, kde kontinenty nelehaly popelem a kde králové nedávali děti jako rukojmí. Když ho Sammy vyhrabal z toho hospice v Lowcinderu, Pham sice umíral, ale neumíral jeho sen. Ten sen byl živější než kdy předtím a užíral ho.</p>
<p>A tady <emphasis>našel </emphasis>něco, díky čemu se ten sen mohl vyplnit: Soustředění, systém tak hluboký a chytrý, že by mohl mezihvězdnou civilizaci řídit. Že by mohl vytvořit ty „milující otroky“, z nichž si Sura tak utahovala. No a co by mělo být, pokud by to bylo otroctví? Existovala přece mnohem větší příkon, která by Soustředění zažehnalo navěky.</p>
<p>Možná.</p>
<p>Odvrátil zrak od Egila Manrhiho, který už byl stěží víc než vyhledávací zařízení. Odvrátil zrak od Trixie Bonsolové a od všech ostatních, zavřených celé roky ve svých maličkých celách. Včera se však musel podívat na Anne Reynoltovou, jak stojí sama před mocí Soustředění poté, co strávila celý život tím, že se jeho moci snažila odolat. Podrobnosti Phama sice mimořádně překvapily, ale namlouval si, že něco takového přece cena jeho snu neobnáší. Anne byla Cindi Ducanhovou, jen v mnohem větším měřítku.</p>
<p>A dnes Ezr Vinh a ten jeho krátký proslov: <emphasis>„</emphasis><emphasis>Cena je moc vysoká!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>Ezr <emphasis>Vinh</emphasis>! Pham mohl svůj sen uskutečnit… pokud by se vzdal důvodů, které ho k němu vedly.</p>
<p>Už jednou mu cestu k úspěchu zastoupil někdo z rodiny Vinhů. <emphasis>Ať ten</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vinh chcípne, had jeden. Ať chcípnou všichni. Ať chcípnu i já.</emphasis></p>
<p>Pham se schoulil do klubíčka. Najednou si uvědomil, že pláče. Pokud se nepočítalo jeho přestrojení, neplakal už od… už si ani nevzpomínal… možná od těch dní na opačném konci jeho života, když stanul poprvé na palubě <emphasis>Reprise.</emphasis></p>
<p>Tak co se teda dělá, když vám umře sen?</p>
<p>Když vám umře sen, tak se ho vzdáte.</p>
<p>A co zbude potom? Phamovy myšlenky se dlouho utápěly v prázdnotě. A potom si znovu uvědomil záběry, které k němu vysílala síť lokalizátorů: dole na masivu Soustředění otroci namačkaní po stovkách v Hammerfestu, Anne Reynoltová, jak spí v cele stejně malé jako všechny ostatní.</p>
<p>Zasluhovali si něco lepšího než to, co je potkalo. Zasluhovali si něco lepšího, než pro ně chystal Tomas Nau. Anne si zasluhovala něco lepšího.</p>
<p>Sáhl do sítě, jemně se dotkl Ezra Vinha a naznačil mu, ať ustoupí stranou. Podchytil chlapcovo snažení a začal z něj budovat funkční záplatu. Byly zde detaily: modřiny na Vinhově krku, do prostoru mezi vnější stěny tempu se muselo dodat tisíc nových lokalizátorů. Ty dokázal zvládnout a z dlouhodobého hlediska –</p>
<p>Anne Reynoltová se z toho, co jí provedl, nakonec vzpamatuje. Až k tomu dojde, hra na kočku a na myš začne znovu, ale tentokrát už musí ji i ostatní otroky chránit. Bude to mnohem těžší než předtím. Ale možná že s Ezrem Vinhem, pokud by pracovali jako opravdový tým… Phamovi se v hlavě odvíjely další a další plány. Ani zdaleka se to nemohlo vyrovnat zničení kola dějin, ale z toho, že dělal něco, co mu připadalo zcela správné, se ho zmocňoval jakýsi zvláštní, stále intenzivnější pocit.</p>
<p>A těsně předtím, než konečně usnul, si vzpomněl na Gunnara Larsona, na to, jak se mu stařec vysmíval a jak mu radil, aby pochopil hranice přírodního světa a smířil se s nimi. <emphasis>Takže měl možná nakonec i pravdu. </emphasis>Zvláštní. Celé ty roky ležel v této místnosti, nespal, skřípal zuby, plánoval a snil o tom, co by se Soustředěním dokázal. Teď, když se toho všeho vzdal, tu stále byly nějaké cíle, stále strašlivá nebezpečí… Ale poprvé za tolik let tu byl také… klid.</p>
<p>Tu noc se mu zdálo o Suře. A žádné utrpení necítil.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>ČÁST TŘETÍ</strong></p><empty-line /><p><strong>Čtyřicet čtyři</strong></p>
<p>Vždycky záleží na úhlu pohledu. Z toho vycházela Gonle Fongová celý život. Mise na hvězdu OnOff byla riskantním podnikem, taková ta věc, která se může zamlouvat jenom vědcům. Ale Gonle viděla různé možné úhly pohledu. Potom Emergenti zaútočili a riskantní podnik se změnil v otroctví a ve vyhnanství, vězení vedené hrdlořezy. Ale i tady byl úhel pohledu. Téměř dvacet let svého života střídala úhly pohledu a prosperovala – i pokud by to mělo být z pohledu téhle díry.</p>
<p>Teď se najednou všechno měnilo. Jau Xin už byl pryč víc než čtyři dny, minimálně od začátku její současné Hlídky. Nejdřív se říkalo, že se i s Ritou neoficiálně přestěhovali do Hlídky C a že jsou pořád ještě v hibernaci. Tím šlo do háje pár dohod, které s Ritou chystala – a navíc to bylo velice neobvyklé. Potom hlásil Trinli, že v Podkroví v Hammerfestu chybí dva zipheadští piloti. Tak. Rita možná byla ještě u ledu, ale Jau Xin a jeho zipheadi byli… někde jinde. Odtud se začaly rozvíjet teorie: Jau byl na výpravě k vyhaslému slunci, Jau přistával na planetě Pavouků. Trud Silipan se promenoval u Bennyho a nadouval se nějakým tajemstvím, které si výjimečně nechával pro sebe. To dokazovalo ze všeho nejvíc, že se děje něco moc divného.</p>
<p>Gonle na všechny ty spekulace rozjela sázky, ale sama se třásla napětím úplně stejně. Nebyla ani trošku zklamaná, když se velcí šéfové rozhodli, že všem to tajemství prozradí.</p>
<p>Tomas Nau si pozval hrstku svých nevolníků do své rezidence na poradu. To bylo od otevření poprvé, co byla Gonle v Jezerním parku. Tehdy Nau svou pohostinnost pořádně zveličil. Potom to tam bylo důkladně zamčeno – i když upřímně řečeno to mohlo být částečně i kvůli tomu, co se při té recepci stalo Anne Reynoltové.</p>
<p>Zatímco se Gonle a ostatní nevolníci šourali po stezce k Nauově srubu, vyslovila nahlas své dojmy z okolí. „Takže přišli na to, jak zařídit déšť.“ Byla to spíš větrem hnaná mlha, tak jemná, že jí promáčela vlasy i řasy, a tak jemná, že na chybějící gravitaci ani nezáleželo.</p>
<p>Pham Trinli se cynicky uchechtl. „Vsadím se, že to je částečně sběr odpadů. Za mejch dob jsem viděl mraky takovejchhle parků s falešnou gravitací, a ty si většinou postavil nějakej Zákazník, co měl víc peněz než rozumu. Pokud chcete mít nahoře a dole, tak se začne hromadit smetí. A za chvilku je na obloze plno bordelu.“</p>
<p>Trud Silipan, který šel vedle něj, řekl: „Mně se zdá, že je na té obloze dost čisto.“</p>
<p>Trinli zvedl zrak do oparu hnaného větrem. Šedivá mračna byla nízko a rychle se k nim blížila z druhé strany jezera. Částečně to byla skutečnost a částečně to byly tapety, ale obojí se dokonale prolínalo. Podle měřítek Gonle Fongové žádná veselá scéna, ale naopak mrazivá a neprikrášlená. „Jo,“ řekl po chvíli. „To ti teda musím nechat, Trude. Ten váš Ali Lin je génius.“</p>
<p>Silipan si mírně odfrkl. „A ne jenom on. Hlavní je koordinace. Dělá mi na tom tým zipheadů. Rok od roku je to lepší. Jednou přijdeme i na to, jak udělat přírodně vypadající mořský vlny.“</p>
<p>Gonle se podívala na druhou stranu na Ezra Vinha a obrátila oči v sloup.</p>
<p>Ani jeden z těch náfuků nehodlal přiznat nahlas, kolik společné práce – velice výdělečné společné práce – se za tím vším skrývalo. I když už zde nevolníci nebyli vítáni, pořád zajišťovali přísun jídla, dřeva, rostlin a plánů.</p>
<p>Opar se vlnil kolem srubu, a jak se návštěvníci ve svých botách s přilnavou podrážkou nakláněli sem a tam, iluze gravitace podstupovala těžkou zkoušku. Potom už byli ve srubu a zahřívala je velice přírodně vyhlížející polena, která hořela u Tomase Naua ve velkém krbu. Komandant je gestem vybídl ke konferenčnímu stolu. Byli tam Nau, Brughel a Reynoltová. Další tři postavy se rýsovaly proti oknům a šedému světlu za nimi. Jednou z nich byla Qiwi.</p>
<p>„No, tak ahoj, Jaue,“ řekl Ezr. „Vítáme tě… zpátky.“</p>
<p>Samozřejmě, byli to Jau a Rita. Tomas Nau světlo v místnosti o něco rozjasnil. Tepla ani světla zde nebylo o nic víc než v jakémkoliv civilizovaném obydlí, ale ve srovnání s chladem a šerem, tak nákladně udržovaným venku, vyzařoval pokoj příjemný pocit bezpečí.</p>
<p>Komandant jim pokynul směrem k jejich místům a potom se sám posadil. Jako obvykle byl Nau ztělesněním štědrého a pozitivního vůdcovství. <emphasis>Mě teda neoblafne ani na chvilku, </emphasis>řekla si v duchu Gonle. Ještě před touto misí měla za sebou dlouhou kariéru a jednala s tuctem kultur Zákazníků na třech planetách. Hrnuli se k ní Zákazníci všech možných velikostí a podob lidstva. A jejich vlády byly ještě rozmanitější – tyranie, demokracie, demarchie. Vždycky se s nimi dal nějaký obchod uzavřít. Velký šéf Nau byl sice padouch, ale mazaný padouch, který věděl, že se obchodovat musí. O to se postarala před lety Qiwi. Průšvihem bylo, že měl fyzicky všechno v rukou on – a <emphasis>to </emphasis>do standardního obchodního prostředí Qeng Ho nepatřilo. Když se nedalo před těmi zlými utéct, tak už šlo o krk. Ale z dlouhodobého pohledu nezáleželo ani na tom.</p>
<p>Komandant kývl na každého z nich. „Děkuji vám, že jste přišli osobně. Měli byste vědět, že je toto zasedání vysíláno živě na místní síti, ale doufám, že svým přátelům oznámíte, co jste viděli, z první ruky.“ Usmál se. „Určitě bude u Bennyho o čem mluvit. Mám pro vás neuvěřitelně dobrou zprávu, ale zároveň i obrovskou zkoušku. Podívejte se, vedoucí pilotů Xin se právě vrátil z nízkého orbitu Arachny.“ Na okamžik se odmlčel. <emphasis>Vsadím se, že je teď</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>u Bennyho ticho jako v hrobě. </emphasis>„A to, co tam objevil, je… zajímavé. Jaue – prosím. Popište misi.“</p>
<p>Xin vstal trochu příliš rychle. Jeho žena ho chytila za ruku a on stál na podlaze, čelem k nim. Gonle se snažila bez úspěchu přilákat Ritin pohled, ale Rita měla oči jenom pro Jaua. <emphasis>Dám na to krk, že ji drželi u ledu, dokud se nevrátil; jedině v tom případě by to nevyžvanila. </emphasis>Ritě se ve tváři zračila neskutečná úleva. Ať už byla ta zpráva jakákoliv, špatná být nemohla.</p>
<p>„Ano, pane. Podle vašich instrukcí jsem nastoupil na Hlídku předčasně, abych podnikl průzkumný let kolem Arachny.“ Zatímco mluvil, Qiwi rozdala huds dosahující kvality Qeng Ho. Gonle bezhlesně zašeptala, že by je koupila, když šla Qiwi kolem ní; ta se usmála a špitla jí: „Brzo!“ Velcí šéfové tyto věci služebnictvu pořád ještě nenechali. I to se možná mělo změnit. Uběhla chvilka, než se huds synchronizovaly na společném obraze. Prostor nad stolem se zavlnil a proměnil se v záběr na těžební masiv na L1. Kdesi daleko, až pod podlahou, byl disk planety Pavouků.</p>
<p>„Moji piloti a já jsme si vzali ten poslední funkční člun.“ Z masivu obloukem vyletěla zlatá čára; její špička nabírala rychlost a v polovině cesty začala zpomalovat. Jejich záznam tento člun dohnal; před nimi se začala zvětšovat</p>
<p>Arachna. Planeta vypadala téměř stejně zmrzlá a mrtvá, jako když poprvé přiletěli lidé. Jedna věc tu však byla navíc: slabý třpyt sítě světel měst na severní polokouli, která se proplétala v metropolích.</p>
<p>Zpoza tmy se ozvalo nevěřícné zahučení Phama Trinliho. „Vsadím se, že vás viděli!“</p>
<p>„Zachytili nás. Ukázat obranné radary a místní satelity,“ poručil zobrazení. V prostoru kolem planety vyrostlo mračno modrých a zelených teček. Na povrchu planety se rozblikaly soustředné kruhy označující dosah protiraketových radarů Pavouků. „Problém to bude spíš až v budoucnosti.“</p>
<p>Vedoucího pilotů přehlušil hlas Anne Reynoltové: „Moji lidé na síti smazali veškeré důkazy. To riziko za to stálo.“</p>
<p>„Hm! Tak to muselo bejt něco setsakramentsky důležitýho.“</p>
<p>„No, Phame, bylo. Bylo.“ Jau si stoupl ze strany k projekci, zabodl ruku hluboko do závoje satelitů a ukázal na jednu modrou tečku s označením PRŮZKUMNÝ SATELIT POZEMNÍCH SIL RODNÝCH 543 a s parametry orbitu. Podíval se směrem k Phamovi a mlčky se usmál, jako by očekával nějakou reakci. Gonle z čísel nic ne vyčetla. Naklonila se a podívala se přes okraj zobrazení na Trinliho. Starý prášil vypadal stejně nechápavě jako všichni ostatní a už vůbec se jí nezamlouval Xinův úsměv ani Silipanovo naduté pochechtávání.</p>
<p>Trinli zašilhal na zobrazení. „Fajn, takže jste sladili orbit se satelitem 543.“ Vedle něj Ezr Vinh překvapeně zatajil dech. Nato se Trinli zamračil ještě o něco víc. „Vypuštěn před sedmi sty kilosekund, pohon chemický, perioda synchronní, výška…“ Jeho hlas se vytratil v jakýchsi zajíkavých zvucích. „Výška dvanáct tisíc kilometrů! To musí bejt chyba.“</p>
<p>Jauův úsměv se roztáhl ještě víc. „Žádná chyba. Přesně to byl ten důvod, proč jsem se na to tam dolů letěl podívat zblízka.“</p>
<p>Závažnost toho všeho konečně pronikla až ke Gonle. V zásobování se zabývala hlavně obchodováním a správou inventáře. Velkou částí ceny však byla přeprava a ona byla Qeng Ho. Arachna byla terestroidní planetou s délkou dne 90 kilosekund. Tomu by měla odpovídat výška mnohem větší než dvanáct tisíc kilometrů. Dokonce i pro někoho, kdo nebyl vysloveně technický typ, byl tenhle satelit kouzlem. „Udržuje pozici?“ zeptala se. „Raketama?“</p>
<p>„Ne. Dokonce ani rakety by to nedokázaly jen tak udržovat několik dní po sobě.“</p>
<p>„Kavorit,“ zazněl tiše Ezrův užaslý hlas. Kde už to slovo jenom slyšela?</p>
<p>Jau však přikyvoval. „Přesně tak.“ Cosi zobrazení řekl a najednou vyhlíželi ven z jeho člunu. „Bylo těžké se na to podívat zblízka, hlavně pokud jsem nechtěl ukazovat svoji hlavní trysku. Tak jsem namísto toho odpálil tomu satelitu kamery a okamžitě jsem to nahradil odpovídajícím záběrem zezdola… teď už to je vidět uprostřed toho zaměřovače. Rychlost přibližování klesala z padesáti metrů za sekundu až do této chvíle, kdy jsme se zastavili vedle sebe. Teď je to zrovna asi pět metrů nad námi.“ Uprostřed jeho zaměřovače cosi bylo; cosi hranatého a naprosto černého se k nim snášelo jako jojo na provázku. Zastavilo to, proplulo metr nebo dva pod ně a zase to vyrazilo nahoru. Svrchní strana nebyla černá, ale tvořil ji nepravidelný tmavošedý obrazec. „Dobrá, zastavit obraz. Tady byste to měli vidět dobře. Plochá architektura, pravděpodobně gyro-stabilní. Ten mnohostěnný povrch je proti zaměření radarem. Až na neuvěřitelnou orbitální dráhu je ta věc typický, technologicky nepříliš vyspělý satelit…“ Satelit znovu vyrazil nahoru, ovšem tentokrát se ho zmocnily jejich háky. „Tady jsme ho vzali na palubu člunu – a za sebou jsme nechali věrohodnou explozi.“</p>
<p>„Páni, to se vám teda fakt povedlo.“ To Pham Trinli označil někoho za skoro stejně dobrého, jako byl on sám.</p>
<p>„Ha. Bylo to ještě horší, než jak to vypadá. Po celou dobu toho setkání jsem musel držet zipheady skoro na kraji nevratné paniky. V tom letu bylo hrozně moc rozporů.“</p>
<p>Silipan je vesele přerušil: „To se změní. Předěláváme všechny piloty na kavoritové manévrování.“</p>
<p>Jau zobrazení zrušil a zamračil se na Silipana. „Když to zvoráte, tak nebudeme mít piloty vůbec žádný.“</p>
<p>Gonle už tohle tlachání dál nesnesla. „Ten satelit. Máte ho tady? Jak to ti Pavouci dokázali?“</p>
<p>Všimla si, že se ni Nau usmívá. „Já si myslím, že slečna Fongová pochopila, o co tu v první řadě jde. Vzpomínáte si na ty zvěsti o gravitačních anomáliích na té náhorní plošině? Ve zkratce řečeno – byla to pravda. Vojenské síly Rodných objevily něco jako – říkejme tomu antigravitace. Zjevně se tím zabývají už deset let. My jsme se o tom nedozvěděli, protože to tajné službě Dohody uniklo a naše infiltrace na straně Rodných nikdy nebyla dostatečně rozsáhlá.</p>
<p>Tento malý satelit měl hmotnost osm tun, ale téměř dvě tuny z toho bylo obložení z ‚kavoritu’. Pavouci Rodných tuto látku využívají jednoduše k tomu, aby zesílili účinky svých raket. Mám pro vás malou ukázku…“</p>
<p>Promluvil do vzduchu. „Uhasit krb, vypnout ventilaci.“ Odmlčel se a místnost ztichla. Na protější stěně Qiwi zavřela vysoké okno, kterým dovnitř táhlo vlhko od jezera. Falešné slunce parku vykukovalo průrvami mezi mračny a na vodě se leskla světla. Gonle blesklo hlavou, jestli byli Nauovi zipheadi tak dobří, že dokázali jeho zdejší svět na takové chvíle připravit. Nejspíš ano.</p>
<p>Komandant vytáhl malou schránku. Otevřel ji a vytáhl něco, co se zalesklo v zapadajícím slunci. Byl to malý čtverec, dlaždice. Blýskaly se na ní tečky, které mohly být z obyčejné slídy, až na to, že po nich postupně přebíhaly všechny barvy duhy. „Tohle je jedna z dlaždic obložení satelitu. Byla na nich ještě vrstva nízkonapěťových LEDek, ale ty jsme sundali. Z chemické stránky potom zbyla diamantová drť v epoxidu. A teď se dívejte.“ Položil dlaždici na stůl a posvítil na ni baterkou. Všichni se dívali… a malý duhový čtvereček se po chvíli vznesl nahoru. Nejdříve vypadal pohyb jako jev v mikrogravitačním prostředí naprosto běžný, jako volný papír vznášející se na vzdušném proudu. Vzduch v místnosti se však ani nepohnul. A jak sekundy ubíhaly, dlaždice se s kymácením a podklesáváním pohybovala stále rychleji… přímo vzhůru. Se slyšitelným cinknutím narazila na strop – a zůstala tam.</p>
<p>Několik vteřin nikdo neřekl ani slovo.</p>
<p>„Dámy a pánové, přišli jsme na OnOff a doufali jsme v poklad. Zatím jsme získali jisté nové poznatky v astrofyzice a vyvinuli o něco lepší náporový pohon. Dalším pokladem, který by nám zaplatil cestu sem, jsou biologické poznatky z planety Pavouků. Ale původně jsme očekávali víc. Očekávali jsme, že najdeme zbytky rasy létající mezi hvězdami – inu, a po čtyřiceti letech to vypadá, že se nám to podařilo. Naprosto neuvěřitelným způsobem.“</p>
<p>Nau stěží zorganizoval tuto schůzku jen jako informativní. Najednou začali všichni mluvit jeden přes druhého. A jen Bůh věděl, co se dělo u Bennyho. Ezr Vinh konečně přišel s otázkou: „Myslíte, že tohleto vyvinuli Pavouci?“</p>
<p>Nau zavrtěl hlavou. „Ne. Rodní museli kvůli tomuhle kouzlu vytěžit několik tisíc tun rudy.“</p>
<p>Trinli řekl: „Celý ty roky víme, že se ti Pavouci vyvinuli tady, že nikdy neměli vyšší technologie.“</p>
<p>„Tak nějak. A jejich archeologové nemají ani žádné důkazy o návštěvách. Ale tahle… tahle věc je uměle vytvořená, i když to můžeme poznat jenom my. Annina automatika na tom strávila několik dní. Je to koordinovaná procesorová matrice.“</p>
<p>„Já jsem myslel, že jste říkal, že to vytěžili z přírodních rud.“</p>
<p>„Ano. O to je to fantastičtější. Čtyřicet let jsme si mysleli, že je diamantový prach na Arachně buď tvořen zbytky meteoritů, nebo biologickými kostrami. Teď to vypadá, že to jsou fosilní procesorová zařízení. A že přinejmenším některá z nich začnou znovu fungovat, když se ocitnou blízko sebe. Stejně jako lokalizátory, ovšem jsou mnohem menší a mají speciální úkol… manipulovat s fyzikálními zákony způsobem, o nichž nemáme ani tušení.“</p>
<p>Trinli vypadal, jako by ho někdo udeřil do obličeje, jako by z něj ta desetiletí jeho naparování někdo vyrazil. Tiše řekl: „Nanotech. Sen.“</p>
<p>„Cože? Ano, Zklamaný sen. Až doposud.“ Komandant se podíval nahoru na dlaždici ležící na stropě. Usmál se. „Ať už se zde zastavil, kdo chtěl, bylo to už před miliony nebo před miliardami let. Pochybuji, že bychom našli jeho tábořiště nebo odpadní skládky… ale znaky té jejich technologie jsou všude.“</p>
<p>Vinh: „Takže my jsme hledali poutníky po hvězdách a přitom jsme byli tak malí, že jsme jim nedohlídli ani ke kotníkům.“ Odtrhl zrak od stropu. „Možná že i tyhle –“ Mávl směrem k oknu a Gonle pochopila, že mluví o velkých diamantech na L1. „Možná že i tyhle jsou umělý.“</p>
<p>Brughel se ve svém křesle předklonil. „Nesmysl. To jsou obyčejný diamanty.“ V agresivním pohledu, který vrhl kolem stolu, však byl náznak nejistoty.</p>
<p>Nau na okamžik zaváhal, potom se pousmál a gestem svého kumpána umlčel. „Všichni už začínáme mluvit jako v pohádce z Úsvitu věků. Ta fakta jsou už tak dost neuvěřitelná, nemusíme si k nim ještě přidávat svoje předsudky a bludy. S tím, co už máme, může být tato expedice v dějinách lidstva tou nejdůležitější.“</p>
<p><emphasis>A taky nejvýnosnější. </emphasis>Gonle se opřela do křesla a snažila si dát dohromady všechny věci, které by mohli dokázat s blyštivým materiálem, který ležel na stropě. <emphasis>Jak by se dalo něco takovýho nejlíp prodat? Kolik staletí monopolu by se z toho dalo vyždímat?</emphasis></p>
<p>Komandant se však vrátil k praktičtějším záležitostem. „Takže to je ta fantastická novinka. Z dlouhodobého pohledu přesahuje i ty naše nejodvážnější sny. Z krátkodobého – nám to pořádně zamotá časový plán. Qiwi?“</p>
<p>„Ano. Jak víte, Pavoukům schází pět let, než budou mít vyspělou planetární počítačovou síť, tedy něco, co bysme už mohli spolehlivě používat.“</p>
<p><emphasis>Něco na takový úrovni, abysme to mohli zneužít. </emphasis>Do dnešního dne to byla jediná věc, kterou viděla Gonle Fongová jako výsledek všech těch let vyhnanství. Zapomeňte na vylepšení náporových pohonů i na tu biologii. Tam dole byla celá průmyslová planeta s kulturou zaručeně odlišnou od ostatních trhů. Pokud by tuto planetu ovládli nebo i pokud by získali dominantní postavení na trhu, zařadili by se mezi legendy marketingu Qeng Ho. To bylo Gonle jasné. Nauovi to bylo jasné určitě. Qiwi také, i když teď zrovna mluvila jako naprostá idealistka:</p>
<p>„Doposud jsme si také mysleli, že jim schází ještě pět let, než budou opravdu potřebovat naši pomoc. Mysleli jsme si, že do té doby žádná válka mezi Rodnými a Dohodou nevypukne. No… a spletli jsme se. Rodní sice nemají nijak zvláštní počítačovou síť – ale zato mají kavoritové doly. Jejich kavoritové satelity jsou prozatím utajené, ovšem pouze proto, že se jim to tak zrovna hodí. Jejich flotila bude co nevidět zdokonalena. Vidíme, jak politicky rozvrací malé státy a štvou je proti Dohodě. Nemůžeme už prostě čekat dalších pět let, než do toho všeho zasáhneme.“</p>
<p>Jau řekl: „Pro posunutí těch našich termínů jsou i další důvody. S kavoritem bude prakticky nemožné udržet naše operace v tajnosti. Pavouci budou ve vesmíru kolem planety velice brzo. Podle toho, kolik tohohle –“ ukázal prstem na lesknoucí se destičku na stropě, „– mají, můžou být dokonce i pohyblivější než my.“</p>
<p>Vedle něj Rita vypadala stále víc a víc dopáleně. „Tím chceš říct, že je šance, že ten dav Pedurové může <emphasis>vyhrát? </emphasis>Pokud musíme posunout plán, tak už je nejvyšší čas, abysme kolem toho přestali chodit jako kolem horké kaše. Musíme dolů vtrhnout s vojenskou silou na straně Dohody.“</p>
<p>Komandant vážně pokývl jejím směrem. „Já tě slyším, Rito. Tam dole jsou lidé, kterých jsme si začali vážit, i když –“ Mávl rukou, jako by odsouval do pozadí hlubší sentimentální pocity a soustředil se na tvrdou realitu. „Ale jako váš komandant musím mít na zřeteli to, o co jde v první řadě. Mně jde v první řadě o to, abyste přežili vy všichni a naši lidé. Nenechte se zmást vší tou krásou, kterou jste tady vytvořili. Pravda je ta, že jsme na tom z hlediska vojenské síly velice špatně.“ Zapadající slunce pozlatilo jezero a zasedací místnost zalily teplé paprsky. „Víceméně jsme tady uvízli a jsme od lidstva prakticky tak daleko, jak kdy vůbec někdo byl. Na druhém místě – a to úzce souvisí s tím prvním – je zachování rozvinuté průmyslové civilizace Pavouků a tím pádem i obyvatel a jejich kultury. Musíme jednat velice opatrně. Nemůžeme jednat na základě pouhých sympatií. Víte, že i já ty překlady poslouchám. Myslím, že lidé jako Victory Smithová a Sherkaner Underhill by to pochopili.“</p>
<p>„Ale vždyť oni nám přece můžou pomoct!“</p>
<p>„Možná. Ozval bych se jim okamžitě, pokud bychom měli více informací a lepší infiltraci té jejich sítě. Ovšem pokud se jim ukážeme, když to nebude nezbytně nutné, mohli bychom je taky všechny spojit proti sobě – nebo vyprovokovat Pedurovou k tomu, aby na ně okamžitě zaútočila. Musíme je zachránit a přitom se nesmíme obětovat.“</p>
<p>Rita se ošila. Po Nauově pravici, ale pouze ve stínu, se na ni Ritser Brughel mračil. Mladší komandant nikdy nepochopil, že se stará emergentská pravidla musí změnit. Představa, že by někdo odmlouval, ho dokázala rozzuřit. <emphasis>Díky Bohu, že to tady neřídí. </emphasis>Nau byl sice i přes všechna ta milá slova úlisný a nemilosrdný – ale dalo se s ním obchodovat.</p>
<p>Ritu nikdo nepodpořil ani jediným slovem, ale ona to zkusila ještě jednou. „Vždyť přece víme, že Sherkaner Underhill je génius. On by to pochopil. Mohl by nám pomoct.“</p>
<p>Tomas Nau si povzdechl. „Ano, Underhill. Tomu vděčíme za spoustu věcí. Bez něho by nás od úspěchu dělilo dvacet let, a nejenom pět. Ale bohužel…“ Podíval se na druhou stranu stolu na Ezra Vinha. „Ezře, vy víte o Underhillovi a o technologiích Úsvitu ze všech nejvíc. Co myslíte vy?“</p>
<p>Gonle se málem rozesmála. Vinh sledoval rozhovor jako divák na tenise; teď dostal míčkem přesně mezi oči. „Ehm. Ano. Underhill je výjimečný. Je jako von Neumann, Einstein, Minský, Zhang – snad deset géniů Úsvitu v jednom těle. Buď to, nebo je ten chlápek jen geniální při výběru studentů.“ Vinh se smutně usmál. „Promiň, Rito. Pro vás a pro mě bylo Vyhnanství jenom deset nebo patnáct let. Underhill ho prožil celé, sekundu po sekundě. Podle měřítek Pavouků – a lidí žijících v tehdejší době – to je stařec. Obávám se, že je na pokraji senility. Zažil všechny ty snadné technické zázraky a teď skončil ve slepých uličkách… Z toho, co předtím byla přizpůsobivost, je teď bažina pohádek. Pokud bysme se museli vzdát naší výhody Číhané, navrhuji, abysme navázali spojení s vládou Dohody a přistupovali k tomu jako k jasně stanovenému obchodu.“</p>
<p>Vinh by možná ještě mluvil dál, ale komandant řekl: „Rito, my se snažíme pro všechny o co možná nejbezpečnější výsledek. Slibuju, že pokud by to mělo znamenat vydat se Pavoukům na milost, tak to uděláme.“ Jeho pohled se stočil vpravo a Gonle pochopila, že tato informace byla určena mezi jinými také Brughelovi. Nau se ještě na chvíli odmlčel, ale nikdo už neměl na srdci nic. Jeho hlas nabyl obchodnějšího tónu. „Takže se časový plán najednou posunul o hodně kupředu. Ocitli jsme se v této situaci proti naší vůli, ale já mám z této zkoušky radost.“ Jeho úsměv se zableskl ve falešném západu slunce. „Tak či tak naše Vyhnanství za rok skončí. Můžeme si dovolit – musíme rozšířit využití našich zdrojů. Od této chvíle až do chvíle, kdy zachráníme planetu Pavouků, budou prakticky všichni na Hlídce.“</p>
<p>Páni.</p>
<p>„Rafinerii začneme využívat v nouzovém režimu.“ Všude kolem stolu se zvedly hlavy. „Nezapomeňte, že pokud ji budeme potřebovat ještě za rok, tak jsme prohráli. Čeká nás spousta plánů, přátelé – musíme využít každého kousku našeho potenciálu. Tímto uvolňuji poslední omezení veřejného využití. ‚Ilegální‘ ekonomika bude mít přístup ke všemu s výjimkou těch nejkritičtějších bezpečnostních systémů.“</p>
<p>Jo! Gonle se zazubila přes stůl na Qiwi Lisoletovou a uviděla, že se na ni zubí i ona. Takže tohle Qiwi myslela tím „brzy“! Nau ještě chvíli pokračoval, přičemž ani tak neplánoval, jako spíš rušil stupidní opatření, kvůli kterým bylo všechno celé ty roky tak složité. Cítila, jak v ní nadšení s každou větou sílí. <emphasis>Třeba budu moct dole na planetě rozjet trh s akciema.</emphasis></p>
<p>Zasedání skončilo v neuvěřitelné euforii. Cestou ven Gonle Qiwi objala. „Holka, tys to dokázala!“ řekla tiše.</p>
<p>Qiwi se na ni jen usmála, ale byl to ten nejzářivější úsměv, jaký Gonle na její tváři viděla za hodně dlouhou dobu.</p>
<p>Potom už šli čtyři nevolníci zase nahoru do kopce a poslední sluneční paprsky před ně vrhaly dlouhé stíny. Než vstoupili do lesa, ještě se naposledy, dlouze ohlédla. <emphasis>Troufalá věc, tenhleten park. Ale i tak byl překrásný a já na</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něm mám taky podíl. </emphasis>Pod vzdálenými mračny bylo vidět poslední světlo slunce. Mohl ho ovládat Nau nebo to byl náhodný výsledek automatického systému parku. Tak jako tak to vypadalo povzbudivě. Starý Nau si myslel, že má všechno v hrsti. Gonle věděla, že tato náhlá, definitivní liberalizace je džin, kterého může komandant zase zkusit nacpat zpátky do láhve, až s sebou představy a obchody přinesou spíš riziko než slibné vyhlídky. Jenže Gonle byla Qeng Ho. Za celá ta léta ona a Qiwi a Benny a desítky ostatních ohlodávali těsnou tyranii Emergentů tak dlouho, až jejich ilegální obchod nahlodal téměř každého Emergenta. Nau se naučil, že k tomu, aby se dosáhlo vítězství, se musí obchodovat. Poté, až se otevřou trhy Pavouků, pochopí, že kdyby džina svobody nacpal zpátky do láhve, nijak na tom nevydělá.</p>
<p>***</p>
<p>Druhé setkání Tomase Naua proběhlo ještě ten den o něco později na palubě <emphasis>Neviditelné ruky. </emphasis>Tady si mohli promluvit mimo dosah nic netušících uší. „Mám hlášení od Kala Oma, komandante. Od špehů. Skočili vám na to skoro všichni.“</p>
<p>„Skoro?“</p>
<p>„No, znáte Vinha – ale všechno, co jste řekl, zase neprokoukl. A Jau Xin vypadá… že pochybuje.“</p>
<p>Nau se zahleděl na Anne Reynoltovou tázavě.</p>
<p>Reynoltová si s odpovědí pospíšila. „Xina opravdu potřebujeme, komandante. Je to poslední vedoucí pilotů, co nám zbyl. Nebýt jeho, tak jsme o ten člun přišli. Ti zipheadští piloti se začali cukat, když viděli oběžnou dráhu toho kavoritu. Najednou bylo všechno jinak a oni se s tou situací nedokázali vyrovnat.“</p>
<p>„No dobře, tak ve skrytu duše pochybuje.“ S tím se skutečně nedalo nic dělat. Xin byl v blízkosti centra dění příliš velkého množství věcí. Pravděpodobně tušil, jak to ve skutečnosti bylo s Diemovým masakrem. „Takže ho nemůžeme dát k ledu, nemůžeme mu nic nalhat, a přitom ho budeme potřebovat na tu nejkrvavější práci. Ale stejně… podle mě bude Rita Liao jako páka stačit. Ritsere, postarejte se, aby Jau věděl, že její blaho záleží na kvalitách jeho služeb.“</p>
<p>Ritser se pousmál a něco si poznamenal.</p>
<p>Nau si prošel Omovo hlášení sám. „Ano, zvládli jsme to docela dobře. Ale zase na druhé straně – říkat lidem to, čemu chtějí věřit, zase taková práce není. Vypadalo to, že si nikdo neuvědomuje, jaké následky posunutí Časového plánu o pět let dopředu vlastně má. Teď nijak nedokážeme ovládnout síť a potřebujeme na planetě průmyslovou ekologii – ale není důvod k tomu, aby se toho účastnila celá planeta. V tuto chvíli –“ Nau nahlédl do nejčerstvějších hlášení zipheadů Reynoltové, „– má sedm národů Pavouků jaderné zbraně. Čtyři mají podstatnou výzbroj a tři mají pro tuto výzbroj dálkové systémy.“</p>
<p>Reynoltová pokrčila rameny. „No, tak povedeme válku.“</p>
<p>„Přesně vymezenou, takovou, která se nedotkne finančního systému planety a ten nám potom zůstane.“ Cvičení v řízení katastrofy.</p>
<p>„A Rodní?“</p>
<p>„Ty chceme udržet naživu, samozřejmě – ale taky aby byli tak slabí, že je budeme moci zastrašit. Nakloníme trošku ‚štěstí’ jejich směrem.“</p>
<p>Reynoltová přikyvovala. „Ano. To zvládneme. Jih má sice rakety s dalekým doletem, ale jinak je pozadu; většina jeho obyvatel bude přes Tmu v hibernaci. Mají velký strach z toho, co jim vyspělé mocnosti udělají. Toho hodlá využít Ctihodná paní Pedurová. Můžeme zařídit, aby se jí to podařilo –“ Anne mluvila dál, rozváděla, jaké lsti a chybné kroky by se daly provést, která města by se dala bezpečně vyvraždit, jak zachránit ty části Dohody, které měly zdroje, jimiž ještě Rodní nedisponovali. Většina smrtí se měla odehrát s pomocí jejich zastoupení, což bylo dobře, pokud se vzalo v úvahu, jak špatně na tom jejich zbrojní systémy byly… Brughel ji sledoval s jistou pobavenou úctou – tak tomu bylo vždycky, když Anne mluvila. Byla sice chladná a klidná jako vždy, ale přitom dokázala být stejně krvelačná jako sám Brughel.</p>
<p>Když dorazili Emergenti na Frenk, byla Anne Reynoltová mladá žena. Pokud by dějiny psala poražená strana, bylo by její jméno legendou. Poté, co se frencké vojsko už vzdalo, Anne Reynoltová a její partyzáni bojovali ještě několik let – a nijak zanedbatelným způsobem. Nau viděl odhady tajné služby: Reynoltová náklady na invazi ztrojnásobila. Ovládla formující se opozici a nakonec expediční vojsko téměř porazila. A když se jí to nakonec přeci jen nepodařilo, inu, takových nepřátel bylo nejlepší rychle se zbavit. Alan Nau si však všiml, že je jeho nepřítel tak výjimečný, že se mu nikdo nevyrovná. Soustředění vyšších schopností, zaměřených na lidi, bylo obvykle předem odsouzeno k neúspěchu. Samotná podstata Soustředění směřovala k potlačení širokého spektra vnímání, které bylo k vedení lidí nezbytné. A přesto… Reynoltová byla mladá, skvělá a naprosto oddaná svému cíli. Její fanatická odolnost se nepodobala ničemu tolik, jako oddanosti zipheada svému problému. Co kdyby ji <emphasis>bylo </emphasis>možné výhodně Soustředit?</p>
<p>Riskantní podnik strýčka Alana se vyplatil. Jediná akademická specializace Reynoltové byla starověká literatura, ale Soustředění se nějak podařilo podchytit ty nepříliš výrazné schopnosti její náhodné kariéry: válečnictví, ničení a vůdcovství. Alan svůj objev z opatrnosti držel v ústraní, ale několik následujících desítek let tohoto výjimečného zipheada využíval. Jeho schopnosti pomohly udělat ze strýčka Alana vrchního komandanta v domácím režimu. A byl to exkluzivní dárek jeho oblíbenému synovci…</p>
<p>A i přesto, že by to Ritseru Brughelovi nikdy nepřiznal, někdy, když se Tomas podíval do bledých modrých očí Reynoltové, mu přeběhl mráz po zádech. Po sto let svého života Anne Reynoltová pracovala na tom, aby rozvrátila a zničila všechno, na čem jí před Soustředěním záleželo. Pokud by mu chtěla nějak ublížit, mohla toho tolik udělat. To však bylo na Soustředění to krásné, to byl důvod, proč Emergenti nakonec zvítězí. Se Soustředěním jste dostali ze subjektu jeho schopnosti bez jeho lidských vlastností. A pokud se člověk o zipheada dobře staral, všechen jeho zájem a oddanost zůstaly zaměřeny výlučně na zkoumaný problém a na majitele.</p>
<p>„Fajn, tak na to pošlete svoje lidi, Anne. Máte na to jeden rok. Na ty poslední kilosekundy budeme nejspíš potřebovat nějakou hlavní loď dole na orbitu.“</p>
<p>„Víte,“ řekl Ritser, „já bych řekl, že nám to dole hraje maximálně do karet. U Rodných to vede jeden nebo dva lidi. Takže budeme vědět, kdo za to zodpovídá, až budeme udílet rozkazy. Ta morová Dohoda –“</p>
<p>„Správně. V Dohodě je příliš mnoho autonomních mocenských center; to jejich neautonomní královské zřízení je ještě šílenější než demokracie.“ Nau pokrčil rameny. „Záleží na tom, co si kdo vytáhne. Musíme si vzít to, o čem víme, že můžeme ovládnout. Bez kavoritu bychom měli ještě pět let čas. Tou dobou by už Dohoda měla vyspělou síť a my bysme mohli převzít všechno, aniž by padl jediný výstřel – což je víceméně to, o co mi na veřejnosti jde.“</p>
<p>Ritser se předklonil. „A v tom taky bude ten největší problém. Jak si lidi uvědomí, že budeme ty Pavouky smažit po kvantech a ti jejich oblíbenci budou v první lajně –“</p>
<p>„Samozřejmě. Ale když se nám to podaří patřičně podat, měl by konečný výsledek vypadat jako nevyhnutelná tragédie, která by byla ještě hroznější, kdybychom do ní nezasáhli.“</p>
<p>„To bude ještě těžší než to s tím Diemem. Kdybyste aspoň nezvedl Kšeftařům ty přístupový práva.“</p>
<p>„Bez toho to nešlo, Ritsere. Potřebujeme tu jejich geniální logistiku. Ale na celou síť je nepustím. Vytáhneme všechny ty vaše bezpečnostní zipy a zařídíme pořádný dozor. Když to jinak nepůjde, může pár lidí přijít o život při nějaké nehodě.“</p>
<p>Podíval se na Anne. „Když už jsme u těch nehod… už je něco nového v té vaší teorii o sabotáži?“ Od Anniny údajné nehody na oddělení magnetické rezonance už uplynul více než rok. Rok a pořád ani náznak nepřátelské akce. Samozřejmě i předtím existovalo jen velice málo důkazů.</p>
<p>Anne však byla neoblomná. „Někdo nám manipuluje se systémy, komandante, a to jak s lokalizátory, tak i se zipheady. Důkazy jsou rozprostřené po nesmírně velkém prostoru; nemůžu to nijak konkrétně shrnout. Ale on je pořád agresivnější… a já se k němu přibližuju pořád víc a víc. Už jsem k jeho odhalení možná stejně blízko jako tehdy, když mě dostal.“</p>
<p>Anne nikdy neuvěřila vysvětlení, že jí vymazala paměť hloupá chyba. Její Soustředění však skutečně kolísalo, i když se jednalo o tak nepatrnou odchylku, že proklouzla i jejím vlastním zkouškám. <emphasis>Jak paranoidní bych asi tak</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>měla být? </emphasis>Anne Ritsera z podezření v této záležitosti vyloučila.</p>
<p>„On? K němu?“</p>
<p>„Však ten seznam podezřelých znáte. Pořád je na prvním místě Pham Trinli. Za ty roky už jsou z něj moji technici vyřízení. A on nám taky prozradil to o těch lokalizátorech Qeng Ho.“</p>
<p>„Ale vy jste přeci měla dvacet let na to, abyste je prostudovala.“</p>
<p>Anne se zamračila. „Jejich chování v rámci celku je extrémně složité a částečně se týká i fyzické vrstvy. Dejte mi ještě tak tři nebo čtyři roky.“</p>
<p>Podíval se na Ritsera. „Co vy na to?“</p>
<p>Mladší komandant se ušklíbl. „Už jsme to přece spolu probírali, pane. Trinli se nám hodí a my ho máme v hrsti. Je to sice krysa, ale je to <emphasis>naše </emphasis>krysa.“</p>
<p>Pravda. Trinli mohl s Emergenty mimořádně vydělat a přijít mohl ještě o mnohem víc, pokud by Qeng Ho kdy odhalili jeho zrádcovskou minulost. Hlídku za Hlídkou tento muž procházel Nauovými zkouškami a přitom pro ně byl stále užitečnější. Při pohledu zpátky to byl pěkně ostrý chlapík. To byl samozřejmě proti němu ten nejzávažnější důkaz. Mor a cholera. „Fajn. Ritsere, chci, abyste to s Anne zařídili tak, abysme mohli proti Trinlimu a Vinhovi zasáhnout okamžitě. Jaua Xina musíme nechat naživu za každou cenu – ale zase máme Ritu, aby ho držela pěkně v klidu.“</p>
<p>„A co Qiwi Lisoletová, pane?“ Ritser se navenek nijak netvářil, ale komandant věděl, že se v duchu uculuje.</p>
<p>„Aha. Nepochybuji o tom, že Qiwi na všechno přijde; možná ji budeme muset ještě párkrát vymazat.“ S trochou štěstí ale bude použitelná až do konce. „Fajn. Takže to by byli ti, co dělají problémy, ale pokud bychom měli smůlu, mohl by pravdu odhalit prakticky kdokoliv. Dozor a útlak musí být na prvním místě.“ Kývl na svého vicekomandanta. „Bude to fuška, tenhle rok. Kšeftaři jsou schopní a obětaví. Potřebujeme je, aby pracovali, ještě než to všechno začne – a spoustu z nich budeme potřebovat i potom. Oddechnou si jenom v průběhu samotné invaze. Bylo by na místě, aby tomu všemu mohli pouze přihlížet.“</p>
<p>„A my jim přitom předhodíme pohádku o našem ušlechtilým úsilí celou tu genocidu nějak potlačit.“ Ritser se nad tou vidinou usmál. „To se mně líbí.“</p>
<p>Vypracovali si celkový plán. Detaily doladí Anne a její strategičtí zipheadi. Ritser měl pravdu: bude to horší než ta brutalita s Diemem. Na druhou stranu, pokud by se jim podařilo celou maškarádu udržet… tak by to mohlo stačit. Jakmile by ovládl Arachnu, mohl by si vybrat jak mezi Pavouky, tak mezi Qeng Ho to nejlepší z jejich planet. A zbytku se zbavit. Tato vidina se rýsovala na konci jeho dlouhé, předlouhé cesty jako chladivá oáza.</p>
<p><strong>Čtyřicet pět</strong></p>
<p>Znovu na ně dolehla Tma. Hrunkner jako by na svých bedrech cítil tíhu tradičních hodnot. Pro tradicionalisty – a tím on v hloubi duše vždycky bude – odjakživa existovala doba, kdy se narodit, a doba, kdy zemřít; realita se opakovala v cyklech. A ze všech nejdůležitější byl cyklus slunce.</p>
<p>Hrunkner už prožil dvě Záře. Stárnul. Když Tma přišla naposledy, byl ještě mladý. Zuřila světová válka a vůbec nebylo jisté, zda ji jeho země vůbec přežije. A tentokrát? Menší války byly všude po celé planetě. Ta velká však ještě nevypukla. Pokud by vypukla, mohl by za to částečně Hrunkner. A kdyby ne – inu, rád si myslel, že by za to mohl částečně také.</p>
<p>Tak jako tak však už byly cykly rozvrácené navždy. Hrunkner pokývl desátníkovi, který mu přidržoval dveře. Vystoupil na mrazem pokrytou dlažbu. Měl na sobě tlusté boty, nohavice a rukávy. Mráz ho štípal do konců rukou a pálil ho v dýchacích cestách dokonce i přes ohřívač vzduchu. Postavení Princetonských hor ty nejhorší sněhové bouřky zadrželo; to a ještě ponorná řeka byly důvody, proč město s každým cyklem vyrostlo znovu. Teď však bylo pozdní odpoledne letního dne – a pohaslý kotouč, který byl kdysi sluncem, jste museli na nebi chvíli hledat. Na planetě už minulo vlídné období let Vyhasínání, dokonce i první Tmy. Teď balancovala na pokraji termálního kolapsu, kdy slábnoucí bouře připravovaly vzduch o poslední zbytky vody – a otevíraly dveře časům mnohem chladnějším a s nimi i definitivní pustině.</p>
<p>Za dřívějších generací by už byli všichni kromě vojáků ve svých hlubinách. Dokonce i v jeho vlastní generaci za velké války bojovali takto dlouho do Tmy jen ti nejhouževnatější tuneloví válečníci. Tentokrát – tentokrát tu byla vojáků spousta. Hrunkner měl svou vlastní vojenskou doprovodnou četu. A v uniformě teď byli i chlapíci od ochranky kolem Underhillova domu. To však nebyli hlídači, kteří by dávali pozor na mrchožrouty konce cyklu. Princeton lidmi doslova <emphasis>přetékal. </emphasis>Nová obydlí určená k času Tmy byla nacpaná k prasknutí. Ve městě vládl větší ruch, než Unnerby kdy viděl.</p>
<p>A nálada? Téměř panický strach, zběsilé nadšení, často u jedněch a těch samých lidí. Obchody kvetly. Teprve před dvěma dny odkoupila společnost Prosperity Software kontrolní balík akcií Princetonské banky. Nebylo pochyb o tom, že tato transakce zruinovala finanční rezervy Princetonu a zavedla město na půdu, o níž místní odborníci přes software neměli ani ponětí. Bylo to šílenství – a přece to naprosto zapadalo do ducha současné doby.</p>
<p>Hrunknerovi strážní se museli protlačit davem u vchodu do Hill House. Dokonce i za vymezeným prostorem byli reportéři se svými malými čtyřbarevnými kamerami zavěšenými na heliem naplněných balóncích. Nemohli sice vědět, co je Hrunkner zač, ale viděli strážné i to, kterým směrem se ubíral.</p>
<p>„Pane, můžete nám říci –“</p>
<p>„Začal už Jih vyhrožovat napadením?“ Tenhle zatáhl za provázek svého balónku a stahoval kameru níž a níž, až Hrunknerovi visela přímo před očima.</p>
<p>Unnerby pozvedl přední paže v náročném bezradném gestu. „Jak to mám vědět? Vždyť jsem jenom pitoměj seržant.“ Byl sice skutečně seržant, ale jeho hodnost už svého významu dávno pozbyla. Unnerby byl jedním z těch vojáků bez hodnosti, podle kterých tancovala celá vojenská byrokracie. Jako mladík takové znal. Připadali mu stejně vzdálení jako sám král. Teď… teď měl tolik práce, že musela být dokonce i jeho návštěva u přítele rozpočítaná na minuty a mít svou cenu vyčíslenou na životně důležitém rozvrhu, který musel dodržovat.</p>
<p>Jeho prohlášení zastavilo reportéry právě na tak dlouho, aby se stačil se svým týmem protlačit kolem nich a vystoupal do schodů, i tak to však možná řekl špatně. Unnerby viděl, jak se za ním reportéři shlukli dohromady. Zítra už budou mít jeho jméno na seznamu. Kde byly ty časy, kdy si každý myslel, že je Hill House jenom přepychová přístavba k univerzitě! S postupem let se tato zástěrka rozplynula. Tisk si myslel, že už teď ví o Sherkanerovi všechno.</p>
<p>Za dveřmi z neprůstřelného skla už žádní otravové nebyli. Zde bylo najednou ticho a na bundy a nohavice tu bylo rázem moc teplo. Zatímco si teplé svršky svlékal, uviděl, že Underhill se svým slepeckým broukem stojí hned za rohem, ukrytý před zraky novinářů. Za starých časů by Sherk opustil své sídlo a přivítal se s ním. Dokonce ani když byl na vrcholu své rádiové slávy, nebylo mu na obtíž vycházet ven. V současné době bylo všechno tak, jak to chtěla bezpečnostní služba.</p>
<p>„No, Sherku. Tak jsem přijel.“ <emphasis>Vždycky přijedu, když mě zavoláš. </emphasis>Už několik desítek let zněl každý nápad ještě šíleněji než ten předchozí – a stejně změnil celý svět. Ale i Sherkaner zpomaloval. Poprvé ho na to upozornila generál Smithová v Calorice před pěti lety. Potom se šuškaly různé věci. Sherkaner prý sklouzl od aktivního výzkumu někam jinam. Jeho práce na antigravitaci zjevně nikam nevedly, a to už Rodní vypouštěli vznášející se satelity, proboha!</p>
<p>„Díky, Hrunku,“ blýskl se jeho nervózní úsměv. „Victory mladší mi řekla, že budeš ve městě a –“</p>
<p>„Malá Victory? Ona je tady?“</p>
<p>„Ano! Je někde v domě. Však se s ní uvidíš.“ Sherk vedl Hrunka a jeho strážce hlavní chodbou a celou dobu povídal o malé Victory a o ostatních dětech, o Jirlibových výzkumech a o výcviku těch jeho nejmladších. Hrunkner se snažil představit si, jak asi vypadají. Bylo tomu už sedmnáct let, co došlo k těm únosům… a co pavoučata viděl naposledy.</p>
<p>Vypadali jako nějaká karavana, jak tak pochodovali chodbou: slepecký brouk vedl Sherkanera a ten zase vedl Hrunknera a jeho ochranku. Underhill se mírně stáčel doleva a Mobiy směr jeho chůze neustálým mírným poškubáváním za vodítko vyrovnával. Sherkova laterální dysbadisie nebyla mentálním onemocněním; stejně jako jeho třas to byla nervová porucha. Tma z něj udělala dodatečnou oběť Velké války. Teď vypadal i mluvil jako někdo o celou generaci starší.</p>
<p>Sherkaner se zastavil u výtahu; ten si Unnerby ze svých předchozích návštěv nepamatoval. „Koukej na tohle, Hrunku… zmáčkni devět, Mobiy.“ Brouk napřáhl jednu ze svých dlouhých, chlupatých předních nohou. Její špička se chvilku nejisté komíhala a potom zajela do otvoru s číslem „9“ na dveřích výtahu. „Všichni tvrdí, že se žádnej brouk nemůže naučit čísla. Tak na tom s Mobiym pracujeme.“</p>
<p>Hrunkner svůj doprovod nechal u výtahu. Nahoru už vyjeli jen oni dva a Mobiy. Sherkaner jako by se uvolnil a jeho třas se zklidnil. Opatrně poplácával Mobiyho po zádech, ale vodítko už nesvíral tak pevně. „Tohle je jenom mezi námi dvěma, seržante.“</p>
<p>Unnerbyho pohled ztvrdl. „Moji strážní mají zařazení Přísně tajné, Sherku. Ti už viděli věci, které –“</p>
<p>Underhill pozvedl ruku. Oči se mu zaleskly ve stropním světle. Tyto oči jako by byly plné jeho staré geniality. „Tohle je… něco jinýho. Už dlouho jsem chtěl, abys to věděl, a teď, když je všechno tak zoufalý –“</p>
<p>Výtah se pomalu zastavil a dveře se otevřely. Sherkaner je vzal až nahoru na vrcholek kopce. „Tady teď mám svou kancelář. Bývala tady malá Victory, ale teď, když ji povýšili, mně to laskavě přenechala!“ Kdysi tady tato místnost nestála; Hrunkner si vzpomínal, že tu vedla cesta, která se táhla nad malým dětským parkem. Nyní byla obestavěná těžkými skleněnými tabulemi, tak silnými, aby odolaly tlaku i poté, až se atmosféra promění ve sníh.</p>
<p>Ozvaly se elektromotory a dveře odjely stranou. Sherkaner gestem vyzval svého přítele do místnosti za dveřmi. Vysoká okna skýtala výhled na město. Malá Victory neměla jen tak ledajaký pokoj. Teď tu měl Sherkaner různé harampádí. Tamhle v rohu byl domeček pro panenky v armádní bojové raketě a vyvýšený pelíšek pro Mobiyho. Místnosti však vévodily bedny s procesory a obrazovky prvotřídní kvality. Byly na nich Královohorské krajiny a barvy divočejší, než Hrunkner kdy mimo přírodu viděl. Přesto však tyto obrázky nebyly realistické. Byly na nich stinné lesní strže, ovšem s plédovými barevnými tóny. Grizardy na nich bičovaly vybuchující ledovcovou sopku, to všechno v barvách lávy. Bylo to grafické šílenství… hloupá videomantika. Hrunkner se zastavil a mávl směrem k těm barvám. „Zajímavý, ale máš to trošku rozštelovaný, Sherku.“</p>
<p>„Ale to víš, že to je seštelovaný – ale ještě jsme z toho nedostali to hlavní.“ Sherk vylezl na sedátko a vypadalo to, že se na ty obrázky dívá. „Hehe. Ty barvy jsou fakticky strašný; ale za chvilku ti to ani nepřijde… Hrunknere, už tě někdy napadlo, že jsou naše současné problémy mnohem vážnější, než by měly být?“</p>
<p>„Jak to mám vědět? Všechno je tu nový.“ Unnerby ztěžka dosedl. „Jo, všechno se to řítí do pekla. To, co se děje na Jihu, je přesně ta hrůza, co jsme si představovali. Mají tam jaderný zbraně, možná dvě stovky, a taky dálkový systémy. A všechny peníze už vyhodili, jen aby udrželi krok s vyspělejma národama.“</p>
<p>„Vyhodili všechny peníze, jen aby nás všechny pozabíjeli?“</p>
<p>Před pětatřiceti lety byl Sherk při tom, když tohle všechno vznikalo – přinejmenším v hrubých základech. Teď se ptal jako idiot. „Ne,“ řekl Unnerby téměř pedantským hlasem. „Tak to aspoň nezačalo. Snažili se vytvořit průmyslově-zemědělskou základnu, která by mohla být aktivní ve Tmě. To se jim nepodařilo. Dokážou udržet v chodu pár měst a jednu nebo dvě vojenský divize. Teď je na Jihu Tma o pět let dýl než na zbytku světa. Nad jižním pólem už začínají hurikány.“ V nejpříznivějších dobách se dalo na Jihu i žít; ve střední fázi by se tam několik let dalo možná i farmařit. Tento kontinent však měl úžasné nerostné bohatství. Za posledních pět generací byli Jižané vykořisťováni těžařskými společnostmi ze severu, každý cyklus o něco hůře než ten předchozí. Tuto generaci se však zmocnila Jihu svrchovaná vláda, která se velice bála Severu a nadcházející Tmy. „Tolik se nás snažili v tý jaderný energii dohnat, že dokonce ani nemají vybavený všechny hlubiny.“</p>
<p>„A Rodní jim rozvracejí veškerou snahu, která jim zbyla.“</p>
<p>„Samozřejmě.“ Pedurová byla geniální. Vraždy, vydírání, chytré zastrašování. Co mohlo uškodit, to Pedurové šlo. A tak si teď vláda na Jihu myslela, že na ně chce ve Tmě Dohoda zaútočit. „To, co říkají ve zprávách, je pravda, Sherku. Jižani by na nás klidně mohli shodit atomovku.“</p>
<p>Hrunkner se podíval za Sherkanera vy výstřední obrazovky. Všude kolem viděl Princeton. Některé budovy – jako Hill House – mohly být obyvatelné i poté, co vzduch zkondenzoval. Dokázaly si udržet tlak a měly dobré přívody energie. Město bylo většinou jen mírně pod zemí. Stálo to sice města Dohody patnáct let zběsilých stavebních prací, ale teď mohla celá civilizace přežít v bdělém stavu po celou dobu Tmy. Byli však tak blízko pod povrchem, že by je jakákoliv jaderná válka zahubila. Průmysl, který Hrunkner pomáhal vybudovat, dokázal zázraky… <emphasis>a tím pádem nám teď hrozí větší nebezpečí než kdy</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>předtím. </emphasis>Bylo zapotřebí dalších zázraků. Hrunkner i miliony jiných se s těmito neuskutečnitelnými požadavky potýkali. Během posledních třiceti dní Unnerby v průměru naspal tři hodiny denně. Tenhle výlet kvůli tomu, aby si popovídal s Underhillem, ho stál jednu schůzi a inspekci. <emphasis>Jsem tady z věrnosti</emphasis><emphasis>… </emphasis><emphasis>nebo proto, že doufám, že nás Sherk může znova zachránit?</emphasis></p>
<p>Underhill sepjal všechny své přední ruce a vytvořil si tak před hlavou malou pyramidku. „Už… už tě někdy napadlo, že má ty naše problémy na svědomí možná něco jinýho?“</p>
<p>„Sakra, Sherku. A co jako?“</p>
<p>Sherkaner se usadil na svém sedátku a začal ze sebe rychle a tiše chrlit slova. „Jako nějaký cizí bytosti z vesmíru. Byly tady ještě před příchodem Novýho slunce. A my dva jsme je viděli ve Tmě, Hranknere. Ta světla na obloze, vzpomínáš?“</p>
<p>Mluvil o překot dál, tónem, který se tolik lišil od Sherkanera Underhilla za starých časů. Starý Underhill odhaloval své prapodivné spekulace s čtveráckým pohledem nebo se smíchem. Teď však Underhill mluvil rychle, téměř jako kdyby ho někdo měl zastavit… nebo mu to snad vyvrátit? Tenhle Underhill mluvil jako… zoufalý člověk, tápající po své představě.</p>
<p>Stařík si uvědomil, že už svého posluchače ztratil. „Ty mi nevěříš, co, Hrunku?“</p>
<p>Hrunkner se na svém místě schoulil. Kolik prostředků už na tenhle nesmysl asi padlo? Jiné planety – život na jiných planetách, to byla jedna z Underhillových nejstarších, nejšílenějších teorií. A teď se po letech zase vynořovala na povrch. Znal generála; na ni by to neudělalo o nic větší dojem než na něho. Svět se třásl na pokraji propasti. Už nemohl dál poslouchat žvásty chudáka Sherkanera. Generál se tím určitě nenechávala rozptylovat. „Je to jako s tou videomantikou, že jo, Sherku?“ <emphasis>Celej život chrlíš zázraky. Akorát že teď je potřebuješ ještě rychleji a zoufaleji než kdykoli předtím. A zbyla ti jenom fantazie.</emphasis></p>
<p>„Ne, Hrunku, to ne. Videomantika byla jenom taková kamufláž, aby to ti vetřelci neviděli. Počkej, já ti to ukážu!“ Sherkanerovy ruce cosi vyťukaly na dírkách ovládání. Obrázky zablikaly, jak se začaly měnit hodnoty barev. Jedna krajina se začala měnit z léta na zimu. „Bude to jen chvilička. Je to sice pomalý, ale to nastavování kanálů jsou pěkně náročný výpočty.“ Underhillova hlava se naklonila k drobným obrazovkám, které Hrunkner neviděl. Jeho ruce netrpělivě bubnovaly do ovládání. „Ty si o tomhle zasloužíš vědět víc než kdokoliv jinej, Hrunku. Udělal jsi toho pro nás tolik; mohl jsi toho udělat mnohem víc, kdybysme tě do toho zatáhli taky. Jenže generál –“</p>
<p>Na obrazovce se měnily barvy a krajiny se začaly ztrácet v chaosu nízkého rozlišení. Uplynulo několik sekund.</p>
<p>A Sherkaner tlumeně překvapeně a zklamaně vyjekl.</p>
<p>Na tom, co z obrázku zbylo, bylo něco vidět, i když to mělo mnohem nižší kvalitu než původní záznam. Vypadalo to, že jde o standardní osmibarevný videozáznam. Dívali se z kamery v kanceláři Victory Smithové na Zemském velitelství. Byl to dobrý obraz, ale ve srovnání se skutečným pohledem, či dokonce Sherkovými videomantickými obrazovkami velice syrový.</p>
<p>Na tomto záběru však bylo vidět něco skutečného: od svého stolu na ně hleděla generál Smithová. Kolem ní se tyčily hromady práce. Gestem z kanceláře vykázala svého spolupracovníka a upřela pohled na Underhilla a Unnerbyho.</p>
<p>„Sherkanere… ty jsi vzal Hrunknera Unnerbyho do své kanceláře!“ Měla odměřený a dopálený hlas.</p>
<p>„Ano, já –“</p>
<p>„Já jsem myslela, že jsme si něco jasně řekli, Sherkanere. S těmi svými hračkami si můžeš hrát, jak chceš, ale nebudeš s nimi obtěžovat lidi, kteří mají něco pořádného na práci.“</p>
<p>Hrunkner ještě neslyšel, že by generál na Underhilla mluvila takovým tónem a tak kousavě. Dal by cokoliv, aby u toho nemusel být.</p>
<p>Vypadalo to, že chce Underhill něco namítnout. Otočil se na svém sedátku a zamával rukama, jako by ji prosil. Potom: „Ano, miláčku.“</p>
<p>Generál Smithová přikývla a pokynula Hrunknerovi. „Omlouvám se za tu nepříjemnost, seržante. Pokud budete chtít pomoci vrátit se zpátky ke svému rozvrhu…“</p>
<p>„Děkuji vám, madam. Možná ano. Budu se hlásit na letišti a vrátím se k vám.“</p>
<p>„Dobrá.“ Záběr ze Zemského velitelství zmizel.</p>
<p>Sherkaner složil hlavu na konzoli ovládání. Ruce i nohy měl stažené pod sebe a ani s nimi nepohnul. Slepecký brouk přišel k němu a tázavě do něj šťouchl.</p>
<p>Unnerby k němu přikročil. „Sherku?“ řekl tiše. „Není ti nic?“</p>
<p>Jeho společník chvíli mlčel. Potom zvedl hlavu. „To bude dobrý. Promiň, Hrunku.“</p>
<p>„Já – ehm, Sherkanere, já budu muset jít. Mám ještě jednu schůzku –“ To nebyla tak docela pravda. Obě schůzky i tu inspekci už zmeškal. Ve skutečnosti měl na práci ještě spoustu jiných věcí. Když mu Smithová pomůže, možná že se dostane z Princetonu ještě včas, aby to všechno dohnal.</p>
<p>Underhill nemotorně sešplhal ze svého místa a nechal Mobiyho, ať ho vede za seržantem. Když se těžké dveře otevřely, Sherkaner natáhl jednu ruku a jemně ho zatahal zajeden rukáv. <emphasis>Další bláznovství?</emphasis></p>
<p>„Nikdy se nevzdávej, Hrunku. Vždycky se najde způsob… jako kdykoli předtím. Uvidíš.“</p>
<p>Unnerby přikývl, zahučel jakousi omluvu a vyšel z místnosti. Když kráčel sklem obloženou chodbou k výtahu, Sherkaner stál s Mobiym u vchodu do místnosti. Kdysi by s ním Underhill šel až dolů do hlavního předsálí. Zdálo se však, že si uvědomil, že se mezi nimi něco změnilo. Jak se za Unnerbym zavíraly dveře od výtahu, zahlédl ještě seržant svého starého přítele, jak mu nesměle mává.</p>
<p>Pak už byl pryč a výtah s ním klouzal dolů. Unnerby na okamžik podlehl vzteku a smutku. Bylo zvláštní, jak se tyto dva city dokázaly smísit. Slyšel, co se o Sherkanerovi povídá, a přál si tomu nevěřit. Stejně jako Sherkaner, i on <emphasis>chtěl, </emphasis>aby se jisté věci splnily, a přehlížel příznaky, které hovořily proti tomu. Na rozdíl od Sherka Hrunkner Unnerby krutou realitu jejich situace přehlížet nedokázal. A tak museli tuto finální krizi vybojovat nebo prohrát bez Sherkanera Underhilla…</p>
<p>Unnerby Sherkanera zapudil z mysli. Snad jednou přijde chvíle, kdy si bude pamatovat ty hezké věci, a ne toto odpoledne. Prozatím… pokud by se mu podařilo sehnat letadlo z Princetonu, mohl by být zpátky na Zemském velitelství ještě včas, aby si stihl promluvit se svými zástupci.</p>
<p>Někde kolem patra starého parku pavoučat výtah zpomalil. Unnerby si předtím myslel, že to je Sherkanerův soukromý výtah. Kdo by to jenom mohl být?</p>
<p>Dveře sklouzly stranou –</p>
<p>„No teda! Seržant Unnerby! Můžu se svézt s vámi?“</p>
<p>Mladý nadporučík, oblečený v důstojnické uniformě. Victory Smithová tak, jak vypadala před tolika lety. V očích se jí zračil stejný jas a v pohybech stejná elegantní preciznost. Unnerby zavrávoral a chvíli na zjevení za dveřmi jen hleděl.</p>
<p>Zjevení potom nastoupilo do výtahu a Unnerby mimoděk ucouvl, stále ještě v šoku. Potom se vojenské vystupování na okamžik vytratilo. Nadporučík zdráhavě sklonila hlavu. „Strejdo Hrunku, copak mě už nepoznáváte? Já jsem Viki, už jsem vyrostla.“</p>
<p>No jistě. Unnerby se chabě zasmál. „Tobě – tobě už nikdy neřeknu malá Victory.“</p>
<p>Viki mu láskyplně položila dvě paže na ramena. „Ne. Vy můžete. Tak nějak si stejně myslím, že vám rozkazy nikdy dávat nebudu. Táta říkal, že dneska přijedete… Už jste ho viděl? Máte chvilku, abyste si promluvil i se mnou?“</p>
<p>Výtah pomalu zastavoval v přízemí. „Já – ano, viděl… Koukni, tak trochu spěchám na Zemský velitelství.“ Po tom debaklu nahoře zkrátka nevěděl, co by mohl Viki říci.</p>
<p>„To je v pohodě. Taky to nestíhám. Tak se svezeme na letiště spolu.“ Věnovala mu úsměv. „Bude to dvakrát tak bezpečnější.“</p>
<p>Nadporučíci mohli někomu dělat ochranný doprovod, ale jen vzácně ho dělal někdo jim. Skupinka malé Victory měla polovinu členů jako ta Unnerbyho, zato však byla už od pohledu mnohem schopnější. Někteří strážní byli zjevně veteráni. Chlapík na horním sedátku byl jeden z největších vojáků, které Unnerby kdy viděl. Když se nasoukali do auta, letmo Unnerbymu zvláštním způsobem zasalutoval, vůbec ne jako voják. Ha! Vždyť to byl Brent!</p>
<p>„Takže, co měl táta na srdci?“ Hlas sice zněl bezstarostně, ale Hrunkner v něm přeci jen zaslechl napětí. Viki zase nebyla tak úplně dokonalý, neproniknutelný důstojník tajné služby. Možná to byla její slabina, ale on ji zase znal od doby, kdy měla ještě dětské oči.</p>
<p>A o to bylo pro Unnerbyho těžší jí říci pravdu. „Musíš to vědět, Viki. Už to není to co předtím. Má plnou hlavu příšer z vesmíru a videomantiky. Musel ho zarazit dokonce sám generál.“</p>
<p>Malá Victory mlčela, ale ruce se jí stáhly do podmračeného a rozezleného výrazu. Chvilku si myslel, že se zlobí na něj. Potom však zaslechl, jak si slabě bručí: „Blázen stará.“ Povzdechla si a několik vteřin jeli mlčky.</p>
<p>Po povrchu jezdil jen málokdo – a když, tak hlavně mezi městy, mezi nimiž neexistovalo spojení. Pouliční lampy zalévaly ulice modrou a ultrafialovou září a ta se třpytila na námraze lemující stoky a boky budov. Přes námrazu zářilo z nitra budov světlo. Na stěnách rostly miliony křišťálových červů a jejich kořeny tápaly po každém kousíčku tepla. Tady v Princetonu mohl život přečkat snad až do toho nejhlubšího nitra Tmy. Město kolem nich a pod nimi byla rostoucí, hřejivá věc. Za těmito stěnami a pod zemí bylo rušněji než kdy v dějinách Princetonu. Novější budovy obchodní čtvrti zářily desetitisíci okny a širokými pásy světla zalévaly starší stavby… A přeci by ten nejnepatrnější jaderný útok zabil úplně všechny.</p>
<p>Viki mu sáhla na rameno. „To mě mrzí… to s tím tátou.“</p>
<p>Věděla mnohem lépe než on, jak hluboko Sherkaner klesl. „Jak dlouho už ho to drží? Já si pamatuju, jak rozvíjel teorie o příšerách z vesmíru, ale nikdy to nemyslel vážně.“</p>
<p>Pokrčila rameny a bylo vidět, že je z této otázky nešťastná, „…po tom únosu si začal hrát s videomantikou.“</p>
<p><emphasis>Už tak dávno? </emphasis>Potom si vzpomněl na Sherkanerovo zoufalství, tehdy, když si ten chudák uvědomil, že ani všechna jeho věda a logika jeho děti nedokáže zachránit. A tehdy byla zaseta semínka šílenství. „Tak fajn, Viki. Tvoje matka má pravdu. Důležité je, aby nás tyhle nesmysly nijak nezdržovaly. Tvýho otce miluje a obdivuje spousta lidí –“ <emphasis>Zatím pořád ještě včetně</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mě. </emphasis>„Těmhle nesmyslům sice nikdo věřit nebude, ale obávám se, že se bude spousta lidí snažit mu pomoct – možná financovat, provádět pokusy, co navrhuje. To si nemůžeme dovolit, rozhodně ne teď.“</p>
<p>„Samozřejmě.“ Viki však na okamžik zaváhala a narovnala špičky rukou. Pokud by ji Unnerby neznal už jako dítě, ani by si toho nevšiml. Neříkala mu všechno a teď kvůli tomu byla na rozpacích. Malá Victory bývala skvělá lhářka. …s výjimkou situací, kdy se kvůli něčemu cítila provinile.</p>
<p>„Generál ho pořád ještě poslouchá, že? Ještě i teď?“</p>
<p>„…podívejte, nic velkýho to není. Nějaký ty frekvence, trocha času procesoru.“ Času procesoru na čem? Na Underhillově stolním zařízení nebo na superstrojích tajné služby? i když to možná bylo jedno, pochopil, nakolik utrpěla Underhillova pověst díky tomu, že generál svému manželovi bránila v tom, aby nějak zasahoval do kritických projektů. <emphasis>Modlete se ale za tu ubohou paní.</emphasis><emphasis> </emphasis>Ztratit Underhilla muselo pro Victory Smithovou být, jako kdyby jí všechny pravé nohy ustřelili u kyčlí.</p>
<p>„Tak fajn.“ Ať už Sherk rozhazoval jakékoliv prostředky, Hrunkner Unnerby s tím nic dělat nemohl. Možná bylo nejmoudřejší ono staré: <emphasis>Jedu,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vojáku, jedu, jedu! </emphasis>Podíval se na uniformu malé Victory. Štítek se jménem měla na druhé straně a neviděl na něj. Stálo tam Victory Smithová (<emphasis>tohle</emphasis> by určitě každého nadřízeného důstojníka upoutalo!), nebo Victory Underhillova, nebo co?</p>
<p>„Takže, nadporučíku, co život v armádě?“</p>
<p>Viki se usmála, bezpochyby úlevou, že se mohou bavit o něčem jiném. „Je to skvělá zkouška, seržante.“ Formality šly stranou. „Vlastně si to užívám jako ještě nic v životě. Základní výcvik byl – no, však to znáte stejně dobře jako já. Vlastně seržanti jako vy z toho dělají ten ‚okouzlující’ zážitek. Ale u mě to bylo stejně něco jinýho: když jsem byla v základním výcviku, tak byli skoro všichni branci ve fázi, takže taky o spoustu let starší než já. Hehe. Nebylo těžký být lepší než oni. Teď – sám vidíte, že tohle nejsou na začátek zrovna typický hodnosti.“ Ukázala na auto a na ochranku kolem nich. „Brent je teď starší seržant; pracujeme spolu. Rhapsa a malej Hrunk nakonec taky půjdou do důstojnický školy, ale zatím narukovali mezi juniory. Možná se s nima uvidíte na letišti.“</p>
<p>„Takže pracujete všichni pohromadě?“ Unnerby se snažil nevpustit do svého hlasu překvapení.</p>
<p>„Jo. Jsme tým. Když generál potřebuje rychlou inspekci a taky se na někoho potřebuje naprosto spolehnout, tak pošle nás čtyři.“ Všechny děti, které to přežily, kromě Jirliba. Na okamžik Unnerbyho toto zjištění sklíčilo ještě o něco víc. Myslel na to, co na to asi říkají na generálním štábu, když vidí četu příbuzných Smithové, jak se přehrabuje v přísně tajných záležitostech. Ale… Hrunkner Unnerby kdysi byl sám hluboko v tajné službě. Starý Strut Greenval hrál také podle vlastních pravidel. Král poskytoval veliteli tajné služby jistá privilegia. Podle spousty lidí na středně významných postech v tajné službě to byla jenom hloupá tradice, ale pokud si Victory Smithová myslela, že potřebuje ke generální inspekci tým ze své vlastní rodiny – tak taky možná měla pravdu.</p>
<p>Na princetonském letišti vládl chaos. Bylo tam víc letů, víc společných podniků a víc zběsilých stavitelských prací než kdy předtím. Chaos nechaos, generál Smithová všem problémům předešla: pro Hrunknerovy potřeby bylo vyčleněno letadlo. Vikiina auta dostala povolení vjet přímo do vojenské části areálu. Opatrně jela po vyznačených drahách pod křídly letadel dopravních společností. Vedlejší cesty byly rozkopané a každých sto stop zel v zemi obrovský kráter. Do konce roku měly být veškeré servisní operace řízené zespodu. Nakonec se zde mělo pracovat s novými typy letounů a v naprostém mrazu.</p>
<p>Viki ho vysadila u jeho letadla. Neřekla mu, co ji večer čeká. Unnerby byl rád. Ve své nezvyklé současné situaci alespoň věděla, že si má dávat pozor na jazyk.</p>
<p>Vylezla za ním do mrazu. Vítr nefoukal, a tak se odvážila ven bez ohřívače vzduchu. Každé nadechnutí ji pálilo. Byla taková zima, že viděl, jak se mu kolem odhalených kloubů rukou vznášejí obláčky mrazu.</p>
<p>Viki možná byla tak mladá a tak odolná, že si toho ani nevšimla. Odpochodovala celých třicet yardů k jeho letadlu a celou dobu vykládala. Nebýt všech těch zlých předzvěstí, které s touto návštěvou souvisely, byl by nesmírně rád, že Viki viděl. I když byla mimo fázi, byla teď překrásná, celá matka – a přitom v ní byla přísná odměřenost Smithové utlumená tím, čím býval Sherkaner v době své největší slávy. Sakra, vždyť to možná bylo částečně i tím, <emphasis>protože </emphasis>byla mimo fázi! Když ho to napadlo, málem se uprostřed ranveje zastavil. No jistě, vždyť Viki celý svůj život sledovala věci z naprosto jiného úhlu pohledu. Zvláštní na tom bylo to, že když se na ni díval, jako by už o budoucnost takové obavy neměl.</p>
<p>Došli k přístřešku pod jeho letadlem a Viki ustoupila stranou. Napřímila se a patřičně škrobeně mu zasalutovala. Unnerby jí to oplatil. A potom spatřil její jmenovku.</p>
<p>„To je ale zajímavé jméno, nadporučíku. Ani povolání, ani žádná dávná hlubina. Kde –?“</p>
<p>„Inu, ani jeden z mých rodičů není ‚kovář’. A nikdo neví, ze které ‚podhory’ tátova rodina kdysi vylezla. Ale když se podíváte za sebe –“ ukázala.</p>
<p>Za ním se stovky yardů táhla až k terminálu rozestavěná letištní plocha. Viki však ukazovala ještě výš, vzhůru nad rovinu kolem řeky. Na obzoru se vlnila světla Princetonu, od zářících věží až ke kopcům na předměstí.</p>
<p>„Podívejte se asi tak pět stupňů dozadu a doprava od té rádiové věže. Je to vidět dokonce i odsud.“ Ukazovala na dům Underhillů. Byla to tím směrem nejjasnější věc – věž ze světel všech barev, které dokázaly moderní fluorescenční zářivky vytvořit.</p>
<p>„Táta to vymyslel dobře. Skoro nic jsme na tom domě nemuseli měnit. Dokonce i potom, až vzduch zmrzne, bude to jeho světlo pořád nahoře na kopci. Však víte, co táta říká: Můžeme jít dolů – nebo můžeme zůstat nahoře a natáhnout ruku. Jsem ráda, že jsem vyrostla právě tam, a chci se podle toho jmenovat.“</p>
<p>Pozvedla svou jmenovku tak, že se zablýskla ve světle reflektorů letadla. NADPORUČÍK VICTORY LIGHTHILLOVÁ. „Nebojte se, seržante. To, co táta s mámou začali, vydrží dlouho.“</p>
<p><strong>Čtyřicet šest</strong></p>
<p>Belgu Undervillovou to už začínalo na Zemském velitelství trochu zmáhat. Připadalo jí, že je tady dole skoro deset procent času – a bylo by to mnohem víc, kdyby se z ní nestal tak náruživý uživatel telekomunikační sítě. Plukovník Undervillová stála v čele domácí tajné služby od roku 60//15, více než polovinu uplynulé Záře. Byla všeobecně známá pravda, že ke konci Záře začínají ty nejkrvavější války. Čekala sice, že to bude kruté, ne ovšem do této míry.</p>
<p>Undervillová dorazila na schůzi štábu brzo. Byla značně nervózní z toho, co měla v plánu; rozhodně neměla v úmyslu svou nadřízenou nijak rozčílit, ovšem přesně tak se její žádost mohla jevit. Rachner Thract už tam byl a chystal si své představení. Na stěnu za sebou promítal zrnité, desetibarevné špionážní záběry. Zjevně na jihu objevil další odpalovací základny – další důkazy toho, že Rodní napomáhají „potenciálním obětem zrady Dohody“. Když se ona i její průvodci posadili, Thract jim zdvořile kývl na pozdrav. Mezi externí a domácí tajnou službou bylo odjakživa jisté napětí. Externí sice hrálo podle pravidel, která byla na domácí příliš tvrdá, ale i přesto si k nějakému vměšování vždycky záminku našlo. V posledních několika letech panovalo mezi Thractem a Undervillovou napětí obzvlášť silné. Od té doby, co Thract na Jihu tak zklamal, se jí s ním jednalo mnohem lépe. <emphasis>Dokonce i konec světa</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>může mít z krátkodobýho pohledu svoje výhody, </emphasis>řekla si rozmrzele Belga.</p>
<p>Undervillová proletěla seznam schůze. Bože můj, samé nepodstatné kraviny. I když možná ne: „Co říkáte na ty neidentifikované výškové lety, Rachnere?“ Nemyslela to tak, že se s ním chce hádat; ohledně protivzdušné obrany by Thracta do úzkých hned tak dohnat neměla.</p>
<p>Thract okamžitě vymrštil ruce v zamítavém gestu. „Po tom humbuku protivzdušná obrana hlásí jenom tři zaznamenané výskyty. Ať s tím jdou někam, pozorovatelé jedni. Ještě ani teď, když už víme o antigravitačních schopnostech Rodných, je pořád ještě nedokážou pořádně sledovat. Teď navíc ten jejich velitel tvrdí, že mají Rodní nějakou základnu, o který nevím. A šéfka mně určitě hodí na krk, abych to vypátral… Do háje!“ Undervillová nedokázala poznat, zda to chtěl takto shrnout nebo zda si právě všiml něčeho ve svých poznámkách. Tak jako tak už jí neměl Thract co říci.</p>
<p>Ostatní už se trousili dovnitř: velitel protivzdušné obrany Dugway (který seděl na sedátku poměrně daleko od Rachnera Thracta), velitel raketového útoku, ředitel informačního oddělení. Vstoupila samotná hlava resortu, následovaná téměř v těsném závěsu samotnou královskou ministryní financí.</p>
<p>Generál Smithová celé zasedání zahájila a formálně ministryni financí přivítala. Papírově byla ministryně Amberdon Nizhnimorová jediným jejím nadřízeným s výjimkou samotného krále. Ve skutečnosti však byla dlouholetou přítelkyní Smithové.</p>
<p>Neidentifikovaná tělesa byla na seznamu jako první a bylo to s nimi zhruba tak, jak Thract předpovídal. Protivzdušná obrana se blíže zaměřila na tři výskyty. Dugwayovy nejnovější počítačové analýzy potvrdily, že se jedná o satelity Rodných a snad o průzkumná zařízení, nebo možná i zkoušky řízené antigravitační střely. Tak či tak ani jedno těleso nebylo spatřeno dvakrát. A ani jedno nebylo vypuštěno ze známých základen Rodných. Velitel protivzdušné obrany velice ostře zdůrazňoval potřebu pozemní zpravodajské služby na území Rodných. Pokud měl nepřítel mobilní raketomety, bylo o nich zapotřebí zjistit všechno. Undervillová napůl čekala, že Thract vybuchne při pouhém náznaku toho, že by snad jeho lidé znovu selhali, ale plukovník sarkasmus protivzdušné obrany přijal a generál Smithová se k rozkazům stavěla s apatickou zdvořilostí. Thract věděl, že je to ze všech jeho problémů ten nejmenší; ve skutečnosti se děsil bodu, který byl na dnešním seznamu poslední.</p>
<p>Další, informační oddělení: „Je mi líto. V žádném případě nemůžeme uspořádat válečné referendum, tím spíš ho vyhrát. Lidé jsou sice vyděšení víc než kdy předtím, ale vzhledem k časovému rozvrhu by referendum bylo naprosto k ničemu.“ Belga přikývla; k tomuto zjištění nepotřebovala žádného pisálka z informačního oddělení. Králova vláda byla sama o sobě spíše autokratické zřízení. V průběhu posledních devatenácti generací, tedy od paktu Dohody, byla její civilní moc děsivým způsobem oslabena. Koruna si uchovala pouze vlastnický nárok na své državy jako například na Zemské velitelství a měla omezené právo vybírat daně, ovšem ztratila právo tisknout peníze a přišla o výsostné právo a právo povinné vojenské služby pro své občany. V dobách míru tento Pakt fungoval. Soudy pracovaly na systému poplatků a místní policejní jednotky věděly, že si nemohou příliš dovolovat, jinak by se mohly střetnout s opravdovou silou. Ve válce – inu, od té tu bylo referendum, aby na jistou dobu Pakt odsunulo do ústraní. Fungovalo za Velké války, do jisté omezené míry. V této době se všechno dělo tak rychle, že jenom mluvit o referendu mohlo znamenat válku uspíšit. A k jadernému konfliktu mohlo dojít méně než za den.</p>
<p>Generál Smithová přijala otřepané fráze s mimořádnou trpělivostí. Potom byla na řadě Belga. Prošla obvyklý seznam toho, co hrozilo doma. Všechno bylo víceméně pod kontrolou. Existovaly jisté významné menšiny, kterým byla modernizace trnem v oku. Některé už byly mimo dění, neboť spaly ve svých vlastních hlubinách. Ostatní si vykopaly hluboké pevnosti, ovšem ne kvůli tomu, aby v nich spaly; s těmi by mohly být problémy, pokud by se všechno skutečně zamotalo. Hrunknerovi Unnerbymu se podařil další z jeho stavebních zázraků. Dokonce i ta nejstarší města na Severovýchodě už teď měla jadernou elektrickou energii a – to bylo neméně důležité – izolované životní prostředí. „Ovšem před radiací toho samozřejmě mnoho chráněno není. I pouhý mírný útok by většinu těchto lidí zabil a zbytek by neměl prostředky na to, aby se úspěšně uložil ke spánku.“ Vlastně se většina těchto prostředků vynaložila právě na výstavbu elektráren a podzemních farem.</p>
<p>Generál Smithová pokynula ostatním. „Nějaké poznámky?“ Bylo jich hned několik. Zástupce informačního oddělení navrhl zakoupení některých izolovaných podniků; ten už se chystal na konec světa, strašpytel jeden. Velitelka tajné služby jenom přikývla a pověřila Belgu a strašpytla, ať se na tuto možnost podívají. Odškrtla si hlášení domácí tajné služby ze svého seznamu.</p>
<p>„Paní?“ Belga Undervillová zvedla ruku. „Mám ještě jednu záležitost, kterou bych chtěla přednést.“</p>
<p>„Zajisté.“</p>
<p>Undervillová si jídelníma rukama nervózně přejela přes chřtán. Teď už se s tím nedalo nic dělat. Kruci. Kdyby tady tak nebyla ta ministryně financí. „Já – madam, v minulosti jste řídila operace velice, ehm, velkoryse. Dala jste nám nějaký úkol a nechala jste nás na něm pracovat. Za to jsem vám velice vděčná. V poslední době, a to s velkou pravděpodobností bez vašeho vědomí, provádějí vaši pracovníci neplánované návštěvy,“ – spíš jakési půlnoční razie – „na domácí půdě v mém poli působnosti.“</p>
<p>Generál Smithová přikývla. „Tým Lighthillů.“</p>
<p>„Ano, paní.“ <emphasis>Vaše vlastní děcka tady pobíhají, jako kdyby to byli královští vrchní inspektoři. </emphasis>Měla samé šílené, nesmyslné požadavky, zastavovala dobré projekty, odvolávala některé z jejích nejlepších lidí. Na základě toho se mimo jiné domnívala, že ten velitelčin šílený manžel má ještě pořád značný vliv. Belga si dřepla zpátky na své místo. Víc už opravdu říkat nemusela. Victory Smithová ji znala dost dobře na to, aby poznala, že je rozčilená.</p>
<p>„A při těchto inspekčních návštěvách – odhalil tým Lighthillů něco závažného?“</p>
<p>„V jednom případě, madam.“ Jeden poměrně ožehavý problém, o němž byla Belga přesvědčená, že by ho odhalila do deseti dnů. Kolem stolu Undervillová viděla, že jsou ostatní její stížností většinou zaskočeni. Dva nepatrně přikyvovali jejím směrem – o těch už věděla. Thract zuřivě bubnoval do stolu; vypadal, že každou chvíli vyskočí a vloží se do toho. Nikoho nepřekvapilo, že si protekcionářská velitelčina banda vybrala právě jeho, ale <emphasis>Bože, prosím tě, ať má rozum a nepouští si zrovna teď chřtán na špacír. </emphasis>Thract už na tom byl tak špatně, že pokud by se za ni postavil, pomohlo by jí to asi jako kovadlina horolezci.</p>
<p>Velitelka naklonila hlavu a chvíli zdvořile čekala, až k tomu něco řekne někdo jiný. Potom: „Plukovníku Undervillová, chápu, že to může mít vliv na morálku vašich lidí. Stojíme však na prahu velice kritického období, které je mnohem nebezpečnější než vyhlášená válka. Já potřebuji zvláštní asistenty, kteří umí jednat velice rychle a s kterými si naprosto dokonale rozumím. Tým Lighthillů pracuje přímo pro mě. Dejte mi, prosím, vědět, pokud budete mít pocit, že jejich chování přesahuje meze únosnosti, ale jinak vás žádám, abyste jejich delegovanou autoritu respektovala.“ Tón jejího hlasu zněl srdečně a chápavě, ale slova byla nekompromisní; Smithová měnila zažité postupy, trvající celá desetiletí. Belga nabyla pocitu, že velitelka o všech výtržnostech svých dětí předem věděla.</p>
<p>Ministryně financí se až do této chvíle tvářila téměř znuděně. Nizhnimorová byla válečný hrdina; kráčela Tmou spolu se Sherkanerem Underhillem. Když jste ji viděli, málem byste si na to ani nevzpomněli; Amberdon Nizhnimorová strávila celá desetiletí této generace tím, že šplhala vzhůru druhou stranou královských služeb coby dvorní politik a smírčí soudce. Oblékala se a pohybovala jako stará; Nizhnimorová vypadala jako postava ministra financí z nějakého komiksu. Byla velká, umolousaná a na pohled křehká, a teď se naklonila dopředu. Její sípavý hlas zněl stejně chabě, jako sama vypadala. „Obávám se, že je to všechno jaksi mimo sféru mé působnosti. Ale nějakou radu bych přeci jenom měla. I když nemůžeme mít referendum, jsme do značné míry ve válce. V rámci vlády spějeme k válečným opatřením. Běžné odvolávací procesy a přezkoumávání jsou dočasně zastaveny. S ohledem na tento výjimečný stav je důležité, abyste si uvědomili, že já i – a to je ještě důležitější – i král máme ve vedení generála Smithové naprostou důvěru. Všichni víte, že velitel tajné služby má zvláštní pravomoce. To není žádná zastaralá tradice, dámy a pánové. To je promyšlený tah krále a vy se s ním budete muset všichni smířit.“</p>
<p>Páni. A je po „křehkých“ ministrech financí. Všude kolem stolu bylo vidět rozvážné přikyvování a nikdo už se nehodlal nijak projevovat, tím méně Belga Undervillová. Co bylo zvláštní, sama Belga se potom, co byla tak definitivně poražena, cítila lépe. Možná že se to všechno valilo po cestě, která vedla rovnou do pekla, ale ona si už alespoň nemusela dělat starosti s tím, kdo že to řídí.</p>
<p>Po chvíli se generál Smithová vrátila k programu schůze: „Ještě nám zbyla jedna věc. Je to zároveň ten nejzávažnější problém, který musíme řešit. Plukovníku Thracte, řeknete nám něco o situaci na Jihu?“ Její hlas zněl zdvořile, téměř soucitně. Přesto však v tom byl Thract až po ramena.</p>
<p>Thract se však předvedl. Nadskočil na svém sedátku a bryskně přešel k pódiu. „Paní ministryně. Madam.“ Kývl směrem k Nizhnimorové a k velitelce. „Podle našeho názoru se v průběhu posledních patnácti hodin situace do jisté míry stabilizovala.“ Ukazoval na záběry, které ho Belga viděla studovat před schůzí. Velká část Jihu byla sice zahalená v bouřce, ale základny byly nahoře v horách a většinou byly vidět. Thract ťukal do svých obrázků a rozebíral situaci zásobování. „Jižanské rakety dalekého doletu jsou na kapalné palivo a jsou velice křehké. Jejich parlament sice vystupoval několik posledních dní velice agresivně, kupříkladu to jejich ‚ultimátum spolupráce a přežití’ – ale ve skutečnosti si myslíme, že k odpálení není připravená ani desetina jejich raket. Bude trvat ještě zhruba tři nebo čtyři dny, než to všechno natankují.“</p>
<p>Belga: „To z jejich strany vypadá jako pěkná hloupost.“</p>
<p>Thract přikývl. „Ovšem nezapomínejte, že se díky tomu svému parlamentárnímu systému můžou rozhodovat méně pružně než my nebo Rodní. Těmhle lidem někdo namluvil, že se musí buď hned teď pustit do války, nebo se nechat zamordovat ve spánku. Ultimátum možná bylo chybně načasované, ale stejně tak to byl pokus vykreslit válku v tak děsivém světle, že se před ní ostatní stáhnou.“</p>
<p>Velitel protivzdušné obrany: „Takže se domníváte, že se nebude bojovat, dokud nedokončí čerpání pohonných hmot?“</p>
<p>„Ano. Rozhodujícím okamžikem bude schůze parlamentu Jihu za čtyři dny. Tam budou projednávat naši reakci – pokud nějaká bude – na toto ultimátum.“</p>
<p>Strašpytel z informačního se zeptal: „A proč na ty jejich požadavky prostě nepřistoupit? Nechtějí přece žádné území. Jsme tak silní, že ústupkem těžko přijdeme o nějakou prestiž.“</p>
<p>Kolem stolu se rozlehla bouře nevole. Generál Smithová odpověděla mnohem shovívavějším hlasem, než jaký si tato otázka zasluhovala. „Jenomže ona to bohužel není otázka prestiže. To ultimátum Jihu nás žádá o stažení několika našich vojenských sil. Já osobně pochybuji, že by se potom Jižani mohli cítit v těch svých hlubinách o něco bezpečněji – ale my bychom tak byli potom zranitelnější v případě, že by Rodní zaútočili jako první.“</p>
<p>Chezny Neudep, velitel raketového útoku: „Přesně tak. U Jižanů teď tahají za provázky Rodní. Pedurová a ti její krvelační kumpáni musí být štěstím bez sebe. Ať už tohle dopadne jakkoliv, stejně to vyhrajou.“</p>
<p>„Možná ne,“ řekla ministryně Nizhnimorová. „Já znám hodně vysoce postavených Jižanů; ti nejsou ani zlí, ani šílení, ani neschopní. Tohle je všechno otázka důvěry. Král hodlá při příležitosti další schůze parlamentu letět do Southmostu a setrvat tam, dokud jednání neskončí. Těžko si kdokoli z naší strany představí větší projev důvěry – a podle mě ho Jižani přijmou bez ohledu na to, co chce Pedurová.“</p>
<p>Od toho tady samozřejmě králové byli. Přesto však vyvolala ministryně svým návrhem zděšení; dokonce i „Starý likvidátor“ Neudep vypadal zaskočeně. „Madam… já vím, že takové věci pod pravomoci krále spadají, ale nemohu s vámi souhlasit v tom, že je to otázka důvěry. Nepochybuji o tom, že jsou na důležitých postech Jihu úctyhodní lidé. Ještě před rokem byl Jih skoro náš spojenec. Sympatizovali s námi lidé na všech úrovních vlády. Plukovník Thract nám řekl, že máme – když to řeknu hrubě – v tamějších mocenských pozicích <emphasis>špióny. </emphasis>Nebýt toho, pochybuji, že by generál Smithová někdy vůbec podporovala technický rozvoj Jihu… Ale během jednoho roku jsme zjevně o všechny tyto výhody přišli. Teď vidím vládu infiltrovanou Rodnými. I když si většina parlamentu zasluhuje úctu, <emphasis>je to úplně jedno.</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>Neudep máchl dvěma rukama směrem k Thractovi. „Vaše hodnocení, plukovníku?“</p>
<p>Nejvyšší čas to na někoho hodit. Tak to poslední dobou chodilo na každé schůzi a Thract byl pokaždé cílem víc a víc.</p>
<p>Thract se směrem ke Starému likvidátorovi mírně uklonil. „Pane, váš odhad je v podstatě správný, ačkoliv já osobně u raketových sil Jihu vidím infiltrace jen málo. Měli jsme tam přátelsky nakloněnou vládu – a to takovou, o které bych přísahal, že byla důkladně ‚vybavená’ agenty Dohody. Rodní se sice snažili, ale my jsme je drželi v šachu. Potom, krůček po krůčku, jsme byli nuceni ustupovat. Nejprve to byl laxní dozor, pak několik smrtelných nehod a potom vraždy, kterým jsme nestačili zabránit. Poslední dobou to je zinscenované pronásledování zločinců… Našemu nepříteli to myslí.“</p>
<p>„Takže je ctihodná paní Pedurová génius, na kterého prostě nestačíme?“ zase se zeptal velitel protivzdušné obrany. Ta slova přímo přetékala sarkasmem.</p>
<p>Thract chvíli mlčel. Jídelní ruce se mu míhaly. Na předchozích schůzích by v takové chvíli podnikl protiútok s pomocí statistik a skvělých nových projektů. Teď – jako by se v něm něco zlomilo. Belga Undervillová považovala Thracta za svého byrokratického nepřítele už od chvíle, kdy byly uneseny děti, ale teď se za něj cítila trapně. Konečně se od Thracta ozvalo vyjeknutí. „<emphasis>N</emphasis><emphasis>e! </emphasis>Copak vy nevíte, že… moji přátelé přišli o život; další jsem ztratil, protože jsem jim přestal věřit. Dlouho jsem si myslel, že musí být někde vysoko u mě agent Rodných. Svěřoval jsem ty nejdůležitější informace stále menšímu počtu lidí, dokonce už ani vlastnímu nadřízenému –“ Kývl na generála Smithovou. „Nakonec z nás vytáhli tajemství, o kterých jsem věděl jenom já a o kterých jsem komunikoval s pomocí svého vlastního šifrování.“</p>
<p>Následovalo ticho a ostatním se zatím v myšlenkách začaly formovat zjevné následky všech těchto tvrzení. Zdálo se, že se Thract uzavřel do sebe, jako by mu bylo jedno, že ho ostatní pravděpodobně považují za největšího zrádce pod sluncem. Pokračoval už tišeji: „Byl jsem tak paranoidní, jak jen někdo může být, byl jsem úplně všude. Používal jsem různé komunikační linky, nové šifrování. Využíval jsem diferenční obvody. A říkám vám, že je ten náš nepřítel něco víc nezjedná ‚ctihodná paní Pedurová’. Nějakým způsobem proti nám pracuje celá ta naše chytrá věda.“</p>
<p>„Nesmysl,“ řekla protivzdušná obrana. „Naše oddělení využívá víc té vaší ‚chytré vědy‘ než kdokoliv jiný a jsme s výsledky naprosto spokojeni. Ve schopných rukou jsou počítače, sítě i satelitní průzkum neskutečně mocnými nástroji. Jen se podívejte, co dokázaly naše hloubkové analýzy s těmi neidentifikovanými radarovými pozorováními. Samozřejmě, do sítí se může někdo dostat. Ale my jsme přece ve vývoji těchhle technologií nejlepší na světě. A ať už selže cokoliv, máme solidní technologii kódování… Nebo snad tvrdíte, že nepřítel dokáže rozluštit naše šifry?“</p>
<p>Thractovi na jeho místě za stupínkem podklesly nohy. „Ne, to jsem si myslel ze začátku, ale potom jsme pronikli až do samotného jádra šifrování Rodných – a až donedávna jsme tam byli v bezpečí. Jestli něčemu věřím, tak tomu, že naše šifrování nerozluštili.“ Ukázal na ně na všechny. „Vy to vážně pořád ještě nechápete, že? Já vám říkám, že v těch našich sítích něco je, něco, co aktivně pracuje proti nám. Ať děláme, co děláme, ví To víc než my a pomáhá To našim nepřátelům.“</p>
<p>Byl to velice patetický výjev, něco jako totální kolaps. Thractovi už nezbývalo nic jiného než svádět své neúspěchy na nějaké tajemné přízraky. Možná že byla Pedurová skutečně tak chytrá, že si to nikdo ani nedokázal představit; že je Thract ten největší zrádce pod sluncem však bylo pravděpodobnější.</p>
<p>Belga polovinou své pozornosti sledovala velitelku. Generál Smithová se těšila králově důvěře. Thractův pád se jí určitě nijak nedotkne, pokud se od něho okamžitě distancuje.</p>
<p>Smithová kývla na strážného vedle dveří. „Doprovoďte plukovníka Thracta do společenské místnosti. Plukovníku, za pár minut za vámi zajdu a promluvíme si. Berte to tak, že jste ještě stále ve službě.“</p>
<p>Zdálo se, že to chvíli trvalo, než se její slova Thractovým strachem prodrala. Byl vyveden ze dveří, ale zjevně ne kvůli tomu, aby byl uvězněn nebo aby ho vyslýchali nějací podřízení. „Ano, paní.“ Narovnal se, takže vzbudil ještě poslední zdání pohotovosti, a vyšel za seržantem ven.</p>
<p>Poté, co Thract odešel, zavládlo v místnosti hrobové ticho. Belga viděla, že každý z nich sleduje všechny ostatní a probírá se velmi pochmurnými myšlenkami. Konečně generál Smithová řekla: „Přátelé, plukovník má v něčem pravdu. Bezpochyby tu máme plno výborně utajených agentů Rodných. Jenomže ti vykonávají svou činnost v příliš velkém množství našich oddělení. V našem bezpečnostním systému je nějaká chyba a my nemáme ani ponětí, co by to mohlo být… Teď vidíte, jaký je důvod pro existenci týmu Lighthillů.“</p>
<p><strong>Čtyřicet sedm</strong></p>
<p>Od chvíle, kdy hvězda OnOff ožila, už uplynulo čtyřicet let. Ritser Brughel sice nebyl na Hlídce celou tu dobu, ale i tak ho Vyhnanství připravilo o spoustu let života. A teď se chýlilo ke konci. To, co předtím byly roky, teď bylo záležitostí několika dní. Za necelé čtyři dny bude zástupcem vládce planety.</p>
<p>Brughel se nakláněl přes rameno zipheadovi ovládajícímu na dálku přistávací modul a mlčky sledoval, jaká data drobné zařízení posílá zpátky. Před pár sekundami modul přestal brzdit a roztáhl svá metrová křídla. Byli pořád ještě ve výšce čtyřiceti kilometrů a vznášeli se nad nekonečným kobercem světel pokrytém zářící sítí, která se stále více tenčila, až se nakonec ztratila v nedohlednu. Zipheadi tomuto městu dali jméno Kingston jih. Superměsto Pavouků. Tahle planeta byla sice studená a ochlazovala se stále víc, ale rozhodně nebyla nehostinná. Megalopole Pavouků vypadala téměř frencky. Byla to opravdová civilizace korunovaná čtyřiceti lety udržovaného pokroku. Její technologie sice stále ještě nedosahovaly nejvyšších lidských standardů, ale to by se dalo během deseti nebo dvaceti let pod vedením zipheadů napravit. <emphasis>Na čtyřicet let ze mě udělali vládce několika desítek lidí a já budu za chvíli vládnout desítkám milionů. </emphasis>A kromě toho… pokud se na planetě Pavouků skutečně nacházely stopy k nějaké vyšší technologii… vrátí se jednou on i Tomas Nau na Frenk a na Balacreu a budou vládnout i tam.</p>
<p>Během tří sekund se obraz rozpadl na zhruba deset kopií a potom každá tato kopie provedla totéž ještě jednou. „Co to –“</p>
<p>„To se modul právě rozložil na menší segmenty, komandante.“ Vysvětlení Reynoltové bylo chladné, téměř výsměšné. „Bezmála dvě stě mobilů – některé z nich dostaneme do Southmostu.“ Otočila se od monitoru a skoro se mu podívala do očí. „To je zajímavé, že se najednou tak zajímáte o detaily operace, komandante.“</p>
<p>Její drzost v něm vyvolala slabý záchvěv starého vzteku, ale ten byl tak slabý, že to nebylo poznat ani na jeho dýchání, natož pak v jeho pohledu. Mírně nad otázkou pokrčil rameny. <emphasis>Teď už dokážu vycházet i s Reynoltovou.</emphasis><emphasis> </emphasis>Možná měl Tomas Nau pravdu; možná že Ritser Brughel dospívá. „Chci se podívat, jak ty bytosti doopravdy vypadají.“ Poznat svoje otroky. Brzy budou Pavouky smažit po stamilionech, ale on se musí nějak připravit na ty, kteří zůstanou ušetřeni.</p>
<p>Špionážní mobilní zařízení klesala tiše dolů přes zamrzlou úžinu. Několik se jich ještě otáčelo a Ritser zahlédl mračna a vrcholek – hurikánu? Dvě stovky kuliček velkých jako palec. V průběhu dalšího tisíce sekund všechny dopadly na zem, spousta z nich do hlubokého sněhu, další na kamenitou pustinu. Některé však uspěly.</p>
<p>Několik jich totiž skončilo na jakési silnici zalité modrým světlem pouličních lamp. Na jednom ze záběrů byly v dálce vidět sněhem zahalené trosky. Kolem rachotila těžká, uzavřená vozidla. Ziphead Reynoltové postrkoval své špióny po silnici. Snažil se na některém z těch aut svézt. Jeden po druhém přístroje přestávaly vysílat, neboť je rozdrtila kola vozů. Ritser se podíval na okno s jejich seznamem. „Radši ať to funguje, Anne. Máme už jenom jeden multimodul.“</p>
<p>Reynoltová se ani neobtěžovala s odpovědí. Ritser se přitáhl dolů a poklepal jejímu specialistovi na rameno. „Tak co, zvládneš jednoho dostat dovnitř?“</p>
<p>Neměl příliš velkou šanci, že by se mu mohlo dostat odpovědi; k Soustředěné mysli v ovládací smyčce většinou nebylo možné proniknout. Po chvíli však zip přikývl. „Sonda 132 vypadá dobře. Na vysokoúrovňovým spojení mám ještě tři sta sekund. Jsme jen pár metrů tímhle směrem od izolačních vrat. Tahle se dostává do…“ Muž se sklonil nad ovládáním. Kymácel se dopředu a dozadu jako zarputilý hráč hry velice náročné na soustředění, což byla v jistém smyslu pravda. Jeden ze záběrů se zmítal nahoru a dolů, jak zařízením kolébal vstříc dopravnímu ruchu.</p>
<p>Brughel se znovu podíval na Reynoltovou. „Ta debilní časová prodleva. Jak vůbec můžete čekat –“</p>
<p>„Takovéhle dálkové řízení ještě není to nejhorší. Melin –“ ziphead, který sondu řídil, „– má velice dobrou prodlevovou koordinaci. Největší problém jsou pro nás operace na počítačových sítích Pavouků. Můžeme sice čerpat data, ale brzo už budeme reagovat ve skutečném čase. S prodlevou deset sekund nás za tu dobu některé sítě odpojí.“</p>
<p>Zatímco hovořila, mihl se kolem malinké kamery jakýsi záblesk. Nějakým kouzlem zipheadské intuice Melin vrhl zařízení na bok vozidla. Obraz se několik sekund zběsile otáčel, než Melin sladil otáčení se záběrem. Ve stěně před nimi se otevřely dveře a oni jimi projeli. Uběhlo třicet sekund. Zdálo se, že stěny ubíhají vzhůru. Nějaký výtah? Pokud však byly údaje o rozměrech správné, byla místnost větší než tenisové hřiště.</p>
<p>Plynuly sekundy a Brughela výjev naprosto uchvátil. Tolik let měli všechno, co o Pavoucích kdy zjistili, jen z druhé ruky, od zipheadských překladatelů Reynoltové. Z velké části to musely být pohádky; bylo to zkrátka příliš roztomilé. On potřeboval reálný obraz. Mikrosatelitní optický průzkum sice jakési záběry získal, ovšem rozlišení bylo úděsné. Několik let si Ritser myslel, že až Pavouci konečně vyvinou video, bude se moci pořádně podívat. Fyziologie zraku se však zkrátka jedna od druhé lišily příliš. V současné době tvořilo asi pět procent veškeré vojenské komunikace video s extrémně vysokým rozlišením, kterému Trixie Bonsolová říkala „videomantika“. Bez velice důkladného dekódování to z pohledu lidí byl jen nesmyslný chaos. Byl by se domníval, že jde o steganografickou kamufláž, nebýt toho, že Kalovi špehové potvrdili, že jde skutečně o nevinné video – a to vcelku pozoruhodné, pokud byste byli Pavouk.</p>
<p>Teď však za několik málo sekund uvidí, jak ty zrůdy vypadají z pohledu lidí.</p>
<p>Nebyl vidět žádný pohyb. Pokud to byl výtah, potom klesali velice hluboko. To bylo logické, když jste vzali v úvahu, jaké panovaly na jižním pólu podmínky. „Ztratíme spojení?“</p>
<p>Reynoltová neodpověděla okamžitě. „To nevím. Melin se snaží do té výtahové šachty umístit další vysílače. Spíš se bojím, že na to někdo přijde, i kdyby ty tavící spínače fungovaly –“</p>
<p>Brughel se zasmál. „A není to jedno? Copak vy to nechápete, Reynoltová? Ani ne za čtyři dny to budeme mít všechno v kapse.“</p>
<p>„Dohoda už začíná panikařit. Zrovna propustili nejvyššího vedoucího. Zachytila jsem zápisy schůze, podle kterých to vypadá, že má teď Victory Smithová podezření, že je síť narušená.“</p>
<p>„Ta jejich šéfka tajný služby?“ Tato novinka Brughela na chvíli zarazila. To se muselo stát někdy nedávno. Ale stejně – „Vždyť už nemají ani čtyři dny. Co by mohli udělat?“</p>
<p>Pohled Reynoltové zkameněl jako obvykle. „Mohli by rozdělit síť anebo by ji mohli přestat používat úplně. To by nás zastavilo.“</p>
<p>„A taky by jim to prohrálo válku s Rodnými.“</p>
<p>„Ano. Pokud by ovšem nepředložili Rodným přesvědčivé důkazy existence ‚Příšer z vesmíru’.“</p>
<p>A to bylo setsakramentsky nepravděpodobné. Ta ženská snad byla posedlá. Ritser se však na její podmračenou tvář usmál. <emphasis>No jasně. Takhle jsme stvořili tebe.</emphasis></p>
<p>Dveře výtahu se otevřely. Kamera jim teď předkládala pouze jeden snímek za sekundu s nízkým rozlišením. Kruci. „Jo!“ To nad něčím vítězně zajásal Melin. „Dostal tam vysílač.“</p>
<p>Obraz se najednou zaostřil a pokračoval už plynule. Když se sonda vyplížila ze dveří výtahu, obrátil Melin její oči tak, aby se podívaly dolů z neskutečně strmých schodů, spíš něco na způsob žebříku. Kdo ví, co to bylo za prostory, snad nějaká nákladní garáž? Prozatím se malinká kamera ukryla v koutech a dívala se na Pavouky. Podle měřítka viděl, že jsou nestvůry velké tak, jak čekali. Dorostlý jedinec by sahal Brughelovi asi tak ke stehnu. Stvoření byla přikrčená k zemi, přesně jak je vykreslily obrázky z knihoven, které získali ještě před Vznícením. Představy, které o nich vytvořili zipheadští překladatelé, příliš nesplňovali. Měli na sobě šaty? Ne takové jako lidi. Zrůdy na sobě měly kusy látky, které připomínaly jakési pásy s knoflíky. U boku spoustě z nich visely velké brašny. Pohybovaly se rychlými, zlověstnými přískoky a míhajícíma se předníma nohama si uvolňovaly cestu. Byl jich tu celý dav a všude se černal chitin s výjimkou přebíjejících se barev jejich oděvu. Hlavy se jim blýskaly, jako by na nich Pavouci měli obrovské ploché drahokamy. Pavoučí oči. A co se týkalo Pavoucích úst – tam překladatelé správně použili výraz „chřtán“. Propast s tesáky obklopená drobounkými spáry – to bylo to, čemu Bonsolová a spol. říkali „jídelní ruce“? – a ty jako by vířily v neustálém svíjícím se pohybu.</p>
<p>V takovém množství pohromadě byli Pavouci mnohem hrozivější, než jak si je představoval, přesně jako něco, co byste drtili a drtili a drtili a ono by se toho na vás valilo pořád víc a víc. Ritser se ztěžka nadechl. Uklidnilo ho až pomyšlení, že – pokud všechno půjde tak, jak má – budou za necelé čtyři dny tyto konkrétní zrůdy po smrti.</p>
<p>Poprvé za čtyřicet let poletí soustavou OnOff loď. Měla to být jen velice krátká cesta, necelé dva miliony kilometrů, podle měřítek civilizace pouhé překotvení. Byla to ale bezmála jediná věc, na kterou se dochované lodě zmohly.</p>
<p>Jau Xin dohlížel na předletové přípravy <emphasis>Neviditelné ruky. Ruka </emphasis>sice byla už od začátku soukromým panstvím Ritsera Brughela, ale Jau věděl, že je to také jediná loď, která nebyla v průběhu uplynulých let vybrakovaná do posledního zbytku.</p>
<p>Než se nalodili jejich „pasažéři“, vyždímal Jau z rafinerie všechen vodík. Bylo ho sice jenom pár tisíc tun, pouhá kapka v megatunových nádržích lodi, ale stačila na to, aby na ni přeletěli mezi L1 a planetou Pavouků.</p>
<p>Definitivní prohlídku jícnu pohonu lodi prováděl Jau s Phamem Trinlim. Dívat se na ten dvoumetrový stísněný prostor bylo vždy zvláštní. Tady plály pekelné síly po celá desetiletí a hnaly plavidlo Qeng Ho vpřed třicetiprocentní rychlostí světla. Vnitřní povrch byl hladký s přesností na mikrometr. Jedinou známkou jeho žhavé minulosti byl zlatostříbrný vzor, který se blyštěl v záři reflektorů jejich skafandru. Pole ve skutečnosti ovládala síť procesorů za těmito stěnami, ale pokud by se na stěně jícnu v průběhu cesty vytvořily nějaké nerovnosti, nezachránily by je ani ty nejrychlejší procesory na světě. Jak mu velela pověst, Trinli svou inspekci pořádně zveličil a výsledky potom předkládal s patřičným despektem. „Na levoboku je sice devadesátimikronová výduť, ale o co jde. Žádná nová koroze tam není. Mohl bys tam do stěny klidně vyrýt svoje jméno, a při tomhle letu by to bylo úplně jedno. Co chystáte, pár set kilosekund zlomkovýho géčka?“</p>
<p>„Hm. Začneme dlouhým pomalým rozjezdem, ale brzdit budeme tisíc sekund mírně nad jedním G.“ Brzdit budou až nízko nad otevřeným oceánem. Jinak by rozzářili oblohu Arachny jasněji než slunce, takže by je viděli všichni Pavouci na oné straně planety.</p>
<p>Trinli zamítavě mávl rukou. „Tak to buď klidnej. Mockrát jsem při letech v soustavě riskoval mnohem víc.“ Vyplížili se z přední části jícnu; hladký povrch se rozšířil do předních projektorů silového pole. Po celou dobu Trinli své nehorázné zkazky rozvíjel dál. Ne. Většina příběhů sice mohla být pravdivá, ale všem opravdovým dobrodružstvím, která stařec ve skutečnosti prožil, byla na hony vzdálena. O pohonech vesmírných lodí Trinli něco věděl. Tragédie byla v tom, že neměli nikoho, kdo by toho věděl o mnoho více. Všichni letoví technici Qeng Ho přišli o život v úvodních bojích – a poslední zipheadský technik podlehl epidemii mozkové sněti.</p>
<p>Vynořili se z předního konce <emphasis>Ruky </emphasis>a vyšplhali po kotevním laně ke svému taxíku. Trinli se odmlčel a otočil se. „Člověče, Jaue, já ti závidím. Koukni se na tu svou loď! Skoro milion tun! Nepoletíš sice nikam daleko, zato povedeš <emphasis>Ruku </emphasis>k pokladu a k Zákazníkům, co za nima uletěla padesát světelnejch let.“</p>
<p>Jau sledoval jeho zeširoka provedené gesto. Za ty roky už pochopil, že je Trinliho teatrální vystupování jen zástěrka… ale občas ho zasáhlo a kdesi uvnitř popíchlo. <emphasis>Neviditelná ruka </emphasis>vypadala celkem majestátně, jak se tak stovky metrů pláště klenuly do dáli, aerodynamicky přizpůsobené rychlostem a prostředí na hranici toho, co lidé kdy dokázali. A za zádí – 1,5 milionů kilometrů daleko – byla vidět bledá a nejasná Arachna. <emphasis>První setkání a já budu</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vedoucí pilotů. </emphasis>Jau by na sebe vlastně měl být pyšný…</p>
<p>Jau měl poslední den před odletem plné ruce práce, samé poslední zkoušky a vybavování. Bude tam mít přes stovku zipheadů a personálu. Nezjistil, které specializace zde byly zastoupené, ale bylo zřejmé, že komandanti chtěli intenzivně manipulovat se sítí Pavouků bez desetisekundového zpoždění operací z L1. To znělo rozumně. K záchraně Pavouků před nimi samotnými bylo zapotřebí spousty mimořádně drastických zásahů, snad i ovládnutí celého systému strategických zbraní.</p>
<p>Jau zrovna končil směnu, když se v jeho skrovné kanceláři na okraji můstku <emphasis>Ruky </emphasis>objevil Kal Omo.</p>
<p>„Ještě jedna věc, pane vedoucí pilotů.“ Na Omově úzké tváři se rozhostil neveselý úšklebek. „Berte to jako přesčas.“</p>
<p>Odletěli taxíkem dolů na masiv, ale ne na Hammerfest. Z druhé strany Diamantu jedna byl v ledu a v diamantu vchod do L1-A. Vedle přechodové komory už kotvily dva další taxíky.</p>
<p>„Vy jste studoval palebné systémy <emphasis>Ruky, </emphasis>vedoucí pilotů?“</p>
<p>„Ano.“ Xin studoval na <emphasis>Ruce </emphasis>všechno s výjimkou Brughelova soukromého působiště. „Ale Qeng Ho by se určitě vyznali mnohem líp –“</p>
<p>Omo zavrtěl hlavou. „Tohle není práce pro Kšeftaře, dokonce ani pro pana Trinliho.“ Několik sekund trvalo, než se dostali přes zabezpečení hlavní přechodové komory, ale jakmile byli uvnitř, měli volnou cestu do areálu zbrojnice. Tady je přivítaly zvuky montážních strojů a frézování. Vejčité předměty vyrovnané podél stěn byly označeny znakem pro zbraně – oním prastarým znakem, který používali Qeng Ho pro atomové bomby a naváděné energetické zbraně. Celé roky se všichni jenom dohadovali, kolik jich na L1-A zůstalo. Nyní se o tom Jau mohl přesvědčit na vlastní oči.</p>
<p>Omo ho vedl kolem řady neoznačených skříní. Na L1-A nebyla žádná sdílená projekce. A bylo to jedno z posledních míst na L1, kde se nepoužívaly lokalizátory Qeng Ho. Automatické systémy zde byly jednoduché. Prošli kolem Rei Cireta, který dohlížel na skupinu zipheadů sestavujících jakousi konstrukci na vypouštění bomb. „Většinu těchhle zbraní přemístíme na <emphasis>Neviditelnou ruku, </emphasis>pane Xine. Za ty roky jsme shromáždili různé součástky a snažili jsme se dát dohromady co největší množství zařízení. Udělali jsme, co jsme mohli, ale bez montážních dílen toho zase tolik není.“ Ukázal na něco, co vypadalo jako pohonné jednotky Qeng Ho spojené s emergentskými taktickými zbraněmi. „Klidně si je spočítejte. Osmnáct krátkodosahových bomb. V těch skříních máme vykuchaných asi deset laserů.“</p>
<p>„Já – já tomu nerozumím, seržante. Jste přece voják. Máte svoje vlastní specialisty. Proč by se –“</p>
<p>„– o tohle měl zajímat vedoucí pilotů?“ Znovu úsměv bez jediné stopy veselí. „Kvůli tomu, abychom zachránili civilizaci Pavouků, je docela dobře možné, že budeme muset tyhle věci použít z <emphasis>Neviditelné ruky </emphasis>na nízkém orbitu. Odpalovací a vypouštěcí procedury budou pro vaše piloty velice důležité.“</p>
<p>Xin přikývl. Něco takového už zažil. Nejpravděpodobnější začátek války, která by vyvraždila celou planetu, byla současná krize na jižním pólu Pavouků. Poté co dorazí na místo, se budou nad tímto místem nacházet každých pět tisíc tři sta sekund a budou neustále v dosahu menších plavidel. O těch laserech mu už Tomas Nau řekl. A ty atomovky… s těmi by se dalo blafovat.</p>
<p>Velící seržant pokračoval ve své obchůzce a upozorňoval na slabá místa každého zachráněného zařízení. Většina zbraní měla podobu cílených náloží a Omovi zipheadi je proměnili v primitivní hloubkové bomby. „…a budeme mít na palubě <emphasis>Ruky </emphasis>taky většinu zipheadů ze sítě. Ti budou řídit při vašich manévrech palbu; možná budeme muset v závislosti na rozmístění cílů změnit naši oběžnou dráhu…“</p>
<p>Omo nadšeně mluvil dál a dál a Jau už brzy neměl kam couvnout. Rok sledoval přípravy se stále narůstajícím strachem; některé detaily před ním nikdo skrýt nemohl. Pro každou zrádnou možnost však vždycky existovalo nějaké vysvětlení. A on se na tato „rozumná vysvětlení“ tolik upínal. Díky nim se mohl cítit alespoň trochu jako slušný člověk; díky nim se mohl smát s Ritou, když přemýšleli nad tím, co bude v budoucnosti s Pavouky a s dětmi, které spolu oni dva budou mít.</p>
<p>Hrůza se musela Jauovi objevit ve tváři. Omo přestal se svou vražednou přehlídkou a otočil se k němu. Jau se zeptal: „Ale proč…?“</p>
<p>„To vám to musím vysvětlovat jako malýmu?“ Omo Jauovi zabodl prst do hrudi tak silně, až ho odstrčil od skříněk ke stěně. A bodl ještě jednou. Na jeho tváři s hrubými rysy byl vidět hněv. Byl to spravedlivý hněv emergentského úředního orgánu, s nímž vyrostl Jau na Balacrei. „Já bych to vlastně dělat nemusel, že? Jenže vy jste jako spousta ostatních z téhle naší komunity. Vevnitř jste se zkazil, už jste jako Kšeftař. Ostatní můžeme nechat ještě chvíli tápat, ale až <emphasis>Ruka </emphasis>sestoupí na nízkej orbit, tak potřebujeme vaši inteligenci a okamžitou poslušnost.“ Omo do něj zabodl prst znovu. „Teďka už to chápete?“</p>
<p>„A-ano. Ano!“ <emphasis>Ach, Rito</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> Vždycky budeme jen součástí Emergentství.</emphasis></p>
<p><strong>Čtyřicet osm</strong></p>
<p>Podkroví Hammerfestu opouštělo přes sto zipheadů. Trud Silipan s genialitou sobě vlastní naplánoval celý přesun najednou. Když Ezr plul k Trixiině cele, prodíral se proudem lidí. Soustředění byli poháněni kupředu ve skupinkách po čtyřech nebo po pěti, nejprve ven ze stísněných chodbiček, které vedly k jejich celám, potom do přístupových chodeb a nakonec do hlavních šachet. Ti, kteří je vedli, s nimi zacházeli opatrně, ale manévr to byl obtížný.</p>
<p>Ezr se odtáhl stranou do výklenku pro údržbáře, do jakési tišinky v tomto proudu. Kolem něj proplouvali lidé, které neviděl několik let. Byli to specialisté Qeng Ho i Emergentů, stejně jako Trixie Soustředění hned po přepadení. Někteří průvodci byli přátelé těch Soustředěných, které vedli. Hlídku za Hlídkou přicházeli tyto ztracené duše navštěvovat. Zpočátku takových lidí bylo hodně. Jenže roky plynuly a naděje slábla. Jednou snad… Nau jim přece slíbil, že je propustí na svobodu. Zatím to vypadalo, že je to zipheadům úplně jedno; návštěva pro ně byla maximálně nevítaným rozptýlením. Jenom vzácně to nějaký blázen vydržel několik let.</p>
<p>Tolik zipheadů Ezr na pochodu ještě neviděl. V chodbě nebyla tak dobrá klimatizace jako v těch malých celách; byl zde silně cítit zápach nemytých těl. Anne sice majetek komandantů udržovala v dobrém zdravotním stavu, ovšem to ještě neznamenalo, že budou zipheadi čistí a pěkní na pohled.</p>
<p>Za popruh na stěně byl zavěšený Bil Phuong a udílel svým poháněčům instrukce. Většina týmů měla společnou specializaci. Vinh zachytil útržky vzrušené diskuse. Znamenalo to snad, že jim záleží na tom, jak se chystá naložit s planetou Pavouků? …ale ne, tohle byla netrpělivost a vyrušení a technická hatmatilka. Starší žena – jedna z hackerů síťových protokolů – strčila do svého průvodce a přímo ho oslovila: „Tak kdy teda?“ Měla rezavý hlas. „Kdy se zase vrátíme k práci?“</p>
<p>Někdo z členů jejího týmu křikl cosi jako: „Jo, ty data už jsou pěkně zastaralý!“ a vykročil proti průvodcům na druhé straně. Mimo dosah svých vstupních zařízení začínali tito ubožáci šílet. Celý tým začal cosi pokřikovat. Skupinka se stala jádrem nepokoje, který se šířil celým proudem. Najednou si Ezr uvědomil, že může skutečně dojít ke vzpouře otroků – pokud otrokům někdo vezme jejich práci! Bylo zřejmé, že si je emergentský pohůnek tohoto nebezpečí vědom. Sklouzl stranou a dvěma nejhlasitějším zipheadům škubl omračovací smyčkou. Zkroutili se v křeči a potom se už jenom bezvládně vznášeli. Námitky ostatních, kteří tak přišli o své vůdce, se ztišily do vzteklého mručení.</p>
<p>Připlul Bil Phuong, aby uklidnil poslední výbojné zipheady. Stačil se ještě zamračit na poháněče. „Další dva, co budu muset nechat doladit.“ Poháněč si otřel krev z tváře a pohled mu opětoval. „To řekněte Trudovi.“ Chytil smyčky a odtáhl bezvládné zipheady přes hlavy jejich kolegů pryč. Dav pokračoval dál a za několik sekund měl Vinh cestu ke konci chodby volnou.</p>
<p>Překladatelé s <emphasis>Neviditelnou rukou </emphasis>neletěli. V jejich oddělení Podkroví měl být klid. Když tam však Ezr dorazil, našel dveře od cel otevřené a stísněné chodbičky ucpané překladateli. Ezr se prodíral kolem nervózních, pokřikujících zipheadů. Po Trixii nebylo ani stopy. O několik metrů dál však narazil na Ritu Liao, která se prodírala opačným směrem. „Rito! Kde jsou průvodci?“</p>
<p>Liao zvedla popuzeně obě ruce. „Někde jinde, samozřejmě! A teď otevřel nějakej idiot dveře překladatelům.“</p>
<p>Trud se opravdu překonával, i když tohle byla s největší pravděpodobností pouze nešťastná shoda okolností. Jakousi ironií osudu překladatele – kteří vůbec nikam jít neměli – nikdo z cel vyhánět nemusel, a oni se teď hlasitě ptali, kam dál. „Chceme jít na Arachnu!“</p>
<p>„Chceme se dostat blíž!“</p>
<p>Kde byla Trixie? Ještě hlasitější křik slyšel Ezr zpoza rohu nad sebou. Vyrazil k rozcestí a ona tam byla, spolu se zbytkem překladatelů. Vypadala velice dezorientovaná; na svět mimo celu nebyla prostě zvyklá. Zdálo se však, že ho poznala. „Buďte zticha! Buďte zticha!“ vykřikla a hlučení se utišilo. Zahleděla se přibližným směrem k Ezrovi. „Číslo čtyři, kdy poletíme na Arachnu?“</p>
<p><emphasis>Číslo čtyři? </emphasis>„Ehm. Brzy, Trixie, ale ne teď a ne na <emphasis>Neviditelné ruce.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>„Proč ne? Mně se ta časová prodleva nelíbí!“</p>
<p>„Prozatím vás chce mít komandant nablízku.“ To bylo vlastně oficiální vysvětlení: na nízkém orbitu Arachny byly zapotřebí pouze nižší síťové funkce. Pham a Ezr znali i tu pochmurnější verzi. Nau chtěl mít na palubě <emphasis>Ruky </emphasis>při výkonu její skutečné mise co nejméně lidí. „Poletíte, až to bude bezpečný, Trixie. Slibuju.“ Natáhl se k ní. Trixie neucukla, ale pevně se zavěsila na zarážku na stěně, aby se vzepřela jakémukoliv pokusu odtáhnout ji zpátky do cely.</p>
<p>Ezr se ohlédl na Ritu Liao. „Co máme dělat?“</p>
