%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Håkan</first-name><last-name>Nesser</last-name></author>
<book-title>Hlavolam</book-title>
<coverpage><image xlink:href="#_0.jpg" /></coverpage>
<lang>cs</lang>
<keywords>Krimi, detektivky</keywords>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Håkan</first-name><last-name>Nesser</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>1a73ea47-73d7-4a7d-8a1f-66025801c412</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<publisher>Moravská Bastei MOBA, s.r.o.</publisher>
<year>2013</year>
<isbn>978-80-243-5815-4</isbn>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p>Håkan Nesser</p>
<p>HLAVOLAM</p><empty-line /><p>Originální název: Återkomsten,</p>
<p>vydáno u Albert Bonniers Förlag, Stockholm, Sweden 2003</p>
<p>Překlad Marie Voslářová</p><empty-line /><p>Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno</p>
<p>www.mobaknihy.cz</p>
<p>www.facebook.com/moba.cz</p><empty-line /><p>© Håkan Nesser, 1995</p>
<p>Published in the Czech language</p>
<p>by arrangement with Bonnier Group Agency, Stockholm, Sweden</p>
<p>© Obálka Martina Černá 2013</p>
<p>© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2013</p><empty-line /><p>ISBN 978-80-243-5814-7 (ePub)</p>
<p>ISBN 978-80-243-5815-4 (mobi)</p>
</section>
<section>
<p>
Kniha byla zakoupena na serveru alza.cz.</p><empty-line /><empty-line /><p>
<strong><emphasis>Voucher 25GZUDS62G</emphasis></strong></p><empty-line /><empty-line /><p>
Číslo voucheru je provázáno na identitu zákazníka.</p>
<p>
Upozorňujeme, že kniha je určena pouze pro potřeby kupujícího.</p><empty-line /><p>
Kniha jako celek ani žádná její část nesmí být volně šířena na internetu, ani jinak dále zveřejňována.
V případě dalšího šíření neoprávněně zasáhnete do autorského práva s důsledky dle platného autorského zákona a trestního zákoníku.</p><empty-line /><p>
Neoprávněným šířením knihy poškodíte rozvoj elektronických knih v České republice.</p>
<p>
Tak nám, prosím, pomozte v rozvoji e-knih a chovejte se ke knize, k vydavatelům, k autorům a také k nám fér.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Ptáte se, jak dlouhý je život,</p>
<p>já pravdivě vám odpovím.</p>
<p>Právě tak dlouhý</p>
<p>jako vzdálenost mezi dvěma letopočty</p>
<p>na náhrobním kameni.</p><empty-line /><p><emphasis>W. F. Mahler, básník</emphasis></p>
</section>
<section>
<p><strong>I</strong>
<strong>24. srpna 1993</strong></p><empty-line /><p><strong>1</strong></p>
<p>Byl to první a zároveň poslední den.</p>
<p>Ocelové dveře se mu zabouchly za zády a v chladném ranním vzduchu chvíli doznívalo kovové cvaknutí západky. Udělal čtyři kroky, zastavil se a položil kufr na zem. Zavřel oči a zase je otevřel.</p>
<p>Opuštěné parkoviště halil lehký ranní opar, nad městem právě vycházelo slunce a jedinými živými tvory v dohledu byli ptáci kroužící nad pláněmi, které obklopovaly zástavbu. Několik vteřin stál a cítil, jak se mu zostřují smysly. Do nosních dírek se mu vkradla vůně čerstvě zoraných polí. Nad asfaltem se mihotalo oslepující světlo. Od západu slyšel z několikakilometrové vzdálenosti vytrvalý hukot dálnice, která protínala otevřenou krajinu. Náhlé poznání skutečných rozměrů světa mu na okamžik způsobilo závrať. Dvanáct let nevykročil zpoza oněch zdí; jeho cela tam uvnitř měřila dva a půl krát tři metry a on pochopil, že město a nádraží jsou daleko. Strašně, možná nepřekonatelně daleko v den, jako byl tenhle.</p>
<p>Nabídli mu taxík, což byl běžný postup, ale odmítl. Nechtěl hned na začátku vyrazit do světa zkratkou. Přál si onoho rána cítit význam a bolest a svobodu každého kroku. Jestli měl uskutečnit, co si předsevzal, chápal, že je důležité se překonat. Překonat a ovládnout.</p>
<p>Vzal kufr a vykročil. Nepřipadal mu nijak těžký. Nějaké spodní prádlo. Pár bot, košile, kalhoty a toaletní potřeby. Čtyři nebo pět knih a dopis. Oblečení, které měl na sobě, si den předtím vyzkoušel a nafasoval ve skladu. Typická vězeňská garderoba. Černé boty z umělé kůže. Modré kalhoty. Světle šedá bavlněná košile a tenká větrovka. Pro obyvatele města bude stejně snadno identifikovatelný jako katolický kněz nebo kominík. Jeden z těch, kteří s hnědým lepenkovým kufříkem míří pěšky na nádraží, aby odtud zmizeli. Kteří strávili nějaký čas tady ve Velkém šedém, mezi městským parkem a dálnicí. Kteří se nacházeli tak blízko, a přesto tak nekonečně daleko. Jeden z těch odlišných. Z těch snadno rozpoznatelných.</p>
<p>Velký šedý. Tak se tomu mezi lidmi říkalo; pro něho samotného to bylo bezejmenné, vlastně spíš jenom velký kus času, ale skoro žádný prostor. A pohledy ostatních se ho dávno přestaly dotýkat, už dávno byl nucen vystoupit z jejich povrchního a marnivého společenství. Opustil jej bez váhání, nedobrovolně, nic jiného mu nezbývalo, ale nikdy nezatoužil vrátit se zpátky.</p>
<p>Nikdy.</p>
<p>Dalo by se diskutovat o tom, jestli tam vůbec kdy patřil.</p><empty-line /><p>Slunce stoupalo nad obzor. Po několika stech metrech se musel znovu zastavit. Svlékl bundu a hodil si ji přes rameno. Projela kolem něho dvě auta. Zřejmě dozorci nebo jiní zaměstnanci, každopádně někdo odtamtud. Tímhle směrem nic jiného nebylo. Jen Velký šedý.</p>
<p>Vykročil dál. Zkusil si pískat, ale nenapadala ho žádná melodie. Ranní světlo bylo zkrátka příliš intenzivní. Pomyslel si, že by potřeboval sluneční brýle, možná by si nějaké mohl opatřit ve městě. Zastínil si oči rukou, mžoural a díval se na siluety v ostrém světle. Ve stejný okamžik se rozezněly kostelní zvony.</p>
<p>Podíval se na hodinky. Osm. První vlak už nestihne. Ale ani po tom příliš netoužil, raději si nějakou chvíli posedí v nádražní kavárně u pořádné snídaně a čerstvých novin. Není kam spěchat. Určitě ne dnes, první den. To, k čemu se rozhodl, uskuteční, ale přesný čas samozřejmě závisí na mnoha zatím neznámých faktorech.</p>
<p>Možná zítra. Nebo pozítří. Jestli se za ty dlouhé roky něco naučil, jestli vůbec něco, pak právě tohle. Být trpělivý.</p>
<p>Trpělivý.</p><empty-line /><p>Cílevědomě vykročil mezi první budovy. Zabral si pro sebe liduprázdné chodníky zalité světlem. Stinné uličky okolo náměstí. Ošlapané dlažební kostky. Pomalu se loudal podél hnědé bahnité řeky, kde si líně plavaly netečné kachny. Už jen tohle, jít a jít a nezarazit se o zeď ani o plot, bylo svým způsobem podivuhodné. Zastavil se na jednom z mostů a pozoroval rodinku labutí na umělém ostrově, jak se choulí ve stínu kaštanů lemujících řeku. Prohlížel si i ty obrovské stromy, jejichž větve jako by toužily nejen po výšce, ale i po hloubce. Jako by se chtěly přiblížit vodě, stejně jako světlu.</p>
<p>Svět, pomyslel si. Život.</p><empty-line /><p>Mladík s uhrovitým obličejem mu se zřejmou nechutí prodal jízdenku. Jednosměrná, ano, pochopitelně. Změřil si ho pohledem a pokračoval k trafice. Koupil si dvoje noviny a jakýsi časopis s velkými nahými prsy na obálce, aniž pocítil sebemenší rozpaky. Potom do kavárny na celou konvičku kávy a čerstvé housky se sýrem a marmeládou. Cigaretu nebo dvě. Do odjezdu vlaku zbývala hodina a stále ještě bylo ráno.</p>
<p>První ráno po jeho druhém propuštění a svět byl plný času. Času a neviny.</p><empty-line /><p>O několik hodin později už se blížil k cíli. Poslední kilometry seděl v kupé sám. Díval se z poškrábaného a zaprášeného okénka; pozoroval pole, lesy, města i lidi míjející za sklem a najednou začal všechno poznávat. Místa získala své vlastní, specifické významy. Budovy, cesty, harmonie krajiny. Stará vodárenská věž. Fotbalové hřiště. Tovární komíny a vily se zahradami. Gahnovy nábytkářské závody. Náměstí. Střední škola. Viadukt a budovy za nákupní ulicí. Vlak zastavil.</p>
<p>Nástupiště dostalo novou střechu ze světle žlutého plastu, všiml si, když vystoupil. Budovu nádraží nechali znovu omítnout, i nápisy byly nové.</p>
<p>Jinak se nic nezměnilo.</p><empty-line /><p>Vzal si taxík. Nechal město za sebou. Čtvrthodinová otravná cesta podél moře, které střídavě mizelo a zase probleskovalo mezi poli a listnatými lesíky, a byl na místě.</p>
<p>„Můžete zastavit za kostelem. Zbytek dojdu pěšky.“</p>
<p>Zaplatil a vystoupil. Způsob, jak mu řidič mávl na pozdrav, mu připadal trochu povědomý. Počkal, až auto vyjede na silnici a zmizí za mlékárnou. Potom vzal kufr a igelitku s nezbytnými věcmi a vykročil na poslední úsek cesty.</p>
<p>Slunce už stálo vysoko. Brzy se mu z obličeje i mezi lopatkami řinul pot. Bylo to dál, než si pamatoval, a taky víc do kopce. Jenže od té doby, co tu šel naposledy, uplynulo dvanáct let.</p><empty-line /><p>I dům byl o dvanáct let starší, ale stál tam. Prosekala cestu ke schodišti, jak slíbila, nic víc. Hranice mezi zahradou a lesem zřejmě zanikla, mladé břízky se prodraly daleko za plot, tráva, popínavý plevel a křoví sahaly u zdí do metrové výšky. Střecha stodoly se probořila, tašky se zřejmě rozpadly, jedna okenní tabulka v horním patře byla vytlučená, ale nic z toho ho nijak zvlášť netrápilo. Všechno vypadalo přibližně tak, jak očekával – pokud si vůbec něco představoval.</p>
<p>Klíč visel na svém místě pod okapovou rourou.</p>
<p>Odemkl.</p>
<p>Když otvíral, musel se do dveří opřít ramenem a zatlačit. Nejspíš se trochu vzpříčily.</p>
<p>Ucítil zatuchlinu, ale dalo se to vydržet. Zřejmě tu nic nehnilo ani se tu nezabydlely krysy. Na kuchyňském stole ležel lístek.</p>
<p>Že mu přeje hodně štěstí. Nic víc.</p>
<p>Postavil kufr a igelitku na křeslo pod hodinami a rozhlédl se. Obešel okna a otevřel je. V ložnici se zastavil před zrcadlem a prohlédl si svůj odraz.</p>
<p>Uvědomil si, že zestárl. Šedý a propadlý obličej. Tenčí a sevřenější čelisti. Povislá kůže na krku utvářela záhyby a váčky. Ramena měl křivá a jakoby scvrklá.</p>
<p>Sedmapadesát let, pomyslel si. Čtyřiadvacet z toho za mřížemi. Čemu se divím.</p>
<p>Obrátil se sám k sobě zády a šel si najít zbraň. V každém případě s sebou musí mít zbraň a nejlepší bude, když tu záležitost vyřídí co nejdřív. Kdyby ho náhodou zase přepadly pochybnosti.</p><empty-line /><p>Navečer se posadil s dopisem do kuchyně. Rozložil jej na květovaný ubrus a ještě jednou si jej u šálku kávy přečetl.</p>
<p>Nebyl dlouhý. Sotva stránka a půl. Zavřel oči a pokusil se vybavit si její obraz.</p>
<p>Její černé oči poznamenané smrtí na opačné straně mříže. Její zaťaté ruce.</p>
<p>A její vyprávění.</p>
<p>Ne, k pochybnostem neměl důvod.</p>
</section>
<section>
<p><strong>II</strong>
<strong>20. dubna – 5. května 1994</strong></p><empty-line /><p><strong>2</strong></p>
<p>Byl to jeden z těch výletů.</p>
<p>Samozřejmě se měli zúčastnit čtyři dospělí. Nebo alespoň tři. To také bylo v plánu, ale Henrietta půl hodiny před odjezdem zavolala a oznámila, že ji zase postihla jedna z jejích záhadných nevolností. Hned poté se ukázalo, že Hertl musí zůstat ve školce a asistovat zdravotní sestře. Té, která měla přijít odpoledne a očkovat dvouleté děti.</p>
<p>Takže zbývala jen Elisabeth a Moira. Dalo se celkem spolehlivě počítat s tím, že Moiru dřív nebo později začne trápit migréna. Takže vlastně zůstala na celou tu smečku sama. Ale to se koneckonců nepřihodilo poprvé.</p>
<p>Čtrnáct dětí. Ve věku mezi třemi a šesti lety. Eunika, 6, zahájila akci tím, že se hned po čtyřech stech metrech pozvracela v autobuse. Paul, 3, si ve stejnou chvíli načural do bot. Ellen a Judith, 4 a 5, si v následujících minutách vjely do vlasů kvůli zelenému šátku s růžovými králíčky. Emil, 3 a půl, brečel, až se třásl autobus, že chce maminku, a Christopha, 6, bolel zub.</p>
<p>Na zastávku na lesní mýtině nicméně dorazili v pořádku. Rychle je spočítala. Byli všichni. Čtrnáct svěřenců, s Moirou patnáct. Zhluboka se nadechla. Měli před sebou tři hodiny procházek po lese, opékání klobás, hledání pokladu a všelijakých botanických exkurzí. Mezi větvemi zahlédla potemnělou oblohu a zamyslela se, kolik času jim zbývá, než se dá do deště.</p>
<p>Ani ne pětadvacet minut, jak se ukázalo, ale tou dobou už za sebou měli slušný kus cesty. Moira ucítila tlak mezi spánky a držela se padesát metrů před skupinkou, aby se bolest nezhoršila. Erich a Wally se posmívali Eunice, tlustá holčička kvůli tomu odmítla jít po cestě s ostatními a místo toho se sama prodírala mezi stromy a houštím. Elisabeth na ni však sem a tam zavolala, takže byly v kontaktu. Jedno z dvojčat Jümpersových zakoplo a bouchlo se o kořen do hlavy, takže ho musela nést. To druhé se vleklo za nimi a zablácenými prsty se jí drželo za pásek.</p>
<p>„Začíná pršet!“ vykřikl Bartje, 4.</p>
<p>„Já chci domů!“ bulel Heinrich, 5.</p>
<p>„Blbý mrňata,“ konstatovali Erich a Wally. „Jděte domů šukat mámu.“</p>
<p>„Šukat,“ pípl někdo z tříletých.</p>
<p>„Wally, Eriku, sklapněte,“ zasyčela Elisabeth. „Nebo vám utrhnu obě uši.“</p><empty-line /><p>Moira se zastavila u turistické chatky, kde si měli dát oběd.</p>
<p>„Máme štěstí,“ zašeptala, když k ní dorazila celá skupinka. Jako obvykle považovala za nutné šeptat, aby se jí migréna nerozvinula naplno. „Pospěšte si, honem pod střechu!“</p>
<p>Ještě než Wally doběhl ke dveřím, Elisabeth věděla, že je zamčeno a klíč se nachází u Hertla v kapse ve školce.</p>
<p>„Sakra, je zamčeno!“ vykřikl Wally. „Dejte sem klíč!“</p>
<p>Moira se na ni nechápavě zadívala. Elisabeth vzdychla. Zavřela oči a počítala do tří. Lilo jako z konve a ona cítila, jak se jí podpatky pomalu boří do rozbahněné trávy.</p>
<p>„Je mi zima,“ roztřásl se jí malý Jümpers v náručí.</p>
<p>„Mám hlad,“ řekl ten druhý.</p>
<p>„Copak jste zapomněly klíče, vy čůzy?“ zařval Erich a hodil na zeď hroudu hlíny.</p>
<p>Elisabeth přemýšlela další tři vteřiny. Potom svého pacienta předala Moiře, obešla domek a rozbila okno.</p><empty-line /><p>Asi o hodinu později přestalo pršet. Svačiny byly dojedené, přečetla osmnáct pohádek, které už četla osmnáctkrát předtím. Několik pěti- a šestiletých děcek se vydalo na vlastní pěst zkoumat terén v okolí a ušpinilo se při tom do té míry, že pochybovala, jestli je řidič ještě vezme do autobusu. Moira chvíli spala v místnůstce nad schody a cítila se o trošku líp, ale ne o moc. Tříletému alergikovi Gerardovi na obličeji a na loktech vyskočily velké červené skvrny, protože ho některý zatím neidentifikovaný kamarád nalákal na tajně propašovanou oříškovou karamelu. Dva kluci, tříletý a čtyřletý, na sebe čurali.</p>
<p>Jinak ale bylo všechno pod kontrolou. Rozhodla se, že je všechny svolá ven na schody a vydají se na zpáteční cestu.</p>
<p>Třináct. Bylo jich jen třináct. S Moirou čtrnáct.</p>
<p>„Kdo chybí?“ zeptala se.</p><empty-line /><p>Jak se ukázalo, byla to Eunika.</p>
<p>Během prvního, předběžného vyšetřování se zjistilo, že zmizela asi před dvaceti až pětatřiceti minutami; nikdo z dětí nebyl zrovna expert na hodiny a odhadování času. I bezprostřední příčina se zdála poněkud nejasná – možná ji Wally nebo Erich, anebo oba dva, bouchli klackem do zad, nebo jí možná Marissa řekla, že je tlustoprdka. Anebo ji rozbolelo břicho.</p>
<p>Patrně všechno dohromady.</p>
<p>Po několika minutách volání a překřikování se Elisabeth rozhodla propátrat okolí.</p>
<p>Moira dostala za úkol postarat se v chatce o tří- a čtyřleté děti, ona sama se s těmi trochu staršími vypravila do lesa.</p>
<p>Staršími? pomyslela si. Pět a šest let. Sedm mrňousů.</p>
<p>„Vyrazíme v desetimetrových rozestupech,“ vysvětlovala. „Budeme na ni celou dobu volat a půjdeme tak, abychom na sebe viděli. Rozumíte?“</p>
<p>„Jasně, šéfe!“ zakřičel Wally a zasalutoval.</p><empty-line /><p>A právě Wally ji po chvíli našel.</p>
<p>„Sedí v takovém hnusném příkopu a bulí,“ oznamoval. „Tamhle. Tvrdí, že našla mrtvého chlapa bez hlavy.“</p>
<p>A Elisabeth okamžitě věděla, že si nevymýšlí. Samozřejmě, už byl nejvyšší čas na zlatý hřeb programu.</p><empty-line /><p>Ve skutečnosti nechyběla jen hlava. Tělo – to, co z něho zbývalo – bylo zabalené v těžkém koberci a nikdy se nezjistilo, co Euniku přimělo zkoumat jeho obsah. Možná z něho trčel pahýl nohy. Silné a zdatné holčičce se každopádně podařilo vytáhnout koberec z příkopu dost na to, aby se dal rozbalit. Byl hodně poničený vlhkem… a plísní a houbami a celkově se rozkládal, pomyslela si Elisabeth. Na mnoha místech se rozpadal a tělo, které se skrývalo uvnitř, bylo ve zhruba stejně žalostném stavu.</p>
<p>Žádná hlava. Žádné ruce, žádné nohy.</p>
<p>„Zpátky do domečku!“ zakřičela a sevřela vzlykající Euniku v náruči.</p>
<p>Najednou ucítila silnou nevolnost a pochopila, že obraz, který právě viděla, ji bude věrně provázet za všech temných nocí po celý zbytek života.</p><empty-line /><p><strong>3</strong></p>
<p>„Hlášení, děkuji,“ vyzval je Hiller, sepnul ruce a propletl prsty.</p>
<p>Reinhart upřel pohled na strop. Münster si nuceně odkašlal a Van Veeteren zazíval.</p>
<p>„No?“ řekl Hiller.</p>
<p>„Takže,“ odhodlával se Münster a zalistoval v poznámkovém bloku.</p>
<p>„Půjde to rychle, nebojte se,“ řekl náčelník a podíval se na pozlacené hodinky. „Za pětadvacet minut mám být na jednání, takže stačí, když mi to zhruba nastíníte.“</p>
<p>Münster si znovu odkašlal.</p>
<p>„Takže, máme tu tělo nějakého muže,“ začal. „Našlo se včera okolo jedné hodiny v lese asi třicet kilometrů od Behrenu. Objevila ho šestiletá holčička… na výletě se školkou. Tělo bylo zabalené v koberci a leželo v příkopu asi padesát metrů od nejbližší sjízdné cesty. A leželo tam dlouho.“</p>
<p>„Jak dlouho?“</p>
<p>„Dobrá otázka,“ odpověděl Reinhart. „Dejme tomu rok. Možná míň, možná víc.“</p>
<p>„Copak se to nedá určit?“ podivil se Hiller.</p>
<p>„Zatím ne,“ vysvětlil Van Veeteren. „Vzal si ho do parády Meusse a snaží se to zjistit. Každopádně nejmíň půl roku.“</p>
<p>„Aha,“ přikývl Hiller. „A dál?“</p>
<p>„Dál,“ pokračoval Münster, „se nám nedaří zjistit jeho identitu, protože vrah mu usekl hlavu, zápěstí a nohy…“</p>
<p>„Víme jistě, že se jedná o vraždu?“ zeptal se náčelník. Reinhart vzdychl.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl. „Samozřejmě se mohlo jednat o úplně přirozenou smrt. Někdo si jen nemohl dovolit normální pohřeb. Pěkně drahá záležitost, v dnešní době… Hlavu a to ostatní pravděpodobně vdova ve shodě s posledním přáním zesnulého věnovala na výzkumné účely.“</p>
<p>Van Veeteren si odkašlal.</p>
<p>„Nejspíš chvíli potrvá, než zjistíme příčinu smrti,“ vysvětlil a zapíchl si párátko mezi dolní řezáky. „Na tom, co zbylo z těla, podle všeho nejsou patrná žádná smrtelná zranění… ačkoli člověk samozřejmě obvykle nepřežije, když mu někdo usekne hlavu.“</p>
