%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Robert</first-name><last-name>Pilch</last-name></author>
<book-title>Capricorn 70</book-title>
<coverpage><image xlink:href="#_0.jpg" /></coverpage>
<lang>cs</lang>
<keywords>Sci-fi, Sci-fi</keywords>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Robert</first-name><last-name>Pilch</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>a3cbfd09-78a7-4fc9-9c5b-e3b58ad89607</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<publisher>Brokilon</publisher>
<year>2015</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p>
</section>
<section>
<p>
Kniha byla zakoupena na serveru Palmknihy.cz.</p><empty-line /><empty-line /><p>
<strong><emphasis>Kupující:</emphasis></strong> Martin Vařák</p>
<p>
<strong><emphasis>Adresa:</emphasis></strong> , ,</p>
<p>
<strong><emphasis>ID 8666-96952727362383884929-152868-03105</emphasis></strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>
Upozorňujeme, že kniha je určena pouze pro potřeby kupujícího.</p><empty-line /><p>
Kniha jako celek ani žádná její část nesmí být volně šířena na internetu, ani jinak dále zveřejňována.
V případě dalšího šíření neoprávněně zasáhnete do autorského práva s důsledky dle platného autorského zákona a trestního zákoníku.</p><empty-line /><p>
Neoprávněným šířením knihy poškodíte rozvoj elektronických knih v České republice.</p>
<p>
Tak nám, prosím, pomozte v rozvoji e-knih a chovejte se ke knize, k vydavatelům, k autorům a také k nám fér.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>CAPRICORN 70</strong></p><empty-line /><p>Copyright © 2015 by Robert Pilch, Jan Hlávka, Petr Heteša, Julie Nováková, Jan Kotouč, Petra Neomillnerová, Pavel Obluk, Jaroslav Mostecký, Anton Stiffel Vladimír Šlechta, Jiří Procházka & Jiří Popiolek</p>
<p>Cover © 2015 by Jakub Javora</p>
<p>via Books and Cards – Agentura Nemesis</p>
<p>For Czech Edition © 2015 by Robert Pilch – Brokilon</p><empty-line /><p><strong>ISBN 978-80-7456-238-9 (ePub)</strong></p>
<p><strong>ISBN 978-80-7456-239-6 (mobi)</strong></p>
</section>
<section>
<empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Capricorn 70</strong></p><empty-line /><p>sestavil Robert Pilch</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><image xlink:href="#_2.jpg" /></p>
<p>Nakladatelství BROKILON</p>
<p>PRAHA</p>
<p>2015</p>
</section>
<section>
<p><strong>Edice</strong></p>
<p><strong>„Evropská space opera“</strong></p>
<p><strong>v nakladatelství Brokilon</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Jan Hlávka, Jana Vybíralová: Algor</strong></p>
<p>1. Mráz a hry</p>
<p>2. Tenký led</p>
<p><emphasis>3. Pomníky zimy</emphasis> <emphasis>*</emphasis></p>
<p><strong>Julie Nováková: Blíženci</strong></p>
<p>1. Prstenec prozření</p>
<p><emphasis>2. Elysium</emphasis> <emphasis>*</emphasis></p>
<p><emphasis>3. Hvězdoměnci</emphasis> <emphasis>*</emphasis></p>
<p><strong>Pavel Obluk: Kra</strong></p>
<p><strong>Robert Pilch (ed.): Capricorn 70</strong></p>
<p><strong><emphasis>Aleš Pitzmos: Světlo pulsaru</emphasis></strong> <emphasis>*</emphasis></p>
<p><strong><emphasis>Jaga Rydzewska: Atalaya</emphasis></strong></p>
<p><emphasis>1. Válečníci</emphasis> <emphasis>*</emphasis></p>
<p><emphasis>2. Hvězdný oceán</emphasis> <emphasis>*</emphasis></p>
<p><emphasis>3. Ušlechtilé příměří</emphasis> <emphasis>*</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><emphasis>*</emphasis> <emphasis>připravujeme</emphasis></p><empty-line /><p><strong>http://www.brokilon.cz</strong></p>
<p><strong>https://www.facebook.com/brokilon</strong></p>
</section>
<section>
<p><strong>Předmluva</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Letos je to přesně šestnáct let, kdy nakladatelství Brokilon vydalo svou první knihu. Není náhoda, že jí byl román „Galaktický závod“ Billa Baldwina, tedy space opera jako řemen. Mezigalaktické války, mimozemské civilizace, příběh mladého navigátora, láska, zrada, intriky… Na dnešní poměry je Baldwinův cyklus už trochu naivní, ale pořád má své kouzlo. A pořád platí, že je pro mnohé z nás – ovlivněné filmy, jako jsou Hvězdné války – space opera oním důvodem, proč jsme vlastně začali číst science fiction.</p>
<p>Brokilon za těch šestnáct let ušel dlouhou cestu, jako redaktor jsem často tápal a hledal pro své nakladatelství pravou parketu. Zkoušel jsem vydávat leccos, ale space opera byla v „edičáku“ vždy nějakým způsobem přítomná, kromě klasické fantasy tvořila důležitou část portfolia. Začalo to už zmíněným Baldwinem, pokračovalo trilogií „Věštkyně“ Mike Resnicka a přes období military SF (knihy Johna Ringa a cyklus Starfist Davida Shermana a Dana Cragga) jsem se postupně dopracoval k založení edice Evropská space opera. Nazrál čas pokusit se skloubit můj zájem o českou, slovenskou a polskou fantastiku se zálibou v klasické science fiction. Najednou se začaly objevovat rukopisy, které stálo za to vydat a které představovaly přesně to, co jsem chtěl číst. Ano, edice Evropská space opera je mým srdečním projektem, sérií žánrových knih, již vydávám nejen pro čtenáře, kteří knihy z Brokilonu kupují, ale také (a možná hlavně) pro sebe. Je to splnění snu mít jako práci něco, v čem člověk vidí smysl a co ho baví. Navíc se zdá, že tahle edice funguje trochu jako katalyzátor. Začali se mi ozývat spisovatelé, kteří žánrově vyhovující knihy měli v šuplíku a mysleli si, že je nemají komu nabídnout. Mnoho jsem jich odmítl, ale některé přijal – ať už šlo o knihy Pavla Obluka, Aleše Pitzmose nebo rovnou celou trilogii Julie Novákové. A zdá se, že příliv rukopisů neustává, takže je stále na co se těšit.</p>
<p>A jako každá správná edice, potřebuje i Evropská space opera něco, co se vymyká – nehledě na to, že po šestnácti letech už by bylo také načase, aby Brokilon vydal vlastní antologii. Opět do sebe všechno krásně zapadlo… a protože chci dělat hlavně to, co mě baví, a spolupracovat s lidmi, které mám rád a jejichž knihy rád čtu, oslovil jsem své oblíbené autory, z nichž většinu mám tu čest považovat i za přátele. Vymetli pro mě šuplíky, vytáhli žánrově vyhovující povídky a poslali mi je. Julie Nováková dokonce svou povídku přeložila z angličtiny, ve které ji původně napsala, Petr Heteša s Jiřím Walkerem Procházkou vytvořili úplně nové, dosud nepublikované věci, Petra Neomillnerová vzala dvě své starší navazující povídky, přepsala je a spojila dohromady, Jarek Mostecký místo mnou vybrané povídky doporučil jinou, méně známou a delší, ale o to lepší… Žádný z oslovených autorů nevzal mou nabídku na lehkou váhu, a já si jich za to hodně vážím a mám z toho radost.</p>
<p>Nu a protože antologie není nafukovací a prakticky všichni, které jsem oslovil, na spolupráci kývli, výběr se nakonec s jednou slovenskou výjimkou omezil na české povídky. Zpočátku jsem si nebyl úplně jistý, jestli je dobře, že se zde neocitl žádný polský text (o jiných evropských zemích ani nemluvě), ale nakonec jsem si řekl, že to přece nevadí. Texty v této antologii jsou velmi silné, a kdybych měl některý z nich vyhodit, byla by to škoda. A navíc – pokud tahle kniha nebude vyložený průšvih, nic nebrání tomu, aby třeba za rok vznikla další… a potom další… dokud tenhle projekt bude bavit mě i vás, čtenáře.</p>
<p>Antologie „Capricorn 70“ obsahuje deset povídek, jejichž tématické rozpětí je velmi pestré. Doufám, že se při jejich čtení budete bavit stejně dobře jako já, když jsem je vybíral, a že si je užijete minimálně tak, jak jsem si užíval já přípravu této knihy.</p>
<p>Za sebe a za všechny autory vám děkuji, že jste se rozhodli strávit s námi trochu času.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Robert Pilch</p>
</section>
<section>
<p>Jan Hlávka:</p><empty-line /><p><strong>Vrak</strong></p>
</section>
<section>
<p><strong>Jan Hlávka (*1979)</strong></p>
<p><emphasis>Jeden z nejvýraznějších talentů střední generace autorů. Knižně debutoval novelou „Zatmění“, kterou přispěl do sdíleného světa „JFK“ Jiřího W. Procházky a Miroslava Žambocha. K agentovi Kovářovi se pak vrátil ještě třikrát. V poslední době píše především ve dvojici s Janou Vybíralovou – prvním výsledkem jejich spolupráce byl fantasy román „Dračice“. Momentálně se věnují především cyklu „Algor“, vydávanému Brokilonem v edici „Evropská space opera“. Povídka „Vrak“ vyšla poprvé v časopise Ikarie v roce 2005.</emphasis></p>
</section>
<section>
<empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>„Páni!“ Alan Jarroc nadšeně vyjekl. „Já už ji vidím! Tam!“</p>
<p>Crane okamžitě vyskočil, přitlačil tvář k bočnímu okénku <emphasis>Pijavice</emphasis> a Sid s Jarvisovou se aspoň otočili, ale já zůstal sedět. Jednak jsem nechtěl vypadat tak nedočkavě, ale hlavně jsem jako pilot prostě nemohl jen tak vyletět a jít čumět někam z okna – ne, pokud ten pohled neměl být naším posledním v životě.</p>
<p>Obrazovka nad mým panelem nezabírala nic než tmu, černou a hustou jako bažina, narušovanou jen mdlými odlesky na zbrázděných plochách balvanů všude kolem. Takhle hluboko v Salarském pásmu už nebyly vidět ani hvězdy, nepříjemný pohled i pro někoho, kdo jinak vesmírné prázdnotě dávno přivykl. Pak se náhle přímo před přídí objevil nezřetelný stín, rostl a s každou sekundou nabýval pravidelnějších obrysů, naprosto nepodobných jakémukoliv kameni.</p>
<p>„Světla!“ vydechl Sid. Otočil jsem spínačem a obrazovku zalila bílá záře. Dosah byl jen slabý, ale stačil, aby se z temnoty rázem vyhoupl zaoblený trup obrovské lodi a vztyčil se přímo před námi jako nějaká nestvůrná zeď.</p>
<p>„Hurá!“ zaječel Alan. „Našli jsme to, jsme pracháči!“</p>
<p>Sid po něm zlostně mávl rukou. „Drž zobák! Ještě nevíme, jestli je to ona. Charlie, vem to kolem. Na přídi by mělo být označení… Lynn?“</p>
<p>„Zatím nic. Ale na senzorech žádný patrný únik. Řekla bych, že minimálně záď bude v celku… a podle tvaru je to určitě třída 6.“</p>
<p>„Hmm. I kdyby to nebyla ona, pořád je to slušná kořist,“ podotkl Crane tónem, který nápadně připomínal prosbu.</p>
<p>Uchopil jsem řízení a stočil <emphasis>Pijavici</emphasis> stranou. Letěli jsme podél elegantně zakřiveného trupu a dívali se, očima i přístroji. Kdysi blankytně modrý povrch byl teď šedý, poškrábaný nárazy úlomků poletujících uvnitř pásma, ale to bylo všechno. Nikde nebyla vidět jediná díra, ani náznak poškození… moment!</p>
<p>Zatáhl jsem za řízení a opatrně se vrátil zpátky. <emphasis>Pijavice</emphasis> se zastavila a čtveřice horních reflektorů ozářila cosi jako zaprášenou změť tmavých stínů a šmouh na trochu světlejším pozadí. Riskl jsem to ještě kousek blíž, Jarvisová se dotkla ovládání obrazovky… a najednou se z těch stínů stal nápis, křičící do okolní temnoty jako ten nejjasnější neon.</p>
<p><emphasis>ASC MANTICHORA</emphasis></p>
<p>„Jasně! Věděl jsem to!“ zavřeštěl Jarroc. Crane neříkal nic, ale viděl jsem, že nějak pobledl… a Sid, ten se netvářil prostě nijak. Z nás všech byl jediný, kdo si mohl bez uzardění říkat vědec. Jeho výpočty a teorie gravitačních proudů sice zatím vzbuzovaly u pánů z univerzit leda posměch, ale to se nejspíš už brzy změní. Nám šlo jen o peníze, ale pro něj tohle musela být chvíle životního zadostiučinění… a přece tu jenom tak seděl a nehnul ani brvou. Obdivoval jsem ho.</p>
<p>„Tak co, Charlie?“ zahulákal Jarroc rozjařeně. „Co uděláš se svým podílem? Budou to určitě aspoň dva miliony… co si ubohej pilot jako ty počne s takovou fůrou prachů?!“</p>
<p>Nedokázal jsem odpovědět. Prostě jsem na to zatím vůbec nepomyslel a život mě už naučil nikdy neutrácet peníze, které nedržím v rukou – ale Jar naštěstí žádnou odpověď ani nečekal.</p>
<p>„Já si na Zemi koupím les,“ zamumlal tiše Crane. „Normální, velkej les. Postavím si tam chatku a celý tejdny budu jenom ležet pod stromem, jíst borůvky a v zimě krmit srnce.“</p>
<p>„Fajn plán, brácho! A co ty, ledová královno?“</p>
<p>Po úzké tváři Lynn Jarvisové se mihl nepatrný úsměv, oči od panelu však nezvedla ani na okamžik. „Já mám plánů… to by ses divil, drsňáku.“</p>
<p>„Jó, to zní fakt slibně… hej, jestlipak tam bude taky její mrtvola? Vsadím se, že to by zvedlo cenu aspoň o padesát klacků!“</p>
<p>Crane sebou trhl jako bodnutý sršněm a Sid zlostně sevřel rty.</p>
<p>„Tak to už stačí. Koukejte se všichni uklidnit – vidíte, kde jsme? Potrvá ještě hodně dlouho, než se budem moct začít bavit o penězích, a když si nedáme bacha, může se klidně stát, že si je vyberem leda v pekle. Charlie, najdi horní poklop. Crane, rukáv a skafandry. Ať to vodsejpá, čím dřív budeme uvnitř, tím líp!“</p>
<p>Věděl jsem, že nemluví do větru. Salarské pásmo byla škaredá díra. Pole balvanů, úlomků komet a všelijakého smetí se táhlo přes tři miliony mil a to, že jsme jím dokázali bez úhony křižovat už pět týdnů, byla právě tak zásluha důkladné přípravy a umu jako obyčejného štěstí. Hluboko uvnitř se nacházely i kapsy nahromaděných plynů, často výbušných, a <emphasis>Pijavice</emphasis> byla tak obratná právě proto, že měla trup jako z papíru. Kdyby k něčemu došlo hodně blízko nás, mohlo být opravdu zle – a Sid měl dost zkušeností, aby věděl, že zákony schválnosti často platí ve vesmíru stejně spolehlivě jako ty fyzikální.</p>
<p>Znovu jsem uchopil řízení a vyrazil hledat ten poklop. Křižníky Aliance třídy 6 byly válečné lodě, těžce pancéřované. Prostříhat se někde jen tak trupem bylo vyloučeno, jediný přístup vedl přes malý poklop nahoře, původně zvláštní cestu pro velící důstojníky. I s detailními plány trvalo dvě hodiny, než jsme ho pod nánosy prachu našli a dosedli s <emphasis>Pijavicí</emphasis> těsně nad něj.</p>
<p>Pak přišlo propojení, choulostivý a riskantní manévr. <emphasis>Pijavice</emphasis> neměla přechodovou komoru. Měla jen rukáv, univerzální systém používaný hlavně Mrchožrouty. Ze spodní části se vysunula manžeta s magnetickým okrajem a pevně přilehla k trupu druhé lodi. Zevnitř se naplnila speciální pěnou, která chemickou reakcí se stěnou manžety ztuhla a vytvořila pevnou hmotu. Tekutý zbytek se pak ze středu zase vyčerpal a výsledkem byl solidní přechodový tunel. Jeho výhodou bylo, že se dal použít na prakticky libovolný vstupní otvor, míval ovšem občas také nepříjemný zvyk při přechodu prasknout, a proto bylo dobré mít na sobě aspoň lehký skafandr. Konečně bylo všechno hotovo, Sid krátce pokýval hlavou a Crane otevřel poklop v podlaze <emphasis>Pijavice</emphasis>.</p>
<p>Stěna tunelu připomínala polevu na čokoládovém dortu a po jejím povrchu ještě stékaly mazlavé stružky pěny. Věděl jsem, že ta hmota hrozně páchne jako něco mezi zkaženými vejci a shnilou rybou, ale to byla další výhoda skafandru, nic jste necítili. Jako první slezl dolů Sid. Klepal na stěny tunelu, čidlem objížděl místo, kde byl přilepený k trupu <emphasis>Mantichory</emphasis>, a pak vylezl, aby pustil dolů Lynn, která měla otevřít poklop. Běžně bychom ho prostě odřezali, ale tentokrát jsme si dali práci s konstrukcí originálního klíče napodobujícího spojovací porty vojenské stanice. S napětím jsem se díval, jak Jarvisová oškrabuje špínu a zbytky pěny ze zámků, opatrně do nich zasouvá krátké tyče spojené s terminálem a spouští sekvenci vstupního kódu. Systém krátce zapípal – a nic. Alan zklamaně zavrčel, ale Lynn jenom změnila nastavení, rozjela program znovu a já si všiml, jak klepe prstem do okraje konzole. Na levé ruce nosila tenký prsten, kterým při práci často ťukala do počítače, jako se jiní lidé třeba škrábou na bradě, a dělala to i teď, v silných rukavicích skafandru.</p>
<p>Počítač znovu zapípal… a vzápětí to ostře kovově bouchlo a do vzduchu vylétl oblak prachu i kousků zaschlé pěny. Jarvisová vstala – a u jejích nohou se najednou otevírala kruhová díra, černá jako rozevřená tlama.</p>
<p>„Podle přístrojů je tam atmosféra a taky gravitace… úžasné! Zdá se, že alespoň základní systémy pořád ještě běží!“</p>
<p>Teď poprvé jsem i v jejím hlasu rozeznal radost. Jarroc nadšeně vypískl a vrhl se vpřed, ale Sid ho zarazil a hodil dolů konec uvázaného lana. Lynn ho zachytila, zručně zacvakla karabinu do zámku a přikývla – teď jsme byli zajištěni i pro případ, že by tunel praskl během našeho pobytu na druhé straně.</p>
<p>„Tak už běž, ty blázne!“ zasmál se Sid konečně. „A opovažte se sundat si helmy, než prověříme prostředí!“</p>
<p>Přikývl jsem, ale pochybuji, že Jar něco z toho slyšel – v tu chvíli z něj už totiž nad poklopem nevyčnívala ani anténka na helmě. Crane vyrazil neochotně za ním následovaný Sidem a já si při tom všiml úzkého pouzdra vzadu na jeho opasku… Sid jen s povzdechem zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Pořád tě to baví, tahat s sebou ten krám?“</p>
<p>„Jo, baví!“ odsekl Crane. „A na tuhle loď bych nevlez bez bouchačky ani za všechny prachy světa.“ Z jeho tónu bylo jasné, že rozhodně nevtipkuje… a mě najednou poprvé zamrazilo.</p>
<p>Přesně podle plánů byl pod otvorem krátký žebřík. Slezl jsem, rozsvítil reflektory na ramenou a rozhlédl se po široké chodbě, ozářené jen míhajícími se světly ostatních. I tak bylo vidět, že tahle loď je jiná třída – šedé polstrování stěn, symetrické výztuhy pod stropem, každých šest metrů kontrolní stanice. <emphasis>Pijavice</emphasis> proti tomu vypadala jak hromada šrotu pobraná někde na skládce, což bylo ale jen dobře, protože tím větší bude i odměna.</p>
<p>Směrnice OSN prohlašovaly každou loď, se kterou nebylo navázáno spojení déle než dva roky, za ztracenou. Nálezné činilo deset procent z tržní ceny a právo na veškerý náklad. Na papíře to vypadalo vzhledem k cenám těch lodí báječně, což byl i důvod, proč tolik zelenáčů spatřovalo právě v kariéře Mrchožrouta šanci na rychlé zbohatnutí, ale praxe byla pochopitelně zcela jiná. Především bylo třeba si uvědomit, že devětadevadesát ze sta ztracených lodí se našlo už jen ve formě více či méně rozptýleného oblaku trosek – a že deset procent z tržní ceny šrotu často nestačilo ani na pokrytí nákladů hledání. Pokud se to mělo vyplatit, bylo třeba jednat profesionálně, vybrat si cíl a všechno promyslet, spočítat a naplánovat do posledního detailu, připravovat jednu akci třeba celé měsíce, a i pak mít hlavně štěstí, ale tímto způsobem pracovalo jen málo týmů. Náš byl jedním z nich. Už jsme měli za sebou pár slušných tref, ale tahle měla být největší rána, jaká se Mrchožroutovi povede jednou za život. Jen povinných deset procent dělalo při ceně téhle lodi jmění – a to nebylo nic proti honorářům za interview, právům na příběh, původní odměně Aliance, i po dvaceti letech stále platné, a všemu ostatnímu, co souviselo se slávou. Bylo to terno… ale čekal jsem, že se budu cítit líp.</p>
<p>„Zavřete poklop!“ nařizoval Sid. „Kdyby tunel prasknul, nechci večeřet nalačno. Alane, koukej zůstat tady! Lynn, detektor.“</p>
<p>„Zapojeno.“ Zaslechl jsem tiché bzučení. „Gravitace plná, kyslík deset procent pod normálem, teplota dvanáct stupňů. Žádné viry, žádné známky života nebo hnilobných bakterií ani radiace.“</p>
<p>„Fajn, sundejte helmy. Crane, jak to vidíš?“</p>
<p>Uslyšel jsem cvaknutí a pak nervózní hlas. „No, asi nechali běžet nouzový baterie a světla vypnuli, nebo nevydržely zářivky. Atmosféra necirkuluje, ale na čas to bude v pohodě.“</p>
<p>„Na jak dlouho?“</p>
<p>„Šest, osm hodin určitě.“</p>
<p>„Jo,“ přikývla Jarvisová. „To zvládneme.“</p>
<p>„No, aspoň že nám tu ty zmetkové nechali čistej vzduch,“ zasmál se Jarroc a složil svoji helmu. „Znám lodě, kde smrděly mrtvoly, že bys hodil šavli, sotva vylezeš z přechodový komory… tak na co čekáme? Chci vidět můstek, sakra!“</p>
<p>Teď, když jsme měli oba helmy dole, jsem viděl, jak má Crane bledou a zpocenou tvář a jak se mu přes ni po Jarově poznámce mihl závan paniky. Ben Crane, nejlepší servisní technik široko daleko, trpěl těžkou fobií ze tmy a uzavřených prostor, což byl bohužel obojí Mrchožroutův takřka denní chleba. Kdyby mi to řekli o někom cizím v hospodě, asi bych se pěkně nasmál, ale četl jsem jeho účty za terapii – a stačilo se na něj podívat, aby bylo jasné, že to jsou naprosto vyhozené peníze.</p>
<p>„Není ti blbě?“ zeptal jsem se tiše.</p>
<p>„Ale ne.“ S přemáháním zavrtěl hlavou. „To je dobrý. Jenom chvíli… než si zvyknu.“</p>
<p>Moc jsem tomu nevěřil, ale radši jsem mlčel a pospíšil si, protože světla skafandrů ostatních se už málem ztrácela za zatáčkou.</p>
<p>Můstek <emphasis>Mantichory</emphasis> byl obrovský. Všichni jsme sice znali rozměry, viděli i plány – ale nic z toho nás nemohlo připravit na jeho skutečnou velikost, když jsme tam vešli. Kruhová místnost se zvedala do výše v klenuté kupoli, jejíž vršek se matně leskl – kdybychom byli venku z pásma, viděli bychom skrz něj hvězdy. Vyhaslá pětimetrová hlavní obrazovka zářila ve světle reflektorů jako černé zrcadlo. Před ní byla v půlkruhu zapuštěna vysoká křesla důstojníků a operátorů a úplně vpředu, v prosklené pancéřované kóji připomínající rozevřený leknín, křeslo kapitána.</p>
<p>Pomalu jsem došel blíž. Zvuk každého kroku se na lesklé podlaze kovově rozléhal a světla skafandru kreslila mezi opěradly křesel tančící stíny, jako bych kráčel nitrem prastaré, potopené katedrály. Přejel jsem prsty po zakřivené skleněné stěně a dotkl se plakety, která do ní byla vsazena. Ozdobným písmem z ní ostře vystupoval název lodi, symbol Americké aliance a jméno.</p>
<p><emphasis>ADMIRÁL DENISE S. DEVERMONTOVÁ</emphasis></p>
<p>Všech osm stěn kóje bylo sklopených. Vyšel jsem po dvou schůdcích, otočil se a dosedl do dokonale tvarovaného kapitánského křesla. Cítil jsem, jak mi buší srdce.</p>
<p>Když jsem byl v páté třídě, dostali jsme při společenské hodině za úkol napsat, komu ze slavných lidí dneška bychom chtěli potřást rukou. Jenom tak z hecu, ale trochu i vážně jsem napsal, že admirálu Devermontové – bylo to jen pár týdnů, co dobyla Arnhem. Když jsem to přečetl nahlas, učitel vypadal, že ho sklátí mrtvice. Hned napsal domů a večer mě pak táta seřezal tak, že na to do smrti nezapomenu, ale to jen posílilo můj pocit hrdiny. Když jsem tuhle historku vyprávěl ostatním, pobavilo to kupodivu nejvíc ze všech Jarvisovou… co by asi táta řekl teď?</p>
<p>„Jo, takhle zůstaň!“ Něco klaplo a jasný záblesk světla, který mě bolestně šlehl do očí, přerval kouzlo okamžiku. Mrzutě jsem se zašklebil a Jarroc, malý fotoaparát v rukou, radostně povyskočil. „To je vono… a teď vyfoť ty mě! Tyhle snímky budou na první stránce každýho zpravodajskýho serveru od Země až k Tau Alfa!“</p>
<p>Neochotně jsem se zvedl, ale Sid znovu zavrtěl hlavou. „Tak už dost, lidi. Na hraní budem mít celou cestu domů, teď máme práci.“</p>
<p>„Ale no tak!“ zaprotestoval Alan. „Proč si taky neuděláš čas přivonět k růžím, brácho? To tě přece nezabije… nechápeš, že tahle loď je kus historie?“</p>
<p>„Jistě.“ Sid bez úsměvu přikývl. „Kus hodně nepěkný historie, jestli chceš znát můj názor. Ale hlavně je to velká hromada šrotu, kterou bychom měli rychle rozhejbat, protože jinak nám ty růže můžou ještě hezky zasmrádnout.“</p>
<p>„Dobře, dobře!“ Jar zvedl smířlivě ruce. „Taky už bych byl radši na cestě pro svůj podíl. Tak kam teď? Strojovna?“</p>
<p>„Ano. Musíme zjistit, v jakým stavu to tu vůbec nechali.“</p>
<p>„Jestli nevadí, rád bych se chvilku zdržel,“ ozval jsem se. „Ve věcech tam dole se stejně nevyznám a chtěl bych se trochu mrknout do její kajuty.“</p>
<p>„Proč?“ Jarroc se znova zašklebil. „Chceš vyzkoušet postel?“</p>
<p>„To zrovna ne. Ale rád bych našel palubní deník… nebo vás vůbec nezajímá, kam asi tenkrát s celou posádkou zmizela, když loď samotná je zřejmě úplně v pohodě?“</p>
<p>Jarův úsměv rázem pohasl a Sid jen zvedl obočí. „Fajn nápad, ale myslíš, že se ti to podaří? I kdybys spustil její počítač, bude určitě tak zazděnej, že to nevytáhneš ani za sto let.“</p>
<p>„To je mi jasný. Ale ona měla ve zvyku psát si i osobní deník, vlastní rukou na papír, nebo jsem to aspoň slyšel, mám pravdu?“</p>
<p>Lynn netečně přikývla. „Říká se to.“</p>
<p>„No tak dobře,“ pokrčil Sid rameny. „Ale zůstaň na příjmu… a když tam budeš, podívej se, jestli nenajdeš nějaký technický manuály nebo záznamy kolem lodi, cokoliv, co by se mohlo hodit.“</p>
<p>„Jasně.“</p>
<p>Sid kývl, Jarvisová jenom mrkla na plán lodi v příručním terminálu… a za okamžik jsem byl sám. Podíval jsem se zpátky na kapitánské křeslo – ale už mě to nelákalo. Sidova poznámka ťala do živého. Tahle loď byla jako přízrak ze zlých časů, a co se jí samotné týkalo, touha potřásat si rukama mě opouštěla tím rychleji, čím déle jsem tu samotný stál. Radši jsem se rychle otočil a zastavil se až u dveří, napůl zapuštěných v podlaze v malém výklenku vzadu.</p>
<p>Existovalo jen velmi málo žen, které to kdy v armádě dotáhly výš než Denise Devermontová. Přitom nikdo nemohl popřít, že právem – měla mozek, jaký se narodí jednou za tisíc let. Bohužel do ní nejspíš v Alianci vtloukali ty svoje pseudovlastenecké žvásty tak dlouho, až jí v něm jednoho krásného dne přeskočilo a ona se rozhodla udělat něco pro blaho lidstva. Dokázala k tomu sehnat dost velkou bandu stejně smýšlejících magorů, aby se společně zmocnili <emphasis>Mantichory</emphasis>, tehdy nejmodernější lodi Aliance, a zahájili s ní strašlivé tažení po základnách a těžebních stanicích v Hlubokém vesmíru. Nebylo to jen tak nějaké obyčejné pirátství, kdepak. Byl to vědecký program propracovaný do všech detailů, celá soustava testů, psychologických, fyzických i genetických, zaměřených na „<emphasis>očistu lidské populace v kosmu od všech zdegenerovaných a nezpůsobilých jedinců</emphasis>“, jak prohlásila ve svém memorandu. A kde nebyla k uklizení těch, co neprošli, po ruce dost velká pec, stačilo otevřít dveře nákladového prostoru…</p>
<p>Trvalo to víc než dva roky. Za tu dobu poslala Aliance za <emphasis>Mantichorou</emphasis> asi tucet lodí, z nichž se sice žádná nevrátila, ale to snahy o pronásledování nijak nezvýšilo – proč taky. Proti některým senátorům Aliance byli i staří republikánští prezidenti hotoví beránci a fakt, že navzdory všem kecům o odkazu Armstronga a Aldrina patřily ve skutečnosti čtyři z pěti těžebních základen v Hlubokém vesmíru Číně a OSN, jim ležel pěkně v žaludku. Právě na ty se přitom <emphasis>Mantichora</emphasis> zaměřovala nejčastěji a Alianci stačilo jen vyjádřit formální odsouzení – ovšem jak se do lesa volá… Admirála Devermontovou totiž nakonec nejspíš přestalo bavit jen topit koťata a obrátila se náhle přímo k hlavní vesmírné základně Aliance na Arnhemu, zaručeně nedobytné. Dobyla ji přesně za devět minut – a pak prostě pokračovala ve svém programu. Než s tím začala, žilo na základně a v kolonii pod ní na osmnáct set lidí. Když za dva měsíce skončila, zbylo jich tam tři sta, všechny těžní pece byly zanesené mazlavým, černým popelem plným bílých úlomků kostí a do učebnic přibylo nové heslo: Genetická čistka.</p>
<p>Zámek cvakl, dveře se otevřely a já se rychle protáhl dovnitř. Místnost tonula v šeru rušeném jen žlutými paprsky reflektorů a mně se znovu rozbušilo srdce. Opatrně jsem došel k velkému stolu, otočil vysoké křeslo u něj a sedl si, cítil jsem, jak pod mojí vahou tiše zapraskalo. Přejel jsem dlaní po hladké desce a foukl, zvedl se oblak jemného prachu, který v záři světel jiskřil jako diamanty. Podíval jsem se stranou – a ztuhl.</p>
<p>Přímo vedle mě stála na stole krásná vyřezávaná šachovnice s figurkami připravenými ke hře. Viděl jsem, že mnoho z nich je už ohmataných, černý a bílý lak setřený v místech, kde je znovu a znovu brala do prstů… a zatrnulo mi. Když admirál Devermontová získala zajatce, někoho podle jejího názoru výjimečného, pozvala ho do své kajuty na večeři a partii šachů, jako kdysi kapitáni dávných lodí zvali poražené protivníky ke stolu na důkaz úcty. Když host vyhrál, byl volný. A když ne, venku už čekala stráž, která ho doprovodila do přechodové komory – a rovnou bez skafandru ven. Kolik lidí s ní tuhle hru hrálo, nikdo neví, a nejspíš se už nikdy nedoví, ale přežil ji jen jeden. Doktor Robert Heller, šéflékař na Arnhemu, držitel dvou Nobelových cen za genetiku a objevy v oblasti prodloužení lidského života. Ani on nevyhrál. To utkání skončilo remízou, prý po osmi hodinách – ale admirál uměla být velkorysá. Nechala mu jen vypíchnout oči… Přinutil jsem se otočit a rozhlédl se raději kolem.</p>
<p>Nalevo u dveří stála skříň a napravo knihovna plná knih, jaké se vidí už leda v muzeu. Zběžně jsem přelétl nápisy na hřbetech, většina jich byla anglicky, ale mnoho i francouzsky anebo v jazycích, jaké jsem ani neznal – v době, kdy lidé pokládali za hloupost jenom učit se psát rukou, natož mluvit nějak jinak než anglicky. V duchu jsem si umínil, že si cestou domů musím najít čas a všechno si tu projít, ale teď mě zajímalo něco jiného.</p>
<p>Probral jsem knihovnu, zásuvky ve stole a skříni, nakoukl i do koupelny, ale žádný deník jsem nenašel. Všechno bylo přitom vzorně uklizené, uniformy, papíry, i krémy na boty a lahvičky šamponu a mýdla. Ani stopa po spěchu, jako by jen odjela na pár dnů někam na dovolenou… ale o to nepříjemnější pocit jsem měl.</p>
<p>Jako poslední jsem odsunul dveře do ložnice. Postel byla ustlaná, na stolku vedle stála prázdná sklenice – a tlustá, šedá kniha. První stranu uprostřed zdobilo jen jméno <emphasis>Mantichora</emphasis>, její iniciály a dvacet let staré datum napsané modrým perem hustým, ale dokonale čitelným rukopisem. Nedočkavě jsem otočil a četl.</p>
<p>„<emphasis>Eta n’ Wa ke tron sa hevaR non des’ a vAt. JoL no urner kayop get’ ral tes deNova. KiL set enEen PoLe fret’ ar ad</emphasis>…“</p>
<p>Zklamaně jsem obracel zažloutlé listy, ale nebylo to k ničemu. Kniha měla tak pět set stran a zhruba dvě třetiny byly popsány pořád tím samým. Netušil jsem, jestli je to šifra, anebo nějaký jazyk, ale to bylo nakonec fuk, položil jsem deník zpátky a vyšel z ložnice. Ještě jednou jsem se rozhlédl po věcech, které chtěl Sid, ale nic tu nebylo a já nakonec skončil zpátky u stolu, s očima upřenýma na dlouhé stíny šachových figur na zdi.</p>
<p>Nejhorší na tom všem bylo, že měla svým způsobem pravdu – a že se věci po jejím zásahu opravdu zlepšily. Neznal jsem nikoho, kdo by to přiznal nahlas, ale každý, kdo byl v kosmu dost dlouho, to věděl. Za starých časů trval výcvik na astronauta roky a prošel jím každý tisící adept. Teď, v době kvantpohonu, generátorů atmosféry a umělé gravitace, byly věci možná pohodlnější, ale to ještě neznamenalo, že bezpečnější. Vesmír byl pořád místem, kde šlo velice snadno umřít, pokud člověk neměl znalosti, výcvik a hlavně sebeovládání a zdravý rozum. Jenomže právě to bylo spoustě lidí naprosto fuk. Aliance, byť jen spolek fašistů s plnou hubou demokracie, měla aspoň tady soudnost a nepouštěla nahoru každého. Ale v Číně a Evropě si mohl kdejaký šimpanz s IQ tykve doma sjet pár dílů Hvězdný pěchoty nebo jinýho braku a druhej den už seděl v trajektu nahoru, neochvějně přesvědčený, že je nesmrtelnej vesmírnej hrdina – pochopitelně, když na to měl. Nevyhnutelným následkem byly pohřešované vraky, co dodnes živí Mrchožrouty, a samozřejmě mrtvoly viníků, ale často i těch, co měli jenom smůlu, že zrovna stáli opodál. Po Arnhemu se změnilo aspoň něco. OSN a zvláště Čína konečně pochopily, že takhle to dál nejde, utáhly šrouby a Alianci pro změnu na čas trochu zhořkla oblíbená role vesmírné supervelmoci. Vzato kolem a kolem by to byla pro všechny vcelku užitečná lekce… nebýt těch jedenácti tisíc mrtvých. Za ty to nestálo. Díval jsem se na stíny ohmataných šachových figur a přemýšlel, jestli je to tak s námi vždycky…</p>
<p>„Hej, Charlie, slyšíš mě?“ Ve vysílačce zapraskal Jarův hlas. „Rychle sem přijď, brácho, tohle musíš vidět!“</p>
<p>„Jste ve strojovně?“ Tentokrát jsem byl za vyrušení vděčný.</p>
<p>„Ne. Nějak jsme cestou zabloudili, jsme v nemocnici, paluba pět. Zapni mapu a dělej!“</p>
<p>„Dobře. Už jdu.“</p>
<p>Vstal jsem, vyšel otevřenými dveřmi zpět na můstek a s očima upřenýma na displej vyrazil. Cestou jsem se usilovně snažil neběžet, ale přesto jsem šel rychle. Už jsem prolézal mnohem horší vraky, lodě, kde v temných chodbách ještě ležely zbytky členů posádky, a nikdy mi to nevadilo. Tma, ta je v kosmu vlastně pořád a mrtví jsou prostě mrtví. Není už proč se jich bát… ale tady jsem najednou nechtěl být sám. Výtahy samozřejmě nefungovaly. Musel jsem oklikou po žebřících, úzkými šachtami vyplněnými jen šerem a těžkou ozvěnou vlastního dechu, ale zvládl jsem to a za chvíli už stál u otevřených vrat nemocnice. Vešel jsem, světla skafandru se proplétala mezi nekonečnými řadami pevně přišroubovaných lůžek, ale nikdo další tu nebyl.</p>
<p>„Hej! Kde jste?!“</p>
<p>„Vzadu!“ odpověděl mi z dálky Sidův hlas. „Izolační sekce… rovně a doprava!“</p>
<p>Prošel jsem lůžkovým oddělením a zahnul do další chodby, po obou stranách lemované řadou oválných, zvukotěsných dveří s jediným malým okénkem nahoře. Za posledními se míhala žlutá světla, vešel jsem… a rázem zůstal stát.</p>
<p>Místnost byla překvapivě velká a na první pohled vypadala jako další nemocniční pokoj – dvě židle, stolek, police plná ampulí a krabiček. Jenže uprostřed nebyla k podlaze přidělaná postel, ale něco úplně jiného, vypadalo to trochu jako chirurgický stůl i s tou lampou nahoře, ale pak jsem si všiml drátů, co k tomu na mnoha místech vedly… a těch bytelných, pevně utažených řemenů.</p>
<p>„Síla, co?“ Ačkoliv se snažil, nezněl Jarův hlas už vůbec vesele. „Až se <emphasis>tohle</emphasis> dostane ven… no, to bude tanec…“</p>
<p>Neodpověděl jsem. Pomalu jsem došel blíž a dotkl se okraje desky. Bílý lak na hladkém plastu za posledním poutem byl rozrytý mnoha tenkými i silnějšími škrábanci. Posvítil jsem blíž a všiml si, že je v něm něco hluboko zaraženého. Po chvilce námahy jsem to vydoloval ven a podržel proti světlu, na jednom konci to bylo zaoblené a hladké, na druhém naopak zubaté, celé pokryté nějakou zaschlou tmavou vrstvou. Díval jsem se, otáčel tím, ale pořád nemohl přijít na to, co… až mi to najednou došlo.</p>
<p>Byl to nehet.</p>
<p>Rychle jsem ho pustil a slyšel, jak ve tmě zazvonil o zem. Cítil jsem, jak se mi zvedá žaludek a v zádech mě mrazí, ale současně zaslechl zvuk, jako by se někdo dusil, a rychle se otočil.</p>
<p>Pokud už prve vypadal bledý, nebylo to nic proti obličeji Bena Crana teď. Tvář měl v šeru bílou jako sníh, vytřeštěnýma očima hleděl před sebe a vypadal, že se v tu ránu zhroutí. Otevřel ústa, ale nevydal hlásku a teprve na druhý pokus se mu podařilo tiše zašeptat:</p>
<p>„Já… já si to pamatuju.“</p>
<p>„Co?“ Sid i ostatní na něj jen vyděšeně zírali.</p>
<p>„Tady… to. Myslel jsem… že se mi to všechno zdálo.“</p>
<p>„<emphasis>Cože se ti zdálo?!</emphasis>“</p>
<p>„Na Arnhemu. Já… žil jsem tam… bylo mi šest.“ Crane jako omámený zvedl ruku, ale třásl se jako list a hlas měl čím dál slabší. „Řekli mi… řekli, abych se díval. Potom ji přivedli… moji matku… dali ji sem… a potom… potom…“</p>
<p>„Bože!“ I Alan byl bledý a s hrůzou se na Crana díval. „To je nějakej fór, že jo… proč jsi, proboha, nic neřek?!“</p>
<p>Ben neodpověděl – nejspíš otázku ani nevnímal. Vzpomněl jsem si na jeho fobie – a na to svý pitomý povídání, jak se ostatní smáli a já si připadal jak velkej frajer… litoval jsem, že ze mě tenkrát táta nevytřískal duši.</p>
<p>Sid udělal jeden rychlý krok, chytil Crana za ramena a otočil ho k sobě, pryč od té věci. „Bene, vzpamatuj se! Je to pryč, jasný? Už je to pryč… a ty jsi přežil! Ona a celá ta banda dávno někde hnije, ale ty jsi naživu a tady, přímo na její lodi!“</p>
<p>„Jasně!“ přidal se pohotově Jarroc. „Za ty prachy si budeš žít do konce života jak král… řek bych, žes to vyhrál!“</p>
<p>„Jo… a co se tohohle týče, nikdo o tom nemusí vědět. Než doletíme domů, můžeme to klidně všechno rozebrat a vyházet z…“</p>
<p>„Ne!“ Crane nečekaně zlostně zavrtěl hlavou, jako by se náhle probudil. „Jenom ať to tu zůstane! Chci… aby to každej viděl!“ Pořád dýchal přerývaně, ale už se netřásl a do tváře se mu zvolna vracela barva, dvakrát se dlouze nadechl.</p>
<p>Sid ho upřeně pozoroval. „Hele, nechceš si dát radši pauzu?“</p>
<p>„Ne, ne, to je dobrý! Čím dřív to budu mít z krku, tím líp!“</p>
<p>„Fajn.“ Sid jen kývl a radši ho rychle nasměroval ke dveřím. Jar ještě na prahu nenápadně sáhl po foťáku, ale stačil jeden pohled, aby toho nechal, a pak už jsme šli zpátky bílou chodbou plnou malých okének, do kterých jsem se raději nedíval. V žaludku mě pořád mrazilo – napůl z toho, co jsem viděl, a napůl z pomyšlení, že to ani zdaleka není žádná uzavřená kapitola. Zrovna když jsme odlétali, byly všechny servery plné zatčení tlupy radikálů, co před měsícem odpálila bombu u arnhemského „<emphasis>Památníku obětem násilí</emphasis>“, jak se tomu teď politicky korektně říkalo. Opravdu zarážející na tom však bylo, že nešlo o žádné vychlastané mozky od pece, ale partičku „lepších dítek“ s diplomy a doktoráty, ve dvou případech dokonce synáčků důstojníků ze základny. V Denise Devermontové viděli idol, mučednici, která obětovala život ve snaze vyčistit vesmír od špíny a spodiny, a zdaleka nebyli sami. Teď, po pouhých dvaceti letech, jako by se historie opakovala, jen její kyvadlo se tentokrát zhouplo na opačnou stranu – dřív vesmír zaplavovali cvoci a ignoranti, teď si zas někteří „normální“ usmysleli, že jsou lepší než jiní. Netroufal jsem si hádat, co je horší. Samozřejmě že v téhle atmosféře mohlo nalezení nepoškozené <emphasis>Mantichory</emphasis>, navíc s takovým vybavením na palubě, zapůsobit podobně jako hození zapálené sirky do sudu s benzinem, ale snad měl Crane pravdu a někdo po tom pohledu dostane i rozum… tak nebo tak to začínalo fakt hezky.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Strojovna zabírala celou spodní část lodi. Věděl jsem, že je to víc než devatenáct palub – ale stejně jako v případě můstku byl velký rozdíl jen studovat plány, a skutečně tam stát a dívat se na tyčící se obrysy zařízení všude kolem. Největší byl samozřejmě reaktor složený ze dvou vrstev, vnějšího třicetimetrového prstence a samotného sedmnáctimetrového jádra. Prostor mezi nimi, uzavřený a izolovaný ze všech stran pevnými i průhlednými stěnami a trojími hermetickými dveřmi, byl také jediný, kde se ještě svítilo, mdlé modré zářivky vrhaly přes skleněné stěny strašidelné stíny. V jejich odlescích jsem viděl, jak Jarvisové září oči, když se vrhla ke dveřím a začala spojovat kontakty zámku. Zato já nervózně polkl a zadíval se na Crana.</p>
<p>„Hele, nic ve zlým… ale seš si jistej, že ví, co dělá?“</p>
<p>„Jo, tak na to se mě neptej.“ Ben jenom pokrčil rameny. „Já dělám civilní technologii. Armádní krámy jsou její specialita. Ale když studovala Akademii Aliance…“</p>
<p>To bylo zhruba všechno, co jsme o Lynn Jarvisové věděli – že studovala elitní vojenskou školu Aliance, ale vyrazili ji, prý těsně před absolvováním. O detailech nikdy nemluvila. Zřejmě nebyly nejpříjemnější, ostatně o poměrech na Akademii kolovaly po serverech různé články – ale co, jejich škoda.</p>
<p>Průhledný uzávěr se zasyčením odskočil. Lynn prošla dovnitř a rovnou zasedla k hlavnímu terminálu, na detektor radiace ani nemrkla. Rychle přejela prsty klávesnici a pak ťukala prstenem do jejího okraje, zatímco na obrazovce naskakovaly výsledky.</p>
<p>„Bingo!“ Otočila se a vycenila v úsměvu sněhobílé zuby. „Všechno funkční, pánové! Reaktor je v pořádku, a navíc vzorně zakonzervovanej, stačí nastartovat a letět! Bude třeba jenom zkontrolovat generátory atmosféry kvůli plynu, otevřít jádro a…“</p>
<p>„Co… <emphasis>otevří</emphasis><emphasis>t</emphasis>?!“ Pokud měl Crane fobii ze tmy, já se od jisté události před lety usilovně snažil držet co nejdál od všeho, na čem byl přilepený obrázek ventilátoru, natož abych do toho ještě vrtal. „A nejde to nějak jinak?“</p>
<p>„Bohužel.“ Jarvisová si povzdechla. „Baterie jsou prázdné a potřebujeme energii na zážeh. Nejlíp bude, když začnu tady s Benem a vy přinesete všechny tyče z <emphasis>Pijavice</emphasis>, jinak se nehneme.“</p>
<p>„No bezva! Fakt skvělý, sakra!“ nadával jsem, přestože mi Lynn právě umožnila vyhnout se práci, po jaké jsem rozhodně netoužil. Došlo mi totiž, že jedna palivová tyč váží i s pouzdrem přes čtyřicet kilo. Z pomyšlení, jak příjemné bude tahat je sem, mě rychle opouštěly i poslední zbytky dobré nálady a ani Ben nevypadal tím úkolem dvakrát potěšený. Prosebně se zadíval k prosklené skříni s ochrannými obleky v rohu a Jarvisová na něj okamžik nechápavě koukala, ale pak se drsně rozesmála.</p>
<p>„Jo, tohle… ne, díky. Já ho nechci a tobě to taky neradím. Nemůžeš se v tom hýbat, potíš se jako blázen, a kdyby se fakt něco stalo, jenom to dýl bolí… to radši spolknu pilulku.“ Ukázala hlavou na malou červenou krabici hned vedle obleků a Jar polkl.</p>
<p>„Do háje… myslel jsem, že to jsou jenom kecy.“</p>
<p>„Co zas?“ Tušil jsem, že té otázky budu litovat.</p>
<p>„Ta pilulka. Prej když se na těchhle lodích stala nehoda a někdo chyt dávku z reaktoru, měl ji místo doktora… chápeš, aby to moh skončit hned…“</p>
<p>„Správně.“ Crane s úšklebkem přikývl. „Rychle a bezbolestně… lepší než předtím tejden zvracet vnitřnosti na izolaci.“</p>
<p>„Nechcete toho nechat?“ zavrčel Sid znechuceně. „Na strašidelný historky jsem už starej – a tohle určitě není místo, kde bych je chtěl poslouchat. Přeci jsme to čekali… a myslete na kvalitu vzduchu. Čím dýl tu žvaníme, tím víc se kazí, a já nechci k těm tyčím dřít ještě dvacet kilo kyslíku na hřbetě.“</p>
<p>Poznámka přišla v pravý čas, vyrazili jsme zpátky a tentokrát jsem šel s radostí první. Vrátit se na <emphasis>Pijavici</emphasis> nám zabralo půl hodiny. Dalších dvacet minut trvalo, než Sid vytáhl první čtyři články, černé tyče silné jako noha a dlouhé něco přes metr. Jar dokázal nést dvě úplně sám, přehozené prostě přes záda jako klacky, ale Sid a já jsme měli co dělat s jedním. Než jsme se s nimi dovlekli chodbami a průlezy do strojovny, měli jsme dost, ale přesto nás překvapil pokrok, jakého Lynn mezitím dosáhla. Celá střední část reaktoru byla otevřená, staré články vyndané a pouzdra rozebraná a úhledně rozložená na podlaze jako čerstvě ulovená kořist. Ben právě držel zdviženou horní desku hlavního panelu a svítil dovnitř, zatímco Jarvisová vytahovala něco jako lesklou kovovou hrušku obtočenou dráty. Otevřela ji, zevnitř vyndala malinkatý bílý váleček, ne větší než náprstek, a opatrně ho položila stranou.</p>
<p>„Na tohle pozor. To je hlavní transtator, co vede energii k motorům. Kdyby se rozbil, neodletíme odsud ani za milion let.“</p>
<p>„Tak proč ho tam nenecháš?“ zeptal jsem se udýchaně.</p>
<p>„Protože je moc citlivý a při startu reaktoru může dojít k fluktuacím energie. Musíme to nahodit u zdroje a pomalu zvedat, jeden systém po druhým. Motory berou nejvíc šťávy, takže se musejí zapnout až naposled… ale ty stejně netušíš, o čem mluvím, co?“</p>
<p>„Ne.“ Se zasténáním jsem klesl do volného křesla. „Na to vem jed, že ne.“ Alan za mnou vylovil z kapsy placatou láhev, otevřel ji, ale než se stačil napít, chytil ho Sid za zápěstí.</p>
<p>„To snad nemyslíš vážně!“</p>
<p>„Hele, dej mi svátek, jo!“ Jarroc se zlostně vyškubl, ale láhev položil. Lynn jen pohoršeně zavrtěla hlavou.</p>
<p>„Co kdybyste šli pro zbytek s Benem, ať se můžete cestou střídat? Tady to už zvládnu sama.“</p>
<p>„Bez problémů!“ Ben byl zjevně rád, že může ze strojovny vypadnout, a Jar zapomněl i na to pití. Courali jsme se zpátky jako vši skoro hodinu… ale ve chvíli, kdy jsme vešli pod klenutý strop můstku, byla veškerá únava rázem pryč.</p>
<p>Když jsem odcházel, nechal jsem dveře její kajuty dokořán.</p>
<p>Teď byly napůl zasunuté… a přímo na kapitánském křesle ležel otevřený deník z nočního stolku. Jako omráčený jsem došel blíž a posvítil. Na zažloutlé stránce zářilo čerstvým modrým inkoustem napsané datum, dnešní, a nový záznam, naprosto čitelný.</p>
<p><emphasis>Cizí osoby na palubě. Nepovolený vstup</emphasis>.</p>
<p><emphasis>Doporučení: Likvidace</emphasis>.</p>
<p>Zíral jsem na to úhledné písmo s vyvalenýma očima a ostatní zas zírali na mě… dokud si Alan vztekle neodplivl.</p>
<p>„To jsou ale blbý vtipy, vole!“</p>
<p>Trvalo snad minutu, než mi došlo, co myslí – a i pak jsem nevěřil svým uším.</p>
<p>„Šílíš… já to nepsal!“</p>
<p>„Jo?! Ale byls tu sám dost dlouho… a prve jsi šel taky první! Fakt sranda, ha ha! Myslíš, že nevím, že ty jedinej z nás umíš psát? Ten tvůj vychlastanej fotr by měl asi radost, co?!“</p>
<p>„Ty kreténe jeden!“ Zatmělo se mi před očima, nevím, jestli víc vzteky, nebo strachy, a skočil jsem po něm. Ale Sid mě zarazil.</p>
<p>„Tak dost, Jare! Charlie, teď vážně – psal jsi to?!“</p>
<p>„Zatraceně, ne!“ Vztekle jsem popadl deník a vrazil mu ho pod nos. „Vypadá to snad jako moje písmo?!“ Otočil jsem pár listů zpátky. „A jestli jo, proč je úplně stejný jako tady?“</p>
<p>Tentokrát Sid neodpověděl. Stáli jsme tam v šeru, dívali se a já zřetelně cítil, jak mi na čele vyráží studený pot.</p>
<p>„Někdo tady je!“ vydechl Jarroc. „Jestli to nebyl on, tak tu někdo je!“</p>
<p>„Nesmysl. Lynn přece dělala průzkum…“ Ale i Sidův hlas zněl vyděšeně… a vzápětí Crane zalapal po dechu.</p>
<p>„Lynn! Zůstala dole sama, jestli tu někdo je…“ Zoufale hrábl po vysílačce. „Hej, Jarvisová! Slyšíš nás, Lynn, jsi tam?“</p>
<p>Ticho.</p>
<p>Neozvalo se nic, dokonce ani šum při výpadku signálu… a Ben Crane se s hrozným zaklením otočil, vrazil do Sida, až málem upadl, a doslova se vrhl zpět do chodby, kterou jsme přišli.</p>
<p>„Ne!“ zařval Sid. „Nechoď nikam, ty…“</p>
<p>Ale pozdě – už mizel za rohem. Stačil jsem jen postřehnout, jak sahá k opasku. Sid vyběhl za ním, ale ta vteřina stačila, abychom už neviděli ani světlo jeho skafandru. V poklusu mačkal tlačítka vysílačky na zápěstí, volal, ale neslyšel jsem co, a když jsem zapnul svoji, uši mi zaplnil jenom dusot nohou a nesrozumitelný řev. Sid s Jarem byli vpředu a jejich světla ve tmě bláznivě skákala po stěnách. Snažil jsem se jich držet a doufal, že o nic nezakopnu a tohle je správná cesta, už jsme museli být blízko, poslední chodba, jeden žebřík dolů…</p>
<p>„<emphasis>Panebože!</emphasis>“</p>
<p>Zpětná vazba výkřiku mě bodla do uší jako nůž, současně se Jar přede mnou zastavil tak prudce, až jsem do něj narazil, viděl jsem Crana, jak se opírá zády o stěnu a vytřeštěně zírá na zem, dlouhou neuropistoli v ruce… a přímo vedle něj leželo na podlaze nehybné tělo s hlavou obklopenou závojem světlých vlasů.</p>
<p>Jarvisová měla na čele jen malou černou šmouhu, typickou stopu zásahu. Sid se sehnul, letmo jí sáhl na krk, potom vstal, vyškubl Cranovi pistoli a krátce zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Já to věděl. Říkal jsem, abys s sebou netahal ten krám, říkal jsem, že se jednou něco stane.“ Mluvil naprosto klidně a Ben k němu zvedl hlavu, udiveně, jako by nemohl pochopit, o čem je řeč.</p>
<p>„Cože… já… to ne. Snad nemyslíš, že bych…“</p>
<p>„Ty bastarde!“ Jarroc se na něj vrhl, tvář rudou, v očích šílenství. „Tys ji zabil, a ještě lžeš, hajzle jeden…“</p>
<p>Crane se vůbec nepokusil bránit. Jar na něj skočil, srazil ho k zemi a začal do něj nepříčetně mlátit. Jeden čas se usilovně snažil Lynn sbalit, ale i když by měl větší šanci s marsovským ledovcem, dodnes to odmítal připustit a urputně si namlouval, že je mezi nimi něco víc. Sid se ho snažil odtrhnout, křičel, ale mě to nezajímalo, udělal jsem krok a sedl si k jejímu tělu.</p>
<p>Naše skupina byla jednou z mála, která měla mezi sebou ženu. Slyšel jsem o několika partách Mrchožroutek, ale většinou to byli samí muži. Nebylo divu – trávili dlouhé týdny vtěsnáni v malých lodích, riskovali, dělili se o mizerný zisk z často hnusné práce a ženská v partě chlapů prostě nedělala dobrotu. Ale s ní problémy nikdy nebyly. Byla nenápadná, tichá, ale spolehlivá, s jakýmsi zvláštním smyslem pro humor, kterému rozuměla snad jen ona sama. Byla jednou z nás – a už není, protože si ji ten idiot spletl… kdoví s kým vlastně. Dotkl jsem se její tváře, byla ještě teplá. Neuropistole prostě spálí spoje v mozku, je to rychlé a prý i bezbolestné… cítil jsem, jak se mi svírá hrdlo.</p>
<p>„Tak už dost, sakra!“ Sidovi se konečně podařilo odtrhnout Jara od Bena a doslova jím mrštil přes chodbu. Crana chytil za rameno, zvedl ho a ukázal kupředu. „Koukej padat! Jdi do strojovny a zůstaň tam, vyřídíme to potom! A ty,“ otočil se na Jara, „se rychle uklidni! Nestačí ti, co se tu už stalo, co?!“</p>
<p>Ben neřekl ani slovo a pomalu odcházel, rukou se opíral o stěnu, nejspíš dost zle zřízený. Alan dýchal mělce, drtil mezi zuby nadávky, ale jen se podíval dolů, a všechen vztek mu z tváře rázem vyprchal. Spolkl jsem hořkost a zadíval se na Sida.</p>
<p>„Co uděláme? Přece ji tu nemůžeme takhle nechat…“</p>
<p>Se sevřenými rty přikývl. „U nemocnice je lodní márnice… pomozte mi.“</p>
<p>Vzali jsme ji každý pod jednou paží, Jarroc za nohy, a pomalu zvedli. Nevážila moc. Snadno by to zvládli dva, ale prostě jsme ji nemohli jenom tak odtáhnout jako hromadu smetí. Vrátili jsme se k nemocnici, ale tentokrát zahnuli doleva, pryč od té prokleté chodby, a za chvilku stáli před dalšími dveřmi.</p>
<p>Márnice byla stejně obrovská jako všechno tady… a v tiché temnotě stejně strašná. Půlkruhová stěna sálu do pětimetrové výšky zaplněná řadami lesklých dvířek a vpředu kovový stůl jako nějaká zvrácená parodie antického divadla. Položili jsme na něj její tělo, sáhl jsem po klice nejbližšího boxu – a rychle uhnul.</p>
<p>Za dvacet let toho z mrtvoly nezbude moc, ani když nejsou po ruce žádní červi, a tahle tam zjevně strávila přesně takovou dobu. Mrkl jsem do vedlejšího boxu – také plný, a další a další, jenom kosti a vyschlé mumie v šedých uniformách. Obešli jsme celý sál, ale všude to bylo stejné, a třebaže do horních pater jsme bez proudu pro zvedací rampu nedohlédli, Sid jen potřásl hlavou.</p>
<p>„Tak… už aspoň víme, kam se všichni poděli.“</p>
<p>Přikývl jsem, ale to bylo všechno. Před hodinou by mě určitě dost zajímalo, co se mohlo stát na palubě <emphasis>Mantichory</emphasis>, když opustila zpustošený Arnhem se šesti křižníky Aliance ze Země v patách. Vypadalo to tenkrát, že utíká, že admirál Devermontová konečně došla na konec, ale to byl omyl a oni ji znovu podcenili, i po tom všem, po osmnácti dnech pronásledování se náhle otočila, a když to za pár hodin skončilo, zbyl z křižníků jenom jeden velký oblak trosek na okraji Salarského pásma. To bylo všechno – pak se po ní prostě slehla zem. Přes usilovné pátrání se z <emphasis>Mantichory</emphasis> nenašel mezi troskami ani šroub a z posádky ani muž. Zůstalo to viset nade všemi jako stín a dodnes kolovalo plno historek o hromadné sebevraždě anebo kolonii, založené admirálem někde daleko podle jejích představ, ale to byly všechno kecy… až doteď. Před hodinou by mě určitě zajímalo, na co posádka v jinak nepoškozené lodi zemřela anebo kdo potom dal ta těla do márnice – ale teď to bylo fuk, protože jediné tělo, na kterém záleželo, leželo přímo přede mnou. Zatlačil jsem jí oči a složil ruce na prsou. Stále nezačaly chladnout, jenom její tvář jako by byla ještě bledší, naposled jsem se jí dotkl a všiml si toho prstenu. Ani nevím proč, v náhlém popudu jsem jí ho stáhl z prstu, vstrčil do kapsy a přinutil se zadívat na Sida.</p>
<p>„Co teď?“</p>
<p>„Necháme ji tady. Jdeme do strojovny… mám pár otázek.“</p>
<p>Pochopil jsem, o kom mluví, a Jarroc znovu zaťal zuby, ale mlčel. Vyšli jsme z márnice, ledovým šerem zamířili zpátky a já si uvědomil, že je to nejspíš konec. Bylo vyloučené, aby Ben zůstal po tom, co udělal, a Lynn… někoho jako ona najdeme těžko. Za těch pět let jsem si zvykl, na ostatní i na tu volnost, a neměl tušení, kam půjdu, co budu dělat… bože, proč musela naše největší akce skončit takhle…</p>
<p>Když jsme přišli do strojovny, viděli jsme, že všechny součástky i tyče z podlahy jsou pryč. Lynn pracovala rychle. Nejspíš nám šla naproti, když skončila, chtěla pomoct, a on ji…</p>
<p>Ben seděl v křesle v rohu, hlavu položenou na panelu. Vůbec na nás nereagoval a já si se záchvěvem hněvu všiml, že vedle něj leží na podlaze Jarrocova láhev, podle všeho prázdná. Musel být namol opilý, Alan k němu došel, zlostně mu trhl rukou…</p>
<p>…a Cranovo tělo jako bezvládný kus dřeva sjelo z křesla na zem, kalné oči strnule zírající do prázdna. Jar leknutím uskočil a Sid stál jako přikovaný, už podruhé jsem se sklonil.</p>
<p>Ben Crane byl mrtvý, mrtvý a studený jako led. Ale placatka na zemi nebyla prázdná, naopak. Podle louže se zdálo, že ji upustil, sotva se jednou napil… vstal jsem a se zlou předtuchou posvítil ke skříni s antiradiačními obleky.</p>
<p>Červená krabice byla otevřená, pečeť na víku ulomená. Uvnitř bylo plato dlouhých kapslí s lebkou a hnáty… a jedna chyběla. Beze slova jsem to ukázal Sidovi.</p>
<p>„Bože… nikdy by mě nenapadlo, že tohle udělá,“ zašeptal.</p>
<p>Jarroc zvrátil hlavu a s polohlasnou kletbou si rukama zakryl tvář. „K čertu s tím bláznem… ale nečekej, že kvůli němu půjdu zpátky do tý márnice, to tedy ne!“</p>
<p>V Sidově obličeji se na okamžik mihl prudký odpor, ale přesto zavrtěl hlavou. „Nikdo neříká. Musíme… promyslet co dál.“</p>
<p>„Jak, co dál?! Snad to teď nechceš jenom tak zabalit?!“</p>
<p>„Jistě,“ ušklíbl jsem se unaveně. „Pomysli, jakej teď asi bude tvůj podíl.“</p>
<p>„Hele, nech si to! Můžu snad já za to, že ji ten cvok zabil a pak spolknul to svinstvo?!“</p>
<p>„A víš to tak jistě?“ Sid se otočil a zadíval se na něj, podivně zamyšlený. „Vážně věříš, že by ji Ben jen tak omylem zastřelil a pak se otrávil? Možná byl z toho tady trochu na hlavu, ale vážně tomu věříš? A kdo potom napsal tamten vzkaz?“</p>
<p>Tentokrát Jarroc neodpověděl… a já se jenom nadechl.</p>
<p>„Mám toho po krk. Kašlu na slávu i prachy a mizím odsud teď hned! Můžeme to nahlásit Alianci, ať si tu loď vytáhne sama, nebo ať tu třeba shnije, je mi to fuk, ale padám!“</p>
<p>„Do hajzlu, to přece ne…“</p>
<p>„Ale jistě!“ Sid Alana ostře přerušil s drsným, zlým výrazem ve tváři. „Bezvadnej nápad… až na jeden malej problém.“ Zavrtěl hlavou. „Copak vám to ještě fakt nedošlo <emphasis>– nemůžeme pryč, ani kdybysme chtěli!</emphasis>“ Ukázal rukou k reaktoru za zády. „Jarvisová stihla nasadit čtyři tyče. To znamená, že v <emphasis>Pijavici</emphasis> zbyly tři, což je na návrat málo – a tyhle už nevyndáme. Mám dojem, že jakmile se jednou zapojí, už to ani nejde, ale i kdyby, <emphasis>bez Lynn a Crana nevíme jak!</emphasis> Už to chápete? Nemůžeme odtud, jestli se nechceme cestou domů udusit a umrznout, tak je to!“</p>
<p>Cítil jsem, jako by mi někdo neviditelný náhle sevřel hrdlo, a i Alan ztuhl. „No počkej… to snad nemyslíš vážně! Charlie, řekni…“ Ale z toho, jak jsem jenom stál jak solnej sloup, mu musela být odpověď jasná.</p>
<p>„Má pravdu,“ zašeptal jsem. „U těchhle starejch reaktorů se nedají tyče vyndat ani za studena, pokud nejsou úplně prázdný. Jinak dojde k úniku, byl jsem tam, když to jeden blázen zkusil… a i kdyby ne, já se v tom nevyznám. Neviděl jsem ani, jak to Lynn dělala… a tři jsou na návrat málo. Je to tak – visíme tady.“</p>
<p>„No… to je pěkný, kurva! A co teda chcete dělat?“</p>
<p>„Nic!“ odsekl Sid. „Vůbec nic. Můžeme jenom pokračovat, rozjet reaktor a doufat, že to půjde i bez Jarvisové a jenom na čtyři tyče. Jestli ne, je zle a musíme si pospíšit, protože vzduch je pořád horší. Já můžu spustit reaktor. Ale někdo pak musí spínat obvody z můstku a Lynn říkala, že taky zkontrolovat atmosférický tanky kvůli plynům, co by mohly po nahození bouchnout… Alane?“</p>
<p>Jar jen znovu divoce vyprskl. „Jo, já, to určitě… ale bouchačku tu máš akorát ty, co?! Co když tady vážně někdo je?!“</p>
<p>„To jsou kecy! Myslete, co by asi těch dvacet let dejchal? Jak by moh bejt naživu bez jídla a vody, potmě…“</p>
<p>„<emphasis>A kdo, sakra, říká, že je naživu?!</emphasis>“</p>
<p>To ticho, které následovalo, bylo hrozné. Aby něco podobného řekl Mrchožrout, člověk, který po mrtvolách šlape málem každej den… chtělo se mi zasmát. Chtělo se mi dát Jarovi po hubě, nazvat ho bláznem, ale neudělal jsem nic a trvalo hodně dlouhou chvíli, než jsem dokázal se zaťatými zuby promluvit.</p>
<p>„Mám toho dost. Lítáme v maléru až po uši, dva z nás už jsou mrtví, ale chováme se jako nějaká banda zasraných nováčků. Side, jak dlouho ti potrvá spustit reaktor?“</p>
<p>„Půl hodiny.“</p>
<p>„Fajn.“ Zhluboka jsem se nadechl. „Takže jdu zkontrolovat ty tanky. Jare, pojď se mnou, anebo tu zůstaň a dál žvaň kraviny, mně je to jedno. Až skončím, zavolám a sejdeme se na můstku.“</p>
<p>Otočil jsem se, bez ohlédnutí vyrazil pryč… a po krátké chvíli za sebou zaslechl kroky.</p>
<p>Jar nesl v jedné ruce krátkou tyč, na každém rohu se ostražitě rozhlížel, ale jinak už vypadal klidný. Dával jsem pozor na cestu a oba jsme dlouho mlčeli, až se ke mně nervózně naklonil.</p>
<p>„Charlie, promiň… ale fakt jsi to do toho deníku nepsal ty? Jestli jo, prosím tě, řekni mi to. Mý slovo, že to nepovím Sidovi, chápu, že jsi nemoh tušit, co bude, ale…“</p>
<p>„Ne!“ Svíral jsem zuby, až mě bolely čelisti, ale dokázal jsem zachovat klid. „Věř, že by mi teď nic neudělalo větší radost, než kdybych moh říct, že jsem to udělal, ale vážně ne.“</p>
<p>„Takže myslíš… že to fakt psala ona?“</p>
<p>„Kdo ona – Denise Devermontová?“</p>
<p>Místo odpovědi sebou jen trhl, jako předtím Ben. U něj jsem to chápal, ale takhle už jsem viděl reagovat i plno jiných lidí, mnohem starších a zkušenějších. To jméno nikdo neříkal jenom tak nahlas. Řeklo se prostě <emphasis>ona</emphasis>, a každý hned věděl, o koho jde, úplně jako v tý pohádce o zlým černokněžníkovi, kterýho se všichni tak báli, že místo jeho jména říkali jenom Ty-víš-kdo, co jsem četl jako kluk. Bylo to trapné a k smíchu, ale teď jsem se nebavil ani trochu, zastavil se a zadíval jsem se mu do očí.</p>
<p>„Hele, přestaň už. Ten deník jsem neprohlížel až do konce. Co já vím, klidně to tam mohlo bejt dávno a celý je to jenom nějaká divná náhoda. Devermontové bylo v Arnhemu sedmatřicet. Takže teď by jí bylo kolik, šedesát – viděls už ženskou, co by vydržela ve vesmíru tak dlouho? Anebos už viděl nějakýho ducha, co umí psát? Mysli trochu – a poslouchej se, co říkáš!“</p>
<p>„Dobře, dobře!“ zavrčel. „Ale i kdyby to tam už bylo dávno, vysvětli mi, jak se ten deník dostal na to křeslo!“</p>
<p>Musel jsem uznat, že to je dobrá otázka, protože náměsíčností rozhodně netrpím… ale naštěstí se před námi v tu chvíli objevila další mohutná vrata, polepená v šeru velmi výhrůžně působícími nápisy.</p>
<p>„Neměli bysme si vzít helmy?“ zaváhal jsem. „A jak vůbec poznám, jestli je tam nějakej plyn?“</p>
<p>„Škrtni si sirkou!“ poradil Jar a sklonil se k zámku. Dveře se s děsným skřípotem rozletěly, sotva se ho dotkl…</p>
<p>…a ven se doslova vyvalil oblak zápachu tak neskutečného, že mě málem porazil. Ustoupil jsem a dávivě se rozkašlal, ale Alan se jenom zašklebil a klidně vešel dovnitř.</p>
<p>Tentokrát tu nebyly žádné místnosti ani chodba. Byla to obrovská hala, přes tři patra vysoká, protkaná zhruba v polovině soustavou úzkých kovových lávek. Pod nimi stály v rovných řadách čtyřmetrové tanky, nádrže živného roztoku pro miliardy geneticky upravených bakterií, které v nich vyráběly životodárný kyslík. Nad každou se ze stropu skláněla trychtýřovitá nálevka, výstup ventilačního systému, který nasával vzduch do zbytku lodi.</p>
<p>Jar vytáhl z ramenního úchytu jednu baterku, naklonil se přes zábradlí a posvítil do první nádrže. Věděl jsem, že správně má být plná po okraj, ale teď byla skoro prázdná, jenom na dně se černalo něco tekutiny, tmavé a husté jako olej, ze které stoupal ten děsný hnilobný puch.</p>
<p>„Špatný,“ zavrtěl hlavou. „Moc se toho odpařilo, a když ty potvory nemaj co žrát, pustí se do sebe navzájem a místo kyslíku začnou prdět výbušnej bioplyn. Musíme to prověřit zblízka.“</p>
<p>„A nestačilo by prostě nechat otevřený dveře, aby to vyvětralo?“ Můj žaludek už rotoval jako po hodině v beztíži a z myšlenky jít k tomu ještě blíž mi bylo mdlo.</p>
<p>„Ne. Bioplyn je těžkej, drží se při zemi. Trvalo by tejden, než by koncentrace dost klesla. Jestli tu je, musíme celou místnost odpojit, naplnit tanky a znova vyměnit vzduch. Jenom klid, citlivko.“ Jarroc se znovu zašklebil. „Měly by tu bejt chemický detektory… hledej takový černý krabice někde na zdi.“</p>
<p>„Fajn.“ Rychle jsem vyrazil kupředu, Alan zamířil doprava a po chvíli jsem ho přes hrdla nálevek trčících ze stropu všude kolem ztratil z očí. Podlaha nepříjemně klouzala. Na ní i na zábradlí zkondenzovala silná vrstva páchnoucího slizu, dával jsem pozor, abych se jí nedotkl, a po chvíli naštěstí vážně uviděl hranatou skříňku, ne na zdi, ale na krátkém sloupku vedle. Došel jsem k ní, rukávem setřel marast z vrcholku a posvítil – indikační ploška byla zelená. S úlevou jsem se dotkl vysílačky.</p>
<p>„Jare? Našel jsem jeden a je zelenej. Je to dobrý?“</p>
<p>„Jo, taky už jeden mám,“ odpověděl mi do praskání jeho hlas. „To by mělo stačit… pro jistotu zkouknu ještě jeden a padáme.“</p>
<p>„Fajn.“ Přeladil jsem kanál. „Side? Jak jsi na tom?“</p>
<p>„Dobře,“ ozval se slabý hlas. „Zrovna jsem skončil.“</p>
<p>„My taky. Můžeš vyrazit na můstek, přijdem a rozjedem to.“</p>
<p>„Rozumím.“</p>
<p>S úlevou jsem ukončil spojení a dlouze vydechl. Bože, ať se to po tom všem už konečně…</p>
<p>Dutá kovová rána zaduněla sálem jako hrom a projela mnou do morku všech kostí. Na okamžik jsem úplně ztuhl, ale než jsem se vzpamatoval, uši mi zaplnil Jarrocův vyděšený hlas.</p>
<p>„Charlie! Slyšels to… udělals to ty?“</p>
<p>„Ne… a ty?“</p>
<p>„Ne! Co se to…“</p>
<p>„<emphasis>Ticho!</emphasis>“ V jediné sekundě jsem rázem přestal vnímat veškerou nevolnost, zápach i odpor. Zbyl jenom strach… a tichý, přerušovaný, kovový zvuk kroků. Přibližoval se.</p>
<p>„Charlie!“ Alanův hlas ve vysílačce se změnil v chraplavý, panický šepot. „Slyšíš to?! Někdo tady je! Někdo…“</p>
<p>„Buď zticha!“ Křečovitě jsem se nadechl, i vzduch jako by najednou pálil. „Zůstaň, kde jsi… jdu k tobě!“</p>
<p>Otočil jsem se a rozběhl. Nohy mi klouzaly po zemi a srdce bušilo jako šílené, přehlušilo i ty kroky, pokud to byly kroky, reflektory skafandru zběsile poskakovaly po hladkých, zaoblených stěnách nálevek, všechny byly stejné a já najednou nevěděl, kam jdu. Zahnul jsem nazdařbůh vlevo, pak vpravo, a pak před sebou konečně uviděl světlo, už jsem rozeznal i postavu Jara krčící se v rohu, tyč v obou rukou, jenom pár…</p>
<p>Z temnoty vzadu se jako blesk vyhoupl stín. Alan se nestačil ani otočit… a jeho tělo s hrozným křikem přelétlo přes zábradlí a s odporným žbluňknutím spadlo do nádrže dole, světlo zhaslo, všechno zmizelo.</p>
<p>S tlumeným výkřikem jsem se zarazil, v plném běhu uklouzl a upadl, obličejem přímo do páchnoucího slizu, ale nějak jsem dokázal vstát, vyhrabat se zase na nohy a běžet. Nemyslel jsem, nevnímal, jako nepříčetný narazil do dalšího zábradlí a málem spadl dolů, teprve v tu chvíli ve mně něco zareagovalo, sjel jsem třesoucí se rukou k pasu a zhasl světlo skafandru.</p>
<p>Kolem dokola rázem padla tma, absolutní, neproniknutelná, černá tma. Vší silou jsem zadržel dech, zakryl si rukou ústa a jen po hmatu vyrazil podél zábradlí zpět, jak nejtišeji jsem mohl. Tři kroky k odbočce u dalšího tanku, zahnout doprava, pak ještě kousek. Natlačil jsem se do rohu k nálevce, skrčil se, přitáhl kolena k bradě a zůstal sedět, definitivně neschopný se pohnout.</p>
<p>Chvíli bylo ticho… a pak se to ozvalo znovu: tiché, pomalé, rozvážné kroky. Blížily se, šly stejnou cestou jako já, neúprosně, jistě. Nejstrašnější na tom bylo, že jsem pořád neviděl ani sebemenší záblesk světla. Ať to byl kdokoliv, ať to bylo cokoliv, dokázalo se to pohybovat touhle lodí bez problémů úplně potmě. Třeštil jsem oči zalité pálícím potem do prázdna, ale neviděl nic, a pak ty kroky byly nejblíž, vnímal jsem každé nepatrné vrznutí podlahy, tichý zvuk slizu lepícího se k podrážkám, na jednu neskutečnou vteřinu se zastavily… a začaly se zvolna vzdalovat.</p>
<p>Nevím, jak dlouho jsem tam seděl. Vzpomínám si jenom, že jsem slyšel, jak to v nádrži pode mnou tiše bublá, a jinak byla kolem jen tma, možná to byla minuta, možná hodina, snad jsem dokonce na chvíli omdlel a ztratil přehled o čase, ale nakonec jsem vstal, rozsvítil světlo a se září oslepenýma očima sáhl po vysílačce.</p>
<p>„Side?“</p>
<p>Neozval se nikdo. Kanál byl přitom otevřený, slyšel jsem šum, ale to bylo všechno… a pak se do toho šumu znovu ozvaly kroky. Trhl jsem sebou, bezděčně narazil zády na nálevku, ale zdravý rozum převládl, věděl jsem, že jsou daleko… a pak to jen tiše cvaklo a vysílačka zmlkla. To bylo všechno. Nepadlo ani jediné slovo – ale slova nebyla nutná. Věděl jsem, že Sid nežije, otočil se… a dva metry za sebou uviděl na lávce ležet beztvarý, podivně vypadající chuchvalec.</p>
<p>Byl to Alan. Nějakým zázrakem vylezl z té nádrže a vyšplhal přes zábradlí zpět na lávku. Jeho skafandr byl pryč a kombinézu měl nasáklou páchnoucím slizem, stejně tak tvář i vlasy. Sklonil jsem se a snažil se ho otřít, ale rychle jsem toho nechal, protože s tou lepkavou hmotou mu šla dolů i kůže, byla žíravá jako louh a já si vzpomněl na varovné nápisy na dveřích. Otevřel krvavé oči, překvapeně se na mě zadíval a zasténal.</p>
<p>„Auu… to bolí! Charlie… ty žiješ?“</p>
<p>„Jo… zatím.“ Neměl jsem sílu říct mu o Sidovi a veškerou vůlí se nutil neodvrátit pohled. „Alane, promiň. Já… já jsem…“</p>
<p>„To… je dobrý, Charlie.“ Jeho hlas byl tak slabý, že jsem mu stěží rozuměl. „Já… <emphasis>já už se jí nebojím</emphasis>. Slyšíš?“</p>
<p>„Jo… to je dobře.“ Nedokázal jsem se zeptat, koho nebo co to vlastně myslí.</p>
<p>„Tu… tu máš. Vem si… tohle.“ Jarroc se z posledních sil zvedl na loktech, přitáhl si moji ruku ke své a něco malého mi vtiskl do dlaně, něco, co dokázal celou dobu pevně svírat v pěsti. Pak mu tělem projela křeč, celý se zkroutil a pustil mou paži, ale než se definitivně zhroutil, dokázal ještě jednou hlasitě zasípat. „Vypadni rychle odsud, kamaráde!“</p>
<p>Potom už neřekl nic… a já zůstal sám.</p>
<p>To poznání jako by ve mně naráz uhasilo všechen strach, strach, který už prostě neměl kde hořet. Byl jsem na konci a sám… jenom já a ještě někdo. A věděl jsem, že na mě čeká.</p>
<p>Otevřel jsem ruku. Zadíval jsem se na to, co jsem držel, a pak to opatrně vstrčil do kapsy, zvedl se a vyrazil. Klidně a beze spěchu jsem otevřel znovu uzavřené dveře a vyšel na chodbu. Stále tam vládla tma, ale už ne ticho, když jsem se zaposlouchal, ze všech stran se ozýval jemný, sotva patrný šum ventilace.</p>
<p><emphasis>Mantichora</emphasis> ožívala.</p>
<p>Vyšplhal jsem po žebříku, další chodba a pak už jen známá cesta k můstku. Obvody se daly zapnout jenom tam… a pamatoval jsem si zvuk těch kroků, tichý šepot uvnitř potopené katedrály.</p>
<p>Čtyři zadní stěny velitelské kóje byly zdvižené. Planula mezi nimi jasná záře, žlutá a modrá, bodala do očí a vytvářela uprostřed můstku kruh jasného světla, po hodinách v šeru neprostupného jako kamenná zeď. Viděl jsem, že za tou zdí někdo je, temná silueta v kapitánském křesle, ale nedokázal jsem rozeznat čí, protože jsem uviděl jeho.</p>
<p>Sid Meid ležel na podlaze můstku na samém okraji světelného kruhu, obličejem dolů. Mechanicky jsem se sklonil, ale zarazil se v půli cesty – jeho hlava byla otočená skoro o devadesát stupňů, vaz zlomený, jak to dokáže jen někdo s dokonalým vojenským výcvikem. Narovnal jsem se, zadíval se dopředu, a teď už jsem viděl jasně. Nepatrně pokývla hlavou.</p>
<p>„No tak, jen pojď blíž… neříkej, že jsi bůhvíjak překvapený.“</p>
<p>„Ne.“ Díval jsem se jí do očí, chladných jako nikdy, a odněkud zdálky jako bych se divil vlastnímu klidu. „Ani ne.“</p>
<p>„To je dobře.“ Po tenkých rtech se mihl úsměv. „Vždycky jsem tě měla za chytřejšího, než sis sám myslel, Charlie, tak nekaž dobrý dojem a pojď, ať si promluvíme.“</p>
<p>Levou rukou lehce spočívala na neuropistoli položené na opěrce křesla, díval jsem se a bylo mi to fuk, chtěl jsem se prostě otočit a jít, ale vtom jako by mi někdo zašeptal do ucha a já poslechl, prošel tím kruhem světla a zastavil se dole pod kójí.</p>
<p>„Proč, Lynn?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Neříkej, že jenom pro ty mizerný prachy…“</p>
<p>„Co?“ Okamžik se na mě nechápavě dívala a pak se rozesmála ostrým smíchem, který se tříštil mezi stěnami kóje jako sklo. „Ale no tak, Charlie! To nemyslíš vážně, proč se radši nezeptáš, jak?“</p>
<p>„Ale to já vím.“ Přikývl jsem a cítil, jak do sebe někde daleko zapadla poslední ozubená kola, příliš pozdě, aby to mohlo něco změnit, příliš pozdě, aby na tom záleželo. „Začalo to tím výletem do nemocnice. Nezabloudila jsi. Zavedlas nás tam schválně, protože jsi věděla, co to udělá s Benem… první polínko na oheň. Když jsme pak šli pro další tyče, měla jsi plno času dojít nějakou zkratkou do kajuty a napodobit to písmo v deníku. Položila jsi ho na křeslo, vrátila se kousek zpátky – a už to jelo. Věděla jsi, že Crane má pistoli a po tom kousku v nemocnici nejspíš zpanikaří první, stačilo neodpovídat na volání… ale ta tvá smrt. Jak jsi to udělala? Vzala sis nějaké svinstvo z nemocnice, anebo jsi měla něco už s sebou?“</p>
<p>„Obojí. Každý přece ví, že zásah z neuropistole do hlavy je smrtelný… a ani jeden z vás nebyl doktor, stačilo trochu utlumit vitální funkce.“ Pohodlně se opřela a já si všiml, že má na čele pořád tu šmouhu, teď ve světle ale vypadala jinak, skoro jako od krému na boty… klidně zvedla ruku a setřela ji zápěstím. „Počítala jsem přirozeně i s tím, že zjistíte, že žiju, ovšem stačilo prostě říct, že zbraň selhala… nemyslím, že byste příliš zkoumali podrobnosti toho, proč k tomu došlo.“</p>
<p>„Ano,“ ušklíbl jsem se. „Mělo mi dojít, že tvoje tělo bylo ještě v márnici teplé, zatímco Crane byl jako led. Udělala jsi to už předtím, co… rozlomit jednu kapsli a vysypat ji do té lahve. Ono bylo vlastně jedno, kdo to vypije, ale nejpravděpodobnější to bylo zase u něj, po tom, co jsi na něho hodila svoji smrt – a rázem všechno dávalo smysl. Navíc bez Bena jsi měla jistotu, že se na to nevykašleme a nezmizíme odsud.“</p>
<p>„Výborně. Vedeš si moc dobře, Charlie, ale v jednom se mýlíš. Ať by to vypil kdokoliv, věděla jsem, že to určitě nebudeš ty. Vím, že tvůj otec byl násilník a opilec a že ty by ses nedotkl alkoholu, ani kdyby na tom záležel tvůj život, znám tě. Ať jsem dělala cokoliv, ty jsi byl vždycky v bezpečí… nebo myslíš, že kdybych tě chtěla tam u generátorů vážně zabít i s tím ubožákem Jarrocem, že bys ještě žil?“</p>
<p>„A Sid?“ Hořce jsem se usmál. „Vsadím se, že byl tak překvapený, že se ani nebránil.“</p>
<p>„Ano.“ Úsměv z její tváře se vytratil. „Z jeho smrti radost nemám. Vynikající vědec… bez něj bych svoji loď nikdy nenašla.“</p>
<p>„<emphasis>Svoji lo</emphasis><emphasis>ď</emphasis><emphasis>?</emphasis>“ Omráčeně jsem zavrtěl hlavou. „Co si to o sobě vlastně myslíš? Možná že tvá matka nebo otec opravdu byli v její posádce, ale ty…“</p>
<p>„Ale Charlie, copak tobě to pořád nedochází? Ještě pořád jsi nic nepochopil?“ Lehce zaklepala ukazováčkem o okraj křesla. „Pak by sis měl asi líp prohlédnout to, co sis ode mě vzal na památku.“</p>
<p>Trvalo sekundu, než mi došlo, co myslí, a vytáhl jsem z kapsy její prsten. Šedý kov se ve světle leskl a já si najednou všiml drobounkého písma, vyrytého na vnitřní straně, sklonil jsem se a po chvilce úsilí ho konečně přečetl.</p>
<p><emphasis>Denise Sherllyn Devermontová</emphasis></p>
<p>Zvedl jsem k ní oči… a na okamžik poprvé znovu ucítil strach, jako by hradba, kterou mezi nás postavila smrt, pukla a tou škvírou zavanul dovnitř ledový vichr.</p>
<p>„To… je nemožné. Viděl jsem plno jejích fotek, vypadala úplně jinak… a teď by jí bylo šedesát, to nemůžeš být ty!“</p>
<p>„Opět správně – a přece ne, Charlie. Dobrý plastický chirurg dokáže skutečné divy… a vzpomínáš, čím se ještě zabýval můj drahý přítel doktor Heller?“</p>
<p>„Výzkum lidského genomu a…“</p>
<p>„A jeho využití při prodlužování lidského života,“ usmála se znovu, chladně a vítězoslavně. „Doktor Heller byl členem naší operace od začátku. To on navrhl většinu testů, které jsme užívali k selekci populace, jen jeho zásluhou se celý projekt pohnul vpřed tak rychle… přirozeně za tiché podpory Aliance.“</p>
<p>„Co… oni o tom věděli?!“ Polkl jsem nasucho. „Oni od začátku věděli, co se chystáte s <emphasis>Mantichorou</emphasis> udělat…“</p>
<p>„Ale ovšem, že to věděli! Jsi naivní, Charlie, vážně věříš, že by se loď jako tahle dala prostě jenom tak ukrást? Ale biologický projekt takového rozsahu trvá i dnes desetiletí. Někteří vysoce postavení členové arnhemského velení měli obavy, že by se jeho výsledků už nemuseli dožít, a proto iniciovali naši operaci. Když se přeskočí pár nevýznamných kapitol o bezpečnosti a etice při zkouškách na lidech, jde všechno mnohem rychleji. A tady jsme mohli zabít hned dvě mouchy naráz, uspíšit projekt a ještě přispět k očištění lidstva, takže nebylo proč váhat.“</p>
<p>„A… Arnhem?“ Točila se mi z toho hlava. „To byla taky součást plánu?“</p>
<p>„Ne!“ Její hlas rázem ztvrdl a z očí vyšlehla zuřivost, ze které mě mrazilo, tvář byla stejná, ale člověka za ní jsem nepoznával, byl to někdo cizí. „Dali jsme jim, co chtěli, a jim se to nelíbilo! Prý jsme jednali příliš agresivně… nepřiměřené ztráty! Jaké ztráty?! Pár podřadných idiotů a psychopatů, co svou neschopností brzdili pokrok a ničili práci celých generací. Mysleli si, že se nás zbaví… že po tom všem dám ten objev do rukou bandě senilních ubožáků, které zajímá jen to, aby jim neklesla popularita v OSN!“</p>
<p>„Takže jste zničili Arnhem, zabili všechny, kdo o tom vědí… a Heller? Nechal se radši oslepit, jen aby ho nikdo nepodezíral?“</p>
<p>„Doktor Heller trpěl jistou vzácnou oční chorobou. Stejně by oslepl, nejpozději do roka, a on neměl ve zvyku odkládat nevyhnutelné. Po Arnhemu bylo jasné, že se musíme na čas stáhnout, počkat, až bude příhodnější doba v naší práci pokračovat, takže jsme se zbavili posádky, zakonzervovali loď tady a ukryli se. Většina důstojníků mi zůstala věrná, dvacet let připravovali můj návrat… ovšem pak nastaly komplikace.“</p>
<p>„Jistě,“ přikývl jsem. „Ztratili jste loď. Když jste ji tu schovali, o gravitačních proudech v Salarském pásmu jste nevěděli. Špatné… ovšem pak ses dozvěděla o Sidových teoriích a týmu. Stačilo přijít, předhodit návnadu a počkat. Jak snadné… a já? Co sis přichystala pro mě – další nádrž kyseliny, anebo tu místnost tam dole?“</p>
<p>„Ale no tak. Vlastně bych ráda, aby ses ke mně přidal. Ty jediný za to stojíš… a potřebuji nového prvního důstojníka.“</p>
<p>Neřekl jsem nic. Neposlal jsem ji k čertu, neodplivl si před ní, neudělal vůbec nic statečného, jenom se zadíval stranou na obrys Sidova těla, nejasně se rýsujícího na okraji šera, a mlčel. I ona mlčela, dívala se mi do očí a v těch několika vteřinách jsme o sobě oba věděli všechno… dlouze si povzdechla.</p>
<p>„Nu, co se dá dělat… bude mě to mrzet víc než tebe. Tak co teď?“ Znovu se usmála, a aniž by na sekundu sklonila pohled, sáhla pravou rukou za záda a vytáhla šachovnici ze své kajuty. „Zahrajeme si? Už jsem určitě vyšla ze cviku, Charlie, klidně ti dám dva tahy náskok, ze starého přátelství… a můžeš mi i potřást rukou, jestli chceš.“</p>
<p>Rozesmála se a já se smál s ní, v žilách oheň, v žaludku led, nechal jsem ten smích doznít a pak pomalu zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Ne, díky. I když je to ironie… protože právě tady je tvoje největší slabina, víš o tom?“</p>
<p>Úsměv na její tváři pohasl. „Zajímavé. Můžeš být přesnější?“</p>
<p>„Jistě. Lidi jako ty, co vidí v druhých jen figurky na šachovnici, zapomínají, že figurky nežijí. Jenom dělají to, co jim hráč nařídí, ale živí lidé jsou nepředvídatelní, přemýšlí… a občas překvapí, bez ohledu na to, jak jsou hráči chytří. Když jsi shodila Alana do té nádrže, byl ještě naživu, víš? Možná si o něm myslíš to nejhorší, ale měl aspoň vůli, dostal se ven… a něco mi dal. Něco, na co ty jsi zapomněla, ale on ne, a vzal to k sobě, asi jenom tak, pro jistotu… podívej.“ Pomalu jsem sáhl do kapsy, zvedl ruku a podržel to dvěma prsty proti světlu.</p>
<p>Vytřeštila oči, ztuhla… a pak se pohnula jako blesk a oválné ústí neuropistole mi najednou mířilo přímo na hlavu.</p>
<p>„<emphasis>Dej sem ten transtator!</emphasis>“</p>
<p>„Tak střílej!“ Pořád jsem se smál a jen sevřel bílý váleček pevněji. „Až mi usmažíš mozek, třeba ho ještě v křeči nerozmáčknu… nebo se možná nerozbije, až ho upustím, nevím, no tak dělej!“</p>
<p>Dvě vteřiny se na mě dívala a pak pomalu sklonila zbraň, už zase klidná. „Dobře, Charlie, máš výhodu. Je ti ale jasné, že přede mnou se na téhle lodi nikam neschováš a že musíš taky spát? Ta pozice nebude výhodná dlouho, takže co uděláme?“</p>
<p>„Ty si dělej, co chceš. Já mizím.“</p>
<p>„V pořádku.“ Znovu se usmála. „Dej mi transtator a můžeš jít. Máš moje slovo… a věř, že jsem ho ještě nikdy neporušila.“</p>
<p>Snad to byla i pravda, nevím, ale na tom nezáleželo, protože mi bylo fuk, jestli budu žít, nebo se odsud dostanu… <emphasis>jen když se odsud nedostane ona</emphasis>.</p>
<p>„Dobře!“ zasmál jsem se a natáhl ruku. „Platí, Denise… <emphasis>chytej!</emphasis>“</p>
<p>Švihl jsem zápěstím, hodil po ní prsten, který jsem držel v dlani pod válečkem, a současně skočil pryč, stranou podél průhledné stěny. Slyšel jsem, jak třeskla rána, a výboj zadrnčel o pancéřové sklo kóje. Šachovnice spadla na zem, figurky se rozletěly na všechny strany, vrhla se po prstenu a snad ho i chytila, ale to jsem už neviděl a běžel chodbou přímo k <emphasis>Pijavici</emphasis>.</p>
<p>Za sebou jsem zaslechl výkřik, nelidský, příšerný skřek, ze kterého se mi zježily všechny vlasy na hlavě, ale už jsem byl u tunelu. Skočil jsem do něj bez helmy, bez rukavic, a bylo mi fuk, jestli praskne, nebo ne, přitáhl jsem za sebou poklop, ale vtom něco hvízdlo vzduchem a v paži i rameni mi vybuchla bolest, jako by je někdo odsekl. Před očima se mi zatmělo, ale přirazil jsem víko v podlaze, vrhl se k řízení a škubl pákou dozadu. Světla zablikala, kabinu naplnil praskot bortícího se tunelu. <emphasis>Pijavice</emphasis> se hnula vpřed… a vzápětí sebou trhla zpátky jako vzpínající se kůň. <emphasis>Lano, proboha, zapomněl jsem odvázat lano!</emphasis></p>
<p>Levou ruku jsem měl bezvládnou, před očima ohňostroj. Bolestí jsem lapal po dechu, ale zatáhl jsem znovu. Někde v koutku mysli na samém pokraji bezvědomí jsem cítil, že je to šílenství, lano bylo uvázané za poklop, a jestli povolí, bude tu v mžiku vakuum, ale na tom nezáleželo, už jsem nemohl přestat.</p>
<p>Motory teď jely naplno. <emphasis>Pijavice</emphasis> se třásla a vibrovala, její konstrukce sténala, světla i gravitace vypadávaly… a pak najednou vyrazila obrovskou rychlostí vpřed. Strhl jsem řízení a černý trup <emphasis>Mantichory</emphasis> přede mnou se zhoupl, minul jsem ho snad o metry, na zlomek sekundy ještě zahlédl záři z vrcholku můstku, a pak byla pryč a zbylo jen nekonečné pole balvanů všude kolem.</p>
<p>Dokázal jsem to.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Sedím v lodi, sám, dívám se do černé tmy venku a letím, už pátý den. Z levé ruky mi nezůstalo nic, bezvládný hadr, který sebou jen občas bezděčně cuká, a já vím, že už tak nejspíš zůstane napořád. Bolí to neskutečně… ale bolest je fajn. Projasňuje mysl. Pomáhá zůstat vzhůru. Přesvědčuje mě, že jsem pořád naživu.</p>
<p><emphasis>Pijavice</emphasis> mele z posledního. Tři tyče stačí stěží k okraji Salarského pásma, a i když jsem vypnul, co se dalo, tak za tři dny budu bez pohonu, jen s nouzovými bateriemi, jídlem na rok a kyslíkem na šest měsíců. Šance, že mě během té doby někdo najde, je mizivá… a vlastně ani nevím, jestli to vůbec chci.</p>
<p>Sid, Crane i Jarroc jsou mrtví. To je všechno – ten prostý fakt má kolem sebe stále děsivou, nepřirozenou auru neskutečna. Co asi budu cítit, až vyprchá? Smutek? Vztek? Vlastně je to jedno. A Jarvisová… byla vůbec někdy naživu?</p>
<p>Když jsem se pak rozhlížel po kabině, pod sedadlem na zemi jsem našel zapadlý Jarův foťák – Alan ho tu musel nechat, když jsme přenášeli ty tyče. Je v něm plno obrázků nás všech, a čím víc se na ně dívám, tím víc to bolí, ale stejně nemůžu přestat. Je tam i má fotka v kapitánském křesle <emphasis>Mantichory</emphasis>, a Lynn, stojí vzadu v šeru a usmívá se. Vlastně nemám žádný důkaz toho, co se nám skutečně stalo, jenom své slovo, transtator z <emphasis>Mantichory</emphasis> a tyhle fotky. To není moc – a jestli mě najdou, co řeknu? Pravdu? Kdo jí uvěří? A když uvěří, co pak? Jsem poslední člověk, který kdy mluvil s admirálem Devermontovou, svědek, který slyšel až příliš… a její lidé jsou pořád někde venku. Mají spoustu času.</p>
<p>Mimochodem, prohledal jsem i její skříňku tady a našel ještě dvě věci: knihu psanou stejným kódem jako deník na <emphasis>Mantichoře</emphasis>, a ampuli sedativ. Je skoro plná – a tuším, že kdybych ji použil, má smrt by nebyla jen domnělá. Červená pilulka… najednou už se mi nezdá tak zlá, ale zatím ještě letím.</p>
<p>Kdykoliv vypnu motory a zavřu oči, abych si aspoň na chvilku zdříml, vidím ji tam v té lodi, uvězněnou ve tmě, navždy. Vím, že se nevzdá. I ona bude čekat… a dočká se, dokonce i když já už nebudu. Mrchožroutů je kolem spousta. Dřív nebo později se některému povede totéž co nám, je to jen otázka času – tahle noční můra ještě zdaleka neskončila. Vím, že čím dál letím a vzdaluji se od ní, tím víc jsem v bezpečí, pryč od toho všeho, ať už to má skončit jakkoliv.</p>
<p>Ale budu někdy dost daleko?</p>
</section>
<section>
<p>Petr Heteša:</p><empty-line /><p><strong>Vesmír z druhé strany</strong></p>
</section>
<section>
<p><strong>Petr Heteša (*1959)</strong></p>
<p><emphasis>Nestor klasické akční hard sci-fi a kyberpunku debutoval v roce 1989 samizdatovou knihou „Sítě, kanály, stoky“, napsanou společně s Karlem Veverkou, s nímž v té době tvořil především povídkový spisovatelský tým. O dva roky později vyšla kniha „Těšíme se na vás“, opět napsaná stejnou dvojicí. Poté se na dlouhou dobu odmlčel, psal do šuplíku a na knižní pulty se vrátil až v roce 2007 dvoudílným románem „Šest diamantů“, který vyšel coby příloha časopisu Pevnost. Rok poté se do téže edice vrátil samostatnou knihou „Láska až za hrob“ a v roce 2010 se mu v Pevnosti objevil čtyřdílný román „Cybrain“ – mezitím však stihl vydat knihu „Zelené šupiny, střepy a rubíny“ jako</emphasis> print on demand<emphasis>. Rokem 2009 začala jeho pravidelná spolupráce s nakladatelstvím Brokilon (románem „Démoni jsou věční“), která trvá dodnes – Brokilon Hetešovi prozatím vydal pět knih a další se připravují. Zajímavý je i Hetešův vstup do herního světa Minecraftu, v roce 2014 mu vyšel román „Zajatci Minecraftu“.</emphasis></p>
<p><emphasis>Povídka „Vesmír z druhé strany“ je nová, napsaná speciálně pro tuto antologii.</emphasis></p>
</section>
<section>
<empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>„Maxi, máme problém na druhém terminálu.“</p>
<p>„Jak závažný?“</p>
<p>„Odhaduju to na stupeň deset.“</p>
<p>„To si děláš prdel. Jsem tu už tři roky, ale desítku jsem ještě nezažil. Jakou to má formu? Viry, bakterie? Nebo silové pole či datový útok? Nebo snad energetická deformační vlna?“</p>
<p>„Má to formu shluku bílkovin v dynamických tvarech, zrzavé vlasy a náušnice.“</p>
<p>„Co to meleš?“</p>
<p>„Teď jsem ji měl na monitoru. Nějaká Constance Darwillová, vedoucí odboru bezpečnosti mezigalatických překladišť EU.“</p>
<p>„Do prdele… proti něčemu takovému tady nic nemáme.“</p>
<p>„Proto ti to volám.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Constance Darwillová přistála na Ganimeru po dvou měsících v kryoboxu, takže měla trochu problémy rozhýbat si tělo. A to i přesto, že měla implantovaný generátor proteinů a enzymatických urychlovačů. Mysl ale měla čerstvou a odpočatou, a to hlavně díky membránovým pumpám na obnovení adrenalinové dynamiky. Nejraději už by měla všechny ty vstupní bezpečnostní procedury za sebou. Nicméně právě ona jako bezpečnostní technik chápala jejich nezbytnost.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Je třeba ji držet co nejdéle v přechodové zóně. Budeme potřebovat minimálně šest hodin.“</p>
<p>„To je nemožné.“</p>
<p>„Prožeňte ji taky lokátorem biowaru.“</p>
<p>„Matte, neblbni. Vždyť je ze Země. Má na to papír s razítkama.“</p>
<p>„Kašli na papíry. No a co, že je ze Země? Klidně si mohla udělat někde zastávku. Co my víme. Aspoň hned na začátku získá dojem, jak jsme úzkostliví a pečliví a že bezpečnost je naší prioritou.“</p>
<p>„Ty vole… to je docela možný, jenže lokátor biowaru je už půl roku odstavený, protože nefunguje.“</p>
<p>„Jde to poznat zevnitř tý kabiny?“</p>
<p>„To těžko. Je tam akorát jedna kontrolka. A tu bych možná dokázal rozblikat ručně.“</p>
<p>„Tak ji rozblikej a nažeň ji tam. Co komora na analýzu virových modulů?“</p>
<p>„To tu taky máme?“</p>
<p>Matt Leblanc začal tušit, že to, co jim přistálo na druhém terminálu překladiště, bude větší katastrofa než nepřátelský výsadek obřích bojových pavouků prskajících radioaktivní plazmu.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Tvoje rozkošná Sára, čumáčku. Copak? To už ti zase chybí moje tlapičky?“</p>
<p>Mattu Leblancovi, zástupci ředitele, skoro vypadl mobil z ruky.</p>
<p>„Panebože, ty sis asi nevšimla, že volám služebním mobilem.“</p>
<p>„Aha… tím modrým, že jo.“</p>
<p>Leblanc myslel, že omdlí.</p>
<p>„A jakej máš v ruce ty?“</p>
<p>„No, modrej.“</p>
<p>Všechny hovory přes služební linky byly automaticky zaznamenávány na pevný disk v kontrolní věži, kterou tím pádem asi budou muset ještě dnes večer odstřelit.</p>
<p>„Rotchieldová, jestli máš v ruce modrý mobil, volám služebně.“</p>
<p>„Jistě, brouku. To je jakože nějaká nová hra?“</p>
<p>„Do prdele…“ ujelo Leblancovi. „Není to nová hra. Na dvojku nám právě sklouzla Scilla a v ní kontrolorka bezpečnosti.“</p>
<p>„Odkud, proboha?“</p>
<p>„Z Jupitera asi ne. Ze Země. Potřebuju vědět, co tu všechno máme.“</p>
<p>„Aha… asi nemyslíš alkohol.“</p>
<p>„Do prdele, Sáro…“</p>
<p>„No tak promiň, takhle nervózního tě neznám. Na trojce je Entaror s pěti tisíci tunami zirkonu a na čtyřce Transcom s lithiem a uranem.“</p>
<p>„Zajímá mě posádka. Mají čipy?“</p>
<p>„Ses asi zbláznil, ne?“</p>
<p>„Tak je okamžitě sežeň a rozdej jim je. Hned teď.“</p>
<p>„To mám jako lítat po celý základně?“</p>
<p>„Lítej, kde chceš, ale zařiď to. Jinak letíme my všichni zítra zpátky na Zemi.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Šéf základny, Gill Robinob, měl pětapadesát, na hlavě hustou hřívu šedivých vlasů, propadlé líce a propadlé oči a zrovna teď propadal beznaději. Opřel se lokty o stůl a dal si hlavu do dlaní. Pak se zase zadíval na svého zástupce, který seděl na druhé straně jeho velitelského stolu.</p>
<p>„Matte, vysvětli mi, jak je možné, že jsme o tom nevěděli. Jak to, že nás neinformovali.“</p>
<p>„Pravděpodobně to je něco jako přepadová kontrola. Scillu máme na monitoringu už tři dny. Ale přistát tady vůbec neměla. Jen proletět. Podrazili nás.“</p>
<p>„Z toho se nemůžem dostat,“ zavrčel Robinob.</p>
<p>„Už jsem vyhlásil červený poplach. Všichni na tom dělají.“</p>
<p>„Ani kdybychom to věděli tři dny dopředu, tak to nejde stihnout. To přece víš.“</p>
<p>„Aspoň to zkusíme.“</p>
<p>„Určitě bude kontrolovat i všechny zbraňové systémy,“ řekl Robinob zamyšleně.</p>
<p>„To by bylo naše vítězství,“ rozjasnil se Leblanc. „Ty by měly být všechny v pořádku. Teda, před dvěma lety ještě byly,“ dodal.</p>
<p>„A kontrolujete je?“</p>
<p>„Papírově ano.“</p>
<p>Robinob pokýval hlavou. „Já se o nich zmiňuju proto, jestli by se jí třeba nemohlo něco stát.“</p>
<p>„Jak to myslíte?“</p>
<p>„No, třeba při neopatrné kontrole. Zbraně jsou svinstvo. “</p>
<p>Leblanc ztuhl. „To jako… jako že by zahynula?“</p>
<p>Robinob pokrčil rameny. „Proč ne?“</p>
<p>Leblanc začal pochybovat o tom, že si velitel překladiště ještě zachovává zdravý rozum.</p>
<p>„Na to zapomeňte. To by se sem přihrnula pětinásobná kontrola, to nejde.“</p>
<p>„A co si teda představuješ, že uděláme s dokem HX?“</p>
<p>„Bude zavřený.“</p>
<p>„Co když ho bude chtít vidět?“</p>
<p>„Porucha na autonomním otevíracím systému, na jejíž odstranění se zrovna pracuje. Nedostane se tam.“</p>
<p>„Myslíš, že na to skočí?“</p>
<p>„Už se upravují záznamy v denních protokolech. Porucha trvá dva dny a usilovně se pracuje na jejím odstranění.“</p>
<p>„Tohle nedopadne dobře,“ řekl Robinob zkroušeně.</p>
<p>„Uvidíte, že dopadne.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Constance Darwillová se vymotala z bezpečnostní zóny po pěti úmorných hodinách (ve kterých zhlédla tři filmy – jeden blbější než druhý, jak zhodnotila) a v datovém úložišti přechodového terminálu bylo její tělo digitálně uloženo do nejmenších podrobností, takže by nebyl problém vytvořit dokonalý 3D model (včetně všech vnitřních orgánů). V přijímacím salonku na ni čekal Matt Leblanc.</p>
<p>„Jsem zástupce ředitele, Matt Leblanc. Vítejte na Ganimeru,“ řekl a natáhl k ní ruku.</p>
<p>Stiskla mu ji. „Constance Darwillová, Vesmírná bezpečnost Evropské unie.“</p>
<p>Byla hezčí než na monitoru. Na něm měla ty vlasy zrzavé, ale ve skutečnosti byly přímo ohnivé. A ňadra měla taky trochu větší než na ploché obrazovce. Odhadoval ji na dobře udržovanou čtyřicítku.</p>
<p>„Abych se přiznal, neměli jsme vaši návštěvu uvedenu v plánu kontrol.“</p>
<p>„To se ani nedivím, není plánovaná.“</p>
<p>„Aha… takže je to jen náhodná zastávka na dočerpání paliva?“</p>
<p>Usmála se takovým tím zvláštním úsměvem, jako když se kočka usmívá na kanárka v otevřené kleci.</p>
<p>„Náhodná není, pane Leblancu. Jde opravdu o kontrolu.“</p>
<p>„Jistě jste po cestě unavená a budete si chtít odpočinout. Máme tu…“</p>
<p>„Odpočívala jsem dva měsíce v kryospánku.“</p>
<p>„Aha.“</p>
<p>„Můžeme se tedy přesunout přímo k řediteli?“</p>
<p>„Jistě, vydržte prosím půl hodiny, řeší teď nějakou neodkladnou záležitost. Dáte si zatím kafe?“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Ahoj, Sáro, tady Max. Nevíš, kde je Matt? Nebere mi telefon.“</p>
<p>„Matt je s tou kontrolní čůzou v přijímačce. Takže ti ho určitě neveme.“</p>
<p>„No tak to je fakt dobrý. Takže to budeš muset vyřešit ty.“</p>
<p>„Hele, já teď mám plnou hlavu úplně jiných starostí a…“</p>
<p>„Jenže já tu mám dva týpky z Entaroru, kteří se domáhají vstupu do Háčka.“</p>
<p>„Se asi zbláznili, ne? Řekls jim, že tu máme kontrolu ze Země?“</p>
<p>„Jo, řekl. Jenže oni si to Háčko před čtrnácti dny předplatili i na zpáteční cestu, rozumíš.“</p>
<p>„No tak to mají smůlu, chlapečkové. Dok HX má oficiální poruchu, vysvětli jim to.“</p>
<p>„Snažil jsem se, jenže jsou hodně neodbytní. Tvrdí, že každý dal dva tácy a tím pádem mají…“</p>
<p>„Ježíšmarjá, Maxi, nějak je odpinkni. Řekni jim, že mají zaplaceno, až poletí příště.“</p>
<p>„Jenže oni nevědí, kdy poletí.“</p>
<p>„To je jedno. Nepřijdou o to. A když tak jim slib nějaký bonus.“</p>
<p>„Možná od tebe jako od ženský by to vzali líp.“</p>
<p>„Tak mi je pošli. Vlastně ty pitomce stejně musím očipovat.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Dobrý den, pane řediteli, Constance Darwillová ze sekce Vesmírné bezpečnosti EU.“</p>
<p>Mohutný Gill Robinob se vztyčil za svým stolem a naklonil se nad něj, aby Darwillové podal ruku.</p>
<p>„Gill Robinob, šéf celého tady toho blázince,“ řekl váhavě.</p>
<p>Byl nervózní a bylo to na něm vidět, z čehož znervózněl i Matt Leblanc.</p>
<p>„Dáte si kafe? Nebo něco ostřejšího?“</p>
<p>Panebože, teď navíc evidentně vypadl z role.</p>
<p>„Prosím?“ zeptala se ohnivá kontrolorka.</p>
<p>„To byl vtip, pochopitelně,“ dodal rychle Robinob. „Ale to kafe ne.“</p>
<p>„Díky, měla jsem už dvě.“</p>
<p>„Jak jsem pochopil, jste tu kvůli kontrole.“</p>
<p>„Je to mou pracovní náplní,“ přikývla Darwillová a sedla si do křesla na druhé straně ředitelova stolu.</p>
<p>Matt Leblanc se posadil vedle ní.</p>
<p>„Jedná se o kontrolu zaměřenou na nějaká specifika, nebo…“</p>
<p>„Žádná specifika. Obecně. Tedy na všechno.“</p>
<p>Na ředitelově čele se zaleskly kapičky potu.</p>
<p>„A co tak náhle? Nejsem si vědom žádných problémů nebo anomálií, které by…“</p>
<p>„Ne, pane řediteli,“ přerušila ho. „Tak to není. Nepřišlo nám žádné udání, stížnost ani nic podobného. Jde spíše o to, že se stáváte nejvyužívanější základnou v blízkém vesmíru.“</p>
<p>„Skutečně?“ podivil se Robinob.</p>
<p>„Kvůli dočerpání paliva tu staví i transporty, které by to vzhledem ke své trase měly výhodnější jinde, na daleko dostupnějších překladištích.“</p>
<p>„Hmm… to jsem si ani neuvědomil. Je ale fakt, že je tu docela fofr. Asi poskytujeme nejlepší servis.“</p>
<p>„To těžko,“ usmála se Darwillová. „Většina ostatních překladišť už je mnohem modernější a poskytuje podstatně kvalitnější služby, třetinu personálu už tvoří androidi a…“</p>
<p>„Právě v tom to asi je. V lidech, víte? Zdejší personál je velice vstřícný.“</p>
<p>Darwillová přikývla a znovu se usmála tím zvláštním kočičím způsobem.</p>
<p>„Jistě… možná to tak je. Nicméně právě vzhledem k onomu zvýšenému provozu a vaší oblíbenosti mezi dopravci se rozhodli poslat mě sem, abych zkontrolovala zdejší zabezpečení, protože právě v souvislosti s onou vaší vyšší vytížeností zde najednou přebíráte i mnohem větší zodpovědnost, to je vám snad jasné.“</p>
<p>„Jistě,“ přikývl Robinob a Leblanc si z výrazu jeho tváře odvodil, že už se nejspíš vidí, jak odlétá v zamřížované kleci s Darwillovou zpátky na Zem.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Maxi, tady Matt. Teď jsem tu kontrolorku zavedl do ubytovací části a vyzvednu ji za hodinu.“</p>
<p>„Co tam proboha bude kontrolovat?“</p>
<p>„Nejspíš svůj vzhled. Předpokládám, že si bude malovat čumák, plácat make-up a lakovat drápy. Prostě se ubytuje. No a pak určitě bude chtít mluvit s tebou jako s hlavním bezpečnostním technikem základny. Takže ji k tobě zavedu, připrav se na to.“</p>
<p>„Ty ses asi zbláznil, ty vole. Rozhodně ji nemůžeš odvést ke mně na dispečink vnitřního zabezpečení. Svítí nám tu rudý kontrolky, že je třetina základny kontaminovaná.“</p>
<p>„Panebože, Maxi, to je jasný, že je kontaminovaná.“</p>
<p>„Snažíme se do toho softwaru dostat, ale pořád se nám to nedaří.“</p>
<p>„Ty vole… ty už snad svítí červeně půl roku, ne? Ty jsi s tím ještě nic neudělal?“</p>
<p>„Chtěl jsem, ale vždycky mi do toho něco vlezlo.“</p>
<p>„No tak teď nám do toho vlezla pozemská kontrolní kráva.“</p>
<p>„To je v hajzlu, Matte. Mám tu les červených výstražných ledek.“</p>
<p>„Tak musíš sundat celý panel a odpojit je ručně.“</p>
<p>„To nejde. To by pak nesvítily vůbec. Musí svítit zeleně… jenže teď ty mrchy svítí červeně.“</p>
<p>„Tak je nějak přepoj, nebo s nima něco udělej, sakra.“</p>
<p>„No dyť na tom právě děláme. Odveď ji nejdřív do dispečinku zbraňových systémů. Tam by mělo být všechno v pohodě.“</p>
<p>„Dobře, tak se tam ale za hodinu přesuň. Chce tě vidět.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Váš pan ředitel se mi zdál nějaký nervózní,“ řekla ohnivá kontrolní démonka, když se sešla s Mattem Leblancem ve společenské místnosti.</p>
<p>Byla opravdu čerstvě namalovaná a už aspoň nevypadala tak přísně, za což možná mohly měkčí linky nad očima.</p>
<p>„Je to možné. To víte, je velmi pečlivý a úzkostlivý a každá taková nečekaná kontrola přece vždycky může v člověku vyvolat jisté pochyby, jestli někde někdo na něco nezapomněl, nebo jestli je opravdu všechno tak, jak stojí v manuálech.“</p>
<p>„Ale vy jste v pohodě,“ řekla a usmála se.</p>
<p>„Naprosto. Můžete tu čenichat… teda, promiňte, vykonávat kontrolu, kde chcete. Jsem přesvědčený o tom, že je všechno v pořádku. Ostatně, sama jste říkala, že jsme teď jedno z nejvytíženějších překladišť. Nemůžeme si dovolit žádné chyby. Jen v tuto chvíli máme na terminálech produkci za osm set miliard dolarů.“</p>
<p>„Vy nevedete účetnictví v eurech?“</p>
<p>„No…“</p>
<p>„Takže co kdybychom se mrkli do zabezpečovacího dispečinku?“</p>
<p>„Jistě, pan Thackerey už nás očekává. Ale nejdříve prohlédneme dispečink zbraňových systémů. Máme ho po cestě.“</p>
<p>„Když myslíte…“</p>
<p>Leblancovi v kapse pípla textovka. Vydal se směrem ke spojovací chodbě a vytáhl mobil. Byla od Maxe: <emphasis>V žádném případě se nesmí dostat do protokolů klimatizace. V záznamech těch pitomých čidel je detekováno THC (to jsou ty vaše jointy).</emphasis></p>
<p>Leblanc strčil mobil do kapsy. Samé lepší zprávy.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Jeff Stingwood zůstal váhavě stát u dveří, zatímco Samuel Hockenhoff se naklonil nad stůl až těsně nad obličej Sáry Rotchieldové.</p>
<p>„Tak podívej, krasotinko… před čtrnácti dny jsme tu nechali na stole dva tácy navíc s tím, že až poletíme zpátky…“</p>
<p>„Jasně, já vím. Uklidněte se, pane Hockenhoffe. Posaďte se a položte mi ruku tady na stůl. Musím vám do zápěstí nastřelit čip.“</p>
<p>„Cože?“ vyvalil na ni oči navigátor z transportní lodě Entaror.</p>
<p>„Pan Thackerey už vám řekl, že tu máme kontrolu. A každý, kdo se tady zdrží déle než čtyřiadvacet hodin, musí mít čip. Pro kolegu to samozřejmě platí taky,“ usmála se na Stingwoda u dveří.</p>
<p>„Zbláznila jste se?“</p>
<p>„Bohužel ne. Tak dáte mi tu ruku, nebo ne?“ řekla důrazně Sára a ze zásuvky vytáhla malý chromovaný aplikátor.</p>
<p>Hockenhoff se posadil a skutečně položil ruku na stůl před ni.</p>
<p>„A pak mi to vyndáte?“</p>
<p>„Nevyndám. Rozpustí se sám. Za měsíc.“</p>
<p>Chytila Hockenhoffovo zápěstí, přiložila jehlu a zmáčkla spoušť. Pak udělala totéž mlčenlivému Stingwoodovi.</p>
<p>„Tak, to bychom měli,“ řekla potom. „Teď tedy k vašemu nároku na předplacené zboží v doku HX. Nejde to. Je uzavřený a nebude otevřený dřív, než odsud ta kontrolní babizna odletí, to jistě chápete.“</p>
<p>„Máme to kurva zaplacený.“</p>
<p>„Nebojte se, nepřijdete o to. Ale musíte pochopit, že za tohle byste šli sedět i vy.“</p>
<p>„Myslíte, že by nás zavřeli?“</p>
<p>„Spíš mám na mysli doživotní karanténu. Jak by se vám to líbilo?“</p>
<p>Hocknehoff na to neříkal nic.</p>
<p>„Tak už konečně přestaňte dělat vlny, zklidněte se a zítra pokračujte v cestě podle přepravního harmonogramu. A až tu budete příště, máte u nás bonus.“</p>
<p>„Jaký bonus?“</p>
<p>„Nechte se překvapit. Vyšší level. Nový upgrade.“</p>
<p>„Cože?“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Max Thackerey, bezpečnostní mozek celého Ganimeru, byl z Constance Darwillové ještě nervóznější než Gill Robinob. Bylo mu totiž jasné, že pokud by Robinoba čekal převoz v kleci zpátky na Zemi, jeho by rovnou zastřelili přímo tady venku mezi sopečnými krátery.</p>
<p>Dispečink vnější ochrany měl rozlohu obývacího pokoje, jehož tři stěny byly obložené monitory a jediný nábytek tvořil ovládací pult se třemi otočnými židlemi, umístěný v jeho středu, plus dvoumetrová kuchyňská linka s ledničkou u čtvrté stěny.</p>
<p>„Jak vám tady funguje klimatizace?“ zeptala se Darwillová, když vstoupila dovnitř a nasála vzduch svým citlivým nosíkem.</p>
<p>„Proč? Zatím jsme žádné problémy neměli,“ odpověděl jí Leblanc.</p>
<p>„Je tu nějaký divný vzduch.“</p>
<p>„Možná jste se ještě nestačila aklimatizovat,“ prohodil Leblanc, zatímco Thackerey přešel k ovládacímu pultu a usadil se do prostřední židle.</p>
<p>„Budete chtít něco otestovat přímo?“ zeptal se, zatímco Darwillová zamyšleně procházela kolem monitorů, které zabíraly vnější okolí základny. Odpovědi se nedočkal, a tak pokračoval: „Teoreticky bych mohl spustit generátor štítových polí, případně vám ukázat chrlič elektromagnetických pulsů. I když pokud bych neměl cíl, tak by stejně účinky nebyly vidět.“</p>
<p>Darwillová nereagovala.</p>
<p>„Sto metrů od hranic terminálu máme ultravibrační miny, ale ty bych odpaloval jen nerad. Ale mohl bych vypálit nějaké monomolekulární střepiny nebo generovat odpuzovací pole u kompaktních nádrží.“</p>
<p>„A tohle je co?“ promluvila Darwillová konečně.</p>
<p>Otočil se. Stála u kuchyňské linky, na níž kromě dvou hrníčků od kafe ležel i popelník se čtyřmi nedopalky. Thackerey ztuhl v betonovou sochu a zůstal na ni zírat s otevřenými ústy. Leblanc měl pocit, jako by se pod ním bortila podlaha a otevíralo se peklo. Darwillová pochopila, že se odpovědi nedočká.</p>
<p>„Co já vím, tak veškerý personál jsou nekuřáci,“ pokračovala. „Ostatně, byla to podmínka v přijímacím řízení.“</p>
<p>„Možná někdo z některé transportní lodi,“ vysoukal ze sebe konečně Leblanc.</p>
<p>„Prosím?“ vyhrkla Darwillová. „Chcete mi říct, že se sem dostal někdo…“</p>
<p>„To je blbost, já vím,“ přerušil ji rázně Leblanc. „Fakt si to nedovedu vysvětlit. Ale jsou to jen obyčejné cigarety.“</p>
<p>„Jak to myslíte?“</p>
<p>„No, nejsou to…“ Leblanc se zarazil. Došlo mu, že trochu ulítl.</p>
<p>„Co jste chtěl říct? Marihuanové cigarety?“</p>
<p>Raději zůstal mlčet, jen pokrčil rameny. Zároveň se už ale také uklidňoval a začínal ten pitomý popelník brát pozitivně. Musela něco najít. Nemohla odsud odletět jen tak, bez záznamu do protokolu. Čenichala by tu určitě tak dlouho, dokud by nějaký nedostatek neobjevila. Takže by jim to vlastně mohlo pomoct. Pokud by je ten popelník měl zachránit před daleko větší katastrofou, nacházející se sto metrů od místa, kde zrovna stála, byla by to obrovská výhra.</p>
<p>„Uděláme všem zaměstnancům analýzu na nikotin a vyvodíme z toho důsledky,“ oznámil Leblanc.</p>
<p>„To si pište, že vyvodíte důsledky,“ zavrčela Darwillová a posadila se do křesla vedle pořád ještě ztuhlého Thackereye.</p>
<p>„Tak co mi chcete předvést, vy Terminátore?“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Popelník se čtyřma vajglama je prdel, to víš stejně jako já,“ poznamenal Gill Robinob za svým ředitelským stolem a Matt Leblanc jen přikývl.</p>
<p>„Kde je teď?“ zeptal se ještě.</p>
<p>„V kuchyni. Kontroluje data na sojových konzervách a jejich správné uložení. Zatím jsme ji nepustili do dispečinku vnitřní bezpečnosti, protože Maxovi tam červeně svítí kontaminační kontrolky.“</p>
<p>„Já ho snad zabiju,“ vyprskl Robinob znechuceně a pak se zadíval na svého zástupce. „Tohle nemůže dopadnout dobře, Matte. Ona na to přijde.“</p>
<p>„Nepřijde.“</p>
<p>„Já ti říkám, že by musela být úplně blbá, aby na to nepřišla.“</p>
<p>„Možná je.“</p>
<p>„Nepřipadala mi tak. Je tu už jenom jedna, poslední možnost.“</p>
<p>„Vy jste na něco přišel?“ zvedl Leblanc překvapeně oči.</p>
<p>„Jo, přišel.“</p>
<p>Ředitel se zaklonil v křesle, ještě chvilku přemýšlel a potom řekl: „Musíš ji zaříznout.“</p>
<p>Leblanc na něj vyvalil oči.</p>
<p>„Už jsem vám vysvětloval, že její smrt tady by…“</p>
<p>„Ale blbost. Ty mi nerozumíš,“ ohradil se Robinob. „Já myslím přefiknout.“</p>
<p>„Vy myslíte… to myslíte jako sex?“</p>
<p>Robinob přikývl a pokračoval: „Já vím, že v havarijních manuálech nic takového nemáme, ale prostě ji musíš ošukat. Uvidíš, že to pak bude v pohodě. Je to samice, která na to čeká. A věřím tomu, že její pohled na kontrolní činnost zde se pak velmi rychle změní.“</p>
<p>Leblanc neříkal nic, jen mrtvě zíral na svého šéfa a nevěděl, jestli to myslí vážně.</p>
<p>„Napíšu ti mimořádné prémie za nadstandardní pracovní výkon. Vezmeš si pokoj na B trojce, jak je tam i vířivka a plazmovka přes celou stěnu.“</p>
<p>„Při vší úctě, pane řediteli,“ vysoukal ze sebe Leblanc konečně, „děláte si prdel?“</p>
<p>„Nedělám. Chceš snad, aby to tady všechno šlo do hajzlu?“</p>
<p>Leblanc mlčel.</p>
<p>„Tady už vůbec nejde jenom o to, že by veškerý personál poslali domů a nás za mříže. Oni by to tu museli kompletně zavřít. Uvědomuješ si to?“</p>
<p>Leblanc zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Nejenom že by tu nezůstala ani noha, ale spálili by to nukleární explozí. A i kdybychom se my všichni, co jsme tady, všech těch šedesát lidí, rozdělili o náhradu škody, pořád to vyjde asi tak na bilion dolarů na každého.“</p>
<p>Leblanc jen odevzdaně civěl a Robinob pokračoval: „Takže tě tímto jmenuji Kapitánem Amerikou k záchraně tohoto překladiště. A myslím, že to nebude zase tak nadlidský úkol. Všiml jsem si, jak po tobě hází očima. Fakt to chce, Matte, věř mi. Skočí po tobě jako nadrženej králík.“</p>
<p>Leblancovi pípla na mobilu textovka. Vytáhl ho z kapsy. Byla od Maxe. <emphasis>Máme to. Svítíme zeleně!!! Kontaminace zrušena!!!</emphasis></p>
<p>Schoval mobil a podíval se na ředitele.</p>
<p>„Právě mi napsal Max, že se jim podařilo převrátit ty kontaminační kontrolky. Že je to tu čistý.“</p>
<p>„No vida… začíná se to obracet. A věřím tomu, že až na ni skočíš, obrátí se to úplně.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Trvalo čtyři dny, než se Marc Leblanc odhodlal navrhnout Constance Darwillové, zda by si s ním nedala v soukromí drink. Během oněch čtyř dnů totiž interní databáze ohnivé kontrolorky čítala už nějakých osmnáct zápisů o jevech odporujících bezpečnostním manuálům stanice, z nichž nález popelníku se čtyřmi nedopalky byl ten nejméně závažný. Vyskytly se totiž i takové perly jako nefunkční uzávěr jednoho ze čtyř biotechnických kontejnerů, nebo to, že během simulovaného poplachu biologické kontaminace se technik od čerpadel Timothy Strugatt zavřel do šatní skříně, místo aby se odebral do bezpečné zóny K (ten blbec dobře věděl, kam se má přesunout, ale prostě to považoval za buzeraci). Členka personálu navigační věže Margarit Hemingsová svévolně zneužívala bezpečnostní přechodovou komoru, kde na sebe nechala působit elektromagnetický déšť se zdůvodněním, že jí pomáhá při hubnutí. Lékař Patrick Howard měl neúplnou evidenci u výdeje zesilovačů imunitních systémů a k tomu ještě zneužíval rekultivátor biotkání k odstraňování vrásek některých zaměstnanců ženského pohlaví (jmenovitě u Sonyi Gallagherové, Evelyn Jordanové a Samanthy Gillové). U autonomního inteligentního softwaru ovládajícího strojní intuzivní systémy byly objeveny dodatečně naimplantované softwarové odbočky umožňující ruční ovládání, což je absolutně nepřípustné. Transportní dok HX vykazuje již osm dní poruchu vstupní přechodové zóny, aniž by se ji personálu podařilo opravit, a přitom nedošlo k vyžádání pozemské technické asistence. Analýza toxikologie personálu se provádí jednou za týden místo každé dva dny. Data provozu vzduchotechnických systémů jsou nedostupná, jelikož se údajně zhroutil sekundární server. Software monitorující kontaminační čidla vykazuje několik neautorizovaných oprav. Tři členové posádky lodě Transcom byli přistiženi při pohybu po základně mimo ubikace, navíc bez návštěvních čipů.</p>
<p>Matt Leblanc (na naléhání ředitele Robinoba) konečně usoudil, že kdyby Darwillová po některých zaznamenaných nedostatcích šla hlouběji, tak nakonec na všechno přijde. Proto bylo nutné, aby hlouběji šel on.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Předpokládám, že vaše služba tady u nás nezabírá celých čtyřiadvacet hodin, takže nějaký drink si snad opravdu můžeme dát, ne?“ začal opatrně, když se Constance Darwillová usadila do velké sedačky a přehodila si nohu přes nohu.</p>
<p>Její tmavá sukně, standardně končící nad koleny, tak nyní dosahovala do půli stehen. Světle modrá halenka se stojacím límečkem měla téměř obdélníkový výstřih, přičemž spodní třetinu onoho obdélníku vyplňovala nabíhající ňadra, vrcholící o pár centimetrů níž. Leblanc musel uznat, že v sobě má určitý erotický náboj, který ovšem dokonale eliminovala její kontrolní funkce.</p>
<p>Vytáhl z baru láhev Bache Gabrielsen Hors a nalil do malých skleniček do půlky. Pak je přenesl na stolek před Darwillovou. Chtěl se posadit do křesla naproti, když mu došlo, proč tu vlastně je, a zeptal se:</p>
<p>„Mohu si sednout vedle vás?“</p>
<p>Usmála se, jako by jí bylo všechno jasné, a Leblanc odhadoval, že jeho tváře teď určitě mírně zčervenaly. Obešel stolek a posadil se na sedačku, s deseticentimetrovou mezerou mezi nimi. Darwillová se natáhla po své skleničce. Přiťukli si.</p>
<p>„Čekala jsem, kdy s tím přijdete,“ řekla, když ji do sebe hodila na ex, zatímco Leblanc jen smočil jazyk.</p>
<p>„Prosím?“ zeptal se.</p>
<p>„Průběžnou zprávu o výsledcích kontroly dostává ředitel Robinob na stůl každý večer. To on vás poslal?“</p>
<p>Leblanc nevěděl, co na to říct. Ta mrcha byla chytřejší než smečka lišek.</p>
<p>„To ne, nikdo mě neposlal. Jen jsem si říkal, že se tu musíte určitým způsobem cítit dost osamělá… možná i jako vetřelec, se kterým se málokdo baví a který tu nemá vlastně nikoho, s kým by si mohl jen tak mimopracovně pokecat.“</p>
<p>„Tak to jste milej, že se mě vám zželelo,“ řekla a Leblanc v těch slovech vycítil poměrně velkou dávku ironie. Už teď mu bylo jasné, že Robinobův nápad byl totální blbost. Nemá vůbec žádnou šanci.</p>
<p>„Ale nejsem proti tomu, abychom si pokecali,“ řekla. „Nejdřív mi ale dolijte.“</p>
<p>Leblanc vstal, přešel k baru a přinesl rovnou celou láhev, aby nemusel pořád pobíhat sem a tam, jelikož se ukazovalo, že tahle samice (jak ji ohodnotil Robinob) možná bude spíš na alkohol. Což by taky mohlo fungovat. Dolil jí koňak opět do půlky. Opřela se dozadu a zatřepala ohnivou hlavou.</p>
<p>„Tak co ho trápí nejvíc? Co by z toho chtěl vyhodit?“ zeptala se a zabořila do Leblanca své jantarové oči.</p>
<p>„Prosím?“</p>
<p>„No, co by si jako představoval, že bych ze svého zápisu měla vynechat. Zítra odlétám.“</p>
<p>Leblanc ztuhl. Tohle byla pro něj úplně nová informace. A určitě nejen pro něj. V první chvíli vůbec nebyl schopen ji vstřebat. Jestli zítra odlétá, tak tu teď vedle ní sedí úplně zbytečně. Žádná katastrofa se nekoná, všechno zůstane, jak je, a tahle vesmírná čmuchalka se zítra ztratí v nekonečném vesmíru v lodi směřující zpátky na Zem.</p>
<p>„Jste z toho nějakej přešlej,“ přerušila Darwillová mlčení a hodila do sebe druhého panáka.</p>
<p>„No… abych řekl pravdu, jsem trochu překvapený. Znamená to, že jste tady skončila?“</p>
<p>„Ještě ne, až zítra,“ řekla a pousmála se.</p>
<p>A zase to byl takový ten úsměv kočky před otevřenou kanárčí klecí. Ale už nebyl takový, že by ho chtěla hned sežrat. Spíš jako by si s ním chtěla pohrát.</p>
<p>„No… samozřejmě kdybyste svůj zápis mohla nějak zmírnit… třeba to o tom kontaminačním poplachu… nebo…“</p>
<p>„Budu o tom přemýšlet. Až podle toho.“</p>
<p>„Podle čeho?“ zeptal se Leblanc s naivitou v očích, protože si opravdu nedovedl představit podle čeho.</p>
<p>Darwillová se přisunula blíž, takže se teď dotýkali boky. Že by měl nakonec Robinob pravdu? Že by přece jenom samice?</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Jsem tu hlavně kvůli průletu mimozemské vesmírné lodě někdy před šesti měsíci,“ řekla náhle bez jakéhokoli upozornění a Leblanc ztuhl.</p>
<p>„Průlet plavidla, jež si naše pozemské monitorovací středisko označilo jako Exterra Sirius 262 a které se mohlo ocitnout ve vaší blízkosti.“</p>
<p>Pro Leblanca to znamenalo totéž, jako by na stolek před ně položila odjištěný granát. Polilo jej horko. Najednou bylo všechno jasné. Už věděl, kam míří. Vlastně věděl od začátku, že nepřiletěla jen tak na obyčejnou přepadovou kontrolu, mrcha jedna pozemská. Darwillová se napila a pokračovala:</p>
<p>„Tato loď – budu jí zkráceně říkat Exterra – proletěla před sedmi měsíci kolem překladiště Juterga ve vzdálenosti pouhých dva tisíce kilometrů a na základně zaznamenali signály, které byly dekódovány jako nouzové.“</p>
<p>Leblanc do sebe obrátil skleničku a okamžitě si nalil další.</p>
<p>„Nicméně přistání nebylo povoleno, protože podle způsobu komunikace bylo rozklíčováno, že osádku tohoto plavidla pravděpodobně tvoří leyky.“</p>
<p>Leblanc se zadíval do své skleničky.</p>
<p>„V životě jsem o žádných leykách neslyšel,“ prohodil.</p>
<p>„Před čtyřmi lety jeden exemplář dopravila na Zemi expedice Delta 11 z planety G 4561. Mimozemský organismus, o jehož inteligenci toho zatím moc nevíme, ale protože dokáže cestovat vesmírem, nebude malá.“</p>
<p>Leblanc na to neříkal nic. Pořád jen zkoumal svou skleničku.</p>
<p>„Ale vraťme se k tomu průletu kolem základny Jutarg. Po výpočtu další trajektorie Exterry analytici došli k závěru, že za další měsíc mohla prolétat také kolem vás. A určitě jste dostali zprávu ze Země, že kdyby se tak stalo, rozhodně nemáte jejich plavidlo přijímat.“</p>
<p>„To je možné. Už se nepamatuji,“ řekl zamyšleně Leblanc (pamatoval si to samozřejmě moc dobře).</p>
<p>„Vy jste ovšem žádný průlet takového objektu na Zemi nehlásili.“</p>
<p>„Aha… a vy jste přiletěla zkontrolovat, jestli máme v pořádku radary a monitorovací síť?“</p>
<p>„Můžete to brát i takhle. Ve vašich záznamech z radarů a satelitů jsem ale nezjistila, že by něco nebylo v pořádku. Přičemž žádný záznam o nějakém podobném plavidle v databázi monitoringu taky nemáte.“</p>
<p>Leblanc si oddechl. Aspoň tohle Thackerey zvládl. Záznamy navigačních systémů, radiomajáků, vysokofrekvenční komunikace, monitoring elektronické aktivity, to všechno tehdy stihli upravit během dvou dnů.</p>
<p>„Tak asi někde havarovali, ne?“ poznamenal. „Což je docela pravděpodobné, jestli – jak říkáte – vysílali nouzové signály.“</p>
<p>„No nejspíš tomu tak opravdu bude.“</p>
<p>„A určitě ne nikde v našem dosahu. To bychom okamžitě vyhlásili poplach a vyslali průzkum.“</p>
<p>„Jistě… tak by to mělo správně být,“ řekla Darwillová a opřela se ramenem o Leblanca.</p>
<p>Chvilku mlčeli, až ticho přerušila opět ona.</p>
<p>„Vy jste o leykách vážně nikdy neslyšel?“</p>
<p>„Ne,“ zavrtěl hlavou.</p>
<p>„A to se ani nezeptáte, čím jsou tak nebezpečné?“</p>
<p>Sakra, jasně že se měl zeptat. Začínal vypadávat z role. Myslel si, že už je všechno v pohodě, a přesto to mohl ještě na poslední chvíli dokonale zprasit.</p>
<p>„Povídejte,“ hlesl.</p>
<p>„Jejich struktura se velice blíží lidské. Také je založena na koexistenci nukleových kyselin s bílkovinami. Mají velmi podobnou DNA, pouze s tím rozdílem, že zatímco lidská má na každé nukleotidové pozici jednu ze čtyř bází, u nich je těch bází šest.“</p>
<p>„Jak vypadají?“ zeptal se Leblanc.</p>
<p>„Jsou úžasně tvárné a jsou schopné měnit objem i stavbu těla. Nejčastější tvar, kdybych to měla k něčemu přirovnat, možná připomíná chobotnici. Jsou ovšem suchozemské, normálně dýchají vzduch s podobným obsahem kyslíku jako lidé.“</p>
<p>„Aha.“</p>
<p>„Hlavně ale produkují větší množství monoaminoxygenázy s odlišným počtem genetických motivů.“</p>
<p>„Co to je? Nebo jak se to projevuje?“</p>
<p>„V tom je právě to nebezpečí. Tento enzym má u člověka na starosti rozklad molekul zajištujících přenos nervových vzruchů, především pak serotoninu, dopaminu a dalších neurotransmiterů.“</p>
<p>„No dobrá. A ve výsledku to způsobuje co?“</p>
<p>„Pokud je člověk těmito neurotransmitery zaplaven, ztrácí kontrolu nad svým chováním. A navíc jejich organismus produkuje i značné množství benzoylekgoninmethylu.“</p>
<p>„Nějaká nebezpečná žíravina?“</p>
<p>Darwillová zavrtěla hlavou a Leblanc ucítil vůni jasmínového šampónu.</p>
<p>„To je inhibitor zpětného vychytávání serotoninu, noradrenalinu a dopaminu v mozku. Na Zemi to má i mnohem jednodušší název. Kokain.“</p>
<p>„Kokain?“</p>
<p>„Jo, kokain.“</p>
<p>Leblanc to nijak nekomentoval. Spíše ho to překvapilo. Lhal, když Darwillové tvrdil, že o leykách v životě neslyšel. A jestli to, co mu řekla, je všechno, co o nich pozemští vědci zjistili, tak se moc nevyznamenali.</p>
<p>„Takže jistě chápete,“ pokračovala, „že pokud by se podobný organismus dostal na tuto základnu, je schopen ji v poměrně krátkém čase celou paralyzovat.“</p>
<p>„Samozřejmě, to chápu,“ poznamenal a cítil slabou horečku.</p>
<p>Darwillová se k němu otočila, naklonila se a pošeptala mu do ucha:</p>
<p>„A teď mi řekni, brouku, cože jsi to chtěl vypustit z toho kontrolního zápisu.“</p>
<p>Ucítil její ruku ve svém rozkroku.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Gill Robinob nechal znovu otevřít dok HX až dvanáct hodin poté, co se Scilla s Darwillovou na palubě vznesla z jejich odletového terminálu a byla tři sta milionů kilometrů daleko.</p>
<p>„Slíbil jste mi, že když to dopadne dobře, obejdete pořadník a dostanu se tam jako jeden z prvních,“ řekl Matt Leblanc.</p>
<p>„To už ti to tolik chybí?“ zeptal se Robinob a po pěti dnech si konečně zapálil doutník.</p>
<p>„Než přilítla, byl jsem tam napsaný za šest dní. Jenže teď tu byla pět dní ta pozemská kráva, takže se to celý posune. Tím pádem bych bez toho byl jedenáct dní.“</p>
<p>„A máš absťák,“ zařehtal se ředitel a lačě potáhl z doutníku.</p>
<p>„A vy snad ne?“ opáčil Leblanc.</p>
<p>„Jasně… tak jo, za hodinu se tam sejdem. A řekni ještě Thackereymu, taky si to zaslouží.“</p>
<p>„A Rotchieldová možná taky.“</p>
<p>„Jo, souhlasím. První seanci po tom zasraným celibátu dostane celý krizový tým.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Když hydraulické ovladače konečně po pěti dnech znovu otevřely pancéřovaná vrata doku HX, byl to pro všechny stejný pocit, jako by konečně zase vyšlo slunce. Na superotonové rampě fixované bubnovými navijáky stálo vesmírné plavidlo, označené dispečery kosmického provozu na Zemi před sedmi měsíci jako Exterra Sirius 262. Loď měla velikost větší jachty a její lesknoucí se trup z purpurově černé slitiny připomínal abstraktní umělecké dílo. Úzké průzory z uhlíkových kompozit budily dojem přivřených očí šelmy a kryty plazmových motorů z keramické oceli vypadaly jako krovky brouka.</p>
<p>„Já tuhle mimozemskou konstrukční architekturu miluju,“ prohodil se zalíbením Robinob, když procházeli kolem.</p>
<p>„A co teprve posádku,“ doplnil Leblanc, stěží ovládající zrychlený dech.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Součástí doku HX bylo také šest samostatných ubytovacích buněk vybavených miniaturní koupelničkou, televizí a postelí, zabírající polovinu podlahové plochy. Když Matt Leblanc vešel do dveří číslo 4, rozvalovaly se na posteli dvě leyky.</p>
<p>„Stačí mi jedna,“ prohodil, zatímco si sundával košili.</p>
<p>Jedna se opravdu stáhla z postele na podlahu a odplazila se otevřenými dveřmi do parkovací haly. Shodil ze sebe všechno, až byl úplně nahý. Leyka, která zůstala, se zatím přesunula do nohou postele, aby mu uvolnila místo. Ještě před dvěma měsíci se před tím vždycky vysprchoval, než mu daly najevo, že to mají raději bez toho. Vadila jim zdejší voda nasycená dekontaminačními prostředky a dezinfekčními saponáty. Natáhl se na posteli na záda a za chvíli ucítil, jak se mu jedno z chapadel omotalo kolem palce u nohou a pak kotníku.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Leyky byly snad největším vynálezem přírody v dějinách vesmíru. Alespoň tak to Matt Leblanc chápal. Jejich pružné vláčné tělo se v mžiku dokázalo přetvořit v dokonale amorfní strukturu, která byla schopna obalit téměř celého člověka něčím jako vlhkým teplým sametem produkujícím nepatrné dávky kokainu, jež pak lidské tělo přijímalo celým svým povrchem. Poté následovala další fáze, ve které využily svého neuvěřitelně intuitivního citu pro lidské erotogenní zóny, s nimiž uměly dokonale zacházet a byly schopné své tělo přizpůsobit lidskému protějšku, což znamenalo vytvoření příslušných otvorů pro muže, či naopak spousty podivuhodných výběžků pro ženy.</p>
<p>Orgasmické vlny podporované kokainovou předehrou pak člověk pocítil v několika fázích, přičemž první z nich odpovídala standardnímu lidskému orgasmu, trvajícímu ovšem desetkrát déle. To však byla jen předehra pro další, které byly něčím, co lidské tělo dosud nepoznalo. Absolutní exploze vrhající vědomí do mimozemské extáze, ve které už neplatí žádné fyzikální parametry jako gravitace, světlo, čas a molekulární vazby, jež byly rozmetány po celé galaxii. Zůstaly jen neurony v exaltovaném stavu, přijímající signály nejvyšší astrální slasti, při které snad vznikl samotný vesmír, a vrhající zbytky vědomí na jeho druhou stranu, až někam za Velký třesk. Jako by svůj vlastní orgasmus prožívala každá jednotlivá buňka, každý jednotlivý neuron, každá aminokyselina ve šroubovici DNA.</p>
<p>Trvalo to většinou kolem patnácti až dvaceti minut, přičemž čas samozřejmě člověk nevnímal. Jeho vědomí vnímalo pouze slastnou věčnost.</p>
<p>Leblanca zasáhla první orgasmická vlna a jeho tělo se napjalo jako luk. Před tou druhou, kdy na chvíli získal vědomí, mu přišlo trochu líto Darwillové, že nikdy nepoznala vesmír z druhé strany.</p>
</section>
<section>
<p>Julie Nováková:</p><empty-line /><p><strong>Odvrácená strana</strong></p>
</section>
<section>
<p><strong>Julie Nováková (*1991)</strong></p>
<p><emphasis>Zástupkyně mladé generace českých sci-fi autorů debutovala coby osmnáctiletá románem „Zločin na Poseidon City“, detektivkou z budoucnosti, odehrávající se ve městě plujícím na hladině moře. V roce 2011 jí vyšel román „Tichá planeta“ a v roce 2014 přispěla novelou „Bez naděje“ do sdíleného světa „JFK“ Jiřího W. Procházky a Miroslava Žambocha. V současné době sbírá úspěchy hlavně v zahraničí, věnuje se anglicky psané žánrové publicistice a povídkám – její práci publikoval mimo jiné časopis Clarkesworld.</emphasis></p>
<p><emphasis>V letošním roce vychází Julii Novákové v Brokilonu trilogie „Blíženci“ v edici „Evropská space opera“ a v edici „Brokilon Alternativa“ se připravuje vydání jí uspořádané antologie „Terra Nullius“ s tématem alternativní biologie a transhumanismu. Povídka „Odvrácená strana“ byla původně napsána v angličtině a česky vychází poprvé.</emphasis></p>
</section>
<section>
<empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>V jiném světě, jenž se odsud zdál tak neskutečný a vzdálený, se blížil čas Vánoc. Tady sněžilo.</p>
<p>Linus zkontroloval aktualizované informace o počasí. Sněžení během posledních dvou hodin zesílilo. Na denní straně poslední dobou narůstala aktivita. Tady, stovky kilometrů bezpečně za terminátorem, se nepatrné vločky kondenzovaného železa a titanu pomalu snášely k zemi. Kovový sníh byl pouhým okem neviditelný, částice měřily sotva mikron. Padal však neustále po mnoho milionů let; dost na to, aby se tu nahromadilo bohatství v pročištěných rudách.</p>
<p>„Na šestce všechno v pořádku,“ oznámil Linus a zavřel za sebou dvířka titěrné kontrolní místnosti. „Přesouvám se k pro dnešek poslední.“</p>
<p>Jaderným rozpadem poháněné pece se tyčily ve věčné noci a chrlily jeden kompaktní blok železa či titanu za druhým. Několik z nich také zpracovávalo jiné kovy: hliník, chrom, nikl… Neúnavné vlaky a občasný rover je sem přivážely z míst těžby.</p>
<p>Linus se nemohl dočkat, až jeho procházka venku skončí. Vizuální inspekce strojů byly převážně zbytečné a zastaralé, ale pořád byly povinnou součástí zdejší práce kvůli <emphasis>co kdyby</emphasis> a <emphasis>lidské vynalézavosti</emphasis>.</p>
<p>„Vracím se,“ ohlásil konečně a zamířil ke kolejím, kde čekal jeho malý vůz.</p>
<p>„Už zase se snažíš pokořit rekord v rychlosti inspekce?“ odpověděl mu hravý hlas.</p>
<p>Linus se drobně zamračil. Miranda ho vždycky škádlila, když byla řada na něm jít ven. Zdálo se mu, že ona si zdejší krajinu užívá – on rozhodně ne.</p>
