%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Jo</first-name><last-name>Nesbø</last-name></author>
<book-title>Lovci hlav</book-title>
<coverpage><image xlink:href="#_0.jpg" /></coverpage>
<lang>cs</lang>
<keywords>Krimi, detektivky</keywords>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Jo</first-name><last-name>Nesbø</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>ccdcd127-6328-49aa-ae94-305a792a49f1</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<publisher>Kniha Zlín</publisher>
<year>2012</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><strong>Jo Nesbø</strong></p><empty-line /><p><strong>LOVCI HLAV</strong></p><empty-line /><p>Kniha Zlín / 2011</p>
</section>
<section>
<p>
Kniha byla zakoupena na serveru alza.cz.</p><empty-line /><empty-line /><p>
<strong><emphasis>Voucher PPUN7YPYEU</emphasis></strong></p><empty-line /><empty-line /><p>
Číslo voucheru je provázáno na identitu zákazníka.</p>
<p>
Upozorňujeme, že kniha je určena pouze pro potřeby kupujícího.</p><empty-line /><p>
Kniha jako celek ani žádná její část nesmí být volně šířena na internetu, ani jinak dále zveřejňována.
V případě dalšího šíření neoprávněně zasáhnete do autorského práva s důsledky dle platného autorského zákona a trestního zákoníku.</p><empty-line /><p>
Neoprávněným šířením knihy poškodíte rozvoj elektronických knih v České republice.</p>
<p>
Tak nám, prosím, pomozte v rozvoji e-knih a chovejte se ke knize, k vydavatelům, k autorům a také k nám fér.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<p>Copyright © Jo Nesbø 2008</p>
<p>Published by agreement with Salomonsson Agency</p>
<p>Translation © Kateřina Krištůfková 2011</p><empty-line /><p>ISBN 978-80-87497-50-0</p>
</section>
<section>
<p><strong>OBSAH</strong></p><empty-line /><p>Prolog</p><empty-line /><p>ČÁST I.</p>
<p>První kolo pohovoru</p>
<p>Kapitola 1 – Kandidát</p>
<p>Kapitola 2 – Terciální sektor</p>
<p>Kapitola 3 – Vernisáž</p>
<p>Kapitola 4 – Anexe</p>
<p>Kapitola 5 – Přiznání</p><empty-line /><p>ČÁST II.</p>
<p>Zacyklení</p>
<p>Kapitola 6 – Rubens</p>
<p>Kapitola 7 – Dítě</p>
<p>Kapitola 8 – G11sus4</p><empty-line /><p>ČÁST III.</p>
<p>Druhé kolo pohovoru</p>
<p>Kapitola 9 – Druhé kolo pohovoru</p>
<p>Kapitola 10 – Srdeční vada</p>
<p>Kapitola 11 – Curacit</p>
<p>Kapitola 12 – Nataša</p>
<p>Kapitola 13 – Metan</p>
<p>Kapitola 14 – Massey Ferguson</p>
<p>Kapitola 15 – Návštěvní doba</p>
<p>Kapitola 16 – Vůz nula jedna</p>
<p>Kapitola 17 – Kuchyně Sigdal</p><empty-line /><p>Část IV.</p>
<p>Výběr</p>
<p>Kapitola 18 – Bílá královna</p>
<p>Kapitola 19 – Úkladná vražda</p>
<p>Kapitola 20 – Zmrtvýchvstání</p>
<p>Kapitola 21 – Pozvání</p>
<p>Kapitola 22 – Němý film</p><empty-line /><p>ČÁST V.</p>
<p>O měsíc později</p>
<p>Poslední kolo pohovoru</p>
<p>Kapitola 23 – Co se děje</p><empty-line /><p>Epilog</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>Prolog</strong></p><empty-line /><p>Srážka mezi dvěma vozidly je prostá fyzika. Všechno je přenecháno náhodným veličinám, ale všechny náhodné veličiny se řídí rovnicí síla krát čas se rovná násobku změny rychlosti. Dosaďte za tyto náhodné veličiny hodnoty proměnných a máte vyprávění, které je jednoduché, pravdivé a nemilosrdné. Dozvíte se tak například, co se stane, když plně naložený trailer o hmotnosti dvacet pět tun a rychlosti osmdesát kilometrů v hodině narazí do osobního automobilu o hmotnosti osmnáct set kilogramů a stejné rychlosti. Na základě konkrétních hodnot náhodných veličin, jako jsou místo srážky, vlastnosti karoserie a vzájemný poměr úhlů těl, existuje bezpočet verzí tohoto vyprávění, ale všechny mají dva jasné společné rysy: jsou to tragédie. A v průšvihu je osobní automobil.</p>
<p>Je podivné ticho, slyším, jak vítr dýchá ve větvích stromů a jak se řeka valí korytem vpřed. Mám nehybnou ruku a visím hlavou dolů, pevně sevřený mezi masem a ocelí. Nade mnou, z podlahy, kape krev a benzín. Pode mnou, na kostkovaném stropě auta, leží nůžky na nehty, utržená ruka, dva mrtví lidé a otevřený kosmetický kufřík. V dnešním světě neplatí kosmické zákony, vládnou tu zájmy kosmetických firem. Bílá královna je zničená, já jsem vrah a tady uvnitř nikdo nedýchá. Ani já ne. Proto brzo zemřu. Zavřu oči a vzdám to. Je nádhera to vzdát. Už nechci dál čekat. Proto tohle vyprávění tak spěchá, tahle verze, tenhle příběh o vzájemném poměru úhlů těl.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Č</strong><strong>ÁST I.</strong></p><empty-line /><p><strong>
První kolo pohovoru</strong></p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 1</strong> <strong>–</strong> <strong>Kandidát</strong></p><empty-line /><p>Kandidát byl k smrti vyděšený.</p>
<p>Na sobě měl brnění z luxusního obchodu s oděvy Gunnar Øye: šedý oblek značky Ermenegildo Zegna, ručně šitou košili Borelli a kravatu barvy burgundské červeně se vzorkem spermií, odhadoval jsem ji na Cerruti 1881. Ale botami jsem si byl jistý: ručně šité Ferragamo. Kdysi jsem takové sám měl.</p>
<p>Papíry přede mnou mi prozrazovaly, že kandidát je vyzbrojen závěrečnými zkouškami z Norské obchodní vysoké školy v Bergenu s vynikajícími výsledky, obdobím stráveným v parlamentu za stranu Pravice a čtyřletou úspěšnou kariérou ředitele jednoho norského průmyslového podniku střední velikosti.</p>
<p>A přesto byl Jeremias Lander vyděšený k smrti. Na horním rtu se mu perlil pot.</p>
<p>Zvedl sklenici s vodou, kterou moje sekretářka postavila na nízký stolek mezi námi.</p>
<p>„Rád bych…,“ spustil jsem a usmál jsem se. Ne otevřeným, upřímným smíchem, který zve naprosto cizího člověka do tepla, ne <emphasis>neseriózním</emphasis> smíchem, nýbrž smíchem zdvořilým, přiměřeně vřelým, jenž podle odborné literatury naznačuje, že je zpovídající profesionální, objektivní a dokáže analyticky navazovat kontakt. Jedině citová neangažovanost ze strany zpovídajícího přiměje kandidáta, aby se spolehl na jeho čestnost. A díky tomu pak kandidát – podle odborné literatury – rovněž podává střízlivější, objektivnější informace, jestliže má dojem, že jeho hra by byla prohlédnuta, jeho nadsazování odhaleno a jeho taktizování potrestáno. Jenže já se takhle neusmívám proto, že mi tak velí odborná literatura. Já totiž na odbornou literaturu kašlu, je to sbírka více či méně kvalifikovaných keců, já potřebuju jen devítistupňový výslechový model Inbaua, Reida a Buckleyho. Ne, já se usmívám, protože <emphasis>jsem</emphasis> takový: profesionální, analytický a citově neangažovaný. Jsem lovec hlav. To není nijak zvlášť těžké. Ovšem já jsem nejlepší ze všech.</p>
<p>„Rád bych,“ zopakoval jsem, „abyste mi teď pověděl něco o svém mimopracovním životě.“</p>
<p>„Mám vůbec nějaký?“ Jeho smích byl o půldruhého tónu vyšší, než by měl být. Pokud už člověk během pracovního pohovoru vypustí takzvaný suchý vtip, je bohužel nešťastné, jestliže se mu sám zasměje a zírá na jeho adresáta, aby zjistil, zda padl na úrodnou půdu.</p>
<p>„To doufám,“ odpověděl jsem a jeho smích přešel v zakašlání. „Mám dojem, že vedení této firmy klade důraz na to, aby měl jejich nový výkonný ředitel vyrovnaný život. Hledají někoho, kdo tam vydrží delší dobu, běžce na dlouhou trať, který si dokáže dobře rozvrhnout síly. Ne někoho, kdo po čtyřech letech vyhoří.“</p>
<p>Jeremias Lander přikývl a přitom polkl další velký doušek vody.</p>
<p>Byl odhadem o čtrnáct centimetrů vyšší než já a o tři roky starší. Takže osmatřicet. Na tu práci trochu moc mladý. Což věděl, proto si obarvil vlasy na spáncích takřka nepatrně našedo. To už jsem zažil. Všechno už jsem zažil. Zažil jsem kandidáta, kterému se hodně potily ruce, a který tedy přišel s vápnem v pravé kapse saka a podal mi nejsušší a nejbělejší ruku na světě. Landerův krk vyloudil nechtěné zaklokotání. Poznamenal jsem si do protokolu o pohovoru: DOSTATEK MOTIVACE. SNAŽÍ SE HLEDAT ŘEŠENÍ.</p>
<p>„Takže bydlíte tady v Oslu?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Přikývl. „Na Skøyenu.“</p>
<p>„A vaše žena se jmenuje…“ Listoval jsem jeho papíry a nasadil jsem podrážděný výraz, který dává kandidátům na srozuměnou, že od nich očekávám převzetí iniciativy.</p>
<p>„Camilla. Jsme manželé deset let. Máme dvě děti. Chodí do školy.“</p>
<p>„A jak byste popsal své manželství?“ zeptal jsem se, aniž jsem vzhlédl. Dal jsem mu dvě dlouhé vteřiny, a když se ani poté nezmohl na odpověď, pokračoval jsem: „Myslíte si, že jste ještě stále manželé, ačkoli jste teď šest let trávil dvě třetiny svého bdělého života v práci?“</p>
<p>Vzhlédl jsem. Úděs v jeho pohledu byl očekávaný. Jsem nekonsekventní. Vyrovnaný život. Nasazení. To nedává smysl. Trvalo čtyři vteřiny, než odpověděl. Což je nejméně o vteřinu déle, než by mělo.</p>
<p>„To doufám.“</p>
<p>Jistý, natrénovaný úsměv. Ale ne dost dobře natrénovaný. Ne pro mě. Obrátil moje vlastní slova proti mně a já bych si to poznamenal jako plus, pokud by to byla záměrná ironie. V tomto případě však bohužel nevědomě napodobil slova člověka, jehož považoval za nadřazeného. MIZERNÉ SEBEHODNOCENÍ, poznamenal jsem si. Navíc „doufal“, nevěděl to, nevyjádřil své vize, nečetl z křišťálové koule, nebylo mu jasné, že základním požadavkem na každého manažera je to, aby se dokázal tvářit jako jasnovidec.</p>
<p>NENÍ IMPROVIZÁTOR. NENÍ KRIZOVÝ MANAŽER.</p>
<p>„Vaše žena pracuje?“</p>
<p>„Ano. V jedné advokátní firmě v centru.“</p>
<p>„Každý den od devíti do čtyř?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„A kdo zůstává s dětmi doma, když jsou nemocné?“</p>
<p>„Ona. Ale Niclas a Anders bývají naštěstí velice málo…“</p>
<p>„Takže nemáte pomocnici v domácnosti nebo někoho, kdo bývá přes den doma?“</p>
<p>Zaváhal tak, jak to kandidáti dělají, když si nejsou jistí, jaká odpověď by byla výhodnější. Přesto k mému zklamání jen zřídka lžou. Jeremias Lander zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Zdá se, že se udržujete v kondici, pane Landere.“</p>
<p>„Ano, pravidelně sportuji.“</p>
<p>Tentokrát žádné zaváhání. Všichni vědí, že firmy žádají vrcholové manažery, které nesklátí infarkt hned při prvním stoupání.</p>
<p>„Kondiční běh a běh na lyžích, hádám správně?“</p>
<p>„Přesně tak. Celá naše rodina miluje túry do hor. A máme chatu v Norefjellu.“</p>
<p>„Aha. Takže máte i psa.“</p>
<p>Zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Ne? Alergie?“</p>
<p>Energické zavrtění hlavou. Poznamenal jsem si: PATRNĚ POSTRÁDÁ SMYSL PRO HUMOR.</p>
<p>Pak jsem se pohodlně opřel a spojil špičky prstů. Přehnaně arogantní gesto, samozřejmě. Co na to říct? Jsem takový. „Na kolik byste odhadl cenu svého renomé, pane Landere? A jak ho máte pojištěné?“</p>
<p>Svraštil už beztak zpocené čelo a přitom se snažil porozumět. Dvě vteřiny, pak rezignovaně pronesl:</p>
<p>„Co tím míníte?“</p>
<p>Povzdechl jsem si, abych naznačil, že to by mělo být naprosto jasné. Rozhlédl jsem se, jako bych hledal neotřelý pedagogický příměr. A tvářil jsem se, že jsem ho našel jako vždycky na zdi.</p>
<p>„Zajímáte se o umění, pane Landere?“</p>
<p>„Trochu. Moje žena víc.“</p>
<p>„Moje také. Vidíte ten obraz, co mi támhle visí?“ Ukázal jsem na <emphasis>Sara gets undressed</emphasis>, více než dva metry vysoký obraz vyvedený latexovými barvami a zobrazující ženu v zelené sukni, která si se zkříženýma rukama právě vysvléká přes hlavu červený svetr. „Dárek od manželky. Autor se jmenuje Julian Opie a ten obraz má hodnotu čtvrt milionu korun. Máte nějaké umělecké dílo v téhle cenové kategorii?“</p>
<p>„Vlastně ano.“</p>
<p>„Gratuluju. Lze na něm poznat, jak cenné je?“</p>
<p>„Asi ano.“</p>
<p>„Asi ano. Obraz, co tu visí, tvoří pár čar, ženina hlava je kruh, nula bez tváře, a barevnost je monotónní a bez textury. Ten obraz byl také vytvořen na počítači a dá se prostým stisknutím klávesy vytisknout v milionech exemplářů.“</p>
<p>„Aha.“</p>
<p>„Tím jediným – a mám na mysli opravdu jediným –, co mu dodává hodnotu čtvrt milionu, je umělcovo renomé. Pověst, že je dobrý, důvěra trhu, že je ten člověk geniální. Protože definovat genialitu je obtížné, rozpoznat ji s jistotou nemožné. Tak je to i s vrcholovými manažery, pane Landere.“</p>
<p>„Chápu. Renomé. Jde o důvěru, kterou manažer kolem sebe šíří.“</p>
<p>Zapsal jsem si: NENÍ IDIOT.</p>
<p>„Přesně tak,“ pokračoval jsem. „Jde především o renomé. Nejen o manažerovu odměnu, ale dokonce o hodnotu společnosti na burze. Jaké umělecké dílo vlastníte a na kolik je ceněné?“</p>
<p>„Je to litografie Edvarda Muncha. <emphasis>Brož</emphasis>. Hodnotu neznám, ale…“</p>
<p>Netrpělivě jsem máchl rukou.</p>
<p>„Ale když se naposledy dražila, pohybovala se cena kolem tři sta padesáti tisíc,“ dodal.</p>
<p>„A jak máte tu cennost zajištěnou před krádeží?“</p>
<p>„Dům má dobrý alarm,“ odpověděl. „Tripolis. Používají ho všichni v sousedství.“</p>
<p>„Tripolis je sice drahý, ale dobrý, sám ho používám,“ řekl jsem. „Stojí kolem osmi tisíc ročně. Kolik jste investoval do zajištění svého osobního renomé?“</p>
<p>„Co tím míníte?“</p>
<p>„Dvacet tisíc? Deset tisíc? Méně?“</p>
<p>Pokrčil rameny.</p>
<p>„Ani floka,“ prohlásil jsem. „Máte cévé a kariéru, která je desetkrát cennější než ten obraz, o kterém mluvíte. Ročně. A přesto nemáte nikoho, kdo by vám ji střežil, žádného hlídače. Protože si myslíte, že to není nutné. Myslíte si, že výsledky, jichž jste dosáhl ve společnosti, kterou řídíte, budou mluvit samy za sebe. Je to tak?“</p>
<p>Lander neodpověděl.</p>
<p>„No,“ pokračoval jsem, naklonil jsem se vpřed a ztišil jsem hlas, jako bych se mu chystal prozradit nějaké tajemství. „Tak to není. Výsledkem jsou obrazy ve stylu Opieho: pár prostých čar plus několik nul bez tváře. Obrazy nejsou nic, renomé je všechno. A právě to vám můžeme nabídnout.“</p>
<p>„Renomé?“</p>
<p>„Sedíte tady přede mnou jako jeden ze šesti vhodných kandidátů na vedoucí pozici. Myslím, že to místo nezískáte. Protože na takovou práci vám chybí renomé.“</p>
<p>Otevřel ústa jakoby na protest. Ten ale nezazněl. Vrhl jsem se zpět do vysokého opěradla židle, která vyjekla.</p>
<p>„Proboha, člověče, vy jste se <emphasis>p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ihlásil</emphasis> do konkurzu na tuhle pozici! Přitom jste si měl najít prostředníka, který by nám dal na vás tip, a měl jste se tvářit, jako že o tom nevíte, až bychom vás kontaktovali. Vrcholový manažer musí být uloven, ne se dostavit skolený a naporcovaný.“</p>
<p>Viděl jsem, že to mělo zamýšlený účinek. Byl hluboce otřesen. Tohle nebyl běžný průvodce pohovorem, tohle nebyl Cuté, Disc ani žádný z těch jiných stupidních nepoužitelných dotazníků, sepsaný psychology s lepším či horším hudebním sluchem nebo specialisty na lidské zdroje, kteří sami žádné průvodce neměli. Opět jsem ztišil hlas.</p>
<p>„Doufám, že vaše žena nebude příliš zklamaná, až jí tohle odpoledne povíte. Že vám ta vysněná práce utekla. Že i letošní rok bude po kariérní stránce ve stylu stand-by. Tak jako loni…“</p>
<p>Trhl sebou. Zásah na komoru. Samozřejmě. Protože tohle je Roger Brown v akci, momentálně největší hvězda na personalistickém nebi.</p>
<p>„Lo… loni?“</p>
<p>„Ano, není to snad tak? Ucházel jste se o místo ředitele ve firmě Denja. Majonézy a paštiky, byl jste to vy, ne?“</p>
<p>„Myslel jsem, že takové informace jsou důvěrné,“ namítl Jeremias Lander chabě.</p>
<p>„Taky že jsou. Ale mojí prací je mapovat. Takže mapuju. Za pomoci metod, které mám k dispozici. Je hloupost ucházet se o místa, která člověk nedostane, zvláště ve vaší pozici, pane Landere.“</p>
<p>„V mé pozici?“</p>
<p>„Vaše papíry, výsledky práce, testy a osobní dojem, který z vás mám, mi prozrazují, že máte všechno, co je potřeba. Chybí vám jenom renomé. A základním pilířem při budování renomé je exkluzivita. <emphasis>Ucházet se jen tak nazda</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>b</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>h</emphasis> o práci exkluzivitu podkopává. Vy jste manažer, který nehledá výzvy, nýbrž výzvu. Jedinou práci. A ta vám musí být nabídnuta. Na stříbrném podnose.“</p>
<p>„Vážně?“ zeptal se a pokusil se znovu o ten pěkný úšklebek. Jenže tentokrát to nezafungovalo.</p>
<p>„Rád bych vás měl ve své stáji. Už se nebudete zajímat o další místa. Jestliže vám zavolají jiné personální agentury se zdánlivě lákavou nabídkou, nepřijmete ji. Budete se držet nás. Budete exkluzivní. Dovolíte nám, abychom vám vybudovali renomé. A střežili ho. Dovolíte nám, abychom byli pro vaše renomé tím, čím je pro váš dům Tripolis. Do dvou let se vrátíte domů ke své ženě s mnohem výnosnějším džobem, než je ten, o kterém tu mluvíme. To vám slibuju.“</p>
<p>Jeremias Lander si přejel palcem a ukazovákem po svých pečlivě a čerstvě oholených čelistech. „Hm… Tohle nabralo poněkud jiný směr, než jsem očekával.“</p>
<p>Porážka ho zklidnila. Naklonil jsem se k němu. Rozpřáhl jsem ruce. Zvedl jsem dlaně do výšky. Vyhledal jsem jeho pohled. Výzkumy prokázaly, že sedmdesát osm procent prvního dojmu během pohovoru je založeno na řeči těla a jen osm procent na tom, co opravdu říkáte. Zbytek představuje oblečení, zápach z podpaží a úst, to, co vám visí na zdech. Já mám fantastickou řeč těla. A právě teď vyjadřovala otevřenost a důvěru. Konečně jsem ho pozval do tepla.</p>
<p>„Poslyšte, pane Landere. Předseda představenstva a ekonomický ředitel našeho klienta sem zítra přijdou, aby se sešli s jedním z kandidátů. Rád bych, aby se sešli i s vámi. Hodí se vám to ve dvanáct?“</p>
<p>„Výtečně.“ Odpověděl, aniž předstíral, že se musí podívat do diáře. Hned se mi líbil víc.</p>
<p>„Rád bych, abyste si vyslechl, co mají na srdci, pak se zdvořile vymluvíte a vysvětlíte, proč už nemáte zájem, objasníte, že tohle není výzva, kterou hledáte, a popřejete jim hodně štěstí.“</p>
<p>Jeremias Lander naklonil hlavu ke straně. „Takhle z toho vycouvat… Nebudou to považovat za neseriózní?“</p>
<p>„Budou to považovat za ambiciózní,“ vysvětlil jsem. „Budou vás považovat za člověka, který zná svou vlastní cenu. Za osobnost, jejíž služby jsou exkluzivní. A to je začátek toho příběhu, kterému říkáme…“ Máchl jsem rukou.</p>
<p>S úsměvem dodal: „Renomé?“</p>
<p>„Renomé. Platí?“</p>
<p>„Do dvou let.“</p>
<p>„To vám zaručuju.“</p>
<p>„A jak mi to zaručíte?“</p>
<p>Poznamenal jsem si: RYCHLE PŘECHÁZÍ DO PROTIÚTOKU.</p>
<p>„Protože vás doporučím na jednu z těch pozic, o které mluvím.“</p>
<p>„No a co? Na vás konečné rozhodnutí nespočívá.“</p>
<p>Přivřel jsem oči. Tohle byl výraz, který v mé ženě Dianě vyvolával pomyšlení na líného lva, nasyceného vládce. To se mi líbilo.</p>
<p>„Můj návrh rovná se rozhodnutí klienta, pane Landere.“</p>
<p>„Co tím míníte?“</p>
<p>„Stejně jako vy se už nikdy nebudete ucházet o práci, o níž nevíte, jestli ji dostanete, jsem ani já nikdy nevydal návrh, který by klient nerespektoval.“</p>
<p>„Opravdu? Nikdy?“</p>
<p>„Ne kam až paměť sahá. Jestliže si nejsem stoprocentně jistý, že klient bude respektovat můj návrh, nenavrhnu nikoho a přenechám ten úkol raději konkurenci. Přestože mám tři skvostné kandidáty a jsem si jistý na devadesát procent.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>Usmál jsem se. „Odpověď začíná na ‚r‘. Spočívá na tom celá moje kariéra.“</p>
<p>Lander potřásl hlavou a zasmál se. „Říkají o vás, že jste drsný, pane Browne. Teď už chápu, co tím myslí.“</p>
<p>Usmál jsem se a vstal jsem. „Takže navrhuju, abyste teď šel domů a pověděl své krásné ženě, že tuhle práci odmítnete, protože jste se rozhodl zamířit výš. Řekl bych, že se můžete těšit na příjemný večer.“</p>
<p>„Proč pro mě tohle děláte, pane Browne?“</p>
<p>„Protože provize, kterou nám váš zaměstnavatel zaplatí, činí třetinu vašeho prvního ročního hrubého platu. Víte, že Rembrandt chodíval na aukce, aby vyhnal do výše cenu svých vlastních obrazů? Proč bych vás měl prodat za dva miliony ročně, když vás po vybudování trochy renomé můžu prodat za pět? Požadujeme jen to, abyste se držel pouze nás. Domluveno?“ Podal jsem mu ruku.</p>
<p>Dychtivě ji uchopil. „Připadá mi, že tahle dohoda se vyplatí, pane Browne.“</p>
<p>„Souhlasím,“ odvětil jsem a připomněl jsem sám sobě, že než se setká s klientem, musím mu dát pár rad ohledně správného podávání ruky.</p><empty-line /><p>Ferdinand vklouzl do mé kanceláře hned poté, co ji Jeremias Lander opustil.</p>
<p>„Brr,“ pronesl, zkřivil obličej a přitom mával rukou. „Eau de camouflage.“</p>
<p>Přikývl jsem a otevřel jsem okno, abych vyvětral. Ferdinand tím mínil, že se kandidát příliš silně navoněl, nejspíš aby přehlušil pocení z nervozity, které obvykle plní místnosti pro konání pohovorů.</p>
<p>„Ale v každém případě to byl Clive Christian,“ řekl jsem. „Koupila mu ho manželka. Stejně jako oblek, boty, košili a kravatu. A obarvit spánky našedo byl určitě taky její nápad.“</p>
<p>„Jak to víš?“ Ferdinand se usadil do židle, v níž seděl Lander, ale rychle znovu vyskočil s odporem ve tváři, když ucítil lepivé tělesné teplo stále ještě usazené v potahu.</p>
<p>„Jakmile jsem zahrál na strunu manželka, zbledl jako stěna,“ odpověděl jsem. „Řekl jsem mu, jak bude zklamaná, až jí poví, že tu práci nedostane.“</p>
<p>„Struna manželka! Kam ty na to chodíš, Rogere?“ Ferdinand se posadil do jedné z ostatních židlí, položil si nohy na stolek, poměrně slušnou kopii Nogučiho kávového stolku, vzal si pomeranč a začal ho loupat, přitom vznikala téměř neviditelná sprška a dopadala mu na čerstvě vyžehlenou košili. Ferdinand byl neuvěřitelně nedbalý na to, že byl homosexuál. A neuvěřitelně homosexuální na to, že byl lovec hlav.</p>
<p>„Inbau, Reid a Buckley,“ vysvětlil jsem.</p>
<p>„To už jsem od tebe slyšel,“ odvětil Ferdinand. „Ale co to přesně je? Je to lepší než Cuté?“</p>
<p>Zasmál jsem se. „Je to devítistupňový výslechový model z FBI, Ferdinande. Je to kulomet ve světě praků, nástroj, který uvádí věci do pohybu, který prostě nebere zajatce, nýbrž poskytuje rychlé a hmatatelné výsledky.“</p>
<p>„A jakéže výsledky to jsou, Rogere?“</p>
<p>Věděl jsem, o co Ferdinandovi jde, a nevadilo mi to. Chtěl zjistit, jaké přednosti to mám, díky nimž jsem nejlepší a on sám – prozatím – není. A já jsem mu poskytl to, co potřeboval k tomu, aby to dokázal. Protože taková jsou pravidla, člověk se dělí o své znalosti. A protože on nikdy nebude lepší než já, neboť bude navždycky chodit v košilích, jež budou cítit po citrusech, a vyptávat se, jestli má někdo nějaký model, metodu, tajemství, které je lepší než to jeho.</p>
<p>„Podřízení se,“ odpověděl jsem. „Přiznání. Pravda. Staví na velice prostých principech.“</p>
<p>„Jakých třeba?“</p>
<p>„Třeba takových, že se podezřelého začneš vyptávat na rodinu.“</p>
<p>„Pff,“ namítl Ferdinand. „To dělám taky. Cítí se jistější, když můžou mluvit o něčem, co znají, o něčem blízkém. Navíc je to přiměje se víc otevřít.“</p>
<p>„Přesně tak. Jenže tobě to umožňuje také zmapovat jejich slabiny. Jejich Achillovy paty. A ty pak využiješ v pozdější fázi výslechu.“</p>
<p>„Uf, to je ale terminologie!“</p>
<p>„V pozdější fázi výslechu, kdy máte mluvit o něčem bolestném, o tom, co se stalo, o vraždě, z níž je dotyčný podezřelý, o tom, kvůli čemu se cítí osamělý a všemi opuštěný, o tom, kvůli čemu se chce schovat, zajistíš, aby na stole stála krabice papírových kapesníčků přesně tak daleko od ‚podezřelého‘, aby na ni nedosáhl.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Protože výslech došel do přirozeného crescenda a nastal čas, abys zahrál na citovou strunu. Musíš se zeptat, co si budou myslet jeho děti, až uslyší, že je jejich otec vrah. A pak, až se mu oči zalijí slzami, mu podáš kapesníčky. Ty musíš být ten chápající, ten, kdo chce pomoci, ten, komu podezřelý může vypovědět všechno, co je pro něj bolestné. O té pitomé, úplně pitomé vraždě, která se prostě stala, skoro sama od sebe.“</p>
<p>„Vraždě? Krucifix, já nechápu, co tím myslíš. My snad lovíme lidi, nebo ne? Nesnažíme se je odsoudit za vraždu.“</p>
<p>„Já ano,“ odpověděl jsem a popadl jsem sako visící přes kancelářskou židli. „A právě proto jsem nejlepší lovec hlav ve městě. Mimochodem, zítra ve dvanáct tě nasadím na pohovor mezi Landerem a klientem.“</p>
<p>„Mě?“</p>
<p>Vyšel jsem z kanceláře a kráčel chodbou, Ferdinand cupital v závěsu. Míjeli jsme pětadvacet ostatních kanceláří tvořících firmu Alfa, středně velkou personální agenturu přežívající už patnáct let a produkující roční výsledky mezi patnácti a dvaceti miliony, jež po příliš skromné výplatě bonusů nejlepším z nás jdou do kapsy majitelům ve Stockholmu.</p>
<p>„Bude to hračka. Informace leží ve složce. Souhlas?“</p>
<p>„Souhlas. S jednou podmínkou.“</p>
<p>„Podmínkou? To já prokazuju službu tobě.“</p>
<p>„Ta vernisáž, kterou pořádá tvoje žena v galerii dneska večer…“</p>
<p>„Co je s ní?“</p>
<p>„Můžu přijít?“</p>
<p>„Jsi mezi pozvanými?“</p>
<p>„O to mi právě jde. Jsem?“</p>
<p>„Sotva.“</p>
<p>Ferdinand se prudce zastavil a zmizel mi ze zorného pole. Pokračoval jsem dál a věděl jsem, že tam stojí se svěšenýma rukama, dívá se za mnou a přitom si myslí, že ani tentokrát se mu nepoštěstí připíjet si šumivým vínem s osloskou smetánkou, královnami noci, celebritami a finančníky, že nebude součástí té trochy lesku, která provází Dianiny vernisáže, nenaváže kontakty s potenciálními kandidáty na různé funkce, do postele nebo pro jiný hříšný styk. Chudák.</p>
<p>„Pane Browne?“ ozvala se holčina za recepčním pultem. „Dva hovory. První…“</p>
<p>„Teď ne, Odo,“ odmítl jsem ji, aniž jsem se zastavil. „Budu pryč tři čtvrtě hodiny. Neberte vzkazy.“</p>
<p>„Ale…“</p>
<p>„Zavolají znovu, pokud to bude důležité.“</p>
<p>Pěkná holka, ta Oda, jen potřebuje ještě trochu proškolit. Nebo to snad je Ida?</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 2</strong> <strong>–</strong> <strong>Terciální sektor</strong></p><empty-line /><p>Čerstvá slaná pachuť exhalací v podzimním vzduchu mi asociovala moře, těžbu ropy a hrubý národní produkt. Šikmé sluneční světlo se odráželo ve sklech kancelářských budov, které vrhaly ostré a pravoúhlé stíny na to, co kdysi bylo průmyslovým areálem. Teď to byla jakási městská čtvrť s příliš drahými butiky, příliš drahými byty a příliš drahými kancelářemi pro příliš drahé poradce. Ze svého místa jsem viděl na tři fitness centra a všechna byla plně obsazená od rána do večera. Mladík v obleku Corneliani a ve výstředních brýlích mě uctivě pozdravil, když jsme se míjeli, a já jsem mu zdvořile pokývl v odpověď. Netušil jsem, kdo to je, jen jsem věděl, že musí být určitě z nějaké jiné personální agentury. Možná Edward W. Kelley? Nikdo jiný než lovec hlav nezdraví jiného lovce hlav s úctou. Nebo stručně řečeno: nikdo jiný mě nezdraví – neví, kdo jsem. Za prvé se kromě své ženy Diany stýkám jen s málo lidmi. Za druhé pracuju ve firmě, která – přesně jako Kelleyho firma – patří k exkluzivním společnostem, k těm, jež se vyhýbají hledáčku médií, k těm, o nichž si myslíte, že jste o nich nikdy neslyšeli, dokud nezískáte kvalifikaci pro jednu z vrcholových manažerských pozic v téhle zemi. Jednoho dne vám zavoláme a vám v hlavě zacinká zvoneček, Alfa, kdeže jste to jméno už slyšeli? Bylo to na schůzce vedení koncernu v souvislosti se jmenováním nového ředitele divize? Takže jste o nás přece jen slyšeli. Ale nevíte nic. Protože naší největší ctností je diskrétnost. A také jedinou. Neboť většina řečí jsou samozřejmě lži nejhrubšího kalibru, jako například když mě uslyšíte zakončit druhé kolo pohovoru obvyklou mantrou: „Jste muž, kterého pro tuhle práci hledám. Nejenže si to myslím, ale vím, že pro tuhle práci jste perfektní. A to znamená, že ta práce je perfektní pro vás. Věřte mi.“</p>
<p>No. Nevěřte mi.</p>
<p>Ano, tipoval jsem firmu Kelley. Nebo Amrop. Ale podle obleku, co měl na sobě, rozhodně nebyl z žádné z oněch velkých, nudných, neexkluzivních firem jako Manpower nebo Adecco. Ale ani z těch mrňavých, báječných jako Hopeland, to bych věděl, kdo to je. Samozřejmě mohl být z některé z těch velkých, středně báječných jako Mercuri Urval či Delphi nebo z malých, nudných, bezejmenných, z těch, které loví ve vodách středního managementu a jen občas smí konkurovat nám velkým klukům. A pak prohrají a vrátí se zpátky k hledání vedoucích obchodů a obchodních náměstků. Právě tihle pak zdraví uctivě takové jako já a doufají, že si je jednoho dne zapamatujeme a nabídneme jim u nás práci.</p>
<p>Lovci hlav nemají žádné oficiální hodnocení, žádný žebříček kvality jako v makléřské branži ani oborové oslavy s udílením cen guruům příslušného roku jako v televizní a reklamní branži. Ale my víme. Víme, kdo je nejlepší ze všech, kdo je vyzyvatel, kdo je odsouzen k pádu. Výborné výkony se odehrávají v tichosti, pohřby ve vší tichosti. Avšak chlapík, který mě právě pozdravil, věděl, že jsem Roger Brown, lovec hlav, jenž nikdy nenavrhl na žádnou práci kandidáta, který by ji pak nezískal, lovec hlav, jenž v případě nutnosti manipuluje, nutí, láme a postrkuje kandidáta vpřed, lovec hlav, který má klienty, již slepě důvěřují jeho odhadu a bez váhání vkládají osud své firmy do jeho – a pouze jeho – rukou. Shrnuto: loni nezaměstnala nového ředitele odboru dopravy společnost Oslo Havnevesen, svého skandinávského ředitele nezaměstnala firma AVIS a management elektrárny v Sirdalu už vůbec nezaměstnalo vedení obce. Zaměstnal jsem je já.</p>
<p>Rozhodl jsem se, že si toho chlapíka zapamatuju. PĚKNÝ OBLEK. VÍ, KOMU MÁ PROJEVOVAT RESPEKT.</p>
<p>Zavolal jsem Ovemu z telefonního automatu vedle trafiky Narvesen, přitom jsem si zkontroloval mobil. Osm vzkazů. Vymazal jsem je.</p>
<p>„Máme kandidáta,“ řekl jsem, když to Ove konečně zvedl. „Jeremias Lander, Monolitová ulice.“</p>
<p>„Mám prověřit, jestli ho u nás máme?“</p>
<p>„Ne, já vím, že ho máte. Je pozván k druhému kolu pohovoru na zítřek. Od dvanácti do dvou. Dvanáct nula nula. Dej mi hodinu. Máš to?“</p>
<p>„Jasně. Ještě něco?“</p>
<p>„Klíče. Sushi & Coffee za dvacet minut?“</p>
<p>„Za půl hodiny.“</p><empty-line /><p>Kráčel jsem pomalu dlážděnou ulicí k Sushi & Coffee. Důvodem, proč tady zvolili silniční povrch, který je nejen hlučnější, způsobuje větší znečištění, a navíc je dražší než obyčejný asfalt, byla patrně potřeba idyly, touha po něčem původním, něčem trvalém a pravém. Rozhodně pravějším než tohle, než tahle kulisa městské čtvrti, kde se kdysi v potu tváře z praskajícího ohně a těžkých úderů kladiv rodily výrobky. Ozvěnou bylo vrčení přístrojů na espreso a bouchání železa o železo z fitness center. Protože tohle je triumf terciálního sektoru nad průmyslovým dělníkem, triumf designu nad bytovou krizí, triumf fikce nad skutečností. A mně se to líbí.</p>
<p>Díval jsem se na diamantové náušnice, které jsem zahlédl ve výloze zlatnictví naproti Sushi & Coffee. Pro Dianiny uši by byly perfektní. A pro moji finanční situaci by byly katastrofou. Zaplašil jsem tu myšlenku, přešel jsem ulici a vešel do dveří podniku, kde podle názvu připravují suši, ale kde člověk spíš suší hubu, protože tam ve skutečnosti servírují jen mrtvé ryby a suši se tu nedá jíst. Nicméně jejich kávě nelze nic vytknout. Uvnitř bylo poloprázdno. Štíhlé platinové blondýny oblečené podle nejnovější módy, stále ještě v tréninkovém oblečení, protože je ani nenapadne sprchovat se ve fitness centru před zraky ostatních. Je to v podstatě zvláštní vzhledem k tomu, že je jejich těla, rovněž oslavující triumf fikce, stála celé jmění. Patří také k terciálnímu sektoru, lépe řečeno k zástupu služebných otročících bohatým manželům. Kdyby byly tyhle ženy alespoň neinteligentní, jenže ony studovaly práva, informatiku a dějiny umění jako součást péče o vlastní krásu; nechaly společnost, aby jim financovala roky na univerzitě jen proto, aby pak skončily jako nadmíru kvalifikované hračky v domácnosti, a teď tu sedí a svěřují se vzájemně s tím, jak udržovat své cukroušky přiměřeně spokojené, přiměřeně žárlivé a přiměřeně citlivé. Dokud je k sobě konečně nepřipoutají prostřednictvím dítěte. A po dětech se samozřejmě všechno změní, mocenská rovnováha je obrácena hlavou vzhůru, muž je vykastrován a šach mat. Děti…</p>
<p>„Dvojité cortado,“ poručil jsem si a usadil se na jednu z barových židliček.</p>
<p>Spokojeně jsem pozoroval ženy v zrcadle. Jsem šťastný muž. Diana se tak liší od těchhle vychytralých parazitů bez myšlenek. Má všechno, co já nemám. Starostlivost. Empatii. Loajalitu. Výšku. Stručně řečeno: je to krásná duše v krásném těle. Její krása však není onoho dokonalého typu, na to má příliš specifické proporce. Diana je narýsovaná ve stylu manga, jako ty japonské komiksové postavičky podobné panenkám. Má drobný obličej s mrňavými úzkými ústy, malým nosíkem a velkýma, poněkud udivenýma očima, které mají tendenci se poulit, jestliže je unavená. Ale v mých očích právě tyhle odchylky od normy způsobují, že její krása vyniká, je tak nápadná. Co ji tedy přimělo, aby si vybrala mě? Syna řidiče, lehce nadprůměrně nadaného studenta ekonomie s lehce podprůměrnými vyhlídkami a silně podprůměrnou výškou. Před padesáti lety by mě metr šedesát osm nekvalifikoval do kategorie malý, rozhodně ne v Evropě všeobecně. Pokud si člověk projde trochu antropometrické historie, zjistí, že před pouhými sto lety představoval v Norsku právě metr šedesát osm průměrnou výšku. Jenže vývoj se posunul v můj neprospěch.</p>
<p>To, že si Diana ve chvilkovém pomatení smyslů vybrala mě, byla jedna věc, ale nepochopitelné bylo, že žena jako ona – která mohla dostat, kohokoli by si zamanula – se každé ráno probouzela s tím, že mě chce mít ještě další den. Jaká mystická slepota způsobila, že nedokázala prohlédnout moji ubohost, moji proradnou povahu, moji slabost, když se setkám s odporem, moji hloupou zášť, když se setkám s hloupou záští? Nechtěla to vidět? Nebo za to mohla prostě moje prohnaná zdatnost, díky níž moje vlastní já skončilo v tomhle požehnaném mrtvém úhlu lásky? A pak je tu samozřejmě to dítě, které jí prozatím odpírám. Jakou moc vlastně mám nad tímhle andělem v lidské podobě? Podle Diany jsem ji očaroval od prvního okamžiku, kdy jsme se setkali, svou vzájemně si protiřečící směsí arogance a sebeironie. Došlo k tomu během severského studentského večera v Londýně a můj první dojem z Diany byl takový, že je přesně jako jedna z těch, které tu sedí: blonďatá severská kráska z bohaté západní části Osla, co studuje ve světové metropoli dějiny umění, mezitím si přivydělává jako modelka, je proti válce a chudobě a má ráda večírky a zábavu. Po třech hodinách a půl tuctu guinessů jsem pochopil, že jsem se spletl. Za prvé se zajímala o umění tak upřímně, až to hraničilo s obsesí. Za druhé dokázala formulovat svou frustraci z toho, že je součástí systému rozpoutávajícího války s lidmi, kteří si nepřejí být součástí západního kapitalismu. Právě Diana mi objasnila skutečnost, že rovnice zisk rozvinutých zemí ze zemí rozvojových minus pomoc rozvojovým zemím vždycky dávala a bude dávat plusový výsledek. Za třetí měla smysl pro humor, pro můj humor, což je předpoklad pro to, aby chlapíci jako já dokázali ulovit ženy vysoké přes metr sedmdesát. A za třetí – a tohle bylo pro mě bezpochyby rozhodující – jí nešly jazyky, zato měla dobré logické myšlení. Mluvila eufemisticky řečeno lámanou angličtinou a se smíchem mi vyprávěla, že ji nikdy ani nenapadlo pustit se do francouzštiny nebo španělštiny. Tak jsem se jí zeptal, jestli třeba nemá maskulinní mozek a nemá ráda matematiku. Jen pokrčila rameny, ovšem já jsem se nevzdal a vyprávěl jí o tom, že u Microsoftu předhazují uchazečům o práci při pohovoru určitý logický problém.</p>
<p>„Smyslem je zjistit nejen to, jak se kandidát k výzvě postaví, nýbrž i to, jestli ji dokáže vyřešit.“</p>
<p>„Sem s tím,“ vyzvala mě.</p>
<p>„Prvočísla…“</p>
<p>„Počkej! Co jsou vlastně prvočísla?“</p>
<p>„Čísla dělitelná jen sama sebou a jedničkou.“</p>
<p>„A jo.“ Ještě stále se jí v očích neobjevil onen vzdálený pohled, který ženy mívají, když v rozhovoru dojde na čísla, a já jsem pokračoval:</p>
<p>„Prvočísla bývají často dvě po sobě následující lichá čísla. Jako třeba jedenáct a třináct. Sedmnáct a devatenáct. Dvacet devět a třicet jedna. Chápeš?“</p>
<p>„Chápu.“</p>
<p>„Existuje možnost, že by tři po sobě následující lichá čísla mohla být prvočísla?“</p>
<p>„Samozřejmě že ne,“ odpověděla a pozvedla pivo k ústům.</p>
<p>„Aha? Proč ne?“</p>
<p>„Myslíš si, že jsem hloupá? V číselné řadě pěti po sobě následujících čísel musí být nutně jedno z lichých čísel dělitelné třemi. Tak dál.“</p>
<p>„Dál?“</p>
<p>„Ano, co je ten logický problém?“ Zhluboka se napila piva a dívala se na mě s upřímnou zvědavostí naplněnou očekáváním. U Microsoftu dávali kandidátům tři minuty na předložení důkazu, který mi ona poskytla za tři vteřiny. V průměru ho dokázali podat tři lidé ze sta. A já myslím, že právě v téhle chvíli jsem se do ní zamiloval. V každém případě si pamatuju, že jsem si na ubrousek poznamenal: PŘIJATA.</p>
<p>A věděl jsem, že ji musím přimět k tomu, aby se zamilovala ona do mě, dokud tam sedíme, že až vstanu, okouzlení pomine. Takže jsem mluvil. A mluvil. Promluvil jsem se k metru osmdesát pět. Mluvení mi jde. Jenže když jsem byl v nejlepším, přerušila mě:</p>
<p>„Máš rád fotbal?“</p>
<p>„Ty… ty jo?“ zeptal jsem se udiveně.</p>
<p>„QPR hrají pohárový zápas proti Arsenalu. Měl bys zájem?“</p>
<p>„Jasně,“ odpověděl jsem. A samozřejmě jsem tím mínil ji, fotbal je mi naprosto lhostejný.</p>
<p>Měla na sobě modrou pruhovanou šálu a křičela do ochraptění v londýnské podzimní mlze na Loftus Road, zatímco její malý chudý tým, Queens Park Rangers, dostal od svého velkého bratra Arsenalu pořádnou nakládačku. Fascinovaně jsem studoval její rozvášněný obličej a ze zápasu si nepamatoval nic jiného, než že Arsenal měl pěkné bíločervené dresy, zatímco QPR měli modré příčné pruhy na bílém podkladě, takže hráči vypadali jako běhající cukrové tyčky.</p>
<p>O přestávce jsem se zeptal, proč si nevybrala místo komického prcka jako QPR velké úspěšné mužstvo typu Arsenalu.</p>
<p>„Protože mě potřebují,“ odpověděla. Vážně. <emphasis>Pot</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ebují m</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>.</emphasis> Tušil jsem za tím moudrost, kterou jsem ve slovech vůbec neodhalil. Pak se klokotavě zasmála a vyprázdnila plastový půllitr. „Jsou jako bezmocné miminko. Podívej se na ně. Jsou tak <emphasis>sladcí</emphasis>.“</p>
<p>„V miminkovských oblečcích,“ dodal jsem. „Takže tvoje životní motto je ‚Nechte dítek a nebraňte jim jíti ke mně‘?“</p>
<p>„Hm,“ odtušila, naklonila hlavu ke straně a podívala se na mě se širokým úsměvem. „Do budoucna možná.“</p>
<p>Rozesmáli jsme se. Hlasitě a s ulehčením.</p>
<p>Nepamatuju si výsledek toho zápasu. Nebo vlastně ano: pusa před přísným cihlovým dívčím penzionátem na Shepherd's Bush. A osamělá noc, kdy jsem nemohl spát, s divokými živými představami.</p>
<p>O deset dní později jsem se díval do její tváře v mihotavém světle svíčky zastrčené do láhve od vína na jejím nočním stolku. Milovali jsme se poprvé a ona měla oči zavřené, žíla na čele jí vystupovala a ve výrazu obličeje se jí střídal vztek a bolest, zatímco její boky zuřivě bušily o moje. Stejná vášnivost, jako když přihlížela tomu, jak její QPR vypadávají z národního poháru. Pak prohlásila, že miluje moje vlasy. To byl refrén mého života, přesto mi připadalo, jako bych to slyšel poprvé.</p>
<p>Uplynulo šest měsíců, než jsem jí prozradil, že fakt, že můj otec pracuje v diplomacii, neznamená nutně, že je diplomat.</p>
<p>„Řidič,“ zopakovala, přitáhla si moji hlavu a políbila ji. „Znamená to, že si bude moct půjčit velvyslancovu limuzínu, aby nás odvezl z kostela?“</p>
<p>Neodpověděl jsem, ale následujícího jara jsme se spíš s nádherou než s pompou vzali v St. Patrick's Church v Hammersmithu. Absence pompy byla zaviněna tím, že jsem přemluvil Dianu ke svatbě bez příbuzných a přátel. Bez otce. Jen my dva, čistí a nevinní. Nádheru reprezentovala Diana, zářila jako samo hvězdné nebe. Náhoda tomu chtěla, že QPR téhož odpoledne postoupili a taxík se prosmykával domů do jejího pokojíku v Shepherd's Bush oslavným průvodem praporů a vlajek se vzorem cukrových tyček. Naprostá radost a veselí. Až když jsme se přestěhovali zpátky do Osla, zmínila se Diana poprvé o dítěti.</p>
<p>Podíval jsem se na hodinky. Ove už by tu měl být. Zvedl jsem zrak k zrcadlu nad barem a setkal jsem se s pohledem jedné blondýny. Naše pohledy se spojily přesně na tak dlouhou dobu, abychom si to mohli vyložit jinak, pokud bychom chtěli. Pornokráska, kvalitní chirurgická práce. Neměl jsem zájem. Můj zrak proto klouzal dál. Právě takhle totiž začalo moje jediné ostudné dobrodružství: příliš dlouhým pohledem. První akt se odehrál v galerii. Druhý akt tady v Sushi & Coffee. Třetí akt v jejím bytečku v ulici Eilerta Sundeho. Ale Lotte byla dnes uzavřenou kapitolou a nikdy, nikdy už se to nebude opakovat. Můj pohled dál kroužil lokálem a zastavil se.</p>
<p>Ove seděl u stolu přímo za vstupními dveřmi.</p>
<p>Zdánlivě si četl v <emphasis>Ekonomickém deníku</emphasis>. Samo o sobě komické pomyšlení. Ove Kjikerud nejenže se vůbec nezajímal o kurzy akcií a většinu toho, co se odehrávalo v takzvané společnosti – sotva uměl číst a psát. Dodnes si pamatuju na jeho žádost o místo zaměstnance bezpečnostní agentury, která obsahovala tolik pravopisných chyb, až jsem se srdečně rozesmál.</p>
<p>Sklouzl jsem ze stoličky a došel jsem k jeho stolu. Složil <emphasis>Ekonomický deník</emphasis> a já jsem směrem k novinám pokývl. Usmál se, aby naznačil, že jsou volné. Beze slova jsem je vzal a vrátil se ke svému místu na baru. O minutu později jsem zaslechl, jak se otevřely dveře, a když jsem se znovu podíval do zrcadla, byl Ove Kjikerud pryč. Nalistoval jsem si stránky s kurzy akcií, sevřel jsem rukou diskrétně klíč, který tam ležel, a nechal ho vklouznout do kapsy saka.</p>
<p>Když jsem se vrátil zpátky do kanceláře, čekalo na mě v mobilu šest esemesek. Pět z nich jsem bez čtení vymazal a otevřel jsem tu od Diany.</p>
<p><emphasis>Nezapome</emphasis><emphasis>ň</emphasis> <emphasis>na dnešní vernisáž, lásko, jsi m</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>j maskot pro št</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>stí.</emphasis></p>
<p>Vložila tam smajlíka se slunečními brýlemi, jednu z fines telefonu Prada, který jsem jí dal v létě k dvaatřicetinám. „Tohle jsem si přála ze všeho nejvíc!“ prohlásila, když dárek rozbalila. Ale oba jsme věděli, co si přeje ze všeho nejvíc. A co jí já nechci dát. Přesto zalhala a políbila mě. Co může člověk od ženy požadovat víc?</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 3</strong> <strong>–</strong> <strong>Vernisáž</strong></p><empty-line /><p>Metr šedesát osm. Nepotřebuju žádného vypatlaného psychologa, aby mi vysvětlil, že to je třeba kompenzovat, že fyzická malost je hnací silou pro realizaci věcí. Překvapivě značnou část významných světových děl a událostí mají jak známo na svědomí malí muži. Podrobovali jsme si říše, vymýšleli jsme nejchytřejší myšlenky, pokořovali jsme na filmovém plátně nejkrásnější ženy, zkrátka vždycky jsme hledali boty na nejvyšším podpatku. Řada idiotů si všimla, že někteří nevidomí jsou dobří hudebníci a že někteří autisté dokážou z hlavy vypočítat druhé odmocniny, a to je vedlo k závěru, že veškeré handicapy jsou skrytým požehnáním. Za prvé je to pitomost. Za druhé – přece jen nejsem trpaslík, mám jen mírně podprůměrnou výšku. Za třetí – přes sedmdesát procent lidí na nejvyšších manažerských postech má výšku převyšující průměr v dané zemi. Výška se rovněž klade do pozitivního vztahu s inteligencí, příjmy a nejvyššími příčkami na žebříčcích průzkumů oblíbenosti. Když navrhuju někoho na vrcholovou pozici v nějaké firmě, patří výška k mým nejdůležitějším kritériím. Výška vzbuzuje respekt, důvěru a autoritu. Vysocí lidé jsou lépe vidět, nemohou se schovat, jsou jako stožáry, z nichž vítr ofoukal nemorální jednání, reprezentují to, co jsou. Malí lidé se pohybují ve spodině, mají skryté plány, agendu, v níž jde o to, že jsou malí.</p>
<p>Samozřejmě je to blbost, ale když navrhuju kandidáta na nějakou funkci, nedělám to proto, že dotyčný bude danou práci vykonávat nejlépe, nýbrž proto, že je právě tím člověkem, jehož klient zaměstná. Předkládám klientům hlavy, které jsou dost dobré, umístěné na takovém těle, jaké chtějí mít. K tomu, aby měli jakýkoli názor na to první, nemají moji klienti kvalifikaci, to druhé vidí na vlastní oči. Jako ti zazobaní takzvaní znalci umění na Dianiných vernisážích – nemají kvalifikaci na to, aby měli na daný portrét jakýkoli názor, ale dokážou si přečíst umělcovu signaturu. Svět je plný lidí schopných vypláznout balík za špatné obrazy dobrých umělců. A také průměrných hlav na vysokých tělech.</p>
<p>Řídil jsem své nové Volvo S80 zatáčkami cesty šplhající k našemu krásnému a trochu příliš drahému domovu na Voksenkollenu. Koupil jsem ho, protože když jsme si ho byli prohlédnout, objevil se Dianě na tváři ten její trpitelský výraz. Na čele jí nad mandlovýma očima modře tepala žíla, která se obvykle rozšiřuje, když se milujeme. Zvedla pravou ruku a uhladila si pěkné krátké slámově žluté vlasy za pravé ucho, jako by chtěla lépe slyšet, jako by se chtěla proposlouchat k důkazu, že oči mají pravdu – že tohle je ten dům, který hledala. Nemusela pronést jediné slovo – věděl jsem, že to tak je. A přestože jí záře v očích pohasla poté, co nám makléř pověděl, že už dostali nabídku převyšující odhadní cenu o jeden a půl milionu, věděl jsem, že jí ho musím koupit. Protože tohle byla jediná obětina, kterou jsem mohl přinést, když jsem ji přemluvil, aby si nenechávala to dítě. Už si nepamatuju přesně, čím jsem argumentoval pro potrat, vím jen, že nic z toho nebyla pravda. Pravda byla, že ačkoli jsme byli pouze dva lidé na třech stech dvaceti superdrahých metrech čtverečních, nebylo tu pro dítě místo. Tedy nebylo tu místo pro mě a pro dítě. Protože já Dianu znám. Věnovala by všechnu svou lásku jen jemu a já bych to dítě nenáviděl od prvního dne. Takže místo toho jsem jí dal nový začátek. Domov. A galerii.</p>
<p>Zabočil jsem na příjezdovou cestu. Garážová vrata už dávno auto poznala a automaticky se otevřela. Volvo vklouzlo do chladivé tmy a motor dodýchal, zatímco se vrata za mnou zavírala. Vyšel jsem bočními dveřmi garáže a kráčel jsem k domu po cestičce sestavené z kamenných dlaždic. Dům byl skvostná stavba z roku 1937 navržená Ovem Bangem, funkcionalistou, který se domníval, že náklady jsou podřízené estetice, a představoval tedy Dianinu spřízněnou duši.</p>
<p>Často mě napadalo, že bychom dům mohli prodat, přestěhovat se do něčeho trochu menšího, trochu obyčejnějšího, dokonce trochu praktičtějšího. Ale pokaždé, když jsem přišel domů a nízké odpolední slunce dávalo tak jako teď vyniknout obrysům, kresbám světla a stínu, podzimnímu lesu v pozadí žhnoucímu jako rudé zlato, mi došlo, že je to nemožné. Že to nedokážu utnout. Prostě proto, že ji miluju, a nemůžu tedy jinak. S tím souviselo i všechno ostatní: dům, lití peněz do galerie, drahé důkazy lásky, které ona nepotřebuje, a životní styl, jaký si nemůžeme dovolit. Všechno jen kvůli utišení její touhy.</p>
<p>Odemkl jsem si dům, skopl jsem boty a deaktivoval do dvaceti vteřin alarm, aby nezačal v bezpečnostní agentuře Tripolis zvonit. Diana a já jsme se dlouho přeli o kódu, než jsme se shodli. Ona chtěla, aby zněl „DAMIEN“, prý podle jejího nejoblíbenějšího umělce Damiena Hirsta, ale já jsem věděl, že to je jméno, které dala našemu potracenému dítěti, a proto jsem trval na náhodné kombinaci písmen a číslic, již nelze uhodnout. A ona se podvolila. Jako vždycky, když jsem zatlačil na pilu. Protože Diana je měkká. Ne slabá, ale měkká a přizpůsobivá. Jako hlína, v níž sebemenší tlak zanechá otisk. Zvláštní je, že čím více se podvolovala, tím větší a silnější byla. A tím slabší jsem byl já. Nakonec se nade mnou tyčila jako obří anděl, nebe viny, dluhu a špatného svědomí. A bez ohledu na to, jak tvrdě jsem dřel, kolik hlav jsem přinesl domů, jakou část z obsahu bonusového hrnce z hlavního sídla ve Stockholmu jsem si urval, nebylo to na odpustky dost.</p>
<p>Vyšel jsem po schodech do obývacího pokoje a kuchyně, stáhl jsem si kravatu, otevřel jsem chladničku Sub-Zero a vytáhl z ní láhev San Miguel. Ne obyčejný Especial, nýbrž 1516, to velmi jemné pivo, jemuž dává Diana přednost, protože se vaří z čistého ječmene. Z okna obýváku jsem viděl do zahrady, na garáž a k sousedům. Oslo, fjord, Skagerrak, Německo, svět… Po chvíli jsem zjistil, že jsem pivo vypil.</p>
<p>Donesl jsem si ještě jedno a došel jsem se do přízemí převléknout.</p>
<p>Když jsem míjel Zakázanou místnost, všiml jsem si, že jsou dveře pootevřené. Otevřel jsem je a hned jsem uviděl, že k drobné kamenné figurce stojící na nízkém stolečku pod oknem, stolečku podobném oltáři, položila čerstvé květiny. Stoleček byl v téhle místnosti jediným kusem nábytku a kamenná figurka vypadala jako dětský mnich se spokojeným buddhovským úsměvem. Vedle květin ležel pár mrňavých dětských botiček a žluté chrastítko.</p>
<p>Vešel jsem dovnitř, napil se piva, posadil se na bobek a pohladil prsty hladké holé temeno figurky. Byla to mizuko jizo, figurka chránící podle japonské tradice potracené děti čili mizuko – vodní děti. To já jsem tu figurku přivezl domů po jednom neúspěšném lovu hlav v Tokiu. Bylo to v prvních měsících po potratu, kdy byla Diana ještě pořád na dně, a já jsem si myslel, že by jí třeba mohla být útěchou. Prodavačova angličtina byla příliš špatná na to, abych porozuměl všem podrobnostem, ale celá japonská idea spočívá nejspíš v tom, že když plod zemře, přechází duše dítěte do svého původního tekutého stavu – plod se stává vodním dítětem. A to – když do toho člověk zamíchá trochu buddhismu v japonském stylu – čeká na znovuzrození. Mezitím člověk vykonává takzvané mizuko kuyo, obřady a drobné oběti, jež chrání duši nenarozeného dítěte a současně rodiče proti pomstě vodního dítěte. To poslední jsem Dianě nikdy neprozradil. Zpočátku jsem byl rád, zdálo se, že našla v kamenné figurce útěchu. Ale když se jí jizo postupně stalo posedlostí a chtěla ho mít v ložnici, byl jsem nucen to zarazit. A prohlásit, že odteď se k figurce nikdo nebude modlit ani jí nic obětovat. Ačkoli právě v téhle věci jsem na pilu nikdy netlačil. Protože jsem dobře věděl, že bych mohl Dianu ztratit. A ona pro mě byla nepostradatelná.</p>
<p>Došel jsem do své kanceláře, zapnul počítač a hledal na netu, dokud jsem nenašel litografii Edvarda Muncha <emphasis>Brož</emphasis>, zvanou též <emphasis>Eva Mudocci</emphasis>, ve vysokém rozlišení. Tři sta padesát tisíc na legálním trhu. Na mém sotva víc než dvě stě. Padesát procent pro prostředníka, dvacet procent pro Kjikeruda. Osmdesát tisíc pro mě. Tak jako obvykle: sotva to stálo za námahu a v každém případě ne za riziko. Grafika byla černobílá. 58 × 45 cm. Přesně tak, aby se vešla na ádvojku. Osmdesát tisíc. Moc málo na zaplacení další čtvrtletní splátky hypotéky na dům. A ani omylem dost na to, aby to pokrylo loňský schodek galerie, přestože jsem účetnímu slíbil, že ho zaplatím v průběhu listopadu. Z nějakého důvodu se také neustále prodlužovaly intervaly mezi tím, než se objevil další pořádný obraz. Od posledního, <emphasis>Modelka na vysokých podpatcích</emphasis> od Sørena Onsagera, uplynuly už více než tři měsíce, a navíc stejně hodil sotva šedesát tisíc. Něco se musí brzy stát. QPR musí vstřelit šťastnou branku, ukopnout se tak, aby je to – ať už zaslouženě, nebo ne – poslalo do finále ve Wembley. Prý se to stává. Vzdychl jsem a odeslal <emphasis>Evu Mudocci</emphasis> na tiskárnu.</p><empty-line /><p>Bude šampaňské, proto jsem si objednal taxík. Když jsem do něj nasedl, udal jsem jako obvykle jen jméno galerie, byl to takový test naší marketinkové práce. Jenže řidič se na mě – také jako obvykle – jen tázavě podíval v zrcátku.</p>
<p>„Ulice Erlinga Skjalgssona,“ povzdechl jsem si.</p>
<p>Diana a já jsme se dlouho dohadovali o lokalitě, než se Diana rozhodla pro dva prostory. Mně se víc líbil ten ležící na ose Skillebekk–Frogner, protože tam člověk nalezne jak klienty ochotné platit, tak jiné galerie určité úrovně. Najít si místo stranou ostatních může pro novou galerii znamenat brzkou smrt. Dianiným vzorem byla Serpentine Gallery u londýnského Hyde Parku a rozhodla se, že její galerie by neměla být obrácená do žádné z těch velkých rušných ulic, jako jsou Bygdøyská třída nebo Stará drammenská ulice, nýbrž by měla ležet v tiché uličce otevírající prostor pro rozjímání. Odlehlejší poloha navíc podtrhuje exkluzivitu, signalizuje, že tohle je pro zasvěcené, pro znalce.</p>
<p>Souhlasil jsem s ní a pomyslel si, že nájem možná přece jen nebude likvidační.</p>
<p>Dokud ovšem nedodala, že v tom případě by si mohla dovolit několik čtverečních metrů navíc na salonek, kde by se mohly po skončení vernisáží odehrávat večírky. Už si totiž prohlédla jeden volný prostor v ulici Erlinga Skjalgssona, který je dokonalý, jenže příliš veliký. Jméno jsem vymyslel já: Gallery E. „E“ jako Erling Skjalgsson. Navíc to byl stejný typ jména, jaké nesla nejvíce prosperující galerie ve městě, Gallery K, což mělo, jak jsme doufali, naznačovat, že se zaměřujeme na zámožné lidi, kteří chtějí být „in“ a oceňují kvalitu.</p>
<p>Neargumentoval jsem tím, že když se název přečte foneticky a jedním dechem, zní „galerie“. Diana neměla ráda tenhle typ laciných efektů.</p>
<p>Nájemní smlouva byla uzavřena, rozsáhlá rekonstrukce zahájena a ruinování odstartováno.</p>
<p>Taxík zastavil před galerií a já si všiml, že u obrubníku parkuje víc jaguárů a lexusů než obvykle. Dobré znamení, jakkoli to samozřejmě mohlo být tím, že na některé z okolních ambasád se koná recepce, nebo tím, že investorka a manažerka Celina Midelfartová pořádá ve své pevnosti, postavené ve stylu NDR, večírek.</p>
<p>Vešel jsem dovnitř. Z reproduktorů proudila příjemně tiše všudypřítomná hudba z osmdesátých let s výraznými basy. Bude následována Goldbergovými variacemi. To já jsem tohle CD Dianě vypálil.</p>
<p>Bylo tady už zpola plno navzdory tomu, že bylo teprve půl deváté. Dobré znamení, obvykle se klientela Gallery E neobjevuje před půl desátou. Diana mi vysvětlila, že narvané vernisáže jsou považovány za příliš vulgární, že poloprázdno podtrhuje exkluzivitu. Podle mých zkušeností ovšem čím víc lidí, tím víc prodaných obrazů. Pokývl jsem napravo i nalevo, aniž mi někdo pokývnutí opětoval, a řítil jsem se k mobilnímu baru. Dianin stálý barman, Nick, mi podal sklenku se šampaňským.</p>
<p>„Drahé?“ zeptal jsem se a ochutnal hořké bublinky.</p>
<p>„Šest stovek,“ odpověděl Nick.</p>
<p>„Tak to by se měly prodat nějaké obrazy,“ reagoval jsem. „Kdo je dnešní umělec?“</p>
<p>„Atle Nørum.“</p>
<p>„Vím, jak se jmenuje, Nicku, jen nevím, jak vypadá.“</p>
<p>„Támhle.“ Nick pohodil svou velkou ebenově černou hlavou doprava. „Vedle vaší ženy.“</p>
<p>Jen jsem stihl zaznamenat, že umělec je mohutný vousatý svalovec. Protože tam stála ona.</p>
<p>Bílé kožené kalhoty přiléhající k dlouhým štíhlým nohám, díky nimž působila ještě vyšší, než byla. Vlasy splývající rovně dolů po obou stranách zarovnané ofiny. To pravoúhlé rámování umocňovalo dojem japonského komiksu. Volná hedvábná halenka zářila téměř modrobíle v místech, kde jí světlo bodovek dopadalo na úzká svalnatá ramena a prsa, která z profilu tvořila dvě dokonale vytvarované obliny. Bože, ty diamantové náušnice by jí vážně slušely!</p>
<p>Můj pohled ji neochotně opustil a přejel zbytek místnosti. Publikum zdvořile konverzovalo před obrazy. Obvyklí lidé. Bohatí, úspěšní finančníci (oblek s kravatou), celebrity (oblek s designovým tričkem) toho správného druhu, tedy ty, které skutečně něčeho dosáhly. Ženy (designové šaty) byly herečky, spisovatelky nebo političky. A pak tu byl samozřejmě hlouček mladých, takzvaně slibných a rebelujících umělců, podle svého vlastního tvrzení bez prostředků (roztrhané džíny, trička s nápisy), těch, které jsem v duchu nazýval QPR. Ačkoli jsem zpočátku krčil nos nad těmihle elementy na seznamu pozvaných, argumentovala Diana tím, že potřebujeme „koření“, život, něco trochu víc vzrušujícího než umělecké mecenáše, kalkulující investory a ty, co si sem chodí jen pěstovat kulturní image. Dobrá, ale tihle obejdové tu byli proto, že Dianu pěkně požádali o pozvánku. A přestože Diana také věděla, že jsou tu kvůli tomu, aby si urvali nějakého kupce sami pro sebe, byla známá věc, že nikdy nedokázala odmítnout, pokud ji někdo z nich požádal o laskavost. Všiml jsem si, většina přítomných – zejména mužů – vrhá v pravidelných intervalech kradmé pohledy Dianiným směrem. Ještě aby ne. Je krásnější než kdokoli, koho oni někdy získají. Je nejkrásnější. To není předpoklad, nýbrž nevyvratitelný logický fakt. A je moje. Myšlenkou, jak nevyvratitelný ten fakt je, jsem se snažil sám sebe nemučit. Prozatím jsem se uklidňoval tím, že patrně stále trpí permanentní slepotou.</p>
<p>Spočítal jsem muže s kravatou. Tihle zpravidla nakupují. Cena za metr čtvereční Nørumových děl se nyní pohybuje okolo padesáti tisíc. Po odečtení padesátiprocentní provize pro galerii by nemělo být zapotřebí prodat toho moc, aby to byl lukrativní večer. Jinak řečeno: bylo by skvělé, kdyby to tak bylo, do dalšího Nøruma bude daleko.</p>
<p>Lidé teď proudili dovnitř a já jsem se musel přemístit, abych jim umožnil přístup k šampaňskému.</p>
<p>Došoural jsem se ke své ženě a k Nørumovi, chtěl jsem mu povědět, že jsem jeho zarytým obdivovatelem. To bylo samozřejmě přehnané, ale nebyla to přímo lež, ten chlapík je nepochybně dobrý. Jenže když jsem se chystal podat mu ruku, přepadl umělce prskající muž, jehož Nørum očividně znal z dřívějška, a odtáhl ho k jedné hihňající se ženě, která evidentně potřebovala čurat.</p>
<p>„Vypadá to dobře,“ prohlásil jsem a postavil se vedle Diany.</p>
<p>„Ahoj, lásko.“ Usmála se na mě, pak zamávala na dvojčata, že mají začít obcházet s jednohubkami. Suši už nebylo v módě a já jsem navrhl nový cateringový servis z restaurace Alžír, severoafrickou francouzskou inspiraci, velice ostrou a velice módní. Ovšem jak vidno, objednala jídlo opět z Bagatelle. Dobrý bože, nic proti tomu. Jenže cena třikrát vyšší.</p>
<p>„Dobré zprávy, drahoušku,“ spustila a nechala svou ruku vklouznout do mé. „Pamatuješ si na práci pro tu firmu v Hortenu, o které jsi mi povídal?“</p>
<p>„Pathfinder. Co je s ní?“</p>
<p>„Našla jsem dokonalého kandidáta.“</p>
<p>Podíval jsem se na ni s mírným údivem. Jako lovec hlav sice občas přirozeně využívám Dianin okruh známých a její klientské portofolio, které zahrnuje mnoho manažerů. A bez špatného svědomí, vždyť tuhle bezednou nádobu financuju já. Neobvyklé bylo to, že Diana přišla s konkrétním kandidátem na konkrétní pozici.</p>
<p>Vzala mě pod paží, naklonila se ke mně blíž a zašeptala: „Jmenuje se Clas Greve. Otec Holanďan, matka Norka. Nebo obráceně. To je jedno, před třemi měsíci sekl s prací a právě se přestěhoval do Norska, aby tu rekonstruoval zděděný byt. Byl výkonným ředitelem jedné z největších evropských firem na GPS technologie v Rotterdamu. A jejím spoluvlastníkem, dokud ji letos na jaře nekoupili Američani.“</p>
<p>„Rotterdam,“ pronesl jsem a upil šampaňského. „Jak se ta firma jmenuje?“</p>
<p>„HOTE.“</p>
<p>Málem jsem šampaňské vyprskl. „HOTE? Jsi si jistá?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„A tenhle Greve tam dělal výkonného ředitele? Máš jeho číslo?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Zasténal jsem. HOTE. V Pathfinderu se zmínili, že tahle firma je jejich evropským vzorem. Právě tak jako Pathfinder teď byla původně firma HOTE malým technologickým podnikem specializujícím se na dodávky GPS technologií armádním složkám v Evropě. Její někdejší výkonný ředitel by byl prostě dokonalý. A spěchalo to. Všechny personální agentury tvrdí, že berou výhradně takové zakázky, u nichž mají zaručenu exkluzivitu, protože je to předpoklad pro to, aby mohly pracovat seriózně a systematicky. Jenže pokud je ryba prostě dost velká a tučná, pokud se začne hrubá roční mzda blížit sedmicifernému číslu, jdou veškeré zásady stranou. A pozice výkonného ředitele v Pathfinderu je velice velká a velice tučná ryba, pečlivě sledovaná konkurencí. Zakázku dostaly tři personální agentury: Alfa, ISCO a Korn/Ferry International. Tři nejlepší. Proto tu nejde jen o peníze. Jestliže pracujeme na bázi <emphasis>no cure, no pay</emphasis>, získáme nejprve jednorázovou částku kryjící náklady a pak další částku, pokud kandidát, kterého navrhneme, splňuje požadavky, na nichž jsme se s klientem dohodli. Abychom získali skutečnou provizi, musí klient nicméně opravdu zaměstnat toho, koho doporučíme. Pěkná sumička, jenže tady jde o naprosto, <emphasis>naprosto</emphasis> jednoduchou věc: o vítězství. Nejlepší ze všech. Boty na vysokém podpatku.</p>
<p>Naklonil jsem se k Dianě. „Poslouchej, drahoušku, tohle je důležité. Máš tušení, jak bych ho mohl zastihnout?“</p>
<p>Zasmála se. „Jsi tak roztomilý, když jsi rozdychtěný, lásko.“</p>
<p>„Víš, jak…“</p>
<p>„Samozřejmě.“</p>
<p>„Tak jak?“</p>
<p>„Támhle stojí,“ ukázala.</p>
<p>Před jedním z Nørumových expresivních obrazů – krvácející muž s maskou na obličeji – stála štíhlá, vzpřímená postava v obleku. Bodové světlo se muži odráželo od holé opálené lebky. Na spáncích měl silné zauzlované žíly. Oblek měl šitý ručně, odhadoval jsem ho na Savile Row. Košile bez kravaty.</p>
<p>„Mám ho sem přivést, lásko?“</p>
<p>Přikývl jsem a díval se za ní. Připravoval jsem se. Zaznamenal jsem jeho zdvořilou úklonu, když se Diana obrátila a ukazovala. Zamířili ke mně. Usmíval jsem se, ne příliš zeširoka, natáhl jsem ruku o chviličku dřív, než ke mně došel, ale ne příliš brzy. Celé tělo obrácené k němu, pohled opětující jeho pohled. Sedmdesát osm procent.</p>
<p>„Roger Brown, těší mě.“ Vyslovil jsem obě jména anglicky.</p>
<p>„Clas Greve, potěšení je na mé straně.“</p>
<p>Kromě v Norsku téměř nepoužívané formální fráze, kterou pronesl při vzájemném představování, byla jeho norština takřka dokonalá. Ruku měl teplou, suchou, stisk pevný, bez přehánění a trval ony doporučené tři vteřiny. Pohled klidný, zvídavý, bdělý, úsměv nenuceně přátelský. Jediné, co bych mu vytkl, bylo to, že nebyl tak vysoký, jak jsem doufal. Necelý metr osmdesát, trochu zklamání vzhledem k tomu, že nizozemští muži jsou s průměrnou výškou 183,4 centimetrů antropometričtí mistři světa.</p>
<p>Ozval se kytarový akord. Přesněji řečeno G11sus4, úvodní akord písně <emphasis>A Hard Day's Night</emphasis> od Beatles ze stejnojmenného alba z roku 1964. Vím to, protože právě já jsem ho uložil jako vyzváněcí tón do telefonu Prada, než ho Diana dostala. Pozvedla tu štíhlou elegantní věcičku k uchu, omluvně na nás kývla a vzdálila se.</p>
<p>„Jestli jsem tomu dobře porozuměl, právě jste se sem přestěhoval, pane Greve?“ Samotnému mi připadalo, že tohle formální zahájení zní jako ze staré rozhlasové hry, ale v úvodní fázi je důležité se přizpůsobit a stáhnout se na nižší úroveň. Proměna přijde dost rychle.</p>
<p>„Zdělil jsem byt po své babičce v Oscarově ulici. Byl několik let prázdný a potřeboval rekonstrukci.“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>S úsměvem, zvídavě, ale nevtíravě jsem povytáhl obě obočí. Dost na to, aby teď přišel s poněkud detailnější odpovědí, pokud ovládá sociální kódy a řídí se jimi.</p>
<p>„Ano,“ pokračoval Greve. „Po mnoha letech tvrdé práce je to příjemná pauza.“</p>
<p>Neviděl jsem důvod, proč nepřejít rovnou k věci. „Ve firmě HOTE, jak jsem postřehl.“</p>
<p>Mírně udiveně na mě pohlédl. „Vy tu firmu znáte?“</p>
<p>„Klientem personální agentury, v níž pracuji, je jejich konkurent Pathfinder. Slyšel jste o nich?“</p>
<p>„Něco málo. Sídlí v Hortenu, pokud si dobře vzpomínám. Malá, ale prosperující firma, že?“</p>
<p>„Řekl bych, že docela povyrostli za těch pár měsíců, co jste mimo branži.“</p>
<p>„GPS branže se vyvíjí rychle,“ odvětil Greve a otáčel v ruce sklenkou se šampaňským. „Všichni myslí jen na expanzi, heslem je růst, nebo smrt.“</p>
<p>„To je mi jasné. Možná právě proto došlo k prodeji firmy HOTE?“</p>
<p>Smích způsobil, že se Grevemu na opálené drsné kůži kolem bleděmodrých očí vytvořila pěkná síť vrásek: „Nejrychlejším způsobem, jak vyrůst, je jak známo nechat se koupit. Odborníci se domnívají, že ti, kdo nebudou do dvou let mezi pěti největšími GPS firmami, jsou vyřízení.“</p>
<p>„Nezdá se, že byste s tím souhlasil.“</p>
<p>„Podle mého názoru jsou nejdůležitějšími kritérii pro přežití inovace a flexibilita. A dokud existuje dostatek financí, je malá firma, která dokáže rychle reagovat, lepší než velká. Takže musím přiznat, že ačkoli jsem se po prodeji HOTE stal boháčem, byl jsem proti prodeji a hned po něm jsem dal výpověď. Očividně nesdílím většinový názor…“ Opět ten rychlý úsměv, jenž změkčil tvrdý, avšak pěstěný obličej. „Ale klidně za tím může být jen guerillový válečník ve mně. Co myslíte, Rogere?“</p>
<p>Přechod na křestní jméno. Dobré znamení.</p>
<p>„Vím jen to, že Pathfinder hledá nového šéfa,“ odpověděl jsem a naznačil Nickovi, že nám má donést další šampaňské. „Takového, který dokáže odolat pokusům o koupi ze strany zahraničních společností.“</p>
<p>„Vážně?“</p>
<p>„A mně připadá, že byste pro ně mohl být hodně zajímavý kandidát. Neměl byste zájem?“</p>
<p>Greve se zasmál. Byl to příjemný smích. „Omlouvám se, Rogere, musím rekonstruovat byt.“</p>
<p>Opět křestní jméno.</p>
<p>„Neměl jsem na mysli to, jestli by vás lákala ta práce, Clasi. Jen jestli by vás nelákalo si o ní popovídat.“</p>
<p>„Vy jste ten byt neviděl, Rogere. Je starý. A obrovský. Včera jsem našel za kuchyní novou místnost.“</p>
<p>Podíval jsem se na něj. To, že mu oblek tak dobře seděl, nezpůsobovalo jen to, že ho koupil na Savile Row. Byl dobře trénovaný. Ne, dobře trénovaný ne, vytrénovaný je to správné slovo. Protože neměl žádné boulící se svaly, jen šlachovitou sílu diskrétně patrnou na krku a zátylku, v držení těla, v nízké dechové frekvenci, v modrých kyslíkových hadicích žil na hřbetech ruky. A přesto se dala pod látkou obleku tušit tvrdost svalů. Vytrvalost, pomyslel jsem si. Nezměrná vytrvalost. Už jsem se rozhodl: tuhle hlavu chci.</p>
<p>„Máte rád umění, Clasi?“ zeptal jsem se a podal mu jednu ze sklenek, jež přinesl Nick.</p>
<p>„Ano. A ne. Mám rád umění, které něco ukazuje. Ale většina toho, co vidím, se snaží předvádět krásu nebo pravdu, která tam není. Možná je to úmysl, jenže tam chybí komunikační talent. Když nevidím krásu nebo pravdu, nejsou tam, tak prosté to je. Umělec, který tvrdí, že je nepochopen, je skoro vždycky špatný umělec, který byl bohužel pochopen.“</p>
<p>„V tom jsme zajedno,“ okomentoval jsem to a pozvedl sklenku.</p>
<p>„Promíjím většině lidí nedostatek talentu, možná právě proto, že ho mně samotnému bylo naděleno málo,“ dodal Greve a v šampaňském sotva smočil rty. „Ale ne u umělců. My netalentovaní pracujeme v potu tváře a platíme za to, aby si oni mohli hrát na náš účet. To je fér, tak to má být. Ovšem ta hra musí být zatraceně dobrá.“</p>
<p>Už jsem to dávno pochopil a věděl jsem, že výsledky testů a hloubkového pohovoru to jen potvrdí. Tohle je ten správný muž. I kdyby na to ISCO nebo Mercuri Urval měli dva roky, nedokázali by najít tak dokonalého kandidáta.</p>
<p>„Víte co, Clasi? Budeme si muset promluvit. Diana si to totiž vyžádala.“ Podal jsem mu svoji vizitku. Nebyla na ní žádná adresa, faxové číslo ani webové stránky, jen moje jméno a číslo na mobil a v jednom rohu drobnými písmenky „Alfa“.</p>
<p>„Jak už jsem řekl…,“ začal Greve a podíval se na moji vizitku.</p>
<p>„Poslyšte,“ přerušil jsem ho. „Nikdo, kdo ví, co je pro něj nejlepší, Dianě neodporuje. Já nevím, o čem bychom měli mluvit, klidně o umění. Nebo o budoucnosti. Nebo o rekonstrukci bytu. Mimochodem, znám v Oslu pár špičkových a cenově přijatelných řemeslníků. Ale promluvit si musíme. Co takhle zítra ve tři?“</p>
<p>Greve se na mě chvíli s úsměvem díval. Pak si úzkou rukou pohladil bradu. „Řekl bych, že původním smyslem vizitky bylo vybavit příjemce dostatkem informací na to, aby mohl vykonat návštěvu.“</p>
<p>Vylovil jsem své pero Conklin, připsal jsem na rub vizitky adresu kanceláře a sledoval, jak vizitka mizí v kapse Greveho saka.</p>
<p>„Těším se na rozhovor s vámi, Rogere, ale teď půjdu domů a psychicky se připravím na to, že budu muset vynadat polským podlahářům. Pozdravujte svou okouzlující ženu.“ Greve se strnule, téměř vojensky uklonil, otočil se na podpatku a zamířil ke dveřím.</p>
<p>Díval jsem se za ním a vtom se vedle mě vynořila Diana. „Jak to šlo, lásko?“</p>
<p>„Skvostný exemplář. Jen se podívej na jeho chůzi. Jako kočkovitá šelma. Dokonalý.“</p>
<p>„Znamená to…“</p>
<p>„Dokonce se dokázal tvářit, že nemá o tu práci zájem. Proboha, tu hlavu si musím pověsit na stěnu, vycpanou a s vyceněnými zuby.“</p>
<p>Spokojeně zatleskala rukama jako holčička. „Takže to bylo k užitku? Opravdu jsem byla k užitku?“</p>
<p>Natáhl jsem se a objal ji kolem ramen. Místnost byla vulgárně, nádherně nabitá. „Tímto se stáváš kvalifikovanou lovkyní hlav, moje květinko. Jak jdou prodeje?“</p>
<p>„Dneska večer neprodáváme. Neřekla jsem ti to?“</p>
<p>Na chviličku jsem zadoufal, že jsem slyšel špatně. „Tohle je jenom… výstava?“</p>
<p>„Atle se nechce obrazů zbavovat.“ Jaksi omluvně se usmála. „Chápu ho. Ani ty bys nechtěl přijít o něco tak krásného, ne?“</p>
<p>Zavřel jsem oči a polkl. Soustředil jsem se na to, že nesmím tlačit na pilu.</p>
<p>„Myslíš, že to byla hloupost, Rogere?“ uslyšel jsem Dianin ustaraný hlas a pak svou vlastní odpověď:</p>
<p>„Kdepak.“</p>
<p>Nato jsem ucítil její rty na své tváři. „Ty jsi tak hodný, lásko. A prodávat můžeme přece později. Tohle nám buduje image a dodává exkluzivitu. Sám jsi přece říkal, jak je to důležité.“</p>
<p>Přinutil jsem se k úsměvu. „Jasně, lásko. Exkluzivita je dobrá.“</p>
<p>Rozzářila se. „A víš co? Objednala jsem na afterparty dýdžeje! Toho z Blå, co hraje soul sedmdesátých let a o kterém jsi vždycky prohlašoval, že je nejlepší ve městě…“ Spráskla ruce a mně připadalo, jako by se mi úsměv uvolňoval z tváře, padal a tříštil se na podlaze. Ale v odrazu její pozvednuté sklenky se šampaňským byl ještě stále na místě. Znovu se ozval akord G11sus4 Johna Lennona a ona zašátrala po telefonu v kapse kalhot. Prohlížel jsem si ji, zatímco štěbetala s někým, kdo chtěl vědět, jestli by mohl přijít.</p>
<p>„Samozřejmě můžete, Mio! Kdepak, jen vezmi dítě s sebou. Můžeš ji přebalit v mé kanceláři. Jasně že tu stojíme o dětský křik, bude to oživení! Ale budu si ji smět pochovat, slibuješ?“</p>
<p>Bože, jak tu ženu miluju.</p>
<p>Opět jsem pohledem přejel shromáždění. A náhle jsem se zarazil u malého bledého obličeje. To by mohla být ona. Lotte. Tytéž smutné oči, které jsem poprvé viděl právě tady. Nebyla to ona. Uzavřená kapitola. Ale Lottin obraz mě pronásledoval jako toulavý pes po celý zbytek večera.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 4</strong> <strong>–</strong> <strong>Anexe</strong></p><empty-line /><p>„Jdeš pozdě,“ konstatoval Ferdinand poté, co jsem vešel do kanceláře. „A máš kocovinu.“</p>
<p>„Nohy ze stolu,“ vyzval jsem ho, obešel jsem psací stůl, zapnul počítač a zatáhl za řetízek žaluzií. Světlo bylo hned méně ostré a já jsem si sundal sluneční brýle.</p>
<p>„Znamená to, že se vernisáž vydařila?“ zakňučel Ferdinand oním tónem, který se zarývá přímo do centra bolesti v mozku.</p>
<p>„Tancovalo se na stolech,“ odpověděl jsem a podíval se na hodinky. Půl desáté.</p>
<p>„Proč jsou nejlepší večírky ty, na kterých člověk nebyl?“ povzdechl si Ferdinand. „Byl tam někdo známý?“</p>
<p>„Myslíš někdo, s kým se ty znáš?“</p>