<p>„Meusse z téhle mrtvoly nemá zrovna radost,“ navázal Reinhart. „Celkem ho chápu. Nejmíň celou zimu ležela někde v podmáčeném příkopu v hnijícím koberci. Mrzla a tála, mrzla a tála. Nachomýtla se tam i nějaká zvířata a trochu ji ohlodala, ale zřejmě jim moc nechutnalo… asi také bylo těžké se k tělu dostat. Částečně leželo ve vodě… což ho trochu zakonzervovalo, jinak by už zbývala jen kostra. Vypadá hnusně, abych to vyjádřil jednoduše.“</p>
<p>Hiller zaváhal.</p>
<p>„Proč… proč si myslíme, že vrah odstranil části těla?“</p>
<p>My? pomyslel si Münster. Proč si myslíme? A jakpak se dneska máme? Jsme tu na policejní stanici, anebo někde v nemocnici? Anebo v blázinci, jak často tvrdil Reinhart? Občas se to dalo jen těžko říct.</p>
<p>„Těžko říct,“ zopakoval Van Veeteren jeho myšlenky. „Občas narazíme na vraha, který své oběti řeže na kusy, ale tady nejspíš bylo účelem hlavně ztížit identifikaci.“</p>
<p>„Vůbec netušíte, o koho se může jednat?“</p>
<p>Van Veeteren zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Pročesáváme okolí,“ pokračoval Münster. „K tomu jste sám dal rozkaz… Od včerejšího odpoledne les prohledává dvacet chlapů… tedy v noci ne, samozřejmě.“</p>
<p>„A úplně zbytečně,“ konstatoval Reinhart a vytáhl z kapsy u saka dýmku.</p>
<p>„Zakouřit si můžeš, až skončíme,“ napomenul ho náčelník a podíval se na hodinky. „Proč by to mělo být zbytečné?“</p>
<p>Reinhart zastrčil dýmku zpátky a dal si ruce za hlavu.</p>
<p>„Protože se nic nenajde,“ vysvětloval. „Když někoho zabiju a dám si tu práci, že odstraním hlavu, ruce a nohy, pak nejspíš nebudu tak strašně hloupý, abych je schovával na stejném místě jako tělo. Ve skutečnosti na světě existuje jen jedno místo, kde jistojistě nic nenajdeme, a to je právě to, kde hledáme. Jdeme na to chytře, to se musí nechat.“</p>
<p>„Dobrá,“ přerušil ho Hiller. „Komisař tu včera nebyl, tak jsem si myslel…“</p>
<p>„No jo,“ vložil se do toho Van Veeteren. „Možná není na škodu, že se prohledává místo činu, ale řekl bych, že dnes večer to ukončíme. Většina stop nevydrží přes zimu a k vraždě navíc došlo jinde, tím si můžeme být celkem jistí.“</p>
<p>Náčelník znovu zaváhal.</p>
<p>„Jak zorganizujeme vyšetřování?“ zeptal se. „Už nemám moc času…“</p>
<p>Van Veeteren ale nijak nepospíchal.</p>
<p>„No,“ odpověděl. „To budeme muset promyslet. Kolik lidí na to chceš přidělit?“</p>
<p>„Jsou tu ty zatracené vloupačky,“ uvažoval Hiller a už vstával. „A ten vyděrač…“</p>
<p>„A rasisti,“ podotkl Reinhart.</p>
<p>„A ten vyděrač…“ opakoval Hiller.</p>
<p>„A ty rasistické svině,“ řekl Reinhart.</p>
<p>„Do háje,“ zaklel Hiller. „Přijď za mnou zítra ráno, V. V., a uvidíme, jak to bude vypadat. Mimochodem, Heinemann je pořád ještě na nemocenské?“</p>
<p>„V pondělí přijde,“ odpověděl Münster.</p>
<p>Nechal si pro sebe, že má sám v plánu vzít si na pár dní volno, až se Heinemann vrátí. Něco mu říkalo, že na žádosti o dovolenou není nejvhodnější doba.</p>
<p>„No jo, nezbývá než pokračovat v práci,“ zakončil Hiller a začal ostatní vystrkovat ze dveří. „Čím dřív tuhle věc vyřešíme, tím líp. Zjistit, kdo to je, by snad krucinál nemělo být nemožné, co říkáte?“</p>
<p>„Nic není nemožné,“ odpověděl Reinhart.</p><empty-line /><p>„Tak jaký na to máš názor, intendante?“ zeptal se Van Veeteren a podal mu fotografie.</p>
<p>Münster si obrázky prohlédl. Znetvořené tělo, pokryté hnědými skvrnami, a místo činu. Místo bylo podle všeho vybrané dobře, hustý les s podrostem, příkop ukrytý v křoví… Nebylo se čemu divit, že tam tělo tak dlouho leželo bez povšimnutí. Spíš naopak, to, že o něho zakopla ta nebohá šestiletá holka, se dalo označit za naprosto nepravděpodobnou náhodu.</p>
<p>„Já nevím,“ řekl. „V každém případě to působí dost promyšleně.“</p>
<p>Komisař něco zabručel.</p>
<p>„Promyšleně, ano. Z toho můžeme vycházet. Co si myslíš o tom zmrzačení?“</p>
<p>Münster se zamyslel.</p>
<p>„Kvůli identifikaci, samozřejmě…“</p>
<p>„Copak poznáváš lidi podle nohou?“</p>
<p>Münster zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Ne, pokud nemají nějaké zvláštní znaky. Tetování nebo něco podobného… Jak byl starý?“</p>
<p>„Meusse odhaduje, že mezi padesátkou a šedesátkou, ale musíme počkat do večera. Jak říkal Reinhart, není to nijak příjemná mrtvola. Postaráte se o to asi vy dva s Roothem.“</p>
<p>Münster vzhlédl.</p>
<p>„Ale proč, pane komisaři? Co budete…“</p>
<p>Van Veeteren varovně zvedl prst.</p>
<p>„Mám plné ruce práce s těmi zatracenými vloupačkami. A Reinhart chce co nejdřív zašít ty svoje teroristy. No a navíc se mě chystají vzít pod skalpel a rozkuchat mi břicho… první týden v květnu. Takže se do toho klidně můžeš pustit rovnou od začátku.“</p>
<p>Münster ucítil, že červená.</p>
<p>„Až narazíš na něco, s čím si nebudeš vědět rady, jsem ti samozřejmě k dispozici,“ řekl Van Veeteren.</p>
<p>Až, pomyslel si Münster. Ne jestli.</p>
<p>„Nejdřív musím najít aspoň něco, na co by se dalo narazit,“ odpověděl. „Už Rooth prošel seznam pohřešovaných?“</p>
<p>Komisař zvedl interní telefon a o pět minut později se ve dveřích objevil kriminální inspektor Rooth se štosem papírů v ruce. Usadil se na volnou židli a podrbal se v rozježených vousech. Nechával si plnovous narůst teprve krátce a tak trochu teď připomínal bezdomovce, pomyslel si Münster. Ale když se to vezme kolem a kolem, není od věci mít mezi sebou někoho, kdo nevypadá na sto metrů jako policajt.</p>
<p>„Dvaatřicet hlášení o pohřešovaných osobách v celém okrsku za poslední dva roky,“ informoval. „Myslím případů, které se neobjasnily. Šestnáct z nich je evidovaných tady ve městě. Trochu jsem to protřídil… Když budeme vycházet z toho, že tam ležel nejmíň šest měsíců a nejvýš rok, měl by být nahlášený mezi dubnem a prosincem minulého roku. Uvidíme samozřejmě, co nám z toho vyjde, až Meusse skončí…“</p>
<p>„Jak může mizet tolik lidí?“ zeptal se Münster. „Je to vážně pravda?“</p>
<p>Rooth pokrčil rameny.</p>
<p>„Většina z nich pláchne do zahraničí. Bývají to hlavně mladí lidi. Řekl bych, že s nějakým zločinem souvisí nanejvýš nějakých patnáct až dvacet procent případů… to aspoň tvrdí Stauff, a on do těchhle věcí docela vidí. Předpokládám ale, že nezapočítává míň závažné věci. Mizí i spousta feťáků. Do Thajska, do Indie a všude možně.“</p>
<p>Van Veeteren přikývl.</p>
<p>„Kolik ti zbývá kandidátů?“</p>
<p>Rooth zalistoval v papírech. Münster si všiml, že některá jména má zakroužkovaná, k dalším připsal otazník, jiná přeškrtl, ale žhavých tipů bylo očividně pomálu.</p>
<p>„Moc jich není,“ vysvětloval Rooth. „Pokud se tedy jedná o muže mezi padesátkou a šedesátkou, vysokého zhruba metr pětasedmdesát, včetně hlavy a chodidel… no, zbývají nám vlastně nanejvýš dva, možná tři.“</p>
<p>Komisař upíral pohled na své párátko. „Stačil by jeden,“ poznamenal. „Jen když to bude ten správný.“</p>
<p>„Nemusí ale vůbec být z našeho okrsku,“ připomněl Münster. „Nic přece nenaznačuje, že ho zabili v okolí Behrenu… mohlo se to stát kdekoli, předpokládám.“</p>
<p>Rooth přikývl.</p>
<p>„Když to vezmeme celostátně,“ odpověděl, „máme na výběr z nějakých sedmi nebo osmi. V každém případě ale musíme počkat na výsledky pitvy a teprve potom začneme hledat případné vdovy, ne?“</p>
<p>„Rozhodně,“ souhlasil Van Veeteren. „Čím míň lidí se na tělo bude muset koukat, tím líp.“</p>
<p>„Dobrá,“ řekl Münster po chvíli mlčení. „A co budeme dělat do té doby?“</p>
<p>Van Veeteren se zaklonil, až pod ním zapraskala židle.</p>
<p>„Navrhuju, abyste si někde sedli a načrtli si plán. Dám Hillerovi vědět, že si tuhle věc berete na starosti… ale jak jsem řekl, budu vám k dispozici.“</p>
<p>„Tak co,“ ozval se Rooth, když si objednali kávu v kantýně. „Řekněme, že to vyřešíme za týden?“</p>
<p>„Souhlas,“ odpověděl Münster. „Kdy bude Meusse hotový?“</p>
<p>Rooth pohlédl na hodinky.</p>
<p>„Myslím, že za hodinu. Můžeme tam rovnou zajet spolu, co říkáš?“</p>
<p>Münster přikývl.</p>
<p>„A co vyšetřovatelka veřejnost?“ zeptal se. „Napsali toho přece spoustu v novinách.“</p>
<p>Rooth zavrtěl hlavou, napil se a spolkl polovinu šátku z listového těsta.</p>
<p>„Zatím vůbec nic, co by dávalo smysl. Krause prověřuje tipy. V dnešních zprávách odvysílají výzvu… v rádiu i v televizi, ale měl by to přece sakra být někdo z těchhle.“</p>
<p>Lžičkou poklepal na seznamy. Münster je vzal do ruky a studoval Roothovy poznámky. Kolem tří jmen nakreslil dvojité kroužky, očividně to byla ta, která patřila nejžhavějším aspirantům.</p>
<p>Aspirantům na to, že byli zavražděni, znetvořeni a provizorně pohřbeni v zarostlém příkopě nedaleko Behrenu.</p>
<p>Spěšně četl:</p><empty-line /><p>Claus Menhevern</p>
<p>Drouhtens vej 4, Blochberg</p>
<p>nar. 1937</p>
<p>pohřešovaný od 1. 6. 1993</p><empty-line /><p>Pierre Kohler</p>
<p>Armastenstraat 42, Maardam</p>
<p>nar. 1936</p>
<p>pohřešovaný od 27. 8. 1993</p><empty-line /><p>Piit Choulenz</p>
<p>Hagmerlaan 11, Maardam</p>
<p>nar. 1945</p>
<p>pohřešovaný od 16. 10. 1993</p><empty-line /><p>„Jo,“ řekl a posunul papíry zpátky. „Určitě to bude někdo z nich.“</p>
<p>„Určitě,“ souhlasil Rooth. „A v tom případě to vyřídíme za týden. Prostě to tak nějak tuším…“</p><empty-line /><p><strong>4</strong></p>
<p>Opustil služebnu o hodinu dřív než obvykle a zamířil rovnou domů. Dopis ležel tam, kde ho nechal, na knihovně v předsíni. Otevřel a přečetl si ho ještě jednou. Obsah se nezměnil.</p><empty-line /><p>Tímto Vám s potěšením oznamujeme, že jsme Vám rezervovali termín operace adenokarcinomu tlustého střeva na čtvrtek 5. května.</p>
<p>Prosíme o písemné či telefonické potvrzení termínu do 25. dubna, poté se, prosím, dostavte na oddělení 46B, a to nejpozději ve středu 4. května do 21:00.</p>
<p>Po operaci může následovat dvou- až třítýdenní rekonvalescence v nemocnici; tuto informaci připojujeme, abyste měl možnost naplánovat si v souladu s tím pracovní i rodinný život.</p><empty-line /><p>S pozdravem</p>
<p>Marieke Fischerová, sekretářka</p>
<p>Všeobecná nemocnice Maardam</p><empty-line /><p>Zatracená práce, pomyslel si. Podíval se na kontakty uvedené na papíře úplně dole, vytočil číslo a čekal.</p>
<p>Ozval se mladý dívčí hlas. Nanejvýš pětadvacet let, odhadoval. Přibližně jako jeho dcera.</p>
<p>„Já tedy dorazím,“ řekl.</p>
<p>„Promiňte, kdo volá?“ ptala se.</p>
<p>„Komisař Van Veeteren, samozřejmě. Mám rakovinu tlustého střeva a doktor Moewenroedhe se to chystá vyříznout a…“</p>
<p>„Okamžik.“</p>
<p>Čekal. Vrátila se.</p>
<p>„Pátého května, ano. Poznamenám si to. Přijďte prosím o den dřív, rezervuji místo na oddělení 46B. Chcete se na něco zeptat?“</p>
<p>Bude to bolet? pomyslel si Van Veeteren. Přežiju to? Jak vysoká je pravděpodobnost, že už se neproberu z narkózy?</p>
<p>„Ne,“ řekl nahlas. „Ozvu se, kdybych si to rozmyslel.“</p>
<p>Překvapilo ji to, což vytušil z ticha, které následovalo.</p>
<p>„Proč byste si to měl rozmyslet?“</p>
<p>„Možná budu zaneprázdněný něčím jiným. Člověk nikdy neví.“</p>
<p>Trochu zaváhala.</p>
<p>„Máte z operace obavy, pane Van Veeterene?“</p>
<p>„Obavy? Já?“</p>
<p>Pokusil se zasmát, ale sám slyšel, že to zní spíš jako chropot umírajícího psa. S umírajícími psy měl své zkušenosti.</p>
<p>„Dobrá,“ řekla přátelsky. „Můžu vás uklidnit, doktor Moewenroedhe patří k našim nejšikovnějším chirurgům a celkem vzato by to neměl být nijak složitý zákrok.“</p>
<p>Ne, ale je to moje břicho, myslel si Van Veeteren. A moje střeva. Mám je už dlouho a kapku se na ně upínám.</p>
<p>„Když se budete chtít na něco zeptat, nebojte se zavolat,“ vysvětlovala. „Jsme tu, abychom pomáhali.“</p>
<p>„Díky, díky,“ vzdychl. „Ano, ještě se určitě ozvu. Zatím na shledanou.“</p>
<p>„Na shledanou, pane Van Veeterene.“</p>
<p>Několik vteřin zůstal stát s dopisem v ruce. Potom ho roztrhl na čtyři kusy a hodil do koše.</p><empty-line /><p>O necelou hodinu později už v sobě měl dvě opečené klobásy s bramborovým salátem. Snědl si je venku na balkoně, dal si k nim tmavé pivo a začal přemýšlet, jestli by navzdory všemu neměl sejít dolů do trafiky a koupit si krabičku cigaret. Párátka mu došla a byl krásný večer.</p>
<p>Stejně přece umřu, pomyslel si.</p>
<p>Poslouchal, jak zvony na věži keymerského kostela odbíjejí šest. Na nočním stolku měl položené dva rozečtené romány, ale bylo mu jasné, že rozečtené ještě nějaký čas zůstanou. Nedokázal se soustředit. Naopak, neklid po něm natahoval pařáty a on samozřejmě věděl proč.</p>
<p>Moc dobře to věděl. Vzduch byl příjemně vlahý. Přes zábradlí k němu pronikal smířlivý teplý větřík, rudé zapadající slunce se sklánělo ke střeše pivovaru na protější straně ulice Kloisterlaan. V šeříku za přístřeškem pro kola štěbetali ptáci.</p>
<p>Tak si tu sedím, pomyslel si. Proslulý komisař Van Veeteren. Sedmapadesátiletý, osmaosmdesátikilový policajt s rakovinou tlustého střeva. Za dva týdny si dobrovolně lehnu na operační stůl a nechám nějakého naprosto nezkušeného řeznického učně, aby mi uřízl jedenáct centimetrů těla. Do prdele.</p>
<p>V podbřišku se mu ozval nepříjemný pocit, který se poslední dobou dostavoval vždycky, když se najedl. Nebyla to ale opravdová bolest. Jen takové menší podráždění. Pochopitelně by za to měl být vděčný, opečené klobásy se na seznamu dietních potravin, které mu doporučili, když byl v únoru na testech, jistě nenacházely. Ale co, krucinál? Hlavně si musí do operace uchovat zdravý rozum, a až jestli všechno dobře dopadne, bude možná načase změnit návyky. Začít se zdravou výživou a takovými věcmi.</p>
<p>Všechno má svůj čas.</p>
<p>Sesbíral ze stolu nádobí. Špinavý talíř položil v kuchyni do dřezu. Pak šel do obýváku a začal se apaticky přehrabovat v cédéčkách a kazetách.</p>
<p>Jedenáct centimetrů těla, uvažoval a vtom si vzpomněl na fotografie z dopoledne.</p>
<p>Na toho bezhlavého muže od Behrenu.</p>
<p>Bezhlavého, bezrukého a beznohého.</p>
<p>Mohlo by to být horší, pomyslel si.</p>
<p>Mezi padesátkou a šedesátkou, jak tvrdil Meusse.</p>
<p>To přesně odpovídalo. Možná byli dokonce stejný ročník? Padesát sedm let. Proč by ne?</p>
<p>Mohlo by to být opravdu daleko horší.</p><empty-line /><p>O deset minut později už seděl v autě a z reproduktorů duněl Monteverdiho sbor. Setmí se nejdřív za hodinu a půl. Času měl dost.</p>
<p>Chtěl se tam koneckonců jen podívat. Nic víc. Stejně přece neměl na programu nic zvláštního.</p>
<p>Jak už bylo řečeno, všechno má svůj čas.</p><empty-line /><p><strong>5</strong></p>
<p>„Jak jde život, co holky?“ zeptal se Münster, když si vlezl vedle Rootha do starého citroënu. Měli by si přece být schopní promluvit i o něčem, co nesouvisí s prací.</p>
<p>„Nic nového,“ odpověděl Rooth. „Někdy bych si skoro přál, aby existovala nějaká injekce, která by člověka takových starostí jednou provždy zbavila.“</p>
<p>„Ale prosím tě,“ okomentoval to Münster a zalitoval, že tohle téma nadhodil.</p>
<p>„Ženské jsou prostě zvláštní,“ pokračoval Rooth.</p>
<p>„Aspoň ty, se kterými se potkává člověk jako já. Minulý týden jsem pozval na rande jednu zrzavou dámu z Oosterbrügge, která sem do města jezdila na nějaký zdravotnický kurz. Šli jsme do kina a potom ke Krausovi, a když jsem se potom zeptal, jestli nechce zajít ke mně na skleničku portského a trochu sýra, hádej, co mi odpověděla?“</p>
<p>„Nemám tušení,“ odpověděl Münster.</p>
<p>„Že musí domů za přítelem. Tvrdila, že přijel do města a čeká na ni před zdravotnickou ubytovnou.“</p>
<p>„To je pech,“ politoval ho Münster.</p>
<p>„To mi povídej,“ odfrkl Rooth. „Ne, já myslím, že už na balení ženských začínám být starý. Možná bych si měl dát radši inzerát do novin. Kurmann z pátracího si takhle našel pěknou fešandu… ale to asi člověk musí mít sakra štěstí.“</p>
<p>Umlkl a soustředil se, aby zvládl předjet modrý stěhovací vůz dřív, než skončí čumák na čumák s protijedoucí tramvají číslo dvanáct. Münster zavřel oči, a když se je odvážil otevřít, mohl konstatovat, že to zvládli.</p>
<p>„A jak jsi na tom ty?“ zeptal se Rooth. „Pořád stejná idylka s nejkrásnější policajtskou manželkou na světě?“</p>
<p>„Ráj na zemi,“ odpověděl Münster, a když o tom tak přemýšlel, musel uznat, že takový popis není daleko od pravdy. Synn byla prostě Synn. Jen ho tu a tam maličko zneklidňovala otázka, co vlastně taková žena vidí na něm – mizerně placeném policajtovi z kriminálky, který je o deset let starší než ona sama a pracuje tolik, že na ni ani na děti skoro nemá čas. Nebylo těžké si vsugerovat, že se mu dostalo něčeho, co si nezaslouží. A že ho dřív nebo později stihne trest.</p>
<p>Ale proč se zneklidňovat? Je šťastně ženatý, má dvě děti, možná by pro jednou stačilo jen poděkovat a všechno to přijmout. S kriminálním inspektorem Roothem však o té záležitosti rozhodně neměl chuť diskutovat.</p>
<p>„Měl by sis oholit ty vousy,“ řekl místo toho. „Kdybych já byl ženská, tenhle mech by mě rozhodně nenažhavil.“</p>
<p>Rooth si přejel dlaní po bradě a zamyšleně se na sebe podíval do zrcátka.</p>
<p>„Kdo ví,“ odpověděl. „Podle mě to nevypadá tak špatně. Nejsem si jistý, jestli rozumíš ženskému uvažování.“</p>
<p>„V pohodě,“ odpověděl Münster. „Dělej si, co chceš. Jak to provedeme, až přijdeme k Meussemu?“</p>
<p>„Budeme ho muset zase pozvat na skleničku, jako obvykle,“ odpověděl Rooth a zabočil k ústavu soudního lékařství. „Nebo co myslíš?“</p>
<p>„Jo, to bude asi nejjednodušší,“ usoudil Münster.</p><empty-line /><p>Soudní patolog Meusse ještě neskončil se svým denním přídělem mrtvol a Münster s Roothem se rozhodli, že ho nebudou rušit při práci a raději počkají v kanceláři.</p>
<p>Vynořil se s asi dvacetiminutovým zpožděním a Münsterovi bylo jasné, že má za sebou náročný den. Jeho hubené ptačí tělo připomínalo kostru ještě víc než obvykle, obličej měl popelavě šedý a oči za tlustými skly brýlí hluboko zapadlé – však se také dosyta, nebo spíš nadmíru vynadívaly na všechno zlo a zvrácenost tohoto světa, chtělo se člověku dodat. Münsterovi stačilo dívat se na osekané tělo pět vteřin, na fotkách deset. Tušil však, že patolog se za daných okolností v houbovitém mase rýpal alespoň deset či dvanáct hodin.</p>
<p>Meusse je němě pozdravil a špinavý bílý plášť pověsil na háček vedle dveří. Opláchl si ruce v umyvadle a natáhl si sako, které leželo na psacím stole. Několikrát si přejel dlaní po dokonale plešaté hlavě a vzdychl.</p>