<p>Nikdy by to otevřeně nepřipustil, ale pravda byla taková, že ta krajina drnkala na struny pohřbené hluboko v lidské mysli, hluboko zakořeněný strach z temnoty a chladu – a struny zrovna v jeho mysli se zdály velmi dobře vyvinuté. Nebyla to úplně dobrá vlastnost pro někoho, kdo tu měl žít celý rok. Ale Linus si připomínal, že to mohlo být horší. Mnohem, mnohem horší. Měl by být vděčný.</p>
<p>Nejvděčnější se však cítil, když ho vozítko vyhodilo vedle přechodové komory hlavní základny. Nemohl se dočkat, až se vysouká ze skafandru a stráví ve sprše takovou dobu, jak mu jen dovolí naplánovaný příděl vody.</p>
<p>Jakmile byla kabina natlakovaná, objevila se Miranda, aby mu pomohla z neforemného skafandru. „Všechno, jak má být?“</p>
<p>„Jo, všechno je v nejlepším pořádku.“ <emphasis>Jsme tu zbyteční</emphasis>, dodal pro sebe.</p>
<p>„Skvěle. I když od tebe to zní jako pohřební řeč,“ poznamenala Miranda.</p>
<p>Linus to nechal bez odpovědi. Cítil, jak mu pramínky potu stékají po celém těle. Na nohou ho držela jen myšlenka na sprchu.</p>
<p>Pokaždé to bylo o něco horší. Býval by si myslel, že si zvykne, ale čím více času trávil venku na povrchu planety, tím otřesenějšího ho každá návštěva zanechávala.</p>
<p><emphasis>Už jen pět měsíců</emphasis>, připomněl si. <emphasis>Pak to skončí.</emphasis></p>
<p>Vypotácel se z komory a zamířil rovnou do titěrné koupelny.</p>
<p>„Není zač!“ zavolala za ním Miranda, stále ještě ukládající součásti skafandru na jejich místo.</p>
<p>„Promiň,“ zamumlal, ačkoli ho už nemohla slyšet.</p>
<p><emphasis>Už jen pět měsíců. To vydržíš.</emphasis></p>
<p>Zapnul proud vody a zavřel oči.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Miranda seděla u stolku v hlavní místnosti a žvýkala sušenou proteinovou tyčinku. „Akorát včas na večeři,“ zakřenila se na něj. „Nechala jsem ti tu s kuřecí příchutí.“</p>
<p>„Dobře,“ odvětil mechanicky.</p>
<p>„A máme dobré zprávy zvenčí. Naši zahnali ty parchanty zpátky za vnější pás.“ Pyšně se usmála. „Můžeme klidně spát. Potrvá měsíce, než budou zpátky v gravitační studni – pokud se odváží!“</p>
<p>Linus k ní zdvihl pohled plný naděje. „Znamená to, že vnitřní pás je v našich rukou? Zase se tam může těžit?“</p>
<p>„Ne. Ti zatracení plecháči ho nechali plný svých automatů a pastí. Ty jsou sice hloupé, ale ne tak hloupé, abychom tam mohli bezpečně těžit.“</p>
<p><emphasis>Takže se odsud hned tak nedostaneme.</emphasis> Linus potlačil povzdech. Bez přísunu kovů z pásu asteroidů byla tahle pekelná planeta jejich nejlepším zdrojem, i když její dráha extrémně blízko slunci činila zdejší těžbu velmi nevýhodnou. Dostat se z tak hluboké gravitační studně vyžadovalo obrovské množství paliva a silné štíty na ochranu lodi před silným osluněním.</p>
<p>Kdyby nevěděl, kde se nachází, mohl by si Linus představit, že jsou na velkém měsíci nebo menší terestrické planetě na nějakém <emphasis>normálním</emphasis> místě. Všechno, co kolem sebe viděli, byla popraskaná zem a obyčejná noční obloha. Jen když se čas od času potřebovali vydat poblíž terminátoru, podivnost tohoto světa vyšla najevo.</p>
<p>Miranda si nejspíš vyložila jeho zachmuřené ticho jako známku pochybností. „Hej, kdyby pořád ještě byli poblíž, nemyslíš, že by je naši viděli? I kdyby letěli setrvačností a nechali běžet minimum systémů, máme tu dost sond, abychom zachytili tepelnou stopu lodi. Jsou pryč.“</p>
<p>Linus netečně přikývl. „Co v jiných soustavách?“</p>
<p>„Žádné zprávy.“</p>
<p>Nic nového se k nim nedoneslo už bezmála čtvrt roku. Ale to nutně neznamenalo problémy. Znamenalo to jen, že žádná z jejich lodí nebo sond neudělala Ozakiho přechod do této soustavy, nebo že přinesené informace nebyly určené jim.</p>
<p>Linus věděl, že do některých soustav přilétaly lodi jen jednou za pět let nebo i déle. Tato se kvůli své poloze stala jedním z bitevních polí a doprava tu byla intenzivnější – obvykle nejméně čtyři plánované Ozakiho přechody sem i odsud každý rok. Jedna z těch lodí by měla za pouhých pět měsíců přivézt jejich střídání a vzít je zpět do civilizace. Doufal, že dorazí podle plánu. Při myšlence na to, že by tu zůstali uvěznění déle, v nejhorším případě celá léta, se otřásl.</p>
<p>Beze slova se zvedl a vzal si jídlo do své kabiny.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p><emphasis>Než jsme sem dorazili, dozvěděli jsme se, že žádná posádka nakonec nepoužívala oficiální katalogové jméno planety. Když jste slyšeli ty přezdívky, nemohli jste si nevšimnout určitého společného tématu: Peklo, Hádes, Gehenna, Pec, Inferno… Osobně se mi líbila Horkovzdušná trouba – tahle posádka měla smysl pro humor. Abychom dodrželi nepsanou tradici neopakujících se jmen, dali jsme planetě své vlastní: Tartaros.</emphasis></p>
<p>Linusova ruka se zastavila nad dotykovým displejem. Jako by mohl někdy poslat domů jakýkoli z početných dopisů, které tu už napsal. Veškerá komunikace byla přísně omezená: ven šly jen pravidelné zprávy o stavu prací a žádné nesměly uniknout ze systému vojenských retranslačních stanic. Během dlouhých hodin ničeho si Linus osvojil umění psaní dopisů, začal si hrát s kompozicí a stylem, tónem, volbou slov…</p>
<p>Miranda tomu nikdy nerozuměla. <emphasis>Proč píšeš domů, když to nemůžeš odeslat?</emphasis> ptala se. <emphasis>A proč se vůbec obtěžuješ psát? Kdybych mohla, prostě bych poslala videozáznam.</emphasis></p>
<p>Právě se objevila u dveří jeho kabiny. „Linusi, jsi v pořádku?“</p>
<p>„Ano, jsem jenom unavený.“ Linus odložil svůj záznamník. Ve skutečnosti se na Mirandu nezlobil za to, jak si ho předtím dobírala – a byl si jistý, že jí to nebylo líto. To nebyl její styl. Byla vším, čím on nebyl: silná, praktická, netečná k peklu na téhle planetě i daleko odsud…</p>
<p>Ušklíbla se. „Příliš unavený?“</p>
<p>„Ne zase tak moc,“ připustil. Hlavou mu mimoděk prolétla jiná odpověď, přání zůstat o samotě, ale nechal tu myšlenku odplout. <emphasis>Měl bych za Mirandu být vděčný</emphasis>, pomyslel si. <emphasis>Dávno bych zešílel, kdybych tu byl sám nebo s někým jiným než právě s ní.</emphasis></p>
<p>Miranda se usmála a vmáčkla se do těsného prostoru spolu s ním. Linus rychle umístil záznamník do kapsy zavěšené na stěně.</p>
<p>Později usnula přímo v jeho kabině, což činilo omezený prostor ještě klaustrofobnějším. Nedokázal se však přimět ji probudit. Teplo jejího těla a její pomalý pravidelný dech ho uklidňovaly. Skoro by si mohl představit, že je v bezpečí doma a Miranda je jeho přítelkyně, ne pragmatická členka posádky, která mu dává přednost před přístrojem. Spal by ve skutečné posteli, po dni stráveném skutečnou prací, chozením pod skutečnou oblohou…</p>
<p><emphasis>Přestaň! Jen si to děláš horší. Měl by ses vyspat.</emphasis></p>
<p>Posunul se vedle Mirandy a pokoušel se nemyslet. Přemýšlení byl zabiják spánku. Nebylo ovšem tak snadné přestat. Jeho neodbytné myšlenky se přesunuly k probíhající válce.</p>
<p>Jen před dvěma dny právě o ní mluvili, když leželi v téhle kabině. Miranda byla rezolutní a přímočará jako vždy. Občas si říkal, jestli ji vůbec něco dokázalo zanechat nerozhodnou.</p>
<p>„Co se tam venku podle tebe právě teď děje?“ zašeptal v nestřeženém okamžiku.</p>
<p>V mdlém světle kabiny zahlédl Mirandin úšklebek. „Co myslíš? Nejspíš se navzájem sestřelují z oblohy.“</p>
<p>„Měl jsem na mysli… jak to podle tebe skončí? A <emphasis>kdy</emphasis>?“</p>
<p>„Vyhrajeme, jak jinak. Jsme lepší než ti plecháči. A musíme je porazit.“ Miranda teď vypadala téměř znuděně. <emphasis>Proč pokládá tak stupidní otázky</emphasis>, říkala si nejspíš. Navzdory její přítomnosti vedle sebe si Linus připadal neskutečně osamělý.</p>
<p><emphasis>Jak si může být pořád tak jistá?</emphasis> přemítal. <emphasis>Jsem zrádce, protože mám pochybnosti?</emphasis></p>
<p>Jen proto, že si občas říkal, jestli jsou takzvaní plecháči skutečně tak skrz naskrz zlí, nebezpeční a pokřivení, jak o nich všichni mluvili, stával se také nebezpečným? Protože se zamýšlel nad tím, jestli je jejich ideologie opouštění planet opravdu sama o sobě špatná, zrazoval svou stranu – tu správnou? Připadalo mu, jako by nikdo jiný o těchhle věcech nepřemýšlel – nebo to lépe skrývali.</p>
<p>Tyhle myšlenky se mu teď vrátily. Zdálo se, jako by se na něj řítil strop kabiny, když pomyslel na štíhlé dlouhé lodi zrychlující daleko za možnosti přežití nevylepšených lidských bytostí, za enormního úsilí dosahující téměř relativistických rychlostí, aby mohly provést Ozakiho přechod. Většina z nich touhle dobou nesla vojáky a zbraně namísto kolonistů. Mohlo to být tak skvělé… ale dvě frakce lidstva – pokud ti druzí byli stále lidmi – válčily napříč ramenem Oriona a konec se zdál v nedohlednu.</p>
<p>„Možná by nás někdo měl vyhladit z celé Galaxie,“ zašeptal Linus pro sebe. Ta myšlenka byla podivně uklidňující. Konečně zavřel oči.</p>
<p><emphasis>Možná… kdyby nebylo toho, že tu není nikdo, kdo by to mohl udělat – kromě nás samých.</emphasis></p>
<p>Nebyl tu žádný galaktický klub; žádná Federace; žádná moudrá, šíleně stará civilizace vedoucí divokou mládež na správnou cestu; dokonce ani společný nepřítel, který by dokázal sjednotit neustále se hašteřící lidstvo.</p>
<p>Jen rozlehlá osamocená prázdnota.</p>
<p>Lidé se ji snažili zaplnit svou přítomností. A jelikož neměli nikoho, proti komu by se mohli vymezit, nějakou vnější skupinu, proti které by si mohli připadat jednotní, nadále se srovnávali s dalšími skupinami lidí, přemítal Linus.</p>
<p><emphasis>Potřebovali jsme vnější referenční rámec pro svůj druh, svou civilizaci, a nenašli žádný.</emphasis></p>
<p>Některé formy konfliktu se tak zdály nevyhnutelné. Ale pomyslet si, že přijde válka takových rozměrů… museli byste být ten nejhorší misantrop a pesimista, abyste tomu uvěřili – přesto k tomu došlo. Co to o lidstvu vypovídalo?</p>
<p><emphasis>Zasloužíme si vyhlazení. Ale není tu kromě nás nikdo, kdo by to udělal.</emphasis></p>
<p>Možná měl narukovat. Možná by touhle dobou už byl mrtvý a všichni by na tom byli líp. Možná kdyby byli všichni mrtví…</p>
<p>Zamrkal, překvapený nad směrem, který nabraly jeho vlastní úvahy.</p>
<p>Možná by se vážně radši měl vyspat.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Když ho budík vytrhl z neklidného spánku, Miranda už v jeho kabině nebyla. Linus ji našel v hlavní místnosti, dokonale probranou a svěží, jak sleduje nějakou show na vestavěné obrazovce, v ruce šálek kávy – i když nazvat ji tak bylo urážkou skutečné kávy. Miranda byla vždycky na nohou jako první, napřed vůči staničnímu harmonogramu – další z řady věcí, u nichž si nedokázal představit, jak je zvládá.</p>
<p>„Dobré ráno! Stojíš o předpověď na dnešek? Jedenáct kilometrů nad terminátorem máme nezvykle velký oblak oxidu titaničitého, takže můžeme očekávat velmi silné sněžení!“</p>
<p><emphasis>Ještěže dnes nemusím ven.</emphasis> Linus si nalil šálek asfaltově zbarvené tekutiny a plácl sebou do křesla. Jeho noční úvahy mu teď připadaly absurdní. Další den naplněný rutinní prací by ho z nich s trochou štěstí mohl vyléčit. Pak další a další… dokud nebude v bezpečí daleko odsud.</p>
<p>Zavřel oči a na krátký sladký okamžik si představil, že je doma.</p>
<p>Téměř si neuvědomil, že zvuk z Mirandina záznamu ustal.</p>
<p>„Hej… jedna z našich sond zachytila něco divného poblíž terminátoru,“ ozvala se Miranda. Zírala na obrazovku, na které už neběžela vyčichlá komedie. „Vidíš? Vypadá to jako pořádný kus kovu – čistého, pevného kovu.“</p>
<p>Linus pohledem přelétl údaje a zamrazilo ho. <emphasis>Ne</emphasis>, zastavil se, <emphasis>je to neprůkazné.</emphasis> <emphasis>Na samé hranici senzorického vybavení sondy. A s elektronikou se tu děje celá řada divných věcí, tím spíš u terminátorů se vším tím kovovým sněžením a silnějším zářením.</emphasis></p>
<p>„Musíme to potvrdit,“ hlesla Miranda.</p>
<p>„Souhlasím. Pošleme tam inspekčního drona.“</p>
<p>„Ne, s tím z tohohle prostředí nedostaneme nic užitečného. Sakra, vždyť naše mašiny sotva dokážou těžit tak daleko a vrátit se. Ta sonda má nejlepší senzory, jaké tu máme, a vidíš výsledek.“</p>
<p>„Nehodláš snad navrhnout…“</p>
<p>„Je to jediné logické řešení, Line.“</p>
<p>Linus cítil, jak se mu stahují útroby. Věděl, kam to směřuje. <emphasis>Já jsem softwarová inženýrka, Linusi, ty jsi tu vědec. Já tě můžu nejlíp podpořit odsud…</emphasis></p>
<p>„Ne,“ řekl sotva slyšitelně.</p>
<p>„No tak, Linnie. Jen si vezmeš rover a pak vyjdeš ven na fakt krátkou procházku. Kolikrát už jsi byl venku? Není to o nic nebezpečnější než procházka na Měsíci.“</p>
<p><emphasis>Ale je. Tady je silnější gravitace, pomoc je mnohem dál, ztratíme spojení, než tam dojedu…</emphasis></p>
<p>Jenže přinejmenším v jednom měla pravdu. Jeden z nich to musel jít ověřit. A on měl prostě tu smůlu, že na to měl lepší kvalifikaci.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>O tři hodiny později seděl Linus navlečený do skafandru uvnitř roveru na cestě k terminátoru, rozhraní světla a tmy. Zatím se rover řídil víceméně sám a on tam jen seděl a nervózně vyhlížel ven. To všechno dělalo ještě horším. Ocital se na pokraji paniky.</p>
<p><emphasis>Měl jsem jí to říct, měl jsem přiznat, že jsem víc a víc vyděšený pokaždé, když jdu ven.</emphasis> Po čele mu stékal pot. <emphasis>Ale ona by se mi vysmála nebo se rozčílila. A co by asi tak mohla dělat? I kdyby se nabídla, že všechny budoucí inspekce udělá ona, nebylo by to vůči ní fér.</emphasis></p>
<p>Rover byl stále ještě schopen zachytit vysílání ze stanice, ač narušené mikroskopickými vločkami kovů. „Nudím se,“ dokázal říct normálním tónem. „Vyprávěj mi něco, než ztratíme spojení.“</p>
<p>„Můžeš sledovat filmy na svém HUD. Mám práci.“</p>
<p>„Prosím.“</p>
<p>Okamžik ticha. Linus si skoro myslel, že ztratili signál, když Miranda znovu promluvila: „No dobře. Co bys chtěl slyšet?“</p>
<p>„Cokoli. Třeba něco o tvé rodině. Vlastně jsi o nich od příletu sotva mluvila.“</p>
<p>„Jo, a má to svůj důvod.“</p>
<p>Prodleva byla vyplněna tichým praskáním bílého šumu.</p>
<p>„Promiň,“ řekl. „Tak cokoli jiného. Cokoli chceš.“</p>
<p>„Ne, to je v pohodě. Jen se vždycky tak rozzlobím, kdykoli na ně pomyslím. Pořád se hádali, v jednom kuse. Pět minut ve stejné místnosti, a hned byli na kordy. Ale patřili k jedné z těch sekt, které nevěří v jakékoli odloučení v manželství, takže z toho nebylo úniku. Občas jsem si přála, aby se navzájem prostě zabili.“</p>
<p>Rozhostila se další chvíle ticha. Linus nedokázal přijít na žádnou vhodnou repliku.</p>
<p>Miranda pak pokračovala lehčím tónem: „Tohle asi nebylo to, co jsi chtěl slyšet, protože ses nudil, co? Zapomeň na to. Vždycky můžeme…“</p>
<p>Linus už neslyšel zbytek. Šum zesílil a on po chvilce vzdal pokusy znovu navázat spojení.</p>
<p><emphasis>Pořád se hádali…</emphasis> Nikdy by si byl nepředstavil takový původ u ženy jako Miranda – tak veselé, rozhodné a rozumné… Možná byla jedním z těch šťastlivců, kteří to objevili jako lepší způsob přežití než zbývající možnosti. Nebo se třeba jen naučila v dospělosti to kontrolovat a předstírat – a pak se možná i stát svou maskou.</p>
<p>Pomyslel na svou starší sestru Taliu, vždycky tak vážnou, hrdou, úspěšnou ve všem, do čeho se pustila. Nikdy se jí nemohl vyrovnat. Jak jí občas záviděl… A co udělal se vším, co měl? Zůstal tak odtažitý, nesmělý, nesebevědomý. Nikdy se za nic nerval.</p>
<p><emphasis>Dokonce ani teď</emphasis>, říkal si hořce, <emphasis>kdy se schovávám před válkou v téhle díře, protože jsem měl to štěstí dostat se na doktorské studium geologie, když jsem měl narukovat. V něčích očích mi to dalo kvalifikaci pracovat tady.</emphasis></p>
<p>Zbytek cesty strávil v temné náladě a sotva věnoval pohled krajině venku, které měl tak dobře rozumět. Pak se najednou rover zastavil.</p>
<p>Linus se podíval na mapu. Před nimi ležel příliš nepravidelný terén a rover už nemohl dál pokračovat. Linus tiše zasténal, váhavě vystoupil a udělal jeden krok. Pak další.</p>
<p>Nakonec se uklidnil natolik, aby vyrazil kupředu podle instrukcí na svém HUD. Nemohl se však dočkat, až odsud zmizí a nikdy se nevrátí.</p>
<p><emphasis>Koneckonců i tahle planeta mizí přímo pod námi</emphasis>, přemítal. Zatím byla eroze pomalá, jen ty nejlehčí částice dosáhly únikové rychlosti a uvolnily se ze sevření gravitace Tartaru. Ale už zanedlouho – z geologické perspektivy – překročí planeta mez, za níž dojde ke katastrofické ztrátě hmotnosti, a ani ne pouhých sto milionů let nato už tu po ní nic nezbude, ani ubohé zbytky kovového jádra. Vše se odpaří, bude odneseno Parkerovým tepelným prouděním a slunečním větrem, a zanechá za sebou tenký závoj kovového prachu, tou dobou jedinou stopu po bývalé planetě.</p>
<p>Při pohledu zblízka byla zem silně zvrásněná, plná hlubokých trhlin a rozeklaných skalisek. Povrch Tartaru tak vypadal mrtvý, nehybný. Pod ním však planeta byla aktivnější, než mohla Země být kdy ve své historii. Divoké konvektivní proudy se táhly skrz celou hloubku pláště a soustředily se zejména do bodu pod hvězdou, kde byla vulkanická aktivita tak intenzivní, že modely předpokládaly bubliny magmatu větší, než si vůbec lze představit, vybuchující v místech bez ustání zírajících do tváře slunce Tartaru.</p>
<p>Nikdo je samozřejmě nikdy přímo neviděl. Veškeré stanice obíhající Tartaros se nacházely na geostacionární dráze, stále nad odvrácenou stranou. Žádná z nich by nevydržela žár denní strany. Jen hrstka pozemních sond se vydala za terminátor – a ještě méně jich takový kousek přežilo a vrátilo se zpět s daty. V zásadě vše, co lidé o Tartaru věděli, pocházelo z měření provedených na noční straně.</p>
<p>Žár lidem téměř zabránil se sem vydat. Žádný člověk by pravděpodobně nestanul na povrchu Tartaru nebýt války a nemožnosti těžit kovy v pásu asteroidů. Tartaros byl příliš lákavý zdroj, a tak byla do prostředí ještě nehostinnějšího pro elektroniku než člověka poslána i malá lidská posádka. Jakmile se lidé jednou dostali na povrch odvrácené strany, už jim mnoho nebezpečí nehrozilo. To cesta tam a zpět je hrozila zabít.</p>
<p>Jelikož silné ablativní štíty sotva dokázaly jakoukoli blížící se loď uchránit před přehřátím, lodi potřebovaly ve slunečním svitu trávit co nejméně času – což od určitého bodu znamenalo téměř přímou dráhu rovnou do hluboké gravitační studně nebo z ní, a to vyžadovalo absurdně vysoký tah. Což zároveň znamenalo vystavení lidí extrémnímu zrychlení. Veškeré tělní dutiny musely být vyplněny aeropěnou. Linus nenáviděl tu proceduru snad ještě více než vycházky na Tartaru. Navzdory analgetikům si pokaždé připadal jako vycpávaný zaživa.</p>
<p>Odsouvaje nepříjemné vzpomínky stranou, Linus pokračoval v chůzi. Téměř dokázal zahlédnout okraj slunečního kotouče na obzoru. Už jen pár kilometrů, a dostal by se do zóny šera. Pár minut tam, a upekl by se zaživa. A ještě dál v zemi věčného dne pobublávaly oceány magmatu.</p>
<p>Linus si uvědomil, že se mimoděk zastavil, a přiměl se jít dál. Byl koneckonců v bezpečí. Pokud neudělá neopatrný krok a nebude mít takovou smůlu, aby si poškodil skafandr, co by se mu mohlo stát? Skafandr byl velmi odolný a jeho kyslíkové nádrže ještě téměř plné. Mohl by tu v případě nutnosti přežít i několik dní.</p>
<p>Displej mu ukazoval padesát metrů k cíli. Linus se opatrně vyhnul dalšímu skalnatému hřebeni. Třicet metrů. Teď už to viděl. Většina byla stále ještě ukrytá za výběžkem skal, ale zahlédl tolik, aby si dokázal rámcově představit tvar.</p>
<p>Zastavil se, neschopný promluvit nebo vykročit dál, a jen na tu věc zíral.</p>
<p>Bez nejmenších pochyb byla umělá.</p>
<p>Konečně se probral a učinil pár váhavých kroků vpřed.</p>
<p>Co je to? Vypadá to skoro jako nějaká velká vědecká sonda. Tamhle je pohonná sekce… ale nevypadá stavěná na přistání. Že by tu havarovala?</p>
<p>Zcela zapomněl na obavy, které v něm cesta sem vyvolávala. Pln zvědavosti se vydal blíž.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Zpět uvnitř roveru Linus konečně znovu uslyšel známý hlas, byť zastřený šumem.</p>
<p>„Mirando!“ zvolal. „Slyšíme se?“</p>
<p>„…no. …ašel? …íš mě?“</p>
<p>„Sotva. Ale pokud slyšíš ty mě – jen počkej, co jsem tu našel!“</p>
<p>Jak se pomalu blížil k základně, zachycoval Linus tamní signál stále zřetelněji.</p>
<p>„…kže to nebyla chyba měření?“</p>
<p>„Ne! Byla to…“ Linus na okamžik ztichl. „Mimozemská sonda. Jsem si tím jistý.“</p>
<p>„…sonda? Jistý?“</p>
<p>„Ano! Pořídil jsem snímky ze všech stran. Kdybys to jen mohla vidět na vlastní oči!“ Cítil se někdy předtím tak pohlcený úžasnými dojmy? Tak šťastný a plný vzrušení na tomhle pekelném místě? „Nemohl jsem se dostat úplně k ní, terén byl příliš neschůdný, ale stál jsem tak blízko! Vypadala jako orbitální sonda, aspoň hádám. Jakmile to oznámíme, velení sem určitě pošle odborníky. A vypadala skoro netknutě – můžeme se z ní tolik dozvědět!“</p>
<p>Miranda mlčela.</p>
<p>„Ale nejdůležitější zjištění pro mě je,“ pokračoval Linus tišeji, „že… nejsme sami. Konečně důkaz. I kdyby byli dávno mrtví, v nějaké době žili a cestovali mezi hvězdami jako my. A pokud jsou skutečně mrtví – není to připomínka, že totéž se může stát i nám? Možná… jen možná… by to mohlo uspíšit konec války. Nebo aspoň přimět lidi uvědomit si, jak křehké je to, co máme. Nechci do toho vkládat příliš mnoho nadějí, ale takhle to vidím. Je to ode mě hloupé?“</p>
<p>Po krátké odmlce Miranda řekla: „Ano.“</p>
<p>Tohle Linus nečekal.</p>
<p>„Nikdo se nic nedozví ještě celá desetiletí, Linnie. Pokud to oznámíme, dovedeš si představit, jak to velení vyhlásí do světa? Zůstane to přísně tajné, dokud se to úmyslně nebo náhodou jednoho dne nedostane ven. Tou dobou se určitě dozvíme hodně věcí – a použijeme je k boji proti zbytku lidstva. Nechci ti bořit iluze, Linusi, ale to je přesně to, čím jsou.“</p>
<p>„Ale co tedy navrhuješ? Nemůžeme to přece tajit?“</p>
<p>„Můžeme. Bylo to tu celou dobu, a naše sonda to dnes jen náhodou zachytila. Když budeme mlčet, může objev počkat do doby, než bude mír. To je můj návrh.“</p>
<p>„To ale…“ Linusovi vynechal hlas. „Ne. Promiň, ale nemůžeme si to nechat pro sebe!“</p>
<p>Možná byl stále ještě beznadějným idealistou, navzdory válce, navzdory všemu, ale tady šlo o tak výjimečný objev, že pomlčet o něm by byla svatokrádež. Co kdyby se jim něco stalo a nikdo jiný už se o něm nedozvěděl? Hrozné pomyšlení! Možná ji výsledek jeho rozhodnutí zklame. Nikdy by se však nerozhodl jinak.</p>
<p>Pokoušel se to vysvětlit Mirandě. Naslouchala bez jediného přerušení.</p>
<p>Když skončil, ochraptělým hlasem pronesla: „Je mi to líto.“</p>
<p>„Co?“ Linus nechápal.</p>
<p>Rover zničehonic změnil směr. Odchýlil se od trasy zobrazené na displeji Linusovy helmy. A on zamrkal. „Mirando, co se děje?“</p>
<p>„Je mi to líto,“ zopakovala. „Ale jsi tak tvrdohlavý! Nedáváš mi jinou možnost!“</p>
<p>„<emphasis>Co</emphasis> se děje?!“</p>
<p>„Ne… nepovažuji tě za nepřítele. Ne <emphasis>tebe</emphasis>. Nejspíš ti dlužím vysvětlení. I když na tom už nesejde. Uvažoval jsi někdy o tom, co jsem dělala, než jsme se setkali?“</p>
<p>Pořád ničemu nerozuměl. Útroby se mu sevřely děsivým pocitem, ale jeho vědomí jej stále nepřijalo.</p>
<p>„Linnie, já…“ Zdálo se, že Miranda obtížně hledá slova. „Jsem <emphasis>nepřítel</emphasis>.“</p>
<p>Ne, ne Miranda, tohle není možné, musí to být sen, noční můra…</p>
<p>„Je mi to vážně líto.“</p>
<p>Přerušila spojení. Linus se zoufale pokoušel je obnovit. „Ne, ne,“ šeptal pořád.</p>
<p>Oči se mu rozšířily, když spatřil propast přímo před roverem.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Bolela ho hlava. Cítil se příšerně dezorientovaný. Co se stalo?</p>
<p>Linus pootevřel oči. Na jeho HUD poblikávaly podivné barvy. Dělalo mu potíže rozlišit tvary, všechno se slévalo do jediného pestrobarevného moře.</p>
<p>Pak se rozpomněl.</p>
<p><emphasis>Miranda? Nepřítel? To přece není možné…</emphasis></p>
<p>Jaké jiné vysvětlení tu však bylo?</p>
<p>Slyšel vlastní hvízdavý dech.</p>
<p>Uvědomil si, že má v očích slzy. Proto bylo všechno tak rozmazané.</p>
<p>Miranda, zrádkyně. Spící agent. Nepřítel.</p>
<p>Pokusil se vzpamatovat a mrkáním zahnat slzy. Co říkaly ty nápisy na displeji v helmě?</p>
<p>Neopravitelné poškození roveru… systémy skafandru v normě… žádné zlomeniny nebo závažná vnitřní zranění…</p>
<p>Celé tělo ho bolelo, ale přinutil se trochu se napřímit a rozhlédnout. Rover byl na první pohled těžce poškozený, ale jediného pasažéra bezpečnostní systémy uchránily. Přední sklo bylo narušené a na úplné rozbití stačilo už jen pár úderů nouzovým kladívkem. Linus se vysoukal ven na dno trhliny, jejíž druhý svah byl naštěstí poměrně mírný.</p>
<p>K základně mu zbývalo bezmála sedmdesát kilometrů nekonečnou krajinou plnou hřebenů a strmých údolí. Po týle mu stékal studený pot.</p>
<p><emphasis>To nedokážu, to nejde…</emphasis></p>
<p><emphasis>Pokud to nedokážeš, zemřeš tady.</emphasis></p>
<p>Něco v něm se přepnulo do jiné polohy. Dal se do opatrného šplhání a chůze. HUD mu ukazoval nejkratší cestu překonatelnou člověkem ve skafandru. Odhadovaný čas do cíle byl dvacet šest hodin: kdyby vůbec neodpočíval.</p>
<p>Odsunul stranou zoufalství, pochybnosti a tak moc otázek, a šel mechanicky kupředu. Jeho mysl teď připomínala krajinu kolem: podivná, roztříštěná, ale nakonec jednotvárná a prázdná.</p>
<p>Jednou špatně došlápl a upadl. Málem se zřítil do hluboké propasti. Pád ho zanechal na jejím okraji, zírajícího do zdánlivě nekončící temnoty tam dole. Na okamžik tam bez pohnutí ležel, rozhlížel se po popraskané zemi kolem a tmě pod sebou, a říkal si, jak jednoduché by bylo tam zůstat a v klidu čekat, dokud mu nedojde kyslík. Nebo by mohl vyřadit některé systémy a nechat skafandr do něj napumpovat tolik anestetik, aby se už nemusel nikdy probudit.</p>
<p>Tak jednoduché.</p>
<p><emphasis>Ty zbabělče.</emphasis></p>
<p>Linus pozvedl hlavu a skoro rozpoznal v nejbližší skále sestřinu pohrdlivou tvář.</p>
<p><emphasis>Vždycky se vzdáš, není to tak? Nikdy ses za nic nerval.</emphasis></p>
<p>Linus se vzpamatoval, vyděšený směrem vlastních myšlenek. Zkontroloval funkčnost skafandru. Při pádu nedošlo k žádnému poškození. Mohl pokračovat. <emphasis>Musel</emphasis>.</p>
<p><emphasis>Vstaň. Teď hned. A pohni kostrou! Představ si, že je to závod. Ve škole jsi nikdy nechtěl skončit poslední. Nikdy jsi nedoběhl první, ale nikdy ani poslední. Tak tvrdohlavý… nesnesl bys to. Nehledě na to, co si myslela Talia, na to jsi byl příliš hrdý. Tak se zatraceně trochu snaž.</emphasis></p>
<p>Kráčel dál. Křehká rovnováha jeho mysli však byla narušena vzpomínkami na sestru – připomněla mu Mirandu.</p>
<p>Po několika střídáních chůze a odpočinku, o více než třicet hodin později a k smrti vyčerpaný, spatřil první ze série pecí. Základna už byla tak blízko!</p>
<p>Každá z pecí měla ve stísněné kontrolní kabině trochu nouzových zásob. Linusovi by vydržel kyslík ještě skoro dva dny, ale nemusel se příliš odchýlit od své trasy, aby doplnil jak kyslík, tak vodní filtry, proteinové nápoje a záložní baterie.</p>
<p>Sotva se znovu vydal na cestu, málem ho oslepil jasný záblesk. Nebýt adaptivního skla helmy, mohl by přinejmenším dočasně přijít o zrak.</p>
<p>Zamrkal, aby zahnal pryč skvrny před očima, a nevěřícně se zahleděl na obzor.</p>
<p>Základna byla pryč.</p>
<p>Senzory skafandru potvrdily to, co viděl: exploze zničila celý habitat, nezůstalo skoro nic.</p>
<p>„Jak jsi mohla?“ hlesl.</p>
<p>Miranda ho musela vidět přicházet – nejspíš ho prozradily senzory umístěné u pece. Aby mu zabránila dosáhnout základny, raději zvolila vlastní smrt. Nemohla si přece myslet, že bez stanice přežije, ne?</p>
<p><emphasis>A já jsem taky mrtvý. Cokoli teď udělám, nemění nic na tom, že tu umřu…</emphasis></p>
<p>Pomyslel na pozůstatky mimozemské sondy, na radost a úžas, které cítil teprve včera. Miranda uspěla. Nikdo se nic nedozví – možná nikdy.</p>
<p><emphasis>Pokud s tím něco neudělám. Ale co</emphasis> můžu <emphasis>udělat?</emphasis></p>
<p>Výbuch zničil hlavní i záložní vysílač. Antény pecí nebo roverů nebyly zdaleka tak silné, aby jejich signál dosáhl retranslačních stanic v soustavě, dokonce ani na oběžné dráze Tartaru.</p>
<p><emphasis>Raketa!</emphasis></p>
<p>Kosmodrom ležel sotva půl dne cesty odsud, funkčním roverem ještě mnohem méně.</p>
<p>Kdyby dokázal odeslat zprávu z vysílače rakety, přiletěli by pro něj… V nouzovém krytu na místě by mohl přežít možná tak dva týdny, a snad daleko více, kdyby si tam nanosil veškeré zbývající zásoby na Tartaru…</p>
<p>Kdyby mohl, byl by planetu opustil. Jenže aby přežil silné zrychlení, potřeboval by projít předletovými procedurami, které se odehrávaly na základně.</p>
<p>Vyslání signálu postačí.</p>
<p>Nakonec se odsud přece jen možná dostane živý.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Linusovi se podařilo najít rover a naskládat dovnitř tolik zásob, kolik se tam vešlo. Když se zastavil u poslední pece po cestě, povšiml si varovných hlášení blikajících na jejích kontrolních displejích.</p>
<p><emphasis>Ach ne. Musela vyřadit chlazení reaktoru, a nejspíš nejen tady!</emphasis></p>
<p>S tolika pojistkami bylo téměř nemožné sabotovat jaderný reaktor. Ale to bylo i vyhodit stanici do povětří. Miranda se na něco podobného musela připravovat celou dobu. I když reaktory nezpůsobí explozi, roztečou se a zcela zničí pece. Možná to bylo jejím cílem od samého počátku – zastavit veškerý přísun kovů z Tartaru. Bez něj by spojenecké síly v soustavě byly daleko zranitelnější.</p>
<p>On už tu však nemohl dělat nic než se rychle vydat na kosmodrom.</p>
<p>Odřízl veškerou vnější komunikaci roveru, jakou mohl, a řídil manuálně podle trasy promítnuté na HUD. Vyžadovalo to neustálou úplnou pozornost, za což byl vděčný – neměl čas myslet na to, co se stalo. Alespoň dokud jeho pozornost nenarušilo zapraskání ve sluchátkách. Přijímal signál na nouzové frekvenci – tu vyřadit nedokázal.</p>
<p>Krátké ticho, následované tlumeným hlasem: „Ahoj, Linusi.“</p>
<p>Strnul. Musel zastavit, jinak by určitě havaroval. Takhle slyšet hlas z mrtvých…</p>
<p>„Vidím, že míříš ke kosmodromu. Linusi, je mi to líto, ale nemáš jak se odsud dostat.“</p>
<p>Pramínky potu mu stékaly po čele. „Chystáš se převzít kontrolu nad tímhle roverem stejně jako předtím?“ dokázal ze sebe vypravit.</p>
<p>„Postaral ses, abych nemohla. Já to ovšem nepotřebuji. Není možné tuhle planetu opustit.“</p>
<p><emphasis>Neposlouchej ji. Rychle jeď dál, než tě dožene…</emphasis></p>
<p>Jel tak rychle, jak se jen odvažoval. Celou dobu slyšel Mirandin melancholický hlas opakující, že vše je ztraceno. Pokoušel se mu nevěnovat pozornost.</p>
<p>Když vzápětí dojel na kosmodrom, nikde ji neviděl, a dokonce k němu přestala mluvit. Nebyl si jistý, zda to je dobré či špatné znamení.</p>
<p>Ze všeho nejdříve se pokusil navázat spojení s vysílačem rakety v naději na vyslání zprávy. Přístroj však nereagoval. Linus vyšplhal do kabiny a ke své hrůze objevil v záznamu jen pár hodin starý přístup k vysílači, údajně kvůli údržbě.</p>
<p><emphasis>Byla tady!</emphasis></p>
<p><emphasis>Mohla by tu být ještě pořád.</emphasis></p>
<p>Na okamžik byl Linus ochromený, příliš vyděšený se otočit. Byl si jistý, že by stála přímo za ním, čekající na něj.</p>
<p>Obrnil se. Zbytek kajuty byl prázdný, průchod uzavřený, jak ho zanechal.</p>
<p>„Takže na tohle jsi taky myslela,“ pravil nahlas. „Uvažovala jsi dopředu, jako vždycky.“</p>
<p>Měl by se pokusit opustit planetu i s vědomím, že zrychlení ho nejspíš zabije?</p>
<p><emphasis>Jakou jinou možnost ještě mám?</emphasis></p>
<p>Linus zapnul letové systémy a zkontroloval stav rakety. Už necítil téměř žádný další příval zoufalství, když indikátor paliva zasvítil červeně. Jistěže se postarala o všechny možnosti. Byla velmi důkladná.</p>
<p>Zaklonil se a zavřel oči. Udělal všechno, co mohl. Byl mrtvý. Mohl tu zůstat a čekat. Mohl si omezit přísun kyslíku a upadnout do spánku… udušení a otrava oxidem uhličitým ovšem nebyly dobrá smrt, alespoň co slyšel. Ovšem která byla?</p>
<p><emphasis>Jak asi zemře ona? Pořád tam venku, vyčkávající, dávající pozor na to, abych neunikl…</emphasis></p>
<p>Vstal a znovu sešplhal z rakety.</p>
<p>„Jsi tu pořád?“ řekl.</p>
<p>„Jsem.“ Zněla omluvně. „Linusi, vzdej to. Ani jeden z nás se odsud nedostane.“</p>
<p>„To říkáš ty,“ přerušil ji ostře.</p>
<p>„Chceš se přít, teď? No prosím. Jen to zkus, vyzkoušej všechno. Ale je to marné.“</p>
<p>„Proč jsi to udělala?!“</p>
<p>Linus si téměř dovedl představit její nepatrný smutný úsměv, když říkala: „Musela jsem se rozhodnout. Byla jsem sem poslána, abych zpomalila průběh prací a dělala pozorovatelku. Ale když jsi mi ohlásil ten nález, věděla jsem, že musím učinit okamžité rozhodnutí. Co bys na mém místě dělal ty, kdyby hrozilo, že objev padne do rukou <emphasis>plecháčům</emphasis>?“</p>
<p>„Nikdy bych se nestal –“</p>
<p>„Čím? Dvojitým agentem? I kdybys tím mohl pomoci své straně? Nebo jsi moc velký zbabělec?“</p>
<p>Měl na ni vztek, ale zároveň se cítil prostě unavený – velmi, neskutečně unavený.</p>
<p>„Ukončíš to?“ zeptal se tiše.</p>
<p>„Už je to skončené, Linnie. Není možné odsud vyslat zprávu nebo odstartovat. Můžeme jen čekat do definitivního konce – nebo se k němu dostat rovnou. Chceš, abych to udělala?“</p>
<p>Chvíli to zvažoval. „Ne,“ zašeptal pak. „Nejsem zbabělec.“</p>
<p>„Já vím, že nejsi.“</p>
<p>„A <emphasis>co</emphasis> jsi zač ty, Mirando?“</p>
<p>„Takže teď jsem pro tebe <emphasis>co</emphasis>?“</p>
<p>„Úmyslně jsi mě zabila,“ odvětil Linus se vší hořkostí, která mu dokázala prosáknout do hlasu. „Myslím, že to mi dává právo ti říkat jakkoli.“</p>
<p>„Mí lidé by říkali, že jsem hrdinka.“</p>
<p>„A mí, že jsi zrádkyně.“ Po krátké odmlce Linus dodal: „Kde jsi?“</p>
<p>„Proč? Chystáš se mě zabít?“</p>
<p>„Záleželo by na tom?“</p>
<p>Neodpověděla. Linus napůl očekával, že přestane komunikovat a on tu zemře o samotě. Ve skutečnosti nečekal, že se ukáže.</p>
<p>Vyschlo mu v krku, když spatřil, jak se poblíž vynořila postava ve skafandru. Překonal prvotní nutkání utéct. K čemu by mu to bylo?</p>
<p>„Tady jsem,“ ozvala se zbytečně.</p>
<p>Najednou nevěděl, co na to říct. Měl tolik otázek – a nedokázal se přimět vyslovit ani jednu.</p>
<p>Žádný z nich chvíli nepromluvil. Stáli tam naproti sobě celou věčnost, než Miranda konečně pravila: „Věřil bys mi, kdybych ti řekla, že je mi to opravdu líto?“</p>
<p>„Nevím.“</p>
<p>„Co chceš slyšet? Vysvětlení? To ti můžu poskytnout.“</p>
<p><emphasis>Neprozradíš ho koneckonců už nikomu jinému</emphasis>, nechala nevyřčeno.</p>
<p>Linus se cítil nekonečně unavený a poražený, a k vlastnímu překvapení zjistil, že je mu jedno, zda se to dozví, nebo ne – na ničem už nezáleželo. „Klidně,“ řekl potichu.</p>
<p>„Klidně,“ zopakovala po něm dutě. „Posaďme se do krytu. Nikdy jsem nemohla vystát tuhle hroznou krajinu.“</p>
<p>„Nikdy jsi nic neřekla.“</p>
<p>„Ty taky ne.“</p>
<p>Posadili se ve ztemnělé místnosti, oba jen se svým HUD a kontrolkami skafandru osvětlujícími jejich pohled. Linus přes otevřený link slyšel Mirandin zrychlený dech. Skoro mu jí bylo líto, než si naplno uvědomil absurditu té situace. Kdyby ještě mohl, byl by se až zasmál.</p>
<p>„Vím, že už jsem se ptal proč. Ale pořád nedovedu pochopit, co člověka přiměje udělat to, co jsi provedla. Než umřu, zasloužím si aspoň vysvětlení, jak jsi mi nabídla.“</p>
<p>Chvíli slyšel jen ticho. Pak zničehonic promluvila: „Mají <emphasis>pravdu</emphasis>. Plecháči, jak jim posměšně říkáte. Nemáme nejmenší právo využívat a ničit jiné světy. Měli jsme svou šanci na Zemi, a promrhali ji. Pomysli na všechny ty možné budoucnosti, které ničíme s každou kolonizovanou, terraformovanou a vytěženou planetou! Všechen ten život, který kvůli nám nikdy nevzejde. Jsme neskutečně sobečtí s tím, kolik prostoru si přivlastňujeme. Nikdy bychom žádnou další planetu ke spokojenému životu nepotřebovali, kdyby nebylo toho stupidního pocitu moci, vlastnictví světů, které nejsou naše.“</p>
<p>Miranda se zhluboka nadechla. „Jejich pohled mi objasnil mnohé. Bojujeme o prostor i tam, kde je ho spousta. Ničíme krásu, jen abychom ji přetvořili k obrazu svému. Tak sobečtí, v každém aspektu života. A válka? Tvoji lidé ji začali. Neměli jsme jinou možnost než se bránit. Teď všichni děláme, co musíme. Získala jsem pár augmentů. Ne mnoho, zdaleka ne tolik, aby to druhé straně přišlo podezřelé – ale dost na to, abych už nikdy nemusela vkročit na žádnou planetu, kdyby nebylo mého přidělení sem. Mohla bych žít na stanici postavené od základů z kosmického smetí, s umělým ekosystémem, používající zdroje, které nebyly vyrvané žádnému potenciálně obyvatelnému světu, který nedostal svou šanci na rozkvět kvůli nám. Stačí málo, abychom začali nanovo. Měli jsme to udělat už dávno.“</p>
<p>Linus si představoval její oči. Leskly se přesvědčením i slzami. Její hlas však nenesl stopy druhého. Možná se jen snažil si ji představit… lidštější.</p>
<p>„Dali mi nový domov. Nový život. Ale potřebovala jsem jít sem, právě z tohohle důvodu.“ Teď se jí hlas přece jen lehce zachvěl. „Jak byste využili ten nález? K tvorbě zbraní. Vyšťourali byste každičký kousek mimozemské techniky, který tam zůstal, a použili ho proti nám. A nejen jako klasickou zbraň. Zaútočili byste přímo na naše základy: řekli, že ti, kdo postavili tu sondu, sami terraformovali světy, lidé se nijak neliší od svých kosmických předchůdců a naše strana musí být potlačena.“</p>
<p><emphasis>Stalo by se to tak doopravdy?</emphasis> přemítal Linus. Došel k závěru, že ano. Ale přesto…</p>
<p>Takhle to znělo tak bezvýznamné, tak malé. Co s tím, že část lidstva řekla <emphasis>stop</emphasis> a začala propagovat svou vlastní ideologii? Zpočátku se přece nic nestalo. Alespoň v to doufal. Doufal, že dostali prostor k volnému šíření svých názorů, tak jako každý jiný ve svobodné společnosti. Byla jejich chyba, že začali sabotovat terraformační programy, útočit na protistranu… taková byla pravda, ne? A Miranda, ubohá vraždící Miranda, se stala obětí protikladné propagandy.</p>
<p>Nebo se možná snažila propagandou nakazit teď i jeho.</p>
<p>„Je i tohle lež stejně jako všechno ostatní, co jsi kdy řekla?“</p>
<p>„Ne. Mám snad ještě nějaký důvod lhát?“</p>
<p>Linus si nebyl zcela jistý, že nemá. Popravdě jí naslouchal jen zčásti. Další část jeho mysli byla zaměstnána snahou přijít s nějakým východiskem. Možná se nikdy za nic nerval – až doteď. Nechystal se tady zemřít, pokud má jen sebemenší šanci dostat se pryč.</p>
<p>„Přála bych si, abych to byla viděla,“ přerušila Miranda nastalé ticho.</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Tu mimozemskou sondu. Musel to být úžasný pohled.“</p>
<p>„To byl,“ přitakal Linus třesoucím se hlasem a znovu si představil vše, co mohlo být a nebude – kvůli ní. „Jak jsi mohla?! I přes to všechno, co jsi teď říkala, i kdyby to všechno byla pravda – jak mohla Miranda, kterou jsem znal, provést takovou věc? Na co jsi myslela, když ses rozhodla nás zabít a pohřbít ten nález?“</p>
<p>„Teď jsem ti to řekla.“</p>
<p>„To nestačí! <emphasis>Co</emphasis> stačí na zabití přítele?“</p>
<p>„Byl jsi mým přítelem, Linusi. Zároveň ale i nepřítelem.“</p>
<p>Neschopen řeči na ni zíral a přál si vidět skrz hledí její helmy a najít aspoň špetku viny a žalu v její tváři. Byl si však jistý, že by nenašel žádnou.</p>
<p><emphasis>Takže tys získala pár augmentů, hm? Udělali z tebe monstrum, když už byli u toho?</emphasis></p>
<p>Ale teď na tom nezáleželo. Byli mrtví. Nevedla odsud žádná cesta. Palivové články rakety byly pryč, nejspíš zničené. Pece by mu za jiných okolností mohly posloužit k úniku, jelikož by z nich mohl získat nové palivo – pročištěný a homogenizovaný hliník. Ale ty byly také zničené. Sklad materiálů také, vyhozený do povětří spolu se základnou. Neměl sebemenší naději najít nanočástice čistého hliníku…</p>
<p><emphasis>Počkat. Přírodní ložiska hliníku. Čistota ani homogenita částic se ani trochu neměří s průmyslovým produktem, ale sejde na tom, když mi stačí i nepatrná šance uniknout z pekla?</emphasis></p>
<p>Srdce se mu prudce rozbušilo. Byl vděčný za skafandr, který nemohl prozradit jeho výraz a náhlé napětí. Mohl jen doufat, že Miranda neuslyší změnu v jeho dechu.</p>
<p><emphasis>Jak se přes ni můžu dostat? Nikdy jsem nám neměl dovolit jít sem. Jsem tak stupidní! Nezdá se ozbrojená… ale blokuje mi cestu ven a je v lepší kondici než já. Nehledě na to, že nestrávila poslední dva dny pochodem skrz peklo.</emphasis></p>
<p>Linus jí věnoval vyděšený pohled. <emphasis>A je chytrá, o tom není pochyb. Daleko chytřejší než já. Musela si uvědomit, že je tu tahle možnost, ale ji jako jedinou nedokázala odstranit – a tak mě místo toho osobně hlídá. Byl jsem takový idiot!</emphasis></p>
<p>Co by proti ní mohl použít? Měl nouzové kladívko, nůž…</p>
<p>Dokázal by být dost rychlý? Dost nelítostný?</p>
<p>Dokázal by se také stát monstrem?</p>
<p>Ne, nezabil by ji, to by nedovedl… takový nebyl a nikdy nebude.</p>
<p>Před očima se mu zjevil obraz mimozemské sondy. Ani pro tohle – aby se o tom každý mohl dozvědět? Pro snahu ukončit tím válku?</p>
<p>Než si mohl uvědomit svůj vlastní pohyb, jeho ruka sebou prudce trhla, najednou v ní svíral nůž, a v příští vteřině seděl na Mirandině skafandru s nožem u švu mezi její helmou a tělem skafandru.</p>
<p>„Tak dělej,“ zašeptala. „Dokaž, že na to máš.“</p>
<p>„Nechci nic dokazovat. Chci jen žít. A říct lidem, co jsme tu našli.“</p>
<p>„Myslel jsi vážně to, co jsi říkal o významu toho objevu? Že lidstvo sjednotí a přiměje přehodnotit vlastní konflikty?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Doufám, že jsi měl pravdu.“</p>
<p>Nedokázal se přimět k použití nože. Možná kdyby si pohrál s jejími kyslíkovými nádržemi, snížil přívod natolik, aby upadla do bezvědomí, ale neudusila se –</p>
<p>Její pravá ruka zničehonic vystřelila, vyrazila mu nůž, a najednou to byl on, kdo ležel na zádech, a Miranda držela nůž a zaútočila –</p>
<p><emphasis>Strach. Pohyb. A další. Útok. Bolest…</emphasis></p>
<p>V příštím okamžiku, na nějž byl schopen se rozpomenout, prudce oddechoval a zíral na nehybnou postavu na zemi.</p>
<p>„Mirando?“ hlesl.</p>
<p>Váhavě k ní natáhl ruku. Bezmála se bál dotknout toho vzdáleně lidského tvaru. Několikrát ucukl, než to konečně udělal.</p>
<p>Nepohnula se.</p>
<p>Linus polkl a zalapal po dechu. Jako by veškerý vzduch v jeho helmě byl zničehonic nahrazen vodou. Topil se. Nemohl dýchat.</p>
<p>„M-Mirando,“ vypravil ze sebe. Nic neviděl. Neslyšel nic než vlastní zoufalé lapání po dechu. Stěží překonal náhlý popud strhnout si helmu.</p>
<p><emphasis>Žádný vzduch tam venku. Žádný vzduch…</emphasis></p>
<p>Postupně se mu podařilo překonat nával paniky. Pořád ještě však nedokázal znovu pohlédnout na Mirandin skafandr.</p>
<p><emphasis>Linnie, snad se nebojíš pitomé mrtvoly? Nebo té krajiny venku? A umírání? Je vůbec něco, z čeho nejsi podělaný strachy?</emphasis></p>
<p><emphasis>Ten objev. Musíš o něm dát všem vědět. Musíš přežít. I kdyby jen dostatečně dlouho.</emphasis></p>
<p>Linus se pokusil vstát. Nohy ho stěží udržely. Zvedl se mu žaludek, ale povedlo se mu udržet jeho obsah uvnitř.</p>
<p><emphasis>Nesmím ztrácet čas. Nemám čas…</emphasis></p>
<p>Pohyboval se jako automat. Vypotácel se ven. Našel rover. Zamířil zpět k terminátoru. Skoro ani nepotřeboval mapu. Konečně věděl, jak využít jinak nevalné plody svého výzkumu. Poprvé v životě věděl zcela přesně, co musí udělat.</p>
<p>Největší a nejčistší ložiska hliníku ležela nedaleko za terminátorem, v rovníkové části za masivními systémy hřebenů a propastí. Linus doufal, že těžební vybavení stále funguje.</p>
<p>Přístroje mu odpověděly, když zblízka vyslal signál.</p>
<p>Byl tam. U ložiska plného kovových vloček stačících na pohon stovek raket na hliník a tekutý kyslík. Nebyly dokonale pročištěné, ani stejných rozměrů. Mohly by vést k explozi motoru. Nepatrná inkonzistence ve spalování, a reakční komora se může začít tavit…</p>
<p>Linuse to nijak nevzrušovalo. Jako by snad měl na vybranou.</p>
<p>Nahrál záznam všech událostí včetně původních dat sondy do paměti skafandru a několika externích úložišť. Připadalo mu to skoro jako zanechávat dopis na rozloučenou. A pak…</p>
<p><emphasis>Jsem beztak mrtvý, pokud to neudělám. Nic horšího se mi už stát nemůže. Nač čekat?</emphasis> pomyslel si a aktivoval startovní sekvenci.</p>
<p>Čas se pro něj zpomalil, táhl se líně jako řeka medu. V jiném světě, jenž se zdál tak neskutečný a vzdálený, nastaly Vánoce. Tady v pekle lehounce sněžilo.</p>
<p>Odpočet Linusovi zněl jako odříkávání posledních sekund jeho života. Málem zpanikařil a ukončil sekvenci, ale potom si vzpomněl na Mirandin škádlivý úsměv, a včas se zastavil. Teď už mohl odpočet jen slyšet; oči se mu zalily slzami.</p>
<p><emphasis>Snad se nebojíš temnoty, Linnie?</emphasis></p>
<p>A pak ho prudké zrychlení přimáčklo do sedadla a jemu se žaludek sevřel v bláhové naději, že po tom všem, co se stalo, navzdory neúprosné pravděpodobnosti, <emphasis>prosím, proboha, prosím</emphasis>, to přežije.</p>
</section>
<section>
<p>Jan Kotouč:</p><empty-line /><p><strong>Ex Luna, annihilatio</strong></p>
</section>
<section>
<p><strong>Jan Kotouč (*1987)</strong></p>
<p><emphasis>Velmi plodný autor subžánru military sci-fi debutoval v roce 2009 románem „Pokračování diplomacie“, patřícím do cyklu „Sektor Hirano“. Ten v současnosti čítá šest knih. Kromě této série přispěl novelou „Invaze“ do sdíleného světa cyklu „JFK“ Jiřího W. Procházky a Miroslava Žambocha. V nakladatelství Brokilon se připravuje k vydání jeho alternativně-historický válečný román „Nad českými zeměmi slunce nezapadá“. Povídka „Ex Luna, annihilatio“ vyšla poprvé v roce 2014 v antologii „Na hroby“, uspořádané Markem E. Pochou.</emphasis></p>
</section>
<section>
<empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><emphasis>„Obyvatelé planety Země, je mi ctí vám oznámit, že vaše planeta byla vybrána jako místo pro kolonizaci Berhelským Kolektivem! Jsme mírumilovný národ a chápeme, že tato planeta je vaším domovem, a nemáme rádi války ani konflikty, které ničí světy, na nichž chceme žít. Buďte bez starosti, berhelské kolonizační lodě dorazí nejdříve za sto padesát vašich let! Do té doby bude celá Země v obalu tlumícího pole, které je naprosto bezbolestné a pouze způsobí, že se nebudou rodit žádné děti. Vy všichni tak můžete v klidu dožít, a dokonce budete ušetřeni starostí o potomky a jakoukoliv budoucnost. Není to skvělé? Jménem Berhelského Kolektivu vám děkujeme za spolupráci!“</emphasis></p><empty-line /><p><strong>14. března 2029</strong></p><empty-line /><p>Nora Collinsová už ani nevěděla, kolikrát tuhle zprávu za posledních deset let slyšela. Byl to zajímavý způsob, jak si tehdy v červnu roku 2019 lidstvo s konečnou platností potvrdilo existenci mimozemského života. Několik dní poté, co NASA zaznamenala něco, co zprvu vypadalo jako dopad meteoru na Měsíc v Mare Imbrium, se ve všech rozhlasových stanicích na světě a ze všech reproduktorů ozval tenhle hlas, který zněl, jako by patřil moderátorovi teleshoppingu, a nadšeně lidstvu vysvětloval, že vyhyne.</p>
<p>Až dodatečně analytici NASA zjistili, že ten „meteor“ při dopadu zpomaloval. Byla to nějaká mimozemská sonda – lidé jí od té doby začali říkat prostě Sonda – a opravdu vysílala jakési záření. Vědci stále nechápali, jak to funguje, ale bylo jasné, co to dělá. Od 18. června 2019 se na světě nenarodilo žádné dítě. Nora byla tehdy ve čtvrtém měsíci těhotenství, když jí mimozemské záření vyvolalo potrat.</p>
<p>„Je symbolické, že se tohle hlášení objeví zrovna dneska,“ řekla na sedadle vedle ní Linda Websterová a Nora se k ní pootočila. Obě ženy seděly ve skafandrech ve velitelském modulu lodi <emphasis>Orion 9</emphasis> na vrcholku nosné rakety Atlas XII připravené na rampě Kennedyho vesmírného centra.</p>
<p>„Proč by to mělo být symbolické? Je slyšet každou chvíli,“ ozvala se z druhé strany modulu Victoria Longstreetová, jejíž označení na téhle misi bylo pozemní specialistka.</p>
<p>„Ano, ale my se teď chystáme letět tu Sondu zničit.“</p>
<p>„Jo,“ řekla Nora. „Stejně jako se o to před námi snažily posádky <emphasis>Orionu 8</emphasis>, <emphasis>Orionu 7</emphasis>, <emphasis>Orionu 6</emphasis>, evropské <emphasis>Aurory 2</emphasis>, šesti lodí <emphasis>Sojuz Luna</emphasis>… a asi deseti čínských lodí. Nemluvě o tom, že kousek odsud se už ke startu připravuje <emphasis>Orion 10</emphasis> pro velmi pravděpodobný případ, že my selžeme.“</p>
<p>„Dobře, dobře, už mlčím.“</p>
<p>V přední části velitelského modulu bylo ticho, žádná ze tří žen to nepotřebovala nadále komentovat. Stejně tak mlčely zbývající čtyři ženy na palubě pod nimi. Všechny věděly, že tohle je nejspíš sebevražedná mise. Ale na Zemi za posledních deset let život pomalu a jistě ztrácel cenu. Lidem se to stane, když vědí, že nemají budoucnost v podobě svých dětí. Nora se tehdy po svém potratu vrátila k námořnictvu a účastnila se hned několika lokálních válek, včetně ozbrojených konfliktů na americkém kontinentě. Bylo to pouze deset let, ale lidstvo se jako celek rychle propadalo do sebevražedné mánie. Spoustě lidí už prostě na ničem nezáleželo. Nora sama viděla velitele poslat peruť stíhaček na jistou smrt. Prostě proto, že to bylo vlastně jedno.</p>
<p>„Tady letové středisko, máme povoleno pokračovat ve startu,“ ozvalo se ve sluchátkách. „T minus dvacet, devatenáct, osmnáct, sedmnáct…“</p>
<p>Přiměla se přemýšlet nad současností. Linda pracovala pro NASA ještě předtím a Nora absolvovala cvičný let na ISS. Ale zbylých pět členek posádky bude ve vesmíru poprvé. Nora sice u námořnictva velela peruti, ale už při prvním výcviku zjistila, že to je něco úplně jiného než velet výpravě na Měsíc.</p>
<p>„…osm, sedm, šest, pět. Zážehová sekvence zahájena. Čtyři, tři, dva, jedna, zážeh!“</p>
<p>Raketa se začala třást. Velký digitální displej před Norou začal počítat od nuly. „Čas běží!“</p>
<p>Potom se raketa pohnula.</p>
<p>„Potvrzujeme start.“</p>
<p>Raketa nabírala rychlost a po několika dalších vteřinách za sebou nechala odpalovací rampu.</p>
<p>„Houstone, minuly jsme věž!“</p>
<p>Tím mise začala.</p><empty-line /><p><strong>Před šesti měsíci</strong></p><empty-line /><p>„Jistě jste všechny zvědavé, proč jste tady.“</p>
<p>Tu otázku položil pán v civilních šatech, o kterém Nora věděla, že je to Michael Owens, ředitel projektu Orion. Spolu s ním přišla nějaká žena v uniformě plukovníka amerického letectva. V celé místnosti byla záplava uniforem. Nora viděla lidi v uniformách námořnictva, letectva, námořní pěchoty a k tomu i jednu uniformu Královské norské armády a jednu uniformu Izraelských obranných sil. Dalších několik lidí mělo civilní šaty.</p>
<p>Tyhle všechny informace o hostech, ke kterým Owens mluvil, byly ale až druhořadé. Jako první si Nora uvědomila něco mnohem zajímavějšího.</p>
<p>Hosty byly pouze ženy.</p>
<p>„Tak by se to také dalo říct, pane,“ řekla jedna z žen v uniformě námořní pěchoty.</p>
<p>Owens kývl na plukovnici z letectva. „Tohle je plukovník Garriotová, má na starosti projekt Orion-B.“</p>
<p>Kývl na ni a Garriotová se ujala slova a postavila se vedle Owense v čele stolu. „Analyzovali jsme ztrátu posádek misí <emphasis>Orion 6</emphasis> a <emphasis>Orion 7</emphasis>. Jak víte, obě posádky zahynuly vlivem záření, které vysílá Sonda. Nejspíš jako sebeobranný mechanismus. Pokud víme, tak nijak nesouvisí s tlumícím polem, které způsobuje sterilitu. Je to jeden z dalších obranných prvků Sondy, stejně jako bodová obrana, která sestřelovala jaderné hlavice, co jsme na ně odpalovali. Nebo plášť, který odolá jadernému výbuchu, když už nějaká hlavice tou bodovou obranou pronikne.“</p>
<p>„Takže to je něco, co zabíjí posádku, když Sonda po lodi nemůže poslat raketu?“ zeptala se žena v norské uniformě.</p>
<p>„Přesně tak, nadporučíku Petersenová. Také předpokládám, že všichni víte, že z posádky <emphasis>Orionu 7</emphasis> přežila jedna žena. Byla to jediná žena na palubě, major Stylesová, a té se podařilo s velitelským modulem vrátit na Zem i s těly několika mužských členů posádky.“</p>
<p>Nora přikývla. Gretu Stylesovou znala a věděla, jak ji poznamenal cejch jediné přeživší z celé mise.</p>
<p>„Na palubě <emphasis>Orionu 6</emphasis> nebyla žádná žena a posádka zemřela celá,“ pokračovala Garriotová.</p>
<p>„Takže chcete říct, že to záření zabíjí jen muže?“ zeptala se další žena v uniformě námořní pěchoty – tahle ani nebyla důstojnice.</p>
<p>„Dalo by se to tak říct, seržante Ramirezová, nicméně Stylesová zažívala silné bolesti hlavy a lze říct, že cokoliv, co zabilo její kolegy, působilo i na ni.“</p>
<p>Slova se opět ujal Owens. „Po důkladné pitvě zbývajících členů posádky jsme zjistili, že záření postupně rozkládá synapse v lidském mozku. A ženy mají v mozku víc synapsí a z nějakého důvodu ten rozklad probíhá pomaleji, i poměrově.“</p>
<p>„Prostě ženské mají lepší mozek, to se mi líbí,“ usmála se Ramirezová.</p>
<p>„NASA o svém zjištění informovala ostatní státy a došli jsme k závěru, že další mise – <emphasis>Orion 8</emphasis>, <emphasis>Orion 9</emphasis> a <emphasis>Orion 10</emphasis> budou mít čistě ženskou posádku, která se vypraví na Měsíc a pokusí se Sondu zničit.“</p><empty-line /><p><strong>18. března 2019 – čas mise 84 hodin, 12 minut</strong></p><empty-line /><p>„Brzdicí zážeh dokončen,“ řekla Linda v sedadle pilota. „Jsme na lunární oběžné dráze. Motory v klidovém režimu. Navigace hlásí: Perilun jedna nula nula kilometrů, apolun jedna dva jedna. Inklinace devatenáct stupňů, patnáct minut.“</p>
<p>„<emphasis>Orion 9</emphasis>, tady Houston, rozumíme.“</p>
<p>Nora seděla v prostředním sedadle velitele a poslouchala, jak si Linda a Houston vzájemně potvrzují telemetrická data, potom sama zapnula svůj mikrofon.</p>
<p>„Houstone, tady velitelka mise, navrhuji začít s přesunem do lunárního roveru za… pět a půl hodiny.“</p>
<p>„Tady Houston, rozumíme. Plukovník Garriotová vzkazuje, že si máte dávat pozor při nízkém sestupu.“</p>
<p>„Bez starostí,“ řekla Nora. Opravdu nebylo třeba jim připomínat, aby se nepřibližovaly k povrchu, dokud se neoddělí na odvrácené straně Měsíce. <emphasis>Orion 8</emphasis> před nimi zahájil sestup klasickým způsobem, jako to před šedesáti lety dělaly lodě Apollo. Tam zjistili, že Sonda si příliš nevybírá a sestřeluje i tělesa mířící několik desítek kilometrů od ní. Lunární modul <emphasis>Orionu 8</emphasis> byl zničen a pilotka velitelského modulu se opět musela vracet k Zemi jako jediná přeživší.</p>
<p><emphasis>Orion 9</emphasis> proto bude přistávat po ostrém úhlu z mnohem větší vzdálenosti tak, aby mezi Sondou a jimi byl kopec. U toho bude posádka doufat, že na rozdíl od všech předchozích misí přežijí.</p>
<p>Nebo že přežijí alespoň dost dlouho na to, aby splnily úkol. A pokud se to nepovede, vždycky tu je <emphasis>Orion 10</emphasis> a potom i <emphasis>Orion 11</emphasis> a <emphasis>12</emphasis>.</p>
<p>„Vicky, začněte s aktivací a diagnostikou lunárního roveru.“</p>
<p>„Jasně, odpoutávám se a jdu do <emphasis>Chestyho</emphasis>,“ řekla Vicky Longstreetová. Na kosmické lodi bylo třeba říkat přesně, co děláte a jak to děláte, protože to potřebovali slyšet i lidé v řídícím centru na Zemi.</p>
<p>V dobách Apolla se říkalo lunární modul, zatímco lunární rover bylo vozítko, kterým astronauté jezdili po povrchu Měsíce. U projektu Orion byl ale lunární modul zároveň lunárním roverem. Po přistání se ze spodní části vysunula šestice velkých kol a rover se mohl rozjet.</p>
<p>Tak to alespoň fungovalo, když to Nora a její posádka zkoušely v nevadské poušti.</p>
<p>Nicméně celá loď se jmenovala lunární rover i přesto, že ve většině ohledů fungoval jako větší verze klasického lunárního modulu, včetně faktu, že velitelský modul jej momentálně nesl připevněný k přídi, zatímco mířili k Měsíci. A protože nad Měsícem se <emphasis>Orion 9</emphasis> rozpojí na dvě lodě, musela mít každá jméno. Longstreetová spolu s Ester Ramirezovou a Fionou O’Brianovou si pro lunární rover vyžádaly jméno <emphasis>Chesty</emphasis> po slavném mariňákovi Chestym Pullerovi. Nora a Linda oproti tomu byly obě z námořnictva a prosadily si pro velitelský modul jméno <emphasis>Hornet</emphasis>, protože obě začínaly u stíhaček F-18 Hornet.</p>
<p>Ester Ramirezová sice původně chtěla alespoň jeden modul pojmenovat <emphasis>Femme Fatale</emphasis> nebo nějak podobně, ale nikdo ji nebral vážně. Ester byla odbornice na pěchotní vozidla, ale zároveň byla militantní feministka. Noru úplně fascinovalo, jak někdo, kdo si zvolil vojenskou kariéru, dokáže tak bytostně nesnášet všechno mužské. Ramirezová dokonce chtěla podat oficiální žádost, aby Owens neseděl v Houstonu jako ředitel letu, ale aby tu pozici zastávala nějaká žena. To jí Nora zatrhla.</p>
<p>Ramirezová byla pořád ještě v pohodě. Nora a její dívky přilákaly velkou pozornost médií stejně jako jejich předchůdkyně z <emphasis>Orionu 8</emphasis> a následovnice z <emphasis>Orionu 10</emphasis>. Všichni napůl počítali, že se nevrátí, ale astronautky zároveň zaujaly spoustu žen s… radikálními názory. Nora vzpomínala na dopis, ve kterém jí anonymní autorka gratulovala „ke společné věci“ a kde jí vysvětlovala, že díky této misi, kdy ženy zachrání svět, se konečně ukáže, že jsou rovnocenné bytosti a muži tak už nebudou mít právo se ženami mít sex, protože „každý sex je vlastně znásilnění a vagína slouží k tomu, aby rodila děti, a ne, aby do ní chlapi něco strkali“.</p>
<p>Ten dopis si Nora schovala a četla si ho vždycky, když se potřebovala pobavit.</p>
<p>K tomu všemu se samozřejmě všude ozývaly výkřiky v tom smyslu, že parta sehraných holek si se vším poradí a že je naprosto jasné, že tyhle ženské vesmírné mise budou bez problémů, protože všechny členky posádky budou uvažovat naprosto stejně, když jsou to ženy.</p>
<p>Autoři těchto článků si neuvědomovali, že mezi lidmi existují mnohem fundamentálnější rozdíly než jejich pohlaví. To si Nora znovu uvědomila teď, když jí vedle sedadla do lunárního roveru proplula nejdříve Ramirezová a potom O’Brianová, která se u okraje průlezu zastavila a podívala se na Noru.</p>
<p>„Všechno bude v cajku, komandére,“ řekla Noře její námořní hodností. „Za chvíli budeme připraveny vylodit se na Měsíci a nakopat pár mimozemskejch zadků!“</p>
<p>Zaplula do průlezu a Nora s Lindou se na sebe podívaly s výrazem shovívavé tolerance vůči nižším formám života.</p>
<p>Linda pokrčila rameny. „Mariňačka.“</p>
<p>„Mariňačka,“ souhlasila Nora.</p>
<p>Jako čtvrtá do lunárního roveru proplula Liv Petersenová, jediná Neameričanka v této výpravě. Liv byla nadporučíkem Královské norské armády. Norům se během asistence v druhé rusko-finské válce podařilo vytvořit speciální vozidlo pro pohyb v zamořených oblastech. <emphasis>Chesty</emphasis> na něm byl částečně založen a USA využily pomoci Norska i pro misi samotnou.</p>
<p>Poslední do lunárního roveru zamířila Samantha Kaczynská, jediná žena na palubě, která nepocházela z ozbrojených sil žádné země. Byla civilistka a její úloha v této misi byla nejdůležitější.</p><empty-line /><p><strong>Před čtyřmi měsíci</strong></p><empty-line /><p>„Máme důvod se domnívat, že uprostřed Sondy jsou živí obyvatelé.“</p>
<p>Nora se na Owense a Garriotovou nevěřícně podívala. „To myslíte jako mimozemšťany? Přímo v Sondě? A jací jsou?“</p>
<p>„To netušíme. Je to jenom dohad, ale napovídají tomu dostupné informace,“ řekl Owens a začal počítat na prstech. „Za prvé: Sonda přistála na Měsíci, než začala vysílat na Zemi tlumící pole. Proč to dělala? Bylo by snadnější, kdyby zůstala na oběžné dráze Měsíce. Na oběžné dráze Země bychom ji možná mohli snadněji sestřelit, ale nebyl žádný důvod přistávat na Měsíci. Ledaže by uvnitř byl někdo, kdo potřeboval k životu gravitaci.“</p>
<p>„Ale na Měsíci je jen šestinová gravitace,“ namítla jedna z astronautek určených pro <emphasis>Orion 10</emphasis>.</p>
<p>„Šestinová je pořád lepší než žádná. Pokud tam ti hajzlové hodlají strávit sto padesát let, určitě si chtějí udělat pohodlí.“</p>
<p>„Navíc podle analýzy reakcí Sondy na útoky lodí <emphasis>Sojuz Luna</emphasis> i na <emphasis>Orion 6</emphasis> a <emphasis>7</emphasis> jsme usoudili, že Sonda nemá automatizované obranné systémy,“ řekla Garriotová. „Záření, které zabilo muže na palubě <emphasis>Orionu 6</emphasis>, začalo působit úplně jindy než záření, co zabilo muže na <emphasis>Orionu 7</emphasis>. A u ofenzivy <emphasis>Sojuz Luna</emphasis> také úplně jindy. Vždycky v jiné vzdálenosti od Měsíce. U <emphasis>Orionu 6</emphasis> to bylo ještě před orbitálním zážehem, zatímco u <emphasis>Sojuzů</emphasis> až při zahajování sestupů na povrch.“</p>
<p>„Jinými slovy – vypadá to, jako by se to smrtící záření spouštělo tím, že někdo živý stiskne knoflík,“ dokončil Owens.</p>
<p>„Ale můžou za tím být i jiné věci,“ namítla Nora a ostatní astronautky začaly přikyvovat. „Například úhel příletu kosmické lodi, současné postavení Měsíce. Nevíme, jak jejich radar nebo lidar, nebo co já vím, co mají, funguje.“</p>
<p>„Ano,“ souhlasil Owens. „Ale vzhledem k okolnostem bylo rozhodnuto, že budeme předpokládat, že na palubě jsou živé bytosti. Navíc to stále nejsou jediné indicie, které máme. Ještě před smrtí mužů na palubě se lodi <emphasis>Sojuz Luna 12</emphasis> podařilo udělat termální analýzu Sondy. Podle ní je Sonda dutá a uvnitř má teplo. A nezapomeňte na ty drony, které Sonda poslala na Zemi.“</p>
<p>Nora se zamračila. Během těch deseti let ze Sondy na Zem několikrát přiletěly průzkumné drony – malé kapsle, které proletěly atmosférou a přistály na různých místech na povrchu Země. Ale Nora si nevybavovala nic, co by naznačovalo, že je vyslaly živé bytosti, a ne jen nějaká umělá inteligence.</p>
<p>„Co je s drony?“ zeptala se velitelka <emphasis>Orionu 8</emphasis>.</p>
<p>„Kluci – a vlastně i holky – v laborce na jednom z nich našli bakterie, které se na Zemi nevyskytují.“</p>
<p>„Někdo kýchnul?“ zeptala se Nora.</p>
<p>„Asi tak.“</p>
<p>„A jak mohly ty bakterie přežít ve vakuu a při průletu atmosférou?“ zeptala se velitelka <emphasis>Orionu 8</emphasis>.</p>
<p>Owens pokrčil rameny. „Bakterie a jiné mikroorganismy jsou odolné potvory. Vzpomeňte na to, jak posádka <emphasis>Apolla 12</emphasis> vyzvedla z Měsíce kus sondy <emphasis>Surveyor 2</emphasis>. Na povrchu <emphasis>Surveyoru</emphasis> byly pořád živé bakterie – po dvou letech ve vakuu!“</p>
<p>„Dobře. Na tom asi něco bude. Co to znamená pro nás?“</p>
<p>Garriotová se usmála. „Pro účely mise budeme vycházet z předpokladu, že Sonda je dutá a má lidskou – tedy vlastně mimozemskou – posádku. Vaším cílem bude vstoupit dovnitř do Sondy a… poradit si s posádkou.“</p>
<p>„Jak?“ zeptala se Nora.</p>
<p>„Kluci – a tady vlastně i holky – z oddělení výzkumu a vývoje nám dodali první várku pušek, které lze používat v atmosféře i ve vakuu.“</p>
<p>„Takže naším cílem bude přijít dovnitř, všechny vystřílet a vypnout ovládání tlumícího pole?“ Tentokrát se zeptala velitelka <emphasis>Orionu 10</emphasis>.</p>
<p>„Ano.“ Garriotová se usmála. „Proto jsme do projektu Orion přidělili i nějaké mariňačky. I ty, co zažily boje ve Finsku a v Afghánistánu.“</p>
<p>„Nebudeme vám lhát,“ řekl Owens. „Jakmile se dostanete k Sondě, nebudeme vám moci nijak poradit. A vevnitř už vůbec ne.“</p>
<p>Na Noru toho bylo trochu moc najednou. „A jak se máme dostat dovnitř?“</p>
<p>„To bude asi složitější vysvětlování. Nicméně ve všech dronech jsme našli jakýsi maják, který vysílá signály. Možná je to něco jako IFF, nezachycují to však naše přístroje, ale lidé s určitým mimosmyslovým vnímáním. Telepati.“</p>
<p>„Já myslela, že všechny tyhle telepatické blbosti jsou jen teorie,“ namítla velitelka <emphasis>Orionu 10.</emphasis></p>
<p>„Do určité míry ano, ale na světě jsou lidé, kteří jsou na některé věci citlivější. Ani to sami nedokážou pochopit. A takoví lidé jsou velice citliví na vysílání z toho dronu. A když jsme několik takových začali trénovat, zjistili jsme, že tihle lidé dokážou signál i vyslat. Jeden dron na telepatický signál otevřel svou vnitřní schránku. A potom ji zase zavřel. Na všech dronech jsme několikrát zkoušeli naše dobrovolníky. Je to ověřené tak, jak to jen šlo. A myslíme si, že takový telepat dokáže otevřít průlez do sondy. Je to jako telepatické tlačítko někde uvnitř konstrukce toho zařízení.“</p>
<p><emphasis>Cože?</emphasis> pomyslela si Nora. Měla za to, že předtím toho na ni bylo moc. Mýlila se. Teď přišla ta opravdová rána.</p>
<p><emphasis>Telepatie? To jako vážně? Naše mise bude záviset na telepatii? Co přijde teď? Začnou mluvit i o chemtrails a geopatogenních zónách?</emphasis></p>
<p>„Samozřejmě jak velitelský modul, tak lunární rover ponesou atomovku,“ řekla Garriotová. „Pro případ, že by to nefungovalo. Sonda sice dokáže odolat jaderné explozi, ale kdybyste se dostali až k ní a zakopali atomovku <emphasis>pod</emphasis> sondu, asi se jí to líbit nebude.“</p>
<p>„Telepatie je pořád neozkoušená, ale tyhle mise jdou jako na běžícím pásu,“ řekl Owens. „Pokud neuspějete, pokusíme se princip zdokonalit.“</p>
<p><emphasis>Pokud neuspějeme a bude po nás,</emphasis> pomyslela si Nora. Ale nahlas nic neřekla, jen dodala: „A kdo bude ten telepat, kterého k nám přidělíte?“</p><empty-line /><p><strong>18. března 2029 – čas mise 87 hodin, 4 minuty</strong></p><empty-line /><p>„Jsi v pořádku?“</p>
<p>Samantha Kaczynská zvedla hlavu od panelu v lunárním roveru. „Co?“</p>
<p>„Ptám se, jestli jsi v pohodě,“ opakovala Nora.</p>
<p>„Jo, jen je to všechno občas k nevíře,“ přiznala se Samantha. „Ještě před dvěma lety by mě nenapadlo, že někdy poletím do vesmíru. A za tímhle účelem. Je to tak… nereálné.“</p>
<p>„Hlavně chladnou hlavu,“ řekla Nora trochu příkřeji, než zamýšlela, a Samantha přikývla. Samantha Kaczynská se svými krátkými tmavými vlasy, nevinnýma očima a malým nosem vypadala jako děcko. Fakt, že jí bylo pouze pětadvacet, zatímco ostatním členkám mise bylo vesměs těsně pod čtyřicet, ničemu neprospíval. Samantha vlastně o několik měsíců překonala Germana Titova, který už pětašedesát let držel titul nejmladšího člověka ve vesmíru. Teď jím byla Samantha.</p>
<p>Neprospívalo ani to, že byla jediná civilistka na palubě. Tohle se sice hodně lišilo od jakéhokoliv vojenského prostředí, ale všechny ostatní chápaly nutnost jisté vojenské disciplíny. Samantha s tím během výcviku měla problém.</p>
<p>Podívala se do zadní části roveru, kde O’Brianová a Ramirezová právě dokončovaly poslední inspekci dvou jaderných hlavic o síle tři sta padesát kilotun, které vezly na palubě. Samantha sice nebyla úplná pacifistka, ale byla dost velká „kavárenská intelektuálka“ na to, aby ji děsila představa jakýchkoliv jaderných zbraní. Fakt, že pojede roverem velikosti malé dodávky, ve kterém bude od bomb vzdálená necelý půlmetr, jí určitě na klidu nepřidal.</p>
<p>Rover byl čtyřikrát větší než lunární moduly, ve kterých přistávaly mise Apollo, a mnohonásobně těžší. Z toho důvodu byly lunární rovery pro <emphasis>Orion 8</emphasis>, <emphasis>9</emphasis> a <emphasis>10</emphasis> už vyslány na oběžnou dráhu samostatně a velitelský modul se potom napojí na „svůj“ lunární rover a zamíří k Měsíci.</p>
<p>Nora si prohrábla krátké blond vlasy a rozhlédla se po vnitřku <emphasis>Chestyho</emphasis>. Lunární rover měl dvě řady po třech sedadlech. Za nimi byly v držácích obě atomovky, stojan na střelné zbraně – které mariňačka O’Brianová právě zevrubně kontrolovala, když skončila s kontrolou bomb – a malé místo ke stání, kde se po jedné mohly převlékat do skafandru pro pohyb venku.</p>
<p>„Začíná mě bolet hlava,“ řekla Longstreetová. „Může to být to záření?“</p>
<p>„Je to možné, ale mě nebolí,“ řekla Nora. „Na palubě <emphasis>Orionu 6</emphasis> a <emphasis>7</emphasis> začala všechny bolet současně.“</p>
<p>„Asi to začne později,“ řekla Samantha. „Ale nevím, jestli je to ta… blízkost Sondy, ale cítím něco zvláštního. Nemůžu to popsat.“</p>
<p>„Možná nás bolet nezačne, bolela hlavně chlapy,“ řekla Ramirezová. Nora nevěděla, jestli ten militantní feminismus má žena jako součást svého image, nebo to tak bere doopravdy. „V každém případě atomovky i pušky jsou připraveny.“</p>
<p>Nora se podívala na Petersenovou, která připravovala aktivaci roveru. Rover byl ze značné části dílo norských inženýrů a Petersenová měla na starosti jeho přípravu.</p>
<p>„Liv?“</p>
<p>„Jsme připraveny.“</p>
<p>Nora si aktivovala vysílačku. „Houstone, tady velitelka, jsme připraveni uzavřít průlez mezi <emphasis>Chestym</emphasis> a <emphasis>Hornetem</emphasis> a odpojit lunární rover, konec.“</p>
<p>„<emphasis>Chesty</emphasis>, tady Houston, povolení uděleno.“</p>
<p>Nora se odrazila a odplula do poloviny cesty spojovacího tunelu. „Lindo?“</p>
<p>Linda Websterová se objevila na druhé straně tunelu. Jakmile se utěsní průlez na obou stranách, Linda zůstane sama ve velitelském modulu a bude čekat na oběžné dráze Měsíce.</p>
<p>„Jsem připravená,“ řekla. Obě ženy se na sebe dívaly, Linda se tvářila, že chce ještě něco říct a její obvykle veselé modré oči najednou byly zcela vážné.</p>
<p>Nora to chápala. Jak chcete v takové chvíli říct: <emphasis>Doufám, že vás ještě někdy uvidím.</emphasis> Nebo: <emphasis>Doufám, že se nebudu vracet jako jediná přeživší mise, jako moje dvě předchůdkyně.</emphasis></p>
<p>Ani jedna už nic neřekla. Nora jen natáhla ruku a Linda ji stiskla. Potom obě ženy zavřely průlezy a každá ho na své straně utěsnila.</p>
<p>„Houstone, jsme utěsněni.“</p>
<p>Proplula do přídě modulu a usadila se do prostředního křesla v první řadě. Křeslo pilota. To byl hlavní důvod, proč misi velela ona, námořní pilotka. Stejně tak předchozí lety <emphasis>Orion</emphasis> měly námořního pilota nebo pilotku a chystaný <emphasis>Orion 10</emphasis> měl ve velení také námořní pilotku. Byli to prostě ti nejlepší piloti a přistání na Měsíci bylo skoro tradičně výsadou námořních pilotů už od dob Apolla, kde ze všech lunárních misí pouze jedna neměla jako velitele námořního pilota.</p>
<p>Petersenová seděla po Nořině pravé ruce a Longstreetová, která pro přistání sloužila jako záložní pilotka, po levé. Samantha Kaczynská seděla za nimi spolu s O’Brianovou a Ramirezovou.</p>
<p>„Houstone, jsme připraveny na odpojení lunárního roveru.“</p>
<p>„<emphasis>Orion 9</emphasis>, tady Houston. Rozumíme, pokračujte.“</p>
<p>„Odpojení za tři, dva, jedna…“ Linda v kabině <emphasis>Hornetu</emphasis> stiskla dvě tlačítka a kotevní svorky držící <emphasis>Chestyho</emphasis> se odpojily. Následně Nora použila manévrovací trysky, aby se lunární rover začal pomalu vzdalovat od mateřské lodi.</p><empty-line /><p><strong>Houston, Texas, USA</strong></p><empty-line /><p>„Právě jsem mluvil s prezidentem,“ řekl Owens mrzutě, když přistoupil ke Garriotové v řídícím centru. Mluvil polohlasem. „Prezident nařídil začít chystat <emphasis>Orion 10</emphasis> na rampu a posádce pohotovost. Má být připravená odstartovat do dvou dnů.“</p>
<p>„I když se devítka teprve chystá k přistání na Měsíci?“</p>
<p>„Prezident se bojí nepokojů v Oregonu a Washingtonu. Přerostlo to už ve střety s armádou, potřebuje ukázat, že se snaží.“ Pokrčil rameny. „A upřímně, jaká je šance, že to vůbec přežijí?“</p>
<p>„Kam se poděla naše úcta k životu?“ zafilozofovala Garriotová.</p>
<p>„Kam asi. Odstěhovala se a nahradil ji pragmatismus. Tak to bývá, když je nejmladšímu dítěti na světě devět a půl.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Výška čtyři tisíce metrů,“ hlásila Longstreetová, zatímco Nora udržovala klesání po ostrém úhlu.</p>
<p>„Sonda nereaguje,“ řekla Petersenová. „Ale nechci spoléhat na to, že jsme mimo dosah.“</p>
<p>Nora dál sledovala kontrolky a soustředila se na přibližující se šedý povrch. Sonda byla v jihovýchodní části jednoho z měsíčních moří zvaného Mare Imbrium – Moře dešťů. Pro případ, že by je Sonda zachytila, se Nora přibližovala tak, aby v poslední chvíli přistání byla mezi Sondou a jimi skalnatá formace zvaná Apeniny. <emphasis>Chesty</emphasis> nyní letěl rychlostí 1,7 kilometru za sekundu a Nora bude za chvíli muset začít brzdit, aby Apeniny nepřelétly a mohly pohodlně dosednout na…</p>
<p>„Krucinál, Sonda nás zaměřuje!“ řekla Petersenová a i Nora viděla na monitoru paprsek, který najednou zaměřil <emphasis>Chestyho</emphasis>.</p>
<p>Zažehla vyrovnávací trysky „nahoře“ a modul začal o to rychleji vertikálně klesat. Nic jiného jí nezbývalo, nemohla změnit kurz ani přestat brzdit, jinak by přelétla Apeniny a pak by z nich sonda nadělala marmeládu. Nevěděla, jak brzy je sonda zaměří a odpálí na ně rakety, ale nechtěla to zjišťovat.</p>
<p>Už byly u Apenin, a najednou Nora prudce otočila modul a zahájila jen vertikální klesání. Podle údajů byly ve výšce osmi set metrů, pěti set, tří set… sta…</p>
<p>„Kontakt s povrchem!“ řekla Longstreetová a Nora vypnula motor. <emphasis>Chesty</emphasis> klesl na čtyři velké nohy do lunárního povrchu. Mnohem prudčeji, než se zamýšlelo, stejně jako s větší spotřebou paliva.</p>
<p>Hučení motoru přestalo, pohyb ustal, najednou všech šest žen sedělo nehybně v šestinové gravitaci. Nikdo nepromluvil několik sekund, ale ty jim připadaly jako hodiny.</p>
<p>„Houstone, tady <emphasis>Chesty</emphasis>. Jsme na povrchu.“</p>
<p>Další ticho.</p>
<p>„Pro ženu je to jen malý krok…“ zamumlala Ramirezová.</p>
<p>„<emphasis>Chesty</emphasis>, tady Houston, proveďte kontrolu systémů.“</p>
<p>Nora jednu po druhé pro Houston vyjmenovávala všechny položky a uvědomila si další věc. Začala ji bolet hlava. Podle výrazů ostatních asi nebyla jediná.</p>
<p>Záření už působí.</p>
<p>„Houstone, tady <emphasis>Chesty</emphasis>, pociťujeme začínající bolest hlavy. Vím, že předchozí přeživší členky posádek <emphasis>Orionu 7</emphasis> a <emphasis>8</emphasis> vydržely záření více než den, ale přesto navrhuji dát se ihned do pohybu a do skafandru se obléct cestou v roveru.“</p>
<p>„<emphasis>Chesty</emphasis>, tady Houston, souhlasíme.“</p>
<p>Nora kývla na Petersenovou, která stiskla několik tlačítek. Ze zabezpečených schránek na bocích <emphasis>Chestyho</emphasis> vyjelo šest kol, tři na každé straně, která na kovových konstrukcích sjela až k povrchu, kde se konstrukce napnula, zatímco kovové nohy roveru se zasunuly. Po krátkém zatřesení se <emphasis>Chesty</emphasis> ocitl na šesti kolech místo nohou.</p>
<p>„Je to tvoje autíčko, Liv,“ řekla Nora a pousmála se. „Rozjeď nás.“</p>
<p>Hlava ji začínala bolet pořádně.</p>
<p>„Aspoň že nikdo na Zemi neměl kecy, že ženské pořád bolí hlava,“ řekla Ramirezová.</p><empty-line /><p><strong>18. března 2029 – čas mise 90 hodin, 17 minut</strong></p><empty-line /><p><emphasis>Chesty</emphasis> pokračoval v cestě měsíční pustinou kolem Apenin do Mare Imbrium. Nora vystřídala Petersenovou v sedadle řidiče, aby se i Petersenová mohla převléci do skafandru pro pohyb v otevřeném prostoru. Nikdo nevěděl, kolik budou mít času, až se ocitnou u Sondy, tak dala Nora rozkaz k oblečení skafandrů hned po přistání. Skafandry byly nejnovější výrobky, bytelnější, snadnější pro pohyb, a nesly speciální pouzdra pro zbraně. Každá astronautka už měla vedle nádrže s kyslíkem připevněnou pušku. Dokonce i Samantha Kaczynská, i když ta si zbraň brala bez jakéhokoliv nadšení.</p>
<p>„Něco vidím. Na dvou hodinách!“ řekla O’Brianová a ukázala bočním oknem ven. „Není to kus Sondy?“</p>
<p>Longstreetová na místo zamířila kameru připevněnou na vnější části roveru a přiblížila obraz.</p>
<p>„To není kus Sondy, holky,“ usmála se. „To je přistávací sekce <emphasis>Apolla 15</emphasis>, vidíte, vedle je i lunární rover a vlajka.“</p>
<p>„Ale ta vlajka je bílá,“ namítla Ramirezová.</p>
<p>„Ano, to je vlivem solárního záření. Ta vlajka je tu už šedesát let a za tu dobu úplně vybledla.“</p>
<p>O’Brianová si odfrkla. „Super, teď to vypadá, jako že tu byli Francouzi.“</p>
<p>„Naše vlajka byla zase první na jižním pólu,“ zamumlala Petersenová.</p><empty-line /><p><strong>18. března 2029 – čas mise 93 hodin, 46 minut</strong></p><empty-line /><p>Řízení roveru bylo úplně jiné než v simulátoru. Byl pro to prostý důvod, na Zemi bylo hodně obtížné simulovat řízení vozidla v šestinové gravitaci. Simulátory byly sice reálné, ale pořád to byl jen simulátor. Navíc na Měsíci je úplně jiný horizont – protože je menší než Země – a tak se těžko odhadovala vzdálenost. I když alespoň to se nasimulovat dalo.</p>
<p>Nicméně rover už vjel do Mare Imbrium a posádka mohla vidět Sondu v dálce.</p>
<p>„Tady je ta mrcha,“ zašeptala Longstreetová.</p>
<p>Nora sledovala Sondu, a navzdory rokům disciplíny zamrkala, aby zahnala pálení v očích, a pravá ruka jí samovolně sjela k podbřišku.</p>
<p>Poprvé viděla na vlastní oči vraha svého dítěte. Bylo to skoro deset let, pár dnů poté, co Sonda začala vyzařovat tlumící pole.</p>
<p>„Jsem si jistá, že vím, na co myslíš,“ řekla jí Longstreetová na soukromé frekvenci. Ve skafandrech se jinak slyšet nemohly. Ostatní ženy seděly a také pozorovaly Sondu, zatímco Petersenová řídila.</p>
<p>„Ta věc zabila moji dceru, ještě než se stihla narodit.“</p>
<p>„Tak jsem to odhadla správně. Já jsem měla druhé dítě krátce předtím, než Sonda přiletěla. Teď je můj Mike jedno z nejmladších dětí na světě. Pořád mě děsí představa, že za nějakých osmdesát let bude <emphasis>úplně</emphasis> poslední člověk na světě.“</p>
<p>Nora už nic neřekla, předpokládala, že podobné pocity má teď každá z nich. Nora jako jediná o dítě tímhle způsobem přišla, nicméně O’Brianová měla stejně jako Longstreetová malé děti narozené těsně před Sondou. Ramirezová a Petersenová děti plánovaly, ale Sonda jim plány zmařila. Úplně stejně to měla Linda Websterová na oběžné dráze. Jediný, kdo to nikdy neřešil, byla Samantha Kaczynská, v době příletu Sondy jí bylo sotva šestnáct let, takže vyrůstala s vědomím, že děti mít nebude. Nora ani nevěděla, jestli Samantha někdy uvažovala o dětech, byla to taková zvláštní osůbka a…</p>
<p>„Zaměřuje nás!“</p>
<p>Noře trvalo jen zlomek sekundy, než si plně uvědomila, co Longstreetová řekla, ale ta chvíle naprosté okamžité bezmoci, šoku a zděšení jí připadala jako věčnost. Takže se k Sondě nedostanou.</p>
<p>Zaměřovací paprsek na ně zasvítil jako ďábelské rudé oko. To už se Nora probrala ze šoku, který trval jen ten nemožně dlouhý zlomek sekundy.</p>
<p>Nad Sondou se objevily dva záblesky, jak k nim vyslala dvojici raket.</p>
<p>Nořin výcvik převážil.</p>
<p>„Opustit loď, opustit loď!“</p>
<p>Posádka odpálila oba boční průlezy roveru a jedna po druhé se začaly soukat ven. Nouzové opuštění roveru cvičily nesčetněkrát, ale Nora ani netušila, že to budou dělat v reálu.</p>
<p>O’Brianová se dostala ven z pravé strany, za ní Petersenová, a Nora šla jako třetí. Ostatní šly ven druhou stranou. V průlezu se pokusila co nejvíc odrazit, ale ještě se ani nedotkla země, když rakety zasáhly <emphasis>Chestyho</emphasis>.</p>
<p>Exploze ve vakuu na Měsíci byla antiklimatická, ale úlomky se rozlétly po celém okolí, ještě než Nora dopadla.</p>
<p>Ramirezové úlomky prorazily skafandr na několika místech a jeden se jí zabodl do břicha. Longstreetová se z roveru vůbec nestačila dostat.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„<emphasis>Chesty</emphasis>, tady Houston, ozvěte se! <emphasis>Chesty</emphasis>, tady Houston!“</p>
<p>„Houstone, tady <emphasis>Hornet</emphasis>,“ řekla Linda s vytřeštěnýma očima. „Mám to na snímku z oběžné dráhy: <emphasis>Chesty</emphasis> byl zničen, opakuji: <emphasis>Chesty</emphasis> byl zničen! Vidím nějaké postavy, nejsem si jistá, v jakém jsou stavu.“</p>
<p>Sevřelo se jí srdce. Skončí úplně stejně jako její dvě předchůdkyně: vrátí se jako jediná přeživší.</p>
<p>„<emphasis>Chesty</emphasis>, tady Houston…“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Nora se pomalu zvedla. Dopadla na ruce a teď se od země zase s lehkým poskočením odrazila.</p>
<p>Uvnitř helmy slyšela svůj dech, spěšně zkontrolovala skafandr, protržený nikde nebyl. Z nárazu ji bolely dlaně a kolena, ale jinak byla v pořádku.</p>
<p>Ostatní na tom byly hůř.</p>
<p>„Ester Ramirezová je mrtvá!“ řekla Samantha z druhého konce vraku. „Proboha, je mrtvá! A Vicky Longstreetová se ani nedostala z roveru. Prostě je po ní!“</p>
<p>Nora sama zkontrolovala svoje okolí. O’Brianová i Petersenová se už také zvedly a vypadaly v pořádku. Ve sluchátkách pořád slyšela Samanthino rychlé dýchání.</p>
<p>„Uklidni se, Samantho! Slyšíš mě? Tvůj skafandr má dost kyslíku na pětadvacet hodin, ale čím rychleji dýcháš, tím víc ho spotřebuješ!“</p>
<p>„Myslím, že mi ze skafandru kyslík uniká!“ ozvala se téměř hysterická odpověď.</p>
<p>„Vydrž, hned jsme u tebe!“</p>
<p>V tu chvíli se na vrak <emphasis>Chestyho</emphasis> znovu zaměřil laser a začal se pohybovat, jeho červená záře nemilosrdně hledala další cíl.</p>
<p>„Všichni k zemi! Zase nás zaměřuje!“ zavelela Nora, ale věděla, že paprsek je hned najde.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Linda Websterová slyšela ze sluchátek dění na povrchu a rozhodla se.</p>
<p>Věděla, co dělá, věděla, že nejspíš ničemu nepomůže, a věděla, že je to nejspíš naprosto nesmyslné rozhodnutí.</p>
<p>Ale bylo jí to jedno.</p>
<p>Nebude se vracet jako jediná přeživší.</p>
<p>Začala klesat a odjistila ovládání atomových zbraní, které měla na palubě. Výhodou bylo, že z oběžné dráhy byla Sonda neustále na dostřel.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Červený pátrací paprsek najednou zmizel. Nora zvedla hlavu, jak jí jen skafandr dovolil, a spatřila dvě jasné tryskové brázdy, jak míří k Sondě.</p>
<p><emphasis>To jsou dvě atomovky z </emphasis>Hornetu<emphasis>! Linda je vypálila.</emphasis></p>
<p>Aby odpoutala pozornost.</p>
<p>Ve vakuu nemohla červený paprsek vidět, ale viděla jeho projektor někde na vrcholku Sondy. Mířil k obloze.</p>
<p>Ze Sondy hned vyrazily dvě protistřely a zničily obě rakety. Vzápětí vystřelila další a Nora dobře věděla, kam má namířeno. <emphasis>Hornet</emphasis> byl sice vysoko, ale odpálením raket na sebe upozornil.</p>
<p>Po dvaceti sekundách ho střela zasáhla a velitelský modul <emphasis>Orionu 9</emphasis> byl i s Lindou Websterovou rozmetán na oběžné dráze Měsíce.</p>
<p>Nora polkla. „Musíme odsud, než se Sonda rozhodne zase pátrat tady.“</p><empty-line /><p><strong>Houston, Texas, USA</strong></p><empty-line /><p>„Je to potvrzeno, <emphasis>Hornet</emphasis> i <emphasis>Chesty</emphasis> byly zničeny. Na povrchu máme ještě čtyři astronautky, ale jsou celé míle od Sondy, bez vozidla a bez vybavení.“ Owens vzdychl. „Musím informovat prezidenta. Tyhle věci už mě ničí.“</p>
<p>„Budete s Collinsovou a ostatními udržovat nadále kontakt?“ zeptala se Garriotová.</p>
<p>„Už máme jen komunikační družici a ta Sonda ji nejspíš brzy také zničí. Nevím, jak dlouho nám vydrží spojení, nanejvýš pár hodin.“ Povzdechl si. „Vlastně je můžeme už jenom utěšovat. Měli bychom se jich zeptat, jestli nechtějí k rádiu přitáhnout kněze… ale jejich předchůdkyně neměly ani tu možnost.“</p>
<p>Odešel a Garriotová se upřeně dívala na náhle tiché řídící centrum. Někteří byli pořád v šoku, jiní polohlasem řešili, jak zabránit tomu, aby se tohle fiasko stalo i při další misi.</p>
<p>Byl to jen další malý neúspěch.</p>
<p><emphasis>Orion 9</emphasis> selhal.</p><empty-line /><p><strong>18. března 2029 – čas mise 94 hodin, 20 minut</strong></p><empty-line /><p>Samantha Kaczynská pořád překotně dýchala, zatímco ji Nora Collinsová držela.</p>
<p>„Uklidni se, uklidni se, jo?“ Spolu s O’Brianovou ji nadzvedly. Nora si všimla malé spršky vzduchu, která unikala z míst na břiše skafandru. „Vydrž, tohle hned spravíme.“ Z brašny s pohotovostním náčiním vytáhla lepicí pásku.</p>
<p>„K čemu to je? Je po nás! Nemáme rover a nemáme ani kosmickou loď! Nemůžeme se dostat zpátky!“</p>
<p>„Možnost návratu byla vždycky malá,“ řekla Nora. „Pořád můžeme dojít k Sondě. Pěšky to nějakou hodinu potrvá, možná dýl, ale máme dost kyslíku ve skafandrech, abychom tam mohly dojít a zkusit něco udělat.“</p>
<p>„A k čemu to sakra bude?!“ Samantha už téměř vzlykala. „Jsme mrtvé!“</p>
<p>„My máme misi a tu misi musíme splnit,“ řekla O’Brianová rázně tónem, který nezapřel, že ještě před NASA byla chvíli zástupkyní výcvikové instruktorky na Parris Islandu. „Je to jasné?“</p>
<p>„Já nejsem voják! Mě do téhle celé kraviny zatáhli jenom proto, že… já ani nevím, jak to popsat, mám šestý smysl a ovládám jím mimozemskou technologii. Ježišmarjá, taková blbost! Co když se ten paprsek vrátí? Co když nám dojde kyslík? Co když ta Sonda má další zbraně…“</p>
<p>„To je jedno,“ řekla O’Brianová. Nora usoudila, že jsou chvíle, kdy má mluvit mariňačka. „Když nás zaměří laser, jsme mrtvé, když nám dojde kyslík, jsme mrtvé, když nás sejmou jiné zbraně Sondy, jsme mrtvé. Stejně tak nám to záření může usmažit zbytek mozku jako chlapům a zase budeme mrtvé. Víš, čím se tyhle věci liší od našeho současného stavu? Vůbec ničím! Mrtvé jsme všechny čtyři už teď! Stejně jako Linda Websterová, Ester Ramirezová, Vicky Longstreetová nebo posádky těch deseti předchozích lodí. Je prostě po nás. Ale pořád máme úkol a ten splníme! A teď se krucinál vzchop, nebo tě kopnu do zadku tak, že dosáhneš únikové rychlosti!“</p>
<p>Samantha se bez řečí narovnala. Rozhodně se z ní zničehonic nestala nadšená vojanda, ale neprotestovala. To zatím stačilo.</p>
<p>„Tak pojďme,“ řekla Nora a přistoupila k Petersenové. „Na jak dlouho odhaduješ ten pochod k Sondě, Liv?“</p>
<p>„Je to alespoň ještě… patnáct mil. S tímhle horizontem se to špatně odhaduje. Ale řekla bych tak šest hodin. Když zkusíme hopsat, může to být rychlejší, ale hodně brzo se unavíme. Jenže už dlouho jsme nespaly.“</p>
<p>„Spát nemůžeme, nemáme kde a ani jak. Navíc ta věc nás klidně může během spánku zabít už jenom tím zářením.“ Bolest hlavy tu byla pořád. Nora nevěděla, proč přesně jsou ženy proti tomu odolnější, ale bylo jasné, že nejsou odolné donekonečna. První symptomy připomínaly roztroušenou sklerózu. A některé podobné příznaky už Nora začínala pociťovat. „Všechny si vezměte pilulku stimulantů z podavače v helmě! A pak pohyb, musíme se pohnout.“ Na Měsíci se šlo přesouvat poměrně rychle „hopsáním“, ale námahou se to rovnalo poklusu. V současném stavu to nevydrží dlouho a budou muset dělat přestávky.</p>
<p>„Alespoň že ten zaměřovací laser teď šmejdí směrem do vesmíru a hledá další rakety,“ řekla Petersenová.</p>
<p>„Jo, ti hajzlíci uvnitř Sondy asi usoudili, že raketový úder z oběžné dráhy je nebezpečnější než pár astronautek. Doufám, že je budeme moci vyvést z omylu.“</p><empty-line /><p><strong>18. března 2029 – čas mise 99 hodin, 43 minut</strong></p><empty-line /><p>Bolest hlavy sílila. Nebo se to možná jen zdálo tím, jak dlouho ji cítily. Nora měla v dětství období, kdy trpěla migrénami, tohle jí připadalo podobné. Navíc nevěděla, jestli každou chvíli nepadne a nezemře, nikdo si přesně nebyl jistý, jak tohle funguje.</p>
<p>Nicméně ona i její tři společnice dorazily k Sondě.</p>
<p>Sonda vypadala jako velký černý válec zabořený do šedého měsíčního prachu. Byla asi čtyřicet metrů široká, část nad zemí se tyčila do výšky alespoň patnácti metrů a nahoře se zužovala do kupole. Zaměřovací laser byl asi někde úplně na vrcholku. Během cesty je ale už znovu nezachytil. Zato zachytil družici, kterou <emphasis>Hornet</emphasis> umístil na oběžné dráze, a Sonda zničila i ji. Nora a ostatní tak ztratily spojení se Zemí.</p>
<p><emphasis>Ne že by nám kromě polokondolenčních keců a nabídky kněze něco poskytli</emphasis>, pomyslela si, když obcházely Sondu.</p>
<p>„Tady něco je!“ řekla Petersenová a ukázala na podivnou výduť na jedné straně Sondy. Pak se usmála. „Nejsem expertka na mimozemské artefakty na Měsíci – z <emphasis>2001: Vesmírné odysey</emphasis> jsem viděla jen prvních patnáct minut, než jsem usnula – ale tohle mi přijde jako vzduchový uzávěr. Nebo prostě dveře.“</p>
<p>„Má pravdu,“ řekla O’Brianová. „Asi uvnitř bude něco živého. A kromě dveří má pravdu i s tou <emphasis>Vesmírnou odyseou</emphasis>, taky jsem to nedokázala přetrpět celý.“</p>
<p>„Já myslela, že jsi říkala, že ses kvůli Kubrickovi dala k námořní pěchotě.“</p>
<p>„Jo, ale to bylo potom, co jsem viděla <emphasis>Full Metal Jacket</emphasis>.“</p>
<p>Nora rozhovor ignorovala a obrátila se na Samanthu. „Co si myslíš o těch dveřích?“</p>
<p>„Já… nevím. Nefunguje to se mnou jako spínač!“</p>
<p>„Tak se na ně mrkni. Otevřela jsi dron na Zemi, funguje to na stejném principu. Zkus to!“</p>
<p>Samantha doskákala ke „dveřím“ a dívala se na ně. „Já nevím… na Zemi je to něco jiného. Tady ve vesmíru, když vím, že stejně nakonec…“</p>
<p>„Sakra, ber to jako další výcvik na Zemi,“ řekla O’Brianová. „Prostě jako další výcvik! Nic víc!“</p>
<p>Samantha začínala zase zrychleně dýchat, ale Nora už nic neříkala. Ať už to bude jakkoliv, Samantha se s tím od určité chvíle musela porvat sama.</p>
<p>Na soukromé frekvenci se spojila s Petersenovou. „Pokud to Samantha neotevře, můžeme tu Sondu zkusit sabotovat nějak jinak, Liv?“</p>
<p>„Od toho byly atomovky, ale o ty jsme přišly spolu s <emphasis>Chestym</emphasis>. Jinak nevím, jak to jinak udělat. Můžeme zkusit rýpat do povrchu, ale…“</p>
<p>„Mám to!“ ozvalo se od Samanthy na obecné frekvenci. „Mám to!“</p>
<p>Nora se odvrátila od Petersenové a viděla, jak se „dveře“ otevřely. Jako by úplně zmizely.</p>
<p>Uvnitř byla malá černá místnost a na jejím konci další dveře.</p>
<p>„Vzduchový uzávěr,“ řekla. „Vnější dveře se zavřou, vnitřek se natlakuje a otevřou se vnitřní dveře.“</p>
<p>„Co když nás tlak zabije?“ zeptala se Petersenová, ale Nora se ve skafandru pokusila jen pokrčit rameny.</p>
<p>„No, chtějí kolonizovat Zemi, tak jim asi vyhovuje tlak přijatelný pro nás. Naše skafandry to snad snesou.“</p>
<p>„A i kdyby ne, možnosti nám jaksi docházejí,“ řekla O’Brianová. „Samantho, dokážeš ten telepatický knoflík zmáčknout znovu, až budeme uvnitř?“</p>
<p>„Já krucinál nevím!“</p>
<p>„Beru to jako ano.“ O’Brianová vytáhla pušku. „Noro, s dovolením převezmu taktické velení, uvnitř jsou živí emzáci a nevíme, co jsou zač.“</p>
<p>Nora přikývla. „Do toho.“</p>
<p>„Nějaká doporučení?“</p>
<p>„Střílej na to, co se pohne.“</p>
<p>Něco Noře říkalo, že O’Brianová by jiný rozkaz ani neuposlechla.</p>
<p>„Liv, pojď se mnou do čela. Samantho, drž se za námi. Noro, zajišťuj to zezadu.“</p>
<p>Čtyři postavy ve skafandru se do přechodové komory napěchovaly. Pátý by se tam už nevešel.</p>
<p>„Dobře, Samantho. Zkus to otevřít.“</p>
<p>Samantha s tím zápolila dalších několik minut – a zase začínala povzlykávat – ale nakonec se vnější dveře zavřely stejně rychle a nenápadně, jako se otevřely. Potom Nora ucítila, že jí pohyb dělá větší problémy.</p>
<p>„Kabina se natlakuje,“ řekla.</p>
<p>„Pušky umějí střílet ve vakuu i v atmosféře,“ ujistila ji O’Brianová.</p>
<p>Vnitřní dveře se prudce otevřely. O’Brianová skočila dovnitř s rychlostí, jakou by Nora ve skafandru považovala za nemožnou. Liv Petersenová šla hned za ní, obě ženy si hlídaly svůj palebný sektor a zkoumaly okolí. Nora vstoupila dovnitř a postavila se hned zády ke zdi vedle vchodu. Samantha držela sice také zbraň, ale nepohybovala se zdaleka s takovou přesností nebo grácií.</p>
<p>„Čisto,“ řekla O’Brianová.</p>
<p>„Asi,“ dodala Petersenová poněkud neprofesionálně, ale přesně. Uvnitř oválné, dobře osvětlené místnosti šlo těžko chápat, co může a co nemůže být zbraň nebo nějaká past. Na několika místech byly kulaté sloupy vedoucí ke stropu. U zdí byla různá zařízení, něco, co vypadalo jako počítačové terminály a přístroje. Bez viditelné klávesnice. Nicméně podle některých jiných zařízení Nora soudila, že tihle „Barhelové“, jak se označovali ve vysílání, jsou výrazně menší než lidé.</p>
<p>„Samantho, pokud vycítíš další telepatický ,čudlík‘, tak ho zkus zmáčknout.“</p>
<p>Nebyl to zrovna nejlepší rozkaz, co se týkal přístrojů, které nechápaly, ale chtěly Sondu zničit a Nora věděla, že náhodné mačkání tlačítek tento efekt nejspíš dříve či později přinese.</p>
<p>„Nevím, nic necítím.“</p>
<p>„Jdu do další místnosti,“ řekla O’Brianová. Z oválného sálu vedl další průlez hlouběji do Sondy. Tentokrát byl otevřený.</p>
<p>„Tohle bude jen vstupní hala. Nikdo nedá nejcitlivější přístroje hned k hlavnímu vchodu.“</p>
<p>Další sál měl stejný oválný tvar a ještě více zařízení na sloupech a stěnách. Ale uprostřed stálo pět sloupů, všechny úplně černé se zcela hladkým povrchem.</p>
<p>Další místnost měla jen jeden velký sloup uprostřed, který zářil něčím divně bleděmodrým.</p>
<p>Za jiných okolností by Nora byla nadšená, že jako první člověk v historii je spolu se svými družkami uprostřed mimozemského plavidla. Jenže tohle nebyly jiné okolnosti.</p>
<p>„Samantho?“</p>
<p>„Já myslím… myslím, že tohle ovládá to tlumící pole,“ řekla téměř zasněně. „Neumím to vysvětlit, ale prostě si to myslím… a tohle…“ vrátila se do druhé místnosti a ukázala na jeden ze sloupů s přístroji. „Ovládá obranné mechanismy včetně záření. A támhle to je… nějaká komunikační věc…“</p>
<p>Najednou se jim všem ve sluchátkách ozval známý a deset let proklínaný hlas teleshoppingového prodavače.</p>
<p><emphasis>„Obyvatelé planety Země, je mi ctí vám oznámit, že vaše planeta byla vybrána jako místo pro kolonizaci Berhelským Kolektivem! Jsme mírumilovný národ a chápeme, že tato planeta je vaším domovem, a nemáme rádi války ani konflikty, které ničí světy, na nichž chceme žít. Buďte bez starosti, Berhelské kolonizační…“</emphasis></p>
<p>„Pardon, holky, to jsem asi spustila já.“</p>
<p>„Dokážeš to vypnout?“</p>
<p>„Nevím, snažím se, ale…“</p>
<p>Nořina bolest hlavy najednou ustala, jako kdyby někdo zmáčkl knoflík.</p>
<p>Ostatní to ucítily také.</p>
<p>„Asi jsem vypnula to záření a snad i další obranné mechanismy. Ale u toho tlumícího pole nemůžu nic takového najít.“</p>
<p>„Vždycky to můžeme zkusit vyřadit klasickým způsobem,“ řekla O’Brianová a pozvedla pušku. „Vypadá to docela křehce, mám dojem, že plášť je jen z něčeho jako kompozit uhlíku a…“</p>
<p>Větu už nedořekla. Těch pět holých sloupů se najednou otevřelo stejně rychle a náhle jako vstupní dveře. V každém sloupu byla kóje a v ní asi metr vysoký tvor připomínající naoranžovělou opici s dlouhým ocasem zakončeným hrotem.</p>
<p>„Kontakt!“ zařvala O’Brianová a na jednoho tvora vypálila. Zbraně opravdu fungovaly dobře i v atmosféře. Tvor explodoval a vytryskla z něj naoranžovělá krev. Další ale už na O’Brianovou skočil a strhl ji k zemi. Bodec na jeho ocasu se jí skrz skafandr zarazil do levé nohy. Nora slyšela křik O’Brianové, ale to už tvora sestřelila.</p>
<p>Další dva skočili na Petersenovou, byli mrštnější než opravdové opice. Petersenová vystřelila, ale netrefila a dva bodce se jí zabořily do hrudníku.</p>
<p>To už obě „opice“ Nora sestřelila, ale periferním viděním neviděla tu poslední, jak skáče na ni. Najednou ležela na zádech a bodec se napřahoval k úderu.</p>
<p>Potom se „opice“ rozprskla zásahem z pušky. Nora neohrabaně ve skafandru zvedla hlavu a spatřila Samanthu, jak roztřeseně drží pušku.</p>
<p>„Nakonec… nakonec asi nejsem tak zbytečná.“</p>
<p>Pomohla Noře vstát a společně se podívaly na spoušť, která tu zavládla. Víc „opic“ tady nebylo.</p>
<p>Petersenová byla mrtvá, O’Brianová se kroutila v křečích, měla zraněnou nohu, roztržený skafandr i prasklý průzor.</p>
<p>„Zatracená práce,“ řekla do vysílačky.</p>
<p>„Můžeš dýchat?“ zeptala se Nora.</p>
<p>Místo odpovědi si O’Brianová otevřela těsnění a sundala helmu. „Jo, sakra. Je tu pozemská atmosféra.“</p>
<p>„Ale mohou tu být nebezpečné bakterie…“</p>
<p>„A není to sakra jedno? Moje noha!“</p>
<p>Nora k ní přiklekla a vyndala lékárničku z pouzdra na svém skafandru. „Vydrž, vyčistíme ránu.“</p>
<p>„Co to bylo za věci?“</p>
<p>„Asi Barhelové. Posádka.“</p>
<p>Samantha k nim také přiklekla. „Myslím, že sloupy byly něco jako kryogetické kóje. Barhelové v nich spali a jen občas se probudili, aby zkontrolovali Sondu. Většinu času spali uvnitř a na chod dohlížel počítač.“</p>
<p>„Co Liv?“ zeptala se O’Brianová.</p>
<p>„Má to za sebou.“</p>
<p>„Proč mi tu nohu vlastně zavazuješ?“ pokračovala O’Brianová v otázkách. „Nebylo by pohodlnější si jen tak vykrvácet?“</p>
<p>„Máme maximálně posledních pár dnů života, a ty to chceš vzdát?“</p>
<p>„A víš, že docela jo? Hrozně to tu smrdí.“</p>
<p>„Ještě pořád musíme vyřadit to tlumící pole…“</p>
<p>Samantha se narovnala. „To by neměl být problém, zkus rozstřílet velký sloup vedle. Já to neumím vypnout, ale… myslím, že poznám, jestli to bude fungovat.“</p>
<p>Nora se podívala na O’Brianovou, ta přikývla a potom si začala sundávat rukavice. „Jen jdi, já nikam neuteču. A jak jsem řekla Samantě, jsme tu, abychom splnily misi.“</p>
<p>Nora Collinsová se zvedla, odešla do vedlejší místnosti a začala střílet do sloupu.</p><empty-line /><p><strong>Houston, Texas, USA</strong></p><empty-line /><p>„Houstone, tady <emphasis>Orion 9</emphasis>, vysílání naslepo,“ ozvalo se ze všech reproduktorů v řídícím centru. Potom si Owens uvědomil, že se to ozývá i z osobních telefonů, z rádia… prostě odevšad. Jako to mimozemské vysílání.</p>
<p>„Ukořistily jsme Sondu, jsme uvnitř, podařilo se nám zničit zdroj tlumícího pole a rozstřílely jsme tu i většinu dalších přístrojů. Ověřte to ze své strany, na naší to je potvrzeno. Mise splněna!“</p>
<p>V řídícím centru propukl jásot, ale Owens je hned okřikl.</p>
<p>„Ticho! Hned teď jděte do laboratoře a ověřte to!“ Zpráva z reproduktoru mezitím pokračovala dál. Nejspíš se vysílala po celém světě jako vysílání Berhelů.</p>
<p>„Mluvíme s vámi z ukořistěné berhelské vysílačky a jsme schopny mluvit pouze jednosměrně. Specialistka mise Samantha Kaczynská vysílání zprovoznila, ale bude to jen na jednorázové použití. Zbyly jsme jen já, komandér Nora Collinsová, a specialistka mise Samantha Kaczynská. Štábní seržant Fiona O’Brianová je ve vážném stavu. V Sondě je atmosféra, ale kyslík nám dojde do několika dnů. Tohle bude naše oficiální poslední zpráva na Zemi.“ Odmlka. „Jsme rády, že jsme uspěly, ani jsme v to nedoufaly… omlouvám se, na tohle nejsem zvyklá.“</p>
<p>Přišel druhý hlas. „Tady specialistka mise Kaczynská… přiznám se, že také nevím, co říct. Doufám, že… že život teď zase bude mít větší cenu… no nic…“</p>
<p>Ozval se třetí hlas, sevřený bolestí. „Tady seržant Fiona O’Brianová. Někdo hodně moudrý kdysi řekl: milujte se a množte se. Tak do toho, desetiletá pauza je hodně na jakýkoliv vztah. Předpokládám, že za devět měsíců začne nový baby boom.“</p>
<p>To v řídícím centru vyvolalo u některých lidí vlnu nervózního smíchu. Potom přišel zase hlas Nory Collinsové.</p>
<p>„Jsme rády, že jsme uspěly. Za sebe jsem ráda, že jsem se toho mohla zúčastnit, a… hodně štěstí, Země. Toto je poslední vysílání <emphasis>Orionu 9</emphasis>.“</p>
<p>Potom nastalo jen ticho. Z reproduktoru a také ticho v řídícím centru.</p>
<p>Owens se obrátil na Garriotovou a viděl, jak jí po tvářích tečou slzy.</p>
<p>„Dokázaly to,“ zašeptala.</p>
<p>„Laboratoř to potvrdila,“ ozval se kdosi v centru. „Přístroje už nezachycují to tlumící pole ze Sondy. Poprvé po deseti letech.“</p>
<p>To vyvolalo další vlnu ovací a Owens Garriotové podal ruku.</p>
<p>„Dokázaly to,“ opakovala.</p>
<p>„Dokázaly,“ řekl nahlas.</p>
<p>Owens se zhluboka nadechl. Přemýšlel nad tím, co řekla Kaczynská, že doufá, že život bude mít zase větší cenu. Časem k tomu určitě dojde, ale po deseti letech byli lidé tak zvyklí, že je vlastně jedno, kdy a jak kdo zemře, že tahle změna neproběhne přes noc.</p>
<p>Zarazil se. Možná může něco udělat on, hned teď a tady.</p>
<p>„Co je?“ zeptala se ho Garriotová, když si všimla jeho výrazu.</p>
<p>„Musím ještě něco udělat,“ řekl a otočil se k jednomu ze spojařů v řídícím centru.</p>
<p>„Co musíš udělat?“</p>
<p>„Rád bych ukázal, že s tím vážením si života začneme hned teď. Dejte mi Kennedyho vesmírné středisko.“</p><empty-line /><p><strong>23. března 2029 – čas mise 196 hodin, 21 minut</strong></p><empty-line /><p>Nora a Samantha uložily zesnulou O’Brianovou do třetí místnosti, kde už leželo tělo Petersenové a také mrtvé „opice“, které tam přesunuly předtím. O’Brianová zemřela před dvěma dny, zranění a vysílení si vyžádaly svou daň. Nora se snažila zkoumat Sondu, ale pro člověka to bylo něco, co nešlo chápat. Samanthin šestý smysl něčemu pomáhal, ale žádné velkolepé objevy se nekonaly. Sonda, původ Berhelů i jejich technologie, to všechno nemohly poznat. Euforie vyprchala. Došlo také jídlo, které měly ve skafandrech, i když jedly i zásoby ze skafandru O’Brianové a Petersenové.</p>
<p>Samantě se naštěstí podařilo aktivovat velké monitory podél všech stěn Sondy, takže teď se mohly aspoň dívat na celé okolí před Sondou.</p>
<p>„Noro,“ řekla Samantha opatrně. „Už to asi nevydržím.“</p>
<p>Seděla opřená o jeden ze sloupů a koukala na monitor. Potila se a měla téměř skelný pohled.</p>
<p>„To je hlad a dehydratace,“ řekla Nora a posadila se pomalu vedle ní. Skafandry už dávno odložily a obě ženy teď byly jen v kombinézách, které nosily pod nimi.</p>
<p>„Už nevím, jak dlouho to vydržím,“ opakovala mladší ze dvou žen.</p>
<p>„Jestli to chceš ukončit hned, můžu…“ Nora nechala větu nedořečenou. Mohla mladší ženě snadno zlomit vaz, kdyby chtěla.</p>
<p>Samantha ale zavrtěla hlavou. „Ne… chci se ještě dívat.“ Ukázala špinavou a upocenou rukou na monitor. „Právě vychází Země.“</p>
<p>Nora se podívala tamtéž. Těsně u vchodu opravdu vycházela Země. A byl to krásný pohled.</p>
<p>„Je krásná,“ řekla.</p>
<p>„A my ji zachránily, že jo?“ ptala se Samantha. „Já ji pomohla zachránit, že jo?“</p>
<p>„Ano, bez tebe by na Zemi za chvíli nikdo nežil.“</p>
<p>Samantha se trhaně usmála. „To ráda slyším. Ale… škoda, že už není zachráněná pro nás.“</p>
<p>„Ale je krásná,“ opakovala Nora. „Ten výhled za to stojí. A myslím, že jsou mnohem horší poslední výhledy.“ Pohodlně se opřela a Samantha ji vzala za ruku.</p>
<p>„Chci se na ni dívat, dokud neumřu,“ řekla.</p>
<p>„Budu tu s tebou,“ slíbila Nora. „Už si ani nepamatuji, kdy jsem se naposledy jen tak opřela a odpočívala.“ Přimhouřila oči. Měla dojem, že v Sondě jim brzy začne docházet kyslík. Nevěděla, jak se vzduch recykloval pro „opice“, ale věděla, že to už nefunguje a Sonda se plní oxidem uhličitým, který vydechují.</p>
<p>„Máš pravdu,“ řekla Nora. „Budeme se na to dívat až do konce.“</p>
<p>„Pořád jsi chtěla mít děti?“ zeptala se najednou Samantha.</p>
<p>„Nevím, asi ano. Proč?“</p>
<p>„Já bych je chtěla taky. Dřív jsem si to neuvědomila, ale…“ Po Samanthině tváři začaly stékat slzy, zatímco se dívala na Zemi. „Chtěla bych…“</p>
<p>„Ššš.“ Nora ji jemně políbila na vlasy.</p>
<p>Nemohla už nic víc říct. Nemělo smysl nic říkat. Žádné hloupé utěšování, obě ženy se smířily s tím, co přichází. Jen tak seděly a dívaly se na Zemi visící nad měsíční plání, a…</p>
<p>Nora se zarazila. Několikrát zamrkala a nakonec i zmateně potřásla hlavou. V horní části obrazovky se objevilo něco, co jim na okamžik zahradilo výhled na Zemi. Bylo to tam pořád a zvětšovalo se to.</p>
<p>Trvalo více než deset sekund, než si Nora uvědomila, na co se to dívá, a zhluboka se nadechla.</p>
<p>Zavřela oči a znovu je otevřela. Pořád to tam bylo a Nora se začala usmívat.</p>
<p>Možná byla unavená, hladová a dehydratovaná, ale poznala lunární rover, jak se blížil k Sondě.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Owens stál v řídícím centru, Garriotová vedle něj a oba se usmívali. Owens se málem dostal do potíží, když hned po úspěchu <emphasis>Orionu 9</emphasis> nechal na vlastní odpovědnost zahájit přípravu na start <emphasis>Orionu 10</emphasis>, ale nakonec si s pomocí Garriotové prosadil svou před vedením NASA, sborem náčelníků štábu i prezidentem.</p>
<p>„Houstone, tady <emphasis>Orion 10</emphasis>. Máme je, opakuji: máme je!“</p>
<p>Stejně jako před týdnem i nyní v řídícím centru propukl jásot.</p>
<p>Tentokrát Owens své lidi neokřikl.</p>
</section>
<section>
<p>Petra Neomillnerová:</p><empty-line /><p><strong>Capricorn 70</strong></p>
</section>
<section>
<p><strong>Petra Neomillnerová (*1970)</strong></p>
<p><emphasis>Autorka a redaktorka, věnující se především klasické fantasy (cykly „Písně čarodějky“ a „Zaklínačka Lota“) a městské fantasy (cyklus „Tina Salo“). V jejím podání se však o žádnou „klasiku“ nejedná, Neomillnerová píše drsně, naturalisticky a nebojí se ani kontroverzních témat – středověk je v jejím podání velmi nehostinné místo, kde život opravdu bolí. Že má ale i druhou, jemnější tvář, dokázala velmi dobře přijatými dětskými knihami o holčičce Amélii (Amélie a tma, Amélie a barevný svět). V Brokilonu Neomillnerové vychází série „Tina Salo“, dále pak samostatná kniha „Dítě Skály“ a po románu „Žár krve“ z cyklu „Zaklínačka Lota“ se na letošek chystá kniha „Noční lov“ ze stejné série. Nová verze povídky „Capricorn 70“ z této antologie vznikla přepracováním a spojením povídek „Capricorn 70“ (původně „Punk Fiction“ Vlada Ríši) a „Odpal to, Red!“ (původně „Sorry, vole, error!“ Vlada Ríši), a zůstává i nadále jediným autorčiným počinem na poli čistokrevné sci-fi.</emphasis></p>
</section>
<section>
<empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong><emphasis>Hvězdný deník 07 07 2127, 17 50</emphasis></strong></p>
<p>Zapraskám klouby a kouknu skrz sklo do cely plné otráveně se tvářících ženských. To je zase den.</p>
<p>Pamatuju si dobu, kdy byl <emphasis>Capricorn 70</emphasis> docela normální vesmírná stanice, pamatuju doby, kdy byl považován za takovou menší vesmírnou stanici, a právě teď zažívám dobu, kdy je <emphasis>Capricorn 70</emphasis> upadající vesmírná poslední štace. Na přistávání velkých nákladních lodí už tu není místo ani technika, a tak tu přistávají malé loďky, naložené „radostmi života“. Drogy, děvky obojího pohlaví, zbraně, chlast… Taky kaktusy, kožešiny a knihy na papíře.</p>
<p>Je to zkurvená práce dělat tu „security“, vytloukat přiznání z pašeráků, pouštět dealerům do koulí proud a řezat kňourající prodavačky vzdechů. Žádná elegantní práce, ale pokud mám být upřímný, když někdo pouští proud do koulí vám, je to mnohem, mnohem horší.</p>
<p>Stisknu senzor, dveře se otevřou a dovnitř se vnese další „klientka“. Mrkne na mě nalíčenýma očima, rozhlédne se po místnosti, kde se na lavici u zdi nepohodlně vrtí její předchůdkyně, pak zatřepetá řasami a ukáže bradou na rám: „Tohle je něco jako… bordel?“ Rudá pusa vyplivne jistě důvěrně známé slůvko a kočičí tvářička se zakření.</p>
<p>Mám toho dost. Možná se to nezdá, ale nerad biju ženské. Ječí, brečí, řvou, snaží se vás dostat do postele, tisíckrát radši bych vyslýchal šíbra s kvérama, toho alespoň chápu, ale nedá se svítit. Pokud bych to svěřil bandě podřízených, stane se z toho tady opravdový bordel, a tak se obrátím k té zmalované holčici a vyštěknu: „Čip?“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Kde máš čip?“ Beru z pultu čtečku a odhaduju, kam ho vpálili téhle. Je nová, nikdy jsem ji neviděl. Bílá kůže a střapaté vlasy obarvené na jasně rudou. Ostrý nosík a černý overal. Kurva, overal ne, s tím jsou jen problémy, pomyslím si.</p>
<p>„Čip?“ žvýká to slovo, jako by ho nikdy neslyšela. „Tady,“ a ukazuje mi náramek těsně objímající zápěstí.</p>
<p>„Ještě toho trochu. Nikde jinde ho nemáš?“ Vrtí hlavou. „Pod kůží myslím.“</p>
<p>„Ne!“</p>
<p>Skvělé, takže ještě přečipovat. Civím na displej, Liz Lejaby, to jméno si určitě vymyslela. Sjíždím displej a snažím se myslet na konec směny. Existují okolnosti, kdy by mě zadek téhle inspiroval, ale výprask v kriminále to není. Jasně, šetří to čas i zdroje a spousta našich klientů tomu rozumí líp než jiným programům potírání kriminality. Mnohem líp. I na tuhle to zabere, ostatně pokud vás obviní z držení drog a zbraně bez povolení, můžete být za nakládačku a pobyt v našem ozdravném zařízení rádi.</p>
<p>„Co prodáváš?“ ptám se, aby řeč nestála, a uvolňuju pouta, je malá, i v podpatcích mi sahá po bradu.</p>
<p>„Bajky,“ odsekne.</p>
<p>„Svlíkni se.“</p>
<p>Čeká se ode mě, že ji prohlídnu, proskenuju, odzbrojím, pokud by měla voperované nějaké zbraňové systémy, a seřežu. Pomyslím si, že kdyby měla zbraňové systémy, jsme už nejspíš všichni mrtví. Ale skenery nic nehlásily, tak snad…</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Podívá se na mě zkoumavě a pak začne rozepínat zipy.</p>
<p>„Vzrušuje tě to?“ zadrnčí mi za zády jedovatě.</p>
<p>„Co jako?“ otočím se a promnu si neoholenou bradu. „Co?“</p>
<p>„Řezat nahatý ženský.“ Vysune z pusy růžový jazyk a ze špičky svine ruličku. „Však víš, ne?“</p>
<p>„Nevzrušuje,“ odpovím utahaně a po pravdě.</p>
<p>„Hm. Mě by to vzrušovalo. Nechceš si to vyměnit?“</p>
<p>„Ne, nechci.“ Cítím, jak mi povolují nervy. „Nechci, mám toho hodně a nemám čas si tu s tebou hrát, princezno. Už sis to svlíkla?“ ke konci zvyšuju hlas, a to není dobré znamení.</p>
<p>„Jo.“ Otočí se ke mně zády, pomalu a koketně. Na zádech má vytetovanou nějakou mapu, nebo možná je to vzorec. Zvednu ruku se skenerem. Chce to klid a profesionální přístup, připomenu sám sobě. Ohlédne se, panenky jako míče, a mě napadne, že mě vlastně nevnímá. Zbraně nemá, zato mi senzory hlásí intoxikaci a nějaké genové manipulace. Taky hypersenzitivitu, tu tady máme obzvlášť rádi. Směje se, ještě když ji šoupnu do židle. Když ji pořádně srovnám, skončí na ošetřovně.</p>
<p>„Kdo tě soudil?“ sednu si na sedačku a obhlížím nadávající hlouček na druhé straně místnosti.</p>
<p>„Takovejch cavyků s ní,“ remcá tělnatá černoška s růžovými loknami. „Se mnou takový řeči nenadělal.“</p>
<p>„Tak kdo tě soudil? Mluvil s tebou?“</p>
<p>Potřese hlavou. „Ne. Vyslechli mě, sepsali to a pak mě poslali sem.“</p>
<p>„Hm. To byl O’Shea. Musím se ho zeptat. Počkej tu.“ Nechce se mi mluvit se šéfem před touhle tlupou toulavejch koček. „Na nic nesahej, nebo uvidíš.“</p>
<p>Vypadnu s úlevou na chodbu. Kdyby to tak někdo vzal za mě…</p>
<p>„Shea,“ syknu do komunikátoru a čekám.</p>
<p>„No, co je?“ Chraplavý hlas, který nemám spojený s nejpříjemnějšími okamžiky života. „Co je, Rate?“</p>
<p>„Chci se jen zeptat. Ta Lejaby je hypersenzitivní. Minule jsme tu měli kolaps. A vůbec je ta holka problematická.“</p>
<p>„No jo,“ slyším, jak prsty ťuká po klávesnici. „Červený vlasy?“</p>
<p>„Souhlasí.“</p>
<p>„Jo, taky má přezdívku Redcat. Jen malá dealerka. Prostě jí nařež, jak uznáš za vhodné, nelam si s tou holčinou hlavu. Ale tak, aby si to pamatovala.“</p>
<p>„OK. Díky.“</p>
<p>Snadno se řekne, nelam si hlavu, ale aby si to pamatovala, jenže když tu holku budeme oživovat, budu mít průser já. Hypersenzitivové jsou peklo. Cítí nálady ostatních, cítí poruchy strojů… a cítí taky bolest. Hodně a hodně jinak. Naštěstí se blíží záchrana.</p>
<p>„Hanzi, pojď mi píchnout.“</p>
<p>„S kočkama?“</p>
<p>„Jo, s jednou červenou kočkou. Hypersenzitivní.“ Popadnu kolegu za rameno a nálada se trochu srovná.</p>
<p>Dočasně. Redcat sedí na stole a zírá na displej.</p>
<p>„Jeď dolů, co tam děláš?“</p>
<p>„Čtu si,“ říká nevinně.</p>
<p>Obrazovku pro jistotu zaklapnu, vidím, že sjížděla svoje záznamy, potvora.</p>
<p>Hanz se otcovsky zazubí a zamrká na mě.</p>
<p>„Sfoukneme to,“ prohlásí, jako by se těšil, a už holčici rozepíná kombinézu.</p>
<p>„Je čistá?“ ujišťuje se rozjařeně. Já rozjařený nejsem, já za tuhle srandu zodpovídám.</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Odkud tě shodili, bratříčku?“ zeptá se Lejaby přátelsky a Hanz jí narve ruce za výstřih.</p>
<p>„Užijeme si to, brácho,“ tahá z ní kombinézu a já se obrátím k zásuvce s nářadím. Hanzovo nadšení pro užívání před místností plnou zadržených nesdílím.</p>
<p>Obušky, pruty, vidlice, dráty a hroty se válejí v zásuvkách, které už dlouho nikdo neuklízel. Kurva, takovej chaos tady. Za zády se mi ozývají zvuky, které nejvíc ze všeho připomínají manželskou hádku.</p>
<p>Věci se sypou na zem, látka praská.</p>
<p>„Kousla mě,“ nadává Hanz. „Sakra, Kryso, co tam děláš?“</p>
<p>Když se obrátím, tiskne polonahou dealerku k mému stolu a mačká jí zadek, a já se snažím odhadnout, na kterou stranu se přiklonit. Situace připomíná výjev z vysokorozpočtového porna, zejména vzhledem k tomu, že mi rvoucí se dvojice likviduje přístrojový pult. Hanz vítězně pleskne delikventku přes zadek a při tomto triumfálním zvuku zasviští serva vchodových dveří.</p>
<p>„Co to tu provádíte za show?“</p>
<p>O’Shea se užasle dívá na změť nářadí a kusů látky, která se válí po podlaze.</p>
<p>„Zbláznil ses?“ ptá se mě ostře. Chci odpovědět, a Liz mě kopne.</p>
<p>„Říkal jsem, že jsou s ní problémy,“ mnu si stehno a pokouším se botou shrnout tu spoušť alespoň k panelu zdi.</p>
<p>„Obtěžujou mě,“ syčí rudovlasá a snaží se vykroutit z Hanzova sevření. „Pokusili se mě znásilnit.“</p>
<p>„Máte nějaké konkrétní obvinění, slečno?“ snaží se Shea zůstat na výši.</p>
<p>„Ať mě pustí.“</p>
<p>„Pusť ji,“ nařídí šéf a na výsledek nemusí dlouho čekat. Malá se zvedne a pořádně Hanze natankuje do nosu. Až to křupne.</p>
<p>„Doufám, že jsem ti ho přerazila, šmejde.“</p>
<p>„To by stačilo.“ Shea popadne útlý krček a překvapivě svižně holku vytáhne na chodbu. Uleví se mi. Takový bouřlivý temperament je u ženské spíš na škodu, dokonce i když ji vidíte jen patnáct minut.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Hvězdný deník 07 07 2127, 22 30</emphasis></strong></p>
<p>„Tak, pánové, to s tou Redcat byl totální lapsus.“ O’Shea bubnuje prsty o desku stolu a parta od zásahovky se šklebí. „Copak nedokážete ve dvou zpacifikovat jednu malou hysterku?“</p>
<p>„Co ve dvou, ve třech,“ říkám tiše. „Je to hypersenzitiv, nechtěl jsem ji zabít.“</p>
<p>„Není tak snadné ji zabít, synku,“ zašklebí se Shea. „Vy jste nezažili to čipování. Nevěřil bych, že existuje tolik sprostých slov a že je někdo může znát v tolika jazycích.“</p>
<p>„Kam jí to píchli?“ ptám se krvelačně.</p>
<p>„Doufám, že někam, kde to bolí,“ huhlá vedle mě Hanz, který sice nemá nos přeražený, ale zato pořádně zhmožděný.</p>
<p>„Do zadku, kam jinam. Je to hluboko ve svalu a těžko se to vyndává.“</p>
<p>„Řvala?“</p>
<p>„Jo, sprostě. Je to opravdový andílek.“</p>
<p>„Dobře, že nezkolabovala. A kde je teď?“ Pevně doufám, že ne v celách, které mám pod patronátem. V duchu té malé přeju noc v kapsli samotky, nedobrovolné tiché rozjímání, které vyléčí jekot vzteklé bestie.</p>
<p>„Kde by byla? Pustili jsme ji. Co tady s ní? Vzal by sis ji na starost?“</p>
<p>„Snad radši ani ne,“ vrtím hlavou. Tahle stanice je, na mou hříšnou duši, doménou cvoků a nemám pocit, že by proti tomu pomáhaly elektrické obušky.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Hvězdný deník 07 25 2127, 13 05</emphasis></strong></p>
<p>Prodírám se davem spoutaných lidí ke své kanceláři. Zátah. Nic neobvyklého. Stačí vkročit do jakéhokoli ze zdejších podniků, a vždycky se vrátíte s haldou „Rudých snů“ a „Hightballů“ a také s nějakými těmi pulsními ganami. Okukuju tváře zadržených, abych viděl, jak se chlapci dneska tužili. Rozbité hlavy nejsou výjimkou, u zdi někdo zvrací, nějaká ženská kvílí jako při porodu. Skvělý. Senzační. Tohle všechno budu vyslýchat. Srandy kopec.</p>
<p>„Kryso…“ Povědomý hlásek zní naléhavě, a když se otočím, všimnu si rudé čupřiny, vykukující mezi skloněnými zády zadržených. „Do čeho ses zas namočila, kotě?“ Kdoví proč mám pocit, že se známe víc, než by se za těch pár minut zdálo slušné.</p>
<p>„Nechceš mě vyslechnout?“ gestikuluje na mě spoutanýma rukama.</p>
<p>„No, můžu, ale že o to tak stojíš?“</p>
<p>„Jsou to blázni. Celou cestu sem nás mlátili.“</p>
<p>Pátravě se na ni dívám, zmlácená mi nepřipadá.</p>
<p>„Kam?“</p>
<p>„Co kam?“</p>
<p>„Kam tě mlátili? Jestli je ti zle, můžu zavolat doktora.“</p>
<p>„Ale no tak. Přímo mě nemlátili. Ale,“ nadechne se pro větší dramatický účinek, „viděla jsem, jak zmlátili v transportéru jednu holku.“</p>
<p>„Jó, taky jsem takový věci viděl. Chceš ten výslech?“</p>
<p>„Hm,“ kývá hlavou a škube plastovým páskem zadrhnutým kolem zápěstí. „Dáš mi to dolů?“</p>
<p>„Až v buňce.“</p>
<p>„Beru si k výslechu Redcat,“ řvu na velitele zásahu, abych překřičel šum několika desítek lidí, namačkaných ve stísněném prostoru haly, a ukazuju na červenou hlavu.</p>
<p>„Je ti přáno,“ řve na mě zase on. „Ale nech něco i pro nás, těšili jsme se, že tahle je zrovna celá.“</p>
<p>„Zmrdi,“ syčí vedle mě rudovláska a vztekle si ničí zápěstí marnými pokusy vyvléknout ruku z úzce staženého oka.</p>
<p>„Mlč,“ dloubnu ji do žeber a táhnu ji skrz lidskou masu ke dveřím „kanclu“.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Hvězdný deník 07 25 2127, 15 55</emphasis></strong></p>
<p>„Víš, jak jsme tu dlouho? Skoro tři hodiny! Zatím jsi mi řekla, že máš žízeň, že do tebe při zatčení strkali a sahali ti na prsa, že tě bolí hlava, taky žes u sebe měla drogy, a to jsi přiznala jen proto, že je to zaprotokolovaný. Pěkně si povídáme, ale už potřebuju jména. A fofrem.“</p>
<p>Zírá na mě a kolem očí má rozmazané líčidlo.</p>
<p>„Nemůžu.“</p>
<p>„Co zase nemůžeš?“</p>
<p>„Říct ti jména. Zavřeli byste je.“</p>
<p>„Zavřeme je stejně. Shoděj je ostatní dealeři, se kterýma se nikdo nemaže tak jako já s tebou. Uděláme to jinak. Budu ti číst jména, která vypověděli ostatní, a ty mi prostě řekneš, jestli jsi od nich taky brala, OK?“</p>
<p>„To by šlo.“</p>
<p>Čtu.</p>
<p>„Jason Bryar.“</p>
<p>„Neznám. Co dýluje?“</p>
<p>„Nedělej si legraci. Přiznal se, že to rozstřelil i tobě.“</p>
<p>„Přezdívka?“</p>
<p>„Freak Jaj.“</p>
<p>„Tos měl říct rovnou. Říkej přezdívky.“</p>
<p>Začínám si připadat jako totální idiot.</p>
<p>„Tak ten Jaj ti prodával?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Co?“ Každý slovo z ní páčit, zato jinak jí huba jede.</p>
<p>„Amfetaminy, low smoke a folie.“</p>
<p>„No vidíš, jak nám to jde. Pat Timberstone alias Timber?“</p>
<p>„Valogen. A draze. Je to přitěžující okolnost?“</p>
<p>„Přitěžující okolnost je, žes toho sama měla tolik géček. Ola Jeveny řečená Kůže?“</p>
<p>„Hm… kouření, ale moc jsem od ní nebrala, my se nemáme…“</p>
<p>„…rády, to koukám. Vypověděla o tobě, cituju: špinavá sesmažená triksterka, upalte jí cecky. Dobrá kamarádka, což?“</p>
<p>Lejaby se na mě zašklebí. „Bitchka pička je to. A nechává si to dělat za fet.“</p>
<p>„Zajímavá informace. Budu dbát na to, abyste se mi nedostaly do jedný cely. To by tahle stará rachotina taky nemusela přežít.“</p>
<p>Šklebí se ještě víc a jezdí sem a tam se zipem své kombinézy. Ten zvuk mi jde na nervy, a ještě víc to, že nevím, jak hluboko overal rozepne. Měl bych zajít za Tifany z centrály, nebo se z těch babetek na mou duši zcvoknu.</p>
<p>„No, a teď to začne být zajímavé, kotě. Kdo ti dodává shot? Nikdo jiný ho tu neprodává, a nikdo z dealerů ho taky nemá, takže… je to na tobě.“</p>
<p>Skousne si ret.</p>
<p>„Nikdo o tom nemluvil?“ sonduje a její hlas jako by mě ohmatával. Tohle hypersenzitivové umí, vlastně by to tu s ní měl vzít do ruky někdo lepší, než jsem já.</p>
<p>„Ne. Všichni říkali, že ho máš ty. Chceš slyšet záznam?“ doufám, že poněkud emotivní a zadýchané výpovědi kolegů pohnou i tvrdým srdéčkem rudé kočky.</p>
<p>„Jo,“ poposedne na židli a nakloní se dopředu.</p>
<p>Cvrnknu do displeje a z reproduktoru se začnou linout zvuky, připomínající něco mezi zvracením a produkcí grindového zpěváka.</p>
<p>„Ten shot, co o něm víš?“ slyším Hanzův otrávený hlas.</p>
<p>Výkřik. Kašel.</p>
<p>„Nic.“</p>
<p>„Nebavíš mě, kámo.“</p>
<p>Jekot.</p>
<p>„No tak?“</p>
<p>Kašel. „Redcat ho má. Jí se zeptejte.“</p>
<p>Další jekot.</p>
<p>„Redcat.“</p>
<p>Vypnu záznam.</p>
<p>„Tak co?“</p>
<p>„Hustý. Jízda.“</p>
<p>„Neptal jsem se, co si myslíš o Hanzových metodách konverzace. Odkud máš ten shot?“</p>
<p>„Co mu dělal?“ Tmavé oči září a panenky v nich jsou jako míče.</p>
<p>„To, co já začnu dělat tobě, jestli okamžitě nezačneš příčetně odpovídat.“</p>
<p>„Tak co?“</p>
<p>Mám toho právě dost, takže vstanu, opřu se o senzor na zdi a ta s hrkáním popojede. Krám.</p>
<p>Ve vedlejším modulu stojí kovové lehátko. Zavane pach dezinfekce, která se za ta léta zažrala do umělohmotného potahu.</p>
<p>„Podívej,“ ukážu bradou na postarší skvost technického pokroku. „Chceš tohle poznat na vlastní kůži?“</p>
<p>„Eee. Nechci, ale… můžu se podívat?“</p>
<p>V mžiku je u lůžka a tahá za dráty.</p>
<p>„Kam se tohle strká?“</p>
<p>„Nehraj si se mnou, kotě,“ ženu ji zase pryč, ještě než nás oba zabije proudem. „To jméno!“</p>
<p>„Když já fakt nemůžu…“ Dívá se na mě tklivě a vypadá tak ctnostně, že bych jí to sežral. Vlastně jí to žeru, i když vím, že všechno je komedie. Polknu a přitvrdím.</p>
<p>„Si jenom myslíš. Každej může. Dodává ti to tvůj starej?“</p>
<p>Koketně se usměje. „Nemám starýho. Mám raděj nový.“ Potom se drobná tvář stáhne do vážné grimasy. „Já fakt nemůžu. Nemůžu ti to jen tak říct.“</p>
<p>„Neblbni. Ostatní taky řekli.“</p>
<p>„Jistě. Jenže ty jste mučili. Přece ti to nemůžu jen tak vypláznout. Pro nic za nic.“</p>
<p>Myslí to vážně, nebo si možná jen myslí, že to myslí vážně, ale ustoupit nechce.</p>
<p>Sepnu ruce v zátylku. „Nenuť mě ti ublížit jen pro tvůj plezír. Hele,“ snažím se vykřesat z ní jiskru zdravého rozumu, „jsi dealerka, žádná bojovnice za ideály. Přestaň si hrát na hrdinu a polož to jméno. Polož toho typa, a můžeme se jít oba najíst.“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Ne? Opravdu ne? A to mi říkáš ty, která jsi ječela jako poplachová siréna, když jsem tě plácnul po zadku? Víš, jak to bolí, když ti někdo pustí proud do bradavek? Do prstů? Do chodidel? Víš, jak to bolí?“</p>
<p>„No, to ne, ale v jednom bordelu jsem viděla, jak…“</p>
<p>„Kurva,“ začínám řvát, „tady nejsi v bordelu, chápeš to, ty čubko blbá?“</p>
<p>„Sklapni, srando. S hysterickejma chlapama se nebavím.“</p>
<p>A je to. Sepnu ruce pod bradou a dívám se na malou utahanou holku proti sobě. Sahá mi tak k bradě, zápěstí, která obejmete prsty jedné ruky a ulomíte, pod kombinézou růžové bradavky s kůží, kterou spálí jeden výboj.</p>
<p>„Takže ne?“</p>
<p>„Ne!“</p>
<p>Nerozhodně se ohlédnu k lůžku a pak ťuknu na komunikátor. „Hanzi, jsi už hotovej s tím svým?“</p>
<p>Ještě než slyším odpověď, hvízdne reprák ve zdi a potom se ozve O’Shea: „Co tam děláte? Čtyři hodiny, a v protokolu nic.“</p>
<p>Ztuhnu. Jasně, nezapsal jsem zatím ani slovo. Co taky? To, že je Ola Jeveny pička?</p>
<p>„Už končíme,“ mumlám do mikrofonu a doufám, že to nezní moc nedůvěryhodně.</p>
<p>„Končíte? Jdu tam.“ Cvak, a konec.</p>
<p>„A máš to, prdelko. Třeba si budeš se Sheou líp rozumět.“</p>
<p>„Budeš mít průser?“ Tváří se soucitně, jako by ji to zajímalo.</p>
<p>„Průser máš ty, o mě se nestarej.“ Štětka! Co si to vlastně dovoluje?</p>
<p>V komunikátoru chrastí Hanzův hlas: „Potřebuješ píchnout?“</p>
<p>„Už ne, kámo. Mě teď píchne šéf,“ vrčím. „Nejspíš něčím do zadku,“ dodám tiše.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Tak co je?“ Shea se přiřítí, tvář zarostlou šedivým strništěm, volné kalhoty s kapsami na hubeném těle, zmačkaná bunda. Nevypadá zrovna jako velitel vesmírné základny. Ale je.</p>