<p>„Celebrity, ty pitomče.“ Plácnutí do vzduchu s křupnutím v zápěstí. Přestal jsem se rozčilovat nad tím, že chce nutně vypadat jako z kabaretu.</p>
<p>„Pár,“ odvětil jsem.</p>
<p>„Ari Behn?“</p>
<p>„Ne. Pořád platí ta schůzka dneska ve dvanáct s Landerem a klientem, že?“</p>
<p>„No jo. Byl tam Hank von Helvete? Vendela Kirsebomová?“</p>
<p>„Zmiz, potřebuju pracovat.“</p>
<p>Ferdinand nasadil uražený výraz, ale udělal, co jsem mu řekl. Když se za ním zabouchly dveře, měl jsem už vygooglovaného Clase Greveho. O pár minut později jsem věděl, že byl šéfem a spoluvlastníkem firmy HOTE šest let, dokud firma nebyla prodána, že byl ženatý s belgickou fotomodelkou a že se roku 1985 stal mistrem Nizozemska ve vojenském pětiboji. Vlastně mě překvapilo, že tam toho nebylo víc. Nevadí, v pět budeme mít za sebou lehčí verzi Inbaua, Reida a Buckleyho a budu vědět všechno, co potřebuju.</p>
<p>Předtím musím něco vyřídit. Takovou menší anexi. Opřel jsem se a zavřel oči. Miluju napětí během akce, ale nenávidím čekání. Už teď mi srdce bušilo trochu rychleji než obvykle. Vkrádala se mi myšlenka, že bych si měl přát, aby šlo o něco, co by ho přimělo bušit ještě trochu rychleji. Osmdesát tisíc. Je to méně, než to zní. V mé kapse mají menší hodnotu, než jakou má podíl Oveho Kjikeruda v jeho kapse. Stávalo se, že jsem mu záviděl jeho prostý život, život v osamění. To bylo první, o čem jsem se tehdy, když jsem s ním dělal pohovor na práci zaměstnance bezpečnostní agentury, ujistil: že kolem sebe nemá příliš mnoho uší. Jak jsem poznal, že je to můj muž? Za prvé tu byl jeho nápadný defenzivně agresivní postoj. Pak to, že odvrátil moje dotazy takovým způsobem, jako by znal vyslýchací techniku. Proto jsem byl téměř zděšen, když jsem si poté chtěl prověřit jeho bezúhonnost a nenašel jsem ho ve veřejném rejstříku trestaných osob. Tak jsem zavolal jedné své známé, kterou máme na neoficiální výplatní listině. Pracuje na místě, kde má přístup do SANSARKu, sanačního archivu, v němž jsou uvedeni všichni, na které bylo někdy podáno trestní oznámení a kteří z něj – navzdory názvu – nebudou nikdy vymazáni. A ta mi prozradila, že jsem se přece jen nemýlil. Ove Kjikerud byl u výslechu na policii tolikrát, že zná devítistupňový model nazpaměť. Nicméně nikdy nebyl za nic odsouzen, což mi prozradilo, že ten muž není žádný idiot, jen silný dyslektik.</p>
<p>Kjikerud byl relativně malý a měl jako já tmavé husté vlasy. Přiměl jsem ho, aby se ostříhal, než začal pracovat v agentuře, vysvětlil jsem mu, že nikdo nemá důvěru k chlapíkovi, který vypadá jako roadie stárnoucí hardrockové kapely. Ale nedokázal jsem nic udělat s jeho zuby zahnědlými od švédského žvýkacího tabáku. Ani s obličejem, protáhlým pádlem s vysunutou čelistní partií, která ve mně občas vyvolávala pocit, že chrup se skvrnami od tabáku mu může kdykoli vystřelit a ve vzduchu něco polapit, podobně jako ten podivuhodný tvor z filmových Vetřelců. Jenže to by toho chtěl člověk od osoby s tak omezenými ambicemi příliš. Kjikerud byl lenoch. Ovšem rád by zbohatl. A tak dál docházelo ke střetům mezi přáními Oveho Kjikeruda a jeho osobními vlastnostmi. Byl to sběratel zbraní s kriminálními a násilnickými sklony, ale vlastně si přál žít v míru a harmonii. Přál si mít přátele, ano, téměř zoufale po nich toužil, ale lidé jako by cítili, že je s ním něco v nepořádku, a drželi se od něj dál. A byl to upřímný, nevyléčitelný a zklamaný romantik, který teď vyhledával lásku u prostitutek. Momentálně byl beznadějně zamilovaný do jedné ruské tvrdě pracující kurvy jménem Nataša a odmítal ji podvádět navzdory tomu, že o něj – pokud jsem to dobře pochopil – nejevila sebemenší zájem. Ove Kjikerud byl odjištěný granát, osoba bez pevných vazeb, vlastní vůle nebo hnací síly, člověk, který se nechal unášet proudem k neodvratitelné katastrofě. Člověk, jehož mohl zachránit jen jiný člověk, který by mu hodil záchranný kruh a dal jeho životu směr a smysl. Člověk jako já. Člověk, jenž ho dokázal prezentovat jako společenského, pracovitého mladíka s čistým trestním rejstříkem, vhodného pro práci v bezpečnostní agentuře. Zbytek nebyl složitý.</p>
<p>Vypnul jsem počítač a šel.</p>
<p>„Vrátím se za hodinu, Ido.“</p>
<p>Na schodišti mi došlo, že jsem se netrefil. Je to určitě Oda.</p><empty-line /><p>Ve dvanáct hodin jsem zajel na parkoviště před supermarketem Rimi, který se podle mé gépéesky nacházel přesně tři sta metrů od Landerova bytu. Gépéeska byla dárek od Pathfinderu, jakási prémie útěchy pro případ, že bychom v soutěži o nalezení jejich šéfa nezvítězili, předpokládám. Stručně a rychle mě také seznámili s tím, co GPS – neboli Global Positioning System – vlastně je, a vysvětlili mi, jak člověka a jeho GPS navigaci dokáže síť čtyřiadvaceti satelitů na oběžné dráze kolem Země za pomoci radiových signálů a atomových hodin zaměřit na jakémkoli místě planety s přesností na tři metry. Jestliže signál zachytí čtyři satelity a více, prozradí vám dokonce i výšku, tedy to, zda sedíte na zemi, nebo někde na stromě. Celou tu záležitost – stejně jako internet – vyvinula americká armáda, mimo jiné za účelem řízení raket Tomahawk, bomb Pawelow a jiných padajících plodů, které měly dopadnout na hlavy těch správných lidí. Lidé z Pathfinderu také zřetelně naznačovali, že vyvinuli vysílače, které mají přístup k pozemním GPS stanicím, o nichž nikdo neví – síť, jež funguje za každého počasí, vysílače, které dokážou proniknout silnými domovními zdmi. Předseda představenstva Pathfinderu mi také vysvětlil, že na to, aby gépéeska fungovala, je nutné do ní zadat početní operace, jež zohledňují to, že vteřina na Zemi není pro satelit obíhající vesmírem vteřina, že čas se deformuje, že tam nahoře stárne člověk pomaleji. Satelity prostě potvrzují Einsteinovu teorii relativity.</p>
<p>Moje volvo vklouzlo do zástupu aut stejné cenové kategorie a já jsem vypnul zapalování. Nikdo si vůz nebude pamatovat. Popadl jsem černé desky a zamířil do kopce k Landerovu domu. Sako od obleku zůstalo v autě a já jsem si přes sebe natáhl modrý overal bez nápisů či log. Kapuca mi zakrývala vlasy a sluneční brýle by nikoho nezarazily vzhledem k tomu, že tohle byl další z těch zářících podzimních dnů, jimiž bývá Oslo občas požehnané. Nicméně když jsem potkal jednu z filipínských dívek, které vozí v téhle čtvrti vládnoucí třídě kočárky, hleděl jsem do země. Ale v té části ulice, kde bydlel Lander, bylo liduprázdno. Slunce se odráželo v panoramatických oknech. Pohlédl jsem na své hodinky Breitling Airwolf, které mi dala Diana k pětatřicetinám. Šest minut po dvanácté. Před šesti minutami byl deaktivován alarm v domě Jeremiase Landera. Stalo se tak ve vší tichosti na počítači v provozní místnosti bezpečnostní agentury prostřednictvím administrativního režimu v programu, jenž způsobuje, že přerušení nebude zaznamenáno v datovém protokolu o přerušení provozu a výpadcích proudu. Toho dne, kdy jsem zaměstnal Oveho v bezpečnostní agentuře Tripolis, mi opravdu přálo samo nebe.</p>
<p>Došel jsem ke vchodovým dveřím a naslouchal vzdálenému ptačímu štěbetání a štěkání loveckého psa. Při pohovoru Lander uvedl, že nemá pomocnici v domácnosti, manželku, která by nechodila do práce, ani dospělé děti či psa. Jenže stoprocentně jistý si člověk nemůže být nikdy. Obvykle jsem vycházel z devadesáti devíti celých pěti procent a ono půlprocento nejistoty bylo vyváženo přísunem adrenalinu: viděl jsem, slyšel jsem a cítil jsem lépe.</p>
<p>Vytáhl jsem klíč, jejž jsem dostal od Oveho v Sushi & Coffee, náhradní klíč, který musí všichni klienti deponovat v Tripolisu pro případ vloupání, požáru nebo systémové chyby v době jejich nepřítomnosti. Vklouzl do zámku a otočil se s naolejovaným cvaknutím.</p>
<p>A byl jsem uvnitř. Diskrétní alarm na stěně spal se zhasnutýma plastovýma očima. Navlékl jsem si rukavice a přilepil si je pevně k rukávům overalu tak, aby na podlahu nemohly spadnout žádné uvolněné vlasy ani chlupy. Stáhl jsem si koupací čepici pod kapucí do čela a přes uši. Je třeba nezanechat stopy DNA. Ove se mě jednou zeptal, jestli bych si neměl radši vyholit hlavu.</p>
<p>Nechtělo se mi vysvětlovat mu, že po Dianě jsou vlasy tím posledním, s čím bych byl ochoten se rozloučit.</p>
<p>Měl jsem dost času, ale přesto jsem rychle prošel chodbou. Na stěnách nad schodištem do obývacího pokoje visely portréty, které zřejmě zachycovaly Landerovy děti. Nechápu, co dokáže přimět dospělé lidi k tomu, aby vyhazovali peníze za zatraceně kýčovité a trapné podobizny svých ratolestí. <emphasis>T</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>ší</emphasis> je snad pohled na to, jak se návštěvy červenají? Obývák byl zařízen draze, avšak nudně. S výjimkou Pesceova jasně červeného křesla vypadajícího jako prsatice, rozkročená žena, která právě porodila dítě; velký míč, na němž mohou spočinout nohy. Sotva Landerův nápad.</p>
<p>Nad křeslem visel obraz. <emphasis>Eva Mudocci</emphasis>, britská houslistka, s níž se Munch seznámil hned po přelomu 19. a 20. století a jejíž portrét nakreslil přímo na kámen. Viděl jsem už dřív jiné exempláře této litografie, ale teprve teď, v tomhle světle, jsem zahlédl, komu se Eva Mudocci podobá. Lottě. Lottě Madsenové. Tvář na papíře měla tutéž bledost a melancholii v pohledu jako žena, kterou jsem doslova vymazal ze své paměti.</p>
<p>Sejmul jsem grafiku ze stěny a položil ji rubem nahoru na stůl. Vyřízl jsem ji za pomoci odlamovacího nože. Litografie byla otištěna na béžovém papíře a rám byl moderní, tedy bez hřebíčků nebo starých připínáčků, které by bylo třeba odstranit. Zkrátka úplná hračka.</p>
<p>Bez varování bylo ticho náhle narušeno. Alarm. Naléhavý zvuk kolísající ve frekvenci od necelého tisíce hertzů po osm tisíc hertzů, zvuk, který efektivně prořezává vzduch i šum v pozadí tak, že je slyšet na vzdálenost několika stovek metrů. Ztuhl jsem. Trvalo to jen několik vteřin, pak byl alarm z ulice umlčen. Majitel auta byl patrně jen neopatrný.</p>
<p>Pokračoval jsem v práci. Otevřel jsem desky, vložil do nich litografii a vytáhl list formátu A2 se slečnou Mudocci, kterou jsem si doma vytiskl. Za čtyři minuty byla na místě v rámu a visela na stěně. Naklonil jsem hlavu ke straně a podíval se na ni. Někdy uplynuly celé týdny, než si naše oběti všimly i těch nejkomičtějších jednoduchých falzifikátů. Letos na jaře jsem nahradil olejomalbu <emphasis>K</emphasis><emphasis>ůň</emphasis> <emphasis>s malým rytí</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>em</emphasis> od Knuta Roseho obrázkem, který jsem si naskenoval z jedné knihy o umění a zvětšil jsem ho. Uplynuly čtyři týdny, než byla ohlášena jeho krádež. Slečna Mudocci bude patrně odhalena kvůli bělosti archu, ale i to může trvat. A nikdo pak nedokáže krádež časově zařadit a dům bude už dostkrát uklizen na to, aby se v něm nenašly stopy DNA. Protože já vím, že hledají DNA. Loni, když jsme s Kjikerudem provedli čtyři vloupání za necelé čtyři měsíce, nechal se ten žirafí nadutec se světlou ofinou toužící po mediální slávě, vrchní komisař Brede Sperre, v <emphasis>Aftenposten</emphasis> slyšet, že tu operuje gang profesionálních zlodějů uměleckých děl. A přestože prý nejde o vysoké hodnoty, použije oddělení loupežných přepadení vyšetřovací metody jinak vyhrazené pro vraždy a závažné drogové případy, aby zadusilo ten vývoj hned v začátcích. Na to se může veškeré obyvatelstvo Osla spolehnout, prohlásil tehdy Sperre, nechal svou chlapeckou ofinu povlávat ve větru, a když fotograf stiskl spoušť, hleděl do čočky pevnýma, ocelově šedýma očima. Samozřejmě neřekl pravdu – že prioritu si vynutili lidé bydlící v těchto vilových čtvrtích, zámožné osoby s politickým vlivem a touhou chránit sebe i svůj majetek. A já musím přiznat, že jsem sebou trhl, když mi Diana zkraje podzimu prozradila, že ten fešácký policista z novin byl u ní v galerii, že chtěl vědět, jestli z ní někdo netahá informace o jejích zákaznících, o tom, kdo má doma jaká umělecká díla. Zdá se totiž, že jsou zloději uměleckých děl dobře obeznámeni s tím, co kde komu visí. Když se mě Diana zeptala, proč mám na čele ustaranou vrásku, věnoval jsem jí úšklebek a odpověděl jsem jí, že nemám rád, když mi soupeř funí na záda. K mému překvapení Diana zrudla a pak se zasmála.</p>
<p>Vrátil jsem se rychle ke vchodovým dveřím, opatrně jsem si stáhl koupací čepici a rukavice a otřel jsem kliku dveří z obou stran, teprve pak jsem za sebou zamkl. Ulice byla ponořená do stejného dopoledního ticha a praskavého podzimního sucha v nerušeném svitu slunce.</p>
<p>Cestou k autu jsem se podíval na hodinky. Dvanáct hodin čtrnáct minut. To je rekord. A pulz mám vysoký, ale pod kontrolou. Za čtyřicet šest minut Ove opět aktivuje z provozní místnosti alarm. A odhaduju, že přibližně ve stejné době Jeremias Lander vstane v jedné z našich výslechových místností, podá předsedovi představenstva ruku s poslední omluvou, opustí naše kanceláře, a tím se ocitne mimo moji kontrolu. Ovšem nicméně v mé stáji kandidátů. Ferdinand bude muset – jak jsem ho instruoval – klientovi vysvětlit, že je škoda, že jim tenhle kandidát unikl, ale že jestli chtějí získat tak dobrou rybu, jako je Lander, měli by zvážit zvýšení nabídky platu o dvacet procent. Třetina z vyšší částky je jak známo více.</p>
<p>A tohle je jen začátek. Za dvě hodiny a čtyřicet šest minut se vydám na lov vysoké. Na lov Greveho. Jsem mizerně placený, a co? Kašlu na Stockholm a kašlu na Bredeho Sperreho, jsem nejlepší ze všech.</p>
<p>Pohvizdoval jsem si. Pod botami mi praskalo listí.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 5</strong> <strong>–</strong> <strong>P</strong><strong>ř</strong><strong>iznání</strong></p><empty-line /><p>Tvrdí se, že když američtí policejní vyšetřovatelé Inbau, Reid a Buckley v roce 1962 vydali <emphasis>Criminal Interrogation and Confession</emphasis>, položili základy toho, co je od té doby v západním světě převažující technikou výslechu. Pravda samozřejmě je, že tato technika tu převažovala dávno předtím, že devítistupňový výslechový model Inbaua, Reida a Buckleyho jen shrnul stoleté zkušenosti FBI s tím, jak vylákat z podezřelého přiznání. Tato metoda se ukázala jako nadmíru efektivní, a to jak u vinných, tak u nevinných. Poté, co technologie DNA umožnila nové prověřování uzavřených případů, byly jen v USA v krátké době odhaleny stovky nevinně odsouzených. Přibližně čtvrtina těchto chybných rozsudků spočívala na přiznáních získaných prostřednictvím devítistupňového modelu. To samo vypovídá o tom, jak fantastický nástroj to je.</p>
<p>Mým cílem je přimět kandidáta k přiznání, že blufuje, k přiznání, že se na danou práci nehodí. Projde-li oněmi devíti stupni, aniž se přizná, je důvod mu věřit, že se opravdu domnívá, že má příslušnou kvalifikaci. A právě takové kandidáty hledám. Říkám záměrně důsledně „kandidát“ vzhledem k tomu, že devítistupňový model se používá především u mužů. Podle mých nikoli zanedbatelných zkušeností se ženy zřídka ucházejí o práci, pro niž nejsou kvalifikovány – ideálně více než kvalifikovány. A i v takovém případě je nejsnazší věcí na světě kandidátku přimět, aby se složila a přiznala, že na tohle nemá. Falešná přiznání se objevují samozřejmě i u mužů, ovšem to je v pořádku. Přece jen kandidáti nekončí ve vězení, pouze ztrácejí možnost získat vedoucí pozici, protože právě na takovém místě musí být schopni odolávat tlaku věcí a k tomu my při výběru významně přihlížíme.</p>
<p>Nemám absolutně žádné zábrany využívat Inbaua, Reida a Buckleyho. Je to skalpel ve světě alternativní léčby, bylinek a psychologického mlžení.</p>
<p>Stupeň jedna představuje přímou konfrontaci a mnozí se přiznávají již v této fázi. Člověk kandidátovi naprosto jasně sdělí, že ví všechno, že má důkazy o tom, že dotyčný není dost kvalifikovaný.</p>
<p>„Možná jsem se příliš unáhlil, když jsem se vyjádřil v tom smyslu, že byste byl zajímavým kandidátem, pane Greve,“ prohlásil jsem a pohodlně jsem se opřel. „Trochu jsem si vás prověřil a ukázalo se, že akcionáři firmy HOTE se domnívají, že jste jako ředitel zklamal. Že jste byl měkký, chyběla vám cílevědomost – a že právě vy jste zavinil, že byla společnost prodána. A protože prodeje se Pathfinder obává nejvíc, jistě chápete, že pro ně bude těžké považovat vás za seriózního kandidáta. Ale…,“ pozvedl jsem s úsměvem šálek s kávou, „… vychutnejme si kávu a povídejme si místo toho chvíli o jiných věcech. Jak jde rekonstrukce?“</p>
<p>Clas Greve seděl na druhé straně falešného stolku Noguči se vzpřímenými zády a s pohledem zarytým do mého. Smál se.</p>
<p>„Tři a půl milionu,“ odvětil. „Plus akciové opce, přirozeně.“</p>
<p>„Co prosím?“</p>
<p>„Jestliže se vedení Pathfinderu obává, že by mě opce mohly motivovat k tomu, abych podniku vylepšil image pro zájemce o koupi, uklidněte je tím, že vložíme do smlouvy klauzuli o tom, že na opce v případě prodeje firmy nebudu mít nárok. Žádný padák. Díky tomu povedou mě i vedení stejné pohnutky. Vybudovat silný podnik, podnik, který bude pohlcovat, místo aby byl pohlcen. Hodnota opcí se vypočítává podle Blacka a Scholeho a připočítává se k pevnému platu při výpočtu vašeho třetinového podílu.“</p>
<p>Usmál jsem se, jak nejlépe jsem dokázal. „Obávám se, že považujete věci už za příliš jasné, pane Greve. Je tu toho víc. Nezapomeňte, že jste cizinec a že norské podniky dávají raději přednost svým krajanům, kteří…“</p>
<p>„Rogere, vy jste nade mnou včera v galerii své ženy doslova slintal blahem. A měl jste pravdu. Podle vašeho doporučení jsem se trochu vcítil do vaší pozice a pozice Pathfinderu. A rychle mi došlo, že ačkoli jsem nizozemský státní příslušník, těžko najdete vhodnějšího kandidáta, než jsem já. Problém byl, že jsem neměl zájem. Jenže člověk si toho za dvanáct hodin hodně promyslí. Během té doby může například dojít k závěru, že rekonstrukce bytu nebude zajímavá věčně.“ Clas Greve semkl opálené ruce.</p>
<p>„Je zkrátka načase, abych se zase vyhoupl do sedla. Pathfinder možná není nejlepší společnost, jakou bych si mohl najít, ale má potenciál – a osoba s vizemi a s plnou podporou vedení by z ní mohla vybudovat něco skutečně atraktivního. Nicméně vůbec není jisté, že vedení a já máme vize, které bychom mohli sdílet, takže vaše práce bude spočívat vlastně v tom, že nás co možná nejrychleji propojíte, aby se ukázalo, jestli má smysl v tom pokračovat.“</p>
<p>„Podívejte se, pane Greve…“</p>
<p>„Nepochybuju o tom, že vaše metody fungují na řadu lidí, Rogere, ale co se mě týče, můžeme tohle představení klidně přeskočit. A začněte mě zase oslovat Clasi. Tohle mělo přece být jen příjemné popovídání, nebo ne?“</p>
<p>Pozvedl šálek s kávou jako k přípitku. Využil jsem příležitosti dát si pauzu a zdvihl jsem svůj šálek.</p>
<p>„Vypadáte trochu nervózně, Rogere. Máte u téhle zakázky konkurenci?“</p>
<p>Jestliže mě něco šokuje, má můj hrdelní reflex tendenci okamžitě nastoupit. Musel jsem rychle polknout, abych nevyprskl kávu na <emphasis>Sara gets undressed</emphasis>.</p>
<p>„Je mi jasné, že na to musíte jít tvrdě, Rogere,“ usmál se Greve a naklonil se blíž ke mně.</p>
<p>Cítil jsem jeho tělesné teplo a slabou vůni, která mi připomněla cedrové dřevo, ruskou kůži a citrusy. Cartierova <emphasis>Declaration</emphasis>? Nebo něco podobného ve stejné cenové relaci.</p>
<p>„Vůbec se tím necítím být dotčený, Rogere. Jste profík a to jsem já taky. Chcete samozřejmě odvést pro klienta nejlepší práci, vždyť vás za to také platí. A čím zajímavější kandidát je, tím důležitější je ho řádně otestovat. To tvrzení o tom, že akcionáři HOTE nebyli spokojení, není hloupé, na vašem místě bych také zkusil něco podobného.“</p>
<p>Nevěřil jsem vlastním uším. Nejdřív mi okamžitě vrátil stupeň jedna i s úroky tím, že konstatoval, že jsem odhalen, že můžeme to představení přeskočit. A teď vyrukoval se stupněm dva, který Inbau, Reid a Buckley nazývají „sympatizovat s podezřelým tím, že uvedeme situaci do normálu“. A nejneuvěřitelnější bylo, že ačkoli jsem přesně věděl, co Greve dělá, rozhostil se ve mně pocit, o němž jsem tolik četl, totiž touha podezřelého vyložit karty na stůl. Skoro jsem dostal chuť se hlasitě rozesmát.</p>
<p>„Není mi úplně jasné, co tím míníte, Clasi.“ Přestože jsem se snažil působit uvolněně, slyšel jsem, že můj hlas zní kovově, a cítil jsem, že se mi myšlenky táhnou jako med. Nestihl jsem zmobilizovat síly k protiútoku, a už zazněla následující otázka:</p>
<p>„Mojí motivací vlastně nejsou peníze, Rogere. Ale pokud si to přejete, můžeme klidně zkusit plat vyšroubovat. Třetina z vyšší částky…“</p>
<p>… je víc. Teď už úplně převzal pohovor do své režie a přešel od stupně tři rovnou ke stupni sedm: prezentovat možnosti. V tomto případě: dát podezřelému alternativní motivaci k přiznání. Bylo to dokonale provedené. Samozřejmě do toho mohl zapojit moji rodinu, prohlásit něco o tom, jak hrdí by na mě byli mí zesnulí rodiče nebo jak hrdá na mě bude moje žena, až uslyší, jak jsem vyšrouboval plat, naši provizi, svůj základ pro výpočet bonusu. Jenže Clas Greve věděl, že to by zašel příliš daleko, samozřejmě že to věděl. Protože jsem se prostě setkal s člověkem sobě rovným.</p>
<p>„O. K., Clasi,“ slyšel jsem vlastní hlas. „Vzdávám se. Je to přesně tak, jak říkáte.“</p>
<p>Greve se opět opřel do židle. Vyhrál a teď vydechl a usmál se. Ne triumfálně, jen spokojeně, že to má za sebou. ZVYKLÝ VYHRÁVAT, poznamenal jsem si na list papíru, o němž jsem věděl, že ho pak vyhodím.</p>
<p>Zvláštní bylo, že mi to vůbec nepřipadalo jako porážka, nýbrž jako ulehčení. Ano, cítil jsem se prostě dobře naladěný.</p>
<p>„Nicméně klient potřebuje obvyklé informace,“ prohlásil jsem. „Máte něco proti tomu, abychom pokračovali?“</p>
<p>Clas Greve zavřel oči, spojil špičky prstů a zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Fajn. Tak bych byl rád, kdybyste mi mohl povědět něco o svém životě.“</p><empty-line /><p>Mluvil a já si dělal poznámky. Je nejmladší ze tří sourozenců. Vyrostl v Rotterdamu. To je drsné přístavní město, ale jeho rodina patřila k privilegované vrstvě, otec zastával vysokou pozici u Phillipsu. Norsky se Clas a jeho dvě sestry naučili během dlouhých letních pobytů u prarodičů na chatě v Sonu. K otci měl napjatý vztah, neboť ten se domníval, že benjamínek je rozmazlený a chybí mu disciplína.</p>
<p>„Měl pravdu,“ usmál se Greve. „Byl jsem zvyklý dosahovat dobrých výsledků jak ve škole, tak ve sportu – a bez práce. Když mi bylo asi šestnáct, všechno mě nudilo a začal jsem vyhledávat takzvaná pochybná prostředí, v Rotterdamu o ně není nouze. Neměl jsem tam kamarády a nezískal jsem si ani žádné nové. Ale měl jsem peníze. Tak jsem začal systematicky testovat všechno, co bylo zakázané: alkohol, hašiš, prostituci, drobná vloupání a postupně trochu silnější materiál. Doma mi otec věřil, že trénuju box, a proto chodím domů s oteklým obličejem, tekoucím nosem a krvavýma očima. A já jsem trávil stále víc času na těch místech, kde jsem si nejen mohl dělat, co jsem chtěl, ale kde mě lidé především nechávali na pokoji. Nevím, jestli se mi můj nový život líbil, lidé okolo na mě pohlíželi jako na podivína, osamělého šestnáctiletého kluka, u něhož nevěděli, co si o něm mají myslet. A přesně to se mi líbilo. Postupně se můj nový životní styl začal projevovat na školních výsledcích, jenže na to jsem kašlal. Ovšem otec nakonec prohlédl. A mně možná připadalo, že jsem konečně získal to, po čem jsem toužil celou dobu: otcovu pozornost. Mluvil na mě klidně a s vážností, já jsem na něj řval. Několikrát jsem zažil, že chyběl krůček a přestal by se ovládat. Těšilo mě to. Poslal mě k prarodičům do Osla, kde jsem odchodil dva poslední roky střední školy. Jaký jste měl vztah k otci, vy, Rogere?“</p>
<p>Zapsal jsem si tři slova začínající na SEBE. SEBEJISTÝ. SEBEPREZENTACE. SEBEUVĚDOMĚNÍ.</p>
<p>„Mluvili jsme spolu jen málo,“ odpověděl jsem. „Byli jsme hodně rozdílní.“</p>
<p>„Byli? Je tedy mrtvý?“</p>
<p>„Zemřel spolu s matkou při autonehodě.“</p>
<p>„Co dělal?“</p>
<p>„V diplomacii. Na britské ambasádě. Matku potkal v Oslu.“</p>
<p>Greve naklonil hlavu ke straně a zkoumavě si mě prohlížel. „Chybí vám?“</p>
<p>„Ne. Váš otec žije?“</p>
<p>„Sotva.“</p>
<p>„Sotva?“</p>
<p>Clas Greve se nadechl a přimáčkl k sobě dlaně. „Když mi bylo osmnáct, zmizel. Nepřišel domů k večeři. V práci tvrdili, že odešel jako obvykle v šest. Matka zavolala po pár hodinách na policii. Okamžitě všechny zalarmovali, protože to bylo v době, kdy levicové teroristické skupiny unášely v Evropě bohaté podnikatele. Na silnicích se nestala žádná dopravní nehoda, nikdo nepřivezl do nemocnice nikoho jménem Bernhard Greve. Nebyl na žádném seznamu pasažérů a jeho auto nikdo nikde nezahlédl. Nebyl nikdy nalezen.“</p>
<p>„Co si myslíte, že se mu stalo?“</p>
<p>„Nemyslím si nic. Mohl odjet do Německa, ubytovat se pod falešným jménem v nějakém motelu, ale nebyl schopen se zastřelit. Tak mohl místo toho uprostřed noci odjet dál, najít si nějaké temné jezírko hluboko v lese a vjet od něj. Nebo ho mohli unést na parkovišti před kancelářemi Phillipsu – dva muži s pistolemi na zadním sedadle. Mohl se jim bránit a dostat kulku do týla. Ještě téže noci mohlo být auto s otcem odvezeno na vrakoviště, sešrotováno na kovovou placku a rozřezáno na přiměřené velké kusy. Nebo teď možná sedí někde s koktejlem v jedné ruce a prodejnou ženštinou v druhé.“</p>
<p>Snažil jsem se zahlédnout něco v Greveho obličeji, zaslechnout něco v jeho hlase. Nic. Buď takhle přemýšlel příliš často, nebo je to prostě nelítostný ďábel. Nevěděl jsem, čemu bych dal přednost.</p>
<p>„Takže je vám osmnáct a bydlíte v Oslu,“ uzavřel jsem to. „Váš otec je nezvěstný. Jste problémový mladík. Co uděláte?“</p>
<p>„Dokončil jsem střední školu s vynikajícími známkami a přihlásil jsem se do Dutch Royal Marine Commandoes.“</p>
<p>„Commandoes. To zní jako nějaká elitní chlapácká záležitost.“</p>
<p>„To každopádně.“</p>
<p>„Něco takového, kam se dostane jeden ze sta.“</p>
<p>„Tak nějak. Vzali mě do přijímače, kde vás měsíc systematicky drtí. A pak – když to přežijete – vás čtyři roky cvičí.“</p>
<p>„To zní jako něco, co jsem viděl ve filmu.“</p>
<p>„Rogere, věřte mi, tohle jste ve filmu neviděl.“</p>
<p>Podíval jsem se na něj. Věřil jsem mu.</p>
<p>„Později jsem se dostal do protiteroristické jednotky BBE v Dornu. Strávil jsem tam osm let. Zcestoval jsem celý svět. Surinam, Nizozemské Antily, Indonésie, Afghánistán. Zimní cvičení v Harstadu a ve Vossu. Během protidrogové kampaně v Surinamu jsem byl zajat a mučen.“</p>
<p>„To zní exoticky. Ale držel jste jazyk za zuby?“</p>
<p>Clas Greve se usmál. „Za zuby? Mluvil jsem jako stará drbna. Kokainoví baroni nepracují v rukavičkách.“</p>
<p>Naklonil jsem se vpřed. „Ne? Co vám udělali?“</p>
<p>Greve se na mě dlouze a zamyšleně díval s pozdviženým obočím, než odpověděl: „Myslím si, že tohle vlastně ani vědět nechcete, Rogere.“</p>
<p>Byl jsem trochu zklamaný, ale přikývl jsem a znovu jsem se opřel.</p>
<p>„Takže vaši kamarádi byli postříleni nebo tak něco?“</p>
<p>„Ne. Když mafiáni udeřili na pozice, které jsem jim prozradil, byli naši už samozřejmě pryč. Strávil jsem dva měsíce ve sklepě, kde jsem žil ze shnilého ovoce a z vody plné vajíček moskytů. Když mě odsud BBE vynesla, vážil jsem čtyřicet pět kilo.“</p>
<p>Podíval jsem se na něj. Snažil jsem se představit si, jak ho mučili. Jak to snášel. A jak vypadala pětačtyřicetikilová varianta Clase Greveho. Jinak, samozřejmě. Ale vlastně asi ne o moc.</p>
<p>„Nedivím se, že jste s tím skončil,“ okomentoval jsem to.</p>
<p>„To nebylo proto. Těch osm let u BBE byly nejlepší roky mého života, Rogere. Za prvé za to mohly ty věci, které jste mohl vidět ve filmu. Kamarádství a soudržnost. A navíc jsem se tam naučil tomu, co se stalo mým řemeslem.“</p>
<p>„A to je?“</p>
<p>„Pátrání po lidech. V BBE existovalo něco, co se jmenovalo TRACK. Skupina specializovaná na vyhledávání lidí ve všech možných situacích a na všech možných místech na světě. Právě oni mě našli v tom sklepě. Takže jsem si podal žádost, byl jsem přijat a tam jsem se naučil všechno. Od starého indiánského čtení stop až po výslechové metody svědků a nejmodernější elektronické vyhledávací přístroje vůbec. Takhle jsem se dostal do kontaktu s firmou HOTE. Vyrobili totiž vysílač signálů o velikosti knoflíku u košile. Mělo být možné upevnit ho na určitou osobu, aby se poté dal prostřednictvím přijímače sledovat veškerý její pohyb tak, jak to ukazovaly už špionážní filmy ze šedesátých let. Nikdo ho ale zatím nedokázal zkonstruovat takovým způsobem, aby uspokojivě fungoval. Také knoflík od HOTE se ukázal být nepoužitelný, nesnášel totiž tělesnou vlhkost, teploty pod minus deset stupňů a signál dokázal projít pouze nejtenčími stěnami. Nicméně šéfovi z HOTE jsem se líbil. Neměl syna…“</p>
<p>„A vy jste neměl otce.“</p>
<p>Greve mi věnoval shovívavý úsměv.</p>
<p>„Pokračujte,“ vyzval jsem ho.</p>
<p>„Po těch osmi letech u armády jsem začal studovat na technice v Haagu, studia mi platila firma HOTE. Během prvních let u firmy jsme zkonstruovali vyhledávací nástroj, který fungoval i za extrémních podmínek. Po pěti letech jsem představoval ve velitelské linii číslo jedna. Po osmi letech jsem se stal výkonným ředitelem a zbytek už znáte.“</p><empty-line /><p>Pohodlně jsem se opřel a usrkl jsem kávy. Došli jsme do cíle. Máme vítěze. Dokonce jsem si to zapsal. PŘIJAT. Možná proto jsem váhal s dalším postupem, možná mi něco uvnitř napovídalo, že už to stačilo. Nebo to možná bylo něco jiného.</p>
<p>„Zdá se, že se mě chcete ještě na něco zeptat,“ začal Greve.</p>
<p>Udělal jsem malou odbočku. „Nemluvil jste o svém manželství.“</p>
<p>„Mluvil jsem o důležitých věcech,“ opáčil Greve. „Chcete slyšet o mém manželství?“</p>
<p>Zavrtěl jsem hlavou. A rozhodl jsem se to ukončit. Jenže pak zasáhl osud. V podobě samotného Clase Greveho.</p>
<p>„Máte tu pěkný obraz,“ prohlásil a otočil hlavu směrem ke stěně za sebou. „To je Opie?“</p>
<p>„<emphasis>Sara gets undressed</emphasis>,“ odpověděl jsem. „Dárek od Diany. Sbíráte umění?“</p>
<p>„Tak trochu začínám.“</p>
<p>Něco uvnitř mi stále říkalo ne, ale už bylo pozdě, už jsem se zeptal: „A co máte nejcennějšího?“</p>
<p>„Jednu olejomalbu. Našel jsem ji právě v té skryté místnosti za kuchyní. Nikdo v rodině nevěděl, že babička ten obraz měla.“</p>
<p>„Zajímavé,“ prohodil jsem a ucítil, jak mi srdce zvláštně poskočilo. Nejspíš tím předchozím napětím. „Co je to za obraz?“</p>
<p>Dlouze se na mě díval. Na ústa se mu vkradl náznak úsměvu. Našpulil rty k odpovědi a mě přepadlo podivné tušení. Tušení, které způsobilo, že se mi žaludek sevřel tak, jako se boxerovi automaticky sevřou svaly, když předvídají ránu. Ale jeho rty změnily tvar. A mně nemohla veškerá očekávání světa připravit na to, co odpověděl:</p>
<p>„<emphasis>Lov na kalydonského kance</emphasis>.“</p>
<p>„<emphasis>Lov…</emphasis>“ Ve dvou vteřinách mi ústa vyschla na prach. „<emphasis>Ten</emphasis> lov?“</p>
<p>„Znáte ho?“</p>
<p>„Jestli myslíte ten obraz od… od…“</p>
<p>„Petera Paula Rubense,“ dodal Greve.</p>
<p>Soustředil jsem se na jediné. Udržet tvář. Jenže přede mnou to blikalo jako na světelné tabuli v londýnské mlze na Loftus Road: QPR právě vstřelili šťastnou branku. Život se převrátil naruby. Míříme do Wembley.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Č</strong><strong>ÁST II.</strong></p><empty-line /><p><strong>
Zacyklení</strong></p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 6</strong> <strong>–</strong> <strong>Rubens</strong></p><empty-line /><p>„Peter Paul Rubens.“</p>
<p>Na okamžik se zdálo, jako by veškerý pohyb, veškeré zvuky v místnosti zamrzly. <emphasis>Lov na kalydonského kance</emphasis> od Petera Paula Rubense. Samozřejmě by bylo rozumné předpokládat, že tu je řeč o reprodukci, o skvělém a slavném padělku, který by sám o sobě mohl mít hodnotu milion či dva. Jenže něco v Greveho hlase, něco v jeho důrazu, něco na samotném Clasi Grevem způsobovalo, že jsem nepochyboval. O tom, že to je originál, krvavý lovecký motiv z řecké mytologie, mytické zvíře provrtané Meleagrovým oštěpem, obraz, který byl považován za ztracený od doby, kdy Němci v roce 1941 vyplenili Rubensovo rodné město Antverpy, a o němž se až do konce války věřilo a doufalo, že se nachází v některém z berlínských bunkrů. Nejsem žádný velký znalec umění, ale z pochopitelných důvodů jsem si na internetu občas procházel seznamy ztracených uměleckých děl, po nichž se pátrá. A tam trůní tato olejomalba v první desítce už déle než šedesát let, přičemž se postupně stala téměř kuriozitou vzhledem k tomu, že se počítalo s tím, že shořela společně s polovinou německého hlavního města. Můj jazyk se snažil vydolovat z patra alespoň kapku vláhy.</p>
<p>„Vy jste prostě <emphasis>našel</emphasis> obraz Petera Paula Rubense v tajné místnosti za kuchyní své zemřelé babičky?“</p>
<p>Greve s úsměvem přikývl. „Slyšel jsem, že se takové věci stávají. Není to sice Rubensův nejlepší ani nejznámější obraz, ale nějakou hodnotu jistě má.“</p>
<p>Mlčky jsem přikývl. Padesát milionů? Sto? Nejmíň. Jiný z Rubensových znovunalezených obrazů, <emphasis>Vražd</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>ní nevi</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis>átek</emphasis>, se před několika málo lety prodal v aukci za padesát milionů. Liber. Víc než půl miliardy korun. Potřeboval jsem vodu.</p>
<p>„Nebylo to mimochodem zase takové překvapení, že měla doma ukryté umělecké dílo,“ pustil se do vysvětlování Greve. „Víte, moje babička byla v mládí velice krásná a podobně jako téměř celá osloská smetánka se stýkala za okupace s nejvyššími německými důstojníky. Zvlášť s jedním z nich, oberstem zajímajícím se o umění. Když jsem u ní bydlel, často mi o něm vyprávěla. Povídala, že jí svěřil umělecké dílo, které mu měla ukrýt do skončení války. Bohužel ho členové protifašistického odboje v posledních dnech války popravili. Ironií osudu patřila řada jeho vrahů k těm, co u něj pili šampaňské v době, kdy situace Němců vypadala růžověji. Nicméně já jsem babiččiným historkám věřil jen zpola. Dokud tedy polští řemeslníci nenašli vedle kuchyně, v pokojíku pro služebnou za knihovnou ty dveře…“</p>
<p>„To je fantastické,“ zašeptal jsem mimovolně.</p>
<p>„Viďte? Ještě jsem nestihl ověřit, jestli je to originál, ale…“</p>
<p>Ale je, pomyslel jsem si. Němečtí obersti nesbírali reprodukce.</p>
<p>„Vaši řemeslníci ten obraz viděli?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Ano. Ovšem pochybuju, že jim došlo, co to je.“</p>
<p>„To neříkejte. Máte v bytě alarm?“</p>
<p>„Chápu, co tím míníte. A odpověď zní ano, všechny byty v tom domě mají uzavřenou hromadnou smlouvu. A nikdo z řemeslníků nemá od bytu klíče, protože pracují od osmi do čtyř, jak požaduje domovní řád. A když tam jsou, bývám tam většinou s nimi.“</p>
<p>„Myslím, že v tom byste měl pokračovat. Víte, na jakou agenturu je ten alarm napojen?“</p>
<p>„Trio-cosi. Vlastně mě napadlo, že bych se mohl zeptat vaší ženy, jestli nezná někoho, kdo by mi pomohl určit, jestli to je originál Rubens. Vy jste první, s kým o tom mluvím, doufám, že se o tom nikomu nezmíníte.“</p>
<p>„Samozřejmě že ne. Zeptám se jí a zavolám vám.“</p>
<p>„Děkuju, to budu rád. Prozatím vím, že i kdyby byl ten obraz pravý, nepatří stejně mezi Rubensova nejznámější díla.“</p>
<p>Rychle jsem se usmál. „Jaká škoda. Ale zpátky k věci. Rád pracuju rychle. Kdy myslíte, že byste se mohl setkat s Pathfinderem?“</p>
<p>„Kdykoli.“</p>
<p>„Dobře.“ Přemýšlel jsem a přitom jsem se díval do svého diáře. Dělníci od osmi do čtyř. „Pathfinderu by se asi nejlépe hodilo, kdyby mohli přijet do Osla až po pracovní době. Horten je odsud necelou hodinu jízdy, takže co kdybychom v tomhle týdnu našli nějaký den kolem šesté, šlo by to?“ Pronesl jsem to tak lehce, jak jsem jen dokázal, ale falešné tóny mě tahaly za uši.</p>
<p>„Samozřejmě,“ odpověděl Greve a zdálo se, že si ničeho nepovšiml. „Pokud to tedy nebude zítra,“ dodal a vstal.</p>
<p>„To by asi i na ně bylo příliš narychlo,“ odvětil jsem. „Zavolám vám na to číslo, které jste mi dal.“</p>
<p>Doprovodil jsem ho do recepce. „Mohla byste objednat taxík, Do?“ Snažil jsem se z Odina nebo Idina výrazu vyčíst, jestli zkrácení jména akceptovala, ale Greve mě přerušil:</p>
<p>„Děkuju, jsem tu vlastním autem. Pozdravujte manželku a já budu čekat, že mi zavoláte.“</p>
<p>Podal mi ruku a já jsem ji se širokým úsměvem uchopil.</p>
<p>„Pokusím se vám zavolat dnes večer, protože zítra něco máte, že?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Nevím, proč jsem tady nepřestal. Rytmus konverzace, pocit toho, kdy je rozhovor u konce, mi napovídal, že bych to měl na tomto místě uzavřít výrokem „ještě se uslyšíme“. Možná to byl pocit v žaludku, předtucha, možná už jsem měl v tu chvíli v sobě zasetou obavu, která znásobila moji opatrnost.</p>
<p>„Ano, rekonstrukce je velice náročná činnost,“ dodal jsem.</p>
<p>„To ne,“ odvětil. „Letím zítra ráno do Rotterdamu. Vyzvednout si psa, je tam v karanténě. Vrátím se až pozdě večer.“</p>
<p>„Ach tak,“ řekl jsem a pustil jeho ruku, aby neucítil, jak jsem ztuhl. „Co máte za psa?“</p>
<p>„Nietherteriéra. Stopař. Ale agresivní jako bojový pes. Je dobré ho mít doma, když vám tam visí takovéhle obrazy, nemyslíte?“</p>
<p>„To jistě,“ odpověděl jsem. „Jistě.“</p>
<p>Čokl. Nesnáším čokly.</p><empty-line /><p>„Dobře,“ slyšel jsem Oveho Kjikeruda na druhém konci telefonu. „Clas Greve, Oscarova ulice 35. Mám tu klíč. Předávka v Sushi & Coffee za hodinu. Alarm bude deaktivován zítra v sedmnáct nula nula. Budu si muset najít výmluvu, proč potřebuju být v práci odpoledne. Mimochodem, co tak narychlo?“</p>
<p>„Protože od zítřka bude v bytě čokl.“</p>
<p>„O. K. Ale proč ne v pracovní době jako obvykle?“</p>
<p>Mladík v obleku Corneliani a ve výstředních brýlích přicházel po chodníku k telefonní budce. Otočil jsem se k němu zády, abych ho nemusel pozdravit, a přitiskl jsem ústa blíž k mluvítku.</p>
<p>„Chci si být stoprocentně jistý, že tam nebudou řemeslníci. A ty okamžitě zavoláš do Göteborgu a požádáš je, aby obstarali pořádnou Rubensovu reprodukci. Existuje jich spousta, ale my potřebujeme opravdu dobrou. A musí ji mít pro tebe připravenou, až tam v noci přijedeš s tou Munchovou litografií. Je to narychlo, ale je důležité, abych ji zítra měl, jasné?“</p>
<p>„No jo.“</p>
<p>„A pak Göteborgu oznam, že přivezeš zase zítra v noci originál. Pamatuješ si název toho obrazu?“</p>
<p>„Jo jo. <emphasis>Lov na katalonského kance</emphasis>. Rubens.</p>
<p>„Skoro přesně. Jsi si stoprocentně jistý, že tomuhle překupníkovi můžeme věřit?“</p>
<p>„Proboha, Rogere. Postý: jo!“</p>
<p>„Jen se ptám!“</p>
<p>„Teď mě poslouchej. Ten chlapík ví, že jestli nás jednou jedinkrát napálí, je mimo hru nadosmrti. Nikdo netrestá krádeže tvrdějc než zloději.“</p>
<p>„Fajn.“</p>
<p>„Ještě jedna věc. Tu druhou cestu do Göteborgu musim odložit o den.“</p>
<p>Nebyl to problém, už jsme to tak dřív udělali, Rubens bude ve střeše auta dobře schovaný, ale přesto jsem cítil, jak mi vstávají chlupy na zátylku.</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Budu mít zítra večer návštěvu. Dámskou.“</p>
<p>„Tak ji odlož.“</p>
<p>„Sorry, to nejde.“</p>
<p>„Nejde?“</p>
<p>„Přijde Nataša.“</p>
<p>Nemohl jsem uvěřit svým uším. „Ta ruská kurva?“</p>
<p>„Nemluv o ní tak.“</p>
<p>„No a není snad kurva?“</p>
<p>„Já o tvý ženě taky nemluvim jako o silikonový barbíně, nebo snad jo?“</p>
<p>„Srovnáváš moji ženu s prostitutkou?“</p>
<p>„Řek sem, že o tvý ženě <emphasis>nemluvim</emphasis> jako o silikonový barbíně.“</p>
<p>„To máš štěstí. Diana je ve všech ohledech pravá.“</p>
<p>„Kecáš.“</p>
<p>„Nekecám.“</p>
<p>„O. K. To teda padám. Ale stejně nepřijedu dřív než zejtra v noci. Jsem na seznamu Natašinejch čekatelů tři tejdny a chci si tu seanci nafilmovat. Zaznamenat na pásek.“</p>
<p>„Nafilmovat? Děláš si srandu?“</p>
<p>„Abych se měl do příště na co koukat. Bozi vědí, kdy bude nějaký příště.“</p>
<p>Hlasitě jsem se zasmál. „Jsi blázen.“</p>
<p>„Proč to říkáš?“</p>
<p>„Miluješ kurvu, Ove! Žádný opravdový muž nemůže milovat kurvu.“</p>
<p>„Co ty o tom víš?“</p>
<p>Zasténal jsem. „A co myslíš, že ti tvoje milovaná poví, až vytáhneš tu svoji zatracenou kameru?“</p>
<p>„Nebude o ní přece vědět.“</p>
<p>„Skrytá kamera ve skříni?“</p>
<p>„Ve skříni? Můj barák je plně monitorovanej, kámo.“</p>
<p>Nic z toho, co mi o sobě Ove Kjikerud vyprávěl, mě už nepřekvapovalo. Líčil mi, že když má volno, dívá se většinou na televizi ve svém malém domku u lesa nahoře na Tonsenhagenu. A že s oblibou na televizi střílí, jestliže tam dávají něco, co se mu opravdu nelíbí. Chvástal se svými rakouskými pistolemi Glock neboli „dámičkami“, jak jim říkal, protože nemají vnější kohoutek, který by se před „ejakulací“ zvedl. Ke střílení na televizi používá Ove slepé nábojnice, ale jednou zapomněl, že má v zásobníku ostré, a rozstřílel na mraky fungl novou plazmovou obrazovku Pioneer za třicet táců. Pokud nestřílí na televizi, míří z okna na ptačí budku pro sovy, kterou sám připevnil na kmen v lese hned za domem. A jednou večer, když seděl u televize, uslyšel venku mezi stromy lomoz, otevřel okno, zamířil remingtonku a vypálil. Kulka trefila zvíře přímo do hlavy a Ove musel z mrazáku vyházet zásoby pizzy Grandiosa. Dalších šest měsíců byly na jídelníčku losí steaky, losí karbanátky, dušená losí kýta, losí sekaná a losí kotlety, dokud už toho neměl dost, nevyházel mrazák podruhé a nenaplnil ho opět pizzou Grandiosa. Všechny tyhle historky mi připadaly naprosto uvěřitelné. Ovšem tahle…</p>
<p>„Plně monitorovaný?“</p>
<p>„Pracovat v Tripolisu má i svý výhody, víš?“</p>
<p>„A ty kamery můžeš spustit tak, že si toho nevšimne?“</p>
<p>„Přesně tak. Vyzvednu ji, dojedeme do domu. Když do patnácti vteřin nedeaktivuju alarm zadáním kódu, spustí se v Tripolisu kamery.“</p>
<p>„A v domě ti začne ječet alarm?“</p>
<p>„Houby. Tichej alarm.“</p>
<p>Samozřejmě jsem ten koncept znal. Alarm se spustí jen v Tripolisu. Smyslem je nevystrašit zloděje. V Tripolisu zatím zavolají policii a sami jsou na místě do patnácti minut. Jde o to chytit zloděje přímo při činu, než s ukradenými věcmi zmizí, a pokud se to nepodaří, bude snad možné ho identifikovat podle videonahrávky.</p>
<p>„Dal jsem klukům, co budou mít službu, echo, že si mají ušetřit výjezd, chápeš? Že si můžou udělat pohodlí a vychutnávat si pohled na monitory.“</p>
<p>„Chceš tím říct, že ti kluci se tam budou dívat na tebe a tu rus… Natašu?“</p>
<p>„Musim se o radost podělit. Zajistil jsem, aby kamera nepokrejvala postel, to je soukromej prostor. Ale budu po ní chtít, aby se svlíkala v nohách postele, na židli vedle televize, chápeš? Ona si to bude řídit, to je na tom to pěkný. Budu po ní chtít, aby si to na tý židli dělala sama. Perfektní úhel záběru, trochu jsem si pohrál s nastavením světel. Pak můžu onanovat mimo kameru, víš?“</p>
<p>Hranice toho, kolik informací jsem chtěl slyšet, byla právě překročena. Odkašlal jsem si. „Tak vyzvedneš Muncha dneska v noci a Rubense pozítří v noci, O. K.?“</p>
<p>„Jasně. Seš v pohodě, Rogere? Zdáš se mi nervózní.“</p>
<p>„Všechno je v pořádku,“ odpověděl jsem a přejel si hřbetem ruky po čele. „Všechno je v naprostém pořádku.“</p>
<p>Zavěsil jsem a vyšel z telefonní budky. Začínalo se zatahovat, ale já jsem si toho sotva povšiml. Protože všechno je přece v pořádku. Bude ze mě multimilionář. Koupím si svobodu, zbavím se všeho. Svět a všechno v něm – včetně Diany – bude moje. V dálce zahřmělo, znělo to jako hluboký smích. Pak spadly první kapky, a když jsem se rozběhl, podrážky mých bot čile klapaly o dláždění.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 7</strong> <strong>–</strong> <strong>Dít</strong><strong>ě</strong></p><empty-line /><p>Bylo šest hodin, přestalo pršet a na západě kanulo do Osloského fjordu zlato. Zajel jsem volvem do garáže, vypnul jsem zapalování a čekal. Když se za mnou dveře zavřely, rozsvítil jsem vnitřní světýlko, rozevřel jsem černé desky a vytáhl dnešní úlovek. <emphasis>Brož</emphasis>. Eva Mudocci.</p>
<p>Klouzal jsem pohledem po jejím obličeji. Munch do ní musel být zamilovaný, jinak by ji nedokázal takhle nakreslit. Nakreslit ji jako Lottu, zachytit němou bolest, tiché šílenství. Polohlasně jsem zaklel, zhluboka se nadechl a pískl mezi zuby. Pak jsem otevřel potah stropu nad hlavou. Byl to můj vlastní vynález určený pro ukrývání obrazů, které bylo třeba převézt přes hranice. Jen jsem uvolnil látku na stropě – čalounění stropu, jak se říká v automobilové hantýrce – tam, kde byla připevněná k horní hraně čelního skla. Pak jsem na její rub nalepil dva pásky suchého zipu a po troše začištění kolem vnitřního světýlka vpředu jsem získal dokonalý úkryt. Problém s přepravou velkých pláten, zvlášť starých křehkých olejomaleb, spočívá v tom, že by měly ležet naplocho a nesrolovávat se, protože pak hrozí, že malba popraská a obraz se zničí. Přeprava tedy vyžaduje prostor a náklad je nadmíru nápadný. Ovšem se stropní plochou o velikosti přibližně čtyři metry čtvereční tu bylo místo dokonce i na velké obrazy, takto skryté před aktivními celníky se psy, kteří naštěstí nejsou cvičení na vyhledávání barev a laků.</p>
<p>Vsunul jsem Evu Mudocci dovnitř, připevnil jsem potah stropu suchými zipy, vystoupil jsem z auta a vydal se k domu.</p>
<p>Na ledničce visel vzkaz od Diany, že je někde se svou přítelkyní Cathrine a vrátí se domů kolem půlnoci. To bude skoro za šest hodin. Otevřel jsem si láhev San Miguel, posadil se do křesla u okna a začal jsem na Dianu čekat. Došel jsem si pro další láhev a přemýšlel o větě, kterou si pamatuju z jedné knihy Johana Falkbergeta, z níž mi Diana předčítala, když jsem měl příušnice: „Všichni pijeme podle míry své žízně.“</p>
<p>Ležel jsem tehdy v posteli s horečkou a s bolavými čelistmi i ušima a podobal jsem se potícímu se čtverzubci, ačkoli lékař se podíval na teploměr a prohlásil, že to „není tak vážné“. Ani mně to tak vážné nepřipadalo. Dokud lékař na nátlak z Dianiny strany neochotně nevyřkl ošklivá slova jako meningitida a orchitida, která ještě neochotněji přeložil coby zánět mozkových blan a zánět varlat. Nicméně rychle připojil, že je to „v tomto případě velmi nepravděpodobné“.</p>
<p>Diana mi předčítala a dávala mi na čelo studené obklady. Kniha se jmenovala <emphasis>Č</emphasis><emphasis>tvrtá no</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ní hlídka</emphasis> a vzhledem k tomu, že jsem nemohl svůj zánětem ohrožený mozek zaměstnávat ničím jiným, dobře jsem poslouchal. Zapamatoval jsem si zvlášť dvě věci. Za prvé slova kněze Sigismunda, který omlouvá jednoho pijana tím, že „všichni pijeme podle míry své žízně“. Možná proto, že jsem sám našel útěchu v tomto lidském názoru: jestliže je to tvá přirozenost, je to v pořádku.</p>
<p>Tou druhou věcí byl citát z Pontoppidanových tezí, kde Pontoppidan stanovuje, že člověk může zavraždit duši jiného člověka, může ji nakazit, stáhnout ji s sebou do hříchu tak, že ona duše nedojde spasení. V tom jsem nacházel méně útěchy. A pomyšlení na to, že bych měl znečistit andělská křídla, způsobilo, že jsem Dianu nikdy nezasvětil do ničeho z toho, co dělám, jen abych získal příjem navíc.</p>
<p>Starala se o mě šest dní a mě to jak těšilo, tak otravovalo. Protože jsem věděl, že sám bych pro ni totéž neudělal, v každém případě ne kvůli pitomým příušnicím. Takže když jsem se jí konečně zeptal, proč to dělá, byl jsem upřímně zvědavý. Odpověděla prostě:</p>
<p>„Protože tě miluju.“</p>
<p>„Mám jenom příušnice.“</p>
<p>„Možná už nedostanu později příležitosti ti to dokázat. Jsi pořád tak zdravý…“</p>
<p>Znělo to jako obžaloba.</p>
<p>A den poté jsem opravdu vstal z postele, došel jsem na pracovní pohovor do personální agentury jménem Alfa a pověděl jim, že jsou idioti, jestliže mě nezaměstnají. A vím, proč jsem jim to dokázal říct s takovou nepřekonatelnou sebejistotou. Protože neexistuje nic, co by přimělo muže přerůst svou tělesnou výšku, než to, že mu právě nějaká žena svěřila, že ho miluje. A bez ohledu na to, jak špatně lhala, jí bude určitá jeho část za tohle vždycky vděčná, vždycky ji bude trochu milovat.</p>
<p>Došel jsem si pro jednu z Dianiných knih o umění a četl jsem si o Rubensovi a o tom, co tam stálo o <emphasis>Lovu na kalydonského kance</emphasis>, a důkladně jsem si obraz prohlížel. Pak jsem knihu odložil a snažil jsem se projít si v duchu zítřejší operaci v Oscarově ulici krok za krokem.</p>
<p>Byt v blokovém domě samozřejmě znamená, že člověk může na schodišti potkat sousedy. Potenciální svědky, kteří by mě mohli uvidět zblízka. Ale jen na několik vteřin. A nevyvolalo by to v nich okamžité podezření, nezapamatovali by si můj obličej, protože bych byl v montérkách a odemykal si byt, který se rekonstruuje. Takže čeho se tak bojím?</p>
<p>Věděl jsem, čeho se bojím.</p>
<p>Četl ve mně během pohovoru jako v otevřené knize. Ale kolik přečetl stránek? Mohl pojmout podezření? Blbost. Rozpoznal výslechovou techniku, kterou se sám naučil v armádě, to je všechno.</p>
<p>Došel jsem si pro mobil a vytočil jsem Greveho číslo, abych mu sdělil, že Diana je pryč a že jméno případného znalce, který by mohl prověřit pravost obrazu, bude muset počkat, až se vrátí z Rotterdamu. Hlas na Greveho telefonním záznamníku řekl „Please leave a message“, což jsem udělal. Láhev od piva byla prázdná. Uvažoval jsem o whisky, ale pak jsem to zamítl, nechci se zítra vzbudit s kocovinou. Poslední pivo, fajn.</p>
<p>Vypil jsem ho do poloviny, když mi došlo, co dělám. Oddálil jsem mobil od ucha a rychle jsem přerušil vytáčení čísla. Vytočil jsem Lottino číslo, to, které bylo v seznamu kontaktů uvedeno pod diskrétním „a“, „a“, jež mě v těch několika málo případech, kdy se objevilo na displeji jako příchozí volání, pokaždé roztřáslo. Naše pravidlo znělo, že volám vždycky já. Najel jsem na seznam kontaktů, našel jsem „a“ a stiskl <emphasis>Odstranit kontakt</emphasis>.</p>
<p>„<emphasis>Opravdu chce kontakt odstranit?</emphasis>“ otázal se telefon.</p>
<p>Zíral jsem na nabízené možnosti. Zbabělé věrolomné <emphasis>Ne</emphasis> a lživé <emphasis>Ano</emphasis>.</p>
<p>Stiskl jsem <emphasis>Ano</emphasis>. Ale věděl jsem, že její číslo je vryto do mého mozku takovým způsobem, který se vymyká vymazání. Co to znamená, jsem nevěděl, ani vědět nechtěl. Však ono vybledne. Vybledne a zmizí. Určitě.</p><empty-line /><p>Diana se vrátila domů pět minut před půlnocí.</p>
<p>„Cos dělal, lásko?“ zeptala se, došla ke křeslu, posadila se na područku a objala mě.</p>
<p>„Nic zvláštního,“ odpověděl jsem. „Měl jsem pohovor s Clasem Grevem.“</p>
<p>„Jak to šlo?“</p>
<p>„Je dokonalý, až na to, že je cizinec. V Pathfinderu se jasně vyjádřili, že chtějí jako šéfa Nora, dokonce veřejně prohlásili, že kladou důraz na to, aby byli ve všech ohledech norští. Takže bude potřeba je přemluvit.“</p>
<p>„Ale v tom ty jsi nejlepší na světě.“ Políbila mě na čelo. „Dokonce jsem slyšela o tvém rekordu.“</p>
<p>„Jakém rekordu?“</p>
<p>„Muž, kterému vždycky zaměstnají toho, koho doporučí.“</p>
<p>„Aha, tohle,“ hrál jsem překvapeného.</p>
<p>„Zvládneš to i tentokrát.“</p>
<p>„Jak jste se měly s Cathrine?“</p>
<p>Diana mi prohrábla rukou husté vlasy. „Skvěle. Jako obvykle. Nebo ještě skvěleji než obvykle.“</p>
<p>„Cathrine nejspíš jednou štěstím umře.“</p>
<p>Diana přiložila svůj obličej k mým vlasům a zašeptala do nich: „Právě se dozvěděla, že čeká dítě.“</p>
<p>„Tak to se možná nebude mít chvíli zas tak skvěle.“</p>
<p>„Hloupost,“ zamumlala Diana. „Tys pil?“</p>
<p>„Maličko. Připijeme si na Cathrine?“</p>
<p>„Já si jdu lehnout, všechny ty šťastné řeči mě k smrti unavily. Půjdeš taky?“</p>
<p>Když jsem se k ní zezadu v ložnici tiskl, objímal ji a cítil její páteř na své hrudi a svém břiše, najednou mi došlo něco, co mě muselo napadnout hned po tom pohovoru s Grevem. Že jí teď budu moct udělat dítě. Že jsem konečně přistál na pevnině, na pevné půdě, že teď dítě vůbec nedokáže zabrat moje místo. Protože díky Rubensovi budu konečně lvem, vládcem, o němž Diana mluvila. Nenahraditelným živitelem. Ne že by o tom Diana předtím pochybovala, to já jsem pochyboval. Pochyboval jsem o tom, že bych mohl být strážcem hnízda, jakého si žena jako Diana zasluhuje. A obával jsem se, že právě dítě by ji mohlo vyléčit z její blažené slepoty. Ale teď ať si klidně prohlédne, uvidí mě celého. Nebo přinejmenším větší část mého já.</p>
<p>Ostrý chladný vzduch z otevřeného okna způsobil, že mi naskočila na částech těla nezakrytých peřinou husí kůže a ucítil jsem přicházející erekci.</p>
<p>Jenže Diana už dýchala zhluboka a rovnoměrně.</p>
<p>Pustil jsem ji. Překulila se na záda, jistě a bezbranně jako kojenec.</p>
<p>Vyklouzl jsem z postele.</p>
<p>Oltářík pro mizuko byl od včerejška očividně nedotčený. Obvykle nikdy neuplynul jediný den, aby Diana neprovedla nějakou viditelnou změnu: vyměnila vodu, postavila sem novou svíčku, položila nové květiny.</p>
<p>Došel jsem do obýváku a nalil jsem si whisky. Parkety byly u okna studené. Whisky byla třicet let stará skotská sladová Macallan, dárek od spokojeného klienta, firmy, jež je dnes už na burze. Pohlédl jsem dolů ke garáži koupající se v měsíčním světle. Ove je jistě na cestě. Odemkne si garáž a posadí se do auta, od kterého má náhradní klíče. Vytáhne Evu Mudocci, vloží ji do desek a dojde ke svému vlastnímu autu zaparkovanému v bezpečné vzdálenosti, dost daleko na to, aby si ho nikdo nespojil s naším domem. Dojede k překupníkovi do Göteborgu, předá mu obraz a za svítání bude zpátky. Ovšem Eva Mudocci je teď nezajímavá, protivná svinská práce, kterou je prostě třeba vyřídit. Až se Ove vrátí z Göteborgu, přiveze s sebou snad použitelnou reprodukci Rubensova lovu na divočáka, kterou umístí do stropu volva, než se v našem domě nebo u sousedů bude vstávat.</p>
<p>Dřív používal Ove na cesty do Göteborgu moje auto. Já jsem s překupníkem nikdy nemluvil a on, jak jsem doufal, ani nevěděl, že v tomhle jede ještě někdo jiný než Ove. Tak jsem to chtěl, co možná nejméně styčných bodů, co možná nejméně věcí, které by v jakémkoli okamžiku mohly ukázat prstem na mě. Kriminálníci bývají dříve nebo později dopadeni a pak bude třeba, aby mezi nimi a mnou byla co největší vzdálenost. Proto jsem měl na paměti, že mě nikdo na veřejnosti nesmí vidět, jak mluvím s Ovem Kjikerudem, proto jsem používal telefonní budku, kdykoli jsem ho potřeboval kontaktovat, nechtěl jsem, aby se moje telefonní čísla objevila na Oveho výpisu hovorů, až bude chycen. Dělení peněz a strategičtější plánování se odehrávalo na odlehlé chatě nedaleko Elverumu. Ole si chatu pronajímal od jednoho sedláka vedoucího poustevnický život, a vždycky jsme tam jezdili každý svým autem.</p>
<p>A právě cestou na tuhle chatu mě napadlo, jakému riziku se vystavuju tím, že Ove používá k cestám do Göteborgu moje auto. Minul jsem tenkrát radarovou kontrolu a u ní uviděl Oveho téměř třicet let starý mercedes, černý a silně vystylovaný model 280 SE, zaparkovaný vedle policejního vozu. A došlo mi, že Ove Kjikerud samozřejmě patří k oněm notorickým pirátům silnic, kteří nejsou schopni dodržovat rychlostní limity. Vždycky jsem mu vtloukal do hlavy, že má z čelního skla sundat palubní jednotku pro automatické placení mýtného, když jede volvem do Göteborgu, protože projetí mýtnou bránou s palubní jednotkou se registruje a já nemám zájem vysvětlovat policii, proč jezdím několikrát do roka v noci po E6 tam a zpátky. Ale když jsem tehdy na cestě do Elverumu míjel u té radarové kontroly Oveho mercedes, pochopil jsem, v čem spočívá největší riziko: že policie zastaví piráta silnic a známou firmu Oveho Kjikeruda na cestě do Göteborgu a bude se vyptávat, co proboha dělá v autě uznávaného lovce hlav Rogera Browna. A že od té chvíle mě budou čekat samé špatné zprávy. Protože když si policisté Kjikeruda pořádně podají, může to mít jen jediný výsledek.</p>
<p>Zdálo se mi, že jsem zahlédl, jak se dole u garáže cosi pohnulo.</p>
<p>Zítra nastane ten den s velkým D. Vysněný den. Soudný den. Den, kdy se zbavím svého břímě. Protože jestli půjde všechno podle plánu, bude tohle poslední tah. Budu v cíli, svobodný, ze všeho se vyvléknu.</p>
<p>Město pod námi se slibně třpytilo.</p>
<p>Lotte to zvedla po pátém zazvonění. „Rogere?“ Opatrně, něžně. Jako by vzbudila ona mě, a ne obráceně.</p>
<p>Zavěsil jsem.</p>
<p>A jediným douškem jsem vypil ze sklenky zbytek whisky.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 8</strong> <strong>–</strong> <strong>G11sus4</strong></p><empty-line /><p>Probudil jsem se s příšernou bolestí hlavy.</p>
<p>Vzepřel jsem se na loktech a uviděl, jak Dianino delikátní pozadí oblečené do kalhotek trčí do vzduchu. Diana zuřivě hledala cosi v kabelce a kapsách oblečení, které měla včera na sobě.</p>
<p>„Hledáš něco?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Dobré ráno, miláčku,“ odpověděla, jenže jsem v tónu jejího hlasu slyšel, že dobré není. A s tím jsem souhlasil.</p>
<p>Vyhrabal jsem se z postele a došel do koupelny. Podíval jsem se na sebe do zrcadla a věděl jsem, že zbytek dne by měl být pokud možno lepší. Musí být lepší. Bude lepší. Pustil jsem sprchu a vlezl jsem pod ledový proud, přitom jsem slyšel, jak Diana v ložnici tiše nadává.</p>
<p>„And it's gonna be…,“ vyřvával jsem v čistém vzdoru, „PERFECT!“</p>
<p>„Musím běžet,“ zavolala Diana. „Miluju tě.“</p>
<p>„A já miluju tebe,“ odpověděl jsem jí, ale nevím, jestli to stihla zaslechnout, než se za ní zabouchly dveře.</p><empty-line /><p>V deset hodin jsem seděl v kanceláři a usilovně jsem se soustředil. Připadalo mi, že mám místo hlavy průhledného pulzujícího pulce. Všiml jsem si, že Ferdinand má už několik minut otevřená ústa a tvaruje je do slov, o nichž jsem předpokládal, že tvoří nejrůznější otázky. A i když je měl nadále otevřená, přestal jimi nyní pohybovat a místo toho na mě zíral s tím, co jsem si vyložil jako vyčkávavý výraz.</p>
<p>„Zopakuj otázku,“ vyzval jsem ho.</p>
<p>„Povídám, že bez problémů vezmu druhé kolo pohovoru mezi Grevem a klientem, ale nejdřív mi musíš povědět něco o Pathfinderu. Nevím o nich nic, budu vypadat jako tupoun!“ Jeho hlas přešel do obligátně exaltovaného falsetu.</p>
<p>Vzdychl jsem. „Vyrábějí drobné, téměř neviditelné vysílače, které lze upevnit na lidi tak, aby je bylo možné vypátrat prostřednictvím přijímače připojeného ke světově nejpropracovanějšímu systému GPS. Služba podporovaná satelity, jež spoluvlastní, a tak dále. Převratná technologie, tedy kandidát na prodej jiné firmě. Přečti si výroční zprávu. Něco dalšího?“</p>
<p>„Tu zprávu jsem četl! Všechno, co se týká jejich produktů, nese označení tajné. A co s tím, že je Clas Greve cizinec? Jak mám tohohle očividně nacionalistického klienta přimět, aby to spolkl?“</p>
<p>„Tohle není tvoje práce, to udělám já. O to se nestarej, Ferdy.“</p>
<p>„Ferdy?“</p>
<p>„Ano, trochu jsem o tom přemýšlel. Ferdinand je příliš dlouhé. Nevadí ti to?“</p>
<p>Nedůvěřivě na mě zíral. „Ferdy?“</p>
<p>„Samozřejmě ne když u toho budou klienti.“ Zeširoka jsem se usmál a cítil jsem, jak bolest hlavy polevuje. „Jsme hotoví, Ferdy?“</p>
<p>Byli jsme.</p>
<p>Až do oběda jsem polykal paralen a zíral na hodinky.</p>
<p>Během pauzy na oběd jsem došel ke zlatníkovi naproti Sushi & Coffee.</p>
<p>„Tyhle,“ ukázal jsem na diamantové náušnice ve výloze.</p>
<p>Na kartě jsem měl peníze. Jen tak tak. A temně červený semišový povrch krabičky byl měkký jako štěněcí kůže.</p><empty-line /><p>Po obědě jsem dál polykal paralen a zíral na hodinky.</p><empty-line /><p>Přesně v pět jsem zastavil u obrubníku ve Skryté ulici. Nebyl problém najít místo k zaparkování – jak ti, co tu pracují, tak ti, co tu bydlí, byli očividně na cestě domů. Zrovna sprchlo a podrážky mých bot mlaskaly o asfalt. Desky mi připadaly lehké. Reprodukce byla průměrné kvality a její cena byla samozřejmě neprávem vyšroubovaná na patnáct tisíc švédských korun, jenže to zrovna teď nebylo důležité.</p>
<p>Pokud v Oslu existuje moderní třída, je to Oscarova ulice. Blokové domy tu představují směs architektonických stylů, většinou však převládá neorenesance. Fasády s novogotickými prvky, květinami osázené předzahrádky; tady bydleli na konci devatenáctého století ředitelé a vyšší státní úředníci.</p>
<p>Proti mně se blížil muž s pudlem na vodítku. Tady v centru žádní honiči. Díval se skrze mě. Centrum.</p>
<p>Zabočil jsem k domu číslo 35, podle výsledků vyhledávání na internetu to byla „hannoverská varianta moderní architektury ovlivněné středověkem“. Ovšem zajímavější bylo, že tam dále stálo, že už se tu nenachází španělská ambasáda, takže se doufejme vyhnu otravným bezpečnostním kamerám. Před domem, který mě mlčky zdravil temnými okny, nebyl nikdo v dohledu. Klíč, který jsem dostal od Oveho, měl být jak od vrat do dvora, tak od dveří do bytu. Co se vrat týče, bylo to tak. Rychle jsem kráčel po schodech. Rozhodně. Ne ztěžka, ne zlehka. Osoba, která ví, kam jde, a nemá co skrývat. Měl jsem klíč připravený, abych nestál před dveřmi do bytu a nehrál si se zámkem, takové věci jsou ve starém blokovém domě s papírovými zdmi dobře slyšet.</p>
<p>Druhé patro. Na dveřích žádné jméno, přesto jsem věděl, že jsou to ony. Dvojité dveře s leptaným sklem. Nebyl jsem tak klidný, jak jsem si myslel, srdce mi bušilo na vnitřní stranu žeber a já jsem se netrefil do klíčové dírky. Ove mi kdysi vyprávěl, že první, co přestane fungovat, když se člověk bojí, je jemná motorika. Četl knížku o boji zblízka, o tom, jak člověk ztratí schopnost nabít zbraň, jestliže čelí jiné zbrani. Nicméně na druhý pokus klíč do zámku zajel. A otočil se, neslyšně, hladce, perfektně. Stiskl jsem kliku a přitáhl dveře k sobě. Odsunul je od sebe. Ale nechtěly se otevřít. Znovu jsem je přitáhl. Krucinál! Dal si tam snad Greve přídavný zámek? Ztroskotají všechny moje sny a plány na pitomém přídavném zámku? Zatáhl jsem za dveře, co jsem mohl, téměř v panice. Uvolnily se s prásknutím ze zárubní a sklo se v rámu roztřáslo, až se to na schodišti rozléhalo. Vklouzl jsem dovnitř, dveře jsem za sebou opatrně zavřel a vydechl jsem. A najednou mi ta myšlenka, která mě napadla včera večer, připadala pitomá. Nebude mi chybět to napětí, na které jsem si zvykl?</p>
<p>Při nádechu se mi nos, ústa a plíce naplnily ředidlem, latexovou barvou, lakem a lepidlem.</p>
<p>Překročil jsem kbelíky s nátěrovou barvou a kotoučky pásky v chodbě a pokračoval jsem dál do bytu. Šedý papír na šachovnicové dubové podlaze, táflování, cihlový prach, stará okna, která se mají očividně měnit. Pokoje o velikosti menších tanečních sálů v řadě za sebou.</p>
<p>Našel jsem zpola hotovou kuchyni přiléhající k prostřednímu pokoji. Přísné linie, kov a masivní dřevo, nepochybně drahé, odhadoval jsem to na Poggenpohl. Vešel jsem do pokojíku pro služebnou a tam byly za knihovnou dveře. Vzal jsem v úvahu, že by mohly být zamčené, ale věděl jsem, že v tom případě bude v bytě nářadí, s nímž je budu moci vypáčit.</p>
<p>Nebylo to nutné. Panty tiše a varovně zaskřípěly a dveře se otevřely.</p>
<p>Vstoupil jsem do temné a prázdné podlouhlé místnosti, vytáhl jsem zpod montérek kapesní svítilnu a namířil jsem bledě žlutý kužel světla na stěny. Visely tu čtyři obrazy. Tři z nich jsem neznal. Čtvrtý ano.</p>
<p>Stoupl jsem si přímo před něj a ucítil v ústech totéž sucho, jako když mi Greve prozradil název.</p>
<p><emphasis>Lov na kalydonského kance.</emphasis></p>
<p>Zdálo se, že ze spodních a téměř čtyři sta let starých vrstev barev proniká ven světlo. Společně s oblaky to dodávalo loveckému výjevu obrysy a tvar; Diana mi vysvětlila, že se tomu říká šerosvit. Obraz mě téměř fyzicky přitahoval, magnetismus, jenž člověka táhne blíž, bylo to jako potkat charismatickou osobnost, kterou člověk předtím znal jen z fotografií a z vyprávění. Nebyl jsem na veškerou tu krásu připraven. Poznal jsem barvy z Rubensových mladších a proslulejších loveckých výjevů v Dianiných knihách o umění – <emphasis>Lov na lva</emphasis>, <emphasis>Lov hrocha a krokodýla</emphasis>, <emphasis>Lov na tygra</emphasis>. V knize, kterou jsem si včera četl, stálo, že tohle je Rubensův první lovecký motiv, jakési východisko pro pozdější mistrovská díla. Kalydonského kance seslala bohyně Artemis, aby plenil a řádil v Kalydonu. Byla to její pomsta za to, že jí lidé zapomněli obětovat. Nejlepší lovec z Kalydonu, Meleagros, nakonec zabil kance oštěpem. Zíral jsem na Meleagrovo nahé svalnaté tělo, na nenávistný výraz v obličeji, který mi někoho připomínal, na oštěp zavrtávající se do těla bestie. Jak dramatické, a přitom zbožné. Jak odhalené, a přitom tajuplné. Jak jednoduché. A jak cenné.</p>
<p>Obraz jsem sundal, donesl ho do kuchyně a položil na linku. Starý rám měl, jak jsem předpokládal, na rubu slepý rám, k němuž bylo plátno připevněno. Vytáhl jsem jediné dva nástroje, které jsem měl s sebou a které jsem potřeboval: šídlo a štípačky. Odštípal jsem většinu napínáčků, vytáhl jsem ty, které pak znovu použiju, uvolnil jsem slepý rám a šídlem jsem vydloubal hřebíky. Šlo mi to hůř než obvykle, možná má Ove s tou jemnou motorikou přece jen pravdu. Ale za dvacet minut byla reprodukce konečně na místě v rámu a originál v deskách.</p>
<p>Pověsil jsem obraz na místo, zavřel za sebou dveře, zkontroloval jsem, zda jsem po sobě nezanechal nějakou stopu, a vyšel jsem do kuchyně; zpocenou rukou jsem pevně svíral rukojeť desek.</p>
<p>Když jsem procházel prostředním pokojem, vrhl jsem pohled z okna a zahlédl zpola opadanou korunu stromu. Zastavil jsem se. Rudě žhnoucí listy, které tam ještě visely, vytvářely dojem, jako by strom v šikmém slunečním světle pronikajícím mezi mraky hořel. Rubens. Barvy. Mělo to jeho barvy.</p>
<p>Byl to magický okamžik. Okamžik triumfu. Okamžik proměny. Takový okamžik, kdy člověk vidí všechno natolik jasně, že rozhodnutí, která mu předtím připadala složitá, se mu najednou zdají naprosto jasná. Budu otcem, naplánoval jsem si, že jí to povím až dnes večer, ale najednou jsem věděl, že tohle je ten správný okamžik. Teď, tady, na samotném místě činu, s Rubensem pod paží a s tím krásným majestátním stromem před sebou. Tohle je okamžik, který by měl být odlit do bronzu, věčně trvající vzpomínka, kterou jsme měli s Dianou sdílet a připomínat si ji za deštivých dnů. Rozhodnutí, o němž si má ona, neposkvrněná, myslet, že bylo učiněno v okamžiku prozření a jedině z lásky k ní a k našemu budoucímu dítěti. A jen já, lev, hlava rodiny, budu znát to temné tajemství: že hrdlo zebry bylo prokousnuto po útoku ze zálohy, že půda byla krvavá už předtím, než jim, mým neviňátkům, byla kořist předložena. Ano, tak měla být nyní stvrzena naše láska. Popadl jsem telefon, stáhl si jednu rukavici a vytočil číslo jejího telefonu Prada. Zatímco jsem čekal na spojení, snažil jsem se zformulovat si v hlavě tu větu. „Chci ti dát dítě, miláčku.“ Nebo: „Miláčku, dovol mi, abych ti dal…“</p>
<p>Ozval se Lennonův akord G11sus4.</p>
<p><emphasis>It's been a hard day's night…</emphasis> Pravda pravdoucí. Napjatě jsem se usmíval.</p>
<p>Než mi to najednou došlo.</p>
<p>Že to <emphasis>slyším</emphasis>.</p>
<p>Že je něco úplně špatně.</p>
<p>Ruka s telefonem mi klesla.</p>
<p>A v dálce, ale dostatečně zřetelně, jsem slyšel, jak The Beatles začínají hrát <emphasis>A Hard Day's Night</emphasis>. Její vyzváněcí tón.</p>
<p>Nohy jsem měl jako přicementované k šedivému papíru na podlaze.</p>
<p>Pak jsem se začal pohybovat směrem ke zvuku, srdce mi přitom ztěžka bubnovalo.</p>
<p>Zvuk vycházel zpoza dveří, jež byly pootevřené do chodby.</p>
<p>Otevřel jsem je.</p>
<p>Byla to ložnice.</p>
<p>Postel v místnosti byla ustlaná, ale očividně byla použita. V nohách stál kufr, vedle něj židle s pár kusy oblečení přehozenými přes opěradlo. Na ramínku v otevřené skříni visel oblek. Ten, který měl Clas Greve na sobě při pohovoru. Z nějakého místa v pokoji zpívali Lennon a McCartney dvojhlasně a s energií, kterou na pozdějších deskách už nikdy znovu nenašli. Rozhlédl jsem se. Klekl si. Sklonil se. A tam ležel. Telefon Prada. Pod postelí. Musel jí vyklouznout z kapsy kalhot. Patrně když je z ní strhával. A ona zjistila, že telefon nemá, až… až…</p>
<p>Představil jsem si její svůdné pozadí dnes ráno, zběsilé hledání v oblečení i v kabelce.</p>
<p>Vstal jsem. Patrně příliš rychle, protože pokoj se se mnou začal točit. Opřel jsem se o zeď.</p>
<p>Ozval se Dianin záznamník a zaštěbětání:</p>
<p>„Ahoj, tady je Diana. Nejsem teď dostupná…“</p>
<p>To je tedy fakt.</p>
<p>„… ale víte, co máte dělat…“</p>
<p>Ano. Nějaké místo v mozku zaregistrovalo, že se opírám o zeď rukou bez rukavice, a že proto nesmím zapomenout zeď otřít.</p>
<p>„Přeju vám krásný den!“</p>
<p>To bude asi problém.</p>
<p>Píp.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Č</strong><strong>ÁST III.</strong></p><empty-line /><p><strong>
Druhé kolo pohovoru</strong></p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 9</strong> <strong>–</strong> <strong>Druhé kolo pohovoru</strong></p><empty-line /><p>Můj otec, Ian Brown, byl zapálený, ale nijak zvlášť dobrý hráč šachu. Hře se naučil v pěti letech od svého otce, četl knihy o šachu a studoval klasické partie. Přesto mě naučil šachy hrát, až když mi bylo čtrnáct, tedy poté, co jsem měl léta, kdy jsem se učil nejsnáze, za sebou. Jenže já jsem měl pro šachy cit a ve svých šestnácti jsem otce poprvé porazil. Usmíval se, jako by byl na mě hrdý, ale já jsem věděl, že prohru nedokáže unést. Rozestavěl figurky nanovo a pustili jsme se do odvety. Hrál jsem jako obvykle s bílými figurkami, namluvil mi, že mi tím ponechává výhodu. Po několika tazích se omluvil a odešel do kuchyně, kde, jak jsem věděl, si přihnul z láhve ginu. Než se vrátil, vyměnil jsem dvě figurky; nevšiml si toho. O čtyři tahy později zíral s otevřenými ústy na moji bílou královnu stojící proti jeho černému králi. A viděl, že ho v příštím tahu čeká šachmat. Pohled na něj byl tak komický, že jsem se neudržel a rozesmál se. A z jeho výrazu jsem poznal, že pochopil, co se stalo. Tehdy vstal a nejprve smetl všechny figurky ze šachovnice. Pak mě uhodil. Kolena se mi podlomila a já jsem upadl, spíš strachem než silou úderu. Nikdy předtím mě neuhodil.</p>
<p>„Vyměnils figurky,“ zasyčel. „Můj syn nefixluje.“</p>
<p>Cítil jsem v ústech chuť krve. Bílá královna ležela na podlaze přímo přede mnou. Ulomila se jí jedna špička koruny. Nenávist mě pálila v krku a hrudi jako žluč. Sebral jsem zničenou královnu a postavil jsem ji na šachovnici. Pak i ostatní figurky. Jednu po druhé. Postavil jsem je přesně tak, jak stály.</p>
<p>„Jsi na tahu, tati.“</p>
<p>Protože přesně tohle hráč s ledovou nenávistí udělá, jestliže měl právě vyhrát a protivník ho nečekaně uhodil do tváře, zasáhl bolestivé místo, odhalil jeho strach. Neztratí přehled o dění na šachovnici, nýbrž skryje strach a drží se dál plánu. Dýchá, rekonstruuje, pokračuje ve hře, vychutnává si vítězství. Odchází bez triumfálních gest.</p>
<p>Seděl jsem na konci stolu a viděl, jak se ústa Clase Greveho pohybují. Viděl jsem, jak se mu čelisti napínají a povolují a formulují slova, jimž Ferdinand a oba zástupci Pathfinderu zřejmě rozumějí, v každém případě všichni tři očividně spokojeně přikyvovali. Jak ta ústa nenávidím. Nenávidím ty šedorůžové dásně, ty solidní zuby jako náhrobky, ano, samotný tvar tohohle odporného tělesného otvoru; rovná puklina se dvěma vzhůru povytaženými koutky na každé straně, které naznačují úsměv, stejný vrytý úsměv, jakým oslňoval svět Bjørn Borg. A jímž nyní Clas Greve sváděl své budoucí zaměstnavatele z Pathfinderu. Ale vůbec nejvíc nenávidím jeho rty. Rty, které se dotýkaly rtů mé ženy, kůže mé ženy, pravděpodobně jejích růžových bradavek a zcela jistě jejího vlhkého, doširoka otevřeného pohlaví. Namlouval jsem si, že v jedné prasklince masité části spodního rtu vidím světlý chloupek z jejího klína.</p>