<p>„Nuže, pánové?“</p>
<p>„Možná by se nám líp mluvilo u půllitru u Fixe?“ navrhl Rooth.</p>
<p>Bar Fix se nacházel naproti ústavu, hned přes ulici, když člověk vyšel zadním východem, a ani tentokrát samozřejmě neměli důvod chodit jinam.</p>
<p>Meusse kráčel před nimi, ruce měl v kapsách a ramena vytažená, a teprve když do sebe vyklopil velkého panáka geneveru a sklenice piva před ním stála zpola vypitá, byl připravený pustit se do vyprávění. Münster i Rooth už za ním v minulosti byli mockrát a věděli, že pospíchat na něho by nebylo k ničemu – ostatně stejně jako snažit se ho přerušit, když už se jednou rozpovídá. Na případné otázky přišla řada až po přednášce, tak to prostě chodilo.</p>
<p>„Nuže, pánové,“ začal, „vidím, že komisař se tentokrát nedostavil. Nedivím se mu. Je to hrozná mrtvola. Jestli smím jako prostý patolog vyslovit jedno přání, tak bych rád, abyste je příště nacházeli trochu dřív. Nemáme tu zvlášť v oblibě těla, která někde hnila bůhvíjak dlouho… tři měsíce, nanejvýš čtyři, ano, tam někde by měla být horní hranice. Faktem je, že jeden z mých asistentů to neunesl a nechal mě teď odpoledne ve štychu, hrrm.“</p>
<p>„Kolik mu vlastně vůbec bylo?“ pokusil se do toho vložit Rooth, když se Meusse ponořil do sklenice s pivem.</p>
<p>„Vážně,“ zopakoval lékař, „byla to mimořádně nechutná mrtvola.“</p>
<p>Nechutná? pomyslel si Münster a vzpomněl si, jak jednou Meusse vyprávěl, nakolik mu jeho nevděčné povolání změnilo a zničilo život. Jak byl od třiceti impotentní, jak ho v pětatřiceti opustila manželka, jak se ve čtyřiceti stal vegetariánem a jak s blížící se padesátkou skoro úplně přestal konzumovat pevnou stravu… vlastní tělo a jeho funkce mu prý s přibývajícími lety připadaly čím dál odpornější. Cítil vůči němu už jen hnus a znechucení, svěřil se Münsterovi a Van Veeterenovi jednou odpoledne, když z nějakého důvodu došlo na podstatně víc drinků než obvykle.</p>
<p>Možná se není čemu divit, říkal si Münster. Přirozený vývoj, nebo ne?</p>
<p>„Určit přesný čas je dost těžké,“ pokračoval Meusse a zapálil si tenkou cigaretu. „Hádal bych nějakých osm měsíců, ale můžu se mýlit, třeba je to o pár měsíců víc nebo míň. Asi za týden dostaneme výsledky z laboratoře. Co se týče příčiny úmrtí, nejsme na tom o nic líp, obávám se. Jasno máme jen v tom, že zemřel daleko dřív… dřív, než se dostal do toho příkopu. Určitě nejmíň o dvanáct hodin. Možná i čtyřiadvacet. Na koberci se nenašla skoro žádná krev a v těle taky moc ne. K dekapitaci a amputacím došlo taky dřív. Krev z těla vytekla ven, abych se vyjádřil jednoduše.“</p>
<p>„Jak amputace proběhla?“ zeptal se Münster.</p>
<p>„Neprofesionálně,“ popsal to Meusse. „Sekerou, pravděpodobně. Nejspíš nebyla zvlášť nabroušená, takže to muselo zabrat dost času.“</p>
<p>Dopil zbytek piva. Rooth vstal a šel pro další.</p><empty-line /><p>„K příčině smrti můžu říct to, že šlo o nějaké zranění hlavy.“</p>
<p>„Hlavy?“ ujišťoval se Rooth.</p>
<p>„Ano, hlavy,“ potvrdil Meusse a na vysvětlenou si ukázal na plešaté temeno. „Možná ho někdo střelil do hlavy nebo ubil tou sekerou nebo něco jiného… příčina smrti: zranění hlavy. Kromě odstraněných končetin a známek rozkladu je tělo neporušené… když tedy odhlédneme od určitých sekundárních poškození, která způsobily hladové lišky a vrány, když se k němu na několika místech dostaly. Ale ani ty toho moc nenapáchaly. Koberec a voda v příkopě měly do jisté míry balzamující účinky… nebo se říká balzamizující? Každopádně pozastavily rozklad.“</p>
<p>Münster zvedl sklenici, ale zase ji odložil na poškrábaný stůl.</p>
<p>„Co se týče věku a poznávacích znamení,“ pokračoval Meusse neúnavně, „můžeme hádat, že mu bylo zhruba něco mezi pětapadesáti a šedesáti. Měřil nejspíš mezi sto sedmdesáti třemi a sto sedmdesáti šesti centimetry a měl docela křehkou stavbu těla, lehkou kostru. Dovolil bych si tvrdit, že byl docela souměrné postavy. Žádné zlomeniny, žádné stopy po operaci. Mohl mít jiné, povrchnější jizvy, které buďto uhnily, nebo se zachytily v koberci. Všechno se trochu zkomplikovalo tím, že tělo a koberec po smrti splynuly v jakési symbióze. Prolnuly se navzájem, abych tak řekl.“</p>
<p>„A sakra,“ okomentoval to Rooth.</p>
<p>„Přesně tak,“ souhlasil Meusse. „Nějaké otázky?“</p>
<p>„Takže neměl vůbec žádná zvláštní znamení?“ zeptal se Münster.</p>
<p>Meusse se zničehonic usmál. Roztáhl tenké rty a odhalil dvě řady překvapivě bílých a zdravých zubů.</p>
<p>„Jedno ano,“ řekl a vypadalo to, že si situaci vyloženě užívá. Že si přinejmenším dokáže vychutnat chmurné uspokojení z toho, že je několik málo vteřin může udržovat v napětí. Triumf profesionála, pomyslel si Münster.</p>
<p>„Jestli se tedy vrah pokoušel odstranit všechno, co by umožňovalo identifikaci,“ vysvětloval Meusse, „na jednu věc zapomněl.“</p>
<p>„Na jakou?“ zeptal se Rooth.</p>
<p>„Jedno varle,“ odpověděl Meusse.</p>
<p>„Cože?“ nechápal Münster.</p>
<p>„Měl jenom jedno varle,“ upřesnil Meusse.</p>
<p>„Jednovaječná mrtvola?“ okomentoval to Rooth se směšným výrazem.</p>
<p>„Aha,“ řekl Münster. „No, to nám určitě nemálo pomůže.“</p>
<p>Nechtěl být ironický, ale okamžitě mu došlo, že se malého patologa dotkl.</p>
<p>Pokusil se omluvně zakašlat a zdvihl sklenici, ale bylo to evidentně marné.</p>
<p>„Co se týče koberce,“ řekl krátce Meusse, „promluvte si zítra s Van Impem. Myslím, že už půjdu. Ráno budete mít samozřejmě na svých nablýskaných stolech písemnou zprávu.“</p>
<p>Dopil a vstal.</p>
<p>„Díky,“ řekl Rooth.</p>
<p>„Sbohem, pánové,“ rozloučil se Meusse. „A nechoďte na nás v nejbližších dnech s žádným dalším rozpadajícím se torzem, budeme vám velice vděční.“</p>
<p>Ve dveřích se zarazil.</p>
<p>„Jestli ale zakopnete o zbývající kousky tady toho, pochopitelně vám pomůžeme je správně poskládat. Kdykoli k službám.“</p><empty-line /><p>Münster s Roothem zůstali ještě chvíli sedět nad nedopitými sklenicemi.</p>
<p>„Jak může někdo mít jenom jedno varle?“ zeptal se</p>
<p>Rooth.</p>
<p>„Nevím,“ odpověděl Münster. „Ale když se to tak vezme, stačí to. Asi si to druhé musel poranit. A odoperovali mu ho, nebo něco takového.“</p>
<p>„Nemohlo mu ho ukousnout nějaké zvíře? Tam v tom příkopě?“</p>
<p>Münster pokrčil rameny.</p>
<p>„Mě se neptej. Ale jestli Meusse tvrdí, že bylo pryč už předtím, tak mu věřím.“</p>
<p>Rooth přikývl.</p>
<p>„Zatraceně dobrá stopa.“</p>
<p>„To jo,“ souhlasil Münster. „Určitě informace, na jakou člověk narazí v každé databázi. Pozor: má jen jednu kouli. Pořád ještě věříš, že budeme za týden hotoví?“</p>
<p>„Ne,“ zabručel Rooth. „Možná tak za rok. Pojedeme?“</p><empty-line /><p>Během zpáteční cesty na stanici toho moc nenamluvili. V každém případě ale mohli konstatovat, že třetí na seznamu kandidátů, Piit Choulenz z ulice Hagmerlaan, byl zřejmě příliš mladý, než aby připadal v úvahu.</p>
<p>Podle uvedených informací mu ještě nebylo ani padesát, a i když Meusse pečlivě zdůrazňoval, že jenom hádá, Rooth i Münster věděli, že se jen zřídkakdy plete. A to i pokud se pouští do čirých spekulací.</p>
<p>Ani Claus Menhevern, ani Pierre Kohler se však vyloučit nedali. Nebylo nic přirozenějšího než si je rozdělit. Nepotřebovali o tom ani diskutovat.</p>
<p>„Koho si vezmeš?“ zeptal se Rooth.</p>
<p>Münster se zadíval na jména.</p>
<p>„Pierra Kohlera,“ rozhodl se. „Bude asi nejlepší, když to vyřídíme ještě dneska večer.“</p>
<p>Rooth pohlédl na hodinky.</p>
<p>„Určitě,“ souhlasil. „Není ještě ani sedm. Žádný slušný policajt nechodí domů před devátou.“</p><empty-line /><p><strong>6</strong></p>
<p>Když dorazil na místo, zrovna se usilovně snažili naložit věci do dodávek.</p>
<p>„Dobrý večer, pane komisaři,“ pozdravil ho inspektor le Houde. „Jste tu kvůli něčemu konkrétnímu?“</p>
<p>Van Veeteren zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Jen jsem si říkal, že se sem podívám. Už jste tady skončili?“</p>
<p>„Ano,“ odpověděl le Houde. „Dostali jsme rozkaz. A já si taky myslím, že už to stačilo. Zřejmě se tu toho nedá moc čekat.“</p>
<p>„Našli jste něco?“</p>
<p>Le Houde se zasmál. Vytáhl z kapsy kapesník a osušil si čelo.</p>
<p>„Spoustu věcí,“ odpověděl a ukázal na několik černých igelitových pytlů v kufru dodávky, jejíž zadní dveře zůstaly otevřené. „Máme takových šest. Sebrali jsme každou sebemenší věc, která v lese nemá co pohledávat… na rozloze zhruba dvaceti fotbalových hřišť. Bude legrace se tím probírat.“</p>
<p>„Hm,“ vyjádřil se Van Veeteren.</p>
<p>„Měli bychom nejspíš poslat účet Behrenským úklidovým službám. Ve skutečnosti je to přece jejich práce.“</p>
<p>„To udělejte,“ odpověděl Van Veeteren. „Projdu se tam a pořádně si to promyslím.“</p>
<p>„Hodně štěstí, pane komisaři,“ rozloučil se le Houde a zabouchl dveře. „Ozveme se vám.“</p><empty-line /><p>Vydal se po vyšlapané cestě. Pokud to správně pochopil, jednalo se o tutéž pěšinu, po které přišla i ta skupinka dětí. Byla to skutečně pouhá stezka, často nanejvýš půl metru široká, plná kořenů, vyčnívajících balvanů a jiných překážek… ano, místní policie měla pravdu: vrah se sem musel dostat odjinud. Nejpravděpodobnější bude, že zaparkoval dole na jezdecké cestě, na opačné straně nízkého hřebínku, který prochází touto částí lesa – a potom musel své břemeno nést nebo táhnout asi šedesát metrů křovinatým, mírně stoupajícím terénem. Les tu nebyl nijak zvlášť udržovaný a určitě to stálo značnou námahu. Pokud se o tu práci nepodělilo víc pachatelů, muselo se zjevně jednat o dost vysokou a silnou osobu. Těžko to mohla být žena a těžko starý člověk… tento závěr se snad mohl odvážit vyslovit?</p>
<p>Došel na místo. Konkrétní část příkopu nadále označovala červenobílá páska, hlídku však už odvolali. Zastavil se asi ve tří- nebo čtyřmetrové vzdálenosti. Půl minuty pozoroval ponurou ohrazenou plochu a znovu zatoužil po cigaretě.</p>
<p>Potom překročil příkop a namířil si to směrem k jezdecké cestě. Po vrahových stopách, zřejmě. Trvalo mu asi sedm či osm minut, než tam dorazil, a stálo ho to spoustu škrábanců na rukou a na obličeji.</p>
<p>Kdybychom ho našli hned, uvažoval, v tomhle terénu bychom mohli sledovat vrahovu trasu metr po metru.</p>
<p>Teď už to samozřejmě nepřipadalo v úvahu.</p>
<p>A ani by to asi nebylo nijak zvlášť užitečné. Jestli tenhle případ někdy vyřeší, závěr určitě nebude stát a padat s nějakými polámanými větvičkami. Tentokrát se jak zločin, tak i jeho pachatel nacházeli nekonečně daleko, o tom nebylo pochyb. Daleko jak v čase, tak i v prostoru.</p>
<p>O oběti ani nemluvě.</p><empty-line /><p>Vydal se zpátky k městečku.</p>
<p>Co když ho nikdo nepostrádal, napadlo ho zničehonic. Co když se ukáže, že si nikdo nevšiml, že zmizel.</p>
<p>Vůbec nikdo.</p>
<p>Ta myšlenka ho nechtěla opustit. A dejme tomu, že by si ho nevšimla ani ta tlustá holčička, rozvíjel své úvahy – pak by mohlo uplynout několik let, aniž by někomu scházel. Nebo aniž by ho někdo našel. Dokonce i mnohem delší doba. A během ní by po něm hnilobné procesy a tyhle věci dokázaly úplně vymazat stopy. Proč by ne?</p>
<p>Kromě nějaké té hromádky kostí. A šklebící se lebky. Yoricku! Tady bývaly rty, které jsem… ale ne, ovšem, tenhle přece žádnou lebku neměl.</p>
<p>V takovém případě by už nikdo nikdy nehnul ani prstem.</p>
<p>Smrt v naprostém zapomnění.</p>
<p>Nebylo to nijak příjemné pomyšlení. Pokusil se jej zahnat, ale na jeho místě se vynořoval jedině operační stůl ozářený nemocničními světly a ochablé zfetované tělo, které patřilo jemu samému.</p>
<p>A zelený cizinec, sklánějící se nad jeho břichem s nabroušenými skalpely.</p>
<p>Pospíšil si na cestu.</p>
<p>Začínalo se stmívat, a když o dvacet minut později stál u nádražního kiosku, aby si koupil cigarety, ucítil na rukou první kapky deště.</p><empty-line /><p><strong>7</strong></p>
<p>Po chvíli rozmýšlení se Rooth rozhodl místo návštěvy zavolat. Do Blochbergu to bylo přece jen patnáct kilometrů a už se blížila půl osmá večer.</p>
<p>Když později zavěsil sluchátko, byl vděčný, že žena na druhé straně alespoň neví, jak vypadá. V ideálním případě si ani nemusela zapamatovat jeho jméno, každopádně doufal, že se mu ho podařilo zahuhňat tak rychle, že ho nezachytila.</p>
<p>Tohle totiž skutečně nebyl právě vydařený rozhovor.</p><empty-line /><p>„Haló?“</p>
<p>„Paní Menhevernová?“</p>
<p>„Marie-Louise Menhevernová, ano.“</p>
<p>Hlas zněl ostře a odmítavě.</p>
<p>„Jmenuji se Rooth a jsem z kriminální policie. Volám kvůli jedné pohřešované osobě. Nahlásila jste, že od června minulého roku postrádáte svého muže, Clause Menheverna, je to tak?“</p>
<p>„Ne, netvrdila jsem, že ho postrádám. Jenom to, že zmizel.“</p>
<p>„V červnu 1993?“</p>
<p>„Přesně tak.“</p>
<p>„Nevrátil se?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Neozval se vám, nemáte o něm žádné další informace?“</p>
<p>„Ne. Kdybych měla, samozřejmě bych vám to oznámila.“</p>
<p>„A vůbec netušíte, co se s ním mohlo stát?“</p>
<p>„Ale tuším, předpokládám, že se vypařil s nějakou ženskou a schovává se. Je to ten typ.“</p>
<p>„Aha. Máte představu kde?“</p>
<p>„Jak to mám vědět? Já se tu jen dívám na televizi, pane příslušníku. A vůbec, jste opravdu od policie?“</p>
<p>„Samozřejmě.“</p>
<p>„A co tedy chcete? Našli jste ho?“</p>
<p>„Těžko říct,“ odpověděl Rooth. „Kolik měl varlat?“</p>
<p>„Co to proboha blábolíte?“</p>
<p>„No, totiž, většina lidí má samozřejmě dvě… neodoperovali mu jedno, nebo něco takového?“</p>
<p>„Počkejte chvíli, tenhle telefonát si nahraju.“</p>
<p>„Ale prosím vás, paní Menhevernová, není to tak, jak si myslíte…“</p>
<p>„Víte co, vy jste ta nejhorší sorta! Ani se neodvážíte přijít a podívat se člověku do očí. Svině, co se schovávají za telefonem! Kdybych vás měla před sebou, tak bych vás…“</p>
<p>Rooth vyděšeně položil sluchátko. Půl minuty zůstal sedět a nehýbal se… jako by ho sebemenší neopatrnost mohla prozradit. Zíral z okna na čím dál temnější večerní oblohu nad městem.</p>
<p>Ne, pomyslel si, mezi mnou a ženskými to nefunguje. Tak to prostě je.</p>
<p>Potom se rozhodl, že Clause Menheverna škrtne ze seznamu potenciálních obětí. Pokud dobře počítá, zbývá už jen jedna jediná.</p><empty-line /><p>Münster zaparkoval před rozpadající se budovou na ulici Armastenstraat. Chvíli se v autě odhodlával, ale pak už vykročil přes ulici ke dveřím. Na schodišti bylo cítit nezaměnitelný pach kočičí moči a ve zdech zely velké díry po opadané omítce. Na seznamu nájemníků žádného Pierra Kohlera nenašel, ale tabulka vypadala stejně nedůvěryhodně jako zbytek budovy, a tak se rozhodl raději prozkoumat nápisy na zvoncích.</p>
<p>Ve čtvrtém patře uspěl.</p><empty-line /><p>Pierre Kohler</p>
<p>Margite Dellingová</p>
<p>Jürg Eschenmaa</p>
<p>Dolomite Kazaj</p><empty-line /><p>stálo na rukou psaném lístku nad škvírou na dopisy.</p>
<p>Zazvonil. Nic se nedělo, zvonek byl očividně mimo provoz. Místo toho tedy několikrát zaklepal. Za necelou minutu uslyšel kroky, otevřela mu žena asi kolem padesátky. Obézní tělo jí obepínal nedbale zavázaný župan, zkoumavě si Münstera prohlížela od hlavy k patě.</p>
<p>To, co viděla, jí zřejmě příliš neimponovalo.</p>
<p>Což bylo vzájemné.</p>
<p>„Jsem od policie,“ objasnil a na desetinu sekundy vytáhl legitimaci. „Jde o pohřešovanou osobu. Můžu jít dál?“</p>
<p>„Ne, jestli nemáte povolení,“ odpověděla žena.</p>
<p>„Díky,“ opáčil Münster. „Nedaleko odtud jsme v lese objevili tělo, mohlo by se jednat o Pierra Kohlera, jehož zmizení nám bylo nahlášeno v srpnu minulého roku.“</p>
<p>„Proč by to měl být zrovna on?“ podivila se žena a utáhla si uzel na županu.</p>
<p>„No, to samozřejmě nevíme,“ vysvětloval Münster. „Zkrátka prověřujeme všechny pohřešované… pokud odpovídá věk a výška, ale jedná se o čistě rutinní postup. Jinak nemáme zvláštní důvod předpokládat, že je to právě on.“</p>
<p>Proč s tou husou mluvím tak zatraceně zdvořile? přemýšlel. Měl jsem ji hned na začátku pořádně skřípnout.</p>
<p>„Takže co?“ houkla a zapálila si cigaretu.</p>
<p>„Je tu jedna maličkost,“ řekl Münster.</p>
<p>„Maličkost?“</p>
<p>„Ano, podle které jsme schopní ho dost spolehlivě identifikovat… abyste rozuměla, tělu, které jsme našli, chybí hlava. Proto je tak těžké zjistit, o koho se jedná.“</p>
<p>„Aha?“</p>
<p>Za ní se v předsíni vynořil jakýsi muž. Nevrle na Münstera kývl a položil ženě ruku na rameno.</p>
<p>„Co je to za maličkost?“ zeptal se.</p>
<p>„Ehm,“ odkašlal si Münster. „Takže, náš mrtvý má totiž jen jedno varle… zřejmě mu ho v minulosti odoperovali. Nevíte náhodou…“</p>
<p>Muž se z ničeho nic rozkašlal a Münster se zarazil. Když chrchlání ustalo, pochopil, že se asi spíš jednalo o záchvat smíchu. Muž se totiž usmíval. Žena také.</p>
<p>„Takže, pane superpolicajt,“ řekl muž a klouby prstů si poklepal na čelo. „Tohle je moje hlava. Jestli potřebujete spočítat koule, račte dál. Jmenuji se Pierre Kohler.“</p>
<p>Proč jsem do prdele nepoužil telefon? pomyslel si Münster.</p><empty-line /><p>Když přišel domů a přečetl dětem pohádky na dobrou noc, zavolal Rooth.</p>
<p>„Jak to šlo?“ zeptal se.</p>
<p>„Není to on,“ odpověděl Münster. „Je živý a zdravý jako řípa. Jenom to zapomněli nahlásit.“</p>
<p>„Aha, no jo,“ řekl Rooth.</p>
<p>„A co ten tvůj?“</p>
<p>„Zřejmě to samé,“ vzdychl Rooth. „Každopádně to nevypadá, že by mu chybělo nějaké varle. Ani jeho ženě. Nejspíš prostě jenom zdrhl.“</p>
<p>„Aha,“ kývl Münster. „Co budeme dělat teď?“</p>
<p>„Napadla mě jedna věc,“ oznámil Rooth. „Totiž ohledně toho zmrzačení. Buďto se na nohou a na rukou nacházelo nějaké zvláštní znamení, nebo to může mít ještě jednodušší vysvětlení.“</p>
<p>„Jednodušší?“ nechápal Münster.</p>
<p>„Otisky prstů,“ řekl Rooth.</p>
<p>Münster se zamyslel.</p>
<p>„Ale tím, že někomu usekneš chodidla, se nezbavíš otisků.“</p>
<p>„Správně,“ odpověděl Rooth. „Ale mohl to udělat prostě proto, aby nás zmátl. Chápeš, co by to znamenalo?“</p>
<p>Münster přemýšlel další dvě vteřiny.</p>
<p>„Jasně,“ řekl nakonec. „Máme samozřejmě jeho otisky. V rejstříku trestů.“</p>
<p>„Šikovný policajt,“ pochválil ho Rooth. „Ano, vsadil bych krk, že někde v archivu máme jeho otisky. Víš mimochodem, kolik jich tam je?“</p>
<p>„Myslím, že tři sta tisíc,“ odpověděl Münster.</p>
<p>„Jo, zhruba tolik. No, takže tímhle způsobem ho nenajdeme, ale je to aspoň něco. Tak se uvidíme zítra.“</p>
<p>„Zatím,“ rozloučil se Münster a zavěsil.</p><empty-line /><p>„Na čem teď pracujete?“ zeptala se Synn, když zhasli světlo a on jí ovinul levou paži kolem těla.</p>