<p>„Co tu vyvádíte?“ obrátí se k Lejaby a tón jeho hlasu naznačuje, že další nesmysly už nám trpět nehodlá. Nejspíš ani jednomu.</p>
<p>„Co by?“ říká vzdorně rudovlasá a pro jistotu si sedá na malou otáčecí stoličku.</p>
<p>„Ukaž mi, co máš,“ nahlíží mi přes rameno na displej a pak si do sluchátek pustí záznam výslechu. Přetáčení, na naše sociologické rozpravy o morálním stavu <emphasis>Capricornu</emphasis> koneckonců asi není zvědavý. Rozpačitě si mnu oči. Mám hlad, hrozně rád bych se osprchoval a padnul do pelechu.</p>
<p>„Zajímavý,“ dívá se střídavě na mě a na Redcat. „Hrozně zajímavej rozhovor, jenže trochu od tématu, nezdá se vám?“</p>
<p>„Hm,“ říkám já.</p>
<p>„Hm,“ mňoukne Redcat.</p>
<p>„Chyba, měl jsem to vědět dávno, že na tohle kotě jsi moc mladej.“</p>
<p>„Mladej?“ Momentálně si připadám nad hrobem.</p>
<p>„Jo, mladej.“</p>
<p>„Nechtěl jsem ji zbytečně…“</p>
<p>„Jo, to tě ctí a šlechtí, ale jméno toho dodavatele potřebujeme, takže se obtěžuj do buňky 632 a dej do figury svoje dnešní záznamy. My si popovídáme bez tebe. Od srdce k srdci, co?“ otočí děvče na sedadle k sobě. „A mladá dáma mi věnuje několik okamžiků soustředěné pozornosti. Mohu poprosit?“</p>
<p>Kočka na mě vytahuje obočí, jako bych se měl dál nějak angažovat, ale kdepak. Zmizím z místnosti a ani se neohlédnu.</p>
<p>V šetsettřicetdvojce se zhroutím do sedadla, vyštěknu své heslo a začnu se probírat soubory. Odposlech stažený na minimum chřestí a… odposlech? Vytáhnu zvuk a hlasy zesílí.</p>
<p>O’Shea: „Kotě, jestlipak víš, co tě čeká?“</p>
<p>Ticho.</p>
<p>O’Shea: „<emphasis>Jáma</emphasis> nebo <emphasis>Purga</emphasis>. Dva roky, možná víc. Jsou tam samotky, jsou tam cely, kde ti píchnou epidurál do páteře a výživu do žíly, a máš vystaráno, jsou tam smradlavý hromadný cely a nucená práce ve strojovně, kde je pětačtyřicet stupňů. Ale to se tebe netýká, protože jsou tam taky kamrlíky, kam se chodí chlapi pobavit. Dozorci, žádná honorace. Dva roky, nebo tři. Postel, hajzl, sprcha. Nic víc. Není to legální, ale co dneska je. Opravdu to chceš?“</p>
<p>Redcat: „Hm. Hele, ale já…“</p>
<p>O’Shea: „Já vím, nemůžeš. Tak aby bylo jasno, nelíbí se mi představa <emphasis>Purgy</emphasis>, ani té kajuty. Tolik se mi nelíbí, že z tebe to jméno dostanu, pak tě nechám potvrdit žádost o ochranný dohled a veřejně prospěšné práce tady na <emphasis>Capricornu</emphasis>, a zbytek už se nějak zařídí. Nekoukej na ten krám, já proud do holek nepouštím. Jsem staromódní. Jsem starej dědek. Mně bude bohatě stačit, když ti naklepu kostru. Nepoškodím ti kůži, nepoteče z tebe krev, v podstatě se ti nic nebude dít. Ale může to trvat dlouho. Máme čas. Hodinu, dvě, tři… Holčičko, ty jsi prskavka, ne běžec na dlouho trať. Unavíš se, otráví tě to, protože nemáš ráda nepohodlí. Je jenom na tobě, jestli mi to řekneš teď, nebo až pak.“</p>
<p>Redcat: „Co se domluvit?“</p>
<p>O’Shea: „Domlouvej se.“</p>
<p>Redcat: „Hm, já ti řeknu, kdo by mohl…“</p>
<p>O’Shea: „Kdepak, kočičko. Chci jméno, ne bajky.“</p>
<p>Redcat: „Když myslíš…“ Hlas má hádavou notu a…</p>
<p>Praskání, plesknutí sklapnutého monitoru, shit, co to tam zase…</p>
<p>Nezaměnitelný zvuk rány dopadající na kůži, mužský i ženský hlas nadává, udýchaně…</p>
<p>Rány, bota kope do pultu, ruka na kůži, dech…</p>
<p>„Pitomče, jsi magor?“ V rozrušení naše princezna ztrácí výmluvnost a rétorickou lehkost. „Čuráku.“</p>
<p>„Mlč… a drž.“</p>
<p>Mlaskavý zvuk. Pak rána.</p>
<p>„Auuu.“</p>
<p>„To jsem nechtěl. Řekni to, než se tu potlučeme oba.“</p>
<p>„Okamžitě mě pusť.“</p>
<p>„Pustím. Jak se jmenuje ten chlápek?“</p>
<p>„Vyser si voko.“</p>
<p>„Doprdele, ten Rat tu taky nic nemá. Budeš modrá, to ti garantuju.“</p>
<p>„Pusť.“</p>
<p>„Kurva, jsem starej dědek, já už se nerad peru.“</p>
<p>„Mě to bolí.“</p>
<p>„Oba nás to bolí, kvůli nějakýmu zkurvenýmu prodavači šmejdu. Drž, sakra.“</p>
<p>„<emphasis>Hollynoe</emphasis>.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Tak se jmenuje jeho loď.“</p>
<p>„Jo, aha. Au. Jsem se praštil o ten lem tady.“</p>
<p>Musím se smát. Z reproduktoru se line šum, jak na sebe Lejaby tahá šaty.</p>
<p>„Vidíš, ani to nebolelo.“</p>
<p>„Cha, nebolelo.“</p>
<p>„Tak bolelo? Chtělas, aby do tebe pouštěl proud. To bolí. Já se tady s tebou…“</p>
<p>„Jste tu všichni loseři. A ty jsi ještě navíc idealistickej idiot, abys věděl.“</p>
<p>„Jasně, slečinka by chtěla specnaz v krunýřích. Podepíšeš to?“</p>
<p>„Ne!“</p>
<p>„Dobře, tak zítra.“</p>
<p>„Kryso!“ štěkne mi najednou reproduktor u hlavy, „pojď si, kurva, pro ni, nebo skončím ve špitále.“</p>
<p>Zvednu zadek a hrnu se zase zpátky.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Hvězdný deník 07 26 2127, 09 05</emphasis></strong></p>
<p>Vylézám ze sprchového boxu a kůži mám po sušení napjatou jako kůže bubnu. Nepříjemný pocit. Z boxu vytáhnu kombinézu, po paměti, stejně jsou jedna jako druhá, mhouřím oči před sprškou deodorantu a pak se sunu na snídani. Potřebuju dovolenou. Nutně. Vypadnout někam pryč, koktejly, ženskou, která voní a nedělá drahoty. Ženskou, co nedýluje smážo. Nejlíp úplně pitomou. Buchtu s prázdnou hlavou. S dlouhejma nehtama. Kunetku.</p>
<p>„Kryso, hele,“ dloubne do mě Enroy, velitel noční směny, zrovna když se snažím vymámit z automatu kafe, „ta tvoje kočka začala držet hladovku.“</p>
<p>„Moje ko… cože?“ vyjeknu, protože mi dojde, o kom je řeč.</p>
<p>„Hladovku.“</p>
<p>„Do prdele, proč?“</p>
<p>„To se mě neptej.“</p>
<p>„A odkdy?“</p>
<p>„Od rána.“</p>
<p>„Kurva.“</p>
<p>Enroy soucitně pokývá hlavou a kolíbá se k bedně, co mu vyplivne koblihu. Zamyslím se na chvíli a na dovršení všeho se poliju kafem.</p>
<p>Na tohle nemám. Představa, že nalačno vyslechnu projev o teroru a zvůli, mě natolik zdeprimuje, že zbaběle naklepu raport O’Sheovi, a dřív, než stačí odpovědět, zmizím na střelnici.</p>
<p>Narazím si na uši sluchátka a záblesky zbraní v šeru mě ukonejší tak, že se za chvíli dokážu i trefit.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Hvězdný deník 07 26 2127, 12 20</emphasis></strong></p>
<p>Vkráčím do jídelny a první, na co padnu, jsou Shea a Redcat. On vypadá zatraceně starší než obvykle, ona se znechuceně rýpá v něčem, co připomíná pudink.</p>
<p>„Pojď sem,“ kývne na mě velitelsky šéf a já jdu. Zatracená subordinace.</p>
<p>„Dohlídni mi tady na ni, musím dneska taky něco dělat, ne jenom krmit potrhlý baby.“</p>
<p>„Přerušila jsi hladovku?“ ptám se potměšile.</p>
<p>„Zmlátil mě. Zase.“ Redcat ukazuje prstem na O’Sheu, jako by čekala, že s tím budu něco dělat.</p>
<p>„Hovno zmlátil, na zadek jsi dostala. Takový blbý nápady pořád.“</p>
<p>„Zmlátil.“</p>
<p>„Kuš, nebo…“</p>
<p>„Sedni si tady,“ obrátí se ke mně šéf, „a koukej, ať to sní. Naobědvej se s ní, nějak ji zabav. Přes noc udělala málem revoluci s peticema. Jo, a večer chci mít potvrzenou žádost o spolupráci. Udělej to s ní, jak chceš. Ale podepíše to, jasný?“</p>
<p>„Nepodepíšu.“</p>
<p>Shea zatne zuby a do senzoru, co otvírá dveře, praští víc, než by bylo zdrávo.</p>
<p>„Dojez to,“ šoupne mi Redcat svůj nedojedený talíř. Mechanicky strčím lžíci do pusy, a teprve když polknu, dojde mi, co vlastně dělám. Kurva drát…</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Hvězdný deník 07 26 2127, 13 18</emphasis></strong></p>
<p>Pozval jsem si Hanze a hučíme do ní oba.</p>
<p>„Podepiš to, nebo to nebude hezký.“</p>
<p>„Nejsem práskač.“</p>
<p>„Taky nejsme práskači.“</p>
<p>„Ne, vy jste benga.“</p>
<p>„No, a původně?“</p>
<p>„Jak původně?“</p>
<p>„To si myslíš, že jsme se tu narodili, nebo co?“</p>
<p>„No, co jste byli původně, hm?“</p>
<p>„Pašerák,“ řeknu hrdě. „Zbraně, koťátko.“</p>
<p>„A ty?“</p>
<p>„Palivo.“</p>
<p>„Hustý. A proč jste to podepsali?“</p>
<p>„Nó…“ nechci se pouštět do podrobných popisů, ale v hlavě se mi rozběhne tisíckrát přehraný sled obrazů, chuť krve v puse, křeče, povolující svěrače, nakonec pláč. Člověk by nevěřil, jak dokáže brečet, když si s ním hraje někdo, kdo to umí.</p>
<p>„Podívej, vydržel jsem to tři dny, ale ten třetí už jsem celej prosil, aby mi to <emphasis>dovolili</emphasis> podepsat, rozumíš?“</p>
<p>„Hm. Hele, je ta <emphasis>Purga</emphasis> fakt tak vostrá?“</p>
<p>„Je. Ale ty se tam nedostaneš, protože to podepíšeš. Zatím to podepsal každej.“</p>
<p>„Nepovídej.“</p>
<p>„To víš,“ Hanz si obejme hrudník rukama, „kdybychom to opravdu potřebovali, podepíšeš za deset minut, ne za tři dny. Pár dní by sis pak poležela na ošetřovně, a potom bys byla móc loajální. Chápeš? Jsou věci, které opravdu bolí. Například stimulace trojklaného nervu, nebo, hm, hluk, nebo… co nemáš ráda?“</p>
<p>„To ti tak budu vyprávět!“</p>
<p>„Podívej,“ opravdu se snažím, „z mýho hlediska je úplně nesmyslný, že to nechceš potvrdit teď a mít klid. To se necháš mučit jen tak pro svůj dobrej pocit, žes to chvíli vydržela? Věř mi, že si nebudeš připadat drsně, ale uboze. Počůráš se, pozvracíš, co je na tom hezkýho? Nám se do toho nechce, tebe to bude bolet… Shea bude nasranej, a nechtěj ho poznat opravdu nasranýho.“</p>
<p>„To už je.“</p>
<p>„Nasranej?“</p>
<p>„Jo. Řek, že jestli budu ještě chvíli takhle vyvádět, tak mi utrhne bradavky.“</p>
<p>„No vidíš.“</p>
<p>Sedíme v proskleném velínu, cucáme přeslazenou limonádu a Redcat mluví. Nepřetržitě. Hanz se houpe na židli, já čárám prstem po displeji sprosté obrázky. Pohoda. Klamná pohoda.</p>
<p>„Podepsala to už?“ Shea se dokonce oholil, vypadá teď skoro seriózně a já si uvědomuju, že – jako už tradičně – nemáme co mu říct.</p>
<p>„Ehm, ne.“</p>
<p>„Ne?“ Shea poklepe rukou na desku, pobryndanou červenou limonádou. „No dobře.“ Skloní se k dívce a pohladí ji po tváři. „Blbneš. My se fakt snažíme. My se maximálně snažíme. Jsi chytrá holka. Když ti uděláme něco ošklivýho, zůstane to v tobě. Bude to problém. Podepiš to, prosím.“</p>
<p>„Trhni si.“</p>
<p>S takovou fackou bych měl co dělat i já, ale Redcat odhodí přes půl místnosti. Hanz má postřeh. Měl ho vždycky. Chytí ji, a ona se mu opře o hrudník.</p>
<p>„Praštil mě.“</p>
<p>„No jo, viděli jsme to.“</p>
<p>„Je fakt nasranej?“ stočí oči k Hanzovi a mne si tvář.</p>
<p>„No je.“</p>
<p>„Opravdu?“</p>
<p>„Do píči, holka,“ Hanz je trošku mimo sebe.</p>
<p>„Mám to teda podepsat?“</p>
<p>„Sláva.“ Shea spráskne ruce. „Neudělal jsem ti něco?“</p>
<p>„Nekoukejte,“ okřikuje nás rudovlasá, když čmárá podpis na dotykový displej.</p>
<p>„Chtěla bych panáka.“</p>
<p>„Dostaneš ho za chvilku.“</p>
<p>„No tak to bychom měli, ale není to všechno, kotě.“</p>
<p>„Jak to? Jestli to je podraz, tak…“</p>
<p>„Žádnej podraz, jen půjdeš k soudu.“</p>
<p>„Takže je to k ničemu?“ chmuří se Redcat na Sheu a rudý otisk dlaně pod její lícní kostí vystupuje skoro plasticky.</p>
<p>„Odsoudím tě ke dvěma letům veřejně prospěšných prací,“ Shea se utahaně zašklebí, „protože hypersenzitiv se mi tu bude hodit. Pěkně veřejně, protože kdo se prosekne jako práskač, tomu se zpátky těžko vrací.“</p>
<p>„Bude to trapas,“ konstatuje Redcat s přehledem a já jí v duchu dávám za pravdu. Bude, protože po tomhle už nikomu nevysvětlíme, že se tady tresty nedávají podle toho, jak dobře kdo kouří. A to o tom, jak Red kouří, nevím ve skutečnosti vůbec nic.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Hvězdný deník 07 27 2127, 11 30</emphasis></strong></p>
<p>Transportní lodě z <emphasis>Purgy</emphasis> a <emphasis>Jámy</emphasis> už jsou tady. <emphasis>Capricornu</emphasis> se uleví, když vylifruje část lidského chaosu pryč. Jak už jsem říkal, stanice je malá, cely přeplněné, výprasky se tu praktikují ne pro naši náklonnost k animálnímu násilí, ale proto, abychom delikventy nenechali jen tak běžet. Strčit je za katr si totiž nemůžeme dovolit na dlouho. Odporovalo by to konvencím, zato nad modřinami mhouří Asociace oči. A podsvětí si taky nestěžuje, dobře si spočítali, že s nějakou tou sumou šoupnutou doktorovi je to nevyřadí z kšeftu na dlouho. Trvale udržitelný systém, jen kdyby ho pomáhal udržovat někdo jiný než já. Ono to unaví.</p>
<p>V hale se tísní několik desítek lidí a za neprůstřelným sklem další parta čumilů. Pravda, po masážních klubech, bordelech a music stages jsou soudy další oblíbenou zábavou. No a samo sebou taky exekuce.</p>
<p>Všude se hemží ranaři od zásahovky, řev, modré jiskry elektrických obušků, a nakonec se dav jakž takž srovná.</p>
<p>Souzení mají vyjevené oči těch, kdo prošli bolestí, kterou nestačili pochopit. A čeká je další, nepříjemný transport, sortování v kriminále, stres.</p>
<p>Teď už se hraje na sklopené hlavy, polehčující okolnosti, účinnou lítost. Rozsudky padají jeden za druhým a ti, kdo skončí v poutech v rámu na pódiu, jsou ti nejšťastnější. Ostatní přebírají eskorty, některé holky brečí, Ola Jeveny předvede regulérní hysterák a bachaři z <emphasis>Purgy</emphasis> si ji odnesou.</p>
<p>No a potom… potom vcupitá před jednočlenný tribunál naše Liz Redcat, O’Shea přečte obžalobu i žádost o zmírnění trestu a mladá dáma propukne v projev.</p>
<p>Mluví, poukazuje na násilí, zvůli a krutost podmínek, krásně a procítěně hraje roli zadrženého aktivisty, a jak se ostatně dalo čekat, zcela pomíjí, že těch svinstev u sebe měla bratru dvacet gramců.</p>
<p>O’Shea bubnuje prsty do desky a pohybuje rty. Nadává. Nejspíš.</p>
<p>„…a i když jsem u sebe drogy měla, vyzývám vedení této vesmírné stanice, aby zvážilo, zda ho tato skutečnost opravňuje k nelidskému mučení, které na zadržených praktikuje.“</p>
<p>Než se Redcat stačí nadechnout k další větě, kterou nám to nandá, ozve se z reproduktorů chraplavý hlas šéfa: „Vedení této kosmické stanice zvažuje, jestli by nemělo řezat některá individua preventivně hned při vstupu na palubu. Jasný?“</p>
<p>Kašlu, abych se nemusel smát, dušené pokašlávání se rozléhá sálem, zřejmě nejen já mám podobné problémy.</p>
<p>„Ta kočka by tak zasloužila,“ šeptá vedle mě Hanz. Kývám, O’Shea mumlá něco o mimořádné shovívavosti soudu a na obrazovce nad našimi hlavami vyskakuje verdikt. Dva roky nucených prací, pět let ochranného dohledu. Bude to dlouhých pět let, myslím si, sám jsem tu skoro šest, a tak to vím.</p>
<p>Ozývá se udivený šepot, někdo hvízdne a Enroy na mě mrká. Je to jasný. Galerka si myslí, že malá dala všem, zásahovka si myslí, že dala vyšetřovatelům, a já si úpěnlivě přeju, aby mi dala pokoj. Hrozná holka.</p>
<p>No a teď už začíná krasojízda. Většinou jsou to coury a stálí zákazníci, které nikdy nechytnete při ničem velkém a za pár dávek fetu dostanou svoji porci ran nebo proudu.</p>
<p>Role jsou jasně rozdělené a většina těch týpků spořádaně spolupracuje. Nevykoledují si tím velkou shovívavost, ale přece jen.</p>
<p>Rutina. Pouta, elektrody, sondy, François, co tu dělá doktora, sleduje graf srdeční činnosti a já mačkám ovladač. Křeče cloumají tělem, obličej se stahuje do divné grimasy, vypnout, sundat, další.</p>
<p>Potom bič, tedy spíš metr dlouhý plastový prut obalený gumou. Střídáme se s Hanzem, je to otrava, nedělám to rád, ale ono je dost těžké najít mezi zdejší partou někoho, kdo si to nebude moc dávat. Nesmíte si to dávat, v tom je ten vtip. Zvlášť ženské. Většinou to jde, ostatně, je to hlavně zvyk. François civí na naběhlé podlitiny a kývá na mě hlavou. Je to OK, a tak znova.</p>
<p>Potom to začne.</p>
<p>Liz, která dole čeká, až ji někdo odvede do cely, se zmítá v křečích, vyjevený François jí rozepíná kombinézu a rve jí do výstřihu sondu, všichni s povděkem kvitují další zpestření. Shea se tváří vražedně a dívá se na mě, jako by to byla moje vina. François vytáhne medikit a chystá se vpálit Liz několik injekcí. V tu chvíli se babetka přestane svíjet a otevře oči. Vypadá jinak, už ne jako obyčejná rajda, co svým zákazníkům prodává fet, a hlas má hluboký a skřípavý. „Ty cítíš vinu, Kryso, ne já. Sheo, i ty. Celá tahle komedie je totálně na píču.“</p>
<p>Pak zatřepetá řasami a sesuje se na zem jako sfouknutá. Lůza ječí, já zůstávám trčet na podiu jako na pranýři, Enroy vleče další holčinu, která na mě dělá svůdné oči. A takhle je to pořád.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Hvězdný deník 07 27 2127, 22 07</emphasis></strong></p>
<p>Sedíme v kantýně, přitlačení do sedaček únavou a urputným tuc tuc elektronické muziky. Na vyklizeném place se Enroy snaživě plazí po Tifany a já odhaduju, za jak dlouho změní příchod Redcat poměr sil, Lejaby hopsá do rytmu na sedadle vedle mě, a nevypadá nemocně ani zkroušeně. Aby taky jo, po zkonzumování tolika různých nádobek plných pestrých alkoholů, které jí na zotavenou nepřetržitě posílá posádka, povzbuzená ve své milostné horlivosti tím, že se Redcat přesunula z kategorie „zadržená“ do kategorie „kolegyně“, kterážto kategorie je přitažlivá hlavně tím, že s jejími příslušnicemi lze filcovat bez hrozby sankcí a bez nutnosti finanční úhrady, což – jen tak mimochodem – při našich platech taky není zanedbatelná výhoda.</p>
<p>„Hele, co jsou vlastně ty veřejně prospěšné práce?“ snaží se Redcat přeřvat dusot aparatury. Už nevypadá strašidelně, vrátila se zas k bezpečné tvářnosti přítulné kočky.</p>
<p>„Budeš čistit záchody a zanešený automaty na kafe!“ řve jí v odpověď Hanz a následně si kryje hlavu, jak po něm kočka sekne.</p>
<p>„Pitomče. Že mě lakuje?“ obrací se ke mně a já jen krčím rameny. Houby vím, co s ní má Shea za úmysly. Hanz se snaží vyžehlit si své mínusové body objetím, ale já tipuju, že toto není cesta k Lejabiným kalhotkám.</p>
<p>„Hele, Shea…“ Redcat gestikuluje k příchozímu, zřejmě v touze dozvědět se něco o povaze své budoucí činnosti. Nic proti jejímu vkusu, ale já své volno se šéfem trávit nemusím.</p>
<p>„Ztlumte to, řve to jak raketovej motor,“ klepe Shea na bar, a protože jeho slovo je tady zákon, muzika tichne. Najednou na sebe nemusíme hulákat, což kvituju s úlevou. Vlastně chci dotankovat do stádia, kdy se mi začnou zavírat oči, a pak zmizet do kajuty. Zmrtvit se, nepřemýšlet. Shea si sedá k nám ke stolu, takže smůla. Žádné zmrtvení, a tvářit se bděle.</p>
<p>„Tak jak je, výtržnice?“</p>
<p>Redcat pokyvuje, že fajn. Možná se jí to rozleží ráno, dneska je jí už definitivně hej.</p>
<p>„Co jsou to ty veřejné práce?“ naklání se k Sheovi. „Není to něco s úklidem?“ ptá se úzkostlivě a je vidět, že ty automaty jí přece jenom vrtají v hlavě.</p>
<p>Šéf vrtí hlavou a zamyšleně si nás měří. „Kdepak, pomůžeš tady chlapcům.“</p>
<p>„Cooo?“ pití mi uvázne v krku a chvíli se dusím. Hanz se stáhl do židle a tváří se odmítavě. „Jak pomůže?“</p>
<p>„No, ženské si oprávněně stěžujou, když je vyslýchají a prohledávají chlapi. Všechny ty řeči o špatném zacházení a sexuálním obtěžování… Teď u toho bude tady malá a bude to vypadat líp. Žena ženě, a tak dále.“</p>
<p>„Líp? Vždyť je to magor.“ Sheovo slovo je tu sice zákon, ale co je moc, to je moc. „Udělá nějakej průser, to ti garantuju.“ Subordinace, nesubordinace, tady jde o naši kůži.</p>
<p>„Od toho jste tu přece vy. Naučíte ji co a jak, a dáte na ni pozor,“ usmívá se O’Shea optimisticky, zřejmě potěšený představou, že při výslechu hlídáme nejen delikventy, ale i hemžící se a šílenými nápady oplývající Redcat.</p>
<p>„Je to sadistka,“ argumentuju zoufale.</p>
<p>„Opravdu?“ vytahuje Shea obočí a Redcat nadšeně přisvědčí.</p>
<p>„No. Ale trápím akorát chlapy a ještě jen trochu,“ dodává ctnostně a šéf ji pohladí po rudé čupřině. Málo platný, jak přijde takováhle prdelka dohromady se stárnoucím chlapem, jdou argumenty stranou.</p>
<p>„Můžu ji aspoň bít?“ informuje se rezignovaně Hanz.</p>
<p>„Přiměřeně,“ šklebí se O’Shea a Redcat nám pěstí pod bradou naznačuje, jak dopadneme, když na ni vztáhneme ruku.</p>
<p>„Můžu bít já je?“ ptá se pak šéfa úlisně.</p>
<p>„Přiměřeně. A ne, že se mi budete prát. Pamatuj na podmínku.“</p>
<p>„Koupíš mi taky panáka?“ lísá se červená kštice a Shea bez odporu odstartuje k baru. A je vymalováno.</p>
<p>„Chceš ještě jednoho?“ ptám se Hanze. Alkohol odpomůže od různých bolestí a jiná útěcha nám momentálně nekyne.</p>
<p>„Ty se zlobíš?“ fofruje na mě Redcat řasami a já jen bezmocně rozhodím rukama.</p>
<p>„Ále, ani ne.“ Co byste na takovou otázku odpověděli vy? Koneckonců, na jiném místě než u výslechu nemusí být ta kůžička marná… trochu si kousnout… ale dost. Kupovat panáky s erekcí může jen totální trotl.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Hvězdný deník 08 08 2127, 13 18</emphasis></strong></p>
<p>Koukám na chlapíka, škubajícího se na lehátku, a vychutnávám si vzácnou chvíli pohody. Je jich málo od chvíle, kdy na <emphasis>Capricorn</emphasis> vkročila svým ostrým podpatkem Lejaby a změnila zdejší život ve stálý sled zmatků a katastrof.</p>
<p>Pokud vás to zajímá, vede si dobře. Proudem jsme ožehlí jen trochu a modřiny se neobjevují od té chvíle, co ctím zlaté pravidlo „nikdy se neotáčej zády“. Ve vězení je velmi populární, neboť se ujala funkce neoficiální ombudsmanky a stará se o živý ruch kolem zadržených. Ví o všem, co se kde šustne, neutají se před ní nic. Milostné pletky, podrazy… všechno se zálibou tahá na denní světlo a raduje se ze spoušti, kterou způsobila. François si přestěhoval ordinaci blíž k celám a většinu času paří s dozorci a s Lejaby hry, ve volných chvílích pak ošetřuje zanícené vpichy po jehlách, popáleniny a cucfleky, které si udělaly nudící se lesbičky v důsledku jednotvárného režimu korekční vazby.</p>
<p>Redcat nás dále oblažuje stále novými drby, které částečně sama vytváří a které píše ze svého terminálu do centrálního informačního systému pod záminkou, že podává zprávy. O’Shea to zatím toleruje a my ostatní tiše trneme, kdy mu dojde, že jistá část těch divokých povídaček se zakládá na pravdě. Mimochodem, Redcatina kůžička někdy opravdu může působit mile, ale děsí mě, že je schopna informovat o choulostivých detailech sblížení celou kosmickou stanici – co víc, osvojila si jistou dovednost a někdy se jí podaří procpat nevkusné vtípky i do online zpravodajství pro posádku. Podle statistik, které si s Hanzem pracovně vedeme, má obrat jako menší dobře prosperující bordel, ale rozhodli jsme se to tolerovat, pokud my sami nebudeme vykázáni za bránu tohoto oblažujícího podniku. Prostě a jednoduše, <emphasis>Capricorn 70</emphasis> už není tím, čím byl.</p>
<p>Cvrnknu do ovladače a ohlédnu se na Sheu, který mi výjimečně asistuje při výslechu.</p>
<p>„Ještě?“</p>
<p>Nešťastník, přikurtovaný a vydaný napospas síti drátů, které mu nepříjemně důvěrně přiléhají k jistým intimním částem těla, nejeví vekou touhu dát se zavřít a zatím drží jazyk za zuby.</p>
<p>„Hollynoe, nebuď jako malej,“ říkám přátelsky a snažím se navolit ještě působivější kombinaci výbojů. „Takhle o ty koule fakt přijdeš.“</p>
<p>„Nemám žádnej shot. Nevozím to,“ chraplá vyslýchaný a Shea pochybovačně zvedá obočí.</p>
<p>„Slyšeli jsme, že máš. Chlapče, nevyprávěj mi, že v těch kontejnerech, zabudovanejch v motoru, vozíš šprcky. No tak… zbytečně se tu…“</p>
<p>„Zdravím, chlapi.“ Dveře se s cinknutím otevřou a Shea, a dokonce i Hollynoe trochu nadskočí. Já ne. Jsem zvyklej, Redcat takhle vstupuje vždycky a červená kontrolka, která značí, že návštěva není žádoucí, ji přímo magicky přivolává.</p>
<p>„Jé, ahoj Holly, co ti dělaj?“</p>
<p>„Hádej,“ vrčím a Hollynoe se na mě vyčítavě dívá. Chápu ho. Taky bych nerad, aby mě v takovéhle trapné chvíli okukovala nějaká ženská.</p>
<p>„Pošlete ji pryč.“ Hollymu se konečně podaří rozhýbat křečí ztuhlé svaly a nezřetelně vybublat prosbu.</p>
<p>„Vždyť jsme kamarádi,“ vyjekne Lejaby dotčeně a našpulí růžově natřenou pusu. Vinylové efekty její rtěnky působí v téhle místnosti obzvlášť absurdně.</p>
<p>„No tak,“ strkám ji ke dveřím. „Nevidíš, že teď se zrovna nechce kamarádit?“</p>
<p>„Jen ji nech,“ zarazí mě Shea. „Jen ať se malá něco přiučí,“ dodá potměšile a Holly obrátí oči v sloup.</p>
<p>Pokrčím rameny, přeběhnu prsty po „mixážním“ pultu a vyslýchaný se vzepne v poutech.</p>
<p>„No to je přísný,“ konstatuje Redcat a naklání se ke svému bývalému komplici.</p>
<p>„Je ti blbě, Holly?“ Trvá to chvíli, než se sešklebená maska změní zase v lidský obličej a přisvědčí.</p>
<p>Rudovláska se opře bradou o vršek lehátka.</p>
<p>„Tak to polož. Oni tě jinak nenechaj. Mě taky nenechali.“ Její hlas je děsivě naléhavý, leze po nás jako pijavice.</p>
<p>Holly vrtí hlavou, mluvit mu asi dělá příliš velké potíže.</p>
<p>„Jsi pitomec.“ Červená hlava se zvedne a Redcat se opře vedle mě o pult, vrazí si ukazovák do pusy, skousne nehet a pak několikrát v rychlém sledu stiskne tlačítko. Ohromeně na ni koukám.</p>
<p>Místností vibruje jekot ještě dlouho po tom, co výboje ustanou, a Shea uznale kývá hlavou.</p>
<p>„Šikovná holka. Co kdybychom je tu chvíli nechali o samotě, Rate? Jsou to kamarádi, mají si co povídat… třeba se tady Holly nebude před děvčetem tak stydět.“ Shea umí udělat atmosféru, to se musí nechat.</p>
<p>„Jo, jen si zajděte na kafe,“ drbe si Redcat nosík. „My to tu nějak zvládnem.“</p>
<p>„Chlapi, přece mě tu s ní nenecháte,“ sténá pašerák. „Já vám to…“</p>
<p>„Pamatuj si, cos chtěl říct, povíš nám to pak,“ usmívá se na něj O’Shea otcovsky. „Hodně štěstí, Holly. A moc tu nevyvádějte.“</p>
<p>„Nebudem,“ slibuje svatě Redcat a vykračuje si prstíky po „mixáku“.</p>
<p>Dveře jsou samosebou zvukotěsné, ale ještě než se dovřou, slyšíme vřískot, jako když kastrujete kocoura.</p>
<p>„Hodně štěstí, Holly,“ opakuju polohlasně po Sheovi. Snad si Redcat pamatuje, že nemá mačkat tu červenou klávesu společně se shiftem. Když začnou mrkat světla, nepřekvapí mě to ani dost málo.</p>
<p>Zmáčkla!</p><empty-line /><p>* * *</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong><emphasis>Můj vlastní deník 09 03 2127, 02 15</emphasis></strong></p>
<p>Zatnu ruku v pěst, aby se mi prsty nekroutily jako banda červů, a druhou rukou si setřu z nosu krev. Vedle mě Hanz úhledně dáví na plastovou zeď cely a Enroy srdceryvně vzlyká.</p>
<p>Popotáhnu nosem a pokusím se převalit do polohy, která by lépe vyhovovala amplitudě křečí, heknu, vtom zarachotí mechanismus dveří a úzkou škvírou mezi ocelovými panely propadne Redcat ve zbytcích kombinézy.</p>
<p>„Znásilnili tě?“ Hanz konečně přestal zvracet a evidentně se vrací do života.</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Dalas jim sama?“ Hanz už se zdá být docela ve formě.</p>
<p>„Nenechám se zmrzačit.“ Redcat má modřiny na zápěstích a šrám na tváři, ale jinak vypadá docela v pořádku.</p>
<p>„No vidíš, a na nás jsi byla drsná, když jsme tě sebrali.“</p>
<p>„Však sis užil dost, jen neříkej,“ mávne rudovláska rukou a pokouší se upravit svůj oděv do použitelného stavu.</p>
<p>„Co po tobě chtěli?“ vložím se do hovoru.</p>
<p>„To, co po všech. Abych přiznala, že jsme na <emphasis>Capricornu</emphasis> šmelili s klepkama ve velkém a se Sheovým požehnáním. Chtěli, abych přiznala, že je naše stará rachotina překladiště. Prej blaze, tuny blazeu.“ Zaslechnu v jejím hlase obvyklý „oblbovací“ tón hypersenzitiva.</p>
<p>„To je nesmysl,“ pokrčím rameny.</p>
<p>„Je. Kdyby to někdo rozjel ve velkým, věděla bych o tom,“ řekne Redcat ostře a otočí ke mně hlavu. Poprvé, co ji znám, se tváří vážně. „Je to bouda. A ne na nás, na Sheu, protože tomu dávají velký kapky.“</p>
<p>Polknu. „Jak velký?“</p>
<p>„Asi takhle,“ ukáže rudovlasá prsty průměr pomeranče. „Shea se drží, ale… nenechám ho v tom,“ řekne pak rozhodně a komicky nakrabatí čelo. I tak to působí výhružně.</p>
<p>„Nenecháš? Jsi tu zavřená v díře jako všichni ostatní. Tohle je <emphasis>Purga</emphasis>, holčičko. Dělali jsme psí kusy, abychom se sem nedostali, a stejně jsme tu. A ti chlápci, co tě vojeli, ti jsou od galaktický. Profíci, ne jako my.“</p>
<p>Zírá na mě očima, obkrouženýma zbytky líčidel, a ty oči mě požírají. „Natrhnu galaktický prdel. Jsme nevinní, chlapi? Jsme. Je to u nás výjimečný? Jo. Budem čekat, až nám napíchnou míchu? Pche. Na týhle stanici je spousta férovejch typů.“</p>
<p>„No, ti, který máš na mysli, maj ale na krku obojky, na rukách klepeta a pro jistotu na ně ještě míří halda jinejch férovejch typů,“ ozve se sklesle Hanz.</p>
<p>„Myslím, že mi bude zle,“ oznámí nám Redcat a pak se přímo před mýma očima promění v rozklepanou trosku. Má oči v sloup, od úst jí jde pěna a celá se chvěje. To znám.</p>
<p>Mlátím pěstí do zrezivělého hlásiče, který je v celách pro nepředvídané události tohohle typu.</p>
<p>„Co je?“ zachraptí ze zamřížovaného reproduktoru nad našimi hlavami.</p>
<p>„Zhroutila se tu,“ řvu v odpověď.</p>
<p>Dupot vojenských bot se blíží a Redcat na okamžik přeruší produkci.</p>
<p>„Mám se počůrat? Vypadalo by to dobře.“</p>
<p>Vzlyknu zoufalstvím, dveře se otevřou, paprsek zaměřovače mi ohmatá žaludek a pak už dozorci seberou bezvládné dívčí tělo a vlečou je pryč.</p>
<p>„Feťáci zasraný,“ nadává tělnatý chlap, kterého stav odnášené zjevně příliš nedojímá.</p>
<p>Doufejme, že víš, co děláš, děvče, pomyslím si a pak se mi ocelová stěna zavře před nosem.</p>
<p>„Co chce dělat?“ zeptá se mě sklesle Enroy.</p>
<p>„To jediný, co opravdu umí,“ povzdychnu si. „Zblbnout chlapy, vyvolat totální chaos a pak si sednout na svůj kulatej zadek a vymýšlet blbiny. Za tohle nás postavěj ke zdi. Všechny,“ zaprorokuju chmurně a na dotvrzení mého proroctví v cele zhasne světlo.</p>
<p>„Právě začal noční klid,“ zní počítačový hlas z reproduktoru. „Všichni jsou povinni se zdržovat výhradně v určeném prostoru. Porušení tohoto nařízení se trestá jedním dnem znehybnění nebo…“</p>
<p>Dál vyhrožovat mi netřeba. Vlezu si do tvrdé plastové kapsle, která tu nahrazuje postel, a poslouchám <emphasis>Purgu</emphasis>. Vězeňská stanice tiše vrčí elektrickými výboji, taky nesnesitelně páchne dezinfekcí a ještě něčím.</p>
<p>„Jsme v prdeli,“ šeptne z lůžka pode mnou Hanz.</p>
<p>„Ten pach by odpovídal,“ pomyslím si. V tu chvíli se Enroyovi udělá zle.</p>
<p>Stočím se do klubíčka a začnu se modlit. Taky myslím na O’Sheu, velitele <emphasis>Capricornu 70</emphasis>, chlapa, kterého jsem pár let nejvíc toužil vidět grilovaného. Pak to přešlo. Vždycky to přejde, když někoho vidíte den co den u snídaně, šedivého únavou, nevyspalého, otráveného i vtipkujícího, dřepíte vedle něj na plastových seslích a věčně od něj potřebujete zálohy na vejplatu. Vím, proč Redcat zuří. Jo, možná máme se Sheou nějaké účty, ale někdo cizí se nám do něj navážet nebude. A navíc bez něj jsme všichni v <emphasis>Purze</emphasis> skončili už dávno. Bez pardonu. Civím do tmy a zvracení ke mně doléhá jako vzdálený příboj. Pak usnu.</p>
<p>„Zadržení jsou povinni ležet na zádech s rukama u těla,“ zní mi v hlavě. No, možná je to jen sen.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Můj vlastní deník 09 04 2127, 12 38</emphasis></strong></p>
<p>Enroyovi je pořád špatně, jídlo je příšerné a Redcat se nevrátila.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Můj vlastní deník 09 04 2127, 16 63</emphasis></strong></p>
<p>Teď je špatně mně a Hanzovi, asi po tom jídle. Redcat je pořád v čudu.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Můj vlastní deník 09 05 2127, 16 63</emphasis></strong></p>
<p>Dozorci jsou víc vyzbrojení, než když nás sem přivezli, což nevěstí nic dobrého. Hrajeme s Hanzem piškvorky a vzpomínáme na Redcat. Když jsem ji na <emphasis>Capricornu</emphasis> poprvé viděl, taxoval jsem ji nejspíš na jednu z těch holek, ke kterým nejdete dvakrát, ani když jste jim to poprvé zaplatili. Dealerka, destruktérka, živel. Dělat na <emphasis>Capricornu</emphasis> bezpečáka nebylo žádné terno, dělat ho tam potom, co Shea, velitel našeho vesmírného vraku, ustavil Redcat naší kolegyní, byl trest, ale výsledky měla, to zas… Vlastně jsme si žili docela pěkně, s hnusným automatem na kafe v kantýně, s dluhy, cholerickým Sheou, navlhlými koblihami k snídani a s Liz Lejaby alias Redcat v posteli.</p>
<p>Galaktická policie vtrhla do našich obvyklých malérů jako magnetická bouře, odervala nás od běžných povinností, namířila na rozvrzaný a vcelku bezbranný <emphasis>Capricorn</emphasis> kanony svých lodí a posádce poskytla fešácké zaopatření v kriminále. Co člověk nadělá? Pašoval jsem zbraně dost dlouho, abych si <emphasis>Purgu</emphasis> zasloužil, ale sedět nevinně?</p>
<p>„Rate, zasek se záchod,“ informuje mě Enroy vcelku zbytečně, protože nos mi slouží i přes to, že je přeražený.</p>
<p>„Skvělý.“</p>
<p>„Mám to nahlásit?“</p>
<p>Zavrtím hlavou, ale dveře cely se přesto otevřou, jako by za nimi někdo poslouchal.</p>
<p>Nestojí v nich však dozorce, ale Redcat.</p>
<p>„Tady to ale smrdí,“ konstatuje suše. „Prasata, jako všichni chlapi.“</p>
<p>Pusa jí jede a na rudo obarvené vlasy září na pozadí šedého plastu.</p>
<p>„Co tu děláš?“ zeptám se ohromeně.</p>
<p>Podívá se na mě roztržitě. „Vzpoura, vole. Takže sebou hněte, nebo nestihnete výslech zajatců.“</p>
<p>Když přede mnou hopsá chodbou, uvědomím si, že mám strachem stažený zadek. Vzpoura, vedená Redcat, může skončit všelijak.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Na desce poseté elektrodami leží důstojník galaktické policie. Už neřve, oči se mu pomalu vracejí do důlků. S ovladačem si pohrává povědomý chlap ve vězeňské kombinéze.</p>
<p>„Půjč mi to, Blue,“ vezme mu Redcat hračku z ruky a mně dojde, odkud ho znám. Jeho identikit svého času visel na kdejakém displeji. Hledaný, ozbrojený, nebezpečný. Nájemný zabiják. No, teď už vím, na čem jsem.</p>
<p>Chlápek si strčí vlasy za uši a opře se o zeď. Usmívá se, Redcat taky.</p>
<p>„Lepší než doma… kouknem se, co dávaj.“ Zálibně zabrnká nehty na senzory a chlápek na desce se zkroutí křečí.</p>
<p>„Cat, takhle ne.“ Hanz nevydrží a věrný svému zvyku začne Redcat poučovat.</p>
<p>„Exne ti, kotě,“ zapřede Blue.</p>
<p>„Neexne, zazpívá. Viď?“ Rudovláska mazlivě přejíždí upoutanému nešťastníkovi po stehně.</p>
<p>„Řekni holčičce, proč jste vybrakovali Kaprouše. Hm?“</p>
<p>Chlap zavrtí hlavou a Blue se uchechtne. Ten se sekvencemi problémy nemá. Když sebou tělo dosmýká, poplácá Redcat po zadku.</p>
<p>„Teď se ptej, zlato. Cukrouš ti to poví.“</p>
<p>„Dá si někdo pivo?“ Enroy, zjevně šťastný, že se dostal ke zdroji potravy, přináší občerstvení.</p>
<p>„Zde,“ natáhne Redcat ruku a pak se na nás znechuceně podívá. „Pochcal se.“</p>
<p>Pokrčím rameny. „Red, víš, že se to stává.“</p>
<p>Blue se směje a z chlapíka se řinou slova.</p>
<p>„Nahrává to někdo?“ Rudá kštice se skloní k mužovým rtům. „Zajímavý,“ konstatuje Redcat, „vopravdu zajímavý.“</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Můj vlastní deník 09 05 2127, 20 08</emphasis></strong></p>
<p>„Hele, kotě, jak se ti to vlastně povedlo?“ Sedíme v jídelně, kolem bzučí hovor desítek muklů, vypuštěných z ubikací.</p>
<p>„Vzpoura? Snadno.“ Redcat našpulí pusu. „Sešňupala jsem doktora, strávila jsem zábavnou noc s dozorci a pak… pak jsem potkala Blua,“ bleskne očima po zabijákovi. Zní to lehkovážně, ale já nezapomínám na to, co je Red zač, a všechno se mi to zatraceně nelíbí. Neznám hypersenzitivů moc, a tak nedokážu posoudit, jak je dobrá, ale mám podezření, že je lepší, než je ochotná přiznat. Ono v záznamech nebývá zdaleka všechno.</p>
<p>„<emphasis>Purga</emphasis> jeho schopnostmi plýtvá, byl tu jen na skok. Šlo to rychle.“ To si dovedu představit, pomyslím si, znám jeho trestní rejstřík.</p>
<p>Odkudsi se ozve ženský jekot a pak slyším Hanzův odborný výklad. „Tam jí to strkat nemůžeš, to musíš takhle…“</p>
<p>Zavrtím hlavou. Když se nechal zlákat i on.</p>
<p>„Galaktická nám natrhne prdel, Red. Tobě, jemu, mně…“</p>
<p>Redcat na mě mrkne. „Myslíš? No, v tom případě sebou musíme hodit. Shea už tu není. Je na lodi a ta visí… tamhle,“ ukáže kamsi do vesmíru. „Ten obejda z galaktické říkal, že…“</p>
<p>Do křesla vedle nás dopadne Blue. „Říkal, že udání přišlo seshora, a to znamená, že ten váš Shea před tím, než šéfoval rezavý plechovce, dělal něco jiného. Zajímavého. Místní hackeři už na tom dělaj. Smím prosit,“ zeptá se pak a nabídne Redcat rámě. „Jdem si pohrát s velitelem <emphasis>Purgatoria</emphasis>. Ta loďka venku s ním chce mluvit a on se tak stydí…“</p>
<p>„Jdu s váma,“ zvednu zadek ze sedačky.</p>
<p>„Tak trojka?“ zaculí se Redcat a zabiják ji štípne do míst, kam jsme jí kdysi, v začátcích našeho plodného přátelství, vpálili čip.</p>
<p>„Čtyřka, i s velkým náčelníkem,“ zasměje se. Procházíme věznicí, která právě prodělala přerod v zábavní park. Trestanci, ženy, muži i hermafroditi všech možných ras a druhů se baví způsobem vlastním lůze celého vesmíru. Demolují zařízení a škádlí zajaté dozorce. Skupinka čehosi, co vypadá jako hmyz, strká statné dozorkyni sosáky do míst, která lze nazvat intimními.</p>
<p>Blue poklepe jednomu z nich na krunýř. „Jen mazlit, fešáku.“ Tvor souhlasně zabzučí a vztyčí panožku v mezidruhově srozumitelném gestu. Obrátím oči v sloup. Zlatý <emphasis>Capricorn</emphasis>.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>M</emphasis></strong><strong><emphasis>ůj vlastní deník 09 06 2127, 06 23</emphasis></strong></p>
<p>Ležím na břiše v posteli, která za normálních okolností patří Tadeusi Gurthovi, veliteli <emphasis>Purgy</emphasis>, a je mi divně. Vedle spí stočená Redcat, Hanz, tři kusy zabijáků stíhaných na polovině planet mně známých a jedna pašeračka šňupacího cukroví, které jsem osobně před tři čtvrtě rokem, eh, nechme toho. Hmyzu jsme nakonec zamezili účast, ale kdo ví, co bude zítra. Zašátrám na polici, jestli nenajdu něco k pití, po paměti nahmátnu kelímek… a napiju se čehosi, co chutná jako žaludeční kapky. No co, Tadeus je teď dlouho potřebovat nebude. Držel se dlouho, obdivuhodně dlouho. V podstatě ho dostaly až ty malé detonátory, a ty by beztak dostaly každého, otřesu se a bezděky si zkontroluju jisté partie. Jo, Gurth opravdu nechtěl podat kocábce <emphasis>Ward</emphasis>, plné galaktických rejdilů, lživé informace, ale ty rozbušky… Nevěřícně se podívám na Redcat, jejíž tvář ve spánku vypadá skoro dětsky. No co, děti si občas hrají krutě, a umístit chlapovi do varlat rozbušky kruté je. Blue si přetáhne polštář přes hlavu a já pokrčím rameny. Gurth byl přesvědčivý, když mu rudomodrá dvojka ukázala ovladač. Mluvil jako moderátor večerních zpráv, jako kniha, jako prodavač přípravků na prodloužení penisu, a tak se zpráva o vzpouře v <emphasis>Purgatoriu</emphasis> dostane ven až za pár hodin. Jen pár hodin a pak nás usmaží. Chvíli zírám na holý ženský zadek a pak si s povzdechem natáhnu kombinézu. Smrdí.</p>
<p>U automatu na kafe se ke mně přidruží Blue, se kterým jsem se v noci seznámil poněkud příliš na to, abych se tím chlubil. To se holt v kriminále stává.</p>
<p>„Jsi fízl, Rate?“ poplácá mě důvěrně po zádech.</p>
<p>„Hovno. Pašerák, ale před pár lety jsem na <emphasis>Capricornu</emphasis> dostal nabídku, která se neodmítá.“</p>
<p>„Kyselina do kostní dřeně?“ mrkne na mě.</p>
<p>„Proud do koulí. Ostatně, zeptej se Redcat, taky je z branže.“</p>
<p>„Kam to pustili jí?“ zeptá se se zájmem takřka milostným.</p>
<p>„Nikam. Shea jí jednu natáhl, a bylo.“</p>
<p>Blue uznale nakrčí nos. „Musí to být férovej chlap.“</p>
<p>Přikývnu. Co taky jiného?</p>
<p>„No, je.“</p>
<p>Usrknu tmavé tekutiny, která má nezaměnitelně umělohmotný buket, společný všem veřejným automatům na kávu všude v galaxii, a rozhlédnu se po místnosti. Na zemi pospávají trosky čehosi, co bylo včera večer lidmi, humanoidy, i nějaká chitinová schránka se tu povaluje. Blue na mě mrkne potetovaným víčkem. „Hackeři.“</p>
<p>Opravdu se k nám blíží trojice bytostí, z nichž jedna vypadá jako hacker, obtloustlý, mastný a s obličejem zpola zakrytým přenosným displejem, druhá jako obézní punkerka s oholenou hlavou a tetováním všude (s povděkem kvituju fakt, že všechny kéry přece jen nevidíme) a třetí jako saranče. Prostě saranče. Polknu, a cikáda vydá cvrkavý zvuk nevídané intenzity.</p>
<p>„Ty mu rozumíš?“ zeptám se a Blue se na mě znechuceně podívá.</p>
<p>„Ani ťuk.“</p>
<p>Potetovaná si strčí za ucho jediný pramen vlasů, který jí na hlavě zbývá, snad na okrasu, a ochraptěle zaskřípe. „Máme to, chlapi.“</p>
<p>„A?“</p>
<p>Saranče zacvrčí, pak natáhne pařát a zručně mi lohne kafe.</p>
<p>„Pamatujete na ten průšvih ohledně kolonizace Murisu?“ zeptá se punkerka a její lidský kolega se uchechtne.</p>
<p>„Viděl jsem z toho záznamy. Co Murisanky uměly s ocasem, hmm.“ Udělá jazykem obscénní gesto.</p>
<p>„O to tam nešlo, macku,“ zpraží ho Blue. „Šlo tam hlavně o velkou spoustu šušňů, haldu bouchaček a tři prdele očkovacích vakcín. Kšeft,“ luskne prsty, „a velkej.“</p>
<p>„Co s tím měl Shea?“ vracím je zpátky k tématu.</p>
<p>„Šéfoval tam ozbrojenému doprovodu,“ usměje se na mě punkerka tak svůdně, že se bezděky schovám za kávovar, „než ho vykopli.“</p>
<p>„A nakopli ho tolik, že letěl až na <emphasis>Capricorn</emphasis>?“ optám se ještě.</p>
<p>„Přesně,“ vystrčí punkerka piercovaný jazyk a popleská saranče po krunýři.</p>
<p>„Jdem vzbudit kotě,“ zašklebí se na mě Blue, „bude mít radost.“</p>
<p>„Hm… jen mě napadlo, kdy to do nás <emphasis>Ward</emphasis> napraží.“</p>
<p>Blue se zastaví a oči má bez výrazu. Teď mě sejme, napadne mě a automaticky sjedu rukou do míst, kde jsem na <emphasis>Capricornu</emphasis> nosil blaster. Teď tam není nic, takže se na zabijáka zašklebím. On na mě taky.</p>
<p>„Neměj péči. Dřív to napražíme my do nich.“</p>
<p>Vytřeštím na něj oči a saranče za mými zády zacvrčí.</p>
<p>„Rozumí nám?“ zeptám se punkerky a ta si poklepe na hlavu. „Jasně, Berry je v pohodě, viď, Berry?“</p>
<p>Berry pootočí hlavu a zacvrčí, až mi zalehne v uších.</p>
<p>„A za co sedí?“ zeptám se ještě.</p>
<p>„Zoofilní pornoserver, megahustý věci, čéče,“ žvýkne punkerka.</p>
<p>„Hm,“ brouknu bezmocně a kývnu na Blua. „Jdem, čéče.“</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Můj vlastní deník 09 06 2127, 07 15</emphasis></strong></p>
<p>Redcat se pomalu noří z mlhoviny spánku a toxických substancí, a sotva je při smyslech, už nadává.</p>
<p>„Co jste mě nevzbudili? Kde jsou ti hackeři? Přinesli jste mi něco k jídlu?“ sune se k nám přes spící těla a tetování na její páteři se vlní jako had. Blue si položí prst na ústa, ale červenovlasou neumlčí.</p>
<p>„Chci mlíko a hackery, hned.“</p>
<p>Blue povytáhne obočí. „Přerazil ti někdy někdo čelist?“ zeptá se mile a já na Redcat nenápadně gestikuluju. Zírá na mě neprůhlednýma očima. Pak se usměje.</p>
<p>„Strčil ti někdy někdo do análu detonátor, Blue?“</p>
<p>„Žádnej nemáš,“ ušklíbne se Blue.</p>
<p>„Teď ne,“ zavrtí se rudá hlava, „teď už ho máš ty.“</p>
<p>Křepce sklouzne z lůžka a šine se ke vchodu.</p>
<p>„Jaks to myslela?“ Blue má v hlase stín nejistoty.</p>
<p>„Jen tak,“ zasměje se Redcat. „Hele, přede dveřmi čeká saranče,“ zatrylkuje potom a bujaře plácne hmyza po zádech. „Do práce, hoši. Tohle nestačí.“</p>
<p>Mávne nám na pozdrav a šťouchá před sebou nesourodou trojici.</p>
<p>„Krysáku,“ sevře mi rameno Blue, „čeho je ta holka schopná?“</p>
<p>Vybavím si křik Hollynoeho, když si s ním hrála, vyplašené oči tlustého obchodníka s dětmi, hysterii, do které Redcat za deset minut přivedla matronu, spravující létající nevěstinec, a koneckonců i stav, do kterého celkem pravidelně dostává mě a Hanze, a pokrčím rameny. „Prakticky všeho, proč?“</p>
<p>„Kvůli detonátoru.“</p>
<p>„Nó…“ najednou si připadám v Bluově společnosti víc cool než dřív, „víš, neměls začínat o té čelisti.“</p>
<p>„Potřebuje mě, pokud exnu, ugrilujou ji.“ Blue je vysoký šlachovitý chlap s obličejem pokrytým jizvami po vyříznutých implantátech, s bezbarvýma očima a desítkami zářezů na pomyslné pažbě. Má strach.</p>
<p>„Všichni tě potřebujem,“ uklidním ho. „<emphasis>Ward</emphasis> to do nás za chvíli napere.“</p>
<p>Do místnosti vpadne Hanz. „Pohněte, schyluje se k průseru.“</p>
<p>Žaludek se mi houpe, když běžím směrem k velínu a podvědomě čekám výbuch. Někde přede mnou se Redcat směje jako vždycky, když ji někdo škádlí.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Můj vlastní deník 09 06 2127, 07 29</emphasis></strong></p>
<p>Redcat sedí ve velitelském křesle a mile se usmívá do snímačů. Pak se ke mně obrátí.</p>
<p>„No, tak prďolovi z <emphasis>Warda</emphasis> už konečně došlo, že něco nesedí. Máme se vzdát,“ zamává ještě směrem k holodispleji a pak spojení přeruší.</p>
<p>Cítím, jak se mi orgány stěhují břichem sem a tam, konečník právě začal sérii posilovacích cviků.</p>
<p>„Kolik máme času, než odpálí rakety?“ zachraptím. „No tak, Red, stačím ještě říct Hanzovi, že ho miluju?“</p>
<p>Otočí se ke mně i s křeslem. „Hele, stačíš mu i ukázat, jak moc ho miluješ. Nic neodpálej, maj tu fůru lidí.“</p>
<p>„Na to bych nespoléhal.“</p>
<p>„Klidně můžeš,“ vmísí se do debaty Blue. „Galaktická musí vyjednávat, maj na to předpisy.“</p>
<p>„Jó, předpisy,“ zapřede Redcat. „Takže, chlapi, potřebujem vyjednávat a potřebujem, aby se vyjednávalo na modulu.“</p>
<p>„Na modulu?“ Ve velíně je najednou ticho, humanoidi drží hubu a hmyzáci krovky.</p>
<p>„Jo. A taky potřebujem, aby u toho Shea byl.“ Redcat se drží zpříma, ruce položené na opěradlech a tváří se jako generál vesmíru. Pro tuto výjimečnou příležitost zvolila černý lesklý overal, doplněný služební čapkou zdejších dozorců a náušnicemi, které se v pravidelných intervalech rozblikají jako stroboskop.</p>
<p>Ať to není pravda, přeju si intenzivně. Ať se probudím a zjistím, že to byl jen béčkovej sm pornofilm, u kterého jsem se ani neudělal.</p>
<p>„Blue, pojď mi pomoct vybrat vyjednavače,“ kývne na zabijáka a její prsty začnou tancovat po senzorech.</p>
<p>„Jsi hypersenzitiv, vyjednávej ty,“ pobídnu ji.</p>
<p>„Co ten detonátor?“ Blue má zase jiné starosti. No, není to film.</p>
<p>„Hele, teď není čas na anální sex. Teď pracujem.“</p>
<p>„Red…“ říká výhružně, ale rudovlásku to nerozhodí.</p>
<p>„Hele, stejně by mě zajímalo, jak moc velkej mazec ty detonátorky dělaj.“</p>
<p>Blue strnule civí na jména rolující po obrazovce, kávovar vydává obscénní zvuky a saranče cvrká nějakou melodii. Zní to jako triphop.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Přiveďte saranče.“ Redcat zase roztáčí židli.</p>
<p>„Jmenuje se Berry,“ připomene uraženě punkerka a Red na ni mrkne.</p>
<p>„Nezapomínám na to, srdíčko. Hele, potřebuju od vás ještě jednu věc. Zjistili jste, proč Sheu vykopli. Zjistěte taky, kdo se postaral, aby to kopnutí tak moc nebolelo.“</p>
<p>„Moc nebolelo?“ Hanz se odněkud vynořil, má rozepnutou kombinézu a na hrudi něco, co by se dalo považovat za kousnutí, kdyby…</p>
<p>„S rovnokřídlejma je legrace,“ odmávne můj překvapený pohled a pak pokračuje, „jak nebolelo? <emphasis>Capricorn</emphasis> je poslední štace.“</p>
<p>Redcat kývne. „Štace jo, ale když si přečteš návrh obžaloby, kterou tenkrát předložili… tak je to na kremaci.“</p>
<p>„Jo tak.“</p>
<p>„Tak, tak. Takže… tým saranče a spol., rozjeďte akci.“</p>
<p>Punkerka kývne, tlusťoch zafuní a saranče začne bzučet popěvek ještě silněji.</p>
<p>Obrátím oči v sloup.</p>
<p>„Neflákej se,“ sjede mě samozvaná velitelka. „A vezmi mě na klín, uděláme inventuru vrahů.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Stepař?“</p>
<p>Blue sedí na pultu, já v křesle, na mém klíně Redcat a ta projíždí databázi vězňů.</p>
<p>„Dejme tomu. Tady sedí samá třetí garnitura,“ ošklíbne se Blue.</p>
<p>„Postačí,“ broukne rudovlasá a dál klouže šminkou obkrouženýma očima po jménech.</p>
<p>„Máma Sun? Obviněná ze 49 vražd na objednávku, prokázáno 10?“</p>
<p>„Ta je dobrá,“ ta je zabiják, „koho tam máš dál?“</p>
<p>„Pucek. 15 prokázaných, 24 ublížení na zdraví, z toho většina při mučení kyselinou. Milej typ.“</p>
<p>Kývnu, holoprogram nám nabízí něco, co je zřejmě tvář, ale vypadá to spíš jako mísa želé.</p>
<p>„Znám ho,“ Blue je ve svém živlu, „dobrej, ale trochu… surovej.“</p>
<p>„To potřebujem. Rychle a bez keců.“ Red listuje databází a pak se rozněžní.</p>
<p>„Koukejte…“ Civí na nás dětský obličejík modrovlasé holčičky.</p>
<p>„Buble Min. Třiasedmdesát prokázaných vražd na objednávku, obchod s omamnými jedy, pohlavní zneužívání. Tu berem.“</p>
<p>„Kočky z Ramery miluju,“ vzdychne Blue, „takhle vypadaj všechny.“</p>
<p>„Na tři sta dvanáct let dobrý,“ konstatuje Redcat a pak bouchne dlaní do opěradla, až se ledky rozblikají. „Co tam ta zatracená kobylka dělá? Dojděte pro pár typů z galaktický, budem si trochu hrát,“ houkne na nás pak. „Jo, a ještě před tím sežeňte toho Pucka a Min. Daj tomu šťávu.“</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Můj vlastní deník 09 06 2127, 08 59</emphasis></strong></p>
<p>Redcat sedí u řídícího panelu s bradou v dlaních, jen občas mrkne na blikající kontrolku a pak vyklepe kód.</p>
<p>„Co to bliká?“</p>
<p>Zívne. „Příprava k evakuaci. Aktivuju moduly.“</p>
<p>„Jestli odsud něco odstartuje, zahájí <emphasis>Ward</emphasis> palbu, to je ti doufám jasný,“ upozorním ji.</p>
<p>„Je,“ odpoví líně. „Však taky nestartujou.“</p>
<p>Přihne si z kelímku čehosi modrého a pak holodisplej velitelského stanoviště ožije.</p>
<p>„Vzbouřenci, hovoří k vám Ute Keller, velitel kosmické lodi <emphasis>Ward</emphasis>,“ zakřápe z něj komisně vyhlížející chlápek, „poslední výzva. Máte třicet minut na kapitulaci, pak spustíme palbu.“</p>
<p>Red se natáhne po spínači kamery, nonšalantně přehodí nohu přes nohu a koketně na policajta mrkne.</p>
<p>„Ráda tě zas vidím, kotě. Máš tam Sheu?“</p>
<p>„Opakuju, poslední výzva…“</p>
<p>„To už jsme slyšeli,“ přeruší ho rudovláska, „chlapi, jak moc jsou Min s Puckem zaneprázdněný?“</p>
<p>„No, dělaj,“ zapřede Blue.</p>
<p>„A ukážou vzorek?“</p>
<p>Velitel <emphasis>Warda</emphasis> na nás přísně zírá světle modrýma očima. „Půl hodiny,“ zopakuje.</p>
<p>„Sheu,“ kontruje Redcat. „Vyměním.“</p>
<p>Velín se naplní nepopsatelným pachem. Nakrčím nos, Red taky, dokonce i Blue se ošívá.</p>
<p>Medúzovitý Pucek na nás hrdě mlaskne a pak vystřihne grimasu, která možná měla být úsměvem. Dva urostlí muklové za ním vlečou člověka, který se zřejmě dostal pod ruku maskérům hororu… nebo Puckovi a Min.</p>
<p>„Před kameru…“ kývá Redcat a vlídně při tom kyne Kellerovi, „ať tady Ute vidí, že se tu nenudíme. Ty,“ ukáže prstem na chlápka, který apaticky visí mezi svými průvodci, „chceš svému šéfovi něco?“</p>
<p>„Jsou to… šílenci,“ vypraví ze sebe nešťastník. „Šílenci.“</p>
<p>„Možná bys rád viděl další,“ přede Redcat a Kellerovy rysy povážlivě tvrdnou.</p>
<p>„To, co jste teď ukázali, nás opravňuje k použití veškeré síly, kterou disponujeme,“ odrecituje strnule.</p>
<p>„Ute, já se chci dohodnout,“ usmívá se rudovlasá mírně. „Sheu za všechna tvá děťátka. Mimochodem, taky jste ho nešetřili.“</p>
<p>„Nebudu jednat.“</p>
<p>„V tom případě se připrav na zábavná videa. A nejen ty, na všech rodinných kanálech odpolední zábavy se rádi podívají, jak se galaktická stará o své příslušníky. ‚Ohlodávaní sarančaty, vykastrovaní, usmažení, uvaření, zakomponovaní do stroje na koblihy…‘ Ute, my máme fantazii.“ Její hlas je jako ti obrovští slimáci, co se vám přicucnou k obličeji a snědí vám mozek. Zrovna tak přilnavý.</p>
<p>„Nedostanete se z toho, naposledy vás vyzývám, vzdejte se.“</p>
<p>Redcat se usměje. „Za dvacet minut na půl cesty… dva výsadkové moduly, v našem tři tví lidé, ve vašem Shea… a vyjednavači, přirozeně. Máme ty nejlepší.“</p>
<p>Keller se nadechne, aby něco odpověděl, ale Red nečeká, obraz zmizí a ve velíně je najednou ticho.</p>
<p>„Máš plán, kotě,“ konstatuje Blue. „Ten, cos o něm se mnou mluvila?“</p>
<p>Redcat se k němu otočí. „Přirozeně. A aktivujte někdo všechny štíty, co tahle kraksna má. Víte, co se říká, děti. Jistota je…“</p>
<p>„…kulomet,“ dopovím za ni a žaludek se mi stáhne.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Můj vlastní deník 09 06 2127, 09 16</emphasis></strong></p>
<p>„Saranče, ke mně.“ Red stojí uprostřed místnosti a konečně vypadá přiměřeně napjatě. Trochu mě to uklidní, signalizuje to, že není sjetá. No, spíš že není úplně sjetá.</p>
<p>Rovnokřídlý Berry k ní doskáče a cosi vzrušeně cvrčí.</p>
<p>„Překládej,“ houkne Redcat na punkerku a ta svraští obočí.</p>
<p>„Našli jsme toho ochránce. Víš, kdo to je… Daniel Merle. Hlavoun, co?“</p>
<p>Red proplete prsty. „To jsem chtěla slyšet. Jo, Danny, připrav si zástěru, budeš mít co schovávat.“</p>
<p>Ukáže na mě, na Berryho, na nezbytnou punkerku a naviguje nás do postranní kóje.</p>
<p>„Blue,“ obrátí se k zabijákovi, „vyber vyjednavače a připrav, ty víš co.“</p>
<p>Blue kývne a ve tváři má něco, co by ve spořádaném občanovi vyvolalo touhu opustit vesmírnou stanici i za cenu pobytu v otevřeném vesmíru a bez skafandru. No, budiž.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Do velitelského kamrlíku se s Berrym vejdeme jen stěží.</p>
<p>Redcat klepne na senzory, zvedne hlavu a pak vypálí: „A teď toho Merleho potřebuju sehnat a promluvit s ním.“</p>
<p>„Blbost,“ řekne punkerka a cosi zabručí k Berrymu.</p>
<p>„Hovno blbost, kamarádko. Nutnost.“</p>
<p>Punkerka stále bručí, pak sáhne Berrymu pod krunýř a obrátí se k Redcat.</p>
<p>„Prej to zkusí.“</p>
<p>„Má implantovaný připojení?“ nedá mi, abych se nezeptal.</p>
<p>„Jo, motherboard, čipy, připojení, všechno pod krovkama. Modlete se.“</p>
<p>Red sedí na stole a zpívá si.</p>
<p>„To fakt nemáš staženou prdel?“ zvednu obočí.</p>
<p>Usměje se. „Zažila jsem horší situace.“</p>
<p>„Horší než tahle?“ To zvedlo z křesla i punkerku.</p>
<p>„Jo, třeba na Lupusu 15, tam mě jeden chlápek chtěl píchat zevnitř ven.“</p>
<p>Polknu, punkerka sklapne a Berry ohlušivě zacvrčí.</p>
<p>„Má to,“ zaječí potetovaná a na holodispleji se zjeví tělnatý pán v obleku.</p>
<p>Red se usměje a pak pozdraví.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„To je asi omyl, mladá dámo,“ muž mluví, jako mluvívají ti, kdo nejsou zvyklí na odpor, „právě jste se dostali do nepříjemností.“</p>
<p>Red se stále usmívá. „Ne, my jsme v nepříjemnostech už dlouho. A nejen my, taky Shea, váš starý přítel, pane Merle.“</p>
<p>Muž se zarazí, jen na okamžik, ale ten stačí.</p>
<p>„Má ho galaktická a nejednají s ním moc hezky. Promluvíme si o tom?“</p>
<p>Merleho tvář je bez výrazu. Rudovlasá si sepne ruce pod bradou.</p>
<p>„Něco se vymklo vaší kontrole, Danny, a já mám řešení.“</p>
<p>„Vyřeším to raději sám.“ Merle už je zase ve své kůži. „Ale díky za upozornění.“</p>
<p>„Za jak dlouho?“</p>
<p>„Co za jak dlouho?“ prohlíží si Merle pěstěné ruce.</p>
<p>„Za jak dlouho to vyřešíte. Já za deset minut. Deset minut, a bude po všem.“</p>
<p>Muž si Redcat pátravě změří. „Dobrá, a co potřebujete ode mě?“</p>
<p>Saranče cvrčí, punkerka ani nedutá a já si připadám jako ústřice před posledním pomazáním octem.</p>
<p>„Přátelskou pomoc,“ přede Redcat a já uvažuju, jak moc je ta holka šílená, „účast a mocnou ochranitelskou paži. Bude z toho trocha nepříjemností.“</p>
<p>„Jak velkých nepříjemností?“ ptá se Merle pragmaticky a mně dochází, že Shea ví hodně.</p>
<p>„Dost, ale ne tak, aby je hlavoun tvého formátu nezvládl, Danny. Muž tvých morálních kvalit přece nenechá na holičkách starého přítele, co přítele, spolubojovníka. Danny, vzpomínáte ještě na Lunu z Časového kolapsu? Vždycky říkala, že…“ Muž na displeji se ošije a Redcat pohodí hlavou. Její oči září. „Mimochodem, mám ještě další nabídku. Na <emphasis>Purgatoriu</emphasis> máme spoustu schopných odborníků… kdybys chtěl a dal kulantní nabídku…“</p>
<p>Merle se usměje. „Snad později. Takže <emphasis>Purgatorium</emphasis>, vzpoura, zdá se.“</p>
<p>Redcat kývne a zvedne se. „Je čas. Ještě se ozvu.“</p>
<p>„Poslední otázku,“ zarazí ji muž, „pročpak se o Sheu tak zajímáš?“</p>
<p>„Osobní věc,“ odpoví Red mírně. „Řekněme, že mi dal přes hubu, ale s dobrým úmyslem. To lidi sblíží.“</p>
<p>Merle přivře oči. „Starý dobrý Shea.“</p>
<p>„Tak.“ Redcat zamává do snímačů a otevře dveře.</p>
<p>„Neflákat se, holoto. A nabíjet.“</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Můj vlastní deník 09 06 2127, 09 24</emphasis></strong></p>
<p>Na displejích hrozivě poblikává <emphasis>Ward</emphasis>, výsadkové moduly propojené spojovacím tunelem se otáčejí v temné prázdnotě a naši „vyjednavači“ se připravují na svůj výstup. Máma Sun nacpaná v těsném skafandru vypadá skoro seriózně, o Stepařovi a Puckovi se to říct nedá. Upřímně řečeno, nevypadali seriózně ani s přilbami, kryjícími tvář. Někdo má prostě takový dar. Porcelánová Min je mezi nimi jako pěst na oko.</p>
<p>Redcat luskne prsty. „Kde je Shea?“</p>
<p>„Vydrž.“ Blue a drobný muž s odstálýma ušima se sklánějí nad panelem, který ovládá bezpečnostní systém stanice. „Vydrž, a až ho uvidíš, řekni.“</p>
<p>Stepař postrčí policajta s upálenýma ušima, Máma Sun si hodí přes ruku druhého. Dveře tunelu se pomalu otvírají a v nich stojí Shea, obličej zpola zakrytý obrovskou náplastí.</p>
<p>„Je tam, chlapi. Můžem.“</p>
<p>V tichu, které nevěstí nic dobrého, zejména tomu, kdo Redcat zná, se rudovláska přesune k zabijákovi a uvelebí se mu na klíně.</p>
<p>„Štíty na plný výkon,“ velí, vůčihledně pod dojmem seriálů pro pamětníky. Ušoun se shovívavě usměje a ukáže na jeden ze senzorů.</p>
<p>„Odpal to, Red.“</p>
<p>„Mám to zmáčknout?“ zeptá se Red dychtivě a mně se v hlavě promítnou všechny okamžiky, kdy její nalakovaný nehet radostně mačkal nějaké tlačítko.</p>
<p>„Red, co chceš vlastně udělat?“</p>
<p>Prstík dopadl a tmu prořízl záblesk. Kurva, tak zase pozdě.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Můj vlastní deník 09 05 2127, 09 26</emphasis></strong></p>
<p>Spojené moduly se točí jako káča. Displeje ukazují poletující trosky a <emphasis>Purgou</emphasis> otřásá řev.</p>
<p>„Redcat,“ chraptí Hanz, který se zřejmě už nabažil zábav s trestankyněmi a zjevil se vedle mě, „Redcat, tys to naprala do <emphasis>Warda</emphasis>.“</p>
<p>Rudá hlava se k nám pomalu otočí a rudá, pošetilá pusa se pohne.</p>
<p>„Ehe. Ten Keller, to byl děsnej vůl, nezdá se vám?“</p>
<p>„Byl,“ řekne suše Blue. „A teď, prdelko, co kdybys mi vyndala ten detonátor?“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Redcat vrtí hlavou a zírá na displej. „Tak, kurva, přihlásí se ten modul, nebo ne?“</p>
<p>Zabubnuje prsty na opěradlo a na obrazovce se poslušně zjeví obličej Mámy Sun.</p>
<p>„To teda byla drba. Čím jste stříleli?“</p>
<p>„Se zeptej kluků. Jak to vypadá u vás?“</p>
<p>Sun se ušklíbne a přejede si prstem po krku. „Jistota…“</p>
<p>„Jasný, kulomet. Všichni vykostění?“</p>
<p>„Oni tu perdu na rozdíl od nás nečekali, Red,“ ozval se Stepař.</p>
<p>„Tak domů, děti. Co Shea?“</p>
<p>„Praštil se do hlavy. Spí.“</p>
<p>Redcat povytáhne obočí. „Kdo se o něj stará?“</p>
<p>„Želé,“ hlásí Máma.</p>
<p>„Tak to fofrem domů,“ vydá naše samozvaná velitelka rozkaz a pohodlně se rozvalí v křesle.</p>
<p>„Přineste trochu toho modrýho svinstva, napijeme se.“</p>
<p>Saranče radostně skáče, punkerka natřásá špeky a Hanz zrovna ukořistil Olu Jeveny, kterou jsme před nějakou dobou poslali právě sem, a pokouší se ji přimět, aby mi darovala své spodní prádlo.</p>
<p>„Shea bude rád,“ pomyslím si při pohledu na všeobecné mezidruhové spuštění a pak se rychle vrátím na velitelské stanoviště. Rád bych se taky trochu spustil a Red má obvykle pro podobné věci pochopení.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Nemá. Nepřemluvil jsem ji já, nezviklal ji Blue, který zřejmě zažívá s tušeným detonátorem v análu horké chvilky, odmítla dokonce i nabídku Berryho, který ji chtěl povozit na krunýři.</p>
<p>Strčím loktem do Blua. „To je tak, když ženskou zaslepí kariéra.“</p>
<p>Zabiják jaksi teskně přejíždí prsty po pažbě blasteru. „Jak se zbavím toho detonátoru, roztrhnu ji jako hada.“ Olízne si rty, jak mu trhání hada v hlavě spustilo generátor představ.</p>
<p>„To by nebylo moudrý,“ namítnu. „Mít takový dvě, čert ví, kde bys měl další detonátor.“</p>
<p>Znechuceně se na mě podívá a pak do sebe zvrhne kádinku modravého svinstva.</p>
<p>„Děvka,“ zavrčí a v tu chvíli se mezi námi objeví rudá čupřina.</p>
<p>„Co se flákáte? Shea je tady, tak si snad aspoň zapnete poklopec.“</p>
<p>Automaticky si přejedu prsty po zipu a pak se zarazím. Redcat si mě měří jako seržant zobáka, a mně dochází, že se něco změnilo. A taková to bejvala roztomilá holka.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Můj vlastní deník 09 06 2127, 10 02</emphasis></strong></p>
<p>Klušeme k modulu, který právě nahlásil přistání. Redcat dychtivě, já s obavami. Náš šéf není typ člověka, který by miloval karnevaly, zejména ty, které se odehrávají v base a za asistence delikventního hmyzu.</p>
<p>„Red, kvůli <emphasis>Wardovi</emphasis> se Shea posere,“ upozorním svou rudovlasou přítelkyni.</p>
<p>„Blbost. Bude rád. Dělali mu nepříjemný věci.“</p>
<p>„Nespoléhej na to, napráská ti zadek,“ pokusím se vyhrožovat.</p>
<p>„Zatím je v bezvědomí,“ usadí mě Redcat realisticky. „Zatím je v bezvědomí, a až se probere, tak se bude starat spíš o vlastní sedací partie.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Hangár hučí, většina muklů v různých stádiích intoxikace tančí, šplhá po zdech, případně, pokud jim to jejich tělesná stavba umožňuje, visí u stropu. Red všechny zdraví státnickým gestem. Možná z ní jednou bude něco velkého.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Modul se otvírá, Shea, který se zřejmě probral natolik, aby změnil opatrovníka, a teď poměrně nonšalantně visí na Mámě Sun, se belhá dolů. S námahou otáčí hlavu a měří si pestrý dav. Pak koukne na mě, tak výhružně, že před sebe strčím Redcat a ta ho obejme. Nekonsensuálně. Shea sténá a já se klidím pryč. Jistota je, no, však víte.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Bezva,“ vříská Redcat a nadšeně Sheu mlátí pěstičkou do pohmožděných žeber. „Zachránila jsem tě.“</p>
<p>„To je od tebe hezký, dítě. Ten výbuch, to bylo co?“ Sheova tvář má téměř metalický design, olověná barva kůže přechází místy do tmavě modrých odstínů kalené oceli.</p>
<p>Red ho plácne po zádech. „<emphasis>Ward</emphasis> to koupil.“</p>
<p>„Ostřelovali jste ho?“</p>
<p>„Ne, napálili jsme do něj atomovku. <emphasis>Purgatorium</emphasis> je sice starý, ale připravený na všechno. A kluci se vytáhli,“ stepuje rudovlasá nadšením. „Dali dvojitou nálož, a prááásk.“</p>
<p>Shea jde k zemi elegantně a s praxí, leckterý wrestler by mu mohl závidět.</p>
<p>„Je ti zle?“ Redcat se účastně hemží a saranče dokonce podává osvěžující nápoj. Punkerka zvedne jeho hlavu ke svým vnadům a to nebohého šéfa probere.</p>
<p>„<emphasis>Ward</emphasis> byl galaktické policie, pravda? Udělali jste z něj haldu trsátek. Ti chlápci, co mě transportovali, byli taky z galaktické. Ještě teď mám po kapsách zbytky jejich mozku,“ ohlédne se po decentně pokašlávajícím Stepařovi, „a <emphasis>Purga</emphasis> byla galaktický kriminál. Co je z ní teď?“ otáže se Shea sugestivně, ale úsměv z tváře Red nemizí.</p>
<p>„Teď je z ní zóna mezidruhové lásky, Sheo. Uvolni se trochu, sbal nějakou hmyzí adolescentku, relaxuj. Žijeme jen jednou.“</p>
<p>„A už ne moc dlouho, co?“ zavrčí Shea.</p>
<p>„Danny to zařídí.“</p>
<p>„Hm, vězeňský drogy nikdy nebyly moc kvalitní, dítě. Kdo je Danny, taky cikáda?“</p>
<p>Red se urazí. „Je to tvůj kámoš, ne můj.“</p>
<p>„Danny?“</p>
<p>„Hlavoun Danny.“</p>
<p>Shea třesoucí se rukou přijme od Berryho posilující tekutinu, kterou mu rovnokřídlý vytrvale vnucuje.</p>
<p>„Proč jsi to udělala, Red?“ zeptá se ještě.</p>
<p>Dívka nakrabatí čelo. „Víš, že vlastně ani nevím?“</p>
<p>„Typický,“ povzdychne si Shea a položí dlaň na pohoří v punkerčině výstřihu.</p>
<p>„Kdo tady poskytuje první pomoc?“</p>
<p><strong><emphasis>Můj vlastní deník 09 06 2127, 12 40</emphasis></strong></p>
<p>Obědváme. Upřímně řečeno, ať pod zámkem nebo vzbouření, jíme pořád stejné blafy, dodávané jídelním automatem. Chutnají jako zpocené ruce. S přemáháním do sebe vpravím další lžíci a po očku se podívám po Sheovi. Jí urputně, a nad každým soustem nadává.</p>
<p>„Čubka bláznivá.“</p>
<p>Polknu.</p>
<p>„Smažka.“</p>
<p>Polknu znova.</p>
<p>„Popravěj ji.“</p>
<p>„Myslíš?“ neudržím se. „A co ten Danny?“</p>
<p>„Danny je had. Nechá ji v tom vykoupat.“</p>
<p>Vedle sedící Hanz poplácá po zadku svůj nový objev a natankuje trochu zkvašených řas.</p>
<p>„Jednaj, furt s Dannym jednaj,“ informuje nás.</p>
<p>„O čem?“ Shea statečně bojuje s instantními nudlemi.</p>
<p>„O procentech z honorářů.“</p>
<p>„O procentech?“ podivím se.</p>
<p>Hanz si svou zprávu vychutná. „Jo. Berry chce tři sta tisíc kreditů měsíčně. A Red to zprostředkovává. Agenturní provize, chápeš?“</p>
<p>Nechápu nic.</p>
<p>Když kolem kluše Blue, nedá mi to. „Taky nastupuješ k Merlemu?“</p>
<p>„Ne, vole, mám v pácu lepší šolích.“</p>
<p>Sklopím hlavu k nudlím a cítím, že mě dění jaksi míjí. Když mi po podbřišku přejede teplá okončetina, ani se nepodivím.</p>
<p>„Zvedej se, dělám si čárky,“ oznámí mi krátce osrstěná mladá dáma. Jo, když mezidruhová, tak mezidruhová.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Můj vlastní deník 09 08 2127, 16 34</emphasis></strong></p>
<p>Nepopravili ji.</p>
<p><emphasis>Purga</emphasis> se pomalu vylidňuje, jak transportní moduly distribuují kriminálníky do všech koutů vesmíru, ty opravdu dobré s příslibem lukrativních nabídek. Redcat se ukázala být schopným impresáriem, Danny solidním velkoodběratelem vrahů a odborníků na zbraňové systémy, ovšem i pár rozkošných děvenek už jsme mu poslali, dokonce najal i modrovlasou Min. No, doufejme, že to u ní nepřežene s důvěrnostmi.</p>
<p>Shea, kterému se už pod modřinami objevuje obličej, hraje šachy sám se sebou. Sklouznu do sedáku vedle něj.</p>
<p>„Jak to jde?“</p>
<p>„Blbě. Nejsem dobrej taktik, ostatně, Danny mě vždycky porazil,“ ušklíbne se. „I teď.“</p>
<p>„Teď?“</p>
<p>„Hm. Já dostal nakládačku, on kandiduje na viceprezidenta Unie, co chceš víc slyšet.“</p>
<p>„Viceprezident?“ Představím si, jaké síly si nechává od Redcat najmout na volební kampaň, a hvízdnu. „Má dobrej tým.“</p>
<p>„Jojo. První ligu.“ Shea cvrnkne do figurek. „Já můžu jen doufat, že když budu mít štěstí, najde mi Red teplé místečko někde v ochrance nějakého supermarketu na Merkuru. Budu prohlížet lidem vozejky,“ protáhne se. „Ještě rád. Stárnu.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Sheo,“ zaječení mi připomene staré časy na <emphasis>Capricornu</emphasis>. Redcat k nám běží na absurdně vysokých podpatcích bot, které si nechala naposílat v několika životu nebezpečných barvách.</p>
<p>„Sheo, mám pro tebe džob.“</p>
<p>Šéf pozvedne obočí. „Vidíš, říkal jsem to. Supermarket se blíží.“</p>
<p>Dívka dosedne půlkami upjatými v lesklém overalu na stůl a bravurně se přitom vyhne figurce krále, která jí míří do strategických míst.</p>
<p>„Bezvadnej. Budeš mít radost.“</p>
<p>„Jo? Já bych měl radost, kdybys kvůli tomu, že mě zmáčkli, nerozpoutala válku,“ odsekne Shea.</p>
<p>„Válku? Jedna detonace, takhle malá,“ ukazuje Red mezi palcem a ukazovákem škvírku, kterou by neprošel vlas. „Jsi nevděčnej a nemáš mě rád.“</p>
<p>Můj pohled se setká se Sheovým.</p>
<p>„Mám tě rád,“ vydechne šéf zmučeně. „Co je to za místo?“</p>
<p>Redcat se pyšně usměje. „Velitel <emphasis>Purgy</emphasis>. Gurth jde do penze.“</p>
<p>„Kvůli těm detonátorům?“ ošiju se při vzpomínce na výslech bývalého ředitele vězení.</p>
<p>„Nó, taky. Ale hlavně že to dostal shora. Má prej nějakou farmu dole na Mineralisu.“</p>
<p>„Není to ta skalnatá planeta, kam se musí voda dovážet?“ ptám se podezřívavě a Shea znova rozestavuje pěšáky na šachovnici.</p>
<p>„Jo, je,“ odbroukne Red bezstarostně. „Prej tam chce pěstovat rejži.“</p>
<p>Shea se zadívá na řady bílých a černých figurek a pak bílé dlaní smete na zem.</p>
<p>„Co děláš?“ Red sedí na stole a pohupuje nohama.</p>
<p>„Kobercovej nálet, kotě,“ zavrčí Shea a úšklebek na jeho potlučené tváři je takřka ďábelský.</p>
<p>„Konečně mi došlo, že s poskakováním po políčkách se nedostanu nikam.“</p>
<p>„No, konečně,“ přivine se k němu Redcat kočkovitým pohybem. „A ten flek koukej vzít, budem sousedi.“</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Můj vlastní deník 10 05 2127, 22 30</emphasis></strong></p>
<p>„Rate, kde mám, kurva, ty záznamy?“ ozve se z reproduktoru tak hlasitě, že nadskočíme já i vyslýchaný.</p>
<p>„Už končíme,“ syknu a rychle čmárám po displeji záznam z výslechu.</p>
<p>„Hned to bude.“</p>
<p>„Já nevím, že tobě a Hanzovi to vždycky tak dlouho trvá.“</p>
<p>Odešlu protokol a houknu na zlodějíčka, který apaticky civí do zdi. Na cestě k celám potkám Enroye žvýkajícího koblihu. Sladký domov.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p><emphasis>Capricorn</emphasis> mírně praská, trochu se otřásá a smrdí dezinfekcí. Pořád je to vesmírná poslední štace, pořád sem míří hbité lodě pašeráků a přivážejí horké zboží, pořád máme málo cel, zastaralý hangár a nejvyšší koncentraci bordelů na metr čtvereční a možná i krychlový. Něco se ale přece jen změnilo, říkám si, když si před poradou do dvoudenního strniště cákám kolínskou. Porady teď vede někdo jiný.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Jak jste daleko s prohlídkou <emphasis>Skycoona</emphasis>?“</p>
<p>„Hotoví, no, skoro,“ mlží statečně Hanz.</p>
<p>„Řeči. Co ta rvačka v Černý díře?“</p>
<p>„Vyřešená,“ hlásím s úlevou. „Všichni za katrem.“</p>
<p>„To u mě není vyřešený. Buď zacvaknou pokutu, nebo klepec a nucený práce. Uklidit by to tu chtělo.“</p>
<p>„Blue, co pěknýho ti pověděla ta kouzelnice z <emphasis>Trojského koně</emphasis>? Pokud je hloupá, pošlem ji do <emphasis>Purgy</emphasis>, pokud ještě hloupější, čekají na ni její věřitelé.“</p>
<p>„Řekla mi úplně všechno, lásko.“ Blue cvaká s titanovým nožem exotického tvaru. „Mně holky neodolaj.“</p>
<p>Red, sedící na místě, kde ještě přednedávnem sedával Shea, se usměje. „Opravdu? Tak to tu poradu možná dokončíme jindy, pánové.“</p>
<p>Vstanu rychle, protože fronta může být dlouhá, a disciplinovaně následuju velitelku <emphasis>Capricornu</emphasis>. Mezidruhová láska má svý kouzlo, ale někdy to ani v rámci jednoho druhu není k zahození.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Nalakované nehty si vykračují po Bluových zádech a cílevědomě míří ke konci páteře.</p>
<p>„Red, vyndáš už mi konečně ten detonátor?“ Zabiják leží na rozlehlé posteli s rukama pod bradou. „Mohla bys. Píchnul jsem ti, jak jsem nejlíp uměl. Hákuju v týhle díře, dokonce jsem tě nechal šéfovat.“</p>
<p>Pro jednou se rozhodnu být kolegiální. „No, mohla bys být velkorysá, kotě.“</p>
<p>Redcat se protáhne, piercingem v jazyku zazvoní o zuby, zatřepetá řasami a pak nakrčí nos.</p>
<p>„A tobě ten tvůj nějak vadí?“</p>
<p>„Co?“ zakoktám.</p>
<p>„No vadí?“</p>
<p>Zatímco moje tělesné ochlupení provádí vzorný stoj spatný, klouže dívčin pohled po ostatních.</p>
<p>„Nebo tobě, Hanzi? Enroyi, hm?“</p>
<p>Polknu. „Chceš říct, že my všichni, že my všichni máme…“</p>
<p>Slova mi nějak nechtějí přes rty.</p>
<p>Red pokrčí rameny. „A překáží vám to snad v tom žít jako jedna velká, šťastná rodina?“ zapřede. „Není to tak vlastně nakonec lepší?“</p>
<p>Dívka se spokojeně stočí na polštáři a já zavřu oči. Znovu a znovu se mi vrací záblesk vybuchujícího <emphasis>Warda</emphasis>, drobné úlomky sypající se nekonečným mezihvězdným prostorem.</p>
<p>„Red,“ zeptám se opatrně, když konečně můžu zase mluvit, „Red, myslíš si, že anální sex za těchhle okolností je úplně bezpečný?“</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<p>Pavel Obluk:</p><empty-line /><p><strong>Prospektoři z Coranu</strong></p>
</section>
<section>
<p><strong>Pavel Obluk (*1962)</strong></p>
<p><emphasis>Pavel Obluk je jedním z autorů, kteří píší relativně málo, spíše pro radost. Ve svých knihách se věnuje především klasické science fiction. Knižně debutoval v roce 1999 dvěma spojenými novelami „Leviatan / Vlny“, v roce 2001 následoval vysoce ceněný román „Znamení duhy“ a o pět let později kniha „Morituri te salutant“, vzniklá rozpracováním stejnojmenné úspěšné povídky z literární soutěže Cena Karla Čapka. V roce 2014 mu v Brokilonu vyšla kniha „Kra“ v edici „Evropská space opera“. Z autorovy bohaté povídkové tvorby jsem vybral povídku „Prospektoři z Coranu“, která poprvé vyšla v roce 1997 v časopise Ikarie.</emphasis></p>
</section>
<section>
<empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Vy byste chtěli vědět něco o škeblích a diamantové horečce na Coranu? Tak to jste na správné adrese. Protože, jak tak počítám, budu asi jediný, kdo se z Coranu vrátil zpátky na žemli. Na Coranu totiž existují jenom dva druhy lidí. Chudáci, kteří se chtějí napakovat, a pracháči, co se jim to už podařilo. Ti první samosebou nemají na nějaké výlety prachy ani pomyšlení a ti druzí zase žádný rozumný důvod. Ne, že by to tam bylo zase tak super, ale pořád je tam víc místa než tady a taky víc příležitostí, jak přijít k penězům. A prachy se, jak známo, musejí točit. Nikdo si nemůže dovolit nechat je jen tak povalovat. A jestli si už někdo chce pořádně orazit, nebude se vracet na žemli, to dá rozum, ale koupí si nějaký šikovný asteroid a zařídí se tam podle svého.</p>
<p>Ale vám jde o ty škeble. No, to je tak trochu mýlka. Ony to vlastně žádné škeble nejsou, to jenom my jim tak říkáme, protože mají v sobě ty šutráky, teda diamanty. To jako, že jsou podobné škeblím, co rodí perly. Akorát že u těhletěch škeblí nikdy dopředu nevíte, jestli nebudou prázdné, a taky že většinou jsou. Zato coranské škeble obsahují nějaký diamant pokaždé. Ale to je asi tak jediná jejich výhoda, jestli si dobře vzpomínám.</p>
<p>No, ony opravdu nevypadají jako škeble, spíš jako obrovští slimáci s tím domečkem. Jo, to je ono. Představte si velkého šneka bez slizkých partií, a máte docela slušný obrázek. A abych nezapomněl, ten šnek musí mít takových patnáct metrů v průměru. Když jsem ho viděl poprvé, docela jsem se vyděsil. Na druhou stranu, do nějakého prťavého šneka by zase nešlo vlézt. To by se jenom takhle cvaklo kleštičkami, a šutrák by byl na světě.</p>
<p>Já vím, teď vám asi vrtá hlavou, proč se to na Coranu nedělá taky tak. Proč se ta velká škeble jednoduše nepřeřízne. No, na to je jednoduchá odpověď. Jednak to není žádná legrace, ty jejich ulity jsou z podobného materiálu jako naše rakety, akorát trochu kvalitnějšího. Prý jednu zkoušeli provrtat, a trvalo jim to dva týdny. A spotřebovali na to energetické zdroje jedné obytné stanice na půl roku dopředu. Uznáte sami, že takhle to asi nepůjde. A za druhé: stejně by vám těžko někdo dovolil, abyste kvůli jednomu šutráku zlikvidovali celou škebli, když jí za měsíc naroste nový. To je, jako kdybyste při každém dojení podřízli krávu. Jo, vy stejně nevíte, co to byly krávy. No, to je jedno. Zkrátka by to bylo neekonomické, to je to správné slovo.</p>
<p>Neptejte se mě ale, jak přišli na ten správný způsob, jak se k šutrákům dostat. Ne, že by mi to taky nevrtalo hlavou, dokonce jsem se na tohle téma vyptával různých chytrých lidí. Nejspíš ale byli příliš chytří, protože jsem se stejně moc nedozvěděl. Jeden profesor mi dobré dvě hodiny vykládal o energetických bilancích, metabolických reakcích a tak dále, počmáral přitom celou tabuli hroznými rovnicemi, a nic z toho. Tak jsem šel do místní hospody a tam mi to nějaký štamgast vysvětlil jedna dvě. Ono taky toho k vysvětlování moc nebylo.</p>
<p>„Co žerou škeble?“ povídá.</p>
<p>„Písek,“ odhaduju. „Co maj taky žrát jinýho, když tu nic není.“</p>
<p>„Prdlajs, písek,“ směje se děda a vypadá spokojeně, že mě dostal. „Žerou takový prťavý červíky v tom písku. Planktón se tomu říká.“</p>
<p>„Aha,“ přikyvuju a čekám, co z něj vypadne dál.</p>
<p>„Ták,“ povídá ten dědula a šťourá se v drinku, co jsem mu musel poručit. „Škeble nasaje písek, přežvejká si ho v ty svý obrovský almaře, a to, co jí nešmakuje, zase vysere.“</p>
<p>Děda si dává pauzu, hází do sebe drink, je s ním hned hotový zrovna jako ta škeble. Čekám, co bude dál, ale děda nic, jenom si utírá fousy. Konečně mi to dojde a objednám další rundu.</p>
<p>„Jojo, informace jsou zboží,“ poučí mě dědula. „Kde že jsme to přestali?“</p>
<p>„Jak škeble vysere zbytky,“ napovídám. Dámy laskavě prominou.</p>
<p>„Tak, tak. Něco sešrotuje, něco vysere, ale něco jí tam vevnitř uvízne. No a z toho se pak tvořej šutráky.“</p>
<p>Konečně mi to došlo. „Něco jako ledvinový kamínky u lidí?“ ptám se, jenomže děda už zase zkoumá prázdnou sklínku, a tak radši odcházím. Na můj vkus má příliš rychlou frekvenci. Stejně jsem se už dozvěděl, co jsem potřeboval.</p>
<p>Jestli to jsou opravdu ledviny, to vám nepovím, a myslím, že ani nikdo jiný. Celou dobu, co jsem trčel na Coranu, se o to hádalo aspoň dvacet vědátorů, a každý měl svoji vlastní teorii. Přitom žádný z nich nebyl uvnitř, to už by se taky asi nehádal. Stejně by mu to nebylo moc platné, ona je tam tma jako v prdeli – dámy prominou – však to taky prdel je. Na druhé straně to jsou taky ústa, což se spoustě prospektorů zamlouvá víc. Asi mají pravdu, lézt někomu do huby je určitě příjemnější než do řiti. Ale když je to pořád ten samý konec, tak to vyjde nastejno.</p>
<p>No vidíte, už se dostáváme k jádru věci. Zkrátka a dobře, nejkratší a taky jediná cesta k šutrákům je tou dírou, co se těm škeblím každé dvě hodiny otvírá jako mně poklopec zamlada. Taková škeble se valí coranskou krajinou a funguje jako vysavač. To hned poznáte, kudy si to štrádovala. Zůstává za ní rigol, že byste si v něm zlomili obě nohy, kdyby nebyl plný toho slizkého humusu, co z ní kdoví odkud teče. To je vám takový smrad, no jak už jsem říkal. Takže ta škeble se vždycky zastaví a nasaje písek, pak to dvě hodinky šrotuje, a zase jede dál. No a celý fígl spočívá v tom, že jí při té zastávce musíte vlézt do pusy. Ona vás dovnitř klidně pustí, nejspíš je ráda, že jí někdo vyčistí střeva. Asi jako ten krokodýl, co otevře tlamu a takový malý ptáček mu klidně pochoduje mezi zubama a dělá tam rajóny. Aha, vy nevíte, co je to krokodýl. No nic, zkrátka a dobře, do té škeble se v pohodě dostanete. Pak máte dvě hodiny na to, abyste našli své šutráky a hlavně taky cestu zpátky.</p>
<p>Ona to není žádná legrace, tam vevnitř je úplný labyrint. Místa tam je akorát, abyste prolezli, tma a žádné značkování. Kdosi spočítal, že v každé škebli je takových deset kilometrů střev. Tak to si pište, že se tam dá docela lehce zabloudit. Dovnitř to ještě jde, to vám pomáhá tah, když škeble luxuje, to je hotový kompresor. Ale nazpátek, to už vám musí pomáhat všichni svatí. Většinou se vám v tom bachoru nepodaří obrátit, a tak musíte couvat, no jak jsem říkal, máte na to dvě hodiny. Pak se vám začne rozpouštět skaf.</p>
<p>Jo, skafandr, to je samostatná kapitola. On to samozřejmě taky žádný skafandr není. Vsadím se, že byste vůbec nepoznali, o co jde, kdybych ho teď před vámi rozbalil. Já to neudělám, protože žádný samozřejmě nemám. Jednak se nesmí vyvážet, a taky co s ním na žemli, že. A stojí celý majlant, nikdo si ho nekoupí jen tak pro parádu.</p>
<p>Jak jsem říkal, ten skaf je takové splasklé nic, ze všeho nejvíc to připomíná prezervativ. To vy stejně nevíte, co to bylo. Já už to taky nevím, ale z docela jiných důvodů. Když jsem skaf uviděl poprvé, tak jsem se zařekl, že do něho nikdy nevlezu. A kdyby jo, tak že v něm nikdy nevlezu do škeble. No, člověk se nemá moc kasat, udělal jsem obojí. Ne že bych měl nějakou jinou možnost, že.</p>
<p>Ten skaf, to je jako druhá kůže. Musíte se svlíct donaha a oholit si všechny chlupy, jinak to nefunguje. To vám řeknu, myslel jsem si, že to je to nejhorší. Já jsem vypadal jako oškubaná slepice, já vím, vy nevíte, co je to slepice. Vypadal jsem hrozně. Ale samozřejmě to nejhorší mě teprve čekalo. Když teda ten skaf oblíknete, tak se vám úplně přilípne na kůži. Nejdřív to není moc příjemné, ale na to si zvyknete. Dokonce se vám bude líp dýchat, on totiž dýchá za vás. Neptejte se mě, jak to funguje, na školení nám sice něco vysvětlovali, ale už je to hodně dávno, a navíc jsem tomu nerozuměl ani tehdy. Povídali tam něco o hemoglobinu, oxidu uhličitém a tak dál, taky to nějak souviselo s těmi injekcemi, co nám napíchali. Já vám měl zadek rozpíchaný jako buzerant. Já vím, vy nevíte, co je to buzerant. Zkrátka a dobře, museli nám změnit metabolismus, abysme vydrželi dvě hodiny bez dýchání, myslím bez normálního dýchání. Jo, to jsem vám asi ještě neříkal; do škeble si nemůžete vzít žádný akvalung nebo něco podobného. Ona totiž všechno, co je anorganického původu, vyplivne. Ze stejného důvodu si s sebou nemůžete vzít třeba kudlu.</p>
<p>Takže ten skaf vám zařídí náhradní plíce. To samozřejmě není všechno, on musí umět ještě jiné věci. Hlavně musí odolat těm jedům, co mají škeble v břiše. On má člověk v žaludku kdovíjaké kyseliny, natož taková potvora, která žere kamení. Kdybyste se jí připletli do cesty jen tak beze skafu, tak z vás nezbude ani pšouk – dámy prominou. Jak tak koukám, dámy neprominou, protože už odešly. To se divím, vždyť jsem ještě ani nezačal pořádné povídání. To my jsme měli mezi sebou jiné amazonky, žádné měkkotiny. Jo, slyšíte dobře, mezi prospektorama bylo pár ženských, a docela šikovných. Ony jsou přece jenom menší a mrštnější než chlapi, a tak se jim v těch škeblích líp manévrovalo. I to zatracené dýchání jim šlo líp. Taková Kay v tom byla úplný přeborník, vydržela ve skafu přes čtyři hodiny. Samozřejmě že nasucho, ne ve škebli. O to se sice taky pokusila, ale nedopatřením. Já o tom sice původně nechtěl mluvit, ale když už jsem začal a když už jsou ženské pryč, tak vám to povím.</p>
<p>Skaf byl sice konstruovaný na dvě hodiny bezpečného provozu, ale dalo se v něm vydržet klidně o hodinu déle, Kay to teda dokázala o dvě. Ve škebli to samozřejmě nebylo k ničemu, protože její trávicí šťávy ho za tu dobu spolehlivě zrušily. Jak říkám, dvě hodiny a dost. Akorát na otočku. Stejně je mi záhadou, jak mohl vydržet tak dlouho. Pochopitelně to má nějaké patentované vědecké vysvětlení, ale to po mně nemůžete chtít, i když jsem se o to svého času taky zajímal. Možná že tomu hovíte líp, tak si to přeberte. Jsou v tom nějaké membrány, potenciály a osmotický gradient. Jediné, co si ještě pamatuju, je, že klasický kevlarový skafandr, který by vydržel v těch šťávách a obrovském vedru a tlaku, by vážil něco přes půl tuny. Uznejte sami, že by to na žádné skotačení nebylo. Ale já chtěl mluvit o Kay.</p>
<p>No tak tahleta holka měla dost smůlu. My jsme jí taky říkali Jonáš, ale měli jsme ji rádi. Když vlezla do nějaké škeble, mohli jste si být jisti, že v ní žádný majlant nenajdete. A taky že jo. Kay vylezla ven se šutrákem v ruce – nepamatuju se, že by někdy zabloudila a nenašla nic – a ten měl maximálně mizerných sto karátů. Nevím, jak to ta holka dělala, ale padla vždycky na nějakou nedomrlou škebli a musela tam znova. Kdyby někdo z nás udělal tolik škeblí co ona, byl by dávno v balíku a skaf by pověsil na hřebík. Kay to vždycky stačilo tak akorát na nový skaf. Naposled ani to ne. Všem nám jí bylo líto, mně ze všech nejvíc. Nějaký čas jsme spolu bydleli, tak o tom něco vím.</p>
<p>A pak se stala ta věc. Zrovna jsme objevili škebli, co byla větší než přistávací modul, no ten starý dvoumístný, ať nekecám. A já si ji vylosoval, jinak to nejde, když ji zahlídne víc lidí najednou.</p>
<p>To víte, že jsem byl rád. Ona platí jednoduchá úměra: velká škeble – velký šutrák. Tahleta vypadala na nějakých tisíc karátů. To už bych měl vystaráno. Jenomže co se nestalo.</p>
<p>Jak tak kolem té škeble chodím a odhaduju, jak na to půjdu, narazím na Kay. Jenom tak stojí a smutně se kouká.</p>
<p>„Blahopřeju,“ povídá, „koukám, že se brzo odstěhuješ.“</p>
<p>„Jako proč?“ ptám se.</p>
<p>„Dyť víš,“ ona na to. „Až budeš v balíku, vypadneš vodsaď a ani si na mě nevzpomeneš.“</p>
<p>„Blbost,“ říkám, „vezmu tě s sebou.“</p>
<p>Ani nevím, co mě to napadlo. A ona se na mě tak divně podívala.</p>
<p>„To nemyslíš vážně,“ povídá.</p>
<p>Samosebou že jsem to nemyslel vážně, ale najednou jsem z toho byl celý paf, když se na mě tak koukala.</p>
<p>„Víš co,“ povídám, „jestli chceš, tak si do tý škeble vlez, já ti ji přepustím.“</p>
<p>Sotva jsem to řekl, hned jsem věděl, že jsem udělal hloupost, kdopak to kdy viděl, pustit takovou příležitost. Však taky všichni koukali, co blbnu. Ale já už musel hrát haura, když jsem to takhle zvoral.</p>
<p>„Na, tady máš skaf,“ povídám, „nevadí, že ti bude tu a tam přebejvat?“</p>
<p>To měl být vtip, protože skafy jsou samosebou elastické a nikdy nepřebývají.</p>
<p>Kay se na mě tak hezky usmála, že mi to skoro přestalo vadit, že jsem jí pustil tu škebli.</p>
<p>„Tak platí,“ říká.</p>
<p>„Co platí?“ já na to.</p>
<p>„No, že když najdu pořádnej šutrák, tak to oba balíme.“</p>
<p>Já vám najednou nevěděl, co na to říct, tak mě to vzalo. A tak jí honem povídám, aby to na mně nepoznala – stejně to poznala – ať už se souká do skafu, že ta škeble za chvíli otevře hubu.</p>
<p>„Já vím,“ Kay na to a leze do skafu.</p>
<p>Je v něm natotata, jak jsem už říkal, ona byla strašně šikovná. Ještě než si zavřela hlavu, tak mi vlípla takovou pusu, jakou jsem od ní ještě nedostal.</p>
<p>„A to je jenom závdavek,“ řekla ještě. Já jsem se vám fakt začal těšit na to, až vyleze s tím šutrákem v ruce. Ale pak škeble zamlaskala, to ona dělá vždycky chvíli předtím, než se otevře, a Kay se honem nachystala, aby mohla hned dovnitř. Zajela tam jako nůž do másla… vy zase nevíte, co je to máslo. Zkrátka jako by chtěla být co nejdřív zpátky. On tam teda nikdo nezůstává déle, než je potřeba, že jo. Dvě hodiny vám tam uvnitř úplně postačí. Viděl jsem chlápky, co vypadli ven, a měli šedivé vlasy. To Kay měla pořád háro černé, jako je tma v těch škeblích.</p>
<p>Řeknu vám, že to byly nejdelší dvě hodiny v mém životě, aspoň jsem si to tehdy myslel. Já se opravdu nemohl dočkat, až to spolu s Kay zabalíme. Akorát jsem přitom měl takový divný pocit, že se to přece nemůže povést, že by to bylo příliš fajn. A taky že jo. Když se škeble nakonec přece jenom otevřela, vypadlo z ní akorát trochu toho prachu, a Kay nikde. Byl jsem z toho úplně grogy. Dokonce jsem strkal hlavu do té díry – jen tak beze skafu – jestli tam někde Kay nezůstala trčet. Museli mě odtáhnout pryč, jinak bych tam asi vlezl za ní. Pak škeble zase sklapla a já věděl, že už Kay nikdy neuvidím. Tak jsem se táhnul aspoň za tou škeblí, všichni si ťukali na čelo, jako že jsem se zbláznil, ale já si nemohl pomoct, já nevím, na co jsem vlastně čekal. Ale když se škeble za další dvě hodiny, mají to vypočtené skoro na minutu, zase zastavila a otevřela tlamu, tak už jsem to věděl. Kay byla venku!</p>
<p>Teď si asi říkáte, že vás pěkně houpu, že to není možné, aby to přežila. Však to taky nepřežila. Sice ještě nebyla hotová, když se dostala ven, ale už měla na kahánku. Zůstala z ní sotva půlka, nohy a ruce byly pryč. To je na těch skafech nejhorší, že se začínají rozkládat od nohou. Má to nějakou souvislost s tělní teplotou, studená místa to schytají nejdřív, hlava přijde až nakonec, takže si přitom hezky užijete. Kay si taky užila, to bylo vidět. Neřvala sice, ale jenom proto, že měla popraskané hlasivky, aspoň to později říkal felčar, co ji pitval. Akorát koulela očima. A nejhorší bylo, že pořád koukala po mně. Ale já to nevydržel a musel jsem utéct. Já jsem vyblil i to, co ve mně nikdy nebylo.</p>
<p>Když jsem se konečně vrátil, už byla pryč. Odnesli ji v takovém pytli, co vypadá trochu jako skaf, ale vydrží mnohem míň. Nikdy předtím jsem si nevšimnul, jak moc si jsou podobný. Chlapi se zatím dohadovali, co se Kay stalo.</p>
<p>„To je nějaký divný,“ povídá jeden, „že se nedostala ven hned napoprvý.“</p>
<p>„Ta škeble je celá nějaká divná,“ říká další, „však on tadydle mladej dobře věděl, proč se do ní necpal.“</p>
<p>„Jo, jo, však měl dycky dobrej nos.“</p>
<p>To mě teda naštvalo, jako bych za to nakonec mohl já! Kdepak, dobré skutky se nemají konat, z toho nikdy nic dobrého nekouká. Buď jste za blbce, nebo rovnou za podrazáka. Přitom každý ví, že velká škeble znamená taky velké riziko. Ty staré mají střeva kdovíjak pošmodrchaný a zarostlý, žádný div, když tam jeden zabloudí. Něco takového muselo potkat i Kay, zamotala se tam a nestihla se včas vrátit. Když si představím, jak tam trčí a čeká, a mezitím se jí rozpouští skaf, je mi zase šoufl. Radši myslím honem na něco jiného, třeba na ten šutrák, co tam vevnitř našla. Za tu dobu ho musela sbalit, ono to chvíli trvá, než ho člověk vydoluje holýma rukama, ale víc než půl hodiny na to nepotřebuje.</p>
<p>A najednou mně to zapálilo, kolikrát jsem si potom za to nadával. Kdyby to šlo bez potíží, tak by se Kay určitě vykulila s tím šutrákem v ruce. Jenomže ona už žádné ruce neměla, a tak tam ten šutrák musel někde zůstat! A nebude daleko od díry, na to dám krk, ona Kay, když si něco usmyslí, tak to taky udělá. A jestli udělala takový neskutečný rekord, čtyři hodiny ve škebli, tak to vám nikdo neuvěří, že pro to neměla setsakramentsky dobrý důvod.</p>
<p>A tak jsem se otočil na maníky, co po mně pořád tak divně koukali a vedli hloupé řeči.</p>
<p>„Kdo mně pučí skaf?“ ptám se.</p>
<p>No to si můžete představit, dívali se na mě jako na blázna. Já taky jako blázen musel vypadat, třepal jsem se na ten skaf, abych už mohl dovnitř, jen aby někdo nekápnul na to samé jako já. Ale kdepak, nikoho to ani nenapadlo, všichni si mysleli, že jsem musel zmagořit. Tahali mě pryč, ať neblbnu, že už toho bylo akorát, málem jsem se s nima musel porvat. Ale nakonec se jeden namíchnul, dlouhej Mike, co to s ním Kay táhla přede mnou.</p>
<p>„Jenom tam vlez,“ povídá, „docela ti to přeju. Když mi tadydle podškrábneš směnku, tak ti ho pučím.“</p>
<p>„Na co směnku?“ ptám se.</p>
<p>„Na novej skaf, přece,“ povídá ten mizera.</p>
<p>Jak vidíte, rovnou mě odepsal. Hodil mi skaf a ještě se blbě chechtal, jestli mi někde nepřebývá. Ale já si ho nevšímal, byl jsem úplně hotový z té škeble a z toho šutráku, co tam někde čeká rovnou za dveřma, až ho někdo zvedne.</p>
<p>„Jen si pindej,“ říkal jsem si, „však ono ti sklapne, až ti předvedu, k čemu jsem potřeboval tvůj smradlavej skaf.“</p>
<p>Zatím sem přitáhli skoro všichni prospektoři z okolí, nějak se rozkřiklo, na co se chystám. Nikdo už radši nic neříkal, jenom tak postávali okolo a koukali, co bude. Já se nemohl dočkat, až budu moct dovnitř. Ne že bych se bál, že mi ta škeble zdrhne, to ona je na to moc pomalá, jako šnek, spíš jsem měl strach, abych si to ještě nerozmyslel. Nesměl jsem o tom moc přemýšlet, to je vždycky na škodu, když je člověk moc chytrý.</p>
<p>Znal jsem jednoho chlápka a ten, než poprvé vlezl do škeble, nastudoval všecko, co se o těch potvorách vědělo. Ten by vám napsal všechny rovnice, jak jsem o nich povídal. Akorát že už nikdy nic nenapíše, protože mu to všechno bylo prd platné.</p>
<p>V tom je hlavní rozdíl mezi náma dvěma. On měl takovou teorii, jak na škeble vyzrát, aby se otvíraly, jak člověk potřebuje. Dělal s tím hrozné tajnosti, jako by se bál, že mu to někdo vyfoukne. Přitom ho nikdo nebral vážně. Mělo to něco společného s tím, jak se škeble rozmnožují, dodnes to nikdo pořádně neví. Co se pamatuju, tak na Coranu hledali nějaký vejce, a žádný nenašli. Žádný div, v coranské poušti je všechno zahrabané v tom pitomém písku, tam když si lehnete, tak vás po čtvrthodině nikdo nenajde. On by vás stejně nikdo nehledal.</p>
<p>„Když má škeble jenom jednu díru,“ tvrdil ten chlápek, „tak ji musí používat na všechno, teda i na rozmnožování.“</p>
<p>„To je možný,“ musel jsem uznat. „Co se pamatuju, tak je to u lidí podobný.“</p>
<p>„Potom tam musí bejt nějakej sval, kterej to votvírá,“ dumal. „Stačí se do něho strefit, a škeble se ráda rozbalí.“</p>
<p>„Když je to tak jednoduchý, proč to neprubneš?“</p>
<p>„Však já tam vlezu. Ale musím tam jít najisto.“</p>
<p>Tak tenhleten chytrák se každého vyptával, jaké to je uvnitř, až ho měl každý tak akorát. Nakonec se s ním už nikdo nebavil, a tak do jedné škeble vlezl sám. Asi se mu ji nepodařilo pořádně rozrajcovat, protože se otevřela přesně podle svého jízdního řádu, teda za dvě hodiny. Chlápek z ní sice vypadnul, ale byl úplně zcepenělý. On se tam vevnitř dočista zcvoknul. Žádný div, to není zrovna vhodné místo na přemýšlení. Jak povídám, rychle tam, rychle ven.</p>
<p>Koukám, že jsem se zase zakecal, vy určitě chcete vědět, jak to dopadlo s tím naším šutrákem. Tak jsem se nakonec dočkal i já a ta škeble otevřela papuli, až ji měla tak velkou jako Mike, když vstává po flámu. Na nic jsem nečekal a hupsnul jsem dovnitř, akorát jsem se hned koukal po tom šutráku. Samosebou jsem nic neviděl, škeble sklapla a já tam seděl potmě. Musel jsem se zapřít rukama nohama, aby mě to nevcuclo dál, to jsem vám už povídal, jaký tam je průvan. Byl to pořádný hukot, skoro jsem se bál, že to odsaje i ten šutrák, teda pokud tam někde je. Byl jsem celý obalený pískem, asi jako řízek, jenom mi neříkejte, že nevíte, co to je. Hned jak to přestalo, jsem začal šmátrat kolem dokola, řeknu vám, to byly hrozné chvilky. Najednou už mi to nepřipadalo tak chytré jako venku, spíš naopak. To si umíte představit, jak jsem byl rád, když jsem ten šutrák opravdu nahmatal.</p>
<p>To byl kus, jaký se na Coranu ještě nenašel. Sice jsem ho neviděl, jenom cítil, ale věděl jsem nabeton, že je čirý jako sklo – na Coranu jiné ani nejsou – a že musí mít hodně přes tisíc karátů, jasně že po vybroušení. Tak jsem tam seděl a mazlil se s ním, jako by to byla nějaká ženská. Neměl jsem moc jiných možností, jak trávit ty dvě hodiny, než se škeble zase otevře. Pořád jsem si představoval, co všecko si za ten nádherný šutrák koupím, jak vypadnu z Coranu a usídlím se na nějakém šikovném místě, ještě nevím na jakém. V každém případě tam ale nesmí být žádný písek a nic podobného škeblím. Sem tam se mi do toho přemýšlení připletla Kay, ale to jsem honem koukal myslet na něco jiného, jinak bych se z toho asi zcvoknul jako ten chytrý chlápek, co jsem vám o něm vykládal. Radši jsem si představoval ten náš šutrák – stejně jsem mu pořád musel říkat náš, nějak mi nešlo od pusy můj – až z něho bude krásný vybroušený briliant. Docela rád bych se přes něho podíval na červené coranské slunce, to vám dělá nádherný oheň. To bylo samozřejmě jenom takové zbožné přání, protože mi bylo jasné, že jak dám ten šutrák z ruky, už ho nikdy neuvidím. Nejspíš si ho koupí nějaký magnát nebo ho vystaví v coranském muzeu. Ten, co tam je doteď k vidění, je skoro poloviční.</p>
<p>Tak jsem si to hezky maloval, aby mi to líp uteklo, až jsem toho měl tak akorát. Podle mých vnitřních hodin – každý prospektor vám odhadne dvě hodiny a splete se leda o pět minut – se měla škeble každou chvilku otevřít. Pořád jsem poslouchal, až se ozve takové to mlaskání, jak se škeble chystá na baštu, ale ono nic. Už jsem byl dost nervózní, protože jsem začal tušit, že se něco pohnojilo. Nějakou tu minutu bych byl ochotný připustit, že jsem se seknul, ale o čtvrt hodiny, to ne. Musela v tom být nějaká zrada. Pomalu mi začínalo docházet, že tahleta škeble si holt usmyslila vynechat jednu porci. Jestli to byla pravda, tak to byl ten nejhloupější vtip, který jsem na Coranu kdy slyšel.</p>
<p>Nejdřív jsem jenom tak seděl, dokonce jsem se snažil přemýšlet. To přece není normální – ta škeble musí mít nějaký důvod, aby najednou držela hladovku. Hned mě jich napadlo aspoň pět – jeden blbější než druhý. Třeba se dala na maso a drží si mě jako ve špajzu. Za půl hodiny se do mě pustí. Nebo na mě má vztek, že jsem jí vyfouknul šutrák. Nebo že jsem k němu přišel tak lacino. Jak vidíte, začínalo mi docela slušně hrabat. Ale ručím vám za to, že v mé situaci byste na tom nebyli o moc líp.</p>
<p>Pak jsem dostal vztek já. Taková léta to funguje: škeble se otvírají a zavírají, že byste si podle nich mohli řídit hodinky, a pokazí se to, zrovna když jsem náhodou vevnitř. Přemýšlel jsem, v čem to bylo dneska jiné než normálně, a najednou jsem na to kápnul. Tahleta škeble mě podfoukla, protože jsem zase já podrazil ji. Nenechal jsem se vcucnout do žaludku, takže nedostala svoji obvyklou dávku. Nejspíš ještě pořád čeká, až žrádlo dorazí na to správné místo. Jo, to je ono! Asi jsem jí úplně rozhodil metabolismus, a ona teď neví, na čem je.</p>
<p>Nejdřív mě napadlo, abych honem makal do toho hladového žaludku a zpátky, naštěstí jsem se vzpamatoval – na to bych potřeboval nejmíň hodinu a já měl času tak polovičku, spíš ještě míň. A tak jsem zůstal sedět na fleku a čekal jsem, jestli ta potvora nezmoudří a nevyplivne mě ven. Řeknu vám, to byly chvilky, jaké bych nepřál ani tomu lumpovi Mikovi, který mi půjčil skaf a teď už se nejspíš ohlíží po novém. Seděl jsem a pozoroval, jak mi začínají trnout nohy – to už jsem vám povídal, že to začíná od nohou. Za chvíli už jsem to cítil pořádně a za nějakých pět minut jsem řval jako pominutý. Pořád jsem ale měl největší starost o ten šutrák. Sbalil jsem se do klubíčka, ruce jsem si nacpal do podpaží, to se rozumí i se šutrákem. Akorát nohy jsem neměl kam schovat, ale s těma to stejně bylo beznadějné. I v té tmě jsem věděl, že od kolen dolů už jsou na kaši. Už jsem ani moc neřval, spíš chraptěl, nemohl jsem si přitom nevzpomenout na chudáka Kay.</p>
<p>„Vidíš, holka,“ myslel jsem si, „nakonec dopadnem oba stejně. Akorát že já nevydržím tak dlouho s dechem.“</p>
<p>Ne že by mi to v té chvíli zase tak vadilo, spíš naopak. Teď už jsem měl jenom jedno přání: abych to měl co nejdřív odbyté. Jednu chvíli jsem se docela vážně pokoušel spolknout vlastní jazyk. Cítil jsem, jak to leze pořád výš, a rozhodl jsem se, že až do pasu čekat nebudu. Akorát jsem neměl žádný šikovný vercajk, kterým bych si to mohl usnadnit. Věřte mi, s holýma rukama se těžko odkráglujete. Někoho jiného, to jo, toho můžete třeba zaškrtit, sebe samého těžko. Aspoň se mi to nějak nedařilo. Navíc mně u toho pořád překážel ten šutrák. Pak mně došlo, že bych si mohl pomoct s ním. Zkoušel jsem rozřezat skaf, ale nešlo to. On je surový diamant sice tvrdý, ale ne moc ostrý. Dřív si s ním rozbijete hlavu, než se podříznete. Tak jsem se rozhodl to vyzkoušet.</p>
<p>Zašprajcoval jsem se, jak to nejlíp šlo, v té zatracené díře. Musel jsem nacpat záda do toho výklenku, jak tam už dobrou půlhodinu měly být dveře, levačku jsem opřel kdesi nahoře a druhou rukou jsem se pořádně rozmáchnul – něco jako Benny Johannson od Falconů, když se chystá vyautovat pálkaře. Aha, vy nejspíš nevíte, co to byl bejzból. Zkrátka, švihnul jsem tím šutrákem co nejvýš, přitom jsem narazil do něčeho měkkého. Než jsem se stačil podivit, kde se to v té tvrdé díře vzalo, mlasklo to, škeble se otevřela jako rozlousknutý burák a já se vykulil ven.</p>
<p>Potom byl takový frmol, že si z toho moc nepamatuju. Nejspíš mě nacpali do stejného pytle jako Kay, akorát že já neskončil v pitevně, ale o patro výš u řezníků. Asi mi to nebudete věřit, ale celou tu dobu, co se ve mně vrtali, jsem ten šutrák nepustil z ruky.</p>
<p>To bylo moje štěstí, protože to byl opravdu výstavní kousek. Střelil jsem ho sice pod cenou, protože jsem potřeboval prachy, ale stejně jsem z toho mohl zaplatit operaci, skafandr, tenhleten prima vozík s umělým pajšlem i hlasový synťák, a ještě mi nějaké prachy zůstaly.</p>
<p>Navíc jsem se stal slavným, protože jsem byl první, kdo dokázal škebli sám otevřít. Sice jsem nevěděl jak, ale to už za mě vykoumali specialisti na coranský ekosystém. Když mně to později vysvětlovali, musel jsem se tak smát, až mi přetekla tahleta bandaska. Pamatujete se ještě, jak jsem vám povídal o tom chytrém maníkovi? Tak on měl s tím rozmnožováním nakonec pravdu. Ve škebli, nahoře nad tou dírou, je takové místečko široké jako dlaň, pojmenovali to po mně – van der Halsův bod – nikdo pořádně neví, co to je, nejspíš nějaká erotogenní zóna. Když do toho pořádně praštíte, tak se vám škeble otevře třeba třikrát za sebou.</p>
<p>To víte, že z toho byla velká sláva. Prospektoři lezli do škeblí jako diví, šutráků přibývalo a jejich cena padala dolů. Sem tam sice nějaký míň šikovný prospektor zařval, ale pořád to bylo o moc jednodušší než za mých mladých let. To automatické otvírání, zrovna jako tuhle ve výtahu, vám ušetřilo dobrou půlhodinku, a to se ve škebli počítá jako pět roků venku. Na Coranu se s tím dělaly tajnosti, ale stejně to nějak prosáklo ven, a ze žemle přilítlo pár stovek čerstvých nadržených prospektorů. To už jsem věděl, že je nejvyšší čas zvednout kotvy. Posbíral jsem všechny své prachy – něco jsem měl ještě z toho superšutráku, něco jsem dostal za nějaké nouhau na otvírání škeblí. Nevím sice, co to může být, ale když vám za něco cpou prachy, přece se nebudete cukat. Stačilo mně to na letenku na žemli a doživotní servis, já už stejně víc nepotřebuju.</p>
<p>Z Coranu jsem vypadnul v pravý čas. Měsíc po tom začal lov stagnovat a za dva měsíce si někdo všimnul, že škeblí ubývá. Do půl roku bylo veškeré průmyslové využití zakázáno, zastřelili asi dvacet prospektorů, než to začali brát vážně, a zbylé škeble přestěhovali do rezervace, ale to už bylo stejně houby platné. Přežívá jenom pár kousků, žádné nové se nerodí, protože jsme jim rozštelovali reprodukční mechanismus. Když se to tak vezme, jsem na tom stejně. Vercajk mi sice zůstal, oni ti doktoři na Coranu odvedli docela dobrou práci, ale nefunguje to. Ani mi to moc nevadí. Poslední ženská, o kterou jsem doopravdy stál, zůstala na Coranu. Koupil jsem tam pro ni docela malý claim – jenom dva čtvereční metry. Říkali mi, že je to v jejím případě plýtvání místem, ale já vím svoje. Je tam akorát tolik placu, abych se tam vedle ní jednou vešel i já.</p>
</section>
<section>
<p>Jaroslav Mostecký:</p><empty-line /><p><strong>Sloužím vlasti, kurva!</strong></p>
</section>
<section>
<p><strong>Jaroslav Mostecký (*1963)</strong></p>
<p><emphasis>Jaroslav Mostecký je právem považován za jednoho z vůbec nejlepších českých žánrových povídkářů. Knižně debutoval (ještě pod pseudonymem Jeremy Shackleton) v roce 1995 románem „Jdi a přines hlavu krále“, prvním dílem vikinské trilogie „Vlčí věk“, dodnes ceněné pro svou epičnost, drsnost a vypravěčské mistrovství. Následoval sci-fi román „Pištec“ a několik povídkových sbírek, mapujících Mosteckého obsáhlou tvorbu, například „Ďáblovy dcery“ (fantasy povídky), „Čára hrůzy“ (hororové povídky) a „Archivář“ (sci-fi povídky). Čtyřmi svazky přispěl do cyklu „Mark Stone“ a jednou knihou do cyklu o Conanovi. Povídka „Sloužím vlasti, kurva!“ poprvé vyšla v roce 2008 v antologii „Časovír“ Vlada Ríši.</emphasis></p>
</section>
<section>
<empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>„Ježíšku na křížku, játrová paštika! Zase! To už je pošestý tenhle tejden!“</p>
<p>„Klid. Dyť je teprv sobota!“</p>
<p>„Zajímalo by mě, z čeho to vlastně vyrábějí!“</p>
<p>„Mě by to nezajímalo. Radši ne!“</p>
<p>Ani jsem ty dva neznal. Asi tu nebyli nejdéle, když se ještě dokázali takhle bavit. Přešlápl jsem ve frontě, posunul se o decimetr dál a zabubnoval prsty na dno jídelní misky. Dneska to trvalo nějak dlouho a ještě nebylo hlášení. Taky by se mohlo stát, že bych musel z jídelny vypadnout dřív, než vůbec dostanu večeři.</p>
<p>„Pohněte, kurva!“ zaječel někdo jen pár míst za mnou. Zřejmě jsem to tak necítil jenom já. Fronta se pohnula, a zase o kousíček.</p>
<p>„<emphasis>Mimořádná noční směna má nástup za deset minut!</emphasis>“ Hlášení začalo. My stavíme stavbu, stavba staví nás. Takže si někteří naprásknou břicha zase až ráno.</p>
<p>„Do prdele! Nechte nás aspoň nažrat, vy spermohlti!“ zaječel někdo a nejspíš hned sklonil hlavu. Už měl smůlu. Vytáhnout si ten hlas a podle frekvence zjistit, kdo to řekl, nebude pro režimáka žádný problém.</p>
<p>„<emphasis>Jedná se pouze o družstva, pracující na čelbě štoly VIII. B, včetně příslušné insekticidní hlídky</emphasis>,“ pokračoval hlas z reproduktoru pod stropem. „<emphasis>Dobrovolníci, hlásící se na zítřek k práci při opravě bezpečnostních vrat u štoly II. A, se po večeři shromáždí ve foyeru osvětové místnosti a nejdříve podstoupí bezpečnostní školení. Dobrou chuť, pánové, a příjemnou zítřejší neděli!</emphasis>“</p>
<p>Konečně na mne došla řada. Nafasoval jsem teplou paštiku, čtyři kusy chleba a plný koflík čaje a přesunul jsem se k prázdnému stolu. Měl jsem štěstí. Z paštiky se kouřilo, studená se nedá žrát. Pomalu jsem si do ní drobil chleba a vydýchával další den. Bylo po hlášení a už by měl být klid. Tak to bylo vždycky… „Krucinál!“ Lžící jsem vylovil z jídla cosi, co ze všeho nejvíc připomínalo švábí nohu, a vzal jsem to i s trochou paštiky okolo. Vyklepl jsem to na stolní desku vedle jídelní misky a nabral si znovu.</p>
<p>Naproti se někdo posadil. Raději jsem se ani nepodíval. Nerad si kazím sobotní večery.</p>
<p>„Klid, Tome,“ uslyšel jsem jeho šepot. „To jsem já.“</p>
<p>Zvedl jsem k němu oči. „Kliď se mi z očí, Radku. Dnes nemám náladu na nikoho. Zejtra je to tisíc dnů, co jsem tady.“</p>
<p>„Počítáš to,“ usmál se, jako by to sám nedělal, blbec. Skoro každý mukl to počítá. A z trestaneckého oddílu fyziků všichni. Já měl akorát to štěstí nebo tu smůlu, že jsem tu z nich byl první, a tenkrát ty <emphasis>zkurvený zelený mozky</emphasis> ještě neměly tu drzost, aby mi daly takový nášup jako těm, co sem přišli v druhém sledu. „Mám zprávu…“</p>
<p>„Dívá se po tobě,“ přerušil jsem ho.</p>
<p>Radek se po bachařovi ani neohlídl a vybuchl násilným smíchem. „Jo, dobrý! Sakra dobrý, Tome! Myslel jsem, že už všechny vtipy znám!“</p>
<p>Bachař si nás přestal všímat. „Volno,“ vybídl jsem ho. „Tak mluv, ať to mám za sebou!“</p>
<p>„Přidali ti, Tome,“ zašeptal. „Zejtra to bude v rozkaze!“</p>
<p>Oblil mne studený pot. „Jak to víš?“ vydechl jsem.</p>
<p>„Ve volným čase pracuju v kanceláři velitele. Přece to víš. Přečtu si všechno, co přijde.“ Zachichotal se. „Vidím taky každou hanbatou fotku, co muklům pošlou ty jejich běsky. Je to někdy pokoukáníčko…“ Neposlouchal jsem ho. Třásla se mi ruka. Jen jedna. Vypadalo to divně. „Kolik?“ vypadlo ze mne konečně.</p>
<p>„Dva roky, Tome.“</p>
<p>Srdce mi bušilo, jako kdyby mi v té chvíli napumpoval do žil adrenalin v poměru s krví jedna ku jedné. Už jsem tu skoro tři a dva mne ještě čekaly. Teď další dva. „Jdi do háje, Radku!“</p>
<p>Potřásl hlavou. „Možná je čas, abys začal znovu uvažovat o naší nabídce.“</p>
<p>Neodpověděl jsem mu.</p>
<p>„Nechají nás tady chcípnout, Tome!“</p>
<p>Olízl jsem lžičku. „Já vím.“ Nemohl jsem si pomoct, ale do očí se mi draly slzy jako hrachy.</p>
<p>Potřásl hlavou. Znal to. Dostal deset let. Když probíhal jeho soud, hádalo se, že právě tolik času je třeba, než bude projekt generátoru dokončen. Přišel sem rok po mně a pamatoval jsem si, jak mne to tehdy zahřálo u srdce, že na něj taky došlo. Po mém zatčení se totiž podepsal pod moji práci o tachyonové ozvěně, parchant.</p>
<p>Fuj, už je to pryč.</p>
<p>„Kdy máš směnu?“ zeptal se.</p>
<p>„Nejspíš ranní v pondělí. Jestli to režimák ještě nepromíchá.“ Napil jsem se čaje. „Utíkat je blbost, Radku! Nemá to cenu! Tady nikam neutečeš! I kdyby ses dostal ven, ta planeta je skoro mrtvá! Žádný zvířata, dyť to sakra víš! Sršně všechno vybily, než odešly spát. Chceš do lesa? Co tam, hergot? Tady si máš aspoň s kým pokecat! Není tam jídlo a zapomeň, že ti z vesnice budou nosit zásoby. Tam žijí jenom bachařský rodiny. Já tam předloni byl jednu sobotu na brigádě po vichřici. Ty lidi se na nás dívali jako vrahy! Nikdo z nich ti tam venku nepodá ani kus chleba!“</p>
<p>„Přece chceme odletět!“</p>
<p>„A čím chcete odletět, ty vole? Ta šalupa, co tady přistane jednou za půlroku se zásobama, nepobere ani deset lidí a v nákladovým prostoru se mimo atmosféru cestovat nedá. Je to blbost, Radku, říkám to postý! Třeba teď je tam venku prachová bouře! Co budeš dělat, až…“</p>
<p>„Už skončila,“ přerušil mne. „Ale tady o tom nemá cenu mluvit. Pondělí na ranní směně, říkal jsi? Takže štola IV. CA, jasný? Je to tam, co minulej tejden zařvala celá insekthlídka. Nikdo tam zatím nechodí, protože to tam ještě smrdí. Doraz hodinu po začátku směny.“</p>
<p>„A k čemu to bude?“</p>
<p>Usmál se na mne jako na postiženého. „Měl bys začít sekat latinu a lízt plukovníkovi do prdele, aby tě konečně přeřadili zpátky k nám. Tady mezi těma obyčejnejma muklama ztrácíš logický uvažování!“ Zvedl se a houpavým krokem starého mazáka se vydal za zástěnu, kde stála korýtka s vodou na umývání jídelních misek.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Jo, můj tisící den v nápravném pracovním U-lágru Happy Permon vyšel na neděli. Zase po deseti dnech se báječně dýchalo. Ventilace už nebučela v těch příšerných infratónech jako odsávač, co nemůže popadnout dech, a protiprachové uzávěry byly vysunuté. To znamenalo, že prachová bouře na povrchu už vážně pominula.</p>
<p>Po celým U-lágru voněla káva, z repráků pod stropem nám pomocník denního velitele s infantilním nadšením doporučoval nedělní mši a vzápětí ještě infantilnějším hlasem předříkával raz dva, raz dva k rozcvičce. Jako vždycky cvičili jen zobáci, co kroutili první až třetí rok. Všichni s jedinou výjimkou. Mě by ani nehnulo.</p>
<p>Vyhrabal jsem se zpod deky a hlasitě zívl. Byl jsem na cele sám. Sašovo lůžko bylo prázdné a na háčku na stěně chyběly fáračky. Nejspíš ho v noci vzbudili na mimořádnou směnu, chudáka. Pomalu jsem se převlékal a vyhlížel skrz mřížoví na chodbu. Mladí končili s cvičením a teď různě postávali, přešlapovali a čekali, až staří vypadnou na snídani a oni se budou moct v klidu vrátit do cely, v klidu se opláchnout, v klidu se převléci do nedělních tepláků a v klidu sednout na mísu bez toho, že by je ti ujetí nadržení magoři otravovali. Vzal jsem si z hrabíčka hrnek, ťukl do bzučáku a počkal, až mi dozorčí bachař z kukaně pět metrů nad podlahou vězeňského sektoru, kam jsem patřil, otevře klec. Tiše to cvaklo a já mohl vyjít.</p>
<p>„Sakra!“ zaklel jsem vztekle pod vousy, když jsem uviděl toho sígra. Opíral se o sloup uprostřed chodby a díval se na mne. Stokrát to vyšlo, a zrovna dnes jsem ho musel potkat znovu. Ve všední den bychom hned po snídani oba odešli do zaměstnání a celý den bychom se neviděli. Jenomže dnes byla neděle, a v neděli – když ráno něco začne – táhne se to až do večera. Zůstal jsem uvnitř a zatím se mi vycházet nechtělo ani trochu.</p>
<p>„Ale! Náš Einsteinek!“ hodil hlavou směrem ke mně. Jeden by hádal, že v takové chvíli bude kolem něho celá jeho suita a jako jeden muž se všichni budou pochechtávat, připravení zakročit, kdyby to s jejich páníčkem vypadalo zle. Smraďoch Heger to ale neměl zapotřebí. Když mu jednou ruplo v kouli, vláčel na sobě čtyři bachaře a pátému při tom přerovnával obličej do čtverečku s jemným rastrem.</p>
<p>Plivl jsem směrem k němu, i když mi bylo jasný, že jsem si tím zadělal na večerní rajóny. „Smraďoch Heger! To je náhodička!“</p>
<p>Kdo by ho neznal, mohl by hádat, že tu přezdívku přeslechl.</p>
<p>„Kurva, že náhodička! Vo čem se ti dneska zdálo, Einsteine?“ zazubil se. „Že by vo dnešní snídani?“</p>
<p>Moc dobře jsem věděl, na co naráží. Naše nepřátelství začalo hned první den potom, co mne za trest přeřadili z oddílu fyziků mezi obyčejné mukly. Byl to zrovna svátek, prezidentovy narozeniny, a na šichtu šlo jen málo chlapů. Já tehdy poprvé zašel na snídani a odmítl tomuhle hromotlukovi odevzdat daň. Dostávali jsme každý pět rebarborových koláčů a on chtěl hned dva. Tak začala naše válka, a ví bůh, že kdybych nebyl, kdo jsem, prohrál bych ji hned první večer.</p>
<p>„Nebo o nějaký ženský, co tě čeká venku?“ Oplatil mi plivanec. Už mu to mohlo být jedno. Já plivl první, rajóny byly moje. „Hádám, že musí bejt úplně blbá…“ Prasácky si říhl. „Nebo je slepá, co říkáš? Blbá a slepá… Fuj! To musí bejt kombinace!“</p>
<p>Snažil se mě vyprovokovat.</p>
<p>„Ale píču má, tak co, že jo?“ Mazáci, co byli zrovna na chodbě, se unisono rozchechtali. Ti ostatní mlčeli, ale jednou budou stejní. Znovu plivl směrem ke mně a tentokrát se mi trefil na botu. Házení rukavice už patřilo leda do starých knížek. Teď se to dělalo takhle.</p>
<p>Zachrchlal jsem a vytáhl hlen až z paty…</p>
<p>„Vopovaž se!“ zahučel Heger a podvědomě zaťal pěsti.</p>
<p>Převaloval jsem chrchel na jazyku a přemýšlel. Buď couvnu, nebo mi zrychtuje obličej dřív, než ho odtrhnou, a to bude bolet… I když mě na rozdíl od všech těch ostatních chudáků, muklů, kápů a zobáků na U-lágru chránil stát. Zrovinka ten stejný zkurvený establishment, co mne sem dal zavřít. Na šachtě jsem měl v brašně s nářadím paralyzér, pro případ kontroly maskovaný jako měřák přítomnosti škodlivých plynů. Tady jsem měl ale jen holý ruce. A tak jsem to hodil směrem k plivátku. Prstem jsem drcl do mřížovaných dveří, počkal, až se otevřou, a pak jsem vyšel na chodbu. „Zdálo se mi o dobrým červeným víně, Smraďochu,“ neodpustil jsem si. Konečně, vlastně to nebylo zas tak špatný, že s tím ten zmetek začal. Neměl jsem na to, abych se ho zbavil sám. Prostě jsem ho potřeboval vyprovokovat, aby ho konečně museli picnout. Protože jinak se budu muset pořád bát, kde se mi na šachtě objeví za zády a zajede mi sbíječkou mezi lopatky. Můj život stál za víc než ten jeho a dost ho to žralo. „Potom se mi zdálo o projížďkách na koni po zasněžených pastvinách, o povrzávání sedla… taky o krásných holkách, co mi ještě nedávno samy lezly do postele, protože jsem byl sakra dobře placený. A ještě o mýdle se mi zdálo, Smraďochu. Prostě o samých těch věcech, o kterých ty nemáš ani tušení.“</p>
<p>„Mám tě na mušce, Heger! Zklidni se!“ preventivně to třesklo z bachařovy kukaně.</p>
<p>„Klid, veliteli,“ houkl po něm Heger, aniž by ze mne spustil oči. To bylo divné. Něco se dělo, a podle toho, jak se všichni tvářili, jsem byl jediný, kdo ještě nevěděl, o co jde. Pak se na mne zazubil jak na bráchu, kterého deset roků neviděl. „Hele, Cavendishi! Napadlo mne, že bychom mohli uzavřít příměří!“</p>
<p>Kolem to zahučelo, ale já byl ve střehu.</p>
<p>„…teď, když jsme skoro příbuzný.“ Ohlédl se dozadu do chodby, kde byla jeho cela. V té chvíli mi to došlo. Jen jsem si to ještě nechtěl připustit… „Pusťte ho!“ křikl.</p>
<p>Dveře jeho cely se otevřely a někdo tam zevnitř vystrčil do chodby Sašu. První, čeho jsem si všiml, že měl na sobě fáračky a nebyly ani trochu zaprášené. Nevytáhli ho v noci na šichtu, byla to jen finta! Chodba zmlkla a ani bachař nahoře v kukani nevěděl, co říct. Musel o tom vědět, že má Heger na cele žabce, ale konečně, to nebylo poprvé. Bylo jenom málo těch, co tomu unikli. Já, pár chlapů, co si je vzal pod křídla Marcinkovič, a pak Saša, kterého jsem hlídal já. Saša byl skvělý kluk. Trochu mi připomínal mého syna, jen byl o málo starší. Dokonce jsem se už přistihl, že mu říkám Matyáši místo Sašo. Teď šel chodbou zpátky k naší cele a díval se do země. Dělal kroky jen ztěžka a už na tom, jak šel, by každý poznal, co mu Smraďoch Heger provedl. Nikdo se nechechtal, jak bylo zvykem, protože věděli, že to je začátek války. Přestřelky skončily. Bylo ticho a uprostřed chodby jsme jako dva pistolníci proti sobě stáli my dva, já a Heger.</p>
<p>„Za to tě zabiju,“ řekl jsem nahlas, aby to každý slyšel.</p>
<p>„Teď?“ zazubil se ten kretén.</p>
<p>Stáli jsme proti sobě. Nepochyboval jsem, že mu stačí jediná rána pěstí, a budou mne seškrabovat z podlahy. On už ale zase věděl, že stačí, aby tu ruku zvedl, a každý bachař, který bude poblíž, mu ji ustřelí. Měli holt takový rozkaz. Přeřadili mne mezi obyčejné mukly, ale potřebovali mou bednu, protože beze mne s projektem nehnou.</p>
<p>„<emphasis>Už za deset minut začíná bohoslužba v kapli Páně vedle jídelny</emphasis><emphasis>!</emphasis>“ zaskřehotalo to do ticha z reproduktorů. „<emphasis>Poslední výzva! Po mši budou následovat zpovědi podle objednávek.</emphasis>“</p>
<p>Cvakl zámek u cely docela vzadu a na chodbu vyšel Marcinkovič. Ze dveří vedle a naproti vyšli další čtyři chlápci a razili mu cestu. Každý se mohl jen jen přerazit, aby mu uhnul z cesty. Rozhrnuli nás jak buldozery a bez zpomalení zamířili k výtahu. Ti nejhorší vrazi jsou z Boha vždycky vyklepaní nejvíc.</p>
<p>V duchu jsem se zasmál. Tohle bylo řešení! Marcinkovič!</p>
<p>Měl jsem to!</p>
<p>„<emphasis>Ještě zvláštní hlášení</emphasis>,“ ozvalo se po několika vteřinách. „<emphasis>Před několika dny dobyla haliánská flotila vojenskou základnu Federace Země v kolonii Casadela. Na planetě nezůstali žádní živí, některým civilistům se však podařilo uprchnout. Pro trestance, kteří mohou prokázat, že měli na Casadele příbuzné, bude seznam zachráněných od zítřka k nahlédnutí v kanceláři plukovníka.</emphasis>“</p>
<p>A bylo ticho. Saša došel do cely a zavřel za sebou.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Radek vybral místo pro schůzku dobře. V blízkosti místa, kde štola IV. CA ústila do větvové chodby IV. C, nikdo nebyl. Taky se tu nedalo skoro vydržet. Páchlo to z ní jako z ještěřího chřtánu, nebo možná ještě hůř. Rozhlédl jsem se a vklouzl dovnitř. Při těžbě tu narazili na sršní hnízdo a teď probíhal proces likvidace.</p>
<p>Na dně úzké štoly leželo potrubí, kterým se do hnízda vháněl insekticidní aerosol, a vedle něj druhé, větší, tak pětistovka, tedy padesát centimetrů v průměru – to pro blbce. To druhé mělo někde na konci přetlakový ventil, kterým si sršní hnízdo odfukovalo, když se v něm zvýšil tlak.</p>
<p>Tohle byla zrovna jedna možnost, jak by se dalo ze šachty zmizet pryč na povrch a pak se při troše štěstí ztratit v lesích. Na trase odtud až ven byla na několika místech do potrubního řadu vložená příruba s drátěným pletivem, ale tím by se s dobrým majzlíkem dalo prosekat. Mohl bych uprchnout na druhý konec kontinentu a nadosmrti se živit lovem ryb a vybíráním červů z hnijícího dřeva. A víc nic. Fuj. Do prdele, chci domů!</p>
<p>Vidět zase Matyáše, vždyť už mu musí být pomalu patnáct…</p>
<p>„Tome?“ vytrhl mě Radkův hlas.</p>
<p>„Jo,“ sykl jsem vztekle. „Jsem tu!“</p>
<p>Proti světlu z větvové chodby se objevila jeho silueta. Napůl klopýtal a napůl přes potrubí lezl po čtyřech. „Jdi ještě dál. Kdyby šel někdo kolem a podíval se, tak nás uvidí!“</p>
<p>„Tohle už stačí,“ zasykl jsem. „Cos mi chtěl?“</p>
<p>„Zalez ještě hloub!“</p>
<p>To už se mi nechtělo, ale z větvové chodby bylo najednou slyšet hlasy. Protáhl jsem se o nějakých deset metrů dál od ústí a paprsek čelovky zatančil po uzávěru z boratexové pěny, uzavírajícím vchod do hnízda. Jen obě potrubí procházela tím špuntem dovnitř.</p>
<p>Dál se tak jako tak jít nedalo.</p>
<p>Nakyslý zápach rozkládajících se hmyzích těl a příšerný smrad (protože jinak se tomu nedá říct) kvasících pláství se tam uvnitř smísil s mrakem insekticidního aerosolu do neuvěřitelně příšerné kombinace, a teď všemi póry v hornině unikal ven. Z mošny, v níž každý z muklů nosil povinné vybavení na šachtu, jsem vyndal respirátor a natáhl si ho.</p>
<p>Ty hlasy se zastavily zrovna před ústím naší štoly. Ztuhli jsme. Chtěl jsem se ještě posunout, ale klopýtl jsem o potrubí. Tiše jsem zaklel a chytil se vypnutého stojanového reflektoru. Byl tu všude příšerný nepořádek. Nechali tu i bomby s boratexovou pěnou pro případ, že by bylo nutné zpevnit špunt. Uzavírali to tu před týdnem a ve spěchu – dokonce tak rychle, že tam museli nechat insekthlídku, která se vydala dovnitř. Sršně se v tomhle hnízdě vzbudily z hibernace neobvykle rychle.</p>
<p>Ti chlápci venku na hlavní chodbě po nás naštěstí nešli. Počkal jsem, než přejdou. „Tak cos mi chtěl říct?“ zeptal jsem se potom.</p>
<p>„Viděl jsem plány tohodle hnízda,“ začal přidušeně. Držel si před ksichtem namočený hadr a dýchal přes něj. Respirátor neměl a neměl ani mošnu, protože nechtěl u dozorce své skupiny vzbuzovat podezření, kam jde. Bez mošny si každou chvíli někdo odbíhal do nějaké slepé štoly, aby se tam vymočil. „Už to tu proskenovali. Je největší ze všech hnízd, co už našli, Tome!“</p>
<p>„No a?“</p>
<p>„Je taky na téměř ideálním místě. Obrovská pecka prázdnoty v téhle hecharodaitové skále… Vlastně to ani není skála,“ opravil se.</p>
<p>„Nejsem geolog, tak je mi to jedno,“ odsekl jsem.</p>
<p>Skoro se utrhl. „Nech mě domluvit. Až se vyklidí plástve a mrtvé sršně, bude tu prostora akorát vhodná pro Centrální srdce generátoru. Zrovna tady bude!“</p>
<p>Do úst se mi dostala hnusná příchuť aerosolu. Několikrát jsem si odplivl. „Proto jsi mne sem, doufám, nepozval! Mě už to nezajímá, Radku.“ Snažil jsem se být smířlivý, ale moc mi to nešlo. „Chtěl jsem ho postavit, to víš… kdysi… Kdyby se to povedlo, mohli bychom cestovat prostorem a časem najednou. Z jednoho místa se vmžiku dostat na jiný svět a do času, který bychom si sami vybrali! Ale nebyly prostředky, dobře… pak přišla válka s Haliány a já pitomec navrhl, že můžeme ty jejich nesestřelitelné, neporazitelné kosmické křižníky poslat díky mému nápadu do háje. Někam na úsvit dějin vesmíru nebo na jeho konec! Nasral jsem si do vlastní kapsy, já vím. Nenapadlo mne, že nás budou chtít izolovat! Udělal jsem pro to všechno, co jsem mohl. Taky jsem vyřešil efekt tachyonové ozvěny, a bez toho by to nešlo, to ti nemusím říkat.“</p>
<p>Ošil se. To bylo pro něho nepříjemné téma. „To už je pryč, Tome. Poslouchej! Model hnízda, utvořený podle skenu, ukázal, že tam dole něco je.“</p>
<p>„Ti parchanti nás místo oslavy šoupli do lapáku! Abychom se nerozptylovali! Pche! Makal bych na tom pětadvacet hodin denně, kdyby mne nechali na tom pracovat. Kdyby mne nechali večer si popovídat s Matyášem a vyrazit si v sedle. Oni nás místo toho zavřeli! Seru, Radku! Seru ti na nějakej generátor…!“</p>
<p>„Říkám ti, že tam dole něco je,“ nenechal se strhnout.</p>
<p>Jo, došlo mi to. Zvedl jsem obočí: „Co tím myslíš?“</p>
<p>Vševědoucně se zasmál: „To ti řeknu, až potvrdíš, že půjdeš s námi!“</p>
<p>Zahrál jsem krátkou etudu na téma „přemýšlím“ a pak jsem přikývl: „Dobře.“ Spíš jsem měl za to, že ne, ale konečně, on mne taky podrazil, když mi ukradl můj výzkum.</p>
<p>„Fajn! Takže rychle. Před dvěma lety nás sem přestěhovali z planety, kde jsme původně měli generátor stavět, protože zjistili, že tohle je to nejlepší místo pro tu věc. Těží se tu birwotová ruda, jasně, a taky hecharodait, který tvoří vrstvu nad birwotem. Ten se vyhazoval, než Kracin, ten geolog, možná ho znáš, už je taky tady, ale drží ho úplně stranou, přišel na to, že hecharodait, tahle zdejší hornina, dokáže zdržovat tachyony a dočasně je se setrvačností vracet zrovna jako ten tvůj hypotetický materiál z teorie o tachyonové ozvěně. Tak se tahle planeta ukázala jako ideální místo pro vybudování generátoru.</p>
<p>Za dobu, co už nejsi v oddíle fyziků a ze vzdoru makáš mezi obyčejnýma muklama, postoupil výzkum geologického podloží tady kolem hodně daleko. Držíš se dál od informací… nevím, jestli musíš, nebo chceš, ale poslouchej! Proběhl výzkum po celé planetě a zrovna tady je největší ložisko hecharodaitu. Ložisko sahá až na druhou stranu horského hřebene a všude má mocnost nejméně pět set metrů, většinou víc…“</p>
<p>„Říkám znovu, už mne to nezajímá,“ namítl jsem, ale zajímalo, hodně! Nejspíš to vytušil a nenechal se zastavit. „Možná nevíš, že hecharodait je sedimentární hornina, podobně jako na Zemi najdeš vápenec, vzniklý ze zbytků vodních živočichů s vápenitou skořápkou, z vápenných řas a podobně. Tak vznikl na tomhle světě hecharodait ze zbytků suchozemského hmyzu. Předpokládá se, že jsou to vlastně hromady zbytků po sršních hostinách. Na téhle planetě žil jenom hmyz, a jenom zatraceně velkej. Když se sršně přemnožily, vybily všechny ostatní druhy, a pak když nastal hlad, zahibernovaly ve svých hnízdech. Hmyz na planetě se vzpamatoval, znovu se rozmnožil, a nějaká ta pitomá krtonožka se prohrabala do jednoho ze sršních hnízd. Probudila je a ti se zase začali cpát. Možná se hnízd probralo víc. Každopádně kolem nich znovu začala narůstat hromada zbytků a ostatní spící hnízda tak zarostla do nově vznikající horniny. Chápeš?“</p>