<p>„Počkej.“ Sáhla si na ucho a poslouchala. „Phuong a Silipan sem dorazí, aby je zase nastrkali do těch jejich děr, hned jak dostanou ostatní na <emphasis>Ruku.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>Bože, to taky může trvat. To se zatím v bludišti Podkroví ztratí dvacet překladatelů. Jemně zaťukal Trixii na rameno. „Pojď zpátky k sobě, Trixie. Ehm, podívej, čím dýl jsi tady venku, tím víc ti toho může utéct. Vsadím se, že jsi huds nechala tam. Přes ně se můžeš na všechno zeptat na síti.“ Trixie tam pravděpodobně nechala huds z toho důvodu, že byly odpojené. On se však v tomto okamžiku snažil říkat cokoliv, co by dávalo alespoň trošku smysl.</p>
<p>Trixie se nerozhodně odrážela od jedné zarážky ke druhé. Najednou se kolem něj protlačila a vystřelila zpátky k rozcestí, které se svažovalo k její malé místnosti. Ezr vyrazil za ní.</p>
<p>Cela na Trixiinu přítomnost zareagovala a světla pohasla na svou obvyklou slabou záři. Trixie sebrala huds a Ezr se na ně připojil. Neměla spojení úplně odříznuté. Ezr jako obvykle spatřil obrázky a části textu; nebylo to sice přímo živě ze země, ale mnoho tomu nechybělo. Trixie přeskakovala pohledem z jednoho monitoru na druhý. Prsty bušila do své staré klávesnice, ale zdálo se, že na to, že se má obrátit na informační službu flotily, zapomněla. Pouhý pohled na její pracovní prostředí ji vtáhl zpět do centra jejího Soustředění. Otevřela se nová textová okna. Nesmyslná změť symbolů po nich uháněla tak rychle, že muselo jít o zachycení mluveného pavoučího jazyka, nějaký pořad v rádiu nebo – vzhledem ke stávající situaci – zachycené vojenské vysílání. „Už mám tý prodlevy plný zuby. To není fér.“ Znovu dlouhá odmlka. Otevřela další textovou obrazovku. Na vedlejších obrázcích proběhla blikající série barev, jeden z videoformátů Pavouků. Pořád to ještě nevypadalo jako skutečný obraz, ale on to poznal; v Trixiině cele už to viděl mnohokrát. Byly to komerční zprávy, které Trixie překládala každý den. „Tak to jsou na omylu. Do Southmostu poletí místo krále generál Smithová.“ Byla pořád ještě nervózní, ale tentokrát to už bylo v rámci jejího Soustředění.</p>
<p>Několik sekund na to strčila do místnosti hlavu Rita Liao. Ezr se otočil a spatřil na jejím obličeji výraz tichého úžasu. „Ty jseš kouzelník, Ezře. Jak jsi je všechny uklidnil?“</p>
<p>„Asi… asi mně holt Trixie prostě věří.“ To byla jeho nejniternější naděje zformulovaná jako nesmělá domněnka.</p>
<p>Rita hlavu zase vystrčila ze dveří a rozhlédla se po obou stranách chodby. „To jo. Ale já myslím spíš potom, cos ji zase vrátil k její práci? Ti ostatní ani necekli a vrátili se k sobě. Tihle překladatelé mají nad sebou ještě větší moc než vojenští zipheadi. Stačí přesvědčit toho klíčovýho a všichni to udělají po něm.“ Usmála se. „Ale už jsem to, myslím, taky předtím viděla v tom, jak překladatelé umí ovládat ty mechanický zipy. Jsou to vážně klíčový prvky.“</p>
<p>„Trixie je člověk!“ <emphasis>Všichni Soustředění jsou lidi, ty otrokářko jedna podělaná!</emphasis></p>
<p>„Já vím, Ezře. Promiň. Vážně, já tě chápu… Ono to vypadá, že to je u Trixie i u těch ostatních něco jinýho. Člověk musí mít něco navíc, pokud má překládat jazyky. Ze všech – ze všech Soustředěnejch mají překladatelé asi k opravdovým lidem nejblíž… Hele, trošku to tady uklidním a dám Bilu Phuongovi vědět, že už je všechno v pohodě.“</p>
<p>„Fajn,“ odpověděl Ezr odměřeně.</p>
<p>Rita vycouvala z místnosti. Dveře cely sklouzly na své místo. Za chvíli uslyšel po celé délce chodby dunění dalších zavírajících se dveří.</p>
<p>Trixie seděla shrbená nad klávesnicí a o názorech, které tu právě zazněly, neměla ani tušení. Ezr se na ni několik sekund díval a přemýšlel o její budoucnosti, o tom, jak ji nakonec zachrání. Dokonce ani po čtyřiceti letech Číhané nedokázali překladatelé navázat hlasovou komunikaci s Pavouky v reálném čase. Kdyby Tomas Nau poslal překladatele dolů na Arachnu, nic by tím nezískal… zatím. Jakmile bude planeta dobyta, budou Trixie i ostatní hlasem dobyvatele.</p>
<p><emphasis>Jenže taková chvíle nikdy nenastane. </emphasis>Phamův a Ezrův plán se odvíjel podle toho, jak ho zosnovali. S výjimkou několika starých systémů, několika elektromechanických záloh, dokázaly lokalizátory Qeng Ho ovládnout úplně všechno. Pham a Ezr konečně směřovali ke skutečné sabotáži – z té bylo nejzávažnější vyřazení bezdrátových zařízení na Hammerfestu. Ovládání bylo téměř výlučně mechanickou záležitostí, imunní vůči jakékoliv jejich jemné práci. Pham však měl pro lokalizátory ještě jedno využití. Hrubý písek. V průběhu posledních megasekund ho vyskládali v okolí tohoto spínače několik vrstev a podobnou sabotáž přichystali i v ostatních starších systémech a na palubě <emphasis>Neviditelné ruky. </emphasis>Posledních sto sekund bude velice riskantních. Byl to trik, který mohli zkusit jenom jednou, až bude Nau a ten jeho gang nejvíc zabrán do svého dobývání.</p>
<p>Pokud se ta sabotáž podaří – až se podaří – převezmou vládu lokalizátory Qeng Ho. <emphasis>A nadejde naše chvíle.</emphasis></p>
<p><strong>Čtyřicet devět</strong></p>
<p>Hrunkner Unnerby strávil na Zemském velitelství spoustu času; v podstatě to byla domácí základna jeho stavebních operací. Svatostánek tajné služby Dohody navštěvoval snad desetkrát do roka. S generálem Smithovou diskutoval každý den emailem; vídal ji na schůzích štábu. Jejich setkání v Calorice – už tomu bylo pět let – sice nebylo nijak srdečné, ale přinejmenším si tam upřímně navzájem sdělili své obavy. Ale celých sedmnáct let… celou tu dobu od chvíle, kdy přišla o život Gokna… nebyl v soukromé kanceláři generála Smithové.</p>
<p>Generál měla nového asistenta, kohosi mladého a mimo fázi. Hrunkner si toho stěží všiml. Vstoupil do ticha pracovny své velitelky. Byla stejně velká, jak si ji pamatoval, s prostornými kouty a osamoceně stojícími sedačkami. Chvíli to vypadalo, že je tam sám. Před Smithovou tady míval kancelář Strut Greenval. Ještě předtím to bývala pracovna velitele tajných služeb po předchozí dvě generace. Tehdejší obyvatelé by ji teď už jen stěží poznali. Bylo v ní ještě víc komunikačního a počítačového vybavení než v Sherkově kanceláři v Princetonu. Jednu stěnu místnosti tvořila obří obrazovka stejně složitá jako jakákoliv videomantika. Právě přenášela záběr kamer shora: Královské vodopády se zastavily před více než dvěma lety. Dohlédl až na druhou stranu údolí. Kopce byly holé a vychládaly, nahoře byl zmrzlý oxid uhličitý. Ovšem o něco blíž… z budov se linuly barvy za červeným spektrem a plály jasně ve výfukových plynech městské dopravy. Hrunkner chvíli jenom zíral a myslel si, že musí jít o výjev z předchozí generace, pět let po příchodu minulé Tmy. Tehdy měla být opuštěná i tato místnost. Greenvalovi lidé by byli zalezlí ve své velitelské jeskyni, dýchali by vzduch, který by se dal krájet, poslouchali poslední rádiová hlášení a přemítali nad tím, zda Hrunk a Sherk ve své podvodní hlubině přežijí. Ještě pár dní a Greenval operaci ukončí a Velká válka usne svým vlastním, smrtícím spánkem.</p>
<p>Jenže tuhle generaci budeme pokračovat pořád dál a dál, směrem k té nejstrašlivější válce všech dob.</p>
<p>Za sebou uviděl generála, jak vstoupila tiše do místnosti. „Posaďte se, seržante, prosím vás.“ Smithová ukázala na sedátko před svým stolem.</p>
<p>Unnerby odtrhl pozornost od výhledu a posadil se. Na generálově stole ve tvaru U byly hromady výtisků zpráv a pět nebo šest malých monitorů, z toho tři rozsvícené. Na dvou byly vidět abstraktní rysy podobné obrázkům, jimž tak propadl Sherkaner. <emphasis>Takže ona podle něj ještě pořád skáče.</emphasis></p>
<p>Generálův úsměv vypadal ztuhle, strojeně, a stejně tak byl zřejmě i upřímný. „Říkám vám ‚seržante’. Pěkně fiktivní hodnost. Ale… děkuju vám, že jste přišel.“</p>
<p>„Samozřejmě, madam.“ <emphasis>Proč si mě sem zavolala? </emphasis>Možná měly jeho divoké plány pro Severovýchod šanci. Možná – „Viděla jste ty moje návrhy, generále? S jadernými náložemi bychom mohli vyhloubit bezpečné jeskyně, a to rychle. Severovýchodní břidlice by se hodila naprosto skvěle. Dejte mi bomby a za sto dní dokážu ochránit většinu farem a lidí.“ Slova z něj prostě padala jen tak. Náklady budou neskutečné, budou přesahovat jak možnosti Koruny, tak i komerčního sektoru. Generál by musela sáhnout k výjimečným opatřením, bez ohledu na nějaký pakt. A ani to ještě nezaručí, že to dobře dopadne. Ale pokud – <emphasis>až</emphasis> – přijde válka, mohlo by to zachránit miliony lidí.</p>
<p>Victory Smithová pozvedla jednu ruku. „Jenže, Hrunku, my sto dní nemáme. Ať tak či onak očekávám, že se všechno rozhodne do tří dnů.“ Ukázala na jeden z malých monitorů. „Zrovna jsem dostala hlášení, že je ctihodná paní Pedurová právě osobně v Southmostu a všechno tam vede.“</p>
<p>„K čertu s ní. Jestli kvůli ní Jižani zaútočí, tak to odnese taky.“</p>
<p>„Právě z toho důvodu nám pravděpodobně nic nehrozí až do chvíle, kdy odtamtud odletí.“</p>
<p>„Slyšel jsem, co se říká, madam. Zhroutila se naše externí tajná služba? Byl Thract zbaven služby?“ Říkalo se toho pořád víc a víc. Existovala podezření na agenty Rodných v samotném srdci tajné služby. Na ty nejběžnější přenosy dat se používalo to nejsložitější šifrování. Tam, kde nepřítel neuspěl s přímými hrozbami, nyní mohl uspět díky panice a zmatku, který všude vládl.</p>
<p>Smithová trhla podrážděně hlavou. „To je pravda. Na jihu na nás vyzráli. Ale pořád ještě tam máme pár es, pár lidí, co jsou odkázaní na nás… lidi, co jsem zklamala.“ To poslední bylo téměř neslyšitelné a Hrunk si myslel, že to ani nebylo určeno jemu. Chvíli mlčela a potom se narovnala. „Vy jste něco jako expert na podzemní sektor Southmostu, je to tak, seržante?“</p>
<p>„Já jsem to tam navrhoval a většinu stavebních prací jsem řídil.“ To bylo ještě tehdy, když panovaly mezi Jihem a Dohodou tak přátelské vztahy, jaké mezi státy s dvěma různými národnostmi jenom přicházely v úvahu.</p>
<p>Generál se na svém sedátku zavrtěla. Ruce se jí třásly. „Seržante… dokonce ještě teď vás nemůžu ani vidět. Myslím, že to víte.“</p>
<p>Hrunk sklonil hlavu. <emphasis>Vím. Jasně že to vím.</emphasis></p>
<p>„Ale v jednoduchých věcech vám věřím. A u Hloubky, zrovna teď vás potřebuju! Dávat vám to rozkazem by nemělo smysl… ale pomohl byste mi v tom Southmostu?“ Slova jako by z ní někdo ždímal.</p>
<p><emphasis>Vy se musíte ještě ptát? </emphasis>Hrunkner pozvedl ruce. „Samozřejmě.“</p>
<p>Tak rychlou reakci zjevně nečekala. Smithová několikrát naprázdno polkla. „Chápete to? Vystavíte se tak nebezpečí, budete sloužit přímo pode mnou.“</p>
<p>„Ano, ano. Vždycky jsem chtěl nějak pomoct.“ <emphasis>Vždycky jsem to chtěl</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>všechno nějak napravit.</emphasis></p>
<p>Generál na něj hleděla ještě chvíli. Potom: „Děkuji vám, seržante.“ Vyťukala cosi do svého stolu. „Tim Downing,“ – ten mladý nový poradce? – „vám přinese podrobnou analýzu. Ve zkratce to znamená, že existuje jenom jeden důvod k tomu, aby Pedurová byla dole na Jihu: ještě se tam o všem nerozhodlo, ještě nedostala ke zdi všechny klíčové lidi. Někteří členové parlamentu Jihu mě žádali, abych tam přiletěla a těch rozhovorů se zúčastnila.“</p>
<p>„Ale… takové věci by měl přece dělat král.“</p>
<p>„Ano. Vypadá to, že v téhle nové Tmě vezme zasvé hodně tradic.“</p>
<p>„Vy tam přece nemůžete letět, madam.“ Někde vzadu v jeho mysli se cosi ušklíblo nad etiketou.</p>
<p>„Nejste jediný, kdo mi to říká… Poslední věc, co mi řekl Strut Greenval, ani ne dvě stě yardů od místa, kde teď sedíme my, bylo něco podobného.“ Zarazila se, umlčena vzpomínkami. „Zvláštní. Strut toho tolik uhádl. Věděl, že skončím na jeho místě. Věděl, že se bude muset vytáhnout do pole a bojovat. Těch prvních pár desítek let Záře jsem několikrát i věděla, že bych mohla spoustu věcí spravit – dokonce i zachránit pár lidem život – kdybych šla ven a udělala to, co se udělat muselo, sama. Ale ta Greenvalova rada pro mě byla spíš něco jako rozkaz, a já jsem se jí řídila a pokaždé jsem se ráno probudila, abych bojovala dál.“ Zničehonic se zasmála a zdálo se, že se už v myšlenkách vrací zpět k přítomnosti. „A teď jsem stařena, která se tady choulí v síti lží a zrady. A ten Strutův zákaz konečně poruším.“</p>
<p>„Madam, pan generál Greenval měl pravdu jako vždycky. Vaše místo je tady.“</p>
<p>„Já… jsem tohle všechno dopustila. Bylo to moje rozhodnutí, moje rozhodnutí vynucené situací. Ale když teď pojedu do Southmostu, pořád ještě můžu zachránit pár lidem život.“</p>
<p>„Ale když se vám to nepodaří, tak přijdete o život vy a nás určitě porazí!“</p>
<p>„Ne. Když přijdu o život, poteče víc krve, ale stejně zvítězíme.“ Zaklapla monitory na stole. „Vyrážíme za tři hodiny ze základny číslo čtyři. Buďte tam.“</p>
<p>Hrunkner se zoufalstvím málem rozkřičel. „Tak si aspoň vemte zvláštní ochranku. Malou Victory a –“</p>
<p>„Tým Lighthillů?“ Objevil se slabý úsměv. „Docela se to o nich už rozkřiklo, že?“</p>
<p>Hrunkner jí nedokázal úsměv neopětovat. „A – ano. Nikdo neví, co mají vlastně za lubem… ale vypadají stejně ztřeštění, jako jsme vždycky byli i my.“ Říkaly se o nich různé věci. Některé dobré, některé špatné, zato všechny pěkně divoké.</p>
<p>„Vy je ve skutečnosti máte trošku rád, že, Hrunku?“ V jejím hlase zněl údiv. Smithová pokračovala. „Ti mají dalších pětasedmdesát hodin na práci jiné, důležitější věci… Sherkaner a já jsme tuhle situaci vytvořili záměrně svým rozhodováním během spousty let. Věděli jsme, co nám hrozí za nebezpečí. Teď je čas za to zaplatit.“</p>
<p>To bylo od chvíle, kdy vstoupil do místnosti, poprvé, co se zmínila o Sherkanerovi. Spolupráce, která je přivedla tak daleko, se zhroutila a teď měla generál jenom sama sebe.</p>
<p>Jeho dotaz sice neměl smysl, ale on se zeptat musel. „A mluvila jste o tom se Sherkem? Co dělá?“</p>
<p>Smithová mlčela a z jejího pohledu se nedalo nic vyčíst. Potom: „Dělá, co může, seržante. Dělá, co může.“</p>
<p>Noc byla jasná i na poměry Ráje. Obret Nethering obcházel věž a kontroloval vybavení na dnešní přednášku. Jeho vyhřívané nohavice a vesta nijak zvlášť tlusté nebyly, ale pokud by se mu porouchal ohřívač vzduchu nebo mu někdo přeřízl napájecí kabel, který vlekl za sebou… Inu, nelhal, když tvrdil svým asistentům, že by jim umrzla ruka nebo noha nebo plíce během několika minut. Bylo pět let po příchodu Tmy. Sám si v duchu říkal, zda byl vůbec za Velké války takhle pozdě ještě někdo vzhůru.</p>
<p>Nethering se na své obchůzce zastavil; koneckonců, byl oproti plánům v předstihu. Stál v nehybném mrazu a rozhlížel se po svém panství. Před dvaceti lety, když v Princetonu teprve začínal, chtěl být Nethering geologem. Geologie byla tou nejzásadnější vědou a v této generaci byla ještě důležitější než kdy jindy, se vší tou těžbou a vykopávkami. Zato astronomie byla doménou ztřeštěnců. Normální lidi to přece mělo přirozeně táhnout dolů, kde si měli chystat co možná nejbezpečnější hlubinu, v níž by mohli přežít další Tmu. Co bylo k vidění na nebi? Bezpochyby slunce, zdroj všeho života a všech problémů. Ale kromě toho se už neměnilo vůbec nic. Hvězdy byly tak drobné, stálé věci, vůbec ne jako slunce nebo cokoliv jiného, co by mohlo někomu přirůst k srdci.</p>
<p>Potom, ve druhém ročníku studií, se Nethering setkal se starým Sherkanerem Underhillem a jeho život se navždy změnil – i když tím ještě Nethering nijak výlučný nebyl. Takových studentů existovalo celkem asi deset tisíc, ale Underhill si nějak dokázal najít cestu ke konkrétním jedincům. Nebo to možná bylo obráceně: Underhill byl tak zářivým zdrojem ztřeštěných nápadů, že to k němu jisté studenty táhlo jako divoženky k plamenu. Underhill tvrdil, že všechna matematika a fyzika trpí tím, že nikdo nepochopil podstatu pohybu planety kolem slunce nebo podstatu pohybu hvězd. Pokud by existovala byť jen jediná planeta, nad kterou by si mohl někdo lámat hlavu, samotný diferenciální počet už mohl někdo vymyslet před deseti generacemi místo před dvěma. A šílená exploze technologie by se v klidu rozprostřela mezi několik cyklů Záře a Tmy.</p>
<p>Underhillova tvrzení o vědě samozřejmě zcela nová nebyla. Před pěti generacemi znamenala spolu s vynálezem dalekohledu astronomie převrat v Pavoučím vnímání času. Underhill však tyto staré teorie spojil úžasnými novými způsoby v jeden celek. Mladého Netheringa to od bezpečné a logické geologie táhlo stále dál, až se stala jeho láskou Prázdnota nahoře. Čím více jste si uvědomovali, čím hvězdy ve skutečnosti jsou, tím víc vám docházelo, čím ve skutečnosti musí být vesmír. A dnes se daly na nebi vidět všechny barvy, pokud člověk věděl, kam se podívat a s jakými nástroji. Tady na Rajském ostrově zářily infračervené hvězdy jasněji než kdekoliv na světě. S velkými dalekohledy, které se v současné době stavěly, a se suchým, nehybným vzduchem okolo si občas připadal, jako by dokázal dohlédnout až na samotný konec vesmíru.</p>
<p><emphasis>He? </emphasis>Nízko nad severovýchodním obzorem se na jih šířila úzká záře. Nad Severním mořem se sice nacházela konstantní magnetická smyčka, ale teď, pět let po příchodu Tmy, se polární záře objevovala jen velmi zřídka. Dole v Rajském městě museli turisté, kteří tam ještě zbyli, nad takovým představením vzdychat úžasem. Pro Obreta Netheringa to byl jen nečekaný úkaz. Ještě chvilku se díval a začínal nad tím dumat. Záře byla velice kompaktní, obzvlášť na severním konci, kde se zužovala téměř do špičky. Hm. Pokud to už vážně naruší dnešní pozorování oblohy, možná by měli zapnout ten supramodrý dalekohled a podívat se na to zblízka. Ať Štěstěna ukáže, co umí.</p>
<p>Nethering se otočil od nízké zídky a zamířil ke schodům. Ozval se hlasitý lomoz a dusot, který mohl klidně patřit stovce těžkooděnců stoupajících do schodů – ale spíš to byl Shepry Tripper a jeho čtyři horolezecké boty. Za okamžik se asistent objevil. Sheprymu bylo patnáct let, tedy nejméně, kolik jenom někomu mimo fázi mohlo být. Byly doby, kdy si Nethering nedokázal představit, že by si s něčím tak odporným jen povídal, o společné práci nemluvě. To byla další věc, která se pro něj v Princetonu změnila. Teď – inu, Shepry byl pořád ještě dítě a spoustu věcí zatím nevěděl. V jeho nadšení však byla jakási síla. Nethering si v duchu říkával, kolik let výzkumu asi bylo promarněno ke konci Vyhasínání proto, že byli ti nejmladší výzkumníci už ve středních letech, zakládali rodiny a neměli zájem se intenzivně věnovat své práci.</p>
<p>„Doktore Netheringu! Pane!“ Shepryho hlas se ozýval tlumeně přes ohřívač vzduchu. Chlapec popadal dech a ztrácel tak drahocenný čas, který pravděpodobně během do schodů získal. „Průšvih. Ztratil jsem rádiový spojení se Severním mysem,“ pět mil daleko, na druhém konci interferometru. „Na všech pásmech je slyšet jenom praskání.“</p>
<p>Takže z jeho plánů na dnešní večer už nezbylo vůbec nic. „Volal jsi Samovi pozemní linkou? Co –“ Zarazil se, neboť mu konečně došlo, co Shepry říká: <emphasis>praskání na všech pásmech. </emphasis>Za jeho zády se pohybovala vyrovnaným tempem na jih zvláštní zašpičatělá polární záře. Do podráždění se pomalu vmísil strach. Obret Nethering věděl, že svět balancuje na pokraji války. To přece věděl každý. Pokud by začaly padat bomby, mohla být civilizace zničena během několika hodin. Dokonce ani na odlehlých místech, jako byl Rajský ostrov, nemuselo být bezpečno. <emphasis>A to světlo? </emphasis>To už pohasínalo a jasný bod zmizel. Jaderný výbuch by sice v magnetickém poli nad atmosférou mohl vypadat jako polární záře, ale určitě by nebyl tak asymetrický a nebyl by vidět tak dlouho. Hm. Nebo možná nějací chytří fyzikové sestrojili něco decentnějšího, než byla obyčejná jaderná bomba. Netheringovi se v myšlenkách pustila do křížku zvědavost s hrůzou.</p>
<p>Otočil se a vlekl Shepryho zpátky ke schodům. <emphasis>Zpomal. </emphasis>Kolikrát tuhle radu Sheprymu dával? „Jeden schod po druhým, Shepry, a bacha, ať se ti nikde nezachytí ten napájecí kabel. Jedou dneska radary?“</p>
<p>„A – ano.“ Shepryho těžké boty duněly po schodech hned za ním. „Ale dostanete z nich akorát ty ruchy.“</p>
<p>„Uvidíme.“ Odrazy mikrovln od ionizačních stop byl jeden z vedlejších projektů, které Nethering a Tripper vedli. Téměř všechny odrazy se daly vysvětlit satelity, ale zhruba jednou do roka zahlédli něco, co vysvětlit nedokázali, záhadu Velké prázdnoty. Jednou mu o tom skoro vyšel vědecký článek. Potom ti proklatí výzkumníci – ten všudypřítomný T. Číhal – rozjeli svoje vlastní programy a jeho závěry vyvrátili. Dnes tedy mají o důvod víc k pozorování. Ten zašpičatělý konec zvláštní záře – co když to byl nějaký objekt?</p>
<p>„Shepry, jsme ještě pořád na síti?“ Jejich vysokorychlostní spojení zajišťovalo optické vlákno natažené ledem oceánu; měl v úmyslu dnešní přednášku vést s pomocí superpočítačů na pevnině. A teď –</p>
<p>„Já se kouknu.“</p>
<p>Nethering se zasmál. „Možná budeme moct ukázat Princetonu něco zajímavýho!“ Vyvolal si záznam z radaru a začal ho zkoumat. Promlouvala to k nim dnes večer příroda nebo válka? Tak jako tak to mělo na srdci něco naléhavého.</p>
<p><strong>Padesát</strong></p>
<p>Když někam Hrunkner Unnerby poslední dobou letěl, připadal si velice staře. Vždyť pamatoval ještě doby, kdy pístové motory otáčely dřevěnými vrtulemi a křídla byla ze dřeva potaženého látkou.</p>
<p>A letoun Victory Smithové nebyl jen tak ledajaký stroj. Letěli ve výšce téměř sto tisíc stop rychlostí třikrát vyšší než rychlost zvuku. Dva motory téměř nebyly slyšet; vydávaly pouze hluboký tón, který každý jako by cítil kdesi uvnitř těla. Světlo hvězd i slunce bylo právě tak jasné, že v mračnech pod sebou viděli i barvy. Planetu halila jedna vrstva oblak za druhou. Z této výšky to vypadalo, jako by se i ta nejvyšší mračna plazila téměř nad zemí. Tu a tam se ve vzduchu mezi mračny rozevřely propasti a oni zahlédli led a sníh. Za několik minut doletí k Jižním úžinám a opustí vzdušný prostor Dohody. Letecký komunikační důstojník jim řekl, že všude kolem nich je bojová letka Dohody a že s nimi poletí až k letišti vyslanectví v Southmostu. Jediným důkazem tohoto tvrzení byly záblesky, které Unnerby občas zahlédl na obloze nad nimi. Ach jo. Stejně jako všechno důležité v dnešní době se i oni pohybovali tak rychle a tak vysoko, že je obyčejní smrtelníci nemohli ani zahlédnout.</p>
<p>Soukromé letadlo generála Smithové bylo vlastně nadzvukovým průzkumným bombardérem, přesně ten typ věcí, které ztratily své opodstatnění s nástupem satelitů. „Protivzdušná obrana nám ho nechala prakticky zadarmo,“ prohodila Smithová, když vstoupili na palubu. „Tohle všechno bude k ničemu, až se vzduch začne měnit ve sníh.“ Potom nadejde éra zcela nových způsobů přepravy. Možná dopravní prostředky s balistickou dráhou letu? Antigravitační vznášedla? Možná to bylo i jedno. Pokud by jejich současná mise neuspěla, nemusela existovat doprava vůbec, jen nekonečné boje mezi troskami.</p>
<p>Střední část trupu letadla byla plná polic s počítačovým a komunikačním vybavením. Když nastupovali na palubu, zahlédl Unnerby laserová a mikrovlnná zařízení. Letoví technici byli připojeni k vojenské síti Dohody téměř stejně bezpečně, jako kdyby byli doma na Zemském velitelství. Na tomto letu nebyli žádní stewardi. Unnerby a generál Smithová byli připoutáni k malým sedátkům, která jim po několika prvních hodinách připadala strašlivě tvrdá. Přesto však měl Unnerby zřejmě větší pohodlí než příslušníci ochranné jednotky, kteří viseli v sítích v zadní části letadla. Desetičlenné komando; jediná věc, kterou měla generál na svou osobní ochranu.</p>
<p>Victory Smithová mlčela a měla plné ruce práce. Její pobočník, Tim Downing, přesunul na palubu všechno její počítačové vybavení: těžké, neforemné skříně, které musely být buď nesmírně výkonné a dokonale odstíněné, nebo velice zastaralé. Poslední tři hodiny seděla obklopena půl tuctem obrazovek, jejichž světlo se jí matně odráželo od očí. Hrunkner si lámal hlavu nad tím, co asi právě vidí. Se všemi svými vojenskými a komerčními sítěmi se musela cítit téměř jako Bůh.</p>
<p>Na Unnerbyho monitoru byla nejaktuálnější zpráva o podzemních stavbách v Southmostu. Něco z toho byly lži – ovšem byl do původních plánů zasvěcen natolik, aby se dovtípil pravdy. Už po kdovíkolikáté se přinutil znovu se do nich začíst. Zvláštní; když byl ještě mladý, ještě za Velké války, dokázal se soustředit přesně tak jako teď generál. Dnes však jeho myšlenky odbíhaly k současné situaci a ke katastrofě, o které stále netušil, jak by jí bylo možné zabránit.</p>
<p>Teď letěli přes Úžiny; z takovéto výšky vypadalo moře jako složitá mozaika puklin.</p>
<p>Od jednoho z komunikačních techniků se ozval výkřik: „Pane jo! Viděli jste to?“</p>
<p>Hrunkner neviděl vůbec nic.</p>
<p>„Ano! Ale pořád ještě jedu. Zkontrolujte to.“</p>
<p>„Ano, pane.“</p>
<p>Technici se na svých místech před Unnerbym sklonili nad monitory a začali ťukat a šťouchat do ovládání. Kolem nich blikala světélka, ale Unnerby nebyl schopen přečíst, co mají na obrazovkách – formát zobrazení nepatřil zrovna mezi ty, které znal.</p>
<p>Za sebou spatřil, že se Victory Smithová zvedla ze svého místa a že je upřeně pozoruje. Její vybavení tedy s techniky zjevně propojené nebylo. Pche. Takže žádný „božský přehled“, který si představoval.</p>
<p>Po chvíli zvedla ruku a na jednoho z nich zamávala. Ten na ni zavolal: „Vypadá to, že někdo shodil atomovku, madam.“</p>
<p>„Hm,“ řekla Smithová. Unnerbyho monitor ani neblikl. „Bylo to strašně daleko, nejspíš nad Severním mořem. Počkejte, otevřu vám z toho okno.“</p>
<p>„A seržantovi Unnerbymu také, prosím vás.“</p>
<p>„Ano, paní.“ Místo stavitelské zprávy se před Hrunknerem najednou objevila mapa severního pořeží. Barevné obrysy se táhly v soustředných kruzích kolem bodu dvanáct set kilometrů severovýchodně od Rajského ostrova. Ano, staré tieferské skladiště pohonných hmot, bezvýznamný kus země, pokud jste ovšem zrovna nechtěli podniknout útok po ledu. To bylo skutečně daleko, z jejich současného pohledu téměř na opačné straně planety.</p>
<p>„Jen jeden výbuch?“ zeptala se Smithová.</p>
<p>„Ano, velice vysoko. Pulsní útok… až na to, že to nebylo víc než jedna megatuna. Pracujeme na mapě satelitů a pozemní analýze ze Severního pobřeží a z Princetonu.“ Na obrázku se objevila legenda, bibliografické odkazy adres na síti, které se na analýze podílely. Ha! Dokonce tam byla i zpráva očitého svědka na Rajském ostrově – podle kódového označení akademická observatoř.</p>
<p>„O co jsme přišli?“</p>
<p>„Žádné vojenské ztráty, madam. Dva komerční satelity jsou mimo provoz, ale to může být dočasné. Bylo to jenom takové popíchnutí.“ Tak co tedy? <emphasis>Zkouška? Varování? </emphasis>Unnerby hleděl na monitor.</p>
<p>Jau Xin zde byl už před necelým rokem, ale to bylo na modulu s šestičlennou posádkou, který urazil cestu tam a zpátky ani ne za den. Dnes řídil piloty <emphasis>Neviditelné ruky, </emphasis>hvězdné lodi vážící několik milionů tun.</p>
<p>Byl to skutečný přílet dobyvatelů – i když byli tito dobyvatelé přesvědčeni o tom, že jsou ve skutečnosti zachránci. Vedle Jaua seděl Ritser Brughel na místě, které kdysi patřilo kapitánovi Kšeftařů. Komandant ze sebe sypal nekonečnou litanii banálních rozkazů – řekli byste, že se snaží řídit piloty sám. Vynořili se nad severním pólem Arachny, prohnali se atmosférou, zpomalili v jediném zážehu, kdy bezmála tisíc sekund letěli přes jedno G. Brzdění proběhlo nad otevřeným oceánem, daleko od populačních center Pavouků, ale pro těch pár jedinců, kteří to viděli, to musela být oslňující podívaná. Jau viděl záři odrážející se od ledu a sněhu pod nimi.</p>
<p>Brughel sledoval, jak pod nimi uhání zamrzlá pustina vzad. Tvář měl staženou nějakým silným pocitem. Znechucení, že vidí věci, které mu připadají naprosto k ničemu? Pocit vítězství, neboť dorazil k planetě, na které bude ještě s někým vládnout? Nejspíš obojí. A tady na můstku se mu jak pocit vítězství, tak i agresivní úmysly vloudily do tónu hlasu a občas i do slov. Tomas Nau snad na L1 mohl celou tu maškarádu dodržovat i nadále, ale tady se Ritser Brughel přestával držet zpátky. Jau viděl chodby, které vedly do Brughelových soukromých prostor. Na stěnách byla převalující se růžová barva, smyslná a hrozivá zároveň. Tam, kam tyto chodby vedly, se žádné schůze nekonaly. Cestou z L1 zaslechl, jak se Brughel chvástá před velícím desátníkem, že prý vytáhne od ledu nějakou pozornost podniku, aby oslavil nadcházející vítězství. <emphasis>Ne, nemysli na to. Už tak toho víš až moc.</emphasis></p>
<p>V uchu se mu ozvaly hlasy jeho pilotů, které potvrdily to, co už sám viděl na obrazovce. Vzhlédl k Brughelovi a ohlásil formálně, jak si na to Brughel zjevně potrpěl. „Konec zážehu, pane. Jsme na polárním orbitu, výška sto padesát kilometrů.“ Ještě o metr níž a už budou potřebovat sněžnice.</p>
<p>„Bylo nás vidět na několik tisíc kilometrů, pane.“ Xin doplnil svá slova znepokojeným výrazem. Cestou z L1 ze sebe dělal naivního idiota. Byla to sice nebezpečná hra, ale alespoň mu poskytla určitý prostor. <emphasis>A možná, možná</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>že existuje nějaký způsob, jak tomu masovýmu vraždění můžu zabránit.</emphasis></p>
<p>Brughel se na něj blazeované zazubil. „Samozřejmě že nás bylo vidět, pane Xine. Fígl je totiž v tom, že je necháme, aby nás viděli – a potom ten jejich výklad trochu pozměníme.“ Zapnul kanál na palubu zipheadů. „Pane Phuongu! Zamaskoval jste náš přílet?“</p>
<p>Z prostorů pro zipheady mu odpověděl hlas Bila Phuonga. Když se tam Jau díval naposledy, všechny ovládalo šílenství, ale Phuongův hlas zněl klidně: „Máme situaci pod kontrolou. Tři týmy pracují na satelitních hlášeních. Podle L1 vypadají dobře.“ To bude s Bilem zřejmě Ritin tým. Měla jí každou chvíli končit služba kvůli něčemu, co Nau nejspíš prohlásí za chvíli odpočinku před těžkou dřinou. Jau už celý jeden den věděl, že právě tento „klid“ bude okamžik, kdy všechno to vraždění vypukne.</p>
<p>Phuong pokračoval: „Musím vás varovat, pane. Ti Pavouci na to nakonec stejně přijdou. Ta naše kamufláž nám vydrží tak maximálně sto kilosekund a možná ještě míň, pokud to tam dole někomu fakt myslí.“</p>
<p>„Děkuji vám, pane Phuongu. To by mělo bohatě stačit.“ Brughel se na Jaua pousmál.</p>
<p>Část jejich výhledu na obzor zmizela a nahradil ji Tomas Nau na L1. Brughelův nadřízený komandant seděl s Ezrem Vinhem a s Phamem Trinlim ve srubu v Jezerním parku. Za nimi se na vodní hladině třpytilo slunce. Měl to být veřejný rozhovor, který uvidí všichni Stoupenci i Qeng Ho. Nau přejel pohledem můstek a jeho pohled jako by vyhledal Ritsera Brughela.</p>
<p>„Gratuluji, Ritsere. Máte dobrou polohu. Rita mi říká, že už se vám podařila synchronizace s pozemními sítěmi. My pro vás máme také dobré zprávy. Hlava tajné služby Dohody letí na návštěvu do Southmostu. Její protějšek od Rodných už tam je. Pokud nebereme v úvahu nehody, měl by být nějakou dobu ještě klid.“</p>
<p>Nau mluvil tak srdečně a dobromyslně. S podivem bylo, že Ritser Brughel byl uhlazený téměř stejně: „Ano, pane. Chystám naše ohlášení a ovládnutí sítě za –“ odmlčel se, jako by se díval do poznámek, „– jednapadesát kilosekund.“</p>
<p>Nau samozřejmě neodpověděl okamžitě. Signál z <emphasis>Ruky </emphasis>se musel nejprve odrazit z odstíněného prostoru k dalšímu vysílači a potom přes pět světelných sekund vesmíru na L1. Jakákoliv odpověď přijde z druhé strany nejdříve pět sekund poté.</p>
<p>Přesně za deset sekund se Nau usmál. „Vynikající. Připravíme tady všechno tak, aby byli všichni v pohotovosti, až budeme mít nejvíc práce. Hodně štěstí vám všem tam dole, Ritsere. Je to na vás.“</p>
<p>Následovalo ještě několik koleček jejich lživého valčíku; potom byl Nau pryč. Brughel potvrdil, že je veškerá komunikace pouze místní. „Signál zahájení akce by měl dorazit každou chvilku, pane Phuongu.“ Brughel vycenil zuby v úsměvu. „Ještě dvacet kilosekund a usmažíme si pár Pavouků.“</p>
<p>Shepry Tripper hleděl s chřtánem dokořán na obrazovku radaru. „Je – je to přesně, jak jste říkal. Osmdesát osm minut a je to na severu znova!“</p>
<p>Shepry uměl dobře počítat a pro Netheringa pracoval už bezmála rok. Rozhodně už pochopil princip satelitů. Ale stejně jako většině lidí i jemu ještě stále představa „šutru, co se vyhodí nahoru a už nikdy nespadne dolů“, naháněla strach. Chrochtal blahem pokaždé, když se nějaký komunikační satelit vynořil nad obzorem ve stanovenou dobu a na místě, které předurčily matematické výpočty.</p>
<p>Dnes však Nethering provedl jinou předpověď a žasl stejně jako jeho asistent – a bál se mnohem víc. Úzkou špičku záře se jim podařilo jasně zaměřit pouze dvakrát nebo třikrát. Ta věc zpomalovala, i když se stále ještě nedostala do atmosféry. Na protivzdušnou obranu v Princetonu Nethering svým hlášením nijak nezapůsobil. Nethering se s těmito lidmi znal velice dlouho, ale dnes se k němu chovali jako k někomu cizímu, jejich automaticky generovaná odpověď mu poděkovala za informaci a ujistila ho, že jeho záležitost vyřizují. Síť po celém světě byla plná zvěstí o atomové bombě. Jenže tohle žádná bomba nebyla. Když zmizela směrem na jih, byla na nízkém orbitu… a teď se vracela zase ze severu, přesně podle výpočtů.</p>
<p>„Myslíte, pane, že ji teďka uvidíme? Proletí skoro přímo nad náma.“</p>
<p>„To nevím. Nemáme žádnej dalekohled, kterým bysme mohli otáčet tak rychle, abysme to mohli nad sebou pozorovat.“ Vyrazil zpátky ke schodům. „Možná bysme mohli použít ten desetipalcovej.“</p>
<p>„No jo!“ Shepry se prohnal kolem něj –</p>
<p>„Zapni si dýchací přístroj! A bacha na ty napájecí kabely!“</p>
<p>– a už byl z dohledu a dusal do schodů.</p>
<p>Ale ten prcek měl pravdu! Měli necelé dvě minuty, než se jim ten předmět objeví přímo nad hlavou, a potom dalších pár minut, než zase zmizí. Hm. Možná že to nebude stačit ani tomu dalekohledu. Nethering se na okamžik zastavil a sebral ze stolu kvadrokulár. Potom už utíkal nahoru po schodech za Tripperem.</p>
<p>Nahoře slabě foukal větřík a byl zde mráz, který ho štípal jako tesáky taranta i přes elektricky vytápěné nohavice. Slunce vyjde zhruba za sedmdesát minut; nejlepší doba na pozorování se už chýlila ke konci. Tentokrát to však nevadilo. Dnes v noci byla Štěstěna z dobré chladné země venku.</p>
<p>Měli maximálně minutu, než jim záhada propluje přímo nad hlavou. Touto dobou by už měla být nad obzorem a mířit k nim na jih. Nethering přecházel podél klenuté stěny hlavní kupole a hleděl na sever. Ze skříně s vybavením, která stála před ním, slyšel, jak Shepry zápolí s desetipalcovým dalekohledem, který ukazovali turistům. Měl by tomu klukovi pomoct, ale na to vážně nebyl čas.</p>
<p>Dolů k obzoru se táhla jasně zřetelná, známá souhvězdí. Pro Obreta Netheringa byla právě tato jejich jasná záře tím, co z tohoto ostrova dělalo ráj. Po obloze vzhůru měla pomalu stoupat skvrna odráženého slunečního světla. Bude velice slabá; vyhaslé slunce téměř nezářilo. Nethering se pořád díval vzhůru a pátral po jakémkoliv záblesku vyvolaném pohybem… Nic. Možná měl zůstat u radaru, možná právě propásli jedinečnou šanci získat skutečně dobrá data. Shepry už měl dalekohled venku ze skříně. Snažil se ho nastavit. „Pane, pojďte mi pomoct!“</p>
<p>Spletli se oba dva. Štěstěna možná byla hodná, ale byla také velice přelétavá. Obret se obrátil zpátky k Sheprymu s rozpaky kvůli tomu, že si ho předtím nevšímal. Samozřejmě přitom pořád sledoval oblohu přesně v nadhlavníku, kde se měla ta drobná zářící tečka objevit. Zářícím souhvězdím Lupiče se mihlo něco černého. Něco černého. Něco… obrovského.</p>
<p>Nethering zapomněl na veškerou svou důstojnost, padl na bok a zvedl kvadrokulární dalekohled k menším očím. Dnes to však bylo to jediné, co měl… Pomalu se otáčel, sledoval podle svých odhadů nebe a modlil se, aby ten předmět znovu našel.</p>
<p>„Pane? Co to je?“</p>
<p>„Shepry, podívej se nahoru… jenom se podívej nahoru.“ Mladík chvíli mlčel. „Ach!“</p>
<p>Obret Nethering ho neposlouchal. On měl tu <emphasis>věc </emphasis>v dalekohledu a plně se soustředil na to, aby ji nespustil z očí, aby ji viděl a aby si ji zapamatoval. To, co viděl, byla naprostá absence světla, silueta, která se hnala galaktickými dálavami mezi hvězdami. Na šířku měla téměř čtvrt stupně. V prostoru mezi hvězdami znovu zmizela… a potom ji zahlédl na další sekundu. Nethering téměř tušil její tvar: válec dole zašpičatělý a ve středu lodi jakási složitá konstrukce.</p>
<p>Ve středu lodi.</p>
<p>Zbytek dráhy ji vedl přes osamělá souhvězdí až k jižnímu obzoru. Nethering se ji marně snažil sledovat celou cestu. Nebýt toho, že proplula přes hvězdokupu Lupiče, nevšiml by si jí vůbec. <emphasis>Díky ti, Štěstěno!</emphasis></p>
<p>Nechal dalekohled klesnout a zvedl se. „Ještě budeme pár minut hlídat.“ Co s tím může letět za další věci?</p>
<p>„Prosím vás, že můžu jít dolů a dát to na síť?“ řeklo pavouče. „Bylo to víc jak devadesát mil vysoko a bylo to tak velký, že jsem viděl, jak to vypadá. Musí to bejt tak půl míle dlouhý!“</p>
<p>„Tak dobře. Běž napřed.“</p>
<p>Shepry zmizel po schodech dolů. Uplynuly tři minuty. Čtyři. Po jižním obzoru plula zářící tečka, s největší pravděpodobností nízko letící komunikační satelit. Nethering strčil dalekohled do kapsy a pomalu začal scházet po schodech dolů. Tentokrát si ho bude muset protivzdušná obrana poslechnout. Slušnou část peněz měl Nethering od tajné služby Dohody; věděl o satelitech, které začali nedávno vypouštět Rodní. <emphasis>Tohle není nic našeho ani nic</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Rodných. A teď, když to přiletělo, je najednou všechno naše válčení k smíchu.</emphasis><emphasis> </emphasis>Svět byl tak blízko atomové válce. A teď… co? Vzpomněl si na to, jak starý Underhill pořád vedl svou o „hlubině na nebi“. Ale andělé by přeci měli přijít z dobré studené země, a ne z prázdného nebe.</p>
<p>Se Sheprym se setkal na konci schodiště. „Je to špatný, pane, nemůžu –“</p>
<p>„Linka na pevninu nejede?“</p>
<p>„To ne. Ta jede. Ale protivzdušná obrana mě odbyla stejně jako napoprvý.“</p>
<p>„Třeba už to vědí.“</p>
<p>Shepry rozrušeně škubl rukama. „Možná. Ale na těch drbech na síti se děje taky něco divnýho. Posledních pár dnů se roztrhl pytel s těma nejšílenějšíma teoriema. Však to znáte: že se blíží konec světa, že viděli yettiho. Vlastně je to spíš k smíchu; sám jsem dokonce něco uváděl na pravou míru. Ale dneska síť ty hlášky vyloženě zavalily.“ Shepry se odmlčel a zdálo se, že mu došla slova. Najednou vypadal velice mladě a nejisté. „To není… to není normální, pane. Našel jsem dvě zprávy, který popisujou to, co jsme viděli my. To by se u něčeho, co se zrovna stalo nad oceánem, dalo čekat. Jenže se to v těch šílenejch nesmyslech úplně ztratilo.“</p>
<p>Hm. Nethering přešel na druhou stranu místnosti, usadil se na svou starou stoličku vedle ovládacích pultů. Shepry nedočkavě přešlapoval, jak od něj čekal nějaké rozhodnutí. <emphasis>Když jsem do tyhle observatoře přišel poprvé, zabíralo to ovládání tři stěny, přístroje a páky, skoro všechno bylo analogový. </emphasis>Teď byla většina vybavení miniaturní, digitální a přesná. Občas se Shepryho jen tak z legrace ptal, zda by vůbec měli věřit něčemu, do čeho se nemůžou ani podívat. Shepry jeho nedůvěru k počítačovým systémům nikdy nedokázal pochopit. Až do dneška.</p>
<p>„No, Shepry, tak to bysme možná měli někomu zavolat.“</p>
<p><strong>Padesát jedna</strong></p>
<p>Hrunkner už se jednou v suchém hurikánu ocitl, za Velké války. Ale to bylo na zemi – většinu času spíš pod zemí – a víceméně si z toho vybavoval jenom neustálý vítr a jemný sníh, který v tom větru vířil a hromadil se a pronikal do všech štěrbin a děr.</p>
<p>Tentokrát byl Hrunkner ve vzduchu a klesal z výšky čtyřiceti tisíc stop. Ve slabém slunečním světle viděl, jak se vír hurikánu táhne na stovky mil daleko a jak se v dálce větry vanoucí rychlostí šedesát mil za hodinu uklidňují. Suchý hurikán by se nikdy nemohl vyrovnat vodnímu hurikánu Záře. Tato vichřice však mohla trvat celé dny a její mrazivé centrum se mohlo rozšiřovat stále víc a víc. Teplotní rovnováha planety se ustálila na určité úrovni odpovídající krystalizační energii vody. Jakmile tuto úroveň přesáhne, budou teploty klesat až k další, mnohem nižší hranici, při které začne mrznout samotný vzduch.</p>
<p>Jejich letadlo zamířilo dolů ke stěnám mračen, která se točila a převalovala v neviditelných turbulencích. Jeden z pilotů nadhodil, že je teď tlak vzduchu nižší, než byl předtím v padesáti tisících stop nad Úžinami. Hrunkner naklonil hlavu k oknu, které mu skýtalo výhled téměř přímo dopředu. V centru hurikánu se sluneční paprsky odrážely od různorodé směsky sněhu a ledu. Byla tam i světla, záře jižanských průmyslových center těsně pod povrchem.</p>
<p>V dálce trčely z mračen rozeklané hřbety hor a tam teprve spatřil barvy a tvary, které neviděl od té doby, kdy spolu se Sherkanerem vykročili do Tmy.</p>
<p>Velvyslanectví Dohody v Southmostu mělo svoje vlastní letiště, čtyři krát dvě míle prostoru těsně vedle středu města. I to bylo pouhým zlomkem území, které patřilo kolonistům během předchozích generací. Pozůstatek impéria překážel přátelským vztahům a ekonomickému rozvoji obou národů. Pro Unnerbyho to byl pouze děsivě krátký pás ledu špinavého od oleje. Jejich bombardér provedl nejnapínavější přistání Hrunknerovy kariéry, při němž klouzal kolem nekonečné šmouhy zasněžených skladišť.</p>
<p>Generálův pilot byl buď dobrý, nebo měl pořádné štěstí. Zastavili se jen sto stop od závějí, které označovaly definitivní konec přistávací plochy. Během několika minut k nim přijela broukovitá vozidla a začala je táhnout k hangáru. Ven nevystoupil vůbec nikdo. Kolem míst, kudy projeli, se na zemi blyštěl zmrzlý oxid uhličitý.</p>
<p>Uvnitř hangáru jasně zářila světla a – jakmile se zavřely dveře – vyrazily pozemní posádky se schody. Dole u paty schůdků čekalo několik podivně vyhlížejících osob. Pravděpodobně velvyslanec Dohody a velitel stráže. Vzhledem k tomu, že byli stále ještě na území Dohody, bylo velice nepravděpodobné, že by zde byli nějací Jižané… Potom uviděl na vestách dvou VIP hostů znak Parlamentu. Něčí horlivost tady přesahovala meze rozumné diplomacie.</p>
<p>Otevřely se prostřední dveře; do kajuty vnikl závan mrazivého vzduchu. Smithová už měla své věci posbírané a mířila k zadním dveřím. Hrunkner ještě chvilku zůstal na svém místě. Mávl na jednoho technika tajné služby. „Byly ještě nějaké atomovky?“</p>
<p>„Ne, pane, nic. Všude na síti to potvrdili. Byla to jedna jediná megatunová exploze.“</p>
<p>***</p>
<p>Poddůstojnický klub na Zemském velitelství se vymykal běžnému průměru. V okruhu více než dne jízdy nebylo kde jinde si povyrazit a ve srovnání s většinou podobných, byť odlehlejších míst, měl pěkně tučný rozpočet. Průměrný poddůstojník na Zemském velitelství byl většinou technik s nejméně čtyřmi roky akademického výcviku a většina zdejších vojáků pracovala na Velitelském a řídícím centru několik pater pod klubem. Tím pádem zde byly jako všude jinde herní stoly a posilovací stroje a bar, ale mimo to zde byla také slušná sbírka knížek a několik síťových hracích automatů, které se také daly využít jako studijní stanice.</p>
<p>Victory Lighthillová se hrbila v šeru za barem a sledovala komerční přehled událostí na protější stěně místnosti. Snad nejzvláštnější věc na celém klubu bylo to, že ji do něj pustili. Lighthillová byla podporučík, tedy přirozená hrozba a sok spousty poddůstojníků. Přesto však zde bylo zvykem, že pokud si důstojník zakryl hodnost a pozval ho někdo z poddůstojníků, byla jeho přítomnost tolerována.</p>
<p>Tolerována, ovšem v případě Lighthillové nepříliš vítána. Zásluhou pověsti, kterou si jejich tým vysloužil díky svým přepadovým inspekcím a prapodivným konexím s velitelkou tajné služby, byl z ní a z týmu každý průměrný voják nervózní. Ale co, zbytek jejího týmu byli přece poddůstojníci. Teď zrovna byli roztroušení po celém klubu a každý měl u sebe naditou brašnu. Tentokrát se s nimi výjimečně ostatní poddůstojníci bavili, pokud se s nimi přímo nedružili. Dokonce i ti, kteří nebyli v tajné službě, věděli, že všechno balancuje nad propastí – a tajemný tým Lighthillů musel dozajista vědět, co se děje.</p>
<p>„Tam dole v Southmostu je Smithová,“ prohlásil starší seržant sedící u baru. „Kdo jinej by to moh bejt?“ Naklonil hlavu směrem k jednomu z Lighthillových desátníků a čekal na nějakou reakci. Desátník Suabisme jen pokrčil rameny. Vypadal velice nevinně a – z tradicionalistického pohledu – nepatřičně mladě. „To netuším, seržante. To vážně ne.“</p>
<p>Seržant ironicky zamával jídelníma rukama. „Ale? Tak jak to, že máte vy Lighthillovic poskoci všichni bagáž? Já bych řekl, že jenom čekáte, až naskočíte na nějaký letadlo.“</p>
<p>Byl to přesně ten typ sondování, při němž by Viki normálně zasáhla buď tak, že by Suabismovi poručila odchod, nebo – pokud by to bylo nezbytně nutné – nějak umlčela seržanta. Ovšem v poddůstojnickém klubu neměla Lighthillová žádné pravomoci. Kromě toho tady byli proto, aby tým oficiálně nikde nebyl vidět. Po chvíli však zřejmě seržant pochopil, že z mladého vojáka nic nedostane; otočil se zpátky ke svým kumpánům u baru.</p>
<p>Viki si tiše povzdechla. Skrčila se tak, že jí nad úroveň baru vyčnívaly jenom špičky očí. Začínalo zde být rušno, byly slyšet zvuky plivání do plivátek a jakási hudební kulisa. Hosté rozmlouvali jen málo a ještě méně se smáli. Poddůstojníci mimo službu by měli být mnohem živější, ale tihle měli nad čím přemýšlet. Pozornost všech se soustředila na televizi. Poddůstojnický klub zakoupil nejnovější video s nejširším rozsahem formátů. Viki se v přítmí za barem usmála. Pokud svět přežije jen pár let, bude takové vybavení na úrovni zařízení na videomantiku, se kterými si hrál táta.</p>
<p>Televize čerpala informace z komerční stanice. Jedno okno byl hrubý obraz něčí amatérské kamery na velvyslaneckém letišti v Southmostu: Letadlo, které zrovna rolovalo po velvyslanecké přistávací ploše, byl model, který samotná Lighthillová viděla předtím snad jenom dvakrát. Stejně jako spousta ostatních věcí bylo i ono tajné a zastaralé zároveň. Média se o něm téměř nezmínila. V hlavním okně si redaktorka gratulovala k tomuto bravurnímu žurnalistickému kousku a dohadovala se, kdo že je na palubě.</p>
<p>„…samotný král to není, navzdory tvrzení konkurence. Naše štáby kolem paláce a princetonských letišť by zaznamenaly jakýkoliv přesun královské rodiny. Kdo to tedy právě přistává v Southmostu?“ Hlasatelka se odmlčela a kamery se shlukly kolem přední části jejího těla. Obraz se zvětšil, takže překryl okolní okna. Tento záběr najednou budil dojem důvěrného rozhovoru. „Nyní už víme, že vyslancem je hlava královy tajné služby, Victory Smithová.“ Kamery se o něco vzdálily. „Proto důstojníkům královy informační kanceláře říkáme: Před novináři se neschováte. Raději nás k tomu všemu pusťte. Ať lidé vidí, jak Smithová v otázce Jihu pokračuje.“</p>
<p>Další kamera zevnitř z hangáru: Mámin tajný letoun byl odtažen až do velvyslaneckého hangáru a zasouvací vrata byla zavřena. Celá scéna vypadala jako diorama postavené z dětských hraček: futuristické letadlo, tahače supějící po obrovské podlaze hangáru. Nikde nebyli vidět žádní lidé. <emphasis>Přeci </emphasis>v <emphasis>tom</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hangáru nemusí uměle udržovat tlak? </emphasis>Tak nízký tlak přece nemohl být ani uprostřed suchého hurikánu. Chvíli nato však vyskákali z jakési dodávky vojáci. Dotlačili ke straně letounu schůdky. V poddůstojnickém klubu najednou všichni ztichli.</p>
<p>K prostředním dvířkám letounu vyšplhal voják. Dvířka se pootevřela a … velvyslanecké vysílání amatérské kamery skončilo a vystřídal ho znak krále.</p>
<p>Ozval se zaskočený smích a potom potlesk a výskání. „Dobře, generál!“ křikl kdosi. Stejně jako kdokoliv jiný chtěli i oni vědět, co se v Southmostu děje, ale přitom v sobě chovali houževnatou zášť vůči zpravodajským společnostem. Tyto nejaktuálnější, velice otevřené rozhovory považovali za osobní urážku.</p>
<p>Rozhlédla se po členech svého týmu. Většina jich prve sledovala televizi, ovšem bez valného zájmu. Už věděli, co se děje, a – jak se starší seržant Tlučhuba dohadoval – sami očekávali, že velice brzy vyrazí do akce. V tom jim bohužel televize pomoci nemohla. Vzadu v místnosti, daleko od baru a televize, postávalo kolem svých hracích automatů pár skalních hráčů. Byli mezi nimi tři od Lighthillů. Brent tam byl už od chvíle, kdy se sem zašili. Vikiin bratr byl skrčený pod svou vlastní obrazovkou-helmou, která mu zakrývala skoro celou hlavu. Když jste se na něj podívali, nikdy by vás nenapadlo, že se svět chvěje na pokraji zkázy.</p>
<p>Viki sklouzla ze svého sedátka a tiše přešla dozadu k automatům.</p>
<p>Tohle byl největší okamžik za celou pětatřicetiletou existenci baru. <emphasis>Ale kdo</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ví, třeba to potom potáhneme dál a začneme pořádně podnikat. </emphasis>Děly se podivuhodné věci. Bennyho bar bylo společenské centrum jejich prapodivné společnosti na L1. V této společnosti se za chvíli objeví další rasa, první technologicky vyspělá nehumanoidní rasa, s níž se lidstvo kdy setkalo. Bar se mohl stát centrem tohoto úžasného splynutí.</p>
<p>Benny Wen plul od stolu ke stolu, udílel pokyny svým pomocníkům a zdravil zákazníky. Přitom mu však myšlenky často zabloudily vstříc zářivé budoucnosti a on se snažil představit si, jaké by to asi bylo, starat se o jídlo Pavoukům.</p>
<p>„Vzadu není pivo, Benny,“ ozval se mu v uchu Huntův hlas.</p>
<p>„Tak řekni Gonle, tati. Slíbila, že zajistí všechno, co bude potřeba.“ Podíval se za sebe a zahlédl Fongovou v chodbě z květin a popínavých rostlin ve východním křídle baru.</p>
<p>Otcovu odpověď Benny neslyšel. Mluvil už se skupinkou Emergentů a Qeng Ho, kteří dosedali na svá místa kolem právě připraveného stolu. „Vítáme vás, vítáme vás. Laro! Tolik Hlídek jsem tě už neviděl.“ Pýcha z předvádění baru se v něm smísila s radostí ze setkání se starými přáteli a hřála ho.</p>
<p>Jen si chvilku poklábosil a už plul zase k dalšímu stolu, a k dalšímu, a k dalšímu, a celou dobu sledoval, jak je na tom obsluha. Dokonce i když měli službu Gonle a táta, zvládali obsluhovat jen tak tak.</p>
<p>„Už je tady, Benny,“ ozval se mu v uchu hlas Gonle.</p>
<p>„Takže přišla!“ odpověděl. „Vyřiď jí, že si ji najdu u toho stolu vpředu!“ Odplul od stolů směrem k volnému prostranství ve středu. Všech šest jeho rohů tvořila křídla zákazníků. Komandant jim dovolil, ba přímo doporučil, aby zbourali stěny a zabrali prostor někdejších zasedacích místností. Bar teď byl největším prostorem v celém tempu. S výjimkou Jezerního parku to byla největší obytná oblast na L1. V těchto dnech byly na Hlídce téměř tři čtvrtiny všech Emergentů a Qeng Ho, neboť vrcholily přípravy na záchranu Pavouků. A ještě před tím finálním krokem se na chvíli doslova všichni sešli tady u Bennyho. Celá ta záležitost byla kromě záchrany a nového začátku i opětovným shledáním.</p>
<p>Ústřední jádro baru tvořil dvacetistěn obrazovek, jakýsi stan z těch nejlepších videotapet, které jim zbyly. Bylo to primitivní a přitom příjemně společenské. Ze všech směrů mohli všichni hosté sledovat společné vysílání. Benny rychle proplul přes volné prostranství a nohama jen těsně minul roh obrazovek. Všude kolem sebe viděl stovky hostů, desítky stolů rozmístěných mezi popínavou zelení a květinami. Zachytil se jednoho šlahounu a elegantně se zastavil u stolu v horním křídle na okraji prostranství. Tomas Nau mu říkal „čestný stůl“.</p>
<p>„Qiwi! Prosím, posaď se a buď tu vítána!“ Převrátil stůl tak, aby se vznášel vedle ní.</p>
<p>Qiwi Lisoletová se na Bennyho zdrženlivě usmála. Byla teď už o pět nebo šest let starší než on, ale teď najednou vypadala velice mladě a nejisté. Držela si cosi u ramene; bylo to jedno z těch koťat ze Severní pracky, první, které Benny kdy viděl mimo Jezerní park. Qiwi se rozhlédla po baru, jako kdyby ji ten dav lidí zaskočil. „Takže jsou tady skoro úplně všichni.“</p>
<p>„No, jsme! Jsme tak strašně rádi, že jsi mohla přijít. Můžeš nám aspoň říct, co se děje.“ Přátelský velvyslanec od komandanta. A Qiwi podle této své role přesně vypadala. Dnes žádná kombinéza. Měla na sobě krajkové šaty, které se při pohybech vznášely kolem ní. Dokonce ani při otevírání Jezerního parku jí to tak neslušelo jako dnes.</p>
<p>Qiwi se váhavě posadila ke stolu. Benny si na chvíli přisedl, což měl být projev zdvořilosti. Podal jí dálkové ovládání. „Tohle mi dala Gonle. Omlouvám se, že nemáme nic lepšího.“ Ukázal jí možnosti ovládání monitoru a spojení. „A přes tohle můžeš mluvit k celýmu baru. Tak, prosím tě, mluv. Víš víc než kdokoliv jinej, co se děje.“</p>
<p>Qiwi si ovládání po chvíli vzala. Druhou rukou pevně svírala kotě. Zvířátko přeskládalo křídla do pohodlnější pozice, ale jinak už neprotestovalo. Už léta byla Qiwi nejpopulárnější osobou z vnitřního kruhu osob kolem komandanta. Nebyla ani velvyslanec; byla spíš něco jako princezna. Tak ji jednou nazval Benny před Gonle Fongovou. Gonle se nad tímto slovem napřed cynicky ušklíbla, ale potom mu dala za pravdu. Qiwi věřili všichni, byla to v celé té tyranii taková úleva… Ale i přesto vypadala čas od času dezorientované. Tak tomu bylo právě dnes. Benny se na svém místě opřel. Ať se za něj honí jiní. Tak nějak poznal, že ho u sebe potřebuje Qiwi.</p>
<p>Za okamžik vzhlédla, na tváři náznak svého starého úsměvu. „No jo, to bych zvládla. Tomas mi ukázal jak.“ Povolila stisk, kterým svírala kotě, a pohladila Bennyho po ruce. „Neboj, Benny. Tahle záchrana je sice těžká věc, ale my to zvládnem.“</p>
<p>Pohrála si s ovládáním, obrazovky ve středu baru se rozzářily barvami zpráv a po kvetoucích úponcích se rozlilo světlo. Když promluvila, ozval se její hlas z tisíce mikroreproduktorů, takže měl každý dojem, jako by seděla přímo vedle něj. „Zdravím vás všechny. Vítejte na tomto představení.“ Měla hlas veselý a sebejistý – Qiwi, jak ji všichni znali.</p>
<p>Na obrazovkách se ustálilo několik záběrů: Qiwiina tvář, Arachna z pohledu <emphasis>Neviditelné ruky, </emphasis>komandant Nau při práci ve svém domku na Severní pracce, grafické znázornění orbitu <emphasis>Ruky </emphasis>a vojenské rozmístění nejrůznějších národů Pavouků.</p>
<p>„Jak víte, naše stará známá Victory Smithová právě dorazila do Southmostu. Za několik okamžiků bude v jejich parlamentu a my budeme mít něco, co ještě nikdo z nás nikdy neviděl – přímý přenos lidskou kamerou z povrchu planety. Konečně po těch letech budeme mít všechno z první ruky.“ Na Qiwiině tváři na velké ústřední obrazovce se objevil úsměv. „Berte to jako ochutnávku toho všeho, co nás teď čeká, jako začátek našeho společného života s národem z Arachny.</p>
<p>Ovšem ještě než se k tomu dostaneme, víte, že musíme zabránit válce a konečně odhalit svou přítomnost.“ Shlédla dolů na obrazovky a odmlčela se, jako by na ni najednou dolehly obrovské rozměry toho všeho, o co se snaží. „Máme v plánu ohlásit se v průběhu zhruba čtyřiceti kilosekund, až bude naše nízkoorbitální síť manipulačních zařízení na svém místě a oběžná dráha <emphasis>Ruku </emphasis>zanese nad hlavní města Rodných a Dohody. Myslím, že víte, jak obtížné to bude. Pavouci, naši vytoužení přátelé, mají pod nohama mnohem nebezpečnější půdu, než by dokázala přežít většina lidských civilizací. Ale já vím, že jste se připravili na dnešní den důkladně. Až nadejde chvíle ohlášení a prvního kontaktu, vím, že se nám to podaří.</p>
<p>Takže se zatím dívejte. Brzo budeme mít spoustu práce.“</p>
<p><strong>Padesát dva</strong></p>
<p>S podivem bylo, že Rachneru Thractovi jeho hodnost plukovníka zůstala a že ho jeho bývalí kolegové nenechali drhnout latríny. Generál Smithová se k němu zachovala slušně. Nemohli <emphasis>dokázat, </emphasis>že je zrádce, a ona zjevně neměla v úmyslu ho nijak extrémně vyslýchat. Tím pádem měl plukovník Rachner Thract plat jako v plné službě… a přitom neměl vůbec nic na práci.</p>
<p>Od toho strašlivého zasedání na Zemském velitelství už uplynuly čtyři dny, ale Thract předtím viděl, jak se kolem něj potupa kupí téměř rok. Když se nad ním konečně zavřela hladina… byla to obrovská úleva, tedy až na onu nešťastnou drobnost, že to přežil a teď z něj byla naprostá troska.</p>
<p>Za starých časů by se důstojníci, zejména tieferští, po takové potupě připravili o hlavu. Rachner Thract byl sice z poloviny Tiefer, ale hlavu si neuťal. Namísto toho si otupil mozek tím, že do sebe pět dní lil fizz a potuloval se po bulváru Calorica. <emphasis>Idiot až do konce. </emphasis>Calorica bylo jediné místo na světě, kde bylo tak teplo, že se tam nemohl zpít fizzem do bezvědomí.</p>
<p>Tím pádem slyšel zprávy, že kdosi – Smithová, určitě to musela být Smithová – letěl do Southmostu a snažil se tam vyzískat kousek toho, o co Thract přišel. Jak se krátily hodiny do příletu Smithové do Southmostu, Rachner s fizzem přestával. Seděl a civěl po různých hospodách na zprávy. Seděl a modlil se, aby se Victory Smithové nějak podařilo uspět tam, kde jeho celoživotní snažení selhalo. Přitom však věděl, že se jí to nepodaří. Nikdo mu nevěřil a odpovědi na všechna ta „jak“ a „proč“ neznal ani sám Rachner Thract. Jedním si však byl jist: Rodným něco pomáhalo. Nevěděli o tom ani Rodní, ale bylo to tam a obracelo to všechny technické vymoženosti Dohody proti ní samotné.</p>
<p>Na několika obrazovkách, v přímém přenosu ze Southmostu, prošla Smithová vchodem do zasedací síně parlamentu. Dokonce i zde, v té nejzaplivanější hospodě na bulváru, osazenstvo zcela ztichlo. Thract složil hlavu na bar a cítil, jak mu skelnatí pohled.</p>
<p>Vtom mu začal zvonit telefon. Rachner ho vylovil z vesty. Přidržel si ho u hlavy a nevěřícně na něj s nezájmem zíral. <emphasis>Nejspíš bude rozbitej. </emphasis>Nebo mu někdo posílá nějakou reklamu. Z tohohle nezabezpečeného krámu už přece nikdy nemůže slyšet nic důležitého.</p>
<p>Zrovna se telefon chystal hodit na zem, když ho chlap na vedlejším sedátku praštil do zad. „Vojcle pitoměj! Táhni s tím ven!“ křikl na něj.</p>
<p>Thract sesedl a sám si ještě nebyl zcela jist, zda hodlá onu žádost uposlechnout nebo bránit čest Smithové a ostatních, kteří se snažili udržet mír.</p>
<p>Nakonec to rozhodlo vedení podniku; Thract se ocitl na ulici, odříznutý od televize, která mu mohla ukázat, jak si jeho generál vede. A telefon mu zvonil pořád dál. Uhodil do tlačítka PŘIJMOUT a zavrčel do mikrofonu cosi nesrozumitelného.</p>
<p>„Plukovníku Thracte, jste to vy?“ Slova byla přerývaná a stěží srozumitelná, ale hlas mu byl mlhavě povědomý. „Plukovníku? Je tahle vaše linka bezpečná?“</p>
<p>Thract hlasitě zaklel. „To teda není, krucinálfagot!“</p>
<p>„Díky bohu!“ ozval se onen téměř povědomý hlas. „V tom případě máme šanci. Ani <emphasis>oni </emphasis>se snad nemůžou vrtat v každým vykecávání po planetě.“</p>
<p><emphasis>Oni. </emphasis>Zdůrazněné slovo se prodralo Thractovou opicí. Přistrčil si mikrofon blíž ke chřtánu a v jeho dalších slovech byla slyšet téměř nenucená zvědavost. „Kdo je to?“</p>
<p>„Promiňte. Tady Obret Nethering. <emphasis>Prosím vás, </emphasis>nezavěšujte. Vy si na mě nejspíš nepamatujete. Před patnácti lety jsem přednášel o dálkových sondách. V Princetonu. Byl jste tam taky.“</p>
<p>„Ehm – no jo, vzpomínám si.“ Vlastně to byla docela dobrá přednáška.</p>
<p>„Vzpomínáte si? Skvěle, skvěle! Takže víte, že nejsem žádnej cvok. Pane, vím, jak strašně moc teď musíte mít práce, ale zapřísahám vás, věnujte mi jenom minutku. Prosím vás.“</p>
<p>Thract si najednou uvědomil, že je na ulici a že kolem něj stojí budovy. Bulvár Calorica se táhl kolem úpatí sopečného kráteru, pravděpodobně nejteplejšího místa, které ještě na povrchu planety zbylo. Bulvár však už byl jenom vybledlou vzpomínkou na ty doby, kdy si do Caloriky jezdili užívat ti nejbohatší. Bary a hotely mlely z posledního. Dokonce i sněhové vánice už dávno ustaly. Hromady sněhu, které se tyčily v uličce za ním, byly dva roky staré, pocákané vyzvraceným fizzem a močí. <emphasis>Moje supermoderní velící středisko.</emphasis></p>
<p>Thract se přikrčil před větrem. „No, chvilku bych vám asi věnovat mohl.“</p>
<p>„Ach, děkuju vám! Jste moje poslední naděje. Volal jsem profesorovi Underhillovi, ale pokaždý mě odřízli. Ani mě to nepřekvapuje, teď, když už to chápu…“ Thract skoro slyšel, jak si ten druhý urovnává myšlenky a snaží se neplácat páté přes deváté. „Já jsem astronom na Rajském ostrově, plukovníku. Včera v noci jsem viděl…“ – vesmírnou loď velkou jako město, její motory rozzářily celou oblohu… a protivzdušná obrana ani žádná síť si jich nevšimla. Netheringův popis byl krátký a stručný a zabral necelou minutu. Astronom pokračoval. „Říkám vám, že nejsem cvok. Tohle jsme tady viděli! Určitě to viděly stovky očitejch svědků, ale protivzdušná obrana to prostě nevidí. Musíte mi věřit, plukovníku.“ V tónu jeho hlasu se ozvala nervozita, jako by si sám uvědomil, že nikdo se zdravým rozumem jeho vyprávění uvěřit nemůže.</p>
<p>„Ale já vám věřím,“ řekl tiše Rachner. Byla to neskutečně paranoidní vize… a vysvětlovala úplně všechno.</p>
<p>„Co jste to říkal, plukovníku? Promiňte, ale nemůžu vám poslat moc důkazů. Asi před půl hodinou nám odřízli pozemní spojení; snažím se amatérským rádiem dostat –“ Několik slabik splynulo v jeden nesrozumitelný celek. „Takže to je všechno, co jsem vám musel říct. Možná je to nějakej nejhlubší tajnej plán protivzdušný obrany. Pokud nemůžete nic říct, tak to chápu. Ale musel jsem to zkusit nějak dostat ven. Ta loď byla tak obrovská a –“</p>
<p>Thract si chvíli myslel, že se ten druhý ohromeně odmlčel. Ticho však pokračovalo ještě několik sekund a potom se z maličkého reproduktoru telefonu ozval syntetický hlas: „Hovor 305. Porucha sítě. Prosím, zkuste zavolat později.“</p>
<p>Rachner pomalu zastrčil telefon do vesty. Chřtán a jídelní ruce měl jako ochrnuté a nebylo to jenom mrazivým vzduchem. Kdysi jeho lidé od tajné služby prováděli studii automatické systémové špionáže. S dostatečným výpočetním vybavením bylo teoreticky možné monitorovat v <emphasis>každém </emphasis>hovoru klíčová slova a aktivovat bezpečnostní opatření. Teoreticky. V praxi vývoj potřebného počítačového vybavení nestačil držet krok s rozměry současné veřejné sítě. Teď to však vypadalo, jako by někdo takovou moc měl.</p>
<p>Nejhlubší tajný plán protivzdušné obrany? To asi ne. Za poslední rok Rachner Thract přihlížel tomu, jak se na něj záhady a nezdary valí ze všech stran. Ani tajná služba Dohody a Pedurová a agentury tajných služeb po celém světě <emphasis>dohromady </emphasis>by nedokázaly vytvořit tak dokonalé lži, jaké Thract tušil. Ne. To, proti čemu teď stáli, bylo větší než celý svět, větší zlo než cokoliv pavoučího.</p>
<p>A teď měl konečně něco konkrétního. Mozek mu měl okamžitě vyšplhat do bojové pohotovosti; namísto toho byl plný panického zmatku. <emphasis>Pitoměj slimák. </emphasis>Pokud měli čelit neznámé síle tak obrovské a tak mocné – co záleželo na tom, že Obret Nethering a teď i Rachner Thract znali pravdu? Co mohli dělat? Nethering však mohl mluvit více než minutu. Stačil vyslovit několik klíčových slov, než spojení přerušili. Ti vetřelci možná byli lepší než Pavouci – ale bohové to nebyli.</p>
<p>Při této myšlence se Thract zarazil. Takže to nebyli bohové. Zpráva o jejich obrovité lodi se musí šířit civilizovaným světem zpomalená a minimalizovaná na jednotlivá osobní setkávání lidí, kteří nemají přístup k moci. <emphasis>Ale to</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>přece nemohlo celou věc udržet v tajnosti víc než pár hodin. </emphasis>A to znamenalo… ať už byl důvod této obrovské mystifikace jakýkoliv, spěla zřejmě během několika hodin k nějakému finále. Právě v tuto chvíli velitelka riskovala život dole v Southmostu a snažila se je vysekat z pohromy, která ve skutečnosti byla past. <emphasis>Kdybych se tak mohl dostat k ní, k Belze, ke komukoliv nahoře</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>Jenže telefony a pošta po síti byly k ničemu. Musel se s někým setkat osobně. Thract si to šněroval po opuštěném chodníku. Někde za rohem měl zastávku autobus. Za jak dlouho pojede další? Pořád ještě měl svou soukromou helikoptéru, zbohatlickou hračku… ta je možná moc přístupná ze sítě. Vetřelci by ji mohli prostě ovládnout a jeho nechat havarovat. Tyto obavy zase zahnal. V současné době byla helikoptéra jeho jediná naděje. Z heliportu se mohl dostat kamkoliv v dosahu dvě stě mil. Kdo v této oblasti byl? Vyřítil se za roh. Grand Boulevard se táhl pod nekonečnou řadou trichromatických lamp a potom dolů calorickým lesem. Les už byl samozřejmě dávno mrtvý. Nezůstaly ani listy, aby z nich vzešly spory, neboť zem pod nimi byla příliš teplá. Uprostřed bylo prázdné místo pro heliport. Mohl by odsud doletět… Thract zabloudil pohledem na druhou stranu kotliny. Lampy bulváru se tam scvrkly na drobounká světélka. Kdysi po těchto stěnách kráteru stoupali vzhůru k panským sídlům let Vyhasínání. Ti skutečně bohatí však svoje paláce opustili. Obydlených jich bylo jenom několik, a k těm se zespodu nedalo dostat.</p>
<p><emphasis>Ale Sherkaner Underhill tam někde nahoře je, už se vrátil z Princetonu.</emphasis><emphasis> </emphasis>Tak to alespoň stálo v poslední zprávě, kterou viděl v den, kdy jeho kariéra skončila. Věděl, co se o Underhillovi povídalo, že to ten nebožák přestal mentálně zvládat. Nevadí. Thract potřeboval nějakou postranní cestu na Zemské velitelství, možná přes tu velitelčinu dceru – nějakou cestu, která by nevedla přes síť.</p>
<p>Minutu nato zastavil Thractovi za zády autobus. Thract do něj naskočil, a přestože bylo ráno, byl v něm jediným pasažérem. „Máte kliku,“ usmál se šofér. „Další jede až ve tři odpoledne.“</p>
<p>Dvacet mil v hodině, třicet. Autobus supěl po Grand Boulevardu směrem k heliportu v Mrtvém lese. <emphasis>Za deset minut u něj můžu stát ve dveřích. </emphasis>A najednou si Rachner uvědomil zaschlé fizzové zvratky na chřtánu a jídelních rukou, skvrny na uniformě. Hlavu si otřel, ale s uniformou nemohl dělat vůbec nic. Šílenec se vydal na návštěvu za senilním starým bláznem. Možná se to i hodilo. Stejně tak to mohla být poslední šance, kterou kdokoliv z nich měl.</p>
<p>Před deseti lety, v časech mnohem přátelštějších, Hrunkner Unnerby radil Jižanům při plánování podzemí. Proto mu paradoxně připadalo okolí známější, když opustili velvyslanectví Dohody a přesunuli se na území Jihu. Byla tam spousta výtahů. Jih chtěl, aby síň parlamentu dokázala přežít atomový útok. On je sice varoval, že proti zbraním budoucnosti s největší pravděpodobností nemají šanci, ale Jižané neposlouchali a dál utráceli prostředky, které se mohly vynaložit ve Tmě na zemědělství.</p>
<p>Hlavní výtah byl tak velký, že do něj mohli nastoupit i reportéři, a ti to také udělali. Tisk Jihu měl spoustu privilegií a chránily jej parlamentní zákony, a to dokonce i na území vlády! Generál ten dav zvládala dobře. Možná se v něčem poučila z toho, jak se k novinářům choval Sherkaner. Její komando se neškodně rýsovalo v pozadí. Pronesla několik obecných poznámek a potom jejich dotazy zdvořile ignorovala a nechala policii, aby jí mezi reportéry prorazila cestu.</p>
<p>Tisíc stop pod zemí vyrazil jejich výtah stranou na elektrické polydráze. Z vysokých oken výtahu byly vidět jasně osvětlené průmyslové jeskyně. Jižané odvedli zde i na Přímořském oblouku spoustu práce, ale neměli dost podzemních farem na to, aby to všechno uživili.</p>
<p>Dva zastupitelé, kteří ji přivítali na letišti, měli kdysi na Jihu velkou moc. Ovšem časy se měnily: ke slovu se dostaly vraždy, podplácení, všechny obvyklé triky Pedurové a poslední dobou i téměř kouzelné štěstí na straně Rodných. Nyní byli tito dva, alespoň tedy veřejně, ve svém přátelském smýšlení o Dohodě sami. Teď se na ně všichni dívali jako na patolízaly cizího krále. Oba dva stáli velice blízko ke generálovi, jeden tak blízko, že s ní mohl mluvit naprosto soukromě. Mohli jen doufat, že to uslyší pouze generál a Hrunkner Unnerby. <emphasis>Tak s tím nepočítej, </emphasis>řekl si Unnerby v duchu.</p>
<p>„Nic ve zlém, madam, ale doufali jsme, že se váš král dostaví osobně.“ Na politikovi se skvěla výborně ušitá vesta a nohavice – a výraz duševního vyčerpání.</p>
<p>Generál souhlasně přikývla. „To chápu, pane. Já jsem tu, abych vás ujistila, že je možné učinit to správné rozhodnutí a že je možné ho realizovat bezpečně. Budu moci promluvit k parlamentu?“ V současné situaci se Hrunk domníval, že nebude existovat žádná „tajná vláda“, se kterou by mohli mluvit – pokud jste nepočítali skupinku, kterou měla pod kontrolou Pedurová. Hlasování v Parlamentu by však mohlo něco změnit, neboť mu stále ještě podléhaly raketové zbraně.</p>
<p>„A-ano. To jsme už zařídili. Ale všechno už došlo příliš daleko.“ Mávl rukou, na níž měl hodinky. „Nevsázel bych na to, že by nás nenechali havarovat ve výtahu –“</p>
<p>„Vždyť nás už nechali dojít takhle daleko. Pokud si budu moci promluvit s parlamentem, myslím, že je možné k nějaké dohodě dojít.“ Generál Smithová se na Jižana usmála téměř spiklenecky.</p>
<p>O patnáct minut později je výtah vyložil na hlavní promenádě. Tři stěny a strop se prostě zvedly. Něco takového ještě neviděla. Stavitel v Unnerbym neodolal: ztuhl na místě a s pohledem upřeným do planoucích světel a do tmy se snažil spatřit mechanismus, který měl tak mocný a tichý efekt.</p>
<p>Potom ho z plošiny smetl nával policie a politiků a reportérů…</p>
<p>…a už stoupali po schodech do síně parlamentu.</p>
<p>Nakonec je nahoře ochranka oddělila od reportérů a od osobního komanda Smithové. Prošli pod pětitunovými, dřevem obloženými dveřmi… do sálu. Sál byl vždycky pod zemí, v předchozích generacích hned nad místní hlubinou. První panovníci byli spíš něco jako bandité (nebo bojovníci za svobodu, podle toho, kdo do vás zrovna hustil svou propagandu), jejichž jednotky kočovaly po hornaté krajině.</p>
<p>Tuto podobu síně parlamentu pomáhal navrhovat Hrunkner. Byl to jeden z mála jeho projektů, kde byl na prvním místě majestátný vzhled. Možná že sál nebyl úplně opevněný před bombami, ale vypadal po čertech působivě.</p>
<p>Sál měl tvar mělké mísy, jednotlivá patra byla spojena mírně klenutými schody a na každém patře byly řady stolů a sedadel. Kamenné stěny se stáčely v obrovském oblouku, který nesl fluorescenční trubice – a půl tuctu dalších osvětlovacích prvků. Dohromady vydávala tato světla téměř intenzitu světla dne ze střední části Záře, tedy osvětlení takového spektra, že byly vidět všechny barvy na stěnách. Schody, uličky a pódium byly potažené kobercem silným a hebkým jako otcovská srst. Na leštěném dřevě, které bylo proti každému patru, visely obrazy vyvedené v tisíci barvách, obrazy vytvořené malíři, kteří věděli, jak využít každé iluze. Na chudou zemi investovali do tohoto místa hodně. Však byl také Parlament jejich největší chloubou, vynálezem, který učinil přítrž loupení a nevolnictví a přinášel mír. Až doposud.</p>
<p>Dveře se za nimi zavřely. Zvuk probudil v klenbě a ve stěnách dunivou ozvěnu. Tady budou jenom Zvolení, návštěvníci – a vysoko nahoře viděl Hrunkner shluky čoček – kamery zpravodajů. Nad oblouky stolů bylo zaplněné téměř každé místo. Unnerby cítil pozornost půl tisíce Zvolených.</p>
<p>Smithová a Unnerby a Tim Downing vykročili po schodech dolů k pódiu. Zvolení byli většinou potichu a dívali se. Byla zde cítit úcta, nenávist a naděje. Možná Smithová svou šanci udržet mír dostane.</p>
<p>Pro tento vítězný den Tomas Nau nastavil počasí na Severní pracce na nejslunečnější teplé odpoledne, které mělo vydržet po celý letní den. Ali Lin sice reptal, ale všechny potřebné změny provedl. Teď Ali plel zahradu pod Nauovou pracovnou a na své podráždění už zapomněl. Však co, že se pochody v parku nabouraly – příště dostane Ali za úkol dát je zase do pořádku.</p>
<p><emphasis>A můj úkol je udržet to všechno pohromadě, </emphasis>řekl si v duchu Tomas. Naproti němu seděli za stolem Vinh a Trinli a pracovali na monitorování, které jim dal za úkol. Trinli musel poskytnout alibi, neboť to byl jediný Kšeftař, o němž byl Tomas přesvědčen, že bude ty jejich lži hájit. Vinh… inu, nějaká věrohodná výmluva by ho na ty kritické okamžiky sice vyřadila, ale to, co dělá, přidá Trinlimu na důvěryhodnosti. Bude to sice fuška, ale pokud by se stalo něco neočekávaného… tak tu byl ještě Kal a jeho muži, aby to zvládli.</p>
<p>Místo Ritsera zde byl jenom plochý obraz, na němž byl on, jak sedí v kapitánském křesle na palubě <emphasis>Ruky. </emphasis>Prostí lidé žádné jeho slovo neuslyší. „Ano, komandante! Za chvilku ty záběry budeme mít. Dostali jsme funkčního špiobota do síně Parlamentu. Hej, Reynoltová, ten váš Melin to zvládl fakt dobře.“</p>
<p>Anne byla v podkroví Hammerfestu. Byla přítomna pouze jako soukromá projekce v Tomasových huds a jako hlas v jeho uchu. V daný okamžik byla její pozornost rozdělená přinejmenším třemi směry. Prováděla se zipheady jakousi analýzu, přihlížela překladu Trixie Bonsolové na stěně nad sebou a sledovala data přicházející z <emphasis>Ruky. </emphasis>Situace se zipheady byla komplikovaná jako ještě nikdy. Na Ritserova slova Anne nijak nezareagovala.</p>
<p>„Anne? Až dorazí ty Ritserovy záběry, tak je přepojte přímo k Bennymu. Trixie může něco překládat, ale pošlete nám sem i skutečné zvuky.“ Tomas už nějaké záběry ze špiobota viděl. Jen ať se u Bennyho podívají na živé Pavouky pěkně zblízka a v pohybu. To mu potom trochu pomůže v tom jeho dodatečném lhaní.</p>
<p>Anne ani neodvrátila zrak od své práce. „Ano, pane. Vidím, že to, co říkáte, slyší taky Vinh a Trinli.“</p>
<p>„Přesně tak.“</p>
<p>„Dobrá. Jen jsem chtěla, abyste věděl… že naši vnitřní nepřátelé udělali další krok. Vidím zásahy po celém systému. <emphasis>Pozor na Trinliho. </emphasis>Vsadím se, že tam sedí a hraje si s těma svejma lokalizátorama.“ Anne na okamžik zvedla oči a zachytila v Nauových očích otázku. Pokrčila rameny. „Ne, pořád ještě nevím určitě, že to je on. Ale jsem už hodně blízko. Dávejte pozor.“</p>
<p>Uplynula sekunda. Znovu se ozval hlas Anne, ovšem tentokrát slyšitelný zde i v tempu Kšeftařů. „Dobrá. Takže tady máme přímý přenos ze síně Parlamentu v Southmostu. Tohle je to, co by doopravdy viděl a slyšel člověk.“</p>
<p>Nau se podíval doleva, kde jeho huds přenášely Qiwiin pov v tempu. Hlavní plochy Bennyho promítacího plátna se rozzářily. Na okamžik nebylo jasné, co přesně na nich vidí. Byla tam změť červené, zelené a aktinické modré. Dívali se do jakési jámy. Do stěn byly vytesány kamenné žebříky. Ze skály visel mech nebo nějaké chlupaté kožešiny. Pavouci se tlačili na sebe jako černí švábi.</p>
<p>Ritser Brughel vzhlédl od záběrů z Parlamentu a téměř užasle zavrtěl hlavou. „Takhle nějak si na Frenku představovali peklo.“</p>
<p>Nau mlčky souhlasně přikývl. S deseti sekundovou prodlevou se měli vystříhat planých poznámek. Brughel však měl pravdu; vidět jich tolik pohromadě bylo ještě horší než to předchozí špiobotovo vysílání. Vlídné lidské překlady zipheadů líčily Pavouky ve velice nereálném světle. <emphasis>Kdo ví, kolik nám</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>toho uniklo z jejich myšlení. </emphasis>Vyvolal si oddělené znázornění celé scény, tentokrát však uměle vytvořené zipheadskými překladateli na základě zpráv Pavouků. Na tomto obrázku byla strmá jáma s mělkým amfiteátrem a hnusné barevné cákance byly mozaiky vyvedené v koberci (který už nevypadal jako rozcuchané chlupy). Všude se lesklo nablýskané dřevo (nebylo flekaté a nebyly v něm díry). A příšery samotné byly klidnější a jejich gesta z pohledu lidské řeči těla téměř dávala smysl.</p>
<p>Na obou záběrech se ve vchodu do Parlamentu objevily tři postavy. Slezly (sešly) po kamenných schodech. Všude bylo slyšet syčení a cvakání, skutečné zvuky těchto stvůr.</p>
<p>Trojice zmizela na dně jámy. Během okamžiku se zase objevila znovu, jak stoupá na protější straně. Ritser se uchechtl. „Ta vpředu uprostřed bude určitě velitelka špionážní služby, jak jí říká Bonsolová, ‚Victory Smithová’.“ Jedna drobnost na překladu zipheadů byla správná: stvoření mělo temně černý oděv; spíš než uniforma to byla změť záplat. „Ta chlupatá potvora za Smithovou, to musí bejt ten stavitel, ‚Hrunkner Unnerby’. Na tyhle příšery pěkně zvukomalebný jména.“</p>
<p>Všichni tři stoupali po klenutém kamenném ostrohu. Čtvrtý Pavouk, který už na nebezpečné kamenné konstrukci byl předtím, vyšplhal na špičatý konec.</p>
<p>Nau se odvrátil od sálu Pavouků a podíval se na dav u Bennyho. Ten byl zticha a zděšeně přihlížel. Dokonce i Bennyho pomocníci stáli bez hnutí a očima hltali záběry z planety Pavouků.</p>
<p>„Úvodní proslov mluvčího Parlamentu,“ ozval se hlas zipheada. „Parlament zahajuje své zasedání. Mám tu čest –“ Vedle srozumitelných slov Ritserův špionážní robot vysílal i realitu, syčivý chropot a hrozivé výpady předních nohou zakončených rapírovitými bodci. Tato stvoření skutečně vypadala jako ty sochy, které viděli Qeng Ho na Zemském velitelství. Když se však pohybovala, bylo to s mrazivou elegancí predátorů; některé pohyby pomalé, jiné zase velice, velice rychlé. Nejzvláštnější na tom všem bylo, že ačkoliv měli Pavouci tak skvělý zrak, nebylo jednoduché rozeznat jejich oči. Přes vroubkované výběžky jejich hlavy se táhly hladké, sklovité pruhy, tu a tam vyboulené a s výrůstky, které možná byly špičkami termálního infračerveného zrakového orgánu. Na přední části Pavoučího těla se nacházelo děsivé požírací ústrojí. Dolní čelisti, ostré jako břitva, a pařátovité pomocné ruce byly v neustálém pohybu. Hlavu však mělo stvoření nepohyblivě spojenou s hrudí.</p>
<p>Mluvčí špičku kamenné jehly opustil a nahoru vyšplhala generál Smithová poté, co se s obtížemi protáhla kolem něj. Vystoupala až na samý vrcholek a chvíli mlčela. Předníma nohama opisovala malou spirálu, jako kdyby vyzývala nějaké pošetilce, ať se jí přiblíží ke chřtánu. Ozývalo se od ní syčení a chrčení. Na „přeloženém“ záběru se nad jejím detailem objevil výklad: VLÍDNĚ SE NA POSLUCHAČE USMÍVÁ.</p>
<p>„Dámy a pánové Parlamentu.“ Hlas byl silný a krásný – hlas Trixie Bonsolové. Nau si všiml, že Ezr Vinh mírně trhl hlavou, když ji zaslechl. Vinhová diagnostika poskočila jako obvykle. <emphasis>Bude se dát využít dost dlouho, </emphasis>řekl si v duchu Nau.</p>
<p>„Přicházím sem promlouvat za svého krále a s jeho plnou mocí. Přicházím s nadějí, že toho mohu nabídnout dost, abych si znovu získala vaši důvěru.“</p>
<p>„Dámy a pánové Parlamentu.“ Zvolení všech hodností se dívali na Victory Smithovou. Plně se na ni soustředili a Hrunkner cítil, jak z generála sálá moc víc než kdy předtím. „Přicházím sem promlouvat za svého krále a s jeho plnou mocí. Přicházím s nadějí, že toho mohu nabídnout dost, abych si znovu získala vaši důvěru.</p>
<p>Nacházíme se v okamžiku dějin, kdy můžeme buď zničit veškerý pokrok, kterého jsme dosáhli, nebo naplnit všechny snahy minulosti a vybudovat ráj bez hranic. Tyto možnosti jsou dvě strany jedné mince, naší současné situace. Pozitivní výsledek záleží na naší vzájemné důvěře.“</p>
<p>Bylo slyšet roztroušené posměšné hučení – přívrženci Rodných. Unnerbyho napadlo, jestli tihle všichni mají z Jihu i zpáteční lístky. Určitě jim muselo být jasné, že pokud v případě jakéhokoliv nezdaru začnou padat bomby, budou mrtví stejně jako země, kterou zrazují.</p>
<p>Generál mu předtím řekla, že je tady dole i sama Pedurová. <emphasis>To by mě zajímalo</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> </emphasis>zatímco generál mluvila, rozhlížel se Unnerby všemi směry a důkladně pátral ve stínech a mezi výkonnými úředníky. <emphasis>Támhle. </emphasis>Pedurová seděla na předscéně, necelých sto stop od Smithové. Po všech těch letech byla sebevědomější než kdy jindy. <emphasis>Jen chvilku počkejte, má milá ctihodná paní Pedurová. </emphasis>Možná že vás můj generál ještě překvapí.</p>
<p>„Mám návrh. Je jednoduchý, ale velice závažný, a je možné ho realizovat velice rychle.“ Pokynula Timu Downingovi, ať podá kartičky s daty zapisovateli. „Domnívám se, že moje postavení ve struktuře ozbrojených sil Dohody je vám známo. Dokonce i ti nejpodezřívavější z vás chápou, že po dobu, co jsem tady, se musí Dohoda držet zpátky, jak také veřejně přislíbila. Mám pravomoc nabídnout trvání tohoto stavu. Vy z Parlamentu Jihu si můžete vybrat jakékoliv tři osoby Dohody – včetně mě samotné i včetně samotného krále – za účelem blíže časově neomezeného pobytu na našem velvyslanectví zde v Southmostu.“ Byl to ten nejprimitivnější způsob, jak udržet mír, byť mnohem vstřícnější než kdy v minulosti, neboť Smithová druhé straně nabízela, ať si rukojmí vybere sama. A víc než kdy v dějinách to bylo i praktické. Velvyslanectví Dohody v Southmostu bylo tak velké, že by dokázalo ubytovat malé město, a s moderní komunikací by to dokonce ani nenarušilo důležité činnosti rukojmích. Pokud ještě nebyl Parlament zcela rozvrácen, mohlo to vklínit kůl mezi nohy blížící se katastrofy.</p>
<p>Zvolení mlčeli, dokonce i poskoci Pedurové. Šokovalo je to? Pohlédli do tváře jediným možnostem, které ještě měli? Poslouchali instrukce od své velitelky? <emphasis>Něco </emphasis>se dělo. Ve stínu za Smithovou Hrunkner viděl, jak Pedurová cosi naléhavě říká svému poradci.</p>
<p>***</p>
<p>Když proslov Smithové dozněl, Bennyho barem otřásl potlesk. Na začátku její řeči byli všichni zděšení, když viděli, jak živí Pavouci doopravdy vypadají. Slova její řeči však přesně zapadala do osobnosti Victory Smithové, a tu lidé znali. Na zbytek si budou muset ještě hodně zvykat, ale…</p>
<p>Rita Liao chytila Bennyho za rukáv, když kolem ní proplouval s pitím ke stropu. „Neměl bys nechávat Qiwi tam vpředu tak samotnou, Benny. Klidně se může vmáčknout sem a přitom mluvit ke všem.“</p>
<p>„Hm, no tak jo.“ To, aby byla Qiwi vpředu sama, sice navrhl komandant, ale určitě na tom nezáleželo, když šlo všechno tak hladce. Benny rozdal pití a jedním uchem naslouchal nadšeným spekulacím.</p>
<p>„…s tou řečí a s naším zásahem by měli bejt stejně v pohodě jako tempy na Trilandu…“</p>
<p>„Hej, vždyť bysme tam dole přece mohli bejt ani ne za čtyři megasekundy! Po všech těch letech…“</p>
<p>„Vesmír nebo země, vždyť je to jedno! My už ty zákazy porodů nějak zrušíme…“</p>
<p><emphasis>Ano, zákazy porodů. Naše vlastní, lidská verze tabu mimofáze. Možná konečně budu moct požádat Gonle </emphasis>– Benny v duchu tuto myšlenku zaplašil. Pokoušel osud, aby zasáhl příliš brzy. Přesto se však cítil lépe, než tomu bylo už dlouhou dobu. Benny obeplul stoly a zamířil dolů přes volné prostranství rovnou za Qiwi.</p>
<p>Na Ritin návrh kývla. „To by bylo fajn.“ Její úsměv byl nejistý a oči téměř neodtrhla od barových obrazovek. Generál Smithová sestupovala z řečnického pódia.</p>
<p>„Qiwi! Všechno vychází přesně, jak to komandant naplánoval. Všichni ti chtějí poblahopřát!“</p>
<p>Qiwi se jemně mazlila s koťátkem v náručí, ale jakýmsi ochranitelským způsobem. Podívala se na něj a ve tváři se jí objevil zvláštní zmatený výraz. „Jo, všechno to vychází.“ Vstala a plula za Bennym k Ritinu stolu.</p>
<p>„Musím s ním mluvit, desátníku. <emphasis>Okamžitě.</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>Rachner se s těmito slovy vypjal do výše a do svého vystupování vložil patnáct let plukovníkování.</p>
<p>A mladý desátník na okamžik před jeho upřeným pohledem znejistěl. Potom si však toto pavouče mimo fázi zřejmě všimlo stop po zvratcích na Thractově chřtánu a jeho umolousané uniformy. Pokrčilo rameny a podívalo se na něj ostražitě a neústupně zároveň. „Je mi líto, pane, nejste na seznamu.“</p>
<p>Rachner cítil, jak mu ramena sklesla. „Tak mu jenom zavolejte dolů, desátníku. Řekněte mu, že je tady Rachner a že je to záležitost… života a smrti.“ A hned, jak tato slova vyřkl, si Thract v duchu přál, aby skutečnou pravdu takto beze zbytku neodhalil. Pavouče se na něj chvilku dívalo – zvažovalo, jestli ho nemá vyhodit? Potom se v jeho výrazu objevilo něco jako lítost, zapnulo interkom a řeklo cosi někomu uvnitř.</p>
<p>Uplynula minuta. Dvě. Rachner přecházel po kóji pro návštěvníky. Alespoň že byl v závětří; na dvou rukou mu umrzly konečky jen za tu dobu, jak lezl do schodů od Underhillova heliportu. Ale… stráž venku a ochranná kóje? Vlastně tolik bezpečnostních opatření ani nečekal. Možná to, že přišel o práci, nakonec bylo přeci jen k něčemu dobré. Ostatním došlo, že je zapotřebí je chránit.</p>
<p>„Rachnere, jste to vy?“ Hlas, který se ozval z interkomu stráže, byl slabý a roztřesený. Underhill.</p>
<p>„Ano, pane. Prosím vás, já s vámi musím mluvit.“</p>
<p>„Vypadáte – vypadáte <emphasis>hrozně, </emphasis>plukovníku. Mě to vážně mrzí, ale –“ Jeho hlas se vytratil. V pozadí byly slyšet dohadující se hlasy. Kdosi řekl: „Ta řeč byla dobrá… času habaděj.“ Potom se Underhill ozval znovu a zněl už mnohem méně roztěkaně. „Za pár minut jsem nahoře, plukovníku.“</p>
<p><strong>Padesát tři</strong></p>
<p>„Vynikající řeč. Nemohla být lepší, ani kdybysme ji napsali my.“ Na ploché videoprojekci z <emphasis>Ruky </emphasis>řečnil Ritser, spokojený sám se sebou. Nau jen přikyvoval a usmíval se. Mírový návrh Smithové byl dost silný na to, aby vojenské síly Pavouků na nějakou dobu zadržel. Lidem to tak mohlo poskytnout dostatek času, aby se objevili a navrhli jim spolupráci. To byla oficiální verze, riskantní plán, který by postavil komandanty do pasivnější pozice. Ve skutečnosti za 7 kilosekund Annini zipheadi zahájí zákeřný útok vlastních vojenských sil Smithové. Následný „protiútok“ Rodných plánované dílo zkázy dokončí. <emphasis>A my tam vletíme a posbíráme, co zbude.</emphasis></p>
<p>Nau vyhlédl ven na jasné odpoledne na Severní pracce, ale jeho huds zaplňoval záběr na Trinliho a Vinha, kteří seděli jen pár metrů od něj. Trinli měl ve tváři mírně pobavený výraz, ale prsty se mu ani na okamžik nezastavily, jak monitoroval rozmístění jaderných zbraní na území Rodných. Vinh? Vinh se zdál být nervózní; na diagnostických rámečcích, které se mu vznášely vedle obličeje, bylo vidět, že ví, že se něco chystá, ale že ještě nepřišel na to, co to je. Nadešla chvíle odklidit ho z cesty několika krátkými úkoly. Až se vrátí, bude už všechno v pohybu… a komandantovo tvrzení dosvědčí Trinli.</p>
<p>Nauovi se v uchu slabounce ozval hlas Anne Reynoltové. „Pane, máme tu výjimečnou situaci.“</p>
<p>„Prosím, mluvte.“ Nau promluvil bezstarostně a ani se neotočil od jezera. V jeho nitru však cosi ztuhlo. Ještě nezažil, že by Anne měla tak blízko k panické hrůze.</p>
<p>„Ten náš sabotér zase o něco pokročil. Maskuje se už mnohem míň. Sbírá všechno, co se ještě dá. Ještě pár tisíc sekund a bude nám moct vyřadit z provozu zipheady… Je to Trinli, pane, pravděpodobnost devadesát procent.“</p>
<p><emphasis>Ale vždyť Trinli sedí přímo tady, přímo mně na očích! </emphasis>A já ho potřebuju, aby mi dosvědčil ty lži po útoku. „Já nevím, Anne,“ řekl nahlas. Možná už Anne začíná selhávat. Bylo to možné, i když dohlížel na její prohlídky a korekce důkladněji než kdy předtím.</p>
<p>Anne pokrčila rameny a neodpověděla. Bylo to typické přezíravé gesto zipheada. Udělala, co bylo v jejích silách, a on teď klidně mohl její radu ignorovat a jít třeba do háje.</p>
<p>Tímhle se nepotřeboval zatěžovat zrovna ve chvíli, když se čtyřicet let práce blížilo k vyvrcholení. <emphasis>Což byl přesně ten důvod, aby si nepřítel vybral</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>právě tuto chvíli a zaútočil.</emphasis></p>
<p>Kal Omo stál Nauovi hned za zády a byl napojený na soukromou linku Reynoltové. Z dalších tří strážců byl právě v místnosti jenom Rei Ciret. Nau si povzdechl. „No tak dobře, Anne.“ Dal Omovi neviditelný signál, aby dostal do místnosti zbytek svého týmu. <emphasis>Tak dáme tyhle dva k ledu a vyřídíme si</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>to s nimi později.</emphasis></p>
<p>Nau své cíle nijak nevaroval, ale koutkem oka zahlédl, jak Trinli máchl rukou, jako by něco házel. Kal Omo chroptivě vykřikl.</p>
<p>Nau se vrhl pod stůl. Do silného dřeva nad ním se cosi zarazilo. Ozval se rachot palby z drátové pistole a další výkřik.</p>
<p>„Zdrhá pryč!“</p>
<p>Nau proletěl nad podlahou a na druhé straně stolu se odrazil ke stropu. Rei Ciret se vznášel ve vzduchu a bušil do Ezra Vinha. „Promiňte, pane! Tenhle se na mě vrhl.“ Odstrčil krvácející tělo stranou; Vinh získal pro Trinliho okamžik, který potřeboval k útěku. „Marii a Tung už ho dostanou!“</p>
<p>Skutečně se o to snažili. Oba dva pokropili svah kopce drátovou palbou namířenou k lesu. Trinli však před nimi měl náskok a míhal se od stromu ke stromu. Potom už byl pryč a Tung a Marii byli teprve na půli cesty.</p>
<p>„Počkejte!“ zaburácel z reproduktorů srubu Nauův hlas. Celoživotní poslušnost jejich bezhlavý úprk zastavila. Opatrně se vrátili po svahu zpátky a celou cestu se dívali, zda nehrozí nějaké nebezpečí. Ve tvářích měli zděšení a vztek.</p>
<p>Nau pokračoval o něco slabším hlasem. „Běžte dovnitř. Hlídejte srub.“ Byl to základní rozkaz, který by dával velící seržant, ale Kal Omo byl… Nau doplul zpátky k zasedacímu stolu a etiketu stanovené gravitace na okamžik nechal stranou. V hraně stolu vězelo cosi ostrého a lesklého, přesně v místech, kam se vrhl, aby se schoval. Podobné ostří přeťalo hrdlo Omovi; opačný konec zbraně teď trčel velícímu seržantovi z průdušnice. Omo už sebou přestal škubat. Všude kolem něj se vznášela krev a jenom pozvolna klesala k podlaze. Jeho drátová pistole byla napůl vytažená z pouzdra.</p>
<p>Omo byl užitečný. <emphasis>Mám čas dát ho k ledu? </emphasis>Nau se zamyslel jen o sekundu déle nad taktikou a načasováním… a Kal Omo prohrál.</p>
<p>Stráže se vznášely kolem oken srubu, ale očima stále bloudily k velícímu seržantovi. Nau se v duchu probíral řetězcem následků. „Cirete, svažte Vinha. Marii, vy najděte Aliho Lina.“</p>
<p>Vinh slabě zasténal, když ho přitlačili k židli. Nau se přiblížil ke stolu a podíval se na Vinha zblízka. Vypadalo to, že ho škrábla drátová pistole na rameni. Tekla mu krev, ale nijak hrozivě. Bude žít… dost dlouho.</p>
<p>„Mor, ten Trinli byl ale rychlej,“ řekl Tung, který ze sebe sypal slova, jak z něj vyprchávalo napětí. „Celý ty roky to byl jen starej vejtaha a teď – <emphasis>bác ho</emphasis><emphasis> </emphasis>– takhle zmasakruje seržanta. Zmasakruje ho a potom si klidně zmizí.“</p>
<p>„Však by nezmizel, kdyby ho tenhleten nekryl,“ dloubl Ciret Vinha do hlavy ústím pistole. „Rychlí byli oba dva.“</p>
<p><emphasis>Až moc rychlí. </emphasis>Nau si stáhl huds z očí a chvíli na ně hleděl. Huds Qeng Ho ovládané daty ze sítě lokalizátorů. Zmačkal je a vytáhl telefon, na kterém Reynoltová trvala jako na záložním zařízení. „Anne, slyšíte mě? Viděla jste, co se stalo?“</p>
<p>„Ano. Trinli už byl v pohybu, když jste dával signál Kalu Omovi.“</p>
<p>„On to <emphasis>věděl. </emphasis>Slyšel tu vaši část rozhovoru.“ Mor! Jak mohla Anne odhalit, že se něco chystá, a přitom si nevšimnout, že jim Trinli naboural spojení?</p>
<p>„…ano. Odhadla jsem jenom část toho, co měl ve skutečnosti v plánu.“ Takže byly ty lokalizátory Trinliho zbraň přímo na zakázku. Past budovaná tisíce let. <emphasis>S kým já to vlastně bojuju?</emphasis></p>
<p>„Anne, chci, abyste odpojila napájení všech lokalizátorů.“ Ovšem na lokalizátory bylo odkázaných morvíkolik nepostradatelných systémů. Lokalizátory držely pohromadě i jezero. „Na Severní pracce nechte lokalizátory zapnuté. Ať je ovládají zipheadi přes vlákno.“</p>
<p>„Hotovo. Nebude to sranda, ale pořád to můžeme zvládnout. Co ty pozemní operace?“</p>
<p>„Spojte se s Ritserem. Je to všechno moc složitý, takže si s tím nemůžeme hrát. Musíme to na zemi popohnat.“</p>
<p>Slyšel, jak Anne svým lidem rozdílí instrukce. Jeho zobrazení rozkazů a činností zipheadů týkajících se každého projektu však zmizelo. Bylo to jako rvát se poslepu. Mohli prohrát, zatímco se v šoku potáceli kolem dokola.</p>
<p>O sto sekund později se Anne ozvala znovu. „Ritser to chápe. Moji lidi mu pomáhají připravit jednoduchý útok. Výsledky můžeme doladit dodatečně.“ V jejím hlase byla zase ta stará, klidná netrpělivost. Anne Reynoltová už bojovala v bitvách mnohem složitějších, než byla tato, a stokrát zvítězila proti mnohonásobné přesile. Kdyby se takhle dali využít všichni nepřátelé.</p>
<p>„Výborně. Viděla jste někde Trinliho? Vsadím se, že je někde v chodbách.“ <emphasis>Pokud nekrouží někde tady a nechystá se zaútočit podruh</emphasis><emphasis>ý</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>
<p>„Jo, myslím, že jo. Slyšíme pohyby ze starých geofonů.“ Emergentské vybavení.</p>
<p>„Dobrá. Zatím dejte dohromady nějaké umělé hlasy pro ty lidi u Bennyho.“</p>
<p>„Hotovo,“ zněla okamžitě její odpověď. Už dávno.</p>
<p>Nau se otočil zpátky ke svým strážím a k Ezru Vinhovi. Vytvořili si velice skrovný životní prostor. Na to, aby dal nové rozkazy Ritserovi, to stačilo. Na to, aby zjistil něco málo o tom, proti čemu to vlastně skutečně stál, to stačilo také.</p>
<p>Vinh znovu nabyl vědomí. V očích se mu zračila bolest – a záblesk nenávisti. Nau se na něj usmál. Pokynul Ciretovi, ať Vinhovi zkroutí zraněné rameno. „Potřeboval bych odpovědi na pár dotazů, Ezře.“</p>
<p>Kšeftař vykřikl.</p>
<p>Pham se hnal stále rychleji diamantovou chodbou, naváděný zelenými záběry, které byly čím dál rozmazanější a nejasnější… a pohasínaly a pohasínaly, až zmizely v úplné tmě. Několik sekund ještě plul poslepu, aniž by zpomalil. Poklepal si na spánky a pokusil se lokalizátory usadit pořádně. Byly na svém místě a on věděl, že se jich po celé délce chodby vznášejí tisíce. Anne nejspíš odřízla přívod bezdrátové energie, přinejmenším v této chodbě.</p>
<p><emphasis>Ta ženská je neuvěřitelná! </emphasis>Celé roky se Pham vyhýbal přímým zásahům do systému zipheadů. Přesto si toho Anne nějak všimla. Vymazání paměti ji sice o něco zpomalilo, ale poslední rok smyčku pořád utahovala a utahovala, až… <emphasis>Už jsme málem dokázali znemožnit odříznutí energie, a teď jsme přišli</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>o všechno. </emphasis>Skoro o všechno. Ezr zahynul, aby mu dal ještě jednu šanci.</p>
<p>Někde těsně před ním chodba zahýbala. Natáhl ruce do tmy, lehce se dotkl stěn, potom silněji, aby svůj sestup zpomalil a přetočil se nohama napřed. Manévr přišel o zlomek vteřiny později, než měl. Chodidly, koleny, rukama, vším narazil do neviděné stěny, téměř jako při nevydařeném doskoku na zem – až na to, že se odrazil k další stěně.</p>
<p>Zachytil se a odplazil se zpátky k zatáčce. Chodba se zde větvila na čtyři další. Ohmatal rukama ústí chodeb a vyrazil do druhé, tentokrát však velice potichu. <emphasis>Ještě před několika vteřinami si Anne nebyla jistá. </emphasis>Vybavení, které si schoval v téhle chodbě, tam ještě pořád bude.</p>
<p>Po několika metrech se rukama dotkl látkové tašky připevněné ke stěně.</p>
<p><emphasis>Ha. </emphasis>Nechat si zde vybavení bylo velice riskantní, ale takové už závěrečné manévry většinou bývají a tenhle se vyplatil. Otevřel tašku a našel uvnitř baterku. Kolem ruky se mu objevila žlutá záře. Pham sebral zbytek věcí, přičemž mu světlo kopírovalo pohyby rukou a kolem něj přitom tančily duhové odlesky a stíny. V jednom balíčku byly malé míčky. Jeden z nich hodil do vedlejší chodby – návnada pro Anniny naslouchající zipheady.</p>
<p><emphasis>Takže ta naše kamufláž praskla, a jen o pár kilosekund dřív, než měla. </emphasis>Ale když se plány konečně setkají s realitou, něco se většinou zvrtne. Pokud by všechno vyšlo tak, jak mělo, nikdy by tenhle nouzový balíček nepotřeboval – což byl přesně ten důvod, proč si ho sem schoval. Jeden kus po druhém Pham kontroloval obsah balíčku: dýchací přístroj, zesilovací přijímač, lékárnička a vylepšená šipková pistole.</p>
<p>Nau a spol. si mohli vybrat. Mohli chodby zamořit plynem nebo je odpálit do vzduchoprázdna – i když by se tak připravili o spoustu drahého vybavení. Mohli se ho tady snažit honit. To by byla legrace; alespoň by tak Nauovi poskoci zjistili, jak je v jejich chodbách najednou nebezpečno… Pham ucítil, jak v něm narůstá staré, velice staré vzrušení, které se ho zmocnilo pokaždé, když nastal ten kritický moment a z plánování a z myšlenek se stala akce. Nastrkal si věci do kapes a přitom se mu už v hlavě rýsoval provizorní plán stále jasněji. <emphasis>Ezře, vyhrajeme, slibuju. Vyhrajeme i navzdory Anne</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> a taky kvůli ní.</emphasis></p>
<p>Tichounce jako mlha se začal plížit chodbou a baterkou svítil jen tak, aby viděl postranní chodby před sebou. Nejvyšší čas zajít za Anne.</p>
<p><emphasis>Neviditelná ruka</emphasis> plula 150 kilometrů nad planetou Pavouků. Byla tak nízko, že ji mohl vidět jen určitý omezený počet Pavouků, ale v pravou chvíli měla proplout přesně nad stanovenými cíli. A ať už si Ritě a ostatním na L1 říkali cokoliv, na palubě Ruky se městům Pavouků říkalo <emphasis>cíle</emphasis>.</p>
<p>Jau Xin seděl ve křesle vedoucího pilotů – kdysi, když tato loď ještě patřila Qeng Ho, to bylo křeslo výkonného důstojníka – a sledoval šedou křivku obzoru. Měl na tom tři zipheadské piloty, ale let z nich řídil ve skutečnosti jenom jeden. Ostatní byli připojeni k systému Bila Phuonga a rozpracovávali případné eventuality. Jau se snažil to, co se ozývalo z kapitánova křesla vedle něj, neposlouchat. Ritser Brughel si to velice užíval a podával svému veliteli v Hammerfestu průběžná hlášení o tom, co se děje na povrchu planety.</p>
<p>Brughel svou perverzní analýzu přerušil a na několik sekund ho svých výlevů ušetřil. Najednou vicekomandant zaklel. „Pane! Co to –“ Najednou se rozkřičel. „Phuongu! Na Severní pracce se střílí. Omo je mrtvej a – mor, ztratil jsem spojení do huds. Phuongu!“</p>
<p>Xin se v křesle otočil a uviděl, jak Brughel buší do svého ovládání. Jeho jinak bledý obličej byl celý brunátný. Vicekomandant chvíli poslouchal svůj soukromý kanál. „Ale komandant to přežil? Fajn, tak mi dejte Reynoltovou. Dejte mi Reynoltovou!“</p>
<p>Anne Reynoltová zjevně nebyla okamžitě k dosažení. Uplynulo sto sekund. Dvě stě. Brughel supěl a funěl a couvly od něj dokonce i jeho gorily. Jau se otočil ke svým vlastním obrazovkám, ale ty mu pluly před očima, aniž by dávaly jakýkoliv smysl. <emphasis>Tak tohle Tomas Nau v plánu neměl.</emphasis></p>
<p>„Ty děvko! Kde jsi byla? Co –“ Potom byl Brughel znovu zticha. Občas zavrčel, ale zjevný monolog nepřerušil. Když promluvil znovu, zněl jeho hlas spíš zamyšleně než rozhořčeně. „Rozumím. Řekněte komandantovi, že se na mě může spolehnout.“</p>
<p>Rozhovor pokračoval ještě jednou výměnou a Jau začínal tušit, co se chystá. Nemohl si pomoci; sklouzl pohledem stranou k vicekomandantovi. Brughel se díval na něj. „Vedoucí pilotů Xine. Naše současná poloha?“</p>
<p>„Pane, letíme na jih nad oceánem, asi šestnáct set kilometrů od Southmostu.“</p>
<p>Brughel se mu podíval přes hlavu na přesnější výhled, který se mu objevil v huds. „Takže hádám, že na tomhle přeletu budeme nad raketovejma základnama Dohody, až poletíme na sever.“</p>
<p>Xin měl v krku knedlík. Sice se tomu nedalo zabránit, <emphasis>ale myslel jsem, že</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>budu mít víc času. </emphasis>„…proletíme od těch základen nějakých pár set kilometrů na východ, pane.“</p>
<p>Brughel mávl ležérně rukou. „Hlavní tryska to spraví… Phuongu, sledujete to? Jo, posouváme všechno dopředu o sedm kilosekund. Možná si nás všimnou, ale stejně už bude tak pozdě, že to bude jedno. Ať vaši lidi udělají novou sekvenci. Samozřejmě že to bude znamenat větší přímý zásahy. Reynoltová vám dává k dispozici všechny svoje volný zipy. Propojte si je nejlíp, jak budete moct… Fajn.“</p>
<p>Brughel se v křesle kapitána Qeng Ho uvolnil a usmál se. „Jediný blbý na tom je to, že nebudeme mít čas dostat Pedurovou ze Southmostu. Pedurovou jsme měli přečtenou; podle mě by byla jako místokrál dobrá… Ale mezi náma, mně osobně nepřirostl k srdci nikdo z nich.“ Všiml si, že Xin jeho slova poslouchá s neskrývanou hrůzou. „Pozor, pozor, pane vedoucí pilotů. Byl jste už moc dlouho s těma vašima Qeng Ho, co s nima tak kamarádíte. Ať už právě zkusili cokoliv, tak se jim to nepovedlo. Je vám to jasný? Komandant přežil a pořád má svoje prostředky.“ Podíval se za Jaua, neboť uviděl něco ve svých huds. „Propojte ty svoje piloty se zipheadama Bila Phuonga. Konkrétní čísla dostanete za pár sekund. Nad Southmostem neodpálíme žádnou naši zbraň. Místo toho zaměříte a odpálíte ty krátkonosný rakety, co mají Rodní na moři, ten ‚zákeřnej útok Dohody’, co jsme měli v plánu už předtím. Vaše opravdová práce přijde pár set sekund potom. Vaši lidi zruší ty raketový základny Dohody.“ V rámci toho se měl využít i malý počet raket a zbraní, které lidem ještě zbyly. Proti primitivnímu protiraketovému obrannému systému Pavouků však tyto zbraně byly vcelku účinné… a tisíce raket Rodných potom vyvraždí města na půlce planety.</p>
<p>„Já –“ Xin se zajíkl, ochromený hrůzou. Pokud to neudělá, zabijí Ritu. Brughel by zabil Ritu a potom Jaua. Ale pokud by rozkazy poslechl… <emphasis>Vím</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>toho moc.</emphasis></p>
<p>Brughel ho upřeně sledoval. Byl to pohled, jaký u něj Jau ještě nikdy neviděl… chladný, kalkulující, málem jako Nauův. Brughel naklonil hlavu na stranu a klidně prohlásil. „Když poslechnete ty rozkazy, nemáte se čeho bát. No, možná vymazání paměti; o pár věcí přijdete. Jenže my vás <emphasis>potřebujeme,</emphasis><emphasis> </emphasis>Jaue. Vy i Rita nám můžete sloužit ještě spoustu let a spokojeně si žít. Jenom musíte teď poslechnout ty rozkazy.“</p>
<p>Než se všechno tak zhatilo, byla Reynoltová v Podkroví. Pham odhadoval, že tam bude i teď, usazená v kolektivní místnosti s Trudem a s každým komunikačním krámem, který sežene, a bude se ze všech sil snažit ochránit a vést dál své lidi… a s pomocí jejich společného génia udělat to, co chtěl Nau.</p>
<p>Pham se hnal vzhůru tmou, lehce, chodbami, které se nakonec zúžily až na necelých osmdesát centimetrů. Stroje je hloubily několik desítek let už od chvíle, kdy Hammerfest do Diamantu jedna zapustil kořeny. Někdy ve třetím desetiletí Vyhnanství Pham pronikl do emergentských architektonických programů a chodby – některé – se prostě ztratily; další spojení zase přibyla. Byl by se vsadil, že ani Anne neznala všechna místa, kam by se mohl schovat.</p>
<p>V každé zatáčce zpomaloval svůj postup lehkým tlakem dlaní a krátce blikl baterkou. Hledal, hledal. Dokonce i bez externí dodávky proudu dokázaly kondenzátory lokalizátorů provádět své poslední, krátké výpočty. Se zesilovacím přijímačem mohl ještě i teď získávat stopy – věděl, že je vysoko ve věži Hammerfestu, na té straně, kde byla kolektivní místnost.</p>
<p>Lokalizátory v okolí však byly téměř vybité. Proplul za roh kolem něčeho, kde čekal, že to najde. Na stěnách se zaleskla dokonalá matná duhová záře. Ještě pár metrů. <emphasis>Támhle! </emphasis>Slabý kruh vyrytý v diamantové stěně. Vznesl se k němu a lehce k jeho povrchu přitiskl klíč. Ozvalo se cvaknutí. Po celém obvodu kruhu se rozzářilo světlo, načež se kruh odklopil a odhalil skladiště umístěné za ním. Pham proklouzl dovnitř. Byly tam police s příděly jídla a s hygienickými potřebami.</p>
<p>Obeplul je a byl skoro na druhé straně místnosti, téměř u oficiálnějšího vchodu – když vtom tyto dveře někdo otevřel. Pham se vrhl stranou, a když návštěvník vkročil dovnitř, natáhl ruku a jemně mu sundal huds. Byl to Trud Silipan.</p>
<p>„Phame!“ Silipan vypadal spíš překvapeně než vyděšeně. „Co tady sakra – víš, že se kvůli tobě může Anne zbláznit? Úplněji přeskočilo, říká, že jsi prej zabil Kala Oma a že jsi obsadil Severní pracku.“ Jeho slova mu v hrdle pomalu odumřela, když si uvědomil, že to, že je Pham tady, je nepravděpodobné zhruba stejně.</p>
<p>Pham se na Silipana zazubil a zavřel za ním dveře. „Jo, tak to je všechno pravda, Trude. Přišel jsem si pro svoji flotilu.“</p>
<p>„Svoji… flotilu.“ Trud na něj chvíli jen tupě hleděl a na tvář se mu vkrádalo zděšení a nechápavý výraz. „Mor, Phame. V čem to, prosím tě, jedeš? Vypadáš fakt divně.“ <emphasis>Troška adrenalinu, troška svobody. Úžasný, co to s člověkem může udělat. </emphasis>Silipan před úsměvem, který se začal Phamovi objevovat na tváři, ucouvl. „Ty ses zbláznil, člověče. Víš přece, že nemůžeš vyhrát. Tady jseš v pasti. Vzdej to. Třeba z toho můžeme ještě udělat – dočasný šílenství.“</p>
<p>Pham zavrtěl hlavou. „Já jsem přišel vyhrát, Trude.“ Pozvedl svou malou šipkovou pistoli tak, aby ji Silipan viděl. „A ty mi pomůžeš. Jdeme ven do tý kolektivní místnosti a ty odpojíš všechny ty zipheady –“</p>
<p>Silipan Nuwenovi ruku s pistolí dopáleně odstrčil. „V žádným případě. Musí bezpodmínečně jet, zajišťujou tu pozemní operaci.“</p>
<p>„Zajištůjou Nauovo vyhlazování Pavouků? Tím líp, když to teďka zarazíme. Taky to bude mít zajímavý účinky na komandantovo jezero.“</p>
<p>Pham málem viděl, jak Emergent zvažuje v duchu rizika: Pham Trinli, jeho starý kamarád z mokré čtvrti a stejný vejtaha jako on sám, teď navíc ještě vyzbrojený kdovíjak účinnou šipkovou pistolí – proti vší smrtelně nebezpečné moci komandantů. „Ani mě nehne, Phame. Dostal ses do toho, tak si to teď budeš muset vyžrat.“</p>
<p>Z huds, které Pham držel zmačkané v ruce, se ozývaly tlumené, rozzuřené zvuky. Ozvalo se ještě závěrečné zavřeštění a dveře do skladiště se otevřely. „Tak co je s vámi, Silipane? Říkala jsem přece, že potřebujeme –“ Do místnosti vplula Anne Reynoltová. Zdálo se, že okamžitě celý výjev pochopila, ale neměla nic, o co by se mohla odrazit.</p>
<p>A Pham byl stejně rychlý jako ona. Obrátil ruce k ní, drobná šipková pistole vypálila a Reynoltová se stáhla v křeči. O chvilku později jejím tělem otřásly zvláštní detonace. Pham se otočil zpátky k Trudovi a jeho úsměv byl nyní ještě větší.</p>
<p>„Výbušný šipky, neznáš? Dostanou se dovnitř a – prásk – máš pajšl na kaši.“</p>
<p>Trudovi pleť obličeje zpopelavěla. „Ehm – hm…“ Hleděl na tělo své někdejší velitelky/otrokyně a vypadal, že bude každou chvíli zvracet.</p>
<p>Pham mu zaťukal šipkovou pistolí na hrudník. Trud hleděl dolů, ztuhlý hrůzou, do ústí zbraně. „Trude, kamaráde, proč ty chmury? Ty jsi přece hodnej Emergent. Reynoltová byla akorát ziphead, kus nábytku.“ Ukázal k tělu Reynoltové, jehož křeče pomalu přecházely v bezvládné uvolnění někoho, kdo je čerstvě po smrti. „Tak ji odtáhneme někam stranou a ty mi potom můžeš ukázat, jak odpojit komunikační kanály těch zipheadů.“ Usmál se a otočil se k tělu, aby ho mohl zachytit. Když Trud vyrazil ke dveřím, viditelně se třásl.</p>
<p>V okamžiku, kdy se Silipan odvrátil, Phamovo bezohledné sevření vystřídal jemný a opatrný stisk. <emphasis>Bože, znělo to úplně jako doopravdy, a ne jenom</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jako ochromující šipky a slepá rozbuška. </emphasis>Byla to už celá věčnost, co tenhle trik použil; co když to nějak zvoral? Poprvé od chvíle, kdy celá akce začala, se mu náporem adrenalinu prodrala panika. Sklouzl jednou rukou ze strany na hrdlo… a nahmatal silný, vyrovnaný puls. Anne byla důkladně omráčená a nic víc.</p>
<p>Pham znovu nasadil úsměv líté šelmy a vyrazil za Trudem do kolektivní místnosti zipheadů.</p>
<p><strong>Padesát čtyři</strong></p>
<p>Naposled se smály přeci jenom zpravodajské agentury. Co z toho, že bezpečnostní služba Dohody přerušila vysílání, když máma vystupovala z letadla? Několik minut nato už byla na území Jihu – a místní zpravodajské agentury se celé třásly na to, aby Victory Smithovou a každého člena jejího doprovodu ukázaly. Několik minut byly kamery tak blízko, že viděla i výraz generálových jídelních rukou. Máma se tvářila klidně a vojensky jako vždycky… ale na několik minut se Victory Lighthillová cítila spíš jako malá holčička než jako nadporučík tajné služby. Tohle bylo stejně špatné jako toho rána, kdy zemřela Gokna. <emphasis>Mami, proč takhle riskuješ? </emphasis>Viki však na tuto otázku odpověď znala. Generál už nebyla pro úžasnou kontračíhanou, kterou s tátou vybudovali, nepostradatelná; teď mohla pomoci těm, které spolu vystavili tomuto strašlivému nebezpečí.</p>
<p>Poddůstojnický klub byl plný vojáků, kteří by jinak spali nebo vyrazili za jinou zábavou. Tohle bylo to nejbližší místo, kam mohli jít a přitom vlastně dělat svou práci. A výjimečně byla tahle „práce“ naprosto jasně to nejdůležitější, co teď mohli dělat.</p>
<p>Victory bloumala mezi hracími automaty a diskrétně dávala svým lidem znamení, že je všechno v pořádku. Nakonec si vyskočila na sedátko vedle Brenta. Její bratr si svou hrací helmu nesundal. Ruce se mu neustále míhaly kolem herní konzole. Poklepala mu na rameno. „Máma už bude každou chvilku mluvit,“ řekla tiše.</p>
<p>„Já vím,“ řekl Brent pouze. „Bytost devět vidí naše zásahy, ale pořád ještě na to nepřišla. Myslí si, že je to někdo z místních.“</p>
<p>Viki bratrovi málem strhla helmu z hlavy. Ksakru. <emphasis>To už klidně můžu bejt</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hluchá a slepá. </emphasis>Namísto toho vytáhla z vesty telefon a vymačkala číslo. „Čau, tati? Máma začala mluvit.“</p>
<p>Řeč byla krátká. Byla dobrá. Zastavila hrozbu z Jihu. <emphasis>No a co? </emphasis>Letět tam dolů bylo stejně moc riskantní. Na obrazovkách nad barem Viki viděla, jak generál podává svou formální nabídku Timovi, aby ji předal Parlamentu. Možná že to nakonec i vyjde. Možná za to ten výlet stál. Uplynulo několik minut. Kamery v síni Parlamentu projížděly vpřed a vzad sílící vřavou. Máma se strejdou Hrunkem opustili pódium. Blížil se k nim kdosi malý, v tmavých šatech. <emphasis>Pedurová. </emphasis>Hádali se…</p>
<p>A najednou bylo tohle všechno jedno. Brent do ní strčil. „Špatný zprávy,“ řekl, aniž by si obrazovku automatu stáhl z hlavy. „Všechny jsem je ztratil. Dokonce i naši starou známou.“</p>