<p>„Ale…“ odpověděl Münster. „Není to nic zvláštního. Jenom hledáme nějakého starého recidivistu, který zmizel někdy minulý rok. Je mu mezi pětapadesáti a šedesáti a má jenom jedno varle.“</p>
<p>„To jsou věci,“ poznamenala Synn. „A jak ho najdete?“</p>
<p>„Už jsme ho našli,“ odpověděl Münster. „Je totiž mrtvý, víš.“</p>
<p>„Aha,“ řekla Synn. „Chápu. Mohl bys mě obejmout trochu pevněji, prosím tě…“</p><empty-line /><p><strong>8</strong></p>
<p>Münster pochopitelně všechny tři sety vyhrál, ale byl to bezpochyby nejvyrovnanější zápas za několik posledních let. 15-10, 15-13 a 15-12, ukazovalo by počítadlo, kdyby se někdo obtěžoval čísla zaznamenávat, a komisař dokonce ve druhém i ve třetím setu dlouhou dobu vedl. V závěru dokonce 12-8.</p>
<p>„Kdybych nezkazil to zatracené podání, dostal bys nařezáno,“ prohlásil, zatímco odcházeli zpátky do šatny. „Je ti to doufám jasné.“</p>
<p>„Mimořádně dobrý zápas,“ okomentoval to Münster. „Vypadá to, že jste ve skvělé formě, pane komisaři.“</p>
<p>„Ve skvělé formě!“ odfrkl si Van Veeteren. „To byly leda tak předsmrtné křeče. Dovol, abych ti připomněl, že si jdu zítra lehnout na operační stůl.“</p>
<p>„No ano,“ odpověděl Münster. Jako by si všichni na stanici neuvědomovali, jak se věci mají. „V kolik hodin to bude?“</p>
<p>„Pojedu tam dneska večer. Operace se uskuteční zítra v jedenáct dopoledne. No jo, musíme tam všichni.“</p>
<p>„Jeden můj strýc měl taky rakovinu střev,“ řekl Münster. „Operovali ho dvakrát. Daří se mu skvěle.“</p>
<p>„Kolik mu je let?“</p>
<p>„Asi sedmdesát,“ odpověděl Münster.</p>
<p>Komisař něco zabručel a posadil se na lavičku.</p>
<p>„Až se osprchujeme, zajdeme na skleničku k Adenaarovi,“ prohlásil. „Chci slyšet, jak jste pokročili.“</p>
<p>„Dobrá,“ odpověděl Münster. „Musím jenom nejdřív zavolat Synn.“</p>
<p>„Zavolej jí,“ souhlasil Van Veeteren. „A pozdravuj ji ode mě.“</p>
<p>Určitě nevěří, že to přežije, pomyslel si Münster a najednou si uvědomil, že mu je komisaře líto. Bezpochyby to bylo vůbec poprvé a ten pocit ho docela překvapil.</p>
<p>Obrátil se ve sprše a nechal teplou vodu, aby opláchla úsměv, který mu to pomyšlení vyloudilo na tváři.</p><empty-line /><p>U Adenaara už byl ale komisař zase úplně ve své kůži. Nevrle si stěžoval na naředěné pivo a dvakrát si nechal vyměnit sklenici. Poslal Münstera, aby mu koupil cigarety. Popel oklepával do květináčů.</p>
<p>„Jak jsem říkal, nejlepší bude, když využiješ příležitosti, dokud jsem k dispozici, intendante. Nikam jste se nedostali, nebo ano?“</p>
<p>Münster si povzdechl. Zhluboka se napil a začal vysvětlovat situaci.</p>
<p>Samozřejmě nezbývalo než přiznat, že Van Veeteren odhadl stav naprosto správně. Neidentifikované tělo z Behrenu bylo stejně neidentifikované jako předtím. Uplynuly dva týdny a pořád stáli na místě.</p>
<p>Ne že by se dalo něco namítat proti pracovnímu nasazení týmu, jenomže chyběly výsledky. V novinách, v rádiu i v televizi se opakovaně objevovaly žádosti o spolupráci. Šlo o případ celostátního významu, ačkoli zájem masmédií pochopitelně začal po prvním týdnu ochabovat. Byla prošetřena veškerá oznámení o pohřešovaných v celé zemi (muži mezi čtyřicítkou a sedmdesátkou, pro případ, že by se Meusse proti vší pravděpodobnosti zmýlil), ale všechny možnosti nakonec vyloučili, když kvůli ničemu jinému, pak kvůli té záležitosti s varletem. Rooth obvolal několik nemocnic a dospěl k závěru, že v zemi žije zřejmě mezi 900 a 1000 mužů v odpovídajícím věku, kterým z různých důvodů chybí jedno varle. Takže podstatně větší počet, než by člověk odhadoval, a s ohledem na lékařské tajemství se ukázalo, že hledat je všechny přes zdravotnickou dokumentaci je víceméně neproveditelné. Münster také kontaktoval tři nebo čtyři ředitele věznic, ale říci mohl jen to, že kontrola a vyšetřování pohlavních orgánů trestanců přestavuje politováníhodným způsobem opomíjenou kapitolu vězeňství.</p>
<p>„Myslím, že prohledávat vězení by nemělo smysl,“ konstatoval Münster. „Ohledně těch otisků prstů přece spíš jenom hádáme.“</p>
<p>Ven Veeteren přikývl.</p>
<p>„Co ten koberec?“</p>
<p>„No,“ odpověděl Münster, „dozvěděli jsme se toho docela dost. Chcete si to poslechnout, pane komisaři?“</p>
<p>„Stručně, děkuji.“</p>
<p>„Vetkaná hovězí srst. Docela mizerná kvalita, kdysi byl modrošedý. Sto šedesát krát sto devadesát centimetrů. Zřejmě třicet až čtyřicet let starý. Žádná značka výrobce ani nic podobného, dost opotřebovaný už předtím, než se z něj stal… rubáš.“</p>
<p>„Hm,“ zabručel Van Veeteren.</p>
<p>„Jsou na něm stopy psích chlupů a spousty dalších věcí, které se vyskytují v každé domácnosti. Mimo jiné taky hnědého papírového provázku. Na převázání, samozřejmě. Byl omotaný několikrát dokola, aby to drželo. Ten nejlacinější typ. Prodává se ho asi tak 200 000 metrů za rok… v celé zemi.“</p>
<p>Komisař si zapálil cigaretu.</p>
<p>„Ještě nějaké novinky od Meusseho?“</p>
<p>„Nějaké ano,“ odpověděl Münster. „Udělali analýzu DNA a znají celý genetický kód, jestli jsem to správně pochopil. Problém ale je, že nemáme s čím ho porovnat. Neexistují žádné databáze.“</p>
<p>„Díky bohu,“ utrousil Van Veeteren.</p>
<p>„Taky si myslím,“ souhlasil Münster. „Každopádně tedy víme o tom zatraceném těle prakticky všechno, co se dá…“</p>
<p>„Kromě toho, komu patřilo,“ doplnil Van Veeteren.</p>
<p>„Kromě toho, ano,“ vzdychl Münster.</p>
<p>„Vypustili jste do médií i tu informaci o varlatech? Ničeho jsem si nevšiml.“</p>
<p>„Ne,“ potvrdil Münster. „Říkali jsme si, že bude lepší to nezveřejňovat. Abychom se mohli ujistit, kdyby se objevil ten pravý. Ale myslím, že to ven stejně trochu prosáklo.“</p>
<p>Van Veeteren chvíli přemýšlel.</p>
<p>„Musel to být hrozně osamělý chlap,“ řekl nakonec. „Neskutečně osamělý.“</p>
<p>„Četl jsem o lidech, kteří někde zůstali ležet i dva tři roky a nikdo je nepostrádal,“ poznamenal Münster.</p>
<p>Van Veeteren zachmuřeně přikývl. Mávl na servírku a objednal další dvě piva.</p>
<p>„Já nevím, jestli mám…“ snažil se Münster bránit.</p>
<p>„Zvu tě,“ prohlásil komisař a tím byla věc vyřízená. „Myslíš, že vůbec někdo nahlásil jeho zmizení? Kdekoli?“</p>
<p>Münster vyhlédl z okna a zamyslel se.</p>
<p>„Ne,“ řekl. „Přemýšlel jsem o tom a vlastně si myslím, že ne.“</p>
<p>„Mohl to samozřejmě být i cizinec,“ nadhodil Van Veeteren. „Hranice jsou teď přece otevřené, takže je kdokoli může přejet s mrtvolou v kufru.“</p>
<p>Münster přikývl.</p>
<p>„Jak se chystáte pokračovat?“</p>
<p>Münster zaváhal.</p>
<p>„No, asi to dáme k ledu. Rooth už se pustil do něčeho jiného. Předpokládám, že Hiller mě bude chtít od pozítří přiřadit k Reinhartově skupině. Tenhle bude zřejmě muset zůstat v mrazáku a čekat na další náhodu.“</p>
<p>Van Veeteren pochvalně přikývl.</p>
<p>„Dobře, intendante,“ pronesl a pozvedl sklenici. „Zatraceně výstižná formulace! Ležet v mrazáku a čekat na náhodu – i když s posmrtným životem to asi nebylo míněno zrovna takhle. Každopádně na zdraví!“</p>
<p>„Na zdraví,“ připil mu Münster.</p><empty-line /><p>„A nějakou užitečnou radu byste pro nás neměl, pane komisaři?“ zeptal se, když vycházeli ven.</p>
<p>Van Veeteren se podrbal v týle.</p>
<p>„Ne,“ přiznal se. „Sám jsi to řekl. Člověk musí umět být trpělivý. Slepice taky nezačne snášet rychleji jen proto, že na ni upřeně zíráš.“</p>
<p>„Kde berete všechna tahle přirovnání, pane komisaři?“</p>
<p>„Nemám tušení,“ odpověděl spokojeně Van Veeteren. „To jsme zkrátka my, básníci. Přichází to k nám samo.“</p><empty-line /><p><strong>9</strong></p>
<p>První zmínky si nevšimla. Jednalo se jen o několik řádků, které si přečetla v novinách v taxíku, když se vracela z letiště. Mohly se týkat kohokoli.</p>
<p>Pozdější zprávy ji však zneklidnily. Vybalila kufry, spolkla své dva prášky a sáhla po ranních novinách, které paní Pudecká jako obvykle srovnala do úhledných hromádek na kuchyňském stole. Usadila se do biedermeierového křesla ke krbu, a jak začala výtisky postupně procházet, jeden za druhým, postupně v ní narůstalo zlověstné tušení. Samozřejmě to zatím nebylo nic než pouhá fantazie – brouk v hlavě, dost možná vyvolaný jejím špatným svědomím. Tím vágním, temným pocitem viny, ke kterému samozřejmě neměla sebemenší důvod, ale stejně ji potají celý život provázel… nechával se více či méně potlačit, ale nikdy se doopravdy nevytratil. Přála si, aby to tak nebylo. Aby pokud možno zmizel doopravdy – doopravdy, úplně. Jednou provždy.</p>
<p>Ale to se jí samozřejmě nesplnilo.</p>
<p>Šla do kuchyně. Uvařila si další šálek čaje, část novin si s sebou vzala do ložnice a začala je zkoumat systematičtěji. Ležela natažená pod přikrývkou a četla, zatímco se v myšlenkách vracela do minulosti a snažila se vybavovat si data a události. Do pokoje se vkradl soumrak a na několik minut si zdřímla, ale vytrhlo ji ze sna, když před sebou najednou úplně jasně spatřila jeho obličej.</p>
<p>Jeho naprosto němý a bezvýrazný obličej s bezednýma očima.</p>
<p>Natáhla ruku a rozsvítila lampičku.</p>
<p>Mohl to být on?</p>
<p>Podívala se na hodinky. Půl sedmé. Rozhodně příliš pozdě na to, aby ještě ten den vsedla do auta. Let ji unavil, jako obvykle. Nikdo po ní nemohl žádat, aby se s tím vypořádala okamžitě, ale zároveň chápala, že nejde o věc, kterou by mohla prostě zamést pod koberec a doufat, že tam zůstane. Některým problémům zkrátka není možné se vyhýbat. Existují jisté povinnosti.</p>
<p>Osprchovala se a strávila několik hodin u televize. Zavolala Liesen a ohlásila jí, že se vrátila domů, o svých obavách se však ani slovem nezmínila. Samozřejmě že ne. Liesen patřila k lidem, kteří nikdy nic nevěděli; nebyl zkrátka nikdy důvod ji informovat.</p>
<p>Žádný rozumný důvod.</p>
<p>Ve zprávách se neobjevila ani zmínka. Nebylo to ostatně nic divného – uplynuly přece už dva týdny a přihodily se pochopitelně důležitější věci, o nichž bylo třeba občany informovat. Zřejmě ta kauza už pomalu usínala, začínala se lidem vytrácet z myslí a ona tušila, že jestli se teď do věci nevloží, celá historie nejspíš brzy zmizí v nevědomosti a zapomnění.</p>
<p>V nevědomosti a zapomnění? To mimochodem není totéž. Nevědomost a zapomnění.</p>
<p>Neklidně si povzdychla. Nebylo by to přece jenom nejlepší? Jaký má smysl znovu se přehrabovat v minulosti? Kolik bolesti by to vyvolalo? Copak ji nikdy nepřestane pronásledovat jako… jak tomu dneska říkají? Jako nějaký poltergeist? Nebo něco podobného.</p>
<p>Ale byl tu ten neurčitý dojem. Ten slabý, hlodající pocit viny. O ten tu šlo, a zbavila by se ho někdy, kdyby i tentokrát dala od všeho ruce pryč? Bezpochyby dobrá otázka. I při optimistickém odhadu jí stěží zbývalo víc než deset nebo dvanáct let a dříve nebo později to přijde.</p>
<p>Bude stát před svým Stvořitelem. A nejspíš by měla mít pevnou půdu pod nohama.</p>
<p>Tak to je. Vzdychla, vstala a vypnula televizi. Musí to prověřit.</p>
<p>Neexistovalo ovšem nic, vůbec nic, co by naznačovalo, že se skutečně jedná o něho.</p>
<p>Ani v nejmenším.</p>
<p>Určitě to jsou jenom ty její pocuchané nervy.</p><empty-line /><p>Vydala se na cestu brzy ráno. Probudila se v půl šesté, což byla další z těch potíží, které přinášelo stáří. Vstala, nasnídala se a už před sedmou vycouvala autem z garáže.</p>
<p>Provoz v ulicích byl minimální, a když se vymotala z města a vyjela nahoru do kopců, zůstala na silnici skoro sama. Bylo krásné ráno, jemné chomáče mlhy se pozvolna rozplynuly a krajinu pomalu zaplavilo slunce. Udělala si přestávku v malebné hospůdce mezi Gerlachem a Würpatzem a vypila si tam šálek kávy. Sbírala síly, snažila se udržet pod kontrolou myšlenky i neklid, který ji neopouštěl, a přitom listovala v čerstvých novinách. Nenašla v nich ani řádku. Ani v jednom výtisku.</p>
<p>Bez zastávky projela Linzhuisenem a k budově dorazila těsně po půl desáté. Vystoupila a zamířila ke dveřím. S trochu námahy je otevřela a netrvalo dlouho, aby pochopila, že se věci zřejmě mají přesně tak, jak se obávala.</p>
<p>Samozřejmě to stále ještě zdaleka nebylo jisté, ale když už se sem vypravila, nezbývalo jí nic jiného než kontaktovat policii.</p>
<p>O chvíli později to udělala, zatelefonovala z pošty v Linzhuisenu a na stanici v Maardamu přijal hovor v 10.03 policejní aspirant Pieter Willock, který měl právě službu.</p>
<p>Deset minut nato vrazil kriminální inspektor Rooth bez zaklepání do kanceláře kolegy Münstera a bylo patrné, že jen těžko přemáhá rozrušení:</p>
<p>„Myslím, že ho máme.“</p><empty-line /><p><strong>10</strong></p>
<p>Spát, pomyslel si. Nic víc.</p>
<p>Hodiny před odjezdem se neproměnily v takové orgie osamělosti, jak si představoval, a možná ho teď trápilo a nutilo zůstat vzhůru dlouho do noci nejen to, co měl před sebou, ale stejně tak i hlasy z telefonu.</p>
<p>Ne že by se s ním vyloženě loučili, tak to v žádném případě neznělo. Ale kdyby se náhodou přihodilo něco nepředvídaného, určitě se budou cítit lépe, že alespoň zavolali a poslední večer si s ním promluvili.</p>
<p>První se ozvala Renata. Už zase chodila jako kočka kolem horké kaše, mluvila o chatičce, kterou kdysi mívali, o knihách, které nečetla, ale viděla, o svém bratrovi a o švagrové (bratr byl nesnesitelný, ale se švagrovou z nějakého nepochopitelného důvodu vycházel dobře – tehdy) a až po nějakých patnácti či dvaceti minutách dokázala nenásilně přejít k tématu operace.</p>
<p>Jestli se bojí?</p>
<p>Aha, ne. Ne, to samozřejmě ani nečekala. Mohl by se případně ozvat, až to bude mít za sebou?</p>
<p>Napůl jí to slíbil. Cokoli, hlavně aby nezačala znova švitořit o tom, že by se k sobě znovu měli nastěhovat. Žili odděleně už skoro tři roky, a jestli bylo v jeho životě něco, čeho nelitoval, pak to byl odchod od Renaty.</p>
<p>Možná právě díky tomu se dalo říct, že jejich manželství nebylo úplně šílené, pomyslel si najednou.</p>
<p>Jakožto prostředek k dosažení cíle.</p>
<p>Lidé se sklony k depresím by se před sebou navzájem měli mít na pozoru, prohlásil Reinhart při jakési příležitosti. Celková suma často převyšuje jednotlivé části. A to podstatně.</p><empty-line /><p>Potom zavolal Mahler. Sotva Van Veeteren ukončil první telefonát, měl už na drátě starého básníka.</p>
<p>Nejspíš se o tom, co má před sebou, musel zmínit v klubu. Zřejmě minulou sobotu při partii šachů, nebo už tu sobotu předtím.</p>
<p>Rozhodně ho však Mahler překvapil. Nepatřil k lidem, kteří by mu byli zvlášť blízcí – ať už to znamená cokoli – anebo jejich poklidné společné chvíle v zakouřeném klenutém sále znamenaly víc, než si chtěl Van Veeteren představovat. Nebo než se odvážil. Nikdy o tom příliš nepřemýšlel, ale telefonát byl každopádně nečekaný.</p>
<p>„Budeš teď asi muset pár kol vynechat, předpokládám.“ Takhle to Mahler řekl.</p>
<p>„Brzy se vrátím,“ odpověděl mu Van Veeteren. „Nic nezlepší formu tak jako několikatýdenní zdrženlivost.“</p>
<p>A Mahler se zasmál svým hlubokým hlasem a popřál mu hodně štěstí.</p><empty-line /><p>Jako poslední telefonovala samozřejmě Jess.</p>
<p>Na dálku mu vzkázala, že ho moc objímá, a slíbila, že se za pár dní zastaví s hroznovým vínem, čokoládou a vnoučaty.</p>
<p>„V žádném případě,“ protestoval. „Táhnout mrňousy tisíc kilometrů, jen aby museli koukat na šedivého dědka. Vyděsil bych je k smrti.“</p>
<p>„Nevykládej,“ odpověděla Jess. „Vezmu je potom na zmrzlinu a ono je to přejde. Je mi jasné, že se té operace příšerně bojíš, i když bys to samozřejmě popřel, kdyby to někdo vyslovil nahlas.“</p>
<p>„To popírám,“ řekl Van Veeteren.</p>
<p>Zasmála se, stejně jako Mahler. Potom se pokoušel svou školní francouzštinou domluvit s tříletými dvojčaty, která vyhrožovala neméně odhodlaně, že ho přijedou navštívit. Pokud jim tedy správně rozuměl. A zdálo se, že jsou nanejvýš v obraze, to musel uznat.</p>
<p>„Člověk dostane injekci a potom usne,“ vysvětlovalo jedno z dětí.</p>
<p>„Mrtvé lidi ukládají do sklepa,“ doplnilo druhé.</p>
<p>Když si odbyl i tohle, byl už nejvyšší čas vypravit se na cestu. Klíče nechal u paní Grambowské o dvě patra níž, jako obvykle, a připadalo mu, jako by i jeho věrná bělovlasá pomocnice onoho večera vyzařovala jakousi zvláštní smířlivost. Vzala jeho ruku do svých a jemně ji pohladila, žádné podobné gesto přitom za ty roky, co se znali, nikdy nenaznačila.</p>
<p>„Na shledanou,“ řekla. „Buďte opatrný.“</p>
<p>Jestli se uzdravím, tak je všechny zklamu, pomyslel si a nastoupil do taxíku. Ostatně, moudrá slova na rozloučenou. Buďte opatrný! Až tam bude ležet, omámený a rozřezaný, nesmí se hlavně dopustit nějaké nerozvážnosti. Měl by na to pamatovat. Uvědomil si, že jako jediný se mu neozval Erich, ale ten se o to možná pokoušel už dřív během odpoledne. Zápas s Münsterem a posezení u Adenaara nějaký čas zabraly a doma Van Veeteren strávil sotva delší dobu než dvě hodiny. A dalo se předpokládat, že i telefonování bylo ve vězení nějak omezené.</p>
<p>Ve světle žluté místnosti, kam ho dovedla sestřička, stály dvě postele. Druhá byla prázdná, takže se mohl nerušeně ponořit do svých úvah.</p>
<p>Byla jich spousta a ubíraly se různými směry. A byly dostatečné nepříjemné na to, aby ho nenechaly usnout. V souvislosti s telefonáty se začal opatrně probírat minulostí – nijak aktivně se o to nesnažil, ale proud myšlenek ho tam zanesl – a brzy si začal vybavovat všechny bolestné momenty i zrníčka radosti v životě. Pokoušel se pochopit, co z něho vlastně udělalo to, čím se stal… pokud už člověk připustí pokládání tak infantilních a zjednodušených otázek. V každém případě byl podle všeho nejvyšší čas si všechno promyslet; jako by formuloval vlastní epitaf, napadlo ho – vlastní nekrolog, jen s opačným znaménkem, podle pravdy. Nebo s otazníkem.</p>
<p>Z paměti, a ne na paměť.</p>
<p>Ex memoriam.</p>
<p>Kdo jsem? Kdo jsem byl?</p>
<p>Žádné odpovědi se samozřejmě nedostavily, jen ho napadlo, že muselo zapůsobit více různých faktorů. A ty všechny ho z neznámých důvodů neúprosně tlačily stejným směrem.</p>
<p>Jeho otec: hluboce tragická postava (děti ale samozřejmě bývají slepé vůči tomu, co je v tragédiích veliké), která ho tak silně poznamenala. Muž, který mu jistou a neúprosnou rukou vštěpoval ponaučení, že od života nikdy nesmíme očekávat ani to nejmenší. Neexistuje nic trvalého, jenom pomíjivost, jenom svévole, jenom nahodilost a temnota.</p>
<p>Ano, přibližně tohle, pokud mu správně porozuměl.</p>