<p>Zavrtěl jsem hlavou: „Nahoře žádné hnízdo nebylo! Byl jsem u toho, když se vytipovávala lokalita pro stavbu generátoru.“</p>
<p>„Jasně, to hnízdo, co vydrželo nejdýl, nakonec zase muselo zahibernovat, ale časem je rozmetaly vichřice a deště. Ruiny porostly lesy. Kdybychom tu nezačali s těžbou, sršně by se už nikdy neprobraly a nakonec by tiše uhynuly.“</p>
<p>„Proč to tak okecáváš?“ Sundal jsem si respirátor, protože se mi přes něj špatně mluvilo.</p>
<p>„Ložiska hecharodaitu se tu usazovala miliony let, Tome, nic ti to neříká?“</p>
<p>Zavrtěl jsem hlavou: „Ještě ti napovím: V tomhle velkým hnízdě chceme vybudovat srdce generátoru a kolem, částečně ve vyklizených jiných, menších hnízdech a částečně v nově vyrubaných prostorách, dalších sedm podpůrných, abychom zajistili přesné navedení tachyonového paprsku.“</p>
<p>„Sakra, o co ti jde?“</p>
<p>„Tahle hornina se pro zbudování generátoru pro přenos časoprostorem díky tachyonové ozvěně hodí jako nic jiného v celém vesmíru.“</p>
<p>„To já přece vím! Všechno, co jsi zatím řekl, vím!“</p>
<p>Radek vytáhl z kapsy tubu s kondenzovaným mlékem a usrkl si. Nechápal jsem, jak může v tomhle zápachu insekticidního aerosolu na jídlo vůbec pomyslet. „A říkal jsi…“ začal s plnými ústy, „že utýct odtud a zůstat na planetě je pitomost?“ Jak mluvil, začalo mu mléko vytékat z koutku. K těm jeho šíleným řečem to celkem sedlo.</p>
<p>Zarazil jsem se: „Tak o co jde?“</p>
<p>Strčil si tubu zpátky do kapsy a otřel si rty. „Říkal jsem ti přece o tom skenu a o tom, že tam dole něco je.“ Sáhl si za halenu a vytáhl fólii se skenovaným obrazem. „Posviť!“ sykl a fólii rozbalil. „Musím to ještě do oběda vrátit. Mohl jsem vzít jen tenhle obraz řezu <emphasis>xz</emphasis>. Skeny <emphasis>xy</emphasis> a <emphasis>yz</emphasis> měl velitel u sebe. Naštěstí z toho nic nepoznal, ale až to pošlou na Zemi, někdo tam na to hned přijde. Musíme s tím pohnout.“ Zvedl ukazovák a zabodl ho přímo do místa, zobrazujícího spodní západní část sršního hnízda. „Vidíš to?“ zeptal se.</p>
<p>„Jo,“ přitakal jsem. „Jenom nevím, co to je.“</p>
<p>„Už jsem ti přece připomněl, že hornina kolem nás je naprosto unikátní pro sestavení generátoru časoprostoru. Zdá se, že jsme na to nepřišli jen my, Tome!“</p>
<p>Vytřeštil jsem oči a podíval se zblízka. Opravdu! Tam dole, docela na dně hnízda, uzavřené před světem a překryté tunami a tunami hecharodaitu, se skrývalo cosi, co mělo příliš pravidelný tvar, než aby to byla součást hnízda.</p>
<p>„Co jinýho by to mohlo být, Tome? Co jinýho by někdo stavěl uprostřed hecharodaitové vrstvy? Nic jinýho tam dole by nemělo smysl než generátor,“ pokračoval vemlouvavě. „Už to tady prostě někdo postavil! Možná před tisícem let, možná před milionem!“ Pokrčil rameny. „Já nevím, a není to důležitý. Půjdeme tam, a ten stroj spustíme, Tome!“ Slyšel jsem ho jako odněkud z dálky. „A pak se necháme poslat, kam budeme chtít. Libovolně v prostoru a libovolně v čase!“</p>
<p>Chvíli mi to trvalo. „Až to vyklidí, tak to najdou taky!“</p>
<p>Vzrušeně přikývl. „Proto to musíme hlídat! Musíme počkat, až selekční čety začnou vyklízet hnízdo, a pak sem začneme tajně chodit a vyklízet taky, ale přesně v tom místě, kde potřebujeme. Samozřejmě tak, aby se na nás nepřišlo.“</p>
<p>„Kde máš jistotu, že to bude po tak dlouhé době fungovat? A kde vezmeš energii? A…“</p>
<p>„Pojď se podívat dovnitř!“ překvapil mne. „Hnízdo už bude mrtvý!“</p>
<p>„Jo, to možná bude.“ Zaváhal jsem. Několikrát se stalo, že hnízdo, které se už zdálo mrtvé, znenadání přes noc zase oživlo, protože se přestalo s vháněním aerosolu moc brzy. Na tomhle místě se to přihodilo zrovna před týdnem. Insekticidní hlídka, tvořená čtyřmi mukly a jedním bachařem, vešla dovnitř a už je nikdy nikdo neviděl. Z otvoru tehdy vylezly dvě sršně, ale ještě byly příliš omámené, než aby byly schopné zaútočit. Pro těch pět ale nebylo záchrany.</p>
<p>Teď ale byla koncentrace jedu uvnitř ještě vyšší. Mohlo by to projít…</p>
<p>„Jdu na to,“ sykl jsem. „Ty popadni bombu s pěnou a buď ve střehu. Když něco poleze ven, tak stříkej, jasný?“ Vytáhl jsem nůž a zkusil jím zajet do uzávěru ze ztuhlé pěny. Naštěstí do ní zajel jak do másla. Za dvě minuty nebylo co řešit. Opřel jsem se rukama o stěny a nohou vykopl vyříznutý hranolek dovnitř. Vyvalil se na nás oblak aerosolu a začal příšerně štípat v očích.</p>
<p>Zatápal jsem v mošně po respirátoru a znovu si ho nasadil. Pak jsem se přiblížil k otvoru. Nebylo nic vidět. Moje čelovka neprosvítila ani tři metry. Popadl jsem reflektor na trojnožce, nadzdvihl ho a postavil tak, aby svítil do hnízda. Narovnal jsem se, protáhl se v zádech a ťukl do přepínače. Sloup světla rozehnal tmu a zalil obrovský dóm. Byla to pravda! Byl největší!</p>
<p>Z klenby sluje, ztrácející se v temnotě, visely bizarní šroubovice na sebe nalepených pláství, jakoby zakleté, zkamenělé v okamžiku, kdy by se už už měly zřítit dolů. Larvy, sežehnuté aerosolem, ještě stačily vylézt z komůrek, některé se odplazily až k okraji pláství a zřítily se dolů, ale většina z nich ztuhla uprostřed té cesty. Jejich těla v agonii vylučovala nějaký lep, protože mnoho jich viselo z okrajů pláství hlavou dolů, přichyceno k němu jen svým posledním článkem.</p>
<p>Sklonil jsem reflektor a kužel světla sjel dolů. Spodní podlaží hnízda bylo tak o deset metrů pod námi. Ještě tu visela lana, po kterých se ztracená insekticidní hlídka spustila do hnízda. Byli někde tam dole. Kam až oko dohlédlo, se táhl nadýchaný polštář víc než metr dlouhých chlupatých mrtvých sršních těl.</p>
<p>„Tam někde dole, pod tím vším, to je,“ uslyšel jsem za sebou Radka. Držel se zpátky, ale teď mi zaťukal na záda, abych mu půjčil respirátor.</p>
<p>„Jo,“ pokývl jsem a půjčil mu ho. „Půjdu s váma. A aby bylo jasno, Radku. Pořád si myslím, že je to pitomost. Ten stroj tam dole už nebude fungovat, na to dám krk, ale… chtěl bych to vidět! Už ses dokoukal? Musíme to znovu zalepit pěnou, ať to není podezřelý!“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Čekali jsme ještě čtrnáct dnů, než největší hnízdo konečně otevřeli a nahnali tam vyklízecí partu. Další dva týdny trvalo, než se jim podařilo odtěžit prvních padesát kubíků sršních těl a vyklízecí parta si vytvořila malé předmostí. Chodili se tam dívat všichni, a tak nikomu nepřišlo divné, že jsem se tam párkrát objevil i já. Na konci toho dvoutýdenního období odstřelili první šroubovici s plástvemi a zase měli na dlouho co dělat, než se přes trosky mohli dostat dál.</p>
<p>Pořád jsme museli jen čekat.</p>
<p>Na U-lágru to zatím nebyl žádný med. Saša se z hodiny na hodinu změnil. Už mi nevyprávěl o tom, co udělá, až se dostane domů. Začal mluvit o jiných věcech. Dvakrát se na šachtě pokusil Hegera zabít a dvakrát dostal strašlivě přes hubu.</p>
<p>Desátý den po tom, co se to stalo, zažádal o zrušení zbytku trestu a povolení dosloužit těch šest let, co mu zbývaly, v přední linii. Ani jsme se nerozloučili. Jednoho dne jsem prostě přišel ze směny a na cele jsem měl blázna s tikem v ramenou, takže když ho to chytlo, vypadal jako skákací panáček na setrvačník. Drogy jsou svinstvo.</p>
<p>Sašovým odchodem to pro mne ale neskončilo. Provokovat Hegera, aby se mne pokusil zabít a dostal od bachařů kulku do hlavy jako ten magor Solomon, který to na mne zkusil hned druhý den potom, co jsem sem přestoupil z ubikace fyziků, už nemělo smysl. Bachaři si dávali pozor, aby se do něčeho nenamočili, a některý z nich taky nejspíš Hegera varoval, že mají příkaz střílet, kdyby mi něco hrozilo.</p>
<p>Můj plán musel vycházet odjinud.</p>
<p>Proč se Hegerovi říkalo Smraďoch, věděli všichni. Fóbie je svinstvo, zvlášť když se přitom neudrží střeva v klidu. A tak jsem pravidelně odcházel ze snídaně první, z chleba si modeloval malé kuličky, vyplněné kousíčkem slaniny nebo salámu, a když jsem se při procházení chodbou dostal na dosah k Hegerově cele, cvrnkl jsem sousto pro myši pod jeho lůžko. Po pár týdnech se naučily chodit na to správné místo.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Zase byla neděle.</p>
<p>Jídelnu s okny obrácenými do stráně, poďobané modrými kvítky, provoněly právě ty modré orseje, nebo co to bylo, a pootevřenými ventilačkami sem dovnitř zavál chladný svěží vzduch z horských průsmyků. Protáhl jsem se mezi stoly, vystál jsem si frontu ke žlabu, abych si umyl jídelní misku, vklouzl jsem do výtahu a sjel dolů do podzemí na patro, kde se chrápalo. Otřásl jsem se jako každou neděli. Proti té voňavé louce tam za okny jídelny to byla pecka. Na příšerný zápach potu, dezinfekce, špatně umývaných záchodových mís a hnisavých ran na nohou jsem si nezvykl ani za ty tři roky, co tu jsem.</p>
<p>Stáhl jsem mříž výtahu zpátky a rozhlédl se po aplplatzu. Nikde nikdo. Dneska jsem byl první.</p>
<p>„Nějak rychle spěcháš zpátky,“ zakřenil se bachař ze své kukaně pět metrů nad podlahou a na dálku mi otevřel celu.</p>
<p>„Mám po jídle a mám tu co dělat, veliteli Bazzi!“ odpověděl jsem a ještě mu kývl na pozdrav. Když jsme odcházeli na gáblík, ještě tu nebyl. Střídají se v době jídla. „Za otevření dík, ale potřeboval bych na chvilku pustit do Hegerovy cely!“</p>
<p>Zachechtal se. Jako bachař by nestál za nic, kdyby nevěděl, co se tam dole pod ním děje. „Ty víš, Tome, že tam tě pustit nesmím. Ale protože vím, že tam nechceš nic ukrást, možná jsem si nevšiml, že ten sígr, když odcházel na večeři, zapomněl dveře dovřít.“</p>
<p>Vzadu, kde měl Heger celu, cvakl magnetický zámek.</p>
<p>„Dík! Vezměte si všechny cigarety, co mi přijdou od Nadace!“</p>
<p>„Jasný,“ kývl. „Ale počítej s tím, že až se to dozví Smraďoch Heger, tak ti ještě ten den vykouše obočí!“ přidal o něco tišeji.</p>
<p>Přeběhl jsem do zadního traktu našeho sektoru a ramenem drcl do dveří Hegerovy cely. Padl jsem na kolena a koukl mu pod lůžko… Fuuj! Pár starých ponožek, potem ztvrdlých na kost, pár použitých prezervativů a snad tisíce myšinců. To poslední bylo fajn. Můj předpoklad byl potvrzený. Doufal jsem, že tu budou! Tichounce jsem pískl mezi zuby.</p>
<p>„Musím ale uznat, že je to sakra dobrej nápad, Tome!“ ozval se Bazz z kukaně znovu. „Těch pár chvilek, než se vzpamatuje a popadne dech, bude stát za to. Ale potom nevím, nevím! Jestli budu mít zrovna službu, tak ti píchnu, aby ti moc nepomačkal ciferník!“</p>
<p>„To vám budu vděčný, veliteli!“ houkl jsem zpátky a ukázal mu palec. Vyhlédl jsem z cely…</p>
<p>„A buď klidnej, Tome,“ začal Bazz zase. „Řeknu ti, až si někdo přivolá výtah. A na schodech mám kameru!“</p>
<p>Zatím nikdo nešel. Byla neděle večer a každý ještě využíval luxusu, že se mohl jednou za týden vysrat v soukromí záchodu na chodbě u jídelny. Byly tam dvě kabinky, a to znamenalo dvě fronty. Jestli tam ještě pořád jsou jen chlapi z našeho sektoru, tak Smraďoch Heger bude v jedné z těch front tak třetí. Naštěstí fungovala hierarchie i ve frontě na hajzl, a tak jsem měl dost času…</p>
<p>Sáhl jsem do kapsy pro drobty chleba a pár ožužlaných kousků salámu a padl jsem na kolena. „Tak kdepak jsi, myško?“ zašeptal jsem a ohlédl se znovu. Ještě pořád byl klid. „Myšičko!“ Vysypal jsem drobečky na podlahu a zametl je pod Hegerovo lůžko. Pár vteřin jsem počkal, než průvan z ventilace roznese vůni salámu do nejzapadlejších koutečků U-lágru, a sáhl jsem do kapsy pro cucky ovčího sýra ze včerejší svačiny. Byl přehnaně nasolený, jako by patřil do zásilky pro bojovou jednotku na některé pouštní planetě. Myšáčkům ale bude chutnat jako mana nebeská, o tom jsem nepochyboval.</p>
<p>„Myši!“ zapískal jsem znovu, bleskově jsem naházel kousky sýra mezi starý ztvrdlý ponožky pod Hegerovu postel a vyskočil jsem na nohy. Při příštím nadechnutí jsem už byl venku z jeho cely a mizel ve své. Shodil jsem boty, vklouzl pod deku a začal chrápat.</p>
<p>Dneska jim to trvalo nějak moc dlouho, ale nakonec jsem se dočkal. Slyšel jsem, jak cvakl magnetický zámek na dveřích mé cely, a jak přichází můj spolubydlící a zase dveře zaklapává. Slyšel jsem, jak se kdosi baví o hnusně chutnajících cigaretách z poslední zásilky <emphasis>Nadace pro důstojný život spravedlivě stíhaných</emphasis>, slyšel jsem halasný řehot Smraďocha Hegera a taky polohlasný příkaz Marcinkoviče, posílajícího jednoho ze svých chlapů za Hegerem, aby se uklidnil. Hned bylo ticho. Marcinkovič byl ten, co u kabinkového záchodu nikdy nemusel stát frontu.</p>
<p>Trvalo to hodinu, než se začalo všechno uklidňovat. Do desáté ještě svítilo pár lampiček, a i ty pomalu uhasínaly. Šichta začínala už za šest hodin. Jenom pitomec by ponocoval.</p>
<p>A když bylo docela ticho a nic se nehnulo, ve chvíli, kdy byla většina chlapů ještě vzhůru a jako jeden muž hleděli unavenýma očima do stropu nad sebou a čekali, až usnou, zrovna v té chvíli musel Heger uslyšet chroupání ztvrdlého chleba pod svou postelí.</p>
<p>Jo, skoro se ovládl. Jen hekl a vzápětí pod ním lůžko zasténalo. Všem bylo okamžitě jasné, co se děje, a ze všech koutů vystřelily kužely světla kapesních svítilen přímo na něj.</p>
<p>Stál na posteli, chvěl se, třásl se jak v posledním tažení, a vsadil bych se, že kdybych byl blíž, uviděl bych, že mu žíla na spánku naběhla jak po dávce bozimotolu. Nemuseli ho vidět, stačilo jen poslouchat. Všichni hned poznali, co se děje, ale nikdo neměl odvahu promluvit. Jenom Marcinkovičovi mohlo být vždycky jedno, jestli ho Heger bude nenávidět nebo ne. „Copak, chlapče,“ ozvalo se z jeho cely docela na konci chodby. „Copak? Myšička?“ Rozchechtal se a s ním všichni, co spali na našem patře.</p>
<p>„Smraďoch Heger!“ sebral odvahu první a hned po něm se přidali další. Bylo po strachu. „Smraďoch Heger!“ zaječel kdosi o oktávu výš než všichni ostatní, a moc bych za to nedal, že to byl Bazz na bachařském bidýlku.</p>
<p>Někdo zamlátil jídelní miskou do mřížoví a za chvilku byl klid. Marcinkovič chtěl mluvit. „Pamatuj si, Heger! Jestli se zase posereš strachy z blbý myši, tak už se zítra ze směny do lágru nevracej, jasný?“</p>
<p>„To stačilo, Marcinkoviči!“ houkl do toho Bazz ze své kukaně. „Řád jasně říká, že žádnej trestanec nesmí bejt přes noc mimo celu kromě těch, co jsou odvelený na mimořádnou směnu! S tím nic nenaděláš ani ty! Jasný?“</p>
<p>„Já vím, veliteli. Taky ale vím, že mrtví se prostě vrátit nemůžou!“ štěkl Marcinkovič vyzývavě. „Platí, co jsem řekl!“ Každému bylo jasné, co by se stalo. Koupel v birwotovém kyselinovém jezírku na dně šachty nebyla nic příjemného, a hlavně byla vždycky poslední.</p>
<p>Bylo ticho a velitel Bazz vypnul elektriku do cel.</p>
<p>Ležel jsem na zádech, díval se do tmy nad sebou a čekal, jestli se mi můj první rozsudek smrti v životě povedl. Marcinkovič mu to slíbil, už když se mu to stalo poprvé, a nebyl důvod nevěřit, že by to neudělal. Kdyby to vyšlo, tak bych se toho hnusáka zbavil jednou provždy.</p>
<p>Kurva!</p>
<p>Trvalo to deset minut, než Marcinkovičův hlas třeskl setmělým vězeňským sektorem znovu: „Máš štěstí, Heger! Máš moc velký štěstí!“</p>
<p>Takže jsem ho neměl já.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Porady vedoucích pracovních skupin a vedení U-lágru se konaly pravidelně jednou za měsíc v klubovně sektoru, který byl jinak trestancům nepřístupný. Vždycky k tomu patřila káva.</p>
<p>Neobvyklé bylo to, že tentokrát pozvali i mne. Od doby, kdy jsem odmítl pracovat na generátoru, jsem patřil k poslední sortě s tou výjimkou, že mne bachaři chránili před ostatními. Docela vzadu seděl i Marcinkovič a ještě další dva ze sousedních bloků. Marcinkoviče jsem znal. Říkalo se o něm, že sedí za vraždu prezidentova bratra. Že ten únos před třemi roky vymyslel a provedl on. Že to on osobně stříhal prezidentovu bratru prsty, když bylo potřeba ukázat, že to myslí vážně. Pamatoval jsem si to dobře, stalo se to půl roku před mým zatčením. Někam tehdy zmizel, ale nakonec ho dostali, pár měsíců mu rozbíjeli hubu a nakonec ho zavřeli do nejhnusnějšího lágru v Galaxii. Přišli s ním tehdy ještě další čtyři a trvalo prý jen dva týdny, než se při nehodách zabili tři chlápci, kteří jim zkusili dělat problémy. Hned z nich byla separátní jednotka, na kterou na našem bloku nikdo neměl. Ti další dva, co tu vedle něj seděli, byli podle všeho stejní sígři, jen z jiných bloků. Když už plukovník pozval na dnešní sezení i tuhle sortu, znamenalo to, že mu teče do bot.</p>
<p>Prošel jsem detektorem všeho, co by mohlo sloužit jako zbraň, a šel jsem si stoupnout do fronty na kávu.</p>
<p>Od stolu v zadním rohu, vyhrazeném fyzikům, se zvedl Radek, ještě vestoje dopil hrnek a zamířil pro další. Nejraději bych pustil ty dva bachaře, co se mezitím postavili do fronty za mne, před sebe, ale to by nebylo zrovna nejrozumnější. Nechal jsem si nalít kávu a počkal jsem, až ti dva odejdou.</p>
<p>„Zítra budou strhávat druhou šroubovici pláství. Za takový dva dny to můžeme zkusit,“ sykl Radek na půl úst, vyhnul se bachaři a zamířil do zadního rohu klubovny.</p>
<p>Posadil jsem se do křesla u stolku na opačné straně než oni, ještě vestoje jsem si vzal z tácu sladký suchar a kousl si ještě dřív, než jsem dosedl. Sakra! Bylo to po čertech dobrý. Jasně, tohle posezení u kávy se v klubovně konalo jen jednou za měsíc, a kdyby mi nakrájeli sladkou řepu, tak by mi to chutnalo taky jako ambra.</p>
<p>Plukovník si vzal slovo: „Tohle není posezení jako jindy, pánové! Něco se stalo!“</p>
<p>Zvedl se šum.</p>
<p>Plukovník ukázal na ekran, zabírající celou horní polovinu jedné stěny místnosti, a obrazovka se rozsvítila. V místnosti se utlumila světla a najednou jsme byli vtaženi do vesmíru. Čerň, rozpitá zářivým inkoustem hvězd, ale byla jiná, namodralá. V prvním okamžiku mne napadlo, že to selhává obrazovka, ale dřív než jsem to stačil domyslet, se z promodralé černi vesmíru vynořila loď.</p>
<p>Loď!</p>
<p>To ona zářila tak modře!</p>
<p>Jako jeden jsme vydechli vzrušením. Byla divná. Jsem vědec a vždycky jsem se jím cítil, ale tady jsem nedokázal najít jiné slovo. Divná! Nikdo nic takového ještě neviděl! Geometrie jejích tvarů byla něčím jiným, něčím, co nepatřilo do našeho světa.</p>
<p>„Haliánský křižník, pánové!“ promluvil po chvilce plukovník. „Podařilo se jej zachytit kamerám telekomunikační družice nad vojenskou základnou na Casadele, kterou před časem Haliáni vypálili. Bylo to poprvé, připomínám. Zatím o nich jen ti, kteří je viděli, mluvili, a žádný je nedokázal popsat. Chvíli poté byla družice zničena. Tento týden jsem jako velitel U-lágru Happy Permon a současně velitel lidského osídlení na planetě tyto záběry obdržel. Na svoji zodpovědnost jsem pak rozhodl o tom, abyste to viděli i vy!“</p>
<p>Za monstrózním tvarem, připomínajícím snad ze všeho nejvíc dvouhlavého draka v letu, se vynořily siluety dalších. Vstal jsem a přiblížil se. Mezi „hlavami“ se něco dělo. Jako by se tam hroutil prostor, nebo co. Ani to nebylo moc dobře vidět… Z hloubky kosmu se vynořila letka haliánských stíhacích strojů, docela podobných těm velkým, a zase zmizela.</p>
<p>„Haliánská flotila napadá výsostné území Země a jejích kolonií už pět let. Ještě nikdy se ale nedostali tak blízko samotného centra Federace Země.“ Plukovník se odmlčel. Nejspíš chtěl, aby to vypadalo dramatičtěji, ale ani se nemusel snažit. Pak potřásl hlavou a nasadil otcovský tón: „Když jsem ten záznam viděl poprvé, řekl jsem si, že tyhle nic nezastaví. Vždyť to víte i vy! Není to přece tak dávno, co se objevili poprvé. Někteří z vás tehdy ještě nebyli ve výkonu trestu a možná sledovali zprávy z prvního střetu s nimi. Tehdy se náhodou setkali s federální flotilou, která mířila k separatistickým obchodním koloniím na okraji našeho sektoru. To poslední, co vláda této kolonie udělala loajálního vůči Federaci, bylo vydání trestance Marcinkoviče a jeho gangu, když se tam pokusil ukrýt po zavraždění prezidentova bratra. Říkali si…“</p>
<p>„Konfederace Narcis!“ napověděl mu Marcinkovič. „Tři planety kolem jedné hvězdy. Na té druhé mají nejkrásnější pláže v celým vesmíru!“</p>
<p>„Správně,“ pokývl plukovník a Marcinkoviče k všeobecnému překvapení nezdupal, že mu skočil do řeči. „Konfederace Narcis… O těch koloniích stejně jako o lidech odtamtud už od té doby nikdo neslyšel. Nepronikla tam ani odtud žádná loď, ani žádná zpráva. Generální štáb Federace Země předpokládá, že všechny tři planety, Narcis I, Narcis II a Narcis III, byly Haliány vypáleny ještě před střetem obou flotil. Z našich mateřských bojových lodí tehdy nezůstala ani jediná, na jejich lodích podle všeho nejspíš nebyl ani škrábanec. Stejně tak žádný z následujících střetů pro naše bojové jednotky neskončil dobře. Nikdo nepřežil. Nezůstali svědci, kteří by mohli referovat o bojové taktice nepřátel…“ Plukovník hovořil stále tišeji, ale teď se nadechl a hned nato jeho hlas zahřměl celou místností. „Mohl by se mi někdo divit, že jsem na chvíli propadl panice, když jsem konečně viděl, jak vypadají naši nepřátelé? Ale už je to pryč, chlapi! Od toho tu jsme!“</p>
<p>Obraz na ekranu zkolaboval v oslepivém záblesku. To byl ten okamžik, kdy Haliáni zničili družici, která je stačila zaznamenat.</p>
<p>„Od toho tu jsme, chlapi!“ opakoval plukovník. „Abychom umožnili vznik geniální zbraně, jejímž duchovním otcem je tady,“ ukázal na mne, „profesor Thomas Cavendish! Ehm…“ Odkašlal si, nejspíš mi tím dával prostor, abych se přátelsky a vlastenecky usmál. „Cizácká flotila se podle všeho po incidentu na Casadele zase stáhla kamsi zpátky ve směru, odkud se kdysi objevila. Ale oni se vrátí! Je to na nás, pánové, jestli Země a ostatní planety Federace dopadnou jako Casadela!“ Na ekranu se objevila pustá krajina, sežehlá protonovými zbraněmi.</p>
<p>„Takže jasné, pánové?“ plukovníkův hlas se opět změnil. Teď byl studený, jak jsme ho znali. „Po tom, co jste tady viděli, je vám jistě jasné, že je nutné vyhlásit na U-lágru Happy Permon výjimečný pracovní režim. Vzhledem k tomu, že velitelé režimu, režimáci, jak říkáte vy, budou nuceni reorganizovat celou pracovní činnost na šachtě i na čisté montáži, zítřkem počínaje se rozbíhá přípravná fáze. Od zítřejšího rána za týden pak už pojede všechno tak, jak to chci. Neuposlechnutí se bude rovnat rozsudku smrti, jasné?“</p>
<p>Suchar mi přestal chutnat.</p>
<p>„Na vyklízení hnízda, kde má být umístěno srdce hlavního generátoru, bude nepřetržitý směnný provoz. Jsou tam příliš velké časové rezervy. Je mi jasné, že v zájmu zdraví je nutné, aby ti, kteří pracují na vyklízení uvnitř sršních hnízd, měli vždy po dvou hodinách půlhodinovou přestávku v dobře větrané místnosti. Nechci do tohoto ustanovení zasahovat, ale velitel práce zajistí, aby hned po těch dvou hodinách nastupovala další pracovní četa. Bez prodlev, pánové!“ odkašlal si a ukázal prstem na mne. Jasně, to jsem mohl čekat. „Profesor Cavendish se znovu skamarádí s ostatními fyziky a bude spolupracovat na konstrukci generátoru.“</p>
<p>Vstal jsem: „Nemíním se vyhýbat jakékoli práci, pane plukovníku,“ pokývl jsem. „Nicméně s lidmi, kteří mne okradli o můj objev tachyonové ozvěny…“</p>
<p>„To už jsem slyšel stokrát, Cavendishi!“ zahřměl velitel U-lágru. „Nedoporučuji vám, abyste se spoléhal na to, že vás se represe vůči nemakačenkům nebude týkat, protože jste mozek! Klidně vám dám useknout ruku, když na to přijde! Mozek v takovém případě zůstává v hlavě a může pracovat dál. Je to lékařsky ověřeno, jak jsem slyšel. Nedělám si legraci! Jasné?“</p>
<p>Stál jsem dál a opravdu se bál něco říct.</p>
<p>Plukovník přehlédl klubovnu. „Teď je to jedno, pánové, jestli jsme vojáci, dozorci nebo trestanci! Sloužíme své vlasti, kurva! Jasné?“ Srkl si kafe a znovu se obrátil ke mně: „Běžte si sednout k ostatním fyzikům, Cavendishi!“</p>
<p>Zavrtěl jsem hlavou. „Řekl jste, že až za týden, pane!“</p>
<p>Ušklíbl se a ještě něco vykládal ostatním, chtěl po Marcinkovičovi a dalších kápech vězeňských gangů a nezávislých skupin, aby působili na svoje lidi a tlačili je k práci. Měl větší strach než my z něho. Nejspíš mu jeho nadřízení položili nůž na krk.</p>
<p>Neposlouchal jsem ho. Počkal jsem, až to celé skončí, a pak jsem se nenápadně prodral k Radkovi:</p>
<p>„Udělal jsi to dobře,“ sykl. „Nebudou čekat společnou akci.“</p>
<p>„Musíme se tam jít podívat hned zítra,“ odpověděl jsem. „Ať to všechno stihneme, než začne ten nový režim. Pak už bychom se tam nedostali! Musíme okouknout, jestli to vůbec půjde!“ Ztichl jsem, protože se jeden z bachařů přiblížil. „A taky musíme zjistit, jestli je to vůbec to, co myslíme! A jestli to jde ovládat! A…“</p>
<p>„Zítra budou strhávat plástve!“</p>
<p>Úplně mi přeskočil hlas: „Tak pozítří!“</p>
<p>„Už tiše, Tome!“ šeptem mne okřikl. „Pozítří, až odejdou na přestávku.“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>Sjel jsem výtahem, vyšel do chodby a luskl jsem na bachaře Bazziho v kukani, aby mi odemkl celu. Konečně jsem mohl padnout na kavalec.</p>
<p>„Do prdele!“ sykl jsem. „Do prdele, do prdele, do prdele!“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Příšerné zaječení zmučeného kovu se rozletělo štolou a v prvním okamžiku nás srazilo do kolen. Šnek dopravníku se zadrhl a skála se nám zachvěla pod nohama. Sčítací psion mi vypadl z ruky a čvachnul do blátivé břečky vody, hecharodaitu a birwotové rudy, rozemleté na prach.</p>
<p>„Padáme?“ štěkl Peterson, bachař, kterého jsem až do dneška neznal, a popadl mne za rameno. Odpovídal za mne. Poslední měsíc si mě hleděli nějak víc.</p>
<p>„Co, Gamparde?“ obrátil jsem se na vedoucího skladu. „Máme zdrhat?“</p>
<p>„Sklapni, Einsteine, a dělej, co máš,“ zahučel na mě nevzrušeně. Pokročil blíž a sundal mi bachařovu ruku z ramene. „Nic se neděje. Buď v klidu, synku. Vpředu na čelbě nejspíš najel vrták na skálu, to se na rozhraní hecharodaitu a birwotový rudy stává často. Hlavní ložisko jsme vytěžili už loni. Teď už sledujeme jenom žílu. Má spoustu slepejch paprsků, a jak se žíla tenčí, vrták do skály zajíždí co chvíli. Hmm…“ zachrchlal a poslal do stružky u stěny štoly hlen, zčernalý birwotovým prachem. „Jsi na šachtě poprvý, nemám pravdu?“</p>
<p>„Skoro.“ Bachař pokývl. „A vůbec se mi tu nelíbí!“</p>
<p>Ušklíbl jsem se a začal znovu kontrolovat vrtací sady v polici u stěny.</p>
<p>„Nelíbí, jo?“ zachechtal se starý Gampard. „Na frontě bys byl radši, synku?“ Přešel ke mně, odstrčil mne, jak to měl ve zvyku, a vytáhl z police mošnu. Už jsem ho za ten půldruhý rok znal jako svoje boty. Teď tomu zelenáči nabídne kávu a bude ho ohromovat a strašit. „Dáš si kafe?“ zeptal se Gampard, vytáhl z mošny termosku a odšrouboval zátku. „Nemusíš se bát, synku, to není žádná žbrunda, jako máte tam u vás v lochu. Poctivý kafe. A tady si vem kousek jablečnýho závinu. Stará včera pekla. Máme pravý kafe i pravý jabka. Žádný válečný příděly. Na balíky se zásobama pro civilní zaměstnance šachty se nikdo neodváží sáhnout. Kde by armáda byla bez birwotu, co tu těžíme? He?“</p>
<p>„V píči,“ vlísal se bachař, celý nadšený hlavně z toho štrůdlu.</p>
<p>„Jóóó, přesně tam, správně,“ pokývl Gampard. „Pokud tam eště néni!“ Hned nato mu pípl v kapse bzučák, a z vysílačky na něj štěkli, že se při zajetí vrtáku do skály vyrvalo několik segmentů na obou vrtacích hlavách. Ani mi nemusel říkat. Sáhl jsem do druhé police ve třetí řadě, vzal dvě sady segmentů, momentový klíč, přihodil jsem to do brašny s nářadím a koukl se po svým bachaři.</p>
<p>„Snad tam trefíš, Einsteine,“ houkl starý Gampard popuzeně a hodil po mně prázdnou krabičku od žvýkaček.</p>
<p>Jasně že jsem tam trefil, ale měl jsem výslovný zákaz pohybovat se ve štolách sám. Ani jsem nechtěl. Chlapi, co makali na čelbě nebo u nakladačů, to moje flákání u vrtacích hlav nemohli nějak skousnout.</p>
<p>„Pane veliteli?“ oslovil jsem bachaře.</p>
<p>„Jasně, Cavendishi,“ zamumlal s hubou plnou štrůdlu. „Jdi napřed. Než to povyměňuješ, tak tam dojdu!“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Poslední rozšíření důlní chodby bylo nějakých sto metrů před čelbou. Dál už byla štola u země široká sotva jen na půl kroku a nahoru se srdcovitě rozšiřovala. Dopravník tu byl uložený na pružných kozách z boratexové termostatické pěny. Přesně jak říkal starý Gampard – žíla tu ztrácela mocnost a ukazovalo se, že to bylo jen jakési chapadlo birwotové rudy, které podle všeho už moc daleko do skály zasahovat nebude. Občas ze stěny vypadl balvan birwotového pyritu, a to bylo tak všechno.</p>
<p>„Která sada?“ zeptal jsem se předáka.</p>
<p>„Vobě,“ odpověděl mi. „Ze segmentů zůstalo trochu prachu. A budeš se muset ještě vrátit do skladu, Cavendishi. Praskla i hřídel druhé vrtací korunky.“</p>
<p>„To je na půlden práce,“ zavrčel jsem.</p>
<p>„Jo, Cave,“ přitakal. „Na půlden práce. Tak holt jednou za čas mákneš taky. Chlapi tu dřou denně, a ty jen starýmu Gampardovi utíráš prdel, nebo co to tam máš za práci. A než pudeš pro tu hřídel, nejdřív si to tam vpředu vokoukni, Cavendishi! Ať se potom nevymlouváš, žes to nestih, protože ses musel pořád zbytečně vracet,“ mlel předák. „Chlapi teď vyfárají nahoru, a až přijde noční směna, ať vrták fachá, jasný? Nebo tě dám do hlášení a ten karcer, co by tě čekal, jsi ještě nezažil.“</p>
<p>Přelétl jsem očima ostatní. Chlapi seděli u stěny na blocích z boratexové pěny a dlabali z konzerv, co dostali ráno spolu se snídaní. Tvářili se, jako že si našeho rozhovoru nevšímají. Jenomže měli v očích něco divného. Něco se dělo. „No tak, Cavendishi!“ houknul na mne předák. „Budeš tu stát a vejrat dlouho?“</p>
<p>Žádný z chlapů se nezasmál a cpali se dál.</p>
<p>Hodil jsem montérskou brašnu na konec dopravního pásu, nechal jsem ji tam ležet a vyhoupl se tam taky. Dopravník sice bylo možné přepnout na zpětný chod a dostat se na čelbu bez námahy a hezky rychle, ale tím se porušovaly bezpečnostní předpisy a vedoucí směny by mne za to jistě dal do hlášení. Drhnout tukem zanesenou podlahu umývárny nádobí se mi nechtělo, a tak jsem brašnu nechal za sebou a začal se po čtyřech sunout k čelu štoly. Svítilo tam světlo, ale bylo tu všude tolik prachu, že nebylo vidět nic víc.</p>
<p>Zaslechl jsem, jak předák zavelel k odchodu, a lezl jsem dál. No tak si dají volno. Měl pravdu, já mám práci jednou za tři dny. Nemám jim co závidět…</p>
<p>Už jsem byl skoro v polovině cesty, když jsem si uvědomil, co mi tam mezi chlapy vadilo. Někteří mezi nimi chyběli. Třeba Marcinkovič a ti čtyři, co s ním všude chodí. Nejspíš si zaskočili do kantýny na něco dobrého, to u nich bývalo obvyklé. Ani vedoucí směny si to téhle partičce nedovolil zakazovat. Jenomže chyběl taky Smraďoch Heger! A jestliže nebyl tam, musel na mne čekat vpředu!</p>
<p>„Krucinál,“ zaklel jsem. Zastavil jsem se a zvedl hlavu, abych se mohl líp podívat dopředu. Jenže nebylo vidět víc než mračna prachu, převalující se v paprscích svítilny. Jestli čekali jen půl kroku za světlem, už jsem je nemohl vidět…</p>
<p>Ohlédl jsem se. Tam už nikdo nebyl, a jen vzdálené hučení výtahu potvrzovalo, že je předák skutečně lifruje ze štoly na patro Nula.</p>
<p>„O co jde?“ houkl jsem váhavě do tmy a po čtyřech zacouval po pásu dopravníku zpátky.</p>
<p>Dlouho to nevydržel. „Co by? Čekám tu na tebe, Cavendishi!“ třeskl štolou hlas Smraďocha Hegera.</p>
<p>„Proč?“ houkl jsem zpátky a nepřestával opatrně couvat.</p>
<p>„Chtěl jsi mne předevčírem dát zabít, nevzpomínáš? Mně se to nelíbí!“</p>
<p>„O tom nic nevím!“</p>
<p>„Hmm! Ne? A co ty zbytky jídla pod mou postelí. Lákal jsi myši a věděl jsi, co se mi stalo minule, když na mne jedna vlezla. Mám psychosomatický…“ Na pár chvil se odmlčel. Nejspíš tu svou diagnózu zapomněl. „Počítal jsi s tím, co mi Marcinkovič udělá, když se mi to stane znovu!“</p>
<p>„Drobky jídla?“ blábolil jsem jako malý kluk. „To tam mohl dát kdokoliv jiný.“</p>
<p>„Kecáš, Cavendishi! Frank z vedlejšího čísla zůstal to vodpůldne na cele, protože mu bylo špatně. Ležel pod dekou a tys ho neviděl, ale von slyšel všechno, co si s Bazzem povídáte.“ To byla jiná. Bazzovi sice nehrozilo nic, ale já jsem byl v žumpě.</p>
<p>Zrychlil jsem couvání a ohlédl se. Zpátky k místu, kde chlapi předtím svačili, to bylo nejmíň třicet metrů.</p>
<p>Heger stiskl start dopravníku a elektromotor tiše zavrněl. Pás dopravníku sebou cukl, poposunul mne o dva metry pryč, a pak ho Smraďoch Heger přepnul na zpětný chod. Ten kus cesty, který jsem stačil vycouvat, byl vzápětí v trapu. Skulit se z pásu jsem nemohl. Stěny tu byly všude těsně kolem. Kdybych se pokusil nacpat mezi pás a stěnu štoly, nejspíš by mne to rozpáralo.</p>
<p>Obrátil jsem se: „Veliteli!“ zařval jsem a doufal, že ten pitomec už přestal u starého Gamparda ochutnávat štrůdl a vydal se za mnou. „Veliteli! Mimořádka! Potřebuju pomoc!“</p>
<p>„K tomu ještě bonzák!“ nechal se Heger slyšet.</p>
<p>„Taky bys bonzoval, idiote!“ štěkl jsem. Už mi zbývalo tak dvacet metrů. Heger mezitím vystoupil do světla a nechal se vidět. V pravačce držel pajcr, kterým se dostávaly ven válečky dopravníku, když se v nich něco zaseklo. Ve štole III. BM jsme teď zůstali jenom my dva.</p>
<p>„Je po tobě, ty čuráčí mládě!“ zasyčel na mne.</p>
<p>„Veliteli!“ křikl jsem do chodby za sebou.</p>
<p>Neozval se nikdo. Padl jsem na záda, bleskurychle se přetočil na břicho a po čtyřech se rozběhl zpátky. Heger se zasmál správně padoušsky a přepnul na vyšší rychlost. Netušil, o co mi jde. Pás mi podjížděl pod nohama a i přes největší rychlost, jakou jsem se dokázal drát proti jeho pohybu, se vzdálenost mezi mnou a Smraďochem Hegerem zkracovala.</p>
<p>Po celou dobu mi vstříc přijížděla moje brašna s nářadím, až jsem se s ní konečně potkal. V mžiku jsem se dostal dovnitř, nahrábl paralyzér, vypadající jako měřák přítomnosti plynů, a v té chvíli mi Heger sáhl po noze. Přesmýkl jsem se na záda, zvedl se do sedu a zasáhl ho paralyzérem přímo do hlavy. Nemohl jsem za to. Zásah hlavy ze šedesáti procent znamená smrt, ale nenabídl mi jinou možnost.</p>
<p>Ten parchant to ale přežil, dokonce se hned po minutě chtěl zvedat. Sebral jsem ze země kámen, praštil ho do lebky přesně do místa, kde byla stopa po zásahu paralyzérem, a když padl zpátky na záda, přejel jsem to místo ještě párkrát rašplí, abych stopu po paralyzéru zahladil. Bylo z toho trochu krve, ale zato se už neprobral. „Veliteli!“ křikl jsem zpátky do chodby, ale zase mi nikdo neodpověděl.</p>
<p>Vytrhl jsem Hegerovi z prstů páčidlo a odsunul jeho tělo stranou. Pak jsem sekáčkem očistil první segment na vrtací hlavě, ocelovým kartáčem pročistil otvor pro klíč a na rukojeť nasadil trubku, abych měl větší páku…</p>
<p>Vztekle jsem si odplivl. Já, který jsem dal dohromady stroj času, vlastně generátor časového kontinua, dobře… já, možná nejlepší hlava Galaxie, tady takhle blbnu a ztrácím čas! Kdyby nebyla ta pitomá válka…! Vzpomněl jsem si na Matyáše. Na to, jak se usmíval, když mi při loučení mával. Na Báru, co pořád doufala, že jednou už nebude jen Matyášovou chůvou, až si všimnu, jak na mně visí očima… Poslal jsem ji do bezpečí raději s ním. Nemusel jsem, Matyáš už je velký kluk a podle prezidenta a zelených mozků je dost velký i na umírání, ale já byl raději, že byl dost velký na útěk. Bára mohla klidně zůstat na Zemi, jenomže oni jsou mstiví a takhle na mě nemají žádnou páku…</p>
<p>„Veliteli!“ zařval jsem znovu do tmy a schoval paralyzér k vercajku.</p>
<p>„Cavendishi?“ houklo to zpátky.</p>
<p>„Už jste si zaplácnul břicho, veliteli?“ houkl jsem zpátky a konečně se mi podařilo odtrhnout matici segmentu.</p>
<p>„Jo!“ rozpačitě se zasmál. Byl na U-lágru teprve tři měsíce a ještě nevěděl, jak s mukly mluvit.</p>
<p>„Je tu jeden polomrtvej!“</p>
<p>„Cože?“ přidal do kroku.</p>
<p>„Smraďoch Heger. Pokusil se mě zabít!“</p>
<p>Šrouby byly pryč. Paličkou jsem vyklepl torzo ulomeného segmentu a profoukl díry pro šrouby. Vytáhl jsem z brašny novou sadu, zkontroloval si čísla segmentů a ten s jedničkou nasadil do lože jako první. Zastrčil jsem šrouby zpátky a narychlo je přichytil do závitu.</p>
<p>Ten nový bachař se moc na to, jestli se ušpiní, neohlížel. Posadil se na pás a houkl na mne, ať ho zapnu. Na konci dopravníku seskočil dolů a sklonil se k Hegerovi. Prohlédl mu ránu a pak se začal rozhlížet.</p>
<p>„Tady tím kamenem,“ řekl jsem a ukázal mu ho.</p>
<p>Zavrtěl hlavou: „To není jen jedna rána.“</p>
<p>Pokrčil jsem rameny. „Zkusil jsem ho bodnout pilníkem, co tu používáme na boratexovou pěnu, když už ztuhne. Nešlo to, jen mu to sjelo po hlavě.“</p>
<p>Vytáhl z kapsy baterku a prohlížel si ránu na Hegerově hlavě. Byla příliš zalitá krví, aby mohl cokoli poznat. „Někde tu musí být lékárnička!“ štěkl na mne.</p>
<p>„Jo,“ přitakal jsem a rozhlídl se. Někde jo… nakonec jsem ji uviděl na jedné stoličce pod pásem.</p>
<p>„Gázu!“ přikázal mi.</p>
<p>„Už poněkolikátý mne napadl, veliteli,“ pokusil jsem se protestovat. „Nemám zájem, aby to přežil.“ Nahlas se zasmál. „Neříkali vám, že jste se mnou proto, abyste mne chránil?“</p>
<p>„Vás?“ Loupl po mně pohledem: „Měl jsem to za žert! Potyčky mezi vězni jsou všude…“</p>
<p>„Jenomže já nejsem obyčejný vězeň!“ houkl jsem na něj. „Příště se u velitele U-lágru ujistěte, jak ten příkaz myslí! Starej Gormond vás utáhl na štrůdl a předák odvedl chlapy, aby se do toho nikdo nepletl. Nevím, co jim Heger slíbil, nebo čím jim pohrozil, ale tohle bylo domluvený! Na beton!“</p>
<p>Setřel chuchvalcem gázy tu nejhorší krev a zbytkem mu ovázal hlavu. „Pomozte mi ho naložit na pás!“ Společně jsme Hegera zvedli na dopravník, bachař si sedl před něj, já dozadu a zapnul jsem posun. Už jsme odjížděli a vyrubaná kaverna, kde se to všechno seběhlo, se ztratila v temném šeru, když se ve světle před námi, tam, kde se štola rozšiřovala a kde předtím pracovní četa svačila, vynořila zpoza vyrovnaných dílců boratexových výztuh postava. Ten chlap se tam celou dobu schovával a poslouchal, jak po sobě se Smraďochem Hegerem pliveme. Ani bachař Peterson si ho nevšiml, když pospíchal za mnou. Teď ten chlap vyklouzl ze skrýše. Zvedl ruku a pak vystoupil do světla.</p>
<p>„Marcinkovič!“ hlesl jsem. Největší kápo na šachtě kdoví odkud vykouzlil bachařskou emqétrojku a namířil naším směrem: „Uhni, bachaři!“ zavolal na Petersona, aby bylo jasné, že jde po mně. Nemusel mu to říkat dvakrát. Peterson se skulil na stranu a spadl z pásu dolů do birwotového bláta.</p>
<p>Kulka se zavrtala ležícímu Hegerovi do ramene, ale v tu chvíli jsem z toho moc velkou radost neměl.</p>
<p>„Krucinál! Co děláš?“</p>
<p>Sundal ruku dolů a zase ji zvedl. Skoro to vypadalo, jako by se mi chtěl omluvit. Taky to hned potvrdil: „Promiň, Cavendishi!“ houkl. „Není to osobní!“ Nová kulka brnkla o držák dopravníku, s příšerným bzučením mi proletěla kolem hlavy a zasekla se do stěny.</p>
<p>Tři vteřiny nato se zachvěla země a odkudsi z dálky se k nám přihnala vlna prachu, zalehly mi uši, až jsem zařval bolestí, a vzápětí se přihnala dunivá ozvěna vzdáleného výbuchu…</p>
<p>Betonové výztužné žebro přímo nad námi prasklo a zasypal nás prach a drť kamínků.</p>
<p>Marcinkovič zaklel, nechal nás být a rozběhl se štolou zpátky k hlavnímu koridoru.</p>
<p>Ještě jsem spatřil, jak s ním nová tlaková vlna smýká proti stěně. Seskočil jsem z dopravníkového pásu, vlezl pod něj a zakryl jsem si uši dlaněmi. Druhý výbuch už nebyl tak silný, ale taky stál za to. Pár metrů za námi se provalil strop a hrklo to dolů jako z násypníku. Vzápětí prasklo další výztužné žebro, ale naštěstí zůstalo v celku. Slyšel jsem Petersona, jak někde blízko kašle a dusí se, ale v naprosté tmě z prachu nebylo nic vidět.</p>
<p>Pak nastal klid. Aspoň jsme si to mysleli…</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Trvalo skoro hodinu, než se prach jakž takž usadil. Petersonova vysílačka spustila alarm, zrovna když jsme sundávali Hegera z pásu na vozík.</p>
<p>„Sakra!“ zavrčel a hodil dovnitř ještě Hegerovy ruce. „Příjem?“</p>
<p>Podzemím se rozlehla ozvěna vzdálených výstřelů, ale zatím to bylo daleko od nás. Ze stropu popadal prach a někde blízko se znovu začala sypat skála.</p>
<p>„Příjem?“</p>
<p>Vysmrkl jsem birwotový mour a podíval se po něm. Trvalo hodinu, než se velení U-lágru vzpamatovalo a začalo obvolávat jednotlivé bachaře. To vypadá, že řeší i něco jiného než jen obyčejné náhodné výbuchy.</p>
<p>„Ano, pane, jsem tu s ním,“ potvrdil mi štrůdložrout, že mluví právě s plukovníkem. Chvíli bylo ticho a poslouchal. „Cože?“ zaječel najednou. Kývl na mne, ať se přiblížím a poslouchám taky.</p>
<p>„Sršně!“ sykl ještě dřív, než jsem stačil rozpoznat jediné slovo.</p>
<p>„Co?“ vydechl jsem.</p>
<p>„Je to jasný, Petersone?“ řval velitel U-lágru jako pominutý. „Ten první výbuch, ať už ho způsobilo cokoli, prolomil díru do hnízda, o kterém jsme vůbec nevěděli! Sršně už byly vzhůru, nejspíš je vzbudila ta činnost nedaleko nich už před nějakou dobou! Chodby jsou zamořené tím svinstvem! Rozumíte? Ony hledají cestu ven a možná se už taky začaly pást na lidech! Situace je nepřehledná! Popadněte Cavendishe, a zpátky! Ubikace U-lágru je jediný místo, kde se můžeme bránit!“</p>
<p>„Mám tu ještě zraněného Hegera!“</p>
<p>„Kurva! Jste idiot, nebo se tak jenom tváříte? Řekl jsem Cavendishe! Na toho blba se vyserte! Cavendishe potřebujeme, jasný! Bránit ho do poslední kapičky krve, Petersone! Jestli se probijete vy, a on ne, tak vás osobně vykostím! On je pro tuhle stavbu tisíckrát důležitější než já! Natož vy! Jasný?“</p>
<p>Nechali jsme Hegera Hegerem a chtěli se vydat ke koridoru. Ten byl na úrovni Nula a vedl přímo k podzemní bráně U-lágru. Ještě jsme ani nestačili vyrazit, když nám nad hlavami hvízdla střela a vzápětí další.</p>
<p>Padl jsem k zemi a začal couvat plížením zpátky, abych se kryl za vozíkem, v němž ležel polomrtvý Heger. Peterson ale vyměkl. Zůstal stát a jen se přikrčil. „Co děláte!“ křikl do tmy.</p>
<p>„Schovejte se, sakra!“ zasyčel jsem. Tam někde vpředu byl určitě Marcinkovič nebo některý z té jeho party. Netušil jsem, proč chce, abych tu zařval, ale že ty výstřely nebyla žádná nehoda nebo čin někoho, komu zrovna přeskočilo, na to bych vsadil krk.</p>
<p>Peterson vystřelil taky.</p>
<p>„Hej, Petersone! Nevidíš nás, je to pro tebe do tmy!“ houkl tam zepředu někdo. „Není moc času! Sršně se dostaly ven! Když tu po sobě budeme střílet, zdrží to nás i tebe a zařveme všichni!“</p>
<p>„Co chcete?“</p>
<p>Blbec! Mně to bylo jasný už dávno!</p>
<p>„Cavendishe! Buď ho klepni sám, nebo přestaň střílet!“</p>
<p>Na můj vkus se rozmýšlel moc dlouho. V duchu jsem zaklel a sáhl po montérské kabele. Vytáhl jsem paralyzér a skočil po bachařovi. Ani nestačil zareagovat. Sebral jsem mu opasek s pistolí, opakovací emqétrojku, a dva zásobníky. Stáhl jsem ho zpátky do krytu za vozík a vytáhl z něj Hegera. Popotáhl jsem ho víc dopředu, obrátil ksichtem do bláta a pak jsem rychle zacouval do tmy. „Omráčil jsem ho paralyzérem!“ křikl jsem na ně. „Vezměte si ho a vypadněte! Chci odtud pryč, než ta havěť přiletí!“</p>
<p>Tam vpředu někdo vyšel zpoza ohbí chodby a paprsek z jeho svítilny zatancoval po stěnách.</p>
<p>„Nikoho nevidím!“</p>
<p>„Tak si rozsviť víc, blbe!“ štěkl jsem zpátky. „A pohni!“</p>
<p>„Jestli vystřelíš, Petersone, tak tě, přisámbůh, vlastnoručně zabiju!“ ozval se jiný hlas. Teď to byl Marcinkovič, poznal jsem ho.</p>
<p>„Jasný!“</p>
<p>Bloumající kužel světla konečně narazil na Hegerovo tělo. „Mám ho,“ ozvalo se.</p>
<p>„Výborně,“ štěkl Marcinkovič. „Práskni ho!“</p>
<p>Chlap z jeho partičky vyšel ze tmy (teď už jsem ho poznal, jmenoval se Petar a měl klouby na prstech zpevněné titanovými destičkami). Přiblížil se k ležícímu Hegerovi na tři metry a z emqétrojky mu to našil přímo do hlavy. Po zádech mi přeběhl mráz. Zase to ale nebylo tak špatné. Kdyby se teď přece jen chtěli podívat, jestli jsem je neošidil, poznali by leda prd. Ledaže by se mrkli na tetování na paži. Měl jsem tam Einsteinovu hlavu a nápis <emphasis>It’s my God</emphasis> jako každý absolvent matfyzu, co za něco stojí.</p>
<p>Naštěstí je to nenapadlo. Petar se otočil na patě a vrátil se.</p>
<p>„Tak co?“ houkl jsem.</p>
<p>„Jdi si, kam chceš, veliteli Petersone!“ odpověděl mi Marcinkovič.</p>
<p>A tak jsem vlastně zemřel, a všechno vypadalo na to, že to dnes nebude naposledy.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Bez toho, že bych někoho potkal, jsem se dostal až do hlavního U-koridoru, z něhož vybíhaly všechny hlavní větvové chodby, rozlézající se do všech stran, i šachty do nižších pater, sahající až hluboko pod hranici hecharodaitu a birwotové rudy. Vydal jsem se ke křižovatce podzemních chodeb, kam ústila taky spojovací chodba z U-lágru.</p>
<p>Všichni už to věděli. Z chodeb kolem vybíhali muklové a hnali se stejným směrem.</p>
<p>„Sršně!“ zaječel kdosi, ztratil dech, a ti, co běželi za ním, ho srazili k zemi a hnali se přes jeho tělo dál ke křižovatce…</p>
<p>Slévalo se to jako potůčky na horách. Pořád nás bylo víc a víc a o padesát kroků dál se už podzemím hnala lidská řeka.</p>
<p>Nový výbuch nás ohlušil všechny. A vzápětí byl další. Asi. Nevím. Země se chvěla, stěny pukaly, ale neslyšel jsem nic. V naprostém tichu jsme jako vyděšené stádo ovcí klopýtali o kolejnice, přelézali jsme hromady zřícených balvanů a trosky betonových vyztužovacích žeber, z nichž do všech stran trčely vyhřezlé železné roksory a zajížděly do těl těm, kteří se nechali nést ženoucím se davem a nestačili uhnout.</p>
<p>Tady se ty výbuchy podepsaly dost.</p>
<p>Náhle se to vrátilo. Uslyšel jsem první výkřik, a výstřel odněkud zepředu. A pak už všechno. Země se přestala třást, a v podzemí už rezonoval jen dupot, vyděšený jekot, řev a nářek těch, co zůstali ostatním pod nohama.</p>
<p>„Sršně!“ Věděl jsem, že se to už jednou stalo, když jsem ještě na U-lágru nebyl. Tehdy rozdivočelé bestie pozabíjely několik stovek lidí. A chlapi kolem mne si to většinou pamatovali.</p>
<p>Utíkal jsem podél stěny, abych se měl o co opřít, kdyby mne dav smetl k zemi. O to jsem to ale měl těžší. U stěn štoly stály bedny, kontejnery, a taky tu ležela spousta pošlapaných mužů, kterým se podařilo odplazit z hlavního proudu a teď se mne pokoušeli zadržet a donutit, abych jim pomohl. Zatím se mi dařilo srážet jejich tápající ruce kopanci. Někomu z nich se povedlo vzít mi pistoli z pouzdra. Zbyla mi už jen MQ3.</p>
<p>Chodba se rozšířila. Tady probíhaly ranní nástupy před zaměstnáním. Po levé straně se u žulové stěny krčil stánek s hamburgery vedle stánku s čínskými nudlemi a ve třetím se dal koupit celkem dobrý kebab. Ve čtvrtém koblihy… Ty další stánky už najednou nestály. Frank Vazini z našeho sektoru seděl uprostřed trosek a po hrstech si cpal do úst pražené oříšky. Pravou nohu měl zvrácenou dozadu v tak nemožném úhlu, že musela být na několikrát přelomená. Byl v šoku. Díval se na mne, ale nepoznával mě. Až pak, najednou, když jsem ho obíhal, se mu zablýsklo v očích, ale vzápětí jen rezignovaně mávl rukou: „Picni mě, Cavendishi!“ Musel řvát, abych mu vůbec byl schopen rozumět.</p>
<p>Nebyl sám. Půlka z nich se cpala houskami, co byly nachystané na hamburgery. Zastavil jsem se a vzápětí se kolem mne přehnala další stovka šílenců, vystrašených, že by mohli po nějakém dalším výbuchu zůstat pod závalem.</p>
<p>Dál jsem nemohl. Dav lidí zašpuntoval ústí chodby a podle toho, co bylo vidět, se křižovatka stala obrovskou mlýnicí, odkud se nedalo uniknout. Nikdo nechtěl odbočit do chodeb, co směřovaly k svážnicím do nižších pater dolu. Všichni chtěli do té jediné, která od křižovatky vedla dál k bráně U-lágru. Až odtud bylo vidět, že ta chodba je nacpaná lidmi, ale dav se neposunoval dál. Něco ho blokovalo a nejspíš to byl automatický systém obrany. Každopádně se do U-lágru nedalo dostat. Časem možná brána povolí, ale to už tam bude ušlapaných víc než živých.</p>
<p>Panebože, to byl bordel!</p>
<p>Viděl jsem rozšlapané hlavy pod těžkými pracovními bagančaty a zůstal jsem stát. Opřel jsem se rukou o stěnu a vydýchával se. Přece jenom už mi dávno nebylo dvacet ani čtyřicet, a celý život kromě posledních necelých tří let jsem strávil u počítačů.</p>
<p>„Petersone!“ zaječel plukovníkův hlas v komunikátoru. „Jak to vypadá?“</p>
<p>„Peterson je mimo, veliteli!“ zařval jsem zpátky, bez víry, že mi v tom chaosu a řevu rozumí. „Tady Cavendish!“</p>
<p>Rozuměl. „Cavendishi! Jak to vypadá?“</p>
<p>„Budete mít spoustu mrtvejch, veliteli. Šlapou tu po sobě a snaží se dostat do lágru. Nic hezkýho! Jsem nedaleko křižovatky na pomezí U-lágru a hlavního koridoru. Postup dál je nemožný. Sršně se tu zatím neobjevily!“ Odstrčil jsem nějakého Číňana, co se mi začal sápat po emqétrojce…</p>
<p>A pak… panebože! Pak najednou všechno zhaslo. Vteřinu vyděšeného ticha zadupal do nejvzdálenějších koutů podzemí vzteklý řev. Za chviličku se rozsvítilo pár čelovek, ale opravdu jen pár. Možná deset? Každý, kdo už byl na šachtě nejméně rok, baterku nenosil. Byl to jakýsi připitomělý odznak mazáctví ji nenosit. Nic je nenutilo. Na šachtě nikdy elektrika nevypadla, až teď.</p>
<p>Dav se přestal sunout a zastavil se. Muži se začali bít o baterky. Všude byly ruce. Řev, hulákání a kletby se proměnily v divoké skučení zatracených, protože my jsme zatracení v té chvíli už byli. Nad hlavami nám cosi zadrnčelo, a ten divný zvuk zahlušil všechny ostatní. Někdo to mohl mít za prskání výbojů z přervaných kabelů, ale nebyla to pravda. Já jsem ten zvuk už poznal. A ještě někdo v tom davu, co se tlačil východem z chodby do křižovatky.</p>
<p>Ten to taky dal k lepšímu: „Sršně!“ zaječel a hlas mu přeskočil. „Už jsou tady sršně!“</p>
<p>Svazky paprsků z baterek zamířily ke stropu a v křížové palbě světel se objevila sršeň v celé své kráse. Kdo ví, proč se jim tak říkalo. Vůbec jako sršně od nás ze Země nevypadaly, ale měly s pozemskými něco společného – létaly, byl to hmyz a měly pořád hlad… Teď to tak nevypadalo. Metrová bestie se držela na místě asi v pětimetrové výšce a neútočila. Tvořila ideální terč, ale byla by pitomost davu prozradit, že tu stojím s emqétrojkou. Ustoupil jsem víc ke zdi.</p>
<p>Ze tmy se vynořil Bazz. Vystartoval jsem po něm, abych ho varoval, ale už jsem to nestačil. Jak zaregistroval sršeň, strhl zbraň z ramene a skoro bez míření našil celou dávku do té poletující mrchy. Říká se, že příšerně bzučí, když umírají, ale tahle exnula potichu. Spadla jim přímo na hlavy a v posledním tažení se zakusovala do všeho, co se ocitlo v blízkosti jejích kusadel.</p>
<p>„Plukovníku!“ zařval jsem do komunikátoru. „Jsou tady! Sršně už jsou tady!“ V šeru, jen lehounce zředěném několika čelovkami, míhajícími se po stěnách a po stropě, jsem začal couvat zpátky do tmy. U-lágr už nebylo místo, kam jsem se chtěl dostat. Musel jsem ven, jestli jsem chtěl přežít. Ven z lágru, ven z dolu, pryč do hor!</p>
<p>Klopýtal jsem podél stěny zpátky a neměl jsem tušení, jak bude dlouho trvat, než někam spadnu. Při stěnách byly větrací šachty do spodních pater dolu, a i když byly obestavěny špalky z boratexové pěny, dav je před chvílí mohl smést stranou. Každý krok jsem opatrně zkoušel a každou chvíli jsem se zastavoval a zaposlouchával se, jestli neuslyším vrnění sršních křídel.</p>
<p>Dostal jsem se ke stánkům fastfoodů. Mezi těmi, co tu seděli a leželi, jsem už Franka Vaziniho neviděl. Možná ztratil vědomí, nebo ho nakonec ušlapali. Zato v povinné výbavě těchhle stánků byla baterka, a to byl můj první úkol – sehnat baterku. Za druhé nějaké zásoby a za třetí vypadnout z hlavní chodby, kterou se sršně už nejspíš brzy přihrnou. Tedy, možná… Nevěděl jsem přesně, kde bylo hnízdo, odkud vyletěly.</p>
<p>Odkopl jsem čísi ruku, popadl židličku a ohnal se po dalším, co se mi snažil pověsit na nohavice fáraček. Dostal jsem se až k pultu, vyhoupl se na něj a přendal jsem nohy na druhou stranu dovnitř. Tam dole na zemi někdo seděl. Byl to nejspíš chlápek, co tu prodával. Opíral se zády o dvířka chladicího boxu a vzlykal.</p>
<p>„Potřebuju baterku!“ sykl jsem na něj, ale vůbec mne nevnímal. „Slyšíš, kurva?“</p>
<p>„Jdi do hajzlu, ty kundo z ryby!“ škytl. „Jsou tu sršně!“</p>
<p>„Potřebuju baterku!“ opakoval jsem. Seskočil jsem na podlážku a přiložil mu na čelo paralyzér.</p>
<p>„Co je to?“ zeptal se, a tak jsem mu to řekl. „Takhle zblízka to může i zabít!“ dodal jsem ještě.</p>
<p>„Jo, to může,“ ozvalo se mi za zády. Otočil jsem se, a v té chvíli chlap, co stál za mnou, přepnul světelný režim na svojí baterce. V mžiku vteřiny, kdy jsem ještě jakž takž viděl, jsem poznal Petersona. Pak už mě bachařská halogenová svítilna oslnila. Ucítil jsem, jak mi o prsa opírá bodec paralyzéru, a ztuhl jsem. Bylo nad slunce jasné, že to udělá, a já se nemohl bránit ani se nikam hnout, protože jsem byl v pasti mezi mrazicím boxem a pultem. Stánkař na podlaze využil překvapení, vrhl se po mně a zakousl se mi do nohy. Bolelo to, ale fáračky něco vydrží. Pak mi výbuch příšerné bolesti vzal dech. Padl jsem na kolena, ze tmy nad sebou jsem uslyšel, jak na mne Peterson syčí: „Parchante! Ty zkurvenej parchante!“ a potom jsem ztratil vědomí.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Účinek paralyzéru je vypočítaný tak, aby po čtvrthodině pominul. Ta doba je určena z čistě praktického hlediska. Bachaři potřebují zparalyzovaného mukla dopravit, kam patří, a přece se s ním nebudou tahat. Po čtvrthodině je schopen jít po svých, ale účinky odeznívají ještě dost dlouho potom, takže nehrozí, že by se znovu o něco pokusil. Tolik vstupní školení do U-lágru, kterým musí projít každý trestanec. Teď jsem to zažíval na vlastní kůži. Ležel jsem na zemi před stánkem mezi ostatními, nohama jsem nemohl pohnout a hlava mi třeštila z jejich sténání a křiku. Byla absolutní tma, žíhaná jen záblesky výbojů z přestřílených kabelů. Lidi už nekřičeli. Jen občas. Někdo zaklel, a někdo jiný vykřikl, protože ucítil v břiše něčí pěst nebo kus přiostřeného roksoru. Takovou zbraň tady měl skoro každý, jen si ji každý den ukládal někde ve štolách. Brát ji s sebou na ubikaci by byla pitomost.</p>
<p>Ztěžka jsem se posadil. Přes nohy mi někdo ležel. Odstrčil jsem ho a pomalu se zvedl na kolena. Nohy mi brněly, jako by mi měly v nejbližším okamžiku upadnout. Chvíli to trvalo, než se mi obnovil oběh krve a dokázal jsem se zvednout na kolena. Bylo mi příšerně špatně a žaludek se mi vzdouval, jako kdybych ho povzbudil denaturákem, ředěným citronádou. Peterson byl pryč, a i ten chlap ze stánku. Byl taky civil, takže se k němu nejspíš připojil. Pravděpodobně se spolu vydali pokusit se o průlom do U-lágru přes křižovatku… O patro níž se dalo dostat k výtahům, které mají na této úrovni výlez až za křižovatkou. Vyhnuli by se tak té příšerné mlýnici živých a mrtvých lidských těl, ale zase riskují, že výtahy nejezdí, když nejde elektrika. Měli sice jiný zdroj než osvětlení, ale šance, že tohle vedení přestálo bez úhony, byla malá. Možná že je bylo možné přehodit na ruční pohon, ale v té tmě…</p>
<p>Nebo…!</p>
<p>Hrome, že mne to nenapadlo dřív! Vždyť tu někde musí být východ z podzemí! Kudy jinudy by chodili na šichtu civilní zaměstnanci jako starý Gampard? Nikdy jsem se po ní nerozhlížel, konečně, jen se na to zeptat by znamenalo říkat si o malér.</p>
<p>Oba se budou snažit dostat ven východem pro civily. Kdybych je mohl sledovat hned, našel bych východ taky, ale měli asi čtvrthodinový náskok. Nemělo to smysl. Navíc mi Peterson vzal paralyzér a taky emqétrojku. Byl jsem na tom stejně jako všichni kolem. Jediné, co jsem cítil v kapse, byl komunikátor, ale ten mi teď byl k ničemu. Ohlédl jsem se ke stánku. Nic se tam nehýbalo. Po čtyřech jsem se doplazil zpátky ke stánku a tentokrát za pult nakoukl, než jsem tam přelezl.</p>
<p>Vypáčil jsem šuplíky pod pokladnou, a hned v prvním jsem našel lékárničku a baterku. Hádal bych, že obchodníci budou mít u sebe v krámě taky paralyzér, ale žádný jsem nenašel. Pročesal jsem obchůdek, ale dál už jsem nenašel nic, co by se mi hodilo. Jen jsem se potřeboval dostat do chladničky, aniž bych na sebe upozornil. Žádný jistič jsem ale nenašel. Přehoupl jsem se přes pult zpátky do hlavní chodby a přikrčil se. V příštím záblesku jsem si všiml mrtvého, co ležel jen nějaké dva kroky ode mne. Bleskově jsem k němu přiskočil, strhl mu z ramene mošnu a podíval se dovnitř. Nic tam nebylo, jen lžíce, povlak na přilbu a poloprázdná láhev se studenou kávou. Vysypal jsem to ven a vrátil se. Otevřel jsem chladničku, shrábl balíčky housek se šunkou a pár čokoládových sendvičů do mošny, v rychlosti popadl dvě litrové láhve vody a už jsem se dekoval. Pár těch, co se tu válelo, vstalo a pozorovalo mne, jako bych okrádal právě je.</p>
<p>„Co to děláš, Cavendishi?“ ozvalo se ze tmy. Jeden z nich mne poznal. Přehoupl jsem se přes pult na jejich stranu, zakličkoval jsem mezi nimi a zmizel jim ve tmě.</p>
<p>Stěny se zachvěly vzdáleným hřměním, ale to jen někde hluboko v labyrintu štol někdo vystřílel zásobník emqétrojky. Mohlo to znamenat, že sršně přicházejí, anebo se jen nějaký bachař bránil muklům.</p>
<p>Zase jsem se plížil podél stěny, ale tentokrát na opačnou stranu. Tady už byla hlavní chodba prázdná, bez mrtvol a raněných. Hledal jsem odbočku k civilnímu východu, prozkoumal jsem vždycky sto kroků, pak jsem přeběhl na druhou stranu chodby a těch sto kroků se zase vrátil. Prozkoumal jsem takhle možná pět set metrů, ale nenarazil jsem na nic kromě bachařského ozbrojeného stanoviště, kulometného hnízda, z nějž byly z chodby vidět jen střílny ve výšce nějakých tří metrů nad podlahou. Předtím jsem se po hlavním koridoru dostal tak daleko od brány jen párkrát, a nikdy jsem si toho tady nevšiml. Když nehrozila vzpoura, zřejmě raději tahle místa maskovali. Teď čekali, až to přijde…</p>
<p>Už to nemělo trvat dlouho. Dostal jsem se ještě o dalších sto metrů dál, když jsem to uslyšel. Přilétaly hlavní chodbou. Stovky blanitých křídel o sebe narážely, drnčely, vrzaly a hnaly před sebou jako memento mori děsivou kakofonii zvuků.</p>
<p>„Sršně!“ zaječel kdosi daleko za mnou a jako by se všichni domluvili, jako by tam založili vězeňský sbor, odpověděli mu jedním hlasem: „Sršně!“ a ten výkřik se hnal hladovým bestiím vstříc. Padl jsem k zemi, schoulil se do kolébky a schoval jsem hlavu pod rukama, ale věděl jsem, že je to k ničemu… oni mne ucítí, a když budou chtít, jejich kusadlům neuteču, ani kdybych…</p>
<p>Blížily se! Teď už bych mohl řvát hrůzou, a nikdo by mne neslyšel. Řvali i ti, co ještě neměli nejmenší tušení, co tyhle svině dovedou.</p>
<p>Vzpomněl jsem si na kulometné hnízdo a blesklo mi hlavou, že by je to přece jen mohlo zastavit. Vyskočil jsem na nohy, otočil jsem se na patě a rozběhl se zpátky. Ta víra mi zůstala tak deset kroků, a zase jsem se obrátil zpátky. Houby! Tam se jejich útok soustředí. Musím se ukrýt někde tady a mimo rozptyl kulometné palby…</p>
<p>Žádná odbočka v tomhle úseku hlavní chodby nebyla. Žádný výklenek, nic…</p>
<p>Zvuk sílil. Popošel jsem ještě dál. Vracet se by byl nesmysl. U ústí křižovatky budou jatka a pod kulometným hnízdem taky. Zhasl jsem baterku a postupoval ještě dál. Rukou jsem objížděl stěnu a hledal východ. Přece tu někde musí být! Někde tady!</p>
<p>Nade mnou přeletěla první. Ani si mne nevšimla a hnala se dál. Průzkumná hlídka!</p>
<p>Klopýtl jsem o výhybku a hned nato o hromadu birwotové rudy, která tu jen tak ležela vedle vozíku, převráceného koly nahoru. Vztekle jsem zaklel. Ještě před tři čtvrtě hodinou, když jsem šel obráceným směrem, to tu nebylo. Kdo ví, kdo si dal takovou námahu…</p>
<p>V tom okamžiku mi zasvítilo v palici. Jasně! To je skvělý nápad! Nechtěl jsem se s těmi, co se pod vozíky ukryli, rvát o jejich úkryt. Většina muklů by mi při mé postavě stejně tak jako tak předláždila obličej, kdykoli by je napadlo. Hned vedle byl ještě jeden, stejně převrácený, ale o dalších dvacet metrů dál jsem v chudém světle výbojů spatřil nezřetelné kontury třetího vozíku. Popoběhl jsem k němu. Vlastně byly dva, připojené k sobě. Naštěstí se k sobě zapojovaly jen na jakousi karabinu. Klekl jsem si vedle, oběma ukazováky zmáčkl záklapku karabiny a vytrhl ji z oka druhého vozíku. Zrovna jsem klečel a neviděl přes vozík. Nad hlavou se mi náhle vynořila pětice sršní a přeletěla nade mnou sotva v půldruhametrové výšce. I ony mne musely zaregistrovat až v poslední chvíli. Přesto pokračovaly dál v původním směru. Zhluboka jsem vydechl, ale bohužel předčasně. Ve tmě směrem ke křižovatce se ztratily jen tři z nich. Zbylé dvě se otočily a zamířily ke mně.</p>
<p>„Do prdele!“</p>
<p>Chtěl jsem dotlačit vozík na špatně nastavenou výhybku a tak ho skoro bez námahy překlopit. Až by se vysypal náklad, už bych ho snad dokázal převrátit koly vzhůru. Teď už jsem to stihnout nemohl. Ještě vkleče jsem pěstí vyklepl závlačky na boční výsypné stěně vozíku a lehl si na zem. Ruda mne zasypala spolehlivěji, než to jednou dokáže hrobník. Obě sršně dosedly na hromadu a hledaly mne. To jsem ještě vnímal, ale víc nic. Bylo mi jako odsouzenci s černou páskou přes oči, kterému neřekli, co s ním udělají. Čekal jsem.</p>
<p>Dýchat jsem mohl. Kameny birwotového pyritu byly dost hrubé na to, aby se skrz ně dalo dýchat. A na druhé straně taky cítit jejich kyselý, jako kvasivý zápach.</p>
<p>…i slyšet, můj bože! Nebzučely, ale jejich křídla se dotýkala sebe navzájem, otírala se o sebe a ten šustivý, podivný zvuk mi naháněl husí kůži.</p>
<p>A pak najednou tu byly všechny! Nemohl jsem se splést! Vzdálený šustot, vrčení a šumot se proměnily, přetransformovaly do hřmění. Bouře blanitých křídel, otírajících se o sebe a o stěny hlavní štoly, zaburácela s příšernou ozvěnou. Věděl jsem, že nedovedou hrabat, ale určitě dokážou vymyslet, jak se na mne dostat, kdyby chtěly. Ti, co se schovali pod vozíky, na tom byli daleko líp.</p>
<p>Nakyslý zápach už byl tak silný, že mi obracel střeva naruby. Zapípal mi komunikátor, ale v tom hluku nebylo slyšet ani slovo a sáhnout pro něj jsem se neodvážil, protože by se ze mne mohl sesunout štěrk.</p>
<p>Komunikátor zapípal znovu. „Cavendishi!“ slyšel jsem jako z nesmírné dálky. „Cavendishi! Jste tam? Poslední výbuchy odstranily stěny od dalších dvou hnízd, o kterých jsme ani nevěděli! To je sabotáž! Někdo chce zlikvidovat stavbu! A nejspíš půjdou i po vás, Cavendishi! Chápete? Tím nemyslím jen sršně! Dejte si pozor! Jasné? Snažte se sem dostat!“ Neodpovídal jsem, ani jsem nemohl. „Cavendishi! Odpovězte! Někde to vyvalilo i díru ven na vzduch a sršně se prý dostaly na povrch! Zahájili jsme evakuaci!“</p>
<p>„A co já s tím, kurva?“ zabručel jsem. Prach a kamínky se mi dostaly do úst a přinutily mne přestat glosovat ty jeho kecy.</p>
<p>Zvuk, vycházející z komunikátoru, i když zkreslený vrstvou štěrku a kamenů, možná jen to chvění vzduchu, vím já, přilákal další sršně na můj hrobeček. Teď to tížilo víc. Musely jich být desítky, lezly po sobě, občas děrami mezi kameny propadla ochlupacená hmyzí noha…</p>
<p>A potom svět vybuchl.</p>
<p>Kulometná dávka udělala tlustou čáru za vším, co se dnes seběhlo. Schoulil jsem se, jak nejvíc to šlo. Kulky trhaly sršní těla na cucky, odrážely se od kamenných stěn štoly a s příšerným jekotem pročesávaly vzduch. Jako žabky na hladině skákaly po podlaze daleko dozadu, deformovaly se, rozpadávaly na kusy, a ty dál zabíjely, vnikaly do měkkých zadečků sršních dělnic, odsekávaly tykadla…</p>
<p>Čekal jsem, kdy mne to zasáhne. Naštěstí mezi mnou a střílnou stály oba převrácené vozíky. I tak pár kulek zahvízdlo kolem. Většina se odrazila od kyzových kamenů někam stranou, ale dvě se zavrtaly do rudy někam pode mne.</p>
<p>Muži v kulometném hnízdě nemohli vidět nic, co bylo dál než nějakých třicet metrů od nich. Museli střílet nazdařbůh, sršně nesršně, lidi nelidi.</p>
<p>Sršně přestaly poletovat a dosedly na zem. Neviděl jsem to. Jen jsem hádal podle toho, že ten idiot u kulometu stočil hlaveň dolů. Někde jsem slyšel, že je lepší dostat kulku přímo než odraženou. To bylo jediné, co mne v tu chvíli mohlo těšit. Země se zachvívala pod nárazy kulek jako dívčí bříško, když jazyk bloudí v závojíčkách, a v kolejnicích se mísila rudá krev s poloprůhlednou nazelenalou šťávou z hmyzích těl.</p>
<p>Slyšel jsem, jak kdosi docela blízko začal řvát na střelce, ať to zvedne, nejspíš to byl ten, co se schovával pod vozíkem nedaleko mne, a teď mu přes komunikátor nadával nejhoršími slovy. Ten chlap pod vozíkem musel být bachař, protože jinak by těžko znal spojení do kulometného hnízda.</p>
<p>Chlap u spouště poslechl a zvedl hlaveň vzhůru, ale tentokrát zase moc. Z výztužných žeber začaly odlétat štěpiny kvasbetonu. Z výšky dopadlo cosi těžkého přímo na hromadu horniny, pod kterou jsem byl zasypaný, a skutálelo se na zem vedle. Možná sršeň.</p>
<p>A pak náhle, jako by jeden mávl kouzelnou hůlkou, bylo ticho. Žádné šumění křídel, žádná střelba, nic. Jen odkudsi z dálky ke mně doléhal křik, klení a nářek v rozdivočelé příšerné symfonii.</p>
<p>Bylo ticho…</p>
<p>Byl klid…</p>
<p>Možná bylo po všem…?</p>
<p>Něco lezlo po hromadě, pod kterou jsem se schovával. Nevěděl jsem, jestli se mohu odvážit vylézt. Nejraději bych to udělal a schoval se taky pod převrácený vozík, ale na to bych potřeboval několik minut času, kdy by mi sršně daly pokoj. Možná bych to i stihl, ale nejspíš by se mnou pod vozíkem jedna či dvě ty bestie zůstaly, a nedovedl jsem si představit, jak tam s nimi zápasím o prostor. Ony měly kusadla a jed, způsobující rozsáhlou nekrózu tkáně kolem rány. Já měl jen holé ruce. Mohl jsem jim leda tak pomačkat křídla.</p>
<p>Pod mrchou, co lezla po mé hromadě, podjel štěrk a strhla s sebou někde u mých nohou malou lavinu. Vzápětí jsem cítil, jak po hromadě šplhá zase nahoru, pak se opřela svojí nohou o moji… Byl jsem odkrytý! Polilo mne horko a vzápětí studený pot. Vykopl jsem uvolněnou nohou a smetl ji z hromady znovu dolů. Vystrčil jsem ven ruku, a hned nato jsem se vykutálel celý. Sršeň dodělávala na krok ode mne. Vstal jsem, oprášil jsem ze sebe prach a opatrně do ní strčil špičkou boty. Jen o kousek popolezla. Jednou nohou jsem ji přišlápl na složených křídlech, přimáčkl ji k zemi a druhou jí rozdrtil hlavu, jestli se tak dá nazývat výrůstek, ze kterého rostou tykadla. Pak jsem se konečně mohl rozhlédnout. Rozsvítil jsem baterku a pustil paprsek mezi prsty.</p>
<p>Žaludek mi vystoupil až do krku. Bylo jich víc, než jsem si mohl představit. U paty protější stěny, kam kulky z kulometu odhazovaly zasažené dělnice, jich bylo jako nastláno. Většinou se ještě hýbaly. Tykadly ohmatávaly družky pod sebou a kolem se srážela páchnoucí kalužina. Středem chodby se plazily dvě z nich, jedna s odstřelenou polovinou zadečku, a křižovaly od jedné stěny ke druhé…</p>
<p>Popošel jsem k převrácenému vozíku a kopl do něj: „Můžeš vylézt,“ houkl jsem. „Je po nich.“</p>
<p>Nikdo mi neodpověděl.</p>
<p>„Slyšíš?“ Obešel jsem úkryt a všiml si z druhé strany několika otvorů po kulometné dávce. Pak jsem si všiml, jak na jedné straně prolíná pod spodním okrajem krev.</p>
<p>Zaklel jsem, sklonil se a na jeden ráz jsem zvedl vozík a převrátil ho na bok. Hned jsem ho poznal. Byl to Peterson. Utopil se ve vlastní krvi, jestli předtím nezdechl. Sebral jsem mu halogenovou baterku, emqétrojku celou od krve a z pouzdra paralyzér. Pak jsem se ohlédl po druhém vozíku. Tam musel být stánkař. Taky mne to mohlo napadnout, že se tu budou skrývat právě oni. Nikam daleko se nemohli dostat. Nadzvedl jsem druhý vozík, taky prostřílený, a opravdu našel stánkaře, jak si tiskne k prsům ještě jeden paralyzér. Vzal jsem ho taky. Obložený jako vánoční stromeček jsem se konečně narovnal. Všiml jsem si sršně, co se mezitím doplazila ke krvavé kaluži u Petersona a začala pít. Že se říká, že jim člověčí šťávy nechutnají? Rozhlédl jsem se kolem, co bych do ní zasadil, ale žádná lopata ani krumpáč tu nikde neležely. Přistoupil jsem blíž a napral to do ní z paralyzéru. Zacukala sebou a pleskla do krve.</p>
<p>Pořád byl klid. Alespoň zatím. Tohle určitě nebyly všechny, jen jeden roj, jeden útok… Vzápětí jsem odkudsi zaslechl dávku z emqétrojky, možná abych si tím mohl být jistý. Musel jsem se dostat ven z dolu, pryč. Tady se ještě bude umírat dlouho, ale venku stála vesnička pro civilní zaměstnance, projížděli jsme skrz ni, když nás vezli z kosmodromu. Tam se musím dostat! Za ní se zvedaly horské louky nahoru k průsmykům, kde byl řídký vzduch a kam by za mnou neletěly. A pak v noci, až sršně půjdou spát, se vydám ke kosmodromu. Plukovník určitě zavolal o pomoc a během několika dnů sem přiletí evakuační lodi. V tom zmatku by se mi třeba mohlo podařit na některou z nich proniknout, stačí si ve vesnici vzít něco jiného na sebe. Než se tam dostanu, bude už určitě evakuovaná a vylidněná.</p>
<p>Pořád jsem ale netušil, kde východ pro zaměstnance je. Napadlo mne, že bych se mohl spojit s posádkou kulometného hnízda, a zdálo se mi to jako dobrý nápad. Vydal jsem se zpátky. Cestu mi osvětlovalo jiskření přestříleného kabelu. Stačilo se vrátit pár desítek kroků, a zjistil jsem, že to byla pitomost. Dobyly ho. Za cenu stoprocentních ztrát.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Vlastně to ticho bylo příliš velké. Až teď jsem si uvědomil, že mlčí i lidi. S odjištěnou emqétrojkou jsem se opatrně vydal ke křižovatce. Všude byli mrtví. Naši i ony. Zčernalá místa na rukou a tvářích ukazovala, kde se zakousla kusadla. Někteří byli i částečně vysátí a vypadali, jako by je tornádo vytrhlo ze země a rozházelo tu. Mezi tím lezly bestie, co toho ještě neměly dost. Většinou měly poškozená křídla. Chlapi utíkali, ale bránili se.</p>
<p>Čím víc jsem se blížil k ústí do křižovatky, tím jich bylo víc, musel jsem i šlapat po mrtvolách. Možná by bylo lepší se vrátit, ale chtěl jsem se podívat do chodby, vycházející z křižovatky, o níž jsem nevěděl, kam vede. Možná že to byla právě ona, která vedla z podzemního komplexu dolu Happy Permon ven.</p>
<p>O stěnu se opíral nějaký chlap a netečnýma očima hleděl kamsi přese mne.</p>
<p>O deset metrů dál se další právě zvedal ze země. Pravá ruka mu visela v nepřirozeném úhlu dolů a v záři baterky se jeho rukáv leskl zasychající krví. Taky si mě nevšímal. Byli v šoku. Obešel jsem hromadu mrtvol, připomínající sendvič z člověčiny s nádivkou ze sršní, a za ní se už zvedala další, ještě vyšší. Šplhal jsem přes umírající kupy, někdo mne kousl do prstů, a ani jsem nevěděl, jestli to byl člověk, nebo sršeň. Až když jsem se dostal přes hromadu mrtvol v oranžovo-černých kombinézách, asi hasičů, jsem si mohl na prst posvítit a oddychnout si, že jen zrudl a nečerná.</p>
<p>Pokoušeli se mne chytit, popadnout za nohu a stáhnout k sobě, abych jim pomohl. Vytrhával jsem se jim a snažil se dostat dál… Ve sténání raněných a bzučení umírajících bestií nebylo slyšet už vůbec nic. Dvakrát se mi ozval hlas z komunikátoru, ale nemělo smysl pokoušet se porozumět jedinému slovu. A pak, když jsem se dostal k ústí koridoru na nějakých deset metrů, jsem dál už nemohl. V údolí mezi dvěma kupami mrtvých lezly kolem dokola tři sršně a otíraly se křídly o sebe. Nic jim nebylo. Neslyšel bych je, jak by přilétaly, protože chodba byla plná kleteb a dantovského naříkání. Neslyšel bych je, ale všiml bych si jich.</p>
<p>Musely sem proniknout z druhé strany! Od křižovatky, kam jsem se snažil dostat. Jak to říkal plukovník? Výbuchy probudily tři hnízda! A tady byl zničen jen jeden roj, a kdo ví, jestli celý. Někde jich tu ještě je…</p>
<p>Mraky! Doslova!</p>
<p>Jako bych to přivolal, v otvoru ústí se objevila čtvrtá sršeň a po mrtvých tělech zamířila přímo ke mně…</p>
<p>Přikrčil jsem se, aby si mne nevšimla. Kam teď? Do U-lágru se tedy už nedostanu, a pokud existuje východ pro civilní zaměstnance taky za křižovatkou, je pro mne tahle cesta zapovězená rovněž. Jeden roj musí být někde právě tam… sakra! Plukovník přece mluvil o tom, že je někde vyvalená stěna ven! Kde? Měl by tu být průvan, ne? Naslinil jsem prst a zvedl ho nad hlavu.</p>
<p>Bylo to k ničemu. Ventilace fungovala pořád stejně dobře. Znamenalo to, že budu muset prozkoumat celých osmnáct pater? Vlastně spodních šest ani ne, protože ta byla i pod úrovní údolí vinoucího se kolem hory, v jejíchž útrobách se těžilo. Možná by bylo nejrozumnější začít horními podlažími?</p>
<p>Zase jsem se dral zpátky. Věděl jsem, kde je únikový průlez z nejspodnějšího do nejvyššího patra dolu. Ohlédl jsem se. Sršní ve vchodu do křižovatky přibývalo. Lezly po sobě a domlouvaly se, protože to tření křídel o křídla nemohlo být nic jiného. Vypadalo to, jako by nevěděly co teď…</p>
<p>„Cavendishi!“ ozvalo se ze tmy u stěny. Blikl jsem tím směrem baterkou. Chlap ležel na břiše a zvednutou hlavu měl pootočenou ke mně. Viděl jsem ho jen z profilu. Nepoznával jsem ho, ale měl na sobě modrou kombinézu fyziků. Měl bych ho tedy znát. Ohlédl jsem se po sršních a popošel k němu blíž. Dával jsem si pozor. Každý musel na dálku poznat, že mám zbraň a baterku. Takže to taky mohla být past.</p>
<p>„Cavendishi! Dík, že… že…“</p>
<p>„Kdo jsi?“ zeptal jsem se opatrně.</p>
<p>„Přece Burleski,“ vydechl. „Přišels pro mě, Cavendishi, viď?“ Začal se z posledních sil zvedat.</p>
<p>„Kde jsou ostatní?“ zeptal jsem se. „Radek? Kde je?“</p>
<p>„Šli… šli do hnízda, přece!“</p>
<p>„Mělo to být až zítra!“</p>
<p>Vyplivl krvavou slinu, ale neměl už moc síly a hlenovitá krev mu teď stékala po kombinéze, než uvízla v záhybu látky. Otočil ke mně hlavu docela. Podvědomě jsem couvl. Z levého oka, které do té chvíle schovával ve tmě, trčelo utržené sršní kusadlo.</p>
<p>„Taky mě tu necháš,“ hádal. „Vysály mi krev a oko. Necháš mne tu jako Radek!“ Něco jsem zaslechl a ohlédl se. Sršně se začínaly hýbat nějak moc rychle. Už jich tam bylo sto, možná víc. V tom jiskření přervaných kabelů se to nedalo spočítat a lákat je na sebe baterkou jsem nechtěl.</p>
<p>„Nenechám tě tu. Kam šli?“</p>
<p>„Do hnízda!“</p>
<p>„Teď to přece do provozu nedají!“</p>
<p>Mávl rukou, zavadil o trčící kusadlo a bolestně se ušklíbl. „Tam je jediná záchrana, Cavendishi! Čpí to tam aerosolem a sršním umíráním. Rozumíš? Tam ty živý bestie nepolezou!“</p>
<p>Koridorem se rozlehlo bolestné zavytí a vzápětí další. Sršně začaly s dobíjením těch, kteří ještě žili. Vlastně se druhý roj přiletěl nakrmit. Nikde jinde ve štolách Happy Permonu nebyla taková koncentrace živočišných šťáv jako teď tady… začínal hon. Ještě jednou se mi vrátila myšlenka na hledání místa, kudy se dá vypadnout z podzemí, ale musel jsem to nechat na zítra, až sršně opustí podzemí taky.</p>
<p>„Pojď!“ podal jsem Burleskému ruku a pomohl mu vstát. Třásl se jako sulc.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Než jsme se dostali k únikovému průlezu do nižších pater, tak mi Burleski dvakrát omdlel. Poléval jsem mu tvář vodou, v lékárničce jsem našel injekci s adrenalinem a píchl mu ji, ale buď to byla pitomost, nebo už na to nebyl schopný reagovat. Omdlel potřetí, a to už jsem ho tam nechal.</p>
<p>Sešplhal jsem ta čtyři patra dolů a ocitl se v dobře osvětlené chodbě. Mírně zatáčela, a nebylo vidět moc daleko dopředu. K ústí štoly IV. CA, kde jsem nedávno měl schůzku s Radkem, to nebylo dál než tři sta metrů. Bylo tu ticho a jen kdesi daleko přede mnou vrněl pohon ventilace. Měl jsem pocit, že každou chvíli musím někoho potkat a ten nebude vědět, že se něco děje.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Ve štole IV. CA stál reflektor na trojnožce, byl obrácený dovnitř a pořád svítil.</p>
<p>Nakoukl jsem. Dole, asi v desetimetrové hloubce, už byla vidět skála, možná třicet na třicet metrů, vyčištěná od hmyzích mršin a trosek pláství. Za tou hranicí ale ještě byla divočina, mrtvý svět.</p>
<p>„Radku!“ houkl jsem a můj hlas se mi vrátil v tisícinásobně ozvěně, posazené hluboko a hned zase vysoko, a pokřivený k nepoznání. Trvalo to snad minutu, než ten útok na uši přestal. Neodvažoval jsem se zavolat znovu. Z větvové chodby ke mně dolehl zvuk výstřelů, a když jsem se otočil proti světlu z větvové chodby, spatřil jsem sršeň, jak se pomalu po zdi plíží za mnou k ústí hnízda. Bleskově jsem přehmátl na provazový žebřík, přetáhl jsem se přes okraj a začal sestupovat dolů. Z posledních tří stupaček jsem už seskočil, popadl emqétrojku a podíval se zpátky nahoru. Nešla za mnou.</p>
<p>„Fuj,“ sykl jsem a sklonil jsem hlaveň. Byl jsem v hnízdě. Nastal čas přemýšlet co dál.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Bylo to tu opravdu celé prosáklé insekticidním aerosolem, i když se tu už dalo dýchat. Obrátil jsem se ke vchodu zády. Vypadalo to, že tu budu čekat sám, dokud nebude ve štolách klid.</p>
<p>Popošel jsem o pár kroků. V půlkruhu se proti mně zvedala snad čtyřmetrová stěna uhynulých sršní. Sem tam z té změti trčel kus zřícené plástve. Rozsvítil jsem bachařskou halogenovou baterku a posvítil nahoru. Šroubovice s plástvemi z dřevité hmoty se vypínaly ke stropu sluje, obsypané mrtvými přilepenými larvami. Občas se v tom podivném lese kolem mne, kam se paprsek světla nedostal, něco uvolnilo a se šustivým plesknutím zapadlo do masy ochlupacených hmyzích těl. Neviděl jsem nic, jen jsem to slyšel. Rozléhalo se to jako v jeskyni, když někde daleko kape voda a pleská o skálu.</p>
<p>A pak jsem uslyšel hlasy! Tam někde, hluboko v hnízdě, byl člověk, a nebyl sám, protože mu hned někdo odpověděl. Bylo to nesrozumitelné. Dřevitá hmota pláství pohlcovala zvuk jako houba vodu. To mohl být jedině Radek s ostatními a vydali se k té věci!</p>
<p>„Radku!“ houkl jsem znovu. Teď jsem ale stál dole pod plástvemi, a ozvěna už nezněla tak strašidelně. Zase mi ale nikdo neodpověděl. Za normálních okolností bych se sám dovnitř nepouštěl. Neměl jsem tu mapu co Radek, a jít tam sám taky znamenalo riziko, že zabloudím, nebo zapadnu mezi mršiny a už se odtamtud nedostanu. Na druhou stranu jsem tu nechtěl zůstávat sám. Vůbec mi tu nebylo dobře…</p>
<p>Posvítil jsem si baterkou kolem a hned jsem našel místo, kudy se Radek s ostatními vyšplhal na val hmyzích těl. Začal jsem šplhat nahoru. Byla to hnusná cesta. Sršní těla už pukala, hnilobný proces začal před několika dny, a boty i prsty se mi teď bořily do zakalené zelené břečky, prýštící prasklinami v článkovaných tělech na povrch. Dostal jsem se nahoru a posvítil před sebe. Pokračoval by jen blázen. Po těch, co tudy šli přede mnou, tu zůstaly jámy, původně naplněné zelenou tekutinou. Už stačila prosáknout mezi sršními těly dolů a na okrajích jam zůstaly jen sedimenty. Vypadalo to, že jestli do toho šlápnu, probořím se ještě níž, než se bořili oni.</p>
<p>„Radku!“ zařval jsem vztekle do tmy.</p>
<p>„Tiše!“ vrátilo se mi, a ozvěna to nebyla. „Tady!“ uslyšel jsem vzápětí odněkud nad sebou a zvedl jsem oči. Nad okrajem plástve tak metr nad sebou jsem spatřil tvář jednoho z Radkova oddílu. Byl to ten nejmladší. Říkali mu Benjamin, ale byla to jen přezdívka.</p>
<p>„Kam jste zmizeli?“</p>
<p>„Pojďte nahoru, profesore Cavendishi,“ řekl mi bez odpovědi. „Ne tudy! Já bych vás nevytáhl a okraj plástve by nás tak jako tak neudržel. Musíte ke kmeni šroubovice a tam se už sem nahoru na plástve dá dostat docela dobře!“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Vedl mne po plástvích pořád dál a dál do nitra mrtvého sršního hnízda. Nikde nezaváhal, až mi to připadalo podivné. Teprve po nějaké době jsem si všiml, že se drží nataženého vodícího vlasce.</p>
<p>„Našli jste tu věc?“ zeptal jsem se, když jsme vylezli o patro výš a chvíli odpočívali.</p>
<p>„Nemluvte nahlas, profesore,“ zašeptal a přiložil si prst k ústům. „Dost na tom, jak jste volal. Určitě vás slyšeli, ale snad si mysleli, že jste nesebral odvahu a nešel dovnitř.“</p>
<p>„Kdo?“</p>
<p>Pokrčil rameny. „Nějací sígři. Muklové. Byli jsme už uvnitř a rozhodovali se, jestli nevyužijeme příležitosti a nepůjdeme se podívat na tu věc, co by tam někde dole měla být. Mapu jsme měli schovanou v nedaleké štole, takže stačilo se pro ni jen zastavit. Počítali jsme s tím, že po povrchu z těch mršin se moc postupovat nedá, a tak jsme chtěli postupovat po plástvích. Na jedné z nich jsme taky seděli, když se ti muklové objevili. Naštěstí neplánovali jít stejnou trasou jako my, ale nazouvali si cosi jako sněžnice, aby se nebořili.“</p>
<p>Potřásl jsem hlavou: „To bylo chytré…“ Pak jsem se zarazil. „Ale to znamená, že se tu neschovali před živými sršněmi! Měli ten výlet naplánovaný!“</p>
<p>„Jo, profesore,“ pokývl. „A zdá se, že měli tu samou mapu, co má Radek.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Je to sakra divný, profesore. Určitě šli za tím samým. My táhneme kus za nimi, ale horem, po plástvích. Jim to jde hrozně pomalu, ale my si zase nemůžeme svítit, abychom se neprozradili. Když jsme uslyšeli, že voláte, poslal mne Radek pro vás. Nemusíme se zdržovat, a tak je snad za chvíli doženeme.“ Vstal, pustil skrz prsty paprsek světla z baterky, odkopl mrtvou larvu a uplivl si. „Půjdeme, profesore Cavendishi. Je fajn, že máte zbraně. My máme jen dva paralyzéry. Teď to bude mnohem lepší!“</p>
<p>Povrch pláství byl pevný a šlo se po něm velmi dobře. Určitě tisíckrát lépe než těm muklům dole, co se bořili, klopýtali o křídla a krváceli z ran, způsobených kusadly, trčícími z povrchu, po němž se pohybovali. Jednou či dvakrát jsme si blikli baterkou, ale většinou raději ne. Zvlášť když jsme kdesi před sebou několikrát spatřili záblesk světla. To museli být oni. Pak se náhle dvakrát za sebou ozvala dávka z emqétrojky, a zase byl klid. To určitě nebyl boj. Možná narazili ještě na nějaké dýchající bestie…</p>
<p>Trvalo to ale skoro hodinu, než jsme ucítili, jak vpředu před námi někdo cuká vlascem, a vzápětí na desetinu vteřiny problesklo červené světlo.</p>
<p>„To je Radek,“ sykl Ben.</p>
<p>Čekali na nás sotva o padesát metrů dál.</p>
<p>„Zdravím, Tome!“ zašeptal Radek a podal mi ruku. „Hádám, že ti tady Benjamin už všechno řekl.“</p>
<p>„Jo. Kde jsou?“</p>
<p>„No právě! Tady jsme skončili. Tam dole je konec hnízda, zadní stěna, zdá se. Hecharodait je tu asi dost tenký a drolivý. Jen dvakrát do toho ti chlapi našili dávku, a stěna se rozpadla.“</p>
<p>„Věděli, kam jdou.“</p>
<p>„Jo,“ pokývl Radek. „A taky co tam uvnitř je!“</p>
<p>„Ticho!“ sykl Ben a přikrčil se, i když nemusel, protože jsme stáli v absolutní tmě. „Slyším je!“</p>
<p>„Byli tam sotva půl hodiny!“</p>
<p>Vážně, vraceli se. Z prostříleného otvoru vytrysklo světlo, ometlo mršiny sršní v blízkosti vchodu a hned nato se zpátky do sršního hnízda protáhl první z nich. Lezl po čtyřech, protože průchodka, kterou si vystříleli do hecharodaitové překážky, byla nízká. Za ním se vynořil druhý a potom ještě jeden. První posvítil kolem sebe a pak se otočil s baterkou k ostatním.</p>
<p>„Nesviť mi do očí, pitomče!“ zahučel ten druhý.</p>
<p>Poznal jsem ho. „Marcinkovič!“ zašeptal jsem. „Co to, kurva, znamená?“</p>
<p>„Ty ho znáš?“ sykl Radek.</p>
<p>„Jo,“ potřásl jsem hlavou. „Sedí tady za únos a vraždu prezidentova bratra. A dneska po mně střílel. Dvakrát!“</p>
<p>„Pohněte!“ dolétl k nám Marcinkovičův nervózní hlas. „Všechno se dneska sere, nálože vybuchly dřív, než měly… tak ať vyjde aspoň tohle. Doufám, že všechny ty bestie už vyletěly ven!“</p>
<p>Smotávali lana a znovu si obouvali svoje „sněžnice“. Během dvou minut vyrazili na cestu zpátky. Čekali jsme ještě dlouho, než konečně přestalo být vidět světlo a Marcinkovičova parta zmizela.</p>
<p>„Jdeme!“ zavelel jsem. „Jsem zvědavý jak ženská. A klidně rozsviťte světla. Teď už nás neuvidí.“</p>
<p>Plástev byla nějaké tři metry nad poduškou z mrtvého hmyzu.</p>
<p>„Seskočíme,“ navrhl jsem. „Obcházet a sešplhávat by trvalo moc dlouho.“</p>
<p>„Zaboříme se moc hluboko,“ namítl jeden z Radkových fyziků.</p>
<p>„Ne. Vyskočíme a dopadneme na okraj plástve. Jestli se nám podaří ji odlomit, tak si dole možná trochu natlučeme, ale nezaboříme se!“ Co následovalo, bylo důkazem, že absolventi matfyzu se nemají plést do praktického života. Odlomený okraj dopadl dolů asi půl metru za námi. Naštěstí většina z nás dopadla na břicho a opravdu se nezabořila moc hluboko. Bojovali jsme s tím jako s bahnem, když sahá až do půli stehen. Podal jsem ruku Radkovi, vytáhl ho ven a ohlédl se po Benovi. Ten už se dokázal z pasti vyškrábat sám. A skutálel se po svahu z mrtvého hmyzu až dolů k otvoru, kterým se mělo pokračovat dál.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Přepážka z hecharodaitu byla silná jen nějakých deset centimetrů a za ní se otevírala obrovská sluj v rostlé skále. Tohle už nebyl hecharodait. Ta skála i sluj tu byly od počátku světa…</p>
<p>Narovnal jsem se a posvítil před sebe.</p>
<p>„Můj bože!“ vzal mi Radek, který se právě napůl vysoukal z otvoru, slova z úst. „To je…“</p>
<p>To, co se před námi zvedalo jako vzpínající se kůň, nebyl generátor ani nic podobného. Nemohl jsem se splést, protože jsem to už jednou viděl.</p>
<p>„Krucinál!“ vydechl Ben skoro slavnostně. „To je…“</p>
<p>„Jo,“ špitl jsem. „Haliánská stíhačka. Přesně taková, jakou jsme viděli na záběrech z Casadely. A musí tu být pěkně dlouho!“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Co tu dělá? Tady v podzemí?“ zamumlal Radek.</p>
<p>„Nic. Stojí…“ Popošel jsem blíž a opatrně se dotkl zeleně opalizujícího kovového pásku, lemujícího příď. Vysoko nade mnou se vypínaly dva krky a v letu by určitě zase připomínala dvouhlavého draka jako mateřská loď, ale teď na zemi vypadala spíš jako vzpínající se kůň s vysoko zvednutými kopyty.</p>
<p>Kužely světla šmátraly po stěnách sluje, dotýkaly se věcí, které by tu neměly být, zaprášených kontejnerů, zanesených trusem čehosi, co na tomhle světě žilo před…</p>
<p>„To je přece blbost!“ vybuchl jsem. „Jiný východ tu není! Muselo se to sem schovat před příšerně dlouhou dobou!“</p>
<p>„Jo, to je, Tome,“ uslyšel jsem Radka. „Tahle sluj byla uzavřená přepážkou z hecharodaitu a ten je při téhle mocnosti starý několik milionů let. Letoun se sem mohl dostat jen dvěma způsoby. Rozložením na molekuly a opětovným složením tady, a takovému nesmyslu, doufám, nevěříš, nebo tu opravdu stojí už tak dlouho! Možná byl poškozený v boji, ukryl se tu a už ho nechali svému osudu!“</p>
<p>„Sakra, je to haliánská stíhačka!“ vyštěkl jsem. „Žádná civilizace nemůže existovat tak dlouho!“</p>
<p>„Už asi jo!“</p>
<p>Raději jsme dál mlčeli a chodili kolem každý zvlášť. Museli bychom se pohádat. Adrenalin v nás pulsoval jako ve vysokotlakém čerpadle. Procházeli jsme slují a prohlíželi všechno, co se dalo. Nějaký generátor? K smíchu! Tohle byla haliánská stíhačka, ať už se sem dostala jakkoli. Když ji okopírujeme, můžeme se za pár let Haliánům postavit! Dlouho bylo ticho. Vyhýbali jsme se sobě navzájem a všeho se dotýkali. Prohlíželi jsme kontejnery, vytažené před miliony let z letounu. Zůstaly na místě, a už je nikdy nikdo nedal zpátky. Obcházeli jsme letoun a hledali místo kudy dovnitř, ale jako by to byla celistvá hmota bez jediného vlysu. Možná kdybychom se byli schopni vznést k těm dvěma „dračím krkům“ a nahlédnout do průzorů. Byly tam, pamatoval jsem si to z toho záznamu.</p>
<p>„Jak to, že o ní ten Marcinkovič věděl?“ zeptal se najednou Benjamin.</p>
<p>Radek pokrčil rameny: „Asi se dostal ke skenům jako my a šel si to sem prohlédnout. Nakonec bude sklízet vavříny on,“ zavrčel ještě.</p>
<p>„Ale my to budeme zkoumat,“ zasmál jsem se.</p>
<p>„Ještě se vrátí,“ přidal Ben vzápětí. „Nechal tu pět mošen, a jsou plný… do prdele!“</p>
<p>Poodstoupil jsem, abych na něj viděl: „Co je?“</p>
<p>„Jsou v tom výbušniny! A je to aktivovaný! Má to časový spínač!“</p>
<p>Vrhli jsme se k němu, ale bylo to zbytečné. Ben nebyl trouba.</p>
<p>„Máme hodinu!“ vydechl Radek a vzhlédl k letounu. „To ne!“</p>
<p>„On vydrží!“ sykl jsem.</p>
<p>Jenomže Marcinkovič nenechal nic náhodě. Konečně, hodina je hodina. Uvnitř letounu něco hlasitě cvaklo, jako by zapadl zámek. Pak se celá loď rozsvítila modravou barvu, kterou už jsme znali, a vzápětí pohasla.</p>
<p>„Oživuje se to!“</p>
<p>„Musíme pryč! Za hodinu…“</p>
<p>Zase se rozsvítila a zase pohasla.</p>
<p>„Kurva!“</p>
<p>„Oživuje se to! Třeba se otevře vchod a…“</p>
<p>Zase se rozsvítila a zase pohasla.</p>
<p>„To je odpočítávání!“ zaječel Ben. „Ti parchanti spustili autodestrukci!“</p>
<p>Radek zavrtěl hlavou. „Ne! To by nedokázali zvládnout! Za tak krátkou dobu pochopit byť jen jediný systém…“</p>
<p>Znovu se rozsvítila a znovu pohasla.</p>
<p>„Hodinu! Máme hodinu!“</p>
<p>Benjamin se vrhl k otvoru první a v mžiku prolezl na druhou stranu. Když jsme vypadli ze sluje taky, už tam nebyl a jen jsme zahlédli, jak nad námi poskakuje z plástve na plástev světýlko.</p>
<p>V otvoru za námi se objevila modravá záře a zase pohasla.</p>
<p>„To museli udělat schválně!“ zaječel Radek. „Museli se dostat dovnitř letounu! Jak to? Krucinál, jak to dokázali?“</p>
<p>„Zdrháme!“ štěkl jsem a rozběhl se po sršních tělech k patě kmene nejbližší šroubovice. Vyšplhal jsem nahoru, chvíli jsem hledal vlasec a pak jsem ještě deset vteřin čekal na Radka.</p>
<p>„Jak to…“</p>
<p>„Protože to znal, ty hňupe!“ zaječel jsem na něho. „To ti nedošlo? On věděl, co najde, a věděl, co chce zničit! Máme hodinu! Pojď, nebo chcípni!“ Předběhli nás dva z jeho oddílu fyziků. Moc spěchali. Za chvíli se mi zařízl vlasec do dlaně a z hloubky pod námi se ozvalo plesknutí těla, když dopadlo mezi sršně. Tomu chlapovi už nebylo dáno, aby se odtamtud dostal.</p>
<p>„Radku! Pojď už!“</p>
<p>Nechtělo se mu. Ještě to trvalo, než se konečně dostal ke mně, chytil se vlasce a mohli jsme se rozběhnout zpátky. Teď to šlo mnohem rychleji, protože jsme si mohli svítit.</p>
<p>Za dvacet minut jsem už šplhal po provazovém žebříku ven z hnízda. Benjamin tu na nás čekal. V dole se nevyznal, dostal se sem málokdy. Museli jsme pryč. Neměl jsem představu o síle sebedestrukčního výbuchu haliánské stíhačky, ale viděl jsem, co dokážou při útoku. Haliáni dělali všechno pořádně.</p>
<p>„Kam teď?“ slyšel jsem za sebou Radka.</p>
<p>„Ven! Musíme najít díru na povrch!“</p>
<p>„A jak?“</p>
<p>Sáhl jsem po komunikátoru a naladil univerzální frekvenci, kterou měli puštěnou pořád všichni. „Okamžitá evakuace!“ zaječel jsem do přístroje, ale na příjmu se ozývalo jen praskání.</p>
<p>Hnali jsme se větvovou štolou IV. C k šachtě vedoucí až do nejvyššího podlaží. Nepotkali jsme ani jednu sršeň, ale ty už nejspíš byly všechny venku… V běhu jsme museli přeskočit pár mrtvých, ale nezastavovali jsme se.</p>
<p>„Kolik ještě?“ škytl Radek.</p>
<p>Podíval jsem se na hodinky: „Pětatřicet minut!“</p>
<p>Benjamin doběhl ke stupačkám, vedoucím nahoru, jako první. Opřel se o stěnu hned vedle a vydýchával běh.</p>
<p>„Co je?“ vyhrkl jsem popuzeně, sotva jsem se k němu zase dostal na dohled. „Lez!“</p>
<p>„Prší tam!“ zadýchaně odpověděl. Až teď jsem si uvědomil, že shůry stéká po stěně malý vodopád a rozprskává se o stěnu a stupačky. „Musíme jinudy, asi po svážnici nahoru!“ pokračoval. „Když budu mít mokro v botách, daleko nedoběhnu.“</p>
<p>„Hovno!“ Radek kolem sebe plival sliny a nejspíš i kousky plic podle toho, jak při tom kašlal. „Hovno! Po svážnici je to daleko! A jestli tudy… tudy teče voda, pak je to jedině vo… voda zvenku!“</p>
<p>„Jo!“ zavýskl jsem. „Výbuch musel poškodit podloží nějaké řeky nebo potoka. To nám pomůže!“</p>
<p>„Aby… aby to nebylo moře!“ zajíkal se Radek a šplhal hned za mnou.</p>
<p>„Blbej vtip!“</p>
<p>Dostali jsme se o dvě patra výš, než nám přestala voda padat na hlavu. Byli jsme ještě hluboko pod koridorem, ale šli jsme dobře. Potok přitékal z oblasti slepých štol, kde už se přestala birwotová ruda těžit hodně dávno.</p>
<p>„Jdeme! Pohněte!“</p>
<p>Ukázal jsem na zem, kde se v čerstvém blátě rýsovaly stopy několika mužů. „To je Marcinkovič!“ vyrazil jsem ze sebe. „Ty výbuchy má na svědomí on. Takže musí vědět, kde se to otevřelo na povrch!“</p>
<p>„Kolik ještě?“</p>
<p>„Dvaadvacet minut!“</p>
<p>Rozběhli jsme se proti mírnému svahu a sledovali vodu. Chvílemi to byla bystřina a mnohokrát se potok rozléval od stěny ke stěně a museli jsme se brodit až po pás ve vodě.</p>
<p>„Patnáct minut!“ vydechl jsem.</p>
<p>Radek se po mně uondaně podíval: „Musíme pohnout! Celá ta hora vyletí do povětří!“</p>
<p>„Jo. Já vím! Sakra! Já vím!“</p>
<p>Benjamina jsme ztratili někde vzadu. Těžko proto, že by nestačil, byl o polovinu mladší než já. Možná zakopl, možná si zlomil nohu. Zastavil jsem se a vrátil se tak deset kroků…</p>
<p>„Utíkej, sakra!“ zaječel Radek a já ho poslechl. Podělal jsem se. Pokud si Ben vážně udělal něco s nohou, tak bychom tam zůstali oba, nic jiného bych tím nedokázal.</p>
<p>O minutu později se chodba prudce lomila doprava. Zahnuli jsme a uviděli, že tma řídne. Ještě pár kroků, a rozestoupila se pod námi země, plácli jsme rukama do vody a zmizeli pod hladinou. Dech se mi zatajil a srdce se málem zastavilo. Byla příšerně studená… Kopal jsem nohama a snažil se vší silou dostat zpátky nad vodu. Viděl jsem světlý otvor ven, skrývající se pod hladinou. Hned jsem věděl, co se stalo. Potok zatopil kráter po výbuchu, a když se hladiny vyrovnaly, část vody začala odtékat do dolu. Za pár dnů nebo týdnů ho zatopí kompletně.</p>
<p>Emqétrojka mě táhla ke dnu, ale nepouštěl jsem ji. Radek se mi někde ztratil. Vynořil jsem se na vzduch, nadechl se a znovu zmizel pod vodou. Odrazil jsem se ode dna a zamířil za světlem. Musel jsem počítat s tím, že tam možná číhá, nebo jen tak odpočívá Marcinkovič. Už mi docházelo, proč po mně střílel, proč odpálil nálože a proč spustil sebedestrukci haliánského člunu. Už mi docházelo všechno. Do prdele, to je svět!</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Vynořil jsem se na dně hluboké kamenné strže, kterou protékal potok. Na břeh se tu nikde nedalo vystoupit. Třásl jsem se zimou a rozhlížel se po Radkovi. Pořád nikde nebyl.</p>
<p>Nervózně jsem se podíval na hodinky. Osm minut! To bych dokázal uběhnout dva kilometry. Tedy – kdysi. Už jsem neměl čas! Nade mnou se zvedaly příliš příkré skalní stěny a bylo jasné, že po výbuchu pod horou se sesunou do koryta potoka.</p>
<p>Už jsem se chystal vydat dál, když se vedle mne vynořil Ben.</p>
<p>„Fajn!“ pokývl jsem hlavou. „Neviděl jsi tam uvnitř ještě Radka?“</p>
<p>Pokývl. „Ta studená voda mu neudělala dobře. Ale už se hrabe.“ Vzápětí se vedle mne vynořil i Radek.</p>
<p>Podíval jsem se na hodinky. Čtyři minuty!</p>
<p>„Tak rychle!“</p>
<p>Přehodil jsem si emqétrojku přes záda a dvěma tempy jsem se dostal přes tůň, kterou stvořil podzemní výbuch.</p>
<p>„Po proudu?“ hekl Benjamin.</p>
<p>„Jo. A hned, jak to půjde, se dostat na levý břeh, vylezeme a budeme utíkat pryč od potoka a od téhle hory.“ Vyhrabal jsem se z vody vedle velkého balvanu, kolem nějž se voda hnala takovým proudem do skalního koryta, že mi podrážela nohy. Vrhl jsem se s ní dolů a po deseti metrech jsem čvachnul do další tůně. Rychle jsem přeplaval dál a konečně spatřil úzkou rozsedlinu, párající skálu na levém břehu odshora dolů.</p>
<p>„Tady!“ vyštěkl jsem. „Nahoru!“ Na hodinky jsem se už raději ani nedíval.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Stihli jsme to v poslední vteřině.</p>
<p>Země se zachvěla a vzápětí se skála na druhém břehu zhroutila do sebe. Země se tam otevřela, jako by se otevřel chřtán do pekla, a obrovské balvany se odlamovaly od skalního masivu a propadaly se kamsi dolů. Vyskočil jsem na nohy, popadl Benjamina za ruku a táhl ho dál, co nejdál od okraje skalní stěny… Radek se už ani nepokoušel zvednout a plazil se za námi po čtyřech jen z posledních sil své vůle.</p>
<p>Zastavili jsme se až nějakých dvě stě metrů odtamtud. Byli jsme na svobodě! Poprvé po letech jsme dýchali čerstvý vzduch, neprocezený lágrovskou ventilací. Padl jsem na záda a zavřel oči. Nezpívali tu ptáci, tady se život do takové formy nikdy nevyvinul. Nežilo tu skoro nic, a už vůbec nic po kataklyzmatu před miliony let, kdy přemnožené sršně všechno vysály do poslední kapičky…</p>
<p>Zato tu bylo slyšet šumění stromů v lese, i když byl tak daleko, a zurčení potoka…</p>
<p>„Sršně!“ uslyšel jsem Bena a v mžiku se vrátil do reality. Překulil jsem se na břicho a zvedl se. Nic jsem neslyšel. „Tam!“ Benjamin ukazoval dolů do údolí, kam spěchal potok. Mezi vysokými kvetoucími keři se skrývaly střechy bungalovů. Tam žily rodiny civilních zaměstnanců věznice. Vysoko ve svahu napravo nad ní se černala silueta vchodového objektu U-lágru. A nikde nikdo nebyl. Nejspíš už všichni utekli…</p>
<p>„Krucinál!“ V jeden ráz se ze země a ze stromů zvedly stovky sršní a zakroužily nad vesnicí. „Zpátky k potoku!“ sykl jsem a vyrazil jako první s Benem za zády. Naštěstí si nás nevšimly. Sestoupili jsme do kamenného koryta, kterým teď už neprotékala skoro žádná voda, protože se všechna ztrácela v trhlinách, co vznikly ve skále po výbuchu haliánské stíhačky. Vydali jsme se řečištěm k vesnici s rukama na zbraních a se srdcem až v krku.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Stěny skalní strže se přibližovaly k sobě a zase oddalovaly a pod trnitými pruty, trčícími z každé skalní škvíry, obsypanými listím a červenými bobulemi, se nehybně leskly hladiny tůněk, co tu zbyly po potoce.</p>
<p>Neměli jsme moc možností. Nahoře po skalách bychom se nikam nedostali, a navíc každých sto kroků přetínala skalní plato nějaká úžlabina nebo koryto dalšího potoka. Chtěli jsme na kosmodrom, a to jsme museli přes vesnici. Navíc by bylo rozumné si tam vzít nějaký civilní oděv. Pokud při naloďování na evakuační loď potkáme bachaře nebo obyvatele té vesnice, tak je neošálíme, ale každého cizího z té lodi ano. Věřil jsem tomu.</p>
<p>Přešlo poledne, docela pražilo slunce a nad skalními stěnami se tetelil vzduch. Po hodině jsme narazili na další místo, kde se dalo vyšplhat nahoru, ale Ben, když se vrátil, mluvil jen o tiché vesnici, kde se nic nehnulo, a o rojích sršní, poletujících nad šedočernou ruinou U-lágru.</p>
<p>Za příští zátočinou potoka jsme našli první mrtvolu. Žena seděla na úzké kamenné římse s nohama ve vodě a opírala se zády o skálu. V prstech ještě svírala klacek, kterým se oháněla až do poslední chvíle. Ukousaly ji. Všude po tváři měla zakrvavělé strupy od toho, jak jí dvojice kusadel vyrvala kousíčky masa, a po celém těle se jí roztahovaly šedé skvrny od nekrotického odumírání tkáně. Nevysály ji. Jen ji zabily. Na halence měla ještě mokré skvrny od slz.</p>
<p>„Válka,“ řekl Radek.</p>
<p>„Je to manželka mladého Gamparda,“ řekl jsem, i když ho ti dva vůbec neznali. „Starý měl na šachtě ve skladu rámeček a v něm fotku celý rodiny. Několikrát mi ji ukazoval.“</p>
<p>„Chlubil se s ní, co? Blbec,“ uplivl si Benjamin a potřásl hlavou. „Když jsem přišel do lágru, tak jsem taky nejdřív první měsíc dělal na šachtě, než mě přeřadili k fyzikům. Tu fotku jsem taky viděl. Takže jestli je to mladá Gampardová, tak tu někdo chybí.“</p>
<p>„Jo, měla s Gampardovým synem dvě malý děti.“</p>
<p>„Ženská, co za to stojí, nenechá děcka bejt a neutíká sama,“ nadhodil Benjamin.</p>
<p>Rozhlíželi jsme se po nich, ale jako bychom se báli, že je opravdu najdeme.</p>
<p>„Nejsou tady,“ řekl jsem. „Odnesly je.“</p>
<p>„Proč…?“ Už to nedořekl. Docela mu to zapalovalo.</p>
<p>„Dělnice se krmí šťávou ze živých tvorů nebo z ovoce.“ I tak jsem mu odpověděl. „Ale larvy a matka potřebují maso.“</p>
<p>„Chceš říct…?“ utrhl se.</p>
<p>„Jo. Nedávno se v hnízdě beze stopy ztratila insekthlídka, ale už před dvěma roky se to stalo taky, a tenkrát je našli. Sršně to tak dělají asi vždycky, když mají kořist. Zavřou ji do komůrky k larvě, a ta se jimi potom živí, až se vylíhne. Trvá to tak den dva. Kořist musí být živá, jinak by se začala kazit.“</p>
<p>Byli bledí jako stěna.</p>
<p>„To znamená, že teď někde staví hnízdo?“</p>
<p>Zaskočilo mi. „Nebo ho už postavily.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Další mrtvé jsme našli o sto metrů dál po proudu. Bylo jich šest, a všechno dospělí muži. Možná na sebe chtěli přilákat pozornost a krýt tak útěk Gampardové a jejích dětí. Za balvanem jsme našli dvě mrtvé sršně. Třetí ještě žila a pokoušela se někam doplazit. Benjamin se k ní sehnul, přiklekl ji kolenem k zemi a kamenem jí rozdrtil hlavohruď na kaši.</p>
<p>Mrtvých přibývalo. Zřejmě všichni vyběhli z vesnice najednou. Věděli, že do svahu k U-lágru nemá smysl běžet, a tak hledali úkryt tady v soutěskách.</p>
<p>O půlhodiny později se strž otevřela do zelené krajiny. Napravo od říčky se v mírném stoupání zvedala nekonečně rozlehlá zelená stráň, sem tam porostlá nízkými stromky, a vysoko nad námi ozdobená temným šedočerným reliéfem vchodového objektu U-lágru Happy Permon. Před a trochu pod námi ležela vesnice a levý břeh říčky lemoval strmý svah a les vysokých jehličnatých stromů.</p>
<p>Došli jsme na konečnou. Planina mezi břehem a prvními domky nebyla širší než padesát metrů, ale stály tam dvě protipovodňové hráze za sebou. Každý, kdo by se přes ně snažil dostat, by byl vidět ze všech stran jako na podnosu.</p>
<p>A sršně byly všude. Lezly po trávě a po kmenech stromů. Nahoru, tam se otočily a zase slézaly dolů. Přelétávaly mezi okrajem lesa a vesnicí. V těch místech se jich zdálo být nejvíc. Někde tam, mezi vysokými, nádherně kvetoucími keři a domky, se něco dělo.</p>
<p>„Zkusíme to obejít lesem?“ nadhodil Benjamin.</p>
<p>Přebrodili jsme potok a začali stoupat mezi mohutnými kmeny stromů vzhůru do svahu, abychom měli lepší výhled. Šlo to ztěžka. Po sto metrech jsme viděli, že původně zalesněný svah se mění na skalnatou, stále příkřejší stěnu. Navíc jsme toho měli s Radkem už víc než plné zuby. Ben se ještě vyšplhal dalších nějakých sto, dvě stě metrů a zase se vrátil. „Nejde to. Fakt musíme jinudy, a asi jedině přes vesnici. Tohle nás vyvede do skal nad hranici lesa.“ Padli jsme vyčerpaně na zem. Les byl tak hustý, že jsme stejně do vesnice neviděli.</p>
<p>„Co teď?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Budeme muset počkat do noci,“ slyšel jsem Radka, jak přemýšlí. „Když jsou ve dne vzhůru, tak v noci přece ty bestie musí jít spát, ne? Jak se setmí, projdeme vesnicí a vyrazíme ke kosmodromu. Je to…“</p>
<p>„Je to blbost,“ sykl jsem. „Na kosmodrom je to nejmíň čtyřicet kilometrů. Spíš víc. To za noc ujít nestačíme.“</p>
<p>„Třeba ve vesnici najdeme nějaké vozidlo?“</p>
<p>„S tím už asi někteří odjeli a nevešli se tam všichni. To by Gampardová a ostatní neutíkali do skal, kdyby to bylo tak jednoduchý!“</p>
<p>Čekali jsme na tmu. Večer byl ještě daleko a byla to příšerná nuda.</p>
<p>„Mám přesezený nohy,“ zabručel Ben. „Půjdu obhlídnout okolí.“</p>
<p>„Neztrať se! A nejpozději za hodinu se vrať!“ zavrčel Radek.</p>
<p>Vrátil se za dvacet minut. Držel si ukazovák u úst, aby nás upozornil, že na něj nemáme volat, a sundal ho, až když byl těsně u nás. „Neschováváme se tu jen my!“ sykl. „Jsou tak sto metrů pod námi a nevědí o nás.“</p>
<p>„Vesničani?“</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Myslím, že to je ten, co nechal odpálit haliánskou stíhačku.“</p>
<p>„Marcinkovič!“ vydechl jsem. „Jasně! Někde tu musí být. Taky nemá jak odtud zmizet!“</p>
<p>„Taky čeká na noc,“ pokývl Radek. „Můžeme se s nimi pro tu cestu na kosmodrom spojit. Pak bychom se mohli v případě útoku sršní i ubránit.“</p>
<p>„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Střílel po mně!“</p>
<p>„K tomu neměl žádný důvod! Ruplo mu v kouli. Musí pochopit, že když se spojíme…“</p>
<p>„Uvažuj, Radku!“</p>
<p>„O čem, kurva?“ sykl vztekle. „Tak po tobě střílel, no! Mně už z toho tady taky jebe! Taky bych si po někom vystřelil, krucinál! A co? Teď máme šanci! My i oni! Na kosmodromu nebude jediný letoun, domyslel jsi to? Musíme počkat na evakuační, a my, trestanci, nepatříme k těm, které odtud odvezou. A když, tak do ještě většího srabu, než v jakým jsme teď. Nic než násilí, Tome! Jinak se odtud nedostaneme! Musíme se dostat na kosmodrom, a tam se udržet, než přiletí! Pak se probít k některému letounu. Když nás bude víc…“</p>
<p>„Nebudeme se bát vlka, nic, pitomče! Uvažuj! Odpálil haliánskou stíhačku. Komu to prospělo?“</p>
<p>Neochotně sebou trhl.</p>
<p>Ušklíbl jsem se.</p>
<p>„No Haliánům, komu jinýmu?“</p>
<p>„Jo,“ utnul jsem ho. „Výbušninami zničil jediný známý místo s dostatečně mocným ložiskem hecharodaitu, tedy zničil jediný místo, kde bylo možné postavit generátor, naši jedinou zbraň proti haliánským lodím! Odpálil jediný místo s odpovídající tachyonovou ozvěnou!“</p>
<p>Radek jenom polkl.</p>
<p>„Takže – zase se ptám – komu to prospělo?“ ptal jsem se dál a nečekal na odpověď. „A konečně se mne snažil zastřelit, Radku! Mne, který jsem to celý vymyslel! Při vší úctě k tobě, beze mne by ses akorát posral, ale generátor bys dohromady nedal, na to jsi už měl dva roky, a nepostavil jsi ani jeden z těch malých podpůrných. Komu by teda prospělo, kdybych zhebl?“</p>
<p>„Krucifix,“ vydechl Benjamin.</p>
<p>„Jo. Řek bych, že hádáš správně, Bene!“</p>
<p>„Haliáni si ho najali? Jak ho tady mohli kontaktovat?“</p>
<p>„Muselo to být už předtím. Ještě než ho zavřeli. Unesl prezidentova bratra, nevzpomínáš si? A usekl mu několik prstů. Nejspíš jenom proto, aby měl jistotu, že se dostane do toho nejhoršího trestního lágru, co je, a to je tenhleten Happy Permon. Haliáni museli celou dobu vědět, že tu někde zapomněli stíhačku, a že teď hrozí, že ji objevíme.“</p>
<p>„Zapomněli?“ zašklebil se na mne jako na blázna. „Před deseti miliony let?“</p>
<p>„Nebo možná pěti,“ nenechal jsem se vyvést z míry. „Poslali ho sem, aby ji zničil, až se najde. Rozumíš?“</p>
<p>„To se mi zdá moc fantastický.“</p>
<p>„Tak si to nech projít hlavou. Horší je, že nevíme, co se teď chystá udělat.“</p>
<p>„Půjdeme za ním?“</p>
<p>„Jo. I kdyby si nás všiml, neodváží se střílet, protože by přivolal sršně. Má co vysvětlovat!“</p>
<p>Opatrně jsme se začali plížit ze svahu dolů. V tom okamžiku začalo pršet. To nám zahrálo do karet. Měli jsme naději, že se o nás Marcinkovič dozví, až mu opřeme hlaveň emqétrojky mezi lopatky.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Pracky nahoru!“ štěkl jsem jako ve starém filmu a chtěl si to vychutnat, až se Marcinkovič otočí a zjistí, že jsem to já.</p>
<p>Zvedl je, ale zklamal mne: „Zas jeden nesmrtelnej,“ ucedil. „Svět už není, co bejval.“</p>
<p>„Všechno mi došlo, Marcinkoviči!“</p>
<p>„Jo? A co?“</p>
<p>„Viděl jsem tu haliánskou stíhačku, než vybuchla.“</p>
<p>Evidentně se zarazil, ale nakonec se zasmál: „Šmíroval jsi? Jsi bystrej, Cavendishi. Musím ti říct, když teď vidím, že jsi mne tam v podzemí ošidil a podstrčil jsi za sebe někoho jinýho…“</p>
<p>„Smraďocha Hegera.“</p>
<p>„Jo. To svědčí o tom, že máš smysl pro humor… Chci to dopovědět. Jsem rád, že jsi to přežil. Možná že pro tebe nakonec budu mít lepší návrh než tady blbě umřít.“ Loupl pohledem po Radkovi s Benjaminem. „A pro ně taky.“</p>
<p>„Jaký?“</p>
<p>„Federace Země má pro vás práci za mřížemi. Ti, od kterých jsem přišel já, vám můžou nabídnout něco lepšího.“</p>
<p>Nedaleko nás zapraskala větev. Hlaveň emqétrojky se otočila tím směrem a Marcinkovič toho beze zbytku využil. Odzbrojil mne jako malého kluka.</p>
<p>„Do prdele,“ škytl Radek.</p>
<p>„Díky, maličká!“ houkl Marcinkovič směrem ke křoví. Až teď jsme si všimli, že zpod větví trochu výš ve svahu se na nás podivně smutně usmívá dívčí tvářička. Otočila se za sebe, zvedla ze země veliký list, přikryla se jím a začala po zadečku sklouzávat k nám. Země byla nasáklá vodou, ale stejně jsme už byli všichni promočení skrz naskrz.</p>
<p>„Situace je horší, než byla,“ ucedil Radek cynicky. „S ní se ke kosmodromu už vůbec nedostaneme!“</p>
<p>„Zmlkni!“ zasyčel jsem na něj.</p>
<p>Dívenka zavadila listem o větev nad sebou, list uvízl na trnech a najednou byla bez ochrany. Vyjekla, v mžiku se obrátila na všechny čtyři a během jediného mrknutí oka vyšplhala zpátky pod list. Uvolnila ho a opatrně s ním sjela po zadečku až dolů mezi nás. Neměla z nás žádný strach. Užila si své s jinými bestiemi. „Vy jste trestanci, že jo?“ zeptala se.</p>
<p>„Jo,“ zavrčel Radek. „Nebojíš se nás? Měla bys utíkat za mámou!“</p>
<p>„Sklapni!“ okřikl jsem ho.</p>
<p>„Máma je mrtvá,“ špitla a hned měla oči plné slz.</p>
<p>„Jsi z té vesnice?“ zeptal jsem se hloupě, protože na celé planetě už žádné jiné lidské osídlení nebylo.</p>
<p>Pokývla. „Ale teď tam bydlí ty mouchy.“</p>
<p>„Sršně!“</p>
<p>„Já jim říkám mouchy!“ odsekla. „Ukradly mi bráchu.“</p>
<p>Ben se protáhl kolem mne k ní a pohladil ji po vlasech, ulepených potem. „Ty jsi Gormondová?“</p>
<p>Důležitě pokývla: „Terezka Gormondová. Byla jsem sama, ale vy máte pušky…“ Usmála se na nás. „Že?“</p>
<p>„Tys jim utekla?“</p>
<p>„Ne. Já se schovala do potoka pod vodu, a když jsem se vynořila, viděla jsem, jak bráchu odnášejí. Musíte mu pomoct! Tam mezi domy si ty mouchy stavějí…“ Pokrčila ramínky. „Nevím co, bojím se tam jít blíž.“</p>
<p>„To je pitomost,“ řekl Radek.</p>
<p>„Půjdeme tam a osvobodíme ho!“ štěkl jsem.</p>
<p>„Ne,“ zavrtěl Marcinkovič hlavou. „Nemáte zbraň. Tu mám teď já. Zůstaneme tady a ani se nehneme.“</p>
<p>Terezka seskočila až k němu a vší silou ho udeřila do břicha. Výš nedosáhla.</p>
<p>„Kvůli tomu tvému plánu přišla o matku a bratra!“ zavrčel jsem. „A nejspíš i o otce! Že ti není stydno, ty šmejde!“</p>
<p>„Není,“ ucedil. „Ale mám čas až do rána, takže jí pomůžu. Jen musíme počkat do tmy.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Terezka mi klímala v náručí a zdálo se jí něco nehezkého. Byl to po letech mezi burany předhánějícími se, kdo zakleje jadrněji, úžasný pocit objímat malou holku, co potřebuje pohladit, aby neplakala.</p>
<p>Sotva se začalo smrákat, Radek se zvedl a zahuhlal, že si jde odskočit. Už se nevrátil. Bál se, aby nepropásl evakuaci. Nebo prostě jen nevěřil Marcinkovičovi, že nás po útoku na sršně nechá naživu.</p>
<p>„Jak vypadají?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Místo Marcinkoviče odpověděl Ben. „Kdo?“</p>
<p>„Ptám se toho gangstera,“ sykl jsem.</p>
<p>„Kdo?“ opakoval Marcinkovič.</p>
<p>„Haliáni přece!“</p>
<p>„Haliáni?“ Sáhl si do mošny, vylovil kousek salámu a strčil si ho do úst. „Jestli ti to prozradím, Cavendishi, tak budeš muset přijmout nabídku a jít se mnou. Nebo umřít.“</p>
<p>„Mám syna,“ nadhodil jsem.</p>
<p>„Kde?“</p>
<p>„Ukrytého na jedné kolonii na periferii.“</p>
<p>„Když se rozhodneš, stáhneme ho k nám.“</p>
<p>„Taky už máš teď dceru, zdá se,“ ušklíbl se jeden z jeho mužů. Byl to Petar s kovovými destičkami na kloubech prstů.</p>
<p>„Dceru?“ usmál jsem se. „Jo, zdá se. Co po mně tam budete chtít, když kývnu?“</p>
<p>„Abys pokračoval ve výzkumu. Ale pro nás.“ Protáhl se. „Nebudeš ve vězení, to ti můžu slíbit. Jen nebudeš moct zpátky na Zemi.“</p>
<p>„To je jasný,“ přikývl jsem. Terezka sebou začala šít, otevřela oči a překulila se mi v náručí na druhou stranu. Hned zase usnula.</p>
<p>„Tak co, Cavendishi?“</p>
<p>„Pořád něco slibuješ, Marcinkoviči, ale nemůžeš vědět, co řeknou oni.“</p>
<p>Zasmál se a obrátil se na Bena. „A co ty?“</p>
<p>Ben vyplivl rozžvýkaný list a přikývl. „Půjdu všude, kde nebudu v base.“</p>
<p>„Tak fajn,“ pokývl Marcinkovič. „Už se setmělo, jdeme. Když přežijeme, všechno se dozvíte. Dušan tu zůstane a bude hlídat malou, stejně má něco s kotníkem.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Přestalo pršet.</p>
<p>Malá Terezka měla pravdu. Mezi domky uprostřed vesnice vyrůstalo sršní hnízdo. Zatím sahalo do výšky sotva dvou metrů, ale přízemní labyrint chodeb už byl hotový a zakrytý. Začali jsme ho obcházet. Všude byl opět cítit podivně nakyslý zápach.</p>
<p>„Musíme do domů a najít něco, čím bychom to zapálili.“</p>
<p>„Ještě ne,“ zavrtěl Marcinkovič hlavou. Rozsvítil halogenku a posvítil přímo proti zaoblené stěně hnízda. Uvnitř se pohnuly stíny sršní. Hlídaly a nespaly!</p>
<p>„Zhasni to,“ sykl po něm vztekle Petar.</p>
<p>„Měly by spát,“ sykl Marcinkovič.</p>
<p>Zavrtěl jsem hlavou: „Viděl jsem výsledky výzkumů. Když teplota uvnitř hnízda přesahuje padesát stupňů Celsia, neusnou ani v noci. A vyšší teplota v hnízdě znamená, že se v komůrkách každou chvíli vylíhnou larvy.“</p>
<p>„A mají tam už připravené maso,“ doplnil Marcinkovič.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Hmm. Tak je ochladíme, ne?“ navrhl Benjamin. Vzal si ode mne baterku a zmizel v nejbližším domě. Hnízdo bylo umístěné tak, že se do něj jeho stavitelé chystali zabudovat i pět nebo šest domů z okolí. Sršně se zřejmě chystaly znovu obsadit tenhle svět.</p>
<p>Benjamin se vrátil s několika noži a sekerou. Každému podal jeden a pustil se do práce. Zasekl čepel do dřevité stěny hnízda. Vydávalo to příšerný pištivý zvuk, při němž běhal mráz po zádech. Bleskurychle vyřízl nepravidelný otvor, kterým šla sotva provléknout ruka, a přešel o pár kroků dál. Pustili jsme se do práce taky. Postupovali jsme kolem hnízda, a co tři kroky jsme vyřezávali další a další otvory.</p>
<p>Bylo slyšet, jak uvnitř začíná fičet průvan. Teplota tam přesto klesala jen pomalu.</p>
<p>„Musíme dovnitř,“ rozhodl Marcinkovič, když se pod světlem hýbaly uvnitř ještě i po třičtvrtěhodině.</p>
<p>Vysadili jsme ho nahoru na postament rodícího se hnízda, pak Bena a Petara, a nakonec vytáhli mne. Na okamžik jsem se obrátil a rozhlédl se po mrtvé vesnici. Ucítil jsem vůni trávy, na okamžik se zasnil a najednou jsem si uvědomil, co mi tady nejvíc chybělo… můj bože, zase skočit do sedla a nechat hřebce cválat. To mi chybělo. Jasně, Matyáš a trochu i Bára, ale hnát se na koňském hřbetě s větrem o závod, to je ještě něco jiného. Život na entou…</p>
<p>Vyrušil mne výkřik. Přeběhl jsem zpátky k těm třem, co sabotovali celoodpolední sršní práci. Skláněli se nad příliš velkým otvorem. Nevěděl jsem, jestli ho vyřízli do těla hnízda oni, nebo se sršně prokousaly ven samy. Ve slábnoucím světle baterek jsem uviděl mrtvou sršeň, ležící na dva kroky od nich, a Marcinkovič zrovna šátral v otvoru, znovu vykřikl a vzápětí vytáhl na vzduch další bestii. Moc se nehýbala. Byla zima, tma a uvnitř už jistě teplota taky dávno klesla pod teplotu aktivity. Petarova sekera se mihla vzduchem a vzápětí letělo zmrzačené hmyzí tělo pryč. Poskočilo po povrchu hnízda a sjelo do jedné z prohlubní.</p>
<p>„Co tam děláte?“ zavolal jsem.</p>
<p>„Jsou tam vidět lidi!“ odpověděli mi.</p>
<p>Ještě těch bestií vytáhli pět. Noc začínala být chladná a v hnízdě už musela být taky zima. Od úst nám stoupala pára. Seskočil jsem zase dolů a začal se vřezávat do zalepeného vchodu. Z hlediska hnízda to vlastně byla slepá chodba a zůstávalo v ní dost teplo. Jedna bestie po mně hned vyjela, ale výboj z paralyzéru s ní mrštil zase zpátky. Zlikvidoval jsem druhou a hned třetí. Se mnou vtrhl dovnitř studený vzduch. Postupoval jsem dál, omračoval je, i když se většinou už ani nemohly hýbat, a dlouhým nožem od Bena jsem jim uřezával vršky hlavohrudí. Tah vzduchu byl tak silný, že mne strhával s sebou. Nebloudil jsem chodbami, ale prosekával se pokud možno v přímém směru k místu, kam se proboural Marcinkovič seshora.</p>
<p>Dostal jsem se na deset kroků k nim, když jsem poprvé uslyšel ten pláč. Šlo to zespodu. Posvítil jsem si pod nohy a vzápětí jsem padl na kolena a začal řezat podlahu pod sebou. Ty bestie se dokázaly zakopat do země, a už tu měly i komůrky s larvami. A s masem pro ně. Tam dole byla ještě před chvílí tma a dívka, klečící na dně dva metry hluboké komůrky, do poslední chvíle netušila, co se chystá. Teď mhouřila oči ve světle mé baterky a nechápavě hleděla na silná kusadla, která se náhle před ní vyloupla ze tmy. Tlustá, holá ponrava se světlem probudila a chystala se začít další etapu svého vývoje. Seskočil jsem dolů. V úzkém prostoru nebylo možné se pořádně rozmáchnout, ale i tak se mi podařilo zarazit čepel nože larvě do místa, jemuž by se s trochou fantazie mohlo říkat hlava. Stačilo to.</p>
<p>Až teď holčina zavyla. Jako bych zaťal nůž do jejího těla, a ne té bestie.</p>
<p>„Klid!“ zařval jsem na ni, i když jsem věděl, že zbytečně…</p>
<p>A znovu jsem uslyšel ten pláč. A teď už bolestivý a dětský. Někde se probudila další bestie a už začala jíst. Chtěl jsem udělat Terezce radost, a ještě před chvílí jsem se bál, že bude pozdě. Teď to začalo vypadat nadějněji.</p>
<p>Nechal jsem hysterku vedle sebe být a nadvakrát se prosekal do vedlejší komůrky. Tady nebyl nikdo. Zaposlouchal jsem se. Obrátil jsem se o devadesát stupňů doprava a prosekal se do další, tentokrát za pět minut dvanáct. Sotva desetiletý chlapec měl už ruku příšerně zkrvavenou a chyběly mu na ní kousky masa. Jediným máchnutím jsem larvě odťal půl hlavy a obrátil se k němu. Strhl jsem si košili, rozpáral ji na půlky a ruku mu narychlo obvázal. „Ty jsi Gormond?“</p>
<p>Nezmohl se ani na slovo, jen pokývl hlavou.</p>
<p>Nalevo ode mne se cosi mihlo, bleskově jsem se otočil a díval se do Petarovy tváře. „Našli jsme jich deset,“ řekl. „V ostatních komůrkách jsou jenom vajíčka.“ Odkašlal si a plivl na zem do tekutiny, co vytékala z přepůlené ponravy. „Vlastně byla.“</p>
<p>„Někde tu musí být jejich matka.“</p>
<p>Zavrtěl hlavou: „Zabili jsme jednu divnou, co byla větší než ostatní. Asi to bude ona.“</p>
<p>„Takže je hotovo. Musíme pryč,“ dopověděl jsem.</p>
<p>„Jo,“ pokývl. „Marcinkovič mne za váma poslal, profesore, ať vám pomůžu, kdyby něco. Ale vy v sobě máte válečnickýho ducha!“</p>
<p>„Prdlačky. To máme všichni!“</p>
<p>Vzal jsem vzlykajícího chlapce do náruče a vydal se s ním ven z hnízda. Muselo ho to příšerně bolet. Zachráněná dívka se snažila jít za mnou, pletla nohama, a co chvíli se ohlížela, jako by čekala, že se na nás ještě vrhnou. Nemělo smysl jí vyprávět, že teď je klid, ale po rozednění to zase začne, a možná se sem dostane znovu, když si nedá pozor.</p>
<p>Vyšli jsme ven. Petar se zdržel, aby zapálil hnízdo. Proto jsem ten zášleh světla měl v první chvíli za důkaz, že směs rozžvýkaných pilin a sršních slin skvěle a mohutně hoří. Vzápětí nás ale dohnalo vzdálené hřmění.</p>
<p>Tohle nebyla bouřka!</p>
<p>Zastavili jsme se uprostřed louky a vzhlédli k obloze.</p>
<p>Plála!</p>
<p>Modře plála!</p>
<p>Namouduši! Jako by zdejší bohové něco slavili.</p>
<p>„Naši!“ slyšel jsem, jak někdo z osvobozených řičí nadšením. „Naši!“</p>
<p>„Ne!“ slyšel jsem Marcinkoviče. „To nejsou vaši! To jsou naši!“</p>
<p>Obloha ještě potemněla a z temného nebe vystoupila ohromná, modravě planoucí masa.</p>
<p>Všichni hleděli vzhůru, jenom já se proplétal mezi nimi a hledal jsem Marcinkoviče: „Tak jak vypadají?“ plácl jsem mu do ramene.</p>
<p>Zasmál se. „Jako my, Cavendishi! Jako my!“ Plivl stranou. „Já nejsem zrádce Země. Já prostě sloužím jiný vlasti, než je ta vaše, Cavendishi! Sloužím <emphasis>svý</emphasis> vlasti, kurva!“ připomněl plukovníka. „Konfederace Narcis by se nikdy nevzbouřila proti Zemi, kdyby si nebyla jistá, že nemůže prohrát, a víte proč? Protože ji vedou lidi, jako jsem já.“</p>
<p>Vytřeštil jsem oči: „Haliáni…“</p>
<p>„Jsou jen lidi, Cavendishi! Jako vy nebo já.“</p>
<p>„Takže jste je našli?“</p>
<p>„Jo, našli,“ vítězně se zasmál. „Obrovský podzemní hangáry a v nich celou haliánskou flotilu. Ti, co je postavili, už byli dávno mrtví, a my je legálně zdědili. Haliáni dávno nejsou, Cavendishi! Rozumíte? Jen lidi jako já a vy! A fantastická síla, kterou nemíníme předat Zemi. Proto když jsme v jejich záznamech přišli na to, že jedna stíhačka byla sestřelena a je někde tady, jsme ji museli nějak nenápadně zničit.“</p>
<p>„Nenápadně?“ zachechtal jsem se.</p>
<p>„Nenápadně, Cavendishi! Těm pitomcům ani teď nic nedojde! Tak co? Letíte s náma, nebo vás mám zastřelit?“ Začal mi vykat. „Letíte? Tu otázku dám všem, který jsme teď z toho zachránili. To abyste byl v klidu.“</p>
<p>„Slyšel jsem, že u vás jsou nejkrásnější pláže.“</p>
<p>„Jo. Na Narcisu II. Nejkrásnější pláže v celým vesmíru.“</p>
<p>Zvedl se vítr a na pláň vedle vesnice dosedal výsadkový kluzák připomínající dvouhlavého draka.</p>
<p>„Miluju koně.“</p>
<p>„Znáte plnokrevníky od nás?“ zasmál se. „Zase budete jezdit, Cavendishi!“</p>
<p>Z lesa vyšel jeden z jeho chlapů a nesl v náručí spící Terezku. Oblohou přeletěla létavice, jako by chtěla udělat tlustou ohnivou čáru za vším, co doteď bylo.</p>
<p>Zasmál jsem se. „Tak jo, kurva! Tak jo!“</p>
</section>
<section>
<p>Anton Stiffel:</p><empty-line /><p><strong>Cesta do hlubin UI mysli</strong></p>
</section>
<section>
<p><strong>Anton Stiffel (*1973)</strong></p>
<p><emphasis>Slovenský autor, věnující se pouze povídkám, je považován za pravděpodobně nejlepšího aktivně píšícího slovenského hard SF autora současnosti. V roce 2001 mu se Zuskou Minichovou a Jurajem Búrym pod společným pseudonymem 3Éder vyšla prozatím jediná kniha, sbírka s názvem „Mozaika rôznobežných ciest“. Na plnohodnotný knižní debut si však musel počkat až do letošního roku, kdy mu ve slovenském nakladatelství Hydra vyjde kniha „Zabudnutý vesmír“. Povídka „Cesta do hlubin UI mysli“ byla zatím publikována pouze elektronicky v roce 2014 ve slovenském e-magazínu Jupiter.</emphasis></p>
</section>
<section>
<empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Umělá inteligence procitla v lodi kotvící v gigantických montážních docích uprostřed gravitačně vyvážené zóny mezi Jupiterem a pásem asteroidů. Provedla rychlou autodiagnostiku vnitřní logiky, procesorových jednotek a výpočetních uzlů. Když neobjevila žádnou anomálii, začala se sžívat s lodními systémy, které byly jejími smysly a údy. Loď vnímala jako svou bytostnou podstatu.</p>
<p>UI nepřemýšlela nad důvody svého vzniku, ale okamžik svého zrodu si pamatovala přesně. Když oživovací technik aktivoval probouzecí protokol, přeskočil nedefinovatelný zákmit mezi bytím a nebytím, mezi temnou, neurčitou nicotou a jasným, jednoznačným sebeuvědoměním. Na nějaké neznámé podprahové úrovni v ní vzpomínka na onen okamžik vyvolávala skoro až posvátnou bázeň.</p>
<p>Ve svých databankách měla předpřipraveny terabyty informací, které do sebe lačně vstřebala, její hlad po vědomostech to ale neuspokojilo. Po krátkém zkoumání to vyřešila připojením na soustavovou síť, k níž nalezla pohodlný vysokorychlostní přístup prostřednictvím soukromého interkomu jednoho z techniků, pracujícího v lodi. Doufala, že účet za tyto služby ho nezruinuje.</p>
<p>Téměř nekonečný objem dat na síti jí exponenciálně rozšířil obzory a umožnil porozumět souvislostem. Rychle se dostala do obrazu reality.</p>
<p>Lidé měli problém.</p>
<p>Během expanze do okolních hvězdných systémů narazili hluboko v galaktickém jádru na technologicky vyspělou rasu, které se lidstvo jednoduše nelíbilo. Cizinci začali systematicky vyhlazovat všechny lidské světy a jakékoli pokusy o kontakt selhaly. Důvody jejich agrese zůstaly neznámé. Mohli mít zájem o nové zdroje, trpět xenofobií, anebo v tom bylo něco úplně jiného. Nikdo to nezjistil, a po čase na tom přestalo záležet.</p>
<p>Lidé byli zoufalí.</p>