<p>Seděl jsem tam mlčky už téměř půl hodiny, zatímco Ferdinand ze sebe s imbecilním zanícením sypal idiotské otázky z průvodce pracovním pohovorem, jako by byly jeho vlastní.</p>
<p>Clas Greve se na začátku pohovoru obracel především ke mně. Ale postupem času pochopil, že já jsem tam jen jako neohlášený, pasivní přísedící a že jeho úkolem je dnes spasit Greveho evangeliem ty tři ostatní. Nicméně v pravidelných intervalech ke mně vysílal rychlé tázavé pohledy, jako by si přál nápovědu, jakou že to tady hraju roli.</p>
<p>Postupně vyrukovali ti dva z Pathfinderu, předseda představenstva a šéf informačních technologií, se svými dotazy, které se přirozeně točily kolem Greveho působení v HOTE. A Greve vysvětloval, jak se on a HOTE vrhli na vývoj TRACE, kapaliny podobné laku nebo želé obsahující kolem stovky vysílačů na mililitr, kterou lze natřít na jakýkoli objekt. Výhodou bylo, že bezbarvý lak byl téměř neviditelný a přesně jako obyčejný lak se spolehlivě přilepil k objektu tak, že bylo nemožné se ho zbavit bez použití malířské škrabky. Nevýhodou bylo, že vysílače byly natolik malé, že pokud byly obklopeny materiály hustšími než vzduch, tedy například vodou, blátem nebo extrémně silnými vrstvami prachu, jimž mohou být vystavena například vozidla v pouštních bojích, nedokázaly produkovat dostatečně silné signály.</p>
<p>Naopak stěny, dokonce i ze silného zdiva, nepředstavovaly většinou žádný problém.</p>
<p>„Zjistili jsme, že vojáci, na něž jsme TRACE nanesli, nám z přijímačů zmizeli, jakmile se dost umazali,“ vysvětloval Greve. „Postrádáme technologii, která by dodala mikroskopickým vysílačům dostatečnou sílu.“</p>
<p>„Tu máme my v Pathfinderu,“ prohlásil předseda představenstva. Byl to proplešatělý muž kolem padesátky, který v nepravidelných intervalech pootáčel zátylkem, jako by se obával, že mu ztuhne, nebo jako by zhltl něco velkého, co nedokáže polknout. Tušil jsem, že jde o bezděčnou křeč zaviněnou tím typem onemocnění svalů, který vede k jedinému, nevyhnutelnému konci. „Ale bohužel nemáme technologii TRACE.“</p>
<p>„Po technologické stránce by HOTE a Pathfinder tvořily ideální manželský pár,“ prohlásil Greve.</p>
<p>„Přesně tak,“ odvětil předseda představenstva jízlivě. „S Pathfinderem jako matkou v domácnosti a s mizernou almužnou z otcova platu.“</p>
<p>Greve se uchechtl. „Naprosto správně. Navíc bude pro Pathfinder jednodušší si přizpůsobit technologii HOTE než obráceně. Proto se domnívám, že pro Pathfinder existuje pouze jediná schůdná cesta. A to je vydat se do světa na vlastní pěst.“</p>
<p>Viděl jsem, jak si zástupci Pathfinderu vyměnili pohled.</p>
<p>„Přesto – máte imponující cévé, pane Greve,“ prohlásil předseda představenstva, aniž si povšiml nechtěného rýmu. „Ovšem my v Pathfinderu požadujeme, aby náš výkonný ředitel byl vytrvalec, ten… jak tomu říkáte v personalistické hantýrce?“</p>
<p>„Sedlák,“ pospíšil si Ferdinand s odpovědí.</p>
<p>„Sedlák, ano. Pěkný příměr. Tedy člověk, který opečovává všechno, co je na místě, a staví dál kámeni po kameni. Člověk, který je houževnatý a trpělivý. A vy máte za sebou život, který je…, ehm, spektakulární a dramatický, ale neukazuje, zda máte onu vytrvalost a neústupnost, kterou požadujeme od vrcholového manažera, jakého hledáme.“</p>
<p>Clas Greve naslouchal předsedovi představenstva s vážným výrazem ve tváři a nyní přikývl.</p>
<p>„Za prvé chci říct, že sdílím váš názor na to, že takový manažerský typ byste měli pro Pathfinder hledat. Za druhé bych neprojevil zájem o tuto výzvu, pokud bych si nemyslel, že jsem ten správný typ.“</p>
<p>„Opravdu jste?“ vyjádřil se druhý zástupce Pathfinderu opatrně. Byl to citlivý člověk, kterého jsem si, ještě než se představil, zařadil jako šéfa informačních technologií. Už jsem pár takových zaměstnal.</p>
<p>Clas Greve se usmál. Srdečný úsměv, který nejenže zjemnil jeho žulovou tvář, nýbrž ji zcela změnil. Už jsem ten jeho trik párkrát viděl, trik, jenž měl předvést nezbedného chlapce, jímž také umí být. Mělo to stejný účinek jako fyzický dotek doporučovaný Inbauem, Reidem a Buckleym, intimní úkon, vyjádření důvěry, to, co prozrazuje „teď se odhaluju“.</p>
<p>„Dovolte, abych vám vyprávěl jednu historku,“ usmál se Greve. „Jde v ní o to, co si myslím, že je těžké přiznat. Totiž o to, že nerad prohrávám. Patřím k lidem, které naštve i prohra v házení mincí.“</p>
<p>Místností to zaševelilo.</p>
<p>„Ale doufám, že vám poví i něco o trpělivosti a vytrvalosti,“ pokračoval. „S BBE jsem jednou lovil v Surinamu jednoho bohužel celkem bezvýznamného pašeráka drog…“</p>
<p>Viděl jsem, jak se oba zástupci Pathfinderu nevědomky naklonili nepatrně vpřed. Ferdinand dolil do šálků kávu a zároveň ke mně vyslal vítězoslavný úsměv.</p>
<p>A ústa Clase Greveho se pohybovala. Propracovávala se vpřed. Prokousávala se tam, kam neměla právo se prokousávat. Křičela? Samozřejmě že křičela. Diana si prostě nemohla pomoct, tak snadná kořist svého vlastního chtíče. Když jsme se poprvé milovali, vzpomněl jsem si na Berniniho sousoší <emphasis>Extáze svaté Terezie</emphasis> v kapli Cornaro. Částečně kvůli Dianiným polootevřeným ústům, vášnivému výrazu obličeje téměř naplněnému bolestí, napjaté žíle a soustředěné vrásce na čele. A částečně proto, že Diana křičela, a já jsem si vždycky myslel, že Berniniho extatická karmelitánská světice křičí, když jí anděl vytahuje šíp z hrudi a chystá se jí ho tam znovu zabodnout. Tak si to v každém případě představuju, dovnitř-ven-dovnitř, obraz božské penetrace, šukání ve své nejnádhernější podobě, ale přesto šukání. Ale ani světice nedokázala křičet tak jako Diana. Dianin křik byl bolestiplným požitkem, hrotem šípu proti ušnímu bubínku, který rozechvíval celé tělo. Byl to žalující a trvalý křik, tón, který jen maličko stoupal a klesal, jako model letadla. Tak pronikavý, že jsem se po prvním milostném aktu probudil s hučením v uších a po třech týdnech milování jsem si myslel, že na sobě pozoruju první symptomy tinitu: trvalý vodopád, nebo v každém případě vodopádek, doprovázený pípavým zvukem, který se objevoval a mizel.</p>
<p>Při jedné příležitosti jsem vyjádřil obavu o svůj sluch, samozřejmě v žertu, ale Diana to vůbec nevzala jako vtip. Naopak se rozčilila a téměř se rozplakala. A když jsme se příště milovali, ucítil jsem její měkké ruce na uších, což jsem nejprve považoval za poněkud neobvyklé mazlení. Až když jsem si všiml, že se její ruce zformovaly kolem mých uší do tvaru sluchátek, pochopil jsem, jaký projev lásky to je. Efekt byl omezen čistě akusticky – křik se mi zavrtával nadále přímo do mozkové kůry –, ale o to byl emocionálnější. Nejsem člověk, kterého hned tak něco rozpláče, ale poté, co mi to došlo, jsem se rozvzlykal jako dítě. Pravděpodobně proto, že jsem věděl, že mě nikdo, nikdo jiný nebude nikdy milovat tolik jako tahle žena.</p>
<p>Takže když jsem tu teď seděl a díval se na Clase Greveho s vědomím, že křičela i v jeho objetí, snažil jsem se nemyslet na následující otázku. Jenže stejně jako Diana jsem si nemohl pomoci: zakrývala mu rukama uši?</p>
<p>„Stopa vedla většinou hustou džunglí a bažinami,“ pokračoval Clas Greve. „Osm hodin pochodu denně. Přesto jsme neustále maličko zaostávali, vždycky jsme přišli o chviličku později. Ostatní to jeden po druhém vzdávali. Horečka, úplavice, uštknutí hadem nebo obyčejné naprosté vyčerpání. Ten chlapík byl přitom, jak jsem říkal, celkem bezvýznamný. Džungle vás připraví o rozum. Já jsem byl nejmladší, přesto nakonec přenechali velení mně. A mačetu.“</p>
<p>Diana a Greve. Když jsem se vrátil domů z Greveho bytu a parkoval jsem volvo do garáže, zvažoval jsem na chviličku, že stočím okénko, nechám motor běžet a nadýchám se oxidu uhličitého, oxidu uhelnatého nebo co se to tak ksakru dýchá, v každém případě by to měla být příjemná smrt.</p>
<p>„Když už jsme jeho stopu sledovali šedesát tři dní po tři sta dvacet kilometrů nejhorší krajinou, jakou si dokážete představit, zredukovala se naše lovecká skupina na mě a jednoho mladého náfuku z Groningenu, který byl příliš hloupý na to, aby se zbláznil. Podařilo se mi navázat kontakt se základnou a nechal jsem si letecky poslat nietherteriéra. Znáte tu rasu? Ne? Je to nejlepší stopař na světě. A bezvýhradně loajální, zaútočí na všechno, na co ukážete, bez ohledu na velikost. Přítel pro život. Doslova. Helikoptéra psa vysadila, bylo to štěně staré jen něco málo přes rok, uprostřed džungle v obrovské oblasti Sipaliwini, tam, kde shazují také kokain. Nicméně se ukázalo, že místo výsadku je od místa našeho úkrytu vzdálené přes deset kilometrů. Nejenže by byl zázrak, kdyby nás pes dokázal vyčenichat, ale kdyby vůbec dokázal přežít v džungli čtyřiadvacet hodin… Trvalo mu necelé dvě hodiny nás najít.“</p>
<p>Greve se pohodlně opřel. Situaci teď plně ovládal.</p>
<p>„Dal jsem mu jméno Sidewinder. Podle té střely ‚vidící‘ tepelný zdroj, znáte ji, že? Toho psa jsem miloval. Právě proto mám nietherteriéra dodnes, včera jsem si ho přivezl z Nizozemí, je to Sidewinderův vnuk.“</p>
<p>Když jsem se onoho večera po vloupání ke Grevemu vrátil domů, seděla Diana v obýváku a dívala se na televizi. Sledovala tiskovou konferenci s vrchním komisařem Bredem Sperrem stojícím za spoustou mikrofonů. Mluvil o jakési vraždě. Objasněné vraždě. Vraždě, kterou objasnil sám, tak to alespoň znělo. Jeho hlas maskulinně skřípal, jako sférický šum v rádiu, zrnění při výpadcích televizního signálu, psací stroj s opotřebovaným písmenem, jež se na papír sotva otiskne. „Pacha-el bude předsta-en zítra. Další otázky?“ Veškeré stopy východoosloského dialektu z jeho řeči dávno zmizely, ale podle Googlu hrál osm let basketbal právě za východoosloský Ammerud. Policejní akademii absolvoval jako druhý nejlepší ve svém ročníku. V rozhovoru pro jeden ženský časopis odmítl z profesionálních důvodů odpovědět na otázku, zda má přítelkyni. Případná přítelkyně by se totiž mohla stát nežádoucím centrem pozornosti jak ze strany médií, tak kriminálních živlů, které loví, prohlásil. Ale nic na fotografiích ve stejném časopise – rozhalená košile, přimhouřené oči, náznak úsměvu – nesignalizovalo, že by přítelkyni měl.</p>
<p>Postavil jsem se za křeslo, v němž Diana seděla.</p>
<p>„Přešel teď do KRIPOSu, útvaru pro odhalování závažné kriminality a organizovaného zločinu,“ vysvětlila mi. „Vraždy a takové věci.“</p>
<p>To jsem samozřejmě věděl, každý týden jsem si Bredeho Sperreho googloval, abych viděl, co dělá, jestli se vyjádřil v novinách o lovu na gang zlodějů uměleckých děl. Navíc jsem se na Sperreho vyptával, kdykoli se to jen trochu hodilo, Oslo není nijak velké město. Věděl jsem své.</p>
<p>„Škoda pro tebe,“ prohlásil jsem s lehkostí. „To už tě v galerii víckrát nenavštíví.“</p>
<p>Zasmála se a vzhlédla ke mně, já jsem na ni shlédl, usmál jsem se a naše obličeje se na sebe dívaly obráceně. Na chvíli jsem si pomyslel, že to s Grevem se nestalo, že to je něco, co jsem si sám vymaloval v příliš živých barvách, podobně jako se většina lidí pravidelně pokouší představit si to nejhorší, co by se mohlo stát, už jen proto, aby zjistila, jaké by to bylo, jestli by se s tím dalo žít. A jako bych si chtěl potvrdit, že to byl jen sen, prohlásil jsem, že jsem změnil názor, že má pravdu, že bychom si opravdu měli na prosinec objednat tu cestu do Tokia. Překvapeně na mě pohlédla a odpověděla, že přece nemůže zavřít galerii těsně před Vánoci, vždyť vrcholí sezona. A navíc nikdo nejezdí do Tokia v prosinci, to je tam zima. Zeptal jsem se co tedy na jaře, že bych mohl objednat letenky. A ona odpověděla, že to je snad plánování příliš dopředu, nemůžeme s tím prostě počkat a nechat to vyplynout? Ale jo, odpověděl jsem a prohlásil, že si jdu lehnout, jsem hodně unavený.</p>
<p>Sešel jsem dolů, došel do dětského pokoje k figurce mizuko a poklekl před ní. Oltářík byl stále nedotčený. Plánování příliš dopředu. Vyplynout. Pak jsem vytáhl z kapsy červenou krabičku, přejel jsem špičkami prstů hladký povrch a postavil jsem ji vedle malého kamenného Buddhy hlídajícího naše vodní dítě.</p>
<p>„O dva dny později jsme toho pašeráka drog našli v jedné vesnici. Ukrýval se u mladičké cizinky, která, jak se později ukázalo, byla jeho milenkou. Obvykle si obstarávají takovéhle nevinně vypadající dívky a využívají je jako kurýry. Dokud dívku neodhalí celníci a nedostane doživotí. Od začátku lovu uplynulo šedesát pět dní.“ Clas Greve se nadechl. „Pro mě za mě jich mohlo být ještě dalších pětašedesát.“</p>
<p>Ticho, které následovalo, nakonec prolomil šéf informačních technologií: „A toho muže jste zatkli?“</p>
<p>„Nejen jeho. On i jeho přítelkyně nám poskytli dost informací na to, abychom mohli později zatknout třiadvacet jeho spolupracovníků.“</p>
<p>„Jak…,“ spustil předseda představenstva. „Jak se zatýká takový…, ehm, desperát?“</p>
<p>„V tomhle případě to nebylo nijak dramatické,“ odpověděl Clas Greve a složil si ruce za hlavou. „Do Surinamu dorazila emancipace. Když jsme vtrhli do domu, měl zbraně odložené na kuchyňském stole a pomáhal své přítelkyni s mlýnkem na maso.“</p>
<p>Předseda představenstva dal průchod smíchu a vrhl pohled k šéfovi informačních technologií, který se poslušně přidal se svým urážlivým, i když opatrnějším smíchem. Trojhlas završoval Ferdinandův vysoký skřípavý smích. Prohlížel jsem si ty čtyři bledé obličeje a přitom myslel na to, jak moc rád bych měl právě teď ruční granát.</p><empty-line /><p>Poté, co Ferdinand pohovor ukončil, šel jsem Clase Greveho vyprovodit; ostatní tři si zatím před shrnutím udělali přestávku.</p>
<p>Doprovodil jsem Greveho ke dveřím výtahu a stiskl přivolávač.</p>
<p>„Přesvědčivé,“ prohlásil jsem, sepjal jsem ruce před kalhotami od obleku a díval se na ukazatel pater. „Se svým svůdcovským uměním uděláte velké terno.“</p>
<p>„Svádění… Jak se to vezme. Předpokládám, že vám nepřipadá nečestné prodávat sám sebe, Rogere.“</p>
<p>„Vůbec ne. Na vašem místě bych udělal přesně totéž.“</p>
<p>„Díky. Kdy podepíšete návrh?“</p>
<p>„Dnes večer.“</p>
<p>„Prima.“</p>
<p>Dveře výtahu se otevřely, nastoupili jsme, zaujali jsme místo a čekali.</p>
<p>„Jen bych rád věděl,“ spustil jsem. „Ta osoba, kterou jste pronásledovali…“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Nebyla to náhodou stejná osoba, která vás mučila v tom sklepě?“</p>
<p>Greve se usmál. „Jak jste to uhodl?“</p>
<p>„Pouhý odhad.“ Dveře výtahu se zavřely. „A vy jste se spokojil jen s tím, že jste ho zatkl?“</p>
<p>Greve povytáhl obočí. „Připadá vám to neuvěřitelné?“</p>
<p>Pokrčil jsem rameny. Výtah se rozjel.</p>
<p>„Měl jsem v plánu ho zabít,“ odpověděl Greve.</p>
<p>„Měl jste se opravdu za co mstít?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„A jak člověk obhájí v nizozemské armádě vraždu?“</p>
<p>„Musí si zajistit, aby nebyla odhalena. Curacit.“</p>
<p>„Jed? Jako tablety s jedem?“</p>
<p>„Používají to lovci hlav v naší branži.“</p>
<p>Předpokládal jsem, že dvojsmyslnost byla záměrná.</p>
<p>„Roztok curacitu v gumovém balonku o velikosti kuličky hroznového vína s hrotem, téměř neviditelnou špičkou jehly. Ukryje se do matrace patřící objektu. Když si objekt lehne, pronikne mu špička jehly kůží a dotyčný si přitom vlastní vahou vytlačí jed z balonku do těla.“</p>
<p>„Jenže on byl doma,“ konstatoval jsem. „A navíc měl tu dívku jako svědka.“</p>
<p>„Přesně tak.“</p>
<p>„Tak jak jste ho přiměl, aby udal své komplice?“</p>
<p>„Nabídl jsem mu dohodu. Můj kolega ho držel, zatímco já jsem mu zasunul ruku do mlýnku na maso a řekl jsem mu, že mu ji rozemeleme a necháme ho, aby se díval, jak to mleté maso náš pes sežere. Pak promluvil.“</p>
<p>Přikývl jsem a přitom si představoval ten výjev. Dveře výtahu se otevřely a my jsme zamířili ke vstupním dveřím. Přidržel jsem mu je. „A co následovalo potom, co promluvil?“</p>
<p>„Co jako?“ Greve zamžoural k nebi.</p>
<p>„Splnil jste svůj díl dohody?“</p>
<p>„Já…,“ spustil Greve, vylovil z náprsní kapsy titanové sluneční brýle Maui Jim a nasadil si je, „vždycky plním svůj díl dohody.“</p>
<p>„Takže jenom mizerné zatčení? Stálo to za dvouměsíční lov a riziko, že sám zemřete?“</p>
<p>Greve se tiše zasmál. „Vy to nechápete, Rogere. Vzdát lov je pro člověka jako já nemožné. Já jsem jako můj pes, výsledek genů a výcviku. Riziko neexistuje. Když už mě odpálí, jsem střela řídící se podle tepelného zdroje, která se nedá ničím zastavit, která v extrému usiluje o sebedestrukci. Vyzkoušejte si na ní svůj psychologický um.“ Položil mi ruku na rameno, pousmál se a zašeptal: „Ale diagnózu si nechte pro sebe.“</p>
<p>Dál jsem držel dveře. „A ta dívka? Jak jste ji přiměl promluvit?“</p>
<p>„Bylo jí čtrnáct.“</p>
<p>„A?“</p>
<p>„Co myslíte?“</p>
<p>„Nevím.“</p>
<p>Greve si zhluboka povzdychl. „Nechápu, jak jste si o mně mohl vytvořit takový dojem, Rogere. Nevyslýchám nezletilé dívky. Odvezl jsem ji osobně do Paramariba, koupil jsem jí ze svého platu vojáka letenku a posadil ji na první letadlo domů k rodičům, než do ní stihla zatnout drápy surinamská policie.“</p>
<p>Díval jsem se za ním, jak rychle kráčí k stříbrošedému Lexusu GS 430 na parkovišti.</p>
<p>Podzimní počasí bylo oslnivě krásné. V můj svatební den pršelo.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 10</strong> <strong>–</strong> <strong>Srde</strong><strong>č</strong><strong>ní vada</strong></p><empty-line /><p>Stiskl jsem zvonek Lotty Madsenové potřetí. Nebyl sice označený jejím jménem, ale já už jsem párkrát u vrat v ulici Eilerta Sundta zvonil, takže jsem věděl, který je její.</p>
<p>Tma padla časně a rychle a spolu s ní spadla i teplota. Třásl jsem se. Dlouho váhala, když jsem jí po obědě z práce zavolal a zeptal se jí, jestli bych ji mohl kolem osmé navštívit. A poté, co mi konečně jednoslabičně udělila audienci, mi došlo, že pravděpodobně porušila slib, který si sama dala: už nemít co do činění s tímhle chlapem, který ji tak věrolomně opustil.</p>
<p>Zámek vrat zabzučel a já jsem rozrazil dveře, jako bych se bál, že to je jediná šance, kterou dostanu. Vyšel jsem po schodech, nechtěl jsem riskovat, že se ocitnu ve výtahu společně s nějakým zvědavým sousedem, který by klidně mohl zírat, registrovat, vyvozovat závěry.</p>
<p>Lotte nechala dveře pootevřené a já jsem za nimi zahlédl její bledý obličej.</p>
<p>Vešel jsem dovnitř a dveře jsem za sebou zavřel.</p>
<p>„Tak jsem zase tady.“</p>
<p>Neodpověděla. Nedělávala to.</p>
<p>„Jak se máš?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Lotte Madsenová pokrčila rameny. Vypadala přesně tak, jako když jsem ji viděl poprvé: jako vyděšené štěně – malé a rozcuchané, s ustrašenýma hnědýma očima. Po obou stranách obličeje jí visely jako bez života mastné vlasy, hrbila se a neforemné šaty mdlých barev vyvolávaly dojem, že patří k ženám, které věnují víc času skrývání těla než jeho zdůrazňování. K čemuž neměla důvod; byla štíhlá, pěkně tvarovaná a měla dokonalou, hladkou pleť. Vyzařovala z ní však taková podřízenost, kterou podle mého názoru nachází člověk u těch typů žen, jež vždycky chtějí být bity, vždycky opouštěny, nikdy se jim nedostane osudu, jaký si zaslouží. Právě to asi ve mně vzbudilo něco, o čem jsem netušil, že to vůbec mám, totiž ochranitelský instinkt. Ten se přidal k méně platonickým pocitům, které se staly základem našeho krátkodobého vztahu. Nebo spíš poměru. Poměru. Vztah je přítomnost, poměr minulost.</p>
<p>Poprvé jsem Lottu Madsenovou spatřil v létě na jedné z Dianiných vernisáží. Stála na druhém konci mísnosti, pohled upírala na mě a zareagovala příliš pozdě. Přistihnout ženu při činu tímhle způsobem je vždycky lichotivé, ale když jsem neviděl, že by její pohled měl v úmyslu se ke mně vrátit, vzal jsem to kolem obrazu, který si prohlížela, a představil jsem se jí. Hlavně ze zvědavosti, samozřejmě, neboť jsem vždycky byl – vzhledem ke své povaze – Dianě pozoruhodně věrný. Zlé jazyky tvrdily, že moje věrnost vychází spíš z analýzy rizik než z lásky. Že vím, že Diana hraje, co se atraktivity týče, ve vyšší lize než já a že tohle nemůžu riskovat, leda bych byl ochotný pak dál hrát v nižší divizi.</p>
<p>Může být. Jenže Lotte Madsenová byla moje divize.</p>
<p>Vypadala jako potrhlá umělkyně a já jsem automaticky předpokládal, že jí také je, případně že je přítelkyní někoho podobného. Nic jiného nemohlo vysvětlovat fakt, že byl na vernisáž umožněn vstup osobě v ošoupaných hnědých manšestrácích a nudném přiléhavém šedém svetru. Jenže se ukázalo, že jde o kupce. Nekupovala pro sebe, samozřejmě, ale pro jednu firmu v Dánsku, která si právě zařizovala nové kanceláře v Odense. Byla Dánka a pracovala jako překladatelka na volné noze z norštiny a ze španělštiny: brožury, články, návody k použití, filmy a sem tam nějaká odborná kniha. Firma patřila k jejím stálejším zákazníkům. Mluvila dánsky tiše a s nejistým úsměvem, jako by nechápala, proč bych měl plýtvat časem na rozhovor s ní. Mě si Lotte Madsenová okamžitě podmanila. Ano, myslím, že podmanila je to správné slovo. Byla sladká. A malá. 159. Nemusel jsem se jí ptát, mám dobrý odhad na výšku. Když jsem z galerie ten večer odcházel, měl jsem její telefonní číslo, abych jí mohl poslat fotografie dalších obrazů umělce, který tam vystavoval. V tom okamžiku jsem se samozřejmě sám domníval, že to myslím upřímně.</p>
<p>Podruhé jsme se setkali u kávy v Sushi & Coffee. Vysvětlil jsem jí, že jí nechci obrazy mailovat, že bych jí raději ukázal print-outy, protože monitory – přesně jako já – lžou.</p>
<p>Poté, co jsem rychle prošel obrazy, jsem jí vyprávěl, že jsem v manželství nešťastný, ale že se nechci rozvést, protože se cítím být zavázán bezbřehou láskou, kterou ke mně cítí moje žena. To je nejstarší klišé na světě ve vztahu „ženatý muž testuje svobodnou ženu“ (a obráceně), jenže jsem tušil, že ona ho ještě nikdy neslyšela. Vlastně ani já ne, jenže já jsem v každém případě slyšel <emphasis>o</emphasis> <emphasis>n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>m</emphasis> a předpokládal jsem, že funguje.</p>
<p>Podívala se na hodinky a prohlásila, že už musí jít, a já jsem se jí zeptal, jestli bych k ní mohl někdy večer zajít a ukázat jí jiného umělce, o kterém si myslím, že by byl pro jejího klienta v Odense mnohem lepší investicí. Váhavě souhlasila.</p>
<p>Vzal jsem s sebou z galerie několik špatných obrazů a ze sklepa láhev dobrého červeného vína. Od chvíle, kdy mi onoho teplého letního večera otevřela, se zdála být odsouzená k porážce.</p>
<p>Vyprávěl jsem jí vtipné historky o svých přešlapech toho typu, které člověka zdánlivě staví do nešťastného světla, ale které vlastně ukazují, že máte dost sebedůvěry a úspěchu na to, abyste si mohli dovolit sebeironii. Ona mi prozradila, že je jedináček, že se v dětství a mládí stěhovala s rodiči po světě, že její otec byl hlavní inženýr v jedné mezinárodní společnosti stavějící vodní elektrárny. Že nepatří vlastně nikam, že Norsko je pro ni stejně dobré jako cokoli jiného. To bylo všechno. Na to, že hovořila tolika jazyky, mluvila málo. Překladatelka, pomyslel jsem si. Má radši příběhy jiných než svoje vlastní.</p>
<p>Zeptala se mě na moji ženu. Tvoje žena, řekla, ačkoli musela znát Dianino jméno vzhledem k tomu, že dostala pozvánku na vernisáž. Takhle mi to alespoň ulehčila. A sobě také.</p>
<p>Prozradil jsem jí, že naše manželství dostalo ránu, když „moje žena“ otěhotněla a já jsem dítě nechtěl. A údajně jsem ji přemlouval, aby šla na potrat.</p>
<p>„A přemluvil jsi ji?“ zeptala se Lotte.</p>
<p>„Asi ano.“</p>
<p>Viděl jsem na jejím obličeji, že se něco stalo, a zeptal jsem se, co se děje.</p>
<p>„Moji rodiče mě přesvědčili, abych šla na potrat. Protože jsem byla nezletilá a dítě by nemělo otce. Ještě pořád je za to nenávidím. Je i sebe.“</p>
<p>Polkl jsem. Polkl jsem a vysvětlil jí to. „Naše dítě mělo Downův syndrom. Pětaosmdesát procent všech rodičů, kteří se to dozvědí, volí potrat.“</p>
<p>Zalitoval jsem toho, hned jak jsem to vyslovil. Co jsem si myslel? Že informace o Downově syndromu umožní Lottě lépe pochopit, proč jsem nechtěl dítě s vlastní ženou?</p>
<p>„Je vysoce pravděpodobné, že tvoje žena by o dítě přišla sama od sebe,“ prohlásila Lotte. „Downův syndrom bývá často provázen srdeční vadou.“</p>
<p>Srdeční vada, pomyslel jsem si, a v duchu jsem jí poděkoval, že přistoupila na moji hru, jen aby mi věci usnadnila. Nám. O hodinu později jsme si svlékli všechno oblečení a já jsem dosáhl vítězství, které by osoba zvyklá vítězit jistě označila za snadné, ale které způsobilo, že jsem se několik dní vznášel v oblacích. Několik týdnů. Přesněji řečeno tři a půl. Prostě jsem získal milenku. Kterou jsem po čtyřiadvaceti dnech opustil.</p>
<p>Když jsem se na ni teď díval, jak přede mnou stojí v chodbě, připadalo mi to naprosto neuvěřitelné.</p><empty-line /><p>Hamsun napsal, že my lidé jsme přesycení láskou. To, co se nám servíruje ve velkých porcích, nechceme. Jsme opravdu tak banální? Očividně. Jenže mně se tohle nestalo. Stalo se mi to, že mě přepadlo špatné svědomí. Ne proto, že bych Lottě nedokázal oplácet její lásku, ale proto, že jsem miloval Dianu. Bylo to nevyhnutelné poznání, ovšem konečný impulz tomu dodala bizarní příhoda. Bylo babí léto, čtyřiadvacátý den hříchu, a my jsme si šli lehnout do postele v Lottině dvoupokojovém bytečku v ulici Eilerta Sundta. Předtím jsme si celý večer povídali – nebo lépe řečeno já jsem povídal. Maloval jsem a líčil jí život tak, jak ho vidím. V tom jsem dobrý, dělám to v Coelhově stylu, tedy způsobem, který fascinuje ty z nás, co intelektuálně snadno podléhají, a irituje ty náročnější. Lottiny melancholické hnědé oči mi visely na rtech, hltaly každé slovo, skutečně jsem viděl, jak vstupuje do mého světa podomácku vyřezané fantazie, jak její mozek přebírá moje dedukce, jak se zamilovává do mé mysli. Sám jsem se už dávno zamiloval do jejího zamilování, do jejích věrných očí, mlčení a tichého, téměř neslyšitelného sténání při milování, které se tak lišilo od Dianiny řvoucí cirkulárky. Zamilování způsobilo, že jsem se tři a půl týdne nacházel ve stavu permanentního roztoužení. Takže když jsem nakonec monolog uzavřel, jen jsme se na sebe podívali, já jsem se sklonil, položil jí ruku na prsa, jí projelo zachvění – nebo možná mnou – a vrhli jsme se ke dveřím ložnice a ke sto jedna centimetrů široké posteli IKEA s lákavým názvem Brekke, tedy Vrchol. Onoho večera bylo sténání poněkud hlasitější než obvykle a ona mi šeptala do ucha cosi dánsky, čemu jsem nerozuměl, neboť dánština je naprosto objektivně složitá řeč – dánské děti začínají mluvit později než ostatní děti v Evropě –, nicméně mně to připadalo nadmíru vzrušující a zrychlil jsem rytmus. Obvykle bývala Lotte při takovém zrychlení trochu nesmělá, ale onoho večera mě popadla za půlky a přitáhla mě k sobě, což jsem považoval za přání ještě zvýšit jak příraz, tak frekvenci. Naslouchal jsem a přitom jsem soustředil myšlenky na svého otce v otevřené rakvi během pohřbu, což byla metoda, která se ukázala být efektivní proti předčasnému výronu semene. Nebo v tomto případě proti výronu semene jako takovému. Přestože Lotte tvrdila, že používá antikoncepci, rozbušilo mi pomyšlení na těhotenství srdce. Nevěděl jsem, jestli Lotte během našeho milování dosahuje orgasmu, její tiché a zdrženlivé chování způsobovalo, že jsem předpokládal, že orgasmus by se manifestoval jako drobné kroužky na hladině, něco, co mi může snadno uniknout. A byla natolik jemnou bytostí, že jsem ji nechtěl stresovat vyptáváním. Proto jsem byl na to, co se stalo, absolutně nepřipravený. Cítil jsem, že musím zastavit, ale dovolil jsem si ještě poslední tvrdý příraz. A ucítil jsem, jako bych tam hluboko uvnitř na něco narazil. Tělo jí ztuhlo a oči a ústa se současně doširoka otevřely. Poté následoval třas a mě na krátký zoufalý okamžik přepadl strach, že jsem u ní spustil epileptický záchvat. Pak jsem ucítil, jak něco teplého, ještě teplejšího než její pochva, obemyká můj úd, a v dalším okamžiku mi břicho, boky a varlata zalila povodňová vlna.</p>
<p>Nadzvedl jsem se na loktech a nedůvěřivě a zděšeně jsem zíral k bodu, kde byla naše těla spojena. Její pochva se stahovala, jako by mě chtěla vypudit, Lotte hluboce sténala, vydávala jakési bučení, které jsem nikdy předtím neslyšel, a pak přišla další vlna. Tekutina z ní vytékala, tryskala mezi našimi kyčlemi a stékala na matraci, která ještě nestihla vsáknout první vlnu. Proboha, pomyslel jsem si. Propíchl jsem ji. Můj mozek hledal v panice příčinné souvislosti. Je těhotná, napadlo mě. A já jsem protrhl ten obal, v němž leží plod, a teď to všechno vytéká do postele. Bože, plaveme v životě i ve smrti, je to vodní dítě, další vodní dítě! Četl jsem sice o takzvaných mokrých orgasmech u žen, to ano, viděl jsem to možná i v nějakém pornofilmu, ale myslel jsem si, že je to trik, výmysl, mužská fantazie o rovnocenném ejakulujícím partnerovi. Teď jsem dokázal myslet jen na to, že tohle je odplata, boží pomsta za to, že jsem přemluvil Dianu k potratu: že svým bezohledným pinďourem připravím o život další nevinné dítě.</p>
<p>Slezl jsem z postele a strhl peřinu na podlahu, Lotte se schoulila, ale já jsem nevnímal její stulené nahé tělo, jen jsem zíral na temný kruh neustále se šířící po prostěradle. Pomalu mi došlo, co se stalo. Nebo ještě spíš: co se naštěstí nestalo. Jenže už se nedalo nic dělat, bylo pozdě, nebylo cesty zpět.</p>
<p>„Musím jít,“ prohlásil jsem. „Tohle nemůže pokračovat.“</p>
<p>„Co budeš dělat?“ zašeptala Lotte ze své prenatální polohy téměř neslyšně.</p>
<p>„Je mi to strašně líto,“ odpověděl jsem, „ale musím jít domů požádat Dianu o odpuštění.“</p>
<p>„Jenže to prostě nedostaneš,“ šeptla Lotte.</p>
<p>Nezaslechl jsem z ložnice ani hlásek, když jsem si v koupelně smýval její vůni z rukou a úst a když jsem pak za sebou opatrně zavíral vchodové dveře.</p>
<p>A teď – o tři měsíce později – stojím opět v její předsíni a vím, že psí oči tentokrát nemá Lotte.</p>
<p>„Můžeš mi odpustit?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Ona ti neodpustila?“ zeptala se Lotte bezvýrazně. Ale možná tak prostě jen dánština zní.</p>
<p>„Nikdy jsem jí neřekl, co se stalo.“</p>
<p>„Proč ne?“</p>
<p>„Nevím,“ odpověděl jsem. „Existuje vysoká pravděpodobnost, že mám srdeční vadu.“</p>
<p>Dlouze se na mě dívala. A já tušil hluboko v těch hnědých, příliš melancholických očích náznak smíchu.</p>
<p>„Proč jsi přišel?“</p>
<p>„Protože na tebe nedokážu zapomenout.“</p>
<p>„Proč jsi přišel?“ zopakovala s rozhodností, jakou jsem u ní nikdy předtím neslyšel.</p>
<p>„Jen jsem si myslel, že bychom mohli…,“ spustil jsem, ale přerušila mě:</p>
<p>„Proč, Rogere?“</p>
<p>Vzdychl jsem. „Už jí nic nedlužím. Má milence.“</p>
<p>Následovalo dlouhé ticho.</p>
<p>Maličko povysunula spodní ret. „Zlomila ti srdce?“</p>
<p>Přikývl jsem.</p>
<p>„A ty chceš, abych ti ho já teď slepila?“</p>
<p>Nikdy jsem tu málomluvnou ženu neslyšel vyjadřovat se tak snadno a nenásilně.</p>
<p>„To nedokážeš, Lotto.“</p>
<p>„Ne, to asi ne. Víš, kdo je její milenec?“</p>
<p>„Jeden chlapík, co se u nás ucházel o práci, kterou nedostane, abych tak řekl. Pojďme mluvit o něčem jiném.“</p>
<p>„Jen mluvit?“</p>
<p>„Ty rozhoduješ.“</p>
<p>„Ano, to ano. Jen mluvit. A to si vezmeš na starost ty.“</p>
<p>„Jasně. Přinesl jsem víno.“</p>
<p>Téměř neznatelně zavrtěla hlavou. Pak se otočila a já ji následoval.</p>
<p>Propovídal jsem se láhví vína a usnul jsem na pohovce. Když jsem se probudil, spočívala moje hlava v jejím klíně a ona mě vískala ve vlasech.</p>
<p>„Víš, čeho jsem si na tobě všimla nejdřív?“ zeptala se, jakmile zjistila, že jsem opět vzhůru.</p>
<p>„Vlasů,“ odpověděl jsem.</p>
<p>„Už jsem ti to povídala?“</p>
<p>„Ne.“ Podíval jsem se na hodinky. Půl desáté. Je na čase vydat se domů. Ano, do trosek domova. Děsil jsem se toho.</p>
<p>„Smím se vrátit?“</p>
<p>Všiml jsem si, že zaváhala.</p>
<p>„Potřebuju tě,“ prohlásil jsem.</p>
<p>Věděl jsem, že to není argument s nijak zvlášť velkou váhou, že je vypůjčený od ženy, jež dává přednost QPR, protože jí ten klub dává pocit, že ji potřebuje. Jenže to byl jediný argument, který jsem měl.</p>
<p>„Nevím. Musím si to promyslet.“</p><empty-line /><p>Když jsem přišel domů, seděla Diana v obýváku a četla si v nějaké velké knize. Van Morrison zpíval <emphasis>… someone like you make it all worth while</emphasis> a Diana mě neslyšela, dokud jsem nestál přímo před ní a nahlas nepřečetl titul na obálce:</p>
<p>„<emphasis>Tajemství lidského života</emphasis>?“</p>
<p>Trhla sebou, ale rozzářila se a rychle knihu zastrčila do police za sebou.</p>
<p>„Jdeš pozdě, lásko. Dělal jsi něco příjemného, nebo jsi jen pracoval?“</p>
<p>„Obojí,“ odpověděl jsem a došel k oknu. Garáž se koupala v bílém měsíčním světle, Ove si ale vyzvedne obraz až za mnoho hodin. „Vyřídil jsem pár telefonátů a uvažoval trochu o tom, jakého kandidáta navrhnu do Pathfinderu.“</p>
<p>Nadšeně rozhodila rukama. „To je vzrušující. Bude to ten, jak jsem ti s ním pomohla? Ten…, no, jak se jenom jmenuje?“</p>
<p>„Greve.“</p>
<p>„Clas Greve! Jsem tak zapomnětlivá. Doufám, že si u mě koupí pořádně drahý obraz, až se to dozví, to si snad zasluhuju, ne?“</p>
<p>Jasně se zasmála, natáhla štíhlé nohy, které měla složené pod sebou, a zívla. Bylo to, jako by se mi kolem srdce sevřel dráp a stiskl je jako balonek. Musel jsem se rychle obrátit k oknu, aby nezahlédla v mém obličeji bolest. Žena, o níž jsem si myslel, že jí není zrada vlastní, si nejenže dokázala zachovat tvář, ale ještě hrála svoji roli jako profesionálka. Polkl jsem a počkal, dokud jsem si nebyl jistý, že ovládám svůj hlas.</p>
<p>„Greve není ten správný člověk,“ prohlásil jsem a přitom jsem pozoroval její odraz v okně. „Navrhnu někoho jiného.“</p>
<p>Poloprofesionálka. Protože tohle nezvládla tak dobře, viděl jsem, jak jí poklesla brada.</p>
<p>„Ty si děláš legraci, lásko. Vždyť je dokonalý! Sám jsi to říkal…“</p>
<p>„Mýlil jsem se.“</p>
<p>„Mýlil?“ Ke svému uspokojení jsem cítil, jak se jí do hlasu vkrádá tiché pištění. „Co tím proboha myslíš?“</p>
<p>„Greve je cizinec. Měří míň než metr osmdesát. A trpí závažnou poruchou osobnosti.“</p>
<p>„Míň než metr osmdesát? Bože, Rogere, ty měříš míň než metr sedmdesát. To ty trpíš poruchou osobnosti!“</p>
<p>Tak tohle sedlo. Ne to s tou poruchou osobnosti, v tom může mít přirozeně pravdu. Sebral jsem se, abych dokázal udržet hlas v klidu:</p>
<p>„Proč se tak rozčiluješ, Diano? Také jsem měl svá očekávání, co se Clase Greveho týče, ale to, že nás lidé zklamou a nenaplní naše očekávání, se stává neustále.“</p>
<p>„Jenže… jenže ty se pleteš. Copak to nevidíš? Je to ten správný člověk!“</p>
<p>Otočil jsem se k ní s pokusem o shovívaný úsměv. „Hele, Diano, jsem ve svém oboru jeden z nejlepších vůbec. A mým oborem je posuzovat a vybírat lidi. Může se stát, že v soukromém životě něco posoudím špatně…“</p>
<p>Zahlédl jsem v jejím obličeji nepatrné cuknutí.</p>
<p>„Ale v práci nikdy. Nikdy.“</p>
<p>Mlčela.</p>
<p>„Jsem úplně mrtvý,“ prohlásil jsem. „Dneska v noci jsem toho moc nenaspal. Dobrou.“</p><empty-line /><p>Když jsem ležel v posteli, slyšel jsem nahoře její kroky. Neklidné, tam a zpátky. Neslyšel jsem hlasy, ale věděl jsem, že takhle chodívá, když mluví do mobilu. Napadlo mě, že to je rys generací, jež vyrostly bez bezdrátové komunikace, že se při telefonování pohybujeme, jako by nás neustále fascinovalo, že je to možné. Kdesi jsem četl, že moderní člověk stráví komunikací šestkrát víc času než naši předkové. Komunikujeme tedy více, ale komunikujeme lépe? Proč jsem například Dianu nekonfrontoval s tím, že vím, že byla s Clasem Grevem v jeho bytě? Bylo to proto, že jsem věděl, že by mi nevysvětlila proč, že bych byl beztak ponechán napospas vlastním dohadům a předpokladům? Například mi mohla povědět, že to bylo náhodné setkání, úlet, ale já bych věděl, že to tak nebylo. Žádná žena se nesnaží manipulovat svým manželem tak, aby dal dobře placenou práci nějakému muži jen proto, že se s dotyčným náhodou vyspala.</p>
<p>Jenže existovaly i jiné důvody pro to, abych držel pusu. Dokud se budu tvářit, že nevím o Dianě a Grevem, nebude mě nikdo moct obvinit z toho, že jsem nebyl objektivní při hodnocení jeho kandidatury, nebudu tedy muset přenechat sepsání návrhu Ferdinandovi a v klidu a pokoji si vychutnám svoji malou, sentimentální pomstu. Pak je tady samozřejmě to, jak bych měl vysvětlit, na základě čeho jsem pojal podezření. Přece jen je vyloučeno, abych Dianě prozradil, že jsem zloděj, který se pravidelně vloupává do cizích bytů.</p>
<p>Otočil jsem se v posteli a naslouchal jejím podpatkům, které sem ke mně vyťukávaly monotónní nepochopitelné Morseovy signály. Chtěl jsem spát. Chtěl jsem snít. Chtěl jsem pryč. A probudit se a zapomenout na všechno. Protože právě to byl samozřejmě nejdůležitější důvod, proč jsem jí nic neřekl. Dokud to nebude vysloveno, bude existovat možnost, že na to dokážeme zapomenout. Že dokážeme usnout a snít tak, že až se probudíme, bude to pryč, stane se to něčím abstraktním, výjevem z něčeho, co se odehrálo jen v našich hlavách, na stejné úrovni s proradnými myšlenkami a fantaziemi, které představují každodenní nevěru ve všech milostných vztazích – dokonce i v těch maximálně funkčních.</p>
<p>Napadlo mě, že jestli teď mluví do mobilu, musela si stoprocentně obstarat nový. A pohled na ten nový telefon tedy bude konkrétním, každodenním a nezvratným důkazem, že to, co se stalo, nebyl jen sen.</p>
<p>Když konečně přišla do ložnice a začala se svlékat, předstíral jsem spánek. V bledém proužku měsíčního světla, které sem pronikalo záclonami, jsem však stihl zahlédnout, jak vypíná mobil, než ho zastrčila do kapsy u kalhot. A byl to tentýž telefon. Černý Prada. Takže to možná byl jen sen. Cítil jsem, jak mě přemáhá spánek a stahuje mě dolů. Nebo si možná koupila stejný. Tah dolů ustal. Nebo možná našel její telefon a znovu se sešli. Vystoupal jsem vzhůru, prorazil hladinu a věděl jsem, že už dneska v noci neusnu.</p>
<p>Kolem půlnoci jsem byl stále bdělý. Zdálo se mi, že otevřeným oknem slyším dole v garáži tiché zvuky, což mohl být Ove, který si přišel vyzvednout Rubense. Ačkoli jsem se snažil, nebyl jsem však schopen zaslechnout, že by zase odešel. Možná jsem přece jen nakonec usnul. Zdálo se mi o světě pod mořem. Šťastní usměvaví lidé, němé ženy a děti s mluvícími bublinami, které jim s rachotem stoupaly od úst. Nic, co by poukazovalo na noční můru čekající na mě na druhém konci spánku.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 11</strong> <strong>–</strong> <strong>Curacit</strong></p><empty-line /><p>Vstal jsem v osm a o samotě se nasnídal. Na to, že spala spánkem vinných, strávila Diana pozoruhodně klidnou noc. Já sám jsem dokázal zavřít oči jen na několik hodin. Ve tři čtvrtě na devět jsem sešel do garáže a odemkl si. Z otevřeného okna v sousedství jsem rozpoznal kapelu Turboneger, ne podle hudby, nýbrž podle anglické výslovnosti. Stropní světlo se automaticky rozsvítilo a ozářilo mé Volvo S80, které zde majestátně, ale podřízeně čekalo na svého pána. Uchopil jsem kliku dvířek a vtom jsem sebou trhl. Na předním sedadle někdo sedí! Poté, co pominul první úlek, jsem si všiml, že je to podlouhlý pádlovitý obličej Oveho Kjikeruda. Noční práce v posledních dnech ho očividně vyčerpala, protože tam seděl se zavřenýma očima a s polootevřenými ústy. A spal evidentně tvrdě, neboť když jsem dveře otevřel, stále nereagoval.</p>
<p>Nasadil jsem hlas z tříměsíčního kurzu pro četaře, který jsem absolvoval proti vůli svého otce: „Dobré ráno, Kjikerude!“</p>
<p>Nepohnul ani brvou. Nadechl jsem se, abych zařval budíček, když jsem si všiml, že potah stropu je otevřený a že odsud vyčnívá růžek Rubensova obrazu. Roztřásl mě náhlý chlad, jako když lehounký jarní mráček propluje kolem slunce. A místo abych vydal další zvuk, popadl jsem ho za rameno a zatřásl s ním. Stále žádná reakce.</p>
<p>Zatřásl jsem silněji. Hlava mu bezmocně tančila na ramenou sem a tam.</p>
<p>Přiložil jsem mu ukazovák a palec na krk v místě, kde jsem se domníval, že probíhá hlavní tepna, jenže bylo naprosto nemožné zjistit, jestli pulz, který cítím, je jeho, nebo jestli pochází z mého vlastního, náhle divoce bušícího srdce. Kjikerud byl každopádně studený. Příliš studený, nebo snad ne? Třesoucími se prsty jsem mu povytáhl oční víčka. A to rozhodlo. Neživě na mě zazíraly černé zorničky. Bezděky jsem ucouvl.</p>
<p>Vždycky jsem si o sobě myslel, že dokážu v kritických situacích uvažovat jasně, že nepanikařím. Klidně to mohlo být proto, že v mém životě vlastně nenastaly žádné situace, které by byly kritické natolik, abych musel panikařit. Kromě onoho okamžiku, kdy Diana otěhotněla, samozřejmě, tehdy jsem dokázal zpanikařit parádně. Možná jsem tedy přece jenom panikář. V každém případě mě teď napadaly naprosto iracionální myšlenky. Jako že auto potřebuje umýt. Že košili – s našitou značkou Dior – si Ove Kjikerud patrně koupil během jedné ze svých dovolených v Thajsku. A že punkrocková kapela Turboneger vlastně je to, co si mnozí myslí, že není, totiž prima kapela. Ale bylo mi jasné, k čemu se schyluje, že začínám ztrácet půdu pod nohama. Pevně jsem semkl víčka a zaplašil všechny myšlenky. Pak jsem oči opět otevřel a musím přiznat, že se mi do duše stihla vplížit kapička naděje. Ale ne, realita byla stejná, mrtvola Oveho Kjikeruda tam stále seděla.</p>
<p>První rozhodnutí bylo jednoduché: Ove Kjikerud musí pryč. Jestli ho tu někdo najde, všechno se provalí. Odstrčil jsem Oveho rezolutně od volantu, přitiskl se k jeho zádům, popadl ho za hrudník a vytáhl ho ven. Byl těžký a ruce se mu zvedly nahoru, jako by se snažil vykroutit se mi ze sevření. Povytáhl jsem ho a uchopil ho znovu, ale stalo se totéž. Jeho ruce mi máchaly po obličeji a jeden prst se mi zachytil v koutku úst. Ucítil jsem, jak mi okousaný nehet škrábl jazyk, a zuřivě jsem si odplivl, ale hořká chuť nikotinu tam lpěla dál. Položil jsem Oveho na podlahu garáže, otevřel jsem kufr auta, jenže když jsem ho tam chtěl vytáhnout, povedlo se mi z něj jen svléknout bundu a padělanou košili, on sám dál seděl na betonu. Zaklel jsem, popadl ho jednou rukou za pásek kalhot, trhl jsem a poslal ho po hlavě do kufru o objemu čtyři sta osmdesát litrů. Jeho hlava dopadla s tupým zaduněním na dno. Přibouchl jsem víko kufru a oprášil si ruce, jako se to většinou dělá po dobře odvedené manuální práci.</p>
<p>Pak jsem se vrátil k místu řidiče. Na potahu sedadla, který tvořila podložka z kuliček toho typu, jaký používají taxikáři všude na světě, nebyly patrné žádné stopy krve. Na co krucinál Ove zemřel? Srdeční selhání? Mozková mrtvice? Předávkování? Nebo něco jiného? Došel jsem k závěru, že amatérské stanovování diagnózy je teď marněním času, nasedl jsem a s podivem ucítil, že dřevěné kuličky potahu mají ještě stále tělesnou teplotu. Kuličková podložka byla jedinou cennou věcí, kterou jsem zdědil po otci; používal ji kvůli hemoroidům, a já proto, abych tomu svinstvu předešel pro případ, že bych k tomu měl dědičné dispozice. Náhlá bolest v jedné půlce způsobila, že jsem sebou trhl a praštil se kolenem o volant. Vysoukal jsem se z auta. Bolest už zmizela, ale nepochybně to bylo píchnutí. Naklonil jsem se nad sedadlo a zíral na něj, v tlumeném interiérovém osvětlení jsem však neviděl nic zvláštního. Mohla to být polomrtvá vosa, která se mezitím odplížila pryč? Ne tak pozdě na podzim. Mezi řadami kuliček se cosi zablesklo. Sklonil jsem se níž. Trčel tam tenoučký, téměř neviditelný kovový hrot. Stává se, že mozek vyvozuje závěry příliš rychle na to, aby s ním vědomí dokázalo držet krok. To je jediné vysvětlení onoho vágního tušení, které mi rozbušilo srdce ještě předtím, než jsem podložku zvedl a všiml si té věcičky.</p>
<p>Opravdu měla velikost kuličky hroznového vína. A byla gumová, přesně jak to Greve popisoval. Ne úplně kulatá: dno bylo ploché, očividně proto, aby hrot jehly na vrcholu trčel vždy naprosto rovně. Přidržel jsem si gumový balonek u ucha a zatřásl s ním, ale nezaslechl jsem nic. Naštěstí pro mě byl veškerý obsah očividně vytlačen do Oveho Kjikeruda, když se na balonek posadil. Podrbal jsem si zadnici a prohmatal ji. Bylo mi trochu nevolno, jenže komu by nebylo poté, co právě tahal mrtvolu svého kumpána a byl píchnut do zadku zatracenou curacitovou jehlou, vražednou zbraní, jež byla se vší pravděpodobností určena mně? Cítil jsem, že se mi chce smát, strach na mě občas takhle působí. Zavřel jsem oči a nadechl se. Zhluboka. Soustředil jsem se. Smích zmizel, dostavila se rozvaha. Krucinál, to je k neuvěření. Nebo ne? Nedalo se snad očekávat, že psychopatický násilník jako Clas Greve bude přesně takhle chtít odstranit manžela z cesty? Kopl jsem vší silou do pneumatiky. Jednou, podruhé. Na špičce mých bot značky John Lobb se objevila šedá skvrna.</p>
<p>Ale jak získal Greve přístup k autu? Jak sakra…</p>
<p>Dveře garáže se otevřely a dovnitř vpochodovala odpověď.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 12</strong> <strong>–</strong> <strong>Nataša</strong></p><empty-line /><p>Diana na mě zírala od garážových dveří. Očividně se oblékla ve spěchu a vlasy jí trčely na všechny strany. Sotva slyšitelně šeptla:</p>
<p>„Co se stalo, zlato?“</p>
<p>Zíral jsem na ni se stejnou otázkou běžící mi zuřivě hlavou. A cítil jsem, jak se moje už zlomené srdce láme na ještě menší kousky vlivem odpovědí, jichž se mi dostane.</p>
<p>Diana. Moje Diana. Nemohl to být nikdo jiný. To ona umístila jed pod podložku. Ona a Greve se na tom dohodli.</p>
<p>„Chtěl jsem nasednout a přitom jsem zahlédl, jak ze sedadla trčí tahle jehla,“ odpověděl jsem a natáhl k ní ruku s gumovým balonkem.</p>
<p>Došla ke mně a opatrně si vzala vražednou zbraň. Nápadně opatrně.</p>
<p>„Tys <emphasis>uvid</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>l</emphasis> tuhle jehlu?“ nedokázala skrýt skepsi v hlase.</p>
<p>„Mám ostrý zrak,“ odvětil jsem a myslím, že si nepovšimla toho hořkého dvojsmyslu nebo se jím nezabývala.</p>
<p>„Ještě štěstí, že sis na ni nesedl,“ okomentovala to a zkoumala tu věcičku. „Co to vlastně je?“</p>
<p>Jasně že je profesionálka.</p>
<p>„Nevím,“ řekl jsem. „Co ty tady?“</p>
<p>Podívala se na mě, ústa se jí otevřela a na okamžik na mě zíralo prázdné nic.</p>
<p>„Já…“</p>
<p>„Ano, zlato?“</p>
<p>„Ležela jsem v posteli a slyšela jsem, že jdeš do garáže, ale pak žádné startující ani odjíždějící auto. Samozřejmě mě napadlo, jestli se něco nestalo. A měla jsem do jisté míry pravdu.“</p>
<p>„Stalo nestalo, je to jenom jehlička, zlato.“</p>
<p>„Takovéhle jehličky můžou být nebezpečné, lásko!“</p>
<p>„Vážně?“</p>
<p>„Copak to nevíš? HIV, žloutenka, nejrůznější viry a infekce.“</p>
<p>Popošla o krok blíž, rozpoznal jsem ty pohyby, způsob, jímž jí změkl pohled, špulící se rty – chystala se mě obejmout. Ale k objetí nedošlo, něco ji zarazilo, možná něco v mém pohledu.</p>
<p>„No jo,“ prohlásila, podívala se na gumový balonek a odložila ho na ponk, který jsem nikdy nepoužíval. Pak rychle popošla ještě o krok blíž, položila mi ruce kolem ramen, trochu se shrbila, aby vyrovnala výškový rozdíl, přitiskla mi bradu na krk a projela mi levou rukou vlasy.</p>
<p>„Trochu se o tebe bojím, víš, poklade?“</p>
<p>Jako by mě objímal někdo cizí. Všechno teď na ní bylo jiné, dokonce i vůně. Nebo to byla jeho vůně? Bylo to odporné. Její ruka se pohybovala sem a tam a prováděla masážní pohyb, jako by mě šamponovala, jako by její nadšení pro mé vlasy právě v tuhle chvíli dosáhlo nových výšin. Měl jsem chuť ji uhodit, uhodit ji dlaní. Dlaní, abych ucítil ten kontakt, plesknutí kůže o kůži, vnímal bolest a šok.</p>
<p>Místo toho jsem zavřel oči a dovolil jí to, dovolil jsem jí, aby mě masírovala, obměkčovala mě, těšila mě. Patrně jsem velice nemocný muž.</p>
<p>„Musím do práce,“ prohlásil jsem, když to vypadalo, že nepřestane. „Musím mít návrh hotový do dvanácti.“</p>
<p>Jenže ona mě nechtěla pustit, nakonec jsem se jí musel z objetí vymanit. Zahlédl jsem, jak se jí v koutku oka něco zalesklo.</p>
<p>„Co se děje?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Nechtěla však odpovědět, jen zavrtěla hlavou.</p>
<p>„Diano…“</p>
<p>„Přeju ti hezký den,“ zašeptala lehce se chvějícím hlasem. „Miluju tě.“</p>
<p>Pak zmizela.</p>
<p>Chtěl jsem běžet za ní, ale zůstal jsem stát. Jaký smysl má utěšovat svoji vlastní vražedkyni? Jaký smysl má cokoli? Nasedl jsem tedy do auta, s dlouhým zasyčením jsem vydechl a podíval se na sebe do zpětného zrcátka.</p>
<p>„Přežít, Rogere,“ zašeptal jsem. „Sebrat se a přežít.“</p>
<p>Pak jsem zasunul Rubense zpátky pod potah stropu, potah jsem zavřel, nastartoval jsem auto, uslyšel, jak se za mnou vrata garáže zvedají, vycouval jsem a sjížděl pomalu zatáčkami do města.</p>
<p>Oveho automobil stál zaparkovaný u chodníku o čtyři sta metrů níže. Fajn, tady může stát celé týdny, aniž si ho někdo všimne, dokud nenapadne sníh a nepřijedou pluhy. Víc mě znepokojovalo to, že mám ve svém autě mrtvolu, které se musím zbavit. Promýšlel jsem si tu problémovou situaci. Paradoxně se teď může plně uplatnit moje opatrnost při styku s Ovem Kjikerudem. Jakmile mrtvolu někam hodím, nikdo mě s ním nebude spojovat. Jenže kam s ní?</p>
<p>První řešení, které mě napadlo, byla spalovna odpadu v Grønmo. Nejdřív bych musel najít něco, do čeho bych mrtvolu zabalil, pak bych autem dojel až ke spalovně, otevřel bych kufr, skulil mrtvolu po rampě a odtud rovnou do praskajícího moře plamenů. Nevýhodou bylo, že bych riskoval, že kolem mě budou stát popelářské vozy, nehledě na zaměstnance hlídající spalovnu. Co kdybych ji spálil sám na nějakém odlehlém místě? Lidská těla hoří patrně dost špatně, četl jsem, že v Indii počítají na spálení mrtvoly v průměru deset hodin. Co kdybych se vrátil do garáže, až Diana odjede do galerie, a konečně použil ponk a přímočarou pilku, kterou mi bez viditelné ironie věnoval tchán jako vánoční dárek? Rozřezal bych mrtvolu na vhodné kusy, zabalil je do plastu společně s jedním nebo se dvěma kameny a pak balíčky rozházel do některých ze stovek lesních jezírek v okolí Osla?</p>
<p>Několikrát jsem se udeřil pěstí tvrdě do čela. Krucinál, o čem to tu přemýšlím? Rozřezat, proč? Za prvé: copak jsem neviděl dost dílů <emphasis>Kriminálky Las Vegas</emphasis> na to, abych věděl, že budu odhalen? Kapka krve sem, stopa po zubech pily poukazující na tchánovu přímočarou pilku tam, a už v tom budu až po uši. Za druhé: proč bych se měl namáhat a mrtvolu ukrývat? Proč prostě nenajdu nějaký opuštěný most nad vodou a nepřehodím Oveho pozemské ostatky přes zábradlí? Mrtvola možná vyplave a bude nalezena, ale co? Neexistuje nic, co by mě mohlo spojovat s vraždou, neznám žádného Oveho Kjikeruda, a dokonce ani neumím hláskovat slovo curacit.</p>
<p>Volba padla na Maridalské jezírko. Je od města vzdálené jen deset minut jízdy, vody a přítoků má dost a dopoledne uprostřed týdne bude dostatečně liduprázdné. Zavolal jsem Idě-Odě a informoval ji, že dneska přijdu později.</p>
<p>Jel jsem půl hodiny a minul několik milionů kubíků lesa a dva z těch vesnických zapadákovů ležících v šokující blízkosti norského hlavního města. A tam, na štěrkové lesní cestě, stál most, jaký jsem hledal. Zastavil jsem auto a pět minut jsem počkal. Nebylo vidět ani slyšet nic, nikde nikdo, jen sem tam se ozval chladný skřek jakéhosi ptáka. Havran? Každopádně něco černého. Stejně černého jako voda, která tiše a tajuplně spočívala jen metr pod nízkým dřevěným mostem. Perfektní.</p>
<p>Vystoupil jsem a otevřel kufr. Ole v něm ležel tak, jak jsem ho tam hodil, obličejem dolů, paže podél těla a s vytrčenými kyčlemi, takže mu zadek vyčuhoval vzhůru. Naposledy jsem se rozhlédl, abych se ujistil, že jsem sám. Pak jsem začal jednat. Rychle a efektivně.</p>
<p>Plácnutí, když mrtvola dopadla na vodní hladinu, bylo překvapivě tiché, jen takové šplouchnutí, jako by se jezero rozhodlo být v téhle temné záležitosti mým spřísežencem. Naklonil jsem se přes zábradlí a zíral do němé zavřené vody. Snažil jsem se vymyslet, co udělám teď. A mezitím jako by Ove Kjikerud začal stoupat směrem ke mně; bledě zelený obličej s doširoka otevřenýma očima, která chtěla na hladinu, duch s bahnem v ústech a řasami ve vlasech. Stihl jsem si pomyslet, že potřebuju whisky, abych si trochu zklidnil nervy, když obličej proťal hladinu a dál stoupal vzhůru.</p>
<p>Zaječel jsem. A mrtvola zaječela – chrčivý zvuk, který, jak mi připadalo, vysával z okolního vzduchu kyslík.</p>
<p>Pak to zase zmizelo, pohltila to černá voda.</p>
<p>Zíral jsem do tmy. Stalo se to? Krucinál, jasně že se to stalo, ozvěna se stále ještě nese nad vrcholky stromů.</p>
<p>Přehoupl jsem se přes zábradlí. Zadržel jsem dech, čekal jsem, až mi tělo obemkne ledová voda. Od paty k hlavě se mi šířil náraz. A všiml jsem si, že stojím na pevné půdě a vodu mám mírně nad pas. Tedy nestál jsem úplně na pevné půdě, cosi pod jednou mojí nohou se pohybovalo. Sáhl jsem do bahnité vody, popadl jsem něco, o čem jsem si nejdřív myslel, že to jsou řasy, než jsem ucítil hlavu, a přitáhl jsem to k sobě. Znovu se objevil Oveho obličej, mrkáním se snažil setřást z řas vodu, a bylo to tu zas – to hluboké chrčení muže, který lapá po dechu jako o život.</p>
<p>To bylo příliš. Na okamžik jsem pocítil chuť ho prostě znovu pustit a zmizet odsud.</p>
<p>Jenže to jsem přece nemohl, nebo snad ano?</p>
<p>V každém případě jsem se ho jal táhnout ke břehu u konce mostu. Oveho vědomí si dalo opět pauzu a já jsem musel bojovat, abych mu udržel hlavu nad hladinou. Několikrát jsem málem ztratil rovnováhu na měkkém mazlavém dně, které se pod mými nyní zničenými botami John Lobb houpalo. Po několika minutách se mi však podařilo vysoukat nás oba na břeh a pak do auta.</p>
<p>Položil jsem hlavu na volant a vydechl.</p>
<p>Ten zatracený pták opovržlivě zavřískal, když se pneumatiky přimáčkly k dřevěnému mostu a my jsme zamířili pryč.</p><empty-line /><p>Jak už jsem se zmínil, nikdy jsem nebyl u Oveho doma, ale znal jsem jeho adresu. Otevřel jsem přihrádku na rukavice, vytáhl odsud černou gépéesku a zadal do ní jméno ulice a číslo, přitom jsem se sotva vyhnul protijedoucímu autu. Gépéeska počítala, rozvažovala a minimalizovala dojezdovou vzdálenost. Analyticky a bez citové účasti. Dokonce i klidný, rozvážný ženský hlas, který mě začal navádět, se zdál být okolnostmi zcela nedotčen. Řekl jsem si, že musím být sám také takový. Jednat korektně, jako stroj, nedělat hloupé chyby.</p>
<p>O půl hodiny později jsem dojel na správnou adresu. Byla to úzká tichá ulička. Oveho mrňavý starý domek stál úplně na konci u zelené stěny temného smrkového lesa. Zaparkoval jsem auto před schodištěm, přejel dům pohledem a opět konstatoval, že ošklivá architektura není moderní vynález.</p>
<p>Ove seděl na sedadle vedle mě, i on hnusný jako vodník, bledý a tak promočený, že mu bublalo v šatech, když jsem mu po kapsách hledal a nakonec našel svazek klíčů.</p>
<p>Zatřásl jsem s ním, a vpravil tak do něj trochu života. Zíral na mě zastřeným pohledem.</p>
<p>„Můžeš chodit?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Zíral na mě dál, jako bych byl cizí osoba. Jeho čelist byla vysunutá ještě víc vpřed než obvykle a způsobovala, že se podobal kříženci mezi kamennými sochami na Velikonočních ostrovech a Brucem Springsteenem.</p>
<p>Obešel jsem auto, vytáhl ho ven a podpíral ho cestou ke dveřím. Odemkl jsem hned napoprvé, pomyslel jsem si, že štěstí se snad konečně obrací, a vtáhl ho dovnitř.</p>
<p>Mířil jsem dál do domu, a vtom mě to napadlo. Alarm. Rozhodně jsem nestál o to, aby se sem teď přiřítili strážní z Tripolisu, ani o živý videopřenos sebe samého a polomrtvého Oveho Kjikeruda.</p>
<p>„Jaké je heslo?“ zařval jsem Ovemu do ucha.</p>
<p>Trhl sebou a málem mi vyklouzl.</p>
<p>„Ove! Heslo!“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Musím deaktivovat alarm, než se spustí!“</p>
<p>„Nataša…,“ zamumlal se zavřenýma očima.</p>
<p>„Ove! Seber se!“</p>
<p>„Nataša…“</p>
<p>„Heslo!“ Praštil jsem ho a on najednou vytřeštil oči:</p>
<p>„Vždyť to říkám, ty pičo. Nataša!“</p>
<p>Pustil jsem ho, slyšel jsem, jak dopadl na podlahu, a řítil jsem se do chodby. Našel jsem skříňku alarmu ukrytou za dveřmi, postupně jsem se naučil, kam je montéři z Tripolisu obvykle umisťují. Blikalo tam červené světýlko a signalizovalo, že se odpočítává čas do spuštění alarmu. Naťukal jsem jméno té ruské kurvy. Až když jsem se chystal zadat poslední „a“, napadlo mě, že je Ove dyslektik. Čert ví, jak hláskuje její jméno! Ale mých patnáct vteřin už téměř vypršelo, bylo pozdě se ho ptát. Zmáčkl jsem „a“ a zavřel oči, obrnil jsem se proti tomu zvuku. Čekal jsem. Neozvalo se nic. Otevřel jsem oči. Červené světýlko přestalo blikat. Vydechl jsem a radši jsem nemyslel na to, kolik vteřin jsem měl k dobru.</p>
<p>Když jsem došel zpátky, byl Ove pryč. Sledoval jsem mokré stopy do obýváku. Ten sloužil očividně jak k bydlení, tak k práci, k jídlu i ke spaní. V každém případě stála pod oknem na jednom konci dvojpostel, na protější stěně byla namontovaná plazmová obrazovka a uprostřed se nacházel konferenční stolek se zbytky pizzy v kartonové krabici. Na delší stěně byl přišroubovaný stojan s brokovnicí s upilovanou hlavní, kterou Ove očividně právě upravoval. Ove se vyškrabal do postele a tam sténal. Předpokládal jsem, že bolestí. Nevím ani ň o tom, co udělá curacit s lidským tělem, ale je mi jasné, že nic dobrého to nebude.</p>
<p>„Jak ti je?“ zeptal jsem se a přistoupil blíž. Zakopl jsem o něco, co se odkutálelo po ošlapaných parketách, podíval jsem se a viděl, že podlaha kolem postele je posetá prázdnými nábojnicemi.</p>
<p>„Umírám,“ zasténal. „Co se stalo?“</p>
<p>„Sedl sis na injekci s curacitem na sedadle.“</p>
<p>„CURACIT!“ Zvedl hlavu a zíral na mě. „Myslíš ten jed curacit? Jako že mám ten zatracenej curacit v těle?“</p>
<p>„Ano. Ale očividně ne dost.“</p>
<p>„Ne dost?“</p>
<p>„Na to, aby tě to zabilo. Musel ho špatně nadávkovat.“</p>
<p>„Kdo?“</p>
<p>„Clas Greve.“</p>
<p>Oveho hlava dopadla zpět na polštář. „Doprdele! Neříkej, žes to zkurvil! Prozradils nás, Rogere?“</p>
<p>„Vůbec ne,“ odpověděl jsem a přitáhl jsem si k nohám postele židli. „Ta injekce na sedadle byla kvůli… něčemu jinému.“</p>
<p>„Něčemu jinému než kvůli tomu, že jsme toho chlápka okradli? Co by to jako sakra mělo bejt?“</p>
<p>„Radši bych o tom nemluvil. Ale každopádně šel po mně.“</p>
<p>Ove zavyl. „Curacit! Musim do špitálu, Rogere, umírám! Proč jsi mě krucinál dovez sem? Zavolej hned 113!“ Pokývl k něčemu na nočním stolku, o čem jsem si nejprve myslel, že to je plastová soška představující dvě nahé ženy v takzvané poloze 69, ale co byl, jak jsem teď pochopil, telefon.</p>
<p>Polkl jsem. „Nemůžeš jet do nemocnice, Ove.“</p>
<p>„Nemůžu? Musim! Neslyšíš, že umírám, ty pitomče? Vypouštím duši! Chcípám!“</p>
<p>„Poslouchej mě. Jakmile zjistí, že v sobě máš curacit, okamžitě zavolají policii. Curacit nedostaneš na recept, mluvíme o nejvražednějším jedu na světě, na stejné úrovni jako cyankáli a antrax. Skončíš rovnou u výslechu na KRIPOSu.“</p>
<p>„A co má bejt? Budu držet hubu.“</p>
<p>„A jak to asi vysvětlíš?“</p>
<p>„Něco si vymyslím.“</p>
<p>Zavrtěl jsem hlavou. „Nemáš šanci, Ove. Ne pokud si tě vezmou pořádně do parády.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Zhroutíš se. Musíš zůstat tady, chápeš? Vždyť už je ti líp.“</p>
<p>„Co ty o tom ksakru víš? Seš snad doktor? Ne, seš zatracenej lovec hlav a mně zrovna hořej plíce. Mám díru ve slinivce a za hodinu mi kleknou ledviny. Musim kurva do špitálu TEĎ HNED!“</p>
<p>Zpola se v posteli napřímil, ale já jsem vyskočil a přimáčkl ho zpátky.</p>
<p>„Poslouchej, najdu v lednici mlíko. Mlíko neutralizuje jedy. V nemocnici by s tebou neudělali nic jiného.“</p>
<p>„Jenom by do mě nalili mlíko?“</p>
<p>Snažil se znovu vstát, ale já jsem ho tvrdě přimáčkl zpět, a najednou jako by ho dech opustil. Zorničky se mu protočily, ústa se mu zpola otevřela a hlava klesla na polštář. Sklonil jsem se k jeho obličeji a konstatoval, že na mě vyfukuje páchnoucí tabákový dech. Tak jsem začal procházet byt, abych našel něco, co by mu snad mohlo pomoct proti bolestem.</p>
<p>Našel jsem kulový. Doslova a do písmene. Lékárnička, předpisově ozdobená červeným křížem, byla plná krabiček deklarujících, že obsahují patrony s kulkami ráže devět milimetrů. V zásuvkách v kuchyni byly další krabičky s municí, některé z nich označené „slepé“, tedy s tím, čemu jsme v četařském kurzu říkali „šidítka“; cvičné patrony. Těmihle musí Ove střílet na televizní programy, které se mu nelíbí. Blázen. Otevřel jsem ledničku a tam – na stejné polici jako krabice nízkotučného mléka – ležela stříbřitě lesklá pistole. Vytáhl jsem ji ven. Rukojeť měla ledovou. Do oceli byla vyrytá značka – Glock 17. Potěžkal jsem pistoli v ruce. Očividně neměla kohoutek, zato měla v komoře náboj. Jinak řečeno pistoli stačilo jen popadnout a ihned vypálit, například pokud by člověka v kuchyni přepadla nenadálá, nežádoucí návštěva. Pohlédl jsem na bezpečnostní kameru ve stropě. Došlo mi, že Ove Kjikerud je mnohem paranoidnější, než jsem tušil – že tohle už je možná skutečná diagnóza.</p>
<p>Vzal jsem s sebou pistoli i krabici s mlékem. Když nic jiného, budu ho moct zbraní držet v šachu, jestliže bude opět nezvladatelný.</p>
<p>Zabočil jsem do obýváku a zjistil, že se v posteli posadil. Jeho omdlení bylo pouhé divadlo. V ruce držel plastovou zkroucenou lízající ženu.</p>
<p>„Musíte sem poslat sanitku,“ prohlašoval zřetelně a hlasitě do sluchátka a vzdorně na mě zíral. Očividně se mu zdálo, že si to může dovolit vzhledem k tomu, že v druhé ruce třímal zbraň, kterou jsem poznal, protože jsem ji viděl ve filmu. Napadlo mě „the hood“, zúčtování, černošská kriminalita. Zkrátka: Uzi. Samopal, který je tak malý a praktický, ošklivý a efektivně smrtonosný, že to není ani vtipné. A ten mířil na mě.</p>
<p>„Ne!“ zařval jsem. „Nedělej to, Ove! Jen zavolají poli…“</p>
<p>Vypálil.</p>
<p>Znělo to jako popcorn v mikrovlnce. To jsem si stihl pomyslet, stihl jsem si pomyslet, že při téhle hudbě umřu. Ucítil jsem něco kolem žaludku a podíval jsem se na sebe. Viděl jsem proud krve tryskající mi z boku a dopadající na krabici mléka, kterou jsem držel v ruce. Bílá krev? Došlo mi, že je to obráceně, to v krabici mléka je díra. Automaticky a s jistou rezignací jsem pozvedl pistoli, mírně udivený tím, že ještě stále můžu, a stiskl jsem spoušť. Ten zvuk rozpoutal můj vztek. Rána byla rozhodně silnější než u toho proklatého uzi. A v tu chvíli izraelský homoušský samopal také náhle ztichl. Sklonil jsem pistoli včas, abych zahlédl, jak na mě Ove zírá s vráskou na čele. A tam, přímo nad vráskou, zela pěkná černá dírka. Nato mu hlava padla nehlučně vzad a s tupým zaduněním klesla na polštář. Vztek mě jako mávnutím kouzelného proutku opustil, zběsile jsem mrkal, jako by mi na sítnici běžel televizní obraz. Něco mi říkalo, že víc comebacků už Oveho Kjikeruda nečeká.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 13</strong> <strong>–</strong> <strong>Metan</strong></p><empty-line /><p>Řítil jsem se po E6 s nohou na plynu, déšť mi ťukal na čelní sklo a stěrače Oveho Mercedesu 280 SE se zuřivě míhaly sem a tam. Bylo čtvrt na dvě, vstal jsem teprve před pěti hodinami a už jsem stihl vyváznout se zdravou kůží z pokusu o vraždu provedeného mou ženou, hodit mrtvolu svého parťáka do jezera a tutéž mrtvolu, náhle naprosto živého komplice, zachránit jen proto, abych zjistil, že mě chce zastřelit. Načež jsem se šťastnou ránou z pistole postaral o to, aby se on opět stal mrtvolou a já vrahem. A teď jsem v polovině cesty do Elverumu.</p>
<p>Proud deště se odrážel od asfaltu jako našlehané mléko a já jsem se automaticky naklonil nad volant, abych nepřehlédl ceduli označující sjezd z dálnice. Protože místo, kam jsem mířil, nemělo žádnou adresu, kterou bych mohl zadat do gépéesky.</p>
<p>Jediné, co jsem udělal, než jsem odjel z Oveho domu, bylo, že jsem si oblékl suché šaty, které jsem našel ve skříni, popadl klíčky od jeho auta a vytáhl mu z peněženky pár bankovek a kreditní kartu. Nechal jsem ho ležet v posteli tak, jak byl. Jestli se alarm spustí, je postel stejně jediné místo v domě, které nezachycuje žádná kamera. Vzal jsem s sebou také glock, protože se mi zdálo rozumné nenechávat vražednou zbraň na místě činu. A svazek klíčů s klíčem od domu i od místa našich stálých schůzek, chaty za Elverumem. Bylo to místo pro rozjímání, plánování a vize. A také místo, kde mě nikdo nebude hledat, protože nikdo neví, že vím o jeho existenci. Navíc to je jediné místo, kam můžu jet, pokud do té záležitosti nechci zatáhnout Lottu. A ta záležitost, co to ksakru je za záležitost? Jo, tou záležitostí je fakt, že mě momentálně honí jeden bláznivý Holanďan, jehož profesí je právě lovit lidi. A pak i policie, jestliže budou jen o trochu chytřejší, než předpokládám. Mám-li mít šanci, musím jim to ztížit. Například musím změnit auto, protože jen máloco identifikuje člověka jednoznačněji než sedmiciferná poznávací značka. Poté, co jsem zaslechl pípnutí alarmu, který se automaticky aktivoval, když jsem zamkl Oveho dům, jsem se rozjel směrem ke svému domu. Bylo mi jasné, že Greve tam na mě může čekat, takže jsem zaparkoval o kus dál v postranní ulici. Nechal jsem svoje mokré oblečení v kufru, vytáhl jsem Rubense ze stropu a vložil ho do desek, zamkl auto a zamířil pryč. Našel jsem Oveho vůz tam, kde jsem ho ráno viděl, položil jsem desky na sedadlo vedle sebe a namířil si to k Elverumu.</p>
<p>Tady je ten výjezd. Objevil se najednou a já jsem se musel soustředit, abych brzdil opatrně. Špatná viditelnost, aquaplanning, snadno by mě mohl někdo nabourat zezadu a já teď rozhodně nestojím ani o poldy, ani o poranění krční páteře.</p>
<p>Najednou jsem byl na venkově. Chuchvalce mlhy visely nad statky a vlnícími se poli po obou stranách silnice, která se postupně zužovala a stále více se vinula. Jel jsem v proudu vody odstřikujícím od pneumatik traileru s nápisem Kuchyně Sigdal, a bylo pro mě téměř vysvobozením, když se objevila další odbočka a já jsem měl cestu najednou sám pro sebe. Díry v asfaltu se zvětšovaly a byly stále četnější a statky se zmenšovaly a ubývalo jich. Třetí odbočka. Štěrková cesta. Čtvrtá odbočka. Zatracená pustina. Deštěm ztěžklé, nízko visící větve mi škrábaly o auto jako prsty slepce identifikující cizince. Po dvaceti minutách jízdy šnečí rychlostí jsem zastavil. Stejně dlouhou dobu jsem už neviděl žádný dům.</p>
<p>Přetáhl jsem si kapuci Oveho mikiny přes hlavu a vyběhl jsem do deště, oběhl jsem stodolu s přístavkem, který se divně nakláněl. Podle Oveho za to mohla skutečnost, že Sindre Aa, zahořklý osamělý vlk, který tu bydlí, byl tak lakomý, že přístavku neudělal žádné základy, takže ten klesal v průběhu let centimetr po centimetru do hlíny. Sám jsem s tím zatraceným sedlákem nikdy nemluvil, to měl na starosti Ove, ale viděl jsem ho párkrát zdálky, takže jsem teď poznal jeho nahrbenou vyzáblou postavu stojící na schodech obytné části statku. Bozi vědí, jak mohl v tomhle počasí zaslechnout, že přijíždí auto. O nohy se mu otírala tlustá kočka.</p>
<p>„Dobrý večer!“ zavolal jsem včas, než jsem došel ke schodům.</p>
<p>Žádná odpověď.</p>
<p>„Dobrý večer, pane Aa!“ zopakoval jsem. Stále žádná odpověď.</p>
<p>Zastavil jsem se na dešti u paty schodiště a čekal jsem. Kočka ťapala po schodech ke mně. A to jsem si myslel, že kočky nesnášejí déšť. Měla mandlové oči stejně jako Diana a tiskla se ke mně, jako bych byl starý známý. Nebo možná jako bych byl naprostý cizinec. Sedlák sklonil pušku. Podle Oveho používal Aa zaměřovač na staré pušce proto, aby viděl, kdo k němu jde na návštěvu, neboť byl příliš lakomý na to, aby si koupil pořádný dalekohled. Ze stejného důvodu ovšem nechtěl nikdy také vyhazovat peníze za munici, čili je patrně zcela neškodný. Předpokládal jsem nicméně, že to divadlo s puškou má zamýšlený redukční účinek na počet návštěv. Aa si odplivl přes zábradlí.</p>
<p>„Kde je Kjikerud, Browne?“ Hlas mu skřípal jako nenamazané dveře a slovo „Kjikerud“ vyplivl tak, jako by to bylo zaklínadlo. Jak zjistil moje jméno, netuším, ale od Oveho to rozhodně nebylo.</p>
<p>„Přijede později,“ odpověděl jsem. „Můžu zaparkovat svoje auto do stodoly?“</p>
<p>Aa si znovu odplivl. „To nebude zadarmíko. A neni to váš auťák, patří Kjikerudovi. Jak by sem asi přijel?“</p>
<p>Zhluboka jsem se nadechl. „Na lyžích. Kolik chcete?“</p>
<p>„Pět stovek za den.“</p>
<p>„Pět… stovek?“</p>
<p>Zazubil se. „Můžete parkovat zadarmo dole na cestě.“</p>
<p>Odpočítal jsem tři z Oveho dvoustovek a vyšel jsem po schodech, kde stál Aa s nataženou kostnatou rukou. Zastrčil peníze do boulící se peněženky a znovu si odplivl.</p>
<p>„Tu stovku mi můžete vrátit později,“ řekl jsem.</p>
<p>Neodpověděl, zašel dovnitř a jen za sebou práskl dveřmi.</p><empty-line /><p>Zacouval jsem autem do stodoly a ve tmě jsem mercedes málem napíchl na hroty ostrých ocelových zubů silážního nakladače. Naštěstí se nakladač, připevněný za Aaův modrý traktor Massey Ferguson, nacházel ve zvednuté poloze. Takže místo abych si provrtal zadní nárazník nebo propíchl pneumatiky, zajela spodní strana nakladače pod víko kufru, což mě včas varovalo, a deset ocelových kopí mi tedy neprošlo zadním sklem.</p>
<p>Zaparkoval jsem vedle traktoru, vytáhl jsem desky a běžel jsem k chatě. Naštěstí byl smrkový les tak hustý, že nepropouštěl mnoho deště, takže když jsem odemkl prostou srubovou chatu, měl jsem vlasy stále překvapivě suché. Chtěl jsem zapálit v krbu, ale pak jsem to zavrhl. Když už jsem se rozhodl ukrýt auto, nemá smysl vysílat kouřové signály a dávat najevo, že v chatě někdo je.</p>
<p>Teprve teď jsem ucítil, jaký mám hlad.</p>
<p>Svlékl jsem si Oveho džínovou bundu a přehodil ji přes židli v kuchyni, prohledal jsem skříňky a nakonec jsem našel osamělou masovou konzervu z doby, kdy jsme tu byli s Ovem naposledy. V přihrádkách nebyl ani příbor, ani otvírák na konzervy, ale mně se podařilo hlavní glocku vytlouct do kovového víčka díru. Posadil jsem se a prsty jsem do sebe dostával mastný slaný obsah.</p>
<p>Pak jsem zíral na déšť padající na les a dvorek mezi chatou a latrínou. Došel jsem do ložnice, zastrčil desky s Rubensem pod matraci, lehl si na spodní postel palandy a přemýšlel. Nestihl jsem toho vymyslet moc. Musel to způsobit všechen ten adrenalin, který jsem během dne vyprodukoval, protože najednou jsem otevřel oči a pochopil, že jsem spal. Podíval jsem se na hodinky. Čtyři odpoledne. Vytáhl jsem mobil a zjistil, že mám osm zmeškaných hovorů. Čtyři od Diany, jež patrně chtěla hrát ustaranou ženušku a s Grevem naslouchajícím jí přes rameno se vyptávat, kdeže to proboha jenom jsem. Tři od Ferdinanda, ten zřejmě čekal na návrh nebo na přesné instrukce, co mají dál podniknout v případu Pathfinder. A jeden, který jsem nepoznal hned, protože jsem číslo vymazal ze seznamu kontaktů. Ne však z paměti a ze srdce. Zatímco jsem se díval na to číslo, došlo mi, že mám – jakožto člověk, který během více než třiceti let na téhle planetě nashromáždil dost spolužáků, bývalých přítelkyň, kolegů a obchodních kontaktů do sítě zaplňující v outlooku dva megabyty – jedinou osobu, na niž se můžu spolehnout. Dívku, kterou přísně vzato znám jen tři týdny. No ano, kterou šukám tři týdny. Hnědookou dánskou dívku, co nosí naprosto příšerné oblečení, odpovídá jednoslovně a její jméno čítá pět písmen. Nevím, pro koho z nás dvou to je tragičtější zjištění.</p>