<p>Lighthillová seskočila ze svého místa u automatu a dala znamení týmu. Podle reakce, kterou to rozpoutalo, mohlo být její gesto klidně i pronikavý hvizd. Její tým byl rázem na nohou, ověšený brašnami a všichni mířili ke dveřím. Brent si stáhl hrací helmu a hnal se ven těsně před Lighthillovou.</p>
<p>Za sebou viděli zvědavé pohledy, ale většina hostů klubu byla tak zabrána do sledování televize, že si jich ani příliš nevšímala.</p>
<p>Než začaly ječet výstražné alarmy signalizující útok, seběhl její tým dvě patra.</p>
<p>„Co tím myslíte, že jsme přišli o podporu zipheadů? Někdo přesekl ty vlákna?“ To je jako Trinli všechny nějak našel?</p>
<p>„N-ne, pane. Aspoň si teda myslím, že ne.“ Velící desátník Marii byl sice kvalifikovaný, ale na Kala Oma zkrátka neměl. „My se tam můžeme dostat, ale ty ovládací kanály prostě nereagujou. Pane… je to, jako kdyby někdo ty zipy vyřadil z provozu.“</p>
<p>„Hra. Ano.“ Buď to mohlo být další Trinliho překvapení, nebo možná měli v Podkroví zrádce. Tak jako tak… Nau se podíval přes místnost na Ezra Vinha. Kšeftařovy oči byly zahalené závojem bolesti. Za těmato očima byla důležitá tajemství, ale Vinh byl stejně houževnatý jako kdokoliv, koho s Ritserem Brughelem při výslechu nakonec zabili. Na to, aby z něj dostali nějaké opravdu důležité informace, budou potřebovat buď čas, nebo nějakou zvláštní páku. Čas neměli. Otočil se zpátky k Marlimu. „Můžu pořád ještě mluvit s Ritserem?“</p>
<p>„Já bych řekl, že jo. Máme vlákno na tu laserovou stanici venku.“ Nau cosi zdráhávě vyťukal na ovládání. Potlačil v sobě vztek kvůli tomu, jak mu to nejde. Ale bez podpory zipheadů nešlo nikomu nic. <emphasis>To už bysme mohli klidně</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bejt Qeng Ho.</emphasis></p>
<p>Marii se najednou rozzářil. „Naše linka s <emphasis>Neviditelnou rukou </emphasis>pořád ještě jede, pane! Zrovna jsem vám přepnul audio na port na límec.“</p>
<p>„Výborně… Ritsere! Nevím, kolik z toho už víte, ale –“ Nau mu rychle vylíčil jejich katastrofální situaci a skončil slovy: „Dalších pár sekund budu mimo dosah; přesunu se na L1-A. Otázka na pozadí: Můžete bez našich zipheadů ještě provést tu pozemní operaci?“</p>
<p>Bude to nejméně deset sekund, než mu na to dorazí zpátky odpověď. Nau se podíval na svého druhého přeživšího strážného. „Cirete, sežeňte Tunga a toho zipheada. Jdeme na L1-A.“</p>
<p>Ze skladu zbraní budou mít v hrsti život všech v prostoru L1, a to bez jakékoliv podpory automatických systémů. Nau otevřel skříňku za sebou a dotkl se ovládání. Část parketové podlahy se odsunula stranou a odhalila ústí chodby s průlezem. Chodba vedla přímo skrz Diamant jedna do skladu zbraní a nikdy nebyla vybavena lokalizátory ani do ní neústily žádné boční chodby. Bezpečnostní dveře na obou koncích byly kódované na jeho otisk palce. Dotkl se snímací destičky. Drobné světélko zůstalo červené. <emphasis>Jak by mohl Trinli sabotovat tohle? </emphasis>Nau potlačil paniku a vyzkoušel snímací destičku znovu. Pořád červená. Znovu. Světlo se neochotně změnilo na zelenou a průlez pod podlahou se přetočil do odjištěné pozice. Software zřejmě vyhodnotil jeho krevní tlak a dospěl k závěru, že ho k tomu někdo nutí. <emphasis>Pořád ještě to může</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>být odříznutý na druhým konci. </emphasis>Přitiskl palec na čidlo zámku na druhé straně. Musel to zkusit dvakrát, ale nakonec zezelenal i ten.</p>
<p>Ciret a Tung dorazili zpátky a strkali před sebou Aliho Lina. „Porušujete pravidla,“ spílal jim stařec. „Měli bysme chodit takhle, s nohama na podlaze.“ Ali měl ve tváři směsku popuzení a zmatku. Zipheadům se nikdy nelíbilo, když je někdo odtáhl od jejich Soustředěného úkolu. Pro Aliho teď bylo plení komandantovy zahrady s největší pravděpodobností stejně důležité jako genetické experimenty. Teď ho najednou někdo odvlekl někam dovnitř a nerespektoval etiketu jeho umělé gravitace.</p>
<p>„Jenom stůjte na místě a buďte zticha. Cirete, odjistěte Vinha. Bereme ho taky.“</p>
<p>Ali stál bez hnutí, nohy pevně rozkročené na podlaze. Zticha však nebyl. Upíral někam za Naua svůj typický vzdálený pohled a stěžoval si pořád dál. „Vždyť to tady všechno ničíte, copak to nevidíte?“</p>
<p>Najednou zaplavil místnost hlas Ritsera Brughela. „Pane, tady je situace pod kontrolou. Zipheadi na <emphasis>Ruce </emphasis>ještě pořád jedou. Ty vysoce utajený funkce budeme potřebovat až potom, co ty atomovky dopadnou. Phuong říká, že z krátkodobýho hlediska na tom možná budeme bez L1 líp. Některý jednotky Reynoltové, ještě než vypadly, začínaly být trochu nestabilní. Tady je plán útoku. Southmost to schytá za sedm set sekund. Chvilku potom <emphasis>Ruka </emphasis>přeletí přes ty protiraketový pole. Srovnáme je se zemí sami –“</p>
<p>Brughelova odpověď začala přecházet v hlášení, což byl obvyklý osud rozhovoru na dlouhou vzdálenost. Lin se utišil. Nau cítil na zádech chlad, pohasínající záři slunce. Že by mrak? Otočil se – a zjistil, že ziphead výjimečně pohled do dálky neupíral jen tak pro nic za nic. Tung se protáhl kolem Lina a podíval se z okna obráceného k jezeru. „Mor,“ řekl strážný tiše.</p>
<p>„Ritsere! Máme tady další problémy. Ještě se vám ozvu.“</p>
<p>Hlas z <emphasis>Neviditelné ruky </emphasis>žvanil dál, ale nikdo ho už neposlouchal.</p>
<p>Jako nějaká balacreanská vodní mýtická postava se vody Severní pracky zvedly a začaly stoupat z Linova důkladně navrženého břehu. „Slunce“ problikávalo skrz miliony tun vody, která se jim převalovala nad hlavou. Dokonce i bez ovládacích prvků by mělo jezero zůstat víceméně na svém místě. Nepřítel však nechal servomechanismy jezera jet dál… a moře se mlčky vzedmulo vstříc katastrofě.</p>
<p>Nau vyrazil k ústí chodby. Zapřel se a zatáhl za masivní bezpečnostní poklop. Vodní stěna dorazila ke srubu. Budova zasténala a okna roztříštila hora vody, která postupovala jen o něco rychleji než metr za sekundu.</p>
<p>A vodní stěna se proměnila v tisíc paží, které šátraly skrz hroutící se stěnu dovnitř, ledově se svíraly kolem jeho těla a rvaly ho od průlezu. Ozvaly se výkřiky, které voda rychle umlčela, a Naua na okamžik zcela pohltila. Bylo slyšet pouze praštění jeho srubu, který se hroutil v troskách. Naposledy ještě zahlédl svou pracovnu, stůl s dřevěnou deskou a mramorový krb. Potom pomalá tsunami rozdrtila i druhou stěnu a Naua vír začal zvedat stále výš a výš.</p>
<p>Pořád pod vodou, plíce v jednom ohni. Studená voda mu otupovala smysly. Nau se přetočil a snažil se něco vyčíst z rozmazaných barev, které viděl před sebou. Nejjasnější výhled byl směrem dolů. Spatřil zeleň lesa za srubem. Nau plaval dolů, ke vzduchu.</p>
<p>Vynořil se, přičemž poslal několik proudů vody před hlavní vodní stěnou napřed, a sám vyrazil do otevřeného prostoru. Jednu nebo dvě sekundy se Nau vznášel sám, právě tak rychle, aby si udržel náskok před letícím mořem. Ve vzduchu byl slyšet zvuk, jaký by si Nau nikdy nedokázal představit: jakési olejovité burácení, zvuk milionů tun vody, které se převracely, rozlévaly a padaly. Příval se opřel do stěny jeskyně, takže se teď moře vracelo dolů a on byl pod ním. V lese dole zpěv motýlů ustal. Choulili se v obrovských chumlech na těch největších gigajilmech. Kdesi daleko však ve vzduchu <emphasis>něco</emphasis><emphasis> </emphasis>přeci jen bylo. Kolem boku moře tyčícího se do výšky se vznášely drobné tečky. Okřídlená koťata! Ta nevypadala vyděšeně ani trochu – ovšem Qiwi přece tvrdila, že to byl starý létající druh.</p>
<p>Zahlédl, jak se jedno ponořilo do stěny vodního přízraku. Chvíli nebylo vidět a potom se zase vynořilo a potopilo se znovu. Ty proklaté kočky to ještě nakonec díky té své mrštnosti přežijí.</p>
<p>Znovu se otočil a ohlédl se skrz vodu do sluneční záře. Zlatě se blyštěla na hromadách trosek a na lidských postavách, které byly uvězněné jako mouchy v jantaru. Ostatní plavali směrem k němu, někteří chabě, jiní ze všech sil. Do vzduchu se vynořil Marii. O chvíli později vodní stěnu prorazil Tung a potom Ciret s Ali Linem v náručí. <emphasis>Pašák!</emphasis></p>
<p>Ještě tam byla jedna postava, Ezr Vinh. Kšeftař se vynořil z vody asi deset metrů od nich. Nevnímal je a lapal po dechu, ovšem byl víc při vědomí, než jak se zdál být při výslechu. Podíval se dolů na vrcholky stromů, k nimž padali, a vydal ze sebe zvuk, který snad mohl být i smíchem. „Jste v pasti, komandante. Pham Nuwen vás dostal.“</p>
<p>„Pham <emphasis>kdo</emphasis>?“</p>
<p>Kšeftař se na něj podíval přimhouřenýma očima, jako by si uvědomil, že mu právě uklouzla informace, kvůli níž by vypustil duši, jen aby ji udržel v tajnosti. Nau mávl na Marliho. „Přitáhněte ho sem.“</p>
<p>Marii se však neměl od čeho odrazit. Vinh se ponořil do vody zpátky – aby se třeba utopil, ale aby na něj nemohli.</p>
<p>Marii se obrátil a vypálil z drátové pistole do lesa, čímž se přetočil zpátky, padající vodě v ústrety. Nau viděl, jak se silueta Ezra Vinha rýsuje v záři slunce – sice bezvládně, ale už několik metrů hluboko.</p>
<p>To už je míjely vrcholky stromů. Marii se zděšeně rozhlédl kolem sebe. „Musíme tomu uhnout, pane!“</p>
<p>„No tak ho zabijte.“ Nau už se chytal stromů. Marii nad ním vypálil několik krátkých dávek. Letící kousky drátu měly potrhat a poškodit svaly; ve vodě měly dosah téměř nulový. Marii však měl štěstí. Kšeftařovo tělo zahalil rudý závoj.</p>
<p>A potom už nebyl čas vůbec na nic. Nau se přitahoval od větve ke větvi a prolétával volnými místy v korunách stromů. Všude kolem se rozléhalo praštění lámaných větví, jak si voda razila cestu gigajilmy a oleandrosty, zvuk, který vyvolával dojem ohně a vody zároveň. Vodní stěna se roztříštila na milion drobných prstíků, které se kroutily, svíjely a splývaly navzájem. Dotkly se hejna motýlů, načež se ozval hlasitější křik, než jaký Nau kdy slyšel – a potom celé hejno vzala voda.</p>
<p>Marii před ním vyrazil a otočil se. „Ta voda je mezi náma a hlavním vchodem, pane.“</p>
<p><emphasis>V pasti, </emphasis>přesně jak ten Kšeftař říkal.</p>
<p>Všichni čtyři se pohybovali podél stěny parku. Nad nimi střecha z vody dosedala stále níž a níž na vrcholky lesa. Slunce přes desítky metrů vody zářilo ze všech stran. V jezeře bylo pouze určité omezené množství vody. Po celém parku se budou nacházet obrovské vzduchové kapsy – ale oni měli smůlu. Octli se v nepříliš velké jeskyni s vodou na všech čtyřech stranách.</p>
<p>Aliho Lina museli táhnout od jedné větve ke druhé. Vypadal, že mu zjevení učarovalo a že si vůbec neuvědomuje nebezpečí, jaké jim hrozí.</p>
<p><emphasis>Možná</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> </emphasis>„Ali!“ řekl důrazně Nau.</p>
<p>Ali Lin se k němu otočil. Nemračil se však, že ho někdo vyrušuje; on se <emphasis>usmíval. </emphasis>„Můj park je zničenej. Ale teď už vidím něco ještě lepšího, něco, co ještě nikdo nikdy neudělal. Můžeme udělat opravdový mikrogravitační jezero, bubliny a kapky, co se budou přetahovat o vládu. Můžu tam dát zvířata a rostliny –“</p>
<p>„Ali. Ano! Postavíte ještě lepší park, slibuju. Teď ale musím vědět, jestli se z tohohle parku nějak můžeme dostat – aniž bysme se utopili.“</p>
<p>Díky bohu, že se s tím dokázal ziphead nějak vyrovnat. Za těch posledních pár set sekund byly Aliho zájmy opakovaně zklamány. Narušit oddanost zipheada normálně nebylo možné, ale když si začali zipheadi myslet, že se tlačíte mezi ně a jejich specializaci… Po chvíli Ali pokrčil rameny a řekl: „No jasně. Támhle za tím balvanem je kanál. Nikdy jsem ho nezavřel napevno.“</p>
<p>Marii vyrazil ke kamenu. Tady že by byl kanál? Bez svých huds to Nau nevěděl. Do parku jich však ústily desítky, byly to kanály, s jejichž pomocí sem dolů dostávali led shora z povrchu.</p>
<p>„Ten zip má pravdu, pane! A kódy fungujou.“</p>
<p>Nau a ostatní obklopili kámen a podívali se do otvoru, který Marii odkryl. Stěny jejich vzdušné jeskyně – jejich bubliny – se zatím pohybovaly. Do třiceti sekund už bude pod vodou i toto místo. Marii se podíval na Naua a část jeho vítězného výrazu se mu z tváře vytratila. „Pane, sice se tady schováme před tou vodou, ale –“</p>
<p>„Ale nedá se odtamtud nikam jít. Správně. Já vím.“ Kanál končil neprodyšně uzavřeným průlezem a za tím bylo vzduchoprázdno. Byla to slepá ulička.</p>
<p>Nauovi se zezadu o hlavu pomalu roztříštil stalaktit vody, který ho přinutil skrčit se vedle Marliho. Snižující se vodní pohoří o něco ustoupilo a jejich strop se na chvíli zvýšil. <emphasis>Postupně jsem přišel skoro o všechno. </emphasis>Neuvěřitelné. A najednou Tomas věděl, že to, co vyhrkl Ezr Vinh, musí být pravda. Pham Trinli nebyl Zamle Eng; to byla jen snadno uvěřitelná lež, vymyšlená pro Tomase Naua. Celé ty roky byl jeho největší hrdina – a tím pádem i nejhorší možný nepřítel – na dosah ruky. Trinli <emphasis>byl skutečně </emphasis>Pham Nuwen. Poprvé od dětských let se Naua zmocnil ochromující strach.</p>
<p>Ale i Pham Nuwen přeci měl své slabé stránky, své morální slabiny. <emphasis>Zkoumal jsem přece tu jeho kariéru celej život a ty dobrý kusy jsem převzal. Jeho ne</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ostatky znám </emphasis><emphasis>líp</emphasis><emphasis> než kdokoliv jinej. </emphasis>A vím, jak jich využít. Podíval se po ostatních a srovnal si je i jejich vybavení v hlavě: stařec, kterého Qiwi milovala, komunikační vybavení, nějaké zbraně a pár ozbrojenců. To by mělo stačit.</p>
<p>„Ali, není někde na konci těchhle kanálů zvenku vlákno? Ali!“</p>
<p>Ziphead se otočil od vln na stropě, které bedlivě studoval. „Ano, ano. Potřebovali jsme pořádný navádění, když jsme dolů sváželi ten led.“</p>
<p>Nau gestem vybídl Marliho do kanálu. „Je to v pohodě. Vyjde to.“ Jeden po druhém proklouzli úzkým ústím. Kolem nich se dno bubliny odtrhlo od země. Teď už bylo na zemi půl metru vody, a ta stoupala stále vzhůru. Tung a Ali Lin vpluli dovnitř se sprškou vody. Ciret dovnitř proplul jako poslední a poklop za nimi zabouchl. Několik desítek litrů se dostalo dovnitř také, teď už jen v podobě rozlité vody. Na druhé straně poklopu však slyšeli, jak se moře vzpíná do výšky.</p>
<p>Nau se otočil k Marlimu, který si svítil komunikačním laserem jako baterkou. „Takže vyrazíme k tomu vláknu, desátníku. Ali Lin mi pomůže zavolat si.“</p>
<p>Pham Nuwen už sice měl vítězství na dosah, ale Nau stále ještě měl všech pět pohromadě a také schopnost obrátit se na jiné a manipulovat s nimi. Zatímco pluli kanálem, už si rozmýšlel, co by měl Qiwi Lin Lisoletové říci.</p>
<p>Generál Smithová opustila řečnické místo. Zvolení dostali od Tima Downinga informace na kartičkách a pět set hlav teď celou situaci zvažovalo. Hrunkner Unnerby stál ve stínu za místem pro řečníka a nevycházel z údivu. Smithové se podařil další zázrak. Ve spravedlivém světě by to určitě zabralo. Takže s čím by mohla Pedurová přijít, aby to ještě nějak zvrátila?</p>
<p>Smithová odcouvala až k němu. „Pojďte se mnou, seržante. Viděla jsem někoho, s kým jsem si chtěla promluvit už pěkně dlouho.“ O něco později se bude hlasovat. Předtím ještě měli všichni příležitost klást generálovi otázky. Na politické manévry zbývala spousta času. Šel s Downingem za generálem na druhou stranu předscény a blokoval východ. Blížil se k nim kdosi ucouraný v extravagantních nohavicích. Pedurová. Léta k ní nebyla nejmilosrdnější – nebo možná byla pravda to, co se povídalo o pokusech o atentát. Zkusila Victory Smithovou obejít, ale generál jí zastoupila cestu.</p>
<p>Smithová se na ni usmála. „Dobrý den, vy vrahu pavoučat. Ráda se s vámi osobně setkávám.“</p>
<p>Pedurová zasyčela. „Jasně. A když mi neuhnete z cesty, tak s radostí zavraždím i vás.“ Její slova měla silný přízvuk, ale drobný nůž na ruce byl dostatečně výmluvný.</p>
<p>Smithová roztáhla paže stranou ve výstředním gestu, které by neuniklo nikomu v síni. „Před všemi těmito lidmi, ctihodná paní Pedurová? To asi ne. Vy jste přece –“</p>
<p>Smithová se odmlčela a pozvedla k hlavě dvě ruce, jako by cosi poslouchala. Že by svůj telefon?</p>
<p>Pedurová se jen dívala, výraz plný podezření. Pedurová byla malá, ženského pohlaví, s odřeným chitinem a gesty, která byla jen o něco rychlejší, než by měla být. Podle všeho někdo, komu se v žádném případě nedalo věřit. Musela být tak přivyklá zabíjení, že už osobní kouzlo a ovládání jazyka odložila jako nepotřebné zbytečnosti. Tady nebyla právě ve svém živlu, neboť zde řídila věci osobně. To dodávalo Unnerbymu jistou dávku sebejistoty.</p>
<p>Pedurové cosi zabzučelo ve vestě. Její drobný nožík zmizel a ona se chopila telefonu. Na okamžik vypadali dva nejvyšší zástupci špionážních služeb jako staří známí, kteří spolu vzpomínají na dávné časy.</p>
<p>„To ne!“ vybuchla Pedurová; přímo to zaječela. Uchopila telefon do jídelních rukou a málem si ho nacpala do chřtánu. „Sem ne! Teď ne!“ Zjevněji vůbec nevadilo, že se na ně všichni dívají.</p>
<p>Generál Smithová se otočila k Unnerbymu. „A všichni mají po plánech, seržante. Letí na nás tři rakety odpálené z ledu. Máme asi sedm minut.“ Unnerbymu na chvíli utkvěl pohled na klenbě nad nimi. Byla tisíc stop pod zemí a měla odolat všem taktickým atomovým bombám. On však věděl, že se Rodní při vývoji dopracovali k mnohem větším věcem. Tři rakety byly s největší pravděpodobností hloubkový úder. Ale i tak… <emphasis>tohle jsem přece pomáhal</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>navrhovat. </emphasis>Nedaleko byly schody, které vedly ještě mnohem hlouběji. Chytil Smithovou za jednu ruku. „Prosím vás, generále. Pojďte za mnou.“ Vyrazili přes předscénu zpátky.</p>
<p>Ať šlo o lotry, nebo o poctivce, viděl už Unnerby odvahu i zbabělost mezi všemi. Pedurová… inu, ctihodná paní Pedurová se skoro třásla panickou hrůzou. Kroutila se, poskakovala sem a tam aječivou tiefštinou cosi hulákala do telefonu. Najednou se zarazila a obrátila se zpátky ke Smithové. Zděšení se u ní potýkalo s nevěřícným překvapením. „Ty rakety. To jsou <emphasis>vaše </emphasis>rakety! Vy –“ S výkřikem se vrhla Smithové na záda a na špičce nejdelší ruky se jí blýskl nůž.</p>
<p>Unnerby se mezi ně vrhl, ještě než se Smithová stačila vůbec otočit. Ctihodnou paní Pedurovou nabral tvrdými rameny a shodil ji z pódia. Všude kolem nich vládl zmatek. Zespodu se na ně vrhli lidé Pedurové a na ty se sneslo shora z galerie komando Smithové. Parlamentem se začalo šířit zděšení, když přítomní zvedli hlavy od textu a uviděli, kdo to spolu zápasí. Potom se z výšky ozval výkřik. „Podívejte se! Zprávy na síti! Dohoda na nás vypálila rakety!“</p>
<p>Unnerby vyvedl komando a svého generála postranním východem ven. Hnali se ze schodů k tajným šachtám, které klesaly až do bezpečí v jádru budovy. Sedm minut života? Možná. Hrunknerovi však srdce najednou jásalo nad tou svobodou. To, co zbývalo, bylo tak jednoduché, přesně jako tehdy, tak dávno, s Victory. Život a smrt, pár dobrých vojáků a jen pár minut na to, aby o tom všem rozhodli.</p>
<p><strong>Padesát pět</strong></p>
<p>Belga Undervillová byla na Velitelském a ovládacím ústředí nejvyšším velícím nadřízeným. Z toho jí ještě žádný úspěch neplynul; Undervillová byla Domácí tajná služba. To, co se stalo, sice mohlo její práci změnit navždy, ale ona už pod toto velení nespadala, byla pouhou spojkou mezi civilní obranou a královskými domácími jednotkami. Belga sledovala Elna Coldhavena, zbrusu nového velitele Externí tajné služby a výkonného velitele ústředí. Coldhaven věděl o lavině neúspěchů, které ukončily kariéru jeho předchůdce. Věděl, že Rachner Thract nebyl žádný idiot a pravděpodobně ani zrádce. A teď měl tuto práci on a jeho velitelka byla mimo území státu. Pracoval do značné míry bez jakéhokoliv jištění. Už několikrát se za posledních pár dní stalo, že si vzal Undervillovou stranou a požádal ji o radu. Domnívala se, že právě to byl důvod, proč velitelka zůstávala raději zde místo toho, aby se vracela do Princetonu.</p>
<p>VOU bylo přes míli hluboko v nitru výběžku masivu Zemského velitelství, pod starou královskou hlubinou. Ještě před deseti lety dosahovalo ústředí obrovských rozměrů a byly zde desítky techniků tajných služeb s legračními malými, tehdy nejnovějšími obrazovkami. Za nimi byly prosklené zasedací sály a vyvýšené můstky pro předsedající důstojníky. Rok od roku se však počítačové systémy a sítě zdokonalovaly. Tajná služba Dohody teď měla lepší oči, uši i automatické systémy a VOÚ bylo jen o něco větší než zasedací místnost. Tichá, zvláštní zasedací místnost s místy otočenými ven. Vzduch byl čerstvý a neustále mírně proudil, jasné světlo nevrhalo žádné stíny. Byly tam i datové obrazovky, ovšem teď už i ty nejjednodušší dokázaly přenášet dvanáct barev. A stále zde byli technici, ale každý z nich ovládal tisíc pracovních uzlů roztroušených po celém kontinentu a po průzkumné zóně v bezprostředním okolí planety. Nepřímo měl každý k dispozici několik set specialistů. Osm techniků, čtyři důstojníci a jeden velící důstojník. Nikdo jiný fyzicky být přítomen nemusel.</p>
<p>Na centrální obrazovce byla vidět velitelka, jak ji představují Parlamentu. Stejné komerční vysílání viděl i zbytek světa – externí tajná služba se rozhodla nesnažit se propašovat do Parlamentu žádnou zvláštní kameru. Jeden z techniků pracoval na statických záběrech z videa. Měl před sebou mozaiku tuctu výřezů a pohrával si s osvětlením. Na obrazovce se objevila jakási otrhaná postavička s nezřetelným tmavým oblečením. Vedle Belgy řekl Coldhaven tiše: „Dobrá. To je jednoznačná identifikace. Stará Pedurová osobně… Nemůže toho moc dělat, když je sama v první linii.“</p>
<p>Undervillová ho vnímala jen napolovic. Dělo se toho tolik… Generálova řeč je překvapila ještě víc než to, že viděli Pedurovou. Když Smithová nabídla rukojmí, několik techniků vzhlédlo od své práce, jídelní ruce ztuhlé ve chřtánu. „Bože!“ zaslechla, jak zabručel Elno Coldhaven.</p>
<p>„Jo,“ zašeptala Belga. „Ale když na to přistoupí, tak se z toho možná ještě můžeme dostat.“</p>
<p>„Pokud si jako rukojmí vyberou krále. Ale jestli budou chtít generála Smithovou –“ Pokud by musela Smithová zůstat na Jihu, bylo by všechno mnohem složitější, obzvlášť pro Elna Coldhavena. Coldhaven nedokázal svou nervozitu skrýt. <emphasis>Takže pro něj to je taky novinka.</emphasis></p>
<p>„Můžeme to zvládnout,“ řekl Kred Dugway, velitel protivzdušné obrany. Dugway byl jediný přítomný generál. Velitel protivzdušné obrany patřil k těm, kteří Thracta kritizovali nejvíce, a navíc to byl i někdejší nadřízený Elna Coldhavena. A vypadalo to, jako by si Dugway pořád ještě myslel, že Elnovi šéfuje.</p>
<p>Na videu z Jihu opouštěla generál Smithová vyvýšené řečnické místo. Podala své oficiální znění návrhu Timu Downingovi. Kamera sledovala Smithovou až do zákulisí. „Ona jde za Pedurovou!“</p>
<p>Dugway se uchechtl. „Tak <emphasis>tohle </emphasis>bude zajímavý.“</p>
<p>„Kruci.“ Kamera se zase odvrátila a zabírala majora Downinga, jak rozdává kopie generálova návrhu.</p>
<p>„Můžete mně dát generála? Má pořád ještě audiosignál?“</p>
<p>„Bohužel, pane. Nemá.“</p>
<p>Monitory protivzdušné obrany zaplnily výstražné barvy. Technik se sklonil a cosi zasyčel do linky hlasového spojení. Potom: „Pane, já sice tak úplně nechápu, co se děje, ale –“</p>
<p>Dugway zabodl ruku do situační mapy Jihu. „To jsou rakety!“</p>
<p>Ano. Jejich kódy poznala dokonce i Belga. Křížky označovaly pravděpodobná místa vypuštění. „Odpáleny tři rakety. <emphasis>Nikoliv </emphasis>ze základny na území Jihu; ty jsou zpod ledu. Můžou být –“ Nemůžou být nikoho jiného než Rodných. Dohoda a Rodní byly jediné národy s ledovými podzemními rypadly schopnými vypouštět rakety.</p>
<p>A teď se na obrazovce objevily první odhady cílů. Všechny tři kruhy byly v okolí jižního pólu.</p>
<p>Coldhaven máchl rukou k technikům řízení útoku. „Spusťte stav Největší záře.“ Na hlavní obrazovce kamery zpravodajů stále zabíraly síň Parlamentu a zachycovaly reakce na řeč generála Smithové. Jeden z techniků řízení útoku vstal ze svého místa. „Pane! Ty rakety jsou naše. Jsou ze Sedmičky a je to <emphasis>Ledokop </emphasis>a <emphasis>Podtovlez</emphasis>!“</p>
<p>„A na to jste přišel jak?“ zarazil hlas generála Coldhavena cokoliv, co se chystal jeho někdejší velitel říci.</p>
<p>„V automatických hlášeních samotných transportérů. Zrovna se snažím dostat k jejich kapitánům, pane – obě strany ještě pořád čekají na výměnu šifrovacích kódů.“</p>
<p>Dugway se chopil hlášení. „A dokud si nepromluvíme přímo s nima, tak nevěřím ničemu. Já ty velitele znám. Tady se děje něco divnýho.“</p>
<p>„Máme opravdový odpálený rakety a opravdový cíle, pane.“ Technik poklepal na křížky a kruhy.</p>
<p>Dugway: „Vy tady máte akorát tak hezký světýlka!“</p>
<p>„Je to na bezpečnostní síti, pane, přímo z našich raketových detekčních satelitů.“</p>
<p>Coldhaven jim oběma ukázal, ať jsou zticha. „Vypadá to trošku jako ty problémy, co měl můj předchůdce.“</p>
<p>Dugway hleděl na svého někdejšího chráněnce… a zdálo se, že mu pomalu dochází závažnost celé situace. „Ano…“</p>
<p>Coldhaven zabručel. „A nejsme to jenom my. Na analogovým rádiu kolujou různý zvěsti.“ Pořád ještě se našli tací, kteří podobné věci používali; Undervillová měla venkovské agenty, kteří se zarputile bránili jakýmkoliv technickým vymoženostem. Bylo s podivem, že by takovému komunikačnímu zařízení naslouchal kdokoliv na Zemském velitelství. Coldhaven si všiml, jak se Belga tváří. „Moje žena pracuje v technickém muzeu.“ Přes jídelní ruce se mu mihl úsměv. „Říká, že ti její známí přes stará rádia nejsou zase úplní cvoci. A my teď vidíme, že se děje nemožné. Předtím jsme mohli svádět rozporuplné výsledky na to, že je někdo idiot. Teď…“ Do okamžiku dopadu raket na zmenšující se kruhové cíle zbývaly necelé tři minuty. Teď už byly všechny zaměřovači satelity v určení cílů zajedno: Southmost.</p>
<p>Undervillové nad tím na chvíli zůstal rozum stát. Všechna ta Rachnerova paranoia – že by to byla <emphasis>pravda? </emphasis>„Tak možná jsou ty odpálené rakety podvrh. Všechno, co vidíme –“</p>
<p>„Aspoň všechno, co vidíme na síti –“</p>
<p>„– může být lež.“ Tohle byla ta nejděsivější noční můra každého technofobika.</p>
<p>Dugwayovi to konečně začalo všechno docházet. Víra budovaná dvacet let se hroutila. „Ale šifrování, ověřování… co teda dělat <emphasis>můžeme, </emphasis>Elno?“</p>
<p>Coldhaven zjevně zvadl. Ostatní jeho teorii přijali a tím pádem stanuli tváří v tvář katastrofě. „Můžeme – můžeme to všechno zavřít. Oddělit velení a komunikaci od sítě. Viděl jsem, že se to dá udělat ve válce – jenže to bylo taky na tý síti!“</p>
<p>Belga mu položila ruku kolem ramen. „Já říkám udělejme to. Můžeme použít to analogový rádio z muzea. A já mám lidi, kurýry. Bude to sice pomalé –“ Příliš pomalé, ale alespoň zjistí, proti čemu to vlastně stojí.</p>
<p>Od ostatních je po síti dělily jen okamžiky – od Nizhnimorové, dokonce i od samotného krále – a teď se nedalo věřit ničemu. Byl tady Dugway, ale Elno Coldhaven byl na VOÚ velící důstojník. Coldhaven zaváhal, ale velení Dugwayovi nepředal. Zavolal na svého vrchního seržanta. „Plán Napadení sítě. Chci, abyste ten vzkaz osobně donesl do muzea.“</p>
<p>„Ano, pane!“ Technik jejich rozhovor poslouchal a nevypadal tak šokované jako jeho nadřízení. Kruhy kolem cílů ukazovaly dvě minuty do zásahu. Na záběrech ze síně Parlamentu vládl naprostý chaos. Undervillovou na okamžik děsuplná scéna pohltila. Chudáci. Předtím se válka rýsovala pouze jako zlověstný mrak na obzoru; teď se nacházeli Zvolení Jihu přímo v epicentru detonací a zbývaly jim necelé dvě minuty života. Někteří seděli bez hnutí a dívali se nahoru, kde měly vybuchnout atomové nálože. Jiní zase uháněli dolů po kobercem potažených schodech a hledali, kudy někam ven, a jiní zase, kudy někam dolů. A někde, kam neviděli, stála před stejným osudem i generál Smithová.</p>
<p>Nějakým zázrakem měl starší seržant u sebe vytištěné verze plánu Napadení sítě. Podal je svým technikům a zahájil procedury otevírání pancéřových dveří.</p>
<p>Dveře se však už otevíraly. Belga ztuhla. Dokud jim neskončila směna nebo otevírání nezahájil Coldhaven, nemělo se přes dveře dostat <emphasis>nic. </emphasis>Dovnitř zmateně toporně nacouval strážný a pušku držel rozpačitě u levého boku. „Já jsem tu vaši plnou moc viděl, madam, ale nikdo nesmí –“</p>
<p>Za ním se nesl téměř povědomý hlas. „Nesmysl. My máme plnou moc a vy jste sám viděl, že se ta vrata otevřela. Ustupte, prosím, stranou.“ Do místnosti vpochodoval mladý nadporučík. Strohá černá uniforma, útlé, nebezpečně stavěné tělo. Bylo to, jako kdyby Victory Smithová nejenom vyvázla z Jihu, ale navíc se ještě vrátila stejně mladá, jako když ji Undervillová viděla poprvé. Za nadporučíkem dorazil statný desátník a bojové komando. Většina nezvaných hostů držela krátké pušky.</p>
<p>Generál Dugway začal na mladého nadporučíka cosi vztekle hulákat. Dugway byl hlupák. Ze všeho nejvíc to vypadalo na popravu – jenže proč potom nestříleli? Elno Coldhaven se protáhl kolem svého stolu a rukama hmatal po nějaké zásuvce, která nebyla vidět. Belga přešla mezi něj a vetřelce a řekla: „Vy jste dcera Smithové.“</p>
<p>Nadporučík Undervillové zasalutoval. „Ano, madam, Victory Lighthillová. A tohle je moje komando. Máme povolení od generála Smithové provádět inspekce podle svého vlastního uvážení. A se vší úctou, madam, to zrovna teď děláme.“</p>
<p>Lighthillová se protáhla kolem rozběsněného velitele protivzdušné obrany; starý Dugway zuřil tak, že se nezmohl ani na slovo. Za Belgou, z velké části zakrytý jejím tělem, vyťukával Elno Coldhaven kódy rozkazů.</p>
<p>Lighthillová tak nějak pochopila, co se děje. „Prosím vás, odstupte od toho stolu, generále Coldhavene.“ Její velký desátník kývl puškou směrem ke Coldhavenovi. V tu chvíli Undervillová desátníka poznala. Retardovaný syn Smithové. A kruci.</p>
<p>Elno Coldhaven ustoupil od svého stolu, ruce mírně pozvednuté do vzduchu, aby jim dal najevo, že meze „inspekce“ daleko překročili. Dva technici nejblíž ke dveřím se rozběhli kolem vetřelců pryč. Tihle vojáci však byli <emphasis>rychlí. </emphasis>Otočili se, vrhli se na techniky a odtáhli je zpátky do VOU.</p>
<p>Pancéřové dveře se pomalu zavřely.</p>
<p>A Coldhaven podnikl ještě jeden pokus, ze všech nejchabější: „Nadporučíku, naše signalizační systémy někdo ovládl. Musíme ústředí odpojit od sítě.“</p>
<p>Lighthillová přistoupila k obrazovkám. Stále ještě na nich byl záběr na síň Parlamentu, ale za kamerou už nikdo nebyl. Její pohled chvíli bezcílně bloudil a potom se zaměřil na strop. Na ostatních obrazovkách už svítila Největší záře, dotazy na velitelské ústředí, ohlášení odpálených raket od Královských raketových sil. Svět se blížil ke svému konci.</p>
<p>Konečně Lighthillová promluvila. „To já vím, pane. A my jsme tady, abychom vám v tom zabránili.“ Její komando se rozptýlilo po Velitelském a ovládacím ústředí, nyní plném lidí. Měli teď na dosah každého technika a důstojníka. Statný desátník otevíral polní brašnu a vytahoval další vybavení… hrací obrazovky?</p>
<p>Konečně se Dugway zmohl na několik slov. „Měli jsme podezření na tajnýho agenta. Byl jsem si jistej, že to je Rachner Thract. Byli jsme pěkní pitomci. Celou tu dobu pro Pedurovou a pro Rodný pracovala Victory Smithová.“</p>
<p><emphasis>Zrádce přímo </emphasis>v <emphasis>srdci. To sice vysvětlovalo všechno, ale </emphasis>– Belga se podívala na obrazovky, na prapodivná síťová hlášení o raketách odpálených Dohodou, která se objevovala odevšad. Řekla: „Co z toho je vážně pravda, nadporučíku? Je to všechno lež, dokonce i ten útok na Southmost?“</p>
<p>Undervillová si chvíli myslela, že jí nadporučík neodpoví. Kruhy kolem cílů v Southmostu se zmenšily na pouhé body. Záběr zpravodajské kamery vydržel ještě další vteřinu. Potom měla Belga dojem, jako kdyby zahlédla kámen, řítící se dolů, světlo za ním – a obrazovka byla prázdná. Victory Lighthillová sebou škubla, a když Belze konečně odpověděla, měla hlas tichý a tvrdý. „Ne. Ten útok byl naprosto skutečný.“</p>
<p><strong>Padesát šest</strong></p>
<p>„A jste si jistý, že mě uvidí?“</p>
<p>Marii vzhlédl od svého zařízení. „Ano, pane. A mám z jejích huds povolení k vysílání.“</p>
<p><emphasis>Tak jeď, komandante. Největší představení v životě. </emphasis>„Qiwi! Jsi tam?“</p>
<p>„Ano, já –“ a slyšel, jak se Qiwi rychle nadechla. Slyšel. Jeho směrem žádný obraz nešel; zoufalé podmínky této situace nemusí předstírat. „Tati!“</p>
<p>Nau uchopil hlavu a ramena Aliho Lina do náručí. Zipheadova zranění byla povrchová a teď se z nich řinula krev přes provizorní obvazy. <emphasis>Mor, doufám, že ten chlap není </emphasis><emphasis>mrtvej</emphasis><emphasis>. </emphasis>Ale nejdůležitější bylo, aby to vypadalo opravdově; Marii dělal, co mohl.</p>
<p>„Byl to Vinh, Qiwi. Ještě s Trinlim nás přepadli a zabili Kala Oma. Zabili by i Aliho, kdyby… kdybych je nenechal utéct.“ Slova se z něj sypala, hnaná skutečným vztekem a strachem a vedená nezbytnými taktickými úvahami. Brutální útok zrádců, načasovaný na ten nejkritičtější okamžik, když byla ohrožená celá civilizace. Zničení Severní pracky. „Viděl jsem, jak se utopila dvě koťata, Qiwi. Mrzí mě to, ale nemohli jsme se k nim dostat, abysme je zachránili…“ Zradil ho hlas, ovšem velice vychytrale.</p>
<p>Z druhé strany jejich spojení slyšel tiché, zajíkavé zvuky, zvuky, které vydávala Qiwi v naprosté hrůze. Sakra, to by mohlo spustit asociační řetězec vzpomínek. Zahnal strach a řekl: „Ale pořád ještě máme šanci, Qiwi. Ukázali se ti zrádci u Bennyho?“ <emphasis>Dostal se Pham Nuwen až do baru</emphasis><emphasis>?</emphasis></p>
<p>„Ne. Ale my jsme věděli, že se něco strašnýho stalo. Ztratili jsme obraz ze Severní pracky a dole na Arachně to vypadá, že je válka. Tohle je soukromá linka, ale všichni mě viděli, jak odcházím od Bennyho.“</p>
<p>„Fajn. Fajn. To je v pohodě, Qiwi. Ať už v tom s Vinhem a s Trinlim jede kdokoliv, tak teď ještě nevědí, co se přesně děje. Máme šanci, my dva –“</p>
<p>„Ale určitě přece můžeme věřit –“ Qiwiin protest se vytratil v půlce věty a dál už mu neodporovala. Dobře. Takhle brzo po vymazání byla Qiwi ještě obzvlášť nejistá. „Fajn. Ale já vám pomoct můžu. Kam jste se schovali? Do některýho toho kanálu?“</p>
<p>„Jo, zůstali jsme trčet za vnějším průlezem. Ale když se dostaneme ven, tak to všechno ještě můžeme zachránit. Na L1-A je –“</p>
<p>„Do kterýho kanálu?“</p>
<p>„Ehm.“ Podíval se na stěnu poklopu průlezu. Číslo bylo v Marliho světle stěží vidět. „S-sedm čtyři pět. Je to –“</p>
<p>„Já vím, kde to je. Za dvě stě sekund ahoj. Neboj, Tomasi.“</p>
<p><emphasis>Bože. </emphasis>Qiwi se spravila úžasným způsobem. Nau chvíli čekal a potom se tázavě podíval na Marliho.</p>
<p>„Spojení přerušeno, pane.“</p>
<p>„Fajn. Takže znovu. Zkusíme, jestli se nám podaří dostat se k Brughelovi.“ Tohle mohla být jeho poslední šance kontrolovat pozemní operaci, než se všechno vyřeší, ať už to mělo dopadnout jakkoliv.</p>
<p><emphasis>Neviditelná ruka</emphasis> byla z pohledu Southmostu ještě za obzorem, když tam rakety dopadly. Přesto se však Jauovi na obrazovkách objevily záblesky na svrchní části atmosféry. A jejich satelity jim poslaly detailní analýzu zkázy. Všechny tři atomovky zasáhly cíl.</p>
<p>Ritser Brughel však nijak zvlášť nadšený nebyl. „Bylo to špatně načasovaný. Nedostaly se tak hluboko, jak mohly.“</p>
<p>Z kanálu můstku se ozval hlas Bila Phuonga. „Ano, pane. To záleželo na detailních znalostech arzenálu – a ty jsou nahoře na L1.“</p>
<p>„Dobrý. Dobrý. Tak to holt bude muset stačit. Xine!“</p>
<p>„Ano, pane?“ Jau vzhlédl od svého pultu.</p>
<p>„Jsou vaši lidi připravení zasáhnout ty raketový základny?“</p>
<p>„Ano, pane. Ten náš zážeh nás dostane nad většinu oblasti. Zasáhneme pořádný kus jednotek Dohody.“</p>
<p>„Pane vedoucí pilotů, chci, abyste osobně –“ Brughelovi se z ovládacího pultu ozval jakýsi tón. Žádný obraz se sice neobjevil, ale vicekomandant naslouchal nějakému příchozímu vysílání. Po chvíli Brughel řekl: „Ano, pane. To můžeme zařídit. Jak jste na tom?“</p>
<p><emphasis>Co se tam nahoře děje? Co se děje s Ritou? </emphasis>Jau se přinutil odpoutat pozornost od dálkového rozhovoru a podívat se na svou stavovou desku. Tlačil zipheady až na doraz. Teď už na drobné detaily nezbýval prostor. Tuto operaci už nebylo možné před počítačovými sítěmi Pavouků jakkoliv utajit. Raketová pole Dohody se táhla přes široký pás severní části kontinentu a jenom zhruba se shodovala s letovou dráhou <emphasis>Neviditelné ruky. </emphasis>Jauovi piloti operovali asi s tuctem muničních zipheadů. Křížová palba bitevních laserů <emphasis>Ruky </emphasis>by dokázala zasáhnout odpalovací rampy, ovšem pouze v tom případě, že by jim zajistili padesátimilisekundový čas působení. Zasáhnout všechno by znamenalo zázračný balet palebné síly. Některé nejhlubší cíle, útočné pozice, ty by mohli zasáhnout hloubkovými bombami. Tyto bomby už byly vypuštěny a teď pod nimi obloukem klesaly k zemi.</p>
<p>Jau udělal, co mohl, aby se to podařilo. <emphasis>Neměl jsem přece na výběr. </emphasis>Každých několik sekund mu tato mantra zazněla v hlavě jako odpověď na vytrvalé <emphasis>Nejsem zádnej vrah.</emphasis></p>
<p>Ale teď… teď by snad mohl existovat bezpečný způsob, jak se Brughelovým strašlivým rozkazům vyhnout. <emphasis>Jen si moc nelži, stejně jseš vrah. </emphasis>Ovšem stovek, a ne milionů.</p>
<p>Bez detailního geografického a arzenálového navádění z L1 bylo možné dopustit se jakéhokoliv množství drobných chyb. To bylo vidět na útoku na Southmost. Jau přeletěl prsty po klávesnici a na poslední chvilku ještě informace svého týmu poopravil. Chyba to byla velice malá. Měla však spustit v jejich ničivém zásahu do protiraketové obrany řetězec náhodných odchylek. Spousta jejich úderů teď mine cíl. Dohoda bude mít proti atomovým bombám Rodných šanci.</p>
<p>Rachner Thract přecházel sem a tam po prostoru vyhrazeném pro návštěvy. Jak dlouho může Underhillovi trvat, než vyleze ven? Třeba si to rozmyslel nebo na to prostě zapomněl. Strážný vypadal také rozčileně. Mluvil do jakési vysílačky a jeho slova nebylo slyšet.</p>
<p>Konečně se ozvalo hučení skrytých motorů. Chvíli nato se staré dřevěné dveře odsunuly stranou. Objevil se slepecký brouk, se Sherkanerem Underhillem v těsném závěsu. Strážný vyběhl ze své budky. „Pane, můžu s vámi na chvilku mluvit? Dostal jsem –“</p>
<p>„Ano, ale napřed mně dovolte si promluvit tady s plukovníkem.“ Underhilla jako by jeho silný kabát tlačil stále víc k zemi a každý krok ho táhl stranou. Strážný přešlapoval na místě a nevěděl, co má dělat. Slepecký brouk dál trpělivě vlekl Underhilla víceméně přímo k Thractovi.</p>
<p>Underhill došel až k prostoru pro návštěvy. „Mám teď pár minut, plukovníku. Opravdu mě mrzí, že jste přišel o práci. Chci –“</p>
<p>„To teď není důležité, pane! Musím vám něco říct.“ Byl to zázrak, že se dostal k Underhillovi. <emphasis>Kdybych ho tak ještě přesvědčil, než si ten strážnéj</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dodá odvahy a vloží se do toho. </emphasis>„Někdo se nám dostal do velících systémů, pane. Mám důkazy!“ Underhill zvedal ruce na protest, ale Rachner mluvil dál. Tohle byla jeho poslední šance. „Zní to šíleně, ale všechno to vysvětluje. Je tu –“</p>
<p>Svět kolem nich vybuchl. Nevídané barvy. Bolest překonávající to nejjasnější slunce, jaké by si Thract dokázal představit. Na okamžik barva bolesti vytěsnila vědomí, strach, a dokonce i úlek.</p>
<p>A potom byl zpátky. V agónii, ale alespoň při smyslech. Ležel ve sněhu a v neurčitých troskách. Oči… oči ho <emphasis>bolely. </emphasis>V předních očích měl na sítnici vypálené odrazy pekla, které mu bránily ve výhledu. Tyto odrazy měly tvar siluet ostře se rýsujících ve tmě: strážný, Sherkaner Underhill.</p>
<p>Underhill! Thract se zvedl na nohy a odstrčil ze sebe prkna, která na něj napadala. Teď se začaly ozývat i další části těla. Záda – to byla jedna obrovská bolest. <emphasis>Kdyby s tebou někdo prorazil zeď, tak se cítíš stejně. </emphasis>Udělal několik roztřesených kroků, ale vypadalo to, že nic zlomeného nemá.</p>
<p>„Pane? Profesore Underhille?“ Jeho vlastní hlas jako by se ozýval z obrovské dálky. Rachner obracel hlavu sem a tam jako dítě ještě s očima novorozence. Nic jiného mu ovšem nezbývalo: přední oči měl plné vypálených odrazů. Po svahu dolů, podél stěny kráteru sopky, byla řada kouřících děr. Zkáza zde však byla nesrovnatelně větší. Z Underhillových budov už nestála ani jedna a po všem, co bylo hořlavé, přeskakovaly plameny. Rachner vykročil k místu, kde stál prve strážný. Teď zde však byl okraj strmé, dýmající stěny kráteru. Svah nad ním byl rozmetaný po okolí. Thract už někdy něco takového viděl, ale to byla strašlivá katastrofa, když byl muniční sklad zasažen průraznou střelou. <emphasis>Co nás to zasáhlo? Co to Underhill tam dole schovával?</emphasis><emphasis> </emphasis>Cosi mu vzadu v mysli kladlo tyto otázky, ale on na ně neměl žádnou odpověď, zato měl mnohem víc současných starostí.</p>
<p>Rovnou u nohou se mu ozvalo zvířecí syčení. Rachner otočil hlavu. Byl to Underhillův slepecký brouk. Bojové ruce měl připraveny k výpadu, ale tělo měl zkroucené v troskách. Ubohé zvíře zřejmě mělo rozdrcený krunýř. Když se kolem něj pokusil protáhnout, brouk vypískl ještě silněji a zoufale se pokusil rozdrcené tělo vyprostit zpod prken.</p>
<p>„Mobiy! Už je dobře. Už je dobře, Mobiy.“ To byl Underhill! Jeho hlas byl sice tlumený, ale stejně byly tlumené i všechny ostatní zvuky z okolí. Když se Thract protáhl kolem něj, vyprostil brouk tělo zpod fošen a vyrazil za Underhillovým hlasem s ním. Jeho syčení však už nebylo výhružné. Spíš to bylo jakési fňukavé kňourání.</p>
<p>Thract šel podél kráteru. Na jeho okraji se tyčily hromady trosek, které cosi vymrštilo vzhůru. Skleněné stěny se už kácely dovnitř. A po Underhillovi pořád ani stopy.</p>
<p>Slepecký brouk se protlačil před Thracta. Támhle, hned před ním: vysoko ze sutin trčela jedna jediná pavoučí ruka. Slepecký brouk zapištěl a začal slabě hrabat. Rachner se k němu přidal, odtahoval mu z cesty prkna a teplou hlínu odhrnoval na stranu. Teplou? Byla horká jako dno kráteru v Calorice. Na tom, že byl někdo pohřbený v teplé zemi, bylo cosi obzvlášť děsivého. Zoufalý Thract začal hrabat ještě rychleji.</p>
<p>Underhill byl zasypaný koncem těla dolů, hlavu jenom stopu mimo dosah vzduchu. Během několika sekund ho vyhrabali až po ramena. Země se sesula spolu se zbytkem okraje kráteru. Thract se natáhl, propletl paže s Underhillovými – a zabral. Palec, stopa… oba dva se skáceli na plošinu nahoře zrovna ve chvíli, kdy Underhillův hrob sklouzl do jámy.</p>
<p>Slepecký brouk lezl kolem nich a paže ani na okamžik nespustil ze svého pána. Underhill zvíře lehce poplácal. Potom se otočil a natáčel hlavu stejně pošetile jako předtím Thract. Na křišťálově lesklých očních plochách měl puchýře. Sherkaner Underhill Thractovi zastínil před výbuchem oči; celá horní část staříkovy hlavy dostala přímý zásah.</p>
<p>Zdálo se, že se Underhill dívá směrem k jámě. „Jayberte? Nizhnimorová?“ řekl tiše, nevěřícím hlasem. Vyhrabal se na nohy a vyrazil ke srázu. Thract i brouk ho zadrželi. Zprvu je Underhill nechal, ať ho vedou těmi hromadami trosek zpátky. Přes silné oblečení to sice bylo těžké odhadnout, ale vypadalo to, že má přinejmenším dvě nohy zlomené.</p>
<p>Potom: „Victory? Brente? Slyšíte mě? Ztratil jsem –“ Otočil se a vydal se znovu k jámě. Tentokrát se s ním musel Rachner přímo prát. O toho nebožáka se pokoušelo delirium. <emphasis>Mysli! </emphasis>Rachner se podíval ze svahu dolů. Heliport byl sice nakloněn na stranu, ale před padajícími troskami ho zachránil převis nad ním. Jeho helikoptéra tam pořád stála, zjevně nepoškozená. „A! Pane profesore – já mám v helikoptéře telefon. Pojďte, můžeme zavolat generálovi odtamtud.“ Improvizace nic moc, ale Underhill už byl skoro v deliriu. Chvíli se tak potácel, že se téměř zhroutil. Potom soudná chvilka: „Helikoptéru? Ano… ta by se hodila.“</p>
<p>„Fajn. Takže jdeme dolů.“ Thract vyrazil ke schodům, ale Underhill stále ještě váhal. „Mobiyho tady nemůžeme nechat. Nizhnimorovou a ostatní jo. Ti jsou určitě mrtví. Ale Mobiyho…“</p>
<p><emphasis>Mobiy umírá. </emphasis>Nahlas to však Thract neřekl. Slepecký brouk se už přestal i plazit. Paže se mu zesláble chvěly, natažené k Underhillovi. „Vždyť to je zvíře, pane,“ řekl Thract tiše.</p>
<p>Underhill se nepříčetně uchechtl. „To všechno záleží na úhlu pohledu, plukovníku.“</p>
<p>Tak si Thract sundal svrchní vestu a vyrobil pro slepeckého brouka závěs. Pro něj bylo zvíře přibližně osmdesát liber velice mrtvé váhy. Ale šli ze svahu dolů a Sherkaner Underhill teď už kráčel za ním bez dalších protestů a jen občas potřeboval pomoc, aby se udržel na schodech. <emphasis>Takže co lepšího bys teď</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mohl dělat, hm, plukovníku? </emphasis>Číhající Nepřítel konečně udeřil. Thract se podíval přes kráter na dýmající zkázu. Na náhorní plošině, kde byly zničené strategické obranné prvky, to bylo s největší pravděpodobností to samé. Na Nejvyšší velitelství byla atomová bomba svržena bezpochyby také. <emphasis>Ať už jsem</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sem přišel dělat cokoliv, teď už je pozdě.</emphasis></p>
<p><strong>Padesát sedm</strong></p>
<p>Taxík se vznesl od shluku hornin na L1. Pod nimi bylo ústí S745 otevřené a prchal z něj vzduch a částečky ledu. Nebýt Qiwi, byli by stále ještě uvěznění za přetlakovým uzávěrem kanálu. Qiwiino přistání a improvizované otevření uzávěru, to by možná nezvládl ani ten nejlépe vedený ziphead.</p>
<p>Nau posadil Aliho Lina opatrně na přední sedadlo vedle Qiwi. Ta se otočila od ovládání a tvář se jí zkřivila zoufalstvím. „Tati? Tati?“ Natáhla ruku, aby mu zkusila puls, a její výraz se o něco uvolnil.</p>
<p>„Podle mě to zvládne, Qiwi. Hele, na L1 jsou lékařský systémy a –“</p>
<p>Qiwi se přitáhla zpátky do křesla. „Zbraně…“ Pohled však dál upírala na svého otce a zděšení pomalu přecházelo v zamyšlený výraz. Zničehonic vzhlédla a přikývla. „Ano.“</p>
<p>Taxík vrhly trysky vpřed, takže Nau a jeho muži rychle sáhli po úchytkách. Qiwi vzala automatické systémy taxíku do vlastních rukou. „Co se stalo, Tomasi? Máme ještě šanci?“</p>
<p>„Myslím, že ano. Pokud se dostaneme na L1-A.“ Vylíčil jí celou vzpouru skoro po pravdě – až na Aliho Lina.</p>
<p>Qiwi navedla taxík pomalu na brzdnou dráhu. Hlas se jí však téměř otřásal vzlyky. „Je to ten Diemův masakr zase celej od začátku, že jo? A když je tentokrát nezastavíme, tak všichni umřeme. A Pavouci taky.“</p>
<p><emphasis>Bingo. </emphasis>Pokud by Qiwi nebyla vymazaná tak čerstvě, byl by to velice nebezpečný myšlenkový pochod. Ještě pár dní a už by měla stovku drobných nesrovnalostí, které by si mohla dát dohromady; všechno by rychle prohlédla. Teď ale, na příštích pár kilosekund, mu hrála analogie s Diemem do karet. „Ano! Ale tentokrát máme šanci je zastavit, Qiwi.“</p>
<p>Taxík plynule klesal k Diamantu jedna. Slunce bylo jako slabě zářící rudý měsíc, jehož světlo se tu a tam lesklo na posledních zbytcích jejich uloupeného sněhu. Hammerfest už zmizel za rohem. Pham Nuwen tam byl s největší pravděpodobností uvězněn někde v Podkroví. Byl to génius, ale vítězství zatím dosáhl jen zpoloviny. Odřízl sice služby zipheadů, ale nezastavil operace na Arachně a nedostal se ke svým spojencům.</p>
<p>A v téhle hře se poloviční vítězství nepočítalo. <emphasis>Za pár set sekund budu mít</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>palebnou sílu </emphasis><emphasis>L</emphasis><emphasis>1-A</emphasis><emphasis>. </emphasis>Bude moci sáhnout k nevyhnutelnému ničení a morální slabiny Phama Nuwena zvrátí všechno ve prospěch Tomase Naua.</p>
<p>Ezr ani na chvíli neztratil vědomí; pokud by ho ztratil, už by se znovu neprobudil. Nějakou dobu se však jeho vědomí zaměřilo výhradně na otupující chlad a na bolest v rameni a po celé délce paže.</p>
<p>Nutkání vtáhnout vzduch do plic se už nedalo odolat. Někde tu musí být vzduch; v parku bylo víc prostoru k dýchání než kdekoliv jinde. Jenže <emphasis>kde?</emphasis><emphasis> </emphasis>Otočil se směrem, kde bylo falešné slunce nejjasnější. Nějaký zbytek rozumného uvažování si pamatoval, že voda vyrazila odtamtud. Teď by měla klesat. <emphasis>Tak plav k tomu světlu. </emphasis>Kopal zesláble nohama, jak byl jenom schopen, a zdravou rukou korigoval směr.</p>
<p>Voda. Ještě voda. Samá voda. Rudá v záři slunce.</p>
<p>Rozrazil hladinu, kašlal a zvracel a potom konečně <emphasis>dýchal. </emphasis>Kolem něj bylo moře. Svíjelo se a šplhalo do výše, ale nikde žádný obzor. Bylo to něco jako canberrská pirátská pohádka, kterou viděl jako malý; byl námořníkem uvězněným uprostřed maelstromu. Zvedal zrak stále výš a výš. Voda se klenula vzhůru a nad hlavou se mu hladina znovu uzavírala. Podařilo se mu ukrýt do bubliny o šířce možná pět metrů.</p>
<p>Spolu s orientací se dostavilo cosi jako rozumné uvažování. Ezr se přetočil a podíval se dolů a za sebe. Po pronásledovatelích ani stopy. Ale to bylo možná jedno. Voda kolem něj byla zbarvená jeho vlastní krví; cítil ji i v ústech. Chlad, který tekoucí krev zpomalil a částečně otupil i jeho bolest, mu také znehybňoval nohy a zdravou ruku.</p>
<p>Ezr upíral zrak do vody a snažil se odhadnout, jak daleko je jeho bublina od vnější hladiny. Voda na straně přivrácené ke slunci sice nevypadala hluboká, ale… Podíval se dolů za sebe směrem k tomu, co kdysi bylo lesem. Přes proudící vodu rozmazaně viděl torza stromů. Ta voda nebyla hlubší nikde víc než deset metrů. Z <emphasis>toho hlavního vodního tělesa jsem venku. </emphasis>Jeho bublina byla v kapce, která volně plula oblohou Severní pracky.</p>
<p>Plula směrem <emphasis>dolů </emphasis>díky společnému působení mikrogravitace a srážky moře se stropem jeskyně. Ezr otupěle přihlížel, jak se kolem něj objevuje země. Narazí na dno jezera, těsně vedle kotviště u srubu.</p>
<p>Když kolize nastala, proběhla pomalu jako ve snu, v rychlosti necelého metru za sekundu. Voda se však rychle převalila kolem něj a rozstříkla se na všechny strany. Dopadl na nohy a na zadek a odrazil se vzhůru spolu s převalujícími se, rotujícími krůpějemi vody. Všude kolem byl slyšet rachot, jakýsi mechanický aplaus. Kamenná stěna kotviště od něj byla vzdálená necelý metr. Natáhl se a téměř své otáčení zastavil. Potom se stěny dotkl zraněným ramenem a všechno zmizelo v planoucí záři bolesti.</p>
<p>Byl v bezvědomí jen jednu nebo dvě sekundy. Když se mu vědomí vrátilo, uviděl, že je zhruba pět metrů nade dnem jezera. Vedle něj se přes kameny po stěně táhla čára mechu a špíny, stará čára hladiny jezera. A rachotivý potlesk… podíval se přes dno na druhou stranu. Viděl jich stovky, stovky servostabilizátorů, jak dál pokračují v sabotáži, která vyslala moře na jeho pouť.</p>
<p>Ezr začal šplhat po hrubě otesaných kamenech stěny. Nahoru to bylo jenom pár metrů, ke srubu… k místu, kde srub stával. Byly tam ještě základy, které šlo rozpoznat. Ještě stála torza zdí. Miliony tun vody, i když se pohybovaly pomalu, stačily místo smést z povrchu pryč. Na několika místech se pohupovaly trosky, které uvízly v hlubších rozvalinách.</p>
<p>Ezr se odrážel od jednoho místa k druhému a s pomocí zdravé ruky šplhal mezi ruinami. Moře se ustálilo v hluboké vrstvě vody, která zahalila lesy a v dálce se vzpínala po stěnách jeskyně. Stále ještě se převalovala a přesouvala. Desetimetrové kapky pořád pluly oblohou. Velká část moře nakonec snad skončí zpátky na dně, ale Aliho mistrovské dílo bylo zničeno.</p>
<p>Všechno bylo nejasné a jako v mlze. Ezra teď už nic nebolelo. Tam někde v zatopeném lese byl uvězněn Tomas Nau spolu se svými slavnými hochy. Ezr si vzpomněl na pocit vítězství, který se ho zmocnil, když je viděl mizet mezi stromy pod vodou. <emphasis>Tak jsme vyhráli, Phame. </emphasis>Tohle však původně v plánu neměli. Vlastně je Nau kdovíjak prokoukl a málem je oba zabil. Uvěznit někde Naua se vůbec nemuselo podařit. Pokud by se dostal z jeskyně, mohl ještě vypátrat Phama nebo se dostat na L1-A.</p>
<p>Obavy se však už rozplývaly. Teď kolem něj pluly krůpěje rudé, ulepené vody. Naklonil hlavu, aby se podíval na paži. Marliho drátová pistole mu rozdrtila loket a přesekla tepnu. Předchozí zranění ramene a mučení mu svým způsobem zaškrtilo cévy, ale <emphasis>s takovou vykrvácím. </emphasis>Logicky by byla takováto myšlenka důvodem k šílenému zděšení, ale jediná věc, kterou chtěl opravdu udělat, bylo pustit se země a na chvilku si odpočnout. <emphasis>A potom umřeš a Tomas Nau možná zvítězí.</emphasis></p>
<p>Ezr se přinutil vyrazit dál. Kdyby tak mohl to krvácení zastavit… jenže si nemohl ani stáhnout bundu. Zaplašil myšlenky na nemožné. Do koutů mysli se mu vplížila šeď. <emphasis>Co můžu ještě udělat za těch pár sekund, co mi zbyly? </emphasis>Proplétal se mezi troskami a viděl jen zemi pouhých několik centimetrů od obličeje. Kdyby tak mohl najít Nauovu pracovnu, místnost nebo jenom komunikátor. <emphasis>Mohl bych aspoň varovat Phama. </emphasis>Nikde žádný komunikátor nebyl, jenom samé trosky. Z kvalitního dřeva, které Fongová vypěstovala, teď bylo dříví vhodné leda tak na podpal a všechna spirálovitá léta přišla vniveč.</p>
<p>Zpod rozdrceného šatníku se natahovala bílá, nahá ruka. Ezrovy myšlenky zadržela hrůza a záhada. <emphasis>Koho jsme tady nechali? </emphasis>No jistě, Oma. Tato paže však byla nahá, leskla se a byla bezkrevně bílá. Dotkl se dlaně na konci paže. Ucukla a sklouzla mu po prstech. Aha, žádná mrtvola, jenom podtlakový kabát od skafandru, co si v něm Nau tak liboval. Ze tmy se vynořila myšlenka: <emphasis>Možná na zastavení toho krvácení. </emphasis>Zatahal za rukáv. Nejprve sklouzl, někde se zachytil a potom už se vznášel volně. Ezr ztratil půdu pod nohama a chvíli se jen tak otáčel s horní částí skafandru. Levý rukáv byl mírně rozevřený a dole se větvil na prsty. Vsunul do něj po celé délce ruku a kabát mu ji obtáhl od prstů až k rameni. Přetáhl si látku přes záda a pravou stranu si volně přitiskl k potrhané ruce. Teď může klidně vykrvácet a nikdo už neuvidí ani kapku krve. <emphasis>Utáhni tu látku. </emphasis>Těsně ji přitáhl. <emphasis>Ještě těsněji, </emphasis>ať to tu tepnu zaškrtí. Sklouzl levou rukou dolů do rukávu kolem pravé paže a zmáčkl ji, aby zahnal ze svalů bolest. Tlaková látka však poslechla a ztuhla. Odkudsi zdálky slyšel sám sebe, jak sténá bolestí. Na okamžik ztratil vědomí, a když se probral, zjistil, že leží s hlavou složenou na zemi.</p>
<p>Pravou ruku teď však už měl znehybněnou a přiléhavý rukáv maximálně utažený. Pěkně bolestivý módní výstřelek, ale možná že ho to udrží naživu.</p>
<p>Napil se vody, která se vznášela kolem, a zkusil uvažovat.</p>
<p>Ozval se hašteřivý, mňoukavý zvuk. Objevilo se létající kotě a usadilo se mu na hrudi a na zdravé paži. Natáhl ruku a třesoucí se tělíčko pohladil. „Taky nevíš, co dělat?“ Jeho slova zněla ochraptěle. Kotě na něj upřelo tmavé oči a zavrtalo se hluboko do prostoru mezi hrudníkem a levou paží. Zajímavé. Normálně by si kotě, kterému nebylo dobře, někam zalezlo a tam se schovalo; to dalo Alimu Línovi nejvíc práce, i když byla zvířata ocejchovaná. Létající kotě bylo promočené na kůži, ale vypadalo ostražitě. Možná: „Přišel jsi mě utěšit, Prcku?“</p>
<p>Cítil teď, jak kotě přede, a také cítil teplo jeho těla. Usmál se; to, že měl koho poslouchat, ho hned probralo.</p>
<p>Ozvalo se plácání křídel. Další dvě koťata. Tři. Vznášela se nad ním a popuzeně mňoukala, jako by chtěla říci: „Co jsi nám to udělal s parkem?“ nebo: „Chceme něco k večeři.“ Kroužila kolem něj, ale toho malého mu z náruče nevyháněla. Potom ten největší, kocour s potrhanýma ušima, vyrazil od Ezra pryč a usadil se na nejvyšším bodě zříceniny. Zahleděl se dolů na Ezra a začal si olizovat křídla. To zpropadené zvíře vypadalo, že snad ani není mokré.</p>
<p>Nejvyšší místo zříceniny… diamantové potrubí téměř dva metry široké a s kovovým uzávěrem na konci. Ezr si najednou uvědomil, na co se to dívá: na ústí chodby v pracovně Tomase Naua, která pravděpodobně vedla přímo na L1-A. Vyplul nahoru do svahu ke kovovému zakončení sloupu. Kocour se přikrčil, neboť se mu nechtělo jít Ezrovi z cesty, i teď byla ta zvířata majetnická jako vždycky.</p>
<p>Kontrolky na průlezu svítily zeleně.</p>
<p>Podíval se na velkého kocoura. „Ty asi víš, že sedíš na něčem, co to všechno vyřeší, co, kámo?“</p>
<p>Opatrně si sundal nejmenší kotě z bundy a všechny je odehnal od mechanismu poklopu. Ten se propadl dozadu a zůstal otevřený. Zkusí jít ti malí truhlici za ním? Naposledy jim zamával. „Ať si už myslíte cokoliv, tak se mnou byste jít nechtěli. Těma drátama z pistole to bolí.“</p>
<p>Kolektivní místnost v Podkroví byla přecpaná stanovišti přidanými navíc; bylo tam stěží místo na to, aby se dalo pohybovat po kraji. A ve chvíli, kdy Silipan zipheadům odpojil komunikační kanály, se celá místnost proměnila v blázinec. Trud se vrhl dolů pryč mimo dosah rukou, které se po něm natahovaly, a stáhl se do ovládací zóny u stropu místnosti. „Ti teda <emphasis>fakt </emphasis>nemají rádi, když je někdo odpojí od práce.“</p>
<p>Bylo to ještě horší, než si Pham myslel, že by mohlo být. Kdyby zipheadi nebyli připoutaní, byli by jeho i Truda napadli. Podíval se na Emergenta. „Museli jsme to udělat. Odsud pramení Nauova moc a on k ní teď nemá přístup. Převezmeme vládu nad celou L1, Trude.“</p>
<p>Silipan na něj upíral pohled skelných očí. Bylo to na něj příliš mnoho šoků najednou. „Nad celou L1? To není možný… Ty jsi nás všechny zabil, Phame. A mě jsi zabil taky.“ Ostražitost se mu vrátila; dozajista si zrovna představoval, co mu Nau a Brughel udělají.</p>
<p>Pham ho volnou rukou zadržel. „Ne. Tohle mám v plánu vyhrát. Jestli vyhraju, tak to přežiješ. A Pavouci taky.“</p>
<p>„Cože?“ Trud se kousl do rtu. „No jo, když odřízneme zipheady, tak to Ritsera zpomalí. Třeba ti podělaní Pavouci ještě mají šanci.“ V očích se mu objevil nepřítomný pohled, který se vzápětí zabodl zpátky Phamovi do obličeje. „Co ty jseš vlastně zač, Phame?“</p>
<p>Pham odpověděl tiše a hlas pozvedl právě natolik, aby přehlušil výkřiky zipheadů. „Zrovna teď jsem tvoje jediná naděje.“ Vytáhl huds, které Silipanovi zabavil, z kapsy a podal mu je.</p>
<p>Trud opatrně pomačkaný materiál narovnal a nasadil si jej na oči. Chvíli mlčel a potom: „Máme ještě další huds. Můžu ti je sehnat.“</p>
<p>Pham nasadil lišácký úsměv, který Silipan uviděl poprvé teprve před dvěma sty sekund. „To je v pohodě. Mám něco lepšího.“</p>
<p>„Aha,“ hlesl tiše Trud.</p>
<p>„Teď po tobě chci odhad škod. Můžeš nějak přimět k práci svoje lidi, co jsou tady, když je Nau odříznutej?“</p>
<p>Trud podrážděně pokrčil rameny. „Vždyť víš, že to není mož –“ Podíval se na Phama znovu. „Možná by šly nějaký obyčejný operace. Děláme různý výpočty offline. Možná bych mohl zipheady numerickýho ovládání nějak oblbnout…“</p>
<p>„Pašák. Tak je tam uklidni a podívej se, jestli nám někdo z nich nepomůže.“</p>
<p>Rozdělili se. Silipan vyrazil dolů k zipheadům, konejšivě k nim promlouval a sbíral do pytlíku vznášející se zvratky, které mělo na svědomí náhlé rozrušení. Křik ještě zesílil:</p>
<p>„Potřebuju nový data sledování!“</p>
<p>„Kde jsou ty překlady reakce Rodných?“</p>
<p>„Vy idioti, ztratili jste spojení!“</p>
<p>Pham proplul pod stropem na druhou stranu, přičemž shlížel na řady sedících zipheadů a poslouchal jejich stížnosti. Na protější stěně se bez hnutí vznášeli na sedátcích z přilnavé plsti Anne a její druhý asistent. Anne by měla být mimo nebezpečí. <emphasis>Zrovna teď probíhá ta tvoje poslední bitva, jenom jedno</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nebo dvě století potom, co sis myslela, že už jsi přišla úplně o všechno.</emphasis></p>
<p><emphasis>Zrak </emphasis>za Phamovýma očima se střídavě objevoval a mizel. Ve většině Podkroví se mu podařilo znovu spustit mikrovlnné napájení. Měl na dosah přibližně sto tisíc funkčních lokalizátorů. Bylo to jakési jasné metasvětlo, které mu sloužilo jako baterka, díky níž měl přehled po celém Podkroví, všude, kde mračno lokalizátorů fungovalo a kde si k němu jejich signál našel cestu zpátky.</p>
<p>Stav, stav. Pham pročítal aktuální údaje o zipheadech v kolektivní místnosti a v okolí. Jenom několik jich bylo ještě zavřených ve svých celách ve stísněných chodbičkách, a to byli odborníci, kterých nebylo v současné operaci zapotřebí. Mnohých z nich se zmocnil záchvat vzteku, když je někdo odřízl od přísunu práce. Pham zasáhl do systému ovládání a některé z příchozích komunikačních kanálů zase otevřel. Potřeboval se dozvědět některé věci a možná to tak zmírnilo i nervozitu Soustředěných. Trud nervózně vzhlédl; poznal, že se mu v systému někdo vrtá.</p>
<p>Pham zatápal mimo Podkroví a pátral po nějakém záblesku lokalizátorů na povrchu těžebního masivu. Támhle! Jeden nebo dva záběry vytržené z kontextu, v nízkém rozlišení a černobílé. Zahlédl taxík, jak se snáší na holou skálu nedaleko Hammerfestu. Sakra, kanál S745. Pokud se Nau dostal přes ten poklop, tak nebylo pochyb o tom, kam vyrazí hned vzápětí.</p>
<p>Na letmý okamžik Pham ucítil strach z toho, že má před sebou protivníka, kterého není možné zastavit. <emphasis>Jo, je to jako bejt zase mladej. </emphasis>Měl možná tři sta sekund, než se Nau dostane na L1-A. Nemělo smysl něčím šetřit. Pham vyslal příkaz aktivovat všechny lokalizátory v dosahu – i ty bez přívodu energie. Jejich drobné kondenzátory byly dost nabité na to, aby každý z nich zvládl ještě několik paketů. Když to využije rozumně, mohl by z toho dostat ještě slušné rozhraní.</p>
<p>Za očima se mu začaly rýsovat obrázky, bit po bitu.</p>
<p>Pham sklouzl podél tří stěn, přičemž se opatrně držel mimo dosah zipheadů a občas se přikrčil před hozenou klávesnicí nebo nádobou na pití. Obnovený tok příchozích informací však měl jisté uklidňující účinky. Sekce překladatelů byla už téměř zticha a její členové se většinou bavili jen mezi sebou. Pham zastavil vedle Trixie Bonsolové. Ta se skláněla nad klávesnicemi s úporným zápalem. Pham se připojil na tok dat, který přicházel z <emphasis>Neviditelné</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ruky. </emphasis>Měly by tam být nějaké dobré zprávy o tom, jak uvízl Ritser a spol. na suchu, zrovna když se chystali vraždit masy…</p>
<p>Chvilku mu trvalo, než se v různorodém proudu dat zorientoval. Byly v něm informace určené překladatelům, odkazová data, odpalovací kódy. <emphasis>Odpalovací kódy? </emphasis>Takže Brughel ten Nauův úder přece jenom provedl! Samotné provedení ale bylo podivné; Dohodě zbude ještě slušná část zbraní. Střely stoupaly vzhůru, po desítkách za sekundu.</p>
<p>Toto děsivé zjištění Phama na okamžik ochromilo. Nau zosnoval spiknutí, které mělo zmasakrovat polovinu obyvatelstva planety. Ritser teď dělal, co mohl, aby je skutečně povraždil. Podíval se do záznamu několika posledních stovek sekund. V jejích záznamech zavládla nepříčetná zuřivost, když ji odřízli od pracovních dat, byly to přímo metaforické zvratky. Stránky chaotických nesmyslů, souborů, na nichž nebylo vidět žádné datum posledního přístupu. Pohled mu utkvěl na pasáži, která téměř dávala smysl:</p>
<p>Existuje takové staré úsloví, že je svět nejkrásnější v letech Vyhasínání slunce. Je pravda, že není tak horko, všechno jako by se zpomalovalo a na většině planety nadchází několik roků, kdy už léto není tak horké a zima ještě není příliš krutá. Je to fantastická doba. Je to doba, která přímo vyzývá inteligentní bytosti ktomu, aby se uvolnily a zklidnily. Je to poslední příležitost připravit se na konec světa.</p>
<p>Nějakou šťastnou náhodou si Sherkaner Underhill ke své první cestě na Zemské velitelství vybral ty nejkrásnější dny v letech Vyhasínání…</p>
<p>Byl to zjevně jeden z Trixiiných překladů, přesně ten druh „lidsky přibarveného“ popisu, který Ritsera Brughela tak popuzoval. Ale Underhillova „první cesta na Zemské velitelství“? To muselo být ještě někdy před poslední Tmou. Bylo s podivem, že by Tomas Nau chtěl takovou retrospektivu.</p>
<p>„Teď už je to jenom zmatek.“</p>
<p>„Cože?“ Pham se v myšlenkách vrátil do kolektivní místnosti v Podkroví a mezi podrážděné hlasy zipheadů. To zrovna promluvila Trixie Bonsolová. V očích měla nepřítomný pohled a prsty se jí míhaly nad klávesami.</p>
<p>Pham si povzdechl. „Jo, tak to máte teda pravdu,“ odpověděl. Ať už tím Trixie myslela cokoliv, byla její poznámka na místě.</p>
<p>Jeho znovuvzkříšení sítě odpojené od dodávky energie bylo hotové: měl záběry z L1-A. Pokud by se mu podařilo spojení ještě trochu posílit, získal by vládu i nad tryskami v okolí L1-A. Ty sice neskýtaly příliš velké procesorové kapacity, ale byly v modelové síti trysek. A co bylo ještě důležitější, <emphasis>třeba budeme moct ty trysky i používat! </emphasis>Pokud by se jim podařilo zaměřit jich pár na komandanta… „Trude! Jak seš na tom s těma z numerickýho?“</p>
<p><strong>Padesát osm</strong></p>
<p>Helikoptéra Rachnera Thracta se bez problémů vznesla z nakloněné přistávací plochy a turbína i rotor zněly neporušeně. Thract obracel hlavu na všechny strany, takže stačil sledovat i terén kolem nich. Zamířil s nimi na východ, podél stěny kráteru. Před nimi se táhly krátery v zemi – pás zkázy, který mizel za vrcholkem protější stěny. Ve městě pod nimi teď zářilo nouzové osvětlení a vozidla mířila k jámám, které tam teď byly místo obytných domů a usedlostí plných lidí.</p>
<p>Vedle něj Underhill roztřeseně tahal za brašny, které měl na zádech jeho slepecký brouk. Zvíře se mu snažilo pomoci, jenomže bylo zraněné ještě mnohem víc než jeho pán. „Já potřebuju vidět, Rachnere. Můžete mi pomoct s tím Mobiyho batohem?“</p>
<p>„Minutku, pane. Chci nás odvézt na druhou stranu na heliport.“</p>
<p>Underhill se na svém místě nadzdvihl o několik palců. „Tak zapněte autopilota, plukovníku. Prosím vás, pomozte mi.“</p>
<p>V Thractově helikoptéře se nacházelo několik desítek palubních procesorů připojených do řízení dopravy a do informačních sítí. Kdysi byl na tento fantastický dopravní prostředek velice pyšný. Na autopilota už neletěl od té poslední schůze na Zemském velitelství. „Pane… já těm systémům nevěřím.“</p>
<p>Underhill se tiše zasmál a potom se rozkašlal. „To je v pořádku, Rachu. Prosím vás, já musím vidět, co se děje. Pomozte mi s Mobiym.“</p>
<p>No jistě! U Tmy, co na tom vlastně záleželo! Rachner zarazil čtyři ruce do ovládacích zdířek a přepnul na plnou automatiku. Potom se otočil ke svým pasažérům a rychle rozepnul batoh na Mobiyho rozdrcených zádech.</p>
<p>Underhill natáhl ruce a vytáhl uvnitř uložené zařízení tak opatrně, jako by to byly královské korunovační klenoty. Rachner natočil hlavu, aby se podíval zblízka. Co to… byla to pitomá helma k počítačovým hrám!</p>
<p>„No, vypadá v pořádku,“ řekl potichu Underhill. Začal si usazovat helmu na oči a vzápětí ucukl. Rachner viděl proč: Underhill měl oči samý puchýř. Přesto to nevzdal. Přidržel si celé zařízení těsně nad hlavou a potom ho zapnul.</p>
<p>Vytrysklo jasné světlo a rozzářilo se mu kolem hlavy. Rachner mimoděk ucukl. Kabinu helikoptéry najednou zalily miliony jasných barev. Vzpomněl si na to, co se říkalo o Underhillových ztřeštěných zálibách, o videomantice. Takže to všechno byla pravda; tahle „hrací helma“ musela stát docela slušný balík.</p>
<p>Underhill si cosi sám pro sebe mumlal a natáčel helmu sem a tam, jako by se rozhlížel kolem slepých míst na popálených očích. Ve skutečnosti tam toho moc k vidění nebylo, jenom neuvěřitelně nádherná hra pohybujících se světel, fascinující moc počítačů ve službách pavědy. Zdálo se však, že to Sherkaneru Underhillovi stačí. „Á… aha,“ šeptl.</p>
<p>A zničehonic se turbíny helikoptéry rozječely za povolenou hranicí výkonu. Hnací síla byla jako kouzlo a rozhodně by tak nevydrželi letět déle než jednu nebo dvě hodiny. Proto žádné rozumné ovládání takový výkon neumožňovalo.</p>
<p>„Co se to sakra –“ Slova uvízla Thractovi v hrdle, když mohutný proud vzduchu dorazil až k rotorům nahoře. Jeho helikoptéra najednou jako by zešílela a vyrazila přes okraj kráteru.</p>
<p>Když se stroj přehnal nad stěnou – pět set stop, tisíc stop nad náhorní plošinou – turbíny na okamžik vysadily. Rachnerovi se naskytl letmý pohled na rovinu. Ten jediný pás zničené země, který viděli v Calorice, byl ve skutečnosti součástí celého palebného schématu. Na jih a na západ od nich stoupaly stovky sloupů kouře. <emphasis>Protiraketová pole. </emphasis>Ale ti hajzlové minuli! Po celé délce náhorní plošiny vyjížděly ze svých podzemních bunkrů rakety. Byly odpalovány stovky střel, rychle a naráz jako raketová munice s krátkým doletem – ovšem s tou výjimkou, že bunkry byly na několik desítek mil daleko. Tyto raketové trysky nesly svou zátěž vstříc dalekonosným raketám tisíce mil daleko a desítky mil vysoko. Bylo to úžasnější než jakákoliv bombastická reklama, kterou si protivzdušná obrana kdy dělala na schůzích… a muselo to znamenat, že Rodní právě odpálili všechno, co měli.</p>
<p>Sherkaner Underhill jako by si toho ani nevšímal. Pohyboval hlavou sem a tam pod světelným představením helmy.</p>
<p>„Musí se to přece spojit znovu. Musí.“ Rukama poškubával za herní ovládání. Uběhlo několik sekund.</p>
<p>„Teď už je to jenom zmatek,“ vzlykl.</p>
<p>Trud nechal své zipheady numerického ovládání být a vrátil se k Phamu Trinlimu mezi překladatele. „Tak ty čistý výpočty zvládnu, Phame. Chci říct, že z nich dostanu odpovědi. Ale na ovládání –“</p>
<p>Trinli jen přikývl a jeho další námitky odbyl mávnutím ruky. <emphasis>Ten Trinli</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vypadá úplně jinak. Znám ho už tolik let Hlídky, a teď je to někdo úplně jinej.</emphasis><emphasis> </emphasis>Starý Pham Trinli býval hlasitý a arogantní, řvoun, se kterým jste se mohli hádat i vtipkovat. Tenhle Pham byl o něco tišší, ale jeho činy byly jako břitva. <emphasis>A všechny nás vraždí. </emphasis>Trud nechtě sklouzl pohledem tam, kde viselo tělo Anne Reynoltové jako maso na háku. A dokonce i kdyby dokázal vymyslet nějaký způsob, jak Phama zradit, stejně by ho to už nejspíš nezachránilo. Nau a Brughel byli komandanti a Trud věděl, že už zašel tak daleko, že by mu nemohli odpustit.</p>
<p>„– pořád ještě šanci, Trude.“ Skrz jeho strach se prodral Phamův hlas. „Možná bysme to všechno mohli otevřít ještě trošku víc a nalákat zipheady do –“</p>
<p>Silipan pokrčil rameny. Ne že by na tom ještě záleželo, ale: „Tak to udělej a máme komandanta na krku natotata. Dostávám od Naua a Brughela padesát žádostí o hovor za sekundu.“</p>
<p>Pham si promnul spánky a v očích se mu objevil nepřítomný pohled. „Jo, už vidím, o čem mluvíš. Fajn. Takže co máme? Temp –“</p>
<p>„Kamery u Bennyho ukazujou spoustu hodně zaskočenejch lidí. Když budou mít štěstí, tak zůstanou, kde jsou.“ A komandanti jim nebudou moci vyhrožovat násilím.</p>
<p>Jeden ze zipheadů – Bonsolová – je přerušil s typicky irelevantní poznámkou Soustředěného: „Na zemi jsou miliony lidí. Během několika sekund začnou umírat.“</p>
<p>Vypadalo to, že tato poznámka Phama vyvedla z rovnováhy. Co se týkalo práce se zipheady, byl i tenhle nový Pham Trinli pořád ještě amatér. „No jo,“ řekl spíš sám k sobě než k zipheadovi. „Ale ti Pavouci mají aspoň šanci. Bez našich zipheadů to tam nemůže Ritser už o nic víc utáhnout.“ Bonsolová samozřejmě jeho odpověď ignorovala a jenom dál ťukala do svých kláves.</p>
<p>Trinli se obrátil zpátky na Silipana. „Hele. Nau je v taxíku a blíží se k L1-A. Všude kolem tam jsou ty elektrický trysky. Kdybysme mohli dostat pár zipheadů, aby je mohli ovládat –“</p>
<p>Trud ucítil, jak v něm sílí vztek. Ať byl, kdo byl, pořád byl Pham Trinli cvok. „Mor na tebe! Ty prostě nechápeš, jak jsou Soustředění loajální! Musíme –“</p>
<p>Do řeči jim skočila Bonsolová. „Ritser tam sice nemůže nic utáhnout, ale my zase nemůžeme nic povolit.“ Téměř neslyšitelně se zasmála. „To je zajímavá situace. Máme tu mrtvý bod.“</p>
<p>Trud ukázal Phamovi, ať se přesunou ke stropu, kde nebude tento náhodný komentář slyšet. „Takhle můžou plácat klidně donekonečna.“</p>
<p>Pham se však obrátil k zipheadovi a zaměřil na něj veškerou svou pozornost. „Co tím chcete říct, že tady ‚máme mrtvý bod‘?“</p>
<p>„Mor na to, Phame! Vždyť je to jedno!“ Ale Trinli škubl rukou vzhůru a umlčel ho. V tom gestu byla kategorická autorita nadřízeného komandanta – a Silipanovi odumřel protest na rtech. Kdesi uvnitř jeho strach stále sílil. Žádné zázraky se konat nebudou. Pokud předtím byla ještě nějaká šance, jak zabránit Nauovi v tom, aby se dostal na L1-A, pak se díky tomuto zdržení právě rozplývala. A Silipan věděl, co je na L1-A. No jistě, i bez všech systémů a opatrných tahů vrátí L1-A komandantovi jeho svrchovanou moc. Hodiny v rohu Trudova zorného pole dál odpočítávaly čas a sekundy života tak mizely v nenávratnu. A ziphead si Phama samozřejmě ani nevšímal, o jeho otázce nemluvě.</p>
<p>Ticho pokračovalo ještě deset nebo patnáct sekund. Potom zničehonic Bonsolová hlavu zvedla a podívala se Phamovi přímo do očí – tak, jak to zip-headi prakticky nikdy nedělali, pokud nehráli nějakou roli. „Tím chci říct, že vy držíte v šachu nás a my zase vás,“ řekla. „Moje Victory si myslela, že jste všichni zrůdy a že nemůžeme věřit nikomu z vás. A teď za tuhle chybu všichni platíme.“</p>
<p>Bylo to nesmyslné plácání zipheada, pouze o něco bombastičtější, než bývalo většinou. Pham se však přitáhl ke křeslu Bonsolové. Ústa měl pootevřená jako v šoku, takže vypadal jako muž, který byl během okamžiku naprosto zdrcen, někdo, kdo se střemhlav propadá do náruče šílenství. A když konečně promluvil, byla jeho slova šílená stejně. „Já – většina z nás zrůdy nejsou. A kdyby se to z toho mrtvého bodu pohnulo, můžete to snad všechno řídit? Potom… bysme vám byli vydaní na milost. Jak vám můžeme věřit?“</p>
<p>Bonsolová chvíli bloudila pohledem. Neodpověděla a ruce jí bloudily po ovládání. Vteřiny ticha odtikávaly, ale Truda něco napadlo a po zádech mu přeběhl mráz. <emphasis>Ne.</emphasis></p>
<p>Přesně za deset sekund Trixie Bonsolová promluvila znovu: „Pokud znovu zcela zpřístupníte ovládání, můžeme to nejdůležitější zvládnout my. Tak to alespoň bylo v plánu. A co se důvěry týče…“ Bonsolové zkřivil tvář podivný úsměv, výsměšný a toužebný zároveň. „No, vy nás přece znáte mnohem líp než my vás. Sami si musíte vybrat, kdo jsou pro vás zrůdy.“</p>
<p>„Ano,“ řekl Pham. Promnul si spánek a zašilhal na cosi, co Trud neviděl. Otočil se Silipanovi a na tváři měl ten stejný brutální úsměv, jako když na něj vyskočil v té skladištní komoře, úsměv někoho, kdo dává v sázku všechno – a čeká, že vyhraje. „No, tak znovu spustíme všechny linky, Trude. Nejvyšší čas dát Nauovi a Brughelovi tu podporu zipheadů, kterou si zaslouží.“</p>
<p><strong>Padesát devět</strong></p>
<p>Nau sledoval Qiwi, jak navádí jejich taxík na přistání; před nimi a pod nimi byly ty haldy sněhu, které nechal nakupit kolem přechodové komory na L1-A. Jenom s využitím palubních systémů taxíku Qiwi předtím našla kanál, zrušila zabezpečení průlezu a zachránila je – to všechno během několika set sekund. Kdyby mu tak vydržela ještě o pár sekund déle… viděl, jak se Qiwi dívá na svého otce. Pohled na Aliho ji jaksi tlačil vstříc porozumění. <emphasis>Mor! Hlavně nás</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dostaň bezpečně dolů, nic víc po tobě nechci. </emphasis>Potom už ji klidně mohl zabít.</p>
<p>Marii vzhlédl od komunikátoru. Ve tváři se mu zračila úleva. „Pane! Dostávám hlášení od zipheadů. Za pár sekund bysme měli mít všechny systémy.“</p>
<p>„Aha.“ Konečně nějaká nečekaná dobrá zpráva. Teď mohl omezit zničení jenom na to, co bylo nezbytně nutné ke znovuzískání vlády. <emphasis>Až na to, že to</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>je Pham Nuwen, proti komu stojíš, takže je možný skoro všechno. </emphasis>Mohla to být nějaká fantastická léčka. „Výborně, desátníku. Ale zatím ty systémy ještě nepoužívejte.“</p>
<p>„Ano, pane.“ Marii zněl zaskočeně.</p>
<p>Nau vyhlédl z okna taxíku. Bylo zvláštní vidět skutečné okolí bez jakýchkoliv korekcí. Přechodová komora L1-A byla ještě asi sedmdesát metrů daleko, ukrytá hluboko ve stínu. Něco se mu na ní nezdálo… kovové obrysy byly zvýrazněny červenou barvou. <emphasis>Ale já přece huds nemám.</emphasis></p>
<p>„Qiwi –“</p>
<p>„Vidím to. Někdo –“</p>
<p>Ozvalo se hlasité rupnutí. Marii zaječel. Hořely mu vlasy. Plášť taxíku vedle jeho křesla rudě žhnul.</p>
<p>„Do prdele!“ Qiwi vyrazila s taxíkem kupředu ještě rychleji. „Oni mi sahají na elektrický trysky!“ Vyrovnala taxík tím, že s ním cukla dopředu a dozadu. Nauovi vyletěl žaludek až do krku. <emphasis>Takhle by nic lítat nemělo.</emphasis></p>
<p>Záře na přechodové komoře L1-A, žhavé místo na plášti za ním – nepřítel zřejmě využívá všechny bodové trysky v okolí. Sama o sobě by mohla každá tryska ohrozit jen své bezprostřední okolí. Nuwen jich jakýmsi zázrakem spřáhl dohromady několik desítek tak, aby žhavily přesně na dvě nejdůležitější místa.</p>
<p>Marii pořád ještě ječel. Qiwiiny manévry Naua vymrštily proti opěrkám a na cestě dolů ho přetočily. Zahlédl svého velícího desátníka v náručí ostatnich. Alespoň že už nehořel. Ostatní strážní měli oči vytřeštěné dokořán. „Rentgen,“ řekl jeden z nich. Jedna dávka tohoto paprsku je mohla všechny usmažit. Když se to vzalo kolem a kolem, nehrozilo jim to přímo v danou chvíli –</p>
<p>Qiwi, která stále ještě otáčela taxíkem, se s nimi vrhla ke svahům Diamantu jedna. Taxík teď divoce rotoval kolem své osy. Nepřítel v žádném případě nemohl zamířit na jedno místo. A přeci s každou další otáčkou záře na stěně sílila. <emphasis>Mor. </emphasis>Nuwen nějak ovládl všechny systémy.</p>
<p>Příď a potom i záď taxíku narazila do země a rozmetala sníh všude kolem. Plášť zasténal, ale vydržel. A teď, v tetelícím se závoji stoupajících těkavých látek, zahlédl Nau plameny trysek. Led a vzduch před nimi vzplál oslnivou září. Pět trysek, možná i deset, se přesouvalo sem a tam podle toho, jak se taxík otáčel, a pokaždé jich několik zářilo na žhnoucí místo pláště.</p>
<p>Kolem nich oblaka vodní páry a tajícího ledu houstla. Žhnoucí část trupu začala pohasínat, neboť se sníh rozpouštěl a vražedné trysky tlumil. Qiwi otáčení zpomalila čtyřmi přesnými zážehy a přitom se protáhla s jejich strojem nad vařícím se sněhem k přechodové komoře L1-A.</p>
<p>Nau, který hleděl kupředu, uviděl, jak se komora blíží přímo k nim – jistá srážka. Qiwi však taxík stále ještě ovládala. Převrátila ho a přirazila uzávěr přímo na průlez přechodové komory. Ozval se zvuk ohýbaného kovu a potom stáli na místě.</p>
<p>Qiwi cosi vyťukala na ovládání komory a pak vyrazila z křesla směrem k mechanismu průlezu. „Zaseklo se to, Tomasi! Pojď mi pomoct!“</p>
<p>A teď tu ještě byli zavření v pasti jako psi před utracením. Tomas vyrazil za Qiwi, zapřel se a zatáhl za poklop taxíku s ní. Byl zaseklý. Skoro zaseklý. Společnými silami ho napůl otevřeli. Natáhl se do něj a několik drahocenných sekund se ujišťoval, že je v průlezu na L1-A bezpečno. <emphasis>Dobrý!</emphasis></p>
<p>Podíval se Qiwi přes hlavu na plášť taxíku za nimi. Rudé místo teď připomínalo spíš střed terče: rudý kroužek, oranžový kroužek a uprostřed jasně bílá. Jako kdyby stáli před otevřenou pecí.</p>
<p>Doběla rozpálený střed vybublal ven a zmizel. Všude kolem se rozhřímala unikající atmosféra.</p>
<p>Od chvíle, kdy Victory Lighthillová převzala vládu na Velitelském a ovládacím ústředí, tam bylo velice ticho. Technici tajné služby byli ze svých míst odsunuti. Spolu se štábními důstojníky byli postaveni zády k Undervillové, Coldhavenovi a Dugwayovi. <emphasis>Jako brouci na jatkách, </emphasis>říkala si v duchu Belga. Ale to bylo jedno. Na strategické mapě bylo vidět, že se v jatka proměnila většina planety:</p>
<p>Na mapě se klenuly dráhy tisíců raket Rodných a každou vteřinou byly odpalovány další a další. Cílové kruhy byly nakresleny kolem každé vojenské základny Dohody, každého města – dokonce i kolem hlubin tradicionalistů.</p>
<p>A ty zvláštní rakety odpálené Dohodou, které se objevily hned poté, co dorazilo komando Lighthillové – ty se z map vytratily. Lži, kterých už nebylo zapotřebí.</p>
<p>Victory Lighthillová přecházela sem a tam podél řad sedátek a krátce nahlížela svým technikům přes ramena. Zdálo se, jako by na Undervillovou a na ostatní zapomněla. A kupodivu vypadala stejně otřeseně jako ti, kteří měli být ve VOU po právu. Otočila se na svého bratra, který jako by byl ve svém vlastním světě, zabraný do hrátek se svou hrací helmou. „Brente?“</p>
<p>Velký desátník zaskučel. „Sorry, sorty. Calorica pořád ještě nejede. Ségra… řekl bych, že trefili tátu.“</p>
<p>„Ale jak? Vždyť to nemohli v žádným případě vědět!“</p>
<p>„To nevím. Mluví jenom ti dole a ti toho sami moc neřeknou. Podle mě se to stalo před chvilkou, hned potom, jak jsme ztratili spojení s Nejvyšším postem –“ Odmlčel se – že by se vrátil ke své hře? Zpod okrajů helmy se linula mihotavá záře. Potom: „Už to jede! Poslouchej!“</p>
<p>Lighthillová zvedla k hlavě sluchátko. „Tati!“ Radostná jako pavouče, když přijde domů ze školy. „Kde –?“ Šokované spráskla jídelní ruce a potom zmlkla a poslouchala nějaký delší proslov. Bezmála však přitom poskakovala nadšením a ti její odpadlíci najednou začali bušit do ovládání.</p>
<p>Konečně: „Rozumím všemu, tati. Přebíráme –“ Odmlčela se a na chvíli se na svoje techniky zahleděla. „– přebíráme kontrolu, když chceš. Myslím, že to zvládneme, ale pro Boha, poleť někam blíž. Dvacet sekund je moc dlouho. Potřebujeme tě víc než kdy jindy!“ A potom už mluvila ke svým technikům. „Rhapso, zaměř jenom ty, které nemůžeme zastavit shora. Birbope, ty sprav to podělaný směrování –“</p>
<p>A na strategické mapě… ožila raketová pole po celém High Equatoriu. Na mapě se objevily barevné stopy desítek, stovek protiraketových střel s dalekým dosahem, které mířily vstříc nepříteli. Další lži? Belga se rozhlédla po najednou rozzářených výrazech Lighthillové a ostatních vetřelců a ucítila, jak se jí do srdce vkrádá naděje.</p>
<p>Do prvních kontaktů zbývalo ještě půl minuty. Belga viděla simulace. Minimálně pět procent útočících raket proletí. Ztráty na životech budou stokrát větší než za Velké války, ale alespoň to nebude naprosté vyhlazení… Na mapě se však děly ještě další věci. Daleko za první vlnou útoku, tu a tam, nepřátelské značky <emphasis>mizely.</emphasis></p>
<p>Lighthillová ukázala na obrazovku a poprvé od obsazení se obrátila na Undervillovou a na ostatní. „Rodní měli u některých raket možnost útok zrušit. Toho teď využíváme, jak to jenom jde. Jiné zase můžeme zasáhnout shora.“ <emphasis>Shora? </emphasis>Široký pás značek raket zmizel jakoby pod neviditelnou gumou, která se přehnala přes kontinent na sever. Lighthillová se otočila ke Coldhavenovi a ostatním důstojníkům a zaměřila na ně celou svou pozornost. „Pane, madam. Na řízení těch protiraketových střel by byli zřejmě nejlepší vaši lidé. Pokud bychom mohli sladit –“</p>
<p>„Sakra, no jistě!“ ozvali se zároveň Dugway a Coldhaven. Technici vyrazili zpátky na svá místa. Ztratili ještě několik cenných okamžiků, než aktualizovali seznamy cílů, a potom zasáhla první protiraketová střela svůj cíl.</p>
<p>„Potvrzený zásah!“ vykřikl jeden z techniků protivzdušné obrany. Kdovíproč to vypadalo skutečněji než všechno ostatní.</p>
<p>Generál Coldhaven máchl rukou k Lighthillové v jakémsi opačném zasalutování. Lighthillová řekla tiše: „Děkuji vám, pane. Není to sice úplně přesně tak, jak to chtěla naše velitelka, ale myslím, že se nám to může podařit… Brente, podívej se, jestli by se dala ta strategická mapa co možná nejvíc přiblížit realitě.“</p>
<p>Na ploše se rozzářily stovky nových značek. Rakety to však nebyly. Belga se ve značkách vyznala natolik, že poznala satelity, i když to vypadalo, jako by se porouchala projekce.</p>
<p>Někde chyběla celá pole dat a jinde zase byly nesmyslné nápisy. Od severního kraje obrazovky se blížil podivný pravoúhelník. Pulsoval kótovacími značkami ve tvaru písmene V. Generál Dugway zasyčel. „To není možný. Tucet véček. To by muselo bejt dlouhý aspoň tisíc stop.“</p>
<p>„Ano, pane,“ řekla nadporučík Lighthillová. „Standardní programové vybavení obrazovky to nedokáže patřičně zpracovat. Ta loď je dlouhá skoro dva tisíce stop.“ Zdálo se, že si nevšimla, jaký výraz Dugway nasadil. Ještě chvilku na to zjevení hleděla. „A myslím, že tu je už o něco déle, než by bylo zdrávo.“</p>
<p>Ritser Brughel vypadal, že má sám ze sebe radost. „Odvedli jsme sakra dobrou práci i bez Reynoltové a jejích lidí.“ Vicekomandant připlul ze svého kapitánského křesla a teď se vznášel vedle vedoucího pilotů. „Možná jsme shodili o trochu víc bomb, než bylo potřeba, ale aspoň to vyrovnalo to, jak jste zvrtal ty protiraketový pole, co?“ Plácl neformálně Xina po rameni. Jauovi najednou došlo, že jeho jediná, chatrná zrada byla odhalena.</p>
<p>„Ano, pane,“ bylo jediné, na co se zmohl. Před nimi se křivka planety třpytila sítí světel, měst, kterým začali říkat Princeton, Valdemon a Královská hora. Možná ti Pavouci nebyli takoví, jak si je představovala Rita, možná je tak oklamaly překlady. Ať už však byla pravda jakákoliv, sekundy existence těchto měst byly sečteny.</p>
<p>„Pane,“ ozval se z můstku hlas Bila Phuonga. „Mám potvrzení od Anniných lidí. Budeme mít automatický systémy za pár sekund.“</p>
<p>„Ha. Už bylo načase.“ V hlase Ritsera Brughela zazněla úleva.</p>
<p>Jau ucítil otřes vibrace. Znovu. Znovu. Brughel škubl hlavou vzhůru a zahleděl se na virtuální obrazovku. „To zní jako naše bitevní lasery, ale –“</p>
<p>Jau přeletěl očima stavové protokoly. Stavové okno zbraní bylo prázdné. Výkon reaktoru předtím kolísal, jako kdyby se dobíjely kondenzátory – ale teď byl vyrovnaný také. A: „Moji piloti žádnou palbu nehlásí, pane.“</p>
<p>Otřes. Otřes. Propluli už nad obrovskými městy a mířili směrem do arktické oblasti, nad drobná světélka roztroušená po nedohledné temné, zmrzlé zemi. Tam nic, zato za nimi… <emphasis>Otřes. </emphasis>Oblohu rozzářily tři bledé paprsky, které se rozcházely a pohasínaly… klasický obraz bitevních laserů ve svrchní atmosféře.</p>
<p>„Phuongu! Co se to tam dole kurva děje?“</p>
<p>„Nic, pane! Chci říct –“ Zvuky toho, jak se Phuong pohybuje mezi svými zipheady. „Že zipheadi pracují podle seznamů cílů z L1.“</p>
<p>„No tak podle <emphasis>mýho </emphasis>seznamu cílů jsou teda pěkně mimo. Vzpamatujte se, chlape!“ Brughel přerušil spojení a obrátil se zpátky na svého vedoucího pilotů. Komandantův bledý obličej pomalu rudl, jak v něm sílil vztek. „Tak ty podělaný zipy postřílej a sežeň si někde nějaký jiný!“ Podíval se na Jaua. „A co máš za problém ty?“</p>
<p>„Já – možná nic, ale někdo nás zaměřuje zespoda.“</p>
<p>„Hm.“ Brughel přimhouřil oči na elektronické zařízení. „Jo. Pozemní radary. Ale tohle se stane pokaždý při… oh.“</p>
<p>Xin přikývl. „Tenhle kontakt trvá už patnáct sekund. Je to, jako kdyby nás sledovali.“</p>
<p>„To není možný. Ty jejich sítě přece patří nám.“ Brughel se kousl do rtu. „Pokud Phuong ten kanál z L1 úplně neposral.“</p>
<p>Radarový signál na okamžik zmizel… a potom se vrátil ještě jasnější a přesně zaměřený. „To je zaměřování před palbou!“</p>
<p>Brughel sebou trhl, jako kdyby se obraz proměnil v hada připraveného k útoku. „Xine. Převezmete řízení. Hlavní trysku, když to pomůže. Dostaňte nás odsud.“</p>
<p>„Ano, pane.“ Daleko na severu Pavouci moc raketových základen neměli. Ale to, co tam měli, bude mít jaderné hlavice. <emphasis>Ruku </emphasis>by závažně poškodil jediný zásah. Jau se natáhl, aby pustil k ovládání svoje piloty – a můstkem se rozlehlo hučení přídavných trysek.</p>
<p>„To jsem já nebyl, pane!“</p>
<p>Když se ten zvuk ozval, díval se Brughel přímo na něj. Přikývl. „Dostaňte se k těm vašim pilotům. Převezměte řízení!“ Vyskočil ze svého místa vedle Xina a mávl na strážné, ať jdou směrem k zadnímu průlezu. „Phuongu!“</p>
<p>Jau horečně bušil do ovládání a křičel kódy rozkazů znovu a znovu. Viděl sice roztroušené údaje přístrojů, ale nikde žádnou odezvu od svých pilotů. Obzor se mírně naklonil. Přídavné trysky <emphasis>Ruky </emphasis>jely na plný výkon, ale Jau je neřídil. Pomalu, pomalu to vypadalo, že se loď převrací přídí dolů jako křižník. Od pilotů pořád žádná odezva, ale – Jau si všiml narůstajícího výkonu reaktoru.</p>
<p>„Zážeh hlavní trysky, pane! Nejde to vypnout –“</p>
<p>Brughel a jeho strážní se chytili madel. Hučení hlavní trysky se nedalo s ničím zaměnit, neboť ho cítili v kostech i v zubech. Pomalu, pomalounku se zrychlení zvětšovalo. Padesát miliG. Sto. Volně se vznášející předměty se otáčely a pluly stále rychleji směrem na záď, přičemž se odrážely od všeho, co jim stálo v cestě. Tři sta miliG. Obrovitá jemná pěst zatlačila Jaua do křesla. Jeden ze strážných byl zrovna ve volném prostoru a neměl se čeho chytit. Teď proplul kolem něho dozadu, přímo se kolem něj prořítil a narazil do zadní stěny. Pět set miliG a pořád to ještě stoupalo. Jau se přetočil v pásech a podíval se dozadu a nahoru, na Brughela a na ostatní. Byli jako přibití k zadní stěně, uvěznění zrychlením, které se zvyšovalo stále dál a dál…</p>
<p>A potom zvuk trysky ustal a Jaua to zvolna vyneslo proti pásům. Brughel hulákal na strážné a sháněl je k sobě. Někde přitom ztratil huds. „Stav, pane Xine!“</p>
<p>Jau hleděl na svoje monitory. Na palubní desce stále ještě vládl chaos. Podíval se ven, dopředu po orbitu <emphasis>Ruky. </emphasis>Proletěli východem slunce. Až k obzoru se před nimi táhl zamrzlý oceán zalitý mdlou září. Na tom však záleželo pramálo. I samotný obzor teď vypadal trochu jinak. <emphasis>Nebyl to sice klasick</emphasis><emphasis>ej </emphasis><emphasis>sestupovej zážeh, ale bude to stačit. </emphasis>Jau si olízl rty. „Pane, jsme dole tak za sto, dvě stě sekund.“</p>
<p>Na okamžik se Brughelovi objevilo ve tváři zděšení. „Tak nás dostaňte zase nahoru, chlape.“</p>
<p>„Ano, pane.“ Co mohl říci jiného?</p>
<p>Brughel a jeho poskoci pluli přes můstek k zadnímu průlezu. Phuong: „Pane. Mám hlasové vysílání z L1.“</p>
<p>„Tak ho pusťte.“</p>
<p>Byl to ženský hlas, Trixie Bonsolová. „Zdravím lidské bytosti na palubě <emphasis>Neviditelné ruky. </emphasis>Hovoří k vám nadporučík Victory Lighthillová, tajná služba Dohody. Převzala jsem kontrolu nad vaší lodí. Zakrátko budete na zemi. Možná bude nějakou dobu trvat, než k vám dorazí naše jednotky. Nestavte se, opakuji, nestavte se těmto jednotkám na odpor.“</p>
<p>Všichni na můstku zůstali v šoku s pusou dokořán… ale Bonsolová už neřekla ani slovo. Brughel se vzpamatoval jako první, ale hlas se mu třásl. „Phuongu. Odřízněte spojení s L1. Všechny protokoly.“</p>
<p>„Pane, to – to nejde. Jak se to jednou naváže, tak už to spojení –“</p>
<p>„Ale jde. Vezměte to fyzicky. Třeba to ovládání rozmlaťte, ale hlavně se odpojte od sítě.“</p>
<p>„Pane. Ani bez místních zipheadů… řekl bych, že L1 má záložní cesty.“</p>
<p>„O ty se postarám já. Jdeme dolů.“</p>
<p>Strážný u průlezu se podíval na Brughela. „Nejde to otevřít, pane.“</p>
<p>„<emphasis>Phuongu!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>Žádná odpověď se neozvala.</p>
<p>Brughel skočil ke stěně vedle průlezu a začal bušit do mechanického systému otevírání. Jako by bušil do skály. Komandant se otočil a Jau uviděl, že mu červená barva už z tváře vyprchala. Teď byl smrtelně bledý a oči mu divoce plály. V ruce držel drátovou pistoli a rozhlížel se po můstku, jako by hledal, po čem by mohl vystřelit. Pohled se mu zastavil na Jauovi. Pistole se zvedla.</p>
<p>„Pane, myslím, že jsem se dostal k jednomu svýmu pilotovi.“ Byla to bohapustá lež, ale bez huds to Brughel nepozná.</p>
<p>„Aha?“ Ústí hlavně zase o kousek kleslo. „Dobrý. Tak jen tak dál, Xine. Taky vám jde o krk.“</p>
<p>Jau přikývl, otočil se zpátky a zuřivě zacloumal nereagujícím ovládáním.</p>
<p>Za ním běsnilo zuřivé pátrání po ručním ovládání průlezu tak dlouho, až ho nakonec přehlušil rachot dávky z pistole. Po můstku se rozletěly kousíčky drátu. „Do hajzlu. Takhle to nepůjde,“ řekl Brughel. Bylo slyšet, jak se otevírá skříň, ale Jau měl hlavu skloněnou a ze všech sil se snažil vypadat, že neví, kam dřív skočit. „Na. Zkus tohle.“ Chvíli nebylo slyšet nic a potom série ohlušujících detonací. Pane jo! Takovýhle arzenál měl Brughel na můstku?</p>
<p>Přes zvonění v uších zaslechl vítězné výkřiky. Potom křičel Brughel: „Honem! Honem! Honem!“</p>
<p>Jau trošku pootočil hlavu a úkosem se podíval na můstek za sebou. Průlez byl pořád ještě zavřený, ale teď v něm zela proražená díra. Vznášel se od ní pokroucený kov a jakási hůře identifikovatelná změť.</p>
<p>A Jau byl na můstku <emphasis>Ruky </emphasis>sám. Zhluboka se nadechl a pokusil se ze svých obrazovek něco vyčíst. V jednom měl Ritser Brughel pravdu. Jauovi šlo o krk.</p>
<p>Energie jádra dosahovala pořád ještě vysokých hodnot. Podíval se ke křivce obzoru. Teď už o tom nebylo pochyb. <emphasis>Ruka </emphasis>byla dole, shodně s výškou osmdesáti tisíc metrů, která byla uváděná na ukazatelích. Zaslechl hučení přídavných trysek. <emphasis>To jsem se k nim dostal? </emphasis>Pokud by se mu podařilo správně nasměrovat a nějak zažehnout hlavní trysku… Ale ne, vždyť oni se neotáčeli správným směrem! Obrovitá loď se srovnávala podle dráhy letu – zádí napřed. Nalevo a napravo od zádě byly vidět části vnějšího pláště lodi, pravidelné tenké konstrukce, které byly sestrojené na tok mezihvězdné plazmy, ovšem rozhodně ne atmosféry planety. Jejich okraje teď žhnuly. Linula se kolem nich slabá žlutá a červená záře, která od nich odletovala jako mořská tříšť. Ty nejostřejší rohy zbělely a roztekly se. Přídavné trysky však pracovaly stále dál v sérii drobných zážehů. Zapnout vypnout. Zapnout vypnout. Ten, kdo ovládal jeho piloty, ať už to byl kdokoliv, se snažil udržet <emphasis>Ruku </emphasis>v tom správném směru. Bez tak přesného ovládání by je vzduch proudící kolem nepravidelného pláště roztočil a milion tun vybavení lodi by roztrhly síly, s nimiž se při její konstrukci rozhodně nepočítalo.</p>
<p>Přes záď se šířila stále silnější záře, jasná jen na několika místech, kde nedosahoval teplotní šok takových teplot, aby se plášť lodi vypařil. Jau odplul zpět do svého křesla a zrychlení se přitom jemně, neúprosně zvyšovalo. Čtyři sta miliG, osm set. Toto zrychlení však nevyvolávala hlavní tryska. To byla planetární atmosféra, které byli vydaní napospas.</p>
<p>A ozval se další zvuk. Nikoli však hučení přídavných trysek. Byl to bohatý, stále se zesilující tón. Od svého nitra až ke svrchní vrstvě pláště se <emphasis>Ruka</emphasis><emphasis> </emphasis>proměnila v obrovitou píšťalu varhan. Akord klesal níž a níž, jak se loď prodírala atmosférou stále hlouběji a pomaleji. A když se ionizační záře zachvěla a zmizela úplně, hlas umírající <emphasis>Ruky </emphasis>ještě jednou zesílil – a utichl.</p>
<p>Jauovi se zadním průzorem skýtal výhled na něco, co snad jako by ani nebylo možné. Pravoúhlé konstrukce pláště byly ohlazené a roztavené horkem, kterému byly vystaveny. <emphasis>Ruka </emphasis>však vážila milion tun a piloti ji drželi natočenou přesně podle proudění vzduchu, takže většina její obrovské hmoty přežila.</p>
<p>Do křesla ho tlačila téměř standardní gravitace, ale tato už svírala vzhledem k předchozímu zrychlení odpovídající sklon. Byla to gravitace planety. Z <emphasis>Ruky </emphasis>se teď stalo letadlo, katastrofa neovladatelně se řítící oblohou. Byli čtyřicet tisíc metrů vysoko a klesali neměnným tempem sto metrů za sekundu. Jau se podíval na bledý obzor, na horské štíty a ledové stěny, které se mu míhaly před očima. Některé byly pět set metrů vysoké, tam, kde byl led vytlačený do výšky pomalu zamrzajícími hlubinami oceánu. Vyťukal něco na ovládání a získal zlomek pozornosti jednoho z pilotů, útržek dalších informací. Tento pás hor přeletí a ještě tři další za ním. Za nimi, blízko obzoru, už nebyly stíny tak ostré… klam způsobený vzdáleností nebo možná sněhem navátým na rozeklaných ledových útesech.</p>
<p>Jau slyšel, jak se chodbami <emphasis>Ruky </emphasis>rozléhá ozvěna Brughelovy těžké pušky. Bylo slyšet hulákání, ticho, potom o něco dál znovu rány. <emphasis>Zřejmě je zamčený každý průlez. </emphasis>A Ritser Brughel každý prorážel. Svým způsobem měl komandant pravdu; fyzicky měl situaci pod kontrolou. Mohl se dostat k optickým kabelům v trupu lodi a odříznout spojení s L1. Mohl „odpojit“ cokoliv, co místní zipheadi ještě používali…</p>
<p>Třicet tisíc metrů. Od ledu se odrážela záře slabého slunce, ale po umělém osvětlení nebo městech nebylo ani stopy. Padali doprostřed největšího oceánu Pavouků. Rychlost <emphasis>Ruky </emphasis>stále ještě přesahovala mach tři. Pořád klesali rychlostí sto metrů za sekundu. Jeho intuice a pár údajů vyčtených z palubní desky mu prozradily, že se rozmáznou o zem v rychlosti přesahující rychlost zvuku. Ovšem pokud – energie v jádru se pořád ještě zvyšovala – pokud by hlavní trysku někdo zažehl ještě jednou, a to přesně v ten pravý okamžik… stal by se zázrak. <emphasis>Ruka </emphasis>byla tak obrovská, že by mohla břichem a ústím náraz ztlumit, čímž by je rozmetala po několikakilometrové dráze, ale můstek a obydlené oblasti by zůstaly nedotčené. V pošetilém chvástání Phama Trinliho už takový kousek zazněl.</p>
<p>Jedna věc byla jistá. Ani kdyby Jau v tuto chvíli dostal šanci všechno ovládat a měl k dispozici schopnosti všech svých pilotů, v žádném případě by takto přistát nedokázal.</p>
<p>Přeletěli poslední horské pásmo. Přídavné trysky krátce vzplály, odchýlily je o jeden stupeň, jako kdyby věděly přesně, co před nimi je.</p>
<p>Čas, kdy ještě mohl Ritser Brughel něco odpojit, se už zkrátil na několik sekund. Ritě se nic nestane. Jau se díval, jak se k němu zvedá zvlněná země. A s ní se dostavil i obzvlášť podivný pocit hrůzy, vítězství a svobody. „Už to nestihneš, Ritsere. Už to prostě nestihneš.“</p>
<p><strong>Šedesát</strong></p>
<p>Belga Undervillová jen málokdy viděla tak obrovskou radost nebo strach, a navíc nikdy ve spojení s jednou a tou samou událostí a s jedněmi a těmi samými lidmi. Coldhavenovi technici měli jásat nad tím, jak jedna vlna jejich dalekonosných raket za druhou zasahuje rakety Rodných a jak stovky dalších nepřátelských střel buď samy ve vzduchu explodují, nebo je jejich akce jiným způsobem zrušena. Úspěšnost se už teď blížila devětadevadesáti procentům. Tím pádem zbývalo ještě třicet atomových hlavic, které mířily na území Dohody. Místo vyhlazení to byla regionální katastrofa… a technici si žmoulali v chřtánu jídelní ruce a snažili se ty poslední, roztroušené hrozby nějak zastavit.</p>
<p>Coldhaven procházel svou řadu techniků. Vedle něj šel jeden od Lighthillové, desátník mimo fázi. Generál hltal každé slovo Rhapsy Lighthillové a dohlížel na to, aby jeho technici využili všech nových informací, které jim běžely přes obrazovky. Belga šla za nimi. Jenom by jim překážela. Victory Lighthillová byla zabraná do jakéhosi podivného rozhovoru s vetřelci, v němž každých pár vět dělila dlouhá odmlka, během které si mohla stranou povídat se svým bratrem a Coldhavenovými lidmi. Odmlčela se, čekala a přitom se na Belgu nesměle usmála.</p>
<p>Belga na ni opatrně zamávala také. Pavouče nebylo přesně jako jeho matka – snad s výjimkou těch opravdu důležitých momentů.</p>
<p>Potom Lighthillové znovu zazvonil telefon – že by nějaký relativně blízký spolupracovník? „Jo, dobrý. Pošleme tam svoje lidi. Asi tak pět hodin… Už zase jedeme, tati. Bytost číslo pět hraje na rovinu. Měl jsi s ní pravdu. Tati? …Brente, zase jsme ho ztratili! To se teď nemělo stát… tati?“</p>
<p>Rachnerova helikoptéra už skončila se svým kličkujícím letem plným úhybných manévrů, i když mezitím Thract naprosto ztratil pojem o tom, kde je. Helikoptéra teď letěla nízko nad náhorní plošinou, jako by už neměla strach z toho, že ji shora spatří nějaký nepřítel. Thract, jenž se ocitl na svém místě pilota v roli pouhého pasažéra, se díval na oblohu s téměř hypnotizovaným úžasem a jenom částečně vnímal Sherkanera Underhilla, jak blouzní a cosi blábolí, a podivná světla blikající zpod jeho hrací helmy.</p>
<p>Protiraketové střely už sice byly dávno pryč, ale po celém obzoru ozařovaly nebe důkazy jejich odpálení. <emphasis>Aspoň jsme jim to vrátili.</emphasis></p>
<p>Hlas rotoru se změnil, čímž Thracta vytrhl z jeho děsivých představ. Helikoptéra klouzala tmou dolů. Thract si zastínil oči před září z nebe a uviděl, že se chystají přistát na bezútěšném pásu holé skály, kde byly všude kolem jenom hory a led.</p>
<p>Tvrdě dosedli na zem a turbíny snižovaly výkon tak dlouho, až bylo možné rozeznat jednotlivé otáčející se rotory. V kabině bylo téměř ticho. Slepecký brouk se pohnul a neodbytně zatlačil na dveře vedle Underhilla.</p>
<p>„Nepouštějte ho ven, pane. Jestli se ztratí, tak už ho taky nemusíme nikdy najít.“</p>
<p>Underhill nerozhodně pokyvoval hlavou. Odložil hrací helmu; její světla blikla a zhasla. Pohladil svého slepeckého brouka a utáhl si zapínání bundy. „To je v pořádku, plukovníku. Už je po všem. My jsme totiž vyhráli, víte?“</p>
<p>Vypadalo to, že blouzní stejně jako předtím. Thractovi však začínala jedna věc docházet: ať už Underhill blouznil, nebo ne, stejně zachránil svět. „Co se stalo, pane?“ zeptal se tiše. „Naše sítě ovládaly příšery z vesmíru… a vy jste zase ovládal ty příšery?“</p>
<p>Staré známé uchechtnutí. „Něco na ten způsob. Problém je v tom, že to nejsou všechno příšery. Někteří z nich jsou chytří a taky hodní… a málem jsme se s těmi svými plány pobili navzájem. Napravit to stálo hodně.“ Chvilku mlčel a hlava se mu třásla. „Bude to v pořádku, ale… teď toho moc nevidím.“ Schytal to předtím přímo do hlavy. Puchýře, které měl Underhill na očích, se zvětšovaly a s nimi i mléčný zákal. „Možná byste si mohl udělat chvilku čas a říct mně, co vidíte.“ Škubl rukou vzhůru k nebi.</p>
<p>Rachner se přitlačil bokem, kterým viděl nejvíc, k oknu na jih. Část výhledu zakrýval svah hory, ale i tak mu zbývalo ještě sto stupňů obzoru. „Stovky detonací, pane, jak září na nebi. Řekl bych, že to jsou naše protiraketové střely, hodně daleko.“</p>
<p>„Ha. Chudák Nizhnimorová a Hrunk… když jsme šli Tmou, tak jsme viděli něco na ten způsob, i když tehdy byla mnohem větší zima.“ Slepecký brouk už na dveře vyzrál. Pootevřely se a do kabiny vnikl pomalý závan velice studeného vzduchu.</p>
<p>„Pane –“ ozval se Rachner kvůli průvanu.</p>
<p>„To je v pořádku. Však tady nebudete dlouho. Co vidíte ještě?“</p>
<p>„Čím dál větší záři zásahů. Asi to bude ionizace v magnetickým poli. A –“ Rach se zajíkl. Uviděl ještě něco dalšího, a to poznal. „Vidím rakety, které prošly, pane. Několik desítek. Letí nad námi, na východ.“ Podobné věci už Rach viděl při zkouškách protivzdušné obrany. Jakmile rakety vnikly do atmosféry, zůstávaly po nich stopy, které zářily spoustou barev, i při zkouškách to bylo něco strašlivého, jako bodající ruce přízračného taranta, který jim zasazoval údery z nebe. Další tucet stop, další se blíží. Několik tisíc raket se sice zastavit podařilo, ale ty, které prošly, dokázaly zničit celá města.</p>
<p>„Nebojte se,“ ozval se Underhillův hlas tiše ze strany, na kterou Thract zrovna neviděl. „O ty se už postarali moji přátelé z vesmíru. Ty rakety jsou už zneškodněné, je to pár tun radioaktivního odpadu. Žádná sranda, když vám to někdo hodí na hlavu, ale jinak žádný nebezpečí nehrozí.“</p>
<p>Rachner se otočil a znepokojeně sledoval stopy táhnoucí se oblohou. <emphasis>O ty</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>se už postarali moji přátelé z vesmíru. </emphasis>„Jaký ty příšery jsou doopravdy, Sherkanere? Můžeme jim věřit?“</p>
<p>„Hehe. Věřit jim? Dobrá otázka od důstojníka tajný služby. Můj generál jim nikdy nevěřila, nikomu z nich. Já jsem tyhle <emphasis>lidský bytosti </emphasis>studoval dvacet let, Rachnere. Cestují vesmírem už stovky generací. Viděly toho už tolik a tolik toho dokázaly… Chudáčci, myslí si, že vědí, co je možný a co ne, i když si lítají mezi hvězdami, drží představivost zavřenou v kleci, kterou vůbec nevidí.“</p>
<p>Zářivé pruhy mířily přes celou oblohu na druhou stranu. Většina jich vyhasla do infračervené barvy nebo úplně. Dvě zamířily k jakémusi bodu na obzoru, pravděpodobně na raketovou základnu na High Equatoria. Thract zatajil dech a čekal.</p>
<p>Za ním Underhill řekl cosi jako: „Ach, Victory, miláčku,“ a potom už jenom mlčel.</p>
<p>Thract upřeně hleděl k severu. Pokud by hlavice byly ještě aktivní, byly by exploze vidět i za obzorem. Deset sekund. Třicet. Bylo ticho a zima. A na severu zářily jenom hvězdy. „Máte pravdu, pane. Byl to jenom odpad. Já –“ Rachner se otočil, neboť si najednou uvědomil, jaká je v kabině zima. Underhill byl pryč.</p>
<p>Thract se vrhl na druhou stranu kabiny k pootevřeným dveřím. „Pane! <emphasis>Sherkanere!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>Vyrazil dolů z venkovních schůdků a otáčel hlavu sem a tam, zda ho někde nezahlédne. Vzduch se sice nehýbal, ale byl tak studený, až bodal. Bez vyhřívaného dýchacího přístroje si popálí plíce za pár minut.</p>
<p>Támhle! Zhruba deset yardů od helikoptéry zahlédl ve stínu záře hvězd i oblohy dvě infračervené skvrny. Underhill pomalu se belhající za Mobiym. Brouk ho jemně táhl za sebou a na každém kroku horský svah ohmatával dlouhými pažemi. Bylo to instinktivní chování zvířete v beznadějném mrazu, které se do posledních sil snaží najít nějakou použitelnou hlubinu. Tady, v neznámé divočině, nemělo šanci. Ani ne za hodinu bude i se svým pánem mrtvé a jejich tkáně budou dehydrované.</p>
<p>Thract šplhal po schůdkách dolů a křičel na Underhilla. A nad ním se začaly rotory helikoptéry roztáčet. Thract se v mrazivém proudu vzduchu zarazil. Když se turbíny opřely do vzduchu a listy rotorů začaly stroj táhnout vzhůru, otočil se a vytáhl se zpátky do kabiny. Bušil do autopilota a tahal za všechny spínače, aby ho odpojil.</p>
<p>Nebylo to nic platné. Turbíny dosáhly startovacího výkonu a helikoptéra se vznesla. Naposledy zahlédl stíny, v nichž se ukrýval Sherkaner Underhill. Potom se stroj naklonil k východu a Thractovi zmizel celý výjev za zády.</p>
<p><strong>Šedesát jedna</strong></p>
<p>Při úniku vzduchu z malých prostor přišli většinou všichni přítomní o život. A přišli o něj velice rychle. Tomasu Nauovi nechtěně zachránil život jeden z jeho strážných. Tung se právě ve chvíli, kdy se plášť roztavil, vyprostil z bezpečnostních pásů a vyrazil směrem k průlezu. Unikající vzduch je strhl všechny, ale Tung se zrovna ničeho nedržel a byl k otvoru nejblíže. Hlavou narazil do průrvy ve stěně a vtáhlo ho to do ní až po pás.</p>
<p>Qiwi se nějak podařilo udržet u zaseknutého průlezu taxíku. Teď už měla otevřený i průlez na L1-A. Otočila se zpátky, chytila svého otce a zvedla ho k přechodové komoře za sebou. To všechno jedním plynulým pohybem, téměř jako by tančila. Nau se teprve vzpamatovával, když se otočila podruhé, zahákla se nohou za smyčku na stěně, natáhla ruku a chytila ho konečky prstů za rukáv. Jemně zatáhla, a když k ní připlul blíž, chytila ho pevně a strčila do bezpečí.</p>
<p><emphasis>Do bezpečí. A to bylo před pěti sekundárná málem po mně. </emphasis>Kolem hlasitě syčel unikající vzduch. Poškozený zámek přechodových komor se mohl každou sekundu rozpadnout.</p>
<p>Qiwi se odvrátila od průlezu. „Jdu ještě pro Marliho a pro Cireta.“</p>
<p>„No jasně!“ Nau se vrátil k průlezu a proklínal se za to, že svou drátovou pistoli v tom zmatku někde ztratil. Podíval se do taxíku. Jeden strážný byl zjevně po smrti: Tung už ani neškubal nohama. Marii byl nejspíš mrtvý také; měl to zřejmě za sebou, i když se Qiwi snažila jeho i Cireta vyprostit. Za vteřinu je bude mít venku, stejně rychle a hladce, jako zachránila jeho a Aliho Lina. Qiwi prostě byla moc nebezpečná a tohle byla jeho poslední stoprocentní možnost, jak ji dostat ze hry.</p>
<p>Nau zatlačil na poklop od L1-A. Ten se lehce pohnul, tlačený proudem vzduchu, a s ohlušující ránou se zabouchl. Nauovi se prsty roztančily po ovládání průlezu, kde vyťukaly kód ohrožení. Z druhé strany stěny se ozvalo hlasité hučení unikajícího vzduchu a bušení kovu o kov. Nau si představil, jak vzduchoprázdny taxík pluje od přechodové komory pryč. <emphasis>Ať si Pham Nuwen</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>procvičí zaměřování na mrtvých.</emphasis></p>
<p>Tlak v přechodové komoře se rychle vyrovnal. Nau otevřel vnitřní průlez a protáhl jím Aliho Lina do chodby za ním. Stařec cosi blábolil, napůl v bezvědomí. Alespoň že už se mu to krvácení zastavilo. <emphasis>Neumírej mi tady, kruci. </emphasis>V dané chvíli pro něj sice Ali neměl vůbec žádnou cenu, ale z dlouhodobého pohledu to byl poklad. Všechno se Nauovi pěkně prodraží, i když o něj nepřijde.</p>
<p>Opatrně Aliho vlekl dlouhou chodbou. Stěny kolem něj byly ze zeleného plastu. Tohle bývala bezpečnostní krypta na palubě <emphasis>Společného dobra. </emphasis>Tam její nepravidelný tvar dával smysl; dnes byla její hlavní přednost monolitická konstrukce a několik metrů slitiny s bodem tání wolframu. Tady ho nic z toho, co měl k dispozici Pham Nuwen, dostat nemohlo.</p>
<p>Až do doby před několika dny se v této kryptě nacházela většina těžkých zbraní, které v soustavě OnOff zbyly. Teď byla díky misi <emphasis>Neviditelné ruky</emphasis><emphasis> </emphasis>krypta téměř prázdná. Nevadí. Nau si řádně ohlídal, aby zde dost bomb zůstalo. Pokud by to bylo nutné, mohl si zahrát onu prastarou hru na katastrofický scénář.</p>
<p><emphasis>Takže co se dá ještě zachránit? </emphasis>Měl jen velice mizivou představu o tom, co všechno Pham Nuwen ovládl. Na okamžik se Naua zmocnil strach. Celý život takové osobnosti studoval a teď stanul proti jedné z nich. <emphasis>Ale až vyhraju, budu ještě větší než on. </emphasis>Zbývala udělat spousta věcí a přitom měl jen pár vteřin. Nechal Aliho, ať pomalu klesá v mikrogravitaci k zemi. Komunikační vybavení a místní huds byly připevněné k přilnavé plsti vedle dveří. Sebral je a vyslovil krátké rozkazy. Systémy tady sice byly primitivní, ale budou stačit. Teď viděl z krypty ven. Temp Kšeftařů byl nad obzorem a nikde nelétaly taxíky ani se neblížily po povrchu masivu žádné postavy ve skafandrech.</p>