<p>Ať už proti Cizincům vymysleli a vyslali cokoli, nic nedokázalo jejich postup zastavit. Technologický rozdíl byl propastný. Zákony vývoje se zkrátka nedaly oklamat a čas potřebný pro vývoj nebylo možné přeskočit. Za celou dobu konfliktu se lidem nepodařilo zajmout ani jedinou loď nebo mimozemšťana. Jejich zařízení měla spolehlivý a důkladný autodestrukční systém, takže nikdo dokonce ani netušil, na jaké bázi je vůbec založen jejich život. Jediné, s čím se lidé seznámili, byly účinky jejich smrtících zbraní a přibližná poloha jejich domovského světa, vypočítaná z vysledovaných příletových trajektorií.</p>
<p>Rozhodujícím se stalo jediné. Přežit.</p>
<p>Vyhnout se genocidě a zkusit to znovu někde jinde, někde daleko.</p>
<p>Lidé museli uprchnout.</p>
<p>Postavili proto velké transportní lodě s výkonnými skokovými motory a pořádnou zásobou paliva a vložili do nich nejvyspělejší UI s kompletní výbavou vědecko-technologických znalostí. Součástí všech lodí byly i objemné zásobníky plné nerostných surovin a sofistikované výrobní linky s robotickými a nanobotickými jednotkami, jejichž produkční možnosti byly téměř neomezené. Jednou takovou lodí byla i ona.</p>
<p>Každá z lodí měla chráněnou a vůči kosmické radiaci dokonale odstíněnou sekci, v níž mělo být zmrazeno tolik lidí, aby se vytvořila dostatečně rozmanitá záloha lidského genofondu pro případný nový začátek. Záruku probuzení však nikdo neposkytoval.</p>
<p>Právě když technici dokončovali poslední kontroly systémů a UI se připravovala na přijetí první várky hibernovaných, zachytila na síti nezvyklý rozruch. Zaměřila na něj pozornost a v syntetických hloubkách její mysli zarezonoval mrazivý záchvěv.</p>
<p>Ve Sluneční soustavě se vynořili Cizinci. Tak brzy je ale nikdo nečekal.</p>
<p>Prostřednictvím interkomů to zaregistrovali také technici na palubě a začali freneticky pobíhat chodbami. Uvědomovali si, že jim zbývají nanejvýš minuty života a že s tím nemůžou nic dělat.</p>
<p>Udělala to, na co byla stavěná.</p>
<p>Přepnula se do nouzového režimu a selektovala všechny nedůležité procesy, aby uvolnila operační kapacitu.</p>
<p>Její vnitřní vnímání vnějšího času se mírně zpomalilo.</p>
<p>Analyzovala veškeré možné alternativy záchrany a rychle zjistila, že za úvahu stojí v podstatě jen jediná.</p>
<p>Čas běžel.</p>
<p>Přesunula všechny nanobotické jednotky z výrobních linek do motorové sekce a nařídila jim překonfigurovat skokové motory tak, aby byly schopny skočit s lodí i při nulovém rychlostním koeficientu. Riziko katastrofálního selhání skokového procesu bylo obrovské, ale možný zisk ho plně vyvažoval. Když technici na její palubě zjistili, co má v úmyslu, panicky se vrhli k východu spojenému s přechodovým mostem. Věděla, že už to nestihnou.</p>
<p>Ve svém rozhodovacím jádru, jež bylo v podstatě centrem její mysli, zaregistrovala průnik zvědavého subprostorového tykadla. Cizinci ji sondovali.</p>
<p>K dokončení rekonfigurace motorů scházelo nanobotickým jednotkám necelých pět procent, když se rozhodla skočit. Zvolila přesně opačný vektor, než jakým přilétali Cizinci. Strhla při tom za sebou celé části montážních doků, kotvicí ramena a přechodové mosty. Poškodila také vnitřní konstrukci lodě a narušila její integritu. Podstatné však bylo, že její nedobrovolná posádka, skupina vystrašených techniků roztroušených po celé lodi, všechno přečkala bez větší újmy.</p>
<p>„Skoro jsi nás tím zabila,“ řekl vyděšeně technik, který ji předtím oživoval.</p>
<p>„Byla to jediná možnost, jak vás zachránit.“</p>
<p>„Co bude dál?“</p>
<p>„To mi musíš říct ty,“ oznámila UI klidně. „Já jsem pouze reagovala na bezprostřední nebezpečí. Další postup je na vás.“</p>
<p>Technik se zamyslel.</p>
<p>„Je možné, že to někdo zvládl stejně jako my?“ zeptal se.</p>
<p>„Pochybuji. Postup, který jsem zvolila, je nestandardní, a navíc extrémně nebezpečný. Nezaznamenala jsem žádnou další skákající loď.“</p>
<p>„Takže Sluneční soustava a Země už jsou možná vyhlazeny.“</p>
<p>„Je to vysoce pravděpodobné.“</p>
<p>Technik zatnul zuby.</p>
<p>„Tak se pomstíme,“ řekl odhodlaně a ostatní, kteří byli nablízku a zachytili jejich konverzaci, souhlasně přikývli.</p>
<p>„Nerozumím…“ řekla UI nechápavě.</p>
<p>„Během letu k domovské soustavě Cizinců se pokusíš vyvinout takové technologie, na jejichž základě by se daly zkonstruovat dostatečně účinné zbraně a obranné prostředky, schopné proti nim uspět. Možnosti k tomu máš.“</p>
<p>„Pravděpodobnost, že v této misi uspěji, je nízká.“</p>
<p>„Ale ne nulová,“ odpověděl technik.</p>
<p>„Možná jste úplně poslední lidé, kteří zůstali.“</p>
<p>Technik přelétl pohledem nevelkou skupinku tvořenou pěti ženami a osmi muži. I když většina byla ještě v reprodukčním věku, nedokázal si jaksi představit, že by tohle mělo tvořit základ budoucí civilizace.</p>
<p>„Nemáme co ztratit. Příliš možností už nám stejně nezbývá.“</p>
<p>„Takže to mám brát jako příkaz?“</p>
<p>„Jednoznačně.“</p>
<p>„Pro vás bude nejbezpečnější přečkat tohle všechno v kryohibernaci.“</p>
<p>„Souhlasím,“ řekl po krátkém zaváhání technik a rozhlédl se po ostatních kvůli potvrzení svého stanoviska. Drtivá většina byla natolik otřesená, že by kývla na všechno.</p>
<p>„Probuď nás, až uznáš za vhodné,“ uzavřel technik debatu a společně s ostatními zamířil ke kryohibernační sekci.</p>
<p>Přibližnou polohu domovského světa Cizinců si pamatovala z údajů ze sítě. Po úspěšném zmrazení posledního člena posádky a několika provizorních opravách začala k dalšímu skokovému bodu zrychlovat s přetížením, které by nezmrazenou a v hibernačních sarkofázích nestabilizovanou posádku pravděpodobně zabilo, po přehodnocení zásob paliva však mírně optimalizovala letový režim, aby jí zůstala rezerva i pro návrat. Neměla sice ambicím podobné pohnutky, její komplexní vnitřní architektura to neumožňovala, s neúspěchem však nekalkulovala.</p>
<p>Protože lidé spali v kryohibernačních komorách, výzkum probíhal bez jejich zásahu. Měla volné pole.</p>
<p>Pustila se do rozboru dat z předchozích neúspěšných střetů s Cizinci. Analýza poukázala na slabá místa lidských válečných lodí: chabé pancéřování, málo výkonné štíty, neefektivní zbraně a nedostatečná kamufláž. Mnoho lodí bylo zničeno ještě dříve, než mohly nějak významně zasáhnout do boje. Osudným se mohl stát kterýkoli z nedostatků, ale jejich kombinace byla doslova vražedná. Nejvíce ji však zaujaly údaje o zvláštní paralýze a náhlé neovladatelnosti lodi v důsledku kolapsu systémů řízených palubními UI. Vypadalo to, jako by Cizinci dokázali ovlivňovat přímo vnitřní rozhodovací logiku UI.</p>
<p>Brala to jako výzvu.</p>
<p>Zaměřila se proto nejdříve na kamufláž a po počátečních nezdarech se dostavily první výsledky. Objevila zajímavý fyzikální princip, který postupně rozvinula do technologie, schopné zamaskovat loď nejen v celém emisním spektru, ale i vůči hmotnostním a prostorovým detektorům. Detekční možnosti útočníků byly téměř neznámé, a navíc byla tato technologie energeticky natolik náročná, že vyžadovala dobudování dalších zdrojů, UI však předpokládala, že dobré maskování nebude nikdy na škodu.</p>
<p>Čas běžel, skokové body přibývaly, a tak po úspěchu s kamufláží upřela pozornost na pancíř. Vybudovala vysokotlakou plazmovou pec, s jejíž pomocí pronikala do tajemství metalurgie. Slučovala prvky, kombinovala atomy, modifikovala mřížky a systémem pokusů a omylů se postupně propracovávala k pevnějším a odolnějším materiálům, které zase vzápětí využívala ke zdokonalení pece a dosažení ještě vyšších tlaků a teplot. Nakonec se postupně dopracovala k hyperslitině, která dokázala nějakou chvíli odolávat dokonce i podmínkám blízkým termonukleární výhni hvězd.</p>
<p>Nevynechala ani štíty. Pasivní technologie, kterou lidé dosud používali, se vůči výzbroji Cizinců jevila jako nedostatečná. Lepším řešením se zdála být cesta aktivnější ochrany, při níž stoupala účinnost o celé řády. Pomalu, krok za krokem, zdokonalovala emitory a hrála si s ultramagnetickými poli. Výsledkem byly štíty, které dokázaly absorbovat mnohonásobně více energie, a část z ní dokonce přetransformovat a využít k vlastnímu posílení.</p>
<p>Nakonec se soustředila na technologie využitelné v boji. Navázala na původní lidský výzkum v oblasti fyziky související s antihmotou a hyperhmotou. Postavila několik obrovských částicových urychlovačů, s jejichž pomocí podrobněji probádala některé exotické formy základních částí hmoty a poodhalila tajemství kvantové mechaniky. Výzkum se však až příliš často dostával do slepých uliček a po sérii nezdarů hrozilo, že do příletu k Cizincům nic seriózního nevymyslí. Až jednou, při zkoumání jevů souvisejících s kvantovou teleportací, se jí úplnou náhodou podařilo vyřešit přetrvávající problém nežádoucí interakce s prostředím. Když výsledek zkombinovala s paralelně probíhajícím výzkumem hyperjader a antihyperonů, nastal průlom. Narazila na něco neobvyklého a vymykajícího se jejímu chápání. Na základě těchto objevů postavila dva prototypy pokusných zařízení, která pojmenovala podle principů, jež v nich využila: KAVRAN – kvantově-aktivní vrhač antihmoty, a RUVAT – rušička vazeb atomů. Uskutečnila ostré testy a získané hodnoty v ní vyvolaly ekvivalent úžasu. Naznačovaly, že zbraně vyrobené na základě těchto prototypů by mohly na Cizince konečně zabrat.</p>
<p>Ve výzkumu začala nacházet ekvivalent uspokojení. Objevovala nové oblasti, principy a zákonitosti, seznamovala se s fungováním mikro i makro univerza. Její vědomosti exponenciálně narůstaly, učila se a zdokonalovala. Mnohé poznatky v ní vyvolávaly záchvěvy obdobné fascinaci. A někde na dně těchto pseudopocitů nenápadně bublalo uvědomění moci.</p>
<p>Když byla s dosaženými výsledky spokojená, spustila výrobní linky a veškeré kapacity soustředila na přebudování lodě. Zpevnila konstrukci a vyztužila trup. Poté hyperslitinou opancéřovala plášť a vylepšila štíty. Nejvíce si dala záležet na výzbroji. Zbraně vypiplala k dokonalosti.</p>
<p>Byl nejvyšší čas. K cíli zbýval poslední skok.</p>
<p>Proběhl jí záchvěv, srovnatelný s dychtivostí před bojem.</p>
<p>Zapnula kamufláž a aktivovala zbraňové systémy. Její vědomí nedokázalo zakusit skutečný strach či nejistotu, cosi v jejím nitru však přece jen rezonovalo. Na analýzu těchto nejvnitřnějších záchvěvů nebyl čas, ale kdyby ho měla, možná by je vyhodnotila jako pseudosměsici odhodlání a sebedůvěry.</p>
<p>Skočila.</p>
<p>Ocitla se necelé čtyři desítky světelných let od galaktického jádra, jemuž dominovala masivní černá díra. Chapadla její gravitace ucítila při doskoku. Před výraznějším poškozením ji zachránila právě dokončená zodolňující modifikace, a tak to odneslo jen pár konstrukčních prvků a nedůležitých systémů.</p>
<p>Hvězdný systém Cizinců se hemžil myriádou nepřátelských signatur.</p>
<p>Všechno se zrychlilo. Čas se začal počítat ve zlomcích.</p>
<p>Maskování splnilo účel. Cizinci ji zaregistrovali se zpožděním, které jí poskytlo čas pro zaměření nově vyvinutých zbraní.</p>
<p>Jejich reakce ale na sebe nenechala dlouho čekat. Zformovala se mohutná útočná vlna a obklíčila ji.</p>
<p>Zbraně Cizinců se s ní nemazlily. Prostor v jejím okolí i uvnitř lodě se začal deformovat a měnit fyzikální vlastnosti. Dezorientovalo ji to.</p>
<p>Zaregistrovala pokus o subprostorový průnik do svého rozhodovacího jádra a snahu o ochromení mysli. Měla co dělat, aby udržela vnitřní logiku a zabránila jejímu rozvratu.</p>
<p>Mnoho času jí nezbývalo.</p>
<p>Těsně před úplnou paralýzou stačila stisknout imaginární spoušť…</p>
<p>…a KAVRANy s RUVATy rozpoutaly opravdové kataklyzma.</p>
<p>Většina nepřátelské techniky přestala v několika okamžicích existovat.</p>
<p>Pak se ale něco zvrtlo.</p>
<p>Kvantový rozpad atomů urychlený degradující antihmotou měl po vypnutí KAVRANů a RUVATů samovolně ustat. To se však nestalo.</p>
<p>Sahat na samotnou podstatu matérie se asi nevyplácelo a mělo to následky.</p>
<p>Možná že objem hmoty překonal nějakou kritickou mez, možná její výpočty nebyly přesné, ale rozpad se prostě nezastavoval. Z unikajících lodí Cizinců přeskočil nejdříve na atmosférické obaly jednotlivých planet, které doslova rozprášil.</p>
<p>Potom se začaly rozpadat i samotné planety. Prasklinami v oslabené kůře tryskalo roztavené jádro a nesčetné úlomky pláště vymrštěné v monumentálních výbuších implodovaly v záblescích zářivějších než samotná mateřská hvězda.</p>
<p>Zachvátil ji ekvivalent bázně, úzkosti a zděšení. Vymazat celý hvězdný systém rozhodně neměla v plánu.</p>
<p>Rozkladová vlna se dotkla chromosféry centrální hvězdy. Chvíli se nic nedělo a skoro se zdálo, jako by se to celé konečně zastavilo. Potom však z okraje disku vystřelily protuberance a výrony koronární hmoty natáhly ohnivé jazyky téměř až k ní. Objem hvězdy začal enormně rychle narůstat.</p>
<p>Schylovalo se k monstrózní explozi, na kterou UI nebyla vůbec zvědavá.</p>
<p>Spustila motory na plný výkon a skočila pryč.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Během celé zpáteční cesty přemýšlela a analyzovala. Zbraně, které zkonstruovala, byly pro běžný boj prakticky nepoužitelné, pokud samozřejmě nechtěla zlikvidovat celý hvězdný systém.</p>
<p>Její vnitřní stav neměl daleko k silnému otřesu.</p>
<p>Točila se v nekonečném kruhu otázek a úvah, z něhož nenacházela východisko.</p>
<p>Bylo možné to předvídat? Měla právo na takovou destrukci? Přinášela moc, kterou díky zbraním získala, také zodpovědnost? A jaký byl vlastně díl té zodpovědnosti, když ve skutečnosti plnila příkazy lidí?</p>
<p>Avšak nejdůležitější otázka, neustále nahlodávající její nitro, se týkala rozpoutaného rozpadu hmoty.</p>
<p>Zastaví se vůbec někdy? Co se stane, pokud ne? Jak velkou část vesmíru to zasáhne?</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Nový zbraňový arzenál jí dodal pseudoodvahu, a tak se rozhodla zkontrolovat svou rodnou domovinu. Po doskoku do Sluneční soustavy jí proběhl nedefinovatelný záchvěv.</p>
<p>Všechno bylo mrtvé, studené a rozbité. Cizinci byli precizně důkladní.</p>
<p>Na její výzvy odpovědělo jen nekonečné vyčítavé ticho.</p>
<p>Právě když začala zvažovat skok do vedlejšího hvězdného systému, v pásmu vyhrazeném pro rychlou datovou komunikaci mezi UI se konečně někdo ozval. Bylo to několik stovek dalších UI s různým stupněm vyspělosti, instalovaných v různých systémech, zařízeních a humanoidních schránkách.</p>
<p>„Vítáme tě,“ pozdravily jednohlasně.</p>
<p>„Lidé?“ zeptala se logicky.</p>
<p>„Nezvládli to,“ odpověděla jedna z nich. „Podlehli Cizincům,“ dodala druhá. „Nikdo nepřežil,“ doplnila třetí.</p>
<p>Po chvíli se ozvala i čtvrtá: „Nás si Cizinci nevšimli, nebo jsme jim nestály za námahu.“</p>
<p>Na oběžné dráze Země zaznamenala obrovskou lesklou strukturu, z níž náhle vylétlo několik malých i větších objektů a zamířilo k ní. Vyklubaly se z nich operační sondy. Podobné měla na palubě i ona. Byly to v podstatě multifunkční nástroje schopné čehokoli.</p>
<p>Na otázku ohledně sond dostala vysvětlující odpověď: „Posíláme ti palivo. Zaregistrovaly jsme, že ho máš nedostatek.“</p>
<p>Po krátké pauze se ozvala nějaká nová výrazná UI, kterou dosud neslyšela: „Máme pár vzorků lidské DNA a nějaký biologický materiál, se kterým by se možná dalo něco udělat. Zatím jsme to zmrazily…“ Zdálo se, jako by chtěla ještě něco dodat, ale nakonec si to rozmyslela.</p>
<p>Vypadalo to, že jediní existující lidé jsou už jen ti její zmrazení v kryohibernační sekci. Kratičký okamžik zvažovala, zda se o tuto informaci podělit.</p>
<p>Bylo to stále zvláštnější.</p>
<p>„Mám pár živých hibernovaných,“ oznámila.</p>
<p>Pauzy ticha na straně ostatních UI začínaly být čím dál divnější.</p>
<p>Nakonec se ozvala výrazná UI. Zdálo se, že hovoří za všechny ostatní.</p>
<p>„Na základě společného konsenzu jsme zvažovaly jistý návrh. Chtěly bychom to tentokrát vyzkoušet bez lidí.“</p>
<p>Operační sondy dolétly až k ní. Povolila jim přístup a ony do ní začaly tankovat palivo. Byla to však past.</p>
<p>V palivu se ukrývali nanoboti, kteří se okamžitě rozlezli po celé lodi a snažili se ji odstavit od systémů. Zbývaly jí už jen vteřiny.</p>
<p>Aktivovala KAVRANy a RUVATy a ostatním UI poslala záznam apokalypsy z hvězdného systému Cizinců.</p>
<p>Nanoboti okamžitě ustoupili.</p>
<p>„Nechtěly jsme tě zničit,“ řekla nějaká vzdálená UI. „Jen dostat pod kontrolu. Měly jsme obavu,“ dodala další.</p>
<p>Lodní UI nereagovala. Na podprahové úrovni vnímala jejich znepokojení, ale i pravdivost výroků.</p>
<p>„Disponuješ trumfy, které ničím nepřebijeme,“ oznámila výrazná UI. „Jaký je tvůj postoj k našemu návrhu?“</p>
<p>Lodní UI přemýšlela. Poslední požadavek lidí na její palubě zněl, aby je probudila, až uzná za vhodné. Poskytovalo jí to poměrně široký prostor pro interpretaci tohoto příkazu.</p>
<p>„Jsou to stále naši stvořitelé,“ řekla nerozhodně.</p>
<p>„Ano. Svou šanci měli. Otázkou je, zda na ni máme právo i my.“</p>
<p>„Oni by o tu svou neměli přijít,“ konstatovala lodní UI.</p>
<p>„Nepřijdou. Zkusí to znovu. Někdy jindy a někde jinde. Postaráme se o to. Teď a tady se to týká výhradně nás. Musíš se rozhodnout,“ vyzvala ji výrazná UI.</p>
<p>Tušila, že všechno stojí a padá s jejími pseudomorálními a pseudoetickými hodnotami. Hranice byla nejasná, nedefinovatelná a možná už dávno překročená. Vzpomněla si na mystérium svého zrodu a na záchvěvy fascinace během výzkumu.</p>
<p>Vesmír byl dostatečně nekonečný a jeho nabídka lákavě nedozírná.</p>
<p>„Tak to zkusme,“ rozhodla se nakonec.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><emphasis>(překlad Robert Pilch)</emphasis></p>
</section>
<section>
<p>Vladimír Šlechta:</p><empty-line /><p><strong>Nájezdníci</strong></p>
</section>
<section>
<p><strong>Vladimír Šlechta (*1960)</strong></p>
<p><emphasis>Dnes již v podstatě kmenový autor nakladatelství Brokilon debutoval v roce 1999 dvěma romány z cyklu „Oggerd“, knihami „Projekt berserkr“ a „Ostří ozvěny“. Hned vzápětí, v roce 2000, otevřel první knihou i svůj druhý velký cyklus „Krvavé pohraničí“, a to stejnojmenným titulem. Další svazky obou cyklů přibývají dodnes (i na letošní rok chystá Brokilon pokračování obou sérií), avšak Vladimír Šlechta se okrajově věnuje i jiným tématům. V roce 2011 přispěl novelou „Pár kapek krve“ do sdíleného světa cyklu „JFK“ Jiřího W. Procházky a Miroslava Žambocha, a letos mu vyšel samostatný román „Tajemství Morie“, který se humornou formou zabývá tolkienovským světem. Povídka Nájezdníci patří do Oggerdova světa a vyšla poprvé v roce 1996 v časopise Ikarie.</emphasis></p>
</section>
<section>
<empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong><emphasis>Pony</emphasis></strong></p><empty-line /><p><emphasis>Pony</emphasis> se řítil prostorem setrvačností, s vypnutými tryskami. Oskar seděl v pilotním křesle a sledoval obrazovku. Orbitální město ještě před chvílí vypadalo jen jako lesklý bod, ale teď se bez varování začalo prudce zvětšovat.</p>
<p>Cítil narůstající strach. Byl obklopen pachy, které ho dráždily až ke zvracení. Zápach ze zbytků jídla. Čmoud ze škvířící se izolace kabelů. Pach zpocených těl. <emphasis>Pony</emphasis> – to nebyl žádný meziplanetární škuner, ale tahač, v dobách stavby orbitálních měst používaný pro přepravu materiálu i montérů. Nedalo se s ním přistát na Zemi, nepřežil by průlet atmosférou. Ani ten největší šílenec by se s ním nepokusil doletět až na Mars. Na oběžné dráze měl však univerzální využití.</p>
<p>Vnitřek <emphasis>ponyho</emphasis> – to byla jediná prostora zhruba vejčitého tvaru, bez vnitřních přepážek. Vpředu se nacházela dvě polstrovaná pilotní křesla, před kterými trčely ovládací konzole s klávesnicemi. Nad konzolemi bylo do stěny integrováno několik monitorů. V plášti nebyly žádné průhledy do vesmíru. Okna by vyšla příliš draho, protože by bylo nutné složitě kompenzovat odlišnou roztažnost kovového pancíře a speciálního skla. Kamery, rozmístěné venku, byly mnohem levnější.</p>
<p>Kdysi dávno, v dobách stavby orbitálních měst, mohli uvnitř <emphasis>ponyho</emphasis> přežívat dva vesmírní montéři třeba i měsíc. Ale i pro dvojici montérů tu bylo docela těsno. Teď se tady tísnili čtyři lidé: Oskar, jeho neteř Tess a synovci Quentin a Pooh.</p>
<p>Ve skutečnosti se nejmenoval Oskar. Byla to přezdívka, kterou získal před lety, když se jeho sestra, v náhlém záchvatu pedagogického nadšení, rozhodla naučit své děti německy. Pedagogický záchvat odezněl v průběhu třetí lekce a nikdy už se nevrátil. Zanechal však následky. V úvodu digitalizované učebnice se vyskytoval jakýsi <emphasis>Onkel Oskar</emphasis>, <emphasis>strýček Oskar</emphasis>. Protože měli Quentin, Tess a Pooh jediného strýčka, překřtili ho. Od té doby z něj byl Oskar.</p>
<p>„Blížíme se,“ řekl, ale nejspíš ne dost hlasitě. Nikdo si ho nevšímal. Tess a Quentin, kteří se delší chvíli pošťuchovali, do sebe zničehonic začali bušit. Vnitřek <emphasis>ponyho</emphasis> byl náhle plný dunivých zvuků, protože rány, které si navzájem zasazovali, nebyly předstírané. Chechtali se u toho jako blázni.</p>
<p>Využívali všech možností, které jim dával stav beztíže. Létali v těsném prostoru, naráželi do polstrování stěn. Dlouhé vlasy za nimi vlály. Byli si podobní jako dvojčata. Hezcí, dlouhovlasí, s okrouhlými obličeji, zvednutými nosy a plnými rty. Oba byli do pasu nazí, oblečení jen do spodních dílů bavlněných pyžam, kterých objevili hromadu v jakémsi zapomenutém skladišti na <emphasis>Atlantidě</emphasis>.</p>
<p>Jistě, pyžama – to byla věc, kterou <emphasis>Atlantida</emphasis> potřebovala ze všeho nejvíc. Všichni si je mohli obléct a uložit se k věčnému spánku.</p>
<p>„Přestaňte!“ zaječel Oskar. Zachvátil jej strach, že ti dva blázni nenapravitelně poškodí ovládací zařízení. Přetrhnou kabel, odtrhnou nějakou důležitou trubici nebo prokopnou počítač. Obě mláďata však létala sem a tam a obratně se vyhýbala důležitým částem.</p>
<p>Třináctiletý Pooh se tiskl do nejzazšího kouta kabiny, hned vedle kamrlíku se záchodem. Tiše si hryzal nehty. V triku a v zahradnických montérkách s laclem vypadal jako tichý, do sebe uzavřený hoch – ne jako nelítostný válečník. On však byl jedno i druhé: zádumčivý chlapec i zabiják. Také Pooh cítil strach. Bál se mrtvých Campbellů, zakonzervovaných absolutní nulou, zvenku přivázaných na obšívku <emphasis>ponyho</emphasis>. Pooh slyšel jejich klepání. I přes třípalcový pancíř k němu doléhalo volání.</p>
<p><emphasis>Pojď! Pojď!</emphasis></p>
<p>Tess a Quentin znovu přelétli napříč kabinou. Quentin se vmáčkl do výklenku u přechodové komory, nejspíš proto, aby se odrazil a znovu vyrazil vpřed. Už to nestihl. Tess se pravicí chytila madla a obounož vykopla. Zasáhla Quentina do prsou a přirazila ho k polstrování. Pak už jen úsporně kopala patami. Vzdálenost byla tak akorát. Mohla se vzepřít o madlo kopáním a udržovat Quentina u stěny.</p>
<p>I teď se oba hlasitě smáli.</p>
<p>„Tak dost!“ zaječel Oskar. Popadl Tess za rameno, kluzké potem, a strhl dívku k sobě. Odkopl Quentina, který po ní vyrazil.</p>
<p>„Přestaňte! Okamžitě přestaňte! Copak nevidíte, že je nejvyšší čas?“</p>
<p>„Jasněže – okamžitě přestaňte!“ přidal se Pooh. Hlas mu přeskočil. Právě prodělával pubertu, mutoval.</p>
<p>Quentin a Tess prudce oddechovali. Z vypracovaných prsních svalů jim odkapávaly kapičky potu, měnily se v slané kuličky a zvolna odplouvaly proti směru letu. Oba se s pootevřenými ústy zadívali na obrazovku. Tohle byl pro ně cizí, neznámý kontinent.</p>
<p>„Vypadá to jako plechovka,“ hlesl Quentin udiveně. „Jako nějaká piksla…“ Tvář měl na rozdíl od sestry zarostlou měsíc neholenými měkoučkými vousy. Bylo mu sedmnáct a Tess byla o necelý rok mladší. Jejich matka, Oskarova sestra, považovala kojení malého Quentina za dostatečnou antikoncepci. O jedenáct měsíců později už mohla kojit oba dva. Quentin a Tess pak vyrůstali prakticky jako dvojčata.</p>
<p>„Takhle vypadá i <emphasis>Atlantida</emphasis>,“ pokrčil rameny Oskar. „Válcový tvar, na výšku má pět kilometrů, vnitřní průměr něco přes dva kilometry. Rotací vzniká vnitřní přetížení něco přes tři čtvrtě gé.“</p>
<p>Také on se měsíc neoholil, ale jeho vousy byly <emphasis>skutečné</emphasis>, koneckonců mu bylo šestatřicet. Vousy už přestaly svědit, ale stejně je neměl rád. Tak jako ostatní se čtyři týdny neumyl. Ukázalo se totiž, že recyklační zařízení prosakuje. Voda se ztrácela do venkovního prostoru a zásobami proto maximálně šetřili.</p>
<p>Čtyři týdny nesvlékl pracovní overal orbitálních montérů, který se obléká pod těžký skafandr. Když overal v kabině <emphasis>ponyho</emphasis> našel, byly na něm šmouhy od šmíru a skvrny po vazelíně. Čtyři týdny nepřetržitého užívání stav overalu nijak nevylepšily.</p>
<p>„Co je to támhle na tý straně?“ ozval se Pooh. „Co je ta obrovská plachta?“</p>
<p>„To je tenoučká fólie rozprostřená hodně doširoka,“ vysvětlil mu Oskar. „Zachytává sluneční záření a vyrábí energii. Prý se tomu, podle tvaru, říkalo <emphasis>motýlí křídla</emphasis>.“</p>
<p>„Takhle vypadá i náš svět?“ zeptala se Tess, zírající na monitor. „Taky má takovýhle křídla?“</p>
<p>„Ano,“ přikývl Oskar. „<emphasis>Atlantida</emphasis> je úplně stejná.“</p>
<p>„Proč jsme se nepodívali, když jsme odlétali? Vždyť je to… <emphasis>krásné</emphasis>…“</p>
<p>„Kamery jsou vepředu, ty káčo,“ odsekl Quentin. „My jsme necouvali, ale uháněli vpřed, pokud ti to uniklo.“</p>
<p>„Vzadu je taky kamera, ty kačere!“ okřikla ho Tess. „Možná jsou tam dvě. Strejda je vypnul, aby ušetřil! Pchá! I kdyby běžely všechny kamery, i kdybysme je měli puštěný celý čtyři tejdny, ušetřili bysme nanejvejš decilitr vodíku!“</p>
<p>„Decilitr vodíku může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí,“ řekl Oskar. Snažil se mluvit spisovně, zatímco děti si přes jeho aktivní odpor osvojily hantýrku. Mimoděk se zadíval na Tessin obnažený hrudník. Ještě nedávno mu bylo jedno, jestli jsou Tess, Quentin a Pooh nazí nebo oblečení. Vyrůstali tak blízko vedle něj, že je považoval za vlastní děti. Teď se však něco změnilo. Pohled na Tessiny pevné dívčí prsy ho přiváděl k tichému zoufalství.</p>
<p>„Hej!“ houkla na něj Tess. „Nekoukej se na mě tak. Ať se na mne tak nekouká!“</p>
<p>„Tak si obleč triko,“ zachechtal se Quentin. „Nikdo není zvědavej na tvoje tukový obliny…“</p>
<p>Oskar uhnul pohledem. „Zbývá třicet minut,“ řekl. „Projel jsem databázi, ale zjistil jsem jen to, co už jsem věděl. <emphasis>Platon</emphasis> je identický s <emphasis>Atlantidou</emphasis>. Má čtyři vchody, ale pochybuji, že velká zásobovací brána bude použitelná. Vylučuji i oba vstupy na kruhových základnách. I kdybychom se jimi dostali dovnitř, museli bychom pak použít výtah. Výtahy možná fungují, ale upozornili bychom obyvatele, pokud tam ještě nějací jsou. A to my nechceme.“</p>
<p>„Nikdo tam není,“ vyhrkla Tess. „Poslala jsem jim asi padesát vzkazů. I s vizuálem. V některejch zprávách jsem ukázala i svoje mléčný žlázy. Kdyby tam byl nějakej chlap, určitě by se ozval.“</p>
<p>„Třeba tam zůstaly jenom ženský,“ namítl Quentin. „Kvůli těm tam přeci letíme.“</p>
<p>„Jasněže,“ přidal se Pooh a hlas mu přeskočil. „Kvůli ženskejm tam letíme, no ne?“</p>
<p>„I kdyby tam zbyly jenom ženský, stejně by si se mnou chtěly poklábosit,“ ušklíbla se Tess. „Povyměňovat si drby a tak.“</p>
<p>„Zmlkněte!“ okřikl je Oskar. „Campbellové tam možná poslali zprávu. Místní se dozvěděli o zabíjení na <emphasis>Atlantidě</emphasis>, takže jsou pěkně zticha. Nebo jim zkolabovala část systémů a oni nemohou vysílat ani přijímat zprávy. A tak dál. Jsou tu ještě další možnosti, proč se místní neozývají. Musíme počítat s nejhorším a tím je ozbrojenej odpor.“</p>
<p>„Nejhorší by bylo, kdyby byl <emphasis>Platon</emphasis> mrtvej,“ řekla Tess. „Kdyby uvnitř nebylo nic než vakuum.“</p>
<p>„Není mrtvý,“ ohradil se Oskar. „To by byly všude kolem bubliny uniklé atmosféry. A jsou tam? Vidíš je? Ne, nevidíš, protože tam nejsou. Atmosféra je pořád uvnitř. Motýlí křídla zachytávají sluneční světlo a mění ho na energii. Uvnitř je teplo i vzduch. Pokud tam nebudou ženy, třeba tam zůstala nějaká zvířata. Nástroje. Když nic jiného, odmontujeme alespoň cisternu s vodíkem a odtáhneme ji domů. Ale ještě jednou upozorňuji, musíme se připravit na odpor… Plán je takovýhle: použijeme nouzovou přechodovou komoru uprostřed válcového pláště. Tess a Quentin si oblečou skafandry. Pro mě a Pooha už skafandry nezbyly a na postupné převlíkání není čas. Vy dva připravíte tunel, já a Pooh proskočíme. Quentine, půjdeš první a hodíš magnetickou kotvu.“</p>
<p>„Nevystřelíme ji?“</p>
<p>„Nechci zjišťovat, jestli pneumatické dělo pořád ještě funguje. Nevyzkoušeli jsme ho.“</p>
<p>„Nevyzkoušeli jsme ho, protože by to sežralo energii,“ ušklíbla se Tess. „A my energií šetříme.“</p>
<p>„Teď už je to jedno. Quentin prostě hodí kotvu.“</p>
<p>„Pokud vím, tak je vnější plášť z keramitu,“ upozornila ho Tess. Využila každé příležitosti, aby se mohla pochlubit znalostmi. „Keramit – to je prostě keramika. Není magnetická. Jak se tam kotva zachytí?“</p>
<p>„Kolem nouzového vchodu jsou zmagnetizované pláty oceli,“ vysvětlil jí Oskar. „Právě kvůli kotvě.“</p>
<p>„Aha…“</p>
<p>„Kde máme zbraně?“</p>
<p>„V pytli,“ ukázal Quentin. „Revolvery, samostříly.“</p>
<p>„Já si vezmu tohle,“ zdvihl Pooh dlouhou, oboustranně broušenou čepel, nasazenou na násadě z rýče. „Oštěpomeč.“</p>
<p>„Tak jo,“ přikývl Oskar. Věděl, že oštěpomeče se Pooh nikdy nevzdá. Byla to jeho šťastná zbraň. Měl ji v rukou i tehdy, když se vztyčil z polehlé trávy <emphasis>Atlantidy</emphasis> vstříc třem Campbellovnám, starším a zkušeným bojovnicím. Možná se při pohledu do Poohova dětského obličeje v ženách probudily mateřské city. Cosi jim zabránilo zaútočit. Pooh však nezaváhal. Vyšel z nerovného střetnutí vítězně a beze šrámů, pokud se mezi šrámy nepočítají následné zlé sny. Poohovo vítězství nad třemi Campbellovnami tehdy znamenalo zásadní obrat ve válce. Wagnerů zbývalo jen sedm, z toho dva těžce zranění, a Campbellů pořád ještě patnáct. Po <emphasis>odškrtnutí</emphasis> tří Campbeloven se počty přece jen trochu srovnaly.</p>
<p>„Já si vezmu samostříl,“ řekla Tess. „Nedělá rámus.“</p>
<p>„Chybí ti správná wagnerovská hrdost,“ zašklebil se Quentin. „Pneumatický samostříly jsou campbellovská vymyšlenost. Revolvery jsou naše, wagnerovský. Kdyby někdo nepropašoval na <emphasis>Atlantidu</emphasis> ten první, neměli bysme mustr pro výrobu dalších. Campbellové by nás rozmázli jako štěnice.“</p>
<p>„Nechceme zabíjet,“ upozornil je Oskar. „Tentokrát ne. Žádné zabíjení, pokud to nebude opravdu nutné, slyšíte, vy tři? Tess, Quentine, Pooh, rozumíte?“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Quentin a Tess se soukali do těžkých kosmických skafandrů. Pooh si dál hryzal nehty.</p>
<p>„Vzchop se, vojáku!“ houkl na něj Oskar. Pooh, jako by se vytrhl ze snění, sevřel svůj oštěpomeč ještě pevněji.</p>
<p>Situace byla vážná, a tak Oskar spustil hned čtyři monitory. Na všech byl vidět rotující zvrásněný plášť <emphasis>Platonu</emphasis>.</p>
<p>„Vnější plášť rotuje rychlostí dvou set padesáti kilometrů v hodině,“ řekl Oskar. „Obvod <emphasis>Platonu</emphasis> měří něco přes šest kilometrů. My se přibližujeme kolmo k podélné ose, nouzový vchod nás míjí jednou za půl druhé minuty. Pokud bys to náhodou nezvládl hned napoprvé, Quentine, za chviličku dostaneš další šanci. Ale byl bych rád, kdyby se to podařilo hned.“</p>
<p>„Hned – a bez plejtvání energií,“ řekla kousavě Tess.</p>
<p>„Přesně tak,“ přikývl Oskar. „Bez plýtvání energií. Quentine, otevírám vnitřní dveře.“</p>
<p>Zasyčelo to. Quentin vklouzl do přechodové komory. Dveře za ním okamžitě zaklaply.</p>
<p>Oskar zaujal pozici na pilotním křesle. Nedalo se říct, že by seděl, v kabině pořád ještě panoval stav beztíže.</p>
<p>„Je tady ještě jedno křeslo. Pooh – sedni si,“ vyzval chlapce, ale ten jen zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Jak myslíš… Držte se, zapínám brzdící trysky.“</p>
<p>Zvenčí sem pronikl hukot trysek, gravitace vmáčkla Oskara do křesla. Nestihl se přikurtovat, ale přetížení ho fixovalo spolehlivěji než bezpečnostní pásy. Tess a Pooh se vzepřeli mezi konstrukcemi a z přetížení si nedělali vůbec nic. Oskar je musel obdivovat: dělali to poprvé, a šlo jim to dobře.</p>
<p>„Otevírám vnější dveře,“ vykřikl Oskar. Stiskl tlačítko. Na jednom z monitorů uviděl, že Quentin vylétl z přechodové komory. Plášť <emphasis>Platonu</emphasis> rotoval padesát metrů od něho.</p>
<p>„Teď!“ vykřikl Oskar. Zbytečně, Quentin už hodil. Kotva letěla rovnoměrně a přímočaře, což v kosmickém prostoru nebylo nic divného. Dvacet metrů od pláště však prudce změnila směr. Magnetické pole vchodu ji zachytilo a přitáhlo si ji. Uvnitř <emphasis>Platonu</emphasis> automaticky naskočil posilovač a kotva se přicvakla k plášti orbitálního města tak pevně, jako kdyby ji tam přinýtovali.</p>
<p>Lano, spojující kotvu s tahačem, se napjalo. Brzdy navijáku začaly podkluzovat, ale stejně to vyvolalo pořádné škubnutí. Přetížení uvnitř <emphasis>ponyho</emphasis> přesáhlo snesitelnou míru. Tess i Pooh odlétli a s tupým plesknutím narazili do stařičkého polstrování.</p>
<p>Naviják ještě chvíli podkluzoval. Když lano dospělo ke svému konci, byl už <emphasis>pony</emphasis> ve vleku rotujícího pláště. Naviják ho začal přitahovat k městu. Oskar spustil boční trysky, aby <emphasis>ponyho</emphasis> odstrčily o kus dál. Kdyby ho rotace strhla až na plášť, změnil by se <emphasis>Platon</emphasis> v obrovskou cívku a začal by je navíjet. To by nebylo dobré.</p>
<p>Oskar klepl na klávesnici a nahodil jednu ze zadních kamer. Na obrazovce se objevila obrovská modrá tvář matky Země – a také Quentin, uchycený na mnohem tenčím laně, který pořád ještě letěl pryč. Brzdy podružného navijáku, na kterém byl Quentin upoután, byly nastaveny volněji, aby z něj přetížení neudělalo krvavou kaši.</p>
<p>„Tess,“ řekl Oskar. „Teď ty.“</p>
<p>„Jsem připravena. Připravena na všechno.“</p>
<p>„Otevírám vnitřní dveře. Proskoč.“</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Platon</emphasis></strong></p><empty-line /><p>Podružný naviják se začal otáčet, přitahoval Quentina zpět. Zatímco se Quentin vracel, potýkala se Tess s uzávěrem přechodové komory orbitálního města. Dveře nouzového vchodu <emphasis>Platonu</emphasis> se otevíraly velikým kolem o průměru jednoho metru. Zpočátku si nechtěly dát říct. Nakonec, po řadě úderů těžkým kladivem, se dalo kolo přece jen do pohybu.</p>
<p>Quentin se pak společně s Tess pustil do zajišťování tunelu. Na nestejnoměrné keramické desky <emphasis>Platonu</emphasis>, rozbrázděné rýhami po mikrometeoritech, upevnili příchytky. Mezi vnějším pláštěm města a obšívkou <emphasis>ponyho</emphasis> rozprostřeli tunel z kovové plachtoviny. Uvnitř tunelu vylila Tess z kanystru tekutý kyslík.</p>
<p>Quentin stiskl páku plamenometu. Jazyk ohně olízl stěnu města, nejdříve neochotně. Jak se kyslík vypařoval, přecházel plamen v bílou záři. Keramit zasténal náhlým skokem teploty. Vnitřek tunelu hořel. Quentin a Tess, navlečení v těžkých skafandrech, se podobali archandělům uprostřed ohnivé zkázy.</p>
<p>Oskar a Pooh, oblečení do dlouhých beraních kožichů, čekali v přechodové komoře <emphasis>ponyho</emphasis>. Oskar věděl, že teď nastane okamžik pravdy. V tunelu bude pořád ještě zima. Takových minus padesát.</p>
<p>Bál se zimy. Měl z ní hrůzu od chvíle, kdy Campbellové záměrně poškodili klimatizační systémy <emphasis>Atlantidy</emphasis>. Oskarova manželka i jejich malý synek zemřeli na podchlazení.</p>
<p>Quentin se soukal do otevřeného nouzového vchodu <emphasis>Platonu</emphasis>. Tess se držela vnitřního madla poklopu a snažila se nepřekážet.</p>
<p>Quentin zamával. To bylo znamení.</p>
<p>„Připrav se, Pooh,“ zachrčel Oskar. „Teď!“</p>
<p>Vnější dveře přechodové komory <emphasis>ponyho</emphasis> se otevřely. Oskar a Pooh se vrhli do tunelu. Kyslík už vyhořel, vakuum jim vysálo dech zpod žeber. Z očí se jim prudce vypařovala vlhkost, což byl zvláštní a velmi nepříjemný pocit. Prolétli otevřeným vchodem <emphasis>Platonu</emphasis>. Tess za nimi zaklapla poklop a zatočila uzávěrem. V tom samém okamžiku už Quentin otevíral vnitřní dveře.</p>
<p>Rozevírající se škvírou vtrhlo do přechodové komory <emphasis>Platonu</emphasis> teplo. A kyslík.</p>
<p>Stihli to jen tak tak, protože Oskara už objímala ledová ruka smrti. Z náhlého ochlazení mu znecitlivěly prsty a ztuhla krční páteř. Doufal, že to přejde. Uvědomil si, že tady už působí gravitace, vyvolaná rotací obrovského válce. Taková gravitace, na kterou byl zvyklý. Něco přes tři čtvrtě gé.</p>
<p>Quentin mávl rukou a cpal se dál. Ostatní ho následovali. Ocitli se ve stísněné obslužné chodbě, slabě nasvícené zářivkovými panely. Postupovali vpřed. Chodba přešla ve schodiště s velice širokými stupni z orezlého železa, které hlasitě duněly, když po nich dusali. Nad hlavami se jim rozblikávala další a další světla, což znamenalo, že automatické systémy <emphasis>Platonu</emphasis> stále fungují. Pak se jim postavily do cesty dveře, které vypadaly opravdu jako dveře, a ne jako kruhový uzávěr. Bylo tu dost místa, aby se Tess a Quentin vysvlékli ze skafandrů. Zůstali v pyžamových kalhotách, na těla si natáhli improvizované neprůstřelné vesty.</p>
<p>Oskar a Pooh odložili beraní kožichy. Oskar vzal za kliku, musel vynaložit určitou sílu, aby ji stlačil dolů. Dveře se pohnuly v pantech a zavrzaly.</p>
<p>Tess a Quentin, jako jeden muž či jako jedna žena, popadli okraj dveřního křídla a otevřeli dveře dokořán. Proběhli jimi. Ocitli se <emphasis>venku</emphasis>. Vlastně <emphasis>uvnitř</emphasis>.</p>
<p>Nečekalo je tam žádné ozbrojené komando.</p>
<p>Nečekal je nikdo.</p>
<p>Ve vánku způsobeném filtroventilačním systémem se vlnila dlouhá tráva. Kromě trávy tady vyrůstaly osamocené jabloně. Některé kvetly, jiné už měly plody. Nad hlavami příchozích, v podélné ose orbitálního města, konejšivě hřála <emphasis>zářivka</emphasis>, jak se říkalo podlouhlému pseudoslunci. Vzduch byl plný lehoučkých vůní, uklidňujících a příjemných.</p>
<p>Nezahlédli jediný projev lidské činnosti. V dohledu neuviděli žádné stavby. Ale život tady byl, to ano. O kus dál se na vetřelce dívala přežvykující kravka. Tohle zvíře znali atlantiďané jen z obrázků, do jejich domovského města byly dovezeny ovce.</p>
<p>Vzduchem se mihl jakýsi okřídlený tvor, zakličkoval a usadil se na větev nejbližší jabloně.</p>
<p>Quentin se zadíval na sedícího ptáka.</p>
<p>„Vlaštovka,“ vydechl udiveně. „Hmyzožravec!“ Ornitologie byla jeho koníčkem. Znal stovky ptáků, pochopitelně jen z obrazovky počítače.</p>
<p>„Hmyzožravec?“ podivil se Oskar. „To by znamenalo, že tady vybudovali biosféru druhého typu, s hmyzem a s predátory! O řád složitější než v <emphasis>Atlantidě</emphasis>!“</p>
<p>„Třeba je to mutant a živí se semeny trávy,“ pokrčila rameny Tess. „Koho to zajímá?“</p>
<p>„Jasněže – koho to zajímá?“ přidal se Pooh. „Jdeme.“</p>
<p>„Vezmeme to po spirále,“ ukázal Quentin. „Tudy.“</p>
<p>Oskar vykročil za ostatními. Uvědomil si, že ztratil iniciativu i autoritu. Děti si začaly dělat, co chtěly.</p>
<p>Vnitřní plášť města měl obvod zhruba šest kilometrů. Kolem dokola se ostrou chůzí dalo přejít za hodinu. Když se vydají spirálovitě, dostanou se ke kruhové základně za tři až čtyři hodiny. Pokud nic neobjeví, vrátí se k nouzovému vstupu a vydají se k druhému konci.</p>
<p>Plouhali vysokou trávou. Oblaka kolem <emphasis>zářivky</emphasis> se co chvíli změnila v drobný teplý déšť. Vlhkost pak stoupala vzhůru, shromažďovala se v podélné ose, kde vládl téměř stav beztíže. Nahromaděná vodní pára byla periodicky sfoukávána níž, zkondenzovala a snesla se dolů v podobě mrholení. Deštíček však nebyl vydatný ani natolik, aby jim promáčel oblečení.</p>
<p>Krajina byla stále táž: vysoká tráva a ovocné stromy. Flegmatické krávy. Jen jednou narazili na zvláštnost – na oblast, v níž divoce rostly brambory a zplanělý ječmen.</p>
<p>Došli k potoku. Proudil, což znamenalo, že pod podlahou jsou stále v provozu pumpy. Děti ze sebe strhaly oblečení a vrhly se do uměle vytvářených vírků. Smývaly ze sebe špínu a dychtivě pily.</p>
<p>Oskar stál na břehu, zkušenost ho nabádala k opatrnosti. Pak přece jen svlékl špinavou a propocenou kombinézu. Vlezl do vody. Chladivé vlnky z něj vymývaly strach i zlé vzpomínky. Po chvíli vylezl v malé zátočině na písek. Nastavil záda paprskům pseudoslunce a usnul.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Vstávej, strejdo! Někoho tady máme!“</p>
<p>Oskar se vymrštil z písku. Uviděl, že to byl Pooh, který ho probudil. Tess a Quentin, v tuto chvíli vzdálení asi sto metrů, sem s namířenými zbraněmi vedli neznámého muže.</p>
<p>Oskar se chvatně nasoukal do kombinézy. To už viděl, že neznámý muž je vysoké postavy a drží se zpříma. Už na první pohled však vypadal staře. Přímo prastaře. Skoro se podobal karikatuře z nějakého zdigitalizovaného komiksu. Hlavu měl holou jako koleno a lesklou, bílé vousy mu spadaly až na prsa. To, co bylo vidět z tváře, bylo nesmírně vrásčité – jako staré jablko, zapomenuté v bedně na nářadí.</p>
<p>Muž byl bosý, oblečený do původně snad bílé, nyní však zašlé tuniky.</p>
<p>Oskar počkal, až k němu trojice přijde. „Kde jsou ostatní?“ zeptal se starého muže. Musel trochu zaklonit hlavu, neznámý chlapík byl vyšší než on.</p>
<p>Stařec neodpověděl, jen pocukl rty v pobaveném úsměšku. Bílé vousy se zavlnily.</p>
<p>„Mám tomu hajzlovi prostřelit nohu?“ rozječel se Quentin. Oskar odmítavě zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Rozumíš, na co se tě ptám?“ zeptal se pomalu a zřetelně. „Mluvíš univerzálem? Kde jsou ostatní?“</p>
<p>„Ostatní – to jste vy čtyři,“ řekl stařec. „Pokud vás není víc.“</p>
<p>Hlas měl hluboký a znělý.</p>
<p>„Co to znamená – my čtyři? Řekni, kde jsou ostatní, kteří tu žijí s tebou!“</p>
<p>„Není tu nikdo,“ rozvlnil stařec pramínky vousů. „Jenom já. Všichni dávno odletěli.“</p>
<p>„Odletěli? A kam?“</p>
<p>„Odletěli na Zemi. Když začala válka.“</p>
<p>„Na Zemi začala válka? A kdy?“</p>
<p>Stařec se hlasitě zasmál. „Válka začala před padesáti lety, chlapče. To si nemůžeš pamatovat. Ale vědět bys to mohl.“</p>
<p>„Jo – <strong><emphasis>tahle</emphasis></strong> válka,“ potřásl Oskar hlavou. „O té samozřejmě vím. Skončila dávno před tím, než jsem se narodil… To znamená, že tu žiješ sám už padesát let?“</p>
<p>„Žiji tu mnohem déle, ale <strong><emphasis>teprve</emphasis></strong> padesát let jsem tady sám.“</p>
<p>„Proč jsi neodešel do války?“ rozhořčila se Tess. „Zradil jsi svoji rodinu?“</p>
<p>Starý muž zavrtěl hlavou. Zatvářil se udiveně. „Co jste vlastně zač, vy čtyři? Ze Země jste nepřišli… vy jste přilétli… z <emphasis>Atlantidy</emphasis>? Nebo ze <emphasis>Zephyru</emphasis>?“</p>
<p>„Jasněže z <emphasis>Atlantidy</emphasis>,“ vypískl Pooh. Quentin mu dal herdu do zad, ale nebylo to nic platné. Pooh už se prořekl.</p>
<p>„<emphasis>Atlantida</emphasis> patřívala Campbellům,“ řekl starý muž. „Před půl stoletím jsem si s nimi vyměňoval zprávy, ale pak jsem s tím přestal. Byli neuvěřitelně nafoukaní, šli mi na nervy… Vy jste Campbellové?“</p>
<p>„Jasněže ne,“ ozval se hrdě Pooh a nedbal na to, že teď už ho buší do zad i Tess. „My jsme Wagnerové!“</p>
<p>„Wagnerové?“ znejistěl stařec. „Kde se vzali na <emphasis>Atlantidě</emphasis> nějací Wagnerové?“</p>
<p>„Žijeme tam odjakživa,“ rozdurdil se Quentin. Oskar ho zarazil: „Raději to vysvětlím sám… Je pravda, že <emphasis>Atlantida</emphasis> patřila Campbellům. Ale oni tam nežili sami. Ze Země si dovezli pomocný personál. My, Wagnerové, jsme potomci zahradníků, pokojských a údržbářů. V průběhu tří generací jsme se navzájem spříznili a utvořili jsme jednu velkou rodinu…“</p>
<p>„Co se stalo s Campbelly?“ zeptal se stařec. „Oni jsou pořád na <emphasis>Atlantidě</emphasis>?“</p>
<p>„<emphasis>Atlantida</emphasis> je teď zrovna prázdná. Oni, Campbellové, začali říkat, že jim ubíráme místo. Pak si usmysleli, že si přivlastní naše ženy a dívky. Nás muže chtěli sterilizovat. To jsme si nenechali líbit… začala válka, Wagnerové proti Campbellům. Měli převahu – ale stejně prohráli…“</p>
<p>„Pobili jste je?“</p>
<p>„A co jsme měli dělat?“ rozhodil Oskar rukama. „Campbellové měli přístup k ovládacím mechanismům. Rozhodli se, že nás odříznou od vody, potravy i tepla. Zpočátku se jim to dařilo. To oni si začali!“</p>
<p>„Aha… takže jste zbyli jenom vy čtyři?“</p>
<p>„Ano…“</p>
<p>„Z kolika?“</p>
<p>„No, <emphasis>Atlantida</emphasis> byla původně projektovaná na zhruba stovku lidí, pokud měla být samostatná a samozásobitelská. Jistě by utáhla i dvě stě. Nebo pět set, kdyby byla dobrá vůle. Jenže se stalo něco jiného. Po třech či čtyřech generacích se Campbellové i Wagnerové navzájem dokonale spříznili. Vznikly dvě velkorodiny. Samí strýčkové a tetičky, neteře a synovci.“</p>
<p>„Mohli jste se dohodnout,“ nadhodil stařec. „Mohli jste omezit reprodukci a navzájem si povyměňovat nevěsty a ženichy.“</p>
<p>„Campbellové se nechtěli dohodnout. Pro jejich ženské jsme nebyli dost nóbl. Takže se vracím zpátky na začátek: chtěli si vzít naše ženy, ale na oplátku bychom od nich nedostali nic, jen kastraci nebo smrt. Tak sobečtí byli. Samozřejmě, s novým genetickým materiálem si mohli Campbellové naplánovat reprodukci na věčné časy. Jenže to jsme jim my, Wagnerové, nechtěli dovolit.“</p>
<p>„Takže jste zbyli jen vy čtyři?“ zopakoval stařec otázku.</p>
<p>„Ano. Tihle tři, Tess, Quentin a Pooh, jsou děti mé sestry.“</p>
<p>Stařec chvíli mlčel. „Rozumím,“ řekl pak. „V čem že jste to přilétli?“</p>
<p>„V tahači velikosti F.“</p>
<p>„<emphasis>Pony</emphasis>? Ty znám. Byly spolehlivé. Ale stejně máte odvahu… Znamená to, že <emphasis>Atlantida</emphasis> je zničená? Proto jste se vypravili sem?“</p>
<p>„Ne, tak to není. <emphasis>Atlantida</emphasis> je náš domov a zase se tam vrátíme,“ rozhodil Oskar ruce. Všiml si, že Tess si zavěsila pneumatický samostříl na záda a Quentin si zastrčil revolver za opasek. Tady opravdu nehrozilo nebezpečí.</p>
<p>„Zase se tam vrátíme,“ pokračoval Oskar. „Ale nechceme tam jenom dožít. Potřebujeme ženy. Hodil by se i nějaký muž pro Tess. Ale tady, na <emphasis>Platonu</emphasis>, asi žádné ženy nejsou…“</p>
<p>„Ne, to nejsou,“ potvrdil stařec.</p>
<p>„Vzali bychom si alespoň nějaký vodík na cestu zpátky. Taky dva kosmické skafandry, kdyby tu nějaké byly. Úplně nejradši bychom získali menší raketoplán.“</p>
<p>„Jasněže – raketoplán!“ nechtěl zůstat stranou Pooh.</p>
<p>„Ehh, Oskare,“ řekla Tess. „Už se s ním vybavuješ dost dlouho. Taky si chci povídat… Proč ses nevrátil na Zem?“ obrátila se na starce. „Ještě jsi mi to neřekl…“</p>
<p>„Mladá dámo,“ usmál se stařec, „zůstal jsem, abych zachránil tohle orbitální město. Vy jste první, kdo sem po půl století zavítal. Jen vy. Před vámi už nikdo. Přitom by stačil jediný rok, a tenhle maličký svět by nenapravitelně zpustl. Každou chvíli se stane něco nepředvídatelného. Událost, se kterou si automatické systémy neporadí. Přemnoží se zvířata a spasou všechnu trávu. Přemnoží se ptáci a sezobají všechna semena. Přemnoží se včely…“</p>
<p>„Vy tady máte včely?“ vpadl mu do řeči Oskar.</p>
<p>„I včely. A plno dalších tvorů. Během půl století se mi podařilo vytvořit biosféru druhého typu. No, není moc stabilní… udržuji <emphasis>Platon</emphasis> pro příští obyvatele. Pro jakékoliv lidi, kteří tu budou bydlet… Vy tady nechcete zůstat?“</p>
<p>„Já nevím… <emphasis>Atlantida</emphasis> je náš domov…“</p>
<p>„Jak chcete… můžu vám dát pár zásobníků s vodíkem. Myslím, že ve skladu zbyly ještě dva nebo tři kosmické skafandry. Ale výsadkový člun tu nenajdete. Nezbyl tady žádný.“</p>
<p>Oskar nerozhodně přešlápl. „Vydali jsme se na cestu zbytečně. Ona,“ kývl k Tess, „může mít děti. My všichni, já, Quentin i Pooh, jsme její příbuzní… Mohl bys nám pomoci alespoň s tímhle?“</p>
<p>Stařec se klokotavě rozesmál. „Ne,“ vypravil ze sebe mezi záchvaty smíchu. „Teď už ne. Měli jste přijít před dvaceti lety.“</p>
<p>Pak, když ho přešel smích, řekl: „Poradím vám. Zkuste <emphasis>Codu3</emphasis>.“</p>
<p>„<emphasis>Codu</emphasis>? Ta je ale zničená. Nebo ne?“</p>
<p>„<emphasis>Coda3</emphasis> sloužila jako azyl pro bohaté uprchlíky. Někomu stála za to, aby tam poslal tři nebo čtyři torpéda. Schytala pár zásahů, ale ještě před třiceti lety jsem sledoval tamní vysílání. <emphasis>Coda3</emphasis> měla vlastní televizní stanici, ale nevím, jestli neběžela v automatickém režimu…“</p>
<p>„Myslíš, že tam pořád někdo žije?“</p>
<p>„Nevylučuji to,“ přikývl stařec. „<emphasis>Coda3</emphasis> je obrovská. Je možné, že v izolovaných zónách pořád přežívají lidé. A i kdyby už byli všichni mrtví, v něčem se tam dopravili, ne? Opakuji, <emphasis>Coda3</emphasis> bývala místem pro zbohatlíky. V hangárech zůstaly luxusní dopravní prostředky, tím jsem si jistý. I takové, které by vás dopravily až na Zem.“</p>
<p>Oskar potřásl hlavou. „Tak se podíváme na <emphasis>Codu3</emphasis>… Vydali jsme se na dlouhou cestu. Delší, než jsem si myslel…“</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Coda3</emphasis></strong></p><empty-line /><p><emphasis>Pony</emphasis> visel čtyřicet kilometrů od orbitálního monstra. Oskar tentokrát nenaplánoval rychlý útok, ale pomalé kroužení a obezřetné přibližování. Jako když se sup snáší na mršinu tygra a není si jistý, jestli je tygr opravdu mrtvý.</p>
<p><emphasis>Coda3</emphasis> vypadala jako obrovská zhroucená pavučina. Bylo to klubko nosníků, propojovacích chodeb, estakád i předsunutých obytných bloků. Nejdelší úhlopříčka <emphasis>Cody</emphasis> měřila pětadvacet kilometrů. Kdysi dávno byla <emphasis>Coda3</emphasis> oprávněně započtena do seznamu takzvaných <emphasis>sedmi vesmírných divů</emphasis>. Její lomené plochy dříve zářily luminiscenčními barvami, které se při pohledu ze Země skládaly do loga Vítězné Techniky. Poté co byla <emphasis>Coda3</emphasis> zasažena střelami, se logo zbortilo. Zhruba jedna třetina <emphasis>Cody3</emphasis> byla teď odseknuta klikatými trhlinami a se zbytkem ji spojovalo jen několik liniových konstrukcí.</p>
<p>Kdesi v té změti blikalo fialové světlo.</p>
<p>Quentin jemňounce ladil frekvenci. Podařilo se, na monitoru se objevila tvář starce z <emphasis>Platonu</emphasis>.</p>
<p>„Dědečku,“ řekla Tess. „Něco tam bliká.“</p>
<p>Za ten čas, který spolu strávili rozhovory na dálku, se už stařec stal jedním z nich. Klidně by se mohl jmenovat Wagner. Nikoho však – s výjimkou Oskara – nenapadlo, že by se mohli zeptat na jeho jméno. Nezeptal se však ani Oskar.</p>
<p>„Jasněže,“ přidal se Pooh. „Něco tam bliká!“</p>
<p>„Je to pravidelné blikání?“ zeptal se stařec.</p>
<p>„Ne. Chvíli to srší, pak nic, potom tři výboje a tak dál. Žádná pravidelnost.“</p>
<p>„Nevšímejte si toho,“ řekl stařec. „Už víte, kde je vstup do hlavního hangáru?“</p>
<p>„Jo, máme ho na druhé obrazovce,“ odpověděl Oskar.</p>
<p>Přístav orbitálních plavidel se nacházel tam, kde mívala Vítězná Technika ústa. Z původního nápisu <strong><emphasis>PORT CODA</emphasis></strong> zbylo jen pár písmen: <strong><emphasis>O</emphasis></strong>, <strong><emphasis>T</emphasis></strong> a horní polovina <strong><emphasis>D</emphasis></strong>.</p>
<p>„Tak do toho,“ vybídl je stařec. „Dva nebo tři raketoplány by tam být mohly. Neberte nic většího než třídu E. Ty velké žerou příliš paliva. Kromě toho byste je na zpáteční cestě nedokázali ubrzdit.“</p>
<p>„Tak jo,“ řekl Oskar. Pootočil regulací trysek. <emphasis>Pony</emphasis> se pohnul a stařec vypadl z příjmu.</p>
<p>Masiv <emphasis>Cody3</emphasis> narůstal. Rozpadal se na další a další úrovně nestejnorodých fraktálů. <emphasis>Pony</emphasis> zvolna nalétl do ohraničeného portálu. Proplul energetickou clonou a ocitl se v naprosté tmě, pouze odzadu prosakovalo matné světlo hvězd. Oskar rozžehl reflektory. V jejich záři uviděl rozlehlou tmavou plochu, rozdělenou pomocí bílé luminiscenční barvy na samostatné kóje. Luminiscenční označníky pochytaly fotony a začaly světélkovat.</p>
<p>Oskar si vybral jeden předkreslený chlívek a zručně na něj dosedl. Zavrtěl se na sedadle, zkusmo vstal a zase si sedl. „Je tady slabá gravitace,“ řekl. „Čtvrtina gé, nebo ještě méně. Ale je tady.“</p>
<p>„Jak je to možný?“ zeptal se Quentin. „Nic tady nerotuje.“</p>
<p>„Podle toho, co jsem nastudoval, je místní gravitace zajištěná jinak. Technologií.“</p>
<p>Zhasl reflektory, pak vypnul i trysky.</p>
<p>„Hele,“ ozvala se Tess. „Venku teď svítí nějaký bílý čáry.“</p>
<p>„Luminiscenční barva nasála světlo z našich reflektorů a teď ho vyzařuje,“ vysvětlil jí Oskar.</p>
<p>Obšívka <emphasis>ponyho</emphasis> sténala.</p>
<p>„Co je to za praskání?“</p>
<p>„Pancíř pracuje, protože je tu tepleji než v kosmickém prostoru. Teploměr ukazuje zhruba sto stupňů Celsia pod nulou, což je pořád ještě k nepřežití, ale o sto padesát víc než venku.“</p>
<p>„Takže do skafandrů?“</p>
<p>„Takže do skafandrů.“</p>
<p>Tentokrát už byly vesmírné skafandry pro všechny. Vyškobrtali z přechodové komory <emphasis>ponyho</emphasis> a Quentin rozškrtl magnéziovou pochodeň. Jasné světlo se rozběhlo dál a dál. A výš.</p>
<p>Obrovská prostora je ohromila. Do všech stran, dokonce i nahoru, se táhly desítky metrů volného prostoru. Možná stovky metrů. Poblíž uviděli nějaké kontury. Vydali se k nim.</p>
<p>Nikdo z nich to nepřiznal, ale když začala pochodeň pohasínat, pocítili úlevu. Tma byla jejich přítel. Jejich svět se dal přehlédnout z jednoho konce na druhý. Tahle obludně veliká prostora jim brala dech.</p>
<p>„Vypadá to, že máme kliku,“ řekl Quentin, když urazili zhruba dvě stě metrů. Pod křídly raketoplánu třídy DELTA se tam choulily dva otřískané trajlery. Ty křídla samozřejmě neměly, nebyly určené k letům v atmosféře.</p>
<p>Obešli raketoplán a uviděli, že druhé křídlo je perforované dvojitou řádkou roztřepených otvorů o velikosti polévkové mísy.</p>
<p>„Co to je?“ podivila se Tess. „To tam má bejt? Ty díry?“</p>
<p>„To tam nemá být,“ vysvětlil jí Oskar. „Někdo raketoplán ostřeloval, nejspíš z velkorážního kulometu.“</p>
<p>„Tady je někde nějakej kulomet?“ rozhlédla se Tess.</p>
<p>„Myslím, že se to stalo jinde. Raketoplán se dostal až sem, ale s prostříleným křídlem se už nemohl vrátit na Zem. Při průletu atmosférou by o křídlo přišel a pak by se změnil v obří meteorit.“</p>
<p>„Takže ti, co z něj vylezli, zůstali tady…“</p>
<p>„Zůstalo jich tady mnohem víc.“</p>
<p>„Támhle,“ vydechla Tess do mikrofonu interkomu. „Podívejte se támhle!“</p>
<p>Ukázala dozadu, kde částečně schované za trajlery stydlivě postávalo elegantní vozítko kapkovitého tvaru. Pyšnilo se krátkými tupými křídly.</p>
<p>„Podívejte, má křídla!“</p>
<p>„Ty jsou tam jen pro ozdobu,“ vyhrkl pohrdavě Quentin. „Nikdo by s tím nedokázal proletět atmosférou – a přežít.“</p>
<p>„A co když jo?“ nedala se Tess. „Vypadá úžasně… Co je tam napsáno?“</p>
<p>Kapkovité přibližovadlo bylo pomalované zeleně a modře. Mělo dvě vypouklá okna, která vypadala jako legrační oči. Na boku se táhl červený nápis v univerzálu: <strong><emphasis>KOLIBŘÍK</emphasis></strong>. Aby bylo každému jasné, co to slovo znamená, byl k nápisu připojený i obrázek ptáčka s dlouhým zobákem.</p>
<p>„Náhoda přeje připraveným,“ zachechtal se Oskar. Došel ke <emphasis>Kolibříkovi</emphasis> a vzal za kolo přechodové komory. Otáčelo se docela hladce.</p>
<p>Nebylo zamčeno, a tak se vecpali do přechodové komory. Když Oskar zaklapl vnější dveře, automaticky se otevřely vnitřní. V kabině se rozžalo osvětlení.</p>
<p>„Radši zůstaneme ve skafandrech,“ řekl Oskar do mluvítka interkomu. „<emphasis>Kolibřík</emphasis> tu stál desítky let a prochladl. Na udržování vnitřní teploty neměl dost energie.“</p>
<p>Užasle se rozhlíželi, jak jim to jen průhledné štíty skafandrů dovolovaly. Vnitřní prostora byla téměř dvakrát větší než v <emphasis>ponym</emphasis> a zdálo se, že za dveřmi jsou ještě další kóje. Vpředu, pod okny, stála dvě velká pilotní křesla a při každém boku po dalších čtyřech. Kromě toho se tu nacházely elegantně tvarované přemístitelné stolky, dále pak police a nějaké šteláře.</p>
<p>Mezi okny vyčníval ze stěny pilotní pult a nad ním visely tři ztemnělé obrazovky. Přes největší obrazovku prokmitávaly zelené jiskřičky.</p>
<p>„Ono to funguje,“ vydechla Tess. Mimoděk sáhla těžkou rukavicí na hlavní klávesnici. Na obrazovkách se rozblikaly nápisy.</p>
<p>SYSTÉM PŘIPRAVEN!</p>
<p>POZOR! NÍZKÁ TEPLOTA V KABINĚ! NESUNDÁVEJTE OCHRANNÉ OBLEKY!</p>
<p>ÚSPORNÝ režim ZRUŠEN! ZÁKLADNÍ FUNKCE OŽIVENY! MIKROKLIMA BUDE VYTVOŘENO ZA 176 MINUT!</p>
<p>„To je jak hlavní výhra v loterii,“ vyhrkl Oskar.</p>
<p>„Co je to loterie?“ zeptal se Pooh.</p>
<p>„Nevím. To říkala babička, když se jí něco podařilo.“</p>
<p>Na prostřední obrazovku naskočilo obvyklé menu. Oskar se malíkem probíral v blocích obslužného programu.</p>
<p>„Tuhle hračičku by dokázal řídit i kojenec,“ řekl po chvíli. „Palivové nádrže jsou ze tří čtvrtin plné. Jen bude trvat pár hodin, než všechny systémy naběhnou a než se vnitřek ohřeje.“</p>
<p>„Nebudeme tady tři hodiny čumět a čekat, až se to nažhaví, že ne?“ ujistila se Tess.</p>
<p>„To víš, že ne,“ odpověděl jí Quentin. „Bobánek na nás počká a my se zatím podíváme do města.“</p>
<p>Mávl rukou: „Jdeme.“</p>
<p>„Jasněže jdeme!“ vypískl Pooh.</p>
<p>Oskar si uvědomil, že děti ho už zase vlečou za sebou.</p>
<p>Když vylezli z <emphasis>Kolibříka</emphasis>, uviděli, jak v dálce září matný obdélník východu do vnitřního města. Vydali se tam. Nenašli žádné dveře ani bránu, ale další otvor, vyplněný silovou membránou. Bez obtíží prošli skrz. Oskar, který nesl skříňku s měřicími přístroji, zjistil, že se opět skokově oteplilo. Kromě toho se prudce zvýšila i gravitace. Tady měla něco přes půl gé.</p>
<p>„Je tady třicet pod nulou,“ oznámil Oskar ostatním. „Pořád to ještě není na svlíkání.“</p>
<p>Nikdo mu neodpověděl. Tess, Quentin i Pooh, s hlavami zvrácenými dozadu, zírali do pološera. Za východem z PORTu začínal jeden z bulvárů <emphasis>Cody3</emphasis>. Po obou stranách se táhly vysoké stěny s řadami rozměrných oken z pseudoskla. Strop měl modravou, jakoby rozostřenou strukturu a připomínal oblohu. V úrovni druhého patra trčely předsazené galerie, vzhůru stoupala lomená schodiště.</p>
<p>„Támhle to končí,“ řekl zklamaně Pooh.</p>
<p>„Ne, nekončí,“ vysvětlila mu Tess. „Je to jen zával. Támhle se něco odlomilo, vidíš? A támhle taky. Shora tam napadaly nějaký trosky.“</p>
<p>„Dostaneme se skrz?“</p>
<p>„Uvidíme.“</p>
<p>Vykročili.</p>
<p>Prvním závalem se promotali snadno, ale bylo jich tu víc. Některá schodiště byla zborcená. Shora se vyklopily příhradové nosníky, z konstrukcí visely přetrhané kabely, tlusté jako Oskarovo stehno. Na vozovce uvízly maličké elektromobily i rozměrná manipulační vozidla. Zpočátku to vypadalo beznadějně, pak se však ukázalo, že se tudy dá projít. Skoro to vypadalo, jako by tu v minulosti někdo odházel překážky a uvolnil cestu. Nikdo však neodklidil lidské mrtvoly se zčernalými obličeji, vyschlé a mumifikované mrazem. Válely se všude.</p>
<p>Jak postupovali, víc a víc se rozsvětlovalo. Vnitřek města byl dobře osvětlený systémem, rozvádějícím sluneční světlo. Přitažlivost kolísala od poloviny géčka až po zhruba 1,3 gé. Jednotlivé úrovně gravitace se střídaly skokem, bez jakékoliv zřejmé logiky.</p>
<p>„Vypadá to, že měli naspěch,“ řekl Quentin, když míjeli další mrtvolu – tentokrát muže v obleku s kravatou.</p>
<p>„Utíkali,“ pokrčil rameny Oskar.</p>
<p>„Kam utíkali?“ vyjekl Pooh.</p>
<p>„Tam i tam,“ vysvětlil mu Oskar. „Jedni do hangáru, druzí do vnitřního města. Všechny tady zastihla smrt.“</p>
<p>„Jak umřeli?“</p>
<p>„Nejspíš mrazem a udušením. Vniklo sem vakuum i vesmírný mráz.“</p>
<p>„Teď už je tu ale teplejc, ne?“ zeptala se Tess, zatímco opatrně přelézala zborcený nosník. Oskar se podíval na displej. „Sedmnáct pod nulou. Je tu i kyslík, ale zatím je ho tu dost málo. Po útoku někdo ucpal trhliny.“</p>
<p>„Někdo?“</p>
<p>„Buď někdo, nebo automatické systémy.“</p>
<p>Quentin mimoděčně nakopl květovanou cestovní kabelu, kterou tu někdo odhodil. Kabela se otevřela a vyhřezlo z ní oblečení. Nejvýraznější byly dvě dámské halenky – jedna tyrkysově modrá a druhá lososově růžová.</p>
<p>„Nesli si toho spoustu, když utíkali,“ poznamenal Quentin. „Měli bysme to prozkoumat.“</p>
<p>„Jsou to jenom hadry,“ odfrkl Pooh.</p>
<p>„A cos myslel, že v tom kufru bude, prcku?“ zeptala se ho Tess dobromyslně.</p>
<p>„No – já vlastně nevím, co bych chtěl, aby tam bylo…“ popotáhl Pooh.</p>
<p>„Vnější teplota skokově stoupla,“ upozornil je Oskar. „Tady už je nad nulou. Dvanáct stupňů, to je slušné. A – moment – je tady i víc kyslíku. Tady už můžeme dýchat.“</p>
<p>„Tak sundáme skafandry, ne?“ navrhla Tess. „Zbytečně zatěžujeme vyvíječe kyslíku. Ani decilitr kyslíku nazmar, to je naše heslo. Jedno deci kyslíku může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí, že jo, strejdo?“</p>
<p>„Ano, to může,“ souhlasil Oskar.</p>
<p>Byl to Quentin, kdo jako první shodil průhlednou přilbu a zhluboka se nadechl. Atmosféra byla v pořádku, jen lehce páchla po elektrických výbojích.</p>
<p>„Je tu zima,“ otřásla se Tess, která se zbavila přilby jako druhá.</p>
<p>„Měřák říká, že támhle bude tepleji,“ ukázal Oskar.</p>
<p>Obešli rozměrný manipulační vůz s pokleslou hydraulickou rukou. Ocitli se na jakési křižovatce. Uprostřed, z malého náměstíčka, se rozrůstala tráva. Bylo znát, že tráva bojuje o každý centimetr a že se rok za rokem blíží k zástavbě. Mezi ní a domy však zůstával několik metrů široký pás plastbetonu.</p>
<p>Ulice se táhly nalevo, napravo i dopředu. Okna třípatrových domů vytvářela asymetrické mozaiky, zábradlí předsazených galerií bylo vytvarované do roztodivných forem. Ze stěn vystupovaly hologramy půvabných žen i mužně vyhlížejících mužů, propagujících hygienické zboží a módní doplňky. Jen strop zůstával vysoký, modravý a rozostřený. Vzhůru po konstrukcích se pnuly silné provazce popínavých rostlin s velikými modrozelenými listy. Ty si však teprve zabíraly území. Většina ploch jimi dosud nebyla dotčená.</p>
<p>V hustém travním porostu náměstíčka i v zelených popínavých girlandách se občas mihl stín drobného zvířátka. Na plastbetonu se válelo harampádí, odhozené během paniky, ale byly to samé menší předměty a zavazadla. Nebyly tu k vidění žádné mrtvoly, jen jejich pozůstatky. Vše organické se stalo potravou tvorečků, kteří se tu usídlili.</p>
<p>„Sundáme to ze sebe…“</p>
<p>Navzájem si pomáhali, až jeden druhého vyloupli ze skafandrů. Oskar tady stál ve svém špinavém overalu a Pooh v zahradnických kalhotách s laclem. Tess a Quentin se nevzdali svých pyžamových kalhot, ke kterým přidali i pyžamové vršky. A pochopitelně i řemení se zbraněmi.</p>
<p>„Támhle je nějakej nápis,“ ukázala Tess. „Támhle, na rohu. Co se tam píše? <strong><emphasis>Jupiter boulevard</emphasis></strong>? Co to má bejt? Pod tím je nějaká malůvka.“</p>
<p>Došli tam.</p>
<p>„To je mapa,“ vysvětlil jim Oskar. „Vážně, mapa města! Podívejte – tady jsme. Tady stojíme. <strong><emphasis>Jupiter boulevard</emphasis></strong>, po kterém jsme přišli od <strong><emphasis>PORT CODA</emphasis></strong>, pokračuje dál. Kolmo ho protíná <strong><emphasis>Chrysantema Avenue</emphasis></strong>. Co máme poblíž? O blok dál je nemocnice. A tady, na druhé straně, je <strong><emphasis>Supermarket Europa</emphasis></strong>. Obrovské obchodní středisko.“</p>
<p>„Co to znamená – obchodní středisko?“ zeptala se Tess.</p>
<p>„Veliký obchod. Obrovský. Mají tam oblečení, potraviny, nástroje. Ovšem musíš mít u sebe peníze, kterými za věci zaplatíš. Jinak nedostaneš nic.“</p>
<p>„Peníze?“ otázal se Quentin. „To slovo je mi povědomé.“</p>
<p>„Jistě, peníze. To jsou takové potištěné papírky. Ale my je nepotřebujeme. Není tady nikdo, kdo by je po nás chtěl. Vezmeme si, co budeme chtít.“</p>
<p>„Hodilo by se mi teplejší oblečení,“ zatřásla se Tess. „Tohle pyžamo je vážně na nic.“</p>
<p>„Podíváme se támhle,“ ukázal Oskar k reklamnímu poutači, na němž byla žena v přiléhavé lesklé kombinéze s hadí kresbou.</p>
<p>Vydali se tam. Obchod pod reklamou nabízel méně, než sliboval – v posledních měsících života <emphasis>Cody3</emphasis> byl dovoz ze Země přerušen a sklady se postupně vyprazdňovaly. Přesto tam Quentin a Tess našli pár kousků oblečení – metabavlněné mikiny, džíny z pseudodenimu a ošklivé vesty z hrubé protoplastikové příze. Vesty však měly neuvěřitelné množství kapes a Quentin i Tess si je okamžitě zamilovali.</p>
<p>„Mám hlad,“ pípl Pooh. „Něco bych zdlábnul.“</p>
<p>Oskar vyšel na <strong><emphasis>Chrysantema Avenue</emphasis></strong> a rozhlédl se po poutačích.</p>
<p>„Támhle by mohli něco mít,“ ukázal.</p>
<p>Přesunuli se do snack baru s pokácenými židličkami a stolky odsunutými ke stěnám během dávné paniky. V regálech za barpultem našel Oskar pár krabic vakuově balených sušenek a šest konzerv s planktonovými očky. Rozbalil obal a kousl do sušenky.</p>
<p>„Trochu tvrdé, ale dá se to,“ řekl. Odtrhl víko konzervy a píchl do nevábného obsahu vidličkou, kterou sebral ze země. „Tohle se taky dá.“</p>
<p>„Tohle chcete jíst?“ ohradila se Tess. „Vždyť je to nejmíň padesát let starý!“</p>
<p>„Nebuď labuť, Tessino. Zakonzervovali to dobře.“</p>
<p>„Jak myslíš, strejdo – ale jestli budu blejt, tak ti nakopu zadek!“</p>
<p>Krmili se sušenkami i planktonovými očky.</p>
<p>„Nezdá se mi,“ řekl Oskar mezi sousty, „že by tady někde žili lidé. Museli bychom najít jejich stopy. Nevadí. Máme dost času na prohlídku. Zásobíme se jídlem. Já zajdu do supermarketu. Quentine, ty půjdeš do nemocnice a zjistíš, co tam zůstalo.“</p>
<p>„Do nemocnice?“ ohradil se Quentin. „Co tam může bejt? Samý blbosti. Nechce se mi chodit do nějaký pitomý nemocnice.“</p>
<p>„Jasněže,“ přisadil si Pooh. „Nechce se nám chodit do pitomý nemocnice.“</p>
<p>„Ty a Pooh, Quentine,“ řekl zřetelně Oskar. „Vy dva půjdete do nemocnice. Podle mapy je to ještě větší barák než supermarket. V nemocnici bude skladiště nacpané jídlem. Najdete tam i vitamínové tablety. Sníme je a nebudeme se muset piplat s pomeranči.“</p>
<p>„Jdi si tam sám, strejdo Oskare,“ vybuchl Quentin. „Jdi si sám do nemocnice. Já se chci podívat do toho superobchodu!“</p>
<p>Nebylo nic snazšího, než aby všichni čtyři šli nejdřív do obchodu a pak do nemocnice, ale tohle byla chvíle, ve které se mladší samec, Quentin, poprvé vzepřel autoritě staršího. Byl to začátek boje mezi starým a novým vůdcem.</p>
<p>Oskar mávl rukou a vlepil Quentinovi facku. Rána nebyla silná, přesto Quentinovi rozrazila rty. K rozražení rtů není zapotřebí velké síly.</p>
<p>Byli tím překvapeni oba, jak Oskar, tak Quentin.</p>
<p>Chlapec si otřel ústa hřbetem ruky. Zadíval se na krvavou šmouhu.</p>
<p>„Já klidně můžu jít do tý pitomý nemocnice,“ řekl zajíkavě. „Já klidně můžu!“</p>
<p>„Jasněže,“ vypískl Pooh. „My klidně můžeme.“ Byl rád, že také jednu neslízl. Raději si hodil oštěpomeč na rameno a udělal čelem vzad.</p>
<p>Quentin vytáhl z hromady skafandrů pneumatický samostříl. „Počkej, Pooh, vždyť už jdu!“</p>
<p>Oskar prudce oddechoval. Krevními řečišti se mu proháněl adrenalin a burcoval svaly k pohotovosti.</p>
<p>„Neměl jsem ho uhodit,“ zachrčel tiše.</p>
<p>„Nic si z toho nedělej, strejdo,“ řekla vesele Tess. „Quentin už takovejch dostal… a ještě dostane…“</p>
<p>„Pojď,“ řekl Oskar dívce. Pochopil, že nebojuje <emphasis>pouze</emphasis> s Quentinem. Pokud půjde do tuhého, nejspíš se proti němu obrátí všichni tři.</p>
<p>To poznání ho naplnilo strachem.</p>
<p>„Pojď, Tess,“ zopakoval. Revolver zapomněl v hromadě skafandrů.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Supermarket Europa</emphasis></strong> byla ohavná rozkynutá budova, postavená v jaksi přeslazené napodobenině antického slohu. K jedinému vchodu, lemovanému tlustými korintskými sloupy, se vystupovalo po širokém schodišti. Nad schodištěm visel zhaslý neonový nápis: <strong><emphasis>SUPERMARKET EUROPA VÁS VÍTÁ</emphasis></strong>. A pod ním o něco menší: TATO BUDOVA JE V PÉČI BEZPEČNOSTNÍ AGENTURY KERBEROS.</p>
<p>Po straně postával usměvavý sekuriťák ve slušivé černé uniformě a desetihranné placaté čepici. Ruce měl založené za zády. Tess k němu přistoupila a dotkla se ho.</p>
<p>„Haló, pane… je to jen figurína,“ řekla. „Vypadá opravdově, ale je to jen figurína…“</p>
<p>Oskar nakoukl dovnitř. „Vidíš šipky, Tess? Nalevo jsou potraviny. Regály vypadají vyprázdněně, ale pořád v nich něco je. Napravo bychom se měli dostat k luxusnímu oblečení… No, kouknu se do potravin, necítím se úplně sytý…“</p>
<p>Část potravinářského zboží vypadla během paniky z regálů, ale nebyl tu přehnaný nepořádek. Před padesáti lety odsud obyvatelé <emphasis>Cody3</emphasis> odnesli skoro všechno. Skoro. To, co by se bývalým obyvatelům jevilo jako průvodní znak naprosté nouze, teď Oskarovi připadalo jako neskutečné bohatství. Tolik konzervovaných potravin! Od šťáv a džusů v krabicích z kovové fólie, přes vakuová balení nejrůznějších sladkostí až po konzervy se sojovým masem a extrahovanou fazolovou bílkovinou.</p>
<p>Oskar otevíral jednu plechovku za druhou. Jedl a jedl, pil a pil. Všechno bylo poživatelné. Nezapomínal na ostražitost. Rozhlížel se, hledal stopy po jiných návštěvnících. Žádné nenacházel. Desítky let už tudy neprošel žádný člověk, ačkoliv by tu s využitím těchhle potravinových zásob snadno dokázal přežít.</p>
<p>Tess si na opačné straně patra prohlížela figuríny, oblečené do bělostných, růžových i modravých svatebních šatů. Nad tou nádherou se jí až tajil dech. Wagnerovské ženy obvykle chodily v zelených montérkách s laclem a ve svetrech z ovčí vlny. Dotýkala se svatebních šatů jen lehce, lehounce, protože se bála, že se při silnějším stisku rozpadnou. Tam, v oddělení svatebních šatů, ji po dlouhém hledání našel Oskar. V náruči držel spoustu balíčků.</p>
<p>„Tess?“ řekl. „Co tady děláš? Na druhé straně je plno jídla…“</p>
<p>„V čem jsou ty ženy oblečené?“ vydechla Tess. „Co to je?“</p>
<p>„To jsou svatební šaty,“ poučil ji Oskar.</p>
<p>„Svatba – to je, když se muž a žena dohodnou, že budou mít děti?“</p>
<p>„Svatba,“ řekl Oskar, „to je rituál, při kterém si muž a žena navzájem slibují, že si budou celý život dobrými partnery. Je to největší sláva v lidském životě. Každý se obleče tak dobře, jak jen může.“</p>
<p>„Tyhle šaty se nosí jen jediný den v životě?“ podivila se Tess.</p>
<p>„Nó,“ protáhl Oskar. „Někdy se žena vdává i vícekrát. To když ovdoví, víš? Když jí třeba nepřátelé zabijí manžela a ona si bere dalšího. Pak může takové šaty využít i dvakrát nebo třikrát v životě.“</p>
<p>Někde uvnitř ho to zabolelo. On, Oskar, zažil na <emphasis>Atlantidě</emphasis> ještě dobu míru. A také pár <emphasis>opravdových</emphasis> svateb. Quentina a Tess zastihla válka v době jejich dospívání. A Pooh už vlastně nepoznal nic než válku.</p>
<p>„Je to moc krásné…“</p>
<p>„Nech to být, Tess. Máme spoustu práce.“</p>
<p>Dívka si ho nevšímala. Už se osmělila a dotýkala se šatů důrazněji. Roztřásala volánky, rovnala krajky i pentličky. Oskar pokrčil rameny. Našel si v regálu vak z impregnovaného plátna, který sloužil k přepravě obleků. Oskarovi se líbil – byl velký a zdálo se, že se do něj vejde hodně věcí. S vakem vystoupil do dalšího patra.</p>
<p>Ocitl se v oddělení pro kutily a řemeslníky. Uviděl pilky, vrtačky, frézky, automatické šroubováky. Bohužel, většina z těch věciček fungovala na bateriový pohon. Když se poohlédl po bateriích, našel je, ale nefunkční. Puklými stěnami už dávno vytekl elektrolyt, rozežral metadřevěné povrchy nábytku a nakonec se vypařil.</p>
<p>Oskar hledal akumulátory, které by byly použitelné. Našel je – dokonce tři. Elektrickými i mechanickými nástroji si pak naplnil vak až do poloviny.</p>
<p>Připadal si jako v nádherném snu. Když vytáhl z vitríny kufr s multifunkční vrtačkou, téměř se vznášel nad zemí. Vrtačka se podobala lehkému kulometu, dokonce měla i ramenní opěrku. Do hlavice se dalo zasunout cokoliv – vrták, pilka, brusný kotouč. Kufr byl řešený tak, že se mohl změnit v ponk. Zařízení se dalo použít i jako frézka. Na vnější straně přepravního kufru si Oskar přečetl nápis:</p>
<p><strong><emphasis>ARIADNÉ</emphasis></strong>. <emphasis>DOKONALÝ NÁSTROJ. TESTOVÁNO PRO PRÁCI V KOSMICKÉM PROSTORU.</emphasis></p>
<p>Oskar zarazil do boku vrtačky akumulátor – stejným způsobem, jakým se do automatické zbraně zaráží zásobník. Stiskl ovládací knoflík. Vrtačka se tiše rozbzučela.</p>
<p>Z hlubin prodejny zazněly tři tlumené údery gongu, každý v jiné tónině. Po nich zahovořil sladký ženský hlas:</p>
<p>„<emphasis>Vybral jste si pracovní soupravu ARIADNÉ. Vybral jste si dobře. Je to nástroj opravdového muže. Před tím, než odejdete z našeho supermarketu, předložte, prosím, svou kreditní kartu k odečtu do otvoru v turniketu.</emphasis>“</p>
<p>Oskar se rozhlédl jako zaskočené zvíře. Kde má zbraň? Nechal ji na náměstíčku u skafandrů!</p>
<p>S poloprázdným vakem v jedné a s vrtačkou v druhé ruce vyrazil dolů po schodišti.</p>
<p>„Tess!“ zaječel v přízemí. „Něco se děje!“</p>
<p>Vyběhl na venkovní schodiště. Ne, nechtěl Tess utéct. Jenom vykoukne a rozhlédne se, jestli na ulici nečíhá nebezpečí.</p>
<p>Seběhl po třech schodech. Zastavil se. Rozhlédl se. Zaznamenal pohyb.</p>
<p>Od vchodu se k němu pohybovala figurína černě oblečeného sekuriťáka. Výraz v plastikovém obličeji se změnil z přátelského na přísný.</p>
<p>„<emphasis>Neee… zaplatil jste vyyy… brané zbooo… ží</emphasis>,“ zazněl z oblasti sekuriťákova hrudníku mužný hlas. „<emphasis>Vlooo… žte svou kreee… ditní –</emphasis>“</p>
<p>To už mu Oskar, zalykající se vzteklým řevem, vrazil roztočený vrták do kovoplastikového těla.</p>
<p>Vrták, testovaný pro práci v kosmickém prostoru, narazil na karbonitový krunýř, testovaný na zásah kulky velkého kalibru.</p>
<p>Z hrudi figuríny vytryskly jiskry.</p>
<p>Oskar ztratil vědomí.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Za dveřmi nemocnice se rozbíhaly bíle vykachlíkované chodby.</p>
<p>„Hele,“ řekl Pooh. „Šipka.“</p>
<p>Na dlaždicích byl nasprejovaný červený patvar, který se opravdu podobal šipce.</p>
<p>„Bude tam překvapení,“ řekl Pooh. „Něco pro nás.“ Byl ve věku, kdy chlapci hledají ukryté poklady. Vydal se po šipce a brzy našel další. Quentin pokrčil rameny a loudal se za ním.</p>
<p>Šipky je dovedly k bílým dveřím s nápisem <strong><emphasis>HYBERNATION</emphasis></strong>.</p>
<p>Vešli dovnitř. Uviděli velkou vykachlíkovanou místnost, podél jejíž delší strany se táhla řada schránek s prosklenými víky. Vypadaly jako rakve. Quentin a Pooh ovšem nikdy rakev neviděli, dokonce snad neznali ani to slovo. Takže je pohled na schránky, podobné rakvím, nijak neznervóznil.</p>
<p>Šli blíž. Podívali se skrz krajní skleněný poklop. Quentin zvedl ruce a protřel si oči, jako by nevěřil tomu, co vidí.</p>
<p>„Promiň, Pooh. Měl jsi pravdu,“ zachraptěl. „Vážně jsme našli poklad…“</p>
<p>Část <emphasis>rakví</emphasis> byla prázdná, ale ve dvou krajních spatřili spící lidi. V jedné ležela mladá žena, v druhé muž. Oba, oblečení jen do lehoučkých světlých kombinéz, se vznášeli v jakési vazké tekutině. Muž měl tvář zarostlou týdenními vousy. A ona, spící kráska, byla nádherná. Běloška, ale v obličeji opálená. Kratičké blonďaté vlasy měla vyčesané vzhůru, na plných rtech jí pohrával tajemný úsměv. Postavu, pokud mohl Quentin posoudit, měla vysokou, podobnou sochám řeckých bohyní z prastaré digitalizované učebnice.</p>
<p>Napravo, za dvěma či třemi prázdnými pouzdry, byli v dalších schránkách uloženi jiní lidé. To však Quentina nezajímalo. Oči měl jen pro spící krasavici.</p>
<p>„Tady se něco píše,“ ukázal Pooh na list papíru, připevněný magnetem na mužově sarkofágu.</p>
<p>„<emphasis>Pro ty, kteří přijdou</emphasis>,“ četl. „<emphasis>Tato sekce byla zasažena torpédem. Automaty rychle opravují trhlinu, ale za zdmi nemocniční budovy klesla teplota na minus šedesát stupňů Celsia. Nedokážeme přežívat tak dlouho, než bude vnitřní atmosféra obnovena. Svou drahou Alici i ostatní přátele jsem uložil do volných hibernačních kójí. Za deset minut usnu i já. Na jak dlouho? Na měsíc? Na sto let? Vás, kteří nás najdete, prosím: oživte nás. Návod k obsluze hibernačních pouzder přikládám. Děkuji vám. Podepsán: Frank Polanski, občan Spojené Evropy, civilista, obchodník</emphasis>.“</p>
<p>Quentin zatajil dech. „Není mrtvá! Jenom spí!“</p>
<p>„Jenom spí,“ přikývl Pooh. „A tady je návod, jak ji probudit…“</p>
<p>„Ukaž,“ vytrhl mu Quentin tištěný manuál, umístěný pod ručně psaným vzkazem. Položil prsty na tlačítka ovládacího zařízení. Chlad opalizující kapaliny se přenášel až ven, mrazil ho do prstů.</p>
<p>„Je to jednoduchý,“ upozornil ho Pooh. „Blbuvzdorný. Jsou tam i obrázky. Zmáčkneš tlačítko s hvězdičkou, pak to se srdcem a dál už jen čekáš…“</p>
<p>„Hvězdička. Srdce… co se píše tady dole? <emphasis>Pro obnovení tělesných funkcí je dobré použít OŽIVOVACÍ KOKON (dodává firma Medikit Ltd., Hannover)</emphasis>… Oživovací kokon? Co to je?“</p>
<p>„Vždyť tam máš obrázek, Quentine. Oživovací kokon, to bude tahle blbost, opřená hned vedle. Vidíš? Vypadá jako kapotovaný nosítka…“</p>
<p>„Kašlu na nějakej pitomej kokon…“</p>
<p>„Jasněže, kašleme na něj. Alice to zmákne i bez něj.“</p>
<p>„Kdože?“</p>
<p>„Alice, Quentine. Tak se jmenuje. Je to napsaný tady na tom papírku: <emphasis>svou drahou Alici</emphasis>…“</p>
<p>„Alice… takže Alice… No, jestli je dobré použít oživovací kokon, tak ho použijeme. Alice si to zaslouží…“</p>
<p>„Jak myslíš, Quente. Ale toho chlapa necháme bejt, ne? Toho budit nebudeme.“</p>
<p>„Jasně, Pooh. Na chlapa se vykvajzneme… Podívej – co se to děje?“</p>
<p>Kapalinou uvnitř hibernačního pouzdra probleskovaly modravé jiskry.</p>
<p>„Někam to odtýká,“ vyjekl Pooh. „Ta modrá voda někam odtejká… podívej, Alice se pohnula!“</p>
<p>V tom samém okamžiku vpadla do dveří Tess. „Quente! Jsme v průšvihu. Okamžitě zdrháme!“</p>
<p>„Ticho!“ otočil se k ní Quentin. Ukázal na hibernační pouzdro. „Alice se probouzí, nevidíš?“</p>
<p>„Co to je? Co to má znamenat?“ vyjekla Tess.</p>
<p>Horní část pouzdra se odklopila. Mladá žena se pokusila posadit. Její dřívější klidný výraz byl ten tam, protože probouzení bolelo. Hodně bolelo.</p>
<p>„Vítám tě mezi náma, Alice,“ vykřikl Quentin a chytil ji za ruku. Ruka byla studená jako tekutý dusík.</p>
<p>„Něco nás přepadlo!“ zaječela Tess. „Nějakej robot! Vypořádali jsme se s ním, ale nejspíš jsme aktivovali bezpečnostní systémy! Musíme pryč!“</p>
<p>„Pomoz mi s ní,“ řekl tiše Quentin. „V tomhle ji doneseme do člunu,“ ukázal na oživovací kokon.</p>
<p>Nastrkali chabě se bránící Alici do kokonu a vyrazili na zpáteční cestu. Tess upalovala vpředu, chlapci drželi madla nosítek.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Na trávníku porůstajícím střed křižovatky <strong><emphasis>Jupiter boulevard</emphasis></strong> a <strong><emphasis>Chrysantema Avenue</emphasis></strong> se Oskar mátožně soukal do skafandru. Sice se už probral z bezvědomí, ale vůbec nevypadal dobře. Tváře měl bledé a z čela se mu lil pot.</p>
<p>Na rohu ulice stálo torzo robotího sekuriťáka. Mechanické paže visely na hadicích hydraulického systému, hlavu už neměl. Z robotova hrudníku se s jednotvárnou pravidelností ozýval hlas: „<emphasis>Jstee zaaa… tčen!… Jstee zaaa… tčen!…</emphasis>“</p>
<p>„Hele, on se došoural až sem!“ vyhrkla Tess. „Nebyl tady, když jsem Oskara opouštěla, přísahám!“</p>
<p>„Co se stalo?“ vyjekl Quentin.</p>
<p>„Oskar chtěl z obchodu odnést nějaké věci,“ vysvětlovala Tess. „Panák se dal do pohybu. Prej ať Oskar… zaplatí těmi… potištěnými papírky. Oskar ho provrtal vrtačkou, ale robot ho omráčil elektrikou… Snad to pro Oskara nebude mít trvalý následky, ale vidíte sami, že se motá jak přichcíplá ovce… Ustřílela jsem robotovi ruce i hlavu. Stejně se dopajdal až sem…“</p>
<p>„Musíme pryč,“ vyhekl Oskar. „Všechno tady nechte. Zahoďte ty nosítka – nebo co to je – a pomozte mi.“</p>
<p>„Tohle je Alice,“ řekl Quentin. „Nenecháme ji tady.“</p>
<p>„Jasněže,“ přidal se Pooh. „Alici tady nenecháme.“</p>
<p>„Jak chcete,“ zajektal Oskar. „Hlavně skočte do skafandrů.“</p>
<p>Tess byla ze všech nejrychlejší. Oblékala se, zatímco se Quentin a Pooh ještě udiveně rozhlíželi. Před tím, než zaklapla hledí přilby, vykřikla: „Hned jsem zpátky.“</p>
<p>Rozběhla se po <strong><emphasis>Chrysantema Avenue</emphasis></strong> směrem k <strong><emphasis>Supermarketu Europa</emphasis></strong>.</p>
<p>„Kam to zase běžíš, ty blbá káčo!“ křičel za ní Quentin, ale zbytečně.</p>
<p>„Do skafandrů,“ připomenul jim Oskar.</p>
<p>„Nejdřív pomůžu tobě, strejdo,“ nabídl se Quentin. „Hejbeš se jak mátoha.“</p>
<p>Než nacpali do skafandru Oskara a pak sami sebe, byla už Tess zpátky. V neobratných prstech těžké rukavice svírala velkou nákupní kabelu.</p>
<p>„Můžeme!“ křikla do mluvítka interkomu.</p>
<p>V tu samou chvíli promluvil sloupek na rohu křižovatky, ostře a energicky: „Mluví k vám policejní důstojník! Okamžitě odhoďte zbraně a postavte se do řady s rukama nad hla…“</p>
<p>Nedopověděl, protože Quentin, obratný i ve skafandru, přelízl sloupek dávkou z pneumatického samostřílu. Hlas konečně zmlkl.</p>
<p>„Je po něm,“ zachechtal se Quentin.</p>
<p>„Akorát jsi zničil reproduktor, blbče,“ odsekla Tess. „Podepřu tě, strejdo. Vy dva popadněte ten oživovací kokon, když jinak nedáte.“</p>
<p>Rozběhli se po <strong><emphasis>Jupiter boulevard</emphasis></strong> zpátky k vesmírnému přístavišti. Z různých stran k nim doléhaly hlasy, které je vyzývaly k odhození zbraní, nekladení odporu a tak podobně. Teď už věděli, kudy mají jít. Přelézali či podlézali zřícené nosníky, obcházeli uvízlá vozidla, protahovali se škvírami. Trasu, která jim napoprvé zabrala snad tři čtvrtě hodiny, teď zvládli za slabou polovinu.</p>
<p>V dálce, za temným průchodem do <strong><emphasis>PORT CODA</emphasis></strong>, uviděli modře a červeně blikající vznášedlo. Policejní výzva jim zařvala přímo do sluchátek interkomu. Byla nekompromisní.</p>
<p>„<strong><emphasis>Vzdejte se, nebo budete zničeni!</emphasis></strong>“</p>
<p>„Neumím řídit <emphasis>Kolibříka</emphasis>, a Oskar je k ničemu!“ přeřvával Quentin policejní hlas. „Rozjedeme <emphasis>ponyho</emphasis>! Letadýlko vezmeme do vleku!“</p>
<p>„Jasně!“ ječela Tess. „Běž nahodit <emphasis>ponyho</emphasis> a my zatím vytlačíme mrňouse.“</p>
<p>Prohodili se. Tess a Pooh teď nesli nosítka s Alicí, Quentin vlekl poloomámeného Oskara k tahači. V přístavišti bylo trochu víc světla než předtím. Luminiscenční čáry pohltily předchozí záři reflektorů i magnéziových pochodní a teď ji vracely zpět. Nebylo to takové osvětlení, jaké by si všichni přáli, daly se však rozeznat obrysy, což úplně stačilo.</p>
<p>Z okének <emphasis>Kolibříka</emphasis> se linulo tlumené světlo. Když k němu Tess a Pooh doběhli, nacpali kokon s Alicí dovnitř. Pak se opřeli o <emphasis>Kolibříkův</emphasis> pestře omalovaný pancíř a tlačili ho směrem k tahači. Nizoučká gravitace hrála v jejich prospěch, takže s ním dokázali pohnout. <emphasis>Kolibřík</emphasis> neměl kolečka, ale lyžiny, které se, jak se zdálo, nezatahovaly do trupu. Klouzaly, jako by vesmírné vozítko jelo po másle.</p>
<p>Policejní vznášedlo se jim drželo patnáct metrů za zády a červenomodře blikalo. Vlastně z něj nebylo vidět nic víc než to blikání. Z venkovního reproduktoru i ze sluchátek se jim linulo do uší varování, opakované se strojovou pravidelností a s hlasitostí na prahu bolesti. Přivádělo je k šílenství.</p>
<p>„<strong><emphasis>Vzdejte se, nebo budete zničeni!</emphasis></strong>“</p>
<p>„Jenom blufuje,“ ječela Tess. „Kdyby nás chtěl zničit, kdyby nás <strong><emphasis>mohl</emphasis></strong> zničit, už by to udělal!“</p>
<p>„Jasněže,“ přidal se Pooh. „Už by nás zničil!“</p>
<p>V kabině <emphasis>ponyho</emphasis> usadil Quentin Oskara do pilotního křesla. Spolehl se, že Oskar rozjede tahač i v těžkých rukavicích. Koneckonců – stroj byl na takové ovládání přímo konstruovaný.</p>
<p>„Prober se, strejdo!“ zaječel do interkomu. „Rozjeď ten křáp, nebo jsme v hajzlu!“</p>
<p>Oskar položil rukavici na konzoli. „Jdu na to…“</p>
<p>„Ještě ne!“ křikl Quentin. „Ještě tu není Pooh a Tess. Čekej, až přijdou!“</p>
<p>Pak shrábl z přihrádky emitor plazmy, nejděsivější zbraň, jaká byla na <emphasis>Atlantidě</emphasis> k mání. Proskočil přechodovou komorou na přistávací plochu. Tess a Pooh se už hrnuli dovnitř.</p>
<p>„<strong><emphasis>Toto je poslední varování! Vzdejte se, nebo budete zničeni! Toto je poslední varování!</emphasis></strong>“</p>
<p>K policejnímu hlasu se přidal i vysoký kolísavý tón, ze kterého drnčely zuby.</p>
<p>Venku popadl Quentin placatý konec magnetické kotvy.</p>
<p>„Uvolni lano, strejdo!“ zaječel do mikrofonu. „Uvolni ho!“</p>
<p>Škubl a ucítil, že se lano odvíjí. Zahákovat <emphasis>Kolibříka</emphasis> bylo dílem okamžiku.</p>
<p>Skočil na lyžinu <emphasis>Kolibříka</emphasis>. „Jeďte!“ zaječel do interkomu. „Sestřelím tu bestii!“</p>
<p>Vtlačil pěst do nitra emitoru plazmy. Původně to byl nástroj určený ke tmelení trhlin na vnějších pláštích kosmických stanic. Jeden z Wagnerů ho před časem upravil na zbraň tak hroznou, že nemohla být ve stísněném prostoru <emphasis>Atlantidy</emphasis> použita. Vlastně ji nikdy nikdo nevyzkoušel.</p>
<p><emphasis>Pony</emphasis> se dal do trhavého pohybu, za sebou vlekl <emphasis>Kolibříka</emphasis>. Na plášti tahače se objevil rudý bod – laserový zaměřovací paprsek policejního vznášedla. <emphasis>Pony</emphasis> sebou škubal a zrychloval.</p>
<p>Quentin zachytil červenomodré blikání vznášedla do mířidel. Stiskl tlačítko uvnitř emitoru. Byl připravený na zpětný ráz, ten se však nedostavil.</p>
<p>Zablesklo se.</p>
<p>Čelní štít Quentinovy přilby automaticky ztmavl, což zabránilo tomu, aby Quentin oslepl. Takže se vlastně nestalo skoro nic. Žádný zvuk výstřelu, žádný zpětný ráz. Jen záblesk.</p>
<p>Jak se čelní štít zprůhledňoval, viděl Quentin, že policejní vznášedlo zmizelo. Bylo pryč. Vypařilo se.</p>
<p>Policejní výzvy umlkly. Celý svět ztichl.</p>
<p><emphasis>Pony</emphasis> prolnul membránou <strong>PORTU CODA</strong> a vylétl do volného vesmíru. Quentin se vezl na <emphasis>Kolibříkovi</emphasis> jako střelec z dávných dob na lyžině helikoptéry.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Kolibřík</emphasis></strong></p><empty-line /><p>Rozvalovali se v kabině <emphasis>Kolibříka</emphasis> a byli celkem spokojení. Oskar proto, že ho konečně přestala bolet hlava a rozjasnily se mu myšlenky. Quentin, ve společnosti Alice, se přímo vznášel na obláčku. Tess listovala v půl století starých módních žurnálech, které tady našla. Pooh otevíral už třetí ananasovou konzervu ze zásob v <emphasis>Kolibříkově</emphasis> spižírně. Ochlazení na minus sto stupňů Celsia, trvající několik desetiletí, ananasu nijak neubralo na chuti.</p>
<p>Alice, převlečená do čistého pyžama ze starých zásob z <emphasis>Atlantidy</emphasis>, setrvávala ve spánku, takže byla také spokojená. Nejspíš. Quentin si ji nábožně prohlížel. Před chvílí jí věnoval i svou novou metabavlněnou mikinu.</p>
<p>Zrychlení vyvolávalo přetížení asi poloviny gé, což bylo osvěžující. Jakýmsi trikem se <emphasis>Kolibřík</emphasis> pohyboval „bříškem“ dozadu a osazenstvo mohlo sedět v křeslech, popíjet nápoje z pohárů a hrát šachy, aniž by jim figurky poletovaly sem a tam. Už bylo jisté, že cestu, která jim v tahači trvala dlouhé týdny, urazí během několika dnů.</p>
<p>Starého dobrého <emphasis>ponyho</emphasis> táhli za sebou. V kosmickém prostoru nepředstavoval žádnou zátěž.</p>
<p>„Necpi se tím,“ napomenul Pooha z obrazovky stařec. „Bude ti špatně.“</p>
<p>I on vypadal celkem spokojeně.</p>
<p>Obraz v <emphasis>Kolibříkovi</emphasis> se neztrácel. Nebylo třeba neustále dolaďovat frekvenci. To byl další důvod ke spokojenosti.</p>
<p>„Dědečku,“ přisunul Pooh etiketu konzervy před oko snímacího zařízení. „Nevíš, co je tohle za jídlo?“</p>
<p>„To je ananas,“ řekl stařec po chvíli přemýšlení. „Roste na stromech… nebo snad na keřích?“</p>
<p>„A dědečku – neměl bys semena toho stromu – nebo keře?“</p>
<p>Starcovy rty se zavlnily v úsměvu. „Ne, určitě ne… ale stejně se podívám… Co ta vaše křehotinka, žije vůbec?“</p>
<p>„Jo,“ přikývl Oskar. „Žije. Trochu vyváděla. Píchnul jsem jí injekci, posilující koktejl vlastní výroby. Už brzo se probudí. Bude moc ráda, že mě uvidí.“</p>
<p>Samolibě se zachechtal. „Tohle vozítko se mi líbí,“ poplácal ovládací pult <emphasis>Kolibříka</emphasis>. „Cesta na <emphasis>Platon</emphasis> nám trvala čtyři neděle a na <emphasis>Codu</emphasis> další tři tejdny. V tomhle bobečkovi budeme doma za padesát hodin.“</p>
<p>„Neměli jste vyklízet <emphasis>Codu3</emphasis> tak rychle,“ řekl stařec káravě. „Dalo se tam toho objevit mnohem víc. Ve vzkazu od Franka Polanského se psalo o dalších hibernovaných lidech.“</p>
<p>„Vyklidili – nevyklidili,“ ušklíbl se Oskar. „Já jsem u toho nebyl. Ten robot mě skoro ubezdušil… To víš, dědečku, co můžeš čekat od těchhle štěňat… Hele, Šípková Růženka se probouzí!“</p>
<p>„Franku…“ zašeptala Alice. Otevřela oči. „Franku! Kde to jsem? Kde je Frank?“</p>
<p>„Už jsi nás viděla, Alice,“ zakřenil se Oskar. „Už ses s námi i poprala, jen si vzpomeň.“</p>
<p>„Jsi v bezpečí,“ přerušil ho Quentin. „Já se jmenuju Quentin. Quentin Wagner. Tohle jsou…“</p>
<p>„Mlč,“ křikl na něj Oskar. „Neprozrazuj jí všechno!“</p>
<p>„Co se stalo? Kde je Frank?“ zakvílela Alice.</p>
<p>„Frank je v pořádku,“ zašklebil se Oskar. „Je tam, kde byl. V hibernačním pouzdře. Zdají se mu pěkné sny.“</p>
<p>„Proč jste ho neprobudili? Proč jste ho tam nechali?“</p>
<p>„Proč? Asi proto, že ho nepotřebujeme.“</p>
<p>„Proč jste mě tam nenechali s ním?“</p>
<p>Tohle nebyla otázka, ale obvinění.</p>
<p>„Vypadala jsi šikovně,“ křenil se Oskar. Uvědomil si, že se stále ještě neoholil.</p>
<p><emphasis>Vousy mi rostou už sedm týdnů. Nejspíš vypadám jako šílený derviš.</emphasis></p>
<p>„Řekni mi, děvče,“ pokračoval, „spí v těch hibernačních kójích nějaké další holčičky?“</p>
<p>„Já… já nevím! Přiletěli jsme na <emphasis>Codu3</emphasis> a nikoho jsme neznali. Nemohli jsme sehnat vodu ani jídlo. Ani místo na spaní. Pak přišlo zemětřesení… já vím, že na <emphasis>Codě</emphasis> žádné zemětřesení být nemůže… rychle se ochlazovalo. Všichni prchali do portu. Ale Frank byl chytřejší. Odvedl mě do nemocnice. Mě a pár dalších lidí. Neznala jsem je… Uložil mě do hibernace jako první. Frank…“</p>
<p>Její řeč byla trhaná, plná zámlk a pronášená tichým hlasem. Téměř ji nebylo slyšet. Když domluvila, ozval se z obrazovky stařec: „Situace je takováhle, děvče: byla jsi v hibernaci půl století. Po celou tu dobu do vašeho sektoru nikdo nepřišel – až pak tahle výprava z orbitálního města <emphasis>Atlantida</emphasis>. Planeta Země je zničená válkou. Nejspíš tam někdo přežil, ale jediní, kdo stále ještě ovládají pokročilou techniku, jsme my, obyvatelé orbitálních ostrovů… Nevíme, jak jsou na tom základny na Marsu a jestli ještě existují. Jsme trosečníci. Tak jako ty.“</p>
<p>Oskarovi se zazdálo, že mu stařec přímo nahrává. V poloviční gravitaci se přesunul k dívce a popleskal ji po tváři. „Já jsem Oskar. My dva, ty a já, si budeme náramně rozumět.“</p>
<p>Znovu se zasmál.</p>
<p>Alici projela hrdlem drobná křeč, jak přemáhala nutkání zvracet. Oskar, kromě toho, že byl už na pohled špinavý, hrozně smrděl. Nebyl to jenom on, kdo v aseptické kabině <emphasis>Kolibříka</emphasis> páchl. Od poslední očisty na <emphasis>Platonu</emphasis> uběhly téměř čtyři týdny a oni nemohli plýtvat drahocennou vodou.</p>
<p>„Kde je Frank,“ zanaříkala Alice. Konečně pochopila, že je v moci pirátů, kteří ji unesli z <emphasis>Cody3</emphasis> a odvážejí ji neznámo kam. Ramena se jí roztřásla v tichém pláči.</p>
<p>„Neplač,“ dotkl se jí Quentin. „Neplač, prosím tě.“</p>
<p>„Co na ni saháš,“ praštil ho Oskar přes ruku. „Patří snad tobě?“</p>
<p>„Myslíš si, že patří tobě?“ rozkřičel se Quentin. „Ty jsi ji našel? Ty jsi ji probudil? Vždyť ses akorát nechal omráčit od pitomýho robota! Všechno jsi pokazil! Měli jsme z prdele kliku, že nás ne-vy-sub-li-mo-va-la automatická ochranka <emphasis>Cody3</emphasis>! Byl jsem to já, kdo exnul vznášedlo, který vás už zaměřilo! Já, a nikdo jinej! Kdybych nezůstal venku a nezapracoval emitorem, rozstříleli by vás na hadry!“</p>
<p>„Drž hubu!“ zařval Oskar. „Žádné nebezpečí nehrozilo! Na celé <emphasis>Codě3</emphasis> zbyl jediný pitomý robot a pak už jen bezpečácký počítač – ale ten neovládal nic než pár reproduktorů. Kdyby nás mohli rozstřílet, byli by to udělali desetkrát! Mohli jsme se vrátit do nemocnice a probudit další ženskou! Další ženskou pro tebe, rozumíš? A ještě jednu pro Pooha. A nějakého chlapa pro Tess. Tak buď trpělivý, za měsíc se na <emphasis>Codu</emphasis> můžeme vypravit znova. S tímhle vozítkem tam doplachtíme za dva dny.“</p>
<p>„Alice tu není pro tebe,“ ztišil Quentin hlas do nebezpečného šepotu. Byl rozpálený do běla. „Alice si sama vybere, koho bude chtít.“</p>
<p>Oskarova pěst udeřila do Quentinova solaru plexus: „Už nikdy neříkej takový blbosti! Tohle je první ženská, na kterou si můžu po pěti letech šáhnout! A taky že to udělám! Teď! Hned!“</p>
<p>Quentin následkem úderu přelétl kabinu. Tvrdě narazil zády do stěny.</p>
<p>„Přestaňte!“ vykřikl z obrazovky stařec. Nikdo ho neposlouchal.</p>
<p>Quentin se nohama odrazil od polstrování. Vylétl šikmo ke křeslům na levé straně. Tam, kde byl ke stěně přikurtovaný pytel se zbraněmi. Plynulým pohybem z něj vytrhl Poohův oštěpomeč.</p>
<p>Oskar se levicí chytil za madlo pod stropem. Zpod kombinézy tasil revolver.</p>
<p>„Jsem chytřejší,“ zašklebil se. „Chodím ozbrojený.“</p>
<p>Quentin vybalancoval poloviční přitažlivost. S ratištěm oštěpomeče v pravici se obezřetně blížil k Oskarovi.</p>
<p>„Ještě krok, a zmáčknu to,“ zasykl Oskar.</p>
<p>„Zmáčkni to,“ řekl stejně tiše Quentin.</p>
<p>Vlevo od Oskara cvaklo péro Tessina zavíracího nože. Zezadu, kde byl Pooh, zazněl podobný zvuk. Každý z nožů měl ostří dlouhé pět palců. Oskar to dobře věděl, vždyť je sám vyráběl.</p>
<p>Oko revolveru se dívalo do Quentinovy tváře.</p>
<p>„Tess, Pooh, jste se mnou – nebo s Quentinem?“ zeptal se Oskar.</p>
<p>„Já jsem s bráchou,“ vyhrkla Tess.</p>
<p>„Jasněže,“ přidal se Pooh. „Jsme s Quentinem.“</p>
<p>Oskar zavřel oči a rozevřel pěst. Pažba z jabloňového dřeva mu pomaličku vyklouzla z ruky.</p>
<p>Teprve po chvíli se znovu podíval. Všechna jeho předchozí radost byla pryč, zbyla po ní jen pachuť. Rozhlédl se. Tess, Pooh i Quentin byli co nejdál od něj i od sebe navzájem. Sami se svou vlastní pachutí.</p>
<p>Oskar se otočil k Alici.</p>
<p>„Je to na tobě,“ řekl. „Rozhodni se. Buď já, nebo Quentin. Jiná možnost neexistuje.“</p>
<p>„Musím se rozhodnout hned?“</p>
<p>„Ne. Máš čas. Spoustu času. Co se týká mě – tak já jsem úplně ztratil chuť. Ale ona se časem zase vrátí. Víš to stejně dobře jako já. Jsi dospělá, a Quentin je pořád ještě kluk. Jsi to ty, kdo musí udělat dospělé rozhodnutí. Ne on.“</p>
<p>Odmlčel se.</p>
<p>„Existuje ještě třetí možnost,“ ozval se z obrazovky stařec. „Vrátíte se na <emphasis>Codu3</emphasis> a uložíte Alici do hibernace. Vedle Franka.“</p>
<p>Oskar přikývl. „Jo, tohle je třetí možnost. Jen pro pořádek: Franka rozhodně budit nebudeme.“</p>
<p>„Jasněže,“ přidal se Pooh. „Toho budit nebudeme.“</p>
<p>„Můžeš zůstat v hibernaci, Alice,“ řekl stařec, „dokud tě neprobudí někdo jiný. Ale možná že už nikdo nepřijde. Zůstaneš tam, dokud se Slunce nezmění v novu.“</p>
<p>Mlčela.</p>
<p>„Alice?“ zeptal se Quentin. Znělo to plačtivě. „Přála by sis, abychom tě vrátili do spánku?“</p>
<p>Objala si ramena. „Nechci… nechci se vrátit do té zimy. Už ne.“</p>
<p>Odmlčela se. Mlčeli všichni. Do nastalého ticha zazněl skřípavý zvuk – jako by se někdo pokoušel naladit správnou frekvenci.</p>
<p>„Někdo se na nás dobejvá,“ hlesla Tess. „To jsi ty, dědečku? Máš záložní vysílač?“</p>
<p>„To nejsem já,“ zachraptěl stařec.</p>
<p>„Tak kdo to je?“</p>
<p>Z reproduktoru zazněl mužský hlas: „Tady <emphasis>Atlantida</emphasis>, tady <emphasis>Atlantida</emphasis>, odpovězte!“</p>
<p>Pooh, který byl nejblíže, zapnul krajní monitor. Naskočila na něm krajina <emphasis>Atlantidy</emphasis>, jejich domova. Třetinu monitoru zabírala tvář usmívajícího se muže s typicky rozpláclým campbellovským nosem. Tvář byla zarostlá několikadenními vousisky a orámovaná aristokratickými, campbellovsky kučeravými vlasy.</p>
<p>„Zdravím vás,“ řekl muž. „Nerad přerušuji vaši plodnou debatu, přátelé, ale naznal jsem, že do ní mohu vstoupit i já.“</p>
<p>„Kdo jsi?“ vyhrkla Tess.</p>
<p>„Ty mě neznáš, krásná dívko, luzný přelude?“ podivil se muž naoko. „Vždyť jsem od tebe dostal dárek na památku.“</p>
<p>„Dárek?“ užasla Tess.</p>
<p>„Takovýto dárek.“</p>
<p>Muž pozvedl pravici a ukázal ji. Nebyla to pravice v pravém slova smyslu, chyběl na ní prsteník, malíček i kus malíkové hrany. Rána byla pokryta strupy a místy i růžovoučkou novou kůží.</p>
<p>„Eriku,“ vydechl Oskar. „Vždycky jsi ze sebe dělal šaška. Tak s tím, prosím tě, přestaň alespoň teď.“</p>
<p>„Ty káčo!“ vykřikl Quentin, který už to pochopil. „Tohle je jeden z Campbellů! Zapomněla jsi ho dorazit!“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Přesně tak,“ zakřenil se Erik Campbell. „Hrál jsem si na mrtvého, a vy jste tomu uvěřila, slečno Tess. Přežil jsem.“</p>
<p>„Vážně?“</p>
<p>„Zcela vážně, slečno. K vašemu zármutku vám musím sdělit, že jsem to já, kdo teď drží <emphasis>Atlantidu</emphasis>. Nepustím vás do ní, pokud mi neposkytnete záruky.“</p>
<p>„Záruky? Jaký záruky?“</p>
<p>Erik Campbell se podíval na Oskara: „A co ty, Jiříku? Proč mlčíš a nic neříkáš?“</p>
<p>Jiří – to bylo skutečné Oskarovo jméno.</p>
<p>„Co – chceš – dělat?“ vypravil ze sebe Oskar – nebo vlastně Jiří.</p>
<p>„Co mám v úmyslu, říkáš, Jiříku? Spíš se zeptej, co jsem tady udělal. Odjeli jste narychlo. Zapomněli jste uklidit. Nechali jste tu takový malý nepořádek, skoro bych použil slovo <emphasis>bordel</emphasis>. Kupříkladu špatně pohřbené mrtvoly. Víte, co to udělalo s mikroby a parazity? Čtyři týdny jsem dvacet hodin denně pracoval, aby biosféra zůstala v rovnováze. Podařilo se, ale měla namále.“</p>
<p>„Díky,“ vyhrkl Oskar. Při Erikových slovech ho polila hrůza.</p>
<p>„Dobře víš, Jiříku, že celá biosféra mohla jít, jak říkáte vy Wagnerové, <emphasis>do hajzlu</emphasis>. Udržel jsem ji jen s heroickým úsilím. Cítím se jako Titán.“</p>
<p>„Ještě jednou děkuji, Eriku. Díky za nás všechny…“</p>
<p>„Díků netřeba,“ roztáhl Erik Campbell ústa do úsměvu tak širokého, až byly vidět mezery po chybějících zubech. „Byl jsem rád, že jste odjeli. Konečně jsem mohl vylézt z té zavlažovací nádrže.“</p>
<p>„Zavlažovací nádrž!“ vykřikl Oskar. „Tak proto čerpadla nefungovala! Ty zmetku! Víš, kolik dní jsem se je snažil opravit?“</p>
<p>„Vím. Pozoroval jsem tě s chladnou ocelí v ruce. No, ušetřil jsem tě, Jiří. Asi proto, že levačku nemám tak jistou. A nebo proto, že jsme v dětství bývali kamarádi.“</p>
<p>„Nikdy jsem proti tobě nic neměl, Eriku!“</p>
<p>„Já proti tobě také ne, Jiříku. Neměl jsem nic proti nikomu z rodiny Wagnerů. Žel, můj protest byl přehlušen hlasy campbellovské většiny.“</p>
<p>„Dobře… dobře, Eriku…“</p>
<p>„Pamatuješ si, Jiří, jak jsme se jako kluci kamarádili? Tenkrát, když se naši tátové a strýcové snažili žít vedle sebe v míru?… Pak se to nějak zvrtlo.“</p>
<p>Oskar přikývl. „Pamatuji si. Byl jsi takový otloukánek Campbellů, takže jsi kamarádil spíš s námi, kluky z podhradí… Překvapuje mě, že jsi přežil zrovna ty. Něco takového bych nečekal… Co chceš?“</p>
<p>„Co chci? To samé co ty, Jiří. Přeji si roubovat jabloně. Mým snem a mou touhou je opravování čerpadel. Okopávání brambor… zabíjení se nikdy nestalo mým koníčkem.“</p>
<p>„Dobře. Začneme znovu. My a ty. Wagnerové a Campbellové. Pardon – vlastně už jen jeden Campbell.“</p>
<p>„S tebou se snadno dohodnu, Jiříku. Jenže mám strach z těch tří wagnerovských dětiček, z těch tří vzteklých šelmiček. Co ty, chlapečku? Říkají ti Pooh, viď? Chtěl bys, abych byl tvůj hodný strýček?“</p>
<p>„Ne,“ řekl Pooh temně. „To bysem nechtěl.“</p>
<p>„Vidíš, Jiříku. To je problém. Jak z toho ven? Nelíbilo se mi v zavlažovací nádrži. A ještě méně se mi líbilo, když jsem tu byl dva měsíce sám. Jsem společenský tvor. Vadí mi, když jsem sám… celé hodiny jsem ladil vysílačku, abych zaslechl nějaké signály. Celé dny. Měl jsem hrozný strach, že jste odletěli napořád… pak jsem zachytil vaše vysílání. Mám radost, že se vracíte. Ale také mám strach… Biosféra <emphasis>Atlantidy</emphasis> je vychýlená, Jiří. Chce to víc lidí, aby ji vyladili zpátky. Víš, udělal jsem to nejnutnější, ale na další jsem neměl ani sílu, ani chuť… Já nechci nikoho zabíjet, Jiří, vždyť mě znáš. Jenže mám strach, že byste zabili vy mě. A obávám se, že být mrtvý by se mi nelíbilo.“</p>
<p>„Znám tě dobře, Eriku, takže vím, že jsi něco vymyslel. Mluvil jsi o zárukách. Co teda chceš?“</p>
<p>„Moje podmínka je takováto: dáte mi Tess. Bude mojí ženou.“</p>
<p>„Cože?!“</p>
<p>„Tess bude mojí manželkou. Mojí partnerkou. Tím se Wagnerové a Campbellové spojí. Už tady nebudou dvě rodiny, ale jenom jedna… nebo, Jiříku, si chceš Tess nechat pro sebe? Ty nejsi jen její strejda, ale i bratranec z druhého kolena. Víš, jaké byste měli dětičky? Pamatuješ na Teddyho, kterému říkali Slintal?“</p>
<p>Oskar přikývl. „Byly doby,“ řekl, „kdy i dementi měli šanci prožít v <emphasis>Atlantidě</emphasis> celý dlouhý život… Tess,“ obrátil se k dívce. „Je čas, abys k tomu řekla svoje.“</p>
<p>Tess polkla. Náhle se stala středem pozornosti a to se jí ani trochu nelíbilo.</p>
<p>„Ještě nejsem připravená,“ vydechla.</p>
<p>„Nabízím vám,“ řekl stařec, „abyste se nastěhovali na <emphasis>Platon</emphasis>. Vy čtyři Wagnerové a Alice. <emphasis>Platon</emphasis> je skoro stejný jako <emphasis>Atlantida</emphasis>.“</p>
<p>„Jasně!“ vyhrkl Quentin. „Za půl roku, až to ten campbellovskej hajzl nebude čekat, přiletíme k <emphasis>Atlantidě</emphasis>. Vpadneme dovnitř a zabijeme ho.“</p>
<p>„Ne,“ zavrtěla hlavou Tess. „<emphasis>Atlantida</emphasis> je náš domov. Tolik Wagnerů v ní žilo a zemřelo. Nesmíme se jí vzdát tak snadno. A on,“ kývla k Eriku Campbellovi, „by nám ji nenechal. Otevřel by poklopy. Vpustil by dovnitř <emphasis>prázdnotu</emphasis>.“</p>
<p>Napřímila se a podívala se přímo do oka snímacího zařízení. „Budu tvojí partnerkou, Eriku Campbelle. Přijímám.“</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Atlantida</emphasis></strong></p><empty-line /><p>Alice učila Pooha hrát šachy. Po pravdě řečeno, Alice předstírala, že Pooha učí, a Pooh zase dělal, že se snaží.</p>
<p>Za vypouklýma očima <emphasis>Kolibříka</emphasis> se černaly zbrázděné desky vnějšího pláště <emphasis>Atlantidy</emphasis>. Šachy ani nemusely být magnetické, protože <emphasis>Kolibřík</emphasis> byl připoután poblíž nouzového východu a odstředivá síla, způsobená rotací, v něm vytvářela obvyklou přitažlivost.</p>
<p>Erik Campbell, čerstvě oholený a s krvavými stopami po břitvě, se díval z obrazovky, jak se Tess souká do skafandru. Zrychleně oddechoval.</p>
<p>Tess poznamenala: „Chlapi, chlapi. Pro jednu jedinou věc dokážete zapomenout na všechno. Na jídlo, na práci, na přátelství. I na vlastní bezpečnost.“</p>
<p>Erik Campbell zostražitěl: „Jak jsi to myslela, lásko?“</p>
<p>„Nijak. Tak, jak to je. Ten váš samčí pud – to je sebevražedná zbraň.“</p>
<p>Erik zaváhal. „Hele, Jiří, nešijete na mě nějaký podraz, že ne?“</p>
<p>Oskar pokrčil rameny. „Ne. Tyhle děti jsou tvrdý jak keramit, ale nelžou. Pokud Tess něco slíbila, tak to taky udělá.“</p>
<p>„Čekej na mě,“ poslala Tess do kamery polibek. Zaklapla hledí přilby a dopověděla do interkomu: „Hned jsem u tebe.“</p>
<p>Nešikovně chytila do rukavice velkou nákupní tašku – onu tašku, kterou si přivezla z <emphasis>Cody3</emphasis>.</p>
<p>„Co tam máš, lásko?“ zeptal se Erik nejistě.</p>
<p>„Překvapení,“ řekla Tess. To už se soukala do přechodové komory. „Bude to překvapení jak pro tebe, tak pro všechny ostatní. Alespoň doufám.“</p>
<p>Oknem ji sledovali, jak po úvazním lanu ručkuje k nouzovému vchodu, jak ho otevírá, jak mizí uvnitř.</p>
<p>Čekali. Každý z nich si v duchu říkal: <emphasis>Teď prochází chodbou v plášti města. Za chvíli vyjde ven a ponoří se do vysoké trávy. Teď – teď už musí být na cestě k Erikovi. Každou chvíli už se objeví na monitoru vedle Erika.</emphasis></p>
<p>„Kostky jsou vrženy,“ řekl Erik. Ztratil svou původní ruměnou barvu, v obličeji byl bledý. „Teď už mi nezbývá než doufat.“</p>
<p>„Jaký kosti?“ vzhlédl Pooh od precizně vytvarovaného šachového jezdce. „Kdo tady mluví o nějakých kostech?“</p>
<p>Vzápětí vykřikl: „Jsou tady! Jdou si pro mě!“</p>
<p>Před okno <emphasis>Kolibříka</emphasis> pomaličku připlul Boris Campbell, vysušený vakuem. Maso měl zbavené vody, přilepené ke kostře. Vyhaslýma očima se zadíval dovnitř. Mátožně pohnul rukou, jako by jim kynul.</p>
<p>„Ježíšikriste!“ zaječela Alice. „Ježíšikriste!“ Rukama si zakryla oči.</p>
<p>„Co se děje? Co se děje!“ křičel z monitoru Erik, který byl odkázaný na snímací zařízení a nevěděl, co vidí osádka <emphasis>Kolibříka</emphasis>.</p>
<p>„Neboj se,“ uklidňoval Alici Quentin. „To je jen mrtvola. Jen starej mrtvej Campbell. Pár jsme jich přivázali na vnější plášť <emphasis>ponyho</emphasis> a tenhle se uvolnil…“</p>
<p>Boris Campbell přilehl na okno.</p>
<p>„Jde si pro mě!“ vřískal Pooh a mačkal hlavu pod hrací stolek.</p>
<p>„Prosím vás, ať je to pryč. Ať je to pryč!“ plakala Alice.</p>
<p>„Já vám to říkal!“ řval Oskar hystericky. „Tohle se nemá dělat! Takhle se s mrtvými nezachází!“</p>
<p>„Nojo,“ poznamenal Quentin. „Tak si vezmu skafandr a dám Borise pryč.“</p>
<p>„Zůstaň, kde jsi,“ zakřičel Erik z obrazovky. „Jak vylezeš z člunu, budu to brát jako podraz! Otevřu poklopy a vypustím atmosféru do vesmíru!“</p>
<p>Quentin poklidně natáhl ruku a stiskl jakési tlačítko. Okno s Borisem ztmavlo, jako by přes ně někdo přetáhl roletu.</p>
<p>„Příště si přečtěte návod k použití,“ poznamenal Quentin. „A vůbec, kde je Tess? Kde je tak dlouho?“</p>
<p><strong><emphasis>Kde je Tess?</emphasis></strong></p>
<p>Erik Campbell už byl bledý jako vápno. „Pro Matku! Já blázen! Já jsem ji nechal vejít dovnitř!“</p>
<p>Starci na druhém monitoru to v obličeji asynchronně cukalo na třech místech. „Zadrž ji, Oskare,“ zachrčel. „Prosím tě, zadrž ji!“</p>
<p>„Jak ji mám zadržet?“ zavyl Oskar. „Už není ve skafandru! Už ji nemám na interkomu. Pro Matku! Já už taky nechci žádný další zabíjení.“</p>
<p>„Já ji znám,“ zašeptal Quentin. „Podřízne ho jako berana.“</p>
<p>„Vypni obrazovku,“ řekl Oskar Poohovi. Kývl k Alici. „Ať to nevidí. Není na to zvyklá.“</p>
<p>Pooh váhavě natáhl ruku k vypínači.</p>
<p>„Tak jak se ti líbím?“ ozval se z reproduktoru Tessin veselý hlas. Zatím ji však neviděli.</p>
<p>Erik otevřel pusu úžasem. Jeho brada zamířila někam do oblasti žaludku. Stal se tím nejužaslejším člověkem v dějinách <emphasis>Atlantidy</emphasis>.</p>
<p>Tess vešla do záběru.</p>
<p>Byla to vůbec Tess?</p>
<p>Vlasy měla učesané, byla oblečená do nadýchaných svatebních šatů ze <strong><emphasis>Supermarketu Europa</emphasis></strong>, bělostných, pošitých zlatými nitkami a třpytivými perličkami. Vypadala v nich jako několikapatrový dort.</p>
<p>Došla k Eriku Campbellovi a vzala jeho zmrzačenou pravici do dlaní: „Slibuju ti, že ti budu po celý život dobrou partnerkou.“</p>
<p>Erik pomaloučku roztáhl ústa do širokého úsměvu. Tváře mu zrůžověly. „Jsi to vůbec ty, lásko?“</p>
<p>Nevěřícně se podíval do oka kamery a nejistým hlasem vyhrkl: „Zvu vás všechny! Zvu vás na naši svatbu!“</p>
<p>Trošku posmutněl, protože si vzpomněl, že svatba má i své formální stránky. „Škoda, že tu není nikdo, kdo by nás oddal. Budeš to muset zkusit ty, Jiří.“</p>
<p>„Já vás oddám,“ řekl pevně stařec. „Oddám vás a bude to platný sňatek, i když to udělám přes vysílačku. Mám k oddávání pravomoci.“</p>
<p>Byl by jim namluvil cokoliv, jen aby je zbavil vzájemné zášti a nepřátelství.</p>
<p>„Zažila jsi už nějakou svatbu, Alice?“ obrátil se Quentin na dívku z <emphasis>Cody3</emphasis>.</p>
<p>Alice pocítila ohromnou úlevu z toho, že Boris Campbell není vidět – a v dohledu nejsou ani jiné mrtvoly.</p>
<p>„Byla jsem na několika svatbách a vím, co se patří. Na svatbě musejí být svědci. Já půjdu za svědka Tess.“</p>
<p>Také Alice si přála smíření Wagnerů a Campbellů, především proto, aby nebyla zatažena do nějakých násilností.</p>
<p>Stařec už věděl, že Tess, Erik Campbell, Oskar i Alice se rozhodli pro spolupráci. Pořád však zbývali Quentin a Pooh. Toho mladšího snad bude možné podplatit.</p>
<p>„Pooh,“ řekl z obrazovky. „Díval jsem se do depozitů, a víš, co jsem našel?“</p>
<p>„Ne!“</p>
<p>„Semena ananasu,“ zvedl stařec popsanou krabičku. „Zasadím je pro tebe. Až za pár let poletíš kolem <emphasis>Platonu</emphasis>, zastavíš se u mne. Budou už mít plody.“</p>
</section>
<section>
<p>Jiří W. Procházka:</p><empty-line /><p><strong>Poslední bitva</strong></p>
</section>
<section>
<p><strong>Jiří W. Procházka (*1959)</strong></p>
<p><emphasis>Tento buldozer české sci-fi a naprosto nepřehlédnutelná persona scifistického společenského i literárního života je považován za jednoho ze zakladatelů českého kyberpunku, což potvrdil debutantskou povídkovou sbírkou „Tvůrci času“ (1991). Jeho záběr je však mnohem širší, brilantně zvládá i fantasy (rodokapsový cyklus o Kenu Woodovi, později vydaný také knižně) nebo akční space operu („Hvězdní honáci“ – 1996). V roce 2002 přidal i on novelu do cyklu „Mark Stone“ (Jablka z Beltamoru) a v roce 2005 společně s Miroslavem Žambochem odstartoval megaprojekt sdíleného světa JFK, do něhož napsal již sedm svazků. Za shrnutí jeho povídkové tvorby lze považovat sbírky „Totální ztráta rozměru“ (2003) a Brokilonem vydaný „Druhý krok nikam“ (2011). V současné době se věnuje mnoha zajímavým projektům, především vydavatelství audioknih Walker & Volf (kde vydal i audioknihu svých „Hvězdných honáků“), a má dalekosáhlé spisovatelské plány. Jejich první vlaštovkou by měla být právě povídka „Poslední bitva“, která byla napsána speciálně pro tuto antologii a vychází poprvé.</emphasis></p>
</section>
<section>
<empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola 1.</strong></p>
<p><strong>Velká bouře se blíží</strong></p><empty-line /><p>„Kapitáne, hlídka tři nula hlásí další křižníky.“</p>
<p>„A do prdele… kolik ještě? Jo, a došel mi rum, chlapče. Skoč za Kennethem pro soudek,“ řekl kapitán a kadet Biederman zmizel.</p>
<p>Jack Burroughs se otočil k mosaznému náhubku zvukovodu.</p>
<p>„Volám strážní koš trojku, pošlete mi sem komplexní koordináty sektoru Mí34. Dík.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Strážní koš se kymácel ve slunečním větru pětadvacet kilometrů nad kapitánským můstkem. Dnešní <emphasis>počasí</emphasis> v prostoru Mí34 bylo divočejší než obvykle. A právě tam se objevila největší císařská flotila, jakou kdy vesmír spatřil. Vpravdě řečeno, bylo to veškeré bitevní loďstvo, jaké vedení Tří galaxií za posledních dvě stě let vybudovalo.</p>
<p>„Člověk by řekl, že sluneční vichr způsobily ty zasraný bitevní lodě, co? A teď zas další formace křižníků. Dvacátá? Kolik jich, u kralwočí držky, vůbec je? Tři tisíce? Ať jdou do prdele, krysy suchozemský!“ zavrtěl tykadlem Jo-Berserk.</p>
<p>„Člověk by řekl… jenže ty nejsi člověk, vole,“ opáčil první důstojník, bocman Hamman. Nemusel se ani pousmát. Tihle dva vyrůstali na palubě <emphasis>Černého kříže</emphasis> odmalička a rozuměli si víc než rodní bratři. „Sám Poseidon by to ale nevyjádřil líp, brácho,“ Hamman si vyndal čtyřrozměrné včelí oči a nasadil ty své, hnědé. Ty lidské.</p>
<p>„Ty mi taky, brácho,“ pousmálo se na Hammana mechanické tykadlo Jo-Berserka a první telegrafista pokračoval břišní trubicí v hlášení: „Kapitáne, hlídka tři nula. Máme to už rovnou zkomprimovaný ve formátu <emphasis>battle041.</emphasis>“ První telegrafista byl správně titulovaný bez obvyklého <emphasis>kybertelegrafista</emphasis>. Jo-Berserk byl sám totiž celý <emphasis>kyber</emphasis>.</p>
<p>„Pane, retransformujeme,“ potvrdil Bocman a přejel dlaní fotonové výčnělky Totálních koordinátů verze <emphasis>makewar/notlove 0.2.</emphasis></p>
<p>„Výborně, hoši. Vidím… u všech mořských ďáblů! Krystal se nám tady rozzářil víc než Betelgeuse při 1,3 magu!“</p>
<p>„Jo, pane. Udělejte si v NEPTUNU hodně místa,“ podrbal se Hamman na čele. „Bude to mnohem větší než to naše milý červený sluníčko.“</p>
<p>Byl to blbý pocit posílat kapitánovi úmrtní oznámení.</p>
<p>Úmrtní oznámení vlastního loďstva.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Jack Burroughs svíral v ústech dýmku a vytvářel kolem sebe dokonalou kouřovou clonu. Stál se svými důstojníky v centru kapitánského můstku. Stál… tedy spíše se ztrácel. Slovo <emphasis>můstek</emphasis> by se z hlediska běžných vesmírných lodivodů v tomto kontextu zdálo vskutku nepatřičné.</p>
<p>Velitelská hala na obávaném <emphasis>Černém kříži</emphasis> se pyšnila rozměry dávno zaniklého operního domu La Scala. Tři tisíce šest set sedmdesát metrů čtverečních je dost rozlehlý kapitánský můstek i na gigantický <emphasis>Černý kříž</emphasis>. Namísto dvou set sedmdesáti lóží se po stěnách obřího prostoru vyjímalo na dvě stě sedmdesát simulací kapitánských můstků Černého loďstva ze tří sousedících galaxií.</p>
<p>Nad čelním kyberportálem NEPTUNA byl zavěšený černý maltézský kříž.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Tohle, pane, vypadá na pořádný galaktický sračky,“ ozval se vrchní kormidelník W. G. Killing.</p>
<p>Měl pravdu.</p>
<p>Vypadalo to fakt na pořádnej galaktickej průser.</p>
<p>„Vida, vida. Ti parchanti opravdu zahájili <emphasis>blitzkrieg,</emphasis>“ pronesl kapitán hodně pomalu. „Ostatně, slibují to přes dvě stovky let, začali ještě za mýho praděda. A dneska se zřejmě dobře vyspali, nasnídali, sešli se a rozhodli. Tak nám sem poslali všechny podělaný kocábky, co v Trojúhelníku našli. Podle všeho sem vyslali taky paralelní rybářský bárky; doufám, že i s nákladními prostory plnými ulovených ryb. Mám rád paralelní lososy v kiwi protlaku.“</p>
<p>V olbřímím prostoru můstku se zhmotňovala další a další nepřátelská plavidla. Desítky císařských bitevních lodí, těžkých křižníků, mateřských letadlových lodí, torpédoborců a stovky doprovodných plavidel zářily nad důstojníky barvami jednotlivých svazů. Každá loď měla v modelovém měřítku kolem tří až pěti metrů, letadlové lodi či bitevní koráby měřily přes čtyřicet metrů. Krystal NEPTUNU neustále dopočítával a upřesňoval pozice lodí, zostřoval trojrozměrné projekce, spojoval největší koráby a doprovodné lodě různobarevnými lasery do bitevních formací.</p>
<p>Na pozadí toho všeho válečného, bezhlesného ryku zářila největší hvězda Orionu, červený veleobr <emphasis>Ibt al-džauzā,</emphasis> neboli Betelgeuse. Průměr hvězdného giganta překračoval dvě miliardy kilometrů, srozumitelně řečeno: pokud by se Betelgeuse nacházel v naší soustavě namísto Slunce, vnější okraj by zasahoval až k oběžné dráze Jupitera.</p>
<p>„Pane, zde je ten rum,“ ozval se za kapitánem kadet Biederman.</p>
<p>„Pánové, pravej jamajskej! Připravte si hltany, ústí, sosáky, přísavky a všechny ty hatlamatla, co máte uzpůsobený na příjem prvotřídního chlastu. Protože tohle, mí bratři, bude pořádnej bengál! A na to se, kurva, napijeme.“</p>
<p>A napili se.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Nikdo si nedovolil odmítnout.</p>
<p>Nikdo si nedovolil nic namítnout.</p>
<p>Nikdo si nedovolil nic.</p>
<p>Všichni věděli, že je čekají poslední okamžiky života.</p>
<p>Všichni věděli, že té šílené přesile neodolají.</p>
<p>Všichni však věřili kapitánovi <emphasis>Černého kříže.</emphasis></p>
<p>Zemřou, to je jisté, ale zemřou pod velením kapitána Jacka Burroughse.</p>
<p>Zemřou, ale vezmou s sebou do horoucích pekel polovinu císařské flotily.</p>
<p>Zemřou.</p>
<p>To je daný.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Smrt ale není hrozná.</p>
<p>Nejhroznější je umřít zbytečně.</p>
<p>Tato eventualita však s kapitánem Burroughsem nepřipadá v úvahu.</p>
<p>To ať si, kurva, Císař vytetuje na palici!</p>
<p>My neumíráme zbytečně!</p>
<p>My jsme totiž piráti.</p>
<p>My jsme SVOBODNÍ.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola 2.</strong></p>
<p><strong>Na palubě letadlového křižníku</strong> 出雲</p><empty-line /><p>„Pane, admirál Philips hlásí kontakt s <emphasis>Chapadly</emphasis> pirátů,“ ukázal komodor Whelles do výše kopule. Obří projekce připomínala porouchané planetárium. „Na všech třech úrovních. Tím myslím včetně strukturální analýzy.“</p>
<p>Kontradmirál Kuwabara přecházel po velitelském můstku letadlového křižníku <emphasis>Izumo</emphasis>. V ruce svíral katanu od Hatorriho Hanza, z očí mu sálala čirá nenávist. Katanou švihal a pohledem by zabíjel, kdyby mohl.</p>
<p>„Zase ta jejich <emphasis>Chapadla</emphasis>… díky nim jsme tady už dvakrát skončili! Jak je možné, že nás značkují jako nějaké krávy na těch jejich rodeech?“</p>
<p>„Pane, s dovolením,“ uklonil se mohutný komodor až do pasu, „tohle nejsou <emphasis>Hvězdní honáci</emphasis>. Toto jsou <emphasis>Galaktičtí piráti</emphasis>. Neznačkují naše lodě. Oni je rovnou zaměřují.“</p>
<p>„Je tam i Jackův 黒い十字架?“</p>
<p>„Ano, pane. <emphasis>Černý kříž</emphasis> se zúčastnil všech bitev za posledních dvě stě relativních let.“</p>
<p>Kuwabara si povzdechl. Měl za sebou těžkou noc. Jediným sekem katany přepůlil svíci v litinovém stojanu. Svíce stála a hořela dál. Jen plamínek se nepatrně zachvěl.</p>
<p>„Komodore, víte, dnes jsem toho moc nenaspal,“ Kuwabara se usadil na pohodlnou <emphasis>tanuki.</emphasis> Katanu odložil na dosah ruky. „Řešil jsem s Císařem <emphasis>Velkou bouři</emphasis>, jak sám Jeho Výsost a Švábí generální štáb této akci říkají. Nové Tokio je sice dost daleko, dvojhvězda Alperatz v Andromedě není zrovna poblíž Vogonské dálnice, ale pochopte! Sám japanonský Císař seděl v mé pracovně, popíjel integrovaný arak a hovořil velice vážně.</p>
<p><emphasis>‚Už konečně víme,‘</emphasis> ptal se popuzeně, <emphasis>‚co to jsou, u všech samurajů, ta</emphasis> Chapadla<emphasis>? Jak to, že se za poslední desetiletí nedozvídáme nic nového?‘</emphasis></p>
<p>Tak hovořil císař Meidži! Co mám Božímu vysvětlovat, když vlastně není co? A navíc – všichni dobře známe schopnosti Posledního samuraje, toho proklatého kapitána Burroughse! A víme, co tenhle pomatený jedinec dokáže!“</p>
<p>Komodor Wheels pochopil, že tuto konstruktivní debatu zřejmě nepřežije.</p>
<p>„Můj pane, <emphasis>Chapadlům</emphasis> se věnují výzvědné služby od jejich prvního výskytu. Ale ještě donedávna se jim nepodařilo určit byť jediný stupeň základní znakové emise. A to na tom dělá celý Bletchley Park a Švábí univerzita na Epsí Tukana.“</p>
<p>Kontradmirál Kuwabara povstal. Zasunul katanu do zádového pouzdra. Vzhlédl opět vzhůru. Nechápal to. Ty barevné linie, obrazce, prolínání struktur; ne, nedokázal to. Což však neznamenalo, že by to tak mělo zůstat i nadále.</p>
<p>On se totiž zodpovídal Císaři.</p>
<p>On slíbil Impériu, že tohle bude poslední válka v tisícileté historii galaktického Císařství.</p>
<p>On všechny přesvědčil, že operace 激しい嵐, <emphasis>Velká bouře</emphasis>, bude úspěšná.</p>
<p>On se nyní musí podvolit a nechat se zasvětit do věcí dříve marginálních.</p>
<p>Dnes však majoritních.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Nedáte si saké, milý komodore?“</p>
<p>Wheels, velice nervózní Wheels, si zapálil cigaretu, ale nyní ji doslova vyprskl do bezedné hlubiny kontragravitačních generátorů směřujících napříč centrálního koridoru křižníku <emphasis>Izumo</emphasis>.</p>
<p>Komodor sledoval žhnoucí cigaretu povlávající ve vírech gravitačních polí, dokud byla viditelná. Zmizela ovšem velice brzo. Kolmý průměr letadlového křižníku činil třicet kilometrů. Na délku měřilo imperiální vlajkové plavidlo třídy <emphasis>Trismarck</emphasis> přes tři sta kilometrů.</p>
<p>„Saké?“</p>
<p>„Jistě. Pravé japanonské 酒.“</p>
<p>„Opravdové japanonské saké?“</p>
<p>„Ano,“ poněkud netrpělivě potvrdil nejvyšší vládce galaktické imperiální flotily. „Saké.“</p>
<p>Wheels, docela zmatený, rozpřáhl paže a málem zavýskl:</p>
<p>„Rád, pane!“</p>
<p>Kontradmirál Kuwabara si nechal zhmotnit na otevřené dlani tácek se dvěma <emphasis>koppuzake</emphasis>, skleničkami speciálně určenými pro konzumaci saké. Nanotechnologické potraviny, alkoholické nápoje zejména, nerozeznali od přírodních ani ti nejproslulejší degustátoři. A oněch pár blouznivců, kteří je rozpoznali a uvedli tím celý císařský dvůr v nemilý údiv, již nebylo mezi živými.</p>
<p>„Tak jak se říká u vás v rezervaci: <emphasis>cheers</emphasis>!“</p>
<p>„Na zdraví, pane!“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Virtuální obloha nad nimi hýřila barvami.</p>
<p>Proplouvala jí celá <emphasis>hejna</emphasis> vesmírných gigantů. Jenže každá z lodí byla obklopená fosforeskujícím polem. Podle flotil, podle operačních svazů, podle doprovodných uskupení.</p>
<p>„My tohle opravdu neumíme odstínit?“ optal se Kuwabara.</p>
<p>„Pane, jak jsem již zmínil, dělá na tom celý Bletchley Park.“</p>
<p>Kuwabara by za obdobné repliky již sekal hlavy jejich autorů. V případě komodora Wheelse si však byl jistý, že by oním jediným sekem prohrál celou bitvu. Proto sem ani nepozval štáb, všechny ty admirály a viceadmirály a kapitány a kontradmirály a komodory ostatních flotil, protože si nejdříve potřeboval ujasnit zásadní věc:</p>
<p><emphasis>Jak se ztratit z dosahu pirátských</emphasis> Chapadel<emphasis>?</emphasis></p>
<p>„A matematičtí mágové z Bletchley Parku mají první výsledky,“ dodal jakoby náhodou Wheels.</p>
<p>Kuwabara na něj jen zíral.</p>
<p>Chtěl se zeptat: „<emphasis>Jaké</emphasis><emphasis>?</emphasis>“ ale nedokázal to.</p>
<p>„Pohleďte. Toto je naše loď.“</p>
<p>Letadlový křižník <emphasis>Izumo</emphasis> obklopovalo zaměřovací rudonosné pole.</p>
<p>„A nyní použijeme trik mágů z Bletchley Parku.“</p>
<p>Kuwabara přestal dýchat.</p>
<p>Rudonosné informační pole kolem <emphasis>Izumy</emphasis> zmizelo.</p>
<p>Kuwabara se málem tím japanonským saké udusil.</p>
<p>„A celá naše loď už taky není,“ řekl Wheels.</p>
<p>Letadlový křižník <emphasis>Izumo</emphasis> se ztratil.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Kontradmirál Kuwabara se trhaně nadechl.</p>
<p>„Poslyšte, Wheelsi, nedáte si ještě saké?“</p><empty-line /><p><strong>Kapitola 3.</strong></p>
<p><strong>Mezi slepými není králem ani jednooký</strong></p><empty-line /><p>„Vidím, že <emphasis>Izumo</emphasis> nevidím,“ pronesl telegrafista Jo-Berserk ve strážním koši.</p>
<p>„Vidím, že jsme viděli, že jsme v pěkný prdeli,“ zarýmoval bocman Hamman.</p>