<p>Jeho manželství: pětadvacet let s Renatou. Výsledkem byly dvě děti, a to je přece to hlavní. Jedno z nich sice sedí ve vězení a zřejmě na zločinecké dráze zůstane, ale Jess s vnoučaty představovala nečekaný zelený výhonek na starém nemocném stromě. To se nedalo jen tak popřít.</p>
<p>Mrtvé lidi ukládají do sklepa!</p>
<p>Práce: ano, pokud by ho tam, kde je, nedostalo nic jiného, tak třicet pět let sisyfovské služby v podsvětí se na něm podepsat muselo.</p>
<p>Ano, bylo tu několik různých faktorů.</p>
<p>Strčil rukou pod naškrobenou pokrývku a dotkl se břicha. Tam… tam někde to bylo, napravo hned vedle pupku, pokud měl správné informace. Na tohle místo se chystají.</p>
<p>Opatrně břicho prohmatal. Ucítil, že dostává hlad, jako by stiskl nějaký knoflík; od šesti hodin večer měl zakázáno jíst a uvědomil si, že ve skutečnosti nevzal do úst dokonce od dvanácti. Jeho střevní klky zřejmě v daném okamžiku sváděly marný boj s posledními kapkami piva od Adenaara… Snažil se tento záhadný proces vyvolat před svým vnitřním zrakem, ale obrazy, které se váhavě zjevovaly, byly kalné a abstraktní, daleko za hranicí pochopitelnosti.</p>
<p>Jak se tak propadal do neurčité mlhy představ, zřejmě nakonec usnul. Ponuré záběry z oblasti střev ještě chvíli pokračovaly, ale postupně bylo všechno čím dál jasnější. Náhle se obrysy zostřily úplně a objevila se silně nasvícená a jasně rozpoznatelná scéna: operační sál, po kterém se mlčky ploužily zeleně oděné mystické postavy a až hypnoticky se soustředily. Spikleneckou atmosféru proťal jen tu a tam tenký a řezavý zvuk ostrých nástrojů, které byly broušeny nebo odkládány do tvrdých kovových nádob.</p>
<p>A on ležel na chladném stole z mramoru, nahý a vydaný jim na milost a nemilost, a náhle pochopil, že už je po všem, že tu nejde o žádnou operaci; všechno se totiž odehrávalo v dobře známém a poněkud chladném pitevním sále v ústavu soudního lékařství, kde v minulosti tolikrát pozoroval Meusseho s kolegy při práci.</p>
<p>A jak se přibližoval ke stolu a ke skupince horlivě řezajících a krájejících postav, pochopil zároveň, že tím, kdo tam leží, už nemůže být on sám, že je to jakýsi úplně cizí, nešťastný ubožák. Ne, možná není tak úplně cizí… na tom bezhlavém těle bylo něco známého. Zdálo se, že nemá ani ruce a ani nohy, a když se mu konečně podařilo vmáčknout se mezi Meusseho a toho těstovitě bledého asistenta, jehož jméno si nikdy nedokázal zapamatovat, uviděl, že vůbec nepracují na stole, ale na hromadě úplně obyčejné hlíny. A dokonce ani neprovádějí operaci nebo pitvu – místo toho tělo právě zabalili do velikého špinavého koberce a nyní se ho chvatně snaží nacpat do zarostlého příkopu, kam patří. Kam patří úplně všechno. Jednou provždy.</p>
<p>A najednou tam dole v koberci ležel on sám. Nedokázal vydat ani hlásku, sotva dýchal, ale moc dobře slyšel jejich vzrušený šepot: Tohle je vhodné místo. Nikdo ho tu nikdy nenajde. Je to úplně zbytečný člověk. Proč bychom se o takovéhle měli starat?</p>
<p>A on na ně zakřičel, že… že se mají rozpomenout na svou morální odpovědnost. Ano, přesně to se na ně doopravdy snažil zařvat, ale samozřejmě se mu to příliš nedařilo, protože koberec byl tlustý, oni už odcházeli a pro něho bylo strašlivě těžké se ozvat, když neměl hlavu.</p><empty-line /><p>Jakási žena mu třásla paží. Otevřel oči, a zrovna když se chystal na ni ještě jednou zavolat, aby se rozpomněla na svou morální odpovědnost, uvědomil si, že se právě probudil. Něco mu říkala a jemu se zdálo, že má oči plné soucitu. Nebo každopádně něčeho podobného.</p>
<p>Jsem mrtvý? přemýšlel Van Veeteren. Když o tom tak uvažoval, docela se podobala andělovi. Nebylo to vyloučené.</p>
<p>V ruce však držela telefonní sluchátko. To působí trochu moc profánně, pomyslel si a došlo mu, že ho nejspíš ještě vůbec neoperovali. Že je teprve ráno a on to všechno má pořád ještě před sebou.</p>
<p>„Telefon,“ opakovala. „Máte telefon, pane komisaři.“</p>
<p>Podala mu sluchátko a odešla. On si odkašlal a vyhrabal se do polosedu.</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Pane komisaři?“</p>
<p>Byl to Münster.</p>
<p>„Ano, jsem tady.“</p>
<p>„Promiňte, že vám volám do nemocnice, ale říkal jste, že operace nezačne dřív než v jedenáct…“</p>
<p>„Kolik je hodin?“ Rozhlédl se, jestli neuvidí na holých zdech nějaké hodiny, ale žádné neobjevil.</p>
<p>„Deset hodin dvacet minut.“</p>
<p>„Co se děje?“</p>
<p>„Jen jsem vám chtěl říct, že už víme, o koho se jedná, měl jsem pocit, že vás to trochu zajímá.“</p>
<p>„Mluvíš o té mrtvole v koberci?“</p>
<p>Na zlomek vteřiny se mu sen znovu vybavil.</p>
<p>„Ano. Jsme si celkem jistí, že musí jít o Leopolda Verhavena.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>Na okamžik měl komisař Van Veeteren v hlavě úplné prázdno. Jako by jeho vědomí byla přepečlivě vyleštěná ocelová plocha, od níž se všechno odráží a nic nemá sebemenší šanci proniknout dovnitř.</p>
<p>„Co to ksakru blábolíš?“</p>
<p>„Ano, Leopold Verhaven. Je to on. Předpokládám, že si na něho pamatujete, pane komisaři?“</p>
<p>Uplynuly tři vteřiny. Ocelový povrch změkl a vstřebal informaci.</p>
<p>„Nic nedělejte!“ prohlásil Van Veeteren. „Jedu tam.“</p>
<p>Shodil nohy přes okraj postele, ale ve stejný moment se otevřely dveře a vstoupila nečekaně početná skupina zeleně oděných postav.</p><empty-line /><p>Sluchátko zůstalo viset na šňůře.</p>
<p>„Haló?“ zkusil to Münster. „Jste tam, pane komisaři?“</p>
<p>Obarvená ošetřovatelka ho zvedla.</p>
<p>„Komisař byl právě odvezen na operaci,“ objasnila mu přátelsky a zavěsila sluchátko zpátky do vidlice.</p>
</section>
<section>
<p><strong>III</strong>
<strong>24. srpna 1993</strong></p><empty-line /><p><strong>11</strong></p>
<p>Existovala dvě místa s dobrým výhledem a dva pravděpodobné vlaky.</p>
<p>První z nich měl přijet nejdříve ve 12.37, ale on přesto zaujal pozici už kolem jedenácté. Bylo samozřejmě důležité obsadit správné místo, u jednoho ze stolů na verandě u okna. Našel si ho už s několikadenním předstihem, byl odtud vynikající výhled na nástupiště a především na část mezi stanovištěm taxíků a trafikou. Celé prostranství měl v zorném poli a dřív nebo později tudy musel projít každý cestující.</p>
<p>Pokud by se ovšem nevydal přes kolejiště, což se nesmí, ale proč by to dělal? Bydlí tímhle směrem, není důvod, aby zamířil na sever. Takže pokud se vůbec chystá přijet dnes, projde okolo něho. Dřív nebo později. Nejspíš někdy okolo tři čtvrtě na jednu.</p>
<p>Nebo o hodinu a půl později.</p>
<p>Kam se vypraví potom, to samozřejmě netušil, ale mohl dost dobře hádat, že jednoduše nasedne do taxíku a zbývajících patnáct kilometrů se sveze. Ostatně to nebylo příliš důležité. Hlavně aby přijel.</p>
<p>Potom se to bezpochyby vyřeší. Nějak.</p>
<p>Objednal si oběd – studenou mísu se salátem, chleba, máslo a sýr, ale během dvou hodin, kdy u stolu seděl, se jídla téměř nedotkl. Zato vykouřil asi patnáct cigaret a při tom tu a tam obrátil list v knize, kterou si rozevřel napravo od talíře – aniž by si přečetl víc než sem tam řádek a aniž by sebeméně vnímal obsah. Pokud to měla být kamufláž, pak byla dost mizerná. Kdokoli, kdo by se rozhodl prohlédnout si ho trochu podrobněji, by si bezpochyby všiml, že něco není v pořádku. Sám si to uvědomoval, ale riziko bylo nulové.</p>
<p>Protože kdo by si ho měl chtít prohlížet?</p>
<p>Nikdo, konstatoval a situaci vyhodnotil zcela správně. V době oběda mezi jedenáctou a druhou navštívilo nádražní restauraci dvě stě až dvě stě padesát hostů. Většinu z nich tvořili stálí zákazníci, ale počet těch náhodných byl pořád ještě natolik vysoký, že se zdálo zhola nemožné, aby si někdo zapamatoval toho obyčejného muže v manšestrácích a šedozeleném svetru, který seděl venku u okna a vypadal, že by mouše neublížil.</p>
<p>Obzvlášť když vezmeme v úvahu faktor času. Přistihl se, že se sám pro sebe usmívá, když na to myslí. Jestli všechno proběhne podle plánu, potrvá to. Měsíce. Snad dokonce roky. Spoustu času. V ideálním případě záležitost nevyjde na světlo nikdy.</p>
<p>To by samozřejmě bylo nejlepší řešení – kdyby se nikdy nic neprovalilo – ale chápal, že spoléhat se na něco takového by byla hloupost. Raději se připravit na různé eventuality. Raději si v klidu posedět a neupozorňovat na sebe. Neznámý mezi mnoha neznámými. Nikým nepovšimnutý, všemi zapomenutý.</p>
<p>Kolem dvanácté, v době, kdy se dovnitř valilo nejvíc lidí, se samozřejmě tu a tam některý host pokusil obsadit druhou polovinu stolu a židli naproti, ale on nikoho nenechal. Jen pokaždé přátelsky zopakoval, že místo je bohužel obsazené, protože čeká na jednoho známého.</p>
<p>Později, během kritických minut okolo tři čtvrtě na jednu, cítil napětí, tomu se nedalo vyhnout. Když viděl přicházet první cestující, přitáhl si židli blíž k oknu a dočasně zapomněl na veškerou opatrnost. Bylo nezbytné se soustředit, identifikace mohla představovat nejslabší článek řetězu. Uplynula dlouhá doba a kdo mohl tušit, nakolik se stačil za všechny ty roky změnit. Samozřejmě ho v žádném případě nesměl přehlédnout.</p>
<p>Nesměl ho nechat projít bez povšimnutí.</p><empty-line /><p>Když ho o hodinu a půl později skutečně spatřil, seděl už v kavárně na opačné straně ulice a hned věděl, že se znepokojoval zbytečně.</p>
<p>Jistě že to byl on. Poznal ho už na třicet metrů – tatáž energická, drobná, šlachovitá postava, možná maličko přihrbenější, ale ne o moc. Prořídlejší a bezbarvější vlasy. Kouty nad spánky. Trochu strnulejší pohyby.</p>
<p>Trochu prošedivělejší, trochu starší.</p>
<p>Ale bezpochyby on.</p>
<p>Opustil stůl a vyšel ven na chodník. Muž se zastavil u stanoviště taxíků. Přesně podle očekávání. Zařadil se do fronty jako třetí a hledal něco po kapsách. Cigarety, peníze nebo kdoví co.</p>
<p>Takže stačí počkat. Počkat a pak nasednout do auta a vyrazit za nimi. Nebylo kam spěchat. Věděl totiž, co má před sebou. Věděl, že to půjde jako na drátkách.</p>
<p>Přesto se v něm vařila krev a na krátký moment ucítil mírnou závrať, ale rychle se vzpamatoval.</p>
<p>Auto nastartovalo. Objelo nádraží, a když míjelo kavárnu a s ní i jeho, uviděl za postranním okénkem dobře známý profil, vzdálený ani ne dva metry. V tom okamžiku pochopil, že to nebude problém.</p>
<p>Absolutně žádný problém.</p>
</section>
<section>
<p><strong>IV</strong>
<strong>5. – 10. května 1994</strong></p><empty-line /><p><strong>12</strong></p>
<p>„Co myslíš?“ zeptal se Rooth.</p>
<p>Münster pokrčil rameny.</p>
<p>„Nevím. Ale každopádně to musel být on. Jenom ještě počkáme na techniky.“</p>
<p>„Není to zrovna veselé místo.“</p>
<p>„Ne. Tak nějak se hodí k celé té historii. Neprojdeme se dolů do vesnice? Tady už stejně nic užitečného neuděláme. A v každém případě si budeme muset trochu popovídat se sousedy.“</p>
<p>Rooth přikývl, a tak mlčky vyrazili po klikaté cestě lesem z kopce dolů. Po pár stech metrech se krajina otevřela, po obou stranách bylo vidět hospodářské usedlosti a o něco dál, co by kamenem dohodil, ležela vesnice Kaustin. Pokračovali ke kostelu a k silnici.</p>
<p>„Kolik tu žije lidí?“ zeptal se Rooth.</p>
<p>Münster pohlédl ke hřbitovu, ale usoudil, že otázka platila těm, kteří ještě nedošli pokoje.</p>
<p>„Pár set, řekl bych. Každopádně tu mají obchod a školu.“</p>
<p>Kývl směrem k silnici.</p>
<p>„Co myslíš?“ navrhl Rooth. „Poptáme se tu trochu?“</p>
<p>„Klidně,“ odpověděl Münster. „Jestli nebudou o ničem vědět prodavači, nepochodíme ani u ostatních.“</p>
<p>Uvnitř krámku seděly dvě stařenky a Münster získal dojem, že by se nenechaly jen tak přesvědčit, aby počkaly venku. Zatímco tedy Rooth projevoval hluboký zájem o sortiment čokoládových sušenek a balených karamel, Münster si vzal štíhlého prodavače stranou do skladu. Možná to bylo zbytečné, jejich průjezd vesnicí, karavana pěti či šesti vozů odbočující na obvykle neužívanou lesní cestu, stejně nemohl uniknout pozornosti. Přesto samozřejmě existovaly důvody, proč udržovat okolnosti v tajnosti, jak jen to půjde. Souvislost přece jen stále ještě nebyla zcela potvrzená.</p>
<p>„Jmenuji se Münster,“ spustil a ukázal legitimaci.</p>
<p>„Hoorne. Janis Hoorne,“ představil se prodavač a nervózně se usmál.</p>
<p>Münster se rozhodl jít rovnou k věci.</p>
<p>„Víte, čí je ten dům nahoře v lese? Když odbočíte ze silnice u kostela.“</p>
<p>Prodavač němě přikývl.</p>
<p>„Takže čí?“</p>
<p>„Verhavenův.“</p>
<p>Vyschlo mu v puse, pomyslel si Münster. Těká očima. Proč je tak neklidný?</p>
<p>„Máte tenhle obchod už dlouho?“</p>
<p>„Třicet let. Přede mnou můj táta.“</p>
<p>„Znáte tu historii?“</p>
<p>Opět přikývl. Münster nechal uběhnout pár vteřin.</p>
<p>„Stalo se něco?“</p>
<p>„To ještě nevíme,“ vysvětloval Münster. „Možná. Nevšiml jste si ničeho?“</p>
<p>„Ne… ne, čeho bych si měl všimnout?“</p>
<p>Nervozita kolem něho vytvářela málem jakousi auru, což ale samozřejmě mohlo mít své důvody. Münster ho několik okamžiků pozoroval a potom pokračoval:</p>
<p>„Leopold Verhaven byl propuštěn z vězení v srpnu minulého roku… čtyřiadvacátého, abych se vyjádřil přesně. Myslíme si, že někdy tou dobou se vrátil domů. Víte o tom něco?“</p>
<p>Prodavač váhal a nervózně si třel palce o ukazováčky.</p>
<p>„Nejspíš se přece většinou doslechnete, když se tady v Kaustinu něco přihodí, nebo ne?“</p>
<p>„Ano…“</p>
<p>„No? Takže víte, jestli se vrátil… tehdy na podzim, nebo někdy jindy?“</p>
<p>„Říká se to…“</p>
<p>„Vážně?“</p>
<p>„Někdo ho prý tou dobou viděl, ano.“</p>
<p>Vytáhl z kapsy u kalhot kapesník a osušil si kůži pod nosem.</p>
<p>„Kdy to bylo?“</p>
<p>„No, někdy v srpnu minulého roku.“</p>
<p>„Ale od té doby se už neukázal?“</p>
<p>„Myslím, že ne.“</p>
<p>„Takže tu byl jenom pár dnů? Je to tak? Někdo si ho všiml jen při jedné nebo několika málo příležitostech?“</p>
<p>„Nevím. Myslím, že ano.“</p>
<p>„Kdo?“</p>
<p>„Prosím?“</p>
<p>„Kdo ho viděl?“</p>
<p>„Maertens, pokud si dobře vzpomínám… možná taky paní Wilkersonová, už si nejsem jistý.“</p>
<p>Münster si to poznamenal.</p>
<p>„A kde najdu Maertense a paní Wilkersonovou?“</p>
<p>„Maertens bydlí u Niedermannových za školou, ale pracuje na hřbitově. Touhle dobou ho tam určitě najdete, jestli…“</p>
<p>Proud slov se zastavil.</p>
<p>„A paní Wilkersonová?“</p>
<p>Prodavač si odkašlal a strčil si do pusy několik pastilek.</p>
<p>„Bydlí v tom domku u lesa. Po pravé straně… na cestě nahoru k Verhavenovi.“</p>
<p>Münster přikývl a zaklapl notes. Když byli na odchodu z krámku, odvážil se prodavač Hoorne položit otázku.</p>
<p>„Udělal to znova?“</p>
<p>Vlastně to nebylo nic než zašeptání. Münster zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl. „To sotva.“</p><empty-line /><p>„Dáš si?“</p>
<p>Rooth natáhl ruku s nakousanou čokoládovou sušenkou.</p>
<p>„Ne, díky,“ odpověděl Münster. „Podrobil jsi babičky křížovému výslechu?“</p>
<p>„Mm,“ zahuhňal Rooth s plnou pusou. „Mazané ženské. Bez advokáta odmítly otevřít protézy třeba jen o milimetr. Kam půjdeme teď?“</p>
<p>„Ke kostelu. Prý ho viděl hrobník.“</p>
<p>„Fajn,“ přikývl Rooth.</p><empty-line /><p>Když Münster s Roothem došli k Maertensovi, právě kopal hrob a Münster si najednou vybavil, jak kdysi za školních let v jednom představení ztvárňoval velice pubertálního Horacia. Při té vzpomínce se pousmál. Možná měl jejich entuziastický maličký vedoucí divadelního kroužku pravdu, když tvrdil, že Hamlet je hra, která obsahuje něco případného pro jakoukoli myslitelnou životní situaci.</p>
<p>Přesto se neodvažoval úvahu dál rozvíjet a nezeptal se, o čí hrob se jedná.</p>
<p>„Můžeme vám položit pár otázek?“ spustil místo toho Rooth. „Jste pan Maertens, že?“</p>
<p>Mohutný muž si sundal kšiltovku a pomalu narovnal záda. „Přesně tak,“ odpověděl. „Policii jsem vždycky k službám.“</p>
<p>„Ehm,“ odkašlal si Münster. „Jde o Leopolda Verhavena. Zajímá nás, jestli jste ho v poslední době nezahlédl?“</p>
<p>„V poslední době? Co myslíte tou poslední dobou?“</p>
<p>„Během minulého roku nebo tak nějak,“ upřesnil Rooth.</p>
<p>„Viděl jsem ho, když se v létě vrátil… počkejte, to bylo v srpnu, řekl bych. Ale od té doby se tu nejspíš neukázal.“</p>
<p>„Povězte nám o tom,“ vyzval ho Münster.</p>
<p>Pan Maertens si znovu nasadil čepici a vylezl ze své pořád ještě mělké jámy.</p>
<p>„No,“ začal. „Bylo to teda jenom jednou. Hrabal jsem tu listí. On přijel taxíkem, vystoupil přímo tamhle… no a pak se vydal nahoru do lesa… takže domů.“</p>
<p>„Kdy to bylo?“ zeptal se Rooth.</p>
<p>Maertens se zamyslel.</p>
<p>„V srpnu, jak jsem říkal,“ odpověděl. „Koncem měsíce, jestli se nepletu.“</p>
<p>„A nikdy jindy jste ho neviděl?“</p>
<p>„Jindy ne, no. Bůhví, kam potom zmizel. Byl čerstvě propuštěný. Tady ve vsi jsme o tom mluvili, časově to odpovídalo a vůbec…“</p>
<p>„Nevíte, jestli si ho všiml i někdo jiný?“</p>
<p>Přikývl.</p>
<p>„Paní Wilkersonová. A možná i její muž. Bydlí tamhle nahoře.“</p>
<p>Ukázal k šedobílé budově při okraji lesa.</p>
<p>„Díky,“ řekl Rooth. „Pokud bude třeba, ještě se vám ozveme.“</p>
<p>„Co udělal tentokrát?“ zajímal se Maertens.</p>
<p>„Nic,“ odpověděl Münster. „Vy jste ho znal?“</p>
<p>Maertens se podrbal za krkem.</p>
<p>„Kdysi, trochu. Pak už se s nikým moc nestýkal.“</p>
<p>„Tušil jsem, že to tak nějak bude,“ poznamenal Rooth.</p><empty-line /><p>Vypadalo to, jako by na ně manželé Wilkersonovi čekali, a možná na tom nebylo nic divného. Cesta vedla jen deset metrů od kuchyňského stolu, kde nyní pan Wilkerson seděl u kávy a podnosu s koláči a snažil se tvářit, že čte noviny. Jeho manželka přičinlivě prostřela další dva šálky a Münster s Roothem se posadili.</p>
<p>„Děkuji,“ řekl Rooth. „To vypadá lákavě.“</p>
<p>„Já už se tomu tady moc nevěnuju,“ vysvětloval muž bez zřejmého důvodu. „Teď se o hospodářství stará syn. Záda mi neslouží.“</p>
<p>„Záda jsou prevít,“ podotkl Rooth.</p>
<p>„To jsou,“ souhlasil muž.</p>
<p>„Takže,“ začal Münster, „rádi bychom vám jen položili několik stručných otázek. Týkají se Leopolda Verhavena.“</p>
<p>„Prosím,“ odpověděla paní Wilkersonová a usadila se vedle manžela. Výzva se zřejmě vztahovala jak ke koláčům, tak k otázkám.</p>
<p>„Prý se vrátil v srpnu minulého roku,“ řekl Rooth a vzal si koláč.</p>
<p>„Ano,“ přitakala paní Wilkersonová. „Viděla jsem ho, když přicházel. Z okna.“</p>
<p>Ukázala na cestu.</p>
<p>„Popsala byste nám, co jste viděla?“ požádal Münster.</p>
<p>Opatrně usrkla kávu.</p>