<p>Zavolal jsem na informace a požádal o jedno číslo do zahraničí. Většina recepcí v Norsku končí ve čtyři, nejspíš proto, že převážná část lidí odchází tou dobou domů, ze statistického hlediska za svým nemocným partnerem, v téhle zemi s nejkratší pracovní dobou na světě, velkorysým zdravotnickým rozpočtem a největší nemocností. Na recepci ve firmě HOTE telefon zvedli, jako by to byla nejpřirozenější věc na světě. Neznal jsem žádné jméno ani oddělení, ale riskl jsem to.</p>
<p>„<emphasis>Can you put me through to the new guy, dear?</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>New guy, Sir?</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>You know. Head of technical division.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Felsenbrink is hardly new, Sir.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>To me he is. So, is Felsenbrink in, dear?</emphasis>“</p>
<p>O čtyři vteřiny později jsem byl přepojen na Holanďana, který nejenže byl v práci, ale ještě zněl jeho hlas svěže a zdvořile, a to navzdory tomu, že bylo minutu po čtvrté.</p>
<p>„<emphasis>I'm Roger Brown from Alfa Recruiting.</emphasis>“ Pravda. „<emphasis>Mister Clas Greve has given us your name as a reference.</emphasis>“ Lež.</p>
<p>„<emphasis>Right</emphasis>,“ odpověděl muž a zdálo se, že není ani trošku překvapený. „<emphasis>Clas Greve is the best manager I've ever worked with.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>So you…,</emphasis>“ začal jsem.</p>
<p>„<emphasis>Yes, Sir, my most sincere recommendations. He is the perfect man for Pathfinder. Or any other company for that matter.</emphasis>“</p>
<p>Zaváhal jsem. Ale rozmyslel jsem si to. „<emphasis>Thank you, Mister Fenselbrink.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Felsenbrink. Any time.</emphasis>“</p>
<p>Zastrčil jsem telefon do kapsy u kalhot. Nevěděl jsem proč, ale něco mi říkalo, že jsem právě šlápl vedle.</p>
<p>Venku dál neúnavně lilo jako z konve; z nedostatku lepší činnosti jsem vytáhl Rubensův obraz a ve světle z kuchyňského okna jsem si ho prohlížel. Zuřivý výraz lovce Meleagra vrhajícího oštěp. A zjistil jsem, koho mi připomněl, když jsem to plátno uviděl poprvé: Clase Greveho. Něco mě napadlo. Souhra náhod, samozřejmě, ale Diana mi kdysi vyprávěla, že Diana bylo jméno římské bohyně lovu a také porodu, řecky se jí říkalo Artemis. A právě Artemis vyslala lovce Meleagra, nebo snad ne? Zívl jsem a sám jsem se zakomponovával do obrazu, než jsem zjistil, že se pletu. Že to je obráceně, že Artemis seslala tu bestii. Promnul jsem si oči; jsem ještě pořád unavený.</p>
<p>Najednou mi došlo, že se něco stalo, nějaká změna, ale že mě obraz tak pohltil, že jsem si toho nevšiml. Vyhlédl jsem z okna. Zvuk. Přestalo pršet.</p>
<p>Vložil jsem plátno zpátky do desek a rozhodl jsem se ho někde ukrýt. Musel jsem kvůli tomu i kvůli jiným záležitostem opustit chatu a rozhodně jsem nevěřil čmuchalovi Sindremu Aaovi.</p>
<p>Rozhlédl jsem se a pohled mi padl z okna na latrínu. Její strop tvořila volná prkna. Když jsem přecházel dvorek, cítil jsem, že jsem si měl obléct bundu. První mrazivá noc může nastat kdykoli.</p>
<p>Latrína byla budka jen s tím nejnutnějším: čtyři stěny se škvírami mezi prkny, které zajišťovaly přirozené větrání, dřevěná bednička s vyříznutým kruhovým otvorem zakrytým čtvercovým, hrubě otesaným víkem. Dal jsem stranou tři ruličky od toaletního papíru i bulvární časopis <emphasis>Se og Hør</emphasis> s fotografií hudebníka Runeho Rudberga se zorničkami o velikosti špendlíkové hlavičky a vyškrabal jsem se na bedničku. Natáhl jsem se k prknům položeným volně napříč přes nosné trámky a po milionté jsem si přál mít o pár centimetrů delší tělo. Ale nakonec se mi podařilo odsunout jedno prkno, zastrčit pod ně desky a prkno přitáhnout zpátky na místo. A jak jsem se tam na záchodě natahoval, strnul jsem a zůstal zírat ven škvírou mezi prkny.</p>
<p>Venku teď panovalo naprosté ticho, ozývalo se jen občasné kapání ze stromů ztěžklých deštěm. Přesto jsem neslyšel ani hlásku, žádné zapraskání větve, žádné čvachtavé kroky na rozbahněné cestičce. Ani zakňučení psa stojícího vedle svého pána na kraji lesa. Kdybych seděl v chatě, neviděl bych je, stáli vzhledem k oknům v mrtvém úhlu. Čokl vypadal jako hora svalů, čelistí a zubů zabalená do karoserie boxera, jen menší a mnohem kompaktnější. Dovolte mi, abych to zopakoval: nesnáším čokly. Clas Greve byl oblečený do maskáčového ponča a zelené vojenské čepice. V rukou neměl zbraň, ale co měl pod pončem, jsem mohl jen odhadovat. Najednou mě napadlo, že tohle je pro Greveho ideální místo. Pustina, žádní svědci, ukrýt mrtvolu bude naprostá hračka.</p>
<p>Najednou se pes a pán pohnuli, synchronně jako neslyšitelné komando.</p>
<p>Srdce mi bušilo strachy, přesto jsem dál fascinovaně zíral na to, jak rychle a naprosto neslyšně se přemístili z kraje lesa ke zdi chaty a podél ní a pak – bez zaváhání – do dveří, které nechali dokořán otevřené.</p>
<p>Věděl jsem, že mi zbývá jen pár vteřin, než Greve zjistí, že je chata prázdná. Než objeví bundu přehozenou přes opěradlo židle, prozrazující, že jsem nablízku. A… krucinál… uvidí glock ležící na kuchyňské lince vedle prázdné konzervy. Mozek mi pracoval na plné obrátky a dokázal dojít k jedinému závěru, totiž že mi chybí všechno: zbraň, úniková cesta, plán, čas. Že pokud začnu utíkat, bude trvat nanejvýš deset vteřin, než budu mít v patách dvacet kilo nietherteriéra a v zátylku devět milimetrů olova. Že věci jdou stručně řečeno do hajzlu. Nato můj mozek navrhl zpanikařit. Ale nezpanikařil a místo toho udělal něco, co bych od něj nečekal. Prostě se zastavil a vrátil se o krok zpět. K „hajzlu“.</p>
<p>Plán. Zoufalý a v mnoha ohledech odporný plán. Jenže přece jen plán, pro nějž hovořila silně jedna věc: jiný jsem neměl.</p>
<p>Popadl jsem ruličku od toaletního papíru a strčil si ji do úst. Vyzkoušel jsem si, jak pevně kolem ní dokážu semknout rty. Pak jsem zvedl víko latríny. Udeřil mě zápach. Jímka s řídkou směsí výkalů, moči, toaletního papíru a dešťové vody stékající sem po vnitřní straně stěn byla půldruhého metru hluboká. Odnést ji na místo v lese, kde se dala vyprázdnit, vyžadovalo nejméně dva muže a byla to hnusná práce. Doslova. Ove a já jsme na to měli žaludek jen jednou. Následující tři noci se mi zdálo o tom odkapávajícím svinstvu. A Sindre Aa to očividně také nedělal; jímka byla naplněná po okraj. Což se mi náhodou výborně hodilo. Ani nietherteriér nedokáže v konfrontaci s tímhle ucítit nic jiného než sračky.</p>
<p>Položil jsem si víko záchoda na hlavu tak, aby tam drželo, chytil jsem se rukama po stranách otvoru a pomalu jsem se nořil dovnitř.</p>
<p>Byl to neuvěřitelný pocit klesat do sraček, cítit lehký tlak lidských výkalů na těle, jak jsem se s propnutými nárty provrtával níž. Víko záchodu zůstalo ležet na otvoru poté, co moje hlava minula jeho okraj. Můj čich byl už patrně ochromen, každopádně si vzal prostě volno, a já jsem registroval jen zesílenou aktivitu v slzných kanálcích. Nejhořejší vrstva jímky obsahující nejvíce tekutiny byla ledová, ale hlouběji bylo dost teplo, možná vlivem různých chemických procesů. Nečetl jsem někde o produkci metanu v takovýchhle latrínách? Že člověk může zemřít na otravu, když se ho moc nadýchá? Získal jsem pevnou půdu pod nohama a skrčil jsem se. Slzy mi kanuly po tvářích a z nosu mi teklo. Zaklonil jsem hlavu, ujistil se, že papírová rulička ukazuje přímo vzhůru, zavřel jsem oči a pokusil jsem se uvolnit, abych překonal dávicí reflex. Pak jsem se opatrně ponořil. Uši se mi zaplnily sračkami a tichem. Přinutil jsem se dýchat skrze ruličku. Šlo to. Hlouběji už ne. Samozřejmě by to bylo nadmíru symbolické zemřít tak, že by se mi zaplnila ústa a krk a utopil bych se v Oveho a ve svých vlastních starých sračkách, ale necítil jsem potřebu tak ironické smrti. Chtěl jsem žít.</p>
<p>Jakoby zdálky jsem slyšel, že se otevřely dveře.</p>
<p>Teď to přijde.</p>
<p>Cítil jsem vibrace těžkých kroků. Dupot. A pak se rozhostilo ticho. Ťapání. Čokl. Víko záchoda se zvedlo. Věděl jsem, že právě teď na mě Greve zírá. Do mě. Díval se do otvoru ruličky od toaletního papíru, která vedla přímo do mého nitra. Dýchal jsem, jak nejtišeji jsem dokázal. Karton ruličky navlhl a změkl, věděl jsem, že se brzy zvlní, přestane těsnit, smáčkne se.</p>
<p>Pak se ozvalo zadunění. Co to bylo?</p>
<p>Další zvuk byl nezaměnitelný. Náhlá exploze přecházející v syčivý žalující střevní tón, který nakonec dozněl. Tečku za ním udělalo blažené zasténání.</p>
<p>Doprdele, pomyslel jsem si.</p>
<p>A přesně tak. Za několik vteřin jsem uslyšel pleskání a ucítil na svém vzhůru obráceném obličeji novou tíhu. Na okamžik se mi smrt jevila jako celkem přijatelná alternativa, ale ne na dlouho. Vlastně to byl paradox: nikdy jsem neměl míň věcí, pro které by stálo za to žít, a přece jsem si to nikdy nepřál víc.</p>
<p>Teď protáhlejší zasténání, očividně tlačí. Jen aby se netrefil do otvoru! Cítil jsem, jak mě zachvacuje panika, jak mi najednou připadá, že ruličkou neproudí dost vzduchu. Další plesknutí.</p>
<p>Dělalo se mi mdlo, stehenní svaly mě už bolely kvůli skrčené pozici. Maličko jsem se napřímil. Můj obličej proťal hladinu. Mrkal jsem o sto šest. Zíral jsem přímo na bílý ochlupený zadek Clase Greveho. A na bílé kůži byly patrné obrysy solidního, ano, víc než solidního, zkrátka impozantního pinďoura. A vzhledem k tomu, že ani smrtelný strach nedokáže u muže potlačit závist z velikosti penisu, pomyslel jsem na Dianu. A bylo mi jasné, že jestli nezabije Clas Greve mě, zabiju já jeho. Greve se zvedl, otvorem proniklo světlo a já jsem viděl, že něco není v pořádku, že něco chybí. Zavřel jsem oči a znovu se ponořil. Nevolnost mě téměř přemáhala. Umírám už na otravu metanem?</p>
<p>Dlouhou chvíli bylo ticho. Už je konec? Uprostřed jednoho nádechu jsem zjistil, že tam nic není, že vdechuju nic. Přívod vzduchu byl zablokovaný. Nastoupily primární instinkty a já jsem se začal vyhrabávat ven. Musím nahoru! Můj obličej prorazil hladinu a zároveň jsem uslyšel zadunění. Mrkal jsem jako o závod. Nade mnou panovala tma. Pak jsem uslyšel těžké kroky, zvuk otevíraných dveří, ťapání a zavírání dveří. Vyplivl jsem ruličku a uviděl, co se stalo. Otvor zakrylo něco bílého – toaletní papír, jímž se Greve utřel.</p>
<p>Vytáhl jsem se nad jímku a vyhlédl jsem škvírami mezi prkny včas na to, abych zahlédl Greveho, jak posílá psa do lesa a sám jde do chaty. Čokl nasadil kurz vzhůru, k vrcholu kopce. Sledoval jsem ho pohledem, dokud ho les nepohltil. A v téže chvíli – možná proto, že jsem dal na okamžik průchod ulehčení, naději na spasení – mi unikl bezděčný vzlyk. Ne, pomyslel jsem si. Žádná naděje. Žádné pocity. Bez citového angažování. Analyticky. No tak, Browne. Přemýšlet. Prvočísla. Přehled na šachovnici. O. K. Jak mě Greve našel? Jak to krucinál mohl vědět? Diana o tomhle místě nikdy neslyšela. S kým mluvil? Žádná odpověď. No dobrá. Jaké možnosti mám? Musím se dostat odsud a mám dvě výhody: začíná se šeřit. A „oblek“ ze sraček pokrývající mi celé tělo zamaskuje můj pach. Jenže mě bolí hlava a na omdlení je mi stále víc, nemůžu čekat, až se pořádně setmí.</p>
<p>Vydrápal jsem se z jímky a ukryl se ve stráni za latrínou. Skrčil jsem se a zamířil jsem k okraji lesa. Odsud se budu moct vydat do stodoly a ujet autem. Protože v kapse kalhot mám klíčky od auta, nebo snad ne? Nahmátl jsem je. V levé kapse jsem měl jen pár bankovek, Oveho kreditní kartu a klíče od svého vlastního domu i od Oveho domu. Vpravo. S ulehčením jsem se nadechl, když prsty nahmataly klíčky od auta pod mobilem.</p>
<p>Mobil.</p>
<p>Samozřejmě.</p>
<p>Základní stanice zaměřují mobily. Sice jen na určitou oblast, ne na konkrétní místo, ovšem jestliže jedna ze základních stanic Telenoru zaregistrovala můj telefon právě tady, nebylo moc možností na výběr: dům Sindreho Aaa je jediný v okruhu několika kilometrů. Samozřejmě by Clas Greve musel mít kontakty v provozním oddělení Telenoru. Ale mě už nemohlo nic překvapit. Začalo mi totiž svítat. A Felsenbrink, který se tvářil, že můj telefonát očekával, moje podezření jen potvrdil. Tady nejde o milostný trojúhelník mezi mnou, mojí manželkou a nadrženým Holanďanem. Pokud mám pravdu, jsem ve větším průšvihu, než bych si kdy dokázal představit.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 14</strong> <strong>–</strong> <strong>Massey Ferguson</strong></p><empty-line /><p>Opatrně jsem vystrčil hlavu a podíval se k chatě. Okenní tabulky byly černé a neprozrazovaly nic. Takže nerozsvítil. Dobrá. Tady ale zůstat nemůžu. Čekal jsem, dokud se nerozšumí stromy, pak jsem se rozběhl. O sedm vteřin později jsem doběhl na kraj lesa a skryl se za kmeny. Ale těch sedm vteřin mě málem skolilo, plíce mě bolely, v hlavě mi bušilo a bylo mi stejně zle jako tehdy, když mě otec poprvé a naposledy vzal do lunaparku. Bylo to na mé deváté narozeniny, byl to dárek a otec a já jsme byli jedinými návštěvníky, pokud nepočítám tři přiopilé teenagery dělící se o láhev coly s něčím ostřejším. Otec svou vzteklou lámanou norštinou usmlouval cenu na jediné otevřené atrakci: ďábelském stroji, kde bylo očividně smyslem nechat sebou házet dokola, dokud nevyzvracíš cukrovou vatu a rodiče tě třeba neutěší tím, že ti koupí popcorn a limonádu. Odmítl jsem svěřit svůj život tomu vratkému monstru, ale otec na tom trval a sám mi pomohl upevnit řemeny, které mě měly držet. A teď, o čtvrt století později, jsem tedy zpátky ve stejně špinavém surrealistickém lunaparku, kde všechno páchne močí a lacinými triky a já se celou dobu bojím a je mi zle.</p>
<p>Vedle mě bublal potůček. Vylovil jsem mobil a hodil jsem ho do vody. Jen si mě teď hledej, ty zastydlej euroindiáne. Pak jsem klusem zamířil po měkkém lesním podrostu ke statku. Tma už tady mezi borovicemi dávno padla, ale nebyla tu jiná vegetace, takže postupovat vpřed bylo snadné. Už po pár minutách jsem uviděl venkovní světlo obytné budovy. Seběhl jsem trochu níž, aby stodola byla mezi mnou a obydlím, teprve pak jsem vyšel z lesa. Dalo se předpokládat, že Aa by požadoval vysvětlení, pokud by mě uviděl v tomhle stavu, a že dalším krokem by byl telefon místnímu policejnímu náčelníkovi.</p>
<p>Proplížil jsem se k vratům od stodoly a zvedl jsem závoru. Odsunul jsem vrata a vešel dovnitř. Hlava. Plíce. Zamrkal jsem do tmy, sotva jsem dokázal rozpoznat auto a traktor. Co vlastně ten zatracený metan s člověkem udělá? Oslepí ho? Metan. Metanol. Něco tu je.</p>
<p>Funění a lehký, téměř neslyšný zvuk tlapek za mnou. Pak zvuk zmizel. Došlo mi, co to bylo, ale nestihl jsem se otočit. Skočil na mě. Všechno ztichlo, dokonce i srdce mi přestalo bít. V následujícím okamžiku jsem padl vpřed. Nevím, jestli by nietherteriér dokázal skočit na průměrně vysokého basketbalistu a zakousnout se mu do zátylku. Jenže jak už jsem se nejspíš zmínil, nejsem právě basketbalista. Takže jsem padl vpřed a v mozku mi přitom explodovala bolest. Drápy mi rozdíraly záda a takřka jsem slyšel zvuk povolujícího masa. Mého masa. Snažil jsem se zvíře popadnout, ale údy mě neposlouchaly, jako by čelisti sevřené kolem mého zátylku blokovaly veškeré signály z mozku, příkazy se prostě nedostávaly tam, kam měly. Ležel jsem na břiše a nedokázal jsem ani vyplivnout třísku, která se mi kdovíjak ocitla v puse. Tlak na hlavní tepnu. Mozku začal docházet kyslík. Zorné pole se mi zužovalo. Brzy ztratím vědomí. Takže takhle zemřu, v tlamě hnusného tlustého čokla. Bylo to eufemisticky řečeno tristní. Ano, to by jednoho naštvalo. Začalo mě pálit v hlavě, tělo mi náhle naplnil ledový žár, prosakoval mi až do konečků prstů. Spílající jásot a náhlá chvějící se síla, která mi dávala život – a slibovala smrt.</p>
<p>Vstal jsem, pes mi přitom visel ze zátylku přes záda jako živoucí pláštěnka. Nejistě jsem zašmátral rukama, ale stále jsem ho nedokázal popadnout. Věděl jsem, že tenhle záchvěv energie je posledním zoufalým vzepětím těla, poslední šancí, a že brzy budu na zemi odpočítáván. Moje zorné pole se nyní zmenšilo tak jako na začátku jedné bondovky, kde probíhá uvedení do děje – nebo v mém případě zakončení – a všechno je černé s výjimkou jednoho malého otvoru, jímž je vidět chlapík ve smokingu mířící na diváka pistolí. A tímhle otvorem jsem zahlédl modrý traktor Massey Ferguson. A do mozku mi dorazila poslední myšlenka: nesnáším čokly.</p>
<p>Potácivě jsem se otočil zády k traktoru, zhoupl se ze špiček na paty tak, aby pes visel volně ve vzduchu, a prudce jsem couvl. Přivítaly nás ostré ocelové hroty silážního nakladače. A já jsem podle zvuku trhající se psí kůže poznal, že tenhle svět neopustím sám. Zorné pole se mi zastřelo a svět zčernal.</p><empty-line /><p>Musel jsem být chvíli mimo.</p>
<p>Ležel jsem na zemi a zíral přímo do otevřené psí tlamy. Samotné psí tělo se zdánlivě vznášelo v prostoru a bylo zkroucené jako v prenatální poloze. Ze psího hřbetu trčely dva ocelové hroty. Vydrápal jsem se na nohy, svět se se mnou točil a já jsem musel popojít, abych neupadl. Sáhl jsem si jednou rukou na zátylek a ucítil čerstvý proud krve z místa, kde mi psí zuby prokously maso. A pochopil jsem, že mě začíná zachvacovat šílenství, protože místo abych naskočil do auta, stál jsem tam a fascinovaně zíral. Vytvořil jsem umělecké dílo. Kalydonský čokl na oštěpu. Bylo to opravdu krásné. Zvlášť to, že i po smrti měl stále otevřenou tlamu. Možná šok způsobil, že se mu zamkly čelisti, nebo třeba tenhle typ psů takhle umírá. Nicméně jsem si vychutnával současně zuřivý a udivený výraz, který pes měl, jako by kromě toho, že žil příliš krátký psí život, musel strpět tohle poslední ponížení, tuhle potupnou smrt. Chtěl jsem na něj plivnout, ale v ústech jsem měl sucho.</p>
<p>Místo toho se mi podařilo vylovit z kapsy klíče. Dopotácel jsem se k Oveho mercedesu, odemkl jsem ho a otočil klíčkem v zapalování. Žádná odezva. Zkusil jsem to znovu a sešlápl jsem plyn. Absolutní mrtvo. Zamžoural jsem čelním okénkem ven. Zasténal jsem. Pak jsem vystoupil a odklopil kapotu. Panovala taková tma, že jsem jen stěží zahlédl trčící přeřezané kabely. Netušil jsem, k čemu vedou, věděl jsem jen, že jsou pravděpodobně zásadní pro ten malý zázrak, který způsobuje, že auto jede. K čertu s tím polovičním Němcem! Snad sedí Clas Greve ještě stále v chatě a čeká, až se vrátím. Ale už mu asi musí vrtat hlavou, kam se podělo jeho zvíře. Klid, Browne. O. K., jediný způsob, jak bych se odsud teď mohl dostat, představuje traktor Sindreho Aaa. Nešlo by to rychle, Greve by mě snadno dohonil. Takže musím najít auto, s nímž přijel – stříbrošedý lexus stojí nejspíš někde u cesty –, a vyřadit mu ho z provozu stejným způsobem, jako to on udělal s mercedesem.</p>
<p>Rychle jsem kráčel k obytnému stavení a přitom jsem zpola očekával, že Sindre Aa vyjde na schodiště; viděl jsem, že dveře jsou pootevřené. Jenže nevyšel. Zaklepal jsem a strčil do dveří. Hned za nimi jsem uviděl pušku s dalekohledem opřenou o zeď vedle páru zablácených holin.</p>
<p>„Aa?“</p>
<p>Neznělo to jako jméno, ale jako bych někoho žádal, aby pokračoval ve vyprávění příběhu. Což byla vlastně pravda. Takže jsem zamířil dovnitř a přitom jsem vytrvale opakoval to idiotské jednoslabičné jméno. Zdálo se mi, že jsem zahlédl pohyb, a otočil jsem se. To, co mi zbylo z krve, ve mně zamrzlo. Černé, zvířeti podobné monstrum na dvou nohou se zastavilo v téže vteřině jako já a teď na mě zíralo doširoka otevřenýma bílýma očima zářícíma ze vší té černoty. Zvedl jsem pravou ruku. Monstrum zvedlo levou. Zvedl jsem levou, ono pravou. Bylo to zrcadlo. Vydechl jsem ulehčením. Sračky na mně ztuhly a pokrývaly mě celého. Boty, tělo, obličej, vlasy. Pokračoval jsem dál. Drcl jsem do dveří do obýváku.</p>
<p>Seděl v houpacím křesle a zubil se. Na klíně mu ležela tlustá kočka a mžourala na mě Dianinýma kurevskýma mandlovýma očima. Vstala a seskočila. Tlapky měkce dopadly na podlahu a kočka se otočila ke mně se zhoupnutím v bocích, pak se zarazila. Nevoněl jsem zrovna po růžích. Po krátkém zaváhání se však ke mně přece jen vydala a zhluboka a přívětivě předla. Přizpůsobivá zvířata, tyhlety kočky, vědí, kdy potřebují nového páníčka. Předchozí byl totiž mrtvý.</p>
<p>To, že se Sindre Aa zubil, bylo zaviněno tím, že koutky jeho úst získaly krvavé pokračování. Z trhliny na tváři mu trčel modročerný jazyk a já jsem viděl dásně a zuby spodní čelisti. Nevrlý statkář mi připomínal starého dobrého Pac-Mana, jak tam tak seděl, nicméně jeho nový úsměv od ucha k uchu byl sotva příčinou smrti. Na krku mu totiž dvě stejně krvavé čáry vytvářely písmeno „x“. Uškrcení zezadu garotou, slabou nylonovou šňůrou nebo ocelovým drátem. Syčivě jsem se nadechl nosem, zatímco mozek prováděl rychle a bez vyzvání rekonstrukci: Clas Greve jel kolem statku, uviděl stopy auta zatáčející na rozbahněný dvůr. Možná pokračoval v jízdě, zaparkoval o kus dál, vrátil se, nahlédl do stodoly a dostalo se mu potvrzení, že tam stojí auto s osloskou značkou. Sindre Aa už určitě stál na schodišti. Podezíravý lišák. Odplivl si a odpověděl vyhýbavě, když se na mě Greve zeptal. Nabídl mu Greve peníze? Šli spolu dovnitř? V každém případě musel být Aa ve střehu, protože když mu Clas Greve přehodil zezadu garotu kolem krku, stihl sklonit bradu tak, aby se mu garota kolem krku neomotala. Bojovali spolu, drát mu vklouzl mezi čelisti a Greve ho přitáhl, takže sedlákovi rozerval tváře. Greve měl sílu a nakonec se mu podařilo omotat smrtící drát zoufalému staříkovi kolem krku. Tichý svědek, tichá vražda. Ale proč to Greve neudělal snáze, proč nepoužil pistoli? K nejbližším sousedům je to přece několik kilometrů. Možná proto, aby mě to nevarovalo, že je tady. Pak mě osvítil nápad: prostě neměl vůbec žádnou střelnou zbraň. Tiše jsem zaklel. Protože teď už ji má, naservíroval jsem mu novou vražednou zbraň tím, že jsem nechal glock ležet na kuchyňské lince v chatě. Jak velký idiot člověk dokáže být?</p>
<p>Všiml jsem si, že něco kape, a zaznamenal jsem kočku, která se mi postavila mezi nohy. Světle červená špička jazýčku se vystrkovala a zastrkovala, jak kočka lízala krev kanoucí z mé potrhané košile a dopadající na podlahu. Začala mě pomalu přemáhat otupující únava. Třikrát jsem se zhluboka nadechl. Musím se soustředit. Pokračovat v přemýšlení, jednat, to jediné ode mě může udržet ochromující strach alespoň na vzdálenost paže. Za prvé musím najít klíčky od traktoru. Procházel jsem náhodně místnostmi a razantně vytahoval zásuvky. V ložnici jsem našel jednu prázdnou nábojnici a v chodbě šálu, kterou jsem si uvázal kolem krku – přinejmenším ze mě přestala kapat krev. Jenže klíčky od traktoru nikde. Podíval jsem se na hodinky. Greve už musí hledat psa. Nakonec jsem se vrátil do obýváku, sklonil se nad Aaovu mrtvolu a prohledal mu kapsy. Tady! Na kroužku bylo dokonce napsáno Massey Ferguson. Neměl jsem moc času, ale nemohl jsem si teď dovolit něco zanedbat, musím všechno provést správně. Takže: až najdou Aaa, bude tohle místo vraždy a budou hledat stopy DNA. Pospíšil jsem si do kuchyně, namočil jsem ručník a setřel jsem svou krev ve všech místnostech, kde jsem byl. Otřel jsem možné otisky prstů na všech místech, jichž jsem se dotkl. Když jsem stál u dveří a chystal se vyjít ven, všiml jsem si znovu pušky. Co kdybych měl konečně trochu štěstí, co když je v komoře přece jen náboj? Popadl jsem pušku a provedl to, o čem jsem se domníval, že to je nabíjecí manévr, trhl jsem a zatáhl a uslyšel cvaknutí západky, závěru nebo jak se to ksakru jmenuje, a nakonec se mi podařilo otevřít komoru, kde ovšem do tmy blikala jen maličká skvrna rzi. Žádný náboj. Zaslechl jsem zvuk a vzhlédl. Kočka stála na prahu kuchyně a zírala na mě smutně a zároveň vyčítavě: přece ji tu nemůžu jen tak nechat? Se zaklením jsem se ohnal nohou po té věrolomné bytosti, ona uskočila a zmizela v obýváku. Pak jsem rychle otřel pušku, postavil ji zpátky, vyšel ven a přikopl za sebou dveře.</p><empty-line /><p>Traktor nastartoval se zařváním. A když jsem vyjížděl ze stodoly, řval dál. Se zavíráním vrat jsem se neobtěžoval, protože jsem slyšel, co traktor řve: „Clasi Greve! Brown se snaží ujet! Hoď sebou, hoď sebou!“</p>
<p>Sešlápl jsem plyn k podlaze. Jel jsem stejnou cestou, kterou jsem přijel. Byla už tma jako v pytli a záře ze světlometů traktoru tancovala po hrbolaté cestě. Marně jsem se rozhlížel po lexusu, musí být přece někde zaparkovaný! Ne, teď mi to nemyslí jasně, mohl ho přece nechat stát o kus výš po cestě. Plácl jsem se rukou do čela. Mrkat, dýchat, žádná únava, žádné vyčerpání. Tak.</p>
<p>Plný plyn. Naléhavý, vytrvalý řev. Kam? Pryč.</p>
<p>Světlo z reflektorů se zúžilo, tma se přiblížila. Opět ten pohled tunelem. Vědomí mě brzy zradí. Dýchal jsem co možná nejvíce zhluboka. Kyslík do mozku. Boj se, bdi, žij!</p>
<p>Monotónní řev motoru dostal náhle jakýsi přídech.</p>
<p>Věděl jsem, co to je, a sevřel jsem pevněji volant.</p>
<p>Další motor.</p>
<p>Světlo osvítilo moje zpětné zrcátko.</p>
<p>Auto se blížilo zezadu beze spěchu. A proč ne? Jsme tady v pustině úplně sami, máme moře času.</p>
<p>Moje jediná naděje je udržet ho za sebou, aby mi nemohl zahradit cestu. Zamířil jsem doprostřed štěrkové cesty a zároveň jsem se naklonil nad volant, abych byl pro glock co možná nejmenším cílem. Vyjeli jsme ze zatáčky, kde se cesta náhle napřimovala a rozšiřovala. A jako by to tu Greve znal jako své boty – přidal plyn a ocitl se vedle mě. Strhl jsem traktor doprava, abych ho vytlačil do příkopu. Ale bylo příliš pozdě, proklouzl. Sám jsem mířil do příkopu, škubl jsem zoufale volantem a na štěrku jsem dostal smyk. Stále jsem na cestě. Ale přede mnou bliká modré světýlko. A dvě červená světýlka. Brzdová světla auta přede mnou ukazovala, že vůz zastavil. Také jsem zastavil, ale motor jsem nechal běžet. Nechci tu zemřít, osaměle na pitomém pozemku sedláka, jako bezbranné němé prase. Moje jediná šance je dostat ho ven z auta a pak ho přejet, zajet, sebrat ho těmi obřími zadními koly, rozmačkat ho pod hrubým vzorkem jako těsto na perníčky.</p>
<p>Dveře auta se na straně řidiče otevřely. Trochu jsem sešlápl plynový pedál špičkou boty, abych zjistil, jak rychlou odezvu motor má. Ne moc rychlou. Bylo mi mdlo, před očima se mi opět začínaly dělat mžitky, ale viděl jsem, jak ke mně přichází postava. Zaostřil jsem a přitom jsem se zoufale snažil udržet se při vědomí. Vysoký, hubený. Vysoký, hubený? Clas Greve není vysoký a hubený.</p>
<p>„Sindre?“</p>
<p>„<emphasis>What?</emphasis>“ zasípal jsem, ačkoli můj otec mi důrazně vtloukal do hlavy, že se říká <emphasis>I beg your pardon?</emphasis>, <emphasis>Sorry, Sir?</emphasis> nebo <emphasis>How can I accommodate you, madame?</emphasis>. Sklouzl jsem zpola ze sedadla. Bránil matce, aby mě chovala na klíně. Tvrdil, že pak bude z kluka zbabělec. Vidíš mě teď, tati? Jsem zbabělec? Můžu si ti teď sednout na klín, tati?</p>
<p>Zaslechl jsem, jak ve tmě váhavě zpívá nádherná norská melodie: „<emphasis>Are you from the…</emphasis>, eh, z azylového střediska?“</p>
<p>„Z azylového střediska?“ zopakoval jsem.</p>
<p>Došel k boku traktoru a já jsem na něj ze strany pohlédl, přitom jsem svíral volant.</p>
<p>„Á, promiňte,“ řekl. „Vypadáte jako… jako takový ten… Spadl jste do hnojiště?“</p>
<p>„Měl jsem nehodu, ano.“</p>
<p>„To vidím. Zastavil jsem vás, protože jsem viděl, že to je Sindreho traktor. A protože na nakladači visí pes.“</p>
<p>Takže soustředění mi přece jen nevydrželo. Ha ha. Prostě jsem na toho svinského čokla zapomněl, slyšíš, tati? Příliš málo prokrvený mozek. Příliš mnoho…</p>
<p>Ztratil jsem cit v prstech, viděl jsem, jak mi sklouzávají z volantu. Pak jsem omdlel.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 15</strong> <strong>–</strong> <strong>Návšt</strong><strong>ě</strong><strong>vní doba</strong></p><empty-line /><p>Probudil jsem se v nebi. Všechno bylo bílé, a jak jsem tak ležel na obláčku, shlížela na mě přívětivě andělská bytost a ptala se mě, jestli vím, kde jsem. Přikývl jsem a ona mi sdělila, že se mnou chce někdo mluvit, ale že to nespěchá, prý počká. Ano, pomyslel jsem si, počká. Protože až ten někdo uslyší, co jsem udělal, v mžiku mě odsud vyhodí, vyhodí mě z té měkké krásné běloby a já budu padat a padat, dokud nedopadnu tam dolů, kam patřím, do kovárny, do tavírny, do věčné kyselinové lázně mých hříchů.</p>
<p>Zavřel jsem oči a zašeptal, že bych byl rád, kdyby mě teď nikdo nerušil.</p>
<p>Anděl s pochopením přikývl, přihrnul mi mraky blíž a odklapal na dřevěných podrážkách. Než se za ním zabouchly dveře, dolehl ke mně zvuk hlasů z chodby.</p>
<p>Ohmatal jsem si obvaz, který jsem měl pevně ovázaný kolem krku. V paměti se mi vynořilo pár nesouvislých okamžiků. Obličej vysokého hubeného muže nade mnou, zadní sedadlo v autě jedoucím velkou rychlostí serpentinami, dva muži v bílých ošetřovatelských uniformách pomáhající mi na nosítka. Sprcha. Sprchoval jsem se vleže! Báječná teplá voda, pak jsem znovu kamsi odplul.</p>
<p>Měl jsem chuť udělat teď totéž, ale mozek mi sděloval, že tenhle luxus je velice dočasný, že písek v přesýpacích hodinách se stále sype, zeměkoule se stále otáčí, chod událostí je nevyhnutelný. Že se hodiny, zeměkoule i události rozhodly jen chviličku posečkat, zadržet na okamžik dech.</p>
<p>Přemýšlet.</p>
<p>Ano, přemýšlení bolí, je snazší nepřemýšlet, rezignovat, neprotivit se tíži osudu. Jenže triviální hloupý běh věcí je tak iritující, člověka to prostě naštve.</p>
<p>Takže přemýšlí.</p>
<p>Že by oním člověkem, který čeká venku, mohl být Clas Greve, bylo vyloučeno, ale samozřejmě to může být policie. Podíval jsem se na hodinky. Osm ráno. Jestliže policie objevila mrtvolu Sindreho Aaa a podezírá mě, je málo pravděpodobné, že by sem přišel jen jeden muž, a navíc by zdvořile čekal venku. Možná to je jen nějaký strážmistr, který se chce zeptat, co se stalo, možná jde o ten traktor stojící uprostřed silnice, možná… Možná jsem doufal, že to je policie. Možná už mi to stačilo, možná jediné, co mi zbývá, je zachránit si život, možná bych jim měl povědět všechno popravdě. Ležel jsem tam a zkoumal své pocity. A cítil jsem, jak ve mně bublá smích. Ano, VÁŽNĚ!</p>
<p>Ve stejné chvíli se otevřely dveře, dolehly ke mně zvuky z chodby a dovnitř nakráčel muž v bílém plášti. Zamžoural na psací podložku.</p>
<p>„Psí kousnutí?“ zeptal se, zvedl hlavu a podíval se na mě s úsměvem.</p>
<p>Okamžitě jsem ho poznal. Dveře se za ním zabouchly, byli jsme tu sami.</p>
<p>„Omlouvám se, že jsem nevydržel déle čekat,“ zašeptal.</p>
<p>Clasi Grevemu ten bílý lékařský plášť slušel. Bozi vědí, kde k němu přišel. Bozi vědí, jak mě našel, můj mobil leží, pokud vím, v potoce. Ale jak bozi, tak já jsme věděli, co nastane. A jako by to chtěl potvrdit, strčil Greve ruku do kapsy pláště a vytáhl pistoli. Moji pistoli. Nebo přesněji: Oveho pistoli. Naprosto trapně přesně: pistoli Glock 17 s kulkami ráže devět milimetrů, které při průchodu tkání deformují a tříští vše tak, že celkové množství olova s sebou vezme naprosto neúměrné množství masa, svalů, kostí a mozkové hmoty, která se – poté, co projektil projde vaším tělem – přilepí na stěnu za vámi, ne nepodobně jako na malbách Barnabyho Furnase. Ústí pistole mířilo na mě. S oblibou se tvrdí, že v takovýchto situacích člověku vyschne v puse. To tedy vyschne.</p>
<p>„Doufám, že vám nevadí, když použiju vaši pistoli, Rogere,“ pronesl Clas Greve. „Svoji jsem si do Norska nevzal. Dneska je v letadle s pistolemi tolik problémů, navíc jsem nemohl tohle všechno…,“ rozhodil rukama, „… předpokládat. Kromě toho je přece naprosto v pořádku, že si tu kulku nikdo nebude moct dát do souvislosti se mnou, že, Rogere?“</p>
<p>Neodpověděl jsem.</p>
<p>„Že?“ zopakoval.</p>
<p>„Proč…,“ spustil jsem hlasem chraplavým jako pouštní vítr.</p>
<p>Clas Greve čekal s upřímně zvědavým výrazem ve tváři, co bude dál.</p>
<p>„Proč tohle všechno děláte?“ zašeptal jsem. „Jen kvůli ženě, kterou jste právě potkal?“</p>
<p>Svraštil čelo. „Mluvíte o Dianě? Vy víte, že ona a já…“</p>
<p>„Ano,“ přerušil jsem ho, abych nemusel poslouchat pokračování.</p>
<p>Zasmál se. „Jste snad idiot, Rogere? Vážně si myslíte, že tady jde o ni, o vás a o mě?“</p>
<p>Neodpověděl jsem. Že jsem to pochopil. Že nejde o tak triviální věci jako život, city a lidi, které člověk miluje.</p>
<p>„Diana byla jen prostředek, Rogere. Musel jsem ji využít, abych se k vám dostal. Když jste nezabral na první udičku.“</p>
<p>„Dostal se ke mně?“</p>
<p>„K vám, ano. Plánovali jsme tohle déle než čtyři měsíce, už od chvíle, kdy jsme se dozvěděli, že v Pathfinderu budou hledat nového výkonného ředitele.“</p>
<p>„My?“</p>
<p>„Hádejte.“</p>
<p>„HOTE?“</p>
<p>„A naši američtí vlastníci. Když nás na jaře koupili, byli jsme – popravdě řečeno – finančně dost na dně. Takže jsme museli akceptovat několik podmínek toho, co možná vypadalo jako koupě, ale co ve skutečnosti byla záchranná akce. Jednou z těch podmínek bylo také, že jsme jim měli opatřit Pathfinder.“</p>
<p>„Opatřit jim Pathfinder? A jak?“</p>
<p>„Víte totéž co já, Rogere. Ačkoli formálně rozhodují ve firmě akcionáři a představenstvo, ve skutečnosti vše řídí výkonný ředitel. Ten nakonec rozhodne o tom, komu se má společnost prodat. Sám jsem řídil firmu HOTE vědomě tak, abych dodával představenstvu jen tolik informací a tolik nejistoty, aby raději v každém okamžiku spoléhali na mě. Z čehož by ostatně beztak profitovali nejvíce. Jde o to, že každý jen trochu kompetentní ředitel, který má důvěru představenstva, dokáže zmanipulovat a přesvědčit partu poloinformovaných vlastníků, aby udělali přesně to, co chce.“</p>
<p>„Přeháníte.“</p>
<p>„Myslíte? Pokud vím, sestává váš vezdejší chlebíček právě z toho, že přesvědčujete tahle takzvaná představenstva.“</p>
<p>Samozřejmě měl pravdu. A to potvrzovalo podezření, které ve mně vzbudil fakt, že mi pan Felsenbrink z HOTE tak bezvýhradně doporučil Greveho jako šéfa největšího konkurenta jejich firmy.</p>
<p>„Takže HOTE…,“ začal jsem.</p>
<p>„Ano, HOTE převezme Pathfinder.“</p>
<p>„Protože Američani vám to dali jako podmínku, když vás tahali z bryndy?“</p>
<p>„Peníze, které majitelé HOTE dostali, jsou složené v notářské úschově a budou uvolněny po splnění podmínek koupě. Všechno, o čem tu teď mluvíme, není samozřejmě nikde zaznamenáno písemně.“</p>
<p>Pomalu jsem přikývl. „Takže celá ta záležitost, že jste dal výpověď na protest proti novým vlastníkům, bylo jen divadýlko, abyste vypadal jako důvěryhodný kandidát vhodný k převzetí vesla v Pathfinderu?“</p>
<p>„Přesně tak.“</p>
<p>„A až byste získal místo výkonného ředitele Pathfinderu, bylo by vaším úkolem vmanévrovat společnost do rukou Američanů?“</p>
<p>„Jak se to vezme, vmanévrovat. Až by v Pathfinderu za několik měsíců zjistili, že jejich technologie už není pro HOTE žádným tajemstvím, sami by pochopili, že samostatně jsou bez šancí, že nejlepším řešením je spolupráce.“</p>
<p>„Protože vy byste tuhle technologii ve vší tichosti z firmy vynesl a předal HOTE?“</p>
<p>Greveho úsměv byl slabý a bílý jako tasemnice. „Jak už bylo řečeno, je to dokonalé manželství.“</p>
<p>„Dokonalé manželství z donucení, myslíte?“</p>
<p>„Jestli to tak chcete nazývat… Ale s kombinovanou technologií HOTE a Pathfinder bychom získali všechny armádní zakázky na GPS na západní polokouli. A pár i na východní… To stojí za trochu manipulace, ne?“</p>
<p>„A vy jste si tedy naplánovali, že já vám to místo opatřím?“</p>
<p>„I tak bych byl silný kandidát, nemyslíte?“ Clas Greve se postavil k nohám postele s pistolí ve výši boků a zády ke dveřím. „Ale chtěli jsme mít absolutní jistotu. Rychle jsme si zjistili, jaké personální agentury představitelé Pathfinderu kontaktovali, a trochu jsme zapátrali. Ukázalo se, že máte celkem renomé, Rogere Browne. Pokud doporučíte nějakého kandidáta, vezmou ho, říká se. Trhl jste snad i nějaký rekord. Takže jsme to přirozeně chtěli vzít přes vás.“</p>
<p>„Jaká čest. Ale proč jste prostě nekontaktoval Pathfinder přímo a neřekl jim, že máte zájem?“</p>
<p>„Rogere, ale no tak! Jsem bývalý ředitel velké ošklivé hyeny v podobě možného kupce, copak jste zapomněl? Kdybych šel za nimi, spustilo by to u nich alarm. Bylo třeba, aby mě někdo ‚objevil‘. Například nějaký lovec hlav. A pak přemluvil. To byl jediný způsob, který by věrohodně doložil, že přicházím do Pathfinderu bez zlých úmyslů.“</p>
<p>„Chápu. Ale proč jste využil Dianu, proč jste mě prostě nekontaktoval rovnou?“</p>
<p>„Teď hrajete hloupého, Rogere. Kdybych se vám nabídl, vzbudilo by to ve vás stejné podezření, okamžitě byste ode mě dal ruce pryč.“</p>
<p>Má pravdu, že hraju hloupého. A pravda také je, že on je hloupý. Hloupý a tak pyšný na své geniální nenasytné plány, že nedokáže odolat pokušení, aby se tu s nimi nechlubil, dokud někdo nevstoupí těmi zatracenými dveřmi. Protože někdo brzy přijít musí, vždyť jsem tady jako pacient!</p>
<p>„Připisujete mně a mé práci příliš ušlechtilé motivy, Clasi,“ odvětil jsem a pomyslel si, že žádný člověk snad přece nepopraví někoho, koho oslovuje křestním jménem. „Já navrhuju kandidáty, o kterých jsem přesvědčen, že tu práci dostanou, a nejsou to nutně ti, o nichž si myslím, že by byli pro firmu nejlepší.“</p>
<p>„Ale ano,“ namítl Greve a svraštil čelo. „Ani takový lovec hlav jako vy není tak amorální, nebo snad ano?“</p>
<p>„Připadá mi, že lovce hlav asi málo znáte. Měl jste z toho Dianu vynechat.“</p>
<p>To Greveho očividně pobavilo. „Vážně?“</p>
<p>„Jak jste ji lapil na háček?“</p>
<p>„Vážně to chcete vědět, Rogere?“ Maličko pozvedl pistoli. O metr. Mezi oči?</p>
<p>„Umírám touhou to vědět, Clasi.“</p>
<p>„Jak chcete.“ Opět pistoli trochu sklonil. „Několikrát jsem zašel do té její galerie. Koupil pár věcí. Postupně, na její doporučení. Pozval jsem ji na kafe. Mluvili jsme o všem možném, o velice soukromých věcech, tak, jak si to můžou dovolit jen cizí lidé. O manželských problémech…“</p>
<p>„Mluvili jste o našem manželství?“ uklouzlo mi.</p>
<p>„Jistě. Sám jsem přece rozvedený, takže mám pochopení. Chápu například, že krásná, zralá a plodná žena jako Diana nedokáže žít s tím, že jí její manžel nechce dopřát dítě. Nebo že ji přemluví k tomu, aby šla na potrat, protože dítě má Downův syndrom.“ Clas Greve se zeširoka zubil jako Aa v houpacím křesle. „Zvlášť když já sám prostě děti miluju.“</p>
<p>Krev a rozum opustily moji hlavu a zanechaly v ní jedinou myšlenku: zabít toho muže stojícího přede mnou. „Vy… vy jste jí řekl, že si přejete mít děti?“</p>
<p>„Ne,“ odvětil Greve tiše. „Řekl jsem, že <emphasis>jí</emphasis> přeju, aby měla děti.“</p>
<p>Musel jsem se soustředit, abych dokázal ovládat hlas: „Diana by mě nikdy neopustila kvůli takovému šarlatánovi jako…“</p>
<p>„Vzal jsem ji k sobě do bytu a ukázal jsem jí ten svůj takzvaný Rubensův obraz.“</p>
<p>Zmátlo mě to. „Takzvaný…?“</p>
<p>„Ano, ten obraz samozřejmě není originál, je to jen velice dobrá a stará kopie pořízená v Rubensově době. Němci si dlouho mysleli, že je pravý. Babička mi ho ukázala, už když jsem u ní v mládí bydlel. Omlouvám se, že jsem vás musel obelhat, co se jeho pravosti týče.“</p>
<p>Ta novinka by se mnou měla asi něco udělat, jenže já jsem byl emocionálně už natolik vybombardován, že jsem ji jen zaregistroval. Zároveň mi však došlo, že si Greve nevšiml, že byl obraz vyměněn.</p>
<p>„Nicméně kopie splnila svůj účel,“ pokračoval Greve. „Jakmile Diana spatřila to, o čem si stále myslí, že je to pravý Rubens, došla k závěru, že bych jí nejen mohl dát dítě, ale i ji a dítě velice adekvátně zajistit. Krátce řečeno dát jí život, o jakém sní.“</p>
<p>„A ona…“</p>
<p>„Přirozeně souhlasila, že přispěje k tomu, aby její budoucí manžel získal funkci ředitele, která mu přinese respekt, jenž by měl jít ruku v ruce s penězi.“</p>
<p>„Vy tvrdíte…, že ten večer v galerii… to bylo divadlo od začátku do konce?“</p>
<p>„Jistěže. Až na to, že jsme nedosáhli cíle tak snadno, jak jsme doufali. Když mi Diana zavolala a řekla, že jste se rozhodl mě nedoporučit…“ S ironickou teatrálností obrátil oči v sloup. „Dokážete si představit ten šok, Rogere? Zklamání? Vztek? Nedokázal jsem prostě pochopit, proč mě nemáte rád. Proč, Rogere, proč? Co jsem vám udělal?“</p>
<p>Polkl jsem. Vypadal tak neuvěřitelně uvolněně, jako by měl moře času na to, aby mi poslal kulku do hlavy, srdce nebo jakékoli jiné části těla, pro niž se rozhodne.</p>
<p>„Jste moc malý,“ odpověděl jsem.</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Takže jste přiměl Dianu, aby nastrčila do auta ten balonek s curacitem? Měla mě zabít tak, abych nemohl podepsat ten návrh, z něhož bych vás vyškrtl?“</p>
<p>Greve svraštil čelo. „Curacit? Zajímavé, že jste přesvědčený o tom, že by byla vaše žena ochotná spáchat kvůli dítěti a pár korunám vraždu. A pokud vím, máte pravdu. Jenže o to jsem ji nepožádal. Ten gumový balonek obsahoval směs ketalaru a dormicumu, rychle účinkujícího anestetika, které je natolik silné, že není úplně bez rizika. Plán zněl, že jste měl včera ráno po nasednutí do auta usnout a Diana by auto i s vámi odvezla na domluvené místo.“</p>
<p>„Jaké místo?“</p>
<p>„Na jednu chatu, kterou jsem si pronajal. Ne nepodobnou té, v jaké jsem vás včera večer marně hledal. Ale přece jen s poněkud sympatičtějším a méně zvědavým majitelem.“</p>
<p>„A tam jste mě měl…“</p>
<p>„Přemluvit.“</p>
<p>„Jakpak?“</p>
<p>„Však víte. Trocha slibů. Trocha vyhrožování, v případě potřeby.“</p>
<p>„Mučení?“</p>
<p>„Mučení má své zábavné stránky, ale za prvé nerad způsobuju fyzickou bolest jiným než sobě. A za druhé je po překročení určitého stadia méně efektivní, než si lidé myslí. Takže ne, moc mučení ne. Jen tak trochu, abyste ho ochutnal, dost na to, aby to ve vás vzbudilo nesmyslný strach z bolesti, který v sobě všichni nosíme. Právě strach, ne bolest, totiž způsobuje, že člověk podlehne. Proto cílevědomý, profesionální vyšetřovatel nepokračuje po mírném, asociativním mučení dál…“ Zazubil se. „Alespoň podle manuálů CIA. Lepší než ten model od FBI, který používáte vy, nebo ne, Rogere?“</p>
<p>Cítil jsem, jak mi pod obvazem na krku vyvstává pot. „A čeho jste chtěl dosáhnout?“</p>
<p>„Toho, abyste napsal a podepsal ten návrh tak, jak jsme ho chtěli mít. Chtěli jsme ho pak místo vás ofrankovat a odeslat.“</p>
<p>„A kdybych odmítl? Další mučení?“</p>
<p>„Nejsme nelidi, Rogere. Kdybyste odmítl, prostě bychom vás tam jen drželi. Dokud by Alfa nepřenechala sepsání toho návrhu jinému z vašich kolegů. Jímž by patrně byl… Ferdinand, tak se jmenuje, ne?“</p>
<p>„Ferdy,“ pronesl jsem pochmurně.</p>
<p>„Přesně tak. A ten se tvářil velice vstřícně. Stejně tak předseda představenstva a šéf informačních technologií. Neodpovídá to i vašemu dojmu, Rogere? Nejste zajedno v tom, že tím jediným, co mě v podstatě mohlo zastavit, bylo to, že byste mě vy sám nedoporučil? Takže jak chápete, nepotřebovali jsme vám ubližovat.“</p>
<p>„Lžete,“ obvinil jsem ho.</p>
<p>„Vážně?“</p>
<p>„Neměl jste v úmyslu nechat mě naživu. Proč byste mě pak měl pouštět a riskovat, že vás udám?“</p>
<p>„Dal bych vám výhodnou nabídku. Věčný život výměnou za věčné mlčení.“</p>
<p>„Zavržení manželé nejsou spolehliví obchodníci, Clasi. A to vy víte.“</p>
<p>Greve si přejel ústím pistole po bradě. „To je fakt. Ano, máte pravdu. Nejspíš bychom vás zabili. Ale takhle jsem ten plán přinejmenším nastínil Dianě. A ona mi věřila.“</p>
<p>„Protože vám chtěla věřit.“</p>
<p>„Estrogen zaslepuje, Rogere.“</p>
<p>Nenapadalo mě nic, co bych ještě mohl dodat. Proč krucinál nikdo nejde?</p>
<p>„Našel jsem ve stejné šatně, kde jsem vzal tenhle plášť, cedulku NERUŠIT,“ vysvětlil Greve, jako by mi četl myšlenky. „Myslím, že ji věší na dveře, když pacient musí na mísu.“</p>
<p>Ústí mířilo přímo na mě a já jsem viděl, jak se Greveho prst ohýbá kolem spouště. Pistoli nepozvedl, očividně chtěl střílet od boku, jako to dělal James Cagney s nerealistickou jistotou zásahu v gangsterských filmech ze čtyřicátých a padesátých let. Bohužel mi něco říkalo, že i Clas Greve patří k těm nerealisticky jistým střelcům.</p>
<p>„Myslím, že se to tak hodí,“ pokračoval Greve, který už přimhouřil oči v očekávání výstřelu. „Smrt je přece jen soukromá záležitost, nebo ne?“</p>
<p>Zavřel jsem oči. Měl jsem celou dobu pravdu: jsem v nebi.</p>
<p>„Omlouvám se, pane doktore!“</p>
<p>Místností se rozlehl hlas.</p>
<p>Otevřel jsem oči. A uviděl jsem, že za Grevem stojí tři muži – hned za dveřmi, které se za nimi právě zavíraly.</p>
<p>„Jsme od policie,“ prohlásil hlas patřící civilně oblečenému muž z trojice. „Jde o vraždu, takže jsme bohužel museli ignorovat ceduli na dveřích.“</p>
<p>Viděl jsem, že můj anděl spásy vykazuje určitou podobu se jmenovaným Jamesem Cagneym. Ale možná za to mohl jen ten šedý plášť. Nebo léky, které mi dali, protože jeho dva kolegové v černých policejních uniformách s kostkovanými reflexními páskami, připomínajících kombinézy, vypadali přinejmenším obdobně nepravděpodobně: stejní jako dvě kapky vody, tlustí jako prasata, vysocí jako věže.</p>
<p>Greve ztuhl a zuřivě na mě zíral, aniž se otočil. Pistole, která byla očím policistů skrytá, nadále mířila na mě.</p>
<p>„Doufáme, že vás tou vraždičkou nerušíme, pane doktore?“ prohlásil muž v civilu. Nesnažil se přitom skrýt podráždění pramenící z toho, že ho bíle oblečená osoba očividně naprosto ignoruje.</p>
<p>„Kdepak,“ odpověděl Greve, nadále zády k nim. „Pacient a já jsme právě skončili.“ Odhrnul si lékařský plášť a zastrčil si pistoli za pásek kalhot.</p>
<p>„Já… já…,“ spustil jsem, ale Greve mě přerušil:</p>
<p>„Uklidněte se. Budeme vaši ženu Dianu informovat o vašem stavu. Postaráme se o to, můžete být klidný. Chápete?“</p>
<p>Mrkal jsem jako o život. Greve se naklonil nad postel a poplácal mě přes peřinu po koleni.</p>
<p>„Uděláme to opatrně. Rozumíte?“</p>
<p>Němě jsem přikývl. To musí být rozhodně těmi léky, tohle se prostě nemůže dít.</p>
<p>Greve se narovnal a usmál: „Mimochodem, Diana má pravdu. Máte opravdu krásné vlasy.“</p>
<p>Greve se otočil, sklonil hlavu s pohledem upřeným na arch na psací podložce, a když míjel policisty, tiše pronesl: „Je váš. Prozatím.“</p>
<p>Jakmile se za ním dveře zavřely, předstoupil James Cagney.</p>
<p>„Jmenuju se Sunded.“</p>
<p>Pomalu jsem přikývl a cítil, jak se mi obvaz zařezává do kůže na krku: „Přišli jste za pět minut dvanáct, pane Sundete.“</p>
<p>„Sunded,“ zopakoval vážně. „S ‚d‘ na konci. Mám na starosti vyšetřování vražd a poslali mě sem z osloského KRIPOSu. KRIPOS je…“</p>
<p>„Vím, co je KRIPOS,“ přerušil jsem ho.</p>
<p>„Dobře. Tohle jsou Endride a Eskild Monsenovi z elverumské policie.“</p>
<p>Ohromeně jsem si je měřil. Velrybí dvojčata oblečená do identických uniforem a s identickými nakroucenými knírky. Bylo to prostě za málo peněz příliš policie.</p>
<p>„Nejprve bych vám rád vysvětlil vaše práva,“ spustil Sunded.</p>
<p>„Počkejte!“ vykřikl jsem. „Co to má znamenat?“</p>
<p>Sunded se unaveně usmál. „Tohle, pane Kjikerude, znamená, že jste zatčen.“</p>
<p>„Kji…“ Kousl jsem se do jazyka. Sunded zamával něčím, v čem jsem rozpoznal kreditní kartu. Modrou kreditní kartu. Oveho kartu. Z mé kapsy. Sunded povytáhl tázavě obočí.</p>
<p>„Kji… Krindapána! A za co mě zatýkáte?“</p>
<p>„Za vraždu Sindreho Aaa.“</p>
<p>Zíral jsem na Sundeda, zatímco on mi běžnými slovy, která si sám vybral – místo té otčenášovité litanie z amerických filmů –, vysvětloval moje právo na advokáta a právo držet pusu. Uzavřel to vysvětlením, že vrchní lékař jim dal zelenou, aby mě mohli zatknout, hned jak se proberu. Vždyť mám jenom pár stehů na zátylku.</p>
<p>„To je v pořádku,“ odvětil jsem poté, co skončil. „Velice rád s vámi půjdu.“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 16</strong> <strong>–</strong> <strong>V</strong><strong>ů</strong><strong>z nula jedna</strong></p><empty-line /><p>Jak se ukázalo, stála nemocnice téměř v polích, kus za Elverumem. Oddechl jsem si, když jsem uviděl, jak bílé budovy podobající se matracím mizí v dáli. A ještě více, protože jsem nikde neviděl stříbrošedý lexus.</p>
<p>Auto, ve kterém jsme seděli, bylo staré, ale udržované volvo s natolik skvostným zvukem motoru, až jsem měl podezření, že než bylo přelakováno na policejní vůz, používali ho bankovní lupiči.</p>
<p>„Kde jsme?“ zeptal jsem se ze zadního sedadla, kde jsem seděl zaklíněný mezi impozantními korpusy Endrideho a Eskilda Monsenových. Moje oblečení, tedy Oveho, bylo odesláno do čistírny, ale zdravotní sestra mi přinesla tenisky a zelenou teplákovou soupravu s iniciálami nemocnice a přísně mě upozornila, že ji musím vrátit vypranou. Navíc jsem dostal zpět všechny klíče.</p>
<p>„V Hedmarce,“ odpověděl Sunded z místa, které afroamerické gangy jistě nazývají <emphasis>the gunshot seat</emphasis> – ze sedadla spolujezdce.</p>
<p>„A kam jedeme?“</p>
<p>„Po tom vám nic nejni,“ zasyčel mladý uhrovitý řidič a věnoval mi ve zpětném zrcátku ledový pohled. <emphasis>Bad cop</emphasis>. Černá šusťáková bunda se žlutými písmeny na zádech. „Elverumský klub Ko-daw-ying“. Předpokládal jsem, že to je velice mystické a zbrusu nové, ale přesto prastaré bojové umění. A že právě frenetické žvýkání způsobilo, že má uhroun tak vyvinuté čelistní svaly, které vypadaly v poměru ke zbytku těla vyloženě předimenzovaně. Uhroun byl natolik štíhlý a měl natolik úzká ramínka, že když držel ruce na volantu jako právě teď, vytvářely mu paže písmeno „V“.</p>
<p>„Koukejte radši na cestu,“ prohlásil Sunded tiše.</p>
<p>Uhroun něco zamumlal a zíral vztekle na pruh asfaltu rovný jako tágo, zařezávající se do placaté kulturní krajiny.</p>
<p>„Jedeme na policejní stanici do Elverumu, pane Kjikerude,“ vysvětlil Sunded. „Přijel jsem z Osla, abych vás během dneška nebo případně i zítřka vyslechl. Nebo pozítří. Doufám, že budete hodný, nemám totiž rád Hedmarku.“ Bubnoval prsty na malý cestovní kufřík podobající se kosmetickému kufříku, který mu Endride musel podat dopředu, protože mezi námi třemi na zadním sedadle na něj prostě nebylo místo.</p>
<p>„Já jsem hodný,“ odpověděl jsem a cítil, že mi obě paže tuhnou. Monsenova dvojčata dýchala v jednotném rytmu, což znamenalo, že jsem byl každou čtvrtou vteřinu sevřen jako tuba zubní pasty. Zvažoval jsem, jestli je nemám požádat, aby jeden z nich změnil dechovou frekvenci, ale pak jsem to neudělal. Ve srovnání s tím, jak jsem musel čelit Greveho pistoli, ve mně tohle svým způsobem vyvolávalo pocit bezpečí. Vrátilo mě to do doby, kdy jsem byl malý a směl jsem jít s otcem do práce, protože matka byla nemocná, a já seděl mezi dvěma vážnými, ale hodnými dospělými na zadním sedadle velvyslanecké limuzíny. Všichni byli pěkně oblečení, ovšem nikdo tak pěkně jako otec, který měl šoférskou čepici a řídil vůz naprosto elegantně a klidně. A pak mi otec koupil zmrzlinu a prohlásil, že jsem se choval jako skutečný gentleman.</p>
<p>Ve vysílačce zapraskalo.</p>
<p>„Šššš,“ prolomil uhroun mlčení v autě.</p>
<p>„Hlášení všem hlídkovým vozům,“ zachrastil nosový ženský hlas.</p>
<p>„Oběma hlídkovým vozům,“ zamumlal uhroun a přidal hlasitost.</p>
<p>„Egmon Karlsen ohlásil krádež traileru…“</p>
<p>Zbytek hlášení zanikl ve smíchu uhrouna a Monsenových dvojčat. Jejich těla se otřásala, chvěla a poskytovala mi po všech stránkách příjemnou masáž. Myslím, že léky ještě stále účinkovaly.</p>
<p>Uhroun zvedl mikrofon a pronesl do něj: „Vypadal Karlsen střízlivě? Přepínám.“</p>
<p>„Ne, moc ne,“ odpověděl ženský hlas.</p>
<p>„Tak to zas jel ožralej a auťák někde zapomněl. Zavolej do hospody U Medvídka, auto bude určitě stát zaparkovaný před ní. Osmikolovej trailer s nápisem Kuchyně Sigdal na boku. Přepínám a končím.“</p>
<p>Zavěsil mikrofon zpátky a mně připadalo, že se nálada v autě viditelně zlepšila, takže jsem využil příležitosti a zeptal se:</p>
<p>„Pochopil jsem, že byl někdo zavražděn, ale smím se zeptat, co to má vlastně společného se mnou?“</p>
<p>Otázka se setkala s mlčením, na Sundedovi jsem však viděl, že přemýšlí. Najednou se otočil dozadu a upřel na mě pohled. „Fajn, klidně to můžeme vyřídit hned. Víme, že jste to udělal vy, pane Kjikerude, a neuniknete nám. Máme totiž mrtvolu, místo činu a důkazy, které vás s obojím spojují.“</p>
<p>Měl bych být v šoku, zděšený, cítit, jak mi srdce poskočilo, kleslo nebo co tak srdce dělá, když člověk uslyší policistu triumfálně prohlašovat, že má důkazy, které ho pošlou na doživotí do vězení. Jenže já jsem v šoku nebyl. Protože jsem neslyšel triumfujícího policistu, slyšel jsem Inbaua, Reida a Buckleyho. Stupeň jedna. Přímá konfrontace. Nebo jak se píše v manuálu: <emphasis>Vyšet</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ovatel má v úvodu výslechu dát naprosto jasn</emphasis><emphasis>ě</emphasis> <emphasis>najevo, že policie ví všechno. Používejte výrazy „my“ a „policie“, nikdy „já“. A „víme“, ne „myslíme si“. Podkopejte vyslýchanému sebev</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>domí, oslovujte osoby s nízkým statusem „pane“ a osoby s vysokým statusem k</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>estním jménem</emphasis>.</p>
<p>„A mezi námi,“ pokračoval Sunded a klesl hlasem takovým způsobem, který měl jasně signalizovat důvěrnost: „Co jsem slyšel, nebyla smrt Sindreho Aaa žádná ztráta. Kdybyste nezakroutil tomu věčnému stěžovateli krkem vy, udělal by to nejspíš někdo jiný.“</p>
<p>Potlačil jsem zívnutí. Stupeň dva. Sympatizovat s podezřelým tím, že uvedeme situaci do normálu.</p>
<p>Protože jsem neodpověděl, Sunded pokračoval: „Dobrá zpráva je, že pokud se rychle přiznáte, můžu vám zaručit nižší trest.“</p>
<p>Jejda, KONKRÉTNÍ SLIB. Tuhle taktiku Inbau, Reid a Buckley absolutně zakazují, je to právnická klička, kterou využívají jen největší zoufalci. Tenhle chlap se chce vážně vrátit z Hedmarky rychle domů.</p>
<p>„Takže proč jste to udělal, pane Kjikerude?“</p>
<p>Díval jsem se z bočního okénka. Pole. Statek. Pole. Statek. Pole. Potok. Pole. Nádherně uspávající.</p>
<p>„Tak co, pane Kjikerude?“ Slyšel jsem, jak Sundedovy prsty bubnují na kosmetický kufřík.</p>
<p>„Lžete,“ odvětil jsem.</p>
<p>Bubnování ustalo. „Zopakujte to.“</p>
<p>„Lžete, pane Sundede. Netuším, kdo je Sindre Aa, a nic na mě nemáte.“</p>
<p>Sunded se zasmál, jako když řeže cirkulárka. „Že ne? Tak mi povězte, kde jste byl posledních čtyřiadvacet hodin. Prokážete nám tu službičku, pane Kjikerude?“</p>
<p>„Možná,“ odpověděl jsem. „Když mi řeknete, o co tady jde.“</p>
<p>„Flákni ho tam!“ vyplivl uhroun. „Endride, flákni…“</p>
<p>„Buďte zticha,“ zklidnil ho Sunded a otočil se ke mně. „A proč bychom vám to měli říkat, pane Kjikerude?“</p>
<p>„Protože pak s vámi možná budu mluvit. Když ne, budu mlčet, dokud nepřijede můj advokát. Z Osla.“ Viděl jsem, jak Sundedovi ztvrdla ústa, a ještě jsem si přisolil: „Někdy během zítřka, pokud budeme mít štěstí…“</p>
<p>Sunded naklonil hlavu ke straně a prohlížel si mě, jako bych byl hmyz a on uvažoval, zda mě má zařadit do své sbírky, nebo prostě zašlápnout.</p>
<p>„Tak jo, Kjikerude. Začalo to tím, že kámošovi, co sedí vedle vás, zavolali, že uprostřed silnice stojí opuštěný traktor. Našli traktor a hejno vran, které se sešly na nakladači ke svačině. To už měly skoro odkryté měkké tkáně nějakého psa. Traktor patřil Sindremu Aaovi, ale když mu zavolali, z pochopitelných důvodů telefon nevzal, takže někdo dojel k němu domů a našel ho v houpacím křesle, kam jste ho umístil. Našli jsme ve stodole mercedes s porouchaným motorem a registrační značkou, podle níž je auto vaše. Nakonec si policejní stanice v Elverumu spojila mrtvého psa s rutinním hlášením z nemocnice o muži pokrytém hnojem, který byl zpola v bezvědomí přivezen s ošklivým psím kousnutím. Zavolali tam a službu konající zdravotník jim oznámil, že muž byl v bezvědomí, ale že mu v kapse našli kreditní kartu na jméno Ove Kjikerud. A šup – jsme tady.“</p>
<p>Přikývl jsem. Už jsem věděl, jak mě našli. Ale jak to proboha dokázal Greve? Ta otázka se bezvýsledně mlela v mém nepochybně otupělém mozku, tak otupělém, že mě až teď napadla nemilá myšlenka: může mít Greve kontakty i v řadách místní policie? Mohl někdo zajistit, aby se dostal do nemocnice před nimi? Ne! Napochodovali přece přímo do pokoje a zachránili mě. Chyba! Způsobil to Sunded, nezasvěcenec z osloského KRIPOSu. Ucítil jsem sílící bolest hlavy, když vtom se ohlásila další myšlenka: jestliže je to tak, jak se obávám, jak bezpečný budu v cele předběžného zadržení? Najednou už ve mně synchronizované dýchání Monsenových dvojčat nevyvolávalo pocit bezpečí. Nic už nevyvolávalo pocit bezpečí, připadalo mi, že na tomhle světě není nikdo, komu bych mohl věřit. Nikdo. Kromě jediného. Nezasvěcence. Muže s kosmetickým kufříkem. Musím vyložit karty na stůl, povědět Sundedovi všechno, zajistit, aby mě odvezl na jinou policejní stanici. V Elverumu jsou nepochybně zkorumpovaní, v tomhle policejním autě pravděpodobně sedí víc než jeden práskač.</p>
<p>Ve vysílačce to opět zapraskalo. „Vůz nula jedna, ohlaste se.“</p>
<p>Uhroun popadl mikrofon. „Ano, Liso?“</p>
<p>„Před hospodou U Medvídka nestojí žádný trailer. Přepínám.“</p>
<p>Povědět Sundedovi všechno samozřejmě znamenalo, že budu muset přiznat, že jsem zloděj uměleckých děl. A jak ho mám přesvědčit, že jsem Oveho zastřelil v sebeobraně, ano, takřka nešťastnou náhodou? Muže, který byl tak zfetovaný Greveho anestetikem, že musel vidět dvojitě.</p>
<p>„No tak, Liso, trochu se poptej. Nikdo nedokáže v týhle vesnici schovat osmnáctimetrový auto, jasný?“</p>
<p>Hlas, který se ozval, zněl dotčeně. „Karlsen tvrdí, že mu vždycky pomáháš hledat káru, protože jsi policajt a jeho švagr. Přepínám.“</p>
<p>„Ani náhodou! Zapomeň na to, Liso.“</p>
<p>„Říká, že snad nechce tak moc, když jsi dostal jeho nejmíň ošklivou sestru.“</p>
<p>Roztřásl mě dunivý smích Monsenových dvojčat.</p>
<p>„Vyřiď tomu pitomcovi, že dneska máme pro jednou pořádnou policejní práci,“ zasyčel uhroun. „Přepínám a končím.“</p>
<p>Vážně jsem netušil, jak bych měl sehrát tuhle hru. Je jen otázkou času, než bude odhalena moje pravá identita. Mám jim to říct rovnou, nebo je to karta, se kterou můžu vyjednávat a použít ji k něčemu dalšímu?</p>
<p>„Tak teď jste na řadě vy, Kjikerude,“ prohlásil Sunded. „Trochu jsem si vás prověřil. Jste známá firma. A podle našich záznamů nejste ženatý. Takže co mínil doktor tím, když řekl, že se postará o vaši ženu Dianu? Bylo to tak, ne?“</p>
<p>Tak už jsem tu kartu prokoučoval. Povzdechl jsem si a podíval se okénkem ven. Pustina, obdělávaná půda. Žádná protijedoucí auta, žádné domy, jen obláček prachu od traktoru nebo auta kdesi daleko na vedlejší cestě.</p>
<p>„Nevím,“ odpověděl jsem. Musím uvažovat jasněji. Jasněji. Musím se dívat na šachovnici.</p>
<p>„Jaký byl váš vztah k Sindremu Aaovi, Kjikerude?“</p>
<p>Začalo mi připadat únavné být oslovován tím cizím jménem. Chystal jsem se odpovědět, když mi došlo, že se pletu. Zase. Policie přece věří, že jsem Ove Kjikerud! Dostali zprávu, že člověk toho jména leží v nemocnici. Ale kdyby tu zprávu poskytli dál Clasi Grevemu, proč by Greve vyhledával tohohle Kjikeruda v nemocnici? Nikdy o žádném Kjikerudovi neslyšel, nikdo na celém světě nevěděl, že Ove Kjikerud má se mnou – s Rogerem Brownem – cokoli společného! To prostě nedává smysl. Musel mě najít nějak jinak.</p>
<p>Viděl jsem, jak se obláček prachu z vedlejší cesty blíží.</p>
<p>„Slyšel jste moji otázku, Kjikerude?“</p>
<p>Nejdřív mě Greve našel na chatě. Pak v nemocnici. Ačkoli jsem s sebou neměl mobil. Greve nemá žádné kontakty ani u Telenoru, ani u policie. Jenže jak je to tedy možné?</p>
<p>„Kjikerude? Haló?“</p>
<p>Obláček prachu na vedlejší cestě měl větší rychlost, než to zdálky vypadalo. Viděl jsem v dálce před námi křižovatku a najednou mi došlo, že ten obláček míří k nám, že by nám mohla hrozit srážka. Doufejme, že je tomu druhému vozu jasné, že máme přednost.</p>
<p>Ale možná by mu to mohl uhroun naznačit a zatroubit. Naznačit. Zatroubit. Cože to říkal Greve v nemocnici? <emphasis>Diana má pravdu. Máte opravdu krásné vlasy</emphasis>. Zavřel jsem oči a cítil její ruce ve svých vlasech dole v garáži. Ta vůně. Voněla jinak. Voněla jím, Grevem. Ne, Grevem ne. Voněla firmou HOTE. Míří k nám. A jako ve zpomaleném filmu zapadlo všechno do sebe. Proč mi to nedošlo dřív? Otevřel jsem oči.</p>
<p>„Hrozí nám smrtelné nebezpečí, pane Sundede.“</p>
<p>„Jediný, kdo je tady v nebezpečí, jste vy, Kjikerude. Nebo jak se jmenujete.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>Sunded pohlédl do zrcátka a zvedl kreditní kartu, kterou mi ukázal v nemocnici.</p>
<p>„Nepodobáte se tomu chlapíkovi, co se jmenuje Kjikerud a je na téhle fotce. A když jsem vyhledával Kjikeruda v SANSARKu, stálo tam, že měří metr sedmdesát tři. A vy máte… kolik? Metr šedesát pět?“</p>
<p>V autě se rozhostilo ticho. Zíral jsem na obláček prachu, který se rychle přibližoval. Nebylo to auto. Byl to trailer s návěsem. Byl tak blízko, že jsem dokázal přečíst písmena na boku. KUCHYNĚ SIGDAL.</p>
<p>„Metr šedesát osm,“ odpověděl jsem.</p>
<p>„Takže kdo ksakru jste?“ zabručel Sunded.</p>
<p>„Jsem Roger Brown. A nalevo je ten ukradený Karlsenův trailer.“</p>
<p>Hlavy všech se otočily doleva.</p>
<p>„Co se to tu ksakru děje?“ zabručel Sunded.</p>
<p>„Děje se tu to,“ odpověděl jsem, „že ten trailer řídí maník jménem Clas Greve. A on ví, že já sedím v tomhle autě, a má v úmyslu mě zabít.“</p>
<p>„Jak…“</p>
<p>„Má GPS vyhledávač, díky kterému mě dokáže najít, ať jsem kdekoli. A to se mu taky od včerejšího rána, kdy mě moje žena pohladila v garáži po vlasech, daří. Rukou plnou želé, které obsahovalo mikroskopické vysílače a které se mi přilepilo na vlasy tak, že se z nich nedá vymýt.“</p>
<p>„Přestaňte s těmi pitomostmi!“ procedil vyšetřovatel z KRIPOSu mezi zuby.</p>
<p>„Sundede…,“ ozval se uhroun. „Je to Karlsenův trailer.“</p>
<p>„Musíme teď hned zastavit tohle auto a otočit se, jinak nás všechny zabije. Zastavte!“</p>
<p>„Jeďte,“ přikázal Sunded.</p>
<p>„Vy nechápete, co se stane!“ vykřikl jsem. „Brzo budete mrtvý, pane Sundede.“</p>
<p>Sunded se chtěl rozesmát smíchem připomínajícím zvuk cirkulárky, ale znělo to, jako by byla cirkulárka tupá. Protože teď to viděl i on. Že už je pozdě.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 17</strong> <strong>–</strong> <strong>Kuchyn</strong><strong>ě</strong> <strong>Sigdal</strong></p><empty-line /><p>Srážka mezi dvěma vozidly je prostá fyzika. Všechno je přenecháno náhodným veličinám, ale všechny náhodné veličiny se řídí rovnicí síla krát čas se rovná násobku změny rychlosti. Dosaďte za tyto náhodné veličiny hodnoty proměnných a máte vyprávění, které je jednoduché, pravdivé a nemilosrdné. Dozvíte se tak například, co se stane, když plně naložený trailer o hmotnosti dvacet pět tun a rychlosti osmdesát kilometrů v hodině narazí do osobního automobilu o hmotnosti osmnáct set kilogramů (včetně Monsenových dvojčat) a stejné rychlosti. Na základě konkrétních hodnot náhodných veličin, jako jsou místo srážky, vlastnosti karoserie a vzájemný poměr úhlů těl, existuje bezpočet verzí tohoto vyprávění, ale všechny mají dva jasné společné rysy: jsou to tragédie. A v průšvihu je osobní automobil.</p>
<p>Když trailer s návěsem řízený Clasem Grevem v deset hodin třináct minut narazil do policejního vozu nula jedna, Volva 740 rok výroby 1989, v místě těsně před sedadlem řidiče, byly blok motoru, obě přední kola a nohy uhrouna podélně vymrštěny z karoserie a současně s tím vyletěl vůz do vzduchu. Airbagy se neaktivovaly vzhledem k tomu, že do volv se před rokem 1990 nemontovaly. Policejní vůz – který byl již totálním vrakem – přeletěl silnici, převalil se přes svodidla a padal směrem k jehličnanům rostoucím hustě podél řeky ve spodní části svahu. Než policejní vůz nula jedna proletěl prvními vršky stromů, dokončil dvě a půl salta vzad s jedním a půl vrutem. Na místě nebyli žádní svědci, kteří by mohli potvrdit to, co tu vyprávím, ale přesně tohle se stalo, je to fakt. Je to – jak už bylo řečeno – prostá fyzika. Přesně jako onen fakt, že trailer s návěsem bez většího poškození projel pustou křitovatkou a za ní zabrzdil tak, až holý kov zaskřípal. Když se brzdy konečně uvolnily, odfrkly si jako drak, ale pach škvířící se gumy a spáleného obložení brzdových destiček se vznášel nad krajinou ještě několik minut.</p>
<p>V deset hodin čtrnáct minut se přestaly jehličnany kymácet, prach se usadil, trailer s návěsem tam stál s běžícím motorem a slunce dál nerušeně svítilo na hedmarská pole.</p>
<p>V deset hodin patnáct minut minul místo srážky první automobil, jehož řidič si pravděpodobně nevšiml ničeho jiného než toho, že na štěrkové vedlejší silnici stojí trailer s návěsem a že jemu samotnému pod pneumatikami zapraskalo něco, co mohly být skleněné střepy. Například neviděl žádné náznaky toho, že by mohl dole pod stromy u řeky ležet na střeše policejní vůz.</p>
<p>Tohle všechno vím proto, že jsem nacházel v pozici, díky níž jsem mohl konstatovat, že ležíme na střeše a stromy podél řeky nás při pohledu ze silnice zakrývají. Časové údaje jsou uvedeny přesně za podmínky, že Sundedovy hodinky, ležící a tikající přímo přede mnou, šly správně. Přinejmenším si myslím, že byly jeho, protože obemykaly zápěstí utržené paže trčící z kusu šedého pláště.</p>
<p>Závan větru sem donesl zápach z brzdových destiček a zvuk naprázdno běžícího dieselového motoru.</p>
<p>Sluneční paprsky probleskovaly mezi stromy z bezmračného nebe, ale kolem mě kapalo. Benzín, olej a krev. Kapalo to a teklo pryč. Všichni byli mrtví. Uhroun už neměl žádné uhry. Ani žádný obličej, když se to tak vezme. Zbytky Sundeda byly přehnuté jako papírový panáček, viděl jsem, jak vykukuje mezi svýma vlastníma nohama. Dvojčata vypadala, že jsou relativně celá, ale přestala dýchat. Za to, že jsem naživu, jsem vděčil výhradně schopnosti členů rodiny Monsenových nabývat tělesné hmoty a tvarovat ji do podoby dokonalých airbagů. Jenže stejná těla, která mi zachránila život, mě o něj teď pomalu připravovala. Celá karoserie byla smáčklá a já jsem visel ze sedadla hlavou dolů. Jednu ruku jsem měl volnou, avšak mezi oběma policisty jsem byl sevřený tak pevně, že jsem se nedokázal ani pohnout, ani dýchat. Prozatím mi bohužel výtečně fungovaly smysly. Takže jsem viděl, jak benzín vytéká, a cítil jsem, jak mi teče nohavicemi, po těle a ven kolem límce u krku. Slyšel jsem, jak trailer s návěsem stojí nahoře na silnici, slyšel jsem, jak si odfrkává a odchrchlává a kucká a přitom čeká. A pochopil jsem, že on, Clas Greve, tam sedí a přemýšlí, rozvažuje. Vidí na GPS vyhledávači, že se nehýbám. Říká si, že by se měl přesto jít dolů přesvědčit, jestli jsou všichni mrtví. Na druhou stranu je obtížné sejít po stráni dolů a ještě obtížnější vyšplhat pak zase nahoru. A tu srážku snad nikdo nemohl přežít… Ovšem člověku se mnohem lépe spí, když to vidí na vlastní oči…</p>
<p>Jeď, žadonil jsem. Jeď.</p>
<p>Byl jsem při plném vědomí a bohužel jsem si dokázal představit, co by se stalo, kdyby mě našel politého benzínem.</p>
<p>Jeď. Jeď!</p>
<p>Dieselový motor traileru zakdákal, jako by diskutoval sám se sebou.</p>
<p>Teď mi bylo jasné, co se stalo. Greve se nešel na schodiště zeptat Sindreho Aaa, kde jsem, to viděl na metr přesně na svém GPS vyhledávači. Aa musel být odklizen z cesty prostě proto, že viděl Greveho a jeho auto. Jenže zatímco Greve kráčel po cestičce k chatě, já jsem se přemístil na latrínu, a když mě v chatě nenašel, zkontroloval znovu GPS vyhledávač. A ke svému zděšení zjistil, že můj signál je pryč. Protože vysílače v mých vlasech byly v té chvíli ponořené do sraček, tedy do něčeho, čím nedokážou vysílače HOTE proniknout, protože – jak známo – na to nemají dost silný signál. Já idiot jsem měl víc štěstí, než jsem si zasloužil.</p>
<p>Greve tedy vyslal psa, aby mě našel, a sám zatím čekal. Stále bez signálu. Protože sračky, které na vysílačích zatuhly, nadále blokovaly signál, ačkoli já už jsem zamířil do stodoly, našel mrtvolu Sindreho Aaa a uprchl na traktoru. Teprve uprostřed noci začal Greveho GPS vyhledávač najednou signál znovu přijímat. V té chvíli jsem ležel na nosítkách v nemocniční sprše, kde mi smývali z vlasů to svinstvo. Greve sedl do auta a za svítání do nemocnice dorazil. Bozi vědí, jak ukradl ten trailer, ale v každém případě neměl problémy znovu najít duševně chorého, blábolícího Browna, který si vážně říkal o to, aby byl lapen.</p>
<p>Prsty Sundedovy urvané paže nadále svíraly rukojeť kosmetického kufříku. Hodinky na zápěstí mu tikaly. Deset šestnáct. Za minutu ztratím vědomí. Za dvě minuty budu udušen. Rozhodni se, Greve.</p>
<p>A pak se rozhodl.</p>
<p>Slyšel jsem, jak trailer zachrchlal. Počet otáček klesl. Vypnul zapalování, jde sem!</p>
<p>Nebo… jen zařadil rychlost?</p>
<p>Tiché vrčení. Praskání štěrku pod pneumatikami nesoucími pětadvacet tun. Vrčení zesílilo. A ještě víc. A vzdalovalo se. Mizelo dál krajinou. Doznělo.</p>
<p>Zavřel jsem oči a děkoval jsem Bohu. Za to, že neuhořím, nýbrž jen umřu nedostatkem kyslíku. Protože to vůbec není nejhorší způsob smrti. Mozek uzavře místnosti jednu po druhé, člověk je ospalý, otupělý, přestává přemýšlet, a tím mizí problémy. Svým způsobem je to podobné, jako když si dá pár panáků. Ano, pomyslel jsem si: dokážu žít s tím, že zemřu takhle.</p>
<p>To pomyšlení mě téměř rozesmálo.</p>
<p>Já, který jsem se celý život snažil být opakem svého otce, skončím svou existenci tak jako on ve vraku auta. A nakolik jsem se od něj vlastně lišil? Jakmile jsem dospěl natolik, abych se mohl tomu zatracenému ožralovi postavit, začal jsem se mu mstít. Stejně nenápadně, jako on mlátil matku: tak, aby to nebylo na první pohled patrné. Například jsem zdvořile odmítl, když mi nabídl, že mě naučí řídit, a sdělil jsem mu, že nemám zájem udělat si řidičák. Sbalil jsem ošklivou rozmazlenou dceru velvyslance, kterou otec každý den vozil do školy, jen abych ji mohl pozvat domů na večeři a ponížit ho. A litoval jsem toho, když jsem zjistil, že matka v kuchyni mezi hlavním jídlem a dezertem pláče. Přihlásil jsem se v Londýně na školu, o níž jsem slyšel otce prohlásit, že je to zatraceně snobská škola pro sociální parazity. Ale nebral si to tak, jak jsem doufal. Dokonce se dokázal zdánlivě hrdě usmívat, když jsem mu to pověděl, ten rafinovaný ďábel. Takže když se mě později na podzim zeptal, jestli by si mohli s matkou udělat z Norska výlet a navštívit mě v campusu, odmítl jsem s odůvodněním, že nechci, aby moji spolužáci zjistili, že můj otec vůbec nezastává vysokou funkci v diplomacii, nýbrž je obyčejný řidič. Připadalo mi, že to zasáhlo jeho citlivé místo. Ne citlivé ve smyslu jemné, nýbrž ve smyslu bolestivé.</p>
<p>Zavolal jsem matce čtrnáct dní před svatbou a sdělil jí, že se budu ženit s dívkou, kterou jsem potkal, vysvětlil jí, že to bude jednoduchá svatba, jen my a dva svědci. Ale že je matka vítána, jestliže přijde bez otce. Matka se rozčilila a prohlásila, že bez něj samozřejmě nepřijde. Ušlechtilé, věrné duše bývají často omezovány loajalitou – dokonce i vůči těm nejodpornějším lidem. Ano, vůči těm především.</p>
<p>Diana se měla vlastně s mými rodiči seznámit onoho léta po skončení semestru, ale tři týdny před naším odjezdem z Londýna jsem dostal zprávu o té autonehodě. Cestou domů z chaty, sdělil mi policista na praskající telefonní lince. Večer, déšť, auto jelo příliš rychle. Stará cesta byla dočasně přeložena kvůli výstavbě dálnice. Nová, možná trochu nelogická zatáčka, ale označená dopravními značkami. Nově položený asfalt pohlcoval světlo, to je jasné. Zaparkovaný stavební stroj. Policistu jsem přerušil a řekl mu, že by měli otci udělat zkoušku na alkohol v krvi. Jen aby se jim dostalo potvrzení o tom, co jsem už věděl: že matku zabil.</p>