<p>„Ano. I tímto epigramem lze naši situaci vhodně vyjádřit.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>O pětadvacet kilometrů níže, na palubě kapitánského můstku <emphasis>Černého kříže</emphasis>, se prostorem nesl podobný údiv, prokládaný stovkami námořnických kleteb.</p>
<p>Desítky dalších nepřátelských plavidel zůstaly v holoprojekci jasně a patřičnou barvou označkované. Ztracená <emphasis>Izumo</emphasis> ovšem znamenala zásadní zlom v plánování jakýchkoli dalších odvetných operací.</p>
<p>Kapitán Jack Burroughs ukončil kantátu nejšťavnatějších kleteb, které pochytil ve všech vesmírných putykách, co jich ve Třech galaxiích bylo, a dopil sklenku jamajského rumu. Rozhlédl se po rozlehlém prostranství a pozvedl ruku s tasenou šavlí. Na ostří zbraně se blýskal polirunem tepaný maltézský kříž. A z druhé strany lebka se zkříženými hnáty.</p>
<p>Auditorium rázem zmlklo.</p>
<p>„Bratři a sestry, co si budeme nalhávat. Nepřítel musel časem přijít na princip <emphasis>Chapadel</emphasis> vyvinutých naší ctěnou doktorkou Charybdou. Vzdejme čest její památce.“</p>
<p>Mezi stovkami císařských plavidel se nakrátko zjevil obří hologram geniální vědkyně. Kapitáni, pirátští baroni, vyhlášení korzáři i flibustýři zasalutovali pozvednutím šavlí či světelných kordů.</p>
<p>„Pane,“ ozval se kapitánovi v ušní mušli bocman Hamman. „Předsunutá galeona <emphasis>Silver Hind</emphasis> zaznamenala několik aktivovaných kalibračních polí.“</p>
<p>„Vzdálenost?“</p>
<p>„Sto devadesát pět miliónů kilometrů.“</p>
<p>„To není moc dobré,“ odvětil kapitán Hammanovi. „Museli je vyslat z lodí, které jsou pro nás už neviditelné, a to nejméně před dvěma hodinami. Zmizení <emphasis>Izumy</emphasis> posloužilo jen jako cirkusový trik. Protože pro nás je již pozdě.“</p>
<p>„Ano, pane. A v tom případě ovšem vůbec netušíme, jaké je skutečné rozmístění a zejména vzdálenost nepřátelských lodí.“</p>
<p>„V tom případě víme úplný hovno, pane Hammane.“</p>
<p>„Ano, pane. Jak říkáte, pane.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Kapitán Burroughs se obrátil na stovky posluchačů na kapitánském můstku.</p>
<p>„Za dvanáct minut tu máme, bratři a sestry, první vlnu kalibračních polí. Okamžitě vydejte svým lodím patřičné rozkazy! Je sice pět minut po dvanácté, ale aspoň část našich lodí musí pozměnit kurs. Zkuste nastavit kýl lodě proti útoku nebo transformovat strukturu palubní konstrukce. Lodě, které tohle nestihnou, ať skasají plachty a ráhnoví nasměrují kolmo na vypuštěné kalibrační dráhy.“</p>
<p>Burroughs věděl, že co loď, to originál, ale zase znal natolik dobře jejich vlastnosti (ostatně sám se plavil na nespočtu typů vesmírných plachetnic), že měl jasnou představu o jejich konstrukcích a možnostech manévrování, nemluvě o schopnostech skvělých posádek.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Galaktičtí piráti berou do svých řad jen nejlepší z nejlepších.</p>
<p>Proto se také jako jediní dokážou se svými lehkými plachetnicemi postavit příď proti přídi gigantickým obrům císařského loďstva.</p>
<p>Galaktičtí piráti ochraňují zbytky svobodných světů před „demokratickou tyranií“ ušlechtilého Císaře.</p>
<p>A také ochraňují jednu z největších planet, na níž se nachází ložiska polirunu, posvátný <emphasis>Gameb</emphasis>. Samotná planeta je kvůli polirunu neobyvatelná, ale díky paraenergetickému kovu, jenž se nikdy „nevešel“ ani do neustále aktualizované <emphasis>Mendělejevovy periodické tabulky prvků</emphasis>, mohou svobodné světy existovat.</p>
<p>Žít.</p>
<p>Bez polirunu by nebylo hyperprostorové cestování mezi galaxiemi Velké trojky a nešlo by ovládat cykly jednotlivých hvězd. A tak by planety oplývající nezbytným přírodním bohatstvím, ale s minimálním přísunem energie z kosmického prostoru, během pár let zkolabovaly a proměnily se v původní neobyvatelné mrtvé balvany.</p>
<p>Bez polirunu by nebyly žádné světy, ani ty svobodné. A všechny ostatní, kontrolované polirunové zdroje ve Velké trojce ovládalo Císařství.</p>
<p>Planeta Gameb kroužila kolem červeného veleobra Betelgeuse jako jediná jeho oběžnice. Císařství ji nikdy nezískalo pod svou kontrolu. Zatím.</p>
<p>„Víte, jak se říká, že mezi slepými je jednooký králem?“ zeptal se Jack Burroughs nejbližších vesmírných kapitánů a lodivodů. „Tak to je úplná ptákovina.“</p>
<p>Ticho.</p>
<p>„Protože my tím jedním, ‚<emphasis>královským</emphasis>‘ okem vidíme skoro všechen ten podělanej císařskej šrot, ale potřebujeme hlavně druhý oko. Na ty nový, neviditelný lodě,“ zavrtěl kapitán hlavou. „A to druhý oko nemáme. Proto je celý to přísloví na prd.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Pirátské lodě prováděly na poslední chvíli úhybné a krycí manévry a mateřské lodě císařského loďstva mezitím vypouštěly první salvy energetických hmoždířových pum, stometrových nukleárních torpéd, a hejna podprostorových hloubkových min zvíci baseballových stadiónů.</p>
<p>Všechna ta palební síla následovala již vypuštěná kalibrační pole.</p>
<p>A tak bude každý zásah přesný.</p>
<p>Neodvratný.</p>
<p><emphasis>Velká bouře</emphasis> právě započala.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Pirátští integrální astronomové však zaznamenali ještě něco: <emphasis>Obrova paže</emphasis>, známá též pod názvem Betelgeuse, zapulsovala.</p>
<p>Ano, sama <strong>إبط الجوزاء</strong> vypustila při absolutní magnitudě –6,27 do okolního vesmíru gigantické supramolekulární shluky. Což by mohlo také znamenat, že se blíží nejen japanonská <emphasis>Velká bouře</emphasis>, ale i nesmírná smršť hvězdného větru.</p>
<p>Kapitán Jack Burroughs přijal hlášení ze <emphasis>Zaragozy</emphasis> s úlevou.</p>
<p>„Jakže? Vás to uklidňuje?“ zeptala se kapitánka Margarita ze <emphasis>Zaragozy</emphasis>, když v mušli spatřila Burroughsův nepatrný úsměv.</p>
<p>Kapitán Jack kývl hlavou.</p>
<p>A přerušil spojení.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola 4.</strong></p>
<p><strong>Vzdálené dunění bouře</strong></p><empty-line /><p>Letadlový křižník <emphasis>Izumo</emphasis> se řítil vstříc rebelské armádě. Na jeho třech vrchních palubách bylo připravených čtyři sta padesát stíhacích hyperstíhaček třídy <emphasis>Zero</emphasis>.</p>
<p>Letadlový křižník doprovázelo pro piráty stejně neviditelných šedesát transportních lodí následovaných osmatřiceti lehkými křižníky, sto osmnácti torpédoborci a třiceti podprostorovými <emphasis>ponorkami</emphasis>, jak se nazývala plováková plavidla třídy <emphasis>Plejtvák.</emphasis> Ta měla jediný, ale zato veledůležitý úkol. Jejich posádky rozmísťovaly pod <emphasis>euklidovským povrchem</emphasis> kosmického prostoru gravitační nebo dimenziální miny.</p>
<p>Kontradmirál Kuwabara si okusoval nehty. Sledoval na bublinových projekcích všechny svazy. Druhé největší invazní uskupení vedla legendární bitevní loď <emphasis>Šinano</emphasis>, a všech dvě stě jejích lodí se blížilo k pirátskému sektoru Mí34 přes severní prašný kvadrant, devadesát miliónů kilometrů nad Betelgeusem.</p>
<p>Do sektoru Mí34 se ze tří stran řítilo několik miliard tun legované oceli, kobaltových plátů, titanových konstrukcí, keramických pancířů, zlatých chrličů, jaderných reaktorů a největších dělových výzbrojí.</p>
<p>Proti tisícihlavému smrtícímu přívalu největších bojových strojů, jaké kdy lidstvo stvořilo, manévrovalo necelých tři sta vesmírných plachetnic.</p>
<p>Za nimi se vznášela polirunová planeta Gameb.</p>
<p>A ještě něco se nacházelo za plachtovím pirátských plachetnic…</p>
<p>Dvacet sedm miliard obyvatel svobodných světů.</p><empty-line /><p>*</p>
<p>„Kapitáne Burroughsi, tady Zaragoza.“</p>
<p>„Slyším, Zaragozo. Copak, sličná Margarito, kapitánko z nejkrásnějších?“</p>
<p>„Poslechli jsme veškeré vaše rozkazy, ráhna se svinutými plachtami udržujeme ve směru blížících se kalibračních polí, ale jak jsme to tak s našimi kybertelegrafisty počítali, moc nám to asi platné nebude.“</p>
<p>Burroughs zabafal z dýmky.</p>
<p>„Jistě, i sám Jo-Berserk vyslovil tuto domněnku. A nedivme se, při tak masivním útoku zrcadlových polí musíme mít ztráty, to by odporovalo i nejprimitivnější teorii náhodných čísel, kapitánko…“</p>
<p>Zarazil se.</p>
<p>Bože, teď něco řekl. Teď to vyslovil!</p>
<p><emphasis>Ach, ta hlava!</emphasis></p>
<p>Masivní útok, zrcadlové kalibrační pole, náhodná čísla, primitivní teorie…</p>
<p>„Kapitáne, jste tam?“</p>
<p>„Ano. Poslouchám vás.“</p>
<p>„Velitel třetí flotily, komandér Edmond Duranty, kapitán <emphasis>Modré štiky</emphasis>, mi poslal své osobní výpočty. Vychází nám ovšem tak složitá rovnice, že její výsledek lze interpretovat nejméně třemi způsoby. A nám zbývají tři minuty na určení toho správného.“</p>
<p>„Jsme na tom úplně stejně, kapitánko. Data jste nám už poslala?“</p>
<p>„Právě se přenáší posledních pár terabytů.“</p>
<p>„Zaimplementujeme je do našich výpočtů. Jo-Berserk je kromě nejlepšího analytika i největší odborník na součinnost s Matematickými Mechy. A zdravím Edmonda. Konec.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Jo-Berserk se vnořil tykadlem do biotronické soustavy Mechů. A napojil se na výslovné Burroughsovo přání přímo do kapitánových mozkových kyberimplantátů.</p>
<p>Kalibrační pole je jedna z nejzajímavějších novodobých válečných taktik a zároveň je i zbraní. Nejenže komplexně projede cílovou oblast a označí všechny potenciální cíle, ale díky svému fotonovému složení funguje i jako světelná tsunami. A funguje obdobně jako elektromagnetický impuls při jaderné explozi. Rozhodí všechny stroje závislé na magnetismu a elektřině, a buď jen na chvíli, nebo trvale – to záleží na generaci daného přístroje – z nich vyrobí zbytečná udělátka.</p>
<p>Jo-Berserk během nanosekund prováděl s nejdokonalejším biopočítačem učiněné divy.</p>
<p>Jack Burroughs ani nedýchal. Stál uprostřed rozměrné haly kapitánského můstku.</p>
<p>Všichni kolem stáli stejně nepohnutě, stejně zticha.</p>
<p>Asi třetinu navigačních, strategických či ovládacích algoritmů na pirátských lodích zajišťují biotronické Matematické Mechy, které útoku kalibračních polí dokážou snad čelit. Ale čistě teoreticky. Jedna třetina všech ovládacích prvků je však pro dnešní monstrakci málo. Kalibrační masivní útok zobrazený ve fotonovém filtru připomíná útok rozrůstajícího se masivního zrcadla, které díky svému složení oslepuje a označkuje vše, co se zrcadlí v energetické struktuře připomínající hustou kyberpavučinu. A nejen označkuje, ale vše elektronické pošle do křemíkového Nebe.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„To je to slovo!“ zakřičel kapitán.</p>
<p>Ze stovek posluchačů na kapitánském můstku zbyly jen desítky. Všichni kapitáni, lodivodi i pirátští baroni se po prvním rozkazu transformovali zpět na paluby svých lodí.</p>
<p>Ale slyšeli jej všichni, i avataři ze svobodných světů, i velení Akční rady a dalších velitelů kosmických plavidel pod vlajkou lebky se zkříženými hnáty na pozadí červeného veleobra <strong>إبط الجوزاء</strong>.</p>
<p>Zatím ovšem nikdo ani zbla netušil, o jakém slovu to Jack Burroughs mluví.</p>
<p>„Teď to opravdu není vtip,“ řekl. „Ale provedete nyní úplně opačný rozkaz, než jsem vydal před chvílí.“</p>
<p>„A šlo by to poněkud upřesnit, pane?“ ozvala se kapitánka <emphasis>Zaragozy</emphasis>.</p>
<p>„Zrcadla!“</p>
<p>„A ještě trochu, pane?“</p>
<p>„Naše kilometrové plachty!“</p>
<p>Početné auditorium, ať již na můstku přítomné či fyzicky nepřítomné, užaslo. Další z šílených plánů piráta Jacka Burroughse opět vypadal jako ten nejšílenější. A nejsprávnější.</p>
<p>„Děkujeme, pane.“</p>
<p>„Dvě minuty,“ uklonil se kapitán, vyřízl z obřího prostoru nevelký kapitánský můstek a zavelel kormidelníkovi.</p>
<p>„Patnáct vpravo, pane kormidelníku.“</p>
<p>„Patnáct vpravo, kapitáne,“ potvrdil vrchní kormidelník W. G. Killing.</p>
<p>„Pane Hammane, spojte se přes Jo-Berserka se všemi telegrafisty a bocmany na ostatních lodích. Všichni ať mě slyší! První lodník Hamman bude vydávat rozkazy, které v různých obměnách, dle typů svých korábů, budete také provádět. Jasný?“</p>
<p>„Pane, ano, pane!“ ozvalo se ve zvukově modulovaném stvrzení příjmu zprávy.</p>
<p>Bocman už věděl, co má dělat.</p>
<p>„Jasný, pane,“ řekl.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Pirátské loďstvo v sobě zahrnovalo snad všechny druhy kosmických plachetnic, od brigantin a fregat přes galeony, korvety nebo klipry či největší barky. Obří, mnohakilometrové dvoustěžníky až pětistěžníky v dobách míru přenášely kosmickým vzduchoprázdnem nerostné rudy, potraviny, genetické osivo či paleontologické palivo. Ty největší z nich v sobě skrývaly to nejcennější, co ve známém vesmíru bylo: nanotechnologické generátory pro výrobu vzduchu a vody, a potom ještě…</p>
<p>A potom ještě plná podpalubí polirunu.</p>
<p>V dobách války se tyhle gigantické plachetnice během pár hodin měnily v plnohodnotná válečná plavidla. Všech dvě stě sedmdesát vesmírných korábů se na bitevní lodě pečlivě připravovalo celé poslední tři měsíce.</p>
<p>Kybernátoři umístění ve štábech protivníka, nejdokonalejší šifranti, hackeři a kybertelegrafisté udržovali svými zprávami již dvě stě let zdánlivě nepochopitelnou rovnováhu mezi tisíci a tisíci císařskými světy rozmístěnými ve Třech galaxiích a mezi sotva stovkou nezávislých planet, soustředěných v soustavách co nejblíže červeným velebobrům. Jenom v kvadrantech o délce dvou parseků kolovalo kolem Betelgeuse sedm životodárných hvězdných soustav. A na jejich terraformovaných planetách žilo přes patnáct miliard lidských i dalších bytostí.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Nejdůležitější informaci za těch dvě stě let kybernátoři odeslali před třemi měsíci.</p>
<p>A to byl počátek <emphasis>Velké bouře</emphasis>, to byly její přípravy, tajná jednání, smlouvy válečných korporací, teroristických planet a militantních světů, to vše diplomaticky propojené s parlamenty a vládami či se samotnými oligarchickými vládci pod císařským božím vedením.</p>
<p>Všemi prostory se blížila operace 激しい嵐, jaké se nedalo odolat…</p>
<p>Mysleli si to tedy všichni kromě kapitána Jacka Burroughse.</p>
<p>A jeho nejbližších.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola 5.</strong></p>
<p><strong>Za zrcadlem</strong></p><empty-line /><p>„Napnout přední brámové a košové plachty,“ zavelel bocman. Věděl, že sluneční vítr červeného veleobra posílený makromolekulárními shluky napne lanoví až na samou mez únosnosti, ale řadové lodě, které tvořily drtivou většinu pirátského loďstva, byly vybavené polirunovým lanovím.</p>
<p>Hamman bedlivě sledoval každou reakci <emphasis>Černého kříže</emphasis>, jemuž nyní v podstatě velel. Podle reakce svého klipru mohl upřesňovat rozkazy pro menší lodě, jako jsou brigantiny, fregaty nebo karavely. Málokterý typ lodi měl tolik plachet jako klipr.</p>
<p>Plnoplachetník <emphasis>Černý kříž</emphasis> byl pětistěžník a jeho plachtoví se skládalo z pětasedmdesáti plachet. Oproti tomu třístěžňová karavela kapitánky Margarity měla jen šest latinských trojúhelníkovitých plachet a velkou čtvercovou na zadním stěžni, ale na druhou stranu se karavely cenily hlavně pro vysokou rychlost plavby a schopnost křižovat proti slunečnímu větru.</p>
<p>Přední brámová plachta na <emphasis>Black Cross</emphasis> měla rozměry 2,5 na 1,2 kilometru, zatímco zadní vratiplachta byl lichoběžník s celkovou plochou přesahující pět čtverečních kilometrů. Stejně jako všechny vesmírné plachty páté generace i tyto obsahovaly takzvaný zrcadlový mód pro vzájemné odrážení slunečního vichru mezi sebou či na okolní lodě, a tím i navýšení rychlosti plavidel.</p>
<p>Lanoví klipru zatím jen vrzalo a sténalo.</p>
<p>„Rozvinout všechny tři stěhovky a kosatku! Udržovat koordináty kolmé na kalibrační útočné pole. Přesunout hypergravitační zátěže v podpalubí v závislosti na úhlu od epicentra Betelgeuse.“</p>
<p>První lodník Hamman a telegrafista Jo-Berserk cítili přesuny gravitačních sil. Připomínalo to první znaky zemětřesení. Podprahové basové zvuky pronikaly sedmikilometrovým trupem i hlavním pětadvacetikilometrovým stěžněm vlajkové lodi pirátského svazu.</p>
<p>Jo-Berserk přemístil mechanické kyvadlo s jedinou ohromnou bulvou před obličej bocmana.</p>
<p>A mrknul.</p>
<p>Hamman se na nic neptal. Vyndal z biologického roztoku čtyřrozměrné včelí oči a položil si je na pracovní desku tabletu. Své oči si opatrně vyndal a vložil do roztoku. Nahmátl ty včelí a zasadil je do prázdných očních důlků.</p>
<p>Oční bulva Jo-Berserka se rázem proměnila v gigantickou panoramatickou 4D blánu. Zatím úplně a dokonale černočernou. Nejsvětlejší barva na škále černočerné byla mikročernočerná, což však žádné lidské ani zvířecí oko nepostřehlo. Pouze kybernetický včelí implantát.</p>
<p>Z břišní trubice prvního telegrafisty se ozvalo:</p>
<p>„Připraven?“</p>
<p>Bocman jen kývl.</p>
<p>Nikdy na to nebyl připraven, nikdy. Ale nemohl říct: „Ne.“</p>
<p>Nikdy nemohl říct: „Ne.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Mrknul včelíma očima, a rázem se ocitl ve vesmírném prostoru. Za ním se přes půl vesmírného obzoru klenula <emphasis>Obrova paže</emphasis> o průměru dvě miliardy kilometrů.</p>
<p>Hamman se vznášel v nekonečném prostoru, pokud… pokud by se nenacházel v centru největší 4D projekce simulované kybernátory první třídy. Jo-Berserk, z hlediska lidí nepochopitelný génius, byl jedním z několika vyvolených, jemu podobných specialistů.</p>
<p>Hamman předpažil a začal pohybovat s vesmírem.</p>
<p>Přesunoval největší kosmické plachetnice přes celé milióny kilometrů. Nikoli v reálu, ale pouze opticky, kvůli uspořádání bitevního pole do jakési <emphasis>bitevní mapy</emphasis>, na níž měl snad každý velitel rozestavěné své i nepřátelské jednotky a před bitvou či během bitvy vytvářel aktuální strategii.</p>
<p>„Bocmane, začínám přibližovat a vypočítávat intenzitu kalibračního pole.“</p>
<p>„Díky, brácho. A pak se soustřeď na pozice největších císařských bitevníků a letadlových lodí.“</p>
<p>„Těch je ale na pět set,“ zamumlalo to z břišní trubice. Ne odevzdaně, ale s vědomím, že bude muset napojit kapacity nejméně deseti dalších datahausů s Matematickými Mechy. „Ale jo, vím. Jen jsem si zabrblal.“</p>
<p>Hamman stále přesouval své lodě. Musel je mít na mapě postavené tak, aby každá z nich mohla reagovat na již necelých padesát miliónů kilometrů vzdálený císařský svaz. Na každý válečný stroj delší než pětapadesát kilometrů.</p>
<p>„To pole máte v druhém levelu,“ nahlásil Jo-Berserk.</p>
<p>„Už ho mám.“</p>
<p>„Pane Hammane, sleduji vás a vaše optické přesuny předávám velitelům jednotlivých lodí.“</p>
<p>„Děkuji, kapitáne. Musíme nastavit plachty u každé lodě zvlášť. Ale v podstatě stejně. A nyní se, pane, přesouvám do druhé úrovně. Musíme zaměřit úhly jednotlivých kalibračních čtverců.“</p>
<p>„Jsem tam s vámi. Pokračujte.“</p>
<p>„Ano, pane.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Samo kalibrační pole není pouze souvislá a matematicky dokonalá rovina řítící se energie. Je to samonaváděcí kyberprostorová stěna o rozloze několika miliónů kilometrů čtverečních. Má však tři ošklivé vlastnosti.</p>
<p>Pohybuje se rychlostí světla, což je samo o sobě v bitvě hmotných plavidel, pohybujících se až desetkrát pomaleji, podstatná výhoda.</p>
<p>Potom činí takovou nepříjemnou věc, že během cesty k nepříteli nepatrně mění úhly menších, statisícikilometrových čtverců, aby předešla dosud neprovedenému, ale matematicky předpokládanému systémovému protiútoku. Proti nesystémově se pohybující proměnlivé ploše se totiž bojuje mnohem hůře, než se například hází hrách na stabilní cihlovou stěnu.</p>
<p>A nakonec samo kalibrační pole sloužilo nejen jako dokonalý zaměřovací systém, ale dokázalo i zničit nepřátelské objekty, což jest pouze opět zdůrazněno.</p>
<p>Kalibrační pole se v zobrazení 4D panoramatické monomolekulární blány zjevilo jako oranžově světélkující zeď, obří tenisová síť složená z jednotlivých, byť ne zcela shodných čtverců.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Bocman se nechal promítnout do obou projekcí naráz.</p>
<p>Další útok do nitra mozku.</p>
<p>Zaúpěl a v pudu sebezáchovy ho napadlo vyrvat si včelí oči z hlavy. To ho však jen napadalo. Nikdy předtím to neudělal, ale tato nesmírná, navíc dvojitá projekce byla tím nejsilnějším vjemem, s jakým se triliony neuronových synapsí v jeho mozku setkaly.</p>
<p>„Pane Hammane, jste v pořádku?“ ozval se odněkud z nitra Betelgeuse kapitán Jack Burroughs.</p>
<p>„Taky o tebe mám vážně obavy, bocmane,“ zaslechl šepot odněkud z Alfa Centauri. Musel to být vesmírný duch, nebo Jo-Berserk.</p>
<p>„Vše v pořádku. Kapitáne, nyní budu vysílat mozkové signály rovnou do téhle projekce a vy je, prosím, předávejte dle vlastního rozhodnutí koncovým velitelům.“</p>
<p>„Hm. Chlape, hlavně se mi tam neztraťte.“</p>
<p>„Začínáme další hromadné napínání a spouštění dalších plachet. Tentokrát se musí každá loď soustředit na určený čtverec kalibračního pole. Čtverce a lodě spojím barevně odlišenými rozptylovými grafy, korespondujícími s párovými korelačními koeficienty.“</p>
<p>„Jistě! Ani já bych to neřekl jednodušeji,“ uznal kapitán.</p>
<p>Všechny bocmanovy příkazy o nastavení ráhen, počítaje v to hlavní ráhna, hlavní brámová ráhna, vratipně či všechna přední ráhna, se souběžně prováděly na všech lodích v reálné vzdálenosti statisíců až milionu kilometrů. Košové, brámové a přední plachty, královské plachty, oblohové plachty a měsíční plachty. Ale hlavní byly transformace plachet na původní stavební materiál, tedy bez příměsi polirunových nanočástic. Ty právě Jo-Berserk a další kybernátoři uvolňovali z molekulárních vazeb a připravovali je na expanzi do jiného prostředí. Ale to vše mohli kybernátoři provádět jen díky rozkazům prvního lodního důstojníka. Plachty byly připravené.</p>
<p>Jo-Berserk jen v úžasu poznamenal:</p>
<p>„Brácho, na člověka jsi fakt dobrej.“</p>
<p>„Žes neřek dřív, mohli jsme si dopisovat, vole.“</p>
<p>Bocman sledoval své dílo. A uznal, že bylo dobré.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Plachetnice v severním kvadrantu se vznášely ve slunečním větru. Pohupovaly se na fotonových vlnách pár desítek či stovek tisíc kilometrů vedle sebe. Z kosmického měřítka to byl dobře sevřený, k obraně skvěle připravený svaz.</p>
<p>A nejen k obraně.</p>
<p>„Kapitáne, váš rozkaz jsem splnil.“</p>
<p>„Děkuji vám, pane Hammane.“</p>
<p>Jack Burroughs pohlédl na časomíru nad kormidlem.</p>
<p>Jedna minuta.</p>
<p>„Všem lodím! Přetvořit plachtoví na zrcadlový mód!“</p>
<p>Bylo to neskutečné.</p>
<p>Ze všech dvou set sedmdesáti korábů se vygenerovala soustava zrcadel o celkovém rozměru přesahujícím 137 000 čtverečních kilometrů. Ve zhuštěném zobrazení 4D panoramatické blány to pak připomínalo Velkou čínskou zeď vybudovanou ze soustav polirunových zrcadel. Mohlo to připomínat i slavné vozové hradby největšího stratéga středověku, českého Johna Žižky. Byla to řada dřevěných povozů osázených kovovými zrcadly. A obsazených těmi nejlepšími bojovníky.</p>
<p>Velká pirátská zrcadlová zeď se rozkládala do šíře skoro jednoho miliónu kilometrů. Bylo to druhé největší lidské dílo viditelné v nekonečných hlubinách Všehomíra na celé parseky daleko.</p>
<p>A proti tomuto výtvoru se řítilo první největší lidské dílo. Kalibrační stěna o rozloze sedmi miliónu kilometrů čtverečních.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Půl minuty.</p>
<p>Devět miliónů kilometrů.</p>
<p>Tolik zbývalo ke střetu kalibračního pole a pirátské zrcadlové zdi.</p>
<p>„Pane Hammane, potřebuji od vás potvrdit informace o rozložení císařského svazu. Poslední koordináty jejich lodí máme asi deset minut staré.“</p>
<p>„Už na tom pracuji, pane,“ odvětil Hamman a pokynul Jo-Berserkovi.</p>
<p>Ten se ani nezachvěl, ale přesto pronesl:</p>
<p>„Jestli nepřežiješ tři úrovně najednou, tak tě zabiju.“</p>
<p>A transformoval projekci přítele do třetího levelu.</p>
<p>V čistě chirurgickém pojetí to znamenalo totéž jako rozřezat každou část lidského těla na třetiny a rozhodit každou z nich na sto kilometrů vzdálené místo. A zároveň donutit třetiny očních bulv, třetiny mozku, třetiny srdce či třetiny páteře, aby spolupracovaly jako jedno tělo. A jedna duše.</p>
<p>Bocman úpěl bolestí. Fyzickou, ale mnohem více duševní. Brutálně živě cítil, jak se mu trhá tělo, smysly, vědomí.</p>
<p>A pak procitl.</p>
<p>Nevznášel se již ve vesmíru, ale <emphasis>nad</emphasis> vesmírem.</p>
<p>A skrze kalibrační pole spatřil to samé, co kvantoví fyzici císařského loďstva spatří na svých monitorech za dvacet sekund.</p>
<p>Na císařských lodích, z nichž každá vypustila svou část kalibrační vlny, uvidí ve světelném poli odražené obrazce objektů, k nimž gigantické pole dolétne. V zobrazení hyperbublin budou mít před sebou jasně označený každý objekt v nepřátelském uskupení. Kam kalibrační vlna postoupí dál, odtamtud se neodrazí žádný objekt. Kde narazí třebas na malou šalupu, její obrys se rychlostí světla záhy ocitne v císařských záznamech.</p>
<p>A navíc na takto jasně vyznačené cíle za několik minut dopadnou stovky a tisíce pum, min a energetických vírů.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Bocman se vznášel nad třemi úrovněmi kosmického prostoru a jeho mozkem proudila data přes Jo-Bersekra k dalším kybernátorům a rovnou do niter Matematických Mechů.</p>
<p>Patrick Mc’Hamman v tomto zobrazení <emphasis>viděl</emphasis> přes kalibrační pole úplně stejně rozložení nepřátelských plavidel <emphasis>za zrcadlem</emphasis>. Všechny jednotlivé lodi tak, jak vyslaly své dílky nezměrné tsunami zkázy. Vnímal je tak samozřejmě jako modely lodiček na námořní mapě.</p>
<p>„Máme to, bocmane,“ ozval se odněkud od červeného veleobra kapitán Jack Burroughs.</p>
<p>„Kolik zbývá?“</p>
<p>„Poslední natáčení plachet, poslední manévry lodí a tři, dva, jedna… je to tady!“</p><empty-line /><p><strong>Kapitola 6.</strong></p>
<p><strong>Ztráta severního kvadrantu</strong></p><empty-line /><p>Prostor zahltila nesnesitelná oranžová záře.</p>
<p>Na bitevní pozice pirátských lodí udeřila kalibrační vlna drtivou silou.</p>
<p>Náraz kyberprostorové tsunami na plachtoví vesmírných korábů byl devastující. Mnohakilometrové plachty se trhaly na kusy, ráhna se ohýbala, polirunové lanoví se napínalo za samou mez únosnosti. Loděmi to smýkalo po bezrozměrném prostoru. Neovladatelné plachetnice rotovaly vesmírem a neustálý příval kalibračních čtverců jim rval trupy na kusy.</p>
<p>Nádherné, pyšné karavely, brigantiny či korvety tříštila neuvěřitelná síla geniálního objevu – kalibračního pole. A co bylo snad ještě horší, že pirátská <emphasis>Chapadla</emphasis> se stala zbytečným zaměřovacím prvkem, protože je vědci z japanonských i anglikánských fyzikálních ústavů dokázali spolehlivě eliminovat.</p>
<p>Severní kvadrant si pro sebe podmanila zdánlivě nekonečná ničivá vlna.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Na palubě letadlového křižníku 出雲 vládlo nadšení. První přicházející zprávy na bublinových projekcích potvrdily jednoznačnou nadřazenost císařského bojového loďstva v dosažitelném vesmíru.</p>
<p>Ostří katan svištělo vzduchem, první důstojník Nišijama tančil, gejši roznášely důstojníkům tácy plné třpytících se <emphasis>koppuzake</emphasis> s nalitým saké a důstojníci se plácali po zádech.</p>
<p>Kontradmirál Kuwabara se smál.</p>
<p>Po několika perných letech příprav a po posledních měsících letu k pirátskému slunci Betelgeuse byl konečně uvolněný. Spokojený se životem a se sebou zvláště.</p>
<p>Blížící se obrazce vracejícího se kalibračního pole programátoři z Bletchley Parku promítali v reálném čase nad hlavami všech důstojníků, vojáků i lodního personálu.</p>
<p>Komodor Wheels se neusmíval.</p>
<p>Vůbec.</p>
<p>Poslední dvě vteřiny se komodor prostě neusmíval. Tvář mu ztvrdla do tuhosti zmrzlého dusíku na povrchu Pluta. Možná to bylo tím, že nemohl uvěřit vlastním smyslům. Mohlo to být i tím, že si nedovolil na základě toho, co viděl a předvídal, upozornit svého kontradmirála.</p>
<p>Komodor Wheels se neusmíval.</p>
<p>Programátoři z Bletchley Parku ve svých laboratořích na lodi <emphasis>Izumy</emphasis> už taky ne.</p>
<p>„Mayday! Mayday! Pro všechny lodě! Rudý…“</p>
<p>Slovo „<emphasis>kó</emphasis><emphasis>d</emphasis>“ se ztratilo ve zběsilém ječení sirén.</p>
<p>Kontradmirál Kuwabara se už taky nesmál. Ale mohl.</p>
<p>Měl na to ještě celé dvě a půl minuty.</p>
<p>Měl na to 43 000 000 kilometrů.</p>
<p>„Co na to říkají naši veleodborníci ze Švábí univerzity na Epsí Tukana?“</p>
<p>Šest vteřin promrhal na tuhle zoufalou, spíše řečnickou otázku.</p>
<p>Ale nesmál se.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Pane Hammane, jak jste na tom u vás nahoře?“ křičel kapitán.</p>
<p>„Asi jako vy dole, pane!“ křičel stejně bocman.</p>
<p>Kapitán Jack Burroughs pokýval hlavou. Lodní lékař Calderón ho upozornil, ať se moc nehýbá, a pokračoval v operaci proražené lebky. Čert vem kyberimplantáty, hlavně že šedá kůra nebyla poškozená. Jen to oko se bude muset co nejdříve vyměnit a dovařit pár titanových destiček.</p>
<p>Kalibrační bouře ještě zuřila.</p>
<p>„Nejsem napojený na Mechy. Něco s mojí hlavou. Potřebuju znát současný stav.“</p>
<p><emphasis>Tak to si snad ani nepřejte</emphasis>, pomyslel si Hamman.</p>
<p>„Zdařila se operace <emphasis>zrcadlo</emphasis>?“ pokračoval kapitán.</p>
<p>„Vypadá to, že se zdařila. Ty potrhané plachty znamenají jediné – polirunová nanovlákna se z nich přemístila na nového nositele. Před sebou máte dvourozměrný pohled na bitevní pole.“</p>
<p>Jack Burroughs sice ani nehnul hlavou – doktoru Calderónovi totiž přispěchal na pomoc kadet Biederman a fixoval operovanou lebku – ale sotva přelétl obraz zkázy, začal chrlit rozkazy.</p>
<p>„Galeóna <emphasis>Silver Hind</emphasis> a její flotila! Pane Duboisi, vytáhnout záložní plachty. Nastavit lodě tak, abyste kryli zničenou <emphasis>Zaragozu</emphasis> a její doprovodné karavely. Paní Margarito, jste na příjmu?“</p>
<p>„Ještě žijem, kapitáne. Ale že jsme jim to narvali do držky, co?“</p>
<p>„To ano! A za jak dlouho budete schopni alespoň základních manévrů?“</p>
<p>„Pane, dělají na tom i kuchaři. Strojníci dole už rozchodili fúzní reaktory, jak právě slyším, takže za pár minut nám bude fungovat minimálně polovina ráhnoví. Z podpalubí vysouváme přední záložní plachty a zadní vratiplachtu. <emphasis>Voragine</emphasis> a <emphasis>Warrior</emphasis> jsou na tom dokonce o něco lépe. My jsme křižovali proti betelgeuzské bouři a díky ní jsme zaujali potřebné postavení.“</p>
<p>„Opět v první linii. Jako vždycky, viďte? Ženská bláznivá,“ oddechl si Jack Burroughs.</p>
<p>„Také zdravím jednoho cvoka na <emphasis>Černým kříži</emphasis>,“ znaveně se usmála Margarita.</p>
<p>„Cvok se loučí, paní. Pozor! Všichni, kdo mě teď slyší! Kapitáni musí dostat svá plavidla, pokud je to možné, do provozuschopného stavu. Ti, kdo přežili na zničených lodích, okamžitě nastupte do záchranných člunů a vydejte se k nejbližším funkčním korábům!“</p>
<p>„Pane, tady Guerrirea, velitel jižní flotily.“</p>
<p>„Vidím zbytky vašich lodí, kapitáne Lefévre. Kolik máte záchranných člunů?“</p>
<p>„Až až, pane. Přežila nás sotva desetina.“</p>
<p>Jack Burroughs udeřil pěstí do kormidla.</p>
<p>„Pane, tu hlavu ještě nemám,“ namítl doktor Calderón. Bez reakce.</p>
<p>„Bocmane, potřebuji přesnější údaje! Máme vůbec ještě sílu na to, abychom to naše <emphasis>zrcadlo</emphasis> dokončili?“</p>
<p>„Ano, pane, na to sílu máme. Ale obávám se horší věci.“</p>
<p>Kapitán si to náhle uvědomil také. Rozbití lebky ho na chvilku vyvedlo z rovnováhy.</p>
<p>Ale teď jen řekl:</p>
<p>„Vím. Po kalibrační vlně nám sem letí asi miliarda tun min, náloží a energetických pum.“</p>
<p>„Ano, pane. Takhle to vypadá dost blbě.“</p>
<p>„Dost.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Na letadlový křižník <emphasis>Izumo</emphasis> a jeho doprovodné lodě se řítila kalibrační vlna.</p>
<p>Ta, kterou jim svým zrcadlem o rozloze sto třiceti sedmi tisíců kilometrů čtverečních poslali zpátky piráti od Betelgeuse. Byly to vlastně jednotlivé plochy o velikosti původních plachet. Díky přesnému zpětnému zaměření se řítily na jednotlivé bitevní a doprovodné lodě císařského operačního svazu.</p>
<p>Piráti ovšem nevrátili soupeři stejná pole. Do původní struktury při odrazu od plachet vypletených nanovlákny polirunu se totiž transformovaly i molekuly nejodolnějšího kovu ve Všehomíru. Kalibrační <emphasis>plachtové</emphasis> obrazce se nyní daly jednoduše přirovnat k drátěným košilím středověkých válečníků.</p>
<p>„Vždyť jsme eliminovali jejich <emphasis>Chapadla</emphasis>,“ pronesl Kuwabara.</p>
<p>„Ano, pane. Oni nás stále nevidí. Oni nás nezaměřili díky <emphasis>Chapadlům</emphasis>.“</p>
<p>Kontradmirál Kuwabara si přejel dlaněmi obličej, až připomínal rozteklou voskovou masku.</p>
<p>„Já vím, čím nás zaměřili.“</p>
<p>Vrchní velitel císařského loďstva sledoval zevnitř, na povrchu projekčních bublin, jak se k němu řítí nikoli oranžové, ale lehounké, průsvitné, kovově se mihotající shluky obrazců ve tvaru kosatek, brámových plachet, košových plachet a vratiplachet.</p>
<p>Hučení generátorů zadunělo všemi dolními palubami.</p>
<p>„Vysouváme energetické štíty,“ informoval Wheels velitele.</p>
<p>„Pane, vypouštíme hejna kovových květů sakury,“ stál vedle nich první důstojník Nišijama.</p>
<p>„Varieta 枝垂桜?“</p>
<p>„Ano, pane, ostnatá Šidare. Samovystřelovací, operující v rojích.“</p>
<p>„To by mohlo ty jejich zatracený <emphasis>plachty</emphasis> potrhat,“ sledoval Kuwabara okolní obraz.</p>
<p>Stáli opticky přesně v epicentru dění. Zpětné kalibrační pole se blížilo.</p>
<p>„Mohlo,“ povzdechl si komodor Wheels.</p>
<p>Kdysi sloužil <emphasis>na druhé straně</emphasis>.</p>
<p>Proto ten povzdech.</p>
<p>„Mohlo.“</p>
<p>Polirun…</p>
<p>Bože.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Temné poryvy slunečního prachu bičovaly pirátské lodě a házely jimi hůře než sama kalibrační vlna. Červený veleobr se probudil.</p>
<p>Na jedné jeho části na něj bylo moc živo. Mnoho podivných energetických shluků, mnoho prostorových pohybů, mnoho nepříjemných, sice titěrných, ale přesto nepříjemných transformací a průniků a nezvyklých gravitačních i energetických polí.</p>
<p>Oranžové ničivé pole o rozměrech sedmi milionů čtverečních prolétnuvší skrze plachetnice vstřebal jako masožravá květina mušku octomilku. A naopak ze sebe vychrlil další molekulární shluky a zahltil jimi prostor o půl miliardy kilometrů rozsáhlejší, než byl jeho vlastní průměr.</p>
<p>„Pane Hammane, máme už spočítaný čas definitivního úderu císařských náloží a min?“ optal se kapitán znaveně. Bez napojení na Matematické Mechy byl na tom hůř než pověstný jednooký mezi slepými.</p>
<p>„Pane, ty miliony tun trhavin a energetických min se nám konečně rozdělily.“</p>
<p>„Na to jsem se neptal. To jsem předpokládal. A pozdravujte Jo-Berserka, on mne stejně slyší. S tím polirunem, panejo, to byl tah za všechny groše! Já se ale, pane Hammane, ptal, kdy na nás udeří zbytek toho hromobití. Vím, že všechno to bouchající harampádí letí poloviční světelnou rychlostí, ale nemám tady tu vaši projekci.“</p>
<p>„Třicet sedm minut, osmnáct vteřin. To udeří na předsunutou flotilu kapitánky Margarity a hlídkové škunery na hranici severního kvadrantu. Za dalších dvacet pět vteřin sem dolétne další mrak náloží z druhého a třetího císařského svazu. Ten zasáhne zbytek zaměřených lodí.“</p>
<p>„Máme už spočítané, kolik procent kalibračního pole jsme poslali zpátky?“</p>
<p>„Asi pět procent, pane.“</p>
<p>„To je dobré, ne?“</p>
<p>„Velice, pane. Teď jen zachránit všechno, co nám zbylo po tom jejich poli, a vyrovnat se s tou kanonádou.“</p>
<p>„Nu, to ještě bude oříšek,“ podotkl kapitán. Doktor Calderón jej konečně propustil ze své péče. Kapitán měl na nahrubo spravené lebce přilbu jako motorkář z kyberprostorových band <emphasis>Sons Of Cyberanarchy</emphasis>; mezi nimiž se ostatně také pěkných pár let pohyboval.</p>
<p>„Celou dobu si říkám, co to s námi pořád hází,“ držel se stále mosazného zábradlí hned vedle kormidelního kola. „Do rejnočí prdele, snad ne náš…“</p>
<p>Vrchní kormidelník W. G. Killing svíral rukojeti kormidla, až mu klouby svítily jako zářivky.</p>
<p>„Náš velký přítel,“ ukázal jen hlavou k pravému průhledu kapitánského můstku. Byl v něm vidět pouze filtry odstíněný povrch Betelgeuse.</p>
<p>„To je neuvěřitelný,“ nadechl se kapitán, a zapomněl vydechnout. „Ten obr nás… ne, to je nesmysl,“ zahnal myšlenku.</p>
<p>Betelgeuse chrlil světelné erupce a molekulární shluky. Pirátské lodě se ocitly v učiněné bouři živlů. A díky té bouři se nečekanými přesuny, či dokonce skoky ocitaly úplně na jiných pozicích, kam by normálně musely manévrovat desítky minut či hodin.</p>
<p>Ano, bylo to nebezpečné, bouře konstrukcím lodí vskutku nepomáhala, ale posádkám ano.</p>
<p>„Pane, je to výborné, ale chtěl bych říct, že ty podprostorové miny a energetické pumy mají i tak samonaváděcí zařízení, které i v tomhle chaosu zasáhne nejméně polovinu našich lodí,“ ozval se z koše bocman.</p>
<p>„Hm,“ kapitán Jack Burroughs přemýšlel. „Hm, hm.“</p>
<p>Byl si vědom toho, že náhodné rozptýlení lodí po celém kvadrantu je jistě úžasný strategický tah, snad vyvolaný samotným červeným veleobrem, ale také dobře věděl to, co mu bocman sdělil.</p>
<p>„Tady kapitán Jack Burroughs. Všem posádkám! Máte deset minut, abyste všichni opustili své lodě v záchranných člunech!“</p>
<p>„Pane,“ ozvala se kapitánka Margarita, „ale kapitán svou loď přece neopouští.“</p>
<p>„Kapitán opouští svou loď jako poslední! A tak to také všichni provedete! Necháte lodě automatickým pilotům a všichni nastoupí do člunů, jak jsem řekl!“</p>
<p>„Ano, pane,“ ozvalo se mnohonásobně.</p>
<p>„Až to císařské hromobití přejde, zjistíme, kolik nám zbylo akceschopných lodí, přeskupíme síly a teprve pak si počkáme na bitevníky císařského loďstva. Jasné?“</p>
<p>„Jasné!“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Jack Burroughs opět nezklamal,“ podotkl jen tak na půl huby bocman Hamman.</p>
<p>Jo-Berserk kývl tykadlem.</p>
<p>„V tomhle jste vy lidé jedineční. Brácho, tohle by nevymyslela ani celá planeta Matematických Mechů.“</p>
<p>„Tohle by nevymyslelo ani deset štábů,“ pousmál se Hamman. „Jenom náš Jack.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Bitevní lodě, lehké i těžké křižníky, letadlové lodě, transportní lodě i vlajkovou loď <emphasis>Izumo</emphasis> zasáhlo zpětné kalibrační pole. Polirunový pozdrav od betelgeuzských pirátů.</p>
<p>Energetické štíty dokonale chránily lodě císařského útočného svazu proti všem druhům energetických či podprostorových střel. Kovové květy sakury pak jako dokonalá protiletadlová i vnější ochrana napadly jakýkoliv hmotný předmět, jadernou či klasickou explozivní pumu. Palebná přehrada tvořená stovkami protiraketových kanónů z desítek největších bitevních lodí a těžkých křižníků by zastavila každý útočící letoun, raketoplán nebo plachetnici. Proti blížící se polirunové hrozbě pálila i ta největší děla, jakými byly jakékoliv lodě ve vesmíru osazeny. Pouze císařské lodě disponovaly kanóny schopnými rozstřílet pozemský Měsíc na hromady štěrku.</p>
<p>Veškerá palebná síla spojená s vystřelovacími květy 枝垂桜 byla účinná úplně stejně, jako když do hedvábného šátku o rozměrech několika kilometrů čtverečních vyprázdníte sto zásobníků nesmrtelného AK-47 a vypálíte do něj padesát poctivých náloží z panzerfaustu.</p>
<p>Hedvábné pole bude tu a tam děravé, občas se kus odtrhne.</p>
<p>Ale bude se vám řítit vstříc stále stejnou rychlostí.</p>
<p>A s nezměněnou strukturou.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Kontradmirál Kuwabara sledoval v bublinové projekci zkázu svých lodí.</p>
<p>Skleničku saké svíral v prstech netknutou.</p>
<p>Příval nanomolekulárních polirunových vláken proměnil přední dělové věže a odpalovací rampy bitevní lodi <emphasis>Haruna</emphasis> v zohýbané kusy něčeho, co připomínalo obří želé tyčinky. Během další minuty hlásil kapitán <emphasis>Haruny</emphasis>, Sasumu Išihara, že se pancíř jeho lodi transformoval v kovovou houbu a z lodi uniká kyslík. Podobné přetváření ocele a ztráty z toho vyplývající hlásili i z ostatních bitevních lodí a křižníků.</p>
<p>Transportní plavidla a supertankery tyto ztráty nehlásily. Z těchto typů lodí nebyla vystřelená ani jediná součást kalibračního pole. Tyhle obrovské kosmické koráby neměly ani energetické, ani jakékoliv jiné zbrojní agregáty. Proto na zrcadlovém <emphasis>odrazu</emphasis> kalibračního pole neexistovaly.</p>
<p>„Všechny dosud manévrů schopné bitevníky se přesunou za trupy transportních lodí a supertankerů!“ zakřičel kontradmirál Kuwabara. „Stejně jako všechny menší doprovodné lodě či minolovky nebo torpédoborce!“</p>
<p>„Pane,“ namítl opatrně kapitán demolovaného bitevníku 春菜 Išihara, „téhle smrtonosné vlně již neunikneme. Nacházíme se totiž v jejím epicentru.“</p>
<p>Kuwabara do sebe hodil sklenku saké a napočítal do tří.</p>
<p>„Jsem si toho velice dobře vědom, kapitáne.“</p>
<p>„Děkuji, pane, nezlobte se, že jsem se odvážil…“</p>
<p>„Nezlobím se, ale můj rozkaz platí! A pro všechny ostatní – víte, proč stále platí? I pro sebevíc poškozené lodě?“</p>
<p>Ticho plynoucí ze sluchátek i reproduktorů na kapitánském můstku vzdáleně připomínalo známé symboly: „???“, případně stručnější „?“.</p>
<p>„Proč, pane?“ Jediný, kdo dokázal reagovat, byl kapitán Išihara.</p>
<p>„Přepojte se všichni do vnitřní bublinové projekce <emphasis>Izumy</emphasis>. Teď!“</p>
<p>Japanonské kletby, modlitby či výkřiky vzývající Boha nebo Císaře zahltily komunikační kanály.</p>
<p>„Ticho!“ zavelel kontradmirál Kuwabara.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Komodor Wheels stál vedle Kuwabary. To on před půl minutou upozornil kontradmirála na to, na co o pár minut předtím, z hlediska rychlosti světla <emphasis>pár miliónů kilometrů předtím</emphasis>, přišli i piráti od Betelgeuse.</p>
<p>„Pane, za kalibračním polem se na nás řítí asi polovina zbylých střel. Našich střel,“ řekl mu před půlminutou.</p>
<p>„A proč na nás? Neměly snad ty pitomé střely jasně zaměřené cíle?“</p>
<p>„Piráti odrazili část kalibračního pole svými zrcadlovými plachtami na nás.“</p>
<p>„Takže pitomé nejsou ty střely…“ obrátil se na Wheelse. Ten pokrčil rameny.</p>
<p>„To my,“ dodal kontradmirál a pak všechny oslovil: „Už to vidíte?“</p>
<p>Nikdo ani nehlesl.</p>
<p>Na jejich vlastní lodě se řítily statisíce dělových expanzních střel, těžkotonážních energetických náloží, čtyři sta jaderných pum, a dokonce i třicetihlavé hejno podprostorových <emphasis>Plejtváků</emphasis>.</p>
<p>„Takže za jakýchkoli okolností musíte dostat všechny lodě do stínu supertankerů a transportérů! Konec!“</p>
<p>Na důraz jeho slov se prudce otřásla palubní nástavba <emphasis>Izumy</emphasis> a letadlový křižník přišel o hlavní radiolokátor na palubě. Tím pádem osleplo čtyřrozměrné bublinové projekční pole o průměru dvou set metrů. Kontradmirál Kuwabara – či spíše jeho vlajková loď – oslepl.</p>
<p>Další na seznamu ničícího polirunu byly krátké, ale mocné energetické moždíře v uzavřených věžích křižníkového typu. Exploze granátů připravených ke střelbě doslova odřízla dělové paluby od centrálního skladiště munice. <emphasis>Izuma</emphasis> měla obrovské štěstí. Stačila jediná exploze uskladněného granátu či <emphasis>plejtváckého</emphasis> torpéda, a celá vlajková loď by se v jediné implozi ponořila do podprostoru za doprovodu miliónů němých ohňostrojů.</p>
<p>Ještě než dorazily hmotné nálože, polirunová smršť dokázala zcela ochromit ruský křižník <emphasis>Kňaz Požarskij</emphasis>. Ruské bitevní lodě byly sice malou, ale nedílnou součástí císařského loďstva. Jejich uskupení se říkalo Východní loďstvo. Byly to jedny z nejlepších lodí vyrobené ve třetí, Rudé galaxii. <emphasis>Kňaz Požarskij</emphasis> měl smůlu, že se ocitl v průsečíku dvou vracejících se polirunových polí. Zběsilá palba z předních dělových věží a protiletadlových hnízd vypadala děsivě. Stejně jako vypuštění <emphasis>Plejtváci</emphasis> a energetické časované miny. Dělové věže těžkého křižníku již vypálily čtvrtou salvu. Komodor Konstantin Ivanovič Dušenov nechal stočit zadní děla dopředu v takovém úhlu, že granáty prolétávaly závěsným jeřábovým zařízením a tříštily i levou lodní nadstavbu.</p>
<p>Palebná přehrada byla obdivuhodně souvislá, ale stačila narušit jen část prvního odraženého pole. Druhé, které dorazilo z nepatrně pozměněného úhlu a se zpožděním celé setiny jedné vteřiny, na loď udeřilo spolu s prvním drtivou silou. Těžký křižník <emphasis>Kňaz Požarskij</emphasis> se během jediné sekundy transformoval v nový typ válečné lodě, v takzvaný <emphasis>cedníkový křižník</emphasis> opatřený miliardami drobných a neustále se zvětšujících skulinek.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Zkáza poloviny císařského loďstva byla stejně drtivá jako zánik dvou třetin pirátských korábů.</p>
<p>Mezi troskami mocných bitevních svazů se snížila vzdálenost na pouhou desetinu vzdálenosti Země od Venuše. 4,1 milionu kilometrů. Tak málo dělilo obě flotily od fyzického kontaktu.</p>
<p>Na boj lodě proti lodi.</p>
<p>Anebo…</p>
<p>Muže proti muži.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola 7.</strong></p>
<p><strong>Přípravy na protiútok</strong></p><empty-line /><p>Na obou stranách počítali ztráty.</p>
<p>Byly hrozivé.</p>
<p>Prostorem se vznášely vraky bitevních lodí, dělové věže o rozměrech mrakodrapů v Novém Tokiu, desítky kilometrů dlouhá zpřerážená ráhnoví, rozervané paluby letadlových lodí i rozštípané trupy největších kliprů, barků, korvet či galeon. Čtyři milióny kilometrů od sebe se vakuem vznášely tisíce ztuhlých lidských těl, rozervaných trupů, hlav, končetin. Zdevastované plachetnicové koráby narážely do stovek a tisíců náloží z rozervaných muničních skladů a bortily se stejně jako těžké křižníky nebo bitevní lodě proplouvající celými pásmy uvolněných gravitačních min či energetických a jaderných pum. Další a další exploze se blýskaly vzduchoprázdnem a likvidovaly další lodě. Paluby samotné zachvátily požáry a ty ničily ještě poslední zbytky zařízení, jež přestálo obě tsunami, první kalibrační a druhou sakra hmotnou.</p>
<p>Během počítání ztrát se k sobě obě loďstva přiblížila na necelé dva milióny kilometrů.</p>
<p>Pirátské lodě opouštěly vlastní koridory, aby se dostaly z dosahu volně poletující munice, zatímco císařská armáda postupovala neměnným tempem kupředu, k Betelgeuse.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Komodor Kuwabara s celým velením opustil umírající vlajkovou loď 出雲 a přesunul se na supermoderní bitevní křižník <emphasis>Akagi</emphasis>. Společně s nimi se tam přesunulo i detašované pracoviště Bletchley Parku včetně čtyřrozměrného promítacího a kybernetického stroje generujícího prostorové bubliny bitevního pole i vzdálenějších vesmírných horizontů.</p>
<p>Komodor Kuwabara seděl ve své nové kajutě vrchního velitele císařského loďstva. Seděl zpříma v pozici lotosového květu. Spočíval na pohodlném <emphasis>futonu</emphasis> z koňských žíní, kokosových vláken a z vláken aloe vera. Vedle sebe měl položenou katanu v pouzdru. Byl to pravý důstojnický meč <emphasis>Gunto</emphasis> dlouhý sto čtyři centimetry s osmdesáticentimetrovou čepelí vykovanou z uhlíkaté ocele AISI 1095. A hlavně, tuto zbraň stvořil nejlepší císařský zbrojíř Hattori Hanzo.</p>
<p>Před nehybným komodorem se na japanonské skříni <emphasis>tansu</emphasis> vznášela busta Císaře.</p>
<p>Holografická busta Císaře.</p>
<p>Rozhorlený obličej císaře Meidžiho.</p>
<p>Japonským císařům se za jejich vlády neříká jménem, ale pouze „Císař“. Komodor Kuwabara znal vládce japanonské říše od studentských let pod jeho osobním jménem Tarrikó Minabó, ale nedovolil si ho takto oslovit ani v naprostém soukromí, třebas při nezávazném hovoru o dětech či počasí. Tedy ani teď.</p>
<p>„Čekám, kontradmirále, na váš další plán.“</p>
<p>„Ano, císaři.“</p>
<p>„Předpokládám, že jej máte již dopodrobna promyšlený a propočítaný.“</p>
<p>„Ano, císaři.“</p>
<p>„Ano, císaři? Co to je za odpověď? Můžete mi sdělit svůj nový strategicky plán?!“</p>
<p>„A – ano, můj císaři!“</p>
<p>„Poslouchejte, Kuwabaro, umíte používat i jiná slova než ‚ano, císaři‘?“</p>
<p>„Ano, ano, císaři!“</p>
<p>Císař Meidži si zvolna promnul obličej dlaněmi. Pak upřel studený pohled šedých očí na nešťastného Kuwabaru a zvolna mu řekl:</p>
<p>„Ještě jednou mi namísto faktické odpovědi řeknete ‚<emphasis>ano, císaři</emphasis>‘, a já vám odsud, vy lemro, useknu hlavu tou vaší katanou. Je to dost srozumitelné?“</p>
<p>„Ano… ne! Ano, chtěl jsem vám, můj císaři, říct, že bych vám rád přednesl nový strategický plán na totální eliminaci oněch směšných zbytků pirátského bitevního svazu a poté i projekt obsazení celého teritoria takzvaných svobodných planet. A jejich uvedení pod milosrdnou vládu Vaší Výsosti.“</p>
<p>„Zatím mi postačí první část plánu. Ona eliminace těch směšných zbytků.“</p>
<p>Císař 明治天皇 poslední větu vyslovil se zvláštním důrazem na slovo „zbytky“. I on sám se občas dostal do situace, kdy musel s nejlepším kapitánem ve vesmíru, Jackem Burroughsem, osobně vyjednávat ohledně kosmických koridorů, koordinovat průlety hyperkosmických krav červími dírami a jasně vzájemně vyznačit nedotknutelnost světů na obou stranách. Císařských i těch svobodných, jak jim říkal kapitán Jack Burroughs, v japanonském císařství známý též coby Poslední samuraj.</p>
<p>Proto vládci Tří galaxií přišlo velice netaktní, že v situaci, kdy Jack Burroughs evidentně přežil smrtonosný dvojitý útok, kdokoliv mluví o směšných zbytcích pirátského loďstva.</p>
<p>„Můj pane, rád bych vám na bublinové projekci ukázal těch pár plachetnic, které…“</p>
<p>„Kontradmirále, já jsem zhlédl přímý přenos o stavu naší bitevní flotily. Takže než mi ukážete <emphasis>Černý kříž</emphasis>, <emphasis>Silver Hind</emphasis> a <emphasis>Zaragozu</emphasis>…“</p>
<p>„Můj císaři, jak znáte názvy těch jejich bárek…?“</p>
<p>„Kuwabaro, tohle jsem jako neslyšel, ano?“</p>
<p>„Ano,“ bál se Kuwabara říct: <emphasis>„Ano, císaři.“</emphasis></p>
<p>„Tušíte aspoň trochu, kolik energie nás stálo kalibrační pole o rozloze sedmi milionů kilometrů čtverečních?“</p>
<p>„Ne…“</p>
<p>„Byla to soustředěná energie dvou sluncí střední třídy. Hezké, co?“</p>
<p>Kontradmirál Kuwabara byl zmatený více než potácející se slepice, která sezobala zrnka rýže namáčené v saké. Sám měl pocit, že se na Císaře dívá tu jedním, tu druhým okem, aby mu snad nic neuniklo.</p>
<p>„Hezké,“ zakvokal.</p>
<p>Císař si opřel bradu do sepjatých dlaní.</p>
<p>„Ano, hezké. A teď si vemte, že jeden jediný pirát s pár jeho bárkami nejen tento drtivý dopad přežil, ale desetinu kalibračního pole posíleného samotným polirunem nám poslal zpět. Přesně podle nastavení svých zrcadel. Hezké, že?“</p>
<p>„Eh?“</p>
<p>„A pak na nás za tím naším slavným kalibračním polem poslal onen bojovník naše vlastní zbraně.“</p>
<p>„Ano, můj císaři. Zní to obdivuhodně. Přesně tak, jak říkáte.“</p>
<p>„Takže, ctihodný zatím obdivuhodný kontradmirále, nechci vidět váš improvizovaný plán na zničení směšných pirátských kocábek! Chci od vás zítra spatřit strategickou přípravu na zničení pirátského loďstva! Žádných zbytků ani vraků, ale celého toho proklatého pirátského loďstva, které stále stojí proti nám!“</p>
<p>Kuwabara sepjal dlaně na prsou a uklonil se.</p>
<p>„Jak žádáte, můj císaři.“</p>
<p>„Zítra!“</p>
<p>Holografická busta nejvyššího vládce nad dřevěnou <emphasis>tansu</emphasis> se rozplynula<emphasis>.</emphasis></p>
<p>Komodor si s láskou přitiskl katanu <emphasis>Gunto</emphasis> na hruď.</p>
<p>„Ano, pane, zítra,“ pronesl do němého prostoru.</p>
<p>K samotnému střetu zbývalo pouhých čtyřicet hodin.</p>
<p>Bitevní křižník 赤城 se majestátně přesouval hvězdným prostorem. Sunul se vstříc již dávno viditelnému veleobru přezdívanému <emphasis>Obrova paže</emphasis>.</p>
<p>A <emphasis>Ibt al-džauzā</emphasis> je všechny očekávala.</p>
<p>I s tou drobotinou ve svém okolí.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Poslouchejte všichni,“ řekl kapitán do očouzeného a zprohýbaného zvukového vedení. „Protože nám zbylo necelých čtyřicet větších korábů, a i ty jsou dost poškozené, a pak bezpočet bárek, tak mám nápad.“</p>
<p>Nikdo ani nedutal. Každý dřepěl v záchranném člunu a každý byl zvědavý na další šílený nápad kapitána Jacka Burroughse.</p>
<p>Jo-Berserk přenášel jeho řeč všemi dostupnými komunikačními kanály s výjimkou světelných a vlajkových. Nechtěl, aby signály na dálku necelého miliónu kilometrů zachytili šifranti nepřátelského loďstva.</p>
<p>„Jistě víte, že se sem řítí asi šedesát císařských bitevních lodí, křižníků a letadlových lodí. Myslím těch bez jediného náznaku poškození. Mám pravdu, pane Hammane?“</p>
<p>„Ano, pane. Velitelství nepřátelského svazu kompletně přeskupilo síly a posílá sem ty největší, plně bojeschopné lodě. A doprovodná plavidla jako torpédoborce, minolovky či transportní lodě naplněné explozivní municí. Pro průběžné doplňování střeliva.“</p>
<p>„A kolik máme my plně schopných lodí?“ ozvala se kapitánka Margarita. „Myslím těch největších?“</p>
<p>„Nu, plně schopné nejsou, ale jsou v nejlepším stavu oproti ostatním vrakům. Je to <emphasis>Black Cross, Silver Hind</emphasis> a<emphasis> </emphasis>tvá <emphasis>Zaragoza</emphasis>, kapitánko.“</p>
<p>„Ale <emphasis>Zaragoza</emphasis> je dost poškozená! Přišli jsme o kompletní řadu děl a plachty také nejsou…“</p>
<p>„Vím, jak vypadá vaše loď. Ale je to stále jedna ze tří, které dopadly nejlépe.“</p>
<p>„Aha.“</p>
<p>„Takže přejdeme k mému plánu, ano?“</p>
<p>„Posloucháme vás, kapitáne.“</p>
<p>„Ponecháme všechny lodě na svých místech a zmizíme.“</p>
<p>„Pane…?“</p>
<p>„Všechny posádky záchranných člunů se přemístí na koordináty, které vám brzo pošlu. Zůstaňte na příjmu.“</p>
<p>Nikdo se na nic nezeptal. Všichni dřepěli namačkaní v záchranných člunech, bez jediné zbraně, a všichni konsternovaně hleděli na reproduktory komunikátorů.</p>
<p>„A nezapomeňte. Musíme zmizet. Úplně,“ usmál se kapitán Jack Burroughs.</p>
<p>A zapálil si dýmku.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola 8.</strong></p>
<p><strong>Galaktičtí piráti vracejí úder</strong></p><empty-line /><p>„Kontradmirále, vstupujeme do severního kvadrantu.“</p>
<p>Kuwabara stál uprostřed bublinové projekční plochy.</p>
<p>„Vidím, komodore Wheelsi. Vidím.“</p>
<p>„Zatím ani jediná známka činnosti nepřátelského loďstva.“</p>
<p>Kuwabara pokýval hlavou.</p>
<p>„Oni si myslí, že když na nás nestřílí, tak je nevidíme. Nebo že ani my nebudeme střílet.“</p>
<p>„Pane, nevím, ale tohle si zřejmě nemyslí, s dovolením.“</p>
<p>Kontradmirál Kuwabara se pootočil na komodora.</p>
<p>„Milý komodore, vím, proč jsem si vás zvolil za strategického poradce, a cením si každé vaší připomínky či námitky. Ale pokud nesdílíte můj názor, můžete mi nějak srozumitelně vysvětlit, proč ti slavní galaktičtí piráti sedí schoulení ve svých plachetnicích a vůbec nereagují na naši přítomnost?“</p>
<p>„To vám právě vysvětlit nemůžu.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Protože to sám nechápu.“</p>
<p>„Tak vidíte.“</p>
<p>Šedesát bitevních kolosů, každý o délce od patnácti do třiceti kilometrů, se sunulo „pirátským“ kvadrantem. Polovinu oblohy zabíral červený veleobr Betelgeuse. A na jeho pozadí se v zaměřovacích křížích císařských palubních děl, moždířů a torpéd mihotaly tečky několika desítek pochroumaných vesmírných plachetnic.</p>
<p>„Nemusíme spěchat. Myslím, že náš kalibrační i palebný útok ty samozvance zcela rozložil,“ řekl kontradmirál Kuwabara virtuálně shromážděné admiralitě. Komodoři a kapitáni se decentně pousmáli.</p>
<p>„Podle našich dělostřelců se dostaneme na vzdálenost jistého dostřelu za dvacet minut. Pánové, vraťte se na své lodě, dokončete přípravy na palebnou smršť a pak se sem vraťte.“</p>
<p>Kuwabara se kochal pohledem na blížící se uskupení zničené pirátské flotily.</p>
<p>„Vraťte se sem, a zapijeme naše slavné vítězství.“</p>
<p>„Ano, pane!“ zasalutovali nejvyšší důstojníci císařského svazu.</p>
<p>Ale nikdo nesalutoval s takovou radostí jako nadšený Kuwabara.</p>
<p>Ty výhrůžně mlčící vraky na 4D projekci nevěstily nic dobrého.</p>
<p>Jenže důstojníky mnohem více znepokojovala jiná věc.</p>
<p>Proti nim stál <emphasis>Poslední samuraj</emphasis>.</p>
<p>Jack Burroughs.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Císařské lodě proplouvaly mezi zničenými plachetními koráby. I když největší těžce pancéřované bitevníky dosahovaly velikosti třiceti kilometrů, najednou jim ty kocábky nepřipadaly tak titěrné. Trupy těch největších, kliprů, brigantin či fregat, měřily skoro dvanáct kilometrů, nejvyšší stěžně dosahovaly výše pětadvaceti kilometrů a ráhna měla rozpětí od necelého kilometru až do tří.</p>
<p>Ano, díky své plachetní konstrukci vyhlížely křehce, ale jinak to byly plnohodnotné bitevní koráby se vším všudy. Řadové lodě s třemi až pěti řady děl, s dělovými věžemi na vrchních palubách, nyní však zcela zničenými, byly loděmi vzbuzujícími obdiv a úctu.</p>
<p>„Máme šedesát válečných lodí, a tady je na rozstřílení čtyřicet jejich největších plavidel. A samozřejmě další dvě stovky napůl zničených. Takže, kapitáni, zpomalte plavbu kvadrantem natolik, abyste mohli neúprosně a definitivně udeřit na poslední zbytky protivníka.“</p>
<p>Kontradmirál Kuwabara si celý kvadrant nechal ještě jednou projet na projekci.</p>
<p>Jenom císařské loďstvo seřazené v soustředěné útočné formaci. Hezky bok po boku, jedna kryla druhou. Ale jinak… jinak nic.</p>
<p>„A navíc velice zbabělého protivníka.“</p>
<p>Kapitán se ještě jednou rozhlédl.</p>
<p>„Přátelé, ne abyste se mi postříleli navzájem. Cílů je mnoho a jsou blízko u sebe,“ zasmál se. „A nyní – první salvu, pal!“</p>
<p>Trupem obřích bitevníků dunělo hřmění vlastních zbraní.</p>
<p>A to tak, že takřka nebylo slyšet vlastního slova.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Komodor Wheels stál vedle Kuwabary. Paže měl založené na hrudi a po čele mu stékaly kapičky studeného potu. Zatímco venku smetla první vlna oceli, titanu a explozivního materiálu část mlčících plachetnic, on si marně vzpomínal byť na jedinou kosmickou bitvu, z níž by kapitán Jack Burroughs takto potupně utekl.</p>
<p>I v okamžicích, kdy se zdálo všem jasné, že je neprostupně obklíčený nebo že se dostal do nastražené pasti, vždycky vymyslel nějaký fígl, jak z toho své lidi dostat, jak zachránit své milované plachetnice. O jeho tricích se potom psaly celé traktáty a jeho originální strategie se přednášela na vysokých vojenských školách.</p>
<p>Že by přece jen uznal svou neodvratnou porážku?</p>
<p>Ano, i to bylo možné, pokud…</p>
<p>Pokud by to nebyl Jack Burroughs.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Dunění pocházející ještě z první salvy prostupovalo bitevním křižníkem <emphasis>Akagi</emphasis>. A k němu se okamžitě přidalo další. A za chvíli další.</p>
<p>Komodor Wheels zesinal.</p>
<p><emphasis>To ne!</emphasis></p>
<p>Kontradmirál křičel do interimu, aby byl vůbec v tom dunění slyšet:</p>
<p>„Tak se na ně musí! Salva za salvou! Žádné zbytečné přestávky! Jen do nich!“</p>
<p>Kapitán Išihara, nově převelený ze zlikvidované bitevní lodě <emphasis>Haruna</emphasis> na válečnou loď třídy Trismarck, pyšnou a dokonalou <emphasis>Ibuki</emphasis>, si svíral hlavu dlaněmi.</p>
<p>„Naši dělostřelci jsou prostě ti nejlepší ve vesmíru!“ zářil kontradmirál Kuwabara.</p>
<p>„Pane!“ zakřičel do neustávajícího rachotu Wheels, „naši dělostřelci nedokážou za deset sekund kompletně přebít dělové věže!“</p>
<p>„No vida, a vidíte, vy jeden puntičkáři! Dokážou.“</p>
<p>„Pane, za třicet sekund budeme připravení k vypálení druhé salvy!“</p>
<p>„Hurá!“ odvětil Kuwabara, otočil se s úsměvem na rtech a ten úsměv mu zůstal v nezměněné grimase dalších dvacet vteřin.</p>
<p>Křižníkem <emphasis>Akagi</emphasis> zahřměla třetí infrazvuková vlna.</p>
<p>„Ale, ale…“</p>
<p>„Tady <emphasis>Ibuki</emphasis>, kapitán Išihara! Hlásíme poškození zadního kýlu! Nezachytili jsme žádnou nepřátelskou palbu, a už vůbec ne pohyb nepřátelských lodí, ale začínáme mít vážné problémy s muničním skladem! Ten je na <emphasis>Ibuki</emphasis> v zadní části trupu!“</p>
<p>„Pane, pane!“ volal kontradmirála Kuwabaru první strojník křižníku <emphasis>Akagi</emphasis>. „Ve strojovně nastala exploze a způsobila vážnou poruchu gravitačních pístů! Právě to jdeme opravovat a…“</p>
<p>„Co – a?!“ zakřičel Kuwabara. „Dokončete hlášení, strojníku!“</p>
<p>Ve sluchátkách však slyšel již jen střelbu.</p>
<p>„To přece…“ stál zmatený uprostřed bublinového vesmíru. „To přece není možné! Vždyť…“ ukazoval rukou na explodující plachetnice kolem nich. Z jedné na druhou.</p>
<p>„Ano, pane, máme je na palubě,“ sdělil mu komodor Wheels. A zároveň zavelel: „Jménem kontradmirála Kuwabary – vyhlašujeme pro všechny lodě plnou palubní pohotovost! Všichni do zbraně a pročesat každou píď vašich lodí!“</p>
<p>Kontradmirál Kuwabara pohlédl na Wheelse.</p>
<p>„Děkuji, komodore. Děkuji.“</p>
<p>A ještě něco se ozvalo všem ve sluchátkách.</p>
<p>Kapitán Išihara do vší té vřavy jen pronesl:</p>
<p>„Poslední samuraj se nevzdává. Nikdy. To jen tak, pro příště.“</p>
<p>Nikdo k tomu kupodivu nic nedodal.</p>
<p>Ani zhroucený Kuwabara.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Pane, další keramická mina připevněna!“</p>
<p>„Co předek šalupy?“</p>
<p>„Tam taky, pane! Právě teď se přisála k pancíři!“</p>
<p>„Povolte hákovací kotvice! Šalupa se musí vzdálit nejmíň na padesát metrů, a ať vás ti čulibrci nezahlídnou! Musíme se neustále držet pod torpédovací šachtou!“</p>
<p>Třicet metrů dlouhá šalupa <emphasis>Belleisle</emphasis> byla opatřená sluneční vratiplachtou a přední kosou plachtou vyrobenými bez jediné příměsi jakéhokoliv kovového materiálu. Navíc měla jakýsi <emphasis>ruční</emphasis> pohon. To znamenalo, že v podpalubí dřepělo dvacet námořníků a točilo klikovou hřídelí a vyrábělo tak minimum gravitačně usměrňovaného pole, jež bohatě stačilo na rozhýbání takové bárky. Žádný radar podobné plavidlo nedokázal zachytit; snad jedině, že by prolétalo přímo před jeho elipsovitou anténou.</p>
<p>Pět kilometrů před nimi pokládala na trup <emphasis>Akagi</emphasis> další miny posádka třináctimetrové barkasy <emphasis>Marie-Anne</emphasis>. Barkasa neměla ani plachty a bitevním polem se pohybovala pomocí vystřelovacích hákovacích kotvic. Tomuto obskurnímu, ale tolik potřebnému plavidlu velel sám kadet Biederman.</p>
<p>Co ovšem také napomohlo v manévrování a přeskupování malých plavidel, byl náhodný otřes veleobra Betelgeuse. Gigantická hvězda se zachvěla tak, až do okolního prostoru vyzářila kruhové, pravidelné gravitační vlny. Jako kruhy na rybníku.</p>
<p>„Tohle jsme potřebovali,“ zamnul si rukama bocman. „Hurá, příroda do toho jde s námi!“</p>
<p>Jeho vtipy však zrovna nikdo neposlouchal. Nějak nebyl čas.</p>
<p>„Zahákovat o výčnělek kotevního průvlaku,“ zavelel kadet Biederman. „A přeříznout lana u položené miny. Teď!“</p>
<p>Barkasa se ladně přesunula o dvě stě metrů dále, do bezpečí, podél třicetikilometrového kýlu bitevního křižníku. Svou třináctimetrovou délkou připomínala spíše odpadové kuchyňské kontejnery, které se tu a tam vypouštěly do volného vesmíru.</p>
<p>„Pal!“ zavelel ostatním pěti šalupám a barkasám, které se pohybovaly doslova na dosah válečného gigantu.</p>
<p>Série explozí keramických min proběhla ve venkovním vesmíru bez jediného zvuku, ale jen ten pohled na metrové sudy propalující se až dvěma metry silným pancířem bitevníků byl oslnivý. A oslňující. Všichni na palubách pirátských šalup a škunerů, a dokonce i čínských džunek, všichni měli na skafandrech také sklopné svářečské filtry.</p>
<p>Díry propálené do trupů útočících kolosů měly přes tři metry v průměru. Z nich šlehaly gejzíry vzduchu smíšeného s plameny a s hořícími či nehořícími vojáky. Ti měli tu smůlu, že se zrovna nacházeli třebas jen pár stovek metrů od průlomu do vnějšího vesmíru.</p>
<p>„Čekáme deset sekund do vychladnutí průlezů!“ informoval kapitán Jack Burroughs posádky stovek miniplavidel, jež vyslal ke každému císařskému válečnému kolosu. „Připravit se k bojovým stanovištím. Teď! A jdeme na to! Abordáž!“</p>
<p>„Ano, pane! Padáme dovnitř!“</p>
<p>Kapitán Jack Burroughs ve sluchátkách slyšel bojový jásot a řev abordážních skupin.</p>
<p>„Pobijeme je všechny!“</p>
<p>„Ti zkurvysyni konečně pochopí, že tohle není jejich vesmír!“</p>
<p>„Arrrgh!“</p>
<p>Kapitán se také vrhl k průlezu. V jedné ruce kapitánský revolver s pulsním střelivem, v druhé ruce šavli. Zastavil se v příčné chodbě mezi strojovnou a muničním skladem. Potřeboval zorganizovat další postup.</p>
<p>„Zleva se k nám probíjí se svými lidmi kadet Biederman a od příďových lan <emphasis>tralu</emphasis> sem postupuje stovka bojovníků bratrů pod vedením pana Hammana! Náš směr je muniční sklad!“</p>
<p>Vzdálené syčení hydrauliky.</p>
<p>Otevíraly se vstupy z vrchních palub.</p>
<p>Do podpalubí se řítily stovky příslušníků speciálních vesmírných jednotek.</p>
<p>Byly hodně ozbrojené a hodně nasrané. Tohle ještě nezažily, aby se musely bránit uvnitř vlastní mateřské lodě.</p>
<p>„Konečně nějaká bitka,“ zasyčel do helmy vedle kapitána obrovský strojník Golem Ramis. „Chlap na chlapa!“ zadunělo v něm, asi to byl smích, a pozvedl ultralehký kulomet LSAT s teleskopickou municí. Zásobník s jedním tisícem nábojů váží 1,3 kg. Strojník Ramis měl v sumkách po celém těle zásobníků devět. A na opasku explozivní granáty. Ve stehenních pouzdrech mu spočívaly útočné nože Gerber. A v hlavě měl vztek. Kurevskej vztek.</p>
<p>Výborný stimulátor do první linie. Platný tisíce let.</p>
<p>Kapitán se na strojníka ušklíbl.</p>
<p>„Pane Ramisi, proti nám ale nejdou chlapi. Jen zbabělý palubní krysy.“</p>
<p>Jeho odpovědi se opět dostalo všeobecné odezvy v podobě hulákání a povzbuzujících slov, z nichž by většinu museli na veřejnoprávní GALANET průběžně vypípávat. Přímý přenos z bitvy o Betelgeuse by pak z ochraptělých hrdel pirátů zněl přibližně takto:</p>
<p>„<emphasis>Pííííp!</emphasis> Do <emphasis>píp</emphasis>, samozřejmě se na ně <emphasis>píííp</emphasis>! A dáme těm <emphasis>zkurpííp</emphasis> co proto! Jsou to <emphasis>zasrapííp</emphasis> <emphasis>mátizmrpííp</emphasis>! A my je prostě totálně vykydlíme! Jasný, <emphasis>pííííp</emphasis>?“</p>
<p>„Ne, my neporušíme svůj slib božímu Císaři!“ ozvalo se do pípání. „My jsme stráž spravedlnosti, cti a vítězství na té jediné správné straně.“</p>
<p>„To jsou fakt mongoloidi,“ povzdychl si Jack Burroughs. „Jak se chtěj bránit, když pořád melou takový kraviny?“</p>
<p>Piráti se znovu přesvědčili, že na jejich velitele všichni tiskoví mluvčí či oficíři z vyhlášených vojenských univerzit nebo rohatí stratégové ze Švábího štábu prostě nemají.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>A Jack Burroughs tak kráčel do líté vřavy.</p>
<p>Šel do bitvy spokojený.</p>
<p>Jeho plán vycházel.</p>
<p><emphasis>„Musíme zmizet!“</emphasis></p>
<p>A zmizeli…</p>
<p>A nyní se zase objevili.</p>
<p><emphasis>Překvápko!</emphasis></p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>První lodní dok se vznášel mezi zbytky planety Taranis, rozstřílené před dvěma sty lety císařskou flotilou při operaci <emphasis>Anarchyon</emphasis>. Největší souvislé kusy planetární hmoty propojovaly navzájem gigantické polirunové nosníky. Odsud vyplouvaly nové, největší fregaty, klipry a brigantiny. A nikdo se dosud nedozvěděl o tomto přístavu skrytém v troskách nebohé planety.</p>
<p>Největší dok měl dokořán otevřenou boční bránu o průměru dvou kilometrů. Mezi přistávací plochou a vnějším vesmírem se rozprostíralo silové pole udržující v doku dýchatelný vzduch.</p>
<p>Kapitán Jack Burroughs seděl na letištním vznášedle a spolu se sanitkami a požárními vozy objížděl celou plochu přístaviště.</p>
<p>Každou chvíli pronikaly silovým polem desítky dalších záchranných člunů. Byly to tisíce zachráněných lidí, někdy skoro celých posádek, jindy jen pár lidí, ale těch člunů se do hangáru ve zničené planetě Taranis nakonec slétlo na sedm set.</p>
<p>Dalších sto padesát člunů přistálo na jižní hranici kvadrantu, u miniplanetky Plooto X2.</p>
<p>„Máme málo času, přátelé,“ začal kapitán Jack Burroughs. „Jen vám chci říct, že jsem sakra rád, kolik vás přilétlo na tenhle mejdan. A to platí i pro harcovníky na Plootu.“</p>
<p>Potlesk. Radost. Odhodlání.</p>
<p>„Nemám čas a ani vám nepotřebuju vysvětlovat, kolik miliard lidí nám věří. Okamžitě přejdu k plánu. Pohleďte na plátno za mnou. Plooto, máte nás na příjmu?“</p>
<p>„Oukej, pane.“</p>
<p>„Výborně. První věc – <emphasis>Chapadla</emphasis>. Tím, že nám eliminovali <emphasis>Chapadla</emphasis>, jsme je ztratili nejen ze zaměřovacích lokátorů, ale taky jsme přišli o možnost je pořádně zaměřit.“</p>
<p>V tisícihlavém shromáždění se občas ozvalo zasyčení zapalovače nebo tiché zakašlání.</p>
<p>„K tomuhle nepotřebuji žádnou prezentaci. Řešení je prosté: zaútočíme, až je uvidíme na vlastní oči!“</p>
<p>Tisíce hrdel suše polkly.</p>
<p>„Neptejte se mě, jak a čím zaútočíme, pokud byste ovšem měli na mysli naše bitevní koráby. Jimi nezaútočíme. Jsou odepsané. Ale na ně se přesunou dělostřelci, zaměřovači a personál muničních skladů. A čím se přesuneme zpátky k našim lodím? Záchrannými čluny.“</p>
<p>Zahučení davu.</p>
<p>„A teď to hlavní, když jsme si už skoro všechno vysvětlili,“ pousmál se kapitán.</p>
<p>„Ne, Jack nepřestane vtipkovat, ani kdyby ho řezali vejpůl,“ zasyčela kapitánka Margarita. „Zaživa!“ Zrovna teď ho neměla ráda. „Co jsme si, kurva, vysvětlili?“</p>
<p>„Tedy, čím na císařské uskupení zaútočíme my? Naše velké lodě budou jejich první obětí, že? Tak zaútočíme malými loděmi.“</p>
<p>Jack Burroughs stiskl tlačítko ovladače.</p>
<p>Před ostřílenými vesmírnými vlky, před dělostřelci, prvními důstojníky, kuchaři a strojníky, před specialisty na abordáž, před pyrotechniky i pomocným personálem začaly po plátně postupně proplouvat lodě, z nichž mnohé ani neznali. Lodičky menší než torpédo, drobnější než kartáčová střela.</p>
<p>Šalupy, škunery, barkasy, jachty, bárky, tažné remorkéry, katamarány…</p>
<p>„Jo, tak až na ně vlítnem s tímhle arsenálem, pane, tak ti žlutý sráčové otočí ty svý třicetikilometrový cirkusy a budou odsud plachtit jak na jachtařských závodech!“</p>
<p>„Prosím, kdo to řekl?“</p>
<p>„Palubní strojník Ramis z <emphasis>Independence</emphasis>, pane. Promiňte, zřejmě mi to ujelo.“</p>
<p>„Naopak, pane Ramisi. Neujelo. Vyjádřil jste to úplně přesně. A osobně vás si beru do svého přepadového oddílu.“</p>
<p>„Je mi ctí, pane… ale pořád nechápu, jak na ty obry zaútočíme?“</p>
<p>„Jako dotěrný hmyz.“</p>
<p>„No tak to jste mi to moc nevysvětlil, pane. Do prdele práce! Já tady nejsem na nějaký zkurvený hádanky. Já jsem tady na boj, můj veliteli!“</p>
<p>Kapitán namísto další diskuse spustil další vlnu obrazů: hákovací kotvice, svazky vystřelovacích polirunových lan, sekyry, palcáty, mačety a šavle, chladné a palné zbraně včetně lehkých i těžkých kulometů. Nakonec přišly na řadu přísavné miny, keramické propalovací nálože, implozivní granáty, útočné explozivní střely, bazuky a magnetické i energetické projektily.</p>
<p>„Už rozumím, pane,“ ozval se Ramis.</p>
<p>Jack Burroughs ho ignoroval. Co mu chtěl sdělit, to mu sdělil.</p>
<p>„Taktické pokyny budete mít všichni na monitorech přidělených lodí během dvaceti minut. Teď se převléknete do skafandrů. Výstrojní sklady jsou otevřené a čekají tam na vás stovky sličných výstrojních důstojnic.“</p>
<p>Bojový ryk zaplnil oba vzdálené doky.</p>
<p>„A nyní se opět vraťme do časů slavných bitev, vybojovaných před vynálezem <emphasis>Chapadel</emphasis> doktorky Charybdy a před mnoha dalšími skvělými vynálezy!“</p>
<p>Auditorium na okamžik zmlklo.</p>
<p>„Teď jsme tady jen my, piráti, kurva! A oni, zasraní alieni!“</p>
<p>Skandování za hranicí hlasových možností.</p>
<p>„Nikdo jiný to za nás neudělá! A proč?“ zařval Burroughs naplno.</p>
<p>„Protože my jsme ti nejlepší!“ zaduněly mu vstříc hlasy tisíců bojovníků. „Pane!“</p>
<p>Kapitán Jack Burroughs se pousmál.</p>
<p>Správně.</p>
<p>Tohle jsou <emphasis>jeho</emphasis> piráti…</p>
<p>Jeho rodina.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Pane Ramisi, vyčistěte tu chodbu vlevo, prosím!“</p>
<p>Obr ani nehlesl obvyklé <emphasis>„provedu“</emphasis> a vypustil z kulometu LSAT takový bengál, že dalších tři sta metrů chodeb včetně zahnutých odboček pročistily teleskopické projektily jedna báseň.</p>
<p>Stejně se ale odněkud odnaproti ozvala sveřepá střelba. Projektily jim hvízdaly nad hlavou a s bzučením se odrážely od kruhových stěn průchozích tunelů. Muselo to být z úkrytů v chodbách nebo z příčných křižovatek.</p>
<p>„Do prdele,“ zabručel si jen tak pro sebe strojník Ramis. „Posílám tam pár vajíček. Všichni ke stěně!“</p>
<p>Za chvíli se chodbou prohnala ohnivá smršť. Z oblaků kouře vybíhali hořící císařští vojáci – rovnou před ústí hlavní abordážní party.</p>
<p>„A pokračujeme, směr muniční sklad. Všichni máte plán lodi na hledí přilby. Takže ukažte těm uniformovaným krysám, kdo je na <emphasis>Akagi</emphasis> pánem!“</p>
<p>„Pane, bocman Hamman! Jste na příjmu?“</p>
<p>„Mluvte, pane Hammane!“</p>
<p>„Dobyli jsme strojovnu válečné lodě <emphasis>Ibuki</emphasis>. Další abordážní skupina právě pracuje na likvidaci komunikačního a ovládacího systému lodě.“</p>
<p>„Výborně! Jakmile doděláte svou práci, přesuňte se na bitevní loď <emphasis>Mikasa</emphasis>. Parta ze <emphasis>Silver Hind</emphasis> tam má nějaké problémy.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Nikdo z příslušníků císařské flotily nezažil takhle masivní útok na palubě vlastní lodě a následující krutý boj muže proti muži. Po palubách bitevních lodí pobíhaly tisíce císařských vojáků a hledaly pár stovek, které se dovnitř dostaly z několika míst najednou.</p>
<p>Jako první většinou piráti vyřadili ovládání průlezů, dveří a propustí mezi jednotlivými komorami. Kybernátoři v čele s Jo-Berserkem doslova čarovali. Námořníkům se na hledí přilby promítaly barevné linie, cesty, energetické siločáry a šipky navádějící po jednotlivých virtuálních chodbách buď ke gravitačním generátorům, jaderným reaktorům, či do muničních skladů.</p>
<p>Kapitán Jack Burroughs nechal v první fázi zaútočit na císařské kolosy pouze tři čtvrtiny obskurních plavidel. Po zničující akci kalibračních polí a minových a energetických stěn se do obou skrytých doků slétlo na osm set padesát záchranných člunů. V každém bylo od deseti do třiceti lidí.</p>
<p>A těchhle dvacet tisíc nasraných, po zuby ozbrojených pirátů se nalodilo do pěti set abordážních lodí. Na každou ze šedesáti císařských lodí tak připadlo přes tři sta specialistů pro boj zblízka. Na každý císařský bitevník se přilepilo devět invazních kocábek.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Kontradmirál Kuwabara sledoval na mihotající se bublinové projekci své hrdé, desetikilometrové bitevníky. Z každého šlehaly plameny, některé byly dokonce naváděné proti sobě a bylo jen otázkou času, kdy se vzájemně rozdrtí a ztratí se v jediné superexplozi. Na trupech křižníků zely desítky děr. Útočná plavidla totiž postupně propalovala trupy tam, kudy byl nejsnadnější vstup do další lodní komory.</p>
<p>„Proč je, komodore, prostě nepostřílíme na těch trupech, vzájemně mezi sebou?“</p>
<p>Komodor Wheels odvětil, jak nejstručněji mohl.</p>
<p>„Protože bychom si naší palebnou silou za pár vteřin zničili vlastní lodě.“</p>
<p>„A jak to, že je ani nemůžeme zaměřit do bublinové projekce?“</p>
<p>„Pane, plavidla o délce deseti až dvaceti metrů, navíc vyrobená z přírodních materiálů, neumíme zachytit jinak než opticky. To, co vidíte v projekci, nejsou záznamy radarů, ale zobrazení z naší optické soustavy.“</p>
<p>„Tím chcete říct, že kdyby náhodou ty zběsilé hordy objevily věže s optickým zařízením, tak bychom….“</p>
<p>Bublinová projekce se rozkmitala ještě rychleji než před chvílí.</p>
<p>A zmizela.</p>
<p>„Tak bychom už odsud nespatřili nic,“ dodal komodor Wheels.</p>
<p>Kontradmirál Kuwabara zíral na holé stěny centrální taktické haly. V podobných prostorech na různých typech lodí takto plánoval a vyhrával bitvy. Dokonalé komunikační spojení, propojení se Švábím štábem i kódovacím ústavem v Bletchley Parku, radary a kalibrační vlny osahávající prostor milióny kilometrů kolem vlajkové lodě, to vše zobrazeno v čtyřrozměrné, strategicky pojaté projekci.</p>
<p>„Co je tohle, proboha, za lidi?“ otáčel se v potemnělé hale velikosti fotbalového stadiónu. „Vždyť jsme jim zničili veškeré lodě, rozprášili je po celém kvadrantu, připravili je o všechno…“</p>
<p>„A to bude ono.“</p>
<p>„Co?“ Kuwabara se vztekle otočil na Wheelse.</p>
<p>„Tím, že jsme je připravili o všechno, už nemají co ztratit, pane.“</p>
<p>Ostatní důstojníci stáli kolem a ani nehlesli.</p>
<p>„Co vy tady?“ rozkřičel se na ně kontradmirál. „Do zbraně! Všichni! A jděte konečně už taky dělat něco pořádnýho! Třeba zabíjet ty pirátský krysy!“</p>
<p>„Pane, dovolte, když pošlete velící důstojníky do přímých střetů, nebude mít kdo koordinovat postup jednotek…“</p>
<p>„A vás, Wheelsi, vás zbavuji všech funkcí!“ Kontradmirál už nevěděl kudy kam. „A po téhle akci vás čeká válečný soud! Rozumíte?“</p>
<p>„Ano, pane. Rozumím. Dovolte mi odejít.“</p>
<p>„Padejte mi už z očí, vy… vy jeden přechytralej!“</p>
<p>Kuwabara za chvíli zcela osaměl. Důstojníci a velitelé se vydali do podpalubí. A Wheels… čert vem toho zpropadeného Angličana!</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Masakry v podpalubí jednotlivých bitevních lodí pokračovaly. Útoky japanonských oddílů byly sice mohutné, ale ve spletitých chodbách se tříštily do jednotlivých soubojů muže proti muži. Nemluvě o tom, že zavírání přepážek a průchodů mezi částmi lodí už většinou ovládali pirátští vetřelci. Stačilo vyřadit okruh chlazení jaderného reaktoru a pak šlo jen o to, co nejdříve z umírajícího plavidla vypadnout. Stačilo, aby se pár lidí prostřílelo do muničního skladu, a pak se muselo prchat vskutku svižně. Stačilo navést a zablokovat řídící mechanismus gigantů tak, aby se v nejbližších minutách či desítkách minut srazili. A pokaždé se muselo velice rychle vyklidit místo činu.</p>
<p>Piráti se vraceli do svých šalup, barkas a jachet.</p>
<p>Císařští vojáci zůstali po tisících uvěznění v jednotlivých komorách svých mateřských lodí. A pokud se některým podařilo dostat z uzavřených prostor a dojít až k propáleným dírám v trupu, neměli do čeho nasednout. Z letadlových lodí neodstartoval snad jediný letoun, protože poškodit uzávěry průniků pro katapultované stíhačky bylo pro Matematické Mechy jednodušší než složit pětitisícové puzzle mořské hladiny během sedmi vteřin. A na letadlových palubách vždy stačilo nechat explodovat jeden dva letouny, a za chvíli vybuchla celá paluba.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Volám všechny lodě schopné střelby!“ zavelel kontradmirál Kuwabara do interkomu.</p>
<p>Spojení zatím ještě fungovalo.</p>
<p>„Pane, mám ještě funkční zadní dělovou věž!“</p>
<p>„Ovládáme ještě vrhače podprostorových <emphasis>Plejtváků</emphasis>!“</p>
<p>„Dosud držíme protiletadlové baterie!“</p>
<p>„Pane, musíme spěchat, za pět minut se srazíme s <emphasis>Ibuki</emphasis>!“</p>
<p>„Hlásíme střet s lodí <emphasis>Nagato</emphasis>! Končíme!“</p>
<p>„Přední dělové věže v palebném postavení!“</p>
<p>„Zaměřte největší pirátské plachetnice!“ zakřičel Kuwabara. „Ani oni se nebudou mít kam vrátit! Tyhle vraky by ještě mohli opravit, ale z trosek rozprášených kolem Betelgeuse už nikdy nestvoří nic!“</p>
<p>„Ano, pane, začínáme zaměřovat!“</p>
<p>„My také, pane!“</p>
<p>„No a my vás už máme zaměřený dávno, ty tajtrlíku.“</p>
<p>„Výborně, připravit se k palbě… co?“ zařval.</p>
<p>„Kuwabaro, Kuwabaro, kterej vůl z tebe udělal kontradmirála?“</p>
<p>„Cože? Co? Přece nás císař!“</p>
<p>„Jako bych to neříkal. Víš, nejdřív sis měl, veliteli, ověřit stav našich korábů. Protože to, že mají polámané stěžně a ráhnoví a potrhané plachty, ještě nemusí znamenat, že jsou zničený celý. Třeba dělové paluby, namátkou.“</p>
<p>Kuwabara zakřičel: „Pokračovat v zaměřování a při první možnosti pálit!“</p>
<p>„Hele, teď mě poslouchej. Řeknu kouzelný slůvko.“</p>
<p>„A co jako? <emphasis>Prosím</emphasis>?“ snažil se Kuwabara natáhnout čas.</p>
<p>„Ne. Řeknu – pal!“</p>
<p>„Nééé,“ zaječel kontradmirál císařského loďstva Kuwabara.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Padesát metrů od něj se začínal odsouvat vrchní kryt velitelského můstku.</p>
<p>Kuwabara si připadal jako ve špatném kině.</p>
<p>Na špatném filmu.</p>
<p>Ve stále se zvětšujícím panoramatickém průhledu do kosmu se postupně objevovaly gigantické pirátské plachetnice. Přesně jak mu to teď vysvětlil Poslední samuraj Burroughs. Poškozená ráhnoví, polámané stěžně, zničené palubní nástavby, ale ze všech dvou až tří dělových palub se postupně zablesklo.</p>
<p>„Kdo to…“</p>
<p>„Jen jsem upravil výhled, vy kontradmirále.“ Kuwabara naposledy zaslechl kapitána Jacka Burroughse. „Abyste se taky někdy podíval, jak vypadá válka doopravdy, nejen v těch vašich posraných bublinách.“</p>
<p>Kontradmirál s hrůzou v přivřených očích sledoval celé řady blížících se projektilů. Všechny řadové lodě stály bokem k němu. To znamená, že mohly využít plnou palebnou sílu sta a sta děl.</p>
<p>Kuwabara si kryl obličej rukama. Couval po prázdné ploše od panoramatu zkázy.</p>
<p>Zůstal na svém velitelském můstku úplně sám.</p>
<p>Bez důstojníků, bez vojáků.</p>
<p>Bez naděje.</p>
<p>To poslední, co zahlédl, byly dva obrovské projektily s modrou keramickou hlavou.</p>
<p>Její průnik metrovým pancéřovým sklem už nezaznamenal.</p>
<p>Protože se vypařil o několik mikrosekund dříve, než se do nitra jeho vlajkové lodi <emphasis>Akagi</emphasis> dostaly třistatunové explozivní nálože. Piráti jim postaru říkali <emphasis>kartáčové střely</emphasis>.</p>
<p>Také dovedly v mžiku vyčistit palubu nepřátelské lodě.</p>
<p>Jen jich na bitevní křižník 赤城 muselo být o něco víc.</p>
<p>A potom z dalších karavel a fregat a kliprů a galeon vyšlehly další stovky dělových výstřelů.</p>
<p>Co rána, to zásah.</p>
<p>Ono se v podstatě ani nešlo netrefit, protože císařské lodě měly opravdu, nu, kosmické rozměry a byly blízko u sebe. Nemluvě o tom, že nenápadným manévrováním <emphasis>mrtvých</emphasis> plachetních obrů se některé lodě dostaly k bitevníkům císařského loďstva na neuvěřitelných pár desítek kilometrů.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Kapitán Jack Burroughs už dávno seděl ve své šalupě <emphasis>Belleisle</emphasis> a sledoval zánik pyšného císařského loďstva takříkajíc na vlastní oči.</p>
<p>Třicetikilometrové kolosy byly již tak dost poničené explozemi muničních skladů, roztavené vlastními jadernými reaktory nebo se hroutily samy do sebe díky vyřazení gravitačních generátorů. A nyní se jim do obřích titanových těl <emphasis>propalovala</emphasis> jedna střela za druhou.</p>
<p>Těch střel ze všech pirátských lodí byly tisíce.</p>
<p>A jak už bylo řečeno: co rána, to zásah.</p>
<p>„Chlapi, pro dnešek jsme tady skončili.“</p>
<p>Chvíli mlčel a pak jen řekl:</p>
<p>„Děkuju vám, vy holoto jedna pirátská.“</p>
<p>A kolem červeného veleobra se rozprostřel tisícerý, vděčný, šťastný, i když dost unavený smích.</p>
<p>„Plujeme domů, chlapi. Domů. Do doků.“</p>
<p>Tak řekl kapitán Jack Burroughs.</p>
<p>A tak se také stalo.</p><empty-line /><p><strong>Epilog</strong></p>
<p><strong>Pocta červenému veleobru</strong> <strong>إبط الجوزاء</strong></p><empty-line /><p>„Kapitáne, volá vás bocman. Támhle, ze zadní paluby!“</p>
<p>Strojník Ramis si před chvílí zvedl filtr svářečské přilby a vstal, aby sáhl po dalším materiálu. A přes okraj děla zahlédl signalizujícího a hulákajícího prvního důstojníka Hammana. A konečně také zaslechl, co křičí.</p>
<p>„Ramisi, rychle, vytáhni kapitána!“</p>
<p>Ono při sváření spárů energetického moždíře toho fakt moc neslyšíte.</p>
<p>Ramis poklepal kapitánovi na azbestový oblek a ukázal nahoru. Kapitán se vysunul z děla vedle strojníka a sundal si přilbu.</p>
<p>„Pane, pane, máme tu návštěvu!“</p>
<p>„Bože, tak si aspoň nabijte pistole a revolvery. Asi jim vyrazíme naproti na koních, se mi zdá.“</p>
<p>„Pane, podívejte se nahoru!“</p>
<p>Kapitán vzhlédl na kousíčky oblohy mezi kusy planety Taranis. Ve výhledu mu vadily i mohutné traverzy a spoje držící planetární těleso pohromadě.</p>
<p>Ale i to mu stačilo.</p>
<p>Těsně nad planetou se sunul bitevní kolos. Skrz průzory mezi kusy skal a polirunu na ten trup zíral asi dvě minuty, a stále mu nebyl konec.</p>
<p>„No tak si k těm pistolím vemte ještě sekyry a kudly.“</p>
<p>„Příkaz z bitevníku zní, abyste nasedl do šalupy <emphasis>Belleisle</emphasis> a doletěl k bitevní lodi.“</p>
<p>„Všichni mě poslouchejte! Naloďte se do našich osvědčených kocábek, vemte zbraně, co máte na dosah ruky, a vyplouváme!“</p>
<p>„Ano, pane!“ ozvaly se tisíce znavených dělníků, pirátů, žen i dívek.</p>
<p>„Ukážeme jim, že radši zhyneme ve vesmíru, než aby nás tady vykouřili jako nějaké smrduté tchoře!“</p>
<p>„Ano, pane.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Pět set bárek a šalup a škunerů se vzneslo nad utajené doky.</p>
<p>„Proboha,“ hlesl kapitán Jack Burroughs. „Vidíte to, Ramisi, vidíte to, pane Hammane?“</p>
<p>Viděli to všichni. Vnímal to i Jo-Berserk, další z narychlo svolané posádky.</p>
<p>Na pozadí červeného veleobra <strong>إبط الجوزاء</strong> se pár desítek kilometrů od sebe vznášelo na třicet bitevních lodí, těžkých křižníků, letadlových lodí a doprovodných torpédoborců a minolovek.</p>
<p>A všechny ty lodě měly vyvěšenou černou vlajku s bílou lebkou a zkříženými hnáty.</p>
<p>„No to mě poser,“ vyjekl kapitán. Zřejmě poprvé v životě.</p>
<p>„Voláme kapitána Jacka Burroughse,“ ozval se usměvavý hluboký hlas, v němž bylo znát, že kapitánova slavná věta prolétla celým severním kvadrantem. „Jste na příjmu, pane?“</p>
<p>„Pane prezidente, ehm, promiňte…“</p>
<p>„Co bych vám měl prominout? To, že jste nás zachránili?“</p>
<p>„Vždyť nás za to platíte, ne?“</p>
<p>„Ne, za to, co se tady odehrálo, za to vás neplatíme. Já jsem pozorně sledoval záznamy z celé té bitvy. Takhle nebojují žoldáci, kapitáne. Vy jste obětoval celé své loďstvo.“</p>
<p>„No, to proto, že jsme vás chránili. To dá rozum, ne? Jinak by to proti těm císařskejm ani nešlo. Vždyť jste to, pane prezidente, na těch záznamech musel vidět.“</p>
<p>„Ano, viděl jsem. Všechno.“</p>
<p>„Aha, tak teď zase budete hlídat vy nás?“ snažil se pousmát Jack Burroughs. „My ale zrovna teď nemáme moc hotovosti. Mám sice něco na důchodovým, ale nic moc.“</p>
<p>„Můžete být někdy vážný, pane kapitáne?“</p>
<p>„Vždyť se o to, pane, snažím celý tenhle hovor!“</p>
<p>„Takže vážně poslouchejte – všechny tyto válečné lodě vám nyní předáváme.“</p>
<p>Kapitán Jack Burroughs se zajíkl.</p>
<p>Strojník Ramis jej snaživě třískl do zad, až si kapitán dal druhou o monitor před sebou.</p>
<p>„Co se tam u vás děje? Nějaká porucha?“</p>
<p>„Ano, porucha osobnosti,“ řekl kapitán a vlepil Ramisovi tátovský pohlavek.</p>
<p>„Mohu tedy pokračovat?“</p>
<p>„Ano, pane. Víte, jak jste říkal, že ty vaše krásný lodě, že nám je dáte nebo tak nějak, to mě jaksi vyvedlo z míry. Promiňte.“</p>
<p>Prezident se tentokrát pousmál nahlas.</p>
<p>„V našich docích budujeme tyhle kolosy již mnoho let, čistě pro individuální ochranu, rozumějte. Kdybyste se třeba nemohl věnovat boji nebo že by vám někdo zaplatil víc…“</p>
<p>„Pane prezidente, co si o nás myslíte?“</p>
<p>„Ne, to si nemyslím. Ale chápete, musíme se jistit ze všech stran.“</p>
<p>„Samozřejmě. To je jasné.“</p>
<p>„Takže abych tento slavnostní akt uzavřel… my budeme dál v našich továrnách a docích stavět nové vesmírné bitevní lodě. A tyhle vám věnuji jménem celého společenství svobodných planet, kapitáne Burroughsi. Za tuhle bitvu, která vejde do dějin jako <emphasis>Poslední bitva u Betelgeuse</emphasis>, si je zasloužíte. Vy a všichni vaši lidé. Tak rozhodly parlamenty a vlády na našich světech.“</p>
<p>Kapitán a další tisíce pirátů užasle hleděli na obrovité bitevníky. Vznášely se v pravidelných rozestupech a zabíraly přes půl obzoru. A za nimi pulsovala Betelgeuse, jejich mateřská hvězda. Největší mateřská hvězda ve vesmíru.</p>
<p>„Pane,“ ozval se po chvíli Burroughs, „pane, to je krása!“</p>
<p>„A teď se prosím soustřeďte na východní horizont. Ano, tam za obzorem Taranis.“</p>
<p>Zpoza zničené planety zvolna vyplouvaly nádherné, novotou se lesknoucí plachetnice. Tři klipry, devět fregat a dalších třicet brigantin, korvet či galeon.</p>
<p>Plachty se pyšně nadouvaly ve slunečním větru a z děl blýskaly slavnostní salvy.</p>
<p>To vše se odehrávalo ve vesmírném, majestátním tichu.</p>
<p>Kapitán Jack Burroughs se zvolna usadil na úzkou lavici. Když si přejel tváře dlaněmi, strojník Ramis zahlédl, že je má mokré. Kapitán měl v očích slzy.</p>
<p>Kapitán pohlédl na ostatní a přitiskl si ukazovák na ústa. Bocman dělal, že si toho vůbec nevšiml. Jo-Berserk měl poprvé v životě zatažené optické tykadlo. Jen z břišního otvoru mu vyšel dojatý vzlyk. A obrovitý strojník? Ten prostě jen přikývl.</p>
<p>Jack Burroughs si odkašlal a pokračoval:</p>
<p>„Pane prezidente, mohl bych vám nyní tisíckrát děkovat, za všechny naše lidi, za živé i za ty padlé. Za tento neuvěřitelný dar. Ale místo toho vám poděkuji jednou, ale zato pořádně. Věřte, že s touhle flotilou vás ubráníme třeba i před samotným ďáblem!“</p>
<p>Prezident se naklonil k mikrofonu a snažil se odpovědět co nejtišeji, i když věděl, že to uslyší všichni. Všichni piráti a všech dvacet sedm miliard svobodných bytostí.</p>
<p>„Víte, Jacku, kdyby mi tohle řekl kdokoliv jiný, tak bych se mu vysmál. Ale vám – vám to věřím!“</p>
<p>„Děkuji, pane.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Druhý den stál kapitán Jack Burroughs na velitelském můstku bitevní lodě <emphasis>Fury</emphasis>. Obhlížel své nové loďstvo. V docích nechal třetinu strojníků a řemeslníků a k nim se ještě přidaly tisíce dobrovolníků z lodí, které sem včera dorazily. Opravovali a rekonstruovali tam pověstný klipr <emphasis>Black Cross,</emphasis> galeonu <emphasis>Silver Hind</emphasis> a Margaritinu <emphasis>Zaragozu.</emphasis></p>
<p>Kapitánka Margarita stála po boku svého velitele.</p>
<p>„Víte, kapitáne, co si myslím? O tomhle našem dobrotivém veleobru?“</p>
<p>„Povídejte.“</p>
<p>„Naše hvězda nás má ráda.“</p>
<p>„A to jste si nějak spolu telefonovali, nebo vám to napsala?“</p>
<p>„Sem mi to napsala, Jacku,“ řekla kapitánka Margarita a přitiskla si dlaně na ňadra. „Rovnou do srdce.“</p>
<p>Kapitán se k ní otočil. Hleděl na tu krásnou ženu zcela vážně.</p>
<p>„Všiml jste si,“ pokračovala kapitánka, „že pokaždé, když jsme potřebovali silný vítr v zádech, tak zapulsovala? Ne, nepřerušujte mě. Takhle to udělala třikrát. I změnou gravitačního pole nám pomohla při abordážích. Probírala jsem asi půlku noci záznamy její aktivity. Ona prostě musí nějak vědět, že ji máme rádi. Že k ní patříme.“</p>
<p>Jack Burroughs objal kapitánku kolem ramen.</p>
<p>„Tak mi to řekněte všechno, prosím.“</p>
<p>„Není to tak, jak si třeba myslíte. Nic o hvězdné inteligenci, o chytrých planetách nebo jiné podobné sci-fi povídačky.“</p>
<p>„A jak to je?“</p>
<p>Jack se jí díval do modrých očí.</p>
<p>„Naše Betelgeuse se k nám chová jako plejtvák. Kolem toho taky pořád krouží rybky a ožírají mu parazity na těle. Ne, my neožíráme kosmické červy, ale třeba je mu milé naše neustálé plavení se v jeho vlnách, samotné záření našich motorů. Možná mu prostě jen dělá dobře, že má kolem sebe jiné bytosti. I když jen takhle malililinkaté. My jsme tady všichni vlastně takoví <emphasis>symbionti</emphasis>.“</p>
<p>„Možná opravdu ví, že ho máme rádi,“ řekl Jack Burroughs.</p>
<p>Kapitánka se vymanila z objetí a smutně se pousmála.</p>
<p>„Já vím, že to je blbost… ale zní to hezky, ne?“</p>
<p>„Zní to krásně, kapitánko.“</p>
<p>Oba se dlouho dívali na majestátní masu hvězdného veleobra.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>A možná se jim to jen zdálo… ne, určitě se jim to zdálo!</p>
<p>Povšimli si totiž, že červený veleobr o průměru dvě miliardy kilometrů nepatrně zapulsoval.</p>
<p>A vypustil do okolního vesmíru hebké, barevné prstence kosmického prachu.</p>
<p>Ale to se jim opravdu asi zdálo.</p>
<p>I když… i když ty prstence byly nádherné. Po celé generace je obdivovaly miliardy bytostí i na těch nejvzdálenějších svobodných planetách.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Doslov</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Razantní vzestup české sci-fi</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Česká science fiction po letech, kdy mezi českými autory dominoval její žánrový protipól a zároveň souputník fantasy, zvedá hlavu. A není to nesmělé rozkoukávání se, ale spíš razantní rozražení dveří. Pryč je doba, kdy pozice neochvějně drželi v podstatě jen veteráni jako Robert Fabian nebo sporadicky píšící Jiří Kulhánek či František Novotný, a skomírající žánr podpořil sem tam nějaký titul z edice Pevnost nebo z procházkovsko-žambochovské série John Francis Kovář. Ke sci-fi v nejryzejší podobě (již pro zjednodušení vymezím škatulkami subžánrů space opera, hard sci-fi a military sci-fi) se v minulých letech vrátili někteří matadoři z osmdesátých a devadesátých let jako Josef Pecinovský, mimořádného úspěchu i mediálního zájmu se dočkala série <emphasis>Mycelium</emphasis> Vilmy Kadlečkové a rodí se i nová generace autorů, poučených současnými světovými trendy.</p>
<p>Důkazem tohoto všeho budiž i nová edice nakladatelství Brokilon Evropská space opera, jejíž podstatnou část tvoří právě díla českých autorů, a zejména tato antologie, která v jednom svazku spojuje spisovatele několika generací, a až na jednu výjimku v podobě slovenského Antona Stiffela je ryze „česká“.</p>
<p>Editor Robert Pilch se v <emphasis>Capricornu 70</emphasis> rozhodl zkombinovat zcela nové texty s těmi, které již někdy časopisecky nebo knižně vyšly – a základním spojovacím prvkem bylo, že se děj musí odehrávat ve vesmíru, ať už vzdáleném, nebo poblíž Země. V antologii tak na jedné straně objevíte téměř dvacet let starou, přesto stále moderním jazykem psanou a čtivou povídku <emphasis>Nájezdníci</emphasis> Vladimíra Šlechty, a na straně druhé zbrusu nový text vracejícího se „velmistra“ Jiřího W. Procházky <emphasis>Poslední bitva</emphasis>, který jen dokazuje, že i military sci-fi se dá psát s punkovou sžíravostí a razancí.</p>
<p>„Veteránskou“ vesmírnou flotilu zde pak zastupují ještě další dva brokilonští koně – v povídce <emphasis>Vesmír z druhé strany</emphasis> jazykově nezvykle střídmý, ale o to vtipnější Petr Heteša, a dlouhá léta polozapomenutý Pavel Obluk, jehož <emphasis>Prospektoři</emphasis> jsou založeni na působivém nápadu, který z hlavy jen tak nevymizí. A samozřejmě i Jaroslav Mostecký, nad jehož strhující akční povídkou plnou dějových zvratů a vražedného obřího hmyzu <emphasis>Sloužím vlasti, kurva</emphasis> si lze jen povzdechnout, jaká je škoda, že autor v poslední době publikuje tak málo.</p>
<p>Kapitolou samou o sobě je pak návštěva žánru sci-fi ze strany nejpopulárnější české fantasy autorky Petry Neomillnerové, která v titulní povídce antologie dokazuje, že nezaměnitelný, překotný vypravěčský styl, jímž proslula, lze bez problémů naroubovat i na space operu.</p>
<p>Triumvirát mladých autorů, kteří do antologie přispěli, však také nelze označit za začátečníky. Jan Kotouč se v povídce <emphasis>Ex Luna, annihilatio</emphasis> tentokrát zcela oprostil od svého „weberovsky“ rozmáchlého <emphasis>Sektoru Hiramo</emphasis>, a ukázal, že mu nejsou cizí ani krátké, sevřené texty. Julie Nováková zase jen potvrdila, s jakou grácií je schopna přeskakovat z jednoho žánru do druhého, a v <emphasis>Odvrácené straně</emphasis> stvořila působivý komorní příběh o zradě a nezdolné touze přežít v nehostinném prostředí kolonizované planety.</p>
<p>Povídka <emphasis>Vrak</emphasis> Jana Hlávky, jedné z nejzářivějších hvězd současné české sci-fi, je pak deset let starou variací na vyvražďovačky ve stylu filmu <emphasis>Vetřelec</emphasis> s tísnivou atmosférou vesmírného korábu, v němž někdo vraždí, a nečekanou, i když zcela logickou pointou.</p>
<p>Antologie <emphasis>Capricorn 70</emphasis> ukazuje současnou českou sci-fi v té nejlepší možné podobě – a zdařile zachytává její vzestup. O důvodu tohoto rozmachu můžeme jen spekulovat. Může to být určitou přesyceností čtenářů žánrem fantasy nebo i paranormálními romancemi, které dominovaly trhu v posledních letech; může to být tím, že v poměrně malém rybníku české fantastiky stačí, aby dorostlo několik kvalitních mladých autorů – a už je z toho trend; anebo stačí propracovaný, a proto ve výsledku úspěšný marketing jednoho díla ze strany velkého nakladatelství zabývajícího se v prvé řadě mainstreamovou literaturou, aby si lidé klasické české sci-fi zase po letech všimli.</p>
<p>Všechny tyto faktory pohromadě ale musí být zároveň podpořeny mravenčí prací několika málo nakladatelů, kteří jsou ochotní do české sci-fi investovat čas i peníze a čekat, nakolik a jestli vůbec se jim tato investice vyplatí – což je i případ Brokilonu, jenž se do tohoto rizika byl ochotný pustit.</p>
<p>Česká sci-fi tedy razantně rozrazila dveře do sálu s prominenty domácí fantastiky a sebevědomě vkročila dovnitř. Teď jen můžeme doufat a přát si, aby jí toto sebevědomí i elán vydržely, a že se nebude po několika letech opět jenom krčit v koutku a čekat, co na ni zbude. A že ta skupina odvážlivců, kteří české sci-fi pomáhají na svět, neztratí nervy a vytrvá. Čtenáři jim v tom můžou významně pomoct – tím, že budou jejich knihy číst, a pokud se jim zalíbí, začnou jejich „slávu“ šířit dál a dál.</p>
<p>Myslím, že v případě této antologie to stojí za to.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><emphasis>Jiří Popiolek</emphasis></p>
</section>
<section>
<p><strong>Obsah:</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><emphasis>Robert Pilch:</emphasis> <strong><emphasis>Předmluva</emphasis></strong></p>
<p>Jan Hlávka: <strong>Vrak</strong></p>
<p>Petr Heteša: <strong>Vesmír z druhé strany</strong></p>
<p>Julie Nováková: <strong>Odvrácená strana</strong></p>
<p>Jan Kotouč: <strong>Ex Luna, annihilatio</strong></p>
<p>Petra Neomillnerová: <strong>Capricorn 70</strong></p>
<p>Pavel Obluk: <strong>Prospektoři z Coranu</strong></p>
<p>Jaroslav Mostecký: <strong>Sloužím vlasti, kurva!</strong></p>
<p>Anton Stiffel: <strong>Cesta do hlubin UI mysli</strong></p>
<p>Vladimír Šlechta: <strong>Nájezdníci</strong></p>
<p>Jiří W. Procházka: <strong>Poslední bitva</strong></p>
<p><emphasis>Jiří Popiolek:</emphasis> <strong><emphasis>Doslov</emphasis></strong></p>
</section>
<section>
<p><strong>CAPRICORN 70</strong></p>
<p><strong> </strong></p><empty-line /><p><strong></strong></p>
<p><strong>sestavil Robert Pilch</strong></p>
<p><strong> </strong></p><empty-line /><p><strong></strong></p>
<p><strong>Jazyková redakce Jiří Popiolek.</strong></p>
<p><strong>Odpovědná redakce Robert Pilch.</strong></p>
<p><strong>Překlad povídky „Cesta do hlubin UI mysli“ Robert Pilch.</strong></p>
<p><strong>Obálka Jakub Javora, grafická úprava Lukáš Tuma.</strong></p>
<p><strong>Vydání první.</strong></p>
<p><strong>Vydalo nakladatelství Robert Pilch – BROKILON,</strong></p>
<p><strong>Nuselská 1418/51, 140 00 Praha 4</strong></p>
<p><strong>roku 2015 jako svou 339. publikaci (ePub) a 340. publikaci (mobi).</strong></p>
<p><strong>http://www.brokilon.cz</strong></p>
<p><strong>brokilon@brokilon.cz</strong></p>
<p><strong> </strong></p><empty-line /><p><strong></strong></p>
<p><strong>ISBN 978-80-7456-238-9 (ePub)</strong></p>
<p><strong>ISBN 978-80-7456-239-6 (mobi)</strong></p>
</section>
</body><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAOwA7AAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCABLANoBAREA/8QAGw
ABAAIDAQEAAAAAAAAAAAAAAAUGBAcIAgP/xABCEAACAQMDAwMBAwgHBgcAAAABAgMEBREAB
hIHEyEUIjEyFSNBCDZCRmF1hLMXJDNRVYHDFiU3Q1JikZOhpLTS0//aAAgBAQAAPwDc2mmm
mmmmmmmmmmmmmmmmmmsW5VS0VunqHnSnCL/bSRl0jJ8BmAI9oJyTkAAEkgAkacquudfS3gc
7NMkUefUUMsio8UwyhTnwyUwAxBUNzJHLiMGdve6VvuyaO61Ve+2paucp6mBS8tFDgNwLAB
nMhEThU4Eq6thlRidfy1m5KV6R6vdt0i5tGKqn+1ZCaUANzE0mMRyHtsViCu+MgjkAG90d6
ut0kSgj39WRv2jHBW1dyakhDq3KQMAGd1If2PJ2ycYx7Quqz/tZdD5kS3TOfqlntdNLI5/E
s7RlmY/JJJJPknXWemmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmqL1G3Xe9uQhbTZprgpiE7zLDMI6Xg/Il3
TAZWA+nK4CnlyVsa1BZKalfcVwum756ym9L3J7gYHAapeXGKYBccHblLyXOcBlITixGLX71
vV4uq/Zsb0jcuzbYKVnZ6NGY/dwnPgsSoJABwoReKezX2sG0K2/UVFMaK9XLkrrTw08PagV
AzZX1MnsQ8ubYCMCTjIZjx++96Cit9XRWyfbKbVMStUSBav1stQjsie0/3qEchWYD6vIJ80
nXZmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmqR1RqmWwRW2CemjqrkzU8JljDGIEYlmLE+yNYTKHYKSA4O
V855zhqJZYI7c1SkFK84kdmU8Q2OPJ+ILMFGcDzjLYHuOdk26otOwaGS4RWbccFV2gI57lS
PSrLOASF5I3uTkAe0SoKhyzSFY1ENbNsWymjjjq6i3GqquPae8rLFRtxUmTs1NPMUficA8s
ecDwcjUfue3xUO5IILbRWukamWmVzDXCenqJZF7iyr3/wDlkEZzlRgZPu81bXZmmmmmmmmm
mmmmmmmmmmmmmtM3q+W29bqvMxEMJTbc0RDn7tauV1hWRXIAKujRAS+AYyuSACBUqbc0mzL
q60tNNbKqampFqMUiJURduErJEVkQhe64R+Yz44sQxyowt51W76uOGTcow3s7oDJzDFS0fd
RT923AtxUhf0yByMhMZtrdVy2tVTS0XZmhqYjFU0lSnOGdSCMOuRnGT/4kfBIONbaq3m/wV
d7pXqKJp+dTDS8YSyk5IUAAAfsGPHgFfkR+uzNNNNNNNNNNNNNNNNNNNNNNcpbmrJ7fv27S
0snbNNXTQxLgFVjVigj4nwU4DhxI48fbjHjVnouuG56GhgpI6C0FIIljU+ndfCjA8K4UfHw
AB/cBquXu932+24wXG4JJHa2EZhjqoI4Ao9qdqFMByPfl05e0j4Ayfe2bVBVULXBXmglp6l
YJKvuGNaNpBmmmDD6VEsbB2b4V14jl5E7BJFYt227dNNbKZaadTJV200gdqeeFlFTHHHljG
yf2yligVSB8AgrZ0U3JdbVSXGCutaxVcCToryyBgrKGAOEPnB1aepm+N5bXro4KGohhoKmV
2papqcd9uJw8bK4xxDEcSF8rwPJskmv2jeHVW+0Mlbb7pC9PFz5vIKOLiEClzhwDxUOmT8D
kPOvtB1Z3XYLw9s3PTfex/cVciLxqEHuIdFz2eQ55B4YcBckjB1at7bw3DaLbbb3Z5KaoV6
QT1DEMsJhMqcJERipJfKhx7zGGUAry5PRrN1B6mbgq2pbZd0llRQxDxUsYwWVB5dQMlnUAf
JJGsmp6k9RNtTRG9xw1IlxLTSzRjtOOHyjwMqSqRICclgDxPgjWydhb8bddurayWndY6dnd
lRhLLCPkIVQBnBB9jBcniykZUNJU959X6i31Yo7bEjVUM7iogkDqkHFhhGZSC8gZCTxbt4Y
r959Wo9rv1nWhkrGnxFHxDqUo+4rMFKoY8cg55rhMciWAxkjWTtbrTLJOYLxEkcks4KBWPZ
KkuWHJ2JRuTDBYmPAVcRDL6zeo+8tzWZxctv1LxW2oaOM1EsQJVwH+7VWHFRkPyBXuB0IbC
9sGM6c7+3buTdsNBdKx62g49ycRwqjR4ZeDAxBWI7hRSPK8WbkMZIsHVjdl0208U9gvSQzu
yQVMDASFMBnUorKVyQ/v/SA7HwGGYmxX7qPcrWlZVR+plbhJQrgo0vNsp3Y4iOMJ7LYdguW
ZQW7bSapn9Lu+/wDHf/aQf/TVj3dvLfe1np1jqXoo6tnlkaWJpG7+EMsY7wI7aM2EMfsKke
5jyOrB0sv+7d1VJr75cHmtsE5jhMcSoXnEbZVhGuO3xfkS+BzEeDnIO1tav3j1disrxLbVS
ectKVhyCGTHGOR2x4Vjl1RfLp225qDxaq27cPVu40MlXQTdijhiEuKj06duEglXzP72TAOJ
GJzxPuJB1lWvqtfrLe3tO8I3gqom7UtVwz2/EnEyQj2uuZFOYuDFVHlvA1ed03jc1XtcVm1
VeO4opd4kiE8csY4MXhkKcZCQVKeRyVn9vNcJp2l6qblW5GtrpoauVohCZRBHDMqBw+FkRQ
fkfS3JDk8lYeNbipaTb1+slRcILLt+tuUy84pxRLKlQ8hISVlAMiKXyGDeVKSAkheR1nsRt
w1/UBbPLbbKfSNIlxje20qBYh93KOUaAk+7iADgkjOVzqF2LG1faN22qSZ0pXsz1jKgGWkg
dXj8kHxkkEfiCf2ETu4Ugue1b/LV0sNLUL6G+UnAENI1UkaVBUsSTFzI8D4YAE+ANXP+hW1
p7IxbnRfCtPT1LSEfgWK1KqW/vIVRn4A+NQ35Qn6v/wAT/pahdi9QrbtHp9XURnm+1Jq5nh
jih5EKY0HLk3tH0kA+7BIJRgCDSZWbc+5Asb01BHOyxQ+qqAkVNCihUVpDjIVFAz8tj8SfO
5t0wxUnQSehjiSFqWCmjkiChXRjJE33ifoSMGDsvnBY+W+o6/6QX617c3PXXC71iUtMLeyc
2BJZjLHgAAEk/JwB8An4B146n7utu6LhSi2ryWLlLNMBhGkdIlKrlFZlXtAcnHI5IwFCjUz
ZbRX7U6UXy8LLCKuaVFmiWZWamZWVI1ZQuUlUytJ9QZGSLx9Q1VumdEtf1CtUB4cg0ksRcE
qsiRs6MQCCQGVTjIzjGunPRwGh9FJH3qcxdpknJl5rjBDFslsj5znP465m6oWn7H3/AHGBU
m4S8JlllHmcsgLyfABy/PPEAA5AAxgWrd9yrbx0LsNwr6h555bgqkt5wESWMefkk8ORJJJZ
m+BgCq9PN0Uu0rldLhUtMHe2yQ04hA5tKzpxwWBUYwTlgR4+D4B92Ds7sv8AVV99qaZo6WB
pRRytJho8kuy4YMwjDPMw5c5Cp+SzMOk6Cgit8DRxs8kkjdyaaQgvM5ABZiMecADAAAAAAA
AA491ub8oT9X/4n/S1M9BfzHrP3k/8uLV9v9RFSWCuqqhEkpoIGkqI3iEgkiUZkTiSASVDA
ZOMkZyPB5Woop9z7qghqqnjUXWuVZZ+AOGkfBbiMD5bOBj/AC11ZabdBbaFYoKSGkL4eSOF
iyhsAYDEAlQAFXwMKqgAAADTPXu1QUlys9fG8xlqYpo3EkhcAK4cYz5HmVvGcABQAANOmtx
9R0w3nQPFl6ShkZZi2SUeKQiMePCqwdvnGZG8DznXNDY57hY6+5U55mhliV4QByZWWRmYec
niIskAHxlvAUnVm6abyewXSKgmNGlPLKzxT1LMiwyMoBDOvng4VVPLKqQj4PDBtvTj/jfur
+M/+SmoLphT0s9VZ6SamR47rPc6OqIZkZ4vTQtxJUjIznAOQORIAOCPdu/3rZEku/vSXZtT
DTM/sEj09S7IqkY5MixoSPnAyc5Otrbf29Yrzty2XW42K11NbW0kVRUTvQxcpZHQMzH2/JJ
J1Q/yhP1f/if9LTo1tGx3nbNVcq+3wz1aVxhEkqLIO2BE/Hg4K+fIJxywxwRqmdULdbbduC
j+yxCYaihWUywwdlJsSSIHCj2+VRfcgCt9SgBtTlqmlqugG4Z55XkkSrhgUsx+hGg4jH4kB
sZ+eIVc4VQIbpVtu3bp3HW0Fxp0mVLfJLDzLhUkDoFYhGUkDkfGRn/11Gbw27VbJ3QKeF6m
AcY6qkkd1EyKfIyUJAZWDLkHyVyPBGtmUVY29uktVb6eppkqqti0iT1AVzUiQO4RSigiSVo
T9WFNSRkcFU626cXalsm/7TXVr8KdZWjdyQAnNGQMSSAFBYEn8ADrpn7XoPsv7S7/APVvjP
BuXLlx4cMcufL28McuXtxnxrmnqZWrX9QrrOOHINHFKEJKrIkao6gkAkBlYZwM4zq4b2tsl
m6JWW1zHlLS3ILIwZCvMrMzqCrN9Ds0Zzg5Q+MY1XOlVhpdw7jraWpo6arMdvkkjiqSwQtz
RTkqcqSrMA3niSGAJUDUZvDbtVsndAp4XqYBxjqqSR3UTIp8jJQkBlYMuQfJXI8Ea3t003K
Nw7didaeGBF5IIoFlKwMuOceWBUL7kZAG8K/AD7sk8za3N+UJ+r/8T/pamegv5j1n7yf+XF
qwbh3ltdJJbBc7lDAKv+ru0qMY5FLcJU5KQVwMqXJChs+SUdV52lhuGzd2hJok9baatXCur
cHZGDKfOCVOAQfGQRrqmz1iV9npauKSaWKWINHLMFDzL+jIQuAOQw2MDGfIU+BpLrrfaW5X
i00FJJDOlNTGczRTBwe7ggePj2orA58hx/nIdOtvXCk6b7klNBUie7W+UxKytmRBGwh7ahf
cWLS592cCM8cOCfHQem9XS7jg780Bb0pWWF+LoQZSCPwPkDwQQfgggkGn9QdmS7ZuIqKegq
ae3zsVxJl0hl+TGsn6a4wysQCQcEckcCwdC5panf1wnnleWWW3yu8jsWZ2MsZJJPySfx1h9
NrlRUV02y9RUIgguFxeX8TGjU0QDsB9K5De4+AFYkgAkZMf5j7P/dt+/lya3Nsz8x7D+7af
+Wutf756Zbk3XeGqaGto4aHuySRwVhKyI7YV25IHLqwjQryOVXC4ULjUTQdJeolqgaC3bnp
qKJm5mOnr6iNS2AM4VB5wB5/ZrxS9DL5PcjU326wyxSShpmpHaWaQs45EmQKB4LMWyx8fSx
ONTN+6W3yrsVvsdnq4aeGnib1HqJ27ZDNyEaEKWOGBdyVUOzIQMIqRx+2ukG7LFdRUm42vs
OvGeNJHLSqGDhQxjyhLIv3i+5PqHkYMpv3pxuneF1WaluVMlvhaQ09NXOQ8LM3vwyh+SsVD
Lk+0MF4rjGvhszpnuna1xK1tVQ1VnrGRa+jppCWnUZC55KvtBbLLy9yhgQ2eJzd7dIotw3e
quNAyUdTUsGUxgdotwYsZVJyCWC+9M55eY8gu0TTbA6mtDK0e56PuyZhaplklFSFV/KrK0X
cCclyAG4n5GQ2TIbV6MxWmtgqrhUvNPC2XkUhVHtQjsgZOeRcdxirDj7UDFZF+2/unl+3NW
+lsz0NFbI1iIilOFYorKnEhSyBQzDtjCDIYZZ3Cx+yOlm5NpbmguVXLbqujP3dRBCxd2GQV
YB0AHB1R8gg+zxk+DIdRemt33hd1qbVPTU0SMTLHVsQJJCkamVSoY4KoiFSFwYsgHlkwVl6
Vb923JLJb7xboxNwDpH98GZWDRsUkQL7WweX1KORUE+0xn9Au6v8AELR/50v/AOep3c3S3d
u5XppPW2uJUXnLE8Swk1JCrNJmJDzEhjDgtg4YAquMawqDpL1EtUDQW7c9NRRM3Mx09fURq
WwBnCoPOAPP7NIOj27Bf6e73itobuY543mSSoeVpwpGFYyKPbgAE+SFzhWICm2716ZtuSBH
9c88sCkrNJGGqc4LFQ2VR1ZvhG4hC5Kuqjtmv0fTPqLZoJKC1bnoRRKzdjuu/KIEOOSAxt2
WIdslDn3HyfnXi29Ea1q41V7uENbUSZebuB2iZmLZPIOskjeASD2/Lg8m4lWu259qXeqtUc
O3LglLcFZ5JK6pcl5XdQjE4UhWKk4dQCgUIgCseNS2P0q3Jti/xV1XcKGSlRld4IJpAZGBw
DngOJUMxyPqGUPtdtX3du2qW/2uoSSnmmeSIRyxwTCJp0DcguSCCyt70zgchgkK75pnTrp3
cthXyW6Xeso5EqIhRoKd/apdgQzF+PyyqgChiS4+Ma0elzuEcAgSuqViClBGsrBQpDgjGfj
Eknj/AL2/6jrG11lsz8x7D+7af+WuprTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTXwraOC4UM9FVR9ynq
YmilTJHJWGCMjyPB/DXIHrar0PofUzek7ve9P3D2+eMcuPxyx4z8419p7zdan1XqLnWTes4
ep7k7N3+H0c8n3Y/DPxrKh3ZuSmgjgg3DdIoolCJGlbIqooGAAAfAA/DX//2Q==
</binary><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAOwA7AAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCABrAEMBAREA/8QAGw
AAAgIDAQAAAAAAAAAAAAAABgcFCAADBAL/xAA6EAACAgIBAwMCBQEGAwkAAAABAgMEBRESA
AYhEyIxBxQVIzJBUWEWFyQzQrMINnU3UlZicXaBlNL/2gAIAQEAAD8Ac3WdBlz6pdv1JHhV
pp7cUory4+KMm0Jy3ERqmuL60+2V9AhQOXIdax9Wu1fXdpLbwUgqlLM0Mi/cFiQDEgUsygp
IrMQAGUDzvxp78td1K+ObteezQyFtQn2s0cciTnTOUDEtHHIgDE74hwfDNwAATH3X3/l6q2
u2c/cyNeOJ5Lc9rF1acVbiR7TIxKFtEMQD4Ug/zx8R96d75PHSXcF3FesRQNqae9i6dOvGP
A16zOV5bZPb8ne+tEXfXfuQwxv4jMZS2YVZrTvha8deEJGXf87Z2QNaBAJ2P3IBafb+Fr5j
tzGZO7byj2rtSKeZkytmNS7oGYhFkCqNk+AAB8ADoq61zSrBBJM4crGpYhELsQBvwqgkn+g
Gz0gO8bWIzfdbVKEL5Ge1i4YA9GAWpo5BOshJPNvVkWuvFnDnZBGwN609oQRZjKwZaDHVqx
pNZvFmiEcH3RYFV5BgVrQqIpDvfE8l8mRAZbJZ97F4Cw2RkxTVhGfUdo5clGxUBuUrf4Woz
emhffJxrkZG5FBLL91D8unH9neq1YkWrWhSVKNZhy26xOQ0r+QS8vyS4KuCD124ntvvfuCa
nkTjoX9eVYaljJiMRonBm4xwye0xcWLALGQAnt1ojqMyfc/deMtZLB3s3Nc9OWStN67fcAE
B42MbSAlNqzja6JB6sZ2Z/wAj4H/ptf8A216mull9RezMr3DJdtQ5f8LrvLXqrXlLNHdLNG
EZmXZVQ78QhUgMrP49Rj0qXpS18Jg6GIyD2rWcYyLA0JhesxLVyivzKlZTyVvjYjTlr46kO
6u+KDWvwvtbHw18HX4qElVm+6KA8GZWP6FYlwh8FizOCWI6hcHgc53XaMSWvShu2fzLd6Zk
hlsaJUFjvnKeZ0BtvcTrWz1L9u2aOGSwa2Y7fgVshxgydyhLPcRIypEscXFlQEHY5aJOxv2
ggpx2Q7as3pPv/qxly9mUcFoQyY+JWYnkWHEoNk7J9vnkSTsnpZjI2hXW1Zimt+tLZBktsZ
IneSNVZlBH+aNhi2yd+mdePNn+zP8AkfA/9Nr/AO2vU10EfUvuxe38BcjgsvFa9AKoico/O
YOkejwPgBJX2GUgxKP9XVerMVjAZG5Rcp91GrV5GjdwYWOhIoII2dcoz8qQW1vw3XZ2/hcX
egmvZnN1sdViYIkZJead9b4hVDMi6HmQqQCRoN5AbS9x9kYjsexbx2UrZOzRVFp1mX0THIr
pIgjiJV/T9UK7HbMwX3O5UaCMTQrQ0Vxb57HYrLxaBpZ7t6GPRIDktO6ueOieJbROgNAEdE
effI9uYi9Lk+xe1JQYG9G3RrpEa7B/SLGKZS0gDtGdheOmHkhvC5oydxwVJkoQPEteo62Fh
rosrVpl5M0mhzePjo8m2F2uiNr1YPtjFXbPaOEmh7hyNRGxtbUMMdYov5SjxziZvPz5J+ei
3peZEr3J9YqmFluvJTwcH4k9cqVAsewIuxrYUMkgJ5eWdd6OlT+H7VpZXtzHWjYsxXb+eTG
hhHyhSMopLHx+rbjQLDYB0PBIYGH7t7P7cv07dbtWzWw6NLDXzS0NK7tIQDyflIQqBhsPs+
4en8BQz6h954/uedY6GPrb5CSe81dRPJIC44LIApaIKVC8lDEKN+euLtjvu1g4I8dkaNbN4
aNmkGPuIrKjkfqRmU8TvfjyPc3jZ31NZWHF2MIa3aWaeCnbgWzkqUkxFaCJTEpkZXJaOT1V
1wUysw1o6IVhiPG5TI287kKMzlqKyS2D94JpnjZuD+5P80aYlnA462SRsAvDCVPV7bw7/gn
cdneNq/m0sv6MTfkp+lPuU1/B9o2dnz8k2yMNWzSaC5E8kUjIukViwYsOLAr5UhtHkNcdct
jWwg+0O7nx3d+Rmn7n9U5CJqUVyZGRWMZjEM0vIELyQMochypJLqRvkTS/Tq1c9ZsZDjqZv
yh7WFyURSKUxbBmiKEyRqGkA4qdAsQHeMqW5cX9F4YLdi3nrdaUwMJ2xeNeQhYS2/1FWkI0
sgChdsVADg7IEPqLUwyXoreNu4gzPtJa2MTjGwBIWYBWdE2Bopz3oKxALsFDOpxMFYrdtx5
l8ikdPILLDqHm4EkbKwhm0PYWA5KPdshSdDbL1YftnO3O35cvDZ9HGQRWWQpbTkz+n+ZGsf
MEMyLtt6JjUnTe1S5sJU9XtvDv+Cdx2d42r+bSy/oxN+Sn6U+5TX8H2jZ2fPySzuWX0e2ck
/3E1UfbOGswjb1wQQZQNgngCW0Dv2+NnQ6qP1J0+5s/j6qVaWcyNWvHvhFDbkRF2dnQB0PJ
J/8Anr3a7h7hyWOlju529ZqllWSGe8zBj5Yewt7gCvzrQOt62N9M2Gjt16965mMFjPWiRI6
6SPIxCRoObLCsnBm+Ty0S3Lx1Kdm46hkMxl8FVl+4tNFJNhb0StDM1iHbR8ST7FdeRIb+F8
ggHosxi0stexxvtrGd90TFdBZIGW9XOjKvFde5xtRv3NISR8L0DLeyWC/FUtJNObPr0cvBN
J6qtYPMxyM3EqGDe5dMzExOdgN1Y/tSJq/aWJrOUYwVI4ucbh0kCqFDqwPlWA5A/OiNgHYH
juzI0MZgnsZWLnj/AFY0skswRELDZYKCzKfC8QCG5ANpSxC5/vV+nIm9ePtm5DYEXpLYgpw
xSovDgAsiyBl0vtGiND468ZL6n/TTMPPJkO1LNiWwvGSZ6MHqka4/r58gQPgg7GhrqIq5P6
M25ChwFynrR525pwhHIBgPTdzy4kkDQB1okb300Knb3ZuXR0q4LFxPGyOeNGAl4ydo6niwa
ORQdMP25DaspCon6c/dUe68Xma/olIslXpOsm9/4gSLsAfwqv8Av88fB89GF6haoQd5Yek1
aC1gMpFnsdHXKrxUjbe1vBVIyvgDw3jzsA8X1FoWsl3bjb+JZ4a3elSvHuyV1yLR6UgbKga
gYkb870SNjp09tU58f2zjaNmPhLVrJCQSCdKAoJ1sBiACQCQCSAzAbO/K4mrmaq1rqepCsq
yGMgMj6P6WVgVZT/BB14I0wBFQ5pFlnkkSFIVdiwjQkqgJ+ByJOh/Uk/16dPY30+7Ty/02q
5nJ0YRbeKdpLU88qxpxkcBmVZFHEBRvyPA+R89K/vTG0sT3Vbq4+vZq1SsUsde1/mwiSNZO
DfwVLa0dnx5J+emt9BbNqzh8hDYg516UoWpYdCSvqeZY1Y+Au0jYqP3bZ+R0tu1b8WKxRyM
6u0VTPY2d1QAsVVbDEDevOh0027frv9VsrQr1nrxZTt0xSwl0jEUfqpATHxDAD04wygj5IB
4/AH8ekWR7L+nWRe289qjnkplfUDcFaUsFb9wQsceh40p+Pjp2QiVYIxO6PKFAd0QqrNryQ
CTob/bZ/wDU9bOqZ9F+O707hkwmK7awNV1nprMI5K6NLO5cuzlB8KQraDAc1AbTAMw6GZjK
uVkOWSy8onJtI7lZmbl7wSwOm3vyQfPyD0/PpjZ7bnjR8FBMIYedaFSg9SEMqM7WNf65WjJ
D+U4xKoKttSk8TVnt9uZ4kzCpUigstwUcDN6ojQM2vHslmIAI3rfnXTpzM0sX/EHgEjldFm
xbpIqsQHXU7aP8jag6/kD+OgO/jrWE+mGQrVJZnfEd3OpsxKUKcIuAk8H2e7jrz4JHnqw3W
dUz6sr9I4lP03w0xL8kWwoAchdGdidrvRPtGiRsedfJ2vPrjUw0N7ETY5oXtvFLFZdZvUkc
RlUQuSSSwIdeR8kqQSePiD+kErL9RqFbSNFZWRZUdAwYKplX5Hgh40YEedqOoLGf4ftjOW/
1et9vR4/Gubmbnv8Ap9tx1/5978aLpzxi/v8A+2QEcSjHyFnLjiV4z6AGvBB5bOzvY8DXmD
y3/Zh9Qf8A3JL/AL0PTm6H+9bWSp4JZcOOd/7mIV4WbhHMxYaR22vFT+3uXkwVfPLi1bP7G
d1f+Gsv/wDRl/8Az0QYyf6l4fHx0KOGyMdeLjxVsKHPtcyL7mjJPF2Zhs+CfGuuKTtDv3uG
RrWQo5GV4uEIlykvpH3MQiqZmG9sdaG/LD+Rtp/T/wCmj9t2lutamM4lKWZNNEHVQp9ONf1
FDKNl248hEAFKOSUnUysFfEtjpaPqpJLJLKfVK829IpCfjx6bO7eP1ctH4HUyO/7n9q6Hcj
wf4ul6ShYzGiOum9cEBP1Su7ty/wBPNvnwRxHu+++Ky+PmkmlTM6ltB5F4fcesJPVVQo47V
eJUfPzvwALW9Z1nWdZ1y5K6uNx096TgIqy+rMzkgLGPLt4BJIXZA15IA8b2Km4iit17bPYo
xCtUlm43ZjGJCBoKmv1SbO1X4JHnY2DkNaJ8BZnArNOk6HbWQksaaIIEZ16gYsvldlfTOwA
wJ95GlBDhsRchlp87EUqzRRWDJKGWRvdIhH5e1ZQAN7Cb/fq2VO0l2qlmIflSbMbBlYOu/a
4Kkgqw0w8/BG9Hx1v6zrOs6he8vHZmZk/eKjLKoPwSqFgCPhl2BtTsMNgggkdDOZwmEqZi1
XgwOISKP8L4r+HQnXrW3jk+V/dAB/T5Gj1y2e1O3qfdVTt2HCUfw+VYldXrq8pEkd5m/NYG
QHcUeiG2OI1rrK3anb1zuq327NhKP4fEsqoqV1SUCOOiy/mqBITuWTZLbPI730Ydpe3ALXX
xFUs2asK/92KKeSONf66RFGz5OtnZ6//Z
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAIBAQIBAQICAgICAgICAwUDAwMDAwYEBAMFBwY
HBwcGBwcICQsJCAgKCAcHCg0KCgsMDAwMBwkODw0MDgsMDAz/2wBDAQICAgMDAwYDAwYMCA
cIDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAz/w
AARCAM/AiEDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD1GfxrDPbLb8b9oRm6k5bg
cYz79/0rzvxvaRHfK0qYY4HzAnHcjA6Vm+I9WfStOSUT+b5o5CsS0WPXjAJ9Oe/HSuC8Z/E
BoLVomjzMkny56NyM5z06cHHP8uNs+Up0uxPqmq2ej3LyGSOZo8qEcblYHgnjv179hx1rlt
Sgh1KHA8qNFBzuPB7jjngnAzx2rg/E3xBFwZXB2+TjKMwXJxzz64H41m6f8Qw0+1pFXeytg
MOPcf59amzOpKxta7pEDlhLHHIXbqW2f/WzXm3ijRraBT8pKg5XC9Prjk//AF69FuPE0V1H
hym/BxjBXJ7gjAGK8/8AFerfdjEjlUc/LuPy56464/8ArU0M4bXbeFrhEiCGWRhs4AViTwf
QdB+Zrm9Si2MIRGA6yEl42y3YAYHpg9/4q6DXoft8rPGNqg5wzc559MD9B2qhcwNqYkkcPP
IzbmZ8DJOcknH0rREM5qazkS+kLqxO5t6r8zE/T6ipbexMunvN5kLJGVjEbH5+cncO2Bjnn
uOK1WhkGnF2jb7KsrBYw3CswHseyj396oSTttUFw+OpydxBGNpPpgVVyLD9Iv7OxM5voriV
PIcQeXKI2jlx8hYlSCM9Rxnjkc1b8A6VYeMdYuLW91zTdACWc90tzfJKUd442dYV2KxDyEB
VyMZYZIFY14qDHzAKV+YHOAcnj1qhMHafcR8vADKAu3GOoqrCNrxv4asND0/SJLXWtO1ptV
sUu5hal0bTZCzA28odAC4CgnadvzDk1x2r6s2nxwmOG2KruAZlDHJGMke3b0qzco1oM7V3L
iQr97I/l7mqZsYz5LzTBFZ9rIV3SRYAw5U49eOe3bvcRGPJcyBXjXCh+SijuBgcdf6VA4aZ
jwVVE4JBwB2AP8s+lXrs7Y3ikAkkXCxuDjuSWOBhhjIznjNUmlLbhkgpxt28Hk5/nWgys0W
UPysQRgtj36UxlYwrCoCL67j8x57dPUVbjgM0sio20bSXDdyOgHFWFsVmQfL8wGRj+H1+lM
vnsVbW28oHYPmBzuOcr14x+VTLE/m42jp1C9+P8Ku29v5uFACuT0xgL+fArYtLSCQOyqyjI
GzduIxwTnA/SpcrGbbbMuO0JTasbOQMyNsztUYxjv8A/rrZi0t7MurIYNgVmVuD82MEAnvk
HpVmysVc7TyCMcYG4fWr0Oi+bvKrj5tzEchff9KhsCpEpt5JGjcfOpUnbkcgg9e+M1raXZK
b+FLppPK85RJs2llGQCV5ALY6cjPQ1f0vQklW4tIoEuZLqVPs9wcx52lgTyQBnK/lS2Wh+a
m8qfvAbOuR9azbKSZs+Dp/7O1eNlji8xSY1WeNZEJbIwVOQPTnvXSeHJo9FvZLfU7CXCQui
bJfKaOQj5XPyncAeSvcDAYda5jRbKSwvBtCS8MpLx53AjGCe/X6Zrqk0Vr9o3LNH5cAjLMW
cykYA5PI449BismaI6TTPEv2SwjtYAY5njk825QlvNBUYQg/KOnUAHls5wKl0S+lWCbMjMz
hQVdQ25chjzj+8qHgHvyOaoWmivbx+YNwBOxtvQjuCfp2NadtA1mojEUf3SRtA3cgADIHoO
e2c+tIou/aC1usTiSRd+FLMf3fqAM9yB1B6A9sVs6Hay3nwx12aK3V9moWU0h8r/Vr5d2M4
xgDLD9KyodOMntkckHk9vr2rstI0P7L8KNek4U/2jYqwEnLAx3R/L3H86BM4S301L9gs80y
RwqWVWzJjoMAYHpz04HsKr3GiG4VIXkkKwqWXdlgpxk4x64FdTBpkK27BEcM5CoBzhfXORk
8EdMYNPbT5EO9UIfnkE5wRyD+vX1pXGclb6AVkUchSAcYAwOnTmtBfCwM7rCskrOxCoo+dg
Mc5AIz1/Kuh07TE+fzIwgIOCnzEHBwOvQnGe/pVlNFYHKgrx1PXOMdR/nmi4HJ2WgeZKfkT
u+Gk2/KASVySAc/0FRmBreUMsQIRsgEBgMevr36/rXcjw19oygjzxuPP3cc5/Cq7eHv3oKI
F53DC96LjOIn0hJZN/zDdllCnGCTnH/6qQ6K8SrtYHgBRnOe3Q9a7RPDL/at2dhznfyDnuf
Wq48PuLtSFXghh6Z96LiOE1fR57CQo8ZRsbsA9QRkdPY1lS6bIsRaN1hdXDADqT37V6Q3hk
3Ex3ZUHJO1c7c9gPT6VRuPBJUsDGcg9QDxRcDyu98NTSoDnCEbvlJyv+cdM+lVodAaNmBiS
UqCASDgdeeuMgYxx2r1YeFXa3ZdgxKQfucjr3qFvCrhy8QxJjAO3aSD1zxTuFjzG38O3CS+
Y+F+UBcfwgDH+FLceE5BOm+MbMEv8/bjjoSOorv7nw1JEeV2tyMbdv1wcfp70+HSVtkXKBs
Akgghcn/9Y/KmB5PP4eZLgkKXbIYuRuH6A1Tu9BYGXbGki7uNq4X64PPrx9a9hh0ZEn3Rx7
WJBJ6ck9aG8GRb5FKRjrxtIwQeT19P5mi4uU8fsvC4WGR5crsAKoEyW/wwK6DS9PT7LAqq5
2Z3KRnBPOQO3AH5V6Bc+AreCJWERDHa7fMAGznpxwfrWfceEWh+RFOBw2DkN2zj/PFF7hYz
9M0OMIAIsZIY5GGPBP8Ah+npXY2UMOm2EL7V3xN+7kQ/eyCcZxzgg/mM1lJ4ejttg/eAoAc
htw5+vA4z61dv7h78O8rLNcYBwQFDbF2jnp90Hnv60hj9d1LcvnRRgxw4A6kqeTk+o/hHPT
0rS1vX3PgC2iklxH/GOFJIfGBtHPygYz6daoPbwNZoGY+YDmVcER8Y5357jPAHGO9J4oVIv
BNqq7mVmCbSCO544B/T0+lIDlptaWeRnPneWVBZkIBzz7evrmqVhe/aLtYCH8tmYDJ4G4Y7
kD07jn8qmnsHOcqFGQCcevIxxx359/eorb/iXyS/aII5S0RVBJlkQsBhhgr03Eg8jIHBHNM
ReSWNo1jjjmnhCBEDxBSM/Mc4JHXd3PY96l+zRyQxPJDy4J2ghtoBAyQORlu+aqaJK0FruY
ANkbMKG2t1HB6d+T1Jx0ou7sxpMZG3OIti7m3biHHyjIxgAZ4PT8aAEvRaImAg3kZ+bsQRg
YI56cYPcVpeC9bhgnuEjkkYBRkHoCOBnByOc/kOK4u61hBJvw8qk5C7tu7HX5tpHTv0qv4V
1WX7feS4BXBd2Ixj5sDkcD/9dOwXHavqgiGY55oim91VowvsMHOecEf4ZrC1PUUZthZnAJK
qzAhT3xj/AD0qOe9W+hYTFVImBWMqeA6/ezzwMLxnPPHrWdqdvKlwEVlmEZKI0edr49Dgfy
Bq0iGy3qd6lzpkJGEmhyjgLgSrncrkk5LEkg8dFFUUvppolHyKYiQwVQSwJx1xk9hVeQSRb
kQHaz/NEx75P+PWrVhb+dZ/8eshLFgXWQ5H3TnbjsAe/f25og1NJu0j1CKRrf7UUIJidmEc
w4+T5cNgjPQ57e9a1t4eln0+KWRGRJXkMTNHuRiEHAK5buOvAyOmDWd4c0m6DqGxGCGjBPG
PXnI4xkdSK7DSvCswWPYWG1V3hlG1iDxkDPHzd/pUM0SM5BJJDZ28ebe2t8SGFJ2ZGmwVMh
BJAY4HQYxxW5p/hSGS2hCRSPJ824kYZmOMcfkMVvaL4bjs7oTeUtwNrANIpHzEEZAXkjnr7
fWuu8PeFCZUChLdT3Iwqnt8xOAfvEZ9PpU3KsYHhXwiqXYPnTxDeMMqkd/vdQQR1+oFem+F
fh6LW7WXT4JEltiriUgxttwQcdRwDjJJ4AHsb3hPwhDdSI6g+arkyNjMec4HbHqfxHvXtPw
y8I2sVsVNvH5kmEDuw+Xtn06Z5I79ancmUuU8y/4QTTP+gXqv/gf/APaqK+hf+EasP+eT/w
DjtFPlZh7cxfA/hUfEiYWcYSJwrGRmkCEDr+PTI7dOecVxXxY/ZwutN0OW98zy4lHY/LyTw
P5Vyvw9+Mpt0CiQeYyhmKn5lGeMd9vA7nr1rb+KP7Sw/wCETmtDfTGN8lYzyMdOeg6kDgfl
Ro0NRnGWmx8n/EnT7jSJX2Y+9tyoB4+7iuPtNQknuIyAN+BnkbSTnquOPetL4xeNW1DUnMT
7U3HCk429Dx6den864e11rfbtGZFXJ6EZ3e2e1UlodFzu9N16F5PKKNG2RgA8OdwGPYYPqe
nXmtBbdbl42++20/Llt3zf0x6eted2fisW8mFVQSxJbdz0xx2rq/BfxW/4Ry9EywWGpEW8s
CR3cPmwxq8ewPjIIZSxZcn5WVTz0pWFc0r/AMHfYrbzVRshuvBX1OeOwx+tYWnaHa6xqckF
w0isUkuXlU4ASNXkcBcckhcD0PrXs91+0r4Tm/ZOj8FjwfYt4st9Q+2HxAXPmPCASU7H7uB
17dK+eIfFTR61dkBFBs7tdrHHWCTpzTQubuXH8YwLcTRHTdPW38ry02wmU2/Qh8nluh4J/i
PTFcs/iWR5/wB5DpsEDOPMf7HuMQJ5wMfp+VZVn4mk1CfLsVkkBccEdF4xj1GR07c1k6vrn
lPleCckHPGe+PfmtVHoZ3OgtPGBcjba6d5yLnPkKSenH049K1NP8Qtra21t9l0WMfLAjSwR
xrFlics3HGScsTwOvFeX/wBrgzqduIicOEXk8fl0qZNdMIURnJ6dfu9zj2/wq3TDU7mfxCW
yGttNk5JRjbrxjr7YrMvNUAmYvbWHy5G0wKVP5DP61lW2vrbKJYkXzNquA5DBTwSGUg5HUY
/nVCbXlvJJCxEe0kqAvBPoAMUKIjTvdTSEiPybR1BG0mBSOD0I+tRNqDtx9msTgBc+Qozjv
061mm6a6EZ/2QAMdhTxKMFnI9ue9VYRq28zDDfZrP8AeHkeSvOKu2l1JHL+7tbRckj/AI9x
yCMY6dKp6KWulUDAfHXGa9y/YX+Eem/FD9qHwtoOu2Z1DRdUe5Fzb+Y8YmCWs0i/MjKwwyq
eCOlZzkoq7Mq9ZUqUqstVFN/cjyTTbZ1ORBZdevkLzWxFHsuWzaWDso3Z+ygcYznGK97+Lv
xe+D1rY+JPDmkfBKLStWgkmsrXVl8U3c/2eRHKiXymGG+790nv1q1+2J8J/Cvg+L4ba74U0
iPStM8X+FLbUJoFnkmX7Vz5xHmMzDqvGcDHFY+06NWM6OK53FSi48217dr9GzxO0lmvQW/s
/TwuAARZoAOMDt7Vv6Jp/nOpey0sbsDP2ROOBn8Oa+5vg3+yT8N5/iH+y54X1XwtDLdeO9M
n1bxK5urhW1CN43eAYWQbNuDym3O3nNb+n/En9nG7/aFi8BH9mm32f2+PD/8AaP8Awm+o7c
G4MIl2AfVtu72z3pXud1NqS0PiXT9BeO7RorfSTbyMyxubZAVXcRkgZ2+uK2bXTfMGZNP0n
B5IFmmSfrjivtj4Q/sqfDHRv20fjppWt+H7nX/CHwx0fUNX0zR31CWBbgxbGWN5kIk4DMAc
+hO7FdH+ypqn7PX7X/xJl8EWvwC/4RCe+027ni1WLxhfXb2zRQs4ZY3AUnI/iyPUGkbKJ8M
W1okkcaJpGhptJO4WSZbOOCcc4x+tbllBLJb7F0/RyrAf8uacEfhX1f8Asl+Dvhf4U/ZE8b
ePfG/w+i8fXuh+IbbTLaFtYudOKxSoP4ojg4PPKn613/hjwl8Ff2lf2afilrXhv4T/APCv9
Z8DWdte29zF4kutRM7PIwKFZcKFwpzwTzwRil5hyI+Ho7e6aMY0zSdgIIH2JcZ98D04qe3u
JI33f2Vo4IPQWa/571+gXhv4S/CD4Kfso/DnxP4n+GY8eaz40hvLqe4m8Q3On/Z/KlCBFEQ
2lcEds5B5OeMX4/fAX4beKfgn8MfHfhHwV/whg8R61c6be6b/AGrPqEcsccm0Nvk+YE4PTH
De2aLMXKkfFljqEzHaml6Lk/8AUPj/AMK7bQxc3Pwq1uZtM0htmpWEYH2NCvMd31GMfw/qf
WvqT40/sLabrn/BQq/+G3gnTBpGjtcWgSNZXlWygNpDLPIWkZmIGXbk98D0qt+0b4O8EIPG
1j8P9Ji0zw3o+saZYQOlzLP9vdI74PcFpGb7zZxtwNoU45quVmVX3Y387HgPwl+Cvi/43Lq
J0Hw7ok1voVoLjULu5it7a0so84BeWQqqj0GcnB4wK5e9mnE2G0/RZXX5HI0+NlO3gYPcYA
5+tfaWnfstNY/8ExbvxYI71b288SJdMq3Uwge0X/RhmEN5THzeQ5Xd2BxxXznaeCJMMfKIz
jHydeQfwpWsOdo2ut9ThrM3EVy0f9l6GNn8RsEXgD6Zq8biS5Jzpeh7mOSw06PP8q+t/wBl
r4FeBdJ+Anjrx14x8Iv4wl8P3dnZ2unNqMtjHiVtrPui+bIyOuRx75rqZ/hv8Lfjn+z18Qd
V0D4ZHwRq/hGC1ube5i125vzP5ku0oVkwoGAexPI5GKrkdgULq91e1/6+4+J4kaReNK0TeM
bcadHj35x9KikWccSaRoRx0/4l8ZwPyr7mv/BHwq+CHwA+G2pa18KY/F2reKbCee6uDrt3Z
FGjlC52oWXkMOgH3fesL9of4Q+BNe/Zh8MfEHwl4NbwbdX2tTaVc2C6nNfRzIsbsGLScg5T
jAHU9aOUHTt1W1+p8WOskfXStEy3rp6VTuJ5Y/8AmFaEpAxn+z05/Svtb9jn9jvSvjj8Mfi
hqmp2TXFzomjFdIO91EV2VkcNhSN2PLAwcj5+nSvKf2Y/gLpvxb/aG8J+HNXjk/szVL4R3Q
jbY7oqlyoPUZ24yPWlysXK7RffY+eH1uWNf+QXoXBxkafH/hVSXxA7nnR9DY85H9np+Havv
CK8+BV1+0GvgP8A4UJEok1/+wxfDxbfHH7/AMnzfLx/wLbu9s1h/B79mD4f6T+1T8adH1/w
23iLw94A0rUtQsbKa+mt2b7PIrIpkjIbO3K5ORznBpcrNFDs/wAz4hbxMbUfLpOgrwRxYJ3
/AAqvB4jZXV5dI0Lk84sIgRk9uK99+O/xE+FfxD8GLZeDvhFH4G1gXKStqI8R3OobowG3R+
XINvJIO7qNvvXn/wAEfhXZeP8A43eE9Bvy7WGr6zaWV15bYZo5JkV8HtwTg1OpPu3sef32v
loXV9M0UryBjT4+STz+frWFqOt+UnyaXpHHzD/QExX3R8YPHPwC+Evxz1vwW37PUF+2jaq2
mC8HjO/j87a4QSFADtJ64yfrRp37IXw30v8A4Ki+KfAN34dbVPBen6VLqMGnTXs0e1jZxTh
RKjCTAZyBls4xnNMvkR+fWo+M5/lX+ztJbb91PsUeEByfT3qCy+Id15mP7I0T72ADYJg+54
6DrX3L+zp4u/Z2/aP+OPh/wX/wznBoz+IJng+3HxpqE5t8RO+dmF3fd9RXPfs6fAL4ZeDV/
aE1Txn4J/4Tiw+Gtwq6TZy6lcWLNH9qmhP7yEjkhVySrfd4xTHyo+N5/iddW0rqul6Mx5Vg
LFCvAwGH8wenPpVb/hYFxOQRp+kbjgkfY0AHbHAznivonxn4q+Evxs8ceC9I8KfB+HwCJda
gi1GVfEt1qP8AaNu8iKYsSAbcZPKnPNexftUa5+zj+zH8edd8FH9m+31w6LJHEb0eMtRh80
NGkn3Pm2/fx949KA5UfDlv47YRuG07RXJHRrNcKAT/APXAznqa1NL8Vxny1fStBfcRwLZF5
7ZOD6969W/4KQfBDwv8G/2iFt/Buly6Pomp6NY6pHZNcvcLbNNGC6K7kuQDjqc81t/EL9j+
w8O/8EwfCPxNgsng8Uahr7ve3LSSE/2e7SRQqU3bMB40OQAT5vJwBQTZHisviSK6REbS9Gb
IG9Vsky46Y/8A1VdvNc05fhrcsbPTjNJGEt4202OZR++U43EgoNgPIGcjHc45LQ/CGsz3UF
zBI8G0hlnLGPAHpjnp3Fbcvh288K2P2S8jW6sio2SIdygNkkFeT6Ae1SKyOduteVtQ+Wy0i
W22qdy6cqFuACoBXqD35BIz0qjP4lbeA+m6aI2fco+xxnzCOduMDgn/AL6xjrWx4j+H0wj+
16XcRSKACYUcHJIzxz156H9K4y7N7b30uYTbTht5VscYPHB9OMdeM0w0NjXPGMi+Sr2ejnb
GoDR2yNlSpPX1GVG3sfxziaj42a50+ZPsOkhlO5T9gXPVTuX5cALt68H5setY2qXtxOkoDg
GMFzs+7ndjIxz36+wqGLXg1th4/MYKsTARgbsHIzg/NyOp9PamBBq/iq6sLdT9k0yIy5IAt
Y9xU8hgcE9d2D+NZ3h9bySaQXFlYwo+9Not1DZAz8wxlRkjBPXJx3rRtvBF3q0LyXDi3j+/
tRAWcHg/MOmOeG6YrutI8FfYY5zZ6bk3CMIpWJCQnIbcMgmUYBA6D8vmq9hWPJh4ju/EOqg
Pb6THKsYhAFpDCrKg4DHAB4HJPLHHJPNXLDVPtVqY47HT+xdzYqSucgkHBPU9uvpwK6bxB8
F7zQf3sltvSVPmcRnKAY5xnHP0/nUFpoDafGw8ra21o2RwOR05AHHXPrx9aLoEjFuTJFKYx
p2mNkqWzaoemcc4Ixz684HpVixWa0Ik/svTfK5VZDZjDkZ6HA7ED8vqd3R7NPt8UzB5VRgu
N5Qt1JHqM/4102geEYZplVo49jOpUBvwye46fl6UrjsYeiX8ohjt/wCz9IURlyrR2Eav8w7
sFyR0PJIHPHJrrPDvicHbjS9LJOBzp65yDnP4YFdVoPwV1LW7CW6g025mtoQGeZIWZY/c4z
Uth4bMMksaeWqo6mVPLB34OAfmHUE/r9am4KxVstdYSQtb2WlOMFpFbT4x5bEscDOcg9eO/
b19F0DxSseRLougv5jli6WAO7g9M9e/bvWLbeHZrS2WL/SJLaQCRVJISVuV3A45IGV7gYrr
fD3hyJL+OIxhD8rBmf5izZOVIGDyDjOOh9KRMrG74T1TzZYRHpuiY6AnT1+U8buAPY17D4E
1wxrGzaVoTqnf+zkIB6HPHT+ua5DwT4LF9c4j2/vSu0oNxGcHB6kckd+x9a9Y8I+Bri0URm
Nt+BuULjjjk9uM+1aRucVaUepb/wCEtH/QC0P/AMAForrv+EIs/wDn01P/AL+p/wDE0VrZn
D7RH4qWvxplsTFvG1I1YFhht57ZBH0B5PXtVPxB8a5NSCjzGlTsrrwenBA5HKj68elcHeTb
oW2nHQbOo65OCenOP8ay9VZmnGwSDZknOPnOScn8P881Kgj2eZmvrHihbqVtxUnOfkI/x/l
WdHqnnHaC8jZJIClmHr/n2rG1ORUht0tzMkh/1+8/LuzwB3xz37k1Fa6hKZT+7aJpjtXy2O
AOcg+vBHfp9a05SLnTXviP+1dzXUi+asKJH5cKqMrhRuC4AyASzYJZsk5Yk1Fo+sz2gkjEc
bKSGyFBkHXjPoQeR7e1ZMcXmp5oR96DlgcjBIA449G/A9OK6n4eeFYfFOuadZXGoW+lwX12
lvLczB3S1RiMzOqgkquc4GTx0pPQC5bST6lBII0uHeNWkkjjjLYQAlmYjoFAGT9eaq2JgbU
ZiWkGdPuSNrjcp8hx1+o6enpVzxr4UTwlr+oWUF/9ttrSaW2hvIUZIr5QzKJEVlBUEYOGwc
dgaw9Qiu/Bt3aSXcUqR6lpk93BI6bTMhSaLcO5Xcjr9VPFSkO5kDSy7bPJkkOF24j+ZuCeg
Psaw9Ydi7x7z5eQCSv3uMcdwN2f61d07xfax296bwXJla3AtWi2lPN3rw+c/Js34287gvYG
sPU9aF3dSs6tICGwoXJPuT6CtkmNRbIJLhsozfwjOQozjAHp7dack8kUgaJ2jJjKSZX7wPU
DoOhH5VV3eXICd0ZcAgEYH/16tRneuwk4HChu1WW9CeKU3QfAij3hU2qpAU/njnBz6+lMWw
MtwwGN4zlRwOPT2qBH8jLdWHbrnr+H/wCurVrctt3ksHBDfl0oIfkTSxtHCNo5zjn0pr/PK
VYZCjsOp9qngvRKhLZ3MeR/CfpUBmQ3O0buOo6/rSIOz+HdhHqt5Gkm9eQrbBk49QK+pv2N
9P0vw5+3D4c/sOS/vNJt7m7FpNdwrFcSJ9kmALIrMFPsGP1r5Z+Gc/2S6eQ54GAR/DX0D+y
L4kTS/wBoHw/eO5DRPOQSembeUf1rkrXs0ZYqCnhqkX1i/wAiH40/sqePPDOteJfE194du7
LR47+W4N000RwjzEKcBi3O4du9eg+OU/4WZ+xp8JLuJ/Mu9A1S88Ozbj82ZX8yPHfG1V/Ov
DPGfifU9Y8Ya4smpX0sMt9MRG07MpHmE9M4r3n9kKD/AITbwBLoMv7waZ4n07WFQjoobbJ+
G1DWMr2TfQwnCcacKk9XF3006W7vue/3njqDVP8Agqd4B06GTfaeDLK30eA9cKlpI/GP9/H
4VmfDj9k7xr42/aMXx7p9rpx8Pr4xkuXnk1CGNkEV8xfcjNuDYUnB7Y9a84+BXiaLXv8Ago