<p>Vrhl se napříč volným prostranstvím a vyprostil ze závěsů malé torpédo. Značka v rohu jeho zorného pole mu oznámila, že se hovor do Hammerfestu podařilo uskutečnit. Symbol vyzvánění zmizel a jemu se ozval v uchu Phamův hlas.</p>
<p>„Naue?“</p>
<p>„Hned napoprvé, pane.“ Nau plul s torpédem přes místnost k odpalovací trubici, kterou Kal Omo namontoval teprve před pětatřiceti dny. Tehdy to všem připadalo jako šílenost. Teď to byla jeho poslední šance.</p>
<p>„Je načase, abyste se vzdal, komandante. Moje jednotky obsadily celej prostor L1. My –“</p>
<p>Ve Phamově hlase byla slyšet tichá jistota, nebyla v něm ani stopa po starém Phamu Trinlim. Nau si dokázal představit, jak by obyčejné lidi tento hlas dokázal uchvátit a vést. Ovšem Tomas Nau byl profesionál. Nečinilo mu sebemenší problém skočit Phamovi do řeči: „Právě naopak, pane. Jedinou zbraň, na které právě teď záleží, mám v rukou já.“ Zmáčkl panel vedle odpalovací trubice. Ozvala se tlumená rána, jak z horního konce trubice vyletěl stlačený vzduch a odmetl sníh. „Naprogramoval jsem navádění taktické jaderné zbraně. Cíl je temp Kšeftařů. Je to sice zbraň provizorní, ale určitě bude stačit.“</p>
<p>„To přece nemůžete udělat, komandante. Je tam tři sta vašich vlastních lidí.“</p>
<p>Nau se tiše zasmál. „Ale můžu. O něco sice přijdu, ale mám ještě lidi v hibernaci. A – vy jste vážně Pham Nuwen?“ Otázka mu vyklouzla téměř bezděčně.</p>
<p>Následovala pauza, a když Nuwen promluvil, zněl jeho hlas šíleně. „Ano.“ <emphasis>A všechno to vedeš sám, co? </emphasis>Všechno to do sebe zapadalo. Na normální spiknutí by přišli už před několika lety. Celou tu dobu, už od začátku, to byli jenom Pham Nuwen a Ezr Vinh. Jako osamocený muž, který se táhne přes kontinent se svým vozem, Nuwen celou tu dobu vytrval a málem zvítězil. „Je to pro mě čest, že vás poznávám, pane. Studoval jsem vás spoustu let.“ Zatímco mluvil, spustil Nau stavové záběry torpéda. Díval se přímo do odpalovací rampy: trubice byla čistá. „Snad jediná vaše chyba byla ta, že jste zcela nepochopil vlastnosti komandantů. Víte, my komandanti vyrůstáme z katastrof. To je naše silná stránka, v tom máme výhodu. Když teď zničím temp, bude to mít obrovský dopad na funkci L1. Ale moje osobní situace se tím <emphasis>zlepší. </emphasis>Pořád ještě budu mít masiv. Pořád ještě budu mít spoustu zipheadů. Pořád ještě budu mít <emphasis>Neviditelnou ruku.</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>Odvrátil se od odpalovací trubice. Přejel pohledem výklenky se zbylými torpédy; možná bude muset také ještě odpálit Podkroví Hammerfestu. Tato možnost předtím nespadala ani do těch nejextrémnějších katastrofických plánů. Třeba ještě existoval nějaký způsob, jak to udělat tak, aby přitom zůstali někteří zipheadi naživu. Další část jeho mysli zvědavě čekala na to, co Pham Nuwen řekne. Ustoupí jako obyčejný člověk, nebo má srdce opravdového komandanta? Tato otázka měla rozhodnout o morální slabině Phama Nuwena.</p>
<p>Najednou se kryptou rozlehl rachot. Ali Lin mu zmizel z dohledu do dolního konce. Zvuk se však ozýval znovu a znovu, jako by do sebe naráželo milion kovových plátů. <emphasis>Že by to byl ten vnitřní vchod? </emphasis>To byl nejspodnější bod krypty. Nau se potichu přesunul k okraji svislé stěny.</p>
<p>V tom hluku se ozýval tlumený hlas Phama Nuwena: „Jste na omylu, komandante. Nemáte –“ Nau jedním pohybem ruky audio umlčel a pomalu začal postupovat kupředu. Ručně přejel místnost pevně umístěnými kamerami. Nic. Primitivní systémy znamenaly spásu a přitom i utrpení. Fajn. Zbraně. Bylo tady někde něco menšího než atomovka? S takovou otázkou databáze nepočítaly. Nechal si seznamy běžet přes huds a přesunul se ke stěně, stále ještě mimo dohled prostoru pod sebou. Rachot a lomoz bylo slyšet dál. <emphasis>Aha,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>to jsou ty serva ze dna jezera, a ten jejich kravál se přenáší chodbou! </emphasis>Dobré fanfáry, když se někdo chce někam vloupat.</p>
<p>Podobný záškodník, jako byl on sám, mu vystoupal do zorného pole.</p>
<p>„A, pan Vinh. A já už jsem myslel, že jste se nám nadobro utopil.“</p>
<p>Ve skutečnosti tak Vinh se svou popelavou tváří vypadal. Po jeho zraněních od drátové pistole však nebylo ani stopy. <emphasis>Ne, ukradl mi jeden vršek od</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>skafandru. </emphasis>Přilnavá látka byla sice bez jediné vrásky, ale pravá paže byla lehce zkroucená a vyboulená. Vinh si tiskl Aliho opatrně k levému rameni. Podíval se na Naua a nenávist jako by mu vrátila vědomí.</p>
<p>Další vetřelci se však už z dolního konce chodby neobjevili. A Nauovo vyhledávání bylo u konce: ve skříni hned za jeho zády byly tři drátové pistole! Nau ulehčené vydechl a usmál se na Kšeftaře. „Tak to se vám povedlo, pane Vinhu.“ Stačilo by pár sekund a Vinh by tu byl první a mohl by si tu na něj opravdu počínat. Namísto toho… to vypadalo, že není ozbrojen, má jen jednu zdravou ruku a je slabý jako kotě. A mezi ním a pistolemi stál Tomas Nau. „Bohužel nemám čas se s vámi bavit. Odstupte, prosím, od Aliho.“ Pronesl to klidným hlasem, ale přitom z těch dvou nespouštěl oči. Pozvedl levou ruku, že otevře skříň. Možná na Vinha tyto klidné pohyby zaberou a on ho bude moci bez problémů zabít. „Tomasi!“</p>
<p>Nad nimi, ve vchodu do prostoru krypty, stála Qiwi.</p>
<p>Nau na ni chvíli jenom třeštil oči. Tekla jí krev z nosu. Krajkové šaty měla potrhané a zakrvácené. Ale byla naživu. <emphasis>Ten zámek se musel zaseknout i s tím</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>průlezem taxíku. </emphasis>Taxík zůstal, kde byl, bezpečnostní uzávěr se neotevřel – a ona se nějak dostala dovnitř.</p>
<p>„My jsme tam zůstali, Tomasi. V té komoře se něco zaseklo.“</p>
<p>„No jistě!“ Zoufalství v Nauově hlase bylo naprosto upřímné. „Ono se to zabouchlo a já jsem slyšel, jak se odsává vzduch. Byl jsem – byl jsem si jistej, že jste to nepřežili.“</p>
<p>Qiwi začala klesat od stropu a tělo Rei Cireta vedla k lavici z přilnavé plsti. Strážný možná byl naživu, ale bylo zřejmé, že mu teď nijak nepomůže. „Moc – moc mě to mrzí, Tomasi. Marliho jsem už zachránit nezvládla.“ Proplula místností, aby ho objala, ale v jejích gestech byla jakási zdrženlivost. „S kým to tady mluvíš?“ Potom uviděla Vinha a Aliho. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Ezře?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>Konečně trocha štěstí: Vinh byl dokonalý, jak měl skafandr celý od krve jako řezník zástěru, a ta krev byla Aliho. Zpoza Vinha byly slyšet rány zdevastovaného parku. Kšeftař měl zadýchaný a hrubý hlas. „Převzali jsme vládu nad L1, Qiwi. Kromě pár Nauovejch goril jsme nikomu nic neudělali –“ a to mu v náručí krvácel její vlastní otec! „Nau tě zneužívá, jako tě zneužíval celou dobu. Akorát že nás tentokrát chce všechny zabít. Podívej se kolem sebe! Chce odpálit temp.“</p>
<p>„Já –“ Ale Qiwi se skutečně podívala kolem sebe a Nauovi se to, co v jejích očích zahlédl, nelíbilo.</p>
<p>„Qiwi,“ řekl Nau, „podívej se na mě. Stojíme proti té samé bandě, co byla za Jimmym Diemem.“</p>
<p>„Jimmyho jste zabili vy!“ vykřikl Vinh.</p>
<p>Qiwi si otřela krev z nosu dojemné bílé látky rukávu. Chvíli vypadala velice mladě a zmateně, stejně zmateně, jako když se jí poprvé zmocnil. Zachytila se nohou o zarážku na stěně a se zamyšleným výrazem se obrátila k němu. Musel nějak získat čas, jenom pár sekund.</p>
<p>„Qiwi, uvědom si, kdo ty věci říká.“ Nau ukázal na Vinha a Aliho Lina. Vystavoval se strašlivému nebezpečí, manipuloval zoufale a z posledních sil. Ale fungovalo to! Skutečně se pootočila a sklouzla z něj pohledem. Vklouzl rukou do skříně a nahmatal pažbu drátové pistole.</p>
<p>„Qiwi, uvědom si, kdo ty věci říká.“ Nau ukázal na Vinha a Aliho Lina. Nebohá Qiwi se skutečně otočila, aby se na ně podívala. Ezr uviděl, jak za jejími zády přelétl Tomasu Nauovi po tváři úsměv.</p>
<p>„Vždyť Ezra přece znáš. Pokusil se ti zabít otce na Severní pracce; myslel si, že se přes Aliho dostane ke mně. Kdyby měl nůž, tak teď do toho tvýho otce bodá. Víš přece, co je Ezr Vinh za sadistu. Vzpomínáš si, jak tě ztloukl; vzpomínáš si, jak jsem tě potom držel.“</p>
<p>Ta slova byla určená Qiwi, ale na Ezra dopadla jako beranidlo, tato děsivá pravda propletená s nehoráznou lží.</p>
<p>Qiwi stála chvíli bez hnutí. Ruce však teď měla zaťaté v pěst; ramena jako by jí sklesla pod jakýmsi zlověstným napětím. A Ezra napadlo: <emphasis>Nau to vyhraje, a kvůli mně. </emphasis>Odehnal od sebe mrákoty, které jako by na něj dotíraly ze všech stran, a podnikl poslední pokus: „Ne kvůli mně, Qiwi. Kvůli všem těm ostatním. Kvůli své matce. Prosím tě. Nau ti lže už čtyřicet let. Pokaždé, když zjistíš, jak to doopravdy je, ti vymaže mozek. Pořád znovu a znovu. A ty si na to nikdy nepamatuješ.“</p>
<p>Qiwi se na tváři rozhostil výraz pochopení a naprosté hrůzy. „Tohleto si pamatovat <emphasis>budu.</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>Otočila se právě ve chvíli, kdy Nau cosi vytáhl ze skříně za nimi. Udeřila ho loktem do prsou. Ozval se zvuk, jako když se přelomí větev; Nau se odrazil od skříně do volného prostranství. Drátová pistole proplula kolem něj. Nau se po ní vrhl, ale o pár centimetrů ji minul a k zapření měl kolem sebe jenom vzduch.</p>
<p>Qiwi se opřela o stěnu, natáhla se a pistoli chytila. Namířila ji komandantovi na hlavu.</p>
<p>Nau se pomalu otáčel kolem své osy; kroutil sebou, aby se podíval na Qiwi. Otevřel ústa, ústa, z nichž při každé příležitosti vypadla jen vemlouvavá lež. „Qiwi, přece bys nemohla –“ začal a potom zřejmě spatřil výraz na její tváři. Nauova arogance, ta ledová, odměřená arogance, na kterou se Ezr díval polovinu svého života, zničehonic zmizela. Nau zašeptal. „Ne, <emphasis>ne.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>Qiwi se třásla hlava i ramena, ale její slova byla tvrdá jako kámen. „Už si vzpomínám.“ Nechala namířenou zbraň klesnout Nauovi od obličeje, pod pás… a vypálila dlouhou dávku. Nauův výkřik přešel ve skřek, který utichl ve chvíli, když ho dávka nadrobno nasekaného drátu otočila a zasáhla do hlavy.</p>
<p><strong>Šedesát dva</strong></p>
<p>Všude byla hustá tma a potom se objevilo světlo. Vydala se nahoru za ním. <emphasis>Kdo jsem? </emphasis>Odpověď přišla vzápětí, nesena vlnou hrůzy. <emphasis>Anne Reynoltová.</emphasis></p>
<p>Vzpomínky. Ustup do hor. Poslední dny hry na schovávanou, balacreanští okupanti, jak nacházejí každou její jeskyni. Pozdě odhalený zrádce. Poslední její lidé přepadeni ze vzduchu. To, jak stojí na svahu hory, obklopena balacreanskými obrněnými jednotkami. Silný puch spáleného masa visel i v mrazivém ranním vzduchu, ale nepřítel už střílet přestal. Chytili ji živou.</p>
<p>„Anne?“ Hlas byl tichý, starostlivý. Hlas mučitele připravujícího atmosféru k ještě většímu utrpení. „Anne?“</p>
<p>Otevřela oči. Balacreanské mučící nástroje se tyčily těsně na hranici jejího periferního vidění. Byly to všechny ty hrůzy, které čekala, ovšem s tou výjimkou, že teď byli ve stavu beztíže. <emphasis>Patnáct let už jim patří naše města. Proč</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>by mě měli brát do vesmíru?</emphasis></p>
<p>Ten, kdo ji vyslýchal, jí vplul do zorného pole. Černé vlasy, typicky balacreanský odstín pleti, stará i mladá tvář zároveň. Musí to být nějaký starší komandant. Měl však na sobě zvláštní fraktilovou vestu, jakou Anne na nikom z komandantů ještě nikdy neviděla. Ve tváři se mu zračily falešné obavy. <emphasis>Idiot; trošku to přehání. </emphasis>Nechal jí do klína dopadnout pugét bílých květin, jako kdyby jí dával dárek. Voněla z nich teplá léta. <emphasis>Nějak přece musím umřít. Něja</emphasis><emphasis>k p</emphasis><emphasis>řece musím umřít. </emphasis>Ruce měla samozřejmě připoutané. Ale kdyby se k ní dost přiblížil, pořád ještě měla zuby. Možná kdyby to byl dost velký idiot –</p>
<p>Natáhl ruku a jemně se jí dotkl na rameni. Anne se rychle přetočila a komandanta do tápající ruky hryzla. Ucukl a ve vzduchu mezi nimi zůstaly drobounké rudé krůpěje. Takový idiot, aby ji na místě zabil, to ale nebyl. Namísto toho se podíval přes řady přístrojů na někoho, kdo nebyl vidět. „Trude! Co jsi to s ní sakra udělal?“</p>
<p>Zaslechla kňouravý hlas, který jí byl nějak povědomý. „Varoval jsem tě přece, že to bude těžký, Phame. Bez toho jejího vedení nemůžeme vědět určitě –“ Hovořící muž se objevil v jejím zorném poli. Byl to malý, nervózně vyhlížející chlapík v balacreanské uniformě technika. Vytřeštil oči na krev, kterou uviděl ve vzduchu. Pohled, který upřel na Anne, byl plný strachu. „Al a já to všechno nezvládneme. Měli jsme počkat, až tady budeme mít Bila… Hele, třeba to je jenom dočasná ztráta paměti.“</p>
<p>Starší muž se dopálil, ale i on vypadal, že má strach. „Chtěl jsem odSoustředění, a ne abys jí vymazal paměť, himlhergot!“</p>
<p>Drobný muž, Trud… <emphasis>Trud Silipan, </emphasis>se stáhl do ústraní. „Neboj. Určitě přijde k sobě. Na vzpomínky jsme ani nešáhli, přísahám.“ Vrhl k ní další vyděšený pohled. „Třeba… třeba se to odSoustředění povedlo a tohleto je autoreprese.“ Přiblížil se ještě o kousek, pořád ještě mimo dosah jejích rukou a zubů, a nervózně se na ni usmál. „Šéfová? Vzpomínáte si na mě, na Truda Silipana? Dělali jsme spolu na Hlídce spoustu let a předtím ještě na Balacrei, pod Alanem Nauem. Nevzpomínáte si?“</p>
<p>Anne hleděla na kulatý obličej, na chabý úsměv. Alan Nau. Tomas Nau. Bože… na… <emphasis>nebi. </emphasis>Probudila se do noční můry, která nikdy neskončila. Mučírny, potom Soustředění a potom celý život <emphasis>být </emphasis>nepřítelem.</p>
<p>Silipanův obličej se rozmazal, ale v hlase se mu najednou ozvala radost. „Hele, Phame! Brečí. Vzpomíná si!“</p>
<p>Ano. Na všechno.</p>
<p>Hlas Phama Nuwena teď však zněl ještě více rozezleně než předtím. „Vypadni, Trude. Koukej vypadnout.“</p>
<p>„Můžeme si to snadno ověřit. Můžeme –“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Zmiz!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>Potom už Silipana neslyšela. Všechno se jí zhroutilo v bolesti a smutku, který ji připravil o dech i o smysly.</p>
<p>Cítila kolem ramen ruku a tentokrát věděla, že to není dotek někoho, kdo ji chce mučit. <emphasis>Co jsem vlastně zač? </emphasis>To byla jednoduchá otázka. Odpověď jí sice ještě několik vteřin unikala, ale teď už ji zaplavoval příval vzpomínek na zrůdu, kterou byla od onoho dne v horách nad Arnhamem.</p>
<p>Ucukla před Phamovou rukou, ale zadržela ji pouta, která ji držela svázanou.</p>
<p>„Promiňte,“ zabručel a ona slyšela, jak jí okovy spadly z rukou. Teď už jí to bylo jedno. Schoulila se do klubíčka a téměř přitom ani necítila, že ji utěšuje. Promlouval k ní, říkal jí jednoduché věci a opakoval je stále dokola různými způsoby. „Už je dobře, Anne. Tomas Nau je po smrti. Už víc jak čtyři dny. Jste volná. Všichni jsme volní…“</p>
<p>Po chvíli zmlkl a jeho přítomnost prozrazoval pouze dotek paže na jejích ramenou. Její srdceryvný pláč se utišil. Teď už se neměla čeho bát. To nejhorší se už stalo, a dělo se to potom pořád dokola, až zbylo jen pusto a prázdno.</p>
<p>Čas plynul.</p>
<p>Cítila, jak se jí tělo pomalu uvolňuje. Přinutila se otevřít pevně zavřené oči a otočit se k Phamovi. Tvář ji bolela od pláče a od toho, jak si přála, aby ji bolela ještě miliónkrát více. „Vy… já vás proklínám za to, že jste mě sem vrátil. Nechte mě umřít.“</p>
<p>Pham se na ni mlčky podíval pozornýma, doširoka otevřenýma očima. Ta tam byla arogance, o které si vždycky myslela, že ji jenom předstírá. Namísto ní… inteligence… úcta? Ne, to nebylo možné. Sáhl na zem vedle ní a položil jí bílé andelíry zpátky do klína. Ty proklaté věci byly teplé a porostlé malými chloupky. Překrásné. Vypadalo to, jako by se nad jejím požadavkem zamyslel, ale potom zavrtěl hlavou. „Ještě nás nemůžete opustit, Anne. Zůstalo tu přes dva tisíce Soustředěných lidí. A vy je můžete osvobodit, Anne.“ Ukázal na zařízení na Soustředění za její hlavou. „Mám pocit, že když dělal Al Hom na vás, tak to tam sázel, jak ho napadlo.“</p>
<p><emphasis>Já je můžu osvobodit. </emphasis>Tato myšlenka pro ni byla prvním světlem za všechny ty roky od onoho rána v horách. Musela se zřejmě nějak prodrat do výrazu její tváře, neboť se Phamovi na rtech objevil úsměv plný naděje. Anne cítila, jak se jí oči zúžily. O Soustředění toho věděla tolik jako každý Balacreaňan. Znala všechny triky Soustředění. „Phame Trinli – Phame Bůhvíkdo – já jsem vás sledovala spoustu let. Už skoro od začátku jsem si myslela, že pracujete proti Tomasovi. Ale přitom jsem taky viděla, jak moc se vám líbí celej ten nápad se Soustředěním. Vy jste po té moci přímo prahnul, je to tak?“</p>
<p>Úsměv se mu z tváře vytratil. Pomalu přikývl. „Viděl jsem… viděl jsem, že mi to může dát to, za co jsem bojoval celej život. Ale nakonec jsem pochopil, že to za to nestojí.“ Pokrčil rameny a v rozpacích sklopil pohled.</p>
<p>Anne na tuto tvář zamyšleně hleděla. Kdysi ji nedokázal oklamat ani Tomas Nau. Když byla Anne Soustředěná, měla ostří své mysli nabroušené jako břitvu, nezatížené roztržitostí a úvahami, a to, že znala Tomasův skutečný záměr, pro ni nemělo větší význam, než kdyby sekera věděla, že je stvořena k vraždění. Teď už si tak jistá nebyla. Tento muž mohl lhát, ale ona po tom, co po ní žádal, toužila víc než po čemkoliv jiném na světě. A potom, až by své dluhy splatila tak, jak by jenom bylo v jejích silách, potom mohla zemřít. Pokrčila rameny stejně jako předtím on. „Tomas Nau vám o tom odSoustředění lhal.“</p>
<p>„Ten nám lhal o spoustě věcí.“</p>
<p>„Dokážu toho o něco víc než Trud Silipan a Bil Phuong, ale ani tak se nepodaří všechno.“ Ta největší hrůza ze všeho: někteří ji budou za to, že je vrátila zpátky, proklínat.</p>
<p>Pham se natáhl přes květiny a vzal ji za ruku. „Dobře. Ale vy uděláte, co bude ve vašich silách.“</p>
<p>Sklopila zrak na jeho ruku. Z kousnutí, které měl od ní na straně dlaně, mu stále ještě tekla krev. Ten muž lhal, ale pokud by jí dovolil odSoustředit ostatní… <emphasis>tak s ním tu hru hraj. </emphasis>„Takže to tady teď vedete vy?“</p>
<p>Pham se uchechtl. „Můžu do něčeho mluvit. Pár Pavouků může mluvit do víc věcí než já. Je to strašně složitý a pořád ještě to je zmatek. Před čtyřmi sty kilosekund to tady ještě vedl Tomas Nau.“ Jeho úsměv se nadšeně roztáhl ještě o něco víc. „Ale tak za sto nebo za dvě stě megasekund už tady podle mě uvidíte znovuzrození. To už opravíme lodě. Co, možná už budeme mít nový. Takovýhle možnosti jsem ještě neviděl.“</p>
<p>Jen to hraj s ním. „A co chcete ode mě?“ <emphasis>Za jak dlouho si mě Soustředíte</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>znovu, abyste mě mohl zneužívat?</emphasis></p>
<p>„Já – já chci jenom, abyste byla volná, Anne.“ Uhnul pohledem. „Já vím, čím jste byla předtím. Viděl jsem, co jste udělala na Frenku, i to, jak vás nakonec zajali. Připomínáte mi někoho, koho jsem znal, když jsem byl malej kluk. Ta se taky postavila proti neuvěřitelné přesile a taky podlehla.“ Otočil se tváří napůl k ní. „Chvilkama jsem se vás bál víc než Tomase Naua. Ale od chvíle, kdy jsem zjistil, že jste byla to Frencký monstrum, jsem se modlil za to, abyste se sem ještě vrátila.“</p>
<p>Byl to tak vynikající lhář. Měl však smůlu, že jeho lež byla tak laciná, tak podbízivá. Ucítila chuť ji stlačit přes okraj srázu dolů: „Takže za pár let budeme mít zase fungující lodě?“</p>
<p>„Ano, a pravděpodobně i lepší vybavení než to, s kterým jsme sem přiletěli. Víte, co se tady objevilo za fyzikální novinky. A vypadá to, že je tu ještě pár dalších věcí –“</p>
<p>„A těm lodím budete velet vy?“</p>
<p>„Několika z nich.“ Stále přikyvoval a rozvíjel svůj klam dál a dál.</p>
<p>„A vy prostě jenom chcete pomoct. Mně, Frenckému monstru. Inu, pane, máte k tomu jedinečné předpoklady. Půjčte mi ty lodě. Poleťte se mnou na Balacreu a na Frenk a na Gaspr. A pomozte mi osvobodit <emphasis>všechny </emphasis>Soustředěné.“</p>
<p>Bylo legrační sledovat, jak Phamovi úsměv na tváři ztuhl, když uslyšel její slova. „Vy chcete svrhnout mezihvězdný impérium, impérium se Soustředěním, jen s hrstkou lodí? To je…“ Slova pro takové bláznovství ho ne a ne napadnout a on na ni chvíli jenom hleděl. Potom se mu kupodivu úsměv zase vrátil. „To je vynikající! Anne, dejte mi čas na to, abych se připravil, čas, abych si tu sehnal spojence. Dejte mi pár let. Možná nevyhrajeme. Ale přísahám, že to zkusíme.“</p>
<p>Ať po něm žádala cokoliv, přistoupil na to. Musela to být lež. Ale pokud to byla pravda, byl to jediný slib, kvůli kterému by chtěla žít dál. Upírala Phamovi pohled do očí ve snaze jeho lež prohlédnout. Možná ji odSoustředění připravilo o postřeh, neboť ať hleděla, jak chtěla hluboko, viděla jen a pouze nadšení. <emphasis>Je to génius. A ať už to byla pravda, nebo lež, už teď mě má na dvanáct let. </emphasis>Na okamžik podlehla a uvěřila mu. Jen na chvíli si dopřála oddechu a uvěřila. Jen na chvíli si představovala, že ten muž nelže. <emphasis>Frencké monstrum</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>je ještě pořád může všechny osvobodit. </emphasis>Ze srdce se jí začal šířit prazvláštní pocit, který ji šimral po celém těle. Chvíli jí trvalo, než poznala něco, co jí bylo tak dlouho odpíráno: radost.</p>
<p><strong>Šedesát tři</strong></p>
<p>Pham poslal dolů na vyjednávání Ezra Vinha.</p>
<p>„Proč já, Phame?“ Byla to ta nejpodivnější obchodní situace v dějinách lidstva. A to byla přitom válka na spadnutí. „Měl byste –“</p>
<p>Nuwen pozvedl ruku a umlčel ho. „To, že tam jdeš ty, má svoje důvody. Znáš Pavouky líp než kdokoliv z našich neSoustředěnejch lidí, a rozhodně líp než já.“</p>
<p>„Mohl bych dělat doprovod. Mohl bych vám pomáhat.“</p>
<p>„Ne, já budu dělat doprovod <emphasis>tobě.</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>Odmlčel se a Ezr zahlédl náznak starostí. „Máš pravdu, chlapče, je to těžký. Z dlouhodobýho pohledu mají navrch a k tomu mají spoustu důvodů nás nenávidět. Myslíme si, že Lighthillovi mají pořád ještě důvěru krále, ale –“</p>
<p>V režimu Dohody byly ještě další frakce. Některé z nich považovaly Soustředěné překladatele za výhodný předmět obchodu.</p>
<p>„O to je důležitější, abyste tam šel vy, Phame.“</p>
<p>„Jenže to nezáleží na nás. Chápeš? Oni si vyžádali přímo tebe.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„No jo. Asi na tebe kápli za ty roky, jak pracovali s Trixii.“ Usmál se. „Chtějí se na tebe podívat zblízka.“</p>
<p>To skoro dávalo smysl. „Fajn.“ Na chvíli se zamyslel. „Ale Trixii nedostanou. Půjdu tam dolů s nějakým jiným překladatelem.“ Podíval se na Phama. „Ona je přece největší hvězda ze všech; ti od Undervillové by si ji vzali s gustem do parády.“</p>
<p>„Hm. Možná si někdo tam dole myslí to samý. Král si vyžádal, aby s tebou letěl Zinmin.“ Všiml si, jak se Ezr tváří. „Ještě něco?“</p>
<p>„Já – ano. Chci, abyste Trixii odSoustředili. Brzo.“</p>
<p>„Samozřejmě. Dal jsem ti svoje slovo. A to samý jsem slíbil i Anne.“</p>
<p>Ezr se na něj chvíli díval. <emphasis>A uvnitř jsi se taky změnil, vzdal ses toho svýho</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>snu. </emphasis>Po tom všem, co se stalo, už o tom Ezr nepochyboval. Ale najednou už nemohl dál čekat. „Posuňte ji v tom seznamu na začátek, Phame. Je mi jedno, že potřebujete ty její překlady. Posuňte ji nahoru. Až se vrátím, tak chci, aby už byla odSoustředěná.“</p>
<p>Pham nadzvedl obočí. „Takže ultimátum?“</p>
<p>„Ne. Ano!“</p>
<p>Stařec si povzdechl. „No tak dobře. Začneme s Trixii okamžitě. Přiznávám se. Překladatele jsme drželi zpátky. Strašně moc je potřebujeme.“ Našpulil rty. „Ale nečekej nic dokonalýho, Ezře. Tohle je další věc, ve které nám Nau lhal. Někteří z odSoustředěnejch jsou skoro jako Anne. Jiní –“</p>
<p>„Já <emphasis>vím.</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>Jiní skončí na přístrojích s epidemií mozkové sněti, kterou spustil proces odSoustředění. „Ale dřív, nebo později to stejně musíme zkusit. Dřív, nebo později se bez nich holt budete muset obejít.“ Odrazil se vzhůru a vyplul z Phamovy kanceláře. Další rozprava by je jenom oba zbytečně trápila.</p>
<p>Transport na Arachnu byl primitivní: člun Jaua Xina vybavený provizorním softwarem, který pro tuto příležitost přepracovala Qiwi. Lidstvo mělo zbytky vyspělých technologií a velice málo fyzických zdrojů nebo automatických systémů. Jak probíhalo odSoustředění zipheadů, byl software Emergentů stále víc a víc k ničemu a ještě nějakou dobu mělo trvat, než bude možné přizpůsobit systémy Qeng Ho dohromady poskládaným troskám, které zůstaly na L1. Uvízli v prakticky prázdné sluneční soustavě, kde byla jediná průmyslová ekologie dole na Arachně. Mohli sice shodit na planetu pár meteoritů nebo i pár atomovek, ale jinak byli lidé téměř neškodní. Nic nemohli dělat ani Pavouci, ale to se mělo změnit. Teď už o vetřelcích věděli a také věděli, co je možné dokázat s technologií. Měli rozsáhlé nepoškozené části <emphasis>Neviditelné</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ruky. </emphasis>Brzy Pavouci vyrazí do vesmíru. Podle Phama měli lidé tak rok na to, aby to všechno obrátili, aby si u nich vybudovali nějakou důvěru. Qiwi říkala, že pokud by byla Pavouk ona, udělala by to za mnohem kratší dobu.</p>
<p>Když Ezr a Zinmin vstoupili do přechodové komory taxíku, byla chodba tempu plná lidí. Byl tu téměř každý nesoustředěný na L1.</p>
<p>Byli tam Pham s Anne. Připluli k nim, tihle dva, do kterých by to Ezr Vinh v předchozích letech nikdy neřekl. „Začali jsme s přípravou na odSoustředění,“ řekla Anne. Nemusela říkat, koho má na mysli. „Uděláme, co bude v našich silách, Ezře.“</p>
<p>Qiwi mu popřála hodně štěstí s tak vážným výrazem, jaký u ní ještě nikdy neviděl. Chvíli vypadala trochu nejisté a potom mu potřásla rukou – další věc, kterou ještě nikdy neudělala. „Vrať se v pořádku, Ezře.“</p>
<p>Rita Liao se nějak dostala přímo před průlez a zastoupila mu cestu. Ezr se natáhl, aby ji objal. „Já Jaua přivedu zpátky, Rito.“ Ve skutečnosti si říkal: <emphasis>Udělám pro to všechno, </emphasis>ale neměl odvahu své pochybnosti ukázat navenek.</p>
<p>Rita měla oči zarudlé. Vypadala, že se bojí ještě víc, než když spolu mluvili o pár kilosekund dříve. „Já vím, Ezře, já vím. Pavouci jsou hodní. Budou vědět, že jim Jau nechtěl ublížit.“ Většinu života strávila v okouzlení životem na Arachně, ale víra v překlady jako by ji už pomalu opouštěla. „Ale… kdyby ho s tebou nepustili… tak mu, prosím tě, dej…“ Vtiskla mu do dlaně průzračnou drobnou krabičku. Byl na ní zámek na otisk palce, pravděpodobně nastavený na Jaua Xina. Uvnitř viděl vzpomínkový kámen. Odrazila se a zmizela v davu.</p>
<p><strong>Šedesát čtyři</strong></p>
<p>Na Zemské velitelství to bylo 200 kilosekund cesty. Na zemi je Pavouci vezli po oné cestě, která vedla dlouhým údolím. Ezrovi se míhaly hlavou strašidelné vzpomínky. Spousta budov zde byla nových, ale <emphasis>já jsem tady byl ještě</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>před tím, než to všechno začalo. </emphasis>Tehdy to bylo všechno tak tajemné. Teď se na všem skvěl onen lesk vědomostí. Zinmin Broute nadšeně poskakoval od okna k oknu a pojmenovával všechno, co viděl. Jeli kolem knihovny, do které se vloupali s Bennym Wenem. Muzeum doby Tmy. A ty sochy na konci Královské cesty, to bylo Goknanské Dosažení Dohody. O každé z těch zkroucených postav by vám Zinmin něco řekl.</p>
<p>Dnes však nebyli lupiči, kteří se někam vkrádají, když majitel spí. Dnes všechno všude kolem svítilo, a když se konečně přesunuli pod zem, bylo to tam stejně děsivé a cizí jako pavoučí noční můry Ritsera Brughela. Schody byly strmé jako žebříky a obyčejné místnosti měly strop tak nízko, že když se Ezr nebo Zinmin chtěli dostat z jednoho místa na druhé, museli se přikrčit. Navzdory dávno vynalezeným drogám a tisíciletím genetického inženýrství je nepřetržitý plný tah planetární gravitace doháněl k šílenství. Byli ubytováni někde, o čem Zinmin tvrdil, že to jsou královské komnaty, místnosti s chlupatými podlahami a s tak vysokými stropy, že se pod nimi dalo i postavit. Jednání začala další den.</p>
<p>Pavouci, které znali z předchozích překladů, tam většinou nebyli. Belga Undervillová, Elno Coldhaven – to byla jména, která sice Ezr poznával, ale která vnímal vždy poměrně vzdáleně. Ti do kontračíhané Sherkanera Underhilla zapojeni nebyli. Přesto se však zřejmě museli radit s Victory Lighthillovou. Undervillová se často v průběhu jednání vzdálila a byly slyšet syčivé rozhovory s kýmsi, kdo nebyl vidět.</p>
<p>Po několika prvních dnech Ezrovi došlo, že někteří z těchto poradců jsou <emphasis>velice </emphasis>daleko: Trixie. Když byli zpátky u sebe, zavolal Ezr L1. Spojení samozřejmě podléhalo kontrole Pavouků. Ezrovi to bylo jedno. „Řekli jste mi, že je Trixie v odSoustředění.“</p>
<p>Odmlka se zdála být mnohem delší než deset sekund. Najednou už Ezr na výmluvy a vytáčky čekat nedokázal. „Tak mě, sakra, poslouchejte! Slíbili jste mi, že bude v odSoustředění. Dřív nebo později ji stejně budete muset přestat používat!“</p>
<p>Potom se ozval Phamův hlas. „Já vím, Ezře. Jenže problém je v tom, že Pavouci trvali na tom, že bude k dispozici, pořád Soustředěná. Může to všechno překazit, když to odmítneme… a Trixie s námi při tom odSoustředění odmítá spolupracovat. Museli bysme ji k tomu přinutit násilím.“</p>
<p>„To je mi fuk. To je mi fuk! Nepatří jim přece o nic víc než Tomasu Nauovi.“ Zajíkl se hrůzou a málem se nahlas rozbrečel. Zinmin Broute na druhé straně místnosti vypadal spokojeně jako kterýkoli ziphead, jehož Ezr kdy viděl. Seděl se zkříženýma nohama na chlupatém koberci a listoval jakousi pavoučí obrázkovou knížkou. <emphasis>Toho taky zneužíváme. Musíme, ještě chvíli.</emphasis></p>
<p>„Ezře, je to jenom na chvilku. Anne to taky málem nepřenesla přes srdce, ale je to jediná věc, do které u nás Pavouci pronikli. Vždyť oni těm Soustředěným málem věří. Všechno, co řekneme, každý tvrzení, všechno probírají se zipama. Bez tyhle jejich důvěry nemáme šanci ty lidi z <emphasis>Ruky </emphasis>dostat. Bez ní nemáme šanci to, co napáchal Nau, zase napravit.“</p>
<p>Rita a Jau. Krabička s daktyloskopickým zámkem stála na Ezrově soupravě vybavení. Zvláštní. Pavouci se do ní ani do ostatních jeho věcí ani nesnažili dostat. Ezr se podvolil. „Fajn. Ale po tomhle setkání už nikdo nikomu <emphasis>nepatří. </emphasis>Jinak ta naše dohoda neplatí – jinak ji zruším.“ Přerušil spojení, než stačila přijít zpátky jakákoliv odpověď. Koneckonců, bylo úplně jedno, co mu druhá strana odpověděla.</p>
<p>Téměř každý den podnikali útrpný sestup do té samé děsivé zasedací místnosti. Zinmin tvrdil, že to je soukromá kancelář šéfa tajné služby, „jasná a otevřená místnost s prostornými výklenky a s oddělenými místy k sezení.“ Inu, výklenky tam byly, tmavé komíny, na jejichž konci byl ukrytý jakýsi pelech. A video podél stěn vůbec nedávalo smysl. On i Zinmin museli přejít po studeném kameni, než se mohli posadit na hromadu kůží. Obvykle zde byli čtyři nebo pět Pavouků a téměř pokaždé Undervillová nebo Coldhaven.</p>
<p>Jednání se vlastně ubírala dobrou cestou. Pokud jejich slova potvrdili zipheadi, potom Pavouci tomu, co jim Ezr říkal, věřili. Zdálo se, že chápou, kolik dobrých věcí jim může přinést i minimální spolupráce. Pavoukům bylo samozřejmě dovoleno osobně zavítat na povrch masivu. Technologie budou dolů poskytovány bez omezení výměnou za možnost přístupu lidí na povrch planety. Za nějakou dobu přemístí masiv i tempy na vysoký orbit Arachny a začne společná výstavba loděnic.</p>
<p>Vysedávat s Pavouky celé kilosekundy každý den byl vyčerpávající zážitek. Lidský mozek nebyl připraven na to, aby takové bytosti vnímal s nadšením. Vypadaly, jako by vůbec neměly oči, ale jen lesklé chitinové plochy, které viděly lépe než jakýkoliv lidský zrak. Nikdy jste nepoznali, na co se právě dívají. Jejich jídelní ruce byly neustále v pohybu, jehož významy Ezr teprve začínal chápat. A když gestikulovaly tyto bytosti pažemi, byly jejich pohyby prudké a agresivní jako při útoku. Ve vzduchu visel nakyslý, zatuchlý zápach, který byl nejsilnější, když se kolem nich shlukli ještě další Pavouci. <emphasis>A příště si s sebou přivezeme vlastní záchody. </emphasis>Od toho, jak se Ezr snažil přizpůsobit zdejším zařízením, už pomalu začínal mít nohy do O.</p>
<p>Většinu interaktivních překladů prováděl Zinmin. Byla tam však i Trixie a ostatní a někdy, když to bylo zapotřebí, to byl právě její hlas, který pronášel slova Undervillové nebo Coldhavena: Undervillové – nesmiřitelné policajtky, a Coldhavena – uhlazeného mladého generála. Hlas Trixiin, duše cizí.</p>
<p>V noci přicházely sny často ještě nepříjemnější než realita, které čelil přes den. Nejhorší byly ty, které chápal. Zjevovala se mu Trixie a její hlas a myšlenky přebíhaly sem a tam mezi mladou ženou, kterou kdysi znal, a cizími mozky, které ji ovládaly nyní. Občas, když mluvila, se její tvář proměnila v lesklý krunýř, a když se jí na tuto proměnu zeptal, řekla, že si to všechno jenom představuje. Byla to ta Trixie, která měla zůstat věčně Soustředěná, očarovaná, ztracená. V mnoha snech byla Qiwi občas jako spratek, jindy zase taková, jaká byla, když zabila Tomase Naua. Mluvili spolu a ona mu často radila. Ve snech to vždycky dávalo smysl – a když se probudil, nikdy si nemohl vzpomenout, co přesně to bylo.</p>
<p>Problémy se řešily jeden po druhém. Od genocidy k obchodu se dostali za necelý milion sekund. Nuwenův hlas z L1 byl plný radosti z toho, jak se jednání vyvíjí. „Ti smlouvají jako Obchodníci, a ne vládní činitelé.“</p>
<p>„Vzdáváme se spousty věcí, Phame. Odkdy mají Zákazníci takovou účast na našem území, jakou poskytujeme Pavoukům?“</p>
<p>Obvyklá dlouhá odmlka. Tón Phamova hlasu však byl stále veselý: „To se taky může brzo vyřešit, chlapče. Vsadím se, že někteří z těch Pavouků nakonec ještě budou chtít být partneři Qeng Ho.“</p>
<p>„…ještě jedna věc,“ pokračoval Pham. „Vydrž to jednání o válečných zajatcích,“ – jediná věc, která ještě zbývala – „a můžeme z toho Trixii stáhnout. Frakce Undervillové to Lighthillové slíbila.“</p>
<p>Poslední den jednání začal jako ty předchozí. Zinmina a Ezra odvedli dolů po „spirálovitém schodišti“, jak ho nazýval Zinmin. Pro lidi to byla vertikální šachta vytesaná přímo do skály. Vzhůru se kolem nich hnal neustálý průvan teplého vzduchu. Šachta měla na šířku bezmála dva metry a na stěnách byly pěticentimetrové římsy. Jejich strážní neměli žádné problémy; ti dosáhli z jedné strany na druhou a zapřeli se na všech stranách. Jak sestupovali dolů, otáčeli se Pavouci kolem dokola podle spirály. Přibližně každých deset metrů bylo „odpočívadlo“, na kterém mohli popadnout dech. Za výstroj, kterou ho strážní donutili si obléci, byl Ezr dílem vděčný a dílem z ní byl nervózní.</p>
<p>„Ty schody jsou tady proto, aby nám tak nahnali strach, že jo, Zinmine?“ Už mu tuto otázku položil při předchozích sestupech, ale Zinmin Broute ani jednou neuznal za vhodné odpovědět.</p>
<p>Soustředěnému překladateli se po úzkých římsách sestupovalo ještě hůře hlavně kvůli tomu, že se snažil napodobit onen rozpláclý způsob, který nacházel své opodstatnění výhradně u Pavouků. Dnes na tuto otázku zareagoval. „Ano… Ne. Tohle je hlavní schodiště do Královské hlubiny. Velice staré. Tradicionální. Je to čest –“ Uklouzl, zhoupl se nad propastí a chvíli visel na svém laně a na postroji strážného nad nimi. Ezr se chytil mokré stěny, neboť ho Broute málem shodil také, jak se snažil znovu dosáhnout na schody.</p>
<p>Dorazili k poslednímu odpočívadlu. Strop byl nízko i podle měřítek Pavouků, jenom něco málo přes metr. Šourali se v předklonu, obklopeni strážemi, k širokým dveřím. Za dveřmi bylo vidět slabé modré osvětlení. Pavouci viděli ve velice širokém světelném spektru. Řekli byste, že budou mít raději osvětlení ve sluneční části spektra. Přitom však často raději volili jen slabou záři nebo světlo, které člověk neviděl.</p>
<p>Ze šera před nimi se ozvalo povědomé zasyčení.</p>
<p>„Pojďte dál. Posaďte se,“ řekl sice Zinmin Broute, ovšem myšlenka pocházela od Pavouka v místnosti. Ezr a Zinmin přešli po kamenné podlaze ke svým „místům“. Teď už Ezr viděl jejich protějšek, velkou osobu ženského pohlaví na mírně vyvýšeném místě k sezení. Ve stísněném prostoru byla velice silně cítit. „Generále Undervillová,“ řekl zdvořile Ezr.</p>
<p>Ve srovnání s už vyřešenými problémy mělo být jednání o válečných zajatcích snadnou záležitostí. On si však všiml, že tentokrát jsou s Undervillovou sami. Nebylo zde žádné spojení s vnějším světem, alespoň jim nikdo žádné nenabídl. Byli sami téměř v naprosté tmě a věty Zinmina Brouta často sklouzly k výhružným obratům. Bylo to děsivé… ale přesto to kdesi hluboko v nitru svého obchodnického dětství Ezr začínal chápat. Bylo to záměrné zastrašování. Undervillová slíbila Lighthillové, že překladatelé budou volní <emphasis>poté, </emphasis>co skončí jednání o válečných zajatcích. Oni si prosadili svou ve značném množství věcí; tohle byl její poslední pokus napravit si reputaci.</p>
<p>Otevřel vak a nasadil si huds. Podle Pavouků přežili vynucené přistání všichni lidé na palubě <emphasis>Ruky. </emphasis>Trosky lodi byly roztroušeny po dvaceti tisících metrech zamrzlého oceánu a obydlené paluby byly doslova jedinou nedotčenou částí kosmického plavidla. To, že vůbec někdo přežil, byl zázrak, za který pilotující zipheadi vděčili Phamovým radám. K četným ztrátám však došlo poté, co se ocitli na zemi. Proti všem zásadám zdravého rozumu zahájil Brughel a jeho poskoci proti přijíždějícím pavoučím vojákům palbu. Poskoci přišli do jednoho o život. S pohotovostí pravého komandanta je v tom Brughel na poslední chvíli nechal a pokusil se ukrýt mezi zbytkem posádky. Podle Pavouků už po této úvodní přestřelce k žádným ztrátám na životech nedošlo.</p>
<p>„Zipheady vám vrátit můžeme,“ prohlásila Undervillová Zinminovými ústy. „Víme, že za to zodpovědnost nenesou a bez některých bychom našeho vítězství ani nedosáhli.“ Zinmin mluvil podrážděným tónem. „Zbytek jsou zločinci. Ti zabili stovky lidí. Pokusili se zabít miliony.“</p>
<p>„Ne, za to mohla jenom hrstka z nich. Zbytek se tomu bránil – nebo byl prostě oklamán, co se týkalo zbytku operace.“</p>
<p>Ezr procházel seznam posádky a vysvětloval funkce jednotlivých členů. Dvacet nebožáků bylo v hibernaci – Ritserovy hračky pro zvláštní příležitost. <emphasis>To </emphasis>byly evidentně oběti, ale Undervillová se zase nechtěla vzdát vybavení. Pro jednoho po druhém získával Ezr od Undervillové povolení k propuštění, podmíněné přístupem ke specialistům, kteří by osvětlili funkce trosek, které teď patřily jejímu vládnímu výboru. Nakonec se dostali až k nejobtížnějším případům. „Jau Xin. Vedoucí pilotů.“</p>
<p>„Jau Xin, ten, co mačkal spoušť?!“ řekla generál. Ezr vyhnal obraz v huds na maximum. Jeho výhled už nebyl tak tmavý jako předtím. Po celou dobu jejich rozhovoru seděla Undervillová velice klidně a pohybovala pouze jídelníma rukama. Byl to postoj, který Zinmin popsal jako pozorné vnímání. „Jau Xin měl na starosti zahájení útoků.“</p>
<p>„Generále, my jsme se dívali do záznamů. Vaše dialogy s Jauovými Soustředěnými piloty budou nejspíš ještě kompletnější. Z našeho pohledu je zřejmé, že Jau Xin většinu útoku Emergentů sabotoval. Já Jaua znám, paní. A znám jeho ženu. Oba dva chtějí pro vaše lidi jen to nejlepší.“ Podle zipheadských analytiků, Trixii nevyjímaje, mohly mít zmínky o rodině jistou váhu. Možná. Ovšem Belga Undervillová možná byla spíš klasický typ hájící „zájmy národa“.</p>
<p>Zinmin Broute ťukal do svého ovládání, jak překládal Ezrova slova do pseudojazyka, a potom je odesílal na zvukový výstup. Z Broutova reproduktoru se ozvalo strašidelné syčení; Ezrovy myšlenky, jak by je snad vyslovil Pavouk.</p>
<p>Undervillová chvíli mlčela a potom vyrazila pronikavé vypísknutí. Ezr věděl, že jde o opovržlivé odfrknutí.</p>
<p>Tento rozhovor však nakonec mohl být přehrán i jiným Pavoukům. <emphasis>Já se nedám jen tak, Undervillová. </emphasis>Ezr sáhl do tlumoku a vytáhl Ritinu malou krabičku.</p>
<p>„A to je co?“ zeptala se Undervillová. V hlase Brouta coby Undervillové nebyla po zvědavosti ani stopa.</p>
<p>„Dárek pro Jaua Xina od jeho manželky. Vzpomínka pro případ, že byste ho odmítli vydat.“</p>
<p>Undervillová od nich seděla téměř dva metry daleko, ale ještě ani teď si Ezr příliš neuvědomoval, jak daleko mohou Pavouci předníma rukama dosáhnout. Vymrštily se k němu čtyři černé paže a vyškubly mu krabičku z rukou. Potom Undervillová paže bleskurychle zase stáhla a podržela si krabičku napřed před jednou a potom před druhou částí lesklého krunýře. Její dýkovité ruce slabě škrábaly po povrchu krabičky, jak se snažila vypáčit víčko a zámek.</p>
<p>„Je to nastavené na Jaua Xina. Když to otevřete násilím, obsah se zničí.“</p>
<p>„No tak ať.“ Pavouk se však přestal špičkami rukou do krabičky dobývat. Ještě chvíli ji držel, potom vyrazil ječivé zasyčení a mrštil ji zpátky Ezrovi na prsa.</p>
<p>Ošklivé skřeky se ozvaly znovu a Zinmin Broute začal překládat. „K čertu s těma vašima novorozeneckejma očima!“ Broute měl hlas napjatý a rozzuřený. „Vemte si ten svůj dárek pro vraha zpátky. Vemte si zpátky Xina a ty ostatní.“</p>
<p>„Děkuji vám, generále. Děkuji.“ Ezr sebral Ritin dárek ze země.</p>
<p>Pavoukův hlas umlkl, ale potom se znovu ozval, tentokrát už o něco tišeji, a zněl jako kapky vody dopadající na rozžhavený kov. „A předpokládám, že taky hodláte zachránit Ritsera Brughela?“</p>
<p>„Zachránit ne, paní. V průběhu uplynulých let Ritser Brughel pravděpodobně zavraždil víc našich lidí než vašich. Je toho spousta, za co bude zodpovídat.“</p>
<p>„Samozřejmě. Ale toho vám v žádném případě nedáme.“ Teď zněl Broutův hlas naprosto sebejistě a Ezr pochopil, že to je jediná věc, v níž jsou Pavouci zajedno.</p>
<p>A možná to tak bude nejlepší. Ezr pokrčil rameny. „Dobrá. Je na vás, jak ho potrestáte.“</p>
<p>Pavouk ztuhl, a ztuhly dokonce i jeho jídelní ruce. „Potrestáme? Vy mi nerozumíte. Po těchto hloupých jednáních nám zbyl jediný živý člověk. Jakýkoliv trest bude v každém případě vedlejší efekt. Spoustu věcí se dozvídáme z pitev mrtvých lidí, ale naléhavě potřebujeme živý pokusný objekt. Jaké jsou vaše fyzické hranice? Jak vy, lidské bytosti, reagujete na extrémní bolest a strach? Chceme vyzkoušet podněty, které ve vašich databázích nevidíme. Mám v úmyslu udržet Ritsera Brughela naživu ještě velice, velice dlouho.“</p>
<p><emphasis>Ritser Brughel je asi ta nejpodivnější lidská bytost, na jakou jste mohli n</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>razit. </emphasis>Ale to by patrně nebyla ta nejmoudřejší věc, kterou by teď a tady mohl říci. Namísto toho Ezr prostě přikývl. A poprvé si uvědomil, že by vlastně mohl Ritser Brughel dojít osudu, který by se vyrovnal jeho zločinům. Pavoučí noční můra bude komandanta provázet po zbytek jeho života.</p>
<p><strong>Šedesát pět</strong></p>
<p>Ezr Vinh se vrátil na L1 jako hrdina. Žádný majitel či partner pravděpodobně ještě nikdy nebyl přivítán s takovým nadšením, s jakým se setkal na masivu on. Přivezl s sebou první z propuštěných vězňů a mezi nimi i Jaua Xina. Kromě toho s sebou přivezl také společníky: první Pavouky ve vesmíru.</p>
<p>Ezr nic z toho téměř ani nevnímal. Usmíval se, mluvil, a když uviděl Ritu a Jaua spolu, ucítil letmý dotek uspokojení.</p>
<p>Jako poslední vyplula z člunu Florie Pereš. Byla mezi hibernovanými oběťmi v Ritserově skrýši a zůstala nevyužitá až do konce. Dokonce ještě po 200 kilosekundách se kolem sebe dezorientované rozhlížela. Když ji vyvedl Ezr na otevřené prostranství, dav v chodbě ztichl. Z davu vyklouzla Qiwi. Nabídla se, že obětem pomůže, ale když se zastavila těsně před Florií, oči se jí rozšířily a rty se jí začaly třást. Obě dvě se na sebe chvíli dívaly. Potom Qiwi podala Florii ruku a dav za nimi se rozestoupil.</p>
<p>Ezr se díval, jak odplouvají pryč, ale duchem byl přitom někde jinde: Anne Reynoltová začala s odSoustřeďováním Trixie kilosekundu poté, co odletěl z Arachny. Během 200 kilosekund cesty zpět na masiv mu Pham pravidelně hlásil, jak všechno pokračuje. Tentokrát se už nikdo nevykrucoval. Trixie byla za přípravnou fází. Nejprve byla mozková sněť potlačena a potom Trixii uvedli do umělého komatu. V něm se pomalu ovlivňovalo vylučování drogy. „Anne to už dělala tisíckrát, Ezře,“ říkal Pham. „Říká, že to jde dobře. Trixie by měla být z kliniky venku jen pár kilosekund potom, co se sem vrátíš.“</p>
<p>Už žádné další zdržování. Trixie bude konečně volná.</p>
<p>O dva dny později mu to řekli. <emphasis>Trixie je připravená.</emphasis></p>
<p>Než Ezr vyrazil na kliniku odSoustředění, zašel ještě navštívit Qiwi. Qiwi pracovala se svým otcem na Jezerním parku. Většina stromů byla sice zničena, ale Ali Lin se domníval, že je dokáže zachránit. Dokonce i jako odSoustředěný měl s parkem úžasné plány. Teď však už přitom dokázal i milovat svou dceru. <emphasis>Taková bude i Trixie </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> stejně volná jako předtím, než celá ta hrůza začala.</emphasis></p>
<p>Qiwi si zrovna povídala s Pavouky, když k nim Ezr přišel po cestě zničeným lesem. Vysoko nad nimi kroužila koťata a zvědavost v nich sváděla boj s hrůzou z pavouků.</p>
<p>„Chceme s tím jezerem udělat něco novýho, něco se svou vlastní ekosférou.“ Pavouci byli o něco vyšší než Qiwi. V mikrogravitaci to už nebyla ta nízká a široká zvířata jako předtím. Přirozené napětí jejich končetin mělo za následek pavoučí verzi beztížného přikrčeného postoje; ruce a nohy se táhly pod nimi, takže vypadali vytáhlí a štíhlí. Zrovna mluvil ten nejmenší z nich – pravděpodobně Rhapsa Lighthillová. Ve srovnání s hlasem Belgy Undervillové bylo její syčení téměř zpěvavé.</p>
<p>„Budeme to sledovat, ale pochybuji, že nás tu bude chtít hodně bydlet. Chceme zkusit naše vlastní tempy.“ Broute Zinmin překládal a mluvil veselým, konverzačním tónem. Touto dobou už byl zřejmě jedním z posledních Soustředěných překladatelů.</p>
<p>Qiwi se na Pavouka usmála. „Jo, jsem strašně zvědavá, co nakonec uděláte. A –“ vzhlédla a spatřila Ezra.</p>
<p>„Qiwi, můžu s tebou mluvit?“</p>
<p>Už měla namířeno k němu. „Chvilku, Rhapso, ano?“</p>
<p>„Jistě.“ Pavouci odcupitali pryč a Zinmin dál zahrnoval dotazy Aliho Lina.</p>
<p>Ezr a Qiwi pozorovali jeden druhého ze třiceti centimetrů. „Qiwi. Před dvěma tisíci sekund odSoustředili Trixii.“</p>
<p>Dívka se vesele usmála. Stále na ní bylo cosi dětského. I navzdory tomu všemu zůstala otevřená svému okolí. A teď se všechna jednání s Pavouky točila kolem ní, byla nejvyhledávanějším inženýrem ze všech. Teď teprve viděla, jak daleko až její bystrost sahá: od dynamiky přes biologii až k velice ostrému obchodování. Qiwi byla stejná, jako byli v hloubi duše Qeng Ho.</p>
<p>„Je – bude v pořádku?“ Qiwi měla doširoka rozevřené oči a ruce pevně sepjaté před sebou.</p>
<p>„Ano! Troška dezorientace, říká Anne, ale myšlení a osobnosti se nic nedotklo a … a můžu se za ní dneska jít podívat.“</p>
<p>„Oh, Ezře! To mám radost.“ Qiwi se pustila a natáhla ruce k jeho ramenům. Najednou měla obličej velice blízko u jeho a rty se ho dotkla na tváři.</p>
<p>„Chtěl jsem tě ještě vidět, než si promluvím s ní –“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Jen – jen jsem ti chtěl poděkovat za to, že jsi mi zachránila život a že jsi zachránila život nám všem.“ <emphasis>Chci ti poděkovat za to, ze jsi mi vrátila duši.</emphasis><emphasis> </emphasis>„Kdybysme ti mohli s Trixii nějak pomoct…“</p>
<p>A už od něj byla znovu pryč na délku celé paže a její úsměv byl trochu zvláštní. „Není zač, Ezře. Ale… děkovat mně nemusíš. Jsem ráda, že to vám dvěma skončilo tak dobře.“</p>
<p>Ezr ji pustil a už se otáčel k lanům, které tu Ali natáhl kvůli své rekonstrukci. „Spíš nám to dobře začíná, Qiwi. Celý ty roky jsme byli jako mrtví a teď konečně… víš co, promluvíme si potom!“ Zamával jí a už se přitahoval stále rychleji zpátky ke vchodu do jeskyně.</p>
<p>Reynoltová proměnila kolektivní místnost v Podkroví na rekonvalescenční pokoj. Tam, kde zipheadi trávili Hlídku za Hlídkou Soustředění ve službách komandantů, teď vycházeli na svobodu.</p>
<p>Anne ho zastavila v chodbě těsně před kolektivní místností. „Ještě než tam půjdeš, tak si pamatuj –“</p>
<p>Vinh se už tlačil kolem ní. Zarazil se. „Říkala jste přece, že to jde bez problémů.“</p>
<p>„Ano. Celkový efekt je normální. Poznávací schopnosti jsou stejně dobré jako předtím, dokonce jí zůstaly i ty její odborné vědomosti. Děláme skoro tři tisíce operací odSoustředění, což je větší propouštění na svobodu než kdykoliv v dějinách Emergentů. Už nám to jde moc dobře.“ Zamračila se, ale nebylo to ono netrpělivé gesto jejího starého Soustředění. Tohle byl podmračený výraz plný zármutku. „Přála – přála bych si, abysme mohli udělat ty první znova. Myslím, že bych to teď už zvládla líp.“</p>
<p>Ezr viděl její utrpení a provinile ucítil náhlou radost: <emphasis>Takže je nakone</emphasis><emphasis>c d</emphasis><emphasis>obře, ze se to takhle zpozdilo. </emphasis>Trixie mohla těžit ze všech předchozích zkušeností. Možná by ale byla v pořádku tak jako tak. Koneckonců, Reynoltová z toho taky vyšla dobře. I u ní se všechno podařilo. A hned za Reynoltovou, o něco dál v chladné zelené chodbě, byla Trixie Bonsolová, princezna, která se konečně probudila. Protáhl se kolem Reynoltové a už letěl slabým modrým světlem.</p>
<p>Anne za ním ještě zavolala: „Ale Ezře… hele, až skončíš, tak s tebou chce mluvit Pham.“</p>
<p>„Jasně. Jasně.“ Ale ve skutečnosti ji ani neposlouchal. A už byl v kolektivní místnosti. Jedna její část byla ještě v provozu a deset nebo patnáct křesel bylo dokonce obsazených a lidé na nich seděli v malých skupinkách a povídali si. Hlavy se otočily jeho směrem, oči plné zvědavosti, která předtím nepřicházela v úvahu. V některých tvářích byl strach. Na mnohých byl vidět onen smutný, dezorientovaný výraz, jaký měl po odSoustředění Hunte Wen. Emergenti, kteří se nacházeli mezi nimi, se neměli ke komu vrátit. Probudili se sice do svobody, ale celý život a spoustu světelných let daleko od čehokoliv, co znali.</p>
<p>Ezr se rozpačitě usmál a proklouzl kolem nich. <emphasis>Nám s Trixii to sice dopadlo dobře, ale těmhle chudákům je potřeba pomoct.</emphasis></p>
<p>Zadní stěna místnosti byla rozdělená na jednotlivé kóje. Ezr letěl kolem otevřených dveří a zastavoval se jen na tak dlouho, aby stačil přečíst jmenovky pacientů. A konečně… TRIXIE BONSOLOVÁ. Konečně se na svém zběsilém úprku zastavil a uvědomil si, že má na sobě pracovní šaty a že mu rozcuchané vlasy trčí na všechny strany. Stejně jako nějaký ziphead i on ignoroval všechno mimo to, na co se soustředil.</p>
<p>Uhladil si vlasy, jak to jenom šlo… a zaklepal na tenkou plastovou stěnu soukromé kóje.</p>
<p>„Dále.“</p>
<p>„Ahoj, Trixie.“</p>
<p>Vznášela se v závěsném lůžku, které se příliš nelišilo od obyčejného. Kolem hlavy měla jemný závoj lékařských zařízení. To nevadilo, Ezr to čekal. Anne začala pacienty sledovat a s pomocí zjištěných dat korigovala odSoustředění a hlídala možnost srdeční zástavy a infekce.</p>
<p>Bylo s tím těžké obejmout někoho tak pevně, jak Ezr Vinh chtěl. Připlul blíž, podíval se Trixii do tváře a zcela se v ní ztratil. Trixie se podívala na něj – nikoliv přes něj, netrpělivě kvůli tomu, že jí překáží ve výhledu na data – ale přímo do očí. Na rtech se jí třásl slabý, rozechvělý úsměv.</p>
<p>„Ezře.“</p>
<p>A potom už ji držel v náručí a ona k němu vztáhla ruce. Rty měla hebké a teplé. Chvíli ji k sobě tiskl a něžně ji v síti objímal. Potom hlavu odtáhl a opatrně se vyhnul lékařským přístrojům. „Tolikrát jsem si už myslel, že to nedokážeme. Vzpomínáš si na všechny ty chvíle,“ – doslova roky života – „co jsem s tebou proseděl v tý tvý pitomý cele?“</p>
<p>„Ano. Ty jsi trpěl mnohem víc než já. Pro mě to bylo něco jako sen a čas mi plynul mezi prsty. Cokoliv mimo Soustředění pro mě bylo jako v mlze. Slyšela jsem, co mi říkáš, ale jako by mi to bylo úplně jedno.“ Její ruka se vznesla ke straně jeho krku a lehce ho pohladila – gesto z doby, kdy byli skutečně spolu.</p>
<p>Ezr se usmál. <emphasis>Takže si povídáme. Doopravdy. Konečně. </emphasis>„A teď jsi zpátky a my můžeme znovu žít. Mám strašně moc plánů. Měl jsem spoustu let na to, abych vymyslel, co bysme mohli dělat, pokud by se nám Naua podařilo zbavit a tebe zachránit. Po všech těch mrtvých se začíná tahle mise vyplácet ještě víc, než jsme si kdy dokázali představit.“ Obrovské riziko, obrovský poklad. Rizika se však už podstoupila, oběti byly složeny a teď – „S naším podílem na odměně za tuhle misi můžeme… můžeme udělat cokoliv. Můžeme si založit naši vlastní Rodinu!“ Vinh.23.7, Vinh-Bonsolová, Bonsolová.1, to bylo jedno; bude prostě jejich.</p>
<p>Trixie se pořád ještě usmívala, ale v očích se jí už objevily slzy. Zavrtěla hlavou. „Ezře, já nechci –“</p>
<p>Vinh rychle pokračoval dál. „Trixie, já vím, co mi řekneš. Jestli nechceš Rodinu – to je taky v pořádku.“ Za ta léta služby Tomasu Nauovi měl spoustu času všechno pořádně promyslet a zhodnotit, které oběti ve skutečnosti oběťmi nejsou. Zhluboka se nadechl a řekl: „Trixie, i kdyby ses chtěla vrátit na Triland… chci tam jít s tebou a odejít od Qeng Ho.“ Rodině by se to nelíbilo; teď už to nebyl nejmladší dědic. Díky této výpravě Rodina Vinh.23 neskutečně zbohatne, ale… Ezr Vinh věděl, že on sám na tom nese podíl jen minimální. „Můžeš být cokoliv, co budeš chtít, a pořád můžeme být spolu.“</p>
<p>Naklonil se k ní blíž, ale ona ho tentokrát od sebe lehce odstrčila. „Ne, Ezře, tím to není. Oba dva už jsme o pár let starší. A já – už je to strašně dlouho, co jsme my dva byli spolu.“</p>
<p>Ezr vyjekl vysokým hlasem. „Pro mě to byly roky! Ale pro tebe? Vždyť jsi přece říkala, že je Soustředění něco jako sen, kde čas nehraje roli.“</p>
<p>„Ne tak úplně. Kvůli různým věcem, kvůli věcem v rámci toho mýho Soustředění, si ten čas uvědomuju mnohem víc než ty.“</p>
<p>„Ale –“ Pozvedla ruku a on zmlkl.</p>
<p>„Já jsem to měla jednodušší než ty, já jsem byla Soustředěná. A ještě k tomu, i když jsem si to nikdy neuvědomovala a – díky bohu – si to neuvědomoval ani Brughel nebo Tomas Nau, jsem měla svět, kam jsem se mohla schovat. Svět, kterej jsem si mohla vybudovat ze svejch překladů.“</p>
<p>Proti své vůli: „Já jsem si říkal. Tolik toho vypadalo jako pohádka z Úsvitu věků. Takže… sis to všechno vymyslela, Pavouci takoví doopravdy nebyli?“</p>
<p>„Ne. Byl to ten nejvěrnější pohled, kterým se dali Pavouci přiblížit mozku lidí. A když budeš číst pozorně, poznáš, kde to nemůže být pravda úplně doslova… Asi ti to už došlo, Ezře. Utíkala jsem na Arachnu. Pro mě jako pro překladatele všechno kolem Pavouků spadalo do Soustředění. Prahli jsme po tom, abysme zjistili, jaký to je bejt svobodnej Pavouk. A když tohle milý Sherkaner pochopil, dokonce ještě na začátku, když si myslel, že jsme stroje, stal se z tohoto světa najednou svět, který přijal i nás.“</p>
<p>To nakonec svrhlo Naua a je všechny zachránilo, ale – „Ale teď už jsi přece zpátky, Trixie. Tohle už není ta noční můra. Můžeme být spolu, a může to být lepší, než jsme si kdy mysleli!“</p>
<p>Znovu vrtěla hlavou. „Copak ty to nechápeš, Ezře? Oba dva jsme se změnili, ale já jsem se změnila mnohem víc než ty, i když jsem byla –“ Na okamžik se zamyslela. „– i když jsem byla celý ty roky ‚očarovaná’. Vidíš? Pamatuju si, co jsi mi říkával. Jenže, Ezře, už to není to samý co předtím. Já a Pavouci – my máme před sebou budoucnost –“</p>
<p>Snažil se udržet si klidný, přesvědčivý tón hlasu, ale to, co se ozvalo, znělo napůl panicky dokonce i jemu samotnému. <emphasis>Dobrý Bože obchodu, přece ji</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>teď nemůžu ztratit! </emphasis>„Já vím. Pořád ještě si myslíš, že patříš spíš mezi Pavouky. My jsme ti cizí.“</p>
<p>Položila mu ruku na rameno. „Trochu. V těch prvních fázích odSoustředění to bylo, jako kdybych se probouzela <emphasis>do </emphasis>děsivého snu. Vím, jak lidi Arachňanům připadají. Bledí a měkcí jako červi. Takoví tam jsou škůdci a zvířata, co se chovají na jídlo. Ale oni se nás neštítí, spíš naopak.“ Vzhlédla k němu a úsměv se jí v tu chvíli rozšířil. „To, jak musíš otáčet hlavu, když se chceš na něco podívat, je prostě roztomilý. Ty sis toho nevšiml, ale každej Arachňan s otcovskou srstí na zádech a taky většina samic jsou přímo fascinovaní, když s vámi mluví.“</p>
<p>Přesně jako ty sny, co měl na zemi. Trixie byla v duchu ještě pořád částečně Pavouk. „Trixie, podívej. Budu sem za tebou chodit každej den. Všechno bude jinak. Z tohohle se dostaneš.“</p>
<p>„Ach jo, Ezře, Ezře.“ Ve vzduchu mezi nimi se vznášely její slzy, ale neplakala kvůli němu, kvůli sobě ani kvůli nim dvěma. „Já chci být tohleto, překladatel, most mezi váma všema a mojí novou Rodinou.“</p>
<p>Most. <emphasis>Ona se z toho Soustředění nedostala. </emphasis>Pham a Anne ji nějak zmrazili mezi Soustředěním a svobodou. Když si to uvědomil, bylo to jako rána pěstí do břicha… napřed se mu zvedl žaludek a potom se ho zmocnil vztek.</p>
<p>Anne chytil v její nové kanceláři. „Anne, koukejte to dodělat! Ta mozková sněť Trixii ještě pořád drží.“</p>
<p>Tvář Reynoltové vypadala ještě bledší než obvykle. Najednou mu došlo, že na něho čekala. „Přece víš, že ten virus nijak zničit nedokážeme, Ezře. Můžeme ho zatlačit do ústraní, ale…“ Hlas měla nejistý, naprosto jiný než Anne Reynoltová z minulosti.</p>
<p>„Však vy víte, co myslím, Anne. Ona je pořád ještě Soustředěná. Pořád ještě je fixovaná na Pavouky, na tu svou Soustředěnou misi.“</p>
<p>Anne mlčela. Věděla to.</p>
<p>„Dostaňte ji z toho úplně, Anne.“</p>
<p>Reynoltové se zkřivila ústa, jako kdyby přemáhala fyzickou bolest. „Ty struktury jsou moc hluboko. Ztratila by získané vědomosti a možná i to svoje vrozené nadání na jazyky. Byla by jako Hunte Wen.“</p>
<p>„Ale byla by <emphasis>volná! </emphasis>Mohla by se naučit něco novýho, jako se to naučil Hunte.“</p>
<p>„Já – já to chápu. Až do včerejška jsem si myslela, že ji z toho dokážeme dostat. Už nám chybělo jen zrušit ty poslední struktury. Ale – Ezře, Trixie už nechce, abysme to dělali dál!“</p>
<p>To už bylo moc a Ezr se zničehonic rozkřičel. „A co jste sakra čekali? Vždyť je Soustředěná!“ Ztišil hlas, ale jeho slova byla stejně důrazná, jako kdyby jí vyhrožoval smrtí. „Já vím. Vy prostě ještě s Phamem ty otroky pořád potřebujete, hlavně ty, jako je Trixie. Nikdy jste ji osvobodit nechtěli.“</p>
<p>Reynoltová vytřeštila oči a tvář jí zrudla. Něco takového u ní ještě neviděl, i když Ritser Brughel takhle zrudl pokaždé, když v něm vzkypěl vztek. Otevřela ústa a zase je zavřela, ale žádná slova z nich nevyšla.</p>
<p>Na stěnu kanceláře se ozvalo hlasité <emphasis>žuch, </emphasis>jak přistál někdo, kdo měl setsakramentsky naspěch. Chvíli nato proplul dveřmi Pham. „Anne, prosím vás, já to zvládnu.“ Jeho hlas zněl přívětivě. Anne se po chvíli hlasitě nadechla. Přikývla a vypadalo to, jako by kašlala. Proplula nad svým stolem, aniž by cokoliv řekla, ale Ezr si všiml, jak pevně Phamovi stiskla ruku.</p>
<p>Pham za ní dveře zase tiše zavřel. Když se otočil k Ezrovi, už se tak přívětivě netvářil. Napřáhl prst na křeslo před stolem Reynoltové. „Sednout, mistře.“</p>
<p>V jeho hlase bylo cosi, co v Ezrovi vztek udusilo a přinutilo ho posadit se.</p>
<p>Pham se usadil za stolem z druhé strany. Chvíli na mladšího muže jenom hleděl. Bylo to zvláštní. Pham Nuwen měl autoritativní vystupování, ale najednou to vypadalo, že k němu do této chvíle ještě nesáhl. Konečně řekl: „Před pár lety sis se mnou promluvil pěkně od plic. Snažil ses mně vysvětlit, že jsem se spletl a že se musím změnit.“</p>
<p>Ezr na něj upíral mrazivý pohled. „Vypadá to, že se mi to moc nepovedlo.“ <emphasis>Stejně máš otroky dál.</emphasis></p>
<p>„Tak to se pleteš, chlapče. Povedlo se ti to. Moc lidem se mě obrátit nepodařilo. Dokonce ani Suře se to nepovedlo.“ Jako by se mu přes tvář mihl zvláštní smutek a on se na chvíli odmlčel. Potom: „Pořádně jsi Anne zranil, Ezře. Řekl bych, že se jí za to jednou budeš chtít omluvit.“</p>
<p>„To asi těžko! Vy dva to máte všechno moc hezky zdůvodněný. To odSoustředění by se vám prostě nevyplatilo.“</p>
<p>„Hm. Máš pravdu, nevyplatí se nám. Byla to pro nás málem pohroma. V tom emergentským systému tvořili zipheadi doslova všechny automatický systémy a jejich práce se od opravdovejch strojů už pomalu nedala rozlišit. Horší ale bylo to, že Soustředění programovali údržbu flotily; zůstaly nám miliony řádků nesmysinejch blábolu. Nějakou dobu bude trvat, než se nám podaří pořádně rozjet ty naše starý systémy… Ale ty přece víš, že je Anne Frencký monstrum, ‚příšera’ na všech těch diamantovejch vlysech.“</p>
<p>„A-ano.“</p>
<p>„Potom víš taky to, že by položila život, jen aby ty Soustředěný pustila na svobodu. To byl její jedinej neoddiskutovatelnej požadavek, když se probrala ze Soustředění. Žije teď jen pro to.“ Zarazil se a uhnul před Ezrem očima. „A víš, co je na tom Soustředění to nejhorší? Ne to, že je to tak efektivní otroctví, i když Bůh ví, že to je tím pádem horší než jakejkoliv jinej zločin. Ne, nejhorší na tom je to, že ty lidi zachránci svým způsobem taky zabíjejí a ti, kdo předtím byli oběti, tím pádem trpí znovu. Anne to taky ještě úplně nechápala a teď jí to drásá srdce.“</p>
<p>„Takže protože prostě chtějí bejt otroci dál, tak je tak necháme?“</p>
<p>„To ne! Ale Soustředěnej člověk je pořád ještě lidská bytost, která se nijak zvlášť neliší od určitejch vzácnejch typů lidí, který tady byly odjakživa. Pokud si dokážou žít po svým a pokud dokážou jasně formulovat, co chtějí – no, tak v tom případě je musíš poslouchat… Ještě asi tak před půl dnem jsme si mysleli, že je s Trixii Bonsolovou všechno v pořádku. Anne zabránila sněti v náhodným šíření. Trixii nečekal osud těch neurotiků ani uměle vyživovanejch. Zbavila se tý emergentský fixovaný loajality. Mohli jsme na ni mluvit, mohli jsme ji utěšovat. Ale rezolutně odmítá vzdát se jakýkoliv hloubější struktury. Pochopit Pavouky je pro ni prostě to nejdůležitější a ona chce, aby to tak zůstalo.“</p>
<p>Chvíli seděli mlčky. Nejstrašnější na tom bylo to, že Pham možná nelhal. Možná že to ani nijak nezdůvodňoval. Možná jenom mluvili o jedné životní tragédii. V tom případě bude Tomas Nau a jeho zlo strašit Ezra po zbytek života. <emphasis>Bože, to je hrůza. </emphasis>A i když v kanceláři Reynoltové svítilo jasné světlo, připomínalo mu to tmu v parku těsně poté, co byl zavražděn Jimmy. I tam byl Pham a utěšoval ho tak, jak to tehdy Ezr nebyl schopen pochopit. Ezr si otřel hřbetem ruky obličej. „Fajn. Takže je Trixie volná. A v budoucnosti se klidně může změnit.“</p>
<p>„Ano, samozřejmě. Lidskou podstatu ještě nikdy nikdo nerozluštil.“</p>
<p>„Čekal jsem na ni půlku svýho života. A budu na ni čekat, jak dlouho bude potřeba.“</p>
<p>Pham si povzdechl. „Toho se právě bojím.“</p>
<p>„He?“</p>
<p>„Ty patříš k těm náruživějším nadšencům, jak jsem poznal. A máš nadání pro jednání s lidma. Ze všeho nejvíc jsi to byl ty, kdo držel Qeng Ho na nohách pod tou Nauovou krutovládou.“</p>
<p>„To teda ne! Vždyť já bych se mu nikdy nedokázal postavit. Já jsem jenom dokázal ohlodávat rožky a snažit se, aby to tady nebylo všechno tak strašný. A stejně to stálo spoustu lidí život. Nedokázal jsem se vzepřít, nedokázal jsem tomu velet; byl jsem jenom idiot, kterýho mohl Nau využívat k tomu, aby udržel v řadě jiný, lepší lidi.“</p>
<p>Pham vrtěl hlavou. „Vždyť jsi byl jedinej, komu jsem v tom spiknutí věřil, Ezře.“ Na okamžik se zarazil a usmál se. „Samozřejmě, částečně to bylo taky tím, že jsi byl jedinej tak chytrej, že jsi uhádl, kdo jsem. Před nikým ses neskláněl a ani ses před nikým neplazil. Dokonce jsi i mně škubal s řetězem… Víš, jak daleko jsem ustoupil.“</p>
<p>Ezr vzhlédl. „Jasně. A co?“</p>
<p>„Já už jsem viděl hezkou řádku různejch es.“ Křivý úsměv. „Sura a já jsme založili spoustu z těch velkejch Rodin na tomhle konci vesmíru Qeng Ho. Ale ty je všechny strčíš do kapsy, Ezře Vinhu. Jsem pyšný na to, že jsme příbuzní.“</p>
<p>„Hm.“ Ezr vcelku pochyboval, že by Pham o něčem takovém lhal, ale to, co říkal, bylo prostě tak – absurdní – že to nemohla být pravda.</p>
<p>Pham však ještě neskončil. „Ale ty tvoje schopnosti mají taky svoji nevýhodu. Ty jsi měl trpělivost hrát svou roli stovky megasekund. Nevzdal ses těch svejch cílů, když spousta dalších lidí začala úplně novej život. A teď mluvíš o tom, jak budeš čekat na Trixii tak dlouho, jak dlouho jenom bude zapotřebí. A já věřím, že bys vážně čekal… věčně. Ezře, už tě někdy napadlo, že k Soustředění není pokaždý potřeba ta mozková sněť? Někteří lidi se můžou na něco zafixovat sami od sebe. Já bych o tom něco měl vědět! Mají tak silnou vůli – nebo tak otupělej mozek – že dokážou odvrhnout cokoliv, co do té jejich fixace nespadá. Přesně to jsi potřeboval během těch let pod Nauem a Brughelem. To tě zachránilo a ostatním Qeng Ho to pomohlo přežít. Ale teď se zamysli a pochop, v čem je ten problém. Nezahazuj svůj život jenom tak.“</p>
<p>Ezr polkl. Vzpomněl si, jak Emergenti tvrdili, že společnost odjakživa závisela na lidech, kteří „nevedli žádný život“. Jenže: „Trixie Bonsolová za to všechno přece stojí, Phame.“</p>
<p>„To beru. Ale je tady řeč o pěkně vysoký ceně, o tom, že bys čekal po zbytek života na něco, co se nemusí nikdy stát.“ Zarazil se a naklonil hlavu na stranu. „Škoda, že nejseš Soustředěnej tím emergentským virem; ten by bylo jednodušší odstranit! Ty ses na Trixii tak upnul, že nevidíš, co se kolem tebe děje, nevidíš lidi, kterým ubližuješ, ani lidi, kteří by tě mohli milovat.“</p>
<p>„Hm. Koho?“</p>
<p>„Mysli, Ezře. Kdo vedl stabilizaci toho masivu? Kdo přesvědčil Naua, aby trochu povolil otěže? Kdo zařídil, že mohl vzniknout Bennyho bar a Gonliny farmy? A dělal to i navzdory opakovanýmu vymazávání paměti? Kdo ti nakonec zachránil krk?“</p>
<p>„Aha.“ To slovo znělo tiše a rozpačitě. „Qiwi… Qiwi je hodná.“</p>
<p>Phamovi se ve tváři objevil vztek, poprvé od pádu Tomase Naua. „Tak už se prober, krucinálfagot!“</p>
<p>„Chci tím říct, že je chytrá, a odvážná a –“</p>
<p>„Jo, jo, jo! Ve skutečnosti je neskutečnej génius úplně ve všech oborech. Za celej svůj život jsem viděl jen pár takovejch, jako je ona.“</p>
<p>„Já –“</p>
<p>„Ezře, já tě nepovažuju za žádnýho idiota, co se morálky týče, jinak bych se tady s tebou vůbec nebavil a už vůbec bych ti neříkal o Qiwi. Ale už se <emphasis>probuď! </emphasis>Měl jsi to poznat dávno – jenže na to jsi byl moc zafixovanej na Trixii a na ty svoje vlastní pocity viny. A teď na tebe Qiwi čeká, ale moc zase nedoufá, protože má tolik cti, že respektuje to, co chceš pro Trixii. Jen se zamysli nad tím, jaká byla od té doby, co jsme se zbavili Naua.“</p>
<p>„…byla úplně u všeho… Vidím ji snad každej den.“ Zhluboka se nadechl. Tohle bylo jako odSoustředění – uvidět, co jste viděli předtím, ovšem v naprosto novém světle. Byla to pravda, byl odkázán na Qiwi mnohem víc než na Phama nebo na Anne. Jenže Qiwi měla svoje vlastní trápení. Vzpomněl si na to, jak se tvářila, když se zdravila s Florií Pereš. Vzpomněl si na to, jak se usmála, když říkala, že je ráda, jak mu to dobře skončilo. Bylo zvláštní cítit se zahanbeně kvůli něčemu, co si člověk ještě před okamžikem vůbec neuvědomoval. „To mě strašně mrzí… mě to prostě… nikdy nenapadlo.“</p>
<p>Pham se uvolněně opřel. „V to jsem doufal, Ezře. My dva, ty a já, máme tenhle malej problém: máme skvělej přehled v těch ušlechtilejch morálních principech, ale v obyčejnejch věcech rozumíme lidem pěkně mizerně. Na tom musíme trochu zapracovat. Před chvilkou jsem tě chválil a to jsem nelhal. Ale vážně, Qiwi je zázrak.“</p>
<p>Na okamžik Ezr nebyl schopen vůbec nic říci. Někdo mu v duši všechno zgruntu přerovnával. Trixie, sen poloviny jeho života, mu <emphasis>klouzala mezi prsty</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> </emphasis>„Musím si to promyslet.“</p>
<p>„Tak to udělej. Ale promluv si o tom s Qiwi, jo? Oba dva se schováváte za ty svoje zdi. Koukal bys, co zmůže, když si o něčem na rovinu popovídáte.“</p>
<p>Další nápad, který pro něj byl jako nové slunce. <emphasis>Prostě si o tom s Qiwi</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>promluv. </emphasis>„Promluvím… Promluvím!“</p>
<p><strong>Šedesát šest</strong></p>
<p>Čas plynul, ale Arachna ještě měla čekat dlouho, než vychladne úplně. V mírném pásmu pořád zuřily poslední suché hurikány a blížily se čím dál víc k rovníku.</p>
<p>Jejich vznášedlo nemělo křídla ani žádné trysky nebo rakety. Sestoupilo k zemi po balistické křivce a zpomalovalo tak dlouho, až nakonec jemně dosedlo na holou skálu náhorní plošiny.</p>
<p>Objevily se dvě postavy ve skafandru, jedna vysoká a štíhlá, druhá nízká a s končetinami všude kolem sebe.</p>
<p>Major Victory Lighthillová špičkami rukou poklepala na zem. „Škoda, že tady vůbec není sníh. Nenajdeme žádný stopy.“ Mávla ke kamenitému svahu vzdálenému několik desítek yardů. Tam byl sníh, který zůstal v průrvách, kde byl v závětří. V záři slunce se přízračně rudě třpytil. „A kde je, tam ho zase vítr rozfouká všude kolem. Cítíš ten vítr?“</p>
<p>Trixie Bonsolová se opřela do slabého větru. Slyšela, jak jí hučí kolem helmy. Zasmála se. „Víc než ty. Já v něm musím stát jenom na dvou nohách.“</p>
<p>Kráčeli směrem ke svahu. Trixie měla audiokanál stažený téměř na minimum. V tuto chvíli a tady chtěla vnímat všechno přímo a bez vyrušování. Díky bzučení audiovysílání a obrazovkám v horních rozích zorného pole však měla přehled o tom, co se právě děje ve vesmíru a v Princetonu. Ve skutečném světě mimo její helmu bylo světlo jen o něco jasnější než měsíční světlo na Trilandu a jediným pohybem bylo šustění zmrzlého písku hnaného větrem. „Takže tady někde s největší pravděpodobností Sherkaner vylezl z helikoptéry?“</p>
<p>„Ano, ale není tu po něm ani stopy. V navigačních souborech je jenom chaos. Táta ten Rachnerův stroj ovládal přes síť. Možná měl namířeno někam konkrétně. Pravděpodobnější ale asi bude, že letěl úplně naslepo.“ Trixie skutečný hlas malé Victory neslyšela. Tyto zvuky byly zpomalovány a zpracovávány v Trixiině helmě. Výsledkem sice nebyla lidská řeč, a už rozhodně ne zvuky Pavouků, ale Trixie tomu rozuměla stejně dobře jako neštině a měla při poslouchání oči i ruce volné, takže je mohla využívat jiným způsobem.</p>
<p>„Ale…“ Trixie mávla rukou ke skalám před nimi. „Podle mě zněl Sherkanerův hlas rozumně až do konce, když už se všechno hroutilo.“ Mluvila stejným jazykovým polotovarem, jakému naslouchala. Procesor ve skafandru se staral o převod zvuků na to, co mohla Viki slyšet.</p>
<p>„Takový už Hluboblud bývá,“ řekla Victory. „Táta zrovna přišel o naši mámu. Nizhnimorová a Jaybert a ústředí celé kontračíhané mu zrovna vybuchlo pod nohama.“</p>
<p>Koutkem oka Trixie zahlédla, jak Viki zaškubaly přední ruce. Byl to ekvivalent našpulených rtů, člověka, který se snaží vyrovnat s bolestí.</p>
<p>Za celá ta léta Soustředění si vždycky představovala, jak spolu budou mluvit z očí do očí, na stejné úrovni. Ve stavu beztíže to tak víceméně fungovalo. Ovšem na zemi… inu, lidem se tělo táhlo nahoru a Pavoukům zase do stran. Kdyby se pořád nedívala dolů, unikly by jí výrazy „tváře“ – ba co hůř, klidně mohla do svých nejlepších přátel vrazit.</p>
<p>„Díky, že jsi sem letěla se mnou, Trixie.“ Náznaky v pseudojazyce napovídaly, že se Viki třese hlas. „Už jsem tady i v Southmostu byla; oficiálně a s bratry a se sestrou. Slíbili jsme si, že to chvilku necháme být, jenže… já nemůžu… a sama to taky nezvládnu.“</p>
<p>Trixie zamávala rukou v gestu, které znamenalo útěchu, pochopení. „Chtěla jsem sem letět už od té doby, co jsem se dostala ze Soustředění. Konečně se cítím, jako bych byla člověk, a s tebou si připadám, jako kdybych měla i rodinu.“</p>
<p>Jedna z Vikiiných volných paží se zvedla a několikrát se otřela Trixii o loket. „Pro mě jsi byla vždycky skvělej člověk. Vzpomínám si, jak Gokna umřela a generál nám řekla o tobě. Táta nám ukázal záznamy, všechny až zpátky do chvíle, kdy jsi ho poprvé kontaktovala. Tehdy si ještě myslel, že jste vy překladatelé nějaká umělá inteligence. Ale mně jsi připadala jako člověk a taky jsem poznala, že máš tátu moc ráda.“</p>
<p>Trixie naznačila gestem úsměv. „Sherk si byl tak jistý těma neuvěřitelnýma věcma, jako byla umělá inteligence. Pro mě bylo Soustředění jako sen. Měla jsem za úkol vám Pavoukům dokonale porozumět a ty emoce už prostě přišly tak nějak s tím. Byl to vedlejší efekt, který Tomas Nau vůbec nečekal.“ Osobnost Pavouka se rýsovala pomalu, spolu s každým dalším pokrokem v jazykových znalostech. Zlomovým okamžikem byla debata v rádiu, kde se Trixie a Zinmin Broute a ostatní skutečně proměnili a díky dokonalosti svého řemesla se postavili na dvě opačné strany barikády. <emphasis>Strašně mě to mrzí,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Xopi. Byli jsme Soustředění a ty jsi najednou byla nepřítel. Když jsme ti pomíchali ty kódy v MRI, tak jsme vlastně vůbec nevěděli, že jsme tě zabili. Pedurovou mohl překládat kdokoliv z nás, kdokoliv z nás mohl být na tvým místě.</emphasis><emphasis> </emphasis>A to bylo poprvé, kdy Trixie vyrazila dolů po komunikačních linkách a Sherkaneru Underhillovi se prozradila.</p>
<p>Zprvu hladké skalní podloží teď bylo rozpraskané a stoupalo do svahu. Tu a tam byl navátý sníh a průrvy ukryté před světlem slunce a hvězd. Victory a Trixie se vyškrábaly do nižších skal kopce a upíraly zrak do stínů. Nebylo to žádné vážné hledání, spíš to byl projev úcty. Pátrání ze vzduchu a z oběžné dráhy už skončilo před mnoha dny.</p>
<p>„Ty – myslíš, že ho někdy najdeme, Victory?“ Po většinu let Soustředění byl Sherkaner Underhill pro Trixii Bonsolovou středem vesmíru. Anne Reynoltovou nebo Ezrovy stovky návštěv si sice matně uvědomovala, ale Sherkaner Underhill byl opravdový. Pamatovala se přece dobře na toho starého chlapíka, co potřeboval slepeckého brouka, aby nechodil pořád dokola. Kam se mohl podít?</p>
<p>Victory chvíli mlčela. Byla o několik metrů výš po svahu a šťourala se pod skalním převisem. Jako každý z její rasy byla i ona ve šplhání po skalách doslova nadlidsky dobrá. „Jo, nakonec jo. Víme, že nikde nahoře není. Možná… podle mě se Mobiymu poštěstilo a našel nějakou díru, která byla hlubší než pár yardů. Ale ani to by nebyla pořádná hlubina; táta by za chvilku umřel na dehydrataci.“ Vycouvala zpod skály. „Je to zvláštní. Když se nám celej ten Plán hroutil, tak jsem si říkala, že jsme ztratili mámu a tátu že budeme moct zachránit. Ale teď… víš, že lidi od vás zrovna prohledali ultrazvukem to, co je pod Southmostem? Ty atomovky Rodnejch zbořily Parlament a horní vrstvy. Pod nima jsou miliony tun rozdrceného podloží – ale jsou tam i prostory, co zbyly Jižanům z té jejich superhlubiny. Pokud se máti a Hrunk do některé z nich dostali…“</p>
<p>Trixie se zamračila; ty zprávy viděla. „Ale podle hlášení je tam moc nebezpečný kopat, protože by se to prej mohlo do těch hlubin zhroutit.“ A až přijde Nové slunce, tak se na tu hlubinu určitě zbortí miliony tun kamení.</p>
<p>„No, to jo, ale my přece máme čas si to pořádně promyslet. Nějak už tu vaši technologii vylepšíme. Možná se tam můžeme dostat odněkud z pořádný dálky a provrtat chodby hodně hluboko a vyvažovat to kavoritem. A ještě než přijde další Nové slunce, už budeme vědět, co v těch superhlubinách je. A pokud tam dole budou máti a Hrunk, tak je zachráníme.“</p>
<p>Šly na sever kolem jakési hory. I kdyby to byla ta hora, kde Sherkaner Thracta opustil, byly hodně daleko od místa, kde by Rachner mohl přistát. Přesto však Victory nahlížela do každého stínu.</p>
<p>Trixie s ní nestačila držet krok. Narovnala se a odvrátila pohled od svahu. Nebe nad jižním obzorem zářilo, jako by bylo nad městem. A vlastně téměř bylo. Stará raketová pole byla pryč, ale planeta teď už měla pro náhorní plošinu lepší využití. Kavoritové doly. Zamířily sem na ni společnosti z celé planety. Z oběžné dráhy byly vidět otevřené doly, které se táhly od místa původních dolů Rodných, tisíc mil přes pustinu. Pracovalo tam teď na milion Pavouků. Dokonce i kdyby nikdy nepřišli na to, jak kouzelnou substanci synteticky vyrobit, znamenal kavorit převrat v místních letech do vesmíru a částečně tak vynahradil i nedostatek ostatních zdrojů v této soustavě.</p>
<p>Vypadalo to, že si Victory všimla, že Trixie zpomalila. Našla si kulatý skalní výstupek ukrytý před větrem a usadila se na něm. Trixie se posadila vedle ní a byla ráda, že mohou mít hlavu konečně na stejné úrovni. Přes pláně na jihu viděly stovky kopců, z nichž každý mohl být místem Sherkanerova posledního odpočinku. V záři nebe nad obzorem však pomalu stoupaly vzhůru drobné tečky, antigravitační tahače, které vlekly svůj náklad do vesmíru. V dějinách celého lidstva byla antigravitace jedním ze Zklamaných snů. A tady existovala.</p>
<p>Viki chvíli mlčela. Člověk, který Pavouky neznal, by si mohl myslet, že usnula. Trixie však viděla výmluvné pohyby jídelních rukou a slyšela nepřekládaný nářek. Taková už Viki občas byla; občas musela odložit dojem, který vzbuzovala před svým týmem, před Belgou Undervillovou a před cizinci z vesmíru. Malá Victory odvedla dobrou práci, přinejmenším tak dobrou, jako by odvedla její matka. O tom Trixie nepochybovala. Dokázala Velkou číhanou svých rodičů dotáhnout do konce. Ve svých huds viděla Trixie tucet příchozích hovorů pro majora Lighthillovou. Hodinu nebo dvě o samotě, víc si Victory v těchto dnech dovolit nemohla. S výjimkou Brenta byla Trixie pravděpodobně jediná, kdo věděl o pochybnostech, které v sobě Victory Lighthillová chovala.</p>
<p>OnOff vystoupala na oblohu a po kamenité krajině rozhodila stíny. Bylo sice nejtepleji, jak na High Equatoria mělo být na dalších dvě stě let, ale záře OnOff mohla vyvolat maximálně lehounký opar sublimujících látek.</p>
<p>„Doufám, že to dopadne dobře, Trixie. Generál i táta byli ohromně chytří. Nemůžou být přeci oba po smrti. Ale oni – a já – museli udělat spoustu těžkých věcí. Lidi, kteří nám věřili, přišli o život.“</p>
<p>„Byla to válka, Victory. Proti Pedurové, proti Emergentům.“ To si teď říkala Trixie sama pro sebe, když myslela na Xopi Reungovou.</p>
<p>„Jo. A ti, co přežili, si vedou dobře. Dokonce i Rachner Thract. Do služeb krále už se nevrátí. Cítí se, jako by ho někdo zradil. Však ho taky někdo zradil. Ale teď je tam nahoře s Jirlibem a s Didi,“ – škubla rukou směrem k L1, „– a zakládá něco jako pavoučí Qeng Ho.“ Mlčela a potom najednou uhodila rukou do výstupku, na němž seděla. Trixie zaslechla, že její skutečný hlas zní podrážděně, jako by se obhajovala. „Sakra, máti byla dobrej generál! Nikdy bych nedokázala to, co dokázala ona; mám toho po tátovi tolik. A ze začátku to fungovalo; jeho genialita se tou její ještě násobila. Jenže bylo pořád těžší a těžší tu kontračíhanou utajit. Videomantikou se to dalo maskovat skvěle, mohli jsme tak mít nezávislý vybavení a posílat si tajný data lidem přímo pod chřtánem. Ale pokud by nám uklouzla jenom jedna jediná věc, pokud by se to ti vaši lidi někdy dozvěděli, tak by nás všechny zabili. A to mámu užíralo.“</p>
<p>Její jídelní ruce se bezúčelně zaškubaly a ozvalo se zajíkavé syčení. Victory plakala. „Jenom doufám, že to řekla Hrunknerovi. Byl to ten nejoddanější přítel, jakého jsme kdy měli. Měl nás rád, i když si o nás myslel, že jsme úchylka. Jenže máti se s tím nemohla smířit. Chtěla toho od strejdy Hrunka tolik, a když se sám nedokázal změnit, tak –“</p>
<p>Trixie položila ruku na hřbet své společnice. Byl to ten nejbližší způsob, jak mohl člověk někoho obejmout po pavoučím způsobu.</p>
<p>„Však víš, jak moc chtěl táta Hrunkovi o té kontračíhané říct. Když byl naposledy v Princetonu, tak jsme si s tátou mysleli, že bysme to zvládli, že by na to máti přistoupila. Ale ne. Generál byla tak… nesmiřitelná. Nakonec… no, nakonec chtěla, aby s ní Hrunk letěl do Southmostu. Když už mu věřila v tomhle, tak mu určitě řekla i všechno to ostatní. Že jo? A řekla mu, že to všechno nebylo nadarmo.“</p><empty-line /><p><strong>Epilog</strong></p>
<p>O SEDM LET POZDĚJI…</p>
<p>Planeta Pavouků měla měsíc; těžební masiv na L1 byl přemístěn na orbit kolem zeměpisné délky Princetonu. Podle měřítek většiny obyvatelných planet to byl ubohoučký měsíc, ze země stěží viditelný. Shluk diamantů a ledu se třpytil ve výšce čtyřiceti tisíc kilometrů ve světle hvězd a slunce. Přesto však polovině planety připomínal, že vesmír není tím, za co ho vždycky považovali.</p>
<p>Před masivem i za ním se táhla šňůrka drobných hvězdiček, korálků, které byly rok od roku jasnější: tempy a továrny Pavouků. V počátečních letech to byly ty nejprimitivnější konstrukce, které kdy do vesmíru vyletěly, masivní a přelidněné a nesené na křídlech kavoritu. Pavouci se však učili rychle a dobře…</p>
<p>V arachenském Grand tempu se už předtím nějaké státnické slavnostní večeře uskutečnily. Při příležitosti odletu flotily na Triland vystoupal na orbit dokonce i samotný král. Tuto flotilu tvořily čtyři lodě modernizované díky novým průmyslovým odvětvím jeho impéria a celé planety. A s touto flotilou neletěli pouze Qeng Ho a Trilanďané a někdejší Emergenti. Letělo i dvě stě Pavouků s Jirlibem Lighthillem a Rachnerem Thractem v čele. Měli s sebou první modely vylepšených náporových pohonů a hibernačního vybavení. Ještě důležitější však bylo, že s sebou měli šifrovací klíče ke kódovaným informacím, vyslaným předtím přes celé světelné roky daleko na Triland a na Canberru.</p>
<p>Kvůli tomuto odletu vystoupilo do vesmíru téměř deset tisíc Pavouků, král na jednom z prvních výhradně arachenských trajektů, a tento „večírek“ se protáhl na více než 300 kilosekund. Od té doby bylo v okolí Arachny víc Pavouků než lidí.</p>
<p>Phamu Nuwenovi to připadlo na místě. Civilizace Zákazníků by měly tvořit v oblastech kolem svých planet většinu populace. Však co – z pohledu Qeng Ho to byla nejdůležitější funkce těchto místních lidí – poskytovat jim útočiště, kde si mohli znovu postavit lodě a znovu je vybavit, mít zde trhy, kvůli nimž se jim trmácení vesmírem mezi hvězdami vyplácelo.</p>
<p>U příležitosti tohoto druhého odletu byl Grand temp téměř stejně obležený jako při trilandském Loučení, ale samotná večeře byla mnohem skromnější, jen pro deset nebo patnáct lidí. Pham věděl, že Ezr a Qiwi a Trixie a Viki celou tuto záležitost zorganizují tak malou, aby si mohli lidé povídat a aby je bylo slyšet. Možná to bylo i naposledy, kdy se tolik přeživších účastníků setká na jednom místě.</p>
<p>Taneční sál arachenského Grand tempu, to bylo v celém vesmíru něco nevídaného. Pavouci byli ve vesmíru teprve 200 megasekund, tedy necelých sedm svých let. Taneční sál byl jejich prvním pokusem o něco velkolepého ve stavu beztíže. S bioinženýrstvím parků Qeng Ho se srovnávat nemohli. Vlastně si většinou Pavouci ani neuvědomovali, že pro poutníky po hvězdách je živý park ve vesmíru největším symbolem moci a zdatnosti. Namísto toho se královští projektanti nechali od Qeng Ho inspirovat jejich anorganickými konstrukcemi a pokusili se přizpůsobit stavu beztíže svoje vlastní architektonické tradice. Za sto let jim bude jejich pokus určitě k smíchu. Nebo možná se z těch chyb stane jakási součást tradice:</p>
<p>Vnější stěna byla mozaikou stovek průhledných plátů, které nesla titanová konstrukce. Některé byly z diamantu, jiné z křemene, další zase byly pro Phamovy oči téměř neprůhledné. Pavouci stále ještě dávali přednost reálnému výhledu. Videotapety a lidské zobrazovací technologie se rozsahu jejich vidění ani nepřiblížily. Klenutý povrch mnohostěnu tvořil kouli o šíři padesáti metrů. U její paty postavili pavoučí architekti jakousi terasovitou vyvýšeninu, která se zvedala ke stolům nahoře. Podle měřítek Arachny stoupala pozvolna a měla široké schody. Lidským očím připadala vyvýšenina strmá a schody byly zvláštní, široké žebříky. Celkový efekt však byl ten – a to jak pro lidi, tak pro Pavouky – že ať jste seděli kolem stolu kdekoliv, mohli jste se dívat na nebe. Grand temp byla velká, stabilizovaná struktura a taneční sál se nacházel na jejím konci obráceném k Arachně. Když se někdo podíval přímo nahoru, zaplňovala většinu jeho zorného pole planeta Pavouků. Když se někdo podíval na bok, viděl masiv a lidské tempy jako uspořádaný shluk, který se s každým rokem prodlužoval. Na druhé straně jste mohli vidět Královské loděnice. Z takovéto dálky byly Loděnice jen shluk světel, na nichž se tu a tam objevil nepatrný záblesk. Pavouci teď stavěli stroje na výrobu dalších strojů. Ještě přibližně rok a budou mít postavenou kostru své první lodi s náporovým pohonem.</p>
<p>Anne a Pham dorazili přesně na čas. Ačkoliv byla tato hostina malá, formality pro hostitele byly pevně stanovené. Vznášeli se vzhůru od jednoho patra k druhému a občas se dotkli schodů, které je vedly ke kruhovému stolu nahoře. Hostitelé už zde byli, Trixie a Viki, Qiwi a Ezr, stejně jako všichni ostatní hosté, a to jak Arachňané, tak lidé. Anne a Pham dorazili jako poslední, byli na tomto Loučení hosty.</p>
<p>Poté, co byli usazeni na svá místa, se u základů vyvýšeniny objevili pavoučí číšníci se směskou pavoučích a lidských jídel. Obě dvě rasy spolu mohly jíst, i když oběma stranám připadlo jídlo těch druhých naprosto groteskní.</p>
<p>Předkrm snědli podle tradice Pavouků v tichosti. Potom Trixie Bonsolová povstala na svém místě mezi Pavouky a pronesla předem připravenou řeč, která byla stejně velkolepá jako cokoliv na Loučení s Jirlibem. Pham v duchu úpěl. Až na Belgu Undervillovou tu byli samí blízcí přátelé. Věděl, že si z nich jen málokdo potrpí na formality, stejně jako on sám. Přesto však byl při této příležitosti cítit smutek a celá akce vypadala ještě o něco velkolepější, než by obyčejný odlet měl být. Kradmo se podíval kolem stolu. Vypadali tak slavnostně, ti lidé v beztížném společenském oděvu, jehož historie sahala přinejmenším tisíc let do minulosti. Ovšem nebylo to tak, že by se zde museli řídit nějakými diplomatickými zvyklostmi. Undervillová tu byla pravděpodobně nejpopudlivější, ale ani ona si na formality nijak zvlášť nepotrpěla. Pokud by nezačal někdo mluvit nahlas, byli by snad absolvovali bez jediného slova celou večeři.</p>
<p>Proto když Trixie domluvila a posadila se, vylil Pham opatrně půl litru vína do vzduchu nad svoje místo u stolu. Tmavá červená kapalina se převalovala sem a tam jako nepříjemnost, která mohla přivodit ještě větší trapas podle toho, koho by pocákala. Pham do ní namočil prst a obezřetně ji roztočil. Bublina se roztáhla do kroužku, který drželo pohromadě jeho vlastní povrchové napětí. Teď už na sebe tedy rozhodně jejich pozornost upoutal, a to platilo u Pavouků ještě víc než u lidí. Pham odehnal gestem číšníka, který k nim připlul s vysávacím ubrouskem. Usmál se na své obecenstvo. „Hezké kouzlo, ne?“</p>
<p>Qiwi se naklonila dopředu a podívala se na něj přes stůl. „Bylo by to ještě hezčí, kdyby se s tím dalo nějak čistě přistát.“ Také se usmívala. „Já to znám; moje malá si taky hraje s jídlem.“</p>
<p>„Ano. No, tak to budu držet v jednom kuse, dokud to půjde.“ Vytvořil rukou z otáčejícího se kroužku znovu převalující se kouli. Zatím si ani nepocákal okraje manžet. Qiwi ho s profesionálním zájmem upřeně sledovala. Přesně taková kouzla kdysi prováděla se skalními masivy vážícími několik miliard tun. Pham o tom, že si malá Kira Vinh-Lisoletová hrála s jídlem, v žádném případě nepochyboval; beztak k tomu Qiwi nejspíš toho malého ďáblíka ještě naváděla.</p>
<p>Nechal rudou bublinu vznášet se nad místem, a pokynul číšníkům, ať přinesou další chod. „Potom vám ukážu ještě další kouzla, jenom mě sledujte.“</p>
<p>Victory Lighthillová se zvedla ze svého místa. Ústní ruce její hlas přetvořily do smutného švitoření. „Kouzla… dlouho smutný pryč… drexip.“ To si tedy alespoň Pham myslel, že řekla. Dokonce i se zpomalovacím zařízením, díky němuž byly slyšet všechny fonémy – byla pavoučí řeč složitější než jakýkoliv lidský jazyk, o němž Pham věděl. Trixie, sedící vedle Lighthillové, se usmála a poskytla jim svůj vlastní překlad. „Bude se nám po vašich kouzlech stýskat, Kouzelníku.“ V jejím hlase byl slyšet stejný smutek jako ve zvucích Pavouků. <emphasis>Do háje. Ještě tady z toho nakonec udělají tryznu.</emphasis></p>
<p>Proto se Pham vesele usmál a předstíral, že to nepochopil. „Ano. Za necelou megasekundu budeme s Anne pryč.“ A ještě tisícovka dalších – Emergentů, exSoustředěných, dokonce i některých Qeng Ho. Tři lodě a tisícihlavá posádka. „Než se vrátíme, uplynou tady možná dvě staletí. Ovšem pozor! Qeng Ho se od sebe na takhle dlouho odloučí často. Vím, že se ve vašich loděnicích staví lodě.“ Ukázal na blikající světélka vysoko na obloze za Victory Lighthillovou. „Spousta z vás taky vyrazí na cesty. Velmi pravděpodobně se někteří z nás ještě setkají – a až k tomu dojde, budeme si moci vyprávět nové příběhy, přesně jak to mezi Qeng Ho a lidmi z planet létajících ke hvězdám vždycky chodilo.“</p>
<p>Ezr Vinh přikyvoval. „Ano, ještě se v budoucnosti setkáme, i když vlastně nevíme jak ani kde. Ale pro spoustu z nás bude tohle naše setkání poslední.“ Ezr se mu nepodíval přímo do očí. <emphasis>Takže hluboko </emphasis>v <emphasis>srdci ještě pochybuje</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>i Ezr. </emphasis>A to dal polovinu svého výtěžku z téhle mise na to, aby pomohl Phamovi a Anne se připravit.</p>
<p>Qiwi však Ezrovi položila ruku kolem ramen. „Podle mě bysme se měli na něčem dohodnout, přesně jak to dělají ty velký Rodiny.“ Čas a místo a počet uplynulých let života. Podívala se přes stůl na Anne a usmála se. Qiwi teď byla kromě inženýrky i matkou. Většinou vypadala ze všech nejšťastnější. Občas však u ní Pham zahlédl chmury; snad tehdy, když myslela na svou vlastní matku, na Kiru. Qiwi výpravu na Balacreu <emphasis>schválila. </emphasis>Kruci, určitě by byla na palubě taky, nebýt Ezra a jejích dětí a nového světa, který tvořila zde. Ezr se toho o vedení lidí spoustu naučil, dokonce ještě víc než tehdy, když byl opravdu vedoucí flotily všech lidí. Přesto však byl odkázán na Qiwiinu genialitu. To ona dokázala určit, která technologie je pro Pavouky ta nejdůležitější. Nebýt dohod, které uzavřela ona, byla by loděnice Pavouků pořád ještě pouhým snem. Ezr sám sebe ještě stále považoval za neúspěšného nejmladšího syna. <emphasis>To by mě zajímalo, jestli jednou s Qiwi pochopí, co tady vlastně tvoří.</emphasis><emphasis> </emphasis>Měli děti, stejně jako měli děti Jau a Rita a spousta ostatních. Gonle a Benny postavili pro všechny ty nové prcky jakousi školku, místo, kde si děti a pavoučata hrály, když jejich rodiče společně pracovali. Společný podnik lidí a Pavouků se rozrůstal s každým rokem. Stejně jako kdysi dávno Sura Vinhová možná nebudou ani Qiwi s Ezrem příliš cestovat, ale tenhle konec vesmíru Qeng Ho se chystal na Světelnou explozi, na zrození, s nímž se nebudou moci rovnat Canberra ani Namqem.</p>
<p>Světelná exploze! Ano! „Tak se teda na něčem dohodneme! Další Nové slunce – nebo možná pár megasekund potom, protože si tak nějak vzpomínám na to, že to tady nebylo hned potom, co se slunce vznítilo, nic moc.“ Za dvě stě let. <emphasis>To zapadá i do mejch ostatních plánů.</emphasis></p>
<p>Victory přes Trixii: „Ano, hned po další Záři. Tady v Grand tempu – ať už bude sebegrandióznější.“ Pousmání. „Poznamenám si, ať náhodou nespím nebo nejsem pár světelných let daleko.“</p>
<p>„Dobrá.“</p>
<p>„Dobrá!“ Hlasy všude kolem stolu.</p>
<p>Belga Undervillová hučela a syčela a Pham jako obvykle nepochopil ani slovo z toho, co říkala, kromě toho, že její hlas zněl mimořádně nevěřícně. Naštěstí měla coby hlava královy tajné služby svého překladatele. Zinmin Broute seděl vedle ní a se zdrženlivým úsměvem ji poslouchal. Vlastně to vypadalo, že má Broute tu starou bábu snad i rád. Když domluvila, zahnal z tváře úsměv a nasadil podmračený výraz. „Tohle je bláhovost nebo lidské šílenství, které jsem stále ještě nepochopila. Máte tři lodě a s nimi chcete svrhnout impérium Emergentů? A to jste přitom posledních sedm let tvrdili, že se my Pavouci nemáme čeho bát, že se planetární civilizace s vyspělou technologií dokáže ubránit všemu. Emergenti mají doma beztak tisíce vojenských lodí a vy mluvíte o tom, jak je svrhnete. To jste nám celou dobu lhali nebo jste jenom takoví snílci?“</p>
<p>Victory Lighthillová zabzučela dotaz formulovaný tak jednoduše a jasně, že ho Trixie ani nemusela překládat. „Ale možná… dostanete pomoc… od vzdálených Qeng Ho?“</p>
<p>„Ne,“ řekl Ezr. „Já… já vám to řeknu na rovinu, Qeng Ho prostě neradi bojují. Nechat tyranie na pokoji je mnohem jednodušší. ‚Ať si obchodujou sami se sebou,’ jak říká staré přísloví.“</p>
<p>Anne Reynoltová celou dobu mlčela. Teď řekla: „To je v pořádku, Ezře. Pomohl jsi nám…“ Obrátila se k Belze Undervillové. „Generále, někdo to prostě udělat musí. Emergenti a Soustředění – to je něco nového. Nechte je být a budou pořád silnější – a potom přijdou a sežerou vás.“</p>
<p>Ze záškubu nejdelších paží Undervillové byla patrná nedůvěra. „Ano, zase si protiřečíte. Za poslední roky jste nás přesvědčovali, abychom vám místo obchodování pomohli se vyzbrojit a vybavit.“ Lidský řečník by se podíval směrem k Victory Lighthillové; v tomto měla Victory krále na své straně. „Ale k čemu bude, když spácháte sebevraždu? Tak totiž tu vaši situaci vidím já.“</p>
<p>Anne se usmála, ale Pham poznal, jak se po těchto dotazech napjala. Belga na toto téma dotírala už v oficiálnějších diskusích a nebylo příliš pravděpodobné, že by se tady spokojila s jen tak nějakým vysvětlením. Tyto otázky strašily Anne stejně jako ji. Belga však nechápala, že pro Anne Reynoltovou skýtá tato mise lepší vyhlídky než kdy předtím. „Kdepak sebevražda, generále. Máme několik zvláštních výhod a oba dva s Phamem víme, jak je využít.“</p>
<p>Položila svoji ruku na Phamovu. „Pracuje pro mě jeden z mála velitelů v dějinách lidstva, kteří už něco takového dokázali.“</p>
<p><emphasis>Jo, to na Strentmannu bylo něco podobnýho. Pánbůh mi pomáhej. </emphasis>Chvíli nikdo nic neříkal. Půllitr vína se vznášel vzhůru. Pham strčil do středu otáčení prst a zlehka víno přesunul před své místo. „Máme i konkrétnější výhody, než je moje neohrožené vůdcovství. Anne se ve funkci vnitřního systému vyzná stejně dobře jako kterýkoliv komandant.“ A jejich skrovná flotila poveze některá překvapivá zařízení, první výrobky nové lidsko/pavoučí technologie. V tom však hlavní síla flotily nebyla. Posádky jejich tří lodí tvořili většinou odSoustředění, kteří se vyznali v mechanismech emergentských automatických systémů a stejně jako Anne je chtěli rozvrátit. Bylo zde dokonce i několik původních, nesoustředěných Emergentů. Zatímco mluvil, Pham si všiml, že se na něj Jau Xin upřeně dívá – a že se Rita Liao zase dívá na Jaua. Letěli by také, kdyby neměli tři malé děti. Xin byl před výpravou na Arachnu vedoucím pilotů Nauova strýce. A poslední zpráva z Balacrei ukazovala, že nauská klika zase byla zpátky u moci.</p>
<p>Pham líčil své plány a díval se z jedné tváře na druhou. Ezr a Qiwi, Trixie a Victory, rozhodně Jau a Rita: <emphasis>Ti si nemyslí, ze to je tryzna. Ti chápou,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>že máme slušnou šanci, ale mají o nás strach. </emphasis>„A studovali jsme Nauovy záznamy a přenosy, které dostal – které z Balacrei dostáváme pořád. Podařilo se nám nakukat jim, že tady vyhráli Emergenti. Máme v plánu dostat se do jejich soustavy dříve, než pochopí, že jim nejsme příliš přátelsky nakloněni. O vnitřních frakcích na vrcholku té jejich společnosti toho víme hodně. Na základě toho všeho –“ Na základě toho všeho to možná vůbec neměl podnikat. Ale Anne měla s tím Soustředěním pravdu a tohle chtěla víc než cokoliv jiného. A potom, inu, potom tu byl ještě jeho velký projekt. …a to, že při něm bude mít i Anne, za všechna ta rizika stálo. „Na základě toho všeho máme šanci. Bude to sázka do loterie, dobrodružství. Chtěl jsem naši vlajkovou loď pojmenovat <emphasis>Holub na střeše, </emphasis>ale Anne mi to nedovolila.“</p>
<p>„Ha!“ řekla Anne. „Podle mě se bude <emphasis>Odměna Emergentů </emphasis>hodit daleko víc. Až zvítězíme, potom si ji klidně můžeš nazvat <emphasis>Holub na střeše</emphasis>!“</p>
<p>První chod večeře už byl na cestě a Pham se už nedostal k tomu, aby jí odpověděl. Namísto toho ukázal všem ostatním, že je možné dostat půl litru vína zpátky do nádoby bez úniku sebemenší kapky. V duchu se usmál. Tohle ještě neviděli ani ostatní Qeng Ho. Byla to jenom jedna z výhod toho, že se člověk něco nacestoval.</p>
<p>Slavnostní večeře trvala několik kilosekund. Měli čas hovořit o spoustě věcí, vzpomenout si na to, kde byli, a na přátele, kteří zahynuli v boji za tento dnešní den. Největší překvapení však přišlo až úplně nakonec, když Anne nadhodila něco, co nikoho z Pavouků, dokonce ani Victory Lighthillovou, nenapadlo.</p>
<p>Anne se v průběhu večeře uvolnila. Pham věděl, že se stále ještě ve větších skupinách lidí necítí dobře. Dokázala zahrát téměř jakoukoliv roli, ale v jejím nitru byla bázlivost, která se navenek neprojevovala s výjimkou těch nejupřímnějších chvilek. Naučila se těmto lidem věřit; pokud se konverzace vyhýbala tomu, co musí s Emergentstvím udělat, dokázala se skvěle bavit. A Anne Reynoltová měla stále ještě spoustu věcí, které její přátelé potřebovali. Víc než kdokoliv jiný rozuměla exSoustředěným. Pham ji poslouchal, jak se baví s Trixii Bonsolovou a s Victory Lighthillovou a navrhuje jim, jak by toho mohly od překladatelů získat ještě mnohem víc. <emphasis>Od první chvíle, co jse</emphasis><emphasis>m t</emphasis><emphasis>ě uviděl, jsi mi přišla strašně výjimečná. </emphasis>Ohnivě rudé vlasy, bledá, téměř růžová pleť. Takový kontrast s jeho černými vlasy a snědou tváří. V této části lidského vesmíru byl takový zjev vskutku vzácností. Potom však zjistil, co se za tím jejím vzhledem, mozkem a odvahou skrývalo… Letět s ní na Balacreu by stálo za to, i kdyby potom žádné další plány neexistovaly.</p>
<p>Po večeři se přinesly nápoje. Pavouci verze měly podobu malých černých koulí, které se propíchly, vysály a vyplivly do složitého plivátka.</p>
<p>Pham najednou připíjel na úspěch snažení obou skupin – a na setkání, které ustanovili za dvě stě let.</p>
<p>Ezr Vinh se naklonil kolem Qiwi a podíval se na něj. „A co potom, až se znovu sejdeme? Potom, až osvobodíte Balacreu a Frenk? Co pak? Kdy nám to už konečně řeknete?“</p>
<p>Anne se usmála na Phama. „No, tak jim řekni o tom honu na toho tvýho holuba na střeše.“</p>
<p>„Hmmpf.“ Pham rozpaky ani příliš nepředstíral. S výjimkou Anne o tom s nikým jiným ještě nemluvil. Možná to bylo proto, že tento plán byl tak velkolepý dokonce i ve srovnání s jeho předchozími velkolepými plány, „…no tak fajn. Všichni víte, proč jsme přiletěli na Arachnu: kvůli záhadě hvězdy OnOff a taky proto, že tady existoval inteligentní život. Čtyřicet let jsme sice strávili s botou Tomase Naua na krku, ale i tak jsme zjistili úžasné věci.“</p>
<p>Ezr: „To je fakt. Na jednom jediným místě lidstvo ještě nikdy neobjevilo tolik různých úžasných věcí.“</p>
<p>„My lidé jsme si mysleli, že víme, co je možný a co ne. Jenom pár bláznů si pořád s něčím lámalo hlavu – hlavně ti astronomové, co pátrali po dalekých záhadách. No, a OnOff byla první, na kterou jsme se podívali zblízka. A podívejte se, co jsme našli: hvězdnou fyziku, který ještě ani teď pořádně nerozumíme, kavorit, kterýmu rozumíme ještě míň –“</p>
<p>Pham zmlkl, poněvadž uviděl pohled Qiwiiných očí. Rozpomínala se na cosi ze svého děsivého snu. Odvrátila zrak, ale Pham už dál nepokračoval, takže po chvíli velice tiše promluvila sama. „Takhle mluvíval Tomas Nau. Tomas byl zlý člověk, ale –“ Ale zlí lidé, ti nejnebezpečnější, mívají často zásadní nápady. Polkla a pokračovala už hlasem o něco jistějším. „Vzpomínám si na to, jak Soustředění analyzovali DNA toho ledu z oceánu, co jsme vytáhli nahoru. Byl tam mnohem větší počet variací než na tisíci planet. Analytici si mysleli, že za to může rozmanité životní prostředí na Arachně. Tomas… Tomas si naopak myslel, že je to tím, že kdysi, velice dávno, byla Arachna křižovatkou různých cest.“</p>
<p>Ezr vzal Qiwi za ruku. „A nemyslel si to jenom Tomas Nau. Nad tím jsme si lámali hlavu všichni. Je tady hrozně moc krystalickýho uhlíku – ty diamantový foraminifery, ten masiv. Že by něčí počítače? Ale ty foraminifery jsou moc malý a naše hory na L1 zase moc velký… a teď je to všechno jenom mrtvý kámen.“</p>
<p>Na druhé straně stolu řekl Jau Xin: „Třeba ne tak úplně. Ještě je tady přece kavorit.“</p>
<p>Belga Undervillová zaskřehotala cosi, co znělo, jako že to na ni tedy dojem rozhodně neudělalo; Victory se bzučivě rozesmála. Po chvíli se ozval Zinminův překlad. „Takže mají Khelmovi deformanti nového stoupence, jen s tím rozdílem, že je naše nová planeta smetiště a my Pavouci jsme se vyvinuli z havěti, co žije těm bohům v odpadcích. Pokud je tohle pravda, tak kde je potom zbytek toho impéria?“</p>
<p>„To já… to já nevím. Nezapomínejte, že to bylo před padesáti až sto miliony let. Třeba tu měli válku. Jedno z nejjednodušších vysvětlení pro vaši soustavu je to, že to byla válečná zóna se zničeným sluncem a všechny planety až na jednu se proměnily v těkavé látky.“ A tu jednu jedinou, která to všechno přežila, zachránilo nějaké neuvěřitelné kouzlo. „Nebo možná to impérium přerostlo v něco ještě většího, anebo nás to nechává, ať se dál rozvineme svým vlastním tempem.“ Některé tyto možnosti zněly velice hloupě, když je vyslovil nahlas.</p>
<p>Undervillová rozpřáhla jídelní ruce v gestu, ve kterém Pham poznal pochybovačný úsměv. „Vy vážně mluvíte přesně jako Khelm! Ta vaše teorie sice ‚vysvětluje‘ všechno možné, ale vůbec v ničem vám nepomáhá, nemluvě o tom, že by se dala nějak ověřit.“</p>
<p>Gonle Fongová vymrštila ruku do vzduchu, jako by mimoděk přejala pavoučí gesto. „Tak proti čemu se chcete ohradit? Říkali jste, že Arachna byla místem, kde se splnily všechny Zklamané sny. Fajn. To je jednoduchej, globální předpoklad. A my přitom žijeme tady a teď, pár set, pár tisíc světelnejch let. Ať je pro to vysvětlení jakýkoliv, dá se klidně celej život vydělávat na tom, že budeme prostě hrát s tím, co vidíme na Arachně teď!“</p>
<p>Pham zdvořile přikývl. „Ano. To je správný přístup Qeng Ho. Ovšem, Gonle – já jsem se narodil v civilizaci hradů a kanónů. Žil jsem dlouho – když nepočítám hibernaci – a hodně jsem toho viděl. Od Úsvitu věků jsme se my lidé pokaždé naučili něco tady, něco jiného zase někde jinde – ale většinou jsme zjišťovali, kde má co hranice. Každá planetární civilizace se rozrůstá a pak se hroutí. Na vrcholu slávy je to sice něco úžasného, ale ještě pořád je na mnoha místech temnota.“ Hrady a kanóny a ještě mnohem horší věci. „A dokonce i mezi Qeng Ho – my sice přežíváme a daří se nám, ale narazili jsme na hranice, k nimž se můžeme jenom přiblížit, jako je třeba rychlost světla. Na těchhle hranicích jsem ztroskotal na Brisgo Gap. Když jsem se dozvěděl o Soustředění, myslel jsem, že by bylo možné s jeho pomocí temnotu mezi civilizacemi ukončit. A spletl jsem se.“ Podíval se Anne do očí. „A tak jsem se svýho snu vzdal, snu celýho svýho života… a potom jsem se podíval kolem sebe. Tady na Arachně jsme konečně našli něco, co všechny ty naše hranice <emphasis>přesahuje. </emphasis>Je to jen nepatrný náznak, trosky a sutiny té nejúžasnější slávy. Gonle, jsou hranice plánů a hranice plánů… Ezr se mě zeptal, co budu dělat potom, až svrhneme Emergenty a až se znovu setkáme. Inu, prostě tohle: Poletím tam, odkud se tu objevila Arachna.“</p>
<p>Ještě chvíli se ozývaly Trixiiny překlady jeho slov a potom se kolem stolu rozhostilo hrobové ticho. Ezr seděl jako přikovaný. Tohle Pham držel v tajnosti – věděl o tom jen on a Anne; s ohledem na to, co se všechno dělo kolem, to nebyl problém. Ezr Vinh však celý svůj život obdivoval Úsvit věků a Zklamané sny a teď viděl, že je možné je naplnit. Chlapec ještě chvíli zíral jako u vytržení. Potom se v něm probraly k životu kritické úvahy. Tím, co říkal, nic nenamítal; on <emphasis>chtěl, </emphasis>aby Phamův plán uspěl, ale –</p>
<p>„Ale kterým směrem vyrazíte? A –“</p>
<p>„Kterým směrem? To je jednoduchá otázka, i když budeme mít pár set let na to, abysme si ji pořádně promysleli. Ale podívejte se, lidstvo zíralo do hvězd se špičkovou technologií tisíce let. Každou chvíli skoro každá civilizace Zákazníků někde postavila pole stometrových dalekohledů a podnikla všechny ostatní kroky k tomu, aby všem těm vzdálenejm záhadám přišla na kloub. Vidíme pár dalekejch záhad. Tu a tam narazíme někde v galaxii na náporový lodě a na prastarý rádiový vysílání.“</p>
<p>„Takže kdyby tam bylo něco víc, už bysme to viděli,“ řekl Ezr, ale zcela jasně věděl, co se blíží. Tyto argumenty byly staré téměř jako lidstvo samo.</p>
<p>„Jenom pokud je to místo, na které se můžeme podívat. Ale v některých částech jádra galaxie přece ještě pořád nikdo nebyl. Pokud ta naše supercivilizace nepoužívá rádiový vysílání, pokud mají něco lepšího než náporový lodě… tak je u jádra jedno místo, kde bysme je nikdy nenašli.“ A výstřední oběžná dráha OnOff těmito neviděnými hlubinami přinejmenším jednou prošla.</p>
<p>„Dobrá, Phame. Souhlasím, všechno to sedí. Ale je tady řeč o třiceti tisících světelných let směrem k jádru, skoro tak daleko to je k umbrálním mračnům.“</p>
<p>Gonle: „To je stokrát dál, než se Qeng Ho kdy zkusili vydat. Bez servisních civilizací na cestě vám lodě přestanou fungovat ani ne za tisíc let. O takovým letu si sice můžeme nechat zdát, ale naprosto se to vymyká našim možnostem.“</p>
<p>Pham se na ně na všechny usmál: „Teď se to naprosto vymyká našim schopnostem.“</p>
<p>„Vždyť to povídám! Nikdy jsme na to neměli.“</p>
<p>Ezrovi však začínaly zářit oči. „Gonle, on tím chce říct, že by se to těm našim schopnostem nemuselo vymykat v budoucnosti.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ano!</emphasis><emphasis>“</emphasis> Pham se naklonil dopředu a v duchu si říkal, kolik jich asi dokáže tímto snem nadchnout. „Zkuste si na sobě jednu takovou věc. Vraťte se zpátky do Úsvitu věků. Tehdy, pár krátkých staletí, lidi <emphasis>čekali, </emphasis>že se v budoucnosti věci radikálně zlepší. S Arachnou si kus tohohle pocitu vrátíte. Teď tomu možná nevěříte. Nevidíte civilizaci, kterou budujete. Ezře a Qiwi, vy dva zakládáte Rodinu, která zastíní všechny ostatní v dějinách Qeng Ho. Trixie a Victory budou to nejúžasnější, co kdy naše obchody potkalo. A to teprve začínáte chápat rozpory, které vládnou na Arachně. Máte pravdu; dnes jsou řeči o cestách k jádru galaxie, jako když se malé dítě brouzdá v příboji a mluví o tom, jak se jednou vydá přes oceán na druhou stranu. Ale já se s vámi vsadím: Až přijde další Záře, tak už tu technologii, kterou potřebuju, budete mít.“</p>
<p>Podíval se na Anne vedle sebe. Ta se na něj usmála a byl to úsměv šťastný a jízlivý zároveň. „Anne a já a ti, co jsou na třech lodích naší flotily, máme v úmyslu svrhnout systém Emergentů. Pokud se nám to podaří – až se nám to podaří – potom to, co zbude, bude ještě pořád civilizace na vysoké technické úrovni. Postavíme ještě větší flotilu, minimálně tak dvacet lodí. A Anne mě nechá pojmenovat vlajkovou loď <emphasis>Holub na střeše. </emphasis>Potom se vrátíme sem a připravíme se tady… na pátrání.“ A vrátí se s ním Anne opravdu? Řekla, že se vrátí. Zbaví se tím, že svrhne tyranii Emergentů, svého prokletí? Možná ne. Po jejich vítězství to bude na několika planetách vypadat jako na klinice odSoustředění v Podkroví Hammerfestu. Třeba ty lidi, které zachrání, potom nedokáže opustit. Co pak? To nevím. Kdysi mu to šlo moc dobře, být sám. A teď? <emphasis>Jak divně jsem se to změnil.</emphasis></p>
<p>Anne se usmívala vlídně. Na dohodu, kterou právě vylíčil, kývla. Pham se díval z jedné tváře na druhou: Qiwi vypadala otřeseně. Ezr vypadal jako někdo, kdo zoufale chce věřit, ale přitom před sebou má víc než celý život plný úsilí, které bude jeho pozornost odvádět. Co se Pavouků týkalo, lišily se jejich výrazy od zarputilého „tak to chci vidět“ Undervillové až k –</p>
<p>Victory Lighthillová seděla po celou dobu jeho proslovu tiše a bez hnutí, dokonce nehýbala ani jídelníma rukama. Teď promluvila, zacvrlikala tak tiše a zamyšleně, že to Trixie musela přeložit: „Tátovi by se ten plán moc líbil.“</p>
<p>„Ano.“ Pham se zajíkl. Underhill byl génius a snílek, rovnou z Úsvitu věků.</p>
<p>Pham si už dávno přečetl Trixiiny „deníky videomantiky“, příběh Underhillovy kontračíhané. Underhill do emergentských systémů pronikl hluboko, občas tak hluboko, že si Soustředěná Anne Reynoltová jeho zásahů všimla a považovala je za důkazy lidského spiknutí. Nakonec Underhill pochopil, co je ve skutečnosti Soustředění; zjistil, že lidé nemají žádnou umělou inteligenci ani technologie, které by se nějak mimořádně vymykaly těm jeho. Sherkaner Underhill musel být velice zklamaný, když zjistil, kde má pokrok své hranice.</p>
<p>Vedle něj začala Anne přikyvovat, když vtom se zarazila. A tehdy překvapila všechny, včetně sebe, ovšem Pavouky ze všech nejvíce. Naklonila hlavu na stranu a na tváři se jí pomalu rozhostil úsměv. „A proč si myslíš, že to nepřežil? Měl přece stejné množství informací jako kdokoliv z nás – a k tomu ještě o hodně víc fantazie. Proč si myslíš, že nemá v plánu to samé?“</p>
<p>„Anne, já jsem ty zápisky četl. Kdyby to přežil, tak by byl tady.“</p>