<p>Toho večera, sám v pubu Baron's Court, jsem poprvé ochutnal alkohol. A na veřejnosti plakal. Toho večera, kdy jsem si otíral slzy na páchnoucích pisoárech, jsem viděl v popraskaném zrcadle ochablý, opilecký obličej svého otce. A pamatoval jsem si jeho pozornou klidnou záři v očích, když srazil šachové figurky, srazil královnu, která rotovala vzduchem – dvě a půl salta vzad –, než dopadla na podlahu. Pak mě uhodil. Jen v tomhle jednom případě, ale uhodil. Dlaní, za ucho. A já jsem to tehdy uviděl, v jeho pohledu – to, čemu matka říkala Nemoc. A za jeho očima bydlelo hnusné, křehké a krvežíznivé monstrum. Jenže to byl můj otec, moje vlastní tělo a krev.</p>
<p>Krev.</p>
<p>Něco zasuté hluboko, něco, co leželo pod všemi vrstvami popírání, stoupalo na povrch. Rozplývající se vzpomínka na dávné myšlenky, která se už nechtěla držet tam dole. Nabývala pevnější podoby. Byla bolestně vyřčena. Stala se pravdou. Pravdou, kterou jsem dosud od sebe dokázal držet v bezpečné vzdálenosti tím, že jsem sám sebe obelhával. Protože já jsem nechtěl dítě ne proto, že bych se bál, že zaujme mé místo. Bál jsem se Nemoci. Bál jsem se toho, že já, syn, ji mám také. Že tam je, za mýma očima. Lhal jsem všem. Lottě jsem řekl, že jsem to dítě nechtěl, protože mělo vadu, syndrom, chromozomální poruchu. Ovšem pravda zněla, že chyba spočívala ve mně.</p>
<p>Všechno se teď vznášelo. Můj život byl mrtvou schránkou, srdce právě zakrylo nábytek, zavřelo dveře, chystalo se vypnout proud. Kapalo to tu a teklo, proudy se mi řinuly z očí, přes čelo do vlasů. Být udušen dvěma lidskými balony. Myslel jsem na Lottu. A tam na prahu mi začalo svítat. Viděl jsem světlo. Viděl jsem… Dianu? Co tu ta zrádkyně dělá? Balony…</p>
<p>Moje volná, klátící se ruka se začala pohybovat směrem ke kosmetickému kufříku. Moje znecitlivělé prsty uvolnily Sundedovy prsty z rukojeti a kufřík otevřely. Když jsem se kufříkem prohrabával, kapal ze mě do něj benzín. Vytáhl jsem košili, jedny ponožky, jedny spodky a toaletní taštičku. To bylo všechno. Volnou rukou jsem otevřel toaletní taštičku a vysypal jsem její obsah na strop. Zubní pasta, holicí strojek, náplast, šampon, průhledný igelitový sáček, který nepochybně používal při bezpečnostní kontrole na letištích, vazelína… tady! Nůžky, takové ty ostré nůžtičky, které mají trochu ohnutou špičku a kterým někteří lidé dávají přednost před moderními kleštičkami na nehty.</p>
<p>Šátral jsem rukou po tělech dvojčat, přes bachor, hruď, snažil jsem se najít zip nebo knoflíky. Jenže jsem už téměř ztrácel cit a prsty nechtěly poslouchat informace z mozku ani je tam vysílat. Takže jsem popadl nůžtičky a zapíchl je špičkou do bachoru… no, řekněme, že to byl Endride.</p>
<p>Nylonová látka povolila s praskajícím, osvobozujícím zvukem, sklouzla do stran a odhalila boulící se břicho nacpané do světle modré látky policejní košile. Košili jsem rychle prostřihl a ven se vyvalilo maso pokryté ochlupenou modrobílou kůží. Teď nastal okamžik, jehož jsem se děsil. Ale pomyšlení na možnou odměnu – smět žít, smět dýchat – potlačilo všechno ostatní. Plnou silou jsem se nůžkami rozmáchl a zabodl jsem je do jeho břicha hned nad pupkem. Vytáhl jsem je. Nestalo se nic.</p>
<p>Zvláštní. V břiše byla očividně díra, ale nic z ní neunikalo, nic, o čem jsem doufal, že to sníží tlak na mě. Balon stále dobře těsnil.</p>
<p>Bodl jsem znovu. Další díra. Další suchý otvor.</p>
<p>Máchal jsem nůžkami jako šílený. Šššš, šššš. Nic. Z čeho sakra tahleta dvojčata vlastně sestávají? Je to skrznaskrz tuk? Zabije vlna obezity i mě?</p>
<p>Nahoře po silnici projelo další auto.</p>
<p>Snažil jsem se vykřiknout, ale neměl jsem vzduch.</p>
<p>Z posledních sil jsem zapíchl nůžky do Endrideho břicha, ale tentokrát jsem je nevytáhl, prostě jsem to nedokázal. Po chvíli jsem jimi začal pohybovat. Rozevíral jsem palec a ukazováček a znovu jsem je přitahoval. Prostřihával jsem se vpřed. Šlo to překvapivě snadno. A pak se něco stalo. Z díry vyběhla stružka krve, stékala po břiše, mizela pod oblečením, vynořovala se opět na vousatém krku, běžela po bradě, po rtech a mizela v jedné nosní dírce. Střihal jsem dál. Teď freneticky. Zjistil jsem, že člověk je ve skutečnosti ubohá bytost, protože se otevřel, rozevřel se tak, jak jsem to vídával v televizi, když ukazovali čtvrcení velryb. A to jsem pracoval jen malinkými nůžtičkami! Nepřestal jsem, dokud v břiše nezela trhlina procházející od podbřišku po žebra. Avšak množství krve a vnitřností, které se mělo podle mého očekávání vyvalit, se neobjevilo. V ruce jsem prudce ztrácel cit, nůžky mi upadly a vrátilo se mi staré známé tunelové vidění. Otvorem jsem viděl potah stropu. Měl kostkovaný vzor v odstínech šedé. Kolem mě ležely rozházené figurky. Vzdal jsem to. Zavřel jsem oči. Bylo nádherné to vzdát. Cítil jsem, jak mě přitažlivost táhne do nitra země, nejprve hlavu, jako dítě na cestě z matčiny dělohy, měl jsem být vypuzen, smrt bude novým zrozením. Dokonce jsem teď cítil stahy, chvějivé stahy, které mě masírovaly. Viděl jsem bílou královnu. Slyšel jsem zvuky a plodovou vodu dopadající na podlahu.</p>
<p>A vzduch.</p>
<p>Proboha, vzduch!</p>
<p>Narodil jsem se a můj nový život začal pádem, úderem do hlavy a pak naprostou temnotou.</p>
<p>Naprostá temnota.</p>
<p>Temnota.</p>
<p>Kyslík?</p>
<p>Svítání.</p>
<p>Otevřel jsem oči. Ležel jsem na zádech a nad sebou jsem viděl zadní sedadlo, kde jsme byli ještě před chvílí já a dvojčata zaklínění. Já jsem teď ležel na stropě auta, na šachovnici. A dýchal jsem. Páchlo to tu smrtí, lidskými vnitřnostmi. Rozhlédl jsem se. Vypadalo to tu jako na jatkách, jako ve výrobně uzenin. Zvláštní ovšem bylo, že místo abych udělal, co je v mé povaze, tedy vše vytěsnil, potlačil, utekl, můj mozek se jakoby rozšířil, aby dokázal obsáhnout smyslové vjemy v celém rozsahu. Rozhodl jsem se tu zůstat. Vdechoval jsem ten pach. Díval jsem se. Naslouchal. Sesbíral jsem figurky z podlahy. Postavil je zpátky na šachovnici – jednu po druhé. Nakonec jsem zvedl zničenou bílou královnu. Prohlížel jsem si ji. Pak jsem ji umístil přímo proti černému králi.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Č</strong><strong>ást IV.</strong></p><empty-line /><p><strong>
Výb</strong><strong>ě</strong><strong>r</strong></p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 18</strong> <strong>–</strong> <strong>Bílá královna</strong></p><empty-line /><p>Seděl jsem ve vraku auta a zíral na holicí strojek. Přemýšlíme o zvláštních věcech. Bílá královna byla zničená. Ona, s jejíž pomocí jsem dal svému otci, svému původu, ano, celému svému dřívějšímu životu šachmat. Ona, která tvrdila, že mě miluje, a jíž jsem já přísahal, že část mého já ji bude navždy milovat, ačkoli to byla lež a řekl jsem to jen proto, aby to bylo vyřčeno. Ona, kterou jsem nazýval svou lepší polovičkou, protože jsem skutečně věřil, že je mou janusovskou tváří: tou lepší částí. Jenže jsem se mýlil. Nenávidím ji. Ne, ani to ne. Diana Strom-Eliassenová už pro mě neexistuje. Přesto tady sedím ve vraku auta se čtyřmi mrtvolami kolem sebe, s holicím strojkem v ruce a jedinou myšlenkou v hlavě.</p>
<p>Dokázala by mě Diana milovat i bez mých vlasů?</p>
<p>Přemýšlíme – jak už jsem řekl – o zvláštních věcech. Pak jsem tu myšlenku zaplašil a stiskl tlačítko <emphasis>Zapnout</emphasis>. Strojek – který patřil muži s prorockým jménem Sunded, neboť znělo jako anglické <emphasis>soon dead</emphasis> – mi vibroval v ruce.</p>
<p>Měl jsem se změnit. Chtěl jsem se změnit. Starý Roger Brown už neexistuje. Pustil jsem se do toho.</p>
<p>O čtvrt hodiny později jsem se na sebe díval ve zbytku zpětného zrcátka. Byl to – jak jsem se obával – nepříliš pěkný pohled. Moje hlava vypadala jako burák ve slupce, podlouhlá a uprostřed mírně projmutá. Hladce oholená lebka leskle a bíle zářila nad opálenou kůží obličeje. Ale byl jsem to já: nový Roger Brown.</p>
<p>Mezi nohama mi ležely kadeře vlasů. Nacpal jsem je do průsvitného igelitového sáčku, který jsem zastrčil do zadní kapsy kalhot uniformy Eskilda Monsena. Tam jsem našel také peněženku. Byly v ní nějaké peníze a kreditní karta. A vzhledem k tomu, že jsem neměl v úmyslu nechat se vypátrat jen na základě toho, že bych používal kartu Oveho Kjikeruda, rozhodl jsem se vzít peněženku s sebou. V kapse uhrounovy šusťákové bundy jsem našel zapalovač a ještě jednou jsem zauvažoval, jestli mám zapálit vrak auta marinovaný v benzínu. To by zpomalilo práci při identifikaci mrtvol a možná by mi to poskytlo čtyřiadvacetihodinový náskok. Na druhé straně by kouř způsobil, že by byl poplach vyhlášen, ještě než bych se dostal z této oblasti, zatímco bez kouře a s trochou štěstí možná uplyne mnoho hodin, než někdo vrak objeví. Díval jsem se na povrch se vzorkem masa, kde kdysi býval uhrounův obličej, a rozhodl se. Trvalo mi téměř dvacet minut svléknout ho z kalhot a bundy a pak ho obléknout do mé zelené teplákové soupravy. Je zvláštní, jak rychle si člověk zvykne na stříhání a řezání lidí. Když jsem uhrounovi odstřihával kůži z obou ukazováčků (nepamatuju si, jestli se otisky prstů berou z pravé, nebo z levé ruky), činil jsem tak se soustředěnou efektivností chirurga. Nakonec jsem mu prostřihl trochu i palec, aby rány na rukou vypadaly spíše jako dílo náhody. Když jsem skončil, ustoupil jsem dva kroky od vraku a prohlížel si výsledek. Krev, smrt, ticho. Dokonce se zdálo, že i hnědá řeka vedle lesíka zamrzla v němé nehybnosti. Byla to instalace hodná Mortena Viskuma; kdybych měl fotoaparát, pořídil bych snímek, poslal ho Dianě a navrhl, aby ho vyvěsila v galerii. Jako varování toho, co nastane. Protože co to Greve říkal? Právě strach, ne bolest způsobuje, že člověk podlehne.</p><empty-line /><p>Šel jsem podél hlavní silnice. Samozřejmě jsem riskoval, že Clas Greve pojede právě tudy a uvidí mě. Ale to mi starosti nedělalo. Za prvé by toho vylepaného maníka v černé šusťákové bundě s nápisem „Elverumský klub Ko-daw-ying“ nepoznal. Za druhé kráčela tahle osoba jinak než Roger Brown, s nímž se setkal: vzpřímeněji a pomaleji. Za třetí mu ukazuje GPS vyhledávač naprosto zřetelně, že se stále nacházím ve vraku auta a nepohnul jsem se ani o metr. Pravděpodobně. Přece jen jsem už mrtvý.</p>
<p>Minul jsem nějaký statek, ale pochodoval jsem dál. Kolem mě projelo auto, trochu přibrzdilo, řidič možná uvažoval, kdo jsem, ale pak šlápl na plyn a zmizel v ostrém podzimním světle.</p>
<p>Tady venku to pěkně vonělo. Hlínou a trávou, jehličnatým lesem a kravským hnojem. Rána na zátylku mě trochu bolela, ale strnulosti v těle jsem se začínal chůzí zbavovat. Rázoval jsem a dýchal, zhluboka a životodárně.</p>
<p>Po půl hodině chůze jsem se nacházel stále na témže nekonečném poli, ale viděl jsem v dálce modrou ceduli a boudu. Autobusová zastávka.</p>
<p>O čtvrt hodiny později jsem nastoupil do šedého autobusu, zaplatil jsem penězi z peněženky Eskilda Monsena a dozvěděl se, že autobus jede do Elverumu, odkud je vlakové spojení do Osla. Posadil jsem se na sedadlo naproti dvěma asi třicetiletým platinovým blondýnám. Ani jedna z nich mi nevěnovala pohled.</p>
<p>Zdříml jsem si, ale vzbudil jsem se, když jsem uslyšel sirény a autobus zpomalil a zajel ke kraji silnice. Minulo nás policejní auto se zapnutým majáčkem. Policejní vůz nula dvě, pomyslel jsem si. Zpozoroval jsem, že jedna z blondýn se na mě dívá. Střetl jsem se s jejím pohledem a všiml si, že chce instinktivně odvrátit zrak, že to je příliš přímé, že si myslí, že jsem ošklivý. Ale nedokázala to. Úkosem jsem se na ni usmál a otočil se k oknu.</p><empty-line /><p>Ve chvíli, kdy nový Roger Brown vystoupil v patnáct deset z vlaku, svítilo slunce i na rodiště starého Rogera Browna. Když jsem však kráčel přes náměstí a pokračoval do Kapitánské ulice, foukal ledový vítr do vyceněných tlam tygřích soch hyzdících prostor před osloským hlavním nádražím.</p>
<p>Překupníci drog a kurvy v Celní ulici se na mě dívali, ale nepokřikovali za mnou svoje nabídky, jak je křičívali za starým Rogerem Brownem. Před vchodem do hotelu Leon jsem se zastavil a podíval se vzhůru po fasádě, z níž odpadávala omítka a zůstávaly po ní bílé skvrny. Pod jedním oknem visel plakát slibující pokoj za čtyři stovky za noc.</p>
<p>Vešel jsem dovnitř a zamířil k recepci. Tedy k REPCECI, jak měli napsáno na ceduli visící nad mužem za přepážkou.</p>
<p>„Co byste rád?“ pronesl místo obvyklého „Čím vám posloužím?“, na které jsem byl zvyklý z hotelů, v nichž bydlíval starý Roger Brown. Tvář recepčního se leskla potem, jako by tvrdě pracoval. Vypil příliš mnoho kávy. Nebo je možná jen nervóznější povahy. Těkající pohled poukazoval na poslední možnost.</p>
<p>„Máte jednolůžkový pokoj?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Ano. Na jak dlouho?“</p>
<p>„Na jeden den.“</p>
<p>„Celý den?“</p>
<p>Nikdy předtím jsem v hotelu Leon nebyl, ale několikrát jsem jel kolem a tušil jsem, že nabízí pokoje na hodinové bázi pro ty, kdo se milují na bázi profesionální. Tedy pro takové ženy, které nemají dost krásy nebo rozumu na to, aby si prostřednictvím svého těla opatřily dům navržený Ovem Bangem a vlastní galerii ve čtvrti Frogner.</p>
<p>Přikývl jsem.</p>
<p>„Čtyři stovky,“ prohlásil muž. „Platí se předem.“ Měl jakoby švédský přízvuk, takový, jaký z nějakého důvodu upřednostňují vokalisté tanečních skupin a kazatelé.</p>
<p>Hodil jsem na pult kombinovanou platební kartu Eskilda Monsena. Ze zkušenosti vím, že hotely kašlou na to, jestli podpis odpovídá, ale pro jistotu jsem si ve vlaku nacvičil použitelnou nápodobu. Problémem byla fotografie. Na ní byl chlapík s kulatými tvářemi, dlouhými vlnitými vlasy a černým vousem. Ani podexponování nemohlo zakrýt, že se v nejmenším nepodobá muži s úzkým obličejem a čerstvě vyholenou hlavou, který stojí před recepčním. Recepční si prohlížel kartu.</p>
<p>„Nepodobáte se tomu chlapíkovi na fotce,“ prohlásil, aniž vzhlédl.</p>
<p>Čekal jsem. Dokud nemusel on zvednout hlavu a setkat se s mým pohledem.</p>
<p>„Rakovina,“ odvětil jsem.</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Cytotoxin.“</p>
<p>Recepční třikrát mrkl.</p>
<p>„Tři dávky,“ dodal jsem.</p>
<p>Ohryzek mu poskakoval, jak polykal. Viděl jsem, že začíná pochybovat. No tak! Musím si brzo lehnout do postele, zátylek mě bolí jako prase. Stále jsem se mu díval do očí. Ale on zrak sklopil.</p>
<p>„Omlouvám se,“ prohlásil a podával mi kreditní kartu. „Nemůžu si dovolit dostat se do potíží, jsem pod dohledem. Máte hotovost?“</p>
<p>Zavrtěl jsem hlavou. Po nákupu jízdenky na vlak mi zbyla jen dvoustovka a desetikoruna.</p>
<p>„Omlouvám se,“ zopakoval a natáhl ruce vpřed – jaksi prosebně –, až se karta dotkla mé hrudi.</p>
<p>Popadl jsem ji a vypochodoval ven.</p>
<p>Nemělo smysl to zkoušet v jiném hotelu. Jestliže nepřijali kartu v Leonu, nevezmou ji ani jinde. A v nejhorším případě by spustili poplach.</p>
<p>Přešel jsem k plánu B.</p><empty-line /><p>Byl jsem ve městě nový, cizí. Bez peněz, bez přátel, bez minulosti i identity. Fasády, ulice a lidé, kteří tu chodili, se mi jevili jinak, než se jevili Rogeru Brownovi. Slabá vrstva mraků vklouzla před slunce a teplota poklesla ještě o pár stupňů.</p>
<p>U hlavního nádraží jsem se musel vyptat, jaký autobus mě doveze na Tonsenhagen, a když jsem do něj nastupoval, promluvil na mě řidič z nějakého důvodu anglicky.</p>
<p>Od autobusové zastávky na Tonsenhagenu k Oveho domu bylo pár celkem slušných kopečků, přesto jsem se třásl zimou, když jsem konečně minul Oveho dům. Kroužil jsem několik minut okolo, abych se ujistil, že v blízkosti není policie. Poté jsem rychle došel ke dveřím a odemkl si.</p>
<p>Uvnitř bylo teplo. Topení ovládané termostatem s časovým spínačem.</p>
<p>Vyťukal jsem „Nataša“, abych deaktivoval alarm, a došel do obýváku propojeného s kuchyní. Bylo to tu cítit stejně jako posledně. Po neumytém nádobí, nevypraném povlečení, oleji na zbraně a síře. Ove ležel na posteli tak, jak jsem ho den předtím opustil. Připadalo mi, jako by to bylo před týdnem.</p>
<p>Našel jsem dálkové ovládání, lehl si do postele vedle Oveho a zapnul televizi. Listoval jsem teletextem, ale nebylo tam nic o zmizelých policejních autech ani o mrtvých policistech. Elverumská policie má už nejspíš neblahé tušení a pravděpodobně zahájila pátrání, ale chce vyčkat co možná nejdéle, než zveřejní, že zmizelo policejní auto, to pro případ, že by za tím vším mohlo být banální nedorozumění. Ale dříve nebo později ten vůz najdou. Jak dlouho jim pak bude trvat, než zjistí, že mrtvola v zelené běžecké soupravě bez bříšek prstů přece jen není zatčený Ove Kjikerud? Minimálně celý den. Maximálně dva dny.</p>
<p>Tohle byla věc, o níž jsem samozřejmě nemohl vědět ani ň. Nový Roger Brown také neměl víc znalostí o policejním postupu, jen mu bylo každopádně jasné, že situace vyžaduje pevná rozhodnutí na základě nejistých informací, nutnost jednat riskantně a neváhat, než bude pozdě, připustit si tolik strachu, aby byl člověk bdělejší, ale ne tolik, aby byl ochromen.</p>
<p>Proto jsem zavřel oči a usnul.</p>
<p>Když jsem se probudil, ukazovaly hodiny na teletextu dvacet nula tři. A pod tím jedna řádka o tom, že minimálně čtyři osoby, z toho tři policisté, zahynuly při dopravní nehodě nedaleko Elverumu. Vrak policejního vozu, jehož zmizení bylo ohlášeno dopoledne, byl nalezen odpoledne v lesíku u řeky Trekk. Pátá osoba, také policista, je nezvěstná. Policie se domnívá, že mohla být vymrštěna z vozu a spadnout do řeky, kde právě probíhá pátrání. Policie žádá veřejnost o pomoc při hledání řidiče ukradeného traileru s nápisem KUCHYNĚ SIGDAL, který byl nalezen zaparkovaný na lesní cestě dvacet kilometrů od místa nehody.</p>
<p>Až pochopí, že zmizel zatčený Ove Kjikerud, dříve nebo později sem přijdou. Musím si pro dnešní noc opatřit jiné místo k přespání.</p>
<p>Nadechl jsem se. Pak jsem se naklonil přes Oveho mrtvolu, popadl jsem telefon z nočního stolku a vytočil jediné telefonní číslo, které jsem uměl zpaměti.</p>
<p>Vzala sluchátko po třetím zazvonění.</p>
<p>Místo svého obvyklého stydlivého, ale vřelého „Ahoj“, pronesla Lotte téměř neslyšitelné „Ano?“.</p>
<p>Okamžitě jsem zavěsil. Chtěl jsem jen vědět, jestli je doma. Doufejme, že bude doma i později večer.</p>
<p>Vypnul jsem televizi a vstal.</p>
<p>Po dvou minutách hledání jsem našel dvě pistole: jednu v koupelnové skříňce a jednu zastrčenou za televizí. Vybral jsem si tu malou černou zpoza televize a došel jsem do kuchyně, kde jsem ze zásuvky vzal dvě krabičky, jednu s ostrými náboji a jednu s nápisem „slepé“, nabil jsem zásobník ostrými náboji, zasunul ho do pistole a zajistil ji. Pak jsem si zastrčil pistoli za opasek tak, jak jsem to viděl u Clase Greveho. Došel jsem do koupelny a vrátil první pistoli na místo. Zavřel jsem skříňku a chvíli jsem se pozoroval v zrcadle. Pěkné tvary a výrazné linie obličeje, brutální nahota hlavy, intenzivní, téměř horečnatý lesk v očích a ústa – uvolněná a rozhodná, mlčenlivá a výmluvná.</p>
<p>Bez ohledu na to, kde se zítra ráno probudím, budu mít na svědomí vraždu. <emphasis>Úkladnou</emphasis> vraždu.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 19</strong> <strong>–</strong> <strong>Úkladná vražda</strong></p><empty-line /><p>Jdeš do své vlastní ulice. Stojíš ve večerní tmě pod skupinkou stromů a díváš se ke svému vlastnímu domu, na světla v oknech, na pohyb za záclonou, který možná patří tvé ženě. Soused na večerní vycházce se svým milovaným anglickým setrem tě míjí a dívá se na tebe, vidí cizince v ulici, kde se většina lidí mezi sebou zná. Muž je podezíravý a setr tiše vrčí, oba cítí, že nesnášíš psy. Protože zvířata, stejně jako lidé, se dokážou semknout proti vetřelcům a nevítaným návštěvníkům tady nahoře na stráni, kde se zabarikádovali vysoko nad městským zmatkem a chaotickou směsí zájmů a agend. Tady nahoře všichni chtějí, aby věci pokračovaly tak, jak jsou, protože věci jsou dobré, jde to dobře, karty není třeba rozdávat znovu. Ne, nechte esa a krále v těch rukou, v nichž jsou, nejistota škodí ochotě investovat, pevné rámcové podmínky zajišťují produktivitu, která opět slouží společenství. Člověk musí něco vytvořit, než může rozdělovat.</p>
<p>Je zvláštní přemýšlet o tom, že politicky nejkonzervativnějším člověkem, s jakým jsem se kdy setkal, byl řidič vozící lidi, kteří vydělávali čtyřikrát víc než on a oslovovali ho s blahosklonností, jíž může dát výraz pouze trapně nejkorektnější zdvořilost.</p>
<p>Otec kdysi prohlásil, že pokud bych se stal socialistou, nebyl bych už v jeho domě vítán, a že totéž platí pro moji matku. Nejspíš nebyl střízlivý, když to říkal, ale tím spíše lze předpokládat, že to mínil naprosto vážně. Domníval se, že kastovní systém v Indii má hodně do sebe, že se podle boží vůle rodíme do určité společenské vrstvy a že je naší zatracenou povinností strávit v ní svůj ubohý život. Nebo jak odpovídá zvoník, když mu kněz Sigismund navrhuje, aby si tykali: „Zvoník je zvoník. A kněz je kněz.“</p>
<p>Mou vzpourou, vzpourou řidičova syna, proto bylo vzdělání, dcera z bohaté rodiny, obleky od Fernera Jacobsena a dům na Voksenkollenu. Nemělo to žádaný účinek. Otec měl totiž tu drzost mi odpustit, dokonce byl tak mazaný, že se tvářil, že je na mě hrdý. A já jsem věděl, když jsem vzlykal na pohřbu rodičů jako děcko, že to není smutkem nad matkou, nýbrž vztekem na otce.</p>
<p>Setra a souseda (zvláštní, už si nepamatuju jeho jméno) pohltila tma a já jsem přešel ulici. Nestála na ní žádná cizí auta, a když jsem přitiskl obličej k okénku garáže, viděl jsem, že i ta je prázdná.</p>
<p>Rychle jsem proklouzl do syrové, téměř hmotné černoty zahrady a postavil jsem se pod jabloně, protože jsem věděl, že tam mě nemůže z obýváku nikdo zahlédnout.</p>
<p>Já jsem však mohl vidět ji.</p>
<p>Diana přecházela po pokoji. Netrpělivé pohyby v kombinaci s telefonem Prada, který si tiskla k uchu, dávaly tušit, že se snaží dovolat se někomu, kdo to nebere. Měla na sobě džíny. Nikdo nedokázal nosit džíny tak jako Diana. Navzdory bílému vlněnému svetru si volnou ruku tiskla na hrudník, jako by jí bylo zima. Ve velkých domech vystavěných ve třicátých letech to trvá, než se při náhlém poklesu teploty vytopí, bez ohledu na to, kolik topných těles člověk zapne.</p>
<p>Čekal jsem, dokud jsem si nebyl zcela jistý, že je sama. Pohmatem jsem se přesvědčil, že mám pistoli za opaskem. Zhluboka jsem se nadechl. Tohle bude můj nejtěžší úkol v životě. Ale vím, že to dokážu. Ten nový to dokáže. Možná právě proto přišel pláč, protože výsledek je už předem daný. Dal jsem slzám volný průchod. Teple mě laskaly po tvářích, zatímco jsem se soustředil na to, abych byl potichu, abych se nekontrolovatelně nenadechl, nevzlykl. Po pěti minutách mi slzy došly a já si osušil tváře. Pak jsem došel rychle ke vstupním dveřím a co možná nejtišeji jsem si odemkl. Uvnitř, v chodbě, jsem se zastavil a naslouchal. Jako by dům zadržoval dech; jediné, co narušovalo ticho, byla ozvěna jejích kroků na parketové podlaze nahoře v obýváku. A brzy i ty ustanou.</p><empty-line /><p>Bylo deset večer. Za dveřmi, pootevřenými na škvíru, jsem zahlédl bledý obličej a pár hnědých očí.</p>
<p>„Můžu u tebe přespat?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Lotte neodpověděla. Nedělávala to. Ale zírala na mě, jako bych byl duch. Obvykle nezírala ani nevypadala vyděšeně.</p>
<p>Ušklíbl jsem se a přejel si rukou po hladké lebce.</p>
<p>„Zbavil jsem se…,“ hledal jsem správné slovo, „… všeho.“</p>
<p>Dvakrát mrkla. Pak otevřela dveře a já vklouzl dovnitř.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 20</strong> <strong>–</strong> <strong>Zmrtvýchvstání</strong></p><empty-line /><p>Vzbudil jsem se a pohlédl na budík. Osm. Je na čase začít. Mám před sebou to, čemu se říká velký den. Lotte ležela na boku zády ke mně, zabalená do prostěradel, jimž dávala přednost před peřinou. Vyklouzl jsem ze své strany postele a rychle se oblékl. Byla zima jako v morně a já byl promrzlý. Vyplížil jsem se do chodby, natáhl si bundu, čepici a rukavice a vešel do kuchyně. V jedné z přihrádek jsem našel igelitovou tašku, kterou jsem si zastrčil do kapsy kalhot. Pak jsem otevřel ledničku a pomyslel si, že to je první den, kdy jsem se probudil coby vrah. Muž, který zastřelil ženu. Znělo to jako cosi z novin, taková ta aféra, kterou jsem vždycky hned přelistoval, protože okolnosti bývaly jen bolestné a banální. Vytáhl jsem krabici s džusem z růžových grapefruitů a chystal se přiložit si ji k puse. Ale rozmyslel jsem si to a vytáhl jsem z horní skříňky sklenici. Člověk nemusí na všechno rezignovat jen proto, že se stal vrahem. Džus jsem vypil, sklenici opláchl a krabici postavil zpátky na místo, potom jsem došel do obýváku a usadil se na pohovce. Malá černá pistole spočívající v kapse mé bundy mě tlačila do břicha. Vytáhl jsem ji. Ještě byla stále cítit střelným prachem a já věděl, že ten pach mi bude navždy připomínat onu vraždu. Popravu. Jedna rána stačila. Zblízka, když se mě chystala obejmout. Zasáhl jsem ji do levého oka. Bylo to úmyslné? Možná. Možná jsem ji chtěl o něco připravit, tak jako se ona pokoušela připravit mě o všechno. A ta proradná lhářka objala olovo, falická kulka do ní pronikla tak, jak jsem to kdysi dělal já. Nikdy víc. Teď je mrtvá. Myšlenky mě napadaly takto, v krátkých větách konstatujících fakta. Fajn, musím v tomhle způsobu myšlení pokračovat, zachovat si chladnou hlavu, nedat průchod citům. Ještě pořád mám co ztratit.</p>
<p>Zvedl jsem dálkové ovládání a pustil televizi. Na teletextu nebylo nic nového, zaměstnanci redakce ještě asi nebyli tak časně v práci. Pořád tam stálo, že ony čtyři mrtvoly budou identifikovány v průběhu zítřka, tedy dnes, a že jedna osoba je nadále nezvěstná.</p>
<p>Jedna osoba. Původně to byl „jeden policista“, ne? Znamená to tedy, že teď vědí, že onou nezvěstnou osobou je zatčený? Možná, možná ne, nebylo vyhlášeno žádné pátrání.</p>
<p>Nahnul jsem se přes opěradlo a uchopil žluté sluchátko pevné linky, to, které jsem si vždycky představoval těsně u Lottiných rudých rtů, když jsem jí volal. Špička jejího jazyka těsně u mého ucha, když mi je olizovala. Vytočil jsem 1881, požádal operátorku o dvě čísla a přerušil ji, když mi sdělila, že mi je automat přečte.</p>
<p>„Rád bych je slyšel od vás osobně pro případ, že bych měl nějaké námitky proti zřetelnosti mluvy,“ prohlásil jsem.</p>
<p>Obdržel jsem obě čísla, zapamatoval si je a požádal ji, aby mě přepojila na první z nich. Na recepci v KRIPOSu to zvedli po druhém zazvonění.</p>
<p>Představil jsem se jako Runar Bratli a prohlásil jsem, že jsem příbuzný Endrideho a Eskilda Monsenových a že mě rodina požádala, abych vyzvedl jejich šaty. Nikdo mi ovšem neřekl, kam mám jít a po kom se ptát.</p>
<p>„Okamžik,“ opáčila žena na recepci a přepnula mě na čekání.</p>
<p>Naslouchal jsem překvapivě pěkné verzi <emphasis>Wonderwall</emphasis> na Panovu flétnu a myslel jsem na Runara Bratliho. Byl to kandidát, kterého jsem kdysi nenavrhl na vedoucí pozici, ačkoli měl jasně nejlepší kvalifikaci. A byl vysoký. Tak vysoký, že si při posledním kole pohovoru postěžoval na to, že se musí krčit ve svém ferrari, v investici, o níž s chlapeckým úsměvem přiznal, že byla dětinským nápadem a že v tom sehrála určitě roli krize středního věku. A já jsem si poznamenal: OTEVŘENÝ, DOSTATEK SEBEDŮVĚRY NA TO, ABY PŘIZNAL VLASTNÍ POŠETILOST. Jinak řečeno všechno probíhalo přesně podle knihy. Jen ne komentář, jímž pokračoval: „Když se praštím hlavou do stropu auta, skoro závi…“</p>
<p>Tady větu polkl, přesunul pohled ode mě k jednomu ze zástupců klienta a pokračoval v tom smyslu, že ferrari bude třeba vyměnit za SUV, takové, které si člověk troufne půjčit manželce. Všichni kolem stolu se zasmáli. I já. Ani záškubem jsem neprozradil, že jsem větu za něj dokončil: „… závidím vám malým.“ A právě tehdy jsem ho škrtl jako vhodného kandidáta. Bohužel nevlastnil žádné zajímavé umělecké dílo.</p>
<p>„Leží v Ústavu soudního lékařství,“ ozval se opět hlas recepční. „Tedy v osloské Říšské nemocnici.“</p>
<p>„Aha,“ odvětil jsem a snažil se nepřehnat svou naivitu. „Pročpak?“</p>
<p>„Je to běžný postup, jestliže existuje podezření ze spáchání trestného činu. Vypadá to, že auto bylo přejeto tím trailerem.“</p>
<p>„Chápu. Nejspíš proto mě požádali o pomoc. Bydlím v Oslu, víte.“</p>
<p>Žena neodpověděla. Dokázal jsem si představit její oči obrácené v sloup a dlouhé, pečlivě nalakované nehty netrpělivě bubnující o desku stolu. Ale samozřejmě jsem se mohl mýlit. Být lovec hlav neznamená nutně, že je člověk znalec lidí nebo výjimečně empatický. Jestliže chcete dosáhnout v téhle branži vrcholu, myslím si, že to může být spíš nevýhoda.</p>
<p>„Mohla byste říct příslušným osobám v tom ústavu, že jsem na cestě?“ zeptal jsem se. „Ještě jednou moje jméno: Runar Bratli.“</p>
<p>Slyšel jsem, jak zaváhala. Ten úkol očividně očividně nespadal do náplně její práce. Pracovní náplň ve státním úřadě bývá zpravidla ubohá, věřte mi, dobře to znám.</p>
<p>„Mě se tohle nijak netýká, jen pomáhám,“ vysvětlil jsem, „takže očekávám, že se mě tam někdo ujme, abych to měl rychle za sebou.“</p>
<p>„Pokusím se,“ prohlásila.</p>
<p>Zavěsil jsem a vytočil druhé číslo. Zvedl to po pátém zazvonění.</p>
<p>„Ano?“ Jeho hlas zněl netrpělivě, téměř podrážděně.</p>
<p>Snažil jsem se podle ruchů v pozadí odhadnout, kde je. Zda v mém domě, nebo ve svém vlastním bytě.</p>
<p>„Baf,“ vyštěkl jsem a zavěsil.</p>
<p>Tím byl Clas Greve vyburcován k pohotovosti.</p>
<p>Nevěděl jsem, co udělá, ale v každém případě zapne GPS vyhledávač a prověří, kde se duch nachází.</p>
<p>Došel jsem zpátky mezi dveře. Ve tmě ložnice jsem mohl jen tušit kontury jejího těla pod prostěradlem. Odolal jsem náhlému impulzu – svléknout se, vklouznout opět pod prostěradla a přitisknout se k ní. Místo toho jsem ucítil zvláštní pocit, že ve všem, co se stalo, nešlo o Dianu, ale o mě. Dveře do ložnice jsem tiše zavřel a odešel. Stejně jako jsem při příchodu nemohl nikomu popřát „dobrý večer“, ani teď jsem na schodišti nepotkal nikoho, komu bych mohl říct „dobré ráno“. Také na ulici nebyl nikdo, kdo by mi opětoval přátelské pokývnutí, nikdo, kdo by se na mě díval nebo jinak potvrzoval moji existenci. Takže mi došlo, že můj pocit odpovídá: neexistuju.</p>
<p>Bylo na čase zase začít existovat.</p><empty-line /><p>Říšská nemocnice se zdvihá nad městem, leží na jednom z mnoha povlovných osloských kopců. Původně stál na tomto místě jen malý blázinec. Název byl později změněn na zařízení pro duševně choré. Pak na azyl, poté na psychiatrické oddělení. A tak dále podle toho, jak veřejnosti docházelo, že i nové slovo znamená úplně obyčejně šílenství. Já osobně jsem tuhle hru se slovy nikdy nepochopil, uvědomil jsem si pouze, že ti, kteří tohle vymýšlejí, musejí být přesvědčeni, že lidé všeobecně jsou parta idiotů s předsudky, a že je proto nutné je v co možná největší míře klamat. Ne že by nemohli mít pravdu, ale přesto jsem pocítil ulehčení, když jsem uslyšel ženu za skleněnou přepážkou prohlásit:</p>
<p>„Máte jít do suterénu, tam jsou uložené mrtvoly, pane Bratli.“</p>
<p>Být mrtvola je očividně v pořádku. Nikdo nepoukazuje na to, že být nazýván mrtvolou může být pro někoho bolestné, že mrtvý člověk má přece i jiné kvality než jen to, že je mrtvý, že to slovo ho redukuje na kus masa, v němž náhodou už nebije srdce, a co? Nebo je snad na vině fakt, že mrtvoly si nemohou přisvojit status minority – jsou přece ve smutné početní převaze.</p>
<p>„Támhle vzadu po schodech dolů,“ ukázala mi. „Zavolám tam a povím jim, že už jdete.“</p>
<p>Udělal jsem, jak řekla. Moje kroky se rozléhaly mezi bílými prázdnými stěnami, jinak tu panovalo naprosté ticho. Daleko vzadu v dlouhé, úzké a bílé chodbě o patro níž, s jednou nohou mezi otevřenými dveřmi, stál muž oblečený do zeleného nemocničního oděvu. Mohl to být patolog, ale něco na jeho přehnaně uvolněném držení těla, nebo za to možná mohl ten knír, mi napovídalo, že stojí v místní hierarchii mnohem níže.</p>
<p>„Pan Bratli?“ zavolal tak hlasitě, že to působilo jako vědomá urážka těch, kteří zde na patře spali. Ozvěna se hrozivě vracela chodbou.</p>
<p>„Ano,“ odpověděl jsem a pospíšil k němu, aby nebylo třeba dalšího volání.</p>
<p>Přidržel mi dveře a já vešel dovnitř. Ocitl jsem se v jakési šatně. Muž došel přede mnou ke skříni a otevřel ji.</p>
<p>„Volali mi z KRIPOSu, že si přijdete vyzvednout věci Monsenových chlapců,“ pronesl, stále oním přehnaně silným hlasem.</p>
<p>Přikývl jsem. Pulz mi bil silněji, než jsem doufal. Ale ne tak silně, jak jsem se obával. Tohle je přece jen kritická fáze, slabina mého plánu.</p>
<p>„A vy jste vlastně kdo?“</p>
<p>„Vzdálený příbuzný,“ prohlásil jsem s lehkostí. „Pozůstalí mě požádali, abych vyzvedl jejich oblečení. Jen šaty, žádné cennosti.“</p>
<p>Pečlivě jsem se rozhodl pro „pozůstalé“. To mohlo sice znít nápadně formálně, ale vzhledem k tomu, že jsem nevěděl, jestli byla Monsenova dvojčata ženatá nebo jestli jejich rodiče ještě žijí, musel jsem použít slovo pokrývající všechny možnosti.</p>
<p>„Proč si je paní Monsenová neodnese sama?“ zeptal se sanitář. „Vždyť sem kolem dvanácté přijde.“</p>
<p>Polkl jsem. „Nejspíš nedokáže snést pomyšlení na všechnu tu krev.“</p>
<p>Zazubil se: „Zato vy ano?“</p>
<p>„Ano,“ odvětil jsem prostě a v hloubi duše doufal, že nebudou následovat další otázky.</p>
<p>Sanitář pokrčil rameny a podal mi arch papíru připevněný k podložce. „Podepište tady převzetí.“</p>
<p>Načmáral jsem „R“ s ocáskem následované písmenem „B“ a stejným ocáskem a závěrečnou tečku na „i“.</p>
<p>Sanitář se zamyšleně díval na podpis. „Máte občanku, pane Bratli?“</p>
<p>Toho jsem se obával. Můj plán zapraskal ve švech.</p>
<p>Prošacoval jsem si kapsy kalhot a nasadil lítostivý úsměv: „Nejspíš jsem nechal peněženku v autě dole na parkovišti.“</p>
<p>„Nahoře na parkovišti, myslíte?“</p>
<p>„Ne, dole. Nechal jsem vůz ve Vědeckém parku.“</p>
<p>„Až úplně dole?“</p>
<p>Viděl jsem, že váhá. Samozřejmě jsem si tenhle scénář předem promyslel. Pokud mě pošlou pro občanku, prostě odejdu a už se nevrátím. Žádná katastrofa, ale nedosáhl bych pak toho, kvůli čemu jsem přišel. Čekal jsem. A slyšel, že první dvě slova rozhodnutí jsou pro mě nepříznivá.</p>
<p>„Omlouvám se, pane Bratli, musíme to mít potvrzené. Nevykládejte si to špatně, ale vraždy přitahují mnoho podivných individuí. S velice podivnými zájmy.“</p>
<p>Předstíral jsem úžas. „Myslíte tím…, že lidé sbírají šaty zavražděných?“</p>
<p>„Nevěřil byste, co někteří lidé dokážou vymyslet,“ vysvětlil. „Protože co já můžu vědět, třeba jste Monsenovy chlapce nikdy neviděl a jen jste se o případu dočetl v novinách. Nezlobte se, ale tak to je.“</p>
<p>„Dobrá, hned se vrátím,“ řekl jsem a zamířil ke dveřím. Tam jsem se zastavil, jako by mě něco napadlo, a vynesl jsem svoji poslední kartu. Přesněji řečeno: kreditní kartu.</p>
<p>„Než to zapomenu,“ sáhl jsem si do zadní kapsy kalhot, „když u mě byl Eskild naposledy, zapomněl si tam kreditku. Možná byste ji mohl předat jeho matce, až přijde…“</p>
<p>Podal jsem kartu sanitáři, který ji vzal a podíval se na jméno a fotografii vousatého muže. Dával jsem si na čas, ale byl jsem už zpola ze dveří, když jsem konečně uslyšel hlas za sebou:</p>
<p>„Tohle mi stačí, pane Bratli. Tady, vezměte si ty věci.“</p>
<p>S ulehčením jsem se otočil. Vytáhl jsem igelitku, kterou jsem si zastrčil do kapsy kalhot a oblečení do ní nacpal.</p>
<p>„Máte všechno?“</p>
<p>Osahal jsem zvenčí zadní kapsy kalhot od Eskildovy uniformy. Ucítil jsem, že tam stále je – igelitový sáček s mými ostříhanými vlasy. Přikývl jsem.</p>
<p>Musel jsem se ovládnout, abych se poté, co jsme se rozloučili, nerozběhl. Jsem znovuzrozený, zase existuju, a to ve mně vyvolávalo zvláštní vnitřní jásot. Kola se opět točí, srdce bije, krev cirkuluje a osud se odvíjí. Bral jsem schody po několika, lehkým krokem jsem minul ženu za skleněnou přepážkou a už jsem měl ruku na klice, když jsem za sebou uslyšel známý hlas.</p>
<p>„Haló, vy, pane! Počkejte.“</p>
<p>Samozřejmě. Bylo to příliš snadné.</p>
<p>Pomalu jsem se otočil. Mířil ke mně muž, i on mi byl povědomý. Držel v ruce služební průkaz. Dianina tajná láska. A mě napadla kacířská myšlenka: jsem vyřízený.</p>
<p>„KRIPOS,“ prohlásil muž hlubokým hlasem kapitána letadla. Sférický šum, drobné výpadky. „Mohl bych si s vámi promluvit, pa-e?“ Jako psací stroj s opotřebovaným písmenkem.</p>
<p>Říká se, že si nevědomě vytváříme o lidech, které vidíme ve filmu nebo v televizi, dojem, že jsou vyšší, než tomu ve skutečnosti je. Brede Sperre ale nebyl ten případ. Byl ještě vyšší, než jsem si myslel. Přinutil jsem se stát klidně, když ke mně přicházel. Pak se nade mnou tyčil. Z té výšky, zpod světlé chlapecké ofiny ostříhané a zkrocené tak, aby vypadala nedbale rozcuchaně, na mě shlížel pár ocelově šedých očí. Jednou z věcí, které jsem na Sperreho vyhrabal, bylo to, že má údajně poměr s jedním velice známým politikem nepochybně mužského pohlaví. V dnešní době jsou samozřejmě fámy o homosexualitě konečným důkazem toho, že je člověk celebritou, jakýmsi puncem. Ovšem osoba, která mi tohle prozradila – jeden z chlapeckých modelů barona von Bulldoga vtírající se na Dianiny vernisáže –, tvrdila, že se sama nechala oním „policejním bohem“, jak ho uctivě nazývala, sodomizovat.</p>
<p>„Povídejte,“ odpověděl jsem se strnulým úsměvem a doufal, že strach z penetrace mi není na očích příliš znát.</p>
<p>„<emphasis>Fine, mister</emphasis>. Právě jsem zasle-l, že jste vzdáleným příbuzným Monsenových chlapců a že jste je dobře znal. Možná byste nám mohl pomoci je iden-ifikovat?“</p>
<p>Polkl jsem. Zdvořilé vykání a polodrzé <emphasis>fine, mister</emphasis> jedním dechem. Ale Sperreho výraz byl neutrální. Hraje si tu na důležitého, nebo to dělá prostě automaticky, je to něco jako nemoc z povolání? Slyšel jsem se, jak koktavě opakuju „Identifikovat?“, jako by mi ten výraz byl absolutně neznámý.</p>
<p>„Jejich matka přijede až za několik hodin,“ vysvětlil Sperre. „A nám by to ušetřilo dost času… Pomo-lo by nám to, bude to vyřízené za pár v-eřin.“</p>
<p>Nechtěl jsem. Moje tělo se tomu protivilo a můj mozek žádal, abych odmítl a krucinál odsud vypadl. Protože už jsem byl probuzen k životu. Byl jsem teď – tedy igelitový sáček s vlasy, který jsem nesl, byl osobou, jež se na GPS vyhledávači Clase Greveho opět pohybuje. Je jen otázkou času, kdy bude pokračovat v lovu, už jsem cítil pach psa ve vzduchu, cítil, jak mi nohama cuká panika. Jenže druhá část mozku, ta, která měla hlas toho nového, mi říkala, že nemůžu odmítnout. Že by to bylo podezřelé. Že to bude skutečně trvat jen několik vteřin.</p>
<p>„Samozřejmě,“ prohlásil jsem a dál se usmíval, než mi došlo, že by to mohlo být považováno za nevhodnou reakci, má-li člověk identifikovat mrtvá těla vlastních příbuzných.</p>
<p>Vrátili jsme se stejnou cestou, kterou jsem přišel.</p>
<p>Když jsme procházeli šatnou, sanitář mi s úsměvem pokývl.</p>
<p>„Připravte se na to, že zemřelí jsou velmi zohavení,“ upozornil mě Sperre a otevřel těžké kovové dveře. Vstoupili jsme do márnice. Otřásl jsem se. Všechno v té místnosti připomínalo vnitřek lednice: bílé stěny, strop i podlaha, několik stupňů nad nulou a prošlé maso.</p>
<p>Ony čtyři mrtvoly ležely vedle sebe každá na své kovové lavici. Nohy jim trčely zpod bílých prostěradel a já jsem konstatoval, že filmová konvence vychází ze skutečnosti: každý z nich měl na palci přivázanou kovovou destičku.</p>
<p>„Připraven?“ otázal se Sperre.</p>
<p>Přikývl jsem.</p>
<p>Stáhl dvě prostěradla, rychle a elegantně jako kouzelník. „Dopravní nehody,“ pronesl policista a pohupoval se na podpatcích. „To je to nejhorší. Identifikace je obtížná, jak vidíte.“ Najednou mi přišlo, že Sperre mluví neobvykle pomalu. „Mělo jich být v autě pět, ale my jsme našli jen tahle čtyři těla. Ten pátý pravděpodobně skončil v řece a proud ho odnesl.“</p>
<p>Zíral jsem, polykal a těžce dýchal nosem. Předstíral jsem to, samozřejmě. Protože i nahá vypadala Monsenova dvojčata lépe než ve vraku. Navíc to tady nijak nepáchlo. Žádné výkaly naplněné plyny, žádný zápach krve a benzínu ani odér lidských vnitřností. Došlo mi, že zrak je přeceňovaný smysl, že zvuky a pachy terorizují smyslový aparát mnohem efektivněji. Jako praskavý zvuk, když zátylek mrtvé ženy, právě střelené do oka, dopadne na parkety.</p>
<p>„Jsou to Monsenova dvojčata,“ zašeptal jsem.</p>
<p>„Ano, k tomuhle závěru jsme dokázali dojít také. Otázka zní jen…“</p>
<p>Sperre udělal dlouhou – skutečně dlouhou – dramatickou odmlku. Proboha.</p>
<p>„Který z nich je Endride a který je Eskild?“</p>
<p>Navzdory zimní teplotě v místnosti jsem byl pod oblečením zbrocený potem. Mluví takhle pomalu úmyslně? Je to nějaká nová metoda výslechu, kterou neznám?</p>
<p>Můj pohled přejel po nahých tělech a našel značku, kterou jsem udělal. Rána procházející od žeber přes břicho byla nadále otevřená a kolem okrajů nesla černé stopy zaschlé krve.</p>
<p>„Tohle je Endride,“ konstatoval jsem a ukázal. „Ten druhý je Eskild.“</p>
<p>„Hm,“ poznamenal Sperre spokojeně a zapsal si to. „Musel jste dvojčata opravdu dobře znát. Ani jejich kolegové, kteří tu byli, je nedokázali rozpoznat.“</p>
<p>Odpověděl jsem ustaraným pokývnutím. „Byli jsme si s dvojčaty velmi blízcí. Zvlášť poslední dobou. Můžu už jít?“</p>
<p>„Jistě,“ odvětil Sperre, ale dál si dělal poznámky způsobem, který nevyzýval k tomu, že bych ho mohl jen tak opustit.</p>
<p>Podíval jsem se na hodiny nad jeho hlavou.</p>
<p>„Jednovaječná dvojčata,“ pronesl Sperre a psal dál. „Ironie, co?“ Co si to tam ksaksu píše? Jeden je Endride, druhý Eskild, kolik slov na to potřebuje?</p>
<p>Věděl jsem, že bych to neměl dělat, ale nedokázal jsem se nezeptat: „Co je na tom ironického?“</p>
<p>Sperre přestal psát a vzhlédl. „Narozeni ve stejné vteřině ze stejného vajíčka. Zemřeli ve stejné vteřině ve stejném autě.“</p>
<p>„V tom snad není žádná ironie.“</p>
<p>„Že ne?“</p>
<p>„Já tedy žádnou nevidím.“</p>
<p>„Hm. Máte pravdu. Tím slovem, které hledám, je nejspíš paradox.“ Sperre se usmál.</p>
<p>Cítil jsem, jak se ve mně začíná pěnit krev. „Není to ani paradox.“</p>
<p>„Ale je to přinejmenším zvláštní. Je v tom jistá vesmírná logika, nezdá se vám?“</p>
<p>Přestal jsem se ovládat, viděl jsem, jak mi zbělaly klouby, když jsem sevřel sáček, a slyšel, jak se mi třese hlas: „Žádná ironie, žádná parodie, žádná vesmírná logika.“ Přidával jsem na hlasitosti. „Jen náhodná symetrie života a smrti, která není ani tak náhodná vzhledem k tomu, že stejně jako mnoho jiných jednovaječných dvojčat s oblibou trávili hodně času pohromadě. Blesk udeřil, byli spolu. <emphasis>End of story</emphasis>.“</p>
<p>To poslední jsem téměř zakřičel.</p>
<p>Sperre mi věnoval zamyšlený pohled. Přiložil si ke koutkům úst ukazovák a palec a teď je táhl po bradě dolů. Znal jsem ten výraz. Jako jeden z mála lidí měl pohled vyslýchajícího, pohled, který dokáže odhalit lež.</p>
<p>„Copak, pane Bratli,“ konstatoval, „máte nějaký problém?“</p>
<p>„Omlouvám se,“ usmál jsem se ochable a věděl, že teď musím říct něco, co je pravda, něco, co ten detektor lži, který na mě zírá, neodhalí. „Včera večer jsem se pohádal se ženou a teď tohle neštěstí. Jsem trochu mimo. Moc se omlouvám. Radši už půjdu.“</p>
<p>Otočil jsem se na podpatku a kráčel pryč.</p>
<p>Sperre něco řekl, možná pozdrav na rozloučenou, ale byl přehlušen kovovými dveřmi, které se za mnou zabouchly a vyslaly do místnosti dunící basový tón.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 21</strong> <strong>–</strong> <strong>Pozvání</strong></p><empty-line /><p>Nastoupil jsem do tramvaje na zastávce před Říšskou nemocnicí, zaplatil jsem průvodčímu hotově a řekl „do centra“. Ušklíbl se, když mi vracel drobné, nejspíš je cena stejná bez ohledu na to, jak daleko jedu. Samozřejmě jsem už kdysi tramvají jel, jako malý, ale nepamatuju si ten postup tak dobře. Vystupovat zadními dveřmi, mít jízdenku připravenou ke kontrole, stisknout včas tlačítko <emphasis>Stop</emphasis>, nerušit za jízdy řidiče. Mnohé se změnilo. Rachocení po kolejích je méně ohlušující, reklamní texty na stěnách jsou více ohlušující a otevřenější. Lidé na sedadlech uzavřenější.</p>
<p>V centru jsem přestoupil na jiný dopravní prostředek, na autobus, který mě zavezl do severovýchodní části města. Řekli mi, že můžu jet na jízdenku z tramvaje. Fantastické. Za pár šupů jsem se prokousal městem způsobem, o němž jsem nevěděl, že je možný. Byl jsem v pohybu. Blikající tečka na té GPS věcičce Clase Greveho; zdálo se mi, že cítím, jak je zmatený: co se to ksakru děje, převážejí snad jeho mrtvolu?</p>
<p>Vystoupil jsem z autobusu v Årvollu a vydal jsem se do kopce k Tonsenhagenu. Mohl jsem vystoupit blíž Oveho bytu, ale ve všem, co jsem teď dělal, byl záměr. Ve zdejších obytných čtvrtích panoval dopolední klid. Po chodníku se šourala shrbená stařenka, za sebou táhla tašku na skřípajících nenamazaných kolečkách. Přesto se na mě usmála, jako by byl den nádherný, svět krásný, život báječný. Co si teď myslí Clas Greve? Že snad pohřební auto veze Browna tam, kde se narodil, nebo něco podobného? A proč sakra jede najednou tak pomalu, je tam snad dopravní zácpa?</p>
<p>Proti mně přicházely dvě žvýkající, silně nalíčené čtrnáctky se školními batohy a s přiléhavými kalhotami zvýrazňujícími jejich problémy s nadváhou. Zamračily se na mě, ale neustaly v hlasitém hovoru o čemsi, co je očividně vyvedlo z míry. Když jsme se míjeli, zaslechl jsem: „… fakt nespravedlivý!“ Odhadoval jsem, že jsou za školou, že míří do nějaké cukrárny v Årvollu a že ona nespravedlnost se netýká skutečnosti, že osmdesát procent čtrnáctek na světě si nemůže dovolit koupit si pudinkové koblihy, které ony brzy snědí. A došlo mi, že kdyby se tehdy Dianě a mně narodilo to dítě – byl jsem přesvědčen, že to byla holka, ačkoli Diana ho už nazvala Damien –, podívalo by se na na mě jednoho dne přesně takhle silně nalíčenýma očima a zakřičelo by, že to je fakt nespravedlivý, ona a kámoška chtějí jet na Ibizu, vždyť už chodí přece na střední! A já… já bych s tím dokázal žít, myslím.</p>
<p>Cesta se točila kolem parku s velkým rybníkem uprostřed a já jsem se vydal jednou z těch hnědých steziček vedoucích ke skupince stromů na druhé straně. Ne proto, že by to byla zkratka, ale proto, aby se tečka na Greveho gépéesce pohybovala mimo cesty na mapě. Mrtvoly se mohou vozit po městě v autě, ale nepohybují se v terénu. To mělo potvrdit podezření, které zasel do hlavy nizozemského lovce hlav můj ranní telefonát od Lotty, totiž že Roger Brown vstal z mrtvých. Že už neleží v márnici Říšské nemocnice tak, jak to vypadalo na gépéesce, nýbrž nejspíš v posteli v téže budově. Ve zprávách ale přece říkali, že všichni v autě byli mrtví, tak jak…?</p>
<p>Možná nejsem nijak zvlášť empatický, nicméně dokážu dobře odhadnout inteligenci, dokonce tak dobře, že mě využívají k najímání manažerů pro největší norské podniky. Zatímco jsem tedy klusal kolem rybníka, procházel jsem si v duchu pravděpodobnou aktuální dedukci Clase Greveho. A ta byla jednoduchá. Musí mě dostihnout, musí mě vyřídit, ačkoli to znamená mnohem větší riziko než předtím. Protože já už nejsem jen člověk, který by mohl překazit plány firmy HOTE na převzetí Pathfinderu, jsem i svědek, co ho může namočit do vraždy Sindreho Aaa. Jestliže mi tedy bude dopřáno žít tak dlouho, dokud se případ nedostane k soudu.</p>
<p>Krátce řečeno jsem mu poslal pozvání, které nemohl odmítnout.</p>
<p>Došel jsem na opačnou stranu parku, a když jsem míjel skupinku bříz, přejel jsem prsty po jejich tenké bílé odlupující se kůře, přitiskl jsem prsty k tvrdému kmeni a pokrčil je tak, aby nehty poškrábaly povrch. Špičky prstů jsem si očichal, zastavil jsem se, zavřel jsem oči a vdechoval vůni, zatímco ke mně proudily vzpomínky na dětství, hry, smích, údiv, radostný strach a objevy. Všechny ty drobnosti, o nichž jsem si myslel, že jsem je ztratil, ale které tam samozřejmě byly, zapouzdřené, nezmizely, byly vodními dětmi. Starý Roger Brown nebyl schopen je znovu nalézt, ale ten nový to dokázal. Jak dlouho bude ten nový žít? Už moc dlouho ne. To však nevadí, prožije své poslední hodiny intenzivněji, než ten starý prožil celých pětatřicet let.</p>
<p>Když jsem konečně uviděl dům Oveho Kjikeruda, bylo mi teplo. Došel jsem do lesíka a posadil se na pařez, odkud jsem měl dobrý výhled na silnici a řadové domky i obytné domy. Došel jsem k závěru, že lidé z chudší východní části města nemají tak odlišný výhled od lidí z bohatší západní části. Všichni vidíme na Postgirobygget a hotel Plaza. Město odsud nevypadá ani ošklivěji, ani krásněji. Jediný rozdíl je v podstatě v tom, že odsud je možné vidět západní část města. Což mi připomnělo, že když Gustave Eiffel stavěl pro Světovou výstavu v Paříži v roce 1889 svou slavnou věž, prohlásili kritici, že nejhezčí výhled v Paříži je z Eiffelovy věže, protože je to jediné místo, odkud není vidět Eiffelova věž. A já jsem si říkal, že takové to asi musí být, když je člověk Clasem Grevem – že mu svět musí připadat jako méně hnusné místo. Protože se nemůže vidět očima ostatních. Mýma například. Já ho vidím. A nenávidím ho. Nenávidím ho tak překvapivě silně a intenzivně, až mě to skoro děsí. Ale není to nejasná nenávist, naopak, je to čistá, upřímná, téměř nevinná nenávist, tak jak si představuju, že museli křižáci nenávidět bezvěrce. A proto dokážu Greveho odsoudit k trestu smrti se stejně rozvážnou, naivní nenávistí, s jakou posílá zarytý americký křesťan své na smrt odsouzené bližní na popraviště. A tahle nenávist je v mnoha ohledech podnětným pocitem.</p>
<p>Například mi umožnila pochopit, že to, co jsem cítil k otci, nebyla nenávist. Vztek? Ano. Opovržení? Možná. Soucit? Rozhodně. A proč? Jistě existuje mnoho důvodů. Teď jsem však viděl, že moje zuřivost byla zaviněna tím, že jsem v hloubi duše cítil, že jsem jako on, že mám v sobě sklony stát se přesně tím čím on: ochlastou bez halíře, který mlátí svoji ženu a domnívá se, že východ je východ a nikdy se nestane západem. Teď jsem se tedy stal jím, konečně a naprosto.</p>
<p>Bublal ve mně smích a já jsem se ho nesnažil zadržet. Dokud se nerozlehl mezi stromy, nevyplašil ptáka z větve nade mnou a já neuviděl přijíždět dole po cestě auto.</p>
<p>Stříbrošedý Lexus GS 430.</p>
<p>Přijel rychleji, než jsem čekal.</p>
<p>Svižně jsem vstal a došel k domu Oveho Kjikeruda. Když jsem stál na schodech a chystal se strčit klíč do zámku, podíval jsem se na svou ruku. Chvění bylo téměř nepatrné, ale já jsem ho viděl.</p>
<p>Instinkty, prapůvodní děs. Clas Greve byl ten typ zvířete, které vyvolává v jiných zvířatech strach.</p>
<p>Do klíčové dírky jsem se trefil na první pokus. Otočil jsem klíčem, otevřel dveře a vstoupil do domu. Stále žádný zápach. Sedl jsem si na postel, posunul se vzad tak, abych byl zády k hlavám postele a k oknu. Zkontroloval jsem, jestli peřina zakrývá Oveho ležícího vedle mě.</p>
<p>Čekal jsem. Vteřiny odtikávaly. Srdce také. Dva údery za vteřinu.</p>
<p>Clas Greve byl samozřejmě opatrný. Chtěl se ujistit, že jsem sám. Navíc už věděl, že nejsem tak neškodný, jak se původně domníval. Za prvé jsem pravděpodobně dokázal nějak odstranit jeho psa. Za druhé už patrně viděl její mrtvolu a ví, že jsem schopen vraždy.</p>
<p>Neslyšel jsem, že se otevřely dveře. Neslyšel jsem jeho kroky. Najednou prostě stál přede mnou. Hlas měl jemný a úsměv upřímně lítostivý.</p>
<p>„Promiňte, že sem takhle vtrhávám, Rogere.“</p>
<p>Byl oblečený v černém. Černé volné kalhoty, černé boty, černý rolák, černé rukavice. Na hlavě černou vlněnou čepici. Jediné, co nebylo černé, byl stříbrně se lesknoucí glock.</p>
<p>„To je v pořádku,“ odpověděl jsem. „Jsou návštěvní hodiny.“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 22</strong> <strong>–</strong> <strong>N</strong><strong>ě</strong><strong>mý film</strong></p><empty-line /><p>Říká se, že mouše připadá, že se dlaň, která se k ní přibližuje, pohybuje zoufale pomalu, a to z toho důvodu, že informace, jež získává prostřednictvím složených očí, ji zásobují takovým množstvím dat, že ji příroda musela vybavit velice rychlým procesorem, aby dokázala vše průběžně zpracovávat.</p>
<p>Na několik vteřin zavládlo v obýváku naprosté ticho. Na kolik, to nevím. Byl jsem mouchou a dlaň se blížila ke mně. Glock Oveho Kjikeruda mířil na moji hruď. Pohled Clase Greveho na moji holou hlavu.</p>
<p>„A-ha,“ prohlásil konečně.</p>
<p>Tohle jediné slovo zahrnovalo všechno. Všechno o tom, jak jsme si my lidé dokázali podmanit zemi, jak jsme dokázali ovládnout živly i zabíjet bytosti, které nás převyšují rychlostí a silou. Kapacita procesoru. Greveho „a-ha“ přišlo na konci přívalu myšlenek, hledání a třídění hypotéz, neúnavné dedukce, které dohromady vedly k nevyhnutelnému závěru. „Vy jste si ostříhal vlasy, Rogere.“</p>
<p>Clas Greve byl – jak jsem už naznačil – inteligentní člověk. Nejenže konstatoval onu banální skutečnost, že moje vlasy jsou pryč, nýbrž určil i to, kde a proč se tak stalo. Protože to odstraňovalo veškerý údiv, odpovídalo na všechny otázky. Proto dodal: „Ve vraku,“ a byl to spíš závěr než otázka.</p>
<p>Přikývl jsem.</p>
<p>Posadil se na židli v nohách postele, zhoupl se na ní a opřel se o zeď, aniž se přitom ústí pistole ode mě odchýlilo byť jen o coul.</p>
<p>„A pak? Naaranžoval jste ty vlasy na jednoho z mrtvých?“</p>
<p>Strčil jsem levou ruku do kapsy bundy.</p>
<p>„Stop!“ zakřičel a já jsem viděl, jak tiskne prst na spoušť. Žádný vztyčený kohoutek. Glock 17. Dáma.</p>
<p>„To je levá ruka,“ upozornil jsem ho.</p>
<p>„Dobře. Pomalu.“</p>
<p>Zvolna jsem ruku vytáhl a hodil na stůl igelitový sáček s vlasy. Greve zamyšleně přikývl, aniž ze mě spustil pohled.</p>
<p>„Takže vám to došlo,“ konstatoval. „Že vysílače máte ve svých vlasech. A že vám je tam dala ona. Proto jste ji zabil, je to tak?“</p>
<p>„Připadá vám to jako ztráta, Clasi?“ zeptal jsem se a opřel se. Srdce mi bilo, přesto jsem se cítil v téhle chvíli rozloučení podivuhodně uvolněně. Smrtelný strach těla, síla a klid mysli.</p>
<p>Neodpověděl.</p>
<p>„Nebo byla skutečně jenom – jak jste to nazval – prostředkem pro dosažení cíle? Výdajem nutným ke zvýšení zisku?“</p>
<p>„Proč chcete vědět zrovna tohle, Rogere?“</p>
<p>„Protože mě zajímá, jestli takoví jako vy opravdu existují, nebo jsou jenom fikce.“</p>
<p>„Takoví jako já?“</p>
<p>„Lidé neschopní milovat.“</p>
<p>Greve se zasmál. „Jestliže chcete znát odpověď, stačí, když se podíváte do zrcadla, Rogere.“</p>
<p>„Já jsem někoho miloval,“ namítl jsem.</p>
<p>„Možná jste předstíral lásku, ale miloval jste opravdu? Máte pro to důkazy? Já totiž vidím důkazy pouze pro opak – bránil jste Dianě v jediné věci, kterou kromě vás chtěla: mít dítě.“</p>
<p>„Chtěl jsem jí ho dát.“</p>
<p>Znovu se zasmál. „Takže jste si to rozmyslel? Kdy se to stalo? Kdy jste se stal kajícným manželem? Poté, co jste zjistil, že spí s jiným mužem?“</p>
<p>„Věřím v odplatu,“ prohlásil jsem tiše. „V odplatu. A v odpuštění.“</p>
<p>„A teď už je tedy pozdě,“ konstatoval. „Diana se od vás nedočkala ani odpuštění, ani dítěte.“</p>
<p>„Od vás také ne.“</p>
<p>„Nikdy jsem neměl v úmyslu dát jí dítě, Rogere.“</p>
<p>„Ne, ale i kdybyste chtěl, nebyl byste toho stejně schopen, nebo ano?“</p>
<p>„Samozřejmě že byl. Myslíte si, že jsem impotentní?“</p>
<p>Řekl to rychle. Tak rychle, že jen moucha by zachytila nanosekundové zaváhání. Nadechl jsem se. „Viděl jsem vás, Clasi Greve. Viděl jsem vás… ze žabí perspektivy.“</p>
<p>„Co to ksakru melete, Rogere?“</p>
<p>„Viděl jsem vaše reprodukční orgány z mnohem větší blízkosti, než bych býval chtěl.“</p>
<p>Spatřil jsem, jak se mu ústa pomalu otevřela, a pokračoval jsem:</p>
<p>„Na latríně nedaleko Elverumu.“</p>
<p>Greveho ústa vypadala, jako by chtěla něco říct, ale nic z nich nevyšlo.</p>
<p>„Přiměli vás tak promluvit, když jste seděl v tom sklepě v Surinamu? Sáhli vám na varlata? Bití? Nůž? Nepřipravili vás o chuť, jen o schopnost reprodukce, že? Zbytek šourku vypadal, že byl sešitý hrubou nití.“</p>
<p>Greveho ústa teď byla zavřená. Rovná čára ve zkamenělém obličeji.</p>
<p>„To vysvětluje ten fanatický hon na osobu, kterou jste sám popsal jako celkem bezvýznamného pašeráka drog v džungli, Clasi. Šedesát pět dní, bylo to tak, že? Protože to byl on, nebo ne? To on vám sáhl na mužství. Připravil vás o schopnost vytvořit své vlastní kopie. Připravil vás o všechno. Téměř. Takže jste ho vy připravil o život. A to chápu.“</p>
<p>Ano, ano, to byl Inbau, Reid a Buckley, stupeň dva, podbod tři: <emphasis>navrhnout moráln</emphasis><emphasis>ě</emphasis> <emphasis>p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ijatelný motiv</emphasis> <emphasis>č</emphasis><emphasis>inu.</emphasis> Jenže já už jsem nepotřeboval jeho přiznání. Místo toho získal on mé: „Chápu vás, Clasi, protože jsem měl v úmyslu zabít ze stejného důvodu vás. Připravil jste mě o všechno. Téměř.“</p>
<p>Greveho ústa vydala zvuk, který, jak jsem pochopil, měl být smíchem. „Kdo tu drží v ruce pistoli?“</p>
<p>„Zabiju vás tak, jako jsem zabil toho vašeho zatracenýho čokla.“</p>
<p>Viděl jsem, jak se mu napjaly čelistní svaly, když skousl, viděl jsem, jak mu bělají klouby.</p>
<p>„Už jste ho neviděl, co? Skončil jako krmení pro vrány. Nabodnutý na nakladač Aaova traktoru.“</p>
<p>„Dělá se mi z vás špatně, Rogere. Moralizujete si tu, a přitom sám zabíjíte zvířata a děti.“</p>
<p>„To máte pravdu. Jenže jste se spletl v tom, co jste mi řekl v nemocnici. Že naše dítě mělo Downův syndrom. Naopak, všechny testy potvrzovaly, že bylo zdravé. Přemluvil jsem Dianu k potratu prostě proto, že jsem se o ni nechtěl s nikým dělit. Slyšel jste někdy něco tak dětinského? Čistá, prostá žárlivost na nenarozené dítě. Předpokládám, že jsem trpěl v dětství nedostatkem lásky, co myslíte? Možná to u vás bylo podobné, Clasi…? Nebo jste byl zlý už od narození?“</p>
<p>Myslím, že Greve otázky neslyšel, protože na mě zíral s oním šokovaným výrazem, který dokazoval, že mu mozek pracuje na plné obrátky. Rekonstruuje, sleduje větve stromu rozhodnutí zpátky ke kmeni, k pravdě, k tomu, kde to celé začalo. A nachází to. Prostá věta v nemocnici. Něco, co sám řekl: „… aby šla na potrat, protože dítě má Downův syndrom.“</p>
<p>„Tak mi povězte,“ vyzval jsem ho, když jsem viděl, že mu to došlo, „miloval jste někoho jiného než svého psa?“</p>
<p>Pozvedl pistoli. Ze života nového Rogera Browna zbývalo už jen několik vteřin. V Greveho ledově modrých očích se zablesklo a měkký hlas byl teď pouhým šepotem.</p>
<p>„Měl jsem v úmyslu vás prostě střelit jednou ranou do hlavy, a vyjádřit tak svůj respekt nad tím, že jste byl kořistí hodnou lovce, Rogere. Ale myslím, že se přece jen vrátím k původnímu plánu. Střelím vás do břicha. Vyprávěl jsem vám o ráně do břicha? Kulka, která vám provrtá slezinu a způsobí, že vám vytečou žaludeční kyseliny a propálí se vám zbytkem vnitřností? A pak si počkám a zabiju vás, až mě o to budete prosit. A to budete, Rogere.“</p>
<p>„Možná byste měl přestat mluvit a vystřelit, Clasi. Možná byste neměl čekat tak dlouho, jako jste čekal v té nemocnici.“</p>
<p>Greve se opět zasmál. „Ále, nemyslím si, že byste sem pozval policii, Rogere. Zavraždil jste ženu. Jste vrah jako já. Tohle zůstane mezi námi.“</p>
<p>„Promyslete si to, Clasi. Proč si myslíte, že jsem riskoval, jel do Ústavu soudního lékařství a snažil se tam z nich vymámit ten sáček s vlasy?“</p>
<p>Greve pokrčil rameny. „To je jednoduché. Je to důkaz DNA. Pravděpodobně to bylo to jediné, co by na vás mohli použít. Vždyť si myslí, že jméno onoho hledaného zní Ove Kjikerud. Pokud jste tedy ovšem nechtěl získat zpátky tu svoji skvělou hřívu. Nechat si z ní třeba udělat paruku… Diana mi vyprávěla, jak jsou vlasy pro vás důležité. Že si jimi kompenzujete svou výšku. Nebo bychom měli spíš říct malost?“</p>
<p>„Správně,“ odpověděl jsem. „Ale chyba. Stává se, že lovci hlav zapomenou, že hlavy, které loví, umějí přemýšlet. Nevím, jestli přemýšlím bez vlasů líp nebo hůř, ovšem v tomhle případě jsem nalákal lovce do pasti.“</p>
<p>Greve pomalu mrkal, přitom se mu tělo napínalo, tušil zradu.</p>
<p>„Nevidím žádnou past, Rogere.“</p>
<p>„Je tady,“ odhrnul jsem peřinu vedle sebe. Viděl jsem, jak mu zrak padl na mrtvolu Oveho Kjikeruda. A na samopal Uzi ležící na jeho hrudi.</p>
<p>Zareagoval bleskově, namířil pistoli na mě. „Ani to nezkoušejte, Rogere.“</p>
<p>Sáhl jsem po samopalu.</p>
<p>„Ne!“ zařval Greve.</p>
<p>Zvedl jsem zbraň.</p>
<p>Greve vypálil. Výstřel naplnil místnost.</p>
<p>Namířil jsem ústí na Greveho. Zpola se na židli napřímil a vypálil ještě jednou. Zmáčkl jsem spoušť. Úplně jsem ji domáčkl. Ozval se chraplavý řev olova demolujícího místnost, Oveho stěny, židli, černé kalhoty Clase Greveho, dokonalé stehenní svalstvo pod nimi, rozkrok a doufejme i úd, který byl v Dianě, boule břišních svalů a orgány, jež mělo svalstvo chránit.</p>
<p>Padl zpátky na židli, pistole zaduněla o podlahu. Náhle se rozhostilo ticho, bylo slyšet jen, jak se prázdná nábojnice kutálí po parketách. Naklonil jsem hlavu ke straně a podíval se na něj. Zíral na mě očima zčernalýma šokem.</p>
<p>„Teď už neprojdete lékařským testem u Pathfinderu, Clasi. Je mi líto. Tu technologii nikdy neukradnete. Bez ohledu na to, jak důkladný jste. Vlastně právě tahle vaše zatracená důkladnost vás dostala.“</p>
<p>Greve zasténal nizozemsky něco sotva slyšitelného.</p>
<p>„Právě vaše důkladnost vás přilákala sem,“ pokračoval jsem. „K poslednímu kolu pohovoru. Protože víte co? Vy jste muž, kterého jsem pro tuhle práci hledal. Pro práci, o které si nejen myslím, ale vím, že se na ni hodíte perfektně. A to znamená, že tahle práce je perfektní pro vás. Věřte mi, Clasi.“</p>
<p>Greve neodpověděl, jen zíral na sebe. Krev dodala jeho černému svetru ještě černější barvu. Takže jsem pokračoval.</p>
<p>„Jste tímto zaměstnán jako obětní beránek, Clasi Greve. Jako ten, kdo zavraždil Oveho Kjikeruda, muže, co leží vedle mě.“ Poplácal jsem Oveho po břiše.</p>
<p>Greve zasténal a zvedl hlavu. „Co to tady plácáte?“ Jeho hlas zněl zoufale a zároveň apaticky, ospale. „Zavolejte sanitku, než se stanete vrahem podruhé, Rogere. Rozmyslete si to, jste amatér, policii nikdy neuniknete. Zavolejte ji hned a já vás taky ušetřím.“</p>
<p>Podíval jsem se na Oveho. Vypadal tak mírně. „Jenže já vás nezabiju, Clasi. Zabije vás tady Kjikerud, copak to nechápete?“</p>
<p>„Ne. Ale proboha, zavolejte tu zatracenou sanitku, nevidíte, že tu jinak vykrvácím?“</p>
<p>„Omlouvám se, jenže je příliš pozdě.“</p>
<p>„Příliš pozdě? Máte v úmyslu mě nechat umřít?“</p>
<p>Něco se mu vplížilo do hlasu. Mohl by to být pláč?</p>
<p>„Buďte tak hodný, Rogere. Ne tady, ne takhle! Prosím vás, zapřísahám vás.“</p>
<p>Jistěže je to pláč. Slzy mu stékaly po tvářích. Nebylo to vlastně zase tak zvláštní, pokud to, co říkal o střelné ráně do břicha, byla pravda. Viděl jsem, jak mu kape krev z nohavic kalhot a dopadá na vycíděné boty značky Prada. Prosil mě. Nedokázal si ve smrti udržet důstojnost, ani on ne. Slyšel jsem, že to nedokáže nikdo a že ti, kteří to zdánlivě zvládnou, jsou jen apatičtí vlivem šoku. Nejvíce ponižující pro Greveho samozřejmě bylo, že jeho zhroucení přihlíží tolik svědků. A že jich bude víc.</p>
<p>Patnáct vteřin poté, co jsem si odemkl dveře u Oveho Kjikeruda a vešel do obýváku, aniž jsem vyťukal na alarmu „Nataša“, spustily bezpečnostní kamery nahrávání a současně se rozezněl alarm v Tripolisu. Živě jsem viděl, jak se tam shlukli u monitoru, jak nedůvěřivě zírají na němý film s Grevem coby jediným viditelným hercem, vidí, jak otevírá ústa, ale neslyší, co říká. Vidí, jak střílí, vidí, jak je zasažen, a proklínají Oveho za to, že nemá kameru, která by zachycovala osobu sedící v posteli.</p>
<p>Pohlédl jsem na hodinky. Teď uplynuly čtyři minuty od chvíle, kdy se spustil alarm, a pravděpodobně tři minuty od chvíle, kdy zavolali policii. Ti zase povolali zásahovou jednotku, kterou používají při ozbrojených akcích. A než ji shromáždí, to jistě nějakou dobu trvá. Tonsenhagen také leží kus od centra. Samozřejmě jsou to jen předpoklady, ale první policejní auta tu sotva budou dřív než za čtvrt hodiny. Na druhou stranu není důvod tohle zbytečně prodlužovat. Greve vypálil dvě rány z celkových sedmnácti v zásobníku.</p>
<p>„Do toho, Clasi,“ vyzval jsem ho a otevřel okno přímo za hlavami postele. „Dostanete poslední šanci. Seberte tu pistoli. Jestli mě dokážete zastřelit, dokážete si pak nejspíš i zavolat sanitku.“</p>
<p>Zíral na mě prázdným pohledem. Do místnosti zavál ledový vítr. Už opravdu nastala zima.</p>
<p>„No tak, máte snad co ztratit?“</p>
<p>Zdálo se, že logika této věty vnikla do jeho šokem ochromeného mozku. A rychlým pohybem, mnohem rychlejším, než jsem si myslel, že je možné s těmi zraněními, která měl, se vrhl bokem na podlahu a zvedl zbraň. Kulky ze samopalu, olovo, ten měkký, těžký, jedovatý kov, vyštípaly z parket mezi jeho nohama třísky. Ale než ho sprška projektilů znovu dostihla, než mu skropila hrudník, pronikla srdcem a proděravěla obě plíce, které syčivě vydechly, stihl vypálit jednu ránu. Prostou ránu. Její zvuk se chvěl mezi stěnami. Pak se opět rozhostilo ticho. Ticho jako v hrobě. Jen vítr tiše zpíval. Němý film se stal zátiším, znehybněl v mrazu plížícím se do místnosti.</p>
<p>Dokonáno.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Č</strong><strong>ÁST V.</strong></p><empty-line /><p><strong>
O m</strong><strong>ě</strong><strong>síc pozd</strong><strong>ě</strong><strong>ji</strong></p><empty-line /><p><strong>
Poslední kolo pohovoru</strong></p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 23</strong> <strong>–</strong> <strong>Co se d</strong><strong>ě</strong><strong>je</strong></p><empty-line /><p>Znělku pořadu o aktuálních událostech <emphasis>Co se d</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>je</emphasis> tvořil jednoduchý kytarový rif připomínající divákům bossanovu, houpající se boky a pestrobarevné drinky, nikoli drsná fakta, politiku a smutné společenské problémy. Nebo jako dnes večer kriminalitu. Znělka byla krátká, to proto, aby naznačovala, že <emphasis>Co se d</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>je</emphasis> je programem bez zbytečných hloupostí, v němž jde o obsah a o to, dostat se k jádru věci.</p>
<p>Právě proto patrně program začínal tím, že kamera, visící na jeřábu ve Studiu 3, zabrala vždy účastníky diskuse přímo shora a pak kolébavě klesala a končila takzvaným velkým detailem programového moderátora Odda G. Dybwada. A jako obvykle on v tomto okamžiku vzhlédl od papírů a sundal si brýle na čtení. Možná to byl nápad produkčního, možná se produkční domníval, že to vyvolává dojem, že je aktualita, o níž se bude mluvit, naprosto čerstvá, že Dybwad si ji sám sotva stihl přečíst.</p>
<p>Odd G. Dybwad měl husté, krátce střižené vlasy, na spáncích šedivé, a takový ten obličej, co vypadá věčně na čtyřicet. Vypadal na čtyřicet, když mu bylo třicet, i teď, když mu je padesát. Vystudoval společenské vědy, měl analytické myšlení, disponoval verbální inteligencí a byl upřímně bulvárně založen. Právě tohle ovšem pravděpodobně nebylo pro vedení televizního kanálu určující, když mu svěřili vlastní diskusní pořad; rozhodly výsledky práce, kterou Odd G. Dybwad vykonával jako moderátor zpráv téměř polovinu svého života. Tato práce spočívala převážně v tom, že předčítal předem napsaný text se správnou intonací a správným výrazem ve tváři, ve správném obleku a se správnou kravatou, ale v jeho případě byly intonace, výraz tváře a kravata natolik správné, že mu dodaly více důvěryhodnosti než jakékoli jiné žijící osobnosti v Norsku. A právě důvěryhodnost byla zapotřebí pro program typu <emphasis>Co se d</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>je.</emphasis> Je to podivné, ale zdálo se, že nedotknutelnost Odda G. Dybwada jen zvýšilo to, když se několikrát vyjádřil, že miluje sledovanost svých pořadů a že na redakčních schůzkách on sám, a nikoli vedení kanálu, inicioval výběr nejkomerčnějších případů. Odd G. Dybwad stál o úhly pohledu vzbuzující emoce a kontroverze, ne pochyby, dualismus a úvahy, to se lépe hodilo do analytických článků v novinách. Kdykoli se ho na to ptala média, neustále opakoval: „Proč přenechávat debatu o královské rodině, homosexuálních adoptivních rodičích a zneužívání sociálních dávek neseriózním aktérům, když je můžeme probírat v <emphasis>Co se d</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>je</emphasis>?“</p>
<p><emphasis>Co se d</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>je</emphasis> znamenal absolutní úspěch a Odd G. Dybwad se stal hvězdou. Takovou hvězdou, že se po velice trýznivém a velice veřejném rozvodu mohl oženit s jednou z mladších hvězd pracujících na stejném televizním kanálu.</p>
<p>„Dnes večer se budeme zabývat dvěma případy,“ pronesl hlasem, který se už mírně třásl potlačovaným zaujetím, přičemž upřeně zíral do kamery. „V prvním si shrneme jeden z nejdramatičtějších případů vražd v Norsku. Po měsíci intenzivního vyšetřování se policie domnívá, že konečně shromáždila všechny nitky v takzvaném případu Greve. Ten zahrnuje celkem osm vražd: muže, který byl uškrcen na svém statku nedaleko Elverumu, čtyři policisty přejeté ukradeným trailerem, ženu zastřelenou ve svém bydlišti v Oslu. Načež se oba dva hlavní aktéři vzájemně odpravili v domě na Tonsenhagenu tady v Oslu. Poslední drama bylo jak známo zachyceno na film díky tomu, že dům měl alarm s bezpečnostními kamerami. Kopie těchto nahrávek už pronikly na internet a v posledních týdnech tam kolují.“</p>
<p>Odd G. Dybwad přidal na patosu.</p>
<p>„A jako by toho nebylo dost, v centru tohoto bizarního případu stojí světově proslulý obraz. <emphasis>Lov na kalydonského kance</emphasis> od Petera Paula Rubense byl od druhé světové války pohřešován a odborníci se obávali, že je ztracen. Dokud nebyl před čtyřmi týdny nalezen na…“ Zde se Dybwad tak rozvášnil, až se mírně zakoktal. „… na… na jedné norské latríně!“</p>
<p>Po tomto úvodu musel Odd G. Dybwad provést drobné mezipřistání, než pokračoval dál v letu.</p>
<p>„Máme tu hosta, který nám pomůže případ Greve shrnout. Brede Sperre…“</p>
<p>Dybwad udělal maličkou pauzu vzhledem k tomu, že toto byl signál pro režii, aby přestřihla na kameru 2. Režisér zvolil polocelek jediného hosta ve studiu, vysokého světlovlasého a pohledného muže. Na osobu pracující ve státní správě měl drahý oblek, rozhalenou košili, perleťové knoflíky, vše pravděpodobně sladěné stylistkou z ELLE, s níž ve vší – nebo téměř ve vší – tajnosti spí. Žádná z divaček hned tak program nepřepne.</p>
<p>„Vy jste vedl v rámci KRIPOSu vyšetřování tohoto případu vražd. U policie pracujete téměř patnáct let. Zažil jste už někdy něco podobného?“</p>
<p>„Každý případ je jiný,“ odpověděl Brede Sperre. S nenásilnou sebejistotou. Člověk nemusí být věštec, aby věděl, že později bude mít telefon zahlcený esemeskami. Žena, která chce vědět, jestli je svobodný a nechtěl by zajít na kávu se zajímavou osobou, matka samoživitelka bydlící nedaleko Osla, s vlastním autem a se spoustou volného času v příštím týdnu. Mladík, který má rád starší, rozhodné muže. Někdo přeskočí úvodní sondování a rovnou pošle svoji fotografii. Takovou, s níž je spokojený: pěkný úsměv, rovnou od kadeřníka, hezké oblečení, přiměřený výstřih. Nebo bez obličeje. Nebo bez šatů.</p>
<p>„Nicméně je jasné, že osm zavražděných není kaž-odenní záležitost,“ pokračoval Sperre. A dodal, když sám uslyšel, že jeho vyjádření zní takřka nonšalantně: „Ani tady u nás, ani v zemích, s nimiž se ob-ykle srovnáváme.“</p>