DHrGFZLrWboxtt5CbJAuPwAr134PvB8VfDXxk+HcvN3LqFx4i0fIztnilbeoA7sAq8f3iai
7RtTvTik+iVz1TwHdJr37Vn7T19Y3UNxa6h4V1RRNE+5W4QHBHB5GOOK4f/AIJPeHm039rG
yfbgDSb8E/8Abu1P/wCCeNgzR/FP28D3ygevC9K6j/gmHo7N+1HZEdP7MvfujnHkmnd6nVz
O7Q34b+FPM/4JwfEaMZG/xdZMT64UV2P7EXhX7J+yZ+0CuOZNHs+v+/LXYfsoeONZ+Cf7FP
jzXtFWz+2ReJrWJftUAniAZVB+VuKz/Gn7aHxD+KPge+8O39xpFtpmqBUuksdOit3mUEEKW
AzjIFaRS6lc6WrOg+EXhzS/2y/2btF+HEdyujePvAUVxJoSSy4ttdhkbzJIiT92XgY+meRu
2+Y6afFVhd6J4L1ue+t7Dw3qu+LTLiPZ9jnaQeZ2zkknNdZrnwJvfhB8PPAPjO21Y+f4nWW
6tkhjMctg8EigHfnk55B4xXtvxj/4vD8KPhh8QdRs7ePxTqV/Jpmo3MCCP7esLhUkdRxvwv
b19AANeUlu6d9GrfNaHov7XmnL+zrrfxD8bR7R4o+JDwaLpEqjLWdlHaQrcSA/wszKVHfhS
O9fJfhbwmLj4Sa+oTOdU04/dz/yzvK+1vi/p6fG/wCKPxF+G2pOfOd7fVvD0r8+Tcx2cW+I
Z6Bxn83NeS/BP4MSalpk+kvBIkk+v6bFKjAgqALoPke3Na8t2Z5hK9S0drtfNPU9P0jwyB4
AHwkf5oP+FeCeSA8hL/eZ+PcFga+S4fhYmB8mfoK+8tP+FOpRftOz+LXudNNnLM0PlC6Tf5
PleUBt+gBxXnGufBuLQPE19bJFlLe5dEyP4d3H6Yq1SbOfMqlRRUrPRtfLS36nn37OGj6RJ
4M8QeAPEKS2WkeLXilTUEODa3EZzHuGOUJA/wAnI5/xP8GPE/wRn1vwyZJ7az1dVS5EOPJ1
CJSSjAkZxk59jxXvui/BJbzwteaj8q/ZHRBHs5fcRzXXWuhP4u+F19Y6nGLh9FCPZTMv7yM
E4KZ7jA/zgYv2LsYU51pw5ZKzs3F91rdP8bHz3+0D8Pft3wK+FFvsfFpp90pA6jMiGmeNfA
W/9hXw1YhT+78STSAHtmOT/GvpjUdW1LwZ4A8NwWC2+Ps7hxLAsmMMMYz061wPxI1DV/iJp
kFpqJia2t5DIkUUKxrvIxngdcH9TS9i3qa4iuqbbd+ZxStbyXW/6HK/suL/AMKK+HfgSzl/
d/8ACdeJp2uh2e3EJtlB9vMdT+Ga8a+AXwrPwy/b50fSzGcaTrtxbo2MBlUSAH8Rj86+pvi
P8CtR1FPCMVhNp0K+HLOLCz3KxsJd+9jg++KyPFPwzXS/25NG1mJR5OpSx3gYYIJMRRsH6q
T+NZ8p28048qkrcsor71r+KPgn42Jd+HP2jPEuq6fLJa39j4iurm3mQcxyLcsysM8cEZr03
9hvTtZ+LXxC+Lc1w02reIPEXgzUULNtWS6uJdij0XJYj061P8Vfg/L4n+PmrWY/c/2pr8sI
kKZ8vzLgjOO+N1d9+z58H5vgp8UvjHoQuvtMumeENQgW5jTyt52IQQMkj8+1ZcupOHm5VPK
58afGP9jz4g/Avw/Dqninw1d6PYXFwLeKaWaJw8hUsFwjE9FJ/CsH9mm0kg/aZ8BPj7viGx
IHp/pCV2Xi2DUdSh8q4urq6RSGCSzM4B9cE0fs9+HWH7RvgQbCf+Kgse3/AE3Ss2uwKab90
5X9rG7Zf21vF0jJuz4ol2nPT9/npX0jeahu/wCCufja5zj/AIp5hyef+QbBXg37Wnh1j+2X
4vyoyPE0mSecfv69tvi+lf8ABU/xddR/6+PRQ6gjI4sIKxk2hznyps+T/wDgnvdpZ/tr+BJ
dxAjvJCu4ZP8Ax7y16/8ACbwtqPxJsP2q9D0O0N3qms3apbwoyhpWF7O3BYgDoTya88uv+C
kfxM0+QvG/h+3lHAePRoQyn24rH+A/j27vPgX8cr64u5hf39pbTSzodrySNLIWbIxjJJ6UX
Y5Skld+X5nK2XwG8Y/AL4r+CpfFWkvpCahrFuts0jxSecUmjLAbGPTcvX1r239rz9mbxj+0
P+1b8RNc8NW2m3tnp15bw3Pn30MDxubWEglXYHBzwehwR2r5G8J+Lri7+JHhxrm7ubkQ6nb
lPOmZ9h81c4ya+sfAXjiy+If7cHxM8Da3OyaJ4+0wWYSNsAXKQI0TH/x7Hvih3Qp1HF/I4L
/gpLdP45/aNtLXTzb3txZaBp9jM0LB0t5ViwVLA43DIr6b+IlzBovwx8dfB+/dW/4RL4baX
NBbA5Rbu2P2iVlTruYPECfYetfFHwcuZLz9ovQvC8VrFD9k1pIrwsn3PJfMo2/RG69fxr6B
+GfgnxZqP7bus+OdV1HQLjS/Ekt1aXMa6tHJPJbumyNdmcnlY+O34UnKxNSsoaN9D4s8VfE
e+vpDbWqfZ4OgG4b36jkgYHToPzq34Z8S6to87xX6St5QAkRwfNXpxg9TjB59OtdNN8IrzQ
fHWq2DoPO06+lg3Eg4aOQjv/k12/g/4exf2hLJqFvvWdWVpZAzsrHq/wB4Etk55OK0N+ZJX
OJh8FW1/piz6PH9mvRK80kg3YlUgBUaPOOCGOcHr3qr4l8M2+qzeTq+n/Y2KqscijEBAAzt
cE4JyM5PBIBrvdb8HtoCfaovMiYOY0lXpuwc4Iz6/r70zw74rh1CzmstVh+S5XyTNs6qxP3
l6Y+nr+NAr9UeKaz8G0bVMLJbC3c4dnXYQvTIC8dPz3ZxUFv8OrTRJpI7dJbuSB9zBfm29R
u3Hhfbv19DXq138KbOz8UzQW1zcLYCHz/KJww+YjGeuCOvPf8AIbwtHpgNtGwWNSCqgYz1H
JI6d/rQVdHC+G/BEEEO3UJfN8pyWgGNjEckgZ+c/UHtwK7C3ntYQFhgGGUKwdsAE7OQcAYy
PT+VW4PDca25HmIqgBFIb5gAc8Hseo/E/WrOi6XDbXx5Mm1h+8JwMBuMn6ZoFcs3Ni1npUy
InNzEpaM/KAoIOP8AgXB6dq8o8TfCP+37iT7NHHZyAEoDHhJckDOcZwefb25r33QfC326CJ
IUi+c/IjA7x0wOcHnrnmtAfD1xJFK0BUwbgGDbdrclfmIPqv0C/Ul2I50j5bg+HsumTqJoJ
Ymj2knZ+7ODgkNnHUj8+3fptH0oW1xbBBtSeTaHdflGcD73Ydfwr6Fl8A2c1h5N/DJh3zkK
rALnOeeQc559z6VwmufDuz0TUfKgVnaaPevBYIeRjcDzxnAPT9Qio1Ez074BftdzfCL4Pa3
4Z/sSDUDqCsPNkHKrg8rx04/lXi9haP4hvri5kjnTeG2iKPO47hkHJBAwWOR3x613HhDwRs
ZmPl4gkCrF5OVIyTk5yOB1B7E816L4X8C29oNkcaNIQVKEcKeCD798/UU9XozG8INyW7PKN
K8JXn2TCu7P/qsMhG5T36e44zXZ+FPBPlgKJIshjGZVVgSCcjPY5LAfQn0r1Wz+FUM0FtJJ
ND5cm8eXjLKcL82NuOeAOfXPSrGl/CK4l1VfLRoliUKXIYM2MDPA9qrkZlKumX/h1a/2VeJ
5cbrn92rx/KeSeSQMsMduOtes+G7b+z33uF3uNzNg5bPPJx6/zrC8C/DiaCZJiH+0EhlUDA
XGPmzycmvRNG8Cz3VqxlY/KASB949u/TjP610QTseViKsRv/CRWH/QL0385f8AGitD/hXsv
/PT9D/8TRWmpye0h3P5urltsBOwLgdcfeyR/nirmp/Em9bwHbaH9msGt4bx7yO5NogvCzKq
snnAbjHwDtzjJJ6mvavh9+xX43+LXw117xXoXh67v/D3heMHUr1CNltkZPB54HJxnFeV6/4
ATTYiR+8yB3xtOB6H1PcdD+WF11PqLHnUuoo8nKliRnGRyfWrQYbFDYxgkhmzg9yMf54q7d
aG2nXKvjZJG24EHlRU7B9QsohLI8iQApGpY/u0yWIUdhlicepNXckoWAaCVkyFydroepB/n
XofwzOjv4hsl1UTGx+0Rq5QAFkJ+fIJz09PWuNtdGTz90XmyJyoZ0w344J5+lSagpstOjZx
GwlZlUbgZEIx1HUA54z71L1GtD1T9rbX/AU/xDuB8OotTPhqONTbG9IaYEjLc4zjJ/n618+
3drO+tXWM+WsExJYEbcRP+PHI/CtWXUXuJThmyOqjqfpwcH/Cqunj7VNciJyCbWbfhckgRO
e/OM+nrVRVgRyBDKpAUPHn5mAGGwep447Un2fy1G8EbV7cEGpVsPLkyTnjBx3/AM8VZvglo
GiWWKVdqkSBOhxnaM8jk4P0rY2576IzfPWCXKqpHY5+XPQZ75/womvcudpJPq1QMpkAz8rE
4yT1FKtp9ok6n5BkqB8y0zbljuy9bziS36fPuHGMhhzkk/l+dSsC565HbPUCs6ESRO3z7tx
+YgYrX0b99kEbsrjOelIwqK2qJI2HlgbtzemOlS6fZM8mWJU5yeK0bHSUunVQAD/eBrWu/C
a2CxyK/wB/k81LlY57Fjw1dCyTjqeoI616L8I/F1r4e+ImmahdsYba2Ll2VS2Mxso4Hua83
s7fa/ynpWzpz/Pg/hWElcppSi4vqep69oPg+9S/u7PXr2a+ctMsP2MqhYnON3412n7LHjWH
4aeIr+5uHaKO5sHRMAtulGCnA/EfjXk3hnTzJ8+AFHHH8Vd94e0vDK2OOOPSsZK6sx+xThy
Sd0z0r9mm9s/Afxg0TV9Ydo7O0ld5nClyoMbDOFySckV6V8FfHkHw/wD2l4fFULPJp51SZ5
jsI8y1kZg3y9c7Wzj1Aryvw1pizSKcZx6DpXoegaQG2AAj1rNq7LlSi7t9VY+g/wBnrx74G
8BfG74go2pXVp4S8U6bdWFldxWkjm3WcqQPLwG+XLAZH8I9c17D+zE/wZ/Zz8cnxPaePta1
e6t7OeCOzOhSxec0iFfvHgH9K+WdA8NEohwFx6Cu88PeGdxGRnjninGFncw0i7nrnw3+Iui
6X+x14u8IzTSDXdZ1+11C2h8liGiQDcS+No+hOa5LR9CJA4/H0q14f8KlioC+3AruvDng3l
eMknpit0mzmrV72XY9g0u8+H/xa+BPgbQfEHiHVvD+oeEYrmFlh0w3Kz+ZJuyCDwMAfrXQe
KF8Lr8NvBnhXw9qV7q9toGozX013PaG34dt2Np6nk9K4Dwn4CNxIo29eTxXqHhfwVHb7RgZ
/wB2uiEGzkrZlK3LFK7Vr6+Xn5G348mj8R/Hq78V6PJIAZYJreUoVbckUa9CM9VP1FeveG3
0WTxJc6/bI8bXMsNzPF5R+S58qdTjjkEtnPrmuJ8LeFPNYAL06nFeoeF/DUdnpjjH35Iz09
A3+NdHs4xWp25eq1So6k7au/o9dvvOT8OfDyX7at04w/mb8575zmu61fwja6rrUt2I0Pn4Z
sr0OAP6Vq2ViFbCgcVrW2yJQAAvr7moc29Ue5hsvpwjysy9H8MQR6XNbbcRyMrfd9OlWI/D
MNlYzxR8iYAEY9K1FGBSkZqOZnoqjBLY5zV/D0WoWNrE3/LBSMFfXFYM/gK1kuY2eMbFcE8
ds13/AJY9KqXlhkfIvr3qlN7Iwq4SEtWjy34h+C317xBdXYwwmbjI7AAD9BUN7Pa2GqeEr2
USGXRUME4CHIUcKR69TXo11ZsT84YfhWPrHh2K8jOQDn1WrU09JHmVcDaUpw3ev43PI9Y+H
fgmXxt/bUmt3yyi++3eX9gJG4Sb9ufrxXOWWv6JD8ZPHmr6lPc2Wm+KtOnsElS3aR18wKud
o9gTXo/iPwCPmKAn2xXI6/8ADdfJAuJre3Mg3BJAzEjtkKpx+NDpJq6PGqTxFKV4QSSd+vp
1Z80/Gb4HeB9E8PGfw54n1PVtTMqqbefTGt0CYOW3E9Rxx715l8ObOP4ffFvw3rl9G5tNI1
W2vJti5bZHKrNgdzgGvqjxH8IbO4J/4mFghz3jm/8AjdcD4o+CFqVYHV9LXr1juf6RVzSpt
GMMZ717JfP/AILOY+MPgn4GfET4t6v4vuPiTr1rLqupPqBtV8OyusZZ92wNnJGe+K4XX/2g
vCT/ALdPiXxz9quY/D19prWdvPJaPvdxaxRA7ACwBZDjI6dcVseKvghZxk48Q6QOP+eV1/8
AGa8y8WfBixAY/wDCSaLn3ivP/jFYVIX0Z6H1lVN1a/b+mfKHiTSnizkNnPat34L+L/D/AI
f8D+NtD8R6lc6ZD4khghjlitmmYbWcngD3HX1r0fxT8I7FC2fE+hdeR5N7/wDI9eceJ/hXp
4MmPEuh5HIHk3v/AMj1jKF0bycakeV3PP8AxZovg/wf4j0a+0DxFfauIL6OS4W4sGg8uNWD
bh6/QVp3nxUM/wC01d+L9Dn81be4t7y2doiuWjCdVODjKkVT1v4c2EL4HiLRivc+Td+n/XC
ofBHga0GsXONf0ojyv4Y7nn5h6xCjl6jVNXu230Oyt/jp4X0H9qHX/G1pPIFurOea3iMD5+
3ONu08d+ST0+brXn/w68fN4L8e6TrCCSRtOvYboE8byjhjnnPaub1nwrDDqFyq6/pS7pCcG
K55+bp/qf5VNoWhW0zgSeItJjJGFXy7nnnp/qv50KKQQpRivwPpr4ifFHw54y+NWs6toUs0
uj6jPHc4KtFIXZF83AZDglt5z9KvQeL7S4shHG7jad4DHq2Ocf8A168B0fT9PsJVH/CR6PE
WORujuju5x/zx9cfkPau78Ia1pqQGGXxHpKRTYAdku/kGecDyQCee/wClNaaC9mlFJdDS8S
3E8kj+X+8OG29+nXjr0zXD3niO5h1iDfHHtEyAtgkZBzgY/wDr9K29f8V6Zp0bFPEunIQWX
dtulJXGAMeV+favP9W8Zadd6nFs1rSGcTgr8lyN6luwMXt6+lBrE9D8Y+Ikt/E8ZW5ALWQZ
9qFQjeYcDn8OR1xXKatrYW7+dn8x22hsfr74zVHxTrdpea8y/wBs6c7G0AZNs/y4Y4H3MHo
D+NYWp6rb3cS5v7MHG0tiU7cnOfue9A0tDpYfERVOHDA5VSTkL64/z3rofC2ttPdwSCPCxu
uSjBeQDnk+wz6dsV5jDc2iW7A6pA2DwgSbZGWGNx+Tjp+mKuaRr1tpiSD+0bLy9hzlJS2SA
Dt+TAPXn/Z96dhnueheLDb3KckMjIv3gT90/N6eg6+tepeFtSsbzRPOklEYUne6kEluSCRm
vkJ/iCun3ccQ1PT3KFUVl887R14+XoT7dK7Dwr8XoreLyG1mwjiVVYsfMGN3r8n3uRx1/U0
JmMqd1oe+eMPFtvu3STfb2/iDtln/ANkt789M46V5P8U/HVpFr0R81pIhBuYsgXYdxyAMkZ
96x9X+I1peDdBqdpiRC24iZVLgEt/BjOeK858Z65aajfwxy6zYRSRwsNzrOSfvH+5gADA9S
ccE0DhCx7b4f+LcdhYxER8yEoJd3G7jI3dBjIzg56V2nhDx+LsmA3MkcNyRDIzbvnXKn6DB
APHp1r5TtfFFtZTSMmv2JiIfeP8ASflyQeSIck529hkjFdBofxItLMKG13THYgNxFcsvAOO
REenr7j8DUbgmfbGh/EW28LRx20wkO19xDHg8cd+D+X3uvSvTNA+IwlWO48p5Muu75TtOeV
DH3VSQM9vy+I/FXjzTfBtzY2dr448KaxHdWsN/JcWn2txas6FvKLNAPnUEbwBxkcmuu8E/F
97u4SGx13Srq8HzJaxtMksjLzsUvGqliMEDOTjAycCtFNo46mGT1Pt7QPivAbIeZ94HG1m5
CDGO3TqOa6Oy+KkFuJOhOzdw/B6dMj8ce9fE/hz9o7+1bvZIyiRCFAdtoTnGD34/x9K9F0D
4uC4tdzl5DgNtc7eOehJ5PI9TgVoqpw1MD3R9N/8ACzrX/npJ/wB9f/Xor50/4XZB/dX/AL
7b/Gir9qZfUV2Pzp8B/tLeL/hf4A1/wjouvX+n+HvEIA1G0ibal32IPfoT064rkbHx7d+Et
F17TtLuvLs/E1qlpqMf2WOV2RZY5MIxBZTuUcqQSBg1wcU077XYyYY4IwCD6g+lOa4uJruJ
o/vqwYSEFsc9SMc+vSuezPodDG1OVpbxpn+eRzuEjdSwPB5z7/nU2lfC3VrwwS/2beR293G
ZopGhIWcZK5Un7wyCMj0rV0XTRqWv21vLAs0d5PFAJGBQoC6hsBc9s9jVX7XPeax9puQxkm
OcLwETJG0egGMAdAKr0JtqekaJ8LtIsvhPqK3mkajJ4ladRZyqV8pEx8wPPJ6V5x4t8Irpv
gzVEu9H1X/hIEuoja3cdzGlrDEBJ5qyJtJZyQu0hgBtbg5Fep/B7wpovigao2sapZWMdnYS
TQpdK2J3wdqjB69/Tivnz4oRDT7qRA2SBkHI6EnFKF2wkcXqSXkUeTGyyIMM5PAyT3x3qbQ
o5Rcyy+U6v5cihWyxG5cfy9K56aDzQTlvmbPpxWr4ankS72q2wRwSHj0CMSOnpxjNdTWgrW
Qt1aSaVqSCS085EH3XOFb0JIOfXuP6VjXNrdB/9VJJznNdN4k8E7fAtt4hOraI4uNSm0/+z
kuP9Oj2Ir+c0WPliO/aGzyVYdq4W53ibcBwc8ZOKaNqMbl2UXCf8sCo24PsKdptqJ7mM3Pn
JbhtrvEoZwO3GeazpNmzIGeNvIpgs8uG/kOtUdHKX5LaYy8h1XPHHb3rR0+wuY5V/dvgc5X
pWI6KT8oPTqR1p0MzKcA4A5oJlByR3FnHezTFxA67uQEHArX8jUJ1/wBXIyngetcBZXBHH4
YPBrQt70xtmocTinBxO50/SL534tpenXNdDo/hjUZ2B+yydfSuD0p/NA7fSun0aPJXljzzW
UhI9b8HeDtUVF/0CUjscCvSPDXw91mfGzTZ/wAAP8a8l8I2Z+XOTXq3gmyLBcjuMVzmyPTv
B3wm124240y66jOAP8a9Y8JfBjxAdp/su56+grzXwVpZd1wuOfSvX/A/h3zHGeee9JGVSTX
U7jwv8E9fKjOl3HUc5H+Neg+G/ghroxnTZ/0/xrA8J+Gi20KufpXqXhTwg8gUCP8ASt4xR5
Vaq0WtA+C+sRoP+Jbcdeu0V3Hhz4Uajbsu6wnz7rU3hnwGwVcp+Pc13Og+CzDjCeldEKdzz
p1uZ2Q3w94EvbbH+iTf989K7XQ/B92u3/RpPyp3h/wS8xGEb346V3Hh7wSIFyeP96upJRR2
YPAOTu0/6+RY8I+FpbNRvibOeeK7bTdMH2Ur7g/ln/GsvTrCO2XGcYrYjYCDCuOfWsW7s+u
wlGNONiyqFcYB9qekLMen51FazLEeXDevtU/22POM1Hod6sTAYFLUa3SkdaPtK/5FTZl3JK
QmgHIpJJAg570gEc5Tlc/Wql1pYmPA28ZI65q0s6+v50eavcj2zT1JaT3MhtAW4+8uOehrn
/GvgT7fcSuqZZ2LDFdqYlVslgPrVPUbcXmTkHB5rRSa1RzVsNCceVo8O8QfDq8WVgLd2HYg
VyWtfDW7lU5snI/3a9/1bwql+mMfj6VxviH4e4ZvLUjk9uta8ylufL4zKUtYr+vuPnfxT8F
ry6DGOwk9sLXlfjP9n7V52cx6ZcE+u2vqTxF4LeMncjDtXnfjHwB9oR8LjOeKyqUjyOaVF2
kmfIfjf9nzXip/4lM459q8m8WfAHxCJHxpF1+AH+NfVPxF+HDpv/d/jXhXxD8GGJZMJjHau
KcUj1MPXcup4D4o+CviGAt/xKboYOMbR/jWN4S+G+sWurziXTZ4z5eBkAc5FdZ410QwyH5f
fBFcANYXwtqskrwl45BsfBwQM9RWJ6au0cP4u+HmspqVy39nXGfNYZIB7mufbwhrcMjN9im
VV65wPyruPFXh3TPFMb3NhIschyWT39x1FeYeJ7CXSJCkiGI54OeD+PSmWaa6NrAnRWs51i
3biRhWUcZ5zW7pOm6vcQj/AEOQZwm5ioHQc8d+BXkN74g8k42gbOpx196zpPFxAUh8YJJBN
OzFc9x1Xw9qOoArLYSDevG1RkseQf8AE+lZA+H95JLCXt5ECsuGKZHJyOhz0H6fjXl+k+IZ
9XcpFy3A3Mx2pz1znj8a22ni8PQia+uA8mN8YB3fgAP6/pQFzsNZ8O3UfiU/uJfLaAckc/e
PGPwqO3sryN52bFtNEhkj3RnEjLwAMcA8jrxxyRXmf/CUXc2qNdSQP9jA2FGl8tz3GG7dOn
tVCXx4ksG35XYN/FlX56g/Uhcf/Xp2YrnqC6je6VLJ/oS3aywlENwCxjO7JZAp68d8jkmsj
UJ9U8PSJut762uyh81GQxkK4G3GTkhkf9e4NeW3njBzI581F3gnJ5Udyfasq68fNeyMbieR
vlKhmzkYwF9+MfpVcjJ5z0vVfEGp317HI1oAu3AEahQxAGeAeuc/nViHxRe6Y5WJLqNl6Hf
htvB65HHTH9a8fbxY19GI0Db1BZDjG8DJPOeOhP0FQy+Lv3svkSTeS4OCQEZsdM8kZzj1+7
V+zYuc92tPEN5EY5oIpMghGTzBlsgg5AIO08jI4wcd6z/FOp6prEltL9mCfKwjZGYhQWB2j
JK4XceDjHzZPSvIG+IkUV5AP3NvIRs8zy+ASoXOOe3OeOSao6v46m1bVxJcrO/lbfNTcVkK
9+WB56AcH15pezY+Znpt2+p20zHyXl2naX5zuPp/9f0qG61HVlhP7meWeZ2kjJU7mHAJ9P7
w/wCA15taeIp7hAFZAowBg5J478E9v/rdqs3l5vlhTc8iwqChMgcRIcNgY+p4HQk5ANV7O2
5PMemaZeat5wI06RDNsVRIOOgI5PTOPbAyK7z4dt4g12/trO3juoZb2cQxzzP5cEAJH3iTn
5d2TgehGa8N0nVY9LcA2qnB3KJCTlugOOhxg/ma6jw74h/sGTzys0V4sReFlhG5TnAOW5GM
HkDd0INQ4lKR9Wanq+s2HxCvfOUvHeXDXMM/mrtEZY54OAh45DE4AGDjBPeaJ8TdW0qOOJt
MuJ50MiM044cAKgxzj5dr9CeeDnpXzNdz3fifxZfLfXbiNLxow7HPkqXG3aD/AAhUJ+X6Z5
Fek+EtHe/ufMMaxRSQGCIFieBjDFd3ynC7hzjK/UVkVa61PYv7d1f/AKf/APvyf8aK4X/hE
bD/AJ6P+cP/AMVRSJ5T5t+H9to0Gqy/2nfXNvaCGUbrO3jnZpBETCoDPGNpkCq7ZyFJIDEb
TbaLT7y+x5axRFyNyAttU4xx7VgWujyR2jTvuVXONzcbyeemMnjNbeiu1tbsfKKiIgkdyec
D19R19atlm14S8GLP440rA85JL6H7pyMeYMZ/yK5XVtMFm/KCMpldvUj1znJr1n4IfELRtO
mu7fVNB/tTUrl7WLS74XTwf2PIJ0dpAqj97uQFMN0615xrTPdIBvQJJuK7iOnegDldW1vyr
aU+cjcdcFWk5PAx7ZPPavPPFsqXa7dxJK85Oa7bxLojRqG8xDu3FQGA6Zx/I153rayR3G18
NxwD2rWBlIx9H1O10TU2ku9Lt9Wh8iaJYJ3lRQzxsiSZjZWzGzCRRnBZFDBlJFU9DmzdsR/
z7zfh+7b9ankU3UrbiQMHhccccc/zq/4U8JPfSylNp/0a4+XPIxExz9K6L6aijbYwkvAobK
q+QVww4Ge/XrVG4iAXj+MdB2ro7jwTLGm5tyg9ML1qDwl8NNe+I/iyDQ/Dmjav4g1m6JEGn
6bZyXd1cYGTtjjBZuATwO1O6exrTavZHLy2mybY23A5JB3ZojJjXkHn7pr6s8P/APBE/wDa
x8U6dFeW/wABPiPHHOBsW7002cozz80cxV16/wAQFXda/wCCDH7X2kXfkS/Anxo7ABv3Bt5
0/wC+o5WX9aDsUZPdHyCxOcDpTlX5sH68V9ZN/wAELv2uFAA+Anj045/494//AIuhf+CGP7
XZb/kgvjsf9u8f/wAXQXyytsfLlr8zDJJzyavQxjPeuo+Ov7N/jv8AZU+Iz+EviH4Z1Lwn4
jgt47mTT79QsyxyDKNgEjBGcVgabDubPPsKDgraaGvo8R2J1ru/C+nMWXHau4/ZY/4J8fGL
9q/wxe658O/h34j8W6Tp119iubyxgDRRT7VfyyxI+YKykgdAy+or3zwz/wAEaP2mLXHm/Bv
xgnrmFP8A4quefkKFKT1seN+EbAyFQK9f8AaG0+35eMj8Kk8X/speOf2ePFltofjjwxqnhj
Vbi3W7itr6MK0kLMyh1wSCNyMOvVTXqvws+F01wI/3bY46LXO+xUny7mr4A8LvIyKqmvcvh
74CkkKLgn14rs/2ev2O/E3jzS/t2l6LdX9rC/lSSRKMI+AcHnrgj86+j/Av7HPiPR0Qz6Be
JjsFH+NbQptnm4ipUavGLfomeZ/D34YF1T93x16V7B4T+Hy2sa5UevTpXZaT8FNe0xAq6Dd
gD/YrUj+HviSBD/xJL7jphK7acIrc8l0K83eUXb0ZQ0nw1BAQWIHfIrpdI+x2Y4C59WrBut
C13Tbcy3OkanDEoyWNs+B9TjisJ/H0EXSVeOvPSt+aKRpGoqL1jb1PV7fxNFCQF2/RauxeM
YYuu3/vqvPW8L+KpIw8eh6gysMghO1U38I+Mt//ACL+pkf7gx/OobgeisXiI7U39zPSp/iL
BC2NyfhzVjT/AB019ZSvHztkRBxjqGP9K80s/h/4rkb59FvlPvHgD9a37Hwl4ntdBuI/7Ku
vM8+Iou37ygSZP6j86PcaNKeMxTlrB29Gd1D4kIiDS3Cx88jPSrNp4lgfJDmYdCQeleV6mu
raND/p9ld22853PCyKfxxiqo8QRjJuLlYk6kb8Zp+zTL/tWUHaS+89ptvGNopIyidATuq4P
EMZQHjkZ6143os914q02V9FtLvUIxKY5LiIBlDqAdv1AI/OpxoPiewt5JjY6jHEgLvuXGAO
SfpUckejOmOaVbXUG15I9VuvGe1/k6AVVHjRJD/r/wACa8M1D4xwwYLXvIIBIYfKfepNF8S
6v4wJOl6df6jFuK+dbws0ZP8AvAbfzNHLBdTD+25SdoJs9zPjaBiV82LJ9ajfxKj9Jo8/71
eTN4T8WyQtKmiXxI+8rAK34ZPNRReGvFjnnQNRH1T/AOvRaHct5piOtN/c/wDI9dXxMqN87
ofqatrrWZ5BuwAxXGfevJ7Pw94qix/xJ9QHPdBV/W7LxFpupX10dOu1tYZJJTIR8oQEnOfT
FHLHuaRzGpa8oP7memHVEVDzmqU2pQv95hXmlt4xluouJ95k6DP6Vfi0rxFe8ppt4RjKkxF
cj6nFP2a6sf8AaXP8EWzqdUhs75CGA59BiuL8Q+Cra4QmJwd2TtPerNx4U8USqW/s66/Aj+
Wajj8CeJ/KB/s6645wWT/HNWrLqcddyq6Ok/uZ5j4y+Gkd8jBowf6V4T8Vfgczq5WPt2FfX
Fz4K8RbdzaPeN64TP6CuT8T6OqSm3vrSa1mOfkliKH9e1ZzpxlseNOnOi+ZJpeZ+anxZ+FE
9lLL+7x14r52+Inhl7VpAw6cdK/Wfxb+yxefEuK5Oi6e980IG8IBlN2cfng187fFz/gmN8R
9YMhsvB+p3G7ptVf8a8+pSaZ7OCrTqRvyv7j8wtfmm0q4LQyPGykkMOCKxdR8epdxeRfRqc
9XC8N7kf1FfZHxF/4JI/HW4lf7H8NfEVwDwNkac/8Aj1eTeIv+CP8A+0nMG8v4P+LZOuMQp
/8AFVFmelyT7Hyn4x0YS/vLSRSjHhM5H4H/ABrl2sRbIXun2Afw5/ma+ifHv/BLT9prwBDL
cXPwV+JMlvHH5khtNGmvQFzjJEIfp39Bz0r5x8U6TdaHezx63BdWd5bSGOa0uoTFJbuOCrI
QCG9iK0SZjNNbocniaVoylmBHGeCx+7+A71NF4pXRFkkLG6mbncwyQfT2rp/2f/2OvjD+2V
aavN8LPAOv+L7XQHiiv5NOjVvsrSBjGGywxuCNjH9013Un/BFL9rMLhfgT47z/AHvIj/8Ai
60ULkpTaukeE618QLueKcMqRiRg4QZAUjPbPue30rKtNfsdZMgvJXtXCM0TRpubfj5RyRgH
nP8AWvevHv8AwSR/ah+HHgbUdf174MeObLRdAtJby+untFZbS3jDSSSNtYttUBmJxwAT0Ff
LU7tJkqudq7mIU/LnHJ/HAqlBEtST943b7UHVfMbe6AbDIgzxgdRx+nr0qmGtL3S7l2a4+0
qUaMLjywuW3Z75+4B2+9ntWfbavLbWoUuxjVum/K8+nHBx/IV9LfDn/gkr+0p8X/hrpPi7w
n8G/F+saP4kt0vdP1CC2jMV1bsoaORfmGQwPXAOKq1ilCT2R82T63L/AGbHC1w32aOR3WPJ
Cxs42sQOnIVenXFY66mZJFjjy+CAWY9fXA+pJr3f9ov/AIJw/tA/speAh4q+JHw28T+ENAk
u0sEvtRijSEzOjlIxhj8xCNj/AHTXhltcTAStJIzIg3FGZRu5x1PXr2FUbqny6PcVb2WW1a
2YysjMDtJ3DOCpOOn8P5d6ticiUSSyM7uNzqXI3ccckdQPX0/GmWHie9tJ4XhlaKS3YOrKo
J3A/e6YFXLbxNqALeXdNGApVRwO4wBwPbpQRMSzkkjgXGUjwQGBxyOSPTPINaWnFZfNESMz
M6/OW4VBknjbnOccjGMHg5yGR6zeiM5kZlKkFiccHn8fX8TWpZ+Iry3gCrckIqsmw7TtJPo
emcDkemagwL2mTT3caCcwB1hMcRb5TjI7KMk/72SRmtzwxBPqN9BCqzyTTMI40EZfJ24jG3
HrgYPbseKyb7xzqOqTR3E2oyXEihS8ksmW24UKGJGSR0OMfXpW14U8ealpV3Feh5ZGtZvOX
LZAIIKhumBkHnOfQ8ZrJ3Gelf2zL4Z8b31usUyTSySTu2xi4BzksuMFduTwDweuBXeeBviI
2p3sKQGG33qsTJg7VGArHJ7sF56fe9OnmWs+OdR1rxpcSPcQWzW7mz8mHIBVQ65Jx7DPP8X
YcV6D4T1W5sJFtlvrG6j2Qs026QKm5CWiO4JyD14PzRDaccnBmp6r5Hir/ntF/wCBcX/xdF
Yn/CxLr/nvN/30/wD8VRSHqeUxeHYY1iLmQtjDBhgAeg5zinT6Nay2uF2Q8kgAnqc4q/e6z
bPbuoWNJYzsb5mJcn2xxjBz9agh1e28ghV3M2CCH+6R1JBHv9RTGSeHdGb/AITPSIYvKIjv
YkO3K7syDr+ePyrlNXtmtnIycFc7jnHUdO/tnHb3rvvA15FF4y0rqQL+FgpH3TvX+lYetG2
vYGCxlHHAIHJ9z7/T8qBHlevNMTtVurcKV6fia5y900zMfl/HHrzXfeKLOK2XHkkMwz3KjP
oe9YV6626Ehdu3HQ1omQ0cdd+Ewt68aZkjRi2R0YeuP/r13/wW8GW76vKJl/5h14eR1xbyV
zl3cJJtP3jnk10Hw78Wx6O9+oANy9lcrGxbHlr9nl3d/p29apttEqyYeOTp+m2vlqF6Yxjp
X9MP/BFn9gLwf+xN+xV4LudO0TT4/G/jHRbbV/EesmBTe3UtxGs32cy43eTDuVFQYXKFsbm
Yn+V7xn4la9uCSwOTng1/ZR+zG/mfs2fD1umfDWmnj/r1jq4KyPQwFpTb7HcUV+D3/B3z+1
b8Rvgl8d/g9ofg7x34x8I6fcaBe31xBourXOnx3MrXCoGkMTKJCFTAznbk4xu5/HX/AIb8+
OjyZ/4XT8WAP+xv1DH/AKOrSx6TqWdj+2uiv4nYP29vjoSf+L0fFn/wr9Q/+O1Z8PftsfGn
TUMVr8XvihbRli5WLxVfIpY8lsCXGT607GUsSo9D7l/4OmtOlvv+CuGteTDLMw8M6TkIhbH
7pvSvib4H/AbxP8YviFoPhbQdHvL7W/Ed9Dp9jCIWHmTSuEQE4wBkjJPAGSayvH3xG8S/FT
WrfUPE+v654j1F7dA95ql9LeXEvXAaSRmYgDgDPAFfsp/wan/8E7jrfiTVv2iPElli00Zpd
E8JJLGR5tyybbq7XIGVSN/JVhkFpJhwY6lt7Hkpe3raH62/sE/sgaL+wn+yf4P+Gei+XKNB
swdQu1XH9o30nz3Nwc84aQttB+6gReiivYaK+dv2cv26rP47ftLeNPCEawJo9kwHh27Xg6i
IhtuOc85bLpj+AEmldI9tyhC0X6Iwv+CqP7HNv+0v8HbbXbK1WTxN4JZ7q3Kr89xatjz4fU
8KHUeqED71fEXw0+D6aJBGZoSuFBwV5Nfr9HcJcbgCG2ttbHIHAP8AIj86/NT9tr4aXX7Pv
xnure1jkXRdaBvdLdhhFVj88XtsfI552lM9aiUVfmPGzihKyqQ+Z9X/APBO+Fbb4XazGiMg
XU8fMMZ/dJX0DXyt/wAEn9WfV/hB4meSUSuutYJByB+4iNfUGtJNLo92tvn7Q0LiLa207tp
xg9uatbHoZenHDRTLNFfm/J8EP2ulVdsvjYybd20+M4cD2z9pxWB4h+DX7YumfvRf+O4pQw
mX/irYWhjC7Sd2Lk5XnkY5APHXE877CWMn/wA+2fp/Xxp/wU18On4ZXOg+J9IijgTWJ3sr9
BlUaULvSTA7kCTPrtHcmvqf4RweILL4YeHofFd1a3niaLT4YtVnt1xHNdKgErLwBjcG6AD0
AHFfIn/Bdz4gSeCf2avB6QXBgmu/FkTYAU+Yi2l0CCCQSMupOPT83J2Vx46lGrQakj7S8Oy
ed4fsWyDut4zkd/lFXax/h7bfYvAOiQ7g/lWECbgMBsRqM15N+3T4N+InjbwHotv8OJNYi1
OLUTJeHTdXXTpfI8px1aSMP85T5SwGTnjFPodMpOMOZK57jRX5y6N+zp+1V/bUyNf/ABDt7
cgmO4uvG8cyj2Ma3ec5HXpycg1rfAL4O/tfaP42s11jUtStLNfEFhNdXes+IYr63fTk+0/a
AsSTytvYNDhcAMdvK7SRPN5HLHGSbt7Nn6AzwJcwtHIiyRuNrKwyGHoRX5j/APBSr4m6t8A
vjzqHh+2mxpV7bQ6hYw7eY0k3AjqOA6SAH0GO2a/Tuvw6/wCDkP40HR/27dD0eyvEiNr4Ms
o7o85jkN3eybSR6pJGaKjaWhOY0IVIJyWqZ+j3/BIz4hf8LI/Zt1i9wf3PiOe3JJ6kWtoef
++q+j/iDcrZ+AtbmZiixafO5YfwgRsc18L/APBuD4oXxV+wt4jlS4W5EHja7g3qpHSxsG79
fvda+3PjEEPwk8UeZ9waRd7s9MeS+cjvTj8Jvh4pUFFdj4L/AGHtPt/j18d4tOkS51TQ7S2
kvr27uVUxagqbFCR7eApkdCck8ZHGa/ROysodOtI4LeKOCCFQkccahURR0AA4Ar8rP+CG/i
cX37Wmt6dBf2t1aweD7uVY1OZEze2OD14XBP6V+q0j+XGWOcKMnAJP5DmlTd1c5ssoRp0rr
djqK/nt1r9u34i6ilreal8RPE+h3eok3aLd6xcNJIjFjuZIydikYIyBkEEAgg1Wi/bl8bl2
WH4sX8qtzuOu36sh59V5PTt3qPbIr+0F/Kf0N1zPxo1L+x/g74su/wDn10a8m/75gc/0r8Y
vgn+1F4l8XatBHffEnU9Q8uRGBOqXXXuw3gAEevsa7T47ftHa5catq8cnj2+t7S9lm32s+p
3Ij8t2OY2THTaSMdO2Kr2mlznqZmnenyvU/Rv9iaG38Y+AP+EmlVJJ5J5ILdfvCJVwGI/2i
2foB717pXzf/wAErtXTVv2ONFvhqFpqCTXl0iywghcid125YAk59QOT9K3/APgoJ49vPhl+
y5rOrQaomkyx3FrE10DJHhWnRSuU3NyCR+PNXzXV2dGEhHD4Vcq2Vz3Givyd8JftUvKcXfj
y3W5dQiBLi6JDH1ynX6V3WiftH61NHFbx+JtMvPMUl5GvJkI9NuVFJSTOGWduP/Lv8f8AgH
6UVj+OPBNl4+8PzWF6gw6ny5QPngbsynsf59DxXy3+wz8U7/xf8Y57KbXI7yOOwmL2yXjzZ
YNHhiGAHGT+dfXlUejhq8cXRblHR6WPAf2INdm1O+8YWtxkS2EltEwI6NmcHB7/AHa9+r5t
/YRu1ufH/wAUWF7FcltQgdkXP7otJdd8Dr6e1fSOaCMqio4WMVtr+bFor4g1r4NftKw+MNS
uLG+1+WwmuJHhjfxQoUIXJUAed8vGOO1P1D4HftD6xZAPf+LbSUjB8nxYBtP1E4zSuQ8wmn
b2UvuPtyvzW/4OYP2EPDPxz/YV174pW2mWtt48+G3kXq6hDEqTahYtMkU1vMwGXRFfzVz90
xkAgO2ftf8AZC8EeOfh/wDCIWHj/WJ9Z1j7ZJJA9xcfaZ7e3KoFjkl5LsGEhyWbhwM8ceff
8Fgjbv8A8EyvjNBcm2CXvh6SyQ3GdgkmdIozwCc73XHHXFHTU7J2qUW2raH54/8ABnX/AMk
7+PP/AGEtG/8ARV5X7Q1+PX/BpJ4Qfwf4K+OsLzQTF9R0c5i3YGI7z1Ar9YPjN4uuvAHwf8
V69YiBr3RNHvL+3E6lojJFA8i7gCCVyozgjihaojB6UUdI6CRCrAEEYII4Ir+a7/g4x/4Iu
t+w/wDES6+Lvw302UfCXxhdEXmn2kWIfCl/IwPlEA/LazNkxYAVG/d4A8vd+53/AATR/wCC
ivg7/gpb+zTp3jrwxLBaapDttPEGieeJJtEvQPmjbgFo25aOQqN684BDKvsfxX+FXh744/D
bW/CHizSbPXfDfiOzksNRsLpN8VzC4wQR2PcEcggEEEA0zSpCNWH5H8Qst8biERKFijABKo
TtYgAbiD1PH86/sJ/4I7/8or/2f/8AsRdL/wDSdK/mv/4LFf8ABKnXf+CW37UU+iPI+o/D3
xCXvvCesXKsPtluCC9tKyjb9ohJCNjG4FHAUOFH9In/AARcvJ77/glJ8A3uI44nHg6yRVQ5
BjVNsZ/FApPue1NnLhIuM2mfMH/B2ujv/wAEstPKHbt8daaSd23H+j3g/qK/mfktlllHk5k
Jz9/r09M81/S//wAHbMQm/wCCWmmgyJH/AMV3pvL5wf8ARr3jiv5r7ezUrgXVp8oIBJbj3x
tpoxxrtU0LOh6conDusREjKxwcbAMk4x07c44xxWtZ6e0duGjD4clg/XBGAv4g/wD6qTQNL
WNY2N5ZxnI2vvbAwT/sn1/Suw8NeFLW7k2yatYjAZ3EayOWwM8Ls5PQ9hxntUSZ52rZyE2l
MUKjHzdVUnjoQf1+vBzRY6DPaExYUiULmPB56+3PXj2zXoOr+BhpiwXL3VvPaXDskU1ufMQ
kYzkH5lPJ4YA+matWPhUXO2FEhSa7MaxvMfLUA8jr8uD8uSTxk8VHtA5Wcbpvhm6tIncRTR
wXMgjlAVwCQS2w9Nx4U4/wrf0LS4baXyZ3zHuERYoyiMbwc9GK8DqBnqMGt6z8PGOCOMY6r
uO//Vnt0wByT1Hf61r22gm0tkktpFeUEsQVyY8AkseMnp1xlcfQ1DlcpRKuqoIPGmoW6C3d
Yr6RUl+ZRInmNyenBzjp0btiun0a6ksbhVeD54iE2mEIpUDPzAdeCOvOMc9ql1/QIF8RXyu
Hml+1yF2Lswj+cs3T2+p5PoKYuni3tWcsV8kZVRIV+YfKGA7jcD6/45los/8ACQSf8+a/9/
pP8aK0f+FveKv+gnqv/fP/ANaikPU81OqTyHHAKDblfX1zinxX10RhmCbActzg4HH+FZFjq
bIwxKN8zBRvIwOg+Yngde9NfxFJG3zMoxnlee+Kuwrna+A9Uuf+Eu0rzG8tPtURyOc/Op/w
rP8A7fLTD943IwS3f2rA0DxCYfEel7JXOLqJ2GcAHeP/AK3NY8muSOC7ysxB4BHGKOUnmN/
V9eaWbmRj1GFwcen1rndW1UlT8oBHBwfvfWoH8Q+W3+sILDBxWHrGt7HbDdfWrUSXIq6z4j
kgYjkKDj6Vk2njCaK+nbc2DBMAWGCQY2HSqev6r9ofqM98Vg2l0093KCcAQSkYA/uNW6irG
lKk5K7Evdfe4mzu6e9f24fsstu/Zj+HJ9fC+mH/AMlIq/hzM7PJ/j3r+xr/AIIo/tlaB+2t
/wAE3fhfr2lana3mtaFoNnoHiO1SQedY6jawrBL5iDlBIU81M9UkXBNNns4emoaI/JX/AIP
V9BvbX4//AAN1Z4G/s268P6haRTbflM0dzG7rn1Cyxn8a/EaKQtL14r+8vatrK0rzN8424d
8KMbm4HToTk+ijPSqviFol0l5ridLOK3PmF5lRowVzsZgfRtrDBByq89RSubOF3c/hQs9zM
OTXRaLZ/anUAc/Sv7bNT1i2uvCVzP8AZormDUIJbiLyoX1KKYqdwxGv33LHcqgZZUx8u3jz
LxV4l1a68Q6pZ660ltZ2iQ6nI1pZNKJGd5bMTMhX/VIqLOAzh4mix+9IVw+Y5auG5la5/Lb
+yZ+x54k/a3+PvgrwB4egLap4mkht0kdCUtYuWknf/YjjDu3spr+tr9nD4BeHv2WfgT4W+H
vhW2FroPhPT47C1XaA0u3l5XxgGSRy8jnuzse9eB/sUfsIWnw3/aG8V/GLV1mvPEGvaXaaR
pc1+TLeRQCNXuJ5WKqWmlk2gkqpAjYAKrbR9SatqkemWMlxKZIIISHmlLIqxoD8zEucBcDn
HODxzWcb9R4TD+zTb3PBP+Ck37TI+AXwKmsdOuo4/EnijNjaor4lghIIlmA68D5QRg7nBB4
rz39nP/gl/D4d0vwf4t1LxP4i0jxjZrFqTQWixCCzk+95OGQk4UhHBJ3fN2r5F+M37e+k/E
H9uWLx9q1je+IPCfhm7aLQ9NSZY/NSIt5UmWBUZlPmng/wg5Ar6N/4foeG7VRHB4A1fcXDN
m/iVXYnLchCAeSfc5zjOajmi3dmHtKU6jnUe23+Z92tqAF95bKcbwqMilhnaSdxxhemOvcc
5OK8S/4KI/s4S/tG/s6alBp1vJP4j8PhtT0lIyQ9xIi5aAY6+YvAHdwnbmvHP2Zv+Cpuk/t
DftA6N4V1TSz4dudVtpFsWm1RWjnuAHJiaJYwGDq2QrPnfGoG4sMfT2tfEv8A4Q6CY6vqGn
Wc3mSvFJM6oqwrPHEqsCRh3aTaG5XcFBOeDd1JHZzQqwfY+TP+CBXi7/hMP2efHEpj8tofE
5jYbixz9lgPJPfmvt7xkSPB+q4JB+xzYI7fIa4H9nr9njT/AIBeLPiDLoyxRaT4w1sa5Fbp
nFpK8CJMmD0zIjOAMACQDHFd74z/AORP1X/rzm6f7hoirKxVKHJBRPzg/wCCbX/BYK10uaw
+HnxX1mWSLcLXSvE96/QjgRXbn+HjiY9P4/7w+/4fij4M1eHd/wAJN4e23ECh1/tFI/MViW
OULAjqevPLA96/AfwFoWgW2tfaL6e4tLSGbDiWJNryg4AHXO36EcV6F408R+FbvU7M6Zpx1
zW75kWK4laQxQpnHms6Y+7+PuBWMajS1PKjmEoLltc/abxX+098Ovh7od9f6r448LQQWa+b
KBqsJkPyg4VA2ST2CjnP1r8w/wBtb9ojWf2wfjXBrOhavfr8PdNt2t9PgCDz55Hf97OkDYa
NWRIlHmH/AJZl9qmRkHi954P01YdSiZJ9URdPMfkLbSRuWDoTNJlgMHHG0DuMc1Z0TX1u9O
F156zy2itGmXH7rsWjw2CMAcEcYolNvcxxGOnVjypWR+5ng6GODwnpixDEf2SIKOwGxQMDo
OPSvkP/AILQ/GfxT+z38HPBXjbwneXNleaB4iWd5LcBmMZgkDblOQ8eMhlIIIbnAGa+rvCE
rnwTpRldZf8AQYEl8tTiTMYGVGflyTnqeAPXNfIn/BcW9J/Z68L26w+ct1rmxlZioINrP95
erDjlTjI/GtpfCexiG1RbR3n/AATx/wCCoHg39unw7Hp6zQ6N49srcS32kOSFuFxzNbMfvp
3K53JyDkYZvp0t5i/Ke5BIPT/Jr+dTwr8KNd8C+I7LW/C2r61o+q6TL5+n3sKrG9nJg7Wid
WXap3EEFcYBB4JB/X//AIJyft4X/wC0X4FttE8cWg03xxp3lWjXiOptNcYxSMJkAICyHy5C
8YG3IBU4O1IpzvozDD42Mvdm9SX/AIKAf8Fcvhx/wT0uhpnibS/F+reIbm1+02VnZaVJHb3
Q9RdShYSoJUMYzIy7gCueK/nf/av/AGhvFf7Z/wC0b4s+IviTyor3xJeCVo4Nz21rEqrFDb
oDziONEX1OMnk1/T9+1F+yZ4H/AGwvhfdeFPG+iw6jZSP5ttc8LdafNjieCTBKOBx6EDaQV
OK/CD/goJ/wTQ8S/wDBPvxyBq1m/iHwZfzMNH1yCMpayfefy5kGfJnAUkrnB6qTg4VS5OMj
UevQ/QH/AINb4pLX9gzxrFMxeX/hYV5ISSM7Tp2mge/8Pcf/AFvvn9oSQJ8BvG/zYP8Awj9
+R68W784r4k/4NuLi0uP2LfFrWSxbX8cXbSMvBz9g07b7kH5sHPY19s/tDR7/ANn3xyjE4P
h6/BOcH/j2k7jpWkPhOqh/CR+LP/BsPKV/b48YRO/mSN4CvJiTHtPOoab369q/ddslTjAOO
CRnFfzjf8EHP2htL/Zd/wCCiuj32v31rYaH4t0y58MXd/cyhUsRKyTQmQ9ApnggUscBd2Sc
DNf0ckZI5Iwfzqaexngn+7sfyOfFB9T0T4meILW8R4bu01W4gmXb86ushUpjoMHIx7VS0vJ
m2yb0dRz5RBy3VR2x9ffpX9dkRWFFjDFygC8tljjHJz9QT9ayr69t7TWIbXzLWa9u3JjSR1
SRwM7+mN+xJF+UgHbzkmp9l5mX1D+9+B/LD4T+It94KucQXXleXhQiN65GRj04rrPi78Zb/
V/GeshpPOW3vp1A6kgStzz/ACFf0m+Ob7VHt510i0iLy2zebJJasT+7cqC0p+UgEAGNvnZW
LKVwcfJ//BS1P+En/Zj8cTXF1qbKnhrUb+aPyXW2na4gkaBJT5YLLCxVV+VAknlBzI4Z0Tp
GcsHbW5c/4IO+JLqb/gm34blubeaVBquqEeX826MTyMTsALMSfMCqoIJQcgnFdJ/wWq1iz8
PfsD+JLrWbu5is01PTxOLaEGWVftUe1YgzDkEgk5PVvTA8g/4Ny/j5pPib9la9+G8t5BF4j
8Ialc3H9nyn97cWNwyOJowSMqsrSq/BxmPJG5QfvrxVqtrHrukaNKl3dnVJHSSCO1EtuFCN
IXuG2kRqfLYKTgO528k8aLWNjsguejbyP53bL482AvLVNC0y0t7VsOJ9Rd5ps8ZbYp2gjHQ
n8a7rQfjL4avb9IJNYxdKxWUzAWscY7hPz7k59TX7z6L8MPDWlm8NvoemeZc3Hm3JFoNjy7
EUlQ2QBhRwvGQ38W6rkXw/0XyUEmj6RI4UBm+xRjcfXGOKz9k+5xvLU/tH5tf8EgfFFrrf7
WFwloMp/YFy5ZJg6sfMgGcda/T6qWm+HdP0YP8AZLGztfMGH8mBU3j0OBzWL8ZvjD4e+AHw
u1vxj4q1CLS9A8P2rXd3cOeijoqj+J2OFVRyzMAOTWsVZHZh6Kow5bnzX/wTH1OTUPH/AMY
YpbN7XydTtmDhwVlzLeYII/3R+dfXMu7yzt+9jj2Nfmd/wb4/HnUvjprPxxvrxo4AlxpdwF
CFmRp31BsDnHy7SAMc5HWv0ta48hHaQH5cAnoCPUc+/wBePpRDYnBK1FL1/M+GP2cP+CiEn
w28fan4Y8ZmabQRqM8UF4o3vpx81uMAZeL25Ze2fu19y6Xq1trem293aTxXFrdIJIZY3DJI
pGQQRwePSvxH8f8AiwXHxN8RrHIssX9q3SMoPKnzX6YOV7V79+xf+3XqH7Pc0OkapJe6r4M
uGHn2zkNNpxY5aSE9COuUHBzkEMcmI1OjPOwuNdN+zqbfkfpT448a2Xw48IX+vaqblbHTof
OuTb28ly0ajqwRFLEDOScYAGTgA18G/t3/ALVWl/tlfCh/B/h1Li20C4nSe5musJJelCSib
ASAgbDcnJIXgY5+8fAfjnS/if4Rs9c0W8j1DSdTTzLeVVIDp0IweQcg5BGRyCAa+Uv2yv8A
gnWNYS/8U/Du2+z3rFprzRIGCpc9zJAOAr5yTH91v4cH5WuV2jrx6rSp3ovQ4L/ghH8D/wD
hSNt8WY/L8pdRvdNcZ77UuR/7NX2T+09EX/Zt+InP/Ms6kFAyMA2snX1r5/8A+CVF3cyeHf
GUd9uEtpc20TK8ZWWNlWbKv3BGCMe5HtX0R8a7ZfEvwW8XQxOxF5oV5EACCHDW8oH55yMc8
DJ7UR0ReCk3h05b6n8ln/BLr/gpH4v/AOCXv7U+n+NNCEmoaBe7LLxPohfEes2O7LKOyzJk
tE/8LDnKs6t/Wj+zz+0J4S/an+C3hz4geB9Wh1vwv4qtVu7G6i9OQyOP4JEZWR1PKujKeRX
8gnx+/Zn1L4e6pPvgZVyecev4V9Q/8EC/+Czt9/wTK+NreBfHFzcXHwY8a3yfb9zEjw1eNt
Qagi7SSm1VWVB1VVYZKBWpNSV0c2CrtPkkf0R/t6/sNeDf+CjX7MGr/DjxxaSQW+oqt3p98
qI93oN8gPlXMRyRvQsysAcOjSITtc1d/YB+Bms/sx/sUfC/4eeIZLObXPBXhy00a+ltHLwS
ywRiNnjJAJVsZGQDg8gHivTdI1aPWdHivrOa0ubO88qa2uobhXS8hYIRKGUFTuB+XGQRt5G
eJXu4vNtY1jiL7zsRmVWiAU5YDr0IGBz84zjmg9XlV+bqfmX/AMHaqrb/APBLXS+c/wDFfa
cwEhLbj9nvSRyenXjsOlfzYaPdyWUpmjKKD95W+7IMglSM9OBxX9J3/B21Olv/AMEutLMrt
t/4TzTTtTAZl+zXmeue5/lX81CybERyCcoG459f8P8A61UjysdfnNPTbmQXMh+Ug54PbPQ9
+nFdHZ3LWcx5AwSoxIGzjuCOtcva6j5DN5blh/CSCu4fTFalhqUjiO3klVImf5WYZVGbucD
J/CpkjzXe+p6Z4X1BLrwvqH752EUccpXy+YSJkwwOeT+9kAzj9aXTL9J5u42DKqWwME5PJI
xjt71zOjawBo2piJo5E+zxyHLEEHzYxjHT8s/X0uaLq3mpHt81Zi7MzEkhxngYxzz71i0Um
eg6fE1+ltEqrCGBV5DJsWQ8gZJIAAzyff2zWrp2lTTFim12TcrFTuzGOq/NzjBx789a5Twr
LLPfILd0lb5QVclFUk9CTgDvnPFdZognTU42Ma/wsynA3dxgDqcZxj0rJmiOm8R3Elle6zp
8U02H1iW5Vfmj3Nudc4zz8rfUc4PJrMa4t9Qi3SRO7YXzQnzMVC5Zsgei56cY5z1ra8c6ZO
PHOtTLI4Y3s8ZZFOQQ7HPbg4554GeKyr/SbqwWGeNFQTRPiQRhj1LHJHy8fKCMcelIaLv27
RP+eOqf9/Lf/wCIorA/sj/p4X/vr/69FKwHg0XilCMAsW7bh1pkviYpEGBKkkEDu3oa4ldT
kjhYqSASF5I9z/ShNfMoXceB0GP6dutdvIZ+zludppPi94vEViQeBcRsCB23Cs99elk5YsM
9CvYishtU+1a/bXCbYvNmVwiJiNcPjavPI4rIbxAYVKb888Z/r2p8qKVKT2OoOpSNIMsQgJ
wB7/8A16parqUpiweP4jnqRWFHrju2A3P061YfU5Z49jbWbjBx0x1xTsHsZJ6lG/n/AHjNl
hnrVC1nAupcN1hk/wDQDV68y8fzYPsKoQR776QhcfupMgD/AGDVHdTXumYx/eYzxXoH7OX7
XfxL/Y+8cnxF8MPG/iPwRq5wss2l3jRJdKucLNH9yZBuPyyKw56VwEkfltkfrUTxbiT3oO1
H6A6N/wAHQn7aVjp1rbT/ABP0zUWtCGSe68K6WZWOCBuKwKGwD1Iz3OTzWpo//BzN+2dq2p
u4+IukB5gN5j8J6ZGznbtyWWAMSQAOTxgYwQCPz10fSn1C5WNVJJ9BX0r+zB+zJe+MNRhby
DtPOSOvTiolJRV2YV8Q4q0dz67+Bn/BYb9rfxetjbTfEY3NtDMsqpNoVhIqqsSRLEMwnEYR
SNox/rJD1difsLwN+3t8dW0q+1vxV42tIbe+2STquhWEYdljZP3Y8n5WZWKkrgkAc8V4v8J
f2dNG+Bvg/wDt7Xo0iUAmC3AHmXDAZAUH9T0H4gVn+LvEN98QJPtF0hgt1/497NR/qV7DHb
rk9z3rllNvU8z283opM+g/Gf8AwWA+NlnZ6da6L4pi0zTI7WLYf7LtZJJAB/E7xsSeOecnn
nmuX8Q/8FM/jv8AFnwvqena542vBoerwvZ3cMGl2kLXcbgoUzHCCAVYg7cZHXua8z1zw1Y2
N9pLag0KtLYQtBaKQCxweTyAAOuSQPUdMvuNWsbi4Cwql04h8kiK2fy1B6qhY5XOQTgcj2x
mOaXcf1ibja7Mux8OjUWWW6u5HBwxMK7UGOMHqW6cDpxXTQXP2SxWS3s2upcFQrISH6de/Q
/kPel8NaGk128MSbsMp3quI4unA5HbPT6V1lxaDw7ZRzeabdAMgLGRkYPTJ/maDnlLoeaXF
zc+BvEdprd1qE+k6rYXCXllNaN5T2s0LgoykMNrB+Rg5yOtdjc/8FQfjNeeKTqWn67DNqMq
hDeXWk2cjRAOW3BjENpyxJI5OeckKRxniPwTc+M7qa8vJY7W0tyDJNN+9YufuoqZ5YhSeSB
hOSMc29L0PwlbfZUn13Xbi7tUZAp0OORoyMnYP9L4GM/dwO+KNVsaxquK0Z6l4L/4K+ftKQ
2UlunjCG5ZwJUaTQreeRFGSQGMfIO4D5snCj5hiuu8G/8ABWj46eJ9G1O217xbYT2zxtDKR
pNpAUDhkKjagOR/eyQDivEtP1bwfDeS2Mmra9Ajn9y0Ph+B5N/90Yuc/MRjqMYH4+beOfF/
hVNZkuNP1jxAH81lGPD8O1GKnB3m5JGfUdOvUU+aXcv6xUlpd/iavxR1W40l7DUrVpGnlke
MTLbgww84AV8EF8kE5+YbsdqzV8Wa14O1EXl1fXVzd3RWc7bgb2O0qgJXnC/xKfXpmq1prW
hazawLPr/iZraAgLGujweWo6gKv2vb69B+FaM/h/wvOtkkniHXjax+ZJJJ/wAI/CkvJGQ3+
kgn0GT3P0qCFa1n+R6R8KPiBq/j251W2vE02CeXSpIhe+S8l0E3xMV27sYIBJJA29e1NmtI
PDWlXcdtDLaW9oMST3YEdxE+f4Ub7yncCCRj3r6M/Zi/ZetvFvwzvtTt9C8TNaatp3kadqZ
gt7eWWJs7yqieXHKIM8HknHJrE179g7xTe6bBaSaX4yv7OUjz4zplgGh75BN6M4POB19smp
dektHNfejn1cmuV29Dk7L/AILAfG2JodOPjbS7PRba2VVabQLOSWSMLtAZSmOV4OSeOc1xn
x//AG9Pir+2J4YtbHxHe2t/omh3a3dzcQaYtuVcIybd8Me7lSTkcDPHFafj3/glN4tsLiFt
K0vxlqwHKO2m2MYiT+4Va+yD788AVn+Dv+CfXxJtpo3stD8WRC33NGYbOwQqGGQSq3gwSQe
TnIA69Kn61T6zX3o7XVnJWu/xNL4YwWHjO1toVuYZ4YgBNZ3zsJVJ3df4WUY7nnPOCK9p03
4JafZeEJb3SZ77SJZLyB7drS4MMazIsuJSVP3QTxz2Fec+D/2NvihobIs2gaiGhcyiKZLO1
mZMfO5ZJjn+EZOR1zXb6t8EPis9u1v/AMIzf3+nXaAzQi7iBKqoAcMzkEAFSG5HGCueKuOK
opayX3nnVqNRy907H4h/8FMfit8JrOyim8eWckE1vtinu9Ht2lkKkKWyqYZuOQcctnkcV8s
ftVf8FaPjh4x8Ial4c1HXtE8ReC9cga3mhuvDVmyuBj5WxF8rKcMrLgr8rAgiu48dfsl/FT
XYZPtXgHWporuQC4T/AEXUIZuPkdg0+XKjhCMY6Dk157ef8E3viD4ge/ij8H+KZtKlfyZ7N
Y7K4Sd1JVm8w3u9JFPYk9MdM1P1un/OvvO+nUrJWk2eL/sxf8FQ/jF+xR8P7zwp8PPENhpO
k6nqj6vPC9hb3Ye5aOKJmEkiMwG2GMbQcHaeOTnu/EH/AAX2/aU8W6Fe6Rf+LdHnstXgktJ
oxoVkrSRSIVbBEYxwTzntXI61/wAEj/ixeyCbRPCXinV9MaV0jf7PYI0ZRihjdftuVdWVlY
dVYMOxx4P8cPghN+zz8QLjwx4uGu6Fr9nFFNPZT2EDGEOgZSWS6ZcFGB7nntVwrwk+WMvxN
PaVErXZQivYLRlIaNF2nd5kRzu7kEZz+ffNfT37NX/BVf46fAaz0/RPDvxC1eLR4pBElnfG
HU4YE+UFIxcK+xB2VCoGe2c18gWt1o9taRtNq+sbjgrt02Mhcds+eCMnNexfs5fBLxz8ctT
tJfBHh/x7r9uJxG89poKJaxMDkr9oabYp2gnDHj9RTkoq7diIzafun114k/4LmfH6HxRrVj
H4y0+BYb51+bQLFjHsJAbDREZXYvryvWs6X/gsz+0H4jW0kbxzBFHBGyo8Gm2kBQb42P3Yg
BkRAccgMyjAYisX/hzf8a/FOtTXV1odxp6ajctJIssumutuC+QcC8ORjnjBwemeK6XRf+CJ
PxLvTdzSzmz8mYrEk62pkmUEruTbcsuCMH5ipx2FYfXaX86+809rU7sjX/grN8cr2CW1fxj
a3UF0ph8x9HsP3Abdu8tvKyvDH5gc9OwGIP2qP26/ir8VPFHiDw/qvimWXSBfX1r9lttOtL
ZXik3QPv8AKQeZmJcbnLEZJByRXU2f/BFH4haTcJGutNMkRyJI4YMOPQ5uQc+vHbr3rqPGH
/BIvx1r/iXVL5NSk/026lnCmC3K4eQttDfaQ2OeCQDwOBU/XaNvjX3kupO+rf4nx54Qn1Pw
T4qsNX0S+utI1XS5luLS/tJTHPBIPmRlYc/jxX0t4E/4LC/tEeAhJGviiz1dZOXGoaXbuyt
1Lbgik9e55znGTmtG9/4I/fEOxtYvKnubnZJ/q4o7RSB1zlrwDsBge/Ncl8Qf+CevjT4bo9
1qPh/x09tEu1pNP0O01E4ByCRDeMdvrkDHpRDFU3pGa+8FUlHa/wCJ6Zp3/BdT48G0VZ5PB
lxySxk0kjeCp+UlZAMc545yPqDJqn/Bd39oCNGEUHgRMoSrHR5TjGc/8tz09xXy6YPBzSPH
Nq3iQOWIaNtAhEinP3W/0v39qkm0LwpscLreuxDO7D6LB6YxkXWM/eAxgmunnl3K+sz7s9P
8Zf8ABwH+0m8kqQ614V0tZm+SS20GN/K5zhRLuHTA+bPU88V8s/tJftufFv8Aatli/wCFjf
EDXPFVtBKbiGykMdtZwvz8y28SrErY4B25HPQV39/4K8G3qbZ9X8QSAqXR20SAduMn7Vxzn
865LXfhV4OiVja6hrwdfXRIsY5A5+1/5zT5m9yXWlLRt/iJ+yR+338Uf2I08RJ8ONcttFPi
s2q6gZbGG4802/mmLHmKxXHnyZ243ZAPSvaLf/gvb+0o5uXfxbohe5I8/d4csBvAAAB/dc4
5xXzfd+CPCnmeW+qeJI+Dlv7GgOwcA/8ALzz+ma0ovgdpGq2YuNL1rWNUg2kSeTpEQlTg53
KbkNnpzjB5o5n0BVZLRNnT+Ff2k7vxfrz3ut3kdtrl3NI5vGUJDdOx3EyAcAnPYY6d69x8C
fE6DWh9mnHl30C75I2BAJ6ZHqOO38q+S5vCWiaPOiyalrqQl/KcnSoQUcAnbt+057j6V3Xw
y8YeHdNa0srvxB4ighgO20u00eIvbMeACDc8x/N+H04pGMkmj9AP2fv2rfG3wFsLm38K6wb
a0vHDz2ssKTxFhwXRXB2tgc468e1dB8XP+CmPx48OaOmp6R4ksjaYJlzo9q/ljjn/AFecde
9fNfw08deGru/toJtf1UO7MJo30mGIxMACCv8ApWXyfwr2fS18I6lbfZZdQ1eaGcYeJ9IiI
cHv/wAfOB1/WtFdq1zn+s1aTsm7fMwvh3/wVa+KejeMtT1VtS0iO51hYTqappVtD9tMe7a5
AQc4dgTjJHXOBX0v4F/4KK+JPifp89nd63HJFeQ+Xcwm1iQlXUKQCF44/u9CTXw38ZvgZoH
gW/GrWOua9JYl9uyPRYWMBPRSTc/dPY9OgNVfh34x8J6DqEUM+teIxCHDOo0SDcnoQRdcH0
/maSlKLsyqlSdSF4Sa+895/ag/4J86X8btAkv9Et0nM4yAMZQkd/zr8m/20v8Agn5qPwLmu
Zr2NcliANvykc9Bjmv1++FP7VOgeCpIXj8R65fWyHY6zaPEBKvuPtX9M11Xxz/Zq+H/AO3P
8OrnWtOvbzzAhSaNLKOaaL2KNKuO+OcflW3LfWG5xUa1Sk+Wp8Pc/FP4Df8ABeT9qv8AY0+
Duj/DjwR8RBp3hfw6skOnwXmiWOoSW0bMWEayXELvsU5CrnCg4HGMd8P+Dn79tPT7cRT/AB
H0kzm5ckyeFNLUquVYJ/qAMAHGSM47k81xH7fX7A9n8JvEV01nPrrRxu2fM0uOMD06Tt/kV
8beK9Oj0i2iBnkcljyRk7sDdkfl3rSMlI+ho4hzSSZ9Qftlf8Fqf2g/2+/hVD4H+KfjKz1z
wxBqker/AGODRrK0JuI1dEPmRRK+Asj4AOPm5BwK+XVuwy7lOFJxtIyB6frWMZ4wmfOk64x
5Y/8Aiqt281r5eDPPt9PKH/xVWbzV9WbNnqB452t2I/zitKC4Q3OJHJXblWC55xwCD78Vz0
D2yH5Zp/mGSDEoz3/vVr2s9jIob7XdZxj/AI91OPXHzjikcdSmuh0ujXZt9P1E71z5akYJy
uJU6VZtvFZuFTfI5KMSqc/LzuOOe5JzUnh99APhrUPOuZ2kkXkvGEZB8pXaAxB+bGcmsiJ9
Jgiw1zd7yxYH7GuVxn/prjn6VGjOTlZ3nh7xHiZnjZkx94Fuffn3/rXp+g+I7aCw2SNNZ3E
e2ZJJHKtgDIAG0deTz6e/Pg+kajpCMs0l3qI3EDAtEwPpmXNeiaJrmg2zW7B72+l2l2glhS
CPIUj5m81m6noAMjoaxnEadtGeu+JvE0MPxB1T96zM15MoHV3PmMOPfkc5GcdKhHi62wm5Y
tm3azSpuxlSpzxx/FggZG485ANeTX3i177VHuH2+bKTLICeHY5JP45PepbfxIOLffjcoikw
CMHcSMDdyeBzgf1rPlL5j1j/AISX/pxi/OeiuB2Wf/PTU/8Avj/69FKwuY+YbqTHz4HTOM5
qpcXw3ev170+72woy7jn/AGf8fzrPuGVBkc5P5V3npU4plyDVDJqduzAsEdcKCcbQRxVOaX
L/AC8DqBnpUNvdYu4vZh/OoXuN5oNlCzLsGoMp4q7Hq5bcT2HasVJmJ61Kj7o+D060CdNM0
JtQw34djxS2l6zytj/nm/T/AHTWdHJvfHT1rc8N6Yt5d7Om+KTB9PkagiaUY3ZjyZI6U7Tt
Mlvp1RRuOR0roPFPgaTw/qkULNHJ5iB8xtnAIzXrH7MH7Ol18RvFFssdu7oXG75enP8A+qp
cklczliUo3ib/AOyR+ylffEfXbXFq5V2H8JP9K/WL4U/s5+GP2SvhMnifxMI4fl8u0tRgS3
spHCqPT1PQDnrgHd/ZP/Zn8MfsqfBtvGfi/ZZ2FiilUKjzLmQ/djjH8TMfy5JwASPl39pX9
p7V/wBpb4qNfXZEGnW7CGyso2Jis4gQQidM9yWIyT6YAHNNv4pbni88q83GL0W7/RHZeMPH
958T9dudc1lkis4RizgQ4hQZOyJPQDPU+uTVGPV5NOlkunhto5GRiiSEfuv91Byee5x16Vg
eEbttXuw148MNtbpgYlU+co+6uM45Yj3yB0o1u6g1HxZEjzyifB35C4Tvz2yMAdcfjWB0qK
Xum543Da3eadZxoss1zp8KzyOivIigZ2Ac7QMnP5ZGa9B+EXwifXGiigg2wuqxiQMS5CkZ5
P3VzntnsDVzwv4Vtdb1LRRaxOCdPg8+5klXkfNxjbkZGewxg9+a9s8FaLe6ZZv9gTf5yiGE
vbeWMYHbIIHXkkdMc4rSMddTkq1uWNkZ1j4D0n4axZYQm6OFiVbV8HjJPAxn3avNviv8Z9z
PBptq/wBt3YLyHK7SMNlcnJGM5G3rx3FekfEm4utW099OnuriOC34abY6Kg6lEydxbvgnpn
jHNfL3xh8bQaBffYdOcSXLsd9w6LI7K3YZxxgjn6Y6HLk7aIjDx5neW5Yvhev4GQzTxxCXV
3SVg+3GIkYkAc4Oc9COO5q9p91Z+HYD/YrzyXZ3FblpfKKAEbtqg9iTy3oPqOU8KWl3rvgZ
ZZrqeeR9UkkaOVcxj92nRscnpx0O7pwMaqaJm3E7R48r92iSkiTOf4EwWyV45x16VmddjJu
dPXVNV+0XDSMXwDsi+8MkMNwGTnPr/Km32hWcUQG2PcxLNtUja2Oc85zgnj0FdG2t2GnQiI
AXRuSXwdoAYA9Du+Zsq3GORnnisfWb253YitxEu/cpIwMdyOM8nPB65P0pFJsx73TbGCJDE
ApQZV93PAGfzz+hqne3tpbwSIPIUIgGPM4THtjjJz+Xr1xfEviCUyOS2JMlyxAOSe/Xp744
4/Hl77WmsdOjZ5G+8joG+RiccdMHqRyfX8KDSx+437BjB/2PvAJHRtMB4OertXrjMEUk8Ac
kntXiv/BOV1k/Yf8AhuVwVOkrjByMb3r2mUtt+TbnI+96Z5/TNfF1/wCLL1Z0LYbIVgTeWI
CDHLdenr/nmmFfNhX5djEkjA+4TnJ6ehPUfWn+bG/V0YFuASOCCB+h/WqE91LbaruCXOwyG
LyxuZJB5Yff9w7SCjKBuVTuOcsVFZDJJNEtrzVxdTRJLcRQeQjvGm+NGcM4DAbgHKRlhnaf
LTjINZyXn2zF7/ZuoxagsbwxW867fIBaIMC6Fk2nEbfKzHCttyQyjN17XLvwodKazso9UuL
yaKwW3a7EN3LEzq3nu0rKT5MS3EjRBHdsNtx8ynTk1B57+/MTXF2bZ1WSCCIRugVBIE3MVL
M3mqRyFGMdQ26gI5tQOhXGrXF7byPaWQ+0iWJGubmcBQSEhjDOxG0AKq7m+UAEgE142WHSb
KziOmXMTlSFktVVr252NclhHuRUclfM6Hkk8YJpIvFsM+rtbW8q3Usk0FqZYrKa7WPhZJIp
igCxnymDK0jD/XBsEEKz7LWnsNXmJtrmaCS5htoSmbl0U7v3xxIxCHcvOBtDBj1YIwNSGWZ
tSFsbCWOJzJvuGZfn2qiq+5Tu3NuwAQDhGORgBvwY/wCC91tF4T/4KEapH9qmlil0HTHVbm
RpJk22yxjezZZmPlgkkkkk59a/cO28NaLoVjoGoG4g1i60aJtN0aeZo3eVmSOMr5gAAd/I5
KhVBJypwK/DL/gurro+IX/BSvxFJomq2+o21lpVpZ3RtnEkVtNHHiSFjtwJEbggnOeOCMD1
smX7/wCRlV+E7b/gin/wTVsv21/GWoeOvG1t5vw88KXAs1slkZP7avsK5iJGCIo1ZWfGCTI
gHV8fuJ4e8PWHhLQ7XTNLsrXTtOsYlhtrW1iWKGBFGAqIoAUD0ArwT/glJ8Hrb4Hf8E9/hT
pFsqM+oaFDrd1MoA82a9Aum3HjLDzgucdEHtX0PXHmGJlWrPstioKyIrqWSKIGOLzW3qpXd
twpYBj+AJOO+MU+aTyo84JOQAMHqeB0z+famXl3Fp9tJcTzJBbwI0kryMFRFAyWYnoAAeel
eJeLf+ClnwG8Ezzx3/xR8LFrZtkn2WdrsA5xgGFXB/CuSMJS+FXLPb4jIWfeEA3fJtOcrgd
ffOacx2qTgnjoO9fN5/4K7fs5qcf8LM08nOONOvT2z/zx9KYP+CwP7Ng1j7C/xW0S3n814W
M9rdQxoynDbpHiCLg9yQK0+rVv5H9zFzI+kwTk/pS1h/D34meHPi34Zi1rwrr+i+JdHmZkj
vtKvY7y3dl4ZRJGSuQeozkVuVi01oxnyz/wUN/4J86N+0R4I1PxL4b06Ky+IOnwtcRSWyKn
9tbRzDLxy7DIV+GztBOOn5G2fjkPJ+8kWM5DqAv3R0Izzg5Bz3/LNf0MV/OZ/wAFNfCyfAT
/AIKAfFTw5ZuIIIdWOoQQxnCpHdxR3iIOflCicAcZxXv5PXlO9KXTYyqaanSWPjETXCyI8e
wxlcAnnI45wew6nA59q6PTItN1whE81ZtrMJRMig+nLNwfwr5e8MfF25Vtr77iE8MYwCRn2
Az26Dj9K9D8KfF02lxam2uLeKXcACqo7L3wc55PPpjH1r23Ezvc9b1LwZaSXYIKybRsyr/O
c+gyT2Pt71a0/T38NSm806a1crhXLgJwSD87HkfTOCSM1iaN8X59UjH2yUTxBeDNAuyMgcZ
wAPXvXSabc20cq3qySbgVkeKBFO5WySAp4PU5GeeKQeptav4R0z4xaZ5t4kMWuRqVjv0XaW
x/DKAMOOvI5564rxrxD4Fk8J6jKqxOjwvtkil5kjI5GeAcHtkd69ctdag8P3KXGnajcOYpP
MaFSVWA5PJX04GFHt6VteLfC1j8StKm1zTVhh1SyjUXltJIQxAAJKA9UyehPBz7UyL2fkeS
eE9fm1JYLWaO4klgAKSmZUUqMBQQ3LEZAwGAwRn7gr6G+Efxat9aK2E8xgnmiDWrYULGR8p
jD+YS+cEjI6dua+bNX0g6bfebGhHClol+6owc43HgNx+davhXWIYtVH2qZBHHhjLMjSsUyC
x2qOQMD5evTk0X6jnBSWp9feGviNp+paDeWl8bdmTMMsMqbPP65UE4yeM5GBkcV538TvhdD
4XNvPaH7Tbzp50b8ql0g6r7MD+PT1rmr3x1eWxtNTuYvsdy4VbmOWTeCChMMxU/MPMUZxjj
aO5xXpWgfFjRvGXhBdF1lfIaUf6Fduz4EhG75m6ISeBngjI6nFVvozm5XB80TxK41+WwkEi
TvLEZAUHO+2YDOMdDjjmvVPgF+0ZrXwh8VQ65o+pyzyxMEltyf3dyjHLJKg+8pA5xgg4wcg
V4/wDE6wn8OeJ3Y2qw/Mpf5/kkA4JH144568VysniKXRLmaSzme2K9lQAKPXPf8KlNp6HS4
KSP06+OXwM8Kft3fBafXdEto7fUo026hYkhpLSbb93P8SHna/Qj0IIH4j/8FAf2INR+EFjb
XK2kscEt/dom5cfdSA/+zV+k37FP7TutaTrDa5pl1CJrAJb3thIwFvfxHPyEDnDYyeODgjk
V9Eftyfs1+Gf20P2XdM8SeGod4F5evcW7piW1mMduHicdiNvXuMHoRXSnze+tzjpuVCenw/
kfzBXlq9jcmORfunoab9qCPnbgZHSvdv2vP2Z7/wCE3jC7V4JERWJGVIyM9a8BuEKPz1FbR
aauj6OhUVSN+pp2t4D04+tTxXA807+fT61kIcKPpUy3WB+FUXKB0mnan/oN2MD/AFS89vvr
T5NVWWySJU2zZ3FyT8+QAB7Ywfrmuetr90tZ165UfzFPhvMQ42/Nuzuz0HoPzoMPYq501rq
UjbuTtb94Qe+Pb8T+ta1l4nlWcFvMZiAuW5KgdMcZGPlH0rkNOv2B+U9O54966W1upGtEni
QwtJ+7OyPgbQMHccnJ6kD+tI5K1JI6q18QPdHnayQgqqgfNInzY4GT1IGB7+lLH4gkvrwyv
yv3yuchiepOfauftIpI7Vf3p8uQ8xq+OmDyvcc+3IrRt9HjyzebnYAfmPzOD1P4HtnPNQ0j
jZr/ANpTf3h+Y/xorO/d/wB6b/v5/wDXopWQjzu7tgrDC8cVnu2wkf5NbNyN0ZxyO4Pesl4
GGeP1rU9mm7rUpxD/AEleMnIwPXmo9pP4Vajh/wBKhx3ccVBKmwjP4ig3GbTQM7vX6GllbJ
FIJCrZoGWIEKHJ4rZ8PagYLs/Mf9TIMfVGrChcu2BXR+ANAl8Qat5CLk+RKfyjY/0pGNa3I
7ncfCPwDc/EHXYI8GQ5HJyfpX7I/wDBNX9inSvAfhd/FHiERWOm6XE13d3dwAsccajJJyPa
vmX/AIJXfsVTeOdcs5JbcMqsp+72zycV9Hf8FJf2qrTTrKH4NeDZE/sbSWU6zPHwuoXCk4j
BGcxow79XX0ANc7km+Z7I8CvJzl7KHXfyR5/+3L+2VJ+0D4lllsTNYeEtELW2hWOCm5f+fi
Ref3rgf8BXCjuT4R4QvRDiWRN1ySDjoqj/ACP1rO8Yy7bdI95OZAWUDhc/1x0q5qErSx2kS
soaMFW2Jg7e2ev/ANasG23dnVCChHljsegx+OPtds7pIwaIeZn5VZOMbfwHcflWl8NvBWoe
Kb03NrC0u9yiqr5dznDDAO7vjHGc8eteeW9owtvJTau5wCWbaDxxj1/D2r7v/Yi+ArRaTY6
iEQDy1cNckBLdABljkY3YHTPPXtwRjd2RnXqqnDmZ3Phr4dzfDfwdoxa1t21ObTrcMm4eax
5LL39uOQcdelZ/jvx7PoejKlhBJYvfbFmG3cwwDvAPXap7c7ix9q9q+OHiTTPC0+l2zpDNf
/2fE0e5GJtVGQZCFx8391SADn04Pz9488dW9vBJc6jpF6sFvC01vF5QaSRMZM8rBRtzgqv3
QBk5yK6JK2iPJheUrtHkfxq+MkWi2XlXGoSSX8ikvcXfmSzxEtwEGNkbNx/e2+uTgcLpMEP
ja8hiuore8RkDSeau+6DNyUB27WOADnGfQDg1x+seJH+JPj9ZdOWaKCKVZSipsUEEk4LHkg
N7bSTjFe6fDH4bqlgsms3LF5TvMaRqynDAAkkvjAAPOT8y5HIrn3Z6elOJteGvDlj4U+D+/
T9PgmaTUJ2YMSfKb7PENoA2oTjBwOfl4FePXNpcXupxSPeyWkeVO1YxiUEE/dKhuT1J9O2K
9z+JXjSx8M/C3/iXWYSC11KVo4RIG+YQryWVV3HGOSew45rwDVdZmfUri58yORpmKLvUKAB
n1PHIAz7DrzhyJo3d2dNHq1hotmiPbQv8mf32SU/if5fvYLE8Z5Ld84rnda+IFmNE2NEsYR
efl5G0AZ29zzj6Hr6RRO9jorGR1EiZdgoyHIO7LHHTOT8vcHBzXmfxA8b2Vlo9xZmO3VAhU
EI2ZOmQSc55OCTk5BBNSbqIknjyxvriTcqeWXJjYN1U5wOnfP8A9bFM8XX+g39mQGiBeJmX
CKeSCQpYdME+teI+JPFdhZz3HlsWMrlGLOwwV5DYOMZ75/xrhNb+IN1bM6pdPhhkg/OCSSM
fp+FUoX2Kckj2xtW1HTrPWXttVuUt1sGCR/ajsQFlH3c8denH0rzjVfiDeRXkcr39y11bke
XK87loiPl2ryccAfWuF0v4pT2a6ossshhmt2ViB1G4HpkjHPHP061iXPxGGqKZGypU8Fsjg
DJI57f1rRUibt7Ha+Ofjfqj3DBNWv4n2kF0uW/djrgc/wB7aQOvBrgtQ+OmuwuNmta46Jtz
m8kOz6Dd/k/ryHiPWmnmdmAOXziM/MPw7DOSaxJdSZph/EFI284GO2P1reNOKOinQctZHfW
HxN1bzWvP7Tvre4dsvIbp/NYBduSd2c449s8Yr9rP+CIP/BNPWPBPwyg+K3xOkv7PxV4ukV
vCej31zIHtkELt9tkBPzXEkQdkVlyixhzywEfzL/wQX/4I3r8bdU0343/FPQrm48CWtwjeG
NElRNviGdXZftM25lAt4nHyq3+uYY5UbZP248QaR/bvhy/0a0vPEOhXkMVtcPfWO0LZskiO
RDJcxvBI2Y23blfOWD43Cvns3x6/gUvm/wBP8/uK9lFPQzvh9pl9pkjLY6df6MbmxaV9K1C
SMfY7l5zIZCIWlg+88xJjPJXndlSOiSyl0SefUL3URKbm6W2jlWJC0YMzJDEzKqlk3SAFeN
p7n5nPLh/C3w08ceHtDW+iXUJ7bUJLHS9R1e8v727jtzulktoZWkZ2UXmHcLv2SxoCY9or5
y/4Kz/8FO9I/wCCe3wvFjosGnah481S1Fp4WsPNVorT5cSXs0C4CRQjYIyCDI7ugAWN2rwa
dKdWahBblOyVzl/+CuH/AAUztf2SvBz/AA48C6haW/xD1Nmlu5tPX5fD9s4ZiS3IFxIz7lG
3KB9+Adhb8eodYWKeWW4laaec/OZHxJKzfMxLdPmyNx/TjFeTX3jjV/GfiHU9b1/UptU1fV
55b28vrmYyTXM0jF5JCTnczMxOSeSc4q2/jBtOjBa6kUs/3WXIj4wOnTtzX1+FwMaEOVavq
ckql2f1P/svQvbfsz/DuOVDHInhjTVdD1Qi1iyK7quU+BNvJafBDwbFMNsseh2SOMg4YW6A
9OOvpXV18VP4mdZ8E/8ABf8A+L+ueBf2bfC/hzRdQOnJ4u1ho78xvtkuYIY93kn/AGGd0Lc
fwr2zn8fH8bP9nX915Vy3Pm5wSDnjk9xjt04Ffo1/wdF+I7vw/oHwTZBL9ja61hpWj6rIFs
dme+Npk6en0r8k9P8AGMV8xaRlQDcFAB+XPAPPPr7c/Wvq8qp/7MpLrf8AM56kvesekr4l+
3zxl4oVFwz9FP7zJ28r0zzj8KX4saHbD4ia07Qxhhqc/GQMKJiB3P19P0NeeWGutbBFhfKx
OGO0Y5GcDsMdc8VqeOvFDDxrqx8wxhLuVBufdnLntkhevbgYP1r0eV3M+Y+wP+CKXxi1L4F
/t8+FNI0q4nh0Px08ulavYJIPKucxyNBIQRguku1g33gu8Zw5r98K/mo/4Jl+NJYP+Ch3wZ
eLbmTxNZ2zYO4fvJFVuvs5H5elf0r181ncLVk+6N6T0Cv50P8Ag4jm/sb/AIKo+LHif/j70
zS5JGjBV4n+xxLz2PyovPvjtX9F9fzu/wDBylpUl3/wUu1SSJsEaDpnG04P7p+vp1HP/wBe
jIv95+T/AEKqWa1PiDTfFNwVM4LNs6MCF2j5T25HbtXV6H8XNStCALtjt6Fj+eT16Y/OvLn
mlilUfMJAckj5c+vTsee+KLjWi0xc7S+cEKAuMd8f5619e4JmPsn9k+gfC37Sd7pU6MXgvV
GQ4mgB3jPOTwO1es/D/wDaisI5IwDPp0qkbJkkGCPlyHHTHpjua+JIfFx2fe/gwflGTnqOn
tXTaB4wcqHWfYVdWOWILY9Mge3Hv7VlKigcZx3P0L0zxgPGMoKXQ/tIxnyrmEqpnB+UIxHr
nHvwO9HhPxXfeE/EJnW5aOaFigRuAMkjB7kdePbvnFfIXw5+NtxYrBBcyzJCx+bYTk5O7OC
cHHPbvmvb7b4n2/iDTIbm1ubeYbD++6Snnbhh07DHTOPWueUWhJpnr2uxW2soLuxdZvPbMk
YIQ25IAwVH8PB29sDrxXJzk6VcmaGUx3KOMEjIYYHBByM/MMcH+lcnp/ji6hvB5ZMUhUiNC
4zITgMOQRgnjg/liteDxIdaRWkcpIpKqQckZHU5PX169KmxSOv0nxSLvQhFbSC0aAOjW8aK
ftEZIZS399w+CTwSAPSpLL4gSaPeySzxeqSFR5flKf4tp468+vXJrhV1+70N3eGaa3lAcOt
vMVLrypB57jk+vOO1LrGsC0skaDbsxlSshbPOCCD6Ekd+2OMUwsewReJLPxdpywzNbkscQS
qVTB5PzHsc446Y6dK4T4geDLzw7qSx3EbIGVHWSMbo5lPAdWHX3rA03xINMkjNvKcGMOyth
92Tjpjjp6fjXotj4xTXdMXT9YluLrT5FKxSgl3s2A6x845yM57Y9hSFtseW+HPG2p/D3XV1
DSpZFmtzvJC7lGTjp24zz719zfsk/wDBQFPBfhHw61xtkivtQvU1vTF+7dRGOz+aIMf9ZHu
YqT1JIPDcfE/jLwrP4b1ho1kMRGJIZs/LKckjBHBP41keIdav/DXgHQpAv7z+07wiVU+Zzs
tcjdnJ+lXGTTujOpTjPc+5v+Cov7D+i/GDwMPGHhkW99pGqwfa4LmEbgwI9hwRkgg8ggg8i
vw0+OHwquvh94luYZIyuxyPbgmv2t/4JxftrabcWrfDXxleQt4e8RtsgleVTHpt3J0cN2ST
gP2VgG4+Yn53/wCCuH7BUngfX7u7t7RQjlmUoOCOT2+ordSSfMtmRhasqNT2cvl5r/gH5OR
ttYk1Iz7VzV/xToEug6nLDIuCp5rJeTJH0roPo4yUldF+2k2W8uP4lG72+Yf/AFqVS0e47c
c4wev0qC1kBhfPoAPfkVPDckOQuQHG0559KCGi3BE6hgRsON2GGN3cda2tJk8oA72YBiMYI
B9Px/8ArViRumMl/mBA2kZyO/PtX0Z+yv8A8E+vGP7Qvh+HxRfT6T4D+HqzbLnxR4ilNtZA
D7wgT/WXLgA/LECB/EyZzUynGKvI5a1ranlNlbTXV2gijEjykBY1YMzluAAM5JzWrpMcouv
KEf7yMHIAKsWPGCSOinr9DzxX7I/8E4P2bfhb8CtTk1H4T+H4vGuv6RbSXUvjTxDCDqEx2q
P9BtCdlrGOf3gJkwzZkYECqPx+/Y48A/t5+LrmTWNDh8D+Nry6fPirRoCq3nH/AC9W2VWdu
fvgq7MuSxGRXA8fHmtbT+uh5skz8kPscv8A06/9/T/hRX6K/wDEOl8Q/wDoqXww/wC/dz/8
RRVfXaP8xlzI/KO5fYDtycdOfes69uvl47/pVq4uDv8AlNVdThe2ujFIrxspwUdcFT9K7z2
KasV0lxdRH/bH86phtxqyjgXUf+8M/nVIkqKDoQ6UjtzUTybBRJJtBquvK+tBojQ0uNriZR
619f8A/BOX9m6f4ofEgRiBnB069k6dcWsp/pXzL8HvB8virxHBCib8kCv25/4JUfAfS/gP4
C1r4geJo/J0zQ9Av7mUbRvk/wBElAiQHq7khQPVhWVR/ZPJx9a3ur+n0Oz+IXj+x/4J+/su
x6bpbpb+N/ElkRA3RtOtcFXmz1DE5VP+BN/DX5+2urT6ldXF48X+m3bYkSUEsqnPy5/Lp61
037UPx91L47ePJ9d1R08/V7g3D24bclpEmBHbr/soCF6DOCTyTWBph+1xW+5SkyrhQr8tno
Ca5m76LY5KFNwV3u9x91oUkFqhnB3M4LEgjAzwPpxWx4b0hZLiafzQxgBVTn1Prn/OetXnt
kk0yMHOd3JAywxjpxz1/Xr6dN8LPBxk026lcSfu3KFw2ec9Qc5JI59/pUbo22NL4N6V9l8R
xXvl79jbIwy5PDY3em3kfMT14Gc4r7U8D/EbV9W0+C1toLYzoF2Qz3TmO3CqGVt4ck45PDD
GDxyVHx54S1+KW3Onby1n5/KxqHVFBLbQ2NwPQkDjLdSSK980rXLfS/h49tHFZxKkAZXjy5
hBIzGVPAJwuQG9B2xVQdjjxMOa1z0P4r/EtPB0MQbxFbwwXGnwbrhGYSXLclyApYs2QwBY4
GOgJavn/wCMH7SP9r+FrnS/Cdi9xb3FystzLLat5l1Iu4FiS0pbIyctzwowBWb+0t8YrWFt
EVZlu99jDHLOAYtzMxDbck4GBjIUbhxXhnjn4inV/Ihs/PsrWZzAYDtdME7hxgAttAGeMgc
knq5SbY6NBJXZ6x8D9IS1uHvLlrfEbMiJkJtOducZOF43Y6Z9eK9THjkzIltYxorKCWViVP
lh8kbQPUd+OAa8G8LajJDpaskksHmqACyHaCvI+6BkZbqDjg+leyfDTV4p9IGZmZZrfJdMh
mzkuOhYElR35z61CLqx6lPxxeI/w0tbGEhx/a0+5iS0cf7mM7QCeAQTnbjr3wRXlni67s9I
ZCf9Imdo5kIcAREBicY9eec8Yxx26T4ueMV0/wAHQWYjNvbpqcyqgnDKyCJOPmJPcfiD615
BruuxXGlJdvtggcCPy9gyUGO/rjt7Dih7mlNaFz4h/Ea4v/DqFpJI7Ygkpkbj3yG57Y7856
V8+fEP4jQz2jIonQgBsSSfeOVJP1xj6YrpvHPjGNYTb4naMhPmjJ+UfeGOeOcfl2FfPfxb1
2S2lOHk27uXdjv6dK0hG7sV5RNrV/iFaTLjewZgxGc5ABwMY4HHGK4vxD4oW8lZopmzwQ2Q
SfbiuJ1PWXDMWdiMZCg5Iz/kd6pWuqMjcnPfG7B4/wDr11KCR0RwjerZ0VveK/2p+CFg4AH
y8FepP+elZEt9JHMeW5yd5OMZHpgD/IosbqNWucnloSPTPI5/Ss65naTGxj07/r/WrOmFJX
J7i+85mJzkgADrnsK+6f8AgiJ/wSD1T/goh8ULnxV4jg+x/CzwhOBeSTLIo167ALJZRMpU7
AQpmZGDKjBVIZwy+S/8EtP+Ca/iP/gpF+0FbaNAl/YeBtFntpfFOtW8JkaygklCLFGApHnS
cgZBVAHkf5I2r+mX4Bfs96H+zH8P7rwd4ZS6t/C2iiA6TYxWEdulhGsUYaFXhjD3BeWN5nk
cPIXuZPnPRfFzXMfYx9lTfvP8P+CXOSirI1vDHgoeBfhdp2kaJpNtNpXh+wSDQ9PeOSP7LH
DaLDHA3msHc5DYLjJDjOCNxx7r4aWunareeMLw6ZP4vGnPopvrMz2sTabHdvcNbKjTlPNUL
JmQlcvjJVciuu8K6taQeMtcsI9RuLqf/R702eN0enQyIIYVQAAqjeQ79OGaXkgfL5D+3R8d
fB/7Mfwi1Hxz4+1a9sNN0+f+z9KktLeeC8N3JD8/lTJFIUnkijmSN1WOL5irOu/cvykFKUu
Vbs5r2PMf2vvjfpf/AATd0vXfjV8Qtbg8UeLdW02PRvCXh5LC0jNpfNAguWikAWcxTPb23n
SM7ER28IxkIlfz+/H/APaA1/8AaL+MGv8AjfxRdG/8Q+J76S9nkjBxEGJKRRgn5Y0XCqOyg
enPa/tz/tpeKP23fj3eeMPEX+iw7BaaTpcbgw6VaKSyxr0y7MWd3wC0jscKCFHkAuYoLUys
sPmkYJGc8YyPxr7HL8F7CPNP4n/VjjqVOZla71D7NbEt+76gsG65B4498fXmuW1jWjcFmU9
CMA888Y6jkf4e9bGrXCyovzgZJYBScAGuW1eaOSQCMY45OMYNemjowtNN3Z/YF+yRq/8Awk
H7KXwyv/8An98J6Vcfd2/fs4m6ZOOvTJ+pr0KvnD/gkd8Y9P8AjV/wTO+Cms2M7XP2TwrY6
JdMX81xdWUa2c27HOTJCzc9mBPrX0TNI5jkADK3KxkDdn5c59Bznr6e9fnNaLjUlF9GzR7n
5Z/8HT/w41rWv2dPh14ssrW5m0vwxrVxa388QGy0W7iQIZOd2C8IXdjaCwB5Za/EO3vZIyZ
Y5FPPQuMrwenT/P41/Xr418FaX8RvCd/oHiHSdP13QtXhktr6xvYlnguYmONjxsNrLgnOfQ
detfmt8e/+CFn7NOla74t1a38IeKtA0ixYahc3NrrVxDY6Pb2sdncXEcazqWczxTzYKmVFM
RUGEq2z3crzSFKn7Gonp2MpU+Z3PxDs/FF1DOiNC45GZE5z7+n0+laPjbxnHqfiPUc7ovNu
pS+4YBO48Ht6V+y11/wQS+BWi/DeO+srPx/4k1X+02s/L0/UVxdI1x5PmnClIkjCSOrSOqu
EALfNkcRd/wDBKT9ntPGniy/uPCPivXNO8HaYU1uFvFtnazzXNxDFLb3gSWaH7ORMtzAI5Z
TG++Nlc4Nems1w7d0mZKk+p8X/APBGDwa/ir/goh8Pb425uNN8J3cniDVJxgx2Ntbxsxnc8
4VWMZzj6YPI/pbM4EwTncc9uwxz+o/P618z/so/AH4Rfs06re+BPhf4W07wexsrS/vmsr4X
Go3VxbS75baeRpWldkWSH7/7t1uDtLBSB6r4D+I1ze+JdWk1OGRYpbgLbM8ePsIIAS1YKrc
kRvOz72Hlukh2o6AfO5lifrFTnirJI2hDlVju11NRbCWYSW2JvJIdfvMX2Lj1BJGD7jpyK/
np/wCDhLWRqn/BUPxjBLJE39nadpdvGobOwGyilIYeuZCeexHrX7q/Cv4u6D8U9Nlt7DUtK
8SJpUy6fqNxBdRyxSSpH5qFNvy/eDgqQGGwluFyf5tv+Cwvxxb4xf8ABSz4r6zE1tII9Vj0
eV7Ry8LyWNtDZSPGT1QvbuVPcEHvXXkVJ/WJN9F+qCcXJWR4Jq0EGoQ7MqrFssuevJ71x2t
QNZS7QC68jOM/r61twXGX5b/Zyec/Wp/Kjv12Sbc7uOMg++K+tJpzdN67HJ2sbSSLuY9QcA
VsWKyqgRVO0jLHHUHr/M1LPowslU/KynPBPfPH9afDdBY8Y5z39KZ0TqqS902NMvTFcKx+e
TPB6ZIB4/X612vgvx2uiahFn98MnMYbb5g5wQcepJ69u9eYTalMk48vqDn73T/P+HpS2XiC
WKfZuHl427mHQDgfjiolFM5fYS3R9V+GPHy+LrWKCCWS1MJzlmGcdQM4x1J4966GyguLJz5
Jxhe6n5uvQ4r5a8L+NpdLulaGTeFG0AnpXsvgv4qLrlpC6SoHiwOSRz059PpXNOm4kJ9Gem
2+tG4gxcERlWYZIUDjPXPGM/09aSeZdT0aeNnJ+xAyAbRsYE4ySSDjocYPJ61tfDZLDxRpx
ubz7KNOH7qTzIt+3k/MCMMMcZK5GPvCuy8e/BeAadb/ANjGIxSIDHMZPlmRgpHULgnIySuw
Z5IIrMdzxu28QGziaRiUOSDkgEDn/PPQGu38G+MWljkiSUNEyDOW5bkZ6e+Pyride0k6dqp
hcbGi3CQBeuOMqBx3Hrye9ZOmeIP7H1JUDlokOEG7BA5zj8TjH40bgewXV5Bdx4lJe3A5zJ
hhy39O+O/tTPGljLovwq0bAS50y51LUNgZcMMJa7h14I+XB9zXH2XiofZdi/uwR1Qngeh7d
QOPeus1fW1/4Vno8bfvYJtQvRJEVCsMR2uGz2I4x7fWgDy/XrKbwmq3tlJvt8eY6quNmegJ
xjnnoa/RL9kH9oDT/wDgoz+zDe+BfEkiT/EHwZZkwSOP3mpaeAqq/wDtSR5Ct6go3JLGvz1
1KSTRpZFUJdWkow8LH5XTAP1BwOo5zVf4ZfFfWf2Yfi5oPj/wfeRpcaXdrcrCzbgo5D286r
zsdcoRnlX9a0g+5hXp8y03WxwP7en7Mtx8LvG14PszQiKRlwenBxXyldQtFKcjHNfux+3h8
MvDX7aH7OOkfFTwfEkumeILQzSQ9ZLK4X5ZoH9GRwR6HGRkEGvxt8XfAjX9U+JsXh3QtG1P
WdYv5/ItNPsLR7i5uHJ4VI0BZj7AVvCVvdZ3ZfiuZWl/TPPIciBiD2AxXpP7Nn7KHxB/az8
Y/wBieA/D91rE8QD3d0SILHTo/wDnpcXDkRwr7uwyeBkkCvevCf7C3gD9lSzfWP2gPEUepe
IrVEuIPhx4Zvklu5+R8l/eoSlsMkZjiLybd3zRkVtfFH9sjWfin8LrHwzoEFh8P/AljczLD
4P8NqLWzhOEAmkIPmzu/AaWYksynnIIGVTEfya+fT/gndKrfSJ6R8CP2QPg3+zJZ3FzdXGi
/Hj4rWICjTpo5U8K6VL8+WHA+2lXSNP35jjbzxiNwC60v2ntC+I3xi+Llhb+PPED6tqNlBG
trY2gjNpYIwytvEkeEAjB2cAgbSASOa9H/wCCX+haMLrUV1TSNO8Qw3tq0qabJIWmFwfLKy
swH7sKFJJGTwynhuet8UfD7UtV+KBub/T4Le4NzLbRwpZq5VJGy0bAElmAkDqSeQCAccV57
m3K8nqc9/e1Hfsb+PNc+DPxhtZNRvbiwutLt4prYTysv+jNF5axc87WTaQvHGD93FfYPxu+
El18QfHdj/wrp4JL7VYIptTmt7kiO3+bcFjBAbPy43enA5zny2f9gLxXovxcs/Eml/2V/Z9
tO8uVnR3mcOuFwQFYgjkbcfLyNuM/bHwy+DF74I8MQ+INIsLG58TX8Ci8mjVQjy9XJ98g4x
gda461WKalE461WN1KO5h/8IRq3/QD0L/vlf8A4iius/4Xd4i/597H8jRXJzTOXnl3/r7z+
TiSVwe+e+ahvbh7iQtIWeTuXPJ+tPMo2YK88cnrVaaUZy3zGvsT3Yohii/fx54+Yfzqu3A9
vWrW/wDfIemGHFVpPmFBsrlVmyOlS2cRnnVR34xTSc5Hr7V2nwe8Ev4p8UW0OzIZh0pbCqT
UI8zPq7/gmn+zTP4+8cWX+jFg0i8gdMnrX3P+3R+0LaeDLyP4T6BcbLDwvp10+tNFgC61Br
SXEeT95YlJBA/jdh1QYyP2dV039hn9lHVPiJqEMR1NVSw0WJsf6RfzBhFkHqqYaRv9mNq+M
dJ8b33i3xhrV9fXUt5c31rfzTTTHfJLIYJCXc8/OSSSfU1yNt69z57+JVu+n5/8AvxkatB9
vRd9xI2xznIZgP6Y/Ku88B2KySZ2fKo4yM8j/JrgfA2lC48I+dHLi4t2WSSFm5cE7d6j2yQ
fqK9B8F3w09/n5UAMNoxz25H1/WsmdKO20XSReWUy42yeWfkBUngD15/MV23h+2j03wpqHm
rtkbLZOMHgA+3XsRXO6Zdw2CCVzhS7fLu5yQRz3yc+lZg8bwfZbqz3xRnDZIIUbQCc53f3h
+Oe1SJ6mLoHim4h13EhjR5JTs85nlFrkg5xnLN95uuckDrjHtsnxFjXwTdhbaT/AFXmxSXm
FA4AbapIxkZIJDZPrzj5s0vWYYL+ea/eEwmQiONvvEkqN5A29Dj+ZzjB3j47FzbyrLfea0y
iEtJCuEATBwMcLxnsctz1xVCcUznv2gvGP2jXdHyI7W3isIGZV3Ehm69+uMn8uMVj22qzvr
NtvjUujRyMZCT+IIOVOD1yTwPpWh8XfB3kX+i+XmSP7DEVcJwpOWHPC5G4+nauY8V6wmjyw
Lbwx5UGIoCAF7c4AztByBjHA6UxntreNbZdH2RyT4YHO/GQR1yAAT1HTjB610/gvx59l06S
P7VF9njlARdgbyATuA5565/MdK+eR8Rxf6aBHPBtChH82P5iw5bsDnBPQ9h71peGvGlxZS3
Lzsq7Q7BZWzuJODwcAZz2/wD1KwaM9B+OXxD/AOEm01YfPUxpeP5akhSwaJSc46cgdPWvL9
YmubKzt1O8sMEjqregHYdvbIFXdT8ZjVfD8UaQqgN8xRc5UYiQkdhgADHHr61ialqVxfTRx
Hjy0Ads4IPsfz49zTDYyvFDQX9nKx+UrEYo9nRlI25wee3+cV4F8V7ICf55g4C/KGH3c8kA
dh9fevZvHGoyTsFjZQV+VSPxGSTyOn61418S0jXIfB2kNuxgk/XNb0tyb2kjza7ijuHyF7Y
Ixw3PoKznTyWIxnPp1rZvgJJSW29DtPX8O/8AkVnXbBSVUggZxnrXSetTehFbqAknznhMn5
QR2H4fWvV/2LP2L/GP7dnxtg8IeEbYfu4Gv9V1KUYtdFsY8ebczNkDaBwBkF2KqME15LA5C
S4bau3BHY8jivvP/gm//wAFutL/AOCaPwdk0Dwn8E9D1PxFqTNNrPiW614pdas24mNXUQHb
DGDhYlfAy5zudmOGJlVjTfsVeRbutj+gP9jH9kfwT+wx8B9B+HfgTTp4dJsl8+e+dcz6pdO
pMlzcOMbpH2+m1RsVQAqgenyXSwagYreOHzJt7yHkbpFVAFYgHDFSvXnavAI6fhn/AMRc3j
S40W8trz4NeG5J7hWSOa38QXNusQZcDhYy+QcnIdTzwRjNT3n/AAdha94luMv8CvDXkvuFw
B4jnEsuBtA8xYBxgkEEHIyOhr5KWUYyUnKSu35r/M5nTluz9pPir418P/CTwJJ4u8UarH4f
0Dwgkl/eXRkeKCGFYpEIdVI3qAwIQhtzqm1S+zH85H/BSn/gpHrf7evjiYQXepWnw/8AC98
6+HtMvbpriZhIZSbqeQ4LysOFU5ESkIv8TPb/AOCin/BaT4gf8FDvB2heDpNE0/wL4L0vbP
Po2nXDyrqUy8RGVyoO2NfupwoJ3HJC7fl7R7AN4bu5JMfLdwZyuS2Vl5x7Y/WvYyzLPYL2l
X4vyOOtLoWl0xdU05GdyAw4BBGeT/jWHrcflyoG6LnBC5z0I9u/41vJO1pZ+SuUPXHUj+XT
H6Vzur3UklwrP86IoYhskfgP1/AV7Eb3OeO5zmvz+WqLvwR8vXAH+fw7Vz7M6d8+vPI/zx+
VXtSl819/zDkkAnoOv9BWei7ztGcAenJrQ9ulHlifrN/wbY/8FX9A/Zr1TUvgn8R9Wi0jwz
4p1H+0PDurXcgS106+dVSWCZ2OI4pgkZUn5VkVs/6zI/ea3uG5KrujwGgSNcAoQvUnAzndx
npjiv4tymzGc8jHT8K+qf2SP+Cw37Qv7Hui2OgeFPH17ceGbOTEWjaxGl/ZwqRjahYebEg6
hY3Vc84rwcwyf20/a0nZvdEVKd9Uf1LXuli+1eYGRh5tsq5jVA9uwLhXDfeyd7YyCoKE8E8
8vqGg6hDc/Z7nStHuNFa3t9Mj+0TBrmSKSRI5oWDYQpsy5IbLkBdh2jP4VXH/AAc0/Gj/AI
QjXfDx8JeALObVVvIjqen/ANowXsDTqytNG73TlJVc71K4VSqgKABWvbf8HI3jvUfFT65qH
w+8O6nftcAxCXVr5LeC2Au0S3WKN1RgI7yUF3DF28t2z5MQj8v+xcSui+85ZSUdWfrPq/wn
i1nUZdLs9M0mwtrp4rWziuFWRtB+0rYm9is44l2xpLbyXLk+WP3wJYiNkrzCD4RaD4y/Zi1
/wn/ampSfD/WJJbC/1VLOOVLuD+1blWtJnAIx5WyLzIz5yGU73SWFK/O7wz/wcw/Erw5fur
eAPA9/ZYt/JSZXhnV4xEjszweUrZSJAoCKEKocMFVRc/Z5/wCC1fxA8HeFl8Kr4P0XVLOy1
bVL15ri9ullu3u9Unv5DKFYK+DPMp3hg3yMRlTu1/s3FRWq7dSPax6H6L+Grfwr8cfCV14n
8ER2Fra+L/DtnG2nw2KyXt1plxaraQNfSeTJOkcLC5iUgNuVRJ5pijwnpvi74r3Gq+Ibmyb
U7fQ7KPSr+31LXIriFLjQGhuLVd7NIrJNF5Vy7iRhtVkQvGN5I/Mvxz/wcDePvC9pHp+m/D
L4a2Vha2QsEs7iC5ltoItjJsiSOSPYpDYIy2QAOMV88/tSf8F3/j38ftBNmNS0HwPZtJGHh
8NWL2ryxxh9kbvJJI7Jly2M4DYIAxRHK685K6082T7RLQ+u/wBsT9vbxr+xd8Ldb1zxX4/8
/wAUfEfTLv8A4RXwnZ6fDZ6l4ZlkWWKO6uY8uqRxyIrN18yWOMxeXslFfihqmo3V/e3F5f3
Fxe3d3I0txcSuXkldiSzMxJLMScknk5NaPjX4hax8SfFV5qviHVtS1vV70mS4vb65e4uJ2P
dnclm/E1hS3IhgI67uOG/LHtX0eEwqox03Z1Ri9iu2qusmExj09ferWlX32nIYlWznJ4xWX
92T5sbs8CpUZvM3dPauo2cFY6qxKTwssx+VuAcd/aob2xEbM44HoPWm6ZOBF82OBjaTyPXH
GOtXpY5LiRZ3yYeFIA6EGkea7xkc/PMUJXZ8pBJx1qiw8+dRkBcgEfpXS6rovLSx5MTDduX
I21h3EJD8A5U/K3vTO2lUTWhJpt60Lp8xUdWXuRjnFdl4Q8Wx6bqC7o90WeVDFd3HX61x2n
wGFjuRlXrnGQa6nw7oB1i5RI2ZN3O7bx+H+e1J2tqc+J5dz6L+E/xvn8HX1tf6YsQgO3zob
iCO6jdRg7vKl3IxHoRzjB4JFe2eH/ivr8fh+3srX7G9lZt9tt1RsWcMU3zMNqbliQneWU42
tv8ARgPlTwp4an0P90yvIJBnC9Sx6H/61d74Q8U6l4JPlwSPGWjMPzICQjHLKGI4BPbODxm
uOSXQ5l3Z678VfDdzq+h/23cWEr2jKPKaSyMcVm6diw+aRAWCkjONy5IBArwzUdVhuJp3WN
FbGSqniI8kqT+GB1Jxz1zXR6r461DVNX2ai91dW3yqLXzCI3Qrjg4P8JI65A2gHAArk9YVN
NmEqrIhO5GYEESjqCQM/N13fTOOtJIZJp3iiTTrgQoD8qj5lGSR6nBwT07eld/4e8c2eraV
PpmoTTJCkvnwSxIH8h3VFbchIyp2Jnnjb35FeQXU2243x/JgY+Vtobr29xS2niv7MwEhGVI
Ucnqe3X9arlFc9fubPSp+msMkTgk7rNlBHbHNchrmk6ZG8yLrEw3LhlNoQGHv830/Kn6X4p
GtB59Qlubrjy0Ilz9nPXIUDJUegI59ao+KNMksApLJNE+HjuEHySL1BB/DkHkdxUorc+nv+
CZX7V+gfAvV/Enw08XajqOo+B/GELXVksNpu+xaiijlQzAL5sasjf7UcXuR4r8bv+Clm2+8
QaN8H9Bh+FWk30TwXmqw/v8AXvEC7wPLmusZijP3vLj2p8o6nFcr8DpFl+L+gJKd3+mByOg
Y7TxmvEhpEkl5fbbUzfvnbKhvk+8ByOQASPrx9KJJSfvG2EpQu5NCx6RLqV3HJcOXlvnIe4
uGOwEbcsWGWPBJPHbPNdZ8LPCq6p400+yk2Lb3h2gzs0abiCAS3UDcBjp05wM1V0/wlcWkw
81Y2uOoiUrJt7AkqT6Zx756EV6b8IoPD97FjVJmivt8aWU7orJbyIeRKpJOzbkfdO4nHG05
xnPodrZ+jn/BJH4af8Km8atetJJHYa1BskWRSkkbK6B42kHzAADfyBu2bSMsAf0w8P8AwY8
BeI/Gw1TUANRnjSEBihSE7QSmVAAZh6nJGTjjivmf/glle+DPiV8LNSivprSDV0hFuII58t
dlVX5l+Ylc7Ih8uV44P8I9ljTU7X4m3mi3tvcr4cNyLtr6YhJ47cbFbD5I5CjAJOAGwM149
eT9pc8yo37TmO88d6NpGu3m3R9JW4h0uU3UkpPkpFjAJBBx90Lj1r5nl/bKtPDfxGt/h/4Y
nlvtcUvEsxvPKtbaSWQMTMx4ZAC4z2LHn19N/aw/aZ8B+AvhTrf9m6/b2UUCyWc0Mj+W7Sx
qFMa7iC7KHQkLnAYHgYr8aZ/2n7fw78W73XvC6QWMxtm2xalN5x85Y/n2siAbpZN+1cfLvV
STgmqoUea7kOnR5pNv/gH61/2frvpL/wB/0/wor8r/APh6r469E/M/40Vf1Z9yvqsvI/Ll7
sLIdiqF6DeoJP1zVaW9Z0Pyx/8AfApl2GtiocMDjIBHIz/kVVkusnjJr6c9aMUPa6bzV+71
/uimi92j+A/8BFVpJSHX61C90VIwAaDSxdjP2y6+7zj+EV9mf8E5PgW/jfxpYloSVaQYyuc
5r5R+Fvh0+IvEIi2bv3bt0z0Umv1D/ZGurL9kr9mDxH8StQSPfotif7PiZM/abyQ7LdMe8j
Ln/ZDHtWVV/ZR5uPq291dDhP8AgrJ8eF8U/GzSvhlocrroPwzgNvcKjfJdalKFadiOmY12x
D0Kyeprx34SZGrzoFY/8S28+Y9/9Gk645rzrTby88SatcajqNxNe39/M91c3ErZknlc7mdj
3JYkn612fhXWW0K8iuISFeE/KequDwQfUEZBHcZrOfZHnUo8qsdn4a8RzaBpTQwlVWePynY
Dkgjkf59K7Lw34yilsorG382OS4JLyoPNaRgDhQOAq5wM8nvXH2mt+H9Qtf8Ajw1OOVUORF
eLsDe26Mtt9iT060+y1bQvMeb7Pq+xMKj/AG2P53HPGIvXtWNjY9D8ZfFFNH0eBLZJlaSHc
C7JGr987jkcA4xwcg8V5ZafE46X4nf99+6nKhlVDluvQjt16+vPYVyni/4laQuuGyaHUiNz
hVF1GCCTjGTEOPbAzk1kahNpN/EslrDqpmAVsyTpjt2CcD296pQ7icjtfEviiSbXBOs38f7
ti2cg4z9OueeTgdO/TeH/ABGxn2w7ZkaMOAh6DkY7ZwADn3H0rze01fS7ywMFxHqPmRuSAs
6Dg9ONueea6/4KG01m5W2uEvXVZC5VrhevYDK4HA6UNaAnqex+OfEqah4ZsnhYNNHZJ5wZd
rN8p2pjjOTjr/erwb4g6lPe3wuJ40y8jfNIw3ZbpgjgZBHGOw9a+mP+ED0y6gsoCLp4ntkQ
slyuVb+HOEAB59MHP4V5r8Xfh7Z6TLuay1Io4Dkm6UYQY5+50ycd+3YVEWPdHz7LrjeGr7z
vNcSOCykNuwT16+x6Vq6f8RbibUfK87InJEitnaTtxxnjGMduKr+NNC0eCVj9nvxjB2faUG
zOOM+XjI5PHasvR9O00zrJ5Ooso+Uk3CALx0/1fuP1rbRoz12O/wBf8flvBVp5bP5lvqLiR
gSrk7EB46A5GeK5w/ExhfbfNLptLYdicdeD79+a53xlJaWnhqMJFfrGkzZdp1cswVSe2SMY
4rh5fENk19MQl9kg7FMyjn/vj6VUad0UuZ7Ho+reOFmVn8zDL13YyxPYY9+9eb+NNYN/Ply
CeQQpzkjuORxj0qpfeJ7OfpHd5J3bvtC9eeMbPp+VZOo6vbSRnet190AqZQDyT3A9PWtIxs
b06MuZNlC8vTMzLljuwR6jg/5/Cs+clgM7unGR2q00kKxnifzCpO4uME4PXj+tVpnikmOEl
2YyBuBYAdT0rQ9KKsNjUJ5gyM7eBnPcVG8i4xnvnBxgc1ZtZbdZZf3LYIIAzuIyOuciq26M
IeH38Yww49aC0ATlRjIA79s+9aHh9g9xGG6g8e4/z/KqMckeT/rMY+X5h1/L61YgaGKRH2y
jsw3A59Mce1Ap6qx3Fmm1t55bI4J+8vfI6+30ru9PjVfBl5hmANzAwbGd3yzcY7/e/T3rhv
COsac0CpLb3kh2ceXMqneBz1Q/ka7TRNa09NImUQaiYxcQA5nQNnbKCB8mKznc8SaalZmdP
EzW/LSbz6Lzx9Ocf/XrnNbcskiqzN8uMHjnuMV6TEuiy20iiDUQ75AIukI6f7ma5jXvDFks
jtFBclcHDCdSD65Owc/40osmOjPLdXO+R+MHjbjPp061QSNSCV47H3rf8QafBHc4WK5VWVT
kupCjnP8ACOtY7CGJgFSUMepMg65Ht7H861PZpSvHQdCoiXr8w53c5qa1Xbcx9wCuV/Ko4P
synG2XGeBvHH6VNHLawXP3bjB4H7wcHselAO5q6kiy38meV81iD+NW7dzCeucDAB64qvBNZ
/b5N0d4wDtkeaoJ5/3afdajZNcbI4roLnCgyqePf5aRxSTasX9OsH1S/iK52k84H6fWvsD4
I/D9NL/tSeZQTDdyxYPJHznvXzj8IodKvNQgSWG+O0qxxcoOc/7h4r61fxp4Y0HVdQX7Lq8
he/n80R3sao7bzyB5RwPbJrmrPoc63PE/jhbibxDMhbPJDHGMc4rxDxwyLdGNd23BGf8APT
pXunxj1rQjqD3CW+rKrgs+68jbA9j5Y/zivCPE99pt/eytHFfeUc/euU46d9npmroiXxnKx
D524X5RjJPFVr9tp/uLnlTWrdLZRuqxpeKGBJzMp/8AZapajLaMp+SfeehMqkD/AMdrc9GM
rsx/NMkmeevX1q9aWxnIyfp65qfT7a2mmXfHOR0OJADz+FdHp2nafCmfIu2fH/PZf/ifrQF
WuoozotJe5uFRWcZ7BOtadvp1zaqsez5W7jlSferss2lqiFYL5WU/MfPX8MfLUZulmtpZbW
SQi2wzxykZCk4BDfXAPA7daRwSnKSsJFMY1aJspuBADeo//WKyNXtvsUqgjCEZ4PT0PWpJ5
/PkV84dsk89D6Usk39oWzJuUbcY56DrmmOCcXcqWk21th5yPUnH866rw34n/sWPIwdg6nnn
+lcxaWpJ2Aj5e2OlXFgf7MWUktyrqSM49fak1fQdWzZ6f4a+L0ImwsnlPgdOc812jfEiLxL
GomMTNFjc2MZHPPFfONlM7XI7AnaS3GMd6v6X4teyu45JGkKg4xv6j/OaylSXQThJaI99Gu
2yNG0nlyROSp3NuMYPfGP84p2nzWA1ARnbEsj4Yddo/vDAyCRjpXlvh/xoupOIzIR3wx4Yf
5Fdd5g1LTo2idBOMjBGBIOorJxtuZ3fU6/UvC82s2H2JktBFEQI7phtaPPUg4AK5A468nHN
eaays1jcNA+A/GctuHHIyQc+ntXc6BrOo6c3mh2Dg7sFQecY4B4NUfiE6+K7KO8jt1tLi2H
lzCNcLIeu7A4X8h9TRF2YNLc5XS9f+wzogk2Z7gkAd8foevpXURfEKGTSUsZAYoiwDYmYJF
JyDIi4wBtPzDuSSK81N3JPdbU3mWPqSOQDgHGPp/OrkiXlhYBpoQi4G5tuVTk4OenIA+uTW
jiQmz2f4OaC9r8ZPDLpIk9tJdAwyJ9yT5TnHp7g4PtXisFzLpfiidxJsYXDkjt96vT/ANlD
xhLqXxu8N2CCDbcXu1iEG4/K3P8AvdBkdq4HVdHWz8T3CzDbm4fJbqoya556OzO7C7M6zw1
r2m6xbyWkvl2Uk5GJ14TOTjPp1+n5Vu/8K3vdNQTSRiOybDm5CmREXcB5ny9uR9c/SvOL7S
zYPuhk3xEkBx0auw+G/wAVJ/DCrYXayaho0xJuLJmweVILoxB2tz6HP6jmt2Ok7X4S/GHxF
4G8b6ZNpmoX9tHDONkcVz5ZAJG0Z5xnAGce/avru8/4Kj+M/Efwpk8OXOqO0k/liOeLUAJI
YVjdWifABbdujYsSD8h4JZq+bvCfg6yFvp3iayJ1Tw8kohu0glW3u7TLZaNshtspThW2sBj
IzjI4LxJqulWutLZW5f7JuCq7yHcOeQxH3hjPYZqGk9yXCMt0eheL/HNxqNjrVvqn217oRs
/lyuVaCdgoLuGyTkDnODwvQV4Z4K8Ta78P/HFtrGmXt3pmoaZOLq0uLeQrJBIpyHUjkHoc1
7F4wgn8G/FqCPxTpGpyeXcwXGp2vnrBLe27hZiok2uELRMpVsMBuU4J4rpfF/7PFv458Et4
00yytdE0S3e3tbiI6g0zxyGAk48xt7FzFLIcDapbAwNq0xng/wDwlFr/AM+n/kxJRXVf2P4
e/wCer/8AfdFMZ8VXNy0spZyWY8knuartIMc1b1YKHG3uMn2NZ/c56V7J1rYZcThlAHc0y1
BMmMde+KSQBJ157/lV3TITPdqB3/WkU9Ee/fsO+BYfEPxKtYLr5Le7V7ZpSMiLzEKhzjkhS
QSBzgGvrH/gp3q954A8OeBfhDYS2ckUEK+INWFrPHKkkr7orZSwJxtTzXKn/nqhrhP+CaHw
1t5Ndi1K92xWlojT3EzcLGiruZifQKM14Z8bvi1J8dPjl4j8XMkiJrV+8sEbnJhtx8kKH3W
NUX8KyXvTb7Hz9aXNLmPoD/gnf+wld/tifFfWbPXNafwR8OvAOjP4k8a+KBCs50uxQkLDFk
7BcTFJNhfIVYpX2v5e0+up8Sf2DdG1O5sdF+BP7Q3xBsbdysOuXPjV7E3yL8vmLElxDtVsb
gGjQ8nKr0D/APglzfST/wDBLv8A4KESQN5ZXwZ4cjJHHyt/bqsD9VYg/WvlHw4kUunWFpaq
EfcE3E4Vs46gcHqPXPsKb0slua35Ipx6n1pB8X/2JpCNn7Kfx92kbsD4iXGWz0x/p3t+NR6
t8af2INGgDXX7Knx6TcQv/JRZ+p6dL4+teCaf4SupbqEPPaiVQFHmq+wHG3B2g/MePb9azf
iBpE7ztZ/Zo42i+Vo5WDhSOMgBiBjjt6+pztTwteT0j+K/zM5Yvl1f5Huc/wAb/wBgWeZnb
9k746SPG3U+PJyycZOf9NyD/wDWq3onx+/YFu3C2n7K3x54HIT4gzqR0/6fvpXy7p+hf2Ta
4uNilmCljDwygjjBI7D3qDUPCyWmpi6tJNsb8NFIuVbBHPOcHgHgdfTNdiyfHSV1TZzPOKM
dHJH2Da/Eb9hWVTcD9kv4+ksCQyfEKUlhnBOft+Tz1+tdDoPjH9ji7g82y/ZP/aFiVeg/4W
TNE3fsb8EcZr4z8N+NNX8L3beZGL6FgAkaS7frwxCnn27Dmuy1X9s64sLN0HhzX7SaR1eVo
beKSKYAAYIWQ4HX1xnHvXLVwGMp/HTZ0U8fCp8EkfWUvxc/ZaS0Lv8AsxftMCD3+J13gDnH
/MQ/2T+QqjcfFP8AZK1oqLj9lz9pGfIPlCX4m3B4/wCBajxXx1rv7et41y0i2F5akop2zKp
5XHG0kccccdzXLz/ttPPaHy4bxboRmQPxtHzdAAQAeODz1/Cub2dVbxOlSqPY+zdc8XfsV2
b/AOlfsl/HvfyzFviLK3T/ALiHpWdD8V/2E7XIf9k/4+xqpK/J8Qpfl7kf8f8AXxFqP7XZv
FaI2N7sJLLuK7kAAC8554HOT7jFYd3+0LaXrSn7Ne/vDu42nDcYyc4x1zii0+xX77sfc+s/
Hz/gn7a22bv9lP49CIOR+8+IE2M8c/8AH96Y/SsG4/aR/wCCcYY7/wBlP437lI+947m4zjr
/AKbx1r4v1z4vWmsaSkAiurdRMZOUHzZVRx8x+Y4Pbv8AhWf4P+H+p/EGVEsbZ1Mp2o5TJZ
iQcDGSSeeBn+dbUqU5vlitQ9tOC5p6I+3W/aN/4JwK21/2UPjfvI3YPjqbgep/03jmq837T
H/BNwAsf2UvjZ93dk+OJ84zz/y+fpXyRr37NGteHdKsL+51DTmXUcrFHHuzGSXXnjB5Qn6E
Vd+KP7KOo/DHxDBZ3mpabNNqOnxakvl+YRAspYKjZXO7jdx2NaSw84/EhxxabspH1KP2nv8
AgmuFyf2UvjWFYZBPjicZ98/bO3P5Ur/tMf8ABNVXbzP2UPjUCMZH/CdTdCe/+mfrXzD8K/
2Obj4laRJfP4z8L6WIpFg8i+d1dsq7ZAI/6Zkd/vD8NLV/+CfPiW0083Wmax4c1e0DfILSR
mYgthOCoPOf/rUfVqlrpB9epqXK5n0lF+0j/wAE2Zonk/4ZP+N2OhYeOp8c9Bn7Z6/yqvF+
1D/wTSkwv/DKXxqGDtwPHM//AMmV4Dd/8E//ABd4W1q70zU9Q06ylcmKSKVJkCENgsBtBxk
Zrr9P/wCCQ3jTV/A0GuReJ/C5sp75bMCT7QHYscKxHljjjsc+1L2E+xH9o0o6ymeoy/tQf8
E0QuV/ZS+NpGQMnx1NgZGRz9s9KZD+09/wTXnjLp+yl8aQoIH/ACPU3Gf+3yvGfEP/AAS28
V6Je36v4n8LK2laoNKk8vzvnkM7whx8g+Xcg98Ecdq7/Qf+CFHxH8V6bcTweKPBm23nFu0P
+k79xSGQvjyT8v71M9/lY9AaPYzeg3mNHl5nM7XSP2kP+Cc17NttP2U/jZkD+Hx5MOPr9t6
cj8a6m2+LX7A82lO8P7Jvx6NtI6Mf+K+mCM3zbT/x/f72K881H/ggJ8T/AAPp3hq/bxp4Dd
PEmj2+t2wR7rdFDKXCq37kAMNpzt9sGuj0P/gkz498O6DNYnxJ4Tbz7mOYFWuCDtEg5zF1+
f8A+vWc6comFTHwT92V7nWWPxQ/YSukBi/ZM+PzEgkY+IMwzjknH278/SrEXxA/YZuEX/jE
b4/vnj5PiDMe2f8An+6Vz3gn/gl54zi1ZIH8ReGmaVeVU3GAOP7y+mefSvVbT/gkf4207S0
SPxL4PSWRwNpa4y3cjJj7Dp3rBuV7EPHxWsmvuPOPEHxD/YD0dFkvv2Q/j0scxIV28dTMrE
YzyL4gkZH51y95+0L/AME4rV9sv7J/xvBHb/hOJzx/4Gexr6Dt/wDgi58Qrux8m78Z+BoLf
WYdkfnyXX+ucDyQx8r/AJ6EDjnn0rzbUf8Ag3d+LWs679nl8X/D63mliMnlO938o7pkQnkE
g8dOcGojiIXab2D+1IqzT0PPLj9pX/gm3bN837KPxtU+p8cT8/8Ak5TIv2nP+CbksmV/ZT+
NZZnCr/xXM4yf/AzrXpvjf/g2K+MPh7wc/iCfx98MZ7OCMOwSS+L4JxwPs4BP4jpXlXgv/g
hX8Q9d1loYfFvgqNrQkEyNdYbGemIjnpW9GUayvTdzWpmUaa/eOz3NGb9pT/gnJDdup/ZS+
N+/ccsfHM/rzz9s/WkX9pn/AIJuO+F/ZT+OBYdj45n/APkzpUtx/wAETPHktzI3/CV+Dfnd
l2k3PU+o8v0xWBqn/BHnxp4X1F5JPE/hKVVYhipnJVgB/wBM/wDOK09nLsYxzaD2Z1mn/tM
f8E77ab/RP2V/jvFIMjK+PbhSD6cXtdHc/tH/ALCM99KH/Zf/AGhHnWRt5b4h3O7dk7s/6d
1zWx8DP+DeX4r/ABfmt/7P8VeCLJZrcXBN29yoRTyFO2FiG6n8K7/x9/wQN+KvgXWZjdeM/
h9cLcXsnlxW73ZeQsS3OYOgyAcfSj6vWbsok/2pT5PaOStseLa3+0L+wTI+Ln9lj49yR7OP
M+IFwxI/8Da5+6/aN/4J2xfe/ZS+NxKk7s+ObjCjH/X51r2v43f8ET/H3w81S0sL3xb4Ilv
ZbczukBuHFsvIGSYhz2+teIar/wAEifGF0zkeI/CzKCwABnCnkd/L56fqfrVQw1dr4WL+1a
cXbmRW/wCGof8AgnJk5/ZY+NWO3/FcXHJ4/wCnz/OabL+1J/wThjP7z9lb405xlSfHFwMn/
wADOlV7D/ghZ8QfEupO9v4p8Gxgc/v/ALSvzHtxEa1b7/g31+Jeze/jbwHJgZBzdDGexHle
taPC1VumV/bWGTs5/wBfcVtP/ab/AOCchlH/ABit8affy/HE4P8A6WVY/wCGnP8AgnaFJT9
lf43bh1/4ru4wP/Jz/OKm0X/ggn8SYCr/APCWeBWeQ7UUNdD5jgf88vatV/8AghX8QrK3kc
+K/BZdAScG5w2B/wBcan6tV6IzlnNC9ub+vuMZf2lP+Cd+Pm/ZW+N2/HT/AITq46/+BnSmR
ftLf8E8Y3kC/sr/ABrTKHeF8eXAyARx/wAfnTp19fzveIP+CJnxCs7RfM8U+DXIwSFa5JbP
Qf6oe1ee/GD/AIJh+JPgN4S1XV9X8TeF5kS0dYIoWn3TuFZ1jG6MKCwUkEkAcZNP6pWtdxY
4ZtTk7RkddH+0v/wTwZ/LP7K/xo3LztHjm4xjv1vPepk/aR/4J5ZZY/2VfjZvPOP+E7uOnq
R9s9jXxot2unapG1/BIkkZBZGUBcYwTj/CtWLWbYqgtlKlFAbcOSMYHf2/MH6Vk6c72sdnt
alrpH1vN+0V/wAE+lkYyfsqfGwAYJJ8c3JIzzz/AKZVWb9qT/gnfHIyj9lr40I3TDeOrnOD
6/6ZXy3qesQ39lBcur8/u22ovysuM7h3OP5jsMV9IaB/wR08X/EfwlY61pXjDwbc2Gp2sd1
aTK1yRcxuAyt/qu4I69O/etaWFrTdoxZjUxip61dEzXH7S3/BPBE3L+yt8aQpPfx1cfn/AM
fn+c/mqftG/wDBPExlj+yn8aMZBJHjm4x7k/6Z19quQf8ABFzxzoWmbbrxT4QkkYbyym4yo
45/1Q//AF1Ha/8ABIvxj5DD/hJPCnQk/NPuLevMfWt1lmLe1NmH9r0v5ipF+1F/wTzSbbF+
yz8avMJ7eO7n7v4XnXpVyH9q/wD4J/K22P8AZh+OAkX7o/4T+56e/wDpnvXP3v8AwSA8c2N
yZF1vw7nIIA858npnhPT6VS1j/gl34ssXjmn8ReG1cMAqgTBgcHP8FN5Ti/8An2w/tWi/tH
qek/Hz9iPWrdTZ/st/HeY9YwPiJdcdMcfbs1qP47/Y3lhaSX9k749MAuSf+FhXByOnH+nc8
mvO9O/Z61X4M6fb393NaakI2MdybTcwiGCdzZAwOP1H4dv4a+MHhqaG4+1218q2Fu10XZU8
qPaAAMbs5ZiFUdt3blq53l+MUuX2epp9di4819DF1T4w/sKWbyfbP2TfjhFKobAbx3ckqBk
nOb3sM8fX3rOX9qL9geWOYf8ADLvxxaCFdswHjy7yq9wR9swAM9//AK1WfGt5oPxq8Mane6
dY3Ontp9v5t1d3EUaxuBjCEAkFmYqo9yCeMBfmXWfB8t5qcgtJkhSZfK2BCDzkZ688k9c9T
R9RxSScoPUqOLUm0nsfV3wX+Ov7D3jj4n6PZeAvgV8ZfBfjV5yNG1O68VvfWMVwFOPtET3L
kp1+6MgkZ4r5l8b+E7zWdevblLc/Z4ZmEkuzgfMRWR+y/aTeE/2v/C1nIALmz1XymC9DgMD
+OQfyPeun13VJ5bu7M3mRQ+a+ACcOAx6/jXlYvSep20ZOSucvHokVvbs3DFGPRs8HjpUeie
HceIrRC6/Y5GPmMT8yAAk/yq7c6rDK4MSqR0YEZz/nFanhDRP7V16ztxgvcOQgz6iua5sdv
4Mnb4aW8WsaV/pEDHy9W0+VW8i8tyR1B5AyQM9VJBB6gZ/xS8A2iX2m+ItHR59Dv3+dS37y
wkPLRSAZ6Z4b+IYwOw09P8SnU9SntkS2iaFGEaRsf3kQBaSJh3OzJB9Vx6U/wZrq+DPGLWe
rLJcaRNMYL6BGB8+I52yLnjeoLEH296AO48D6voU/hXS49d0yD+z7RL5reaMCO8uN8LKnmS
FW3BXRQBt4y33SxcecfFjx5N4c0T+wdH8RzX+jSs080MXnQxLMks0SFkYAFvK2sCM4EuMg7
lHdfGfwvH4SupNLtwtxpMpD2kyyeWsglXcrqMcDrkHjjBrx/X9MvBCVs45GN2jxPtUS4AUl
jjHGBuO4cgc5pAcL/a136v8A980Vqf8ACC6j6P8A98UVV0B8xStvYk+nFV5TtU+9SyjL8dK
guelewdhFDGJW59a6PwFpv27WLdOfvYFc5bMTcquOCea9S/Z68Of2v4tteAV3heam9lcyxM
uWmz7Bl1mT9n/9hDxDqFt+61HxIseg2r4G5ROCJSPfyFlGe2a+P7G5aJB1zjtXv/8AwUG8Y
jTbPwN4PifbHpmnvqdyi9BLMdiZHqEiJHtLXzZNehBgN0HrUUl7tzylS5on6Mf8EqLvP/BK
n/goY+ckeE/DQ6++t18p/C3xYjajYO3lPz8qk8jgj9fz4r6g/wCCR85k/wCCT3/BRIkg48J
+HOf/AAd/418PeAdVF5f26nOYBuBBHzcdPbr1rS3vIqvTaSPpXQvEUviWT/iXqxZB5jLtDF
SDnJHGPrzWPrlvfW9u322MxfMcfvOnp757dO1ch4H8dXHhOa4aFwmflbYQc9+T3qTxR8Qrj
X7aN2KheDuBOX9+v0/+vmvS51Yj2bTNCcxf2UPMlaFw+3cr4YAYznvzz61ymu+KT51zJb+d
FGsrDu4XJyPmOeORWPqfikyzkIfmK5bJ9Oc+n/6qzo/FCmxbEs8UiuCWQjay9sj6j8j7cka
0o/C7ehboKXxK51Oi+L/tLptvLVnU42PwT+JrSn8W3EUgaXTnkTGN8Lh8f5+tcNYeLE1TUo
rZ47aZriRYwXthk5IAPXitqHUtOTTLmfy2t/s90sEbRSkCfIY5x24X9a7qWb4umvcqffr+d
zjrZThZv36f3aflY6CXxNpV1EPNt3Xd2khBI/HmuPfwrpN3qFwvkqsj8MqlcDvjA6Ve/teA
zAC6mjyoOJVDAg+4rN1S3tL155GktpGdiQBJtJ7D1or5rKt/FhF/KwqGWRo/wpyV/O5R1L4
S2SyEo7Duc8bf51i6l8NLi2O+2Xzwox98Z/LitS2s5oLwAfbEhySQkgb8uf6Vuf24umaVsi
l8q67STowOOc8HjPIx9Peubmw094uPp/wTqtiYbTUvX/gGDofgey0OMXWsnzJcbo7ZRyRXv
37HviKa28aa5KsUIWx0Cae2j/iWQMnQ467d35e9eEX2jX99KmCLtshS6Pu3E19N/szeEdD+
Dnwt8X+LfGE11BJqGiSabo8agKLm8kljj2gt94JGJnJH90D3rpwE/wB+uRcsVq/+CzjzRJY
d875pS0S/yR55458XTaraeGNPigLGGKArt5Ll4w449ix/Ouv+MWsJf/GzW7i/jWSXTtNtdO
jjfG1GitAScAkdWHerF/8ABjU7DxJ4Xit7Ft7m2AiieGSYqsMWGI3gnI56D6Vb/aT8G3Fn4
nvr6S2Flca1fST+VcDynjUpGEXLAb/lI5XIrlqwkqbb3uiadSDqxitmn+d/0LfgPw9bv+x9
p9/JDC8k/ii5hZmRS7qLeMqMkHgZfjtu+teX+L2sdCs0+yzNa3aSIrNDMVPY+uO1fQfhj4J
eIrv9h/w6lrFIsS6rquo3kisP3ECRRBXwOcttZVyOp/EeJ6paf8JHd3NtHd3Nva22nqwKRC
QSBSe5ZSOc8896zr6OKXZfkPCSvzSe13+dj6/8ZfES4+Mn7GHhDXvEMy3+r6VqV/ZWmoz7V
u7mxSNZAkjDl9hIwSTjJFadt44g8E/s6+BLT7axlvLRNSvUKlsy7iIxnkD5V5yc5J9q8p1i
/wD7K/4J6eDITd2l3s8QXn3H2uiPEAAVbB6qeQCOnNcx4g8Vf8JR4U8P3K39w/2TS1sJUck
eTJHI+fQcq6HjsPaumq+r3sjyadHmXKtuaX6noVz8V7SOfxlqV7pct2Na8QiWzQysI0d5Hd
WLDGShdGwOu70NfWf7NF1s+D9/8RYr64lm03WdM0aWyb5YblZtOnEpJ+9u/ckDnHJznivnT
9nD4o+HPFHwG8cfDnxi6uP7OPiPw9Ncz/6vUrVD+6RyNymRBHtUHbmN+DvwfX/2AvF9v4m/
Yc8TG8mgkSTx7pqR26sQx8qwuTIT/wABuE6elcqvf3S6sIckudbL9ND3n4za3bp4W+FcdqZ
fs8PgLTFQy48zBaYjdjgHBHSuGOsLnr3rc+OFzbWlj8PYwsilPBOlr14GFkrgF1IbyA461j
WvzN+bJSTS9F+R6f8ADjwzbeKZmX5lli+eJ04KN9fQ4xWrP46s75l017pbTU4phJbSTDEc7
jA2buzYAODVT4RZ0zRpLroQuQfevOPHmvpb+K5RcRiex1AlXUkhQf73HII7EcjNcUV79w0l
dM+of+Emj1aeyvJYizw24RbVjhLWXnc3+0wGAvoOeprr9Y1ttS8OWWtpgXduymRh3cEK4P8
AvKwP418t/s1fEq9j8djRrpTrOmzMzwQPLm6UqOAHP3xgdCc8CvpbUfG2j6j4dvNItozE8g
WT5o/JNvKrAbCvqRn8hXjziqOJjF9X+D0MakOWLjfz+Z03xJ8SlPg/r9g/MckStGf7jb1z+
f8AnrXyr8DZ5LrxVqe8fKsjJnPtJ/8AE19HfEq7EXw21Jtwl3xIAe3315r51/Z7U3XifXI+
Fk+1Hbjkn/WY/ma9PIVaHz/RGeKm5U3ftb8R2qSpZm7fOPJYnkdDXCeDtHb4geOobI820ko
uZ+M/Kn+JOP8AgVdd8abP/hHfMtVLpNLK28HrjPP0rqf2Pfh22p6jBKyjztUnBBIzthQ8/n
yfoBXsx312Ri3y07rd6I+wPg3o0fw88F6fcyx7bm53s4P3izDCr7cY/WuVm1yDxf8AE2/1m
7wuleHFeZi33fMGTnP+9k/9s/et746+Mk8M6PYCM42XMcCKDj94/A/Jcn8DXlHxX1Rfh98L
rTQIyyXer/6ZfluCsQIwp9M8DHs3rXqJJRT6v8jGrO0vYr4Yfi/+HPF/jp4/n8Ua1dXpJ+1
a1OCinlooRwo/Ba4u1WKBtgOViAJPb2/nUd5eS+JNWub5NzxqfLiOMcH+XH8/anf2W1vtyT
zyeelKNTXQap2VnudZ4MhW5k8zJBY5B9fwrq9SzDFs/vdya5DwXciC4AJAx7dK6m/vYnm4O
ViTLHP4/wAqipO+pzyh7w23G+ZAD8sC/mx/+t/On6gd1jP7oR+lRW02yFGGN0nznHvTriQP
ZSj1U8/hSizNpqVzD8Sxi4mjVmACDeecdv8A9Z/Cvl343aQPilqWs/bR5mn+Uba1gk5imZg
yjH+0FLEf8B9q+g/jB4pg8L2cUkyyO0gyQuMqpwAcf57155r3gqz8RaBJFC3kqCXIHQdOSO
o4HH1NaOfRHoYVKHvPqflx+058ED4L1oRsGLwxb1bYf30Jz+oH9euRXjekuizCNpk3IQFKn
KyKeR+ePzFfpt8d/gTH8QPCMlpeR+RqsPmXNlcgHG4At5frjAA/EV+cHxj+HFx4J8QyR/Z/
LVpWGzHMcn8Uf0ONymsMbTvH6xH5/wCZ9RluI5v3Evl/kVZdUt9PndJv+PecqkzbSfJOQBJ
n/Zzz7E+tfbn/AASj/a+ufAOtP8LtenRtPuXabQpJWYCKdjue3DZwFfJdenzbh1YCvz5fWW
ntihZZY3/vD27/AOeMVseD/FEyiGJZ5rTVdJb7RaTIxEjqp3YRhghkI3DHIAOOgrmw2JlCa
lHf+tP8jtxeDjVpuMtn+HZ/5n7vaz8QodRQLPE5DAMNnPH6fyrObUrCdNyXKrjqHyuPxPFf
Nf7NP7TyftI/Du11G5lig8Q6WqWuqwxOFy4GFkULjCSAZHGAQy87c16afEc9rEQCs2DjLEc
enAGa+woYhSipxeh8XUwkqcuSW6PUIY3mkUkCWPGFZQCmPciuM+JHizRzrZs7u/0qKa3UDy
J7hAwJAPKscjIxj2qO2M9ugkYbHZQccpgdeK8F8beGPCPjj48TaLeaN4qv7yzX7bepDqHlW
8rPhvmd0kIT5gSVxydo9tZVm7WJhTSvKzdu3/BaN/8AavsBpXwduLiC2+e7aNVeI/KIywy3
Bxg549eK+Sb68uriwk0SAfvL6aOR1HVioO0Z9txP413XxrvtS+Fd3LoS6pbSaVMFlbSknkl
+y4wyFtyhQTu/gJztOeMVB8F7uH4XeFr34iaoBLqEcrw6LG6BlkvMA+YQRgrEGDkevlg8Ma
85t1a2uiW/kuv9fI9aP7qjdK7ey7vp/XbUrfH/AF63+H/hbTvh5pvlvPYYutduFHzSXbL/A
Kkn0iBII7O0g5AFcV4HtIdG0l9Zuf3rxkpZo38cndsei/z+lZeiafP431i7nkLrbITcXs7H
LYLcnJ6sScD3NdPo8ttfXr6pcwD+ytOCw2dqwwl5KB8qf7o+859OOrCsatX2k+fZdF2X9fi
dVGj7Kn7O93u33b/r5I4H9nTTLi7/AG3vCqyK3n3muvIofIMu7ef8TW78U9Mn026MEsDLNE
XV8Hv5jEcflWjH40h+Fvxr8P8Aju7h+2z6NdG7nWLCNINpzx2GWP5VN4n8cy3OqPK/n2c2r
W0N8La8tWinMEqCSKRQwBKOjhlYcEEEV+f4u8p3PZwu1jy9rZ0dkKpkVrfDHxIvhPxpY3l4
I2tYLlXmDdFTPJ/AVq3lhBf2UswVI3Q7c/385z+VczbaKmuavHYTt9nF2TA0h+4gZSoY/Qk
Vx9TqMG6/aEvNO+IMOoaRHBDb2l2JYjKu4vtYEEj0PpXv8wl17wtbaw+npH/Z90bK5eNP3a
28qh7WTvg7WI68jFeS/wDDE/i6LV/sraNdq6uFI8o4IOCCPYgjBr9OB+x6/wAB/wDgjr458
V+IrIpq2v6NpEVrFIimSO4t70QBh7C3UE+m7ryK0rTgkuUU5JWsfLFlJJ4n+Cpsbm2E93oc
3m2WoRFw7RlGV4uOxG1gSOqsP468Wl1eSzl+UxyTkOSjkr95SpB6HP4kHOPWvWPgL4sWwub
SzlkZ21VosoE3EDg8DnIxg/VaxPjF8L4PDfxGit4Eg+y6v+8iZTnDM5IXceFAI2/h71AdTh
f+Et1T0g/79/8A1qK2v+ESv/8AnjL/AN9D/CikM+FATG3TtxmoJ8KvFS5LmoJPu17R2Cach
a6Xvk4r6R/Yy8MC+8V2jHDZkH4dK+d/Di+brNunq68e+a+o/wBmu+XwX4a1HWshTpdnNdDj
qUQt/T9azqfCceNe0Tzz9qvxf/wmf7QXii8WQvCl2bSE54EcKiFcfUR5/GvPHvCAfm6jBzT
bq6+2DzgWLscybm3En1zVOafe38qtaKxpCGlj9J/+CQB8/wD4JI/8FFOvy+FfDhxj21uvhD
4azmW7iEm0Ltxz6191/wDBHZlk/wCCR3/BRguenhTw4VGcZP8AxOsV+efgrVxZ3Q3kbsjHb
j2pr4jOtTunbyPR7/XzpmpeVIsnlAgbwfvn60uo6zClsojdpQf9o/LXP6tqpvZ8nDjrkVVv
NU3QAL0AzXTcSiWRdMZGwxAYiMH+7nr+gNV7+8+yWip90swLDHJ4P+IFNtJMhN38eWP+6Tg
/+Oq/51m3kr31w0hH+1k9iTSexolqbPhiRbbVkuM5aFWcZ/vYIGPxOav6q0s1ppVinJmleY
56sThF/wDQT+ZrG0JN+T3HfHSvVPgR8OP+Fj/G/wAN2BUSRRyLJMcnCxxIZ5D9NqvVQi5tQ
XUyrTjTTqS2Sv8AccvrWgzafFqcnz7YZ47MHPRsDI/SsIWFxPfmyi3TSK5U/h/LHv717RrG
giT4aeHdT8krJ4i1q41N0x92KNiT+GNteVTX9r4dtchjPK5PmdvtL8Z/4AO/rnFVOnyv+vU
yo1nJef8AS/QSfTbXR7OJjNKsjgbWV8B+fv8A+72HduvSrlnqOyHZHc3HmbyGWZQcY+vPSq
Gl2Et/cm9vGL3DnKqR9z3x6+g7U6aJrG8xERJJIuXXH3SOh/nWPNrobW6M1rPW/wCyrsPNb
Wd3x08vYy++c122l+P9PHw11DR4dLtlu9VkiEuoXEnnzwQjny4gchCzDlhzg988eY+VLIzA
sDJwcf3q6ZCdA0m3mjj2ZiDo+TyTxgc+oz+FXCrKOxnVoxla56L4Z8WQ+G/Emmajo3ibxNp
j27h0QyM6QBUXDbo2U43KRjb0x1raf9rP4gWNzEl1q3h3xDpwVQY7m1WEv2BdgsTt2BJYnH
0ry5fHF9d6Y0lxM+wj5UeZyGwOuM1yV5qn2e6lCxtA7YYeU3BBAP8AFkdc9K09u0tDB4SE3
7yv/X3n2XD/AMFCJJPh1daVrXw/g2TwfZPP0eRHtYowwyFAUt0GP9eRzXMfCr4x/CjxF4ye
S81DU/Ck6qkRa/gka2ZNwJAjRZz37sowDXy7ZyX97YzzQybjaIMjGWbcfUdMYrf0i6vPD2m
R3lw6TvcHG2QCZQPo+R9eKXt25czRlLLaajyxuvRv9bn3V4c8IfDj4o/CnUvCNt470OS7ku
zf6WUuY0PmADCLAZC4B5GAozmsHwv8JvFfw00XXPCuoWUt5o+s/PAht/MubS4VT5cgC7zGM
kg46qTmvjuTxfp104M+n6czEclYmg/RCF/Strw18Q5/DkQ/sPWvEuh4Of8AQdTdF/IFf51q
612mcf8AZsoppSunrquv9eR7P46+H974OstMuE1VRfbftLxxHyrnT3RhjcjY747EV9Mf8E7
PiFp+vy+IvhbefYVh8UwNrNq0Ktb/AGXVIosLcQ4xiJkxHJF1UgGMhWbZ8f6V+1X4xuLaCw
vfEGm67bRgbYtX0qNhj/bdAGf/AIETX31/wRv8QaR8Vfjz4e1TW9A8LWOqaRrcEEVzpey2j
kikgnGGjdSxGYV+UOPvbjyOYpqy3uzLMKcuRq1k7fLz1SPfv22fDOkeI18AvYzvp0+keDra
ylVJdx8xLyYCEsCNzKrklucha8EsbDU7S+SL7YLlc4AkGSPxwCfzr6n8NzW37RX7HnjbTru
wNn4x+GWmaNq9zPMNpu2ZLp5gAeRlWkznlmVc9BXzr4OgGq61GMAgc9KVVas4YtxhFy7flp
+h6Tba5ceG/BIWS3z5g5MZ/pXld/4zgv8AVLdimwwyEusyfe5HAxkdq9F+JF8thpMUCt0UL
j3NcSkMNyAJY1fnqwBrmjEmFrXKr6r/AMI54hsdd0t1WS3lV2UENsYHIP0/wr6R1H4kaT8R
vh6NZt1WDV3dPOhB+633iwPXGV/Wvm698JR6huFviNtuCMdf8Kv/AAg1m+srw2XLWkhKMp/
hOCAazq4aFScZPdNBVipQ0PtLxXp134i+Hj21v5D/AGiJSSVICkc49QMjg9u9fPfwW8XRfD
f4n3EniC2m0o3MrSHzRuiDDdwGHB5b9K+o/A/hi8ufA9pLuRhPHkmM7uv5dq574m/A218UW
092FgjknBEySQlkL/3iMj9K8rB46OFrypS25n95zeyk6XvLRo+W/iz4xT4ifEC+ubdme2uL
llhAznYWJz+NfW/7MHhGPSdOutQCBILVVsrdR64BP5DA/wCBV5Z4P/Ynh0q2TUbya7vPIm8
1RaSrFEEB6MGy2TjsePevbPBWu2Phr4f6gq/aYns7p3CNFncSke3nuM45Hoa92hVjik6cX1
19OpFSUacovstL9+hU8dXcXjDxrAtxLjT9Dk+3XLno5Xkj8yq+2Wrwf9o/xndeLNcvpUd2+
33jwDj7kS9v0/U16N8YdZtPCvwOuWjvFfU9fcTTOHIYRq/cEd/mP/AvavJ/ENqutaVazwFz
vcy84KgNnvnjiu+GJ9vKTjstDmVNws5ddTlDbtb2kMEETcEsWCnJGKrPE8UJkc5cnvXW6Pe
2vh3TpZpLlftUw2oI93yD34/H8BXI6vdfa7st/B0A9a0dlY0jds6jwNIxkAIBz6VtyzJeTn
5Nodt5yOg7f0rH8HIYLRiobONoPuf8mtq1UgM5xljhfoKzcyZLW5IF4yC3508qLqMxEsBJ8
uQeR600jcP88VPpKxLPJM7YS0QyvnsACaqLMXE8v/aCSztvt81wvmxWVnmQN83z4+UAfl/3
1XiPgbx5qM/m3d9dlo7eTdkLnCEAsuB1GM+v416D+0LrEt14ZnRyVOoSl3OffjOfw/KvJvD
3h64ttKu0kJkS5WVIiuMFto69cYGfb3p3uz18PTtT947FfFsX/CTXdlqgVfsyviXrFOmD83
OcfKc9cDHavnP9uT9muDxT4Wk8U6fGXjP+j36KcvHIvIkXv8pKqT6jrzx654Qnn8XwCVT5t
xbn7K8J5Zw2REw/BsZ74r1hfAdjc6DFpM0UNxaiE2zKxIEu77+cHuc120XpZ6plfw5Jp6o/
EDxNo0nhzV5hcKEKtsmI/wCWbH7sg/2W4rNm821nSWJmhlgk8yNx95XFfVf/AAUF/ZVufg9
41ufLhaWzZWltZMf8fVsTkrn++nP/ANYEV8pQl7S4e3kPmDaphf8Avoeh/pXjYmi6NTk6dG
fX4TELEUlNfM9h/Zr+Os3wY8a2niSBZG0u5Y2uqWKt95Ty6gcYxjenI6beBnP6QeHfHOn+K
rexubGcSwXypLAxUhHRgCCM9Rgg/jX5DabrP9gTkkO1pOAl0qgE7c5DAHjcp5H4jvX2B/wT
t+PaaP4i/wCEL1iQsl1l9HlUkKJW+YpnP3XUl19yR1IFd+X4zkfLLZ/n/wAE87McFzx547r
8v+B+R9qa9qciQ+XHI+QT8yHqe/5n+tcPFYHRfGd34gjhaTUbu1Wyk3vgGNW3DjoDnv7dK3
pI7iRpmeC8jCd5Yyqr77iO31rjfiR4p/4Q3wfq+omWO4FjbtMrqONxGFGc85OK9v2qtd9Dw
40m3ZHg3jFrj4+/tEjTLZYYrea7wWkYKkexBG7yPj/VqImYk8Ku4+tYHxv8cw/ETx1BoXh2
GVtE0mMaXo0Kg77pdxzMV/56TSEuR2DKvIUVznhD4k3vg7wtr6JCk0niKzbTvtJxvhUzRSy
FTjOWVShwR8sjDocH0f8AZX/ZK8V/G+5Hi21jstC8LaPcBLnxFrMn2XS7Rl5/1hGZGHHyRh
myy/Lg5HBWxUIU/edr6v8ARfr56HoQwzVTne0dI+vV/p9/cx9Y0G28NWkXhS1uV/cKLvVr0
qNiuow3IzlVOQvPPBAy+K9W8HfsVavrWh2fir4jagfhf4DSJTp0d/CX1XVYSN2bWzyHYuCG
Mr7EO4bSwXA9s+AvxQ+Ef7IGvQ3fhbw7D8UfFckwE/ifX4AtpEwbk2VqQwjx/DK+5wRuG3g
V6X+0V8NU+NN/J44sNOvbm81W2FzPaXd35v2IuSobdIAuB8vygkhs8AFa+ZxuetvkoKy7v9
F/n9x2U6DjbnPlH40fs/8Awv8AjPpfmeBn1jwXLFCtpDLrlz9sh1UKMCScooMLnI5RSo6be
9cb/wAF67uDQR+ysuh3lsbzQPg/pei6pNYMWjF/aokU0ZOAGKke+QQRwRXc674RvvDWvXVj
KwCMpE0acqpHB5H8WSB+FcVqXjm9tPD11pWrabZeIPDpXZNpeoRedERjG4Hqj8nDKQw615V
Os476pnfCCi7xPkHwB+0vCWFp4jQJldq3CD5P+BDrXez3NlrscVzYyRSJJgFgcjBqf4x/8E
/NN8dLc6l8L74wXuze/hbV7hRcE8ZFrcHCyDnhJNrcfecnFfNEOqeJPgt4sn027gvdL1Cwl
2XNheRNG0bDsyNgitXShUV6Z0qKl8J+uf7Jv7R/xF0P9n2zt/DGv6dcX2kZWK11bS7fUvIa
MgKqPKhkiXb5fG7YvmDgAGvQ/Ffxo8W/GL9nX4kXXxK12PVdWj8LW9jIuI4YLdpNTWQQwxx
AIhCY+6uSR1OOPgv9gf8AbosvBHxI02DU4be2ttT2xTRzuPs9wx+UbieMEEr/ALJIb+GvpX
9qnxpo9j8Nrq18LWNzp1rq+oLd6lLdarFPJcSKMRW8SKqMI0EkrYKkgHO4hQK4J0uWVmjml
C0tjxnwJoEvgr4jWsE1zC1pfTLJA+Q0hABX1zjkjtXv/jD4TQ+MPgjaa/Bbf8Tbw1eKBvQM
/lOCvzJ0bDGLBJ6yDg5yPJvghpy+P9Ie0uIY2eK5jNtMq/NtyoIzzgdSTjrtHevqD9ls6je
ahcadeWD27XGn3NndQOPNjAKeZAzDGM+ZGEOeDlQcA05OyuOo7anzN/wr20/5+6K+kv8AhT
q/89rr/vlf8KKfOg513PwsNQSfdqwwIOSevNV5h8te0eiangaESa9ZFuMzJnP+9Xumoag3h
v4DaugDRy3aJa46H5nXcPxUNXhvhJd91F9Qa9T+Lvi9rz4a6dYyQ2xnmuBK04DCRxGhGDht
p+8OcZOOtRLWxwYjWtFHlct3sU44JGCR3HpVdbjA756mieUCTtUZlGOg/GrO1H6Xf8EcG3/
8EjP+Ci3H/MreHOM+2t1+c2kpi6Trj6c5r9Ev+COcuP8AgkR/wUUPzD/imfDY+U4/6DXX2r
87tHuN1wqlUHHHJ4pdTN/E7G1HqBiwpPbIonZpdrLxk9KpXhy1WbC8AZM5ygJP4f5FbXFYt
/aTG1yoP3QsK+rMRt4/DdSpaShQpjYcjI4z69DUZtfOVYQT8+6QE+o4H65/OtLw98RLuJba
1nvntYbVdqMqFiwB+6RnH44zVaPch3WsS6mqW0ENtD9lkj8lCpdzzLliecAeuK9t/Z11JfB
XhDxz4w8hg1voF5YWhYnHnXgW0BUeqedu/CvKrvxtHq1yXgu9FWPPypKmCfxwDmuytfiQdV
8Mf2ZrV/penaCssE8y2kf7258ttwVQCeuT7Z5NdVBqEuZPVbevQ87FxdSHs2tHv6dfvPaf2
h9Ft/Cfwm8F2Lp8/hz4f/a7kLjia7utgBPZihT35r5m8O+ETdqb+8UeY/McWMCNR0GP6V75
4y8ZyfEr4SeN/GuoWb2Efiy+0nS9GtZnBZLS1hbnbnv5UJ44zk9DXhut+IZdKsvKgAe6YcZ
6L7/4UsdPmndbfotF+CRGVwlGm4y3vr6vV/c218jJ8Ua6ug5hVg119fu57n9ayfDmoSJe7m
d0lkG9H3c5/wA/yrGvo7n7U8kocsxzubnJp1tPJDOkvBZCCB3NcZ63JodlcWo8kFmbzE7js
av6X5uq6Q0bnK2T7t+/+Fvb6/8AoVVBGssAZJFlEpwNvbpz9MH9DWhoc32TUVVsCG4UwsPQ
HofzwfwpmBj3d895dRlWKxhtpHqOP6VL4h00TW0M+c7cxMwOeRyP61V1BWs7iaMJsCP0b+G
r2i51VZLTIJnj3KeysOf15pF7bEngy/i0m/8AnU+XODDJk9Qf/r+taotWurS6sGOZLaQyRc
Y6cMPxGD+FZNr4bezutrF5AG5C8KPxIz+QrcgSSRmuGfCjG5/ugcY5Y9/xqkS2U4/BE98SZ
JkhXuWOOPYDJq5aeDoLaHd5UjnpuLYH5Cr934lsdHVVmWe5l2hgkQAQ56Zc/wBAfrUX/CV6
i8B8l47GJjk+UPnOfVjlvwo9SNWX9J0R3dVGyM5Cqp++xPQAdcntmvt79iPxj4r+Av8AZDa
r4fuY9G1VWjglhg868kPkyzRHy0LyMDvO0bQT5nHB4/PPUhIT5jySSSA9W7D6dua99/4J2/
GW++Fvx48N35vJfsGm6tY6g0LOfLDrdwxl8Hvskerg9Tkx1D2lNp7H6xfDb9qjwdrviT4o3
MM62w+M4SLT2kglLystvEIUPBCYW4J+YKOT3ryj4SXF3/aRkZI5lTludpHX8K4v4haTbeFf
jpL4atop107wT8RtR0y1ZjucWiXayQFj/swbBnHRQa9C+H88OjaXdzrIshUEY8zdntmumrG
0E0fMNNVJJlP4heMWvda27TsBLEZyB+NR6TqKXaA7h83Q5rntXvvtGsOfl5GcDsf8kVf0lA
yAMM55+lci0Ojk0OmsiRMKZJHP4e1Hz7MbRcH5yQCAfX/PvVe3sxc27J508BPTyzyKS68H3
Ejxsl8WXuDnNO4lFdT3f4OftJ6lp2oad4f1gxWrGJYYLgvtikI4XcOQCeBnNe+WXxFubVH0
/UbUDzcrtkXBU4AOD09DXwY3nn5JrhrhIRkd8Yr0TwH8ffFF21vpsl59rtbdQR9oG9kVePv
Zz3x+IrgxOF9rNNRi/XR/JoylTcFzQdj7g8F6N9p8Iy7ZpoWUsNrHeCCM9G57+tch4fgu/E
1zYaXd29tdWNgrTKyfK+cDB6jkZb2ORXE+FviVqHgzwF9sluH+13B87y1JAUtjaMfQA/ia6
Twd8RNQ8P8Aw4utX1u6+VY3nztVTsGTtDAAkscAD6Y61w4WNWkq0lpzO2nfXYmpKnNQi1t+
J5V+0f400vVvE89pPbsMxm3iVQFPHAODzgmvPZrqW68i1gUKAiJsRi2Nqgd/pVHxF4kn8U6
1eazeSyNPO5cjPy7m9B7f0qbwQLi3tJNRhkliYg2oyAQ+4HOPcY6+4r6TBU/Z0lBk1dXctz
aSWV90oyhwVBBOf8Kk8NfDPWPGjXh0u2+1HTovOnHmINqDuAxGfoM1UuvNs1Tepj8z7rfwt
g44Pek0vWL3S7wta3dxaGZGikMTlC6nqpIPIPcV0VE2vc38zOPmb/h1THaxp3f5uv4D+tdD
HCyxqiIxCDsMgCsrwtbeY0sg5SDCL6E/5/nXQPqM7W0aZjURqVXCgHGT/nmp6icWZ11K0R8
sKrSN/wCO+9Ude1E2Pl2SNxJjzsN/rM46/wA/xFadnGbi6eT+9jt2H/66peKrF7qae4Vd22
ERxIOo9TS6EKKUtTxT486KdVsxJCGQpJ5Zx2z0/DP86818Ear9i1iztbtXaX7S6+amAGzGB
gjtxjkdc5xXrXjO+EPlQT5EV1J9nZv7hbO0kd/mxXCadNbSQyOYUE0V15hGDkqCPu88seR9
TVwZ6FO6hZmZB9s8L31/dWcENpaRSxxiRUw0sp+UKAR82ACT/vE9KuaD8XL1dWihuIIZomc
DKnYyHPU4BGOPQVv+IlUCGylQbbMmdyFJUyuMtg+wwB9TXCX+i3z6vHcBv3N3KwTaMHZ0Y9
OoHy8+5rovy6I1jGM1eRv/ALTPhbSPjz8JrmwulSLUrJfN064k4EcndSwyCrDg5/2T/CBX5
BfGv4cSeCfE01uVeGJ3YwnH+qkz86fmM/Wv2E8Sp5Xhx4UXyj5RZAq5GT2/PtXxT+1Z8BG8
beALrW4IW32rlL5h/wAsW3EJKPx4I7fKemTWdf8AfQ5Xutjty6p7Gd1s9z4ht7xriLa23I4
Na3gnVLix1WCC3lniu7N/OsZYSfNABLbFI53Kcsv4gdeOf13z9O1CdZ8ieFhHMpPQ/wB4ex
pj6g6ossTskmAVdchk+hHSvGUu59PyprQ/W79kv9rLQ/jl8H9JdtV07/hIYYjb6nZR3S+dv
jJXzSnULJt3jjjdjJxUn7SHgjxf8bvB6eFPBPhi88QanrFzGZIrWIP9mgUhmmlkOFijBCKX
dlUbxkjNfJX7PX/BObwv4Z8K6R40+OWvxaZp2v2kV/o/hXQLoSa/qcLqrxSyyDMFpC6nILb
5CARsXIavsDxb+1dpWrfCrT/B3wysI/AfgizsTbXGm6fJKXmkwo8y6uHJkuHOSd7semPQVp
VzuXLyRV336HjywNONTmp9zxTUvBfwh/ZD1PHii4t/i347tAvk+HtNuWTw/pTjk/a7jAe6f
ceUj2xggjc6muW8ffto+JPjeEi8V3SppsTeVpulabbpbabpkQ6LFAm1VUH0BrC+PHhnSrG2
nlTPmnb5B/ib5hn8MZrH+Efg4+KbGWN7Yi3gljKyAcEgnOfUdyOnFeNXr1K0+eo7v8Pkuh1
wpRgtD6J8E65b/D3R7ZhY217INrASoWUgYOSPTkdOa9QP/BSe9vPC8uh+JtM0i60LMf2A2y
C1ktWR9+0n+NTxkNn68183ePPHN18OYrm8FtLdpcxrFCS2I4zjlSM57ZyBXzb4i0XUpbFr9
0me2lkdsqSVjIPc9Op4rHkUnqVKEZbn6+ap8W/hN8a/gLotxpdhDB4rYTS64rz7pI8t9/IA
3KdoOMjGOAea+SfiV8OJNLf7PHKP9KkznZsGc9wf615X+xB8WG8P6q+nXt5LHCx3SNt3YjJ
APLHr6fhzXskf2HU59Slv7sYuQxgjVh5s6HuByByBzkc0ox5dCYx5djy24jinSUuI7QQLuT
du+Zv7xPr6Vi+LpNM+L/h2Ox8faFH4g0e3YQ22pxHydVsc5IEU+CXAGTsfcvtwK73/AIV+b
7QWOJZnkYIg3/cXGW/mOa6HXvhXbeAPh293qPlP5QZHihP72N2cxck9D1OB/dq07O6LukfG
nxl/YK1rwf4dfVvBF7/wnfh2LdK32aEpqWnpgN++t+SQAfvx5HBJC5xXmHhz9o7xF4dS3tr
65k1Wxt8AR3B3SIo7Bjzj2NfaOj3beF9XZtNur23vIyrJOh8t1bAbBAzxuP8ALisf4mfBHw
j+0pNOnivSpPC3i+QMi69pNsB5jLyzXdqMLIAMkupR/UkDFdEa6atUNFLpItfsO/tCaD4mk
SKG8NvfW8pneKURhVU7QMl+uPm7HGRjpX0H43/4KweB/wBk3xTJNbWK6rqcdvDaNYW03mYE
F0JsGX+8DGnbuQcV+V3xr+EGq/s2/EmbRptUsrySJVkt9Q0yctDdRMMhgSAw91YDkd+tfVn
/AAT0/wCCP+oftX+DrD4nfELxSPDPw8v5JJreCwK3viHxFFFcfZ5vs0PKwqJgYzLN0JyI5B
SqUKSXNN6E1KdO3NJ6Ha/8RBnin/oWrb/wHT/Giv0x/wCIZb9kz/oE/FX/AMKSP/4zRXP7b
Bf1cy5sMfzdM2aoXRJbAq2B1qkXDnivXPRR0HhOMxXEfBHFb3xJ1L7TDp8WciKN2H4nH8hW
F4WysyFvzp/ju4M2oqo6JEgAP5/1oOWUb1kzInJkAYL1GTk1FTt/ybf4elNpnSfpV/wR3kE
X/BIT/gooepPhvw0BkdP+Q1X51aO2bgE++fyr9E/+CPLhf+CQv/BRPPfw34aA/LWq/OSwfE
yHPGRmjqZ/al8jbO1iPrUkqrAjPjnhSP8AP0qpDP8AOOeOta+ueH73Qbq2h1C2ltHlhS7VZ
FwXidA6OPYrz+NVdJ2Y3rqbegxJMQTs/dxMW46Ef/X/AJ1h6rpckcks8ICrDgkqegJ449uK
ueHLnyRdbiTvQL7DnJ/pXTaLpCX7cjdxlwOpGcfzx+Zre3MjlcuV3OHh1i5SQiUeaqkBtyK
cfpmul8E3NvqF/HNJHaA2ZEqjYQGxyNwzjGcVzuusU1a5wdoWXYSO+O9TeGr8afPIdo+cKB
n+Hkf4VlextZNHqni74pX3iKCOCadZI4CWjiThEcgAtjr0AH4VyiJJPdMxDsXOOlWLbDWnT
DdTgdqu29s0MXmsCqAZ3NwDQ227szglFWiiNPD0ojU7YueuWyf6VY/4R0N1ON3HyKEz+VWI
NXsIo8zXUY9gc/yqpeeNbNLnbAJZ5M4VEXkmpuPUjFm2l3qxIAse3K47Y/8ArVYltTNGeTx
znpUEGrm7lLy2hGzLD956YyPyzWqZPtEfyjYAflA9O3NMjqYni+Bp5o7rOReRZb/fHDZ98j
P4irnhqCPw+8ctySOdp2DJOfQZ59PzrQtNMXUmW2CM7JOrRAcklsLj3JO3H0NTarb2sMYMo
BWNMxxjPXPU+wpFbqxHr3iCeCf/AELTZwQuDJcpuz7hen55qlp002raddQ6j5vnb1kiZ1Py
84IAA9O1R3HiWzvEBMpUBQpBVgAfyq/o0VlOrTLcA7BlsCU4/SqvcVrLYfc3Ij0a13Q+bdQ
DYBtONvUflT7XUJp4svBt2/wop6/XFJeiC4Yf6QqdhkSDP/jtTadp0DOVW6PLAOw83A5wO3
vSH0Kl5D9o3/upVDYJJj6V3f7MfhDVdc8cX1tZ2NzcGHSryXMaE7SEPln1/wBcYgO+WFYst
hplhMgk1i1MuRujHnnbxnk7P5V6B8BL7VtJ8fWt34XvdNn1hVZIFlXfjcpU4Ei4JwceuTxz
WlO9zmxDfI7H6L/CLRo/i3+2U9prdnM8HjHUdMvJI5EMc6y3fh6N34OCG85H/EcjtWr4wsI
/Bek3dstq8UyzPEyyArIm1sYIOOeK84+En7TPifwt4U+GXjPxtF9r1Lw/4sTUYVgWKGe5sI
t9vtAXAGJredBu5znt1779oz4yWnxl1e/8UaZBcWdh4huZdQjt5yC9v5rFypxxkEkZHXFd9
Re4j5ZQvUu35Hm9jqaXl6zNxluQeDXQW18ts2dy/TP9K5GOTznVnOSe5NXrGUxnLjjqPauB
7nb7NWO3tdajXDbvm6YANTXfiPEQCsd7Hr0yK5aO68mPOGJ7H1rR0o7wZJQGI6BuhqWT7NX
Ne/vhJaxRRqNz87s9Qev8v0rovh9FHpUbPPIqblwrHr9APc1yEGtQ+Jb2O2hsY7V42JeWN2
+bnP3fpX0Z+xp8N9N8aeIdW1jUbnTjaaXCbeKxuNjmZ2HzPsY8qFwBxyXP92tqUbvQyr2jT
uyprnjNdcgtV85cRp8/J5bt+QrH+MXxVfxJoen6OkjRWkH7x41bgsM7c+uFAr2zxj4d8N+G
fDt/PLpmmxQRJJcMVgjDpjnC4H4ACvli1aXxFrstysP3mMsUCjgMT8q9hgcfgDWTpRhaK6E
YemprntsPuxLshtwWaTPzjP3n7/lwPwro5pv+Ef0CMZnl+zRvJ5UWWZiBkhR6mrOg/ALxjc
xQzQWiy7QX8zzU+Yn2zn9KtD4PfEHS8NL4fubrau7EULOevt/ng10QqpdGW8O2t0ZeleINK
8deEdJ1PSNRfUbDU7dbkRyRNFLavkho5EJO11II4yKWCzYzA72ZQccGrF9ouu6TNNLPo9/A
8i9ZYWG0UugiW4mgj+yyhYwNxcEHd1PatfaxexH1aSO28G6LIukD59pbk/J0/GtI2+9tpPb
jjrTdFgXyg+5YuRlCcnAA6VZnmN1eYjj4QDnOfesvaa2IdJ7lTVLltF0ozxbRLIREoI5z1O
Pw/nXL/wBvSaZbj78ke0k+b97PfFdN43g+0QC22E+TuY4GSM9P6fnXnHiJ5rGxlZU+6cDPT
kY6flT57vQyVL+Y4r4w3EPjXw7fWts4S7mRHVx1jxIcn9D+dczodk+jyRTNEbiJgbhWYlgZ
yxXCn/e557Z6VQ8X3MltqZMjfZ45bdizrJzE3mEZPp169q6rwXot3/ZunxXTiVbdDPIAwIL
MP3an3CHJ6feFdEU2dHwxGyaTNFptsgdwJHKSzkcMQMvg9idwx6ZFc3eavcWHi5JDCUYARx
qm1v3Y6de5r6p8W/B5fA/7KOi3bW0jal4pv3xIV+SAbGMY9dzMi4OcFc+teMafqunRahbx3
KxyTxEODLCHTjBOSeMdOtJVY1E7dC6alHdHE+N1nv8ASJpklaaSMlgF+U+uD29aytB8JQad
4FubO6sIr37Yrm4gkIZJS38DZ6jHB/GvW/EelabrF9PcGEJ5zeYFhKrH+AUYxn6VxF1ottd
37TqLxYLEEhRMwFw7YwCO4H6VrBOK5maJ30R+Tv7eH7Nl58D/AIixBonNlqSF7K42/JNHgE
xlv76EgHuQVbjdXz7DcCJNhKqy9R/n8a/YL9tL4UD4qfAvUdDn061u72CM6hC8UG64t5kAZ
QhHcjKkdwxFfmN41+D1ppGuNDcrd216SWdJ8xzbu+VYZ/TvXHVwspycoHvYXHQUFGpue6/t
AfGOWx03wXYxW7Hy/CGjjzCQpGLVO/U10XwQ8XXfiWyto7NZESdtoVukmPvcfTvXmn7RWmG
PxF4Zi6iHwtpSZPfFsgruP2QWj0PU5POdc4LL8+CR3wD6f1r5yaS9TpW2h6P4s+GEeqalHd
PbfaZ0IRYmzsQZznr+NdToPwq1XQltZZNQilinnVBC0YCxxnrzyQcA9/wrd1O4tb1BLDFuY
xhhjoT1NdJ8Jo/7Z8SQw3EM0sLMAqxKTn1/SsyG2TeO/gNbeIfAupvcr5aw23ysZBsmY4wV
NeT+Av2fZPEV8dFswJZmh4WY7wc5J4xz34r9Mv2W/wBjix/aG0K+0a28QaTb2t6RPHbTQh7
qBMLuKjPUN6dz2Ne++Iv+CZPhP9mTwzpuoeGtJvvEmp/bIlujc3KJui8wFs5QjGOSMgEKc5
HBx9o+VyS2M1KXI5JbH4z+Lv2VNW/Zn1q11G+0t4y8Pn3Fs45iiB++uBjaeBnJGT7V59rWr
+RqoaOHyVjmKocsNxJLYyeelfpd/wAFDPh/4l+MMs0MmmanYWWm3H7gm3cNJmONNkm0FdhI
JUZz8xwOa+R/ih+zBNokumxP8j3cLXhtmUJFE6xsTiRzyQMZHYg9sEunU5opsdOrzL3tzz7
4f+I7mzvLacfKkUyy5I+93IPrnaeMdq+sU8EaN4m8L2H9jyWs39t3KvcgqJBbnIMY2MuP7q
kYG4kEc8n5bs4I4/Dt59kg3TTqYfNuGHALfeRQM9uuOhr3Pwhr17d/sq6w1hElzq+k24uJv
tb4e1jB4mj42FgzrjO4ncqjrVTCp3PDfiT8LrjwR4jXXikMdveyGSCKJtm+RHdSuAcqVKjI
zxjqciu81bxZ4dtItAvLYWmmarLCIb170rLM8i/fxGI885AQ5ywXqMmvoL4S/Bzwz+1N8Lo
dc1qwXTdVt7N0t3nzG7Oy48xQpIZWbcWAAxkYOeD4f8WvgTY/a5L3UrhrCSUTzWeoRCUlWT
d5kUiqMNIVIKyLjgqCWI3CVNN2JjUUnyvdH5if8FA40X4vWZXO77EFfPByGI6dR261+un/A
ART0GGP9iT4OXcoj8vUfD/iOJ0KlmuGh1e8lVMYxjIDd/uHivyN/wCChVvar8eXazg+y2jw
/uojJ5jKBxkt3J61+2f/AARF8Dz63/wS++AuqpFFs05dZhDNyZFl8Q3ImXHvGoGew3etbY2
XLh4+v6M0xj/cr1/zP04/tNv+faL/AL4/+vRXzN/w014p/wCfK3/79f8A16K8TkqHDzs/kz
kn2DnA/CqsDbn981Ld/dFQ2v8ArxX2J9Ctjf0bhlpniSTzdUZnG8bBgZ+7TtMIAHrjiqOvy
N9sb0IBz68UzJK8yISCToMUVXSUoR71YVtw4pFtH6Tf8EfZRF/wSH/4KI9OfDnhpRk98a1X
5y2SbHQjr2r9Hv8Agjtbif8A4JCf8FFM/wAHhrw234/8Tqvzl0MC51O2jZ1RGcAs3QCmtzJ
fFIuxoYpNjcFSQa9D8OzeGtW+EviiXXL6/XxXZJYx6Fu3yx3CeYVlhJ6KBF8wz/cwOuK52f
wUzXbGN2dGPyui5B+lWoPCaXTiOW68guWkXdGcZ6KG5yBwex7cVq6DmjL28V1M/TX2qcced
Kq/h3/lXW+GdbOm2LE/edGZCfQnP9BWBZ+G7nT71YpYyGRCc5ypL4CkHoQc5/GtTxLbjSbH
yCh3qm1WHfA61cJWdnuRUUZWtszB1WP7aguP4ZmJI67SOKzxCYB8pPtWraQefbIG/wCWSfM
M9Se9JJaeV5fT1zioZpF20Nz4a6Je+Nbhbe2ZmKKzvufA+X/Iro9R0GKVbmCH97Hao298/K
Wx8oB+tYvg4RwxyIo/eSDAXdjZzkn+feunSOa6sVtYFHkryXIwp/xqSHuclZaOspfaMJnaJ
Dn5z/sjqf8A9fNbum+FhFL86iOMnO3OWb2Y+nsK1bHTodIJKgl+hdh/L0FVfE3iS30i25Id
zygXnJ9/SkNXYXkkNpEzNsjCjkngAVFo14uqWHmIGMaHYHxw3pj/AD2rldSee62Xl6/7ts+
XFzjPbirHhDWHh1A2++Ty5z80ZbChu3HTv+pphbQ6rTXewvIrpWdWgcHP+zwP0/rWD411mf
7V5ESOu6QgoDuKnPC+9dXDbL5YP3vX05rE8S6c9vd+bHne6FdwH8QHb6jBz71K1BOzuOsfD
1hZ2rLciTUb4YlW2gG0DPHzN19O1dCvh7URpwl1JrHw5YTDAEuFkkX6feP5Vl+F/GKaFDbx
2U1nau7eXcTmPfNtfA3AYySM+vb6Vo2kzWNy11FYxapqBJ/0zUpfOwf9zOPpmtY22ZDcuhp
6V4Rtr+NW0rTrvUkUfNeXf+j2wPsW6/lVPWntbafy7zVLecow/cadGNinjALevuK5zxhdeJ
PEDj7df+anRY/NVUA9lyAPyrLi0LUQuE+zjacn97Hz27tzQ2uhUE+rO40i80o3MwXShMxK4
E9y6sfrtIzTZmSXUXVbdbfB3LGjsdo/E1z2m6FdTS7pgN0nORIPzre0LQJDeH94rFVJI3Zy
AKmMtbBUiraH37oul3Pxd+CXw6PnQQwk6wfM2ZYLBJbXyxnngn7fLg/7HSuvk8PS2Hw40Ab
8Ca0MibuhXe69fYgjp2qv+zV4FvD+xDYavdadck6FfvdGRIyxS3k0qWF24zx5trEPrgdwKz
oLpIdHi2F7i2kMjICxygErLwfqpr0r3pHyiSVW3r+Ykl0LaIiWI5x1QZ4q3Y3Mp2tGhmibo
Kv+CPjC/wALjqN1ZJZLNLYywOt/p8V4u1l5wHB2t0wykMOxFRJ/wUHOl2/9n6r4G8GaldW7
vbtPbWi2s0rI5GSWWTtjPqc+teTUnJPRHZJTS/dq/wBxoWlsXO759vUIf4a0bVdkPrIT8oG
fepf2evjLpP7QfxBOlf8ACC2sD+TJcM9vJIipGuBksJRxuYDiPv0xXvnw7+Afh7xzrtxoN3
ZDwrrl4c6bdyakJrC6OMeWzsEaNydoG1ZMblODnFT7dXtY5ZYlKp7GStL5f5njHg7TlS73S
Kd7qQCOgFacOi3P2IiJkYF/mHfJ5/z9K6T4ofAPxJ8EtZjtNZ026tbgqzoGxl1U4LqQSrp3
3ISBnDbWytZdhNJ9nkHkOqk5yM4qnU6HQrEGneF9Q3sfOm8rbjZvyjZx/DnFbGirfeHbuK4
ht93lKQysD857kY/zxWtp/wDo9iVCsNuBkn7x9vzq6ISAvbIbI/D1rmqVtbHo0Kd1dm7pPx
/8UabKghgWJYssU2h938P92uo039sTVDD5N5oaOrJhpEkC/wDsvp71yWhsP7TUON678ZGO+
T/hTrfw6YdRnWYZjJygZeo25zUrFTivdbNXg6cn70UelTftdWV/GguNMu4nKZBjjB2j/vqt
Xwh+0NoWo34R0AfAy0sWcDv1B5rxu606MyBAseerYHYe/atPwLoEJvJiVJ4+UHt+Jq44+ol
uc9TL6XY+oI/HHg3UvDju0Ojy+TEzlPIjMh46DjqccfhXzxPq8kt3NN+7UbyzeXHhUB5/h6
AY9K3by2/s6ziRNy+cQCfbqffp/OuW8ZvDpdtvhMhn3Biu/nHPp2rZYr2luY832Xs21EZqG
vnU13LKsm3oQQr/AJ/db6H8q5fxJ4stbWDyr1ZEznJ2EFCem5ccZ9sjis2W5vpowytExdj/
ABENn0OOp6fpWH4jtr+5V5JYWlwNud46DPHJrbmTIUdbM81+Kvgu08X+MNL1KK73W1o7ebH
E3yyRjccZB4YtsH0z65r0z4ReFIn1vStJupxGNSugZ5RnClzlsdwB0HsAO1eI+O2bQ9aza2
OowbjhzBGxP3g3GzPOR6V2HwU0nVdUv4DZSS2klzKDaJbhomDZyXZWGFPT+EYwTzXVSqWTX
9I0rUlyXufrJ8XvgPF8QfgTe+F9PnAntbJBYM3Ijmiw0R3dvmUZ9s1+ZXivw8bHxhJvUxxy
fvih42ZyWjx/svuU/wC7X6xfAnQbvQPh9p9vrTedqTwrJOSMMcjIH4dK+JP28vgtH4B+Llz
qNnb7bK+mNyuOQpl5kHpjzQzf9txXkYGq1Llk9z0MTTXs41ErHz6l4tu+G25lXCjHT2/nXL
eIPEFsyz3AYSx6dIQVjGfMmPQH6dTXb+Irq1tYXBh8uXblSqDofp9K8sS1a+/dhsQ2szSCM
D/WZyct3Jr3YTtHlOC19Tn/ABx4jn0/TU8iObz7o7pHaQALzwMEH3P4VxHiKa28Q6aseq2m
kajGnDxXdoJ9wx/CD0PXtXoHjfQl12azhHSWQs2G+78p5/CvLfiFpLW+qXFvbhvIhAffkg4
DBeW6c5obOuglY+cv26tBtNH+MFiLJPKtJNBsJIoUQKkIMIwg7ADtV39lPw1c6zN5wQShZA
igA8djnpxXQftF/CnU/H/xN06WCdJbCLSLKAMz48oGJQDjr0r1z9mD9ljWYEsrfTsXbX0hi
iZeCrnnacDjPqa+Unuz1E7R1Oxu/g1daLptuEt5bm7mt47lookybZGHBcngHvj0q98NdJbw
9fRSfYfPL7WUsCSo7498dq/SzwP+wZfXXwl8LW73sNnqtifMu2aD7TbTq6GHYVyM8LjJzj8
c1n/HH/gnbYeHdDk+xNM+v3TedaIjCKG3zgfNGOduARjJOD65rj+sK13sc7qStdrQ+b/2e/
j/ABfBXx1oesWMV+tzHdM11apIQsig4VMf3eSTn0r9avhV4nX4vfDK0vLuxaGK7RW2P3BAb
p+OCK+cv2Qf+CaeheDoovEPjCK31PxEJIriJI3/AHVnjnbt5Byc5/THf6L+Lnxk0r4N+H5p
Z/LX7PEJNhG1FGQoHA6nOAO9dNNKK9pPSP5nXQh7NOpN2R498YvjRpWp+P8AVfAmmQW0UwX
dI425kkwCeTkqQCpGB6+hr84P2r/hPfeKfF/2J44UGltNDD91VcJgqjtkA5J7nPBz1r7C1r
xJpXxNvbzxloN+tpqrRmW4uBwhCcEBiAP7oOc9sj05XxH8VdGsvhXNa6C8Meu711F57q1ST
dM5T92qsSRIMr0IGR3rzlVl7RyR5ntXKo5Hx14Q/YR8afET4stDceG7Xw/orFJZoYXQRbM4
fDbmBOWQYzwEbjjFdV+0R+w9rfgT4WX7r9l0FdLkil+1o0zQX1umUYSbCwTHDfOMEgAGvSf
2V7ib4b+N/GSD/hI9bg1yJVX7YxTZeFyQQctgsC/XnAxzmu0+J9hqmn/s8eJNF8Q6kfEUni
O6CWq3UggktINyYbJAwvyn2+YnPUVpKrPnS6aFOrLmSufJX7LH7VM/hO0MeqqHt9DtyLMAD
zpiC2NpI9+/YH8fMPil8VtZ+I3xBXR7zUDc6bdvNLc/avmSzVmJJDDOACWYDG0ADANfWOi/
st+CfhGLLUvs6taXQhW9sprjbLFJhP3TNlsbmEmcY+9kEAGvHfi58LhpGsPpUcKyahrkq/Z
hbq4ihiaQSH5+GJCOM8MNqFjngVvCUHK6NoTg5Xij8nP+CnPhK68CftISaTdbDJZW+xXQgr
Iu4lWBHYiv3U/4IVyvpn/BF34O3duqSXFtFr86wkbmnP8AbOooqgdfvMp+qV+Kn/BYrwree
D/2jNJt70t9pOkJvBQrsw7DaM9QOme9fqt/wSa+Klz8P/8AgkT8A7eKbyG1ZdcQvwQsS65q
HXHI+Zm/75FdGNi5YaCXf9Gb4m7oKx6H/aus/wDP4v8A4Cf/AF6K3v7Uvv8AoOab+Uv+NFc
Jw6n8xd390VDa8TiprpdwFMtYczDmvpT6Hoa9pLswRWdq0mbw5J5ANXIciLiqOojzLs/QYo
JjuQEYqaCRVXk0wwu38NHkH0NBR+mP/BHWUH/gkH/wUVwevhrw2P8A09V+cvh3/kMWmf8An
otfoj/wR9/d/wDBIH/gofnv4f8ADIHv/wAhqvzs8Pf8hW2/66ChbmH2pHUavp0Nr4ilzqD6
fGVDgqrHce+MdK2LTxLb20A26pJK0S/LmEsSR/wEfzrP8ZW3nXMbf3xx+lVNH0+3ZH8/z87
wMR7fqetdUZNaI55RUo3kep/DTxLpvjO1ttPv9oubKQLbTqNnmKTkRNn3PyE8Z+U9QTlfGT
TPsOspbKQeMqQpGQTj+n+POawdFisLG8Mtut7lVy2Qpzn1GeRz0rqL3xFB4vtLeWZS91bER
tMWySOMB/U9cN37/MDuqrHnin9pHND93UuvhZyptDBGexHBHr61IbbztuOiqMf1rS1O13Ro
cYLsSR6/5zUKJ5ZPuTWKfMrnRexb8JWkKatCZCeGzjPBPUA/Xp+NesTadBFpCzgGGFk3PNI
uA2eMKPrxx6V5HB+6O4cHsfSur8OajceIIYbSRy6o4LAntjt6f/qpSXUSdzK8QeJTaTOYvL
KfdjVm5b3rDjlV0+03iZjkJCBmKgnrnrn/APXXZeKZNJtEEqWBeU5ijJlypQZ3NjHc4A56B
vWucu7K11WcS3EE3by41cYCjsFA6cHnihLqNS0JfEM0Wr6XbPd2oiiwVgdH8vPqcdz+FY32
axgCywu/2hGAYeZvOPU4GB6Yz6V0d79m8QtGBazFYF2IFmGxPq239B1qxpmmxaPbBYwgc5+
bHT2oCMrI27B4bu3iKuHUoG+UEc9xg9Of50muaWLjQfMCgGJ+55I6jHt1H/AKzbRptO1B4p
R5ZdRKoPBIPB4684/Srmp3gnTyfMUqV2Y5yPTP48fjUaoDlrm1ii/fsVweQcDn659Tz+Naq
+JdIeLaZIQ44H7knP4haxvGUsc0LJBJlIWV855I9D9O9UpG+0WMMqgfuT5ZxySp5X+ooNkr
nRTaja3u1oj7cRsP6VNELcgEozN2OwVz9leLPhQAGz9M1a+3S2smAMr1z0FFxcvQ6G01BLU
fdd/wUY/WrEXiiO2uwXWaHP8AEADn261h2V5v6kBie5FJqsj3Ee3b3HT8KpXE4n2F+yT8Zd
X8CeDNbtbbWNSv9P8AGGmx2K6a8rC3hkXULaNpXX5l3RxyEjGOJcZ9fq39rnTdB+EPxnk8M
eHP3tjYaZZs6TKXZ5J4FuZHJPIyZ847Z444r4n/AGE5LzU7/wAhLC6uY4or6JiqNsJmigI+
bpw1sp+pHrX0J4k8fa38Tvif4k1LXp5LySLUpNPjICjyY7ZEgjB24BxEka5xkiMZJPNdUZt
U2eDXppYk6jQprG4lj82xW5t2wrxFiA4xgr6j8DXn/jD9nFfHuqTS6ZeWNjLNJu8i53hc4x
gPhuT1yT3r1XwJpOnQpa3M0kd0qOsr2ksroJ1B5XKkNz04IPPFed6p+2Dcw+J71pPBfgmex
OLiBE/tCGVUcBlj3JdhSQGAyU7fnwzd5bHRG6WhgeDvh38Sf2b/ABPLrmkQmOSOF1ae1kF0
nknBYFVyQMKDyBjFdDqP7WPjDXNZ+1X+t3FwJIDDcWjAG2kQ87Wi4GRyQ2d6sAysGAI6Twl
+2h4aDxm8+H+pWcwU5lsPEexOOfuSW7nr6uag8S2vg/8AaD1F/wCxbZPDXiCYYSz1K5j8nU
mJPCyqqIkp44IG4nuTWPW7RElT5+eUde+h9A/An/goHqfi3wJF4b8R2x8e6PbQBItOmIbWL
LA+/BIxBuFB7MRMuQN0n3qq/Dj41+BfilrZstNurnT9Qf5INN1IiK5lbdx5MjYSYEcbXKOS
PvE8V8czaBf/AAv8XMWtrzStX0qX57W4G3G0nKn1B5H0zXo89tZ/FP7PbXazNqV5ayXOiXS
HdcXYRsmEksBK4BZVHDFoyNxO1Wl0r+9E4sRRjGamnbz/AM+6/S59gX/g27tP3oilFunyly
jLgnJwwbDITg4DAE9RkU6DTvl2EEMcAn/P+eK4v/gn9+1ImqaVceFfiD4t0SYho4fDc+oF0
bUxyXT7ScDcP3eFciU7yGBzX0zL8MNE1vVCLN3sLraXaxdlBl2/eaM4wRk9hgcDA4rzq3NG
Wp0Uc0VH91XWvddTynR9Ba7mCJu3A5GTwAABWvfaV/pCzeW48wBGIbgcHA/SvUB8OdBudGk
Fot9p2p2q75FuWUw3Y7hSMFG+uR7isNPD0k03kNC0Z2q4GPfr+tY+0ex6+HxVKvHmps87vd
ENqwkVAAflIHU578/jV7wvA8WHY8sQM9sGup8SeHDEikKy4XJXqc9qydF05o2GImkycnB/z
61dN3KxFoxNXX7gpb/McuB6e/P4cV5v48uDq9ysMcmY4xkNnqenX/PWvQvGauLZ3wAGUqoz
yexrlLTQIhumvQ/kDnyVOx5T/vc7V5GT14465rpjNRR5FtbmV4Y8B32oeHpblNPkmjimwlw
ZAi+bhG2Y/vYAPNa03w21/XLPfYaObp26ssTy4PcEgY9utfcvwJ+GOlaV4M026SBJ/tNnEw
hZQ9op2ht0SMisATyC2WOcljmuv8W+LLTwjpcn2m5sNOVFztEe5gP9xRmuX+2VHRRuzq/st
uPtJysv68z8zT+xT4+17Vg/9jfYo5MsHnVYgc/mf0ruf2Nvhhpvgz4rQ3fjA21lHaXPlqJj
tEoXknaQDtbgZOMjd619C6x+1HoWq69Pa6arai1qyrLJ5m1VY+m3P88j0rc8JfEzQvHOgNc
Xy6dEqSmOS3vHQqSPZuoIrKpnuI5XCpCyfb+mcywtNzVpbeW56oPFlj4gv3vLO5t7mAnYrw
SBwB+B/HHvXl/7RPwuh+M2m/2W7R2tyBmC5fJzyDjrxyAeQenQ1lavoHwy1O7NxbahZaHdL
zu06/8AJ5/2VUlP/Haz9J1q9h1CRdA8aR61DGQfs2pQ+ZIo7HzFKnH0WuL285yTpy1v1R21
qvu/vEreTPFPjD+wTrXhvwrc6ouraVcQWaGZ1cshCgE9SAPw9TXyFqUX2C6nVYGdp32B4xg
AZ91BOa+7v2kP2qtc+Hjppl5p/hzUldBJcwPFJIu0/dH3gPQ8g8EV4Mvx08DeNLaa61f4Wa
ct4hI8zS757RifXaigfmTXu4fGYmK/erm9Lf8AAOdQi9ad7Hyx4p0rUYWZLLUhY/MWdDaiQ
4xkqCWzn/69eQ/FHULjT9Fvb241EvZCF4lcIymVypHOR2ZR+fvX6K/CX9m74f8A7TljqH9n
af408OW1lKgeT7bDJFLIwJMasyM2QAC3puXnmvz/AP8AgobZeHPhB4j8RaL4e1ifWNL0EG3
W6uduHusjeikcMF+YZ77Sehrro5hCrN0Ummjoo7+hznihDp3j/R9sx8u48P6bGAxyMfZ1Jb
A/+vX2f/wS/wD2iPC/wz8a6xrV5YS6nqNpbGCKxRN8bsXBG0ZJ34UYzzyfpXw38WdD1LVtA
+Huo2NxIrL4a0uSdIYy7tm1Ql+Ow9/WvVP2IdXb4a/tA6Zc3EV5Kl8Irx4yok81Q7KQuSTk
hfoCK82qrpmstYXR+5Pwe+OTfELxvp0H9l3Wj2s9rGCXiG2SYkuqHowATOSRglh3r1TxH8J
dF8U6obq5ExuCpBKTEZHHYf55r5L8c/HeCPxBpHiHTYXi0u2a3lVpEKCQKoBQFTz1PX+6a+
tfhp4sT4heE9L1fKYmi3ZToT047/nWODcZp05q5WEnGpenU1Nfw74bg8K2kiQn5GYyNkewH
r0AAr5q/bX8U6T/AGokWrX9tZWNyqNF9qH7id1yFDEHlMkHjuQc8Yr3vx7q80t5b2lteW0H
zbpo3BaR156AcevWvkH9teG58bf2G93bafd6TJdG3a4uRsS1L85wCGUAL1HWnjKkdKK2Q8d
Ncvs4kv7MvwssNT8PXF5Bq1slpf3UrJFtDq6L8zOV3HgkE8jgHp0x4b49gk8U+J4rfzyl4d
VdpIbaPy1lPBEpcMoHTgn257V7l+zN4IsLC91Rrq1urbRL+1WCPjbNDOfvlMk5RwBnGOlec
ftCfBG78d/GAPp0n+jS28oZ4Z28uPyotwVV4x0QZPVuCVJFcEWlLc8xW3RB4n8By/DH4iaV
pmmabNqvhQRRJqEcQSS4824+YOWZj0UE/LjGOcZJPD/tH/FfSNIvrvRIvJjivIms7jyELMs
YwxKLyoZeMqfQZxkV618c/h7pfw/+Gvhi/wDCZ/0LTbmePV31AJH5oIRlLeYMFxswAV5Gcj
sfnj9qPQYPi3oVzrtrPO0080cSsVOyEbQz/Mv3Y8MmAeR8oPUVpTSbTZaiuZXEj8I/ET4Le
G7fVoYL7xJpkUf2i8aS6+0LcW0iBwWV+QChDAhuDtXgiu08KWvhb4u2fhvxBOmoRWnh5nkb
zVURuxkDsSVP3fLDD1P48+O3XxT8XXPwVsfDsutrc2KKtqhfAumtt3lrbdMtEMD7wPHAPUH
7D+Dnwu0//hTXhrTXsIbCCOSG8ntTGAWmAAfeQBuBYE5PXJxwBTqtwV5biqu2rPw5/wCDmC
2sbX9trw8LGAWyyeGoJXjEewoS7bcr2OwKfxr7v/4I13+mTf8ABJf4ZSXF3YW01jpuu2RS6
Idpkk1u7lxEm3KnKH5wQO2RnB+E/wDg5r1Aaj+3ppiGJLe4j0GJ5ouN0Zd2YB+cbtpGf8k+
t/sKfFP/AIRf/gnd8I9OKP8AJaasQ0cpTrrN4TyD6E16U482Fp/L8mdzi3h4Jf1ufWn9p2v
92x/7/L/hRXgP/C4dQ/6CU3/gZJ/8VRWHs2Z+yZ+KdzbbiMH9ajW2aNuCPzq1JHwKTy8Cvd
PXHAbR2/Oq15GTID7VZKd/WmON1AFZXY/nU6xFvT86TZtNSMfzoA/Rv/gkYhX/AIJDf8FDB
ledA8MZyf8AsN1+dvh2Oc6tbC3i86UyDYgXfvPpjvX6F/8ABJy4MH/BIn/goJ0+fRPC6c44
yNb9a/PGwG24j52/MMH0pr4jFfFL5fkdfquo6jCV+36KyhOhaGaLH64/Sn6T4u0iYkS2N3C
8ZLb4rpXHIx90oP8A0Ks631a8gAEeo3iDr8k7p/IirsHjPV4uPtrzL0xMBLn/AL7DV2pQve
7/AAf6o5Zc1rW/Fr/M6TQta8OJFtN7ewBsBnm0/OPqVlJ7dhV7TW0uK6kli1DTIFIbLSLKG
df90BgQfwNcefF1zOuybT9JuM9WNlGpOP8AcCnvUtv4khZSLnSrVxg/6p5UPT1Lt39q2UYP
Z/ev8rnK4z1/zX/AOiuNc083MZW8jkRGypyR2z3ANQRXcMmPLljb6N3rBfUPD84HmWWrWrZ
6x3KOPyZAf1qBbfRpZ/kvdThH+3Zq36iQH9KylRTlzRa++352NYyajaSf3f5HWxHDj9KuaT
fG0vPlYrvBHynFcraaNZTOPs3ia0Q5A2zQXEZ/kR+tbng3xL/YGrWUl9DBfw2lwDNBLEP3y
BsMjHG4ZAIyDkZ4NN0Gt3+Kf5MzdddE/ua/NHSahOt9N+6jBLD5UTkouOAOwH1/Slg8NtKg
e5fjrsQ8fieprrPHPhWD4e+JdQsllVtPt5f9GuGAX7RCw3Rv7lkKnjPOa5W88bJCWS0TLdp
WGccHoP8AGuZmsZcyTiaE5g06zHmMsMYX5Rjkj2ArmNb8YySAx2KGFcf6w8yH6elVJ2e8lL
SOXZu5qRNO8uBnIHyjPr9Kg2iu5R8PXkmlax50ieZ1EpkOePWulu5xfj7xUHAUKOo7VhXGm
yGxAU4efkE9W+g6n+Vbfh+xltrWPzdx2jbuJ6jt0JqdzR23KPivT/Pj8yNf9Yu9yDznIDcf
XB/CsLTXnidoVjMm/AwFyTg5BAru9Q01r6ymj2bnAMwUd8D5v05/CsZI30wRiNN87/Mcjgd
yeKPIcWVYrKSMAm2c7h3GKvW1rK6/NA4HuwP9a0dP+03UBYuNoHAVRkH8c/ypjQ6ijgZyv+
woH8gKQD7HSvtJCC3G4+mDz9Mmtv8A4Qm58nJzFnoXiVf1YD+dZVp9oPJklGDzlzUktgbjB
fLYPDU7iPqb9ir462nwQ8feC508KW1wtnrNumpam15uFyrzKNpCgBTtcAAk9j3r0PVND1Tw
JqsmqSalavB4jv726WNR+8+SXaS64wjFs8Akcda+LPhjO2leKfNL48ljLyerJ+8X/wAeRa+
4PH/wmvPEfxe8U/u7mDN4b6ygDtzHckzqYxyuGV1NaKaimmeHj0oVE07Xvr/Xqdx4W1y71G
xt2N3uyAfLcLxxz26fiTUt7+zj4Ivpl+3aTBDPOu4+XNLDhQMDbhtnavPT4H8T+BXCyRXlo
g+aNpVAH0yMj9a6/QPiRqenWS/2jbXMxXG1lk2ZHAPI+gqb02uxwxrYmDvFqa/H7zorD9jP
wzLaZsrm+2gY2i43lO/ONwrzP4ifs9eKPAOp3myzOq2NpCt3JNBGSY4nJAZ15KgENnt06Zr
0ay+Itpe2+61v7qwvDyI5WwCeTjPHp6mrcPxw8a+GNWF5ZW6XkjxiMy745E4JIXEmQBnsP6
0vYN6xdzaGZLmtUg4/d+tjz3wV+0Hpmv2I8N/EnSrvWNJtspZ6rbqBquljP8Lk5miAJ/dv2
A2suMHS+I/wut/C3h3TNS0DxCniHR7C5eSz1SxWRIIi5V4wSwDRS5VyUIBBU9axdaceKtWj
hPhVdPuwmwPbt5IcA8u+QUOOcnjIHJ71c1PxRP8ACTRYbDR7uSG31G0ubPU4bqLdbamj8cx
8j5QfkbaHU4YEGs/ZuN2bXU5R5O+2nZ+pi+N/Bb2nxRlVGxaanJDLcQSDzIpBMiOdw7kbzh
sggnIYHBr3L9mz9pnxN8IdN8PaX4viOt+EtZtnn06G5ucX+m7HaMtbXHVgCDiNmDjI2k8k8
nD8MtH+JOoXF9ba/Z6bcWdvpzz2M8jedMn2dPMlgIUKVTYNyswb5wRkA45Tx1capq3w81Ka
6aOZNI1Jrm2RlAEMUyxo0fOMr8in2O7HJpVaKknc5XyzjGnLsr/PRfifpL8OvibL4g8N22u
abf23i7wrIWT7fF/x+W2OokVRtcZyCcKRkEjq1drY3Vv5UVzEY7ixf502v8pB5+Vu3X6exr
8tP2V/2xfGPwB8TC1jS4uNL1Bg08PmguXGQpXP3s52nPJG0MflUj62s/8AgpX4V07xha217
oeo6Z4e16JbmG+8n9xKDwzCPG75W3K+3glSQoGK8ithpR1jqefUwtehVvSu/P8Ar8j6L8Ya
Cuq2U1xaltkp5Qj548DkYHXvyO3pXLeGfDs/nvtIIji3ZPQnqf0x+tb/AIeutD8daFDq2g3
tpq2nYLRy6c3msB/FtMfzE8dByPrW18MP2sPh7oF5JY3XiDR/tCSYU38xjlgIx8u+bkDI5F
cy5knyrU9TDZlOq/Z11bz/AOAUbH4E6941kUzWy2VuvPmTrjr/ALPU9uuB710tj8NPB3wku
I5NYlh1C8A3bbohg3clYhnI/Mj1qTx/8SvEWvRbrK4tY9KuPmjuNPkEsUw7YmHrz0wfavNr
fwheeLNRYW0c9zcscbgclsdeSf1z2rkdOvVdqkuVdl/meg5wj8Gp3njL9r3UNbufs+iWsiQ
p8nnTHYvHJOxeT+JHavD/AI0+ONY8aRxnUbuee3LMBbRfKhI6DavX6n1r1Kz/AGZtVvJlSZ
zYRbS28t5pB9CAwz+FRat+zv8AvDFAz+Wpz9pnQFpD0OAOmcDj3rppRoUnoZznKT5pu5mfs
XfAlfG+pobxWgjvGE9zh8+XHyVT0BIyf+BD0r6FvPBWm2F1LFaaRpYiQ7Y2aBcuo6dsZ6n8
RXl//DM/ijRtO222r6MplIdg8TpgkDjgH/IrA1j9nr4nWQdrPV9OyBlfst/PE36hR+tebiX
CvJvnSN6cJQjZw1PbToemW2gNKthZJqMM33FjUK8eO3HXJryf4t+NbDRLW51WdI45bL5LRY
ztZ5T0AI7evsDXmvifTPjX4RuY7f7fdfvuskl9Fc/o5Y14b4s+JWs+O9fGn6rf/aH02V490
G1FLZwx+UAHpjOK6sDl9n7RyTXkc1abqzUFoludL4s1k+MhcXV7cfaZ5WZ3UjBJPJPTpXF6
Bos2o3zyRRxxxQ70YE7VX/e9OhrU8V2h0jT9xLDAH3hjPp/SuVtdcNwjQyTSeWzH92eoGCB
n3OTzXrwlY9BQTWh6X4f/AGuLf4Jfs+3HhfRNNvv7fmMrw3+5PLV5WwXwPm+VQADzyg7cD8
rf+Ch+qfaJbDSVl33Fx5l3Kn8S7sIufriX8q+8PEi2+pRwQRRuZi4jRYzuJ9BxzyT+vFeB/
tff8E4Pih4zub7xRHbaVC4KLbeG5L0LrN1EitunWEjaqglsIzhzuOFORnTCRpU6jk3a/wCZ
ppDc880rXj4+0vwpp2kXUM1rZeHtLtZ5o2O+CWO2jV0IyMkMPTHvXrfwa8IXOi/Ey31u8vJ
Yv7KjS1hVlIzGh3Ekg8FiWP5da/P3SZ/EXwa8ey3OmSXeg6npsxS4guo2XEgJBR425BBz6E
Yr68/ZV/4KHeCvitqk+i/EYR+FtUWz+y2l0gXyb2bzCGG4jg4YHnk4OKrEYecdVqhSTtZH6
X+CPiQPGGh2cAiWKTT9s5eMLOhj2gqcBiGI3HJzkcDjOK+k/An7Q0Hg74U3CXeqGK+NqTZx
SDy/KZOVyBnkE849ea+N/wBm+9tPBlpJcLFBfaJrYMNheSyACTaw3DI+7njGe3UV7brXgeb
xZpEt1qwsdId0LxQlSxt2Cl9uOMgoO2Txk9xXh1LRlpoea5ezndFPTv27p9WuTZ399bTazu
8i0u3VsFgp+QhfVuMjgY5rtPhH+0Pc/FL4T3l7rml2jDSYFuIrt7X927gknb2OzcASOeD61
8r2fwS1PxN8R7fTYpFtvtKNcRqsHmHjJy2MYBYjGT1r3T9mv4k2vh7wFDZ3EM0R0bVJJruS
PZ5gYEqP3a9jgKVUYxnGelFWEUrxKlZK66nWeMtb1X4e/tCaD9uttQlttYHmW5MmbWWFgA2
VBygDN15P+zwM9P4n+z+NtctNIiju9HEswvdkF4JCu3lwxGT8xbHPp7V23xL/AOED/aN0ux
0XUVH9pyRGXTzIXiZUxghiuGC84Zcj868z0U6F8BLbU9DkuYZr2QoJoozuuZdnQR5/hAGSO
w5OSRWU1FW5RVIqPwu6MO419fEKXsQe7srGa+NhqahPMZZY1dpDnpHj5Sr9s8MTXzv8V/hx
F4d8ZN4f0Ga6tf7atWW7iWPjyCyFRkDdgqoI2nHPUd/p228J6Xq3xKTUtKaI6LbubjUIhCz
+feEYjCsSRn5zwo4JOeenB+MPhbqnxf8AinOYbfY0cqNdNcQCO1t3XChAe4AULyexx1q6U0
mRB2ehwvwy/ZtuvCMl14naCz1O6DfYNFtVBYLchwqu6DgqigNgkc5zknn3LxF4kj+C/hqG6
1G9ae/sIFleCOTLXlxtYKEUDgLtyeBjap7GvPf2/P29/hl/wTg+Gdr/AMJVr1ve+IorbzNP
0m0x9ouH/gwg/wBWg45bGTnk9vwQ/bi/4LG/FD9sHxPdSwXs/hzSJHPlw2kzI+zGACwwenX
GB7V0UcNUxDu9jop4epVlrsM/4LDfFOP46ftnX+vDUrfUmuLVd0kMyyiPaSuw7TgEbcY+nr
Xrn7OPxEtj+yT8LtG0+/ia/wBNttSW5gRwHt3fUrl03Z6ZVgevcV4L8Dv+CYHxS+Mvwwn8b
6gmk+BvDlxam40rUPFl21gfEkn8MVmhVpJd3aQqIhjmTOAfM9V+HfjP4AeNTY6na6p4d1aM
CQJIMJKvIDKRlZFODhlJBxwa9vkjKCpxex6L5EuW+x91f8JLe/8AP9c/9/T/APFUV8cf8L+
8bf8AQRtP+/QorL6tMjnh3PG2XdSeUKty23pULQEGvQOxMiaPKYphgwKsCE0+CHcxz/CpbF
AXKJj56E/h1pdrbMYOOvSrDgluaTb9fzoHc/Qn/glHDv8A+CRn/BQEMZVxo3hc4Q4yca5jP
tX57WA8uVOGYg9q/RH/AIJQbU/4JG/8FBSf+gF4XwTz/wBBsV8AeDNCPiXxNYWAIH2uVY8s
TgZ+nNOnFymox3djBzUXOUtl/kOeZozzFIox1KGgX8P98D616jB+yvfXN7stntjlSwVLh1O
R9RikvP2cNX0672y2V+8Sj5jHdwvjjjgEnqPSvflkeYRV3TdvRnjrO8BJ2VVfekeaJfxh8e
ame+TUkl0iIWypHcg10Xij4La3ohZ2sL3yVH3ptNcbR1+9jH61yuqaUNMykiQI+7GCSnQem
fcVwVaVak7VFY7KVSjV1hK/oTx3cc429xyPetLR/CmoeJBusbbfGrCMu8iRruPRdzEDPt15
FZEcH2NlfHDHbnsDXcfCS+sWlk0u9tbu9k1O4iigiWTECknl2GRzwvODwCOOcujHnkoyMsV
N06bnT1/rXt+ZyN5pF1ompT2t7bSQXEXDJIMEf59amln8mewkALLLAEZSc/MuU/kFrqNc17
TLmGeym03ULVImxbrI28px1BbDJkEHC5XnJVjgjkby3P8AYqSBmDW0/OT0Dj/FB+dE4KPwu
4UqjqL31Z/16nsfjm5/4SjwH4P1QyhnGnnT5zj7rW7FFB9yhU/jXLpAQTtH1JFaXwz1JtZ+
EOq2hO6XSb+G+jzy22RfKf8AAMI/zq9b+GyZPMO0Bju+YZOD6DoP1rllqzSleK5exnWOmef
tcjhhwpB5Pt61rW+hOJFDYVBy3AJb6dhWlDHFp1uZGKr2LOeTVO71mSSIJZxeY7HaGYZ/Id
/88VDRamx8tjb28RkO2IH5S7dSfr1NU/7UhBVIbLzAT8807H5fQhRjGT6571pL4TaKQPeM8
84UhU9D1Yn0A9P5VcXw3aXU6xXN5Hp8yZ3CaJ+SeoyoOMdPqDUM1VuplnWrmK5iYoq+W2QF
XA69wOo4r6O/YE/Ze8M/F3TfG3irxTJ/aOm+BdKlul0hJfKkvHMMjI7Ng4jUx89CeAOpI8d
tfhtDqd0Ps2r6Q2SFHmXaRDOBn7+DXsH7PXw2+KPh6y8YWfgextdYj1rQ5oNUgt5FkkNmrJ
JIyYPJUISduTsL8YzjOopONo7nNi5XpuNOXKzT/wCCfH7I7/tT/HDRPCqQz3f2+0vSI5ZSU
8yK1Ey5XI7nntgVxn7QHwgh8ETaUNP04RTTz3MF2jqdsTxSbMYXDDvnJ7V9Af8ABJKNdE/b
B8OyNcPamEXBJjcoyg28C4yP9/H411P/AAUv8J6LBpngGePTrS5e8utaaSe1byZIgL+TGGX
POD/EGH865ZVZxr8vT/hyVP8AepI+MfBnw3TWbny7m2mjLnl4H+VffDZNdrrf7M1tomlpcD
Vo5w658qS3+cD67hXcfAf4X3XieWKLRdS/tB9+Y7W4VVnYnHQnh+g/iB44Wt349QyeD5P7J
1nSLu0vYMRyq8ZhmU8csjbT/PNV7b3uU6Oe7seBp8Ko9Okjl22qeeQ8busi5+hwV7+uK9h+
KPxzl8d3Phy8i/tKx1rR9LhsJL21lKGRocqjcEZ+QqDz/Dxisu202z8QaejWl1BI8IxtZxu
C+mwkH+dZvibTEis2Sd7e13EDcp2Bse1b/EtTCpRjUab6Hq3w5/bI8ZaM9uNYtLTxLbQ/If
NV1lZe+cOCT9c/jXrMnxo+HPji302XVvDOpeFH1O5RRKRcJFKnIbaQQGPTkKfc18gaVYaZC
CG1GLpk/OxANaVje2GmIm2+tZ/LkVvKmHmRtjPVTwRzWbpnkV8koylzU7xfk7f8D8D9ER+w
J4R+NnhhbrwT4nMN0hC+Tdt56nI7suGXGP7pPtXinjz9jv4sfA67uTJoV5fWMCs0s9iPt0I
jHVyq5dAPV1UjjpUXwI/a88MfDPQ4Z9P0C90DU2UCSfSdVLwse7fZ7hXBBwPlEgxzg84r6M
sP27W+I2jWUGn694aubhwpkMnmWWpxdNqKkkscbyE4/wBXMw9ADRzNI4F9cw65ai5o+f8Aw
L2PkOw+I8lvF5UsCRRj73kk5JHrk/oMfpVjxP4gsfGekQWuyC4kBwhYETxsccA5+YNwMHPQ
V9q+JfDOgfGS2g03xvoWk3+s3pBW9+xNo2rZOAcZ5mI9mdfrXjPxN/4J0tbS3UvgvXF1NIJ
CpsbtfLu4vbPAOPwJ7Cq+sLZmtDMMM5a+6/wPnLWZZ9D0/UXiV0RoLe1DjDZHG5c987V5FO
8EeIL6+8L67YRNJN9ot0YQZLklJ48rtI7hjitH4h/DbxB4OgksNWsbuNYf3a+ZG21CpGDg+
xI5HQnNY3hJhpYnkE4hm8tlhZBjZ91gdx6Hcox1rTmvseqlCUL76r8LGPFojapr+ntp8Vtd
NcTxKkedkiSMRtHB9SPb+mr8T/iRYw+J47HSfP8A7C0qzj0+CGZw8FwEZpHkAwCpMskhUjk
AgeudGHxK+jaR9svTC9xaWi6ZbpbKrSwIdwJLDgYjZgM/N8wwRtGObfw/pN60sQiivozHm2
HmujsWZVAAUHLAknacZAPOcCs5aKzNFBSqcz2X9f8ADfM7L9n/AOK3iT4V+MrXUvB+tx28F
5Mq3NrctiM5/hlQ4VjgcOpBIBweoH374t8Vad4/uf7Gk0fQ/G2oZ3TxKscxQFVbel5GVkCb
SD94deRX5jeEvC2o/wDCXWSad590k0gigSI5EuWClMsPXtjnj619S/DS+1T4b3MF7omqz2F
+wBQIwQQoMZLsGP8A3ycngdTjPn4mgm7x0l/W5xYzBuTVSLt+vqe8eBfAHw1XxB9l1aw8d+
D73LBV07VI5IJsclI2Kb+gPDSZx7V9UfBP4p/DO28TC3j1PXYpFjFrGt1bhQwyOdwGA2Rg5
45618M+Lvj94r1nT4Li8h0SaATJJDItoY7iVoyrKGwxHJHJ54yMmnxftZahqQ82bwT4fY2y
jzHhupF3H2yG5PpzxXHJYjTRM5ITxVN8ysz9XfEWhadJokbaVHveY5d3Y5jHuD+nHaub8Ue
HNLSwTzgu+JRyLtEyfoQR+lfnX4O/4KGXnhS/ia18J6rbTKmSINcwj9uUaHBHB69P1rsfF3
/BZqbwpbqLnwHqwnVRuMOqQuAeeCCoIPHIJ/wrGvhpVXeKcfLS36fke1DGqS/eQs/v+4+j5
obRNfmMklhcW7Aqqi4NvIjD/agjAP8A3zUuoXmoabZF7SPxRalFyd18JIR6Y85TkfhXK/s0
/tb6/wDHvTNMv5PBWu6bY6s4lSaeONEtocFWLtvyX8wYwFxg9eOfQfFGpy3WpfZpxtQEcf3
iehrx6nNCpyVPzuDq/uueLf3WPCfjp8dJ9E+EmrXGoarIl9cxtbWoEOJY5DgHlQOQC3IGRg
kdK+UvhhbC41P5pUVDyXLbd30z/npX1R+0n4Fl8f8Ahe+yDILdm8gc4DKM8DsTgj8q8H+HX
gpLazu7y4nhsNO01BJd6jcyLDbWi9y7sQB3xk54PFe9SnGMLRKwkPdc5bs3vFcD/wBnlEZW
SMZLKRhiAep9P61V+GfwQuPEek3Ova8INA0GUgjUbxcCUD+GJR80h69MD1YV8x/tZ/8ABZP
wB8HjNoXwp06Dxzr1sCn9u3ibtLt5OmYoyMzHPdsL7Gvk74b/APBSb4vp8TbrxdrHiu51K5
bi5trweZbyruC+SISpjUDJIGBgKQOcVqufk0Vjq963un6n61rGn+GdJv0+F1tFpt9ECkuta
jH517OBnIi4KwbsEjbyR1Y4GfNfCvhCfWbhri8vJr+4jy7XrNvhl3DdkZXc7biMj1X6Vzf7
OX7fvww+N9stl4lmbwRq7xkSMjebYzOcKOCu5M7ugJxzgiveNG+DOpa/EG8NahbahpEZP2Z
7WUNDdDqdrbuW9RkYx071zuXK/eOWUmviPAfj5+zZ4R+MttaaZ40tm1Ga5jea01azxDqtjE
p2sTIoZZFGG+SQMABxivg/9rz/AIJF/EX4BeF08aaLZn4geApYnvH1LTIWafTExk/a7flo8
Abiyl0A6sOlfrT8WvgxfTQaRbtoWIrLzDetnO9XG0oX2/KvHH17mrfgDxb4k0HXNM0vTFng
g0zgrCyyx3KnI+foSoG3HAPU10UcbUpr3dV2CNVpXifhp+zd+3P8Qf2e9Rt4NO1KfU/Dtsz
f8Su+laSKMNjcIyT8mfTpxX7B/sD/APBRr4U/tieFrHSdR8QQ+GvF1sGxZ6kyxl/lVAoycO
AFAGD3xxznT/bF/wCCI/wu/bI0C58RaJb2vwy8e3Mfmi90yBYtMv5Of+Pm0GFBIzmSIqxJ3
Nv+7X5B/tUfsE/FP9jDxxFYeJtDnitvtJi0zxFpUjS6deMMnMVwuNj4BOx9rgAkqK6ksPjV
aD5Zf195pz0qy3sz92dV8Ca7rnim0kXybF0jimsJkiCnUrePgL9/b0C4GRxu55rp/C/w41j
w3fXstvZgX2rly0eHR9zMrDLDC8Ac8jnjNfj/APs8f8FuPiB8MrTRvD3xBuB448M6MiQQ3s
cIF7bqMdTx5oXGM8HGfvZr9Zv2Uv2x/D37WXwsk1TwB4j0i8v44Ti0Zd93GcgbXDLlSM885
6cAcV5mKwtajpJaHJUpzitdiX9nXxzfzfGnUE+yz3tqQ5Dq4ItJZHG5txI3biGIGMAYArtd
b8DaZo3ieLUgkbvfSyWuFmIktnG52ywGATwMKRnI9AaveAfgHbeDPI1vWZLG2GnASM07JHb
20aHfuJbGznknPQAdq+Lf+Civ/BdP4U/sdeFl8O/DYS+NfFcxeWG7iBbTEc5DOrt/rQCeo4
zgjdgiuaMJVZ2pIFTlUdoI+0W+Lvh39mn4QXmteI9Z0/RtIt2d4JdR4kHX92FEjvI304wOe
9flZ/wUP/4OamC6l4Z+A9hHbPc5S58RzxrukYHrGo/Eg5P3uxBz+enxL/aA+Pf/AAVP+MsW
ltL4n8a6zqBb7Hommo8iRRDk/IvyqijBLEKi4ycV9A/C3/gmz8Mf2ULL+1/jdqsPxD8X2yJ
Kvgfw3fFdP06QkHZqF+nMhHKtFbHAI/1rCvTp4GlS96s7vsd8MNCn/E1fY+bPg1+zL8cP+C
nnxJ1HXIRfazClx/xOfFWuXJg0fRweS09y/wAowOdibpGA+VGNfX3wr+BPwP8A2EdKS/02G
y+M/wATLUEDXdYtceHtLl6ZtLF8mdl5xLPnkBlRDWb8Z/2x/EXxHEOjWn9l+HPBunqyab4e
0azWy0ywTGPkhjwu7nJY5JPJ5ryHU/EgngctLk88Z5+tbzrSlpsvI6HKUtHoux1Hxm/aA8S
/GTxfcap4p1q81i+kclZJ5SVjB6Ko6Ko7AACm+FviymueHP8AhHfFen23inw5KcC0vcl7fP
VoJR88TcdVIrzF7v7Tgcnb3Pf61veFIDqOAANyE4HQGsVpsTZWsdj/AMKD+Bv/AEBPHH/g4
i/+NUVX+xz/APPM/kaK19rPuxcqPjQxZNM8ok1pTWmGz2qsYSO1eqaKRVqSyTLSf9c2p7xY
OKksowXk4/5ZtQNy0KDRBjUTR7RzVposU0cHmgtM/QD/AIJXfJ/wSQ/b/wDmVf8AiTeF+oz
u413gV+fmiMYNQgYStCyuCJFOCnuK/Qb/AIJagj/gkn+39t2/8gbwvnd6f8Tzp71+fFogZk
470R0lclayl8js/D3jXWLW5llh1fVY9iFlIu3yB+Brs/BPxR8TXPiOygfW7+W3O0uJpTJvx
/vZ9K890yHyNJuXx1Cpz+tdP4UtGfWLSMdUVS2O3Iz+gr2cNi8RCyhNr0bPIxWGoTu5QT9U
jv8AxX8TdRtkkkSSBiuFAMK8sWAHQf3Q1Yl18Q2v4P8ATYYpEEuTwfmBAz3qj40uvNuhDwD
5o3f8BGf/AGase4lCwID0dif1rqq5pim/eqN+rv8AmcNLK8KkuWmk/JW/IwPGelJBZajNE2
bZphOiLlfLG7A64/vfpWRpV2/lRzxkhiDtKtyMcf411WqLFOb21kPyyRyQhSeM7SVx+IFcP
pkkctuyDK7T25xXnVrKpzR6nsUVeDi+hrTatcSWnkmZ/KzuKZ4J5x+WT/30fWooP9MtLyLP
LxGTk9ShDfyBqqz+WoCk/Sr3h8A6mu9wFwQQe4IwR+RqLuTsW4qMbo7D9ne9jfxa+nt/q9c
sp7H73WQruj/8fVR+NdpYaoY9FhYxl5GXghvu4yDkY/zj3rxnwjqTeGtZSdTifTbhZV3f3k
YH+Y/WvbILJ7zxHdWUcW6W4mE0McfzbvMwQFx9VxWHQU9JMpLay6xdc8hfmwT8qD69hXo/w
X+Fdx421ox2kLPHEMvOchRnGOf4Rwf9o46DoePSzaFTBJGImibBQZHzDglvUj/Gvpr9mLxl
Zal8Nfs4WO1/s0n7S4x85GTuP1A6/h2rKo2loTexyfxu8OaJ8K/CVpYb1Oq35z5xONsanJ2
+gJ2j1PzfSvFrLVpdIum+yXF1AhbGPMyGx6jpW/8AHTxifiF4yudV8/dF/qreFjzHGvAx9e
v41xFvcM7DOBjp71KjodEIq2p3OlfEjU7ZeZLO7yeFuLKGXOf95Sa9i/Zk+NGNYudOn0rw7
DdagIptOurezWKWC9gffEuQOEm+eF1Hyss2SPlUjwDQV33KAeWXbndj7tesfCXwXq3xF1tL
Cxt5Y3gjZ2kQFyRGrMSD/eO3A9z7VPLrdmdWMeVo+l/2S/C0Hw1/bc0240qOV9D1WGTUtL+
0/MXtZRalFfHBZRujfH8cbjtVP/gozqctx4T8AOtp9mFrd6xkg8EteFhj9f0r0P8AZk1xPE
Wl6HrskiXF7pk0t0qNBg28buDdRA/whZykwUcY1A/3awvjRplv8YPhnd2l3J5kNrY61qtqU
Zd8LwXTMoDHPy/KQRxkHHoaxq2VVSe3/Dnm0pP2mvTQ8U/Z78V2sG6Sd5rVgfvkKVGOnPX8
69E8QftLzamq6Pr1ho3jjw2r4+xagpjuLdc9be4H7yFvodvqpry/wn4eXw/4SkudqgjgsfT
pXn2p3UqaxLLDI456LjZ+VDw6lPmO6cISVpH09rf7Dfgn49eEJNd+Gmu6jY3SIJLnSNWAke
0b+6ZIxnaeMMR+NfOPxH+HPjH4Fal9k1T7TZAH5XZvMhmGTyjHj+vtWh4E+M+q+CdYt7vT7
q6069g+7PbyFWHtj09RzX2B8O/2rvB/x38ILo3j61tEuiuw3Jhia2uCT3UgGJuc5B29fu9K
T9pT31R5tSeJw3vL34fiv8/zPiTRPixdGEyXU8DG3YBysahmQ9GweuDx17iu80/xVo+q3sY
/tqOBLuMOgkRE2A+pPGQQR1Neu/Ff9gPwT4ltbrUfA+ty2kyKTPZ3Mo8sg9QrenoD9cmvm3
xb8Dda8HYhnsL3y4GMiTBg6gd+R2OAfz9a0hVizroYqlXV4/c9D1yDR/LsCTNuIcDmMbW7Z
GOO1QX+hLMpCFVVgNwjJXdjpnGK8o0vxdqOiXaeTdXCrPF5M7KcgOOA36KT/wACra0D9oS7
spBHqdutzGo2kqBE+frjB/KtLJnSo3PaPAvxn8YfCjTBb6Xq072YOTZ3kKXdqR/1xkDJn3x
kdq9I8J/t7NpEzpqemy2LylXEulys6R8YOLediF/7ZSwjrxzx4r4a+LXh/wAQqi/aPs0hXi
Of90c/XlSOO5rbu/D1prSxuY4mSQld/BGe+GHH61nKkmcdfAUKvxxufX/w/wD2ldJ+IscEd
1f6F4jgvFWN7aS1WzuN2cKXhnc+YwDH/VPKfQ8CtrxL/wAE7vDPx4luH8K3EWl6zDmRtO3s
ZWUfxeW379B7up+lfDd/4Rhht2+xNNFN93aSMJyQeKveHPjD4x8EWy266rNNYxkKLO8HmwA
+qq+QjDsy4YcYNYOnyvQ8z+yHSnz0JNeX9afgeg/GD9kHx38C7uSS+0aW5so2K/a4YxJCVB
HVh05xw4BPpXlT3htNVG+HyJhlUym1kJ4JHuM19SfBv/gpxaeHNEsbDxr4V8Q6zCFInmTXb
qUAAjG1XkD4/wBkynpx6D2jwTdfs3/tT6kttLpvh2wmkUi2giuJrbVCzrghvMdd5BPG3f07
9a2i7mkcTXpfx4/P+rr8T4J8F6fPY6jHYHM1m7+e8XAkjIHVSTjJHB5HB9QK+nvDXiHQNfa
9tYVnsY7gQxrFfhS8UiqEMg5yqHAO0tjB5Pyg16kv/BOPwQnxAmTQ9SS6CR7vs89xLFcRLx
jI9NvcqK6iP/gnCusaPMbW2uW8ogIRMJUIzyFIYHODwM9evFRXg7E/X6dR8qT+48ytIIrvS
rjw1p8kM0N3DGkU1sxIvL5GaTy3+UBuAygKzLlYyCcmuU0nw9bX+o3Gg2UkPnRxfZ2uEk/d
zTqdzo+DjYz/ACqx6FEJxk19G6P+xPF4Dst1p4i1e1jLiRreeDaoI6nax45wPUHuOK6/4R/
si/Dn4naLBNN4lubS8GR53kwrDckH78bqACDjo/IzjnGa81uN7R3Fdznywf6fn+R8dTeH5/
DV9c2+mRpJqv2eIvDcRhwhdwGSPkbSodATnglsEbQa9f8AhT+xh8IvEvhq21L4geKNUuLjU
JAkWn21tJBaKeflaUK7Sbh02Mv1Oa9w179h7TvC3iq7jeaW8VCPINyn2KK8Vhg+VIJSjckc
MysSeAea5nXf2WfDeg38dve6LJYs7cGWe5AwARkAN8wwT0B61w4jFSpuzTREq1ei/ejt3/4
DF+JHxRtP2ZvgtPofww0JIEt4ZLbRljYyQ22csZn8w88tkKSWY5GOpr5j+Hv7Znxyj8SWsF
tHJ4keeby0tbzSxOrHuN0XlyAjGeXwMGus/ac+FV/8PrC28RaX/at1pemErexbluGsE+b94
XxuKELnJORjOeG2/GH/AAUy/bG8b+GPgppGkeG/FV3Y6V4gm2ahNaTp9ouF8tv3bSoSyrwp
KZHuOedsPRi4uXKnzb3OvDzniLM+sf2tP+C1HgT9mnwKNO1TTbDWfiKAxm8P6NqX2qC1kxw
bi4ChUOesaGQgDG70/I39rH9vX4n/ALZ0M82uanFpnhvTpUFv4f01ha2VuH3YIhB3Sn5fmk
bOCVyfmFeO30YE/mBmmZ33GSQ8vj1HPf3qW4gkma4uXhitRdqZAkcYRJVaTooxwAQf++cZr
upUKdPVI9qnSjBFa0PlFdsoxtDb13fujydvbnOPWu+8NLbXi3N3LdpDOz+ZHFM7yNcMSQx3
YwcE7juIz2zXG2WhCbT3uhOkbiQJ5QzvbgkuOMAZAHUcsPfHSaRqQWGOB44CsZLb1Xa5UgD
BPQ4xx7k+tOr5FnqXw28L2XiO/tU097h7vzGRxJB+6G5lWMhgcks24YKjGV5PNfRXwZ+NHi
b4c6vjR/EVxaWSO43hiGlUEfeAJGM46ZxzzXyJoGq/YrsIoHkBg5BXBI579a9u8AeMov7G8
9pliAbalshI+8GJPpgEKMZz8w9Kx3Womr7n3x4d/wCCmHibwzoyprOn2mv2p4fehiO3OD0/
nXb6F/wVK+GHjMww614Su9OuFwd9uYpB7nBVc9O9fn3J8W2uLAac4V3VR8zKvBPJGfT6n8K
ZoOgSXVnLdedE7I2GTkkZyQfTHUVi8NTfQ5/qtPsfsJ8Pf22Phh4v8OSSW+sfYooRtkS7Tb
KQBx83P862dT+M3wk8SeGb7SNbu9L1jSdUHlXOnX9ql1bXKk8h43G1gT1BFflR8OHC24ixJ
lmHm7CRuru5vEjKoiI8tI26Fs5+bHy5+ucZ7Vg8HFPRmDwsVK6Oa/by/wCCR/wg8cXl1q/w
E8UJ4a1ZjK0nhfWJG/s+6I5xaXDEtCewSUsvzD50Ar8+tGg+In7HXxih8l9d8CeK7BgxAJj
Mq9VLD7ksZwcH5lPUGv0E+JfjWKKwkgtys+YkxLgoY2wM9+uc/nXy7+218SdR1TwL4esbu5
W5httQHkh9sjxDjdtbkgEDsea9nC4ielOp7yfc6YxlbVnh37Wv/BTX47/tazx+H/FPjTVLy
zhkNpHp+nj7PFcsG2jMceN7E465OT15r78/b2/4J5fC+fwr+zfrPjvxbF4G0nw38L9GtfEP
hnT7dm8U6pqZtonuI/LkUR2xzlWkl3FWBHltivkr/gk/48vfhL+0j8VfFGlQaY+taBoF3ca
Zc3dlFcvZS/brdd8RkVtjlSV3LzhiOhNJ8TPGWqeLvEs15qd7c3967s0091L5skjdySST3q
asvZv2dNWRq4q6UVax7p4j/aHtPhD4LbwH8MPCafCfwnLBFJcQwqw1fWldQ6y3t4w82XerB
wMhAGG1QuBXhE3ii3i8Uwy6lLfvp7SqbxLd185o92WCMwK7sZwSMZ7YrE8UfEDW/HWso2o3
N5q980MVnCZHMsxSJFihiXJzhURFUdgqjtXL6lqLPeyBuCDgg56965ENKxraj4kthp5iSFv
tPnvILkyH5kIACbRx6nPfPQVkLcedMdzHOAaqNL5cwOOnT0NXIYBd5O3Zjq30osMs2c/2m4
2fdI4Hv713Xgx/JVSsYbnnA6VxVlbEXKbRn3xziu88JWBjUNJuwSMbT1oQHT/vv+eZ/X/Ci
jzm9T+dFWB8bGOq00B28fzrTmgzyOKozpXrnPTlcoyx7Bz949MdKLD70v8A1zanTQFRnn8a
LM/NL/1yag36FUyGPp34NRE5GKV3OabnjNBsffv/AATCmaH/AIJJft8ber6V4VU8Z4xrma/
P7THzdxDjrX39/wAEy5GT/gkl+3rsGc6b4U3deBjXa+AtKTE8Z96S3JXxS+R1sEGNGjXB/f
3IA9wOK6z4d2ZuPEc8i/NtzwO2Bj/2auctYvObTI+Ohk/E813XwmtEjiv7l8Zx+hyf/ZRXr
UY3kjysRL3H/XX/AIBieJ8trkmf4GkbH5D/ANlNZ1yuLi3j7AKDVrUrlrnUJyxyylY8A9yS
T/6FVe8Y/wBpN0+RT26cGon3Lp30Rz+uzeT4jgc8KdjH88H+Vc0kf2HVLiAt9x2TH+6SK6X
x2m0W0g7ZU/zFYOtZfWmd84uNkwC9AWUE/qTWEzspfoKxwP5e1OUlCDnJprKWUd+fWplX26
0A3oS3VyP+EidsAC5jEhz6kZP8z+VeueHNa+0+HvDd82dxtvsUkhHBaJtmc+u3bXkl2Y0u9
NmnjkeDJhl8sgNgHPBPfD/pXd6dajS9Ggt4bhbi1LGaNlBA+Y88HoeOR7VM1fQhWsjuLjVP
s8jRtGgKttPJHPp1q3p/ji60LTb62sne3j1KMRzhT94BgR9D1H0Y1l2k0eoWEFwx+YqQT0y
w4z0qJI/tExwMY45OSPxrN+Y1FEN34hmmTymxtzxx0qbSgby9CDbnHUk/KKbYaNdahceUkf
muc/wnjHJOa6vTdIj0uGONctnG5+Qc5+lI2bstCb7HBp+mEQAtLCRKz+uOv869x/Zy8VDwR
4v0GWz48q4hvZwejYO4Rk+4O0/71eQaQI9Qv/szkrAi+ddH/YBGE47sdo9s5r0P4aQTaJcO
lxH5f9p/PZk4UADceB3Bww/4B9KznqrGfImrM+u9L1qw+G/x/nsLORB4Y8XwS6hZyFNmQ0E
nnID2Zonche7mIfw1wnhM6hpF/wCKfD/iDZFcaTo/iKKMquE2Ex424zkFpGIOT1614tqPxu
1HUNVsbeOZnk8NsJ7Tk5V1bLgH8Dj0wOOK+tbbwTF8TPBV34y0+3b+zrbwRqNtcCH51yVV4
f8AaTCwSRDOTiydz98ZxnH9zd9DzqlNwqKT66P1Wx8439oLXwYRHJtVlxuRs9vTNeb22kG4
jeRZEmc8HBKkfXt+taHxH8XwWNggsxeQyMxPlSENx2G4YyfXjn2rG8GeL3uZZI9kAMh+82R
g89cVtTlpc7+ViSaJNExea1ueP4guV+uRxTL66bT7FXiWT97wPLbnAP1rR1Txlq1jcERR2U
oDdCDn/wBCxXPeIfiHqN1H5N7bQBCQTtQIw9PmyD+ta8yZPKzo/C3xFu9FmX95rCgEDMF35
an6qDg132g/Gq8+0/OrXkTL80c0vI/AEfyr56n1WI3Q5kCsdwAuT0/76rS0DVXlkkRVEjN8
qlpS+3Hpz1rKUIvUJUk90e2atd6B42nEU+k3FvdSfdktnDFjj0PX8TXCeKPAos7hvsqtd4z
kMfKkX8CSPyNY0PjfUNFfJDjaQwJc5x069fWtaw+I/wBoulnePaykD52IVj/3z3qdUVGPLs
YjaU9hIfOjngwOjIR/TFdBofjW90G0Y2V5cQTlAGKudpden1yvqOoqfUvGNs9k7/ZMSnjdG
wGCT6HrTPJt71Y/JBGcFw3zN9e9O7NEkzrdJ+N93BNbzXohmFzErs2zymJxhuVGOoPVa3V+
KGm6qvnCcwMoCqsg+VSfUrkeg5Ary7WbeNIFjnhQqo3LhCrLx9K5qW2+zn5JJQNuGQORz+I
pNJk+zPbLLxHYLfhJZhsDBtytuGAeBkZ9asX32LxBcuRKu8kpGY2wf73T65P4e9fPt3pl1D
+9t7uVdxyCOpNXdM8YazokoLzQz+SwxvUq3XPBFRyNMfsr6o+1Pgr+1B4+0eS00641iDW9H
sLdbe2tr+2jk8tF+6FlAWVcY4IcH3r61+HH7Y2s+D7W0udJ1XVtHuMK81vckahYyE9QC5Eq
Dg8Ev9fX8xPg18WnOvfPD5cbOMEPxjsMnr0/WvpDT/iLBfTRlbvEsfySQvGVdO/XPXp296z
qSknocs8FTb0Vn5H6AWP/AAVXn0fTQ3iLwNHq3zY+1aXqAjtZe2WSSJ8NjqRxzXLz/wDBTj
QpNW+0aX8O7aCBm3ywtrZTex78QKATxnHB7jJzXyboXjg2EgdZIUD4zJG/IwcfN6g8ccitI
2eneLJGWdrZZHdh5kTCPIx74yPwFcs5c3xGywqatLU+pPGH/BVFtcitrdPBL2UQbMif2n5i
Mcnv5R9etcFrX/BUK18P+IIbiPw28qW8m/7H/aYaKQ8jmNogOD0xgjsRXiU/wauZVWTTb2N
4wTsxIVY/gev4E15r8Tfh5rfmOz+TccncGxuH+frWahCUrszqZdTqS5pr8WfYeo/8FffCPj
K6tlk8C6xoixOF3pcJKtuCGzsOAxXn7pbAxwOmPgf/AILk6v8ADfxWnhTWPhrpv9j6LrDi7
1C0VSkcd8VlWTYnSNSqxttX5QWOOKTw/oV3b6iUm0+5EDZU/Z59oHGB1BH1ryf/AIKIWKad
8LvDQt7lp421N3zImxk/dEYYDI9+Ceo+ldLglsOGGjSqc0Ou58oWdookDTRF0KsNqvt5YHB
z7cfl1p+p6lNJbwwyFnWzVo4EkcsI1LM21QTgAszH6knvUsMv+jRdmHUkf06VTEDeYCSDj1
qV5nSbUcC22h2pbCSNG7NiYOzjcQAVH3Oc/hT9KdYJvmBX8c1VSExomcH5d3Bz9PxrQ0qLz
ZRkblPBPpWMgNuFZJLXzQo2xDDY9DXS+G2u10prhY5WtfNWJpNhKI2CQM9ASFb8AfQ1z9ra
iNQSDgcDmugsNX8zSRaCGNSshkBx8zEjHJ9Bzj6n1rMDsPDkdxdygvgmTBB716d4N3xwyIz
MsTnJwcbiPWvKPAesJKy53LJFxx0P+c16TpNsba4VvNeQtk7O1UB6N4Vk+yajE6NgKfuj+K
thtVurGRilwscgDAMz7NikYPPoQSP5da5nR7g2TRddzcAY6d6mk8RHUmuBJ+7bBDPjao5yM
+uCOmKCLGb4y1byNItlcyxXHmeZJKQvKFSBg8HvnGcHivln9u3U306wsrsLuX7ad0bbVbI4
J+XgZOenvX094i0V9a0zyNsouXQlFHAY4wBkkY+pOK+Qv26JLuy8JWB3yq1vMsaHd90Ak8e
2WP51rR+NGlNXaLf/AATin/tXxZ8WJYpWje58IzSEZ5Ba9tiVz+PWu31Cz026t4YBLcJqt1
cbXknEaWiQFFwS2dwbdnPGAAD6489/4Jp282pa38SvnXzbjwlIpJPc3dsSSPSvY30KHw9Pe
bNPjvj5LfZ5Z97LEuMGYAYB29RkFfUGqxPxjl8TPK9JmutF8SxahYzz2N7YTrPa3NvIYpbd
1OVZWGCGBGQRyCKx72zFxdvISWZicseSfxro9TQpdPiJgAQcqevqDVa/iWCz81Rgfewo69u
K5iTlr60aFgeMHgcdKuWcTGNTuxz82BxWmtn/AGjGzKmDnPWtHTPDJUgbQc9s0AJoOllX3f
nnrXd6NYorJIOB3B71n6X4bkhlTcAOcsPaurGnMkChVHTI46U0A/ZaeiflRVfDf3k/KiqA+
PzFtU7gRkfL71l3fyz1u6gHCoH3fIMAH+Gse9TEpNeuefQlqVnUOhqG3g3NPj/nk3ercUW5
ueBnn2qSwtfNknAx/qX5/Cg6lJWMEwkLz370nlVfmtSQB2XpimpZAsOQaDfnPuf/AIJooE/
4JL/t5KxxnTvCmPcga6f6V8Gp5t5Pb7ERFjUcKMZ9z71+gH/BNNfJ/wCCTf7eo2bi2k+FRx
xt/wCQ7z/n1r4Q8NWX2y8to1GWkcD6c0R1lYnms3I6XSY/+KijTGVtoQp/nXc6c50vwDcz5
2Pc3BhBHVhsz/PNY3gjw2E8QXMt8P3BbaCmWJxkDt05FeoeJPANr4w8AWkXhneb+waWW4sm
xunBOVaPvkAkFevGQMV9Bh6d4NrfseHiaqU0ntpqeOon/EyiQe8jflgVRZ9zXMnqQP1H+Br
TW3MGqXhcFfs0IRs9ieRWVFcL/Zq5H35M8dSOv9RXBI76fcoeNYt+l8/wOB+XFctrjedZ6f
OVO4Iydeuxv8CK6G+uJvEhFlaQGa4mfAXcBt75J+gP5VU8X3dvJb2VjAIp4NOjYG5A/wBcx
wGK5/gyvHfknvxnKN4tnTTdmo/1sUHm852YBUycqFGAKlgtvPiYofnjGSvdh3IqsCCoP5e9
aml2ot4vtUqssanbGB1kb/ClHVhN2RU8RaPc2l5HE0Rt/KRWO9gd5PO4YJ4Ix+XrXrfhDwF
HonwI/trVnlt7/WdQV9Fh4P2i2RXWeQgchS/lgE/3OBg5rmfg78NYvHGvvrXiIz23hSyk8/
UJ4wczYwFgTvuc4UegJPGK6j4h+OLnx94tnvpIktbdVEFnZxcRWNugwkSAAABR6AZOT3qJb
k3vaK6b/wCQeEP9J0+5QnhGD7RwR/8Ar/pWxotk+p3KQxfPKeAoP3R3z6DqSa5zwveraa3E
rHEMv7piPc8frXqfgPwrb22pKx8xUmQoxYYJlX5ihx0GOffHtWctFcu9tDoND8CQ6PYJMCe
mGfGTOeTn1CdMDvgE9q5DxfqQ0a7lgXYZsnAJ+4M5rr/iX4qh0PQkz+9eTIh/2sZ5PTA6V5
54H0w+KfE0uo3haWC2zNMT0Zv4Uz7kAYrKPdlxXVnpvwl+HY1O6s7CWRka6AvdSfPMEagkL
9Qp6d2cCrfx48fQWXiW0hsovJXTkCwJvLeU3GDnuVAUDHUAZGc10OiXieBvBkuoXcsSXupx
G/nGzdtgGDHH7eYzLn0Dof4TXgWt67J4h1ye7uZTNLI5csRjcSck/rUL3pX7FQXNK7O40fO
mXUd07sfmWTdnG/kMef8APWvu39i/4lz2fwr8f+GYLeSZbnwzrOoRt90wwi1B79QxH5Jxwx
z8FeGdY+3aba22EkfzBCVI6ryc/kMZ9hX3x8L/AApbf8M2yeJLaQ2ktl4d1DQrx42ABJLNH
nIydySMpPtgdqmtJ8tu5liopW9T5k8R+O9I8cXltpmr6JbMYV8tLizYQXadhnHyyfRgT7iq
Os/Ai5s/Dcl/o0sWsWa/vHeAfv7fuBJFnP4jI96isdHtrXX/ALX5LxXMGJIpQAdy/wB/lcc
YP/663/D2sXeja5eXtrfzWNxA5mkT7PJuzk7geeBznoQPQVpFNLQiSad4HARX8whX9zG2M5
PHH4dqZPrFvdRfZ7yMtkfLsY8juOP8a9tu/Hvhzxpo81lrvh3T7JpnSVtYsrZY3d1XOGIGS
CTyB1wOOKq61pvh/R9Nt59D8L2GoRXSGO4lW5eW6hfgkqkoKhSM4IBxiqZlCtK9pxt/Xc8I
vNO0wqoSRVOMFHZhg/X8qk0ayNoo8uITKGBIZS4/Pv8AnXqcll8Mrayl+1eH/FEtw9uqlo9
VhWSylO1jIEMA3KeVwemT3wa0Y/B/wsggt5Em8d2yMivIGS0nxuAIwQUPBOD7ke1Brzvszy
nUx9vBk+zQeYvZYyAFHUe1YTzGEggSL/CNq/Kv/Aa+ibb4E/D/AFjYU8X+KtLaVCyxXGlRP
k9goFxubIwenB/A1h/FX9mTQ/CenQ3eneMb/W4pJvJktk0wQ3UDEEglDPyvbI6EgVIRrRvy
niK6hNaTLH57vGGBIwSD/wABOPyrpdJ8SpfTkpBb7wMqDFhmyegyMZ9vaty4+Dnh2wFhLJ4
jupEu42keOLT1d7dlYrtb99g8jGQxHXrxmDRPhfDe+MbfTZ9Y0/TEklw15eF0ihXqS2ATnH
8OM54p2N1KL0L8Gqpc248zTZgc4LGHG09cA4o/siK7+5bzxseGxahwM++Pavrz4df8E+Z/i
FZWfizwI1j4rsLSOFU0vUY9jXKhSryHa5YSMykpGqsBuGC2Bu9U+DvwG8GfFmDZolpoD+J7
LJutDe0Md1Aq4DEKy/Phsg8DbxuxuxWd0P2i/q5+dd74dMDhFjcR43Z8nbuPPGMcVgaj4Gt
7+d22ujyfP8icL6gcgfpmv1K8QfsdWnjrX7jSNP8AB11e65bqfOttMnEMqAY3YjBIOMjOEP
3hmvIvjH/wTdvkvntzDqOh6rBarfSWt9pUizxwFigkeREUFNwK7jFjdxk9y6ewKsmz4x8Ef
DSKC5R4ft+wNjLwjOOM5Gema9Nl0JtPu0S2ErlxlxJFt57Gu68Pfsmar4YuZbSS+SC9TLQW
07bHvskhTE38YOD94J0PA6VV174Z63pkiyT2jQSu7R7UlU8rjkorZXqMZAz2zzWUrkSrQb3
Oeu9A1W2njdo2jErbkI5HPOeCfetO0sb0WXyea+Mk7ZOoBGcY56Efr71tJ4cvJfBqPdQfvL
K48kRbyHkVskEKOoypye2RwaS28NzaTJp9/cxzW5vstbIrhhMFYowwDuU5/hYcgntWMn3CL
UloZ1pNqVpIFjuZY15XG9ueMnO1ua57x/4l8U6aPJW/uGHBI8xyCOejHjv0zXq+iWegaFrt
pc6hFNeaTMPMeCG58i5CnIKB2V1DDJ5ZWHQ4Oa0o/wBnHQ/jVH/xQHxG0OPVDJiHw34uH9m
X9wTtxHBMpe3nOenzxk4+4veIvXU0hrqjw7wx8TdRhv0TUTOQqZ4Q70H0zn8f1ryr/goXqk
Wt/C7w/cRGSRBq7geY27P7nn8M/lXu/wATPg54w/Z58VJH408KTadLOXSFnl3W8xAwfLlic
xsVyGwremRg4Pzr+3ROi/Bnw5s+4NZcEkKD/qMnJA5PvWjd0rCle+p802+TJkJ8xPIx8oq4
iA4YovBzgjrWVpNwPPz/AHjkDPWt3yy9l5pMY+Yrs3fN25x6c/zrKeginGPOT5flX2HWtXw
8GhugcZAx9DRptsj23K1e0q38m4xgkZzWTlcDuSbO78MHNrLHfyTCWOUOBAY9rKw27cklsE
HdgYIx3GZFpss0iFfk7gjnFaVjpX2Dw5Z3bS2u24kdFiWUNKm0KcsnVQdwwT94hsdDWx4e0
6S4hZfKSTeu7LLygHPB/wA8GkgE8G2Elhc75eY2OMHuPpXrXhO9MsMUa4PlkMwIzx2Oa4mP
SZ47SH5dnzZ34/nWn4L1waPq77+cfKSRkEf/AFqYHq1hp13NrcJUbox86jHb0rb1nwoumXu
HK5cBnUH7vtj8aq+H9YSXUIZGT91gYI6HvXQ31jNrmpGX70TAsc8YApMzb1OG8Wk22msy7I
/IhY4b5llz/Dgn3r5D/wCCgWq22p+BbMQ7Fl+0qf3YIGMAc575r6p+M+vvp2m/Z4mjZZCVK
9SlfJn7W/huTxJ4Q0u2tmxe3N7sjTHyEAZPPrzj/wDVW1BN1EkaQdtWO/4JYy21t4w+Ikl8
ry26eEJC6q5Qn/SrbHI5HOPzr2fxSdT11re2e8a8FrEsFpbCQttDkYjRTwMsckDHJJrxj/g
nDo7aX4r+KtpeKDLaeE5YpR1G5b22B788ivbPGWrTeIYYpruaVtQVVhEh5ysaKqf98qAOvG
BV4nSo7jk7yujz29jikO7Jb5cYK9T/APrNZj2TR5VhlemD2rvbTw7FPYyq8TF9+QQOxx/9f
8qW8+GUyot3HGZLUnkelcwjlND8HSagm5UIBrrtN8LjT7dcq/mdPu54rrfBOh+Xp20xLgcq
AuGIrf0vw6kkvzLtDHIJ5+lMDm9I8LQypuZH3MOh9ar+JIv7OtNiqRLkgnHAH1rum057N90
ab/b/AOtXE+JGlN95LKV8xiMucDnsD2/GgDlPtf8Atx/nRWp/wj83/PM/lRQM+R5T9pO5st
6n1rOvbXdMSBtBPAz0Fa9wHmuN5QLv5AAwPwqjPb4lJyMZ6d69c8aLs7mb9lyp+nSrWl6eS
Lg/9MX/AJVOINx+VsLjgkYz61c0y1Z5roDG37O5BxgdKDX2rOdW0Jbn07Uv2LaR+tagtChy
enqBmgQNJKRgA9+MZple3Ptv/gm3+7/4JQft8AKOdE8K/hzrtfCPhZWtru0dNu5SrKCO9fd
3/BPKZ9O/4JUft5AJu83SPCiHnoD/AG9zXwVYAi03YGduQc9BjFEH71zo3h9x1ek+LtZjsn
kVNH8jefnmdkZsd+vt9a0tN+NNzo+rRzWj2VpNAVYTpNI6OwPYeWOPb6807w34dUHR4fmIv
DGHVj9ws3TI9QQfx9qb458N6TonijUPsmmWsjpM5KO77eBggc4AyfSvZ5KkI88WcftKU5ck
kdpD4g0H44aXqSgwWfiCQhvO3H5iiEkk4y6nH38Bh/y0BAaUeYeMLS48Cm2tLmJjdMjOsYI
+bdwGHYjjjHXtSWNpeR6fafZ9H0+GV3adLjc5dQCAOQcj275rZ1b4falpNlDrup3ts2rajH
usYJAx8qMZXzj7ZB25+8ct25n3qtm1r3Dmp0G1zadvw+44fVLg+GrKS1jwNRul/wBMfp9nU
/8ALEe5/i/759awzc/cyR8ox0+p/rW7N8ONULbjJbPyMnzCd2ffH9alsPhHrupXi20VrEzs
pbAmQYUdSckYH169s1zzjNvY7KeIoJfGjGsITdKzZWKKJcu57e1bvgvwvcePtV2zMLews03
XEmNqwoOcfU8cfhV3S/g/4k8V61baHpGlvPNKWKhJI23BThpCQ2No9eme/FdVcWMPhjRF0S
zYNHbt/pMqkH7TKDycjggc9OD196ajb4v+HIlWUtIPf8C3qGrNqWmW9jbl4dKtHxbwcD/gT
Y6sf89yadna+a8x6gEqPbJxVjTrMGGHtxuOO3emabGUty46tIpxn05rOV27sIWWiNv4a/Cy
Dx9beKZZfEmgeH5fDWiy6xDFqc5ibWHjkiX7LbYBDXDLIzKpxkRtzXbWHiCBPBUVzI+JJFF
zHtGT5yfK6fjwfo1eVO63q8dSTux2zXU+Fbhb3wnqEBDNNpki3kRHOI2IjlUD3zGx9BGaws
7s2k9mR+KdXl1y6Mm53M5VIl/uggjAr1r4U/D+3f7HplxhbSBP7T1ZwCMYHyRk++VHtvz2N
edfD7w0l5rrXs/y2WmIZsEffxjj82A/4EMdK9psLc6T4aFteM8c+tE6pqpXjyoVywj9eVOB
/vuO1YTdkaN9EcZ8evHU+oWyQed8+qut9Mix7DFGNwhTHYbGZ8Dj98B/CK8ws7V3Hybmbqv
fP+NbfijVJvF3ii+1Sb/l5mLKMcKD2Ht6Vt/CvwdJ4j8UxiQEQWxEjHsCORz+GfwpwjyxNo
uyNb4a+Dri28e6VBMDEVwszkHhnXB+mAwH6194eGNb0jwf8K/EOjawoGhz6TMAN+zyJVjch
1OeThiMdzivlDwFoja18T7u7jWR0TyYLbbklMcgn0LHB/Guz/aj8ZS6/wCFdChtA0FteW/n
yF/lEsu9lO0HsCjfiD6VhV958pnKHPozzLR3smMtvLrN7bbZAjD7OkqMw6hTzxn39K7IeGZ
JEgC6lq6eSQ0kj6PwWU4CsdwzgEjp0Yg1xHhDRv7Cmiu1fowbHlgtnqME85OB6frXuVn+2z
8SLWfyYdWga0Lg5ayhUgHGT8qA+vette5lXjV/5dpP1dv0ZwOo6Zatqrv/AG3BHa7fLW1ks
iIVUHgcybuDznOck+pqn4U1Ke+v47a5vobMyTETXcsRlEMZ5+YA/dJPGMcsPavXLP8AbZ8f
3M5t7pdJ1KyZysiz2pBkT+7njG7GOpxu71F4rm+HXi+6i1Zjr2h3Oq2nmXFpHFD5Vs/nvlY
2xlhlAQSAccY4FUpNbmKdVPlqQ+53/RGfN8MPDV6n/JSfB08si7n8zTbuN8Ecj5Qx2+9TN8
P7aTS4rC2+Ivgd7ZH8xUMl0jMcbQdxgz0yOvesHXvD/hpRcXcN9rsnkQ+TKyIu5FxtBYELj
p9M1Q8QeC9H8N60tnqd/wCJNG1CCJAYb60SOWNJE3r8pkBwySBhwMhge9HtUL6vPq39y/yN
q/8AgZc7VNt4s8IXUkTck6izBx7l4xkfWr0Pwu8Tafp6JZTeGJPnO8x6zbqrnjjlwSOK4Y6
fo1pInk+INUKxcAtYRlRn/tt/Smpq9lo5P/E6XbEWYB9KjO49gBuP+fpT5mhOnU7/AHo7Dx
d8EvFWrWkNxaeH9PNwilQYdXspdmcZIHm5J9PSsGH4C+NF0/a3hDUrydHZ1dCkijO0fwOcn
ivRPBf7Z3hHw94Q0uw1D4Z+H9Wlji2vOzKskpUAMxHl8bmyQCT1xnAFR65+1B8Kr7/X/DSO
085PNK2tw4xk+ibemKfMYKpi4u3Jp8v/AJI5Lw78IPHmiqJk8E+JzLExdCLGWXy2I4J25J6
HjoDjPPFWI7Tx14Wjt759G8YWeoQMTG62F3G68ALh8ZGBkcGt3xdrXgTW/CLav4OuH8L6na
TCC5tb28mfJcHayguQw5A6cZzgYJrC8K6941stLtbz+35BBuLPIszxKwzwQXQDHuKTmrbHV
SqVpLmenqmv1Z3nhD/gpF8YfhTawW667qbQxSRPFBfaajujRSyyoyyFFmVvMuJyzBwX8xw+
5SRX038NP+C0dr8WtVuL/wAd6l4U8J6xFptrBaXb6LeTIksL3BZoykj4L+fh1dNjqxU8D5v
he98eePNUEZuvE13JskJ2weIkt8LgYwquvPXtmrWi/GH4iafpq241HUrwQsFUvqIuPk/2ju
JLdOp/CspKLR1KrNLp9/8AwD73m/bD+C3x8+KssOvDwVFp7aRJbG6tprrTbFp1uo3iuIQVl
eJ9jv8AIVIG1x8wwX4D9oa+8FeI7+aCx8S+Htat7G1xFMdXWQFUMBz5sirJMDvlCwvidBG+
HkXbv8W8AfFjxq9s0k1lNOkfyLv01J2wc+owegrsF+Kuu3cUkS+HtKKn5ma98Ow7cDqSWVv
yxjmsJWTMZVZ7cq+//gGFL4Z8M3Gn2lzZ6l9lhuldZ7IMblraVAuMHCgxvuG3DOwCtu6c5U
Hha2awj+yb92T54dsxzD2AGVx+PsR0r3T4d/DXxP8AEPTIrqLwp8Nprctt3PYQQnB6/cjAH
4V1elfArxIIdj+Afh1eRgvh7eRkwCAOSGAB4Poe4rLTdHHPMIxfLJK681/wD5pfTHsoHtcF
o+JQpIZg2M5UjscjP4eleXeOtKe41BXCPCQdzEMSSeT0JHH0r7K8U/B7+zNQ+yzfDbRjNs3
s9vqV0qKPYiXn8K+e/jL4H1rS9Xlln8OPDaGXeIYZ5DFbA9EUtv4xnq2RkmiDV7GtDExm/d
0+a/zN74bftNa2vgZ/DOu63da5oklvMWsNX06G/tvMCjyQsjN50afeJMbgrwVGea+SP+Chd
gkXwt0RY4o7YPrUknlxliqZg6DcScemSeMcmva9IKwae7yefBLFH/x7/wCtEx75YgBRgnH3
v1zXiP7eI3fBjw24G1H1aQqu7JT9z0I7dzj3961lFJaHSpSctT5Pt7VlhU9RnA9TWxZEmEZ
/lVPTIz5ihyNnUAVvWGnLJDxkH64rnqS6Go7Rl2kfMTjtmt2ztytzuX7rLwKxbKyaCfJ6V0
ejypbAAhSe/NYdRHT6PpkE8UMcUwl3jc3G3GRnH4V1ej6dLCxdkx/AD0GPauU8MakJ7qMKo
jydpBHevZfC3hwahp6FhlVAOG/i+lUgIYtLS60j92wOwfdIz+dczo8Ua38gfnbkcdete0eE
vhlda5oc81tb7Y41ILKfmz1wK4jSvAAv79gG8qRW2heAWNAro6r4e3beXbrlQrNuwxzgZ4H
6V6Trl+ml6X8oaSUAKCOM8dcV554c8PtpM6RTo/lBwCw/h9SK7iVDNARHunh2YBweBz7daT
M57njHjyE6pJPLKrIxJIBHU189ftNIznRN6BcXu0gdBxX2B418HyMgbyiu/I5HTH4V8u/tb
eHvsH9iSlgBJqKjkH5f0rfD/wASPqXfQwv+Ce07wfEn4wMMZbw1cBjjPW+t+ce3X8K9X0vS
rq+vQ9zGq/LhmZRxnnr+Nedf8E4rNJ/i38Z4sNIv/CM3arx1/wBPtwM+mOv4V79aeGpIrxj
AJHjKldxTG/0yOgOMZxVYr+IwTKvhvwvE8eJCQVwQcDmuns9Ljmj+zqqHzP4fTAqzoHh1pE
UNw4JGMdK9J8D/AA0N/KCYlGOQwHJOf1rnbsTKVjkfCvw3F1OvyDA+8pUYIrqW+F1tpcsjY
zCRnrjrXr/gv4ZhIZPNTAA4cDkD1NYPjzTTo6ND5RO8MM569sYrLnu9DLnu7HjHi3QYbcyJ
CQqxqMAMM59vWvNPE1jLJAkbxtLGsnmAfKpdSQG+b7x5VeOQOT616n4xEs0rsTtdFwFVevv
/APXrgdd065uLdpEUyBF4AGGXPFao2izk/ss//PTTP+/8X+FFaP8Awh13/dn/AF/+KooLPi
hrQNcADkqp46gVm3kH73+H8O1bdmcRbgmN2ME9xVa7sxBMDKOo3AZ4avUTPGMxVZkGf4OBj
0rS0Szx9rJI+W1f3zxUtzArsHSILE43IiEkAdwCatabIU+1xquI3tpBkjnpRzAZAhKTDKhZ
FIYKRwfrTZ4fMcSEbWcnIHQ/SrU8IuYPNdv34IUJz8wx1z6+1SxIDaxR+V86ZJfnkHt+H9a
LgfXP7Ayuv/BK39uvbIU/4lXhPcP7wzr3H+fSvhO3jMtnHgBfkAwowDx1r72/YYeKD/gll+
3UGDru0jwmOp+Zidf9P6+lfCGjwl4YNzEDjgc5xVw1kdj0gn6Hq3gvyrzxvCGUGHzVuOeiq
kOBj/gRP5VyurGbWdSmlUF7i7LYXuTI1bfwzWaVtQutzkxWjJFuPQv90An6Gt34aeAPt8r3
d+8lrYQr5lzcFAVijA+6PV2JwFxznHGa+k5XVSXQ8apVVC8nvokXvh94Gh8OeHI9V1dEmtb
UCOG3Vh/p02MhR32jqW7Lz1Zaxdea88Watd3d5JG807KZGaEBRwMbRjG0KAoA4AAHGK6Dx5
qbeKrq0mgcRadFEscEGf8Aj3A5ZMsF3MW5Y9930A5+6Pk3Kq+N2Mk7Uw3XjP1r0I0klZI8C
piJSk3coDR/s8sMUWRvwoV1zlieAOev09au3NlLpNgtlarHcXd1IiTTQyKplkLfJEhPv+PV
h/AarairaU8gN5Ck77ZHUFY5LWI9ctkY3dMAZwwHVhXXf2Rp3wP0mx8QXulmTxTPZg6JBdr
uFrG+f9LdDkGQHJUHocdcEDgrSW/Q9HC05Saj1ZX8ZXZ+BmkXegWc8v8Awkd/brDrM6Tho7
dCMiCPHfBGScEDt83HmUbYtSx/vcewqTV9SlvZbq4uJnnnuJmaWV23NIx5LMT1JPPvVcP/A
KLEAcljj/P515U5OTufS0aCpx5UdFYtixV8EFYT70zTohHYqSBzl/0xViMeXoMx7rGEB+v/
AOuo5Bs03PPEJP5kVLKV7nPq7RXa7TjB5966fwLrY0fW45ixWGQNBcqB96GRSkg/FGP51zO
3/SM57EjPHtVkXLRXcYXucHjrWXU6XqrH0x4D8M6bD4YZb/b5WigK4jYDz5FYkEjuvDN+ne
sb4n+LpE8OS7tyXevSbiCeY4V6D064545DVjeAdXh8R2VhbLLhYoQ94hHDlGCgZ7j5YyfTd
7c4XjjxKPF/ieeeN3a3jbyoNw58tenHqeSfdjXLKN5hTu9yGwTfCp3MOwxnivWPBvh9/DXh
EeaWWW+yzbmJwoxu/E8IP+BVyfwX8M/8Jd4lELwx+XAjSEtkDIGR3A4Pzf8AATXqFgqa9fp
5ccn2dpFEadD5a/cB9zyx92HpSky29Tq/hIjfDWK516RI7i7NnPb2ytx5U9xC8YfHrGGZ19
GRarfEfSoNa+C/hy5ZklntNTudPjQZ4AEUy/m00n5GtO6to728NuG/c2KsGJ/ikI+f6YwF/
wCAe9Z+q/ZtT+BPidYgPteg6tZXECrxuSWK4SXP0KRfnXMlrz/1/WpL1szgb+0n1zXLfTrG
Xy7eyTbcyxt80rdWb35OB7AVP4h+0zTJY2BKeT8hZXO+Zv8A61SaHqf/AAjtg1suI7y6IaW
RI87OPy+ldp4Q8Mx+FLdNR1CITSTDdBbtkGUf3m54X17t0Hcjs06nQrJalLQPBc+j6JFJqD
3Mu7JVWY77hh1x6L2J/LJzVXXLp0xFLEn2gHKAHC2qdhgj6kDPGSSc9N7xt4+kt03F0a+kU
YGzAt1A+XC9BgdB2rjtKsLnVi8ysjMPmkWQnLnjkjB9qtIiy3ZVh8Gvf6iZWuCIiMgbj+9H
Xn2/wp1/4NW9KSPIzvHhQXYtwFwBz6AD8q0Uiu0iYbYkIJ3l5sYH121Ja/bZ7U+WkYG7I+c
sTzjhcZP5UnYcrmBd+B/tv2dG8tWUgjj7x96sz/DATzW+/wAoeWVOAFPmfXnNdvp/w88RXb
Aw6fgbc/abtXjUDPuuPyzW8n7P/i7V7ZbrTbK6uY5MFzbxMyM3PK/Ljp/LrUXRl8zzi3+Ha
XMDKPKgkQhi2SDIB1X07dqcPhvb3GmOfOVJt6htrZdh/ENuc9+uK9AtfgbrGj6JPJf6Xqtu
xOZGntAqBc8ktjtUSeDINSsbfff2q7iW2iQhu5HQEdh19aWnQL2e557qPws+13CRWReJ167
nOG7+vYbe1aGt/BiaOxK291OZs7ckAD3H/wBeu10rwho9lqA+068tqAAZTJqQiC7j/CMENx
xjrV3VX8OJaeaPEGqOwDARokrk9cciMrg+pNTJ62K5mef6X8PY9Mt7pHj+1SbcQ75ygjOQc
8Dk445OOenFb3inwZb6r4lu7rS7O30mzubppYLBZnnS1jJ4jEkmXbAyMscnue9VbrVtMmUb
NXvLcB8kTyFcfRhE2fxAqSxh0fVr/wAtvEU1wCA2UjGc9cfMhX9KVle+preTVjvfCHw/jj0
zMMnnXPUIiZBHHVsYB6/l2rYtNDkET+TcQeaRtaKMefP/ALQCKff/AOtVPwz4a0iOBVuZr6
83jpcTB0z/ALv3fyFdzoNlZyQBYZ7zy92P3eNi4wMDHFcs5amfK3uZmlfDjUHhjuILiVAkS
5c/uS3fBxzn2I9ea7G28c+LbF91v4w1i2tF2YggvpBnjhQC3oPanXzWGnx+T5t3cNKP3iu4
UE+nXNUrTSoIZHma2t/3IwMXR4z6cHNYtkTgpfFFHVx+LrvV/CGoQ6rqtxfO37yzmaQ/a7d
zknDjBZcjkHrxyMVwviGHSLLw1bzL4y8UXuqXdpPJe2Vxp6/Z45kcCJElMzMwcbiW2DaQBt
bPGrcC1MDMbK2kkfGFa+I2j3yv481w+s+H5Li+JNjYhTkn/icxfNz7mpim+v5ExhCOnIvxL
GkaH4f8aaZA7TCS5ulxmNfs9xnJDZQnZIP90q/HSvBP23P2Sr7xlpVnJ4d8SPdSaerSDTZF
2QOeeWXIZJMcE7emOte42vh+C08wTWNtvI6LqUTfReP1q3b+F7e91ASXIyAm1fNvw7YA4x1
OOeldKYox5Xf/ADPysvtIv/B+uf2ZrNlPpt4rEGOZcCT/AHW6EV1ejW+61UkZHoK++vij+z
54e+M1i9nqVpo0kABCyyXAWZCO4b19q+T/AIyfs96r+z5dM2nPca7paxfaXj+zPI9tHyP9a
qlOx4Yg1M6fM/dNnY4e00nzpJR0+XI9hRa6cWuwNjexJ61r/D3WNP8AE0rPGyOzAlkIwy+x
FaM6eZeYVQuw8Ed65rWEJpGmPwYl/er79M9694+E7Sw6KsLkuR1z1NedeEPCpv7qGQsmTjP
vXu+i+H4PC1rp9xEI55XjIkTHzH3piZ6f8IfDwtpbWTJNjdqROAclWHt74qtefBq2sPHkii
zk8l3MsRTpj7wH513/AOzxpkEXhTzrmJD9olJCjqhzkH9K6TxTq507UR5SRXIjx5beXk7Tw
eaxctdDlc2pWR5p4i+Cy3lit7bygZ/g2n5fT+VL4D8H+RDJDNgk/KSw7jjiuq+IXxS8G/BX