<p>Zavrtěla hlavou. „Já nevím. Hluboblud je něco, co my lidé pochopit nedokážeme, a Sherkaner byl přesvědčený o tom, že je Smithová po smrti. Ale Sherkaner Underhill přece vyzrál na lidi i na Pavouky už několikrát. Obrátil Pavoučstvo nečekaným směrem – viděl hlubinu na nebi. Podle mě je někde tam dole a má v plánu všechny tyhle záhady přečkat.“</p>
<p>„Možná jo… možná jo.“ Slova buď Trixie, nebo Victory, to Pham nepoznal, byla pronesena tichým, uctivým hlasem. „Vždyť vlastně ani nevíme, kde na té náhorní plošině přistál. Pokud to bylo někde, kde to už předtím prozkoumal, tak by se mu to mohlo podařit.“</p>
<p>Pham se podíval dolů na Arachnu. Planeta na nebi zabírala třicet stupňů – obrovská, černá perla. Napříč jižní polokoulí a slabým leskem východního oceánu se táhly zářící zlaté a stříbrné linie. Přesto tam však byly rozsáhlé oblasti naprosté temnoty, nepřístupných oblastí, kde bude klid a zima až do konce Tmy. Phamovi přeběhl mráz po zádech a on pochopil. <emphasis>Ano. </emphasis>Někde tam dole možná starý Pavouk ještě pořád spí, čeká na ztracenou paní… a začíná svou největší Číhanou ze všech.</p><empty-line /><p><emphasis>Teď</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>výš, teď</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>níž, co se všechno naučíš.</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>Konec</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Vernor Vinge </strong></p><empty-line /><p><strong>(*1944)</strong></p>
<p>Americký matematik a přední autor hard SF, narozen 2. 10. 1944 ve Waukeshi, stát Wisconsin. Do žánru vstoupil povídkou <strong>Apartness </strong>(1965) v britském magazínu <emphasis>New Worlds </emphasis>a je třeba dodat, že úspěšně, o rok později byla povídka otištěna ve značně uznávané ročence Terryho Carra a Donalda E. Wollheima. Do konce 60. let stihl publikovat šest kratších prací, úctyhodný výkon na jinak velmi sporadicky publikujícího autora. V roce 1972 získal titul profesora matematiky a právě povolání přednášejícího vědce ho v následujících letech zaměstnalo natolik, že se psaní beletrie stalo pouze vzácně provozovanou zálibou. V letech 1972 až 1979 byl manželem neméně známé SF autorky Joan D. Vinge. Do roku 2002 přednášel počítačové vědy na univerzitě v kalifornském San Diegu, v současnosti je v důchodu a hodlá se plně věnovat psaní.</p>
<p>Soubor <strong>Grimnťs World </strong>(1969) obsahuje vedle již dříve vydané novely <strong>The Impostor Queen </strong><emphasis>(Orbit 4, </emphasis>ed. Damon Knight 1968) také novelu <strong>The</strong><strong> </strong><strong>Feral Child </strong>(1969) a v rozšířeném vydání je pod názvem <strong>Tatja Grimm</strong><strong>’</strong><strong>s</strong><strong> </strong><strong>World </strong>(1987) obohacen ještě o vřele přijatou povídku <strong>The Barbarian Princess </strong><emphasis>(Analog </emphasis>1986 – nom. Hugo). Celkem konvenční SF příběh se odehrává na izolované pozemské kolonii, jejíž společnost degradovala na středověké poměry díky zoufalému nedostatku kovů. Příběh se soustředí na vzestup Tatjy Grimmové až na pozici vládkyně nejmocnějšího národa planety, jejím největším úspěchem je však navázání kontaktu s mezihvězdnou civilizací pravidelně navštěvující přilehlou vesmírnou oblast. Otázkou však zůstává, zda se odlišné záměry těchto tvorů podaří sladit s cíly kolonie tak, aby z toho měly obě strany dostatečný prospěch. Následoval román, či na dnešní poměry spíše novela <strong>The Witling </strong>(1976), dnes již téměř zapomenuté dílo, které v porovnání s pozdějšími pracemi znatelně ztrácí, i když i zde lze nalézt celou řadu zajímavých nápadů. Jde o příběh posádky průzkumného plavidla vyslaného na svět obydlený zdánlivě primitivními humanoidy. Loď je po náhodném střetu s domorodci zničena, přičemž najevo vychází překvapivá schopnost teleportace, kterou jsou zdejší obyvatelé nadáni. Uspořádání planetární společnosti se ukáže být tímto všeobecným talentem do hloubky ovlivněno a právě četné postřehy postupně odkrývající možné důsledky podobně rozvinuté civilizace jsou patrně nejzajímavějším rysem tohoto románu.</p>
<p>Vingeho reputace se zvýšila po vydání novely <strong>True Names </strong><emphasis>(Binary Star 5,</emphasis><emphasis> </emphasis>ed. James R. Frenkel 1981 – nom. Hugo a Nebula), dnes již klasického hard SF díla, které si snad jako první blíže všímá nastupujícího fenoménu celosvětové počítačové sítě. Novela vzbudila pozornost nejen v řadách fanoušků žánru, ale pronikla i do tehdy se rychle rozrůstajícího tábora počítačových příznivců, později byla označena za základní dílo právě se rodícího kyberpunku. Od té doby lze každou z Vingeho prací označit za výbornou. Kvalitativní vzestup je viditelný do té míry, že se stal terčem žertu, v němž se tvrdí, že některý z následujících románů v budoucnu dozajista obdrží Nobelovu cenu za literaturu. Později byla novela vydána také v souboru <strong>True Names and the Opening of the</strong><strong> </strong><strong>Cyberspace Frontier </strong>(2001, sp. James <strong>R. </strong>Frenkel) a doplněna úvahami o budoucím vývoji internetu. Jedním z možných důsledků tohoto rozvoje je podle autora vytvoření tzv. singularity, tedy zrodu inteligence vyšší než je lidská. Možností vzniku singularity je podle Vingeho víc, jak dokládá upravený přepis vědecké přednášky <emphasis>The Technological Singularity (Whole Earth Review </emphasis>1993, č. Singularita – Živel 19/2001). Předpoklad existence bodu, za kterým již nebude mít lidstvo plnou kontrolu nad dalším technologickým vývojem vzbudil širokou pozornost vědecké veřejnosti a článek samotný se tak stal jedním z nejdiskutovanějších futuristických esejů 90. let.</p>
<p>V románu <strong>The Peace War </strong>(čas. <emphasis>Analog </emphasis>1984, kn. 1984 – nom. Hugo) vytvořil budoucí svět poloviny 21. století ovlivněný vynálezem <emphasis>Bublin, </emphasis>sférických, zcela neproniknutelných silových polí se schopností zmrazit v čase veškerý svůj obsah. Vynález byl přirozeně zneužit <emphasis>Mírovou autoritou </emphasis>k nastolení nadvlády nad světem. Tu se snaží narušit společnost <emphasis>Tuláků</emphasis>, což je volné sdružení porušující přísný zákaz dalšího vědeckého bádání. Podaří se jim prolomit bariéru <emphasis>Bublin </emphasis>a cíleně uvolnit v nich uvězněný obsah. Technologie využívané v románu byly v 80. letech sice nápadité, ale z pohledu současného čtenáře již nepůsobí nijak zvlášť působivým dojmem. Nic to však nemění na kvalitách příběhu, především v kombinaci s výborným pokračováním <strong>Marooned in Realtime </strong>(čas. <emphasis>Analog </emphasis>1986, kn. 1986 – nom. Hugo). Země velmi vzdálené budoucnosti je v něm obydlena pouze několika tisícovkami obyvatel, jde o nepatrné pozůstatky záhadného zmizení celé rasy někdy v 24. století. Přežít tuto událost se podařilo pouze díky náhodnému či úmyslnému uzavření uvnitř <emphasis>Bublin. </emphasis>Nyní před zbytky lidstva stojí možnost pokusit se o opětovné vybudování civilizace. Atraktivní prostředí posloužilo jako kulisa k detektivnímu pátrání po vrahovi jedné z vůdkyní této malé komunity, tradiční prostředky využívané bývalým policistou se však za zcela neobvyklé situace mohou ukázat jako nedostatečné. Oba romány vyšly společně pod názvem <strong>Across Realtime </strong>(1986), rozšířené vydání z roku 1991 bylo doplněno související novelou <strong>The Ungoverned </strong><emphasis>(Far Frontiers Vol. III, </emphasis>ed. Jerry Pournelle & Jim Baen 1985). Soubor lze jistě směle označit za vhodného kandidáta k českému překladu.</p>
<p>Po delší odmlce definitivně prorazil na výsluní čtenářského zájmu skvělým románem <strong>A</strong><strong> </strong><strong>Fire Upon the Deep </strong>(1992 – Hugo, nom. Nebula, č. Oheň nad Hlubinou/FANTOM Print 2000). Příznivce hard SF doslova oslnil přívalem dosud nevídaných nápadů. Dostatečně nosná je už jen základní představa vesmíru rozděleného do tzv. „zón myšlení“, v nichž se technika a technologie chovají různě v závislosti na zákonitostech dané zóny. V praxi to znamená, že v okolí Země se sice nemůže létat rychlostí větší než světelnou, ale v dostatečně vzdálenosti od naší pomalé zóny ano. Vesmír je navíc obydlen rozmanitou směsí inteligentních ras, v jejichž společnosti lidstvo rychle ztratilo svůj pocit nadřazenosti. Ve snaze objevit nové technologie bez nutnosti platit ostatním rasám je lidmi prováděn riskantní archeologický průzkum pozůstatků mimozemské civilizace. Svou neznalostí však způsobí probuzení Mocnosti, nepřátelské entity ohrožující svou přítomností celý vesmír. Zoufalý útěk dvojice dětí je završen ztroskotáním na planetě osídlené jedinečnou vlčí rasou, v níž je vědomí jedince tvořeno myšlenkovým propojením celé smečky, kde každý tvor přispívá svým začleněním k celkové charakteristice bytosti. Počátky lidského vstupu do tohoto vesmíru popisuje prozatím poslední autorův román <strong>A Deepness in the Sky </strong>(1999 – Hugo, J. W. Campbell Memorial Award, nom. Nebula, č. Hlubina na nebi/FANTOM Print 2004). Dosud nejlepší autorův román sleduje cestu dvou obchodních misí k neobvykle se chovajícímu hvězdnému systému, z něhož pocházejí rádiové signály méně rozvinuté civilizace. Obě expedice jsou si navzájem odcizeny zcela rozdílným vedením, zatímco jednu z nich řídí volnomyšlenkářští obchodníci, ta druhá je pod kontrolou bezcitné společnosti využívající technologického zotročení svých zaměstnanců.</p>
<p>Kratší práce byly nejprve shrnuty do dvojice souborů <strong>True Names and</strong><strong> </strong><strong>Other Dangers </strong>(1987) a<strong> </strong><strong>Threats</strong><strong>…</strong><strong> And Other Promises </strong>(1988), tehdy se v nich objevilo celkem dvanáct z dnešních dvaceti titulů a to včetně zde poprvé vydané novely <strong>The Blabber </strong>(1988, č. Brepta – Nové dobré kusy/Laser 2001). Ta si zmínku zaslouží nejen díky českému vydání, ale také díky návaznosti k posledním dvěma románům, navíc se v budoucnu má stát základem nového titulu ze stejného prostředí. Vinge doposud nebyl nijak plodným spisovatelem, většinu povídek lze nalézt v souboru <strong>The Collected Stories of</strong><strong> </strong><strong>Vernor Vinge </strong>(2001), kde se poprvé objevila i cenou Hugo odměněná novela <strong>Fast Times at Fairmont High </strong><emphasis>(The Collected Stories of Vernor Vinge </emphasis>2001), autorova jediná kratší práce publikovaná od dob vydání předchozí sbírky, v budoucnu má být opět doplněna souvisejícím románem. Není divu, že každé povídce je v poslední době věnována velká pozornost, důkazem je úspěch nedávno vydané novely <strong>The Cookie Monster </strong><emphasis>(Analog </emphasis>2003), která byla vedle ceny Hugo odměněna i neméně prestižním oceněním čtenářů časopisu Locus. Vernor Vinge je autor překvapujícím důsledným rozvinutím originálních vědeckých vizí, jeho romány jsou vítaným vstupem do světa špičkové science fiction a navíc se díky jeho odchodu do důchodu můžeme snad již brzy těšit na další romány, vždyť s jedním z největších nakladatelských domů v USA podepsal smlouvu hned na čtyři nové tituly.</p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>Martin Šust</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Vernor Vinge</p>
<p><strong>Hlubina na nebi</strong></p>
<p>Anglický originál A Deepness in the Sky</p>
<p>Překlad Tomáš Richtr</p>
<p>Obálka Petr Willert</p>
<p>Grafická úprava obálky René Balický</p>
<p>Jazykový redaktor Jiří Popiolek</p>
<p>Odpovědný redaktor Libor Marchlík</p>
<p>Vydalo nakladatelství FANTOM Print</p>
<p>jako svou 42. publikaci</p>
<p>Ostrava 2004</p>
<p>Tisk Printo, s.r.o., Ostrava</p>
<p>Vydání první</p>
<p>Doporučená cena vč. DPH 335 Kč</p>
</section>
</body><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCABmAQYDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD4R+MP/BVr/govpXxF8WeH
tL/a9+NFhY2via/srayj8RwhIbCCcRQ2jMbAhYkh2pkLvcqzM5Nf1X/8G7P7T3x8/aa+EP7
RWs/Hv4o+Kfilq3hjx54FsNCv/FdxHd3WlWOoeG7+a9tLR1trcJb3FxbJcOhV8zbm4zz/AA
bfHS2lm+L/AIwB3RO3ivVEnRfOjMRe4x+5mZWZ1BUZaRwuThcHOf7Sv+DV0v8A8KT/AGrVd
y+z4lfDbacYUhvCmpsdhP7wgdCXJPTHegD+rE/L8oAyehCgYJ46Y5/rX8C3/BaH/goV+2p8
D/8Agot+0L8OfhL+0v8AFHwN4E8Pt4Ah0rwl4Z1a303R9Jhvfh74b1G7FtbrYyHzJr26nup
pN5knlkZ3fcxNf30ycnHqP8a/zR/+C+EhH/BVT9poZiZfP+HJ8twWG9vhp4WjyQAQdoUHax
XOeSAQSAfrX/wbyfty/taftF/tneMPAPxv+P3xH+Kfg+2+BXifW4ND8XanBqmkW+s2XiXwn
Hbanb7rSOaG8hhup7dZUkUGGaSJkIYk/s5/wcA/Ejx58J/+Ccvi7xf8NvFOt+DPFKfFH4Wa
fBrvhu/m0nVYrO912db23iv7Ro7iKK4iiCTLHIpkQNGzbGKn+bX/AINeJMft9+PYuSP+GeP
GD7mbcxz4o8G8dBkenoMDtX9BH/Bya7f8OvPHSqHBT4s/CJg0Zw43a5djIPQYKjnPegD+Hu
x/br/a9NjqDQ/tJ/GSC7TeBJD4811H8qDgsXNw7FhKoKjI4G3IB3V/qOfALUb3VvgT8E9W1
S5lv9T1T4R/DfUdRvrk77m9v77wdo9zeXdxIRl57m4lkmlc8tI7E9a/yKLNQdO1AgGUtH5e
0MWLSTwOxkZmAI2yAM4wQoPXAGf9cj9m1X/4Z2+AKPgSD4KfCsPjJAceBdC3YJwSM5wTyRz
QB7QcE52r/wB8g/0r+Iz/AIOUf2kvjh8Jf2x/hf4V+Gvxb8e+BfD13+z/AKRquoaJ4U8QX+
i6fc6nJ4z8Vx/2hcW9jJEk949tGkH2qTMwgjSDd5caKP7dSu3ac5w3THsa/gQ/4OnW3ftx/
C1MtGYv2bfDwWRWKnMnjjxmDn/gORjPPXPFAHnP/BDz9qz9on4i/wDBTf8AZ58H+N/jV8SP
FXhPUrb4gQ3/AId1rxTqWs6Tfrb/AA38T3dmb6xu5XgK21wIp4ZCjNDdQQyIysoI/wBDIYw
OF/BVx+HFf5mX/BAeSe2/4Kv/ALLcCKFi8v4lRb3f55Y5Php4oKgbhuKjAZcfK/GOoz/pl/
MI8g7SqjIx1OOnXtQB/If/AMHSHxw+K/wguf2QIvhn8R/GPw/HiSx+MkWsN4R1u60VtTW1l
8EC2S++xtH9pSBHlSESkmMSybCpeQt+A3/BOD9sH9pnxL+3N+yD4c8R/HD4n614Z1b9oz4X
aPqek6p4y1i707U9LufENnbT6fqWn3FzJbXUE8RZJIrhZEdGxgYOf2S/4O2pEbWv2KQxYEa
T8ZXChCXP+neDEOR2HJIOT0OQBzX863/BMy3b/hv39jATvDcEftLfCRobaFcIIpfF2n7mcH
hpYRhnHRCQASDmgD/TZ/bn1vV/Df7Gv7V2veH9QudH1zRv2dvjDqmjatYOIL/TdTsvA+ty2
d7Z3CqZILq2nWOa2niKywTKJY2Eqxun+VbL+2r+1j5UXm/tGfGl4pEEoZvHviUWkpjMaSpM
GvA4mTJaE8hmwMZzX+pp/wAFCJVi/YW/bHuOcW37NfxqZg/CHb4F1uVj8w2jGzAc5A6ngc/
5EYuZZmt7d45bi4EEOI0Me3LHd5zS/ImX3b2iUFxjjKkZAPrPRv22f2wNKu2ubT9pH4yQ3D
SMouP+E+8QGXyGUIjuz3TqxWVimNvpkDBr6z+EX/BaP/gpL8DNTi1Twn+1R8QPEUME0fk+H
vHaaV8QPC+oWsJVGtrjS/EVjdMCxBjkktri3u0DEW80T7SP6kf+Cdn/AAQt/wCCbX7RH7BH
7Lvxe+J3wc8Q3fxL+KPwe8OeKPGnirSPid460e5v/EGomY3eoRWVtq50u1k8yNHSGCwFujK
AYm5Zv5Nv+Csv7GHhT9gv9tz4p/s6+CfEupeIPAemad4S8XeDb3X3gn12x0HxhpcWr2miat
cW8Npa3mp6Zctc2jXtvb263lrHFdSRLPJLkA/0BP8Agj//AMFRPDv/AAU1/Z/v/FV9omneD
vjR8Mr3TvDXxf8ABumz+bpYvL+za50Txl4XSdmvB4Y8UxW94Yra6aWfR9Ss77TJ7icxQyy+
H/8ABxj4/wDGPwy/4Ju634p8B+KNc8GeII/jf8H7CLXPDOoS6Pq0Vtd6lqZuIY7+02TpDOU
QzRqw80Ao5MbMh/AL/g0tv/EEP7YH7TWkW32keG7r9nHSNQ1cCR2s31Sz+IukwaLK6L+6Sd
YL3Vktiy72jlvsSEfLX7j/APBzaCf+CYWrKrqjN+0F8GgpJCKS8+uIQxOQTtLFc4ywUZFAH
8DN3+1p+02yyhfj/wDFmRpTMkj/APCb64YVSaPEkciC7RxJNgmUmQrIOCuDX+sx+zveXV1+
zx8B9Rv5Zb++u/g18Lbq9uHUSXN5d3PgnQpbm5fPLyzTSPNKc9WZsmv8eK7WUx3kXlK5uo3
+0ARq8nyx70Cz7tgK7sEKTycYypr/AGFv2a4hF+zj8AEAZdnwT+E8flscvGE8B6AoVj13KB
8xODnmgD/NR/4Ky/tOfHjw1/wUk/bW0Xw58X/iPpOi6B8fvGmlaRpul+KNWtbHR7dGtktYL
C1trtLXT4bdbi6iRIU3iSeR2AZ5AfVv+CRH/BYP4q/skftY+E9R+PHxL8YeMP2fvio9h8PP
i3beKtcn8SQ+Gbe8uQmg/ETSW1KWe4sl8IajM0+rCCT/AEzQLnVIDG0scAHxv/wVyeeb/gp
z+3PG/wBnEB/aI+IAeJgI2Li8jRfLnRfld0i3FpPlBYryev5s3Mw8lLFQqlvLiWAOsy5Pyr
HKRzltwLkAqFYHPNAH+1JpupafrFjZ6ppV1aajpepWdpqGnajZyQ3Nnf2F9bx3dneWlxFui
uLa6tZobiCeFnilikV0Yg1+Rn/BejxVr/g3/glL+1drnhjUrnRdZt9E8BwW2qWMn2e9tUu/
ib4QhnNtcIN8MjwmSLzEKtsldc7WYH80P+DaX/gpmPj58HJv2IPi74he6+LvwI0NtQ+FWr6
pcO9x42+DFvOIo9Gju7lzLqes/DmeYWB2GWSTwrLpT7imnTsP0J/4OC7h1/4JJ/tYMiRs40
34cgB1V1Uj4n+E5FfY/BIKjGeo+hoA/wA0+4/aB+NvlvI3xS8dLbBbqV2bxDqbOJwrPAsbs
67m+0BXYxFljXnLMNtf66H7Ieo3Osfspfsx6rfXUuoXupfs/fBq+vb+5Ikub28ufh54dku7
q4kIBkuJ7hpJZZTgyOxfAJNf47168UvnPJO2YYXlvULMhdnUzFEi5QGSdmfYoQZkxtxg1/s
KfsaNn9kT9lr5XRf+GdvgtsWQBXx/wrnw7jI7emO2McUAfSk+xVZmMaIqFneQJsRFyXZiww
FVQSckDA5I61/lY/8ABTf9u34n/tBft6ftO/EPwp8RfEtj4GuviNrfhHwBb6XqU9hZWvgz4
fmLwb4e8m0gEUW3U7PRX1WSQr5txLe/amcmTj/RS/4KhftGf8MrfsF/tO/Ga21GKw17Q/hl
rOheDSZAkx8aeNUXwn4ZaHcrDzoNS1eO8jyCMWjO2AhNf5ONlpGqeINUtNLtI7q/17XLuy0
ywQKJ7u91rW723sNPkkCvtmu7u9vY0SVXDHzwXRCSoAPTv+F4fGHKiL4l+N2lhknRGi8RX8
hMxhCRyTtLKxR4ZQtwiE/LGFZXULiv9UX/AIJd/tI/8NY/sF/syfGm7ukvfEes/DXSvD3ji
QGN5U8d+CA3hHxZ9o8vKpNeatpE+pBQQDDexMAA2B/nRf8ABXD9jKP9hz9rNvg7pWntp3h/
Uvgv8F/G1gdphiutVv8A4f6Zo/jyeCQbzKW8f6L4jkl/eSBPNiQYUnb/AExf8GnH7R8GufB
r9oX9lHU9RkfUfh74u0/4w+DLC5bMp8L+ObW20XxStsGY5t7HxPpVjcyCMBRNrpcqGlOQD+
vnA9B+VFQxvlyoVioBy5GFDLs+X1JIckHGPlNFAH+Q58cXuF+MHxBaJybB/F+oja/XdLqQ/
wBHjPoSv7tG+VCWzy1f2d/8GtGB8Gv2rCA6u3xC+GLskilSp/4RTV1AAIBwdmee5ODX8Yfx
pmD/ABg8fwHLTx+NdZdbmXcktysd+7L5alGDSKyALvXA3Ngdcf2b/wDBrLJGfg9+1eqrIH/
4WH8MJJMpJuMkvhbWncs7sQcSbowq7Qoj3AYdaAP6rHJIOePlPqPWv81L/gvUsD/8FUv2nY
vnhcz/AA7kR45dizTL8MvCpCTggr5bMAsjD5gue4Ff6V8vfOcbecde/T3r/NG/4L5bR/wVP
/achZIypu/hs8s7L80Q/wCFbeFZgqyDOxSr4f5S3XGKAPsL/g16ijT9v3x6BIkjR/s5eM4v
kdXXzF8XeCPMZSvHBLovHMeCeTmv6BP+DkksP+CYnjXoY/8Ahb3wb81TwHjOv3m5GOejEL0
5r+fX/g1/cN/wUI8ciIJsP7OHjN5GAG55T4r8FKp+VmjB2L8wQsMbTkEkV/QZ/wAHI7Iv/B
MPxsZVZ0X4vfBslV4bJ1+8AIx1wcHByOOlAH+d1YZGl3il2dnjufMKuI5UVoiDIQcHyyiAK
y5XeQhOTiv9dD9mtHi/Z3+A0cuBLH8FvhVHLzuHmJ4E0FX+Y8t8wIyeTX+RlZG2t9N1C7Vv
tDQwTBojtlMkBhdmjKIAyHn5c9XC1/rnfs5RtB+zz8CoXyHi+DPwtjbPUsngfQlY899wOev
NAHs7kEcEdf8AGv4Df+DqGRv+G5PhWjJvQfs3aCWUAjdEPG/jEy78cv1IXOAGAUHkg/33V/
A9/wAHUFhcRftvfCDUcbba6/Zy0SJjvy0n2Xx14080BCDtEfG4qMZPzZytAHwt/wAEBJIk/
wCCrf7LyFvMCL8SYdpjVhEx+GPicQImclAhAKMDu2LnJHNf6ZRz3r/MX/4IQ36aZ/wVb/ZP
uZZIYYr/AMSeN9LQySLGXfUPhv4vjtECuyGSWRlWGNU5y33W+6f9Ojpxzx69fx96AP4t/wD
g7PiMmt/sVFMeb/ZHxrZCXRAuLnwU8ikuR1TeFAzl1AIr+cr/AIJmyGH9v/8AYr+6VX9p74
Sx7pGEayJP4tsVCvLzh0ULujVTu2KGxk1/Qp/wdmanBJ8Sf2M9FWaLz7PwT8VdZktpCAwgv
fEHhi0ilIyCVllsZ4s4AIDAEk8fgJ/wS0tf7Z/4KJfsTWMKRzF/2mvhhcRRwh3RtmvR3zl2
dVjDQRWcpYb1YcZB5oA/0n/+ChMcA/YX/bJedHljf9mX41CRFZudngDXfLwoIA+cgseMgEE
4zX+RRdI9zawIqiL9wIDcb3IhjnBRHu97mRmJ4j8plUAKBwOf9dr/AIKEbf8Ahhj9sUSf6t
v2ZvjaH6DP/FA62AoLZX5txHIIzj8f8j9Uh+zBpikTQpbym3DeUpj2qHjdAhWaXygGXLr94
YA4NAH78fs2f8HG37Xn7N37OPww/Zo+Hvwx+Bkmi/CX4f6f4K8LeMta0rxTq3iO50/TVuBb
anq1oviO00lrvdMJAiQpDKFQshDEt+RPxe+MvxT/AG1P2h9a+MPx1+IGkXHxL+K2tafbaz4
u8UTReHvCWi2sQj0nTVuI9PtLxNK8L+HrARxR21jYTvZW1v8Au47mViH/AKZf2Hv+DZ34N/
tS/spfAT9pLVv2qPil4T1f4x/DnRfG954V074feD7/AEnw/caq0wfTLK6u9Qh1C8trIW6xp
PcbfOCl1IVwE/In/grd/wAEoPHf/BMLxr4DspvHdj8WPhb8U9N1ybwN4wTRT4b1I6r4duIR
4i0DxDpCXt6bTUrGx1DTL+1u7K6fTr+G+wuyeGSCgD+07/ghX+wH8Df2NP2Y7rxn8N/jD4G
/aJ8d/HS50zWfH/xh+Hd/bat4KeLQ7WWLRvAXg+7R3vYtG8Nm9u7m+Opx2Gpalq1495e6ZZ
eVbW8Xlf8Awc4H/jWBrJV0UL8fvg4JpXGUtx9o1seYQVYZV8LuI2jcc4r+af8A4NvP21/G/
wABv26/A/7Ot1r2qy/Bn9qJNX8L6r4VlkMmk6b8SrPRrvVvBPibT7A/LpupSSaZc+HdQmtI
ka/sNVje9Lx2Ns0H9JP/AAc64/4dearcBWLp+0J8HmWNCVErGfXkYOHBGyQAllkDKSo24JF
AH+dFc3SpPcgKCksNwJvkJtnCW7XDS8AFY1c/vdmJSGViQAa/2Ff2a2Kfs7/AMDaSfgr8J1
OCSu3/AIQPQAWBJJKg9GJPGMkmv8eQ+c5me33ok73cso2lTNElsySKscm4+RjfHIoyHGc/w
4/2GP2bAg/Z2+AGyPy4z8FPhMqRKCAkP/CB+HztUdcJ8qA5wOAeaAP8ur/grtHHcf8ABT39
up4jcW0P/DR3j9VKx+WRMt1GpjbzFKrC0imUEBSyy787cE9b+zD+xlP+03/wTj/bY+IXg3Q
7nWfit+yB8TPhj8W0FhbS3Os638KPEXhnxDpfxL0OzWCP7TdS6PFpFh4ttbZgwWPSNSEQLs
Efn/8AgrlG4/4Kb/t0qnlyxH9o/wAdHMUnzu0ktrJgtIq7pFctEFRGACkbm25P9Fv/AAaSW
VpfWH7dljeW8N5a3/8Awpq2vbC7hjurW4s7q28fw3Fnd20qtFc288ckkM8U6uJYmeJwY3Io
A/kN/Zw+PnxE/ZX+Nnwv/aE+EusyaV41+GPiXT/EeiXSSTLb6laWf/IU0DUraDEd3oWu6TN
daZqdpIrRz2l6zMpZInX++T/gpt+1x8Of22v+CAPxh/aP+F1yn9gePvC3w1TWNGMkQvvCnj
a1+JnhG38XeDtaTdvS60O/MkSRkJ9os3sdQiJjukr+WT/guf8A8E2Ln/gn5+1hNfeBdDmtP
2cPjZd6x4z+EGoRLM9t4bvrm4aXxZ8LZrtowsJ8LX10brR4fNZ5vC2oaVsYixlC/PX7Kn7X
Gp+Bf2Mv2+/2LvFOoSy+Cfj78L9F8feA7K+uDJa+HvjD8MvGHhfXnTTvOfbB/wAJn4J03VN
PvHiZXubzRtNLhpirMAfmZOs7xSzm3kMsKziOT93NHe2ywmMyzLu8zzYxja4UqAqluK/2F/
2N7ZYv2R/2WUHmYj/Z2+Cqrvk84so+HXh1lPm5JkJBG5j1Oepya/x5ntr2Zi8bERrDdxukQ
JXypY3Mu1c7iYyq7gGAVcg84I/2IP2Qo1T9kn9mSKBDGF/Z3+C8aR7gGjYfDXw2gUuGdQxY
E5GMZ+6CpNAH80X/AAdh/tHp4e+Df7O37Kul36x3/wAT/F2rfFnxbZR5Mk3hn4f2r6T4dhn
2FT9mvvEetXk0e5ign0cbo32cfzKf8EZP2fH/AGkv+CmH7KXgS6tJNQ8O6B4//wCFq+MbR9
zWreGfhNZP4ykFzGNqmC81vTtH0iXLBQ93Gpy7rG/tH/Bf79pT/hon/gpr8a7PTtRfVPCXw
Jt9F+A3hfZdrLbLdeE7VpvFN0HIZJftHjDVdU+0SA7JfskG4lozXcf8EFP26f2P/wBhL4+f
GX44/tR6p40s9d1L4dWXw6+G6eFPBN34q+zrqOt22o+ML2ZoZrZdPQxaJpFlbhJXa4F1ds4
ZFXywD9hv+Ds74BSXOgfssftSadB5cmk6j4v+Bviy7iiIlNtryp4y8GLdzEYWCO8sPEttHv
3MjXapExWUmvxO/wCCC/7SFt+zj/wUr+AVzqF89h4b+Mc2r/ALxbvuTFaMnjyC2Phd7xSVj
22fjex0N45ZAGijkkCnBNftN/wVw/4LRf8ABNT9vP8AYX+Ln7P/AID8T/E6f4pXd14T8X/C
weIfhXqmlaNF438H6/Z6jax6hq0uoSQ2EV5pEmtWBumGIjeqGWVf3TfxqeFfFWp+DvEmgeI
vDl21r4h8G65o3ijSNUtm8uay8Q+Hrqy1bSrmFmc5SHU7ZJFdmSULAAVc+ZkA/wBmxDwR12
nGTnJOSD17ZHA6AcDiivBP2V/jZo37R/7OPwR+Ouh3EVxZfFT4ZeEPGUnlbQLfUtV0i3fW7
FgvCyadra6jp8owNs1rIMDGKKAP8oT45XUv/C2/GM7MkgXxRrEYZj5crSx6mwYBMMfMCs+4
nIOFPbn+zr/g1bn8/wCEX7WzCfzY1+IXwwGGSNGjZPC2uOykpgN8pDFuQBgZzkV/Fx8e1/4
vB48gDyFx4u12ZpDbtCbVjqVyUh3BmCNMqg7iQvydTzXO6J8WPib4CnNt4L8feNfCNrfeTJ
fWvhbxNrfhyK+kQHybi8j0m+so7qWFcpHJMjvHEWjQqrtkA/2H5XVcByFLfKuWUDJ4HBOTy
e3XoOa/zRf+C/F1HB/wVS/afETK7bvhu7sGBRJv+FZeEkSNj/Dhg6yDPBVgcbcH8upv2nvj
+8UUUvx0+MeXBjk/4uT4zzM+xlVUY6swjCjDMNuWxgEE15trPijWde1qfW/E2t6j4i1Rwya
hrOt313rGpahOlvBBb/aru/luLm5WOJRAryyylPL2gqFVQAf0lf8ABrnK8v7fHjISxwReV+
zj44WIQspyx8X+Cg6EhmY7NpIU/dyxBIIx/Qb/AMHJLMP+CYnjfY4Qn4ufBwK5IwGOu3+0Z
PHLAADuTjvX89//AAa8Y/4b5+IGwrtf9nHxsEKpsWQjxR4I+ZMYVW4+f5Q2VJYc1/QT/wAH
I5hi/wCCYHjYzDfGnxd+DpZW3MTIut37bRghs7gu1gcBsEE4NAH+ebZWuNPvZo7pt6QyO3G
FJERSQOw25CA/dwM4Azjk/wCuf+zyHPwC+B3msWk/4U98MtzFQjO3/CF6KWYp0Uls5UcL0r
/Irspw+l6oqq0ojs5lJfjewhZs5cZaQn5sCQscZxiv9dD9nidZvgD8DJQTul+DnwxlXKspx
J4K0ViSpAx1PBAI/KgD2Jhg98etfxn/APB158Hb6S6/ZX+Ptpp0j6dHpvjv4Ra/qUKuq287
3Nj4s8O29y6jCfakn1827yOFZopsD5GA/svJJ6mvkP8Abl/Y/wDhz+3R+zb48/Z2+JMlxp2
n+KorW/8ADviixiSbU/BfjTRna78M+KrCKQrHcNpl6Nt7ZO0aalpdxf6e0sQuRKgB/lZfBD
41eKP2bfjX8K/jl4Ckibxh8L/Hnhvxl4chvpA9rPqGiXcd8LO9kAeVbK+gSXTrpovmFneTv
FnbX94Pw/8A+DoX/gnp4g+Htn4j8e6V8aPAHjiPTg+s+ArfwKviZI9WSL95Z6T4kstSg067
tZJxi2urtNP/AHTq0sIKsR/IH+2v/wAEpP20v2LvFmr2XxG+DPiTxd4PjnaHRvi18MtD1fx
h4B1/TkLJaXUWo6VaXM/h29kQLJNo3iCGyvbRw8Re4TY9fmtfWdzYxiK4triK7aeK1ezvLS
a3O8Kq7JreeNHDYIViFO1shiKAP0w/4Ktf8FF7v/gpR+1HefF6Hw/qHg74c+EvDOm/D74Ue
ENRu4bjVrTw1Yahd6nqGra3d2wa1XV/EOp6hd6lcW9oZIbeGKx09Hlkt5p390/4II/CHWvi
3/wUw/Z3+x28j6Z8LNb8Q/F/xHdLCuNP0vwXot8bBGlKmP8Af+IdQ0fT2Y7ZJlu2EIVwCfz
5/Z4/Yz/ai/ab8W2PhP4H/s+/Ez4iancyqwu9L8M6lZeFNPXeyxXmp+NNTtrPw1ptoodHkv
LvUI4o4Y59okkIA/0Gv+CMn/BJfTv+Cb/wq1zxD8Rb/R/Ff7SnxYtbJ/H+taMv2jQvBuh2s
zX2n/Dvwrfyxrc6lbWl45vfEWuuluut6mlutvbpYafaPIAfdv8AwUKx/wAMMftis3+r/wCG
YvjaWB4XI8Ba0RzlSD1/iU8cEHmv8jprNbC2t3lid7iWHa0ilSgcmOONIozKU89Q+4DcN/l
NnLHcf9dX9uDQPE/jH9jH9rDwtovh++13xB4g/Z/+MWh+HvDugRTatq+u6hqPg/WLPRrGws
4IRNcapqkrxww2cEcrid0ijMjmv8wiH/gnL+3+bK0ef9iX9p+VUYMyt8GvGsklvv34kUrpS
NvWcAAKS6gdk5oA/rN/4J8/8F+v2Af2a/2JP2ZPgV8QtW+Ll38RPhV8J9A8H+L7fw/8NLjU
NJGt6f8AaTNDp2rS6pZRXMJaQLHcvDDEy/MQMEV+G3/Bbz/grR4V/wCClHjH4Y6B8KfB3iD
wV8KfgtZ+Jr7RLjxU9jH4v8aeIfFg0+DVNWu7GymntNG0rTbPSrK0sbCS4vbm4llu7maS3V
Ioq+ENL/4Jtf8ABQGS+jgi/Yu/afhvirqFPwd8XxwTMSC7zSzaakXyqy7ItwbIYl+gr3/4b
f8ABEf/AIKhfFvX7bTNM/ZG8feF7K/khQ+IvimdI+HWg6fDvBea6uNd1C2v5LYEBpRbWF5O
PLzDExYRsAc1/wAEP/hx4j+In/BVb9jnTtDtJ7xfCvxHk+JutSwjMmn+GPA3hzVda1DUbqV
E2w2jTfZdOkVmVZnvoYFbzJ41P9kH/Bzi6p/wS+1MvtAP7QfwY3q+AAr3WvcAk4yOeenylv
u16H/wRr/4Iy6B/wAE2dI8Q/Ev4meINB+JP7T/AMQ9Et9C13xL4ft7pfCPw98JebBe3Pgbw
PNqMFrqGojUdSt7a78R+Jb2x0241T7Dp1lZ2Fnp9q6Tyf8ABw/8Gfih8df+Cd974C+Dvw28
ZfFTxf8A8Lx+EWsjwh4E0C/8S67NpGlS6+t/erpemxS3H2C0EsK3c5QRRK43sA2SAf5qcqg
RahHJNE9yq3XlqsTmMxMyeXHCU3MJZkudyvxuUZGAK/2Gv2cV/wCMe/gJhdqj4M/CtF25Ch
W8DeHzgeYS+AVAGcvjrk5Nf5av/Dsj/goUlzN9l/Yi/ahSKSEqHj+EPiw/MI2i+41jjGHWO
DJwAgLY2LX+qH8CdLv9F+B/wb0XWbS40/VtG+Ffw707VLC7Robqx1LTvCGjWl7aXUbcxz2t
1DLDNG3KSRsrcg0Af5aP/BXAFv8Agpt+2+olBR/2j/HsgZQyuPLvIUDuhBZERgyMDzxHIcb
8D+jn/g0X3gftxzPGzzfaPgijuZIogFMXj5oYzCh2u205F0w8yTlWOAoH5L/8FO/+Ce37bf
xB/wCChf7Y3xB8AfsgftF+L/Bfin48+N9T8NeLvDXw48R6xoPiDSdUuI1tdR0e8SCSC6sbm
PMkd1bkwvtYDaQVH70/8Gv/AOzP+0R+ztaftfW3x3+CPxJ+DkHia6+EB8Mr8Q/Cep+F216X
R4PG8WpnSTqUMUl9HYC4shdtGzrE9zFnCupIB+4v/BSz9hPwX/wUI/ZS8c/AfxH9n03xWkM
niv4SeM5oIpbnwT8TtIguH8O6nHM43R6bfNNNomvQJ8lzo+oXG5WkghZf8pT4ofDzxb8I/i
D40+GvxI0a88L+PPh54q1zwf4q0G7jkSbTda0a9ew1OOQNEH/fPCJYWIWK7smtL2ANbXUTN
/s1E8HOMHs3IPple4z19B1xX8iH/BxX/wAEhPGHx01vw5+2f+yx8M/EHjz4rXz6P4B+N/w0
8AaK2o+I/Gemrm38JfEvS9MtlSW/1rQkWHw54qdGaabQ/wCx78hxpV20gB/CTPHJ5N0QyRS
z6dIYp1DZt1UMZlcZxl1Zc5AJL9u3+tL4e+L2lfs2f8E0PB3xt8QXkf8AZ3wi/Yw8FeOLkS
kRC7utB+EWj3ul2qBjgvfaitlYIuSZZ50QfM4U/wCbPN/wSy/4KRvHeP8A8MMftNF3t54z/
wAWn8QLvlxtdSfIyPuKuQAB1ya/th/4K9+Ev2m9f/4JBfBH9nD4D/BT4s/EL4k/Evwr8AvB
PxD8PeBPCuo6zrHg3wl4I8FaN4h8Ww+JbSyRptONxrmhaV4fkt5wUlujNbsMxNgA/wA8fxX
4r1fxv4r8WeN/EF5/aWs+Ntf1fxb4gDEJNc6t4hvrvWL+6nIAKNPdXk8yklRlguRgV9l/Db
/glx/wUP8Ai14Q8L/Ej4a/sefG/wAV+AvHGlQ694Y8T6X4UB0bWfD99GzafqWkyzX8M0trc
ooeCcx7JAwmQvG4auy8Jf8ABJz/AIKL6/r+i6NefsWftG6ONa1vTNIudY1T4catp1hpsOqa
hbWNxrOo3UsAjt7LTredry7uZjsgtbeV8DbX+pj8Jvh5ovwl+Fvw4+Fnh2NIdB+G/gfwr4H
0iOEeXF9g8LaFY6LbMEXC/vYrNZT8oBZy2OeQD/LYi/4I+f8ABUgDaP2EPj/A0e8bm8Nae4
uJAxjg81v7TZSjLsLfdIyd20g4+D/Gfw88XfDXxj4y8H+P/C2o+DvHfgjXrjw94p8MavbLZ
a14c8Qad5ttqmk3tqkkkcF5Z3IljlXdIqkBt2GXP+yzs4zjHuMAjtx9eh9ia/gR/wCC4v8A
wTC/ak8W/wDBRL4u/E/9nj9mr4u/FD4f/FvQ/Bfj2XxD8PPB954h0G18Z3ej2nh/xjp97cW
Uf7nV5tS0hNZmgl3b4tUSXP3goB+zf/Brl+0XF8U/2CPEHwSv9QF14g/Zq+J+teHreEziV0
8D+Pml8ZeFmALM/l2+pTeJ9PHzMsYtFQ4JC0V+Sn/BE34df8FDv+CeHxs+L+veN/2H/wBpO
48C/Ej4W2+iXVqvw21lIZPF/h7xhpN54fvWgtomHnJod94mhEhX/VyDLbpMAoA/nJ+PMso+
LPj+0kigkEni3VC90sUjXIZb+5McQk3Bo45NxEhVXbCrtK858b1W3H2iDyiqSL5I8wD926s
pbYFYbgIQTGWflgu8E5zXr3xxMo+LnjyRytxK/izVi0eFADpqs64hQrkuqTw+YM4CDd1VjX
3n+w//AMEnP2j/APgopoXj3xF8Bbz4cWFt8MtQ0bRvEL+PPE+oaE51TxFZXV5pn2CKw0bVh
fx2kFpNJdGQ26B2SBfMdsqAfkfeMxQRlgDAyedOgXYDOJEWSAgfeXALBuigHgkGtBJXV3EW
PJcIGji2yh12rvcooJTzGy7OCSpYnYcc/wBJGof8GvX/AAUVuLVVj8Rfs5LKu1BF/wAJ5r6
QFiQjSsx8GklViQbY8Md8jHBAwfxR/at/Zf8AiF+xz8dPHn7O3xVufD9/46+HbaRFr934Mu
rjU/D0za1odlr1mtlfT2dhdygWF/brMJLSF0m8yMJ8uaAP26/4NdllX9v3xoQrRs/7OfjsN
uON+3xJ4NZANwQHDbW2hcDvxmv6Ef8Ag5JVj/wS+8Z71DGb4vfB4XDZbMbDWNR2yKq/KPmC
qcDABJYdx/P9/wAGutvGP2+PGjJJI8g/Zx8bmRZAcRmTxT4KCbSScHbkMPlIB5HSv6Cv+Dk
dZh/wTD8bRqCQ/wAXfhArgAHdGdZ1BnGevQckEEY4IoA/zt7AeTp18Lgb2NuRKeheSWLy90
ZX7rxjADJgMJMZIBx/rp/s2uX/AGevgLIUlZG+CvwqKTOGMjZ8DaFkuij7xJ5O3H8XQ5P+R
cQ4sJgzNC8aqiBkZVVUKyl5B1mRkG3aD80Z5zmvQdO/ah/aP0uO2htfj18Z4NNs4lsbPTLf
4meNba1tLKEC1tba2tE1sLbW9rAscdvbIqpBEiRIFVAKAP8AX8cP0QHd64wMfVgBSFS21HR
icZPB25A5+YcZ68Z56jiv8g29/al/aWikTzPj18cWZC0cMI+KPjpoXXdz5rDWtitg8N8zcf
LWxb/tRftKKnnw/Hr40rGqAeWvxV8c72cMq7wr6ysjEZI2jJxk7OMgA/12ZY0MbJJG0kTqY
3i2u8bowwytGuVZWGQ2QQwJ3ZBOeIvPhV8MtQuUvb/4beAr68VmdLu78G+Hbm5R25ZxPPpr
yo7HkncGY9c1/kh6p+1L+09PJ8nx9+NkALnEEnxV8dySMY2+edVOtDYmAWHoDgDisW5/am/
aXWTdJ8f/AI0zReXP5kMXxS8cqFw67Jg41sEsFOUBcAgM3Y0Af7AdvY2GmW8VjZWltp1onE
NpY28VnajAyVSC2SOIcLkhVHAx04qDWtd0Xw1pd5rPiHVtO0LRNLt5LvUdX1i9t9N0rTbOJ
S0t3qGo3kkNpZWsQH7y4uZo4kyN7jIr+MT/AINV/ij8TfiD8Wv2v4vH3xF8e+OrfTPh18MJ
9KtvGXi7X/EsFgbzxN4gWaaxTWr+9S0lmiREmkgCPKgVXZgq4/ov/wCCvqI//BMf9uAOcIf
2ePG+TuK8fZ4WB4IPUfj909cUAfWLftNfs3AqG+P/AMEUJ3Mh/wCFr+BCPlAziQa98rYcBR
kFgTtz81d/4P8AiF4B+INpd6h8P/HXhLx1p9ldiyvr7wd4p0jxRZWV6Y/MFpdXOjX99Da3J
ixJ5EzxyMh3hSDk/wCNEIxM4gAJhmAgXy2bCSqvmbpHJPlxtGgZ26h8KOTiv1r/AOCP3/BS
PxH/AME4v2lNN8XajJqd18AvH81l4X+Ovgy2kaVZtKe42ab450zTmmES+KvB888l9aFAk+p
aRLqGlEgXMRAB/qSqF7l8kgffk/Djdjuc+vfoKZIFRt53fJjHLMemOnJPU/TOTxXOeC/GHh
j4heE/DfjvwTr2m+KPCHi7RdM8SeGvEWj3CXWma1oer2kV9p2p2Myk7re6tpkkUN+8Ri0ci
q6sq9HKRslPOPLc8deF5x+GevXpQB4hc/tOfs12dzLaXn7Q3wOtbuGWSCe2uPiv4EhmgniY
pJDPFJrqvDLG6sjxyBGV1KEBgRXVeDfjD8IviHf3Ol/D34p/Djx1qlnbG+vNO8GeN/DXia/
tbLzFhN7c2mi6ne3EFp5zxxG5kjWEyvGhfeyg/wCQB8c/IX4ufFS3SRl834oePPNhaPzEO/
xbrEyFzlcA43DBXacDtiv6Wf8Ag03YH9tb9olG8ssn7MbqhX5dqr8TfB4SNIhnYXjIeQ5Ku
Yw2N+TQB/evr3iDRPCukah4h8Tazpnh/QNJtJb7Vdb1vUrbSdI0yyhXM15qGpXssNnZW8YI
3z3E0UakjLA4rxSP9rT9lh1JX9pL4BBQoyX+MfgBcKQCAd3iDrgjgEkfhXzJ/wAFfBn/AIJ
kftu/LG239nzxtlZdvlki3hbY28FSW2kLkHLYA5Nf5QFw7swtoFWWTzY3dH2fPG3zS7g27Y
yf6tVCjrgEY4AP9g9/2t/2WoOT+0v8A9rE7R/wuLwEQOMgBh4gIzgdM9cnrTx+1z+yiFWY/
tL/AACYbiis3xj8BHDHLMFzr544yx6AKOgAr/H1DF4wVgCL9jE5RVAELBlUZj+6rsh3Mdu7
JIJIzStJtaBmjE4aaQBRGrLDmDY6TttBt49is2z7gzvVQzE0Af7J3gP4p/Cz4si9vfhl8Q/
A/wARLXQZ1tdWuvA3i3RfFVrpdzfQSNb2+oT6HfXkNrNcwRyS28c7K0sQMsYKjdUXj74w/C
T4U/2W/wAUPif4A+G41t7qHRn8deMNB8JLq72SI94mmtrt/YLfG0WaJrgWxkMAkjMm3euf5
Tv+DRkqPg1+2k4CoW+K/wAK1lRVxhj4M8QGPkgEjy8AdgBgCvPv+DuZo/7O/YfSaMNGmp/G
mRmWJGlQrbeBjJ5buDtDiPDAcsAB0JyAf1Wyftj/ALJUJQS/tPfs/oZc7Wf4x+AY4zgdn/t
/YO/OQDzzxS237Xv7Jl1KsVp+038AZpZDlUt/jF4CkZzuPPya/wDNvcnjkO2TgnJr/H7uGj
3faIoBcBSgSNlWcxeZgKRCFHIJzswc/jVWW70uWYpbNaMhIAmV4DHFLC6b9qIDscEOYv3gV
WJ3j+EAH+zF4X+J3w18cts8FfETwN4yYAtt8K+L9B8QHA6krpOo3RI4PUEfiK7cAKMAYx2O
c+vU8n6kn61/jK+FPGfiXwfqSax4P8Wa/wCEtZsZY7i01fwvrOpaPqUU0cvmwyRXGmXVlPC
fNQPGyyx7DtlA4AP9if8AwQQ/4LdfGPx18afC37En7W3jW/8Aibp/xBSXS/gl8VvEkz3Xjn
R/F9naTXtr4F8Y6qd03iXS/ENna3MGha1f79Us9VtorO6nltL2J4AD+1ksQp6kDsBknvgDq
T6CvnbWf2uP2VPDWq6pofiH9pT4F+H9b0bULjS9Z0fWviz4J0vUtL1S2kMF1p+oWF9rkFxZ
31vMphmtZoklhlUqyK4NfQ+7G04P31Xpk53hTnGehzn0+tf5L3/BSVYZf+Cgf7aUhjtfsh/
aX+LjLI8YEisfGN+m9i2SSH3DK7tq8570Af6i9p+2N+yTdu8Vt+1B+z7cSIiuyx/GL4fuVQ
nAY/8AFQdCSMHvRX+Sl8PoNOlvbuAxW96I7WWRZAhiMnmXFuGaSU8SPGV8tQMKIyrADdRQB
6j8bI40+LnjsH7LIJPF+sR27u+BGqXT+aFLbWXcXXIxk4GcYr+yf/g1jie3+Fn7W8LPJIo8
cfCoAHYypjwx4gHBVVGMYJ5bOB6V/Gf8a8D4u+NyreZMfFerxzLNEE8sS3buJo+CPMwQpAw
5x8uRX9nf/BrIsg+Ef7W5fcN3jv4U7V/hUf8ACL+IeEH8OT1AAzxQB/VoeQQc49ufxAPGR2
96/wA0v/gvfEX/AOCqv7S7JKIz53w5BC8IGPw58OKrvtwS2MM+cnHrgV/pa9eMkZ4yOCPcH
sR2Nf5qP/BfSRLf/gqP+03JPGol3/DuRBCu4SW//CuvDyhnKKzLcBBlQQSGG70oA+uv+DXp
Ej/b68cbm3Tyfs6+NU+VAiYi8XeDQ0hw3O4ggPjLADIGK/sT/wCChP7E2h/8FAf2b9Z/Zz8
R+O9V+G+l6x4p8L+J5PE+iaNZa7qEcvhi5nuYrJbDULm0tvKuzOUebzd8QXKI2a/jy/4Nei
k37ePjW4jjOxv2bPF8aSMSxLJ4s8E+Y+4qrAO7HgjduyW5Nf33k9MDsM/WgD+TR/8Ag1K+E
Ulj/Z0n7YvxNe28wHcfhf4SafyggXytx1w5QkZZOhHGR1rFH/Bph8HhK8zftm/E1ncTAg/C
XwaufMDAZZdfVuDtY4A5HHFf0y/tCftT/s+/speGtK8Z/tEfFHw/8KfC2uayPD2k654jXUT
Z32tGyn1D+zof7Nsb6bz/ALHbTT/NGqbVI35BA1/gP+0V8Ev2n/AcPxQ+APxJ8OfFLwFNql
/oo8SeGrieW1i1fS2Rb/TbqC7gtb20vLbzI3aG6tomaGWKePfDKjsAfzBXH/Bph8IJzEo/b
R+KcEKTNKyxfC7wiWb5iVTEmvyIAQcEgZXA25ya0l/4NO/gqhj2ftifFRRGHIK/DTwgrs7s
GLsw1phkY42qvXtjn+gz9on/AIKCfsa/smeLNJ8DftF/Hzwf8KvFuuaCnijStE8Qw65JdXn
h976401NVRtM0m/gS3a+tLq3USypKXgkIjK4J+s9G1rTfEOi6T4i0W6TUdG17TLDWtIvrcP
5d9peqWsV7p95Esio4jurWeGaMOquBIoZQ3FAH8m15/wAGmHwTuTvj/bL+LkTg7grfDfwdL
HvJUszE6sJWBIZthkKZY/L3pJf+DS34GTiLzf2w/i2DG0hfb8NvBoSZGXYqMp1Ygxom4IvI
UOQPWv298b/8Fef+Cbnw38YeJfAHjf8Aay+HXh/xh4P1u/8ADniTRLmDxLNPpWtaXO9tqNj
PPZ6FcWbPZzRyRzSQ3MkIZGVZGYYr9ENI1fT9f0nS9c0i8g1HSNa06y1bSdQtZBLa3+majb
RXlje2si8SW91azQzwyDG+ORTjqAAfj9/wS+/4I5/D/wD4Jg+KPi34q8F/Gvxp8WLv4taB4
Z8P31p4p8NaF4dtdEtfDOo6jqUE1gNHubl55Lh7/wAlkmZY4o4gQHLfL7b/AMFhI2k/4Jhf
twrG6xu37PfjWNXY7QAY7XgnBwCMjHQk475H6VKuM5wf1/pX5pf8Fhxu/wCCYH7b69CfgD4
u549bL1yM+gIIJ4IxQB/lAvBJlx508jSRqGgt0ZDFuG0vlCcIUjBmbGxcjLDqOisLC+Sw02
S+gubWyvIZ76wvpInIvLWGaS2muYyy7bqGG4t3t5JcskFyvlFvM4FO5gAdQPkcYiER8xFdG
2tJGg3K7tIPmYgNCpOFCqAg/oG/Z/8A2AtV/bF/4Im+Lvix8LPDEuvfHn9j/wDaN+KGr6Hp
+lRKda8Z/B3xF4d8I+J/HPgxFUGbUrvRbl5PF2i2IDmWe01Szgikk1BQAD9Af+DcD/grDH4
H16y/YA+PPiVk8F+JdSkk/Z08Xa1dkW/hvxRqc0k958Lbm4nLC20bxXdm4vvCSzTRQ6drS3
mlqPL1G2Mf9vt5crFa3DfKuIJ8Ej50KxsxLJwSFBDEA9ODg5x/jQ6DePo2o2WtWV3NY3+n3
q6np91ZyT6feQahBOs1pd2yoIrixvrOeOKSMIEltpoFxtcNj/Rz/wCCIH/BVKw/bw+CE/wk
+K2qW8f7Unwb8NLB4nFz5cEnxN8FQW66bo/xC09lkIl1NR5OneNLKBBJBqTwat5aW+qRiMA
/zovjFeTSfE/4oys8Uqv8RPGxlmAKq83/AAlGsMrldu5SyOhTHAHGeOf6Zf8Ag05mT/hsz9
oPcwM0v7MpKmJHKnZ8SvDBJnkZFCuihUiALblJHWv5m/jALiX4p/EpCgh3fEDxuXMarE3kQ
eKNVATIVgwjaMxbiMs65OM5r+l3/g0yt7hP2y/2iGaaWWKP9mRUUS5chP8AhZXhnZKZdg3T
OExKOFzggljQB/Wj/wAFg3Df8Ewv23wEMpH7P/jLCBlTdOi2nlsWYEbFkKs+RygYdSK/yhW
itbe7SaV/tLSXEd28u3BEfmFfJlQBeGdldccY2MQB0/1cv+CwhX/h2H+3A7OI43+AfishiA
wTY9kHJU/LlyVGfbJ5AFf5Sd3F5lw1yJIUmkDFEccugURGWRiUaNsbdojZguF4+UYAP6+/+
DdL/gnT+xr+2P8As7/H3xt+05+z/wCHPiv4s8K/GjSvCmgarrmqeKrK50nQ5/BWl6rJp9qu
ia1pluEN9ctcF5IpnZXRN4BxX9E8v/BCz/gk3C+4/sYfDuURfvmjk1/x8EMgGCxC+Kxuflg
S5Oc46Zr/ADj/ANnT9vv9s79kHwx4g8I/s4fH3xt8I/DfiLWrbxJrGneF5dNlstR12OzSxT
UrxNRtL97mdbCCO02jYpigiZgXLY+nf+H3P/BVEorN+2j8XfO+SF1C+Go0uQ/LBFfQTFA20
jEqbZFyMHgUAf6T/wCzJ+xz+zB+x7pPijRP2Yvg/wCGvg9pPjzUNL1nxVY+H7jWp/8AhINT
0ezmsNLvLttZ1PVJPPtLOeeBBBJFGVdmZWJBH8sf/B3KqzWP7EZkXBjl+M8qyuCzLI0Pgof
JH915GI3N5hZQgJ2F8Y/W3/ggF+0f8a/2nf2Ao/it+0L8TvEnxU+IR+N3xK8PjxR4pNrJqd
vo+iRaAunaRG+n2lpCYLEXUzrIYd7vcOTI5Jr8g/8Ag7evjNH+w1G80iCST40OhjiMsrSLH
4MQlY2AGEVSzNn5U568UAfxs6fFJ/aOkb1ilFzqelQz7zujnga9gzI8IiBUNCGEoZCm7gkj
iv8AWa0r9iD9jLxT4A8NWXiH9kz9nTWbTUfCmgvcQTfBjwHK119p0OyWRpLmLQ4Z5LiXcQ9
w8iSSO3nuVZi9f5J8N75U0UkbzebbTRXqSZDyCSCYSQSBN4BWIoMouVYAjB3YP62az/wW8/
4KbzeGtH0TTf2yfihZxw213pmrw2ekeAtFWC0tJ0stJttE1Sx0Ear9oOkmGa+meWGVLqKRL
Zynz0AdR/wXM/ZR+Bv7I37fvxC+F/7Ouk6b4X8D6x4D8B+Nf+EC0rUmbTvA/iXxVbXX9qeH
9PN5PPNpmksbVNX03SJ7l209NSjt4AtsbdV+af8Aglb4V8U+MP8Ago3+xVoPhW3nbXR+0N4
B1Iy2paG6s9I8Oasuv+Jbm5Me6aCztdF02/ku7hUKLHgTbd4B+Otf8b+Lfif411Lxh8VfHG
ueLfFvinWE1XxF4t8S3114h1+/nlukiutT1G7vZlvdSuY7VBJZxvKiKUijRoUUFf7cv+Ddj
wZ/wSl8N61e6t8Ffir4k+Jf7b114bv7fWn+NPhqD4f+JNJ8PXUVs/iTT/g74Ugu9U0W40aR
kVda1Sy17WvE93ZKpvBY2EkkNAH9cyHOCMYLk9sbTISD6fcIbPv61/kuf8FHwtx+3n+2Sbd
kXf8AtK/GDkxLLDGI/Gmp+W/lsFfMjFywJHzgHniv9aNdvy4HykqRgYByRhhwOOhHrX+TD/
wUSBm/bs/bJfad037THxkVpmYW+Ug8aao8W+QMwJ3rKm0J8ymIDndgA+bPh9cTRXtwoljhj
WykDKhRXaRprTDtIPnGQjZjAWPleMqDRWh8LZbG61W7M9qDGdNmfLbivmfarLAyY9pZVZlB
AHRscckoA7f4zyyn4weMmK/anPivURBwpWWZ7mVD5m7LF1jD+Wc5V2DcYr+zj/g1i8z/AIV
J+1o0jFtvj74XJtZGT/mV9dOfmJzjp04/Gv4xvjBNLH8VvEjh0kP/AAkV/JDcxsRKJEupMk
gBG4B43xjOflzg1/Z3/wAGsUhk+Dn7Wb/vgn/Cw/hiESYcjHhXXWLbsAs74HmHAGcEAdCAf
1Y89s57Y659vev807/gvMsg/wCCqn7TStOY0M/w98pCFU7m+HPhuTfIWIaRNz7RtB+UYHNf
6WP5/h1/D39K/wA1L/gvbb+d/wAFTv2mpJUWPy7v4d4uY9zS4/4Vn4VVEb5Sq7Rg43DdkdM
5oA+tv+DXi4dv29fHEbB1x+zr43cx7tkKKPFvgkBYwBtkmJG9oztxGxlH3ef7+CMY9wD+df
wIf8GvduV/bz8eyNgbv2dfGKxoFYBVHirwSjMODgPtBAZ9y88kMK/vzJyn5focUAfy8f8AB
028q/si/AQfvFj/AOF+TFnQqAAvgPXGQtuOGAlyTGQSyqSBgV+DP/BCj/golqX7EH7TulfD
n4p6rf6X+z3+0dNpOh+JXv5RHpPhbxTdXMuneCvidAZCsdrZm9EnhvxBdpmF9InSW4BbTI3
H73/8HSiqf2R/gFwA5+PMwQnkBz4H1z5yp+9hV249D165/GbxN/wTqm/aG/4Ihfs7fthfCz
RFn+Ln7PifGOy8e2WnWvnav4z+Cy/FDxHNcyxJCnmXes/Dud5Nast4eeTQZtYi8wraWSIAd
P8A8HUl2p/bd+CL2l4JC/7NekTQeVLHMiRf8J94w/fQx4LTxSRurrJGxDK6vlga/sW8RfGP
Sv2fP+CfsXxt1i6S3svhd+yno3jJZ32bZdQ0j4Z6bJo8PzELuu9XexgjAJLSSqFBJ2n/ADP
P2uP2r/FP7VOh/svXHj2/bVvGvwS+CQ+B+t+IruZrm913QfD/AIo1XVPBmrTXHPn3a+HNSt
NI1OfzAJrrT1mk3zTMR/YJ/wAF6Pj+/wAL/wDgkr+z58HdNv1s9a/aE0b4PeHbiASKCfBXg
vwTofirxK1wi5l+yz30GgWLbUYO0pByoYAA/kLsPgD8RPjh+zp+03+2hf399d6H8M/i38NN
H8WTzCSRtY1n42XnibUtb1N7qXM0EejXUWji4EZ8pZNYjW58sOor/Qj/AOCIn7Qx/aN/4Ju
fs+a9e3kt54l+HWjXvwa8WSXUnmXn9p/De4GjaXJcBiZQbvwt/YN2rS/NIJi4LA7j/IN+zT
+3z+xL8Jf+CSf7Qf7CPxM8H/FO8+MXx4PjfxHfeING8MaPfeErfxhL/Y//AAq6VdVn1q11B
7XRJPD2hT38x08vEXvI4FlSTJ/R7/g1Y/aNey8U/tHfsqardWiJq2heHfjP4Qt4XKxf2hoc
sPhHxx9nD7Vkku7XUfDV2zom+SHTmkZECnIB/Z2tzG88lqJB9ojjWZod3ziNyyo5H8KuVYK
WwTtOVFfm7/wWGO3/AIJhftuNjO34C+K2xjqBJYkr+OMV+lCru56HHpzz2/SvzX/4LDAt/w
AEw/239o3M/wABfFeEx1+eyB9j16d+lAH+VJeXInuIZZJPJKmVoARuSM/utsXlqVcgmVcxs
yllBUHBFf6A/wDwasweT+wV8Xt6gzN+0x4ieVWXCEt4C8BsjoBJMoilhdWVFdtoYq4zuWv8
/wAkH71DKqoSbh7klgEQYUq5QrttELxqqqNwLcetf6BP/Bqmm/8AYF+LEogW2879p7xZKtu
ihY1gXwR4DEUqY4KzoPMxgYOV5AFAH47f8HAn/BKAfsv/ABNn/a8+A/hZov2fPizrUknj7Q
tKt82Hwl+K2rSyTO1vYxDy7HwZ43uPNvNLZQYtM16fUdLdoba507H4b/sX/tS+N/2Kf2ovh
P8AtEeDZJWPgDxTp03iHSoGYL4k8DatN/ZvjXwvfojf6RFq2jT3aLExyl1FZTIySRCv9Xz4
u/CXwF8c/hr42+EXxQ8P2nir4ffELQL3w14p8P3iqY7zTr+Ly2e3kxvtb+zlEV9pt9AY7qw
1C3gvLaRbiJDX+X3/AMFOf+CdvxC/4J9/tKa98K/EVrqOsfDjV5bvxL8HvHyQ+XD428FXN3
M1n50gVbe38QaA5XSfFli+511UJewbrK+tpGAPgr4zavo+ufGT4ra34QaW68P678SvHmr+G
RJGQZNB17xVqOoaQGaQhUCWN1Csxl2vHceZuiBUmv6W/wDg1BtJ7P8AbT/aMhkldmtP2b3t
7mFHGxWX4meGyGDjcHQkFVHPPsDX8s9xb3D3bo/mpFJG7hGJSQvHLGrqXVRsKs5y7hPMCnG
4MCf6q/8Ag01tHi/bI/aeMqyL5X7M2mJEZEH79W+KGgGWUzNueYo7iMtkenIUZAP6p/8Ags
FCJ/8AgmL+3BbN0k+AHit+eQAWs3x+gzxj2r/KM1BouSFQ+S0SDzQvmKgZ4ZJokYguqSBQx
5GG3EcZH+r1/wAFhpyn/BMX9t4qvzf8KB8WIp9DK1lED0/hMgbqBxyVHzD/ACiNQsAJtrHy
/Jf/AFjESbkjCP8AwucCVmAwGYDOctQB/QV/wR7/AOCJfw9/4Kf/AAc+K/xL8Z/Hrxl8KLn
4Y/FCw8CWmm+EvC+ga/DqsMvhew15dTnuNTvYDbyrJfPaiCKAo8EcbvIXLA/sbB/waMfAgt
LIP20vjA87sHRT8MPA6ovHCqo1Q7sH5izjdk+nA/na/wCCbf8AwWc+Ov8AwTL+Gfj74W/Cv
4T/AAu+Iel/ETx1a+O9Q1T4gP4m/tTS9RttBttC+xaeuhalYWz2D29uZWe4jaZLmV1B2YFf
pwn/AAde/tlxNazD9nT9nra8bKUluPHm5fs7bXeKNNfSd/KkZFZNg3BgQ3y8gH9cX/BOL9g
bwx/wTs/ZwP7OPhb4g+IfiXpi+PfEnjz/AISjxPpGm6FqxufE0enxz6c9jpUs1oLa1/s1Wh
mEpllMz+cPlWv5uP8Ag7hS4Fl+xGIzujim+Mz5wz7UlPg0SBWGA7eU20MrDaRgAg4r9j/+C
I//AAU6+Ln/AAU8+HPx48ZfF3wB8P8AwBffCzxv4P8AC+k2fgF9dMOp2fiHw7e6zcXWpf27
fX0okhnthBbm3MUWBMjKWi3H8f8A/g7dhP2b9iEtNujRvjW5gmbEj/ZovBTs4iGD8qsDndx
gA5OMgH8YGhWhu9UsrebbbpPd2dvNJJIFAguLqKJgsiYbc0UhYKhDxsQAQ4Br/SB8O/8ABu
N/wSg1fwp4du7n4HeMRd3+g6Tfz31v8ZPiHDO11qGm291c3EJXV2VN81xJhNixqANkSgkV/
nCW8senavaXrt5q6ff2N28K+XvZbWaCcYR5UADumzdkBTkk8V/ZfpX/AAdoaZpWhWWj2f7F
19PeWGmWul2Mlx8YLaJZpNMsILVWntYvCLTeXcPBu8wOgUMVVm25oA+Ff+C5f/BGv4K/8E6
NC+FPxm/Z48ReMrz4afEnxRrHgHXfBHxA1iHxDfeFPEUOjvrukX+g6+tpaahf6RqNha6paX
VvqcVzd2N3Z2Lx6i0V1LbH8Avhn8QfHfwT8feEPil8ONfv/Dfj34e6/pXirwhr2h3Dxzafq
WjTreWgMqvDLKJnj+y31u8nkT2s01vKjxSMh/S7/gpj/wAFf/jf/wAFO7nwfpPjrwr4Y+F3
wu+HN1d6t4X+HnhKa/1GRvEOr2yWtxr3iXxDqe241XUksYzZWaW1pY2FjC908UBmu52f8vf
B/hTxP4+8W6D4I8I6Vd+IPFHjXXdJ8I+FdItInu7nWPEXiG8i0zSbK1hRHLStc3Me1Yo8yR
q8rMio2AD/AF5v2cfirH8c/wBn/wCCPxnjhW3PxV+F3gDx/PbRxvHHbXnivw7pmsX1tHGxL
pFBeXc8SBySEQZr/LA/4KB3Sv8AtxftiyFnEZ/aa+NAlVj5ggY+OdYaKUPEHkReQEkVH+cM
NpxX+pp+zF8KZvgX+zl8B/g1PIlze/C34U/D7wHqM8biSKfU/DXhjTdN1W4hkAUPE+oW908
bADKkHGeK/wAr79vaGWf9uf8Aa6uQssVov7SHxoY7bt0Q+X481zfNOXOSrY2xgsA0m4KAOA
AeO/DOR31i6CM0iHS5mQKm2RR9rscs4QqoEmQVVv3gC5YDcQCrXwgs7i71y6itY/lGi3Mq+
XMANovtNVz5jLJvDs6kdSNp+bHFFAH058Yvgd4nj+J/iiSa+8Ps8uvzyfu7vUgY91000nly
HSQyuuFWNtvdiQOM/wBhP/Bs54H1Dwb8Hv2oFv5rCU6l8Qvhu8f2GW4lAFr4R1XcZvPtbXE
ji4TLKH3lSW24G4ooA/ptZS3IOOPT9a/zxv8AguH8FfEniP8A4KX/ALRGv2l/oKWV83gC4S
2urnUY528r4beGo087ydNmRGDR5HlyOCMZOc0UUAfVH/BtR8JfEfhH9tT4ga7ql9ok9of2f
fFcWyxuNQmummufGngmNSyXVhbxBFCHJExPAwpz8v8Aclt+Xbn8ce+aKKAP5s/+DmnwbqHi
r9kn4JjTrqztzYfHRWuFvDIqzx3fgrxAm1Xjtrl1ZfJAO3ZkHksMqfrP/gg74YW1/wCCWHw
J0DW4rDUrS9n+LEF7aPH9qsbvT9R+I/iuKazuIbqFFmhmtne3uIpImjkjdkbcrEUUUAfxyf
8ABWn/AIJzaX+yT+214/8Ah58M9U0T/hV3jCws/ip4C0G6e+iuvB+i+K59SWXwjOBp1xBPD
oWqaffW2j3Bmu9+i/2eJVguhMqfZv8AwXTPjf4u/HL9mT4MpeaTp3hr4M/syfBzQNKSS4vA
k3iL4kaFo+oaxrPkrY3CSQxQ2miWcKy7JDFYPlFMpoooA/pX8Ef8EI/+CX1p4J8D2Pir9lf
wb4t8SaV4X0C21nxPqGu+OVvtf1q30q0i1LWrsW3ie1h87Ub1J70xx28MMLTFYYYkVUX+Yz
9k34S+IP2FP+C6GieFvhxd6OngOy/aa8XfBOLRbe/1QSyfDj4i3d1o1hpdyLmwk+0vodlq2
lzJHNdusl9pMExnkaNWcooA/wBANV29OnH6V+en/BV/wze+Lf8AgnB+2P4a06e1t77Wvgh4
osbWa9aaO1jllNoyvO8EVxMqDYcmOCVgSMKaKKAP8zW8/ZO+IkMqifVPA03np5ij+1NdZXQ
gbEuA3hj5mDoW8wbsA7dpHNf3U/8ABs78Ldc+Fv7C3xD0jXrvSLm81H9ovxfqqSaNc391bL
BJ4P8ABECRM2o2VjMjrsb5FWSMAgq4B2KUUAf0VhMEHPQ+n/16/Ob/AIKc/wDBPz4d/wDBQ
f8AZl8VfC7xQ9ponjzw/Dd+LvhB8QpLZnufBPjfTrOdrY3DwK91P4Z12LdpPifToVY3NhML
uKJ7+xsTGUUAf5u+sfsQ/FKLVJNLXV/hvvWa8hdhrHiYRN9nmWG42qfCJYBn3+TnooRmCtk
D+kr/AINif2ffGHwl/an/AGlNd8R6h4ZvbO/+Aml6JaLo1/qt3dxXA+I2k3j+cl/oemRC28
qABJEneXedhg2/vKKKAP6Xf+CpfhTU/Gv/AATv/a+8JaNLp8eqa/8ABXxPp9jJq0lxBp0dx
KLco95La2t9cJCNpLGK0ncnACckj/NPb9gr4wT3FzI2s/C0XEF2bSULrvilbaRm3h5BGvgT
dwVym4kqcHqBRRQBGn/BP/4zTrG/9t/CkDas3OveLHc4xFseQ+BAWGCXU4G2QA4PNJN/wT7
+M6s8kviP4ZFRIYAya/4q+0Bl8xgfObwJ90xryAAd/HI5BRQB/Zl/wbG/ATxf8D/gr+1Pae
Mb/wAM3914n+J3w/vLCfw5f6rqAjsNN8EXVokF6+qaJojRSRyzSNDHBHcx7HZmlVm2Dzz/A
IOc/wBmzx38eI/2OJfBuoeDbRfD998ZLe8XxXf6zYM8uqW/gd4WtG0nw/rvmIqRSibzvIKs
sOwSBn2FFAH8nZ/4Jt/HW/vvs7+Jvg/9strh0aU6x4tWL7PbqfLijCeAg251kYyOy8vyOvE
tp/wTH+PGpzT2y+JPg0nl5xJJr/jVpXM86oGeQeAM5RZnQED7u3uvJRQB+hv7NX/Bur+1j8
brolfjH+zj4as2hjhlubi/+JfiCYW2PMuJRpY+H+iwyztFEESM6pCMnHnry9f1Jf8ABNT/A
III/s3fsDeKdI+M3ijxDf8Ax8/aF0e2uE8P+MvEGk22i+D/AIfT30SxXlx4C8GwT3gt9V8r
zLW38Sa3qOp6va2skiad/ZjSylyigD93RCFCqDwpXHH90g+vU46/jX+bF+2p/wAE2vjh4p/
a1/aU8T2Hib4Tw6Z4s/aB+J2rQRXviLxkl7Db6t431ae1W4t4PAUtuJ4o5086NLuaESBwsk
q4YlFAHA/Bn/gmD+0JZa/qOfF3wbNuulXsaKviDxruLHUrDa7D/hXiKp2xsCFyMsMdKKKKA
P/Z
</binary><binary id="_3.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCAC9Aa8DASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD+/YAYHAyRnpS4HoPyFc34
t1ibQPDGva3bRRzXGkaDrWqwRTFhDJNpml3N9FHMUKv5UkluiSbWU7SSDkCv8+jxL/wd9/t
uaTql9ZW37Ov7NKrBdTxeXKnxFeWGCORo1eRv+ErUSBMclASc9MZoA/0OyAATgce1IuCM7R
19P/rV/nMt/wAHhH7dhEoj+AX7MTCNrhHd7H4hHYIkUo+E8YAHezEFD2UkH0/u1/YW+Onib
9p39jn9mT9ojxlp+i6T4r+NPwW8AfEjxFpfhyO6i0HT9X8VaDaapfWmkR3txd3iafBNO0Vs
t1czziNR5krtk0AfWWB6D8qQ4AJwOPYU6oJBkkYBzgAMMqTgYBHoTge3WgB4IJxtH+fwpDg
N90fkPT1xmv8AOz+J/wDwde/8FBfB/wAT/iB4LsPh7+zbFY+E/HPivwvaR3fgfxfPqH2fQd
e1DSopr118aoiMY7VCZREomm+YRIjhRwupf8Han/BRiMhbHwZ+zV5w/e5fwJ4jlaaJVXzAq
/8ACYIQkLsuXJB25znGSAf6QpIPG0evQH+YpAQD91fToB/SvzX/AOCS37V/xI/bh/YG+Bf7
TnxZg8M6f8Q/iRD4yl8RWvg/TbjSvD1vLoPjbxB4ds47CxvL/UbiHOn6XavKZLyYvM8zjaH
wPrf9pHxlrvw//Z5+PPjjwpeLY+LvAvwU+KfjTw1eyWsV2tvrvhjwNrusaReG1mWS3uYodS
tLaSS3lVlmVfKdSjNkA9xxnkKOT/dB9+uOaTGeir/3yv8AhX+WKP8Ag5S/4K2rY2b3P7Suj
tdLa280zRfCvwBDuacBXDgeH0hARvmGAzZIG7aMlH/4OSP+Cts0dyYv2lrEEvM5dPhh4AVY
HjRzBsY6EyCFlCtJG21Cw255oA/1PC0b/cKNjrgA4z07d+3rSYHov/fK/wCFfO/7KfjTxD8
Q/wBmT9nf4j+MLyLVfF3xB+Bnwm8Z+KdThtorJNQ8QeJPAuh6xq96trb5t4BdX95PMYoAsK
M5EKRx7UX6IHKq394Zx6UAGB6L/wB8r/hRwCOF9fur/hRX5n/8FhPjv8Tv2aP+CcH7Uvxx+
DPia48G/Ez4eeCtH1Twt4ps7XT7650W8vPGfhvS5riOz1OC7tJy9leXUBSe2lQLMzhS6qUA
P0z3D+4P8/hSFkxt+UMeikA/zHpyP0r/ACern/g4W/4K7RO1u37YPib7WwzEF8L+BAhJmCq
CqeGlXiPhgMckMeevpnwh/wCC9P8AwVb8VfFf4XeHda/a98bTaXr3xH8D6VrFoPDXg1re80
vUfFOk2WpWLtb+HYri3S4t55LdjHJG/lyMUZTQB/qchgB90H8h/IU44KZ2j8ge/wBKoW04k
jiIC4kRW+UbQu5chdvJBHTk5q3nv2BwT6H0+tADww4GwH/PpigDBJ2df9nH64r8Vv8Agv5+
0h8aP2WP+CavxN+MP7PvxB1r4ZfEvRPH/wAJ9IsPFnh5bN9Vs9P1/wAY2On6xb2wv7W7tT9
tsJpYGMsDBVJZcECv8+rVf+C9f/BVbzfs8f7b3xcjU6cImkt7vw9HPcyAnM8f/El8qJo1ZV
IXazqjOAMlaAP9b5uR9wD6jP8AMUzj0X/vlf8ACv8ALN/YX/4LR/8ABTr4n/tofsn/AA+8c
/tsfF3xJ4N8e/tD/CDwn4m8Oanf6K2la34d17xvo+n6xpl6INHjlaK806eeJvJmjMiSHLKf
lr/UzPBI96AFJDdFHGewP9KjRlcEqvA6/uwP/Za/k2/4OnP20f2of2PfAP7Gmo/swfHPxz8
E7/xz49+LeneMn8EXcNk3iKw0XQfC15psGpzS282+Kyubm6liRdoBnkyTlcfxe+Iv+C4X/B
Vzzltl/bv/AGgYmKSsZ4fFaoJHaQoqlVsgiw20aPHGdqMUf52ckEAH+wQZkC7gFPzBQCoBJ
PZcIcn2pktwsETSyxlApGR5fUE4znaOncV/jhw/8FsP+Crk7BJP29v2jT5ErNabPGj2wWYY
WMMyWYDpJsYNkfKFA74rRt/+C53/AAVr0ZJPJ/b2+Pb3Ea+cv2rxNa6im5svCB9r025AWRQ
heNUO7OzHOSAf7ErXLMnmLtERXIBRPmHqCwAGc9CP506G5VlYsqqEGScRngkY4UY7+tf5TH
we/wCDlj/grB4AXTrrUv2jB8SY4pQ97ovxK8DeFtdsLm2jZFmhup4dN0/U1clC7SW94hRWO
wbm3L/Uf/wSw/4Oifg5+11408OfAP8Aa78JaN+zx8ZPF2o2uheEfHGi6k918IvHfiKaZYLD
R55dSkOo+B9X1eQhNMTVby90W6uGitP7QtJpYlkAP63PtCnlUVh2OFGfw2+tRtMoOXKRqcA
ZjRueAB93JyfyzVSLy5GdgWV4ztMbAHsF5YHGQCCQNwzkAkDcWXIXKGR1yGBihaAt5pGSGE
kZZvlPILKAGA9AaALitJJlTFtU7huMCNnaVIZV2bXRhyG3AdMA02eM7xOEXciyhi9pHkqYw
dolMTOOUyQDtYY3DCiv8of/AIKXf8FMP+CgXgH9vz9tT4f+Df2x/wBo3wp4T8LftK/Fzw74
c8M6L8UNasNE8P8Ah7SfF1/babouk2ttcLbafptrbpFBYWcC4SKIIAMHPwmP+Crn/BRu6ik
S5/bn/aiXfGRNKnxh8WFDDaARvEI1vvLZ3ik2FkxtDEhe1AH+y1LcSWjqrxI27aAfJij+8Q
M/6rkZ/l61qxSqyh22pzjG0HdjHcKMV/NZ/wAGu3x3+NH7Qv8AwTd8R+NPjr8TvHPxa8ZWX
7S/xQ8PR+J/iD4i1HxRr66FYaR4PlsNIGpapLNcJY2E9zePawIyxRfaXATPzH+kiFwht41C
lgVTaWAzG7jc2DkkqCMDnd6igCxyeQCQeQRag5B6c7ef6jmreweg/wC/X/1q/wAjD9vX/go
P+3T4R/bO/a08KeF/2uf2lNF8P+G/2nfjVoGgaRonxh8Yadpmj6Np3xA1600/TrDSodTRba
zsbKGCys7aHbDBawRxoqgZPxrJ/wAFIv2+Y9rJ+2d+03K6I8rN/wALs8dRM8jLs8kBtaOJY
+4B4fHXkgA/2ljtBx8ufQoAe/YjPbr/AIVIgGOg6+g9vQV/FP8A8GuH/BX/AMX/AB0t/EH7
B37U3xN1vxn8UtNOsfEH4BfEHxzrN3q3iLxxohurm88afDTUdc1a4uLvVtc8LMzeJfDkbEX
D6A+rWcLvFpUMY/tUU5Yj+6N2euSDgj9P/rUAT4HoPyppKg42j649fYCnKcjOO9fn5/wVY1
/X/C3/AATb/bi8S+Ftd1jwx4k0D9mj4ravofiHw9qV3o+uaNqen+Fr26s9Q0rVLCWC90++t
polkt7u1mjngcB43VgDQB+gBHzZCgj/AHQD0x6ZFLxj7vPpj+uMf5xX+KxN+3B+2RbhC37X
H7ShMsCySsPjP8Q5lAYAOZgPEAEaJyVCg4CgdRk9N8IP2x/2xp/i18M45P2pP2jb6C9+Jvw
6tJbRvjR8QnjntrvxnosUpmgfxCYWtp4ZHBR0dGUss0LoXUgH+0ApDfwjpnsf6U/A9B+VQR
kqq55OxQfrtGenHXPTj0qTzPb9f/rUADgY6Dr6D39RQgHPA/BR7+gpXOVB9SP5Gv8AOA/4O
q/28fiTef8ABQ3wz8B/hX8UvHvgXw1+zj8JtE03xBF4B8Y+IvD1tq/xE+I0yeL9bj1SDQtQ
s4ri403w3L4W0xJZ1eS1aW8jXktkA/0f2O3GE3Z9B0+vFMkwBkBOAeDjJI7DIPP+Nf4fs/7
VX7TRnkgb9oP45JFGhL7fi18QFd4pmdy7O2vksYioWNcc5J68Vlw/tL/tDywTyy/Hz41iNX
b7OifFPx2Bcyk/O8zHX8FycFm53YIOOaAP9xNWVgGAXsSNqgj26fqKk3D+6P8AP4V/LN/wa
c/tka3+0d/wT+8ZfCPx34l1TxL8Rv2bPi7q+h3F54g1y817XrjwH8Q7c+MPClzeXupXV5qN
wlrq58WaPG8szrDHYQWyBI4kL/1Lg4IPoaAJMjaTtHB/w9vehQD82Bz22j+eM9qYxyc4pU6
/h/UUAcZ8SE834feN4+cv4L8VIAOvz6BfLwO55H44r/EL8cvNF4j1eP7UIWivry1VVZH8tG
uGX53B3nzMYEycIQUyNxFf7fHxDBPgLxpt4Y+DvFAVu6k6JeYI/H+X1r/EU8cQRDXdTheFX
KX+or9pYENcIlzI77s/dMcruTkAqnlk9yQDlbe2WSPyo3w2HjdJiI1VyzFEQfe2MGySdx4+
XvX+w3/wRyuIbr/glf8AsATW+PJ/4Za+EkKld2Cbbw1aWzkbgp5eJjnABz8uRiv8ejS9hkK
TQx+UwSXdNI7K00MbmF5JEDsBJyqAAKzADIr/AGHP+CPBc/8ABLX9gIyMsjn9lr4RkupLAg
+GLMqoYquQikLjHGCPcgH6TMT0A4xzwajXqP8AP48+nX+XNTnnj1qE4Vh6ZUdM8kjH6nr26
0Af4lP7TAdP2kPjzbTXXm3kXxh+J6xuYpHEr/8ACfeIISs5iICldgPzMAEbcvG3PlV59n8q
GCGNZJJ40iVAHUSIzo864JLRMW2iNCwSQbmftj139oxNOH7Q3xwDxzJdH40fFKG4hj85Yp5
U8ca2HKFiV3MwV5CcqjEkhQMV5Hfw2ycxzxJt8p4drYlCOmd4kZirhZv3XmAbc5xjjAB/qo
f8G3901x/wR4/ZORwiun/C1LaURwvCkTW/xa8ZQoo3HEjGNQxkHDndtOBX6f8A7XAFz+yv+
0zZbSsk37OvxtgjZ9yRiSb4ceJBud8ptReWJ3AADJPcfmP/AMG4Dvdf8Edf2TBPuVoo/imF
XerlQvxZ8ZfLuXKnmVmOB1Nfpx+2fDG/7In7VJdiqn9mv45AncFXcfhl4nC7ugO04dVY43g
Eg4xQB/ivyzvNY6e1xE8bCxtxiFXkjAjWJSSrFQ+ACSXB/wBpzzmbTLl42vt4eS3jtrmNVV
SIjJIryxuwHKbWHUfLt6HFN8grpek+SrFZ7KG3+Ys7M0sCeZMDkgKpDE4wq5AwMgCzYiJIb
uRC7Q+TcoSMGZWSHZjZjYSVJOGRuQSAKAP9l/8AYI1VL/8AYf8A2PLsQvGs37MHwHAXY6ky
J8M/DkTIIyMqT5eQxAXpuOCtfYonJIG0cmvmP9iSND+xx+ySxTa0f7MnwGCxnnap+F/hoqx
IChi4OeBgYx619TsijGEB/A/0oAryOy4wucjvnAPua/Gn/gvhO8v/AASK/bjELeXFB8MLCe
7d4gyuLfxx4Rk8rfuU7M4wFBbLEDkiv2d2gqd3HB46ZGPzr8cv+C/kET/8EfP24TIUAT4b6
CULs0SLj4i+C8qTEjFwyggq4w3GWFAH+SA91fTak9w8TG4mRmgkiTcSoAaUrCFCW4K/KrfO
xKHjdXtHwD1eWP42/B7zGklSX4ofDyf95GCJYovG2iMkvnyEeWyFfL+ceay7sA9R5XOY4bs
ksCFzJLsdsJEXPlwxfLuEzkr5qlX+VXKgYyPWv2chCPjz8ElaO3khHxg+GwMDtI8jQv440Z
ihV1AYEkqM4G0nuKAP9r3S50bT7SZjjzTbsRjBA8pccNhsA8FjweozmroLFiDIDgsQiEbcE
k5OOXPOcnp7AACxBHE0MR8sLhFXbjbt2Dbt2jGNuMY7YxU6xxqcqoB9ef8AGgD+eP8A4Oex
I/8AwSI+M0YSby1+JfwRklkiMe6GMfECxLMschQuc7QU3AsHyCNuG/yxdTigWaKdZgCIQdq
yAwwHMiQKAifOzKvPm/NuOwckV/qi/wDBz+qx/wDBID43SNGH/wCLj/BFgWB3Kf8AhY+jqG
i5HzjcQvDfePB7f5X11A8bnLsdzsbiYqsm4xT+cgYsoAkLfKFCEbAcPnBIB9gf8E1cr+33+
xJNJcs2P2p/gZJIWeOONSPiLoS7hmM+QgOEZXC7nIav9pYnkgc4ZvzJ5H4Gv8WT/gm/LFdf
t/fsYp/pAab9qX4F+cJDhfs5+Jvh7BVNoUbXQ729GUHGa/2mQoUvjPzOzHPqxyfwoA/iG/4
PN5VT4b/sEou3ZJ8SPjTHIBOYwmfDHhQ7jgMMzOUU78AlAq5JNfwC6zN5k8ilN0JyLoKWDy
Sbi05aTokbGRcIMfKBs61/oEf8Hm9oLj4V/sD7n8m3b4n/ABkSVHi5+bwz4R27wmJTtbDx/
NtDDJBzz/n6+IYWjv2jWQQQCydZNyMwkZWZknYrwsr7UUIecADBJ5AOdnwFVWmEcUJUmSST
KTRNtwYi2TvDEI0YBYMcY3EA5MH2UyrEl1C1y5DGNZFKhYBvwoYKVk2Dcd2CSSIySpA/sg/
4M9fhn8PPiN+1d+2DYfEHwJ4O8d6TYfs6eC7zTbLxt4W0HxRbWF+Pibaxfb7S013T7+Owu5
leSNpokikmhYI5ZVGP7x/iR+wL+xJ8WvDd/wCG/iL+yN+zp4v0nUIpLa6t9Q+DvgeGQxsow
Yr3S9EsdStJEOCk1ld286EZjkVzuIB/ib2zrCs20MzPH9o8wSqvlSGWTdGEyDtxlpV6yBQT
nAqaG+ucyJCbh1RrV47yymME0M6lJLWaGVSrxSidFaAxuk/mIPLdHAK/vF/wX+/4JyfCn/g
nN+3Jqnw1+BumXWmfBv4o+AtD+LngLwzPcXeqXHgy31i61XRfEPhODULx5ryfS9J1rTLm50
Z76a4uotMvrW0mnme2aR/woWzS0ka0AVE85PME7LFGWQq0Jd1DsJLdiZCDCoG5OzbqAP8AW
a/4N4v25PEn7cf/AATW+GHiT4harPrnxa+CWral+z/8S9b1KdpNX8RXfgey0yfwj4t1Iyfv
ZL7xF4M1TRZL+abE9xqdpf3EmWdyP3UaRY2UIzbjJEgYKWUb2GOgxycLknbzz2Ffxc/8GWw
1J/2a/wBuO1u5ribS7b4+/DY2XmsWh/tJ/hrKdVMSnhJjD/ZiXIGGLRIzKoYCv7VThV4Cqf
lAOO+9dvUnvj8cUAf4y3/BWlDa/wDBT3/goJG0RhaP9rH4w8SSJEFU+K72YSbfvSMDLuU7S
TgEdefzoQ2kd47RJBHH5ri2RFcjazRNcPJ5p2kymSQB8AsTGBwiiv1N/wCCzNuE/wCCqX/B
Qy2WESTxftTfE1po0WLbHHLqsciybdvmbJQxdcEF/m2nivy7NjausduWVIo5Yb4BxJ5zIZT
bbME+YFaVAyqeNhBIzg0Af6YH/BoJfQ3P/BMXx5aRTmVbP9rD4nx7FhbzI2u/C3w9ut1zOc
mTzSzTA/dUSYH8IP8AVO1iv2mCfe+UkT5cArw4PJ69vyr+Uj/gzxGz/gm98ZIkJMMf7XHjl
IiCzR7V+H3w0VlQtgjBX5lx8pwNzY4/rJHUfUfzoA/xd/8AgpVaPp3/AAUB/bds3keJrb9q
j4+SEFynkyv8Sdc2SFFw7L5bR4bGN5dTjivg+YosiAuyOAu6QI0gmincRG6gIBj3tIAyOCS
uCH4r9Dv+CqFmll/wUk/b2ETxSEfta/HCN5HfevlT+ONXnjRDn7sbyHAPSWLaQdrCvzjmYx
TSxYc3E3mWqw4EmyARK5kC5CESyF3KgKkWGXjqAD2j4OfGDx5+z58Ufh78Yfhhrmp+F/iD8
NvGGh+MPBniS2lSK403xJol8t3blxEd0ttdgyW1/a/6i+tJ5rSeKSKRkP8AsE/8EuP+CgPg
T/gpJ+x/8Ov2jfCaW2k+JruD/hFviz4FhnR5/AXxO0KKG28R6N5efMOk3ku3XPD106j7boW
oWkqkyRzrH/jNQLukjaSV3ktDE7+asfmSxkC3h8+NJANsWAYmjy6xr98mv6BP+Dev/gqHqP
8AwTi/a6sdJ+JOuSxfswftC3WieBvjJbTSz/ZfCOsG7e28F/FqJI0lt2fw1e3sth4kaIRSv
4Vv73eJZLWDYAf6vKn5SO/PH4V+c3/BXaKSX/gl7+3xHHEZXf8AZW+MYWPIXdjwhqJPLFRw
AT17cc4r9DbK6t762tr20uLe8tLuGC7tbu0lSe1ubW4jSe3ubeeNnSaCaF0kimQ7JEZXT5W
BPwP/AMFYVik/4Jnft4ifPkj9lX40uxU4/wBX4H1aQfNzxuQZx2zQB/jVsiwhiW2YtHRkSG
QvhHjY/OZPLKuW2FQN/QgYINdf8HXf/hbnwqbFwrRfFL4dYuTK1uIkbxnomHnjXcXRMkIqg
sCCZMLXAPsCFmR4lFuHlkmdjIkrBH8qODhysiyABjnc0aIvzBq6/wCFs+74r/DVpGZJ0+I3
gWYwkCWG3H/CVaSd5YgmOSYELJEWCwgAlc7jQB/uZwMRFCe5hiznn+Be4xn64FSNjGc8nqP
rVaxO+0tC2ATaWzHGMZMMZIGOMc9uPTirB6n60Ac34v8AFWleBvC3iTxnr1wlpoPhLw/rfi
fXLuQhUtdG8P6ZdavqdwWPA8mzs5pMthcKckcGv8Ub9sv9ojxF+1h+1N8fv2jtfvQt/wDGv
4o+KvHEMdvcLKtnoura1cP4f0yPcXHk6P4ft9KsI2VUjCRiJF2RLX+pF/wcOftOyfsx/wDB
KL9pjV9J1J9L8X/FjS9M+Ang+4ilEUz6h8ULp9M1/wAh8h1Nn4JtvE91O6ZaJYgRhipH+R/
50cLLst4YdqrDB5gkSFbaMbSxYKSdqo4VsqoJj45IIB1XgH4ceNPi34q0/wAA+AdMvPEPiv
VrfXbqw0mBhJdz2vh3QNW8U6s/nufKEen6Domq3wGd8ggaFP3skYPniP8AakNrCx+zShLlY
oIyXJ8tStxktlYyqKXjUZLFnxhnr+mr/g1T/ZosP2g/+Cmup+Kde0iO+8EfBP8AZ3+KfiPU
5ZUSeA6r8SrGH4S6LE6yRSxLMbDxV4iuLZHKOzW7SoSsEgr8Df2n/gtqP7OP7S3x8+AWtRS
2l98FfjB8Q/h5fBU2PJaeF/Emo6dYTwyuPNdb/SxZ3VkHwpimXZuQjIB/Rv8A8Gkn7S8fwU
/4KOaz8FNU1Ex+H/2sPhVrnhiOO4uJPKHj/wCHrv418IGGLmLzbjSrbxdpy7dshN0qtmIDH
+nJ2GOcgE9+e44r/EN/Y2/aA1v9lv8Aaa+AX7QugSFdW+CXxa8D/ENjG0v2mfT9G1a3/tyx
EaRKkttfaENQ024hbzYZkuJo5Swdlr/bK8E+LNE8e+EPC/jrw1dpf+HfGnhzQ/Fmg3sTK8N
3oviLS7XV9JuYnT5WjmsLy3kUj5cNtXIXNAHUU9Ov4f1FR7RuD87lBA5I4PXIBwfxFSJ1/D
+ooA5fxzH5vgrxZFzmTwt4hQHsN+j3i88HHX/6xr/EV+IEgHi/WxcI4eTWdVRo0+9ta5cSv
GT+7ZW3DaDsPQYYkY/27PG4z4L8VjJXPhfxB8w/h/4lF2M/rke4r/EZ8fmGTxXr0toYTFNr
WpEqVImCi+cyzlnA8tHeAxRoCSp3HG05oA5C2kBkmwYxF9n227L8pfcSYldT0kVgkeOmXbs
2R/sFf8EaCx/4JVfsAbySy/swfC1CTyf3ehQoAfoFA/Cv8fg24kywYQieImIujrC6+ZlHjk
Xjdt52AHoCwFf7An/BGXYP+CVH7AQTO1f2ZfhooLMWJC6Qi7iSqk7sFh8oODjtyAfpzUR+/
wBM8j+XX8OtSAg9KjP3/wAR3x6f5x36d6AP8TX9o+Ax/tI/H5mBVYvjR8Y45f8ASGdPNbx/
4hYPIijKw7VVCwUFUOSSRXhl5BayCBGRZCrPEqjzwREYcQyA4G5CqAxseGXDbQWr3H9p1ls
v2l/2i0heAxt8dvjHbvM+2Rzu8f8AiRI49yuUC26Ll5HBZiyqAO3id+AdknlMGjjtmWRZFC
TlE8obFBwAg/eOCRvAx1OAAf6r3/BttHbw/wDBHf8AZNS2DMjxfFhppf3u2S4T4u+MY3ZGm
VS0e1VjDR5jEkUo3EnA/UP9svyn/ZF/aoikUSr/AMM2fHFzHzuYj4ZeJ+FwRz6V+ZX/AAbf
hf8Ahzh+yDghiLP4rKjqCFbd8ZPHZkZM8ANICQowAO3Wv0z/AGyNn/DI37VMin96P2bvjkB
wzDA+GHiknKjk4wOAQfSgD/FcgkgWy075/IZrOGOK3ZjGoiYKJBIhwvnbjlZFw23IJbNdHa
MHV54be0KQ2UqxRxNshZwkiKkhKA5ZgMks2XY8gEVhqSdKshPh1NtaPFPJGdvlCNXKIHBPy
MNqHkoRyc1bs5oR54klkSMWkkf7uGUmXdG80kitymU2hMjDB23AYoA/2hP2IG3fsZ/slNwW
/wCGY/gIrkc/OPhb4X3rkcHYxZfbpX1XnPTmvk79hc7/ANir9kJwojDfsv8AwDbylYuI9/w
u8MNgseWkzne3rx2BP1gAB0FAEbnJ49P8a/Hv/gvswX/gj9+3MGEeG+GGhKWlPCA/EbwXuk
C9XaMfMEGNx4zX7BEEda/H/wD4L5SBP+CQH7dG+MvG3wp0ve21T5YHxA8Gn7rOpdn5VBGCV
YbmBXAoA/ySb92+2rFiFef9Jm+bY23lXiCtvjC5/eLh2HGOK9c/Z9a2f45/BhI43ldvi18N
EPz/ADAnxvoWGVlyw5wyjrgYIryXUJf9KI8vzJpDFM6xtGCI3JWJWRl3RuwwGUMM5UnAzXr
PwAZIvjj8G5hCizp8WfhxLIhBLxpD400RtrSDo6AY+TIdSSTnggH+2naBhboHcuQiEOy7Wb
cNx3DuQSRngnGTU9RQMrQQsoKq0UTKpJJUNEjBSTySM+pqWgD+fX/g59iab/gj98bFEqRbf
iF8E2O9d3mAfEfRf3aEg7XYkYfjbtOCDX+VtqEDTfaXWR4VjgYrCJcPG3ntHskYuDI6qu1j
k5cMehFf6qf/AAc6yRJ/wR/+OzOYsL43+C2BMoZTIfiTofyjI4cjO05GD0Ir/Km1F2W/ihl
GwygyIv8AdtSVATJJyoOw5JJLZbPJoA+w/wDgm3Ja/wDDe/7GDPvNzD+1D8ClnZBuSOEfEn
w6o443F0AlZg3+sJXbzX+0uepz13N+WeD+Ir/Fp/4JxtIv/BQD9ij91C8C/tXfAlGt5/mEs
f8AwtTwy9vcbF6uhR18sn95ECxFf7SpYEtjsxB+oOD+tAH8TH/B555n/Cof2CmdI5MfFP40
7WKt1m8IeE1jDEMOCMNGD0kHHYV/n3ajby/a1K7JYrdf9Jw+XhYNsWfZISksqgMqqy4GScg
81/oQ/wDB535y/BX9g2WFEkP/AAt/4wrMHzhIx4I8Lnzd2Nqx27hJcEjEoRl3YIr/AD4Nbj
nR5kRFlumEKhtzQ2xETlZCc5L/AGhJS6lgApibI5wQD+tb/g0T+M3wi+Cf7WH7W+r/ABb+J
ngP4V6LrP7OXhXS9H1f4j+MNI8J6fquow/E+xuJbGwu9evbK1ur5IZGuJLS0mml8r96EWIM
w/uU+Iv/AAVd/wCCbfwk0G98ReOP22f2dLDTrGKSWVNL+I+heKdUuHjziGx0Xw1darqt9PM
0TwwwW1nLJJPtSPcTiv8AF+bUHunZpBGqSXMSLEYY1hSzS1KIYSoXy4SdgUnY+2R0bKvgV1
ljhWKd4kUYxBA2wyGbnfjHzBH2loyAys25d4IoA/eX/gvP/wAFF/A3/BSn9uO++Kfwbi1aP
4QfD7wToPwm+HGo61avpereIdP0e81fVde8U3ekXB83TrbXNZ1a8/s22mYXS6TBpslxDFdS
yxr+IiWd5fahHYWFr/aU13dW1ja2llBLd6rdahd3CwafY2NrGhlurme5YQWlmhM1zcSCJd5
ZEqGJp1tmkeNAjOwRZCSYyrt9/By44XAZ95525xgf09/8EG/2t/8AgjH+yr8TPCnjH9rT4P
8AxFT9oo3cSaD+0T8R5NH+InwZ+GuqyvCkGsaL4F0mwtdQ8E3UbsR/wmN/p/ijVrSKOOa1l
0zy2kYA/sf/AODeH/gn74r/AOCfn/BOrwN4S+J2jyaH8aPjX4k1j47/ABU0W7t4o9V8Nah4
tsdNsvCng/V3TcW1bw34R0zSYtWhZg1jrF3qtgF/0Ymv3WYN8vUfPH2/21OOQa5/wf4s8Le
OfDWgeMvBfiHR/FfhLxRpdnrvhzxLoGpW+r6Lrmj6nCLqw1LTNTtJJre+s7qCRZIbmKR0kG
eQwKjonblcHjfHj/voZ/rQB/jvf8Fp1A/4Kwf8FDI1eQQj9pzx9H5cbAG4UTW0rRHjd+7kn
XYS3zBZAMYyfysdmWX7PMrCYu0qy+XtyqYBRWBIeNdyFYvl/erIwOOK/VX/AILXG3T/AIKy
/wDBQGElw8n7Ufjxm278pveyHmkgY2R5DsM8gEck4P5QOkpuN0UwaSa4k+QRvIqiMj5yin5
DKPMlySMqCcALmgD/AEsf+DO5lP8AwTd+MYXPH7WnjUtnA+Y/Dz4aBiFH3SxBZhycknPXH9
Zo6j6j+dfyYf8ABnc0x/4Jx/GZZHDxj9rjxmIgNpwh+HXw1J+ZeW3/ACuCScIVHXNf1oqO/
oVx+JoA/wAYz/gql5af8FJP27jCPmk/a2+NxblTGPL8c6tnersGyPNOMdDjjoK/Pe9MW50j
KSbg8TsUWSQfKXBY7S/HB2pg7iuQRwf0R/4KmQQyf8FK/wBvSI72eD9q343yySgsss6nxxq
jOxUAgzEMp3rk4A3AV+es0EUdzLJEJFkUPLbNGSVd44whZmKs6TTKCJZFGN+MEAk0Afdf7a
n7Kp+BvhH9jX446DbPb/Dn9r39k7wJ8XtAl2l4ofiD4baXwB8X/Dkk8KfZVu7PxZpCeImhi
cyRW/ia282NMqD8OwXUkNqiI6zW26eKRX2lVlMwhjEpMihBJGW8yJ1ZV5V8qDX95ej/APBP
G9/4KN/8Gu37IUXw90hNU+P/AOzb4c+IHxU+DAVlOoa8mhfETx7Y+Ofh3azLudJPGHhITpp
8IBF14k0XQI3Xc6yJ/BHdxXCTnzbeaxntBc209hdt5T2c9uzRPBfLISyXcEwkiuxKA0FxHL
EygxGgD/S4/wCDXD/gqj/w1J+zvL+xR8X/ABP9v+PP7M2gRDwNqmsXgl1j4jfAmC8/s/SJZ
Hkkea81/wCG8slp4a1fDzyzaJL4fvm3ZupR+3H/AAVguFH/AATN/byDcKv7LHxnTexdU+fw
XqcbBivzfKzgNjtkHg5r/Iz/AGR/2pPit+xR+0R8Kv2m/gzfrp3j74Y+JrDWkQ3TjS/EOjz
QyWXiDwfqoh4vNB8U6LPfaTqUcgZQtyt4Uaeztin+pN+09+1T8Mf24P8Aghd+05+0x8Gbr7
Z4U+K37Fvxf1q30uW4jn1Pwzr8XgvUrXxH4S1vyWby9X8K65Dc6XfqVjEotkuokFvcRMQD/
JUaXzVFvcIy+dbpbmUszZdAg3AhnUF98bQkjoDkA13Hw2guIfib8NrWeUNE3j7wKIwkmd2f
Fmkn51wQz7n4IPBIODXAWIeNYiziWRcwySwgtEg3IwM7YIVjJ5aKzlQoKqOOa9B+Gc8j/E7
4bRxwSyBfiN4JRX3jyo3XxZpSFipIIRZTxkBXYZUsvJAP9xizG2ztF/u2tsOfaFBVsrhQee
cfyqrY8WdoH6i0tgf94Qx56fjVtivygFeWA+YkdjwPViBwPqe1AH8Cn/B5X+0vJe+NP2Tf2
QNK1GeSw0LRfEvx48f6dbSqEN74lupfA/geK9UMqtNZafpfiq7gWXcyJqUUyDD8fw3ysnzq
CGiBdWMkZUJEDGoaNiTlNu8cZyyEjPSv1r/4Ln/tRH9rT/gqR+1t8Q7TVRqPhLw/49f4Q+A
buGVntofCvwgjPg+2MR5Cw6rqWn6zrSquYvO1GaQPulwPyN325tbmVJYp2WN7yePzJFZFVC
UeNTkmX923kxKPnYNxigD/AEPf+DNH9m2Pwt+y9+1F+1JfWpW9+MXxc0r4U+F7uWAw3CeFf
hHoq6jqTxB4wpgufFXjW6ieSFvJkn0d1dN0Ax+Cn/B1b+zXL8Ff+Cpfib4kaVYLY+Gf2o/h
n4H+Llv5K2zJdeJNJsn8B+OPLZkU/apb/wAN6XqE23OP7R81gDKGb+9v/gib+zp/wy3/AME
tv2Nfhbd6Z/ZfiG7+EGh/EnxlC64uT4t+LLTfEPV473ubyx/4SK30ubdgoLCOPaoUCvw4/w
CDxb9nBfGP7IX7PH7Tmi2P/E3+BvxdvPAHiPVLZP8ASYvBnxi0o21sLqVQCLGy8W+HdH8kO
VhW51IwsR9qBoA/zmlL204C21yC7mHLDe4EzMpVBDuLFw7KQA7Y/hzyf9ZL/g22/aqX9p3/
AIJT/Ay01PUnv/GP7Pl1rH7O/iuWcg3UyeBJIpfBdy6CSQrFP4E1Tw3DG2I4t1nOIE8pFav
8nRoZ4wwmZo5Um3wG3ciWK7Bw4iIJwpzzLkMctjBUV/al/wAGc37To8H/ALQf7Sv7JGtaj5
GmfGLwHpHxj8E2c0xxJ4y+Gdwmj+LbWzt2wFa88JeIbO8nMYZmi0EqAFgJQA/0JKenX8P6i
mA5xjnIJHuB1P4U9Ov4f1FAHP8Ai9Q/hPxIh6N4c1tT9G0u5B/nX+IR8SEKeLvE8ccqAx+I
NbAGVR4w2pXQxtbaT824gHOMcAZr/b68Vc+GteU9G0DWQfp/ZtxX+Ib8SLT7P428YRkKI01
3XnjkIE32p4dUuyQ8p3ZUB/lZMAnKj5higDgbOeSLzreWN2MqxlHxkeZK7GOZNuRC+Y3Bb5
dqqFOFIz/sG/8ABFedrn/glB+wDI7mRh+zT8PIWZup+z2D2+0nAzs8rZnvtzk5yf8AIHsbS
1kV/wByPtJTKBtipBFwVVicANyxjBbcq8Nk81/r1f8ABEV2f/gkz+wOWO4/8M+eFVU+kS3G
oJCvHdI1VSD8wxhvmzQB+qQAHSmf8tP8+lSHODjr2qHncN3XI/8Arf0oA/xKv2qzHN+0z+0
PFEsccg+PXxjkmQbUk8xPiL4lV4uzKzpG7Fl+nUivGrhoWCmQkhcR7HDM0haLO2BQMMyAgA
uPmIyMmvaP2sDEv7Uf7SULwkIvx3+MDmTy3aZd/wASPEoDmYFYmYAtlS24oSDliMeGzSLJs
Zl3eThIhteKJhsQeezLucEK2HUMWA3MCvWgD/Vo/wCDbZg3/BHH9kZkVfNFv8VcMv3dqfF/
x1GQQXKg4K7hsX58kAHk/qH+2Arf8MlftUJ0kP7N/wAcGAwG3KPhp4l3KByCWB28cgHIr8v
P+DbMhv8Agjb+yU1uyGORPi2yeXJ5qBV+MvjlSAx9COmM8jdzmv1R/a5iVv2UP2niy7pD+z
r8bEGM5Jb4aeJQwAHdgCP0FAH+Klull0/TULsQljGzQn7tsMLuTdwq/McYB+Y889as2NtFH
b3CgF9tncSKsaAhDLHkO2/g7lygXOSX3Y4zUBjWysLQTF4lmgtGMEisGmcRKyKcksR0ONwB
xkgnmr9nEJUvN00aq0JnlDx8h0t8wxBsbIwNp85MfMgXjmgD/Z8/YWMbfsUfsgtF9xv2Yfg
Nj73Rfhh4ZVfvc8YI9+vPBr6tVuu4/T/IFfHn7BVx537EH7HtzHK7rJ+zD8CisTIIxgfDbw
4pIyNwGQ2MnpggdDX1/QA5yCePSvyH/wCC9ECXH/BIP9u1JS3lp8H7W4O1GkKm28beFpy4V
AW+Ty1bIHbB4zX67V+aP/BY7wzdeMP+CXP7dug2MTTXkv7OHj3UoolALFNCtI9emlVTkHyI
tLeU5B+7wDQB/j7XEEVvfSSMzMjM0s0hZmdgsQWJj/GWCMucDO7GeV49X+CN4bH4ufC+8Zg
qWvj7wTcq5QP8tt4r0qUMwAYnCIWbcP4fm5rym/VXm807owqgrJg/dd2UK6HruUKUfHygkt
nPG74S1D+z9XsdSSV4pNK1GC6gVEDNJc2dxFNGilW8zy5HjVjKowpG0EZ4AP8AcO0+YXNjZ
3CfdltLWUDGMCSCNhjOMg5yCOCCCOKvqFOAev4/56V4L+zJ8StN+Mf7PXwO+K2iTxT6P8RP
hD8O/F1o8MomTOteFdLvZoRKM+Y9rcSTW0pBOJImD4bIr3kEAcfe/H1/LpQB/Pb/AMHQVxB
b/wDBIT4zwyf8vvxK+CNmibipkkk+IWkzBVPY7IXfqPlU89q/yyLy1eVrvzow0ZWG5eYSqC
tuW2ed8gBiMe7y9jt87MCVLbSP9KP/AIO4PjBpvgr/AIJ1eAPhbPdW6a18Zf2h/CIsrRn/A
NJl0T4d6Pq/ibWbuCEAFora9uNCt7iUnEUl7aqeZcH/ADTbmWS1jjJkZnuklMayD5JI4LiR
pJN23y2VMoMj5d/3eVoA+v8A/gnCm/8Ab4/YrihYSzj9qf4CG2lJA3rF8SvDyhS3Aa4TJ25
+YjOcxZr/AGlsAFsDguxPX72eev8A+r0r/Gu/4JKeHG8Wf8FQv2CNAsbZprq7/at+Emoyxs
okgdNG8SWut30ofIiHk2thLO2Tkqh+UtkV/spgEg45+dz+DHIoA/iq/wCDzuJ5/gP+wh5Uj
AH4y/F1HiDmMXBbwP4e/duSQCm9BuU/K3Hav8+nX4mSf95JAs0sEmIA/wA08bmMCNNx+SS2
+eQ7SHccEnAFf6DH/B58fI+An7Cs7RljF8Z/i1iTJxE3/CDaG8ZODt5x3BzjBr/Pd16bbcK
q3AK3KpLJPJFmdXmPJjTcjoV+66xjhGLEYFAH6bf8Eq/+CT3xd/4KvfFb4l/CP4O/En4bfD
HVvhn8PbD4k6/qvxMh8R3Wl3mlajr9r4XtdM06DwzYajdyXpvLiK4Zp0itYoIXIk8+REb9v
tW/4Myv27NO0i7uNH/ah/ZX1zU40U22mNb/ABO0sXAhbesC6ldeFLiK3Eu+VCXhKJuDnd90
b3/Bl55j/tn/ALY0ks0M6N+y94XEWwKGVF+K+lAKVxv4YZJPAO09wa/0YaAP8cL9vj/gkv8
Atlf8E1tZ8P2H7Tvw9hsvCvjS/vrPwb8RPBeuW3i34feKdStIRdT2NnrlvbWV1puq29sPtY
0fXbLTtQ+zTGaCGWON2j/Me+kNvOzI/nRKrrFBFvxNLFxEzj5y8gPJVljAAKhiDiv9WX/g5
98NeEdb/wCCP/x51LxIljHqXhHxj8HvEfga6uoEkmt/GEnxC0rQol01sB7e7vNF1jWbKWSN
kMlnPcROShYV/lM6qsVtv86O4R5h8hjKLggxgyfuyTGhZt4fduZFd+imgD+4/wD4NB/+CjH
jOPxf42/4Ju/FTxFc6t4Y1Dw7rXxW/Z0XVLt7m58LapoDwyfEf4d6e80jeXol9pl1F4s0rT
IiU0270vXDDEkV21f30MBtRsYPmJ1yP4x1B6ceor/Ho/4IOePNX8B/8FfP2C9Ss5pR/bXx0
0zwVetayELc2Hjjw54g8L3/AJoUEyIbbVmnmf8A1c0cI3cqCv8AsJFh5QHVdyDBOduXGfm6
nByAe/XvQB/jx/8ABb1Zo/8AgrB/wUPZWdpP+GkvG7WsUa7XYvBpspXzEYlwXWQlXA4GMAA
CvytgPmYAhK3F5GZXw48p9seYklXds+QZIdcNkYJ5IP6s/wDBby2kX/grP/wULUJGbdP2iv
FjKspLsrPa6cztFtIkztnUAEljuYDhTX5TpCyLGXnSN45I4RGkZVhEMKsnIwIgdu9gBtBBJ
25oA/0m/wDgzpVI/wDgnT8bUVYlP/DWXilh5QfJdvhr8NdxcuOu9ZML27jBGf62Fz+GVz+f
FfyU/wDBnWyn/gnT8cSJTKw/a58YsWZNrDd8OPhqVU4AVsA8FRjaQDlgTX9ayk5HuR/OgD/
Gd/4KwGSD/gpr+3jFbhY4j+1h8ao1uCFEyFvGupicxRvteQLtXCzOo27nYELkfnyI7kSQyS
LbvKs0tu8cUvl3CwRMXRvKKsqr5QCybnZnZhu5zX6I/wDBW2AH/gpf+33G7q0EH7WPxp8s+
Ztitj/wl93O0gdVTcGfMcqAszCQ/wAIIr84JYBJJFILwsFbz4prdi9w8kjhXZJNi7BGmY2Y
/wADE9OaAP8AWd/4Nt4l/wCHMP7HZgiERbSviQyq2WKMPi741fncwG5W3EbCFwAFOAK/kh/
4Okf+CVcv7Kv7RkH7afwg8Orp/wCz9+07rtxL43sdKtI4NK+Gfx8dW1DWbYQ28b29rofxOs
obzxHpMBSG3j8QweI7CEJ5lru/rf8A+DbFLpP+CMf7HAnm85/7M+JjFiwb92fi3422KDyRh
eWH94sRwRX6eftifsqfC39tn9m74r/syfGTTlvvA3xU8M3GiXF3HFE2p+HNYidLzw54v0Ka
ZSLbXfCuuQWetaXKpQPNbG3mYwTyowB/iUtm2gaHzT/rk2xsqqu/azmJ2IEmWSQoWJwdo5C
nJ/qM/wCCCP7ajXH7Lf8AwUr/AOCbHivXWXw/8b/2Tf2hfir8CrXVrnalp8R/CPwn1z/hPP
CumQCRY4z4m8M2Ft4iSC3QNJd+HbhwrvemSvwd/bE/Za+Jf7E/7RfxW/Zl+MGly6d47+Evi
R9Glvds6af4q0S4Sa68MeNtDk+XztI8W+HpbTWLK4DPGguHtXYT20kaeRfBn4l+Jfgt8TPC
HxN8G3/2DxN4a1W4udPeKQxNcwXtncaXrOmXqKV8/TtW0PVNQ0u8jd0WW0vLhPnIZWAOCim
shbW28Msl9bhoHckRzeZbI6FxkOIWdVj3OoyFGD8wz2fwzaL/AIWh8OJRPsa2+JHgBbhRld
zSeJdLQo+OPLimdWQtxhlbPBxwVzbkb1jhRYEeSO0iYFjbm4EpWITtIxYCFlaEMCGEbMiqV
JHZ/ChS/wAV/hnBMhMJ+I3gdYkd2aNI08V6P8zszEhQVDtvJGcAg9KAP9yzTzusLFuubO0J
J9Tbxn9etfG3/BRj9pXTv2QP2G/2n/2jNQnaC4+Gvwi8V33h4I8aTT+MtWsH8P8Agy3h8wr
vkl8T6rpQ2IfMZA+wFgBX2ZZqEtLVFIKrbWygg5BCwIoIPcEDg96/kM/4PAv2qB8Of2OPgl
+y3pF+Y9Z/aJ+KzeKvE1rbXJjuj8O/hBDbanIlzEjDfp2o+M9a8NoyyK4dtLdUBdAaAP8AO
T1i4uLq61LVrxpLjUb/AFCe+v8AUy/2hJr+4kL6lfSvPljLczzPM8jqEkmkMj8uTXvH7I3w
psPjZ+07+zv8H9V1HTPD+h/EL4zfDjwl4r8ReIdSstM0jRfCOpeKdNbxLqer61qN1Z6fYWd
toMWoSTyXLpDHGzR79xUN4NP5jSSs5iRHjGLdHjMJCRiWWPy8ZZwI4z8ygSNlQuQaymnZlm
MZmVLkbFG/efN2lhGIQiBlKx7W8xtoEhXnByAf7dem/tRfsjaNaWekaf8AtL/s821pptjaa
fZWUfxn+HIW0sbCBba0iCDxIdqRW8UUQZgOIwoOABX53f8ABWzxJ+yf+1p/wTs/a5+Alr+0
j+zxe+IfE/wg8R6z4Jth8X/h/dXH/CfeAo4/HHhSKzSLX5XOoXWsaHaWNqkKtM8lyUUbiMf
5EMrQRHzYreMymJlVXXaxPy7VnKITKoy2xchccMCcEI86skE9uixrDdBbqGCMws8hhEZmEX
+uJBLKJQc8swYEZoAlEs8IMk8is6RgmNlZBDI4/eq7YBLoCchSX4OzJ6fox/wSd/aevv2Qv
+Chv7Ifx8uNSkt/D/hz4veH/D3jVlnMIk+Hnj2Q+CPFyTSEhI4W0zW5dTmMpEcKWKGRHG9R
+cC3VvIkoZGT5pXi252cjeytFKFQKzc+YG3LkhV4FXYh5qKPIKTcKEXIlgkAHlrGxdeTlZE
fepy/3lxwAf7uNvJHLFHLE4lidd0MqlWjkhk+ZJImUlXilTa8b5O5GBBIINWU6/h/UV+Y/w
DwR5/anX9sP/gm1+yX8cLm8huvEOo/C3SfBfjoQSPN9n8efDUzeBfE6zvJmUT3V9oI1GTeT
k38ZBO8V+m8TBuR0wf5igDH8SJv8P60OMHRNWU56fPp84/L1r/ET+KCSnxZ4wDtCceJPEFv
HE0qCdUGs3qny4p9qGIMXJOc8jHYD/bt8REjQNYPJxo2qfKOSx/s+cjA7ng/nX+IJ8V/3/j
zxh9odV3eKvEMkLxsrh7dNavYmG2Mt5DRyqwCEKc5YgYoA4u3u3hLJv8AtkbqkfkSKYWDKH
Hm4jJjPzqkZ6ny2f0Ff69f/BDWcXH/AASO/YHmBDbvgNogJXkfu9W1iMgHuFKlR7Cv8f8AL
zRu0bPCEjdJF3E5Zo2xGS+3dIrlm+0ORuzjAav31/Zd/wCDkb/goj+yV8Cfhb+zX8J7z4LQ
fDH4PeFx4U8KJ4k+GX9q67/ZsF3eXyre6m+uRG7mSW8lkSVoYt8XlxBCVzQB/q07x7/5/Gk
HLbsj6d+np+tf5iF1/wAHY/8AwVaWIkat8B4UkAaO4g+DVvMVUnBBMmtywhgBuw6nCglh0F
ZQ/wCDrn/grQIppW8Y/AtpIuTGvwW0P92HQOolI1EjYhKqGD7nw4ODjIB+F/7Wu9v2o/2mV
Rgxi/aA+MweJYd7GFfiBr/lOJFUuSrs6qAcAFwehrwYzyr9nBYmPI8mFoGOxzCRKsoOxgsh
C7gQdy4I7E3/ABz4x1jx78QvHfxE12ZJvEHjTxHr3jDXI7K2aLT7jWfEWsX+vatLZxhm+z2
E9/qNx9lscutsjRQiRhEGOTM22AXbNNATGreV80bGWVQqKoAYoASAXIygXIoA/wBXH/g2vj
WP/gjl+yYkK+Wiv8ZCyZJ2k/GjxuSpOByD/CAAoIXnBNfqv+1l5k37L/7SscSeaG/Z++NUb
W5ZU84v8OvEaoiuSPLznBcHhSR3yPyi/wCDa15Zv+CN/wCygC2yYXHxh8zKhd5Hxk8b+Ywd
SS+SQSxA3nO4AgV+t/7UUKTfsz/tEQt8q3HwM+LsMjKBv2S/DzxIGK+rZwRkjkdaAP8AFBt
WuG0yzlCm5ja2tYQDtmaKTCIhcZZ4wGU4c8EdySK1dMI8i5SSVVhaxKNAqbXkkeGbJUkszv
GTnaFLSZ2/KMVly3Vpb6XZsZnMkwhjfarbj5cbRxowUDdsl2bRyq4B7A1dtYgWnyrL5ULvI
mV2xrFA1z5luNzv5iRB1YlwuW2KDzgA/wBmH/gntLFd/sI/saXCt5qSfsufAoq5wzFR8ONA
X5mUlSRjGB90gg819i18X/8ABO3fL+wN+xc6yZz+y98D/n3o24D4eaBt+aFViO0cYVRt6Nk
5NfaFABXmXxr+HVn8Xvg58WfhVerH9n+Jnw08c/D+4aUZjWDxd4Z1TQSX5B2o1/5hAI+7nN
emjnj1odSAy5IJUgFeoJBAI6cg846HoaAP8Pb4keDtZ+HnjPxh8Pdfs7rSdY8C+J9e8F+JN
P1BJYZrLWfDmqXWj3dvcRZlnjK3lnKiIcuSrcbSpPC2UslvcxuZD+6X7Ps6eZuyWIGFJUj9
2rtg4bnPSv6wP+DoP/gl/wCK/wBnn9prVP23/hh4avbv4D/tL61b3/xAu9Kspbmy+G/x2mi
gg1WHWBCNllpHxGSCLXdEvZvLhfxC3iGwBE8tuW/k6urOcXVrIUeJXZXEkTHeZI5WaQSeZv
bDSBUwokXAJHy4YgH9X/8AwSA/4OStT/YP+HGkfs0ftOfDvxD8VfgX4cluz8OvFPgq/tV+I
Xw1tdUujeXPhU6VrNxBp3ifwt9tmluNPgXUNMv9GeaW3tvttpLHBa/vh4w/4O3v+CamieF7
nVvCfhP9orxv4jW18218LHwLpfhlJLsBf9DvNc1PXns7FRKHja4WG5BCFo4X3Ba/zR9Uima
4+bzFVHRg7kBpDklfNfb5bTHYWRRlydgVhJ0w5p7qGNZUeNiiHlpJXD3BdR5kmTIWYoCjli
xXlSF5AAP1i/4Ktf8ABVX4zf8ABVH4/W/xV+Ienaf4J+G3gTSbrw78H/g/pGqvqlj4N0G5v
459T1XUtRAj/tzxb4ikitpte1GSK3Ui0srCxtoLC0jD/lc4eeBILi5MwjXy9v3o7eG4mllR
YoxtAV1k+VVPyklmyVArGsoZH3tcRb4VLXyzwZVlMkyqlsqqBI673XaGXC8s21QTXT22mT3
soFvHKUZJIGNtEZ5jdvcBLWCOLy2lnnnmaKCBYkeWWQrFGGd0VgD9+P8Ag2E/Z91X40f8Fa
fgz4jjtftvhD9nvwn4++OevzLEWtdMvLPQpfBfg/7RJlYkur7xF4tsZbeR2IE1rKQC6t5f+
qxG2Bzk5A77j07nPJ9+c9a/mj/4NqP+CW2v/sIfsn658YfjRoVzoP7Rv7VcOheI/EGgajbm
DWPht8LdLW6uPAXga9ikjSSw1zUBqd54p8Uacx3WF7e6bpVwguNJlz/S8i4HIHIGO+P0oA/
i4/4POFX/AIUN+wqzs4jPxs+KkLBVL8yeAdHcPgKeUETbSePmPrX+eprDLFdAxIouofNkSM
rDc+cUYo0m98iPfC4GAAGYA44zX+hX/wAHn0cp/Z4/YbljziP47fEmM7VUszTfD2yCRruZQ
C+xuSdvy8kYGf8APS1hJGufKdNw2rEZC0Syg7eWfcylox1bbn5RjHIFAH7x/wDBv/8A8FSf
gJ/wSq/aA+O3xY+O3hX4h+KdD+J3wU0zwBolr8ONN0e/1i31my8c6f4ouJNUj1nV9GtIbH7
FZSxRvbTzy+aQBCN26v6mda/4PIv2ALayEmgfAX9pvW7yaEvBbXWn+AdFi83cQiSXcnim/a
KMlcNMLWcqp/1bniv82iNGmjjDuGjRkgBdCqsVctGUVGO5CVLq7LhcjeQGALyiqEEcZRo2J
leNzGZNvmM6oqAl2IaMgsFBIAJwooA/o4/4LJ/8HAHxh/4Kh+HNC+CWg/DW3+B37PeieJbX
xQ/gk+In8S+LvG/iTT7W7g0fU/GutQWthYwWOjpeTz6VpGm2xsUvZUvrm5uJ7WHyv50njYW
khn81JMxx2ZZ0lEjp5iFWdyFDSRyM0bNwEDBsHBF6wgne1t3EzTh5ZEd5CwkVlbZuIbhIVA
IkAYgZGASxAt2GlXd/fWOjWOn3Wqahd3C6dY6fp9jdalcaje3TrFZ2NhZ2kclzf3VxdMkMF
nZxS3cspEcULv8AKQD9qv8Ag3B+C2s/GX/gsB+yVa2GlJc6f8JdY8VfHHxRf4Lf2ZpXgLwr
q6WE07RuI4lm8Sax4esYmwVkuLi3gwcPX+ttjMYBx0U8cDggggdhjBA7Cv5ff+DaP/gkF4m
/YI+Cnif9pb9oLwwPDv7TP7SWkaTaW3g7UYGj1r4O/B61mGs6X4O1ZcsLXxb4q1cw+JPFtj
8x0iOy0DQpHS9sNSjb+olhhMY54AIHTnjnsBx9KAP8e/8A4Lh74f8AgrZ/wUD3MMf8NH+I5
yFO5FhOkaIEyw4DmTeZI2IYHBAIr8lhNaT3EhgkMhON6MTHG0Mz4KySEHEajDsABtGw+gr9
bf8AgurHLH/wVr/b9d4FZl/aE16TZIv7s239gaFKk0i4ww2tmM4PzMDxkmvyLW3RLp3Ej7H
t/NFoDuLx5WGTI6Bio2iPcRgICeMUAf6UP/BnKV/4d1/HVUdXA/a48XHhtzKT8OfhwNr44G
FVQp7jniv63R1H1H86/kc/4M4LcQf8E7fjwwj8sT/taeJplB2GTy2+Gnw22eayE7nwCWzyp
YrzjNf1xjqPqP50Af41P/BXm3jt/wDgp5+31KgZEl/a2+MivHv3oF/4Se4LgIQAd8pZmyOB
tjOSmT+coTEdvHuUeYrbpY3VA0jbv3UiKyLEhiIDLHkFgq9ea/SH/grqqyf8FQP2/EjLS+d
+1t8ZFt435BYeL7uVxGSdse9htlkB3hWIAJY1+cccMzN9mFtBB5nmMELl2kaPcpEIZnJkaR
1JUYDbV7gCgD/WQ/4Nr33/APBGX9jsBZYwdN+KChZX3NlPi34zBOQz4XIfaM5UHac9T+7JA
IIIyDweo4+owR9QQR2NfhP/AMG2kP2f/gjH+xyixSQlrD4pFRKf3uD8Y/HALSAkmJiq7DGM
4AB75r92aAP5Of8Ag6Q/4JSp+1j+z3Z/tofBvwql/wDH/wDZh0C8PjfTtMs9+pfEP4Bp519
rqeVbIbjUNd+Gdw8vibRAscsz6LP4hslJK2kS/wCbB5G+RmVopVhSORd5V2MLpmL5DhjFKP
mjeLJZHV884H+67d2tvfWtxZ3dtb3trdwy21zZ3cST2t3bXEbQ3FtcwSq8U0FxC8kM0UqPH
JG7JIjISD/lO/8ABwl/wS4m/wCCc/7Zs/iL4deGpLX9mD9pK413xz8HZrSCVNJ8F+Iln+0+
NvhBPJtMcP8AwjF5eR6x4YiaZ5LjwjqsEUEROhXjoAfz+Ge2t2ktI7mZJYdqWuQmwHKIxld
Q7g8MIt6jA2qpwee/+GsrD4l/DF3iLsnxF8D3Fuc4eVh4v0pBGQnymJMiSQSAt5YJwcYrgT
Zr9redYJpZA4jkukUoqvI2ZRHjiTYhZY2fAVhgfMAB6Z8KYPI+J/w2jkV5E/4WH4Lji3OVJ
km8U6Ssdx5gBY4RjG6Y2g7sEg0Af7i1kT9isy20N9jtidvC58iMnZ7dSB6Cv8uH/g6c/aam
+O//AAVJ8aeBNL1GO48L/su+BfC3wV02xLmW3l8T3dt/wnXju48sNthuI9X8RW2kyugyzaG
scuHQAf6bvxM+I2g/Bz4P+Ovix4ruIbTw18MPh14i8ea9czyLFHHpXhHw1d67enexUBnhsG
jQZBZ3VF+dlFf4n/x0+JXiT48fGX4s/GvxbfteeM/iv8SfGfxH1m5nj82SO48W61eauFZHY
l7ezgnjsUiBxELfEa7UWgDxyaDzbZFAl87zEM5mclDvwQE9Pl4OACAMGv0x/ZQ/4I3f8FGv
20/hPp/x0/Zk/Zw1L4h/Cy517xB4dsfFc3jfwH4dhvte8O3A0/WIrOy8Ta9p2pzwWNxK0H2
v7Eto80TRxTSvHJt/N+GGSMGSVzeAQxSeWruBM4EhXyRt3Bm2jaQu7aFXGdor/Y1/4I//AL
Okn7K3/BND9jb4LX+mx6Z4g0b4KeF/FHjG2SEwyr41+I0cvxA8Uw3gbbK15Zar4kn0+UyAs
otVi3FYlAAP831/+DbH/gsxcZcfsdTQ+XMiuZPir8JTPcosQDFSPGjbEEgznA3hieMYq8P+
DaL/AILOm2iWL9kW2UpHHsd/jL8IUn8wBmkSQnxkXWJXYshDEs3bOBX+s8iqVKlRtGPlxx3
7Uhi74XI5zjnOOvTrigD/ABYf21P+Cb37Y3/BPTVvAmhftbfCGb4aan8TdP1nVvA0q+JfDP
jLTtTsPDU1ha67LHeeGNV1O0tb3TrjUrE3FpdvFdi2uoLlImhcMfih45YbiJ2ebDuw8mKQl
FCKmXWZMM0mcsMjavEZ+6a/0ov+Dv39n6Tx/wDsDfCP49aVEh1b9nn456fbX223BeTwp8W9
Lm8MagrzBdywx+I9O8KsY93ls8imRdpJr/NulgDmJEWVPLkkdSs7mRnlOCsgYeTsUgKUhji
GBjJYFiAf36f8Gaf7UE/iH4Q/tS/sf67qslxcfDzxhonxy8A6bPw0XhXx5G/hnxgsCnqtt4
n0TSb2cKSqy6uW27pS1f24xgA4AwMH+Yr/ACdf+Dcv9pa3/Zg/4Kvfs6yanq7WHhH43HxB+
z34nEj7bVv+FhWpTwe+pSMyQwRw/EDTPD7QyyNw0kgH+uIb/WIgbcMkEHBDA9mBww9DhgRx
6Y6igDM8REjQNYYcMukamVPcH+z7k5B7dBX+IB8Vbtf+E98XRxRCMyeMfFBupCxRA8uvanJ
JKPKIbbIzjchBAcAqME1/uBa6A2iaspHB0rUR/wCSUw/ka/w9/i6Cvj3xq0ibI08XeJZJNw
Dwts1u9UBolwWOwxgfMBuVj1bNAHmitFOxRP8AVwszzPLcKTGsauS3mOFCpkqdndhu64wwl
JiJ1kIRgp/ek7pmj+4D1K4I3Rf3gfmwuKa8trLBILTyJVkaFDsiRsSSOS32hZ3BVSQCA3yu
CEPNPR0idYhcCZ5GBd5Y03RlOWjjY4jjdwsMaJGWCRrw25yaAA3c32MzAlXkYsY42Iji2/I
zuBhVEqMVA+9Jhxg4xTECLviiUtHIsoaVCBFLvd5UZj97ESt5Spgr146U/MitKLm3k8t0jL
Jvj/dyOhbZKQzco7BEAX52JKd6r2u6GOWaXJWKBWEar85yzRtGHHIaE5LkAghenJNAFsSRK
8EhjUbFSFnYx/NmPzY1dAFZlEm07im0dMlq05Y7m4tmWGe2CC1jh86fa4+1zsEYBZOijlhI
eIgQ3FYtqIrpoLp2VpFMcG1P3glt3O5tpwMMqGMliMru/wBk1s3Hmx+V5Mam3VpIImZUlWE
uCGjbaQZCUc7mZfkPXheQD/Vu/wCDaqHyv+COf7KamSOVop/jEmYsBVK/GPxorKwX5S25S2
V+Ugg9c1+uP7TvH7N37QSnPPwO+LTcdSP+FfeI+B/tfy9a/JT/AINrUSP/AII3/slqqgY/4
XEGKkEMV+M/jhN2QBuyqryec5r9a/2lZEb9nX9oBWGNvwS+LA3HkgDwF4gB2Dudufl6bd1A
H+JvKSdP0+4dA5gs41WKKQxyI6LHbnzCE2+fNyytnJZss27OdPS40ZJ0VJFeKJg6TuGZE+Z
C2AquBCzFufkkyw5zUE7+fp9kTK6K1raMu8Soz7lhdXk2p5ZZVG1djDg5Kg5qe2dre+kuY7
aSRvss4kd5JZElcoI4UAAVwGDdHUqXwwJPNAH+yp/wThlM37AH7FcpMx3fsvfBJSZ0EcpKf
D7QVLPGqhVJxkY/hIJ65P2uy5xjA/T+lfDH/BM6SaX/AIJ6fsStcMWnb9lr4ItKSSTk+AtH
A689FxknJx7V9ylyemR+NACYIYA+o/nT2Uk5GOlMLZIOOmP508PkgY6n1/8ArUAcD8T/AIW
/D74z+APFXwv+K3g7w/4/+H3jTSLrRPFHhDxRp8Wp6HrWmXS4kt7y1mGQ6MFmtbqB4buyuY
4ruznguYo5U/il/bq/4NGJbzxRqfjv9gL4taRY6Hdyz3afAv41XeoA6O08puG0/wAHfE20t
r2SazSbeLCz8Uacl1aWzrbya5cQwjd/cu5Oe/T/ABpmwY3cZ+nvjrQB/kx/GL/ggL/wVq+H
Woz6b/wxp8S/GNvFO6i/+G2reEvG+jXKQtMJZbeTRtYkvF8xPmt5bmxhJYq2w9D4Ba/8EX/
+CpGqXUdtafsEftLeeFaNrS68AXdjIC/yxM1xey2tnIY9m6Rkl2hTvJUHj/YeVSRncR2/LO
O9Jg7tuT/kZ6UAf5Wv7On/AAbI/wDBWL4r6pat4i+CegfAXRLs25n8Q/GPx/4a06S0hLqsr
f8ACN+GrjxR4knlVCS9o2m2ryKGTzkVt1f13/8ABL//AINqv2Y/2GPEnh/43/GzXIP2l/2i
dBng1Lw5d6lo39lfCL4d6vAWaDVPCXgu6e6m13XrKQrNYeJfFM0sljNifSdI0y4RLgf0tMg
Azwe3SpQMgZGeB29qAIFUnrjdjLH1PAPv/wDWqccAD0FM3AE4Uen+eKPM9v1/+tQB+F//AA
XL/wCCTvxD/wCCsHwy+APgX4d/FnwL8KL34PfETxL4z1G98d6Druu2WtWmveG4dDSzso9Bk
jntri1kjNy8kzCN12IGHzBv5stS/wCDM79pPULpJ4/20fgLbRJhCn/CtvHszeTg7hvbUEJk
l3SK5OTgIVYMOP8AQeXDZ+UfkD1/CmBsZ4znFAH+e4v/AAZc/tEOhH/Db3wQR8PD5ifCXx1
+7t3eMnYh8QxAuI4+VJCswUFgBkdJZf8ABlj8W2mb+0P28fh1bQOsRkl0z4J+I5LrdGQWEY
uPHEMaK4yCdxznBQ1/oBhcAjrnvjpSqNox15oA/ii+HH/Bmf8AB/TJreT4pftsfEnxFaIWN
zp/gb4W+F/CzzrJzJHFqWt614m+yru4MsenNJLESjbWAev3r/YZ/wCCIn/BPH9gHVrDxh8H
Pg5H4o+KmnjdafGD4tXyePfHumzvFHHcS+G7i8tLbRfCbTmPe0nhzRtOu+drXTgEt+udRlg
p+6OO/T+lACqm08E49ySTn1z15Pc0r/dP4fjz0Pt+X1pvme36/wD1qdu+XOPw/HFAH8cv7c
3/AAateJ/2zP2wf2if2pD+2Zo/giy+Ofj288aWng2T4NXWuz+HIbqw02wXTLjV/wDhN7CLU
/Ii0/8A162Vsknm7jAjLz8l23/BldqiQw+b+35ZQzqT5xtfgCxVlJL4WWX4iCZvnwSH4Izn
mv7zVbPGMcf57UOSBx6/40AfkV/wRv8A+CXUn/BJ/wDZz8d/AWb4up8aZvG3xe1r4qS+K4/
CJ8Fi1OreHfDegLov9kf2zriv9mXw+bkXi3aCU3Zj+zRiIM/65EFSCfX+VAJ7gsPf/JpWJb
jByPx9PagD+On9rP8A4NMdJ/ao/ac+Pf7Rt3+21rHgd/jh8V/GXxQPhSy+CWm60vheXxdqs
2pvpMGrz+OtPbUhZmRYhfPZWryhcmJep8BX/gy28Nhnb/h4F4mjkZ4pVmi/Z/0XzFbc/nhV
k+IrLGsieWBs77yyngV/coSx6Aj86QN6sR6Dnn2oA+Gv+CcX7F9v/wAE+v2OvhF+yTa+PJv
idbfCiHxNBb+Nrnw/D4YuNYTxH4t1vxTmTRYdQ1WO0e0bWDZllvpjceQLhtryMo+5QRggjn
nHHtQx3HOO3+NNoAcFJ5HrXwd/wUd/4J//AAn/AOCk/wCzD4t/Zo+K95d+HYtVvtL8SeCvi
Ho+n2mpeJfhr440SbfpXivQLW+aK1u5BZzX+k6pptzNHbarpGo3llMyb0lj+9EOFJ9Cf5Ck
3Z5C5Pr/AJFAH8UkP/BmD8F4wu/9vX4vKoZiyw/BfwIgKO5d497+JGJBJIVmUleDyRmum8P
f8Gb/AMCvD/iLw14hj/bk+Ml1J4a8SaF4jgtX+E/gSJLh9D1K11FLN5hrTyRRXL2willUM6
LIzIpYLj+zbcf7h/z+FN5znacemPb6UAfJn7af7Lz/ALYv7J/xc/ZYb4l658KLL4veFLfwZ
rHj7w5pFjruuabon2/T7nVoLLTtSubSzlbWbKyl0m5aabCWl9cYV2xX8sx/4Mw/2fWLO37c
/wAbVlMKQrJF8LPAClVTfnHmarKSG38jdnrkkNiv7Tc/9M/0/wDrUZ/2P8/lQB/Gp4S/4M2
v2aPDviTwrrmo/tmfGzxDZ+HvEmg65faLc/DvwDaWuv2ei6naajNoV5NHdTPb2OprbGzunh
jaRYJ5NoJ4P9ktpb29rBFbW1vDb29vDDbwQQoqRQQQRiKGGJVVQscUaqkagAKoAAA4qXcP7
o/z+FPU5zgY6f56UARqCc4OPzFSKCM5Oc/U/wA6FXbnnOfasvUtVGnfYh9g1G+a+1C105V0
22+1Na/aiy/b70B0NvptrtBvLv5/IDofLbPAB8x/twfsk+Bv26P2XPi9+yp8RtU1Pw/4S+L
3h610a88SaFBZXGveGr7TdZ07XtI1/RItRhnsW1LTdT0q1ng+0xtEcMjgozA/zG/8QaX7Ih
csf2vf2juXLf8AIvfDZXUbiyBWj0ZAGUnLNty7At8ua/sgGCDnk+uCcfjSbcc8n22nn2oA/
kH8C/8ABn/+y58PPF3hPxx4c/bG/aStfEPgvxJoHizQ71NC+HKS2+teHNXtta0+53jR/MO2
7tIiylzkbsEZNf15WkckUUccsrTyJGiyTsoVppFVQ8zIoCI0rAyMsYCKzEKAMCpiM84IPpg
8++cf5xQnU/T+ooAqaku7T7setndL/wB9Wsor/EH+OFpMPiD47txEHlTxv4whXyY8lxF4hv
lRZH3YJCqxBx0yuDjNf7fV9/x5z/8AXrc/+k71/iI/HLzoPiz8TYImbZ/wsDxyV3qIYgE8U
aux2fKoBPIwCcn34IB4B/ZkqNMN7YRCzeVtxKsvzOFU5Ek1uGUyRZ4BPz8VZmi/eL8glkAj
FqU2rHLKYWjeJgqAEhXUhuscuQQ3Bq/HZvFNJb3T743bzn8weXFHFIm6J/MU71eViI8Rli6
nG0g5H9b/APwT/wD+DWTUf22/2PvgP+1c37Ysfw9g+NPhGXxhb+CT8I59fl8OGLW9Z0WOxf
WP+E004Xwxpnnmb7HER5ipsbG4gH8ijRyzBQYykwRojGAJCWwcMCFUyFSThXDLwcDNTWtns
hYO2+URSrEVeZf3ijzNrqWBG1w+9QFVgxAwDmv7sj/wZh3zBQ37e8EZLq80sPwEbdiPmNYo
z8QgqKpyWXd+8ySccVJB/wAGYEYN2t3+37LKLgr5ZX4AwwlXY4y+74it5zLnEWGVUBIdHPz
AA/hSNxeX1xDcNJG0Ze5lnBihtkie6WEFYkiWKGFU+zQIqIoU7SFAMhNXZ4jByGxgRTFXJB
YJuxGqB3jZ3cqyYxvCBeCeO0+MPw8m+E/xh+Kvwsi1NNbi+HPxK8c+BE1eSD7GNYTwn4l1T
w+NUNkZJTZm/Gn/AGxbRpZTbtIYhI+zeeNdwY4oQH3SIASV3FD5UTsAzFQwCuyqpIKEbhls
4AP9Wb/g2lAH/BG79lMDcFW7+M4AZWBXd8aPG77TuABIJP3Cydg2QQP12/aXTzP2dvj2RkF
fgn8VgNq7iCfAPiFN2MjJ+fgc5OB3yPyJ/wCDaVj/AMOcP2WkEUkSRaj8ZkXzCGMyj4yeN2
WUNzlRvMYPfYa/YH9ogbv2f/joOx+DnxPDHGSAfBGuDIHc5I4oA/xHpL/NhaRzNJ5TW8LRF
XZTJNEdrIVYuqFWkOcdkwODxLJqLGdpJnRFW0mUGSQq0ixqRuTCktI7nCxnHIJDdBVa+Uvb
WamYsIrdmRQqbNi7dhOzpIwGDkk9eM5qFhKplMse0FQplkVXZYJRuaNEz07knBIIGB1oA/u
u/Y7/AODrT9mf4B/swfs/fAnxF+zP8Z9Y1z4MfCHwD8PtX1yw8SeEbbTNcvPCnh+z0ifUNN
hu3NzHb3rWxuLe3uW+0Kj7JAAFZ/oK+/4PIP2VYmlgtf2RPjrcJm4iE48Y+AIstGoKtFFJ+
8k+RlkcNsCKWxvxz/ni6fJcbbsxQyRIqyFFkA3KiBdkfmHlgeq7gMAnGRyHxz7o2jllR3M0
jkpGWaJpEJMYkOCrIR+8CgqeOcCgD/Qkf/g8i/ZrjuSi/sdfGqWzt4SzzD4geB1EjgKd8Cp
ZnzCzt86kgqvIOOKszf8AB5D+zfHH5sf7GvxpkXbu/wCSgeCkPJQRjP2E4Ls5Gf4dueeg/w
A8db6RvPEgyYkaVCTywOW4HHHuD+Ioe7vTGiSJKnnyMyRCVkJJaOUM7EuYzEUX5TgSRM8bB
VfNAH+hQf8Ag8m+AMpYW37FHxeJWN2/0r4meCo3Z1G7bGBpMjSBUy74IKgYAJORGv8AweQ/
A9za26/sWfFAyTpvcy/FHwjCFUfel2/2GxMYbCt8wIYgYIr/AD3rqXU4bpSkxETKHwriQeY
uCwVl4iJ4BkGSB/DU/mXG+BC0ysoB2+YZCftEzbpSrKVKIfvZGd2MDvQB/oE6h/weWfBrT5
oov+GIfiZPC5bMsXxc8JblCuVJ8keHXZuecBumT0qjJ/weX/Choy1t+w38Q9xJ8tZvi74YA
IUy53FfDIwTHGrjjq+3nGW/gBu76+S4lUuWl3QRwSSIu1ivmxqXXaEUA8A46gc5rPe/nctb
CNYZcSbzHOUxtdVLKrZbMkm8lcnjkcHAAP8ASp/Yu/4Omvh5+2H+1H8Df2YtO/ZF8Z+CNU+
Nnj7TPAdp4rvviboWr2Ph+41K0u7tdSutNt/D1tPewxfZGjNvDcwySNIpEigMK/rBL7lHBH
1Of5Z/n9ea/wAfb/ghu8sv/BWn9gZ2ZmWD9obwoJlByys9lrMUZk27nl+YpsZ0QRqz/MBzX
+wVGcknGOv/AKF+FAHyx+298WPGHwI/Y8/ae+NPw/n0+28cfCr4F/Ezx94RudVsU1LTLfxH
4X8K6lq2kTX+nyssV7aR3ttE89rIQk0YKEgGv84y5/4Ouf8AgrlA8Fr/AMJ18EhKYS8j/wD
Ck/DjSNlQcqWlKjcTgfL6Z7V/oYf8FPYmm/4J0ftzRrjc/wCyp8dFAJwCT8PddPU9OmPxr/
F1eVJS8kxJMX2Pz3WYx3MaPExkWLczNMGnjQERqPL2rnO4AAH9Ksf/AAdY/wDBXC5eFI/id
8GsSOjziP4G+FI5I4N7o/kiUEMcqC5B444r+gj/AIIUf8HDfj79rr496t+yd+3H4h8GL8SP
iCV1H9nv4g6HoOmeCtI8Q6zZWxOsfCzUtPsyLRta1C3jfW/CF+HSbUp4NR0NvNu305H/AM6
j99bPYypZiS3u5/MtjcIViS13sjJGTl5I5JkdhMVUP2GBurd0rxHrnhnxPoPifw7repeHfF
OhappniHw7ruiXM9jqXh7X9KvF1PT9S0jUY3Ethe6bdxRTQSxN+5kjXY2HagD/AHUVbHGO/
wCXSpTyCPWvwb/4IM/8FbNF/wCCmv7Mdtpfju/02z/aw+CGnaPoHxw0GCWOE+LLR4ktvD/x
f0Oxz5n9keLoo9uv28Q/4knixL2xeOG3vdNRv3iVs0AAG0Hv1P6V/OV/wcj/APBQD9qP/gn
t+zP8BviR+yt470vwD4r8b/G+58GeJdR1Pwn4f8Wx3mgR+B9f1mO0js/ENle21vINQsbeX7
RDEs+1fLDhGbP9Gx6H6H+Vfx4/8HkUHn/sX/srZZAqftM3+9SzK7hvhh4pA8oKDukVsHccb
U3DuaAP5oH/AODmj/gsjdI5H7SWhxMJ0aM2/wAG/hcqSRRkiZAp8PmQZzknGBtwRjkULz/g
5o/4LELb3uP2m7AN5UrRmH4Q/DDz4dsTH92v/CM/PJu5Tc23gbgRwfwCn+0rdRW7SsyIhhJ
a4QiNbgkALGAHcgRrkeYMb8nhfmdcrDNpepKpkiFpZzSXgM0kII8mPasZB8wlTKNmCQ0jhG
wuTQB/uTfBTxDqviv4OfCXxVrtyb7W/E3wx8BeINZvjFFbm91XWvCuk6lqN2YLdI4ITcXlz
NMYoI44Yy+yNERQo9Lm5QHodr884GY35J7YODnB6cDnNeJ/s1Seb+zl+z9LsMfm/BH4UyeW
3WPf4E0Fth68rnB5PINe2n58L04YZ+qEf/XoA/yoPi5/wcOf8FftC+JvxI8OaV+1zqdhY+H
/AB3440fTYLf4ffDUww6Xo3irUdMsYlLeFTKxSzhhjWSWV5Ds3uXdi1edzf8ABxZ/wWJAt4
n/AGwvEO63nVXig8E/DKOe4Q/MHd38JF5I8n998xCR4285J/Ir46TmH41/F+KG5Fwsnxb+J
nm+X84iA8d69F5Um3JDg/PwSuOM5ryZxKk/lpHKL1TJLbyHYtxLHKxKtDIzA+USNjRtjcAO
goA/b66/4OHv+CwjEx/8Nl+M1KkT74vCXw8hUIxORGy+F3kuIRkD5ipLAbQq5zm3f/Bw3/w
WDlke3tP21vHLyoInVF8M/D6FimUaQF08KDnD7csCRjkYyK/FZprieBLgSo2oGRNzRRiMJL
bGMNE8aqu10IQNgsMyce7TZPeKrup+1XEyubpg6y43ZlJiygkWWQNlG4BCNnnFAH7Jv/wcG
/8ABYa6jZF/bj+Inn7obgNDoXgWDy4llAaDavhcLIJIXVmbAOfpx+nf/BG3/gsj/wAFNv2j
f+Cmn7IvwZ+NX7W/jjx18K/H/wAQtV0jxh4Q1Wx8JQafr+nweB/FOpw2d2bDQ7O+SIX1jbS
xyW9zGZLlYY3DpwP5NBE7xAG3kEsLi2iSVlt5jguvmRo/LeYFC5Hyhjtzmv2T/wCDf63jb/
gsJ+wpDOsyyr8UtZu1QI+1JI/hx43kCkIjx7MxnHzgIgwDhaAP9d7+D/gP9K/jn/4Ok/2+f
2xP2LPHP7Hdh+y1+0B4x+Ctj4+8KfGDUfGdp4Vk05V8QXPhvVfA8Wkz3iahpl8Gezt9Tv44
PKlhZhLID90Fv7FG/h/3RX8Dn/B6NHMnxC/YDuUikkQ+Efjxbt5YBJI1P4fsqBSQTjeWJA7
DnvQB/Pfcf8F3P+CvIllJ/b1+NsaMMbVufDmI7hz5ixrs8PBtiA8Y424VzjJqmP8AgvB/wV
4huLjzf28/jj5Zj84qb3w9N5bM4RY4ymiImCTuKh2eNT8yKuDX5P3CLNGm0ruhKM0chAO5V
AA+Ut821SVA/iwOBkjPBMyR2twyRwjdNc5jwWm3EJCxjbczrhT5jbUVdoOTigD9bB/wXj/4
K4BXlj/bx+OaNKxn3y6npEillj+SNbd9HMcEbbG3xphCTkjI56DR/wDg4P8A+Cxui3UskP7
cHxDvjFgrFrOheA9XgJkK43RX3heRnVP7qMzYz0GSPxcGBFdrLe7JZvO3QsQ8s9uxCD7PNG
xSIwuvyozfOgJZh0psbRtO0sVyJ3jkClkdHQu6YcKilghIJQKCcA4oA/qP+BP/AAdg/wDBU
z4YapYx/EnUvg7+0ToULxG90rxn8PLbwdrd2jJE5hsPEfgeTQBBMysyrLe6feqrrvKEMVr+
tf8A4Jaf8HGn7IX/AAUY8SaR8GvEmnX/AOzh+0pq0G3Sfh5431mxvvCHj2/gwlzZfDvx4iW
trqGslxI1v4Y1u20vWrhEMWlrqjr83+VU8LSWwSYxiCNkuQrzPEUKviPaVJZ2xjKybkxyqA
gEavh7WL/S9S0/U9G1LUNK8R6Lqltqulalp91cadqGlappc8d/Y6rZXts0U8F3p7xrc2dxB
KjxXKI55AWgD/dk8z257jOcfp60hG3HOc/h6cfjX40/8EHf299d/wCChf8AwTr+FvxV+IGp
jVvjL8Pr/Vfgv8ZdQZRHPrPjLwMlotn4ruIVVViuPGHhW/0DxHd4AD6hf3jBUzsX9lXG0Z6
9f0oA/ib/AODr39tn9rX9lL4wfseaL+zd+0J8VvglpXi74b/E3WfFNn8PPEVxodlr19pfir
wzZ2N3qaQc3V1YW13NbwBuDDdSo3BGP5FV/wCCwn/BUiWUPcft4/tRNIr7dknxQ1SIRR5/e
BU3IrK0ZDBIvmBJAXPNf0lf8HoAT/hd/wCwxNMxWFPhP8ZFIjwJN58W+ECGV8542jC4AJPX
NfxB3aTlSqTTRNL8sKyzKwDnkyzS4Z2ZVZcZ28AJ/DmgD9No/wDgsB/wVAUxwN+3t+1JPFP
Irwz/APC0NZ8oxK4+R9rs0GFYOvmDawLAsQCK/wBgH4K6lf618H/hPrOq3kmo6pq/wy8Cap
qeoSyGWW/1DUPC+lXd7eySt80sl3cyyzySt80jyMx5Nf4Y9gVmy6GVZbRi9w27y4JChWMwq
i52iTdlRjDBXDYzx/uPfs6nzfgN8ELnAUz/AAb+GL7FGEXd4J0FsJ6KM4AHFAHr10u63kHT
9xN+sLL/AFr/ABGvji8j/FT4kL5XmrD8SvHMTlVjMDKPFmsFZT5nzEKWKlV53fQ1/t0T8wu
PWGX/ANFmv8RD4+rLb/FX4pDcCrfEPx7KJFYAySL4u1dypTB8vaGBxtyQwYA4oA8tVIprhY
yn2nyplaK1ceXO5JZZhJIGbcI1B8qIEKqkNtPBr/XH/wCCBlvLa/8ABHr9guCZizx/CC7+9
95FPjrxayRk9zGhVMnnjmv8jKG3Ta9xNdNBLsh2GFdzNcTHDFW+dJIyhwjKSxAfeFPyD/XG
/wCCAk8tz/wR1/YKmlIMjfCTUVJCGPcI/iD4yjRthzgsiKT2JJYcEUAfsQeh+hqDnI6/eX/
0IGrFRH7/AOI/pQB/il/tm6fI/wC2B+1JFaQoxX9o7404kdlCRwH4k+Kwm0HBkf7ykJnapj
fjOa+eZ7SOGK2Mcn2p1LLNAoZzEmd+WxnLc7lcfw4UnAr6j/batJI/2x/2q1VGEUP7SnxtK
xqPmE3/AAsbxI8OAXRt4COjJxEYSvz+YcH5q1FppraF8D5IYyiQ7YZiwOwByu7coHzPknjq
aAP9Uv8A4NqhF/w5x/ZYeFZFjN98ZSu9g24N8ZvHJ3KAT5a5XAj4IIJxzk/sl8aNI1PxD8H
/AIreH9Fs5dR1jXvht470TSdOg2ia/wBU1bwrq1hp1nGzlUV7q8nhgRpHSNXkUu6qCw/Gv/
g2kcSf8Ec/2YITxJban8Y4J1BBKzL8YPGj44AA+SVDjHcHvX7xhckg5xzg/j9KAP8AJXt/+
Dfn/grnPaRxD9ib4hR3LJDIEm1/4fQwx4IMyySy+KwvmLvVY1DZbbITwpq8f+Dej/gr15rK
n7GvjZY5oS6uPF3w2VVlcKXiZD4s3Rt8gCuxK7i2ccV/rNgEkhgSOfvDI68deKdtQ/wqfXg
UAf5N9l/wb1/8Fc4pXE37GPjMRzq0szt4x+HMrMiKiRp8vi1lEw252HBIOQOCaRP+Ddz/AI
K/ecso/Y48SrmeYr5/jr4YOqr5ZALiLxgZFDHAH7sh+RkV/rI7V/ur69BSMMdFHPU7efzFA
H+Ten/BuP8A8FgQwA/ZC1eON3bZIfiB8LHeOORh5m1W8XyOFGCRHL5ZA4C45rWtv+Dbz/gs
F5qMP2SmMLGSWSSb4nfDCO4lkkXJE6t4tOMDCA9QAF7V/q7gHI4PX0p+we/+fwoA/wAo6z/
4Ntv+CwMs86f8MopCZoQGa8+KXwtW1IbeFUD/AISl8y2/JQkIBvBbcMY6SH/g2l/4K8xhJD
+y/oyj52lX/hcfwv8AO/eSGQpiPxIQdjH5djYK/jX+qdsX0z78ZH0NJsXvz7Hp/KgD/Kk1D
/g2b/4K/wB7cJLY/sxaPFHKsfnG5+M/wsU74pJWCmGXxQrIu8Lz1KkOAcjMbf8ABsf/AMFj
pLmIv+zV4VViXZx/wu74VvbpuJONza8Uzg8ZbOeMkjFf6r+wfT2GAP5UbB7/AOfwoA/zo/8
Aglx/wb+f8FS/2cP+CgP7K3x7+MHwT8J+Evhd8LfjJ4b8WeNNSsvix8PdZ1Cz0HTbe/S9vI
dP0fWZ7++KtNCsdpawyzPuO1dgcj/RXVsYIHbHIx+OPfGRnnHXmnhckg5xzg/j9KdsHv8A5
/CgD4Y/4KaRG4/4J2/txRYc7/2VvjkSIwS5C/DzXmOwBlJbAOBuGema/wAX67S1W1kjucw3
DyWs1neR7UMVrbxSLf29ygBX/SWljkickmKaAMA4Y1/tGf8ABSfj/gnx+277fsrfHYg+6/D
jxCQD9T/9av8AFw1BC+xn8poxBC29TuKI0SyFlXJEhddyoMH5tuR6gFSzkknudka74ZV8kX
TTebF5YJIjhRCSjIDy4G/npjik1AOLx7ZGdYIwwSRpPOjOeMFGSORQWwp3Io5/K2ttJbSwf
ZrdZxPLDMmAq7VkVjt3nMUT427xjkEbgOK+t/jp+yX4k+Gf7NX7JH7WVlHc3vw0/ac0b4k+
Fbm/dpLpPDPxc+EfjPUtH8S+FLyWIMyrq/hmTRvFOikpH5lo+qRopNkAQBv7AP7cHxg/4J7
ftQ/Dv9pH4O6ldnVfB14LXxN4Pe7a28P/ABF8EahJs8UeA/EewgSaVqlmvnWsk/mnSNWhsd
TtAJ7VQf8AYO/Yw/a6+EP7c37OPw0/ab+Cesf2j4I+JGkx3v2C6liOt+E/ENuRB4i8E+JYI
zm01/wxqq3GnXkDKoljjgvbffZ3dtI/+JcI4YrkSytiU+UPJKDeyAHZtZ/KKfIjH92GmIUy
KrMK/oq/4N8/+Cv13/wTc/aJT4b/ABX1a7l/ZG+Puq6VpfxJS5eWeD4YeNllXTND+LWmwpv
WOGFZYtN8aQQFm1Lw48eoypLd6Pb7QD/VPZuwwQRX8e3/AAeRNCv7FX7LZmjLA/tMXqhgrs
qlvhj4pGX2fMP9nBHIHUZFf176XqdhrOnWGr6VeWupaXqtja6npeo2M8V1Zajpt9BHc2WoW
dxC0kU9peW8sc9tNG7pLDIkisQ1fyEf8HkXln9in9lxCshk/wCGmrmSKRSBFE8Xw18THEu4
hWLqcxpuXOCeQCKAP85NIX8xpo2keOJMF5mXDwhtz+XE6hndMFVcZIC45UU69cXGn36eT5W
+1vBGzly0j/Y2KyO5PyqqBh5Zwpfa33gpp3mDzpWUTlpJDDIuFKkyb5JWwNwTYxQ4Rgqhhk
c4qG7lnTTdbjV2VriwlgnES4MkEahjGHlbZtZQBKIikjqxVWHFAH+4P+zSAv7OX7P8YJby/
gj8KFyww5x4D0EAuOzEckV7PK+wKcEt8+0AE5PluSNwBCHAOGb5c4BBJFeG/szeZH+zd+z0
RGQX+Bvwl3oQW2bfh/4eAXIPY5B5OSDg17TKZZm8mMgfIzOVzuU7GG08nHzMOCMg/TFAH+H
38dEE3xv+M2WVYm+KnxLuCp3+c5XxtrQMF7ASyHbIqxieLywzSL8vDY8eSIQSmW5DGWZXlU
MxkkhmEbMEAbJjhARQV6KvzLXtPx/jWD42fGdIo5JLyD4r/ExYX3KqzJH4+8RuTI5Gw8lC5
wFwq9K8PEDZd7gSRzzPv89mPlSBWBljRm4VjzCIx8xBY9CBQB/Tb/wbaf8ABNr9kz/go/8A
GL9pzwv+1Z4L13xjofwy+G3w+8VeC7LQPGfiLwbcWWua94r1DTNYvLm88OXdm98rQWlnCsM
8jRwlCwQNIzD+uyD/AINa/wDgjiF3zfAn4hSs4wUm+OXxLYx85+VodbhOc4ONxU4GRxX80X
/Boz8dfgj8BPj1+2XqPxq+K3w6+D+leIvhD8Nrbw/qPxB8Y6J4OstVu7bx5rFzeWGmy63e2
cd9dwQzQzXEVs8kkEMkbyIEfdX9z0n/AAUp/YAhbbN+2p+y7GQxVlHxm8EMRt5bd/xOvkIH
dsADk9KAPzRt/wDg17/4I120jSH9nvxhcSOoQm6+NXxPcsuc9vEa9Seg49q97/Z1/wCCBf8
AwS8/ZU+Mnw8+PvwR+Amr+Fvip8LdVfWvBniS4+KPxI1sabqUum3+kSzyabrHiW8027WXT9
TvLaSCe0a3Ky58sMM19V3P/BS//gntCDJJ+2x+y98m3Bj+NHgefDs2FDrDq7lQSMZJHfOAM
16x8Hv2wv2Vv2hPEWpeEPgT+0P8Hfi94p0XSv7d1jw/8PfH3h7xXq+m6Ktzb2T6reWOj31z
PbWC3l1bWv2qZVhFxcQQk+ZKisAfSFfwQf8AB6O8K+P/APgn8JDIr/8ACMfHgK6SqgXztQ+
H0afJkOXLE7WxsJAQ5JxX979fwTf8HoVvG3xA/YAuJPIKnwp8fYJElLbpANQ+HZjXCj92qt
IxWXep8wqAc9QD+IOT7I00CRAJIhlhlJCpIZZAmJivqFjjkRsYEgfAw7V9pf8ABMvRdO1L/
gox+w7p+t6Pba7ouoftafAbTdWstStLK906+sLr4k+H1ubXVLK/We1vLS5TMNzbTwSQTwO8
UiMrHPw9c2u+cXxEiy/ahEQsT+fLMyhmmYgmPyCn7sIqZXG/OM19q/8ABNTUrDw5/wAFD/2
I/EviPWNP0LRNJ/ar+COq6zf6tc2unaNp2k2HxE0M3+patqt9La2tnZWSRmee6kmEEEcTtK
4CNtAP9iO8/Zn/AGcL6N4L39n74I3tu4KPBd/CfwFcQup4KNHL4fZWXqCCCD3r8rv+Ch//A
AQi/wCCff7ZPwW+I1hpH7PPwy+DfxyPhPWrj4a/GD4UeFdK8Ba3ofi6w025u9DGuWXhyDTt
G8TaBd30MNprem61p12Z9LknW1ltZ0iuI/0cvf23/wBjHT45p739rH9m63hh3PLI/wAbPhz
tRQGbd8viA7hx/AWzzjPWvyp/b9/4OGP+CeH7K3wi8ft8OPjz4I/aB+PJ8M61afD/AOGHwm
1EeL0ufE93YS22j3vibxHp8cvh3Q/D2n3ksd9qs0uoT3k1nbvDZ2sk08dAH+U7f6JJotzqW
jarGn23R9VurHU4SRJ5d1pNxLZXjQSqArL9qhcKnAWM7sLgViJdQSTG5EeyHlRcIERIp40V
Sdx4lilIDlBnc4Kn5cCtzW9Vu9e1LU9WvGSS/wBZvr7Xr64hXy40vNXupb68cRHhIHnllCk
/IB8q44wvhzw1rfjTW9A8IeF9A1TxP4r8T6naaR4b8K+H7C41LW/Emt3lwtrYaRoul2iST3
1/eXDpFBDBG25yQ7oFJAB/oJ/8GXU+qSfsxftuLPubSR+0H4Dl0+Vo3jWW/n+GsQ1Uxh2LF
RDHpZwfmUseSu3H9oh549a/Gv8A4IRf8E+PEP8AwTk/4J9+AfhL8RbS1tvjb8Qta1P40fGq
2tG8+PRPGfjS10+Cz8GC8G5Lx/BPhbSdB8PX88DNbTa1aatc2xeG4SWT9lKAP8/3/g9DkhT
4w/sKSTJkn4YfGhOnysP+Eq8HBVJ65DZYDPJH41/ERdRuY0kjhZrdpJBHLAC4kKnETgFWRN
/QLKw3Fcj5CM/3Bf8AB51FG/xc/YVZpTkfDX4z5g8vepQeK/Bi7ydpK8SsM5AGAfXP8QFtH
G5dN7mC1cYJOY5PlCoEQYSaSIjcU5OGGRg0AU45kt2klhlkmlMIWRI4ly0hSZUEiKuN7PIT
yNpZRjjNf7jH7Nklw/7PnwFEq7Hb4I/CuR1IBCTN4H0HzEyvyHad3K8c8cAV/h37IUs5ZPt
Elo32SWQ+YyHzEEcpDoCu8CN0KooOI/mGcnj/AHF/2cDEv7PnwHWN1MafBb4WiM56xjwPoI
Q8nJBGCCfXHWgD2gqGTBGRsII7EFcEH8K/xGv2g4Y5Pi58ZImeRfs/xP8AiF9n/cBGEK+Md
Z2KzYDSRpgoN25wo2+mf9uYdAOhI4/Kv8R39oiKCH41/GSKSQiQfE/4jF44/M8z934z1ySQ
iPkSeaMKXXIzjbkZoA8RhWVpYLWF5S4kVI1MiC3K7hIJiZTlY1R2URgRnAHGRmv9cv8A4ID
+X/w55/YR8mXzo/8AhVms7ZPLMQJ/4WP413KqHlURsonqqgjg1/ka21uJNjSymIo7TMxXfC
ZCA6RswdQCUXGzqgJDYOVH+t5/wb6v5n/BHD9hD975zJ8MfESM27dgR/FDx1GEySfuKoQDJ
4XjigD9laiP3/xX+lS1E33+/Ven4fp6+2aAP8XT9ue5SL9tT9rEi3f5v2l/jgkLuWXbPH8S
PE0CCVxjER3EsmAucPjfzXzJdskAg2XADRRWxlaRAIizx5njbLf6sPlUb/lp90Ada+nv295
Af26f2wCHmihP7UHxz/dui/Z0I+I3iJ/MG3cAMjG1ernmvlvUIo/s8SmWPYWEyOI2aSR8EB
TIqMxQhjwy7FOCelAH+pt/wbLTLJ/wR8/Z62AFofFfxqhbbkqSPit4odinJ+X51A5OO3Ffv
2Ogr+ff/g2Mnjm/4I//AAHaJs+V43+NcLj5SEdfiZrzbC4VFc7Sj7ggzuOeRX9A+cAE+38q
ADI9RWHf+ItB0iVYtU1vR9MllQyxx6jqdlYySRBivmxpczxM8W75fMUFN3y7sgitcgjnsTw
f1Ff5/wB/wd6eIdY0L9rn9lpdM1nVtKivf2Z9cZ4LDUryyimlt/idrW4yLbTook8lo0STyy
4XC7towAD++vTfEeha0k0mja3o+sR27rHcPpWo2mopBIy7lSdrOaZYnZcsqyFWZQWAIBNbZ
YAE5GACT9Bya/yqv+CFv/BTrX/2Cf2xtF1Lx14m1a7/AGe/jFDpvgf4yaZqeo3V9ZaPYXV5
H/YXj62S7mlCap4N1WczT+WizXuhXep2gcL5S1/qg6Zqem61pun6vpN5b3+l6pZWuo6ff2c
qz2t7p99BHdWN7aTpujmt7q1liuIJYyVeORSOtAGLqXj7wTo11LY6x4y8J6Te2+0z2ep+It
I0+7gDoJEM1td3kM8QaNlkUvGu5GDrlSCdjR9d0fxBaJqGg6vpeuae8jxrf6Pf2up2TSRMF
ljW6spp4DJGSBIgk3ISNwGa/wAuT/g4u1bVbP8A4LA/tS2tnqmpW1o1v8IHaG2v7mGIyt8J
/CXnFUjlVEYgLv8ALVckAtl8mv6+f+DWW9ur7/glLoc13NPNOvx++NaM08rzOmNQ0VwgeRn
bYC5KruYDccccAA/o1d9nJIAABJPQZOOvucAe5xXmc3xs+DltNLbXHxb+F8FzAzpPbzePfC
0U8LxsUdJYn1ZXjZHBR1dQVYFTggivDP2+v2iLT9lP9jH9pj9oO6uBb3Pwx+D/AIv1vQ5Cw
Xd4rutPfR/B0Pv5ninUtIRlXMhRyY1Zl4/x2f7U8UeK9Y1TV0fXNcuoE1LxprzmW6llt4o7
pZta1a/aN/Ngsvt115000zeWhliLlQ+KAP8AbC8OeNPCPjCGe68JeKvDXiq1tJ1tbu58Na3
puuW9pcvEs6W91Ppl1dRW87wukyRTMkjRMJFUqQa6fNf5/wD/AMGln7U8/h79qv8AaC/Ze1
3VppNN+Nvwv074oeFLSaZm2eMfhZdi01e3EEshKzXvhPxJdXO+JfMlh0IeYGWLMf8Af8n3R
+P8zQA6jNNckDj1pinBJP8AnmgD4r/4KQZ/4d/fttERmU/8MsfHb90Bkv8A8W48Q8Y78A1/
i23iPcTBrVorZI7ZWjt5FkJjYW4lkdXfaGlujgunzLEy7FwCTX+1F/wULG79g79tAbd//GL
nx2OME5UfDXxGTx3wAT68V/iwX4W5EKxzzLcrHDcBJoZIYvLWP5okLDG11YlY0yx5bbhTQB
c02NXkSLc8hRoxCAQscyiFMbDgQoRn5/lUyZGDkV/dX/wSi/Yc0L/gpp/wbq/Gf9mK7hs4f
iN4S/aV+LHjD4HeIpwsP/CK/FXRdG8K+J/CpW4DI9npuvrqmpeFNfxIsDaV4huppIyYFYfw
eW7SxNbxgrGftBmVldizm1txNDFEJcBvNX5CPMbexU8YxX+mB/waFSGT/gmz8Ut53kftX+P
1JPLH/ih/h0cMcckbscigD/Nd8ceEvGfw48Y+Jvh58QfDd34S8f8AgTxJr/hjxl4e12wkt9
S8NeI9GuJ9I1bSbuKRTcJdWFzFIgkcvG8DRzxHy5UaufSWOJlEjCQSRBJdnMTLIzR71V8fc
Ztz87SuFPev9An/AIOkP+CNkfxD0HVf+Clv7O3hWObx34O0e2s/2qPBeg2EpufGnguxjhtN
O+MNjZ2SM914h8GWscdh4yITztS8M/Z9ZnLPod3JP/n3XrJG8Egs2aJbYsgiGUkBlgWQtsz
nDnarHAGcqeDQB/oNf8Gun/BYOHxz4R0f/gnN+0P4ombxj4Ssrib9mbxl4m1JftPinwvaRS
S3Xwlu7m7meR9Z8O26y3/g2KR2kvtFFzpMbNLp1pE3rf8AweMRm5/Yi/ZilX5dv7TdwwBI5
A+GPiwE5OAQCnXOCOmciv8APK+H/j7xb4A8V+FPiF4D1668L+LvCXiLRPEnhfxFp1xNZ6ro
mvaLex3ulXUM8ZXfd2d3DHIgcsJFZonV4nkQ/wBnv/BZn9tbSP8AgpH/AMG/P7KH7V+nR26
eP/C37UXg3wF8atEsGjZvDnxXt/h9410DxTiNVDW9h4ik+weKdI3RxL/ZetW0DK8sUhAB/E
PeJNFeT20bRR7FZ5nlkRiWkKyKIxGSiuwjCAO2TyFGcYr6vJA+lXkLwyBPsdzIrH5yHjVMM
ZEIJIdv3iEBUjKEFjuAdGivPchgSJJPtEZcZJkWNijZIwEUtuBOEyA+cDNTyQtJY6krf6Kp
sr52dVhkDv8AYZBI8SFgmLj5Y3GVyy7+Dg0Af7gH7MZLfs1fs8EkEn4F/CUkqdyknwDoBJV
u4PY9xzXt6gK6kAAluT65BJ/PrXhP7LLh/wBmL9nIggn/AIUN8Hj8owuG+Hnh5sqOmDkEe3
Fe6tu3R4/vZ/IH/wCv9e1AH+H3+0I7n45/G9Y4XhSP4y/FmNhICSEHj/XsSxomWfzCCMHCk
dMHFeIM4uLmQ4RTHdGRDFlczuAWbaWYAkADAAHGOoNe5/tIPFD+0B8dkgBl/wCLz/FWM7nY
yiMfEDX8KckgKGWTB4fjkDgV4asLwSyvIxZo5Y5Vj2RrGISWAWJkzIxBVt6ljgjIUEk0AW2
nigSJVEfledIhg2FtwMjJ5pJDlVQKQzAZ+c7Ch5FaOSSWSWRYIJZEaOVrhURPOU+YIUMYQj
dFGVJBPzBjnPbuvBfwt+JvxRv9Tsfhp8PfHvj7WNMgjvL3TvAnhTXPFt/YWVxcFIrq7svD+
nX01pbSuJY0nuESOR18tWLrXqSfsV/tfWzFY/2Tf2mjmWS5gj/4Uj8T3lliEMZ3Ig8NhnOG
wYmXy0J+UkjFAHzMLeCATRQqjq224lkhG6V2ldVMDJKAGdGIMxiUp+8IXuB/Xl/wZwW4P/B
Qb9oe4t4PIWD9krVZLjbD89w0vxV+HkCW4fgxxqf3zIAY90YbaGGR/N4n7En7ZV26Sp+yD+
068zPC6xxfAv4lxmSMQsC4VvDaqdjsqMrEF5BkDuP6sP8Ag0u/Z/8A2hPg/wDt1/HLW/ix8
Cfi98KdB1L9lbU9Is9Y+IXw28YeENL1HV5Pib4Dv4dNh1PxDpdhZzanJaQXN1FZ28sk8kEF
xKU2IzKAf6DSvIzDKFFzggjn65Ffwaf8HoOI/G/7Ac7FvLbwx8eon+QsDjVPhrJnjJby/wC
4AN24HOFxX96OVIBU5GOfr3r+DP8A4PQ1WXxb+wBCCxl/sH4/PGibB8q33w1Mjyu5xCqhVM
LcmSQMg5WgD+HFrgsYxEHJ8wsJbgKSu794scQRgFVgVchtznPJU/KKssm4Kx3yNBNLubE0k
UZkVWaEodsUMWV80HMmZC7DDdGTtsKsJA1tutyCAQ32hVIlZmYk+VAkXmSuSA7NgZr2D4H/
AAl8RftA/Gz4T/A7whf6fpPiT4zfE3wj8MPDV/rvnDw5Y65411u08O6Te64baOe8GlxXV9B
Ldm2gllEBeSNGcBaAPGvtHmo74iR5kOLgojMswkIE6uE2CFQS8oZVY5JG0YFY0lwryKLX5Z
p3llkeBhI8rxeWsxndSUjVvkaKKMY8psuVYAV/YJb/APBm7+33BFJCf2jf2Vnbc+yVrn4lk
MW6uUPgv5MH7sQUoABxmvDvir/waQf8FUPh3pWp6z4D1L9nP41S2cEty2i+EPiDqXhzXNT8
qJ3eKxsPG3hrw7pctxOESIRPrdszS8wh2cAgH8xOkvp4vdMl8QDVF0Iz51X+wxaLqs2nmQG
7t9Ne/WS1jvfKEgsmu4ZbNJ3BdZUyp/tx/wCCFX7dP/Bvl+zd4r0Gw/4Vd4++An7TuqRwaF
aftHftVNofxBjkmuzHaHTvDfxB0GGLw78Kba+kMcMjWPhbw5byJLImoeIblWLH+Mf4p/B/4
h/A/wCIviz4UfGbwN4m+G/xO8BatLovifwL4x099J1bQtWgSNzb3dk5YeTNayw3Vpd27zWl
9ZzwXlpPPbzRyN5rbSmZ1j8stD8ymKR2iDuMxLFHOyM0KhZJWwVIYsJGzhaAP927TdSsNU0
+x1LSb6y1TS9Rs7XUdN1LT7qG+sNQ0++iW5s76xvbZ5Le8s7uCRJ7a6gkkhnhdZI3ZWBNzB
HUEfhX8Ff/AAabf8FU/iFqPjXUf+Cavxz8W3PiTwxfeHNc8Z/sv6rrd7NqOr+GtR8Og6p4z
+EseoXMrO3hyXQ/tnijwxbXD5066sNU0/T4ls7yGG3/AL1CWPuecfWgD+AL/g9FW4X4vfsL
RwTNAr/DH40AOGP3h4s8DswkXgFCGCg88nGCK/iFkmaJPsyxRzhJWj+0MWZlnQgSKqj5d0T
d1QNnIDEYr+4L/g9FOfix+wgJInnU/D74z/uoyobI8TeB3Z9oVnbZ5aH5cDggZJr+ISYROY
Zlg37ZpHWcHZsKYJgkicLud/lO/BclufcAq3axMkskJaRmtbwbseREFMe1ox5gbciFWxwvL
Ocndx/uK/s6Ih+AHwNKhRn4NfC8bUOVUf8ACEaAVAx0AAG3HVcHvX+HdMqXEN6pXbBHDcoS
Djy9qSSSof4i0hJIbBCgHB9P9xP9m/b/AMM+fAdlUKH+C/wubA6Af8IPoQA/AAD8KAPaQOF
PoOPxFf4j/wC00Wb46fGWRNpuY/iz8S4yVVUkW3TxvrsZCYZiYVCom9cKp4HJzX+2+Cfk9x
/Sv8S79qW0ht/jx8ZvLwwg+LHxNSKUEn/R28ceICEIU72DMFIDE8jJzjkA8Jsoo9zXDSRoy
HKxRmQsA67pQ4bO6N2+++N2M7TnFf613/Bvhcx3P/BHH9heSJZFVPh14rg3SIqeYY/ip47D
SIqgDy3bJTgNjg8jNf5JVsqTsE4RHcP5j5UhFjAKN/0zkcsXJ+6qf3TX+tL/AMG8JlH/AAR
w/YjSS3it1i8FeM4ofJlEsc8KfFTxyFuAwjjA8xt/y4bG3O7naoB+1dQsfmyP7yf+hKD/AF
/DpzipSR0Pftz3qPA34xxkH8hkfrQB/jD/ALepEX7df7ZMaLI8UH7TnxzHkM4Qo/8AwsbxL
5m6QAgEDayxlT5gwyuCSh+V9XjSWJdrOH2AxeUd74bhAw+XKhSpkyoOFIbkmvqb/gos7xft
8/tnwW8afuf2p/jrJLg/K8ifEXxEApwQX4wpXOAvzYwDXyLqNx9nSGZs7nG8iFiB5LRKHVS
2cKkhYMOvHBx0AP8AUf8A+DXzj/gkD8FgVWNz8RvjgWiRtwjb/hY2q7k6nBXIBB55yODmv6
FyCVXHt/Kv52P+DW9xJ/wSE+ETqMR/8LR+OflfNvyj+Prx9xfqSWLE555x0Ar+ikdB9B/Kg
BjfdH4fyr/Pn/4PELRJf2uf2SWdMvL+zd4lt4/3vlrvb4m6kCSd6oNob+LAYcdq/wBBZiSS
O2TX+fn/AMHiKlv2pv2Rwy7t37O/izDjBZ2h+JtwwXG5cFPMyMcnJByBQB/JxpHwz8TWvwp
m+M8OnT3XghfH0nw1nuI4JXks/Fp8LWvjCxsb5m3W6QaxoU93dWKF1af+yr9VjItxI/8Af7
/wa+f8FQrj9oT4H3H7Dnxd1+S6+MPwC0T+0PhPqGr3kT3vjP4JQ3CQQ6MbmRmu9R1n4aTXC
WTht1w/hm50sA7NOmcfjv8A8EH/ANhvwz/wUM/4Jr/8FOP2b9Y+yWWv6t8Svgt4y+E3iKcv
KPDfxT0DwT4vbw1qVxjfLBp12zvoOvQxbHk0XUbhVOYYhX89Pwn+K3x7/wCCcX7YOk+PdMt
tQ8D/AB0/Zn+LN3Y+IfDF+bu3Md14cvZdJ8WeDNXhVbVr7SvENmupaZdmQtb3OmX0U8W8bG
cA/S//AIORGaP/AILC/tRILe3JOnfCScPhvNGfhT4RU7Q37sFwNzEDduOc5xX9gX/BqnHIn
/BKDR2lbcs/7Qvxtlhfa6h4ft2gRhvnAJy8b5IwAcr1U1/Ed/wXH+OPg79ov/goR40/aE+H
VxNdeEfjv8Ef2dfin4eM7bpbS18RfCfw5DfaQHVipu/D+s6dquh6mw27bvTpk2JLnH9sX/B
qfcCT/gk3YFiT5X7RPxxiBSMxk/6T4cf5VY43M0hbPC7j0HNAHiv/AAdq/tKJ8Nv2H/hf+z
xp2pi31v8AaN+Ldvdanbqxy3gf4VWf/CRais8aSp5ltc+JrzwwjRsjrKbdw5URgH+ef/g3v
/YOg/bI07/govqGr2MN3Bpn7F/jP4PeE5Nnnk/Ej4xzXWpaReQ3MsZEVxYQ+CDiNG3ompRr
kRqas/8AB1H+0vL8Xf8AgpY3wc0a+W68PfsxfCbwt4AW3BM8A8beOf8AivfGJKgoi3Mdrqn
hzTJ5PnkWTTFRQ0RZK/oD/wCDWSy+DnwL/wCCd2sfEHxv8R/hn4N8YfHr4z+KfE0+l6/438
JaJrQ8L+D4LbwT4YF5Z6jqltfpBPNY63dwpcRx5F6kiL5chLgH8WP/AATp/aG1P9i7/gof+
zJ8a9RuJNJtfAXxh0Lwz4+jkLW7L4T1qa78FeO7K624IVNF1TVJ5Qf3QlhUuCQBX+whZSxT
W8E1tKs9tPGJ7eZGV0mgmzLFKjrkNHIjLJGwJDIynvX+Ph/wV1+F3hv4L/8ABRn9rHwf4F1
jRdW8BXXxc1zxZ4L1DwvqlhqukT+GfH6Hxdpsemalps1zZ3MmnLrklnJFFK6W7W3lfLgBf9
Nr/gjd+0w/7WX/AATU/ZK+Ld/qEV94pj+F+l/D/wAdskomnj8bfDMN4I1trxgzYur86NDrE
iufMK6jFIxO/JAP1AIB61Cep+pqUMMDJ579f8KYAGY9xyf1oA+RP2/t3/DC37ZOw7WP7L3x
3UH03fDLxKvTv1x+Nf4p10sTPDIZBJKqQlQJf9ZtjUpIxBKxz72dI4wE81WMYdCWz/tc/t6
wmb9h/wDbFiH8X7MPx3x2+78M/EzYz77cZr/E7vGCoyIUMifZDtQqSEz8gBOPMdZN2HXooP
oTQBdtYfPvI4xbKt5HNbJb2QAK+VlGV0yW2zLEp89w3ClVDZYg/wClr/waDsf+HcHxcheMR
vF+1n473Ku8p+88A/DZwUL5Yg5PUkjpX+arpsJE0MwdXurh7fEpHlwSQbwkgB2h8hOMqrHG
WyMZr/Sk/wCDQfyh/wAE7PjMIA5jP7WHjFhKwk2Sbvh78OPlRpZHZzFja0mEViQVHoAf1W3
+n2Wq2d3pupWdrqOn6haXFhfaffwR3dhfWV5C9vd2V9aTrJBd2d1BI8FzbTxyQzwu8ciMjE
H/AC1P+Dh7/gj/ACf8E6P2hT8WPhFot3D+yP8AtEeIdSvvh/HpyXElr8IvHc0T6l4h+Eeo3
ARo7bRnb7VrPw9M0m2XQmn0WJ5J/DzLJ/qb4II9e1fMf7Yf7Jnwe/bc/Z3+Jn7NPx18Pxa5
4A+JOhyWNxMkUD6t4b1y2P2nw94w8NXMqF9N8S+GNVSDUtJvIGVjIklrPutLq4ilAP8AEwk
S4higikgdEWN/K8wK0TSgkLIzxKI/tG7aY8nzQQdnevpbwH+09r3gn9l39pP9lvVLm51D4e
/GPVvhh8QdP02JmksdH+K3wq15J9P8RxxPIsdq2ueDNX8R+GNXlhjee63aYJSqWoV/Vf2+v
2GPi3+wD+0j8QP2Z/jLZbtV8Jal9r8J+JbW0mtvD/xA8C3wluPDfjrw60zFbu31WwRRf22W
bSNXivdInMc9nIo+BruOKZHSaARRsQ53W+A20sUDQxECMsMuZHON2C2QKAK6yov2d3BjUiM
mFNy7lYPugkHDIigoi7MKy4zkEk3Zw8WnamHe4Zf7Pvvs+3ymgjVrbepaF+8X7wKMY4zzkV
hSxwRzglpY3eSZXiV0fdMChhP3emwMzFMLg9BkAaGqSWraTeMUVJpNKuGLyA+XcPJEyCO32
qzKdinDH/lpu5AxQB/uAfsnvG/7Lf7Nbpn5/wBn/wCDDncpU4b4c+HCmVwAp2kZAAweMDpX
vwdS4XPO4A8Hg5xyfrx75xXzz+ySvl/ssfsxxh2fb+zx8F1aRmLtLs+G3hhVkZ2+Z2bDEuQ
C2ctzX0IY13KQBu8xWJPoHBYjPAPp0PpzQB/iD/tMIU/aM/aBRcyj/hevxfHlk7QrN8R/Eu
xY3IUPndtRUZgQRt4xXhghBxsaSJp5AgjcodhNxKJGVwcxtC0io2SDJuz8xU49x/aRF1N+0
N+0asbqzr8ePi0iyu3ELD4k+JAfKUHYqRhWy6qRsXEZBwR8/CRpblrfGPs7KHC7tzyD988j
KSWVJZedxIwMduoB/aj/AMGZ1rE37TH7bd35y3skXwN+F0ZlXKCORfiFq6n7O3MoKv8AaIp
HjkjVggzvV0I/0IY5X8wRkuV2eYzmV/l8sgAAbstu/iAzu6sG5r/Iw/4I0f8ABWvUP+CSPx
A+OHxHtPg/bfGST4w+BfDfg+bRpPGEvhSHQh4Y8S3fiFdTgv8A+x9VnuJb9r+W1uLIQQhFj
WZXLKqn+gOX/g9E8TfMtr+wRoayoUME0/xtu5IJTJwAoj8HB34OCQcK2SeRigD+9XzEJA3v
kkY+aQc9u+P6etOZRj5ixAHQsxHAPOMnJwevJ6HqK/gbT/g9G8byD93+wT4YVluFQu/xo1T
YItx3lR/whwZ5YwFchcgRtuxgEH7B/YA/4OovGX7bX7Zv7PP7KF/+yF4U8A2nxw8ay+D7vx
hbfFjU9Xu/DyxeHtc1xr+10mfwraRakW/shbSK3e6gV3uDJ5wMWxgD+yJSgQlfujJP3u3X3
r+Dj/g85EM3i/8A4J+zofM/4kP7QSyxo2JJrZLz4b7sIU/eCOQFkywCtkjG4k/3fp5gWQn/
AFZUqo45OSrEd8HkZz9O1fwe/wDB52JY9e/YAjiZYoF0f49GNlUCVSLv4efaFWdgeZIdgjj
JI3BmIORQB/DlcWrTy+QsYCtGWiS1w+LYZBW4Unj5cyTyLwoLDIUV90f8Ew4pD/wUa/YPRn
iNuP2tfgD5ksAWUxv/AMLE8O5ZxLuAKsvyiMbcAbBg4r4VmwXuJ4JZAq28LeYG/fttVw8BS
PAf5FTziqhXJIYYJz79+xr8YPDvwE/a7/Zm+NHjeDUrjwl8IPjz8LviX4ntdCjgutTutB8E
+L9K8Q6rb6dEZ4op9TurGznhs7e5khjNyYw7ooJIB/tvnqcep9+c8/rnHp0pDyDnGACTx2x
g9OT16c5+tfyq3H/B3v8A8EyYpHVPAv7Ucq7A6OPh54WjLMzYKbW8cYRUyDvLEY3E52k189
fGH/g8r/ZR0TQ9Wb4E/sv/ABt+IPieGz36Wvj/AFfwp4C8P+c67Yp9R/sy88V6o9ss2Q8Vr
BHNKFU74VYOoB+Yv/B4v4N8A6D+23+zZ410Sw0+08dePv2cb/8A4ThoYolu9Wh8IfEC+0nw
pqerKFE8t4unahe6VBd3QL/YNOtrZHaO3j2fx5C5ha7SMsVkjV5ZJGLJ5kke4oDAciMsox5
uTv8AlXA+UV9uft/ft9/HL/gol+0N4m/aS+PIsB4p1230zRfDnhTw/ayweF/APgbSWuW0Tw
j4bhuZ3ujZWhuZLq71C7ka81fUru6vrwLK4r4QZbeSXzJC6FJRBO+zdlXKu7uSw2lCAAoOC
AQOCcgH6W/8EhPHupfDf/gp9+wZ4q0KS4guo/2ovhdpF40EZIm0rxdr/wDwiOr2077GZhc6
Vr1zF5ZO0xGbA3qMf7LfzB39ARswB+PA56+v4V/j/f8ABB74Fa78fv8AgrP+xr4R0rT72/s
PBHxd0j4x+K57WAxwWHhL4SWd342vtQv5fNxFbSajZaRo8T/xXerQRKHd1U/7AZPzZ6Lwfp
/e56/54oA/gN/4PSrnyPiX+whiOORn8B/GxWWUOd27xF4DjRUC/LuLOwk3YCoc5yBj+Hwah
EhhtT5UjRFlZIAzJFMxBWRi2YwFG1G2tkbMkc1/b9/wemMr/E79gcK6FT4K+N+AWUFi2veB
wMA8t86D15GRzX8QN3bJbp5csQ3ZQRhVLBSxLM7FRgEgj53O7jGcCgC29uZ7W/h3bHljnkn
K7S3ltayMfJVfvStyuMEDOegNf7gn7Nf/ACbv8A/kdB/wpT4V4SQgyKP+EG0H5ZCvy71+62
35SQSODX+HG6zvHcParI1yI5XkkEirtiS1kRQQeFjPzebwXOAVIwa/3Fv2ZZhL+zr8AW3bi
3wQ+FEmQcgq/gPw+2Q3cEnIPfrQB7h3T6H+Vf4nH7Vcaf8ADQnx2BLRs/xp+KYaJIkRt3/C
d67tEquXA9AEOAvYV/tj5xsJ4GD/ACFf5Pf7Rn/BG7/gqV4o+Onxh1rw9+wp8ftf0TWPin8
QNZ0TWrLwnZGx1Gw1PxhrF7YX8M8mqRtLa3lncQXUMhQAxSIxwCcAH4b2YuLqZY40VsxFYk
nZIvNZ9++NSdiHESMwUtuZ9qrnIr/Wh/4N3S3/AA5t/YhjYMGg8FeNIGVuqvF8VvHSuByeC
+4jnnOa/wA7uL/giH/wVwmuHMX7Av7QUVmLc745NA0KAzTK21I1W41pXQqdziWLO5G4PNf6
R3/BD/4L/FL9nj/gl5+yp8GvjT4G1/4bfEzwR4e8YWfijwV4ojgi1/QptQ+JHi/WLGHUo7a
4uoFmuNN1CzvEEVzMDDcREvklQAfrEVJYH0x/OmHl/wAV/TB//XUtNYhRuI7jJ44BIGcnsA
cn2HFAH+MJ/wAFH4Htf2//ANtGFoz5U37U/wAc5NyDdM8x+I3iJF4GMIdjKWZgM4HINfIk8
ckcSGbbMZFDESHBKxjO1vlI3KqgbBwSMZ71/RF+3P8A8EUP+Co/xN/bT/ax+IXgT9jX4p+K
vBHjj9ob4teKPDPiKxvvCMNh4g8Naz431vVdJ1HTftniS2ufsWo2t1BcQGWGFmV9xjBxn5w
1H/ggb/wVzura3kH7EnxNkcQxBI49Y+H0LxbEUNHLG3itNzcFNztljliDnFAH9un/AAa0zT
Tf8EhfhWZVUMvxa+OSLtAUeV/wnFw8fyjAVirruUZwc4OK/oqyfU1+Jn/Bvz+zR8cf2Sf+C
bngL4MftEfD7U/hh8TdL+JHxX1u+8I6xc6Zd31ppWv+J2vdHuZJtIvb+xK3tqpmRI7p3RMe
YqE4r9uABgcDoO1AENfwCf8AB4Xbp/w1F+x3IJJNw/Z98fLtx+7G74hxlJFPQyIxY4xgcHv
x/oAsuRwAOfTFfxv/APBzJ/wTu/bH/bT+O37MXif9mD4CeLfi9ovgr4R+M/DvirU/Dt34ft
LbRtV1HxlbanYafcjWtX0wtNPZmS5V4FlQICGcNxQB53/wZrh0+GH7eNrIJvNf4hfBa4keR
lCyGTwv4uTKKFDoNiqNxJDdgNpJ4D/g62/4JfLHHpf/AAUl+DvhpmeZtH8D/tO6Zpdu5hRz
5On+CPivPDagsjS7I/B3ie9eLyjLJ4dvbqXzXnlb9Af+DY79hL9rX9iXwt+15ZftUfBzXPh
BdfEPxL8Ir7wXaa9qHhq+l1y18PaL4us9Zns/+Ec1TVI4YrCS80+OdLt4JWluUaNHUs4/pg
+Kfwx8FfGT4d+NPhT8SdBsfFHgH4h+GdZ8I+L/AA/qEaS2uraDrllLY39rJvU+W/lTedb3E
e2a1uoYLiFlkjVgAf4ht3e3t7qVla6heTXiaRZw6Vapclp4tOtEupry30m3mIjeO1tpru5M
MIQpH5jEY3kV/pgf8GufiTSPCX/BIDVPFmvyrpvh7wr8df2h/EGt3csgkhs9H0S08P6pqN3
JJ8v7uGztp5c4GxVP93NfyxftMf8ABtn/AMFJfh58fvit4Q+CPwE1v4wfCHSvFeon4X/EnT
/E/gS0h8T+C76c3+hT6naar4jsNRsddsbGeLStZgns0QajZ3M1uzW00W3+jj9j/wDYv/4KB
fs6f8G+n7Q37J+kfAvWtK/a2+JXjP4seH/C3w+PibwfHqEPg/4san4X0vUvEs+tf2+PD8Sw
eER4lMcMmqJcrLBHAEUkBgD+Cr9p/wCM+t/tPftU/HL446iZr7X/AIz/ABi8Z+Mbe0bzZbq
S017xFdf2BbxxIGIjh0ltMs7W2iJfyo4IoomYhD38P7A37dLRWrWn7Jn7UASTyykUHwZ8fu
kkiz+ZlJBooMNu6PIHaMkS7VKnBzX7e/sGf8G8X/BQ7Tf2zf2bfEH7Rf7MVx4O+Bvhj4veD
PE/xM1u+8cfDvVoLfw14P1NfEkrf2Xo/iW+1G8k1W70y00144IJ2AvC5Ty4y1f6V4Vxn5vv
EtgsWxnsDjIHcDtkgHFAH+Jx8a/2ev2gvglPpF58Zvgl8Wfhfb+J5bi38M33xL8DeJ/Cljq
t3o8STahFpFzr9haQ389jbPbyXNvaySPGjJ5qoGBP9vn/AAZ6ftGy6x8Kv2ov2UtZvWNx4J
8UeG/jf4KsGiaNV0PxlaHwl4xktgzsPIi13RdBmKRqojk1QtJlpQx/VH/g4l/4J3/Fv/goh
+xr4L8Ifs/eFbbxn8bvhT8a/DXjbwxolxrWj+HmvPDOqaVqXhzxrbQatr1zZ6ZEws76w1Fo
ri4Tzxp2yMPKIlP4k/8ABDT/AIJTf8FSv+Cfv7e3gf4u/Fv4CQ+Hfgx4m8FeNPhp8V9UtPi
d8Oddm07RPENn/aehar/ZWmeIZtQvzpHivQ/D7v8AYrWW6SzluVCSIxWgD+7BsAYxyMZOPb
86E6/h/UUyNG2L8xJxyXJLZzyCcc4PA9hUqqQcnHSgD5S/bqUt+xR+2CoBOf2YvjyMB/LJ/
wCLYeKOA+x9p99px6V/ikXkdu1zbxyQNFMVi+zyNGsiqkcYSQnH3+XdkkIBAdpAuTtH+3l+
034D1/4o/s5fH74ZeFoLe58TfEf4LfFPwL4cgvLpLKzm1/xZ4I1vQ9HivLyUGKztZL++gSe
6kBSCNmkYEDB/zZ/+IU3/AIK6/LIvgv8AZ9VlW1w0vx10wsv2WFlRBLHoeQd+GmkySzsoG5
V3UAfzUqrwXcEm0SRi6VxFKX8zfPbmBl8sfu1X92JSF24MhJGcV/pVf8Gh3mD/AIJ2fGJHi
Ee39q3xiAF4Q5+Hvw4ztQZCAHtX83Vl/wAGp/8AwVvBjuLrwr+z6s5u47icf8LzsJCEjDLt
Djw6QWZSC2WwX3Etzmv7IP8Ag3+/4J+/tCf8E5f2SPiR8Gv2kLLwfY+NfFHx58QfEPSo/BX
imLxXpj+GtT8IeDdFs2mvIbOyS2vBfaHqCvb+WzGMRTM+ZMAA/d046kdPaombJyM1NSYHoP
yoA/DD/guv/wAEmPD3/BTv9l+8fwhY2WnftR/BfT9V8SfA7xJhLeTxCPL+1638KtbugBu0b
xgsG3S5Zy0ekeJVsb0GO1uNT87/AChPHXhXW/BGt+IvC3ibRNT8O+IPD2s6n4d8ReH9Wgm0
/WNF17R7mTTtU0jVbO8UXMF1pt3DJb3MBhhYSpKABGVr/dGkTcO2BgkdM4OfTvjGa/kI/wC
C5n/BuP4t/bq+NulftN/sZX/w18EfE3xzFLpv7QPhjxvqF54a8OeLNTs4E/sX4m6Vc6XpOs
Kviu5t0/sXxVbS2cKaukOm6yJjf29yLgA/zcfMEMphkiiuWV0/fLiOODyoXExLk9GIHyk88
rmmXQb+xL8j5fLsJAtvHyk6sryDyiNxTbEw4UnJ471/VfD/AMGhf/BUFYjE3ij9lQeaGNyg
+JnippZGkkLvtY/D8bQFYhAHGVAU4HFXpv8Ag0J/4KcXVo1sPGX7J1lut5bVftHxE8YyeXG
8DwrIfs/gAlhGpHAdWzgjgUAf6Hf7IkrXH7KH7MU7K0ctx+zn8EZgjnc8bSfDTwyzI7DgsC
SGI4Jye9fRpUMw5wAwOOx54BHfPp9a8n+AXgXU/hn8C/gr8Ntaksptb+Hnwk+HPgXWJ9Plk
uLCXVPCPg/R/D+oSWNzLDBLPZSXenyvazyQwvNAY5GijZig9ZdSADjdhlO0ZJOCDgDpnAOM
kDOMkdaAP8Q/9qCNrb9qD9otBbNDGPjf8Y7TyoQYo2WD4jeJRhsp935z/qsMCSckCvnqKF7
S5kuUGd6lmSTpIHj81+eSwCfIxJzuG33r+yv44f8ABph/wUI+JPxp+L/xD0f4yfss2uh+PP
ir8R/GehwX/ij4iRatY6N4u8Yavr+n2+ppb+CGtW1CGzvoUmjhllhgmV4lmnhUF/OE/wCDP
f8A4KK3rItx8cv2TLdFjhjOzWviHMEADCZgYfAqP+9yNwK7WPagD+RqCGSSdrcDIllkvFjY
ZhkQSOsn2dGf7QFUKowrHdxuVcDdVlKiV7e2W6DoqNF5gZTDKTO0bW7tjb5bOgAwQ3OSCK/
r4h/4M6P+ChG7b/w0N+yzbqSwZn1L4kndG5LSqhg8G70diFPmAbgC2MZOVh/4M1f2/hJ5tx
+0x+yqJHUhts/xU9X2KN3hIZCKwXefmbAyOKAP5CAJpTs8iR5gkbYkJDPI+9ZlRQxCMVw+C
2GIxu7V+wX/AAQPtJF/4LB/sBCRYklT4yXDM06scqngPxq4jR8hBKqB9mCzBiuQRiv2Ij/4
M2P271SQN+07+ytGGRUAWL4oYVFH3SV8Lx7xvJb5wfqOlfdX/BN7/g1//a7/AGLf24P2Yv2
ofH37QP7PfjDwl8FfH9z4t8RaF4QtvHkfiG/09vC+vaJHaaW+taJaWH2h7nWIpm8wqoht3C
zq0m0gH9wKowO0Z8sHncxO4kAk85IyT0JJ45Nfwkf8Ho3kRap+wC06uUax+P4jVWKojwv8N
XaQBQW3hZMk8gqPu5HP94RU8sMY6/549K/nT/4Lw/8ABF74x/8ABWvUv2aLz4W/GP4Z/Cq2
+BsPxIi12D4h6R4n1VvEB8cN4VNm2lP4dgnFr/Z58PzNci6Cm4M0CoSqNgA/yw7pI08oRpM
m1v3piw8sUjBZZF/1gLLMQom2xHCtxjrVBzdzyxuS9s26QhLeGZMqeFk3YAbGTJKZANrcA4
r+0iT/AIM0v2sJVCt+2H+zgqA7VRfBnxKURR5yWiMcUe2XsdwYOuQWXPE0X/Bmb+1OA+/9s
r9nlJGnj5i8C/ElhJaLGd0bgTwbHMmN2wMZUyGlToQD+LCWO9cRksxWQPbMqATwpIwKKQY/
n+fdud8sF9zUcs1xK9tZRSQQgrHHLdXJ8lSi8xxbWzuKsP3bEgmLeTX9rMf/AAZlftPuxW4
/bS+AscYf5fs/w++IUkixE/dAe7iCugyQQT5jBQ54JPWaD/wZX/Ex7lpPFH7e/gmOEShoxo
3wL1i9lRIz+5yb/wAb2CsyrlGB+TBOBzQB/D7FDc3TGJArB0V0uA5GJFkVo0LY+WNFjl3kK
RLHIijbgE6Hhjwf4o8XeKNE8G+GvDuseJ/FPifUrKw8P+HdA0y91bxDrmsXsq21npml6RYQ
z3uoXd9csFhjt4mkZCCVVAXr/Q0+Dv8AwZo/sxeHdQsdQ+N/7Xvxt+JUEIQX+heBPCfhD4W
2V6qSZNudTmfxnqkdu8YEI8oxXMalyl0HKun9C37En/BJX9gP/gn5Et7+zV+z74Y0Lxu8LQ
33xY8WvceO/ivfrICsit448Ste6ppsMsZ8uaz0A6NYSoAslo3JIB+Sn/Bt5/wRf8T/APBO/
wCFfin9o/8AaO0Oy0j9rX4/6FpmlyeD/MS7uPgh8J4p7fV7LwRqF3DJLB/wnHifUILPWfHK
2TvBppsdI0BXMtlqQl/qMZehAGByeOtIkarn5VyccgDJxnGTjnGePQcDipD0NAH8C3/B6DI
kXxF/YP3wnbN4K+N8cUwYKFkXXfAbMMcDKRuXJYhcE85r+HuZLiWNCplfc8sE7SswG0cKym
JipIGNvmZGMEqRmv8AVW/4Ld/8ES/F3/BW7xN+z/4g8M/Hrwz8GY/gnoXj3SLqz8Q+BNT8Y
/8ACRP4yv8Aw9eRyRyafrujCwhsU0R0lRluGna4RlMYiIf8LZP+DMj4qT/I/wC3j4Ct0dTv
Nt8EvEBw+5SNkL+OQhBUFXYuCQQu3FAH8Nc9jAYGPlzGNrKYTOW3yRv5cjRgSDa0jSbSWPA
A4PfP+4R+zCEP7N/7PbouN3wL+EuCRg7f+EC8PlcgcDAwMdiMV/EG/wDwZZfERo3jH7f3hW
MPbXEAkHwK1c+W1yGDOIj8QAknl5BQMy55BK1/dn8LPB0nw7+Gnw6+H0t+mqy+BPAfhHwbJ
qkdv9kTU5PDGgadoj6glp5kv2VLxrE3C23my+QJBF5j7dxAO6KlgvTp39wKcoK5z+H65pR0
H0H8qWgBjKSeD29/f/GmiMg546gnHfGBk8cnAA+gAqWigApGGQR9P0OaWigCER4xgKMdMDG
PpgdaftO3HGeufx/wp9FAEapt7Lj0A98+n1/OpKKKACojHycBcE5PHU8YJ468D8h6VLRQBC
IyDuG0H1HXt3xnsPyHpU2M9Rn8KKKAIvLONvGPTt+WMUnlY6BRznp3JyT0655z681NRQBFs
PXjI6f5xT/urzzj/H3p1IRkYoAaQHHQE9iQOOfxpnlY5AUHOenf16dalAwMUtACAYAHoAOP
aloooAQgHqAe/Iz06UYAGABj0xx+VLRQBE4HHA79vpTlCHOFA9flAznJ7e+T+NPooAKKKKA
CkwODgZHQ4HH09KWigBCcDNAORnH5/lS0UAIAB0AH0GKWiigCuQMtwOTzx6cD9OPpTvLP+z
/n8KlC4JPPNLQBCxU4wP0FAPB3c5GBnn19afsHv/n8KcF29M80AQhNwPAx0II6/hijYAygg
HHTjOAeCBxxnuBU9FABRRRQAhOBmoWOSTUxGRigDAxQADoPoP5UtFFACYHoPypcY6DH4UUU
AFFFFABj2/SkwPQflS0UAFJgDoB+VLRQB//Z
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAMdAjIDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwC58Ste+BHgiyk0nw14Y0nx
FrzLt3LmWG3OPvMwPJ/2R+NeCw65aPIxm0yyLZztWPaB7D2rjlRV3t5gBUdDnk+1KkjthlG
R6isQueiWureHywE+k2+ep4wK6fT9S8AZH27SLUEDnKnNeSr50kf7vKDHUc5p8MjwSBpCZG
9D0FWmSz2s33w8lhL6f4UhuMdWZdij6kmuZ1PXPCsbN9l8O2JcH7qodo+pzzXDzalcSoqm4
IQdF6CqLOzo3zMTnrjpQFzbu9Shnd/I0+1gHUbE6VkPdTEn5NuB6danJaK03A5z+NZjzMx3
MNxx1xSYjbbTta/sVNX+yubBm2+euCoPTn0rMa4k5+Zs1esvEOrWuh3eiw3jCxusGSIqD+I
z0rKDKDwTx7U9OgtepailkZxtOVHXPSnmbZ8pPHqKqxzSLkDAH+1SHLFS3yZ7GpuMmNw2ch
uPXrSSTTKobecN0xURUBSq5z157VXYfvAQ2fXikBKLqfJ3TMfp2p5uZGf5ZWwBjI45qDbvO
erjoo9KbLHPAUkmidElBMZYYBHQ4PfmgBWmutw+dv8Avqr2o2Gr6PJDHqUbwtNGJoxuzuU9
DxWN5jE4ODj34qWa4uJgrTyvJtG1NzkhR6D2oAkN1MzEmTtwAaPPmGcSEn3ziqxc5wPmI6k
UeczbVYttHzYxnmgCylzcZBEx54wev4U5Lq4Y489t3Qj1qoHEmWOQB3xigMqn52IHU5oH5F
43EhA3O4P1qOSeQg8luepNVN7YBzkDoad5hXjd26UBYmEkxTCyYPoOaV5HVsbgf6VB5uRtV
+T1xSvPPcN5krmToMsOemBQLYsLJIP4wcY4FL9pkzyxIzzgVT3bjnzCMcECnN2DZQAZAyKC
rk73EwPyzZ79qUX8nmbnbI6nd0NUD8uWcsB0HtUcknADglivXNAzUXUWclQ3HuKWPW7izmJ
CRsx6q6BgRWSszjZ8obHGG4xTr+3uLPyjMApkQSx4OTtPT6UCL95rEt8FkkWMYUIqxrjpVN
9QJlCt93GD6iqKyfIUUgDII4707Yyr8+A3sMGgZP53zBizDb16HNTi6ZRsKrwMZwORUEMKg
kNIXz0B61aitQJM4Y553elKwCwszNhCpx3A6UTiZkZl3fjjmu48M+FtS167XTdF02fUbqYF
ligTcxAGST6D3NVJ9LiTMTQ+W4+VvUHof1pjOK/0xUCtINxzz3x+VIYLt2/1mQwwCDn+ldE
2lSoW8xQ4X2zULWshJO/5fQcU7CMddPkVh5soDYHUdKftCg7pWkPtgGtKa3dtoY4OOT1zUZ
tWTkZYn1HNFgKybSowWPOO3FTmRUJU5k4xz2oWHcSxByDgjOKVo1Xr8px9f6UIVhVKkhQNp
bjrS7ijPG5QFeDnkVCzcbFGffFQsC+NpPTPoKLgWyxZdq7RgZDAUCbC7M5OeSO9UhIwUDdz
ng+lK0nzZOeetO4FqOYkY6nOMAVKGdgNq7z0OKihkOFywx6960LWAyPu3bADnjvSSGS2lq0
km4KWyvI44NXZ7Z0LZ4Ho3eug0CwS81C0sPtcNl9plWE3Fwf3aFjjLEdBV3xnoh8NeJ7/AE
Fr2C/ayYI1xDkK+VB4HPTNUBwMqx4IeMDb6cD+VQPIWAKIhA9Rg1cuo49zcdOcgdaz2yGH3
duOg71NxkYO5vlVdvXpUsUjBSV2xjpkdKRhLgmPhsdRzipYTiLBfeRxt6fjSHYkiWXHyzKo
AA6Z3fSrTH91tcsXXG0DgGqomxJtxt28bgMfnzVpdsh2BCuRyXegYjczFnVTxjBFQSKeNyj
gdKmf92/HfgA8/rUUkbNKTGoJA5PSmgIGXemSoXjk4/8ArUkU9zFLA4EZMDiROOA2c9PwFH
y4IXaPb1pxUOMM20fwmmA7ULmbUNUudSkhhWWeQyMsa4UE9cCo43bcFLhPw6CpktvMdMsB3
Hbir6Q/uwAcsXyGHpS6isNgsgszJHco+3qyjg1aSDPzFNrgAhiM5qWK3CEs2dq811mteC/F
HheGzuNc0h7G1vf+PaUyI6TfKG4wc9CKoZyzLIq7o+CepC9eKmh+W5iea3E0e7c6HgN6j2q
xt2lQBh/YUMqfaVZwrMB1VsGgCF1WSdwF8pCTtU/MVXnCk96saiqHR9yKEZSisiLhABwDnq
Se9Iu1nVixzxlT1AzSXyltHnIU4R0/U0hMwj1NFB60UiTHNu0artIAxjJqIeWj7VXJH5Gia
eWUBnGATjnvUJ2hj83Pb2qiC358zEeY4XA4Ht/jTFZ2kJ3lSD1NRv5fUNg4pqkkjGNoP60g
JSX24aTDZ6Zqe2/eEIxIx+GapnC4AwSehq5uiVP9oDJPpUgTXjrDGIw249cEU82dr/wjzag
boRTGTYsAOS3v7CqF1IJXQHOB39arbmUbUP44o3A3NA1mTQb2aaK0hvop4WiljuFyjA/rkV
lSu24nyznJPTgCo8uI8AHaTw2Opp8cjKoWQ7u+ad9LAktxPNk/4Ce3qKkVkVCSNxHrRLhsk
ggZ4A6ZqLEYx1znH3uM0hji+7hmIHvzSFsZ2rkAZpreYSzFVTpgkdajbPmCRm6Dn2oBjt7Z
ILZGO2K09P16awgurfalytzbm3AnG/yQTklfQ9axjuK78DGfxpsi7Ap3HnsKAsPwrvndhgS
SAKbKsZVSoJVs8dMGmbWI3FTg9xTTtAIROfUmgQ5dwXAXcDn86azMqCRiBnpzQNyqJCvHI5
NNk8xlC7gDjp6UAbWg+Hdc8SS3MOj6XPdtZ273M5hXPlxryzHnGKyZfLEZCfMfU1r6B4p1/
wAM/wBoNotwbaTULR7GdgM5ib7w/wDr1jIjcEKcY5zQVYWOSSKVGjbDggqcd6SaT5mMgO/v
9fyp6Rl23bdqDnIFKtnJJtKqdx9aLAVx1GQRn19KdG5QHjA+tXP7OlSQIy846A9qX+zN8g2
jap4JosJlfcfvMvB4GadtjFyrPFmPI3KrckelakOjxhTukIyeCD0qcabagFpJSir1+XJosx
9DAmEm5xHGyr12lc8VD5MqqqOjFCMq2ORXSvPaQlSpzgYwfSmrcQyhYY7aFyxwNq5Y/SmhG
HHbzSEYjbHf5eT+lObSbrLbo2ZBzx1rWa6ktJGHlFHQ7drcEe2KZNf3UgweB+VOwMzI9JmZ
R8mA3Xsae2nQqQzsEUDHBJ5qSSacqfmK/QmotzlApO5u/HalYNyxFBAvO4EHrgVpWfkRsjR
5I6HispeMbmY9+KsKxzwxAHPApFHoWia7qWh3wvNB1WbTrry2haWDAZkYYYYPH+GKzrh4Ft
1HP7vALOpLE9zWRa3hUFWGAw5HYe/1NSS3YmBSPaOSSA3JFADbi6CEsz4ZhnJH6delZ010Z
yCpVFxzmpb1zKfmw23kDOagZYyxRcEYycZP4VYEBZV4V8Z/i9aQtIXALkgDHHeo+u7jAH4E
ij5STk4A6AcikA1mLkbmLHsAP50okRdwO72Jqe+uNPkjs1s7Z4Zo4dtwxORI+T8w9OKpqWZ
lTdjIzyOlAlqNZ2JO3kDpUQbLE7j16mnsJEJG7YW5wKaJGxyVIHHHWpGRFX3eYqkenORT1B
dkB456nmnbC33WHTgU5FJUFl2n3XjNAixCm0jcTge3Q1vWAfeoMihc5A96wVZmYSEFuckAY
q5FM0ZRGBGDk5HFBR1fmqN0aMB7FarzyKqMoAKr0BGM+tUkkeNA3HLDO052026k2oNgDk9w
3em9R2Ks7bnIjYH1A4xVJsvjGCuenf3qZlZCRtIBP97mo+VwFb25PSkFhVDB3VCflAzz/wD
XoWTl9ysxb17DvTPLVSVbAOfqPzqVWG8LgOvQHHFAx8SooBVcbhnOKk3quBw55OccGlgiSR
D9xVHRsYxSiOJZSOSegwMgUAPmjdY9xwBgY70iFCxDbg3TkcYocfKoVidpPTGaFWTyyRG3y
gk5weKaQFby1Yqg8wtjLZ9aeEUgjawX0HFTw27SR7dx9eT90Vcis5GkHmAgY6GqATT7FnlZ
0QyMF3EDnaB1rZ+yw2xeNpBIWAaNgcjntVWCNWmEUkohB+Xf0x+Xat7QdFk1fXLHSYZIg+p
XC2scpJ2IzHAY8Zx7UCZRhhjXHzEs3+sULjaM9jW9rHiLXvEAtLfVtSuLyG0hEVrC7D92g6
dBycd6n8ReGb7wt4huvDep3KvfWEgjUqcRyI3KsD2yOcHpWPI7RkwiELInysQ27d75+lAir
t3E/u1faM5IzgfWrekaS+t+IrTS/tVpYtPuzc3TbEjCqWLE/QfjVWQkkeXIuB25H4GoWwWS
MbDlgQ3JIyOlA0MYLtRkmSTJJ4yQOenTn1qO8fGkzqcgGRcZ71LI7ZVfl2oSFBXgZPNLqCx
R6Rcqcs5aPaxXbjk54oBnPnqaKD1NFSSc8WdhlRuIHRjUaYVizLljV2/t7KOUPZTNNAyBhv
GGQ/3T61p23h/S7jwPea83iK1i1K1uViGlMp8yaM/8tFPse1MgwDvMhUfNzjFSrhYvN8xQ3
3dm3p71A0bb+SxPuc1Oy/IBtY+ox1qQGrywJUkHsKsyYEIbhlPBHcVHao5Y7gyZ6cVant41
/iLNjgUAUpTtwYXzkdf89KaqTMwZudnHFI48tuvXA/GpIm2bm2gs3K7u1A0RyIzxltxIznb
2FSRNtJGwgLj71PgFs1yTdM6R9/KXJB9s8Uxio8xY4iUB+Ut1AoHsSyN9wltoweByar7eDt
UMM/xHmkmZpW3NgHgACnIrLGwU5B4OTQDLMTeZEWOQRx160xkTy/mU5I6jmok+5uDHjqAak
aZcBWU8dctQI6rwr8MfGfjuzurvwro76hDauIpWEqJtYjIHzEdq6P8A4Z3+Li4K+EHz/wBf
UH/xde3/ALI0v/FFeJm6D+0Ix/5Dr6S8yt407q5yyrckuU/LfXvD+qeGtbu9E1i2NnqNq2y
aHIbacA4yODwazFjLHkY969Q+Pp/4vt4p6A/aF5/7ZrXlwkdVHzYz7Vi1ZnSd74Y+E3xA8W
aQmueG/Dr39kZCiTCSMKWXqMMwrqNb+Dfxm1/UEvL3wJ5cixrFttmhjUgewbk19HfsxSj/A
IUTZH1vbj/0IV7Usg8xfrW8YXicsqvLOx+WNxYy2eozafcxGG4hkaORG6qynBH516J4Z+Cn
xC8UeHLfXNC0KO6sLjd5crXUaFiCQeGOeorjvGbkfEDxBzjGoz4Ocf8ALRq+2fgFfLB8BvD
i5yT55Of+urVNOHNLlN5ycVdHzef2ePi6keF8LwE8kn7ZD/8AFV5FcSSQXckMqhZImKsFPQ
g4P1r9O01NWZV4+bjrX5i61zrt8xcZ+0yZX/gZqqtNwsiac3O90J9tLjDDPO4HGK0/Deh67
4w8SW+heH7b7bqE4YxQlwgIAyeSQOAKwizMMBVP0r1z9nRvL+OuhueoS44H/XJqxSbdjVuy
Jh+z/wDGLcGbwsnHYXkP/wAVXH+Mvh7408CvaP4p0n7D9sLeSfMSTdjGR8pPTIr9FBqi4OS
AfrXzH+1pdfaLTwoygfeuOh9krpqUXCN2YU6spSs0fKTpmZvUcAmuy8CfD/xv40uriXwbpn
2uXTWRpXMyR+WSTt+8Rnoa4xt2W3RknH0r6r/ZInFnZ+LmOPvWo/PfXPGPNKxtN8quefan8
A/jVquoy6he+Go3nkOWK3kAHT0315l4o8M674P16XQ/EFqLTUIQrSQiQPtDDI5UkdK/S3+1
Ezjg496+Fv2lJTJ8d9WOdwMFsQP+2YrepScFdmVOpKbszlPCXwt8dePNKuLzwvo5v4IJRFK
/nJHtbGcfMR2ro/8AhnX4xHP/ABSh59buH/4qvbv2TroW/wAOvEDO3J1NVGTnH7oV9C/2pG
BzinCi5RuTOq4y5bHwcv7Ovxe2YPhFv/AuDj/x6qV/8E/ilo0LSXngm+kRQSZLcLNtH/ACa
/QH+0SOqEe5FH9qRhuHH4VX1Z9he3fVH5izRzW8jQ3KPBNG2GjlG1lPoQelTNMyquGU5B6H
k19vfGT4c6L8QPDF5fW9nDF4ks4WltrlFw0wUZMT4+8CAcehr4XLhJAMBccH/OawnTcHZnT
GSkro77QPg38T/E2h2+u6P4da6068UtFKbiNCwzjIBYHqDWif2fPi8FZz4UdQBnH2yEk/+P
19XfBS+jg+BXhNWI3G1Y4/7aPXoH9pROjKD1Uj9K1jRbjzGDqyUrWPy8kVoXMcm5XUlWB7E
HBrvNA+DfxJ8UaFa65oXhl7zTblW8qbz4l3YYg8MwPUGuI1SVf7XutqnImfOe/zH2r7z+Al
8kHwD8MIRjMcp56/61qyhHmlY2nJxVz5Ol/Z4+MQQyHwbKcAk7LqEk49t/NeXXFvcWtw8Nw
jRSIxR43G1kYHBB/Gv1O/tSPjkGvkz9pT4arBcyfEXw7DiCdguqwov+qc8Cb2DcA+/PetJ0
JRV7EQq82jPmbAB5PQdM5roPCfgXxR471Kex8J6YdRuraPzpV3qm1CcZ+YgdTXNrNyCXU85
x0Ir6S/ZIukXxx4klbOf7LXv/01WueK5mkaydldHAj9nT4wqcjwjIew/wBKgz/6HXLeIPA/
iLwnc3Om+ILRdOvLVI5HgkmR2YOflI25FfpN/aUYx3r4k/abmLfGuaVWGW0+2IHX+E1tUpO
CuZU5uWjPF0VfLBychTnjir+k6bqmv61ZaRpVq11e3UghhgXAMhPTk/1qmyoyfPnOMk4r3n
9mDw3HffEW88TXCZg0WAlCRwZpMqoP0Xcaxiruxs3ZHP8A/Cgvi8oKJ4SkKjgbruDn/wAfp
X+AfxebK/8ACJttHQfaofyzvr7pXUFdwijLE4ApG1FEJDHBXqD2rq9gzm+sS7H5mX9pdafq
VxY6hE1tc2ztHLEzcoynBX65rPaR8qMBj7k17N+0VoaaN8V59ShjX7HrUQvEboPM+7IP++h
n8a8dWRWX/bHHBrllHldjqTuhecBB1A9Oc05I8y/NnaeRtHSl4yP3hDY5x1+lTqsaiI78kj
jK4x+lKxYQqqny9pYHvtwTU7RqMbsKPbginIyqyKVPynkHof0qwrRSAvtJ5xjHf+lOwFZlX
YERBuPr2qeOOQx/J8vQZPQ1KIwcfxjdz2p/l43nBUD5iAcA0wEVFjQgMyscZbOcVaSIyOzk
kd8VEvytuPJ/2eo/GpBMC2wkH5ccGgCUqodcY3H+FuM+1Wre4mt7iG6tXaGeCUSRPE+DE4w
QR9DVBpEDRq0hBHfH+eacrqFSNQQeeDSEbV1qF5qeoT6nql0bu8ncyTTTHLyH19PbA7VW8w
tuX5GUDgE5wT6VSSQR2xDhVY9ge31p5bcpAIXjgN2HpQhWJDIARtXAPByMfSo2ZlmRlUKSc
5pnmvjaWyDwDjlvej7zptyQp6HrTKQjEeZswWBzyev1pt8NunnJ6suM/jS4XeWycgncBUlx
FbHw/dStJL9pSaMIgjym05yS2eD0wMc0A9jD70UHrRUkGYNNvjoI1ZYw9kZPKLqeUbH8Q7Z
qhsIyrD5sd/T1q1BPNFZy28NyyxTqPMTOA2OmR3qioZZG+bP4Um7kEyJ/F1PYYzU0ZYkZyu
BzVZS208jPYBeoqxGrudzSEDGfQfSgdjWsovMjLYBzwM81BfLArBEYoR2HANSW++EeYkjAH
qvYVWupftMx3qq8ZyDTuFilkZAJJx2B61NDDbTyfv7nyNvH3S2fYUjoiqgGMgZ3A9KR1Kjc
GXP6mkBWbzMFmUZz0HepFLDJYAD+8OtP8ktGdwwR2AyKQbY/lVeemMUDZW3BSc8++KRN5T5
jjd+WKft/5aDLEdSaaXA4YfKfTsaAHDIj+8cYxwcVG/Dhc8H1NBdtg+8cc4qJVeZyy9PXPS
gNz7D/AGUJPK8BeJWPGdSj5H/XKvob7Wc/eFfNX7MMvkfD/wAQr66og+v7mvdftnr/ADr18
NBOmjhqwblc+I/j4/8AxfjxS24AG4XGf+ua15iJGKj5jtHavS/jqV/4Xh4kY95kPTP/ACzS
vMxneWVSBxivJnuztsfdf7OM4j+BWn4PW9uSM/7wr2CG6/fx8n7w/nXhfwAuDH8ENNyRk3l
1/wChivVbe8zdwkcfMO/vXr0YJ0kzinBudz89vGgX/hP/ABCe/wDaNxwf+ujV9X/CTUDa/B
fwvH9391Mf/I718meOB/xcHxB0JbUbjv8A9NGr6I8DX4sfhX4Wt2JBFtKcjof371yYTWrY7
ox59D2az1gyX0KbsZkA5+tfEGn2Gkap8Q5bLxBrH9kaY91P5l2se4x4LEce5wPxr6i0vWEk
1myRX5adBz3+YV8h6u2de1AnIH2mUY/4Ga2xu6KcFAqSbd7LHJ8oY4buRng16l8BXCfGDTX
Lcpb3JPv+5avLMgucZAA78Zr0r4MXjQfEa3j+QR/ZrlzkAnIhboetefD4kJK+h9bLrBKj5j
wK8J/aRuVutH8LyN1E1yM9+iV2i65Ht5Y+9eY/HK6+2eF/DsobKrdXIzj/AGY69jFfwmN0u
XU8Jm5CkNjJ7CvpP9mq6+y6H4rfgFpbRePpIa+bJEZUVgRlvzr3j4HXn2Pwt4mlY4zdWo46
fdlrzMP/ABULl5tD6POskdDzXyX+0DcNJ8Zb1wTua0tec/8ATEV7j/b0fO1z05rwD42TiT4
nTS9d1jaH/wAhCu/G/CgdLlPYv2crxrX4ZaxiTJbVxnJ/6YivZ7fWC13Au7jeox+NfO/wVv
vsfwv1Hf8Axazxz/0wFehR68kMqS55Vgw9ODW2FV6S+Y1S5tT558TeOvGtj481pbLxXq0Cx
6hOqhbyTCqJDgAZxivpr4W+NdZ8SfDHT9X1648+/wDPmtmnxgzKhGGIHfnBPtXE3Phv4c3W
o3F/ceEIJpriZriTzLqYguxyeAw4yeldNaarZLFa6dZLbadaRYihiQeXDCvpgdu5PWsKGHn
Cd2V7FvRno9rrP+mRl5P3YO5ueigZOfwzXwDfXkU2p3MkfETzOybeyljj9K+hfi34s1vw74
cuNP0fTppba+U28uuIyvAEbqkZUkqSOMtg46CvmYMyE4Ozbxgc5rmxdRSkkuhHJyaH2/8AD
DU2tPg/4SjJ/wCXIn/yK9dna6s0l7DHv+82K8e8H6qtv8MvCSMcD+zgeev+teuk0nWUfWbK
MMctMox+NelS/gr0L9ldc1j4z1I/8Tq73c/v36f7xr7P+Eeom1+CvhWLd1t5W47fvnr4u1J
f+Jves2P+PiTgf7xr6l8C6nHafCjwnC5x/obkY95nrzMJrWFGHO7Hs9vqE91L5cBLvtLbQe
wGT+lVbjUYLy1ntbyFLq0uI2inhkGVkRhhlP4VxmmeIJEvC9pKY5xDKY2HZhGxH6iqFt4pt
dY0ax1yy/49tQj80KD/AKpxw8Z91bI+mPWvWk1z+zfYFR1sfOXxO8BSeB/FTW0TPNpN2DPY
3BXl48/cP+2vQj6HvXo37M8/2XxD4nYDldMjHPX/AF612viKy0vxt4dm8O6lKsLO3mWd03/
LtP0DH/Zb7re3PauB+DMF5oGveNLHUoHt7q0s44Zon6qwuFB//XXmui6dZdmxuDTsz6X/AL
abP3jjFfK/7RE3nfFhZPXTLY+vY17N/b0eAOorwr45S/aPiFaTfe3aVbHr2wa6MavcXqJ0+
XU87RememOcdOlfXnwbsR4Y+Fliz/Ldaw51CU7cHYfkjH/fIJ/GvlTw/ps+ua/puiWqASXs
6QfTJwT9AOfwr6uuNctEuPs9rhbWBVghA7RoAq4/ACufB0+afN2CMOc6vxF4ufQ/B+t65HI
EksbOSWM9P3mNqf8AjzCreneJ11XQtM1aOTcl/Zw3OfdkGf8Ax7NeD/GLxEV+Gdvp8chVtV
vQD7xwjcfw3Mv5Vc+FXiP7T8KrW2kcl9IuntCSckI/7yP+bj8K6fa/7Ry/IXs1flN7486d/
wAJB8OV1VPmudEuBMSByYZMK35NsP418tL5gU71PXPFfXH2+z1aK50W7f8A0fUYXs5CRwA6
7QfwOD+FfJk1ndWOpXGn3Sss1tI0Lj/aUkH9RXHjIcs79y+TlEyVXeN/0bvVpX8wqGUhfWm
pyu/a+E/iOMCnxgLu/vNyue1cgixs/vMzfLgehp8aqjHb8g9D1+lR2+0vu3EnByccCtfSf7
Aknvm164vlAtJBaraIGL3GP3YfPRO5IpgVAGjRdwUqeAOgqT70YXlVxygPPHv2qv2LbgCAA
xAz26CnIZBuw3B5yeoFIB0Z67uT/OnySCNiV++eQQaibManbuVQOaiMmImUkYbu/OBTAsB3
ZhkfOq565/Cm+f5x+UMVX5ioGOe3PeqjsrRfLJnaRwD1H5UxA+SmCcZwpblTQBo+bywbITk
HPTkdKkMgklIzzkDgk9B/hVOGclfvYL9QTwfepWP8I2iQ85POPegCwrhsqrKVLdxipY2VQx
kyTj5f9nmoEc/L8ob14qVWPyts4yO/SgA++GZWyQeM8EVadpj4Zv0VYjGJISzE4YHJxj1Hr
URkXy/LYBstuLYwfpn0q9BcBPDGuwtj99FFt467ZlP8s0xM5c9aKO9FQSYbKqqV2nII7Uzy
mQhjEQ3Tb7VpNA6xBzGWIGPUYqntJ+bcSw4zngn0pXJZEsWAhL98EbsVaghy67QVwd3Peo8
cLyCSeQexq3aj5W7bvvYHWgLk7RyRq6sdjrwRiqcaM7f3hzznGKvSpujZUDEEc571FD/qim
0KQS2RQIrSRLtTaysx6gdAe9I0AMIlVeG455HH4VdWOPeGYAgjd1596jlxGm5VKoSRjsRQV