<p>„Pane Brede Sperre,“ řekl Odd G. Dybwad, který nikdy nezapomínal několikrát v úvodu zopakovat hostovo jméno, aby si ho diváci dobře zapamatovali. „Tenhle případ vzbudil mezinárodní pozornost. A navzdory smrti osmi lidí vyvolala tuto pozornost především skutečnost, že zde sehrál klíčovou roli jeden světově proslulý obraz, je to tak?“</p>
<p>„Ano, jedná se v každém případě o obraz, který je dobře znám znalcům umění.“</p>
<p>„Myslím, že můžeme klidně prohlásit, že jde o obraz světově proslulý!“ vykřikl Odd G. Dybwad a snažil se zachytit Sperreho pohled, snad proto, aby mu připomněl, na čem se domluvili před začátkem pořadu, totiž že jsou tým, dva, kteří mají spolupracovat, aby dokázali vyprávět fantastický příběh. Podhodnocovat proslulost obrazu by snižovalo fantastičnost příběhu.</p>
<p>„Nicméně tento Rubensův obraz hrál ústřední roli při tom, když KRIPOS bez pomoci jediného svědka musel sám sestavovat jednotlivé dílky této složité skládačky. Je to tak, pane Sperre?“</p>
<p>„Správně.“</p>
<p>„Konečnou zprávu z vyšetřování předložíte teprve zítra, ale vy už teď můžete našim divákům vysvětlit, co se vlastně v případu Greve stalo, vylíčit celý průběh událostí od začátku do konce.“</p>
<p>Brede Sperre přikývl. Ale místo aby se pustil do vyprávění, zvedl sklenku s vodou a maličko upil. Odd G. Dybwad se zeširoka usmíval v pravém rohu záběru. Možná si ti dva domluvili tenhle drobný trik, tuhle pauzu, která přiměje diváky, aby se posunuli na krajíček pohovek s doširoka otevřenýma očima i ušima. Nebo možná Sperre převzal režii. Policista postavil sklenku a nadechl se.</p>
<p>„Než jsem začal pracovat u KRIPOSu, působil jsem, jak víte, na oddělení loupežných přepadení, a vyše-řoval jsem četné krádeže uměleckých děl v Oslu v posledních dvou letech. Shodné rysy případů naznačovaly, že za těmi krádežemi stojí nějaký gang. Již tehdy jsme se zaměřovali na bezpečnostní agenturu Tripolis, neboť většina domů a bytů, v nichž se krádeže odehrály, měla alarm proti vloupání právě od nich. A nyní víme, že jedna z osob stojících za těmito krádežemi pracovala právě v Tripolisu. Ove Kjikerud měl v Tripolisu přístup ke klíčům od bytů a domů a také mohl vypínat alarmy. Očividně našel též způsob, jak vymazat hlášení o přerušení v počítačových datových protokolech. Předpokládáme, že většinu těchto k-ádeží spáchal sám Kjikerud. Potřeboval k tomu ovšem osobu orientující se ve světě umění, která mohla mluvit s jinými zájemci o umění v Oslu a která měla přehled o tom, kde visí jaký obraz.“</p>
<p>„A tady vstupuje na scénu Clas Greve?“</p>
<p>„Ano. Sám měl ve svém bytě v Oscarově ulici pěknou sbírku uměleckých děl a pohyboval se mezi znalci umění, zvláště v prostředí okolo Gallery E, kde byl často vídán. Tam mluvil s lidmi, kteří sami vlastnili cenné obrazy nebo mu mohli prozradit, kdo co má. Tyto infor-ace Greve zase předával Kjikerudovi.“</p>
<p>„Co dělal Kjikerud s těmi obrazy po krádeži?“</p>
<p>„Podle anonymního udání jsme dokázali vypátrat překupníka v Göteborgu, starou známou firmu, který se už přiznal ke kontaktům s Kjikerudem. Při výslechu tento překupník prozradil našim švédským kolegům, že naposledy mluvil s Kjikerudem tehdy, když mu Kjikerud volal, že k němu jede s Rubensovým obrazem. Překupníkovi se prý nechtělo věřit, že by to mohla být pravda. A v Göteborgu se neobjevil ani obraz, ani Kjikerud…“</p>
<p>„Aha,“ zaburácel Dybwad s tragickou hloubkou: „Protože se stalo co?“</p>
<p>Sperre se ušklíbl, než pokračoval, jako by mu moderátorova melodramatičnost připadala poněkud komická: „Kjikerud a Greve se nejspíš rozhodli, že z toho překupníka vynechají a obraz prodají sami. Nezapomínejme, že překupník si bral padesát procent z prodejní částky, a tentokrát se jednalo o zcela jiné sumy než v případě ostatních obrazů. Jako šéf nizozemské technologické firmy obchodující mimo jiné s Ruskem a dalšími zeměmi někdejšího východního bloku měl Greve hromadu kon-aktů – a všechny nebyly nutně bezúhonné. Zkrátka tohle byla pro Greveho a Kjikeruda šance, jak se finančně zajistit na zbytek života.“</p>
<p>„Ale Greve navenek přece působil dojmem, že má peněz dost.“</p>
<p>„Firma, kterou spoluvlastnil, na tom byla ekonomicky špatně, a on v ní právě přišel o místo ředitele. Očividně měl takový životní styl, který vyžadoval vysoké příjmy. Víme mimo jiné, že se právě ucházel o práci v jednom norském podniku v Hortenu.“</p>
<p>„Kjikerud tedy nepřijel za překupníkem tak, jak bylo domluveno, protože on a Greve chtěli obraz prodat sami. Co se stalo potom?“</p>
<p>„Potřebovali obraz ukrýt na bezpečném místě, dokud nenajdou kupce. Takže odjeli na chatu, kterou si Kjikerud už několik let pronajímal od Sindreho Aaa.“</p>
<p>„Nedaleko Elverumu.“</p>
<p>„Ano. Sousedé tvrdí, že chata byla málo využívaná, že tam jen občas pobývali dva muži, ale že s nimi nikdy nikdo nemluvil, vypadalo to prý, jako by se tam téměř ukrývali.“</p>
<p>„A vy si myslíte, že to byli Greve a Kjikerud?“</p>
<p>„Chovali se při vzájemném styku neuvěřitelně profesionálně a nanejvýš opa-rně, nechtěli zanechávat žádné stopy, které by je mohly spojovat. Nemáme žádné svědky, kteří by je kdy viděli spolu, a žádné telefonní výpisy potvrzující, že by spolu někdy mluvili.“</p>
<p>„Jenže pak se stalo něco nepředvídatelného?“</p>
<p>„Ano. Co přesně, to nevíme. Odjeli tam spolu ukrýt ten obraz. Jde-li o tak vysokou částku, může se vám do mysli snadno vplížit nedůvěra k partnerům, na něž jste dříve spoléhali… To se stává. Možná se pohádali. A patrně byli pod vlivem omamných látek, našli jsme v krvi obou drogy.“</p>
<p>„Drogy?“</p>
<p>„Směs ketalaru a dormicumu. To jsou silné látky a mezi narkomany v Oslu velice neobvyklé, takže se domníváme, že to je něco, co Greve přivezl z Amsterdamu. Kombinace těchto preparátů možná způsobila, že přestali být opatrní, a nakonec se naprosto přestali ovládat. Což skončilo tím, že zabili Sindreho Aaa. Potom…“</p>
<p>„Okamžik,“ přerušil ho Odd G. Dybwad. „Mohl byste divákům vysvětlit, co přesně se stalo v souvislosti s touto první vraždou?“</p>
<p>Sperre povytáhl obočí, jako by chtěl vyjádřit jistou nespokojenost s moderátorovou očividnou žízní po krvi. Pak ale ustoupil.</p>
<p>„Tady se jen dohadujeme. Možná se Kjikerud a Greve v náladě přesunuli k Sindremu Aaovi a chlubili se mu slavným obrazem, který ukradli. Aa zarea-oval tím, že se snažil zalarmovat policii nebo jim tím vyhrožoval. Načež ho Clas Greve zabil garotou.“</p>
<p>„Garota je co?“</p>
<p>„Tenký kovový drát nebo nylonová šňůra, která se obtočí oběti kolem krku tak, že dojde k přerušení přívodu kyslíku do mozku.“</p>
<p>„A člověk zemře?“</p>
<p>„Ehm…, ano.“</p>
<p>V režii stiskli tlačítko a na výstupu – obrazovce ukazující, co se vysílá do tisícovek televizorů – Odd G. Dybwad pomalu přikyvoval a přitom zíral na Sperreho s nacvičenou směsí odporu a vážnosti. Čas na strávení té informace. Jedna, dvě, tři vteřiny. Tři televizní roky. Režisér se teď patrně potí. A pak moderátor přerušil ticho. „Jak víte, že zabíjel Greve?“</p>
<p>„Z nalezených důkazů. Později jsme garotu našli u mrtvého Greveho v kapse bundy. Na garotě byla krev Sindreho Aaa a zbytky Greveho kůže.“</p>
<p>„A víte tedy, že jak Greve, tak Kjikerud se nacházeli v domě Sindreho Aaa v době vraždy?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Jak to víte? Další důkazy?“</p>
<p>Sperre se zavrtěl. „Ano.“</p>
<p>„Jaké?“</p>
<p>Brede Sperre si odkašlal a pohlédl rychle na Odda G. Dybwada. Možná se o tomto bodě dohadovali. Sperre možná žádal, aby vynechali jednotlivé podrobnosti, ale Dybwad trval na tom, že jsou důležité, neboť dodají příběhu „šťávu“.</p>
<p>Sperre začal váhavě odpovídat. „Našli jsme stopy na mrtvém těle Sindreho Aaa a okolo něj. Stopy výkalů.“</p>
<p>„Výkalů?“ přerušil ho moderátor. „Lidských výkalů?“</p>
<p>„Ano. Poslali jsme je na analýzu DNA. Většina z nich se shodovala s profilem Oveho Kjikeruda. Ale některé patřily i Clasi Grevemu.“</p>
<p>Odd G. Dybwad rozhodil rukama. „Co se tam proboha stalo, pane Sperre?“</p>
<p>„To je samozřejmě těžké přesněji odhadnout, ale vypadá to, jako by se Greve a Kjikerud…“ Další zaváhání. „… vyváleli ve vlastních výkalech. Někteří lidé to dělají.“</p>
<p>„Jinými slovy mluvíme tu o velice nemocných osobách…“</p>
<p>„Jak jsem říkal, byli zdrogovaní. Nicméně, ano, byli to nepochybně…, ehm, podivíni.“</p>
<p>„Ano, protože tím to nekončí, že?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Sperre se zarazil, když Odd G. Dybwad zvedl ukazováček, domluvený signál naznačující, že Sperre má teď udělat maličkou pauzu. Jen takovou, aby diváci dokázali strávit tu informaci a obrnit se před tím, co přijde dál. Pak vyšetřovatel pokračoval:</p>
<p>„Ove Kjikerud v drogovém opojení usoudil, že by si mohl sadisticky pohrát se psem, kterého měl Clas Greve s sebou. Napíchl ho nakonec na hroty silážního nakladače. Jenže šlo o bojového psa a ten v zápalu souboje Kjikeruda zle pokousal na zátylku. Pak jezdil Kjikerud na traktoru s nakladačem a se psem po okolí. Byl očividně tak zdrogovaný, že sotva dokázal udržet traktor na silnici. Tam ho zastavil řidič osobního auta. Netušil, k čemu se to nachomýtl, a udělal jen to, co by považoval za svou povinnost každý svědomitý občan – naložil zraněného Kjikeruda do svého auta a odvezl ho do nemocnice.“</p>
<p>„Jaký kontrast… lidských kvalit,“ vykřikl Odd G. Dybwad.</p>
<p>„To tedy ano. Právě tento řidič nám řekl, že Kjikerud byl pomazán svými vlastními výkaly, když ho našel. Myslel si, že Kjikerud spadl do hnojiště, ale nemocniční personál, který Kjikeruda umýval, nám prozradil, že to byly lidské výkaly, ne zvířecí. Mají s tím…, ehm, jistou zkušenost.“</p>
<p>„Co udělali s Kjikerudem v nemocnici?“</p>
<p>„Kjikerud byl napůl v bezvědomí, ale osprchovali ho, ošetřili mu ránu a uložili ho do postele.“</p>
<p>„A v nemocnici mu také našli v krvi drogy?“</p>
<p>„Ne. Sice mu odebrali krev, ale než se vyšetřování dostalo až do této fáze, byly již vzorky podle předpisů zničeny. Našli jsme mu v krvi stopy drog při ohledání.“</p>
<p>„Dobrá, ale vraťme se ještě zpět. Takže Kjikerud nyní leží v nemocnici a Greve je stále na statku. Co se stalo potom?“</p>
<p>„Clas Greve má samozřejmě zlé tušení, když se Kjikerud nevrací. Zjistí, že je traktor pryč, dojde si pro vlastní auto a jezdí po okolí a hledá svého komplice. Předpokládáme, že Greve měl ve svém autě policejní vysílačku a díky tomu zjistil, že policie našla traktor a – za svítání – mrtvolu Sindreho Aaa.“</p>
<p>„Aha, takže teď se Greve dostává do problémů. Neví, kde je jeho komplic, policie našla mrtvolu Sindreho Aaa, statek je místem činu a hrozí, že při pátrání po vražedné zbrani najde policie Rubensův obraz. Co si Greve myslí?“</p>
<p>Sperre zaváhal. Proč? Policejní zprávy se vždy vyhýbají popisu toho, co si podle policistova názoru lidé myslí, ale drží se toho, co dotyční průkazně udělali nebo řekli. Maximálně se odkazuje na to, co řekli, že si myslí. Jenže v tomto případě neřekl nikdo nic. Na druhou stranu Sperre věděl, že musí něco nabídnout, musí pomoci ten příběh oživit, aby… aby… Možná nikdy sám sobě nedovolil dotáhnout tu myšlenku do konce, protože tušil, co na tom konci najde. Že je rád, když mu z médií volají, že právě s ním chtějí mluvit, je-li potřeba něco okomentovat nebo vysvětlit, že ho těší pozdravy od lidí, kteří ho poznávají na ulici, a také MMS obrázky v mobilu. Ovšem jestliže přestane dodávat informace, přestanou mu z médií volat. Takže na co se to celé smrskne? Na otázku čestnost kontra pozornost, respekt kolegů kontra veřejná popularita?</p>
<p>„Greve si myslí…,“ začal Brede Sperre, „… že je v obtížné situaci. Pátrá v okolí, a už je ráno. Vtom slyší v policejní vysílačce, že Ove Kjikerud má být zatčen, že si pro něj má policie dojet do nemocnice a převézt ho k výslechu. Nyní je Grevemu jasné, že situace už není pouze složitá, nýbrž přímo zoufalá. Ví totiž, že Kjikerud není žádný drsňák, že si ho policie pořádně podá, že mu možná nabídne nižší trest výměnou za to, když udá svého komplice, že Kjikerud na sebe samozřejmě nebude chtít vzít vinu za vraždu Sindreho Aaa.“</p>
<p>„Logické,“ přikývl Odd G. Dybwad, nakloněný vpřed a vyzývající k pokračování.</p>
<p>„Takže Grevemu dojde, že jediné východisko je osvobodit Oveho Kjikeruda z rukou policie, než začne výslech. Nebo…“</p>
<p>Sperre nepotřeboval Dybwadův diskrétní ukazováček, aby věděl, že tohle je správné místo pro další krátkou odmlku.</p>
<p>„Nebo ho při pokusu o osvobození zabít.“</p>
<p>Jako by televizní signály zapraskaly ve vzduchu studia, který reflektory vysušily tak, až se zdálo, že by se mohl kdykoli vznítit. Sperre pokračoval:</p>
<p>„Takže Greve začne hledat auto, které by si mohl vypůjčit. A na jednom parkovišti narazí na opuštěný trailer. Díky svému působení u nizozemské elitní vojenské jednotky ví, jak se dá nastartovat motor auta. Stále má s sebou policejní vysílačku a očividně si dobře prohlédl mapu, takže mu je jasné, jakou cestou pojede policejní vůz s Kjikerudem z nemocnice do Elve-umu. Čeká na ně v traileru na jedné vedlejší cestě…“</p>
<p>Odd G. Dybwad se do toho vložil s dramatickým náznakem pokračování. „A pak dojde k největší tragédii v tomto případu.“</p>
<p>„Ano,“ přikývl Sperre a sklopil zrak.</p>
<p>„Je mi naprosto jasné, jak bolestné to pro vás je, Brede,“ prohlásil Dybwad.</p>
<p>Brede. Křestní jméno. To je heslo.</p>
<p>„Záběr přímo na Sperreho,“ nařídil režisér do sluchátek kameramanovi číslo jedna.</p>
<p>Sperre se zhluboka nadechl. „Při následné havárii přišli o život čtyři schopní policisté, mimo jiné můj blízký kolega z KRIPOSu, Joar Sunded.“</p>
<p>Kamera najela blíž tak opatrně, že si průměrný divák nevšiml, že Sperreho obličej postupně vyplnil poněkud větší část obrazovky, lidem to připadalo jen jako zhuštěná atmosféra, intimita, pocit, že se dostávají tomu silnému, citlivému policistovi pod kůži.</p>
<p>„Policejní auto přelétá svodidla a mizí pod stromy těsně u řeky,“ převzal slovo Odd G. Dybwad. „Ale Ove Kjikerud jako zázrakem přežije.“</p>
<p>„Ano.“ Sperre je opět připraven. „Vyleze z vraku, buď vlastními silami, nebo za pomoci Greveho. A jede s Grevem zpátky do Osla poté, co se zbavili traileru. Když policie později najde policejní vůz a v něm chybí jedna mrtvola, myslí si, že skončila v řece. Kjikerud navíc oblékl mrtvolu jednoho policisty jako sebe a to na chvíli způsobilo zmatek v tom, kdo vlastně zmizel.“</p>
<p>„Ovšem přestože jsou Greve a Kjikerud na chvíli v bezpečí, u obou se plně rozvine paranoia…“</p>
<p>„Ano. Kjikerudovi je jasné, že když Greve najel trailerem do policejního auta, bylo mu naprosto lhostejné, jestli Kjikerud přežije, nebo ne. Kjikerudovi dochází, že je v ohrožení života, že Greve má přinejmenším dva dobré důvody, proč se ho zbavit. Za prvé proto, že byl svědkem vraždy Sindreho Aaa, za druhé proto, že pak by se Greve nemusel dělit o zisk z Rubensova obrazu. Ví, že Greve udeří, pokud se mu znovu naskytne příležitost.“</p>
<p>Odd G. Dybwad se horlivě naklonil vpřed. „A tím se dostáváme k poslednímu aktu tohoto dramatu. Dojedou do Osla a Kjikerud zamíří do svého domu. Ne však proto, aby si odpočinul. Ví, že nejdřív musí jednat – sežrat, nebo být sežrán. Takže ze svého bohatého arzenálu vybere malou černou pistoli značky… značky…“</p>
<p>„Rohrbaugh R9,“ doplnil Sperre. „Ráže devět milimetrů, poloautomatická, šest nábojů v zásobní…“</p>
<p>„A tu si vezme,“ přerušil ho Odd G. Dybwad, „s sebou tam, kde si myslí, že se nachází Clas Greve. Totiž k jeho milence. Je to tak?“</p>
<p>„Nejsme si jistí tím, jaký vztah měl Greve k této ženě. Ale víme, že spolu udržovali pravidelný kontakt, že se stýkali a že Greveho otisky prstů byly nalezeny mimo jiné v její ložnici.“</p>
<p>„Kjikerud tedy dojede na adresu této milenky, a když mu milenka otevře, má už připravenou zbraň. Ona ho pustí do předsíně, kde ji Kjikerud zastřelí. Pak v bytě hledá Clase Greveho, jenže ten tam není. Kjikerud uloží mrtvolu ženy do postele a jede k sobě domů. Dbá na to, aby měl u sebe zbraň bez ohledu na to, kde je, dokonce i v posteli. A pak se objeví Clas Greve…“</p>
<p>„Ano. Nevíme, jak se dostal dovnitř, možná si odemkl paklíčem. V každém případě netuší, že po svém vstupu aktivoval nehlučný alarm. A ten spustí i bezpečnostní kamery v domě.“</p>
<p>„Což znamená, že policie má záznam toho, co se odehrálo dál, záběry zúčtování mezi těmito dvěma zločinci. Můžete pro ty, kteří nemají žaludek na to, aby si záznam vyhledali na internetu, stručně shrnout, co se tam stalo?“</p>
<p>„Začnou na sebe střílet. Greve nejprve vystřelí dvě rány svou pistolí Glock 17. Je to neuvěřitelné, ale v obou případech mine.“</p>
<p>„Neuvěřitelné?“</p>
<p>„Z takové blízkosti ano. Greve byl přece jen trénovaný voják, bývalý příslušník komanda.“</p>
<p>„Takže místo toho zasáhne zeď?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Ne?“</p>
<p>„Ne, ve zdi za hlavami postele nebyly nalezeny žádné kulky. Zasáhne o-no. Tedy nezasáhne ani okno, protože to je otevřené dokořán. Vystřelí ven.“</p>
<p>„Ven… Jak to víte?“</p>
<p>„Protože venku jsme našli projektily z pistole.“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„V lese za domem. V budce pro sovy, která tam visí na kmeni jednoho stromu.“ Sperre se ušklíbl tak, jak se muži s oblibou ušklibují, když jim samotným připadá, že líčí úspěšnou historku záměrně zdrženlivě.</p>
<p>„Chápu. A dál?“</p>
<p>„Kjikerud střelbu opětuje samopalem Uzi, který má v posteli. Jak je vidět na filmu, zasáhnou kulky Greveho do rozkroku a do břicha. Grevemu upadne pistole, ale znovu ji sebere a stačí vypálit třetí a poslední ránu. Ta zasáhne Kjikeruda přímo do čela nad pravým okem a způsobí masivní poškození mozku. Jenže to není tak, jak to lidé znají z filmu – že každá rána do hlavy znamená okamžitou smrt. Kjikerud totiž stihne vypálit poslední dávku, než zemře. A ta zabije Clase Greveho.“</p>
<p>Následovalo dlouhé ticho. Produkční nejspíš ukázal Oddu G. Dybwadovi jeden prst, signál, že zbývá minuta do konce vyhrazené doby a že je na čase vše shrnout a uzavřít.</p>
<p>Odd G. Dybwad se pohodlně opřel. „Takže KRIPOS nemá žádné pochybnosti o tom, jak se to celé odehrálo?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Sperre a pohlédl pevně na Dybwada. Pak rozhodil rukama. „Ale je jasné, že vždy budou existovat pochybnosti, co se detailů týče. A trocha nesrovnalostí. Tak například soudní lékař, který dorazil na místo činu, prohlásil, že teplota Kjikerudova těla poklesla podivuhodně rychle, že podle obvyklých tabulek by stanovil čas úmrtí na dobu o téměř čtyřiadvacet hodin dříve. Ovšem pak si policisté uvědomili, že při jejich příjezdu bylo otevřené okno. A bylo to toho dne, kdy v Oslu poprvé mrzlo. Takové nejasnosti se objevují neustále, je to v povaze naší práce.“</p>
<p>„Ano, protože ačkoli není na nahrávce Kjikerud vidět, má v hlavě kulku….“</p>
<p>„… která pochází z glocku, jímž střílel Greve, ano.“ Sperre se opět usmál. „Balistické důkazy jsou takové, jaké vy od tisku rádi označujete výrazem ‚zdrcující‘.“</p>
<p>Odd G. Dybwad se usmál přiměřeně široce, přitom si skládal papíry před sebou, signál, že bude následovat závěr. Už měl jen poděkovat Bredemu Sperremu, upřít pohled přímo do objektivu kamery 1 a uvést druhý případ – další diskusi o zemědělských dotacích. Ale zarazil se s pootevřenými ústy a se zpytavým pohledem. Dostal snad z režie pokyn do sluchátka? Na něco zapomněl?</p>
<p>„Ještě úplně na závěr, pane Sperre,“ pronesl Odd G. Dybwad klidně, obratně, rutinně. „Co víte vlastně o té zastřelené ženě?“</p>
<p>Sperre pokrčil rameny. „Moc ne. Jak už bylo řečeno, domníváme se, že byla Greveho milenkou. Jeden ze sousedů tvrdí, že Greveho vídal, jak k ní chodí. Neměla žádný záznam v trestním rejstříku, ale prostřednictvím Interpolu jsme zjistili, že byla před mnoha lety zapletena do případu pašování drog, když se svými ro-iči bydlela v Surinamu. Byla milenkou jednoho tamního narkobarona, ovšem když ho zabily nizozemské speciální jednotky, pomohla jim zatknout zbytek gangu.“</p>
<p>„Odsouzena tedy nebyla?“</p>
<p>„Nebyla ještě trestně odpovědná. A byla těhotná. Úřady poslaly její rodinu zpátky domů.“</p>
<p>„Tedy do…“</p>
<p>„Do Dánska. Tam pak bydlela, žila celkem spořádaným životem. Dokud se před třemi měsíci nepřestěhovala do Norska. Kde nalezla tak tragický konec.“</p>
<p>„À propos konec, děkujeme vám tedy, pane Brede Sperre.“ Brýle dolů, pohled do kamery 1. „Má Norsko za každou cenu pěstovat vlastní rajčata? V <emphasis>Co se d</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>je</emphasis> přivítáme…“</p><empty-line /><p>Stiskl jsem levým palcem tlačítko <emphasis>Off</emphasis> na dálkovém ovládání a televizní obraz implodoval. Jindy bych tlačítko zmáčkl pravou rukou, ale ta teď měla práci. A přestože mě už brněla kvůli nedostatečnému prokrvování, za nic na světě bych ji nepřemístil. Podpírala totiž nejkrásnější hlavu, jakou znám. Hlavu, která se ke mně otočila; současně její ruka odstrčila peřinu, aby na mě dobře viděla.</p>
<p>„Vážně jsi spal v její posteli, když jsi ji té noci zastřelil? Vedle ní? Jak široká ta postel byla?“</p>
<p>„Sto jedna centimetrů,“ odpověděl jsem. „Podle katalogu IKEA.“</p>
<p>Dianiny velké modré oči na mě zíraly s úděsem. Ovšem – pokud jsem se nemýlil – i s jistým obdivem. Měla na sobě tenoučké negližé, věcičku od Yvese Saint Laurenta, která chladila, jestliže se jako teď zlehka dotýkala mé kůže, ale pálila, jestliže jsem přitiskl své tělo k jejímu.</p>
<p>Nadzvedla se na loktech.</p>
<p>„Jak jsi ji zastřelil?“</p>
<p>Zavřel jsem oči a zasténal. „Diano! Dohodli jsme se, že o tomhle nebudeme mluvit.“</p>
<p>„Ale já už jsem na to připravená, Rogere. Slibuju.“</p>
<p>„Drahoušku, poslyš…“</p>
<p>„Ne! Zítra ráno otisknou policejní zprávu a pak se ty podrobnosti dozvím stejně. Radši si je poslechnu od tebe.“</p>
<p>Vzdychl jsem. „Jsi si jistá?“</p>
<p>„Naprosto jistá.“</p>
<p>„Do oka.“</p>
<p>„Do kterého?“</p>
<p>„Do tohohle.“ Přiložil jsem ukazovák k jejímu pěkně tvarovanému levému obočí.</p>
<p>Zavřela oči a zhluboka a pomalu se nadechla. Vydechla a nadechla se znovu. „Čím jsi ji zastřelil?“</p>
<p>„Malou černou pistolí.“</p>
<p>„Kde jsi ji…?“</p>
<p>„Našel jsem ji v Oveho domě.“ Přejel jsem jí prstem po obočí směrem ke spánku, pohladil ji po vysokých lícních kostech. „A tam pak taky skončila. Samozřejmě bez mých otisků prstů.“</p>
<p>„Kde jste byli, když jsi ji zastřelil?“</p>
<p>„V předsíni.“</p>
<p>Dianin dech se viditelně zrychlil. „Řekla něco? Bála se? Pochopila, co se stalo?“</p>
<p>„Nevím. Zastřelil jsem ji hned, jak jsem vešel dovnitř.“</p>
<p>„Co jsi přitom cítil?“</p>
<p>„Smutek.“</p>
<p>Pousmála se. „Smutek? Opravdu?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Přestože se tě pokusila vlákat do Clasovy pasti?“</p>
<p>Můj prst se zarazil. Ani teď, měsíc po skončení toho všeho, se mi nelíbilo, že použila jeho křestní jméno. Ale měla samozřejmě pravdu. Lottinou úlohou bylo stát se mojí milenkou, to ona mě měla seznámit s Clasem Grevem a přemluvit mě, abych ho pozval k pohovoru v Pathfinderu, a pak zkontrolovat, jestli jsem ho doporučil. Jak dlouho jí trvalo dostat mě na háček? Tři vteřiny? A já jsem sebou bezmocně mrskal, když mě vytahovala na břeh. Jenže pak se stalo něco překvapivého. Opustil jsem ji. Muž, který miluje svoji manželku natolik, že dá vale obětavé milence nečinící si absolutně žádné nároky. Velice překvapivé. A tak museli změnit plány.</p>
<p>„Nejspíš mi jí bylo líto,“ vysvětlil jsem. „Myslím, že jsem byl jen posledním mužem v dlouhé řadě těch, kteří Lottu během jejího života zradili.“</p>
<p>Ucítil jsem, jak sebou Diana trochu trhla, když jsem vyslovil to jméno. Fajn.</p>
<p>„Nebudeme raději mluvit o něčem jiném?“ navrhl jsem.</p>
<p>„Ne, já chci teď mluvit o tomhle.“</p>
<p>„O. K. Promluvme si o tom, jak tě Greve svedl a přemluvil, abys převzala roli osoby, která mnou měla manipulovat.“</p>
<p>Tiše se zasmála. „Klidně.“</p>
<p>„Milovala jsi ho?“</p>
<p>Otočila se ke mně a dlouze se na mě dívala.</p>
<p>Zopakoval jsem otázku.</p>
<p>Vzdychla a přitiskla se ke mně. „Byla jsem do něj zamilovaná.“</p>
<p>„Zamilovaná?“</p>
<p>„Chtěl mi dát dítě. Tak jsem se zamilovala.“</p>
<p>„Takhle jednoduše?“</p>
<p>„Ano. Ale jednoduché to není, Rogere.“</p>
<p>Samozřejmě měla pravdu. Není to jednoduché.</p>
<p>„A ty jsi byla ochotná obětovat pro to dítě všechno? Dokonce i mě?“</p>
<p>„Ano. Dokonce i tebe.“</p>
<p>„Ačkoli to znamenalo, že za to zaplatím životem?“</p>
<p>Lehce mě drcla spánkem do ramene. „Ne, to ne. Víš dobře, že jsem si myslela, že tě chce jen přesvědčit, abys podepsal ten návrh.“</p>
<p>„Vážně jsi tomu věřila, Diano?“</p>
<p>Neodpověděla.</p>
<p>„Vážně, Diano?“</p>
<p>„Ano. Aspoň si to myslím. Pochop, chtěla jsem tomu věřit.“</p>
<p>„Natolik, že jsi souhlasila, že mi dáš do sedadla gumový balonek s dormicumem?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„A do garáže jsi přišla proto, abys mě odvezla na místo, kde mě měl přesvědčit, že?“</p>
<p>„Tohle už jsme probírali, Rogere. Tvrdil, že je to nejméně riskantní pro všechny zúčastněné. Samozřejmě mě mělo napadnout, že je to pitomost. A možná mě to i napadlo. Nevím, co ti k tomu mám víc říct.“</p>
<p>Leželi jsme a přemýšleli si každý o svém, přitom jsme naslouchali tichu. V létě jsme slýchávali déšť a vítr v listí stromů venku v zahradě, ale teď ne. Teď byly všechny větve holé. A tiché. Jediná útěcha byla, že zase přijde jaro. Možná.</p>
<p>„A jak dlouho jsi byla zamilovaná?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Dokud mi nedošlo, co to dělám. Té noci, kdy jsi nepřišel domů…“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Chtělo se mi umřít.“</p>
<p>„Nemyslel jsem do něj,“ vysvětlil jsem. „Myslel jsem do mě.“</p>
<p>Tiše se zasmála. „To přece nemůžu vědět, dokud do tebe nepřestanu být zamilovaná.“</p>
<p>Diana téměř nikdy nelhala. Ne že by to neuměla, byla obdivuhodná lhářka, jen to nepotřebovala. Krásní lidé nepotřebují skořápku, nemusí se učit všechny ty obranné mechanismy, které si vytváříme my ostatní, abychom se chránili před odmítnutím a zklamáním. Ale když už se jednou ženy jako Diana rozhodnou lhát, dělají to rozhodně a efektivně. Ne proto, že by byly méně morální než muži, ale proto, že ovládají tuhle část zrady lépe. A právě proto jsem dojel onoho posledního večera za Dianou. Protože jsem věděl, že je dokonalou kandidátkou na danou práci.</p>
<p>Poté, co jsem si odemkl, vešel do předsíně a chvíli naslouchal jejím krokům na parketách, vyšel jsem po schodech do obýváku. Slyšel jsem, jak se její kroky zastavily, telefon padl na konferenční stolek a ona s pláčem v hlase zašeptala „Rogere…“. Viděl jsem, jak se jí oči plní slzami. A nesnažil jsem se ji zarazit, když se mi vrhla kolem krku. „Díky bohu, že žiješ! Snažila jsem se ti dovolat včera i dneska celý den… Kdes byl?“</p>
<p>Diana nelhala. Plakala, protože si myslela, že mě ztratila. Protože mě a moji lásku poslala ze svého života pryč jako psa k veterináři na uspání. Ne, nelhala. To mi napovídal pocit v žaludku. Jenže jak už bylo řečeno, nejsem žádný velký znalec lidí a Diana je obdivuhodná lhářka. Takže když odešla do koupelny, aby si osušila slzy, vzal jsem její telefon a přesvědčil se, že se opravdu snažila volat na moje číslo. Pro jistotu.</p>
<p>Jakmile se vrátila, pověděl jsem jí všechno. Naprosto všechno. Kde jsem byl, kým jsem byl, co se stalo. O krádežích uměleckých děl, o jejím telefonu pod postelí v bytě Clase Greveho, o Dánce Lottě, které jsem sedl na vějičku. A o rozhovoru s Grevem v nemocnici. O rozhovoru, díky němuž jsem pochopil, že zná Lottu, že to ona je jeho nejbližší spojenec, že tím, kdo mi vetřel želé s vysílači do vlasů, nebyla Diana, nýbrž hnědooká bledá dívka s magickými prsty, překladatelka mluvící španělsky a mající raději příběhy jiných než své vlastní. Že jsem měl to želé ve vlasech už od onoho večera předcházejícího ránu, kdy jsem našel Kjikeruda v autě. Diana na mě během vyprávění zírala s očima dokořán, ale mlčky.</p>
<p>„Greve mi v nemocnici řekl, že jsem tě přinutil jít na potrat proto, že dítě mělo Downův syndrom.“</p>
<p>„Downův syndrom?“ To bylo první, co Diana pronesla po mnoha minutách. „Proč si to myslel? Já jsem mu nic takového…“</p>
<p>„Já vím. Tohle napadlo mě, když jsem o potratu vyprávěl Lottě. Svěřila se mi, že ji rodiče donutili v pubertě k potratu. Tak mě napadlo to s tím Downem, protože jsem si myslel, že mě to možná postaví do lepšího světla.“</p>
<p>„Takže ona… ona…“</p>
<p>„Ano, ona jediná to mohla povědět Clasi Grevemu.“</p>
<p>Čekal jsem. Aby to mohla strávit.</p>
<p>Pak jsem Dianě pověděl, co se stane teď.</p>
<p>Zírala na mě vyděšeně a vykřikla. „To nemůžu udělat, Rogere!“</p>
<p>„Ano,“ odpověděl jsem. „Můžeš a uděláš, lásko.“ To prohlásil nový Roger Brown.</p>
<p>„Vždyť… vždyť…“</p>
<p>„Lhal ti, Diano. Nemůže ti dát dítě. Je neplodný.“</p>
<p>„Neplodný?“</p>
<p>„Já ti dám dítě. Slibuju. Jen když pro mě uděláš tohle.“</p>
<p>Bránila se. Plakala. Prosila. A pak to slíbila.</p>
<p>Než jsem odjel k Lottě, abych se později toho večera stal vrahem, dal jsem jí instrukce. Věděl jsem, že ten úkol zvládne. Živě jsem viděl, jak přivítala Greveho, když přišel, svým oslnivým lživým úsměvem, koňakem už nalitým ve sklence, kterou mu podala, připila na vítězství, na budoucnost, na ještě nepočaté dítě. A pak trvala na tom, že musí být počato co možná nejdříve, dnes v noci, teď!</p>
<p>Trhl jsem sebou, když mě Diana štípla do prsní bradavky. „Na copak myslíš?“</p>
<p>Přitáhl jsem si peřinu. „Na tu noc. Na to, že sem Greve přišel. Že ležel s tebou tady, kde teď ležím já.“</p>
<p>„No a? Ty jsi ležel té noci v posteli s mrtvolou.“</p>
<p>Snažil jsem se předtím vyhnout té otázce, ale teď už jsem to nedokázal: „Milovali jste se?“</p>
<p>Tiše se zasmála. „Vydržels to docela dlouho, lásko.“</p>
<p>„Tak ano, nebo ne?“</p>
<p>„Řekněme to takhle: ta slza ketalaru a dormicumu, která přece jen zbyla v gumovém balonku a kterou jsem mu vymáčkla do uvítacího drinku, zapůsobila rychleji, než jsem čekala. Než jsem se našlechtila a přišla sem, spal už jako mimino. Ovšem druhý den ráno…“</p>
<p>„Beru tu otázku zpět,“ pronesl jsem rychle.</p>
<p>Diana mě pohladila po břiše a opět se zasmála. „Druhý den ráno byl velice čilý. Ne kvůli mně, ale kvůli telefonátu, který ho vzbudil.“</p>
<p>„Varování ode mě.“</p>
<p>„Ano. V každém případě na sebe naházel oblečení a okamžitě odjel.“</p>
<p>„Kde měl pistoli?“</p>
<p>„V kapse bundy.“</p>
<p>„Zkontroloval si ji, než odjel?“</p>
<p>„Nevím. Stejně by rozdíl nepoznal, váhu měla přibližně stejnou. Vyměnila jsem přece jen první tři náboje v zásobníku.“</p>
<p>„Ano, ale slepé náboje, které jsem ti dal, měly na konci červené B.“</p>
<p>„Spoléhala jsem prostě na to, že bude mít hodně naspěch a neprověří si to.“</p>
<p>Místnost naplnil smích dvou lidí. Vychutnával jsem si ten zvuk. Jestliže všechno bude v pořádku a čárky na papírovém proužku nelhaly, bude místnost zanedlouho plnit smích tří… A zaplašil jsem ten druhý zvuk, ozvěnu, která mě za nocí ještě stále budila. Výstřely, když Greve stiskl spoušť, záblesk z ústí pistole, zlomek vteřiny, kdy mě napadlo, že Diana náboje přece jen nevyměnila, že opět přešla do druhého tábora. A pak: ozvěna, cinknutí prázdných nábojnic, které dopadly na podlahu už z dřívějška posetou starými prázdnými nábojnicemi a patronami, ostrými i slepými, starými a novými, tolika, že je policie nedokáže od sebe odlišit, i kdyby měla podezření, že filmový záznam vypráví lživý příběh.</p>
<p>„Bál ses?“ zeptala se.</p>
<p>„Bál?“</p>
<p>„Ano, nikdy jsi mi nepověděl, cos cítil. A na nahrávce nejsi vidět…“</p>
<p>„Nahrá…,“ trochu jsem se posunul, abych jí viděl do obličeje. „Chceš tím říct, že ses dívala na ten záznam na netu?“</p>
<p>Neodpověděla. A já jsem si pomyslel, že toho o téhle ženě ještě dost nevím. Že mě bude překvapovat až do konce života.</p>
<p>„Ano, bál jsem se.“</p>
<p>„Čeho? Věděl jsi přece, že nemá v pistoli…“</p>
<p>„Slepé byly jen první tři náboje. Musel jsem se postarat o to, aby je vystřelil všechny tři a policie nenašla nepoužité slepé náboje v zásobníku a nedošlo jí to. Jenže mohl stihnout vypálit i nějaký ostrý náboj. A mohl si před příchodem vyměnit zásobník. A taky s sebou mohl přivést komplice, o němž jsem nevěděl.“</p>
<p>Rozhostilo se ticho. Potom se tiše zeptala: „A ničeho jiného ses nebál?“</p>
<p>Věděl jsem, že myslí na totéž co já.</p>
<p>„Ano,“ otočil jsem se k ní. „Bál jsem se ještě jedné věci.“</p>
<p>Rychle a teple mi dýchala do obličeje.</p>
<p>„Že tě mohl té noci zabít,“ vysvětlil jsem. „Greve neměl v úmyslu založit s tebou rodinu a tys byla nebezpečný svědek. Věděl jsem, že jsem tě vystavil smrtelnému nebezpečí, když jsem tě požádal, abys hrála té noci volavku.“</p>
<p>„Věděla jsem to celou dobu, že jsem v nebezpečí, miláčku,“ zašeptala. „Právě proto jsem mu podala ten drink hned, jak se objevil ve dveřích. A nevzbudila ho, dokud jsi mu nezavolal. Věděla jsem, že až uslyší hlas ducha, bude mít napilno. A navíc jsem přece vyměnila ty první tři náboje v pistoli, ne?“</p>
<p>„No ano,“ souhlasil jsem. Diana je, jak už bylo řečeno, žena s přirozeným smyslem pro prvočísla a logiku.</p>
<p>Pohladila mě po břiše. „Navíc si cením toho, žes mě vědomě a záměrně vystavil smrtelnému nebezpečí…“</p>
<p>„Vážně?“</p>
<p>Sjela rukou níž, na můj pohlavní úd. Sevřela mi varlata. Potěžkávala je, opatrně ty dvě nádobky se spermiemi svírala. „Rovnováha je naproto zásadní,“ prohlásila. „To se týká všech dobrých, harmonických vztahů. Rovnováha ve vině, rovnováha ve studu i ve špatném svědomí.“</p>
<p>Přežvykoval jsem to, snažil jsem se to strávit, nechával jsem mozek asimilovat tuhle náročnou myšlenku.</p>
<p>„Chceš tím říct…,“ začal jsem, odmlčel se a začal znovu. „Chceš tím říct, že ses vystavila smrtelnému nebezpečí kvůli mně…, že to…“</p>
<p>„… byla přiměřená cena za to, co jsem ti provedla, ano. Tak jako Gallery E byla přiměřená cena, kterou jsi zaplatil za ten potrat.“</p>
<p>„A o tomhle jsi přemýšlela dlouho?“</p>
<p>„Samozřejmě. Ty taky.“</p>
<p>„Jasně. Trest…“</p>
<p>„Trest, ano. To je silně podhodnocený prostředek pro klid duše.“ Sevřela mi varlata poněkud pevněji a já jsem se snažil uvolnit, vychutnávat si bolest. Vdechoval jsem její vůni. Byla nádherná. Avšak dokáže někdy nějaká vůně přehlušit zápach lidských výkalů? Dokáže někdy nějaký sluchový vjem přehlušit zvuk Greveho prostřelených plic? Vypadalo to, že na mě zírá skelnýma ukřivděnýma očima, když jsem přitiskl Oveho studené prsty k pažbě a ke spoušti samopalu Uzi a k malé černé pistoli Rohrbaugh, s níž jsem zastřelil Lottu. Dokáže někdy nějaké jídlo přehlušit odpornou chuť Oveho mrtvého masa? Naklonil jsem se nad něj v posteli a zabořil své špičáky do jeho zátylku. Tiskl jsem čelisti k sobě, dokud jsem neprokousl kůži a pachuť mrtvoly mi nenaplnila ústní otvor. Neobjevila se skoro žádná krev, a když jsem přestal zvracet a utřel své zvratky, pozoroval jsem výsledek. Vyšetřovatel, který hledá právě tohle, to snad při troše štěstí bude považovat za psí kousnutí. Pak jsem se vyškrábal ven otevřeným oknem za hlavami Oveho postele, abych nebyl vidět na záznamu. Rychle jsem vběhl do lesa, našel si stezky, cesty. Přátelsky jsem zdravil turisty. Vzduch, který byl chladnější, čím výš jsem se dostával, udržoval i mou mysl chladnou. Tak jsem došel až na Grefsentoppen. Tam jsem se posadil a díval se na podzimní barvy, které už zima začala vysávat z lesa pode mnou, díval jsem se na město, fjord a světlo. Světlo, které je vždy předzvěstí nadcházející tmy.</p>
<p>Cítil jsem, jak mi do penisu proudí krev, buší v něm.</p>
<p>„Pojď,“ zašeptala mi těsně u ucha.</p>
<p>Vzal jsem si ji. Systematicky a důkladně jako muž, který má důležitou práci. Který má svou práci rád, ale přesto na ni hledí jako na práci. A pracuje, dokud nezazní siréna. Siréna se spouští a ona mu pokládá ruce opatrně a ochranitelsky na uši a on se uvolňuje a naplňuje ji celou teplým životodárným semenem, přestože místo je už obsazeno. A ona pak usíná a on leží a naslouchá jejímu dechu a cítí uspokojení z dobře vykonané práce. A ví, že už to nikdy nemůže být takové, jaké to kdysi bylo. Ale že se to tomu může přiblížit. Že to může být život. Že ji může chránit. Chránit je oba. Že může někoho milovat. A jako by to samo o sobě nebylo dost zdrcující, najde si dokonce smysl lásky, ono <emphasis>protože</emphasis>, ozvěnu odůvodnění z ochozu fotbalového stadionu tonoucího v londýnské mlze: „Protože mě potřebují.“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Epilog</strong></p><empty-line /><p>Napadl a opět roztál první sníh.</p>
<p>Dočetl jsem se na netu, že na aukci v Paříži bylo prodáno předkupní právo a právo ke zveřejnění díla k <emphasis>Lovu na kalydonského kance</emphasis>. Kupcem se stala Gettyho galerie v Los Angeles, která tedy nyní může obraz vystavit a která – pokud se během dvouletého opčního období neobjeví doposud neznámý majitel, jenž by si dílo nárokoval – bude moci využít opce a získat obraz do trvalého vlastnictví. Bylo tam několik krátkých vět o původu obrazu, o tom, že po mnoho let docházelo ke sporům, zda je dílo kopie, nebo originál vytvořený jiným malířem vzhledem k tomu, že nebyly nalezeny žádné doklady dokazující, že Rubens vůbec kdy namaloval nějakého kalydonského kance. Odborníci se však nyní shodují, že autorem je Rubens. Nestálo tam nic o tom, odkud se obraz vzal, že prodejcem byl norský stát, ani o ceně.</p>
<p>Diana uznala, že by bylo složité, aby galerii řídila sama, když teď bude matkou, a proto se rozhodla – po poradě se mnou – přibrat partnera, který by se staral o praktickou stránku věci – jako například finance –, aby se ona sama mohla víc soustředit na umění a umělce. Náš dům jsme nabídli k prodeji. Dohodli jsme se, že bude lepší, když bude naše dítě vyrůstat v menším řadovém domku v poněkud venkovštějším prostředí. A já jsem už dostal velice vysokou nabídku. Od osoby, která mi zavolala okamžitě, jakmile zahlédla inzerát v novinách, a požádala mě o soukromou prohlídku ještě téhož večera. Poznal jsem ho hned, jak jsem otevřel dveře. Oblek Corneliani a výstřední brýle.</p>
<p>„Asi to není to nejlepší, co Ole Bang navrhl,“ okomentoval dům poté, co prosvištěl jednotlivými pokoji se mnou v závěsu. „Ale beru to. Kolik za to chcete?“</p>
<p>Vyřkl jsem orientační cenu zmíněnou v inzerátu.</p>
<p>„Plus milion,“ dodal. „Lhůta do pozítří.“</p>
<p>Řekl jsem mu, že si to musíme promyslet, a doprovodil jsem ho ke dveřím. Podal mi vizitku. Žádný titul, jen jméno a telefonní číslo. Název personální agentury byl napsán natolik malými písmeny, že byl prakticky nečitelný.</p>
<p>„Povězte mi,“ zastavil se na prahu. „Nebýval jste nejlepší ze všech?“ A než jsem stihl odpovědět, dodal: „Uvažujeme o expanzi. Možná vám zavoláme.“</p>
<p>My. Malá písmena.</p>
<p>Nechal jsem lhůtu uplynout, aniž jsem se o nabídce zmínil před realitním makléřem nebo Dianou. „My“ se už také neozval.</p>
<p>Protože z principu nikdy nezačínám pracovat před rozedněním, přijel jsem právě tohoto dne – jako po většinu ostatních dní – na parkoviště před Alfou jako poslední. „Poslední budou první.“ To je privilegium, které jsem sám formuloval a zavedl, privilegium, které je vyhrazeno pouze nejlepšímu lovci hlav ve firmě. Tato pozice zahrnuje také jistotu, že vám nikdo neobsadí vaše parkovací místo, třebaže oficiálně podléhá stejnému pravidlu jako ostatní parkovací místa, tedy „kdo dřív přijde, ten dřív mele“.</p>
<p>Jenže onoho dne tam přesto stálo auto. Neznámý passat, jistě někdo z našich klientů, který si myslel, že tam může zaparkovat jen proto, že na řetězu za parkovacím místem visí cedule s nápisem Alfa, nějaký hňup, co není schopen přečíst si velkou ceduli u vjezdu, kde stojí PARKOVÁNÍ PRO KLIENTY.</p>
<p>Přesto jsem nepatrně znejistěl. Mohl snad někdo ve firmě dojít k závěru, že už nejsem… Myšlenku jsem nedokončil.</p>
<p>Zatímco jsem se naštvaně poohlížel po jiném místě, vyrázoval z kancelářské budovy nějaký muž a pokračoval přibližně směrem k passatu. Vypadá na majitele passatu, usoudil jsem, a ulehčením jsem vydechl. Protože to v každém případě nebyl konkurent, nýbrž klient.</p>
<p>Postavil jsem své auto demonstrativně před passat, čekal a doufal. Možná to bude přece jen pěkný začátek dne, možná se mi podaří sprdnout jednoho idiota… A zcela správně. Muž mi zaťukal na okénko a já jsem hleděl přímo do kabátu ve výši břicha.</p>
<p>Chviličku jsem počkal, než jsem stiskl tlačítko pro ovládání okénka. Okénko pomalu sjelo, ale přece jen o něco rychleji, než bych si ideálně představoval.</p>
<p>„Poslyšte,“ spustil, než ho přerušilo moje nacvičené pomalé: „Ááno, tak s čímpak vám mohu pomoci, vážený?“ Nevěnoval jsem mu přitom ani pohled a připravil jsem se na osvěžující lekci o čtení cedulí.</p>
<p>„Mohl byste trochu popojet? Zablo-oval jste mě tu.“</p>
<p>„Řekl bych, že to vy blokujete spíš mě, váže…“</p>
<p>V tu chvíli doputovaly do mého mozku sférické šumy. Vyhlédl jsem z okénka a podíval se vzhůru. Srdce se mi téměř zastavilo.</p>
<p>„Samozřejmě, okamžik.“ Zuřivě jsem zašmátral po tlačítku a chtěl okénko opět vytáhnout. Ale moje jemná motorika jako by se vypařila.</p>
<p>„Počkejte,“ zarazil mě Brede Sperre. „Neviděli jsme se už někde?“</p>
<p>„O tom pochybuju,“ odpověděl jsem a snažil se dodat svému hlasu klidný, uvolněný tón.</p>
<p>„Jste si jistý? Mně připadá, že už jsme se rozhodně viděli.“</p>
<p>Krucinál, jak jenom mohl poznat toho údajného vzdáleného příbuzného Monsenových bratří na soudní patologii? Tehdejší vydání bylo holohlavé a oblečené jako drsňák. Tady ten má husté vlasy, oblek značky Ermenegildo Zegna a čerstvě vyžehlenou košili Borelli. Věděl jsem ovšem, že nesmím příliš zuřivě trvat na svém, zahnat Sperreho do obranné pozice, přimět ho, aby zbystřil natolik, že si vzpomene. Zhluboka jsem se nadechl. Byl jsem unavený, unavenější, než bych měl dnes být. Tohle je den, kdy mám dodat zboží. Ukázat, že dokážu dostát pověsti, kterou jsem kdysi měl.</p>
<p>„Kdo ví?“ prohlásil jsem. „Popravdě řečeno na vás je mi také něco povědomého…“</p>
<p>Tváří v tvář této protiofenzivě nejprve vypadal trochu ohromeně. Pak nasadil svůj chlapecký, okouzlující úsměv, ten, díky němuž se tak dobře hodil do obrazových médií:</p>
<p>„Nejspíš jste mě jen viděl v televizi. Slýchám to neustále…“</p>
<p>„Aha, tak tam jste nejspíš viděl i vy mě,“ prohlásil jsem.</p>
<p>„Vážně?“ zeptal se zvědavě. „A v jakém pořadu?“</p>
<p>„Musel to být nějaký váš pořad. Vzhledem k tomu, že máte dojem, že jsme se už viděli. Protože televizní obrazovka vlastně není žádné okénko, takové, kde bychom se vzájemně viděli, nebo ne? Na vaší straně kamery je to prakticky… zrcadlo, ne?“</p>
<p>Sperre se zatvářil poněkud zmateně.</p>
<p>„Žertuju,“ vysvětlil jsem. „Už jedu. Pěkný den.“</p>
<p>Nechal jsem okénko vyjet nahoru a vycouval. Kolovaly fámy, že Sperre spí s novou manželkou Odda G. Dybwada. Fámy, že spal i s tou předchozí. A že – snad – spí i s Dybwadem.</p>
<p>Sperre vyjel z mého místa, ale před odbočením zastavil, takže jsme na sebe dvě vteřiny hleděli přímo, každý ve svém autě. Viděl jsem jeho pohled. Díval se na mě jako člověk, jehož někdo napálil a jemu to teprve teď došlo. Přátelsky jsem pokývl. Sperre šlápl na plyn a zmizel. A já se podíval do zpětného zrcátka a zašeptal jsem: „Nazdárek, Rogere.“</p><empty-line /><p>Vešel jsem do dveří firmy, zavolal ohlušující „Dobré ráno, Odo!“ a uviděl, jak ke mně spěchá Ferdinand.</p>
<p>„Tak co?“ zeptal jsem se. „Přišli?“</p>
<p>„Ano, jsou připravení,“ odpověděl Ferdinand a cupital za mnou chodbou. „Mimochodem, byl tu jeden policajt. Vysoký, světlovlasý a dost…, ehm, pěkný.“</p>
<p>„Co chtěl?“</p>
<p>„Vědět, co o sobě Clas Greve vyprávěl při pohovorech, které tu absolvoval.“</p>
<p>„Vždyť už je dávno mrtvý,“ okomentoval jsem to. „Ještě pořád ten případ vyšetřují?“</p>
<p>„Ne ty vraždy. Jde o ten Rubensův obraz, nemůžou zjistit, komu ho ukradl, nikdo se nepřihlásil. Proto se snaží zmapovat, s kým byl Greve v kontaktu.“</p>
<p>„Nečetl jsi dnešní noviny? Teď začali pochybovat o tom, jestli to je originál. Možná ho neukradl, třeba ho zdědil.“</p>
<p>„Zvláštní.“</p>
<p>„Cos řekl tomu policajtovi?“</p>
<p>„Dal jsem mu samozřejmě naše záznamy z pohovorů. Nezdálo se, že by tam našel něco zajímavého. Prohlásil, že se ozve, pokud by bylo ještě potřeba.“</p>
<p>„A ty doufáš, že to udělá?“</p>
<p>Ferdinand se zasmál tím svým pisklavým smíchem.</p>
<p>„Nicméně,“ pokračoval jsem. „Vezmeš si to na starost, Ferdy. Spoléhám na tebe.“</p>
<p>Viděl jsem, jak stoupl a klesl, jak mu odpovědnost dala vyrůst a přezdívka ho srazila dolů. Rovnováha je to hlavní.</p>
<p>Došli jsme na konec chodby. Zastavil jsem se přede dveřmi a zkontroloval si uzel na kravatě. Sedí tam uvnitř, připravení k poslednímu kolu pohovoru. Finále. Protože kandidát je už vybraný, už je zaměstnaný, jen klientovi to prozatím není úplně jasné, ten má dojem, že by měl ještě něco říct.</p>
<p>„Takže pošleš kandidáta dovnitř přesně za dvě minuty od téhle chvíle,“ připomněl jsem Ferdinandovi. „Sto dvacet vteřin.“</p>
<p>Ferdinand přikývl a podíval se na hodinky.</p>
<p>„Jen drobnost,“ podotkl, „jmenuje se Ida.“</p>
<p>Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř.</p>
<p>Zarachotily židle, jak vstali.</p>
<p>„Omlouvám se za zpoždění, pánové,“ začal jsem a stiskl tři ruce, které se ke mně napřáhly. „Ale někdo mi obsadil parkovací místo.“</p>
<p>„Nenaštve to?“ prohlásil předseda představenstva Pathfinderu a otočil se k šéfovi informačních technologií, který energicky souhlasně přikývl. Vedoucí zaměstnaneckých odborů tam byl také, chlapík v červeném svetru s véčkem a s levnou bílou košilí pod ním, nepochybně inženýr nejtristnější sorty.</p>
<p>„Kandidát má ve dvanáct hodin schůzku vedení společnosti, takže se do toho nejspíš rovnou pustíme,“ prohlásil jsem a posadil se do čela stolu. Druhé čelo už bylo připravené pro muže, u něhož se za půldruhé hodiny báječně shodnou na tom, že musí být novým šéfem Pathfinderu. Osvětlení bylo nastaveno tak, aby vypadal co možná nejlépe, židle byla stejná jako ostatní, jen měla poněkud delší nohy, a já před jeho místo položil kožené desky, které jsem mu koupil, s jeho iniciálami a se zlatým perem značky Montblanc.</p>
<p>„Samozřejmě,“ odvětil předseda představenstva. „Mimochodem, k něčemu bych se chtěl přiznat. Jak víte, Clas Greve se nám po tom pohovoru velice líbil.“</p>
<p>„Ano,“ vložil se do toho šéf informačních technologií. „Domnívali jsme se, že jste našli dokonalého kandidáta.“</p>
<p>„Jistě, byl cizinec,“ pokračoval předseda představenstva, zatímco zátylek se mu krčil jako kůže hadovi. „Ale norsky hovořil jako rodilý mluvčí. A když jste ho šel vyprovodit, říkali jsme si, že vezme-li se to kolem a kolem, ovládali Holanďané exportní trh vždycky lépe než my tady.“</p>
<p>„A že bychom se od něj možná mohli naučit mezinárodnějšímu způsobu řízení,“ dodal šéf informačních technologií.</p>
<p>„Takže když jste přišel s tím, že si přece jen nejste úplně jistý, zda je to ten správný člověk, byli jsme velice překvapení, Rogere.“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Ano, prostě jsme si mysleli, že nejste schopný to celkově posoudit. Tohle jsem vám neřekl, ale zvažovali jsme, že vám tu zakázku vezmeme a kontaktujeme Greveho přímo.“</p>
<p>„Opravdu?“ zeptal jsem se s úšklebkem.</p>
<p>„Rádi bychom věděli,“ ujal se slova šéf informačních technologií, vyměnil si pohled s předsedou představenstva a rychle se usmál, „jak jste si všiml, že něco nesedí?“</p>
<p>„Jak jste instinktivně poznal to, vůči čemu jsme byli slepí?“ dodal předseda představenstva a silně si odkašlal. „Jak může být někdo tak dobrý znalec lidí?“</p>
<p>Pomalu jsem přikývl. Posunul jsem své papíry o pět centimetrů blíž ke středu stolu. A opřel jsem se do židle s vysokým opěradlem. Zhoupla se vzad – ne moc, jen trošičku. Podíval jsem se z okna. Na světlo. Na tmu, která přijde. Sto vteřin. V místnosti teď panovalo absolutní ticho.</p>
<p>„Je to prostě moje práce,“ odpověděl jsem.</p>
<p>Koutkem oka jsem zahlédl, jak ti tři významně pokyvují. A dodal jsem: „Navíc jsem už začal uvažovat o kandidátovi, který by byl ještě lepší.“</p>
<p>Ti tři se ke mně otočili. A já byl připraven. Představuju si, že takhle se musí cítit dirigent v posledních vteřinách před zahájením koncertu, cítí, jak všichni členové symfonického orchestru fixují pohledem jeho taktovku, slyší, jak mumlání publika naplněného očekáváním za jeho zády utichá.</p>
<p>„Právě proto jsem vás sem pozval,“ pokračoval jsem. „Muž, s nímž vás chci seznámit, je v oblasti řízení novou hvězdou nejen na norském, nýbrž i na mezinárodním nebi. V předchozích kolech jsem počítal s tím, že je naprosto nerealistické přetáhnout ho z pozice, kterou zastává, protože je Otcem, Synem i Duchem svatým oné firmy…“</p>
<p>Přejížděl jsem pohledem od jednoho obličeje k druhému.</p>
<p>„Nicméně aniž bych sliboval příliš, myslím, že můžu prozradit tolik, že je nyní možná na vážkách. A kdybychom ho získali…“ Obrátil jsem oči k nebi, abych naznačil zbožné přání, utopii, ale co kdyby… Předseda představenstva a šéf informačních technologií se podle očekávání nevyhnutelně přisunuli blíž. Dokonce i vedoucí zaměstnaneckých odborů, který tam seděl s rukama zkříženýma, položil dlaně na stůl a naklonil se vpřed.</p>
<p>„Kdo je to? Kdo?“ zašeptal šéf informačních technologií.</p>
<p>Sto dvacet.</p>
<p>Dveře se otevřely. A tam stál, osmatřicetiletý muž v obleku z obchodu Kamikaze v Bogstadské ulici, kde má Alfa patnáctiprocentní slevu. Ferdinand mu těsně předtím, než ho poslal dovnitř, lehce namočil pravou ruku do vápna barvy kůže vzhledem k tomu, že – jak víme – se mu potí dlaně. Ale kandidát věděl, co má dělat, protože jsem mu dal instrukce, zrežíroval jsem to představení do nejmenšího detailu. Vlasy měl na spáncích téměř nepatrně obarvené našedo a kdysi vlastnil litografii Edvarda Muncha s názvem <emphasis>Brož</emphasis>.</p>
<p>„Seznamte se s Jeremiasem Landerem,“ uvedl jsem ho.</p>
<p>Jsem lovec hlav. To není nijak zvlášť těžké. Ovšem já jsem nejlepší ze všech.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Jo Nesbø</strong></p>
<p><strong>Nemesis</strong></p><empty-line /><p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Začal podzim. V jedné bankovní pobočce v centru Osla dostává vedoucí pětadvacet vteřin na to, aby otevřel bankomat, vybral z něj peníze a naházel je do připravené kabely. Limit o šest vteřin překročí. Bankovní lupič ukáže do bezpečnostní kamery šest prstů, zastřelí jednu ze zaměstnankyň a beze stopy se vytratí. Případ dostává na starost Harry Hole, jeden z nejlepších kriminalistů osloské policie, ale zároveň velmi svérázný chlapík, osamělý vlk s neuspořádaným osobním životem a alkoholik, kterému dělá problémy podvolit se jakékoli autoritě. Při vyšetřování mu sekunduje velmi zdatná policejní posila Beáta Lønnová, dcera známého zastřeleného kriminalisty, která zaujala místo Harryho zavražděné kolegyně Ellen Gjeltenové. Krátce po zahájení vyšetřování je ve svém bytě nalezena Harryho dávná láska Anna Bethsenová. Vše nasvědčuje tomu, že spáchala sebevraždu v ten večer, kdy u ní byl Harry na večeři. Téměř vše. Jenže Harry má naprosté „okno“ a z návštěvy si nic nepamatuje. Co se vlastně v Annině bytě odehrálo? Když vyšetřování uvízne na mrtvém bodě, rozhodne se Harry využít pomoci Raskola, původem rumunského Roma, Annina příbuzného a legendárního bankovního lupiče, který se sám přihlásil policii a nechal se uvěznit. I z vězení však dokáže tahat za potřebné nitky. Harry uzavře s Raskolem dohodu: Raskol mu pomůže najít bankovního lupiče a Harry oplátkou za to odhalí Annina vraha. Kolotoč událostí se rozbíhá. A to podzim teprve začal...</p><empty-line /><empty-line /><p>
<strong>UKÁZKA</strong></p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola 1</strong> <strong>–</strong> <strong>Plán</strong></p><empty-line /><p><emphasis>Um</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>u. A nedává to smysl. Tohle nebylo v plánu, alespo</emphasis><emphasis>ň</emphasis> <emphasis>ne v mém plánu. I když </emphasis><emphasis>–</emphasis> <emphasis>m</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>že být, že jsem k tomu sm</emphasis><emphasis>ěř</emphasis><emphasis>oval celou dobu, aniž bych to v</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>l. Ale m</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>j plán nebyl takový. Byl lepší. M</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>j plán dával smysl.</emphasis></p>
<p><emphasis>Zírám do ústí pistole a vím, že to p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ijde odsud. Posel. Vozka.</emphasis> <emphasis>Č</emphasis><emphasis>as naposledy se zasmát. Pokud vidíš sv</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>tlo v tunelu, m</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>že to být ohnivý jazyk.</emphasis> <emphasis>Č</emphasis><emphasis>as naposledy uronit slzu. Mohli jsme ten život prom</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>nit v n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>co p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>íjemného, ty a já. Kdybychom se drželi plánu. Poslední myšlenka. Všichni se ptají, jaký smysl má život, ale nikdo se neptá, jaký smysl má smrt.</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>
</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>
</emphasis></p>
<p><strong>Kapitola 2</strong> <strong>–</strong> <strong>Kosmonaut</strong></p><empty-line /><p>Při pohledu na starého muže vytanul Harrymu na mysli kosmonaut. Komické drobné krůčky, strnulé pohyby, černý mrtvý pohled a podrážky bot šourající se po parketách. Jako by se bál, že ztratí kontakt s pevnou půdou a odpluje pryč, do vesmíru.</p>
<p>Harry se podíval na hodiny na bílé stěně nad vstupními dveřmi. 15.16. Za okny spěchali lidé v pátečním shonu Bogstadskou ulicí. Nízké říjnové slunce se odrazilo v bočním zrcátku auta, které se prudce rozjelo.</p>
<p>Harry se soustředil na starce. Klobouk a elegantní šedý plášť, který by ovšem potřeboval vyčistit. Pod ním tvídové sako, kravata a oblýskané šedé kalhoty s puky ostrými jako břitva. Naleštěné boty se sešlapanými podpatky. Jeden z těch penzistů, kterých, jak se zdá, bydlí na Majorstue tolik. Nebyl to předpoklad. Harry věděl, že Augustu Schultzovi je 81 let, že býval obchodníkem s konfekcí a že bydlí na Majorstue celý svůj život, s výjimkou válečného období, kdy pobýval v jednom baráku v Osvětimi. A že za jeho ztuhlá kolena může pád z nadchodu přes Okružní ulici, po kterém chodí na pravidelné návštěvy k dceři. Dojem mechanické loutky umocňoval fakt, že stařec měl paže ohnuté v loktech v pravém úhlu a trčely mu vpřed. Na pravém předloktí mu visela hnědá vycházková hůl, levá ruka svírala příkaz k úhradě, který už už předkládal mladému, nakrátko ostříhanému muži za přepážkou, jehož tvář Harry neviděl, ale o kterém věděl, že zírá na starce se směsí soucitu a podráždění.</p>
<p>Teď bylo 15.17 a August Schultz konečně došel na místo. Harry si povzdechl.</p>
<p>Za jednou přepážkou seděla Stine Gretteová a přepočítávala sedm set třicet korun před mladíkem v modrém kulichu, který jí právě podal formulář pro výběr hotovosti. Pokaždé, když položila bankovku na pult, se jí na levém prsteníčku zatřpytil diamant.</p>
<p>Harry to nemohl vidět, ale věděl, že napravo od chlapce, před přepážkou číslo tři, stojí žena s kočárkem a pohupuje jím, zřejmě naprosto bezděky, protože dítě spí. Žena čeká na to, až ji obslouží paní Brænneová, která právě hlasitě vysvětluje po telefonu nějakému muži, že nemůže zaplatit prostřednictvím inkasa, pokud o tom nesepsal s příjemcem smlouvu, a že v bance pracuje ona, a nikoli on, takže by snad mohli tuhle debatu ukončit, ne?</p>
<p>V témže okamžiku se otevřely dveře pobočky a dovnitř vběhli rychle dva muži, jeden vysoký a druhý malý, oba oblečení do stejných tmavých kombinéz. Stine Gretteová vzhlédla. Harry se podíval na své náramkové hodinky a začal počítat. Muži se řítili do rohu, kde seděla Stine. Vyšší z nich se pohyboval tak, jako by překračoval kaluže, zatímco menší se kolébal jako člověk, který si pořídil větší svaly, než na jaké má místo. Chlapec s modrým kulichem se pomalu otočil a zamířil ke dveřím; zaujatý přepočítáváním svých peněz si těch dvou ani nevšiml.</p>
<p>„Nazdárek,“ pozdravil vyšší muž Stinu, postoupil vpřed a s žuchnutím položil na přepážku kufr. Menší si upravil sluneční brýle se zrcadlovými skly, také postoupil vpřed a vedle položil stejný kufr. „Peníze!“ vypískl vysokým hlasem. „Otevřete dveře!“</p>
<p>Jako by někdo stiskl tlačítko Pauza: všechny pohyby v úřadovně zamrzly. Jediné, co prozrazovalo, že čas nestojí, byl provoz za oknem. A vteřinovka na Harryho hodinkách, která nyní ukazovala, že uplynulo deset vteřin. Stine stiskla tlačítko pod svým pultem. Elektronika zabzučela a menší muž kolenem odsunul nízké létací dveře až ke zdi.</p>
<p>„Kdo má klíč?“ zeptal se. „Honem, nemáme na to celej den!“</p>
<p>„Helge!“ zavolala Stine přes rameno.</p>
<p>„Co je?“ Hlas se ozval zpoza otevřených dveří vedoucích do jediné kanceláře v úřadovně.</p>
<p>„Helge, máme tu návštěvu!“</p>
<p>Objevil se muž s motýlkem a brýlemi na čtení.</p>
<p>„Pánové chtějí, abys otevřel bankomat, Helge.“</p>
<p>Helge Klementsen zíral prázdným pohledem na oba muže v kombinézách, kteří nyní stáli na druhé straně přepážky. Vyšší nervózně pokukoval po vstupních dveřích, zatímco menší upíral pohled na vedoucího pobočky.</p>
<p>„Aha, samozřejmě,“ škytl Klementsen, jako by si právě vzpomněl na zapomenutou schůzku, a propukl v burácivý hektický smích.</p>
<p>Harry nepohnul jediným svalem, jen očima hltal detaily pohybů a mimiky. Dvacet pět vteřin. Nadále se díval na hodiny nad dveřmi, ale v samém okraji zorného pole viděl, jak vedoucí pobočky odemyká zevnitř bankomat, vytahuje dvě podlouhlé kovové schránky s bankovkami a předává je těm dvěma mužům. Celé se to odehrávalo rychle a v tichosti. Padesát vteřin.</p>
<p>„Tyhle jsou pro vás, starouši!“ Menší muž vytáhl z kufru úplně stejné schránky a podal je Helgemu Klementsenovi. Vedoucí pobočky polkl, přikývl, vzal si je a vložil je do bankomatu.</p>
<p>„Hezkej víkend!“ zvolal menší muž, narovnal se a popadl kufr. Jeden a půl minuty.</p>
<p>„Ne tak rychle,“ namítl Helge.</p>
<p>Menší muž ztuhl.</p>
<p>Harry vtáhl tváře a snažil se soustředit.</p>
<p>„Stvrzenku…,“ řekl Helge.</p>
<p>Oba muži se na malého šedovlastého vedoucího pobočky dlouze zadívali. Pak se menší z nich rozesmál. Hlasitý vysoký smích s řezavým hysterickým nádechem, takový, jakým se smějí lidi na speedu. „Snad si nemyslíte, že jsme měli v úmyslu zdrhnout bez podpisu? Dát vám jako dva milióny bez stvrzenky!“</p>
<p>„No,“ odvětil Helge Klementsen, „jeden z vás na to minulý týden málem zapomněl.“</p>
<p>„Teď jezdí s transportem peněz tolik nováčků,“ povzdechl si menší muž a Klementsen podepsal a rozdělil žluté a růžové kopie.</p>
<p>Harry počkal, až se za nimi dveře zase zavřou, a pak se znovu podíval na hodiny. Dvě minuty a deset vteřin.</p>
<p>Sklem ve dveřích viděl, jak bílé transportní auto s logem banky Nordea odjíždí.</p>
<p>Lidé v pobočce opět navázali hovor. Harry je spočítal, i když nemusel. Sedm. Tři za přepážkou a tři před ní, včetně mimina a chlapíka v montérkách, který právě vešel a postavil se ke stolu uprostřed úřadovny, aby na formulář pro vklad hotovosti vypsal číslo účtu, o němž Harry věděl, že patří cestovní kanceláři Saga – Cesty za sluncem.</p>
<p>„Na shledanou,“ rozloučil se August Schulz a začal se šourat směrem k východu.</p>
<p>Bylo přesně 15.21.10 a právě v tu chvíli to vlastně začalo.</p><empty-line /><p>Když se otevřely dveře, viděl Harry, jak Stine Gretteová pozvedla hlavu od papírů a zase ji sklopila. Pak ji zvedla znovu, tentokrát pomaleji. Harry přesunul pohled ke vstupním dveřím. Muž, který vstoupil, si už rozepnul zip kombinézy a vytáhl zpod ní černou a olivově zelenou automatickou pušku AG3. Celý obličej s výjimkou očí mu zakrývala námořnicky modrá kukla. Harry začal počítat znovu od nuly.</p>
<p>Kukla se začala jako u loutky Jima Hensona pohybovat v místech, kde měla být ústa: „This is a robbery. Nobody moves.“</p>
<p>Nemluvil hlasitě, avšak v malé, stísněné úřadovně se rozhostilo ticho jako po ráně z děla. Harry se podíval na Stinu. Přes vzdálené svištění automobilů uslyšel hladké zaklapnutí naolejovaných součástí zbraně, když muž natáhl závěr. Levé rameno Stině neznatelně kleslo.</p>
<p>Statečná holka, pomyslel si Harry. Nebo možná jenom k smrti vyděšená. Ståle Aune, který jim přednášel na policejní akademii psychologii, jim vysvětloval, že když se lidé dostatečně bojí, přestávají přemýšlet a jednají podle toho, k čemu byli předprogramováni. Většina zaměstnanců bank stiskne tlačítko pro tichý alarm téměř v šoku, tvrdil Aune, a poukazoval na to, že při následném výslechu si mnozí nedokázali vzpomenout, jestli alarm spustili, nebo ne. Pracovali na autopilota. Stejně jako bankovní lupič sám sebe předprogramuje k tomu, že zastřelí všechny, kdo se ho pokusí zastavit, vysvětloval Aune. Čím víc se lupič bojí, tím méně pravděpodobné je, že ho něco přiměje změnit rozhodnutí. Harry se nepohnul, jen se pokoušel zachytit pohledem lupičovy oči. Modré.</p>
<p>Lupič sundal z ramene černou brašnu a hodil ji na podlahu mezi bankomat a muže v montérkách, který nadále tiskl hrot propisky k poslední kličce číslice osm. Černě oděný lupič popošel šest kroků k nízkým dveřím přepážky, posadil se na jejich hranu, přehodil nohy na druhou stranu a postavil se přímo za Stinu, která tiše seděla a dívala se upřeně před sebe. Dobře, pomyslel si Harry. Zná instrukce, snaží se nevyprovokovat reakci tím, že by na lupiče zírala.</p>
<p>Muž namířil ústí zbraně na Stinin zátylek, předklonil se a něco jí pošeptal do ucha.</p>
<p>Zatím ještě nezpanikařila, ale Harry viděl, jak se jí hrudník zvedá a klesá, jako by útlé tělo nemělo pod bílou a náhle těsnou blůzou dost vzduchu. Patnáct vteřin.</p>
<p>Stine si odkašlala. Jednou. Podruhé. Pak se jí konečně podařilo vydat z hlasivek zvuk:</p>
<p>„Helge. Klíče od bankomatu.“ Hlas měla tlumený a chraplavý, zcela k nepoznání od hlasu, který pronesl téměř stejná slova tři minuty předtím.</p>
<p>Harry Helgeho Klementsena neviděl, ale věděl, že postřehl lupičova úvodní slova a že už stojí ve dveřích kanceláře.</p>
<p>„Rychle, nebo…“ Stinin hlas byl téměř neslyšitelný a v následujících pauzách se v místnosti ozývaly pouze podrážky bot Augusta Schultze sunoucí se po parketách jako dvě paličky tažené po kůži bubnu v neuvěřitelně pomalém shuffle.</p>
<p>„… mě zastřelí.“</p>
<p>Harry se podíval z okna. Pravděpodobně tam někde venku stálo auto se spuštěným motorem, ale odsud ho nemohl vidět. Jen auta a lidi, kteří se více či méně bezstarostně míhali kolem.</p>
<p>„Helge…,“ vydechla Stine prosebně.</p>
<p>No tak, Helge, pomyslel si Harry. O stárnoucím vedoucím pobočky toho také dost věděl. Věděl, že má dva královské pudly, manželku a v lásce čerstvě zklamanou těhotnou dceru a ti všichni na něj doma čekají. Mají už sbaleno a jsou připraveni vyrazit na chatu do hor, jakmile Helge Klementsen přijde domů. Jenže právě teď Klementsenovi připadalo, jako by se nacházel pod vodou v takovém tom snu, kde jsou všechny pohyby pomalé bez ohledu na to, jak moc se člověk snaží si pospíšit. Pak se objevil v Harryho zorném poli. Lupič natočil Stininu židli tak, aby stál za ní, ale otočený k Helgemu Klementsenovi. Klementsen tam stál jako dítě, které chce krmit koně, ale bojí se – s vyhrbenými zády a rukou se svazkem klíčů nataženou co nejdál před sebe. Lupič něco pošeptal Stině do ucha a přitom namířil zbraň na Klementsena, který udělal dva nejisté kroky vzad.</p>
<p>Stine si odkašlala: „Říká, že máš otevřít bankomat a dát mu ty nové schránky s penězi do té černé brašny.“</p>
<p>Helge Klementsen zíral jako hypnotizovaný na pušku, která na něj mířila.</p>
<p>„Máš na to dvacet pět vteřin, pak bude střílet. Na mě. Ne na tebe.“</p>
<p>Klementsenova ústa se otevřela a zavřela, jako by chtěl vedoucí něco říct.</p>
<p>„Teď, Helge,“ pronesla Stine. Otvírání dveří zabzučelo a Helge Klementsen se pomalu šinul do úřadovny.</p>
<p>Od začátku přepadení uplynulo třicet vteřin. August Schultz došel téměř ke vstupním dveřím. Vedoucí filiálky padl na kolena před bankomatem a zíral na svazek klíčů. Visely na něm čtyři klíče.</p>
<p>„Ještě dvacet vteřin,“ zazněl Stinin hlas.</p>
<p>Policejní stanice na Majorstue. Jedou sem. Osm bloků. Páteční špička.</p>
<p>Třesoucími se prsty vybral Helge Klementsen jeden klíč a zastrčil ho do otvoru v zámku. V polovině se klíč zarazil. Helge Klementsen přitlačil.</p>
<p>„Sedmnáct.“</p>
<p>„Ale…,“ začal.</p>
<p>„Patnáct.“</p>
<p>Helge Klementsen klíč vytáhl a zkusil jiný. Ten do otvoru zajel, ale nešel otočit.</p>
<p>„Panebože…“</p>
<p>„Třináct. Je to ten s kouskem zelené izolepy, Helge.“</p>
<p>Helge Klementsen zíral na svazek klíčů, jako by ho nikdy předtím neviděl.</p>
<p>„Jedenáct.“</p>
<p>Třetí klíč šel do otvoru zasunout. A otočit. Helge Klementsen otevřel dvířka bankomatu a obrátil se ke Stině a k lupičovi.</p>
<p>„Musím odemknout ještě jeden zámek, abych mohl vyndat schrán…“</p>
<p>„Devět!“ vykřikla Stine.</p>
<p>Helgemu Klementsenovi unikl vzlyk, přitom tiskl prsty na zoubky klíčů, jako by přestal vidět a zoubky byly Braillovo písmo, které mu poví, jaký klíč je ten správný.</p>
<p>„Sedm.“</p>
<p>Harry soustředěně naslouchal. Zatím žádné policejní sirény. August Schultz vzal za kliku vstupních dveří.</p>
<p>Kov zachrastil, když svazek klíčů dopadl na parkety.</p>
<p>„Pět,“ šeptla Stine.</p>
<p>Dveře se otevřely a do úřadovny pronikl ruch ulice. Harrymu se zdálo, že v dálce slyší dobře známý kvílivý zvuk, který klesal. A opět stoupal. Policejní sirény. Pak se dveře zavřely.</p>
<p>„Dvě. Helge!“</p>
<p>Harry zavřel oči a počítal do dvou.</p>
<p>„Už!“ To vykřikl Helge Klementsen. Povedlo se mu odemknout druhý zámek a nyní se zvedl z podlahy a na bobku vytahoval schránky, které se očividně zasekly. „Jen mě nechte vytáhnout ty peníze! Já…“</p>
<p>V témže okamžiku ho přerušil pronikavý výkřik. Harry se podíval na druhý konec úřadovny, kde klientka s kočárkem vyděšeně zírala na lupiče, který stál nehybně a mířil zbraní na Stinin zátylek. Žena dvakrát mrkla a němě pokývla směrem ke kočárku, zatímco dětský křik se propracovával k větším výškám.</p>
<p>Helge Klementsen málem padl na záda, když uvolnil první schránku z kolejniček. Přitáhl si černou brašnu. Za šest vteřin byly schránky v brašně. Na příkaz Klementsen brašnu zapnul a postavil se k přepážce. Vše zprostředkovával Stinin hlas, který teď zněl překvapivě pevně a klidně.</p>
<p>Minuta a tři vteřiny. Přepadení bylo u konce. Peníze leží v brašně na podlaze. Za několik vteřin dorazí první policejní auto. Za čtyři minuty uzavřou ostatní policejní vozy nejbližší únikové cesty v okolí místa činu. Všechny buňky v lupičově těle musí křičet, že je ksakru na čase odsud vypadnout. A v tom okamžiku se stalo něco, co Harry nechápal. Prostě to nedávalo smysl. Lupič místo aby utekl, otočil Stininu židli tak, aby Stine seděla tváří k němu. Předklonil se a něco jí pošeptal. Harry zamžoural. Měl by si dojít k očnímu. Ale viděl to, co viděl. Stine zírala na lupiče bez obličeje, zatímco její vlastní tvář se pomalu proměňovala v závislosti na tom, jak jí docházela slova, která jí lupič pošeptal. Úzké pěstěné obočí vytvářející nad očima dvě „s“ jako by jí teď přerůstalo přes hlavu, horní ret se jí otočil vzhůru a koutky úst se stáhly do groteskní grimasy. Dítě přestalo plakat stejně náhle, jako začalo. Harry se nadechl. Protože věděl. Byl to statický obraz, mistrovský snímek. Dva lidé zachycení v okamžiku, kdy první právě sdělil druhému rozsudek smrti, maskovaný obličej na vzdálenost dvou dlaní od obličeje nezakrytého. Kat a jeho oběť. Ústí pušky mířilo na hrdelní jamku a malé zlaté srdíčko visící na tenkém řetízku. Harry neviděl, ale přesto cítil Stinin pulz tepající pod tenkou kůží.</p>
<p>Tlumený kvílivý zvuk. Harry špicuje uši. Nejsou to však policejní sirény, jen telefon zvonící v sousední místnosti.</p>
<p>Lupič se otočí a dívá se do bezpečnostní kamery na stropě za přepážkou. Zdvihá jednu ruku a roztahuje všech pět prstů v černé rukavici, pak je sevře do pěsti a zvedne ukazováček. Šest prstů. Šest vteřin přes limit. Otočí se opět ke Stině, uchopí zbraň oběma rukama, přidrží ji ve výši boků a zdvihne ústí tak, aby jí mířilo na hlavu, trochu se rozkročí, aby zachytil zpětný ráz. Telefon vyzvání. Minuta a dvanáct vteřin. Když Stine pozdvihne ruku, jako by chtěla někomu zamávat na rozloučenou, diamantový prsten se jí zatřpytí.</p>
<p>Je přesně 15.22.22, když lupič zmáčkne spoušť. Výstřel je krátký a tlumený. Stinina židle poodjede vzad a hlava se ženě roztančí na krku jako rozbité panence. Pak se židle převrhne. Je slyšet zadunění, když Stinina hlava trefí hranu psacího stolu. A Harry ji už nevidí. Už nevidí ani reklamu na nové penzijní spoření banky Nordea, která je přilepená na vnější straně skla nad přepážkou, neboť najednou má červené pozadí. Slyší jen telefon, jak vyzvání, vztekle a naléhavě. Lupič se přehoupne přes přepážku, doběhne k brašně na podlaze uprostřed úřadovny. Harry se musí rozhodnout. Lupič uchopí pytel. Harry se rozhoduje. S trhnutím vyskakuje ze židle. Šest dlouhých kroků. Už je tam. A zvedá telefonní sluchátko.</p>
<p>„Poslouchám.“</p>
<p>V následující pauze slyší z televize v místnosti zvuk policejních sirén, od sousedů odvedle pákistánskou hatmatilku a na schodišti těžké kroky, které znějí jako kroky paní Madsenové. Na druhém konci se ozývá měkký smích. Je to smích z dávné minulosti. Dávné ne v čase, ale stejně vzdálené. Jako sedmdesát procent Harryho minulosti, která se mu v nepravidelných intervalech vrací jako vágní fámy nebo úplné výmysly. Jenže tohle je příběh, který může potvrdit.</p>
<p>„Ty ještě vážně používáš pevnou linku, Harry?“</p>
<p>„Anno?“</p>
<p>„No ne, tos mě překvapil.“</p>
<p>Harry cítil, jak se mu v břiše rozlévá teplo, skoro jako whisky. Skoro. V zrcadle viděl fotografii, kterou připevnil na protější stěnu. Je na ní on sám a Ses kdysi na prázdninách ve Hvitsenu, když byli malí. Smějí se tak, jak se smějí děti, které ještě věří, že se jim nemůže stát nic zlého.</p>
<p>„Copak děláš takhle v neděli večer, Harry?“</p>
<p>„No.“ Harry slyšel, jak jeho hlas automaticky napodobuje její. Trochu moc hluboký a trochu moc táhlý. Jenže tohle nechce. Ne teď. Odkašlal si a našel poněkud neutrálnější polohu: „To, co většina lidí.“</p>
<p>„A to je?“</p>
<p>„Dívám se na video.“</p><empty-line /><empty-line /><p><emphasis><strong>Kapitola 3</strong> <strong>–</strong> <strong>House of Pain</strong></emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>„Koukals na to video?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Rozbitá kancelářská židle vyjekla na protest, když se strážmistr Halvorsen opřel do židle a podíval se na svého o devět let staršího kolegu, vrchního komisaře Harryho Holea, s výrazem nedůvěry, který se mu zračil v mladé, nevinné tváři.</emphasis></p>