<p>„Ano, viděla jsem jenom, jak jde nahoru po stráni. Nejdřív jsem nechápala, o koho jde, ale pak jsem ho poznala…“</p>
<p>„Byla jste si jistá?“</p>
<p>„Kdo jiný by to byl?“</p>
<p>„Moc lidí tudy asi nechodí?“ zajímal se Rooth a vzal si ještě jeden koláč.</p>
<p>„To ne,“ odpověděl muž. „Jen Czermakovi odnaproti, ale nahoru do lesa nechodí skoro nikdo.“</p>
<p>„Takže tam nejsou už žádné další domy?“ zeptal se Münster.</p>
<p>„Ne,“ vysvětloval muž. „Cesta končí padesát metrů nad Verhavenem. No, někdy se stane, že někdo z mysliveckého spolku vyrazí střílet zajíce nebo bažanty, ale to nebývá často.“</p>
<p>„Vy jste ho taky viděl, pane Wilkersone?“</p>
<p>Paní přikývla.</p>
<p>„Samozřejmě jsem ho zavolala. Viděli jsme ho oba dva… bylo to čtyřiadvacátého srpna. Kolem třetí nebo možná trochu později. Měl s sebou kufr a igelitku, nic víc… a vypadal vlastně pořád stejně. Musím říct, že bych čekala, že se trochu víc změní.“</p>
<p>„Aha,“ řekl Rooth. „A potom?“</p>
<p>„Jak to myslíte?“</p>
<p>„No, musel se nejspíš objevit víckrát?“</p>
<p>„Ne,“ prohlásila paní Wilkersonová rozhodně. „Pak už se neukázal.“</p>
<p>Rooth sáhl po dalším koláči a zamyšleně přežvykoval.</p>
<p>„Takže říkáte,“ shrnul to Münster, „že jste si Leopolda Verhavena všimli venku na cestě dvacátého čtvrtého srpna minulého roku… v ten den, kdy ho pustili z vězení… a od té doby už jste ho neviděli?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Nepřipadá vám to zvláštní?“</p>
<p>Paní Wilkersonová se zatvářila nespokojeně.</p>
<p>„Na Leopoldu Verhavenovi je spousta věcí zvláštních,“ prohlásila. „Nezdá se vám? Co se vlastně stalo?“</p>
<p>„To zatím nevíme,“ odpověděl Rooth. „Udržoval s ním někdo z vesnice častější kontakty?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Wilkerson. „Nikdo.“</p>
<p>„Což jistě chápete,“ dodala jeho žena.</p>
<p>Ano, začínám to chápat, pomyslel si Münster. V té vyparáděné malé kuchyňce se ho začal zmocňovat neurčitý pocit stísněnosti a usoudil, že další otázky raději odloží na nějakou pozdější příležitost.</p>
<p>Až si budou trochu jistější v kramflecích, jak se říká. Až se alespoň prokáže, že jejich člověk je skutečně Leopold Verhaven.</p>
<p>Jejich mrtvola. Bylo by docela k vzteku, kdyby se najednou objevil a takříkajíc dementoval své úmrtí.</p>
<p>Ačkoli jak hodiny ubíhaly, Münster byl vnitřně čím dál tím víc přesvědčený. Těžko se mohlo jednat o někoho jiného. Jsou stopy a stopy, jak říkával Van Veeteren.</p>
<p>Rooth jako by mu četl myšlenky. Podnos už byl každopádně vymetený.</p>
<p>„Možná se vám ještě ozveme,“ řekl. „Děkujeme za kávu.“</p>
<p>„Nemáte zač,“ odpověděla paní Wilkersonová.</p>
<p>Než vyšli ven na schody, Münster nazdařbůh vypálil ještě jednu otázku.</p>
<p>„Mluvili jsme s prodavačem,“ řekl. „Působil… ustaraně, mírně řečeno. Netušíte náhodou proč?“</p>
<p>„Samozřejmě,“ odpověděla paní Wilkersonová stručně. „Beatrice byla totiž jeho sestřenice.“</p><empty-line /><p>„Beatrice,“ opakoval Rooth během zpáteční cesty. „To tedy byla ta první. 1962, je to tak?“</p>
<p>„Ano,“ odpověděl Münster. „Beatrice 1962 a Marlene 1981. Mezi tím uběhlo skoro dvacet let. Uvědomuješ si, jak strašně divná celá tahle historie je?“</p>
<p>„To ano,“ souhlasil Rooth. „Jenom jsem měl pocit, že už je ukončená. Teď ale musím říct, že si tím nejsem až tak jistý.“</p>
<p>„Co tím myslíte, pane inspektore?“ zeptal se Münster.</p>
<p>„Nic,“ odpověděl Rooth. „Je načase zajet se podívat, k jakým výsledkům dospěla věda. Tady máme Kluisterse a Berbena.“</p><empty-line /><p><strong>13</strong></p>
<p>„Nazdar vespolek,“ pozdravil Rooth.</p>
<p>DeBries se svezl na židli a zapálil si cigaretu. Kouř okamžitě začal Rootha štípat v očích, ale rozhodl se dělat, jako by nic.</p>
<p>„Uvedl byste mě laskavě do situace, kolego?“ řekl deBries. „Pomalu a názorně, jestli můžu poprosit. Celou noc jsem seděl v autě a hlídal jeden barák.“</p>
<p>„Bylo to k něčemu?“ zajímal se Rooth.</p>
<p>„Rozhodně,“ ucedil deBries. „Barák tam pořád ještě stojí. Jak dlouho už si to pěstuješ?“</p>
<p>„Co myslíš?“</p>
<p>„To, co máš na obličeji… něco mi to připomíná, ale nemůžu si vzpomenout co. Jo, už vím! Pata Booneho!“</p>
<p>„Co to sakra meleš?“</p>
<p>„Moje morče přece. Které jsem měl jako kluk. Dostalo nějakou nemoc a pelichal mu kožich. Těsně předtím, než umřelo, vypadalo dost podobně.“</p>
<p>Rooth si povzdechl.</p>
<p>„Super,“ řekl. „Kolik je ti let?“</p>
<p>„Čtyřicet, připadám si na osmdesát. Proč?“</p>
<p>Rooth se zamyšleně podrbal v podpaží.</p>
<p>„Jenom by mě zajímalo, jestli si pamatuješ vraždu Beatrice… anebo jestli jsi byl moc malý a hloupý už tehdy.“</p>
<p>DeBries zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Sorry,“ řekl. „Raději začneme. Ne, na vraždu Beatrice si nevzpomínám.“</p>
<p>„Já si to pamatuju zatraceně dobře. Bylo mi deset nebo jedenáct… v roce 1962. Četl jsem o tom každý den v novinách, celé měsíce… nebo určitě aspoň měsíc. Rozebírali jsme to ve škole, při hodinách i o přestávkách, jo, jsou to snad sakra nejsilnější vzpomínky, které z dětství mám.“</p>
<p>„Mně bylo jenom osm,“ vysvětloval deBries. „Mezi osmi a deseti je pořádný rozdíl… navíc jsem ani nebydlel tady ve městě. Ale později jsem o tom samozřejmě četl.“</p>
<p>„Hm…“ zamručel Rooth a odfoukl oblak kouře. „Celá ta atmosféra byla taková… Vzpomínám si, že táta mluvil o Verhavenovi doma v u stolu, když jsme večeřeli. Nevykládal o takových věcech často, takže nám bylo jasné, že se stalo něco úplně mimořádného… O tuhle vraždu se zajímali všichni. Do posledního.“</p>
<p>„To jsem pochopil,“ přikývl deBries. „Tak trochu štvanice, nebo ne?“</p>
<p>„Víc než trochu,“ souhlasil Rooth.</p>
<p>DeBries poodešel a típl cigaretu do umyvadla.</p>
<p>„Vezmi to od začátku,“ řekl.</p>
<p>„I sportovní kariéru? Víš, že v padesátých letech patřil k našim nejlepším běžcům…?“</p>
<p>„Ano,“ odpověděl deBries. „Ale začni od těch vražd.“</p>
<p>Rooth obrátil několik stránek v kroužkovém bloku, který ležel před ním na stole.</p>
<p>„Dobrá,“ řekl. „Začneme 16. dubnem 1962. Toho dne Leopold Verhaven oznamuje policii, že zmizela jeho družka. Beatrice Holdenová. Tou dobou už je ale ve skutečnosti pryč skoro deset dní, žili spolu zhruba rok a půl… bydleli spolu v tom domě v Kaustinu. Na hromádce, měl bych možná dodat.“</p>
<p>„Pokračuj,“ řekl deBries.</p>
<p>„Asi o týden později ji nacházejí zavražděnou v lese pár kilometrů odtamtud. Policie samozřejmě nasazuje spoustu lidí a postupně sílí podezření, že s tím může mít něco společného sám Verhaven. Dost indicií to naznačuje, a tak je na konci měsíce zatčen a obžalován z vraždy. Brzy začíná soudní proces.“</p>
<p>„V novinách se jeho jméno objevuje už od začátku, nemám pravdu?“</p>
<p>„Máš. Novináři o něm začali psát, už když došlo ke zmizení – přece jen byl cosi jako celebrita, a proto nikdo nepovažoval za nutné držet se zpátky. Jestli se nepletu, bylo to poprvé, kdy se v naší zemi zveřejnilo jméno člověka, který byl zatím jen podezřelý, a možná proto to všechno nabralo takové obrátky. Myslím, že noviny otiskly každé slovo, které během procesu zaznělo v soudní síni… a všichni reportéři z celé země se ubytovali dole u Kongera a každý večer to propírali… a s nimi i jeho obhájce. Jmenoval se Quenterran, podivné jméno. Dalo by se říct, že šlo o první vraždu v režii masmédií. Pro uvažujícího člověka to muselo být příšerné, ale já z toho tehdy ještě neměl rozum. Bylo mi jenom jedenáct…“</p>
<p>„Hm,“ ozval se deBries. „A pak ho odsoudili.“</p>
<p>„Ano. I když všechno popíral. Bylo to dvacátého června, vzpomínám si, že za týden měly začít prázdniny, poslouchali jsme vynesení rozsudku ve škole v rádiu.“</p>
<p>„Neskutečné,“ řekl deBries. „Kolik dostal?“</p>
<p>„Dvanáct let,“ odpověděl Rooth.</p>
<p>DeBries přikývl.</p>
<p>„Ven se dostal v roce 1974,“ konstatoval. „A kdy přišlo pokračování?“</p>
<p>„1981. Nastěhoval se zpátky a obnovil slepičí farmu…“</p>
<p>„Slepičí farmu?“</p>
<p>„Přesně tak. Produkci vajec, chceš-li. Každopádně ho vězení nijak nezlomilo. Drůbež začal chovat už před tou záležitostí s Beatrice… řekl bych, že byl svým způsobem průkopník, pracoval s umělým osvětlením, takže si slepice myslely, že je den, když byla noc, a takové věci. Zkrátil jim den na dvě hodiny a tím je přinutil snášet rychleji, nebo něco na ten způsob…“</p>
<p>„Podívejme se,“ poznamenal deBries. „Vynalézavý chlapík.“</p>
<p>„Rozhodně,“ přitakal Rooth. „Jezdil prodávat vajíčka do Linzhuisenu i sem do Maardamu… tuším, že především do tržnice. No, takže se znovu postavil na nohy.“</p>
<p>„Byl silný?“ zeptal se deBries.</p>
<p>„Ano,“ potvrdil Rooth a trochu se zamyslel. „To bylo právě ono… tak nějak nadlidsky silný.“</p>
<p>Zmlkl a deBries si zapálil další cigaretu.</p>
<p>„A vražda Marlene?“ navázal a vyfoukl přes stůl tenký proužek kouře. Rooth se rozkašlal.</p>
<p>„Zatracená fabriko,“ ucedil. „No jo… v tom samém lese jednoho dne našli další ženské tělo. Navíc skoro na stejném místě. A trvalo jen několik měsíců, než skončil za mřížemi znova. Po dvaceti letech.“</p>
<p>„Ani tentokrát se nepřiznal?“</p>
<p>„Přiznat se? To si piš, že se nepřiznal. Ani o milimetr neustoupil. Tvrdil, že se s tou ženskou viděl jen párkrát, to bylo všechno. I tentokrát to byl šílený proces, ale to můžeme probrat někdy jindy. Verhaven je každopádně naprosto unikátní případ… nebo bych spíš měl říct byl.“</p>
<p>„Jak to?“</p>
<p>„Nikdo jiný v téhle zemi nebyl dvakrát odsouzený za vraždu prvního stupně navzdory tomu, že se nepřiznal. To je naprosto ojedinělé.“</p>
<p>DeBries se zamyslel.</p>
<p>„Co psychiatrické vyšetření?“ zeptal se.</p>
<p>„Proběhlo v obou případech,“ odpověděl Rooth. „Vyhodnotili ho jako naprosto zdravého. Bez diskuze.“</p>
<p>„Znásilnil je?“</p>
<p>Rooth pokrčil rameny.</p>
<p>„Nevím,“ řekl. „Rozhodně se nenašly žádné stopy po spermatu. Ačkoli byly nahé, když je našli. Mimochodem uškrcené, obě dvě. Přibližně stejným způsobem.“</p>
<p>„Aha,“ utrousil deBries a dal si ruce za hlavu. „A teď tam leží sám. Celé to pořádně smrdí, to ti povídám. Mimochodem, kde je Münster?“</p>
<p>Rooth vzdychl.</p>
<p>„V nemocnici,“ odpověděl. „Snad si nemyslíš, že by komisař mohl zůstat stranou, když jde o takovouhle lahůdku.“</p>
<p>„Lahůdku?“ podivil se deBries. „To mě teda podrž.“</p><empty-line /><p><strong>14</strong></p>
<p>Münster vybalil žluté růže z papíru a ten zmačkal a strčil do kapsy. Sestřička s opatrným úsměvem čekala, a když otevírala dveře, zašeptala:</p>
<p>„Hodně štěstí.“</p>
<p>Dost možná ho budu potřebovat, pomyslel si Münster a vstoupil do pokoje. Postel hned nalevo byla prázdná. V té napravo, dál u okna, ležel komisař a první, co Münsterovi přišlo na mysl, byl hloupý starý vtip o tom, proč jsou obyvatelé města Neubadenberg tak beznadějně pitomí.</p>
<p>Protože u nich v porodnici dělali všechno naopak.</p>
<p>Vyhazovali totiž mimina a vychovávali místo nich placentu.</p>
<p>Že by byl Van Veeteren placenta? Až tak zlé to snad nebylo, ale jak se Münster opatrně přibližoval k posteli, pochopil, že v nejbližší době mu žádný badminton rozhodně nehrozí.</p>
<p>„Ehm,“ odkašlal si opatrně a zastavil se u nohou postele.</p>
<p>Komisař otevřel jedno oko, pak druhé. Uběhlo několik vteřin. Nakonec otevřel i pusu.</p>
<p>„Do prdele.“</p>
<p>„Jak se vám daří, pane komisaři?“ přeptal se Münster.</p>
<p>„Zvedni mě,“ zasyčel Van Veeteren.</p>
<p>Münster položil květiny na pokrývku a jakž takž se mu podařilo vytáhnout komisaře do polosedu – za pomoci několika polštářů a jeho vlastních chraplavých instrukcí. Barva jeho obličeje Münsterovi připomínala jahody, které se celou noc louhovaly v alkoholu, a dost možná se tak Van Veeteren skutečně cítil. Zopakoval svůj pozdrav.</p>
<p>„Do prdele.“</p>
<p>Münster znovu uchopil růže.</p>
<p>„To je od nás všech,“ vysvětlil. „Mám vás od ostatních pozdravovat.“</p>
<p>Našel vázu a naplnil ji vodou z umyvadla v rohu pokoje. Van Veeteren ho přitom podezřívavě pozoroval.</p>
<p>„Eh,“ ozval se. „Dej mi taky trochu.“</p>
<p>Münster mu nalil z karafy na nočním stolku, a když do sebe komisař vpravil dva hrníčky, zdálo se, že už snad bude alespoň schopný mluvit.</p>
<p>„Nejspíš jsem usnul,“ konstatoval.</p>
<p>„Po operaci bývá člověk hodně unavený,“ podotkl Münster. „To je úplně normální.“</p>
<p>„Nepovídej,“ utrousil Van Veeteren.</p>
<p>„Od Reinharta vás mám pozdravovat obzvlášť, vzkazuje, že bolest se má zahánět bolestí.“</p>
<p>„Díky. No a?“</p>
<p>Už zase v ráži? pomyslel si Münster a posadil se na židli pro návštěvy. Otevřel aktovku. Vytáhl obálku a opřel ji o vázu s květinami.</p>
<p>„Nechám vám tu ty fotokopie. Jsou to zatím jen články z novin. Sehnat soudní protokoly trvá déle, ale přinesu je zítra.“</p>
<p>„Dobře,“ přikývl Van Veeteren. „Projdu si to, až budeš pryč.“</p>
<p>„Neměl byste si spíš pořádně odpočinout, teď když…?“</p>
<p>„Ále, sklapni,“ přerušil ho Van Veeteren. „Nemluv nesmysly, Münstere. Každou vteřinu je mi líp a líp. A s hlavou jsem krucinál nikdy problémy neměl. Řekni mi, co jste udělali!“</p>
<p>Münster vzdychl a dal se do vypravování. Popsal návštěvu v Kaustinu a prohledávání Verhavenova domu.</p>
<p>„Technici samozřejmě ještě nejsou hotoví, ale všechno nasvědčuje tomu, že je to on. Byl doma jenom jeden den, zdá se… v srpnu minulého roku. Našli jsme tam noviny, nějaké jídlo označené datem a pár dalších věcí. Zřejmě to bylo čtyřiadvacátého, v ten den, kdy ho pustili. Několik svědků ho navíc vidělo, když přijel… dole ve vesnici. Možná zůstal doma přes noc, podle několika nálezů to tak vypadá. Rozhodně si šel lehnout. Zůstalo tam i jeho oblečení z vězení.“</p>
<p>„Aha?“ zamyslel se Van Veeteren. „Počkej moment… ne, ale ne, pokračuj!“</p>
<p>„Nenašlo se nic vyloženě pozoruhodného. Nic, co by naznačovalo, že zemřel tam… žádná krev, zbraně, žádné stopy násilí. Ale samozřejmě mezitím uběhlo víc než osm měsíců.“</p>
<p>„Všechny rány čas nevyléčí,“ poznamenal Van Veeteren a opatrně si přejel rukou břicho.</p>
<p>„To ne,“ souhlasil Münster. „Možná máte pravdu. Uvidíme. K vraždě mohlo dojít hned ten den… nebo tu noc a rozporcovat ho mohli tam… nebo někde jinde. Vlastně kdekoli.“</p>
<p>„Hm,“ zabručel Van Veeteren. Münster se opřel o zeď a čekal.</p>
<p>„Zvedni mě!“ poručil komisař po chvíli a Münster zopakoval polštářovou proceduru.</p>
<p>Van Veeteren se šklebil, ale podařilo se mu zaujmout trochu pohodlnější polohu.</p>
<p>„Bolí to,“ objasnil a pokývl směrem k břichu.</p>
<p>„A co jste čekal, pane komisaři?“ zeptal se Münster.</p>
<p>Van Veeteren něco zamumlal a znovu se napil vody.</p>
<p>„Heidelbluum,“ řekl najednou.</p>
<p>„Cože?“ nechápal Münster.</p>
<p>„Tak se jmenoval ten soudce,“ vysvětloval Van Veeteren. „Heidelbluum. Byl u obou případů. Musí mu nejspíš být už přes osmdesát, ale měl bys ho najít.“</p>
<p>Münster si to poznamenal.</p>
<p>„Pokud vím, daří se mu dobře,“ dodal Van Veeteren. „Škoda že Mort už je po smrti.“</p>
<p>Komisař Mort byl předchůdce Van Veeterena a Münster věděl, že musel vyšetřovat přinejmenším druhou z vražd. Dost možná ale obě. Van Veeteren sám každopádně nehrál v případu žádnou důležitou roli, to Rooth ověřil.</p>
<p>„Potom tu máme samozřejmě motiv.“</p>
<p>„Motiv?“ opakoval Münster.</p>
<p>Komisař přikývl.</p>
<p>„Jsem unavený,“ oznámil. „Pověz mi, co si o motivu myslíš ty, buď tak hodný.“</p>
<p>Münster se na chvíli zamyslel. Opřel hlavu o zeď a pozoroval nicneříkající čtverečkový vzor na lampách na stropě.</p>
<p>„Takže,“ začal. „Existuje několik variant, podle mě.“</p>
<p>„Například?“ zeptal se Van Veeteren.</p>
<p>„Může jít o nějakou záležitost zevnitř. O něco, co nějak souvisí s vězením. Vyřizování účtů nebo tak.“</p>
<p>Van Veeteren přikývl.</p>
<p>„Správně,“ potvrdil. „Musíš prošetřit, jak se choval v base. Kde vlastně seděl?“</p>
<p>„V Ulmentahlu,“ odpověděl Münster. „Rooth tam zrovna jede.“</p>
<p>„Dobře,“ řekl Van Veeteren. „A dál? Další motivy!“</p>
<p>Münster si odkašlal. Znovu se zamyslel.</p>
<p>„No, jestli neexistuje souvislost s vězením, může to samozřejmě mít něco společného s jeho minulostí.“</p>
<p>„To může, ano,“ přitakal Van Veeteren a Münster měl dojem, že se jeho obličej na moment zbavil našedlého odstínu.</p>
<p>„Jak?“ pokračoval komisař. „Ksakru, intendante, netvrď mi, že ses nad tím ani nezamyslel! Vždyť uběhlo víc než čtyřiadvacet hodin od chvíle, kdy jste tu zprávu dostali.“</p>
<p>„Jistí jsme si jenom půl dne,“ omlouval se Münster.</p>
<p>Van Veeteren si odfrkl.</p>
<p>„Motiv,“ opakoval. „Spusť!“</p>
<p>„Třeba někdo, komu vězení připadalo málo,“ navrhl Münster.</p>
<p>„Možná,“ přikývl Van Veeteren.</p>
<p>„Někdo, kdo ho nenáviděl. Kdo ty ženy znal a čekal, až se bude moct pomstít, třeba… Koneckonců dostat se za někým do vězení a tam ho zabít je poněkud obtížné.“</p>
<p>„Dost obtížné,“ souhlasil Van Veeteren. „Ledaže by sis na to najal někoho uvnitř. Určitě by se našlo pár takových, kteří by se nechali přemluvit. Máš ještě nějaké jiné verze?“</p>
<p>Münster chvíli váhal.</p>
<p>„Není to verze,“ řekl.</p>
<p>„Tak ven s tím,“ pobízel ho Van Veeteren.</p>
<p>„Vlastně tomu ani nic nenasvědčuje.“</p>
<p>„Stejně to chci slyšet.“</p>
<p>Jeho obličej opět získal trochu barvy. Münster si odkašlal.</p>
<p>„Tak fajn,“ řekl. „Nedá se samozřejmě úplně vyloučit, že byl nevinný.“</p>
<p>„Kdo?“</p>
<p>„Verhaven, kdo jiný.“</p>
<p>„Vážně?“</p>
<p>„Přinejmenším u jedné z těch vražd. S tím by to mohlo nějak souviset.“</p>
<p>Van Veeteren mlčel.</p>
<p>„Ale to jsou pochopitelně čiré spekulace…“</p>
<p>Dveře se na pár desítek centimetrů pootevřely a dovnitř nahlédla unavená sestra.</p>
<p>„Jen připomínám, že návštěvní hodiny končí. Doktor Ratenau se chce za pár minut na pacienta podívat.“</p>
<p>Komisař na ni vrhl rozzuřený pohled a ona znovu zmizela a zavřela za sebou.</p>
<p>„Spekulace, ano. Nemyslíš, intendante, že tady, v příbytku zatracených, si můžu nějaké ty spekulace dovolit?“</p>
<p>„Jistě,“ vyjádřil se Münster. „Samo sebou.“</p>
<p>„A pokud…“ pokračoval Van Veeteren, „pokud by se ukázalo, že ten ubohý chlap strávil dvacet čtyři let ve vězení za něco, co neudělal, tak…“</p>
<p>„Tak co?“</p>
<p>„Tak je to hergot ten největší justiční skandál v tomhle státě za posledních sto let. Nebo spíš v celé historii!“</p>
<p>„Neexistují pro to žádné důkazy,“ připomněl Münster a zvedl se k odchodu.</p>