cqJE4jDeZznjio2iEkmHXJzxg1bG4KwPPTrzn8abt8ubCsFGevcUElWd5Gm3MgUbQuFGBx7
VXI4zt4zW/q2mTaTdQx3Jjdp4EmQxkONrDP51juFy23/AOtRsO9yoqqrEk8du1N2AkEtgZ+
9jpUzKdv3SSPQUwxtv7ryKBH0/wDs5yGPwBrq5Bzqic9M/ua9k+0MoI6j614f8AZGTwBrWW
P/ACFE/wDRNertcYX1r2sL/CQctz5U+ODKfjT4jbBLGWPv0/dpXnKLnIUc/WvRvjSQ3xk8Q
M3XfH/6KSvPtjF8qBjpnFeRPWTG9ND6++CEnlfBbSkJ5+03WQD/ANNBXpFvcg3kGGx+8Xgn
3ryr4Pybfg3pC7uTc3X/AKGK9AtZi17ANw/1q9fqK9qh/BXoLlvqfFvjFU/4WF4hVlOTqFx
g+n7xq9t8K6fcXHw28MvDwBbScen7568V8Y/8lD8QbmJH9oXGR/20avp/4YaeLr4Q+GpAvH
lSj/yM1cGFf737zWMuV3MnR9LvYte0+Q/dW5jPP+8K+YNZP/E+1DjI+0Sk/wDfZr7rsdGH9
o2/y/8ALRfw5r4g8RW0aeJdThjmEqLdyhXC43fOelaY7VxHOpzmTHGTnIz3A9K774Rxs3xG
tkC4Z7W6QY7kwtXERfKdsnJ6D1rvfhbPaWPxI0O8urlYgLxbcxkfeWRShbPsWH5158PiVyL
21PWBpN9tHUkDqDXFfFu1nh8GaH5ykYvrgZJ6ZjT/AAr6G/sQxuUK4ZTjntXMfEH4fTeMvB
MukWLRxajbzC6tWlbajtgqyE9twPB9QK9vEpzpWRtKqpKx8cRwzyzMscLSMoJO0ZOB1PWvY
/hFZyzeB9f8sn5r62H5Ryf41zA+D3xTjvvJj8F6hv3FTLldmP8Ae3Yx+NfRPw++H0/gzwQm
lXhik1K5nN1eGJtyI23akanvgZyfU15+FpydRStsZRkoyTOSbSrz+7jI615B8ZLd1+JDQnm
RLC0VvY+UK+t10XzGCiPLnpmvkf4wX0N38Xtfkt38yKGcWysO/lqEP6g1045+7EudTmWh2v
wptJ5PhhexxLyur5bHHWEV2cGj3slzDG2Qruqk+mTiq/7P1mt38ONWGMldUB5GcfuhXrtro
4W6h3KABIpz+Nb4WVqK+ZUKvLGx866p8RPDGl63faY2maw5tLiSAuJIvm2sVzjHtW74e1LT
PFlpc3Wgzz+ZabTPbXMYWRFY4DDBIZc8cdD2rhfE/wAKfiRd+MtZuLXwTqssM99NJHIsXyu
pckNnPTFepfB34YeJPCv9rap4jgWykvbdbaG0LB5AN4cu2CQvTAHXmuWjWruor6oXt2upLb
Wt7bmSOSFbm0nXy7m2kGUnjPVWH8j1B6V88+OvCy+FfHN/o8DFraNhLbs/VoXG5M++Dg/Sv
tP+xeP9WPrXzD8fjGvxXktYTlrexto5OP4wmcfkRV4+zSdhTmpneeH7C7uPh54UkjOV/s0D
A4/5avW7oel3i+IdPdt2FuEJ+ma3/h1pazfCXwmy7W/0Dkr0/wBY9djYaQI9Qgby+kgIOOl
dNKX7leharJLlPgnUYx/bN9lwMXEh6c/eNfQ3hu0u5/hn4TeNSV+wv0H/AE2krwDUuddvjj
/lvIAS3T5jX118M9OFx8IPC0mdwFtIM9f+Wz15mD/ikQnyO5haRY3kepRu4Yqscmf+/bV4p
8NPE66XfTeHtWuTFpOoyDZK54tJ+iyf7p+63tg9q+s/7K8tLiYKOLeU5/7ZtXwpHEpO0DJP
Wt8XNxnGSHKpdqSPpiXRtQgneCdWDqSGGehrZtdAmvLTVdcjjYX/ANgSzvD3kCSq0Uh9TjK
n6Csn4P8AitPFmjDw7qkgbWtNiHks/W6txwPqydD6rj0r1a3sbiCOaOJiqzR+XIBj5l64rr
jUVeCl1RbrXseSDSb4Ho5Ofyry74wQuvjLTon5K6TbA/XDV9THSCeiD8a+b/j1b+T8TraI9
RpluPlOB0NZY5+4vUJ1ObQg+D2kTS6zqmuiNmOm2hWFumJ5fkX8l3n8K9D/ALLv/wC6c+9b
nwd8L/YfhbaXksbCfV5mu2z18tfkj/kx/Gu8Ojgj/V81phI8lO/cIVVA8D+JHgDxl4g1bS4
9JsIbrT7GyRFkW7iXdI+XkOCwI5IH/Aaf8O/Ani/QBrdtrFjHa2V3aBlf7XE2Jo23JwGJ5B
YfjXvQ0Q7ciA8/7NH9if3YcD/dpfVY8/PfXcjmSlzXPJhpd+R0YEd/SvNPi1pJsfG0WstBt
Gs26XTennD5Jf8Ax5c/jX1F/Y+3gIB9a87+NXhp7v4bw6oi/vNHugxwOfKl+VvwDBT+JpYy
PNTv2KnUU9D5vjQtGeFbpgVYFnCrA7jjGMJ0BpLVdwC+YRx8uBirTRbihDN8o6f3q8YzIFX
yyVzgFckCkCK7kZ+Xgggc1ZWMlizLj1J9aVSsZC4xmmBWCLG3Csy9+/NNL+WR5eTu9fT61N
MSrMuTgjk45+tVCwKbW2nb8oyO9ICUzqqbTwW4BzlqheRRCAGxuHXP+eKfs8sYVhLuX5wF+
72x9e9QSMPKCbQwyeAQf/1UNgRrIVLlZtwUcsTwPapPMjIVS7Z+8PX6VDGxjbajblz8wbn+
tKqqko2nZk5+9xQgLCYDb2yQOOvJ+lXYpsTpcIobacqGGf0NU12mUSPuXknJ6Vo2V/Nbafd
2IRGW8C7mZcsNpyMHtRYAVPl5XJY9KniVVfdk4GB6/hUUW5iAcnH51YUH+53pjB4hndgjrz
6VbjjlPh3WZCNwWKMMf7uZFxn8qrnhlJPSta1umj8DeJrL7MrLOtvJ5x5KFZRxntnP6UCb0
ONPWig9aKkgiS3uJbN5mVWgtSqM3fc3QD16VQmXZJuWQKvsM1bkkMYaOR2yeWHv2qtgMVyx
Ix/kUaC3I2kkwGXGO/FWbWAM6lWbHqRxUMZBIXAx1x3NXY9nlMN5A4wDRZEjZnkDbOcemO1
SKijIlQE55PqKg5Z8u53dBk8H/wCtU+6QSHYR8vZfp2pDHjy8BeSc7lVhzj6+lIY1/wBZtO
CeMnhOfakiYRw/uirA/IQz4OOucUqmVsiElYt2OTznqKAsQ4K7mhOBjB5/WqrMu/dHguedx
6VpXEcK6Yskd4rXHmFZYWBDKOMEHpg5qi6bnUAfKfbgUAiNVVsh2bHHOM/hUM0QDFR0P4VK
u1W5bKnt6Co5Iwys6sCvGMnmgZAPQKVA/Oo2J3gFutTBsKG44PPNRsMykMwBOOPT6UhWPoT
4GyeV8PtVywAOqL+P7mvTRcKzEbs4968h+Esph+HupEHP/E1AAP8A1xruPtnAOePrXvYRfu
kdFOF4pmjqmg+D9b1GXUtW8KabeX02PMnkV9zkAAE4YDoBWf8A8IX8Pgf+RM0v/wAif/F0g
vWI4JznvTDeZb7wrZ0YPdFezN+yXTtL02DTNJsYLCzgZ2jhg3bQWOWPJJq7a3K/b7U55Mqd
/wDaFcqLwtntipbK8b+0bUHAzMn/AKEKvkSjZB7OyPmvxmP+LheIDkL/AMTCfjP/AE0avsv
4G2S3XwM8OSMu44mH0/etXx14wUf8LC8QMWUn7fOev/TQ19wfs9rv+A3h8kAczf8Ao1q8Gj
Llnc4K3w6HXxaUqTI23GDnNfn/ACeIrSx0rxLoEmjwXN1qF8XjvXHzW4VznHHev0kaNf0P8
q/LnWR/xUGoHGALmXgDp859qvEVOexFC7TuVMjzhJk/l/OrEDKoeYTeVNEQ8Yx94g8Y9Mda
pA/xcjnBAxUi5JLF9o+tch03Pun4U+NNP+Inhe2kneOPXoU2XdsWw0hXjzUHUqep9DmvQv7
JQD7n5ivzetNQvdNvorvT7+W0uYjujlhkKMh9QQa9c0X9pX4naPAsN1e2WtIgwDe2+XP1ZS
Cfxrtp4uUVyswnTb1iz7D/ALIjx9zHtij+yU7x18vL+1r4xYf8iroucdcy/wCNc1rn7TXxQ
1SJorO6sNFjYfes7b95+DPnH4Vr9d8jJUpt7n0N8U/HWk/DTwzNOZY5NfuEI0+yzl9x48xh
2VevPU4r4NmmlurmS4mlaSaRi8jN1Zick/nVy/vtQ1bUpb7U7ye+vJ2zJPPIXdj7k1Sntpb
a4ZJkIeM7WGehriq1ZVHeR1xXKrH13+yza/aPh7r6kZK6khH/AH6r3z+ylwMpzjrX5+eDfi
f408Cadc2XhfWv7PguZPOlQwxybmAxn5ge1dH/AMNEfF8tx4tzn/p0h/8Aia3pYp048tjGV
OTfus+4P7KG3G2nf2UuMeVk/SviD/hoP4vfdPi7k/8ATpF/8TWZf/G/4saijxTeONQjR+P9
HCw/qqitPrj6IlUZ9z7I8ceK/DPw90WXUvEFwgn2n7PYowM1y+OFC9QPVugr4G8Q67feJvF
Woa9qRzdX8zTPtHAJ6KPYDAH0qteXV7fXrXV9fTXVzJy8szl3P4nmovLZTjzG5Hc1yVasqr
vI6Ix5VY+8vgvYLcfA7wm/l5xasP8AyI1ehJpe2VWK/dBP6V8IeH/jR8SfC+gWeg6H4iFvp
1mhWKJraJ9gLE43EZPf860G/aI+MDAqPFUfcH/Q4f8A4mt44pxhy2MnTk5Xueaaiv8AxO7w
EZP2iT+L/aNfcvwTslu/gf4Yk8vpFKv/AJFavhXdLLPJcMwZ5HLFvUk5Jr0Xw/8AGL4ieFf
Dtroeg6/9nsLbIjiNtG+3c2TyVJ6k1hSqezlzGlSPMrRPt7UNMWHRtQkC422sx/8AIbV+cC
L82FJGf9nmvTLj4/8Axauraa1k8SB4pUMbj7HECVIwf4fSvNoFdT0Yk8c4FOrV9q0whFxWr
NXRNSvvD+t2mr6ddvb31rIJYXAHBHY+x6Ee9fdXgXX9J8e+EbbxBphVGb93dW4PNvMPvL9O
49jXwwsMclqq/eP3cgjJra8LeN/GHgCW5m8L6w1kLtQsyGNZEbB4O1sjI9etFKrKk7oJx5k
feY0qP+5mvkn4/aTPqXx9stFs0JmvLW0to1Hq3A/nWHJ+0N8X+3iaH8LOHj/x2uVuviN4w1
Lx3beNr3VI5detQoiuDAgCbQQPkxt7+laVcR7SyZEKco3uz73svD9vpumWmmWsYWCygS2QA
cYVQK4P40azN4M+Eup6hY3DW2o3bR2dtJGcMhc5Yj0IUGvnFv2g/i3gN/wkyj/tyi5/8drl
vF3xO8ceOrO2sfE+rm9traQyxoIEjG4jGTtAzxVSxLcOWKCMJKV2ymvxC+IAOP8AhMdY/wD
Ap8VN/wALD8fbyP8AhMdaI6cXT1zkcLSEbGJHrtq2sKs2xd31A6Vym1j7j+FOpSeMPhXoms
XcpnvFjNtcyPyzyRnbuPuRg10+t+FYNb8P6nosgBS/tngz6MR8p/A4NfF3hf4m+N/BOjSaX
4X1j7LZvIZmjaBJAGIwcbgcdBWp/wANB/FzOV8SRAdcmzhH9K6vrL5eTcx5Jc10zgnt5rLU
J7G6ys9vIYZFPXcpwf5VcZjhcKo4zVG61PUNc1261bUp1lurmUzTOqhQzk5JwOBVpcMuSNv
qM5xXMdIw/eweT6elNclkywGe4Y9KmG1iRGwAx1FRMV5bk8dv5UAQNncEPQ5/CoGWRf3gXI
X7zepxVpkMm4xkhiTnI7U3yiq/K/3ODuoApwtKMu0gx/Fk4z9KWdcjKyKRxlQRn8KVl3Kod
wAM9B196R1Xqildv3jupWAqSRyLIhDFVI4XuPf3p8asXTGWVehJz9amkmlkCQyOXSMAKu7O
1c54qdUUbmUfNkAEf1oAhYmT3IG0bulXYA5QZRc8dfSmCM7gTGSQeD1z7VcjDNLt6r29qYC
odp6gnNWt3mRxkbhLk+Zxgfh7VHtcYOAVHbrT0XGCQcdPxp2ATyznH8I7+1X0by/C+tKWKl
oYsLnriVTUMacAry2PTgVPNlfDmpDy/wDlmgY46HzFNITOTPU0UHrRUklaUHau5ctjJLHH5
1UZRg5+Y+gqSRvMiKvtbA/KodxJQsq7Qfz9vrSFsSoihegHHDDtXU+C/Ber+NtefRtF8lrp
YHuMTPtBVRzjjrWHLbT2sxiu4fIdQC0ffB5yfwp9rqd7pl4t5pd7NYzHKLLC21sEYIyPUcU
7knUfD/xhZ+CvEF5fahoMOsRXFpNaG3lVcozdGGRjqOfauXtXjhvIrh44/lbeYzyp5ztOO1
ZpZo/l+ZnznmrC5XBUGTd39KQHXeGfCOteP9furLQLOFLjy5Lryd2xQByFHX1AArn5rZrW8
lgm3RzIx3RSD7rDgg89ula3hXxLr/hzVZtQ8OX32S9lt3t2kJ6ow568Z4yD2NZV9c2NzbWA
tbVobhYyt3LJKX8+TcSXAPTggUDWhWeOUlPtG75gCu5SMg9PqKrsrNnZlWHCrit42DPJYtr
kktrb3NsWtrufJARc7Qo9CQB7ZrAO8XKuVZWzjauDg0bBdFd4xuIbr+gNLKy7f3YCjHQdRW
lbrpX2a8N7NNHcCPNuEiBV3zyGPUDGeR3rNkLLlUywPQjpQK5AMbCw/WkC4YHODng+tSSeY
qqygnPcHjFQ7jkDgAHv/Ogdz2n4ZM7fD3UCqkOdWBYnv+5rqf3gOCeKx/hHbLcfD/U9qgld
UXp/1xrt/wCzG28r617uElaijqpytGxglnIG1uKTMmOnH5Vw/wATPF3ijRviLqmn6brl1ZW
cHlLHDFtCqPKQ8cetcb/wsXxrtGfEt6SP9of4Vk8ek2uUHWVz2gO5PcD0FWbEu2pWvDcTJ/
6EKi8F3F/4g+HWkanqlw91dNNco0r43FQ4wD9K6Oy08jULXjjzkz2x8wrtjUU4cy6l8yauf
MvjKMnx/r2WYf8AEwnJBH/TQ19yfs74/wCFC6Bjnmf/ANGtXw94wZj498QF8c6jcc7v+mjV
9w/s6gn4BeH2C9Wn/wDRrV4EPiZ5tVaM9WIzXzNdfsj6bd3090/jm5BmkaQr9gU4yScff96
+msN/dNGG/umtGkznjKUdj5eX9j/S1iKf8J1dHP8A04KP/Z6lP7I+mfYo7dfGUqujMxl+wj
cwPQH5+1fThDf3TSbX/umlyRH7SR8un9kO23bh46lz72A6f9903/hkK2yD/wAJ3Jwf+geP/
i6+pcP/AHT+VHzf3T+VHLEftZHyqP2O7TeWbx5Ic+mnj/4uuJ+KP7Otv8OfAkniaLxW+otH
cRw+RJaCMHeTzu3GvuD5v7prxX9p44+BtwW+X/T7cZPbk0pRVi4Tk3Y+D2UINqlRjrX1r4X
/AGdfhvq/g3Q9Xvp9YNzfWMVxKI7pVXcygnA28CvmNNON9Z3l/p0RFtYRRtcebMm7cxxlRw
Tk9gDX2t4Z1Qw+BvDUSuRt0q27/wDTMVphoKcrM2nzP4Tnl/Zm+FmP+PjWxn/p7X/4ivAfi
/8ACq4+HHiBJbB5brw7eEm0upOWjbvE5H8Q9e4r61XWG4G4kVR1uPS/E2gXnh/XIfOsLpcO
BjcjfwunoynkV2VMLFx93ciKqJ6nwQAWkXAY/hiplhQHc68gfw4HPvXReNvCOpeCfFEmiaj
tkTPmWt0o+S4iPR1/qOx4rAVtxIOAueeOteQ007M3Ppr4XfAPwD4u+GWk+JNXk1NL29EhcQ
XCqg2uVGBt9BXZ/wDDMHwtBybrWskY/wCPlOP/ABypPhBqDW/wX8MR5A/dSnr/ANNnru/7X
2g/MPzr1KVCMoJmD5+bRnxL8UvC+meDfiZq/hvSZJZLKzdFj89t8hBQNyRj19K2fgj4B0H4
heObrRteluktIrKS53WsnltuDKAMkHjk0z45zB/jZ4hYZw5hJI/64pXT/s1yLa/ELVJN2SN
Jl4J6fvI64FG8+U21sezJ+zH8MUYbLzWxz/z9qf8A2Snj9mP4ZsT/AKZrWD2+0p1/75ru11
v/AGuPakn8Q2tnbtdX15b2lurKpkuJljXJ6DLEc8V6MsNFLVnN+87nBn9l74Y5J+2a0D/18
p/8RT1/Zj+GvyoL7WgP+vhP/iK64eO/DeP+Rk0nH/X9F/8AFU+Px14b3K3/AAk+kAAj/l+i
/wDiqy9nT/mX4C/eHxn4l0a10PxdrGjWssj29ndyW6eYRuKqxAyR3r2z4WfBPwd41+H8Gva
xdajHcyTSxFbadVQBWwMZUnNeJeN9ShvfiN4imtZ0mt5NQleN0bcrKXPIPevp74JX623wd0
xWON11cnA/3xXNSjzz5TondR0Hv+zD8NndmN7rKknPy3K//EU3/hl34aKQftetHHQG5Q/+y
V6N/bI5/pXN638WvA/h3WZdH1rxLBaX8G3zImjkOzKhhyFx0IrolSjD4mYL2j2OWuf2WfAM
qn7PrGtQN1yZI3A/DZXEeJP2U7+0tpbnwt4iTUpFGVtruMQufowyCfrivd9D8d+G/EsEk3h
/XLTUxFgyCCT5oweMlTggZ74rW/thenmChUOZXjqHNUT1Pz4vtA1LQtTn0zU7KWwvIDtkhc
bXX/61Rpb7E8wxlS3fPSvp79ofSbHUPCll4sVFW/sJ1tZXUcvE+cA+uGHH1r5qfa8AyGJ28
YrlnBwlZnYndXPqbw/+zn4D1PwvpWo3F/q6zXdrFM4SdQNzKCQBt6c1fb9l/wCHLsc32tc+
lwn/AMTXe+GNRWLwVoMe/kafb9ev+rWtUasNw+Ydu9dUaLcbnE5zufCfjPw3ZeG/H2taHp0
0r21jdNCnnHcxUdCSMZNY58sALJ0wce3NdN8UJDJ8YvFP7tj/AKe+Pfgc1ygQyNn7qgdDk1
xNHahWKgnb68ClGWAJ4b271Zh+zLbTrPCzSnHkuDwhB+bI75FdND8PvElx8P5/HkcNr/Ydu
5jdmmxLkMFJC46ZPrRYZyGxuP3a5BznOcUpjbLDsRnip2hO0rxzxyODR9n2oBtAYAd//r0g
KJgIZcqcdOvemFH2LkFs54X0q/5RPKk4bPfpmopEYhufl6fKPSgCl9mZnbKlgedxOCPSrMM
fybPvbx2/rUiqQn7tSxX1q0IdwOMHd95s0AV0ij27tpw3UdAPpUyx/dDYcHjJq2tuohBBUp
0DZ5JxSwxoh24IBPQHmgBixovyrknoKnWFv3a7Sd3THQ0/ywp+63PUCrHl5jBTHBxgA561S
FcgUFY1B9cAZwKW9SZfDmovHuZCEEm0fKPnGM496mWJn5wcDtjvRqe6Hw3fbS+JVUOOgwHX
B9+aGDOKPWig9TRWZJkueNrL7nB5pYuFJPAHTmpNiK5IZiOaYhK/K+Qp54GSRSILHnKGA5Z
j6nJNLLtwEJGT0xmmjyyw/dlBk7ST/WmhVycDGORnpQUICu07FxuGMEkn8KsRqojRolw7HB
JJ/Omj5Suz5s9JAQApqzZzz2usQXVu6SyxSCRSwyhI5GR3oJG6hM8s0blIgfLC/JHtDYGOn
qfWq8uFaMyuC55OOMj2q5cpeXkV1qkiIsay7XZcKA7ZIAXqB19hVEjzECswbBwD6UgJ5Lqe
SAxSEyxoAkXmc+UoOcL2HererXuk3F6X0uyextzGipCzbvmC4Zs+55qiIx9okhjkFyitxIg
I3Ad+f5VBMd0YYHIOcYFVdjSImkLS9CR06mmlM5yzBfTpzTlQsmQNhx3NNZiHI2he2SRzSG
MHlsACT0646UjABugHPGRQxODlhyelSI26NuPwoFc+hvgZGZvh9q4btqi/+ia9J+z/ACkGu
B/Z7jMvgPXBj7upx9v+mNettaLtPy5Ne1hf4SGpWPkj4yL/AMXb15d23Bi2jsf3SV52uPm6
g5969F+NYK/GfxAo/wCekYP/AH7SvPAuSMKueea8efxMXU+pvhLCZfhBo7cn/Sbr8fnFd1a
2v+nW/wAv/LVev1Fct8FbcyfBrSm25Aurr/0MV6Ja2v8ApkHy8eavP417VH+CvQfMfE3jQ/
8AFfeIFxgf2jcf+jGqvZeJPEen2YtbHxDqNrboTtigupERc+gBxU3jUMPHviDHUajccf8Ab
Q1irCQ5DMABzjHWvEe4eZ0CeMvF5jLL4q1Z+cf8f0v+NQyeM/GIJ/4qvWF7n/Tpf8a7f4a/
BbX/AImaVqF/ouoWNpHZzCJ1uiwJJGeNoPFc98Qvhv4h+HXiJNF1pI5GdBLFcwkmKVe+Ccd
DwRT5Ha4lYyV8ceNECk+LNZPGf+P2X/Gpo/HHjR3Aj8WawCf+n6T/AOKrQ+G/w21r4k65c6
Los9pb3EFubhmu2IXaGAwNoPPNWPH3w41z4aa9b6RrNxa3NxNALgPbMSoUkjHIHoaOV25h+
Rmf8Jt4zjJ3+LdXP1vpP/iqQeNvGuMr4r1kj2vpf/iq1vAHgrWPHWuy+GtGS0a5uoGYzXWd
sCrglgQPoPxr0e+/Zw8S+D9I1DxH4gks9W02xt2lktrC5ZJTjow3JggdSPSmoNoR5EPHHjM
MEPivWNxHGb6X/GqOoeKfEur2rWWqa7qF7BuDeVPcvIpI6HDHGRWfJt+0gc7Tznb0qCRQwZ
1PzKeVHpUB1I3yrbyOfbtX1tZa6lroGhQE/d0u0wP+2K18mMCdzR5fHRh2r6jj0yS50XRJl
U5Ol2mPb90tehgvjZtStzO5u2OvW89/bwyyMkckioxHUAnBIq3qmqJp2pz2omEsQOYpR0kT
s3+e4NcxDpUy3ERw2RIrDB7giucsdft9Q+IPiDwRfyiO7h1Oc6XIx4kDOWaAntzll9yR3Fe
hUqKnON9mbPlTR0/imy0nx34f/sW/mW3uo3MlheP0t5f7rH+43Q+nB7V81apYX2katcadqV
u1veW7GOaI9VYfzHv3FfRh0idTgxsB3yKx/GPguXxXof2qGEnX9NiPlHHN7Aoz5Z9XX+Enq
Mj0rmxWH5lzxJqU1a8TpPAWrLZ/C3wtFI2CbWQ5zx/rnroj4ghwf3mD69q8+8OWcl18OfC0
kIO0WkinjoRPJV9tPnCnqOK6sOv3UfQuMIuKZ5X8ZJBL8XtXl4YSJbtz/wBcEre+Bc62viz
WrgkKo0p89v8AlpHXOfFhWT4n3ykHIgtc5/64JWz8J45G1bW2jGA2lvjnJz5sdeND+N8zns
nI97XXYiMrMvX16VyXxSjvfEPwvurPS7K41C4S/t3MVvGZGAw4zgDOPeqH2e6XoWH0pVW+j
JMU8kZ7srEZFe3Up88XE6nSi0eFjwV4wyf+KU1UD1+xyf8AxNOXwT4qVSx8K6oMc5NlJx/4
7XubTapjC3c+PUyNWn4fuNSHiPTw11KR5mDlzjGDXC8DFJu5PsbdT5ys7YIx8yMHjoe3vX0
18Nr42/wr0dHfBM1y3HpvFfO+6NpnwB98jGenNeyaO/l/Dzw6LGSTBFwZA3Z/M5x7dKwwiv
VRzwjzOzPUBrGM/vOAK+dvjBpWp33xd1W4g0y8nikSBleOB2Vv3S9wOa777ZfhB8xA9KnGv
62qBFvrlVUbQBM2APz4r0atD2qWtjd0b7HKfBfwv4k0fxn/AMJJf6fc6fpkNtNG73KmLzy6
7VRVOC3OD6DFe8pq/Iy/HpXlx1jUpnBkkklbplmJwK07bXYYtNlhlgnj1Bv9XeACVYh/1yb
AJ9yadOh7GNlqDodSp8bvEsNv8PrfRnlX7Zqlykyx/wASxR5Jc+gLEAeuDXz/AG0n7sgY5B
yRxW/478LeIra6bxJqGptr1ndOEOohSGRu0ciH7hx0A+X0NYNvGyoQVKnb1rx6rlKTclYw2
0Psay1IxaNpUe7kWFuP/IS1Y/tMZ5Yj8a82vtXuLaSzgTIWOztgMf8AXFarHxBdqhznivap
RfIjVUNLnkvxKZpPi94jZG5+1k5z/sisYCRVC5HrmtLx5I8nxP1qU/xTg8n/AGFqK1uJI7e
a1jjRmuFCnegZlwc/KexrxHuzNqwXBt3dJLWEwKEVWVm3bmA+ZvbPpW2dW1az8K2ukw67cS
aTes0t1p6fKisG5XPckAGsi5fzycW8MOIwu2MEZwMZ+prR1q2vtP1K70i9sW0ryZt5sBIWS
FmUdM5JyCOaRG5n3H2M3k32MSG2LnyxMPnA9yKhwRlCg6ZGDViOB5X2QoZDt/g649ajZFwG
Eg6dB1oKI2ZguCCBwdo5P60u0bCy/KQfXrWpBqfleHrjSDYWbm4uEuDeyKTOm1SNinspzmq
DfOxB4PHGKVgGJGP4TtJHr096kEf7woy5HTkcDuDS7MEHazBjg8VMrbWPyqB6c0rALbquXU
8KueCtSouzAyykjuuetSRrCY5mkZ1CqdhUA7mHTPfBp21gArJtG7JAOccdPehIkj28Idu9h
6NggdqntoyVARnVeM9evvSK+7EZQBx02np9TTmSYQI3lYRm279vIOPun3xVCJzFgR7nUo6s
VKt6HofT8afcxRjwlrbTxgk2YMRIGQfNTp74zVw6W1uBLMI1s8iKSZXXchKk425znpzz1qj
frAfCerO3mLKsChEGGT765JPbjtikyep513ooPU0VmUZgljy3mrg5xuHTFbnhbxAPDviW11
qbT7bU0hWSM2tyuUcMhXn3GcisGdUjYDcrg47dK6fw34it9B0LxFYtpMN7JrNmLOKeTGbX5
gzMPU/lSJZzqyEyHgKp4CjBxzU+wSsXAA8sdN2M49s1pz6tpz+EbDSItAgj1C3uZJpdS3kv
MrABUI7AVlqjPMYhmQjp2U0BclWPCEvH+7fnAY/L7+9aWk6Lf67dyW2nbXuY4nlER/iVRnb
7n0qsjiSNYtp4OCCMFT+PWnxySW7rJBM9tIuVMkDFSB6ZHXpQrX1CWq0CHTYptGudRkvLNX
tZFiNk7mOdt2fmUY5Ud6rXWm3un29tNcWzRJdxGWF8ZV0zjIq/eWUNrptvqH9qWd0b0OTbx
sfOhIPIcEd+vGRVKS9uprZYZJGkhi+WGIsSEz12jPFK5LuZ/wAuz+7joPb60mYz8xjyOpOc
0/5ZG+XaMdARwKhDKZB8o45OO9MpjHZMggcjvn/69RS7c9OPepzt3BcDvUb7mQlv4T+NAiK
Nd6/eC47iuh1rwf4j8O6HoutapaLDY61EZrSVXD+Yo65A6HkcH1rCjyqnaN344rU1DxBrOq
aRpmk319NPY6YrpaQu2VhDHLAfjQB9G/s2W5m8D6+pIz/aMZyxwP8AVV7Y1jj5WTqOgNePf
stR+Z4J8SdGA1CL/wBFGvf/ALKu37oya9nDO1NHLUqcsrHwj8clx8bPESKOkkY/8hrXnAVc
NzyfvZ716Z8d1K/HTxKM4AmTt/0zWvNkTbIS2enTua8iXxM6rn2N8B7ff8FtNbn/AI+7n/0
IV6dDaf6VDjj51/nXB/s8wBvgnY9wL255zz94V63Bbr58fGMOP517VF/ukc052lY/OrxtEy
/EHxE24nOoXHH/AG0asNY3I+Xn8cH6Vv8Ajcf8XC8RbTn/AImNxn/v4aw1Q5GMHPvXiPc6k
kfYv7IIYeD/ABNuGP8ATo//AEXXoXxO8GaT8X/AWo6fZ4XWNKnkjt3bAaOdOsbf7LDH5g15
/wDsi/8AIo+Jcnn7bH/6BWdp3xO/4QT9qTxTomqTBNA1m+VZWY8W82xQsn0PAP4eldBKOX/
ZZtJ9P+MGtWV5G0NzBp0kcsbjDIwkUEH8qj/aywfidpgIz/xLV7f7bV9JReDY9M+Na+MNNi
AttVsZIbwIvAmBUrJn/aUY/Cvm39rAA/FLTABuY6auB/wNqJLSy/rUpdTsv2TPDHlaZrfi6
dP9c62VuxGPlX5nI/EgfhXpnw38ZW/xHTx1pN43nQWupTWqKf8An2ddqj9Gq94K8K6h4V+A
tp4f0mFDq505mAdtoNxIpJJPbBb9K86+BHwt+Inw68Zajd6/DZf2ZqNtslMN15jCRTlTjHu
350yT5M8VaCfDviPWdGvpVS4028a3WI53OoJ5z0xjH51z6yoCdqZ+pxXv/wC1V4XbS/ifB4
giTZb6xbK7YHBlT5W/Taa+fGjy68YP0rCa1LLHK7tq4B7Zr7Q0GwM/gzw7Ntxu0u2/9Fivi
1YyPvuSMV+gvgjTPtHw08LSBOul2/X/AHa68HK02TKfJqznI9JYSoWjz8w5/GvkP4iF4fi5
4lkjmMbpqUzKUyCpD9Qexr7+TRt0ifL/ABf1r4I+JagfFrxUOMjUp+P+BVpjZJqIQqc57r8
M/GMPjzSWtb4qviCxQG4XGPtSdBMo9f7w9ee9d9Hp8kMiyQkpIjBlcdiK+MtD1rUPD+t2es
6PMbS9tXEkT53AnuCO4PQivt74f+JNJ+IXhaLWdPCw3KER3lpnJt5MdvVT1B/DtWmGr8y5J
7jc3FalSTw9Y2OmWi6ftEMkk0vkD/lgXfcyj23EkfWqkmlNt/1fb0r0L+xhtpDovy/dwfWu
yNoqyI9ul1Piz40IyfFzVVZwwWOBRnnA8la6D4Gwef4p1OHHB0xzjHP+sSsr4422z41a7Gv
UGFcf9slrqv2drMSeP76IDcTpkv6MnFeNH+L8zS/2j1n+yVzyg/AVzvjjUk8H+Cptbh0yC+
nW6it1jmZlXDbiT8pHoK9j/sX5emfwrE8T+AdN8XaE+h6s1xHamZJw1swV9y5wOQRjmvXq3
cXy7i9uj5fHxrujw3g3TSfaeX/GpYfjbexXCzW/g/TllTlT58vBx9ea9fP7NfgXPy3utDHf
zI//AImhP2b/AATkIt5rIyQM+ZEf/Za872eIe8n94/bHzBaM8r+Ywxubdivo3wLYLd/DTR5
GU5WS5Gf+2leMeINBg0HxXqukWzvJBZXUkKPJjcwVsc4719HfCXTvtXwn0xtucXFwP/H6WG
0qovm5dSm2iRLn5Occ+teR/Erxp4n8O/EO+0jSr2O2soI4RHELWJgMxKTyVyea+mzoxOR5f
Pr615n40+BK+L/GV74iHij7CLoR4gNkz7NqBeocZ6eldmJU5JKIvbJ9TxPT/ip4jhuo21a1
stTtcjzEe2SNyvfa6YIPvzXu8+gW3mlocmFgHQnrtYAjPvg1maL+zv4fsrxJ9Y1i51VImDe
QkIgR8dmbJOPpXqc2ledKzlQCT0AwAOwHsKWGhUhfnGq1up59B4atryK60m4Uta6jC1vKvU
cjKt9QwBFfNPktDJNGyn5CVY44yOK+zLyO10XTrvWr7Edtp8L3MjnoAoJA/E4H418WQaldT
LdL5jGKdzK8Y+7nk5x+NY4xpyVhuXNqfStxo4uYrKcnbvsrc/8AkJarP4fjyflP1x1rv7DT
vP0HSZdo+ewtz0zn92tP/sluTzk8V3037iLVaysfJnjxUT4o6+jqPluMYz/srVC3YKUaP5W
HQg8itf4kIF+LfiSNu12RnPTgVDNY6fBY6e+nah9ulltzLcqI9v2Z9xGznr8oBz714j3ZDZ
WL7oxGIVL7smUE5Ix9386dNPNcTyT3FzJPM5y0kjF2c9OSeaI8owwvKnPNTljNKzMAGc544
pBYZbyzQyb42Mb9mRsNSOvdmG7ufWpDGdoLA5/lTCnzf4dTVAEatIUSOJ3djjYOS34U7aFO
Dy+cYI6VMsTfZjdLcRoySBQm7Emeu4e3FRFcHzGUnJzknNFgH7M7d+SSe3TFSLF5gb5G68s
BwP0qIABcHpjGc1NAqmQbR8p6bjgfWkSydY4drbgRtP4H3NCqpKr3z0PQE02JWTaN+AmSzL
/dqQGNSdzXAXGVKjjdngn1GKBFi5toYYLNoNVgvHuoTJNDEpD2rBsbGz145yKBgW8RV5BuJ
DF1xGuMAEEHk8nNRCRFjmiki3yZUiXGCvbBFDmYZ8yMsCdvowI44pCLEsVpDPLHE0d4uxf3
6qyeW/8AEBn8RnvUGpSIfDmqKdxYQgLzxjevNJG6hQ5XcQO4yKZfSxSeHNSXksIRtOcgfOv
FS2KxwR6mil70VNx2MxgCSCSM4GQOlPAZpFKBgGYAAfTrSLGSQXYfN05FTpI1pbSQSRiPzS
oLMgyMHI2nHFSL1AZDAOhVcZI7n/Cr1vZwy6ZcTreIro4URE5ZsjOR2wKqAs0qvJuQEdsH8
SK29PuLq4sZNJE1ulvExuiJNqliq4OH6njt3oE7ooRhXdZSigHs33QQMfiKspZ3U+mXF3b2
rXFpYlGupUKqFDnavfPXjionUiRgiLIAThV5VsjjvULPCjGObzZNqFgMj5eM/nmgCNiD+7m
VQQcHPYZ6GqtwWWQocbk4XA7VLcusjsWUk5BzjGKqMdowwY9txFIAdtqb93XsBzUAZd/JAH
celMlAy2dzDHB6ZqArgD5tv1pgW/MUHckeQegzSeakhYHiq6rIBkMDnoPWnM6lQp+U98UAS
fIVLDb70zLsB8nAobcyYUDgVPdaa1vZ2dwJUf7QpbapyyYOMGi4H1H+y7rGjad4V8Sw6lrF
lZSPexMq3M6xFh5ZGQGPNfQI8SeFWGP+Eo0g59L2P/GvzR2dygb6gf4UvyryYh064HFbxrS
irIylRjJ3bPRvjhc2138bfElzZzRXVvJMuyWJw6t+7XoRwa88X5iDnI+tNV0wNp49zipol8
xlWJhuJwFByTntWLd3c2Ps39nnVtFtfgxa295q1lazC8uG8qe4RHAJGDgnNesx+IvDAmQt4
k0oAMM/6ZH6/Wvzeurd45jHKmyRDhlIIII7VAYQRgJnI/u1tGvKMeUwdDmfNc3PGUsMnj3X
5Y2EiPfzsrIchgZDggisIE7gqLz7Co9rKfu4OPSrVnZtcecPOji8qMyfvGC5A7Djkn0rA32
3Pqf9lvxR4b0Dwx4ii17X7DTJJLyMot3cLGXGw8gEivEfjNqFjqnxm8S32nXsN3aTXG6OaG
QMjjYOQR1rgZMHkgH0yRmo9zKv31GRwAelW53HZH2n8A/jZpeo+Dh4d8Za3a2WoaUqpDc3c
oQXEPReT1Zeh9Rg1ynxUuvC3jD9pPwjjxBpsujRQRtdXYuEMSBHZipbOMnAGPevlluAqFtx
A9ajBLKQyceuKFNoVj7f+N/xxj8L+HNMX4e+INNu9Tubg+Y0LJcCKJV7jkDJI/I14pov7Tn
xRPiCwXVtTs5NOM6faALJFJj3DdyOnFeE7SjgLGefQUqjttIPv3pOTHY+0P2kNR8G+L/hat
zpXijSrzUdMuFnihhu42kdG+V1AByTgg/hXxf5iqNucFecd6Ty4VkBKqGzx04qeSbzwNypu
9up+tEncYkTRiI4bcB2zX6J/DnXvD8Xwr8Lxza3p0brp0Ksr3UYKnb0IJr864yMHc6k/wB7
GKUr5nRVBHOSM5ojJx2InBTVmfp4niLw1kY1/TBz/wA/cf8AjX56fEbF58WfFUtqVnjfUpm
R4/mVwWPII4NccsfICJkd8LU8Kuk4KF0K8g46U5TctyYU1DYmFtL5R3Lkjqp69eldf8O/HO
o/DvxZDrmmjzITiK7tCcLcRZ5X6jqD2Nc3GN1wzt1YZO7uTTJrXC+Yx+bnI7Ulc1P0a0Xxf
4S13RLTWLDWrIW91GJFElwiOueqsCeCOhq+dY8O4/5DenY/6+o/8a/MqSIAsVUEfXNReWT1
UEVr7WRzuhFnqnxyuLW4+OPiCa2miuIy8e1433Kf3a9wa7L9m2+tIfiVcm9njtY/7NkXdNI
FB+ZeATXgsEDBxlSMdAAa2Iof3O3+Dr0qL63N2tLH6LHVPD+OdY08fW6T/Gj+1PD55Gsaef
8At5T/ABr83rixZmxkH3xVdbGT7yxEe4rT2sjH6vHufpR9v0E/8xixx7XKf40gvtC3A/2vY
9f+flP8a/NpLWYvt4XJxT/sKmZgr4QHhiDT9rUF7CPc7nxzfRTfEvxIYpFkQ6jPtZTkEbj0
PpX038C7vTF+ElpHd31rDIt1P8ksyqfvehNfHdnauqqTwCO1XpLYOpDYOB09DUxk4u6NpRU
lZn6ANe6Bkf8AE3sB/wBvKf40hvNBAz/bVgP+3mP/ABr86LnTWZiY03Hvx3qqNOmXnaePQC
r9vMy+rx6s/RmXVvC0KtJN4i0xFXk7ryMAfrXL618VvhhocMjXni2xnkT/AJY2Tee5Pphc/
wA6+DhYXG0ERjn1A4qRdNm3Dav3uMUOvU7h7CPVnqPxW+NN54/T+wtGtX0vw+r7mVmHm3RH
QvjoB/dH415xZrtRjtONvGDTUsWD88464FasEYKgBTWWrd2dCVlY+4vDU2kv4N0JpNTskb+
z4AytcICD5Y4PNahl0P8Ai1bTwP8Ar5T/ABr4HuYQyEMvDd6xpLNg5AXA7EVt9YmtDF0bu9
z0fxvp9vqvxY8cXCalapHa3DSxhpRmfoMJ2Nc/ZTNBuaFQrshUMecZHNYtpbyIQrDP1FbMS
kAbmwozjnisbt6s3tckVeCzAA455JzT9qrgrgn2PSljAxjOBzzUgQLtO/I9xVIoiG7JGMc9
cZoCEsQUIYdRtxTsNxhSwHTHUGrQn83Uheakst0rndKA2xn7dcVVhFNUPHVV3DoOgqVlRpG
C58vOQW6kUNnO7aduezdKUKQM7sEDBU9v1oAY24KDn8BxT1iwwXkMepzkU5PunJ6jnHapDk
7FUgJ1wG60EDvObzPMVhvHbtwKlSaaOaNurx4K5+YDnNNSFUBa4m8ndCZIise/eegTjpn1P
SomlCxr5fUHJ5J4pMW5IzhSWdD5jPvLlcf55oubme6uZJ7iVpJp2MkjHGWY9c1CVkaQbcu5
6sfSmlySsZ5ZeOPrUjSJdyqiMCCSMEE44ovCsnh/VcyAkQAgZ771/wAagYrlQFzwOM9fepr
oTDwtqly9sfKKCISjlVcspx9eKlgcMetFHeioAoiOPzRuKq2c4xjH14rUkttLOgRXcOoSNq
ZujHJZPGCqxbRhw3ck5GO1UR+73jycnduyccjHT6U5nO4eY3OPugYwKQrGlodlpV5rttDrW
pJa2rkiWQ9Y8DjH6DmmSRwwXUgiljuREzKsh5jZc8N7VQ3sGXYh3Pnk9MdM/hT0y6EsTt2j
Az17Zp30sTbXUsyXCgiPahCtncjfp61CJAmZFwwbqoByg7GkUYAMhJROXQnA9PzqFlE0785
TPynkfypDBpGkT7vXglhiqrLlMMu4AdzVkFHdsEf7IK4zVaQbW+YZzkcDjNAivlMkbFJ9Kj
Un+4M549qkO0SE+Xge1DMuzb/GOlAArSLlW4Y9qhw3zHkA+lS7mVtoJAPWmt9w4JoAYQxGM
5yfxpm0ly3T3NPUIRyc8elCogKscYb26UAPG0L8yDI9qVZFDbQBgjium8NfDvxp4wsp73wv
oFxqcEMnlyPFt+VsZwckHpVfxJ4O8TeEL+K08T6PPplzLH5saS4+ZM4yME8ZFPldr2A53JB
7A+ma1NMsob65nje+jtWjiaWMkE73UZCjHQ1RAkaQRgbiSAADzmvQYfgx8WIkS4HgzUokRd
4kyowOufvcU4pse5wkjtIxeVpCW/iJJJPvUZVsYOeO9djoXw18b+KdOfUdA8NXeo2qSNC0k
OCu4dRnPUZFbVn8Hvi1YXkV3b+Cb8TRHILRKwPHcE80+ST6FHmnkkDO3ccZxQsYcr+7z+Nd
J4m8F+KPCM1u3ibRJ9Ja63GMSRgb8dcYPuK29N+EXxI1PTbfUtP8H6hc2lyizQyoqgOp5B5
alyyvawHEmPypWi2Idv3j2+lR+VtRuVBbp7V6HL8HvihbRvJJ4J1Yr38uMMT+AauKuba6s7
17S8tZba6hbbJFKCjKfcHnNJxa3QGcqvlAMFc9T1zTJ4idwVTz9etdvo/w18d+JNN/tPw/4
YvL+xZiizQgFCRwRya53XNA1nw5rEul65pc2n30QDmCdcMAeh/KizQGK6s8eW4Vf501YV4b
KD1OOK1dL0rUNX1S20vTbE3N5dN5cMKJlnY9hXSa58NPHXhnTJdW1zwpfWNihVXmljXYpPA
6H1oUWwOGwuOSCF7cCpUQYADr0PQ1raTpF9rV6tlp1q09wdxEa46AZJ612HgHwFrHiXVZ1t
/C+o6pZLHIha3+VUlwQuXJA4PXmnGLkJs4GONi3yjPHA9adGrMcsuGHHtXqGo/Ar4p6TBLc
T+FZ5IlH/LrKspA+ikn9K4f7NLFO0cyOjqdpVhjGOoI7U3FrcZRhtHXG+IlQOo/lVgWyqct
Hk9ie1dx4F02XxHqkvhhjcyQXSmRYraLc7SIPlI9MZJ9DV+T4RfETz2VfB2pyryFfycZHrj
NVyXSkK+tjz/7KzIVG0heQd3NOaPk7U+8cZx0rp9Z8E+KdAtxPrXh6/0+E5/eTQFVH49BWF
5R+8MDPJHpSasUZ4tmjGQAzE9elPSGHaSzZIIzycir20HkZP6Yp8ca/wAK9euaQEIjG48Fs
HGM9anQYbaAc+/QV6PF8F/iU9qk8XhtmiZA4ImiOVIzkfN71wzRMjHep3A4ORgjHBq+VrcC
BYTICxUDBxjFPECAcrt7E10Xh/wp4g8U3slj4f0172eGPzHVWC7U9SSQOtaOueAvFfhWG3/
t7SDa/anMcLb1be3pwTjqKFG4zjBY7mG0bse3SpIbV1kWToyndnH5V6DcfCb4hWNhLd3Ph2
VIYVMkr+YmFQDJPXPTNc5o+hajr+qx6TosBvL2XJSJCASAMk8kDpT5WFjG8hmuHl+QbmLHb
hVHrUjQqY9zbFVuOvQ12OtfDvxj4d046prGhzW1ruCvMdpC56ZwTj0z61jy6a32OwuknWeS
7yvlrjIIOAPxp8rRF7GTf6W2n3Ulq7pIy7ctC25TkAjnv1qvHaLt+ZQwHfHWu90r4a+Nda0
1L7S/D081rIWCuJEQZBIIwSD1Brn7rTrnT9Rns76JoLi2kMUkTHlWHUHHGaHHyK6amCbQEF
iuBn060v2T94zBeOeo/lXTWOjajq18LPTLae8uX+7FCu8n6j+vSu3j+CHxBuLXz00qGBjj9
1JcoCw7k88fSjkEeQfZVLbnXJIyMcU7y9vI+YAdMda6vxD4L8TeFZUj13RpbUPkRyEBoyfQ
OOPwrn2UK4YsrL/dP60rFme1vztK5GenpSiy9+PavQrb4TfEK7giurfwzO0EyB0bzEG5TyD
970qwvwf+JHA/4RaYf9to/wD4qnysm5w2k3E2ktNJCkMvnRmIiYZAB7iqwjbIw2B2OODWvq
Om3uj6lPp2pQtZ3sDGOSF+Spxntx0xVH5w2X/Wl5FbakY5UFU3H2607CqPmUlf4uOhqaNFV
0kVDk4PX+XFPxuO1lznJw38qaFcrBGUZAyOnHanTJGojaKVpAR8w24KH096lCKWIJVQQc8c
imKuZ8M6kHkAen51QrkOyTcWJ3HH3cYNNVVDZVdxxnJ6H6fhVnYQTnIUHkhulJJEyx+ZkbR
xnHNIRECWPIA2kcM3BqRcszyLsJJ4IGM/QUzA3IsmTz8oyASB74p6svT5U3fLtHOP0oAU7l
X95lNw5wOQO9WtVvbrUtRaa/hjhlSNItkKBFUKMDgd/eoY4I2tpZHnUuuCqPn589cdqiZS/
LYBB+YtwaAWpED8o2k7x3z+tNZcyjb2PXilaMMNykbQev8Ak0Ly3UfU9s1NgCNVZwcLn7uf
So9UmdPD9xCshZHI3JnPOev1qYff6EYFS3FsraNqn2j5Slq0iZ/iORjpUsDhD1ooPWiswIN
ubjLRh/cntTDHlgTgLg4+bP602WbJdMAkHANLDMYzs8zKZ3BAvQ0hNjmdnCCYtnsS3GPUUN
KyIR5uFbjJGeKa77TmMKw7DaePpx0qvKTuAJIHp2FArk7XLqqNuAwew5NIGJdtoPP3jjJNV
pDtC7QXbpk00SEfdJBPXn9OtAiZpGbPGGHcioGb59pY4J+YYAp275slCAeuT/8AXpD8w3bQ
jDnPpSATcTtLHK+mcVGzESkKMr/vUM7kZOCc8elMUliS2VUdcCmIViFYKeffPNSBPlJDcn8
qYNmRhjx1P+RSscxfKeT2oKEH3OhLemKRG5G1efcCnRZJO48D0/8A107aCxZOgoEe+/st+M
DonxMm8P3TlLTXofLUE8CdMlPzG4flXrH7VnhU6l4E0/xRbx/v9Jn8uRsc+VJgfkGA/Ovjn
SNTudJ1iy1Wxk8u6sZUnibdg7lOa/Ry4GnfFD4Pv5RDW2u6duT/AGHZcj8mH6VrF3Q0fDvw
S8KHxd8YNFsZk821t5fttyOvyR/Ng/U7R+NfYPx78Yf8Ih8INSkgm8q+1EfYbfHUF/vEfRc
/pXm37KvgybS18SeI7+DZOJv7NiJHPyHMn67R+FcB+1P4zGr/ABEtvDNrMTbaLFiRR0Mz8t
+Q2ih6IpHsv7KrFvg1N7alMP0StTx1+0L4U8A+L7nwzqmlancXVuqMz26oUO5cjGWBrJ/ZS
3f8KZm3df7Tm/8AQUrrPFvwL8AeNvEs/iHXrW8e+nVVcxXLIpCjA4HtT3Ej5c+Ofxc0H4my
aI2i2F7bfYFlEn2oKN27bjG1j6V9f/DN9vwh8LOR00uE4H+4K+PPj/8ADnw38OfFWj2PhmK
eK3u7NppBPMZDuDkcZ9q+wvhopf4P+FwvU6XCB/3wKEh3OS8HftAeEvF3i+Pwulhf6dfTu0
cDTqpjkZcnblTweDjNc7+074L0+/8AAi+L4beNNS06VEklAwZYmOMH1wcEfjWb8Pf2c9Y8N
fEa18Wa7r1pJHZzvcRW1orEuxzjczAYAzVr9pzx9pNr4IPgyzu47jVL6ZGnjibcYI1Ofmx0
JIGB9aHoM6b9mkY+B1j3/wBKuP8A0Oqn7QXwu/4Tbwp/buj26trmlIWCqObiEcsnuR1H4jv
Vv9mncPgdY7uv2q4/9DrR8E+O7eX4o+Lvh7fTbbyzvGubHcf9bEwDMo91Jzj0PtTEtj5B+D
ccg+NPhQHPGoJlT1GAa+tP2jsf8KM1bd086D/0YK4HxN8M08I/tG+EvFGkwCPR9W1NS6KMC
CfBJH0bqPxrv/2jFZvgbqyqMnzYf/RgpbID5l+Bfw9uvHXjjzWmktNJ04CW7lhcqzZ4Eakf
3sHPtmvsHxR4w8G/CrwrBJqASxs1/d2tnaR5eQjsqj9Sa81/ZVsYYPhZqF4qhZrnUn8wgc4
VFAH6mvIf2ndUurn4vGwmlIt7GziWFOSBv+Zjj3P8qNlYF3PdvB/7R3gPxZr0WjNFe6PcXD
7IHvVURyMeg3KTtJ96i+N/wrsvEmgXPifRrRItdsUMrhFA+1IOob/aAyQfwr4fg3ecGRiHB
ypHGD61+k/ga+m1r4baDfagN811YRNNu/iJUA5+tCYz5N/Z+K/8Ln0v5cZin/8ARZr6j+IX
xC034daPa6nqljc3cVzN5Krb7cg4JzyR6V8zfB2BLH9pU2EQIit572NPoAwFe+fGj4e6x8R
fDOnaXot1a281vd+c7XJYLt2kcYB55oB7nS+EPGHh34keFZNR0uNprN2a3uLe6jAKtjlWHI
PBr46+Kvha28H/ABI1PR7MbbQ4nt0/uI4yF/DkfhX1P8LvAsfwp8C3VnqusQTPJM11cXH+r
ij+UDA3dsDqa+T/AIr+MrTxh8VNR1fTmD2K7be3f/noqDG78TkihuysG5zUUfmo7KuRGuSc
8mlWMfKy5X8aWOKX7KLkxfu2Yruz39Kk+UxnnkdABxSSA+yvgf4m/wCEh+GdrBNJvvNLY2c
uepUcof8AvkgfhXzd8XNAXwv8UtUtVj2210/2y3x/dfkj8G3V0PwA8Tf2H8SP7JuJQtrrMf
k7c8CZeUP4jcPxFd7+0n4XmvtO0PxBZR77iKf7A4AzkSH5P/Hv51YI0v2ctC+y+Dr7xDLHt
k1Kby48j/lnHx+rE/lXnvxw8Wf2p8WLPRrdw1vpDxxED/nqzBnP4DaPwr6Cj+x/Dn4UIZMC
HRtPyw/vuF/q386+GI9Rn1XxXHql4xkuLm8E0hJ5LM4NHUOjPvrxbx4E1w9/7Pm/9FmvlL4
DTCT4waWo4zDOSO/+rNfVni3jwDrn/YPn/wDRZr5E/Z+Zm+NGlr2EE/8A6LNC7B0Ps3UrGy
1TTrjS9QiWW2uo2jkjb+JSOa+KvHXhW88DeLpNHuCWhz5trcdDJHng59R0PuPevpL4u+KpP
BFv4a8SqpeKDUhFcIP44XjYOP5H6ip/iF4S0/4neAIbvSJY5LpYxd6dcjkPkZ2E+jDj2OKE
Mm+DE0lx8JtJmlkaR2aXLMck/vG618z+MFluvirrljap5txNqUkaIOrMXwB+Zr6T+CUcsPw
i0uGdSk0ck6urdVYSsCDXhWjok37VzRS8qNZmbB9QGI/UCn1YrXR9E+C/CWk/D/woRI0S3A
j82+vGAGSBk89lHYV53qn7Snh6z1FobLQby8tVbb55lWMsPUKf0ziuq+Ot9cWPwf1I27FTP
JFC5H91nGR+lfOXwm8BaZ8RPE2oadqt5dW8VvbeerWzLuJ3AYO4Hjmp31Yj6K1D4rfC/WPh
+2patqUMun3atE9hIu64LDqnljnI9envXyLfXVjJqNydLaZdPLu0Cz4MmzPG7HfFfSf/AAz
D4L3Fv7Z1fJ/24/8A4mvJPi58OdF+HOo6ZZ6TfXM63kLyP9pYErtOONoHrR5XKPrnQJRH4J
0qcjcF0+JseuIwa8Vf9qDQUkMZ8KX+7cVH7+PBIr2nw0iyeCdHjflXsIQfoYxXEv8AAP4Xy
bt2gOdxyf8ASpf/AIqjQSPlbxd4oTxR421PXoLZraG9l8xYZGBKfKByRxnis6OSNgd33+Dk
daseK9LtNL8d67penR7La0vZYYlJJ2oGwBk9arQq4xwoAHBFIbJV5H3wd+QO9SqOOCCpPZe
lCIWj/wBap3duhpwjjUlieM4/CrJGKGkZm+YnBK4qVRyMkBsHAC5J4z0FHlp5ZaIExhMlQa
TcA525LY4dBjOQKpE3ImCqeu0sfwNR8+YRgrxww7euBU8xhIjaOM7HTkFv4u/HaonaRT8oU
juccmkMdDPAtjeW7WMFxJMUEd05IeAKcnA/2garKrKSw+6p6ZzS7ieRgcfez1pFXGXBPPH1
pDH5XyjhsewHeo9wLDOHPbinqrKu5WzSMMsdyYI9uDSsBH8ucFcAc1YhWMbt0W8sCAT/AA+
9MCs0zZjEbdAOlSxj97GcZJyCOtFgHJGoIZt2xeCFPUfWluIPN0PWHjUlUs3kJHbleo/GrE
lu9u6tJGyBxuXeuNwPp602Zmi0HXFjcqHsHDDbnI3IcfSpYHm560Ud6KyApELmQPjcx+U55
FR+Y0UgZMxnPJ9aSRlaQttOVJxj1phVt27bt7HJ60iLiiQs5BckdiDUZfcvphsZP8qbIvzZ
2AEe/WmEgMBsAI/SgBZHJzubIB9aTcRIrYzxwKVmBkA3AN04poG7gH6eooAlWTu33vXFMds
SHDcY6YpQ2TyTn1xSNvY89fpQACPedwb7oGRirb27Wksn2q2ILR5VCcbc9G6VUQSIMAYJ7E
f/AFq19W01rFLOeO6W4juYRIoz8yD0IpktmOqsvzDPHXFPAz0Uj39aD8rk5+bFKG75Hr/nm
kUIqMRtYc/r/Onqm4BAuGz1FPXYy/eyR1PrTOrldxJPtigAWNixXdj8P/rV9k/speLxfeE9
Q8G3D/vtMk+0W4J5MLnkfg3/AKFXxqwO7O1mBHNdx8L/AB1N8O/Htn4kS3kuLdFaK5gRgDL
Gw5AzxnIB/CnF2Y0ffs40nwB4P1nVFHl2kBuNRlzxl2Jcj8ScCvzb1zUrrXvEF/rOoPvuL2
d53Oe7EnFe7fFz9oqz8d+BZPC+h6ReaZ9olVriW4kQh4xztG09zj8q+dtwL/eHoP8AOac3c
b1PuT9lPA+Dk+On9pTf+grXG/GLwR8ZtZ+KOo6h4Oj1NtJdIhGYL/ykyEG7C7x39q5r4G/G
zTfA/hGTwrJ4evdRu2uJLoPBIiKVIXj5j14rvG/a78KqxVvCerAjg/PH/jV3XUEfN3jzwr8
RPDs9lJ48hvFluFYW7XVwJyQuNwBycdRX3j8N+Pg14ZGSP+JVFyP+udfHvxr+L+l/FH+xzp
WkXmn/ANniTf8AaCp37tuMY+lej+Ff2nvDeg+B9J8P3PhnU5prKzS3aSN49rlVxkZNJNIZ6
/8ABrx5H488ES299J5uqaXI1ndhjzIvIV/xX9Qa+T/jV8PJ/APj24SFZZNI1Atc2kzHOAT8
yE+qn9MVlfDH4n3Hw7+ITa+kElzp91vju7VWAaSMnIxnjcDg/n616d8T/jt4G+JHgqbQ5vD
OqwXaN51pcM0REUg9cH7pGQad0x2PZP2as/8ACkbPJB/0ufp/vV82/FTXL7w9+0hres6XMY
b2yvUlikHYhF4PqD0P1rrPhP8AtA+H/h98P4fDeo6JqF5PHPJL5sDJtIY5A5Oa8f8AiD4pt
vGPxD1fxJYwTW0F/N5iRyYLKNoHOOO1DYH3X4R8R6L8WfAOnazHhJYpo5Zohy1rcxkNj/A9
wawv2jG2/A3VjnH76H/0YK+VvhD8Ubv4Y+JJbpoJr3SL1dl1ax8MSPuuueNw/lXoPxU/aD8
OePPh3e+GrPQdTtZ7iSNlkm2bBtbPOD7UXEav7K3jK2t7jVfBd9MIpLp/tllvOPMIGHUepw
AfwNdR+0D8HtV8Y3Nv4s8Lw/adRgi8m5tQdrTIOVZPUjkY718fadfX2n3lvf2N1Jb3Vq4kh
ljbDxsOcg19Q+Cf2qreOyisvH2ly+egC/b7AAiT3aMkYP0/KhPuCPOvBvwL8c67rkNrqGiX
Ok2QcfaLq7TYEXuFB5Y+mK+w/EetaT8PPh5cahKRDZ6XaiOBO7ELtRB6knFeY6n+1L8N7Wy
aXTo9S1G4x8sQt/KBPuzHj8jXzZ8Sfi34g+JF6h1DZaabA2beyhYlEPqT/E3v+VDa2QI6b4
AXcl58fbG6lfMk63Mr+5ZCT+pr6Z+K3jWXwGfDGtFm+xNqPkXiD+KFkOT9Rwfwr4++FPiq3
8D+P7HxJfWc1zbwJIrRwY3NuUgYzxXe/Gb4xaL8RvDFjpOm6TfWclvc+ez3OzaRtIwME880
7jPof4seCl+I3w3kg024zdxKLuxdGO2U4ztPYhh098V8KxwyQ3rpNG0UqMVYMMbGBxj6g17
v8Mf2i7Pwn4Gt/DvifTb+/lsmMdtPb7TmH+FW3Ecjp9MV5z8RPE3hfxb4ym8QeGbC809Lsb
7mC4Cgeb3ZdpPXjPvRugOejkcRlGdmGdxHb61NnJHqcVWjfcBhc+vFTKO/JHpQG5atru40/
UbbULRzHcW0iyxsOMMpyP5V936XcaV488FaTqskYlt7kQ3gX+7IjBsfgwxXwYy5HGc+9eqf
Dr44yfD7ww+g3mhy6rAJmkt2ScRmMHqvIOeefxNAjvP2nvF/2Dw7p3hG1lxcX7/abhQefKQ
8D8W/lXzLo+46rZlsH9/H0/3hWj8QvGN58QvHt14intWtY5FWOCBju8qNRwCe/c/jVPSU8m
aKbK5hZZPTdg5xSW42foB4tGfAGuf9g6f/ANFmvkH9n3/ktWl/9cJ//RZr0DXP2lrO/wDD9
/pa+EblGu7d7cObpSF3KVzjb714v8OPF6eB/HNp4il0179bdJEMSPsJ3Lt6nPSq2YH0d+0+
AfhtpueP+JivX/cauP8A2dfiQ9lcjwHrU2Ladi2nSOfuOeTF9D1Hvkd65/4mfGmw+IWgWmk
f8I3PZLDcidnecSZwpGMAD1ryO3aW3mWa1d45I3Do6HDIQcgj3HFIGfotp+m2umxzx2ibEm
medl7BmOWx+PNfEPiTWpPD/wAfNV1yDl7HWXm2juA/I/LIr1HSv2nms9HtLXVvCtzf6jHGI
5ZoLhVEzDjcFI4z/Ovn/wARax/wknjDV9dS1a1W/uXnETnJjyfuk96Lh0Z90+INM034l/DK
a1tLlTa6rbLLbzjkI33lP4Ec/jXyhB4M+KHhDXpYNP0vWLO8f90ZbAMUmHXh16jNN8AfFzx
J8PV+ywImo6QzbmsZmwEJ6sjfwk+nIr2a3/ag8IPBuudB1eCbGSirG4/PcP5U79wOp+EPh7
xvpel3moeN9Vvbi6uyohtLi4MpgQZ5PYMc9Pavnz4++MLPXvihNaWk4ltdKh+x7gMgyZy4H
48fhW744/aV1XWLCbTfCOnto8UgKvdyyBpyO+3HC/Xk14DH5kztIXyz5yzck+5qebUeyP0Z
8Pqz+AdKjT77adEF7c+UK+TJfgf8apLppNrBC5P/ACFu2f8Ae967fS/2mbDSdCsNPl8I3Mr
WsCQF1ulwxVQMj5e+Kn/4av0kMF/4Qu+BP/T0n/xNVdCPAtU0TV9C1m80vWwRqFpJsnXzPM
yx5+8Dz161JDvYqoX5sZ3MeKt+KPFFv4p8dar4jWyktBfMWWFn3GMlQOSOvSqUJYqMKvHTJ
pK3QGXIxsBUIpODy1JnbuLADjnj+dIGAGGwW9R0+lCzfufLMYwxznb1qxFkXFsLcwrZL52/
d55kP3MY2hMY685pkTbZFeS3R0KnYsikK3bOR6darmRSu4Fid3Xbj/PNKJJZEGWZgvAz0Wm
IGjXau7PXr60jLu+Ug7QcZ3VJG/8AfJYgHj+VR7mHyjOMZPPWkMayLsB25A6Y/wD10HBYrk
j9KXLHA2npxzSExCB/3O53YFZSTuXHXigBm0DJwFHIxnpU0i2rKrW52sFCup7n1FVl6hWkC
/7w6/pV7TY2huLO+uLbzrJ5tnzriN2GCUJ7HBzRcZWjSSRjj5mHrxVqONVYLIWR+QVzyBVU
bQz7WO0ltmT1545qSObY6qFx6jd3oEbWo6zdalaWMN1hhaKY1ZAeQcYz+VVMO3h7xHsid0X
TnLOD935061S8wKD8xbB5B4INWvOmk8OeIvJiESf2e/mbWOCu9Pz5qLBqeZnqaKD1orECn5
cfmlsDOSTk1Vb5ieNvfFTuxDPxnnBI71E7ArtYnj8KCdCDd+8+VlI9xzUW1hK5IOT6VYCYK
sQwXAzz3pdoPzNnPSgRCAeODk+2KkAyx459qk2RhsnJHucCpVVRH93C+3WgCuVK9VOMUu3g
Lj5cZ7Zq2YwFXPr60iwxkY/LmgCjsAOCAfcmpTIzHb8o4qQW4MnIzn3qb7Iqk44Poe9ICjh
887c+uKk2Yx83Ht3p/l7j8zH0xSpGqqHBOT2PGKYEKxsBxlVPen+UuQWfINKoTO1h+OelSb
FcE9QfegCPYp/hz75qWNVVdox7ml8vbx0Hcehp427QAOBzn1oGivLDuYbWGevemCOTHPbpi
rTH5twU/Q0hKhiB1NA0iKPdGyFCysvcZBFRiIN/Ew+vFWf9kcMeQx6CgNGQMglmPAxxx3pB
YqNG+8/KNv8AtGpRHlhwremPWrWxV/dkHO7OSKsqqNgMuHByPT9KYygbbaUYr+HfNTrbOQz
eaEwC2GB5PoPrV9I0JLFVOGOCOtWfLVjnHJ/ShAZX2WXAXqSA2B2GaetpIzHAYEdMjitZYg
EGAR9KcI9o4zk8dKsCvHG8YyvzHBU54/EVVbT+p+crxk+prZQIUYNkEcg0jIyxmNW+VueRi
gDHisVCncM/jzRJZljlWA9a0wir8vb19aeI1AAGBnpmgDGfTp4xHmRSG5GOfwNPisW4Y8j0
AroVmC2T2fko29i285yKi8srgnP5c0CRAsO1UCc4H5U2SEkbin4GrvGwjH49qf5XK7s5Izy
KaGZf2QcHbnvSJCVkGFIx1FaixhQBng9jSiLnB2n2z1qhkMavgnkD0PWpgPmPHJ/ClVWDnG
DjnOKf+867vzHNA0PCrnB61BLAzYbqOxqzxgHduPpg04R78cnHXGMUCsZq2vzKCvzE4wOa0
FtfLyhBD9MU9VQnkEAelPXC/Nt464Pc07AypJZB4tynLbsEHpj1ptvaRpL+8jLJtPCnBzWg
ZVeYSMm1WbOxeFFWGNvNdytGRArcqCOCfTjpRYkxvsmSvynn0q1FaADIbANXCyALujLDHUC
n7Y1wuwoSO4xmiwzOuLB9gaM/dOcg4YVVjtWUHC55yTjmtqRCxz2HvzTF2oGbbhuhyRn60g
K89h5Y2sysdisGXkcisuW2Ifnr0zW4sqhSrLg9yO9NIjYfMFz0560C9TnFsxv5XP61ftbIk
ncQPQnpWpFF84+XnHpU0cQUDDAKSQT1K/5/rSSGZ32ONXxIvAyPlPes6TT2Y9ecAnjr710p
gQqTt55GMEYqV7WNIoZW+UyBvlPcjpiqsK5zUNrtdWA5JBrTiG0EAbR79qsNCqsy7uAx+YA
c0YUqFXPH8R700rFIjLMrbgQee44pUlaJmZG2BlweOPw9qNy4KtgDt2qLjYfmGAfrTESBgu
Plyc9qXezZUY+tQ+ZsXcCTnk+1L/rHXaOScBjSYyd1MLhd/mMVBBU9KY20KMEkY4yc0hSSE
K0kLKjg7CRjdjjiosA8KM+5PNCCw52kXbt/Uc9Krltxw34mp/MxGY8fLncenJ6VA4YAlhnG
MjvQwF3IeM4J7mnSXNwsJsmmdoAwYx7jtDYxux64qPgc5A9T1FK8kbRqFjxjhmUk7zkkE59
qkoXzWPLls7cflUiybip3YPqxqBN2edwz09ak2qrx5J35wd3T2x+FO4WJVk5LMxJHC45zU0
uW8P6uVBGLUk84x865+tUixx8pIPv2q6tubvw9rbGcQrb2RnK/89PnQBf1z+FIDgz1NFB60
ViZalKQoJi33u2KqO2xsHAU9qtT7WfhcEdwKqyHbGo25APXGKBDQ2JexGemKmXZ84V8Z+9x
UKruPAxn0HSp8MAF3ZI9BmiwDwmTxtGPapcfKu7C47cVEPu5bcSeBjsKasgQMcFhngHNAFh
d+Cu04zmheRn5sHuD1pYGjkhlaR9jr90DPNM79cntigCTKhTtBLd6VpE27WAAHpUSEMPu4P
QjFe4fA34U+GfiXba7Lr095B/Z7RLH9mZU4YMTnKnPQUJXA8OKpt+UAGhRtXK8MeOe1fSC+
Bv2a3uWtB8RL2KXcY/3j7QrdOSY8frXMfF34It8PLG01/SNWfU9DuXEfmSAB4WIyuccMpA4
IqrFWPFAp3H1x1oEex2Xn2GeK0rXRtXvomuLHTLy7iXkvDA7qPxAIqo+5JsSRMjK2GVgQV+
oNKxJH5bhi5U4xnlqcwLKDgDilAXzDuQFevTivafhp8HdI8X/AAz8SeJNXbU7W+0zzPs0MS
hUl2xbxkMuWyeOKErjR4xMzTMJGjQNtA2r3x3qAI3UEDPavQPhz4a8Laz4tlsPH95faHYi0
aZHjiZXaTcoxja3GCe3auX8R6fptp4v1LTdCuJb6wiuHitZGUl5EB4OMA5/CixRm2ttdXd3
DZwp5ssr7VUDqT070Xtnd2F5Ja3UEkNxGfmjfqDVu2sdctrmO5h0++jmjcOsgtnzuHTtWvo
enzeL/HEcPiDUzYRTSeZfXs0bExqPvfKF+9gYAx1pWYHMKsrsBuYluvPSrMKhTtOcEHOa2f
F9v4Uj102/glNRk0+M7PN1Fh5kzZ6hVUbR6A81mR2GoAF5NOuwP7wgYDHr0osBNbqoP8OOe
nNXlU7P4VHTpXVeDNA8JzaFqGu+LtUvre3gAjtbOxj/AH9y575KlVQdMn+lYwtvtUlybGKT
YGzHEf3kgXsOByffAqkgKQGcd6cM7cMPf6Vr6bo891rOn2F9bXVvDdXEcLM0ZTG5gDgkda7
34r/DOx8Ba5YWOjPfX8FxbmZ2lTcVIYjGVA7VVmB5ZtPYc46U9W2sADyRnBqx5eHdSu0jnF
IqZYnGPXJosBFsWTvyOvFP+zydF6da9a0/4X6Td/Au58fSajdrfQK7CBdpjO2Tb6Z6e9eYp
DJI+2KNnbH3UUkkfQCiwFJl/vde3NTm1lWBLjyysUhKo+R8xGM/zFWzp90yANaTozHA/ct8
x59q9O8cfCux8M+AdC8Q6fcX11eah5fnROgKpuj3HAAyMHjmmB5JtG45G0gfhWtM7yTIdYt
pYP8ARf3ACbd+R8rc9jVEx/OUKkn+73zVyb7ZOIpLk3EjRxiINKp+VF+6AfQU9tgtcz0AHK
9evI4pVXODyT1qba7SbIlaU4z0zirdnp7XGp2lrKjxxzTJCWKkEBmAPWnuMoRRszFwu3aO/
Q1N9mllhkmCqEiALZYZ544HevSPij8OLTwHqNhYaTcXd/FdwtKzSxglSGxj5RXmm0biGUKR
2I5zTsIRQkbqzKCActz1q3qE0U1211b2QsreQARxKcjjgnP1qADjlgx+gr1Gz+HNjdfBCbx
u2p3hu4dwW2AUxjEgXjv70Ba2p5Tt5ILAgc4qxHDI0Rm2P5QYI0iqSqk9AaNjR8MpU+jLgk
16npfw4sr74IXvjKTVLqO4gMkgtV2+UxVgoz3pDvc8qCyHnHHp2NSFXJHTLdgcYoEYZzgFj
6Dn+lSNbvySjoO+VIxVCBsZbGWPHsDSYDksZO/XPNJ5LMcRqXx1wM4r0vVvhxZ2Hwa0/wAc
LfXBvLny91qyKEXcxH1zxRcDzLjZnII/nTdzZ2iTA64xW/oulx6trtlp93fRabaf8tbubhY
0Ay31PoKZ4ktvDdvrLW3hq4vru0jyDcXqqhc+qKAML7mpAxVY54yW9COtPyzSZYZPoB3oit
XbO2F/UnB9aWRNrBWXb0PzAg0gJFxuRckEHpUqLlnPOT1wAPwrofDOheG7y0v9W8Ua42nWN
sAsMFsN1xO/ooI4Udye9c5crb+YsiBltGY7fMO51XtnGATVJCY6QLv3OTu3Y55yDTdu8BZP
nx90Bs/hTJWTzR5G4g8jceefUUeXIqHbbynGOinIpiQXMQRyqrnBx161Gu1YtwUbunvyfrX
a/DXwfb+O/Fr6TqF1cWUS27y+ZCo3EggY5yO9c94l0kaH4o1TSYmkmhs7l4I5JB8zBT1Pak
yjEMh+Vc5A6cd6aGXaSSwbP9KnjtbqaMyQ200qDltiFgB9cUlrD5l3AJpPLh85Fklx9wE4J
z9Mmi4ytvJOME89QM5oPOR6d+mK7nx/4W8KeHb/AE+Hwx4jOtLchjLllPlnIx93HqapeKNC
8JeH9OtLay1qfV9ddFa5+zhfskOeqhurH6cUXEcmZJtqxyTExoMKC2cDr/OhnCqC2Du79zT
Punrke9Ix6lcfhSKbHu24ngAdc1D5hjl3E7gPWmMWwcseKiMjEkDHSgEO8w4J5K/pQsnG45
PTB6VDnIyTk+1OQZPByc8ZpDLDK8aBmXhuntTVY7054Jx1qNWAwH+ZR27Zp6sxZfu9enpQA
/OGIzkdPQirHmJ/ZOpRyZG+3Kj6gg/0qmHw/wAw/A1agVGtb0yNgC3lYe52nApMDjs80Une
ioMSlN/rGx0z0/CoiC2PvZ9O1aVnaw6hqkdrNeR2cTNhp3BKx+5x2qleQraXktvHdJcJGzK
JI/uyDP3hntSsNvoQNIyKAvIzzk96WMh5OcKenWmMwyq7c9h9amh4JVQAW68UJCJjw5Ac8c
GkyD8vIUjgjpmpFUqyhsEAjLUpG7qD6DFFgIlLrjKgKf8AZzTlZPvKDgdjzSsQpCM3GR15x
SrtXcrMSp60ICWKbyDIys37xCrKAOV9Mmvqf9k3Y2leLR9xd8Gec4G16+UCyO/B+XpgV7J8
FPixpPw0sNcg1DS7u/bUChX7OygRhQwOdx9x0oQHWTeA/wBnn+0nlvfipK4ErGSEOFzz8y5
CZrsNf8deBPif4j8J/Cnw7M93o32pJLqbayI0cKErEpPJzjBNfIt3KJruWYA7HkZx+JzirG
jazqXhzxBYa1pshgvLOUTQuR0I9fUetO7HpsfT/wAYPjF4m+HfjmHwj4Nt7DTNOsIIpChtg
wl3DOP9lcccc9aq/HnStJ8SfCTwz8TY9Oi07VrryROEXa0qyITg+uCMg9cVkah8aPhR42az
vviF8Obm51u2QKz2rgxyAHpncpK+xzXC/Fr4x3HxFWw0jT9LGjeH9PIaC23AszAbQWxwABw
AOlDaGeUvIwYggkHp2zX2j8F/iH4o8QfBXxNqmp3UMl3ocbxWbLAqhFSAMoIH3uRXxeCGcM
QTjoSeP517F8H/AIvWfw90vWND13Q5NU0fVfmYQuodTt2sMHgqR7jFStGCPQ/gT498SfED4
3y6l4muYbi4t9GkgjMMKxgJ5qN0Hua3fhpqHhOx+OnxKbV7mwtNaa+b7HLdsq/JltwUt3zj
OOcV5r4Z+KXw18FfE9PEnhfwnqdjpb6c9tLa+YJHMrOGDDcxwMDGM1gWfjf4Xah468Va/wC
NPB9/q9vql19os41k2tACTuDYYZJ49elO4z6K87453lzJHpPjrwPdv8zRwxIWYjt61yH7Ps
GtQfGzx6niWGOLWjEGu0jUBRIZcnGOxzkVy3h34rfAvwprUWueHfhtqttqUSsIZTKDjIwer
kdO+KzvAvx20/Q/il4o8aeItJuX/txFVYbPa3lbWGAdxGeAPxqkwPQ/hboei6TZfET4kX2n
Q6jqFhqF4tujoGMSx5Y444JJ69cCvOL39pH4iahBc2vl6VDBcIyFFtT8qsMYBLehqj4C+Nj
eDvE/iGSTSpNT8P65cyTyWUjBWQsTyDyCSpwR0NbF74x/Z/uLW5eH4Z6lb3EqtsKTDajkcH
iTA5obv1A7+0Vh+xGB38nP/kzWz4k1O3+CPww0BfCuj2cuo6gQJbuePJZtm5mYjBJJPAzwK
8nh+K2i/wDDP5+HP9mXn28oUE52+UP3u/1z09q3fD/xi0nVvB9p4T+IHg6bxElmoMMsGC5V
BwzAkEEL3B5FO4GVcfFrxV441fQ9I1yOzW3j1KCZfIh2tuDgDkk+tewfGP4oeIvAfiDTbPR
7eymhuLYzSfaIyxJDEYBBHavE9d8TfCwppd34R8Iahpd3b3sVw80sm5XiVssoy5yelL8XPi
FpnxC1ywv9JtLi2jtbZoWFwFyWLZyME0XQHo/x6sNOuvBvhjxQljDbX92VErxLjcrR78Ejr
g9K+eVjBmWNpPJVsBnOTgetereOfifoHi7wX4c0G3s7uJ9O2ec8yjYxEe3jBJ615X5reWY5
I1bKhVLdUAbPFID6WsJLSX9ka/NjAYVWCRWBOQziUBmHsTzXY6b4ZvfCvw60y38DwaNb6pM
kclxd6iD+8JXLNkck56DoBXhGn/E7RbP4FXngGSyu2v7hXCzLt8r5n3DJznp7Vo6Z8YPDuq
eCbXwv8QfDc+qR2W1Yri2l2lgowpPzAg444PNO4HXePPEHxT8NaNaa3quo+Gp4rW6Vo1tEZ
n3lWAJBPTBP6V0vxB+IHiDw58L/AA74i01rYX2oCIzeZDuX5o9xwM8c14N4u1r4W32g/Z/C
XhvUtO1IyKfOuZyyBP4hjefbtXYwfFjwPrfw903wz468O39wdPVFWS1YYYoMBgQwIOOooA7
v4TaJHN8PbzxnBYWE/iTU5ZpUlulxHGdxAUdSq5yTimeJl+LP/CJ6uL+88JNZfZZPNWFX3l
NpyFz3x0rzPwf8WNK8P6RqnhbVNDn1HwtdySNBEJMSwxsfun17dwc0zVvEPwVm0i7TS/Det
RXzxMLd3mbajkcE/OeM+1NMD0fVrux+Dnwr0S50PR7O61TUAgkubhM7mKb2JI5PoBwK801T
4qa/40l0nSdStNPggW/gmJt4irEhxjknpzWpovxd8O6h4KtvCvxE8OyavBaBVhngI3YUYXI
JBBA4yDzWFr3iD4V+RZzeE/DupWF/DdxStJM5KmNTllA3nnpTA9q+L3xM1zwJrGmWuk2dlc
JcwNK/2hGY8NjAwRXL/HCy0298B+HPFkenw21/dlPMeJACyvHu2n1wema4D4t/EDSfHmrab
eaTb3MMVtA0TC4AGSWzxgmtDx18S9F8U/DnQ/DtjaXkV3YeX5rSqoQ7Y9pwQSTyadgPKtuf
m25/HFfTfgvXrzw1+zK2uWcMMtxbNIUSYEoxMuOcfWvmPIUhgCewz3r1Oy+I+jW/wJuPAsl
rdnUX3YkCjyuZN45znp7U2M9S8La9H8WPhv4jHiTRrBJbMOiPAnQ+XuDDOSCD6Gsbw9/yaZ
q/f5Z//RgriPhr8SdD8H+FNf0rUbW6ebUCfKMKgqP3ZXnJGOaXSviRo9h8Eb/wPNZ3jajci
XbIFXyxuYEZJIPT2qRHs3hnwnJ4b+GOnP4R0/SpNau4o5prnUM7WLDJORzx0A6VzfjTTviF
q2hQaV4k/wCEeh028vbeCSSx3+au6QAYzXGaD8WvD9z4Et/CPjzRbq9trYKsU9rJtYqv3c/
MCCOnB5rJ1/X/AIaLpPmeD9N1m21aKVJIZrmZmjUqck4LnP5UMD1L4g+Mrf4UjSvDvhfw7p
4WSHzGkmTgAHA6YJJxySaj+IOsT6/+zjY6xdwxxTXbwSOkKkKDuP3fSuZn+KPgLxvZ2EPjr
wrdzapD+7SS0b5WJ64O5SAeuDVPxr8S/BuofDSLwf4ZsdQtfsksZiS4QYRUYnGdxJpXHY7b
w7H8YU8M6f8A6P4Z0+1SFEhW+VhKUCjbu28AkVseLtEk1r4SapdeJ7PSm1m0heSO407lV28
jDEZHuOlcBqvxT+HPjPQdOg8Y6Hq/n2Y+7avhCxUAkEMMg479KZL8Tvh1pnw61bwj4Z0/Vo
BeRShDOA4DuMZLFicUwR1ejeILjwn+zZpWuWNnbzXEQC7Z0JUhpSDnGDSWOs2/xM+D3iHUd
c0iyivNPEgjkhT7rIgdWBPIrzW8+IOlv8C7PwO1rfRagqq/nPGBE6+YWyDnPT2pvgn4j6F4
b+G+v+HL2zu/teoCTY0Sgp80e0EknNAjvLIRyfsmXU/lxmTypG37B18/rXzsZiRuJ49/SvU
Lf4maFb/AifwK9vef2lIjIsgjHlcybuuc9K8maUnhVYcUAfRHwFTQZNG1mf8A0I+IN+2L7V
jITb8uM843dcV2Ug+MQjke1tvCFyVGRHHvBPtzxz7188+DdQ+G1tZXC+N9N1K6vTIDC9mxA
VMdDhhzmvRPD/xG+EHhG8l1Lw/o2ti9MRjAmkJBHpy5A+uKVx2NT4J+J9cPi2+8H6jZ29tH
Ebi4kUR4kSUyDcufQEmqOpa5qHxE+Ly/D/WYLRNGtdSkbMUe2SRY1b5S2e/TiuB8LfEw6H8
U7zxneWhuI75pfPgibBVXOflz6YHWtbxN8RPBf9tReLPA2m39j4i+2rdTNc/6mUbSGG0Meu
ecY70XFZnc/EL4t3/gHxYPCvhrRNPis7KKPesiECTIzgYxgAcZ5pvxO0HRdS0Twp4+06xjs
p7y8tROiDaJBIQQSOhIPf0NYWpfEb4O+NLmDWfF/hbUo9WiRVcQ5KSY6AlWGR9RVTX/ABpq
/wAUte0XRfCfhy6i0TS7qF9iJuIwwAZ8cIoAOB9aLj6HovxHiiX40fDgCOMK1w4I2jnkV5d
+0QkUPxKtkSNUU2CHCgDnc1d38afEFj4e+KPgXVLzzHjsWe4lji5bZuA4H51418W/HGmeOf
GMWr6RBcRWyWywkXChWLAk9ATxzRcaRwjNg9yPbpSSSjb90qOwHAqu7nn+XWkaRiBub+uKY
xzSEpjvTe/Hf/Cms+du1smlGBHnGR24oAdiME4/IUY+UY59hTeB0PbmrESxvHIWkIK42jpm
gAKr5aYP1GKQNKWXDE8+lRg5b5uo7E9aVW5GV6HpnNK4C9SD2569a09NET22piRSWFjMygf
3th6/Sssb2D7Vzgbj7CrNjcmCG+CjPmWk0ZI91NK4mcnRS0VBJQkH+kMF+XPqQO1QsrbfmX
PuOlTtsWWQNyD3x0qMFN2w/KCMcHOaZBXX5gTtO4Hj0qzCqHbhiT/dzTmRVZjtBBwOOAKkW
PaWMgxjptOaEBIwLlmLZx/nimj0f5F68dam2hnw3BH8I6mpiu6PdvUdiCP50wKobdIGdcjP
PFKsaspAAwPzFWmG7IHXdhcjjFKtvknbJgHBwB1pWApskoQAcZ5zt70/7OfNGWJx+X4VZSF
lLbWz6dv6VZli3OrNGFIUN0wKQGVIsiqVO7BPJGMj2pjK3k8uMdME5INXWAkV2MahgeD0Br
6X0/TtPP7Et1dSafbNcKj/AL3ywH/4+P72M07XA+VQ8ZdYwwD5NPKsU5244A9BX0Z4qsdaP
7LuhTXHh/RLfTyltsvYXJum5O3cNgAz3+Y1yXhf9nz4geKNHh1iKG00+ynQSQvey7C69iFA
JAPvijl7AePbjuKghj6AZxUoEgGecgceg/Svr3xV4E/4RH9k+50nUbXT5dVtdpe6t1BzmfO
Q+AehxXlXw0+Dfi3WrnTvFc3h60uNFjbzY4tSuvIS5x93gKx2Zx25osUeKmRXlLs5Yjrjmm
tEuVCqRnk4OK9/+OHg3xdDbWvirX5NHjgytqLPTpBsiY7j8ihAduB1OTXhiQv5rbVU4Hvik
9BFVFkYHkA9gDTzBvYkcY4A9K9g8Lfs/eNPFHhe08RabdaVHZ30ZaITTurgBiOflPcVB4q+
BPj/AMI6U+r3drb39hF800llJ5hQerAgHHuKaTGeYxrHsCq+fl6EVaVAV2ZwOuMdfrXu/wA
IfAGv33hG61K70PRdc8N6ixH2bUJ/IlikRsCRXCkr6YzzWV8XPBniy01yw1LUdC0+y0+cLZ
6da6UwdIwBxHwAWY9c45p2GeRbGBAG4irKs0bCRJGXIwCOOK9Z0/8AZ5+It3ard3Edhp5k5
EV1c4cD3CggfTNYOsfC7xZofiyx8Lm3h1LU7yPzYUspN64yRySBjGMnPanYDh1kcKFkJ2L0
x0H09Kcj87lPA61734V/Z/8AGFh4m0jUtYGlmzguI5Z4PO3koDkjG3BrI/aA07T9P+JMUNj
ZwWkZsYjshjVFzubnAosB5AG6Bug6VIOVGBuPrml2nPy8gZzzXrFv+z749nghuIxpoSRQyj
7SRwQD6UWA8mIyOnHSkVCUGckjvjrXZeLvhr4u8FxJPrenhbVm2pc27iSMn0JHQ/XFdHY/A
fxzqOlWmowTaZHBdxLLH5lyVYhhkfw9cGizA8qLBRgjP1FPTDL0I56AfrXpEfwT8bXHiWbw
+4sYL6GAXAEk+FmjJ27kIBzg8HPTIrhbrRdQstZm0G4t3/tGKb7O0OOd+cYFMCp8xLfez9e
KUhgeRjn8677UPg94u0vXdI0O6kshfaszfZ4hcZI2jJLccCutn+APjCeGyigttPtXjjPnyf
aixdu3GKpLuF9jxPuflGPrS42yEDHy88nkV1w8AeIoPHVr4R1LT/s+oXLDYjSAB1wTlX5GM
A813Pinw74n1nxbZfDjS/D+kaMtvaieOKN1dpFA+9JNtyx9qaGeM5yefu5qbeXUNtA4C8D0
r1f/AIZ/+IWM7NMJxji5/wDsaZN8AfiFGjPHbWMmFztS6GSfxApiPKVEiruA+Uccjijd9V9
TVq/0+60nUprDVIJbS5t3Mcsbr8yGte8ttBtPE+npoepzapalYDK1xHs2yFvmTHcCn0G2tj
AXazbTICx75yPqfapr68udQ1Bri4fe7DAI4GBwMDsK9u/aD0XT7LVPDkOk6Zb2rzRyqUtYQ
hkOVwMKOTzXnuvfDXxN4Y8PQa3r/wBjsYp9ojge4HnuT/Dsx1A6+lRcRyHyhQw2tkc8Z55o
3hR6bucAV33h/wCDfjjxFpqala6fDZ2sqho3vZPLLj1C4JwfU1leLfh34m8GCI6zpu22YYW
4icSRu3pnHB9jQBypKuq5bgjOP8ilQ5Qjd0x05Ir0uz+Bnj29sba8t7ayMM8Syx5ugCAwBG
Rj0NZXib4aeMvDxsotT01Ird3W2hnhkVkLM3AZh0JJ70gOHJXfsQ7c9OetNjXJJI288knpX
1FZfCu+i+B1z4dm0nTT4kdmKTgqSMyZH7zGfu141b/CrxXeeL7/AMMwxWjahZQrPMDcYTa2
MYbueaBnEyTSziNZJd6RJsjDHO1euBUfQHcSy+tepv8AAf4hRqZUsbCXaPuR3YyfpkU/4Te
H/wDi8CaT4i0hd0UMyy211ECAwXjIPH40CPJG4UMcbSODjvSZO3hunWvTPGHhW+1b4yax4f
8ADOloXa6xHBEgRI12jLHsq+9aHh34PeJofiBY2eoR6ZOLSWK5vLcXKvti3/xLjnODx3oKu
eQYU9DliO3anbQedxGc9BX0P8ZPhbqF1qba94b0vT7XSrOxLTpGyw/MpJJCgcnGK8x8OfCX
x54m09dR0zTRHZSjMc11KIg49VB5I96AucOTtQr5XzkjDbvujvx3ps0FrDYW88d4ZLmXJeH
yyBGO3zdz7V6Brvwh8ZeHl08ajHZL/aF0lnCI7nd+8b7ueOh9a0/+GfPiMQc22nA5/wCfv/
61TYNDyKNvvYHGOcGt/wAN+NfEnhF7k+G9UksPtIUTYRW346H5gfU13bfs9fElVJSDTjweP
tfX9K838R+Gdd8K6q+la9YtZXajcFPzBl7MpHBFKwEeta3rGvai+p6xqEt9eMAGmmbJwOg9
hWU7NgNuAB56Ujfdxxn8qhbdgEcigZJuZl9u/rTplaEhGZSTj7jbgc1XZmGFJIz6UvJXBbA
x2NFwL9tOv2O4s105JpJcFZSTujxySKrCQMD8mMe5qJGcYZWK46MODUztB9giKlTMXYsMcj
0/CmAJmR1RYySeAq9Sc1LNFLbzPDKpieNsOjdVNVYpHR8qxDKQR7GmO3LFtxyeT1ouBZUfM
cSAZHU0kbjOGYh+q471ArjaSuAeme2KRpNsyNvxn7oXvSETGQIT3DdeetXLEBorwNDvAtZc
c4wdh5rDeba+MmQfToa2vD91HF/aayQmUTafcRoSceWxT735A/nQDOaopKKkkqtE3mOwJ9f
ao0EgcsQOmQB3q2y4I6kntnrSRRec5TBIBHQ/pVCsMVWK8Y54z71KsRZAqg/KNrY4xVto1U
qCnsT7+tTQQ/vBu6dTQJjPL2sqleo79fzoZVkYLtK5xg5q5IhfkrknpntUZhw4O36elAG/4
U8C6p4vj1T+yyjSafB9pcOcblzjrnrXPtC0dx5fIdWwwPY1Isk8BKwzSJvXDBDt49Dg1Gc4
5kAbPOKd1YlbiFTtGzZuzimP5uAFI2k4qUL8wOMDO7IPFPfcAfLORnr2NSMpNF820naB1GT
zX1FpqeZ+xHdIuTuRwM9f+PivmQdCjHJ7ADNdSnxA8XQ+Bj4Jj1CMaE4INv5S5PzbiN2M9e
etMEe9eLBCn7I/hT7Yu+FJLEygf3Q/zfpmrH7Rln4j1Xw74cn8Mx3lzooDPILAMw5C+WSF6
jGcdq+fdQ+Ivii/8EWng661BX0e2CCKDyVBG37vzYzxVnw78W/iF4R05NN0jxAyWn8EM0az
LGfRd3T6DihvoVc9tube6tf2MPs9/BPFMpG+OdSrgfafRueld746Twlc/DHQDq2j6zqujbY
jDFom5iv7v5SwQj5cfrXy/wCI/jL4/wDE+gz6LrWqQz2Vww8yNbZEPykEcjkcioPDHxS8ce
D9O+w6Hr00dpn5beWMTJGe+AwO0fTilcDc+Idr8Ox4eibwt4d8TaXqDTjfLqqyrFswfl+Yk
ZzjGPevKlt1EkYE20lcsOT+Fd14s+Kfjbxpow0zxBqEV1ZRyLMES3RCHAIByBk9TXGqgVV6
bvTsKW4H01f219N+xdo8Om29xPcYi2pArM+PPOeF5rU/Z/sdf03wP4lk8Ux3cGkPzEl+GHy
hG8wgNyFxis/TviKnhf8AZk0b/hHtd0+PxFbqqfZmdJJFBmbdlCc/dNeQ+Ivix4/8VWDadq
+uEWUq/vIYI1iVvZtvJHtVaDPXNLdG/Y31prckIZJ/L7HH2gY/SuX8CfEfVNf8X+CPDPiD7
GumaZdIIGEZDbxGyJuJJ7kfjivPbbx54og8DS+CUvIl0SYktF5K7jltxw3XqK5uPcsiukm1
lbcCDyD60AfXnxRi8CS+J4v+Es0PxPezi3HlyacsrQbcngbWxu9ayvhT/wAIRD8U7+Lw1Y6
lZF9LXYmqhhKx8zL7Q/OMbfyNeT6Z8afiRpdmlqmvrcxouFa5t0kbHpuPJ/GsTWviD4t1/w
AQ2niG+1MQ6lZJshntkEJRck9vrVAdyln40f8AaEtZdat9TZf7YB8xlkMQiD/KQR8u3bij9
oof8XRgPP8Ax4RcAf7TVnW/x2+JkcSxSapbSbRjdJZpub3Nch4p8Vaz4w1hdV12ZJ7lYliB
hi2AKCSOB9aYHPpkZHTPY9xX0r8dINSn8IeEP7Niu5HAO77MrnA8tcZ2183RxqjZHzHn7w6
ivqD4ifFG58PaB4eHg3WdPuJpEK3KLtmKAIuMjPHNIRFHDqUH7KupR+L/ADVuPIk8kXf+sA
3/ALoHPOc9O+Kp/FOeaz+C3ge4t5CskL20g56kQ57fSvLPHHjXWfFOn6O9/wCKF1JLiDzpr
OKMRJaTBtpUgdT3BPY1n6z498TeI/Dlh4f1Oe3axsAohEcQVhtXaMnPPFHQZ0kPxi12/wDi
JofijVY7aL7CDBIluCoeFz8+ck845/CvdrrwJBf/ABUsvGYuYzoiw/bmi42tdBdqSfTZz+F
fHYZchQ2B0HufpXaJ8VvGkXg8+Fl1JP7PEH2fmEeaIz239enH0o1JR3mj+LD4w/ad0/Ukcv
ZxySQWozwI1RsN+Jyfxo+K2u6p/wALzsIILl7WKyltokEEhVpNzKxZgDz1xXkGha5qHh3xB
a67pcgjurT/AFbum4cgqeD14JqxrPizVtd8VDxNqxSS+3IwaJfLUlB8vGO2BRYo+lfHXlr+
0D8P22jeVkGe+Pm/xNMm/wCTsLXrn+xz/I14LqXxR8Wav4n0vxFeXNsdQ0rP2Z1twq85zkd
+tOPxR8WN44j8YmW0/tRYPswbyRsCf7uae4z1bQ7y6b9rPULVryZ4Q02IjISo/dD+HOKWHV
9Vj/axk06PUrhbOVyj24c7GUQbsY6dQDXjVv4+8RWvjyXxrDNbLq024sxiynzLtPy59KWPx
5r/APwnR8bedb/2vu3bvJ+Qnbs+79KfKB0/xzAX4u6mFwMwwt905+4K4WxuGkm02x8iMiO6
VxIVw5yy5BPpxxVjxJ4g1fxVr8mt6vIhu5VUNsTYp2jA4HtWWjmOdJVwpUhl3HowOaq9geu
59ra0vhf/AIWR4f8A7ZQnVPIl/s8yf6oNld3/AAPHT8e9eD/EK88TWnxDez8awW8lpe3UIh
uPKDRJahwSsZPK/wC0evXNcP4q8eeJPGV1ZT63cRCWxB8l4I/LIJwSeO/A6Vd174m+J/E/h
6HQ9aFlewR7SkrW/wC+BHG7dng9j61NhHrX7QA137LoZ0ySdNGCtu+y7tu/jbnb229KnDXz
fssXjeLDKJxC5gN1nzPv/uuvOfTvivLPDvxg8aeG9NTTYbyG6tI+I4rxBIUHoGBzge9Zvij
4heK/GEinVtRVreE7o7aFQkYbGM45yevJpAet/GK8vLP4YeDWs7yW1ZggZopShb9wOOCM0u
oXFze/smW91dzPcz7VPmSMWbifAOepxXkPiHxx4h8S6Np+j6xJC1rp4XyTFDtKgJt5Pc4FD
ePPEj+Bl8FCS3/spRgJ5P7zAbd1Pv8AzoA9d0dbu8/ZSvvswmnnbzCoUsX/ANcPxri/hT8O
7bxpe6lf61e31tbWIQGKFykkhYZGSecACuZ8LfE3xf4Ngew0q8jFnI+9YZoQ6A9yvQgnvU9
t8UfGdt4uvvEtreRQ3d4iR3CLAPKYKMLlM9QO+c0Aev8Agu4+G8Pjqyt9APiZdSZ2jU3Jk8
lsKc78nGOO9aAWP/hqklVw/wDZmWPr8leZxfHTx6zH/kF88qRa8/8AoVZTfETxR/wmL+MgL
f8AtJLcRs32cmNI/u5ZQfl+pNArn0HDHZLP4xk8F/Zz4uMp877X1DbRtx/sY6ds9a+a9Bn1
iL4u6WNZmnTUZNUiF0JiQ5beM7vX+VB8a+ILPxnJ4wgvEg1OZy0hjTEcmQAVK55HA4rO8Ue
NNY8WanBquqrawXtuBtuLWLynODlc4PJHY0LzGekftDJdp4706U/aFs3sgrMu7YfnbdnHHS
vVvHX/AAio8F6QmtPrC6VhPJGj+Zz8g27vL/hx07V893vxs8c3uhT6PfX1pcRTwtA7tagO6
kYPPr74rO8O/Fzxx4T0tdL03VEazi/1UN1F5nlj0BPIH6UhnZ3g8Br4n8KnwsfEJvG1i33/
ANqCYR7N3beMZzjp710Pxjvr63+NPhKC3vp4Y5PI3RpIyq37/nIBxXl2tfGDxp4iGn/2nLZ
n+z7pL2Ax24XEi9CfUe1ZPiL4heIvFPiXT/EGqvbG808p5HkxhVG1twyM880XHY9e+PGqal
p3xQ8MCw1G4tSYkbEUjKCfOxyAcHiqP7USr/bPhxujG3mBI9Ny/wCNeS+LPiFr/jLWbPVtc
a3N1ZIEiMEWxQA27kZOeab40+IWvePprO416W3ZrRSsZgh8sYJBOeeelK4I5BiN3XpxjH61
DNhW3buEHOO9SSMg4LFe3Az1NRyRqsrBG5zxjjipGRpIxUAjAxjPc0kkzgYbHtk0hYEjrvP
TjNAkjBKyMpA7jk0wGeY+3LfKOx9KelwuRuYH3A6mq3mFcK3QH73YVEWJRvLO45z3zQBfDN
k7mGT2z1qvJcbZQG4we1QPdHLFkJVQM4U4X9KrGZSo3A/MOpH5UCuaEk4Zyo6ZHTrTfOXdn
od3APXFUNyM20HODjJ9KQzDeNzcjjIPWgC1K4LbdxwOeGHNamg3rRS3ao64ltJoiCNxAKH/
ADmufckIGUKVJx97n8q2PCtrJfavJbqxH+i3EhKjoFiZjn8qm4ipRSdRmigRYEAaJZPVfyq
eO3UY+bI44PSnQp+4Vm4BHFWBjGNvPoeaoQ3YPp2qSOIuPT3p4XaSAN2R37Usa4zg8UxNh5
JXGM9ePrUe1jzu2+lWkUjj1ppVgpAH4ii4iu8bAHb+JqF4RyBuB6HFWlXDhsnI7HmkcNnLE
kDpg460gIMx7m6A5wB15pzLtZl68dBTcfN5eMs3OM1PtUyA8A9j6YoAr+WzI6Hg57Diq80c
2wNwp6ZPNaIb5yWUNn+Huf8ACmE/e+YccYPIFAFQKxYYIJGFOeRUkixu2GwpPTPrWhquk3+
lzLb39uLd3RZY9xB3BuhGO1Z6x4f5fMGRn0pPTRiTT1Q8hgVyQpB/H86k2Rrt+Y7gM+g/Sn
RoGAJfGe55zXsPwc+F2jeObbVdS1+a5FlpxCfZrY4eRypYnPPTHbqaS1KR46Y124kGTuznP
T2oWIFQynnriveJdJ+BNsrtPonjOJEyGLwSqB9TXjOpfYv7SvP7M8wWfmN9nEh+fy8/Ln3x
TtYoz/JRoycgnNSKpVgMrkjj3FdJ4H0a013x1oej6gjta3t0sMvlthsH0PavafEngn4F+Ff
EK6DrNzrUF4yo42SM6qG4BztppAfPdvFb/ao/tLMsG4CQoPmC55x709obYXEn2dmaEOfLcr
hmXPGR616/41+DQ0fx1oeieH75prfW2Ihe4xuiI5bJHUAc/pXRav8ADz4TeD7qLSdek8Q6h
qPlrJI9nExUZ/3VwM+mTVWEeP8Ahvwfrvi7UZNL0O0FxcRR+bIPMWPCggZ5IzyaoXWnXNjf
T6fdqwntnaOSMsOGBwRwcV9D/CmDwrB8V74eEodQhszpfzrqCFZC/mDJAPbGKavhj4QeKvG
moaLDe6vFrVxPKzAyMqGQEltuRj1/CmB86FWZwVDKfTOTSOoJIAJbvknmvY9C+Fdh/wALhu
/ButT3EtpFA88ctu3lsy8bSeuOvSsNvBelL8ah4QPnPpv24QE7v3gT/ex1qtBI82CNsBEfP
YdMVLlGhiXyI4jGCrun3nJORn6dK9tk+FXhZfjRF4L87UBp5s/tAPnAuzYJPzY9h2rYj+HP
wgn8cP4NW81r+10zlDJheF3fe246UOwbs+dzt2KylQB7daI9uSHOHIPBHb8K+hJfh78H38a
/8IX/AGlrMetr8qK0hKgld2AduOleb6l4V0Dwf8UpdA8WXV3c6TCN3nWYxLIrLlOOx7GpK1
OAOdx/3ep65pcv5R28knt/KvatP8P/AAS1G8gtI08WWxuHEaPKjhAScDJ2nis/xF8K7Hw98
VdB8My3k11pOsSrtfIWVFzhlyBjPvTsB5KI9qOWC5/HJpjIxCscDjJJB719A+IvAnwS8L60
uhazqWs2926qww5cBW4HzBK5jxr8HW0Pxboui+H7x7uDWmK25n+9GRjO4gYIAOc0AeSRqCF
OQVPfGKkghe5njtoFLTSOI0Xjkk4x+or3TWPAnwd8EXVto/ivV9VutTlRWkeAkLED/EQB8o
/M1ieNfhbD4S1HRNZ0TVJb3Q9QuYkilJ/eQkkFTkcEEdDjrRcDgvEHg3xD4UuLaLxDpj2b3
OTGDIr7wOpGD71jRqpcBV3L0I6V7/8AFPwRqN/4z8L6DZ63qGoS34kUPfyCTyQCCSCAOMc/
hVfV/APwh8G3NvpfiTxFqj6nsVpFhzgk9DtCnGfTNUB5RrngzxJ4ZtrK61rSmtIbvJicyK2
/jPbOODWJ5YOSwUjuSPX+dfTnxe06z1efwJpjs5sbq78klW2vsIUZHHXFYHiPwD8GfCerxa
brep61b3MiCVQr7xtzjOQnFAHgPlrvJ3FuRk8nHFbr+E9dh8MR+JJ7E2+kzNtSaR0Xf2+VS
dx59K7zxr8K9P8ADPiTQUsr6W60jWplhBcASx5Izgjg5DcHFXvj1pkOl634ftbeebyU0/yU
R3JACHAOOmcdcUAeMIygjALA5DEnk+9SeXEsoWUMFbgkAZx270bWjijkkDKsmcKD26E17mP
ht8O9K8DaH4k1++1WL+0ViX9w6sBJIvpjgUmB4QzMhIaR1XqcHIFEsxyrKyun98pwT9a9c8
Z+APDXgTxzoy3mqX40W6BnaWMAzwMp424GDyRzirK6V8FdY1APc6v4lkmuJObiWEgMxPUkJ
3PepEeMBlzuyqtjr6nrRlVfEh6ANgcV6p4v+D7aF450bQtN1LzbLXZRHDLOo3QkHnOOvHI6
Zrotc+Hnwi8HXUOl+IdU8QS3rxiRmgRirDnn5UIH0zQM8YtwjnzFUEd8V03h3xNc+Godejt
LC1vJdYsvsLTTyFTEuWy+B97hjxxyBV7U9D8Iat4l0nRfhrdalNd3cpjuBfhlCdMHkDgDcT
9K7rU/BPwp8HTW+k+K9cv7jU5VDv8AZ8qsQPcgA4HXqSaAPEZlRY1j3FtqhB74FZ0x+bIwB
gkY616746+F0Hhu40nUtL1KS+0PU7iOFZCAXj34xz0IIzg1kfGDwPpPgXWdOstJuLmSO6t2
lbz2DEMGxxgCgDy+XaX+6d2O/rUUgY4+XOezd69j8b/CzSdG8F+GNU0Wa6l1HWGiRlnlXYC
0e44445rx68gltrmS1nXEkLFG5yNwpNaXBEDSbQR5YGP1ppkGdvAz1+WmM+7kEZ69OvtULv
8Au2wcAdcZIP0qLliqfn+bpnvg5pu5WlyAZDg5GMCo23IzCMCTAB5OBUAkLOqLks2Tjrilc
CZjuHl7RyeM8YqDMm1pGeMMehA6VI0S7VjU5OMnHI69R71AW8wNtXMgPcdvfmgAadFUncvX
le9Vg4LB/OAHP86eW2/vFUAggbmHOPSqswRxuUk/NjLHBpgJJMCd0m9gOpwKgcquGPBNDOi
sFh3BjwMc5pJJl+zrbtGAqsWz3J9KVwD7TMkTxiZyJeXB74/ColdTxyF9yc1XZl3jjaPUml
82RyXyu4ZI7596Lk9SUHaWBxgjr/k05W+ZBkjB56f41UZiRnIOefr+tSQvuePD9TjpSC4+S
RS/DY/Cus8AJJN4gvGhYqItOvHfnGV8hhj369K48s3mHGclvSuq8Cs48Q3G0O2bG7zjAx+5
br7UIRnjoKKB90UUwNm1X/Q4jjgL1qyqsWVs4HSpLdbVtKs9sLrKE/eEtkPzxgdqmkCtLuC
hFPQL0FaWIIPLyx5yP1pRHjoPlHapyu7IxgcYH/16Yny8Lz/IUAKysoU7eo6mpbazuLyR4b
VFeRI2kILYyqjJx6n2qI5Lbm3c+tBkJbqQR6daYEIYEKQD6fSo26HjNSScBdv3fSodzZ+bI
H0qWAxVwqswGSc8HkUxmj3792VznbjpTlGNyoh69fWnbSDuJJ6j6UgI8hgsgbg9+tPA+Xad
39BTo9u48ZPHOOKarkzfMRk5wOtAEr3M1xGomeSTYoRC/O1R0Az2pAm0ZHyjucUmBt4/D1q
ysYbO4Deex70ATfYvL0mC+F3C7vIyNbgYeMDoT7HNep/B638WKuqXnhfxlpWgKrIkkOokFJ
+CQQp9PX3rypY1Un5ccYLj6U9ouj4B+XseBTdn0EtNz7G8O6h4us9UNx4y+IHha90kRN5kN
uqo5OOPmJHFfKXjifSLzx/rc+ghf7MkumaDy1wu0nqPYnOKxfs6uA7Ebjn604QLjk/N3xwD
9aRd0dN8NZYbb4oeG5ppVhiS+jLOzAKPqT0Fdl8cru2u/i2k9ndQzRfZ4B5kbB14J7jivKf
J3Rqduc8crT/JYuqsrHPQgCnZjPqP4ieLdK0Pxn4D1r7XFdQWrSCcQMHKoyqpPH1/Sul1jW
/EOq3MV94L8b+GYdNliUrHerucN3OQemOxFfHYSFVG1CcZyD0zTjtkyNiqoHXn9KqxLZ9U+
FbrVIfizcXHizXtHurn+ygiT2TBImHmA7eT1HNeaeE7uBP2iPPmkiji+33JEpcbSDuwd2cV
5QiubeQrGHjVs7R1JxU00KxMB5i5kUOwH8PenYm62Poa68WaVo37SE1xfalDHp81ssPnBgU
Vigxkj3/KrR8Ap/wtweN7TxdpJsXuxctCXG8jAyoOcV82blUbm4IALYTimSLH+8VsqcgrjB
/pU3sP1Ppa61CxH7Udnc/a7fyP7NK+b5o2g7G4z0rnbC9tR+1fPcm6iFvuk/elwEP7kd+le
Bz/ADNgZbkAA9v0pnl4CjJGP5Urlnul1ewN+1jFdG7jNuLhQJPMGwDyPXOK6VtS8MJ+07eX
GsXNo6NYxrayyspjWXaO/QHGcV8ySxjZjOV9umaaF+ckDd3x3/8A11WoH2RrF148l16J9D8
V+G7bSww3xTMGkZd3bg/w+/WuY+I97Zy/Gn4fyw3kDpHLl2WQED5x1PavmBVG4/IC3UE8mp
PLIUEKCH6ADNVqw8j1z45SR3XxR+0W88U0UdtBuZJAcZYjj1r0T4keKtO8PeLfAGtyXCTQW
zS+d5bByEZFVjgemc18vFFI3cN1HuOOtIdu4ZJx6e1K1gPpHxx8N4fiT4jj8U+GPEumyWd1
Eiz75M+WBxu49scHHNR/EfxFoVjo3hf4f6VfR6hPZXNt58kbBhEsZAGT6k9u1fPMU0kIlij
upoFlXbJtYgOuQcEA88gUwIxBYNnHQjiizA+pPiR4s0/w58UfButSSpNawpOlw0TBiiNhSc
D06/hWP43+HEPjvxK/inw74r0p4LtIyVml+7gYyMZ7AcHGK+dFyM4TeA31qdpo2tVthCq4c
ys6r8zZ/hJPUDFNID6d+JbwRa58OIVuoZPI1BVcq428BBn2FcV8b73Sx8VdFkvVW5sEgjNy
sJy8kfmHcvX0rxPjO4gsOozwa1NBt9Fv9Vktdc1CfTrUW8ssckIUs8oGVTJ455H1oA+iPiv
e2Elz4ANlcReUNQQqA4+VPkxnnjiuY/aI1COXWNDt4HhnUQu2VbJB3cjg+leCMy7sRvIyZ4
J649x69KbvVccNkMe5zQOxaWZsBd54BIGf0r3v4kT2s37PfhWOOSMsrW52LIMriNvxr56Mo
IJ8xgc8FhzTA3y/xD/d5FDCx6f8J7zS7j4m2DeKrhZ7cRutsbxy8ay8beW4HfHbOK9z1lvi
e2vzHQNS8MRaQHHkpLkybO+ff6V8cPIfMDcHH8PtSebIAPmce4zUPyC1z6f+Nz3t34j8DW+
i6lDbai9y4in8wbI3+XBJ7DNbcR+NSKEk8R+D5cfxsr5/HFfIkk+EPzHb7nn8qieVsqd3Xs
Tx/Ogdj6z+IXirw94X8U+DdYvms7jWreU/bns8EiFkKufXG45APPBrM8dfDiX4h+JI/FXhX
xHpktneQosnmSE7MDG4YznjscV8urIy9Tn16mmrcFVxF5ig+jEEUrhY+l/in4t0Dw/4X8Oe
B9Pvo9QuNOmt5blom3CJIvXHc+lbXxI8HR/FZtI13wz4n0sQxW7RlZpOu45zxkgjuDXyUZi
B9/Gev1qQSlQ6xll3c+5ouFj6g+Mlh/xbvwV4eS+tzdJdwWhljfKI3l7N3rjNeC+OvCNz4J
8R/wBj3epQalIYVm863ztOc8c9+K5QzSDHzNn1PNQNcdCG8w9OTk4qW2wsTNIrOATtA4wOc
/Sq8xLBjjeMj7wxUXmP9o2rGoU8HJyentxVZ5V8rYWz5Zx5YFSMekix7RtzvU8KuSeacskQ
V/Jdl/8AZR71VlbIM24F1ONqrjGfwpvmyLGAG469Pu/WgC4z+Y+5fkAXGwZBz9TUbhGPzbj
gcev069ajMp8nzFkZj1Pt7imCeRY8ht3ODkZOe3egBfNeR8F5GI4HTj9apynC85PWrK7ZGP
mOyS55YnpVO4WM534ZhxwaYEbAJEF4GTyW4/pVeSQD5VQJ24IP9KaxUMQMEden/wBaq7SDg
jAzzjb/APWpCHSyHfwV9hSGQrtO5V9g3WmGQb8gnp16UE7iD5mfX1oJJPOypUtnjj2+nNPt
yv2iLO4ncOcVXIkEnzZOP8+tTwbftEZZfl3Z60DuSybd7Nglsnt710Xg55Ytd8yELlrS5U5
54MLZ7VzTbd8ny4UHg1s+Fp1t9cDK2AYJVIx1zGwoQh46CijtRTA7DT7ZpNGtmAyGSpjA6E
oVHK9etaXh9Im0GxR9u5o87SOe+MGrFxZGPPykMOcY6VqYqSOeaNguNuTTRuV/mIX+lW51C
uyt0z09KpyJyC5IHagsRWLdstU15DbQTCO3u1vEZVbzFUqASMlcH0PFVwNrZ3H6DrSA78Me
me5oEDjLrsHFRSKeg6jv6U/cofoABzSNtkJ5yfWkxldtxUru+b3p4jKwknDMx5HPy0oVWbh
cj371JtU8Lyo6j1NSBBtAJPHB5ANSBAHVz1wRTVX5jkY9jU8YkU4YAn6UAPUDpx64XtUu0F
ipGHXgYoVNrAuoUHHfIqz5RwGEgU+mOB707CFVSUjjB3gZIXoc+tP8qTBkYKQcKcHJqWNck
L8rMD16YHuauQWsk6BoQC7YODng56j1osTcoeThirsnHzY6ZHpmpRDbmIMiOZVY+YQdykds
f1zVxovLhQRrlN24tkkjnrntmklEfm7ZJSI1OV8sDBFWkK5R8tVG7acLg5HBA9KGj8v5lVi
D3PBq9arYfaC94Jmt9mD5XBBwcdfftVTcCq9SMAjLY6e3enYdyIqoGNpAPo1RjhTsbOexPN
TvtyJU5BY4Oag3cMrYOPXnGKexSJo3Yh0Ryu7tnNOeSQgMRuZBjO3oBwBUQkDszDaT94jHX
/61PhuPJ3tz5hQqA3TnH+fxqWwE3tITncMYBA6/yqJpV3kMpI+6uBz/ACpoLZU7R8uAGzg5
pBvRmz8jlcnkdKhsrQcQoG9Mk+/WnoqSFc5UYwcHqfSnWqefN5ZGxWHCg56c4zVlY921lXI
Ck4zzQgvYrtGgZWwB6c9TTUhYgKMZPAJwOCe5rQkj427G4GRx71Z+w20tnfXk15FYyAI9ra
Mhb7SC2G2t/DjGcH1rSwua5k7V83ydudp5AXuD6+lSJGWkDY5/3eP5VMnJ756buKtLD8juq
vtiXc5VSQg6Bj6DNUkPmsZzKVkIdT6/WlhwrqEiwxwoLEHG44PHfrViZdoYkDjANU32sNrE
e7En/GnYFqal4trp1pe6PNprf2glwrR3c5xJGoBV4nTPBzgg1kv8i/vJOOcheuauMmoa3eX
V5NIbq5KGeZ5D87gYXPucAVRwv3SuT6AfpSH5ApG0s2Tg4UDOBSDHfcR97JXP50xdxLZYiN
T06U0fw8YB46ipbGP3L87bTgdyeDSOxLMzrg4xgnGBUZYs21m3ey0wyFWMbg49M0XAlluHm
WJGl3JEuxRnkDrgfnUXnFRzz2APNMQ7R1Ge1JIBu/w61JZJ5jls7cA9jzUbZHO7bng7R19a
a3K/OuB0Apc/Lxg+maAEJZRnBxx+NQqwyTk8989TSuSVG4ZIPams69Gzt9PSgQm7cTxnA7m
o2bkZwR3BOKJGGOPyzTJJI2j3KmffPSpuMVmOSWXbjt2qJ3YAFjwB60hflWjYD0yarTbZc7
DnaOmeDSAcZd5G0HYDnPv/AIU1bpmw28D+E+1UnlkwG25KdOuBULTcD++CccGgDQnuMspWT
IPbNRvNtUkNhm5GBxWaJVY8thu/y8/hxTt0iAnaxXIwccf/AFqm4F6R1wQinaSCD1yRTZZV
IWQK7k8kleg+tVxIu3ywQAFIOMdfWoPMXaFkXLc9xikBZZjvPcdcd1FQtPmUMSzFTuyeMmo
8qEZQ2V7nqc+laWj6ZHqUd/u1K3tmtoDOqz5/ekdVX3oSuJuxn+c2/Cs2Pr/9epi2Rtbk4z
nfVJnyDt6DjpUTNsAy36UBcsOzFsYO7u2etNk8sMsjYHt1zTGmwV3fc6AkVDNIN3zLkD0Ao
DcZI3zNsQH/AHhwf0qq247GY8ZHQDFW5I5JIy0anaDk8jgGoOdm0LgjjrQIhXcrbckjqcGn
qgKr95V92608KIwVbgj8qYxUNs65PWgQ7ywykx598k1Zs7eNl8z7TGXjcDySG3Nnqw4xge5
quu1gC3c9BW/qOgXejWmjX07QtHqEZlj8s5wAcYJ9e+KLdQMQri4bkDk/eXIrT0RiusRFMY
2vk/8AADWbLhJH+YjLcjitHSTu1NBEuSFY8n/ZNCAu0UUVQH0P8PPGHh/T/gbeeHLzRWutU
vGYROUAVwejF/4dhGcfTFcnfMuxlWQtgcnPJ9c1j+Hbjy/DtqvI4b+dOuLlpQTu+vvWyWhh
Zt3KdyVLNjH4VUkEbN94irbxSmMSbCI923djocVTdssB0I9BSNCKTczA52j1NMDsOTgn06i
pGVuflyTUch6r1x3pANJDDCnDdenWkYNncVwPQd6k5MY3Ljv702TOQw4+lAAuNhBz7kU+Nd
wy54/XNNLDaDuJyeCamjDMB02A4PHNID0HSfAfg++0uzurr4n6ZY3U0au9pJbszxMf4Tzya
v8Ajz4UN4F0mxvW8RQ6jNeyCOO3SApIwwTuAJJPOB0713Pws+Gn9jeGk+IGoaO2sX7xiXTN
Mjxxn7rsTxn+Q965PxFoPxC1fx1puq+MYp9J/tC+jtYbp2XZaknKhAG4xj8cUwOWtfCFwPD
V7q2pPdWc0b+Xb2YsnLTHHLMcAIg9T19K0NE8DXWrfD/VfFMNwZP7PmWH7EIS7S5A5BHI6+
navo7SbDUdJ8ZW+n3GoeMdVjUbXubry2spMr3wM/8A164/7dc+G/BXxIutDm+wzWutERtEA
PLyUBA49zT0FY8DSwvEu1gezmjnbAELxkOxPTAIyTWgdG1WEl7jSbxIl+9J5DKAeO5Fe33t
veeLPDvw0vbjUvs2rXVwwbUgAJFwpORwMn5Rj3ruPD8F3beJptNu7rxTfwqjxtLqUUZtJMD
qCBnntVaEcp8qw6bdXEkn2W3lnk2b2RI2O0DjhR9M10Ov+Ar3QdB0HUWuWu5tYjMi2kdswa
HCgleTk9fTtXsVjNqWm/C2/PgGwtJ9Ya8liuhb/NJFlmAYDOchduAa1Fk1I+IfhodYWVdQe
C4+0CUYbf5IznHenezFGOl2fM93aakqG5vdPuojK+WaaJlBOO+am0Lw+mu6jKk12unWkUZl
knaF5SMD7qqvLMfSvdND8S6x4i1r4h6RrNyLywtbacwQMi4j2llAGOegFamn/ZoPhj4abw6
+uR2zW48z+wYY5XaTaN3mbhnO7NJstRsfLF7aGC4mjWNwIycCdTG233U8j6U7TY5pL3/RLY
3EzKwREjLkEgjOAK3vHvnt461E3DX7PlG3amoW4+6PvheBXp3gI6pb/AzUJ/AcSP4n+2bbo
xKrTiPIxtB9un41Nyjzrwj8OtS8TalqljJKNOksLVrrMtuxMwGBheh69+a5OayvLXabmzkt
uuzzo2QH3+brX0J8Obzx2fE/iC68aC+hvYdFc2pvIwj7Q+cqB2zWXaa5f+L/ANnjXr7xRdn
UJbTUEVJpFUMi7kzgjpwT+dSyjw2OzuZY2ktrOeaJfvyxRsyD8RxxTY7S4aBrhbOYQA4eTy
zsDZ6bugNfT2v3Pjqz8U+F7T4eWAbwjJBEc2sKtCwJw3mE9Pl/zmoTe6DcfFPxX8OY5IRpm
u2wKqmNkN4F+YDtk8HHqKBWPnWK1uZg9xHbyiNSMtGjFAT6mup0/wAKyTeH7vVNQneyMGI4
bcwO8szYyeMcL0yxr0HxVap4V8MeHPhbZ3UcN9fTpcajcoeFcuNv4Zxx6KK9O0621XSvFNr
pl7rnibVsfflktI/sj5X+JgM8U0Jo+XItOupxut4JZFBwdkZfB/AVGYJ4bqC3WzMV15m5Q8
Z3uTjAwe1fR93JH4a034jT+GroQPDLDNuUAiCVlG9R275x2zWV/aF1rXhb4deINSkEupNrC
xG42AM43MMcewH5VVxcp4nr2mW+k6tDax6tDqF2sY+0pBCUjibH3cn7x9SAK77wCmpaX4A8
Wa/Y29rqEM0aWklnJGzOxxgEEf7/AEx26iuf+LbIvxX1xn3iQPGV24wR5Yzk9u1dV4H1rUN
J+B3izVdLuHt7uC6QxygA7c7B3yOhqrhY8eltbtZVtRa3IlVceV5TbyO/GM1Q8qZpTGlvJJ
IeNiqSfpjGc17/AOJPFN/Z+B/h148uSJtXSc+dPtCtLGQQ6nA6ECt2+0zRfCera58XbcwyW
tzZLJp8Y53XEowxx78fm1K5aPn3w34el167ubWPVYtJuY48Yut8aupOGUsB8pxzgjnFUL7R
5LXU7q0sVlv47dyonS3dQ4z94KRkA9s9a+kvDdzG3wf0zUtKudWW+vJ2kv59FtUnuGmLMW3
hgcDp9OK53R7b4g6x8StQt9A17WdPsvKha/vNVtY0mAAO0bMcnGdv60rjPAHs7y1PnTWs0C
5xvliYD8Se9bng7wdqnjHxJZ6PbySWSXKu/wBrlgcxqFUn8c/WvbvGXiHUdV8TeHtA1rQ9Q
tvB9vqMKXOoalBt+2SD7pJwAq5/PPaumtdR+Iw+OI02Wxmh8HIGWJobceSV8v5SXA67u2aT
A+TtSsJ9PvLy2kV5Vtbh7dplU7cqxHXp2qk0c8e1mt5VDj5CykB/oT1/CvoBdN1DXPgr400
rSLSW+vh4ikf7PCu99vmKenXsaxfitZ3em/CD4dWWoW0lrdQRyLJFKu1kbaOD6GpuB5h4b8
Nap4t8Q2eh6NbobuQE/Mdqoo5ZmPt/hXoX/ClLWTUzocPxG0KXXwTmwAIyR/CDnOfwqf8AZ
41DSrH4h3MN9crDd3loYbXcvDtuDMN2eDx071U0P4a+OoPjJaGXRbuOODVPtMl8VIiKB9xf
f0OR+PNFx3PPdV8O6toeu3OkXumuL60k2yooLjHUHjqD696ypbS6jlEbwPG7n5FZCpb2APX
rX1nHrkL/ABL+JeoaLcKZrHR4l81MMBNGrn6cHA/CuS0/xRc+JPgla+KvF7Rahcabr1uftD
QqpSMSITjA9CaLgcR/wpaXTbC1n8YeM9J8NXN4u6K1uCWk/wCBcgCuf8V/C7xH4V1vTrCV4
L+21N1Szu7bLRzZIHPHGMgn25r0T47eEfE/iDxzZ63oWk3Os6bdWcawyWieaFIJ446ZyCD7
10PiDVdU8B+BfhloLXn2XxCLmGOVFId0hb5XU8dPmC/h7U7geS+IvhBqmga9pug/29Yahq1
/PHD9lhjkBhD/AMbMRjb+tYXxB8At4CuYrK68RWepXf3ZILeN1MPAOSWGOc9q9y8Z+OfFmn
/tL6R4ZsdWlj0mSe1ja2VVwVcfNk4zzXlH7QviTVtQ+KF/oF5fNJYabIrW0JUARF413c47+
9QPU840rR9R1vUYbDT4GmmkBKhQcYAJ5PamTaRe29ld3Nyn2eSF1RoJlMbtn+6CPmAI5xXs
n7Ns1xDqnjCbTw5vItHZoV27suGyuB35xXSzXPirX/gH4uvPjBYGGa02tpU95bLBN5hHRRg
H72B07mqVuxHvX3PD7j4ftH4ObxNNr9qYfIEgtfLdbjzi2PKKY4A6787cVbsPhJNquq+E9M
s/E+nT3PiOF5VVQxNptTfiT+XHcV7d8Vvijq3gXW9M09bWPU9K1Dw8qSWM7bYw7HHmdCScD
GOldRoV7o8CfBy3utNM1/c2LC1nUDEOIAW79xQrSG20fH+qeDNWtfG9z4VhZbie2uzYvcqp
WFWBxuZj90d+aW88Lxw+OLXwnpetW9+ZZ47YXggeKPe7BcqG5ZQT1xz2r6c0bRNet9S+IHi
iy8Yaxp1h/b00bafotkl1PI4IG4hgSOo4HbmrPj6OG/8AA/gHXLxb+51KLxHbQLearZrbXb
J5hyGVQOPlH1wDU2Q7s+XPG/gnUPBPjW88L3FwuoXdsE3SWsbbX3KH4HXvXOpa6lIrmLT7p
tjYP+juSD6Hjg+1fbfiS1gs/FHj7XvAMUWp/EiGOFWgucB7W3MS/NAv8RI/M8ex8++GWm+L
IPhbJ4su/HfimCK+1GUPp+jWKXVx5pba7yblLAkrz0xxRZAfPHhPw3d+K/HOn+FY5PsF1fz
eSrXEbBUO0nJHXtTvFXhy78K+M9T8LzSfbbmxmNu0lvGSJDjPAxnvX1/4kghuvFnwa1yVLu
TUJdQeKS61C1W3upU8okCVABg55x/jWZOtxpsHxb8Q+BrGK+8eQ6uYx+6Es8EGEwY0I54LH
jqR7UW7Bc+NJbeaOcxyW8kEq/MY5FKEfUGoTDmMH77t+tfS3xPbUtV/Zr0fxJ8RrBLPxr9v
8m3kkgWC4mgyfvKMHG3n8B618zI/z/wlalqwhoG7cpB96UsNucrtHqealZpGfDFU38BicD8
aotuLbCFx7UgJhIfLAU8DvUfnMI3I5H0qHJyB78H2/Khh842kjn8/0oAeZpGc7lJJxwFxSM
43ABWAx6UjL5T5+YA+vemFm3gFe2eP/wBdAD1w7Y46f3hzWpG6izs1a9WZPNJ+y5OYscZye
Ofasy0nMMpk8tHwpUK65AyMetS2nM6jPIbGM+1IBHb9/K/fceprf8MxzXGu28du6o8iuAW4
GPLbPP0zWDtG9/mzyef8iui8IxSTeJrSGBgkoEh3OcAgRsTz9AaaAUcgGikX7o+lFMDrdMk
K6RAp4xk8fWrTPtA/vdv/ANdUtLVv7Kg7sQR+tWkjLj5sgjjB4rdO6IHFz5exWOM5Iz1NV2
P+xj3zVgLlOV5zzioHHO3GAKTYEedwzghe/tVY5HDNg/XnFW445J5xbxZLvwq+pqvPHJG/l
OhWRSQwIwRUMDY1nX01fTNGtjo1rYT6dbfZXuIGO67GcqzDsR698msNNvnJG3ygnqeg96fs
C/OQRnofWkWMqx9+VpATyIsczxrIsyqxAkXOGHqM06HPlkbQT06dqhA53YP4V6f4O+Hel67
4EvfFmt+KBo1pa3P2dwbYzDoMHg56n0qhWOPh1fWYoEjh1i+ijT5RGtw4UD2APFWJLzUbqF
Fvb28nVW3Iks7Oc/Qk8813998JryG+0GPQdYtdZtNcyLW52NEAFGWLDnt39qv33w10PTbue
3HjGaXVYDt8lNNlCO+Pu7z8v45pkNs89g1bW45Qr6xfoi4Cj7RJj+fFRLe33lTxT6lN5Erb
5l8xmWQ+pHc8dTXqujfCvw5r1xPZaV43aeaBS0wOnsojwedzE461haD4Y8K2vi26i1TxNDN
Fpl2uyL7DJMl8g5J+Q8DPFaJJE6nFi/vJYYYHu53t4DmJN52Rk915wCfwq8PE/iAbfL1q/Z
FGAv2qQnH/AH11r0LxV4IW71LTfEL67aromq3S2gktLI262pJOwGIkZUdM9e9Yy/DDVF+Jg
8Ei6U7R5pvfL4EOM79ufwxnrVLl3CzRx8Gp6lExaG+uYJFR9rQlkeQ9SGKkE89zSHXNZluY
J31e7FxEW2M07Epkc7TnivSE8P21v8JfEjWBstQjttU+zxXZtSs8nzKMh93yrk9OeM+tQX/
wq0bQVt4/EXjb7BfPEJDHFp8k6KD/ALQpuSKUWeZjUtQt2l8q9mXzgRKyyMDJznBx1HP40l
vq+raarCy1K5tUJ3FbeRlVvyxXqekaHo5+C3jB7JINUngv1itb7ygruMpjbnlc56e9ZV38J
9P0YwQeJ/GsGl300YlNrHaSz7AfVlGM1GjLszzO8uLi9unuL26muLh8bmlYux9Mk9aZb3d1
p8wuNPu7ixkx9+KRkJ9sg8068QW99NDFMZURiquBgOASM4JyM16LY/DHRm8G6P4l13xvDo8
erAmGN7V5MHP3cqf6CodikjgDr+uSSfaZdav5JdvlMzXLsSh6r1zioE1C8itJbGG8uIrWVg
zwpKRGxHTIzgnpzXaap8O7Lw746Xw94l8RxWNrJB9phv4oHmEgP3V2DkE8/lWhe/C2yuPDe
pa54Y8WJrY02PzbmCSye3fZjOVLdTwfyqXsOxwVrrutWNs9nYa1e29u2N8Ec7qp/AHFVIbi
eG6S4hmeGYNvWYOQ6t/vdvrUUbF28tMszEBdvHBxxXql/wDCfTvD621t4j8dWmnXc0KymEW
Usu1f95Rgnrz7UJAefy3s9/eNc3t5LdTN/wAtXcu3TGMnniuktfFHiKNEQeINS2LjCLcPhR
09elaXhf4eReIE166XWrdNG09vLi1d8rGT7J1OcitP/hXsui3Oja1DqtnruiT38drJNApTa
/mAFHVvxFVYmz2OVm1bUGguY21K5kF226ZRMcSn1bnk/WshtV1JY4YE1C6WOF98SCZgsb+q
jPB68ivbPGXw40LWfiBeWGi+JdL0vU5ETy9KMBT+EHqOOevArnPCPgOfTF1HWvF40u10eGZ
tPmivYnk85weq7OVwf4geeaASZ5Vc3lxe3MlxdTy3E7H5pZHLlsepNNTUbyOyksku5o7WUg
yQLKVViOhK9D+NdT4/t9D/ALalutJ1qyvBJtItrSya3jiUfKFXPJwByT1zXZfDjwnpN14S8
Xr4ht7O3ItI3ivZk8z7KrBssD1HTtTuHWx5RLf6pcWMFhLdSyWcLFoYXcsifQdAajuNQ1OT
T4tLk1G7exhbMcDyExoeei5wOprttU+GcFjpGl69aeKrLU9CvrpbVr2KNl8hicbiDyRxUeo
fC/WrT4mWngmO4WaS62yRXgU7DEVyXx7YP5UFnGWmtatpZd9N1S9sy5AJgmaMMfwNTf8ACT
eKFne5HiDU0llwHcXThnx03HOTj9K9N8O/DuPSdU1jVNT1PSrnw5p0rWFxNfQuyXL8Bgir8
ykE43A9elY+uaD4R1TxcX/4TbRtMsWtsobezlWKLaQojweWbGTuPWkBwd/4g17Ubb7LqWt3
97CTu8qa5Z1474Jp8XivxPZW4ht/EWpQRp91RdOAv4Z4ruta+Edvpfgc+LLPxlZ39s2Ftl+
zNGbpicBU3Hk/h2rU0P4RWOieK/D0fizxTpMF7cTRynR5FaRpgT9w9uenIxSKucZ4R8ZeH9
CiupNW0zWL7UriQt9pstVe1yvocfeOc8n1pfiH8SX8bQ6VY2+myWFhpcZWJLic3ErscZZ3P
U4H866/W/hfZ+IPiB44ubbVbHw5pWhzIXDQEoqmMEkBcYAxXJ638K72x0jTNa8P67Y+I7DU
7pbKKazBQ+aTgKQ3bI60hI89M7LN5iyMjIQysODn2NdI3jvxxJYGzk8XaqbYrt8o3T4x+ec
V6LdeA9K8J6Be+G9Y8X+HbPWZsS3MstlJcTRJtyIkbGE9yBk14xbxpJdxxSTCKNnCmc8qik
8sR1wBUjLlrrGo2P2hbLUri2+0psnEUhTzQf4W55H1qL+0tSXTJNM+3XAsJGEj2olPls3qV
6Zr6K13w34H8N/BzR/skvh+e4v4sLqFxaO0t83HMR6q3Pfisj4hfC+TxB8WIdF8I6dZaVaR
6bHcXMuzy4YRubLNgck4/SnYLnjel+NvFuhWn2TSPE2p2NuOkMVwwUfQdqw7zVdUvdQOpXe
o3NzeZDefLIzyBhyDk+lej6n8J5YfDt14i0DxRpXiOwsnCXjWm7dbAnliD1A6nHauu8c+Af
BVr8GvDF5a+ItGs7kRysuoC3dTqrBThVIGc5/vUBc8DuNe1e41Yatd6xcy6ku3beNMzSgr9
35uxFZ+pale6ndSXepXD3d3JgyTzSl3fHAyTyelfVeieBtDb4r+HNP1jwxoBtbjw49z5Ftb
ZR3DLh3DdX968ZuPhbbD4dXfxAuvENpZ2kk88MFmYSWaRXYBc5x/Dxii3QTlbUyvhd8SE+H
txrs72M1y+pae1nC8MwQwsTkPkjtXKax4o8Qa6ix6truoagEPyrd3LSBT7AnrW74++H134D
stAkudTgvP7asxeII4mUxAgHacnk89a6j4B+BdF8aeM7+bxJGbnS9ItftUluCQJWzgBsHpw
TjvUW1sB5bqWt6xrUsMup6rPfSwKI0a5kMhRB/CCT09qtp4m8Vq2nuPEV+Dpy7bQiZs24xj
5Ofl49K9z8O/ErwL4r8f2Xg29+FmgQaJqNwbSJ4YdlxEScKxYevfGMZrC1j4DXf/AAnviqC
11q20jwxoTK8moX7EhFdQypgckgHk/T1ot2Hc8ssvGXirS7m5utP8TanZXF2fMnkhuGVp27
s2DyaS/wDGvjDUo4YtU8UapfiGRZ4hcXLuI5B0YZPUetd1p3wesNZ8YaV4c8O/ELStXl1BZ
i8kMEmLfYu7kHrnpxU+ofBBX0HXNR8OeOtG8RTaGpkvbS2VkkiVc7uueeD+VFhNnmp8S+J1
1h9d/t7UBqko2tepcMszDpgsOegqS18a+LtMe5nsPEmq2rXcnmTGG8dTI3dmx1PvXf2vwRa
LwxpWveLvG2i+GItWAeygu1aSSRSAQcLjGQQe/XmuV+JXw8uvhr4ri0G61SHUWktluhNDGU
XBJ4wT7UWAx7rxr4yvri0ur3xRqlxLaSF7eSW8dmhfGCyk9DjuKrQ+KPEtjrT61Z+IL631S
QkyXaXDCV8+rA5P417H+z34T0vxXpfjy2vtEtdUvU04CzE0SsUlYPtKE9DnHNdF8K/gzq2i
6N40uviF4NiAXSmNk92I5dsgViSuCcHpzTsxHznrHiDXNfvftGvazeapcgYEl1K0hA9Bk8V
mqgzuDbR+tereH/gxe6p4OtvGPiHxVpXhPR7lvLtJdQY7rg9MgDtwfyrmPiF8Ode+HOqW1p
qdxb3tpexefaX1q26K4T1U/iOPelYbdzi5SzHDZajG4BthOB6/rT/LXlmXnsNwzUeB5hXKg
H1akIYwjkjGPlJ6jPT9KhY7gRnafXNOYKC3yD6g8D601NynkkAjIxQAq85VtvHXnmk/eI/D
KF/lS5YuTIzEn8qZ8y5ZiTzzxQA4yMowCyq3pzVizV2uI/vcN2FVM7gV5yOmKvWrDzEXaCQ
w79KAGuuJm6seTz9fpXQeFDIPEdq0bLFKQ+GcZH+rbP6Vz0kgWR1A53EZFbnh5wmrwSb+Bn
AIz1Qj8qAJ1+6KKB0FFMDsNEB/siH6HtnvWotnwMAnPH0NVNAjV9Htjhcc5z25rqba2jVW8
zJC87V6sT/Kt47HPKVjnpbcxgqzZxz1qm8Ybe3NdXcWS+XvUAqeMmsSa1UTjdIIVPO4gkAf
hUlRlcyEaSGdLiFtjxsCpHUVFNulmeRpC5Y5LM2STW7dQ6Nb6dc2yzSXGpR3A8q5ix5E0Z6
5B5BFY4j5ETYCnvjofWptYpPqQyNI9vHGzbVTJXI496aiZ+6pz147VqajDcR3f2S6uIrkWy
CNHiwV29RyOvWqyw7jnOO454ND0EmOgUZLPHuXBwo457H6V6TpfijS7H4K6r4XmaY311eJO
roo2KPlJBJPXj0rzuOHIK5GVHJz3rUtYt8LmdiFjPAIGee/6U0yXJnq9l8TtN0nRvBENjb3
E1zoW/7WkihFZHXB2nucGtrXviVoGsaZfy2nivxDC9ypVdOMEWxcr0yBnb75zXiW4s0TB0A
LbdzDGfr/ACrQaXSzo9pbWllef2v5kjXEytvEqdQqIPTv9KpIXMevyeL/AIayeEIvC+m6hr
OkWjgvcfZ7ceZdHvucnPWsnwn458KeG9J1nQ7W81TT1luRJb6rb20bzFOPlYHIB4P515Q0a
+XHIXSSOVS+1CDtHOQfQ12Ol/CvxtrGlRahBpkVvbXGHie5uRFuUjghTzzV27jT1Oj8dfET
Qdf+H8Ph+w1bU9T1CO6ExubyFYmKjP8Ad44zxxVqX4waVJ4AxHBKPGMliNOa78v5dgPLBvX
HOMda8u8S+G9Q8K6r/ZuriEXJjEn7uUOu09DkfSsEk4AZhnp96i2hV9T0Kw8Y6PY/BnVPCU
0k41K7vFmTZGdm0FM5b14NdvpXxK8O6TNZvdePvFF1bw7SbaexjKSr/dLYyR+NeAynCqHbd
nv27UwyNJHGjz5VB8obkD2o3Ljsex3fxO8ON4W8XWtnbyWl3qmord2UHl5jULsOWIOATtJx
710l18adB1lLe6/4SbXvDs/lhZba2s4p4yw6sGIJr5wWTLYGDgdBSnCnaeUHTnnFRYou6hd
G41S7mWRp0kkdxK67WcFickDoT6V2fiLxro2qfC3wf4bsjcG+0lma5DR4TB9D3rzrzEbO3n
8egq5pVxpMN48mtWslzbiNgqxtghuxoSvoyXpqe7x/F7wZ/wALLg1+S2vGtBpK2QnNuDJby
hicqp6jHepp/i54XXwnrunT+Ktc1u41C1eGBbvT0jEbFSP4QOuR19K+cyd7sF784BzW1P4V
1uHwZbeLpIEGj3E/2aOQSjdvGeq9exqSjLBz96QgEjkfzr6C0T4peHNLFkJ/iJ4mvYLfbvt
59MjIkA6qWxnHvmvD9C8K6x4itL+403yiliu6TdJgngkADHopOTge9YCycjbIxGO/IpXsB7
rD8TPB+qDxVoOrWl3pmg61cfarae0jBkt3G3kqPUqG49SKS48f+DtJ8L6X4T8N3d/f26ajH
f3t/cw7WfDhiFXueBXiCsGVmdj8vX5sV6JpPwb8fappkGoQ6bDaQTjMT3dwsLOD0+U8801c
D0O88d/Cuf4kt46bUdauL2Eq0dmloFQuqbR8x5p2j/HHTbrStSstYvL7QrmW9e5gu7KBLja
rNnYVbPT1xXk958PvF2n+KLTwxeaOYNUvm/0ZWcBJfXD5wa5/VNNu9F1q50nUVSG7tJDFMq
kNtI68jrR1A7j4jamPEF5Z61aa5d67aFTbG5u7dLdkYEtsCqBlcHrVjwb4003RfBXi7SdYm
uDealarBa7F3r8oYAFs8da5O48Ka9Z+FLHxTPFENJvZDHC4lBZjz/B1H3TXPnmMqOMetAlv
dnpU3jHR7j4D2ng9Xl/tWPUPtDDy/wB2Eyxzu9eeldjpvxk0K38CwTXcE0njWysZNPtpzGd
pUkYYt24AP1HvXg8ax/Y7hUWWS4Ugqycqqc7sjHHbBrV8O+F9c8Vvf/2HZLO1hCZ7jfME2p
6jPU8dKY0en/D74r6do/g698N6vf32mzyXJuYdRtbdbhstgsGVh+vvST+Kvh/rfjrT9S8Xe
JdR8Q6dZW7FEl05Yf3u4YRlQDcuMn9K8yvfCWvaZ4Y0/wATXtqsWlakStvKJQS/XjaDkdDW
E2Afmbk9+goGexfETxX4O8SXDa1ZeMNTnu7Aq2naYdP8u2i2kYXOeOB161fvPHnww8S+NdG
8eatqesaRq1n5LTWa2vmxSMnow7V4O23JLfnjrWt4Y8K6/wCNNZOjeHbNbq4WMyNlgiqo7l
jwOcCpBnqt58T/AAnI/wATmWe6x4kRFsMQE7yI9p3D+Hn1rF0b4naPoXwk0HSIRJJrmma2u
oeQ0REboGJ+/wBM4NeZa5pd/wCHdYutG1WIW97bP5c0eAdrdeo6j0xWKzxh/n+qnrg+tID6
g1z40eHNZ8+7tPHus6JFPFg6e2jRTKjbcEbyMkH1zXzaZAZX6E9j2IrOWXD7k5DcfNU7vIY
yOMjkr3+goKPWvF3jrw/qnwz8BaJYzSteaLxeK0RVVOAOD36HpXe33xu8IN8RL64D3lx4f1
XSU0+4mijKSwOC3zBT14avnbw9o2reJ9ft9D0C1+1ahPuKQMwUcKSeScdBVC8s59O1C40++
HlXNtI8MyF87GBwRnvyKBWR7UPGfw78B+APEWkeDdV1HX9Q19BD509v5MdtHgjnPUgE9Op9
KzLzxt4A8UfBPQfDGs6tqOlav4fWUxLFaealyxB25bPAPGT25rxVmG85XK4IxuPHpVUsrMW
8sj5cZJPFTdi2Pqqz+OPgGP4kaBrTXl19htPD7adO/wBlYss25TgDqRweawvD97ofjf4Mjw
frFh4ltYLbVJbq2v8ATNLkuo5gWY44B5G4gj6V847kLH5dijndjNbul+PvGWg6eNN0TxTqu
m2SZZYLa6eNAx5JwOMmncD2T9pxbayufBGmRzOWtdICYlXZIq5AUsv8JODxXCfBf4kW3w38
az3erW8t3pOpQG1u1j5ZVzkMB3xzx6E151qeranrF+1/rGoXF/dyfemun8yQ/iece1UfOZk
Lq2HHUDFJ73A+jfD7fs8+FPHFv40t/GOpXq285uLbTP7PYNCx6ZbHIXP6d66jT/jx4bTxH4
0gk1m6isNYmS5sdVt7HzGtSEVNjxSfe+6OeRXycd0uwZbJ5+9XT3Xg7xDZ+B7Lxhdad5eiX
0vk2915y5ducgrnI6GndhY98t/i14YtPiZ4Z13UfHV74gstPW5WUnRUtWhLx4XHlgb8nr6Y
rjPBPj/w1oh+JZ1G7mi/4SG2ljsikJYsWMhG7H3R8w5NeLIgGGTlemC3WlCqkmXHyt93k8U
rhofTjLonxZ8HeDbjWLPxRpepaVClmktjpT3VvdqCoDKwGMEr1zxzXKftTNC3xdggWYFotN
hVhnocsef0rzfRvHXxEtreHQ/DvizVbS1iRhFbxXbRxxqAScDOB34rl7q+utQvHvtRvZbu7
lbMkkzb3kPqWPJphoer/Bvx/oPgnRPGkGtXU9rcatp/k2RgRnPmbX7j7vJHNWfhJ8UbHw9p
fi+38Xa9qEzalpptbNZGkuB5hVh77eo5rzjVPBniHQ9B0nX9T0/7PpuroXs5S6t5q4yeAcj
r3xWE0e1FKqQuO2KWqA9403xB4L+Jvwt8P+BPFWp6hoeq+HEdo7i0tftMc8IX5sgdDtx+Vc
r8YviFoPiiz8OeGfCkdydD8O2v2aK6uxtkuGwoJx2GFHX3rzmESQ2hvLbUvIuUbYIkLKzKR
ycjt/jWa2U7fryKL6CIvnK/L19+uKa0hRR8hZs9aCRuIVC2OpI5ok2rhdvPU8c0gIGeTGCC
M8nnrTRJ13KcdM0jbWkwABj/AGat3mnz6abdriNV+0xiWPDA5U//AKqAKTEEkMQBnnJ/+tS
5XdyQV9hSkBXZsBQeQCaQHbxuO0e/WgAUlcMuMjuBV63kzdoQOGxnIxzVNV4A25Yduat2ag
XKHYrEt064oAbkidw3BLHiuh8MSR2ut28s0TyogcbQwHVGGfwzWIwQu3yr1PzEZArb0Pyhq
tuzFCo3Aq/QHaaCug8cKBRSA8UUyTvPDvGkQY5yDuHpzXqHgHS9C1zxJFpOv6kLG0kjZkIf
y2kk6Ku4/icd8V5b4dZf7FgO5hjOfzroYJV2qjbXHbI4roWxzS3Ny+ghhvby3VhNDDPJEkj
H74ViM8eorl7tFBIxuHUAVqS3GECKMEAjHasiZkaYcbvc9DSYo3KRhwQSpUZx7U0RIQSCwI
9TxmrQLNuH3ueAePyqxsQnmQc44NZF3M+NEXG4EsRwB2PvmpBbuEP7jktxkgA8dquKvzMy7
GBPRl4xSrIpTYWBz8oO08fSkhXIPKxtV487OoBxmpCI2ZMKV3Lk5Ge/anyMSU3MQQACcH8h
61Oq2a2crtK5uRMqqqj92EKkkk9d27Ax6VaQtzu/hdo+panq17cWMmlBbS1P2htRtfOjjTP
GF9eDz6V6RNYaDq/w/wDEWoRXOj3d9p8Jlhu9HszZyQHYTgnqcjP4Zrw7QvE+o+Grq61DSr
+eyupVWNfK2smM5O4EHI9K2L34oeMNQ0240661vzbe5iMUoW2jQEHOQTjpj6VZS2OTsDbrq
NtJcPtgEqNKSQVC7hnA9MV9GfFaXwiuoaW/iDStdvYDb/6PJpsmIACfY43Yx+FfNL7WXcuQ
OpOe3QV0el/Ezx5oenx2Gm+IpUt0XCRvGsgQeg3A4+nSgpaHo3w5sfCGofEbUE0vRLlrCLS
WkWDWEEr794+YZ7dvzq7H4jtX+DV74ybwj4dOowX/ANlCf2eBHs3Acjrn8a8nk+JvjP8At9
9c/tXdfy2/2NpzCnMWc7cYx+NZP/CTa43hhvCsV7nSprgTNbbF+aQkfxEZ6470rso+iE8Fe
D9R+JujNPollDDqOim9ms1jxG8gZcEDtjPOOuK5bxdcaFNpE9pb3/g+Sf7ZHH9ls9LMc2zz
ANoc9/X1Ga8n1Dxv4wbVrC6u9Wlg1DR0+zWzoFRoVHG3gfN079atav8AFPxvremf2bqerJP
buyO3+jxqSVbcpyFznIodx6HqvxH1zwhoHijWfCF74Q077PPZRfY57S1jjkglcHLM3BwODx
6GrGvtpHgXxd4W8I6R4Q0m6srxYfPv7y0855izbSQx/P8AGvAfEHiLWvFGsPq2tXgubx0CF
ygT5V4AwAK9h8K/Erw/oel6VBe+PvEE8dqqGSzfTYpFBAGY1cgtt7A5zikUdnF4K8J/8J/4
51afT9Mj/suKBbaC4hzbQbotzSNGvXkfoax9FttD1z4h+HbJpPB+rwbp2lh0rTjCceUcF9x
IYZ7eteYax8T9Sm+J+qeLtAu59J+1L5aJgMJEVcKJByDnGfY1V1H4qfEpdQ0vU768+zvGrX
FlMbKNAyupQsvy4cHkUAenaW2h+OLXx9o+oeENHs10WGV7WewtRDKrKXAyR1Pyj9aW98XT2
/7Nuk6zH4d0WZpLw25t3sgYFA3DzAnQPx19a8N07xp4j0efV59P1DypNZRo7w+Wp80MST1H
HU9PWrXh/wCI3i7wvo82kaPq6w2ErFjBJCkqAngkbgcZ70ncD0bxxptpZeHPhncafp6Wp1G
BFvGtY9gucmMkSbR83U8Gue+OWl2WmfFXULXTNPhtLVLWBxHbRBFUleTgDArE0X4tePfDum
RaTpmvEWcWfLjlgSQR98LuBIHtVW4+JPjK8vdUvbzUke41e3Wzu5Ps6fvIhkBcYwOvUUrDM
jw7Ja/8JLpTaht+yi8h8wNyNu8Zz+FewftFNq3/AAsCz3Gc6f8AY0+yqgbZnJ3Yxxnp79K8
HY5OMdOMCvQdF+M/xE0fTINOh1WK6tofliF7bLM0YHTDHnj3zS30Y7Hvtq10PD3wh/twudY
N4v8Arv8AWbfKfOc89NmfwrIs7zSfGvxk1/wTrXgjSpLUNPnUYLcpcIV6Oz+p9fWvB7z4je
MdS8W2fia+1hrjU7Fs27FF8uLr91MYrYm+M3xC1MfYr3xCbS0ncLcyWlrHHLsPDYYDOcZpp
isepHwX4fvPh94E0uaGJUudbe0mu41CSTRh5Rjd77QK0vF1t4Z0O41LSbF/AWmw28JjS3u7
Bnul+TIy2fvc8GvLvHHj/wANSeAPDngvwZcajcR6TObg391H5TFgWIxjvlic+1ZD/Gn4gzW
L2dxrcNzE8ZjLTWkTOwIxy23PShsND0dPB1j8TfCHhHWvDljBp12sw07WRaKI8L/FIQPpn/
gQroNHbwrrPjnxnoelaPYJo+jaWUiEUQAeZchpCR1I6Z9q+ffDHxA8U+D7a8tvD2pfZIb3/
XAxhxkAgEZ6HnqKr+H/ABlrvhi4v30W9FvJqEJguS8Yk8xTyevTr1oTA9/sbW0vvhn8HrG9
hjuLWfUlSSKUZWQYk4I71keGvDehXP7RXi7R7vQ7WTTre3naG3eEGNPu42g8DqenrXktj42
1i6tfD3h/VdalsNF0i5WSGa2tw01t1y47sRk8Zr2y3+NnhzSrO+uJvF9/4muGt2iggfSY7Y
l+gZpBzj60XuB81XW37bImQuGYAfQ19F/DrwveeG/gzdazY6xp2h+IvEhX7Lc6lcCERW6tk
YzzkjJx7ivmmaXzHOFBZsseOBmtrxV411/xglgutXSXEenReTbRrCsSxrx0CjB4A59qV7FW
ue/fFbwrb6t4j8FeOYPsV+l5d22n6o1q4mhd9wGd3Qg/Mv5Vg/E3V/A+n694t8DXHgawivi
IItGutPskjdZWRT+8bI/iIxgYxxXj2jfEXxh4d8Pv4d0rUIk0uWYXXkywq4WUEEMCRkcqDg
elYfiHxRq/ifxLJ4i1e6WXUZdpaYIFyVACkBeB0FDbJ2PqOx8P2WmeINI8P+MNO+GVre3Jj
STT0s3+0srcAKem49j0zWUPh/4N8N638S/EEfh2PW/+EcMZsdJmJaNN8YckjqRz3zwpryRP
2gfidGYFfWbS4kjACyT2MLvx0yxGfxrDt/i146tfGl54st9b8rVbwCO6ZIl8udQAADHjaen
pQpDZ6r8LfGlv4r+NnheGPwloXh9rdrh9+lQGMzZhb5W55ArorOTw18R9Q+Jei6t4K0ayl0
WOeeC/soyk7OrONzHPJ+XP4mvFLz43+PLnWtL1f7ZYpeaYXlt2h0+OPazqVYEAfN8vrWFpn
xJ8W6NqWuX2mXiwT68jx3zG3VhIrElsA/d5Y9KV0JHuGqah4c8E/B/4c6hD4B8P6tPrUQW5
lvrXc5xjnI5JOe9dKnw38D2vxu8VaXF4bs3sT4aF9DaSR70hmLYJQHp07etfMereNvEeueG
tE0DULqNtP0PiyjWEAoOOpHJ6DrWnJ8XfH03jeDxkdaWLWY7cWwmSJFVov7rJjBFHMwOu8H
6Bos/7NfxB1q70i2l1Oyuolt7mWEGWEHZkKSMjOTXj2m2sOoaza2Ml5FYJcTLG9xNwkIJxu
b2HWu88QfG/4g+IvDV7oGrajYyafeACaOGziiL4IOSVGeoFeb5+YMr8t1IPepA9F8VfDrQ/
Dvh6XVLT4meH9ekR1UWdg581s9x7Dqaj+DOm6fqvxl8OafqVnb3lnPcFZbeYB0k+RjyDwa8
9fBIZjtGcdPau2+FfiDS/C/xT8P8AiDV5XisLS43zOiFyoKMOg68kVVxH0Doa+DvG3xj8Q/
DC++GWiWen2n2hItR06AxTRGPADMw4Gc/nVfUtDu7r9n/wB4f0aC31K6PiF4II7jmKbbLN9
7/ZIXJ9q868bfH7xhfa1rtl4f1pLTQ7uaQQPb2KQyyRHpl8bs46965WHx940t/AWkWdrrcE
Nho1+JbGCNFW4il5bzM9SvzHr607hsfTWieF/D1540HhPxTpnwzmndWWew0u2kS7RtuflJ9
O/TiuI0vTPDPgz4ReNddHhLSNcutI8QSWdudUt/NxFuVQuevAJrzf/hoj4pLdif8AtTTxP1
83+zYfMPH97bmuRufiP4svPDmq+HbnUIv7P1a8OoXcYiQGSYsGLbuo5A4HpRzD0PosfD3wN
411X4W60fDtnosfiGOeS/s7EeXFP5ce8KB1GSDyOcVU+IEPhHRbPXLPTrP4YRCy3JFZmBzf
/LjC5OBvOK8Cn+JXi+bSPD+nDVhBH4cYtprQBY5IGPfcOW49a2ta+OXxD1zRrvSdYvtPuLe
7iMMrmwhErgjH3sZB9xU3Cx7P8T/GES/A7wLP/wAIjoWzWbSVVQ22VsPlH+o5+Q/nWX418J
+HbT9ob4daRZ6HY2+mXsFqbi1WELHPlm3bl6HPevHrH4u+NrHwMfBp1K3n0Xy2gSK4tY5Wj
Vs5CsRkdTg9q1tM/aB+KGm6bbWMGtWs6WaiOGS5sY5XVR0G8jPApBqZXxfsbHSvi54m0zS7
aKztobxlihhG1I12jgAcCvOmI27eMn2JrZ8Ra9qHibXL7XtWmWW+vpfNmeNNoZvUAcCsXfG
AOeTz07UCDO5e2Tk47fXpUag/7TN1xt4FS/JgfLuOenrQNgbG0Y64yKAK5VlYgDGWyScUrT
SMwVyz7V+UO2cD29KdIGLP78AmmbdpDbhtx6mgBrLuwu35l5Pzcmk8uMvljt9Ac5p4LmTav
yseO/Ap2eHYjcyn0oAbhQWC9D3xk/yqa1XbMhQFTuA5Tr70iq7ZHRSeQMc1csgvmoTjIbOT
jFA7B8oldSGIJ6YFbnhqNm1eGSRRJD86tGygr91scf55FZjRo0zBlGcnb83JPtW1ocRbVra
GNWklkLIQrHljnGKCioOgoozjiiq1MDtdBwNDhZjhct3rVWVlKAdgMO/51Q8Oqp0KGQruCu
dyg471YBIlkmTJGTjPOBWyehD3LnmMyZLY3epqJtm4gOCPvAGpLiLyykyea1u/3HdNobA5/
Ko43GzAkSMk8Z5pS0JJBnPyYTvkcjFW3t7m0eNprcweYCy7wMtziokG2XcMA4PIHAFS20kK
iT7Uhuk2/Kgcjaf7wqdCXfcbHE/lvKo/cx43DB+XPTI9KTnI/dK+BtI+7tP4dqc1wrPL9mH
2WP7yxltx2/3fwpF8wXCyJHDPsO6TzeEPb5jkbRz1pkt3YxYbl4zdG1drfiNpCpEbHqea7L
Qfhv4l1rTYtY0y3t47Nm3RzXUyxpIfRc8nHIPauWvobqzgjW8mR7ZJHESw3HmRjPJK84x7+
or1XUbrQvHfgPw9pEfi+x0a70iMxzR3e5I5l2hd6+vT+dPY0jqyr4F8Ayt8Sb7RPFmjS2hF
pJcwQ7/3X3tu5SCcjk/Suc174ZeK9G0i6v5YYLvTYjiSS0uBIYwOhYDnHrXq9j478Ht4106
1j16B7XTtHezbUZiVWaQlOMnr90muT0e98P8AgLw14mkk8Xadrlzq0Bgt7Swy4yQ3zNngAZ
HPoKRpyI4238JP4e1HTZ/FWlJqEerWwOn20dyUSSRiAvmMOVHzDgc1Wv8A4Z+LLV9eeW0sg
NGUTXMEM24xoy7gVB5Ix/KvSJ20PxxB4EurPxbp9hdaQkUM9nd5EkjgrwvHJ+X9afr3iy08
MftJ3rapIi6Xf20Vnd7zhVRkGGb1wf0JoGkeNWvg/WtQ8IXviq3it49LsnEck0zhSzccIP4
jyK6C3+C/iq7iH2e90SWVwDHAt+jM+R0Hoa2viR4i8L2ml6D4F8Magt3oVnL9pvJrds+axf
pkdSASfxHpXf2mp/D+x17TpvDU/gKDSISknmXO4Xyn+Ig44b0yc+tCZVjxDRfhf4y8Qajqt
ja2tvb3GkuEuku5/L2E5xzznoeareKPhx4q8Jw2lxqdjHJb3UgiimtJRMjuf4eOc/hXreqe
LfDct38WDHrdmy6jbRLZkSD/AEhhEQQvrzWJ4Z8W+HtL+DOgLf6nb/a9P15bx7EndK0asTw
vb1Bp3KOQ/wCFK/EY2H2ptGQuU8wWxuU8/b/uZz+Fc4/hDXIvBNz4rltUTT4bv7JI7SAOrg
8jb1HNe1/8U1J8YV+KP/CyNLXRsib7OZj9pHybfJ8vrjNVZ9a8MePfhz4o0lPEmm+Hp7/Xn
u4Fv5NmYxtOSByMj9am4Hims+Etc0DRNI1m/t4xZ6whltWSQMXUAHkfw9RXRfDDSbfx18SN
H0DxNLcXmnxWssMUXnFfKRFLKq46AE10fxg1HQZPA/gvRdL17TtRuNLheKYadLvXOFHHcDg
9a574J6xp2i/FjTr/AFi+gsLNIplaWZtqglDjJNMDtNP0r4M6p4+/4Q2Pwnr0N0109kLkXR
ZVZSRuxnpx1xWHefBPV5fHer6BouoWb2tlPHH5t3Oscmx1Dj5f4iAe1S698fPG9v4k1ODSL
zTRZLcyR288dmpJj3EKwY9cjHNX/hzqfhHVtC1vWvEl3ol544mui6SeI5SkTR4HKkfj0HoO
lFwOS1j4T+KNF8RabpV5FbyWupXItra+hlUxSNk8Z6K3HQ1jXXgHX1+ITeCre2abVRMY44y
20MMbtxPQDHOa9e+JXiLRY/grYaXpuqeHI9Tg1FJ1ttBn3xxAFjuUHkc8n3NarfETwUPDJ+
KUeoWv/CZtpI04WJdTIJt2N+3r+PTbSugs0eMWHwm8batqWo2Vjpsb/wBnSGC5uPPRYVkHV
fMJwSPaoLr4ZeNLHxXYeGLrSfL1G+z9lLyL5M2Bk4fODxXfaJrGj+NvgfH4JbxNZ6Hrlpet
cy/2hKYorwFmYkv3PzfmK3ZfHPhPwvN8N/Dc/iOHWZdBuDJfahb5kiiUoyhQ3Ugbh07LSuh
nkGn/AA98U6t4i1XQ7K0ha/0lXkuozMqhAhwcHoea6LxB4F023+EPgvX9KsrmXW9anaKZVY
uHOWACp25Ar1Hw/H4b0Px74z8XSePvD9zZazbziCGK7HmqWO4Ag/lVfwv8SvCfhf4beAv7Q
a1vpYXmhuDGwefT92795t7defY0aBqeQS/CPxxHr6+HhaWR1T7Ib17ZbtCyRDH3ueDzwKwt
N8I6/q3h3WPENlao1ho+PtchkCsmemFPJ/CvY/C11oPgz43Xt7qPjaz1XTdZtZli1Q3AkIZ
yCFlwflPb06dK0tM8LxeGvgX8Qlj8S6TrMV2EYS6bLvWPBx83oeaBHzavOQaa7YUsGJwPTp
W14j0WPQNWWwi1qx1dXhWXzrF96DPO0n+8O9bvhf4ew+ItHi1K48deHtHLSMjW19cFZVAON
23HOe3PNJeYHU+Pvhzpej+HfA8vhaxu7nVNehBeDzDIZHKIflHblj+Fc9qfwh8d6Notzqup
2NnbQWsZlkU3sRkVRz90Hk+1euaj8TvBmjfEXwLp1vqK6hp+g2r2tzqEQyis8YjBHqBtyce
tUPHr6JqGleINQsIPh/drPHJNFcQ3jG+fPIYKRjzPb1p6DMeL4ZaFJ440XTf+EP1g215pDX
kkC6jGHkcFfnDbsBecY4615joXw08YeMReTeHtFMlnbytG00syxJGQfu7mIBOOuK+n59W03
Rvit4QuNYvrfT4D4XdPNuZBGA25PlyfpXlNrqWg+OPgmngW28W6d4c1jT9Qkndb+fyobpC7
kHeOv3hx6ikHQp+D/wBn3ULqy8SW/iuxK6hBZCTTDbXyeWZTu+8ykjqB1ry7xZ8MfHPgnS4
L7xDpIhtJWCJcwypNGH/ulkJweD1r13wRZ6P4B8NeO9J1LxxouoT6hoxeP7JeB034cbFJI3
N04Az0rm49b0lP2QrjRJNWtjqn9r+atoZh52zcDuCHnHX2puzJR4f5MlxJFHDG0kruFCoDk
kngY7mvSW+AvxOh0xtSvdIt7JEhM3l3F9EjhAM8puzn2rlPAOtWPh34laFr15C01pY3iTSo
vzEqDyQO5HX8K9Y+J/hHT/Gni3VvGui/E/wxc6fer58Vvd33lzIFQfuwhHtwOOtQikZWqfC
GfVfDngyPwf4eu49Z1exe6le8votl1tVCTGM/L1JwccH2rzzw54F8U+KvEV1oOj6WZ9Rskd
7lJJFjWIIcNuZjgc8V7J43+IFlofhD4O6roOrW1zqOiQh7i3glVmQBEDI4B4yMjmuk+I3jP
wH4X8E+I/EXgjVra71zx00SyJBIrPaRlPnyFOV6t17t7U7oRwOgfC7w9qGj/DmS/wBG1OB9
d1FrS9vBdIYZ1+fIiCkspyo5I7GlvPhT4Ztrn4p21rouq3cXhpsWU8d2gWD92WzKGIL8+gP
Fdn4c8TeHYfhz8FLebXLGKXT9W8y6ja5UNbJiX5pBn5RyOuOtWR4q8M7/AI7K2v6cP7SINm
Tcp/pX7lh+75+bnjjNPQDyC0/Z5+Kd7bQXFnpNm6zxiRP+JjBkqRkcbs1l2nwY+IN74n1Lw
zFY2i6lpgjNzHLexJjzBldpJw2R6V7f4L8O+HfAfgdNT8KeNvCV9451CIKb7VdSRItPRlyV
iQZJbtzjn24rnfAWi+DY9a8YP448QeHPEfjKB0ksbjUNSIsp9wyX80dSDwe4wMUaAeV+Kvh
J468E2UN/4g0UpZu4jE8MyTRBz0UlCcHitWx+AnxQ1LTItRi8Pi0imG6NLu6jhdhjOdrMDi
vc/EniLw7ovwSngkk8KLcxavb3h07QdR+0pMizIzH5udxwcjpXK/FXwzZ/FbxbD4x8M/Erw
8mnXVrGEtdQ1D7PJAyjBXb29e3OaNB2Z5H4d+EXxC8TWk19pOgebZwStCZriZIYi4OGCs7A
HB9OK53xN4a1nwn4iOi69DHb3kaq7rFKsq7WGR8ykj8K+o/DviDwprnwY8P+F2Phe81XQWM
FzY+Ib5rVAVLDzIyOHznOfc188/FKOG18d3NvZ2mkWcHlRkRaFdm4tc46q5HX1HajToFx3h
/4Y+LfGyXl14M0mW60u3cK13dyRwKDgfLliBnnt7V0mg/BXWLH4jeF9C8eWkcWn6zdNAPsl
9HI7BVLHlCdvbmuk+D+s6s3w31Hw9czeCbrRJ7wu1n4i1A20pfCncoA5XgfiDXW3CfDPQfi
F8N9Usbjw5peti+ZtTXRr4y2cUW1gGLtwOcenejQRwfiD4WeGtP0r4m3Vpo+p3B8N3ggsrk
XSeXbrhf9YpIZ+p6A1qeMv2c9Tm0zw7efD3TWukvNMS4vBc3yBzMQG+QPg4x2FdHrviTw7N
4L+OdrDrunvPqV+JLNFuFLXK4TlBn5uh6VJ420jSvG9z8Pta0j4keGtJj0bTYI7gzakEmjZ
drHaqnqAMY45o0tqB8/wfDPxrJD4ikbRJIv+EdQPqKXEio8IIJHBPzcDPGagt/A/iJvCNp4
wmsd2gTXyWSyxyrveQtgqFzkd+elfTd18RvA3jTxb8SNBsfEljYDWNLgsbPULx/LguZEVwz
bvT5gB6gcVy2sWml+F/2ddE8IHxRouraoniKG4ZNNvFmyrSHkAcn8qn3R6nAeO/hPqP8Aws
6Lwp4D8KavHK1klwba8ljkdckguzqdqr25PWuT8WfCfxt4J0ZdU8SaZbWtqZRCGS7ilYucn
GFYkdDX2DrfjHwz4c+OfiHR/EF3a2cmsaFbx28t4xjhZgZAY3cfdB3Dmvn74vaZpNl4Rgks
NE8D2crXaL52g6u91cEbW4KEfdPc+oFOyEeEqq/aPmT2wO1Kyr5jbWABOM4PFOkj3A4wOee
OtQEAocrkep4xUgSY2qWLB+OwJz6V3XxA8F6N4STQH0jxDDrcWqacl5KYmUmCQ/eQ4PAz0z
zwa8/yqk7sseh5pxbkjaAcgccf1oAZ92T73B9MVKpRYt3ytn1NMYsJDtOD781LGTIu3aCAe
KAFXaSflwMdR2q5aqrTR/ISc9qgaQ7iCuOxA4q9axr5679owQec/wA6CkSL5SyDPqd2Rz9K
7fw7YWNn4s8NzWmoJqKXZErKFw0JwRsYHuOue4rhwrNvmETNHuKmTtu7Lmt3wdcPD410yVQ
p/egcdQMEetAO5lnqaKG+8frRTJsdz4ekVNDVf4snpnI96uFlU7OfmyC5FUtA3R6FFkIQ5P
X64q7IGbEcY6cZB65q7nPLcc0k3kpC8v7uMllUk4BPXAqRdzKRvCkYOF7VEB5ahWUgk9jUk
G4BuPl2nax5pDsTEr5oHmgY5Ib296dtAiJYoMk4IPAxzioR8uwZbYMKABxmpFlManb8rKdo
wuR70EkweTazINuV29eW9qQzSoWUsriSPbJs6soOcH8agaRhgMu4dC23HNd78KvD+j+JvHX
9nazbtc2wtZJPL8wp8wxj7uKpaBucFPHNiJSMI4Eg2sCvP06VGWEaHYBjj5TyM17GfDfgPx
V4N8S3/h/Q7rRL/Q8gM1w0qy9eCD2OK6FvhToejaPpyN4ak8R3s0IknnfVEtAjHsoJ5FMtR
aZ4FBYaldWdze2enXElvbqGnmijLLED03HsDzVZZWW7ElsRHJg4Ofm29MfTFfQnhFvDOneC
vH1pJ4auLWOyyt9brfeYZFGdqq46YHGR1rgNR8P+Fbn4N3/jTTNNns7g6n9nhRrhpPLj4+U
nuevNSyrGHp/xY8b6Tp8Gn2N7BHFaosMQFpEWUdB82M/nXOa3b+JLq7vNZ8QWt60rThLie5
jI/eEZCkkAZx0A7V6rH8PPB0jfD0X8j2UOt27yX0rT4ErBAVUE8LkntXQeNtElufDF1at4J
1XUrLS4ZPsk419ZxEoGBJ5QOSAAOOTjikUfNnmYYKBxnjNEMlvHdwfaYTNCsqtJHu2l1ByV
z2yOK+gdI+D+i23gnRtTuPD154m1HUoRPKI9SSzjgBAIUbiM9fes2x8EeCrXSPG+teIPDF5
GmhTxLHYR6jvZFZFOPMU4bls+3SqRR4pqctlca1dy6TZPZWUkrNb27SbzEnYbj1NRw6Zqk+
mT6rb6bPJZwHbLchCY0J6At0Br2S8+GnhXxFp/gzWPCiXekW2vXrWk0FzL5xjA3EsCe/yHj
pyK6vxN4BstI8NX2g2Xg7VL7SbBZZop316ONPM25MpiyCSPQjPFAHzAdpIKrtI6ireoQJaA
Wq2yybys8d26skkkZXhcHjGcnNaXhm0fX/EGmeFJrqOztNQvEBnZFJjJH3gTjAPpX0Jqfw/
+GMHxM0fwFeaFqd1c3dn5kd2b9tqKoY7cZz2P50aCTfY+Y4ptOEtsJrNmWNyZykuGkBPAH9
3FVn++z9gTgE9PSvdtZ8GfD/X/AAZ4tm8N6Ve6TqPhKYx7prjzVufmI579j7iq+seDPhX4C
n0TQvF9rq+qavqcCT3FxaTCKK1DHHC98HPr0odugI8Ss7O71C6FpZWst1OwO2KFS7HAyeBy
eBS3Gn3trFbyXVlLAtwvmQtLGVEq5wSueozxXsk3hPw/8Nvi0dEuNK1nxDdTeVcaPLptz5E
8RJPBA6njr0wM1u/FnS/AxvNItdRk1GbxnfzWyS28t+bj7JCXAKuRhV4JwAOvNIo+d8SZJI
2jOenFMZWJGOfXA5NfS158P/hKPisPhmug6xBeSxb0vkvyUUmMv901yWn/AA78IeF/A+qeM
PGkl/qkEepSadZ2VjL5JkKOV3M3bO0/Siw7nixbCYA3Aj7vrinbgFBWPr16cV7uvwo8Ca7N
4P8AEul6ne6d4a16ZoLiC8dfMidQx2h+nJUrn6Vo+Jvhb4d0yw1WSx+GevzxWschivIdWil
XgcSeWCWK9yMdKLCPAPsN8tj/AGmum3H2AuYxc+WfL3f3d2MZp1xpuo2dnb3lxp9xa2t1zD
NJCypKO+0kYb8K+h7e+8CRfst20974f1KXSV1FUltorsLI9x/FIGxwucnbXK/EXT0g+C3w+
vIb+8kiuVkZYJ5d6RLtyAoxxx15pAjzDwx4l1LwnrB1LSXt/tHltH/pECyrtP8AssMdutd3
qXir4veOPC4sf7LvbjRp+o03S9kc209yi/MMj6cV5gqsrEdv7xr6GuvEmu+F/wBlvwje6Fq
c1hcPeNG0kJwWXdIccj2oA8E1LS9S0edYdW0u7sJcfcuIWjJ/AipbXw/4g1G0S/sNDv7y2c
lVlhtmdWK9QCBzjvXvOh6tqHxD/Z38Xy+MLkahcaS/mWl5Mg3xkKG6gfh9DXY+HdFi8O/F/
wAM6Tp97eyWQ8NSzR28829ImLDO0cYzTsI+P3maORUbcMEg8dPar+h+IbjwzrdprWneULy2
Y7GngEi8jB+UjB4r1HxT4D8NeA/BjXnjBZbrxXq8jzWVpDKUjto8/fcgYY85x9B6movGnw/
8M6N4y8AaTZrcm38QW9vJdiSbc3zsoO0/w8GpsUmeZ+M/F+s+ONa/tbX75rq4CeUuFCKi/w
B0KOAOa5krCyIrHAB+X1/Gu3+LHh3S/B/xQ1Tw9o3nLY2xTYJG3sMoCfm78mu0+Dvw28NeM
PB2t61q1peazqNnMIoNKtLtLd5FIBLEsR6nvjipGeJzNHu5CZ+lVmQyAY654zivoDxB8M9D
s/FvhDS38Aa54dttT1JLa4nu9RS4WZG4KqyE7W71qP8ADn4M3vxSvvhdbWPiDTtWBZINQN2
JY/MCb/unnGM9euO1VYk+aFLw7io2uP1pbPT73Ub8WdpYzXc7AlYoYy7McZJAAzXvlx8KfA
vw+8FDxJ8R21PVZ7y9ktLWz01xGAEZgXLH2UnHbIFdt8Pvh3oPhf4weBvFnhO8up9B1+zun
gjuyPOhYQklSR1HNHKI+Q5lmt52jlt2ikQlXVshgR1BGOtR7VXcyrx9Oa9/8ZeBNBl+Gni/
x/J9pOtQ+Jp7VWWX92IzJ/d9eTzWlpvwe8H3E3wpDpfBfFMMkmoj7RjJEW4bP7vPpS5QPmz
MbLtVATj+IUjqowGXG0dgMV9MWPw3+EPjDxvrnw+8PW+vaL4gsPOEF3cTrNBK0Zwcr1x/Sk
8OfCj4Y2/gTwjqnjC31Jr/AF2+lsJ54b8RQ27Kzjec8bcJTsB82JCZdqQr5jOwAUAZyewFW
bnTtQ0u5ltdSs57O4UfNFPGUcKf9k9K+gvAfgDRLfxXqt34b8H+I/FUelanINP1rT72GCHa
uNo/eDazgk8j2rS8efAyO71/wle6fdapp194ovTb30OszrdTwPtLs+9SQxwp4zjp9KVgPnr
Q9WXSorof2ZY3omgaEC9i3iHd1ZemG9D2p1vY/wBl6hZXmvaPdGxkPmeW6tF56eqkjp05Fe
o+NdN+BnhW91XwvBp/ifUtY08PbfbDdRpEbgDqV7qG68dqu/HbTJrTwn8OJG1W9vPO0gNtu
JFZY/lj4TAGB+fQU1YDw+Z0kmIwuznapOSue1VAY1bJVV2+len/AAh+HFv8QvE19Dqt+9ho
+l2pvbySMZk2DjavXk88+grrIPh78M/iB4T8Tah8OX1vTdT8PwG5aHU3WSO7iwTkEcqflP6
UJAeH3VjfWq28t5p89uk674XnhKiRfVc9RUG7cBn5Qf8AZ619afEST4ajwd8MovH2na1OZd
IjWGXTZxGIUKpksD17flWDc/s5+GtF8Ta/qev65eHwdpFkl+rQKBczK+fkz0GNp5xzkdKLX
A+ZVDZIC4CnGRximYIDJHHnrx6V71qfw48A+JvhfqHjn4eS6rZjSbhIr/T9SdZCUZgN6sBw
cHP51P4k+D/g3TP2i/CvgWzW9XR9UgiluA9xmQlg+cNjj7oo5QPn8rt2sPm9R6VveEPGGqe
CNe/t3RI7N7pUMYa7gEyAHH8J78cGrXxC0HTvDHxI17QNNEgsrC8kgg8x9z7Qe57/AFr1Hw
b4A+GMfwT0/wAeeNbbU5nudW/s2R7a88lIkLYDkYPAAye9SkB4/wCJfFmveNPEdx4h8S3v2
u9nwGcLtUADAVVHAAHasiPy2f5BjPJwvJr3bQvh34J1Txv4l07w/wCHPEXjnRbaSI2V3pN2
kKRKVyVd3ADNngfStfxz8EdD0XwTpni7TbbWPC0/9pRWdxZatPHO0au20Shl4464+vSnYD5
x3LkjBGPbpV6x0+51W8SC3nVH2sxDHAIAzn/61fUWufAPwfot21rZ+A/GfiiFYlkbUbLUbd
Y5iRk7VOD+lfLurRrYa5eR2drcWQhndUhnP72FQ3Ctx94Dg0mrAZh/1rdc+mcCmlR5gVgQM
/3s/wBKe+ySPzByc5IP86hUcdcY5xQBIDmRtwyvYHg/yp23suFA5B6g+1LhhhtxA28cdacs
cjYWLc6s3UDnP0oGh8ZZ/mXYeOmOTWhZkmZdxB3MOozgVXt2WE7nI+U/KTkEfTiujt7+W+0
q10uPT4Z0s53vJJ0XErg4zuPZR/WhbjfkY7eYPNRXLRmTc0YJAyOhx69a3PC4Y+KNJkXI3T
jIbrkdj+FUdQs7W0htZLW9t7v7XG08iRnLW53H5D74rU8D28Vx4wsFklCBJPMbcwHQdB79O
KLDuZDfeP1oob7x+tFOxieheENJvdX0spZIkht43ncSOECqPc9T7U51yQhyeduM5xVHQ442
8PoGRWOTjdnrmr8Z+foFHXpxgUJGUtxCGACsVxnqDnFPDfKfk5JAIPT8KXbu2gfKuRwvA5+
tOkSWG6a2dwSjYyDlfzFXYoT7rOzNgnkc8D3qWGSSeYRKyl3bC/ME/LPSqzKkbEsTtC9B0q
N2VgCy5HsOnpTsBfvLp7ic7/KiwoXbHwDjjJ9z3NafhHxnqHgnXTrdnbQ3kvlNDsmJC4bHP
H0rmyzKqlhwO/SoGfccnkg/WmCVjs9H8e3ujeHvEWlQ2UEsetgiZ3JDR5z90d+tao+LVxd6
XZWPiPwrpHiA2UXlQ3FyGWQKOgODz0FcbpvhnxJrsbXWh6HfalArYaS3gLgN6HHers3gPxx
Gplk8IaqqqM5No+B+lTYs09B+J1x4butca10Cwm07WD++06TcYkHZVPXHJo034sXGmadqOj
N4S0m70K+uPtC6bNuKQMcD5TnOOO9cxo+g3Gpagv2qG6g023kC390kDOLVM8s3p+NO8Q+HJ
LW/VvDyXeqaTO6ww3XklkklPWNWAAZgeOOuOlIaOi1v4rL4gutFW+8G6UdN0aN0isCXMMis
ABnnI24BGKdb/GJdN07UYPD3gfRNCnvbc2z3UJdiEPBwCahu/hfcR+GV1eEa1c37qoXTBpM
qyxy/xb2xt2Acgjk56V5zaaHrurXslrpei3t/NGzCWKCBpCPqAPl6Uhnf2fxemXw1p2geI/
C+leIrXTV2Wkl2zpJGvplTyMAVX/4Wabfw74n8O6d4dsrDT9dZJGSKVmFttAGFz1zjPPrXA
6lpOsaNOLXXNMutPmbDCK6gMZ29jgj9a7Hwf4Bi8UeAfFfiptTa0fQYlZYBGHWclSeTkY6U
xlqP4naxb+EvD3h2xt4LeTQLz7bb3iuSzPljhh0x8xFX9Z+K1h4ge5vNW+HWiy6jdoVkvUl
lRt2Mb9ucZ71z3ijwpp/h6PQv7N1W61CTUbUTSJJZPAYmOPlXcPn69RWz4P8AhPrPiK11uf
UY73Q4NNsmu4nntGC3BGflG7GOB79aAPOlkfd8wDgEE5716fP8Z9TuPiNpHjRtHtVuNMtTa
JbiRtkgwRknqD81cDYeG/EGqWoutO0LULuEnAlt7V3U+2QMV1fgb4X6v4u8aL4fvobzR0WN
nmuJLRj5R25UMDjG7tmnZgQ2nxN1Gy0jxjpy6Xbsvihy8z72BtyST8vr171sW/xnW6s9L/4
SnwTpXiPUdJjWO0vrh2WQBfu7wOGxiuN1jwj4g0i6vkm0PUFt7R2DTyWzqu0EgMTjGDism2
0vUbu1uZrOxnuIbbmaaOJisQ/2iBgfjSGen6L8ctc07xpqni7UtDsdT1S+jWGIuWQWsa5+V
MZIHTPc1ha38RdH1ib7ZbfD3TdO1M3SXRv47mV5HZXDEEt64xXIW+g65fWLXltpd7c2qH5p
4bd2j+u4DFUItrZQMABn7w4H1oDqei3Hxe1CX4xQfEg6Fb/akjEYtRI3lnEZTO7Gehp9h8Z
J7ex1bR9e8O2OvaHqN2962n3DsvkSM247HHI59f615yNN1GSwm1KOyuHsYm2yXKwsYkc9AW
HANV303VIoIL+6s54ba5z5E7wsElx/db+L8KB6HpusfFyPWm0WzuvCWnxeF9KLGHRInYRsS
pGXcc5Gc/Wr1j8ZbHQ7a+/4Rj4f6Zo19f2zQfaYryWZlQ9flY4zxmsL4e/CnW/GGtz2d/Bf
6HaxWj3SXc1k2yQrj5Mtgc5/SsTwf4Mt/Fl1fWc2sPpklswZZms5JoXG7DgsgJDAcgd+nFA
rnQeGfismkeBZ/BuseGLLxDpUk/2kRXDtGY5PqvXkZq5J8Wre+0nwvoup+D7HUNP0BZFW3k
mYpOGXA3ccY6/hVbR/hWmreHPGuqLqVzbJ4bAljiubUxSXSbWIYqTlMhffrXF2/hnxJcW4m
j8O6q8MiB1eO0kKsOxBAwfrQBWubsXF3JNHCsMbyFljU5CDOdoPt0r1LR/jBbWPgGw8G6x4
F0/W7OxcuhupmGWJJ3Yx1G4iuZ+Hfw91Lxz4xTw/I02nxfP5901s0ghKqSFYZAUkjHJrD1z
w/qnh7WLjT7+1nhZJHCPPAyecqsV3KG7fSgFqd34k+Ld3qnhF/Ceg+H9O8M6JK26eGzyWmP
XBJ7cD61oH49XsfjbTfFJ8P2xksNLbTBAszFZFJB35x1GOleQRW13d3aW9rDLLOzYEccZZj
7ADrU1zo2pR6rBZ3lhc2TzMo2zwsnUgZwQKnUGdtP8AFS41L4eXHhDxLoUOt26u0tjcyTFJ
7LJPCnByB6Htx6V7R4bv01ay8JXfjX/hA786ZFD5N++sFLqCMYI/dgYLjA4zjIrw74i/CnV
/AviVtMg+2axaCBLg3kVmyqM5yMjI4x61wtjourajG0llpV7dxK2DJBbtIM+hIBwaeoHXfG
LxJpnif4sa5q2j3QnsJJAkUy9JNihSw9iQayfB3jbw14dtZ01zwLaeIp5JAyXM13JC8S4xs
ATqO9c1c2d4uoGwNlMlxux9nMbGQn024zTH0TWobqOzuNJvIbqZtscD27q75/uqRkn6VOoX
Pb7D4yQ+IfFHgbw3Dodj4Z8Pabq8V0w+0NIM5PJd+gGSfxrb8c/Gjw/4W+K2t6h4U8E6Pe6
yhKJrxuGl37kALAD5fbg9q+b59PvYNRFhcWNwl0GCfZ5ImWTJ6Daec8+lWE8P6t9pexj0W+
a7QAvAtvIXQepXGRmnqB6XpPxqeTw9J4a8feGLfxhpguWvIhNM0EsTsxLYZf4ck8e+Kun9o
PVYvHmg69b+Hba30nQYZLex0aCQpGqumwktjk4x27Vw/hfwBq2s+MdF0G+tbvSE1S4FtHcX
VswCEg8gHGenrVPxN4M1LQvHmr+FrLz9Um02dovMt4CS4XGW2jJHWjUR22kfG1LTS9e0PxB
4Ns/EGiaxfvqP2KeZozBKzZwGHUdK7bwj8XtN8W/FP4f2P9h2fhfSdAeaOPN0WjVWiIA3MB
jGO/rXhOk+HZtR1Kxj1S5/sPTZpDHJqV5Ewhix97nHzMMEbRyTxVfXNMXSdUe3szeT2JO63
nurZrc3Cf3wh7H609QPc9e+NWieGPG3iWTwX4I0ux1e6nltm14XDzsyluZQvTnrgHHFcD4t
+IL33w70f4eNHbXK6RdPcDVIJiwuS+4/dI4Pz+vasr4Z/D68+JnjGPw/b3R06Fo3d7vyWlV
Cq5CnBHX61har4U1bS7u4tZ7WUmG6a3RTGyvMQSAyp94qcdRmlqwPQ/CvxiTRvhx/wges+E
oNe0pLjz4tt5JaOrE7jlk+9zn0qfxB8dprrR/DWn+GfDS+H/8AhHbv7XaMLxrrJwQVO/kg7
jnJ6GvKLvRdYsYRJdaVeW0ROA0tu6Ln6kULoeuNafa00e+NsFL+b9lfZgdTuxjFGoHqPiT4
s+DfFK399q3wl0/+3L2Nt+pQ30iYlK4EmzoSODz6Vz/xA+Js/jnQ/DOntpQsv7Bsha+Ys2/
zuFG7px93pz1qx42+EuseDdN8P3VvNPrkes2S3p+y2jYgBAO04yD168Vwdno+qXrS/Y9Nub
p0+95MLPt9jgHFGqA6L4d/EXWfh34kOsaXBDdRywm3urWfOy4jPJVvT2NdnffGfTbTwpq2h
fD/AMB2nhM60pjv7pblp3KnPypkAKOT9M15Pc6be2LJHf6fcWzN/DNG0Zx7ZFWL60up86lZ
6LcQWAAG9UdoxgYJ3Yx1o1Hc9kl+N3hnU9E8PWviH4W2utXGg2yW1tNPfOoG0AZ2hcYJUHB
zVeD9oXxFP4u1jVdZ0az1LStXt1s7jR2JEIhUEBVPUH5jz3ya5LRvhnPrHwd1z4jJrCwx6V
cCD7GYSTLnZzvzx9/07Vx0Om6lLYG7jsbqWFDzMkLsgHfJAxS1Eel+Jvi1FJ4El8G+CPB9v
4S0S8lE1ztnaeW4IIIG5u2QPyxW7B+0Xp82saT4i8QfDPTtS8SaZEsUWppePG3y5GduCAeT
69a8Ydb7VJYVjjlu5lQIkUSbyFHYADNPsfC2pzazZWepW11pFrd3CQtdXVo4WIM2CxBAzgc
4HPFPUCXxf4gPizxhq/iaSJbWXUbpp/sgYuYg3P3u9dA3xFd/gnF8Mm0oFI9QOoG987JPX5
dmPfrmsXxV4U/4RvxlceH9N1Ea6sWzbcW0DIJSVBOEOTx0rT8F/D/VvFXjrTPDFzHc6OdQk
ZUubm1fapVSx4OM9PWhJgbfw5+Lp8E+FdZ8J6l4aXW9I1eQTSIl09tIjAAYDqM44H+TWx4q
+MWk6n8N/wDhB9L8CtpmnPex3rh9Se4LYILLlhkZAx14rzfXPDl9pXi/VvD9nHNfzabcSQO
9vEzbtrFd2BkgH3pdC8PjVtUt4da1VfD2nMrO9/eROUwozhAP9YxPAUd6VmM9X0n41+B/Dd
7Z6toPwtEF/ACYs61cOsB6Y2tweK8X8Sa3feIvEeoeINRRRcalO9wyxjCgsckD2qHVrL7Dq
UtugnEKsTE9xAYXkXsxQ9M1nEHyyAob3xyKBCjOI1GF9ecVJ5PzFgCSMcA5xVYbtp459cCl
SV1kDKAO3pQBZ8tmwkh5z+VWLG9vNJv4NQ0+4a3u4H3ROOqn16YNQdSVVcbO3cU9kbhNp3r
3zwaBk/zXcksjE/OeSQBknmtHTbm406V2t5mSWRfKdRxvjPBQ+oPesuOI5zuxjnNX7QPvRF
+ZmYZJ5oGie5QMkEkMm933NJCiFRFhuBnPORzXqvwl8P6Z401521S6t9Nfw9pTzW0ECCOW9
cFm3vn7xGefwryp7doLmQMskUkfWNxtK556dxitbw89wniO2RZXMgnUAg9u/THb8KAZlE5O
aKV/vt9aKq5J3Xh9YD4ftdtwTMZXWSMx4CDgg7vU/pV6RAI1O0jknfjOazPDp26RjaWJdsY
PI961l2lGO0lMYbPGec1aOd7jF4VTgh+uW7UzKqCi4PPT0qV418k3DTR537VjZeSMfe9MVU
wWkLD0596orcR+GJbGSe3er1rpklzo1/qou7dEsnjRoJJQJXDZ5Re4HeqLBWA4wDVaYoW3L
2pFD3bb8oyfQ9qhaQEg8qF6DNMZhk/L8vSoW68cg+ooA958Darfab+zV4w1DT7yS0u4bseX
NC21kP7scH8a7XWvEmuWup/CKODWLpE1MRi8Ak4uMqmd/r1NfK/nTJb+R9odIm+9GHIUn3H
eklurlniZrqY+UNseZCfL+npU6lI+pntBqOufGDw7pew6pepE0NtuCmUmI5Iz7n9a5fUvDP
irQv2fPDfh/wCzSWOvnXk8hPMVWV2Z9hDA4HrntXz495dCc3DXc5l/56CQ7/8AvrrVa4v7u
WSPfeXT4PmANMxwexHP60h3Pru8t/if4K8G/YdIGq+MPE1+mZr6aYNb2I/uxqxGT9fqfSsT
4bzJP8C5rewTV5tcTUpG1KLQ7iOG+8wucklu2Mf0r5ak1jVPKKjVL4Pzyty+Px5qhFPfQS+
ZZ3U8DsvzNG7IxJ65INFxno3xkgu4/F9gLmPxFBK1kG2eIJ1mn++3Cspxs/rmux+FKuPgL8
UC0QUi2UYHH/LNq8JmmvLhw17cTzsP+Wk0hdsegJJ4qSKedYZLdLmVIXGGCSMA/wBQOD+NK
4j7H+1aNa/En4WvrbRqzeH2W1km4VbgrHt5PQkbgPeqvheP4ox3PxBbx299/Z506f7IZXUw
A/N/qwvT5cV8fT3F1NGPtN1NL5S7YhJIzDHbGenSria1q3llW1a8EWCjJ9pcgjvxmnzDPqv
w/rWv6t8PvDFkfCXjXTY7a1jjS40KeKKK4UqAJDuOcd/xNM0FL3wt+1DFoE3jC+1S2vrIyS
i9nBdn2HYj44Zhg4+tfL8Ot6tHDGkWrXsaKMLGty6hQOwGeKgNzcPcC4kmkactu81nO7Oeu
7rmgD6K8M694s0f4yXfhn4kSXjab4jWayiW+fcPLLsIyhzjbzt/4EKh8bQ2Xwp+HOn/AA9F
0Hu9bvjdapLEcH7KHxt9eVAH4NXz7c6he3E6yXV9NcypgK8sjOyfQk0XN7c3kouLmea4lAx
5k0hYgduTzRcZ9ceIR8SD8S/C/wDwr5iPBHlwbPsmz7KI8/vN/wDwHp+lfPnxp/sX/hb2uD
QmiWzMi7zAAU83YPMxj/a9O+a4+LWNWt7FrW01S9ht2BDRQzsqkH/ZBxWLNNjarMB0PJ5FT
cD3zwJYaj4m/Zn8XaDocH27V/7Rjk+xxMN5X5DnB7cH8q722sbXQtJ+Cem+NYBYtbTXCPFd
4ASbyz5Ybt94jH4V8iQahfWdyz2V1cWzkbd8EhQlevJXFOvNT1K+CrqGqXV4F+dfMnaQKfY
MaLgkfZfhQ/Fpvi34o/4Sxb7/AIRs21z9kOV+ynkeXsx/s5689ag8Kvat8A/DC+GV8QEfML
z/AIRgxC4E3O7zN/PX09u1fHv/AAkniGELH/b+pBRwFW5k249MbsCm6TeaxDd+RpWoXVt9o
O0eTO0IZj6kED8TVX6AfVdgZ/8AhEPjI14uuLJ9gg3f28V+1Y8h8bivGPT2rV0nw/q3hfQ/
DUcHiD4geIo57aGZX0eSE2kC/LiPDfwgdueBXyPfX2v2897aX+pXyTE+VdK1wx8zbxhjn5s
e+abBrutW9tHBbatfW8SYCRpdOsYB9geKVwPsW41CbSv2v7PT7e8NnY6rpu+6t1O1LmUI+w
sO7ccV86fFYeN7fxrdf8Jo1/JiaX7D9s5HkeYceX/s9K4W51K8lvIrqfULua5iTKyGUs8eD
wQScgUy81e/v5kk1HULi9YD5WnlaTAP+8TU3BaHvnwGkRvBnjebwzHE3jYW4Onq+0yBMHOz
PGc9f+A1valL4mf9n26uPiyrR64uqRDSjeKqXJG9M9Ocff8Aw69q+XLe8vLK4W4sb17WVfn
WSByrfgR0p+pa1qmp3EcmraleX0i4CNcTM5Az2JJxT5vIR9r+KH+LC/HvR18Ppenwjsg+15
Vfs23J83JPOcf0rn9c1qHw/wDDr4qat4IvfsaWutRNFNZthVkxF5gXHGCcg49TXye3iLxFM
jxTeIdTaMrgq1zIRj3GazPt18tjJZx3txHaucvDG5EbnsWXoTRcD6p+G/jq8+IVx478TWWm
6dbfEAabHFpsUfVlVWG5N/8AFnGfovam3V/42tv2dtY1b4pebB4gsr+ObQpb1VjullVlI24
wcZz+Ge1fKdrPPaXSy2t09tOnKvHIUdfcEc1Y1LW9S1iUPrGs3uoSINoa5naQoP8AgR4pcz
HofZEWm+GfEWsaL+0TeSRx2NjpDTXsB6m7j+VePUHcB7ha5H4XfEHXNe0rxhcS+GfE11PrG
oec+seH40eWA7RiLL8DauMdeGNfMsl3rdno8Vp9pvIdMulMqQ+a4imGcbtucHkfpUVjr2ra
bC0Omate2QZtxjt7iSMMcYyQrcnFO4tz7E1PQ9RTxl8MtfvPEniOaObWti6T4hEYnibY2XG
wD09+CKXxUjJoHxEl+EzeZ4tOpyDXd3/H4kXpBj+HHTv1718dza/rl1PDe3OsX81zBzFK9w
7PF/uknI/CkXXNWtdQk1K21W9ivJlxJcJM6SSeu5s5NFwPoabQdc8ZfsheHLDwzps2rX9pq
srXFvb/ADSR/NJ1B5/iH51n/tNxXNo3gC1uEaKeLQ1jkRhyrDAIP0IrhfBfxC8IeHdB8jU/
B+o6hqckjNPe2+uTWhnyeMqnGR0zWZ8UfiVqPxL120vp7GLTLSxtha2tukhkKpnPzOeWJ9a
OZMdjuv2Xdf1Cz+MNto6am0Gm6jDK01tuASeREOzjuRzivYPhkPEjfE3xm3xAOotr8FrJ/Y
puI1MwtfMfcbYNwedn6V8VQTPbyxTQXDRTRkMskblWU9iCDkGtGfxFrlzfQX13reo3N1AMR
XD3MjSRj0Vs5AovYR9balJa3Xirwja+LpfHMmkvq6bx4rtYYrIvsfYMqBlt2MZ461zHxYv/
ANoGPxB4mt7aDVE8Kr5qIbO3Q2/2TaerAZxt69+tfOF54g1zU0MOoaxqF7GW3bbm5eVc+uG
JGasN4m8SJayWia9qohePyzF9rkKMuMbducY9qLgfWfizxn4o8O+I/g3o+h6tNZ2Go2dot1
AiqVmBMa85B7GtgSP4d8W/HK80PFhPBZW11G0KgbJPIdt+Omc818VSa1rN01q1xql3LJZ4F
uzysxhA6bCfu47Y6VOfEGvtLdtLruoM14oS5Y3LE3AAxhzn5hjjmm5XGfUkN8fF/wAAvDGq
/EW/TVSvieCKa7YKWWAvgrlRxwcGuwuLj4qL+0Fa6TY6cw+He1E2x2yGyNsY8sS2PvZ6D6d
q+I4NX1eOxTTbfU7pLISealus7eWH/vbc4z71pDxb4rt9Mk0ceIdUis1+VrQXkgQD025/Sj
mEfUs0HhaH4O/Ey305o18NjxIqEwH5Fi8yHzNpHYZbFb+v3PxOsvi74Z0zwBp5/wCFfmK3A
+yQIbRoj/rN7Y446fhXyL4N8S2uk63p8WuTXt34c+0pNf6dDOypcKCOqZwegPPXGK3tb8Qe
J7+88Q6h4Gm1rTvB32xgtvBO6Q26NkqhAOFyATgUXA+mpktbXTPig3wht7R/FkF5HEq2saG
SNCqFxHntuMvtu+gqleTeLZvhH8OJfGxuxrx8U23ni7Xy5R++cLkcY+XGK+YvAvi3w14Ynv
bjxB4avdZuJwFhltNUlsWhXncCY+WycdemK6Hx78aLjxT4T0rwpoOjT6FpemT/AGmN5L6S5
uC4ztzI3zDBY9z29KLgfRc5kHxA+MFx4Uit5fHkMFt/Z4cK0oj8hc7A3Gc5/HbmvNfA198Y
Ln42+CV+JSautoLuf7L9vgEa7/JbOMAZOK+b5dd1saodWl1a9/tA4/0o3DCY/wDA+v61cn8
XeK7i4t7mfxFqcs1qxeCR71y0TEYJU5+U444pOXkB9W+MEksvh34xu/g+vm6tJqtyviafH+
nxLuORGB0T0x25HOa5rxR4Z13xh+zz8Kj4X0m51n7Gr/aBap5hiPA+YfUGvm+z8R+ILG+nv
LTW761nuv8AXzQ3LI8vchiDlvxr0vwd8TvB3hXQrO3uPCeuXGor89zPa+IZreK4fJO4xrwO
w96afcDb/apUp8XbDKkFdIgBBOP4nrwDIJIyQc9cniu9+JnxBvfiX41l8SXdolmvlpBDbqS
4jjXOPmxyckkmuGZSD90ZHt/9apAjb5RtwCPxpyBVHOCWHbmmOvzDnBPJ4/8ArVLGF2AnKj
vkigBQ207xu3cZIHWrUUhKEhgwY+1Vmwp2hlUDk89afG5IypQA9s9h+NIZKJB90rlSc4LYq
7bYeWFcYGQchuPoKWTSbq30m11WdENveFzCyvuztOCCO1JAv72MOoVQw4AJ4p7Be6LN1cXN
9cSyTzPI3yqGYliFHAyT6CtzwizWvi2x2RmUmTaNvLNu+Ufzrm0nRGyy71DHA5AY59q67wD
GJPH+hQyM21ryLJXHrn8vahDWxzj/ACyMpxkEiimXf/H9P/10b+dFUZXO58N7Ro275SRKcl
uwxitFnYKw6jpkHO7tWZ4eZv7G2g8CQ8Y69K05EeSGRldQIj8xDcc8cVrHYze5G7MMDqV4q
J9+0MyMN2dpxw3P60m7PzZIzwc1NPqN3cafaafNcM9taFjBGcYj3HLYPXk02VYrfMq4zn0F
RScJz+NSFsKM4GD19ahdiRt96kohDMVIUc+9euaL8IdLl8DaV4n8Qa9qMI1MboYNN09rkoO
24rnGQK8kyFwN+cdq9b8J+OvCGh+GrOwudc8bWt0i/votPukW3DZ/gU9BQB03wy8NeHdP+I
2tafp9xPqsK6Qzt/aFj5LxuW6bGGeneuD1H4awaH4NTWfE+qSWGr6i2NP0eCIPLKCeC2SNo
yR9PrXdf8L08Pnx9Lrg0u/S1TSzYxSYUzSSbshn5x29a5LWviRofi3wnZr4ms7qPxbpjZs9
StwrLIAcgScj8cd+fWlcqxei+DfhfR9W0nSfGPjtLHWr8Ky6fDbllXd0VpM8EnjPrWp4T8C
y+HdL+Kvh+/0+G5vLayAtSIxIxDK5QrxnJ4/Gql58RPhv4n1vTPFfirR9Yj1+wRN0NoymC4
ZDlck8jmobf43xi/8AGusXFrdWl9rMCQ6ebbDfZiikIWPHcg5xSuFjgfF3w5s/BXg+yufEG
t+X4nvVDro0Ee7yk7GR8/Kcdsc/hXmsZaY+W28Hs2eg969m8UeN/BXjy00fUvEWl31l4mgM
aahNZKvl3kQIDdTw2ORxx06V5nrg0OTxBeHw+t1Hphkzai7AMgTHRsUhlTRlaXxPpqtH5kP
2qJfmHH3xn8K+kviX8MT40+Okei6MlppNnBpKXFzMkICxrvYZ2qBlieleZeF7/wCC2lW+mX
2r2fim61W22yzwxeWLYzA5wOh25966m0+Pzp8X77xTdaTMNLvbQWP2WF186KNTkPu6bsknH
vSWgGJe/CfwiNQ0+x0vxlqV3d3V5FahZ9FkgjVXbaWDNxx1A71sv8CfDsniO/8AC2h/EYXX
iKzjZ2sZrFkBwAcbs4zgj161Z1H4p+FpZ9Lmg8S+MtSFrqEF1Ja6iYmiKI+4/dwc+nvWZo/
xX0Gz+Puq+OLi2vf7Lu0kjjjCL5oJVRyM47etPQNib4W6T4VBjsLzxBY3mrX7+W+iXmjvci
ORG+VldSORjJ5xjrS658GbvUPiy3hrTfFNpfXksMl9qFwLfy1shu+6UUkZORgcVL4E+I3w1
8K+F79JINYsvEWoSSrcanaW6PJGpckCMsePlx26/hWX4W+Ing/wD8QhrXhf+3NV0+8t3i1I
6lsWfcWDB0I4bpnmi6AxPFngLwtoHh+5vtL8XXmp30Tqggk0ia3RvmwT5jcf41xehaPqXiL
W7DQ9OjSS9vZRFHu4AY9z7dSfYV6Z8QfiRoHiDwte6fpfivxhfySujpaamkP2cgNk5K/Nkd
q8z8K+Jbnwr4u0nxDbQiaawmEwjY4Vx0YH04J5oA9B8R/DrwF4SN/p+r/FeMa9bRN5lnDpr
unmbciPeDx2r03wd4aHh7xr8PfC91/Zuo6Tqmmz6lJG1gu+SUx5zIzFi2N2B0Ax0ry7xh4g
+DPi7UNT8SsninT9WvQ0jW8Yha3WbHHJOcE4zXRL8dPCafEDwLrjWuoi10LSpLG7HlLuMjI
FBQbuRkGi6Q7Myk+EB1mfxL4t1bXl8PeH49VuLa3MFo9zLIRIR8sadFHQfTpXm3jbw5onhz
VoLTRdfn1iCaHzHlnsJLQo2cYCvyeO9eueG/jvottoWreH9Sn1zSLabUpr2z1HSRGZlSSQv
5bq+R3968w+J3iqw8U69aXWk+Itc1uOK38sza3EiSIdxOF2DG3v9alu4C/Dr4b3njy61G8G
pW+j6NpUfm31/dZKxqc4AHc4BPWuouPhHp1vpNn4w8I+KrPxXocF9FBeEQtDJCS6jlWJyOR
6dayPhh8RNI8L6f4h8MeKbG4vPD/iCHy7k2ePNhYAjeoPXg/oK6ST4ieAfCPw7ufB/gSPVr
1dTvYrm+vtQRIyFV1O1VB64UD86egjvfin8LvBfif4sPptn4007QNdu4YhDpRsSFdtpwdy4
GW/PivLtI+COrNLr134p1ux8M6PoFwba7vZUMgkfgjy1GM8MvPuOK7PXfih8GdW+Jtt8Rbh
fFE2p2fltDZLDHHE7Rj5SSWzWTH8bPDvijTvFXh34g2V7b6Trd79ttp9Ow8to2AApB+9jav
P1pXiOxlXHwTZ7vw3faH4tt9b8O67erYpqlvCQYHY4w8ZPse9VtK+D76z8YtX+G48QeQNLj
kkN79nz5hUKcbN3H3vXtWzN8YfCvhrw/4Z8LeA7HULzTNK1NNSurrUNsct0ynO0Afd69fYV
0WmfFr4MaX8SNT+Icf/AAlCatqMLrNbPbxvChYKDgg5/hHehtMLHzfdkxXlxbRk5jdkx644
r6o8KaP4B8Ofs7v4hGq6VPLLNtk1bUdFNwYpCADCIzzweA2cd6+Sr+536hNLt/dyyMy9jyS
a9Ph+Imhp+zbJ8PfLuf7ZOpfbN3lDyvL3Z+9nOfwpIR6Z41+Hx8VeGfhVo/hXS7K11LU7F3
mnWJY1ZRGjM8hAyQOT684rkZ/gXp2pW2qWng/4h6Z4j13SY2ku9MjhaI/Lw2xskMc8fWtaH
9oDQdIk+HU2l2N3dyeH7J7LUYZFVBIroqkxtk5wVyM4qvonxJ+EfgDUdc8VeD49e1PXNUik
jt7S+iSOG13nccsD82Dj8BTugN/S/BPw7n/ZhWa68VWlmH1JXm1ltNZpLeXAzbY+8wB4znF
aPhrwvZm2+D0l5Y6Leafe3M6kpYbJbgCN9pmLEh+mcEda8y8KfETwPcfBzUPh343bVrUy6j
9vivNOiSQljg7SpI75/Oun0v40eC7DTfhjZ7dQceF55WuyLcZZCjKpXnk8jI4p8yA8u+L8f
2f4teJNPt4/Ks7S9kjtoI+EhTOdqqOFHXgV2Gg+G2vv2XNXv7e10ppDq6QJNLa/6WGLRgAT
Z+VeemPWvOPiJr9h4o+JOva9piSpZ6hdvPD5ow20+o7V7cmj6n4V/Y11Gz8TWj6VcX2rxyw
RSHEjoWQhlGfRSR9KSAw9S/Z88O+G5I7Xxd8Tf7N1IxrLLDBo01xGgPbevB6Gue8P/B211z
S9W8SX3jKz0fwZp101rHrFzAxN2QcApH17jqa9I8P/ABq8H6Fe2Mlx8SvHmp2tpjNnc2MBS
YAY2M2c4/Ht1rBb4weA/Ffh3xJ4R8VWGoaLomoao2p6fcaciO9uSc7WToecnj+8aegHO33w
JurfXvCq6Z4is9W8O+JboWtrrFrGcIx/voTweD37VBovwWuNY+MOt/DtfEEUMmkxySm7a3L
CQJt4C7uM7vXtXS6l8aPCeg6f4K8MeCNP1C+0fw5qCahNcX22OS6YEkgAdPvMefaul0r4r/
BrSviZqvxFhvPEg1HVoHjktHs0MaFgucEHPVaV4gfL8kTQ3U0OdwjcrnHocV7j4d+AdhrXh
bwxrOoeP4dIuPE6sLK0axZwXAJK7wwA4HU4rw27n8y7nmj4V3ZwT6E5r1Dxl8RNB174I+Bf
CGntdLquhb/te+PanOQNrZ5oQGjpvwFkh07Uda8a+L9P8M6Ja3kljFdyqZTdSIxUlFBHy5B
5znjpxUepfBS38P8AiDSk1/xvplp4X1aB7iz16KMyQyFQCE25yGIOetXtB+IfgXxL8IdO+H
Xj+TU9MbSJzLZ6jp8QmypJ+VlPOfmIzz2rV1f4lfCnVbvwh4OvbHVpfA/hiNmLugM97LtAU
FQRhCck8gnOOKegFfUPgToNr8N7/wAcab8TrO80y1jYxyvp7QpO4HCKzNzk8DANUNO+Cdvp
+h6Frnjrx5pfhk6oUmtbG4haWSVMg8gHjII9etbHxT8bfDXxzbt5fiXxHZxWVtt0zRo9Ojj
tYjt+XOG78c9h0pmpfED4a/EHQ/DLeMbjW9E1vw/Attu0+3W4iuEXGDzyPu/rQ3G47M7vxH
8OtNm/aB1e60DTtItIfD+hx6jHZzWpMEkmGAYohAJBGeeDxmsLX/B1n42+FPwudLaxsNc8T
XzJd6lFaqrMzBzkhcZHHTNWJvjl4Ff4k+K/EKSah9h1TQE022zaneZV3Z3Lngc9a53S/jB4
Ss/CXwq0qX7b9q8MXwuL8C3yNmHHyHPzH5h6UcyEUJ/2dbOTUtX0Pw/8SNN1PxDpcbyz6Y1
q8TEL1G7JGenr1rV+F3g3V9F8Dx+IvE/iCw03wxqtx5kOm3tnJdrdzJkJI8aDOFIJAJwcDP
GKzfDXxe8J6V+0H4s8b3ZvG0fVYZ0tykOZAX243Lnj7prc8J/HnSIvhtp/hXUdb1vw3eaYz
LFfaVbxXAniySFdZOhGe3pRoM8Y+IGl2WmeNbqGy1xNbifEzXcdmbRdzdVERA2gflVfwB4c
Txf8Q9D8NzytFDf3axPImNwTq2PfArqPHGu+C/FF5rOrXfizxFrOsCGFNNmurSKIS4++swX
7oHbHXvXCeGfEV14U8Yab4isAHuNOuFuFDdHx1U+x6VIj6F+InxF8M/DHxvN4H8L/AAz8N3
OnaYiJcvf2wllnYqGIDHkcHqc80fET4J6d4o8S+Db74cWMOkx+KbRriS2Y4gttqq5fjoMNj
A79KyfF3iT4B/ErxJF4u1vVvEGgajOiC9sYbQSiUqMcOAcccZ/Sun1X9ojwdYeN/CWp+F4b
250TSbSXT57CW28qSNGCgSI5OGICKMfrVcyHZnlXiD4T+HNFsLpofibZajqVs4h+xxafOu9
94UgOfl4z19q6u8/Zx0+z8T2/hOX4paWniG5j8y3sJLOQGTIJHOTjofyq944+L2ha54b1C3
tfiP4lvkuXWRNLu9IhSNlEgbY0ijIAA6j0rO8QfGDwjqP7THh7x/btenQ9PhjSZmt8S5COD
hc88sKLpiOU8P8AwP1jUotf1DxLrtj4Y0XQLprO7vbrc6tKpwQgHXqPTqKb48+EOneE/h7p
njTR/GcHiLTdQujbxvDatCDgNk5JJ6qR0r2bwD470TxsPHHh+/8ABer+IfDOoarJqEM9nZN
M0Jk6CRAcg/LkYzWR8atK03wr+zX4U8PWwvY1XUneGHU4RDchfnJLIDxjcPzFNpWA+VyoBK
o+4nGRTXbbzwRQW3cKcZ4BpGZuELFR7CoAN42bmXcT360+ParqdvHr6VGuRHw3Gf8APalU+
i5GMZJoAuxSMItrtgDkA55z7Yq1bq3mJ95QHBXtVUCNbVNqnzud2T8uO2KtW+FZW3bWJ/z3
pFbkhQrcvklTnPP8zXX+A5Fh+IOh+fFFIPtcWfm964t2bzyzSFjuOfU/nXUeCbo2/jnQ5TH
5228j428HmgZj3X/H7P8A9dG/nRRd/wDH7P8A9dG/nRTMDsvD+w6WNzIpLN97gDitBYbie0
lukhaS3gUeayjhMnAzWTo3GlHPALHn1PFXY2ZY3m8tWi3eUQec59q3WwrDpQ0LBJo2iPBCs
uCQRwaXJyMDOR2pLps3Dbpnm2YCu5ycAcfl0qBn/iVsN3FIroOJJzk0dwx/A01irYbP5Ubg
CAMkUAMkAD+Z1xTFI37iuMnr6U6QgkZ55oIy+0Hp2NADphHuYRqwU8qjc8fWn2dpLe3UNnH
t8yeRY1yMAFjgZ/OlhYpKsjKCRyAwzmtHQVB8SaX97BvIevBH7wUgLfinwPq3hLxND4d1KS
Br2RY2VoZCU+c4HJA71X8XeDNY8Ea+uk628L3LRLLm3cuu05xyQPQ19D/E7V/ANr8T7W08Q
eE7zUtUKwFLqK6MaqC3y/Lnsa19Z0LQ9c/aBk/tezivZbPRVuLe0l5WWQMcZHQ49KBnxxJF
5gLLKjbTjrjIqJI5GlEcTAe+O9fTmjPN4/8ACni+Dxv4VsNMh0uBpbS7is/s7W0gDfLk9cY
FfOuxd0W3JOR+WakZoeJ/CeoeEry1tdTvLG6+1QidXs5xIAp7MfX2rnthY/6xQDwBgEk19b
a9P4P8P/FXSbrXNJj8ttBX7O8dl56wy7/vsijnjjNYPim11LxJ8PNWvbDxFouoaXatH9qxo
JspY1LDLI7dx1/SjQZ8zBh80cmBUWxEyemT6ZIFfVHiKQ+C/GPhvwf4W8BaXf6JdRRb55rH
zpLvccO3mdiF5/H0p8ng3w7pur/FbS9F063nEemxSwQ+WJGt3ZHJVOpHODx60AfNGja1e+G
9UOpaWsIujBLAfOiEgVXXaSFPGaxgwVNrNtOB2ycV7hcaVDb/ALJxurnTVt9QGtbfNlh2Sk
Z6ZIzg15V4JudHs/iBpVz4lsXu9Liug1xCqGQsn+6OWAOCR6CpA5lGVZfMDjaP4cgUjk5fk
N/Fivr9508ZX+pad4F13w5iSGRoLG58MPGUj29DKQBn3rgtH8MW/wAWfgpbaPpdnbQeLPDV
4lvJJGqo0sDHbuYgc4Gf++PenZAfOszbm27kXru9fpUG2PPyYJPJ/wAK+wrPR/AetfGKDwF
DpFneWHg/SWZYPKXN/dDaGDnGX256HIyTXPeGpofij4e8cWXi/wAC6XokOjWzz2t7a2P2V7
WQA/uy3c4H5Z9qLAeD+IfA+teGdD0PV9YW1S11m3NxaCOTe20AElhgYPzCuWb5QhXHy98V9
XeJfGGseGfhp8L4dK8Nadrf23T1Dx3lh9qPAX5VP8Oc10M3wz8DWvxR1bV4PDdtc3dtoS6n
HoJAMQuCWH+r/wCAjjpk0WA+M1aIMGHzgDOcjB9q0NF0a61/XrLRLFozd38ywRB2CrvY4GT
2FfSfhi5034i/DnxRq/jbwPpGmNoxH2W+t7T7Mo3DDIfUrx+Yrd1jU18B/F7wf4H8LeCdLh
0SZ7YHUHsPNlk3H5nEvYj1607WC58p+JtAv/CviC70DVliW8sn8qXy5N67sA8Hv1Fc+7s5O
WGB2GR/SvsjNnY6/wDHDX5NH0/ULvTJY5rf7dbLMqMIyehFcteRaR4y+FPgjxxf+G9Js9Xk
8SQ2UhsLUQpLF5hBVl75wOtKwHz1r3hW+8MtZx6nPYrcXcKzmzgn82W3VhkCXAwrY7ZzWKz
ICAWGO2a9Z/aIsrLTfjdq9vYWcNpbrDbkRQoI0BMY6AYrrPgnJZ6d8E/iN4k/sjTr6/0wxy
W7X9ss6qdh4+bnHtmlYD5xkkO4kyggH2xTfMAGWY9eRnHFfZms+LlsPBfws1aPwj4Zkm8U3
CQ36Ppke0qxUHYP4evvVvSvht4Dsfiv8SNQGk6ap0i3gltLe6tzNb2pkiLvJ5Q+8MjoOnOK
dgPilQsg67VAx96lJZCPLKsPc19FeLfENw2qeH28Lz+D/FmrLeFYtPsPDT25dmjZfnD8OOe
nY4Pauw8YeJ9P8CeBH0nxV4T8Nan441CE4tNM0pEh05GXrI4Byw68dx6c0WA8FsfhF4u1A+
GpIBp5/wCEl3CwQXQJ4Xcd4x8nArj9Z0i80HxDe6NfGNb2xla3lEbblDKcHB719d+F9L0+1
s/gNfWlhbw3NwZfPnjjCvL+4P3iBk/jTdP1LTPiP45+Jfg3xH4T0N7bSoLiW3uoLMR3G9WK
hjIDkt3zxRYD474ZOHyVPOBmrkuoapq0kFvqWqXM0aMERrmdnSIHjOCTtA/lX0dpfhCx+Mn
wa8PNoNhaWviPQ71NP1BoY1QyQNgGVsYyduGyechq7DSdD+Hfir48t4Oh0iwfSfB+m7I4RE
uLu5BUM0hHL7fQ5yc0rAfMHif4f+I/BunxX2ufY40uZSlsI7pZWuVCg+agXP7vkfMcda5JH
ha8hFxGzQ5HmBWwcZ5x+Ga+mviB4hs4tDmGnan4Iv7qC7jMOnWXh2WKZsSjEe5uCOMEd66i
TxBb+CfAh8QfFDwP4Y/te/Tdpmg2GkIs3+/M3O0dOMcfXgOwHyhcaat5NqVzo8bHT7XMv7+
QB4484GfU/Sruv+Atf8L6FoWtavDBHZ67D9os2jl3lkwDlh2OGFe8Wcul+D/2frL4h6X4J0
nXdb13UJBdPd2vnxWS73xGE/hA2gAe/PavQ5Gs/Ffi74KTavpFi0N9pl1NJZC3AgUmFTgIe
AAegosB8OgRtLksp9gK6KHwhqf/AAhjeLJ5LS205pzbwCWYLNcuPveWnUgdzwK+j9Jv9F+I
1p8TdA1nwX4es4/D9tPLY3On2QgmQozgEsP90elcb8V9L0qy+BnwrvbXT7aC4ubZzPLFEqv
L8inkjr+NKyA8LPk7AB+6Kj1PNViyu33ix74NexfAbwj4f8Z/FBNP8RQi7tLa1ku1s+n2hl
IAQ+o5ycV6X4UbQ/ix/wAJj4d134caP4eh0e0lltb/AE+18iW0dSQEdsYJwM/geKLAfPuue
BvEHh7wxofibVY4o9O1pC9m6zh2dQMncOq8EVzwbYrY9M5Br6s8SeMLjwh8CPheYPC+keI/
tNsytFqVp5/AA+5/dJz/ACroR8KvAUnxaj1RvDcK7vDv9r/8I/j939o3Yxs/9l6Z5xRYD5C
0PR7rxJ4gsNEsFSS8v5kgiBYL8zHoSen40eKPD9/4U8Wah4d1BUS8s5TG4Vg3bPUcdCOle1
+GfiTfeJfil4X0ebwH4c0OM6zbv5tjp/kTxlX+7vz+B45xXqa6lpHjf4/+Lfh74i8G6DcWM
MEsi3q2gW7LKq4YyZyT83t0FOyA+MbXT7y5immt7R5Vt4zLK0aFhGucbm9BkiogPn3MeMdF
H/16+n7G6s/hF8AtO8U+GdAs9b1PxHcvbX9zeRmWOOJWbETLnGPlA9zk88V1lt8L/Afibxp
4A8RX3h2DSG1uwmvLvRE+SKSVEVh8vYfMcjvge9FgPlfwp4I8QeOptVGgpDK2l2zXlx5soj
2xjqRnqfauVkWLcyxsw9i2K+zvh54ym1/V/iLov/CG6L4dtdP0q4WMWNl5MxAJUK7fxcc9O
tc1qeuaZ4H+FHwvudP8E+GtQl1qBVvHv7BZXcAqMhuDn5jyc0WSA+bfDvh/U/FOv22i6VbK
93OSVMkgjRFAyzMx4VQOSTVK9sxp+pTWJuIJ/JkKGWFxJG+O6nHI96+zLXwH4O0743eP9Nt
fD1itmPDiXcds0IZIpGzuKA/d6DpXCNDo/wAM/gJ4S8VaF4F0rxJqOu5kvb/U7b7SsPGQgH
8PPA6dDSsB4doXgbXfFOh6zrmlR2zWeixCW7MkyxsFwT8oP3uh6VyjZVSqgEnuBX034FurD
xt4E+K3iHVfDWkWV1HpsflRWVoIo4MRv8yDJ2k4BJHXFfNBG1T1+bt/k0mBoadr+u6KJU0f
WL3TPNwXFpO0Ycjpnaeah1DWtY1W6WbVdRvNQlRcB7qVpCo9MsTiqm1lQMoJUjt3pjByTld
mfWgCHd0wMDnvSrgEMVZiw4JP/wBanYVmOCD9P/1UfdwQ35nFAC7QsuNi8Dn0xTGjRePMUk
dgM06RHQgbug59KACAXbOPb/8AXQBNGSVKjdjsRwP51ZthJ9pRiWHzDnvVdFUfLjaPWrEJA
ljRMZ3d+c0irEuHeYlRIzk/w810fgt7j/hONGEOI2+2RhR6fN7iuehlmt/PeGcxOwKko2CV
6+ldD4OZX8caMZ8StJeR5BbIHzd+9NAzMu/+P6f/AK6N/Oii7/4/p/8Aro386Kok6bSAx0/
HUM+MZ5qdsq4Yfu8fMCB0Geo9aq6RIY7RSjlZN2QR2NXLq8nnSGK4maVLZPKiDfwLknA/Em
tCCW6ZTiRJDI02WJP3l57+9V2bJJC81HkZX5M8daRJOWKngGgCdfMx8vAzwTziglsbs/Xjv
Ue5tvJJ7U8n5PLwC3r60rgKrNkFht+tSbWHzeo4PXFMXcuAeTiplVjGC+NrcbTTAj5+X+9j
irkMk0bx3ELlXjYMpHVWHIP50kNr50iQsVjDMBubpycZJ9BXqFn8IZdSkW207xr4bvrpwfL
ghuyWf6cUmBweqa7rWu6qmparqc97fptxK2Nw28r044q1d+KfE2oeIIdeudXuZNViULHdKd
roF6AY+pqvqWk3ekavc6VqNv5V1asYpIy3Q/XvXq3w3+H2i3/gjUPF2taTc62YZGjtdOtiQ
ZSMZ6cnk/gAakDzfXPH/jbxFp7adrHiC5uLU43RHCK2P7wUDP41j+Hzoia/G3iiK9k0tUPm
rYlRKT2A3cYz19q9r8VeEdIb4Vahry/DxfDWoRXccEYmuJGcIWCl+eO+PpWFJ8APEjXS2J1
zQ0u3XekBuX37fULtyR70co7mN4u+Lesal43TXPCT3Oiww2a2Me7aZGQHd8wwQOf5Vyuu/E
jxv4h0t9L1rxHcXNnL/rICqqr4OedoFbviX4S+IdD0G71uPU9J1exsW23X2G58xrY5wdwx+
Y6iiD4O+IJNMtL/AFnX9C8Pm6UTQwaneiKR4z3244pW7lGHpXxS+IOi6Iulab4muYbRF2Ro
VVjGPRSQSB9DWDp3jPxNoeuXOs6brl1b6pPnzrlX3NKD/ezw3PrXbab8FPEGtaemqW3iDQo
bR7x7KF3umVZ5FYrhDtw2SDjHWsuy+DvjTUte1fSvLs7RNGcJe3d1cCOBSRkfN34IPTuM4o
swMXxD8S/G/ijSm0zXtfmv7HesnlSIgAYdDwB0zXM6bqmoaJqlvqmk3Rtr+2fzIZ1Ayp9cH
Ir0PxB8HfFWk6Rp+pW1xperx6hdLZ2402488yytnAHAGODnniotS+Ceu6RbXMup+JPDFpcW
0Rkls5NSXz0wM7duOvoKWoGbefGv4nXltLZzeNLpo5YzG4SKNMgjnkLkVzXh3xn4p8J3k15
4b1ifTp7iLy5HRVO9c5wQQe9dza/ALxVc6Xpt8dd8OWg1aJJrWC5vfLklDAEADbyeRwM810
nwn+DUd3481fRvHkNi50yNom097orMzlVKyoFxujwfvZ709Rnh8HiDWbHXV16y1G5g1SOUz
fa0kxJvJyW6dyTmuj8QfFz4heKdKbSda8RXFzYSDEkChIhJj+/sALfjXc6V8LrW0sPHEN5Y
aN4mbTtP+1QXdnqjBbInzORtGHb5eVb0HrXiYTyyzAgNt9TmpsFzutM+NHxO0jSLPSdM8VS
29pbRCKCEQxHagHABK5rEt/G3itPFr+K18RXcOtMfmvDIS7cfdPbH+zjFer/ED4Sw3HibwT
oPgHRvKutV0lLm4xI7Lu4zI5YnaPXtXJab8F/EWra3rel2OtaLJ/Yiq97dtdFYIyc5G8rg4
wcnoKdhGL4k+KHjvxhpY0/X/E09zZKwZoQixo57FlUDPrzU2m/Gb4naPpsOm6d4uvEtYQEj
V0STYoHABZScVtTfALxwutLoy3GluZbBtThuEud0MkakA7W25J5HbHNctoHw41vxB4S1TxR
Y3dpFp+mTR2909zLsKs5ABAwRtG4ZOeBmk00Ag+IHja+n1i3TWZpJvEZVL9BGq/aj0APHHB
xxis5fGnivTtCtfDMeqT2+n6dei8ityiERTqchumeDnjpXtHxD+DGnaJ8NvDGsaHf6LZajD
ZtLqFx/aRAvnVVIMGTh+c/dx1Feb/FTwwfA8eh+GbnQrW31WSzF5dagLxp5bosSPZUUEHAA
J45JptAcX4i8S614t12bXNf1A6lqMyqrynCkhRgcDA4FP0zxj4m0Pw5qvh7TNTNrpergC9g
CKfOxwOTyPwIqfwb4TuvF+pTWMGq6NpkkEXnNJqt4LZG5xhWPU98eldN4h+DXizQfDNx4ph
vNH1nSrZwlxPo98LoQE/3wB06fTNKzA5W58eeLrnTNC0671qR7Tw+6vpqeWo+zMCCCDjnoO
uelX0+KHj2PxdN4uj8UXMWuTosc1zGqqZEAwFKgbSMAdRXJpBJcOkQjRtxC8A8knvXs0/7N
HjmO4itJNX8O/wBoTRh4bI6gFmkGP4VKjNC12A5W7+NfxRvb6x1C68WSyXFhI0tu/kRAxsy
lSR8v90kc+tWp/jx8U7u1mt7rxVJLHOhjcNbQncpGCM7PQ1W8P/B3xr4hvNXtobGGwTRZTD
fXOoXCwQwODjaXPU9+K9D+GfwU01/irZaH4yn0nW7G7sp51j0zUfOCsm3BYoQR97j1p2YHm
UPxS8bWsGgQ2+tyInh0N/ZoWFMwZXaeo+bjjnNQ6Z8QfGemeIdZ1jT9Za31HWI3W+m8tD5y
scngjAyfSu80b4YbvCF9rn9kadMNS1V9M0+91HUjDDYBWcFio6sduAWOOnHNbvxo+DOl+Gb
nT77wt/Z1rZtaxJJZm9aS6uJ2bbujjJJYHI6cUrMZ5H4T8deMPBMt7L4X1qbTHukVJtiq4f
GSOGBx1PPWqmm63rWia7Dr2mahcWWpozS/aY3+dmY5JPrnJzXpUP7OvxG8ne8GlLfNF5o04
3yi6xjP3On61m6D8HvGXibR7jVEWy0nT7aY2zTavcLbDzQfmQZGcg+tOzEUtV+NHxL1a0jt
dS8UNcxpMk6hreEEOjBkOQnYjNXW+PvxcY738Ulyf71pCeP++K09K+D19H8QND0PVtW8P3d
vdyCWQW+pIytErKHTcACGIPAHJ5xWx8R/gbeJ8Ul0PwZLpcFnfyCOzsTfAyxER723g5ZQcH
BOe1KzA8w0D4qePfCr3X9geJJraO8lM88RRHjdz1bYwwCfbFXdQ+M/xIu/EGla5deIDJqOl
rItpKtvEoiDjD/KBg5AA5rS1b4DeO9H0W/1fGlalDpyl7tLC/WaSBR1JUYPGD78VV8QeD/+
EU+E3h/UtQ8PxyXviNjcQ6m14X8uEKCEWIYAOGBJbPt0osBzGlePfFWj3GtzaVqZtpdcjaK
/YRo3nKxJYcjj7x6YpmseM/E2t6DpGg6xqH2rTNHUpZQ+Uo8kYx1AyeAOuar6D4e1jxRrtv
oXh/T5L2/uDiKKMc47kk8AAdSa7nXPgP8AETQ9EutVntbHULewGbqPTrtLiW2x13KOeO+Ka
TYHnml61qmh6tbatot7Jp99btujnhO1kP1rs9e+NfxN8SaM+i6l4lY2NwNs6QQxwm4H+2yK
Cff1r1D/AIUPpt1+z3YatFPo0fiaS68xr+TUQsLQnJEe4nYHxjjGcg1w2n/s/fELWNM0zUb
E6Rs1OHz7SGTUEjknUDPyqRycdfrRZgZ2jfG34laDollo+n+JfIsbFBFAptYn8tB0AJXNYX
/Cw/GcnjAeL/8AhJL7+2zwLvf8+Om3HTb/ALOMVu+Hfgv488Safc30Gn29hZwTtbNcajdLb
xtKpKlFJ+9yCOOOK6f4f/B28h+OOm+CfiJoci2s9vLNhJztmVUJVldTyM+lKzC5zupfG/4k
apFa/bdeWaS0uI7uJxaQqyyocoxIXnmsOx+JXjXT/G954ztNWKa7fqyXFyYk+YMBkbSNo6D
tWyPhbr2qN4o1nSYbax8OaNdTQteX9x5UZCuQFQnJdgABx3wOprb+H/wpF/BDruqNoGrQXV
qWs9Ol1xLZjK3C+cPvgD+6OTxRZjZynhf4q+PfB9nNbeH9aaG2nkaWS2miSaLceSwVgQDn0
xVLVfiJ431rxFaeKdS8RXMms2p/0e5RtjQj0QLwB7Y5rsPDvwf8Uf8AC4j4W1vwzbTSW8TX
lxYteeRHJbk4zHKM9M8fTmuz/wCFP2dt8SvCsEfgmG/8M6hFNFEqaysj38qIzM7yphVx2Cg
AhcdaLCPPLn48/Fi6sp7S48WF4biJoZP9FhDOCMHJCZ6Vx+p+OPFOqaRo2k6lqBnsdD+Wwj
8tR5IyO4AJ6Dr6Uniqxi03xtrFhb2JsY7e9liS33iTyQGIC7v4sdM966v4N6Z4M134m2vh/
wAa2TXFjqitbQus5j8qc8ocqe+COe5FAyj/AMLi+ITeIL/XDrzf2jqFmLK4mEMfzwjouNuB
16jmjwl8VPHnhHTm0vw/4hmtrBmLG2dFmjBPUgODj8K27X4Q6hJ+0Avw0dXCpeEyS9/sg+f
zPxTH4mvTrv4U+AtW8ZamvgzQbibQdGd7DU5JtSFvEku3iSKVycsCRwfl4OeoquW5N7HjVx
8WfHVzNrfmawT/AG5Cttf7baNBMiqVAwAAvBIyMGuDeP5NsnJHYHNet+PPhlfWHiOwi8N6f
ZNbahItpZWdpqi31xJIF5aTbwC3J4+UVW1b4H+NNE028vNVu9BtjZxNNNbf2pEZwAMkbO7e
1Kw9zyYKixlNoyPalULtDEL144/+tUr8g5HJ6DaOlRZ8s9B+QpAIz7WwyA56cYz+lKqrgYb
IP6UnnF3EbE5HABxwKaCzSA5/8eoAR1beV3sPfdil2yMoVssB6kj+tSyRxhcucsDjhiaVAN
3zY2+nJzSGSxpyN0e4k4FX9NnkgkKRpAodsEsgY/hkcVQk+QDA547dKfGWLAD5VLZJIHFA+
hNujVmWQZO7C+mPfit7wawHjnRUYhs30XBOFPzetc40hjlz5oYgnHTFdD4HMc3jrQldiyte
xBvmxn5xxxTFcqXf/H9P/wBdG/nRS3f/AB/XH/XRv50UWJsb+lLus5ZDgKpz1wT0qWT2JPI
ye1VtOUG2zyRu6fhUp5ZQikknoelaCswzhQzNtOe5pGEkZ5GD6H0prHPy7QW54xRJcz3Exe
djJIqhMv6AYH5CkNllTKyNLj5VIXI9+gqRSQflyeew6e9RQkm08nyURlbeZcHdjH3fpU0fB
C9eOABQSTZw6g5x396nWQ4MbNvQcqoPGaj2ncqhuD0x2pUUBcAZzz6UXA6LQbTztaiuJNOu
b/TbALeagEXAWAMN2fUdvevomHx94Fh8QWt7p3irRbHSY9uLIaQyzLxyPMA459q+Xo7q6SO
WGO5lWKZPLkjRyokQHO0+ozzQdqRr8jBe4NF2B2XjrVNP1v4ha1qem3H2izmm8yKUZAYYHQ
EV3Xw9+IGjWXgy88H6zqdxoYkYy22pWoJaMnBOcdDkfiDXim8ffxhOvPOK7vxp4Dl8F+G9C
1CTUIb46uGdmRP9UQAwCtnkEHn6UAtzofFWoaWdFmmT4u3PiPDx50ySKRVlww5/Dr+FdNee
P/Cknx70LxLHrcY0VNMeGS6KsED4bC4x15HbvXzs98xm86R9/l469D7VJY6Xrmv21/No+mT
X1tp6G5mKYxCndjk+x6UAel6T428M2HgT4mWU2qQw3ur3RlsIXVh9oG44xxjH1rtL74reDf
Fdhpt/F4p8PaPdR24iubTW9GN1IjDrtcEfL7V8oySSctnfnoPQVXJHkj5W3+uf6VN3fUs94
8U+ONAm+Csei6X4itZtcttfku0FlE0ACb3ZZEXHyryCBnik8EeMtL8UfC/xJ4E8Xa5dWF3q
VwLpNXaGS5Dt8vyybcn+AfUfSvComYny2JX5ep/i/Gt/w74y8U+ETcv4b1yfShdMpmEIXD4
ztzkHpk0rgfTL3ml/C/4PeCbxNRGs2VjrPmedFC0RlRhIGKq3OQGP5VleMfG3hLW7XWb7S/
GPg8xXkEjJDdaGxuySn3DJ/fzwGxxxXz74i8ZeKPFhibxHrl5qkcAJjErDamevAAGa55nC7
m5C5zmncD2jx34y8MahF8KhYatBO2kW8C3g5/0cq0ed3HbaenpXTR/ErwVb/tTX/ihtajl0
G808Wn29ASkbFFHPGcZXFfNm6KRlJUkLycHHFRbd7EGQ8nnjGKVwPoDwtqvgXwZpXxI0mDx
3YapHqumH7HNHG6B5CJf3WD/EMr+dfPgVmbaM8rkjBq9P4b1yHw1F4jl0y5GjzzGCO9I/dt
IM/KD68H8qzo0VlAbOOuTwTRsM+wLj4v8AgtrvR/DcuoRyaRqOhJYXmqWW5J7CUDGN2M7fU
Doeea4nwbqHhTwjpfxF0KTxRZ30N9p/k2Fwu7F1kPxjHDcjI9TXk2neE/ElxpsWpW+iXc1j
JA9yt1GuYgiHDNu6DB4IPPtV238La/ceGZvElvp8s2i28nlzXi42o3HUZzjkDOO9O9xHb/C
Hx7FpPjORvGmtXI02bTZNNgnmdpVs1JUgAdl47e1aU03gPwb8BvG3hfTviFp2u32rSRy28c
MTIxwyjbg55wCa8r1jQtb0WytbjUtOubOG+TzLaSVcLMvqp9Oa4y6bgrHL5gORzSu9gPdPE
+seB/G3wT8HQx+MrLStX8L2rRy6fdRtvnYKowpHHO3g+9c9+0b4r8O+LfG2jah4Z1WLUood
LSGV4c4RwzHBzjnn9a8vuvDfiCz8P22v3Wl3kOj3jFILx0xHMRnIU9+h/KsJ8sc849SaLsD
2P4F6x8O9L1LXJPHLacl41qv9l3Gq2rXFvFLzncoB5+7+APNeq6z8QvB6fBPxnoL+LvCd1q
d/CBbQaBpz2YkPGQwIwzeh9K+WNK8Pa1rQupNI0u4v/sqrJOLePzDGrHaCVHOCcDIHeo9U0
+/0fVJ9K1axayvrc4kt5cAxnHQ+h9qd2Ay2l2XUcjPgCQF/YZr6S8W+PPBmpftReC/FVl4h
tbjSLKCBbi7U/JERvyDxnuK+YkdQwLBOtTdztYbsg7qQH2Vp/wAZPAd5N448Nm/0Owa81B7
qyvtQtmuLK+B25aRR3+Xv7Gs/w1408J6J8X9G1bUPE3gxdPTT7qJ7jQbNrVEYlNqyZzknBx
9DXyX0TLOWb0A6U6OHcSS3B5wcinzMD3vWvF/hu8/ZtHhy31W3m1b/AISCa5NmM7/KMsjB/
pgj866Tx34q8Gap4p8H/E/R/FFnezaHFarNojRsty+1/mxnjIBPB9OteAweEfFEtgmoRaFe
NYG3a6FysRMZiBwX3dAAePrVnSfCfiDUILW90/Qb29trgvsnii3Idgy/PQbRyc4o1GfSJk+
Hd18Z4PiyPiXZQ2u8XBsHRvtW7y9nlY9Pw9frUmj+Nk1xdcml8T+FLTSr/U5bqPSdeszO8e
TgPwcc4z3wc1802XylZFXBDbccblHvXoPg3wZqHje6v7PSb+0tZbSza4VZ03PdSA8RoM5z1
yeccUXDQ6z4kat8PbTxL4F1fRV0qTVLK6jm1a50a38mBkV1Iwvrwcd8VtXmreAbX9pTTfiV
b+P9JuNPvHKzQjcslt/o5UMxPYkY/EV4FrdvPZ3Elhexvb3ETFZYZV2tG/ofQj0rk5xIWU8
txyRSEe9/D3xl4V0nWPi21/rlrbJq1rOtiXJAuCWlxt45zuH51ifFbxR4f1r4MfDHS9K1i3
u7/TbYx3lvHy8BMaDDDHHIIryrTPD+va2Lx9H0i61BbKIy3BgiL+VH/eb0FY7RYx8pY+pIo
A9U+BPjrRfAvxOS/wBeJisLq1e0kuEUk2+7BD464yMHFen+E5/AnwjHi7xFL8RtP8SNq9rJ
BZ2VkWeWYsxYNLngHoCfc/SvluOP94FABZjtG081s634a13w1PDba9p0+mzTRiVIrlNrlem
celPXoB7X4f1Pwf4t/Zpi8B33jHTvD2sWWpNebNQ3BZFyxGCPXd+Yqn8QvH1jb/D74W/8Il
4mjGt6LZvFM1pLiS2Yoq8+mcGvCXG5T6jjikVV3YyQMdVHele4H0c2v+F/ix8EvDnha78b2
XhvxBosrvcLqbMsV1nOZNw6k5z9Sa7O3+KHgO1+Kfw+0uPxNDd6b4c06e2udalysckrQhQo
J6/d6+pr5CjBFvJG0atkgh+cqPb61JbwS3MsdpbwvNPKwSNE5ZmPAAHucU7gfRvjbxf4Q+K
Xw0udGXxHa+F9W0G7me2sixistUQsxVwP7xHPPRj78bOkal8J4fBXhyPwrdeALS5FsragPE
dm8ty04A3HI/2s/pivmLWtH1bQ9Tk03XtNudMvYwGaC4j2SKCOCQfWq1np11qOoxabpdpLd
XdwQkUES7nkY9gO+adxn2Td/EvwI37QsesL4s006cPDMloblZP3fneZnYD645rxT4N+P5LD
4q6BH4j8Sm28NaY9y0KXM37i3Lo/Kjtkt+tePX+nXuk6pNp2qWMlneW7bZbeVdrxn0I7VZ0
zTL3WNUt9P0m1lvLy5YJFbQJveRvQCkxHZePLDRdRuvEPjCx8WWE88+tTxw6ZGSZniLkiYH
ptNZ3w48N2/ibxZ9lutai0RbS3lvluXkCYeIblAJ77sfka5m+sLvS9Tlsb6FobqCQrJG/VC
Ox96jkkHzt8oB+XYBnNIZ9hzfGbwGnw+uPiNb31ovxEuNHGmPahv3nmBiN23HTd82fTAryz
4PeJ7yy8L6zp154v8I2mnXtyJJ9O8RwvN9ocgEyADtnGQe4rwmZlY7l3Ej2oR124ckDPQda
LsD60vPGPwr8La74J8RRHw7ca9aXkg1CbwzatFCluyMu4qepBZT68GoviD4h8J6xYeJL/AE
rVfhldRXUMrxPJZyDUG3KcfN0830PrivlEGIMCCTHnJ4FI+0qVwMeo60XYiMbt24ZXvzikb
lsjknr8w4rT0UaP/ayHXWmFkFbcYRls4OP1qK9hW3MZjmikjkQOChJKg54PH3uKQbmfJuVg
cg7uRnrTEBAVi2T1AGamyUK/NnHQ7aIy/X+nBoGN2jlVB6nqM1H91vuZ54AX/GrIZlUAqCO
x9KhKYcBtuCO1MPMeu0ADJVienHSpYSVnXYysoOMZqsojx8zZYdCT2rovDjeHX1GZdfWcxP