<p><emphasis>„No jasně,“ odpověděl Harry a ukazováčkem a palcem si přejel tenkou naběhlou kůži pod zarudlýma očima.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Celý víkend?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Od soboty dopoledne do neděle večer.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Tak to sis aspoň páteční večer trochu užil,“ řekl Halvorsen.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jo.“ Harry vytáhl z kapsy kabátu modré desky a položil je na psací stůl stojící těsně vedle Halvorsenova stolu. „Četl jsem si záznamy z výslechů.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Z druhé kapsy vytáhl Harry šedý sáček s kávou French Colonial. Sdílel s Halvorsenem společnou kancelář skoro úplně vzadu v chodbě v červené zóně v šestém patře policejního ředitelství ve čtvrti Grønland a před dvěma měsíci přikročili k nákupu kávovaru na espreso značky Rancilio Silvio, který získal čestné místo na archivní skříni, pod zarámovanou fotografií dívky sedící s nohama na psacím stole. Její pihovatý obličej vypadal, jako by se pokoušel o vážnou grimasu, ale přemohl ho smích. Pozadí tvořily tytéž stěny kanceláře, na kterých snímek visel.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Věděl jsi, že tři ze čtyř policistů nedokážou vyslabikovat správně slovo ‚neinteresantní‘?“ zeptal se Harry a pověsil si kabát na věšák. „Buď ho píšou bez ‚i‘ mezi ‚e‘ a ‚n‘, nebo…“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Interesantní.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Cos dělal o víkendu ty?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„V pátek jsem seděl v autě před rezidencí amerického velvyslance kvůli anonymní bombové výhrůžce, kterou ohlásil telefonem nějaký pitomec. Falešný poplach, samozřejmě, jenže Amíci jsou teď tak zpovykaní, že jsme tam museli prosedět celý večer. V sobotu jsem se zase pokoušel najít ženu svého života. V neděli jsem došel k závěru, že taková neexistuje. Co říkají výslechy o lupiči?“ Halvorsen nadávkoval kávu do filtru s dvojitým dnem.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Takže…,“ začal Harry a svlékl si svetr. Pod ním měl antracitově šedé tričko, které bývalo kdysi černé a z něhož se již téměř sloupala písmena Violent Femmes. Se zasténáním klesl do kancelářské židle. „Nepřihlásil se nikdo, kdo by viděl hledaného v blízkosti banky před přepadením. Nějaký chlapík vyšel z obchodu 7-Eleven na protější straně Bogstadské ulice a viděl lupiče, jak běží nahoru po Průmyslové. Všiml si ho, protože měl kuklu. Bezpečnostní kamera na vnější fasádě banky je zachytila v okamžiku, kdy lupič míjí svědka před železným kontejnerem stojícím před 7-Eleven. Jediná zajímavá věc, kterou nám mohl říct a která není na videu vidět, je to, že lupič o kus dál na Průmyslové přešel dvakrát z pravého chodníku na levý.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Chlap, co se nedokáže rozhodnout, po kterém chodníku půjde. Z mého pohledu naprosto neinteresantní.“ Halvorsen umístil filtr s dvojitým dnem do páky. „Tedy s ‚i‘ a s ‚n‘ po ‚a‘.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Halvorsene, ty toho o bankovních loupežích fakt moc nevíš.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„A proč bych taky měl? Máme chytat vrahy, zloděje mají na starosti Hedmarčáci.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Hedmarčáci?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Nevšiml sis toho, když se projdeš po oddělení loupežných přepadení? Všude ty jejich místní výrazy a hedmarské svetry. Jaké máme teda vodítko?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Vodítko je Viktor.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Psovod?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Bývá na místě činu většinou jako první, a to zkušený bankovní lupič ví. Dobrý pes dokáže sledovat lupiče, který jde městem pěšky, ale když přejde ulici a kolem místa, kudy přešel, projíždějí auta, ztratí čokl stopu.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„No a?“ Halvorsen utlačil kávu válečkem a nakonec povrch koulením válečku vyhladil – tvrdil, že právě tohle odlišuje profíky od amatérů.</emphasis></p>
<p><emphasis>„To posiluje podezření, že máme co do činění se zkušeným bankovním lupičem. A už jenom díky tomuhle faktu se můžeme zaměřit na výrazně nižší počet osob, než bychom jinak museli. Šéf oddělení loupežných přepadení mi říkal…“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ivarsson? Myslel jsem, že se spolu zrovna moc nekamarádíte.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Taky že ne, mluvil k vyšetřovacímu týmu, do kterého patřím i já. A řekl, že okruh lupičů v Oslu čítá míň než sto osob. Padesát z nich jsou takoví pitomci, feťáci nebo mimoni, že je chytneme skoro pokaždé. Polovina z nich sedí, takže ty nemusíme brát v úvahu. Čtyřicet z nich jsou slušní řemeslníci, co dokážou zmizet, když jim někdo pomůže s logistikou. A pak tu máme těch deset profíků, to jsou ti, co přepadávají transporty peněz a centrály pro zpracování hotovosti, a u těch musíme mít trochu štěstí, pokud je máme dostat. U těchhle deseti se snažíme, abychom v každém okamžiku věděli, kde se pohybují. Dneska prověříme jejich alibi.“ Harry vrhl pohled na kávovar, který na archivní skříni odfrkával. „A pak jsem mluvil v sobotu s Weberem z oddělení kriminalisticko-technické expertizy.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Myslel jsem, že Weber šel tenhle měsíc do důchodu.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Někdo to špatně vypočítal, půjde až v létě.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Halvorsen se zasmál. „To je teda nejspíš ještě kyselejší než obvykle, ne?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„To je, ale ne kvůli tomuhle,“ odpověděl Harry. „On a jeho lidi našli úplný kulový.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Nic?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Žádné otisky. Ani jediný vlásek. Dokonce ani vlákno z oblečení. A otisky bot samozřejmě ukazují, že lupič použil úplně nové boty.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Aby u nich nemohli porovnat opotřebení vzorku s opotřebením jeho jiných bot?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Správně,“ pronesl Harry s důrazem na „á“.</emphasis></p>
<p><emphasis>„A zbraň použitá při přepadení?“ zeptal se Halvorsen a přitom se snažil dobalancovat jeden ze šálků s kávou k Harryho stolu. Když vzhlédl, všiml si, že Harry má levé obočí zdvižené až pod světlého ježka. „Promiň. Vražedná zbraň.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Díky. Nenašla se.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Halvorsen se posadil na svou stranu stolu a usrkával ze šálku. „Takže krátce řečeno nějaký chlap vešel za bílého dne do banky plné lidí, sebral dva miliony korun, zavraždil jednu ženu, pak odsud vypochodoval a vydal se nahoru ulicí ne až tak plnou lidí, ale zato plnou aut, ulicí v centru hlavního města Norska, několik stovek metrů od policejní stanice… A my, z daní placené a královské policejní orgány, nemáme nic?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Harry pomalu přikývl. „Skoro. Máme video.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Které si ty teď dokážeš v duchu promítnout vteřinu po vteřině, jak tě tak znám.</emphasis></p>
<p><emphasis>„No, myslím tak po každé desetině vteřiny.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„A svědecké výpovědi bys dokázal z valné většiny ocitovat nazpaměť?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jen tu od Augusta Schultze. Vyprávěl mi spoustu zajímavostí z války. Vyjmenoval mi konkurenty v konfekční branži, kteří byli takzvaně dobrými Nory a kteří přispěli k tomu, že byl jeho rodině za války zkonfiskován majetek.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Zbytek kávy dopili mlčky. Na okno ťukal déšť.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Tobě se takový život líbí, viď?“ pronesl Halvorsen najednou. „Sedět celý víkend sám doma a nahánět duchy.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Harry se usmál, ale neodpověděl.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Myslel jsem, že jsi s tím staromládeneckým životem skoncoval, když máš teď rodinné povinnosti.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Harry se na svého mladšího kolegu varovně zahleděl. „Nevím, jestli bych to viděl zrovna takhle,“ odpověděl pomalu. „Ještě spolu ani nebydlíme.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ne, ale Ráchel má malého syna, a pak je všechno přece jen trochu jiné, ne?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Olega,“ odpověděl Harry a sunul se k archivní skříni. „Odjeli v pátek do Moskvy.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Aha?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Soudní proces. Otec žádá dítě do své péče.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jo, jasně. Co je to vlastně za chlápka?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„No…,“ Harry narovnal fotografii nad kávovarem, která visela nakřivo. „Je to profesor, Ráchel ho potkala a vdala se za něj, když tam pracovala. Je ze staré, hrozně bohaté rodiny, o které Ráchel tvrdí, že má spoustu politického vlivu.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Tak to asi znají i nějaké soudce, ne?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Určitě, ale my doufáme, že to dopadne dobře. Otec je úplnej magor a všichni to vědí. Chytrej alkoholik, co špatně ovládá svoje impulzy, znáš ty týpky.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Myslím, že jo.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Harry prudce vzhlédl, právě včas, aby si všiml, jak Halvorsenovi mizí z tváře úsměv.</emphasis></p>
<p><emphasis>Na policejním ředitelství bylo všeobecně známo, že Harry má problémy s alkoholem. Teď už není alkoholismus sám o sobě u veřejně činné osoby důvodem k výpovědi, ale opilost na pracovišti ano. Naposledy, když začal Harry zase chlastat, vyslovovali se ti v horních patrech, že by měl ze sboru odejít, ale šéf oddělení vražd Bjarne Møller jako obvykle přidržel nad Harrym ochrannou ruku a argumentoval specifickými okolnostmi. Těmi okolnostmi bylo to, že dívka na fotografii nad kávovarem – Ellen Gjeltenová, Harryho parťačka a blízká kamarádka – byla ubita baseballovou pálkou na pěšině u řeky Aker. Harry se zase sebral, ale ta rána ho pořád bolela. Zvlášť proto, že případ nebyl podle jeho názoru dosud objasněn. Když Harry a Halvorsen našli technické důkazy proti neonacistovi Sverremu Olsenovi, naběhl vrchní komisař Tom Waaler k Olsenovi domů, aby ho zatkl. Olsen ovšem na Waalera vypálil a Waaler Olsena v sebeobraně zastřelil. Poslední fakt vyplývá z Waalerovy zprávy a ani ohledání místa činu nebo šetření policejní inspekce nenaznačovaly nic jiného. Na druhé straně nebylo nikdy zjištěno, jaký motiv Olsen k vraždě měl, s výjimkou toho, že indicie poukazovaly na to, že byl zapleten do ilegálního obchodu, který Oslo zaplavil v posledních letech ručními zbraněmi, a že to Ellen odhalila. Jenže Olsen byl obyčejný pěšák, těm, kdo skutečně stáli za Elleninou likvidací, policie na stopu zatím nepřišla.</emphasis></p>
<p><emphasis>Právě proto, aby mohl pracovat na Ellenině případu, požádal Harry po krátkém hostování u tajné služby v nejhořejším patře o návrat na oddělení vražd. Nahoře se ho rádi zbavili. A Møller byl zase rád, že ho má zpátky v šestce.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Zaskočím s tím za Ivarssonem na oddělení loupežných přepadení,“ zabručel Harry a zamával videokazetou. „Chce se na to mrknout společně s novým zázračným dítětem, které tam teď má.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Aha? Kdo je to?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Nějaká holka, co dodělala v létě policejní akademii a údajně vyřešila tři loupežná přepadení jen zkoumáním videozáznamů.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Teda! Je pěkná?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Harry si povzdechl. „Vy mladí jste tak nudně předvídatelní. Doufám, že je šikovná, zbytek mě nezajímá.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jsi si jistý, že je to holka?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Pan a paní Lønnovi samozřejmě mohli pro svoje potěšení pojmenovat svého syna Beáta.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Řekl bych, že je hezká.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Doufám, že ne,“ odpověděl Harry a ze starého zvyku se sklonil, když jeho sto devadesát pět centimetrů procházelo dveřmi.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Cože?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Z chodby zazněla odpověď: „Zdatní policisté bývají oškliví.“</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>Na první pohled nenaznačoval vzhled Beáty Lønnové příklon ani jedním směrem. Nebyla ošklivá, někdo by dokonce řekl, že vypadá jako panenka, ale důvodem by nejspíš bylo to, že na ní bylo všechno tak malé: obličej, nos, uši, tělo. A především byla bledá. Pleť i vlasy měla tak bezbarvé, až to Harrymu připomnělo mrtvolu ženy, kterou společně s Ellen vylovili z Bunnefjordu. Ale na rozdíl od vzpomínky na tu mrtvolu měl Harry dojem, že jakmile se jen na chvíli podívá jinam, zapomene, jak Beáta Lønnová vypadá. Proti čemuž by asi Beáta nic nenamítala, protože když zamumlala svoje jméno, dovolila sice Harrymu, aby jí stiskl malou vlhkou ručku, ale pak ji zase rychle stáhla.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Harry Hole je taková naše legenda, víte,“ řekl šéf oddělení loupežných přepadení Rune Ivarsson, který k nim byl obrácený zády a zápolil se svazkem klíčů. Nahoře na šedých železných dveřích před nimi stálo gotickým písmem: House of Pain. A pod tím: Místnost pro skupinovou práci č. 508. „Je to tak, Hole?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Harry neodpověděl. Nebylo pochyb o tom, jaký druh legendy má Ivarsson na mysli, nikdy se nesnažil nijak zvlášť skrývat, že Harry Hole je pro celý úřad ostudou a dávno měl být vyhozen.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ivarssonovi se nakonec podařilo odemknout a všichni vešli. House of Pain byla zvláštní místnost, kterou oddělení loupežných přepadení využívalo ke studování, k editování a ke kopírování videonahrávek. Neměla okna, uprostřed stál velký stůl a byla tu tři pracovní místa. Na stěnách byla zavěšena polička s videopáskami, tucet připíchnutých hlášení s fotografiemi hledaných lupičů, mapa Osla a různé trofeje z úspěšných honů na gangstery. Na krátké stěně viselo velké plátno a vedle dveří dva ustřižené rukávy svetru s otvory pro oči a ústa. Jinak se zařízení místnosti skládalo z šedých počítačů, černých televizních monitorů, VHS a DVD přehrávačů a množství jiných přístrojů, o nichž Harry netušil, co umějí.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Tak co zjistilo oddělení vražd z videa?“ zeptal se Ivarsson a plácl sebou na jednu ze židlí. „A“ ve slově „vražd“ přitom vyslovil tak široce, až znělo jako „e“.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Něco málo,“ odpověděl Harry a popošel k polici s videokazetami.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Něco málo?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Nic moc.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Škoda že jste opomněli přijít na přednášku, kterou jsem měl v září v kantýně. Byla tam všechna oddělení, s výjimkou vašeho, pokud si dobře vzpomínám.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Ivarsson byl vysoký, měl dlouhé končetiny a přes pár modrých očí se mu vlnila blonďatá ofina. Jeho obličej měl ty maskulinní rysy, které mívají modelové německých značek jako Boss, a po mnoha letních odpolednech strávených na tenisovém kurtu a možná nějaké té hodince v soláriu ve studiu zdraví byl ještě pořád opálený. Runeho Ivarssona by zkrátka mnozí označili za pěkného muže a z tohoto úhlu pohledu podkopával Harryho teorii o souvislosti mezi vzhledem a zdatností při policejní práci. Nedostatek talentu pro práci vyšetřovatele totiž Rune Ivarsson doháněl čichem pro politiku a uzavírání aliancí v rámci hierarchie vládnoucí na policejním ředitelství. Navíc disponoval přirozenou sebejistotou, kterou si mnozí chybně vykládali jako vůdčí schopnosti. Tato sebejistota byla v Ivarssonově případě jedinou příčinou toho, že byl obdařen absolutní slepotou vůči vlastním omezením, díky čemuž nevyhnutelně postupoval stále výše, a jednoho dne se tak stane – přímo nebo nepřímo – Harryho nadřízeným. V zásadě viděl Harry málo důvodů ke stížnostem na to, že průměrnost je vykopávána směrem vzhůru a pryč od vyšetřování, jenže u lidí jako Ivarsson existovalo riziko, že je může snadno napadnout, že by měli zasahovat do práce těch, kteří vyšetřování rozumějí, a řídit ji.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Přišli jsme o něco?“ zeptal se Harry a přejel prstem po malých, rukou psaných štítcích na hřbetech kazet.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Nejspíš ne,“ odpověděl Ivarsson. „Pokud se tedy nezajímáte o drobné nepodstatnosti, které vedou k vyřešení kriminálních případů.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Harry dokázal odolat pokušení mu říct, že nepřišel proto, že mu dřívější posluchači prozradili, že to je samochvalná přednáška, jejímž jediným účelem je sdělit světu, že poté, co on, Ivarsson, převzal vedení na oddělení loupežných přepadení, vzrostla objasněnost bankovních loupeží z pětatřiceti asi na padesát procent. Aniž by přitom zmínil, že převzetí vedoucí funkce proběhlo současně se zdvojnásobením osazenstva na oddělení, s generálním rozšířením pravomocí, co se týkalo vyšetřovacích metod, a s tím, že se oddělení zároveň zbavilo svého nejhoršího kriminalisty – Runeho Ivarssona.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Považuju se za člověka, který se celkem zajímá,“ odvětil Harry. „Takže mi řekněte, jak jste vyřešili tohle.“ Vytáhl kazetu a ze štítku nahlas přečetl: „20. 11. 1994 Spořitelna NOR, Manglerud.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Ivarsson se zasmál. „Rád. Chytli jsme je postaru. U skládky odpadků v Alnabru přesedli do jiného únikového auta a to předchozí, které tam odstavili, zapálili. Jenže ono neshořelo úplně. Našli jsme uvnitř rukavice jednoho z lupičů se stopou DNA. Porovnali jsme ji s DNA známých firem, které vytipovali naši tajní agenti po zhlédnutí videa jako možné pachatele, a jedna z nich byla shodná. Ten idiot dostal čtyři roky, protože vypálil do stropu. Chcete vědět ještě něco, Harry?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Hm.“ Harry si pohrával s kazetou. „Jaká stopa DNA to byla?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Vždyť už jsem to řekl: shodná.“ Ivarsssonovi zaškubalo v koutku levého oka.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jasně, ale jaká? Odumřelá kůže? Nehet? Krev?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Je to důležité?“ Ivarssonův hlas zněl najednou ostře a netrpělivě.</emphasis></p>
<p><emphasis>Harry si pomyslel, že měl držet pusu. Že by měl přestat s těmi donkichotskými akcemi. Lidé jako Ivarsson se stejně nikdy nepoučí.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Třeba není,“ uslyšel se Harry. „Pokud se tedy nezajímáte o drobné nepodstatnosti, které vedou k vyřešení kriminálních případů.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Ivarsson nehnutě zíral na Harryho. Ve zvukově izolované speciální místnosti se zdálo, jako by tu ticho fyzicky tlačilo na uši. Ivarsson otevřel ústa a chystal se něco říct.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Chlup z kloubu na prstu.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Oba muži v místnosti se otočili k Beátě Lønnové. Harry skoro zapomněl, že tam je. Beáta se podívala z jednoho na druhého a zopakovala téměř šeptem:</emphasis></p>
<p><emphasis>„Chlup z kloubu na prstu. Takové ty chloupky na horní straně prstu… Neříká se tomu…“</emphasis></p>
<p><emphasis>Ivarsson si odkašlal: „Nejspíš je pravda, že to byl chlup. Ale asi – a nemusíme se v tom rýpat – to byl chlup ze hřbetu ruky. Viďte, Beáto?“ Nečekal na odpověď a poklepal lehce ukazováčkem na sklo svých masivních náramkových hodinek. „Já už musím běžet. Příjemnou zábavu s videem.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Jakmile za Ivarssonem zapadly dveře, vzala Beáta Harrymu z ruky kazetu a v dalším okamžiku už ji se zabzučením vcucl VHS přehrávač.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Dva chlupy,“ řekla. „V levé rukavici. Z kloubů na prstech. A ta skládka odpadků byla v Karihaugenu, ne v Alnabru. Ale to s těmi čtyřmi roky sedí.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Harry se na ni překvapeně podíval. „Nestalo se to hodnou chvíli předtím, než jste k nám přišla?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Pokrčila rameny a přitom stiskla na dálkovém ovladači tlačítko Play. „Stačí jen číst hlášení.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Hm,“ odpověděl Harry a důkladněji si ji prohlédl z boku. Pak se na židli usadil rovněji. „Podívejme se na to, třeba po sobě tenhle pachatel taky zanechal nějaké chlupy z kloubů…“</emphasis></p>
<p><emphasis>Videopřehrávač slabě zavrčel a Beáta zhasla. V následujícím okamžiku, kdy na ně z plátna svítila ještě modrá obrazovka, se začal Harrymu v hlavě odvíjet jiný film. Byl krátký, trval jen několik vteřin, výjev koupající se v modrém stroboskopickém světle z Waterfrontu, dávno zrušeného klubu na nábřeží Aker Brygge. Tehdy nevěděl, jak se jmenuje, ta žena s usmívajícíma se hnědýma očima, která se pokoušela na něj cosi přes hudbu zavolat. Hráli country punk. Green On Red. Jason and The Scorchers. Nalil si do coly jima beama a bylo mu fuk, jak se jmenuje. Ale další večer to už věděl, když odvázali všechna lana na posteli s bezhlavým koněm na čele a vypluli na premiérovou plavbu. Harry cítil v žaludku teplo z včerejšího večera, kdy uslyšel v telefonu její hlas.</emphasis></p>
<p><emphasis>Pak se rozběhla nahrávka z banky.</emphasis></p>
<p><emphasis>Starý muž se vydal na svou polární výpravu přes úřadovnu k přepážce, snímaný z nového úhlu kamery každou pátou vteřinu.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Thorkildsen z TV2,“ podotkla Beáta Lønnová.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ne, August Schultz,“ odpověděl Harry.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Mluvím o editování. Vypadá to jako práce Thorkildsena z TV2. Občas tam nějaká desetinka chybí…“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Chybí? Jak poznáte…“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Všímejte si. Sledujte pozadí. Červená mazda, kterou zahlédnete na ulici venku, byla v době střídání obrazu uprostřed záběru na dvou kamerách. Jeden objekt nemůže být na dvou místech současně.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Myslíte si, že si s tou nahrávkou někdo pohrál?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„To ne. Záznamy ze všech šesti kamer uvnitř banky a jedné kamery venku se nahrávají na stejnou pásku. Na originální pásce se záběr bleskurychle střídá mezi všemi kamerami tak, že je to jen záblesk. Proto je třeba film editovat, abychom získali delší souvislé sekvence. Když na to nemáme sami kapacitu, využíváme sem tam někoho z televizních stanic. Lidi od televize jako Thorkildsen trošku čarují s časovými kódy, aby to líp vypadalo, aby to nebylo tak trhané. Nemoc z povolání, tipuju.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Nemoc z povolání,“ zopakoval Harry. Došlo mu, že na tak mladou dívku je to neuvěřitelně zastaralý výraz. Nebo možná není tak mladá, jak si původně myslel? Jakmile zhaslo světlo, něco se s ní stalo, řeč těla její siluety byla uvolněnější, hlas zněl pevněji.</emphasis></p>
<p><emphasis>Bankovní lupič vstoupil do úřadovny a něco zakřičel anglicky. Jeho hlas zněl vzdáleně a tlumeně, jako by byl muž zabalený do peřiny.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Co si myslíte o tomhle?“ zeptal se Harry.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Nor. Mluví anglicky proto, abychom nepoznali, jaký má dialekt, přízvuk nebo jaká používá typická slova, která bychom si mohli spojit s případnými dřívějšími přepadeními. Má hladké oblečení, co nezanechává vlákna, která bychom mohli najít v únikových autech, v bytech, v nichž by se případně ukrýval, nebo u něj doma.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Hm… Co dál?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Všechny otvory v oblečení jsou zalepené, aby nezanechal žádné stopy DNA. Jako třeba vlasy nebo pot. Jak vidíte, má nohavice přilepené k holinám a rukávy k rukavicím. Řekla bych, že má pásku kolem celé hlavy a na obočí vosk.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Takže profík?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Pokrčila rameny. „Osmdesát procent bankovních loupeží je naplánováno s menším než týdenním předstihem a provedeno osobami pod vlivem alkoholu nebo drog. Tahle loupež je připravená a lupič vypadá střízlivě.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jak tohle můžete vidět?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Kdybychom měli dokonalé světlo a lepší kamery, mohli bychom obraz zvětšit a podívat se mu na zorničky. Jenže to nemáme, takže sleduju řeč jeho těla. Klidné, dobře promyšlené pohyby, vidíte? Jestli si něco vzal, tak to byl sotva speed nebo nějaké amfetaminy. Možná rohypnol. To je nejoblíbenější droga.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Proč?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Bankovní loupež je extrémní zážitek. Nepotřebujete speed, spíš naopak. Loni přišel jeden lupič do Norské banky na náměstí Solli s automatickou puškou, rozstřílel strop a zdi a vyběhl ven bez peněz. Soudci vysvětlil, že si vzal tolik amfetaminu, že to ze sebe prostě musel dostat. Já mám radši rohypnolové lupiče, abych tak řekla.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Harry pokývl směrem k plátnu: „Podívejte se na rameno Stiny Gretteové za přepážkou jedna, teď tiskne alarm. A zvuk na záznamu se najednou výrazně zlepší. Proč?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Alarm je napojený na video, a když se spustí, začne film běžet několikanásobně rychleji. Díky tomu máme lepší obraz i lepší zvuk. Natolik, abychom mohli provést analýzu lupičova hlasu. Ale když mluví lupič anglicky, je to k ničemu.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Je to vážně tak přesné, jak se povídá?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Zvuk z našich hlasivek je jako otisk prstů. Když dokážeme našemu hlasovému analytikovi z Technické univerzity v Trondheimu dodat na pásce deset slov, zvládne porovnat dva hlasy a říct s devadesátiprocentní jistotou, zda jsou totožné.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Hm. Ale ne tedy, když je kvalita zvuku taková jako před spuštěním alarmu?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Pak to není tak jisté.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Takže proto nejdřív zakřičí anglicky a pak, když počítá s tím, že už je alarm spuštěný, využívá Stinu Gretteovou, aby mluvila za něj.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Přesně tak.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Studovali mlčky černě oděného lupiče, který se přehoupl přes přepážku, přiložil ústí pušky k hlavě Stiny Gretteové a pošeptal jí něco do ucha.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Co si myslíte o její reakci?“ zeptal se Harry.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Co máte na mysli?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Výraz obličeje. Vypadá relativně klidná, nemyslíte?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Nemyslím si nic. Z výrazu obličeje se toho dá zpravidla poznat málo. Odhaduju, že má pulz nejmíň sto osmdesát.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Dívali se na Helgeho Klementsena, jak se pachtí na podlaze před bankomatem.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Doufám, že tomuhle se dostane náležité péče,“ pronesla Beáta tiše a zavrtěla hlavou. „Zažila jsem, jak se z lidí, kteří byli vystavení podobnému přepadení, staly psychické trosky.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Harry to nijak nekomentoval, ale pomyslel si, že tenhle výrok musela převzít od starších kolegů.</emphasis></p>
<p><emphasis>Lupič se otočil a ukázal jim šest prstů.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Zajímavé,“ zamumlala Beáta, a aniž sklonila hlavu, zapsala si do bloku před sebou poznámku. Harry sledoval mladou policistku koutkem oka a zahlédl, jak na židli nadskočila, když zazněl výstřel. Zatímco lupič na plátně přeskočil pult, popadl brašnu a zamířil ke dveřím, spadla Beátě čelist a propiska jí vyklouzla z ruky.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ten poslední kousek jsme nedali ani na internet, ani žádné z televizních stanic,“ řekl Harry. „Vidíte, tady je na kameře před bankou.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Sledovali lupiče, jak rychlými kroky přechází na zelenou po přechodu v Bogstadské ulici a potom pokračuje nahoru po Průmyslové. Pak zmizel z obrazu.</emphasis></p>
<p><emphasis>„A policie?“ zeptala se Beáta.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Nejbližší policejní stanice je v Sørkedalské ulici, hned za mýtným stanovištěm, jen osm set metrů od banky. Přesto jim trvalo víc než tři minuty od spuštění alarmu, než tam dorazili. Takže lupič měl na útěk z místa činu skoro dvě minuty.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Beáta se zamyšleně zadívala na plátno, kde se míhala auta a lidé, jako by se nic nestalo.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Útěk byl naplánovaný stejně dobře jako přepadení. Auto stálo nejspíš hned za rohem, aby ho nemohly zachytit kamery před bankou. Měl štěstí.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Možná,“ odpověděl Harry. „Na druhou stranu nevypadá jako někdo, kdo spoléhá na štěstí, nebo ano?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Beáta pokrčila rameny. „Většina bankovních loupeží vypadá promyšleně, pokud se podaří.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„O. K., ale tady byla šance, že se policie zpozdí, dost vysoká. Protože v pátek v tuhle dobu operovaly všechny hlídky v okolí jinde, totiž…“</emphasis></p>
<p><emphasis>„… u rezidence amerického velvyslance!“ vykřikla Beáta a plácla se do čela. „Ten anonymní bombový telefonát. Měla jsem v pátek volno, ale viděla jsem to večer ve zprávách. A zrovna teď, když Američani tak hysterčí, je jasné, že tam byli od nás všichni.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Žádnou bombu nenašli.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Samozřejmě že ne. To je klasický trik, vymyslet něco, co policii těsně před přepadením zaangažuje na jiném místě.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Na zbytek nahrávky se dívali v přemýšlivém tichu. August Schultz čekající u přechodu pro chodce. Místo zeleného panáčka naskočil červený a pak zase zelený, aniž se stařec pohnul. „Na co čeká?“ pomyslel si Harry. Nepravidelnost, výjimečně dlouhá sekvence zelené, jakási semaforová stoletá voda? No. Brzy se přivalí. V dálce slyšel policejní sirény.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Něco tady nesedí,“ poznamenal Harry.</emphasis></p>
<p><emphasis>Beáta Lønnová odpověděla s unaveným povzdechem stařeny: „Vždycky něco nesedí.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Pak film skončil a na plátně se objevilo zrnění.</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>
</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>
</emphasis></p>
<p><emphasis><strong>Kapitola 4</strong> <strong>–</strong> <strong>Ozv</strong><strong>ě</strong><strong>na</strong></emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>„Sníh?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Harry se hnal po chodníku a přitom křičel do telefonu.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Přesně tak,“ odpověděla Ráchel na nekvalitní lince z Moskvy, následovaná praskavou ozvěnou: „… tak.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Haló?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Je tu strašná zima… ma. Jak venku, tak uvnitř… tř.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„A v soudní síni?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Tam je taky určitě pod nulou. Když jsme tu bydleli, dokonce i jeho matka občas říkala, že bych měla Olega sebrat a odstěhovat se s ním pryč. Teď tu sedí spolu s ostatními a vysílá ke mně tak nenávistné pohledy… dy.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jak se to vyvíjí?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jak to mám vědět?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„No tak za prvé jsi právnička a za druhé mluvíš rusky.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Harry. Stejně jako sto padesát milionů Rusů nechápu ze zdejšího soudního systému ani ň, jasné?… né?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jasné. Co na to Oleg?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Harry zopakoval otázku ještě jednou, ale odpověď nedostal. Přidržel si displej před obličejem, aby zjistil, zda bylo spojení přerušeno, ale vteřiny na ukazateli provolaných minut odtikávaly. Přiložil si telefon opět k uchu.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Haló?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Haló, Harry, tohle já nechci… chci. Škoda že tě tu nemám… mám. Proč se směješ?… ješ?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Protiřečíš si. To ta ozvěna.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Harry došel k vchodovým dveřím, vytáhl klíč, odemkl si a zamířil ke schodišti.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Připadá ti, že zbytečně vyšiluju, Harry?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Samozřejmě že ne.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Harry pokývl Alimu, který se pokoušel protlačit dveřmi do sklepa sáně s ohrádkou. „Miluju tě. Jsi tam? Miluju tě! Haló?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Harry vzhlédl vyjeveně od ztichlého telefonu a všiml si zářivého úsměvu svého pákistánského souseda.</emphasis></p>
<p><emphasis>„No jo, tebe taky, Ali,“ zamumlal a přitom s namáhou vyťukával znovu Ráchelino číslo.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Zmáčkni tlačítko pro opakovanou volbu čísla,“ poradil mu Ali.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Cože?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Nic. Hele, řekni mi, kdybys hodlal pronajmout svoji sklepní kóji. Moc ji přece nepoužíváš, nebo ano?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Já mám sklepní kóji?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Ali obrátil oči v sloup. „Jak dlouho tu bydlíš, Harry?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Řekl jsem, že tě miluju.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Ali se podíval tázavě na Harryho, který odmítavě mával rukou a signalizoval, že už má zase spojení. Vyběhl nahoru po schodech a klíč držel před sebou jako virguli.</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>„Tak, teď už můžeme mluvit,“ prohlásil Harry, když vešel do dveří svého spartánsky zařízeného, ale uklizeného dvoupokojového bytu, který levně koupil kdysi koncem osmdesátých let, když dosáhl trh s byty úplného dna. Harryho občas napadlo, že tou koupí bytu si vybral štěstí na zbytek života.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Škoda že tu nemůžeš být s námi, Harry. Olegovi se po tobě taky stýská.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„To řekl?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„To nemusí říkat. Jste v tomhle stejní.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Hele, zrovna jsem ti pověděl, že tě miluju. Třikrát. Se sousedem za zadkem. Víš, co mě to stálo?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Ráchel se rozesmála. Harry miloval ten smích od první chvíle, kdy ho uslyšel. A instinktivně věděl, že by udělal cokoli, jen aby ho mohl slýchat častěji. Nejlépe každý den.</emphasis></p>
<p><emphasis>Skopl boty a usmíval se, když si všiml, že záznamník v chodbě bliká na znamení, že má zprávu. Nemusel být jasnovidec, aby uhodl, že je od Ráchel, která už volala předtím. Nikdo jiný Harrymu Holeovi na soukromou pevnou linku nevolal.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jak víš, že mě miluješ?“ zavrkala Ráchel. Ozvěna zmizela.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Cítím teplo v… Jak se to jmenuje?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Srdci?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ne, tak nějak za srdcem a pod ním. Ledviny? Játra? Slezina? Jo, to je ono, cítím teplo ve slezině.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Harry si nebyl jistý, jestli to, co uslyšel na druhém konci, byl smích nebo pláč. Stiskl na záznamníku tlačítko Přehrát zprávy.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Doufám, že za čtrnáct dní budeme doma,“ říkala Ráchel do mobilu, než ji přehlušil záznamník:</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ahoj, to jsem zase já…“</emphasis></p>
<p><emphasis>Harry ucítil, jak mu srdce poskočilo, a reagoval bez rozmýšlení. Stiskl tlačíko Stop. Jenže ozvěna slov, pronesených lehce chraplavým vtíravým ženským hlasem, jako by se dál odrážela ode zdi ke zdi.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Co to bylo?“ zeptala se Ráchel.</emphasis></p>
<p><emphasis>Harry se nadechl. Než odpověděl, snažila se ho dostihnout jedna myšlenka, ale přišla příliš pozdě. „Jenom rádio.“ Odkašlal si. „Až budeš vědět, jakým letadlem přiletíte, řekni a já vás vyzvednu.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jasně,“ odpověděla s údivem v hlase.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nastala trapná odmlka.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Hele, já už musím jít,“ ozvala se Ráchel. „Zavoláme si večer kolem osmé?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ano. Vlastně ne, něco mám.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Aha? Doufám, že je to pro tentokrát něco příjemného.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„No,“ odpověděl Harry a zhluboka se nadechl. „Chystám se ven s jednou ženskou.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„To se podívejme. Kdo je ta šťastná?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Beáta Lønnová. Nová kriminalistka z oddělení loupežných přepadení.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„A za jakým účelem?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jdeme si promluvit s manželem Stiny Gretteové, té, co ji zastřelili při přepadení v Bogstadské ulici, jak jsem ti o něm vyprávěl. A s vedoucím pobočky.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Užij si to, tak si zavoláme zítra. Oleg ti ještě chce dát dobrou noc.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Harry uslyšel drobné rychlé krůčky a pak dychtivé funění do sluchátka.</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>Když zavěsili, zůstal Harry stát v chodbě a zíral do zrcadla nad telefonním stolkem. Jestliže je jeho teorie pravdivá, dívá se teď na zdatného policistu. Dvě zarudlé oči, každé na své straně mohutného nosanu, pěkná síť modrých žilek v bledém kostnatém obličeji s hlubokými póry. Vrásky vypadaly jako náhodné záseky do trámu. Jak se to stalo? V zrcadle viděl stěnu za sebou s fotografií smějícího se opáleného kluka a jeho sestry. Ale Harry nehledal ztracenou krásu ani ztracené mládí. Protože ta myšlenka ho konečně dostihla. Pátral ve svých vlastnostech po proradných, vyhýbavých, zbabělých rysech, které ho právě přiměly porušit jeden ze slibů, které si sám dal: totiž že nebude nikdy – za žádných okolností – Ráchel lhát. Že ze všech těžkostí – a že jich je – nebude rozhodně lež tím, na čem ztroskotá jejich vztah. Tak proč jí přesto zalhal? Je pravda, že on a Beáta se mají setkat s manželem Stiny Gretteové, ale proč jí neřekl, že má pak schůzku s Annou? S dávnou láskou, ale co? Byl to krátký bouřlivý vztah, který zanechal určité stopy, ale ne trvalé. Jen si popovídají, dají si kafe, budou si vyprávět o tom, co dělali, když se rozešli. A potom si půjdou každý po svém.</emphasis></p>
<p><emphasis>Harry stiskl na záznamníku tlačítko Přehrát vzkazy, aby si poslechl zbytek zprávy. Annin hlas naplnil chodbu: „… těším se na setkání s tebou v M dneska večer. Jen dvě věci. Mohl bys zaběhnout do zámečnictví ve Vibeho ulici a vyzvednout klíč, který jsem si tam objednala? Mají otevřeno do sedmi a já jsem jim řekla, že ho vyzvedneš ty. A byl bys tak laskavý a vzal si na sebe ty rifle, co se mi tak líbí?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Hluboký, trochu chraplavý smích. Jako by místnost vibrovala ve stejném taktu. Je pořád stejná, o tom není pochyb.</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>
</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>
</emphasis></p>
<p><emphasis><strong>Kapitola 5</strong> <strong>–</strong> <strong>Nemesis</strong></emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>Déšť vytvářel ve světle pouličních lamp proti časné říjnové tmě provazce nad keramickým štítkem, kde se Harry dočetl, že tady bydlí Espen, Stine a Trond Gretteovi. „Tady“ byl žlutý řadový dům ve čtvrti Disengrenda. Harry stiskl zvonek a rozhlédl se. Disengrenda se skládala ze čtyř dlouhých řad domů uprostřed velkého rovinatého pole obklopeného věžáky, což Harrymu připomnělo nové osadníky v prérii semknuté v obranném kruhu proti indiánskému útoku. A možná to tak i bylo. Řadovky byly vystavěny v šedesátých letech, byly určeny pro vzrůstající střední třídu a nejspíš už tehdy pochopilo mizející původní obyvatelstvo, dělníci ve věžácích v ulicích Disenveien a Traverveien, že tohle jsou noví vítězové, tihle převezmou hegemonii v nové zemi.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Zdá se, že není doma,“ konstatoval Harry a znovu zazvonil. „Jste si jistá, že pochopil, že máme přijít dneska odpoledne?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ne.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ne?“ Harry se otočil a shlédl na Beátu Lønnovou třesoucí se pod deštníkem. Měla na sobě sukni a boty s vysokými podpatky, a když ho vyzvedla před hostincem U Schrøderů, napadlo ho, že vypadá, jako by se chystala na kávový dýchánek.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Grette dvakrát schůzku potvrdil, když jsem mu volala, ale zdálo se, že je… úplně mimo.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Harry se vyklonil přes zábradlí schodiště a přitiskl nos na kuchyňské okno. Uvnitř byla tma a jediné, co viděl, byl bílý kalendář na zdi s logem banky Nordea.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Tak se vrátíme,“ řekl.</emphasis></p>
<p><emphasis>V tom okamžiku se s prásknutím otevřelo kuchyňské okno u sousedů. „Promiňte, pátráte po Trondovi?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Slova byla pronesena v bergenském dialektu s tak drnčivými „r“, že to znělo, jako když vykolejuje vlak. Harry se otočil a pohlédl do opálené a vrásčité ženské tváře, která vypadala, jako by se snažila usmívat a zároveň působit smrtelně vážně.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ano,“ potvrdil Harry.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Příbuzní?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Policie.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Aha,“ odvětila žena a nasadila pohřební výraz. „Myslela jsem, že jste přišli, abyste mu pomohli v jeho žalu. Je na kurtu, chudák.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Na kurtu?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Ukázala do tmy. „Na druhé straně kolonie. Stojí tam už od čtyř.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ale vždyť je tma,“ namítla Beáta. „A prší.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Žena pokrčila rameny. „Patrně truchlí.“ Protáhla „r“ natolik, až to Harrymu připomnělo kousky kartonu, které si v době, kdy vyrůstal na sídlišti Oppsal, vplétali do kol, aby jim chrastily o dráty.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Vyrostla jste taky ve východní části Osla, jak slyším,“ prohodil Harry, když se vydali s Beátou směrem, kterým jim žena ukázala. „Nebo se pletu?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Nepletete,“ odpověděla Beáta stručně.</emphasis></p>
<p><emphasis>Kurt se nacházel na okraji pole, zpola mezi věžáky a řadovými domy. Slyšeli dunivé údery raketového výpletu proti mokrému tenisovému míčku a za vysokým drátěným plotem zahlédli postavu servírující v rychle se snášející podzimní tmě.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Haló!“ zavolal Harry, když došli k plotu, ale muž za ním neodpověděl. Teprve teď uviděli, že má na sobě sako, košili a kravatu.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Trond Grette?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Míček dopadl do černé kaluže, odrazil se, trefil plot a vyslal k nim pěknou spršku dešťové vody, kterou Beáta zachytila deštníkem.</emphasis></p>
<p><emphasis>Beáta zacloumala brankou. „Zamkl se tam,“ zašeptala.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Policisté Hole a Lønnová!“ zavolal Harry. „Máme s vámi domluvenou schůzku, mohli bychom… Sakra!“ Harry míček spatřil, až když praštil do plotu a uvízl mezi oky jen kousek od jeho obličeje. Osušil si vodu z očí a podíval se na sebe. Vypadal, jako by ho někdo nastříkal červenohnědou barvou. Automaticky se otočil zády, když uviděl, jak muž zvedá další míček.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Pane Grette!“ Harryho výkřik se rozléhal mezi domy. Viděli, jak míček opsal oblouk směrem ke světlům mezi věžáky, pak ho pohltila tma a dopadl někam do pole. Harry se znovu otočil ke kurtu, právě včas, aby uslyšel divoké zařvání a uviděl postavu ženoucí se k němu tmou. Pletivo zaskřípalo, když zachytilo útočícího tenistu. Grette dopadl na antuku na všechny čtyři, vstal, rozběhl se a skočil na plot znovu. Upadl, vstal a opět zaútočil.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Proboha, on se zbláznil,“ zamumlal Harry. Automaticky udělal krok vzad, když přímo před ním najednou zasvítil bílý obličej s doširoka otevřenýma očima. Beátě se podařilo rozsvítit baterku a namířila ji na Tronda Gretteho visícího na plotě. Černé mokré vlasy se mu lepily k bílému čelu a zdálo se, že pohledem hledá něco, čeho by se mohl chytit, přitom klouzal po pletivu dolů jako bláto stékající po skle automobilu, až zůstal ležet na zemi jako bez života.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Co uděláme?“ zašeptala Beáta.</emphasis></p>
<p><emphasis>Harry cítil, jak mu mezi zuby něco zakřupalo, vyplivl to do dlaně a ve světle baterky uviděl, že to je červená antuka.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Vy zavoláte sanitku a já dojdu do auta pro štípačky.“</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>„A dostal pak něco na uklidnění?“ zeptala se Anna.</emphasis></p>
<p><emphasis>Harry přikývl a sáhl po cole.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nová klientela ze západní části města hřadovala na barových židličkách kolem nich a pila víno, panáky a lehkou colu. M byla stejná jako většina kaváren v Oslu – městská provinčním a naivním způsobem, ale natolik sympatická, že Harrymu připomněla Dise, slušného, pilného kluka, co s nimi chodil na základní škole do třídy a co si, jak zjistili, zapisoval do knížečky slangové výrazy, které používaly třídní hvězdy.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Odvezli ho do nemocnice. Pak jsme si promluvili ještě trochu se sousedkou a ona nám řekla, že od vraždy své ženy tam takhle servíroval každý večer.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„No ne. A proč jako?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Harry pokrčil rameny. „Není tak neobvyklé, že se z lidí stanou psychotici, když ztratí někoho takovým způsobem. Někdo v sobě všechno potlačí a tváří se, jako by mrtvý pořád žil. Sousedka povídala, že Stine a Trond Gretteovi byli vynikající v deblu, že na jaře a v létě trénovali na kurtu skoro každé odpoledne.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Takže prostě čekal, jestli mu jeho žena podání vrátí?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Možná.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ježíšikriste! Objednáš mi pivo? Skočím si zatím na záchod.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Anna sklouzla ze židle a se zavlněním zmizela v nitru kavárny. Harry se pokoušel se za ní nedívat. Ani nemusel, viděl, co potřeboval. Kolem očí měla několik vrásek a v havranních vlasech pár šedin, ale jinak byla pořád stejná. Tytéž černé oči s lehce štvaným pohledem pod srostlým obočím, tentýž úzký vysoký nos nad vulgárně plnými ústy a vpadlé tváře, které jí občas dodávaly hladový výraz. Nejspíš by se o ní neřeklo, že je krásná, na to byly její rysy příliš tvrdé a hrubé, ale štíhlé tělo mělo stále dost křivek na to, aby Harry zahlédl, jak nejméně dva muži u stolů v jídelní části ztratili řeč, když je míjela.</emphasis></p>
<p><emphasis>Harry si zapálil další cigaretu. Po návštěvě u Gretteho zašli k Helgemu Klementsenovi, vedoucímu pobočky, ale ani tahle návštěva jim neposkytla v podstatě nic, s čím by mohli pracovat. Klementsen se stále nacházel v určitém šoku, seděl na židli v dvougeneračním domě v Kjelsåské ulici a zíral střídavě na královského pudla, který se mu proplétal mezi nohama, a na manželku, která se proplétala mezi kuchyní a obývákem s kávou a těmi nejsuššími preclíky, jaké kdy Harry ochutnal. Beátino oblečení zapadalo do měšťanské domácnosti rodiny Klementsenových lépe než Harryho seprané levisky a martensky. Přesto to byl Harry, kdo povětšinou vedl konverzaci s nervózně sem tam cupitající paní Klementsenovou o neobvyklém množství podzimních srážek a o umění péct preclíky, konverzaci přerušovanou dupáním a hlasitými vzlyky z horního patra. Paní Klementsenová jim vysvětlila, že jejich dcera Ina, chudák, je v šestém měsíci a čeká dítě s mužem, který právě vzal roha na Rhodos, je Řek. Harry málem vyprskl preclík na stůl a teprve v té chvíli si vzala slovo Beáta a klidně se zeptala Helgeho Klementsena, jenž byl donucen přestat sledovat psa, neboť ten se právě vyloudal ze dveří: „Jak vysoký ten lupič asi byl?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Helge Klementsen se na ni podíval, uchopil šálek s kávou a pozvedl ho k ústům, kde ho musel nechat čekat, protože nemohl pít a mluvit zároveň: „Vysoký. Možná dva metry. Byla vždycky hrozně pečlivá, Stine.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Nebyl tak vysoký, pane Klementsene.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Tak metr devadesát. A pokaždé tak upravená.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„A co měl na sobě?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Něco černého, takového gumového. V létě si poprvé vzala pořádnou dovolenou. Jela na Rhodos.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Paní Klementsenová popotáhla.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Gumového?“ zeptala se Beáta.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ano. A kuklu.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jaké barvy, pane Klementsene?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Červené.“</emphasis></p>
<p><emphasis>V tomto okamžiku si Beáta přestala dělat poznámky a chvíli nato už seděli v autě a mířili zpátky do města.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Kdyby soudci a porota věděli, jak málo se můžeme v souvislosti s podobnými přepadeními spoléhat na výpovědi svědků, nedovolili by nám předkládat je jako důkaz,“ konstatovala Beáta. „Je skoro fascinující, jak chybně dokážou mozky lidí rekonstruovat událost, jako by jim strach nasadil brýle, díky nimž jsou všichni lupiči větší a černější, zbraně početnější a vteřiny delší. Lupič potřeboval něco málo přes minutu, ale paní Brænneová, žena za přepážkou nejblíže u vstupu, se domnívala, že tam musel být nejmíň pět minut. A nebyl vysoký dva metry, ale metr sedmdesát devět. Leda by použil vložky do bot, což není mezi profíky zase tak neobvyklé.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jak dokážete odhadnout výšku tak přesně?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Z videa. Když lupič vstupuje dovnitř, poměříte jeho výšku se zárubněmi dveří. Byla jsem včera dopoledne v bance a udělala jsem si tam značky křídou, znovu jsem to vyfotila a změřila.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Hm. Na oddělení vražd přenecháváme tenhle typ měření výjezdové skupině.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Měření výšky za pomoci videa je trochu složitější, než to vypadá. Výjezdová skupina se například zmýlila o tři centimetry u lupiče, který přepadl pobočku Norské banky v Kaldbakkenu v roce 1989. Takže já dávám přednost vlastním měřením.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Harry se na ni podíval a zapřemýšlel, jestli se jí má zeptat, proč se dala k policii. Místo toho se zeptal, jestli by ho mohla vyhodit před zámečnictvím ve Vibeho ulici. Než vystoupil, zeptal se také, jestli si všimla, že Klementsen nevylil ani kapku ze šálku, který během celého jejího vyptávání držel v ruce, i když byl plný až po okraj. To si nevšimla.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Líbí se ti tohle místo?“ zeptala se ho Anna a dosedla zpátky na židli.</emphasis></p>
<p><emphasis>„No…,“ Harry se rozhlédl. „Není to úplně moje gusto.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ani moje ne,“ prohlásila Anna, popadla kabelku a vstala. „Půjdeme ke mně.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Zrovna jsem ti koupil pivo.“ Harry pokývl k napěněnému půllitru.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Pít sama je nuda,“ ušklíbla se. „Nech to být, Harry. Pojď.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Venku přestalo pršet a osvěžený studený vzduch se dobře dýchal.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Pamatuješ si na ten podzimní den, kdy jsme jeli do Maridalenu?“ zeptala se Anna, zavěsila se do Harryho a vyrazili.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ne,“ odpověděl Harry.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jasně že jo! V tom tvém mizerném Fordu Escort, ve kterém se nedaly položit sedačky.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Harry se zašklebil.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ty se červenáš,“ vykřikla nadšeně. „Takže si určitě pamatuješ i to, že jsme zaparkovali a šli do lesa. A všechny ty žluté listy, bylo to jako…“ Sevřela mu paži. „Jako postel. Obří zlatá postel.“ Zasmála se a dloubla do něj. „A pak jsem ti musela pomoct roztlačit ten tvůj vrak. Teď už ho snad nemáš, nebo jo?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„No,“ odpověděl Harry. „Je v opravně. Uvidíme.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„No teda. Teď to znělo, jako by to byl nějaký kamarád, který skončil v nemocnici s nádorem nebo tak něco.“ A dodala tiše: „Neměls mě nechat odejít tak snadno, Harry.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Neodpověděl.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Tady to je,“ řekla. „To si snad pamatuješ?“ Zastavili před modrými vraty v ulici Sanssouci.</emphasis></p>
<p><emphasis>Harry se jí opatrně vymanil. „Ty, Anno,“ začal a snažil se ignorovat její varovný pohled. „Mám zítra hodně brzo ráno schůzku s tajnými agenty z oddělení loupežných přepadení…“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ani to nezkoušej,“ prohodila a odemkla vrata.</emphasis></p>
<p><emphasis>Harry si na něco vzpomněl, strčil ruku do kabátu a podal jí žlutou obálku. „Ze zámečnictví.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Á, klíč. Všechno v pohodě?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Chlapík za pultem důkladně studoval moji občanku. A musel jsem to podepsat. Zvláštní chlap.“ Harry se podíval na hodinky a zívl.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Mají přísná pravidla pro vydávání těhletěch systémových klíčů,“ vysvětlila Anna rychle. „Je pro celý náš dům, odemyká vrata, dveře od sklepa, od bytu, všechno.“ Rychle a nervózně se zasmála. „Aby mohli udělat tenhle jeden rezervní klíč, potřebovali k tomu písemnou objednávku z našeho společenství vlastníků.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Chápu,“ odpověděl Harry, zhoupl se na podpatcích a nadechl se, aby jí dal dobrou noc.</emphasis></p>
<p><emphasis>Předběhla ho. Její hlas zněl téměř prosebně: „Jenom kafe, Harry.“</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>Z vysokého stropu nad stejným starým jídelním nábytkem ve velkém pokoji visel stejný lustr. Harrymu připadalo, že si pamatuje, že stěny byly světlé – bílé, možná žluté. Ale nebyl si jistý. Teď byly modré a pokoj vypadal menší. Možná Anna chtěla zmenšit prázdnotu. Pro jednoho člověka není snadné zaplnit byt se třemi pokoji, dvěma velkými ložnicemi a výškou stropu tři a půl metru. Harry si pamatoval, že mu Anna vyprávěla, že její babička tu bydlela také sama. Ale že tady netrávila tolik času, protože byla známou sopranistkou, a dokud mohla zpívat, cestovala po světě.</emphasis></p>
<p><emphasis>Anna zmizela v kuchyni a Harry nahlédl do dalšího pokoje. Ten byl holý a prázdný, až na gymnastického koně o velikosti islandského ponyho, který stál na podlaze na čtyřech roztažených dřevěných nohách a se dvěma madly trčícími ke stropu. Harry k němu došel a pohladil ho po hnědé hladké kůži.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Začala jsi cvičit?“ zavolal.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Máš na mysli koně?“ zakřičela Anna z kuchyně.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Myslel jsem, že je to náčiní pro muže.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jasně že je. Určitě si nedáš pivo, Harry?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Určitě ne,“ zavolal. „Ale vážně, proč ho máš?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Harry sebou trhl, když najednou uslyšel její hlas přímo za sebou: „Protože ráda dělám věci, které dělají muži.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Harry se otočil. Svlékla si svetr a postavila se mezi dveře. Jednu ruku měla v bok, druhou se opírala o zárubeň. Harry jí v poslední chviličce dokázal nevěnovat žhavý pohled.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Koupila jsem ho od Osloské tělocvičné jednoty. Bude to umělecké dílo. Instalace. Stejně jako ‚Kontakt‘, ten si určitě pamatuješ.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ty myslíš tu bednu na stole se závěsem, do které bylo třeba strčit ruku? A uvnitř byla spousta umělých rukou, s kterými si mohl člověk prostě potřást?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Nebo je pohladit. Nebo s nimi flirtovat. Nebo je odstrčit. Byly v nich topné prvky, díky nimž si udržovaly tělesnou teplotu a díky nimž šuměly. Lidi si mysleli, že se někdo schovává pod stolem. Pojď, ukážu ti něco jiného.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Následoval ji do nejzadnějšího pokoje, kde otevřela posuvné dveře. Pak ho chytila za ruku a vtáhla ho do tmy. Když se rozsvítilo světlo, zůstal Harry nejprve stát a pak se podíval na lampu. Byla to pozlacená ocelová lampa ve tvaru ženské postavy, v jedné ruce držela váhy a v druhé meč. Na špičce meče, na váhách a na ženině hlavě byla umístěna tři světla, a když se Harry otočil, viděl, že každé světlo osvětluje jednu olejomalbu. Dvě z nich visely na stěně, třetí, která očividně nebyla hotová, stála na stojanu se žlutě a hnědě skvrnitou paletou upevněnou dole v levém rohu.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Co je to za obrazy?“ zeptal se Harry.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Portréty, copak to nevidíš?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jasně. Tohle jsou oči?“ Ukázal. „A tohle pusa?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Anna naklonila hlavu na stranu. „Jestli chceš, tak jo. Jsou to tři muži.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Někdo, koho znám?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Anna se dívala na Harryho dlouho a zamyšleně, teprve pak odpověděla: „Ne, nemyslím, že bys někoho z nich znal, Harry. Ale můžeš se seznámit. Jestli opravdu chceš.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Harry si obrazy důkladně prohlížel.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Pověz mi, co vidíš.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Vidím svého souseda se sáněmi. Vidím chlapíka, který vychází ze zadní místnosti zámečnictví, zatímco já mířím ven. A vidím číšníka z M. A Pera Ståleho Lønninga, toho moderátora.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Rozesmála se. „Věděl jsi, že tvoje sítnice obrací věci tak, že je mozek nejprve vnímá zrcadlově? Jestliže má člověk vidět věci tak, jak opravdu jsou, musí se na ně dívat přes zrcadlo. Pak bys viděl na těch obrazech úplně jiné lidi.“ Oči jí zářily a Harry se nepřiměl namítnout, že sítnice převrací obrázky nohama vzhůru, ne zrcadlově. „Tohle bude moje vrcholné mistrovské dílo, Harry. Díky němu si mě budou lidi pamatovat.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Tyhle portréty?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ne, to je jen část celého díla. Ještě není hotové. Ale počkej.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Hm. Jmenuje se to nějak?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Nemesis,“ odpověděla tiše.</emphasis></p>
<p><emphasis>Podíval se na ni tázavě a jejich pohledy se propletly.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Podle té bohyně, víš.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Na jednu stranu obličeje jí dopadl stín. Harry odvrátil pohled. Už viděl dost. Její vlnící se záda prosící o tanečního partnera, jedna noha předsunutá před druhou, jako by se nemohla rozhodnout, jestli má jít tam, nebo zpátky, zvedající se a klesající prsa a štíhlý krk s tenkou žilkou, u které snad i viděl, jak v ní tepe pulz. Cítil teplo a lehkou nevolnost. Cože to řekla? „Neměls mě nechat odejít tak snadno.“ Neměl?</emphasis></p>
<p><emphasis>„Harry…“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Musím jít.“</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>Přetáhl jí šaty přes hlavu a ona sebou se smíchem plácla na záda na bílé prostěradlo. Povolila mu pásek, zatímco tyrkysové světlo, které prosvítalo třepotajícími se palmami na spořiči obrazovky notebooku na psacím stole, mihotavě dopadalo na ďáblíky a démony s otevřenými ústy, mručící z fantastických řezeb na čele postele. Anna mu vyprávěla, že to byla babiččina postel a že tu stojí skoro osmdesát let. Kousala ho do ucha a šeptala mu neznámou řečí nějaká slovíčka. Pak přestala šeptat a začala na něm rajtovat a přitom křičela, smála se, žadonila a vzývala nebeské mocnosti a on si přál, aby to pokračovalo napořád. Těsně předtím, než se udělal, náhle přestala, přidržela si jeho obličej rukama a zašeptala. „Navždycky můj?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ani náhodou,“ zasmál se a otočil ji, takže ležel nahoře. Dřevění démoni se na něj smáli.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Navždycky můj?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ano,“ zasténal a udělal se.</emphasis></p>
<p><emphasis>Když smích utichl a oba leželi zpocení, ale přesto propletení na koberci, vyprávěla mu Anna, že postel dostala babička darem od jednoho španělského šlechtice.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Po jednom koncertu v Seville v roce 1911,“ řekla a pozvedla hlavu, takže Harry jí mohl mezi rty vsunout zapálenou cigaretu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Postel dorazila do Osla o tři měsíce později parolodí Eleonora. Náhoda, a ještě něco, tomu chtěla, že dánský kapitán lodě, Jesper Nevímjak, se stal babiččiným prvním milencem v téhle posteli – ne ale prvním vůbec. Jesper byl patrně dost vášnivý muž a to byl podle babičky důvod, proč koni v úplně nejhořejší části čela scházela hlava. Tu totiž kapitán Jesper v extázi ukousl.</emphasis></p>
<p>Anna se smála a Harry se usmíval. Pak cigareta dohořela a oni se milovali, až španělské lože skřípalo a vrzalo, což v Harrym vyvolalo dojem, že jsou na palubě lodi a že u kormidla nikdo nestojí, ale že je to tak v pořádku.</p>
<p>Bylo to už dávno a byla to první a poslední noc, kdy usnul střízlivý v posteli Anniny babičky.</p>
<p>Harry se převrátil v úzké železné posteli. Na displeji radiobudíku na nočním stolku svítilo 3.21. Zaklel. Zavřel oči a myšlenky mu pomalu sklouzávaly zpět k Anně a k tomu létu na bílých prostěradlech v babiččině posteli. Většinou býval opilý, ale ty noci, které si pamatoval, byly růžové a skvělé jako erotické reklamní letáky. Dokonce i jeho závěrečná replika, když léto skončilo, byla otřepaným, ale vřelým a upřímně míněným klišé: „Zasloužíš si někoho lepšího, než jsem já.“</p>
<p>V té době chlastal tolik, že to směřovalo jen k jedinému možnému konci. A v jednom ze svých jasných okamžiků se rozhodl, že ji nestáhne s sebou do propasti. Ona ho proklínala svým cizím jazykem a přísahala, že jednou provede ona jemu totéž: připraví ho o to jediné, co bude milovat.</p>
<p>To bylo před sedmi lety a trvalo to jen šest týdnů. Pak se s ní setkal už jenom dvakrát. Poprvé v baru, kde k němu přišla se slzami v očích a požádala ho, aby šel jinam, což udělal. A podruhé na jedné výstavě, kam Harry vzal svoji mladší sestru, Ses. Slíbil Anně, že jí zavolá, ale neudělal to.</p>
<p>Harry se znovu otočil k budíku. 3.32. Políbil ji. Dneska večer. Když se dostal do bezpečí na druhou stranu dveří s leptaným sklem vedoucích do jejího bytu, sklonil se k ní, aby ji objal na dobrou noc, a nakonec z toho byl polibek. Obyčejný a příjemný. Obyčejný, v každém případě. 3.33. Sakra, je snad teď taková citlivka, že má špatné svědomí kvůli tomu, že dal dávné lásce pusu na dobrou noc? Harry se snažil zhluboka a rovnoměrně dýchat a soustředit myšlenky na možné únikové trasy z Bogstadské ulice přes Průmyslovou. Dovnitř. Ven. A zase dovnitř. Ještě pořád cítil její vůni. Sladkou tíhu jejího těla. Drsnost jejího jazyka, naléhavou mluvu.</p>
</section>
<section>
<p>Edice FLEET, svazek 24.</p><empty-line /><p><strong>Jo Nesbø</strong></p>
<p><strong>Lovci hlav</strong></p><empty-line /><p>Z norského originálu <emphasis>Hodejegerne</emphasis> přeložila Kateřina Krištůfková</p>
<p>Odpovědný redaktor Robert Kubánek</p>
<p>Typograficky upravila Lucie Mrázová</p>
<p>Foto na obálce Aerofilms</p>
<p>Vydalo nakladatelství Kniha Zlín,</p>
<p>Ing. Marek Turňa, Na Drahách 369, 760 01 Zlín,</p>
<p>v roce 2011</p>
<p>Vytiskl EKON, družstvo, Jihlava</p>
<p>Vydání první</p>
<p>Všechna práva vyhrazena</p><empty-line /><p>www.knihazlin.cz</p>
<p>info@knihazlin.cz</p><empty-line /><p>ISBN 978-80-87497-50-0</p>
</section>
</body><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAAQABAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/2wBDAQoLCw4NDhwQEBw7KC
IoOzs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozv/w
AARCAFeAOUDASIAAhEBAxEB/8QAHAAAAAcBAQAAAAAAAAAAAAAAAAIDBAUGBwEI/8QAURAA
AgEDAwEFBQUDBgsFBwUAAQIDAAQRBRIhMQYTIkFRBxRhcYEjMpGhsRVC0RZSYsHh8CQlMzQ
2Q3J0gqKyJkSzwvEXU1Rjc5LSNUVklKP/xAAaAQADAQEBAQAAAAAAAAAAAAAAAQIDBAUG/8
QAMhEAAgIBBAECBAQFBQEAAAAAAAECEQMEEiExQQUTIjJRYRRCcYEVI5Gx0TShosHh8P/aA
AwDAQACEQMRAD8A2ShQry/qt9eftLUSNTu1ZbyUKouHAA3t8flTSA9QUK8waprutGxsLCae
eE24JV1nYNIrdCTmmf7Q1Ix7/wBo3mF64uXz+tNqhLk9V0K8oftPUe8H+MbzkH/vL/xpUah
qORjUrw8f/Ev/ABpUM9VUK8spqGpLAAdQuwSTyLmTJ5+fwpH9pamsi/4yvT8PeX5/OihpWe
rKFeWv2hqzRl01G+IHn7w/8aanUtULn/Gd7nrzcvn9aXBcsU4q2j1fQrycNS1MOP8AGV2Dn
zuH6/jR59Z1S5maZ9RuwznkLcOP66dGT4Z6uoV5UGo35wy6jegE8A3L+nzq1R6RrZ7Ir2gG
ozm13Yx7227AJBY88eIYxVrHZLmkegaFeYW1G/ZsC/uwP95f+NKRX1+VP+HXmV6f4S/8aNn
3DcemqFecre5vZ3jaXUbpYd+12WdsgE8nGfSrdd3drBfiHSdTuZ7UIpDvMzeLz5z8qlxDcj
X6FZSdSuYsAXEp6f6w/wAak9Mv5ZkJa4fIz1c1FlJ2aHQqjy3EveDEkpH+2cH86IbyWEAie
QAHpvJpWXRe6FUA3s5mZe8kJx03nrnyFQ91fzJM8b3E6EZwDIwPwpks1ehWDzXN6zge+XPi
OPBO/wDGmz3V6jFffrrO3k9++P1qkrA9A0K8z3mpXjsVS+uyegIuHwPzq5exm5vJu1N+txd
TTL7kSBJIzYO9fU02kjT251uo2ahQoVJmCvM15ZD9uXshJI96mOMgc72xXpmvPF46PeX0Cq
rKt5MxKjnO89SKuCEyDudMeURySXRCrwWYgkfwoyWNkumLcC5dr/vcJEVBQR4PJz1OTTueD
3mPEI8IPJ3dR6VxjbDIMZGPLB4oU4ttI6p6TLGClJUmQ7WPd7X70emM8nNOf2YwXiTpSu6P
36DKNsyeCp9Kl0ktyi7LN8gYbwnnnrQqOeacSChsCGePv+nPHxostpsADT7tvqvODU5p6p7
vJutFkdmZTlASPLHPnXNas2RLCcypJ3qH7IdUxwAae3glSpja3uYIbMRsRkD061DyoglBVw
S3XHRae3CMhyID3fTecYqGRwZTvkKjB5Azz5Visai3Xk9TNrnmhGMl0KtF4yNwHXny4rqId
uXOPLjqKKZSZcFfPotHbY7bgSc81ojzJu2KGJo443YABugP4U+hL+7xowdY25ZVON3OeajQ
7AGQk56LkZzxUlbSPJCpYksOPM1opEqLlwcWMGQkKQvp+lLLFLOFGAuwY6Yzz1o0Nsy3Yju
XaBCCd+0kdDgj4E044RYSlwXZ0y4wQUOSMc9eMH60kypYpR7QZUIUAAYxg1IQTJHLsUcdRk
fpTAMR5j5Zp1OE2wzQ3BMkykyoF2hDnoPUUMxZMWjPcRzMFaQQjex4AC8c9aeW9yqeIK+05
GQOvNQNrKwhlhMhUHDYUZyRnHI+ZqUtryK3gDtwMeRFZ0XEsMN+BGGkhebMZVV3EbSfPim7
aihYK6Ng/Gok6nvfd4doPRSM4+VIT6hHgnGfiaXRouSUnvUkBXxpngA9fnkUzkeVpsIpdtp
bPJz86ZrerKRJjkKOR0FGTV+6lJUHJBBG7BI8/wAaY5Ra7DPcJDBIxVWbAwR+6arl7eSXLD
YygOSdqg5FSV/eyXCMiDKqDwv5/PAqMtI0aUvj7o4GKmc9sWzt0Gn97IoikFkieKQBn9PIV
ffZb/pHd/7n/wCdaplXP2W/6R3f+5/+da4IScsibPqNbihj0c4xXg1OhQoV6B8QCsBfWryz
/atnbhI4ri5n7whF3MN7Z5+lb9WA9rtTi1TXZ2ht1t47dzHsUdWDMCePWtIeSW+UQo1AiP7
ILjIUZ45pU3btaIzKuADt2efP60yZHMAZmGRKBwaUiWaZbpSxZIJQBkY2gg1Cgk215O6Wsy
TgoSfCE2dnuIZeRwSBgnipG4lkjmVEj2luG+HHl+dI6c0EU9sLwM8DRvvC8Hdg7SPkcUvHb
95a2shJJ2xswyeOBnPpVpHLkybg2jBosNhWUuXCSrw43fn0pteBppO/mADktgIcLx5YxTu2
QI8JLMcCbaGbpyDgZ+dGmhtxcx7o90as5ZfM8U/Bl5G+pWRswYPeIZo5I0k3xtnqM4z9eaq
zxAyYA45x8quMUH+CQ7k8LRrt3DywKq86ASttOME0pDiNihXdj948E9R8qdxRxrCxeLOSDu
DYx6/1U40x9Pi1GNdUgae0c7X2tgrnzHypQWT3d9JDacxBmEZfjCjOMn5U1H6Et8kbEVIIY
4XOfpUzoyZUyFcAfdzUKxLBAiKoICeEfeqa0+TuNPDmVAQ5HdHJYDrmsckZOLUT1PTcuPHn
UsnRITIGjbgbj5+dNFtpcgKN30oSX4cbRgH50I5nfOCeBnr0rPDGcVUj1vUc2DIriSNrZ3E
Lx3SxK4R92xxkED4UrdhUuZnij7q3M20BAdq58ua7o99HBf28t4jz28Wcx7up/hmmt7K0uo
TzLlUlkLKpHQeX5Yrsr4T5STW8fTWEltEsqxuUkBZHYY3r6im4iuZSECNuLbUBXGfjnyrra
k7wJAZpHSJdqhj93PUD4ZpqbomQeIgjpkHrUNFX9B1NvtpXt5oyjwgBtpBycZyT9abm6aOQ
KQrLjjjzpxZWj3fvUjFGMcRfdI/n/XSFtFFJc/bS7YipYj4+n5UpI0w5FGSf0E2ZQvhU8jm
uSSKNkUZJBXLAnJJ4zXJX3ITu6cdScfCuS3VwlqlqQixgs2e7G45/pdfKs4R2qjs1eq9+W6
qEu+ieHJAUkHnkHr+B4pazK4k256jkmm5KhIh4TwaJZzhZyT0PhNZ5k3CkdfpGWMM3JKVc/
Zb/AKR3f+5n/rWqZVz9lv8ApHd/7mf+ta4sXzo+j9R/0mT9DU6FChXpHwgK85388bXuoI1v
4/fJPtASAAHYdOnpXoyvOOrhP2nfd2oKi7kzJt5P2hq4EyG9vaCdG7yTu1U78lc7vhUnHaR
r3rSRD7SQcknJ60hYyRyoVEZXAUHLZzz158qXZZZLi7Xcz4mQIS5KqOc10RSoybY1ubIRrE
6ghCGHJ6daESiKGIByf8mMqeGHP8BUo9jeT6YbqK1Z7eEEyS7gAtRsceba1x1Kx/qRUSVMp
O0KwRDdE7hy2ZnUbSQV4zVm7P8AZyDWrt3vbtbeGMPtAfDEkDB58hzUDAkkd5HDuIZzOnB6
5XofwpWcSRXgQ8FZWTr8KlAcCNFapD3m+KJcIc5GMcfSqdcgmYnyJO7C9BmrlDxZQHDDEK4
x58VT76VhcPGuUDMwf+kM+fyxSZSGz4OQoyB+VHEpaPbEWHHjGcbjz6fCnUWmXn7Pkv0s5Z
IEB3SKhI+tFs+5gV5GtxIzR4AYnAPrxRtaBs7pySxywzxGNJEberPjaDj41Jw2c89hJfNEx
XvzGzcY3dcYqIQblXbnPlT03RiCxmQAEhjjgdOuPWrT45Jd3wLSQju13BdqZbOOefWux2yq
67fPnrSa3ffI4GCFBHXrxTo3KSNDNBaxQQ4CMicjIHJ5/GhJMHOXQ9jtWAUsADtBCkeR86V
92zaLI42o7EKT0JFJz92hjeKSWWAqAkjg8kAZA+ROKbmRjIUVC23PGaGjPsWuou8cSRxxpg
DCx9Dgc0j7sZEznH87nGP780vHICr+AE7eDRY9yQOip97qc+X0qWUmIJGWGAM/DNLd0IkUA
jj6UXasEm4tz0GDgfP+/rQ76N5SkbKWbyz5UqGIuuw7FhVueTk4NPNO0q81i4t4bKJZGlY+
EnAVR1ZvRabNHIrHcD1P0rQPZtbxx6bfXCgd5JOqE+e0KCB+LGhoZFv7K7wxh11i27wZ+z7