<p>„Calpurnie,“ pronesl Van Veeteren.</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Caesarova manželka,“ vysvětloval komisař. „Stačí podezření. A tady se jedno klube,“ dodal a poklepal si ukazováčkem na čelo.</p>
<p>„Chápu,“ řekl Münster. „Tak na shledanou, pane komisaři. Zastavím se zítra odpoledne, jak jsem říkal.“</p>
<p>„Zavolám dnes večer nebo ráno a řeknu vám, co budu potřebovat,“ doplnil Van Veeteren. „Vyřiď Hillerovi, že odteď si tenhle případ beru na starost.“</p>
<p>„Vyřídím,“ přikývl Münster a protáhl se dveřmi.</p><empty-line /><p>No, pomyslel si, zatímco čekal na výtah, nevypadá to, že by se nějak zásadně proměnil.</p><empty-line /><p><strong>15</strong></p>
<p>První kriminální asistent Jung pohlédl na hodinky a vzdychl. Měl se s Madeleine Hoegstraaovou setkat ve čtyři hodiny u ní doma, a než aby přišel příliš brzy, rozhodl se, že zbývající třičtvrtěhodinu raději stráví v jakémsi baru nedaleko jejího bytu na okraji Groenstadtu. Cestu zvládl podstatně rychleji, než předpokládal. Samozřejmě si uvědomoval, že ho jen zbytečně hnaly staré známé obavy z toho, že přijde pozdě.</p>
<p>S velkým hrnkem Bernadiny se posadil ke stolu u okna. Poloprůhlednými záclonami mohl pozorovat rozostřené obrysy lidí procházejících venku po chodníku a na pár okamžiků měl dojem, jako by sledoval nějaký starý surrealistický film. Zavrtěl hlavou. Film? Ani náhodou. Únava, to ta zapracovala. Obyčejná otravná policajtská únava.</p>
<p>Zamíchal si pití a rozhodl se raději sepsat si otázky. Když si však lépe prohlédl svůj zápisník, všiml si, že ve skutečnosti jde o sešit s francouzskými slovesy, a uvědomil si, že ho musel omylem sbalit, když večer zkoušel Sofii ze slovíček.</p>
<p>Sofii bylo třináct let, táhlo jí na čtrnáctý, a byla to dcera Maureen, s kterou se už nějaký čas scházel.</p>
<p>Už docela dlouho, abychom byli přesní, i když ne zrovna pravidelně. A zatímco čekal, až uběhnou zbývající minuty, začal přemýšlet, jestli z toho někdy bude něco vážnějšího. Mezi ním a Maureen. Pokusil se vyjasnit si, jestli vlastně má v tomto směru nějaké ambice.</p>
<p>A především – má je Maureen?</p>
<p>Možná bude nejjistější pustit to z hlavy. Nechat koláč na pokoji a spokojit se tím, že z něho může vydloubávat hrozinky. Jinými slovy jako obvykle. Úplně jako obvykle.</p>
<p>Znovu si povzdychl a ochutnal nápoj, ze kterého se stále kouřilo.</p>
<p>Ale měl Maureen rád a rád po večerech sedával se Sofií a pomáhal jí s matikou… nebo s francouzštinou nebo s tím, co zrovna bylo aktuální. Ve skutečnosti k tomu nedošlo víc než třikrát nebo čtyřikrát, ale čím dál jasněji si uvědomoval, že poprvé v životě plní cosi jako otcovskou roli.</p>
<p>A že se mu to navíc líbí. Mělo to jakýsi… rozměr, který do té doby neznal. Který mu dodával pocit rovnováhy, jistoty a stability, čímž jeho život nikdy zrovna neoplýval.</p>
<p>Nebylo mu jasné, co přesně to způsobovalo, ale nějak to fungovalo.</p>
<p>Jasná věc, zamumlal si sám pro sebe a zároveň se zamyslel, kde pro všechno na světě pochytil tak idiotskou repliku.</p>
<p>Ale když vzpomínal na ty nenáročné večery, na tu prostou, a přitom tak velikou věc, že mohl být užitečný a převzít kousek odpovědnosti za odrůstající dítě, musel si zkrátka přiznat: doufá, že mu to Maureen jednoho dne jasně řekne.</p>
<p>Že ho vyzve, aby u ní zůstal. Aby pokračovali společně. Aby bydleli všichni pohromadě a stala se z nich rodina.</p>
<p>Leckdy jindy by ho samozřejmě tatáž představa k smrti vyděsila, to věděl, a sám by se nikdy neodvážil na tohle téma přivést řeč. Ale ta myšlenka tu byla. Jako jakási tajná naděje, ukrytá v srdci, natolik křehká a choulostivá, že ji nikdy nedokázal pořádně uchopit a blíž prozkoumat. Prohlédnout si ji na světle.</p>
<p>Život se zkrátka ubírá po různých cestách a ne vždycky je možné se vrátit.</p>
<p>Jak to krucinál vlastně myslím? zarazil se.</p>
<p>Znovu pohlédl na hodinky a zapálil si cigaretu. Ještě čtvrt hodiny. Ne že by se na rozhovor s paní Hoegstraaovou tolik těšil, podle všeho šlo o starší dámu z vyšších kruhů… ostrou a rozmazlenou ženskou se spoustou práv, ale bez jakýchkoliv odpovídajících povinností. Tak aspoň zněla po telefonu. I když při pomyšlení na příbuzenství s Verhavenem to bylo trochu zarážející.</p>
<p>Verhaven přece nejspíš nepatřil zrovna ke smetánce?</p>
<p>Ale určitě se na něho zkoumavě zadívá. Všimne si jeho staromládeneckého odéru po tabáku a levné vodě po holení, špinavých kalhot a lupů na ramenou. Pečlivě si ho prohlédne a potom se bude snažit udržovat ten neviditelný, ale přesto patrný vlažný odstup, který vlastně neznamená nic jiného, než že lidé z její společenské třídy jsou zvyklí pohlížet na policisty jako na jakési sluhy. Na lidi, které si najali, aby hlídali je samé a všechny neměnné hodnoty společnosti – peníze, krásná umění, právo nakládat dle libosti s vlastním majetkem a tak podobně.</p>
<p>Ksakru, pomyslel si. Nikdy se toho nezbavím. Pořád se budu před někým klanět a žmoulat přitom v ruce špinavou čepici, až do smrti.</p>
<p>Promiňte, že se vnucuji. Promiňte, že musím obtěžovat s několika otázkami. Promiňte, že mého tátu vykopli z místa v tiskárně a on se pak uchlastal.</p>
<p>Jistěže ne, je mi to opravdu líto, paní, musel jsem se splést… samozřejmě že chci být pohřbený na psím hřbitově, tam přece patřím!</p>
<p>Dopil čokoládu a vstal.</p>
<p>Moc filozofuju, pomyslel si. V tom je celý můj problém.</p>
<p>Každopádně doufám, že mi aspoň nenabídne heřmánkový čaj, napadlo ho ještě.</p><empty-line /><p>Paní Hoegstraaová nejdřív jen pootevřela dveře a chtěla vidět legitimaci, potom teprve uvolnila bezpečnostní řetízek.</p>
<p>„Promiňte, jsem trochu nervózní,“ omluvila se a otevřela dveře dokořán.</p>
<p>„Člověk nikdy nemůže být dost opatrný,“ podotkl Jung.</p>
<p>„Prosím, pojďte dál.“</p>
<p>Dovedla ho do obýváku zařízeného masivním nábytkem. Gestem ho vyzvala, aby se posadil do jednoho z velkých plyšových křesel, která stála před krbem. Mezi nimi uviděl vcelku bohatě prostřený skleněný stolek – hrníčky a talířky, čajové pečivo, slané sušenky, máslo, sýr a marmeláda.</p>
<p>„Já piju heřmánkový čaj,“ řekla. „Kvůli žaludku. Ale předpokládám, že to není nic pro mužské? Dal byste si kávu nebo pivo?“</p>
<p>Jung se vděčně posadil. Pochopil, že tu baculatou malou ženu neodhadl správně. Že jeho obavy byly přehnané a vycházely z něho samého. Snad se dalo říct – jako obvykle.</p>
<p>Měla v sobě bezpochyby něco lidského. A vřelého.</p>
<p>„Pivo si dám rád, děkuji,“ rozhodl se.</p>
<p>Možná je tu ale ještě něco jiného, pomyslel si, když ji pohledem provázel do kuchyně. Něco, co docela důvěrně znal.</p>
<p>Že by špatné svědomí?</p><empty-line /><p>„Povídejte,“ vyzval ji. Blok s otázkami musel zatím počkat. Možná ho vůbec nebude potřebovat.</p>
<p>„Čím mám začít?“ zeptala se.</p>
<p>„Třeba od začátku,“ navrhl.</p>
<p>„Ano, to asi bude nejlepší.“</p>
<p>Zhluboka se nadechla a narovnala se.</p>
<p>„Nikdy jsme příliš neudržovali kontakt,“ řekla. „Určitě už jste pochopil, že po těch… vraždách jsme přerušili kontakt úplně, ale musím po pravdě říct, že ani předtím jsme se příliš často nevídali.“</p>
<p>Usrkla trochu čaje. Jung si položil plátek sýra na sušenku a čekal.</p>
<p>„Byli jsme tři sourozenci. Starší bratr zemřel před dvěma roky, mně bude na podzim pětasedmdesát. Leopold byl neplánovaný benjamínek, abych tak řekla. Když se narodil, bylo mi už sedmnáct… ještě nechodil ani do školy, když jsme se já i Jacques odstěhovali.“</p>
<p>Jung přikývl.</p>
<p>„Matka zemřela, když mu bylo teprve osm let… takže zůstal sám s tátou.“</p>
<p>„V Kaustinu?“</p>
<p>„Ano, táta pracoval jako kovář… ačkoli právě v té době byl samozřejmě ve válce. Půl roku před koncem ho pustili domů, aby se mohl postarat o Lea. Trochu jsem jim taky pomáhala, ale byla jsem vdaná a měla vlastní děti. Žili jsme ve Švýcarsku, takže nebylo nijak jednoduché se sem dostat… můj muž měl firmu, kde potřeboval i mě.“</p>
<p>Ano, pomyslel si Jung. Pocit viny je všudypřítomný.</p>
<p>„Ale vy jste nebydleli v tom domě, který později patřil vašemu bratrovi… myslím jako děti?“</p>
<p>„Ne, bydleli jsme dole ve vsi. Kovárna už nestojí, ale obytný dům ano.“</p>
<p>Jung přikývl.</p>
<p>„Leopold koupil svou usedlost, když se přistěhoval zpátky. Po ukončení sportovní kariéry.“</p>
<p>„Povídejte,“ vyzval ji Jung. „Jsem jedno ucho.“</p>
<p>Povzdychla si.</p>
<p>„Leo neměl nijak příjemné dětství,“ řekla. „Myslím, že byl hodně osamělý. Měl problémy ve škole i se spolužáky, jak jsem pochopila, ale to vám určitě lépe vylíčí jiní. Po sedmé třídě každopádně skončil. Několik let pracoval u táty v kovárně, ale potom se odstěhoval do Obernu. Prostě se sebral a odešel, mezi ním a otcem se muselo něco přihodit, nikdy jsme se nedozvěděli co. Bylo mu jen patnáct nebo šestnáct. Rok 1952, pokud se nemýlím.“</p>
<p>„Ale v Obernu se mu dařilo dobře?“</p>
<p>„Ano, dařilo. Nebál se pracovat a tehdy bylo práce dost. Taky se dostal to toho sportovního klubu a začal běhat sprint.“</p>
<p>„Střední tratě,“ opravil ji Jung, kterého sport celkem zajímal. „Byl vynikající běžec, ano, jsem sice mladší, ale četl jsem o něm. Střední a dlouhé tratě.“</p>
<p>Paní Hoegstraaová přikývla.</p>
<p>„Ano, to byla dobrá doba, tehdy uprostřed padesátých let. Zdálo se, že se mu daří.“</p>
<p>„Připsal si několik rekordů, že? Národní rekordy… na 1500 a 3000 metrů, jestli se nepletu.“</p>
<p>Pokrčila rameny a zatvářila se trochu omluvně.</p>
<p>„Promiňte mi, inspektore, ale pokud jde o sport, mé znalosti jsou opravdu chabé. A potom mu stejně všechny výsledky anulovali.“</p>
<p>Jung přikývl.</p>
<p>„Musel to být pořádný skandál. Doživotní zákaz závodění – to pro něho určitě znamenalo tvrdou ránu… hrozně tvrdou. Byli jste s ním během těch let v kontaktu?“</p>
<p>Paní Hoegstraaová sklopila oči.</p>
<p>„Ne,“ řekla. „Nebyli. Ani já, ani můj bratr.“</p>
<p>Jung chvíli čekal.</p>
<p>„Ale nebyla to jen naše chyba,“ pokračovala. „Vyhovovalo mu to. Měl samotářskou povahu, nejraději byl, když ho ostatní nechávali na pokoji… odjakživa. Samozřejmě bychom si přáli, aby všechno bylo jinak, ale co s tím teď můžeme dělat? Co jsme mohli dělat tehdy?“</p>
<p>Náhle zněl její hlas velmi unaveně.</p>
<p>„Já nevím,“ řekl Jung. „Budete moci ještě chvíli hovořit?“</p>
<p>Znovu se trochu napila čaje a pak pokračovala.</p>
<p>„Všechno opustil a nastěhoval se zpátky do Kaustinu. Koupil ten dům – zřejmě se mu podařilo našetřit nějaké peníze, z práce i ze závodů… odsoudili ho mimochodem jak za doping, tak i za… jak jen se tomu říká? Porušení pravidel amatérských závodů?“</p>
<p>Jung znovu přikývl.</p>
<p>„Četl jsem o tom,“ řekl. „Zhroutil se během závodu na 5000 metrů, když usiloval o evropský rekord. Měl dostat pěkný balík peněz, pokud by se mu to povedlo, samozřejmě tajně… a v nemocnici mu našli amfetamin a ještě něco dalšího. Byl jedním z prvních sportovců odsouzených v Evropě za doping, pokud vím. No, pokračujte, paní Hoegstraaová.“</p>
<p>„Takže si koupil ten dům… Veliký stín jsme mu říkali, když jsem byla malá, ani nevím proč. Leží trochu v ústraní, jak víte. Několik let byl opuštěný a předpokládám, že ho pořídil levně. A pustil se do chovu slepic. V Obernu se v téhle branži trochu pohyboval a asi viděl, že tam jsou možnosti… byl docela podnikavý, když na to přišlo. Měl smysl pro obchod a takové věci.“</p>
<p>Utichla. Jung se napil piva a zeptal se:</p>
<p>„A potom přišla Beatrice?“</p>
<p>Náhle se zatvářila úplně vyčerpaně.</p>
<p>„Tohle musíme taky probírat, inspektore?“</p>
<p>Já nevím, pomyslel si. A navíc ještě nejsem inspektor. Možná ani nikdy nebudu.</p>
<p>„Jen pár stručných otázek?“ navrhl.</p>
<p>Přikývla a sepjala ruce v klíně. Začal šátrat v náprsní kapse po sešitu, ale nakonec se rozhodl ho přece jen nechat být.</p>
<p>„Setkala jste se s ní někdy?“</p>
<p>„V dospělosti ne. Viděla jsem ji v Kaustinu, ještě jako malou holčičku. Byli přibližně stejně staří… chodili do stejné třídy.“</p>
<p>„Ale ani ona nezůstala ve vesnici?“</p>
<p>„Ne. Vrátila se několik měsíců po Leopoldovi. Předtím bydlela myslím v Ulmingu… odešla odtamtud od nějakého muže.“</p>
<p>Jung se zamyslel. Najednou vůbec netušil, o co se vlastně snaží. Na co by se měl ptát a k čemu to všechno je. Tahle jeho ubohá stará sestra s tím přece nemůže mít nic společného? Jaký smysl má sedět tady a trápit ji vzpomínkami, kterých se celý život snažila zbavit?</p>
<p>Ačkoli člověk nikdy neví.</p>
<p>„Byla hezká?“ zeptal se nakonec, když už mu mlčení začínalo přerůstat přes hlavu.</p>
<p>Trochu zaváhala.</p>
<p>„Ano,“ řekla potom. „Mužům musela připadat velmi hezká.“</p>
<p>„Ale vy jste ji přece nikdy neviděla.“</p>
<p>„Ne, jen na fotkách. V novinách.“</p>
<p>Změnil téma. O sto osmdesát stupňů.</p>
<p>„Proč jste tak dlouho váhala, než jste zavolala policii, paní Hoegstraaová?“</p>
<p>Polkla.</p>
<p>„O ničem jsem nevěděla. Věřte mi, pane inspektore. Netušila jsem, že se mu něco přihodilo. Nebyli jsme v kontaktu, absolutně ne, musíte mě chápat.“</p>
<p>„Nepřipadá vám zvláštní, že váš bratr mohl být osm měsíců mrtvý, aniž by ho někdo postrádal?“</p>
<p>„Ano, mrzí mě to… je to opravdu strašné.“</p>
<p>„Ve vězení jste ho nikdy nenavštívila?“</p>
<p>„Jednou, během jeho prvního trestu. Rozhodně prohlásil, že o žádné návštěvy nestojí.“</p>
<p>„A vy jste to respektovala?“</p>
<p>„Ano, já jsem to respektovala.“</p>
<p>„A váš bratr?“</p>
<p>„Také. Jednou se za ním pokusil zajít po té druhé vraždě. Leo se s ním odmítl setkat.“</p>
<p>„Psali jste si?“</p>
<p>Zavrtěla hlavou.</p>
<p>„Ale starala jste se mu o dům?“</p>
<p>„Ne, vůbec ne. Jen jsem měla klíč. Za posledních dvanáct let jsem tam byla dvakrát. Podruhé to bylo týden předtím, než ho měli propustit… napsal mi dopis, abych mu tam nechala klíč.</p>
<p>„A to je všecko?“ zeptal se Jung.</p>
<p>„Ano,“ odpověděla s trochu zahanbeným pohledem. „To je zřejmě všecko, obávám se.“</p><empty-line /><p>Uf, pomyslel si Jung, když o čtvrt hodiny později přecházel silnici. Musím dneska večer zavolat sestře. Takhle rozhodně nesmíme dopadnout.</p>
<p>Nejlepší ostatně bude zatelefonovat i Maureen. Kdyby kvůli ničemu jinému, tak kvůli tomu sešitu.</p>
<p>Po několika kilometrech jízdy si uvědomil, že se zapomněl zeptat na zranění varlat, ale ať se na věc díval z kterékoli strany, nezdálo se mu, že by to hrálo velkou roli. Určitě bude snazší odbýt tenhle detail po telefonu.</p>
<p>A nemuset sedět tak nepříjemně blízko ní.</p>
<p>Jsem přece jen trochu přecitlivělý, pomyslel si a pustil si rádio.</p><empty-line /><p><strong>16</strong></p>
<p>Během cesty do Ulmentahlu se inspektor Rooth přistihl, že uvažuje o určitých geografických souvislostech. Zpětně si pak uvědomil, že projížděl Linzhuisenem a uviděl ukazatel s názvy Kaustin a Behren, což tyto myšlenky zřejmě vyvolalo.</p>
<p>Kaustin 16. Behren 38.</p>
<p>Ale samozřejmě opačným směrem. Kaustin leží severozápadně. Behren skoro přesně jižním směrem. Pokud ho tedy rudimentární znalosti geometrie neklamou, měla by vzdálenost mezi oběma obcemi být… nejméně 50 kilometrů?</p>
<p>Proč se vrah rozhodl ukrýt tělo právě tam? U Behrenu. Malého města o nějakých… kolik tak může mít obyvatel? Pětadvacet tisíc? Rozhodně ne víc než třicet.</p>
<p>Čirá náhoda?</p>
<p>Je to dost dobře možné. Pokud vrah zamýšlel ukrýt tělo mimo Kaustin, aby zakryl spojitost s Verhavenem… ano, taková vzdálenost asi stačila. Na druhou stranu, ještě lépe by tomu účelu posloužilo, kdyby tělo odvezl někam dál.</p>
<p>Mohli přece vycházet z toho, že Verhaven byl skutečně zavražděn ve svém vlastním domě. Nebo ne? Jistě zatím nevěděli nic, a možná nakonec mohl vyjít z domu a uniknout přitom ostřížímu zraku paní Wilkersonové? I všech ostatních?</p>
<p>Jistě že mohl. Například v noci. Nebo mohl jít lesem. Oči měla vlastně jen ta cesta do vesnice… a pak samozřejmě vesnice samotná.</p>
<p>Takže se klidně mohl vypravit do Behrenu… nebo někam jinam… a tam potkat svého vraha. Jistě.</p>
<p>Najel na dálnici. Další otázka?</p>
<p>Jak? Jak by se Verhaven v takovém případě do Behrenu dostal? (Anebo někam jinam?)</p>
<p>Už neměl vlastní auto. Takže autobusem nebo taxíkem, to byla zřejmě jediná možnost… a pokud to tak skutečně udělal, nemělo by být zvlášť složité to zjistit.</p>
<p>Přinejmenším časem. Zatím se jim dařilo držet si média od těla, což byla s ohledem na atmosféru vyšetřování a pracovní podmínky výhoda. Dřív nebo později však budou potřebovat jejich pomoc. A jistě nepotrvá dlouho, než se zprávy kaustinských tamtamů donesou i na trochu vzdálenější místa. Novinka se brzy roznese po celé zemi a oni se budou muset vypořádat se vším dobrým i zlým, co to z toho vzejde. Jako obvykle.</p>
<p>Novinář je jako kravské lejno, říkával Reinhart. Fenomén jako takový ve mně nevyvolává zvláštní nadšení, ale chápu, že jeho existence má určitý smysl.</p>
<p>A pokud by existoval taxikář, uvažoval Rooth, anebo řidič autobusu, který by si vzpomněl, že jednoho srpnového večera… nebo možná brzy ráno… vezl jistého zákazníka z Kaustinu do… Behrenu, proč ne… tak by samozřejmě zbývalo podstatně méně možností.</p>
<p>Hrací pole by se trochu zmenšilo.</p>
<p>Přidal plyn a zabubnoval prsty na volant.</p>
<p>Protože v současné situaci nezodpovězené otázky neměly konce. A každá ta zatracená otázka jen vyvolala tři další. Jestli ne víc.</p>
<p>Jako ta řecká obluda, jak se jenom jmenovala.</p>
<p>Ne, radši bude přemýšlet o něčem jiném, rozhodl se a prsty si pročísl vousy.</p>
<p>Dobrá, ne přímo pročísl. Spíš pohladil.</p>
<p>Co to povídal deBries? Umírající morče?</p>
<p>Ještě sto osmdesát kilometrů do Ulmentahlu. Na nejbližším odpočívadle si musí sehnat něco k jídlu, alespoň jedna záležitost, o které nebylo potřeba diskutovat.</p><empty-line /><p>Kancelář ředitele věznice byla světlá, vzdušná a sympaticky vyzdobená zasklenými diplomy za sportovní výkony a překříženými tenisovými raketami. Sám ředitel Bortschmaa byl silný muž, něco přes padesát, odhadoval Rooth, měl dohněda opálené paže a vlasy jako len, díky kterým vypadal mladší. Na sobě měl světle modré sportovní tričko.</p>
<p>U panoramatického okna – s výhledem do otevřené krajiny přes vršek zubatého cimbuří – se nacházel koutek pro návštěvy. Tenké ocelové židle s křiklavě modrými a žlutými sedadly a stolek z červeného plastu. Na jedné židli seděl obézní muž s počínající pleší a skvrnami od potu v podpaží. Vypadal nešťastně.</p>