ERFJb9YpMfKxHce1CVxNmJKrzTFUHVsbVbOTXW+B7W8034peGrS6haBxqdtlOpX94pFcxDP
LBfrPHcbXR9y/Lnkd66zwXfPqHxW8OXV1Ph31O3Z5CuSSJFoQGZrIH9v6jx/wAvMn/oRopd
Y/5D+o/9fMn/AKEaKsRq6fgWrckHPY1YY/IV4Przmq1k3+jMC3BPTHXipGdjIVXv0ZetAkK
24OvYjggjpQqKzgNy36U5WaSQs7Fm2nJY5z70vKpgdT69RQFyRMu4GcDGferg+5jB+vWqaf
60FTtPf3q0JCsIQ4yWJyDyaBFlmXaG6DpkmlLkx5XADdCeelNW6aFJdu3512MGUHI/HpUl1
I0ljFd/KDu8l23DsBt+UdOO9AiHzWADNsY+9SGSMomX2n86rR3lt5MtvLbhnkIIkOQY8dce
uagkdN3loxyOcAdvWkM1IbtIbuKSWESRowZoyflkx2P16V9AfEbxHo0fwe8ISHwfZTJqdu6
WsIkYCyJUY8v1PI6+lfMss7YDJyFOfWuzt/i94ij8GJ4Xns9M1CwtkKQtc22+W3z3Rs8Edj
jimUj2zS/BenxHSbTxH8O/CGnm4EayJPq7JckHjcFxgsfTPXinaB4PsvD/AI2+KXhfRHEVv
LpMfkLcSYWLzFbgsewJ6ntXjp+P/ii4e1m1DRPD2o3dqqrHd3liHlG3od2eD9Kyb341eLJt
a1/Vmg05p9es1sbpRE2BGAQNozwcHrzU3Cx0HxS0Pwz8NPDen+DbfQhf+I7qJbi61y5VggB
/gg5wRxj2+przXwbZ2mqeOtAsL6ITWtzfwxyxtnDoXAKmt7UPiXqGt/CmDwfr0MGpS2cy/Y
7meHMsEWOgcH8OQcjr0rktPubjw34ksNUsZop5bV47lOdybgQwB/HgigVz6dTwx8K9W+MWo
/CwfDmCy8uF2j1KC6kDhggfIXPHWs/wV8KvC1t8Mo/EmraTp+vahc3csMUeq6h9jgiRZGUY
I6t8ufx7V5FD8WvEtt8T7j4iwWdl/a8qFZIypMIBQLwN2eg9ak8PfFvxLoek3ejzWGmazpV
xO9z9j1K3E0cMjNklecjr07UXRR381noNn8Qk0C3+EOka3NfQx+RbaZqzzRwkFtzFx0B4zn
GMD1pvxYsvhnpdtYeFfDPhezTxfJPEboWE7yRwEnHklifmLEgdOK5nRvjnrnh/V7vVNF8Le
HrKW7iSGSOC0MagKSeMHqc8/QVka98Ub7W7SLy/C/h/SbmG6S5W906zKTCRWyOSTkZ60XA9
10z4c+HLvV7TR/EXwt8N6R9qwsiJ4gZrqPIyCsfc+2a4+D4a+BPCFp4+8WeJbGfX9O8P6h9
jtNPExTI+UgyEck/OB6cdOa5OT9oHXpNYg1u78GeF7rWIdu3UJLJvO3KMBt27jiuctPjb4r
sfE2v60sOn3NvrziS+0u7t/MtZWAwCFJyOnXNF0B7NdyeGfF3wR8Dx6d4Xh0fRrvxVFA+mp
O0q4LOG+Y881zHxGX4NeH7/AMV+GE8Ix6PrulyRf2ZNbPK4usqrMHySFHJHNcFq3x417UNN
0rTrfw7oWk2elX8eo28FjbNGvmoeMjdjBJOfWuQ8SeMr/wAXeM7rxZqVrALu5ZJJI4xiP5Q
BgAknnHrRcD6k8Hah4Iv/AIc3eteI/h/H4V8FjLqJNTnZb2XPSOEEbskdfX6ZrP0O78P3Xw
O8cavZadImiQasJoNNa4YII8x/uzg9x65615vqP7R+taxb2sGqeCPC9/FaDbCs9qzpEOnyj
dx0H5VzMnxa1c+EfEnhm20nS7XTten+0SpBGyiA8fLGM4A+Xvmi47HvHxc1bw5feDPAukt4
UgE+u2iw6fO1y4/szeUX5QPv43Dr6VLrXwj8D+GJ49HtfA2k66UhVpb3VfEX2SZ3IOf3fYd
6+f7j40a5feALXwjqeiaRqK2EflWV/PC32m0AxgowOARgc47Crs3x+1TVIYG8T+CfC3iK/h
iEP27ULEtM6jpkhgDRdAeuf2Rp2rfBP4R6JqNqs1hc+IfImg3HBQySgruHOPeoY/B3wg8S/
FjXvhXa/Dw6RdWEMrRatb3zltyqD9w5H8Xv0rxi3+NHiGDw/wCGNFj0ywW28N339oWpCnLP
uYhW+b7vzHpg8CotO+L/AIj0v4qal8RYLCxfUtRjkSSFgxhAcAHaN2ew70XQj2v4ZfDLR/D
Pw20/x0lkmq69qLyRr9o1ttLigiDMuAykEk7Mke/tXh3xesbKy8fyR2+iWWjpLAkrwWOo/b
42ZidzmQ8lieoq14d+MniDQ/D7+Gr/AETR/Emi+c1xDZ6va+atu7HJKHPAyTx71xni3xOni
nXW1OHw/pegqY1j+y6ZEY4Rt/ix6nvQ3cD1j4HeE/h74g0nxFeeJIrPU9atAgsNJvtQ+xxz
KRy27Izz+WPeuu8QfD3RX1vwen/CrrDR9Kv9YitZ77T9aN6kykkGI4+7nrn2rxDwZ48tfCN
tdx3Xgnw/4h+1OrBtWgaUxYGMJgjANdVf/HvxBdw6JY6X4c0PQtN0e+TUEsNPgZIppVOQWy
enJ6UXA9wsvBPwcvfiD4w8Ir8NhEfDVmbprgahL/pHAO3bn5evXJrib74deBvG/wAOvDniv
who8/hSfUNaTSZrdrk3CbWbBfLdx1H6157ZfG7xNb+OfFHiuHTdPa78SWptLiJg/lwrgDKf
NnPHfNZdv8UPEFn8NbbwLaxQRW1pqA1KK8Td56yg5HOcYB9qLgfUGteBdE8L6Pc+DdN8Kxa
ro0S+Y/27xUbfzJNuSxgzjg89s1zulf8ACvfBPwh8Gv4g0u6XT/FccianPb306KCoOGMaHD
Z4HA6V5XdfHi91vEviT4f+Fda1Ex+W1/c2hEr4GATg4zXMa/8AELVPEfgbw74TuLO3t7LQA
/2eaPdvk3f3s8flRcZ6ZeeFPB0PwD1Pxdo1q81z/bz2lrePIwd7bdhAQTgce2a7vw/4N8N2
HiT4TXNhazWs+r2cs11LDcOrSP5QOQc5XknpivDvCHxc1Xwh4bu/DEmj6Xruh3EvnGz1SJp
FR+MsMY9K9U8F/FbR/E3irQ/EXi3UdA8JWPhNZEtbG2jl33CPHjCDkALgCndMR0tl8KfDd9
F4n8V6npr6/N/a89rbWNzqX2RAqvtLPKeSxOev9a8O+L+h6foOvabFp3hWz0COS3ZjDa6p9
vErbsbi38PHGK05PjbqFrrXiS0i0jTde8Marfy3i6dqkBdVYtkOMEEHocV5/wCNPFlv4nvb
eay8K6V4fEEZRotMjKpISc7jknntSYz1/wDZriku4viJbQ7TLLoxjUMwUZO8DJPA69awPiV
4L8IfDHwdp/hm60uXVvG1/GtzPqDO629qh/hiAIDnjGefX0FcT4F+I+qeBbfXrex0+C8XWr
M2Uv2gsDGpzyuD1571e1T4ratrXw0tfBPiDTrPVxZnFnqUzN9qtRx8oYcEY457fQUX0Ecx4
WudJ0/xbp9zremHVrGOQeZaLMYTLk4GGHTBwfwr6k+MUfg3Xfjb4X8K6v4WknvL82itqIvH
XEJc5j2D1GfmzmvkHP2eaN1bY6nIYN0x3r1/VPj3qesXOiapqfhLQ5tZ0mSGSPVAjiZhGc7
Wweh749aV7AdJ8RtE+DOkr4p8M6dodxpHifS7iOLThHcTXAvshSQQQVXqRgnPSuz0P4SeG7
q40621z4Mw6Ot0EWR5PE37+MEY3+Vnr3x1r5w8UeML7xL44vfGE0MVre3U63KiAHZGy4xjd
z2Feh3H7Qd3qGt2Ouav8PPDOpa5bhPL1GSOQS5T7rcNwc88U7odrnTw/BfwV4f1v4hax4iN
7qXh/wAKMnk2UMvlyTl1DgO/tkDtnr2qSHwn8Nte+Ftj478L+FLnw7eLr9tY/wDIQkmYL5q
hiDnAyG9OMVleC/ilq2v/ABE8UaxqWseGdDtNYgjF5p2spI1rdbRsAXBJDAevY10fjz4h+D
NE+Elr4f8AD1x4fudVGrRX/wBl0BJFtVCOHyxfnJ2gHFUFjQ8SfCzwzrHxn8Z6n4kvNSutE
8OabBdyw/aWlnuGMZbbvYltoCmvP/CHiH4cap8WfBVv4P8AAd14fvE1eFmuZ9QNwJEwfl2+
uSDmsmT48+Ll+JV943tbKyifULdLW605wz288ajABB5z+Pc1n3XxetV1rSNX0r4beHdFvdM
vEvRJZ71MpXPyN6Kc9vSk5ILHr3xG+H/hfQdf8Y/E/wCIVvPqtve3xt9L0uzkZQ77QA8sif
cGQeM/qQKX4e/CvS9L+Hel+PLfR59V1nWVdkt4tZ/s2O0gbI2q5OTwMHqea8otfjz4jTVvF
Fze6Hpup6T4jfzLrSLtnMCOQBuQ9QcD+vUVV0T4z6jpvhRPCmp+FdE8RaJbzNLZ22po8n2T
JPyqwIOOT1ouI9Y0T4c+BZNc8eXfiDwN5Froemw3kWnQau1xyVdm/fKeS20dc4pt1oPwUtv
hn4Y8bv8ADS7MXiC7FmtsuqybrfLFd2c4b7vtXlFl8ZLrTE8SxaP4T0XSrbxDZLZz29qsgj
iAVhuQbvvHdzn0rKn+KWrXnw68OeC5LG1Sz0G6F1DOu7zJGBJw3OMc9qLodj26L4I+CbH4q
eOvDs1vPeafp+hDUbFJJmVoHbP8QI3Yx3rzTQfAvhu+/Zp8U+Mri1abWrC+SG3uBIyhUPl5
G3OD949ae/7QXib/AIWZc+OV0vT0mvbJbC4sCGeCaIdjk5zVfXvjhNrHw91LwdpvgbQ9A0+
/kWSU6fvU7gQcgdM8AUroDyQ4Qnjnt6Vo3mi3NnpVjqcrRNDfKdnlyZYYPII6is8SRsuGLj
J6mmM3IHX60tCWS7mAK+WxUjPP/wCqkdmVM4yV454xSR5G7Ayf9oUrsxwuVyeen/16QyAsG
G4nJHb1pFLjCscjPTPB/Xip2Dbi4Yf4VGySKPmZmzzkUwFkkbpux68U0FG4YkjoCvalCncA
NxXGR3pr7pSSep554xQMARuYYzxjP+RWn4fhs7/XbO1v7v7HbTShJJtudme9ZSrn+IYqaMf
vo3DAksOlAjZ8SaKuha5NYpeRXcRG6OdGBDqeh4PFW/AiofiD4bWSQAf2lb7gRx/rFrnGOZ
GXeuc5weRit/wTuHj/AMPsF3D+0bf2z+8X+tPqA/WP+Q/qP/XzJ/6EaKTWWA1/Uc9ftMn/A
KEaKYGpYAiElSM5+7+FWFVv+ea465Wq9iUW3Z2zwf6VYQ7Tk/d/maZIqbFcsQMAbfWnKAF+
dvlOeM9qiABkZgSPpUUj4j3459upoEXNyIw5BVhgk96crqF5wwNUFk8x9vmfIO2e9BdXTHm
NuA43dMdzmgC9JcAqSUzGOOP51G90zr8iu0Y6ttxj0yaqPcnYQSNp44FKmozR6VNZxyN5E5
Uum3qV6H2oAfJcBmKlsqOq4xmoWnk8zcRubpx2H0qsspkV26+uOTUWNp3Akjuw7UgLck24K
FIbHGCMZp06KtjHcQXAaRsiVduNv41RgCTTgPNsj5y2cH6U2TbvKwqzL6+v1pXGiNio/i5P
cjpTGBEmW5zzkU7AVWZmOMY/GhQu8BgWyO1IoRW8snczbT6DP86fGF7Zy5PB9KY6kNuXIUc
8Up3MqsM4BILUAOVpGkAXn/aJ9KlBPlllbBJx1z+NQ8ZVQSAe5FHzkZEeMd/SgCZ2kRNjjK
53cc5NQzO2OFCE4xjpUuAY1JAz0JU4/GqrRRMwxgjHPPf2oAryPNu3YI9B71VZmxtOSMfr6
dasygIdrDKg8DvVR2DR7WByp+XNADQ24Zbbn0zShv4wQFB5HWozIu1WHC/TrVz7S0+lLZJa
RkQyGR5gmJMHjBPdemKAK6u3zsCAGHr/APWpxdmXexz0HalmgaJITvjcSLu2o2SvOMH0NQx
v5DFtgz2UjNIBGOF+6Sh7gUxME7drHPP/ANenTO0hL7do9BxmoUf5uM5/lTA9V8XfDSy0H4
eeBvEWmXN3d33ieNi9qVBVHGNqx4GTknHNc1cfD/xppviS18O6j4X1BdRu4y8NhEA0r9g2B
nA+uK+rvC/ijwXovgr4SLr72630thNBY3zsrpp07KuHdPfoCen45rnPAY1Twz8TfH2jeJ/E
tp/wmOuWB/sjW5Jl8u4PzfcbovO35eMbcdqqyA+cvEngHxp4Ts4pPEXhm/0uOXhZp4/kY+m
RkZ9q1E+CfxWmto7uPwJqTQSIJAUVTlSMjABzXt62+veCP2ffG+l/FfWobq81Mj+y7Ga/W6
m8zH31IJwN2D+HbNXvH3iK8tfjv8KYtP16WG0eztBOkN0VibL4O8A46etL3QPKfhJ8DNR+I
Gpai+uR6ho+k2KujTxQgvJOpAMIDdGAOelamqfBPQ7HwJ4y8SRXOu2Umg3EUUNpqUMcckgd
YyTIFzj75xg9MV6z4V1KOH9oz4tKupCO0OnPIiifEfmEJ8wGcbvcc1554J1Rbr9k74gNe6i
Z7mTUI+Zpd0jgeT6nJqtBWKWm/A7w5ffF7R/B/wBu1+2sb3S3v5HvLdYZt6/wqOhXjrXmr+
DNa8QatrV14P8ADN5Lo1hO0cki8rCo7MxOM8Zr64ub6xP7UfhaYXkBiHheVWk81dqnJ4znA
Ned+OpYfF/wPhX4Y3kNhpWkzyf2zoUcirPJJuyZSx5kGfmx3/DAQWscT4h/Z+8RaN8MtD8R
2mnanc6vOskmqWLou2xRQTu9eg9687u/B2v6edO02+8P39vq2qMklkj4xcRtwu0dySa921u
HxF41/ZZ8Iv4Z1s3d5paztqif2h5cuwBuGBYFuMcGum1vwzqHjzxN8KvF/hW4sb3R9JtLQX
cn2uON4tjqzDaSDkAHj2oshnybqujatoOrz6TrFlLY30BAkglX5kJGQD+BqssgWNuDuz+AH
+Ne0/Frwvq/i/49eMl0A2032OFbqYvcLGPLWNc4JPJ9hzXlUPhjWLjwVdeK4Ug/sm0nW2lL
TqJN7YxiPOSORyKkDFV/3hIJyff/AOvQSzH5Sdnc561raz4S1jQ/D+ja5qAt1tNZjMtoY5l
dyox95Ryp5HWsMP8AMF4LdPlHFADmMjghVxjk9+lNVsYLFSM9P8in7mQrswG/vVD1BGMn0A
70ASswzncv4jBpG+ZwSdvocVD5m3hlx7mn7lkCszEH0HQUASyH9wQ0hzjoO5/OmISGypdWG
Du700spLfJhT0A60L+7b2PqMkUATtNjGA+f4mNKuDj5d3fJPJqISMVzuBxwOO9NMnB+Yk46
0APZGMv3dhx/ntUbAHqQoH45oMgYJzng/N3FQll25O4c9KAHu3AYt8x646CmmRiAd2Nx9Oa
XzPMKqF3Z7AU3ayykA7VHY+tACszOF5J56f5NXpNO1CLTINUktZEtLlmWGXGFkI6457Vnsr
biUw2Bye9Wmubl4IbeWWSSCIExoTlY88nA7UthakHmllJKPu9expgc7ivTv/ninuU3ZyGDD
K8UsoGCQQwPp1FMY0FsFWAGffrSqgZjkqAOePWo2Vv7xwB92lA3DOSG6cHtQBINw3N+GAel
Km0jdtLeuRT127eQd3rUbN0DLg+3cUAShf3XLYH93FQyRmNid2efWnFhu65X8qaCFDAMQPS
gBm471IwTn8qHUg8Mp4/h70pZdxKsT6HpURwBhSc56n+lACp1+9kY6AdKswf61duSfTFVVO
7IJz9KtxzQqUCKVGArEnOT3I9BQMikUozZB+Y5zntXTeCwI/HPh5pMMP7RtyRnP/LRa5o/M
MBRuyeR3rpPAZH/AAsTw95y5X+0bfp/10FCEO1r/kYNR/6+ZP8A0I0Ums/8jBqP/XzJ/wCh
GiqEaliE8k7hkZ4HrUu5ZBtxgL68E1Fp/wDqHYMA4I6jrxUzLIQ4jj8xkBdiP4R6/SmSRsw
XaqjaPp1qjJMWJwOvI5606ZyQVZn4xgN2qDcvyudxx27UD9R7SM0aRH5H689KUYkRnxk7T8
pzmoZcHK5JXqKaBtUqoIJ4yD270h6Fi5vWnaIyRxjyowmI02AgDA+p96rPtUKV3N7GkZgzs
GwRj6U9dyEiJA4Poc4oJGwyDHQqAeeOafvBDcN14K9PpQFCzOBkEADimptKsq9QaPUBxjVp
AFXPA69TTwgGDGSBnBz2pQrOCFGXUZPakQ7Y+VyDke9SBDM0kjLxwOMjjNNJC5bDBu2KlZV
LEuCOOB6UipHwJM8fd/pQMh/1YLAnJP3c0LNjEfzbW/hPT609ssx2nHXJ9akjs7q6fbb20k
rEDiNSxx+FA9iMbg4U55wMFeR70vmbQFVuE5yBya09P1SO00zVNMu7IXH2pAFlPDwOp4IPp
6islVBUlZNr/kMU9A1uSSBQg3PkdduOlV3l27mXapK8rjgVE8pwFUk9+vSoY3fcec7uODzi
kMC3yDeNrHkHcM1BuDk7kHrgNSNkvgsMnpk/yoKusmQwB7DrQLqQZVccjdngYzS7yCfMK5P
U4IxSSBl5Y/gq0bSzDdljjADCgZJG6c7SoODgvxzUbgmNRsYflSNsxtkU5HP0qRvs7W6Mtw
fO3EFCMADsc/nUtAPjaz/sq4WZZGvCyeQwYBQozvz69sVV2YAJwCTn39qdxvA75/iPFPyuS
Gx7FcnHvTAbyBtY/OeME8005IU8H25p75bbu6nvjrSKOB/ez/d4xTAa8kkkuXcu4/Mf/Wpm
4tu3ybSBnmpCGXDlG2cgMeM/pUWO74OTjnilYCTzWRABKzj69al3NsPDZOPwquu04BAIHYn
ipFkXLBW5z/e6frQApkdjj5g3TO6jc23Azz6ZqN5GEgJbg0qEkhug5wSOlMB+5olxuOT9cG
pYZZFdvnZSeoU4zVUgsThixJxjHSnwq/LqCc5G0dTSAtFpGVf3xLZz70h/g3ZP5DFQxNtfl
WDL1OetSmRmB3HI64/yaYEbGRmU7jwcBQe1XLe6+z2d1C1vA/n7V8x/vx4Ofl5496qE4I+6
uByd2T/OrUd1HJEkN3veOGN/LCYGGPOc46Z60AU5SGUDceMc9aFXDYJw2MkkdaXcSR6Bf4V
/+tSY3R7n3bs+2DQBHjJX5uPQrSDawZCcYOc+pqUAAjPGTxzURj+ZsEFup5oAeHcD5G2j3p
V8vjcxGec0qKoQgFQ3XBpPmaQBjknnjtQA7ZHsC7gW9KXaBGMtjt64qU6dd/YWvmjYWyyCI
y7eAxGcfl2qH7sXGGAP92gCPg4UEZOfmApPlwoyHP8Au8g05l48xuOMY6c0K2f4Tk9gRQBF
zuGVIP4U1jtOSSSalWI4+82D6GnGMLkn5scMc9P1oAYzIwHykenOKURSFRsJJ92waAE3t8p
IHcd6cFVTuVdpJ65yaAI+QMFcAcd6X5WDMo2888E04Pxtbkjp8v8A9al6E7iUz6jvQB2Ooa
b4EHwu0vVNO1W4fxW900N5ZOvyqgGd49ugHqc1havoWo+HtVl0nVLdYLuJUkZAwbhlDA5HB
4IrNZZBGOcn1XjNI008hBmkZmAC7mYk49OtACM3VhIQ2MY7VMOIgZPmHTrio9pYZI3cdd3W
lYDYArDJ7ZzQBEV+YZbKk/3qZtAYbuT7k4pwXB4Xd/wHNJ82FjCgcZwRxn8qAEdOpJ5xyMf
pUYwDjb19elS5GDtP6Yqc2cf9lG8+2R7xJ5fkbsOQRncB6dqAKw+8CCV9uKlh+ZlGGAz/AH
qgRvk2gdT1J5qzBzMvTAYZBoAVRkkspY7uK6LwU6x+P9AcNtkGpW/QZ481RXOMqrIf949s4
rovA4z8QvDu9N0f9qW2Qoxkeaue1CGO1r/kYNR/6+ZP/QjRV7xVHGvjXXVWNFAv5wAF4H7x
qKokuaWjy20qqjMiHc5HYHAptx+7byxu4GeKZpjxKMyqxRWBcK2Nw9KbdD5vMjDKpY7VDZP
ryaZJBNIxSRXyyqeGPNQoRM21TgAUswUFiqrzyevFOjiVHAXAXGckUFlm9e2zafZbf7O8Ue
2ZgxbzWz978u1Z8iyGXeowG7irn2dZCWzhiRyBT2gXywN4OOMEdaCCi8J3biw9+OaUqzMdh
4OBjHUCpeXBG4qvpjpTiNyhQAMdOMbjSH6lby2Dnnbj5gx7U1Wb5+Pz4NWWjlmkCQ28jsD8
20Fv0FQsHQMNmCvBBHPXnNKwXGLlsMxKknGew96mit/NYhJVbBwMnGTTJLacYaWGVAehdCN
1P+yyxqFltnTcCRvUrx680WBEbqWXkkjPUUmdqYbIU8YPNNdgULKvTrjvRGzOVypJxhcdSa
Q9gHmBvlkzzhSBiut8M6pZRXVnbWthei9kDQztbXW1ps8gqDwMYrkZUkjYeZEyc9HBH86YX
MblkyrdivUGmnYTXMaep3P27V72TU5GWQhirGMA5HTIAAOemaw8LvBIIXHrzViZrl8CfzGx
8qmQHp6ciqLfK2duR3IPSkVsKzLg5xkenaouWZW3j6ClT5i+19uOc+tNR+qry3bmgBsi+rY
x361FJg4HLfSp5GOQrce2ajVmVl28jnO7kfyoAg8vdltrD+tKfkALcDHT1/SnyOGi2bRnqO
KgKEdgqn05zSAe8qtIu+NemBSiNWRgGAOPypMJ93I5GMgCnKkgcoZMDuc0rgChkA3OrN2Ht
TyflKjk9c9qQsQ4ALEj0qT5mDR8kY4J5FMCIoAAMFm9+MU0AjIwue1OkQ5DDkeneqzDap+Q
ZPv0pgWJFCoyuu8kggg9PwxTPlIPGecdR+dRopWISbwG7+xpNkzzk8sF+bI70CuS7V2bQRt
HHXJ/nQrfNuVghHHFId0ald3U8+oNS5VnQZLY4JHegZHuDDcYx161KY49m1WJXGcHioZciU
/MdoPTFSQogUllycfTFADCjKN3lZz83PSnp5cZViwB+vShF+cNwrEcYNKY2V2J24PQlev45
oAcrYJw3zN2H86buIdv3ijPBOalG2NGl2nPTcD0pi+Uzgs5x3GOaAI2RchkZmX0OaXbmPO1
gueeM1IqrnO7K9gx6fpTxHyytweSOeMUAVt219gViMdQP0p4hDKM8A9iakWHPRAp6/8A6qY
yFSrfmPSgQzCrkZAJ9/0p24cFCPoO/wCtPTBZT5YYD1GR+NDOELMDgdgaBjdiyADHX+Hnil
8v58bG9MAdKQo6uHXLE+nf9KXcyhtykMPWgAZ28kxhnCZ3bTyCaN/y4K81GzEptCEjPU1JJ
G4RVfg+/pQAm5mBVeM9j0pgyrFNmw/XNLGQuRvC44p2ScBfmGT1HNAEbSDG1mG70Df/AF6Q
DdwpB/E0qqrfK4Ixn8aXZtkwFb6igByqx+9Ic+gHamtjlVUs30p+3q3zhe2M/wCFR44Zido
HZjQAhWQuAykn0C//AFqjaM+YflJHU+1TDc3P8Wcg56UM2T198DvQBCiv646HOal3byF8zI
785pqhGbjAB6+1SKoByMdegoARFVX2kdfc0pji3ZVyG914p55xlicdaicfMMBsHoPWgBrxE
KcMT7CoQhBHyEn34xUrIFXknIP50bsc8E9ORmgBAjbSTn04xQy4QM2Qh7k9/wA6nt7uO2Eq
yW0U4dDHtfOFJ/iHPUVAwfy+dpUngA9KAuIdzIPmJ5+tSQ73xGxIO7061CpkBwHIx1IHFTw
s27hSDmgBzxxA87s554/+tW94Oz/wmuhKmVVtRt8H7p/1q1i+TLJGHZOrbRk8nv0re8IlB4
10BmVRtv7cc8H/AFq/lQgNDxX/AMjtrv8A2ELj/wBGNRR4qDf8Jrrv/X/P/wCjGoqgC0H7l
+g6dsnpSuXbIHGD3FR2rlFbGADjPtUxkXeQ7ck8ce1MCu0SyliWBXjtU4tw7beDgAdetCtG
ytuBYDoWXk0qYQhtzHHbbxQAv3WCqpJHfHapX6knp6DuatQPafY7lZhvlKL5Wf4SGGentVa
R1BH8TZxs/rQTcicbXG/BHrVd3jZl2x7QR1J4+tWpPklaOWMpIvylWzlTVVtny+Y3yDkHPW
kwue//ALLGxvHmuDCtjT156/8ALQVw3jn4f+OL34meILu08I6pNazahK6Sx2jFWUvwRxgiu
4/ZSVf+E38QfNnGnrjjt5orJ8ZfHT4maR4717S7HXoo7W1vpYIY/skZKoGwOcc09AselftA
26RfD7wVE8IRlv4FYbcEYj5FU/2jtFbXNX8B6JaNFBLfTPbq7L8q7tgBOO1XP2iLqSX4feC
rmZsyS38LsQOpMeTU3xxvIbH4gfC26uJhFCl/udzwAN0fJplHzf8AET4cX/w38R22i6jqNv
fSzwC4WWBWVV+YjBz9K7W6+DeoeAdU8I65qWs2V4t9qNt5cESsCMspOd3B613f7RXw+8Y+K
fHel6p4d0G51O0SzETvb4O1g5OCCfQiuh+Nu+2j+FtvLCBIupwq277ykBMikKxP8bPhNJ4+
8SaZfW/iXSdGEFsYfKvPlaRt5ORj8q+b/Gnwh8XfDfU7CTVlt7u0uJ1WG8tmLRM+QdrZAIP
9M4r2/wDaQ8H+NvFXibR4/DWg3ep2a2pErQoCqPvOMk9Dir3xMMnhz9m3wz4e8VTI+vNLaR
hGk3vvVssc99q8E0Acr8d9G8X6zqvgfSNbXQ7d764a3t5dPEmAzbBl9w6DI6e9YF1+yx4ht
p1gufHXh6CVuVjlZ1Y59iK9T+ObFfHXwpO7H/EyHHr80deV/tYPs+K2mNkj/iWpyD/00ekx
nm3jz4VeKPh5rljpmvSQNDfHFvdwPmJ+QDnOCMZBIPau1X9my4bAX4o+EST0H2o16t8cdFt
/E2lfCfRL26MEOo3UdvJPnlQ0aAnJ71B4v8AfDnwHf22k6b8CdU8Wq8Ake9glkYA5xtJyfm
4yeBRZXF1PAviL8F/Fvw3srbUtT+yX+mzsES9s5CybiMgEEZGR07GvNccErGMA9B2Nfanxp
aB/2UbJ4dDm0GFZbXZptwS0lqNxGwk85FfFOG2lUAyeRgZ/pSkDPWPh38Cde+JPha58Q6fr
el6dawXDW8i3m8EFQCWyARjmtzVP2XfG1lpE+paRrmi66tupd4bKZt+AMkDIwTjtmu9+Dx3
fsg+Occ/NdjH/AGxSqf7ITyf2x4uiZnKC1g+RunVqaBHjXgD4T3HxCtb+4t/FOjaF9ilWNk
1KYo0mQT8v0xg13Un7LXiq4s5p9D8WeHNamiGTBa3Dbm9s4wPxrqPhR8KPBev+EvFHjjxJo
914jubS/uY4dMt5CCQhzgKpGWbPGa9D+EK+G4/HBGjfBLWPBMrWzg6hdmQRsMj5CCcZPb6U
0kM+JNQsbjS9QuNPvrcw3VtI0UsTkhlcHBBFTaHpNxrWu2Oj2skUUt/MlsjuThS7YGeOnNd
j8aFUfHHxawA/5CL4/IVjfD5j/wALN8MKdv8AyFLY8Dr+9X2qAPXZv2UPFtu/kz+LfDkUjY
KrJJIpb8CteZfEP4S+Lfh7qtlYa7BFML3K2s9mS6THONo6HPI4I716z+1ju/4Wroo80xg6c
oyGxj943ftXqHxSvNP04fBi/wBWmVrODUYXlkkORjyl+Ynvzg1WnYDw7TP2XfHMukxXmta3
ovh5phuWDUJzvH1CjAPtk12Pwh+GM3w//aC0iw1LWtJ177Zpl1KGsWMiR4wMNuHWvVPjFp/
ha81ywufEHwt8QeMR9nxFdaWzNHGNx+QhXHPfpzXB/DS08N2f7Reip4d+H+r+DY20q6aSHU
wwac5GGGWPA6U7CMrx/wDs1+IPFPxC17WdF8SeH4/tt008di0jrIinHykBcCuA8A+C/Fngz
9oXRvD9zotourx7yiag5NvMDG3zhlU5XGccdRzXS+J/APxGv/2jr7UtA8L6nDG2s+dHqaqY
4vL3L82/pjGfrXsvji/02b9qn4c2MLI+oW1vcm4K9VVkOxT6dGP40kM+X/j5Dq0fxi1JNYt
NOs7ryYN0WnbjCBsGMEqDk9+K8yWNpNqoCGPG0DOa9j/aYDH486v2Agtz9f3YrzvwbNa6d4
00PVdSUtp1vfwNcFl+UKHBOfw5pWuwPTdD/Zi+IGq6JBq2o3OlaFBKodIr+VhIAem4AHb9C
c16t8XPCcPhX9knS9HlWynu7Ka3jkubZRtkO5iSGxkiov2m/CvjfxTqeg6h4ZsL3WNDFqcp
ZZkCyFs7ioPOVxg1b8X2s2j/ALIXhS1160ltXtrmzF1BMu11AlJIIPtTQjx7wn+zn408SeH
o9e1C/sfDenXKh4m1GUhpFPIO0DgHtkisT4hfAvxf8PbCLVL4WupaVIQov7GQsik9AwIyM9
j0r3v9pfQfFHizw34XvvB9ncavoaqzPDYKZMFgpR9q5yMZAPapdNs9R8J/sZatZ+PI3tZpY
Zlt7W6b54w7DykweQc847U7LsM8g0P9mjx9rXhq01W71DStFt7hVkiivpyHIIyCdq4BI7Zz
Wd4p+AmueD9GXWL3xPoF5F50dv5dvcMXy7bQcEdBnJ9q9jbx1H418F6Npvjf4IeJ9T+xRI0
UlpFJ5Uh2Bd6kbTgj61leNfhH4Fu/gpe+OtG8L6r4P1CxBkFnqEjBpAGC4ZWJ65yCKNOwHc
ab8J7i3/ZnvfBb32hy6tKz7dRVgYVzKGH7zGRgcV87WfwR1zUPHGp+FI/EmhR3GnQR3Elw9
yRDIH6BDjkjv6V7L4QsL7Wf2ItR0/S7Z7u9ZpwIYRuckT7iAB3xziuK+Bnwd0PxaPEF/wCN
7O/L6SVQaaN0LkspfJHDcgYA460mrsDPH7Lvje4hlGneJfDt/Mq7vJhu2JP/AI7gfjVr9nj
w1e6R+0DeaB4j0tUubOynSWCdQ4Vsrz6fQ+9ehfDdvAFv8StNj0D4OeJtAuzK0aajdGVY4x
tPLgtjB6YPc1s6cu39uDVivyg6Oucd/kSqtYDw3xR8O7rxv+0T4x0bQ7vTNL+z3EkwN6/lR
gDaMLgep6fWrifst+Np932XxB4bvJhlhFFdtlv/AB2u50b4X+G/iT+0N8RZvEjzPa6XeAra
wSbGlZu5I5wNuOO5q74NHw40/wCJml22i/CDxTpN6t6IYr+ZpliiOSNz5bG32OaVrgfK/ib
wrrXhLXrzQtctRZ31qwEkbHIOeQVI6gjkGqejWD6rq9lpS3cFu13KsKzT5EcZY4yx6gZr3D
9qnavxkYggE6fASf8AvqvFrDR9U1q2vbrTbZ5006H7Rcsn/LOPON3X1NSwOq+I3wq8SfDW/
sbXxDLbTi+jMkMtqS0Z2nBXkA56fnV3T/g54jvPhTL8SJ76xsNHjRnVLhmEsoB2jaACOTwO
a+gdLs0/aG/Z102ya5WLxDo1xHDJM/UFcKW/4FGc/UVxv7TXiq10iw0P4T+H3EdhpUEcl0q
cfMFxGp98ZY+5FV0uB8yvhc/Id316V6r8OPgv4h+I/hy81rSdS02wt7SbyZDeSMpB2hs8KR
jBrycN85HO3/PtX1l8CW3fsxfEJiMcXP8A6TipQjyTx18DfGXgXw3H4hvLrT9U0t3WP7RYT
tJtZuBkEDIzxkVsaB+zJ481nQ4NV1K60rw5DOA0ceoysJGz0JUD5foefaszwf8AFfW4rXwv
4F1qez/4RO01G3kkRoRvVVmD8t6AnP0r139qXw/4w1rXtAv9HsLzUtFFuY1FmjSqsxbOSq+
o24NVpa9gPBvH/wAIPF3w2khXXbaKSznyIr22YvC564ycEN3wa6Dwr+zn8RPFWhw62kVppN
jOoeJ9RmMbOp6HaASAe2cV7t4p8zw9+yNodh8QjjUg9snk3LZkBE24Kc85EfX0qD9pTRPFn
ijw94XvfBdrd6loSxs7x6cC33gvluVXkrt49qLIZ8+eNPgr4q8CNpKXl7YarPqk5t7aHTZG
lkLjGBggdc11ln+y78RJbGO61S+0bSnlG4QXN384+u1SM/jVP4N6Pq3hj45+FrjxhpN7ptt
NPJFbyX0LRqZTGQuC3fJH5ivePi7Y+BZvGrS+Kvh34u164aGMJd6aJGtyuPurtcAEd+BSt3
QHyZ468C6h4A8RjRNWvLO8uGhWffZyGRMEkYJwOeK5GREXbhQe/fIrtvibb+HLfxekfhnw3
qvh2x8hCbXVQwlL5OWG4k4PH5VxRdlG8LgDoTSYEL8lS+1V7nuB+dMjYbiueB0IH/16cd0g
zvBXNIw2oVHyj09f1pAMY52hmJAOcdDimq3zbdpbI6dKfjJ5IAA7jBH60m1myx59cUALtKq
MAkYwecf0qSIIGIPJPYZ60iq2cbML39/0p8a+XKrKhxuxnP8A9agCxESjrIs2yVGBUqM5xX
S6CtwvxH0htS/dTtf27n5RyTIpHGcc1zMaEy5UbtvuRW/4TCTeMdEXcAzX0C7iDg/vF96EB
c8VBj401w7v+X+f/wBGNRSeKiR401wYz/p8/wD6MaiqAihb72Gw3bI61G8pVwyjLk5z60i7
Shjwdx6YqJ1KupxtYcZBpgWTMzRhGXJ+hI/Onb2yucnB47VWjdigkRjuPGCetPwD8oxuXtu
6UE7mlFqFzaoiIyERv5qZXPPQ896gkk3ybyxxyTx3qBWVn2t8xPAPQGmyORv2yKD3Gf50AP
uppJJGleVnd85Ytkt9apzsfJO08DqPel85jlTtP0qs7MXLBvl7+360hGz4f8WeIvCV5PdeH
daudMnliEckluwG8Zzg57ZrL1HU7y+vpr2+uJJrq4kMssj8l2JyWNU2yOrDHrincPJ1OSOm
KQ7nSat478XeIrO0tdZ8Q3t/bWbB4Y5WysLAYBHHpUWv+NPFfin7OviLXrnVPsmfJ89s+Xn
rjj2FX/APgHW/iJ4jk0LQpraCeKBrhmuWKqVBAxwDzkitG2+D/jXUfH2p+C9Ns47/AFDTXC
3MyPtgiBwQS5xjr9TinYLlPT/ix8StLtIrOx8Z6pDbxjCoZt4Uegzk4qlrXxF8a+IJ7KXW/
El5fvYSedbNKw/cyf3lwOvAr1Y/spePTF/yGdDE+P8AU+dJn89teZeJvhf428J69BoesaNI
k9zkwSRfvI58ddrD+XX2pWYXLh+OHxXYfL451HPsU/8Aia5XU/EPiLxPrC6jresXWpXqAFZ
bmbcRjkAZ6fQV6pon7L/xK1exS8vf7O0VHAYR3kx8zB9QoOD7E1Q8Wfs6fEnwnpc2qC1tdY
s4V3ytYSF3RR1OwgEge2aLMLs5XxT428fXOs2K+IvEV1d32ksJrSRnVvIc4O5SB7Cud8SeL
PEXi3UotS8SatPqd1GnlLJNjKqCSBxjuTW94J+GvjL4iXktv4d083Mdvjzrqd9kUWegLHv7
DJr0ub9k/wCIqwO0OoaHJIB/qluHBP4laLMNTx/W/H3jHxHZWFprmv3V9Dp/NqkhAERwAMY
x2A/Kt23+OPxYtoEtofHOossY2ruKMce5IJNc54s8G+IPBOtNpHibTHsLoLuUN8yuv95WBw
w+lc7t2sWVx+ApBc7XxD8UvH/ijS20nxH4ou9QsHcSGCULt3DkHhR0rj1f5l8uTaem4HGB7
cU1lZ8bgc46AdqZjIThvcAUh3Oi0/x14v0fw5d+G9L1+6ttJvC/2i1jI2S7htbPHcAD8KTw
z428V+DpLiTwxr0+lyXICzNDjLgdByKwPLWbGz5CB3bilEIUDKcHnO6mB0fh34geNPCd1c3
HhzxFdabLdN5k6xMCsrerKcgnmulHx6+L+U/4ri8GeP8AVxH/ANlrznbEH3Dnt6/1pjqxyA
oz7DrQMv6tq2pa3q91q2r3hur67kMs8zYDO578VXstQvNM1G2v7GRobm2dZYpF+8jqcqRx2
NRr83zEDOM4A60wkMRuYls4weD/ACoA3fEvjDxN4y1CHUvEurSajcxx+Ury4yEznHAHcmpP
EHjzxh4o0qw0vXtan1CyseLeGTAEWFC8YAJ4AFc5JHgeXkhvY9K73/hUPi1fhUPiUq2baEI
/M5n/AHuN+z7mPX36UAVtH+MXxQ0HT49P0nxpqEFpEoWOGRxIEHoN4OBRN8YviVL4ktfEU3
iq6fVLSF7eG4aOPciMcsuMY5wO1ZfgfwVr3xC8UL4d8Prbm9kjebE77E2r1yefWt60+DvjD
UPiddfDuGKxGuWkbSPmciMgANw2PRh2osBeb4+/FySAo3ja9JP9xIl4+u3IrkbPxV4l0fxa
vie01m4XWyxkF87CSTLDByWzng4qDxP4Z1Hwj4ovvDerxxC+sX2TCF9yZwDwe/UV0+n/AAi
8X6n8Mp/iJbJaf2JbpI7sZwJMI21sLj196NQOT8QeJNe8Va3JrXiDUH1HUHQI88gALBRgdA
O1Nj1a/i0KbSWm8y0lkErIedrjoRxxxxW94N+HPjLx9eSQ+FdGlvEiwJZiVjijz6u2Bn261
6RH+yv8VcZa10wE84+3Dg/980WYjgdA+LfxK8NaUmnaP4vvra0iG1IWYSLGPRd2cfSmeIvi
v8RPF+kHRfEXiKbUbFnWQwSRooLL0PABqz4v+GviL4eeIbDSfE1tBJPfKsscVrN5hdN+CBg
feJBFem6p+zP4t8R6/d6r4V0iLw5oc+17W01a5/fxgqNwKpuxznAJzTSGeYeFPiz8RvB1it
hoHiW5trJT8ts6rJGnrtDg7fwql40+Ini3x1fCXXdbuLyCNi0NvK42RA+igAZ98ZrpvGnwI
+JHgfSpNU1LTIbvTY/9bcWEnmiMerDhgPfGK8tY4wNoB7HbQwPSrX46fFm1sobO38Y3KRwK
I0URR4VQMAfcz0FZviP4meP/ABdZDTfEnii6vbJGEnkEqiluxIUDOPeuM811VAGx13ALyKc
Cu75pAcjkDoaVwOp8NfEzxt4Lglg8MeIriyhmbdJEmGQt0ztYEZ96sx/Fn4g2/iu68TW/im
4g1e8RIp7hQuJlQYUMuNpx9K4diuOFwRxnP9KjbYX+YcEDOTQB6wv7Q/xfEm1vF0jKDz/o0
Q/9lrDu/ix43fx/c+NLXV5LPWLiLyTcKqErHgDZyuOw7VwnQHIAB75NR7jtVTjrk570Adbp
/wARvGmn+K7vxVY+ILq11i9J+03MW0NN/vDGD0z0rpl/aA+MCxqv/CbXB55LQxE/+gV5gq7
n/InAH+FTeVnJ6ducUAafifxT4m8Z6v8A214j1BtRvRGsXmsoUhBnA+UAdzVSw1rVtJju4d
P1Ce1S+h+z3AjYgSxk5KN6jiqO1wu4SED7v1FOS3kuJooY8neQFycZJ6UAdP4N+I3jLwIbo
+F9ak08XQUTKI1dXx0OGzz71h63q2p67q11rOr3T3d9dyGWaZ8Zdj3x2r0HWPgJ8SNB1bSN
PvtNgNxq0nkwCK5DjOQPmP8ACPmHNcz448AeIfh7riaP4nt4obmWETxiGUSKVJIHI75Bp2A
5Dc24KUyK7HQvH/jDw54ZvvDmi6xJZaXf7vtNuFQiTcu08kE8j0NcphC7DaCR61IqoRwoz2
46UIBrcfN0H+favSfDvxp+JPhTSo9N0XxVObONQscM6LMsQ9F3gkD2rzh4f3nHUduMY/GrN
lareX9vZi5hgaeRYw85CRpk4BZuw96SYGv4p8aeKvHGoJeeJtcn1OWLPliVsJFnrtUYArV8
OfFz4ieEdOTT9A8U3dvZp9y3cCSNP90NnH4Vb1T4P+PtEtNXv9Y0tNP0/SFDS3k8yrDPn7o
hb/loT7VwtnZXOqX9tpunwzXF3cyCGOCNctI5OAAKdmB1Piv4neNvHEVlD4o1mW++xyGW3x
EkflseCRtA9BWxp/x8+LWm2K2dr4wumjjA2+ekcrhRwBuZST+Nc54x8D6t4H1RNJ8QTWf9o
GPe8FrciZofQPjhT7VyvRT8uRS2A6nxl4617x9rUOr+IpIp76K3W3Eixhdyj1A4zya5sozM
F6D8v6UkarGwIK52916UrnPJZN3rTAawVeBGfrSOrKgZWBB6jninsRgsMNkY+nuKj8wbURt
3HGaLgDjagAcnPryf51DgbsiNse3rUjNuYKD+J60vCpj5cZ980gHR7mAXaCVBPPGf0qWNdp
U5w2QOf/1VHGwU7seuMLWzqFpa6fJbra6jFewyRiQSKvIPdWHYg0AUVdmkVXYrzkYHQ10fh
J2HjPRJAR8t/BnBzn94vaucWRUkDJgjJwWx710nhCWSPxrocllMRL9uhCk9Fy4GaEOxJ4qI
HjXXB6X8/wD6MaijxSo/4TTXMjJ+3z8/9tGoqxGe5AdVbBU9ycVFzkAMoY9Mt0FOlIU/eA+
XvVUtgK/PIHQ9algSMzRLskCA5zgHIz60sL75iV5z2qFirEdVA7E8k01CxG88rnjk8UXJsy
0srNKFK4B49KVmVQ68ZznvzVcLwSn3DwSev4U9l2qMgAZP45ouDGMeTIWDE+naoZGO1XVsB
jyAMYprJnpxnqPWmTYYE7QGznoOtIQ9mXYCeT6igTbCWU4zUK53gEgY7DtT4ZlgdsKr5Uqd
wzjNGwH0J+yg274t3+OjaZIf/IiV7B4Q8d+F/Dvxt+Ivh/XdRg0y6vdQjngmnYIkuIwpXce
AR1GfU14N+zT4j0Lw18Tbq613VrXTbU6dJGstxIEUtvQgZPfg1c1jQvAnxG+OXjO61jx9aa
JpnmLLa3WVdLkkAEKSQOMdqq5SO81r4HpqHiW58Rab8Y7O0Dy+YspuCzqx5yWEnXvXsfjm/
h8O/DLS/EGrTx6o2jzWc010ig+dhlV3X6gk1882vwi+CViVfU/jRBc2AYSSW8RjTzMe4JP5
DNHxr+MnhnxFoGm/DvwO7DRYpIlnvCpRBGmAiIDyVHUk46U722Bruer/ABK0PQfjJpmj3eg
/FOy0yzgDs0azArLuxgsu9SGGMc1s/BvwRe+B49T0+Tx/B4osZwjx26NuNs3IJGXbAIxx7V
4O3wV+EPlCST45acOMk4h/lvrs/Dnin4K/Afw3qcnh7xN/wlWuXgXd5JDNIRnYuVG1Eycnk
mhab2Hudd8PfEfgnw5qvjj4dtrNtoV7HrFzJAZXWPKSKMFCcDKnjGewrz60+Bes6brcesaf
8brKO5jl8xJjM25jnPP7zB+nSvMvCfhnw38UdW8Q+IPGvxCtfDN7LdeaElCHzy+WYjcw4B4
ruNN+D/wR0e/gv9b+MVnqNlbuJGtkaOPzMc4JDMcfTmle4HoH7Vmk2118KdK1a48t72zvER
ZlGNwdDux7EgGviUoS2BzwTXv/AO0D8ZNI8epY+GfCavJo2nyea9wyFBPIBtAVTyFAzyeua
+fnbBG1SvGPrUvUR9KeCPhL8P8AQPg7F8UPim13ewXQV7exgYqAjNhB8uCzN16gAVyviHVP
gv4i0t9B8A+A9RsPEN5PFb2d1NcFkVmcDkbznI9u9d54O8a+AfiR8Brb4XeNNfTwzqWnqiW
9zMQEk2H5HBPB4yCpx7VxWtfDzwl4Cs18W6H8VtI8QX+k3MNxFp8O0PNiReOHPb2qvQLeR6
dq/wAIPhj8NNK0y21bwN4i8dapcoTNLYiQohGMnCFQoz0HJrjf+Ed+H3iH4seCtBs/hbq/h
exurqRLyLVDKgvF2EgKSxPBHOD3r1zVPilovjvRtO1Twl8Y7PwRMsZF3Z31vG7bjjg78cjk
ZGQa4G+1qa0+L/w71DxD8YdK8YWUF5K7SRRxQJZfu8bmKkjDcDn0qrodi14v0r9nPwf4+Hg
zVPAeoLckxAz280hjXzMYP+szxnnisbxl8GvC3h39oHwZ4fhSa58P64wD2ssh3IFyCu8YOO
h9a4z4465peq/tDtqWl6nb3tgxtP8ASIJQ8fAXd8w44xzXqXxm+IXhi0+Mnw78TWOrWuq2O
ls0lybKZZSi7xnp7c474qU+4jyT4y+DfD/hH40jw5oNkbXS9tqfK8xmPz/e+ZiTW7+0j8Ov
CPgG+8Ox+FNMNj9shlaUeczlipXH3ifU16J4+8JfDf4m+Obfx1Y/FzR9PUxwhoJGQk+Wfdg
RkdiK5T9qrxF4f8Qal4ZbQ9csdTWGCZZDazrIFJZcZ2njpTewz5qKjO7OS3vX3B4K8LyeMf
2MtO8NQ6hb6e97bsouLjPlx4uC3P5V8OsJFI3qcY+XvX1R/wAJT4b/AOGHv7A/t2x/tf7Ng
2InXzs/aM42Zz05+lJMXU6r4NfAm6+H/wARo/EcvjDSdVVbaWE29pned2OeT0FVfC//ACfZ
4k9Pscn/AKLirxb9mvWdL0T41299rGoW+n2Ys7hPPupBGgYgYGTxzXWXnxK0Hwl+2Hqfi5r
pL3RJT9nmuLVvMGxolG9cfewQP1ovsM8/+Pjf8X48WrgZ+0qRx/0zWvd/BWf+GD9X9fs950
/66mszx58L/h38VPF9x438O/FjRbOO/CPcRTup2sFALDLKRwOhHWn+OfGXgD4dfs/y/Crwt
4mh8Q6rcRtE8kDB1Xc+6SRipKr3AAJNPQXU66G5n+HP7GFvqXh1haajNYRzfaEGGEs7DMmf
UBuD7CvMvCvwf+IXjDwzpviCL4tRwtqkSzrBLfT+Yu7scNya2/hh8VPAXi74OP8ACn4iaom
kusH2WK5lbYksecoQ54V1OOvXAo8L/B34aeGPGeleI4fjTp1yunXSXCwO8K7wpyFJEnH5Ua
MZb8A/CrVvCv7R+jWvjDXE8QzwaXLqNvKzO+xg2wD5yTwSSMVwf7SnjXxFd/Fm/wBDj1K6t
tN0tY44YIpGRdxQMzkDGSc4z7V6P8T/AIraN4Z+P/hTxRpWoW+r6fDp7W979ilWXEbyHd0P
3gMED2o+IXw8+Hvxo1hPGPhj4j6ZYXdxGiXMc7KQ+0YB2khkYDg/SlpsBY/ZV8Uav4n8MeJ
PDPiC6k1Oxs/L8n7SxcrHIGDRknkrx09zXyd4o02HSfF+s6VaEeTaXk0KbgM7VcgfoK+uPD
uo/DX9nXwHqaJ4stfEPiK9/eNHbMrNK4BCIFUnYoycknufpXxtqF++pajdahcSBpriVpnye
rMxJP5mkwOp8Ft4O0fxTHN8RtKvL/RpLVikVpJhy5xtPDDjr3r6P+Hvw/8AgT8SI7i60XwJ
rltYWgO++vLl44t390N5hyfX0r5/+E3hfw54p8d2dh4y1ePStFEclw0jzLF5pUgeWHJ4zn6
+lfU/xCt9F8Q+FLbwZ4N+Knhfwl4dji8uS3gmQvMP7pYOML69z3NUrgfPfiqH4O6T8c4LXS
dNu9Y8I28XlXUFjM7vNPhh8jk5YA7eh5wcV3Vho/wN1TUbazm+EHjazjuHWMXDxTlEJOATh
unvWf8ADOx8D/CT4+W9vrXi3S9YtJtOP2bVIsGG3mZuATkhTtBGf9qvVdY1Dxpe+MZ7/SPj
94VtNFe5EkVkfJLJDkfITzk4yM0IaPnv49/CnTvhh4ssY9Cnll0vUoWlijnO94Spwy57jkE
HrXjqx7iAwGCPQV9Mfta6/omtan4WOjaxaal5UM4kNpOsoTLJjO0nHSvmfzCJRhh0796liP
q+2+HnwV8M/A7w3488ZaBqF1JqEMKzPaXD7jI4Jzt3gAcHpWb4p+Fvwv8AEXwOvviV8NxqN
gtgrM8FzIWEgVgHUhiSCAcgg4p/xD8R6Befsg+ENItNbsbjUYDa+daRXKNLHhWzuUHIx71N
4I8ReH7f9jfxLot1rVjBqcxutlm9wgmfJXGEJyc1V9QJvBvwb8E+Ffhhp3j74gWeqa3d3oj
mg0+wjaXy1b5kXavLHHJJIHauM8eWvwnfQBJ4W8A+KdE1V7yJVur+GaOFVL/MuWYgZHTivZ
/B3xY0/wAW/CHStJ0Xx/p3g/xVp8UcEx1CFXRhGNvAcgEMMHIORXD/ABUvvGU/gqKPWvi54
a8T2hvrbOn6dbxpK58wYYFSTgGnJjR1nxD8M2Xhn4r/AAmbTr7VJTcaoFkF5fy3AwCh43k4
69qyvjT4Dm+I37SugeGIrj7LHLpYlnuNu4xRK7liB3PQD610/wAcbm3s/iT8I7q7nS3hg1P
fJJIwVY1BTJJPQVm+L/id4N8LftL6b4hu7xdRsJNGFmbqwlWVbdmkJLMFzuGByByM5pMRzm
veAfgT4N1aTQbvwP4w1y5tQPOu7aGV42YgHhgVU/gMVR+Gnwz+GPj34n+KLL/hGdUstGsrO
2ktbO+kkgnidshy3OSDjjJ6V65rXivXNXnubnwZ8ZPCFppt0ySW32xEMtuAvzJ975gTz8wy
Kwvg3catP8d/HL654l0/xHenTrTff6coWFwM4AA446GgDg9H0H9mfxb4tPgmy0rW9M1WeR7
eGeSdwpkXIwCXYZ44yMGq/gz9m/T3+M3iDwv4n1C4udI0q3juYDCwje7SQnZkj7oGCDjqRW
z4Z+F/gXwl8TW8b+IPixoMyafeSXgtIJkDB9xIDneTwT0A5xWdP40ufiN8dtZ17wX8RrHwb
bWNnHawXd+VC30YY5wrEAjcScHtincZt69dfClrf+w9Y8D/ABHvLDT5CscMv2t4V25GVBkx
jHT2rhvgn4Y8E+Lvj3ri6XbajZaNa28lzpyefJBcW/zIo+YNuzhm7969r8L6t4p0/wAQWt3
4k+PXhfVdKiJ+0W0ccKNKMdA275ee9ch4F8XeCJf2sPFutadqdjY6TNYeWtxI6wxzShk3sp
OAckE++M0Az5n+Immw6b8TfEml2EcrRWmoTIpkdpHKhurMeSfc1y7jB+6MdyBXWfE2+jn+L
fim5tLgS282ozlJYjlXUt1BHUGuSBZoyefTOQKgQmUGO7YxzjApJPLYqd3TpjFKF2njkjvm
jYmMEsAf9oUgGZUjBfGOgzzUkSblzu3EdASeagxtYlpcg989qufu4yFAHIyDyQfpQBXZW87
3zgKc/wAqZIvmBdq5b1x0qWb5o9vy4Ufwryf0pI9ygHbgAY5FAEtukQu447gukbMA7KBkDP
bNWWjhN4yQSMYs4jMgAJXPHSqZkzuwnPuakhV5GRuC+7b97nNAD2UK7MnH95f68V0fhSYf8
JZoishlH2+DlW+Zv3i8ZNcwy/McN83ru6+/Wt/w15cfiTSrlj8i3UGSuflxIO/rihAdZ4ys
LOPx/wCIkWPaq6lcgDPT961FW/GWW8feIiOh1K5/9GtRVAcHOB1DkHbjC96il+UFQmBwQM5
2+pqacSKodAMH5evOap/vFyHzuz6mpEDxs0nU9iBnFIiddud27v0pMsXPucYPrTdwLFe4P0
oBjwGU7dm72PY0oUsm4nGD39abGrfMeMn2pr4wB6N0AoExWx91sbe2OpprfN8rBAOADjn8a
kG5WJVBtHv/APXqFslmOcE++MUCI3K7tx69PxpZhuORx7Gp2j27XX5wR15GPWnQwPd3UdvG
hLOwRAeOScCjfQWxTZNp3Agnt7Um5doUgcd609c0O/8AD2qyabqEYWeMAkK24HPcGspVXJD
dO5xk0NNOzBO+wbo2bJXIHGRxS5Uyjcuc9qayhQQB74wKNuCMHPqOlAx5KM3ZSWx0xigYxj
kLnvxmmszdSMD0poDKeWK55GTSLJH3ebv+8OoxzxTfryfpR90Dc23/AHeaN25izDn19aAFX
rn7o7j1pjrtI28nmpWxz03e1NLAJ95ifr0piGpliCWHHrTWUjbjn6d6kYnZtUHA9+tQsJN4
ABx7UgHzLukPls+zp83BqDGRyuT6VLg45I68jNRhBncMA0ACMFOfLAGef8KkLBwGXgHjPrS
bCIl+XIyeadH1wBtOfXpTGO2rgDpkfn7U1maOJQFKE9scmpsHJBk3HuDSiQmRHkxIqfdRic
Y9PpQBFJPJLbRRzNuEZO0455qr90nGAfUmrxtp7hxDbRb5ZPlWKJSzFuwAAyafJ4Z8TIpeT
QdSjRVJLG0kAHuflpCuZkYV5gj4AZgoLdB7mtnxFocOh6s1hHfW98ixo4mtz8pBGcfWsqCy
nuZkhhhaaaQ/LHGpZn+gHJrW1Twt4j0OJJdY0K/sY3UOsk9uyKQenJGKq2mxPUxcxowbC9c
54NTRvFsDJlXz14xj061LbaZqOo7vsGm3N0Vxu+zwtJt+u0HFXW8O+JcD/iQ6mWGACLKXgf
8AfNFmVcymVAVHmfN1wR1qby1DHKhi3bnFaF3omrWtuZb3Sb+zUdJp7Z0VvxIAFMt9Lvr8n
+z7K5uygBdYIWk2/XA4pWfYZSVWyRggep4GaZhgQdobPSvU9V8H+FdJ+Hdsy2+t6v4rmj+0
TvDC0Nlp6f3XLJl2A64OMmvNrXTry9nMdjazXDBdxWGIucfQc07ANvI7WGfy7Oc3ERVSXZN
h3Y5GPY1V529QCf8AaFazaLrUMRkn0O/REHMjWsiqB7kis0qASDux7DmlawDVZvLw7e/Jzz
mlYxkAMu444xTifMbdjkY68U2SPLElTx1xSAPmI7hO3y//AFqBHtXhMr2471JHHwGzn6npQ
21GwTyew7UwI/3apjZmU8MAoGKifAYNt9sjv+tTkDc20YHtTCrOwCRsSBk7fQUANQuDhQBj
knvUhJKlS2ed30ppkJRYzuHrjuakVW/1i7uTgcnikBNGc/6zdIvXp3/Ku6+HHjnSPA2tXGq
ah4OsPErSqvkrc4X7K6tncuVPPT8q4WGPdyELnI5960LexE0B/drvYkZ9h/SmB2PxS+KWtf
FTXIL3U7SLT7e0jMdtbREkICckljyScdeK89IVUHBUjn25rfk0tlXzBF5gIOWA44HWsW6g8
uddsmVPTFNlFRgu7qCuPQc1638FfihZ/C+XxBqzWKXtzcwxQxWjzeVuAYknODXk6qu0859v
WmKnz4AIOMYI4NFySzqF8mo6vc3nlrF9olebaOi7mJx79arfL5hy24evWmFisg+UgDnjtRu
lWQ4Xt36n9KQGjY6gdNnaWO0imEsbQsJY9wIIx6cH3rPYqfvZOG7j/wCtT97KnCgnuSaaBt
w3GR3NADZEdgGJz7dMU4YUDnZ6YNNCgDc3J7Z7VJGqtyy5J7g9KAEVWYkgZI6tnFXnuT/Z6
6e0MOUkMnmhfn6Y2k+lQqigDKvuPfsRSsV3FdhJPQ7v/rU0gKZYKmOThucd6ejMzhkyw7Z5
xz9Ke3QsYhz2604hVcNyg9McUWAbIrO2dhBJyeMU3cwU5XKZ9aVXG4YzuByAaftJXJORjnt
SAbjbGF3bh9cUIxLqAduGFGzaTvYtj/PpTIUYSANkqWB/zxQBIuZJCQOB3wa2/Dh2+JdOEZ
aVxeQ+WiLwTvHXNYp+V3jA2ZOR2x710fg+3Z/F+iMu0t9ugCgcEnzFoQHaeMD/AMV74h3cH
+0rjI/7atRTfGnHxC8RjH/MTuf/AEa1FWTZnA3WVxtOTjoOtU2beCAz5xkqR+lWbxmEibf7
vWqu7r0LY9akbZ0/gfwLrnxC8QPovh9IHulhaZvtMnlrtGAecHnkcV6O37LXxULkrFpA/wC
3z/7Grv7KZ/4u5cDbj/iWy9f95K+36cVclanwt/wy58U8AbdJ49Lw/wDxNN/4Zd+Ki/di0s
/9vv8A9jX21rn9nf2Dff2tJFHYeSwmaZ9iBcdz2ryO1j0Ob4P+FTZ6zp8cJkDSQ3lw/wBlv
Jth3RyyKcoe4ycZA4PSm0kVY8BX9l34q8r5WlY/6/f/ALGhv2W/ipj5YtIB/wCvw/8AxNeu
3tzpGoz6O5j0y1tItIl8mLxBrE0aoy3DqTFIhzKOOG/u4rLtNY1rTfC/iDxUb3UrjTptNg0
68inZt8LNb5iuBzkDcduepVlPWlp2Cx5sP2W/irsK+XpHX/n8/wDsaLL9mz4n2+qpLbSaG1
3assmwXwJQg5BK7a+37Asuj2rMCSIEJHUn5RXzTFcRxwTXeltp9xdXtpqK29vY/wDIStCUZ
ibxhzJgAjkDDFevWqtYXKmcLrXwD+LXi7WJNWuZvD9xcKojZYLwbUwOmAOKyJP2XfihbRvJ
INIjjA+ZzfBQB7kivo/TZrKTxdYN8Lm0SaX+w2+0bTiDd5kezzTHzuxvxnnrT/G0vihvDtn
a+Ml8O28k+pQi1mUyPZRkKxY3IkA3KcYC8ZYjkUn3BRS0R83L+zF8TmtjME0doSu7zBfDbj
1ziq0n7NnxGjkVZptBjdxuAbUlBIPQjivbINQuLjQ9M8LprOjaHpn227mu72UFtOv3jZSsM
PKgRHfkrn+AjnmtbxW3hjxb4E0zXNf/ALA0/VI4RPPYzKomv4kYhIom4kRHIyNoJIIHrS0H
Y+f2/Zn+JKSLayPoSzORtRtRUMc9MDFSt+y38UjMECaRvxnab4biPXG2vpG8bT9N8bWmtWs
ml6hqmrXFmH0G4tUkvbNfLVco4JaPYvzHIxweean03xFqlr8Tbj7f4Y1Nb7WriW0tZp4cRQ
W0K5jwQTkMxLseMbu+KdkFj5pX9lf4qAYMGk/+Bv8A9jTG/Ze+KKo0hXR9qHDE3wwPXPy8V
9dy6h8TLDTdQvb/AEnRLzybWRoINMkmaaWbHyKA4AxnrzXHaf4q0PS/B2raHr/hq9eHS3t/
N/tONYhe3U5DZcsdq5kbPJIC89sUWQWPnVP2X/inIgeODSZI25VlvgQf0pk/7MvxMgws8Wk
RyMM4fUFUkfiK+q/Ddr4gsdAmm8HzeGb2S7vHmntorl/slkCqgRxGMHnjLcAEnOBVDx9pOn
634Ygj8bX3hjSdaVS829txktwxPlxu+HTdgZYAkc4oshnznH+zT8TP7Alsf7B0lrqSVZEvP
7RGQgH3cY6GvPPH3wm8YfDi1sbjxRb2yJesyQtbziU5UAnOBx1r9FPDNzHeeFNKuYbF9Pik
tYylrJndCu0YXnngetfO37Xy50Hwpgf8vM/4fKtDSsJKx8b4KjYMAnntSsA2S424HQHj+dS
SKys3H3eu41FtLAYUAAc1AxpZyoAPy44BNKXQoN2Mjj2pDnfhlG3+dNaMbNy8Y60AStN523
cOg2huegqQcKvlgFj324xVaPbtY/Odo644p6HdJiRiAOhoA7/4NyH/AIXd4O3H/mJxfzr6h
8f/ABvu/h38e30nXJpbjwt/ZyMbS3gRpPNYHDZODjjpmvkPwR4ht/Cvj7RPEtxBJPDpl2lw
8MZwzhecDPGfrW/8ZfiFafEfx43iTTtOmsYDbxw+VcEFwyg5ORxincR9JfDu48N6L8MfHfx
o0HQo3vri6u57VJUAaGJT8qYH3RkknFY3wR+MXiz4leOL3wb44hsdX0y9tJZdv2ZVEe3GVI
HVSDjnn3ryD4Q/Gu6+Hdhf+H9U0pdd8OXxZprJnAZGIwxXIwQR1BrudP8Aj18LPA9te3fw0
+GMthrF5HsM1zINi98feY7c84GM1V0B6b8EdBtPCPxI+Kui6VxaWVxCIFJztXa7Kv4ZxVr4
CfFHxf8AEHUfE9v4mmtnXTVjMAggEeNzODn1+6K8A+Ffx4g8Gal4t1TxJpt5q974hdZXkgd
F2sN2Sdx/2uMelVfgv8Y9J+F97r8+o6Td6kurBBGLd0Xy9pY87j/tUDPfPgv8Tde+KXiLxR
4V8YxWF/YQW5ZUW3C5HmFCp7HivMPg34f+JsfiPxYfhvqWn6PpcF21tc3WoxCRDsZtqqME5
A5J6dK5H4M/FrSPhv4v13W9S0u7vI9RhMaR27Llf3m/nJ9K2Phz8c7DwbbeItO1zw9Nqege
ILqa52wyBZIt5IZT2III6EYougPpHwPdePZ/Ews/FPxE8H+JdOljdXsrFFE5OOoA4I9QR0r
gvhroun6D+2D4203S7UW1olkZEjThV3mNiAOwyelcJ4X+LvwK8I+II9c8N/DLVbLUYVZEmF
wGIDDB4LkciszQvjxoOk/HzxF8RZtFv5LHVLZbdLZWTzYyAnJ5xj5D0Pei6A9F8M/HLxvqn
7RR8C3/ANgl0WTUJ7IItvh1Vd207s8n5a8X/aA0nTtD+OGuQaXZxwQOIpmijXCh3QFuBwAT
zWRoPxB07SfjqPiJLp8z2a30t59mQr5m19wAyeMjdXoOp/EX4d+IPif4l8ceIPCr+IdIntL
eC3tGZfMgk2gF+oHbGQeKnyA+fSyeWVVUB74B4quZCx7Z6Z9atXDRtezG2jKQszMF6HGcgH
mq7Rqx+dtuD681IEtvIGQxlThqRifMOVbA4APJFNGGkyfl7gA0khDHAbnptHJpgPAkJIbJJ
Hy5PaoXLK+35V65I9KC3mSFQxUDqcZNRP5h2njAoAdGpUklh61ZidSpEiqAfuvjO3H41EX3
RCNUweMtk569+alVgcKzLnk56UATRrsYMjBAeTtNdJp37xBM0bsqjapzyTn09/yrl2bawKt
kgdQa1bW8EAVSvThuck/WgD2PxV4G0bQ/hx4V8S2PiFby91aP/SrQSKQhKlgUA5AX7pznk1
49q0Z+2FivJ5znitJb6NIyVQo7ZJkHX2rFvryKV2wAWPGT602VYzSn7wgOA3+9zim4jUsWZ
ST1UmlkZT8q/wDoOAfxpfLUcAbm4LAr/wDXpCGDCuuwgKei0g2szE/KzcdOPw5qWXdGjBOl
QruBO5i3OOTQI0IJIFtJ457QSysq+XLnaYueeO+ar738viPIPt/WmBtqFWJZv4R2/Gkb/Vf
NjPrigBGGcqR3z9aVdquD26kZ+76dqNjANuK8D5crSsMIMKM56DvQA5mQYB5z1JPWmrt2l1
VQBx70skbD5D0PGR0B9etIi7VwxOfagZIevXAxg8dKaw3YYN+nNKcbyCT7bjTT93g7sHPoP
5UCGmXBIwW96dnDfKSfZjTSpWMNjtwT0oQ7sKw3dsjqKAJGbzDvUBMjB5qWAxmdBGuQuA3P
BNRK4QEjGM88cYqa3bNwoYlF6jj9KBkbKN7OQrFiBtxk1veHT9m1zSrqB3W4hvIyp2/dIcE
VibWaQneyjuK6Hw5YS6h4p0rT0kWKSW6hjJkbG35xkn8O9AHY+MFWTx54gkLZLajcN+crUU
3xc6r4619VG9RqNwAw7jzG5op2Eed3rbZoiDghfTNQ5ZsuBnPUjv7VNqCjdG23d8vSqm9wh
jIChiPemyWfQH7Kbbvi1c5B506U8/76V9u18P8A7KKlfi5dg/8AQOl/9CSvuCnDYUOp578S
PFV94eiENtb2txFLpt5ctHcR71ZohHtyM9PmOa8puPixr8Pjnx/4Vj0nRl0vQdNub22j+y8
PIgjI3jOD949h2rtfjTn9x/2BdS/lDXhd7n/hdnxe7Z0G9/H5YqnqU2fQtj4luNS+HPgPxD
d6dp8l7rFzZ282bcFY0kJ3bAfu9OKsX3iu+i8BeO9Z+y2bT6PeXNvCrRZSRYwu3eP4jzXN6
L8vwT+FH/YQ0z+ZqbVBj4SfFbPH/Ezvj/46lWtgO90nX7288Z6po0ixLa2enWlzGVXDFpPM
3Z9vkGK8/wDhf4/1fxReaZNqFjp8U2o3WpQzyW8GxmWAx7Oc5P3jnNdR4eOfip4h6gf2Lp/
H/f6vKvgXzJ4YbOT9u1zn/gUVJhc9P/4Sa8sY7s2VlY25HihNI/dw7d0R25Jx1b5jzXjnxA
+PnjLRJNBtINN0i4h1PTkup1uIGcbjK64A3dMKOtejXGdl5z/zPsX8o6+X/i8dup+DOuP7E
h/H9/JSYNn03q3jvUrZdR09dM0yS1sW1ERRPb5UfZ4IpI+M4+85z/Su68QX4s9N8P6mtjZy
3V1e2lszyQhiiyMA209QRnivG9fx9t8QHGP3mt9P+vS3r1fxidvhnwpn/oLad/6GKa1QI8x
+IHxc8Q+EfAng3xVpWm6X/aOvs63jvbk5C4xjBB/MmmfEb42eJ/C8VvNp9hprzDWZ9PVpoW
YiNYYmyOeCTIc+wFeffGjn4J/CwZ/5aS8Z+lUPjYWW0gxgH/hKLrn/ALd7ak9wPefid8UPE
Hg3TtcudMt7OVrC0sJ4xMjEFppHV84I4woxVN/iHqF9oXwvnvNI0qc+M7lY9QSS33LwOCoJ
6j3zXIfHxiPD/iz/ALB+j/8Ao6aorcA+F/2d/wDr9H/oNDA27f4r6zpfwK1rxhpmi6PZ3tp
rjaekMFv5cTJvVdxAPLYPWt+Px9qGp+IviJb32kaXOfCdpHcWEskG5tzR7zuJ9/TFeOTMP+
GTfEvr/wAJW3/o5a7PTD/xVvx09P7Og/8ARBo6jPd/COuXmuDWDeRxr9ivjbR+WCMqI0bJ9
8sa8F/a9/5F/wAK8Z/0m4/D5Vr2T4b/AHfE5xjOsP8A+iYq8d/a8/5AHhTof9JuOD/uLT+y
B8dyrtY5XBfnFN8t/K8zbweKkZlYEHCuMiocMxODk46YNQBG4LEIuMnnIPINNKybGHQY5Jp
7YbLYxnttxRGJdwG7bzxxQBHGGCluBgckdvSrM8sl1KZbhy7cZJAz/KosOpZS3J9+DSLxMC
w/OgnqOhkYOJCgkUdVfvUbNv3ZBA7Cpo8H+IZbruBOaWJI5y0Uk6xKB12k5IoGQ3UaWswjj
mSQEBtyHjp0psYZlBUZPWgxgkH7w9xgVZtvs0d3C1yjtbq6mRFwCwzzg0DK8jM658vJPYdh
TFjQoSVwBzx6Vanx9pl+zs4h3nywcZC9s/hSXlhLbrbO7YSeMSqQcAjOKBMriXpvJPICkDt
UnmMyrGWDp6L1BqMBJHLM/ThRmo22+Z+754wetAyw9u9vL+/VkyucZ5welIY2VN7LuUe9JN
cXN08fntuMa7MsOcDpTyyuuIwxIGCTQBJKLeNkFu7MNoLAjBB7j3FG50Q7WIyMHntUAJJH3
t38I46elTyRKoDKxDE9jnigCLa7DdwAfUdaePKBxJ370ZUwjDNgZyM96btRtvGRyOSaAERd
zqFyXORx0pkgRAcltx/SlZXXO0KAOcgGl3eYSDkkr1ZaAI2+Yhl+Yjnr1qQI3+s4ZcdFPA+
tRyA5Cofl9QOKSNXU43nI9MYNADw7OXIwzY5z3qwg2+WBsLY5AFQptb727zCOcdKRQ3mAA8
+5/lQBY3L5jbU5A5z0oVmc8A7iflxTvLypMh9SM56U2RSqpwFXpk9KALHmluuSmMDbxUG/9
6QRgZ+XPaiVl2hlbBUDJ24qJsuR827HTGMUDF3b+WX5ec/N0NO2vnce3BA703GAR5hH0xzS
bpY3Ks7KRxk4OKBDWV2bcGA9z0pwBkbcqrj8uaQB5G3lnPOCf89KV8EDA+YnBG40ADq+xFb
7qE8he9IksifMOCpp25MDr0wTk0kixlSgUAgnt1oAkleRWOTncORnrSxyqv3sdM89BUbFHC
lWB28njPNKmzzMsuAecnjNAx8jboR8qr+PUfSmmNRtcbSRwR1zQqhidrEHk8UTSDYFAbeTj
NAhjrh1+XHGR7UpY+X5ZHHX60BN6rnKEj1NOCho85XI/iyeKALDajNPpltpM+1oLd2kU7Ru
y3UZ64qoygNlF3DP3SaeYQF2lgW77eaQxyRlQz9PQDI9qCkB8tQqsmc8Mue9Km37VDtAIz0
PY0uZmUnb8rHGSMYNPwfMSJW3qTnPp7UAwZGEpI5B6gCuz0eKy0jxrpVxd3EV/aRXEEsskG
QrDcCVOe/GDXKRDy0I+86NlQzHGK09KgW61azgkCB5biNVdpMLkuMk+3v2oQjtfGCGXx54g
lVsK+o3DADoAZWorrvFeg6fF4212JTMAmoXCgBs9JG70VZGh4hfqC0Y3YB4qrOjliyrlD2A
6Yq7druePbg4B64x+tJDC8pXYwi+bnj+XrSYM9x/ZS3D4tXAYYI0yX/0JK+3q+K/2YrZrX4
zXSSHJ/syQ59fmSvtSqjsKHU8d+NB/wBV/wBgXUf/AGjXhGofL8a/i4en/Eivf/QYq93+M4
OYT2/sbUf/AGjXg1+zN8bfi2rN/wAwS9/9AjqXuNntmjf8kS+FBz/zENM5x7mrGpc/Cj4qg
f8AQTvv/QY6raTx8EfhSM5H2/TOfxNWr/8A5JX8VM9P7Uvf5JVDR0nh7/kqPiD/ALA1h/7V
ryj4FH974ZHYX2uf+hRV6z4fA/4Wf4hP/UHsP/ateS/An/W+HOwF9rf/AKFFQ+wjs7j7t9/
2PkX8o6+YPjAV/tPwZkZH9iw4/wC/0lfT10fkv/8Ase4f/ZK+X/i9/wAhPwacqD/Y0Q5/67
yVL3BnuGtN/pniDHTfrX/pJb16v43O3wn4ZOc41XTv/QxXk+sFTca63+3rQ/8AJS3r1Xx5/
wAib4c/7Cmn/wDoYpReg0fOfxm/5Ir8LAevmS/zFZ/xuZvs8Cjj/ip7s/8AkC3q/wDGZS3w
W+Fny5/ezfzFUfjcg8iAf9TPdEf9+YKHuDR3vx9OPD3iw/8AUP0j/wBHTVHGx/4Rf9nfjj7
aP/Qad8e/+QB4rHrp+kf+jpaYP+RW/Z5GR/x+D/0EU3sxo5Sb/k0rxIf+psfr/wBdVrs9Kb
d4r+On/YNg/wDRBrjJ+P2TPEn/AGNj/wDo1a7HSm/4qv45+v8AZkH/AKINHUD2b4bnKeJv+
wu//omKvGv2wM/8I54UI6i6uMf98LXsfw1bMfib/sLN/wCiIq8c/a/Tf4c8K4Xd/pVx2/2F
qvsgfH4ZmG09R09TTWYKgzNgY/Gmbfu7h09eKkYYViuDjgc5xWYDVVSVTZvJPTP+FStCCVT
+LnOTn8qfHhY1kDqD2UNznHPerNqimYNxyOQDxmgCuLMi3JVMsG5bHAB9qhaGRAcox2n72O
tdla6Ms0QZY1B6Fy3U1He6OtuGVsblB+YLmnYRxjMW+QYTdyTwMCoW8sOFZgOeo64q9Lb4b
DFeQemCfyqgqt5vAwRxnNIBzEDKqwbJ6UzzBuYq23acqR2NWI28rc5kCDkcHpmoE3AlQx2t
69P50DHxrLcNI6R72Cln2np70kl1O9rFFNJI/l5WNSCQo64FOWQwh1imwXXawx1FQAGQ4LZ
UHOcdKAGYYEAp97virUscUUIUwnzM580sM4x0xSCH/SM7uAu4ZHX26daG2tK/mKQMcA0AJ5
eCpEi7iMkZ6UOxVyp25wB16Urqi8o3XoRS55zkcDJPr+tACMSkpLKu7rhc4p6lmjJDEnpgg
8U5SGUKJQeMZpvyts2viT1A4oAiIfcFKnpn7vegGUJnsOOf6VMERiQwYkdCB1/So2h2pmMH
jnkUADytjy92CSPTBpm5kGHzkH5RnrTlXa4OMDqMmmsrg7mbDem7rQAeYpBzjzO2M4pEPyk
hsNnpzT0Kb9rPjjseTVzVF0dZYxo9xPLbFQWE6YZGxyM9xQBS3bDjYTgZIIJzUsWd27yyV6
YI79qiCpLGj85XIwF/rT0TnhWJHt0FAFn55Cu3KkDJxgcimFQx+Zhx09KWOJmbcsbFQQTjr
mpFABUFehx1oAZ5ZXDNJtI7Z7UjwCPYd2M5PPcVYeMctkFSODuzj9ajki5+eXdjAAzg0AVF
AKcqOOnU1IIlYgsw24x0Jo2x8rKwKj7oBPGaeuG3bSSMY/zxQMjKBNm35s5zx0oEeBleMfp
RIiqwGMkdRt6fpUvkgh2Csp9AtAhvlqv+0PfAGaCYwc5Yqe5IwKla3jFmGVnMxfHlgcFcdc
/XtURibAGzZ6ZbNAEYXaJApKp2G771PjiQt8hz8v3Dmno0nykkKV/Hj1FNQLkFmDZ4AoAUb
Qu6Lgg4PB5FJ5exFkTG5s8bfSrckMltbwz3EBjjuF3xkLywzjPT1qEHYokQ5PXpkj9KAIUR
iATC4ZfpyKlZQjMm7OewwM0Rxkplom59Ov1pzeXvICuo56cGgCNvNVQ3yrzjORmo3ViuxmB
O4jO7JNW0X96PM4Q9fm5HFQkBd22RSeM7eRQMYm6MFecDGBknJ71LHtEgRI2zkYApGjkEjr
M2GXlsDOM/5FPiWNrgdMKewP8AhQGrJY4ZPtA2tuH8R2/cGe9dFoDR/wBv2Ek0MbsLmArCw
yJMOODjt61zxi2SKEUqjKOGP3hnvXQ+H4PtGqadHuyGuo8ksNwG8DjvTQ9j2Lxhz488QFnY
N/aNxnaeM+a3SineMePHviEDkDUrn/0a1FUZ2Pn68UtJCvbvV3SYIlJmlGOq5FUb44aPH3s
HGelOtrk28gDMG7bNxAFSmI+hf2akH/C5rmTzVkLaZIeDnZ86gA++P519l18V/swusnxmuX
U5H9myAe3zJX2pVx6hDqeQfGT70Of+gNqPP/fqvA74qPjZ8WMscjRL3/0COve/jN/yx/7A2
o/+0a8Ev/8AktPxb5PGiXuP++I6h7jZ7ZpOD8EfhV3H9oab/M1Z1D/klfxT/wCwpe/ySq2i
Yb4IfCn/AK/9N/man1LI+E/xTYf9BS+/klWM6jw//wAlQ8Q+n9j2H/tWvJ/gUMT+H8dPt+t
f+hRV6v4f/wCSneIv+wPp/wD7Vryb4Ff8fHh44x/p2tcfjFSe6BHY3f8Aq77/ALHuLp/wCv
l/4vSf8TTwaO39jRf+j5K+obwf6PeMOP8Aiu4s+/3K+YPi0oOpeDTk5/seL/0fJUMZ7XrTH
7Rru3ON+tcf9ukFerePf+RJ8N/9hTTv/QxXlGuDbda8v+1rf4/6JBXqvj3/AJEjw1/2FNO/
9CFHRiR86/GY4+Cvwszz+8l/mKofG8j7PbED/mZrrt/0xt6v/Gn5vgv8LOg/eTcZ9xVD42A
fZLToMeJ7v/0Tb03uM734+HGheKv+wfpH/o6WoskeGP2eP+vwf+ginfH1saN4qH/UO0j/AN
HS1CGC+Ff2eAO94P5Ch7MRzMrf8Ym+JPX/AISxv/Rq11+lnHir45L/ANQyH/0TXHzH/jE/x
N148WN/6NWuu0o7fFvx0OOBpkP/AKJoQj2f4ZtlPE3/AGFf/aENeQ/tcqX0LwoqyCPNzccn
/cFet/DE5XxR/wBhb/23hrx/9sJmXw74VZcZF1P1P+wtU9ij5Bj2qrhk3OehPYd+1Kqs0Ij
UqCGyxIAqszsYlw4OO3Wpi0TbfmABHAIPX1rO4DmdRIV3FiOmOMVpWEmDEpYx7TyeM59f/r
VmCNWJYMSikErnB/8A1VYiumXf+8ZUB5XI/wAmmB6z4c8R6botley6j4XtvE0M9v5It7sfK
hzuDDHzeoOPWsOVV/s9zDAsUbEssBfd5Kk5CZPLYHFZmm3sSxhlmIYY2njaM1Hf3iEokzbY
3I+c8hQevHX3oJsYmpPJPDBYxW6s1uGKiKL5yCcnJHXH6Vjvu8vf5QjVumV4Nat1qd7DqTT
2+ol2iUxpcIpUlMbfToR61nSX0txZ21nJOWhg3eXGy8LmkMiWOeS5WKCPzJWHCqOahR3DHC
HPocf41MzSJc7lzbyoMblJzmpYbZpWnZ7nYY13mM53N9KBkLQPHEsskLIkmSjHo3rg1LqMd
hFelbGd7m28tWG8YYEjkY9jTGumZVjErFASVUtwCahA8wmTHC8sR0pi8xYk8yReNpGCN5xU
szDPyKRgdSBVdtmC2AW9ScUbWb532jk4GDQFx+5gnDrnPTvije2QGbb/AJ+tDZGwyKQO2Rj
AqPPzZV8e1Ay0iqJQ3mEA+rcCnsoWNiJxvDfc7sPaq3SUDLkEZ6//AF6v21+kaXUMkZYTRF
d3HynjBFAFVYyuCM5Pc9T+lKd2MeWOnJIIH8qi6KHYED3PQ0/czHywARtwc5wf0oAesbeW2
5EwD1zULKVG5sbc9j/9epQpC7Wwvv7U8EMqwwqm8c5bv+tADFCj5uue2e351ECGT5Mntj29
6mZmLbGk9+3X86eqqdiqzeYTkgY9frQBCqZ4CEMDjOen6VcbTr0WCap/Z862MkhhW4aNvLZ
wMlQ2MZ9qi3fMf3Rw3AzXSHxbrf8Awr6PwNL5Z0aK++3KpX5w5XBGfTv9aAOfyc4Zfu9sdO
K19b03TdMk09dP1eDVUubOK5l8kHFvIw+aJvdTWRktlRGvK8AHp+lIm0xqpMaA9fUfWgCVS
sQIYBVPfP8A9ekkQuGKkkrg8n/69NDIzBQ6nHcj9akkjXG7ePUep/WiwETiYky7lAYA4XAq
IBlY7FyrHtzirLJuBZu/yjpVZvlK7SSN3p0oAfG8kT4XOW49ePTpTmY+c22IhQO/b9KVdoI
V1YsPSlaMkHPGef8APFAxI5mJwFVMcZ28mpWyrB9u0AcA85qIRZOAFUnnPOBTRuUA5B5yD1
x70CHyM7AbMe+PT86ijON4LEk+nUVJIrRszGYIejVH5bKc+YRjrgAf1oGkSSTJJEisHLKNo
PbH5U2NFAL4I29MdM/lSs0fEalgvBJAxUkzCIhIwSSBzjkUDaHMB9nzuwzcc5Bx+AqqFkUn
dGOfWpjkqZGiI7ZP8ulJIGWNdxSTGduCaCRgxnHQ5+g/nStCu0nIAb7i55X681LC373b5e8
DlhyMn+lHkzYkG1g+3tyfrjPFADIk34RjliDuOBnHoPen26ILhEVep+bHY/lQkcy4IbIwTk
cn05/+tWja20KtGclj5g5Hf0PTn8aBjra2h8uS5Vl3KQixupJJPUgj0rd0O3I1a38uYO/no
dzjgjcCxH5VRJkIdZIj5UeFCxsAuB1J45xmtfS41W+jWIkLFMhiMhC4JI6g+/SgfQ9S8XH/
AIrrX/8AsIXH/oxqKPFmz/hN9e8z7/8AaFxu57+Y1FOxJ876lt3RMWwQDgetZ0bMsozzz7V
q3mN6ZXcdpwKpqmT8qck9ewp2IPoL9lM5+LV0cc/2bJzkf3lr7br4h/ZQ3H4sXZ7DTZf/AE
NK+3qcQgePfGfP7njP/Em1H/2jXg98p/4XV8WyPmH9iX3/AKDHXu/xo4ERz/zBdR6/9sa8L
vmP/C5vjAP+oFe449oqjqUz2jRP+SJ/Cn/r/wBO/mam1L/kknxT5/5il90/4BUWif8AJFfh
Rxj/AE/Tf/Zql1Q/8Wi+Kec/8hO//wDZK0BHTeHyf+FneI/+wNp//tavJ/gUp+0eHGb/AJ/
daOP+BRV6v4f2j4o+JPX+xtP6/wDbavKPgVnzvDO7ve65+PzRVL6COxuh+4vf+x8j/wDZK+
X/AIt5XVvBgLcf2NF0/wCu8lfUVxzDdAf9D7H/AOyV8ufF0KdV8GFgOdEhP/keSpe4M9t8Q
Y+3eIeckPrYx6f6Jb16r48BPgjwwBnP9qad0/3hXlniAD7Z4hGP49d5/wC3W3r1Xx4P+KN8
MDp/xNdO6/74pr4WNHzj8aMj4K/CsA/xzdPwqh8bMfY7f5evie7Gcj/nhbVo/Gkk/Bb4V/7
8v9KzvjbuWztj0H/CUXf/AKItqOoM7z4+rnRvFjdhp2jj/wAjS1FGM+GP2d9vT7Z2+lT/AB
+bGheLeh/4l+j/APo6aooV/wCKZ/Z27H7Z/QUS6iOTl/5NM8Sk/wDQ2E/+RVrsNM/5G746n
P8AzDIv/RFcfccfskeJCM/8jY3/AKNWux03jxR8d2PbTIf/AEQaFuHY9j+F4+XxT/2Fj/6T
w149+2Eqt4b8KZHP2qfn0+Ra9i+GH3fFX/YXP/pPDXj37YX/ACL3hT/r5uD/AOOLVfZKPjP
EkbNsG0njcPSnwo+3heM4BPc/lQZOD8nQ4Ab+dPEjAAyDg9cAZrO4GjDal9Ju737bbRiApG
beSTEkobugxyBjn0qC2kaApNDkSKwZMpuHBzkg9ahnEI8iSF5CxjHmh1xhs9B6jFSRhiGKO
uEHI7ke3FMDYur7Uf7Qk1HUY2W4nH2kERBBIG7gDgKeegqhdSCU+Zsk3BcEEgf/AKxT5Z7t
4bW1vp5G+zqVSMkkxqecD86jTEkmxWIZum/kD05zQBE1mBfRw+ZGwlVSWVhhc89x1FV3iRS
/2dt8YYhc8HHrjFTNH95d4z02jkEj8asWc8+lX8NwsULSx8lZQrq2Rgg/gaAKu2ZQ1wynYP
l2qM49ulRsyG6kdd0anOQpJIHp71bkRI7UL5bpOz5Vt2VZfy7U2zW3W7DXWZYudyBsHp24o
AgvJ/tEyzKojcgAhRtHpnr3qDYUdl5CnnB7/rU0sIGFLE+hyTU95p6WYtZPtCT+dEspAYna
STwffigRlzx+WwaP5g2cdDitCaWxk0y0jjtWW8Qt50xkyHB6YXHFQzJbuyHkMc9D1/Wqy/M
WjEaux7kdKAsWTcGeAedIZAiBUDdgOg6VXRlGDgkdR6CtDTtK1bUrbUJrCx+0JYQfarllUf
uogwXcc9skfnVEqS+cEjrx1P6UDFdmbGD8uMd81NPIZFjMkaowUL8gxuA7nnrUaqzfMzOAe
gHoPwqSSYIm7kn/AHj0oERqI9h3ZJOAM81KGUIGWI5xg9O3emBv3X3eevP/AOupFKqhUgPI
fyH60DGEAj1I9Rxj34pPuOWdgR2C9P8A61KoZkO1Vz39qRlO75lzjjGf/rUAOk3owG9Wz2U
/1p8Mu3LdmztOOn61H8y4AGMc5/p0oCl/4mJHVQTSAsh1Zo9q5GDyy8E/Wj5mkZVXO4Zxwc
8VGqrKu1pOg6Enk/nT+FU7AAR0DN/9egBrMd27YM9MYHH6U9Rt4KIMHPPQn8qY4hlCExhX5
3MTkOfXGaZ5imIKqAjdwQopgXQMhX8kFeoUHjGab5oTBJHGcDnFMUCNPl+ZdvPy4/DpTAFM
24YUNyQB/wDWoAePMlZTuKrjOc9vWkJCAfvGyOuB/wDXpFVlUkS4OemcmnMTJyGUcAEHigY
7hYy8h3E844z+NO25KlW3nnqORTQcEKJmwvzED/8AXStLGMsuGPp3H60AKscgU55x6YOP0p
Bhd26P5h0z/wDqpy/MvyKufWonHJJUFgc9M0CJFUeWc8NnJ+Y9KY7Izkq3P1P+NOcZyy/u8
9ckfyxUcUfmZUu248BV9fY0DDIbC+au3qPf681PGu5fLVsgsD8q88e9V1RWkxuC46sTVhWZ
VUbi7n5hHkjv9aBAYiXYswwvPzEHdTmijRx8uV+8AeD+lRgiabCgBuwHQfrUge3awZWtD9o
8zKzbj93HCkfXNAEkF19nuRM1vHJ5ZzsOSrezAdqY06M8r7TFFK3PPzAelIiMkZKoOTnGOc
flS/IAnlx/vM5YMOB6DpQVYfLE0JHlu+0Lkbhg7fT/APVWnEbYoZFbzJRHhSc/IeuPr/jTt
I0/UNYvbfTtKt5Lq6uJPLitozmSQ4zgA4HSr9ss7QxtJJsNvJjBj2orZ4X1Jz25oF5DbeC3
3LubyQWDEMAzD1HFdJpUam9gGVeeOWFw5TeGBcfLnHPGD+dXtbtfDUMHhebQLgvNd6atxqA
uOf3+5t+D25BBXGAMUafaLZ+IbeaW7guUjuEbdbksvLA4HQcChCOs8YBv+E98Q/Kf+Qjcf+
jWop/i5nfxzr7g8NqFwen/AE0airA+e72NmaJlGSOMVSPmAgJhRn1rSuXVNm5iARjj6VQfb
u2/KTnqOlJkH0B+ylhvivettA/4lsnT/fSvtuviX9lE/wDF1bwdcabJ3/20r7aqohDqePfG
cfLH6/2LqP8A7Rrwm/G74z/GAhsZ0O9HT2ir3f4y5JiUf9AXUf8A2jXgl9u/4XV8YR66He8
fhFUNajZ7fo6svwX+E4bqL/TM8/WpNTyPhF8U+Of7Uv8A/wBkqLScr8FvhP8A9f2mf1qfUh
/xab4pf9hS+/klUh9DpPD+D8UPEfT/AJA2n9B/12ryn4E5J8L89LzXM/8AfcNeraBn/haPi
P5j/wAgew4/7+15Z8DPv+GunF5rnfP8cNNoR10/+ruuR/yP0f8A7JXy58YBjVPBi8/8gKDt
/wBNpK+o7hsLefL08eR/ySvl/wCLxH9r+Cwen9hwcev76Spe4M9w1/BvfELdPm1zAP8A162
1eq+OlX/hEvDAxwNW0/8A9DFeVa0d114g45La3/6TW1er+PD/AMUp4b/7C2n/APoYpLYaPm
34zgj4K/CrdnO6Xv8A7tUPjeB9nhG5RjxTeHg8/wCot60fjNn/AIUx8K1xz5kvf3FZ3xwP7
m3Gcf8AFT3hP/fq3pBY734+D/iQ+LWxn/QdG4P/AF2mpkY/4p39nY5H/H4O3+yKk+P5/wCK
d8W/9eOj/wDo2aoVJ/4Rz9nXqP8ASxyf90VT2Yupyc2T+yP4j5z/AMVa/Qf9NVrsdOx/wk/
x5/7B0GOP+mBrj5P+TR/EHXP/AAlr5wP+mq12OmEf8JN8eOCf+JfDye/7g0luB7J8Mxj/AI
Ss4wDrL/8AoiGvHP2wYZLjQ/CMMSM7tdXG1V6n5Fr2T4aY/wCKqx31l/8A0TFXjn7X8skGi
+EJ4ZGikjurhldTgghFqvslHx2becRyXSW7vChEbyAHajHpk5xnriq7fKBt25HXPp69asG8
uEtJrUXDi2mcSSJ5nDspO0keoyfzpLe/mtobmCNlEFwoWQFQScHIwT0/CswEMZZ2UP8Aw8H
HpUkbMihvu9jgdf06Uv2i1W0hjWFvPDtucsSCD0AHt6+9PjO7IDHjA+VCc59aAJkkaSYRxu
I8k/P7465/StNFktrm2Wa3iXzEAG5cjaeMn375qpapAba7UsUZVDRkLgMQehJ6Gtbw/od1r
uuJYWV1b20jwSMDcybE+RCxGexOOD60wIvE3h+fwv4k1DRbyWFri0kMbSQSblbgHIOfQism
GKKe6ELjdvX5Ng+bd2GDU73TzW7MyoVkI3FjliwHXJOf8avWuvRWvh6/0qexhka5khmS6Vf
3sbxk8A/3WB5HsKAMKZfLnKSKA0TEbM5BI6jitzxZr0firXbnXLXQbfSojFBG8NuSyKyoE3
cj+LGcVjXs8V3eyXKotukrFtqgkA+1RAvFE6biULcjaefTtQBXxPHN1+YflinKy+anmI8g3
ZcE449KnuLBEtoLs3MLednbChy6kf3h2HpVYOxOWYntg4BNABIqs5kXKLnhQ3Tnp71EwzIv
3QOu4t/9erAjiaPdNIqHO0Lu5PFQqpR98hHA6E5oAmS4mgSZYbp1SRfLkKMRvXPQgHkcDg+
lNjkU3QIUbO/oajXChQOTk5GDmrG1AinytzDg/wD6qAJW3zOII8soBbCR54/KomRnVjk4GC
SFGPT0qXTtTudNvTcW6/vGVoiCpxtYYNa3hLXU8L+LNO12bSrbVIbQsWtLpf3cwKlSDx75o
Ax1tmutsasd5YIqhsEknAHt1q9rmh6x4b1q40PW7R7O+tG2SQs4ypxnrnkYwapvdI9zJLEq
wKzl40TG2ME9B34pbu+utSvpLvULuW7uHbLzTyFnbjAyT7UAVVYAEeWMk8NnpQyBH6ruPTH
NPMm35dy9fXJpcpyIwSc8kAmgCPyyFMx+QbsZxzz+FCLI7f6woR1wvP8AKnTKwGSrEkg4K9
KAxyGZXbPGMf8A1qAFAwM+ccjgHuce1I23czszAepbp+tWJYYorS3MNw8jSA+YNm0xnPT3q
HaZNzGTBGByf19KQDlUrjLIck8M3T9aRwNyFcD2zgfzpkgG3Cyc55+bt+dIArZ8wqhP3fmN
MZpWWnXepQ6hJa/Z/LsoDdTeZIELKGC4UH7zfMOBz1qnlmCxlVAHHK9qHiQIkh2nHGfelVV
O5pDkdjtzQITpnHT12/8A1qTa6rlm+Xp05/HimiNiT82AO2Ov6U513oG3scdtvSgeo5Q8vz
vn5eOKUsq7Y2Zx3GGxUYcjjzOoz2yacrMHHzEADuQcfrQIdvJJI5XPA3dP1pzBt26TLsDgg
HgCodxAZT94dw3XNSLjylYgBjgcNnmgaRas2soUnW40/wC2BoWjjy7J5cpxtfj72OeO9V3U
wxukMuFX5s7e/wCVK2ThtuH9euPwpzDLhTtKAngjrQUIygFD52FKgn5en5VIzPMUjjZ2ctw
FHPtigwsFVjwvOGwML7VZDNE+FPkyBh823BAxwfagRDGzRlWX/WJ97PoO/J5pRxCy5YOCAC
Ww2Pbml3TYOW2+nPX9abGu7KStt3E/PuyRjtQAwQxrKuJd2AMLz82evJ6VfHnFwJFwCerAc
Y9cjjtzUDQs0ETyMkpC7jycqB6n1rRZsyBrqOIw7vMbY27bxx9aA2J47abNtPuMEkZKtNCd
u1sZU7h09MitWxTbdQRYDPEfkDOQX+bgLxySTmqkME3mGLbE6rhydzBgducYbjjPI9a2tOt
yEgdpE2szBUiORkAE59u2aCSWMBAT5ylZdxQ5JeIdSDgcDP8AOtCxgt4dQV54VvIo2JSBnI
BJ7nofftSJ++sIITHDbeXvVXhx5nTOOmcDHftV6JriRYixSTYm6EooI+Y9z9aEJne+ItJjb
xXq7ecwzeTH/wAfNFaWvj/ip9V/6+5e/wDtmiquK58oX+cRMDgDrVI54yMH61oXMyQT20kk
KzBWDeW33Wxjg1ReYNeGRY1TLFtn8A56DmgR9BfspFv+Fq3e4dNOkGfX5kr7Zr4O/Z7s9T1
TxZr9po1wLXUJ9HnSCUsRtYsnftkZGe2c19PfDn7RP4r1eew0F9C0e1gWzlg+2C4jnuw2Wd
WBI+VflJ6knnkU4sIdSp8YgSYsf9AbUP5w15rc/C3xzN8T/iNrUWhE2GtaVdW9lL5yfvndU
2jGcjODya948ZeC28WFdt+LTFlcWnMe7/W7Pm6jps6e9ZXj3w7p2s3GmaTHYwNrWpKbdL6X
cTawIN0kgAIywzhf9pgegotqUyjpvhfXYfhf8PdGlsit9pN3Yy3cZYfuljzvOc4OPaprzwz
rcnw/8e6Ylnm71W+uprSMMP3qOF2nrxnB61H4/sYLex8LeFbBYp33MsNrqFy8VrNHHFg+c6
ncSMggDOT271kNqMUnwIsLdbqcXEt6unjzbo+W0wnIMbTA58jgruDZ2470AdxpOkahbePtb
1Ka22Wlxp1pBFJuHzunmbhj23D8688+EvgjxT4cbRf7b0prX7NdarJITIrbFmaMx9Ceu0/l
V3Sru80r4ZePLO1UW+paZ5hMVlcNNbwBogV8hyd2NvzEHBDZ4HFbnh2HStN+IllZeHZE+yX
Gim4uoopjIpcSIEkPJ+Y5YZ709wIbjwxrjLclLEsX8Wx6ko3rzbjbl+vseOteB/Ej4O/EXX
NS8MS6Z4bkuUsdLit5yJoxscSOxHLehFeq+F7wL470bWpHU2WqXt1Bb3aXrPd3LHcVS4hJ2
qgwcbem1M7c1oav4p1ePx5qOv3MdlPoug3kemxaa920dyZH2hp1jAw7HeAoPYHHNLcGjmL7
TbzUNb1bTLKAy3txNrUMcQIyzm2twBnpXrfi/R9S1Lw5olrZ2xlmttQs5pFBHyojAsfwqHT
/AALLY+NR4ibUFdBeXl15IjIOJ441xnPby8/jXLHQ9G8O/GHSdXi+zG0vpWtbO3sbtzIJmV
meWZGJ3rwQMYC5yRzSSBaHA/E74Z+ONe+GXw+0jSdCe5vdLeT7ZEsiL5QJGOSwB/CqnxW+F
3jzxBDB/Y+gSXJXX7m7YLLGD5LRwhW5boSje/FeoeIrWLw98Qk8SapHp2rpqOoW0NtAZZFv
LYlQg8tclXAPzEYHBJzU3xI8YQ6F4hsY9Rs9SbS9MhOqSta20jJczA7Y4S6gqoHLnPHC0xn
K/GHwL4q8SaJ4ig0XSJLt7u002OEI6gs0UkhkHJHQMPzpo8B+Kl0P4L250aQyeHrkPqIDr/
ow2gZPPP4ZruviF4kX/hFNJt4F1GGz1yRVuLu3tJXe2t8b3yFXcrMPkGRxuPpU58XeGNe+E
J8TX0d5baLJEA8Cl45ThgojUjaTk4HBwc9aegjxmb4a+N2/Zx1rwwugSnV7jxG17Hbb1y0X
mA785xjA9a2x4V1/R7v4y61qemSWun6np0f2WZmUiXbCQ2ADng+tel+ENNk0fw/rt3qp/sr
SrgtNHYC8ac6fCseHJkycMcFiFOF7Gue0PwzJ4k0nXH0VZND0DWdLNta29zcvcSTMxyLp0L
HZ8pwBnJB5x0pWGdF8MzlfFP8A2GG/9EQ14x+2OxXw74TIYg/abjgd/kWvoHwp4bm8ODVxL
drcfb703S7VxsHlom0/98Z/Gvn/APbFZl8PeE9px/pVwCf+ALTeiA+NlKyJiRzv/E5p0YkE
b/PuVgCQRQAuQu45J5603aS2M8HON3b9Kx2AkbDOJNu0gjAAyKsxMizBT8gbqU6/hVE7Vyw
UZIzjFWd+QvllUA+dRjgeuKdwLEU0apIyr+DNyT0qylxMsOwvsxnAztJB7ZpdX1WbXdYn1J
rO3tJJFGYbWMRoMADgZ9sn3qpDmaQK0oVBzu25zjtTA1rS3Z45g6gRBQzv12noDjNZsxlWQ
ps3OOdrDAA7VaUTtA8gcv5eAzZ6A8Yx6VBIkjSeXDHkscYH6/hQBVYO2HZdygEYA6e9L5ky
QyW6EbJCGYf3WHSnJvCOhwS3DZAP5VPdRWakRw7yGVSGkwCjY5GBQBSaBVyu7cw9RwaYpbz
G5AJ+9k1MijLgOQ3XjvUrRykZjfeCeduBigCBQ2FUrkA/KA33qe6tvWNIWz1OR09+anlWRW
WPJAQeuQaV387Z9pJzEu0cH5u45oAgkaRpuI3yeMhepqPc0at19eBmnOZPPdVbdznIPWkZV
CLhArDOSeM0ARRyKPk2defpUrRbAWG1yPfNQ7EWYYwSTkgGrcZjaYbioHXPp+GaAIHjIAjZ
Qpzg880uWVyrfkveppVZZMAc46nvUe8M2wxlSo25FAE1sJVVphGrYJO1kz+NQ5mUiSPkd+M
AU+NihcLGDuzkHnApXVXixhvk4z6fWgZEspLgzRnBxgt1qKWJw4LSquT2PGKexXlW+YDoM9
f1qN1+RXbbnP3c80CJB5IkIQkjGM7u/wCdIu7DZKx4XB5yKcvl5bIBPYZIwaH2s42qSAfu+
poARGRH3Ow6Z6E80pLSIGDkYGACCTQQi7cHofmGO/oOKaf9WX+Yc9+n8qCrD41baVdiST0Y
cYqQjcPu4bpgdqiZcFV24C8nnNTEblCLggZO7+9QJkbbxtHHzDj2x61IPmkK7VPfg4preY4
XOMfdHrn6Zp4xGN0kgbaduPegEaejaLDqaanJNqVrp5srV7sieQZn2kARIOpck/lmsopvly
CBxjG7p9KcNpTccE9jjp/9enLHuIIwTnPPbFAWGtCxdI4znOOMcZ9zTtgiPADPnB4Pyn2qX
ymMTzu7A7gAT3GPpShJooQeEGfvE8ke3pQNEOcb2kjZwR8pHy8+p9aZH8o2+WS/8OMcVZt8
AEOVkVxyc8j0GT05qOaEbyQQX7A8ZP50DJh5ixbuxyMZGCemQKerCecBFcj73LY3fU1BKhU
LkxhUwMA5JJFX443Eq7pRIFIVcrgcgfKP8aAGyOFlCwtv2KAxDfniheblhHGBLuOEYZU/0p
zBFuDmTYTuV/l+6fw7fSpkkuI7RITclDx5ajgbO/OP0oEEYElw0LKz+cxwyrtxn8OMenetS
GGKVEW2iEYUlSzJwy7jzgcjAprpJJGQpEUcagmNUIHPAz7/AErQhslRc3EbuzEpKIZcc7gA
nrznP6UCZLFHIC0S7ZJXVW8xnLFhnnGeRW3ZW/mLtWErchQVkCjMYPGDnqO/rio7O1jjP2i
SbZMJfKZQhZz/ALJGMDHA/OtW1t5Ghgt7q8+UbxIJSVCjPHYdMDGO1BNyGO3kCM0Q8vaNxl
CB/wAB3XAqbMsYdoEhutrD96rYdzu6Y69MZqRbfyzsmCo24mVo3ISMjIXd68Y4qV1l+1CYq
kYljDYR88HqeDkGgLnoeuYPiPU85B+1S8f8DNFLrgX/AISPU9vA+1S4/wC+zRQLQ+TNWIAi
+bB96zztyP4iegq/q/8Aq4c+v9KyV689+9WB0eg+KNc8L3rXeg6ncabdSKYzLbttYoeo+ld
BafF34jafarZ2fjLVLaCLhIopAqr9ABXBE8qOeO+KTeo+8hbvUCPSD8aPigOvjrWQfTzen6
VG3xg+Isl3FdSeNNVeeEFY5DIu5A2MgHHfA/KvPmII3Hk9qarqyc/TGec0mgO41X4q+O9Zs
xa6v4nv7+3DbvLufLdQfXBFNf4reOptJGjP4ovn04r5f2Rlj8rb6bcYxXEHy2Chh7YB5NA2
r1XC9BmlYNTuLH4reOtJsP7O03xRfWNnz+4gCInPXgLg5qHS/id4z0SSQaL4iutO88gyG2V
Iy598LzXF8HgIT7nvTegwOG6UWA7mz+JPi6z11tVtvEVxaX9wdsl6qIHIJ5JIXP19atav8Q
/F1v4rbUB4wfVL+1bbFqkcakv6FSyhvpnpXno3AjKtkep60mURiwBHb71FgPS/+F5/FFT/A
Mj1qvHXJT/CsrT/AIleMNL1KTUNN1yWzvJs7p4oYlkbPXnbnn9a4pfmyuMnGcg5xTQpCAk/
MP5UWD5ndR/FPxzFr0msx+JLmPVJRte82R+awxj723PTitRvi98R9Wt7ixv/AB7e/Z2icvH
cbSkmBnZ9zkntXl5J8vIU9cZIpTJ8m7Gcd6LAem/8L0+KQO1fHmpFexOzn/x2s67+K/jq80
H+wLzxJcz6XgJ9keKNo8KcgYx2NcJtYxl9hwvcHpT4oriZXaKF5PLXc7LztHqfQUWKudppv
xJ8ZaPpV1p+meIJ7Sxuxi4hiijCygjBBGO44qPQ/iL4t0C5km8Pa5Npk8iiNmgijQsucgHi
uUZFWOHDZLqSeehqOM4YOy5I7EUuULHpn/C8vi0CwbxvqQK/e4j/APiawPFXjrxn4ygtrfx
Pr1xqsduxeJZyuIyw5IwB6VzsW7lpNw9Mj5R9a7DQ/DVrq3hbXdYk1qysG0mJJVt5z+8vC7
YCoPbH6iqsFjh/LVFJZiHJ4GM5/GofLxGNuBt56dK2tQhjLtsKkA/wnpWFLJwfmLg+h6e1A
wZEzksGAOM4x1p6kBFTBkJ4UD+VVhImGDHoflxzmrz3kbWcUVqog+QecCcl2B4IyOPwqdgJ
oYpXMiznyJIBjy2yGY5xgUisfnZvvDjhux6060uLBbiae+jllldGZGSTBD9ieORVeFlVzmN
Dkf3afmBYZvMtyeu0jHPGPyqeLc8ZcrtQghduAc9qqgyxr5YbEbY+Ve+PWrMDXTW5G1gvCj
noM0wGFmLsoGd3VtuOfWotqm4G5SE7qB3HpzWgpXaYsZLfcMgwoGe3pUMYiZPKKswzncBk5
9qYE7F5BtNuwzhRhxlm75qCNWVw0bFivqMVYWGVVRrdGSNByS3AfqcenamRpwQ8JV2GA45z
70AREuqM8S713bgwOSDQ5EZDFQy4AYsvWrbK0US7E+uOce2KjnyNrdRjIBHY+vNAFTIBG5A
u5Tt4qNoyq8MTxkttzmrbxSFAdgYAZ3B+n0qKNOMSRlg/HJycdqAK6R87nk57Dof0NKFRUI
ZpMn7u30rTmtfsYaKezVZJQHD5yVA6+2DVF1KIAqj15/hoAi3Ax4ZW3A8c0bSoZWBwecdzU
hAUfKpYqMnj+tIyrznOff8A/XQA2II4ONqsSMHOBinyjZCrbhtHG0Z5pfI3IkgYnruReuPX
NNwNrbdr7T9zJw1ACbfkAbhuuKidtz7QPlz071MFgRxu5Uj5QGzg0BVmOcIF3bevWgBioXX
c2Ny85zj8KVIyshcHGDnrjkde1Iqr9pwV384XAzn0rpNc8SnV/D+h6K9jbWo0aCSGNoIsNM
zPuZ5D3b/CgZzDhWc9Bmpfs/J8zByDtH9afvd4vLU7SBksRj260ojlZiipI2eA2cbj6UACQ
GZ3KQZRU65OB29fWkmWWKdlHysRkBcEYx9ashjbl0HmKwUrnP51WlC+aCIs7/u7T/SgQxd2
Fcy7inByuKlWPzceW29eoXOD9aWa1WNl8xY3V0DBo2yPx9x6UqxMikhkRQ2F7e/TvQVYQxg
wl1VtofocdDRGq5AZWctwvbB/Kp4iu1/NB2ysMBAOT6ZP8qmRjGWQAMoOAoGQD170DQkJVo
3UiMg9ySSfpTpLVQm+JJM5G4L8wye2OuanigCrM0jqNp3jb3XvxVnT7q8s7+01OxRGk0+VL
hFmAwWRwRkdx0/CgTZRuNLuLW5+x3izWs0bAvBJEyMvHUg9OKZcIuxHkUSHcQAgxlR3rc1r
WL7XdW1DXNUuN11qkjSzKh+Utu9+gHTA7Cqi20LssLnzHOVDKBsA/wAevWgSZnPFIsbDEke
8HhsN1OOSenakgzINkZaSUNjAJ69setWWt3YRBUIdzgt1wOv6VLDaLMImknVs5OQSD6H0HX
oaCh0cFw+VkhR5Chd0BIYDPJPFWd6eXHF5YCKF831XjGc+5pZZbi4uWbYjM3yBiQGPAByP6
1bsYrFjNbyyDapCIq7gzqM7sAde3FBAtrZzXDREwfus7t6HKpjgZB5ySPet6xs55ryGdkEE
qkSKIsnaOuc9Ox5qCyt3aV2YRTbl2RvNlg2eduF644H1JrdtrT7JHIjWpgHylvLDCONt3AP
ODjPf8aQDomhSC2DgpIIyjPE+4uCNwY9+M8k+tWdkMKI0cYQbUwjFivOSQo78cnNXYofs4t
9w86ab9585BAJznkc4BUEge1Pt42kLb441CsAvmLs5BbJJJzjPf6UEiapZ2VlqTQ22ppqEC
pDuuUwF3lQTtGecEkc81mmOByFaDa33mEcRztBxu6/h1q/NH86BmdWXadq8qTjOMVn3MjTh
mjWZ8oXABIwMZI//AF0CPR9b+bxFqTICFN1KQC3IG80VhS6hqDzO76Gu5mJO5nzn3oqrAfM
uusyrb7VJJPbtxWUGGecnvmvePhX4Y8H+JDrKeLNBk1YQrELfZdtB5Wd24/KOScDr059a9M
X4ZfB8YP8AwglwQCODq0v+FNJPqB8gmRR/LFPVQyHFfXMnwv8AhDNIzL4Ku4v9lNWkwPzWk
Pwt+EeMDwbejHpqz8/+O0+TzDU+ScsGG3t0pvyq3JPvX1v/AMKu+Euc/wDCI357Y/tZ/wD4
ikb4W/CTdk+EL8n1/teT/wCJp8vmB8kzxSQTGOSIo4HKsMGm7Ts3Bea+vH+GnwomkMs3hLU
JXIALPrMhJ/8AHao33w8+EdpsUeCL47weRrUgx/46aXKgs+p8pbW2gnAApCucHdnBx0r6gP
gX4Stz/wAIXqIHp/bTcf8AkOk/4QL4TbSP+EO1MZ9Nab/43RyeYanzEC0YIHpim+T8y7/0x
nFfTw8A/CXAH/CG6kfrrTf/ABunDwJ8JwTjwbqP/g5b/wCN0cnmB81w6fe3NtPdW1rI0Nvj
zZEXIjB4G4jpmqjH5j3/AIcCvqeLwj8NLayubW18M6xBDdALOkeuOBKAcgN+75qkfh78Kcn
/AIpXVgfbWT/8ao5V3Fr1PmVg7IQg4Hfk0xV+flBX06vw++FKnd/wiurH1B1o4P8A5CrG1L
w38J9PvWtv+EH1SXKht39usMf+QqXL5jPn/wDhb5SAeCRUtvPdW6Tw2sjxLcR+VIq8eYuc7
T68gV7i2m/CgquPAOpgg4yNfbJ/8hVE+ifC9h8vg7V0OeCNczjn/rjSt5geIPFJGdskbYPP
NNaFkVHIG11yMNXuEmkfDeTbv8Lay20YGdcHH/kCmDQfheF/5E/Vuf8AqNj/AOMUW8wPI7v
UbrVdSlvb9U86RVBCLtXCjA4HHQVKkkfkZZj0BwFyAfSvWV0b4Xr8p8G6u3oTrnT/AMgVId
K+GByW8F6qxP8A1HP/ALTT5fMpHjF5Iqg7cDf2UA5rNZSZF2R5GO/Fe9PpPwtdFVvBOqbVy
AP7cP8A8Z5rD1CP4Zx3L20PgXUUCHO464xJ46f6qly+YXPHZlaTDKuSMZyePrmm7U2ZO4MD
91e3pzXrG34clyw8F6kuecf20cD/AMg0NH8Nwm3/AIQvUj3z/bXP/omlyeYrnlCuylcxnao
5HQmpY3LKSOM9evPtXqBg+GwIA8F6nk9/7cP/AMZpVh+HJYEeDdSHsdbP/wAZp8nmUedKYs
MzSeZv/hRSCp+p64rauLbRo/COnXVtqxk1WeeVbux8sqIUGPLfPQ5GfpXXMfALMG/4RDUAQ
Mcax/8AaqaR4B5H/CJ6nj/sM/8A2mnysV7HItdXr6fBYzT+bDCS6YX5ogecfT2PSkihUIP3
n7wc+WOTkdxg124vPAcY+XwdqHC7f+Qx1/8AINZMmseEbeRoofCl4ioxw39qnd19fL/lRYE
YbQyOnC5QsSdwIx/tH6U61hd5oFjeFJAdqSu4CL6k8dPrWzJr/hGW4eb/AIQ+4RmbLbdVbB
PrgpSrr/hNF2Dwjc/d2k/2q2SO4J8ujlGYZgRTIGbJA6qODz2/xqxdQWzeWIbYlokHnMG3C
Q5+8PQe1X5tY8JzIwHhS7Q7QONWfHHtspTrXhoo+/wvMWIHI1Fh/wCyUcpLdjEWMYkVY8RD
7xDAgNUCxurLIpbaTgbjzW7JqfhqVgreG7j041A//EU46t4W85JV8LToU4AXUmAH/jlHIyj
Cmkf5HEjSyJwAegHpULxzPCWOF5wV3deK6CXUvCsx3f8ACMXSkdf+Jkef/IdZ5Omsp22Mi7
juGbgkj26UcttwM0xuTu+WMrgBduBj16dKWSKOOZowwOQDuxxitENpw+9YSOwGMtcMfy9KR
Ws42Mgs8nHAMhIo5WTzWMxYQZhErbcZIPr7VIqRtDI0m4SL93aP51d2Whzutic+r09hZhCP
snA4+/8A/Wo5GUZczHJkEZA4GCMnI96hGHZdqL5hbg5/+tW2ZLHy9q2JU/3vNP8AhTT9ikc
7bPy+2BIcUcrGZvl4kYNgOTuQDBORWz4hvtFv30yHQ9Dj0pLaxjhlIfzGuJhkyTMfft6AVD
GtspBS3wex3E4pMR7wyxhSeeCcCk1YnmRV8qJ2O/ICKdp2dR60W6t5pSNSznJyrYyuOc+lW
mMPH+jR49OeacpgUgraxhvXmkMrvF/ohZZhjdyApy3uT2x0xUYhjjlLRPKdp4OB3HIqywVh
tKDaT93sKkjlETl1jGWGz6D2oHcqLbsqrN1QcndwM+n1qHiNmiZdwcAfKeh9Rx7VoNIsgG6
MHnOcnNOedDx9nQHrkZyaBFSFFVlG1gy8hhxip4xiRVEcbAt952JII7EVJ9pXDD7OmCMY3N
wfXrT4rpoW3RwxKw4Dbc8fjTsO4sMe3Z+7XZuBVZW4A7kn0yf0phiZXK+W8q7wFcMTjPT86
vWGvTafqC339n2F0wVl8q6txJHyMZ2+vOR71UF5KFGFQbWHIX0HH5UWC42SHe5RY2xjOB/A
o6n34H40kdsvkG5IkkgyQSoJXdngMB9ep9KkOpTEhRGgDZ3dTkHtyenFIb6Zl2DCDcT8vHJ
pCFjsGZYYPOUkAlFyeT3B9KuW4kj8ghn8t8rvcDAIxnqeOeM+lVFv5VkLpHGrgqd23ngYpR
qVwrv8sZ3ZLArwQeoxQM1LdNiybJUSZjjLLuGVPPuee/pWxZuA8lvDE0LeWzNLMQ5yRnK8e
mRmuafWrmUfNBbbioUMIsEY6fjSwa/qVsxMUiDHXKA5OMAmgR6Ba26Q2/yfZ/KVQgCx5A6M
GHcE9PzrXtdKVDNMtqULOPMYSH52OCec8DAHB/rXmUPi/WLclrf7PG7qV3iEbgD1we1TL43
15QNr2428j910OMZ+vvQQz0xLMtO8mwQxtGEijLZKyKx+Tcemc9elSyKizs8gERXaBjMnXn
humeteZL4+8Q8DdaFcbdptlIIJzz+NK/jzxEVQNNblE+6nkLtHOen1oEehzMi3YeSR0K5Zl
Un58c7sd8H1rPF9JaztcRvcKF+aTM2CRznOOuT2riJPG3iGbO+eAcbflhUcen0qnJ4o1aZW
SR4irYyPLA47CgtbH0TrCGXXtQl2qN9zI2D7sfaivDpfiT4mlmeR2tC7sWJ8jGSfxop2Gf/
Z
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAMdAi4DASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD5WDMrjB6nGetOZiJW+Ykj
jNM+Ypu4ByOlIwJlZt2e31qbWLLloEmu445rgWkRPMrKWCe+ByatW1uskvzyqBz8zKTk+g+
tR6Ta6hqN0mm6bZPeXc5KRwqu5nIGePwBq7d6tNeXazXlxJPOFWJiVCnCgKAcY6AYpopCeW
GwuAT3yKtCFPuxrhD0B5OPei3mRZh8yLuGCXGQM96csmCPm7delM0RIsJVDleOnC9TTnUkN
gZx7U6KSPY29T1yMNgD8KbuDYOefQCrGVTCzNj5cZPQVVmtwcjy8ZPpWq2wdVO7+7imeSJC
FWMk56KOT/8AXqBGR9mZSFCc+hOPw6U0Wz8nb8vp3/lW/BaRTQqFBExckk/d24+mc9alnsZ
IJGS4QLIAG27g3UAjp7EUCsjMtdM80vKXTyoYvOcFhGXx/Auep+maqBcybeihj1PAFa0ka+
Yw2qD/ACqsbXb0C596AsV77T/sd9Jbpd294qfKstuxMb+6kgfyquYHkACkdeh71peUm1F5Z
ud271zxj8KaYgR1HB4GeKAsjLe3cjOCRg4GetRx2rK5YL9Oelba25k2rnbn16UrWOyc5IO0
7euQfcU7BZGWIMsmEOB6mrixMW2gkk+vOatG2ZcAOh+XdlT29PrSiI4Lc4p2GVVj3H5upNT
sv7v5gakwcktyR0qRfLIPnByMH7vBz2/CmMrgDJwuG9BS8bhjB6ckZpCCp4b9KfIwaYskax
ZO7avQewpMBGVjjpgf7NQi3kklCJuZ8gKoGSfYVKeuCcZ98Uo81WDIzKyjcGHUGlZAVzCyF
xJGVcfeV16GnLCNo6YHGCOlWtskzsZHLM3LMepNTCFFj2tFiXdkuWyCvpinYCoIhnoEPoQA
KeI+koXcfYdTUvkEN0OaesTEAtwPTNOwIhijT5mQYYnkYHNXbdxDIw8pHJGMOM49x9KaIe2
0HtVhY1VsFsVVgJFIZQSF4wABgDFKF5wEwfugDBxUsKjByC2VOAPWnFWVl68jcM4zV2M2Qb
W2blXAJ2scZ5ojkeMLLuAYNwRgnPrU53FhJuyxzk7uQarY+YhTj8aLlJjdwVuykNu+7QrHB
IIAPT5aXbhTnJ56elORysqOihthzh13A8elLcpu43zHUAE4OMcqP89qCzbAAQSc5AWlWEMv
3mccdaVo8Adc85Of6VYiHdtzlQATx8tBXPy4UheeV/OplRd2192CD0xyccde1Ls242q2PXH
FAXBV2oGGzJ4xt5/lTlbuFAPYY6fpQR8jFn54wNuMgD/9X1pvmeX8+cHp0zxQ2SOVd7qqqp
YnB+X3+lS3AEd3JDC4nRGIEoTaGA74PIqXVJZkmgspRZE2sKxCS0AKyA/MCzD7zDOM1Q853
PzSdAAvbihu47E3mNt2/wAJ9hyaUsvlsGyZGPBwMEe9UfPZjnA47DtR9oAHXDVA7Fjzdvys
AMdcf1oW4VSvQj26mqTTEsT+npUbTFTnOfqaQzpI9aubayu7aC4kjguggnjXhZQp3Lu9cE5
rMe681ycfpWY0zckMQp9KYbo5zuPbNTcSNHy3umbyl3lFLngDAHXrVSSTbxtBXoQAAf5VV8
5VOSCT71BLcHksuRkcHvSch6okkm/eY2/jkcVWe5JZCUx3xxVW4nKrjYASetVhOVGG+ZV6Y
P8AWs7k3L0swbPBIJ5APT/GqckjZIXKgnn3pqzLkMRyfVumKjMpyBnAHUkjBpbktiSSFfm3
ZB6EmoGkZgG5yBgHjmldVB4IPtnNRM3y4jXnuKRI1s7+f5UgdsnIGfWjczLz060zIHTJoJb
JN3BOATRvb1BpoY5G3+L2pcdOc807kk8R2OsksPmx8jByoJ+vtUk0kLFfLjKDaAdzZJPc9K
rb3KbSxwOg7VNKtulpBLHcl5mz5sWwgR46c9807juEcMlw3l29u074ztRCx49sUwZU9iDV3
QvEGr+G9Xh1jQ757K9iyEmjAJUEYPBBFWrHWPs91qF1dafaahNewyRsbiPPls/PmJjGHB6e
maLjMjhTgJz0r6y/ZHBn0jxUkxDqs1vtDdvlevlJlXPK7frX1b+yGFMHi5FIPzWx469JKEx
NHyWpDDknAxSSAiZm3bcdMdqkRVEJbvxgUs3Lnn5f5ml6ghscsyuJkmZZFOQ6khgfUEU6Ni
MEsSS2MdzTNu0kA4PtSqzlg3QUijUhbCn5SxPAGelW0kZdoKj3rKjfJ+U45z06VYBYhsEN6
4X/AOtVXNEzXSWOe5LSSRQhzksEOxPwHP5VAJ9zbSAp7kVH5Uj2UkscEvlRMqtKqEopPQMe
xOPx/CqXmbcq3UnB20x3N668q3W3WO4t7oyxpM0kRbdGSOYznHI7/wA6ZDcFJEeOQpIDuVw
cFT7elZK+YsXn5GwELjv69KuW9wWieMAFGIJAGTkeh7UgTNa0RpZN0ZAO4Dk9c8VsLpN3/a
V1plpG09xFv3LGpYkIMsVGAegJ/Cufs5Y0fzOoIICknIOOCMdCK6NdTuL693X15EJZ4lia7
lQlowoyGyBnccYLd880xPyMWVF4ZT1HO4VHymeRWnJCWto2jcZk3BoxndGAeBnoeOeKrvb7
dowR/WqSC5nMqlweueakSNcADkH860Ps+3lU+bsMZoaMqgyrNjBx6VVh36DY0txblxI/2gO
AqMvyFcdc565xxiiO3aVxzxjgU4xxLbLIsrGbeQ0Wz5VXAwwbuevGOKktXVCW9OuKBMU6bk
MFO4jgj0rPliaLnf8AKT09K7W68Ref4esdJa2s1Wy37ZoocSy7j/G38VcfdSec7bTjnqR0p
2CJSYEjOOfrQ5QxKoGGH3mJPzfh2ok+V8KAMjGfao1BGQzAip2NBMtncMDPGKdtLEqcH6Uh
UMwbjHpUiJgFuO9AhjR/L86jrT4otvTjjmplQMBjnpknvVgQnHynHBosIYkQYZ7k9P8AGrU
ceQAOCP8AOaFjZX5XBP61cij/AIRzk81ViW9Bn2Vuc5246kf5zR5CK0YKqCefpV9YcEbtq4
dSWJ4UHHPFA8p5AiSrGF3Dzhlt3XnH6VaRFyk8I+SRmTlegOSv1qLC4PT2/wDr1Zdt/wAhb
nOO3HtVdwfMHy9e59Kb0LQJlcEOTzwKd8uC7M27gAHmkEinylkU5UkZB7U3/bPIHf8ApUNg
OzgZPfOcjrRDFHIpMQOF6kjGaZv3BSd2TnjHSrsCA/OcnJHIH9KSFewwwERk4x9e9L9jlSM
S4VlZiqnfg5xnp1xz16Vt/wBmy/2RHqbNF5TTmDbu+cMF3Z2+mO/rWfJlS5Q7fl4AFapInm
IIbWQ42jJHP0qKZChPy4B555rX03VbzSrg3VjcGCdUZC6AH5WGCOR05rJldWO0njHWmilcc
JMweRaw5mdGWUlQ2QDkbe4IAqizLnduyMetH3yG3ED16GoXIJwRgZqSrDnb5+FxziodwBYH
oeCRTX4OGbGKikYqOcgj/OagokaTI2sxK5yATUe/aQT8wBzjNNXPlliRheTk8n6etM7Z4FA
DjJngFhzTDISNuTimk9ee/rTSxwcYxnn2pXAdncAf1qu7/MF5z6CmySqp4GRnpVVpo2k2na
oPAPPNSK4+acqTtGR1+lU5b4qyg9R+tXNSl0/zbhbRPKXcuxXcswwMNgjgjP8ASs63jtp7u
KK8ultY3PzzbS+weuB1qWTzDmvGLDsR+vtSNOG+SQ4zzj0qoyBWO2QMAxwfUUxvwJ+vesyb
sklmZm2pJkKMDIxSW0JuLpLZZEXfwGdgqg47k8CqrE9PmH0NIG45yF9c9aCbkhLqzKzDdnB
oLdQSahOG5AJP1oOdwGDg0wuTEnfhW4x3pu3cvf24ph3begz3FKGZhn064FIVxWUhQrcE89
OlIFycZBpzBsE43emaarDzE3qQnfaKZJYurOSzaNZNp8yMSKUYMMEe3eoMUrsWQbVUbRj5V
xn3PvTVPHzfhgUgFI+XHfvTcALjufWpPvEMSMd6RcMCT096B2E25VfXpU6bRwTz2HrSKOAu
3B+tP2qpKkZ9Rn/69BVhc5yByD619XfsfKxXxd0C/wCjc+p/eV8ob02gbdv0/wD119Yfsdu
GfxdCCWX/AEdhnnH3xTQmfJ+FEJVc9uKa27BVuOadGpMZJGR29TUcm7aVJ5HY1QhqK3Pb8K
mBQIG24kBP0Iquo49PapANsnzpux/D0zS0GiTcWySDgccVYi5H3T+Aqs212YrHsGSQB2HpT
kZlZdy8Uij1zQPg78QvEHhWDVdJmtItL1NRKIpbzZ5gViAWXGOCDjNaEf7PvxIhWRVbSSs3
yuBeDpnP93+Ve+fCV1b4LeEi3/Poev8A10eu13J6iuyNGMldnHPEyjJqx8YeK/hB4x8GaCd
c1YWLWfnLEwtrjzG3NnHGOnFcVAOcbcjp9K+tPj8w/wCFO3DKcYvrfp9TXyRbzEkszA9eMV
hUioysdVKTnFSZqRArENv3OvI5rrfB/g7WPGWpTafowtxJBF5zmeTYNuccHHXJrko7hyQ29
WYKAOBwK9s/Z9c/8JXqynH/ACD+vf760RV3Y0qPli2iW2+Bviok/arnT0UbcCO4DE88jJAx
xn8alk+B/ix5WSKTTGQOTGzXHzkcgZwMc8Zr3/cKkgZftMXP8Q/nXV7JI876zJ6Hx1cWcUK
+UyTi4hleG4IA8vhgBtPXd1z+FX/C/hW58U+IU0KzuYrSd43dpLgEqAoyemTnFc/rl8Dr+o
x+ZnbdynBPA+c123wUuGb4n25yMG0uM+3yVh1O6Ssro6JvgJrDf8zHp2Dx/q5P8KiH7P8Ar
S52+JdNOfWOT/CvdBeDHUflSC9XI+YdfSur2KOBV6p8c6/pNx4f8SX2h3Uy3EtnKYWkjBCt
jHI/OsmQsyMFyp78V13xGkV/iz4lX/p9b+lc+bL5NygevsK5j1FLQx2U7ieeOtOgtJLm/t7
XmIzyqilhx8xAzVz7K03G6KNMjdIzYAycZ+lSaYrDX9PjkfeIrqJFIbK4Djp7elQ9wbPaL3
9n3WLy/luLrxjponbAby7BkXIAHRSB0H40z/hne8yP+KvsuOv+iScn8691ubsLdzDI4Y9RU
X24DuPyrrVFNHmPEVT5X8b+ApvAup2dhcapDqAu4fODxRsm35sYIJ9qwbe1DMEHzsQcBRz0
zXp3x6ul/wCEj0J9w5sWxx/00NeZWsyGy81JlWYPtCAneFxycdNvb1rC1nY74tyimxCgCqg
GR65xXrWh/BuTWfD1hrUfii1iW8iEyp9lkbZ1GDyM9K8qYlVCt8jKeTnOBX1D4EuVi+Gnhw
Bv+XPjj/batYxvoZVpSjHQ4VfgXddT4ut/TH2R+R/31XN+NPhjceD/AA8usNrcN/H56weWk
DRkbgSOST6V9AfbSR979K84+Nl4f+FWhvTUIenH8LVco2jcwpVJymlI+fy64J37ia9M8M/B
658UeGrTXR4ht7VLncBC1szlcNjqD7V47BdLnLHge9fV/wAL7vZ8KNDOcA+dx1/5aNWUVzO
x1Vm4RvE4n/hQNwM58U2hOe1o/wDjSP8AAG7kYf8AFWWoA5x9jf8Axr2f7dznd+lAvuc7vy
FbexTOH29Q8X/4Z/vFX5PFlp05zauP61Xufgf4ntYj/Z+o6dfAfwBzG5+m4Y/WvcPt3P3/A
NKPtx67+PpR7FB7ep1PlfWdM1bw7N9k1fS5rOY8ASpgMP8AZPQ/nWDJKWbCnGeh9K+utWt9
L8QaVLpOtW63VnKMYI+aM/3kP8JFfKfi7QLnwh4quNFupPNiQiSGUcCeI/dYe+Mg+4NYyXL
udlKamjOdJlTdIuVDeXuX7ufwr0Xwb8KT4y8MDXG19bAGZ4BD9nMn3cc53D1rzBpFYnYpVM
8LnNfR3wZuTF8Lo+cE30//ALLRH3nYdaUoR5omCf2f1/6HBR7fYT/8XWP4m+CB0HwvqOtp4
nF19hhM3km0KeZ0GN244617z9uH/PT9K5n4gXm74XeKBvAP2Bzk/UVrKnZXOWFepKSTPkJ3
wpUYJ6da7j4e/D0+P59Si/tddNFjGkmfJMu/cceox0rzYXkcZyrb/r0r3f8AZ0uQZ/FDl8s
IIOnQfOa5I+80juqSai2i+v7OqqpH/CZLuPHOnnA+nz02T9nORomFv4wR5tp2K1iVDN2BO/
jmvbftzA8t+lJ9u54bn/drs9ijz/rFU+H5tPvYL26sp7WQXFozLMqqSY9pwc+lZkjjbkDdj
2r2z4+eHpNP1a28d6SmyO//ANHvgo+VZgOGI9HA/MV8+yXLMRhckNnjpXFPTRnoKd1ctuZZ
N7KWYKDnCE4HqfSu2+HPw0f4hapNaNrkWnpFam6DJH5zYDhdpXI29c1559omjMnlzMglUq+
0kbh6H1Fe2/szzeX4119ug/szt1/1qUoLmaTIqSajdHRj9mG3LZbxs2fVdO/+zpsv7MNukU
0i+NpSyRs4X7BgHAz/AH/avfRfccMfyoN15kcqljzE/wD6Ca63Rilc4o1qjaR+drY3MpOMH
GSaZsZ1J+Ugf7XNOmc+fIrNwGOB+NIrBmVdy+wJ7/nXnHcRYBHb/vqvT/hP8I1+JMGrXNxr
D6ZbaeY4w8cAmMjtk45YYwBXmbqRIVcAlTj7w4/WvsX4D2L6P8IbO4m4l1S5kuug/wBWP3a
f+gn862pQ5pWMqr5Y3Rya/ss6Tjb/AMJre/jYJ/8AF0f8Mr6TuB/4Ta9/8AU/+Lr3r7cQPv
UfbTnv+VdnsInH7WofKPxP+BcPgDwYniKx16fVVW4WCaOS2EflhgcNwxzyMV4lkqrKpwCcs
B3r748fad/wk3w18Q6KQWeWzeWIY58yP5xj/vmvgbyiyNJxtGOp559q5K0OSVkdVNuUbscr
oG2nNByznd371EF9Tz24qVSrKMnBrA0JHjWPHO7PpTUw7nAOM8DFSyIPIjPmBiT27U1VwNn
c+1A0OEfyEZ5z0I5qUWrMdrN+hqxHblUWTaxJ9R0qdYRJ/FuK55Y4/U0GiRTCsjLnPPIHOP
yoYhuv3ugyetX5ZrU2lusdrtnUtul8w/OD047EfrULywtbRpHH5csYO5i5/eHPXHbA460DK
r7WYfMM7eRzX1T+x2CLnxcQuU22+Gx15fvXyuzLu+U+2f8AJr6q/Y9Z2vvFyFiQI7Y7c8Dl
+1NEM+UI5CsZGM5HQmopM+Yf5GpVZmCg4CgcZGMU1I1kkmLypGVXcAw++fQe9O4rBBcPFHN
EsMTCZQpZ03FRnPynsaj8t889TVlMzPGfKjj2oFwgxnHc+9aUVgWUHjJ/8epWKSMTZ8zFgS
B3p0fJ+6fxq1eW7QybeM9qhaGSGQLLGV78jtSEj7d+FEm34LeEgev2Nv8A0a9dl5v1rg/hW
4X4N+FB1/0Vu/8A01euwMh5Ir1qa9xHnTj7zPPvj2+fgve+19b/AM2r5Dgn2FSc4z0r6z+O
rb/gxf5/5/rY/q1fIkY5GPx+auGv/EOyhpBG/aT5KryTj0r3D4BP/wAVdq59dNJ/8iLXgMD
tHjILZHXdXuX7PjA+K9ZYZONOPfp+8WlT+JG1T4GfR/nc98VPbTbruEdPnH86yxJkk/1qxZ
vm+g+Uf6xefxr0raHlqJ8S6xfTp4s1mNJCitdTRsAANy+YeD7cV6J8FmZfiRCzZYfY7jv/A
LFeYa9cyL4x1qNS2176YMo6HEhxXo/wcLJ8QIznOLK4Jz/1zrzY6s9V7H0ObogDkigXLbhh
mxmsAXGB1B9s0v2jkHj869Y4+Q+d/iVcNH8ZfE6lj/x+NjnkcCpP7TtbyOHyrJLPZAsbrGx
IkYdXOe54rO+KZA+M/iPrj7X27/KKqWKu0QYrlRwfY15PU7OhfuEUtk9ugA61NptuV1jT3X
A/0iM88fximRqxUfN+Aq/p4jXVLEZKuJ48uxyPvDjGM0bivofU17c/8TC5Xdj94w/WoPtbZ
HLdfWsrUrkLrF4vA/et/Oq32oAAnj6dK9WOyOX2bPJ/2grll1rw02A2bF+vT/WmvNrGdiMq
SOvIPNd78fGDXfhhietjL+fmmvN9MZjH82TnqAa8yTtJo64rSxu+aVjxj8v6V9J+D7nHw48
M/MRmy7f77V8y74zEAPvDpz2NfQnhmcL8PfDHI/48u/f941b0XeRNSN0jsPtRHG41518b53
b4RsRk41KDqf8AZeunFz84+6B6VxHxelab4P3G0/8AMRt+Qf8AZet6ytBmMIcskzwCzl3Lu
JPsDX1b8Np/L+FGgHn5hOeT1/etXyTpaM0hXzEXClvnbHQZP4/zr6h8CTCL4WeHQOcrP1P/
AE1auSj8aN6msbHfC7OM7iPxqaFbu4DPBFJKqnBK9jXNC7wMYX8687+NV88fgDSpIywP9pS
L+7kZOTFweCM121JckbnMqWup7a8OoRoXe0nVf720kCqv2rHO4/ga+ItN8UeJtHuUuNL1zU
bSVDkPFcMP0zg/jX1N4T8UT+LPAul+ILxI0vZDJb3WxcB5Yzy2B03AqfrWNKvzvlkivZHcf
ac/xH868p+O1vFN4V0bXduJbS4azdvVHG5f/HgfzrtvtIJ6jg1xnxblWT4QaizcBb21Ix1z
lv6VpX+AcIcsrngsNyrKW35BPTPSvpL4SXGPhfD1/wCP6fv7LXyzazERl40YKDjJGcV9I/C
ybHwstsn/AJf7j+SVyUfjRvUjzRPTDdN0OR9DXP8AjiYSfC7xaoOP+JZJ79xT/tTDkY/AVk
+K5jJ8OPFijH/ILlPH4V21fgZyRpu6PkGN2XGR7dOtfQH7O8zKPFTEgfubfocfxtXz333E5
I9sV7v8B5lRPFPlhFxa2u4q2QT5jZ+lebT+JHQ9VY97+1HPzNnHo1H2v/a4/wB6sH7Vx2oN
0P7wNeuc3szT1axsPEXh+/8AD+pkfZNRiMRYnPlN/C491ODXxLrmk3/h/Xr3RdSj8u7spmh
lX3B6j2PUfWvsf7Txj5eleS/HTwwuo6dbeObRAZ7bZaakFH3l6RS/+yk/SuPEU9OZGsVY8H
Ko0XD7SO2a9p/ZzYR+LvEDdMaWec/9NUrxAMMH5evSvZv2fplXxD4hBjCt/ZeQ+T/z1TiuO
n8aKep9Ifa89WH/AH1Uttcbpyvqj9/9k1zouj7dauafcFtRQZAyGH/jpr1pfCyFT1Phm4ct
dSDP8ZxmmqQcAnHPpUk3/HxLzzuI5+tQkNnHQ/zrxLGuxMis8iRx8yOwVQB1JOBX3Xp9vHo
ui6Xoqfd060htcZx8wUbv/Hs18hfCzR11j4q6DZS4MMdwLqYHpsiHmH/0H9a+qpb4z3EkzN
zIxc8epzXdhY6tkSXNobsc/myrGvJY461a1DbY6hJbLL5iJjD568ZrnrO+jt5zdzMPLto5L
h/oilv6VheEtebXPh14c1iaTzJZrZo5GI3HekjKcn6YrqcrTUTP2Z29vfIlzE0gDKGG5SeC
O4/KviHxxof/AAj/AI91zRduEtbyREPqhOV/Qivrw3I7YHvtrwf492z23iez1KKOLyNZtI5
HcoN3mxZjOD1HGDXPio6KRcY20PGX5Y/u8HGAM4pVX7w2UvVs8E5pwVQSyjJzXnFoekafU/
Wp4I492GQk4+X1+tNSP5htGe3Wr8NzJEI7cpG8SyiQhwMEjjBI5xQWiwytbLNauIpMqPmUq
/uNrD64NRLJ5cqyKuQjAgE8GnyXLfZWt1giWIzGRWUYI9gx52+xqkZSCN3QH7pPJpvQolb7
VeGe6jjkk25mlKKWEa5+8T2GT1NQXi3MLxrdRSwsyKyB125QjIIz2PanCaaJSI5pI1lXbIq
PjcvdT6/jU+sXEN5qDtDeXl1DGoige7I8wRqAFBwSBjoAO1ITKQZuh3Z/Divqv9jw/wDEz8
XKOvlWxyfq9fKke0YO4sQOea+qv2PX/wCJz4tUZI8i3OSf9p6aFbQ+TVPIOcn3ok3vKfepQ
q5X5QfrTXC+e38PtSET2bBJAWJx0NdtpHiFtN0bUbGGK0li1KJYZXmhDPGA24FGPKnPcVwC
8EevXg5qbzm55PoRnrRcrmsXtUmWSVsfNz36VW85ZkJu3leRV2xEEYz7+1Qudwz3PvSojbh
/EPrQJ6n2T8MHx8HfCi5/5dH/APRr11hfkZbGK4v4aybfhB4WAPItXHH/AF1eup871zXr0/
gRzNanE/Gxlf4NakCf+Xu2/wDQjXyciR5jWMsrH7xboOe1fVnxj+f4O6qP+nq2PH+8a+WbV
GaRRtOQef8AOK4K/wDENqa91F1YVDKcBUHQDOD7+tezfANTH4r1sluTpvT/ALaLXltranaN
7HPOBxXrvwWQQ+JdYbkA6ae3/TRaVNe8jSfwnt3mccE1PZyD7fbZPWRev1rNEgxknGasWUg
OoW3JOJF/nXqW0OOx8Z6+jHxvrOF6Xs2TnP8Ay0NeifCTK+N1YcgWVz+H7s159r67vHWsqO
P9Om5/7aH2r0b4XxiHxeW4B+xXJ4/65mvKi9Ts2PTPtHy8Mcc9qU3OBxk4PXbWP9pAHJ/Wk
+1DH3gDnua9rlK5Dxz4pk/8Lj8Rc4BuvT/YWqVkGx98gZz7GrvxSKH4u+IflBf7UpDen7ta
pWY3bVX1xXiPVsk2I3GA5jwfu5NT2DKNStcjrNHz/wADFVGLBWXpjjtgn61JZTBdUs88j7R
HkdvvCmgse/6tcY1u+Vsj983P41S+1N8oyc59Kra5dH/hINQHHE7jr71QW66HK/8AfVezFX
SK5DhPjlJuPhRh3tJhn/tsa83sJGVB8+e3WvQvjOxktvCcnT/Rp+//AE2NeZWspU/MxP0rx
6j99gjeEmFHbHJBr37QZ8fD/wAL7TjNien/AF0evnHz8RZBJJPNe9aJchfh/wCFct1sCeWx
/wAtXrbD6yKepum5y3DdD+dct8T5PM+EN6T/AA6ja9/aStMXQ2k5A5/v1gfEKYP8ItSbOQN
QtOhz2krsrr92yeWx4rY2kg0qTUlkjESyCEDeBJuPX5epGO9fRXg2Ur8LvDfVTi47f9Nmr5
it2Jk3DPPFfRvhe4ZPhh4a8yT5ilxyzc/641xYd/vEK19EdObhsDGScd64P4yM0nw30s7SS
NWcdf8ApjXSC8Rhu3fjvp082i6hpg0vWtEs9Wtln85FuZHGx9u3I2kdq76tNzhaI+Q+WwhJ
5G3619N+AdNuNB+FmkWt2rR3F3LLfNGVwyI5ATP1C5/EU+zj8LaXN52k+C9CtZlIKzNEZmU
+o8wkZq1capLdXDz3E2+V+Xd2yTWFHDuEuaQKDNPz2yPfiuD+M2orbfD3TNJ3Ym1O9Nxjof
KiUrn/AL6b9DXXX1zYaDpg1fxRdjTNPILIG/191/sxJ1Yn16CvnXxx4vn8Z+JpNUmjEFuii
G1tgciCJfur9e5Pck1GJqRtyIhqxi2oZMAsQM8jsa+jPhu/l/Cy025I/tC46deiV85W5YnG
0AV7/wCAZvJ+FVl5mF/4mVyMZ4+6lYYf+Ii1rodr9pYDqfyrP16YyeA/FcbZ/wCQTP16dqq
/a4yOGXr3NM1GcS+DfFSqQT/ZE/3T7CvRqr3GLlZ8sqy7h/CPTr/Wva/gVJtt/FxBOPItvw
/eGvEv4ycEenNex/BOTy7DxbIzAH7PbdT/ANNTXk0vjRK1Z68LhuRk9+9bPhyG31LULizuW
wXt38tieFcDg/nXG/bT6p/31VuxvGP21beULMbG42EHowiYg/mBXsT0i2VyMvPK8blJNwdT
gr6Gn77O9trnTdUQyadfRNbXK9fkb+L6g4YfSsh9Yi1bTNM8RQ4WLVrZbjHZZfuyr+Dhvzq
L7YuOZFz9aFacL9w5bnzh4s8M33hHxRfaDfYZ7aTasg5WReqMPquDXoXwGby9f8Qlf+gSef
8AtrHW58WNFPiHwlB4mtGD32igW94B1e2J/dyH/dY7T7EVzvwTYRaz4kYtjGkt7f8ALWOvL
5OSqkQ171j237S3H3ic+tXdGmLa1brknJPf/ZNcx9siz/rF65+9Wn4fuo216zTeuS+OG9jX
rSj7rNuU+QrkMtzJxn52/nSKvy/dFOuGP2yYDnEjfzNEa/K+Y92B1P8ADXgswPYPgTp+2/8
AEfiJ1OLS0W0iPrJM3P8A44p/OvXzMVx1HvXCfDeFdI+E1pI5CS6vey3hDcEpGBGn67q6A3
y8/MhG71r18NBqn6mkY6Evi7U30z4aeKNQDlSbQWiEdd0rhf8A0HdXM/BnUvtXw2vdOH+s0
rUPMAz/AATJ1/76Q/nVH4uaj5Hwy02yRhnU9SaRgD96OFMD/wAef9K5v4H34j8Q63o7Di/0
1nQZ/jhYSD9N1ck6lq3oJ72PbjcfKPmbPFcN8YrAap8L4L8AmXSb8ZOP+WUwwf8Ax5R+ddA
bxMAllxSXEEWveHdd8P8Aysb/AE+URDJJ8xB5ifqv6121qfNTZXIz5W+ZhhemeM+lWxbFFj
knXCSjcuD1A4qIr5ZALKTx0PH0qVNx5wevJzzXimZfS0tpoo3R/s6KNksjNuAfk5wBkDGB3
5qCO1mlQOq7Yi+3d1G7GducelPgLNIGjYK6gt8zcYH1rT0PXr7w/qQvtMZPOEbxfPGHGGXa
3B74PWgpIzJnd4I4jIzIvKq2AFY9SKrEEAkuMGr0rR+QME+cM7gcbfbH9a1X1XTdK1l7rw1
BKbdrXySmpxRzEMybZOAMdc7T1FAznUj8xkDERjJG45xj1qI8vkbV9qnG1j949MUCNm+Uck
ZOc9/yoFYiCnB6HHcV9S/sgLjWPFatni3t+en8T18yshU465/T9K+n/wBkRSNe8VodxAt4O
uf7z00Jo+WIVZdkhXI9TTriTbvijXjdu6VMCiQjdtGBwTnk1VlkzIXCjJ9M0bCIWB6r8oNP
UDkNg8/3qbuOD8vOcEZ5p6jLDgde5pAKykY449c1PtVWA2n/AL670jbvLX5tw7ZP/wBepIw
nytgEemef50AfV3w9kKfCXwsP+nZ+vb969dI03WuV8CNt+FfhkA8fZpP/AEc9b/mZzXs0vg
Rm0c18Vz5nwe1gdf8ASLb/ANDNfNWm24aUs3GPQZNfR/xOdm+EWtYOD59r/wChmvnzRFBmD
Fj1wcc159b+IzWGiOjtbcbFKqAMZ6da9W+F8UMWuay9vEyw/YTtMrAv95cg44rz6xjJh4bB
I6HtXo3w5jkTUtXk8khBZEeYB8p+cf4GiHxIhu+h3ZkOO3arFjL/AMTG1Gf+Wq/zrN8z344
qxYyH+07XnjzV/HkV6XQhxPlfXIx/wnmtNjP+nTcn/fNehfD5Vj1+Zlx/x4XR+n7o1w+tqx
8ca628fur2Y4PfMhGB/wDXruvACt/wkEqrxusLrjt/qjXkR+JGvUl+1EY6UhvOCdw+tQfZ5
ccEGl+zPtwHxX0Vkek7HGfE/B+LWtt0/fL0H/TNao2wAGS2B1J6Z9qv/E5f+Lta11H71Ocf
9M1rMt/lx39a+fS1Zwl8MSOM/nxUtjMqajArW6yM8saqxJynzg5Hv9aidodiLGrKQo3Fmzz
7Y7UltJtvrZgF4kT/ANCFWV0PVPElyI/FeqqSM/aX7e9ZbXX+0MDHatLxRat/wl2rYIx9pf
61j/Z3Pcele3BLlR1pRsjB+K7+ZoXhB8j/AI97gcnGf3xrzKJmwNoBPs1em/FCIp4c8IFhk
iO6XP8A21/+vXnUeWCnqeFGBXhVVaozjluxSzYIDDHXqea9stLgx+BPCIz/AMw49R/02krx
kw4O5m2noMcV7L5DHwb4TVcDGmfzlc1vhF+8NKXxDPtzBdrMCM9hVXxZMs/wi1rnAW+s/wD
2pTzby5zkY9DUHieFofhFrTNj5r6zAH/fyvQxP8Jm1VLlZ43AoVx8uPbrXuWlTGH4a+FlPX
bckn/tsa8PgSRQkvksEbO1jwGx1xXt+lxNL8NPC7BhgC6BGP8AprXnYT+Ijnp/EhftX+1jj
06Ufaxkc5P0qL7K553AVPe3Wh+G/CY1zWNNutSeS++yJHBc+SEHl7iTlTmvWnONOPNLY6pO
K1G/bDjkj0GRSi8bHLAkdhWCvxI8Ds4WTwjqsa5+9HqSsR+BjxXQWS6H4g0qfVvC+oTTRWu
0XVpeIEuLfccBjtJDITxuHfrWUMTSnLlREZwehp3HiaTVLVbDxFa2+u2IAXyL2MMVX/YkHz
Ifoa8n8f8AgeDQGtta0GWS48P37FYzJzJaygZMMnHX0PcV6ALVtpxj/GtC10wa3o2r+GZmD
LqNszQgj7lxGC8bD34K/jUYihFxco7k1YRtdHz9DjI39R6Dj+Ve1eE5/L+Eun7j11K5AJHb
aleIFyr/ADLyOGGOle0+D4muPhJYfMRjVLn/ANAjrz8L/FRhS+IvfbGVOWX8qtR3Bm8NeKU
zkHRrk9MdhVJrNmXqAPSrMFv5fh/xQx76Nc9v9kV61f8Ahy9Dqny8rPnduMcAZ5H0r1n4U+
Zb6T4v3YU/ZrRuMHrLXkq4Cn5Gzn5TjpXqvwoj8zSPF6Kv/LtbHn/rtXh0f4kfU4ofEjrPt
hyTu/DbWt4fuHk1rbnObe4HT/pi9Yv2Rj/Fn8K1/Dlq6a6HLYxBP/6JevfqfCzulblZxnwq
1ttS0K/8GTyf6TCW1DTAedxA/fRD6qAwHqp9a6AXjDOXDcZ6c14Ro+p32i6zZavp0hivLSZ
Zo3z/ABD+h6H2r6BvILTU7e08RaSoXTtWj+0RIOfJfOJIj/utn8MVw4Kp/wAu2YUWvhZLpe
sQ2t6ftsf2iynVoLqEjiSJxhx+XI9wK5rwhoMnhTx/440RnMiQ6SzwTE8TQtLE0b/ipH41p
izY5JOPwrq7LSxqNousbttzbaTdaVcED7y/LLCT64AdfwFa4iHvRn5l1Iq6aOX+1dR059K2
fCt1u8XaYu7OZgMY9jWGLR9uN2fqK2vCtqy+LdLbPAnHb610zXus2lazPnREsf7XuF1B50t
9z5MABbPOOvGM4z7VHc6fd2piWRUaSWNZFVWD8MOOnQ+3Wkuv+P8AuBtGBIx/U10fw70ddc
+JOg2c65g+1rLMP+mafO2fwU187uzzD2bVFTSTp+gxMQmk2MNoQB1cKGf/AMeY1mteHO7fy
P8AZq1qKz32o3N85JkuJnlOF9Tmo7PSJbvUrazXOZ5VjGR6nFfRQioxSPSSikjhPjLd/wDE
50HRQ2f7P0yN3BHSSYmQ/oVrmPh3qseifEvQNQkOIVvFjlz/AHH+Rs/g1dZ8RPBnjnWviTr
uo2vhDVpLZ7kxwMto+GjQBFxx0worA0/4b+OF1GB7vwZr32cSAyGC1YOBx93I614EuZy5mj
zpfEes6g0ljqV1YyM263maM5GOhxS6Xq39n6xZ3u/IglVyMdQDyPyzWl4s064bXBfNbXFqb
23iuTFcIVkVmQBgw7HIOawPsUjDkEcY+7XvRtKC8z0tGjyPxvo39g+Pta0lTiK3u38o56xs
dyH8iKyY1BgZmlRSgHyMxy2fSvQ/jFYSHVNC17H/ACEdOSKU4PMsJ8s/jtCGvNYgCjHcCR0
FfPzjyyaPOasywrD3HbG7PFWFYMo+UYTJ+92qpGVA4dc981KrBkwWHHoagdyRwApbBxjP3q
i+Yk4IPGcE05pF8vaMADtmkDBB94dMZPUUDI0VmJI449eDT422So0ZH3sgEA1G23qmfz6UK
dp2lzyc4yKBXL7HCFo2Jw390cj1r6Y/ZDKf254qDt832eDA9tz18vCQrzuxznP+TX1H+yGU
bXPFjHLN9ntwTnP8T00D2PltvliAzyfamOgaRVQlmLdMYNRHcABn5QemehqSVVa4JDZGeue
lFySVbVobmaK8Z7aSMHClCSWH8Pt9aY3ysCEbJHzDrS/MxJ3bh33Gkk2gBlBOfej0Acok2l
iuAOwq3awTXE+2JcNxjPHHtk9apoCcbR17E5q9ErRsAy4x1Hf/AOtQh2PpvwcnlfDHwxHkN
i2kzgHg+c/BrYLtkcE/SsTwuwb4a+F24UtbSEqvAH75+laW4Y617NL4EFjD+I3z/CTXVJ/5
bW2fb95Xg2ixr8pzxu6g5r3bx7/ySjXtvUy2x/8AIleHaMnG7jk88VwV/wCIxo7ewiYxfLk
fhzXfeBFZdR1eRtoBsWOFGAPnXoO1cVp6/ulACjNd74M2R3euI0KNIbLiUscphwCBzgg8Z4
7VUY2aMftG4HyRzwas2LH+0rTn/lsn/oQrNz+p7VPYt/xMbTkf65P/AEIV6D2NbHz3q8rWv
xH1qZXVWW+uMAjPV2H9a7r4bpv8VBBlh9kuFzj/AKZNXBeJNq+PdcCk4+3T9P8AfNdv8K23
+OYEHe1n47f6pq8mC1uK3U7P7EnDH0/uimtZqV24/wDHRW8Lbj7p/Og2rbT8p6V7LZbqXPn
74qkL8XNdBI4mT/0WlZNuw8pWUbQc+9avxa2J8YdeEgOBMmccH/VrWDZyfutv614r+JjTua
JYsgXOPoaUNtdGXqGDVArEAttznjr0pWyyHrz0Ge9Vco+itatPM1u5l28SkSdP7yg/1qitk
Mfd/DbWzCV1HSdJ1CPJFzp8EmQc87Ap/VTT/shz904+tepCV4pkc/Q8u+L1kw8E+H7xVLJb
3lxA2B03Krj+RryK1ilYocFQeABX1HrXhqLxR4T1Dw1cSpbNcFZrWeT7sc6Z259AQSpPvXg
kvhDxJoF5JY6tot1bzIcAmMsrD1Vhww9xXn1oPnuJNGR9n3A7+gHUetfQX9m/Z9F0Oy2lTb
6bAhGOhK7j/wChVyfh34V6zd32n3uswra6JJGt1JcE8smT+7A7ucYx2zXp94v2q9luDHsDN
wgPCjsPwGK1w8Xe4+az0OZ+xfw45zwdornPiYgtfhFOnQy6nbjkY6I5r0H7L7H8DXnnxsk+
y+BNDsT966v5ZsdflSMAfq1bYh2psfO2eERFty7Wbb2Bzwe9fRHgq3874WeHWfOBJc+//LS
vnOHdvDAmvpz4dxeZ8JdDJySJbkE5/wCmlceG0qIV7alj7EoHAx74rjvixD5PwwtTnJOrem
P+WJr04W2RwM/jXEfGDTb25+GdklhZz3L/ANqhmWGNnIHlHk4HFdmI/hsTlfQ+bSzdpPpXp
XwVmkPxJNizkx3enXUTr2IEZYfqoNcla+FPFVzL5dv4e1aRuyraSH+le3fC34c6x4VuLnxN
4kgNleS2729lZuQZPn4aRgPugLkAHkk15sIyckTsdEtmueWIz/s1e0mARa5ZSc/LPH/MVf8
AsoC9D+dWtNs86tajHWZO/TmvYk9GVznxz4itxZ+KtXtUUbIb2aMD0w7CvcvhTD5vwki3c7
dUn46/wJXh3iedbvxhrNyuSst9O/1BkNe/fBqPzPhISFxjVJs/98JXmYd2qIi9mb/2JccZB
9qi1CDZ4Q8TNtP/ACCLnqP9muh+y8jjrVTWYTH4M8TnGR/ZNxx1/hr0qr9xl89z452sWO5e
9ey/BGLzI/FaYxm0g/8ARteO7V+Tpnq1e2fAWLMvigHAzZwnH/bWvIpL30yVoeh/YV3HO4j
nmrmnWix3jtg/6ib2/wCWTVe+ykjmrVpbL5sjbeBBN/6LavYm/dZXOfFDq3BC7VPtjivYvg
xrouJLvwPeS5S8JutO3dUuFHzIP99f1Arx19zOTwPQ54qxZXU+n6hb31pP5NzbyLJFIvVXB
yD+YrxlLlaaEtNT6tFnuz8rDnGMYrb8O3Fvp8l9DdHEF5ayRNkZw2DtP58fjVXR9VtPFXhv
T/E9iqqt8hNxGD/qrheJFx255HsRVr7KCOgz9a9lS543RXMYf2PgYB/StLQrTb4gsm+YASC
rgtOOFA/GrukWxXW7XOOHHenJ+6LnPiy6khW+vkaEOWkYKxYgqQ55r1H4Facsmta9ref+PH
TzCh/25m2f+ghq8rvh/wATW7BOMTPx/wACNfRvwZ0s2fwqku3XDarqLy5PXZEuxfw3Fq8ij
G80RszfFmM5w340v2RRJldwPYg1ufZh7ZxTfs/I+Xn1zXspmnOZAW6zg3VwR7yt/jRtuP8A
n6uP+/rVr/ZTngfrR9m/zmloTzmK1uzEGRpHJ7s2T+tNazY9nxW6bUcYFIbXB6cii4+fzPN
vivpJvPhSl4sZeXSdQV+eojlXa3/jyr+dfPKg9geK+xtU0X+2vCevaLjL3thKIx6yIN6fqt
fHeFIORgivKxK9+5N7kqxTNEJNh2527vep9wXK+TgkYBGc/XrVcMwA2kAenWjdvPzZz7965
QJmx985PtjrTTKrLnDZHBPrUZO7GBz060iqT8oHTvmgY/IVR1BPrn/Grs0E1iLC9juIW85f
NTy5A7IQcYYfwnjoeoqjtZsHGTnsaWNf4lTrx60CLF15q3DPNsHnfvPkxjn0A6fSvpr9kBQ
3ibxVsy6C0h5XjPztXy95bFT8rP3zX1L+x43/ABUvipduMWcGeOc72poGz5bU5C4weme+KV
8vcOMAH0xUa4wuFC/hUsmROcfe9elIBBnOB0/2amSJiyIR948EkD+dM8s7hk4JPaphFtf5s
Nx0zTQ0iR7cxMY3ALhtpVWz/I4rWk1LUbyCRLucTmSQTPK6qXZgu0fN1wBxjpWXDjPyqBkZ
6mrSR5YEr255Iqi7H0R4Zcf8K08Ke9rKf/Iz1oeZ7flWZoTbfhx4Vxn/AI85cD/tvJVjzGr
16PwIQ7W9GvPEngXWdG0x4PtcxgZFnmWJSFfJ5PGa8/0/4SeMrWP95/ZoI7DUIv8AGu/87H
B60hk77cfhSnQU5cwNGNZ/D7xNBhWbTto/6f4j/Wul0Dw7qmiNqt5qc1jslszEohuUdi25e
w+lUzJlumPoKPMxzto9jbqRyFvzB1xxzVnT5B/aVpkjmZOn+8KzPPzmrNi5/tG0z185OP8A
gQra10aHgniZ1/4WJrqjg/b5wPb94a7f4Rc/ESyU5JMFwPbHlNXA+KHA+Iuvnn/kIT/+jDX
f/Bw7/ifpinoYpx0/6ZNXkxJlse2/Zf8AZWl+y8H5RW39n9qPs27+H9K9O5x858k/GIBfjJ
r46kSp/wCi1rmLZWMG4H866n4zKP8AhdHiHkg+cnb/AKZrXLWu11VRkHP4V47ep2RZfG0yo
QrbScEHkgVNt+YE8DJxz+lRhNq7sEt7cVOuAvzfkD0NO5dz374Y3i6t8PY7QjNxpEzQMO/l
v8yH6Z3CuwW068LXz98P/GMfhLxWlzdeY2m3Sm2vEHPyE8OPdTz+dfTSxRSQxT28yT28yCS
KaPlZFPQg130J6cpy1Hyu5jNa8jhauQzX9vGEgu5I07KH4H4VoC3Xbxz+FL9n4/8ArV0XuZ
85kzfaLlw1xM0rD++Sai+y8n5Vrb+z+1J9n5yKL2DnMX7Kf7qk+lfPXx41pbnx5baFC26LR
rUQybennOd7/lkD8K+gvGHijTfAfhabxBqLq0/KWNqfvXE2OOP7o6k18U319c6lqFxf3knn
XFzI0ssrE5ZmOSTXBial/dRtC+4sW3cBj9K+qPhVCJvhFo7cD/SLkc+m8V8qxFsnnB9c8V9
c/BtfM+DelHHP2q5Gf+Biow/xoc3ZHRfZAuWG2rEDXdsD9numhVuoRiM1p/Zxgk9aPs64r0
r9zn52UGudSZdrX05X08xqqta7j82CSeSeTWz9n59PwoEGD3/KhW6BztGItpjggfSqmtahB
4Z8L6t4inwq2Nq7p/tSsNqD67iPyrqltWkB28BRuZm4VQOpJ7CvmH44fEux16aPwj4cuPP0
uzk8y5uk+7dzDgbfVF7Hueawr1VGNupcG279DxJ3aR2bqxOSc9+9fUXwKj834TT/APYVk/8
ARaV8tn2zmvrD9nlfM+FF0OmNUft/0zSuHD/GipOyO++x+4xWZ4ktxH4F8UMAB/xKrj/0Gu
t8jPT+VY3i6Lb8PPFBA/5hdx2/2a9Gr8DMYzvJI+Fw3K7gCT9a95+AEZku/EuSGJsYx9MS1
4KrtkevtXvn7N583WvE8ff7BH0H/TUV5lJ++jplsez/AGUY7VLDb7Vmzt/495f/AEW1bH2c
dqSSDbb3JH/PvLz/ANs2r1pv3Wc/Mfn1ITna2BTo1Z3xuAIyfmOAaawBc4bOPahfvjkH6iv
FZ0I9o+BHipLTX7jwZfS4tdXIa1L9I7pRx/30vy/XFfQf2RlJBABHUEV8O200ltPHc2rtHP
C4eOReCrA5B/MV9weDfElv438GWHiOIhZ5V8m8jHPlzrjd+B+8PrXbhqmvKyZ6aj/sv0/Kr
em2u3Vbc8cP6VoC3H1qe0hxeRdcA13S+FmKndn5+akp/te9wAcTycevzGvtDw5oY0XwVoGj
lAj2thF5gx/y0cb2/Vq+UfDOjf8ACRfFnTtDH/L3qgRvZRIS36A19v3EfmXMrjozHbx0Hau
HD73LnKxgfZR7flXA/E74gXPw6t9Hi0/SdPvrrUPNmk+2I7bI1IVcbSOp3flXrBtTsxzx3x
Xyx+0TqQn+KCaarFk0yxigIzxubLn/ANCrbETajoEHdkq/tFeIy2T4W0DHtDJ/8XSr+0R4j
7+GNA2+vkyH/wBmrxRSFIK8exqXJPzFcZ9uK87nl3ND6R8BfGLUPFvjvTvDep6HpEFtqG+J
ZbaN1dH2kr1YjqK9Z+y5J6fiK+K/DGpSaL4v0fVkYqLK7imP0DgkflX3rcQKbpzFkxsdyn2
PIrsws3qmRPQxLWL7PeRTcEK4JG3t3r438d6K3h/4ha9o+0qkF5JsH+wTuX9CK+3vs2euRX
zL+0bo32Px9YayF2pqdimTjrJGdjfptp4lJpSCE9bHj8Zt2tJDumFxuGAuChXvk9QaJpo5L
WKFIkRkJYuPvNnsaWx1C4sDJ9nfCTRmORSMhge3IqtuHfnHof0rh0sa3JFDcvkDHWnbGUEs
uSex/wD11Du3Y/d4x781OGbOeR3PNSMBHuxzz6Y6frTBw2F6euKkKZXO/A64yaQleNuDxzh
jQOwu5QxOfxr6g/ZDIXxF4ocJ8xtYfvDn75r5hVSRnI2n3r6e/ZHQv4k8T/xJ9kh4B6He1N
CPmCPapUAnsKmlhJnYryQakW3+ZAeScZA7Vfkt9uehDcZNVa5VigsSqyntnnNShUJ4BI7Du
as+XvOzOF3ck9atLB8w7/7OaCilFHuKPgA9wBWpHH8m44JyfypGtWi+Qna47A5qYMenX6im
kUeyWDiLwB4VB4/0OXvj/lu9N88bc7s/jVWOTHgLwn/16Tf+j3qqJO4avbpL3EbRV0aYuNw
PTH1pTcf7X4bqy/MbBwaBId4bNa2K5TTNx/d/nS+f0wen+1WWJWx70GViPpRYOU1vPyMd/X
NT6fOG1W0G7/lsnf8A2hWJ5nT9as2EwGq2f/XeP/0IVLWgnHQ8j8Wq3/CyNfBJ/wCQhP8A+
hmvQPgvuPxW0geqTD6/umrgfF4x8R9f/iH9ozH/AMfNd98FlQfFrRdvpN/6LavEjuccvhZ9
QrbjHFL9n/CrwA60cdxXoXPG5mfE/wAakH/C6/EIbgecnJP/AEzWuUtWUQqsR59c12HxuUj
41eIeg/epgkf9M1rho2eNRtA45zXmPRntQeiNMzBXVegxnGetN+0AAfMob3NUCxzuyQw5xT
PMbJLAFT9aRVy7cTfNtd2UDG4d67HwJ8Xtb8Dt/Zyp/augli32G4fmLPeNh90+3Q+leevI0
rn94Sc9W6moigRtvVjU31uiXsfYGh/Gv4aa0i+drEuiznG6K/jIA+jrkH9K62LxV4MuYxJD
4w0V0PQ/bUH8zXwY0WSdvC1GUGfugVsq80c7oxPvG88b+AbCIyXfjXR0AGTsuhIfyXNedeJ
P2hvBelwyx+G7O4167HCSSqYbdT68/M35CvlHBwflHvg0mGxt/rQ6831HGlFHQeLPF+veM9
cfVtevjcTH5Y41G2KFf7qL0UVhKDzjr61LDayFVkmjk8jOCy+lSbEUnZIGTnGWwSKwNkIpK
EDg59q9u+Hvxs0TwX4It/DuoaBe3ssM0svnQTKqkOc4wRXhzPyQBj8ahc/Oe3Hrmmm1qhSS
loz6e/4aa8LDI/4RDVf/AAKj/wAKT/hprwv/ANChqvXvdR4/lXy4ccDNM+bjnir9rU/mM+S
PY+on/ac8NAAx+C9Sc/7V4gH/AKDWXe/tQPtc6V4GhQ9mu7xnx+CgV85KOuTz9Kd0Sl7SfW
THyR7He+L/AIw+OfGkD2mo6kLTTm62NiPKiYf7WOW/E15/uzkZwO1OEfU8euaTAY98fSoHa
whZyuM4HWvafhb8ZNL8A+EbnRL3w/c6k010bhZIbhY8ZUDGCD6V4xhgSpp3BC/NgeoHamm1
sKye59PH9pvw/wD9CXqGP+v1P/iay/EH7Rej6t4W1bR7fwheQS39rJbLK94pVNwxkjHNfOp
znCqTz1pnXq351TqTfUXLFbIcrMM4YjIwQD1r0b4UfEi1+HOr6peXeky6lDfWyw+XFMIyhD
7s5Oa8128dcGn4wCW5/CoTtqhn00f2ndBBx/whN8f+35f/AImo5v2mtGktJ44vBV4ryRPGC
16uAWUjP3fevmeQYIJ5P603buGDkH0zVurJ9SeWPYcSwk4yBQrMzAM1MYFR7Yp2QzYRTjjA
J5qL3NLky9MK3HXNek/C/wCKU/w5udQjuNPfVNNvlXfbLL5ZWRfuyA4POMg+orzUHauO7Hv
SKGkcKGUE/KCzYA/Gmm1sJ6n0uf2n9HzgeBbo/wDb8P8A4mhf2otKjHmJ4FuAw6ZvxjP/AH
xXzLtIG3cSv1oZffI7AVftKm3MyOSK6HaeAvHdr4P+Ia+LLrRzqWzzjHbiXyyrOCAc4PQE/
nXsP/DUOm5AHgSXH/YQ/wDsK+aMbRnmkGN27k0lOcdmVZPofTJ/ae04DI8Cuf8At/8A/sK8
D8X+IpvFfjLVPEc8RhfUJjN5W7d5Y6Bc+wArGLbxtHQdM03qRipcpS+J3EklshCsgQMUbYe
AxHB/GlDNgc59vSr6alfJbW1r5wntbaQyx28qbowxGCcHrWex+bn+VIsf24LYIr6E079pr7
LpNlZXng1bq4treOB5/tpTzSqhd2NvGcV885OM9foKTauRuAP4U02tiXrufSn/AA1BDj/kQ
wD/ANf5/wDia4D4nfFuH4j6Xptp/wAIyulyWEryLKLjzSwYAFeQO4Bry7bwW4z60pTbk53r
2NNzk1ZsSSWyFG3Hy8H3poLYx/D705Vz0AH60/JbA4GO+aktCYU5wc/UVYUdGXjPHtTfmRi
HXJOD1xVhY2+zecVbyy23JPQ9cUFIQI/kHcpERbGccA4qHklVAAA9KtyQsEVV34Y8APx9aj
VeRHtzzgFTyKBgu4vhlyOxr6e/ZHQSeIPEuMKwtIufUbzXzWE3Q7s/MRjOeBX0v+yPtTxH4
mxHg/ZIff8AjamhNHz6mwyrNH8rIQR8tT6ncPf6nNesqRNM5crGgVQfYDpSNEF2/NjoahuV
YN5m4ggdK1NbDBy53EjOMHtVqPY5Lcjis5pVWMAsSw7Y6n8qsxPnJ5AbipTGWip4JXjPUGm
7hkqWPsaI9x27j1HAqPBOTjHOM4p3EerI5/4QPwk3T/RZ+n/Xd6pB/l7g+laMUfmeAPCbjO
Ps04x0/wCW71U+zfLzkV7lFfu0dUPhRH5jYxmk8zv1qYWu7O0MfbbmlNnJ2jcj2U1sjTQgM
h+9z9TQJM561OLSTOfKf/vk0G1kB3NG6+5U0WFoV/M54zmrWnyEavZj/pvH/wChCmNb4GeT
mrFhaMNWsjzjzo/w+YUmtBO1jy7xgdvxL8Qjp/xMJu/+2a7z4Lj/AIu5ooGMfvf/AEW1cX4
0RF+JniFdxYnUJjzxg7zxXoPwZtpR8VdDmaJ/J3SoJNp2FhESQD0JAIz9a8BbnnT2Z9ThaX
bmrCxrTvLHau08M+N/jP4Y8Q6h8YddubPQtRurd5EKSw2zuh/dr0IHNcOng3xaoyfDOr/T7
G/P6V+gm6YKFWZ1A/2qd5k//PZ/++jWHsb9TvWKsrWPgCHwf4wjImj8O6qsuMAi0f8AwpD4
H8Xsu1/DuqcdB9kfj9K+/i9x/wA9nP8AwI0oecf8tn/76NL2C7j+t+R+f/8AwhHivOV8Map
7j7G/+FNbwT4sUDb4X1U/S0f/AAr9AhJN2mk/76NL5k//AD1f/vo0ewXcPrfkfnsfBHjA/w
DMratn/rzkx/Ko/wDhBfGJDN/wiuq56D/Q3/wr9DfMm/56yf8AfRpu6X/nrJ/30aPYLuL60
ux+ebeBfGH/AEKerk+v2KT/AArN1LQda0cxLq2k3Vg0gJQXMLRlwOuMjmv0e3S4/wBbJ/30
a+av2p2wfCxcSO/lz4O7gfMuaznSUVcunX55WsfN/wBtke08iXMnzblc544wK67wJ8N9b+I
0mpNpd5YWf2HYZWuiyg7ycYwD/dNcMMN/Cc+uP/rV9C/s2SbbfxczcfJa4GMfxSVlBXkos6
HsZB/Zr8Vufn8SaEPfzJP/AImkb9mfxUcMviXQvxeT/wCJr6Q83I6/pS+b2yOPau76tEw55
HxN46+H2ufD7WYdP1loLhbiPzYLm3JMUo6HBPOQeDXIAcn5efWvuHx/4Pg8feC7jRRsXU4c
z6dKeNsuOUPs44+uK+J7iOa1upbe5VopomKOjjBVhwQffNclWnyOxrF3K21sk5471IoGdvX
2FKHAOO5708AnLZGfrWJZ1PgL4f6j8QtduNI0y+trKSC3N08lyzbdoIGPlBOeRXo//DMfir
B/4qjRefeX/wCJpn7NjY8f6vxn/iVSd/8ApolfTSzdTz+dddKlGcbmM5ST0Pmr/hmLxSR/y
NOi574aX/4mvOfiB8PdT+HetWelanfW181zB9pWW1J27dxXB3Ac5FfbvnfX86+aP2lxnxj4
ffd/zC//AGq9FWkoRuhQk5PU8J2MBwGwPxr0/wAB/BXWviD4bk16x1mwsYkuWttlyWySFBz
8oPHzV5mCu33HvX1t+zz+6+EUpY7d2qzYGcg/u4+axpRUpWZUrpaHnx/Zh8THAHirRMDv+8
5/8dpx/Ze8RkYPirRs/wDbT/4mvpbzlweR+VL5ox2xXZ9XiYc8z5ob9l3xIdp/4SvRjx/dk
/8AiaP+GXPEmMf8JVo312yf/E19MiUAdvzo84Z6j86r6vAPaTPmX/hlvxHn/kbtHHqNkn/x
Ncl8QPgrrHw80C11i81qx1FLi5FsI7ZXDKdpbPI6cV9jiTHGf1ryH9ovdJ8LbDapO3VV5HO
P3TVjVoxjFtFwlJysz5L8vJ+YYOem2vYvB/7P+reMfB2n+JrfxHp9jDebysM8chddrFeccd
q8iZg7HjaCegHFfbHwbYR/BPwyOfuTdf8Arq1YUoKcrM1qNpXR5H/wyzrOf+Rz0rP/AFxlo
P7K2tZ+XxrpQz/0xlr6YEv1pwk9+a6/YROd1ZnzO37K2sEY/wCE10sj/rhLzVW4/Za8UqoF
t4o0WQjsTKn/ALLX1J53v+lJ53vmj6vEXtZHxvq/7O3xN0uJprbTbbVkXk/YblXb/vlsE15
hf6bf6VfSWWp2NxZ3Ued0NwhRh+BFfov5oHtXP+MPCPhzx3pLaf4ktFd9uIb5ABPbHsVbuP
VTwaznhtPdLjVf2kfn4oznOAp6Ubck4PFdR428G6n4F8XXXh/UtrSQ4aKVR8s8Z+66+xH5H
Nc8kcjI7KuUTAJ6YriatodFjo/h/wCCbjx94zt/Ddtfx2DzRyS+fKhYKEXJ4Feyf8Mq34I/
4reyz/16Sf41yf7O6svxpsO/+iXOf+/Zr7DDjGATXVRgpJ3MKk5RasfN0f7Ld35ZR/G1mWO
MEWj8frXF/Er4K3Pw68NW+uS+IrfU457oW3lRW7RlcqWzkk+lfYu/8a8b/aTw3wosW+9jVU
/9FPWlSklFsmnOTlZnyOANw2g7ehJFPMDKvmAZVj8pHP6dRQoO07VJzU+D5ajBB3Z3KOc/X
FcR1hJNPNt88mQqNq5GcCrVrb/aPkyqkKSGckA45x9aZBbMvY5PI7c/lWykIkYyCJYEHULn
CgfWnYpGd9nYR7mQk54IBojCfavMe1+QD7oYryP89K1WhZo90bfTB6Cq7QyQ7YxnccZH8P8
A+umMga3ypkUHyS/BI5PoK+kP2TF2eJ/E2Rg/ZIuAcj75r54MZeALjAIxnOc19IfsorjxR4
kVu1lDxjH8ZoE9jwZoRtYMh8wY57Yqtc2pdmODsPGSOtb81uYTukiDFh0YkjpVG8mkMMVu0
0hjRmZUdshSeu0ds4Gasq5ys1syyAgYA6VZtossC3Qc49a0GhjPygAk1IloAAUUDHOM1Niy
s0JETyMjFQPXoT0+tLGF8thhgffpV1rdlTaVGP8AaNDWwZQuBgdcCnYSPWdIg874ceF2Kk7
YZxgnH/LZqcLIn+Ej8a2fDNqJPht4afCnCTrn/ts1XhYry21ea9ilK0EaRnZHO3t5qWg+Af
E2paTdy2N5FDAEni+8uZgDj8K8oHxO+Izbtni/UjsGWO8cD16V7J4wtfL+FXillCg+TB0/6
7LXzfHHIc/KR/L+VebidalzOTuzrI/if8RGYf8AFYal7/OP8K9B+HfinxV4gvNYsdd1+71G
D+yppPKmbIDArg/WvJbLTTIwZhnv1xXq3wnsRF4l1WMsxJ0qcAduq5zWUF7yFszX+xKAPlP
51NZWeNQttq8CaP8A9CFb32Jc42rmpbezX7bB8uP3i8j6ivbbsjbn0PnrxuSnxQ8RndhhqE
4x/wADNd98F7l5PiroNuZD5YaVgm/jPlnJx68Vwnj7cvxP8SruOf7Rn6em810Pwf1XTtH+L
Giahq19HZWcbSeZPM2FXMbAE/iRXhp6nLLZn2gF4HFOVOa5s/Eb4djg+OdH/wC//wD9am/8
LK+HI/5nnR/+/wD/APWrs9pDueR7KfY6jb7UbK5n/hZXw5B+bx1o/wD3+/8ArU3/AIWZ8Nh
18daRg/8ATf8A+tR7SHcPZT7HUbKNlct/ws74ag8+O9I/7/H/AApP+FpfDMf8z7o//f0/4U
e0h3D2NTsdVt9qNlcp/wALS+GWM/8ACd6R/wB/T/hQPil8MyBjx1pJ+kh/wo9pDuP2NTsdX
so2Vyn/AAtL4Zg4/wCE60rP/XRv8KZ/wtb4Yf8AQ96V/wB9t/hR7SHcXsanY67ZxXzN+1XG
rHwnn+5cfzWvaz8V/heOvjvSh/wNv8K+f/2kPFnhbxSPDQ8Oa9a6p9mWfzjbkny8lcZyB1x
WVScXHQ6aFOUZXaPnyMrHC6GFX39HOcr9K97/AGdmMdh4vY+loeev3nrwRY84yQPbHFe9fA
FFj0vxcVOfltOv+89c9L40dtrntX2hiRw1OEzZ+82KzRKMds/jTg7ZzuH517KQvZo0vtLKQ
QzjHI+teF/HjwUryx+PdLhxFdusWpoox5c2Plk+jj/x4e9eyeYcemfelZbK9s7vS9Vh+0ab
fQm3uYuuUP8AEPcHBHuKxq0+eIcltj4gET7N/wA3HU9h6VIq8fMO/NdP408IX/gzxbdaDek
yeSweCcH5Z4W5Rx9R+uawkjzn27E15LVhnrv7OvyeO9ZZWBA0mTr/AL6V9E/aM9StfPfwBj
CeNdaIGSukSnP/AANOle6b2JznP1FehhfhZLjdmityOwGfrXz5+0eynxT4bY450s/+jnr3N
ZeB2Oe4rwv9ohWbXfC7qTzpbcD/AK7PTxK9wOSx4eFVlJBUAfnX1b8BZFj+Dz7eB/bE/Q/9
M4q+V2Uqg9SPSvqP4IqYvg5jjnWLjqf+mUVcdD40Di2j1MXI5yTR9pXj5jx6is3zDjoPzpV
k/eAE9/71etYj2ZpfaF4+Y0rXS5+9mvEvHXxq8TeGfHut6Dp2laKbWxuDDEZbUs20AdTu61
zZ/aI8ZZx/ZGhZA6/Yzz/49XH9Zj2H7M+kPtS/3hXl3x/YSfCe1Knj+1Uzj/rm1ee/8NE+N
if+QToH4WR/+KrmfGXxY8T+OdCj0TV7XTIbOKcXA+yW/lsWCkcnJ4wazqV4zi4pAoWdzz6O
PdnAyM819m/CV/L+C/hkdRsn6np+9avjeOEkjnj6V9ffDDMfwa8MAOMbJznH/TZqjDfGVJX
VjvhPzj+RqWOR3cJGjO56BeSayBK3ZlqRZHW1vWRtrizuCGQkEHy25HvXpvSLZn7I2zb32O
bOcf8AbM1CztFhZFdD6MMGvhdvFPilGOzxLq4b+FjeyDA9+a7PwX8aPGWhaxawa3q9xrejO
6pcWt4/mHYTgsjH5lYdRzXCsVrqhuku59aGfjgmkMx4Of0qnc/ubt4Uk3IDlW/vKeQfyqDz
G3EZPSu3cj2Z5f8AtE6HDqXgLT/EgX/StKuRbO+OsUmcA+wYfrXywRnBwMYxnsa+y/iiPO+
DfihZOipAwz6iVcV8chSGK7j9K8yurTZutj1P9nz938ZbDoT9kuen/XM19aCbA4x+dfKPwD
hkX4t2MwVvLNrdKDxyREc96+nllbjP5YrfC/CzKcbs0fOz2H515P8AtDbZfhJan72NWj4/7
ZvXpHnY74/4DXmnx7HmfCGPGPl1aL2/5ZvWtZe4wjCzPlZoYlwA27I7j7vtViFN4VlyCvTA
zmoVX+8y7vU1at4Vkc85B5GOK8vc6EjTtbXz5Ny+Zk9v6V0dnpMrxbpIgc8Eknk+9VdDtgs
6BGC5wMnmvU9F0ptSuLa1tk824nkEca7godmOBz0/OtEKTsecyWapJmaMiIYDEjOe3HNY81
iscoGGZgDuGen/ANevUtd0tYRKkiiN0JVw/UEcY/PiuHuITDIyiQHDfNgdxx0p2GncwvKEa
bhuxnOSMfnX0P8AsqK3/CV+JGbqbOPjceP3hrweaBWyzOecH2z/AIV7/wDsrqR4r8R4Hy/Y
oucH5j5hqQex59430j+zLsx53DA5rgJ5C12dq5GO5rtPFHiH+2pgWYgLgsQuSBxk4FcPcDb
cvtyRnHHU+9WON0tSeCPeWaQKpH3VPBPrXRQ2v2v7LZw2sCyIBCrR8GZi3DMScZ5AzwMCub
iuHVPkBCk4Iz1PatO2vNi8/N2YEUFM0/EGg3ugapcaTqcSxXls+yVI5A6gkA4BHB61gOxhV
whIV+CB39qt3V55w3tuJPPPc/WoLZrSW8QagblbdgSxgVS+ccYBIHXGfbNNiR7z4Li874X+
HmUYA+0D/wAimtlbU5H8qpfDuIyfCbQGIBO+5/D97XTeQ2M7f1r0aT9xCOM8d25X4SeKCVH
+pg6/9dlr5ejHz8nnPavrL4gxFfhB4qPT9zD9P9ctfKqIA/3iCe/pXDXfvjN2yQRqpwOnTP
evTPhJuk8X6gmc/wDErnwf++a8thYQqNrhlXq31r1P4LSCbxzexr30u4Pr/dqIvVA3oekfZ
Tnp3qW3tmF3BwcCRf51qi2OSf61Lb2/+mQgjgOv869VsLnyT8Rlb/haPidRz/xMZuQcZ+c1
gxRBzycgDpn/AOtXUfEhQnxU8UBSP+QjPwR/tVy6HaSABnrx3rxRFWZMEKRx65/+tUG1dxI
Ucepq9Lll6ce9QrH0bAANJgVsMpDYHPoaXafQEe56VcMPAxycen/1qjERWZVxGm44LNwB79
KQFV+v3SR6ZpiqcZAx7VbeLkgFDtOMjv8Ajik8kcDgHv8A5xQKxXEbfNwfTFG1z8oyPpU4T
Gcrux0/zilCMTyuP9r/ACKQWGrazzRStEhfyxlh02iqwilb+EjvwK0QpUfKMBh8wz1qPyyk
p+UgU7CKhV1G1gzepxxUflk9MjHbFXGjEhDFTyaRoinVKAKiIxj7k9wRXt3wOb7PoPjCQnH
Fn25++9eO7eD8pCnoM17D8I1ZfC3jEL8uBZE7T/tvWtH+JEuC95HpP9oKNvz9f9mnrqERcD
zPlOO3vXObpAw+Zsd6cWm6hmxjtX0HIjsdGJ33iiyj0PWmtYpd1vIiywluTtI9fUGscXkec
GRAfxqTWtRk1W/1rRyT9r0qK21OHPV7aaJBIPfa4Df8CNcsJZsfe5+lYUPfiRCCkh/xC8Mx
+OfBZe02S67ocbz26r964tvvSRfVfvD8RXzOI1AG5Rzz1NfTdnqN7p+oQXtpIEmhcOjEdDn
pXm3xT8IwaZrMPiXRYdmi60zSRxqM/ZZ+skPtg8r/ALJHpXFjKDg1JbMyqUuXUvfAny18Xa
y2MN/ZExPPbcleyeehAHP514z8F2I8Sa+yj5xotx/6Eld4txIB93NaYOHNFhSp812dZ5y+j
+1eOftAAHUfCkmODpcnf/pu9dz9skU/6vr71wfxrJmHg6Qjk6ZKPm5z/pD1WMhaAVafKrnj
qx+YM5OT2FfS/wAH2EHwfUZxu1i45PP/ACyir5ySMtndgfQV7/8ADmVrb4O2xVid+s3P3eM
fuoutcOGV6iM4K8rHoYnU87hzThONw+ZOvrXLjUZcAFn49akXVJM4aRj+FezyM2dF9Dw74u
xf8Xh8UZzzeseD7CuCVW5XBAzX1hqi+B9b1W41TVvAmnXV9ctummaWYF2x14bHaqQ0j4b7e
Ph5peAf+e8//wAVXlywlS+xl7KR8u+SQfu/jThDgtwSOvbivqE6X8OsbT8PtK/7/Tf/ABVc
F8W9D8OaYvhu70HRbfSUvrWZ5o4XZlLLJtB+YmsZ4edNXkJwlFXZ4/bxj5mwePX/APXX1j8
PA0Xwd8Krgj93cdv+mzV8umFUt+WBYnPHpX0n4RultfhJ4SXbnMVyfvYx+/atMMr1CYRcpW
OxEj4/i+tT27F47tclibS47f8ATJq5sakeu38A9W7DWoLW782a3a4i2OjxB9u4MpU89uDXp
yhJxaRv7Jnxs6/dzgcdCKuaXpGoa1rFlpGnwPcXV3KsEKKvJJOMf1r6X/4Qz4Tltw8C3BOM
fNqkpFdDpdx4d8PxOvhfwxZaI7qUa4hjMk5B6jzGJYfhivN+qVL6oz9lPsdLqLKl+0MciuI
gsO4fxFVCk/mKqGTjoOnODWWuoIzcMf8AvmrF9dafoWm/2x4o1AaTYdVSRR59x/sxR9WPv0
Fd7caa94bhZanJ/GTU10/4TvaH/XazeRxRrn70cXzufpnaPxr5d8rLnHK13fxC8aXHjrxML
4xCz0+1QQWVnuz5MYPf1Y9WPrXIeWu0swGen1ryKk+eTZkz0b4Dx7Pi3ZgjB+x3ODn/AKZN
X0YJen3ufcV87/AxsfFq2c4x9jujkenktXugvIiAdynj1rrwiumXGDepr+bj1/Q1598bst8
Hm6nGrQdf+ucldd9rTGMrz6NXHfF11m+Dso4YLqtv3z/BJW1dfu2Dg1qfMapkZYEjtjtVy1
XDbs8egXOBTEjwCFXt1PpV62iJI29zjjmvK6kpF+xuJ7dwYl+YkEcc46V32j6syp+9yAOQO
nA6n88c1wkELRzl48kdw3T1xj/PWtyGNtmdpwFwO+c1aG1fc6e+1Pz0AUkKAR82Dk/lWDPC
Gxtl3gjc4GTt56H9OlXEtn+zJcK6vnKFM8g+/Tnj1qtIjeRj+LnDAe9USjPkt12BFjO3cck
r1PpXuf7LiBPFniTDbh9ki7dPnNeIXJbywWlIBGQoAHIr3D9lwbPFHiJD1+xxn/x81LG9j5
wFw7N87kHGCac75uG5/Ic1RDMO+ScA9+KmmkEc7KAVAxjigosKMAkEDnIOOaVpCDnfuBPX0
qKS+iks4Ylt1SRGJMoBy2ex+lQTSBHC7t/TkdOlHMO5cWZgSuRgU3ezkhcfKao+YWyRuGPU
U9eBv3EEnvRcR9YfC2PzPg9oZx/y2uv/AEbXW+SBwfyrmPhEm/4NaE2Sf311z/21rt/J/wB
6vQpv3TK5xPxHj2/BzxTjgeTDkf8AbZa+SIwN57/j/wDXr7C+JsRHwc8U4J/1MXX/AK6rXx
8i5zyK5K3xstGlZRpJI6tcRwYjZgZMkMQM7RjPJ6CvUPgQWf4iXKkcnTLj+QrynaVKjejcA
5BNer/ARy3xMnT7udNuMY+grOO43se9eSfSnwxZuYsj+Mfzq35TFe5qSKPFzEeQNw/nXqNm
XMfG/wASwv8AwtfxSu7pqU3/AKFXK7dqgrk44611fxRR1+LHirsP7TmI56jdXI7ZPJEhlUg
ttIDc/lmvJZsKM54YivTfh18Hda+JGkXmo6VqlpZx2swhdbjdliVzkYFebQr+6YSKqqXx53
J2+w5r62/ZXx/whev7Tkfblx/37FXC2pnOTjG6PFfiF8E/Enw90aDWL69t720kk8lmtd37s
9RnI78/lXlciFnG7cc/ma/SnxT4dsvFfhXUPD9+oMN5EUz/AHG/hYfQ4Nfn1rPhm80PW73S
b5BFcWczQupbJyO/0NOaTV0KnPnR0vw3+Dur/Euxvr3TdUtbFbJ1jdZ1YliwyMYHtTfiR8I
9U+Gdvp8uparbXv25mVBbqw27QM5yPevcf2VoWh8P+Jlb/n6h6/7hqn+1cp/s3wx1/wBZNy
PotVZbWEpty5T5S8pt2QQT/n2r1T4d/A/xB8RPDs2tWOqWthBFOYAJ1JLkAE4wOgzXl6vz3
IHckZr79+C+hnQfg7oFrIu2aeH7VJnrukO7+RFRC1r2HUk4q6PnfV/2YPFGj6Dfap/b2n3P
2SFpzEiPucKMkDivCPL+UhvmIPpyBX6V6Lq1l4n8PLfQLm2uDJCynnozI38jX54eMNIk8O+
MtX0hlY/Y7uSPGOoDcfpinJJrYVObldM55FJyV4HHbtSNxIqr06YPf9KnYbWBRmw3qOn6U5
mRyW8tlwR155/KsDUrhCzbFPH909fwr2n4K27S6D4yjUYwtnkAc/6xq8gRYSr+YxiwvyYTd
uORxnt3r3D4Cw7tP8XqzBt0NqfTGJG61tSfvxKTs0zqv7Lfur/lQdLYqSyuBj0rrPso9vzp
PsowTtHPvXt8x0e1PIfH3iCbwh8b9J1uKIzoml2i3Fuek8TRlXQ/Vf1xXcXml2e6K606YXO
m3ka3FpOFz5kTdM+46H3FeY/HxHX4k2oXHGlWg6f7Jre+Cfiv7bE/gPUp1JdmuNJduMS4y8
P0Ycj3HvXm0azp1GnszGM3FnSf2eChO1QR7VbTRrHXNEvvCepsIrPUsNFMf+Xa4H+rl+meD
7GumNryRhh6jb3pBZ/KflP/AHzXpT96PK+prKfMrM8T+FGlXmkfELxPouoQmG9tdKuoZEJ6
MrLnHtx+VdybDn/V9fQ11baDu+J2n+LIIif7T0m60++YD/ltHGCjH3ZFH/fNSfY1Zc7FJ/3
K5sN7ikmRTny3Rxx05yNu3PrzXA/GmExp4PjDbD/Z8o57f6Q9e2/YYz/yzUnP93FeP/H5DF
c+FI1XGdPl4HH/AC3ali5XgFWakjxVdu4Luwe5r6A+HlusnwehVdxUa1cdP+uMVeBxxqZEU
jJ9/T86+kvhLbi4+EYynyrrE2Pm7eTFXHh9KiZlT0kgNnID0PT0pPsbbufzxXXf2bGf4SOn
VqT+zYxnBfH1r2udHX7RHJfZX7HOKYbVs5UjNd5J4buo3KTeVG69VkuYlYfUFuKiPh+Y8+d
aqP8Ar7h/+KrP29PuvvD2iOG+yvnt+dcn8YoSumeCdw4W0uM8Z/5bV7B/wjsv8VxZ497uH/
4qvLfjpHDbjwlZLcJJJDaTh1hlV8Ey5GdpP1rlxdWM4JJ3M6k+ZHjGzfuL9z8uBgV9BeH4W
f4S+D2Vd2I7nn/tu1eARiF0bdvIDA19LeDLQXPwg8KEgDalyD7fvjXLhXaojKlpNMyzCygZ
TFIIpMbSrY9a6f8AskEHhT6c1Y03QrW41FY7rekCo7yGIjdhVLcZ+lez7RRV2dntEjjSrYA
wevoaBvGMFs1n/wDC0/hwBkaN4kPcDzIat2nxD+Ft66QyXmt6TIxxvubdJkH12HP6Vz/XKL
e4vbxLtvdXVncR3VtK8csT7kYD7pHQ1d1bUNM8Wtt8b6Da6ydu0XiL5F1EP9mReuPQjFaEm
kRNbwXlndRX1jdL5kF3bPujlXpx6HPUHkVX/st93Eb4x6Vq1TqK+424TPEfH/w8k8KPBq2k
3j6l4evGKwXRXDxP1MUo/hcfkRyK4dd2M/OT2+lfWdlo8Wr2V94X1CNjYavH5JyP9VN/yyk
B7ENj8Ca+XbmxktLy5s7tfLmtXaORSxBLKcEfoa8XEUfZy02OOUeV2O0+DClfidbkcn7Fdn
nkZ8h69IW4lCj6enSvP/guFf4o2oxy1pdgDPI/cPXpy2LcZC9PSuzAuyZtQ63KQuZvRfc46
1leP5Gk+DN+MD5dWtfx+SSujOn9tqtWJ8QoPI+DeoA4GdVten+5JXRimnSZpWa5dD5+jRiw
bB/75z+HSti1aRrZbeN28otu2D+9jr0rLUjftAI+la9hEzMEOUJHBxgD3rxEjiNBERomDRk
sOuM/rWvDCuUcDLYJwD91fr71FDCyoWEByvOR94j14q6y+XENj7pFzjoSBV2EwV0ZZFCh3Y
/KwGDnP8vaqc7KISq8sehIxj6fhTmZwC0/UDaCTk9c1TuJUUOSxLbuTj+nemCIGdwxX+DaQ
FI5/wA5r3T9ll2bxV4jVsYFnHj/AL+GvBrlZFiWZnjxMGOAckY7Edq92/ZZ2/8ACYeIgMEi
yj5HT/WVAPY8B1DS3tmU7No9c9azr5WW57nIB617Dr3httjFVIBAOMdOK871rR57e6YiPjb
kAVVhJ3OTfIfAyM07c+O+R3qaaFlJ3DBHoKhIGRkjP86zsUOjZt3cLUqsSwLNx2z3qv0Y4w
2RTwAcDIGPekB9jfBlS/wV0Q/9N7r/ANGV3vk8Zrifgeu/4J6PjB/0i65/7aV6J5delTfun
JJ+8cF8Uo8fBrxScZ/cRcf9tVr40yMAKeR1yK+1Piyu34MeKSMZ8iP/ANGrXxUzFj0GK5av
xs3pu8bk0bR8DJGOeRivWv2fg3/C1DuXIbT7nk8fwivIcAsCzEbfUV7B+z2SfiwqY4/s+5z
/AN8ioRb2Ppjyfanxxfvo+3zCrZjGOKfHGPMTPqK9I5HI+Hfillfi74pHODqc3/oVckkfzg
MyRjJ+ds4A/Cuw+KoX/hbnirt/xMpuM9fmrj/LHA9q8s61sTwz2MVrc/aYpZpGTEDI+1Y3y
PmYc7hjjtX1j+yqT/whniDnP+nJ/wCi6+SocpIjlS6g/MOPmHccivrX9lbb/wAId4h2qVH2
5OCc4/d049TKr8LPb21lYvF8WgyKqtPZtdRMTyxVwrD8AQa8Q+P+i6hoLN470GGHF7B/Z2p
74lkG0/dbB6E4259hWl8bvFD+CvHfgPxMu4pBJNHOq/xwttDj8ufwFet6np+k+MfB9xp8zL
c6bqttgMvIKsMqw/Q1tordjNe40+54f+yzM02ieJy3a5hH4bDVP9rDP9keGSBn97N/Ja3f2
dtDu/DV7440G+XFxZX0cZP94BWwfxHNYn7V+Bo3hoFc5lmA9jtWm9Hby/QtfxD5i8P6XNrX
iHTtKjTe95cxwqoPdmAr9FtYuIPDfgm9uY8RxabYsVxwAETA/kK+Lv2etD/tf4y6XJJGTFp
6yXjEDgFRhf1Ir6Z+PuqHS/gtqyRsRJfNHarj/abJ/QGoirJCnrJRMf8AZu1ttU+Gd1ZyPv
ksb+QcnJ2v84/UmvD/ANpTQW074tyX0cZEWp26XAweCw+Vv5V1P7LOrtb+Ktc0OQkLeWqzx
joCyNz+jV0/7VGhmfwzofiCJPmtLhreRvRXGR+qn86b1uNe7UfmfI6fN95Twe5zTyFZOcns
eelMxMpyPyxTSG/iYqOmK5jcmXONy469+le9/s7r5kHjFSf+WNrwP+ujV4CshVkbhtrBgCM
g+1fQ/wCzWomuPGW1MboLZsDgD943StafxITdj102vO719qPs/QHj8K3vsnPQj8aabRifum
vVctDN1D5b/aBYp8UrdVOf+JVa44zztNeWWt3cWt7BdWdw1tdQyCSORBgo4OQR716x+0RGy
/FSIDr/AGXa57Y4avH40VceZxz1J6V5Mt2aJ6H2T4W1638beEbTxJCqLdN+41CFf+WdwOpx
2DD5h9TWt9n4+7XzT8J/H3/CI+NY4b91OhaiFtLwKAAoz8kuP7ynv6Zr60ksRHIVyjDqGXk
MDyCD6Ec130anMrC57EXh/wApLqW2uQBFKrFSf4XCkA/kSPxrGNsR/CwFbgteeAv5UhtPRR
W20nIXOYhts/wn8q8N/aIPk6l4U52kafL1/wCuzV9GG046Cvnz9pKEDVvC6njFjJ/6NNc+J
d4Bzcx4JGGyO4I685Ar6g+CMbSfB6XccY1iXGe48qOvmDyiEDZxg8EV9W/ASMzfCG5VixCa
xKB7DyY65aD/AHiHe2p15tvwo+zjuQPoa3PsuDnkH6UfY+emK9TmDnXc+RfjE0g+MviZVAI
+1Dv0+Ra4LcOA27JHTmvd/ib8JviHrnxQ1/VtG8Mz3NjdTh4Z1kQBxtHIy3HSuP8A+FHfFQ
gbvCVwD7yR/wDxVeQ07iueasznhgAvpnFLFlpQysC3TrXpa/A/4pAgHwfcDuT50fPt96snx
B8NvHHhHSl1bXtCm0+0aQQ+azKwLEH5eGJ7Gp5XuO5zUcIZmUoeemCMZr6q8AhLj4P+FjHb
LCESeMiMkhyJTlj7nqa+V4i+0AyYGeTg/wCNfWfwrh8z4MeHm2YHmXWP+/proofGh7M0/s/
TrnpyKsafAVnkJ6C3m7f9M2rS+ycHC9fepba2Kmbhv+PeXj/tm1ejN+6xuZ8FSMf72Rjpim
Ddgeh9KnazuC2Ps8hA4xtP+Famk+Ftf1mdIdK0S+vJWONsNuzZ/TArxrO4kz274E3E114C1
7Tpm3R2V5DPCrfweYrK4/Hapr0c2oznaKo/DfwHdeB/BM1jqm1dY1Kdbi5iRgwt0UEJGSOC
3JJ+tdS1pgnI/MV6lDSFhpsxVtykqypwykMMHpjmvmv4vWcdj8YvEkUSARtdecB2+dVc/qT
X1b9k9FXJ46V8sfGiRJfjR4k8thiOdIs47rGoP6iscVayC5e+Byr/AMLW03YQd0F0DjOR+4
evfPsuMbVI99teE/AtcfF7S1XPzQ3AOf8Ari1fRxtON2BRhHZMalYxPspOflJ5/u1xvxbh8
v4PXfGM6nbZAGP4Xr0xbU5+7nr3rhPjJHt+EFxlcZ1O259OHreu/wB2wcrnzDaxqSrFGPPr
xXUWkcjEzfMepYg+g6/0qjotnZnVbZb+SU2fmjzWg+8Ezyy5711dpaRqIxDI+4yEBCuSwPA
9s4/nXmIi9kRxxlc7gRkj5j94k02TMTlhv3HPJ6g+laEqCFtx3SYbGDn8v5VXiihub1Y7y6
FnAx2STGMyKg9dq8nkfrVAtTHeRywhRQG5x+PoTWPPMuCJMEls5J5FWbuUbTGpOcfJn+X86
x5H35xtznmpZaJzNvVgZCB3x/FXvv7K7t/wmPiEDLA2Skk/9dK+dPMDHAK7V4696+hf2V2P
/Ca6+Pvf8S9eR2/eCkDtY9P8ReFXQNG8O0qo47HivK/EHhnez5hGcHHY19a3dva30HkTqOQ
PYiuA8Q+DiA0yRb4x0kUZI+tVcwPjzVvCk0UrMq47Y61yF3ZSW7uGVlKnGa+pdZ8MFoZFaM
hW6mvLde8Ikb2VOB0APf1osVGd9GeQ7nVCFzn1qNS+7k/ia6LU9JktzjZjvWK0ZSQdj39qz
saeh9lfAbd/wo/Sd3UXV12/6aV6Xt55rzj4Aru+Cem5OcXdz1/369Q2LXfT+E4Zu0jz/wCL
/wAvwT8UsB/y7x/+jVr4eWZmLbmHXrX3N8ZFx8EPFfP/AC7J/wCjVr4VVmDN83X1rmrfEb0
n7pYWQkjgAY6mvYf2dWDfF2LgZ+wXP4/LXjW4MfnfqMfSvZP2cWZvjBCN2QLC5/H5RWcTSW
x9abTnFORSJF+oqYj/AGTmhVO9c+or0VscNz4Q+KxH/C3/ABYMAH+05uv+9XItFJHbR3O0G
JmKqfUjqP1rsvirIY/jN4rYYyupykZ+vpXGWsQutQggnu47WOWQK082dkQJ+8QMnA74Fea2
d41XTJ+6FPXnpX1v+yjj/hDvEQGD/pydP+udfKMmnTLZ3V7EouLOCcW32mM/IXOSuAeSCAT
0r6q/ZNz/AMId4kP/AE/R/wDounDqRU+Bmf8AtYMBb+Ftwz80/wD7LW9+zV48GteFp/B99c
hrzSRvt9zctAT0/wCAnj6EVhftZFRZeFi3B3z4IHstfP8A4B8XXXgvxrpviC2YkW8gEyDgS
RHh1/Ktb2smSlzQsz790/RDY+ONX1mGMLDqdvB5hHeWMsP/AEEivC/2sVLaH4aHX9/N/wCg
ivonT7+11TTLbUrGUS21zGssTjupGRXzz+1f/wAgLw1x/wAvE3/oIp3vuRTfvalH9lDQwsf
iPxEw+8Y7OP6ffb/2Wvb/AB94A0v4haTa6Zq15d29vbymUC2YAscY5yDXPfAPRf7H+C2j7l
2yX++8cd/nbj9AK5v4h/tC2/gXxxd+GU8O/wBoG2VC032nZ8zDJGMHpkUPR+ge9KXum/4M+
BnhfwP4pg8Q6TqWpPdQqybJXUoysMEHArZ+MGif298IfEFmFLSRQfaY8DJ3Rnd/IGvGl/a2
iJ/5Ew8dc3fT/wAdr6Vt5LfWNFilwHt763DY7FXX/A0rt2YNSUk5H5lSbsPtYg56Uzy5JAA
AxJ59TgVqeKtI/sTxdq2kSna1ndSQ8jsGIH6VkLGfLZvlz9cZrGWjOi5MkMkiuUViE5J9BX
0h+zBb7LzxUnmLIHs7Zhg5x+8bg+9fNfy7cjkevoa+lv2VI1TXPFUayiQGzt2yARg7245qo
6NEzfus+ixbcdBQbfg8DNbPlL60eSvtXb7Q85TPjL9o944fi3Hvj34062yufZq8YE0ZXHlZ
YcKeoBr2f9psbfjCq4OP7Og/9mrxXOTtXjj6Vwy3PRjqiYyW5l/dtlfUjB6fWvrP4DeN18T
eGH8K6hLu1XR4wYGY5NxbdB+KHj6EV8jbSSd3JP4V0vhvxNeeFPEmmeINFEqT2TCRlkbiUj
7y8fwsOMURlyu6HJXVj70+z49R+FH2YZ/+tT/DetaZ4s8NWPiLSW3Wl7GHVe8bfxIfcHitb
7Mv92u5VE1c4XLldmYv2Yen6V8z/tRIseu+GBgf8eEv/o2vrL7Mvoa+WP2ql2eJPDI28Cxk
/wDRlZVpc0bGtGV5WPnWJfMG1sFRyMdq+uf2doA/wmvVbBxq8h4/65R18mRtKU5PJ4GO1fY
P7Na+b8K9Q4wRqr5HX/lklZU9JXN6rtE9M+yjsoFJ9kHp+tbX2alNt7V3c6OH2hiG1IHBP5
037KR0J/Otw23HOKZ9l9hS54h7Qxjak/eJry34+Q+X8ITncR/aUH4fK9e1/ZfYfnXkf7RUJ
X4PgYGTqUHX6NWdSScTWnO8kj5Fj2rEWU4JONm3OR3Oe1fX3wajM3wU0IkdJbkc/wDXU18b
qGBxkY9RzX2r8C4t/wAEtHVeiz3I4/66GsKTtI6Ju0bnW/Zeegz9KfFbtDKJY8K46EVs/Zj
jGDSfZfx/Cu3mRzc5ll7r+8g+iL/hSPJfPHsNw4X+6rbR+laptuOR+lM+z/TH0pe72DnMJr
P+LGfamNZtncBW/wDZ/am/Zd25tq7VGWYnAA9Se1PmH7RmAwt9Pgn1S+kEdpZRtczuTwEQZ
P8ALFfB+t6nJr3iXUdYuFy99cSXBJPTcxOP1r3X45fFjT9RtZvBHhW6E9pvH9oXkZ+W4I5E
SHuoPU9zXz2ocSE9SD0PSuCrU55abHXBO2p6n8CVX/hcmjbf4kuBkf8AXFq+pvsoxg/yr5d
+AvzfGXRCGyT56kf9smr7A+y/7Jrag7XIqSadjB+yLxyPyrzr43QhPhDNtUH/AImUB9Oz17
GbY+hry74+QbfhBKcE41CA9PZq1qv3GRCd5Hy9osP7wSNyC3Azwea7uxjhVTjayg5Hqv61y
WhxfKqL8uenHU+1dxAoWE5+6DnHUEdK4jWTuZ16saqy9EOcgHv6HPasK4v7q1s7q3juGjju
kVZlXgSBSCoI9iK3b1sDcyqVI6eo6Vx+oqwyPMxxwG9qHsVEyb2Qlt6gEHqaoN5m0A5AJqW
WNlyzNhic7cYH5Ypn2eU2v2jYTHv2kjpmsyifSW0xdZs11xbiTTfMX7QttgS7M87Se9e//s
wm3/4T/wASR2bu9qtn+7aQYYr5o25A746184FXJwE79e5r6H/ZTYr4216MDAOnqScf9NRQi
ZbH1vNkMBJGShx+8XsferCj5NrHf7+tVzIWj8tsqzL/AEqoklxZzBWk8yM/j/8AqqjMoax4
Zt71Wkt1CseqHofpXmOu+E5FZ18rnHK46CvcFdXQOvKmq97YwX0RWVfm7N3FNMVj5H1/weX
V4zEQeuAOa8t1zw5cW8jSeWOvQrjtX2fr/hcNuBjyT90ivJvEXhPcrK0IJXnJHWnuCk4sqf
Cb4qeCfBvw2t9A8QXt1DfQ3E0jJFatINrNkciu2P7QPwqXrq1+P+3F6+bfEPhya3lkZIjjv
nqa4i5gZJD94EfwkYoU5LRMr2cJan058SfjX8O/Efwv13QtGv7ya+vYljiV7RkUkOp5J6cA
18pNGxBbj6VNJux8vA78UikAkEE/hUNt7lqKjogRd/UgAd69I+DPinR/BvxGh1zXppYrFLW
aEtFGXbLDA4rz52aVzIyjn/ZAp68L8oHH8QpJ2KavofZZ/aA+FoHOpahn/rxb/GkX9oT4V5
B/tLUfX/jxb/GvjJt7H5mwCKjeNsgrjAq/aTXUy9lA3PiBqtj4i+IniDXdLaRrS+vJJ4WdS
pKnpkdjWBZ2d1ezrb2sEtxO/wB1IlLMfoBzSvsCqoHzdz71PYX97pN4l9p97LZ3cedk0TlG
XIIOCPUEiouWQztJJL5k4ZXPXtntXtPwW+MGh/DbQtVstU0y9vHvbhZka224UBcc5IrxM5Z
PmIPJINKiySSCNVG44G1Ry36U1JoLX0PYvjb8VtG+JlroyaRp95Z/YWkL/aNvzbsYxjPpXj
AXg/eDZ9e1TzWskTNHLEUdT8yuMFT6dOKgaMswyuMZ5Jok7jtbY+g/hP8AtAWfgjwQPD3iD
Tb3UBbyk2rwuvyRnnYcnsc4+tY3xm+MGifEvTtJtdN029sfsUru5nKncGAHGD7V4orYXbgj
604wP5QmP3SeMNzT52Llje59Y6R+094M0jQrHTIfDOq+XZwJAuGj6KoHr7V83+NvEK+LfHO
r+IVjeNb64aVUfqi9h+AxWAANpxx+Oabsc/dUmk5NhZLZDUT5wQ2fwHSvqPwf+0xoeg+CtI
0TUtB1C6vLG2WB5o5ECvt4B5OemK+YljYbeRz74xU32dzyeO+c8UJtaBZPdHT/ABK8S6V4x
8fX/iLSbK4soL0q7wzhSQ4UAnj1xXHmNmTlS3PCjvVuQL5W1IzvUnc4Y80wB/L+ZflVuQTS
bux3DzJJIBCyAgHPKAMeMYz6DFew/Af4gaD4A1LXrnxAl2Yru2jVTbQhyNrEnOSPUV4/tLE
bc565/wAmkQDjPzc/5709kK19z7Q/4aV+GKkjdrB9xZ//AGVL/wANKfDQY+XWeen+hjn/AM
er4yEcjB3g5ReWVedozjPWoSzq4ycBqOaXcyVGHY9M+NXivRfHXjyLxBoMkptWs44ds8ex1
ZS2cjn1rzPEe7kHf9Kkyzovq2R8tRrtLBT1znBpbm+xJCse9jMScD5cDjOe/pVhDE0Um0BT
sG0KuQxB9T0qOGNJJdhJVsEnHsKZEq8s7sny8bQDk9vwqgPY/gv8Wo/h5LfaZ4gjuZ9DvP3
qCEb2hmHcA44YcH6CvaP+Gl/huOsGs/8AgKv/AMVXxuny8cdBn1FPcu0CRh1MKsWAx0J/Ci
76MiVOMndo+xm/aW+HCjLQayPY2q//ABVeE/HD4iaB8Rdb0i88Px3axWVu8UguUCEktnjBO
a8rAYEk49hinxw7yW2jH+fai7YRpxjqkJDCxUNt47ZfHNfQXwd+LXhj4e+DLrSNet9Qaee8
Nwht4g67SirySw5yprxO3tZHVSFC7f4l5x9auXVivkh/MMxXC8g9cc4o1KaT0Z9RyftMfDp
DhrPWif8Ar2T/AOLpP+Gmvh1gn7HrRAH/AD7p/wDF18iXEBGc/Kc4qqY2Tvz7U3JmfsYdj7
D/AOGnPh1t3fYtZP8A27p/8XTW/ad+HQODY63/AOA6f/F18eBSfm5BxwCOKSQEKGOeeAaXN
IPYw7H2D/w098Oc/wDIP1z/AMBk/wDi68++L/xp8KePPAS6DodnqcVyLuOcvcwqqbVBz0Y+
tfPyoSO546E9KcVkHCgj6UNyEqcU7pDki2ngt9CtfTPw/wDjT4Q8C+BbLw1quhazb3dsWd1
WMOCW+bdyQRnOcY4zXzlao7AhjgDqDzxV+WBpS00krMGHLk5JwO+TRqjRxT0Z9SN+018Pv+
gXrf8A35T/AOLpp/ab+H2cf2XrZ/7ZJ/8AFV8lTQyMS3zAfSoTDJkHBPbHSnzS7mfsodj65
b9pzwEFJTSdaJ9DHGP/AGaqc37UHhHP7nw1q8hPTLxrn9TXyn5MmzG3bzT0t5GbC/gaOaXc
PZR7H0bqP7U7+WRo/gpFc9Hu7ssPyVR/OvJPGHxe8eeNYja6nqn2ewbrZ2X7qI/72OW/E1y
Bs5mbaBuB9RjFSjT2khTyY2MhJyf4cdqm7NFGMdkZbrvZRHCFwoBw2cn1q1FbZIbadx7liO
latrobM/zMqjGdw7H6VrLpMytt27yCFJxt60IdzT+GusWfhHx1p3ia8jluLe0L74oQNxyhX
jJ9696k/aL8GRn/AJF/WmHsI+n/AH1XgceljzCzqseF+UYyD2PSobnSmkQOEIHIyWz+NUm1
sQ4xk/ePfF/aT8FMP+Rd1oeufL/+KrjPih8YPDvjfwKdB03SdRtJjcxzb7jZtwueOD715Q2
izqwCrvX61Yh0O7d8uhIB7dqbbe7FyxT0LHhyGRHikhLxvGcg55GRXYRQGOEYXknhh39qo6
Zpv2fHy4Gc5z6Crk03ljZwxPQYz60kLdmJqUTK0mGVSo71x+oAEs2PnxwO4rqL+4IOC2SMD
nBxXNXbFmPJC4HTmi5rEwpVYt82WwOtRSK4UxrkA47cNW3D/Z62Vy928wucL9mVApU5PzFy
TkADoB3NZs2DjGePX/8AXUNFFQIpTacjByOOtfQv7LkL2/jXWPmUrLpoYbWBxiVevofavAf
urxjPTrz/ADr6F/ZbFuvinX2kMguDZptC427d/JPfOdv600RLY+pLVmULaz/vfLUASHJJ47
1aaFCSVVeeoI4NcLpmqXqWZjbVDPOu35HX94uB2J+8MdjXUWmsCXS2vJVVghwxiOQR6/8A1
qtxszMtnMc2yGTZ3KMDj8DVlWb6n0qlDd6fqkYEcgYjtnDKamjgmi4aQSKOhPBAqQJmWK4j
Ksoden0NcxrXhuOa3dolDg9iMmunUN5m4EbCO3c1JwelMR84+J/CauJf3fynJrxrX/CLJMD
FGVHPODX2rrXh+HUInkjjXzSOnrXkfiLwy0e9PL5BPBHNPcV3E+RbvT5IJTGwPHuazmWVec
7vQZr27XfCq4JMe4jPOcV5tqWlvaysnl5Oep9fzpM3UkznlRgFG35SM/epYmEZ3qvI5z6VI
6SAk7ckcdagAYNz/PGf1qBj5CJF3Yy7d6aNrAcbcdQOabltvTBHYnp+tB+VRnAPoKGAjIG6
Dr79qYY/m+6fxNTHAY8DPbB5qQtvUAx+3WhCKhIyVwc4qWyvJ7K8gu7aQwTQMskcinlWByD
+BpJDH/eYdsA8Y+tIvlsCNufQg0xlrUtVvtY1i61XVJmubu7cyTSMAC7H+Liq0reYo4PHAp
Fba5BU5HP0q3PdRyRw7bWOIxx7WMfBkPPzHJ6/SjcCj5eIxknPJzt5/Gnw7cAMW2kjJHBx7
VZb5ZS7D5sYwG601UzIF+6fboaWgWIvJDHC8jPU8Gp1hZVbjcw6cVYWI7TMrFwDtwx5q1Hb
qwDt8pbOFB7/AJUwKjyNJZR27wxptYvvCYc57E+lRSrcQlVfglQwBHb1q61qZcKsTAu2ADz
+tJ9hlwJGYMFYAb/4sdqYGfkEHLg56gLQ7KUTYCXPfHB9OMVakhkEoxHgnleMD8qrSRbAQy
kH3HP16VIBHt2bWQdicc/nQ1usYG1ueowKuaRqU2j38d1bRQSSqrIPPhWReRtzgjGecj0NV
nuGcFVI9M7etMCnIu0hVXJ7jkZpQCxHGBjHWpW+Vd23jvxSZUFRGqsB29akBPLOAyt+HPH6
0skUS24HPmbvm+bIwatWlhdX8V21vtxawGaUF9uFBAyMnk8jgVXiVpJMbgq+tPYNx8MbkjO
NvX73T9atwrDFJGzQpNGM5VyQD+INRRpmQhWyOByOtX44nlYKdowO5qgII7aMYkzkdiTjPv
mkmijjjUx7ycHerYwPTHPpWh5G2TywGK9ABnip1srl41RUy33iQOeeM0gMKONN4VCcnnLDg
j2rXK20awoi+UwjAYiTduOT8xHbsMe1XZNOlYEbVYYCgpng/j2GOaasEg2yeXG+0gfKOTn3
piuW7GFTMjKhzgjHQVsCxaS28xBuUYDKQQc46/liqVjE6hcDGBtA29Px9fz6V0VvIdrMDtM
jH73Oe33e/rTZFzk7rRZNxxHljjADDAHXPvWXPo7CTkHGMD35+leny2qNjlXCfKCvP1A/Oq
0ukRbtksRDE5OM/h/nFA+Y81/st1iDEIS3ygE/d/SnPBF/ZsNuliBOspk+05JZlIACFegA6
5613txpO8HzF2r0bjoQP51mnTCi+Wq9PmBIIzSHzHH/AGKTa8aR5PI3AYFN/s9hJtON2A3T
OK6g2LLuxHu3dnGPfPHSp49PikQyeWzDnIC8ED3phc5pLAl2b77rjA29Kvx6WxWRtuQDggj
H6V0sOmrHhRCCWA+dSQf/AK1aEGjqIkC9QxOAuMmk2LmOLXR5JS37vHsvfkVaj8NyShQ4yw
zhgP6etej2+hqxAKKoGBnr/wDXrYtdEjDZWLGBnGOue4rN1EilFs8wTwipjImTKZ3Zx3q1H
4QRZWAjyOOef0r12HQ2MafLjnoTzn8qt2/htwoYKuQcgYBGa5pYqKNFTZ5IPCqIfnjDN2IX
+dTL4XVTkRlCODjoPpXscfh18H5P95gByP8AJobwsedsY34wBtxWH1yN9x+yPJP7CK7mVCV
OeOpqaHSXjkRY13P0ByOOO1eof8Is4kVvJXgnJIqZPC8isV8sMcdT3raOJT2JdOx5vFoZI2
BUD927t0q/F4cVhhouecqScnmvSLTwztbcY1U9yFxzWuuhleFVs4Az7V0qdzJqx5Q3hWLIK
woCpxvPYYpT4digYEKA2M+pI+ma9Uk0zy0ZPL+Udj1rn9Vj2h9qCPdwFHaruS7Hm9xZx24Y
bADjaTiuQ1S5CKVRQcnpkcHv7iu11qbbzu529+9ecatMuTvbdnoAvX6VSCO5jXNzvO8YGzp
uPtz+H1rJaTKFjhB04GaLt2aQtt3buhwOnaqjsclRjp1Pag1EkdWBIYHHHQcVWdsBdpUt3J
FS/fPy/j8uf6VHIWDKqrgfT/61SxgjH7w6/TpX0B+y+f8Aitdb2kf8g8Z+vmLXz+3yjoc56
ba9+/ZdUjxzre0qAdOBxj/pqtCJlse9Tap4c8RZjZfsGobQyOwA3Njp71jyXWp6NKMO1rub
7wX5H/oa8107xHYSRta3itIu0FWjYZBA6V1K6tDPp0cM+pvc2Y6pIvzRH168V28vK7GNzq7
HWLa9vgzRC2lILMYjyWHcexrrtK1xZMwXUmHDbQzYGfTNeVrYafLbfatOvwVjH7wOcBfQir
Gl+I4WW2tboGRziM7uhjz8pB9QTUSjf4RansUbCMsFxtPOAaWa48tVkXlDwW9PrXKXeqLZw
wWy3e2U/wCqfsQPU+lMOvzJO1rqkAiJGCVHB9/esLDudnHMrjrhvSs3V9LhvrdmVVE3ZvWs
uG8dY4pBMHVuFYH7/wBRV+31ITDy8gOOx70ndAeVeItBdWdWhC/7w615XrugxyE/uxnqD7f
SvqLULeHUbd4pVyfcdK8s8R+H2gckK23PDGrTUidtj5i1bRzCDJt2sMjjvXLTLsbaykd8Y6
17nrmj7kkUxgnnGeMfSvL9a0cxFnEfU9Md6lxNYTvozkTJs+bGM98U15gVAZWx6HNMuo2hI
3RvuGcgis6STaobBOex7VDNDT87IB6/hU/2yOO2kha3DSMQUly2Vx1GOnNYccn3ty5xzmn7
sqGIIHWkBoyTBUVgwcONxC5yvPQ+9C3RJIVdvGOR2rNOOvOc5+WmGUpjK7j7incLmt9oDYD
Z47VZnmsmnj+yRuoWNd+5i2Xx8x7YBPQdqxBNlRwQ2c8D/wCtWzDpyxQrPqlybGJ8BRt3Mw
65wP50ICeFWmeOJIQ0rEYx1/Wrn2vTbGcRXKNKy/eC9m9PpUB1bT9N/wCQYjSYypaYfMwI6
j05qtZaTrmuztNZxrISfvsQB+tUBqr4gsY5Ch0mLyT2DEGr1jLol8Cpvv7JnHzL9oy0TH03
AfL9SKzJvC3iay23X2N7gK+wvH82H9Mf1qVRfaxJjUpFhwGQPKmCx9OBz9Kd+4b7HSR6RK0
IkmtQYwMieL54yP8AeBx+VXJNELW7Pb28ihydqkZOO2CR9ao6fJqUcWbXRdQ0wW8QkkntmB
jdfuhtjfKSTz1ya9V8KpJr6tb6W+n6/bR7RNdI7Wk9sDkZeJgQx5/gOOKW5F9LnlM+leXaL
I8ZYv2UcjHr9e341y0kEck4SV9qk8nAJHNe5+LvC0/h9bd7qCE2s0mROjFsMFI8vqMcHJ9a
8wv9LjZt8LEqgyMfxtjqfQcUApHGzgwsIWGxnwy7uOD3qNF2A5O4Dq2a0dRVY4lO0DjcXyC
Tiq6XVliSKLT5rs3CBbbe+GVsj5io4b+IAcdc0rFlfOFUNlQf71NE3kMNy7i3cY4psmpRqA
0aAyocbWGRjGOnrVWS6SWQHYA/cetAFsXLCba8ZBHXIxip4yxfYQ2WORgdqzjdR4zJGZXK4
Jf5sfStLTFW6nSHZukdgq7evNJasDWsIPtd0YkQ84O7pt9fwrozLpumwKEt47mYEfMwySfp
6U+2s7SGzTTpJmRXKtczQLkAZxtB/ix3q1d6DBctLc6XcW1wqcBVO1iOwIPAI9sV0W5UK6M
B9W1KSR7g2+yJuBmMKv0BxXQaRqUottw0uzkngBZzONhMeBjK4AOOmevzVJYaXJd2jr55tC
B5cqPxk4zkdiDWhZaebXUVnuL4Tb/lMxYkqMdfVv8Ad71nqyXK5tWd1oGqTvHaedp1yXPkw
3nCyccqr9A3+yevHNZN9ozpOYm2AxfeGMbB/EMHuPTqa9D8MyMtudLlZLxQ5vILy5iWVDjD
EjuMcD1GMGqHjbUIZbeB76OEa0xzKV+8iHBUNjgseueoHFSTc4J4WjUPnfET99hgr9B6+uK
T7UYyQGLzbgGAbOTxnJxwPp0qnPqh8z7sYlc7vmO44z1I6dqybu7AnYRqisDyxBxjj8+lAW
O3sdRSTL5K9jnpn+hrWt7gOHCsg3A7mxn/AD9a87t7xklHnMQvLZxgg/4V1FjeZKlpEBJGT
nPb/CmiZHV+Sj5ZlReNxIHB6YqBrNScLnaQVKjnipLGaPBbzEJHOOoI6VsxW6sg2gHPJwOl
DFqcrNYx4fdAA7dNqnrjvTPsa7QywsrKNgABIA/GuvbTnkBBUjI49f8A9VSDSS7owixjsRS
vYo5u3slyj4DIueWByfetqzs9ucojc5H5d61rfRSsir5JBB446Vu2OhkPlwQR685riq1bGs
Ypmdp9gX2FowvPU5rqbDSUG3dGAATjnGav2lgI8YXFbMFuMdMV5kpTmzbRFCHS4lOVjANW1
09Afug/QVqRwhR0qdY1xwKFhW9WJ1DOjtEUf6sAfzp4tVbjYDx371pBVx0owoNV9UF7QzGs
o/7ucdqetqqj7ucVobV9KPlrWOHsS5tlaO2Tk7QKkEUaqflFTAgVE7fKcc11xXKZmZqEaFS
dvPtXnXiCfYHjxxnPT+tehagTtbrXm/iWFnVjgt+GcVXteV2ZShc8x126bJ2jHfKjOOa891
Rm3MQRxgZPHNd1rdu21sZ+ncc1wmpfJOBs3KSMqeM1vGaYuVpnIz3HLKxAYMSBnNUjcqGzw
Gx13cVY1RVWb5MrzWN523cuQ5IzzWlyjQW8UH74OevI5pzzDcOnH+1WJ52G3BxjH5VJHdby
Rv4P60mxmqtyqkfd+hINe+fsvXS/8J3rfA507oMH/lqtfOHnLk7mAP8A9avev2WZlbx9ral
umm9v+uqUImWxmyTK2bizynAJjIyRx1HtV231WVpTcBygOFbDcg4rOurT7slrIQyYbHTGfT
1qBmff+9QhsDkDH6V7RDSex6BpOtGCeDzN5SFw2Qeo7g9jW5ez217/AMTOyR4iZdjRE54xk
Ee3H4V5jBdSrHgfKAc464rqdH19bBsvaiXDAruOMcf1rNxtqjFs9c0HxFpd5pi2GoqEkiUv
t9R3xXTQRwzLEkcyy2B+6G6p6Y715fpWtaTeXLQ3MQj3qcKRgg+ma6m2VdPgWW1c4XA5c7T
9fSuCUbMo2b2K40ucLudoGbKsvJWnySySTgLKqTp9+Njg47MPWqb6pqWq64+j6S+nkwwiQv
clyW5wwG0YwOPzpmraR4rXR5LhodIeS1QygwtKJCAMkDI9M9aEm9yrX1OisNT84bWYP6OOj
VZuYobqExzJvjPUelcjo+q281ottMfs0mBIrEY685rqYLgkKr8N6jofpWTi0wPO/EnhZoyz
RLvhPKn0rybWtEO8iRCOeuOtfREX/CR6vDLcWMGmR2bSskX2lpN7qCRuIAxyRx7VxXifw1q
9vd2a3EemubpmBjtjJuwoyW+bj0/Ot46rUTg90fM2uaDyTGnyDrkdfpXn1/ZvE+0Rjj1FfX
Nh8KNc8SaTHqcOp6fawzl8ROkhZQGI5xxnisy+/Zo1m+O5/EmmocY+WCT/ABrNw80aRvbU+
SW+VmDFefQdKfbRRzXkMU1zHbRyuFaZwSEH94gDPHpX0y/7JGrOxYeL7ED/AK934/WvCPHX
gt/A/je+8M3V6l41ptBmRSqsSobgH61DgyrHMk4lbaQyhiMgYBHr0qeGzmnBZQFjDYMjHCr
+OK908F/s16l4y8GaZ4mg8TWlpDfxmQQvbsxXDEYyDjtXd6Z+zHqmnWMtq3iDS7oSHOZLZ/
8AGmod2gvY+YYfLhuYrXT40uLp2K+e4yo7fID39zUuraRqRlE00stxIw+Vn6ADr9PpX07N+
zzrUFlHCp0XUUty0kMe6SFkY9cNg/rxXA6p4cutEvp9F1WN7a6X51t7k8qCMZRh8rr7ir5F
bR3Jb6nmPh/w9b6rZnarTXLSGMpvA8rjIY9656aG+tpo7aSVohIQFBfHGf5V6toXgW+17xx
p9jpt5HpUt25jacoSvCk8jPfH6163cfs2and+WLrxBpc205dnsmLN6cg5AH60uXzsO9j5wv
JtY0uCIyay81sTs8nzzu6cnaPpXr3h9vB194RsL26s9QS7t4/KL3FuSVLHIZHyAQcYz2xXG
+K/h5qdl4rm0C5uILWey+9JL8sXlnlXBxkg9vyrtfCMMul6bFot1fR3NvHMIgYZZXSQMchN
uPlHBwDwalprQG79TtdIS6tIXFjp149gwExgKoyOe3H8Q5PvWxocl/ppgstOg+w2QJY23kf
KgJyQvAK9Tk1p+DYtT1mK9OgyWVtbW5ARLqFwVLjPQHoMdK4v4z6H440Xwrc+INU8XQXOli
eNBplrA0SjPH3s5Prg1Cg2tyVEyPiH42iv5zpNvcCS2sCwEgIYTNjmQ4/EDrXh9/q6wStIj
bs5UAZGP8jNY0+uSFh5TbcDO7gnP+HtVfS9N1TxDq0GlaTazX15cP8AJFCuWY/0FNdkXaw+
6vrSbT4yhlF0HIfdgx7OMYHXdnOfwqp9qZ5JZPNETfeAC4yfRcdK+kPC/wCyfqN3arP4t8Q
rYF+fs1onmOvsWPGfpmuquv2SvCb25Wz8S6nFNjhnVHGfpxV8i7hdHx2HMhG6Tgew/wAalJ
tY227mkkz/AHfl+tes+Pf2f/GXgS3l1SFo9a0pPvz2qkNGPV06ge4yK8iLESOu/BxjHtUOL
iMvxR2s0G4SeWQD8rdz7VYspntZ4pY5PLljbIbutRaJp/8AamuWGnrOIzdTpCGxnZuYDP61
9Or+yjMgb/isomJ6E2ZOP/HqpRvrsB5xY+IdF1u0EWpebFIDj924WMnGM8CtmH+yNPgbyVE
ivkgFxuB/H+tdpH+yzdxZ2+MYGJIPNowH/oVZusfs8+MtMs2n0u8sNWMa5Mce6ORsegbgn2
zW9/QlxT6nHXd9eyI0dvu8kc43Lkn04NZ3kx/uWubqVJCfmIO7Az1wD0/Wsj7LcW9w8E8ck
E0TFHjkBDKe4x1zmtC1gfbtJCjcDkDp61lIhqx01n4gj0uaT+yWuJnCmOO6upPmQNkMwQHG
SP72SKq3redH5cTOoVfrnJHfNV4LVmkJUKcEcKOSK04bIyfMzFyf9mpsI5qOzdpx998ZLH/
9dLLp0nXc3J6kjCj2rr001V6fe4x/ntT301m24XDHpntz/OnuO5wf2XZNuUE7BknpnPr+da
VrKwfbuIIHQDOO/PvjvW02it5m7YVGCMEdfy96rvprRxhZOHGfmHBPv160XC5qaXeGOQFZi
x+8Dt7k+ldzpku9AjdSvY56155ZwSQqApwCw6gEd67PSbhgFzkBe/GakR6DZ2/mRovp/Kti
HTUyPkrN0dg0aI3Jrq7dRs6c1m2NK5Vi06NWyBk1ow2qgdKmRcYBqyin8K4ZR5marQIolAF
WlUZ9qjUYp4YgVooJCuTg4FKHxUQbK0oNakXJhJ9aXdUNIWwadhXJtxzTS/NR7qN1FgJN4x
UbNkGm01jnNSUV513AgjNcrrGniRGzz7V1jVQu4AynK5BrGrDmRSlY8R17SWjYssYPXAx1r
zLWLE5Lhee4Hb8K+iNe01ZFbdHjjjBryfXdK8tpGEQA5+tclKpKnK0jq0kjxS/j25DNx1x7
Vzlyq+Yd2SemM/1rvtXsSjFgAPUY5HFcXeQhhtVunYd69dO6uYMw2kXby5VumM1GsnTcxA6
5pZAUcjaTz1qKQ8kruIPSmSWPMMuFVXZu2O9e6/swzFPH2sgOR/xLT7f8tUrwe2uZLaVZYZ
HjkXlWXgivbf2bWf8A4TzV/JUk/wBnHOR/01SmhPY6qbRltnXzGEcxxtYtlTx2NV7/AEuPe
oZtshGSw6H/AArtbzSrqxmezuo4YcYyJBuVuPXsay77TLYEFQ1vcL8rRtyv1HtXpp6mLOLN
sUGGXGOvOc0+IqpCnJI6YroJrEuj8Dco5IGBj1rJa1fzwkaiRiflxyTWydzNlmGTn7wDDuD
XY6fr0v2JbV7h7eZWBScHIHsw7iuMjjkErIylHT7ykYI/CtmzJlhSHbGSxyGJwQaiUUJNnW
2esR6Z4ls9WvIvsd3ayhLgIPkljk+VuO3UN6cV7l8rDsyn8iK+d9XljuozZaltJ2FTLjnJ7
A+lev8Aw/1j+2vA9hM8vmXFsptZmH95Plz+IwfxrhqqyujZannt/JDpuo3nh+5kTzbOUrEG
6+WeUP0wf0q8mtazbaU0S4klYrHb7h1ZjtHI9yKxvjlYS2Os6P4gt4d8dwptJuP4l+ZT+RY
fhT/hveHxBren2a7/ACrHddzg/MpIGEHsdxz/AMBqNblM9tsLVLHTbaxQ5EEax/XAxmvLPF
HiiP8A4Ta7VXHl2Ki0Q/7X3n/XA/CvS9Z1SHRdCvdXuCFitIWlPvgcD8TXxy+vXd1eSm6yL
iWRpZCeQWY5JH51D2uUvM+svAcwn8DafMOj+Y3/AJEao/FXj/wz4Llto/EF5JbtcqzRhIWf
IBweg461V+FpL/C3RGbkmNs/99tXnfx98M67r95oraNpF1fCKGVXa3jLBCSuAapK7EtWdK/
x++GKj5tbnHt9lf8Awr5G+MWvaZ4o+Kera7osxnsbkxmN2QqThADwenIrRm+GPxBYHy/B+q
t/2wPNcpeaNeW001newNBcwuUkicYKMOoNNxstitEfb/wNOfgZ4X54+zt/6Marnjr4reE/h
1d2Nt4lkuka9RniMEBkGAcHPpVT4Ips+CPhpDyVgYf+RGrw79rzP9seFucD7PMP/HhUPdkr
U+kPB3j3wt4806W+8M6ot4kLBZUKlHiJ6blPIrE+L3hq21zwBeX32ZJNQ0lGu7djwTtGWTP
oRn8a+cP2Svt3/Cx9YEe/7J/Zx87H3d28bM+/X9a+uPFdxDa+C9buZyBFHYzMxPpsNV8LVg
W58l/CPxJa6v8AGHw/AgnVhM7KZWJBHlt2/Ovs2vgD4CSbvjx4d7r5kn/otq++59/2aXyji
TYdp9Djih6jtY8u+NHgeXxF4b/t3SYlOsaYhI4/1sPVl47jqPxHevANC8RQeBNMuGudet74
3e3/AIl1m3mSK/XcxbheOD3r6u8C+Jo/Fvgyy1dWUzndDcqP4ZkO1x+Yz9DXyZ+0N8NZPB/
ikeIdHgC6Lq0hbai/LBMeWXjoDyR+NHRrqPfRntf7PfiCTxNpnibVpLeO3Ml7GoiiYsqARg
dTyas/tLHHwQvG9LuD/wBCrm/2UVK+DPEKnBxfoMjof3Y5rpf2lQP+FH32eR9qg/8AQqOov
tHwj5c0txHDFEXkdtqIvO4noBX358FfhTY/DvwpFc3UKSeIb6MPdzYyYgeREvoB39TXyt8A
/DcHiX40aP8AaYxJb2Qa+kQ85KD5Qfbdivvx3VEZ5G2qBuJPYd6naPqJ7mH4p8aeG/Belf2
j4k1SKyhPCBuXkPoqjk15/pP7SPwu1bUlsf7TubEu21Zbu3KRn/gXOPxr5C+LPjm/8c/EDU
dSmmY2cUrQ2cJPEcSnAwPfqfrXCqy4CM3b/Peh2WhTstj9U45ILmBZI2SaGVchhhldSPyIr
42/aH+FFr4VvU8T+HbIx6dqEx85Vbi3kx90DoFbk+x4rtP2V/HV1qel6h4K1C5af+z0FxZs
5yViJwyfQHBH1r2z4keH4fE/w113SJUDM9q0kZP8LqNyn8xVJ9O4lufAHg8BfGOifOSBfQd
fXzBX6WnjjvX5q+Eoz/wmWj7sgrew8f8AbQe9fpVjn3o+yhy3PJdW/aC8A6H4qvfDuqf2hB
c2c5glkFvuQEd+DnH4V6bpWrafrek2+q6VdJdWVyu+KaM5DCvgL4rWryfGXxTI0gij/tCX5
mPH/wBevqr9nGK4i+DVuszO0Ju5mt2cYymR09t26lbfyCSOX+Pfhu2tNW07xPbwqjXhNtcY
GNzgZVvrtyPwrzLTNJub0kwQtMo4O0ZA/pXt/wC0JfRW3g3SYSy+bJqAZQwzkKhz/MV5Loe
pRyKitMEXvuYAflUTla1hOPU3dP8ACF2wG+S3gQ+r5OPTArdg8I2uXP8AasIAxxsO7P06U6
zWNbczpcqNvOd2cVbs9WfOfklXszjk1zupJFKMGR/8IyEb91dRyDsWDA/1qxH4XEnDzqGxw
UTIJ989q2IbprgqpgDbujJWvCscKpMYmYyfLt9Kn2zQOn2OFm0Jo3ZJEzt/zmsu60PjdtK5
HOK9RuI7OZQroYpB0JX+dZlxpjAZK7x6jmumMk0ZNWZ5xHo7I3+rIz0z9OtaVvp7RuMdB6d
6677DH1ZQfwqUaeu8BV4xSqOyHHci0oMm1s/T3rsrVsKOvSsS3tdpAC4AHpWibtbdfljcgE
AsQcV5PtHzXOnkRuR4OM1aXGPSqXmCFN848scdarTa1DGmYY3l9wK6VUjFe8zNxb2NgAZp2
OKzLOea8USmbyh2QKM/jmppiY5FE91jPRUGM1SqXV7E8rLbSIg5YY+tRfas/wCrTP1rLvJd
zfuVO0dx0p1tOAuWY5z/ABelZ+295pD5NC/9uWMkToyY79RQNSsT/wAvKVBNeWskWx3X8el
ZlzqdrZbRbxxMPRR3odVx6jjG/Q2jfK4PkKT/ALTDApbSaSSNjI2WDVg22rTPl7qE+WT8rI
p4+tXG1GGGRXWZcvxj1qI1teZsHDyNwtgUxjgVQaRbmHcJz83QDjFVLXUDHfNYzSZ/uOece
xrb28bpPqQouxrk1E4z1qXFNK+tbCMfULUSRkYBFea6/p21ywXbnjpXrcyAqfeuQ12xR433
J+VceIp3V0a05WPnrxBpyln+UgYzx0ry/ULZVkbbzu6H1Fe7eIrPKyLhkUtj6V5B4gtis24
R7sdVNXhZ3VmbTitzz+8h2Ss3OSeDnrWfIQsgXqBzWzqSPsJVeA3GR2rI24ZcgA579q9A52
RqBkMentzivdf2a1kPjvV/Lzn+zjnBH/PVK8OI5PUA9vWvcv2aljPjfWQ0YLDT+v8A20Wmi