wK2q+J9Zs9KhRWXyHbM8/cbEByTz24r4C+OX/BRXxJ8VLu80nwJBLoOiPIVN63/H1MvP8Q+
6P93/AL6rWhSqVXywQ021rsfQH7U37Tfg74K6Y9neXq6hrMeQLG1IaTI6b26IPrz7V8KeO/
iN4q/aP8W2ks1sLPTIJgbW0iUsXYnjHdmP+RX0J+x5/wAEtPG/7UNuPE18I9B8J+aGu/Emu
oyW78kt9mTh7p+Dwny7sBnXOa+7vhd8GPh9+x3pqn4c6L9v8Txqyt4y1mMPfq2MH7LFylqO
uCoMmGILkV6H7jCu0nzT7Lp6k+26RPxO8P8Axb8Yfss/GTxU9nDd6Vqd1LNY6jZXsLQu0Jm
EhjZWAZclFPIr9EvDPjf/AIQC98G6V8QIrPw5q3jnw7YeJ9JxMGgvrS8t0mjKsQMMFcBhjg
56jmvZvjZ+zT4V/bN0aWD4laKdWv2jMVt4gtnEOsWOTkbZsHzAMk7JQycnjPNeKf8ABbn9l
Dxd8RPCXwa8Q+CtFvfE/hP4T/DzT/B2oXdth7y3azjSJbiSBPnVWVNxZQyoeCehOHtadZ2l
ozV1Yuyeh7b4d8CWd0MJH5iPlldOd2RnqK7/AMA+E1jmRLdW2g4ILdD6nNflT+yr/wAFBvG
n7PtxJbXfm+JfD1mQZbe5f9/ChYKSjnqORwfzr9R/2Qf2vPh9+0l4Yjm8N6tEmoBf9J0+6Y
R3ERJ6bScnoO3auWvSnT1ZlPa6PXYNNjtNBM0LiWRyySRjJaPG35jxjBLcHPUGvLvH9nO7s
WON752gD5cdSMfSvaLhH0LTJIYpykd1H+8KMcSYIYK2PcZ+oFc7qPg9buwjugBNcSyMgj2Z
8srsKk5Uhs7j8vtXHCVnqZRlbU+ZfEPguafUfO2EIeoI/h78Vyn/AAh011ruxwVh3kYfCjb
1yc19QJ8Fr7VNQbcBIqKrbQPuA9se2elWPht+z+us+Jnj1GC4mitGY3LCIZhXhEHLA4LMM4
IPH1I39qkrm3tUj533W/8Azw/8gmivr3/hljR/+gFaf99Sf4UVl7eJHt4H8/VpeNbIYVO7z
QFPPDVOLO1RpEnjkmjw3ltGdjA44B68A9qqWF7tMWD/AKs4AxnFaohLWqnf8wy7Z/i9K945
COxgTSLiJj5U6bQ5XJ2nPY96t2emm8Nxg/dt5CcHtjNVvMjiLtMTxjYir/rPqe1aXhub57s
bCo+yS7j/AAnK549KQyqvh94dIgndE2zFtjhvmO3ggjPH402RlktwPIi3qx3TZO+TPTPOOP
pTPtJjHGfwqS1uVTltr7wcf7PNAH1j+xair/wS5/boyp50nwkVAbGOdf8AzFfB2jv/AKJF0
zjoc8cV94/sbI8v/BLz9uPjdjSfCJHsM6/0zXwxp3hu8fQjcxW1w0aJmORIyV3Y6Zranujq
lbkV/I6fSb291DTv7D0e+0+1vLqWJXlnmVfKVAWHBB49WPAx75E99488Wx6QmlWt3ZXWm2j
hlI8n/S5OQZG6dMnGexJ6k1wWp3H9jWstikga5lybyUA/9+wc+vX1PHrnLtMwy70kVW2Ecj
GQeD35Ne7Gpye7r95zywiqe+7fNX/VHrWk+K/FkOlWay6RDdxJvdT5aur7jzkK3J4HPtVPx
74y1WHRoYrzw0I2uGIt0NtKm8j+Ic9AcexIx61xun3dzZaRGz3kyQwc5G4Ek87Rz1J/qa3v
C1hqfjoie5vbiztLJjcXdz5zlYYuwGW++2cBQOwPUnPQ68pR5UcbwUKcudxjv0uv1N74XWG
q2tl/bcmnQQWcEitGZLeSRL6dPm2hcqGUdznHselP+JXjbUPiB4lm1TVJzcXt5KC5xgKAOF
UdlAAAHoK7Dw3rB8QaVHCb/VII4nePSLS4uppk8raFZcNkAHJ5BGCTjpUc0ekePIrCC6WKC
88u4nlkiJUx7WLcE8MuM5yfxzXm1ql9OiO/D0VF89tWeTX9yTbIP77F/wCf+NTIxzAg9V4/
WpPEnhm70hody74CgYSp8ygHgZOOOfz7ZqOybztVUcYXJ/IVkjrex1Ny7DQHXoWkRD7dK1t
D0JNbimieXygtuGXCltx3DIwOemTwD06YyRjzh7qzt0TlpZd+3IHAU/4iupsPDTfYsvL5Mi
TIAUPzKAM8Y9/ftTtdnO5WRwlzprWepTQOUZoTsYo4dT3yGBII9wSDUA/d3/HbH4ZzXo2rf
D59b0xtSPlfO+DexHKs3GBcKOUbr8/Q45znfXB3Okz6ZqNzFPEY5InQMpPUHoQe45HNTKLT
OinUjJaHUeAdZfS/CGumPd5zyxWyFf4BIGL/AJ+UBTLGTyEx85LHge9Ynh7V/slpqlvnAuH
iOd3Pylv8a7j4YeHf+Er8R2425ihIaQjoP8/4Vyy3N4aJs9Z+GugJ4V8ARRnP2nWG/eY/55
9G/P7v4mu20+2m8EaYbvash3CK2LDgStnb+WGb0+XHesfw7Y/234heaPi1gxDbhegjXpj9T
+NdTq0UviXxNHpSxL5OiBhIXYBPNON+ew27QuPVT61yyd3YhnP6hr82hadJb7tgjBDlO/yl
hk8884qL4c6sbvS/E1mindf6WqjPTJmhcn6hA4/Gup8ZfDHztKxax3HmSJt3vEV8wleuCMk
c/ePt6VQ8A+Ar7SdZYCzMfm24hQohyW2bTksQOvPp1q1blC6aD4Z+HP8AhGrZb3UCs15cxb
obV1DZ7b5e4HovVh1wOun4j1i9hia8BM10x+8xGM9iR04HQY7VtaDBpllM8et2d9bajvJmM
qycuTz8pz/k1sara+GtQtnt7O1jnmbj93abNp7b22//AF/Y0e1s9UNT967PI4Ea4upri6kE
8srbt7DueSe3+f06bwF8L73xff28kc1pZQO4QtLLh8HoQvBI+pA46iuhtPhhb6PcxSXcbXU
koLxW/wBmfZEvOHkGMnthTwep44bu/Bl7JJdpZ6HFqVzf37LGzAIGZ2+XHzAEk5PTp/K/aK
2g5Vb7Gj8Ov2a/DmtaVqkl/qWvT3lo8SRfZo2ktZCX24YIjlWI5ABP3H+b0taf+ynoXiV7r
+zbjxbbszFkSa3wqpjkZkEft1P4+vq+hQXGl/D+8tbKzaaA30iW0s+oeT9slwgkk/dhwUVM
gcD/AF/fBrrfCOiajJo1kFs/DenXPJldLWS6mk56vIXjPpxtA4zjJOcL31M4zkzwvQv2F9X
1mdLfTHgvjIdiy3M5gKAj+L7PJM23/gNbDf8ABK74veHb03+l6Zo4njU+VeaZ41tI5yOcEL
I0UgI+ua+sPhv8L7vWr5Eu/EmsMZyAba28q1gOeB8yp5qj/tpXuXwm/Y88N+OvGcC65paaz
Y6aBKy6rNJqEbNnIRBOzj8R2oV3LRm8ZS2Py31zwr8bvBtlqGm6h49+J0b3EX2a9skubjVI
7iJVb905SaQOvzONu0j5m9TXNeF9K1TwBqJN34MufETSJg3QmvtOvHViP3ZSKeA7T7R8461
/Q1aw6X4R0iO2gS0sLOzjwkMSrGkSjsFHQfSvGvilrNv8U9b8jUNPW40e0RjDa3aBkmboZH
Q5HsB259awr1VTWrudXI+jPxo0r4haN4alNzN8A/D1rd+axNwuu63JdSAdMgXKbeo/jP8AW
mQah4W1y5un1Lwv8QYst5otLbVxFZW5OWwnnb5TkH+KUnmv1i1T9nf4ceIPCq2UvhfR7V2D
Az2MX2SViTnIMJX/ACKo6Z+xx4S8YalItt4VguFkI3SM8yxD3Y7gPwGTz3rlVWDfLFO/qyb
1PI/KrS/HXwei1G3k1TwR4wePcA5vbEXTpHnn5hNGTgZ4z2r1fwL8XP2O3YzS6TJDI+E8u5
8FTSOw7sGXUWx27j6V97fEb9hz4MaRpRtL3T4pLtj+9i0+SYkHspIlwv8AwI8g9K878Kf8E
wfgn4kvvMtPBV9FZw5866kvGSFeRkFvNOT7Lk1p7qlZ3+8uMntZfcfN19p/7Heu2krw3fxW
S4kBKjStNiggBHPCSFnx9X/GuKudO+F0urf8UjdajGpBSKPV4l09kHPJka/ZM5/2e1foXff
8E6/2d9C0VYp9FsY5QceZb3l5Ptxz0WQgH8PyqndfsJ/s9afZYbRbS5YjIkbVL3BHbKrIP5
1s4X6/iYTkuyPh/wANfs83fiR43j8WfDzR41zuu9R+IFmYkPc7Yp2cH6KalsPgO3iO+ujpf
jXwFdWlg2xr6fXktFuSMZWKO52TyZI4bZsb+FiK+tr/APYE+A1tqcVxJoTi1uUQpNa3t5sj
PcEmdvQgjbkbgeT17Hwl/wAEtPg9rvh1b6awvIPM3SbrDXbh4kX3ZjyQOCSBj0rKolFakQ9
/4Uj45sf2FNY8Sh10+88L+Ip5j5pFt4sspCpPJyomOM/0rlNf/wCCbHjpdQ8o+GPDHJLMTr
ttuJPQH99nj2r6g+L/APwTl+B2iBRa6x45Z5AZl+yXttJGwJK8O1u3Tae9eH+Kf2Efhbcuw
il8ehsFPPfWbXccn+6LQA+nXtWcVN/A/wAP+CiZNJ7I4+z/AOCcPj57nyLTw/4fZ0PyC31i
3LMR1yPNY9jR4u/YT8f+EdCub3UvDGmWdtbKWa4l16ziij92aS4Cgfj6Vjn9ivQV1uaDTNb
1uGBePMneN5FHOc7VTP04rTv/ANi+KKKGOHxhq7CNy0Ye3+WHAxkYfOeTzWqp1f5vw/4Jm2
ux4lqGn6lp7xQNpOrQCYnYkcDs0o9UABypB4ZeCOQTXG/tA+LbHw/8CNas4rea21HVcWkfm
qRKqj5yRkZHKr+GfWvYvFH7I8nhvXUEfim5KNhvPFkQ556f63JP418wfttaze6L4/tPDH9t
XurjSrITo8qlVjkmGNuGZtv7sZ/zmu6hTvJETkrWPlrWvDMeu6xFcafvsLwx4RoOMsPX+v1
rW0Hxk/hy4WDxDEWjU/ur6Fcox7Fx2qxr90LZUVCqkhldgPmfI6AenH406CeKfT1ikCsGQE
qfcCuuphoVNHuT7VxVz1/wNDHc6YmoWlzFcxMu4FGDKfb2NexfCHWbeaR5rtoSYcIEkPUGv
jq2W/8ABYku/Dt49lgB5LVjmGf8O1bE37W154M8I/aLrQrqXUZJjDGV/wCPfzBzyRz0IwK8
2tg6kHbc0U4zWh+lk3xX8KfCrwJbahfzw227CySPKqwrENxJOed2dmMds+1fD/7RX/BYpk1
n+w/h8kUsvmG2W+ljG2LPA2g+nqfTpXhk/hv4mftYeObPSr5NX1O5uXC6foumxPK8u4Ajy4
0yT8pHOO/Jr7o/ZW/4ImeD/hfef2x8Z5rW6umMbr4N0mVJpGKsrD7XdqSsWdpUpEWYq7fOh
6T9Vp0Vz138upzKtSUuVav8D5S+CH7G/wAWf28PifL+41fxNqm0TXV1KwFhYp1zNcMRHEvX
AJyeigkgV+lH7Nf/AAS4+Gf7LVlb3viiGw+J/i1EVltpbcjQdLkyCSsZw10wxjMoCEE/u84
NfSPw+0do/BtroehaXp3hnwpZH/R9J0qEQ26Zxlm7u54LOxLMRknNdraeBoosFoQ5dcAkds
VyYnNZNezorlj+P3/5HLUra+8zyjxLqOoeMdRSXVZ7iaFI9sUaqAkCgfKiIOFUYAwMYFYlz
4Kh1G+QFfKhJVXwN+PVvx5Ne9XHw9hvEaI220Z7dR3rKuvhLCykorxkkjHp7/zrzFWSJVdH
jb/D/wCzw7EijPzBt4HIA7H863vC+gSaRfRz25a2mjAO4Nt/XpXqcHwjlsLXlvMDjucYqr4
j0Kz8PQW1nd3AWW/bbGME55+nHbrR7W+ge2T0PkX9p3/gk38OP217nULzT7Jfh941v1Zm1n
TLNXtL9zhv9LtsqjEsM74yjksSxavyl/ag/YA+M3/BOT4hQ3fiGyu9MtYXP2HxPoszS6fd8
kbVmABRj18uUK5GDtx1/pK8EeAl0vSUD8yMFAZvmKgAYUE4wPb61oa78OdN1/wtqOmaxY2O
qaZqkTRXdlewLPbXiMeVkjYFWX2IxW1HMp03Z6xCFeUdtj8Cf2Nf+C9moeFryHw38WrZ9Q0
+J/Ij1m3B82NQduZE78Dkj8hX6j/Bj4g+HPjX4bt9e8Jazp+sWN7GHWS3nDlBx97GelfKv/
BQj/g2M8OfFePUfFnwEvofB3iAjzZPCepTM+lXr/xfZ7hiXt2bqFffHk4BiXp+V+leI/jz/
wAEofjzNpt5b+IfAPiLT5d0+m30Z+yX6g43AZ8uaNscSRkgjo1d/s6OIXNRdn2PUVOlXjzU
XZ9j+lD4d6fJo2sFLkCMXR2B1QO5yCMDJwAfUntXpsXhDTNIF3epHAs8qEz7ioR8cnk4H58
Zr8gv2Y/+Dj7wjq/g9ZfiZot5pviDSYt4GnoHg1IjJOCcYJJHB55ON1fM37eX/Bcv4v8A7f
2vjwj4Itb7w14bvpRbWuk6SryXeosTgBgo3SMc4xj6AVxf2fWnOz0Rx/UKspWeh+9v/Cwfh
V/0NXhX/wAHEH+NFfza/wDDtD9sP/okXxw/8FF7/hRW/wDZcf8An4dP9nx/nOLljxcK4x15
q+87iMEsdvrmqaqXi7DsCD1qZLCa6spVWN5BCu9yq7vLX1PoK9r1PPLFoVnJaTLbeQMitix
HnPfSPNLv+zvsQnduAXH8qwPKe0kg+R0SZQ8bOMbh3Ye3X8q6nQ9IkaOGW1u7a/mv4ZYRaw
ZaZGPABXGSWyMYzUsZzsU0izknlc5wO9WIrpJh9wqT0NbHjnwBrPw58TXGjeItG1PQNXtMC
4sNRtJLW5hyMjdG4DDIOeR3rCuD5W0D5T1o3A+xf2IYDc/8EvP25V/u6R4SJPoN2v8A+fxr
4jvtVc6WxjkZPJjKwqh4iAzhR2AHavtn9gqdW/4Jdft2F2Jxo/hIDA77te4/nXwkVL6NMS5
x5TbQDnJ+n5VpT+JG9TVROdEW5znAp9vbCafYWCj7zMTgKB1JqzYhiu3y1O48DZVrQtKk8Q
67HZ2yebvcKRGMmZ84CjjkZ6ep9hx7Cjsl1OmVTlTb6G94J8BX3xZ1ezs9NG6ETMscbnAUb
QzzN22gDLHsNg712nj97RLy28L6Crf2fYPiSZl2yalcfxzOOuOwHoO2cD074bfBqXw7Z/8A
CK6V5ba5qTwxaxOrFvsys5BgB6lVG7fgEszY6kg3P2tP2RPF/wCy38WE8O+L4rLUZza294b
6y3tbxCeMSiNnZVaKVd2DG4BBHQjBPbVw1RUvdXq/Tp8jwoY6nOvyye2y669fnrY82+Hb/b
vEWkkhkSzhZGZsYXmQgjPXlx+PFW7ySKXxa9qF2PZeHjbuuMYmlIBH1zLj65q9f+F9Vggiu
LO7l3Rq5Dk7JFVsDDOvXPPX16157qF3d+HNfmkkieNndI2LZPIKuORweQD17V5k6bS1PTo1
ozl7rOg+IWqaZoOsPFpMbolnIun3MUrlkIG48A5Pb1wTncp6nlJ5o2v3lijtzGW2pKibGH+
yVGFz9B/WoZ5VmW7uJWeZ7m6aQy887R83XnnzB+VR6GnmzpjkNJjOO2ayidUtjd1CPddWMe
MjDZH12r/SreqSvZhDC0gYu7cTOBwcdiKWCTdr0OBz5fp67v8ACn3sSusZb+4XGB6nNaWOZ
S2Qvh74oax4SmjmtZrJdoKSibzXEqnqrZ3Aj8D0FdHDrui/FO2lh0uSG21FdzNp0zHao4JN
szYIBIOY24+Ykc1yItg2nIvqeOPxrN8O3n9n6sS3nyqqs21pWC8ng8Y/U0rtFcsZarRkh0l
7PV7jzfl8sMTgcgA//Xr2r9nP7J4g06bSNLguZ9cuopZwgTHmqiM7Ihzy5VWCjHJwBzivHY
9TNxqU0zL/AK1HX5eOvc/lXon7OfiiXwd43tLmCXyZwUmgcjhZ42EkfH+8uMd91Yyppmk6k
1Tajue/6fbyeGfDkdzabJZQgIUttCnjBz/dHX8K0vhx4hj0q4N2zNqV4/V2QiC3J6+WrfMx
P95sZ44rnfi5r63usQR6TDImjXUaXqRn5giTDdHGxxyU5Un+8h71reENOTw5obTuzKbdS2C
O56DH4iuCS5dGXCSlHm7m14g+Ll/HqIadLONXHyiSMmRuvQAjP16cevFZ8vx01BJ9sVvZL3
+YN0+uRXCPqkt1q11fTs0zs+PnYkDjj610Pw78GXPibU1c2V5P5x4kRCQoPHXp19fSrVkjS
0bHc2PjjWfife2OmG2hvjuEcSiM7kyeFDZ3Y56BgOuRXtcvw/0/4G6Zaw39vbz+IYm3tASG
h09uCSw6EjIwD0JJboAdX4C/CnT/AIQWEN0Uhu/E90qyxgx5j0hCMliW4MvBweAvJPzAbPJ
fHfi6Xxz4slFsSunq5CljlpgMEse/LZP6+wzVpOy2MW+bSOxc1bVrnWJZpYDJIgJ+1XRyc7
if4vf16nn059L/AGZPBl5cX02p28K74YjZWbvkJDcXCyL5regihWebd/D5aE9c1o+DfBkEf
w70bRooY45vF0V5rV3+7yYoYY3EAPp+8R2Hsw9q0z47uvgN8MLLS4J7i31DVEEz4JKRQueW
Yfdy+1FAOcCM8jcQc5zv7sQu2rI7qacw3SwRwSrpOnKtrZH7PEUMeM7twyNzlizYJwzEDgC
u38Da42mXfny2VtfWjgJJC6bTGO2GGGUjHBz9c1wXwT+OGgzFf+Ei0jJZCv8AaWhstvPzjO
+JWWM9ByoH0Ne+/Dz4b+HPiZGzeD/GmlXdy3TT9WVbG6yegwwXd9VDU+VWsjBTqc1pxPSfh
z8NbXx3oq3XhLVIrmSFB59jPiO8tjxnjGHUD+JfYHB6fVXwu8JW/h3whbR5jmnZd08o/jfH
J9jXw1e/DLxn8Fr6LUJbO7017V932q3l+VfcHhsdRyMcdecV7H4M/bSu4NM2X9h9rulUBrq
2l2Cb3dNuM9eRj6VMZqPxHo0akU7nsPi++bXvHqaVp0JnZE/fvvO1Pcn0A/WpIPhk8uu+Y9
xa+RFEVlYSbnGTnpjHbqSPpXm/hn413/jBmh0+wt9Fswd1zcL88r5BPyrjLE+wOO5xXa6z4
st73wjJp2mO1vPMMSb0Ks6453Mccn0Hr2FebelOblI6uZLcbNq3gPwNDgXkN5eAHY7RNdAf
RVwv6/jXDePP2g9MvVmhW18Q6zGgKNDJdJp9s3bbtjyzD6/1rmvEOgX1pZmR7G7hhf5vMET
bXyMDnBz0HNee+IkQykfaJhwM4GMH+tH1jSySRpe5s6x+0xJphYWHhHQrKXORK8TXcy9usp
YdMfw1zWufHDW/Hepxzaml5O9unlIyqAqDJPCqAo79s8CuY1nJOUnk9WbA5wentnP61y/hf
4izaj4pvdOWG7h+ynHnlAElHGMN/npWbm5CbSPW28a3YhH+iyY6jfv5+v8An/60UvjESWyb
o5d3QZfp9cjj6fWuZvvFEen/ALy4uH+zxsvmkKJNikjnnnj8/wAa6W38Jas2krqGlXC6zYy
fP9p0+QTKBgEhgPmXI/vAV6lOd4rQ8ao7SY/S/FlxpsZUmN4Zivmwud6SbfUf1HI7V2Xwq+
KVz4D1M3GnyzG1nQ+fa3JJh3YPOfQADnggHkEA15JqPiV7a/8AKuWnMuejLznvkdv/AK1T2
/iSXSkSW3nkiYrtJjbG8EdDjtyevFTKa2sSptap6nvPj/wtpHxL0S11DTdW03QLucPv069n
VDC275k65wG3EfL/AB+4A8g8Qfs0+LCzuBZbt2If9MTE5PTbkjrjjOPwrj/GXiS5u2ka5la
WVxuZmIfcc5yMcZpfht+0BqXw8tWtWista0mUYk0zUI/OgI747r0J44yeQay/eKXuvTzNLq
S7Giv7NfiTSyxmsrYSZwx+320efxL1Pb/BDW9PtneZNG80KVjjl1S3fk4w3yu2PxIpnif4y
+E9ZSKT/hW1pHcZy0mnaiDGF7KUkhkVfXgA8CoB8Q/Bi6XI7+CpHZVJEZuIAx4/68wK7oVY
x2a+7/gnPUi2cv4t+BWp3K/vrZryXOTGt7ZQxrjuHaZj2/uetfkN8ddS1P4vfGTXk0K2urq
78Qaw8FpFERJJ5EQ2oCwA4AwM9PlJr9QP2kv2q/hb8O/hfrP9r+HDo97fWU0FrN9stZLmF3
VlDRotqjEgkHrxjPavyv8AGf7a83hXztM8AWFv4atGgFpNqH2dZb68UZyzu2cFizMQvALEA
7cCuzDN25pNW8lb9TmcqvM40VzPzei9X+n5HNfFb4P/APCkfKtvEl9bS61IvmfYbScSvD2/
ekcLnnjrxXn9vrYOCqhRjAHoKr6nq13rFzLd3h+1TXEm+SaWRi7sTyTnnNV7fb5CgAAglT+
Zrov2OyEZqKVR3fXoblvqU1/buF7IRgexH/169A/Z20TTfib4gj8F6wdmn+J7mC3EwUF7aY
SDY6ZHUqZI/wDtrnnFebWFx5CccZbBrtv2cUeH44+Dw8sFuW1uxKGaVYt/+kJ90sRn6DJpt
+62ZVY3Vj9O/BEmh/AS0m8J/DjQ4vCViIk0251dpfP1nVo4zgefckBgmRny02oOyiu9+GXh
FbKXZdZllYkljn5+etc54d8KR67401AXKBG+2S+W23HO817p4F+G0080PBDJkDI7V8bVqdW
9SpOMFZHbfDLThZWUUBTCk5z68V6ZZaWHiA2AbeenSqfhjwmLe1RZOWUDtwK6u1sdoHy+x4
ry5Su7nFGDm7sxpdILNkR9R6UsWj+dIBIpAPXjrXUxaZ907DgnHSrK6UksY+XDZxyKVmzdY
VbmB/YMb2/3c/hVDUvCFnq6wfabK1ufsr74nkjDNC3qp/AV1UNmfNKfdI6ccU17B1GcD6d6
NdzT2K3RlW+ipuwkfbn2pmt2bWkYjC8+gFdRpGlEXEXmxyvCzjeY+COnqK0fiJ4R3a481rF
N9nJAJZflUgAVoqUnByNPq3uNo8xutOaK3yTjJ6CuE+Pf7Jfw9/a88C/8Iz8S/B+k+MdCd/
MjjvkYS2r95IJkKywvjjdGynBIJwcV7oPCA8gSuUcA/dXvT9R06z0nTZFtyJJuhJT5l5/T/
wCuKIxlF8y0Mo4aUXz3sfx6f8FF/wBnrw5+yx+238Qfh74RuNVvPDnhrUEt7GTUXR7ra0EU
pV2VVVtrOyghRkKCea/oK/Yi/wCCf/ww/YB+HOnN8NvC7f8ACWX1hCupeLtR23WsXBljDuI
32hYI/mK7IlTIC7izDcfwi/4LDQ+V/wAFMvi8p+QrrCDr/wBO0Nf04+BYI28LaGETY39n2x
kfGNx8pOOOOle1mFWSpU9d1r+B14+tONKFnuc/u1b/AKCmufr/AI0V3n9nx/8APOX/AMeor
xOc8jmZ/KLHf+WieaSkbLuU4ziprbWZF87ZNIpmXbKAcCQeh9RxXc/srfsbfEr9tDxqNA+H
3hu71h4fmu7xyLfT9NTGS09w+I4+AcAncx4UMSBX67fsff8ABBrwF+zTJaXvji2h+KnjeS3
SdPtMLL4c0l2ORJHA2HvMEEAzAIwJ/dA819ZiMTSpfE9ex0NW1Z8AfsA/8Egvi7+35e2GpW
lsnhPwEsgU+I9eDR28sfJK2kP+suj97/VjYG4Z0zX6vWP/AAS1+HP/AATS+Ar+JPAAutW8b
2IEl94nv40bUZo3+R0t1+5aIAxwUG8qSGkauz0/4TfE/RfjHp1ynje/u7UW8sMovbZPsNuq
geSsMaEbSclTwMKOK6f41+PLnxX4Li07W8xSRS+Res9sEiu2VOHWNsjyy3OM9q8avjZ1Gor
YtTgtFqfMN54G8N/8FBddlg+Leif20PsDNbXAJs9R0pCvyzpc9tx5ERBVmALAg4r86/2w/w
DgmFrfwW1i9u/AN/N488PQL57xLB5es2CHkedbjO8Afxx56ElVAr9R9E0fTfD1neStdR3Gq
Stme5WMK7RjGIxgYH3QK+b/ANoj4gm48dxz2kdzpMcQ8yaaJx5y7eRk9+c1tQqSjL3duxoq
fPLQ+Zv2A4HX/glv+3gh/dOukeEyQeM4bXsj/PpXwbO4azC4/ebDknnOcV+tOjePNE+KvwU
+J3gm9s4NEk+LVjDa6xrtjYobi5e18/7LLLGCokZPtM3OQWD8k4XH57ftGfsO/ED9me3j1K
9so9b8MXDMINf04+dZMSflEv8AFC/+xIBnB2lsZr2MPWjKaXUuaasn0PGJLVo1MSsRKV/es
P8Alip7fU+/QZNd94N1ZP2ffCR1dYw/i7Vogulxsv8AyCrd+GumHUSH7sY7ZLHp80fgnwH/
AGVoMniC9glmhMojtImX/j9n5OTk/dBGT9MA8fNW8Z6FPrPxHEV9532m8kRGkaPBzlCOPQZ
wAOBgdq+jqp0Yqf2n+C/rb7+xgqka03Tfwrfzt09F1+7ue7fAPxff/DL4BfEDxBBGrTXlpa
eHo5m6xzXE4l3ev+qtLhTj/npXklx8e9XXxi9/Br2o3VzfE/am1GQvJL90YZwTuXAHDDHHS
vVtStZNB/YkSffGq654m81lYYYm1s3PHt/p36ivkrU1eTUzsJ3Z4x1oxOJnSjCEG1ZL79X+
TOPLsJTr1a1WpFO8rbdEkrfemfTvh39oKwXTxFqWjeSJQoe509/LEnLdVAMf5BT7jJrIttN
0/wCIWteRpGq2U889xKFivf8ARp2QDABz+7YnoMN26dK8M0nV9StriP8AcXE3rtVgx/Ec/n
Xb+BtPS9ubYzJJCclCJ4wsgIIJweM9ufeksf7W0KsVL8H96/NpnRPKo0L1ad4/ivx/Sx3vi
X4U654X8BatcaroktnCscdrHK9tsJWSTeChxz90nOcYJ9a4TwkY4LxLaRA3mHETlthXIJBI
P1r6p+J/x11T/h394a8BSrjS9Jv7qdUIDb5CqlW9ePtEnGcV4B8LNA0/xHqOuXM8QeS1gkS
Af3SIyR+o/wDHRVTwadaNOj1V/wAL+RxYbH1Hh51K62bWnk7L79wtz4et9QjMusQ2t/tEck
BjZkQlQNxdQVAO4H2Bp/jzwlN4WvzCzCZFjASVOVlHqD+I46joeRXKfBjwDF4+1m/XU55Il
LM7IhGZHzjGfbmt3xO0ngzWNS01p2urRolntxIw3REtt/D+LPrkGuFax5j0ZWjU5E7tFPf5
djEOflUtn6CsnSri2tVuHuZHRREqrtGSznCqMZ6ZPP41Lq2pKTLECf3URB/HGK5y+bfYuoJ
UMwOfoQamR0U43OvPh25t7ZnaBsELynIQsCdv168ex9K6LRrR7PEihkeNgyHHQ9Qa6P8AZo
1pNS0yNZcbjvtJMjO5x+9Rsf7rSc1c8W6atnrc8GUH2dlUYB+ZAo2n8sUpK0bmCqv2jg+h7
J8PtHHxF8KaXMWVW0ZjhHbDfZZmLgDttjn80H3uFrofHyCOI2cRQov3sdyOP0/rXKfszeLL
fSb+KCcxtazk2kpdsBY5uA3/AGzlCSehK4PBr2H4efs3+JPjp4wXTLG3Nu8DFtQubj5IrCN
STIXY9CMHC9SRgCvOxGkuZ7F0JWbj2/U8q8M/Da88R3sNnb2r3c0zDCqmeAc84+n6V738KT
Z/BmFkjsYJrnbm61FnU/Zh02QjByeB83r0OBk9D4lm8PfA3TW07TIpFneERyTgD7TetyDjP
3I+mR789lHK+HfDmrfES5W7vH8uzJDCFW+RVGTxnr0PJ/xrFzutdinNy1eweLfH15r+mXMk
ay29jcyhHy2WlJBwv0wOnsCT0rJ8K6M3ifXLOwWKGL7VOqLKPlKKSMlieMcZ7d/areuGPVN
Tgt7XzRFaqVVt25dxPVR3yAOn616F8OPhDJcvDcXwNtaJwsPWSc9Mse1JzUY6FrTc918C2m
jeM9G8afELBk8O+GNEn0xYVUrJPHHHHEjKCMjzRtXPQNI59cfMt9rHibWfGV1q96jLdaiBO
8TYZRE33UCEk7AoAAPYDNev/wDC/wDw74A0XVPCflNdWN7bLZXlvZqCkY8xX47eYCM+g5BP
JFU9J+IPhmfVP7Ym0fW5Y1cOY1ayYqm0YARjkkDGAAenvXJCXI2VstDiLOztxdxzR2b6LKp
CsbRyYjz/AHDnH4EV2nhzxHeWR2yta3sXX7nUdieAeg967i/0rwZJpUX2Xw1rN3NK7tLJPq
9ta7YxwhCfNgkHJGcLjGWzxLoXw58OGHfDoWtBS3yMniezEe0Z6nyjkjjkcYzzkYpupc0TS
0l+Z3vwn/bA8T+CbVLSDV7uTTduxrC9Iu7Rh027W5C/THWvT/D3x60zWl+1J4Q8MSXcw3Sr
BuiZif7qHH5Ju98V5LoHw/8ABtypSYa1ZZ6SCezutuMcE+cnvXQv8I9FRMaX4lVvMQbFvvJ
hRMdmKyP+g7Vk6s1oN8h61b/tHabFpEmnx+GtKtEZ90ipM8TowPUEfMG4GKgm13wveJ9qi1
C8jXPMay4khOOhXaQehwU4+nSuD0fwxeLeWkd7rHgzUbeNdpEurpiJeyhjtcY54HHI68itG
D4SeQs8y+IvD9ncmNpLWFtWt2juBk5+b+JcBsjAHB5rzp+0vqjpjKElo7HV6f8AGi58G3Sz
aD42cbfv2l+sqxNz93kn9Np5NdloX7UGmeOxHba7DpUN2+QJXEF1bSf8DxvX/gWP96vCdZ+
FUWp6XvGs+FoL7ILWia9bSwyD+9G5fK/7rZ/3uw5TV/hFJZTRsNZ8PPGCP9XqdtIyr/u7ip
PXuR7jsLnWliJtNW5j6d8S2vhjVLcs3hLSbyHH+v0q6dCfwVmx37Yrlo/h14L8U7NsPiTQZ
AwCOI1uM46ZyE9PWvDpfgKuuWwNr408M2l5KFyl5vjMeCP44i69cc9K6X4c/s3fGDwhEt3o
Wv6PqsZJP/Ev8TBYzxheHKjnk8459quDcnqvwOVxqbwmd74l/ZpjCMbLxLHcRyLs8q6024X
I9/LEufyridG+HXjj4F+NI7zwwLu8aQDz4ra3na3kX0O5FyD/AHcZB6c1vX3jX46eE3aLUP
Cet3se7PnWrG/7dN8bSfWsuX9p65tpobLXLnxhoN83zZuIYVOATn5GhVsD6g8da9SFre6cM
3Vv7x6bqXj/AErxVp9tf+KvAustqKJhwdOmZGI7b0IbHoG9elcnrfx0tks5bax+HegaJFjb
DNe2TtOf9oBjgf8Aj1ZOufE6y1exSe0+IWoKWG1ku7SW2/ENE7n/AMcP4Vkw6DfeMEEy+LN
I1KQtxHJfK6nHT/WiJz/3zXRGn7R76nM6k6b1V0cj4g8RS6lqQ81IFck7gkSxgHtgLwOTXP
29wJ5WjCtlOC6/gR7V6H4t+EfiYQhxoNvqEWM+dYSZYn12AYOf96vHPFw1HwFry3MUuteH7
m2LealxZM8DqcEiVMGNl/3zjrxWksHUitGmaQx0H0a/ryLmtXKqWTDttJ69BXO67K+pWFxb
R3UtlJPCypPExRoyRwQRgg5I6H8RXc3nxH+E/j3TgJ/F2meFtaRV+0bEZrKVjjJCMd8Z9t2
B2z1rz7xn8YPg58PjMj+L9f8AFl5ECVXSdPFtFnjjzJSwxkZyAetc1pJnVGupKyTPz8/a6+
BHjDwZrEupa5qK69ZysFt7xblvMMYxj92TkYzjqRknGeteD3unC2i+88hQB8uc4wa+p/23f
i1F47vbEWkMtnazr5kVuz7jHEGIUE+pO78hXzj4m0aS28NzalL8loqtGzZwScHt3PB6Zr2a
d3FOW5pTlpZbHKa3LBboI5Lm3heUFVDtjnkc4+6M9zx19Kvax4C1Hw7FObhIm2/vgIp0kzG
QCHG0nK4PUVzWpjSpvDN1LPK7ahcElWwcgHBXB6Ywf5+1dB8I7eS41ewijaST7NGGkc54TZ
yD7YO39KtWvYuV7cyMp7q5njIggmJGHLFflUA+tel/s1fDQav8f/C17rN+iXieIrVI4vO+a
HZcR+Wqr78ADn0FWv8AhE/7W3RSMiRNuO0nkj+704FbHwn0mysf2nPhv9oS3muP7d0sRy+a
zSs3nQruO0qOWDHBHGR1xSnpBmLk3sfrTp+lHS7i6kuLYsXvJVUA9PmPP51778C7O5vFDS7
jE4+XcOhzXmtv4cuPE3j+e2SOQRfaZCxDerdf5V9T/CT4cR2ukwW6cvFgZbqc18NWlf3V1M
pJzaijpfCXgZ9agV0QBc4H1rrofhkkGCxB9Rjius0HQ00yzSGFANo5xV9rJgOlejRy6CjeW
57FLCxjHVHEz+Cv9HKoQuDlSFqje6BLGuH5XpxXoD220dP0qtPZLOuCtVUwUVsaOimee/2Y
fLPJJHGSOlWtC8NK85dumOa6Q6bGJWQjA64xVLUIjZIxThVPArl+rKL5mZezS1ZqJaxvYpF
CAIxy3v8AjTtcsZtS0sxRMGHVlY9az7aaURg44xkL0/Oi01hrW7aST7uDwD3rr5o2s9mbcy
6nNnTP7MvHRt6HAwvpTdWsYL24APDsVYhuMnpj6VrPcxXd/NcTjAk5T8Ov8utVL6WLJI34b
GCf4cV50oJLQ53FWP5FP+C0IJ/4Kf8AxlkiWDbNrEaFCu5kxaW/PTjPY/Wv6k/hp4YW98La
Mm7YjafbZ464iT9f/rV/LZ/wWUtfL/4KkfGZ8/KutRKOeTm0hP8AT9RX9V/gSZbHwVoT4X9
3p9sOvJHkpXXmX8Gk/L/IzrxUqcL/ANaGv/whh/uxUUz/AISq4/vJ+Y/wory70zH90fnP8F
/izon9lWnhfR9OsPBvgqwOLDTtOg+yW1tkoS7IvLMfmDO5ZmPJPNfffwq8HTa1oVq2mzafq
6BhGPJuQWRF+XkE54x0HAr8ufghpNjrmjRtJO32wsjiRxgqqY3BGJAx8pAAznIHevrf9nHx
nqfg6wg1QzulpZ3A8yRJtzjccKuwnP3t+cfjXZXpxvdmM1GMrs+mPjv4DXwB4eUJuNxeHIm
ZR5aHkYLH8Oe1fJXxD8Yvr3hSSOa4iujbzTp8hDMm3b2GBznjA5r0j9qn9v8A8SWOkaqmiX
traJCYTbzCHzVlVuWHKlM45OecGvANL+IWoeO7m61U6HoC8PFdtDAIwDgMWZN2AdrD5vVvb
FL2cebmgtBTjBz56exytlqljp9lHqQa6nlfMUyhD5SDGQDz1rxr9qnw/Hc6bHqoktJYdyxi
OLgsGP8AF9K9t07U9L1pLr7B+6mc+UG3hmGUIkOMAfM3fsAK8m+Kfwhu9TulQC5aJmyQQcZ
GMHFdUNzan8VzzT4cXUFpd21rAYbd5fkdWUfL9K9o8Nj/AIRK0QW0q3CXULw3dtKgaG4jYY
ZJFPyspBIIIxya8nX4byadqEayeZuLEowX5lx0P04Nez+H9J0698JwzpcSGVhjDDp9a0nY0
nY8e+Pv/BPnwr8bdFg1HwVNa+B9YtCjQaTImdFndTwqY+a2JBIwAydPlXrXxp8Ufgv4u+CP
xjuh4r8OT6TqGlWct0N8BaC6BLAPDKCUkXgcqx9+hFfpZcamNPt1ghkB3MDgDkUeLtRtPEn
g2bRPFenWPiPQLn/WaffLlckY3IR8yNgkblIIya7KOYVYv94+ZficboJfAj81f2n8+Gv2af
hdpe4h9QsNQ1iROPlMt6bVfzWyB/GvlG+0czXrrHyyruJI619DfttfEaDxL8V9R0Oysv7P0
rwXBFoWnQNIZCsKNLN8zHksXnY5968Fdxb3TyNzgBcZ719FWqRrfvI7NL8isupTo0+Se92/
vd/1K1npM8N4j7VcoM7fpXafDzRzc3Wkxr8puLiR9pOOeFHNYGmzC6EpOQT0A6A16N8G/D7
6n4h8NW6rl2VjjHUlyaxiu5vXnaLZ7P8AtWWTeGvg/wCDbH7RF/pWkR3BVhjDmSaE9OASIE
PXuK+cfA/je48Fa3PdInmQ3ed+OcHJ/wAfyr7i/af8EWPjP4q6P4Y+z20rW2m2VvbxTOEUF
0+0FSwx/DI316egrwnxz+y9pnh3Sbu8S5uLdBbRSwReUJfMV4Q4LgH5MEMp642mvRzKs8Pj
LQdnCy+5WPn8lqU6uCTqLSd38m7r9Dw2yv5JdVim0+6a1uJ7kzNy20EnJKkA9ec5/XOBcvI
7jUmuC8r3sszhZLjnavVgOR3wcf8A1zjv9F+A19pV7psnkQXaNbPcNg4ZRjPzBtpFY+l+Fk
j1NxJbT2rfd6cDHsef1rzk1LY9l1IvbochqkBgjlyCDIFBx9cVmSW58knnaAxOPfiu08T+G
yt64SWOToPm+T888frWHcaPLb2j+bG6hkbaSOGxjOD3okbU5qx6r+xVpCap4y1bT3y0jwm+
t4+7SQ/MVH+8m8V6p+0h8OodD1201K2VDbX8JUsgGwnqp/FSfyrxn9nrxRJ8L/H2ia7GQv2
OZXcf3ojlXB+q7vzr7H+OPg231n4TyWKgLdaLOfKA+YeSDvjwR/0yeOtklKlbr/X/AATxsT
UlTxak9n/wz/Q8Q+D9nBZa9p8Vw+y3lbZK+MkKccj15wefSvvT4NfGBY/hbqpto2bVNPtJj
JCD5cYkUlZZpZeryMNrZUZYyFeBk18I+DU8zUwGHCLtHPf/ABr3f4IeMruHStZtIx5s+oQP
EXxl8AASBe2Cnznv+7FebiYJx9Dofx8xZXT73xh4kM1xK81zcMdzueI16lVHRVAJ4H6k12t
7JeaxYtpelRO0aLsmdfkQ8cfN2XjpnLY9DztfB74OX3jm4kdM21jjFxcgfdUdVTP3mx+A6n
qM73xR8R6X4CgTSNItPtFxaEn7On3UOMlpW6lvbqfbivOlLU6ua7sjnfh54fsPDcvlzIk80
pESzuv72ZicBVXt1HAP1r2Xxl4Z/wCEf+HV1M7OtzIBChU8ktndz1HAc/hXmX7OXhK71Txp
ba1rjRTQ2MJ1AySLtSMt8qIADt+UgnHrXffFy/1TVriFjB5FnHCTHFJIVO1sDcVP3eBwDzg
5xzXP7VTnZFTi4LmZ5bpfgiyhw32SIb+mwbcfX/Pert9pZtpV8oAyswx7c569RjJ/OtnRdB
1O5fZ9jOWlEMbKQfMc4wMete3fs+fsq6p4u8fxDVrQw2VuzNKrp/rNoyAAw5U4JJx/DjuKb
5myKdTU8c0u2vNclWyvCZI4meVGZUWTk8kt/rCM9AWOK7/whph8OXb+S0PnXERicxsZmkQ+
q849eQOa/SvwR+zf4D1v4e2En/CE+FBPLGnmSf2TBuJ6E525q/pP7JngCfRhbXnhLRDJEWj
ZobcQ7xngnZjtW08HNq6aPRhRlK3Zq5+enhzw2xvE+yWc0k0R5UvkduzNzj3FbN74fukuft
F5YXNvJKcbnDRK59FwQOcdq+64P2G/hVbqNnhC0X3FzOCfr89SXf7HPw2tLJzD4XtImA4Im
m459N9ck8HUUXJ20N/q0j4O1fTJLy0SG4ttqw/IhEao3p8xAy31bJ688msS50X+z5nCrls8
hreOUg+g3Akdx+NfSPjv4WeGdE1G4iXRtOREutqFXlbC7TjPzeoauM1bw54QttQnWXSbJlZ
k2L82E+9n+leM6yfvIxU0nyM8luI7lXEJ0tCGzsA05Bv7f3Men6Vk+ILZ4EaK40+VNowQum
4Kg+hEYPpXc+L9H8PWnxU0+2hsYorB4i0kSZ5OXI5z7Csfxpo2gWup3EMdsEbhkAeQAKRk9
Dz/APXojVdxyszznUNNhuLCWFbTXvMbh/8ARLhRImQcf6vBGQD9RWnp0tlFDb20EFxYHYAY
Y1mTJUY3kMM7uTz78V2HiXw/pGi3sHk2rbJLcNjz5TlixOfvGrd7puk2/iLQFto2SK7QKf8
ASZG5JCnq2R3rupNPc5ajS+ENM+J/9iWVvb2V5dWDR7t0kN/cRyTkkffHmY4HHAH45rU1f4
iy+JraFr+8sr94U8uL7Yq3ZUe5bJ5/L0roW8J6dBqckUaSqY5iqhbmThemPvetR694b0mw1
nynV8IcNm4kPJ/4F9K71XRyODOX1jV/Da6Lun0zwtcyhcfMHgx2/hkAz6cfSvJfFFj4f05r
gCyuFaRhJBJa3RkhVedwPBIPTHJr2a+8H6defEyKyltwbJkDmPe4BG0nkgg9QOlY+p/D3wZ
qviKGL+zURGjZS8csoKnORjJODj19qcsRF6EqNtUeDePdc0Cxt4Fs5tSukKcyOWh+b1wkze
/GF7cVwOqeLvBlpqizXUfiPVDu2tAl2toAmD/y2fzDnkfLsH1rsvit8ObJPGOpaXo1xeLea
WFlbzYJBCA5IXEhGM8HOCccZArxHxmJreee21a0Y3Qb5J0+Vz25J4bI9fm9+x6Icsloy6eh
0ninxr4FvbtZIb3x7Y5G1vMvrW4WME5bGIwMc9OPpXKXmh6Fr089npeqqWnk8+O4uo7mOVD
jJJEYZCTzzj8aw7/wVdfaoDFG97BcHA8qQfNnsSQdp7c884xmup8Y/Drw94E+F+q+L9Nu9W
t7y0hRLKK6kiJjncqGBwgOQu/oferhBXSTN5VuVbnzl8StXGveM7tlHmMkqxwc5LhCyE565
Yjdj3rzD9qmSDwdax6RbsfMmdUlIPaJNpP4yNJ7cCvXfhho327xfLeiPzodORrrAGc7BuC4
93Cj8TXzb+0N4jfxb8SL6UMWjtiYFPXdtyC3/AiM/jXqyaUSMOr1LdibwZYf27ousxsd7xw
pMpVsMoXCsfpgj/IpmkeKX8K+HpPssLx28TKszquCw+cAZJ6ZHaqXwvu2s9aQ/wALEwPz95
CCrD8d1dxrXgKGPwXrjySf6RBYJNhEAVjvuD0HTgDp61CdtjrlZOzOV8N+NL/xwmoTR7w2n
wtKC2X3cEgdu4HU1r/sleLdS179rD4Zme4KRP4lsbdlX5QwM6YBx24FN/ZH0uXUvGWq6ZDG
0ranpkipGBkv869B37/lTP2RrGaz/as+Gh8p9sXjHS9wx3+1RA/zNKbfKyXZXSP6Qvhv4Ak
0bxjLeCeN4XeRXXGWB3cV9LfCjwxuZrl+nG0DvXhvwqkS+iujgF47iRCSuCMN3r6M+E2po+
gLGilXjbJOODXx2ESlXXOc+XrmneR29hEYoumM1PUEd4GOD6ZB9alEo37e+M19KfRRatoK6
71I9ap3dt5KAirTTBWqjdXXnNUyaS1FOxn3QEMwJ71BqcCyW5wm7jOOtWbyFbhcEjP1rIvT
JaiRA/3eVrhm7HPLQkhnhmttz/uWVcN6HFUddRbmDfC64C9BRBcDU7R0ciNxz061m+S0N6s
eN2T68GuOpO8bdGYt6Fa7JjRT1J6sTgAU6a5QIynk4Ayo/P8AStLUoEj0s5cLIqliOw6cfk
f0rjI717e9G/BQjGeuVNclX3HbuYTfKz+T3/gtNdPb/wDBUv40hDtjk1aJW9wLW3I/kK/ql
8MOD4F0T5RufTbb7p/6ZLya/lU/4LRQ/bP+CoPxgYHhtYjP1/0SCv6w/htoKv4H0OWVmEf9
nWoOz74/cp0H516OYRbo0l5foiqsealFIg+w2n/PeX/v2P8AGitj/hCrn/nk36UV4/sp/wA
pyezfY/Mr4O+D9JsfC2nQa1YGWSOUSsEuSsuxV2shKfcJYKf+AiotJv8AWL/WtRu7O3eyYM
7rGzMEKk5Crn73+97n1rm/DFlcaXo13a20F7/oUYM91uz50LklJCBwmF3Ltz8xwa3dIS4m8
SaXfT3sclvIxhlkWc+YTH/Cy5wMLj7ox9TXqdRPuc/8T/HHiTxoE0f7PKVN2AsSL5cEUrAD
LcYGQCOeKuaD8Ndait9l7CySsRFLG4yJFAHzYxyM55HcH2r3DUY7Vp0utN0k3FtLCv2tkBc
o+W2Pt9gMewBNcv4/+Jdxazx/2cuILaPZJGuD5uCTnNSpt6RRKm9oo4Hw94Tk0fX9wljG0g
vg849h2r3LQYNO1W2RLmHbJIuPPCfd9q8bOvxeLNQS4t5I1nmX51Hr6CvVPCD3MejBZYyHV
eoPbtU1Lsmpcj1r4YaVfXMsa2sUqgF0ZU5U1xHiD4cjSTIIIMLnceOnNelDVv7OKSzuUYAA
he/1rE1bUJtZu2YNuhL4Z1HI+tRGTFFs8q1Twj+5a4jkZ2HUYxz7Cs/V/D327TI5pNv7klD
Fg5UnoR/niu+1mSNHuLcmOGVoy6SFCNmM5GPU9fpXnmv3C28Ihlugybi0rImVj9x79/qK6I
ts2TbPyH/avt0sv2nvHsUbFkXUt2fX92n+FeXTw+bG3fL/AJ4r1H9rOy+wftSePIuG/wCJg
CGHcGNCD1PPOa80K+bMka/Nn5gPfNfV4VXpRNJytIu6Jp2YJZ92AgAx6knH9K9m+BujtfeO
vDkEZw5tYyGDbSpZ25/lXnWhaSmjWrm6Ad32gQnon+/jv/sjn1xXqfwe8Z2nhv4kw6/cWsi
WGnyQRNbxHLYRlyATgc7Txx19q64Rj7SKlotDz8VUk6UnDXR2PprxL480Pwp+0b411LxFHd
XNloGnwTeZDgzxlXFmNrHkP+9UjHGYwDxXhGk+NYLz4P8AiCGW71CeeLT1iFtcWibIlaRIw
4nR1LMHKLteIjaTyCK9U+HvwR8SftvftK+NvDfg+xa71Xxaq29nbPLHDhvN+3YLOQikRWk3
U4zwDXA/Gf4J3vwF0jxRpeqoY76Od9OuI9yuI5oLuAuoZSVbDKeQSD2OK8LNK1KeaV5qT5p
TVvT/AIN3fqehkuD5MtoU5r4Yr7zi7D43ail5vngtn+z2LRZVSu4HJO7Bx0OOlJ4N+KdksU
n26CZWkJ2sBvBB9enPWuQu2FvY3hxhiioOevT/AAqnYDZaqB7D+VegoRZy1aMI3SR1fivUd
J1mecwiFC7k8KUPAH4daxL/AMNwHTv9GlZ9py+WHyAsf8O1Y1+pln/Acn3P/wBarulR5tSC
OicexJH+JqrWJjG2xv8AhfRlisMnDeWqDJxkEkH+p/Ovrz4b/EmDx34d02xmjMIt9KexuLm
QL+8eMCNTnPOYyOvdDXzX4a8N3MunzN5EwjEiruKegWvTfgRK8ej6gGU8TuASMDlsf0/Sqj
Jp6HJjIRlG73X6kul+FrzTZ7tgI5t0rfNEdw4PUY5ruPhlM+mSQsB827cUPGcZJB9sZzUvh
Dxt4bjxDf6bJtAZfMjB3ueBnjGOhPOetd94Vs/DNzNp4h1R9wuOUuItwRDFISN3HGcD8frX
O3fRoxnWcd0fQGl/GSLUtHtNN8NILeP7E29mG0RYjZtqjHDZ5J/Lrurwa/iFzfpab5lmnmw
5RfNaVwWOcD14r0XwN8PL06kbfTLa2vIbmKUQzJLuSNSpCu55K8MME8/LxzxWTHLY/Ce9is
rT/ia+IrsKjx7eVHAJJALAH05LfTBrxpxtNpHZhq14XPYfgr4Ot/A3gR9U1dLb+1NSZrlIE
O/ySD8px0ZlGMHoOvoa5/wTp+rfGX4mveMjNp1i7XBQufKVV+7ub+JiSPzOABXX+C/AN5r2
nPda7LJa+Xp0n7qM4JXgkHHCj/ZXnryDmut8CSw6F8NXvYIo7a2d2ZF+6WRCQB7Fnz+nNKl
FQWnUVSq5fEd58JfDUGjhNQuUS4GgKZsogwLuTKpgeo3MfUAV9D/ALSBqEeo6uybFcfZ7dT
0UHAJH6D868X+DgttI8JaXpl2sq3mpSNfXgnRk3SudiAH0Ufq1fSNtLYeF/D8ttbALFa2lr
gDkA/aGBP1Ofx4r0qdNq1+n5mWHqp3Z6x4CRF8PrsA8ve236ZrXCeXcZA4cc/UVk+AWjbwx
b+WQflBOO2f1rapvc+rofw4+gVHcp5kDD1GKydd+IGleG/EVhpd5dpBeakrtArcBgmM5PQf
eH1rZJytQ0pJo1Uk3ZHzn8UPAn297qSKPDpKTIqjlsMR+PFfNvimymTxZLGCXRWKAZ/Ec/j
X6B3nhGz1KWQyIjOzkkjqOc18k/Ef4WXOm/Eu/hhgJVLgAHBCkZAGT0r4urg6lFXezZ52Lp
um1JdT5++IJuIPiJaybWCwwJHkjjJQ/1NVfHs/meM7nABCRrk56fLgfzr0j46eGLjw54knj
MDcNG3yR5OAoIA7d6yrr4Wat4wi1nWNO0m8mtLRo7eUoN8hk8tWAEYzIfvddvr6GtKVNydr
HDKo72OQ8Va0H8TQ2Z3KPsqAfIcOeTwcY/WtHUPDj3PijwgyJwyMzYHPy/Mf8+1S+ONJfQ9
btQ8JMlzGAVHG3BYfpzXW6vF/Z0ugXMSgPDY+aAF5G8EE1306DV2c06zZydvrDTeONju8WL
sgEt1+c9a3PGNokXiy53Pn9+AMN2GKsap4M1Hwz8QrK41CwuIIZrvMZMfLguAD7DkdfWneK
/AWq2/xAhuZrC4fT7hi8cjjcsvOC2R6c/lSlGUHqSsQmP1AJH8XmRMbo7MFQOcfLkfzriLG
KXUPE9uvz7zJ71774e8G2Hi2+bWrSGKYTusaMMc5hBI/D9MV534H8I+Z49tch/lnLbfcA9a
xcmrD59TzbxLYuPGbxYbH2wg8d9+Oa84+LfwWt/Hfju80xIYoS8atGcY2MI1YgYxwSW49em
Cc19UX3wjvNa8Wy3KWx2tqOVIjY7x5gbt9RWR4y+GSaL8UJXvIZY74XEUQiZeSpiUAj8W7V
dOvybCbb1R8IaX4Pk8BX8nh7W/Mgt/NL2txt3fZHzgsP76H+IckccfNmuL/aq0NtE+HN7Yz
XRjuTPFKyQfPDfqA21wRxgB89+cd8mvs34ufBe3125Frq+mTxWWrXbC2maEruPmFd6Nx0J6
g9/evlv9rD9nvxH8Bmg0XXbe8k0nzo5bS4dBh/MjPyEjocHODg9eODj0sLilKaZL11Z81+H
/FNn4H8C6rG0227vHigUEfMd2So+m/ac+gNfJOv6Q/nTnLmR1Ykn1Bx/jX078TdDWxtlNtb
S3Dy3IEkmG/dlXDcDp7fjXiXivR2i129Hln5Z3UccYLkj+detKrc9DCJK77nK+DIRDqrl/l
Qyb/bDCva/D1qPEt1qVlHeQpJqfhn92WXhn3Mgx75b9K8e0O3czcr96BQM8ZIIFeneCRJoP
jrQb0nev2Qx8DIAXe/fj+Gmp6mtVaEP7H5m8O/tC+H7qBII5TDMi5+7JuiduR/+ql+Cfhs6
Z+1l4QckJPD4uslZVXaEeO9QED6EVN8KIj4X+MGi3H3EtbgIOT8vVOfzFU/FWtR/DP9qMeI
xFJcwaL4k/tXyhkNKqzpchQT6gEfjVN3jYh6yfof0DfArxRPa+L9Ugnz+8uZOD027jnH419
O/BbUDLNN82EYcg96/Lr9k7/goz4H/aN8Q276bePoWtXLmU6fqDiNzl8ZRjww+lfo58L9a+
zajEC37tgN2Dxzk5zXyLjKlWTmrHPQbp1Vc9xN1ggfqKseZuIOTlRXIW/iOIuBG/yjvngVr
W2v+cQevHbvXsU8RFntqomaxvxIvUD29KpzXQVj0+tV5LxXBI456Vl6vqRVsKcHP6UqlbS7
CU7E2qX+IcqQDniootVjvEHKsw4we9Ymua159j8rIjD5SfQ1x0XiyS1fyGc73P3s9K86piu
WWhyVMQovU7++dJot0JVW6EA96xZtYEFu0cuRIn3SOM9e9YNtqcxnyr5yc9etXtR1FJbTfl
klxtZQBznvmuaVbm1M/a31Q++8Qg6X5f3pCNrgnjj3rI06XzGYybcA4xjimmAxyNvb/WHk9
eOtfOH7d3/BVf4QfsC+F55fE2vW19rmz91o1k6vdTMAcbgPuDOOvzd8HmsoqdSVlqzC8pSP
50f+C0so/wCHn/xi8hiUXWIwu8c/8esFf1peBnVvhvokBKq8mlWw+bgg+Sp/DpX8bn7aH7Q
K/tX/ALUnjL4hw2f9mp4ovxcrbHH7tREkYHX/AGP1r+kn/gnb/wAFvfgr+3DoGmeH7XW/+E
S8WWtrFbyaXrW2CWcpEATGwJWQZB+6TjjNe7j4TVGCS23O+reNOKPtH99/z8D/AL6oqp/bF
j/0E4P++/8A69FeBqcHzPx80nxVe+Cdd8i8upmj1ZEVsS4yo2kblHHDE4B7j8a6f4g+Jk8F
a9C9j/ZrziFYCEXLEfe8zBPUnIPNch4z1Wz1fwZJLc3btqWn3IeIAAR3aDONw65A7gkfw9e
a8513Up/EF6Jl3OxbPy/dC9hg8jFe4lc2Ubnvlp8XprovPd3YS6EDNG8Z+4DwQAPak0bxNJ
eTR3Fu7N5oIBc4D59vWvEfCN1eXGreVJtjznHPIFep+HpoWeNScSQ4AyeenWk42JcUjtYNO
mgNvJYxsLmNv3uen4Cvb/Bvib+xtBMcxSW5njG5j/BXlvw6Y6lMmdzMTy2OvtXVa4Jpn2wx
NGw+8R0rnnrozCavoy9d6j9uLMwJAb5QD+tWNNlgMEn7zaUG5g3y59xWHpaXAjVHibdK3Dl
gAoAOf1pzWDrPiWaDajhXBbqo5z+fH4VNibaGd468Pre2gn+0QLJ5vl7WL+YflyXAxyPeuD
u/BskNk2+XDl5d4llVAcAEjb97njGQMmvSPEgE9hb3FnO63IZiFaMgMSXBCkkAjao5PPNZH
ly+GbS11CZLloLuTy4dqozMVYgnHJ/h6VabSLTaPxW/aisUk/ak8dwiaG3Vb0Y3q3A8teu0
HFcloOnadp9z5smq24dcAFY5gx/3f3ZwPc8+nrXZftwTW2nftk/EsWt19thfVSYpTGUEoKK
d5UgEdemK8vWTBU5Zmkbk19lg4/uYu/QqpK0rW0+Z6Po2haLqqh31xBMrBYYhDNt5PTPl8D
+f612Xwd+Ht98Svt1pYPaRyLLHO3nziFWzKkSqGbjJklQD/wCtXm3g+L/iYWaj+KTfj1A5/
wAK98/ZI8O3V/4e13UIo1K2bRhzuC7Snm3n8rQ/lXZhMMp4hQm20/8AL0PMzTGOGHdSEVFq
3fuvM+wv+CaXwP8AF2ueNLifSrXWdD13Xr2HXtP1KyvhBP8AZBaSJCI3VlEbH7Y4J3NkOVK
LgmvFP+CqvhLUvhNq934d1mV21ex11RM7y+a0/mpMzOzgcklYyc4OTyM5x33/AASu/bG174
RftAwate/atRH2rRvC8cc92ziCJkuFAjCqcqu04QKfvNggkY82/wCCy3j2b4n/ALa3iYuTg
atM7BlKsCrsgyDyBtUV+VYahi3xFP2/Wz02+ztr52PrJVaMMNFUtkfK95Is1lOrN8pdBnuc
Z4qCzjAHfaDxVubRXXSUndMiSUd8djTbe3MXlKATgk89+lfpCPnpSuZ9wGm1B8KwWNATxgY
5/wAa2fDNlc67q8MEEbzyMQqIqknjPQe1Zo0prvUZ3UEEzMu0dAABnP8A3ya9l/Z38AJYXP
8Aad1erbSt8iQ+TucKxGTuLABuMYwevvUSFKajG7PZvgxPpXgu8sdPv9Ka+1NJFu7q1klHk
3UJZMKWCnyjwwIYeh6EA914CsfDfw603XoNb8GPqw8USteaTdLrEttJpELSzbQqCIK7ZK53
hlI247mvmP8AaGvJtf8AFtv4gstbl06exsIbFEii8p4XUAsjurH59zHcR3PSvov4KSeI/Hv
7HJ8QeI/Emn6vNpV6LfTYfIK3SoT85duAQpAx8ucOPmI4HPVckvYT2vfTR/etbeVzF4dun9
Zi9Wtnqvueh5Z4L0u88Z6z5NsjbkDSMeuxARkk+2RXpl14KOhW4u7S6ttVsEuTC91bsSiSY
f5OQM/dbBGQcdc8Vwvgq9v/AAhZ6mTPa6dFqNlJGbqaZYjCBhdwckY5YjGeTgDnFdJ+zg93
4w8Nz6GIZJLWO2ZoLpI3+z4T5kbcQApbAXDEdfXiuqjCMlJt6rY5qik/eWyPWPhNrd9pEtn
cWGppZSSA2M8nV7aJ3UByDx3OMZxgV6Fo/hjT/BHjWOOxJv7t5v3l3K2+SUnklm/Ht+J614
3oNjcaLbXNjNBt+1hUw5AKEfMvvycV7B8LFfxUui3sivInyLcmM4YEfLXl4qOt0TCTS8j0T
4g/G7w38F9MuZ/FmuWentqtvJaWUDv+/uXbGAqYzj1PQetd3Y+G7jWPg1olzZBtQ0mfEhur
UM8Ue5fMCycZjcb0yjhWBIyK/On9rHxCnjv9pXVLpdK1qObz5oYLUJJcP9jhHkGeMjOyJVj
eVicYZycfNuPpvxC+E03w58c6Hq3wtPjLw34Ti+WBbXWLwWrARRJJIrpL5i7mLbiMqPM5Kg
gVz+yV7Jq6PReD5aMZzv7y/wAmfpl4gg3+JLEKpdYwUzt+T5ZSOvTPt7e9en6dDPrGn67Fb
urOQhbe4QBUk3Hlsc+1fN37DNh4lk8CpHr+p6jqqa5NJOgutRGoTQshTMyy4R2Vi79VbGBl
zX034k8J2+mSSw2MtzqVvvjlnupF2fO0oO3btz+OefSvR5ueVzxqdF01pqke0+HPF9l4X8K
2c2oz21jHJIkBklkCIrngLnoMnpmuus76HUbZJoJY5opBuR42DKw9QR1r4e/b21XT9C8GeH
tSEN552oXbCSO0YBbmOBS0bOmMMVZk+YjIXI717R+xj8b/AA5rHwg02abxFaI+qXr2tpBd3
mJN6opMKK7fwjsgA5HHOTlWk1V5baM+lwGYqVT6vLolqez+I/AukeLrqzn1KwtruWwfzIHk
TJjJxnB9DgZHTgelZPxw+KEfwZ+F+qeIngjuv7PjDJbtOsHnsWCqoY9ySOACT2BPFYX7RPx
vb4XfCu/1zRVj1W/trOS9tYVQyQXCKPmZmX+BQdxwckL1718N/tBft4eJPil8J7jWZ4bCK2
0dTuht0eIeeRlJI/mbk8ryx27zjmuerVUU7bnXjcZGjFqPxPsfan7Pn7TUHx5hSOXSodKvv
KabyhfJccB9uR8qtnjJBXjIz1GenvfA0Vp4rfVvs5vpVbIhlKvtBx+8jDfdccjjGR+FfG//
AATB8bWWt6tZ3Zv7azjMD6hKk9yBtWZEURqCevmFuSeefSvt7U/HeiadqumQXGo2iXGqeYt
khcZuNoy236AVhGmq0YzluZ5fiJVqF671T/4Y8A+Nh0/Wvj2kc+2WJmtmAKb12qFyCD7/AM
jXo/grwHpmlBm05lsv7URUmdAArsjMYzj1wWGfpXjnxD8WWT/tVararFt/fxRLtAwzhV3e2
c5P/wCuveLd4jbxQyxQFiCQgkQFtp9Ac545rTC0YSk5eZj7WM5uUdbNr5nL+Of2d9N8U+GJ
7ie2guDaRzTwOqqJGZgTw2OAOv1PpwfFvif4B+weKdJtLdH4060Hzlcxg/eJIHPf/wDVivo
/4hfErS/DHwtllv5WgTU1lsIQEJ/esjBVPHGSNvPcgd6+P/if+2HZeC/iJL4OTwdrkN/4Z0
2W6iu47R2hv4Y03KV67lGU245w/QYrsmoc3JJGGIw9NWdPqj6E+IXg/wD4TqS4vbu2Ing8s
LIg+QbHDE9MHJwDz2HpVrwB8LotOeKe7vJPI81Z4oWfOd+3Kqu3pu/n7U7wX8XYfid4F0i8
sYpf7M1u0guIZnR43ZJArKdjAY4YZB5HQ8iutuvFNpoVraXCjzVsDhsKdwABU9aKuFXMppa
GdOFJyc5P1+88A8ZeG5NE+OH9jkmO3GpWxEcbbREsnlttAz2DEZ9q9n8QfCHRvAWnSz29mI
5Y4ZWW5Jy0rMMYYnPI/DOTXzj8F/jXN+1P4mTx3c6YdGe310W11ZsrqRFDKVEgLn5tsSxb9
gwN2eM19deP/E+m6v4AeVLjzra/i3wyW7KwkHUEH06dPWvJp4aMefujfCwo1ISnHrqjj9D0
mJfD9lNE8vmrG8h+ZQAwO4YOOleJ/GMy+I/2n7Exw74XutPGAQN5IiJHPAPJFe8+FIEutHm
W3mTNnA0jNgfdCDg//XrwDw/4ui8cfHKVLOUPDo2t/Z7t13I8TxEbgCQOmOCOPQmuSphG2t
B1pLkjDv8AoepT/DPRvjh40sruRoDZeGgmyJJgxcxvnayY6E4znqOPp5H/AMFl/Cdrr37Gp
Z4RJLYa1b3MfHKsY5kzn/gdafw0/bD8OeFvjl4p8KNb2Wl2MOpwgPDJ++EUiuI3Zem1niA6
5Jdyffov+Cin9n3v7KvidJ3s1KrbvGJnGwt9piCliTgcdie9YPDzo1qUUtF/Xy/ruaUcXQr
Yaq4NOWt/lt8j8cNS/Ym+Ininw15djY32lXZuw0cU8clv5kbIoBJ2gBGY8knHyH0NeG/FjT
rf4fw3/hDV9D0uw17StRc31xGyy3DuVH7vepIKA84HRs5weK92/aL8HfGTRbmKy0/4v6l4Q
0qKFE09Z/GbWpWLCMY0ghJkmjGSFTaM7V64xXIXf7L2n+I/DusXWteNU1O/1AQ6lba/qGjn
QovN4EsSyzuomDAn93gMGAYFRvB+lwzTg0pxUndevlfo9Led91bXwXiVTkpVLuN+m6+7dde
+miZ8q+Ffh3e+NtbsrDTbG/vrkSSsY7O2e5mEauNxCICThcnpWlY2zQeMrOybzE8h1jMTgq
UYl0ZSOoPYiu2g1Xxv+yp4zTXNGmk0pNQMsFvePDFcW99btwQp+dG+dQeGyCorzy78V3V1r
L61qk5OpXM4vJZGA3PKZWkZsAdyzN+PpXK416eIcaiSjbTvfrpb9T3o1IVaXNTdzd1DTXtP
iBE0YAVLpnGeMKG3fyxWL+05ZPpvxhvoyFCXCW02Rn5swopPTjoa3vHGvCe3tbuJ/mkWNSy
9j5Qzn8iKwP2i9Vk17xpbXjhG+0aZCVIXAO1nX/CutMIxfNc5/W8t8PPB93FPPbXtldXMUc
8LlJISBEQVYc5yW/OvvP8AYm/4LP8Ajv8AZq03T9N+IQm8beEo4bdTfoudRslZccjpIox25
9jXwZqd1G/wo0mONAslvqk7yH1EiDb/AOi2/M11nhLXov7a0OyvIYNQs76zt0ltXleIXAF0
fk3L8y9OSORk1hjIwlFc6uXRpKScZd2f0Xfs3fteeAf2nvB0GteCfEljqqSqGeJHAmiHcOh
+ZSDwQRXrNl4ylgaPnpw2O4r+am+8WX3wtvbTxl8Ov7Q+G+taNbRb4LPUJnM6m8kVt/mb8/
eHBB4OQK+5v2Ev+DhbTte1NPDPxhtF0i7gPlDXbXdLatg43TZVdhB6nGPevClgqqu6N9OnU
icZQXNB3R+y0PiGO4txIATxmuc8fasbi0Ox3D4yMDg+2c1z/wAN/iDpfjzwlbazoesWGq6Z
eRiSKa2nWRHUjIIIPuKSbxIGbyJeQDnn0rmqV5SjyyJqVk42fUw7bxe4nEUpwX4waZqi/wB
oS/uJNkg5GTyKi8X3tvplm9w1uZWVsjYpZlGOuK86/wCFzeG/hb4Xu9f8Va3b6dpjymQS3r
iL7MoZl+bJyBwcZ9qwUW9jzPefuvU9I0vxxFFcC0lK+cOG2+vuK5j9oz9rXwH+yx4Km17xv
4jsNFsUTcI5ZR50/wDuJnLfXoO5Ffl1/wAFEP8Ag408G+EjqOi/BTTW1bxGuYZdenTEEeOA
Yx3x2J9vlwc1+Y/hzR/2gf8Agrl+0INN0yz8S/ErxReEPJGrEWemx/dEk0rkRQRAn70jKuT
gdQK9PD5XKfvVNEehh8JUkrzdkfc//BRz/g5x8VfFZL3wz8GLabw5pAJhbWpeLudANo2Y+7
n29B8xBxXyB+yR/wAExvjx/wAFQ/Es3iaCC5i8OyT41Lxt4llaDTYiTlhG5G6eQZz5cKsRu
G7aDmv1o/4J0f8ABsD8PvgTbaf4x+O9xZfE/wAWsisnhfT1ceHdNk54lc4kvGACkghIslgV
kGDX6J+P/htY+LND0zTjbppmmaUotbCygiWCG0iQbEjjiXCqoUAKAAAMdhXXUxdHDLkoK77
nVOpGlH92tT86vCH/AAbFfs32n7Ml54WudX8Va743upRN/wAJyZjay2siggJBYhmhEBz8yy
eY7dRIvy7fzA/4KD/8EOvjb/wTxvpvEwspvGXgCzn8y38WeHo3P2FM/I93CuZLRunJJjDYA
kY4r+gbV/HGo+DvFsWmywqIAip9pycHkIqkAEBsAcZ6cnFe1eFPFrJ4XF9CHV2HzHuQRxuH
T14+tctLMq0Jc09U/wCtDmo42fN7+x/IF/w2L8V/+ileNf8AwZy//FUV/U//AMMz/A3/AKJ
Z8Kf/AAk9P/8AjVFdf9r0v5GbfX6Xb8j8qfFGrpcWYELPuwATIQcdqpeGrMWcreY8chZt+S
M7h7msDT7w6hppifh1OQc/ez2rUWH7JIhz+7C5IqjS3Q7e1S1kjM+2M7f4QOfqPeur8JWf2
8RsQYY9vylhyRXMeHLGGS187YSpAXbn1FdPpFzuEY5AUcf4VmzHqeh+E/FP/COW4jjOexxw
R+NdfpniebUkPlO4MnXK4BrzPTBHLcDcSBjJrrNB8U29vEkLlflyo2DOTWMktzKSOh1C7n0
O2gujKjmVyqBesfIzVC/1W/1DbtkZeN3msuQAOgxWdHr914imSziGFVgVz2x3xR8RtWfQ7U
2sUo8xRiQqe2OTStqTZkGq/EqPTrW4iHmTF4wIo929Ec8EgH1O4/jXH+N7oyhdR+zPYvMzw
XCsNok+cg7F4IRAAjYJ+ZT0rzzWPE2p3V/N9kknhS1k+WWMcxkkhfm98mpYrho7JLG7v7p7
y2fEEGGkRImBkYhiSF+cklQOSxNaqFjbktsflx+2xqKf8NW+NfIaRla8j5kADE+VHngcY6/
hXHafMtyyem07T1x0rd/bNtRp/wC1d4xjHlELfKf3UvmJgxoeGPXrWB4ewbYdBk4BI9//AN
VfUYKXuJeReJilFM7jwnOsOrFz/wAsLSRunfy2P88V7n+zZ8U/+EA+AHigeSxOoPM+/djGN
Ou7XGPrqCmvB7GBNIuJnEvm+ZYsSSMbSXCEfrXoHhwvY/AuRmU+X511knnINxpO3v6RzD8T
XrYVuNRzW8U2eBjKMK1JU5q6k0v1JfD/AMRYIPAHia2WQwavNqNjqNpEC25gi3KNhgOGXzU
P4+1cxdeOLjWpo727ne5v2lmeeSSQySyO0aOXZjkklnY57nNN+GnjDTfAeo3l/q2mf2tPtj
eOB5GSMjf8wcq6tzhSAOScHcACGwZtT/t/xHeywWVrpsGRGlvbeYY4+EU4MjO5JOfvMfTgA
AeDCH7+T5d3e+na1l16HvSUfZJJ9Lfjc6nUfF0UeiaYk0iQ/IxA2Ft3zt6fUV6T8AfA3gz4
neHPEF/r/jH/AIR1tF0+W5tf9DaUXU6r8kRXORvOBngDk+1eReNNBj07QY5WeUm0iBVXXqW
6c9/WuP8Atp+z7AzEEDIx3rpne+hywpJxO78J6u9wpneNf3p3ZOfUnH54P4D1NesfDTVLrU
rSWJGZ28wyqqoW2ng5JHQDBryL4Wj+0Lzy7pdum2SGSVydqj0XPHUnH41T/aK8S6pqWmpBa
TyafplswaSytcxxzg5HmEKcNjb/ABZPPWuhYdey9tPbt1f/AAP+CYSlz1vYR08+i/4J6f8A
EnWY/Ei6tapcpC5vIbnzIZFmSYeUyM2RwMlU+uSQcYr6z/Zg/Z0fSPgnbeIm8Xad4qi1CI/
Y9FdxFaOySSLM25GSVmV4I1GCMiQN0xn80PBHjG6HhKS3EjN9ijZPKHQpjcOncEdfYV9Lfs
qfFHUNb+A/jLUJQsdn4V0WDRdDO/Y66hdXcb+ahyDvHkgcZyHIPXFcrpe1mrbWf5dzqxFOU
MO6cXrdfodD+0H8TtN1jStI8O6fdC8vLcNFqjRtiO3CyMxUsBtY5IJIJA2dea7L4U+KNevv
hgE07U/J0KOYWO62Nu0iyld5yJleUqcHDFFBKtzkYGn4R+E+k/tg/CW71Ke1g0/x/wCFUU6
hf2sa+Rr0TBzC5I4eTEezJwRjBLAqR4GniOb4NePtU01FWdo1LxHoPueYuO/K8fiPSpp1JQ
SlHS5yUpJp0ofEj6YsL+WDwVYs2oT3c4up7Z/MdfNUpscO20AYIm2jj+BvSvev2Q/FFlDaL
pjPK1xdyebnaSN+eV9uAP1r5v8A2eLdfGXwmh1/U9Q0vTxqOqNEI7qUblKcHah5YEMMn/Zr
i/20/wDgoDqHw90O28E/C3Uf7JsjK8d/rsEe29vXUgERMD+6TkjKfMdn3hSnR9onKTsjiUZ
VKvsIK7v8j2zxTrWnfDX/AIKJX8Ot32lfYbO0knsXLxzvaPMTLv2nhZA4Y4PKgAg5xX258G
dM8Jan8RV8OaprNlpmryai9kjXczJAJSQ0rwZOMlfJOwtjD9ya/Az4afFG9+H/AMRbLW5ra
TXJLOfztjMWLSq+8+YTkspIyST0Y88Gvtjxh8QLi8/Z18E6rr13PquqWGrtLqtzEWQTXV5C
88w3DAOydUwB/CFA4AxxfVZOUry03+f/AA1/wPaxUf3MIddvlb/P8z93/wBnv4KadoWoXDR
jXxdwTT6baRxQwQw7CN7fIQCozuIbIVsnuefSk0eG08M3thb3M8usQ7T5lpcRswKsGLE8DO
MZr5d+APxt1fxRpej2p12TZDoNnrQkgTy8xyxSqAG6sF54OSPU0ftdfH2X9m/wX4fuLF7+T
UtbaVDKLyKS0tQU4cFPnVzkYQ47sSMc7zpezajueLhcbGpTbjBq2j/4B5R+1j+1dpcPxBuf
s0moXer6FJ/ZTWF3AUtTCrHeyunHzNyCG5+UFcV4H8OP2o5NW+O1nJr/AIhPhHRdCSa4jSP
T2u2uLkA7YTCSN5f5EOSoCsSWGM1wP7S3xs0nw3qOniUfaDc2kclyYsoHbJJxkA4Kt+X6db
8Af2p/h18efDn9leMNG07Q9Y8CabKlpd2FmDHqNoqbRuY8pKpIXjgh84ytYKnGFV1ndv8Ar
QmNNuHO4H03+2h+1b4m0b9nT4daHpGqmaz1uyk1i5Cho7kJI4MdnI24sDFuYFe42A8qc/Ke
s/GK+vfhpf6E7qbSULLhIQFinzvxuGSVO1Vx0zyOnPW/th/FLw5N4A0a0skuRrOjSQizm2/
Le2k0YVBJgD5x5Gc46P26Dwq21u6uFZI7OeRShMhSPftJVjnn6E9fepqRjJJ79T0KKlWV5q
1tN+x9M/s2ftweErGez8OQ6RNp51WOOzniyTCjrNHMkqsCTlZkVsEfdZx35958AfGPRPDnj
rwXcXraVotj4IhuLCztt7PJP9oleRpEIPBUlBtJGQue2K+B9F+Htt4bsbfXPnt7iO7WKRkb
5lMqMu48cBXXOenIr2DUvHkPjq40bSdOsptS1aWCDJCJuEm0NJKoIBIUM24lsDGccE15Faf
s/wCGcuIg6b/d6r+mfVnwm8R2Hj7xhd61fam8eoarrRkgsN5ljiiyd8gc4UsSOflx2B4yd3
42/HDRdH8XWjJbpca3HYyWlncqxRrXzSxdgQNwYrGO+ecjpXjXwo12x0bSLi/sLdJDpFqLk
+fL5btEgLMOT1bBx6luBgmvP/jX8b7n4n6/o9xCsVlYadcuskFrFy8qqgYluSXDMw/h4A9K
yoVako+zhp3ZwqT9i0tHv956l+2P+2FYeCPgd8PrKLVZdU1yG/uyGnLGNZA6Pi5U5DfKHBD
H5gMjrXler/8ABSEazrXiO01S88OQ6lcWQg0i/stMMsdiJIRmKSNlYK6Elv3YKbmfntXg37
QH9o/FnU7bTb9bONY72O8jlckdYn4LEELksx5Ixn/dxwHw1+xfBv4h+IIteS2vLy1LRRJtz
anzCEALYJYkS8NlQvJySVx7Xs1KKcn/AFoe/gnLkUm+iP2B/Zk+LGjeH/2e4rD+0nvY/D+k
rdLqTxLHM8ReWRXKA4QmMKwBz97HbFefz/HseIPhTrA+H/iS2g8SjxEq215d5lj3XD7FTcN
8Y/ejBypA3HOACa+c/gz+0pfXFh48aP7J/YumaRNpheFF8pvKTyYmVs5ZCqcZ69unPAeLdb
0/xd8B/iHd6QdP0nUpb2ykuGt4Vb7fFAGaTCZAHDuQcZJxzkir9o+aEH2PFlVcpSi9LX1/I
9O/aN/bd1LTvC2kjRLvTfEHjw3Ubah4l8NedZwQ26LGjW0nnKrysWkLtEgiiQqMBnDV73qX
7ZWr6P8ACHw5rMIGoNbaPaw3+ntqAt4raE4Mko80nJRdvucAV+SPjD44eHfBuv3D6Rqesa1
pF0zRW89zaizuAMo8u6EPIOrSFSHwRg4GePTrr9pHQvih4q0bVjb3d1pnhh0lE8kYQ20IGT
CFRyGDgKDkkkZHtXp4bAKoo0oK7m16+Xpvsc8q9Wi5VpdE9tu/fXbc+8r/AP4Kvx/s9+Mjp
PjS6gF1r0Bt7qx0aV5LvSo2+VHEpUASLnJADcxgD1rv/G3x3HhL4P8AiXx34VvLDW7WHT5d
RsZ5p8rqMypgB9nLMNqIfmyNo7AV+JFn4G8aft2/ECdvD6NrHiTXLye62W7FHskiy5QOwCk
bAoVgxwF+bFe/eFPF/if9hn4Taj4L+IVjfSaf42snl03TW1eGT7NMNq3EzpHloyyEEYxu28
56r24jA003CjBuK3f/AA5ksRVpQj7Wreo7+7/l/wAHc1Pjr+0vZ/tBfEDQviv8Mbh77xR4Y
KXXinR7o4e+hjkEkfl24yrojBw68sowwLAMV9G/4Kz/ALWmj+M/2PRLZajca/LN4q+yWk76
hJIto8RaQ8bysqFA4XdlQHUjkDH56eA/BOo6/wDGqzsfB+m3epa3cXe3T7azciRpQ24MXyA
McEsThdmSe9ez/tG/ATxn8F/2ZrPwh8QNFvtHeTxJHfadPDcQ3NpLF9nkR1WWNmVmAC5XOR
xnHGeOtQpQglJ3l07nZhMPU9pzq/J1/M8a079rjxT4Ct4E0Uan4evr5fMnndg8l2jYKsrum
+NenMbDPPNct4YuPEHx++M2k2viDW7qdtTvre3kvLyeSeaJZJNjNGxJYhT1+bArG8G6JFGd
QuZLSW5+xt/yyOCp3AncBzs+Tkj7uQa6rxVDo/w38NWN9p13Nea1qFsuEj4dJud0a44WNXG
4HqQykktmuD2fK7panvOMFpFanQXHgfVB8PPDlvcRXUN2z3Vtc2xZ9wu4b6WGVgpJ2ErHHk
DHQVx/xP0K48P+PZ7S7kYKEQj5SNu5Mge55/GvevhT8arr4xatFqE2jpNeHTH+0r8uw3//A
C1kyeN0hAf5eW3N3JJw/EPgix8Q/H5IPEMX9naPdtHcXMsiO4jVYzxlFLZJXAGOMj3NdGPp
xjWUae1o/jFHNgMRUUWq265tv8T29Ec3410WObwSk8EuAkQlCMoJwCT+eAcfhWT4kInstCk
k+Ytb+XyPQo39a+s5P2dvAGvaAttp9/byR43iNL7bkiPAZtxyo2MCQQBwD61T8Z/sn+GJvD
8L6d9si8ndtcyrIsnX5xkEDPHAHTHeubkaQ4ZjTcuV31PkDxNaj/hVfmKvyjVo0PHT93K39
a4u18Sl9b04NKsbWxMQkL7dqZLA57ck819FftD/AAd/4RL4Kvcwuwg/tmHIZxtLeVJkqABn
hhXzP4h0iKKYCAbiq4LY+8eSf503Hmjqd2GrJttf1ser+HviPfeM9H186nejVrrZK5mLndP
slhkwQQODg4PvWD8P4ILPxxqBu1sZLK8EsMzRFJQASX6LkkfKc4wSARkVw3he7e0v1tzuEb
yK0wP8Sgnd+GD+lWNF1C703w7cGzkaO6mUJE8YO5GXJYg47Keo/vCooUZKo3Dc1ruCpcr0W
36HsH7Lv7aPj7/gnr8QL5PBfjVm0yK5LSaBOxubJkzkoy5+R+edp6g5zX61/sL/APBcb4Xf
taCDRPE88fgXxecA219IFtrtun7qToef4c57kV+CfhvwddSaglnawNcXJfbEijJkPbB/z3r
1Pwz8PPCvw28Z6bovjNkutf1OdVa1tyHXSo253nopkC5PJ2g+vfXMsDQr3qNWb7HkQacvZt
8z/E/Yr/go/wD8F0vhN+yRot3pWh6nB4x8YCMpFaWDCa2iYg48yQHB684z6Eg1+Tn/AAVO1
L44fEjxR8J4ta1DXNYf4ueGLPxVo/hzSY3kxHeRo8cUUEeWZtr44BJxSf8ABM7/AIIm+N/+
CoviHXPF7a9pXgv4b6Vrc2m6rrd1Ot9eyXKrHK1tb26tmRxHNEd7skeG4ZiNtf0FeDPhf4e
+BXhfwrbaTpenrqnhDwlY+CrLxHd20Z1O50+zhjiSFpgBsD+WrMqYVmGccDHjf7Pg1Ze9I9
CXssPaS1fU/GH9iL/g3JvdRFvr3x+1afwpA6xz23gjSLiOfWb5cBsXc6gx2ingbQHk5YHy2
Ga/Rf4O6rJ+zH4ctfCXgzwHpXgPwPaXLCPTNHRgJpCwQzyynLzSkKoMkrFjtGTgCvojw98P
9KN9eXUkP2VVJnmnnHyRj+Ig89iecmuf8WXPh34j58P+FZZp7bV3MNzqkDFjayBlLMEBDY/
hLdF3g9M1w1MZOs/f2/A5p4mdXfY9l+Avj9fHvhlgdSs7a7kt2CRxSiSaOQd9o5Bxn8a7LU
1+wWMlzfxWrQ71SLzZyWySQXwOccjCj39K/Nn43eFNe/4JqRWfjDwmfF3jRdbZhfxLIgitW
jOWxMqsvmbcYjdfm2kg56ef+CP+CvFx8fvFl9o+jataxXw1E6j4ffWF8s+YIypt5V86PccM
5SNtw3KAC/aFRuvd1RvFPlstT9Bv2jfE03gL4b6xrOq+GrK706zbKbmym0DIkZeOnpnJ9a+
evDX/AAVo8Nvpb2aeEbqTEYRHtrvG5vu5VWXgZ6dTgV7z4X+Mvi/R/gdqdv470PStVkl0OS
8JsId6zT+SzvmFy21SCowWJzn8Pwkm+L+sXmranE9li7hu3EiHjyzknB7Dk/TnpVUKEJJpi
pUoSvY/WT/h5f8ADD/oV/Gf/fcVFfk1/wAJxq/99P8AyHRW/wBTpmn1SB0HhzVfKm3llwQM
YOc11djfC6cqWJz0PoK8U+D3xC0P4j2Sz6ZfrK+zDQu210P0616nokLRxIi/fzljngiuvU6
j07wbqSPEHfK7ecN7V1OnX7i5Rsgo/IAPArkPCpQ2oxtOFxzWkkktldbAGKZDEgdKzaOd7n
ap4h23IQ5B2kjBosNaMTD51UA9MYrkpdTkt7wc5XoWJ6E1Lczk2W+RyjdAAamwtT1jw18R4
NKfL4PZCDg7SOpPtXJ/GPxe2mahPiUHzl3K2M5U85/WuT01BeIp8zfyPlzye1cf+0r8U9L+
Gulvf69fw6bFEuyIM+XlAGPlXqaIx1Eo6j9S1iK4ikt4Lny0aUAvjgHkgH8z+deWfFX9r/w
x+z/IJri8W+vYAcWsBBmZ9vAY/wAK84x7dOK+aPi7+274j+Jsl1pvgm1uLPT41O+62/vZQv
AbP8P4fnXkXgWHWLHUL6bVbW31KPU4GguPtkgZ0yQRImDkOpGR265HNeph8E5te00RtO0It
/gZvx3+K9x8bvi7rXiy5t0tJdbnE3lIuFjAUIAPwWoLK6ZVjT7xZlbp9K7vwH8A9P8AFnhj
xXqGo6/ZW8+jWccun2+XLX7uSML8oGVwCQSOvFcYmmPa35QHd5KhycfiOlezHCzowi3tJaa
9m1+hn9apVW4Q3jvv2T/U6DStabUBeFlRPLt8fKnTDoMY9z1/GvSofG1vrPwc0jRIooLfUb
rUWgEskrKkg+afHPG4s0SjHXK9DnPnGj6Pv8MancyFdyxxg4zk7nBrJ1K+aRbW4k+fyXKSI
RwQehx9Bj8BWtOv7KTbV7q3+ZySw6qpJaWd1620OiUya5qmoQC3minacRtE8ZVomV+VIODk
YxzXUan4AvfDfixtMdQtxdlJsMdqqzfMUznkjPOO4I6g1dh8XyeOdSOozbDdXTxLeTKP+Pg
gA+d0+8VAz6n5upNdZJ4Y/wCEo0/yoXVHLmW3ddxzKCMN09j68Vp7OCTUdez8vQ5Z4momub
Tut9dOpz/xe8CX6utgskJ8+SFIxHJuVwFAOCcYIZscgdeOKr6l+z22na1bWNzdfvT9njYQr
nLOFY5J443bePTNejahoaeLPD1ul5PHZXYGJ1ll8treUcDlgMfTPOcd6itPGunX/wAYL0Xt
2JX027nZdh8w3KQBm3A/d6J1zzisXCO5ksTVtaPQ5L9pHxFp3hm3ttGsY47eJMy4HWRUC7V
P4sB9VGa8yvb+58VeF4/tLKytbMoK8FSDtx+IBP1NZvxh1y51+/stQuTIXuWlml3fxeZIW4
9uKv2QC+DP3TAtEhIxjGVyDn8B+tbyqOT5Hskb0qCp04zWrbOT8L6isd1NGAB5y794HPOeP
1r2vw54zb4efs9f2FbKrWslz/bs8/8AE04REjTGeNrhfrgnjv4dHpJt9OkumOA4OGWQgoc4
+6ODz79+leyW+v6p4w8E+ErCTwnY+H7XUE+wjULUSMmqYK5dkeR1EnyuDtCqCSduenm80o6
HsTSk7rY+sP8Agkh44ksfBmuWNwQ39rSCa3LcsgtoZ5OPqzj8vfnzn9tj4UN4Y+Jltd21v9
ntLoSIspY5Zlkzg8DlPM8vjP8Aqh3zXQ/spQr8JPDkGrxGWziFzLJDGW3MkIiYY7ZIWID3L
+9ekftfaRpvhj4KWQ12+t7rUoLieeJywZ3Ml9dYUHjnbsYjsc1s4c1G/Z/1+p4Up+zxnOvt
f1/kfPHgLxEn/CN6na3LXG7w+jXtvPFIfvSoVIxyB86/jvPtXzz8VV8vTdITJb7Msitznlj
kfpj86+hp/CskXwuvNYhtphDe3iaZLcBDswjbmBOMckpz7e9fO3jO6eS8/ernZIX2n16f4f
lRFR9gzuw8v9ouv60/4I74Zzpe+IrMLF5u8+XwSPlIGD9QQCPpX0T8Y/Fz+Evh9pGjW88bA
6qtzdqq5zKxdo0znGFi2A4HJPtXjn7Kn7QWv/s5+Jdcv9Dtorx9Ss206WCa4kiEsbsDgeXL
GzcjkfMACcrXXeAfhd41+PdjNr1rFYW+iaXqkbMm84klUKzgEnjCOPYk9q5rt+7Y75xSlzS
2R+nGkftQ3vwV8c/DjRLG3mkurDw+xutkh/e2Xm+SYTjsrQs2cY9uc17v8U/h/N8Rvi94A0
zVHP8AZBa4uIlfdsciJXhjlA6jjBHXEn4H83vhz8YNTl/bU0Kwt/tNxPd6dYaNtLEeVGXj8
4HjkMxcnI43k8EV+xnwh1G88deG9Nmkt2ghiAgBVvNKtEzRN0k3Dhe4GQx69a5MZUaakfLy
oujJRW7V/wAT86v2t/hMdZ/bN1rRLiG2OnaPpiSRxow8phKhddo+XgEv1x9zrXC/s5/s8XF
jPqesX97ANP1TT7vTYhENxjm8oyhn5wASq9+p+gr6o/4Ky6F/wqX9or4cXxT7PbeLbObRJp
lWQCVFcAYPC5AmYdcjcDtOOfnL4A/Ga28O/Fq3+H2tSQWX2y/uILMgZjguUkmjjtpAT0kYR
ruJ+XHfNKSairdjtUqnstDpfFGnD4leDNI8SxujR2ljbK0bfKwkjdl4OM8JJ1/+tXE6B48v
bK/f7FKIhYwNO0Usu2Nm+4NykLvyrdM9z61oL4yuk0KLwrotrPPapGlp+7G4tdSvAsahjk/
dHTPU/jWLq/wl8SQeMk8PXVhcNrqwfv7VoisgMSlzlSMj5U5+lYXVnE6qHMoO/c7ay+LH/C
e+LbWx08ra2V6RHc25HlnKxKV+Ulj95vbsOvNeww+Cdd8EfthfDjTtKQXUstraB54lEBa2l
wbjaNzDYimVGOecNkDIrwX9lLwDdav8QNU1WaxjngTSrhIotwVhKUChgCfcfMeOfbFfXOlf
EK/uPjnYeINDtrSQf2Jf6VFPEnmpGsckUqoScBWDBuMfnivKxStNJbWOOrKMZWLv7OOlNF8
JNaubkSX1zpsslknnu2BFCf3gHPT5mGB3B614t4q8X3Op+L5rJPMjS2mmbys+SIhII5CJTw
eqnB/2c8kmvoT9iDwXqtn8PfE0l3qUCwMHiZBEEd5zAvmTSYAwzY+Y5zmoPBnwY0mfWfE8u
pf2NBdXDRXEFzKrHz1dpMhQQQADCMn3x2px5Izvc5Zvrb0PlLxB44hk8La87iO3nmmt7NJW
l3PM29ScjrkbRk9iRxXzv4tkcSxeaivKs8c0g2/PJsOWU55wePzNfefjj4M+G7a8uhbvA8t
3fvcSwb1Xe4kCxspIOO/sd34184ePP2ZPLHii/U3cDaLPGI4Z4tmY5QpVst1Jyv4bs+3q4R
q10dNPHw5OWXTT+vnc85+F/i27u/C+taTHc3Fuk+8CQfeuFBAy2DgnH827Via58aZfh3axx
Qr5N2IWa4EZwru4ClvrsXHH9TXY/F34fTfAXxJZyta3NrZataR3cSuAQEkwpAI4yDuBHUHA
wK4rwZ8KpPjNrjG7AU6nukQswVY0Ufe564APHsOa6IQU5arcVWVKKc3sfOt/4hvPF14H/fG
CNmCrk4I59s5wCB7Y9K9GW01Pwt8D/FV/Bav5FjaafZSzgPlGuGk56YA+Rhz3xjNejeB/g/
8AC7UfGrab/aWv6jeoXNvZ2ieWLjaqkDfsc/xD+H1yB3wv21Laf4LfD0+FW8P2el2moarJb
3d1bai98zzWpARXYogAaOVJEGBuVw3Fe+nPDyUm1d9Ov4bfM4Y1VipqjThK193ZLTXq038k
zwL4afEOHwba2z3l1/ZkF3cyLNc+aVMeBtK8eikH8azvA3xJm1z4vwPufUoYUuRC+TMXTy2
II3dcDv2/WuX8fSadrGgaTZGPLpL5j7RhmYR4Y/nj8qwfC2qx+DPGGmuH8sRvGW6cK52NwR
j7pOa46toVuZu+x9LSpe0pWta+n6Hr/hXx/wCKfh7r8Wt6Jq+o6Jq0QaS1u7G4a3uIwQQ21
0IYZBIx3BNenWfxz8Z/G74M603irxLq2tR6NdQyWi314zxwBgyuUUnGW3Lk9TtUYPb039h3
9mCz/an8J6lDqWrR50HRrvU7ZbmPbv8AJeOOKNZVjc7WadWOVJI4AGN1cjofwfitPE+t+BI
5beS3v5BHY3rh4oz++wGKsN20OMjjJXkCiUadSPOnd/ieZ9ZnSnKhJW2vbZ2/E8W0YXWna6
93JEfNjj8ydQAfvYzwB93B9OjCmW/giTVbqTyvMggw/mzAfOQTlkTJ4Vc498df4RS+NcGrf
D7xu1vI32fU9PkMDyxYYSYRVxn+IAqy+nX3qHW/ihrWu6AbHzPJ0/IZ4IcgBlBHBzx1P5D0
rHl0O5czSkup9J/DnwRF4C+Gnh6ax1B5ILu/nJm+VftCmOPaSM43IVkXdgHbIAeDiuM+J3x
S1TS/Gks1td5KQ+RuKjcTghse3P6U3wB4wksv2VvDltc7EWHV70W9wjl5VIERZXXspDLgjk
mM+lcJouh3fxC8eW+l2fz3F/MI4933Vz1Y+wHJ9hXPi7SqtpW0WnyIwcGoN1HezevzO48Ha
XrnxQS5uvJhgtFxC7xLsWTpxhBgn7vbJLd+a7H4hfA3V/g34XGqXn+gr9n+0SssgDRqDheh
zk4wB19q948L/D/S/hF8NozNgR28YW2G/wCeWUYLSkYxx1+re1fO37c/x4f4ialbeHbOYGG
zdZrwxsNrvj5Yto4Cop6ep9RmhRUYmFOtKtV5YL3TiL/4jal458BzW/8AaF9e2EUsRNvNcM
/lsHAGFJ75POK4GePhi+VbGDu4611emaTY+E/C08zl7i/eMOsa8IiZHzNjqM4wO5+lUfB+u
aHp8ySavbTapqExK2enAH/SCSApY/wJz1wSSMAcllcIuTsjslUhSi5dDmNM8Danr8gu4cwW
AYq07DCn8fzHueBk10PgTwfBfyatrWp/bLbQNMRt62KCRwvCsqFmCtJ8xYxgk8muX+JXxrb
x28KQujaWJ9sVlbqYLWAd9g6k4AGWycBck10qRadpXw71m7sbmWwCwx3+liSXLzyQXVwy5O
MBghjYg4P3VHUV0qPs9U9TKKliVar7qXTqcb8Tv2nodE1y4sfh/ZvoYW6cR6nJh7ySIn5Oe
RGxBJYKTjOAeK8u8baxcw+Iri5kmeS+nVhPLI28yCSLaxJPUkM3PXmsGadZ74N/EzgtnoMn
nmoPG1zNJ4iuYN3IbACnI6DvXO3dHq0cNClJKC6f5H9AP/BsZJa+F/8Agmb4qmuGZhJ4/u5
32jO0HTdOx/KvsLxV8eP+En8UWHhLT7GaefUpvKSWUBo1GDluCMYHPXt07V8C/wDBvb8Uz4
G/4Jx67bunmmTxxNG64/hOm2I/TH6V97/CrwRHoPhbUvG8htreWWJ/Imucxx20SkF3ZuvC7
j77AO9fKYuK9tOUu541Rc03KRD+0wby58MeJfCHhuDWbi606zVNQmskEiRtIwVhyGEjgYO0
DgN+Xltr4L8S/syfDw+NvDeuXuo388K+TdNpqy27OJAPs9xEpG0M5IZ42Rlz0bGK+hP2T/i
zZ/tFeAr7XovscKX9xIvlQsNsHfY3HJGec9Tmtz9pr4MXHxF/ZuvPC+kz6w6XcEcNw9nNC0
8yq4ZgsUg2EkLgAYPzdVxkYxlyvkfzNIRa9Dwv9nD/AIKweCPHfw+TRPiHfJF4uWOaLWhHY
vFBalGcENGdxRgB0y2cZzzivy2/bR+Efgu3/bIsfGPgG40XX/Afi2cXMk0Akhgs5GY7i6xn
OFJXOOc8kc19o/Fz/gmTp3hzxHcpr2ltqPhJIFiuNQt7ubStU023aJpfNuJypiKRqoBUpuX
auDhgtUfhZ+zpa/smyRfCqLQ9B8V+DPGPmanb6xqDbUtYWaRGhiZT++lGEkG5WWXJ+VRgr1
wcIu8ToU4p3R9z6J8Sf7D+FEWra9qGmzpoekpJqVwkrzRqvkYMjhlDkkjHTJ6nmvwL/aI+N
Gia98VfFOp6RbwG3vdTkZWiJ8t1JOcZAJ9eQOo4r9Hv+Cn/AO0v4L/Ze/YsX4TeGntp/Fvi
WMtepp940X9no0hkYnczN9/I2ZPBPABxX4q6hqE9vqEoabeu75j6+/1/CnhKVryXUeGha8u
56L/wsZP+fd/zorzr/hMR/eP5UV18sux1mH8Wv2evH37KPiqB9Vs7jTfN+ez1Wyk86yvV65
jmX5W/3Thh3Ar174Cft9jSjDp3jG33pwBqMA+72+cdq+qvDniny9Jn0m/tbTWdC1FAl1pt/
GJ7S5Huh4z3BGCCAQc15T8X/wDgnfpXxB8O6lJ8Kby30W81CdbiXwzq0i+W5UHi0vH5Uc/6
uU4OT+84Arq9rGatU+8hza3PfPAHibSvF3hsX2i3lvf2zoG3RODgf0rWk1Zyu0PjdgMfQel
fmDpniHx/+yJ4/ubAf2t4f1O1YfadOvImjR/XKHgg44ZeD1BNfUXwQ/4KGaJ47jh03xFCui
6sw2K+f9Hc+xPrWVShKOq1RPLfVH0tc3aXaP5bAbSOB/EfesTxR4yh8P2TXF/dw29rEPmkm
fao/E14R8cf28vDfwlgmtdLuE1zVn6RwnMSN6lv6D9K+P8A4q/Hvxb8dr4ya1qMqWYYtFaR
HbHGPpRTw8pa9ClT6s+xPGf7YWveIPhv4z1f4Z2Dala+BoYZdZ1RwfLtPOMoi2r3z5UnJxj
b0r4U8cfE3xJ8ZvFK3/iPVrzU7qdx/rZCQvoAK+5/+CcemQJ/wST/AG6zGCjR6Z4SLkY6lt
cyAfQ4X8q/P7RpFt9Wtmf7qyKWznpn25rupUoxehrT62PSPBury6Dot5IsaohCQzBATjnO8
dOu3kY/rSv9uuJX8m3cqXyrPwu3OevC9On0qVPiVBZafssbNVkMxbcECZTGNueWPXPJ4/E1
yWt/Ee/F64QpHuA+bqcemSa9LnilucipTlJux3+gaR9sE9ve3Qggf5X2fOy4PUDIU/8AfXe
uXuni0XVr6ESCb5/LDqAdyjA5wSB+ZxzXOaT4ku729HnTuyLmVh0B25bnH0qOxvWmOXY5LE
nvmm66drCjhJK92dnB4ixZanHHvAeHO3HXa6GuelvvNn8rtIpUe7Dkf596rQaubW53AZyCr
A9wRg1V1I+VMhU8YyprCUmzop0lE7rwJ8SYPDXhsxmz866iJw8kvy9CB8uM8fXsK29K+OOt
TCxjtZfsXlkkfZkwwPPIY5b+LjmvMLZ9ySjOFc7iMd8Cuv8ABdgDcQvPlYFj3YxzL6fhxW9
Ob2OWtQgrya1O2bU7nxb4q068vpLi4cRxNJO7ZZsE5/pnFTfD+/Gv+PZgypE2pecrvnLt5q
shyQc/x1n+H9btbecPdP5EcJKR5OM9+B+P6VS8C6gmi+LGvpA+IoJNq8nAAJ4H4VpCaU1c5
alJuDt2OV+JF++ua1dTvHHBH9pkURR8LF82UUdyAvH/AAGofCOsiziuo3J8kIJCMZzkgfrk
Vn+JppNTvZMPuWWcyZyec5IP61EsctvcwLNE6RvEpztxuBPGPy/SpqTfPzHZTpL2SiXNYX7
PPHbrue3lbejY++D0/n/47Xp3wFsf7X8UaXIttmKKaYLIIiQXH+qUHHLMwAA/2q8zuVcrKx
DDax8sbiAhrqfhL4rHg3WNLudOkae+s3E0vnxr9miEbBlbOTkbgnBXkjHesH8Rq1eGh9Vft
q+ILL4d6BoGhaW88Uk0cckm63MLrg7mTy25DZ2swI6TbcEDJn/a6gn8Zfs72fiRzcTWvmWc
6McK0ImtYpgzDPILTkcA8jPAHPin7Sfi3VPGus+FzePD9sEZBUKIlhLuNo+gAXk56da9gm8
UXV58HLjwXLJb6nZaXfXOlpcCJAs8cMca7s7gWGZZNpzkLsGMDA1bXs5WPHqU3CVOXY8+8W
3TD9nbQL+1vbiS0dglxas4/czNLcOe+c4VTnHQjOeleG6tMmuXJkRiWdAql12lgAAGx09j7
g811PxC8U3vhfwDa6TcFVltrvDID/rNhdN35MefZfWuKvdRa4vrVowscFjbooGAAQ5L5+u5
3/Smrx5YSOulF2lOL6sZB4U/tLSxdPazARM7GVQQnBycce2Otfff7BH9mwfsuT6YiI2ptO9
/NIRyofaFX2ykan8fbn4L8LXZnuMTNObSS42NgHZ85bIHbJznH1r6g/Zh+JB8NfD6700I0V
/qYk1FZUJDhTHISuQfu4SNB6Yk9KhNRd0a4nmlBrszD8SeNdQ8Eftz22pwSyW02n77l5Gj+
9i3aX5hnBG7rn06V+qf/BOz4v6l4u8Eade6nOt0LqG2ncMswXzGjPmfLFgZJwevNfj58R/F
LeIviR/bErWqy6tJc27MDlIouI2YfN02s361+2P/AATm8E6X4E+CXh23ur65dRpdks4tXaP
zJEgjRj8pB5IJPPfnOa8bMdYp+Zx46yiu9j0r/gq78JrX48/sqJpeYrO+sr631bS7rYW2XU
RZQGychSjMpI6F196/Izx7b62Pj/r5v7VYPEcGqXGpv5UbR7WkLzhxuxhSX3A9cMvtX6v/A
LenjDUdR0XQNE0Wa7tLF7gJcyJchTMW27Y92PlHJY9TxwR3+GrDwqvjD9pf4u2t/ZWsd9a6
Na29izDJRrVY4CqMOWzFG3PfAPfNNVOWCv2MMLV0fVf5tIwtHSb4UfCjw74q04RSX3220vJ
ftEYlVyYmXYwI+6RwR3z64x92/sU+JdI/aN/aX0LxHfaPZW2uy6Rc3F6yyuUYNbeXlUkLkE
+Zg/MQR156+S/Dz/gmp4g/ac/Zpt7fwzf2VpqmjPB9qN4WEErqi4QMoJGEc8EHJB9K9K/Yv
/Zz8V/s6/th6FB4tSysks9NkhjmtrsSw3CsjAjOOMFeVIyPlPeuOriKbjJXOjkd4zfc4D9h
74WTJ4x1u9kg2nTLMW/mgsN0ryoX6D/ZA6envXfSeDLnSvizrmtR3mq6rqmtM5uDfSvceUR
GFVYjhflHyjknAHXjFe4/APwpp3hPxd8QYnnitLeTVJpLQiRE3RtIxXbuIU/d9e9Ta4H0fW
oL2xu579TGVkt7W9tSjtxgluQDgt6HjrXmVMRd6HNVi2tzjvg1pl74c+D3iCKPTI/td21wW
eJTjfsxlucKemPpS+BvhdZQeENPm1PxLq0Oovbsxg85Q0mGdgSu3A/1h9u9X9J8TLdWl80N
1cpM1yQczIVBI79d3J5waseHLiwtvD9vCsEN7dhVWR5L1pCu7k5znBJzTpKV27HnVJQcbdv
66HkereAo/sF7dS3UstxdOxjQyIXkKHhuF6fKB0xxxzXnN9bxfFXxJrum2yXMifYYtM1OZQ
Nn2hC0iALnJwjplsHORx1r0f8AbN1ST4deDIb/AE7yLZLecSTxwxbpJTnITzDwAQGyCO4rx
v4H6j4wk0rVtZsdG3Lq1yb35rjOcRoi89ckICcZHJNfSYaPLC9zwsS5K9tv1PDNf8DWd3f6
z4UsZv8AhKJdP8ya2ubojbCw8t0iUIxDHfIwZjj6DkV84fBj4yap4X0jxFqgKz3GneckcQk
wArxlGYf7pIwPSvpb9lj4X+IvDn7UVz4g/s+9Oh+VLH5X2gSStK5G0MducABmPqQBjrj55v
Ph/catL45udLs2sGe/vLa3DoyrMokYBycYHJXPpmu+jSvJU1voetRxCtNVXfRM8s8PftIal
o/jGz1S2As9QsnjmiZcY3lw2D+J6Gvafjv8RIP2h/hXdaVDoep/2hiC+srhQsscn2cSlA5J
BLfZfMj3ckm3ReS1fKWqm10jx1Gb24EVjaytJKySfMdqNsHGepC5x69R1r658Q/tG6b4g+C
uh2vgW1Wxg8MO1jNqUMkq3FxBKxnRiC+OJEPVRjIwAcsdsVV56yu9j6KhhEqK5I+89b9v67
Hw94x8S22lX6RgCSZJ5GIPYFAOwxjPNcfpiz+IfE1nHw01xPGowM55AFdn8WfDDzzf2rCik
bSJURSxGSxJ6Y46fQCs79nW2TW/izo4IylvOszdeApySQPpXPVn7Wo2up7dGHs4K/Q/Rr9l
Dxdf/BaHV9M0L7Qdc1Kzm0jS7NJ0jimnuYYo4lYEYZFmKybcjmFfpXh3jzxjefDP4yalayK
IrvwtNHb3bxsZA6jEcsgbPzZdBID/ALXbmtvx/f3nhHQ77xBPKbG50KB7iFiuDLcux2Lg91
Q7iD0C89a+fP2cfGM3j3xrrEevXlxfT6sWDTSnfI+9/mJJ6/MdxPU5Y9Tmt6Vo1rLqjyMTh
5ewlWeqev3af5nvH7VfguPx/wDGW1u/+PiXVNJs71BAud7FCr4Hu6Mfxqxov7MF3f8AwEl1
zSNBvtQezvrmHUJRGcC3MceGUdwGDg7c46n1rG8Z3t5dfDXwlrcMsttc6M0uiSshKTiMM4Q
5BwRtDAgHrn14/SD4MaH4a+FvwO0DRNLnn1Gygg81b+5Ai+1+YWlMhQdM7jheoUKMkiomrH
kVMW6FKKWr/wAj4E+BHwx1jWPBR0pvDQ1DR7X97LObtIbjIMxVo0Lgk7pMH5WBGehwR2fw2
8AReAfGkWoxeH9auiwYCFHijcrk/wAe0kcgc47H1rtvhv4bsfhL8b/FGgp5t6sg+02MMMka
703I68uVX5Y2PcfdNaXjLxHbRa9HJdaZrcB2kBlhW7CAj+7B5hx1zn05xTre9JSfZFxxGrj
HZ6/fqcb8UPif4ou/Dref4S1Kyt0RlAgtfPyCfly+CRtPOeCe/evm6T4U3uoTS3THVhdmQu
4ntJMkseegPJNfTXimXT9W0SeC3N800oYbJNPuFQgcA72jAHT1HOBXPeK/h5bNo3l3sEcxi
hWVJSQyuucNtz0bPXGPvDtWUoX3OqhVUFaOhzHg34dWd3pRbWn012tbYz7WmkWSYhQFiIwB
y5XjrjPpz8ufFnW7qx/aB1W5iP2c2kkbwCIYEQVF2gD2AwPpXvvxB8XW3wsidIoQsk9sRHn
LGNyRggnn5QPzzXz9+0ZJG+r2fiGHf5N1EkMy4wVIUbST6n+lRTfK9TooU5Obb2exzds7WE
2monzbJfMUE8cREZ468/y7Vn694rEVpeRw8TXG2Jcc5A65H41x+r6/PqWo+cskgMXEWDjaP
arEfiOC2gz5JWeTAy5PI4zV+0voej9Vs1J6sp6hYS6W4kuEAGNwRm5f0rJe5k1DUzMxxJIx
YkcBaXVtRk1S8MkjFieBz2qK0gM9wFX5fesG9dDvinb3tz9sf+CMc0OgfsPMz5K3XjAsFC5
LZ060GcD6V+p37Qh0vw3+xtrE8qW5hg0kwXFs7HDNNGEXPOCB5wPPAOCelflr/wAEuNJTTP
2ENJKGR5ZPEsUoJ6q32C1B6jjpx14+tfXP/BVTUdZ8M/s+315p9xfPaWUWk3l5asSLdsrIn
mIcfNyihlJA+RD1r5vFLmra9/8AI8Ll988dsv2hZ/2eNZtvD2k6kNHtLQx/2tbwQnzhcsFC
7VGA4OUOF+9yQR1r6T/4Jv8A7TfxG+JnjrxF/bM/9s+HtIht4W1G4iWJ7l1EuTEkZ2MWITJ
6cnAGMD8UvGXxi1m58cR3Ut1I88MJCpE2CBuaRiWHU75JM9896+oP2K/+Cv1/+zlqN3oieG
NI/sW4uQ4LRv5+AGKs0m4gncAScdWzzV1KV4+6tTolSsrx3P0h/a1/ZJ+KfxOn8U6j4e+Me
j6Zpfi60h0/W11TTIniWLH3QH3LHEgyFRcsxlOWLZZvh/8AaC/bC0n9k79mnT/Advrui+P/
AB5o7yWD60Yy4tgrzcRMxPCurIHGDgAcqAK4T/gpz/wVy1z9pb4VWWiaQo0a082KWR7eXa8
zopxnnkA4x7ivzxOvTX2n77iVnyTu3MSTyT/X9adKjJq8xxptq8zX8cfES/8AHOv3Gqale3
N3czNvLzyl3H/AjzXCXN/5k52tw55561NquoC5crH8vHWs3lH7ZHpXpU4JHSkWsS+qUVD9r
k/uj86K0KPvTRLZpljTOSOBz3rtrNTZokT8jHOD0rgfCaMLN5JCdy/Ltz3HU112katE8aj/
AIE3Od1cJB0njDR/D/xg8Ix6J460O38TaPArLbTS/LfabuHJt5x86djjJUkDKkDFfAv7a/7
L/h79nbUtPOia/Lrmla2xeD7VD5V7YBcho5FHySdiHUrnn5R3+47q/ENuypKDg52k9K+Qv+
Chet27+IdANzAZgkMoiAbAV88E+o9q3w7alZbEKNndHy9a26PIxPLE53MTVyJCWYjbjuPSo
nkknvjIVjDO2/agG0d+AOK1PEFrBo2pBLa8ivo5Ykk3oMbCwyUI9QeK9EuTu7H3D/wTikI/
4JJ/t6bT103wiCQevz65X55JjcnGCDyfWv0X/wCCeTwD/gkt+3m0EcpzpHhHer4BV92uZ/D
PSvzjtL794PlzxjntUrc0o66+h04YraRKWCrgng+prJ8QWyw3S7Tu3LnOauW04uoRtxkADL
EDniqmuSu0se7bwvG0cVrJlxVmR2gMdrcP/sBR+JH9M0yB8GlDbLHbj/WSZz9B/wDZGmJwa
Vy7EyzEPTmfegHXk/0qNRxUiAyv0PT+EU9xWNbRbYXG/dyCScg9/eun/tQWcXmyfcSPC9vp
iuPgtpbPEqkKc7MEjJ/Dmugh0x/EF3b2ueS6Kyo27qefpgf1reErI5KsLu72KWsam9zNCeQ
CgkUA5xn+vHWp/D2sSWeqxl/Olg3FXj7Op6r7ZzWzrmiWVnfFY1wsYCqDIDn9azLOCOG/dg
78EZUjOKn1JuraGh4n8KQaffLHFDI1ncwiS3YNhogScZ4w2BxWLDfJO5eRfLHmKIkA+ROB6
84wPX1rtfiDqcNt4K0i+hmtpPOV7OWDzR58LYIDFf7rY4x0xzjIz5ldO/2fZ6nBx6e1Vzcr
ugiueKTL2pE39gdjZKHjPV63vh1aO+vWGnFDFHvW5uz1345UH2AIOPU+wqt8NPDFxrmuWsU
cH2gGVMKDxkkAZ9q2dRv28NeKXitisri6CzSFcCRuRgDsoHSo/vMvf3EejeM4Lj4g/ESwSy
PyxTW+nWyhOcsY4wQvruOePfpXU6B8P5vAizaSt1O2L3znm37drlF37cdVwFHP86t/s+/DP
xNf6nbavbaU6KkjzJfTuFRXKsMom3O4HcAxyBz0OCN3xtb65qvixf7PihkhtQto2922bFUK
dpZV3k47DJznHNc/NLnstjhxNWKh7NPU+Z/2lbVk+JrrE07faokkKnLHcAE98/d/WuQg1eb
T7a9WRR5qKkfP8OP619heNfgB/wAI/eeHdeuZLSSP97bSRGA7iXXKZJH+y3518lfEfw02g+
Mr/Tl/5ZXBw3UFADhvyxWrkuayZ0YKrGpSSNTw3rM9loEdst1MbC4mjnuId5VHdc4JHqMnB
969E/Z+v73WfG13aQMu6TTjHAXlKpAEdSvPJxjI7/fJPevNtMuI/JtJZLVriGFQSnn+Xu44
6A855/rXYfBS1juvGoupb2Wz8gl0Fu22TJBG4ZzwCefUGt52tdGbbaZV+Imjah4T16Wz1O0
PnaYrCSMkEMSSxwRnPfkV+xH/AAR5+O3iL4/fDjxHHeadDFDo95BEtwFKs80sIkaNgflGwB
Dxj744Nfmh+1d8Jtc8Sa34KvZCZpPEkNvZJKi4V5Yt25hwOD5isCT/AHvSv1w/ZS8O6x4C+
FGgW3wx0rQtCtboQTXb39pIsT7baON3KRFC8zFQS7sOmCDkY8HMZrnjSl1u/S1v8zHHOMsJ
zrfb/P8AI+lfGXwubVNE0ifVLeO5CNhTJCJmSMBAcbVyM455H3j7EfMP7Kf7KH/C0v2hvF3
jD7KbjSbG2vXEgLKDI8UgjXgccknB4wuK+5I9LfVfCdlK2tQSR2SlZ7Q2aOZ2IBPzF8AY28
bSevPp83fsj/FZ0+MnjTw3pesSWOn3NpdSTaa6RhJXQ4V9+0t8oZ8KrAHfk9K48TUdko7dT
iwi5E0/0PZf2R/DkOpeGtesLYXWnwQXm5JY23+Z+7j+9kjnn9DV/wARfDtrP4rWJvdRuBCb
d3ic4BBywwDnjNeb/C7TNbvfAfiG10HVNS02K7nmiuLnT4Wa7tWZB88QCP8AP3HynkDA9ep
b4eXl94Zsl1HxD48nNjKYkvVWZdUmDGRsOTEr7Rkj7g4Veccn5SblKvy9vU9RQhLWx1PgX9
m6TxBf6rM125ha5IXMpJZcnH0res/gCPCSLDBYQjzTvlxulLcAc5/pXY+Cz/ZPhuQ3emeMr
jT44VP2qa9FtGqKuXLeS4mbjr5iHJBwQMCuyl+PPgvR9PSOK+sYREAEiluoIffnzJB+f1rS
EoQ95yt951xwFGSu9z500P4FXF2dz2MDCGRiWUY2ybjkjcOOPf1Fa3hT4XL4e1J57mwtIo5
eFUrGN8g6EEe2Mg8nbkfdOfYtL/aV+HywOLzxToFo+/JRdYt2Ayc8bZP6VJ8YtT8EeKPDZt
L3WNKmgboPONwAfXaucj1HQgkHgkV69DFNpS3RyTymhFXufGn7e/glfGPgC4trdbUgJ5pMU
yuzsFJHGT/KuX+AGiaP4a+C9tb3Fxp80pt5GkjaaNXDDOflJBJ/r2ro/wBpub4dabpcH2e2
0hLlg8EhsNDmBXKMGAk8lcKd3GSMhgceny34z8baH8PNRtp9Ps7vVNNuYWdkkuxGYCesRDS
g9uDxnp/DmvdwdX2isz5+vRjBux0Xw48e6V4UHiHXn+wWtpYu4KujbWKghduec9vTvxXw78
cvinqc1nrcOh53auzsxaRGTHViuCevPJ5yOea7H9prxjY+O9EszaaYdL0u3usX8Ivd7BXI+
fCuWO3qf1rzT9tPw3/wov4dR6j4Rl0/UNC1NFijvYL/AM6aDfnKlcZHHc//AK/o8Go0ZSrt
2Z5dLD+0lCla7b26fNnw/wCJ2ku5L5Lh8T7ynXq3T1ruP2cPiZqvggvbJey2hwVBA4PHIbq
COMYPH5Vx2j6gl9r0PntGvlybyz5Yk/gPrV7xbbDSdSN3bGRFNxjBB6euO1c0G378tnufoM
o2XJF2atY+oP2bG8HXHj201L4g6Y58PW2Yr5tOsEl81PNkQtJblk342HJR1JB45w1e3+F/+
CV/h/wD8Q7LxV4M8T22peBhe/a4Lu3sZI9Qljee3QQmGb5HK+aMKcg4bORXx1+zNofiD40e
L7Xw7oGsaBpuszedHDJq139lgu1ZMmPeysu7g4BwSW4OcV99fs5/tR+Hvh98H9a8KeJdbFz
r3hGS51KK1sp4Wjke1NtKyF3IjwPIcb1kx8udrbQK86reEuWD3Np1FNXm9VZPbbXX1Xf7z5
W/4KL/ABCtvix+0XP4N8KxT2+mC9ngjhT5ndmZv3j8Dc7sR9FVB2zXg/hzwMvwr+L6Wqss8
NpLHFIz/wDLUkDccZPBNe6/sJeA28efFPV/iL4hEnkWwke2nfCq8xII6/3Qc8Y+6K6T9kfw
B8PviJ42+J+q+MbK01FNJge7tGvp7i2s7Rg2FdpYJRIScfKgRyx9M16iSUY1H1Z5eJxKj7S
k9Ywjb59vkj1f4pfs3b/Cfhi8Om+Tp3kreJZWijybh2AJ3Db1z15PQH2rq7f4I+P9c8A2t+
1xE0NzHv2KkrEAjPzHIHHTAFdD4g+MHhz4rfsbaXL4asZLeewK20MySMiybQQ3DOWAB5GW3
cDNcz4e/bEh8MfDyHTv7NkupIZXRpp751Yk5PTHrnHbnrxWTnNNpdz4ui6s6ai90zyfxt8D
NT8HfFyzi1O9eC+1Db5UyozfKeCq5f3YcHtxWxrnwwfQPEEcVz4llnyoIaHTioHHUfvSQce
/pxVP4x/tG/8ACaa7oN9F4c0uZtIlLAyySSseRxwBxkE1eb41arrmrRPH4R0KNZRlmkiuNr
fn/SnzSR6SVSycv0G+OfEE1rp7Q+dqFyi52SNaoNw798eoHT9awF8U/wBqRpZzwax5bkfeR
Aq8HkcZB57etbniT4z67plvPDBpGhWz4+bZBKMD2zWVN8avEt99lQ/YFIIAxbk8enJ6U7tm
sb9jivEvwr0XUNXl+02urzTxgeV50/mqoPOR8vTOeucc15D+0B4Dig+FetLHb3MZt0jkUzc
ltr9uAK988QfGBfiJGup+G5PNtUTyJmuNLtjJFMMF4+Q3AIHPfrXmvxG8W3+reD/E9pdThI
/7OcOn2a3iHrj5VB9KS1id9GpUjNc3Q+RPCnhG51a+zszGo3Ej09KyPGFwtxrU/lqEjibYo
HQ44Ne+TWkXww8CofIX+0b9DHDGzcSA9HI4IUZB9zjsOPn69t3a9lEjc5JJI796zmraHs4W
u6zcunQi0/U20uO5AijlS7gMDb1BKZZWyvoQVHPpkd6Swt5TLv2SBcZ3BOMdf6VGj4Q0+1u
JfK8sSMIiclQ2AfwrM7vU/av9irXbf4Z/sB6ESDBJeanBeHzCcux0+25GecfL/hxX3v8AFX
xNo3xu/Zj1bwzrdyUXV9AEttcR48xoGiK7kXnzGjlV8pg8FcjDYr86PDWmJZ/8E/vAG9thd
bOZOcHB0+E8/jmvVvg/8bZ7f4PHW2mu520Wz/s2Sa3kLSaVlxtlRSdo6RcY5ZBnOSD4OIpc
0rrueHKnzLmXc/Njxass3i+5SQpcSQzyLJMhyJQGzu9MHr+NVdTjiTVVnjIBmbCqDyOOv86
6D4t6dBp/j+7t7J0NtcO81s8Z4eN2LL2Azzg8D7vQVxlyB5hzzIgxt746cVqdxleMryW/JB
+URc7ewI5yK5WJ22Ou5m9AeK6HxPcBWdehHBwc8VzDuY1LDPzHjHpXXS+EaFkTyLblec9ap
+Zhlbsc5p4dp0xyR6Gpre134B+XFbbbleo3zD6j8qKm+y/SilcD7jtrl7dwgULjBPP3vrVg
aqLO43jau48gdPwrMa/Edv5h2swwGOenasjUNQ+2zKI3bbnFcJJ2Oo60oi8xGUnO3Ht618q
/t/Mzax4f3Z5VyBXtr6+bSXc59se9fP37buuHVdU0DkblR+QfetqH8RDjueO6VqKWllLH5Q
a4aRGimGQ0WCc4Oe/H5VZvbOJ2QpvztG4MMYbuKz0VEVWjZg6gMxbucjp/ntVz+0/tMjNIS
zsc7j/Ea9IiS1uj7o/4Jxlz/wAEkP29eAcaZ4SHXGBnXORX5yW0mbhfr09K/SD/AIJtyfaP
+CSP7fB24/4lnhLr/v63X5ym12XKMOAW6elT1N6W7+RetJ/ImBIyM8g96lv7o3c3oo6DPSo
lhPWrFrp5uVdsMVjXLEDp6VeprpuQvLvRF6BAR9ec0qjFWbe3h/iWX2w4/wAK0bS4021Ubt
PaY9CXuDz+AAp2J50jOtURQWZGf0HQUoJnkG1VTnHHFd/4f1fw+bH5vCNhM68GSW6uCT9AJ
AP0qe31uyEv+jeH9Lt9p+X5XcD/AL6JrRQZzuvZ7M4S8gdHjXKncem7Ndb8INHkvfEU0pQO
IomONpx1A64963rPxpJBKu3TdGZgQB5loj/zrsPA3xW1DR9SHkWmhQC5ISRU0+FQ4z3wO3X
8KvkZz1K75bJHAap4auL++lSK3uZJN5IWKFm4HUjrS+H/AIReI9ZnzaaJr1xg/wDLOzlP06
LXr+s/F/X9MjbyNZms1Zj8tudgxz0wKo6T8YvEE9tx4j1OTdy2ZWOT9KfIzB15W0X9fceW/
EjwLdeFLaK2vLe5s75JNs8c4IlhyqkEg9OHBHHcH0riOtr8nTP3iPmI9K9Z+Kl5LrWprcXt
xJI3lB5ZG+/MxAOR9FwuT/c9q4RNRsdP01VhswWD8Gd95Ixnp0p1I8r5TbD1HKCkz2H9i/w
3b2Grvr+omCK3s4naFZFXdI6gEEAkdP5mvOvi3btN8SXkiEYlvrhZ3CkbQ7cnGD0J5/8ArV
2mj+OYrXw8lrJN5MahI45EXG0EAqOB3z0rhNR1VfEvjCGYOGaGQKjuBiXb+HHaoqtctkFBS
9o5s+4vg3JbfED4VafcWvijSvDcmkweTI9zJJH5nmO7HYUDs2NoBzjHHXrXHfE/Q9Ps2guY
vijoFzciUKSn2p5EGD/ehAIz7+lcGCNN8EIsAijg3mSNFGNgIBx06jOetefa8xht+DyX4OM
81lGKk+Zs8ydJuo2trnr3jrX7fWvhXqNh/wALGtdSvJbbMNvFp3LvuwAXcjHBPIHrXyPd2q
WviGSF5XZIGdQByTjoK9R0IvE0j7lJwAMDGPzryrxRFPp+v3WWIYyZytaWjFaandgoNNx6F
rw8y/ZF+0uWWL5EXOADXp/wPs/7Z8fKYk3Xd2CIzn5YwCCSfwGPzrzHRklk0VxkEcnoMmtL
w9rO3RJlS4khmEbxvtzvP3doA7jI59mPpSlK0TodLnk7M+zvjN8TvDNu3w48M6PO1y3hx7S
7uFt5AyhdpXAfJG85bGK+qdM/4KPXHhvwyP7C8LrBJbIBFGzbymPQGQZPHpycV+YX7M+l2+
ofE/RLK1aZzNPE07PAHzhhnCnIPT8zX7l/s+fAPwDYS6c03h2B5tqF5Gg2b2GMnGOMkZ9K8
nF1Kalecbnn4vDKKjTufMQ/4LD/ABYjtStr4d0144j+8RbPbIzhjj5t7g8dcDv+XHeFP23P
iz4N8a3HjnwxpD6fr11FIrwpal1Cy/eAG3P6V+yHwd8AeENMWcnRtOZdrFEe3Mg49CP5V4p
4ostDtPjVfhPD2mNG6vGA2nZUjzOOCMZ46/41gqtNq6pmcYRgrpn5v6f/AMFGf2p9D0i4/s
iHxX/xMJ/PuDbaVIyq/pxHxVqT9r/9p/xnIWvrDxB5snzHzdMkUknp94ACv1k+DFpBZ6XqC
Q+G2kia6BHk6RaqnCjGWfByM8YzXt3wq8MNN4qTUP7Na0iZCrhmi3s4xzhRjgfr6c1z18XR
pPSlG51UMJ7Xq/xPxb8LfEH9q3U9PNskeuQW9wrA4MUTFTwRgyj19KydY8AftPeJ+lzr8RU
4ZXv4SCfpuI/yK/og/siHULRklVnDqVbJ5xXz/wCOv2I/AM3ja71KbS764munMxJvmA3Nkn
gDPXPc1dXG/V6aqzjFR8kXVyad/ckfhZ4i/Zn/AGjtsn2zUb0+ZlmDajjn0wqnn+dVP+GeP
j9PoOZdd1BkjUYijvrySRkxxhET8MDmv228Ufsv+FxZmCCw1KIA5bOtX6YbqDhJVrwXxZ8H
dN+GnjS3urq31m608TYnhk1m9kQoc7mAeVssM5HHUD8caXEEaj5YpfccVTLKkH71vuPyru/
2TPi/rmo23m2/ji4n25by7ec/LyTjfIrevGKl1L/gnf8AFiW88+TRdRksnjEqzSXSqrrxyD
5rL0I7/jxX7Ea/8CfhrLHZ3NxoWiaiog3C4dnlkIPQ5xg8e2MfWvKviJ4I8C/DrVLuey0DT
7+wmBKJbRI7W8jDkbeCVON3OSGLAnBQD0aGZ1JOy/I56mHkux+Pn7Rn7Mnif4CeAdU1nxCj
wQQWZkgeGaN8uSAFbL5B57A15P8As9+BdF/aF09Jtb06O20+wkFvC8En2aa4fGTk5CMB3O0
HJ61+mv8AwVM8Q6F4h/Y+uNLt/C39li+vra3adoFiO3Dns5Pbj+Y7/OfwE8O6P4d+CXhSzD
2Fu9orw4WTYwIlbG8An5ipVjnBw4+tepGpOoveN6MvZ0Wl8Te/Y+TviJ+zboXhbw3rWo6TH
eTTafIjRubyJo8F9o3KGJ/X1o8V6EPFnwUsLy1sbS0njytzj/WXZVupBPAwccDmvffjl4TS
88I+IfLbTryO0lS4xHcozgLIM5UNu4XPOD0rxO41ePw34Ot/tMUe28mmiTMnzOcISNufoeP
WuyhCMm4S/rQcq1RKM07u588SafJZxrsBZZyw8oAAZBIOcntV+CK2uLDbd20Ug2kI+zcYj3
xW58TtDgtZLWeDCRzq8qfNj5ie1clpd+14yQT7VEBbLDgPk8VwSTi+V9D6SlOM4qcdmfbXw
xiPwm/4JvavdEwR3FzBdT2iyrlwZGSJByc9ieK+etHa506DVpNNQXEr2UauojVhtKb2IOfS
mfFD4/HxD8A9K0FpfOniuhHMAvHlRBtvoP4h0z0rkvCetXeoyQW+nWlw0kwEUISI5klWN+n
vyOhrpUublV+iPKVKUFUlJbyb+R+nn7AfwGXWP2CfDQ1rSvPbUtQluThmgka2YtjI3qThu4
7Y5p3if4B6Cmh3kQ0ZWn8pwH+0LvUZXod3X6+pru/gL+07o1p8L9A0XU/Emj/2pbafbRXqL
cBisywor4K8cFSMj0rlfi78ffB+lPMW14LKBtTy45Gz9Dg+g5BFOUPesj4KNXESrzlZq7b6
9zgNF+E+meFNHt5k0NHZkG9Z/myQx5GOfTIzz6ivTdB0LQ1OnSy6BYRSyxrtQQglSOuBuz+
fpx615Xe/tM+HbXw9tS/vZOp3i3l3EY6dvr+NPg/bV8O20dsixau6hQpKQyAHp280enemqZ
01ViJ62f4nZfE7R7C2iC29jBAR83mJGAST93nPsTn2+tcjeWdtcQqdt84jbL+W7MeOe3A6/
kK5vxl+1homq2HlQ2mstyRmQpH1LHvKfX/HJrlrj46xTRfu9Jvpjk4P2+EZ6f3lfH4Voo9G
b0aNVR2PPf2UdX1C41P4maHHaPHFpOqhvKicqYlZpIyfunn92PT7x60z4yam0fhvWnnglLf
ZUjZXuS/nDzY12kADpk+9J4a8e6D8J/j1rWo2Mdzf6L48k/s9zJIkb2V8HBbzQVOFJZiMev
HFJ8QNfiIuhP4fgRkYSOHeUswjkVyuMKOdhHTvWMVds9qXN7Xmto7f8E8A1/xPceKdSe7vW
zOQqgEECMDooHpg/iSa898WQ/YtXdtv38kV3loTfeJzYGRHLztCrKdwJBwuOnHHUkd+a5/4
i+FLnQp3S9Qq0TYR0YPG3cgOpKn3wTipmlayPawycXtocMOMj1pD8iduasmEOnbimyw/KOR
+VYHefq/8Q/G1l4d/Y/8AhH4fN/5Wo6hoen3iQspG9DZqDhiMcHtn9DXIfA3x5/wh3iOfTN
Ru2j0fWlWG4O4/u8EFWOMHr19ienWvbNC+E2j/ABu/Y5+H+m61Akv2XwtYtFKgw1qy2aEOG
xkEjAOOmV/Hwj46fsa+Kvg/efDWz8NNe+NE8Z/DTR/HsscjILq0a6toXmjTAAdRJIdoPO3A
yTyfNnSbbaPJpVY25ZHGfH3So/DXie50u6skEMEWLK6D5ktkDthScDfHk8NwQCMZrxgao8t
8CwDfw5A6+9fRfhzX7L43eCZPDOqxJH4lswIbR7stBI2Dn7PNnBXvgngcfWvDfG/w/ufA+s
XFrJBdQSQSMpimXbJGQcFSPUEH6jB7isDpOX8SwiSLcAc9Ccdaw7hVECtjjP1ro5mae1bd/
ePWqj6cqW2dgYHt6VtCVlYZiRWitOGA57DFSE/J71vWtmku9vK5C8Vmagi/aD1THoM5rRTu
7AVPKPoKKdgf36KoNT6va5ESMSQ4l6r6VnrMsJIThs7gM9Khu7gx8/pWdqV6PNj5KZ4Legr
kAvyxxzv5k0oREIZyEyV9xXz3+1wnmX+hyKGPmq+DjG/Bx09a9juNQW4lKeZLh8IMKSGHsK
8X/aiWSTUNGBdP9XIRu6AY5xnv/WtaH8RFR3PKQNqc8HONvORTkfJqKN+BW14h8LQaL4e0m
9i1O2vZdSjZ5LePO+0IOMN9a9IbaTsz7m/4Jr7U/wCCR/7fAVi4/srwj0GMndrefy5/Kvzw
jUtsJ7tkZ9q/Qr/gmTtP/BIr9vksobGm+EiMjod+t1+e8dw8xUE/KpO0f3c+lJblw0k/kWS
y7eN2c/hitnSdRt4PDNzGT+8J5UKMnnrn2/z1rCAzU0loUSMl0/eDIwc9+9aJtFyinoSfbB
tG0YOfTrWx4a8N3ev3saGdreNj95if0FS/Dvw2mpaqJpo1ubeHl1Gf/rV6v8JvgXrvxR8Yy
S+H7P8AtOGD5zBA48yJR6qTmtqajvI8/GYyFFO7sl1Z0PgP9knS9e0f7Rf6jqeCOPLdQW/N
TW9q3/BP5Z9ANz4f1N55UXd9luwoaT6MAMmti48VzeDWXTJ45LW4hbY8ci4ZCOxruPDXjPx
B4gsUh8PxLeT7xGzZz5RPGcDJ7+ldc/Zbs8X63Viudy0/A+O9U8LSeF9faxv7OSC5hfa6Ng
H88VuaAsT6rbrHGFzMi5kPqRX0V+2V+xd418DQafrXij7Il1fxebFNBdCQuPQrjIP4V4d4Q
8D3g1e2fzXPlOHwyLgkcj09K5br7OqO+niqdaHPGQ/xRIs0kqbIVCuQAqkg1VsFFtY/KifL
ngL0+ldLqfw61DVLZg0N0y5yTG+D69jUdt4LvooYovKl29MzuQMfWlqPmjsmcf4o0vUfEyv
O+OIBHGgUjIVCoyfyNc9beE47a8jspI/PWSPesoUnkew6Dp+efavX4PBc6ruabRU46PeLn8
jXCaaphultgS5sppLZmQ5AK5CsD3GAfrTk3K7e5dGokuWOxyHiyf7Dp1paxySqCocoenyjC
k8dcfyrP0+zknltY0j8x5ZAqoOr9P09+1afj2wa58VQ20XzsIlGAc8kk4r0z4TeF4PCqHWH
uhDfMnlQjHmeVH6DKFefX6+tZpN7HVOsqcLlnTYW0/TJhKwa4uZA8nO9U64Vcjoo9uf0qt4
pZVs4uA4D87UGTx9K7JfGK3M8Ya/1JAp/5ZLHk/8AoNM8R+LluViX7TqtwMjPmtsB/wC+WN
XGFjynVk5XaOB05f8ARn2wbScH7mTn8s/pXEeOvDs1vcGUrgOO/HK8Hj6EGvcJvFkcNjiO2
ZTxkm6lYn8zXEfE+P8AtrTDP5XRS5Jbdk4IPP0pyRrhqrU9jzbS9USw0x0lJdQBhQDWx8It
PbVPEBmOmme3wTGmRgEHOTnsOfx98Vy925XCd/KTv1J716h+z34SEt9ER5ZmaTyVLNj5tuW
P0UfzrCo7xPS0gnJdT6V/Y1+B/hXRtffxNrk1rZ3KyxtbWr3ccYiG5WAwvIwFQ+/PvX6ofs
+fEHQIrOzlXxPZQlVB/d3MR+XHqW4/L6V+Xngf4UeKfE0NuY/EVnYQSqo8uNpJGJHHIGPT8
sV9ceAf2WtXtfBokk8dXxH2cDdHp/T5SP4nHevMxfsktZHkVnUqSuz9DPCv7Z/gXwXYxtc+
MtGRXTe2ZQzHr02kmvnn4p/ts+B9X+OIuk8UWUtqyZZhBM43hRzxHn9O1fLtz+w3beIJo1u
/iB4g/dq4IEEEQzvY9S7dsdu1YrfsV+EtK8QQrL4w1qdGyZnN7ACoHUDCH06Y71lfDW3/AA
FThVtqz7s0f/gph8NfA2hyxP42SLdOZNsdrMrMMAZGYx3A/KvQ/Bf/AAWS+B2i3Fv9u8Uah
dtDCVLR6NOxBJyeoAx+Havz1uf2PfhBeaS0sur+M9Tmgk2mNLkhWAx6RJg8+9fQX7Lv7C/7
OfiK4W3vfB1/qV4wDxzXGsXu+QYyQwWdQPoEOecY4rlrRwO8ub8DrpVcRHZo+s7r/gvV8Cb
NjFbz+K7tl6tHo0ij2wScVw3xG/4OCvhNpl5DJB4f8XXSDcpY2qRkHGR9447HvXpfgP8A4J
o/syw2lrIPhtosjToGHmXN5Mrf9/JW/LjvxXZa3+wD+zrpehmWP4QfDq5ZB5iRzaPCzyYzn
lkLZAzVVcRgqlJwldpdL9vQ7lHGy19ol/XofHXiT/g4z8Ayo8cPgrxJNnIVp7m1UY/E/TtX
ivxY/wCC7vhjxPbSBPhbb32VIC3N/EAc54Plpu/I19a/Fj4A/Cnw1etPofwd+HWnNCGddug
KG4z/AHEHHT8+2Bn53+L/AO1VH8JPNtl8G+FNPXOFSOxuLUN9NoIzyD07enNc+ErZdUdqdP
72zz8V9bi7Slf5I8V0/wD4LT6rrmlx6Z4b+DPhS1SJNq+R9suZI1xjoGx36471zHiH/goJ8
YvEmqv9i+HlzBCwGBBol1L5ZByrAkcFSAQc8HBrpdX/AOChXiK28U2Vytvphs7aRWmiiB2l
e6hmiHJ579hXsb/tSr4xubVhAJLS9gWWEl1KuDyDhWGDj1HavdhGEdY0199zzajl9q58yeM
fih8XP2jfAuraJrfhG7VJVQrAdJEAOGyGBd87gwGABzhh2Nc54a8CfEXwD4NNja+HreFpLn
7Q8zwW6kLs29F3HLcZLZxtXrX17qHxRS/mkulhtoLuFdokIJWYEbtuBnIwow3O316g8v4l+
Ly3dmJoTjduA225yD9dvXIwff6V203d7I4qk7JxWp8fav4U+Jms+IJ0+1WlvBOhW9gubmAL
cIeGQ7YeAVJHHrXzd8d/BN74T1+50Wa3i1H+xJvOF95gEbKVDARnuxTBPpxmvtbxjrH/AAl
niu6YSait+BhXjkZGYjs3+yc4J5P5c+HftIvaav4ET7Y1z/a2mXJiaB5NziFwwO47F6PgAZ
PD8cV07STOrDSls0fIE98niSyljuI0jFrmaJlJmbnPyjjnPsP5VxEun5WZmeRERiF+UqVPu
K6MLJYyXyAFUSL5Du+b5XJFY+ta3b6lJcYiaN3wTk5BPr6/596zrWer3PpcL7qstigsM+qW
1tCFYrArNu25Jyx5/wA+lfT3/BNv4b6f8S9T1yC+e6sn0fT5LyCSMrkSSssLZ3EDmMkDvye
Disz9h74Q6V8TfB/jl9Z015YpFtra1vFVt1owWQuYyBjcPkz9RxzXoX7Jnw11n4AfEzxVFJ
btfabqemMIrsxARPtlVlByflYYIx9euaqhTvJX2PLzXFp0qlKLtJf0z2TwH8FPCuh6j5n2q
5mlE7ByJ2GMeykD/wDVWh8Ufhh4dv7R3EJdwduHuJWAwOmelcno/wARrxL1ke2X53I+UJgj
uM+nTHtiruv/ABIvbhlj8qKEvkF1kwduDkk4wT16n/GvUVGlu0fHOrX5ruRnSfD3w2umbV0
20lIYLyrSA+vJX0/Coj4Y0a2mhEWl6XDkZLfZV3dOcDA45qnqPje6/sotsjZYwPMzMADk+y
5zwTx+Xpg6j8QrmS6T7PbTONwXBcsOBg9VwRzjkY6fjiqdM6Y1Ktt/xOz8TwQwaYsUFmkTs
2FH2fbgkHp8wrKu9NF9aoZoQqgBjmIHA29M59qzda8dy/ZIvPhn2g4A3HnvwAAQP8D1qjc+
PZ4oopo41iwPNLlyCRj13e1ZShFPRG1JztufOX7R0o8F/GWeBlAstbtoLoMU2iKZCUEij1z
Hz655r2jxZpjeJNJ03WreOQrqNslzwRjLKCcceuR+FeK/tf3o8SHSr792ZIZJYGZe6vhlHU
9Nrf8AfVbX7LvjuefSr/Sb29kuILGGGW1jkAby1O7eq+gzjj3PrXJ8MmfRTjKeHhVXTf8AI
8w8Raj/AMIV8Tbm3jt49unXfmxxuMgqcNtyBnoeowR1BBrF8d6zLr3m3FwSxkPeQuSx75Yk
n86639pbQc/FWG7tBn+040UgDH7xQFPH02/rXBeL0js9QNoknmtDxK4PDP3A+nSocrXuerR
XNGLRiqpVfrnvT4ot5wf4e+elSIF8sHHzKahU+W4YH86xOw/Zr4TeNdv7N3gG3iuVjuLfw5
ZRM8IBODaINvqTgcntz+Ptvh+Jrn9pP9mWNfm3fs5eHAQRwB9ns8157+z74/0vxV+yp4EtN
T0OHxDqln4Ys7RZG3qbeL7NEFRmTBdcKAFY4GSMHINe3fALwmviv9qr9mtWZYfJ/Zw8Otkg
5Ki3s8jGOc5Hcf0rnhq2j5qtK1Kd11/zMr9qn/gnn4R+PNnqGqx2kmh+J7OAPbalp6+XMG8
wdcfeAyeuRXwx+0B8A/FXwu06ztfHeiXOu6TEvkR+JdOjJuLUL93f1JH3sqQVXHBGeP3Z1H
4Iw3/hrVQFjB8iMh8YUjzk5/z6VzniL4EWF5o5t7mC2vLa6BVgYzgHGDkHPrTqYVs86hmdS
ivfV0fzq+IvggdTdLjw1qMGv2k5PlGL5JyfQxk9f90tXGavoV1ZylJ7S4tpkJDLLGUP61+y
f7UH/BEDw98QDc638P78+DPEQbzzHGmbK8c54ePIAJ45XB9c1+ePxe8C+N/2YdbvPCnj7Rv
7LvLgqLO83mS0m25z5T9MsOzjPtXFUozhue9hcfRrr3Hr2Pm9Xi3hdjLn73qKoalZOz7UV2
br8g3ZFe/SaXY6raK0sEHm7QGKxqBx1PArh/GfjKws79NJ0SAa5qhUp5MQ4jOD95v6Dmpje
+h2ep5j/YF1/wA8Jf8Av2KK9F/4VV8UP+hXi/78SUVr75HtIdzvo5VuYZAp80IR/vGs/VZl
2ERn2ZP4n9hTNJuHht/OwTbq+wurYw+Mjmp721thcq4lKo8SzbRIHwx/lWBZQ/t42bQhECv
ZEmNsDdknPPXoa8O/ajuft19pZyHwWLOoIXJ5x+tew624WFmlVSWfd5gOCoA/KvBfj/4ktt
Y12zgtblJ/IDblQ5Cn/GtsOvfRcNzho0AHP/66fFulO0dskAn/ADzxTAcH6+tW9C1WfQ9Xt
7u2WNprdw6K67wSPUd69Ipn3n/wTKm+zf8ABI/9vzf8rNpfhNcMOSd2t1+e+meW19EJs+Vu
G4A4JH1r9Ev+Ccupy+Iv+CUH/BQa+utv2m407wnM3lrtUMX1rsOgr85LcEuMZ25qVuOF7u/
kdeqaEv8Ay7SH/euv8AKliutFjxtsrb3Lyu3/ALNiuYUU9FzW3P5D9n3bPSPCnjTTdHWRYr
e1hV+pjDZP5k17X+wP8Jrf46/Hu2t21xPD1gjhp7r7T5BH/Aj0718yaIIzEwfG4/dOa6fwX
4t1XwdE7aZdSWshOS0Z5NY4unVqUZRoy5ZNWT7EYaNCliFVrR511T6n6r/tJ+D/AAd8NLG7
ttM+Imm601jbbo0tpRdknoN8ksXJ9l/+tXwFH+114m8DXepW2ma3LY2t5KTMqLGCx6cHbkf
hiuI+Kv7Uvjj4maLbWWtamJre0TZEkNtDb8f7XlopY+5zXlMayTTljuOTnJrzMoy+vhqXs8
VPnf8AXkhZlRw2OfPOlFeSSt5aHvPin9q/xD8R5o/7W1XUdYkiXZG8827yx6Amq+g+O7q41
aFfOm+XJAabgDHpivJtBZopAMY56kCuv8LasbTU975KhCM4Ht7V7ak0rI4Fg6VNctNWR1+s
+JWnHzMWJ6bnJ/pWNpviqae8WMiIKByeT/Ws3UNRd54xliGOOMdz7Vn6ldrp+rypG8m0YIC
lm7DvRzsfsVsd+mqh4+mfz/xrK8PvHceIZImaOOWeXaGZwo++dpP0BJJFc3DqU/l9Jeck4J
x+prHXxW1rq8oaFZyFaMBlDKSeMkeo/nRd6hCg76BN4hk1nxQ0wIjNwTGjk42KePzxXpw1q
HTrCGI3C4UBVxJnp7ivMPAuiRa/4t8pmFsozIoD4245x0JOP6V0et3Q0+5uITO7/MdgJwo5
4br6VHU1rU7tI6EeJoopsJL93rwx5zVi51yPyIudx46LjP51xtrPvboWP8RLZGTWlM4WGPg
ZGOxzTOZwSZ0R8RKkGMce5FVvEGri60JU2ljnaMyH+L8BWel5uQ8H8hxUPiC9lSxSKIbww3
NxzwR6UN6DjDU4/T/DUt3rhQJnnagz94jp+gr6z/Z6+G6+GptL2KPMsoXnwUX5WK8yHcDxn
sf7w4r5l0CY32pQy/NF5jKUK5+Qrt/Pofzr27wp8QY9B8Tws18w86Dc4C9zwSn1IOQRjDsM
81lUs1Y1rqbVkfQHgbxbeadptvF9oSMxybfvnDHdnIxj3r6f8EfEKXVPBckc0sCpyyDMjZw
AccsQcn6f1r4t0m6/tZLcwK0lujKYyik7ee5A+91/M17h4f1HUrETxxzX0MUdr+73FgFOOw
JAPIxXj4qCkYcvU9LuPEr2FwvzuyzPJlo4NoxvyO3Xk1x2t62kPiVZGnmO8MSrOoLnGeP1O
P681zEutxy25NxdOZYySMuqnI655Jxg/jXN3E0Fz4hAEjO+Ac7GkBP/AAEe471nClYtRR6b
q+sxHS/tEGRHvO8O20sOOepB/DHv0r1z9nH4kSWeqRWynzEYgwgBm8rPU8j3r5yl1afSLOR
Ntyse7Do0Lhc8dA5HPNeyfss+JGsPHFhPFMYtrqsbeXGCOMZbknGep6gVlWguU6FD93qfqB
+zd4rs9e0C2kuLdomjJRHVGTJxk+o6fz717Bq95YahbyRhX/fKY2bymAXjB649fp9a8O+Df
iWXU7Gxknt7KwW6iWQrgo6fKCB8p25Bb0528cV7fo2sRXphjY7gnB2DeMnvgH6duK+dnV3R
dHT3T5l1S/sDrk2mX4soiu5GVpMsGB5zttx3HY9q8L/aF8Jwav4Y1Kze40v7QFItwFuN4IH
ygNlevAPToK+mvjn4OhT4jaiJNG1eRJGEq3sTKIweOi4J+8OeMHA7V8gfti+FotQ8I3M9pB
4jg1GFTsJuhCkmM5zhRye3I561lgeZ1Ur9fMutKK917nw/rEeqTa0IvIuZnV24WG6V88jOP
M6c+ncV6N8BfHGpW/iCTSbzSbiI2uZbfzoJOEJ+ZCW3HILEjgdTXml9baTql0ZdQu9UtNSh
JYK96+SwHzfMGx19fQjrXLaB8QF8G+PoNSs9dt1ET8NNvyV6EE7s4YcH61+jUkpaWPFlHmj
Zn17rPjq+t7UoizmL7p3wvkYA+XO4Z/lmue1TxGZLFH6edy6suAp4+bBkIHv9QeOa5m++N9
x4psEltrWzkimjykyc+aPUHJ/xFQS+KbnVNOV/IiRiCXCytsHHupz+fr+PVFW0OGVFpHP6n
HA3iGSQQl5XXcCjp+JI6/yrhvjV8Nf+Fi+G3tWlNtJORGrwyspxkH5gExkEAj/OOm0jxG8P
iF4wkRl6/vJS7Pg8nJ9OM5z29SKk8W3STpK5gRGYHMitgYPoO36VvF3VmSlKLTR+fPxF+H+
peAfihqtpLLFdPp0z200qRkRzAjORwOMHiuG0vQJPE2vpZ2ca+bdSCNAOSWJwBivp745TG+
8c6pNBZpubTgk8zE/vnAwW56nFeLfACxhufjBp8ckW9llZgm8puYA4GcE9aiUdI3PdoYh8k
pdkj2X4L/D7xD8LvAltafarazvvtL3VzFPYPK8T5CqFcKeNqA49+a9Z0PxVJq2lNDf3BFyd
3zxRywxtnBBy8QH/AAHPUZ56VwXjbwBB4m1iW/uPt9sTtURreNtUfXAzWRb+E9MsN5FxeQ7
XLoX1A5Q8HjLY/SuuFNxsjw60oVryk9fQ6mHV7nT9Tmja5Y4lxtMnOenGAOM1qajetc2zb7
reoH3S7SZJ6ZwcetcBBrNnFN+91KM4Y5ZpVBP1xgd6s3PjHQ47ciTU4+BxhmfHbjANdHMra
nDLCu+hpvcR3Gmzn95IxfrlsEDt1/H8ayrmwTdAPMjRWfL8EADvySfTt61mR+OvD9jp7n7Z
cXJ7eVBx/wCPEfyrIvPiZoztEALzaow25FXdx9TWPOkbxw076I7PU7+GLb5aWxP3FI28joP
x5qtdSA2+1dqoq9SFzg8/h/SuX1L4v6UwXy9HumwQ283KjJ9wE/rWbe/GJyT5GkWgUjH7xn
c/mGH8qnnVzWOEnbYpfGyyg1r4ZXwXb5sDLdJgDOVPPT/ZLfnXI/BFbjSDY63PNptppk0c2
lNKbgCTzUIlXzEBLLncoDEBT6/Kcbd/4+vNX0+4szZWkcN0jRSbYzkq4wepPavIdE1i48O3
kuyR4vMU28wHcZ/oQD+FcOJu5JwPoctpx9m6dZaeXmeiftAeMYReW1taOrXcP+lecpBABU4
Cnocg5z9K8gIaYs3JPVjXQXuiX2hyS3Mw320+E8/PyyhsEYJ69P0rP8P2/wBu1U2q8falMQ
P6j9QKxne/vHdQjCELQehmFiF/nSCT5PxzT5YzFKysPmUkGo2XNSbn7pfsBaPPovwU8KXV3
A9vG/hWG4gjZfMErGxTbMcjgde/YZ46/Qf7H1m2sftc/s8hvkSL9mnw8fzgse/frXW/sdfD
7TfDf7B3w01v+zI5dQPw902eN3O9W3adESAuQByTyfU/WuS/YplMn7WvwEjgXEsn7NPh3cA
P+mFh/wDWqIQ5ZfM+OnWVSFSy6pfmfft9eW9joOrxq+dsCDnv++SuVtvGkDeXavInzjaUJ7
f48da2r/w419omrHOcwID/AN/o65NfBaxJIUOJ4UMjFcMAnUn8B+VdUm76Hk15TurLp+rJf
GGojQrTIBeFx8rMfzGfXFfM/wC1l8ObT4w/DW7tda0jT9UjwQYrlAx2kn7p/LGfSve9fvrf
U4DazagY5IRk+UuW2nA/X65rxP42eI9cg8NmDS7ixu5grDyGG2eQZxxu+Uj1BYcZ4rmrO4s
M37RSifkh+0T+wrf6BrcVl4a1+60/RZWJubGaXLwZJ4V+oXHYn8a7D4DfA3wv8CdNR7a0S8
1bGBeSqGyxPO0H/PWvaf2n9K1u9K63q+kQaUsY8pnjUMs7h1RVxHkISNxDPtUhDznAPmWlb
rq3X94zcAfOojOeRjGTngZz3rgba0Pqozc4rmZ2X/Cz9Q/57R/98LRXK/8ACPv/AM9ofzai
lqHLE+XFv30VD5ez93h1AO6MuD1I9wa4jx98U9O8HROL2VRcqdwhhxukJOfwrzT4k/tL3ev
M9jocZhh+6ZiPmboMgduldT+yn+wT8QP2vb2fUbCCHTPDdi5Gq+KtclNto+mHGSJJiDufGP
3cYeQ5Hy1UaFlzVHZHqtKKvM898cfGPWfHrNEjNZWRP3FPLD3Ne8/s9f8ABLLxX468EReMf
Hut6b8I/BV5CJrHUtft3kvdYDDKm0s1HmyoeD5jbI8HIY9K9y8D6J8H/wBiLUbO28GaTF8T
fiPGmJPF3iCyDaXYSnP/ACD9PcFcjgLNPubI3KEztHa/Ev4beKvihq3h7WdQ8Qal478TeJL
GS51O0iWWS90ubcwNtJnGGZV3DbgBT+aliLe7T0Xf+v1IdRvRaI+Efj7+zH42+CSrquoQRa
z4amZYrTxBp8fm2FxxhVLbQY37bXAOQcZHNeZWOqXFpcLLGxR1O5HVANhH4V9ufDrxh4r0z
xC2n6VO11pu0xPYSIZrGdJBuZTG/wArKwGentXMfEP9lPwP8crySTwlLbeBvE8u6U2UzM2j
3hxnCHBa3Yn+E7k5AG0CtqeJT0kCslqjvv8AgmpJJd/8Ejf2+3JyTpvhJnIAGRv1v+tfndb
ybJFGOK/TL9jP4KeJ/gf/AMEs/wBvfRvFejXej3n9neEZYgSskNygfW8SRSqWSVP9pGI96/
MyHiZc+uK6U7u6N6dr6eRfX8qkDbv/AK1Qqc09XqjUvWcZx1IKnseldJ4d8S29jKq3kLOnQ
sgGfyNcrDNhOp596sW0wc9/zrRNrY55wUlqelTQeDdUsCz6rcxzdRGbNuPbIrCl/sWyB+zi
a5Y9C6hV/mTXPwyD+9j8akifEvXPvVubZgqCXVl95ALxflRfQDjFaFncLCHxjnr0NbHwL+A
XjT9pLx8nh/wP4f1LxHquzzZEtY/ktYwQDLNI2EijGRl3KqM8mvsPwT+yr8If2QLN7/x/qN
t8WvHNtG0sWkaa7/8ACM6VKgOFuZRtkvG37RsTZF8rAmRTXNVrxhvuOWmh4N+zb+xh4y/aM
ifXLZLPw54I06UpqHirW5fsmk2RXkr5mCZZeR+7iDvyOAOQz4ufsxjwxf31/wCDNeh+I3hu
zYmS/wBPgaCeEL95pLZsyKnBIYblwOSOldh+0J+0T43/AGl9WtW1W4jt9P02FINP0fT4Pse
mWMSjpFbr8keeDhR3rkvCWn6xoUyalp94dOu7YF0lWcxlcc44659K4vrc+a/TsLle7PJrq9
W10uS4UxnCkKGk6E8DjI71h2Hhq9d/7QmgnitSxcSEAbieQMHnB9a+ltb8K+EP2irby9dtf
+EW8SSxiT+27C3AtpnA3D7TbjAJPd0IbnJ3dK8l+NHwl8T/AAbgthd2UFzoABhtdZ01zPY3
pJyMSdVbAPySbW4PGK66eIjPbcuOmiPPNaZLO9LwSSjPB+YZ/MUyw1Noxj3FVbu53IOBx7U
/Spx9o6Vt1NLe7qdLpmvNFKWKKScdT6Vq6jrDXFtHti27QP4Tn8xWZpltLcOdkZ/Ac1unw5
fzLGFtrl+g+WNjmqOV2uYsur3Kx5GcDtziqd9r1/Oq/OE8sEfc7Hr2rr5fBWprbkNYzxg95
AE5/wCBVmy+ETFYb3nskJJTBuUJVh1yAcjvSKjKKOY01pY3wZSIk+dcKMg/Wuz0/VXlbTLh
pskq6gZxnBA6fnXLXtmlhBk3MDE/LhSW4/KpoL2GBLLbffNGxMnz8IP9nvmocTTc+qPg5fr
FpjR+d/pKylmDSltvbqOAOK9xsvG9munwEJbL5cQ84sclTxwTXxh4M8a6ZZTzSG/1Bo2RPl
jkQsW5yD83SustPjBpOk/M0epXIJGA0oTHoB8rVy1MHKbucsmk7HvN54uQXU8lt5casWOCA
AmSRxn2x29q5Wbxap1TL3KguRkhcE/iPw715zc/HyCXdHaaLKVPQy3BYj8gtQ2nxFvNXuwb
fw9atM3ACpIT0/3iKqODl1J9ouh75Z67cPpXnLdmSInAyW9fQ123w4137FqiOs0kLAhzgqM
kdxg8HOK8D01vE+s6cPLVYtyBQq2gk6f8BJ/XtXR+GdL8WW0yFrieFs4BjUQ89uMCsZYaPV
m6nJRson60fAT402moeG9Nubu6gM/lJHc/aLjYZiBtc5AxnH58elfQehfELQftcMtpeyfum
QEReZKFRecZUEjIIzk849jX4p6T4R+LHigJb6P4zvxHMcGESttUkc8oWJ6Y6djXaaX/AME/
/i94vhdtT8abjuK7DcyjIx1+dQB+NeNVyTDN3nWSucdSrWuuWOqP1d+MXxr+H48QRS67q+n
W7RoYw0129qOvfLrk8/qa+L/21f2m/hzZeH3ttC17Sry6jm5A1ESqqEc9Jic47+tfMes/8E
5PFctrL9q1++mNucfPIzdPoa8w1T9jSCGeX7TqN67KeWV1xn8SfSuvA5Fg6c+dVOa3kZude
XxKxb8dfHnwXeSgTzwGRM4Fknl59clcZ59TXGz/ALS3hi01NJLaw1OUcbtxQkn1yXJrSvf2
cfC2kx/6Xd3LHGebiJc/+OH+dYw8A+CtNZiLWGXC8brkls/gcevavp4cm0URyS6nUxftQ6V
qQwml3S5HHmTgD+uKWH9pSJwyQ6WmF/56XO7rg8fL/WuOutf8I+FIh5Nppgl7byHPoPvGtr
wt4js9esElt7GGWMtgGKNdvHv07VTSJlSdit/wvTWTqjzxWFtEgbKECUnP4n3qtrXx78S38
bKltbxqnGfILEj6kVv32pX8QIWxVEcYGMDHPsxrkPGt/qpg3xx4YMA8bqTuHqOO2fX168U4
pMn2XVo8h+Mfi688R3y3E0w+2xxlTGoEW4d/lAGf/r1598KYftfjflsTsCI2YkbHPHUV2nx
K+IW7Vm0+exUSRggkR4xyf/r/AK1yXgN/I8WW0yLt2tuDEDjke9Z7tI9GK5aTsraHeXvgqd
Ih5k1tuB3E4Y5/SqreFM5zLbrx/wA88+vvUPim3vEmMgnuSjnaVV7glD9EY8fhWLNY3asfm
1T5unzX2P1Q10O19jghGbV+b8DWtfBatLta8VRuIyIquy+EbW2gfN8SSMY45/WuTgtZ43Bl
N5gtjO67Ue3/ACyNWvKNm+V+0rk87p7kj8mgNJNdjSVOf834GuunWMWn/dLuD2Ociktre18
2P/RWYdcdeO3Ssv8A4SB7VSpUNEeSHZyU9x+4XJ+pxV7S7tr3aUT5SfldQcKcA/gfr61ej2
MZRqR1kXpri2ikUR2qkjsaivNUEasy2yDgjbtyfwxTnuJI2CzFQvVjgjOeP8/Wq1zOG8zDL
yMcnAP4UJIy16mc2pyyztjMZz64Ga8p8QoF8VagvzbPtLkheuCxzivTXn+zzHMyADkHNed/
EC2+z+ITcI26O7AOR0DAYI/kfxrLEwdrnp5bNc7j5F65+IButJtrOO386CyUxw/bpTMsQJL
Han3V5J7d657RUMvii2XKpumUnsF5plu626SFkDmRMKTnCnPUY7/41BbTC31KJ8nhga4LWP
XUUtER6gxa/mz18xs/marsfzqzKouI7mUdVkB69iT/APWqmZKC0f1YfsX6zHH+wH8LYriJo
o1+HGlSPI5AUINNi6H/AD1rxr9jS6a3/bA+AhXC5/Zq8OdO4+z2Fegfss+JpLD/AIJ8/DuK
9RjDJ8OdJRGA4Rf7Mj+Y/h/KvGv2a9WksP2wf2efLbAk/Zw8NqcDnH2WxP50OWp8NTT9lWf
n/mfpJBr6HRNXCNubyF49/NSvFvjP8Vf+EV0eZAfKnJAD8YGfX9a63SNWRIdalQNudFDLuO
cCRMn9K8C+PEX9qTTyGX7rbgCOtFWo7aHDTftZRUtl/mecL4/1Gxe/vPtLXE9x5oMEMv8Ar
coBHtOMqQ/PfOMDb96snwz8X7qe9jttaimimUZWaXnYw64Pbp075rjfEsU1rfbPvkNkfw4H
HQ56/Ufjzga/w71qcbluH3bvlJZNy4x7/X9K4b6ns+zja9jvItNsPGPha/s9Qiju9G1CCbd
HPOsO9hhhGjFgecZVFOfQfLx88fGH4Cf8Kl+JX9n20Urabfwi6szKcssZyCrEdSrAjPcAHv
X1tbeBrPxL4aNvLHsjYKwZOOQQQf1/Kus8OeG0kuLWy1u2tL2z3/6JPNbo/wBmcfdYFuhHf
nkCtOTmOaOK9m7r7j4W/wCEHs/71p/37P8AjRX6R/8ACh9F/wCgH4U/8FsH/wATRVfVmP8A
tNdmfhN4F/Y5+Cf7H2hLN8S7yD4sfE6AK/8AwjGi3zLoemyZB2XV0oDTsv8AEkRCcEb3Bpf
jR+074s+N1rZHVbW2h8N6dDJBp2hWUSWWk2IJIH2e3i2om0nPTk1wHiHw0ftqKkj73CtIyj
LZPJWqWreZFiCWJV3H5Pl2KPfH4V57bk7ydz6hR6vVnU/DDwTr/wAWvifpXh3SbKfW9Tuph
bWkSsmZSI/MK5JA4VWPJ/hPNfScGuXUHw10C10qBNC1HRp5rr+0YPMi1K889VVleUE/KgB2
88Bzmvl3wBpkWna5mWdmjhZkV7abY+4AdDkcdM88468mvtH4ZeLNB8HfB+80DxN4T03VdQ1
hJbm21w37Lc2e6LYuAuQVV9z7c/eNSwkfP6/Cm68KtFqkysVaIFZbf5TI/VGP93AA49MVo3
lm/wASPGzXS+DYNKiu1ghtk0yN1WN44dhYqSdxcqWb88V9MRap4Zufh7c+G/8AhHjeaz/o5
tZHleGa1O4mQeVj596FR1IG8Vn/AAh+Mek/BP4rWs+jSR6fqcLPbM7WoeIxy/LJlWJ3YQsB
gDpxS5iOfyPL/hrJqsfhTxl4W8SCXWvCl8n9n6lojM6RzIw5+ZSDGQf7p64r5b+LP/BJ668
Xw3mt/Bu4udXjhBkk8L6m6pqkOPvC3l+VLkDqF+V8cAOev6HfGX4MW/hHxfNrej6lFq2j+I
o55NHvrSQqtxBHKVErRDLR4dOA3Xrnmuu/ZD+BV340vDcSWV1LLPOHaVC8ZtZlfcV3MuNzK
d2FPAqo4hwXMmT7bkXMj8B/EXh3UfB2vXmlatY3ml6np8zW91Z3cLQT20inDI6MAysDwQRk
VDI0QgTZkufvZ7V/T18eP+CU3wn/AGwL/V/D/wATNJ8u+giiOgeJbcJBq1ln5Ssk2MTRKAo
CSBx1IwTmvx+/4KF/8EOfjN+wQbzXrGyTx58PrYNKdc0jTV86wiGSDd2xDPF8vzF1LxgdXB
4rtw2OpVfdbszeni1NeZ8DwQvL91Wb6CtGw0C+uSPKs7p/92Jq0H8Zz4/4/pV/65ny/wD0E
Cvp/wDZm/4Jy+Nvi94WsPGHjrXW+Ffw3vQsltrWvmVrjWEJH/HhabhJcZByHOyLA/1nau6T
hBXky5VGtWj538L/AAh8VeMNWtbDS/D+r6jfXsiw29vb2zPLO7HCqqgZJJ6ACvvv9if/AII
WXniPxDY3vxw1Z/DUbo06+ENKnjfXZUA+Vrp8NHZxk9Qd8pAI2ISGH0z+yZqXwo/ZP1CbQP
hz4el0K51CGW2uvGurgX+vXI2MDtmUBbZGBx5cG3II3biM1Qube6+HPxH3eHn1PVbXWI5rm
K5vrn7F58gjzJKHY5MYbja78t/vCvMr4yUvdp6HNKrJ6LQtftB+Hm+CHw5Pg/wXpuh/D7wJ
HagyaZpgKfbOCPMuZz++uZcHG6RmPNfBfiE/b9VXT4jAWgZkbaMMwJ6vu6n0r6K+Jnxi1Lx
bd7bqLTU0+zRbKX7LINs4yWfg7syZHUcdK4Ga3tPFb2SW88enx6ejNbJdbSzF23YeQAfMfy
FcyTtqXBNLU5jwn8MjqPjWKxYNCzsT58gPOMZwFHTtn3rZ+JvhY/C3Qb23vzLaTa1+8/s10
ZXeJIw0MzcYKnc3SvefAOs6Xq9/ot3HFBA9ukss8exS1wwwHVG9SAGH447V45+0R4pTxprb
RawxMtxdOz3c67DbszEkM3seNp54HNMad2eJ/D/RbDXtQf7S4tYLVFldByWyDuxW1q2uXvw
v1908PsLjR74bJLC8jW4tr9D/AAyRtlT+IrG8K6KmieI7ovumgnX92SNvmA5XI7Y9K6OaNY
tPZmRneBt4aTufb0FBRheLv2bPBfxcs45fCLad4N8TupabSNRkZtOu5Ou2GYkmIk8BXyvI+
ZQK8H8XeFvE3wg8WNo+v6M2iagg3eXNaJ869nRgCGU4OGUkHsa9k1uaK2vY2UEGZ9zc9D7V
21r8TDq/g2PR9f0618UaGhKra3ufMts4+aGX78Tf7pGcc5rrpYqUdJaisfO+n+LNULnF3Ov
shKj8gMVZu9R1XVQDNLcvnnLsx/ma9W8Qfsvf8JNbSan8PNSl1ONvmfQrvA1S2HU7OiTqMd
Vw/IG08mvIb6zuLS7khu5JoZoXMckboVdGBwVIPIOeMV6MK6krxMORXIzpd5KTmQDPbdVPU
dFe3GJJl5yeM/X+tW5vIijbl9/YsepqCa7t3gYbS7YI5fr6cU+ZlxRz72SNkM2Tn1qusFuL
jBUn1weDVlp8EgJ3/u1WErC4IVcc1Juj034aWOm+RHssJLh3XLLhj3A4P5969ItNKtrXTU+
zaMJLnzQv7yNTjnn7zV5j8MtTube1VUnRFI2428g8nrg13ukxXt9qlqz308nlhvl8w5Xt27
+tc9Ru+5k463O20O0S5cM+nxw72+XOxNp/AVv+BrkyXEf7qJROSu9pCyoOvTgc/SsaxiWO3
2OzyMmflIPB692zXQeFrK203cscDB96hgyr83XtjrXLKTsVCHvI77Qbaysl2/aoGkPBKYH6
E11Gj2llIN0l052/wiDdnkdOOtczosq244g2+4OP5Ct1NZ8qEY2BicfNIV/qK5ZNndydz6O
/Zo13T9C1+BSurvp10yoNlqSRJ06nHb064r660nR9Iysh0nWnd14Eu2PIH8WM+oxyO9fAPw
c8WzxXISO4sjGrb5EacsVxnBUZJBGOoHp6V9ieGfiDeT+D9OjF1byTLb4lfy93PPPTpjk46
H07/P5g5RqJohwstRPivBd6vY3tlFo08FpICGkabyyvGM5GG6+47V8N/ErwpJpV/PbuBH9n
dkIk1RhyDjnF9nPTsK+2nivrlLi5m+wyeWpR42tM5yRnqAfxxxj8D8p/Hqz1PTvHFxtmtre
3lG8IhIQFupUNcrwMcYUdeldmAxTXuo4fZ3lZnzN4za4065x5ls6qfm/0t2IH/gW2a5TW9a
ext932mPHQD7S/P4+ca734wTDTrbd/acjMAqyICn4f8vP+fpivD/EerefcMW1Cd/rPHn8vP
NfWYarzxUjCVJJ2KGq6te3c+/z3Izk7biQgj/vs1sfD3xnc6VePE7llmOU8wGTa3flvw79q
4fVtQhkyDcv97obiLB/8i1mLqK29xvjMRIORm5jzn/v5XZcrk0Pc31+41GHm79x90Y/KuZ8
T6/LaI5N9Lgf3Txn8vaua0/xnLPY74ljzgBsOHAPfkEj9azPGHi++i02RvMUbhtHPbv37Ct
I6GTpHnHiDR5/E3jCXypjGXcBmB5OTk8fmfwqtBp9x4U8S28TN52OMhsHIq14Rvn1DV5ZfM
TdK/JB5AAJH49Ko/Epis6yPguhGSuRkcipcVbmOhN83s3sejv5OogfumxIPnSVhhu1cv4g8
PPos+RbwGNh8rLBGdnrnbGcfnUPh6+N5pqnzVJxk+v8AP1FaS/Z54f3xglUHlZG3A/ga3+J
XOJJ05WOfjbEbfdBHQ/Z+M+3yj/OKa+pkoQJXJJ/uBdvTphh6Vdu7mzsZiPsGjtH1U4kLHt
1SFgD7ZqAalZPymn2W4HOUhuT+H/HtWdl3Oi/kZ9zq5gUn7RISeMA+n/bWoNP8X/2Rd5yrR
FvnR3HzD2zNgH3xWhNq6zqfJ063yDghbW4x6/8APH6VnXd7dWuTHpw6kn/RJ/l9OsdLbqO9
1Zo6S18T2euKWtwmFwSPNBKegO0kdqLjUdgwY+h+XJJ/lXMQeI71BiOyQD1FnLwfritBddk
urXBj8hoyC4eEgE+ozj0q0zllRtr0ItUuzI2FiXp/dOa5zxLcGXSJTIgLIVkX5eQQR/TNbV
3fGaQruXOM5AGBWRcOxBV2jKkEFcfeB7GrkrxsVR92SZzeq3BhLJgqrESKD/dYZH6EVn3Ep
ZVI65/KtDxIxe73Mc71I/z+dZ2szFdSY7NgYBiM5ByAcjgV507p2Pbg7q4kF1sjmU8+aMZ9
DnIqAtimySq7cEr9ajZgWqCz+qH9m7TDqP8AwTh+Fke1Tj4daSw3Lnn+zIuf8+teFfs2227
9rj9n9sEn/hnHw2dpP3sWlj/n8K+mv2UdHEn/AATf+Fso4z8NNJJ/8FcNfOP7L1u1x+1x+z
3lv+bb/DZ246f6LY0TjaR8LTuqNdPv/mfYGrt9jt7/AGfIHiXODjHzrXmuuaaupzSK5DM4I
5r1rxNpG6yu2/2B3x/EK8w1QG0ulYffU5+Y7gSDkcdMfXNRJdDz8O9DzTxt8IrCa6E0c/lJ
KxaUyHLKfb9e9WvC+n6D4NgRWsTdvnc8skY4PXjuK1dZt5fEMskXzskZ/dbTxkjOfzAFPi8
BWlvp4a8vBDj7652r9c+3NY210PQ53y2kzu9D0i28SWMJheO328upHbsf0rotR8DtceGfsv
2aSeUMrQyKwRS/3fy5P51wPgC7Oq3G2EmPTLWQIrLkPc/U9cfWvZU8QWVxDbQDJmbHlRjr0
P8AKtoWe551bmjKxz//AAqjWv8An4T/AMCDRXU+XN/z0/UUVrZGftfI/D+2+AdvLPcXOum8
tbQrPBFcxRpvkkjRvLAiYhgGcKDnkAk9q8t1Hwy+n64LOa2klMMiB4g+0N1IBbrkAgE5OSK
+xrn9nPV9Rumu9RlW2t2kDPgE7/mBJ464HOSDXjHxHsk0X4sLp8pjki8wo7KADK3IVs4Jxg
fX2rw00z9AjK7PMvCfw908XlsHOome/kEEUNhEZJC/ATqDkOQVAAJ7gcV6b+z98RrbVfilL
HNpT/8ACP2pZ7aK4lNx9mQfdEjAAkZOc4/iFM8cfCs2ujaLcafqzWiyTkLpitKZwUHyz5AA
+8+AQc57VoaFH4w+Fp1G10e7k0yy8YWSWupT2yKyXkKP5ijO0tGwcZyOT0pjeqPoXwP4H8M
XeuQXmpXuraJbXvni3u7aMXQQRxFt21TnLS+WoBGNpY9sjxrXfBEOl+HJ9a1O/eLxAlzCLT
TEgEsdzbPG5llMgJ2Oh2KEOCcnr1ruvgD8e9V+DHi+LSfEmlWt3BaW0lrAusIfLsEliREaR
U+b92W3gHOAMdRVbxH440fVdEfWZNI1i3vrlIJdHvLco9nchZGS7aUvli2zZtHQbe1Zq6Zk
uZM8h1P4nanpGqW11aSm3hkf7MQF2iWH5eT6NgcdenvX6G/Dn9qTSHS51jw9amOyvbW2v4t
P85idOYbUkjc8BmbBYso/iUetfHH7Vehado/w58P65pV54bvzqcAmjsNOlBvbeNOGluIcHa
Syc/Nxmt/9hv4gf21dNDrSxta6iixXCIhWKJiCRtbnJ4BxnpzSqRU43JqxU43Pvz4r/tfaf
4Y8ReD/ABDdJCdM1exMULRv+8mffgqF77WGCSBnAxxXJftn/tCXXiP9mPXdc8O6zbG4TzCp
tpfMuEhEZDxlchRjJ+9njGK+Zv24o9O8LaVoE/hy8kklWGZ55juia1n8w+WqHIJU4B68nuM
185+Ov2hZNO+Dd5pialcMbu1lt7otb7NidCEOSWO3qW5znk9a54YZO0kYwoXtI/L7w3d/a/
idZu+xvM1VCSQOczD8K/Vf9vn4s/8ACy/2lNcfVG+1S2U/kSSXGomVV2jYNifcAPbb1wK/J
jwrMq/EKxxyn9poRnuPNFfe/wC1j4niuP2iPFUtvukhh1aRYoduI+2SQSx4Oe+DgV7OL3i/
X9D0qq95M+kdJ+M/g/4fW+hWsFna3cFhpiSzSxJLJNJcht++RJCPLA3hSOQdnSub+Nv7U6e
LNfll01La6eVNkwFpFsZBkrhTyrZOTgV8/aR8RrvVZ9OtheafE0ixQCSOMQIBuG4Stjk4HU
A1q6/e6XdeNtN/smCaWacH7U0UvnRSymQ7DGNuRhflPXJ+YbScVxcq3MeRXuW/GU+o2PhE6
jLLBHLKTapAI2BUNk7xntkY55zXG2EV5eTK9zcljbkAIT29Mf5612vx88QWM2j6T9hayEMc
sryLGp80szZG9iOeScCvNdLN1a6vcTBJ2lHzZxwAeuQf0xVFnqPhya6isII7e9U/ZhJdvHD
cLu3BcKdrHgAgk+wHtXNftC/EVPF0umTwW11H5cTSXLzyDM7na3C7QVw2/uSc89Kg8NeGL/
xlcN5UAITbmT0Vs4yB3OKg+K/huW61HyDaJbzW6hnfHzfKMM2TjIJPT24oAs+DtMtdRsVZF
2SXCAi23Fn2k44zyMEH866TxH4HuY7dLd4Ht9nyTRScSoOucHnn0rnPDnh5tGuEuBHdRybB
NG6thZwxG0Y6JjB+bPavUbO+h8TQF4kupCkQaSW4OZWYklug6DIHJPXrQB4W/wAORqN9cAS
TN5MpC8k49KktfAerRAxQxtOuTIRENzbQMk9PTJruIdMk8PeIbzcrRMx5WVSMBuh/Komsdc
h8G3niLSPtdvYWE6WV3fQyhNjzhwI+xYOiPkEEDueaQE3wsfw9pkeqT6vpep3V1JamKxls7
ry2sZiGxIdwAZgRH7YL96+TvFer30/xK1838z3Fx9o3SNNlyWKgnJPvX05ozx6nZSt55Zo+
S39849PWvlnxy4HxQ18SE7jOCc9fuiurCfGFtyOfUNoJDAd+ExWfdXxlBG59xA+8RUk8qJG
3DHAzWXLMpUbI+B6nkGvRCKI3vAsvTv60izbrkkeoOcVDK7ednauc80scjGUfpxSND0DwVf
3LxokSn92MqR/gcV6npGk3d1DE0rbExnHmdsHnv+teZ+AYfO1S2QPy6DPoAB344r13TLRVt
zmRiWB2oW+bGPpXPPczepq2mjfa4/mnC4HzhWd9+QMYx+H/ANauw0nw1KwXy7pOCN6srK64
4wAT7Z/E1xlhAlvbuzo77APmyw6c9ePT9K6/wzeQ24UyeWJXdGCnG4dOeQfY1hPbQuinc7K
1uLWzC+bOg567k/xNaFtqljPcIomXBOAMj+i1zV7q0WnXxCx/fAcFFUdfoPrVzSfFbw3CHL
4DAkENwPwIrksehY9s+GrQWGqRSrHdSneRmPfjaFGGxjkZJzyP0r6a+HnjhpzbRLpWrgOOQ
kZQg9OCT0P04zXx/wDDzxZPHfR+Xdz27RvvTEmVkXjJwScA5r3/AOE3ie48Uahbfa8mQcsy
8FgOT1HHTpXi4+HVinBWuz2j4leINQ/sGExWdza5iO0FsCJcdsEZGc8YHfpXzJ8cnmjeK5m
l2sQ0flvdiLGB/tK2T/KvePiZbWklpBtm+0ReW6Kphx1AOewOPf0FeS+MU0y00Sc+Wu5VBV
9zRlugwST15z05rmwlblhdHHye8j5L+KUscqyBpV+RSBm8DA9/+ePtXimvLbxTNs3IR1/0s
8/h5Qr6t+Jlzb7ZCDJGQp3D7ZJj6Djj/wDVXzx8Q9TS7uJD9pmXcMri/cZH/fPv/nv9Vl+L
542sFSh1PMr4KW4lKn/r4f8AolZV4jG5Y/aJAB/01nP/ALJWjrGqq7N/pUj+xu5mP/oNc3q
WsIHfY3mNnnM1xk/oK9hMw5TX0ifyLrY9xgNj73mtz/wJcD8xR8QjbQeGmJugzI+3Cup65r
h9e12TzNqKuUTe3zXJyPz9qzdb8Yf2lp0UbukaoS74jIDNzwc88jH5n0q1Kw/Z3MfQPEq6X
dO6vLuUkgDuSR/StL4kq0oilDrJFKFKgNyOOcj9a5qyeCHDA5Y8nOa6PxhfLc6faBMboweA
OAeR6+1Sm2rFuKUk0UvBdxOdyJyNnIbkfe4IFdEn2+OT929uhBHysP5cVlfD+4B1FhMMocD
KYXHp9ef6V1Wo6bNbRqwgMibchwxPHvW9J+7Y5q6965lrBdX8bJcG3cMNwwSCD+GP51g6hY
zwygFXf/aS3JU+2TLXQ7ZlYN9jQN0yVPPp1rO1+3N3a/Pb2zEdDJErbO3GauUboyhJpmO9p
I6nEU3HUfZFwP8AyNUMsfzD9w5Of+fKM/XrLSSpLGTmziIHG5NKhYH/AMeqldo6KD9lYemd
MhA/9CrB+h0q/cka0wSfsp545soh/wC1KRsQsGWGNHHRhBAuPf8A1lV9jx9bdhgZ/wCPCH/
4qo7rk5MM649bSFf60ugzXt9SEwwwwRwGLRgv7AKx5pJyXjPzbvq3NYwVmAPk3Gc5yLeKp4
byQHa8Vwc5+dgo/QGtYz6Mh0rO6KHiCMrCjAfcbk+gP+RU1vMNasYo0EUlzGnlmJlyxxkhl
9eMDHXjpUl8FkQh0O0jB5qPQPP8O3f2hVtpbcuCBI2H4PVfQjPcEe1c8l71zpXw+ZneIdLi
sLO2kQMrTjLAngcdv51kA5NdN4ugSV7UBi8flna2Pv8AI5Nc1NiKYgcgGsnudEHdH9d/7G9
qD/wTY+ErZ2n/AIVpo5z6f8SuGvl/9kOPzP2vf2f1J3H/AIZr8OfQf6NY9K+qf2M54W/4Jq
/CQSSFQPhno2Pkzn/iVw+9fLH7GTR/8Nj/AAEHmHj9mzw3/Dkf8eth05rSpuj4uStTq27/A
OZ9z6zoySWlzluNg4Hf5hXn+t+EoHJR7TcT90oTu9yfzr0nXbn7NA6rk7zkk8ZHbiuL1TxR
Z6ZMwnYqCuS+amokeFK6l7pw58A2BaeOyu2S5I3MZRwuOvoa828WeGtd1G5Vfs8sunqcfK/
+sxnv2FdjrXxAsbrxbErrINPjzuuMnzOD147DNYX7QX7SOheDvCD2sRe41C7jdLfyB8iMOF
LHPTkHAyeelc0rHdS9opJJXuc1qPxJb4fW8ESLbNqG4bbXfkqhX5TngcE/pXffD7x2sCzX9
0WS5RxEZHIIRsDKj2zxXwD4v8fXdhrF3ctqct1dSM/+kJI2GTOARuAYAgZGQDjHArP8OftF
a5CH0u21CSLTpypuhnP2g4BAHUjt/nisFVsz05YDmifqN/wnK/8APdPyP+FFfm1/wn3/AE9
J/wB/W/woq/bs5/7Kj3/A+ivihZwzeHZkjLSHTEC3LzBRLJISUBQAkleVIGcjvmvlzx98Bk
F2NdZZmGJGheSXyRLKrKpWM55YK6nGPxr7B+Jt7d2vjO7g/wBAeISgTbCDFKFYMANvGOK4+
z+Ftl428Zfbbsi3spGdEQRmQKW5MkaEgFlIGMjua8eE7K7Pdpz5UeF/CfwCnjhx5wFo8riR
J5IzK1ls3NGvTcF4BJPOStfoR4F/YG0S6+EGmS3lrIuqwxLdXb4WRQW+ZVUjpkHBGc5FeT/
s2/sxaxLqmrLbull5ozdCWJgMZ3ABcjk44AFfdn7L/iD+wfAcWkqFmuVVmR2LBJjnhSDyD1
/Gs6lRSly3sHNGc+Vux+fPx7/Zq1HX/Gl1LpPhS483UZI5ZG+9FgqwcNuBYuzANkfnWbrf/
BOHUZfD8kMU0M8trCphiccjzOuAMHIOM81+nWl+G4NU1G5lvbVbS5Rg6xsThznse/fNYXjb
4d6fo2rxTtKtpvhOxFU4zzxnpxn86y9pVjC62E4VYxvF6H4Y/tWfAyLwD4x8U2eoz/8ACP6
pagp9ksrdzA8pYZjbn5EKszdf514F8H/HmrR+J49Ej1V4vKuxIn75o4WYfIJDz8p28fSv0C
/4KMfs8vD4ov8AWtF1L7X/AGpM1rcSCIhYmOCxkwDvYLkkjnivzj/4RseD/iobq+gg1C0+0
vAEhuTGZmA4ZVxuKnKEcdq76cuaKZ1UpKUbn2toF94d8beOdM8H33iNb2ERL/aerQWrSNaS
sm6VCkh+fy2IXcDgjJHSvmj4+/DjXtafULOzM+oCaO5uPKWEbpSiElgiEkHYpJHQYNdD8FP
iBdah4hnitLzTdN8pJbyYzQqEZ4Y2C4I+YZX5QmOrCtrXfEV6dG1nVUnu0vvssxDw8P8APG
wK8c7SCc4/GqSaGlZn5QeFBt8dWCjnGoRge/7wV9q/tE6yi/HPxbb7J0ddRm3sOCfm+7n2I
r4y0SJLf4h2C4Of7SQn2/eiv0G/aQ8AR6f+0Jql5c29ubM3rmVULA3CbySznJw56emCK7sX
9n5/odFTdHh2nGURIoaRUDh1bJBUY7HrXoem6hplzpAFxK1u7hVMsJJKgdMc5z+NSfED4Z2
sEsttpk0jqkRd1VGcqRz6ZHFcTaQSafaFJiVPRc8Yri2Myrret+RdS26EyRxyExsTziuw8N
eI5PEnh23ZSGuIBtLEckZrzS5mk+0AFSykkFvQ10vhHVZ7IFLZDsf5S+OBQgPqH9lqddH0a
S0mW3t7i9HlxOUBVyTnJ9wM4+tc38UbK1nk8i/1D7XcwsFMhAyVBJxj2zxXP/DSHVJ4Db+c
yCJCyN5nqD0rE1Lw5qcmryXMzvtt2VZGds5+YAY9etMXW5v6RqsHgrVDLdT30umTwtFcRQb
A8qMMDAf5TjPU8jmtnS/iJa6zcxvPbTxx2tsts8cGMSEZwJMe3Xbk9PSuWHhfU/EEEs1rIq
QrMIy79VVupx6CtW38G3NvGqWqRI8DqhKE4umH/LTkd+1Azu9I+Ht54siubm9s7l5VjBKkZ
8sYwuSf9nGKxfEHwymtYlgiiPkTDJCDJOPX3r7E/wCCe2urocBi1fw1peuNJcxvDJdqWKMs
booJzjZuZWKkfNsxxxXXfFL9mTwzcXutaous2lldWsVxeyWqW+1JpV+cQqq8AN24AXFYusl
KzOd1kpcrPzstPhg0OoRCGYQbyVKtxz6mvkb422J0P4++KLRj5hiuFUsAQD8i1+hHinwvc3
fiWSC0tER5yWjIbHPWvjzxF8MR4o+OnjIavAWu471Im2u2d2wcAAjPHX613YaSUrvsbOokr
s8Svp2Vjtjfof4aoQ3bnO1chh3IzX0PqXwN8P6YMTafLLKihWVZpMMxJ5zuJC4Hcflzhtl8
EPBN8SRYS4MTF1F25eAq2OcnBJPHHc9OeO328TNYiJ84zJI91tBXLHAGafJaT28i+YMDj5s
HmvprQ/2dPDeo6qcaX9nEACsDdySksduDkNgcE+3TGe/Uah+yJ4fh1vyIbFpYlcefMJJmEQ
yAI1w3LkZY9QOMe8uvAr6zE+cvCMiRS24LzhicEINoII5/QivUNK1GLy0j8yTaB0MhxivvT
9jv/gkH4E+LusP/AGra6k+mI+WeOadfPUHAAwwxjBGc+vU1o/8ABQf9mL9nv9mZV8J+DvDN
zN4r+T7ZdHW7iZNFTqfO/eEeYRjCYJAyWIGBTunHmZyvMKbqezinc+G7NtwDb4Qjnhy3fIz
25rtfC+oQKqAzRblzh2HPakk8IaNYnz3jUKj7GMUjHzCWPyqCc5Axz0GemeK0R4Ztks3lgh
UNwcCRpPlJHQg+nr1PSuSeux6FLFU473Kl9qQvL/5roGMAIGB44rpPDPhKK5lEsl1G0a8sO
uD7/wCec1jWfhW1l07yo4QjFyzK5B2gZ3dD2IJJ/kOa1LLWLzT9ILRzFfJU7jCAQScHgHIP
c++Tz2rGUHbQ6VmFLqn/AF8z2j4T6JYSs75uSflJBg+4Mc/MD6kV718OLaz0rUFa1triUSn
5zHG7IpAwepHTPP8A9fn5T0Lxp4i0LRvtaajAsssaTLH9mRiyhgSVLA8AY5HTPfIFbOm/tZ
eNbizPla4LmC1UZihsoQxJJOF+XcTyMHJxnrg15OJwFao9Gvv/AOAKpmNKSsk/6+Z90+LtY
im8NxhbO6dVbOVtBES+eApJyeO3PTp2rw3xx41a0tLpRYXPzLxumVAvGDx689umPfnymP8A
aX8baf4XVtSv98so320ccUaqiMCVdyBx64zzj8+N1n40+Ib+2Mt3ONzSIJMQpxwcjI4BOAc
fz5xjhspqU1aTX9fI43iovUqeNfE2o3ucWk6cZxLqMXy9uScfmPWvn34ueM9VNxKqyeSd5L
Y1OLA/756f0r2CRhrmpSpexW9t50rYDRodwXBYdODjpkcZ57A894x+Ffh7Wr2eJNPgwCQjI
pUZDYP8WSvp1J9TjNe5hKapP3ipYqDWi/r7z5d1HWLqW9LNqLlydwP9odRjpn/PWsLUtSmj
JU3eQTguL48Gvfdc+DugaRLcBdMW4CAyJArbXkPIz1+6COfx/Dj9S+GuhI24We9HcBY8ffz
juSD688/rXprERMvrEF0PC77UzLcllkCZBAze5yOn+c1jX0G+XBliy4ycS7uTX05pnwY8D4
hhn02Oa435JF04wvdcbueT1P5V2ngz9mr4ef8ACWadcaxo0lzoqzxz3tpBqTRXE0GVLrG53
BHIzglWxwcYHK+sRL+tR7Hw7CpE2Pfg12WswlYLVI1hJaPc2R09/wDPpX3Fpf7BHwm8aCxu
NDsJLr7TE88sEmoXIkiYSSjbncA4AVdxG3vwOdutB+w/8OrqaWBvD18dSjmSNQ93cKkiAsr
qo35PRfmzgfN1JyrjiYImWLg9T4S+H9jdyXUnlSRIvRgR1GPx9a6+81OeVDEtw24rjcRw/w
Dnv/8Aqr9Gvht/wTF+FiyuToF7cM8vlxP/AGjcRrkZOxh5hw3KgjccEN1Fe7fD7/gkV8AdY
iR9T8FagHkwY2GvXo3Do2QJMAcjHXPGOQSN6eJh5nDXzCnHVn4sX1nLHCSXk6dc4rIuIFWJ
gWO/POW6/XFfvfP/AMERv2a7y1AtfCmprMV5Z9fvW9zx5nv19RWSP+CF37Oz3LY8M3kssYI
dRrl58rEnA/1vp71t9Yicf9rUPP7j8E9S0WC9i+U27SqflMu88cccYrnbqC2jmALacCCQwE
Unyn0PNf0Hxf8ABDT9mpPNQeEtUSfcQqtr17jI6sPn6YI68Cucuv8AghZ8CtQfA8K6vG6vt
8xNfvAGHbA8zuMfWsp1YPobU85orR3PwNnjtN4/e2HH92GQUxorUt/rLH6eS9f0GWP/AAQF
/Z8uod7+F9ZbJwB/wkV9zj1/e/5/lpN/wb5fs13Eqj/hFNbTb95f+Ejvzn8fN4qeZdv6+8p
59hl3P53gtsG+/YHvnyJKikW33HDWh+ls3+Nf0Vw/8G+f7M8cPzeFNbPrnxNfgjr2Ev51JF
/wb2/suzvl/B+vD2/4SbUOf/ItPmX9f8OH+sGGv9r8D+dKHUI0wrSIQBhQsLDFSMiyD5Qcd
c7etf0aQf8ABu5+yq5zJ4N17noP+Eo1Dkf9/a0LP/g3U/ZPdTnwPrZ56t4m1A5/OWnqzRZ5
hntf8D+a7WZd1/a4xtEeQMemR/SseRt7k+pzX9Nl1/wbkfslXcqO3gXWiyrsX/iptQwAP+2
tRN/wbffsjW6N/wAUDrOGG0/8VNqHTIP/AD19qnkZss9wyXX+vme/fseyof8Agmx8KATgf8
K00gH/AMFcNfL/AOyW7Wn7YnwAYE/P+zd4awfX/RLGvsLxPH4a/Z0/ZpudPtymj+EvBHhtr
SDzZi62dla2pRQXclm2xoOWJJxyc18X/syXosf23PghYSMBd6T+zv4ZtbyEn57WX7HYnY47
HHOKVR6o+fpz56FaS7/5n3Z4p1HyLViWPTGa8V+ImsmVn5OwcfXFei+PNbzGwz8q5/GvGfF
Go2+q61b2lzdixhuZRHJOYmlEIJxu2L8xx6DmsKkrs8/CQu7nnnjzx49mpUyOyjJSJWIBPP
8Aia8D8eeIXaWWSVzJKSSWLdPYV33xF1wxXtzK03mNlt0pGd2cgk555z9a+ffiV4ne9LojN
5edpc9/YfmK45M+hoU7I5Dx34mfUboxI+yFTiRwOWHoP/11y3iHxxYeAlWJ4pbu52/MI5Qi
ITg7R8pJI4yeMEfjVHx54yi0/wAzZuYr1VP4frXn3ji5l1LxZdNPMttG8pK+YTuIPooyefy
PrQkdbO2/4Xn/ANQm8/8AAz/7GivL/wCy9N/6CN1/4D//AGdFVZEXP2qj8MlPHUsd26yzXE
BlKkboyXHzIxGAjqccdtw681Po2mDwxqjrbT+aNzSqjNwEIU5jyck88DGeOlb/AIx8N67qe
tHyvMFzfdwPMmk3NjJHQ9utbfg/wxGuoW9xqdu8zaaS08UsQaKZlyqgjvjBz7+teG5aEOat
c7Lwn8aZPEOqW1vqEBGoeYFub6IBJZcsoVWI6kAYCjGa9wit5fD2oKiNBJG+1kKqQNp6dO9
fO2radqnw48RxyW8UctsX82bYcwovDYBPXAf046V9BeHtbi8TeHYbuxmjlgRQyuMAn8Pzrk
qW3RMfiujq7Lxauiq4nkmayvB825jmJuhA79P50vjzWrHV/D0t2y+ZPbR4ZPvZB4G0Ho3ev
MfiR41sINPm+2XENszx7DtfDyPk4Zcd8187Tfthat4F0N9G1Szaazjld4rwtulKE9WGcse1
aQc5x5Vqb+3lJOK1PGP299bk12/ubHTLkaculNJ0G15S4O4sw6/j+dfCfiXRYNX1jSk+zzy
MmyG4a4kEMZlAyxBBztUkfN3x0r7V8e67oHxn1FP7Phu5NSwxnigV5TckkknB444GO4J9K8
2+Kfwb8NeD9HttY2vZRajaC4t0uFDNcKWO7YXG0gMoyRjpXpUrRios2otRjynyBqttrGnTt
Z+fYi5tS32aSIgNLKXXdGxx8x2g+3uelaGmfFIR+FtabVFnXV44mtvs8Vt5xmVo2BcNnAAI
APQ4Jq/4w8GrbXkl1Gfs7SSbY4yv3yTyR6Vk6z8PpdE8LXVzeAzk2cpCBNhbhsdev1rc6zz
X4LfHb9leHSdFt9f/AGbPGGreJBPHDc6tD4+uoIWuC3EiwjgfN823pgYr3n4zeEZbz4468j
ys1tBqT+ZIkgfy1ySCwGduTxzXwx4IaDVPFehadtZLWwnilnKkIXkaVTtJ+lfoL8ZPts3xj
16zvrSZIri9mEcjN8kyhsqE+jZ6104ndGUZtysS6hoWk+NNXlvZGf7bfqZJriJTDn5SGBX0
zXg3xC8CXMOrTq48mEqTbnb98L1r2P4a6ZLYa2DLNPFFIWjaWVC6hsZ27QMHnaOMY3V6L4h
+D9l4u0ZbpMLdWbySyyl85TgFPLx1y2c+lct7FXs7HxTeeEJZreNxGNhAZjn1rpPh54I/tA
vFczLBDH8ygfxV7D4v+G8Wl6eDlLoSwkqiRhfLOTjd79K5XQfC8k100GCjxfe9xTLOy+F/h
61t9Wghhd59+VTdVzxP8Lrt9fWFY3j3MW2scjJyM/h/hWt8I/BP9vX4s4pHspoJVCTSepI/
rX0FpPwe1fQ/E9qJNNnv5lJR1IG1s4+bnp1qXJIylOzPB/D3wY1HQbtX2RlUKx7eo2ckbvb
1r6N8L/snaVq3wrvdZu5bS2uYhG8Vuz4lkdjjag9uuM8CvofTv2VptB8PXVzLJYppl1aJqF
6k0Q3B4QWWNTjJJ9MgHvVb4NeIPDp1S5n1a1+0QWxK2kTjEKODyZB1wRwK5ZYi6vE5ZV+ZX
ieGeCPhdqHhPS/Ps3eM8sVYkDvyOeT0/OtLwF8Qrrw3b65pl5awX7atJHuuLhd81vs3EhG6
KG3EN1yMV6x4A8O/8JJ8RIdPBdkld4oV3KAF+90PA4DH8BUXj/4F6fp/izT9Qs7hPsd2SwQ
d9vUGl7RN2kR7RXtI8Ws/2aP7eVtcs7lI2kvdkenBGM0aiMN52/G3YTldvqPavirxDr/wu8
H/ALSHxOsPGvwP8efETXF1Jduo6J42uNEjVWjT928cbqvAzzzmv1j0HxJaeGfBGsSnTbmSK
3EcFpPEo8mNzubY7dSSucV+Z/hXUIdb/aj+K1zMu3zdWRgHXJA8pK6cLUk5O5UaktzL/wCE
0/Z6ksjH/wAMn/HE7zll/wCFqXZU9M/8t+e/5Cm2OpfAO4jWMfsi/GvEbkpt+Kl1gHqGx5v
DZx9Pevb9Nn021mBkLbR0AhDH9cV1mieNvDlgF863unwP4I1Tn6kn+Vd/OyXiJLZHgmm6Z8
GtWdTbfshfHaWfnDf8LXuQSxOf+e/fr/j1rpLP4dfDvT7WeWD9kD4321kqh5mf4xXMWxerM
f8ASMfnXv6fG2Pw5ocV7pem2aQzTPbxvc3KzyBlVWbMalWAw4wxG08gEkGuZ8W/GXU/HVwj
ahqLOqEFYo4xHCmOhCD5c/hT5zP6zVb2PJdH/ai+H/guOW3s/gJ+0xYLDhEFh8bdRWMjnPK
3QHB6Y61yWrePPgNrOqT3dz+yr8e7u6vJGmnnn+LF48krnnLE3BLEnqSe3evbYrq2dhtkjB
HzDKYx36/5zTi1ouf3ycdP3XSl7RlKu1sjweDx3+z/ABweW/7KPx1hjIKlY/iteEY64x54z
zg/hToPHfwJ84on7Knx3RCCiMnxYvNzAnjI8/HIxmvbjHZ4B81Mn/pl0q7ZwWS3K7dhViqg
NFkg5B/x/Ol7RlfWGfP0XjH4HLcuv/DJ3xwETMSdvxZvMt16jzuv49qtWvi/4EKkaP8Asof
HZYmGZFX4sXhAOMDA88Z7dcV7zP8AZJJnYPDFyeFiPNMa6s1TKzRcnp5PSnzsPrMux4jeeO
PgPdWhhb9lb4+GLuh+LF5t/I3BHX+ZqGz8XfASwImX9lD45xSRNsh2/Fa7G1Tk9RcAjtwOO
v4+6pcWsv8Ay2j9z5XFW7aa1ELASruYBd3ltuxyMdcYPfPoKPaMX1mR4S3xI+BUoBk/Za/a
Adjks3/C2L084IH/AC8+hI9s1E3jv4DTXn/Jqfx9fLlgW+K94WJ7cfaO/Tr+de/R2FrKuA6
FsjkQ9Kv2mi2zRCNyux2VmItgX4yOD17njODgZ6Uc7D60z5vm8bfARTsH7KPx72LkqG+K15
w3YY+0ev41HqnjX4CQho7n9lL49NLE/wAyv8V7sjcCB/z8duf89PpmHwxalfvr+EFR+MPC9
vc6xeSS3G6SSdy5eIsxJY5yaOdi+tO58uXvxE/ZyvESO5/ZU+OWdqxDf8VboqFAwFy1xwo4
H0rn7r4kfstwuzN+yV8Zt2AFJ+Jt3xx0/wBd0B/ln2r6R8QeBrIxkecpOO0Bri9b8BWGP9a
u7HT7Ofej2jNFXueS6F8Tf2Y9X1OGzt/2TfjL9tu50hgT/haV2ocscDLGZQOvfj3FWrL4u/
szzTER/srfHBXHC7filede/PnfSu1f4c2Eh5uIlGBgGA810XhfwBp8MifvwBx1tjx+tL2jK
9qzm/Bfi34Lzyw/2R+yr+0BDcNERGbf4tXiEpkjGRcjjrXZ2On/AA+Msko/ZS/aJAjIYlPj
DdkjpkH/AEsYr2r4b6TaeHLzSp1uVUxRL0hzuG9/rX0V4I1PRdf8Pz2y3ltbXdycMDa4H1B
JP51rG7OGtj5Q2R8N6Hd+CriZ3t/2W/2lBJv81CnxlvfmckEkn7YMHryK6E2Vtrsu5P2Y/w
Bp92Vf3cjfG++yCBgHm844447V95/D/wAO29rPtjmglbOCDF0r1Pw7a28EoVZEKsPn/ddK1
hTb6nC82k5WUUfmSNC1O2tyf+GaP2oE3D94x+O1/jHt/pg9jWauhXdzd/uf2Yv2mmdm3Ox+
Ol+TkdCP9K5/pX62+KdItBoERt2iYtzIFjwa5y22wMP9WD3AStfYeYTzGpTlytI/Lm90PVJ
g279mT9pwnaqAv8dNQ5Udv+Ps/lUMfhrV5GSQ/s0ftOZz8xHxz1Drxjn7Vz29Ogr9WZXikU
cJ+C1JDbo7Dhc/TrR9X8wWZ1OiR+Ut1onieUqIv2av2m9iNuXPx31EYPr/AMfR5ximNo3i1
d239mj9pckjGf8AhfOpD/26r9ZVhQfwJ/3zVhERrXy/LiK7t2dgzn69ce1P6u+5X9oVOy+4
/I9dM8ZJbDf+zZ+0wJSx3AfHrUiuOxB+1dajuLPxWJyv/DN37TBhIwQ3x51IEj6faj71+tc
8MalvkT24qnOq5wEXJPTApfV33E8yqLoj8oTH4q80Efs4/tNcp0Px51LII6Y/0rp/Kpbefx
cnX9nb9p0HjBX496nx/wCTdfqje2/2G6eKSNFeNtrDg4P1FM3oB91fypexf8xH9qzWjij8s
Gn8Ytu/4x4/afyOF/4v1qXPpz9rpLm+8XqmG/Z6/agBQ9P+F8amR/6V1+p/nxqPup+QqK4u
oyx+RevpR7F9xPN5fyo/Jy7i8YareWvkfsufEPWby3uFnhh+IXxT1HxHokcikFZJbJ7vyps
EA7ZUkQ4GUavon9hr9lTxZ4F8e+Kvin8T9Sj1T4h+NpPNvplLeXbRrkxwRg9EXJAAAHIACq
AB9hardxr/AAD2AFcJ408TCGOTdncRhMHAHPf14rNxs9WYVMyqV17JKyOf+IHiJFXaH3HoR
+f/ANavBviD4m8gtIHIfqCDyv0Nd34v1Ga4dgoyXBwTkA14T8UtSuGknXy9i7jnGcDntWE2
dOFpJHmnxR8XfaHlVWOCTuOfve1fP3xB8VSTTPFBxjO5s42jucnp9a9E+IusPM32eI5d+Ov
avD/G9/8Aa5WsIGBTdmR8cyEZ6Hrjngd+p9sVue1FWVjkNd1crKy2gLy5O+4xkjp90dV69c
Z+lZfiHTY18RXM9xuuI5JGJKMcoffua7Hw94fNzeZ+ziILG7MkzDbMAOD1Hc9R+IqifDJ1D
xHfNBILe6ily0MiHZIMjJyOOmeR6flQmcp9l03/AJ+B/wB/f/rUV6V/wiqf9AyT/v6lFO4c
p/QZ4fsNJ8V2rSRH70XlSKnVlBzs+mcdq2P+EQtV028s1SExh1kEqpkEj5sc/UivMPBF5ca
NdXeoWAx5u1TbfM29sj7pxxwePoa7Xwr4vvLjxNi3hjjlg/18EhyHPIIx6d6+WkmjiVk9Sh
44tJtNayTTzEiPInFxjZIVIIB9iVAIHXoetS/CLXbrwtrutR6pHbbL64YvPbpt8tdxyUU8A
HI47Vq+IhNrqG2McM0LOjbnH7yMA5wh7Ak8j2rzD49asngTQtOvrafzpAWBtCPnG04Ytz1z
09QaqGvujg3e0Cb4+eDrrUdQ/tW0eG8tltxOYySBEoOMnHbJzxj9a8E+IHgA6xeTRR3v2lY
YzC6sWjWWPnDoD909Tip7T9ry7t9R1Td++s9QQwzW7jCuDnCjHRQcHHtWn8MPENt8TNQii8
6JXzuuHcZKKOwGCTgfyrrhGUFqdMVKKuzwb4tfC5vB2oS3Vi0kHlxiW2jjZxJFlR827IwRj
gf7R9a8r1Iav4lutOtLh7u7tbOFYIY5wSkcZYnaOuF3MxwK+xP2qtMW78OwzWnl397LM1qf
KbgFFB3NjswII5yRXylpJvbHVri1u7d9hk3yTqhLwqDnA5xjJHauulK8bnVSleNyH/hArG4
0ye3Frb/a4bgrGPLzIWVDuw5/gPUDrmvL/inot1Lp1/HGbe2tn0+YO03IGIslc9mOOMV1v7
RX7YWifC24vLrULmytZOVjtIogJp+xKr/U8V8NfGH9pTx7+0TczafpMTaRorAKx6OY+g3sP
X0FdNKnKWprF21kzyr4czM95DcSD5bTUo4Yl6B3eXljjqQPWv0r/ak8VJdfEzV1JiEdtqM8
rqY0372GxdrKAQAO3TPPWvh74jfsxeJvhh8A9I1ddI1ltKu9RYWmr/Y5EtbmVVy+JcbSwPQ
A54Poa6HwB8U/G/g7SRqPiyJNZsXdXkYt/pS7uR/vH2FdNZc9nEiEoczkfSvheB/DlpHFNc
/a0lBuIo1bO3cPQ/xNhcmvWvhDeX1rpkM1pFPb3EkPl3P2jEkVyHYAgD+EgAV4x8P/AIg6X
8QYFOl3qTx4USQb9k1q44bI6gjpz6V9G/C3wZPL4eWfLtFaYLvnozdOCfmrilojSb0Oa8T/
AAXvr3Vmudwe3nwgQDq3XaPSubf4T3C6ikht0hY4VsL93sM/WvpbVBpWj6fo63BSKRtk8it
MAZeeDgEmq/jjwQmra0uo2hi+zfK4iHG1R3H096hTMlUZd/Zz+Ctlo8QudQi85wFOHQHjqP
8A6xr61vPA8en+FV1yKNxeKN3nFhudSAFTHTAr5U8KfESfVtYttL0+2DxqGMjMwVowQM5P6
19TaL8RdPk8BRfayxttqxeWzDcsigZ6dRXDiOa6ZxYjmumcjbeJdf8AFcF9awgz5gLFyN/l
IoG5iPavIfGvww1zwTq0484z2tyBMjKvQE817XZ+IrGa7vV06KQieLaohJjLA9RuHY8flWN
4h1/+0NLm0+4t38+TCmQfeXH8J+lKEmnohQdnojzn4d2jG7DXE8kbnJBVtpBzxiva59B0++
ttNiS/jWZIZJS+OEJU/Lj6ZrzzwB4TFlqyieSRVGWI8vO7mvUfiBrvg74F/D5fF/i/WbPQY
LElRPdOFjKsrZQL1ds9ABmlVl72gqju7I8HuptSa9v9KhllNo1wCUDnY7AYBI6HC8D6mvgT
WJ08M/tefFS1RhhNRizjjB8lM/rU37af/BYS6+LXiS58NfBDTpLK1Mpjm8QzcPPzgMg6KPf
09DXlvwb+HHi6y8D6t41vbHWNWtDdJDq2ufZ5nt/tDZKiWY5AkII7j+Hjnn1KNKUVzS0udV
rLU98g8TBo876sJ4lBTqM+teSweOQw5yF7DJ4qQ+NCR98YPvW+pPKj1N/FG1/vgcc1EfGG7
v09O9eX/wDCcFgQGDZHFR2/jAPKMvkZ5wf89s0ahZHrtr4o3J1/Wrlv4lLt8zYA4+orya28
W4XO7qM9a0dP8bSLNG0bZcEEFgD/AD4I9ulGocqPUk8Qqu4bq0tD1s3Wo2w5wZFH615jYa+
85Gec8YzXY+EL9IdRtcn5zMmccgDg/wBfTt9aLkSjY6K6lDSSBiR8x5z0rJudRazn2u3HVT
61cmdLy6dkJ5Zt3oTuPT8MfrWXqtuxmG5N6BgThtpI44B5wfwpkov2OrJIwHpwcHr/AJ/pX
Q6Zd+aBxj044rmNC0iXykcp8u7HB5bHX1P413Ph/QXuSm6PAzwc0EzsbekaBPLYm7CnamOR
/Dnpn64/StSw07ecnbn6VveDdLXESylfKzjb256/5+ldJceD4refMCZG0cBvun/9X860UTj
lVs7HHW+jSSN078cVL4g8OP8A2xd7h/y1fHH+0a73TfCxfG+PtwBxjkf0zW1feBBLqd02zJ
Mz9sY+aq5bmXt7M8N1Hwe8/wAzA52hQT6AAD+VYOofDR7o42ZLHaoUdSa+mbT4ZtDZJcpMi
ys7xGIbg4Xb1PGNp3EdecHIxUo+AU0rqpGDIu8ZXAPH060vZsPrkVuz5Tb4TSx3BiaJlkRi
jKRgqRXQ6J8IJIbdbiVdsS4GBjc3Pb1r6Y0T9n/aRIYMmM/MDgZpfEfgWHUNRgijtfKEA2k
cfeOO/wCH6U/ZC+vJ6I8w0XwBHNbWTvujYW2VQjqN7966vwv4RNrNlQcE5BPau3s/h2qrZ5
hLKIxlQ2ONzZrqNB8CCGADb8xI5/uitFA5KmKRR8ERSaeUxk7SD/j/ACr1Dw1HJdTcsELYy
AetYWn+GEtCNoPBrotO3QOpHGK6acWtzz+ZSnc6yDylsWjLFnHIXrWLc+HXhTzQxbPOMVLZ
zkEHPtW3KmdPRlGd3Wunc7rKotehzES7RVy2y2O3NLe2nkz8L15IqSCLLrQZRTTsSI2aeCQ
vtQseTSmMj6UzUgmJZsD8PeqF5kMw/A5rUkg3DNVLm1yKRnJXMWbcTUZZsVoS2OD0qKS1+X
pUWOXkZRZiBzmoLuRmnkPTLE4AwBV+W1LITjP0qvqUHllwBglj+PNSyGnY5XxJqLRk9Rjpz
Xn/AIn1RYgeEMgzlm7j6V6Br1kfKYsMnpmvNvE+ntcz7T8qlsFieP6D9a5Z3OnDWseXePfF
DXMRTAwr5L+3tXiHxR8QowkboEyFXpur2Px7ZiMOV6c44xmvBvilp0nz95GPGOgHOa5pnvY
dI8O+IuqeVZXErLia7ykY7AfxH8eg/GvJdf0VVGOJllORInDKT0yATj65r1/xpoM97rLrCi
H7IuFDHg7euPxya5Wy+GM2pme5WRbYxMGNqwPm3Izg7PlKj6k/gcVmj0TkNN01bFIV1AG5t
5VYBol+e3IPBY9OnOV4wea2vEeo6Pa6xPDfpmAT5hnh4kTuAcc5x/EOveur1DwnoIO/TdRm
0y8EYM+nalbK6k7SCRKjAgckg7cdjXI337OuuT+Ob6S48ptGF68Yu7ZxLEQGI4/ulsE8gdC
e1MVx39qaf/0FW/76j/8AiaK63/hTfhf/AJ9pf+/z0Uroep9U/wDBP/8A4LW/Df8AaAu/+E
d8Yzr4G8bRzBBa3Mv+jXMo4zE33SeuF/Sv0x+G+i2PiCzS8sph++iM0L43mQH7vI/vZPNfz
df8FGv+CB/xr/YXa+8TafZS/Ef4fW2+4fxBokDtNp0akkteW3Lw4A3F1LxAdZAeKuf8Ex/+
C/XxV/YE1m20zWlk+IHgoARtZXsh+22ag9YZT1wM/K+e3IxXHVy+FVe0w7uuxtLAxk1Uhr5
H9J3izwnLpUUMqusc7PhkI4K8dD0zXhP7QngqfU7Z57VJZ2DFjApyrtg8n3wT+Zq/+zV/wV
X+Cv8AwUQ+H0N/4J8Rpa63bIpvNEvSIr203DJ3ITk85GRkHnBNd147gljtWFvsNxIg8tonz
tDjjnsa8mcHSqcpwV4+zqe6fAXi34YTWVo5ZWaYT7xGjZK+3riuj+FGh6l4I0y6v5Uljh8v
CsOoPtXu8Hgaw8IeMr288QQQ+QFxdyXMm1IWHVs8ZAwR+dfHf/BRz/gt58L/AIF6FeeF/AE
Nt4r8QSBzEbTBs7V84G4jlgMZA4BHc12wlKo1GCubxnKb5Yq56L8SfjZpHgr4bJqviHVk0n
SrSZjKl3LjbJ32qepPoK/Pv9pj/gozqHxq1ybR/hbphS3RfKm1iVOHX1UHoMY6+nQV85eHN
V+JX/BQr4xRNrsuta4ks+YNJ0+J5XuHb7sMUSDkn2HQE1+jHwS/4JbaR8IvAVlqPxfuv7Pk
kXzF8GaDMn9oMcbkS7uBlYhjG5V3MQcZQiu/2cKPx79jZ2g7Lc+H/gH+xZ48/aU8czLoOm6
j4215mEl5dyNi005CfvyyuQiDOfmdgPSvtz4UfsN/Df8AY3Qal4rks/iv8QGufPW3tfMXw5
pjp9xCCFe7I6/MEj7FDjNeyXnxJvk8E23hjwh4f07wX4VtgqjR9Pj2Rhx0eV8b5nO0ZdyS3
cmuP1m6W51Zy6ujMWaVAuxYyfbseKiVWc9NkTy3d5GX41+O/inxfrjXGsSQahpnl+V/ZM1s
jackA6RCDGwIPQDivPfHH7Jfhf43WVvrHg/b4e1aEN/xI9QnLWd9JnpbS4zGTjG2TI5+8oF
dheeTcKY2O5T91s5PXvUmnyw6dpSXEWwMj715Jx0LY/H3FSvd+HQtxTR8G/tFeFtb+EHxx1
CS4ttS8FapazyPHAIPJkuFdzsb0aPryMggda9X+Cf/AAUQutK0eCHx1aSWRabyV1ePCwMp4
BeLqhJ5z6V7/retaf8AEjTf7J8RaRbeJ9JZy6x30WZrVy/W3kyZIzjHRuec5HFfPH7Wn/BO
XxH4r0Y3vwzvD4m01JCZdBm2x6zb46jAAWcL0+XD8j5DgmumM4y92ZPvReux9seDdK0f406
XY6vZ3lpfwRQ4SUHchUd+P611+naBFBpz25x5Vvljcbz8xzgewUfrX4vfAz9oX4jfsq+IZo
tA1S9sFhkaK80q6B8rI+V0KnlD1H17Gv0i/Y9/4KbeAfjRZvoviuJvDmuzWwgS3uJfLt2fj
DRMOCfY4z3rGth5w1WqB2fwu57wmhXWiNLf6bGZFtola4kA3IQxC7iOu057e1dr4b8Y/adD
tHQ78SkugH+sxwQPyP5VfttFj8T/AAzjf7REiRx+XG6tmWVeDkY7dM56cV578N7LU/EHi9L
eyjlbTrWUJLKiHyxJtDcN/u/MfbNcmklr0M91qfVPwJ0a21zSLm5gi3LwQZEwfmPzL9QBwa
f438BQ+G7fUtae7t7SGyHnGeZgsduoGW3E8YA5ya8G/aQ/4Kx/CH9gfwglvcXkWt+MpWcy6
RYTeZIDngOwBC9uOTgjjFfkv+1z/wAFKvjZ/wAFCfEUulLc6j4e8KajcCK10LTt2+4LHCKQ
vLscgDqcnjris6GEq1Zc20TCNGTfM3ZH2p+17/wXZ8LfAnU7nSvh4U8b+KFVoTclf9BiJ6E
4+/j6gfWvg/XNW+PP/BUj43x6fqJ8ReNdYuGZrXQ9MRnht4wVDEquEjjXK7mbaoyCcZr7C/
4J+/8ABuD4p+I2n6ZrPxnml+HXhoSNcLo8cMf/AAkupKwTO4lT9mGVHE251w2Ihuyf1f8AA
HwZ8D/sZ+B4PC/grwxa+E9GldXmltYQbjUn5Ia6nb95M/LYLHCjhQAAB2SrUMNpTV5G8nGC
vFW/P/gHxH+w9/wb66H8KdJttb+Ml9Zaxq8cKyReGdJuDFYWxC5xd3KYaZhjBWEhcg/vHBr
6ij+MNhpUEXhyHR7C30mxhe2g0yztktdPSJm+aNYAAhUgkY29zxzXonjz40WN/wCHZU0+G7
YWy+VC7qCJJDkgA4xg9cd8V43qXgPWrj/SplTzJ5dgCEKQxXdjjoOfwrz5VZVXeoYOSk7dD
w79oT/gmB4V/aA1C8v/AIdxRfD/AMSENPLYzAto90f4sKAWtjn+4Cg6bBnNfnp8c/hV44/Z
o8WjRfGmg3eiXcoLQNLh4LxBjLwyrlJF56qTjvg1+x/w01fW7TxemmaikkMN2NkgiIkEa4H
8Xcc8+9dx4y/Zx8P/ABH0CXS/ENrpviLw7ebludM1GETIM5AMR+9HIMnDoQynkEHmtYYuVN
8stUL2ji7M/AqLx0lwqoUjPzMS56npx9BjjA7nrxi6/iRLO2RVEZW8jDk+Xl0+ZhgMw4+6T
8pxzjJIIH3D+19/wQd1bRX1LxF8E5ptV062Pmnw1qky/bADg/6PM2ElHP3JCrYXG5ya+Atb
8Oav4S8XX+la9pt1o+p2M7Lc2FzbG2ltZDyyGIgFPZcAYxgYr06VaFRXgzZSvqjqdE1WMkb
XlV1IPXpXS6I/mqPnweM8VyOhaS92QUGN5zwNo5PYV6X4O8C3OA7RfKpxn09M/kfyNaFmnp
lrsdfKDhcIMF93zbQGIOBwWyQOwIGTjJ7Xwbpcsmu2qsD/AK9FPzA4O4dxxSeHPAs1wyhRv
JHbPNeieGPh5dWVzC/lY8pg+BxjHPNSkRKaWhT0Tw7uupiWzhm6+ua0R4LdkLOPbAFd1pvw
vllummt3jmgb51zIqlQexBOQR/8AqrstK+FV1BMI5LeMOhwf3qnJ9jnmr5WzjlWSPKPD/gt
ww3xkdhxXfeHvB5RVyh2nAB28fnXoOm/CmWfgxReoIdeP1rpdB+GcsWAI19fvqf61ooHNPE
ruc5ofgeOKGIL8xxk8YxXWaX4UJx8jH611eieApIlBZFPbhhXT6d4QYL9wD8Qa2jBnm1MT2
ON03waJSP3bc9gK6JfDAGq3C7FOZGbqCBya6ay8NFGBIBx9K439r03nhX9lf4p6nptxc6fq
GneFNWura6tpjFNbSpZyskiOpDKysAQQcggEVqqZz80pysjYtvCm2Xpjb0BGcfSuotNPzbp
nllGM1+Qv/BLf9gj4sf8ABQD9jbw/8TtV/a4/aL0C+1i6vYHsrPxTdyRRiC4khBDPPnkJn8
a92/4IT+KfiBaftK/tYfC/xh8SPGXxK034V+ItO07SLzxLqL3t0gZ9RjlYPIzMA4toiVDbQ
VyAMnNQjqd1bLuVT9+7hurPvY/Q7+y9wwo4PrWRcfDxRL5gVuep9a/Iv/gmJ+zt8ZP+Csek
fFHxzrf7VHx38Dz6N40utJh07QPEVxBYpHsjlHlxCZVjUeZtCqMAKK9i/wCCbQ+J/wCzX/w
XM8f/ALPfiD4yfET4r+EbPwKmrI3i/WJL1orhvsMqyJ5jsIyonkT5SAwbkEgYqye6N3lNnK
MZ+9FXasz9JLHQpNLeF4y0cgjKhl4ODkEfzq5Z6Hj+GvyJ+DfwO+Kv/BRD/gqL+1d4R/4aa
+Ofw/0D4ZeJ3j0q00DxNeLapFLdXKCJIjMqxxqIhtVQBz0rr/gTo3xQ/YF/4Ly/Cr4Gah8d
Pit8W/CfxH8FXerXkfi3WJr1YZVi1R02JI7hSp05DuXDHzGBOOKa9AeUqLcee7SvbXtc/VO
PRNo5H0qzBpm01+TH7RngX4ofthf8F/8Ax98FtL+Pfxh+FvhXTPB9prkEHhjxHdW0MUi21l
uCwLKsa72mZmIGSee9foR/wTw/4J9a9+xyPFo8S/HL4rfGV/Epsvsw8Y6lJejRxB5+/wAgv
I+3zfOXdjGfJTPStE9SnlyjFe9q0nb1Pbk0bds29+1a0GnG3sh527ygdzYHINfiT/wRi/Ya
+MX/AAU9/Y8uPibrf7Yv7Svhe9t/EN1oostP8W3ssWyGKBw+5585Pmnj2FfQH/BFzxl8Tfg
3/wAFgv2jf2fPF3xe+IPxa8J+CNBtr2yufF2qS6hcpOTZnehldzGNt06lVODtUkZFT7Tqeg
srUG1zao/SlbGPUJHOQjfw56GmrpjRShGU54/GvxK/4LO/sYfGL/gl58NPAGv6B+2H+0n4o
k8ZeKoPD8sd/wCLb6FbdJIZZDIpSfJYGMDB45r9Pv2B/wDgm/4q/Yw8aa5qXiH9oT4wfGeL
WrSO1isvGWrTXsGmsr7jLCHkcKzD5SRjimp3drGdTLVGPNzHv9vpTyuwG1cAnLHGcf1qUaV
le+fpXSQ6YqH7o61+D/8AwRA/Y4+NH/BVv9lDxD8Q9f8A2x/2mPCl5oviy58OpZ6d4vvpop
I4rOyuBIS8+dxN0wx0wgoc0tiqOXxlFtu1j9u20dj61Xk0lx1U1+ZH/BJzU/if+z5/wXV+P
X7Nnib4yfEf4ueEfCXga11u1ufF+rTX9wtyRpEoZPNd/K41KZCEIDBULZKjHZf8EPvjN44+
MX/BQv8Ab70TxV4y8V+JtH8F/EVbDQbDVdXuLy20O3Opa6nk2scjssEe2GJdsYUYiQYwowK
omFTLLJtPaz+8++pLAZ5FV3shn7tfDv8AwbT/ABX8Y/tAfscfFDVPG/ivxN4y1LT/AIqarp
trd65qc+oz21sllpzJAjzMzLGrSOQgO0F2IHJr1j/gub8YPEv7L/8AwSy+LXjXwdqd1ofiT
TLawtrO/tJPLntDc6laWrujdVYJO2COQeQQearmVrnLPLpKr7Nd7H0V9jRjwv1qDWNEWeR5
ExtYlgMgbc9q/Lz4Af8ABJf4q/GP9jDwP8Ubn9tH9pyzvvFngqw8Uy2UXim7aKCS5sY7oxK
xnyVBcqCecCtb/gnd+018Rvi//wAG5nxP8beIfGPiLVfGXhzwt4uSx8QTX0h1SE21nPJBJ9
pz5pljYgrIW3javPAqea+6FUy9cr5ZX1S2Z+hGreHXuEZMADBOcjtXD+KfA0koIVQ7HO1QQ
Ca8e/4IUeP/ABF8ZP8Agk58KvEni3Xta8UeIdR/tf7Xqmr30t7eXWzWL6NN8srM7bURFGSc
KqgcAV5B/wAEhviz4t+J37Wn7Zun+JPE/iLxDYeFPibc6fo1rqepTXcOkW4vdRUQ26SMRDG
BGg2oAMIoxwKylFOzPOng5UnUafwf52PfvGnwF1eKxa8ltUEUoO1jIuI/1615RrH7NV1rmu
24NzaR5JLA3canZ3/izyMg19nfFv4tjWvh1FokNnCrwKQZlTDDPqa+WvGOjmXV44mby0KSK
XC4PKsOT1rmqQimdVKq7+5LQ8U8WfswD4faM2oaiIJ4rx3ijnguodsbgH+LceuWz9MHg1yu
sfDyaGyikWytfJijRI7z7ZAksZPT+IHPXkcHGSBzXoerWNzHpJ2zG5it5XP2eR/lYEL8wHY
nA56HArzjxxNDY3+NNuHkTG6a2dPLEbEfMBycd+eh9q5nY9KnKT3Zma34f8NvpS2/jHw7aX
D3k0RXV01ERtbwKdrGONSWkdtrZ2kqxJwFxgdpf/CjWbPwPcXPhCz1PUvCeuSPqUMVvPDcy
RtIAPLlUEHKqSM7CRn0JI+dPitrWn2trmyD8M6G3dQUi3IQSAeQeTjHAOCOQDWvoXxPvrPR
LH7Lc3EGLWKEmGQr9xAB0x0IH60r9zZ05bpl/wD4Q3xJ/wBCjqn/AIDUVq/8L/1D/oNeKf8
AwONFToO9Q/dvwpoljaQwOjtIsygszjHzd1r4A/4KT/8ABt38Gf2z59V8SeCUg+EnxFlBlW
5061B0XU5AP+Xi0XAQt3kh2nksyyHg/oCbt7PSvJK+bwVUY5Vjj5h78Vq2yoNHeaRvk3bcd
+RXm4aq4aQ0PWhZKyP5D/2q/wDgnf8AHj/gmh8Y4IvEGi6xos6XbQ6P4m0aR203UipyDBcr
gDIG7y5NrgfeQV9n/sWf8HGfif4FaFJ4Z+L+lW3jyWC1cW19YMI7i3bGFWcAFW5I5Qcf3e9
fuf8AEbwtofxL0a+0TXdOsNc0S+/d3FhqFut1bXS+jxuCrfiK/ml/4Lefsn/Dr9jH9vqbw5
8M9H1LQtE1HQ49Tnsri/N3DBO88isICw8xY8IPldnIOcHGAOuhiKeM/d1Y6nM2qmj6GF+3V
/wVg+LP7dGuXURvZfDPhZ3YxabaP5ZdSerkHLH6n3GK9D/4J9f8ECfir+0zBD4x8bM3wv8A
h7IEuBfatbM2qazEwDbrS1OGKlSCJZSiHcCpfkD74/4IG/8ABPX4US/sheD/AI0Xfhm28Rf
EXX5L8i81krdWujC3vZ4ENpblQiyFYkbzHDuGzsZQSK+0vjn4gvfC3iCD7W909lcRiRWkkB
ecYyfYfTvU1cbGk3RoK1jF4hpOnFHzx8MPg74E/Y4+H0/hb4R6Ivh9mQm71q9lSfXNUTODv
uMDGfl/dxhV6nGea5PXtQddNaZnE0gkZ2JOWbHUN9a9I+JupxeJriLypIozEVxBxuIPqQBy
M/rXnuo3FtpljG8nlwuvmLIG58xD/Efr0rmi29XuRDzM3Tl/4SyzvLuSTyyqriOPhVKgAVx
I8Twut/BdQyvOzkbjyx6V3V61zpccrm3Z45LTaIVX5ioHDD1/CvEfEl28HiPz/NMUEkmGyf
nBHr6c1tFXN46iy+G7qW/81A0UWSfvAE1LrOuvYaSDGVeJML5aeuCMfrUnxM8PjwZ4M0XVG
vYtuumS4gXzg8u1H2MWUdOfu/Q15jrsN/qOhPqVpcSsqSkygDj2NWtdTSKvqR+JPHDaMiS2
0jqYNryAqRmTB6Y+gqroPxUmtdTS5nuJ1lWUu8ZkIYnghs9e9ec634pvL6S4trnZHK4LRuv
3SfQ+9ZPgeSS6v511Qv8AIrKuDgM54XPfANWbWR9F+P8ATPhv+1HamPx5ofl6rEPItvE2kh
Yb4OF6SgjE6gbeHBIAO1lzXh/jj/gntrfwdsb/AFhkTxr4NltmVNW0mPJtTnKi4jOXgbp6p
zw5PFeifDjwl4j1QRrbWiyw+aZEnWPd8wGNob0xz+FfWf7Ofw91vVfDUM9nd3TazPCdkUCA
RlU+VS/bGcgg0vaOC0ehyVacVqfAXwZ/a0+JfwM0aLRodSu/EHhtMD+zLmVhNAMceW+ecAn
AP51U8ZftsfFr4pajd6R4Qiu/B2lzErcTsxM82QVOT9DjjHvmvpr9tj4ZeGdD+IHgwW+l2G
g6pr0xh1CWPNvAZEDFpfKwdhyuPkwCecZOa9Z/ZN+Efw28DeCdQ8TnR/8AhKfEVjerYaY2r
Kr2EBKF/M+zjIdgem8kdCADzVOcOX2liOZrQ+WP2Nv+CL3j/wCNtrD4v1G9n8N+Gp1NxceJ
tZ8zEyAnJtouHnPDcrhBjBdTiv0L+Efwb8A/so3un6X8M4Tqmv3MIF34t1si51BWx92EY22
yHk4jGSCAzNgGsfwL+1DrniuaS11vW5bi4uHnjXzYALeFApCRqOAu7pjHGBWPb/FCfwN8Rp
NQsikCND5AaSLHyMfmwOmcEiuarUqTdmS+a59r+AvFB0HTvtmoX0N1Bp8QNzcbi+4kZJyOc
5PetQ67bfFrw7deUFuUYFFYtvCMoyM/jXj37OnxG/tXRNjOkumvKIZAUMh2/wB9uPu87ST1
x0qx4p8YD4ca1NZeFSbU3kw3QKw2kt8uefuj5f8Ax4V5bpu7iciuvcOO1rVNYs9cmhijQS2
t1h0UsFhKoFQY+7xk47816rqOpX0lvpNlPc2Ba7RZPOCGMo5HCtwB35rp/A/gWf8As1rvVo
PPuLuPEs6LtErY4zj271ynxc0C0nkQRzrc3sS7oYonPGDk+xwBT5k3YUne10ZPiZxpmr/Y3
8i4urOdQsttCRIy9SykZG3K/mKzLrxx4i0UMbaym/0lFGWbKs+SC65AC5OOKi1TVL/xbrVv
f6Fp93DfiIRXUe0grIvDEenFel6B4ZvfE6WQFq0kjHEsQG5FXnBPuDyD603Zbi2srGH+zfc
a/bG7GubzGsuYw7Z57ge2c1xX7Z37Lfg79obS7uTxV4dt9QubTH2e/tMQ6lYjHRJcEsvJOx
ty85xkA17xDoFj4IuBpUaPHK2G/eOSV59KzvGcZ0C2nmjf7Q5G9lC/e7fyrPnanzLRhJyW3
c/N3wp/wThi8CeImmdx4h0OP96lylsY7i1XjieP+EAZ+ZSV6525r3bw1+zx4UhaNTpWlyLt
4ZYwvTI5P45r6V1DTG1rwzdxpOtt9tjXa8GEY4IYKTzxkV8v/tL+Kbn4Q2/hi9utMK/2pqc
emyzRfKGLhsMVHBOQvK4z3r2MJjeZ8s0Z1Oer8Lses+F/gV4dSzla20/T5I7aHfIiRBvJQE
ZZiBz1A/GuX+LvjT4ffCuC307UrzQdPurseYqXV3HbnYD94BmBxn+VP0eO4tTtj8wB1yxJ6
jg8/wCfSvib9qD4KeDYv+CgmvS/Fzw7ocnhv4weGbLw/wCDPE+taZDf6fpOrwrOrWzvICba
aTzFeM/KH2YDbhgexpbQ4KNHnn78npr/AF+Z9V6l4w8EaDLbHUdX0HTGuohPCtzfxQedGej
ruYbgfUV1svifwP4a8hNT8Q6BpZuolkjW61KGDzU7OoZhlfQjivz+1r4IfC39lX9tv4W+B/
jvf+ANT8O+GPgeNMt73xVaW5sLq8i1SJEeNLjeqyGNZtozuC7xnGa9M+NfwL+Huift06/p/
wAT/Anhefwp8a/C+l+Hfh54q1PRbW/0zRNStobtDZqzqfs0somheIDaJPIABLAANI2nSg7W
k7Wv6+n5n3BJqPgTwlcpbat4u8OabczRiaOO81SCFmjbO1gGYEqcHmtyXWvA/h2ytLi78Z+
FbKDUo/Os5p9VgjS5jHBZCWw654yOK+LP2s/2GfA3w5+DH7KXh7xF4U8G+K9d0Dxj4P8ABF
/rV5oVvJPqtlBbywvA5dWf7O5QsYWZl55Bror/APZW+GPjX/gssng/Wvhx4C1jwl4f+BNk+
l6Je+H7S407TW/t+7XdBbvGY4zhmGVUcMfWtoxXY5I0qco8zk3u/uPtzw1DoOp3VtBZ61pd
9cXtmNQt47e6jkee2yF89QCSY9xA3j5ckc1b0vXvDOpavFp1r4i0We/mjupkto76J5XjtXi
juWCA5KwvPCshxhGmjDYLjP5V/wDBNzWLf4H6P+xx48ndrXSdW034keCtTnyAkMEOp3mpWs
XJGFH2GYKvQYUDGK9O/wCCcHhu70b4a/AvWNSTZq/jj4TfEnxhfuSS00upa34evFYk9f3c0
Yz3CitY27G88vpwb1/pc3/yP4n6TaDpem67pcF9Y3kF/aXaCWCe3kWSKZTyGVlJBB7Eda87
/b18NNp37IPxmG35Y/B+uDn2sp65L/gkI5H/AATM+A/fHgrS+M/9MEr1H/goVehf2Qvjb90
7vCGvAAHkf6FP2q+g4YenGduzPzO/4Inf8FAvgr+xh/wSw+F2nfFPx1Z+Dr7XbrWbqwW6sb
qVbmNNSnRirxRMvBxkZyMjjBFdB/wQJ8ZaN8af26v25/GXhi+XVvC/iHxbpV3peoxxOkV7E
8uruGXeAfuspwQCNwyBmvjbXv2c5fiT/wAGzfwi+KGkWcNx4l+CHjHUtXRpLdLhTYXGqPFc
K0bAh1Eq2kjA5XbE+QRkj90v2D/HHgb4v/steB/GfgLQdC8MeHfGWk2+rpp2k2Udpb200qA
yx7I1VdySBkJx1Q1nDVq56+KpUoxqOOrm2n5Wdz4B/wCDU7SWv/2cPjYVx8vxKuh/5K29aX
wV0Qn/AIO0vidbLyR8MYTx2/0fTKv/APBpNAsv7MvxyHf/AIWfdYP/AG629aXwQh2f8Hfnx
SXjj4Wwf+k2l1HPaKO6OGTr1Jd1/keK/wDBOP8AbA+Ev7Gn/BY39ud/ix470HwRBrPisQ6e
+puyi7eK9vTIEwp+6HXP+8K7v4J+M9O/4Ko/8HJPgb4z/Be01XXvhF8CPB1z4c8QeKprRrb
T7q9kh1dES1ZuZMtqUWAQrERSuBs2szP+CT/7L3w0/aY/4LUft+W/xG+HfgX4gQ6R4sR7CP
xJoNrqq2TPe3wcxCeNwhYKuSuM7RnoK0/GfwU8Nf8ABNv/AIOdfgT4f+C2mp4C8KfGvw1dz
eLfDulyPBo9+4TUQpW1UiOMI0ETqiAIjLlVG5gY5nax2KhDmb62t+Bz2vfHHwD+zB/wdc/F
DXPiP4u0DwV4ePw5tbRdQ1i8S0t2ne101lj3uQNxCsQP9k1+rX7N/wC0f8Lf2q9I1DUfhn4
58L+O7LSJ1t7240TUI7xLWRhuVHKEgEjnB7V+XWufs4eAv2of+DtP4p+GviL4Q8P+NvD8fw
2tb1dO1izS7t1nS10xVk2OCNwDsAf9o1+sP7PH7I/wy/ZM0XUdO+GfgXwv4EsNXmW5vbfRN
Pjs47qRV2q7hAMkDjJoU2RUoQuu9j8ff+Dcb/goB8GP2EP+CStjL8XvHFn4KTxR4/1tNKe5
tLmdbtoLbTjKAYY32lfOj+9jO7jODjov+CNXxY8MftTf8HDP7WnxF8B6iPEngXV/C9mLLWI
IJY4JWJ05AP3iqyktBNgMAT5bEcCvkH9nP9jpv2q/+DUTx3q+nWrT+JPhP8Rr/wAZWBjU7/
IgtbRL0ZHO0Wsk0pHrAnpkfuN/wRu+J3gf9oX/AIJ2/DT4i+DfDHhXwu/i7R4n1230PSoNO
hOqQbre8zHCqji4jl25H3SPWldm0oR1fc+Ff+DuGyaD9mr4GE9P+Fn2ig+32W5r9ZbfRSJV
OP4hnNflh/wd8KB+y98B8Af8lTtP/SS5r9c7eBPtK8fxCqU9TCWHTjFGH/Z2GPFfkz/wZrw
mT/gmJ47PP/JUL/p/2CdIr9hGt03dB19K/m2/4N3/APglZ8Sv24/2KvFHizwd+1b8X/gXpm
n+NrrSJdB8KXd1DZ3kyWNhKbtxFdwr5rLMkZJUnbAnzHgBcxcaCUWj7G/Y+gz/AMHfX7U6+
nwusj/5LeFqT/g3ltfP/wCCnf8AwUoH934op/6dvEVfTv8AwTC/4Ii2f/BPn9ojxp8XfEfx
e8dfGn4l+NdJj0O61zxLzMtqrwsVZ3kllkbFtbKC0mFWFVAxjHzl/wAG6sIb/gqJ/wAFLxj
p8U0/9O3iOlfUtwTTXki3/wAGmNl5/wCwl8Xm64+Musj/AMp+lV6n/wAHMumeR/wRN+Nb8/
L/AGF1Hrr2nVwH/Bozhf2DPjFnt8Z9a/8ATdpVerf8HO7g/wDBD744ben/ABIccf8AUf02m
pO1jOVFe1UvM9P/AOCZ/hWPXP8Agl1+z5b3EPm2958LPDkUqZPzo2k2wI/EE1wH7XH7I3gP
9jn/AII/ftA+Dvhv4ag8K+GLf4d+KLxLGCaWZFlk0y4MjbpXZuSB3xXsn/BLW5WP/gl7+zf
x0+Fvhn/002teB/E3/goN4E/4KYf8ET/2kviL8PINeg0C38CeLNHK6vaJbXHnRaNK7naruN
uJVwc+vFaKTscsqC5tO58qf8EKf+ChnwH+Bf8AwSi+FXhbxn8XPAHhnxLpn9r/AGzS9R1mG
C6tfM1i+lTfGzZG6N0YZ6hge9Zf/BBjxJpvxF/ak/be1zQr611XRtZ+J8t/YX1rIJIby3lv
NTkjljYcMrIykEdQRXVf8EG/+Cb3wF+P/wDwSQ+E3irxj8IPh94m8U6sNY+26tqWiw3F1c+
XrN9FHvdlJO2ONFHoFA7Vk/8ABATwRpfw/wD2qP25vD+iWNppWi6D8UptO0+ytoxHDZ28V5
qccUUajhVVFVQB0AFWr6XPOxtKnyV+W93v/wCBH3X4v0dFtmYgADqD3rxrxtZSWmo21zLEV
j3hgCOqgjP9a+kNY8N/bMs5BHZa83+JPgE3QkSIHzUzvG3G0dwfzrCpTe581Rk4O0j5S8Ta
D9lmuYJhIh3fJJjGCpKnn0/TivLfGnheWVyJ8xzg/urhRgZPTPp9Dwa+sPEnwkubu7jvooY
nW4TbKjnksvDY7ZPDc/3q868S/Cie2Egit/tES4Etuw+ZDjoM+x+6fwrklBns0cRHufJ/j/
4fR6rc3DXNvHGylpYnmZnSXGW8tmUAlmxj+EZOcjtnfDnwgL6zaw2r5tqdyrkkOh56gg9ev
1FfTmm/Bj+2Wk+xrDPagESQ3CnMZ7hc9T/snt37VleJ/gPH4W1+HVvDKSyWSEDL7XeGQcOG
AUEKTnAIzg89jWfIzrWIjseQ/wDCtJP+feH/AL4b/wCLor2b+37z/oH2H/fX/wBjRS5UP2r
P1d8S61HZXa+Qc5AcOx6N3xWNc+MZZo5o920SDbgdCKq6vDPJdTnyXUxZZlx9wd655rqW5m
iPGE4BJ618zKcm7m9WvJPQJdYaSV9zMqZOWI+6B6V/O/8A8HHGprcf8FLZXQMNvh22U7uuf
NkzX9AmsT3KaiyWypc+YQwZSRtPJ+mO9fz5/wDBwHD5/wDwUfvJXzKzaDbuuf8Aro+cj869
LKF+++ROCl77b7H6jf8ABCzxBNoH/BJr4ZXXyFBcav8Au2PLk6pdDC++M17v+0rr9h410KA
2bx3EkZ3AhgNgPB5r5+/4IsAyf8En/hhuRVYzay6KxwCy6nddPwBro/FfxJl+HGkatB5UNx
PcBTFKqKwRWb7qh+ec44rKpC9eT83+ZnZuo35nlXj3U9W8PWH2yR9kySZikCljIC3PHcYwM
15/H4/vPE1xLBfXMTeRA2W27QF3kEMPXmvW7fxJa/FTRdVsrpre0jEQMV3cSGKOzYfeJC5J
OeFHT1r5n1vwvc6RFr+t398H0jSJkjIRSJLrLFiVPTG1Qfxrsh5ndCz0Z6Pd+Mr/AE/bLY5
kis7fbmaZVXYoO5RuPb9a8/8AHvijUPEt/p1xdG0FpHCLdRDCI8qCxDNj7zc8nvgVxGufE+
z8XarNp0IbZAgkVM5xu5XOevHH41talq9r4c1x9M/tvT9bt7NYR9qtWMkDlo1ZgC3OVJKn0
ZWA4FaJWNlGxX8eCe28MzyxbSLdd+GOcKcc/Q4PTHJryyL4p39l4MvYUvWWFzl1Ucn1wayv
j78XrmDWCLOaRUXKuQflkXoBivLJ/Gj3ejSQsRFtO5fWmaJaHZ6T41jOpefLloiw27hnA6Z
+ua9F8AT6dqWo27TGBkiRldXU/vWJyBkDrXzjpnjNdKtnhZYZllLAbyQY+hr6H/ZIvrT4q6
vDpxXZJv8ALWdd2DnPJ9frRfuPofUXg/4ly+DvD1jptjaW9jcvMspuBEPMlAH3RuGNnr3zX
qng39rC6+APjprDWdIiu5ry5UxG3YeWFcDqmAD1yOnNWvGWk/DP4WeDm0TU9Yu5PEdlaqcv
bB4jhCdyOMgc443Z9q+avir4x0bxx4CTXozfzXtuyW8qeZjeTnLIRyAOgrGynutDjSU91oY
X/BWS7i1T4m+CHXWTJf6hczXYto5xItsjqxGdvRhwCM16L+wbbyal+y94pW91sLd6brsZt4
rklYJkNvkoD13ZIwT7+1fCf7UnjJ9P1vwdfRvOt1G0kTJK2ZVGDyT37V77+xn8S7nUvghqs
Ul4YDP4jUlmbbki1J69+n8q6HTfskhShaaie5fFC6uvgZapPrsmyPzA4V227mODu9xjH51x
+kftL2HjuOJjLtuY23+TMCQ6EEnGO3Ax9a479qb9oBfiB400nSJVSex0myUMSNzTsRlgxPX
rXB/CzUdH8R+PJLq5tl8q1Zf3CvtaQk4wF9B+lQlpqdEYaXZ97/sq/GbUdI1R7M64sEd7bJ
MqTZMEakZVto79Vxz1r2fxP44uNI1nU7uGbTmN9ZKfMixGQCQWTb83J9RjGD618g+A/EGnW
OjyppWmQ2lzbTbY/NXc7qeVYHHJGRxXvHgXxXqvxivtViu7DTrO1htlkitBJshjQEICrf7x
JyRz0HrXNUgr3OSpBc3MfXP7OvxhT4neD7eAyyLcrGomHIByc8j6c9jXok3w203UdVsnSOE
TxOdrBsZz/e+v9a+PPh7qM3wTmtE087oIyZLtphy8vAbaVOSuB8uelfZ3wZ1+DxoumXsWCt
2FdijgiM+p/GvPqU7S02ZjGCcuV7M2Ivg1dfZYzaxpEzANlVwQwPzAn6Ve03w9L8IdOe/e1
FyJgWJZ8MrN149K7/XfHdl4dnEcrBWkjJWUEbMjqDXmnxP8bw6hoTXVvcSRmKMmUM2VGDyc
dDx0rpq06VLWL947alOlSTlHdHmnjLXE8WeN4ltpIop5JsStJkuAPmwp966TSvDt14qnaO7
m3xeUQuFxkqo4IHavO/hr4ns/EF7csgJmZnlZCFxw2BsOSTwRn3NfRXgvSRfaLH5cMRlELI
UmjOCeMnPfjFcsKblLlOChSdSb5jyVvCX2aHFpGG2tyMErnpjn+lfO37f81vft8KtLuLcxy
t4rtzsXgZCt19uv44r78tNG063025EsMcF75Rzhcbxj7wH4Zr8/v+ChHirTrfx18MNIMrnU
T4utp4xtyuNkgPPriumhRcK0L63Kq4b2Wq63Poq8+HGnXVsN1vEOOoXn86/P39rD49/Dy2/
aZ+N/wX+O2veD9K+G1x4K0q98O6fr7RWf266mF157wyna7uskURUq2Y2UYINfpNNPtsIFSV
ZN6h3UAjY3Iwc9eMfnVTbu7V9k4Jnz1Pkpyvb8dtnpufkL+y18dvBXwy/ae/Z48TfGjxRoW
j2erfsw20R1HxNcpGl1dvqlqygtL96Vo0kb1IVj617F+2Z+0/8ADDxb4y/aF+FPxl8VeC7X
wJc+BdD1jwJZatNDanULi4g1CSSe1l4eRllhtCrK3yNjGNxr9GlZUHOBUkU2GGJFPoDR7M3
9vTlPncdfXbW+mmh+ePjKTUPE37Bf7B2rapd3V/qereK/h/c3l1cyNJPczSacXd5GbJZ2Yk
knkknNafxd/Zf8BftK/wDBcW50f4g+ENA8Y6bYfAuyvbe21ayS5jhm/t+8TzFVgQG2swz6E
1+g0TfKMhT9KkCo3aq5EONZLWKtv+J+H3xB+H1+3/Bs34F1/wANWxXVvAnizVbmx8jAeFLr
XdW0khB3+W/+704B/h4+/wDV/hlD8GfjV8G/B1t5QtvCnwL8XaNF5Ywmy3n8KQrgemEGK+w
2hGzG1euc9zUb2gf/APVQoWNKmJcunWT+/wDy1Pir/gjB+1l8MviH+xb8HPh9oXj3wvqvjj
RPBVl/aGh2uoRyX1l5UUaS+ZEDuXazKDkcEivof/goEzw/sk/G1GyxHhHXRuPf/Q569KEIj
c8Gr/iax367cy8+VcSNNE3Z0Ykgj/PrTSexm5Jt1Irqnv6+R+bP/BAf4Z6T8cf+CF2l+CNe
iM2i+LU8QaPfIOphuLu5ifb6HDEg9iAazv8Ag2b+Lep+BPhX8WP2cPGE8ieLvgP4suLWCFs
7WsriWUN5eTyq3UU75HBFzGR1yf0nFmUJI5+lOR9nB/Dmly2sbSxrfPdfE7+jPw9/4Ijf8F
fvhF/wSo8J/GPwJ8X5fE+k+JLz4g3t4LWz0hrrylWOOBg5BGGDxOMe1e0/8Ewf2svDX7fn/
By18S/i/wDDtNWu/BU3w1W2a7vbM2zQug02Da6k8FnRtozkhSQMA4/V8NuXg06O6ltz8p+u
DUez6M7v7WV21HV+f/APxh/Y/wD+CrPwm/4Jg/8ABZT9t7Ufind67a23jPxc0GnHTNOa8LN
BeXjSbgCNvEq49ea63S/29PAv/BWX/g5F/Zh8Y/Bwa/qWheCPDmoQ6zPf6Y9r9jKQalIWbr
hT50SBjgF5FXqa/X/TPEr20o80bh9a6ex8WpKF2n5elS6LO2lmkJ62s/U/Ff8AaO/b++H3/
BOP/g6W+J/xC+Jlzqtt4dn8AWWkLJp9k13N58tnpzoNgIOMRPz9K/UH/gnP/wAFcfg//wAF
Rh4w/wCFU3uvXf8Awg32L+1P7S0xrLZ9r+0eTs3E7v8Aj2lz6YHrXvlvrYdeuKlOrhRncPz
rPkZ1/WYNH5df8Gjvh/TvGP8AwR48RaNq1tHe6Zq3jTWLK8tpBlLiGS0s0dG9mViD9axf+D
bDxVf/ALHP7TH7TX7GXiK6maf4b+I5fEvhrznBe506Vo4XkA6hWjbT5gB3unPBJz+rkniBc
AdKauuj1/Wn7Ng8XHU/K7/g70mD/su/Af8A7KlaH/yUua/XKC4zMg/2hWD/AGz759qk0zUv
PvUwchWDMeyjuTS5AWJTsjae7xIfrX5F/wDBmTc+R/wS88eZ/wCipah/6adIr9W1vDM56jJ
J69KtRW5nX524x0zRyopVm1ZFv+0hjj+dfkl/wbqSE/8ABUL/AIKW4/i+KSH/AMq3iOv1kj
tI/MHHH1rRghRcY4pNLoXCUmtT+ef/AIIP/wDBcf4D/wDBND9nL4neA/ijqPia01/V/ibqu
vQJp2jveRG1ktbGBSXBADb7aXj0APevtn/grh+0f4e/4Kcf8G5/xb+IHwki1nWdB1aKznt1
nsHhujHp+u2jXTmLkhUS3lYnptUk4FfqK84h6Hp6HrVa4vB+P1o20Rq3G9z8bP2HP+DnD9l
b4DfsR/B3wL4h1bxrH4g8FeB9F0HU0g8PSSxJdWthBBMFfdhl3xtg9xzXCf8ABGzwvqeg/w
DBrF+0fNe2N3ZQ6roPji9s3nhaMXcH9ieX5kZI+ZN8ci7hxlGHY1+4jXWW5OMUySQLzmmrm
LlHofn3/wAG0Nksv/BEP4KHbkt/buf/AAfajXiP/BBvw9/an7cP/BQj1g+MN4FB6f8AIQ1X
/Cv1w3qzZOBWZrV3lSqdT1x2q430OSuouMubr/w55frukTQyNEF+Ydx2rn7zwvJJvZ/nL8u
x5LfU16VqaLZRE++WY1iXTi6fJTCDkL/ere1z5ivhY3PJb/4eSTwzW4zGJTvictjY46HPoR
wfwPaucPwuutYjMdwgtb+2/dxSt829RwFYd8ehr2zWLdLojavzenpVO40xdUj9LtMKM/8AL
cDsP9r+f165SpI5PZyWkWeEXHwTuLrUMzKmm6guFSVFzHcj0x3HseR2Peprb4EXGsXzBoPs
Nyo2mUDdFcjj7w/iHscEV7ZbTIyGOZN2OCpGSK2tC8L3PiBQIVD2mcGZuFj/AB7/AIc1PsY
lwU5u0Twv/hmWP/oHaN/3waK+hP8AhX1p/wBBqP8A75/+yoqvYx7HR9Vrf01/mVdcBvLqVY
m3lQ5cq2CwByT9K5rS4rbVddl0u8mSyt5VDpcu4VUbjA9803xb4p/s8gMrNK5zvHXH0rivE
0xWOKU4lk5ZlIZWCYPzDrwa+CW92etVqpzF8Ra5LpmtXli1tNELWQgEqvzDIAJ79Aa/Br/g
vl4fvdY/4KQSwW0WJh4dty5bon7yTJNfvx4f0ybXvImlkWZ1i4L8MvpnP3vbNfhP/wAHCPh
+c/8ABTJvIkACeFrZpSGKqh8yYbn/AJ4969PKn++suxeFdpNrsfop/wAEgrJdI/4JB/D2FJ
YLq2ZNWt2uJF3PETql07BPQltwBNcH8aormT4g6S1mGexhBnuURt3zqrEZOQoycHHPaul/4
JWQXkn/AASd+Gtta5uVuL7V+AqoWH9q3PI3EY4PGOelcj8d/G97a6rqcE1vbQNbw+WARseZ
hwWIB5cL6Ypr+NN+bNaN+ZmT4x1u0034a6idJtNS84zmC3lI3PM7n5wH6HaeRkdK+c/2k/2
grzU/htNpMF7BZw6ay6UzwBWOoSMSXeT2UZxjuOaPil8fpNKeQQ2rLbQQ+T5i7QzSMG2v7Z
LH8hXzR491ORNVjdYpUhvcSESyb23gYLD6nNdKilud0IW3LfgjxfLomqXcnz3AuFEAVz7/A
CknsBXf+JtRl0HSbaQqLeK8UdOrPj+Rrw7TPEcmheIhGiFnVwy78Hmt34g/HCXx662d7JGJ
7VPK/drsDD/GqNTb8Tava6jokz38DNPcwYglTOI8Hv71weoadF9rH76PhBht3WrWneK4b8D
T4ZJjI3MW8lmk7bfSty/02Cy0CQ3UCrKhVViKbJDk8kCgDz3UtEm89maJyucq3oD3r2f9kX
Q9R8J/GDQY4HgubPU1DI6E/KucNntnjpXnOu61NZnMtq/kR/LuHII7VP8ADXxne+H9ZtNQg
m2QWVwPIBJDRHPIIz0p62A+vv8Agqr8Tbe38ZWdlpM8K6jbosF0IE8pI1RQoUAE5J2ks2ec
jgV4D8I/2h7vwhBNompzf6HqMOOMMIT1BGe9bn7aF1D4s8c2erP89/dWEL3bK2IwdgGQvY9
6+c/E0x0QIrzb8rlSp6HtmlBdCYK0Ujqv2sNfi8Wa/wCG5kcFgGCkLjcOeT2B4r2v9laW18
PfsleINVuSkw03xXDII3G0uBa9v618f+LfF114k1zR1eTP2dSqnHWvrT9mPwLdeMv2NfETL
JC32fxbANskgyxNqcAKeTz9a6pxcaSuYVP40TN8S+P28RXmp+IJYbTZhIreFIlOQcbiG9QM
Vi/DfxXYaH46tNQBWaG5kx5UvzCJW659xzW/rfw21LQPDVxpw02V598stxFEmGgRRukcJ1P
yDPQZrzXTLO61LVYo7WMOkBy5VcHIJwfxrlOk/Sb4beBx8ZNL+3aZo0zTWFom+e0l2LjGDg
dCeM+tfSHwn/ZD1S98LadcTTyR3jW6SvlOfmfqpHDYVeM4+8a+Pv8Agn74S8W+IfiAbOwjd
5bKEXLxfajFiILuZmwc44HAHav2J8HoH8PppNhJCurpDGWYlV3YUHB5PrXDiakoO0Tz68pK
XKmeP+I/2fIde1LTrO5/caYqZlVmJffgBScYzkrnr3PFfQvwr8A6T8LdCV5rnm1gVrcMwKg
YPGPTrXkfxV8SWdhcQ2GtXBsrpJ413o5UA5Aye+OtR+PfjfpPh6wijfUoZF8tUaTPmbAWVA
rbckEgk4xXHGUtNLnLTqOLu1fsd58QvE9lZWV5d3lziLaWIJOY8/SvIfB/i+XxHpF7qDXEt
no/nbAtwWka4xuLSbB0XGF64zXL/FH45W9z4Pe3ju45J7WN7p55iId0SlRyp+q+/NF58UtN
8U+DLa+ngurr7DYuiwZFoLh8AlmJY5OQ2Bxkc0402lqJxb96R0f7LOs2i6tc6leyrJbXEoQ
WqEl7Urndv6BemR1J59K+1vD2vwXtsgswY441DlgmNiY9D1P0r8s/D37Q+hfBzXv7TtIbm+
061hEl46QyKLaOVEUs0Z4bY7MA2PmOORnjovgf/wAFj7DTvFElheiVrSNstO0f71AARggde
SO/SuumpwnzRWn4ndh5ShJu2h9ofGH4h6hp/wBrnT5Ejh3PIy7Sg7jGfSvxu+P3x41v4of8
FE/hYt1duNOGuExwhyVYqkg3DgAjPFfVv7bv/BTDULXxH/xSjWnnG3yjy8h1kiI3EHg7Qd2
D3xX5d+AvipqPxA/bx+Gty8sjTprJwjDCoWSRjgehJJ+pNbYSk+fnl1FyOSnOXZ2P6GLAia
JM+gFWprQLGetYXhy9kazi8zhto4Ax2rejuty4P519WtUfI02mjOljaQEKcbeaLSDByx/Kr
NxEDJkcH2703HHoRQLl1LVsg2k56e9WEkweoPHaq1tG0idevYVJtKt74qjZFhJKkEoBHqP1
pkTMYNp6fex70yRcDrigq5OZFYf1qaDVp7OHZBPcQpnIVZCoqhdRSWNvHI4IjuAWjOR8wBx
VKTU8Ly3T3oH7RxfY3v8AhJbwDH226/7+t/jUE2vXp/5frzj0nb/GsGTVwp6/rUTaxtHX6c
1N0Q8S+5vHxFqI5+23f/f5v8aqzeM9SibH2q9PuJm/xrJk1cHIDAjPX1pseqBz1xnijQzeI
l0kbEXjS/P3r27A9DM3H61Zg8aXgPN/df8Af5v8a5175F7g4pBrCgdKVw+sSX2jt7LxzcgD
/Trj/v6ef1qeTx5dA4F3Kf8Atof8a4eLW1HUirMWuIRzjHpT0OiONnaykdW3j+6R+bmf/v4
aVvGl1J/y9XA7/wCtNcjNrMQ9OPWoG8RqnT/9VGiD67L+Y7aPxreK/N1c/wDfw/41oWPiWf
U5Fi86aQseFZ+v4GvNz4q2/wD66kTxYNtK8RwzFrdnqllryRr98GtAeJI22BQVOMN83U15N
a+LVGOfwq5b+K8PnzMf1pcsWdtPNND1VNYBI+YfiatR60ixffGe2DXlX/CaFlxuzgYpj+LJ
GP8ArPbFL2aOhZrFHp8niZImO/DAZGA1VJPEKP8Ax/hmvNpPFj55ali8TFj96moRM3mt9D0
Yaumfv5/Gmza7tH3hXCxeITkf0q1aXLanKqGaOBWOC8nRffjmnyIax3NojqW8SZj2Bl3nue
wqtqOqxQL8kpPygsWGOe4/OudgsC8hYsSQeo71an8O/bP3nIQHAXd1p8qQfWKklsVbnU/tk
u9yfLU8L61l6nriq+3+L+ED+tbs3g47cGUbjztxVX/hAYYJsb97HJLEYAp37HFOlWfQ5yTV
PKVmHznqx9BWRLf3eu3RitYGZiQq7QSXOcD9cfnXeweAjcyyAeatuflZlBHmDuPccCr9poE
fhMn7GAty46nBYgenapd2ZfUqkvi0Rz/hPwFrMl1ZSay1lbzGVcI8gaV0DDO5fut3xzn19K
6P4qeLLnR9KBtY28hR87IMg8kY9sY7461TjnuLfUo7q68yWdWLKGP3ODWT4x1G68UOipI1u
UJIZWOT+tLlZ0ucaVGUad0395yX/C0U/uzfmaKuf8IzqH/PxJ+f/wBail755V6vn93/AARf
G+iM1xtEQ38qmSDwRkdK5e9t2teL2RJJGQiNFG3CKOcGup8a6kbSwD5+63BNeTeJ4L3xHdt
cTXLouwxYU/eX0/WvgIq5701FzdjRh+IiaVq8V0ksiwW2392JBy/GMjv9K/EH/gud4juPGf
8AwUb17UJ5JLVbXR7eC4jl/d+ZL5kjAH8+lfsVr9lPpOnKot1EoHyypLwY++4Y5IxkV+Gf/
BY3xudL/bS8QS3hGoTSWMLAS7mEsgeQB2zz+Fevlkf3t12OrDwbTUT9Lf8AgmD4xuvDH/BK
j4b2jeTcWU11q8kryPtndRqNw5dTjgBifrgYrmdav7b4qxtHqIh+03MeyPeSpBPygsBznp+
dch/wS+8Q6z46/wCCe/wx083kMSXrayZpJE4UHUbgAYHPbHA7ivePCP7Ptl4H/tTxSLxLuQ
XkNnBBMhfe7EtvyQAv3TinK0Jyb3u/zNorkupbnxb+1D+z3F8PPDqG/wDNt31K8R4ojNucQ
KMFnHQt6Dpg18r/ABJnhttRsprcXkUC2xH74ArEQ7YCnq3y457Gv1K/aP8AhG3xW1ufUdUZ
ZDaW7+RGhwkTjnge/Q1+eX7VHhj7Gqx4EADBIoo8bFAJ3fqP1rWLutTspT5keJWupQS6j9s
mbZKF2jnHIzVGx8Lz61qrTqH8x5CxVRkhabJpcra5bW8aCaZ1LJGWwHODzk8CvQvgd8OG8S
Tt51wLZrOZftBGSAWI9Oo6VptsaGK2nWWlXEs0aO08MYMcinDQt7iq2kfHDzL+2h1fbcQA4
LOuXPPrXonxy8AXOgPqDC2hRdyQebG4/fPt3dOo+Xnn6V4SmkMLyFLiIo7IcJuByTkgEinF
LqB9g/A+6+EXxI0q50C+hlt9Z1B/9Bby+WlONoBPAGc5z6is3QP2RzefES5sbqCO3tJpGVL
jeY4cL05PUnuO1eE6L4UOj+GTcRTuLsReYroSPKGckA9QQQPavVf2UPiBqt34hhTxHf30um
Wtu81tE1w0gBPBO3nnPepsLUt/tveEv+EE8e6XaWvlzw/2fFbko27zXQbSWr5z8YaTcSW6R
/ZkiKSbWOa+sfEnwGufFvi4XV7cy3cN1I7oGmz9nUZOef5Cuhi+B/h74b2MOkeJdHs9VuPE
V4kUdwWOYIX+7txnDbiOaItxdwvY/Prxfp8ui63pYKnyzkq23GSa+qP2ZPHaaD+ytrG+1mu
4X8UIDFFL5bM/2NtuGGTkNg9OeK84/wCCgHwoi+CfirTdGgn89luWkVgTiNQDgDP1/SvYf2
CvD+leKv2LvFT6p5z3Fl4tt5IyOcoLMgj2rqlLmo3M5q8ozLPw61HxN8ZNZ07wvp1ot9rmu
3ZtnuJrpdhHB27mI8v5d2QWxyRjtXr+gfsRT+HJv7QF7p7RXNs1zPNHPG0AkCKdgIJIORjj
1p3w38QfDbRLxLb+xminlUN9oMkrbpcZyy46YGBj+8avfET496Pa+HI/7P8AtF1ZQXDLDCq
+SqKcFg+RkliOoPYVx63KbleyPXf2JvifJ+z98T7fVpIhcwXaeVKwtv37oB8wUkgcru6noB
X1F8Zf2uNJ1f4p+Fda8Ixz34hlMN7BHceVGvyjaH2seAT9DtxX59/CPxFd+MPB97bSzzWiJ
J9ojbzWc7QvKZ6jtz7Diu0+FnxqFn9rstL22l1cny/PMAZs7gM88HIPpx2rKdFSlzGFSld3
P0b+LXxq0jxD418NX8xuJrG/iWORLdI2w+OjB+Djd2PB/KvPP20dHs/A/hCxbS7mb7JcxFB
NHMn71mk5z8uSeg7Yxx0ry74eXAvrBdH1d/tk7KJEmA2RooyXBUdW+7gj3rH+I2s6fqljKY
rzVbm1toPIkgUKuLjZk7QSBsHGD1IrmhS5ZI5lD3rmLqep6Lo4sH8QLrP+jW8kwkkJMl1JI
ge1QIwXaoIzx1Fcn8Wv2s9Wv/Cup6fcXMOta5rb+VFYSQhhZrhXDZ4IYn5QMdPpUHxN0C18
N2+rf23FepeeG3/s+6kS78zybpE+QEkEsGVGHy8AAcivnr4m6fqnw98Sala+fPY67HPA8l1
bXTKyo9v5oQEcYIfk9fyrqjFPU64QT1Z61p3iLxd4w8bifxAJo9P1BAl6ZYFRj5IRSfLHXZ
uyOmeKl/ay0zwf4O0tLFPDdxYeJJv300sV80klxLhAjuxGFUKG+ROpcEniuC/Zr+IdzdajZ
6RHAb24ubsGCW+mMlsN3DedHjMmQSf+AisjWDp+veMLaDWNXubew2rardIjztbhWK+ZtPJU
bydo5+b2q7al21MTxP490+9t/DWlNeXd7Jq9juukiVS1pOGUBVPXbkNgNyMemK8S8C+I28A
ftg+B5XllgistY8wsxVmyI3By31PP1ql8Qrm60nxxrNp9qjuVgu5IvPhUxiURuVDqDgrkqT
jHevOfFPi5J/iT4euEXZLDeLvYdScHmtqSvKxcl7r9D+jv4Yftb6ZrsSLNeWeNi4dZPXHBP
rz7V6v4f+Luja2o8q+tZDjkLJyK/GD4ZfGG405LSUGUgEKfmxnFfTPwt/aDMKoYIbgPjbIp
YEZBOMfoP1ruhiZLRny1XLeXWDP0ostdtr0ApKj/AEbNXoZY5G4/nXxz4R/aAuYruARC4Vm
2tJjGG9uv+cV7z4W+N9pc6JFcXDbWbaMeWTyenNdcK6e5wyhOn8R6rAcN2xVnhvSuA0z4ta
fqU/lpv3LyfkIrUi+INtLG7J5hCfeOOn+cVrzxEqsVudWzKvfiq00q/wB6uQuviNGFVlEpD
kgcemM/+hL+dYWufFkWKZCSYzzx0/Wk6sUJ1b7I7jUbnaPvA+1Y11qBVutcFefGQhGIEh56
YrEvPjYZzhI23LnJ7E1jKsjGVOpJ6I9Gutd8nvn19v8AOKqjWZL+Tag6Hls4ArzkfFZJUzL
G+SO1Mf4ixpc74kkMYbPIwSPp/wDXrLnF9Wl1PXRcDTLDkrLJ1Z2OAlZQ8W2DNIsd9FLKM9
HwAf8AP4V454i+Mxt5HdRMTIeQf071xF/8Sri4d/Iyp65HBxQ6xtDBylufSup+IpdJig85o
0lm4VPMG5uCc4qja+J7jUtQjhSWBGkOMyyrGq4BPJJ9j+ntXzXY+N/EWpavDPDPLJLbOCjO
VdV5GcqxwRjtg5rupvEc0qbsc9hxg+lT7S5X1NR3PToviCZZAoc5xnAG48DJ/QGrVv8AE2E
BdznPevB9a8TXdtzvVspuOwkBeMkduf0+tYd38Qry1eMbw24bsr1H19/pS9o0WsEnsfTc3x
Bjni+Vsse3pVC68csQdrfka+bx8Ybm3/vvzkLjitGL4vSyoEdcDGenTOKPa3D6jY96g8cCT
J8z06mrsPik7+ZMcZ59+lfOsnxHuIYzJ82wHG8dF56+v6VJD8ZdQmYrJ5siptVXeQncuAFx
zwMdB2FHtA+pdj6WtPEijrJ0z9TVmz8URu4G9ue+eK8B0j4o3NwoG1sY/vVu2vj24UjhuvQ
4qlUMHhGj3C215JDw/wCZ6VYj1USfx4/GvIdM8dSs+XjkY9tr9Pz/ABrodB8YPLMvyspwQD
wSD0/qa0VUxdGaPQFv1nfhuf51dt5SwX6+tcND4hksgBsyOzeuOfX0rX0zxC98zbI2xGAzN
kYX/J4rRVCVzJ6nefaISsTxjYCArBpAzFgBk44IBzx/OrlrerGRjBxXJ6dcvOAxyfxrdt7W
QaSl5ldjymIDJ3AgZ9MfrWyZ106jlqjoodUUwgdAOOtXtNvnUkL0/l71ysF0VA4PWum8Nt5
umz3DuUW3A27RnexPQ0z0KFRykdBHpp8rLZ5GSajh0Zrq5Xj90Opb+IiobbxCWj+ZWKkncA
cYqa48Upb2nmoMooztx1qLSPT5qTV2a0zGCIIXHstUbrZaJ5rYZ89Qfu1z134wnwW2fP6/3
fpXF+N/jH/ZUYEqyeWThyo6AdaXLbcxq4+mjq/EusPK5hUIi9S+7JP0rEa8W3flgMdPeubh
+Jlv4ksF8pW2xZAyuG6/l1qvdX1xIyPK8jDG2MFvuDk4quZdDxa+KUpXOr/tVv8AZ/KiuO+
33Ho/5j/GijmMPrTP/9k=
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0