hgnPlnOePlVO1exvNFmbTdQtRFMjd4HBz3ingEHzFborktj8qoXtciiNhpUuB3wmkUHz2bQ
T+YH40jWE3F2ihLctat3TEOMA4Bzj61fPZNdJP2lvFUHIsyf8AnWsx39254BIbO4efwq/ex
U57V6hkYIsz+G9a5/Zju3I9aXqU54Hifk2qhQoVoeSCvOF+S2oamm7C+8yHHx70/wAa9H15
zuCBq+oM8e+NJ5WZemR3vNXEmQ3dZbSHvcZEh3IAeoyR/VT20voWnu1MbK29CSDkE4OKYyy
EG4liHdYkyuD93JOBXIWkaS5h6gPGVz+f6VbntKx4nlajFcsnbPtLdW+lS2EUSBLzdGxIyQ
vpSNvbRtb2sbE5aIDqBg7jjJPlUfDC7XNtb8EmXA59atWqdnJLHS2uXullMSqrKFxgbvI/W
kp7lZtk0k8UnGSpkHAFF9Fk5+2m6c/uGpBkee73xRNIInDMVGDt29TTGR297WU4J94YMTwM
lCBSzzvE2YZGAcqJMcZG3pTsxWNuVI5CQbKAf0B/XVYvY4vfJiQzASMWOOnP6Zqe95kkjRX
/ANWuwHpwM4qOurHvHZ1Od3WsXmgnVnqr0nO47qNW7FappY7I2Z76JI7e3xPGxHGM7iR55r
INVWObWLuSzTbA8rGNVHQE8U40kW1vq8D3cBkteRNEWIDDB8x8cGrZ2a7L2HaFJb2eSSESO
wjjiUYQfHP9Vbqanwjz82mni5ZUYtOnEMZklAjZGaIEjB55/Sm0luTdxnIAJ6fLmrV2k0C6
0OWO3lMfcDLQtH+98x61Adx4ldiQOcY9Ktx8HGmxjaQuRKBjyGGp2YXLZXjjOM9Tnr+FHWE
K3BIBYdRzSgCLN4tzpzgZ2k+lJR4G2PYr27m0+DR1YGFJWmUYyQSOaRkj2FWQ4yOeaQhwwJ
Muzau7HJyc+VL7O8t2lO892wBG0kYPqfKh8k9Du2hXpjB4qQjsA2Rnc3APFQ0DSo4VVIJAb
bUgiXS2vvZidoyxDMW86VBdDK+ltGhvIZll98ikRYinCYyd2QfPpTO3gSLVoI9Q761gMoWR
+6wygHng+eMUW471pG3RFmZjj1OTQmnEm0TxzvJnxbvEAD5j48VBqiwNbe8RPcxjvInbwv1
3D+NS3ZDUZdH1MWbRloLx1R+cbXzgMPx5/sqq2l44gW3G7aMYXPFHNwwhx4t24Yx5CqqzO2
mav2g7TaT2YSL9pTssk2e7ijTc7AdTjyHxNY72v7YTdp9XSZEaGygTZDC5GeTyx+J4/AVzU
3l1O695vJpbiUKFLSsWJHkKipIO8nWYR4jaXbnHGeuKlpo1XJyWNRGkm7lyeM+lXr2KZ/lf
qOc/5jxn/bWqYbRMAAefUGrn7FQR2w1MFicWZAz8JFpSVAjbKFChWZQK846mssOpag5jYI0
0g3Y45lJr0dWB3Hu73dyzQmUpcShu8O1cB26VcSZCOoNZv2fhitjJ30SbroMvG/OBt+lNDp
03fvLb7mEio4yQAMD9eaVs7nY91eKvdxZXK43EKT6nzqRuYIY9JilF080wGCkg+6PI+lXJK
QY8ksbTj2MLZSsbXRuI1e3nAPOSR8Kmta165utOFuw3K5ALKu3eetQlmsDwxTyCOIvcOwwM
AnjA/M051AoCoj3SLgEnbjDc5FSkkqRvPUzm7k7Y4RjvkJtk2oV3Bzuy45pC/YvOXWRNj87
EGNvw/KrjJ+zNPiLabbC5kuYvtWlHAYjr8Kp1zYy2675JEYFuNpzSyJqDSOr06UXqIuX1G1
CuUK8Y+6G11EGUnHUUvofaO87P3ga3AljYYeJydrfwNIXEwAIBphEWaXcAOD1Nd+n3Hz/qj
htdFk1vtHddoZ45Z0jiCeFI0Bwo+Z9aigzuBySF4X9f66IZV2+Zfd971FCRhJEscRO55NpG
P3a9CTpWfK48e+aivJ1ZQ5DAA+uD1rhGOcZxzzToQxom1VAA86bMWdSi5Y4woFc2PP7l0e1
qvS/w8U27CIfFjbT5ZpTA8UbMqvgsAcZxyKQslR7hIp5lt1BO5nU8YHQ04hkVmjDv4QQTjy
HniumJ4E1ToEMfcokngJkDDGcleevwNSMEN1dL3cUckoZvCic84yTj5VHghXIzyPOpGwlKt
b907KxZsEHGOOf7/GkQMZoSCDgjH5UdhEEV5BweSOhNSctozA7QAWTK56f3zVUuXuJ3DiVF
c4HGQMD0oui0rHh2g7kbkdCKcr3UkBK72lPP3htA8+OtQgE7MVNwqlRzl8H40/0pZ+87ncr
Jgktnk/ChMbiLzWTi273vohkZADAlueePhUc9mXVZtwGwkgCn8pEpZUQiReCh6imLHjbuIX
PNRkUnW09LRPFBP3Y39AiykcBQfn5Vb/YvG47ZanIykK1kQPj9otU9vDuXbncMA46VfPZE7
v2put+PBp+0ADHHeLTkrRwya3cGv0KFCsRgrBpwz3lynQSTyru8hlyK3nzrDzNBa6ldKIm7
s3UuS7Y/fNaQIkJah2cksIr+ztrpLsNCjIyjaS2T4cH4c5p1Y2VuUVtTQAd2F7t3284xkn5
02We+ufus4H/yhtH4mnUNge6PebdzkHccsw/HitOL4I8DYaXp9jm3cy3GGEq7D4VPl4vSpG
OeUgC2RGLZChB3jcetLR6dbrhpA0pHAMhyAPgOlOFkaIDu1wu7HhGMUgI5o7ucgSSY/oycY
PyFElstkDIzl1JyABgA09uGEb5wMYyfWuFooHV54++TBOxTwfTFBpGbi7RXZrYA+Hwn0qFu
L50kZODgkVYZHVpe7BXOchc84qPk7J37wz6lcxNa2YYstyxBHwGM55rF4Yt2kemvVc0Y7XI
hkmdgyjBD+E5GT9Kc29qREmDvLEkgA8cU1jaN1JZfEegUYBqX7PWhvL50wUHdF+pHmBkVcY
pHHm1E8nYhKGMTMVRS20bVQAYAAz+XNIzWlx7ktwI27ppChfyyBmrU2iupOCxJHPnx5/pUV
eae0e7xyMrjBC5I/CtHTOWMnF2RMFy7xRoXyW4x9M05t5JbSVbuF9kkLBkbGcHyqzdk+w8e
trNcTXLWqw7UCIm4liPPPQcULzs5BZ3EtszbzG5UnyOPOojBR6O3LrcmRVJ2VS4uJbuSS4m
fe8jlpGPViecmlohtPOfEOo+VSkukoudsQCg4Bx1o8mnxQwxvzuKZIOOtaI4W7Inx7ggUsz
HAA5yTS9vM8bZK4IJ8PTmjzW+0jHBIBo626ooV8BwfI8U0ImdG7QaXZs/7WtZmIjITZ4uef
iOenwqtDXmGgzaMLW3BkkD98VAceWN30pe4hUOqk8MSD8KYS2ETOSQORmlK/BUXRGhtjsH6
9Dj4VZLPtFBFY2kLWVunuqOvfRx+OQsQcMfUY4qL9yg7tcDBAwaSktRGpCkgE889cdKhJo0
T5H890+o6ibyNPd84IKjgkedNbxpEky8m7d8MUqb+5mSCGRwEgQpGNvlSFwruwkY58sY6Vj
WT3Lvg9v3NN+FqvjG25mOSxAB4wav3sdOO1d8pXBFkc56/fWqRsUc9QenFXr2QKB2pvWGf8
yP/AFrXRJfCeG/mNgoUKFc5QKxeeCJdQuWWJSfeJMk8n7x862iscvWYXdyhAXbPJwP9o81p
AiZ1CWK8ttA/A0uWjx1wfQDjFM45Q/QjarYIzmooa7HJqb2DTrYKGdPeXjMu1h08I8j9asg
s0U4RO8wTGhy5H8fKmkN9FNKyxybyz4JXny8zTaOSSbQZGd92+N9xHAOCfKk9AtcnamFJlU
D64poqgmv6vdabPDBbhQ1yhXvGGSBx0Bp9ZW0h063klIkmmUNkHJA88jypHtVYzrfafFEEa
SVZFfeoO0AoeM9DUvpNu409QQWdMqT8jRRSXNFT0qFRrc8bqMq75BHmM0pp3aQ6R2rZNQL3
WmRSPutXbcvoCFPHGaW06Nz2rvY1699LwR5cnFV3Xm2a9dswB+1bANK6E1YnfzQTa7M9pbp
FDLOzRxMOFUnIGPgDUjpksllfLIyxxxuNjMqk7RnyFNdPs5buOMRRd5JknKrk88810sTkjo
R0qkvJH2J+TWm7x1id2jOdrMMZHypnLfsQQTkt+VRgOXA34OQPM8UuGh7twySksAYyGAwfP
PFFCJjSNdvrCd/c7iRGn8JVTy309aE1/Id7yTkyd6ytEc7hgfeP4mou2kdEbu0DGUY5H3eR
0PlSU5milaFsGQPgleSTTqgJL35yj54LHIGfKuy3qSBe7j2rsAbxZy3mfh8qiRMMqzBnIY7
o8YBGPUc+tKCTwjapUknK/pQAvczZjDcjAAz5Z9Ke6HqaaXqkN29ulyseT3cnTOKiJN+wGR
SFfJAPnilI+Y1IKnfzgHkc0vIVwOryYT3bzFQokdmx/Nyc/wBdNLmRUcKpUgcblzz8eacyF
PdowjK75O7wkEY6c+YphNjPIyccU5dGuGKlJJnFnIYgdGPOBRpW34AHA8hyM0J5Y2iAXr5Y
8q7CEZW7xjnb4cetYYsjn2j09dpIYKUZWNSpPKnHOMnypVTuikx4jjBxz9aM0JaKSXvFUIR
hCeXyccfjmkYt6ttLAArkBuN3wFanlttoBwUG3gCrx7IFx2pvWPGbHp/xrVMCBlHLBs8DGf
Orv7Jh/wBqr0+tkf8AxFqp/KSnya5QoUK5TUFYXrnvSa5eO7OitNIyIVwCpJGfj51ulYNrL
SNq97FnLLJIQGPOMk4/CtIESB2aV109pAAyuQvkecZ/rqC1O2lj1y6OzavfHJOMHPpVh7Hr
/gkgYY5UYI+FR/aJ1fWniEMcWyTaWUnMh465OM+XFXQl2WzTLeIdmASASYZM58j4qhNM1ux
07UoLa8kaESsGExGVQKPPHPw6VY9OjJ7Nlen2coH5/wAay/V45Lm9tLeBcySgRxg8ZJIA/M
026LfgvfbCeGWTTZUlDDLnKn/ZqU0Rt2kxkYxt4/OozXewd3oHZqJrPUhK8RVLoyRDIy2Mo
evU459ak9EbOlx4AAweMdOTQnaBdkBb7/5WXkrM28zOSemQQRVa7RBj2gvI0i7w5PzGcHNW
dFC9sLgE8GTkD0xUHrVu/wDKe8liYYTGR54IApPknoQtjJGqiNmjLAA7TggY6UqiqHc7WCj
yAwT8M0IojklgQemKXw4TC5C59atECNvGpl3uxVT4QfPOK4VKyFc7lHTA604SJ8jpt68eZ6
UDEpbBZTheCeBTEJ9623aMKjAAgD0pCcBjuAwccknOakLu1jt3WFJBJt4Yr0z8D5ikHVo3W
QcbeQccZHSkwQ2iMsbLJE5R8bcqccY5pVWG5GmZmTgNg84xRnLO5kPLMST5c1xhnw4HxNZy
moq2den08s81CPYYwLNIiRnLMwVU+efP+/WuWcQmuEhaVItzYLufCvxOKTkVgvXilIEQqwy
Q+Rt44x51MMqnyjq1WglgXxCwH2exFYuzfeXoRjpikJAwj24xhskEf39aeRL4dwJDDJyKUS
MTt9oSxJJJPJPqf1rbs8u6ZEFeTnGKMo2sPMECn/ug7wBge7LdSN3HypF4vAVIUHnHFTRrL
I5cDe4iKr0xmms0ahFKg7xw4zx8MVNRFgpTK5KlTkZ4Iwajrq0kifIG5SOTjgH0oZmjltcP
BIUJVuADkZBHB8/lV99mGD2ovX8G5rPnYuB99fKs+2nIfqR61fPZQ4ftFdHLbjZksD0++uP
66JP4WOubNYoUKFc5oCvPXa5caze4HieYgAdepr0LWDdqfs9UvJF4be2SOuNxq4eSJD7sbC
P2dIkkjpL3iZiK8EbTzn1qN19Qmt3EgUZMo5POBgfhUn2NwYH48QCnOfnTfW7G4ur+/ngQF
YAsjsWCgYAPGepwOlaoks2lADQJOONsg/Wsv1KdIpbeVo37yOEGFlbG2QYKsfUcdK12x09k
7KJceEK8bMVDEk5JAPp6cVj+rqZvdQFw0gKqOvPlSl0aPwWrVvaBfdrNH/ZzwR6aG2vcTI5
YzEeS5A2jPPnVg0JidOXHXn9TWf2mhXUVik+qia3tpTsjjZgpbHXw9RV90KOWawWKBSzM23
PpyeTRHom6ZChz/K+bkcy8/wD20x1fK9oLjfGHQlNw3YyAq8ZFSN7FBp+tXN5eX0CSQykNb
ReOQlVweB06ZyajtVlEmpyMFy0iow+A2j+yk5KPLNceKWaSjBW2IxIWZyVEadQNxOKcBOHb
GRn1weaTg8Q/p5PGOlO1EjDY/iVcnBHT++KaknyismnljtS7QVN06gb/ABR8L6Y5P60Uxbs
IAgA8yOfxqQVMhmbBLNnOzbjj0FJTWlwLju+7cvkcBPUZrRM5GMzEXOB/EmuzqSE8I2EeEZ
HGODwPlUk1gUlNusis3Ut0wMU3mgd979QGPPGaTBDDuRgDp8qSWKQ87fEeoFSSWpkDhA7Mg
3eEZ49a7DGI5BuQMCCOR8+aznBTVM7dLqZYMinEjBC7nBU45o8cJQhgMnNTYsYuG29fy9aL
HYq8gijXDEYwWHJHxNRjxKCpHVrNfLUdjW0iOXGCMAHp6/8ArTpbZw/eLEp6+e3Bx/c04h0
2d7Sa7RlSOAgSAvgt8APOloU71OCPWtjyOxoYmMWWUbiRyPL5UjJZK8fxz+NTEGR4CAATyS
OaUurONjmEsuQDtY55/CgpLyVt7QA5OWX18xRhDGQyYJU8Lu61KvbGMnvFAOMZH60lJZAkM
u5eCcgfxoJIq901Y4YjAxc7cyAoFwcnzHWrF7LIWj7TXhYcmz6/8a0wiRoip4Jxg5AIqy9g
kjXXJ2RCrG0w2fXeOlKXRcbL/QoUK5zQFYb2sUvfXPdx8qzFyPPxtya3Ksa7ZabNY32oLM8
ADoZIyeSw3dB6HmtIeSJiXY1gltK4lBLgAoAQQOev9/KmvaGaRNWurcTGJGdN/JAYbR1pbs
cgZJFyAGA5z86b9qtgnuGOWb7MqwPA8Izn1rQgtWi3EsmhNE0rGNS+1c5UfL6mst1GWW3Wz
mhYxyoS0ZHUH1rTOzwzpTAceNlI+grPmgea90+Yr9lHcoGyuRy/Sk+ir6LDrE8l32W0eeZz
LLKEZ3bqSU6119TudJ7OG4s3CSmYJu9AWOcVM9pBpsOj7Zy1vJEx7gRABd/kD8MVW79t/Zq
RR17+M49AX/garwDp8ETnvL1pJH75pEyS+S2TjJ+vNWCPSHvriBjIlvG8SgMRwMLyP0qrF2
l8Sscqm0nPJwauXZ23uLi3D92BGVUJnqeOvNZtKSaZthzzwzUodoJFpHcFwZd5DYBxjPxp0
tlGoKd2Sxwd4PFTaWASUCRht4zgZ+dHe0jVwkWWQDO/bgnI9KqKSVGmbPLI3KXbIpbV1jUr
FtDDgk8EUdu9aQyzYklI5d+SOMcfSpM2mRjkgYzgdP4UfuQU7kAd3uyf6RqrOWSRCpCI5O/
zvwMncOn8aShs3u5JpCI12q0pBO0fIY8+ampbeKLiMhkZQTlRkH0pq1oXdpG8WBjxefHlRZ
NEdGZrct3Z294m1sDyPlSSKFPiAyOvFSE1sskjkZRRwF60r3SOEcxqu1QGAHBI86LGN1C92
AuScdT612WMSKoVRkZJYdTTq3tvtl2qWHp5Gna2anBGRnoPrQWl9CIlt3Iwj5BPTyNLWcbO
3dZJYLnG3B+I/WpI2gjYR7M5GRSZsZg27IB8iTSDaJ9xvIIIx8KVSHYchNzEfvc0vDGxPiP
A8/WnMdq2FbcCMZyKLGo82NRbLcRlHHy4pAWY74QzAj0PrUwsAQgpnpzmnElol1EAw5H5Ur
orYiuXGn+M7ExzzipfsbamLU55dhAMJXp57gaVW13fZSfeHRvWpDQ4DFeyZ/8Ad4/MUpPgK
JyhQoViIFZT2z7T2WowpYQ27F4t7mWRcjhiuB68g1q1ec7qGRdb1Ve8UgtIQO83YUyMcfPr
xWuMiZO9lycykspDIDlenU/xpDtJG0jztldqKpIJAJ4xx60r2ciFoWR3+1KBtoOcAk/n/Gl
NRuoY5byGawjujcwhUd2IMTeRGP0+FXRmTfZlGlsGZBkI5LYPTgfxqg3Et1atp8DSOkE88c
jIGGG8fBxVw0O4WHTXmd1RBKdxBwBwPKqvq9zo8sloumRSJcpfITNIv3j5AknI55x8KGNFx
1wWbQq9/KqKsm5EPJc9OgqGL3+pCZNJs35XY0rJlQPTpgfmasCdnLYubrWHe+uGkO3BK59F
VQef7avOmJb2umxwwxJbxqCTGABjJ9BRZW19mMW/Y/U57n7UJGr8fZv938RWgabpUlnBb2/
eB+7QIuw5wAMVJSKiyfZqu0k5wK4od8gNjkcDrSNNiGpheRgN+F88ilVtnIAxk56A05ERXJ
3EN+7x1pVEyMDn5UrKoarakrjIUN6edEltigCoRwOTinzLjJK59KbTF2OxeCenyoBpDKSEu
QTggc/P8qVaLdGqFRhc449TTjumJ+7wBg5o2CZDhPCM+dAtqGkmnK8PeE8k8DFNfdO6jZAm
34frU40RKKMdBimskLu5LDOBjj0oTsTjYytbQzSFEABYcknA4pfuTBK0LdVOOPWlFi7nxI+
MHGc4rhVnkyfM8UwSoVWJSAc4IrpgDAhlyCOaRlE8OCqs2enlS0E7XKswJRs8pjFJlCRtxG
cKox8KWjGxRu+78qWEZZMZwaPDbwSSBJWYDzOcVNh0BQrLSyIuATx6UjOghOLdtw8t1KQNl
AWIDeYBzS5GhV4hIg8m9aX07ImdWOSF/rpMcU5tFXvSw67cH8aQ30O6FChUmYK84vGf21qj
K5GbiYAfDvDXo6sCntreHV9ZdrjY6XciogGS4MhyfpWmNWRNivZ8mKeZWI8KY49M1MR2tjd
NKbtowHAAYuFaMDknOfSmU1zpmlw2kwXvrkwjMUfG8fHHnUbPpeo9orqO8uJIbONVCogj5V
P18/OtHwTGO5j+51TR1uDpmlhbiW4JBkJIjX4gefT5VG65aa5b2lkLye37hbyPu+6VdwfnB
OBzjBqQtv2Zoh7u3i7yXGHmI8R+v9VIdor9L3SoBH+5co2PoaxeRPiz1Y+m5VHfJUi82TCz
Jea5e7uCT3lw4AJz5Afuj4CpRbp8+EqwB+hqoQ3LySgk9Dn86s1iokjzuxxkD1qkzLPgeIe
LIMleCPPApRBkgOrDH87iiRxpkhWy2Ru586cEF3y5LepJpnImcRC3iYYGPpSquYj9meopNl
LqQ5JI6YJWu8DAoKFN6BApAxyabxYeQk8gdKNPjYB6mgrJFH42A5xxQAchVB8Ib4muxx4UM
fOuFS64NKLgkDByvFS+QDAdeOfWiNGN3oTSoGfKg4Kg5xSAZzW/JOQQT0PnSTwkscAjmpEw
nGSCAfOuCJSTwfnTTAjsvgqw/GjRKrEbiUOOTjJFPJIAx5H1FNyrx+oX40WAEkGdrDn1o7I
GXg89KRdh1AP6UQXBVuSB8zRQDhc48VdwMcHFBJUmHDAt6CgVwc0hiyTHHJBHTintmQXOB+
719eailUMwy231OM4p7pbE3LjORszx86GDfBKUKFCpIBXne4Cx65eh2O555zhlIx9ocV6Ir
Orjs7piXk0ssfeMZWbMgB2nJPWtcfkiZEaLZaeLWKdIQZWUM7+efrTq9BXvAqs2B5AVIRaZ
HLKILdVUkFiW6AD1prqOn3FjdKgIyRuV0z4hWjroeOTi7KPKrLKwcEHPnR00241G3McJVfE
Dls44q0Pp6Ty7mQHnJOKf2+nqmFRQoH0rkjpts91n0uX1iM8W2uRjb2kikEgDPwyKsViWi7
sgZwQOaJFbKDj4Z58qlrFIBC8c4ABGVIHOa3qjxM+oeQIrl2LNwSc4A6UYTLnK8r5Gid0cg
KT1xRkhJ4Ty8uMUzlTaD78nGeOlHXjkkURI+eemOtHY4UE8eQ4qQsTky7YDBceZojR7pAC6
nAyB1rjFt5yuB1znrSiHuju43MNuSM4piFI1CR4yOMkmlYxhMkgk80gAcgY5P6UuGy2Bz60
jTcKhtqjFFdieRjOfOubgR4c5866uN2T/AOtKhp2LSTArtA69aInJzjpSOSXJ4wVFdjP3sn
zp0C4HAI2ZzzSbKDzQDeHjpQByCKVDEZYgy7elR9xbOu5s5HxHP0qWADccZxSEkeQeNw86a
E1aIUTmMkqfunGPT5incN8JV2vgMPSuTWqk/cHzzg0yltXQ5QZBqjO2h/JI4BKN4scE8gmn
mgyO144cYPdfTqKgYppo49hBIGSCEzx581L9mrkzahMvd4URZDBsg8jypNcD3WWWhQoVkMF
Z/cXMgupe8iYAysAc58zWgVQe8TvrhJZnUF3IAGckMeDWuPyRMSh1a30q6We6nhijkBUCaV
U3DjOM+fSnE2q2WsyD3S4ikjj4Zo5VkIJ9dp46VQ/aWoEGlrjo8w/JKV9lqKYtTBAA72HnH
Thqd/FQkvhsu6wpwD1649aZXvaLQtJcxX2qwRTr1jXMjL8woJH1qC9oHaN9Ihj0vT5WS7uV
LyzDgxx5IGPQtg/ID41TeznY/U+0kc81mYILaBgsk87EAsfIYBJPnQ5c0hpccmt6P2h0PWH
7ux1KCeQLnugSrn/hbBqcguYo4XSSHduz18qwPX+zeo9mbuFLwxkSeKC4t3OCR6EgEEcVov
YPtHLr9hJDdsDf2eBI5/1qH7rkevGD9D50k74Y2q5RclYHoPx4olxeWNkqPe3lvahzhTPMs
YYjqBk80E27cbSWB4OeB9KoXtd503RwV4FxN/0rTfCEuWXga9oskyxwazp8jOQqKLuMkk8A
AA8mncnPL+Xr5V5xaB0gjuF8O92VGHUMu0/+ZTW+aRqqa32cttTzzc2xZwDjbIAQ4+jA1Kd
jaoPba1o9zOkUWrWEjSNhUjukZm+QByac3N3a2iia7uobaEHAeeUIuT0GSQM8GsK7EBf5X6
CSP+9x1o3tVweyMXHBv4iAfLwSUXasK5otC9odEMgB13TMAH/vkfH/ADUqvaDQsY/bumZPQ
e+x/wD5VhnZ7sze9p72a005rVZYYu9bv3KAruC8YB8yKm5PZL2mKMoOm5x1FyeP+WlbY6Rt
RBV9hXLZxioO+7a9l9MuHt7zXLdJVJDJErSlT6HYDioH2n9oLzS+z9pZQSGG61QsJpI25VF
Vd4B+JYDPpmqJ2R7DXfaq3uLiK9t7G2t3EW+RC5Z8ZwAMdARznzob8DT8mx6X2i0bWwx0vV
Le6MYy0aHa6j1KnDY+lPJ7u1sbRZry6t7WNiFDzyrGpY5IGSRzgH8KyfTew+s9me2+izziK
6tWutourbJUeE8MCMrx9PjVj9ro/wCxtmDz/jKP/wAKWjwLyW3+UOglAf2/pQbzHvsX/wCV
K2up2N65Sy1K0vGxytvMkhH/ANpJrBezfZa77U3dxa2MtrFJBEJW94LAEZxxtU+ZFIaxot/
2Z1k2d3thu4Qskctu5wQejK3B8j6dKVlHokdenI9aIZSpbjCqMk+Q+J9Kguxet3Gu9k7K+u
jvufFDK3TeyMV3fUYPzzWee0jtbLqmqz6NZylNPtH2TbTjv5B1z/RB4A9QT6VV0K2y/wB32
77J283dS65AXBwe6R5VH/EikfnTqHVNK1GxkvbS/tp4Ihl5UlG1P9v+b9cVlmjezbXNY0uL
UFktLSKdd8KTs2518mwqnAPl+lVu9tLjS766sJyEljYwzCKTKtg5xkdRkDg0rYdm3LrdrcT
e6WeqWs7FTtjhuEkOOpIANSvZe0mgvpZWQ908RAbHGdwql+zfQLOLs2urQMJrq8LJK4XmIK
2O7H4An1yPSr7oSul7IhPhEecdOcjyqu4kVyT1ChQrIsFZ/PkXE2xRxK3X5mtAqkXawtcuY
VdcM2/cw5OTyK1x+SJlA9pf+baSDjPeTdPklK+y7/Iaryf8pDwPk1E9puPdtJwFHjm5Hnwl
H9l3+batwSe8i/R6Pzh+QrXbWZ5u2mqb85ilEQHoFUD+NaL2DhSLsTp6rwZu8lfH7x7xh+g
FZ725tWte2WoZyVnZZ0JHUMoz+YI+laB7P7uOfsbZIGG+3aSJ/gd5YfkwpR+Zjl8qG/tMhi
k7IrINrNBdxlSOozlSPz/Kqj7OLloO2MSDJFxbyxsB54G4fmtWz2nXSRdlo7bGHubtNoIwS
FBYn9Pxqr+zOze57Wm4XISztpHY/FsIB/zH8KH8wL5TWkbYM7fzqh+1pw+m6Pj/AN/Kf+Va
vcaKTguxb41R/a6ANL0YDoLibyx+4tVLomPZUoNPN37N7q8RSX07VQ7H/wCXJGin/mCVafZ
Xqne6dqWiuw3w5uoMjPhYbXH0IU/8Ro/swsoNT7Ka1p9z/kbq47pvgGiAz9OtVLsjcTaB25
tYrnKMs72NyB/Syh/5sH6VC4plvm0NOxOT2t0LHX3qOtG9qpz2TiO0KPf4+B0+49Z32IX/A
LY6Cp/+LjBrR/ar/oZEcddQix8PBJQumD7RQ+xPaW17LardXt1b3E4mtTCqwbQcl1bksenh
rSezXtDtO0usrplvptzbP3byiSWRSPDjjj51QPZ1oWmdodbvLPVbdpoo7MyptlZCrB0GcqR
5Ma03RuxGhaBqP7Q063njmCNGC87OMHrwaI2Dorvtf024utLsNWjQvHZSSJPgZ2q+3DfIFM
f8Qqj9lu2F/wBlpJFhijurOdg8tvIduWAxuVh0OOOhFbzs3KylQyspDKwyGHmCPMVQ+0Hss
0y/SSfQ2On3ZBZYPvQSH0weUz8OB6UNPtAmumTfZvthpXaoFLN5ILpF3SWk2A+PUEcMPiPq
BUV7YFA7G2XI/wD1KPj0+ylrKdEv5tN1zT9QgJWSG4jbjzBYBh9QSK1f2xjHZS3Hpqif+HL
RdoKplD7Cdp7Lspql3eXttczrPbiJVtwuQd4Y53EelE17VLjt92uWa2igs98aQQLdXCIFUE
8sxwCSWJwMnyGad+zfQ9L1/WL+21Wz95jitRIg7x02tvA/dI8jRvaR2T07s3eWD6arx298k
m6B3LhGQrkgnnBDjr6VPgfk1HR9Nj7J9mY7GLMpsbeSR5CMb35dm+WenwxXntd06DexLykb
mPUljyfzrY/Zpqk+s9kp7C7lLtayG1DsckxOvhBPnjLD5AVj7Qy2zNbyApNAxjYHyZTg/mK
bBG2dvO06dkdIW3tGVb+ZO6tF8okUY7wj0A4HqfkayLUtFvtKstOvL7g6nG86K2d4AYDLZ8
zkH61bOzWmXfb/ALVXPaPWwGs4JBlMeB2H3Yl/ojqf7aHtcvEn7Q2FqpBa2tCzgful2OB+C
g/UU3zyC+hJeyO9K6bqtox8EdxHKuegLqQf+gVpukj/AA2Rv6H9YrNfZPZFdD1O9ceG4uFj
XjqEXn83P4VpWiQbGlkDEKBtC/nT/KLyS9ChQrMYKpE6gTSsEc/aNyF461d6zjtJro0PTLq
/SNbkxThe67zbnL4POD+laY3VkSKp7UM+7aQShX7Sfr8kpX2UxSS2msbOgkhzx8HqtdrO1b
dp5bULZC0gtQ21TJvZmbGSTgfzRxWiexzSZIOzd5qMyFVv7gd1kfeRBjd9SW/Ci/isdfDTE
O3HY2fXNPiu7LDahbZCxk4MqdSuemc8j6+tZvpHaDWOy15MtnKbaQnE1vPFkZHqp5BH0r0X
PajbjqDUNqOjafesBfada3WOhnhVyPqRTavlAnSowvUNV1ntbqsQnaS+uyNkMEMeAo88KOn
xJ+prXexHZhuymlETMrX9wwkuWXBC4HhQHzAyfqTUzZWNlpsLR2Nnb2iN94QQqmfngc0cOr
sYwSfXBoUfInLwGERk3MuTis99rrBdO0cMw/ziXqf6K1pOzZgdcgZxxSM1pDPgT28UwGSol
QNg/UU3yhLh2UP2Q+PQ9SKkEe+Dof6AqA9qOnDS+1sepw/ZxagglUk9JUwG/wDI31Na9Bbw
W42Q28USk5ZY0CBj8QK7LaQXAVZ4IZtvKiWNXAz6ZHFJrih3zZgnYuSNu3OieNT/AIann8a
0r2uBY+xkJJwDqEXU/wBCSrkul2kMqMljaxyLg7lgQEH4ECnD2sM0RjnhjmTIO2RAwz64NT
XA75POehdpr3s3dy3WmT26SzRd0xlQP4cg8A/ECpl/av2q2HGoWYxzgWsdbauk2DlyNNscL
/8Axk/hRjpWm7BnTbLJ6/4MnP5UqY7Rm3tCvdc07T+yuuQzzQ3Mdu4uLqJMIJHWI4YY24OG
4PBxUFJ7V+00tk0P+L0kZSvvKQkOPiPFtB+lbc0atEyOqtGRhkYAqR6Y6VD/AMkuzDSiY9n
tNLHnPuqfpjFOmK0Y97Puy9x2g162uDEw02ylWWeYjwsVOQgPmSQM+gzV59sLY7H2rucbtT
jOT/8ASlq/x26wxrDGipEnCqi7VA+AHApKaCK4JjnhimQYYLKgYA+uD86K4HfJ557O9q7vs
vdT3OnG0aS4iETd+pYAA54ww8xXNc7Tan2r1CGW+lSaVF7uCC3jwFyckKoySSfn0Fegzpen
D/8AbbL/APrJ/Cjw2ttbNut7aCBjxuihVD+IFKmFlM7E6SeyHY6e61t1s3nc3M4k6woFAVT
/AEsAnHXLY61l2qXb9q+0eoX2l6c570tOYIFLsqAAF2A8z1PxNegLqBLiB45IY5kxllkUMD
j4GiWFlFFNutbeKF2QAmKJU88+QqmuBJ8mF6L2713Q9N/Z9hdQG2VmKLNCHMZJycH5+uab6
bpms9stZk7kvczzPuubuT7kfxY9B8APkK3y87KaReym4u9J0+5mPWSS2Qsfmcc0cWkdpCLe
GGOCJekcaBVH0HFJK/JRG6ZptvoukW+l2i/Y2ybQx6uepY/EnJqX0dz7zInONmfzpuyELkj
IPGac6QP8Lf8A+n/WKp9Ersl6FChWRQKzzUNO03VVubO9tXkiklbcAxXBDZByDnrWh1S5NN
IuJW7wndIxwPnWmPyRIidH9l/ZQ3AllguroKc91NcEp9QAM/U1oKRpFEkUSLHHGoVEQYVQO
gA8hUTpMbQSYJOD05qYoaSfA7OEZGPWmFwyocbgDUhUVfxNO3gfbkYNCExByHYKrfnSSy28
LbVbxsccKTk0UWLgljM5OOMHGD60Q2kkTCTvuV5xjzrTgh2LDUIe8KEuMcAleKcC+hfDB0w
OM880wFlLK5ZpjliSfD6/pVf7ZvfaTb2L2t7NCZWkV+7YruGFPNRklGEXI6NLhlqMqxJ1f+
LLc19boBh8nrgKTRmmQHBbBNUGG37TdpdPWexkaO1hRY8mbY08iqN545POeuB+dE7Gape3G
qLp0t3K8MsbMu87ihUZ4z8M8Vis8XJKuH5O6XpmSOKc96bj2l4/9NHilQDLyKPrTjvAFyWG
PSs67V69e2moHR7G57t02iafIQhmAO0HyABGT/Co69jv9EiS9te1lveTbwrxW933hHxIJO4
euRSnnim0ldFYfTMk4RlKSi5dKm/610aqjg5OQB1IBrqujsDnwjjPxqkapql7ddhV1eGY28
khjyYfCQd+1h16ZzUdpNz2j7R6Z+z9NuCskG57q8mlKs24nYgbk9Af7PNyyxTpc2rM8fp+S
eNzbSUXTvxX/wBRok0iiMoG8ROOvlXcgY2rkDy6VlOk9oNZ0m9ns/FdzSFrdYbht+yXOAQS
fXj0rmt2/aPRLuG4v76US3ALJJFOSuRjIxwBjI4xio/ELbdM6f4RP3djmuevv+xrTTERqmR
4R60VQWYkZPAHSqzZarI3ZiPW7oARiAvJt/eIJXA58yPzqpR6jqfaW7le71+LS4EwQjXHdr
znAVcjd05JNaTyxjVc2cmDQ5Mrm5Paoum++fsl2ak24tjOPhRQrHoc1nnZ7WtR07tGuky6k
NQt5W2JIsveANjKlWOfkRTfW9b1XVO0D6XBetZwpP3CqJO7BIOCzMOetT7623+xsvS8jy7N
yqt1/b9Pr9jR5VboeCeOaqPbG07SS6hanSPfDbCMAC0cqRJk5LYPpjBPFN9K0ntRpGsQia5
e4siCZD35ZSMHgB+Qc45Apt2y1fVLPVII7W/uLdGtQxWOTAzvYZ48+KnJK8Tck0aaPBs1cY
4pRnav7f8AjNMsluk021F+y+9CFO/bIxvwN355preyl2+zGVA+9VQ1vtDqFj2TsJo5y091H
GneOdxU7MlsHzPl86rdnY67qVodRt9Vkkk3Hwe9MH4P4D61XubXtStmUNF7kHlyTUY3X7/9
I0R5JMHhT9ad6K7vdSblA+z8jnzFVqwuL4aRFHf7muivjfaD58cjqcYzUx2YkLajKjMc9zn
BXHmK6O42eZJbZuN3X06LPQoUKxKAKprzzLdTBt2N7YGfLJq5VXpIkNxI7opLMckD41pAmQ
zivXiI+8SfhUvbanHMoDdfhTKRIdoJIC+XOKTSIMScAddvHP41fDJJOfUY41yDjPwqNnu5G
Td91W+6SvFKrEjAEDI9c0qkMZYA7hx03cUKkHJ20tp7iIuZEVc4DAZzTO/kksroLLKvltOO
tS8Ehij2hRgU0uIUvHDSoT9aSfINcEbb3rySqYtrknBGOSSfKq37Qrv3mCxQ/fjmkDD0OAK
ui2UKcqDnOevnURq3Z2z1uFO+aeJYpGKtCVG4kDPUH0qM0d8GkdWhyxwamGSfSv8AsxLsPf
xx9mrKA/eQyHGPWRv7Kp3YmUQdrLWRugWX/pNXrS9Kh0qKC1iMjQQljufBc5JJ6ADqfSkNO
7E6Vpd+t5Bc3sjKGAWVkwcjB6KPWsZYn/L+3f8Asd2LW4o/ib/Pdf8AL/KKV2gSK37aXL3s
bS20lyszqCQXjbBOD19R9KsD2ns+SEznu+7AyALyQsf+HOc/SrBq/ZvTNZiAuo3R0+5LGcO
Ph0wR8DUFF7OtPLbnv7mVAeUwq5+oFQ8UoydJNP6nQtfhy4oKeSUHFU9vkW7Se42/YJ7Swg
eGAd00Stk8NIG6kk+dIezefubHUPDkmdOf+E1OXnZ+HVbIWMrdzbjGO5PjwCMDJHwHrXdL7
L2GiwvHbSTy9+4P2zKTkDHGAK1eP+apeKOJauH4KeJt7nK/7dv9ih27j/2hByDj9qu3/wDo
amfaPIsiaZtDDxSk5+SVKr2H0saobwTXgfvjLs3rsBJzj7ucfWn2o9jtO1hIY5XuY/d921o
ZFBYnGc7gfSsvaksco+Wdj1+F6rDl8RVP+jIONGufZQLaJHMndFwApOQsxY/kDUF2Tj7MXP
vEOvgLISGgkeV0UjHIyCBn5+taHYaJFpVlFZW8rGKNcBpSNx8RPJA+PpUHe+zuwu7hpoJ5L
QMSWWPDL9Aen4054X8MlzS6Fg1+Ne7jm3FSk2mu1yd02w7FLrES6biW7hUzKY5pJFTGBnJO
M8011bs/ofabULiXT9US3v1ZlnjkA2sy8ElSQR8xkVKaP2LtdFnaeG4mlnZCneOQMKcdAB8
PjTTU/Z/p9/dPdGe6jlmcvJsKsuT54YZGfnTcG4VtX6GcNTjjqNyzS4XEnz+vH0K32a1K+0
jtJDpTXQntWuPd5I1ffH1xuQnpjr5Ur7RGR9dtzGwYe5joc/vvU9pnZG30i5E0CyyTDhZJW
U7QeOABgH8aLq3ZePWLyOW4acOsfdgROgHUnzB9an2J+1t8m/8AENOtasyXCVN12/rQa6/Z
F12b02z1O4WKOaCEI542uIxzu6Dz61UtZ0M6CYrq11WG4SRtqmNtsg4zyATkcdfyq0ahoTX
tjDYTJKsdvhUbgEFVx8jx8Ki4uw8CybnluWTPIEYXP1qsuKUul+9mei1uHCm5TaTbuNWn+n
0JzQLhdU7P209yIllO5Gwu0NhiM4HHOKsGgwxQ3TpEUwEPhXy5FV6OweCFIo7eNYlXaFCtw
PP61M9nolXV7ho4e6TucAEc9RXTTUKbPGySjPLKUFSbdL6IstChQrIAVX5X8Tbs43HH41YK
qjkPPIAejt1PxNXAliqlXGZIh4WyvXgfGleHU7RwPIUnC6KsiEEhlwc13vDkHewJGOOlaki
q7QR6Cl1EZOFxx8abBRjBOcjFHVI0yeOOfkKkY4M0aLtyOTigpwMDpTTu18kG3Ocg0qwICg
FgMeRooBSVjjAB+JHpSSyvLiP7qjotCcLGAveM+4dfP40hkcsCMYwOvFBLY4thCWPeOT/Nw
DzS6A7mK4wePpTLeQuUOCOhx0o8M8sY8T55OeKGhpjtztQ4Xn0ogyIvu8+gprJcStImzYU+
LYNOFlPXA+hooLFIkCRgBQpzzxXAd0u5f3Dhfn60aRpDbhlQlR1xTaInJL5XPOKQx9DGv+s
GMck+ZNK+CPPd9KaFwiEv+90yOtKGcGPjr8qljQd8Y28ndxnFdfCoxb8qQEpZlUK2c8nbxX
Zpgi4Lc58hToDoZdpZfDx5iiHJ6tn8q53gYZH1ou9XYRhic/zRmmI7GAZnI65AFKXFu0amR
mQenOMUgu5N2cg7uh61ySfvSe+bp6nigBA4IA3bqAVz/NAo7OgXcPug4z5Uk0oHALcjPhGa
Yg7oFAJ3H4DinelY96fAx4Ov1FRElwkLZIAyfvSNT/Qrjv76XBLL3eQQMKefKiXQ12T1ChQ
rEsFU65uYllkUIR42BIGM8mrjVFuiTJcYjLZZgOcYO481rjImdm1VI5u6kO1kG3nypvJfyM
Rg7MjI58qYPbOzMVDDjJLEfWm8g3DBdTt6DHBrdJGLbJdbuXaP8JPnkKxpOS5cKxM8jsSMe
PIx51GvbJDEoB2zbiGTPQeRFP7TQb+ezEsVpISxLbu8AyMcYBxmnSQcsUTUHySDt6fLGeac
ftKQOzo4KZOODjHyNRbwJ3gjh77xHxd5gEHz+lHTaqc5PGV3DGaKQrY9N7dd4cs+Oh48z5f
hSvvMmT9orFOhKcEZ/Wo5RcbQFcnYwcRnIHTr+FHjnmmk2xxxctwoz+FFBZLe+NmPdIFViN
2AOB/fmg9+jNIAwZOQpIxu/wDWmD3MzIn2cKY6lCcE+XWlN1skEUryo7lh3kWOuPQ1NDsfR
36M+51Jckr1zzTy2uIXPL4J9fKq00rSSM6RBBJ4iAM7fTHxo4Z7dkEysu4Z3AdAeOaTiNSL
UbpjD3YJ2t1FdjG4FsckioL31+7EveDBcrgHnjnNP7a8ZnVSpzjJ+A9fhUONFqVkmsm2XGA
fD5jpRjndkelNLS+EzvIjDBOAd2cgeeaXlnRSDu3Fum3mpLDK8m88gbf5tckfDop6nJPHJo
kcwVTuPJaireOo3xw4k/nP5UCDkO3kOPUUj3pikyCFYDjFISO6vuuJyQRnaBgUSa4iQBU+8
x/GnQrHJlygYnOec+ppsrB2yVUN585rhM7qQxEKr1JHX8aSikR2fu4XkYKPGxwpPnTAY2Gu
RapHutreXxQrOoZ42BU/7LHB+BxTP9tw33uZC3AN3E0kSrNDyo25/wBZyfF068HipD9n20M
VuzyywiCJYEWKVgGjXopweaTttOtIGha3W8XuU2JmdzhfCdpyeR4RxRyBy1unu7cyx2E0Ko
7RkzspyysVbG1m6FT1qb7POX1Obx8d1/kx0HIpqiQQ2oiRRH9rJKw3Ejc7Fj1+JJp/oOPfJ
CqjHd9fXkUn0C7J6hQoViaAqsNomoNLI3cxYZ2IPeeRNWehVKTXQmrKwdAuijZt4yxHB3io
+XsjfyciKNSeoMv9lXehVe5IlwTKGOx2qRuhCxSbcHmT+yrOP2nHbKqWUbSqMAmYBR+AqVo
UPI32CgkUefszrc7s/dwqzklj32eD9KQj7J64hO5IGHkDL/ZV/oU/dkL20Un+TetrEVVIWY
5XJl8vwpRez2rK5buITleglAAP4VcqFHusPbRSz2a1U9beDjoDL0/Kjfya1RrdImigUJzgP
1+uKuVCj3ZB7aKWvZfU12lYogRg8TedFfsrqrZYCPcfWX61dqFHuyD20UhOy2rAkssWeuRJ
506h0DVI5HdUjTepB+1BPI9cVbaFL3ZD9tFYtdF1OFlLpFwDnD09/Z19gYWIfDOc1NUKW9j
2ohX068C+CONm+LYFcj06/I2zRwnjna5/Q1N0KW5jogTo90zh22jPUZ5H1os2k3gkYW0Kqo
OEZ5AePPjFWChT3sW1FcGhXYwSA7erS5rj6VqzoI1WGMbhkq/lVkoUb2G1FdOkaiW3bIR8A
/X8qEmk6jg7Ios/GT+yrFQo3se0q76Rq7AAQ26nPLF8/wBVSWk6bcWd1JLMRgptGD15BqWo
UObaoKBQoUKgZ//Z
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQAAAQABAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/2wBDAQoLCw4NDhwQEBw7KC
IoOzs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozv/w
AARCAMoAhMDASIAAhEBAxEB/8QAHAABAAEFAQEAAAAAAAAAAAAAAAECAwQFBwYI/8QAYBAA
AQIEAwQDCggFDQ8EAwEBAQACAwQRIQUxQQYSUWEHcYETIjZ0kaGxsrPwFBcyVJPB0dMWQlK
C4RUjNDU3YnJzdYOS0vEkJjNERVNkZoSUoqTCw+NDVVZjJSdGCGX/xAAbAQEBAQEBAQEBAA
AAAAAAAAAAAQIDBAUGB//EADMRAQACAgAFAQYEBQUBAAAAAAABAgMRBAUSITFBEzI0UXGxM
3LB0RQiYZHwFUJSgaHx/9oADAMBAAIRAxEAPwDsyIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICI
iAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIiAiIgIiICIi
AiIgIiICIiAiIg5z0k9IWL7HYrKSuHS8lFhx4BiOMwx7iDvEWo4cF4348tp/mOE/QxfvFk9
OvhFhvih9crlyDpHx5bT/MMJ+hifeJ8eW09P2DhP0MT7xc41uiK6P8eW0/zDCfoon3ifHlt
P8AMcJ+iifeLnFECDo/x5bT/MMJ+hifeKfjx2n+Y4T9DF+8XN0QdH+PLaf5jhP0UT7xPjy2
n+YYT9DF+8XOPOlNAg6P8eW0/wAwwn6GJ94nx5bT/McJ+hifeLnFqppVB0f48tp/mOE/QxP
vFPx5bT/McJ+iifeLm5zRB0f48tp/mGE/RRPvE+PLaen7Bwn6GL94ucZlKIOj/HltP8xwn6
GL94nx5bT/ADDCfoov3i5wml8kHR/jy2n+YYT9DE+8U/HltP8AMcJ+hi/eLm9LVqiDo/x5b
T/MMJ+iifeKfjy2n+Y4T9DE+8XN0QdI+PLab5jhX0MT7xR8eW0/zHCfoon3i5weSVoEHR/j
y2n+YYT9DE+8T48tp/mGE/QxfvFzjRKZoOkfHltP8xwn6GL94o+PLaf5hhP0MT7xc4RB0c9
OW0/zDCfoon3iHpy2n+Y4T9DF+8XONeKIOj/HltPT9gYT9DF+8T48tp/mGE/RRPvFzhBlmg
6P8eW0+fwHCafxMT7xPjy2n+YYV9DE+8XOEQdI+PLaelfgOE/QxPvFHx5bUfMMJ+hifeLnH
mRB0f48tp/mOE/QxPvE+PLaf5hhP0UT7xc35qdUHR/jy2n+YYT9FE+8U/HltP8AMcJ+iife
Lm4TrQdH+PLaf5hhP0MT7xD05bT/ADDCfoon3i5woQdI+PLaf5hhP0UT7xPjy2n+Y4T9DF+
8XOEQdH+PLafMyOE0/iYn3ifHltP8wwn6GJ94ub5dSnRB0f48tp/mGE/RRPvFPx5bT/McJ+
hifeLm+YQ3QdH+PLaf5jhP0UT7xT8eW09P2BhP0MX7xc30UIOk/HltP8xwn6GJ94o+PLaev
7Bwn6GJ94ucXRB0f48tp7f3BhX0MT7xPjy2n+YYV9DE+8XOLZILoOj/AB5bT/MMJ+hi/eKf
jy2n+YYT9FE+8XNxdMkHR/jy2n+YYT9FE+8Ujpy2nP8AiGE/QxPvFzfVNUHRx05bT/MMJ+i
ifeJ8eW0/zDCvoYn3i5xavBNeKDo56ctp/mOE/QxPvFm4L0zbR4jjshIRpLDGw5mZhwXlkK
JUBzgDTv8AO65Xei2uy3hbg3j8D2jUH1UiIiCIiAiIg4h06+EWG+KH1yuXUXUOnbwhw3xQ+
uVzDVFEQ8EQOChTol0DVMrJpcJ6EBNERA5pqlaoEEUU9iJqgJmo5KUC3FAiIICmqIMkAohT
NAz5VTVM0QFHNT5kQCFF1JHmTRAN0TJEBMhQoiAOaURQcskE3zTK6JkgIg86ICJVNEEKU5o
OpAslk605oF0zTVEBNUQ5oGqdaBEBM0NkyHBAtZCmiaZICckz1RA5ppkmtU1ogImR1RAzJW
12W8LsG8fge0atUtrst4W4N4/A9o1B9VIiIgiIgIiIOIdOvhFhvih9crl66h06+EWG+KH1y
uXop50NlCnrCB9aaXXqP1GkP8x/xu+1P1GkKU7hT8932rz/AMRR9v8A0TiP+Vf7z+zy4TJK
8EyXofEE1t6UyTJAKDVPMo7EE5pnWqcqIUBKWQ+hEDTmnvdRXJSgVRL3UDggk5oiaoBUUU1
vw4JzQERAgckrRL+VR9SCUXocIw2EyXbMRWB73ird4V3QtjFgQo7NyLDa9vAhea2eInWn3M
PJsmTFF5tqZ9HjR5EWTiEp8Cm3QhUtpvNPJY2R4r0RO43D42THbHeaW8wjPRSMkRVgTVK61
W+wzDJOYkIcWLC3nurU7xGp4FYveKRuXq4Xhb8VeaUmN633aHsReo/UbD/8x/xu+1ebmWNh
TcWG2zWvcB1ArNMsX8OvF8Bl4WIm8x3+X/xbQ/Wo4KV1eAGVkpkiUQNUCZar0cphMjEk4L3
wKudDaSd45kda53yRTy9nCcHk4q01pMdvm85kUXqP1Gw/5v8A8bvtXnJljYU3FY0UayI5o6
gVKZYv4b4vgMvC1ibzHf5f/FkopTVdXgM9ERNEDkleaUCFAREQLVTPROaIGqBE1QBxQi+Sa
oc0BbXZbwtwbx+B7Rq1S2uy3hdg/j8D2jUH1UiIiCIiAiIg4f07eEWG+KH1yuYVXUOnXwiw
3xQ+uVy+6KImuSVCD2yIi+S/pDxOQQpqnKq+s/m5fNLaIrkKWjzFO4wnvHECykzrytazadV
ja2izBhE/S0uf6Q+1W4shNwQTEl3gakCo8ykXrPq7W4bNWNzSY/6lj6V4InFNVpwMigNK6I
gQNU1Sia9qBkie90yzQKV5oig5ZoJTWoumvJNEDgnWq2QYsT/Bw3v/AIIJVRk5lt3S8UDmw
qbhuMd5jcQtafYo0U63z5oqw9PhE3DmJNkPeAiQ2hpb1ZFZxIaCSQAMyV4sOc0gtJBGRBVc
SYjxRuxIz3jg5xK8tuH3O4l+gw866MUVtXcx/Vk4tNMm54vhmrWgNaeKwkTXkvRWOmNPh5c
lsuSb28yjVFOqjM5rTmleowf9q4P53rFeW0XqsH/aqD+d6xXn4j3H2+SfEW/L+sM1eOmjWc
jHjEd6V7FeMjHejvPFxXPhvMvZz2f5KR9VGqK7BlY8wf1qC9/MD61fOEz7RUy5pycD9a9U2
rHmX56uDLeN1rMx9JYaaKXw3w37sRpa4ZgilFGq04zExOpRovYSP7Al/wCKb6AvIdq9fI/s
CX/im+gLy8R4h9/kX4l/ovryE7+z5j+Nd6V69ePnv2fMfxrvSs8P5l6ee/h0+qyM0oia2K9
j8uGyKpkGLE+RDc++gJVwyc0L/Bo30ZU3DcY7zG4iVlDwoqnw3sNHNc3k4UVKrExMdpNPtQ
XF0vTNQgkZXRMwiBTsQIiAmaUQoC2myvhbg3j8D2jVqwtrst4W4P4/A9oEH1UiIiCIiAiIg
4h07eEOG3/xQ+uVy/PVdQ6dvCLDfFD65XL+WXUilVGllPYmXag9siIvkv6Q8SlzYC5RbTA5
QRpkx3irYWX8JfUtaKxuX8+4fBbPljHX1ZWHYKxjRFmhvOOTDkOtbcANAAAAGQClYuITrZG
X7oRvOcaNbxK+fM2yWftceLBweKZjtEeZZSLzDsbn3OqIrWjgGBbTC8VM44wYwAiAVBGTlq
2G1Y24YOacPmyezruJn5rs7hcCbBcGiHF0eBn18V5uPAiS8Z0KK3dc1eyWrx2UEWV7u0d/C
z5hbw5ZiemfDzc04Cl8c5aRq0ef6sfZ+PR0WXJz79voP1LeLyElH+CzkKLWzT33VqvX5qZ6
6tv5t8mz9eDonzX7S1ePQO6SQigXhOrXkfcLzq9lMQhHl4kI/jtIXjSKOINiLUXXh7brp8z
neHpzRkj1j7HYvXyUD4PJwoVKENv16rzOHQfhE/Ch0tvVI5C69as8RbxD08jw9r5Z+n7/AK
C8jPR/hM7FjDIut1aL0WKzHweQiOBo543W9ZXlmtLnNa0Vc6wHNOHr5szzvNua4Y+v7LsrK
xZyL3OE2+p0b1r0Mpg8rLAFzRFiaucLdgV6Qk2SUs2GAN43e7iVkrnkzTadR4e3geWY8NYt
kjdvsgAAUAoFK1s3jcvLPLGNMVwzoaAdqtQtoYLn0iwXQxxB3liMV5jenqtzDha36JvG/wD
PXwzpyQgTjCIjAHaPGYXlIkN0KK+G6lWOLT2L1EXFZOFCLxGa80s1pqSvLxYhixnRHZvcSe
1enB1d9+Hw+czgtNZpMdXrr9XpsG/aqD+d6xWcsHBv2qg/nesVnLy396X6HhPh8f5Y+zy2M
AfqrGt+T6oWFqs3Gf20jcO99ULC1X0Ke7D8TxfxGT80/cQZpn9qLbzHavUYN+1UH871ivL5
L1GDftVB/O9Yrz8R7r7fJPiLfl/WGaTQVWhwrChMUmZgd4T3rPyuZ5LfOG80tyqKLFm5yDh
0u2o0oxg1ovNS0xExXzL7/FYcVrVy5vdrv/3TKa1rWhrQABkAMlK8+NoY+/UwYe7wFa+Vbu
WmGTUuyMz5LhkdFL47V7yvDcbg4iZrjnvC3OyUKdgljxRw+S7ULykaG6DEdCeKOaaFe0Xms
chhmIkj8docfR9S7cPad9L5nOuHr0RmiO+9S12QXr5L9gS/8U30Lx/Jewkv2BL/AMU30Ba4
jxDzci/Ev9F9eQnf2fMfxrvSV69eQnTSfmP413pKzw3mXp57+HT6rUOG+LFbDYKucaBekk8
HlpZoMRoixNXOFQOoLR4bFZAxCDEiWaDQnhUU+terBBFQagq8Ra0docuS8PivW2S0btE/2S
BQUCLT4ljLoMUwZbdJb8p5vQ8AsGFjk6x4L3tiDVpaB6FyjDeY2+hl5tw2PJ0TudfLw9K5r
Xt3XNDgdCKrTYpg8Pubo8s3dLbuYMiOS3EN4iwmRG5PaHDtVSxW80ns9fEcNi4nHq0fSXim
PMOI17c2moXsoMRsaCyK3J7QQvITDO5TEWGMmPI863uATHdJN0Em8I+Y+5XqzxusWfn+TZf
Z57YZ9fvDaryM9B+DzsWFSgDqjqNwvXLQbQwd2NDjAfLbunrH9q5cPbVtPoc5w9fDxeP9s/
f/ACGoyW0wGB3ScdFItDbbrPuVq816TAoHcpDfIvEcT2ZBejNbVHxOVYfacVX5R3/z/tslq
8ejiHJCEM4p8wv9i2i8xjMx3fEHNB72F3o69fOvLhr1Xfoea5/ZcNMR5t2/f/xgVW02VH99
2D3/AMfge0atXyyW02V8LsH8fge0avoPxb6rRERBERAREQcQ6dfCLDfFD65XL+pdQ6dfCLD
R/oh9crl6KdSdaJ1IPbIiL5L+kPE8V6XA2BuHNcPx3E/V9S80F6bBHB2GMA/FJHnr9a93Ee
4/Icl1/Ezv5T+jYLz+0Lz8KhMOQZUdp/QvQLz20Lf7shu0MOg7CftXDB777XN9/wAJOvnDV
GyycNeWYhLkflgeWyxuayJBpdiEuL/4QHzr2292X5LBuMtdfOPu9cqIzBFgRIZyc0hVqmI4
MhuecmglfMh/QLa6Z34eLXqsKmPhEhDJPfM7x3Z+ii8qDxC22z8xuTD4BNnio6x+j0L3Z67
pv5Px3Kc/suJis+Ldv2egXlcWgdwxGKKWcd8dv6ar1S0m0UHvYMcDiwnzj6158FtX0+5zjF
18N1f8e/6KdnoNYkWOcgN0dtyt6sLCIPccOh8X9+e3LzUWY5wa0ucaACpKzlnqvL08vxex4
asT9f7tDtBH347JcGzBU9Z/R6Vj4LC7riTCRUMBd7+VYszGMzMRIpze6qzcAcBiDh+VDIHl
C9cx04tPzNMscRzCLz4m328PSLCxaYMtIPc00c7vQeFVmrW46wuw+o/EeCfOPrXixxE2jb9
VxlrV4e8186l5tM0RfTfgRMk0TNB6jBv2qg/nesVnLBwb9qoP53rFZy+Zf3pfv+E+Hx/lj7
PLYx+2sb831QsJZuM/trGP8H1QsLVfQp7sPxPF/EZPzT9zrSlAgzCGy28yM16nBv2qg/nes
V5cr1OD/tXB/O9Yrz8R7j7fJPiLfl/WGavM45FL8Scw5Q2gDyV+temXlsZ/bSN+b6oXHh/f
fT53Mxw0fWPtLCXosAJMg4HSIR5gvOjmvQ7PfsB/8afQF3z+4+Ryf4qPpLarzu0H7PZ/FD0
leiXndoLT7D/9Q9JXnwe++1zj4WfrDV6L18l+wJf+Kb6AvIfUvXyP7Al/4pvoC68R4h83kX
4l/ovryE7afmP413pXr15Cd/Z8x/GuPnWeH8y9PPfw6fVjq6yPMACFDixA02DWuPoUQYT48
VsKGKucaBenkcOgyTBQb0Q5vP1cF3yZIpHd8jgeCy8TaZrOojzLSwMEnIwBc1sIfvzfyLNZ
s7Dp+uTDj/BbRbSYmIUrCMSM8Nb6VqY20JrSDAtxefqC4RfLf3X178Ly7hO2Wdz/AJ6Q3EK
GIMFkJpJDGhoJzsq1bl4jostCiOADnsDiBxIVxeafL71NTWOnw8fNms5HPGI70rIweY7hiD
Gk97E7w/V51hxHb0V7uLifOqQ4tdVppQ2PBfSmu66fgaZpx5/ax6Tt7ZYGMwe7Yc8gXhneH
1+ZZMrHEzKw4w/HbU9equPYIjHMcKhwIK+dEzW237nJWufDNY8Wj7vGMaXuDWipJoAvZQYY
gwWQm5MaAvOYXKk4sIbr9xJLuz9K9MvRxFtzEPj8kwzWl8k+s6/stTMYS8tEjH8Rtes6Lx7
nFzi43JNSVvtoJjdgQ5cG7zvHqHv5loOS6cPXVd/N4edZ+vNGOPFfvJeq2myvhdg/j8D2jV
q1tdlvC3BvH4HtAvQ+I+qkREQREQEREHD+nbwiw2vzQ+uVzCi6f06+EWG+KH1yuYeZFO1Lo
iD2yIi+S/pDxPWtzgEyGxIks4gb3fN69ffktNmqocR8KI2IwkOaag8F9O9equn4Dhc88Pmr
kj0e0WuxiRdNy7XQxWJDqQOI4K5h+Iw52GBUNigd8z6ws1fPjqpb+r9raMXF4JiJ3WXi3Me
xxY9pDuBFCtvguHxBGE1FYWho7wEXJ4reout882jWnzuH5PTDljJa29eOwsDGZkQJFzAe/i
96OrVZUxMwpWEYkZ4a0eU9S8vPTr52YMR1mizW8Aphxza2/R15nxlcOKaRP80/5tjK5LxnS
8wyKPxHA9at5p517tbfjq2msxMeYe1a4PaHNNQ4VBWLicAzMi5g+VUEeVWsFmO7SAYT30I7
p6tPfktgvmzulvo/e1mvFcPv0tCGtDGhoyAoFgY1MdwkHNB76Kd0dWq2C85j0x3WdEIHvYQ
p2n3C1ir1XcOZZvY8NbXme0f59GsKvyUf4LNwo2jTfq1Vj0c0X0JjcafiqXmlotHmHtQQ4A
g1BuCoiQ2xYbobxVrhQhaTCMVbDaJaYdRosx505Fb3MVC+bek0nT93w3E4+Kx9Vf8AuHmpv
BJmC8mCDFhnKmY6wsZshOOdQS0UdbCF65F1jiLRD5+TkuC1t1mYj5PPw8De2XiRZh5Y5rSW
taa35rUlewm3NZJxnOIA3Dc9S8eu+G9r7mXyeacNi4aaVxx6PUYN+1UH871is5YODftVB/O
9YrOXjv70v1HCfD4/yx9nl8Y/bWN+b6oWCs3Gf21jD+D6oWEvoU92H4ni/iMn5p+4Er2IgW
3mDReowb9qoP53rFeXXqMG/aqD+d6xXn4j3X2+SfEW/L+sM5eWxn9tY35vqhepXlsZ/bWN+
b6oXHh/efS538PX836Swrr0Wz/7Af8Axp9AXndF6HZ79gP/AI0+gLvn9x8jk/xUfSW1Xndo
P2cz+KHpK9EvO7QXn2fxQ9JXnwe++3zj4WfrDV1/tXr5L9gS/wDFN9AXkF6+S/YEv/FN9AX
XiPEPm8i/Ev8ARfXkJ39nzH8a70levXj579nTH8a70lZ4bzL089/Dp9Wx2ehB0eLFObGgDl
X+xb9ecwKZbBmnQ3kNEUUB5r0axn31vVyeazwsRHnc7/z6NBtD3T4RCF+57hp11v8AUtfKS
kSbjthwwebtGjivWvhsit3YjGvbwcKhQyHDhNoxjWN4NFArXN011EOOflPtuInLa3afRLGh
jGsbk0UCqWqg4k2PjIhscDC3Cxp4nOvmW1XK1Zr5fVwZ6ZomaeInTxJFDzTRZOIQHS89FYR
QF283qKxtF9KJ3G34HJSaXmk+Yb7Z+Y3oMSXJu07w6jn781uF5TDJj4NPw3E9647ruor1a8
Oeur7+b9fyjP7Th+mfNe37MOWlu5YhNRqWfu08l1mIsefmPg0lFi1oQKN6zkuXe0vfEUwY5
n0jc/q85ikx8Jn4jgatad1vYsS5yRF9OI1Gn4LLknJebz5kK2uy3hdgw/0+B7Rq1S2uy3hd
g3j8D2jVXN9VIiIgiIgIiIOIdOvhFhvih9crl/1LqHTr4RYb4ofXK5eiiZpwRBtBtBN/5uD
/AET9qfhBN/5uCPzT9q1dck5rn7Knye3/AFDiv+clyo1yU6KDkujxJa5zXBzSWkZEGlFsYG
OTcJoDy2KP3wv5QtdkizasW8u2LPlwzvHaYbobRupeVFf4z9CtRdoJh4IhQ2M55rVedNFiM
NPk9VuZ8XaNTf7K40eLMP340Rz3cToqEBRdI7PBa02nczuRMiiKoyZKfjSLnGEGnfFCHBZZ
2gm6f4OD5D9q1eWSLE46zO5h6sfGZ8VemlpiG0/CCbP/AKcH+iftWtiRHRYrojzVziSVSlk
rStfEMZeJzZoiMlt6NUT0otuAsqWxKalKNhxCWfkOuFi8aoe1SYie0t48l8duqk6luW7RRA
O/l2u5tdT7UftE8g7ks1p/fOqtNonNc/Y0+T2/6nxetdf/AJH7MianpicP66+o0aLALHp50
HkTW66RERGoeK97ZLdV53LPlcYmZWA2BDZDLW1pvA1z61d/CGb/AM3B/on7Vq0WJx0nvp6a
8dxNaxWt51C7MzD5qYdHiABzqZdVFZFk97KVuI08lrTa02t5k83JEQngqhqs+VxiYlYDYLG
Qi1taFwNbmvFYHHkh61m1Yt2l1xZsmG3VjnUtp+EE3/m4P9E/asCZmHzUd0aIAHOpUNyyor
XUilaVr3iG8vFZs1enJbcCzZPFI8lCMOG2G4F293wJv5eSwqUQZZKzETGpc8eW+K3VSdS2g
2gmz/6cH+iftWFOTcSejCLFDWkN3QG2CsJlqpFK1ncQ65eLz5a9N7TMC2MHHJqDBZCayEWs
aGgkGtu1a7NOpW1Yt5YxZ8mGZnHOm0/CGb/zcH+iftWtixXRYr4jqVe4uNOJVOtE11UrStf
ELl4nNmiIyW3orQrYy+NzMBgY+kVoy3s/KtcVCtqxbymHPlwzvHbTdnaJ1LSorzf+hYU3i0
1NNLHOEOGc2ttVYWqa1WYxUjvEO+XmHE5a9Nr9v7fZUyI6FEbEYaOaag8FshtBN0/wcE9h+
1au+aUsralbeYccXE5sMTGO2tsmdn4s8WGK1g3K03BxWNZEvVaiIiNQ55MlslptedzJotm3
H5xrANyE6gpUtNT51rEUtWLeYbxcRlw79nbW20/CCbrTucH+iftWPOYpHnoYhxAxrQa96Df
zrDTSqzGOsTuIdb8bxGSs1teZiTmmSIujyGi2my3hbg3j8D2jVq71W12W8LsG8fge0ag+qk
REQREQEREHD+nbwiw3xQ+uVzBdQ6dvCHDfFD65XL80UQ3ChANOKCUyW0gbL7QzUBkeBgOJR
oURocyJDlIjmuByIIFwrn4IbTf/ABzFr/6FE/qoNOc7Irs1KzMjMvlpuXiy8eGaPhRWFrm6
3BuFa60EZKU0QICC63OC7IbQbQjewvC48eGTTupG5D/pOoPOvVQehLaqK3efHw6CafJfGcS
P6LSEHPEz4r3M90PbXybC+HLS84BciXjivkdu1Xjp/D53C5l0tPykaVjNzhxWFpp2oMc5hC
iiqCUTzdaG6B2oo1RAtVTwWxlNnccxCWbMyWC4hNQHE7sWDKve00sbgUV/8ENp/wD45i3+5
RPsQafJFt/wQ2n/APjmLf7lE/qrXzsjOYfMGXnpWNKxmiphRobmOAOVjdBY0SifUr0rKTM7
MslpSXizMeIe9hQmFzna2AuckFlNLrcfghtOKn8HMW/3GJ/VWLPYFjGFwWxsRwqdk4bjutf
Hl3wwTwBIF7IMFOaGlFlyGE4lipeMNw6anDDA3xLwXRC2uVaA01QYhv2otx+B+05z2cxb/c
on2J+B+05//nMV/wByif1UGnQ3stx+CG0+uzmLf7lE+xPwQ2n/APjmLf7lE+xBp9U0WxnNn
cbw+XMzPYPPysBpAMWPKvY0E8yFrkBETkgZp5FvME2K2j2gbv4ZhUaJBOUZ9GQ+xzqA9i9P
B6EdqYjd50xhsI/kvjPJ8zCg551J5l7me6Htr5NhfDl5acAFxLxxXyO3arx09h85hsy6Wnp
WLLR25w4rC1w7CgxzknNCqocOJHishQobokR7g1jGAlzibAAalBRVSVuPwQ2n/wDjmLf7lE
/qqPwQ2n/+OYt/uMT+qg1Carb/AIIbT/8AxzFv9yifYqImy20UFhdFwHE2NGrpOIB5wg1aK
p7Hw3lj2FjgaFrhQhUoCJWnJOvNA1REAJcGgEkmwAzQNU8q9XhXRjtbi7GxYeFul4TsnzTh
C8x77zLdHoP2o3N74Vhlfye7Pr6iDnSL1WL9Gu1mDQ3RY2FPjwm5xJZwi050Fx5F5U2NCD1
FATWi2kDZbaGagMjy+A4nFhRBvMiMlIjmuByIIFwrh2Q2mF/wdxUAa/Aon2INOtrst4W4P4
/A9dq1XXZbTZbwtwbx+B7RqD6rRERBERAREQcQ6dfCLDfFD65XL11Dp18IsNv/AIofXK5ei
mRKi6lKaoPqfZDwLwP+Tpf2bVuFp9kPAvA/5Ol/ZtW4RHzh0r/uk4t/M+xYvH68l6/pY/dJ
xan/ANPsWLyCKkNL3BrQS4mgAFSSu0bA9EkvLQYWKbSwBGmHAOhyT/kw+bxqeWQ1rpqehrY
9k9NP2jnoQdBln7kq1ws6Jq/821OfUu2IiljGQ2NYxoaxoo1rRQAKpY2IYhKYVIxZ6fmGS8
tBbvPiPNgPt5LmeIdO2HwZhzMPwWPNQwad0ixhCr1CjkHVVr8ZwHC9oJJ0niknDmYRy3h3z
DxacwepeV2V6WME2knGSMaHEw6biGkNkVwcx54B3HkQF7pB85bfdHk3sfMiYgufM4XGdSHG
I76GfyX8+B18y8bpZfWuJYdK4th0fD52EIsvMMLHsOo+3UFfMG1Gz8fZjaGawqYJd3J1YcS
ny2G7XeTz1RWpSiVtmlEBKZKOtSg+j+ij9zXCf572z17BeP6KP3NcJ/nvbPXsEQXI+nPA9+
Bh+PQmXhky0Y00NXM8+95QuoYbPCflokUU7yYjQSOG5Ecz/pWHtZgrdodl8QwugL40I9yrp
EF2+cBB8sZC69h0UD/9lYVn/wCt7F68g5pY4tcCC00IOi9f0Ufuk4T/AD3sXor6PXN+nLwL
k/5RZ7OIukLm/Tl4Fyf8os9nERHCAuv9Af8Al7/Z/wDurkGRXX+gT/L3+z/91FdgRFo9q9q
5HY/DIWIYhBjxYUWOIAEBoLgS1zq3It3pRG8Rc7HTdsqc5fEh1wWf11cHTVskcxPjrgD7UG
36S5X4X0e4vDAqWwhEH5rg76l80ruWOdLWyeJYDiEg0zhdMy0SE2sDVzSBrzXDUU8y6/0Zd
GMvHlYWP4/AEURQHyso8d7u6PeNa6DKlznbn2xGBt2i2vw/DogrBfE34w4saN4jtAp2r6ga
0NaGtAAAoANEQa1rGhrQGtAoABQAKVi4liEthWGzGITb9yBLQzEeeQ4c1xue6dcXdNO/U/C
pKHL170TG+95HMhwAQduXn9tsCw/G9l59k7LMiPgy8SJBiEd9DcGkgg6XHavCYL06QYsVsL
G8LMFpNDHlXbwHW03p1E9S6DPYlJYtsfPTuHzLJiXiycUtiMNQe8PkPIoPloVNlt9kK/hpg
f8AKMv7Rq1Gi3GyHhpgY/8A+jL+0aivqdEREEXJW9PMrQF+z8Vp1Amgf+le12Q26wnbKFFE
l3SDMwQDEl4wG8BxBFiEGwxvZrBtopYwMUkIUxUUbEIo9nU4XC+f9vth5jYzFGsD3R5CYqZ
eMRe2bXcx5/KB9KryXSfhUPFdgsRDmgxJVnwmG78ksuf+HeHag+bUqicgithgeBz+0WKwsN
w6CYkaIdfksbq5x0AX0Fsd0d4PsnBZFENs3iJHfzURtweDB+KPPzVro02OZsts8yLHhgYjO
tESYcRdgzDOzXnXkvZIgi0G1W2eD7ISzYmIxXOixP8ABS8IViP500HMrwY6eZcxqfg9E7lX
5Xwsb1Orc+tB1teW2i6O9n9pJ2DOzMt3GYZEa6I+D3vd2g3a/jXjnzWTsrtrg218BzsOiub
HhisSXijdiMHGmo5hegQQ1rWNDGtDWtFAAKABc96Vtuf1Aw04Ph8WmIzjO+c03gQzavWch2
ngvdYjHmJbDZmYlZf4RHhQnPhQa07o4CobXmV8p4piU3jGJzGIT0UxZiYeXRHHjwA0Ayogx
Strst4W4N4/A9o1arJbXZXwtwfx+B7RqK+qkREQREQEREHEOnXwiw3xQ+uVy/tsuodOvhFh
vih9crl9EUI1RCVFEH1Rsh4F4H/J0v7Nq3C0+yHgXgf8nS/s2rcIj5v6V/3SsW/mfYsXkWQ
3RYjYcNpc95AaBmSV6/pYP/7JxX+Z9ixa7YSTE9tzg8u4VHwpkQg6hvffUivo3Z3B4eAbPS
OFQgKS0ENcR+M7Nx7SSe1bNERHE+m/aCJGxSWwCE8iDLsEeM0fjPdlXqbf85csXpOkSadOb
f4zEJqWzBh/0AG/9K80CiqmuLSHAkOFwRovprYDH37R7HSU9HdvTLWmDHPF7bV7RQ9q+ZF2
zoJmnPwPFJQm0KZbEA4bzaf9CDqa5R054KImHyGOQ29/BeZeKRq11S3yEH+kurry3SVJid6
PsWhkVMOEIo5bjg76kR80lERFQmV1KIPo/on/AHNcK/nvbPXsF4/oo/c1wn+e9s9ewRHjth
sQ38Z2pwtzu+lcUfGaP3sS/pafKvYrkWDYp+pHTxiko927CxBxhGuW8Wte0+UU/OXXUHzb0
nYH+oe286xjd2BNn4TC4Ud8ryODlX0Ufuk4V/Pexeug9N2B/C9n5XGIbe/kYu5EI/zb7VPU
4N/pFc+6KP3ScJ/nvYvRX0eub9OXgXJ/yiz2cRdIXN+nLwLk/wCUWeziIjhC6/0B/wCXv9m
/7q5Auv8AQH/l7/Z/+6iuwLm/Tl4Fyf8AKLPZxF0heE6XsIxHGtlpSVwyTizcYT7HFkJtSG
9ziCp4CpHlRHz0pXrYfRZtrEG83A3D+FMQm+lyq+Kjbcf5E/5qD/XRXkDXsRVPY6HELHijm
khwrkVSUHROhCG1228cupVkhEc3r32D0Erva+dOibE2Ydt/KCI7dZNsfL1PFwq0drgB2r6L
RHmekaSmMQ2AxaXlWl0UwmvDW5kNe1xHkBXzMeK+v1zja3oewzGo0SdweKMNm3kudD3awXn
qF29luSDg63GC7U4vgEnPSchMbsCehGHGhuG8Lim8ODqWqrm0OxmPbLv/APyci5sGtGzEPv
4bvzhl1GhWjRQLb7H+GmB/yjL+0atQcluNkPDTA/5Rl/aNQfU6IiI+QF7XoijxIXSLIsYSG
xocVj+Y7m53paFoYeyG0sShZs9ihByPwOJT0LqXRR0e4jgs+/HcZg/B4ohmHLwCauFc3O4W
sBzKK6stBt1MslNhcaiRCAHScSHfi4bo85C36430y7ZwJlrdmcPiiIIbw+cew2qMofYbnmB
zRHJM16ro0wNuO7cSUGK3egS5MxFFLUZcA9bt0dq8rqutdA8kHTmMTxF4cOHCaeTi4n1Qiu
yqlzmsYXuIa1oqSdAqlpdsZoyexuMR2mjmyUXdPAlpA85RHzjtXj8baTaScxOK47sR5EJp/
Ehj5I8nnrxWo0TRdF6J9hv1dxEY1iEKuHyb/wBba4WjRBpzaMzzoOKK9p0TbDnAsO/VrEId
MQnGfrbHC8GEb06zYnlQcV0ZWJycl8Pk405NxWwoEBhfEe7JoCSM5BxGQl52WdvQZmE2LDJ
1a4VHpRF9fNPSTgrcD24n4ENm7AjuExCA4PuQOp28OxfSy4v08SjWYlhE9S8WDEhE/wAEgj
1yg5Qtrst4W4N4/A9o1aqt6kLa7LD++7B/H4HtGor6qRERBERAREQcQ6dfCLDfFD65XL+1d
Q6dvCHDePwQ+uVy/VFDkl9ERB9T7IeBeB/ydL+zatwtPsh4F4H/ACdL+zatwiPnDpX/AHSc
V/mfYsUdFVD0kYTXKsX2T06V/wB0rFv5n2LFh9Hs02T2+waKbAzIh1/hgs/6kV9OIiIj5Z2
xJ/DTHCf/AHGP7Ry01NF6Hb6AZbbzGoZFCZt8T+l331rz3ail9dV2DoEJ3ceGlZf/ALi4+u
0dA8AtwvF5mlokeGwfmtJ/6kHV1ptsQDsVjlcv1Pj+zctyvNdIs0JPYDGIhNN6X7l/TIb/A
NSI+ZU06kTsuil0zCJZB9H9FH7m2Ffz3tnr2C8f0UfubYV/Pe2evYIj506R5mLhvStPTkud
2LLxoEVh4OENjh519AYXiEHFsLlcQlz+tTUJsVvIEVovnrpY/dJxX+Z9ixdI6FMc+HbMRsK
iPrFw6L3gP+bfUjz73mQe6xrDIWNYLOYZGpuTUF0Op/FJFj2Gh7FwLoxl4sp0p4fLR2lkWC
+PDe0/iuEKICPKvotckj4SMJ//ANBSMZjd2FPtfMNplUwntd/xAntQdbXN+nK+xcn/ACiz2
cRdIXN+nLwLk/5RZ7OIg4R2hdf6BP8AL3+z/wDdXIOxdf6BP8vf7P8A91FdgRF5bpB2smNj
cDl8RlpaFMOiTTYLmRCQKFr3VBGvehEepRccZ09xA39c2ba4/vZyn/QVX8fn+rP/AD3/AI0
HKMQ/bGZ/jn+krHsrkxF7tMxIxAb3R5cRwqaq0iq4UWJAisiwnFkSG4OY5poQRcEL6N2B28
lNrsOZCjRGQsVgtpHgm2/T8dvEHzeQn5wVyXmI0pMMmJaM+DGhneZEhuLXNPEEIPrtFxDZv
psxCSayXx+VE9CFvhEKjIoHMZO8y6zgG1GD7TSpj4VOsjbo7+Ge9fD/AITTcdeSI2caDCmI
L4MeGyLCeN17HtDmuHAg5rifSZ0ZQ8GgxMdwOGRJg1mJYX7jX8Zv73iNOrLt6tx4EKZl4kv
HYIkKKwsex2TmkUIKD5EzC3GyHhrgf8oy/tGrH2gws4LtBP4YSSJWO+G0nVoNj2iiyNkPDT
A/5Rl/aNRX1OiIiCLgzenHahraGTwtx4mDEv5Hrf7MdNhnMQhSePyMGXZGcGiZlyQ1hOW81
xNudbIPdbWYNjeNYe6XwjHf1MJbR27BqX8t+tW9i+dtotmsW2XxH4Ji0vuOddkRpqyKOLTr
6eK+qVpNrtmZXavAI+HR2tEQjel4pF4cQZHq0PIlB8t8V2noHp+pWL8e7w6/0SuMx4MSWjx
IEZhZEhPLHtOYcDQhda6BpsCLjMmTdzYURo6t4H0tRXYl5rpFr8X+M0+b/WF6Va/H8O/VfZ
/EMOFA6al3w2k6OLSAfLREfNeyOzE1tbj0LDperIfy48WlRChjM9egHEr6aw3DpXCMOgYfJ
QhCl5dgYxo4fWdSVotg9j4Ox+AtlyGvnY9HzUUau/JHIZDtOq1XSjtx+DOE/qfIxaYnONIa
QbwYeRf16DtOiDxfS9tz+qU47Z3Do39ySz/7qe02ixB+L1N9PUF0vo6e6J0f4O5xqe4U7AS
B5l8y13jc11JX1DsNLmV2HwaE4UPwOG8j+EN760G+XJunkD4Dg3HusX0NXWVxrp5mg6cwaT
BvDhxYhH8ItA9UoOS6rabLeFuDePwPaNWrW12W8LcG8fge0aivqpEREEREBERBxDp18IsN8
UPrlcv1XUOnXwiw3xQ+uVy/XmiiapVEH1Psh4F4H/J0v7Nq3C0+yHgXgf8AJ0v7Nq3CI+cO
lj90nFf5n2LF5OWjxJSZhTEJ27EgvD2HgQahes6WP3ScVqf8z7Fi8f2Ir60wvEIOLYVK4jA
NYU1BbFbfKorRZa5T0K7VNmJCJs1NRAI0vWLK1PymG7mjmDfqPJdWRHBumvBnyW1kLFGs/W
sQgirv37O9I/o7q5yvqbanZmR2swWJhs6C2p3oUVo76E8ZOH2agrimI9Dm1spMuZKS8CfhV
72JCjtZUcw8innQeEzsvo7orwZ+D7Cygis3Is45008cN6m7/wAIavFbIdDE4J6HObSuhMgQ
yHfBIbt90QjRxFgOqteS7KAGgAAACwAQSuY9OGLiW2ek8JY79cnI3dHD94wf1i3yFdMiRGQ
YbosR7WMYC5znGgAGZK+ZdvdpjtVtVMz0Mn4LD/WpYH/Ng59pJPag85TmmihTpwCKVN08ya
J1oPo/oo/c2wn+e9s9ewXj+ij9zbCv572z17BEfN/Sv+6Vi38z7Fir6Kcb/UXbiWY9+7Ang
ZaJe1XfJ/4gB2lU9K/7pOLWr/gfYsXkIcR8KK2JDeWvYQ5rgciEV9fLye1OHg7XbK4s1t4M
3El3EcHw3Eedp8q3GzOMMx/ZuQxVlKzEEOeBo8WcOxwIWRiUqJqDBtV0KYhRWnhR4r5qojM
XN+nLwLlP5RZ7OIukLm/Tl4GSf8os9nEQcIXX+gTPH/8AZv8AurkFutdf6BM8f/2b/uorsC
5v05eBcn/KLPZxF0heK6U9nMT2n2ZlpLCZcR47JxsVzTEayjQx4JqSNXBEfOqL2nxR7a/+1
w/96h/1k+KPbT/2uH/vMP8ArIrxdSi9s3og2ydY4fBaOcyz7V42YgRJWYiy8SgiQnljqGoq
DQ3QW9UXv+hrD5LEdrpuDPSsGZhjD4hDIrA4V32CtDyJHatvtf0MTUGNEnNmXCPAcd4ycR9
Hs5NcbEdd+tByjrWbhGLzuB4nBxDD45gzEF1WkZHiCNQdQpn8GxTC4hh4hh8zKuH+dhOb5K
5rM2d2Uxfaefhy0hKRCxzgHxy0iHDGpLsuzMoPpzC55uJ4TJ4gxu62agMjAcA5oP1rKWPIS
cPDsOlpGDXuctBZCZXg0AD0LIRHzb0pta3pIxYMyLoR7TCZXzrU7IeGmB/yjL+0aq9scTZj
G1+Kz0N29DizDhDcNWN71p8gCp2Q8NMDp/7jL+0aivqdEREfIATJb2HsPtU4AjZ7Eb8Zdw+
pbrZ3op2jxbEIbJ6SiYfJhwMaLGo127qGtzJ8yK7rs1FiTGy2ExoxJixJGC55OdSwErZq3B
gw5eBDgQmhsOG0MY0aACgCuIj5o6SZRkn0hYxCYAA6MIva9rXHzuWV0UYy3Cdu5QRHbsKda
ZVxPF1C3/iDR2rB6RZ1k/t9jEeG4ECP3Oo13Ghn/SvOsiPhRGxGOLHtcC1wNCCNQivr1Fqd
l8SmsY2Zw/EJ2XdLzEeC10RjhS/HqOY5FbZEanaXaGT2XwOPik4athikOGDQxHnJo6/MKnR
fMmNYvN49i0xic9E348w7ePBo0A5AWXfekfYWPtnJS5lJ3uEzKFxZDiE9yiVpWtMjbNcpHR
FtoY/czhsJrK07qZmHu9fyq+ZB5fBcLj41jMphkuCYk1FbDBA+SNT2Cp7F9XQIMOWl4cCE3
dhwmhjRwAFAvE9H3RtA2RLp+dismsTiN3Q5g7yC05htbknjbhxr7pAXzj0q4u3F9vJwQ3b0
KTDZZh/g13v+IuXbtttpoWymzUxPlzfhDh3OWYfxohytwGZ5BfMT3vixHRIji57yXOcTck6
oKVtdlvC7B/H4HtGrVLa7LeF2DePwPXaivqpEREEREBERBxDp18IcN8UPrlcvC6h06+EWG+
KH1yuXooicUyQfU+yHgXgf8nS/s2rcLUbJNczY7BGOFHNw+ACOB7m1bdEfN/Sv+6Viv8z7F
i8gLr13Sq8P6SMWIveEPJCYF5HrRV/D5+Zwyfgz0nGdBmIDw+G9uYP2L6L2G2/w/a+SbDc5
kvicNv69LE/K/fM4jzjXifm2irgR40rGZHl4r4UWGasexxa5p4gjJB9eIuD4D01Y5h0NsHF
JeFicNop3QnucXtcBQ+SvNesg9Omz7mVj4ZiMN/BjYbx5S4Ijpipc5rGF73BrWipJNAAuVz
/Tvh7GEYdgsxFfoZiI2GB5N5c92m6Q9odqWugzcyIEof8AFZcbrD/C1d2miD1vSf0lw8Thx
MAwKNvSpNJmZabRf3jT+TxOvVnyuqUSh4ooOWac0qgQMkRPQg+j+ij9zXCf572z17BcH2T6
XTsvs3K4McDE18G36RRNbld55dluH8ritx8ff+rP/Pf+NEeP6V/3ScW/mfYsXkOa2+1WPna
faSbxkywljMllIQfvbu6xrRegr8ngtQiu0dBmOd2w+ewOK/voD/hEEH8l1nDqBp/SXV18tb
I7Sxtk9oYOLQYXdwxrmRIO/uiI0jKtDS9Dloui/H5/qz/z/wD40R2Bc36cvAuU/lFns4i0/
wAfn+rP/Pf+Neb266TTtng0HDv1IEkIUwI/dPhPdK0a5tKbo/K8yDwma6/0Cf5e/wBn/wC6
uQVXr9gdvTsO6fphnw0Tnc7d37nubm9+9NfleZFfSCLj56e6f/zP/P8A/jT4/P8AVn/nv/G
iOwIuQfH3/qz/AM9/40+Pv/Vn/n//ABoOtTMdstKxZh/yYTC89QFV8jxIjosR8R93PJcTxJ
XU8V6bnYlhE5Is2f7g6ZgPhCL8M3tzeaRWm4K0rxXKqIrovQhFhw9tphr3gOiyD2sBPyjvs
NPICexd6XyLLTMeTmYczLRXwY0JwcyIxxDmniCF1LZ7pvmpeEyBj8h8KDRT4TLkNeetpsT1
EIjtCLw8t0wbGx2gxJ2PLE/ixZZ5I/ogqqY6X9jILC6HiMWYP5MOWiAn+kAg9svBdKO28HZ
7BomFykYHE51haA03gsNi48DoPLovKbRdN8zMQny+z8iZXet8JmaOeOpgsD1k9S5bNTUxOz
USam4z40aK4uiRIjt5zjxJQWqrb7IeGmB2/wAoy/tGrUFZeEz5wrGZLEmwxFMpMQ44YTTe3
XB1K6ZIr60Rcf8Aj7/1Z/57/wAafH5/qz/z3/jRHYEXH/j8/wBWf+e/8aHp7OQ2Zoec9/40
HYF5bb3bOW2RwWI8RGuxGO0tlYOZr+UR+SPPkuZYp03Y/NwzDw+TlZDe/HvFeOom3mXPZ+f
m8SnHzc/MxJiPENXRIrt4lBZe50V7oj3FznElziakniV7/os2EO0eJfqpiEL/APGSj/kuFo
8QZN6hmewalc/XVcM6aZXB8MgYfI7KCFLy7A1jRPec/reZzJ5ortIFBQK1BnJaYjxoEGYhR
Isu4NjMa8F0MkVAI0suQx+nqM+BEbL7OthRS0hj3zm+GnQkbgr1VC5rKbQ4xIYu/FpXEI0K
diPL4kYOu8k1O8MiORsiPq5FxjBunSahQ2w8ZwpkwRnGln7hPW01HnC3vx57Oblf1OxTe4d
zh08u+g6UtfjWOYds9hz5/E5lsCCzKvynn8lo1K5Vi3TrMRGOh4Pg7ITjlFmYm9/winpXNc
ax7FNoZwzeKzkSZi/i7xoGDg0CwHUg2W222M3tjjBmooMKVhVbLS9bMbxP746n7F51PrRFC
trst4XYP4/A9o1akLbbLD++3BvH4HtGoPqpEREEREBERBxDp18IsN8UPrlcuXUenXwiw3xQ
+uVy81qiuh7LdFh2q2QZistiYgTT4r2iHEh1h0aaZi4PPzLcYF0HTTMQZFx3EZZ0sx1TClS
4mIOBJAoPKvV9D37n0t/HRfWK9yiKWMbDY1jGhrWigAFAApUrwPSltvA2fwaLhUpGBxOcYW
ANN4LDm48DSw8uiDiu1mJNxfazFJ+G7ehxpl5hniwGjT5AFqKImiKJ2IiAhsUqiAetAh7Ur
xQETrTRATqRMskAIAnWiCFKZZpogBQp0UIJKc06rp2IGaeVPMlLIGagZqdLpqgImanQ3QQF
OickQALoBZBlX0qaXugpqmRVWqhAPHNDfqTlol7IHWlOaaJkghFOaihQO1E6kQETJNckDRK
ZUQ50RAzPUgv+lRZSgIidqAieZM0DNM7JdEBAiIC2uy3hdg/j8D2jVqltdlvC7BvH4HtGoP
qpEREEREBERBxDp28IcN8UPrlcvpzXUOnXwiw3xQ+uVy/RFeo2W6Q8d2SgmWknwo0oXF3we
OzeaCcyCKEeWnJezhdPUYQwI2zsNz+LZwtHk3D6VyTROaDomM9NW0M/BdCw+BL4a1w+Wz9c
iDqJt5lz+PMRpqO+YmIr40aIaviPcXOcdSSc1bzyKICHyploiBREtRK+ZATVECB1onNRXRB
PPNEGaII7FPvZEqgGycK1TIogc05p5UQKJXRBxQhAPmSgASlRdSOpBHBNFIzqlNTkgAVFrK
AKqqikNUFIzU0VYZyVYhoLW6m6r25yU9z8/JF0s7qndKvbinufJDSxu1GqgtIWQYfFUFlkN
LNKXVJFCrpbRAwkclUWqFPMpcKOpoqQeCCTROsJkUpZBHNE0RACIiBclETSiAUTqTrQEHUi
IHFOtEQEREBERAW12V8LsHt/j8D2jVqltdlvC3BvH4HtGoPqpEREEREBERBxDp18IsN8UPr
lcv8AIuodOttosN8UPrlcvqioU3RNEDknvVCLZogdQUWU0IUIJ605KOtSUDVRyU6XSiBon1
p5Ezugc0CBT9aCNc0pRPrS6BqimnC6ghBJGaiylALoFMlJFlUB5FVu27URbU0txVe55UDeO
aKoDVIbxCrDKlXA3koaWw02oqgytFdaytslebDBN6FF0sNaCrm57lZAgjs9+KuNhNFyADwp
dGtMUQ9dFIh0Fqnis0sBbZUuaBU0vooaYwhZCidzAGQWQxpJFUc2mQqhpimGqHMpeiyS0mw
HkQQaC9Seei1Wsz4SZiGF3OtzkqXClhZZUSgFOKxnjNb6dMb2xonylT5FciNtxVqqxKpKKE
zKAnvZMyp0QRqimijd8iAmiaKUEaIiC6AlzmmnNOSAnUE1RAKVSqUyQEyzSvFCgLa7LX2tw
bx+B7QLVLa7K+FuDePwPaBB9VIiIgiIgIiIOIdOvhFhvih9crl9cl1Dp28IcN8UPrlcvtoi
otVSopZTpZAulL1ROtAQpqmaB6U0+tBmlEBFOSU4oIOSm6UvxTUIFsgmnNTRTuqCmiKql6U
RBSQguqt2mqhBACrYKu7FQrkLMg6qorA5qoNOeXFVAa5KprVrQpDVWIe9wNlca0Vpx8iush
CtxRWITbHdBc2lqhVNhVCzmQrG4Kr+CtNaW14pOOfRYt82EIZFKDkrzGX0VfcnQz34HIq42
mQcOVlyns6xG0CHUVIH5wNFdEMAVAueBCkNoMjbgFO80G5p2KbbiqgtArV2WlclbpV3G2Su
udoCL/vUbBJNXGteGZU2vSthvvopMFz7Cg+pZsGXdEAJBDRlQXPBXnQ2taAL/WfsXox4Zt3
nw43vrtDXCCGCgFHHU6KxGt+MKdS2ERoBIpU6rCitFbA0XomsRGocd7YUQcFYeLlZcRqsPZ
alOtcbQrEeFYWW5t1jvbR9O1cphqFBClPMpHUoqKeZT6EAU0soISikhKWQU8kyVRCUQUUU9
Sk58ECCnVFI4UTOyog0KXKlNUEZJ2KTzUaoHJETzhAHAra7K+FuD+PwPaNWqqtpst4W4N4/
A9oEH1WiIiCIiAiIg4f06+EWG+KH1yuYLqHTr4RYb4ofXK5dqinapyChTmgJzTJTkghSAg7
FICCNUpqVPUpooIoiqAUgUQU0U7pVVLKQPMgoAvdTSpsqgEpxRVPahHZxVRo39CocalEQT5
FGaU4p2ZKhyUsNHKCL9Sz5HDTM9/EJbDOXEoLDXWV1hAFjRbeHhEsRTuZJ/hFXRgEF3yC5p
5GvpWolNNUzMAUrw4rKg52vyKynbPxmGrYwIzoWlXIeDzFAN9jvKukTCTErTGN3rtoSr8Ld
AaRWoPArIhYTMsP+EaeVCsmHhkyBQbhPausWr806ZYol2xAWhtaZjkrMWQfDdQM3v3taHkt
43DJutd1mWjrrS427G5VpEOQLIIFDFAESvWBl2qXjHaO8rWbV8MYtacg4Eab1U3raOH76hW
dI4ZjGJQjEi4e4E5OiMawkfnGvarzsBxaDFAdKNFrvDKgD81eb2MT/ALoeiMsR6Nc3frRrK
E5ANuVlwJAkju2VN4gmw6+K22F4FOTTawYZk4Rs+PHZ+uO/gt0HM07V6uRwaVkWANYYjtXx
DUlWtK0727yzfJNu0dnlZfCJmLQQoD6HI0tTr4lZbtl510Jzy+E2Jo2p9K9c0NbY6ZFWZiM
yE0xDEDQL3yXWc1p8OHTDnE3KRJWK+DGZuOZmM6rWxWk1oKBbzFZxs/ORHso5jDuhwyJ1Wr
isJBJ4L01/mrEyxPaWtczTXUqy5oCzXsoRbPhqrLodbZLjaFiWE6GsWZbuuApotqYVSAbXW
rmXB0w+laA0XK8ahqFiiUpkpopouTalVUU7qmhTQppbNKaUVVLpS6gpolOxVUUZXQU01UUv
VV0UUqgpyNlFBkq89FGl0FNKDRRpe6rooIsgp+pCFNClFRTl1pZTSyjNAK2my3hdg/j8D2g
Wr0W12Wvtbg3j8D2jUH1UiIiCIiAiIg4h061/CLDfFD65XL11Dp18IcN8UPrlcwPBFRRDdF
KCFOqmiDyqAqgK9aAXoqqV4oI60pVVUA5KckVAFlND2ISAqS7XzoKgPIppRWw8hN6pvdNJt
UXgZXVO8SeCWqSppeutFdG1NBqins0SlBkqimnBOpTRVQoTo0RrGi5UF6SlTMRhX5IzXoGV
dSFDGVslakpLucPca3O1tVvJKQENtxfqSezcQiWlaAVHlWwhyu9QbtysiBK3Gi20vJhraUv
qVYga5kiGtALKhXThUJ4ruUPJblku0C4V4QgNKLSTLQfqXFae8c4hXPgsaFQlocTkALrd7l
6NzV0Q91laaVKzaZ12Z3LUMl4xh7xhBpHFXoMoa77qb2eSyBHiuj7rWDdbZxP1LJhtGqxWZ
mNyvdYZApkOpXWwG71SKlXHPawVNLLEmJ9kK+8KLehkP3WcFZfOQ4YNXLzWLbUwJYENfvP4
Beai41ieLRe5yrS0E3NbDrKkzprT12K7TS8o01iCvAZryWIYzimLQXvgQ4jJYGhjEHdB61s
cO2alN8R8Rj/C4pvuVowdep8y9IHQu5iE1jWMDaBrRRtOFFY/qdvR4bDZmHGhfBmNEOLDHf
MrXe/fA65qt8O9rnNbDEtj4c1N/CcNmWykbRjm94T2fJ8ixmQ5mE90pPQDCmYYq4VqHt/Ka
dffnT348sW/lee1ZjuwHw72uTmRoqO4kkUGllsHQe+HDTrUGBTNWas7a+YYIErEj0tDaacS
ch5yvM56r0W0MXucKHAbXv8AvnDkMvfktBReXN50618KQK9arAvdALq4GghctNKQ1SG3VYF
Cp3eCuhac1UObTNXyxUOZ2KTBtbuUopLVT3wWdLsolLKQ4UuEFDqoqKVFVBFlXTQKKXQUkK
KKql6KCEFKihCrIoCoOXAoihRRV0VPpQR6FtNlvC3BvH4HtGrV6LabLeFuDePwPaNVH1UiI
iCIiAiIg4h060/CLDa/ND65XMF0/p18IcN8UPrlcvPAIqeadSDgpqoJoppRU1PBBdBcsNUD
hoqABxUjrVNqt7yKCUU0sqiD2pRTwUgc80FFEzyCnMqCNFBF9DRTU6gXSlkQN7kpBGVaqKc
vOppyQGguoACSdF6HCcMDAHxMysbBsOdHih5Fa+YL1shJt3qi4bYKtRCqUkQCHFtFtYMtvG
gFAMlflpepAAJ6ltIMsGCtL5dSisaBKhtC5ZrABkPKqnwKAEaKoNNKEVWkO+rQeQBXWwz+M
SeSQWEHe0orpoMkSVNm1NKBUue42FhxVRFqkK3EiBoN780NLcTdhilgsKNicKA3vn00uVg4
xijYEJ1HCtOK8JiGJxo73AvdThVZlvXZ7GZ2mgw2k79QMhVeWxXaGNNuLYbi1i0r3kfKJJ4
Kw9zng1ty0U2jLhS05N1fBlY8cA3LIbnehXHunpMDusGNAGQ32FnpV3AMYiYVOh1+4uNHtG
oXtMVZBxjC3y7iCIjatdwOhTSw8VCxeZhGzyetbWT2jcO9efKvIu7rAiuhklj2mhadCs2Wh
RIoFaA5WstdEz4Z6vm9zLY1Bi2JAKs7UTLXYL8Jh7pjS0Rr2HW5oR2grzUPDZ0irN3+krk1
hs6+AIcSKXtz3RWi61x5PkzM1bOSmYU/Ktjs+TkWk3aeYWR3KlqCtV5OUiR8KmxEDd5hs9n
5QXpZmfhDCYk5CdUbnemtwdBTrovZS+47uM114eVxaP8ACcSivrVjTuN6h7lYVK3VetSnP+
1eGZ3O3WOyA3kVU0UpxUgXzU0oKooCMkNRzCnTOiimiCku4Khx4uA7VUYW8flupwVTZZg0r
1lTuLBfzr1BVAEitKHmr+4NAqSyqaGORdQW1V4tVJbnRTQt3GXnU71TcKd1RSymjZUEKSLK
ki6a5qaXYoIUlxSxUVSQqTmqyL0ooKIo61tNlvC3Bz/p8D2gWspyWz2W8LcH8fge0CD6pRE
VQREQEREHEOnXwiw3xQ+uVzBdP6dfCLDfFD65XL0VOmd08yIEDquqhxKgKsBBAbxVQFTkgF
LqoC91URqlAppxVQGvBBTuprkpQ0yQUkUUU8ynqUVQCONwoU9YzUIFexZmHyTpmM0hpIqrc
pKPm4wY0Gi9hhmFiCGtAFepRqI2yMMkhDYA0Z5karfystQAUzVMnJbrcssluZSXAuRkqszp
XLSwhtFRdZQZQVKqa0aKSKm4RnZWooG35qtrK3cc1AFHVzCubxzoiFKBU1FakI5wAqDdYsa
Put+pFiFcaMAOpedxfF+4BwBur+IT+6wkHNeMxOYfFe471Ss7dIrqNsafxGLMRSXOJrzWnm
JlsOJ3MHvzmfyVemovwdv/ANjsq6LWOIrWl+NU8szLLb3xrW/FXAyoosCBH3DuE2rY8FsYZ
rSpopPZY7qO57l6LfYRibmQO4xD8iwqdFrA0ObRUuYWE0zSCW7xvDpfEJGHiLKCPCIa+mb2
mw7Qadh5K3h8g0M+TevD397LHwqNHmm9wezvGnMjzBejhwBCFN0Ze/v9q+hw8dty89/K1Cg
tbuVF3Dr9/fiq91tLiorQ6+/vxVw1721/f359oVlzqOOedvfy+5C9bkxprDIEyw2INc/f38
68visvEw+J8GEUmHE7/dBtw9+pezDqDvjcg2z9/fiF4fFZgzeJRolatDt1t9B717V5+I6Yr
/V0pthZpqlE7F4XVUDzVQPUrYtpRVNPYqKyQCATQ9aUKprl1qoHh5EQVz8W/BW61sqgRYqi
S3VU0sqzcIcq+VBaIoFQWiqvEUNlTS1aXU0qyRwVJb1UV5wtzVJAFgpoWi1RRXCOSgi91Bb
IqqCrpVB1UFFTxSoUkUUEKKgiy2ey3hZg/j8D2jVq7rabLGu1uDePwPaBB9UoiIgiIgIiIO
IdOvhFhvih9crmGq6f06+EeG+KH1yuYIpolECqGeSCQqhlzUAKocSqiQ1VUtVQptYZoGSUs
iHkqBKHOlaqCaBQbqCK3qjuKniSoQQr0rKvmowY21Mypk5KPOx+5S7C9xuaaL1uE4FFlmB0
SE5tM6hNLC9hGEw5eECGtJK9FJyYaRYc1RJSgYAbrbwIVhSlkWZVQIIYKUCz4fetIobZK2y
HS6vtaM0ZSK0vYcFWG107VS0GvUrlmi4r1IJAteqpJAChz6FWIsSjeFDVFI0SmS1k7NNhsJ
dXlRVTc2GtNXU7V5zEMQza3XVSXSIYuJTwdUA17Vo4sWgc4usBUlXJiM6I43tyWrmovdT3N
l2jMjVZJttixohmIrohtXIcArL20YVkbhsc68FajijeCrLDcFlSsy4UY7sWOWgtNNEZW1DQ
1zV0zEt5Ai11V2IKrVwYxBo4UIzCzmxg5t+Cmu7e2+wjd7hCIN6fX7+4W57oCflEj39/7V5
aRm+5tY0ka08vv5uS2kOd3jdxN+Pvx96lfUxzusPLaO7ZOd3lTceX39yNFbiFpL+YJPuOr3
oFifCSWgg5HL39+GipfHdvONbV9/cfYurKcUm/gmGRIod31KNpxNvf+xeKFKW862m0E4Yjo
Ms3Jg3jTiclYkdn8YxChl8PjOacnObut8psvBnvu2vk7UjswaqK07F6YdH+PuZvdygA/kmK
KrTYlg+IYRFEOelXwSfkuza7qIsVw23phZqda0p1KKppqqiocckNCaiyhTfJUSHdiuC4Fcv
OrYsbZqQaZJCKyeuyE2zSp1VqI7feGNNhnT0Ki6LhQRZS1pAop3db0QUHOo1VO72q5StlSR
ZQW6faoIsrhbeiodlegUVbI9GqpI7FcI0VJ4qC2RTNUkXVw20VOigtkXyWz2Xr+FuD+PwPa
NWuIWy2WH99uD2/x+B7QKK+qEREQREQEREHEOnXwiw3xQ+uVzAZ810/p08IsN8UPrlcwoEV
IUhQLqoBBUBaqqFPKqRa1FOWSqKrWUqNaBRVBVW9MlSa1op1Q8kEHVOtAKogKuBAfMRmQYQ
q95oAqAC5wABJJsva7NYJ8FZ3eKysZ41/FViNpM6bfZzBoWHSoaAHudd79SV6OHLAZAFoVm
Wg7jQFsITaZKzLMDZZjhdtKcFeZLsApTtqqm5XVylLkLLSjue63vbjmqmipv5FWcufUqN6g
zyRVdslQ51yqHRKAnNYkaZDG2yRqIX4kbdC103PNhsN7rFmsSaxpJevNYhibojiGuoo1qIX
8SxQkkB3nWjizDopI3jVWYsYxDQFa6dne5AwYLqv/Gdw5BRJldmJjvjDYbauWOHAaqzCfvs
Bp1qXOWulna66Kwclixn71M6VzR7qg6q2896L5po2NuaaFUXa4g6FTWn6FMS9wbHPrVRdBJ
ZvDNufMLIlGR5qJ3OBCfFdwhtqsjB8JdMvDo53YZ/F1cvf4ZLwJeCyFLQQ1oyDRT3K52vG+
zpWnbcvN4fsnikc1fuQAKVDnVPm+1elk9joTKGPORHnUMAb9q3UtDimlt3zrPhwKDvjot1y
3iNRKTWrUQtmMNY0B7XvP76Ia+ZZDdn8MraUDjn3znGvnW2ZCGVMlebC40V67T6s9mslsEk
JeL3WDIwGxPy9wb3lzWb3EjMgDkFlBoUFtclk2tCE2lbrW4vJy03JRIM1CbEguHfAjLmto8
ObWhqFiTR3mHVRYcWxvCjhU8YTXd0guvDfxC11b5r3m0uEte1zGijCatP5JXhYsJ8GK6G8U
c03WoktGpQqqGioBFFUD51plVWikGmipzzKhzg1lTSiol8TdbQV3jYfaqoUOjalWoQL3b5z
WS3jokdxWM6++aigol8iqrVqM1pFB/T9ajM0rbiq6UqNNVTSvZ7/AFKCg5clBFzRVHOipJN
EFohUkVyurpF6K2QsyqgngqSDkq3AVzyVJ5qChy2Wy9Pwtwfx+B7Rq1pyWy2Xp+FuD6n4fA
9o1ZH1OiIgIiICIiDiPTp4RYb4ofXK5hmun9OnhFhvih9crmWiCByVQVI86rRQKb52UAXsp
VQU00CgVU+ZBIREQKKMlOmS2+B4dCmI7Ykxdv4rTketIjZM6ZWzmDGI9s1HZQVqwH0r3cnL
boFLBUyMm0QwaZhbODD3TQedb8dnPzO1yFDA0WUwdqtMaFkNFFhpcaOCrB43uqADVVVoKoL
lqVWLMRO555aJFjiH3xdbgtfOz8B0BwDq2uFqKyRaInutTWIsY6gctHPYs1oIB8hWnxHE3t
iuaHkt0PFaiLNudrZZmHbqj0Z8ziDnPJ3z2lYESKXm9VYdFLjWt1jzE13BtG0MQ5clGdqp2
cMEdzhnv3Zn8kLUk1upLi5xLjUnOqjVEXYLzQt8irc40Vhh3Xg+lXonFWEUFwoqHGppwVRo
tjg+zmK49EpIyj4jB8qKe9Y3842UVq2gucGgEk6BbSUlGwWh8WjnDTRpXrpTouxNjQ6JNSc
Pjdzz6AtxLdGcAPa6axSI8NuWQYQb5ySpMrGmpwWRa6G1721cb30XqpWWAAFBZbGS2ew+RY
GsY95H40R9T5qBZ3weA1tBChgdQquXRZ0m9fRhQ2gAAX6llMYT8qyuhrRQNbTgENWg1sukR
pzmVbWgAcFPUqGk1pfyqsE6rTJTyJyU68lDjTLVBBFuzVYk0wUtmVkk96sOPGoaKbaiJaLE
pZsQFjhVrhmvDY3hDnBzmN7+HqNRwXQ45bEdR1QtbNyQeKhlTcUP4yR2bmNuUOq0kZGvBAV
vdoMHdAeZmC2rT8oALQVJC05zGlzeAz4Kgfrr942AyVFS+wy9KvMplRVFxtsxaqqB4qgEEX
VQNHV0H2rQuB1bjJVZigPvkrQ5q4HGlVUSb+/JRYjrOfv1oQOWfv6VGlh7+4QU6cvf7FTka
fWqr15VVJUVQTqqXC9FUfk8lSchW+qgp0VByuqyBRUHLnxUFDlstmPC3B/H4HtGrXEXotjs
v4W4P4/A9o1RX1OiIogiIgIiIOI9Og/vhw3xQ+uVzMZLpvTn4Q4b4ofXK5kEVFLkZKoUyUH
Oqka6KonrUi9gopopAqEAjJLURSQOKAEoldVVChmLEDBmdeCC/IyhmotTXcB748eS9VJSwa
W5DgFjYXJjcaGizVvIcEClBku1Y1Dnbu2WGzDhRjzQZLdw27zQvNwt4OBGi32Hx+6tDXGjl
i0ESzmtV0BQ1pU2Cw0qtStFjTM0yGDU0oL1CiNMGG37V53EcR741qG8iu+PHvyxa2l6fxSj
SGEdVV5qPim7EJBdQ5g5Kmbmw9xAPlstVMVrY24Erpe0VjVWa135VzrXRe/ZuuBvQOoVrTV
ri0gh3MK8Y8t3PcjS8dxrYtigD1VhTU21p3ILTUC5iO3qeYLyWnu7wmYmO4to27z5ua15JL
iXEknU6o5ziSXEknMp6FFETqU0REehbLDsOmsYjw5aTgmLGfoLU4knQLW0FKr3/RvPSMlAm
zGexkdzvlON92gsO1FbHAujaWlXw5nGYrZl+Yl4fyAf3x16vSvcQnQZeE2FDY2HDYKNa0AA
DqC8viG2cnLvIa7eIyovMz23sUk9yaB2rEzPosR83Ue7trUHRQ6bhtzIHWVyCJ0gYmW7jQ1
vMcFhxtscVimrnpuxqHY4mKwGA/rg8qsjHZZ53e6CvCq4w/aSdiGpiGqph45NNcDvlT+Zr+
V3aXmocVu8HA8FW97XgUNeVVx2R2wmpchwiE00Oq2Eba6YjNZEhxHQ3NJuCraZ0zru6pUcL
KoOXOJLb2dG7DjyzZqlt7e3CvZYbi7Z2A2IW9zJHySUie6S25NNbK1EeDYedU91rpQKl9CK
j+xbRbiRnNFAsKJHLncCr8VkQXbV1FgtlokeIB30PdzJCxMd3SuvVnMhw4sG7BXU6rDjQqO
IGYOayobIkI2O8FRFNXE5VWk33aPEJPeG8G96flt0I4rwO0mz8XCond4IJlohrUD5K6o+Wc
WbxbvNPC9FjRJKBOSz5OYY17HA7tRkOCQ1MxMd3GG061WHZGq2GP4PFwXEnwHNPcyasPJa0
Gq05zGl1rj51cBJFeSxxnyV5pvSuq1CK7Z+ZVtVsXFVNQL1VFyvelHZ5KmpFkrQc6KognIg
81BrUqT51TkRVRVJJJzVOlfMqibc1BuCKqCjUlUnWqqOQVJ7FBQ6moWx2XAO1mD0+fwPaNW
udkthsv4W4P4/A9o1ZH1QiIgIiICIiDifTl4Q4b4ofXK5j5l03pzdTaLDa5fBD65XMd8FBU
TateagZ2TTNG18iorA5KVApyVVq2QR1JwKZKM6oGdBS63uG4W/dDXD9cdf9Cs4Thxq2PGoC
75APpXrJOE1oG7SoWerukrOHs7m3dIoCtk1uqh0s13fsAa7MgZFVtBHWu8Ttz8L0NoBB45L
Ngu3aPFiFgDeIGVeCyoIO6Oa1pG8l44jQq66hXSWkHvhbQrTy8QwIoP4rs6rYR2tfCqRUOG
ix06lqJYWITUNocwkgryeJRt+t66rc4hDLgWveXAZcf0rzk0Q1xDnVHGq7ROoZ1uWtibxOd
UYd1rt527apIUxCCaillgR4zoveNJ3RmeP6FxmXSGNPzINO5lxcfx3m9OXBa5VxXmJFLqqi
u6uUtJUjggU6KhRKf2KoDNQRfRBTkc6KqHFdCiVbbippmqXMJRVx8w5/wAqprzV+HLh0Lfc
N47tacK5KzKSzo8WoFWsoXeWi24l+5wHE/2rKsAsEEVaADTgsSK9zie+JWTMuLn0WKWE8ig
t0rmlPKqnWtqqdVUSCQr8OMRQE2VjNBkg3cnN0IsLL1mBYnRw7o7PnReAgOcCKPoDxW7kI2
65tHrMtV8ury802IwEHPmsgRaG+S8ZIYm+GxtX1W7gYm2JQVpbVSLLNW7cKioyVJ1WLCmci
CL5hZDIrHngVtiYTkFbjtvUGgOau6qlzWuFDcHigogP7wtObfQqYsu15q07rgnct1wLMtQr
tbeZDbT4vhUvi8k+VnoQDqd5FA+SeIK5Pi+DzODTxlplvNjxk8cQu4EAijtVr8XwOTxeSMt
MwxTNrhmw8QVTbibR2q8FtMc2dm8AmKRW78Bx7yM0WPI8CtY01OXlVhFWvvxUg0SmYHvkop
2rQqrdBzt7lUmvm+pCboibk6e5VNbU5JWw5/oUV8qKGl/r7VTwVRNTTmqScgoIIp2Kg/2qt
2d1QfeigtOWy2Wvtbg/j8D2gWtfVbPZbwswfx+B64WR9ToiICIiAiIg4l05trtDhp/0Q+uV
y+nbRdS6cRXaDDvFD65XMaILdSFU03op3QFSBQ5oq8M60U5qlvmVX1BaRGnBZ+HSBjuEV7a
trYcf0LEgwzGmGQqEl7g2gzNSvaQJWHBa1rG96LAcFmwSsq1jWlwq43JK2MKHlQZKmDDpW1
VlsZQrCLsBoLg3LWvBZglmOJL+9OZKxmQ3Os2wWawgsDHZg1rqFYnRpb+CU+R31eAUsIbUO
t1LN3Sd0Wtk4CxVEYAu3HsFRqM11i7MwslzHszCtw8QDXGXeR+9KwcRD4Q3oDg4i9Mj+laJ
0aP3UOO8HtNTWxXWNSy3eINEdhY6/ArQzMm6mdgtyyP3WCHHM8Srcy9kOXe+g3gLUGZ0Tav
IztWvMME/vlgzJ7jKuORNlsowaYrqneNc1psSjCLF7m3JnpXKWoYQzSmiUKqA5LDSkWND2K
sC9FG6C0AqWGtjmqKskoFIHJVUsqIAoFJZZVAGtFUW1YqN7hMi2Dh3dCO/ikE9VRQKqcDQz
cbqdOCwZXGjClWy8X5TbAnUK5Lx/hXdH1ru0Fuf9ixKw18xCPdCsdzN0XC2cZlytdNkNbQa
qDDcauJUa8FNKBQVUTXkpqCqa2RFXGuoVkwZh0I2PWsK+maqbEIsUHopLEX7w3nUHAL0cjP
Ne0NFada8CyLumtVtJLEXQTY0AzBWZq1FtOjS80KAk25FbFkwH/avFSOL71G1vTPVb2BON3
KhykTPq15b9kagoLjhmrzIrXClQDwqtHCmy8b3lFbLKbMAi9FuJSatlXRATSiw4cwQ4Bxtx
4LKDq5FVzmNLoU0qaKlpBVQNUFmalYU1BdAjQ2xIbxQtcKgheFxvo8iguj4PEBBv3CIfQft
8q6EOHlURKgUFiqm3DJqUnMPiGHOS0WA7KkRpFftVoPBF12+PCZEBa9ocDmHCoK87ieyOEz
wLmy4lopyfBG75slU25mSCOFvqUE3/RzW4xTZXE8Oc9zYZmIIv3SGNOYzC0hN0aVE2p76JW
nv1qmtQpBFL++aCoC6p+xTrxVOmeiATcnmqHehV1sTkqH9SgsuzotpsuabWYOP9Pge0atWa
Fy2uy/hbg/j0D1wsj6mREQEREBERBxPpy8IcN8UPrlcy7V03py8IcN8UPrlcy1CoqpbNUub
aospCk5IDclVpkqWD0qo0pQhUVyk2+TmmTEINLmH8YVBXtcJmmYjLCNDIJ/9SHW7T7+VeFP
IK7Kzk1JRxGl4phvyqNRwUNOlQ2BpJJWRDNXALS7PYmMVgEOiN+EsFYkLL85vLiNPMtuHth
UYy73Znguc9kZTYoDtxt3HM8FksgVub8bZK1KMDQG8VmlpY3vBXtpRZVVDiFlGAbw1SM5rm
ltN+gqW175qsOi7o03isVsbucXfJ77McQpvQx8SmXSrWMhQXR3RK3DqsaOeoPatbMNLobHl
zCKnvWurTJbaJNQ40Qui7jSbOcRmOa0M7EALmQILmk3palOQXXHbuxMKxF7mCGkWWpnZ+Ye
8Mad0DI/WgmHscQ6tRmsgQIUYb4eMqiq772nhoZ2M6Xgih799geC1BFSr0zGdHjFzq00HBW
ac1zl0KKQLiyUVbRRQQ0e/FSWVFRnmCqgOy31KoNFM/eiooZ3wuO+GYVylVS5m6d9tje3FV
tJcKivPkrAU1KmqqAt5lFOdFRS4BwuM1kYfGZLtiM3qb5BIIy4elWCL5q0XbkUHiKVTt6jY
TE1DY0kuFdADda529HdvkZ5DgshjZd1+5je4qtsIWstRjSbMB8Mg1VoraTMEdyJAsFrHZlY
vXpkidoUWU0qlKLDRoo5KclGlkFbHbtjcK82oPJYyuw4hFA424oNhLTRZr2rcymJuAqX+U5
rzwsrsKMRZQiXtZXEd6nDitjCnWl1Acr19+xeHgTRZqtjBxAtNzWuYKRGm4s9q2OHBvfV72
vv5VmSswSN0m7V5GBilrmpK2UriFCDvGtb81pJjb1DH2urodWmq1kGbbEa0g1BuspsUUvVV
hmB18lVEFYdc6KxDfUiiyC8NaATQuNEZljk368lZiCvJZERm7fisWIa8lplYeQDZeB2vwJs
vFdPyraQ3GsRg/FPEL3cR1RwotZiAbFhGHEFWPBBB1CuiJ05dlqgNlenYHwSbiQcw02PJYx
NOtYdFe8OFUBt2Kio4qN7ypsXCVQ+/ap3rK242qoKSau7VtdmPCzBvH4HtAtVqtnsuf77cH
8fge0aoPqhERAREQEREHE+nLwhw3xQ+uVzIXsum9OI/vgw4n5ofXK5nXgqJpS5Uk2VIFcwq
wLIKfMp3SVUGiqqtwV0LYaQVIpfgqigTQQosWXjNiwIhhxGGoc05L2+xmISs4fgkdxE4alo
cbP8A4PPl6dPEUr1c1LHOhva9jiwtNQ4GhB4hNbHYhCMM0actFXEiO3BR1BwXjcB22dMFsp
iTmd2yhzT7B54PP/V5V6X4bDjEhgc2I35bCcufVwORXG1ZjwiuK4FouAeKwpmM2FBJJ3y6w
AVbpprXFsRji050zCdwlnkugvESuhsWhY8eRqt98erXWKqdBIgtD6EPuBW/6FfmKNduht+Q
oqa1iAvbdoAA4LoKXSMD4MYkZocwcrj7F5rGZ6FKwzLS4LXH99Wg+1bufxNjN5xfuwYedPx
l4qbmPhU3Ej7gZvuqGi9FusyaY+l7pSymmqmgpXVVRudPrVxrcvsUAK4wWB56LUCGt5e9FU
GjzfUq2tB6hT0KsM0yt9SuhRu8veytuaYTi8fJJ74LJ3bZcVLmA7wI8vWrpFkAWvUHVSRQZ
UVIrBfuOruOyPAq9QZXQWaZ0VqMwkVoVklqtvZY2SYVahkiyyodyFiMFDpZZMOh/tXWjMsx
8MPlyKVstG5n69u5L0Mud6GW3qVqYkCky+orSwormruIlKSxXQwFQ5tLrKe2tQrbm1XmmG1
iigiquFvBUltLrIpKFE50RV2FEpRruwq7kKrEorsOLSzrjjwQZQikWrZX4cYg5rE6lIdQoN
pCmS2pDqdSzIM64ZmopxWjhxFkQ4t/qRYl7bCcQL4IDnXBuSVu4U0C0d8vASM46C5tHUaVv
5aeJaBWy1CS9bLzTO6DeICtRpsxYpcHd4LC60jZreGauw4kQGgFiukVcLWbluI7jaRLjiqY
kxDeKtcCOC19CRRW+4u3rE1JSYIlmOitJoM1qMZmmwAGV76lVkT89AwqX34h3nmzWjMleTj
xI89GdFjH5Ry4KNMSblhPNdEbTulatPHktG9rmktcKOFiCF6oQe5tqtfiEiyZHdG0ZE46Hr
WZhqJaKqipJoFVGhPgPLHijgraw2qrehQ2VNbXUnJEU1otpssK7W4N4/A9o1asLa7LU/CzB
x/p8D2gRX1QiIiCIiAiIg4p04Cu0WG+Kn1yuZtA9yumdOHhDh3ip9YrmwACsCQKWU0pVQCp
tTRaDXmmWSVJsfIhCCCCe1VAedRQeZTVAA105FW4rqGjTfyK4TutNzkrcNlTV2t1JFcCGKV
4LeYfjcWSYyHGcYsJnyRWjof8E8ORstI+K2GKAqwYr3nIlXcQeXTMMxCQxRtIEyHRBnDfRr
h2fWKjqWXFkg071KEXsuWQf1l/dYtagVaMqnT7exbrCdr8RkHBkw903Lk3bENXN6j9SxMJp
7CIzuTS97jQaLSTmIBrXHf3Qbkq9PY5LTUqJiA89zp3zTYt5FePnZ903EO7ZlbN4qaIVz0+
+ciBoqIbTZvHmsVuhzVIpwVTRlVaVIF6Krd01QDiq2ioy4rUQJa2+V/0q61tC2mdvSpDTUj
XXyq61lxy+1aiBQ1ve1pw9BVbW0Fzp9SqaBu8KEfWq2tt2cOS0indqK1rn6EcCd7ez/sV2g
oDkKH0I5oNTpf6ldCzFhB9WuFj9qsQnGvcX/KAsfygswitSb/2rHmYRd3zDRwyPaszAkgG4
66qh7MxT34KqBFEZm9k4fKHAqoio4BBhOFH0F6q9DGlFRHbu0NedlVDyot0SWxlH7js+tYk
Tv3uf+USrrKhhobusqX5ZBbyTuIhKwxXNFK+dWy2gFVklgpXMq2WWIouGm2M5vlCtHvjQGw
V6JWI/cZp8oqdwNFBksaGO5tFBbQq84dqpIvkoLVOKhVkU7FTkoJY8tNDkr/V5ljUuq2Poa
aIq+3NXmvFAQrAyVTamlUGWx9xodFtYEwWgXWlhu76mgWYyKRS61VmXoJeZ74EuFBxW6l5k
OaNxhdzqvFPm91lKlYxxecgvrBjvZyBXXqhx6JmXQYk4+GP8EPKsKNik0QRDENn746LxLto
MVfYzJ8itfCJ2aNYkeI5utTZTrhqKS30zEY+MYkaOYzzrWqqhbzh3o3QtTIQt94zI48V6CC
1obTMqeV8LL4ZLc6rGiQyAQtsIZcKWWPFg1BCDzk7AMcDIEZFamIx0Nxa4EEaL0sxB7+jcy
Vgz0u24I7eC5z5bhps1UK04qqLBdCdcVHFUdqjSLBbXZY/32YP4/Az/jGrVjNbXZfwtwfx+
B7QIj6nREQEREBERBxTpwr+EOHU+aH1yuaAVXTOnDwgw7xQ+uVzRagVD0qTwUCnNSCT9ioZ
ZZqaCiAaITRAOVj5VTWhupORFaUVFb/oUFTh3ozU1oKAXVLj3tRmrQfeqC8yGwmjq73NXC6
FDb8m6tNdVt1S535V+vRNimLF7rFqBQCylrC4gAdqtvc1xo1u60eUpdrjU16lBlTJEvEjQI
EbfhmgJpZ3uViC6qJ1UDNBWOSuNGQVACutFTworAlra+T6lfDage+gVDW1prVXmgAdn1LUC
sCtTSlMvKFea3vhXQfWqLFpyqSfqV3UnL+1bQa2rRwr9ZUgEZUpx7FU03GdK/WjDTdvaoVE
AWOeXHkqqaG1ak+RBShHIU8iE26h9SqKXtIDnaVOSpeATf3uq31obWv6FQ+lHGl65dqg18V
roEQRWixzHFZbHCMyrfknL7EfDa8Up71WFCifB4m44944jsWfEqvxm1afrVuD8i6vxKGtK9
oWPDqIhaNbharOpGXCaSKqtzRna/FVMAawDNU0LuA5kJPdFtwqaCo61jR37pEFh77U8P0q7
Nx/g7KNNYhy5c1YgQzQvddxuVifkqpkNrA2mdq1VLhX35K4eVBb6lS6vZ1oqy5udVQ5o8iv
OGYzzsqCL5LMiy4WoqCM1eLbdSoLbLItEKMs1WQqKZqC5Cfo5X2nmsTI9SyYbt5oQXm2orj
HWrwVtpDlUOC0iXPLzb0qkwwQprRCd4+hBAhtrcVVReXUhts3WioeeByVLSQ7vc1dppt5Vz
YdIbc9St1KgborRefkqgg66raQpgmzNNV0jw5y2xiNob9Z4rFmphgYGMPfHXgrL5lkKES82
AVqEyJMPD3NpvZBZmdLEJbA3++plftWFPM3y4Zr0LZYQ4BuDQVIGa08zBAfU6rhM7l0hoIj
KjdcK8VgxWdzfui40W6mIJDi5a+PC3wFVYgpwW12XI/C3B/H4Hrhaktc03C2my5/vtwal/7
vge0aqr6oRERBERAREQcU6cfCHDfFD65XNB2LpfTj4QYd4ofXK5mM81RWCqlRXVTW31KivS
yiteVPfsUVOYUGnJAJtnbkqXVr+lSOSg5CiC42rm04Gytuo75Vjx4qqG7dNzQHNXIzRuF4I
tnT396JoYtIlaBpPJQSTa9k33EbtbclBsMqHRZEhjnB26CQBUnggUCqqAQQbkKoZ5KLE3Cr
aBVUVNGXUrzQc+attGnksrzR/atQLkMUAHP61daKig1VLK1JFqZ+VXWilBfMXotwiprcr3p
r1KqljxJP1KkWGWdPQq97LiB9S0K9Sef1oygLRX3qoJqDWlSSfQqiQCTTI38qqJabN5kfWo
tXTIehQNBoM/Kobk3mR9aCa0pbT6lS471zrXNVVIB3aXpl1FRvbwuCTTy2QUuaKmwz+tYM3
APe5VNvSs9w708628isRmbz6D3uszCsSWiuLe4uNHClOY4K9Agj4UT+K1YsWGWHeaaUoQR1
LZSjaww5wo997Wz9/Ss1F25IAIqbBWpuZZJwc955ytmqpmabKQt99C8jvWrTb0Sail7yXE8
FbTrsQuwWOjxDFiXJvdZh70UpxHmVtgDW0FufaqXxDlWoP2qR2VU852OZVNLkA+9VSXm1/e
tVSHZcv7UE1qQcslS4WtopvTOn9ipI8gWRS4WPvoqSM6Ko55+9VAvQqC2Re/FUEUV2gKoIo
oLZFMgqmP3HckLbqlQZkNwpmrhNbhYUN5B3T2clfDrKi4DVNK8SoAB61JAVRBq452VbW5V0
UAhoyupY3ePWgyGRC7vW2CzYcTcZY0WAXiFa3VqsmWl4kWjiS0K70zpmQzvPG9el+S3klLu
LDMRaAUssTDJJr3d0faGyx1utlPR4ZlWsguz8y5Xt6LEMaOTEIdAduFvyTxVl5bE72NDo/w
DKAsVkMHegEI9m81YhWlmZcFppotRMQ93Sy9JGa1u8HLSTkMb54BdKjWR2juJ1WRst4W4P4
/A9o1Y80SGNHErJ2XH99uD+PwPaBVX1QiIgIiICIiDifTn4QYd4ofXK5kCumdOfhDh3ih9c
rmQQV1qqq3zzyVAOV1IoqKgU150S466KNAqB04JlalutDz8tVB1PpUEV1VRiEwy1UapRBSG
iuYFeKmI1odRjw7mBZUkKRkoJpQqUpQV1TJUBcqsCyoaVdbbyqitova9FeZfWvGnUrYbQBX
mtJIA4/WtQLgFRnXMq6D3xoDz8qtC45U+pVg2Jr2+RbRca2zesVHFSKbtdMvMqbb1Ldfapa
a7o6vSqK6jKmn1ITY2rUn6lQDU66AeRSDUndOWdepUVONHE6ivpUgio0I581QTa1wa28iFx
3TS4uPOEEh125A2+tQHWGZqRkqSaVocjlXmgoCBWh+uqgrBqL2sPQrbhU1z19BVQPyeZCgi
xPLr0QWIkIPLWnjcDhdZEWZZKQN9wq7JreKtFzYe9Fce9GnXdaqYjPmYxe7sHALMzoHxIkz
GL4hJceKyYQ3GjkrUJgAr2KtztBmLLEKre/SmV6qgHPNUkk5VUgVoUE5G5UEobXrwUXsPQg
kmtVAOvlQVqlxVAS3v1KKX6kNxTioKTRQb10FVVpWqpOSCggAFUkX5q6fJzVB9CgoVbIhBv
cKkihUc1BmwzXLyo4nVYsOKWmmhV/eJvmFRVUVqftVToxaN1tirYvldVw2UcSRU8k2MiUgj
f7pGuOZXo5KHAjwd9j9yGM6ih7FrcPk4W6I05VzfxYYNK9fJZk5NteBuuo0WDQMlibekJpn
unYYHcoXetbYNVpz6glatkwNRdX2zQNWxDQ0sQK1+xc9K2QmYYo0VrztVViY3rBtlqocxDc
bk1HAEq73erg1jwOJzAViEZE06jC4iw46lauLDBFN6vMqt8zEjxN4xA+GwkMIGfNYOJTPco
Xcmn9ciDvuQXeI1CNVMxWxIzt27RYdSz9lx/fZg/j8D12rWhgIuPKtpszQbW4OP9Og+0ao0
+pERFAREQEREHEenPwiw3xQ+uVzIE1XTenTwhw3xQ+uVzEZoKxmpBCoBVXYqKvIpPBU1/sU
11CA7OyjMU4JlcXSmqBRN0jmpA52UOOgsgghS1uqgNqclJzogX3uCh5oFXkOZVD7GnBBLR3
qutzHWrTcuSusVF1uV+H1K8wXztX61Zbrl5VdaajrGa3AuMIIy5KoHsNPqVIAFAND9aqApz
+2i0iqpueZzKnLq6+aprcUBpT6lLjnU1ue3JUVDIVBqOHWUvlenVyTUkUJH2qLVpw+1BIOn
LjyVJyrlap8iprYZXpY+RQDU8K0zHJBU644Z9SlxJBrzuOxU6098kvTMg/oUEl1CciBwHNV
A1AHCnpVsk8aVrfzql7yCbjWhPWgxZyLUBgNvSfeysQmalS+sWLQAurYDVVvZDYC10Yb3Bo
rTty8lVyme6oL6WChvnVLW3oSrrWACqCAM+KnInyKeaj3+tUQc6DTimeRQ2IpmoJpdBNKnO
gUZ069VFbXUE1GqgneGlVBNrKLlDn1oFe9SvBQMwgUCvEXUEKTwyQ2sgo1UZlSRZM+KgoVb
IhaeSpUc0Vmwu+sFnw2MhNEQUe4afoWmhxC2xKyWuINQSCpKNqZ6HNUbEbuPbkQqN8O73eq
sGz7k0IVxkShDa15qaGfDaSN6tldguAdWlCM1rxMxK0JoOCvCabCh7z65WAzKmhnxHiBLF+
8Gku3Gjif0LC7s54IDgGvPfWzWE+PEjxA+I6+QpkAsuVG+7v3brG3LjkAukQkrrniXlzHiD
vG0AaNTwWkixXxorokQ1c41KyMRxETMQMhAtgM+Q068zzWBU1zSZIhc37Uqtlsu6u1uD8TP
wPaBatrHHOw5rb7L7rdrMIpn8OgVP84EV9SIiKAiIgIiIOI9OnhFhvih9crmOa6d06eEWG+
KH1yuYBBVU9SkX4qNfqUg/pVEjklalRpfNVAdqABcc1XSlDbkgbStVQ5xcbIBdoDRQAgHmV
YtRAruiyhtSetRdx5q9QNbX3Kotk3tWgVs3rzUk5k5qG2IJUEtPFXm25qyBQ0pkVdbfNWBe
Zfh5Febca+4VltxVXmCgoPfNbgXGkVJHZ5Urcf28VF93P3spsHAZjTyrSJu4GmdB6EFRlw4
U0VIp3ueYHpTMEi3V1IKq5njX6kJJre36VFa0pY0PoQmtdKoJPyrnq8qi1heg17UJPfIbON
D5etArUAdWXaoBsK60rfrU/jCvvdUtNgeFPSgmtKcLeiisxXVYb0rxVbrU0pT61aiFpA3jn
RZkYbnODjQ6UqqaA9alw/XCDat0NrclyUaSDnloslgDmA791ZEB/cXRiKNHegnUq9Dh/rY+
R2iqsCS2lTvCmlVBG7pmpLHAEBoyvuiikgVN+fmWhaudEJqa+VVkHifcKg2UFKV4KDWts1C
gaIbXooqoBvdBJNFJUAlDbqQTWt1FLISmaCDc/UoupvnVOrioKTnwUHsUlRoghXYUTdscvQ
rWllNeKKzAaDmqu1YbIjmZE9SyGRA8WsUF5z6CuqpJqbqiuiF7W3cezVEXGAE1ybqeCtzM4
6I3uMPvYQNebuZVuJGMRtMm8ArRb1KiCa5gKoOpoFAbRCFFN46rabLn++3B/H4HtGrVUW02
W8LMH8fge0ag+qEREQREQEREHEenTwhw3xQ+uVzBdP6dPCLDfFD65XMKglBICqGapCqFUEq
rLmqeR4oTUFUSXVsFFKKBdVIJyvkozyStTayuwmAnNUTDhilVTGd327qM+SvRHdzZzr51iG
wvqrIpJFaKoKit61VQprqsiqhDirjbUorf4wPFXG1pXLRUXgaC4VxhFaZ317VZbcU0V1tCa
1r6M1qBcFwADenDkqq5m3uVQLjsp5lUSC0mnn6lpEg0PG/Hmg5jgpqS6nD7VSDlW2X1qirP
XThyQ5XvzUAjjpbyKK1AoLfoQSTY9uXGyVNTXOnluqXEUIF62QkAkg+9VBINxQ07eahpsPf
imop5O1RWjW3rl6SggnlWtNVacTalxcmvUq35V6lbIq2taW+pSVWYjC7LMK0Ij4bhbsKyRa
oHH7VJAd+Lp9QWNC2XxplzXRSS1mQpQC+gCug0aACQFLqCtLX+tUk1cAfe6vgS0nzhAc7cL
9iorl6apU18iCo0r2fUqHa36lO96PqUOIp5UFDs/fiqfqVZzy1+tWze+SyINeFVCkipvkor
dQTc2So0UcwmWSCa0unNRXtU1rfRUCVB4WTklTWigGypNjfyKo3yVJyQNEF0yTK+qKV1QGh
BBUa3UhBV3RztUCp0U1tdBVXdNlVnw7FRnmjXFpREmoPNU1tdV1DuapLaEoKea2uy3hZg/j
8D2jVqyKLabLeFuD+PwPaBFfVCIiIIiICIiDiPTp4RYaP9EPrlcwqun9OnhFhvih9crmGiC
RYXUg3UZKRZBOXkUIMr6KRRUSM7JpVOCkCpoEFTBV1PcLJaNxuVOsq20Bg8ipixC4boJoVr
wKHu33E/igWqrT3bxsqnkAboVtZkSL0VVVSFUONUFROXWrjbU61bGSraqLrT25Zq63q4fUr
Ta1txVxtaD34LUCsG1vexU5igPFU1tT31TOnvotIrrc2NBp2oDSgrqFTW7jrX61NRvZa186
ADmT72Uk5Aj3ooyyvkoravvkglxz43R1614/WoNTY8D6EOvbn2IJqN6mR456qkXI4il0Jv7
8UFbD3zUFLzQCtKmlFaJbu3zpZXCSGi/BWg4UpnbNSVTmb6n7VIypy+pQ6x4iv1lK0zGn1K
Co1Fe1U/j0981NbE81BpU1sK/WgprYKk52PNSK0AF1SoJ1SpAzVKVtbggk3KpOVCqqlU1tk
LKCk2vqoPkVRyUGqCLlOpCoqoGimqBEDXrQ81GnNBbNBOapop5HVDlkgitE0QoiiU1TVQgV
UngoKZUQSDTqU52UVvc+ZQgmpCq3q6KmtfIiCo5c1s9lvCzB/H4HtGrVVstrst4WYP4/A9o
EH1QiIiCIiAiIg4j06eEWG+KH1yuXhdP6dfCLDfFD65XMRdBINEGajTkp1QVDJFHNSBeiok
CtlcaKZqkWzQuOiCp7rWVsm5NkLlRclNiK1cp+tErwUBVZ8lAF1IVFX4tOSuMHOypaBWguq
xalbqi4AN5VA8tFTpkqq2NbhaFYytXPVK34058lTW469VP4tLe4VFRrQnO/2IPlCp96qmop
ZTWjvfiggZAcOamov1Zdip0GSnesa2NvQgmtaU97KHZkA6qOZ8vYhpQ+WqCTmdP7VAqCDke
vmoOt+1QDf34qCDkB76qgb27y61JNQFSKUF6KALkdaqFuOX1KmtKdaCl6oKiQVBrWuaituP
X1KDrdQOCpqONFJN+r7VTWygE27FBqENVBNzdBNaAqEvVR2IBCHVMwhCgp1TkUOlEy1QSo1
QVRAU9V1CVRTkidajRAPBQprmo15IJ1TJOpNOSCM8kRKIFKi6ZClUAq4DiqntpkgpKHklk5
oC2uy3hbg/j8D2jVqltNlvC3B/H4HrtQfVSIiIIiICIiDiHTr4Q4b4ofXK5iF07p18IsN8U
PrlcwCCaqclGdU1RVXNTvV8lVT5kqiKgVFVFbWSpPJBJNepRfNDSg4KOaCURKIJ7ApBt6VC
qbzuqK250VbbaqkKvKvXaiorqBp73UqkEAZafapqaW0H2rQqqW9v2oKbo9+KpBNzkVVXKyC
a5aGiV1VIyr75KbmvX9aoag++aWzCa0r215qmtraqCrOmtvqUGtFFbZ+9FBOmqCScxfM5pv
e/aqTlWiGlaH3uoI/FqqGuFhTRVE2VIJAytTRQSKWtqprY65VVNcq8tboDbrQTlRQTnqoJ1
ISvOiBW+fvVRU0vy9CVNTZU8lBPUoqhUVuEDWlUUcE9CipJyQciov1KbUQQclCm1FSfOiJy
TLRR50rZBNb2UJlYpogdadaILIol0zCjVAt1Imqa80C6G6dZRBXCFXV4KsgG2iiGKM5lV6W
QWCCLEKB73V4gOCsuaWmhCByW02W8LsHH+nwPaNWqW12W8LcH8fge0ag+qkREQREQEREHEO
nXwhw3xQ+uVzDlW66f06+EWG+KH1yuYIqSihNaoJCdiIAXOoLoCDgrvc91prnQ6K0gnzqFO
ihESmY4pogHNBKrb1KkCrqBVDhxVF1qBQMs1Op0utCrip+tU6VpRS0680CtQBmqgakD3zVN
bUyKmufvqgkG2Wn1ITTyqka3U1tdUTWh9+KgXFD2pW6prWigmoQlQDfgorwQVE0CjXJUkoT
fzoBNaKLjq4KD1lLVPFQTTmo5lQB7lOYKCSTX34KHISADp/YoJsoHvVRpRCoHnQAeaG2vlT
I3TJArxUXSg4ooqOpSoN0KIJmU0TMIqEKZ8krZEEStlHpQTyTTrUaqaIFKKOSkZpmiotofK
g5IdEQNeSkCpUelVwxV45IL1KCnJQbKoE6qQTuZChNK6oo+BFZCZFcwhj67p40zVBhh4uaU
V10clrGOa2jBSn1qRHIgPhUcN41oHUb2hQYLm0N1tNlj/fdg/j8D2jViboiMoaDK9Fm7NMM
PbDB2nP4fA9dqqPqhEREEREBERBxDp18IsN8UPrlcw5rp/Tr4RYb4ofXK5iio1U6oBwVbWg
GrrjgghrC7ILIhOZC3xuB28KAkXF62VA6lNa3ugrjRREa0Bgbut3ajM3Nzz+xYxHFXa6BUv
FCgt6XCjJSVFERN6IoBIzUhUVDWiuNVAHYqx3ouEFYoR2KPxs9UBtUdqE69SoA3CmvDyqKi
maB3NBVpayZVt1qkdSmvlVEk0oc+tCankorf0JXj72QSSdLpwHvmorqUrU3QK+dRolTVQOA
yUEnK6VpW6jLkodZAPEKMzUhChre1FArkE0VJJqgKCom3vwUFU17Ere5QTrWyjMJVNEAaKN
E60rb61FFClQUBOtAhQEyKaogjNFJIKhA0siJmiCZJeiaIoiIiITOl0OakCiKK9BZYmnJWa
LKYzcYL1OaEJcXOJc9xcSbkmpKDShyuLoRUkqtgDmRLVIbY3t3wRVogloFqDkhLmurUVB4K
4Ib3AbrXEEgVArc6KmLBeyI5jmmrc6gj0oLTXGhANMtFs9mnV2uwgf6dA0/ftWrtSi2Wy/h
bg/j0D1woj6mREVQREQEREHEOnTwiw3xQ+uVzEZ9S6d06+EWG+KH1yud4fIRcQj9yh0bQVc
46BBYYKlZkGTMbeDDdoqbhZ0HAt5u93bca5wa0uFj7lV4PCdFmIkFkQMLmjviK604rMy01/
wAELSe+Peipo4ZIZctpVz/L78VvZvDDAmY7BMwiRKGKaN4H5PmWJPYjvl0qyFLGHUUiMhbr
zYczwTY1ghQzWj3VAy9wseJmtnLz0SHJTDGwJUg578Kr6G1icqWWsiG1VqElaKg0Um5yVOq
IKoZBUgXVQF8zyQVBV/aqRkpBsqJrZDmVFVBNkFRQFU1FLpl2IK88uKhRqAck0VFRz5oDlU
KAb6e5TJBJNlIvnkqdE5oJGlVGd0rZM0Cvah1+tQTwsh4oIOtLpoTWqg5EBDS97qCFO60fK
cAeAFVQbKB7hRUuztqlVFb046KRdET2pamSUKZhFE5qKpogZoclBRAPJSo9ARATqTMJ5EDJ
LZqNFPJAOSURQgApmmSIJRNPrUFBKaqM+SlBWwbzgMrrOiMa35ERrhyB+xWsOLGR3RHw+6b
rTujdDhU2v5/Mrjy9zrQqV4CiLHhW2WDobnsjQjui7S6hNuatMoGPrmRQCmZqPIo3Xm+4fI
qSHj8Rw7FFVsiPZZj3NFQRQ0uNVS47z/1x5bXMmpVLXhrhvbwpyUxY0OJE3tw7tAKAbtbdq
IocxgNoo/olZ+y9Pwtwjvsp+B7Rq15dC/IePzh9i2OzBZ+FuD2P7PgUv/8AY1B9SoiKsiIi
AiIg4j06AfhDhvih9crm8KYiQQe5xXMqKHddRdJ6cvCPDPFD65XMya5XRV4zMVzAx0Vzmi4
aSSAphzUSE7ehxXsdSlWmix29arJ33VIAtkFBffNRIji58Z73EUJLjkrYcM9eaoAHFVEUVV
VUAK081N7q4G0sVZdRElTXnZQc+AQkp2oic1IQDJVIJyUG6JwOSoBOVEpnxQZoJGaAXso4e
dTwqaFArW6nkoAsguEFVb5qMgE11umqATZKqD5lNc0DJK5KK9vBK2oUE2/tUZBNLJXkgg1p
RRa9robpU9iKoOaUNVUclAcWmopXmKhQACRvUsNVAFRkqnxXxQN42GQyA7FAsLIHkTJMio5
oJ8pUdqVuleKB6UTrUV86CUUJkgdinioyQoCm6i6U1QK1H2Il0QOdUsmqFA5pS2SlR1XQAp
FDdR6UGd0G0kIcIQXGJFLDTepu13rgADsNVksZBe9rfhG4CaFzmWHkzVcLDnvArVjS3eaXN
pUWyV1+EOYWgx2VcQBcanrXOZj5u0VnXhhncAbWJnmAw2VUWGxsUsbMw3NBI36GhWczAY0S
GXw40NxH4u8PfUJH2fjQXNHwiE7eYHm9Kck6q/NNS1+5b/Cwr6Fx404K05jCSC2HxrvN+1b
B2CRW0rMQaGup404Kx+przEfDEeDVoqTU0zpwSLQalrntgjQDqWfsyyH+FmDlp/x6Dr/9jV
ZnZCJLQt50Rj6upRpPPkrmzDT+FmD1H+PwPaBbhiX1KiIqwIiICIiDiPTn4RYbf/FD65XN2
thEVJNarpPTm0naLDSB/ih9crmAaRnZFZojS0Np3JZp3hSr3E0sRbLiD2KyNzdsKGvZRVS7
4cOLvxYPdWfkkkedXmOh9xit7hDLnfJNXVbllenlUUiGWdFZ3KHEbDAAfVwJN7nlZRC+Ddx
i92bEMSg7nukAC969iQ4Ew8d5Ce7PJpVUSWjQy3ukNzd9u83eFKjiE2ukO7gbMbEa7eNy4O
FNBkPL5lhP+URzWzaYYFDCa47hFnHM655+Za2J8sjK6QzKjPKigBSc1PWqiR73U9SWpTNR5
QqB8qelDVSEDVNU4J1IJF0HFNAgpTmgV04IdErw0Tq0QT1+VRogKaICIVFexBPPIKFBNckr
SoQFNT20UZXUE/2ooSleKgmoQ5KAM+SWpXNO1RWyBrcJfJLlK1ugGyVChEBEFbqRwQRzTil
kyQDryRSVBzQE1oiIGaZpTilEBOaJXigaIiIGnJNU1Q0zQE5JkiD12C7TGVw2BLPlYcVkHe
3gRm7Q9gVTsZEUQtyShtdDeYj3tZUm481F52QfTfbfeqHA1sPeyzRFjND9yK5peKPIN3A5g
8rZLE1jbpEy2sPHnte41dDa4uqIcNtQDcAVtYgLN/CSBEhhxZMCI0Nu1jaCmevFeefFc6Th
y1t1hJBAF60z8itwnRoENzYcUt327j9228LWPkU6YJmZbU42TFDnOiUa7LdblUmnnViYxbe
mXxGd0o9tHVpU3r6VrDLXqHU+xV7j98O7w0bu0LbdadMLuUz006Zq0uiOaHVG9ZXtmWAbV4
Rp/d0D2gWM4xnQ+5ufVvACl65niVm7NtLdqsJaw94Z6ATXXvwtRpmX06iItOYiIgIiIOL9N
sUQ9ocOqKgyp1/flc5a6A8XBFNaVouh9OLQcew81ylMuPflc5l3tEB7XE0cK00qK3zUmG4l
d7lBNA17epBDLLihCyJeDDcWbwFoR/FtWjs1jOhbratcBU5arKs2UnGS57+ECK1yqt2+bwq
eiysR74LGwaBzXEgubTLLlxWglcMmZt8BkKLDJjP3AC+4NK3HCyvYlgs1hcYQo0WA9xZvd6
TlVOn1OplwZcOnA6BD/Wi4XAOVRx7cloMRG7iMyDpFcPOVlSkKbixwyVY8xa2EN11gR3OdG
e55JcXEuLuKsRMTtJmNahbCkZKOHNVcbrTCCfeiZ6HtSnBBmqABJCkBM0panpQOSXU0pooN
kDWlFOigZ3St0E9qgKCexD1oJ1NErelUrxVNUEk2vVDVQlVFNbpnbioqmtEA1QooOnBARDk
mqAbKK0yU5qEBK3ySvBSEEJ6E0QoF7pyTJTSlUEBLqcqpSmqCKdidSmqc0AakKMlKIApVRp
dD5VKCM9ERSghSiAII1ROrNEEqBzU6IgvSbHRZlkNjS4vO6AASSeoLbxpaLLSgbFlIkEVoY
j2RB33bauXkWpkZmNJz0GYljSNDeCy1b9S3OIYxjWKwWSk2xzw+LvMaIVCXZUHHWyiwxGth
xIjt1zQKVFd62XJX4ku0hphRmtLW37513UzyssUQpiXLu7S8RhLtyjmkXGY7FlS8J5c5sZl
O9tfqHv2KT2biNqHbjnPd3M3Nu/NrH7R5FbEKIAe+ryqVsTgUV0ARIc1UnJrjukAUrW9s/M
rMXC56Gw70VjN0Xq/O+az1RPqa0wHQ3gUqa1z3iths6CdrcILSWj4bAqK/v2rCEGNV3dJhr
Q003q1rrZZ+zUJw2pwkiPvD4dB0z79qqS+mkRFtzEREBERBxbpuvtDhzaEgypsP4ZXP4cdk
GRiNrSITUCmmX1r33ThFiM2hw4McQDKHL+GVzLffXLLi1SY21EttJYkXQn78CE7cAAqLmvN
QcUhigEszvakVpThwWq33N1oepQHU4KdML1N7BxxkpHhTTJWG4wom9uWFSWEHIZVU4jtO3E
4hfGkII73dFKE58SFoy80pbyKBc9auu2k332ynTzmzDo0HfgE5bh3accqcFiRCXOJzqapqq
TmqhanFSOChTpwRBTrdRQqRSioKSoTXqQOBTQKDnRCaIFfMlkrdQCopW11PO6gmgQ8KIB5f
2JwQZqMkCqc0Uc0E1uo6kUVqgk8iiV0UdaDeS+zIiYbKzszjmGSLZtrnw4cwYu+WteWkndh
kZtOqwImFxWYdGnxGhRIEKZEtVpNXOIJBFRlRpzvyW7xCfgS+yeBy8TC5OZfFk44bHjd034
dY8Ud7uvDbZ3BumE4RiWM7EzEHDZKPNxGYjDc5sJhcQO5vFbINNhGExMZnHS7JmBLCHCfGf
Fjl241rRU/JBOXJVYhhUKSMFsHFpHEDFJFJUxO8yz32NzrpXJb3ZbCMTw7aKbkZrCXvmzh0
ctk4zHAxasNBQEG/Iha3GsKxOSnoEzO4AcHhRXhrIbYcRrCRnTfJNe1BOK7MMwkzUKLj+FR
ZmVe5j5eEY2/vA0LRWGBWvPRX5fY9kzJxZpm0uCiHBa10Ul8asPeNAD+tcbWW126wbF4uLY
rMjZT4LLQpyNFdPw4UasVm87vnFzi2hzsAtFhXgxj/APAge0CDVTssyUnIkuyagzQYQBGgF
24+1bbwB8ys0KckQMih4qM1NUBERAQ0Q1AUIJ1uigckQTmLaqNfQnWpyQRWqdaJW6ApqoAS
iCaqOaIga2RFNNKUQS0kOBBoQbLaB05CiwYwjN34bt6G6oNDWvpWqFys8OmYsVkMODjEIDQ
4imfOwUWJZT5mejGIJk907oXOuAO+cQT6FadFjN3RFcMqDsorAEVsQhwoW1BIFclRvxQK75
A00opprqb/AA6ebEDu6kgv+UaU0pWvk9KqhT0WYc6DHhsALalpdTmLV4rRNmJkgn4QQP4Wa
qfNTTx+yHUAv331rE07tdXZspiPGhNBZJgsIGbg7TgLrLwJrRtThNiCJ2D+LX/1BqvPPmJm
te7Or1hbHZuLFdtXg4dEcf7ugVv/APYFYqxMvqBERdGBERAREQcT6cm12gw48JX/AKyuatY
7uW/am9TmuldOTqbQYcP9FPrlc3a8dw3f31VJaghte4G2lc03XUqqoTs6cKKXGjBxJyRVDm
ODQ4jM8QqSOLbrIhvaYrA75IPBVzz4RmnOhgBpyzCIxAyv4pPYrbvl8c1ktcNVjPNYjjxJI
VRF6ImWaaoJ0UjPmoSvBESMslGRzooSqBW41StrKO1LoomQzTSyIGiV4qNFNUAqL/oRKoGl
M0rmlUQQOaapyCmiCNU4J1pqgFMxRNc0KBkLJxQ3U9uaBmg60yAqhyyQOWqJoorZBOShEzQ
K2QJmhQE4KaIghMk96ogUtxCdiZFD1oFlIUdQzRACa2REDtogUqEAKdEKUrYIJYKvFcq3Wy
EdkGYgR4YqYbw6hOdCtaz5Q61kOPkQhkOmBEbuloHfOdUc6fYqd5gvQqxvaVQuoBfNTTW2Z
DnGw4bmbtzW6h801zHDdoTyWFvFRvc1NL1yrc9pOS2WzL2na3CKAfs6B7QLUE9q2eyx/vsw
fx6B7RqumdvqdERVkREQEREHltq+j7CdsZyBNYjMTkJ8CH3Nol3taCK1vVpvdaIdCGzI/wA
exX6aH92ujIg52OhPZoZT2K/Sw/u0PQns0RT4div0sP8AqLoiIOdjoU2bBr8PxX6WH92pd0
K7NvNXT2K1/jYf9RdDRBzv4lNmvn2K/Sw/u1R8R+zPz/Fvpof3a6OiDnHxH7M/PsV+mh/dq
fiP2Z+fYr9ND+7XRkQc5+JDZn5/iv0sP7tPiP2Zp+zsV+mh/droyIOcfEfsz8+xX6aH92g6
D9mB/j2K/Sw/u10dEHOPiP2Z+f4r9LD+7T4j9mfn+LfSw/u10dEHOPiO2Y+fYr9ND+7T4jt
mPn2K/Sw/u10dEHOPiO2Y+fYr9LD+7T4jtmfn2K/Sw/u10dEHOPiO2Y+fYt9ND+7T4jtmPn
2K/TQ/u10dEHOPiO2Z+f4t9ND+7T4jtmPn+LfSw/u10dEHOPiO2Y+fYr9ND+7T4jtmPn2K/
Sw/u10dEHOPiO2Y+fYr9LD+7T4jtmPn2K/Sw/u10dEHN/iN2Y+f4t9LD+7U/Edsx8+xX6WH
92ujog5x8R2zHz7FfpYf3afEdsz8/wAW+mh/dro6IOcfEdsx8/xb6WH92nxHbMfPsV+lh/d
ro6IOcfEdsx8+xX6aH92nxHbMfPsW+mh/dro6IOb/ABG7MfP8W+lh/dqfiO2Y+fYr9ND+7X
R0Qc4+I7Zj59i300P7tR8R2zPz/FvpYX3a6QiDnHxHbMfP8W+mh/dp8R2zHz7FfpYf3a6Oi
Dm/xG7MfPsV+lh/dqfiO2Y+f4t9ND+7XR0Qc4+I7Zn5/i30sP7tR8R2zHz7Fvpof3a6QiDm
/wARuzHz7FvpYf3an4jtmPn2K/Sw/u10dEHOPiO2Y+fYr9LD+7T4jtmPn2K/TQ/u10dEHOP
iO2Y+fYt9LD+7T4jtmfn+LfSw/u10dEHOPiO2Y+fYt9LD+7T4jtmPn2K/Sw/u10dEHOR0H7
Mj/HsV+lh/dqr4k9mvn2KfSw/u10REHOviS2a+fYr9LD+7U/Ens18+xT6WH92uiIg538Sez
Va/DsU+lh/dq43oa2caKCdxP6WH/UXQERdzDnzuhjZt+c5iX0kP+oq5Hoc2dkMRlp6DOYkY
ktGZFYHRIe6S0gitGZVC98iG5kRERBERAREQEREBERAREQEREBERAREQEREBERAREQEREBE
RAREQEREBERAREQEREBERAREQEREBERAREQEREBERAREQEREBERAREQEREBERAREQEREBER
AREQf/2Q==
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0