T6D1ZY/EaLf6bdxfaZI1WS0cgCXA+8M98VzE2m3LM0LQ5kTgxFuR7qTV/RLWS6tLpbyNImQ
AQup+aKTAKhgehrorCFdd0yC4uESC8T5C6HdtPcGu2/IZnmk73mnyeXJE0RONvmLgEfXpSW
9ra38OwRLBeA7kwflY+g9/au413TdYtbE6fJZwajZzqVZ9xiZPQ5559K5BtCvLeJHtVlmAQ
Mw4DxsBkkc8gcdK0UupBQ+0XVjf/6ZGBLjazFfmOeob1q+y6amnyxi3Hn7i6TwMWHuD3x/K
r0Gt6fdxR2HilVIQgw3yKdwHTD96l1fwbdafbrqOlSC8tWG4eV95V6g+9ac/R6EWOaeNpV+
Ri3Gfeuw+D2sfYPFF/oMzYj1BPtEI7eYnDD8VP8A47XHRSdw53D0NRDU20nXLHXLfIeznSb
j+IDhh+Kk1FRaWKi9T3P4r6Gdd+GeqwRgme1UXkJHUNHycf8AAc1zPwGsZm8JXevXSjdeSi
GFgMZij4z+LFvyr1XNvqWmkowkt7qHgjkMjL/gazPCOgjwv4Q07QQysbSMqzL0Ykkk/rXDf
3bG/Q85+P3iQ6Z4Ss9FgcCbUZt8g9Ik5/Vtv6189aav2q4AmH3j8rV1Pxb8S/278UdRihmD
21iPsUakZHy/e/8AHifyql4c0uTdvjj8yJuTGDyvuKmXYb00Ppr4WoY/hjo0ZbdtRxn/AIG
1dg80UZAkkVM9NzAVyfw1Xb8OtNj5BXzBj/to1eVftFFV1Dw9ubaPKm/ixnlabWrEtWfQAu
rfI/0mL/v4K+NvGGlRz+NNduRtO++mOcZz8x71y6iHaGDDP+9/9euv0qNbqxWFVGB93GMCp
5lEbWmh9FfB9BH8I9DjHRFkH/kRqm8bfDPwd8Qbyzl8T201xLZIyxLFMY8KxycgdeRS/CuJ
ofhppkTDBQyj/wAiNXNfEHxr/wAIX8XvCEtxMU0zUbeW0ux2ALja/wCDfoTV/adhI7Tw54S
8IfD7RZoNC0+30mz/ANZNKzctju7sa8D+Pvxu0e68PXHgnwfeJfy3fyXt5EcxomeY1PcnjJ
HGK+mNQsLPVtLudNvoVuLS6iaKSM8h1YYNfnN8TPBN14A8eX+hXCE26t5ltKf+WsR5Uj8OD
7ilq1caN74AiT/hevhxscCVwc+vltX6DdjX56fAW4Z/jv4ZQcJ5z4AP/TNutfoSvcUdEK+p
8h/BT4kp4W+K+ueDtUnCaVquoS+S7nAhuN5A59G6fXFfUPi/wvp/jLwlfeHtTX91dIQsg6x
P/C49wa/OrxMrweM9XnWQbvt0xG08jEhxX2x8C/iSPH3gdLfUJV/tzSwsN0pPMi9Fk/EcH3
p6/Mp3uYv7Oel32g6b4t0HVJi95Y6ksTg9gEwPw4zWn+0iu74H6h3/ANJg/wDQq9GsPD8Wn
+LNX12FlA1OKFZY9vO+MEbs+4IH4V59+0V/yRTUD/08wf8AoVDab0EviPDP2VxDB8Vb2Jn/
AH8mmSYXHo6nj8K+wNYSSTQdRWL77W0oXHXOw18G/B7xZB4X+Kmi6neOY4GkNpM/QeXINvP
0ODX6AcEdiCPqCKT6De5+V95BJHeyCRSHyc5HNLb2ry/dXJzXrnxo+G2oeDfHlzLDbyNpF/
I09pP/AAAMcmMnsQc/hWZ4X8I3t9ALhbEvGnLSMQqY+pIHFJrUH3O5/Zf0+e2+LNxJtwn9n
S7sdPvJX2PfMq6dds/3BC5P02mvJPgh4Fk0GwvPEd/AYLnUAI4I2XDLCDncR23H9AK6v4te
JIvC/wAK9c1FpAszwG2gGeWkcbRj8yfwptWaFuz4b8M3MMfjzT0VUfdexjcx4GZByPev0e9
a/MnwnDL/AMJpox2lsX0J6YAG8V+mhbJNF7obPPLz4N/DfWdfu9evtFF9d3MzSylrhyhfPP
yg469q6XVte8K+BdCibU72z0bT4U2Qx8KMKPuoo6/QV578OvGm74qeN/At9MA8eoy3djuPV
Tjeg+h5/E10nxX8BweP/AN1pmwf2hADPZOOokA+7n0YcGnq3ytia1sz5d+KnxFb4jeKobix
Vo9Gs1MdqG+VmyfmdvQnjA7DFQ+FrFZHUsuG/wBonJrhLSwkgvGtrj/R2RirRP8AeUg4II7
V6p4PtZmuERLoGIcqpwQ2Oox1rgrVJbI2sd5Z6TC0BCkdNrDbtz359akfybENI0gYqPlQD9
Kn1CO8htibeAmHHOfm2/Qda5aFZ31Qf2lOVBx8i4OznvXKueSbk9Da0VsehaHBdzLDqCT+X
E5DBQM5Hf6V01xbiS18u2b5g5YnPAB5zmuU8PytZTNIk/mWhYFUZvwIrZ1i6mlleCCPdBt5
+bA59R3qVqyXe9yeG4hiLq14lwR2HQfjVqG5wnmSsvPACt0rioLKZZPlXyY4+gPQ/nWzazx
RwBpleZ8/KiDcx+vpWnM49SeS+50nmKy5Ubx6daZ50att2/NjoDisgXd9MTHbxeQoyMjlsV
ahsrmWNAJSdp5Ur09s0KXNoLl5WdDpu2X5pFVF6glquz6lpKyeXJfwhl6qDn86p2djttAu0
MVOcnpmqSabHb3MkjR+aHOSWUBRTUHGNhKzG65rqSw7bBTdO3GSMKpNcvA2pSXOJppUlD7Q
QPlj9c9q6JtPKzNG4CQnnEY4f3qLUPs1vbTbdyQsm1nkGF/CuWtHVtHRBpe6iG31i/hvhZz
Teeu7mQAZC+taDXEi3AkMcjRdnZu/pisfTLuG/cOdnmQqIw4HJX1roJYpLmw8u3CjDZ3554
rKGqtcJ2jK1iKfxFBGqW8nyIQFOBzWnbIXGFbzYh0ORzWFHolu4CyFpHbJZ2PINWLBZrDXD
ZrNtgUAgFs5BFdlNX+Iykl0NyOzjdHkaPLDop6Cs24snRvNManByBjpW7BPulC4Hz9CO9Lc
BSzJIQoI61rOmnEzUuVmeZLeWxjH+pbH8PHNZxkiCYdEkO7Ct0NS3NtJyinap+ZWHRv/AK9
V7PywXhuUBD/dOK4JylJ2Zry6XNQTboBtYMdvzY61m+S8kxZRlTht/UqR6j0rQbTpLe0Y2v
3xkneeo9KzU1yO3hfda/MvB2kYz6UVVyW59CI3exe07U2N19huFCMO2eh/qDWwTmuVsfsOu
+Y6wm1nHO5W5B9RW/B5sAxdThwRw5GPzrqw1RuGuq7k1IpPQsN9zNYmqR7omrdIzWfeR5jb
NdctYmS0Z4z4ktyPMIByRzXjviSJdzsoBxnr0Fe/eI7fLP8AKWHJwOK8X8TQFgw2YxksK46
CtOx1Sd4nlV4n7l1aMDLelYDWssjyrbwl1jUyOQCQijufzFdfewkRbeQDnHt9K5y6jkjIG0
qOenp7161jAzREzMqrGCx6Z717f+zWF/4TvVyziM/2ceQOv71K8WaPdgJ/wGvaf2d0jXx5q
21yR/ZxwWwD/rEoRLPU7G6sIb+b+zuLiMBJbjfu8zC/Kdpx37+ldRod49vE8dq8byN++WEE
JKePuEdCQc8jqKTV9Ft7fRwlxpMl7bFQrbQS4+Xg/LyPrXI6fYanDFDdQs1wyzMUkDEPGFP
ygbgCR6mu3SRkepaR4r0/Vk2qN2DskQkEo3cEVp29hYGPZbJHGucqEwAa8Tv9Dv77XZbmM/
YpPK8x5o5Ni5zyQO1eh6XcWE/ltc3UsEoAKFT8me/NROCjrFiuVfEngk3jC502PZcI2fJP3
ZB3+hqTRNQksIY7Qq6RoOIZV5HbANd9bb8hi29Oue9V7zw9pN5IZWtQrlt25DtJNSql1aQr
HI3/AIO0vxFB9v09xZXZzldo2lu+4D+YrzHxH4c1DRpzb31uQP4ZF5Rx7Gvo2Czgtk2woFU
VT1bTYb7TZraaNZI3Ujaw45ojXa06BynN/CHWv7S8DJp8z7rnSpDatk87PvIT/wABOPwrpv
F+vxeGfCGp63IwBtoWKZPVzwo/MivnyTVfE/w71i7fTYFtri4GxopYjNFMoOVZTkcjJH0Nc
R40+K/i7xfpQ0LWfscdn5iyssEJRiwzgE5PAzmlKOt0bRVziybmS+a5fMryyF3brkk5J/Ov
W/CEzLCjOikJ1B615joJZbxFdj8pxnGR/wDqr3jw7o1vfWaTK2xyv8PIzU2u9RPc9c+Hskc
ngWydBtUvKQvp+8atrUtC0TWjG2r6TaX/AJWdn2iJX2564yOK8Rl8R+NPCFidL0+6tDBEzt
GJbTd1O7724etcmfjx4+WUxF9NDKcH/RO//fVD0d7h6M+iv+EH8F/9CrpX/gKn+FePazpGn
2njzWrextobWCOdAkMSBVUeWhOAOnNcnP8AHf4iRqrr/Zbr3H2Tkf8Aj1VrHxhfa3qdxq2o
TRtd3Th5BGmxeFCjAyfSonJ8u5VrdT6L+Hm1fA1oo6CSYf8AkRq8H/arnjh1Lw0zqWJgmAC
9T8y1s2XjTxTomliz0u/tFt1ZnRZbQOw3Ek5O4Z5NeJ/ErxV4t8bahbR+KYrKN7DdHC1vEV
3Kxznqc9BQmm7pgu59QfAjx7/wmvw4giupd2qaURa3KscswA+R/wAR+orN/aE+HK+NvAh1b
T4d2saOplj2j5pYv40/DqPpXy74D8TeKfh/qU+seF54JZLiLyp4bgZBXOQSMjJB79q70ftF
/FOSZY/s+j4fgf6KT/7NWnmFtbnJ/BKws4fjT4ZuIZGeZZzuKg7clWFffGea/Pmw8QXnhvx
NH4otYIIdTWc3McMcf7pGOc/Lnpz0rqZP2oPiZFJtaLSTj/p1/wDr0nbSwWVzzXxOsMni/W
iZORfTBsDGBvPetv4c+ItV8A+NrLxFYZntw3l3ESH/AFsX8Sn3A5HuK4271JtQ1W5vbn91N
cStLIVHALHJ/nWzp8jm2ZUvrSNGUbzvCsFPr3P0HNS3rcp6n6M6Xq1lrOkWuq6dKJrS6jWW
Jx3UjNeYftFHPwR1Lt+/g/8AQ6+bPD/xm8ZeA/Dv9k6BNDJpqylo/tcG7aT1Cc5Cnr+NUPF
nxy8Y+OvDFx4f1wWn2CZlZzBBsbKnI5z60adCUrO55kb5IHPkAMR/Ee/0FfZvwB+NFj4q0W
Dwj4gu0g12zXy7dpWx9rjA4wf7w6Y718m6Zp9jPCyviRG/h24YHr1qe68OTLKt5ZO9uUbeH
QFdp7YPY0lorCP0g1DT9P1Szey1OzhvLZ/vRToHU/gawrH4feCdMvFvLLw5aRzL90kFwvfg
MSBXyZ4W/aC+IPhe0jsdWkttegjGFN2CJQPTeOv45rp7j9rPUzbkW3hSzjm7F7hmA/DAqtl
uKz7n1Xe31np9jNe31xHbW0Kl5JZGCqgHqTXw38dPi4vj7xDHp2kOV0LT2PkbuPtD9DIR+g
Hp9a5Hxz8WvGnjuXy9a1XZZA5WzgGyJfwB+Y/WuDT55BnBGfqai5SSR2XhFZ7zxLpTNGqiO
6hZtvYBxjP1r9JNwzmvzs8N293bRL9nTbMjCYccFgQQD+VdtJ+0f8Vo5TEZ9M3DOQLIH+tC
slYdrlfxh4ik8MftEazrVgzm+tNVaUAcDAxlSfQjIr7U0LW7LxD4fsda0+QPa3kSyoQemRy
PqDkfhX5s65rGp+IvEl/r2pSp9vvpTJM0Q2rk+g7V3nhH4vePvAvh2PRNEurcacshkVJ7cS
spPUKSenf86HLuU1zPQ9U+OvgBdI8aw+MNPj8ux1M7bgIMBJwOv0YfqDXM+HLz7NJFJG24J
grnn8qy7341+OfFehXWla/daaLK4ABUWih+DkEHsR61N4evNNGbl2ZyVA2kYxj3Nc+Igqkf
M0jNxO21jxhmxkjheSLzEKsy5wvbj0Nc9a6pbwTHyY5J50b02qo9zySfYUyWWO/vRLY79hI
JAHCEe/rWnp+lNGu6E7WY/MTgv/8AWrjUFTj7xrzc70RpwapdxiKa4iis3dcRx22Szk9zk9
fet6y1fVLmVYZr4W5z02gA+xPrXOw2AN5HDFOHkLZyGySfTrXVQx2NpuFwwk6kooyufftXD
KpZ+6tTflubdjoysxkvLprgt054/KtuO1t4IjCsQUk/eXivPm+I2i212traRy3SJ8rNbqCq
ew6Z/Cuw03VbPXLQ3FjdJOFOGULhlPoQeRVtzS5pIysr2Ru2cMSn5hgc5Irore3gMSgLuXH
SuStrqOGZVZAxPQMOtbkV8xZY1ljjkcEqhYBj9BW1GpHoYTi7m7HEioUUYFQtDuyi8Jt6kV
HFcTRxDzQHb1qg19eT7tkfkoDjHc13cyMLMlu7q1sYyWbzZf7uK4TWWv8AUt0sx/dLkqiiu
yltzIse6MyAn5vUH61D9jEyxo0SgchgByBWFSN1obU5cup59Yxvb4wpDMwHBwVHrzXUabeS
QMIJQ0mcHb0LZ7/WludJ+z3sgZAYwcqSOcd6jDbLo3jcRRAfTA6CvNdOUZM7ZyU0WbrVEt5
mYQyx+7dKm3LeFLxVG4DbkntXI69r8P2RJLqZt+/5UUFv+AhR1NedeJvH2rWk8Om2ds0E05
HlqWUt16YHArqoRk3YzqQio3vqfQdne+XO0IVgB82T0z9auyXgmjcyMFCg5J7V8/8Ahy68a
29s0kmoAu7bxFP83457ZPYV1FnqutSTMtxqEJkY/NEPun1+tbX5nyqSObk0u0dVNrFzJOwX
/UBvlTHU+tadp9nuohcNIYjnkEZOa4a51XU4I28pYbg9nAI/SsqTXNdsgn2q5iUP8wDR4X8
6n6vO92V7VWskeySa1aWdrsnn83tvHIArOFzoMkyyrKock5VuBn1rxDXPEusNaG7juHiiQY
byFI3E+pzxXM/8JfrUtv5QuORgBlY7lz3znJ7VbpTn2sLRan0pDb21vcyXdjJv3fNsQ5Uet
XLydrmwVYwfnbGPUYzXz34X8R6jZXLXMeoTlzxIJCW7+hr36xuZEult22MjfMH9iM/1rGVP
2bs+or3dzT0pi1gobqvH0qW4XMbU+BUSV1XhSKWf7prtgrRSMXucFr1qHDcEg8HFeP8Aiex
bMn3iRnp2r3XVIyxb+deZ67p5Z3bhhjnAwcUQh71x87seE6lZsoYKpPfrXKXkJ8wkIc49PT
tXreraTsUsEzwcdAPxritQ0plcEIdzDPI4NdqITOL8nCb2X+HjFev/AACyvjfUcx8f2ewz1
z+8SvN5rKWNgB16FgOOe1epfAiEr4z1Fh1+wspJ7nzEoKex7lHrl4kS3ckrFo1BaNzsyMV1
un32nXFqbuLAlwPMU/w/hXnl0upQ6U1/Dc2pjtseas4zuYAAjp1FR2euXJkC6lDIrnDBBhV
PT+7XTyX2MjvrjUdBuwiXUMDKWKnevKkfhUVtaWCymS3uwYyMYVRgfWuL1aMahfi6juHgjb
BeAttZeOMVRTxDDoC+X9qkJIPySNvOfUDGaap3WgHrlnEtnbtszJGf4Q2Rn29KgtvEulz3L
W/mtDKpwVkGOfY15La+PvEGph5LIQQMmV8pyd3PQg4x+lQ/a9TlFt9v0m6mMrZEiruGM8kF
Kn2LW4rnu32tAN2eKmDJLFuzwfSubgmN5ZxSRoyDHGQflHoRWpAzRRKC4GOwrmaAzNb0uO6
iIMQYH2rxHxh8OlvVluLeDZcIpKkD73fBr6MO2YfMM1Wk0uKTqoNJaO5SZ8jaJoaRSnzPkI
5Hv7V6joqzaeontWLIByo7V2+rfDSxupzdaaVsp+S0eP3bn19j9KyLbw9d6dqKQySSW0+Cy
krvSQDrgj+XWutOLWjM23fUpXk8eqWUqzthQA2S2No9a8z1zwKXlaaxncSMxZd3IP417bJ4
fXUJBGkb28xXDYQbJD2brVGHQrq1vobeSPLjgK3KSewPY/WspRXQaZ4Ovhm+VlhuEeJyPly
flPtmuh0vwzIRGy5SReMete6R+G7OVf8AUrIh+8hHIPuKqXPhr7MT5OwwkdMYZP8AGsrXLu
cSnh2Vrcbo+1Z83hNnfLQ557jOK9jtdPTyVVvmAH41N/ZUTHIXOfSsuWwXPELn4ewX1v5c1
sNy8o4GCp9iK4nW/At1ZnEasNvcd6+rItLjC425qjqPhm2voWWSMdOoFaRlbcR8XXOg3Rlf
zF3MeCSK5jVNBuAGcLyOoHb2r6m8QeCjBIR5Q4zgjvXnuqeHVVmUx/T61q432Eqltz50lt5
YiVMf19qkhZ43OQc+gr0DWfD6mRzGgD5wRtrk5NNMTHcCOMdOlZ8pstdQjvJo4HiUZjbgrj
I/lSPG0SFLkCONmDsu3Ga6K30G9h0j7VpsXnSyxhvO42w8ZJHqeorltc0nUbVxfXVw9yH25
ds5JIyAM9adtAudv4X0WO/lt1hkT98cRhhzKfQDv9BTvECXRdLf7JPbRZ8tUeNlJPvnqT6V
j+E/Ftx4a12zGtaa8tpFIkkcTFozbsDkOnoa+n/Dvi7T/HO3T73zWsbuBlSK/CusoHG9HAB
V/b2qeZR3EfJuoaaLZR5nDDk4PFYZyxwoxn3r1bx34SufCviObSL6ZLkFRLHJHzuRs7Sc9D
xzXnmoWttbXCxojlxhjzwPeqkWtTKWEH9024NnsK6DR9IjedH6k8jd2qrcW/2CDz2ViZB+7
G3v05roPD96I5oIYRFc3Mo3EI3Cr757jn8qlDskdn9ljsNBe3imRJ5j5aMoy24jk1z9toOU
mmV0CxrtckffHoK6OW6soYP7QnuFWJF+QsvAH+P0qrpdyt40s4AeRz8ibei9R7ZqHfoCWhy
8Hh3yI1FyUiIGSrNyfoK3/wCyYL+ySO2tVPO3e69vUV0Vjpb3U8s1xDExPGWwSOOh966Sx0
+O3QIzCZlJ+YgDGT2x0FFhXPMx4UngKsdz+iHFbumaDcSOBJwhI+Qd67NYo5522xjA4ArXs
9Pwm7aCRxwMflUybtZBcoaVZR2+I1t8qv8AAT0+prZaC4vYvs8NssMAbOFwMn3PU1oW1gsa
uxxEqjJL8Z9hnrXK+Kdc8q1azsjuZlKvJzwPQemfWuZ03JmsaijsWtYvdE8O2LTM6y3CoSB
v+83oM9/pXjuqa5qOoK76lqk0EU0gYwRtwB2AXuPrU98ywbrqXy5ZCciMncGPpWDp1jfa7q
0qS/uVCbt7dB2Ax6VrCjGO43OTNfS/tVxfqkKyW8cLDzJCw+Uf7I4z1/WvSX0zTbWEXNxq4
XUZEDRRSH7NMUzgDAbDHPoTVTwnNaz6NHo+s6b5yQ/u8NyR6OG6qSD06HFJrum65HZSaVoD
Qa9Y5aKPzFX7VaMDkZBOcjsw/Kol7zs3YE7dDC1hb6G9id21EncRvkWQuFAyfm7CmWOozrd
whbpxIcLG7HJ9juJ4/OodP1LxVpGrQK99e3k1rKpks3nZkkHUo6k9CMiuvS18LbFe3tXJmR
ZGtbn70bn7y7iAMA5x7VpeFOPcjlc3qejeFfGWpaXCmmeLPPXYALe9Zfkljx3bo3Pf3r0Fd
UW7txLpzR3GecowIH5V5p4Oa3tWjsYNTgksZW3CxkgLxr6nJzt/DFd42jabbyveaWot2flm
hbaufp3qNJe8tDNpwdmaEM1ysWLiAnvu3Yq9FeW4Ho2O5HNcDcxQ7vOu5NQvHL8AsWTJ9Oc
UsHizw/a5i/s+YSLwS+Bg1KjZ7g3psdVqF5HJ91gWPyqE+Ymsa8t7+4hWKGOO2hznMpywPr
iiPxfYm0a4lhFjbhvleYjLDucDp7Vwfij4qaXbI1roMZv7yf5VZm2qo+pqZU4z8zSDkttDF
8ZeJ7bQrSSONQbkZzLJjc3P6D2rxBb3VdY1h9Ua6MRhkDLIVPXsB/nir3iX/Tr4G+uhe3zs
XkBlxGi56AVDaTrdXJt408q0iyA2cKigdfetY2jE0cbs9Nt/iRaW+nRtc6bdXV4qgM0ZCK3
bj1qLT/ihGJDNH4cWD5uJZ58k/hgc/Q15ZNrF/sR0s7eKFG+SNIyAR0zyeAev41DDq32rVY
9PvI/KWSTcjqdiqfRvQfSiFCnCTlBCk3Je8fSlr8SJLq386GziCjjB6Z74HpWBf+I7K8aYR
WAimBySLpsZPBOGyMV5UdZbTZgi3gkA5KxNkY7A/wCFUk1dtRnO0bVz91+pPbHFdBhy9jvr
i9ltwWRZYYWwryps2nnGDwV/QdKktNHg1G9l+z3mHU7kDY5H90gHPOM5GRWL4fikuInQSCG
ZXwvX94OvI7/T3rotRsptKvbaadI1SQB4ZYcjHup7YPvxWV0aWaNnTtGuJLeNmkV5egkQ9R
/te9et+HL2SexWK6h82WFBGzbuRgAZrjvDN00syi48rMmMsh+8T6ivSLKySwlW4Ref4gtTO
k5rXoZ8yT0NmGeFbcKFbd79jTpHzH8x61JKivtmjThh0FVpspCRncy9R3pxTW5Jm3vKtmuN
1K2VnYhQT1wa6W8uFIYda528lG456iumCIZxGpaeCT8gye2M1xuoaTnGyMdcbQK9JvDHuPb
Pf0rn723VmYqMr0478VdhHmV5pS5MhUZz90/z4rsvhFZva+Mr84BLWTcL/wBdEqG/tlJyVy
c547V0fw6gW38SXbKQga2PJ/31pMDBl8WSSwrtuN0YVdwxwPY8Vrw69cgLDbzIzA5Gw78jG
flrQt7aTSdOks5LMCSGDzSs1qixzlhnGdx7jp+lV4fF1hod89teaTE99BtEklmEjjL4zggZ
DDnBwa7r9gaEur2a8RnjtplumXKiRSnmD157cV1/hLwLZ3AXUprk+ZInIVeUbPOCc15drHi
y/wBX1Nbrc7OchUKkLFzkBfWuk0HxxdaMqNdRxXErEMI9zwtHj8MNzRLmUbLQGj1m78G6Oz
NNCv2e/wBoC3YX5gfUgYBri20bVvC73y3uqieK4/fJPbqVwTwxK/wnpyKzL74kXl+AIJfs8
u/Py8n6VmnxHrl5rMNrNqU1tFMACY/nBH0561nDn+0Tp0O98Na9CNOGybfAzlfNkmLM79+T
/Kt7+3YBMsTuVQkAMcEE+1eT6rBrCz/2fb2cep2pG9WWAA4z/s9/fFafh5pbnfDqlo+nGLA
X92wXGMc7qqVNW5gues2OqQzTm3WUbycKMYJrYhnB4ZskVw0emywPHcWl3tmQDaznJZfeqd
x4k1rT9cNtexxtC+THhRyPXPeufkv8IXPT9ysOKq3lnHdWphYkDqGHUfSsHSfE+n3EYLTLG
xOMMeM10KXAfBUq4Poax1iUeY6naa34duC0lw91aE5DE5z6EjsfpW1pviozQ/MwPOCXUDB9
/auxvbO21C2eCZBIjDp3FebyeEbbS/FNlfahbW9/pRkMEqTrnYJMBWx04YD866IzhOPvbk2
1OutNQLTO9x5ZYDiRCAcehq5dOpUMsZkOcMvtU58F+FNpX+wbNR3wlcxpV/JaxPpN0oL6fK
1s2TlmC/dY/VdprN2exVjoIVieMGJyNvSrEdwsLBZio9y2KyY3EEq3Nqd8Mn3kz39qdoui6
Tr0d1rWpadFdfaZiIDOuSsSfKuPTJDH8am3UEbccsW7HmofT5hUoki5DSID6FgK5TxJonh2
zm0y0tdJs4J5ZxKzom0rHH8x59ztFT6JpWja3e6xeahp9vdyfaQivKm4hfLXj6Ucq7lWNTU
bK2voim6Nm7cgkV5V4k0FoZG3R7B2z0r0PWNJ0XRrzR72x023tJftewvEm04Mb8VR8QrY6l
YRR3EaSo1zCGQjIIMi5BqlLlaXcThc+edZ06PkKy9em4c155q+lKkjPGCwY8Mf5191HwV4R
bOfDOmke9sv+FfOvx88Jt4LiPiHQdMQ6XeNtkRQQtrL7Afwt1Hoc0WT2HFW2PFNM1LUtJuw
tvIXgD5MJbCntVvUr/RblEa9tZEcSFzEH3At6kHoa47+2tSlLshcKRjCgAA/lX0Z+zTo+ia
9N4j/ALV0i2vREkGwXMQk2Els4yKIa7l6HkV1DpGoiOS+1CGcDO2GXcJASP7wzx/nNdf4c8
QaLor6cLjxDPc2Giq8ttZfZg7SSEcRbxjAyc5PTFe//Fzwn4S034S65eW/h/T7OSKNCJoLd
UdBvXOCBkV8TX2napZ3MtxZefJbN86yBP4euSB061MuVq4zpfFnii/1zVLjXNXlV7qfCADj
AAwFA9BXKRQ3N9KbpmwxA3bvyGK9A+E/wm1n4naq01xK9potqwFzdsuST/zzT1b+VfZvhn4
beCvCdokGk6Fb+YqhTcXCCWVserH+lOy3kDlY+Jb3Eeiva3Fr59ukIVW2Ekue/wCHXNYmj2
8Om6bdakZdgdzErDAYAc4Hpn+Vfo+1raunlvbwuvo0YIrgPGPwb8FeLrWTOlxaZfH5o7q0Q
IQ3qyj5WoShshXPi2zljvZW1LVGJtYpQqwtzvb0/Diuzs7iCCEtJEYlkdYlQphn3HAx6/hU
fiTQB8PtdGg6zp0k13GhaB2KxWzjs4fljnnPAOeKw7WK8vPHOkNNdf6Gb23Jt2Z3QjeOMse
eP/1UWs7BZvU6aTxNZ2upR6dZWEV2I932t1udh37sBUY/L6ZPNbn9uLG0jah4f1OwYfKY0u
o5Ix6HcEPavqc+EfChc/8AFN6Yf+3RP8KcfCfhULj/AIR7TQP+vVP8KlqHdi5kfMr+I/DNh
Anl3UksxxlJXXEY7/cHJrZTxrZLElxYQKiqMMPJ5xjrk5x+de6ap4W8Mpot80fh7TQwt5MF
bVAR8p9q+M9HvZm1FLOGC0kf5cvMrOq4GcnJ5PsBScYpXuPdXR6XceIb/VBvcb7ccjB+VfX
muY8Qs0KEHJbZuyfu89PrXc6brPhWQfZ9Ve1tWlxsYLtXPuuAPzrO1rw/LcQXE/h511CO3L
GaAxqrjjO5cfeGPx4rKLJPCrywvbi73FjCmd2e459Kbp97NZaoitJNPztcdGGehB7qfTpXo
kLaabV57myaGRcBmmztIONxA9QM/nW/caF4dlgj+z3kDwzfMqMSjgnoenH51nOrbRo6Yo4y
08ayRSQWtnZvCI8piSPcJSPUdVx2xWnaX0M3iMatbrLot0FIaaNM729cMMY9eK2IfB7CZjC
ZF2ZzJICdv41XvtD0W3t2urvWEVIj+8AQ53exPFcylTk9EW/M1d1vr7iO+a1mvOM3tuiRzE
D6ev4/hXYab4H0i6sDNZ6jMZtpbyp9rAt/vYGK4nQvFnhezkddH0NI7h1CpcSQrIQoHJZj1
55xx+Vdvb67pWoadb2D6rLZXRA86WKFYlaTswx93+XatYwlffT0M5zWyVijcaVf+Hbnzgom
hPRozyB6HFa0fii6NuIjC5YAlfLG7gdenauY1qG30m+3J4g+xX7L8yPLsEw+nQ1jWHjGKx1
sS3My2jxvuhkiBaP6N/d/GhyS0tcnle7OlvPHd1Bpdz5flxgDH2gJ93PYnoDXmeseNXdWZt
cQz4G1LbJZieQScYz+Ir0fXLKHxhoMV74Zsree7EghvoYWDQg9QzICMj0YHIrzi++GJDQx3
JW1kmG0hIiBE4/HLD3zzRH2chXtucHqviq+luBCfMyq4LO2WznNZD6hdSQNJuzNkADqfwrp
rvwhLbzypdySTPEcBxyX9CAP6moVt1uEsoLW2Mt9C21fLUmSRgeOO3X36V1rbQSd2YNlb3T
XTW8gdXbCTKfvMSeBz35r0C7tdMV5dL06JRBb4Q7GyAcc/rVy4h0/4bwW19r2nQavrl0fOj
hdvlh7mU9i2eOemK5rQdQ8+c6jeQyW1sZnkuCibhIGJPA9Rx7YrmqpvVG8Gr2ZcvrRYtPaQ
x/Kvc9q4u4iaa43hQYl+b33V0mva9Z3F5NbRSYsx8oZjz9cfU1z0MqS5gR9yDjzOz+/tV0b
8vvBVab90iiuFt3ZCTsJ4UnPXsK29FW3Fwm/CyBuGPQE8CsU28nnFmxvHAPY5q1afbre8ST
yyzKQ4yvH5VpLVGSdmelR2N/ZxwX8LhQGzsOdzHPBrt7PXtG1bQ4NM1yxltZYzuhurdeAQe
49+c15U/iUXF5ZESvbQQEbkLgoc85LevWvUtE8N6Nr+m2mpXbSqdrMYy2CynphvTnIrHltF
OQ3JXsamiRNbXgXSb+G88thhR8r/UA/0r0DStbme7KmQkgBAkg25PcY+teev4VudJvYJrGc
eT98NKpO3j26n6V01pDLqNuSrx2+qIMtj+IfX1rWMtNTCSXQ9BXW5rVds0PyA84420XWoW8
4SWKbHy545yK80n8UaxZTQaVqQ+bo0c+ASpH97+VR6TrjQ3x0u/324mJMXmd/8amotLoUTs
NUwtmtzFlUZtuAcjJ5yDWBNJuTn0zzW3E0kkU1pJIArIcbjxu4IPtWTeW7wtskXa46itqbT
WgmjBnm2A44PUd81kTSpks/AFbN7EzKTisKSLcrLJIwkYqItxAU885PYYzWoim21nY7Qeef
U10ngJkj165UYbFucf8AfS1yYCm1ab7SilJPLERbDnIzkD0Heuk8BSj+25snf/ox6ngfOtJ
gcZ4kv9S8QanBdTabLpqtEi87ipHZjx059K0/C2heH7i9gh1CSW4d1ddsZ2RAj7p3fe960J
PEOqeKmhWGM2OmICszouBkjGCyjJ9cCsq0hW41GS0t2m1K9ZjDHCSYs46Fm44PvXen7vYDZ
Xw5otv4jjhW6eW2jffI1rufYByF3DnNd5rFhJqmlFbfQ2DM2U2BXdlxxnd0Ncta6hDpd0Id
dsVsEjXairgISB14+/8An9a2bfx1plrYCzsVUpDl8qhCoPXuaynKTEbkWl+FdM0mDTtWtLS
OZowVhf8A1o9eRznOea4y50uBbtJdCEmqWIZQwk2mSP1Q+3vVG+1+LxBc219PHJPMp+YH5N
qDvx/Ktnwpqum25kjhtTHiTn5iWkU9ODxxTSlHVklnzzYv9qttRNvLGAvlyR7iR6e9athqs
o0zfcS/bp3kdTE+AIh1HBJ49Kn1S7sFhcLcWhdXyC6hiwI4/wB0isGG50y8vhHEFkdcByRj
cMdPwNK/NuBt6bqxsSbW7zIsQDNJtYlfbjtz1rpYbnw/fSLHLCsu9jtZ04BHv2rBt9Q0mMp
lEQn5XVuAfYg9aZcSaTdLFFYy/ZLguFMwYsu0D+LmpaTA1rzwVbS3P2jSNSls3PJR/mT8O4
NQzaD4i09A1tcNeoMD5W8twO/sabaXV3pKwQ3lwZlPy/aYD5kIGe/cfWut07UVm/cvG6N/t
Dg+4NZycl5grMxNN1nUFJt76GRZQM4dcNj+tXNTlh1HSp7ZjgSoVz0IJHB9iDW6slvMzIss
blTggEEj2rn9f06TyxeWfyvH99R/EtY3vrYs3PDupf2t4dtLt/8AXbfLmHpIvysPzFeWfE1
JvD/jS21y13ImowhHwOPMTjn6qR+VdL4C1Ixa1qmjy/KJgLyIH1+7Jj8lP41L8XdJOofD+e
7iTdNpsi3S/wC6OH/8dJ/Kq2kXY52y15pNGeS3G6W4URRoORvY7R+pr1fTrOPTtLtbCP7tv
EsefXA614Z8N7dNU8TWECjMVoWvJB/u8J/48c/hXtWvarFofhy/1ecjbawtJg9yBwPxOBS6
WFboeL+OPGG7x7fxwyZSzUWakeo5f/x44/Cu4+E162oeHdRum5JviM+uEWvlm7ub671KWSW
QySO5kcg/xMST+pr6R+A+/wD4QS9353fb34P+4tJbtg9Tb+Kl41h4ZsbtDhkv0x+KsK4DT/
EDX9xZW5kzvu4B/wCRBXV/HSQxfDmOQdVvoj/6FXiHhDW7GTxPpNob2IztfwL5YcZJ3jik9
0WtkfYJrG1rSdI8X+FrzSL7Zd6dfxGNmQ5H+8p9Qf5Vs5549a8m+EvimOfW/Fngq6mH2rR9
Tne3UnloGkJwP90kj6EVSV7vsTbqfJPinwvceCfGF54Zv7cRSQSgQyjgXEZ+63vmvo39n2y
h0/WPEVrDDtCQW4aQHIkbLZIrofjr8OofF/hqLXrO3D6vo/7wBVy00I5ZPqOo/H1rjP2ZtT
/tLWfFcm4nEcH4fM1Wtm0VK7PTPjkN3wM8UDGf9HH/AKGtfDOhahr2ra1Y6HZyyNcXcsdtA
F6DJAAPsK+6fjdj/hSHijd937MM/wDfQr5P/Z5sba9+Nuio0YItvNuAx5+ZYzj+dRHoC+E+
2fCvhyx8J+FrLQdPjCxW0YDN3kc/ecnuSea8s+MnxsPgWb+wvD8cVxq4QPPLKNyWyn7ox3Y
9cdB+Ne3cDk9K/M3x/rl54h8fa5dTuf3t7KW56jcQPyAFLzYo6q7PQIf2k/ija3/2j+2ILp
A+Wimtk8th6DAB/Wvobw3+0d4H1LwAfEOuXY0y/hPlTaeMvIz46xj+JT69u9fOnw7+AWv/A
BG8Ir4h07WbKyg854PLmVixK454HvXYf8Mh+KiB/wAVTpgHfCP/AIVSi+th37nH/Fn42L8R
ru3g/sNLfTrNy0HOZzn+8/Yew4rkPB2t3TeK9HtpnDRvfQYBGSP3i16zJ+yF4oG5/wDhKNM
UAE4CSf4V4l4atXtfiJpFuzbvJ1KFM+uJQKLO6uO7sfp1XyH8WPjt8RPCPxR1rw/o1/aJZW
kqrEklsrMAVB6nr1r6+wMnmvF/GH7OvhLxl4uv/Euo6pqMVzeuHdIigUEADjj2ppLUiLSvc
+cJP2kvirdW8tvJqlgI5FKN/oa9CMGuL0u4ktyk0Wr3UErfNiObYPfGeK+kPE/7M/gzQfCG
sa1a6vqjzWVpJcIrsu1iqkgHjpXyNLcrMysOFQYAJJFZyT73NOh65onhvxVrIN81+LqxU/u
Z5ZATIp69Bn8DW0D4g0q5P2mW4ie3H/HzbTGKRB2zjhhXkui+MrvQ22QyStBtwVRiuDnPHW
tX/hNrrUvOur7VLmCdWYRpCzLvU/wlh/hUWIvZnpcPijXYnnk1DUIdQjJwrPAC454ycc1Bd
a94juE3WuoNFErEiJIgu/nucc964/SvEumx74riacmRR+7lbcF/E8+nNdzpt9BLaItq1u5O
fu/MRWfIhc7KCXfiW9mjU6lPEoHzOExj0FdFpvhKbW7oWtx4ill+Xc0e0sG555JGSPpVK4u
7xQF2qM+iZJNQ2upS2sq3EyuuD8hddq57dOalxl9nQfNfc9K0H4X6VC53TsFyCxdRlufrXU
3HgXwlBbTSs1w5wSQJAp/pXFWHi1pLYC9vD8oIDJwPx5pLjWrDUoWYXk4JXmMEKGx6E1KqT
WjBq+pR1610e3uSq6bqTwxR7FZpvNCqR0AwfXpXnt7/AMI9YxS3EMt6YlP+paHGSRjrkfyr
fvNGv7rUoJdPvLw6a0n70Tz7Yx/uYw3T04qbVPA8d4tqTqk7CFjgSvkKp5OWP6VnJ2esjeL
RzPhu68TQ60q+DYbuPzpFdkxtVuwZlHHfvXo96tzd6LcXPiO+mjuA3ksmjf6UUbHOVGdg9+
lc2deHgrwxJZ6OGN9KSZLtgdyxn7u3+tcNbeL7231VLqyuHe6QfM8RKZ9RwfT1rWCv7yREl
qeo6P4b8KWWmpNN4f1O4ujIQItQuBAu3k79sZ6Z4I5Peud8d6pqOnaalzYaT/YSPkFbWc7W
9s8c4H45qM+OtckRXTyUlPBljT94/HRm71x+vSazqtyJLsTXbyAHaSSF7cAcCqXNfXYSOdk
vptagmmvLhyYxjM+5wg/3j0yT/KqujSBY2g86TGd3HQ/SrGo6Re29nLujaBUP+rY4L0uk6W
0skapceU4G5t3RfWrbja5qk2wl0yMqsisH3Nggkgj61n3UFxpkzwNGjB+fmHb1BrtY9FFuy
TQ3BmckM4UZ4IOK0GiWScRyQJLGVAdWXY5GegNZ+1T2FJWOBtby3OyO6Ljnj5QRittpDJ5b
IwmbGMhcge/5Vr6p4VW033G0RpINyxlsuM+orGs5G067WS1cLOOnmKCvvxVpqesSb6FiDTp
LgOJoN1vt3EhPvDHb/Guu0LS9asbJbuw868t/lJxIzFRgbQv0xjHSoNM1aeaSSCSzWRZjtE
kfydT6Djjt+IrtbG0M2nC3tl+zrcnGU+UO2O4H06e9XujKTPT/AAPqsWqacZLqyWKZBh88F
/VtvbB/CtDxDoVtfaVcTWsiwy+WTFNEMZPXB9uK8Ijnu7cNIJZbdx8j7WOG9sg89Ks23iHV
rF1jiuWFs/31ByF44P8ASuWVB7xY1ua99batc3StdO8zDCkudwwPx7dq39PjW6ghSZjDeRc
qeCRg5BBPWufstUjupXaSYgsuQ2ep/pXVWMCzRKXdGXgKw6Vled7M3aSWhrRXn2eSNL+3lh
YAHzY13Rt7kHkfrWkZLPUUWLzUmkUfJLHnJHpg9az0sbmNcxXRdG52scirECQQyDzF2P6Do
3+BruhscjKd7p7xr90bD0cdGrmdRsyWIAA56L1xXpSxW95EyJIA0mQy54Y9j9a4++gENxKk
ow6ttI9DWvMI4Oa3KMBtIK5xzWz4BH/FS3Kq24C1PfP8a1Je24dTuUZ56d6m8Hwyr4iuWCn
P2cj0x8y0XA4q68Sa/psMVvqckhVgZFCxiMsOm7kcc+wrFh169tb431ncSwyEDc6tkufVvU
810msa1B4giEF9eQW+ArLPMpdpeMYGODXNXGizRIZgJUt0RSZJE2rknA+ma9eEY295FXRXn
1C81CZZLm6lnIJ5kYnH50sc0qShkfD9N3Y1FLZywSgTJtzyD2b3FKImaQKoyvb0rZRSVkDN
S2vzBK22LDN3B4Fbem6jMJfLkuGRT0ZeSDXM7GVwCMD8K0LVnX92oHXqOprOULmR3AvrcsZ
LczG4OcsWByc8HBpzX2pRt5qxmJx/EExWHZ3k0iLDGkRAHBVPm/Otq0j1OeWMi1uLmJOoHU
D+tYuNtybkb6ktxiKeOcyoOfLHDH8a0RaLdWjTG4dIx8xIbk1Zt7PNw32iNrQjp5i7WHtxX
V6b4VlMGYNQt5RIAcSAtx6ZqedJbhY5jSdW1LSYm+aSZJHwQGyw7Zwa7/QL7dF5Vw6tJIxK
54ye9Zn/AAi91b3qN9iQAH76vkH6itaxsJLW4O2NgpUKr44HrWVSUXsNaGvJY+azzWczwuR
taMfdHfdjuat7ZUiWOZWcNxu6j8adHv35GMAVeUZB965Hcvc8y1iO68PeLdO8QW67rOCUC4
C9Vjb5XP0wQf8AgNeq3VvDfafPaSgPFcxmNs8ghhj+tcx4g09LiykiIyrqVII4I71a8Fag9
54WghmfddWJNpMT1JTgH8VwfxpXuizifgroslhp+uXVxkyreNYKSP4Ycg/mT+lQ/HPXls9C
0/w+rDfey+dKuf8AlmnT82x+Ves29rbWiSJawrEskjSsFGNzsclvqTXyT8VPEX9vfErUJYZ
N1taEWcPoQn3j+LFvyqm9bjWruYFjp/2i5JU45zX0j8Homt/CuoRsu0i+PH/bNK8W8LWPnB
GwT617z8OYvJ03VI/S7H/otayg73Ezkv2lGx8Fbli2MXkHI+pr5A+GMkj/ABe8LDecf2lDn
/vqvsD9pONpfgtdRqMk3cHb3NfI3wyjW1+KXhxZcCV9SgwcYwN4/nWq6FfZR+j2cH3r4I8V
eLNT8DftHaz4k01jvttVkLJn5ZUJ+ZD9RX3vwG5r83vjHkfGbxUd2MahJQtmK+5+hnhzxDp
vinw1Ya/pUols72ISL7Z6qfcHgivOfAfhKHwZ8a/GVraxeXYavaw6hbAdF+dg6j6MfyIrw7
9mP4mDQ9ZbwPq8+NO1KTdZux4hn/u+wb+ePWvsc28JulujCvnohjEmPmCkgkfmBSTtp3C+h
wXxsBPwS8T7ev2Yf+hCvlL9n/VLew+NmhxyR7PtBlgZ88FmjO3ivq/40c/BXxN/16/+zCvg
3SNVm0bWLXVrPEU1pMlwrk45Ug4/HpSWli18J+mXDAjsRivzL8UaS+n+O9Z06aMpJBeyo4P
bDmv0b8KeJLDxb4U07xFpkge3vIRJgHlG/iU+4ORXz98dvgvq+q6/L408JWxumuFH26ziH7
zcBjzEHfI6jrTS6ExVtCD4G/FTwJ4L+Gj6T4g1j7DcLeyyBDEzfKduDkDFey+GfjD8P/F+u
xaH4d1z7bfyqzrEsLjhRknJGK+DJfB/jbUtQXS7PwrqpZW2iL7K4yffjivrP9n34Mah4Bju
PEniVUj1q8i8qK3B3fZoycnJ/vH26AVbj/Mhu3Y9y1O4W00e+u5GwsMDyEn2UmvzW0S8e48
f6U6jETanFJgfxEyg5r7f+P3jC38J/CPUoxKFvtVU2Vuvf5h8zfgv86+EvC8n/FZaKA2T9v
g/9GLUJ2sLZH6hZ5zXiXjX9pDwv4J8YX/hnUdE1Ge5smCtJCU2tlQeMn3r209a+Svix+z/A
OP/ABn8UtY8RaOun/YLt1Mfm3G1sBAORjjkGnbmuSupd8UftT+D9c8JavosOgarHJfWkluj
uUwpZSATz718hbgw5xXusv7LfxQhgklf+y9iKXb/AEr0GfSvDJYmhndN2ShK/iKmSklqNvQ
RW2ghefapEmKEn16VEN2ckde9AKbsNnFQJF21LSXIYyfUse1dpYxalJCkcPI/hffjNctp62
hU+e2wAZ5/i9q2dPuoXJaa+MaKflhRiCKadjRbHXQ+H9RmkT7dcx23Rxun5OfTniuqsbKQI
kH2pfLgXl5G3cf3s596wNAt7a5kVry6Ey42ozMWY+nUdvStm6to41P+kqA/GAecChq6JOhj
0jTVjSeSZAzcZcgr0POM96hbUdDt7yGG4u/PWTJaaMhggB6n+gFed3872srpLPHcrIMIgbI
PrmrWgXDXEyzTIFWJgsaOM8dOB1rmnT5viehskkrHsc2lyailo1rMUsOGVCBliepGD9OCOK
81+IHjb7HdPpenExxQfJ5ca8MwPLMe/NdFqnjez8PaPLE8rSamUCwRLwse4ffJx264rwPWL
+TUb6S6lbfI7ZZj3rKjC75nsD0O4tvGn27RjJespu4v4HXckqE/dI/h254xWaNS02G5N3p1
usc5UkqQWjPrt7gVxCbx3CmpknbejbtrKeo6flXWo2DmPSdF1KK/l+1TZJAIWKPnb0yc10k
0twsDXELLHxhQFDY/OvLYdbMMsTQQrCoxkpxk9zXV2uqXOprHBZxZIb5mPIJ/z2ptJ7kWvs
RXkN1fO02ZpZRkAl+OvT0ArQ0a3lsbpFMa7SPmz0P0981WfWo0untbiRJPJO1vIGQDUlzrV
iVVEhZyD90MFBPue1cc1N+6kbxuzroprWMCRgpGBk56VoQ32nzkp5KN3ZQ24devtXCC5aey
8xLbyduNyryB+NY51uSS6ksbCxEvlDLM7hMHvzxXL9Wk9i3NbM9ls7XT/L/cXEn0c7tv4kd
KwPEvw6h1OxjutChjh1CFi7RhsLOO+PRvSuV0XWtRi2yfYCUJw0ccyseuMgda9Q0q6hZPMt
7hkk6tHN8pH58UKjWpPmTM5Tjsjy+AXVhvjube5tWUfcZSCPw68V0Y12a5ktjBIUii/wBWF
bJDEDc35ivQr1dO1CNYr62EmMkNn5kPqp6iuZuvD0Us/wDoDBh/DkYZR6V3xq6e8jmfa5nW
94jMIbyHzlLfNzzg9/r710L+G7EpHPYzGaIr/wAtFww9iO1U38NX0KhntX2DnMbZHvkCtbT
5o7dETaYiFwQW+U+3NNvm1iwTtpIzZNO+yxbygZU+8yjgf4U+y8QPp822NhLCpPyk8HNbtx
LG1s42538Fc/rXEaxZPayRSGJohIDtbBwT3H1rS6lpILW2PTtN8RWMkPEzKCeAw+6fTPpUe
qatHhCH2v2xXmdnqDLII2DlQOcccCtCa4eRcRszgYIBJII680ttASudtpuuLNiOWbypmGN7
NhW+vpWzcsspC30JMzAFZkOC49+zV5bHd7ZVaSQoue/H6eldrp+ruwS3uFIC/KoZePwofNE
TRPdWjxxt1KDjOMEexFTeF7cLrdxIMHMOCf8AgQrSj8m+tp7WMqzFcx7juZD2OfzFReHkZd
Rm3LsPlkYI5+8O3aqUrog+efKZFPmKwAAPP0qz9ousxhp3ZMDaOq4+lXJpbGO4dLO/nkhX7
jvHjeMdCKgt44JXKyz+Vhcg4zn2r6K/UokXzJ2XfjK8bcYArdtfD95tiuJLRzBuwXHbNXdH
0rTx5E7u85cgqqjAB9ya7G81eKxsSk862qK/Edsxd29s/wCFYSq62iZs4j7HYWt1/pCTBQx
zuxnP0rVNhoMsAuIkmsnLgYCuVPGSOehrBuNQbfcRRStJGzllL/e5569a0NK1WFZ911Nd+Y
AWjaNg+1jweG68U3zIhG3Z6Cot2nt5mlts43Jx+vGPoa7bw/qlnYkR29zLd26fMBNDsI9sj
rg1xh1azjsnhe8nIzuIEWDKe+cmux0PWdNjjt9tiTvUgAYJI9TWFRtrUrQ6ltUt7z5pNI+0
jAIBUEj8a07e3jk8owWv2OBhuIC4J9qpQ6zZ20kcbRqgcZ4GcCkPiKzjupGe+Xy4+CuR8tc
jXZFnRLbrtLRyN07nisC/1B7C6MdzEUUEMkiHII/GpP8AhJ9NEoQ3CMjY4B70moz6Zqekfv
lUBiVXeudjUoxaeqEXNM1uz1AFYdyuP4cVsLJ0B/Ovi/xxqXijTbmWSLXJ45LO9MM0ltKyK
BkFSqgjAwQcV0V18WPGEN7Z6jHrZWP7VDCEUgWzRfxMy4zlgD1PFQ0r6DWqPqq7USxFSOMV
yuiXlvonjC4triZILfUog4Z22qJY+3PHKn/x2tmPUWmDHak0R6PE38xXLeKLWyv7YxyIs3c
K65wfxqfh3GmdJ4x8YadoHgzVdWhvbeWeGBvJjjlVmZzwoAB9SK+Jobj7XcqQW84tubPJJP
JP513viDw2Evi0Nuke08YAFUNN8Jyz3qzfcmHR14pc8di2+x6J4GsJvssbyJjpwK9Z8IXtj
YtrEF1fQQP9qVgskqqceWvOCa4Hwra31lNHaXET4P3ZCMqw/CqvxU8Iwa/4ckuYlxfWqmWI
ooPmED7p9elUrLclM0P2j9VsZvgxdpZ6jbyzfaoCFjmVm+97Gvl7wMkbfEbw3eNLGBBfwGQ
sQoXDDJz/AI1zN9Zs9iVYyLcwMQyOMYyelQaLJuuTDIzRtLhfNQcrj1zxVXs0XdbH6Wf25o
n/AEGLHHr9oT/Gvz9+LVoL74ueJpraRZFkvpGDBhtIz1B71iWombUHlEYO2Tb8o4YZwcimX
lvPJqnH+oD7VPcCjox6bFSz0q9hlSWOTyJkYMsiuBtI7jHOa+6vhP8AE6x8WeCof7Y1C2g1
mxCwXYklCeaQPlkGTyGA/PNfHc3+h6aqpF5twxwgx8ze5rKbw5fmOTUNSIijI3NNM21Pov8
Ae+gqULyPt34wa1o03wd8Swpqto7G1+7HOrMfmHQA1+f7H7XdvKqkW6HhQe3akmLXMxS3Vh
CD99uN3uaI1WNFWPJjGeO7H1pMfQ9l+Evxlm+Gt4dPu4pLzQblt0tup+eBv+eie/qvevsrw
z428L+LtNjvvD+tW17G4yVWQB09mU8g1+ZLTDYyqoH41FBc3NvL51tcyQTD+OJyrfmKfNfc
Tsfq55p9Tj1ri/GfxR8GeBdOe51vWIfOAOy0gYPNIfQKD+pwK/O9vGPih4Fgk8R6ow5yDey
bSPTGaxJZpJZjJNIzuepZsk/jS5haI774o/EzVfib4rbVbwG2soAY7Sz3ZEKf1Y9zXK+GZU
Txdo7SOEVb6AljwAPMHNZBDcHjkdB2pufmzt/A0r63Jvdn6nf8JR4cOca9p3/gUn+NH/CUe
HP+g/p3/gUn+Nfll5jAYGQPrRub3/Oquiro/UPUPFHhxtNu1XXtOyYXGPtSc/KfevzJvBH/
AGhcENz5jfzqmrNnPPHvSgFie5qbib6IsBozHtwM+veglNvC9O9RrGxxkZocSBgMYNICxEY
0bePmYjoTVqOOBzuKGM9mU96opDsUHgMeea0Yb3E6Pc28U6xjAV1+U+nTFA7nR6LrEljKsj
NMyqwXdngn0J+ldbNqdpdxB5AYoyx3EgE49uR+tcd/wllsVhMmnW8ix/MsOzCBvUjv+NZ91
rklxGsYiWArn5lzjrngdBVNjNS71e0tbtmtzlkfcrygbiOmABwP1rKbxbqn2l54VSNifvn7
xH8qw5ZMyFyQWPf1pCSwHIXPqKkdzX+2X145kmk35GSWaklWGNFUKTnlmPf2+lVEmPl7cjI
6Gnh0C5knyx/hAPNAEbR/MTGSV+nSlS2JVmIGeuD3qzArXAKrhW5PBxxTkXypQsjbgxH1x7
UxldbW4dCyR7R6EVLbX9/Ygi1vnt88N5Zromu9KWUFLd2QcCLcRke59az5rm1uiH+xiEL/A
AryW+posOxc0i1gnaJbiZYFkI5Bxx65NW5F061Exic3EpZVwxBB+mKo2+pQWts8DW6sHXaW
b09PaoWv7EN5y2vzj7gL8D3OOTUtXLUrG7c3CaUbeaaR0in9s7h3wPasm91bSb268uOzlXL
5MvRz6AVRu9Rnv40WRmYR/dUthVHsO1ZazTQMWSLDHoSMkfSo5Nbg5X6HY2VxZ2TRNN+6kG
BkuWIHuO1dpBr2hzn/AEvVIFjKnkEs2exrye1eSb5pFd2yc45JNX0YeYFlIVRzuK8LVNPuL
3X0PY49UEiebb62l3aonUugxjuec8Veh16G3SKaaaGJT91yww/OOPWvE4bqKCHEciKd3Kt0
dfcVoSXlqqrIsyKF+ZIwuSp71g6bb3Dli0fQdn4iiaBSsiSKerI24VcvktdStC0RUSdnxz9
K8H0XxJfsJ4EhiQkhv3EW3Jx1PrXYaL4i1CW6kSPD+SRvV0wa56mHkvepuxlGahpUV0bMsG
oWFyHIYoDwVyR9OOlRaprMLQKnkNND/wAtI5s7VY+hHf0NbMOrSPjdtIY9OOKbMliyNJBGE
lYYb0P1FNTqpXlHUtSpN/FZHNWccTkiWQnHAJXO72qYyJbyEKQVPdazdWF7peprcRCV42x8
sGOPwrCvvEw3iNbG7EpH3fLIJH5c13xldXMba6O50l2RcHZBk9MZH3uOlX9M1adUS2u1jmi
j4WQ5DL/smvKT4ruUL4X1+Vm6/wD166vw94ms9QtCt/KLadepkbAYeu4/yrGblE3UVLRnq1
pqS5X5jgd9xGP8a7bw3rEkss0UknmELnMihj+deOQysyiWCYTwngMhyP0Nd74HnP26ZdzKB
CcBuf4hUxkpEyhY8O8wFj8xJOCMd6uSTW/2VGjbdK330wQF/wAc1V8yNgV8mKIMo5XJKn1H
NHXa2en519QiDSt7x44xsZlGRkGtP7VaT2jzNIfOjI4I5Oa59G4wzEKT0z0q1GApLdefzpK
mr3M2jR82F4nCqVk9euagEkn+sDFTnls9Kkjt98YCnnODVgQYO5lz2ye9WZDlubp1USgEdy
wrotLvLQQhpLie3kgYfulGN/oA3POKz9P0u2uY5BJNskUZ2EcY9cnrXR2vhpo1gM5l8knIP
lgHH1rKpy21YjoLHVZruxuikrxloxJElyPnIBw27/63Fc+dcmuL5oX06J0dw8MgYFV7e1XN
Y0J9NFzMNQEkZA8tRzJjuPw71nLNb/aIFgUzvHGpPzj5TnJxxn8KwUU9mO50On2ls9l5bTJ
IFlJc42At1+Yego1DVIJLcWyQy3MZP71kZlw2PlI+n5Vyuoa3eX7oZpyfJY7Nvyfj/wDWqf
S9akjuZTcjbGYzwMHf7YNS4yT2FzLqeZfEJyrawrTbZJ1iuIwqZ81lBRvyAGcVwy30l74Yk
866DK2HVO6urc/mDn8K9N8dxG6livLeOO2fe+0eaE2lgcAeoGOe3NeMRrdtqM9vZyxmHb5r
B2woHeuSrHlkbwd4o+uPhfr8GqeANOubmeWe4Qtbuc7dpTHB9Tjv713klkl2mPtW8E5xuwa
+bvhPfXFjf32mJIRFJEl2gHIBOAea9rh1mZIhhQTjrV8vukPRl688MQyO2QWB555qfTfDUE
MwIXBB6elS6frDXNwqSKqggcSDH5NXS2/kxznkks2cgdPY1zunYaZZs7CGILtVTjrkU3VNL
WaNgFAU+lacbRsvBpxX5MMvB9qz2dhnzf8AEv4ZwSW03iCxgjjurYGaZSfluFA5BH973rxe
e1s7C6gBgVXkVTtQZwD15r7F+JH2ez+H+r3LICwhKL9WO3P618vyf2FPdR6hqUjws8Y8qJV
3dPlP6810RV43Hc5pbFLSYQfI5LYJ55FaP9ij7QsxjbAyoGeCfX6VbuLzydSngitk+zo+37
QYyRlsAH27VrXs621p9pmkHlRcyFRkgfTqSeeKdiXJ3sYt5HHYxW/3ftUzna4TJRerH2478
1xV3BcajqXnOsxtXc7ZrxtzY7lR0A6dKvz6nd69rcifLbWrKDKxGTFH1Cg/T8yaq6pcw3ur
GHTlZbWNRGhPOxAP6nNQzRLuVruK1tbfMZR414RV7/Ws7VLU2cMUMjA3Eg3uFHCqeg+tasd
pCshvpRtiixgnpkVlNFJqXm3125ALZXPUj/CoZdjDIVckjH4UrFPLIAw30ptwwM5O0YJ4qP
ce1SQPG3yxkL1znHWmNgkcDbQz7uq49qTG71/woEw+Xk7sHPTFIf1pxAAGaTGTQSHbrxTeP
/1UrbR0b61IhGAT0oARASdoFSon4n+dKGjPOTzU5I4XOW/hoKAPKo2hAPfmtCbT7uDTLe+a
ItDMSCQv3T6E+4p9tbfaDHGSWHTj3rvlhuZtY1Tw1cWrCz+z+UF8o8SRrkHPtuGfY01bqU9
Dy1irt8uR+NIx2g+v+9Vi5sZbG5aGROuee34VB5IwrFSPpSAiPPXr9akDZXGW4HX0puzafX
PrT4onnYRxIzMxwAKBEBIJ61raTpTajKEaYoWVmj+XdvKjJHX0zVcaXdpeG1kt5ElUgFWGN
v14ro/Oj0TXNBEbAtauryYOASTzTQFGHw9fyRLciMtbMMiRDkH2q7/wimpFlZVjcE4z5oAT
6k4rqpYZ9P1e506KVE0+NTPCpG4eW/I/EZx+FYkyyXDP596yBQShZPkNNIpO5HJo8diDGJ0
lkPJKMGA9ulRS2DC3aRh8oHDD+GrUMdzFbr5mTnnOMDp0q1FcQx2N3HInmu6gJhsBD6n1of
kUmcl9nm/5ZKTk96u20c2wW8eRMc7n9R6c1saXpq35lkluVtooxk5OWOD2FRavpLWt4sdvI
ZY2xtkwVyPehCuU1it1h8mdBIAegHP5iqr2emt5aW8solP394yBTpTNGsUaTYmTgZGay7jz
0lLbyxbkkevcUwN1bPRooHP2gyyn7pdSAv5darWr2QklcW7AAkKC/t6fWskyszBTxurXs9F
+0J9oluhbwr82GPzP9PzoDmsW42jEg8tlCnnhieKiu5FeEbmwwG081otb6Pbt+6WZ3PXL4A
H86qXUGmkkRO6NjuMqaQ1K5ihW/hbPq3pWpZxwqnmKvmv3bHAp0dvAP3m8Krc5H8XtTRd20
BMbxNx8y7eP0pCep0dg/wBmULHbhWb5txHXNdTpOppDOdypzgHeMH/9VeWy69qCr5McgjjP
bAJ/OtfSdXuFCNOyPgBSTyWo3MpU+Y9IuY7CW8N1bJ5Mr/L8jfKeOuKz5rzWNOKrA/yuf4u
QRnnr0/GqeyS/td/zdiDnH/6qwp5biKTZd3kkSr93y8E0mieW51lvrd9qE0q/Zoo/LfZh85
b3HanNdXkMw+2W+Iidu9MsBz0x1rB0i5twiwzatA1spbMcsZXk/wC3278Vpw2d0Pls57cKx
yu2Yvn3GTUkOKT1Kes+D7S5YX1tGYmYjeqN8hHrWOPD1uqhY7kRNnbg/Nnr19K7uzivYVSN
Sjx5/eFSfl/CodU0qOSeG4i2sNwDlfxxSjJt7m8W4KzM/SrK90adJJFYoDhyDwf6f/qr1Tw
ReQS6tOvmo2IOzcnlea85vL0WNoRITsA2mM/zroPhnq6z6zcxKrsn2dmVgc/xL6dKcodepa
n0OMluRJZLC9tEsyD5ZUGCfXPrxUToxCkc/wCz3r1ZvhQ4u54baT7R5DKpDKQCxAOPpz15q
6fhPNF9oldoVHl/uwoAy/pzwFr3vbQRndHl8Gg6rczCFbJ1cgY81gnHY8/nV86Dqdum8Wyy
J3aOQNjHtXXp8P8AU44D5l1EJMblIuPkKn0Pb/CsS80TWLHZDdRveKpDIom3gA8Bhg55ojN
t6Mhu5T06za5cZ+ZTkHbKqN7EZ461eKWMYlUXR+TlRjO48DHt9axmYK5bYIhnG0Z4/Pmnwf
M+EQuegGM5rTUyOij+yGyCWZmlutzZZBjCYGPeppL3Xr2CMteXEkUfyhBIAen51hRyYJki3
RSL/COT+BrVguvLlW6F0sjN1Rx971B96hpb7k3YkLagzvI0sznbg7mbcAfr/SmJFKoYKDtf
5SPWunjlt5LgrJCCrY/dMN4P+6RyKmngsbSIzTqGt2Kk71zJF7j1FRzJboOUwLLT5GEgewE
4Az8zlSB7GtfTbPT5GKS6FcSbPmYCbLADv7/SrFr/AGc87pbXW11O4J5hCsvse1dNYzQKyS
RqwJXaVJH9KxnNvYaieT/EzQ7K31OEqhW3uLFpUZlA2FJAT6DoQK+eNQvHmvp2Xcgl3IjKo
XI6Y+ntX1h8XNPt/EHgSJlyzWFysvmoMlY2+Vx9OnX0rwXxNp/hm0+JN/psa/Z9HRiYvPJT
yxsBBGeuTXDUu3dnStjIt9fvvDK6TeafMqXvl7JcjO9B/CR6cYr648L6BJrnhbTdXuZ0tHv
YVnMSpnbuGQPyxXxTeJp51FCt47Q+aFBK8BD1Ir6z+GfiFdN8JW+nXepQ3IRx9nVVwqRY4B
Oep604Sa2Jmj0zSvDktqzLdXcVzCv3Iyudp9eelb32CHYCIwh9U4xWNDr1jJai4jdmQnOIh
ux7UWnimzuneOO4ELI2GSb09j3ok5Mg0Lhrm3JEbb1I4boQfpT7PWLe5Y27sTKhw6jqKox+
II5Lya2eJWRMBWDg7+/FS/Y7a9uGu7EiG4HDZBGaOXT3guJ4t06DWPCl9p3ys0qfIx6Bgcj
NfMOt+GLrQdStre+t3EMuQqcNsyeo/GvozydVtzIlxHL5YO0MvIP/ANavOPHTCS2t7q4Xy2
tyysTx8vX9MGuikrKxEnbU8P1zUbXS4ViguY5btvlaLqc56n6YGa5HW9TimaK1XUXuWjH72
dCyRkn+FBnoOmT15qS4vJ2tL67toyFu5/Lnm2AvHGTn5T2z3rl9TuFmuT5KlIxwoxjgcVzT
kdFrGpd6wsenGzth8zsGkf1IGAPyqrpc83nFEUuz8AZyPT+tZtvG05ChmDseOOtbsLLpu37
PMpaAHLAZ3H2H1rK5epf1aRYbaLR42Ajj5nbPU9a5q/1FpStvCNkS8DB61DNeTyMSWIzyB6
/WqbNuOTkd6TdwuMYE53Nk03aMDpz71J/Ce3fmkUZxk0EdQKjftGCKcU2kYYD1pGYqw2mjd
wGOPx70CYrLz97J9KTOX2kkfhS7lY/M2BQ2CPlwSaBCN5ZbHUdzimjhvlbApvOcHpT9nT/G
gB4crzj9Oat258xwzKeKpNu3AbuBV6DChWY5AoLSZ0Fi8Nqwy6M/B4Oc85/AV6LJ44uhq8K
x2dpZXF5cyXxuyzSIu6LY0ewY4IA7+leYWtvcXEkaQwlww6R4JxXb31vNAujXEawSxpbiKR
zbnfFnIwT0P196ORPVoudtDhZH1DVL9tyBVVj2wo57V2+l6DdanoP/AAj8tqym4tn1K0uSh
2+apwV3f3Sgxj1FVLewa2iW5uINtsHwGyDnFbUHii8sda0tbWW5+wKm1YgxUICx7Ec9Sfeq
1RMvI81bR7kBpNpwnXB71s+F9PgE01xIS5QYGeMeprqNU03RryRj/actrI33maBlDHJ9uMf
Wsa6/s/Tpre3MxvIpIXy8IIIwe9OLVwLdtcLr2kCdIg1xaTmF2XAJhzhcnvjsff2p3iOykk
1B0ZNEup7hdwuGcw7VVe+5gAx2+nJ+tZnhfUbGDxa9i1mBa3GY8ZJJU9iPer/ii1sbjTJL+
P5JPOVEhLhyibTyfxx7UdBLsdFqGqSSy2UdwqS+fZCOcQIuFYfdCkH5gB/OsK1s1jvJIL22
MVxDhg/mblbPOQfXFMbUJrnSdEu2gji8tGjUwhUO5SM5B4xWhYut3qkKS3EaXc0v3Fn3h88
AN/CPw6UloLZaERW4uo3toInkTdkmm22nSLOizRhB1LHkEDqKm8dxXtnfPaaPqXmWsXlmWx
WMo8UgGC2cfMuTjcD6UulRXjaFc2d1b28ly8BeKQLJJPJlS21RjAHQcc8UlJNXQal2P7DMl
tcTboP7RhGWiiyBIvUfjwa0V0zSY7Yy6hIbyJVJKAn5R3PHcVHo8Mz+E7a14tbZSk2LxlVn
U5HAxnOfyFXJ7PT5tLazhluGjtw0UrwRs/zOucbgMZx71T12ZJQ0LwzoN5BNc2W6/lhUgrv
QtknjgHK8Vhag2j2epPbjRIV8o4k2NncfbBxiuj8i6k0i302G81C2tI0Ea/abjZG6dhjqR9
SanudP0OG3dLl4pJV+XfBH8ox3B700u47pHDXWtafC8i2uhrufBDyKBsHcADj8ar2mk6tqm
Zo2aBW5RH4B/DtWtqMltZ749OtHDtnbKyjcfpmueuNUvo7N5W1CX94u3CNgEehpbFJdi7PY
WNrJ5N5fGefGGEWOD6Vz91LDHcZW83gfdCqTx9fWs1n3OWbJJ6jOKZHMUyABn6jik2UaMc0
qJhT2Paq7STO3CE59BUls0d5OizTC3QAbj149hXSaf/YyO8ZyhUEguy4I9cf0pLUZzkdjI5
y3yj39K7DRvDzeWrybxu/hK4JH1NMTVNJSUfOm1j95V6eldVpvjewSUQpprzkHaJNuOfqTV
aIht9Dp9P0qS10xWlAWIjpjr9R9K4HxXHarKTaqYpBwyucgn1U9fwNdleeMLOOwQzSIgYFx
Gv8AD9c968u1zxNLeX4YQoUzj5R2/CglJkPnx2sJjkQk9enWtPRtQFxOgW4KkEEcdKs6e9h
eWgQzxrntJ8pXNWbTR9J885m2sTxsfAP4UA5xW52lhbs1tzMrbh/DkYB+nXpVtXjhOGxgDk
E43H8etVIIZLWNZl3OqjHDdfQU+61TSo7ZBfWkxZvl3MudpPv2qZOxmpJ/Cc7rF1cSys0du
zlWOAACGHoPzpfhE13H401GGRWVltG+TOQv7xKh1j7NDJBIFaG23hSzH5lzXZ+AtMay8V3n
mKjObU/P1z8y9/yqVNPc36HrWj+P1voYI/saw3J2rsd8kkLlsHHIxXRa5q08fhqXUY7UXIh
TzGts7SR3OfYc151J4X0f+2zNZvtijU/JNMQNwxghfvA+1bukapbxJctcTPIJi0EiAElTjA
/DFdrjG+hkjjf+EiXUrudotOjhSSMqp8wnYN2cgeuBgYxUAlV5ri6huPN2glXBKsSDww9x0
rF8Qww6b4ilhsk8uBAo2gkhTjkf1/GooLvbF5bOVR/TOBXXyaXWxL0NK8XS73w/brbQyjVi
5aQ9jjJbLHqSMY+lc1GzEllY/IcEY4575rTuLiNbVrdY0kJbcMNuB/xFYolZY/J5VV56Z59
f6VvARb+0TL96QjJ3eykd6nSVQhJPpnjvVAPu2ktgjn3/APr1LHjGSue+M9asg6Wy1AICIY
izR8Bhz+ddTDrrw6ejTWwuLdgFlCkM6fQHsa85hkdJd6yKGHy5x+lakd5NA3mgBHbtnIx7i
odO4uY0NUisZLlTp67YnUMAxG1s+n90+1R2+qX1mGht7mSI+nXFUVm86QyYKMc8qMU7ncc8
1SgmrMyc2aj67q01nfadOLaS2vYTHKWX5iCP515nrFtbTfECGO5hEnnWscJJXIWRV9D1yMV
3eG2lVbaRyDjOK4m/08zST29peSS3XmCZDIMZZQQwHt2x1rlr00o2ijWlN9ThNYGn32kTR2
u2O6s2KOnXKg8EV3fwbm+0adf2cn/PWMqM9Mgj/CvOryzsUuJ7N70wugZ0YA7ZQRnH58V2H
wv1OHTNSnhnYn7SqKpCnAZecH8zzXDTdpq50T+HQ+hNFje0lkSaURox4BPGfr2pmq3mk6TO
Li4uIYC7Z2Ocbvoa53V/EF5ZWEupS20t44IXybdMk84AGO1ePavq2u+IPEL6o2k3DwIpijj
c7GU9gFPeu2SjDdGUE5HqF78VfC+may9mt7OhOGZ0j3Rgn3z/AEr0vS/E8siQv5gkilAZZo
znKkcEY4xXxDqiXT646/Y5rWZyP3LA7t3/ANevob4PSXS+CNt27ErcuiBjnYoAGPbnPFc8J
c8nGxc1yq6PoyHX7dNNMjXAlfkKgHJrwD4qeME1zVW0XTpoNvlE3U0bB1TPBUH1x1pvxM8a
XOhaRJpNvHse9g/4+EkIZATg4Hv65rwG31rbBPDICFdSAR3Y9zUNKnKwQjzasu380LW1zJa
xj7PvW3TtuAGSTXFzDa5wDn9K9HudPsf+Eas4lufLnK+Y0LgKct3/AC6VwGpWr2tz5bqVxn
HHWsZpo1bEtZ0jkMm3oDgnsaY10pcnGT/KqvPt+VIB7ZrMVyVYpJVlmXGEAOKgOc8rg0/sf
mxSHnnjp6UCuIpPGTTxgEdce1M2/LuNTAKwJ6CgCJvvd6b8397g/pSsv93n/ClHAHyg96AE
6HrR82wY60oZsAdqcuWk2ryaAsBUYGN2e9PXc2Qu4kdhT2ilVwCm0HrzXVeCrOGTX7aS5TM
as3DZ5O04P501q7D2MuzN1ZR+Xc6TvE/MbyxkH04JrcsdA3ah5M0kM0o3EWu9lLYGSM4xXQ
SSyQeLJ45LhpYWtXVRNIT1Xjr3zioLy4ubjV9J1JZILcwtuLjsP9rOM96vlSvdjRctFsrTT
4rxrZoFmjcARqgQHB4JzuJrC1C9v00jTG5UJKUWP/Z2jBI/PmrK6s7anHplrGt4LefckkK8
SfNnJPXFdVrapcXcMCX2nq5iXEuoRBPICPnZ8wPc/wAJwwqpStHQWzMdZLy/+wNpyyERxvJ
dRqAAq56k+nX9a2LfxJ4djttNlvdEi1C9R3McgmxEAD0Yn0/LiraXWraheSs2qx6gJbF7cT
29iYLSJy21ULbQCDnr6nFY8etaLpOmWNlq+iBb6zXygHhjmzjjcGJHGfUGsHJyV2NLSxRuL
aY39xN5kSiNid54Q7hu4GOeuPSnKmmz+Tew3Vy726FWfyxtG7HAA9807W9esdVRpijRSiER
RJnf0ySeAAOD+lc3oV5bslzBdO6oq5BQAkfUHr+YrVOyHq9wtfs+kask9razX168m9ZJV2J
HnOOfqa6dnsjpyM7fZ9T8optMKvbsCNpxnkHBJzzzXCatOslyxmvr25aM4RJDgJzx3PYCth
tYt7ZR5kpSZAoEe3cSpPJJ7VCfcR0Gj6hp+kw2yyxLfW1lLLHJHMgP3tu/AHtnB/GstdGh0
/xM8kMsstijctFjMin5lAJ4yVxirvijUNJvNDs7rTpFmDw/vP76lQFAfPfg/hWjousGb4ex
3qor3Fo32SRcE+Yo+ZMgd8E8+gp7ofQf5d1rEH/Eoka0tdrRusqbhgnOACCPxGKyNWu20W8
smtdQa62nbcRwSbAQOeHX7p7cVC2tzavMI767e1sowcLHwc9gRngZqytndTXNtpujaVHLNI
PlkYCUytglmHYcdqbsJJrc1YdRsNRM15DptpplwbXzpV1MybdyHiVHYFXdgfukY78mqraZq
ehMDe6tJphKLdJEr7ldWGVZChxnr/Ks3T9S1rw0lwsTWzS3amHyZQTIgHTrjC+xyOOlTya5
NeXk72VkkEoVY/J2BkY4w7EABO56AVlGLT02HY6PVtRmsuJY4ptQkVXjmSMhwu1TudhmMgg
j1P0rG+3z6nrjxC4R40UHckexX45GO1VpLhbh1kvnmuBGojjgEhZEAGAM/wBO1UrK4uL7UI
UbNusT58qNcDH17mtkpdRW8i5rV9p6hIJAYyGGfp/MVzVxJay211Asaj5t0TIhJJ7fQYr0D
xFZSXVlBLNpCPBbIPtM2OUdySikj2B/GsW2h0e3jSS1hijfO4PncQPTAyTRdMaehwLW82AW
gYA99vaoTbS7HPkkAd67vUtYvTI0cEJiBy2+WIRgqOoGazl1SxuoPs96rRyYwGiXI/IUmNX
ORSOR2xwox19qVlbcFkXywPXrXT21tpiybknJcD5UmXAP1NYtyS9wzT5Xn7uamwytFFH5ga
RtqA9uppftkkMhFrNKE6kFu9NeRl+RuhHSmtsbbjOQPm96QmwkvriWTzJJGlJ6lmzULOWYt
k5pVZV6cZoZmPt7UEl20vpouvzZ4IJ6Vow3119qEqTADGMFutc8sy4+93qYT4YkkU7j9T1T
QvF0MYRbib5GA8xGOSpHpzXQw32j6vOrrqT2rhivlbuXWvF4bm3bYJEGR3H8X41OJLhT51u
HSMDjc3NJq5j7JXutD1vXtAiOi3i6bGz3DJxlyxbnnrTfhPqniC31m6srppPs8duwQSjlSH
XjPXvXPaHrF0tsrXtxIV9Tya7vwVqVvL4nnhWZUJtWkLM3B+dRRGNtwTlflZUvEuLHUGR5N
syMMvH649a9M8FalYalbXVhqDlrk+ZdPcEBVCbAuT71jvo8F9eMt46x7wXeTb3xn+dXvCei
W/8AwkFqqTLK8seGjMJwvXOG6A9P1r1moteYN3ORnsPOZjHMQjsVVSx6AkBsemPWqptJIid
7r8mVLYORjvjvXqGs+EZtJuWmjtba/tJHJVZm2PF/s7u6/wAs1z+q+E7WbWXh0dn28HYcsq
Nt5XJ9+hrSFRWEefXO6RhvwzDjK9/eiRDuRyGAYcKSCfausu/Ceo2Tr9rtWgUtt8xxwTjsa
xJ7GSKUfIUCk8e/tWyknsTcqx/LGHUZyeCTmrKLkHaDkY461GiHhfr2qwiDHC4z+laGbYRp
F5g35x0OKeVXdjdwD279qMEH5ugpVywJJ7/jTMySMhCGC5zxg9xU6fvWxH0POM1Eo+Y/n16
1OY4mx2HHA5xS9DMmFvKrFShB9xiquqWOpf2FcyaVHm9VQ0WAC3B5Kg+2a0f7Ss9MgEk0m2
NTguwzn2x/SuU13x34mnk2aVP/AGTbxdCFBmk+vHA9q56rklsb0qfM7nIzaQfF267mhayuY
YfkkK7IztOSGLHrg5wKhlmt9H1SxnuNTnRFjYmS2xFKcHGATwRjg9KxbnxbqgumbUJ5dRwN
qpO7FVPqPQ/0FZkVjJrlpcXUeoEXse6R4ZvlXZ/ssT+leXzdVudnLbQ+iNM1bS9YskjsrqY
yGP7su5JAOxz369RUGvaNJrVhtu7dZ7iFw8NyFCSgd0L+h/PJ615z8O9aguEnsvJa2vwiPD
IhJjdkPGQfu+hxwc19K6Vo9xq+mx38arEJIxIoK53ZGeK7VUjKPvnK4OEvdPI9P8D6heP9o
eG0F0jb457j960XfGDx+VdpElroPh+GS8vIILaH5Xl2+WpY8nA9zzwK7qz0ae0kW8u2ULGC
/wA/RfUmvmr4seNLXxDrhg0q38u2td0YO/IlOeWwOKj2sY/CaKEp/Ecx8RPEC+Jtauby13f
ZYYxHCD/dBxn8Tz+Ncv4b0pNZ1KWGV5FS3hedljGWfb/CB7/oKrx3Vzb3gkIBWT926kZVlP
UGtDwzenS/E8WoW+AlvuJJ/iGCMfjXHfmlc6OXSyINYu7h764kfI42hT6Vzl5O80pZy7NgZ
JrY13Vm1TUZLpo40dxzs7+596wpcfxDJrOT1B9iPueuKVuDn+tM5Ipw9DipMxQO/Qmg5xhu
fxpu758dhTvc+lA9h3RcjkUqucex7UwMAemfrTxnaGJA/GgaFCYx8p+lSADBbgg8YxTwR5P
TJ/vf5NRlzkBc4oGRhGYgAZrSjt0it0kIUOWOeckj6elQKmGDbsse3+TW3puhX2oOqpgOxG
xCfmYdyB6DuTQhozNslw+4qCR7V0fh15IpGQxybsbkZRkDnvXWweFrPw8kb6oqzSzr5kcCc
nH95vTp0PXrWzpdx9uvms4rJLCIJvWUkFRjqMDocZq4rqKUuxzUsd5FdC6slhZihDEnOPpn
vXMyaPd3DBpMKq5HLjivZlHh64lNut40jlSdiYHb1PGaybjS7HVoz9h0W+8thxdSRpEGGfv
Ak89+gpvUlTtucf4W0pref7Xa3nmSsdklptA8yPHqferXiCOWURrbSS+VCuW3ruEZPUc9Px
rG1jTbzQLzzFumaNs7JPukMOxHrVi58QXC2OltdrHPIUdikxwsmWwNx74x3o5rKxVteZG0N
Z0b+z47O3hvJWQKwWW+eRElxyyxRgD73Iya53xZbXf9pwaheMkrXKbi8SlQD3DKejfTirN1
HcQWpeDXJHlDlZI7NAkGMAhg5xkZ4xjPFNtbwTB7LVLiOW33bh5j5c/Tjr+lZRilsNaalqz
0nSVs7a5mvZ0jdNpdY9/XqcfXt6VR0zQ9Itbm4kvfENvLHMHhhjtVYuXI+UuGA2pnIPfitv
SbnSrIC3v7Vb3TxDLH8jjcCx+VuOjL14NP1LRvh7bTaxcWGvyyXMCxyaeFlyWkxuOQV55C8
cY5pVJ202GrnI6tp8N/YM8NyjXdt8sgGVDAYGOmc89wKzL1jbWCFg7sRyrKAD6Ej6e9auo6
tNqWqyX0EO5riQzPCvO1ic4GPerNz9hnjAntJEuAmH3zCRB079ieeKtaiasU/D63lz4a1X7
LaW1yo2+YJkBMY5AKnII69B3xXVeHBdW2jXsF7ixmZ45IBAuzayEhs45B9c1zdjp3l6bqCL
ArQ7dyEnlH4w3uOvrWxoQ+1aILBJxBMkzyNIq5Yg45J6kcdBT2FvoQ6/IL/UjPcahHNcEBc
4DMw7fcAB+p5rV0m2mszFOt5/Zd1C3QlgXccg8DCkA+56VTTw2XjuJrWdluzJutohHuWXB5
Jc8DvwQKvW/iXxVYxpNfW8NzbltrC4jUM/bB7/mDQ9tEVurJi6xp+oa5OLq8vGvLuX5VuEA
dAoHC8cDFVPsP2OFUu72GBAdvy/KGP0/qauQ3um6nLIuj6ZqGnXJDMxsZd0IbHAKnjBPHbF
QzadstUi1S6hfcQ29cyTIcYKAn5RnrzTTstrEO/Vlq3t38y4tYbu20+2twrSXc8iucMONgH
H8/pT41ji1GGa3vbmDTlUGS/vEKRyYP3VXbkknHPy/Sqa3dnbalFaaZp8OmXCvsa4vIw2wD
jeRjj6jpV5oIdWVJI3upVJHnXssm+UkYJEYHyoue/JPtRq3uGxfvPENwtvqEdrCl1aaikUc
xtm8tQysSWOM7sjjHy49KypobiNTPaWkOwfKXtmADD0KnHPtmobLQdHg1S7eTWdlvAY2mSR
GcsHboFUjcwALHOB0z1qprV3aRQJa6G8KorFmuJM7rjP3lI+7tBGRgZGetZq0bqIJGqBc6h
YtfJbLJbRPg+Y4hjDhd2057kDj1PFZFnPoVxczy6hCsDCL92LaNQocnksc85HQVjzTWt2ki
gJLJGN21c7Sf64rIuglsGjZg0jLyoyAKerLSsX7h7QtJ9jUPMjfeJwPwFYrCTzzIXBOM5LU
ltOYZBt+UnjJXqK0Y7YzSJbwwiWZwWbnjHtTGYkkbPubqc5OWqNd+Tx09DV28hktrhopwUI
7HvULOu4bVG36f/WpCsQlWyW2496crfuy2z5unWtCGJZDtU7wQDg+tVGjeN2yvOeBigLFMI
c/Mmc96mSNWYblxTtvmOMnbn1p4glAZwvA/CgRJayJbXYldEk28rnkD8K1Wu7W+uA91I0OR
gED5V/Adqw28xmOV59qdDIgIVt2aAO1sbGeRIYbe4gmiZjiRGO4D0Neh/Dvw/Z2XiC7e8kd
7g2xAUOeF3LzXkFpqwsAP7PQq+cl+N30r0n4f66brxHc7VLt9lO6Qscsdy+vakS0+59J6Ta
+HkfZdRbp2T7zyBw3Ht0ro9PtNPtJ9lpbCMnB3BeCfrXDnTbqHUQsOHQIMEH73HpXaafFJb
abGs7Zk6nvt9q65OTJF13R9P1K1iXVJF8xJBImGCnj61i3N7o9pbT2zC4UEA+YHVmz6jFVP
HV1J/ZEEizMrpJjcDjcDXnAmZgf3jcnJy1a06bavclux6VceItGv0SOZZb0nhxcxgKT/AHh
/dNY+r6N4eurQziNrJx8xaNd4b8M9vaubivpIVU5R1H3hgGrc2qh9PFuLSBIScGVPXsT/AH
a05JR+EnTqRy/D3VHU3GlzW2oQnBUxvsY5Hoe/41k3HhrWrZ2WfSrkMhwfkJGfwrqYfElza
z2tu0saz+WCsTSAF0X+IDP61fufjF4W8PTQjWNWEpmYxmKLbL5ZAzkleg7UPEShvqL2aZ54
mj30hZRZylk+8CuCPzqWPQNVllWKOxl+bjdtyFrtH+O3w9vtTtLbT0urxZo5GnKWLMyNtyq
gdznIPar1j8XfANxp93Ne6kdMa0GTazwFZJR2KLjnNL6430D2LOPt/Dc8cSyXEEiEHDiUYA
/+tWJfNbWds90JFkh6qynKv6Y9qbrfx1muWeTRdH06PTAxRFuplkmf3Kbhj9a5hootc8N6d
NeeJtPtrK0t1XyILpGkxk/fjyGDduM1cMXrqP2Hcoz69b3VyZZpA80eVhVRwvuB3PvXNWN1
Euoyy3DS7JD96VuSeua3rrQPDF2m+08QTAROE86CyeT5yuQucjPQ9qJPBelajo6fYtcEsgf
DyNbOjquOgUZz35qJVveujZWSOJ1vVEjjuILFIxFeYL4GenpnpzWJpEkK6lD/AKKbhUJZon
J2zHspA7Zrs7z4amCYPceIIRp6sFFwbeTcTjOArAZP0JqxZ+DfD0OqWrL4obyFJM73NrsAG
cYG1iSfftXHOTlK7C9xfBni+10rVJrHW9DhiimmVoQq+X9kkyOm7kDpmvqvwDqNuvhC/wBS
lv4GsYbh3VIiX+zpgEjj1OWGPWvl/wCJGmaprmq2t7o+j/a4La3WNrizcSs+OhbHPTuRXon
wJ1jVvDupy6b4jsb3SrGaAjz7uF442k3ZUEkYBwSAc9OKblo4kcvUyfid8R9Q8ZSTWmktJb
6FBL5aRZKtdN3Zvb/Z7V4vfW97HIF8t0kAyw7gV9H/ABU8Gy6Xr6a94Tge7g1KT/TdOhh81
Q+OJFUZxu9u/wBa8p13TrhxJHJbT299AQPLkUo6juMHmiyexpF2POXj+7Gr844X0pzSLDam
3QN5shwxA6e1apja3vYdR+ypcSQP+8t3UhZMeorsmi8J654VXVLK0XTLiwKpcRuM72P3drD
qSc9R2qVG7tcu9mcBpekDb9ruVEyEhRGuCy+5/KkTQXmuzF5RlQyfNs7A+9aE0FxbJPdWc2
1sksSBhh6kVDpXjPUNLvVuV+z3TMAJYpV+VsHgn39xTaUdGJ6GVqnh/wDs2YxifPzYG9cVk
TQ4VtoGFPUDg16l4ji03xPZtrOhtDFG5XzInBDxSY5GTxj0P1rzW6t5rclXAYEkEgg1E0ls
TZWM4Bj6flT8EDOBxTigyNvTHPHemHcCB1/CoFoPHOCMflTliLNnAJ+lEcTscKp574re0u3
W1YX9xCJFRvljb5S59RTSuMga1SLTgZBtfOVXByfeqZX51VVyx6irV7eSXl69xIgBPQAcAe
lamg6duDX86japOwngk+v4UJXKsW7XTrazSKO4H70jzHwOc/3e/TPNei6HpVvHpsIjuI7V7
5gbi5EYZ0jHREzgA59elcxpzWsIE0gPlQuDITljtJGfwroHefTdTn0y7uIpUdjPDMv+rmQj
IdCeoPp161rpexE21oP163t9J1UwyXwMp/exSzMZXdT03557cE4yOlYEetT2etx3guYW2sV
KBtq8gjGO3WqGpatcaNHDJdAC9km+0S7gHBZTlBj+7wvFZ914outXa2k1OztwFuFle4jgwz
4GGBPfJO4+5qHJxtEcUa2jf2tfX1tpmj2s1zeXLMkDZ2o5QZbBbhmHpVix1a/tLKOGeS5iV
WMClWOEIPKsvrk9RWLaeI9QSx/sxbieSKK7+2RLEDvjlxt3q45XPHHrT7D/AEi6u7q8vvJk
hBlETKxZnJxz264yTjrUc0my7I0vEWofaY/scn71owigjqW/i/pWfdWNkZLeWWR5EihRIY1
X7xHLKxPTGadCkbXLSTBrqRjkgEjn371Xvr77TcmxsgrOoKHacKn0/wAaoVjVvNIur23hms
btftBzILOdTEvljurtw59elZklwtza2sL6fAyQoyyouVLtk/NuXqeR+VbUtxBO8S65db3Rd
oESgBf+A9+wyasQWNvc26SRqSy/K0tsMjg9XjPKn3HHFQvMLmJo2l+bcpbm4S1gKlTK/r14
/H2q1f22t2KRR2drEbSWRCdzRsuXyFyxORnnrj3rcggv9PWbyreK7tZ8EfxKSvAYHqCMnjj
pXOahp0MzEnT7jeY12/vgfmB5Zvlzgjt2qnfoG5saJZeH9Ws1tozDbamzu0zwyNshUZADjo
eh6cdKx7rRruSOR2uvMijyRAigEf7q1bso7bSop1tLMW7SvuEmCzRKVxsDHk9+tTLG0lrEW
kcRurB1UYcMPu5Jzvz1wMUaokxLS/TTpFjWzcx7cPDK7ISQQQcjp69Ktw6pYwTm5s9MmF68
m5JXmwI888BRzzVq18O+Jtdt5VtLV7gR/PlY/M29OvcdKLOa30dxDqOjtBewfeniYnHOOUP
INO6KugXUtRtJFvry1lAkbcsqZAb1znINbsN5Z6pbN51pa6iTg+U37tx69Tk/gx+lcxqHio
3SvbCNbeJhje4yzD/d6ZqguqGzytmjDIAaSTlj9Owpha52v/CXaXaaUlqLKa41G2ug62aLi
3lt8cpJsw24Hv3rkpvFutRaff6LZqtppl9J5klu67tr54ZSeVIGBmr+jalf6ZZ3WpaRJLHf
OY4V8hmVnLk8fLyfu9K6O88Z+IdEtID4i1qSO8lHy2bRiVoQeN0m4HFTyJgee2WpXgcwXFw
09uM4jk+fqOxJyPwrasdQvLERXdjNLbxxDAH8LH06YP8A9atCf4pTxXUkcdvY3G1fvPp8AJ
Pt+7Oa6K18Rab4l0gtrWiWjblKCS2jWB4WIyrYUBWGTyCOnek5coI88vdUbyVaSTz3djJgN
nBJ5yPXPrWDe3dzdN8yuq9ABmtkT/2ffTTKIpDuK74+UP0z2rPvL65vLocBMDGFPFG5Quna
bcXEgQeYi4yWHY1ZvNL+yuGlvt7Nnbnqf8aaI7yOOMyzlVx93cf1xUkmmT3JE0zsWJxg54X
19AKY9DPmt3CCbaxC8NWxotxdSOGjwHiIATHJH5Uv2O3jhSONnnbHJHzLj1FULq5uNPuBtV
AhUfOpwfxqXqOy6m9qukTakWYlTNjoB0+prjruznsrg286hWHII5DDsR7Vp2vii8hZCgjGP
lY5JLD861tR1LQr61jF225x9x4+HX29CKS5hNJ7HMWsk3nKqy7Sf4mHApmqJNa3pimfdIAC
T65o+17VOyMfU1nTTSTSFmk3ZOSTyTVEPTQkVt2W6N71ftr+ZjHDKBMifdUis2N8YGM45Jy
Knt5UDjzNwH+yBkUCW5dZpd7SJGEGe46VRmDeZngnPJxWs99CIkWGEv8A3vNxz+Appuo5UL
21pGr85Gzd19M0DauUYyyRFt2M+q9K9B+E2H8S3QIHFm3BUn+NK4S7uJ7xkN0wQRKBhVAxj
2rufhO/m+LbzYrY+xt1x/z0SmiT6ojl1KTUBN5ypbIqEyFcFyByPpWs/iHTVnhs5rpBLIoO
zdw3Pr6+1cHrmq6zNH5O37LbDAUJnJGO57fhWEkF27+dBMwKrlpCOcY9TXeoORnc6bxpr1j
NF9htJfNk3hmKHhOvH1riVkdmXC98fjWrb6G1yhZXzIACFHevRPD/AIPsvsjBmG1vlbcoIf
H8hx1rbmjTViHqzxLxVqOraC8SWsdtLI6v5gZwQmDjHUfXNcbF401qG6Q3y2vkM2HSABnI9
hn+dfV3iT4d6B4i0N7O6srRbmND5F3syYWPQn1FeNWvwi+IMeoz2c2pWWmWwUp9riVcSKem
wKoPPua5ZTcndM0Sj1PC9du9Z129Fz511dwKWSEuoXaufu8e5rLn069htwbqxaPcx/fNnC4
6ivoq0+BnjVrZbMeILFYI8orxbhhSRn5QBycfWq3iX4BeKtP8OSXFnrya3IjPNPZupUdOXT
J+ZuOh69qxlG7uy+Zdzwe11Cxjkhji0MTy8LuWVx5hPHQVvJqOtw3bz3mn3en2RgeMQtDLI
hBB5ye2cGug0L4S+PrxLTyfB7pHP++juLthF8o7tk/L9CK1b34T/ELVrT7L/wAIzeQvESuP
OREbnr97kVCiNswNO/d6SdbUW17a5dpFltQXIJwOMrnkZ4/CqC3VlcW0tv8AZPLjf5lljs/
LZXGccluRz0+lekQfBX4h+XbwrZqqQoIwJLlFjAxnOFznqRn1qzf/AAk1zw7rGn3Y8P3+vu
jmQ+Q6vCfl+6V+8Oe/0q0g5jyex07V7TT7iK012K2sJZAW3YVmPTdjnHpwa0f7E0yCWKSPX
bjdIAzR2JGyL1A3ZPv+Jrrb7wZ4kuQLXQ/DOsPdyPtEV7b7Qi45+YALjOeuOKh1D4H/ABVj
8qf7DFOpUZWwuFDx57Hp+maLBc43R3WLUrya7vnke3ZltDd72ByCCWC8cg+nGKDpGkwTvNN
cR26Iyss00zxjjk4QZb5jz047V6lZ/Ab4kXZimvNS0uzlVFO6Rg0inPQ7UwWHrn8a9X8J/A
vwb4buPt1/G/iDUSdxnv8ADIp9VTp+eTS0RNzwbSfDq6/cyLZWV9eTP+8Y2NtPtdcAglpMZ
PvXo/hX4WazDdRXV01/bW4JYxTzMS+eoZWcjafTFe+W+l6fauXtbO3gbGN0caqcenFWdqKO
2aXOS7nnuleA10qWOS3vI4XVQu6G2QMVHbd1/Wrvi7w5pmreCtQttemUCGF5I7+RQHtyBkH
PXHr6g12Q2jPAGK5vxr4fn8U+DtR0WG8NpJdRgI5+7uBBAYehI5qeZtisfJk1ymtBLXUbGO
G9ht0ZbqIENMecFj05GB9RmuTurW8OrXsNqrNaXsQXbb9S4+4Meua7zUbXXrHT59C1Szgs9
V0mTZI+9d9wrcqw9R9O2K5mzmudD1YajtIjTrjHIPHSul2aVy4rexHrOmixs57dbYxSErEF
ZixUhRu/HOa82u7RoZWVoyrZPDcEV68/ieTWgr3GkbF8zy5J4WLZ7k4x/kVlXmm2960qyxh
JFXKzoOHz0zU1Epaoav1OT8JzN5epWCtuaWDeqj+LbyR+WfyqC68P38rNJaRAxuu7Hc+wHr
VpbG70HW4rqE/6twDk8DI5/DBqK+t9Qt5/tGmX0pXcSiM2GUH09ay6WYzn7nTb2y+W6hMZz
g57VPpen/bmeNcCRBuOfSuxRpLnw0ZNUhV3yAS68ruPBrl7e6Gj6/JLp8vlouVO7DhgRgj6
GoasC01OjtNOsdMtlmmBuZGPCr0HGetZ2p3n2pZHRFGzCjA7e1WJkjvJLe4sCYoWtzMVLZ8
tgdrKT35HH1qpaT2t0A7Rb9mdynnNXctGTb2r3ExAG3uSeldxboi6esfCKE49Aazri4sgkL
/ulRucqf51SbWMukYH7kc5B/lSWgHQ2FzGty1v8m9x8rMflYn+H8atXN3q2kxQ2ccStpm8S
tZ3EQlgY+nt9OMVx1vceTdSTKqSbjwH7d6u3GrT3S7biaQgDCqTwDTcrqzFa7Ok1bS4tf8A
BEN/Z7jd2bvHJEccc5Crg5K7Txn+6ea57TdZWz8LG0h1TUYb4eaFthCrW7BtoPJ5UkA547C
tfw1ryaTdHzm3Wc4CziNQzYzkMv8AtA/oTXQt4L09ra3uDHMJ9TmJtomj428liTkHheeAfr
WDa+0xbM87k8Q65cyK8l04k8owbo1CFoyQdp2gZ5A61sWNs13axySwTRT5Zri4aUkSknIO3
HGP1rVvPB0ViVvLS7Ros7bmKbCS27gZx6MpHIYVXWU3kCafCqRwABnfJLS9cZPb6VUbNXQX
Mu7845t7M+ahyCw43DPr1/rVdbWWFRbqfItpGCyTKmcH+ePpXoel6FJ5g8mMENncj8hh/n+
VXbzwPcCM3VtC2P4k/un+WKti5kcVZadGvnNaQfbVUbGnfIC5PyuO6n6mul0vRAz/AGySRk
dSDIsbBJIznGR2I+ldx4C+H+p3spn3jT9Pz+9knjLCXHG1Vzz9en1r1rTvA3g/SWMw0wXbq
xZXum3KgPYKOAKxnVhT+JiSb2PKvD/hManONqGUMxYSBdpbtlsfSt/W/hfI9uZbK1eNyeVh
Bwa9ZtNY0qGF/s89nFDFwywlePwHT8azdU8Zae9pIIJjnHDg8k1LxMRqnJ9D59l8B+JGuPs
7aPqKW5XDSw2xKsVB27lH3vTd75p1v4J1qGOIyeG7oylChAifDH1buO3A9K7d/HOvalcCxs
fMur0lkEUQ9DgEntXXaPoPieSWG88ReIpYwCG+x2x2r9CeprkeMlzNcuhs6Nt2eIjwn4rtN
RF9GmpWV1tUB44WAUdgcDkUviePxLqsNvBrumxeZCdxvVgKPIMYAY/5ya+pre6W2DCH5d3U
lsk/XNTSXxkUrIiSr6OAR+Rrb28JWb3MuRo+Q9I+HtlrVpJ9rvYYLncFjjmUEPwec/pVHVf
hfe6dOLdZFjZ1JiPLxyEduPmX8a+vms9FlV0k0Wwff94eSvP6U270bRb63FtPZNHDwNsErR
/yp+197SWg7SPlrwt4dk8N+FtT8Ra1Kmmz7/s9nMyh/JbGDIV4OPm2g4yOa8Z8T3OpW+o3F
tJqw1GGZlkLoSUYgYHX0FfQviXQ/HWj65fLH4dkvLFZm+zzrCZgIv4drAkjjGeM5rzTxKNY
1+zigvbeK2jtmZlMy7ME9eW5/Cu3mi1oyLSPJEZmk6EHpwK9Y8Ojy9GwxwWk78dFUVxD+H7
kyHyfIlAPBQ9feu40q4toNNS3nuUSePJbd05Pr06Vz1b20NIo5/UrNorq6VYtyuxZcdFz7V
mpZXMkihV2kd2GBXr0Ph+aTT47qSFlimBZGKn5h656Hj0rGu9MjhYqIJG981aegrnIWumsA
jzzZPt+VdcviSTwf4ZW809StxNOsWPMZSQASeRye3HSqUcHlAyeVjnGT29K6bRdPsvMs9c1
maC1t9OY/ZftQPky3T/c3nBACgbuepxVxvIUnZDZtc8V/Y459c8M6bAsqloxfxwLJKv+66h
h+dc6dd8I6pbM2qeD9kCrl5bWWWARnP1cd/Sub8ZXviia88vV7mSS0WZpLdDcCVM/3gcnqP
0rmby/N5LNJJarFuUAKhbCEdxz3p7bEnpi+Hfhnr7SLp+uX+k3QQuvnKLiLjsSqqw+uDXEe
KPD7eHzCJG8zzCwWaJt8b+mGHGfasbTSxu8chmBAA9a9eba0TwyBZIJPvxONyN9R/XrWU52
auUtjxMkhMbt340RxAgMW2n0rp9S0+1tdQ+w29use8kqxbPfgZJxj3rOmtrW1d45bgGUDOE
G5T6cg1SdwcbEFpHZ7H3xs0mPlwR97tnParAlaFGify0bqXJy2PSo5JQsIkhgwgbBY9M+lR
STM0Z3sN+fTpTHsRl0jk3CUZHPYg062vmhuVdNgOe4BH5VWwuOWyfpSqrEYTk+gHIoJLmo3
Xm3MkgZZC/PHAH4V2fwk2jxXd71wPsTf+hpXHW1nMzp50Lor8bivWvRvhdYSx+Lblo13RGy
bbkjd/rE64podmfQ8k813bNDcquWCkYGB0HSn/2eixQW9vCskm3dJMo+6PT0zUlrpB89bfc
2zA3AN14/St5bQ2NqWhwMY/i+8K7+ZLqZHPLayQ3AS5jJt1Y7iOhrc0nxJZo80NnAUCKdzY
yFQA8nHbipbWSwmibzYHndRljwFP8AsjB5xx9ap2tza2N00djo0FmB98KCXbPPLH37VL1JZ
1ulaouqWoaCN5IHyvnFCqE9+DzWutvBFEF27l9DzisCPWrq4MUP2fEznCkHHHf2FaMckvnL
5xCjoeeDWDTQ7GmgUr+7YgdOlLK1uqfvGwen41CgdJRt2mM1Dd2rXKMm5SrHv2+hrNDIrjV
LeP8A1i5I6kmmQ6pbbi0NucA/Ng8//Xrnrvw8qO+663YO4Asev1rIbWJ5pFiYhEj4LIOTWy
gnsSzvv7Xt0ffKfIU9AR1/CmyaxZrIfLuMjoVHX8K4O4vWyf3ryAjjOKz5L1vJEfl+dg4Vc
Yxn+ZqvZeQXPSbfXY7i7W3VHAIJBPXHuK047mMKGOcZrzPSdQupiY7e3lklTCsQQPr1NdzD
58lsHZst18sjkVDjYRqvM2BtGY+/tTwwbFUfMkW3QSMI2/iPcD2p81zGsYYOFI7etRa4Fzc
gPSmSSIg+c8H1rEvNahtRG80gwwOFXnP49qxLzxDHJbNOsu/aMiNDgkVSptj5jqpr23igeR
QXcA4Qdz9a4zUvE2svIhh2QBjtEY5bFZN7rV29vDLG5ikLZxHkjHuahjtJp5xdXF7CXmByA
5LY9AK3jRSV2Rzq5yXjTwvNrd1HqULx3WoRx5IkbHmKedu71HUV47qljPHrbW8sE0BJA+zy
jDEYy2OxHXnvX06mkyrGzKybPfjP4Vk6n4Fv9Tuf7WsksjcmDyjDdqcPjJUqy8oeSM+9Eox
S3Ki9TwLRoWs78TWLSLZk4uYjjGw9Dj2roLnSprcoJLiN1+9HLH0dev8A30O4qDUI10q9Nv
faRfaPqA4aF8kqeT9GXgYYZ+lRx69p8+gWYtVkExYy3DP0B5C8duPTis9LDkr7GbrdvFcW0
duFIIyVfgAluD/SsHSNPka0hFxbuCC2WkGDjpgV2t1BJIiwiHdI2Cq59emazryTTY31ENeM
l5YqBJhSUjyOR164BqHuVFtKxx2tTnzPIhfNsvGU6E46Vwlwnl3UiL/CTjJ5rem1+FHtlgi
MsUe4uknqTwR+AFZGpr++jut0e2dd2FP3fY+lZM1Za029NtbTeXHlX+U5PJ46fTNUrK+ls5
n8vAdsryfu5607TDG17HGfmyex9jWhpOhy6tr62rR/Z4CS8jYxhfbPUmlvoJ9zotN0awt9J
OoyIdTm8rzNpbEUR7Ajqxz2q1qXivwl/YMMOk6LImpMQ1zPPHFs91UAZ9MVavNS13wNf6dr
VjYxQ2zCQWsU6745MAp5gx3GeM/WvNZmeed5pGBkkYsx6ZJ5PFRJXenQSOrtfE9uLlWudPt
hbZBdYoUDle+MjGfrXSt428I+ddSRaFc4WELbxtFbkb8HJkG3BHTpz1ry/wAl1bJ6/XmrMK
szYC/Nx92hq+7Kuux6NZ3dqPDUOrTatYLNLN5f2KOMecrZJBICgKv0PpWfL4ju7N7CawvJ0
vIJGk8xu27sA2RjBOeMcmrej+H10a0/trX18rZ80VqfvE9s+/t+dV5blNYFxd3Vu5uWkXyy
rYjjiweNoHJ6c+x9aTXRgkuhWiudW168V7i5aaVEJTKhflByQMcdzXe6J4auUuFhmj+YDO3
aOQfpxUWkaLDrTWn9kRym9BBa2VSWUg/eX8a920DwpZ+HdLXUvEksVv5eW8pT/EfU+vsKpb
abGbd2V/CnhGTyt5UEADDFeldiNEsbWLbOonOOhX5fx9a5288eQRkxWypHGOI1HGBWJN4uu
J9588qD15rgrY2MPdjqdtLBznq9EdfPqSrJtQYVBgDpge1Z+ra7ZabblLtPtE7DIgJ+Uf73
r9K5WTXxZqszMHmYExBskD/a/wAK4zUtW8xpbmaXdn+JupryoucnzPdnTKEYe6ifXryO6Ml
7EkVpN/AYB5fP4dqrW93qGtMltCr20T4VpQ3zf7R9APfrXPQvLqd0JJf9UGwiA/e/+t/Ou/
02CKyiUsFLd8dvb+taTfs4+8XTjKT5UdNY2Gq+G9Phi8MWunvLg+c96rkue2Ch4/EVP/wkn
jOElrjw5p1z6mDUGQ/hvSsYXnPykn6GrKajOh+SZiOmCa4PrT2cTp+qruay+Nb+Fc3vhXVo
jnB8jy7gD3+Vs/pU0XxC0BDsu7i5s39Lm0ljx+O3FZX9qSbsskbn3WpBqmVI8nA/2ZDVLEI
j6qzobTxZol6T9h1mzuG/upOufyzmtWPVXALZ+Qc5PQ159cWmh35/0/TLeZieskKsf6GqTa
f4Z0ydpoPPj+z4Z4raaUI2RnYUzhuP4RQqsn8LZnKjy/EeijW5NQI+zSNHbHowba03vnqqe
/U9sCpmXTJIjHcWsMwxhg6gg/hXjz/F3R4rx7dNK1J2U4YuixdPQE5qK4+LVqyEx6LelWyB
mZARXVGWMltB2OX93e1z0HVvCfgzV1fztFtonIx5qRqGHuK4K9+Duk7z/ZOqrFG33onDLuz
15ywz74rnJfiHqCbm0/7aBz+7vJUmUe2dobH409fijqgC7dHtC/8AEWmYAnvgf/Xrqh9bWy
GlQ7nuel6wNG0Oz0ZvDMyWNnCsCC3mW6RVUYBIOG/SsvWrWy19kXS9BsreNiPOvrqFkIX0S
MYJb3bArxi6+JOsXTRM9lZiFOfILPtd88FucnHYdKmg+NGo22qRx61pkIsZSA01uzbk98En
OPT0re+JWrX4mLjSb0Z3F78O9GZSn9sYD4OJbUbCf+AtkVy3iPVLHwpb/wDCI+JbN7rTGf7
RHcWoWSFoyoX7p5yCMHqa777bZ6pbxXNu6yRPHuWReQ6nkYrifG2lm78PS+ZHuktv38Ld1I
xuX6EdRWlDGyvysVTD8q1PI/EWieAb3R7vUPDV9c2ckL4QXWfLnHPyoSOorzjzGVCpfd7V1
muaZ5kJuLZ2Rc5aEfdyR1A7VyW1/mVo2PNeg3c5rWL1osaSW80Ug851diFPK46ZHavXZATE
vX15FeQ6Wn+mj5tuVI5Ga9f2tnHRelc9XoWjjfGFtK9ml0i5EbgMD2Ujg/nXFxxoxG6QICe
tej+IZQmiXbbNysu0Z5wTxXmg3l/L28gjt0rSD0E9zQlm86QW1nE00fYFeSfp2qKbTr6GJZ
Z4SiucYPUfhWvZyww2LLZxfvVUMZGAHNZFzPeRsiXDOf4gkgz171ZTstyytnYwRs91cSGYY
xEq8fnUy39vDHmGPL46noKxppXkfLDk+1NWYh182Msg7AYoJv2NddanRmBiQvxtZs/L+Fdl
8L76WbxTelnCk2rMccAnetebHfIxkY5yfSu3+GsnkeI7repJ+ysPlHP31poTm9j6ct9Smbh
t7HA+ZmwelS3GoO6oi3Dqu3lQxANcj/aOWO25dYwoxvHJ4rldS8faVbytBH59+0YJfyCOPX
GetehOmk7t2RknzbI9Im16HT7d7O8Xzon/AOWav8zc56g5Fdbba5px020YXUUcbRg4mbBAH
Byeprxfwx4i8NeJb77BB56XZG6OKQAM/c7cZyRXpl3oVtd6VY+XpytdOxGWO14x1z7VPLG1
4sV2nqjo5tStLa5QC4wW+4VfaGJ/WpYGa/uAramXLj5o1JG0fWvO7640Dw5Kh1a6to7hySw
5lkI75wDjmkX4jeFdPUyRaqkufl2Ipj2+5yuBiptEep7TCyWdrj7U7BR3bINLbXE91bytt8
tNxUFjyfw9K8503VZr+zj1C0ldopcFNj7l9+nBrgtc+LOpfaI3js4tJtd+1bx42laVQSNyr
woHHvUSjy6jWp7PqWn2F9E1u9xNb3Q/5apL39x0xWGNGvYGZmuTcRp2Ay3T1/8ArV43cfFW
1mnMs3ii9kK4AIjAHJP8IA6Y5+tPvvio2lTKJdW1DMiCRHRIyHB6YyOamNVIXKel/b4oU/0
+aK0kz8qynYWHQkZ/CpXubV0BD+YCMq69D+NeNap4lsby+tNfvrm/v2u12Rs7IUY/889oHB
9u1VY/iLaW1+lvY2t1btMQSmFkViemF7H6EVtGuuqJcH0PZItRhsT9pa6nV4iNsaL98E8gm
uosPE8lpa/ab7fbRFMjewYn8BzXjkHiK/m+S6sU+ZfkeRPJOfTq38hU9xrCskErvOHVsfvI
mcqeuMjI/wAab5JbMhtx3R9CW2v2d9ZRsmXR1ypbv/hXMeKdU1CytkWwuPI3nC7I97Z+p4H
5Zrzvw34qtLV3RNTgjy2XS4Lrj8ccfj0rpLrVGeUXUWoQywkZDQyq2368/rRCC5hc10Ylxq
Wo3Lx3uoXH2oo3EX3AcdQAOldPZ6poDaWk72dyJkbIjKkYbH97oRXIX863UruhYDGQG7Hr/
Orml3FpqNnCLm4C3Krhoy2NpHXg8V0VIKNraGUZbnRSahdTAWu+JELBmx0XJyF/D1qeCxhE
wtzciWYHGI24/OsGPyGkWG2mTDYAkY4X6Z/rWqtzbWFsGXW7eOQjgrjj19xSlpsUnzHVz3N
joOltNJF5aoOFDDc7emSeTXDaz8UTbW8qrY3dpI+FiaUeWXP+ydrKW7Ad656fxFoYuL6a61
e2nt4ixWVbgO8jjGSI++c8EehrzHX/ABRPdQrYXMjSzyBhbTRRqHA3ZCsu7bmuSSsrs3j7z
N3Uta1/xAdmv6pDPfNAwSfahFoIzgh1A69dw4zWe2p2G0/2bbM6hhm4ncEy5GMBcYVQOgA4
rjLfR7e4sYprtjBNcyPPMdwVkwcKM9gQSffirek/Zob2STzEWxwF27hlivcVmtVdm1jstQv
L6Dw7p2rWszZi3xlN2SUB9fbsPrXkt9qeoRXV/JaSIRdf60bMnAOcc+/WusvNaj1H/RLKV2
VMxvDztJyTnH41nrpESvLYXDhiUDK+MFSeoz+VJxuCVlY4iaSGcMzRhZHbJdFwFHoF6VZje
GWyls5WTYoBWXG07vSob6wms5WZ8lCxUN2qW0VoZCbhA8LrgdwTWIyDR2ij1NPNZVXkZPGK
9EhikF0GhOyQD5SDjIrhrOzW6vxJHhY4Dzk5zXbQspnhJfhMFsHsK1phY4/Wf7Vefy7y4nl
gh3LAsxLBFznavpWPt3vtxjnAFepalaWd5pu4zx+fJ8yrtOcdyT0H0ribXw/eap4hh0ewj3
XUz7VXOc1Ljy7CKVpA95cRWkNt508rBIkUYJJ7V6zpPw5vvD90Hjgg17WkhMjW1o4dLI5/i
PQt9Pwqnomg3HhET2+qaXcQakRtkZogxA54XuAfUVROra9pn2m40XXH05rgBZIbcujnjjKl
e3TNYvmavBgtTnr/AFK81i533Uzytv8Auc8e2DXpPw7+Hep+KENxNM1jpCHa1wY8mQ9wgPX
69K2vh38Iy8MeueN4iI3w8On7sPLnndJ3AP8Ad6nvXtsk6Rwpb20KW8MahI44wFVAOwHYVs
oae8TOoloitYWnh/wRocgsY0tIYk3TXMnzSyfVvf06V5D4i8eTeJteQIzpZQMPLi9PQnHc1
Y8UarqXi7xJD4b0Rg9uzbQwJ2sR952/2V/z1qLxr4dsfC+i6Fbae/AmkMsjLh7iQgfOT+YA
7ComvdY6dk1cyJtVYu4EnAPaprW9Z5FRGYO7Bf8A6/5Vxk15i5kwxzuOBWnpN5u1GZ9+TFG
7KM+2P615bw6b1PTda0dDoby+F7eO4JWJflXPoOBXP3dx/aF+tjDkxrw2BjJ9KoaprH2ZVs
bQefeS/wAK9qitZGs4Fh3F7qcHc4/gX+Nvx6D8a0jS6nPz9zbbVI9ItH1F7eSaC2ZVUQjls
tjd7DsPp71o6V420zWbk21t50dwVLGKROgHuMiuK17WPsvh64htVk3zN5OEB2qP/wBXH41b
0qa10XRI2YLFIke6SQD5mPUjP14xU1qMZLVam9Oo09D0BfEFibr7N/aVuZslfK8wbqvretj
KsSPbmvA1i03VboR2pj05N/LXE5Z2yf4VrZ1XVnuNbWM3l8lhYxCNpLbLMrAcsee9cjwCbS
izeOJ7ns8eorgs3X0qwt8SeuPYHpXjGi+KNWj0q91Caea+hjcRQrL/AA8ZLk9T2GPeuk8O+
Ib7UNMF3f7A5kZU8tdoKjv+ea5p4GUVc6I4mL0PRpL7y4i6fNJnbGpPVj0/x+gqtOqrYgjJ
aPJLE8MT1Y/U81hLqG6cvvysScAHnc3/ANb+dXbWbzAVkY7dp35PH0rJUXGwTanFoxNUnt1
TfeW6kD+MqW4/I1zkh0x0MlvsZSSPkfk1u30s298fLzjjtXJXyhpv3kQdSfTDD8ua9uiuzP
GlEkaNOUWQhu6scGqxjwArbh9OaY6yovnR3YMcYyfOG4Yx69altZ2kgVpIwpkOdrfN/wDqr
sUjLlEJGz5TnFQTrDPbNFcJlT1z2+lXWjiZcqNh756D+tQSLtTMid8VV7k6o1fB/iq78Kyr
pupTNLoch+WTkm1J6nH909/TrXr11NDd2ny/MHACkHgqR+orwfamzHLKeMVteHvE02iqum3
khbS2JEbtljbe2f7hP5Vw18NeXtIfM7IV7x5JmLcwsjyQAAEMUORwMcVky2MEEhvpY5Giiz
5yxfeII4YZ464ruvFOnhLv+0oCFimUNJk9G6fr1rAso5xO7TOn2dxt+auuNRNXRlJW0OYju
IWZIzpZt5UI3S7yQfbFehCTdyh65PSuM1u3vNIvE0maARwI4dX77f7vp3Jz3zXXhtspwOnA
pVbOxBzniqbydFlGSdzqvH5159vkz8r813HjX5dLgGQS033fXArg1JByR+BFaR2M5F5dQmj
iQRx7CuASGyD9PSoLi4muJfMkck+g4A9qiIPUHHsKT58lf1xVCu9h0cjLIC2cfWpzJuAZlJ
BOMVXVfnGeR9KDkjC9O49aBJlwRqgDMWVCOgxXYfD2RW125Vcri3P/AKEtcJ5hCgH8Pau0+
HWP7fuGIZs2zdOP4lprcdzqtZ8U2qTS6PHMI3eLb5+Mqrnscf5FZmlaRYtMbTUbgW9w8eY5
xgqGJ4OfQ+oqh/Zk/hfxQf7YhW4jVgUkI3I/v7jFdPqmmJJaxapoi/aLUjc9ueTF3OD6V0z
lKUnzFbbHM3VjfaNrCq4aC6V90M8Z2ncOhU9j/Ou+034r+IvslyNQ+zvBbJ++u3QrJu6AAD
gsfTFYcOoRalYm0urUTxbQUuGYEwY6q/oOtcnf3R1y/j0rTxIdPhbO5uXlbpuPqfT2rK9tg
vc6Cy1q+1q6ury6Z5FuW2x2xOQRnqff3pzWtjqomaxvmnaMmKRGORke/wDXvis/WJG8Oab+
7UJczKY4RnlOzN9R0+p9qg8N27WVjvkkeF5DuOOuOwoWugW7DtL8R+KPCUl9puk6hJDFdIY
5VA4wepAP3W/2hXT2eqafrGjLpl4pCWy7reWQcwt/FGw/utjg9jz3NY09lHMpaQLuI+QsDm
P/AD6dKyUs7fzjZvemG9lXbEWOFcE9D6e1N8yWozrbO4toYpV09LK0hTmW6mhEmz8D1rmtV
8UWTtJDJD9uRWLQtJbpGEB/ujHTIzVS9sNesB5V5b/arHIZvs75U4HB4qrJpUmvTzajbyhI
EXlJT8yADhVHek3poIbPrWn3yW0dxA6Lg+Z5Qwuf7wHrVrSdM+yT/wBpWupBE5VXktieD6d
s1XsdEtJEWWF1uZkJ8y2dvLb2+tWpLRd8YtbC6jJPlywsCFX3DVIjSefRLaJ2uDNesT0kmI
APrkf5FX9N17w/PC62mpyaReBQAx3NuA6jJ61zF34Zk2M4vNwOdqOQmPSucm068gn8ryvNx
zmL5gR9cUhs9LbW7y0d3uvEsjuTh2t9r78HjIxxx61ZTVNYjnE39owXNnJhlN0sYbHU554+
tcPe+IVvrK1s5LKUpbLsjRpThemQB+FUbOWSG9SbyQAh3eWVyCvoc9qBWPYYfFa20kcdlM9
/ZqwE3mrxFnssmBxz3rt7eVLuCK4RfklVXXzByAfb1rzTw3p+qeLpmmudtvpkbIzRQDZGSO
AB6kKB69s10mqDxcbiVLa5mhVBhYoLYKG9zIeB9a9ShKag5S1OOrBOXLE7QwhgA3QjoRVaX
U9Ht4LmGO8sGu442YQzuAGOOhB6g+1YXhe3g8NWs0niLxBE17O4YxSXIk2DsBznvyazfGfi
XRdWihtIkRrOF90s8qjM2OiIOuO+eK0nU9263Ip0m5eRx+oXmk30TG1t9OtrmSNWuZY4GiW
2xyfLDHO7oMjqM8Gue+0M0onnIhgiB8pCc8Hq341avPKbUGnmhL9CpbggbQFBHTgAVzzR3u
saqbK1JaPPbgDHPWvM1j70tz0rKKNCfVPtumS2tscqWyGYYOBWdZ31zcXgs7WPzVwSx9hyT
VLUZI7QvY2khZc/Ox43GrOmz29rHLD0kmj2B1PIyef04rO93qLqbuk3EVpaf2ldRqitL5cQ
zln4qhqeo3Bs5rh49jTSFdg5wOw/MVN5sKWqGZv3cJz67ay9W1S0uLX7PbhmKvuVuADVt2G
1bUyZr65uAqzyuyqfuk4rc0mxuZrTzJdwiyWQN+Vc8uFmxKoz3Ga9AstWtR4ZmS3kWOaMqq
B8EkHqKxRKOehuP7LvpPNXeH5Ye9dOrp9pivB9w/K6k468f/XrFvZ7DyZfNtle8bCjDcLx9
73ye1Jp148ti8VwcfLtUg5Jx1q4ysUbDs0Fw6ttYSfdbPpXV6Zax2FlBqFuoS6YqHmReOTk
knsAK5eGEXFgsbt2wGPUVvXc0cNhp9w8syyRw4ZYZCmW5wce2O/rWriRLoix4i1DVpLiG6P
iZtSXy8RI67jEM5Cg/wB76dsc1614b8I2VtBpfijXLKWPUhbqVtZ+W3/89XzyT6A/jXH/AA
g8JQ69rknia+RptO09t0QlGfOuDyM9B8vX64r17WBPcyucliT1z1pQpxTVkRN20KzaoZ5Gk
3EjPJFc5428QyaXov2a3Yi8uxhdo5VOhOPU9BWpuisbZnlG0RqSxrzI6ldav4quNYZ8x22D
GTjajfwDB7qMtj1xWjRklfU9E8C+Fo/DdkXvJo/7Vu1DzBmGYk7Rj09/U/Suc+MrH+z9Gji
Yl/Ok6DIOVFW7fWrq0iF1AolEyAgTjLMf7ze9ed+NfEd/rmqxedGJRYjyfLtVI3Enk4HoKy
nCyuzWPxXOJuJLn+0VO1hhxk9T1HWoXBm3iSSRCGJRl4I/xps/2dZXkna4jkJyfPt2U5+oq
WOZmi/0e7ifHIUSDI/A1zs6EwsJI7N2kkJkkk+9IeT/APWFaMU28yXUsgjXaDhjwiDgc/U5
/Gsa9do7RWlPzzOcHbjao4/n/Kqmt3DW2lwWanbJc4mkxydg4QfzP5VLQ79TqIrKNZXa2up
1MpLFQ/GfoeKbPYaiyujzxTRnhklhBBH4Guf0vVUFjCs8zRtH8ucE5x0INdbp+qwXREXnp5
h5B3Y3VlPmWo00c++kxwTpcf2dGdjBspKV5HsaozWDbpXWe7tzKTvBXcpzzj5T0rv9uT0Vh
7HpTWt4XyHiUj2/CoVUdkzimnC6Kul2U8eSw8wsdpI79feuitLy3tbVIYXBSNcZ9hViTRrS
YHC7SSeeufzrmWs7Nr2S3CAhGbLqCvA5PQ+lWrTL5rHV22os0cW4YdiZmx79P0xWvFdF7Qb
7v7P5o4Cg7iAeuccDP8q4a2umuZtpIjaZuCOij/6wqY6tmQyMSoOAoI6AcAVLoX1KVVo6G/
8AtEE7LDq0MuVBPnR5Bz/tLisqb7RkPcW3vvgbzFI/Q0yHVGkj3NICvYdM1DNNaLDJKqmJl
GRsO0se1VGHKZN3dxLiP7TLHAq5iyHY4wOO2Ks5OcNnAGOKIXbykEsgkkUfMccGpDJFk8j3
9qslkWcnqCO9S7sHlscfd6ioneLdtwD6EUhdQxXeAOaqxI6SDcha3Ybj/A3Q/jVYbDIY2Xn
upFMkmxOqofm9uRUzoJH2AjfHw7buC3oPpVIk0tE1ddPDaVqyibS3AjWdvma3GeAfVPfqKv
yaQ2m3rWT/ALy2uP3kMoIIYf19K58LJFu3YkToWA5/H2rW0bVLeC3XRtWmY6S7ZtrnO5tPc
9D7xk9R2rCULe9E1jK65WafiDRzrnhFJ/v3lkohYN1Kj7jfl8v4VgaXctdabE8mfOj/AHUu
ezLx/LBrubEyItzDMqidVAkAbKsQOGHqDnIxXLXNqNP1C+iXIjvG85Nx/j/iH4jn8KyjJv3
WNxaPOvGd20mrx2+fliTdgeprlhnBz1zWrrNwLrWrqctk7yo9MDiswgg/ersjscz1Y5cMcd
PxoKsDkEsfrS7dq5Ug0nOCQfxFUKwnU9ximA7W+XI71KGVc5xz+tMbHG3jPrQFhG+7nrXa/
DmTbr1z/wBex7/7S+lcUeFB45rsvh4WXXbhk5JtzyP95aa3EfRt54I0zWNPt7G6kK27RYMg
xvMmPlIPYdeK8r1jw54o8B65Da2HmTRTDEMqrmOUHqDn7p9Qa998MxCRvLnVsQIJlMmdy5w
PpjrivGPit4xutS1ttB0XJSEFC4ONrE4Zvr2z2H1rtqu/qEH0PONXuJrqc6DYOJXJP2qVOk
jdxn+6K6DTrKz8M6Kb66YpJjl/4uegHuf0Gar6Rp1lpkST31zHDEvzzTP3xzgdzWfczTeMt
aVYVa20yI5G4cn1P1P6VzWt6liWVnN4m1R9a1ILDZp8sSdto7D2Hf1NbYjiNz58a4jHCDsf
enzNDjyIl22sY24HG7H9K56+1zF4lhYlAR96R1yM9h7D3qo6bjRc1XUltykMcZaRyCV/2fS
sW8mW8P2dYUMrOGknwMp6KD6VXefUklmlukBlZdhJXmP3FSaVp15e3MP2O2W7dpFGxsmPJP
V8dqhtt2RTskaj+IH0+GOzinDwshVow3I9efersWjr9ij1Dwj4iaW/LgvYopEuRyCrD+uKF
8A61qmrNHqC2+nQQjHmwxgK2OBtAPPuTT18AeJdDY3uk6jFIyqS2wlGP+yB3rZUalruOhlz
x7kjajpuo3EVr4q0WbS9St0x9oTMTS8Dl1YDk4Ykg5JNJDeeH7Nbb7XqdzqQZncLHJ5YjQY
2hsgnnnjqOOayvECa1r1kt5fXUt1eQKRLbOpDwAdBg84rnLSyW6QRzXcdtJuxsdSWPGe3OK
xd+xWjNDxDqcd/qz3FnA9vbKAqIzZJx3PvXQTa1pslhHDFFFDqTIge7aHzEQbSWwMHLE4HT
isrRbWfS9ajltLk7dpV5Gtl3Rg98OCN3HXt616hbabHq96morp9v5eOby7c3EsvrgZ2irp0
3N6Ezmo7nEWvhPWNQ1e1a3kvRa3Q8yW8uYFjCrnkqOccfQmvSrTwboy3EdzNALwxRhEWeNN
ox1bCgZY+pzWyuOST8vpWJ4o8RW+iafOkchfUigaKLBI6/wAXPpmvSjShRjdnE6k6j5UYXj
vxhqeh3w0LQxDbYhDSShRuXPQKOg49q8+uNe8QXVgLPUtXuJ7Tj9y82VP19fxrF1jUrvXda
udSuo18yY5YLn8ABU1ukMxEd8QhKkgHsR2PpXnTqSlJ6nfCCiloWxrkljbvBHcqwfrsQZ+g
bqKSxMupSK12wjV243nAHuT1qa1u4rFp4rO0t5vPj8srJCHxnuPT61vaL8Pb/Xrf+0tZvIt
K0yIGRhx5hQdfl7fU4qVcpslhjsm0y8iu9Ss4Y4R8zBS80mOTtP5Adq5HWNehmtY9N0GB7H
Toc5kb/WTuRyT6fSrer+IUjuGj0uziisYSY4YW5bbjALt/Ee/pXHIV37sYPoOlRKbYmCO6y
YOWZuPU02ORi+WfHY0xmcOHUsp7EcGmE4/hOagm9i5dXDuPLRsIMZGepqBRtO7dg9s0wNj+
E5J60nUdzQO/UdubOS+c1pWTNJmIsQp5HGeazFUn1xXUR2Umkaa11MN0nUAOCACOMEd6a1H
EZJBDYWv2iWRJZGX7jjg/SoLPcqi725TdgY6E96zfNmkclmLMT3rbvHFvoUKqQG3Aginoyl
qW4/Eb2srjEb4GFTHb/wCtT4dQvtTvVfcQnRYw2c+wrkdxZs5BJ9TzXoPw1htrjxjpMd2o+
zm7j8zntvFCk2Fz7A8M6DD4b8F6bo0K7WigDy9t0rcsT+Jpt/tUYz83aumvFYxthQTyeBXD
6jPJIHMGSi5BbruPoK2icrOE8easltppsIZN0s/MmB0UHp+J4qFtDt7PwRZWt26xXTHz5c5
DSM2Nw/DgfhWFH5mreKoJJZFWMMZsld2Eiy3TvkgD8a6cyXGqapcPKSS/3sZIHsB2+lUndl
2tZIxr+Z47aa5UbI7SDC47MeFz+NeP6jq93o2jh4Jnju9QJO5WwwTOSfxNezeObRtP8IQ2v
Mc9/cAAD+FEHLfiSK+ftYLaprLxwYMcP7uNewUUqrvI0itC7B4v1iOw81J3kKcOrndx685q
3a6wmpwrLeaPYy57mMKSf+A4ripRNaPLbkAHowH8q7Xw1p9kvia2s9NuzdQrbiW6kZRtVwA
zBfYdOfesI3bSHoi7qmh2/wDaFtbxbkiKCSaPORHnlv05rib64fUdWklwcM21R/dUcAfgBX
f+JL7ydNv9QLHzbn9yntnr+lcBZwrzMT7KP50Sj7zKa0Rp2VmmDKyqRCPlDd27f4/hXW6Zp
+h3mu2tjC0LCCMtNIBtV+Mjknk7vTtXMMBsitVbYf4j6k9f0rpfAthb6n4oNxNCGt4EO1HX
cDxgZppXZMnaLZ2i+E4I4yY2dFPKlG6VRutJ1G2Lm3umkC44YAgcdK6ptA0+OHzLcTWjE7E
8iVgPVjjOOB/OqFxY3kMbRx60zJtLFbqAMAB7jBq50o21RzRqyvZM4W61C9tLO4e5ADEeXH
xgsx6kewFcyJlg025mkcK8v7mPA9fvN+XH410d4v8Aa9/Nc3TiOwtUZ3dTggDrj6nisIXfh
26U7Uu4lxnDosg/TBrGNO2q0udfN3KtjO0kqxQo0km1lRU5JJGKiuJJIJClxHJFIvGHUjFa
p0zR74f6Fd26OR8o3tEfybI/WibQNcijH+l3DxH7ob94v5gmq5GHMc+t025FaQ7B6VYF3Hv
j2yMwznnjH60NY3iTeVNZ+ZuHBR9v41Sljkhl2MHjx/C45qWrDub4vht+c5DcKc8A/wCFSQ
3Svnd8vvnrXPCVlI3t+uauwS5T7340rFXOjhYscsox29KHxlcOCeeBxWNBcMHGZSV784q0b
o7xhsH1H+NKwmWdvkCS4fnylyF67mP3R+dOg8yGNUbGT3znJ6kn3qOVmjtYAHP72Yucdwg4
/Vv0pfOXyF2tuPp2osI1LeRmXcu7cO46VFOqqhkjbazdY+z+49D/ADqqshMRYSYXrnpVT7Z
tkLbjMuOjc4o5QOm0bXPsiLbzsTAcLG4Ygw/7BH93+X0rX1FFvrO4VV/fBWaFvvYbGR/L9a
4y3aO4IeNmjlAPPHPsa07HUZrMhJ1AhXkdxH649u+O3bisJ0vtLc0Uuh5TJv3kMME9iOabg
FuV/MVueLNPWz1+4MYAhmPnxkdCG5/nmsHc34V0LVGD3JwFTsfpioCrbztU4pdzLnCim7+O
eCOopiE24XJzTRznk4o3Eqe/tTcMAcA0EslwvAG4n1rs/h2wGvXK8kfZm6f7y1xoOF9Aa67
wArf25cEHH+jt/wChLTW4I+x7OVIw7LcRpKuwGPIGAMYJ9u9fOniyyvNO13UNVS2F3A9xK0
6xKAyHecED0PH517Fc6vpkNvDc28MYMMfJdQ7J65JPzVma5bW+vAXFvMlpq8ca+XuUhLmPB
O1v6HqK7Ursm9tj558m+8RXCXV4VjtF/wBXEnT6f/XrpLSWGwhmso0+faBkdE9qNT0+VLz7
RosDR3bPtktNpIL+ox7+nWprPRtShRob6IW8+7EnnZ3bvpS5JN2SLTRz2saktttgGUL9hyQ
KztPuL3w3qf2xo1uIZOC+MhgeoI/pW/4h8OXEEqaxYb7p0/1kZHK47j2pbfV7LXoDFdxx21
yF+8BxL7MB396ynCUZWki9GXLqystU04X2l8xfxwA5eI+qeq/7NZug6zH4b1VlxmC7/dse2
QeCPp6VUnstX0HUg+m5jlyGjQsMqP7wz1HNbGi6dJcOsUreexcyzSH7oJ6n29hTgpOXukyt
azPRYZ4p4I5UkWWNxuBB4NM1LzptEvI7XcJzC3l9iGxxj3qCEQ2sKRQptRfuqAOKsRuNvL4
Ne1vGzPPtZ6HiEFvqUN41ymopBMp+fznIcHpgjua3FtfEGqX0f2S1klkxgSW1v5a/99GvVF
t7NrkTPZwGYHIlaMZz9avqflI3nr26VxrCd2bPEdkcDp/gPUZDu1S/S3Rj8yRfO7fU9BXoV
naR2dnFaQx7IYUCKo7AVatrWa6kCQReY5wOB1P1rV/stbY7bqQLKfl2owODW8YQp/DuYSlK
e5wPifxFNpGpafpthDDPfXeTiViBGOgJ547nnsK8u17U4LiaSC0ma7vn/wBdOGGxj6IOw96
f8Q31Ky8eXNzeQ+Q7tvjUNuUpjC8/TtUVhaW+leHor66TM17+8U91jHHT615tWbnJqWh3U4
xilYn0/QZNJVrvUZLdpnj3RRq4c+x46fjise306bVtTeCxCyEHMsxHyx+5P9KZs1nxJqEkG
mxyTbR823jC5xkn0ruJNP8A+EY0GKziaOW6CeZM47yMcDBHUCsrKXoaSlbQ5u+lttIzZ6eC
0irtknfGXPfHoKwDqF3MWjkvHVJM7iGOG+vrTLwXTu8lxKA/Od2c5qG20+9v4ZZrVC8FsuZ
HPRR/9es27sGU52jadljbKZ4J7+9RmPYNw+YdM+tatnotxqVs/wBhjaaZSNxICRoMdye9Wr
G3js7d2lIE5XGWA+X2pcojmu5PbFGA3RhV3UrqOa58yOBYgR8wXoT61RXbg/KDUiuOIOT7+
9AUenPpTQFAwFpw9lzigLlqyuFglDtCkiA9D1/CtjWrxp7SFodwhk+baeucd656Pczqirk5
6Vp3S3MemQiSPKKcdOEz/KmUnoQW6hAbiRdoHTnr9KV75nWRMAxv0BPK1UaaQosbEBV+6Om
KarncOBRcm9hW3YHbH4103he+awv0uNrZQhgQeuDnFc6I2zuCZ4656VatneOcEtjseeKENH
6Iw30ereGrK/gkwl3DG+VPTcoJrlfHEqaP4dn8lfLDL5Ub/wC03GPrjNcB4R8S+I9N+Geg3
2meVLBBG9lc2Fx9yUqcqUccqxVvoap+OPGyeIdKsLSzsryzdHZpopudjYAAB6+tbLQztqZX
hRLe58UoGnWBJYJow54x908euQOlesWWmafoulvq2sSJZafGPl8370h9cdST6CvAd9wgQ+Q
0bwkOHHDA5yDn2pNV1rVNQdJNV1O5vpAMK1xIz4+melNOxpy3Nj4leL01u+ub+JGis7WPyr
ZWHzf7x9yT+FeU+FLYajrsNlv2vdzLCGPUZPNXfFV8q2NtbQyFhN87MpyCBWb4Y0+91LWYV
s8rIjeaGLFRGF5Zy3YD1rN7jtY69bHRPEHio6bZ6HBHpmns5nnnmcTT7ThnZgePYYp2mpp8
I1G70tpntCwtYHlC7m5LOeO3TGayPEUiRosmkqTFOZXmueVe7Lfefb2jzwv4101raJpmmad
pnTy4vNlP+03zNmtqKXNzPoNbnGeMpN9zY6er4ZELt7Fv/rVPNb2+nWlppvkxNJHCtxPIVy
+9uQuewxjj3rGurpdQ126viDgudvHIHQVqPPNPI91cEb5vnZgvBxgf0rn1k7sq+pZk0w6bJ
b3mp2zyxXSbsIcbCf4T745r0j4a2nh9rS98ueexcsmHmj8xSMHqRyK80kk1rV9WttPSVri4
uMMIi2AOCQMdAcCvSPC8Mmj6K0V/bT21w7ZlYRllVegyR0rSkn9o56zXKd/NpF1eyeVY6ha
XEUeFGyYIXB5JAbrzx+Fcx4zju9Ntha3MUkEkoJw3GR6jFW7e6s5+I54pHf5Qu4fL7c1yOs
znUNa+zxsfLU7AN2QAO/8AWt5JtqNzGmlzXtscL4ru107wzBpy5FxqDefKM/wD7oP1NcVaz
oFCuRkeueaveLdVXVfEU8kRBt4sRRY7KvArJhhzbPNjocZrnk7vQ6V3Jp5ityTDLhe2etaV
nfXkT/u55UlAGCjEcdqgg0lb3TkuLe8ia53FWtyCGx6gkYNVI2mN4kYVkkB8vA65z06VJSZ
6Rp2oX914cv21iZp7ZU2Isg3HefTvXEzLNEvl5YK3O0nNdnc4h06LS2bc1uoaYn+ORhn9Bi
sKex3Hcq/L6Z4zVT10GjMRyygMmQBgZNTKokyVVg3oDxUsdqwfGC5HGR0FWII3muzbWo8x0
HPZU9yayGQRwSkdScVY8sR8mQBT94EgV0FvoasgExNxJwepCj8O9aP9nRQpt8uCIeu0c/ji
s3NIZyc2GW3VZA2yMLhCWOSST078irlvZ3DR/NBMqH1AH/163JLjTLWI+dfw7M4wrf4VWk1
vS1HloXkYd0Xr+dHO3sh2KBjghh2TwgnGcFv/AK3SoZvJZcqAMHkdKsXE5nHmpAVTsWwKpw
+XLLsM6ZLZ4y3PvitUiRkeQQI8BR6dDWrZzhpFjmYqf4Wx+hqsiwMhJjml7cYRc/jk1MrzK
m6K0giVT97aXYfieP0ptXAzfFGkTrFDN/ywQskeTnaDzt9gDnH1rlzYSbcFVH4V6PK8l9ps
sM8jysHVgTjjr0A6cVhTWipu+XjpjrVRi7AcW8TBscAjrxVU43HOOPatjUYlWQ4PX8qx26s
c/pUPciRH0bH64qdfutnDe2Ki3c9KXnBxSIFUN3I/Guz8BFBrU5fp9nP3R/tLXFZJIWur8G
M0erTYx/qT/wChLTRSPWG1W8u2RWtwFMeScYXC96fLqM6LFdNc4nZtwiz91SMD9B+FdJd+F
7lrgR2ystkF3gA/N04Hp/SuYl0vy1ZZGZJlUlYnA556f/Xr2Y8rYaF/TTLdRO0MrLchw0aw
gbkA7j/65rvNW8E6lq+n2V9DNCkyW/8ApLM2dzddxwOWPeub0O1/s6QQXlxCkVwBujePlsc
4B9B+tdoNduLC3FwLgSRKMSMDgY6ZIxionN83umdjzG40/wCxRlbxyk+/aqL8ykdyTXL+Iv
BkNzJJqGi3CRXCtkxt8oevQtS1CyupZlmjV8nKy7iSueuKzZHsVtsRq5fGA2RjH+NaSSqK0
kTdo84tND1Z5WlnDTSnCs5447AZ7fSu0tLWCz05YYVYSEjcx/i461OseXVY03Pu6etSLbvN
MYGZEbnJdwoJH1op0VDVBKTkVt+cNz6Z7mp1kx/Fj61PFp28/vrmK1CsEIlyeOuQB1HvWxp
txoulybbm0F60mA7hgwGP7vt9ea05rENGZHuY7Que3HNdHaaRt8qfUJBDCw3lV5kwOuF9qt
y+KrWTTW+zWcNpeKwGAmS0fs3b1rK/tS4mk3fKzHjLZJoUpS2VjNpI6e68RpHHbwaRElqI3
3s4jGGI4A/rn3rD1TV7fTrOW+umBlJLKh43E/096p/aFhjR+WckhEB5c/4evpTH8Mz3kL39
1J9ru2WRoUYZUuAdpI9AcAD6k1jOUaei3HGPM7nl3ifT7rxBqayXeY3QGXAP3VPQewAqHXY
baTT7WwtJC04thAxXknuPxznpXUatp82l6O9leSNe6nfYmnn6gDqFB7+/0rl7RWt5ZLlo1Z
kXKYw3zdq4nq2+52K1r9ipoli+gRTWwnMl3dkJKQeEx0Ue/rXT61Hpug+F4YSp1LUJpsyLn
n05x6dsVzMM15DN9pihU3bNmJZQDlu5we9V7WZkF3e6hK093IwVdzZ2DqanZWQ3A1byxhvv
s11qUMFlZSL8kO0NK443bj1znv6Vj+K9btrfSv7H060jtIpD8zxLtDqOgpj3t1dXFvbhyAc
Rqey5NUbnQdWvZ2KfvFSQoVPUj1GRzQ5aWQnBLcz55Lq00jT2EwxNGWCAdAD1/GqarNdJJN
IszkDqi5APoeKl1QXUeoPazxtCIflRCPuL2FSWusz6faPbxkgFtwIODyMEehBFYPUrcwZIy
pBLD2FM9O5PtWzq8KQx2/7tFaeMTbYznaD0BPrWQMYyvUdsVD0JZG3Dcjj6UpAPvSnczZpS
rYPU/hQSAbbsbABHOcVpX2rPd2CWnkgBSHMgJy3GMEdKz4nKsejexFSPtIG3g+m2gtbFYD5
uRU8YUypgc+9M2NyW6/Sp7O3kub6C1j4eSRUBxxknFAjpdO0hfIW6vEZkk5jjHGfc+1b8en
6HeIpuF8iU/fyDgn2I6fiK1rcQRzvDEVKW+IEXHYfeOPc1JNZWczZ2iNvbiu72SSJ511Oh8
F6lHoVldaNeTrPokx85OGlCSAY7cqMc5HIIFazwjUlE1jIJI84X98soHryMH8xXnTxyabmW
GXacgZ6N+FRaXrMlhqEkkmG3fwuPlJ9wP51ly2fYvk5tTrNS8M6p9llFsYpJOoRJstjPXGB
XPz6bcySxrC7B87QsnzbSfUf41R1f4lahDLDBBtk8vIkhmiG1eeMHr+Oa6bw9rF9runyWep
ARvLzGSAT2IAzzx/Wlo3oLVHA3Nhd+IPFH9n27KfLXa0jkIkaKPmc9gB1rQu9U0uwt38O6C
fOsic318zYN3jsPSMen8VRz2Nxql/cabprfZbFGZrq5m+QuF++zd9oxwPp1Jrd+2PpHhrS9
Djt7S61ScNKiz26nYnVY+OScDqecnFSkO9zn7Oxk1PWdL/02G4W6mAkiGfMRF5yQRgLgYGO
K3/EV8I7PVL5DgsGRD9TjH5Va0YLLqcurrZpbPDZBGWMHaJW4O3JPGBn2rD8VKx0OMgSMrT
gNhTgADrxW9uWk2UtzkrOIeUnHLHPWtryzPex2qt+6GAQvp3/lWVBJGxPkkkxrkAd+1a2pz
WlnHZrY3w+1xRBZXQcbsZJ3dzkkVyqVhnQeBLX+0/Fl5qk8RVLcfKpGME8D8gK9bgkMcLRx
HlsM+eM/3R/X8q8d8I+ONT01pFuIbK5hnxvNxFk8dORgivSrLxtoTssepaRLbyuA5NtLnGR
kAhvb3rohUjFWOOrTblcfrGnWQsJ7u8toXforKNp3fh+Nee65eLp3h/UdQUYcr5MRHZn4/Q
ZrsvEms6TeRW8OjXktxbHcZPMjKFXHGOfSvLfiBfGKxsdJB5YG4kwemeFH5Ucy1ki4Raikz
z5cPKq7sBiAT6V6Tc+AY28VjTLK4MVjbxia6ncDESf3h657D1NcFo9lJqGqQWsURlZ2A2AZ
LHsK9a8Vap/ZFhB4dSX7ReKiLfSRj5ppAMJFkdQg4ya50aorJZ6ENJ1PVI9IthY6f/q1clZ
LgjH3iD8w5BwAK47w1arf+IjfTDMVoPtEmAcEjoM+5xT38RtDps/h+ZFmT7V5xlZTlWxhlA
6EH39K6XStNitvD8MKKsMt8fNlbGDsH3R7CqgrsfQiUtNM7sSxcl3P95j3/pTGg3bmHG7sa
t/ZXt8SFhtbOCvOaZJFcPbH7OpLEfxHihoV9Tm9ZuzZx+TGwMrD+H+EVR0q+vtNt5vJZEaY
g5YZOBWv/wAI/DHM1xqV7lj97b/jU8cNjG/+i2Ycf89JW3Z/CoaK3K0d5ql5Hhbi5k/65/K
v51IunTSHNzd7PZpSxrrtO0W5ugj6gwggJ4hjA3sPQ+lZHieKCPxF5FpCscEcSAInABIyc+
/NRaN7FIzPsenq6cSSk+p24pkPzljboItjFSAAT+tWxGdwGAxx1HJJqaK3VZXkbCl8EgD+l
aICr9nDyLu3EgfekO6tG0spGKlCBg8e1X9P06+1G5W3sLMzSvxgLwPqegFeq+FfhhYMUm8R
35Zc7vs1sdoPszdfyrRRb2JbPMtL8PXmrao0Om2r3Mkr5CRjIB79OlegyfDLVdM0sXmpWcd
xJt3Nbo+0qB7DOWNfQOh2Gg6PYrb6PYwWyKu3Ma/MfqeprB8XXA+zvtx0qoR5nYi588yXem
SK2miNNLl3Dda6h8iucYyrgZVvrx7VyuvaVcaa53xMiltoLdjjOMjg8HII4Ndj4mb7Qz+cv
mAZC7+eK4e61GaHT3sncS2pQqkUhyI+eCvoR+XJq5rlZUThtUxv4zj39axWQk4HQ+prc1Jm
87kEEDjjINY7NwCvLd+BXI0EiBVwTu60AcetSFlC/wC19BTS3y4H8qRAu1e2PWun8H4j1Ob
cuT5J/wDQh7Vy4bp6/Sur8FyFdXmZwG/cHqP9paaKR9SJdWr3SWzLc2+U8xY5RghQB0I9fe
rX2bTb9482cM7r0kkHzAj3ri01fUNPP9nahCJsL8rMfx6jqKt2GsW9qiNNabj/AAjzGOB+P
WvQ13RJ0jaXY3CC0NsdqOWEitkH15rGu7bT9PtpkheSNW+Vy5LDjoAKW88UvM3k2KiKEj5m
I21iLdtK7pLMsvBwx6AVUU27sl6GPHbtIxbnG4/KB1rdj0N2tfN3I8W0MxVgSO2D70W90lr
J5i4Zx9wqcAAjmpbTVo4SyC1gcsMOGXO7HT6H3FdF2zMuQ+D9SmmjVF8iGX78m4fKvuOuTV
x/DHh/Sdn2y6WZs/8ALxNszjsFFTWOo65cpthu0sIsfecbifpn+dcJrt039oXM11dO5jb95
JM3PHXn0qLylKzdkXYsapcwyXDLaRKkecqYznIPTr0A9KpxnBHygc4yK841Lx1cx3Tw6dFG
sSnh3UktUVz4+vbizVYLf7PcHh3UnB+np9KSxFOOlwcGz1KM/OwJ74BrVs1y6FXZD0H1rj/
COo3GpWZa5kLuFDAsBn0INdXM066bcfYovOuvLKxKO7Yrq5rx5kc0k1LlOdvfEkAvGUQzPe
3GY0KYxawA9e/LEZOOcYpuoeNb6SddI08rb2IIjVVUbgvPOeozz+dcLb309t/pb5ebcyMJO
oA4xUq3gu9aF0zJHlCRz3CkGvJlNyldnfyJGtd+JL65jsbC+GxUIUSgfMUJ7+veqsl8kVre
a1ZsY43/AHCqP4cjGD+FUZJ0ldW6SxkbeeBjg9enQVk3EyxWd9JcXCpbzOpjhXq5X0/xok7
DaSWhbtbr7XayxnZ+5bduJ559PyrQu7BCYFty4EkeVLjGX7jNYPhnXG06O8G2FzKoYGVQwV
geOta9zqzapPFHM+z7YuGKjPzr0NSmmh3dzn7+7ns76ARnZJGwPPY/SrN74wvZ7RLDcC+/5
pI/lyvpx+tZWrTfvlgIG5Aee9WfDVtAJpdUvwRb26koQCSX7cd6yu+YT1K2oXsmoXnmzbSV
HJU5z+PpVaZopWBEKIAOi1vRQ6TqjXS2u+1vsPKm4gxyqOSPY46dqwXjVZD+8Xb67qmSsBc
aaxvdChsmzFf27Hy5M5WVTztPoQeh6VhbCpP6jNX/AC1VlkVlO3/apkjNNcM7Krv328KR+F
SJoo459O9OySpNSTKqtlZAwx60xFYk+lBIIrs+0AEngcVNJHcRIrsmFPHIHWtjTbURgSsuZ
McEdhVi7sI5vMCyHnjcedpp2L5TnAQy45B9cVveGBBH4jsHuHwiSjD4GQfWsia1Nrl5c/7O
f4qSCVlmEn8fYihOzuLyZ7XeaTOpJkUSj+GROv8AiKpLZzRsGjkJI6iU5HT86v8AhrVm1jQ
YrjeTPB8kmOvStMzwSkpcQq3ocEE/jXU8TBStUVjFQna61OJ1aTa8VvnkDcwHQmsmXcVIA/
HIrc12w8i5NzG26OQ9f7h9KxCpxhjyfShu+q2OqGxEmjWOsSD7XdG1MY5k27sD1+gOM+nXt
TtPtptD1f7RdXayfZZGEjByTnsB2bIxyM0BmhkEidR69/aqWqW9vbxWptfltpJt+3OfJGeR
+dZ2s7g0errpto1vDNqFxDaRXdwJJkmODMFAKIPQFvmYV5l4okvx4rvNQ1B47S6jdXhhjYs
GXPG0j04PPXNdR/bVomireTt9qaKZmihI/wBbIVAX8PWuB16aS41YRTN510vzXMvYuf4QOw
HSibTWhny2PU9JlS68OG+Xhb1zJtK429iPzzU7yW62cywNidlKxjjDMflXI69abDapZ+HtN
s22osduC4PAz16/jXLw+Ip31lm8wG3yI1i2gqADx+PvXTUS9motkRu7kV1pfhXQ45I7+4l1
O/Iw8aPjafXjhfxJPtWXpOh3et3RFvDLBaHIMpbzFQdhz94/Su/hg8OXkb3osbUzxjLKyAN
n04/wrmJta1BbwtDdtCH4Eca/Kq9OB24rzZUakVaLuaRdzL1Pw/JorobjULI5YZQFkcD1xz
UUz3swa+h3vDIx2yhgwOPoc1Zk0i3kuDIs32l2OSJWIY/UHr+dXreC08xbfUVFva7MYCEP1
7HoKLVFpuP1NbTrQpDbQoRJGsezjoxPU15544lW58W3hSQMsbCJf+AivTdN0nw/YTC6s764
hB+Ul3Lpk9M8isuy0jwi891Il+k10GPm75iXj56jcm08+9dNnGHKZ7u5T8GWMPhTQp/FF+R
/aMgMdjbsQSh6GVvpzgVgMtxes+pO9ysm4mExoGZvU5NRavdLbzywyXIugRgNCjRbOwLIQM
Z/HNb+n6lqNh4It9SuJIpW3ExQTxK0ZiHGMds1maaHL6Lo95eazFDcRSRoWyzSJ174+td/P
MZLqVoUV4wuwKW28D0qhp+sSahazXzRpbiJSNsb4iVj0Cr0XA/Gm2sTXTBmBERzlwMgfjVx
ajHfcSVyYszzf3Io49vlZ6Huc1lXviCCEeXar57+obCj/GsfU9WmvpDa25Kw5I2Ifv47mrW
m+HfMKzahlQTkRDqfr6VEpbgkivDDqWuXJJUGMHlm4Va6/TbWLS0jbPnTjgSN2+g7fzpWe2
sYwo2RKB8qr2/CsW81G4lbCt5MY7v1P0FZ6so6KfWRbklVBkUdFA5rnrq5uLy9lvLpoxJL9
7HA4GKyrjUHt4mlWJrgr8pd+gPvisYvcXjebcM5UHAwPlWqUUgOkbWII22CQzSf3Yl4/E13
HgHwXq3jbUFupI5LPQ4n/fXIHLkf8s0PcnoSOn1p/wAK/hJd+NZxquqB7Hw9E3zMvytcsOq
R+g9W7dua+m7mTTdH02LT7K3jtLW3jCRRRjCoo6AVtCN2Q5djmU03S9C037DpVnHaQjqI+C
x9WPU/jXMXutT2c+2CbA4OM9ad4g8RrE7Ishz1AJxiuEm1NpJsPJlupJ/pXoxkoLUnc9P0P
xNNkBpMZznJrd1S8F1bElt3FeSWWoMqBo+F7Z5rtLO+8+27E4HQ1bgnaSBnEeI4laR9oDDB
IxXlWsSeVuO4qfSvYtet/wB2zgZY89OgrxXxRGVmfaMZ4I9PeuTELXQuBzc0pkzh+P8AerP
ZSCTkH6GpPM/2gMHGc9aaW2g7XB981wN3EyEZ/wB4Z9RTdvHT9acH+bB6VPFB50wAI555ai
1ybEMUTtIFHJPQZFegeC7OO2vpWkO52hOSe3zCsO2s4olX+9+ddL4aKrqc2VDjyj057itIp
dTVRS3Pc9WhsdafZa3UtpI+0l/LDB+AOe4rOm0CeGxLTXcVrECR5jsFLn8ST+VRvarNpxki
SRZ/LDFo2yzdMY5x+FJZS3l5ceTcFZ5guA0hBaIf59K9BJ2MTPXQppFimNytujgbiTlgPyq
9JoMciSyQ6gi7ADzwMdK1ZFt7YkRnzGOSxd8mMY6471XsrO4vZ5JUVzY8kTyAHcT2Ueg9at
SZLJ4PC8X2SK6a+l2dXbAG72A7VybXEMd2PLckK2FD87cevrXe3Fsl5ZvaTai1lbxjJw2Wl
H91frXFzaI6aVPdxW4iWOQ7biW4AEg7IiYBJ5647VUH/MFiCfXL2UhvOdmU9uAfwFZs0Lai
NrEuc7skZGff1qQwqiCR2B4yfXJpQzKGEZx244zW3Kib2OZ1DwvG1ySLK2nY4/eL8m36jvX
Jah4Y+xRs77xIufkI5bnrXqsa7iQVzUrWtvdKEurdZMdN3X8Kxlh4SRXte5keDrJFiEpRo3
gCptyOcjPNd1CQsgZflOd2QO9ZljawWq7baEIpOWHXJ+tace0OMDA/iNdC91WOao1KVzynX
rIaRqU2nahcKNxM1vMcgSBj0b05ricXE+qfYpIzHKG/d7DyPYetfRGpaaur6JdWLRCRpI/3
eQMhhyMHtzXhniPRbq0MNw8EkE8cm3I5x/tZHUZHWvLr0uV3R10qnNG5teGmjh1dpLxRIq2
8jAOOH471xHiLVZNQvjshitrfqkMQwoPr71d0y+vJNQ8ia4Lyli6yM3LH0z71H4hhtZd99b
xyB3b50P8ABXM3daGjj9o5+GRUmRmQuuRlQeo9K19HuWm8V6XsUqBcxgL2A3j+maxSGXBwV
b09aWF2iuopImZJFYMrA981F7E3vodd46w3ii6uIYfKHmvG4AwAQ2AfxGKw4ZpY4ZYoy8gd
SMZIVf8AaHvW7eXC6x5l3cqUunbMmQcOT3HpTNNsXEbxhQ/brzitOW7NFCyOg8NWcK+Fkkj
s47i5mkZJifmZBxt4PI71mav4XuYruWVVKR7vvKNyEnpjn9KfEl5pbh7N/Lk6DuCPQ+1O1L
Uri8iPl6YojAJeN2PyMT/Cd3SrailqiVFp+RXi0aDBIKR7lwyyZPPtWfe6XNZFZ0UOMYdQc
g/TB6VUkaV4/LlbDJ/ekNWdBuS1x9imkVI5c7N54D9vzrO8X7pteL0MVzG077UCLn7pOdtB
8vYCNpNbGqabI0huIFLg/fA4wRUd3pTw6ZBeBgRL8rL3Q1Lg0ZuNmadhGbmwVo3QYG3aBki
oEv3sZHjuYVJfBKv0PYjP9aj0fV2sJAstv50IGw9iBV3UltbiATxufJz8vHP41PkV5GBqFx
DcylkUqBwAxBxWeAVywC1eltnVt2G21UmR4m+YZU8gjuKRDR1vgrXvsGrrC52w3JCOF4wex
/OvXHjVhtcHIPOM9fWvnuF+VYZ4r1zwl4mtdRtYdPubnyL1AEAuHASQDgYfsfY/nXTRnG3J
NaHLWjL4o7nRCwt7q3kjuMlpUMZx065Bx6j1rz29tJbG7ltJgRJG34H0/OvUZo5LRwt1ayw
/7RHyn8awvE2nx6hbC/t/nnt1wxX+NP8A61dUqUVG0OgqdaXP73U8/K5iJLUvlfaIfsZUuk
nOMZ5p5XLAtyD70W+VuY2U7cNxzXIzuYl8/k6h50dr5NvaKFs16hs8eaf89fpXP2dmZdXhV
gfnlBYt9cnNdxpUF1q2j6gt1bM8MTrbobeP5o1U7ienrgZ96zE0iOzvPtJmWQISy5GCDjuK
z5XuSWvEN5cXiXDyzkxImEVeF9BgVg6ZHJKx5KnjPtVu/Wd4UhSYlbjDOpHpnH8zVnTYPKj
cIjMVHJVc4HrWq96S5hrQ0tNt5VleR5A4AKKT1571IsEFwZfMiB+cqpxjj/Oau2gDab5gba
WO3Hfio4Vlt0VWQSjpvQ89e4roUUnoZN72Kcmk5BMMysp42v0FVvJvLXETKyr27ittJIpHO
3aHzjaeCPwNWvK865hgOc/ewfQDr+dDgtyOdrc42a6uIXYwt5btlRtG3I9xXM3TT25+1WMk
luQNknlsR+P0rc8R5/tydGJbY2wD0AFZqSbY3TblTkEY7Vxvc6FqjFRLh1a+m3yRM2yRjnL
Z9z3roLq81PWbR49kaxW8caBY0wSFGB/Ln3rEubiWBPs0qhijBope4X0I6GvTfCeqBfCySX
Nkl1HdTNHHFIMhD0JHcetJK5BRsfD8beH7JbmTy0GZZccZJ9+3FOh1S0kSXTdHtd8SxModO
FLY4wO/1NP1O/gR7iE/Og+ULkgYrGtbq3YNiAxvjnBxkflUSp3lzNgloW9O0W302MXFxMhn
I6nov0pbjVkEvlxyjjuvU0xI4riOb904ZIywZpN2MVSaxjdsKx3HvngH1NVyFpEdxdySAyx
ttUfekbnArGnvIpkeGK4YEnJkdev49hTtWuolC2NnLvjHLsBjLf1rNih3MOAPqaWxLLtva3
EMieZkA/xjlee/uK9l+F/wlPii4HiHVo/sWhI+FABBuSDyFHYep/LmuZ+GPhiLxN4ktrfVc
LpdmDPNGDtMoB4U+xP6Zr6a1PWobOySGHy4LaJdqomFRFHb2Fb06fMJvobV5q1hpNhHY2SR
wwRKI444xhUHYCvKPEXjHzZ2t4HDHkMxPH/1zXPeIPFVxfSyRQsFizwf73vXHXF8obbuBB4
OK6bxprQmxoXupCWX5pNzepqg14uPldcnuax55mUHLAjP1NUVvtzgFuF7d/xrnlNs0sdxY3
/mMqllIDcgcGuy06/2BQWx7f3q8ms71o3+UgjPUHr7V1+nX25FbOcnv9K3pVLaMho6TVLrz
C6rktjt0FeWeJoVxIxUZI65xmu4nuHLD+lcp4iXdbligJ71tiYqyaGlY8xK7S2TyPTsahwW
BDN+lahtGkudqjg+p4FSW1vFPK37phFGdvX731rykh2MmOJt/Ofqa3ra3ijh4wSe+KsG1UY
cKMjjg9qkWPncynjoatIuKsCKdmCCfSt3w8HjvZMBc+We2e4rKC4BGOCOuat6HNJ/ac0YRo
wI+MHk8jmrsN6noUbXu4Rwu6q2DtU+3WnSaZOscc6TOS3AVGAYc46ZrDlu2zuSQo2MZB6cV
iXN5qiyRpJM8y4yAOAfrXfUn7PdO3kOlQlWbUWlbuenRaWqJ5r6obhmXAZRhgfT6/Wuu03V
tLaUaaqbZoccDJyOp6dOteRaPr2rJ5jMyohUACQZLH39frXc6HrNtHpxkaFGu+WOPlyo9Tx
k0t1cwqU3CXKzv7fVNJ8t4fsOVO4+WRlcg9c+leQa7dxXniC8kt40ijEhwkbMVBzztzk4zm
ums77UL4tcrZyDT4zmYpGWH0Zv8+9cfeXMk8+4RqgUttA44Jzg1pSi4szRErAt93OD1HWrc
SgZ+bIHftVMcnJGFHXir8WGXcqgA/dNdRDZYjhH3gcnHUc1ZjhzgBue4702LBXAU/UVaUEb
RGo69uc1JzthFGRhiN3cDNadug86KRuQG+Zc9adZWrSqFXaTIMDPVcd6j1LUl8NaVJfzqEl
ZxDEGHzZPVlB6kDmlKaS1IScnZE11LGlxHp6zQwXl5uEe9toQd2x3A/nXB+LZkvrW2u4HgF
tDM1hDHjLGJcEyZ9zzj3GKfc6rZ6xfRagtvPaxKGBnmfzJ52x91eyqB/OqGo61Z3lh9j03S
hBaRpgK7gtuJ6/UmuCo77ndGPJoeaalaJLqElxt+zwmYqrg45/yK7HU9IRre2u42RxNAryO
eMsByce9YGtzzXjZZVe3jJZWVcsp75A7VueC9WhvVPhvWZlUpgWrnnGf4Mj35Fc1JrmafU0
lJx1RyWtWMjWaSCMRumWwRyw9qreHdPhvL0LJCJC6ttLNtwwr1LWNBhnji01pnt5bZyY8fO
HU9UDHHrnn1rgZ7O70TVUt1EYaR1eNlztUduv5UTilIaalqjTuNJNncQib5YJVyrnnAPTPv
60lvbNYzNGz5UHHFdrZNb6loYS9tZLlY03bUG8wsOCfxqXyrf8As37TbhJYVwgUJhhgcKQf
8a3jGK95Ee2d7NHETzn5lTHqK5jVLt3iQK5WRGyc8VqTXCeeylwp9Kx7mNbifzcOI0wC2M8
/SsKsnI6H5Gd/rG3M3Ld/U1XMjK/zHBzXR2mn2kyOyyNK2ecjBH4Ulxo6bDsjYuT27VjyMn
lZVtfEBj+WWPPYsp6/h61sWepWk58uIEHdlQ3A/Cufk02aGIttyhPIGMrVdYyhXazD0PcU1
JrRgpSWjOlubOKQkRoVY5Jzwfxqrp8yW8zK+7aT0A4HvSWd/jCXiM5YYMoHzY9/WrtraW/m
eYhjmY5yg6Ub6lbvQttb6bepuEi78FfvYJOOOK53VbNrcQxswO0FVI7jr/OtKSyneff5QEa
nACgKam1rTLqG0tpmjby8kbjzyegqZLqDOWKyY6fLUiMRgNkH0Jq1CsCBg3JP44qdrFJfl3
bc/wAfpUkW7HX+D/H11oqtY6huu9OK/wCqds7PdSen8q9Zs18N69p32/SrogcbtvDx+zL2+
vQ180yKYJTGy52nn3rT0rWNR0u6F1p921tMOhU8keh7Ee1bwqyjp0MZ0lLXZnofiTwre6O7
3kEf2rTm+Yypz5f19P5VzkTRb1KHjqM9Qa6jTPiihWMahZrHIF2yBBujk9Tjt9ORRc6Zovi
C8WXQJ7ezuZMsbd5l2Pxn5RnI6dMYq24t6McHJaTM/Q9U1Lw/Jqt3pbxR3DzxgrIN5ZGGTg
HsSMHFbF14i8M6pfRyappUlnczALM8HzR/72PvA+3NcTNDdx+KWiMmy/tI1jW3nX5Zv9jd0
BI+6e5q2lpPqmpT3dsqLDkAySuIVgOMbGLEYYenWstmaJRe51FzpPhCW5FwvieRg3WOG2aR
wMdugH41r6XZeD/tP+izXdvbyxlJmvNo2c/LIpX7pB6g8YzWBbaLcZCpLFcngL5EyPx+Bq5
awSIWikVl+bBBX+L3FarUUrGu9lHbweTN5cscZbZKCpV19eKzWt4JDuRvLxzgdK0LfSmmu1
lgjMb7jkgY3UlxpJ81lbCAnlcHr7e1az9okuRXMbRTd3Yo/wBnpMMSIjLnqP8APFPt7VrS6
855XKkbFVyTgexqb7LJCu0bsHuo4qZUb7rrnHPNZRxF2o1I2E4u14u55Lr04k1q6kA5aQkc
VnoCybvfnK9Ku69ZzWmrTxSIdwOc+ufSqEBG3awP9ayluda2RFdwiZN2PnQ9SOq16Ro0MNv
oUKKhENpyDnG5iDk/rXBMCqhgCSprd0++aSxuoJpQchDHuOCF6FfwqoESRSuvttzdEGRHXc
c8deavRWUvleZCqKWPRhwRnn/61LDBk/cJyeMCtBmEKxx+UVIQfeOK1hScmbRi2V445kc+b
LvXptUYA/yKsSx25idVXaGUqD3qJpn3FixXntSrFJMgZBzySCevvXQsMjRU+5w82mNauPtd
wkCk8EgkH6YFbdja6faxpcSTSXUUn+rXAQP24znvXRx6K+oI0b2/mo394cD39qy9S0i58OQ
QhtVhgt2yVSVMyqT1IUAkA4HPHSuatS9k7pmE4cr0L+max9i1IPaaRb208DozSgszfK2dpP
TBrc1rxpfavcsZo0t4R0WNy4Y+vSuBm1KFiHe5nv3xkCQbUz646mqdxqc1wFO8nAx06D0rJ
VGtidDfvNdG/EbZYe3f1rEl1SeWT7pxnms6MGQsX6Y49fwpC7MQsSYUdc96hzbA03vW2AKz
A9881CrZdtxwT0IqsoC8sMlff/61EiiT51+XHcHp+lTcDXsrrgBlJYHjgf410mnah5TbfmA
PG3PINefxzSJN1wQeTWtHeFjvXhV6853GqTsLc9M8wsglPcAdazdVXzIfm575rP07UxIiln
G7GMdelXLtswgMwIPQjpXZ7TmjZjWhy8wWKRiFw3pUVu0TMY4lwVGeDxRqU4iRyrdTjJ/zx
WPaXhjlOxic8DmuVuxVzfLYz3PrQzNgnn5RyM1WWXapZmX8+KnW4WRR8oz7GqWoxpeRIgGQ
KT3NXdBCC9k3ygfuzz+Iqm+1wSrEhferuiIs2oSrGu0LH0zx1HvSaBmyWbjJ6dD1Jqvezbb
cfPtkYHBHepyT5gHXgdBVO7hYWqf6QQVY4J9PSvTxEmqbsjbDxi6i5mWdCNxcXhzdsCFJbI
yFHrXqOjaNo19FFKl3xGB5ykfMD04A6/hXJ+EvDetanY/arWa3nS4whzhzGAeSRWpNY3WnX
U0ltfLHGpKNLApUp6hgTlTXNQcnSST1FjmnXfL0PWtN8ReF9I0O+0/TWW7h8lvtCyv5eXb5
dmOnTk4yQK8QuJFeZiq4VT2bINTT6jDDF9nRvtDDIDsBhCx5PuT61nxhmYktt9s9a7KMHG7
OG1i2nyENjA659farsBYNgsR0JFU4reV4Vk8tjGflBxwD9a2UssWguHJARgvs30/z0roMZE
kMMjHlWUg/d281ZhU5yzfl0/SpbaKVozJE5cL8u0DJz6Hvird1LZTpG0CpHcA7ZFQYBx3qb
mDiWLPzbaVCSwxyFH8X415p8XdVvTr2nwmRlto4dwRunzHkg9zwBXpcTM5QsAox1H3f1qPU
9K0rxLbCz1WxjnhHyq5GHQnqVPY1jVpuUdC6c1TkfPk3iVbiW2hhVoLeIbSZHy351rabJH8
yvIjRyZOXPLf1rD1Xw3f6LqdzZ3lu0FwRujV15KZ4YfWudF9cW3nRqAwddpDAkqPavKlOS+
I7r2RreIriaHVpre2JSCRVx5ZwGGME+2a2tO0xodHTXpJFCzNtjUrwXXqoweOmc+9czaabc
akv2nedgJXe3YgZwa9A8PwjU/At3o1nIsk8N0bgoflYLtHzAd+cg4qY7tk3NjUra7/4R+31
az8xopGXMi8qrYx9QeMfhXOLrN5fWr21/ZoREVALL82ODkHqK1PC/iTUtBjuLHCXNlcDZNb
TjdGfcehro9UsrOxnh1bQ4V+zzoA8Fy3rycE/pW9lIlPk0MPTbttL1GO+0ubE0as7QCTPnI
eGX/61bV/q1kWOoaYwktLkYuLYMdyHqcEdCPTt2ridTja0mk1H7C1qN26Nrd+YzjI2nn/Cu
Vh8Saro91craSAJO3zefGHY+/1+lTz+z0Y5RtqdXqkem3FzLcCULG7FlDrgAVkxXmjyWc1n
HL5Yc8ORjB7H6Vi6h4j1PVIjHPKqq3BSNAgNVtPtoXu1F3I8cOcblPP/AOqo9projRM6TSr
e/t7llul3xEf6wMGCj1qxJfRyGSGPBx3BqYRpCBBazedD0Q5zuFWrLT/IuTM1t5QK4JI610
NNJKJtyWMZbdCNz4cH25zWXe6eqOssa7Qx5X0ro3aGXUJbS23M6AsykYA/Oq0sblSqLuOO/
Y1jKPYnluc9HBufCjnr9aseY8SZVNr5qwlnLBMWkQuMbflOc/WoJwVby2jZCcdWHNYCtYdD
qF2syH5XCdAw4rrbTV4dZ0o2V4CrMMFeob0/z1rjGUbCw6Zx1/lV+1UW7GWUZG3IAOB/Kjf
QVye88P8A2ZZJoWAwc7TzVa2ikMKrKpAJ+X6+lb2m/wCnaQVjAEkT429Synp/WpobR4rSSV
kwv3ckdKkaOXms2kZSy4JG38KYLbyEYSBQ3UZrowGkO0xjyiSPNPAzVe6SJdQSPKMpGN3XG
R1oHYzbbTlljFw6sI2H8XTr1FXoLOTT54L3Tr6WOeOQMr5+ZD6qf88U9p3W1+zxyfIjkheo
X3qzZvEYuu1sdaqwWOrZNE8XWf2uTy7TXbGMyvDJxHMq8kLjkg44HVTzkisnTtbs9b1yS6W
0FvMSC8C48qNeCZXxyWwMcdTU3irQ49L8OaFZtGftMtxHNdKBg/vU3qn4KcfiapaPnw/qGv
31iFicXRt0PDYUNnbgjkdM/SrZjbU9T8L/ANiaxqLaxcahbXElso8y2iXhE9FTA4zjJqXxx
aQR+OZ2hjWOOWKJwqcA/Lg8e+P0rjNB1q31LXdMufssMEiRtHP5SbFLFwM49Mdq6zx/dj/h
PZIxlRBDGuVYc9Txn61cHZq4mtTZ8O20T7PMU5YDlh/Wt7xV4ZRtATVbRcPB/rQvdD3/AAP
864LT9UFuV2s6hcEjf/IV6loHiKCeze3uNrxspB3HIYGvRfNpKJEo8yseQyKQcHgioiG3bh
3rW8S6be6Zqk32KMS2RO6Nn4wPr/jWILjywftFvJEvr95at8r6HFytHM+MtJa6svt8a/vIR
8+O6+teZrtjmZWXgnjivdv9HuImj8wOrcFQc5FeU+I9H/s3UXjCnyjyjex7Vw4iH2kddCd/
cfQw856KeDnGP/rVu6IunteKt5J9nEh2RyMMqGPY+g461gruViAvFOuHb7JtA4Vgea5b2Ok
9N/4RW9Rg1uVuYSu4vEwYj8M1dXw7dQp5d5DCocHBlnRNn+1yf0rzax1Rki2TQCRVUIQH2k
fjT1ujcyv8jKgP3WySBj1raFZw2KV11O9OmaVahWutUsyg+X93IXJ+oUHGfc1VvPEXhnR5A
iRS6hMi/cjxGo+p5NcTdm0dQRc/Z5SBuVjkN+I/rWE0yRsrI5ZuhZsYNDxFSS3G20d1qXjv
U3hkFhDBpUZXbiBQXPvvPI/CuBuZzNO0rSSOz8lmbJP15pk1y8pO/Gc9RTBnZyenbisG+bd
mbdxVbgbSwz/n1pwIQ9y314pifKpI4zzkUizqoIdN2RgZFQSSCSRVwrN7kVLCVPBY/hTN5C
sdoJPc/wBacofO5vu/zoGTNyMHOzr0qTz18raoPA6Yqq0nT5cEUjPg5xj6U0Asr/Lvx8wPG
B/9apobj5xuGPwqHG7K/KD+OKVUZeNgCk8nGaANyzvFhIbzNp6Zx1rYjvjLDs3EqBxXHyvl
+g+vNa9os0Jje6UIhHC/xE9sVcWy1qQ6oryuSn3epGKitdNZYWuZo92Vyid/xrbItH2sfkI
O7nqD9agluYtx3srehC1aiuo+UzbWG5upMS/LEPu5HH61r+VAiAYyR2zyahgnaaXK2+I8/e
J4qcD2x36U0rFpIjL5OxYVUHqSea19HMKSsJPulScD6isxUzlsDjitLTfKWVtyg/L3+taqP
UrlOwt/Cuo3NwzCExRBgGJHzgEZzio9T0/w3p8aWer37reJKDiH5sL/ALWARj24NezRQR6P
A2n2SmYSKZPlIbnbnAzyK8y/4V34km8JtcHS7WXUNQd5JVuHKzR8/KFOdpz1waeIqya5Uis
GouXNOVredjFO3w9qLaloN2piuFwAgwp4ySAazru+vL67a4uZi0jgBz0zirtx4O8VaNAU1T
SJoooxgyqwdRnp0ptxo/l3Bhjk85gQpYKeWxkgfSuvD8vIrKxNe6m1KV/PyKEW0gE5wOeK1
NMijkuGSTbg/MCxxg9vwqSDw/dM/ICp0LN2re0XwzqIle6W3+0RxfLsCnMhJ6L/AJxW7mkt
zjk9CS106aR3S2VZV2/M68DPtWhYeGtW1FP3Plxqqk7pGwu7+7+NbFrBb6DpqLqdwov2bfJ
aRsH2nptPsO9WItSuNQV40uls42GyNYlwAP6Vg6ljA5e3imhljMOVlQneXXG09PxrRjtgjt
NMmzPILcCtqZbOxRjIRKV6FOcn6/41zV5qTXVw/lqUhcYCMd2P8mtIy5jOaSLMs6ORFGRsA
65+971JbyBX4ycdKyo9zS+XjI46dqu+XJD8roV9D61srLQ5ncg8Zabp194auNTkt4nvLJN0
cpGSFzyue45rwLU9BKML11/cXKbo3xgCvo50huLC5t7hd8EkbKy47Y/nXn8KGbwu2npIMtb
DDOh5GTvxkdRivPxNNXudlCelmcb4Q0pzYajbyeZmRBLbHb8jlc7+2M4OKp6TOdN8RF4dpc
biqNwrHH3T9a9V+G8Olp9o0+9gd7hXaPeCPkVlzkZ47Hnvmue8Qafb2Op3Hk6dbzRZMcdwY
zuUAdcZ6kfyrn5PdOhN3cWc1bvJDcg3q7IJJAzBV3Y9eOPyzXSMLeaKbTY5klgmQXcMkWQI
xgjZjOQawbxmm0mPcwVo8An19P0qDSbkwXEm5SFkXbvHbnqaSdhuN0c1ra6ha3LW7zzOn3l
DHPFYcs80xHnMZCoCjeO3pXT69aahbam1yrPKk38SnI+lQr4duZooJ1+zuDy4Y8A56GsWnJ
6FWucsyt94An8Knhk/dsrZ9hiuiazhW6EV3paJnkPAflxUFxo9lcXEv2dmi4yqkdfWlytD5
Wila6xcWEp8oM0bD0xzVxfE2ozybpJD8owBt4rDmt3hfaVbHrtxn9KYin+7hfpS5pLS4uaR
qrPFLPNJcSurvkhver1rqF1EYklkWWNuMtwwFY8awvuWVdpHQhasJFHN0yrduKSdndFxdtj
oTcK7LsbKt95t2aS4+zuoWXJz837roVH8zWAsDW9yWRsjuQOlascZeUSI214yCvoR6Vpz82
5XNfcX7NBLKFtbpJk65bKEfgauyW4aHaOo7ZrKu40G28iJQMfmQfwGnW9+M7S3Hb1qG0mJm
poWotpt8T5RlVl2lV6g9iDzXX/atDu9OC6h5kbx7m8tzsLjHYjgn9eK8/W+SzuEuFnVgG3D
HXHpinX2ovc+ckdw0kFydyBjwjZ9KkR1eo6hYXMFtHp9siREbg+4u3TAGT2rndSE8OJoYVY
jC5VMZ+vvWppOjyravbsAJgAwK/MCPT65pbyzvI3MyxmSAqCFVTknuvoPxqr9AOZgu4WVjK
oiJI4B7/1FdF4Zt4brWbO1lbdGXLSY67FBY/oKxbiSK6sZPMVbdt4HzdW9gfUVa8L6pHo+u
Wd5H/pJDmN4mbGVYFWGe3BNO6Hc9Q8ZrHeX7XMu+WCHynwpGG2ptDDPXqa4y8urZrSSC3jm
3SzNO7Srjk9cV0E2paeE8uGX9xn5YpmVJFGMY+bKN+Y+lZd3pcLI8kRu1LLuRPI3rn6qcUz
OKa3HeC7cXGowx9Sz4AB/6aA1veOrxZPiBqe1siORYvXlVANXvhh4ZuU1WG/vLdora1cTTS
MvyKBnC7um4kjjPauI1e8jvPEOp3yzbFmuJJMuMMwLZBI7U9h7s6S1ug6bjIT+FdFomovbz
qN2FPXrzXBafcBioVgN3vXRQyNGyk846AV6mHqXXKyTudT1KaNDPZyAyKuVBGQawhrOm3TH
+0LcWcp5LxD5PxHaovtgmsyhOdwxnuBWFcKfM3A4J/u1rVjyx0M3TjLc6yTRbW4XzreVJBj
IdT/UVzuv+GJLjTSvmPKyAsu7n8M1zv8AbN5pM++0uvKPcfwt9RXS6H8QtO1BjaaokNtdqu
VfftSU+noD9eDXF7ZP3ZGLpzh70dTyG6tWt3YNGQAcc1BJ8tmxYcbhmvZfEmmaNrVuyQMkF
8Pm3FeD7N/jXlep6ddaZZvDdW5jMpCruGc89Qe9csopHVGakiro9hLdRS3J2vGpClSeRx1r
Vv8ATb+201PssNwokXJ3xEAj2OK3fDOmw6XfwXgNubFj5cyTyA+VOB1I7r0b2B9q9O06+1G
azF9ca2IUGWEqMqQhO2BIMms7rZlOWh81vbXUoLcMB1xnIqk29TjoO4xX1LHptnrpVda0iw
1CKVsRXCQeTKw7klcHH+cV4V8RvDMHhXxnc6PAzPBHiSOQ/eKtyAfp0/Cm1ZXM002cg+0qx
DAH6GolPz53CpwuSQJcjtTcBcgsCPZqzKI2OT8jGmHORuJx9anKjarhgcjsaag2yFtwwOfW
gBJNqIOuD6sKUTHYNxGB780+VlkJ8zA+lM2qzL6fWgB2TJwvHsCOadHHknd8ozj5jU8Vtlk
boB1OaXDrlmA46ZoAEtGkMjRsoRF3fMwHH07n2qVoSkaR7txc8KpyR7mqw/fT7UB3H05rYt
bdYwAFZmxuZiOT7U1G5UVcrWtjI7bpEKj/AGh2rXihtIcybQzHvnGaje4itkLSsN3TaKoTa
kZRxEY1B4x1rb3UaaLY2vLjkXIwAKqvaB5f9aNvYAdfxp1iZJULSbvXnuKuSSJ5ZxknHTuK
LoLkKqq4UHCqMVHKwyOoXGN2KrzXC8qCVY9/aqymSWRV4254A4xRcLmvz5SOD8re3I9K0tH
t5biWR41JXbxge/vVCKFpPLgjO/kD6V2NrDHbRJZRsu2Ncs3J3NTuTKXQ+i7Sw0dbszyIlq
+FyzYjOAOMiuN1T4qeCdM1mWy/su/vHtpivmQFdjsp6gZ5FdbLZ2QtZ7i4yjJHvUEj5uPvH
8a+e9btfEk2tobfQ2sLpZCFNsMtuH90g/8A66zqyko6M6MFRhVm1Pb1se32HibS/HsDyaar
RC3Id7SbCtu9SO4B/Crum+DoRNLDHHBKjOZXmeMFi7Ajj06npXGaPq9ukkMWoWc8GqRpiaW
7iUFzjsFOc9+a9AsZIbWGFbe9jMbDckksmPMY9xj+lbxlJRWpyVbKT5Voc5d+FrXSrtb24i
Z/LGGjHIJ3cE9c10ujTeRpjapLGIzFGzrEuAGH97ima40R8PagsN+ftHlnaytnDYzuGex6V
5n/AMJjLPoDRXlwrkSFFgT5S4wOp9Ktc09DGxl+KdUm1DxNdXzW32ZZypQL1dRwD7ms61vb
qFHijuZI0fqAaoz3cl1cs7E5PQA8Adh9KliLYH7vA+71r0FBWSaJaLZuJJG+eVmI/vEnPp9
ac8zQW7SiJpGUfdUZJFQRhsks3yk/pV60t2mk+VcsRnnqavZGLRzqeLLu1uk+1WC/ZH+7LC
279T1ruNOk/tK2ie0bekxBjAOM1wfjrTJbKOGZbOWGJ1DblTapcE56cE4x71reHvh/r2vfD
ZNQjeWKaO48y1T7u5DwxViR1/Doa5vayjJxeprKnFpM9Hj025H71lKIv3WHIP8A9auUubCK
38Ryi1Xyo0C3MhY5RCxIkHP95ew+ta8M3/CP6HYaJrWuRyanDH5l4Q2+SJTkqoH8TdAM/wA
qxNTS6gthC1v5UTsXCK+XcEk/P/tev0rOU+dWZmo8pwDNdW2pxX2lwJGiSsGLE4mTORGO2Q
CcH0rstbjgutINzBmVJ0V4Wb7yg9CeeD2NcvrWlNb6cZLaRllJyD0K8YqTS9RuZtBsop7lV
ktXEU2G4ZOdhB/Qj1xXPfldjf4kpLoZF15luJLaYZRgOB2xnmq9raeXaTOrnKsF571b1uG4
FwJ5Iz5Ug++OR9SRWXcNixa380/Pg7lPBPasnubp3RNA0zXccX2jH+yx4PtVu4mktXELKu0
9jgg/SuFuJJ49RJiVvMToef8AClkvr28uojfXEh2jAbByB9O9Sqlgu7nZMyy+V5GCSdvLdf
oKqXGnrdN5Oxkk+8GXG5awINQure6CRMZF6Ang/lXW6XcmVFkZtzOdpAH6mtoT5tGaqRymt
2U9qm+V3mzwGcdfyrASEyPtAwCQOa9TvNNhviBLlsceoP1FQR6XptrMfLs4kdv4tvFDw7b0
2FyczOJt9EuHCszIrHgo3p6itOy0WS3mD3S5hPUg52j3rq2soXQN0fmiNMMsbBVPQE/1rRY
ddTVU4lGTwzb3EIns5PsxYcDJdao29jcLcy2F1b7LiJN+VPDpngitT/SlutsccskS87IZMA
jvWvp1oJrZmMSqbctCjMNzMhOcZ68dK5ZxsyJKzOTl0mWTMaxMNwyozzn86w9QtoreFSNyy
+hNegy3DWjeWVSRj8qkLk1yHiCylijW4fBGduV/rUWItdXOZaWRod3p196bbyMrBlkwR1B6
ZqZJFSWPczDI6Y4/nQ8RjYsjMx3YIxyKkzudjpNxcRxRskmSMuoz971H0PauqWW3urHdGxK
yHLDup9DxXmlhfFF8tmZSuSpPb9a6vTNQLjzYm+bbhlz94f0PvT3KtcZqQEIffH8ucrv6fW
uekZY7tbmEeWeCcAECuz1C2W5tAY0LBs5zzg1x8xjWArvGFO0jH9KQ1odBoN1Z6hpz6bdOk
cqHejyMBuB6rmmt4fUtJtvp1kVRta3f5WOCc47iuaDD5mOAMAEY6r1q7purahY5jG1oDjCy
IchfQH05oBsjkXXJLGRft91NaoAdrs5Xr6ZxUFks7zsZCzZ6sx5PtXY2/iaDcqyWW2IAcBe
RTXOm6jP51rB5b7sMp2gkeoHemtxGVp9wd67H2jOBu4rrbS7ZgqO2SOhJ6GuNv7S3sL/zLW
6V4pTkxt1z/wDrrRsb35Iyz4JPzVvCfKxWOwWYqBsYhs5zSySeYGHQ4JyTWfFOskWQwznqT
Uu5iCxGCP1r2OZVKbGcxrbM0m4qD/srXIysfNw23n24/lXY60jbiQAc964a4CrIwKgEHof/
ANVeHPRga9h4h1axi2W+oziNeEjJ3qv0DAgCvYfCtyPGXgefS/EMiQw3MgtobsKFBmYZWMq
Bzyu7Ixycd68CRuSR29//AK1e3RFvD3weihkhb7RNYy3mznh5HUIx+iLkemalMiTuQ6hpV/
4aub601BGltFsiZI5cxPJCnyh2EZAyW6ZycYzWFpb3vinUllXdciIBioOFAHRB6DtxVy48Q
ajqHw01OfWb5pry4tFEbyEbinm52DueOa5W0kW00K2tchS6iVwexPK8+uOaoafc9/8ACWtL
NfHTbrSHs7pI9y5k3DBODj8exrxf41TzXHxQvtsmAkcKKF4wAg/OvTfBrzSa7aNcSM8kNog
Lsckkgnn9K8X8daiNU8X6jfbnIknYIc/wr8o/lTnskZx1bORGQfvtz19v1p2yQnk5UHqP/w
BdSxIAp2sw+v8A+unSHepUNtX9c/nWRZWOFBUHof8APemoVVt3UmpCgTLb8ke1MHBBLDH0o
AH2ZGeSe1SwxK3G7C9cimxx7my3QnoOpq9axq848wcD+LOAKYye1tTPDmKMBB1YtnNLdWun
2z7bjzS2Mjtmkmvo4F+z2WAD1ZRyT71kTMzHzJW3kHjJPFO6KbSNq1ubGGBSCsefvBB19Mk
81HLqcjJ5FvGiLnnAPes2OF2hDSIuwd89/wAqswwuAT5WAf4vT9KLt6C5mRi3Z3JHzscfw5
I9ulaFr4d1SZ1/0WNQwziRgCB756V1djYQ2ESW4jXz3UGVwuSM87QewxV27tb5rOWSyt3lt
4OWCggD346itVT7kt6mNDpt9a4UeS6Y67hmg20zc+Xuz1KYxWT/AGhLHKvySxnnHzbh+VXL
W41S4BK4VQPvOcEfhTVi9hs+l+dMGkyhUY28AmmjT1tonmSIrt7sQP51j3Wp6k8zI14+0HG
E4BqjIrO2ZJnkJwfmbOam6FzHqHhm3F1ZXE6NE0qRnKo4Ygdzjr+lWLB7hL6dVz0OMntn36
15RFdXGn3i3NnNJFMv3WVsEV3XhnxVbX11df29IUYqGWSOLqehBA/Cs+ZvcjzPbbq7lTRvs
LalcPM5RrqYbSz4GRgHgAHnFeTLeWcesXl1riXM8pZ9jKxXDE9SQePatNdamukit7u5fyML
HJtxu2D3POao2l9NLNexWeiJqokZiiOrM0SAkZAHseprfEwUeVPf0uelgFL37L8bfiaOhXk
k2punmPq1vARJFKVJbcf4WY4/X0r0e21TVrqBp7fSfkXC8zru6dAMcV5/oI0+XzLbUg2mTI
2TC4KBh7EDr9a6K68XaZZ2X9m6PZFUYFTIZcbsjGc8nP41rSScbJ3ObFa1Xpb+tyLVPHV1J
pxs7HEbt9+RByPbJHJx7VxokYLjpnnHqa6CLwmws3uLjUYLVByrP8yMMeuetYsNjcS7jDG8
iouX2ru2ivQglFaHNp0JIuVA4Azj8K1o40+7ISMY5ByDWdAq/L0APOPWtm22+SF8hFz0cnk
e4qzGRchtvnPIjO0bVPp711fhrR7e7ZgsxSdWDc88e361j24t1jXfmRuBx1HTrXonhS1iy8
ciqX+8oXunArGpO0TNLU230e21HRhpupWcd5BnJSSPcufWuR8da5D4P0G30vSIYRfSZWCCM
ARwKBkuV9P616yIgIlUIoix+VfNHxSu5Lj4nXen2LGdz5UZC8EEKMrj2JzXmtt6I2S6mRpN
nJLcx6hcSNcXHmfaJnkG77RJnAXOex5P0rpNdePzo5WQzPGo3BSfnJrk9e1GTRNYtIQvlQW
jCPylbhlC4JPuSST9awvHHiC+hGnG1aSMoBLuU7VII4B9RxW/NGMPMzkpSaNC/uLi8sH3wF
QrkOHBAH/1u1YF5bXelWyTzW5jhki3BYjuG3PGccj8a2W1D+29Ms7r5Uupv3coiyykjGMDv
nNPXWNPlsV0W+XLbdnmEfewchSO1YyWptBcvQ881e++2aY0MDyvyCVycAd+Kx9Pv7u3Cpjf
ADypYV1d7pbaPm5i/wBJs5OWkHBHYcenvWP/AKDJKzxRpE3U55C/hWLXc1unsX7eK0uLhnM
yop+65GR9KmvNFyjzTPhMfMu3nA7iqTXen+W0cqrJ0OFPf1HpU1nrUbXg3zSiOLkF2DADpz
3pqxomupDJZaVHp6z2okkkGPmLfKDWlYahA8ivZKN/3XRicmrrW+nzSFkjiZj/AHQQre+Ol
P8A7C02ZA0duYmU8NGcYrpjSlui+V7o19MuLXUpTaNIba6ALKso+RwBkgEd6bPGFJjkVWzz
kjg1gPobWpVVmaRh8ykNhlP1rVtNX1BnUX9tFe7eN7fLkdOcDn9K2hKUfjQLR6jWaaFyJIy
wzu3dgPSkmkEsKx5XcT34rbgbT55tt9BNY7/lDx4aNf8Aa9SKzNWswjQy+UJQHUrJFg+3Pt
j8aJTb+EvmvsU4FmTJ2njPTrW34ZDs07MjIvH3jgMefWswwSQxeazLv67COg71SsdRKy/Zr
hFVgCVPoPT6gVnVTluDdzW1qxuYR5xC4B6oOorltSka6VbENgyjAZ87c12Meq2ckAtJGllw
nLSEHr7+grFvbO2vIXibhgu5HU/l+NYxT5eUlLSxxlpp/l6gbfUiypGud6nj65rWfTEjhVY
8tGBuwTyR2IPek+0z6Vcx2eoAPCfuyjk7f89qtR67pDyNBv8AKiiY7WYdvb0qFBbMhLUxWs
XDCZFLp0G7P6etMsZp4Lorlggzwc8CuzT7Nc2qy2bxSKQcgdFrCks5mu/3cKyBieDxgd+fa
ocbMXKaGl6hF5j2s8nzSqQvpmsfXNHZrrzrX+LOUbitNrLIErogwBkAdPzp9vJNMgjlGTn7
+ecUrMVjm3VoAqi3y/r2/lUElw7Haw24645/DpW9q+lsrzTG72p5f3Dj5h2xXJ3Ed1aNtuF
wSeM4PHbFS01uS9C3HNIo+RnEm49+oP4VaNxf2+yQ+ZHg/K2ccj8KxY7yXezFt5PoOasNqH
mjDjdnj5u1IVzpJriHWbYXN5amPyztadZBwfTB9apQu1rKDuzEwyuMNx26VnxXksML28TB4
pBtZdvX/PY0yf8A0S6EMcqsu0MrDHQjP6HI/CquUdlpuoMjbC2VPtzXTeaJl3jGfTpXnWmX
GZB82WJ5FdpptxmJQx/D2rroVGgK+rLuQp368VwV9DiQnbyT93ivR79A6MzZbGf89K5G/i8
sn+7g9ulY1PiEYWnWhutSt7c/KJZVjzx3YCvePFsfmifSpCiJJEI4RuxuQAALnH+yOleHRv
s2bW5U5z7/AJ131n47a8so7bU5Ski8F2jEkcg/2lOSp9x1rFEWILu+S505tKvtPkTGFJRtp
AB6YNZ48u61WKOUYE86qePuqWAx+ArcM2i6oNy/Z0P3zJbHcT6grkH9Ksadoul/aDKL55JA
3yI0eNp+nc+maod0jrbbUJLPQNc1uCMRNHBIsPGNuMIn8yfwrwG8mD3LouTz15/xr1zx3q9
rpvhGLw5aTxNeTFZLhFORGg5VSR3JINeLs2GLNnd6ZolK5EVoTLgN8zEe2DSsGClkJIHU1W
aZnxuwCMYxUqI8o3H5gT/ntUFDd8vb+tCK/Gfm/wA/SrKRCOXEnIHU4z/SpZFt44A0Tgtnk
Fef5Ux2GW8bMdvCnsO38qfNubKQxkg9P9r9KjEzCXcUUj9aa16YR+7IDHIOPX1ouPQdcQra
wqXYGc87ewqrbI9xMN2MDkniqsk0s0jSPhi3c9a9D+G/h7+0XvdWkjSZLBQ/kl9vmHk8+2B
j8aa10IbSKNvo6rZx3eouLeGQjapXnH8ua2kl0ewlja00pPOByju7MScdfQ+vSpNbullu/M
1bF3dO26O1WTEcAz02r+IAzVCR5EjjEirHvOFXGNo/HmuhKPUa8zThljkjW4upmijV/wB46
Al3PXHPTpUt74rv5nSPT7cWoCFGEh3H/eB/+tWLJbho/wDj4CE449RUMt0tug+VnOM7ttVd
LYrkT1sJb/arcmSWRWAyRkZOaq6k15dQoEmDQ5yQRjafrWbe65LM22LheQ27HzflWXLLIxU
s7HuAG4H61jJx2Q20X1S3iGZLhC2egXOKrStbs+F3D34NVWLOwO/OevOP61Du54Y/if8A69
ZMi/Q0pJIJo1jlTkDAcDB/nWlpem5uytrKJE8sncTt7jisJJmXCqvPfvitfRbmRdSmMZcKU
OACcDkVS1HddTuJ90RRlyoIBGetVZLya2jzBd7N2eAMEjvkitrUdQk1S5Vmto4jGu51Xncc
f54rmpjb+SrAuOT0HWu3FTcYpq1/NnpYOnGbtO9vLUt2t01wWLxnjkk9DV+GaSJi6koSCAV
5xVCy/wBWSJ/MHTaRyKtKTwvCiurD3dNOTuYYlRjUairL+u5bSRmIBdtv93d0rsbPXo9E09
LfS1jj3p+9kGGlkPfnooPTvxXK2dlLcXCwxEGRyAoJrpdM0S1S78u6vLWRAof5Zvlde/blh
/dHOa0lbqccrWKmn2xvpjGMiRm3Kqpx15HtWx9nkF55LIyFGwyEdPwrpdJ0vT4GEtlBLP8A
aGymVKMq9McHBHXGfWt2+0KBNQtnjtjc3EnzSIuWIqHUVzB6mZo+l3crGaOFm6ZIX07CvUN
HsQMTramBWXGW+8TjvVLQGSWJ4pCtsY/lWJuMCuot7dVIMbSNG3Zj8o+lcVWd9AK+pXVvpO
k3Go3T4jtYmkZmbAwBnH49K+RNJ8RR3HxB/tDUm8ttRnZ/MLfLHliT7nnivqPxxpMuv+CNZ
0qDKSPCSu4cFl+YD6HFfHl/o19d6bb3VniZUQuIFX5hg/MQep55rOO10axtY1fF1xEt2EX5
TBOy7cckZznP+etYXiHUDd+H7acK0kIjCkDswyCKxNT8SXGoOthqcIMqbVWRVw3Hr69f0rO
bWPJUacju1gGOWGA20/8A16zlNMErJD7DVpotEfTrZtrmUSIS23Y3qO+eBWjbah/aWtxzXU
EpuG+86S8Z9cGuZlW3a5ZbXcF4wzHmtK3vhp0bJIzNNkFXHHFRzGiZ3d1dRX9uLO7u40zB5
cTfxRY7EdxmuG1Sxl0y+CzukqOuVkjbKtXZaKYtUspbwKjt/q13jr6/jUVxpNnfTJYxusal
tzRurLk+zev86tq4rdUcdHGsijaoOe27B/nUrQtEElEW0sNuP8mukTwzbZVnuPKbByisThu
2DyCMVS1DRbyHPlTfaoxkgqT8oHGazcWhkEGqLEArYyOOMf1roNJ1P7VKIZJ4wGPHI3Mfb3
9q4idXWJS24D+92qoZpMYUttU7hzVRqSiyr2PV9X0TWIrRrmDcqL/y12ZQg+o6j61grPdwR
qt0V34/h6N71zdr4w1iytmtbe8kER7Fs4/+tRca/PfyoqYUAYwcZ3HrW3tUxqSZ1wu5ZYTu
bqOxqlcahNp8yTQhEhXDN15PvWNPcTvZhhM0U8XBWPq31rMk1WeW1NvPGxfOcjqfrSlUG5a
WOk1fxbZzaewhaVZpVKmNcFV9SG61z9neXSQLIDKsa5CyYBPPbpWdcWcnlq9ufNRsfKo+ZT
9MVbtZNU0xFcwO1sTkowypHr7VnzSk7shSZ0kEepTWyNNeRum3lSnzKfQ1Ol5PYzKsyB4gM
EgHj6VXj17T4FElvAfmGdrA4B7gmsyTVJZrlX3DygclQMZH41s3FKyd2b8yWxu6mLXUUXaP
lbu3zYPrXLS6NJFfLFK2Iy33woINb9pNZzK5t8I7nOCuKstbrdwGNX/0gcAE4yKlw5tSZK9
maGh2lrbyeXb43Mu1iDgt74q7PZyI2+EEq3IAbjNYFvNc6fGnnW8itC+7zVXcuPwrpLa+8x
EfbmKQZVx0NbxjGas9C1ZmeYbiKPcYzn61XtzJlvMJDnseOK3JZoWlVM7k9qhkt4iC+7IPc
dDSdLld0w5bM5fXbZmICvnK5TJ9e1YSJ9tgENxMGWPhB02H/Cuq1SNY48eTK57OBwAe1cgk
c01wRDC7HJxg8muapZyM5kUbLZQSxlFIfKq+eRz25qhaw+ZPtwrH0B/+vXQQ6PPcTLFdQSp
GDux1/XNW5tHsbVdvlOv+2G/lWfK9zPlMq3WBZGaRgGxnB5/rWnHFY3ypbTwqAu5kmVyoXv
jirNvpUDKv71xHg8Hk06SOxguN4lSTceo4zx296tRK0MS3tbmG7PlZ8lj0Lc4rq7CVvl3A8
feytUlkt2j3QzRkA8MOo+tPE+1/LVvnHYjGapK2oHRSqskW8A4xjpXO6hCmdxUkHrWnFdFr
d48gbQGye571nXo3qMAHjk81U9iTnnihzuXd19aixHv2hyntnii4QRljkbhx/wDXqjKrHcd
uffFcwF2SOUON2WQHAwc0RXV3DuWC6njU+jEZqg0jAhSDkc5wKnjcsuQpyPagkWW6nDHzWL
sfXkk+p4rO+ZgSTzn0/wDrVeuFfd82Q30zio/KIXJQkHjhe9AFfbu53AY6jbVmMMuMMPwFI
i/N0OPZakZAAflPB4xQAjjIywCgcZ9aUqGO0kEH+Kk3DaN3UfWkeYl9qPhfxoHoEigRFVVc
jvmqXliRQmMAdPr+da+n6fcapKIlZsdARzk9hXdWul6H4WmMcsP2y/UbmaeM4XH90f15q4x
uRJ2PP7HQdRunOyzkCDlnKkAD1Ne0+EY7fwv8PLyS3kjbUL6VRM8e2T7PGjcL3BY5zg8YNe
d6zr19dR7ZZHhhY8oMqH9sU9fEQgQafYzLFHIAX2HAX1Bx1rRKMWJxuegS6Xp1zp0OoR3Cu
oLN5oUKwJ5OcD15rntVuNHhkT7TePe3g4H2YKcHp1Pb8Kyf+Eoiiit7eONmkjbaAX+UjOfu
9DTdd1TTZcXEaCK43bWjUYBH940/mCi0zb/sGOS0ils7pi8mW/ekOD7AgVxmtTXEVvJb5gj
5wQsoZuPp0zWpb6vdW1li3/ewltxQfxVl3z6NeymK1tWtJD3kbOTntTnUajZGi5ldHLhW7Z
3Hse9A8zcDgknjrV+e1e0nZJAXx0Yf4VE8MysshhdV/wBpcCufUnUfYyK0mycLg8ZPHNaCW
Nr5h6kZPfIxWctrPJICsT5PQ7ac0t1bARs0g54HSqTKi+6NCTS41QmJmdRzyQSKteHot+pS
xn5V8otz65FQ2l6flS4gkRycfd4P1rd02GBb13MRYlMfLjHUVdrlNXV0dOtuzQyRyosjAeX
hW+Yeo/8Ar+lYE8EXlFbaRJI8kgnqKuS3ErMzq2GZSMrxnjFZx8xLHyTCeuc45roxXKrc6u
rM9LBKerhK2qLVosioFMYGB96tGGGR9w2c9cgdKzrSYSY4KNjnINbdlbiSaJLi5MdvuyRgk
n2wPXpXZSceRKL0OTEc3tG5KzNSFbkafJGtpFbQuyxyzOMyAjtk8gHgkYrqtD0WG2eB57wy
RyMd0cK7iMcD6g/4Vkrp9tFDNcNCFMYVkctuGCcZ5+8Peui07VILVopRnYgXcQoVd3oamUr
LRHFLXY7zRNGZYjI5l2b93lj5cjHHSt2KzliufOFs4BXaNhw65PJrG0XxOZwjRTRBB8u3Ge
fqPauut73e0MjQ5G0AkPxmuNykTY0IbWLyAWjIIAPzjn8fetCJsxhew4HpVaG5Fwu1mHDfT
86sHylxubGOwrEkJYt0MinBDKR0z2r5Tj0W/iTxRo1vcRvqnh6bzIXQbR83dT268jH8q+r2
lVcZG7FfONz8O/iDofxG1TWdJitbvTNSmbzGe4UMYmbdyrc5B6etVCTiNHgnjJVmO6/gWx1
dJT9oRVIBGPQcD14rk9QtGt4opo5d8b4DgdUb0P8AQ17N410PTJZ59Qt9Pa4nMJeWADLW7b
8fez868Y2kEr0rymaxlnd0X925BUxZ+Yfh3qJrqarUb4a0uPVrs2hmMcsn3R0yR710N74Tu
7FktriMywsdyy+Z07f5Fc1p9xqekagn2eGQzb9qjZk59hiuq1PxF4ourIpcae4QAtuMBUj8
hiiPLb3kF1chm8MW/wBh8yC4kDYzsVvvc4prWzadbILq8lZd2QJW4z9abYrql9YRixvx50B
H7qRdvJGdvTgdeTVHVtUm1K02CBIHiyz5Oc4644pu3RGq5Wjpn1izhdBNMGn8s5H8JOOvFc
XLqkK3zy2chEJzhZHJJPf860NIsbTU3i+1XUBIT7inD598jtT9Z8LX0GpYtdMKWsSZa4bJR
+OvHT0x3qXzNEM07OK31KxSb7OESbOVjO4e/wBK53UbXT4YnksL9ZHVuY3OGx7cdRW3C/iC
w0smx0MwgBc3UcZdWPZh6Grdp4Kup5FvNdvA09wmfKOQyk92I9KXKxXOEVo5G3EKDjkmtzR
PDtxqBa5ki22ynHmk4BPtXRH4ena0NtMWBOVkZSefw60xdH8YafYlNOmDKp/1O0ZPPUBhj9
aEmnqMxtV8P6nphlnhkWe2VfMabpt9vesGO2n1CUsjDPDMc1Lf6xquoXz/AGyZ43X5GSMlV
GOo25x9alk1S6MyyPMCxRV4QAHA7+9JtBuTrpMlqFmS4ZZAR85O38q6PTYrl4is0jSY6cZD
56g1zsd09wFdk344wvb8M8V0elXkDAQRtl9w3AdhV0/isaRG/wBm2FxBLbPb+UScqzD5lrA
m0e7T5HmVirEbenHY1uX+rQ6fqbQ3PMeBg9xUUxs9UiW4tbhlPqG5U+9ay5XpYppHOsbq3x
lX3KwO4cgD61rabq32o7JIyWQfeHWmTzRWwaGaRd3c5xuqpNdW8I3QKgYjlkFK3L7yZS01u
dELm5Y7YHjdSu0pJx/Kp9JW5tEnt5o4/JeTzOG+7nuPSues79C0fmSKHXkAcj8a2Le/eKYy
+Srp3XHUVSqKWo731RtJcRyNjC7k4PrUzB9nL7QD8uTwKqW1xbrH9rhiDpIMGJhyvbg1rpH
HJCHikWa3b+MA4Vv7rAgEHmt5+9EbkYk1wkwkidVb5ejDcDj+tVY7zS4ZN00WG3D5gv3fet
K/0u4aX7TabeeNjE4464rDvrFt7BlIVh8wPUfhXE+aLMjTW6095G23ewZ+8FzVPUJLNlaDz
N+ePnXaR6cVmWszxwyQ7scHDfxL7dKZZRiXUM3DMysDy3zCndvQPIhZntiy5ZlZcAAnj8az
pJ5g2FADeua6q509nibu3POeDWC1u6SFf4hzknkH/CokmhFSLcLpDKFi2Dr2P19a6FDBqFu
s0BxIPvoOxrOkCzwGC4TEi9GUcN7UlmtvaQyM7t5ueMAhsegI/lVRaQk7Fh7qWyZiTkEcN2
qGbVEc90GPvdea1VtYbq2DK4Oe5GKz7vR9ilSxJ9QeKpwe6KcWYs1zEz/L0Hv/APXqBZAc8
8fX/wCvWj/Y4VvmYkd8f/rqKexa3Xd6++RmsbNGTTKZRWlJyB+P/wBepFLRq38Ixgkd6lET
OGb+H9KjZmVTuOR2IH/16QrEK7QFKspqf/lmWOCvoMVCVQgMVGAe3elVGfIWQAH2oAFPzY2
5I9AKcc+YTtJAHH+cVPDp9w0wH3Rnqe9WzpkzNt3Ar/exgflVKL6D5WZ7BZICBuDKOMLxzU
C4AVWyD9DzXUWumRxMCzkgDOMYz9ajnhhOIVVfmOOOMetV7N2uy+TQ3/h6LC4kuI5IvMvo8
Nbwv8scp9CcHB7itbXIoI9UubpbWW3mbDKs5yxyBwoGSec8+1cLHus7mFbNniZDneG5z6/W
vRNI8S6tqtidIlVZnVSyseCSOhJHQ+9ax2sYuDT5jh761uhqEbXESvGgG6OfJJH4Hj86049
I8Nx6vawzR3mm3LFCIuJEbceDkkYXHOOasahpFw6m8t2mSXzCHt5o+5JyQRxgVHdHU7mzjt
47FpFt4ijhohkj1BPJNVa2rRTs9mV9W8I3o1ySTRbeSW0bdJBIxABAPPPABB7HFZs8klvL9
k1ex8l+OXxgj1rU/tTVpLMadqcMyW3/AD0wULfU9Ce3NN1rWrMaS2nR28ssTRhU818tCc9Q
SP5GpdtWK7MR5IBqAsQGQEfIQ/r2FULyxuLcmQjfHkc9celVT5m4YHI5yK1IdQhvrWa2upB
BJtyrAcMR29qxTvuXcivNRhvLd1ltFSQY2OjAYPfPrUY1MSWbRyuFbGAM8ms7zNu5ecnj7t
PUYXLbR7Y5ojNrYSk1sbFrJaTud0s0TnkFnGK0FtWdQlwI5cDKnbkiuVaSTIwflB7CpUnmU
giRgB0zVRml0KUl2OmMcgyrxj1yK19CXF2+ULDyz3AxyK49dUuImUu4dR1+UZrrdGmglLyK
d6leorpi4SWhv7rWhduIVRh5eCNoOT05HP61MojNpG2csv8ACB90ZrUnjV7J7VG8wjGwp/d
A3bfpyaoxR77cRnO08k9679znT0NDT7OzuYYlDrDK3DM3I4zwfTPr0GOa6y10rTPsrwNLul
ZgysF6Y7Ajv3rjLCZkukkjUMQTgMu4dK7nTJNOWFJbqSOI8ErEzE4x054H4VnUuloRJ6mgu
qW9tp7Wgb7Y6gghlIU8/lkf0rEYpcReY8bhUwML8wBz0wKl1TVbGUPFZ25VMEA8D/8AXWNe
3DJHuj1AlSRhFQj8xwBUxjoTY7jSriCO0fKADdt2hdp3Yzn/ACK6uxudauLi1hsYXS3Urud
uFVe/NeMW+rP5ESxYiCtuJ3Ektn19K9B0jxR4rvLd5Lb7PDAoIjiWHJYjsc9jnP4VE4Mnla
PXbW9t4RmZkjLnOVberY7g4rWgkEkZmDZB6Y615VFq9n4f0ea4w0sksh2KPlG85Jx6D2qLT
/ifGqXEN5E4Mar5ajLyysTyM8AAdfxrmlB7gz2BmyM46dTVW7WORDu2YxkbvWuLPj7ThEFM
jM78rsX7gx0b3rNvPGkh0+4uIRKBENobaDv46DrUJNhY8d+IMc91461SSOV9PfzMHyeCxxg
n8R+dct/ZSJYNCkx1ANjdDdHhj6hwMqa7LxZqVpcLbS3Fuzas6Fpy7EcNyvHt6VyRY7QXYg
Hn0xXp04xlHYLXMW08F391qkk01xHYQ71MTxMZHXH93GPzr0CDRbOTShaNqFzJKOBctIdxx
0yOlYlvcBdrBuMDjJ61t21wzFdi5HQAnoaqNCEehjNzvoea+J9FuodQeO82pchflnjGBIvY
ms1Gt7rQk0rV7V7MwYWO7jGVxnPzjr+Ne7/2TBrFuiX9n5yocxqeC3qBXQad4J0nUkt9Fj8
OWYUqdzyxH5F75bqfbmuGpQSd09DSNRPofJwtpNH1QrLIpXaHjnibdgH7rAd8+ld5pPjzUL
KOGHVdNPlL924iBGeOPb0qLxr8LPEXh/xLdWVrpF7cWqykW02wsskeeCG6fhWPpVrqXh+/d
bzTZ1ibiS3mGA3uM9D71zQckza7PSNBl03VJp59CupBdSfM9sJQFZuPm2Z6/SofE1xqlniy
PmWTsuWzACevUHqPw71wviK1huJ11SxuobK4CZaGT907Y7+hPbis1fFetCE6fc3U13BIQRG
zbznthjyPoKqUujC6Ook8Sakt7YwyXUpts7Zjb/u3Azw3I546g1YZXvHW7guLxZInJil835
l5xnHTnrjFcZcXzyfvJLb7NNjOZcgsCeCOal0LVbi1DwzNvTdxntk9aIySdmaxa2LHirS5L
zy9QhszDe8/aQgwkh7OMdD1yK5Jo7nysSK2Rxg8HNerx38e4rMdpPUkcGqWs3VvGhZdLFzG
SA8kbAhR7rVTpLdMfs10PPIVuYWEmHiOMhicZroNHtpl1G2kjhlKSjcxcjnHXFPNhpd0W+y
mOYA5Hl5Vh9Qai0+/m03WIwLJ0ih57/MCeRg1lblabFyuOpT8UXy3Gp+QluU8j5N54LmsVX
ktnVY5nj45YKQRnrXp97pmg6tdLqltCsshz50SfeRuzMM5/pWFqP7vVxcXtusUUg8sOw+Vi
B0I7GiUW3ci/Mzn2S4nsopbhBLbSkqsyfeRh6jqKzRujdopMgg9u9dJBpc0NwupaTMisDkR
nj6g+1RXVnb38lzIkSW1ynzGMMM/l3H0pODSHysxAApWRlcA8dOtaVrcs6xruIblfqagbTr
+3RZJbZ9rHg4/+tUQV1uR5auO4B9fyqNgWh09t9rsSokVpYXIzt52GtvSNetbHUo5WuNilh
HJuB5XPOeORXNWur3CwIGhHynl88/SquqzPKUkgbzIm5aMj+RrpU7R0NrrlPTrmN7yMTaVN
HeoHKuIiCc9cjHHT6VQuopZALa9WRCem/qKyLK58NWmjfa9PmkaclQ0LSFZQc84OOgFbw1i
xm0wTSXkk8MHSG4X94gH918cj0HtVK0iYvocJrlvfWmoGfaDEwAUqMDH+NRaXPG115csm1W
6EtzzXYmWx1S2xDIJY3U4GPmUe9cveaWbQMnIaPlW65HpUShb3ojaOtns5YbBZoV+0ZXPXj
6ZBrEn09boecsWx+flbrmsCz8T6npbkeYSh+Uwtjb+A9a6Oz8QaNd2qzTNcQT4JZSu5W9OR
znr2pc0ZaMlO5z13F5JWKZcled3TmqrxmN1kbgse/eusabQL5cyXgjwRjcpB4q3qOj28sCC
CYOdhIc4K7fbBqHC2xJyo1ySCMwKIZYiuAMFSp/rV9NVt7yNOVUjjBPIrGvdLvrafa8e9cb
sjgc/U1S+z3kcgC2sm7qMpil7SQ+Zo3prqJX8mY4fGQcZzSnZNCQrB1PB9KwpIbqHmdRGeg
zyR+tXrFhbwtt/eZ5NPnvuVz30J/ssPmbVdkQjdtUVBJHDu2pHKVbrhe/41oRTg5G3y2wOo
Hr0qJyhkP2iXIGSFUYJosugiksVrDlJEwvXL9R+VPt4NPluUCTSEnomCAPxou7ONgGTZk8c
Z/Wkhs0kt2MZIAOMqpyT6f8A16VuxNi55lnasuOdv8TD+tC3QM2Pv5G7CjjH1qo2l3TOuLc
bcZ5P/wBar8MMiHsSAM/hWsU30NYpsOd7SuTFvGDlsAf/AF6gWKGaWIJKI0X7u88ufWqmpN
PJcCBmLKOVVeB/9enwW0gkWeVQ2Oig44qW1tYTlrYlhhCXDNGd27hQxySfXFegaTbzaRo81
0w3PcFVdORhuqqvqR1Nc/oulSXbLcyoUB+4CPv/AE56Dviu13rJofmxwgeVHuSKINJgZxkk
fd49elVCKe+xlOVtDlLzUdSW5kkaCKQKfl23GAPwzWReXuoXEhmEgXHOFbAHrzVDUPtM159
1zbOSdisFZR7kdajksZ7CxaT7Z8pB2qx/h9+auUnv0GlY0LPXDNG9s18fkPRj8pP48VBqaw
38bvD5SyR4zEnTPcgf0ri/OIIKtj2PatzR9ffRpvtbaXY6mV/gvYy6D3wGFc7qSfS4rpl3R
NF1fUvPNnp1xPEfkMka5VT1wScYqlceG9ZtdbfSJNPkW9TLND1IG3fnI4+7z16V0a+KNLwJ
pPBOhujqGKGOYBT/AN/Oa0rj4tazNvSPRNHtoF2qixWpGxPl3rnOSH2KDnnAwMVz807/AAg
zkJfCviG3tormXSLuOKbYEOz75bcEwOvJVsfSqN3Yahp95LZ31vNbXUJCyRSrtdD6EHpX0D
og8Q6t4Uh1TdpU5ns2udphmkCxgeWOAhXzFO4hByC5NcdrvjjVrLxzq8WsaNo09w8pywtB5
irgbcS8P93HJGaiNVybSQrHmFvZ3k1zDb21tNcXEh/dxxoWLn2AHNXXsri1gZrrT57YMhZX
eNgG7cZHrXZaf4t8MWPiCHXLjQbqe8iBCsmoF8ZGMgSIeQOnNb3/AAtWzS1Nrpw1FTDCscZ
vViYKBwpOOCQOOnvjPNVzyvZRA8ja3uPMy8Z+UfMrdvrW5p80dku6GMrI4+ZM5I/Ok17Xpt
c8V3mus2+4vJC8kax4QdAFHtwK1NJ08ySNuhMYK7tp5289K6qd9y436HZ6mJpLxotojaNRH
tRQAnHPSqLHyLHym3MzE9q+r4/2f/BohCzXeoSSd2EigE/Taajb9nrwW7lnvNSYdgZE+Ueg
+WvQWIhsZXR8m27zllVVA7EYrUMzRWhJkwx/MH+lfUkP7P8A4Hi5abUmbnnzlH/stPf4BeB
X6yaln/ruvP8A45TeIpsHI+TY7mUuMlnbpWnNHPPaRFsBG3AFuAcda+oYPgH4BhuI52jvpW
ToHmG38gtT3HwN8DzxJHi/jRDuAScDn15Wk8TDoTc+X9M8P38xaU24MUOC43Alc+w5/Gun0
e7urd5UVY5WVhI7OwCkfwg8An+XJr6G0v4Q+FdHIaxmv1IULkyoSR15+XmodX+DXhTWphJd
XWppgY2xTqo/9BrJ4hPcDwLUdSkfzZZI4bwKNzOW2rEnVgoHTPHNcnca4lzcCWOCG2BxiOL
PP+fWvpf/AIZ/8DbDGbnVyh6r9pXH/oFRSfs7+AJHDCXVkb1W5Xn/AMcq416aVmCt1Pmdta
kBJEh684Na1trf2uxuDeXH2ext0URRgkGWQ/wsevTJOK9+/wCGc/AWc/bNZ/8AApP/AIimt
+zl4GZQv9oa1tBJC/aExk9f4KftqX9IfunyreXclxdSTGczO3WRup98dqg3MSccnux719Zj
9nL4fhSpudYbPc3S5/8AQKQ/s5eAeMXWrgdx9oTn/wAcrRYmktgbPlKNmUY6j0re0cytfRY
jedQcbEUt/KvpSP8AZ38BRMrrcatuU5BNwnX/AL4roLL4U+HdPsBZ2t1qEUYO5ikqqz/7x2
5NDxULaGbR5Hpfh/W5oRNBaJBERgebgbh6Y612enQppEC4t1NyF2bkyBg9hya9BtfBOj2lh
HZRSXRjj6M0gLfniq974B028tpIV1C/g3jG+ORdy+uDiuN1eZ6itY41tetroGMeRcG3/wBa
pcbUPqQa4bxqLXULaC5mksrlN4Nu0cakLxk4I9a9E/4Ub4a3Fv7W1bLfePmplvr8tDfAvwu
wx/aepge0if8AxNaQlSi73/AlqTWx8+3AtbyEw3drDdJjlZEDZ/Oq+n6ToGnTiaz0azgmHz
CTygWH0Jzivoj/AIUT4Yxg6rqh5zzInH/jtSj4G+FdhBv9TL/3vNX/AOJrp+sUv6Rj7Oe36
ngs8Om6i0T6hp1tdMgKqZ4w5UHr1Feb+JPhq0d0b7wyilHcbrNjgxg/3WPUfXkV9hL8D/DK
n/kJakfq6f8AxNPX4J+GlYk6jqJHpvT/AOJrGdSjPc0gqkdj40t/DfiJ72exuNPnZoANlxG
AY3/E4FTyeDPFk1rJ5Pl7jx5bMgJNfZH/AApnw2H3LqGoqM8DzF4/8dp8fwd8OouDfXzcY5
ZP/iay/c92ac9U+M4/AfiqJUzpiu2OWWZOT781BqHgjXbhFbUNDuhtB5icEge4BPFfa7fCP
w+3/L3d5xjIZR+PSmR/CHQ0bc+oXj+v3R/Sneltcftaq6HwPeaNqOhRxtbWd1DcgHfLKpXc
p7EdxTV8Rz6hBFZaknmLH83yqAx/2f8A69ffsnwk0GaPy5ry6lXP3XCED8NtcHrn7KngfV9
QN7b6pqGmu3LLbhNpPqARxWMuX7DLU76tHzJcacs2mLq+gKZYY1LS2xHzYPXB9R3H41z8dk
97NLqdn+6ntRukgc8t6Y6c19i6V+zXomluxXxXqk6sAGR0jAPvwKYv7MfhpdQu7weIdR3XJ
BZfLjwPpxReNtWaQlZ2ex8gW99dXlrdHywsqnc0Uo5x7j696LnR7iTMuVaQHrE2SP16V9YX
X7KPhe6uPObxRqqcYAVI+P0qxb/sueHbeUFfFOqND/zzZI/54rN2vuNyifIEMM8QkxBnZgM
5XIyemayry8jjuWIVWB+8oIwPp6V9tt+zJ4c8zdD4k1OLPUKqc/pWTJ+yL4LkYsfEWqhj1K
rGOfXpSJ5kfIdhCt1C5X5WH3WPc+hrobSW4/stLK4IIQkg45K+h+nP519QL+yb4SSGJE8R6
mrocs+xMv6dsVpf8Mx+FxaR26+INSGwH5sJkknqeK3oyjGV5GsKkU9T4tilbRtWk8uQmNv4
V/wrolvtP1vb9mmxcAfPEycr719P3P7KHhW4nMo8S6mpIxgoh59elJZfsmeELK5a4j8R6qz
kYy2zI/SlCfLLfQXtEnpsfJF3psMd0++2Qt3Uj9RWWmlTRSs8fyoGO1e4Ffbt1+zJ4Wu4lS
TXdR3qMbwFzVeP9lrwsi7f+Ej1Nvqsf+FKSp30Ym4HxrbaYsz/AOkZBzwAMZovrGe3mS1tn
kjjwW2g8GvsR/2VPDLsf+Ko1RR/spGDn64rn7j9l3SrHWYYYfGeoskmT89uh98dahRvsS5x
R8lTLcIQkkjy8fxEkfhmpbeaWNt/mOeeATkHivq9f2YtGvDJI3iu+UBQ20W6emfWpNN/ZR8
OXMjtJ4ovwq8ACFKHSsri50fJ0lxJcnZHbkk9BVfN5HuV0KDIGOgx9cV9c3H7L/h+0vRjxL
fPGsfm7TCgPTOM1jn4B+H5GmkOtX23A8tSqHZ9eOaaoyYcyeh80xtqF0AkKIg/vDPWq8q3s
UuXYMwOMgdfoa+l4/gPpRLqviC7VFHCiFKnT4A6LHH5p128Y9ADGnHGatUZPctcr6nzjaaL
5gD3croT2BrVa3SC3WKF8j37n8K+j5/2edEttMjvP+EgvHJyNpiTFQp8CdEurKCNdavIXeY
oWVFxjGeldNOilsaxcUfObtIEKqeM8j1qGUwwxFpmK+wHJ9q+g5PgLpEMzRjXrs4wM+WvNa
Ef7PGgmKYza7eyMsZZT5ajBAzz61pOPKtC3VilofMTyvOf3MIhQtnewyT7VYji+0XAtlbaF
5f0Ht7171H8D9NuSkSeILqEOMkiJSRTZv2fdKsmIi8TX2ThyfKTkiuOUJM5pVIpnm2n3Udz
crZR3QixAUjZeQpx1/SrWk3U2lXE2kXdsZY5QYTIpIGDkhs4/n713c3wR0iylWR9bvZt3Ub
VXtmt22+H9vFp4jXVrh2yqq8iKxAI/WqhB2tIwlK2x4/c+CtQYS3yiG3tkb5k8358f7Ixz9
KyPGUdrDBb6WsYSaEbnjPzkg9PM7BvYdK99fwdJCH0mXWpZY5GdVkWFVZCARuB9cVxtx8Bd
Iu7qO6TXryIkEkeWrFjzySaUlJ6IOdr4z54/sd3c7YzGfTOQf61ZfTWW2LZGRzjGele63Xw
dsdOfb/btzMpcjBiUYpLf4VafcXKQ/2tcKGJXIjXjmh0bGycLHjtnBNPpSFdiSMowSu4f8C
9KpXWk6rYsFkt/KSUY3J86v8AiK+gP+FPaTaraomrXZWXIwQuFO481LH8LbMQtONYuARyq+
WpC59jWPIxcyPF/DPiLxJ4XsZLezIMHmfaERssIpgu3fhWGeOxyDxxXPs8l5O011aF3Zvnl
Vjkk9z719EW/wAOLC5vrfSbm8LJJJtWRIVQpx7da4q48G2NlPPGJ3kCtsGVA/GuiGEjL3oa
BGpCR501jYrEHig3kjrn/wCvVWLTC7HzYSEz0U5wK9KfwTarZS3f26bci7sbRg+1R6Z4Ut7
xmk+1SR4jL4ABzWzwyspHQvZ7nF29hb2hDRxFpBn94RW3pqXN1M8cM2xtu7IHUZxXST+Ebd
dNhvBey5kYKV2jAr17wX8J9EsoH1WS8ubh5UEXlnChec5457VteFON0ivaQitD/9k=
</binary><binary id="_4.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCAA7AJADASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD+/YAYHA6DtS4HoPyoHQfQ
fypGbGOM5/CgBcD0H5UYHoPyr8Jv2yv+Dhj/AIJ+/sXfGTWfgR4s1L4kfFH4heFP7RsfHFj
8IvCkGv2fgzxPYzwQJ4O1m81bVNEjl8Qy+a81zbaYL+PTYkjN7LHJOkY+zfgN/wAFM/2Wfj
3+xbd/t62HiTVvhr+z/pK+KE8Rav8AFrTYvB+qaBe+EdUfRNU068tWvby1ubqfVRFYaUNNv
r1dSvLiKygJvC8CAH6FkDB4HQ9hSKBtHA79h6/Svyd/4J0f8Fgv2ZP+Cl9r8a7r4LaR4+8I
J8DF0y/8Tn4k6bpelpe+HNYOuCy8Q6dJpWq6tGbRBoF819DM6TWRMSSbnZgvu37IH/BR39k
b9uvwT8R/H/7N/wATofFPh34SavcaR8RX1rSNW8MXvhh4LS81BNQvbTV7SB5dFvdNsLy/sN
YtGuLG4t4H/eK6sigH3dgeg/KjA9B+VfjX+0F/wXg/4Jzfsw6v8GNH+L3xJ8aaNJ8efhT4c
+NngK80z4beJ9dsP+FZ+LrjUIPDPiXXJtOt5JdLj1pdNnurWy8ie+SzaCe4giWdK9z8Xf8A
BWX9gTwX+y14e/bJ1T9oLw3c/Abxlqeq6B4K1/TbHWLrXPF/inRHuotX8JaB4Tewh1678R6
bNZXMd7p0tpbfZvKMk0scUkLyAH6Q4HoPyowPQflX48fBv/gu7/wTG+O3gr4y+N/AX7QYNv
8AAT4d6r8V/iR4c1/wd4p0LxjYeANEe3g1TxFo3h6901bjxLa2V7eWdhcx6G97Nb3N1D58c
cMiyn1n4af8FXv2OfHv7Dfh7/godr3j5/hX+zZ4i1a70NNd+INnLb69pOrQeNr7wLbaRq/h
/Qhrd6mtX+pWa3kOk2Av7qLTpxcziNIZ2jAP0uwPQflRgeg/KuC+G3xM8CfGLwH4Q+Jvwx8
U6R41+H3jzQNN8UeDvFuhTtc6T4h8P6rAs9hqunTMkbPa3MbbkLpHIDlHRXR1X8M9X/4ONv
2Jfhl8dfFX7P8A+0v4E/aE/Zm8VeGfGWseEf7e+JPw5kl8I6hHpOv3Ggf8JLDqGjXtzqX/A
AjN7LAt9a6vbaTeWf8AZ00d1JMiB9oB/QTgeg/KjA9B+Vc94Y8TaD4v8P6L4s8LaxpniLwz
4l0jT9f8P69o93FfaVrGi6raRX2napp95CXhurG9s7iG4t7iJ2jkjkUg18f/ALXv7ffwJ/Y
v1X4KeEfiPF478Y/Ez9onxzD4A+Dnwl+FHhG88c/Ebxrq6y2qarf2Wg2c0Ag0Hw9De291re
rXVxDDaQPvVZdkvlAH3Dgeg/KjA9B+VQQyMyKWXaWw2M9AQO2O2QM9M5GeK/Pn9vT/AIKV/
s7f8E/tE+HL/FTULrxH8QPjB8QvDXwy+GHwr8K3elyeLvEeveI9TttOGq38V7dwx+HvCGjG
7hl1nxLqKm2gM1vBbxXM86JQB+huB6D8qQgYPA6HtTEY7MkDI4IDbgD3AbAzjPXAz170pfI
PHY9/QE+lADx0H0H8qY/O0euR/KnjoPoP5U188Y684OCQDxgkdxnt3oA/gd0rwb+2Dq//AA
Xy/b7/AGj/ANjj9inwl+1xeeA/iN4o+F8t98UdW0/wj8HPhx4q1Lw94OsrrxJqPiDUZYbWf
xctl4e1SCxsbMSamYNUn1BSouA7/an/AAWL8ZfHjwX+zp+wD+w9a/sKPq+r/F74gwftF/HD
4Kfs46lqXjbwH4ov/hh41vfHnj74O6Ff2Wl3Hiq7ttb8TeJNF8W+KvFd1op06O11ERW7TJb
M9v8A0+fs9/st/DL9me7+OF58N7bUo5vj98cPFfx98cS6tdtqNy3jTxlp+i2WqwWt5KDcnS
YX0YXOnWk0kv2E3txbwuIFjjXur34M+B9R+NGifH69sb65+I/hr4ba98KfD19Neyvpmi+FP
FHiHR/E/iM6fpRH2eHWNZ1Lw9oUd9qvzXL2Gl21ihjhM4lAP87v/gnV43+Pn7N/wu/4L6fG
9fhZa/A/wNoHwP8AGfg7x54BvvtFp4t+Fvxn+JfjfXtH+Fvw58PRs0LWsHhbT/GHil9Y861
FzBaWGhBUtp54lHzf+ydqn7TP/BMS4+Nf7O3iDwbr0PxL/wCCoP7E/wAIvBv7O0mkyznTrS
H9ozxbo+k+GvFF6OGXU/DnhnxD4y0u/tkhF/Y6zAqJMtv8zf6T2u/slfs6eJ/hh8Wvgz4h+
EnhLWfhr8dtW8V6/wDF7wxfacJbfx/rvjbVptc8Q6z4ivNw1C+1SfVJvtdjetdCfRzDZw6S
1nBZWscXN/ET9h39lr4r/Ev9nf4wfED4PeG/EfxE/ZSd2+AviO7F9HP4FjNlb2VtbQwW91F
a6tZ6a1nZahpFrrUF/Dpmr2cGqWaxXieYQD+Xf/g5r/Y1+CWh/si/sL6J4I+GVtrv7WjeO/
gv+xl8EvFmmz6ims3fw/0fwrqUVx4VvLO1mi0vVLY65a6Q9lcahpr3Gmvqd29nPZpczGvI/
wDgsp+zX8OfAXxE/wCCQP8AwS88N+B/hr8Cv2fvG3i1PiN8XfGulaXp/hfw7cePr2/8JeDf
ifqw8RahcJaaS0uh6brWt+IcX9ub651nRL6+kn+xW9f2LfE79mT4OfGb4k/BH4q/FDwlB4y
8Vfs6a34g8WfCFdYP2jRvCnjXxFZ6dps3jaDSivkXHirStN097Lw/qdyZP7Gi1HU5LSFbi5
WeLnf2qf2Mv2av22fh0nwt/ad+E/h/4qeEbXUDq2jx6ut3Z6x4b1YxNbtqfhrxDpdxZa3oV
5LA3kXMmnX0CXsKxxXsdwkaBQD+FL40/slfsc/G74y/8FVPjd/wTC8Gan4a/ZW/Zp/4J9/E
P4ceOPEnh641W9+Fnj79ozxrqOnm/wBP+F/9tTT3EfhjQPA+gX2t+KI4Ll9N1LUbCPUdMtE
s9R0+4m+Xvjx/wTT/AOCjH7LX/BMj9o7wr+1t41tfAn7I37NPxO8J/Eb9nLwP4Y1rRddsfj
98c/i74g8L+GX8Y6ddaeZ9Vt/A2geCr/VtT0vSNWh066TxfqN5HZ6c8xvbpP8AQ++Ev7Dv7
K3wN/Zz1H9kz4ZfBnwv4a/Z/wBd0bxBoXib4fwpeTWvi6z8WW72niibxZq090+ueINS121Y
Wt9qeo6lPfG0jgs4p47O2toIfSviX+z/APB74w+H/h94T+JXgXRfF3hb4XeN/CHxF8FeG9X
he50LTfF3gG2u7fwbqVzpTv8AY9Vj8PG8e70+x1OG7so9Qt7G/MBu7G1liAPjr/gjt4C8bf
DL/gmB+w94F+I2gap4X8aaD8APB0et+H9Ztms9V0hr/wC16pY2GoW0v722vINNvbMT20g32
7ny5AHyK/kq/a18ffttftbftXf8FOfAPhP/AIJtj9s6y+I/xIT9mn4d+PNZsNZ8UeFP2bbL
4Exat4dE/wAOvFq/2PpXhPxRfXniG18ea3L/AG9o8EGr3kcerW+o2aSRP/f8M8Y5xjt6eww
B+AA9K+fP2ff2YvhZ+zJB8Urb4VWfiCzj+Mnxe8a/HLx5/bviHU9eF/8AETx/eR3niPU7CG
9lNto9pOYba3i07ToILdILS283zp0aZwD+X341aN+3v/wS9/4N9fgZ/wAJT+1Lof7NP7Tv7
Ovj/TNTs7BLyw8Yv428Iap4i8VHwn+zTDqH2XUtJ1/Xf7K1iz1G5ijt9R8PWkPh2ewlvY7C
yW8T89vjN/wVi/4KffG/4g/8Ehfgl8VvAerfsweOPjJ4l+E/iTxj8bNI8EQeCfHXxf034jf
GO08K3MPw21C60+5v/APhdvh+ml/8Jpoug3djJrmoavENW26L9jsR/bx+05+xz+zP+2b4X8
MeCv2ofg/4a+MnhPwZ4rtfHHhrQPFTaqNO03xVZW09nbauItL1DTjcyx2t1cQGC7a4tJIpX
SS3YMa6rx7+zd8CPilefCrUPiN8JPAvjXUPgb4k0jxf8Hb/AMQ+HNP1HUPhp4k0IW66Vq3g
6+mhN3o09qllYrst5fs8/wBhtDcwzNAhAB/B38HP+Djf/goB+y5bfFHwZ4w+HVr+1L4G0H9
uTx/8Ob79oz4van4ghvtJ0O+8SFNP+E2mjw3Dpui2ms6Z4U0LWvEGg25doLdJRELFrbyxJ9
T/APBQb/gn18Cf2sP+Dizwz4c/aB+KPir4cfCj4ifs3/Cb42Jd2+u2Gl6742+IWk+INM+F/
gb4Y/C++vbO8KS63q9hpWpapBplhqWpKLXWpQLC1ukuYf6lfiV/wTA/YM+LHwcm/Z/8Yfsy
/Dt/g/efGcftCan4I0LT7jwzp+sfGGS+u7/UPG2r3OgXOn6jqGp61JfXdvrRuLx01KwmbT7
lXsgkK/QHiz9mT4BePPF3wZ8f+NfhH4I8UeOP2eL59S+CHi3WdEhvfEHwzvJNIfQnk8MarM
WvbVW01/J8mWaaESrHeeX9thhuYwD2yCBooIIFdtkGxF6uZIolEUaSSMS7NsVTJIWdnkBYH
BGLGDzwRw3OPY1Ii7V4BGSTjnjtgZ6DA4HSnHofof5UAA6D6D+VLSDoPoP5UucdeKACiiig
AooooArXFzHaxyzzyxQQQI0080zLHFFDGpklllkdlSKOONWeSRyEjRWdiACa+Zfgj+2r+yf
+0jqmq6H8Cv2ifhB8Ute0S81Cy1Pw94R8a6Tf+IbeXTJJIr5l0Fp4tWuba1khlWW/tbSaxw
oZZyrKT6j8a4fAFx8Ivilb/FfWB4f+F0/w/wDF0PxG1ttXufD66X4Hm0G+j8U3ja3ZTQXul
LFojXpa+sporu3XMls6zhCP8+r9jD9iS8/aF/4KT6P+2L/wTQ+AHxW/Z3/4J8fs5+MLfx1b
/FP4heKvEU0XxCh+Gf2zWdat/h2dcnfX9aT4iyaZaaMnhG2uvEOlaHot1MNa1CCS6ktIwD+
+bR/2pv2c/EPxk8V/s8aR8cPhff8Axx8EtpQ8T/CmHxfpC+ONMk1rTptV022/sGW6S8vbt9
Mt5b65tdPS7urCDa1/Bah4zJT8Q/tY/s0+D/jVY/s7eMPjr8LvC3xt1Xw9p/inS/hr4g8Ya
Po/ijUNG1fVf7G0qa1stRurdJ7vUtQKQ6fpMUjavepLHc29k9rJHK3+aP4K1X4d2P7Jnxb/
AG3PHPiyHVf+Ckv7Yv8AwUT8CH9k2TRdZuJfix8LNK+HvxX0nxB8UfiRAlhdC90PS/F2va/
eeAm+2stv4j0zTdM0fT7e4tReRQ+t/EPxZ8CfiDrX/Bb39vv9uHUtE8R/GCXxd4w/Zc/ZA+
Gms6pNZ+N7L47NcS2Nr4z8JaFb3SaroI+Cfhvwr4bZdZ8mKw8P/bNUtIbhdVuLNJAD/R8+M
37RXwP/AGddP8I6v8b/AIn+EPhjpvj3x1oPwz8HXni7VE0yDxB458Tztb6J4esWZXJuryRG
LzyrHY2US+fqF1aQMsp9b0rWNL1u0S/0jUtP1SxkkuIUvNMvba/tGms7mWzvIVurSWWB5bS
8gntLmNXLQXMMsMgWSNlH+fv+0r4u8T+KP2uv2UPiP/wVJ8fSaJ8DP2Tv+CZHwh/aT/Z78C
+LrXXYfDv7UH7Qi/CnRddk8LNq0VtcaNqHjnVfirZQXHj6zv549Qu9E8L6RokbfZtZvIz/A
Fp/8EZfAvijwB/wTU/ZatfHGrrrfjXxr4N1b4weLb1NRi1SNNd+M/i3xB8UbiyS5hkkjVrC
LxXDa3EAfMN3Hcq4V9woA/UiijOenNFABRnPSg88etIBjgUALSHofof5UtIeh+h/lQADoPo
P5UEA9RUW5vX+VG5vX+X+FAE1FQ7m9f5f4Ubm9f5f4UATUVDub1/l/hRub1/l/hQB4l+0t8
A/Bn7UvwE+Ln7O3xFfWIfA3xl8Da34B8T3Hh++Gm63baVrtqbWa60u9KSpDeWzFJ4xPFLbT
eWYLmGWCSSNvmf9iv8AZA+Of7JXhrQ/hh4n/bA139oD4L+C/Clr4P8Ah94E8XfBb4deD9d8
M6RpcEdnolteeNfB81rca3baXpsENl5Nxo0Ul7881zNIz4H6C7m9f5f4Uze2/Gf0Hp64zQB
/O78Ef+Da/wDYm+DP7c+qftp/214v8Z2tj8Q9T+Knww+AOsWOiWfww+GfjW/1abXrC/huLW
N9a8S2XhTXLm41TwlpeoNbWOl3X2I3MV9HYwItj4z/APBtx+xF8df28vEf7bfxA1rx/eab4
08YaV8Q/Gn7O+mLolh8M/FXjqzjt21rVdY1NbdvEp0bxjqdnbar4q8PWlza2+o3H26NrmG3
1K6WT+hpXbcefXsPX1xTC7ZPI6n+Ff8ACgD5U/bK/Y2+En7b37OXi79mb4s2V1beBfFieHt
l5oCWdtrHh+Xw1r2ka/p0mhzTwyR2UbSaNb6fdQxhFm0yWe0BVXGPf/h58NvAXwn8JaT4C+
Gvg/w/4E8F6BAbfRfC/hfTLXSNF02J23yra2NlHFDG00pM1xJt8y4nd55meV3c9iGbA57Ds
P8ACl3N6/y/woAlAA6ClqHc3r/L/Cjc3r/L/CgCaiodzev8v8KNzev8v8KAJqQ9D9D/ACqL
c3r/AC/wo3N6/wAqAP/Z
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0