<p>Rooth a ředitel se usadili vedle.</p>
<p>„To je Joppens, náš kurátor,“ představil muže ředitel.</p>
<p>„Rooth,“ řekl Rooth a natáhl ruku.</p>
<p>„Inspektor by nám rád položil několik otázek ohledně Leopolda Verhavena,“ vysvětlil Bortschmaa jedním směrem. „Myslel jsem si, že bude dobré, když se zúčastní i Joppens,“ kývl tím druhým. „Prosím, inspektore.“</p>
<p>„Děkuji,“ řekl Rooth. „Mohl byste ho stručně popsat?“</p>
<p>„Ano,“ odpověděl kurátor. „Pokud se někdo dá popsat stručně, pak on. Půl minuty a zpráva bude vyčerpávající… písemně zabere půl stránky.“</p>
<p>„Opravdu?“ zeptal se Rooth. „Jak to myslíte?“</p>
<p>„Setkával jsem se s ním jedenáct let a vím toho o něm přesně tolik, jako když jsem ho uviděl poprvé.“</p>
<p>„Podivín,“ upřesnil ředitel Bortschmaa.</p>
<p>„Vůbec s nikým se tady nestýkal,“ pokračoval Joppens. „S žádným spoluvězněm, s nikým zvenku, s žádnými dozorci… nemluvil se mnou ani s kaplanem.“</p>
<p>„To zní pozoruhodně.“</p>
<p>„Klidně mohl celou dobu sedět na samotce,“ řekl Bortschmaa. „Nebyl by to velký rozdíl. Introvertní typ. Zatraceně uzavřený… ale samozřejmě vzorný.“</p>
<p>„Nikdy neporušil pravidla?“ zeptal se Rooth.</p>
<p>„Nikdy,“ potvrdil Joppens. „A taky se nikdy nesmál.“</p>
<p>„Účastnil se nějakých aktivit?“</p>
<p>Kurátor zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Jednou týdně chodil plavat. Dvakrát do knihovny. Četl si tam noviny a půjčoval knihy… nevím, jestli byste to nazval aktivitami.“</p>
<p>„Ale museli jste s ním přece mluvit?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl kurátor.</p>
<p>„Reagoval na oslovení?“</p>
<p>„Jistě. Dobré ráno a dobrou noc a děkuji.“</p>
<p>Rooth se zamyslel. Opravdu užitečné, strávit celý den v autě kvůli tomuhle, pomyslel si.</p>
<p>Ale když už je jednou tady, může se v tom klidně ještě chvíli rýpat.</p>
<p>„V celém vězení tedy nikoho neměl?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Joppens.</p>
<p>„Nikoho,“ zdůraznil Bortschmaa.</p>
<p>„Dopisy?“ zeptal se Rooth.</p>
<p>Kurátor se zamyslel.</p>
<p>„Dostal dva… od příbuzných, tuším. Několik týdnů před propuštěním jeden napsal.“</p>
<p>„Za dvanáct let?“</p>
<p>„Ano. Ten dopis byl adresovaný sestře.“</p>
<p>„A co návštěvy?“</p>
<p>„Dvě,“ řekl Joppens. „Nějak ze začátku přišel jeho bratr. Verhaven se s ním odmítl setkat. Ani nešel do návštěvní místnosti… Tehdy jsem tu ještě nepracoval, ale vyprávěl mi to můj předchůdce. Bratr tu prý čekal celý den…“</p>
<p>„A ta druhá?“</p>
<p>„Pardon?“</p>
<p>„Ta druhá návštěva. Mluvil jste o dvou.“</p>
<p>„Nějaká žena,“ řekl Joppens. „Minulý rok, myslím… ne, nejspíš to bylo ještě rok předtím.“</p>
<p>„Kdo to byl?“ vyptával se Rooth.</p>
<p>„Nemám tušení.“</p>
<p>„Ji ale přijal?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Rooth si chvíli prohlížel diplomy a rakety.</p>
<p>„Připadá mi to celé trochu podivné,“ řekl. „Máte takových vězňů hodně?“</p>
<p>„Ani jednoho,“ odpověděl ředitel. „Nikdy jsem nic podobného nezažil.“</p>
<p>„Děsivé sebeovládání,“ dodal kurátor. „Diskutoval jsem o něm s kolegy a celkem jsme se shodli… ohledně povrchu. Co se skrývá pod ním, to je naprostá záhada.“</p>
<p>Rooth přikývl.</p>
<p>„Proč vás tolik zajímá?“ ptal se ředitel. „Nebo je to tajemství?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Rooth. „Stejně to vyjde najevo, dřív nebo později. Našli jsme ho zavražděného.“</p>
<p>Ticho, které se v místnosti rozhostilo, působilo, skoro jako kdyby vypadl proud, pomyslel si Rooth.</p>
<p>„To je ale…“ začal kurátor.</p>
<p>„No to snad…“ zarazil se ředitel Bortschmaa.</p>
<p>„Nemusíte to hned rozšiřovat,“ doplnil Rooth. „Budeme vděční, když dostaneme ještě pár dní, než nás začnou pronásledovat novináři.“</p>
<p>„To je samozřejmost,“ prohlásil Bortschmaa. „Co se mu stalo?“</p>
<p>„Nevíme,“ řekl Rooth. „Zatím nám chybí hlava, ruce a nohy. Někdo ho rozřezal.“</p>
<p>„Kruci,“ ulevil si Bortschmaa a Roothovi připadalo, že jeho opálení o několik odstínů zbledlo. „Není to náhodou ten případ, o kterém psali v novinách?“</p>
<p>„Je,“ potvrdil Rooth.</p>
<p>„A kdy podle vás zemřel?“ ptal se kurátor Joppens.</p>
<p>„Je to už pěkně dlouho,“ vysvětloval Rooth. „Trvalo osm měsíců, než se našel.“</p>
<p>„Osm měsíců?“ vyhrkl Joppens a svraštil čelo. „Takže se to muselo stát hned potom, co se dostal na svobodu?“</p>
<p>„Domníváme se, že v ten samý den.“</p>
<p>„Byl zavražděn v ten samý den?“</p>
<p>„Pravděpodobně.“</p>
<p>„Hm,“ povzdychl si Bortschmaa.</p>
<p>„Tady uvnitř je přece jen cosi jako bezpečí,“ řekl Joppens.</p>
<p>Nastala krátká pauza. Rooth pocítil, že začíná dostávat hlad, a přemýšlel, proč mu u všech všudy něco nenabídnou.</p>
<p>„Měl nějaké vycházky?“ zeptal se.</p>
<p>„Nikdy o žádné nestál,“ vysvětloval Bortschmaa. „A my nemáme ve zvyku někoho nutit.“</p>
<p>Rooth přikývl. Na co by se ještě měl zeptat?</p>
<p>„A vy tedy nemáte vůbec žádné podezření…“ řekl, zatímco přemýšlel, „… vůbec vás nenapadá, kdo by ho mohl chtít zabít?“</p>
<p>„A vy nějaké máte?“ zeptal se kurátor.</p>
<p>„Ne,“ přiznal Rooth.</p>
<p>„Ani my,“ řekl ředitel. „Nemám sebemenší tušení. Celkově tady uvnitř nebyl s nikým v kontaktu. Ani v dobrém, ani ve zlém… někdo na něj musel čekat venku.“</p>
<p>Rooth vzdychl.</p>
<p>„Ano, zřejmě.“</p>
<p>Opět chvíli přemýšlel.</p>
<p>„Co se týče té ženy,“ řekl. „Té, co ho navštívila… předminulý rok, nebo kdy to mělo být… kdo to byl?“</p>
<p>Bortschmaa pohlédl na kurátora.</p>
<p>„Já nevím,“ řekl.</p>
<p>„Ani já ne,“ připojil se kurátor. „Pokud vás to zajímá, můžeme se jít podívat do záznamů.“</p>
<p>„Proč ne?“ souhlasil Rooth.</p><empty-line /><p>Dvěma zaměstnankyním archivu nějaký čas trvalo, než našly příslušný údaj, ale nakonec se jim podařilo dospět ke správnému datu.</p>
<p>5. června 1992. Pátek.</p>
<p>Jmenovala se Anna Schmidtová.</p>
<p>„Adresa?“ zeptal se Rooth.</p>
<p>„Tenhle údaj tu nemáme,“ odpověděla starší žena. „Nevyžaduje se.“</p>
<p>„Takže jen jméno?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Rooth si povzdychl.</p>
<p>„Jak vypadala?“</p>
<p>Obě dvě pokrčily rameny.</p>
<p>„Můžete se poptat ostrahy.“</p>
<p>„Dá se zjistit, kdo měl v tu dobu službu a tím pádem ji mohl vidět?“</p>
<p>„Jistě.“</p>
<p>I tentokrát museli chvíli počkat, ale zatímco se pátralo po dotyčném zaměstnanci, Rooth si alespoň stihl skočit do kantýny a koupit si dvě sýrové bagety.</p>
<p>„Vy jste paní Emmeline Weigersová?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Měla jste službu v návštěvní místnosti 5. června 1992?“</p>
<p>„Ano, zřejmě.“</p>
<p>„Ten den přišel někdo za Leopoldem Verhavenem. Což bylo dost neobvyklé.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Pamatujete se na to?“</p>
<p>„Jakž takž.“</p>
<p>„Ale bylo už před dvěma lety.“</p>
<p>„Vzpomínám si na to, protože šlo právě o něj. Mluvili jsme o tom. On byl trochu… zvláštní, říkalo se.“</p>
<p>„Návštěvy za ním nechodily?“</p>
<p>„Nikdy.“</p>
<p>„Dokážete tu ženu popsat?“</p>
<p>„Obávám se, že ne moc dobře. Tak úplně si ji nevybavuju. Každopádně byla docela stará. Možná okolo šedesátky… myslím, že vypadala trochu nemocně. Chodila o holi…“</p>
<p>„Poznala byste ji?“</p>
<p>Na chvíli se zamyslela.</p>
<p>„Ne, řekla bych, že ne.“</p>
<p>„Jak dlouho spolu hovořili?“</p>
<p>„Nevím přesně. Patnáct nebo dvacet minut, pokud si vzpomínám. Rozhodně ne celou dobu.“</p>
<p>„Celou dobu?“</p>
<p>„Podle předpisů mohou návštěvy trvat půl hodiny.“</p>
<p>„Nevybaví se vám něco zvláštního, když si na tu návštěvu vzpomenete? Nějaký detail?“</p>
<p>Deset vteřin přemýšlela.</p>
<p>„Ne,“ řekla nakonec. „Ničeho zvláštního jsem si nevšimla.“</p>
<p>Rooth poděkoval a vstal.</p><empty-line /><p>Trvalo ještě asi hodinu, než se vymotal z chodeb ústavu a v Ulmentahlu lokalizoval ulici Ruitens allé 4. Zaparkoval před bílou vilkou. Tiše se pomodlil, vystoupil z auta a vydal se k domu po cestě vydlážděné kameny. Zazvonil.</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Pan Chervouz?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Jmenuji se Rooth. Kriminální inspektor Rooth. Před chvílí jsem vám telefonoval.“</p>
<p>„Pojďte dál. Nebo bychom si možná mohli sednout na zahradu? Je docela pěkně.“</p>
<p>„Dobrá, proč ne,“ souhlasil Rooth.</p><empty-line /><p>„Je to nádhera, když rozkvetou kaštany,“ konstatoval pan Chervouz a nalil pivo do dvou vysokých sklenic.</p>
<p>„Ano,“ přitakal Rooth. „Krása.“</p>
<p>Napili se.</p>
<p>„Co jste chtěl vědět o Verhavenovi?“</p>
<p>„Měl jste službu, venkovní ostraha se tomu myslím říká, 5. června 1992. Toho dne přišla za Verhavenem návštěva. Vím, že je to už dva roky zpátky, ale stejně bych se chtěl zeptat, jestli si nevzpomenete na tu ženu, kterou jste vpouštěl dovnitř?“</p>
<p>Chervouz se ještě jednou napil.</p>
<p>„Když jste zavolal, samozřejmě jsem si na to vzpomněl. Myslím, že přijela taxíkem. Byla spíš starší. Špatně chodila… s francouzskými holemi, nebo aspoň s jednou. Ale prosím vás, to jsou jenom moje domněnky. Mohlo se jednat o někoho úplně jiného… mohl jsem si ji s někým splést.“</p>
<p>„Čím to, že si to vůbec pamatujete?“</p>
<p>„Pochopitelně kvůli tomu, že šla za ním.“</p>
<p>„Chápu,“ řekl Rooth. „Viděl jste ji někdy dřív?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„A ničeho dalšího jste si nevšiml?“</p>
<p>„Ne… řekl bych, že ne.“</p>
<p>„Byl jste tam ještě, když odjížděla?“</p>
<p>„Ne, to mě musel někdo vystřídat… každopádně si na to nevzpomínám.“</p>
<p>„Poznal byste ji?“</p>
<p>„Ne, v žádném případě.“</p>
<p>Uběhlo několik vteřin. Pak to přišlo a potlačovaná zvědavost v jeho hlase se nedala přeslechnout.</p>
<p>„Co udělal?“</p>
<p>„Nic,“ odpověděl Rooth. „Je mrtvý.“</p><empty-line /><p>V nádražní restauraci si dal celkem slušnou večeři, a když znovu nastupoval do auta, začínalo se už stmívat.</p>
<p>Velmi užitečně strávený den, pomyslel si. Skutečně imponující.</p>
<p>A když potom začal odhadovat, kolik peněz z daní se na pochybné vyšetřování vynaložilo – a kolik se jich ještě vynaloží – uvědomil si, že ho to trochu rozčiluje.</p>
<p>Zvlášť když si člověk navíc představí, co už Leopold Verhaven státní kasu stál. Ještě za života.</p>
<p>Zavraždil dvě ženské. Byl vyslýchán a souzen ve dvou hodně podobných procesech, odseděl si dohromady čtvrt století. A teď se s ním někdo rozhodl skoncovat.</p>
<p>Nemohla by to samé udělat i policie?</p>
<p>Skoncovat s tím. Udělat tečku a předstírat, jako by se rozřezané tělo v koberci nikdy nenašlo.</p>
<p>K čemu to vlastně je, že věnují tolik sil hledání pachatele, který se z nějakého neznámého důvodu rozhodl ukončit tenhle osamělý zločinecký život?</p>
<p>Koho sakra zajímá, že je Leopold Verhaven mrtvý?</p>
<p>Existuje aspoň jeden jediný takový člověk?</p>
<p>Kromě vraha, samozřejmě.</p>
<p>Rooth o tom pochyboval.</p>
<p>Ale odněkud z hloubi jeho mozkových závitů se začala ozývat jakási pozapomenutá slova pocházející z Předpisů a směrnic pro práci kriminální policie, pokud se nemýlil. Nedokázal si vybavit přesné znění, ale samotný obsah se dal stejně dobře vyjádřit i jednou z Van Veeterenových formulací:</p>
<p>„Když máme vraha v Timbuktu, nezbývá než sednout do prvního taxíku a vyrazit tam. Nejsme žádná zatracená komerční firma!“</p>
<p>„Kde vlastně leží Timbuktu?“ zeptal se tehdy někdo.</p>
<p>„Taxikář už bude vědět,“ odpověděl Van Veeteren.</p>
<p>Raději by se asi měli téhle zásady držet, pomyslel si Rooth. Jinak se těžko dají domyslet důsledky.</p><empty-line /><p><strong>17</strong></p>
<p>Van Veeteren si k sobě vzal štos fotokopií a prohlížel si je.</p>
<p>Münster se činil, to je třeba uznat. Nejmíň čtyřicet nebo padesát stránek ze všech možných novin, hlavně ovšem z deníků Neuwe Blatt a Telegraaf. Chronologicky seřazené, od sportovních úspěchů až po komentáře k procesu v případu Marlene. Vše pečlivě datované.</p>
<p>Přemýšlel, jestli si tu námahu dal opravdu sám intendant, aby uspokojil jeho zvědavost, anebo to oddřela nějaká horlivá pracovnice archivu novin a časopisů. Druhá možnost se mu skoro zdála pravděpodobnější, ale člověk nikdy neví.</p>
<p>Münster je prostě Münster, pomyslel si Van Veeteren.</p>
<p>Začal dávnou minulostí. Verhavenovou zářnou, jenže krátkou kariérou na běžeckých oválech. Celé to zřejmě netrvalo déle než dva roky, když si to spočítal. Dva úspěšné roky, než všechno začalo jít z kopce.</p>
<p>„Verhaven má nový rekord!“ jásal nadpis nad čtyřsloupcovým článkem z 20. srpna 1958, doplněný trochu rozostřenou fotografií mladého muže, který se zblízka díval přímo do objektivu a prsty ukazoval vítězné V.</p>
<p>Nevypadá nijak zvlášť zaskočeně, pomyslel si Van Veeteren. A ani jeho tvář není nijak nápadná. Rysy kolem stisknutých rtů však prozrazují rozhodnost a vážnost a jeho tmavé oči se dívají vstříc novým triumfům a dalším rekordům velice odhodlaně.</p>
<p>Chvíli si dvaadvacetiletý obličej prohlížel a přemýšlel, jestli se z něho dá něco vyčíst – jestli ty odměřené rysy nějak naznačují budoucnost… odhalují jeho předurčení, skrývá se v nich zárodek budoucího násilníka a dvojnásobného vraha.</p>
<p>Samozřejmě to k ničemu nevedlo.</p>
<p>Nedokázal odhlédnout od skutečností, které znal. Věděl, co má hledat, tudíž to zkrátka nacházel… ne, ty oči v sobě samozřejmě nemají nic neobvyklého, jen trochu nafoukaného sebeovládání, usoudil Van Veeteren. To, co se považuje za doklad síly a mužnosti a bůhví čeho ještě a čím se obvykle vyznačují všichni moderní hrdinové. Možná vlastně i ti antičtí, když o tom tak přemýšlel. Van Veeteren nikdy nepatřil k nadšeným sportovním příznivcům a namlouvat si, že mezi řeckým diskařem a ruským hokejovým obráncem existuje nějaký kvalitativní rozdíl, bylo jistě jen dalším projevem naší neustálé potřeby klamat sebe sama. Sport je zkrátka sport.</p>
<p>Tím to shrnul a dal se do čtení:</p><empty-line /><p>Leopold Verhaven patří k našim největším běžeckým esům, což sportovní veřejnost přijala jako fakt už na počátku letošní sezóny. Ale že tento neuvěřitelně talentovaný, pouze dvaadvacetiletý běžec z Obernu už letos v létě zaútočí na národní rekord, to zřejmě očekával málokdo.</p>
<p>V tom nás Verhaven převezl a jsme mu za to nesmírně vděční! Po skvělém nedělním výkonu na stadionu ve Verhejmu, kde překonal národní rekord na 1500 metrů, včera večer během nádherné sportovní události ve Willemsroo zaznamenal další úspěch s vynikajícím časem 3:41,5. Dodejme, že posledních 600 metrů musel Verhaven běžet sám, výsostně suverénně.</p>
<p>Když totiž zhruba v polovině závodu začal udávat tempo, ostatní závodníci, vesměs známá jména, mu zkrátka nestačili. Jako by se ani příliš nenamáhal, jeho lehké kroky, dlouhé a rychlé jako vítr, souhra pohybů během celého závodu, rytmus a mistrovský cit pro taktiku…</p><empty-line /><p>Zbytek Van Veeteren jen přelétl. Pokusil se v myšlenkách vrátit do minulosti a vybavit si, co onoho srpna před více než pětatřiceti lety dělal… ale nedostal se dál než k tomu, že to musely být letní prázdniny někdy v té mírně zmatené době, kdy studoval na univerzitě. Než se na to vykašlal a přihlásil se na policejní školu… Nejspíš brigáda u Kummermana, v tom příšerném zaprášeném skladu, nebo – v ideálním případě – týden volna na pobřeží u příbuzných.</p>
<p>To je jedno. Vzal do ruky další článek. Asi o rok novější. Z 18. května 1959. Tři sloupky v Telegraafu a fotografie přímo z cílové rovinky, opět závod na 1500 metrů. To byla očividně jeho oblíbená trať. Trup nakloněný dopředu, aby cílovou pásku protrhl co nejdříve, polodlouhé vlasy vlající ve větru, otevřená ústa a oči víceméně prázdné…</p>
<p>„Míří Verhaven k evropskému rekordu?“ zněl nadpis tentokrát. Van Veeteren četl:</p><empty-line /><p>3:40,4! Takový je Verhavenův nový rekord na 1500 metrů, jehož dosáhl včera večer během překrásného závodu v rámci mezinárodního turnaje na Künderplatzu. Už krátce po osmi stech metrech poděkoval náš nový král středních tratí soupeřům za milou společnost a po dvou velkolepých sólo okruzích se mohl pochlubit časem, který v této sezóně překonal pouze Francouz Jazy a Maďar Rozsavölgyi. Verhavenův výsledek je šestý nejlepší v historii a není pochyb o tom, že tento neuvěřitelně talentovaný třiadvacetiletý mladík z Obernu se příští rok zařadí mezi naše největší naděje na olympijských hrách v Římě. Alespoň pokud jde o lehkou atletiku, kde náš národní tým podle všeho značně zaostává za Brity, Francouzi a také silnými Američany. Během včerejšího závodu bylo zaznamenáno…</p>
<p>Květen 1959, pomyslel si Van Veeteren a odložil papír stranou. Takže tři měsíce předtím, než bublina praskla.</p>
<p>Vzal si další text, tady už bylo po všem. Skandál vyšel na světlo a i tentokrát se článek ocitl na první stránce:</p>
<p>„Verhaven – podvodník!“ stálo tučným písmem nad čtyřsloupcovým textem a nezřetelnou fotografií, o níž Van Veeteren po důkladnějším zkoumání usoudil, že zobrazuje muže odnášeného na nosítkách. Za dost bouřlivých okolností, jak se zdálo.</p>
<p>Van Veeteren si přečetl rozhořčený článek, který pojednával o pověstném závodu na 5000 metrů z poloviny srpna 1959. Verhaven naprosto jasně vedl a zbývala mu jen dvě kola do cíle – a do zdolání evropského rekordu – když na konci jižní zatáčky oválu na Richterově stadionu v Maardamu náhle upadl.</p>
<p>Ověřil si datum. Ano, článek vyšel dva dny po závodech. Když se všechno objasnilo.</p>
<p>Když se dostaly na světlo informace o dopingu a nelegálních penězích a o tom všem.</p>
<p>Když zazvonil zvonec.</p>
<p>Verhaven – podvodník.</p>
<p>Začal už tady příběh Verhavena – vraha? přemýšlel Van Veeteren.</p>
<p>A Verhavena – dvojnásobného vraha?</p>
<p>Existovalo nějaké spojení, nějaká souvislost mezi jedním a druhým? Jistěže ne automaticky, ale přece jen, jako jakýsi vztah příčiny a následku. Skrývalo se v podvodníkovi už nějaké zrníčko či zárodek vraha? Je vůbec možné pokládat takové otázky?</p>
<p>Cítil, že se ho pomalu zmocňuje únava. Urovnal trochu pomačkané papíry a nastrkal je zpátky do obálky.</p>
<p>Má takovéhle uvažování vůbec smysl? ptal se sám sebe. Proč jeho mozek rozvíjí tyhle pochybné nápady? Ať chce, nebo nechce. Copak opravdu neexistuje nic rozumnějšího, čím by se mohl zabývat?</p>
<p>Když už si tedy namlouvá, že tomuhle vyšetřování velí on?</p>
<p>Na chvíli se zaposlouchal do vrkání holubů někde za oknem. Myšlenky se mu rozutekly a pár minut trochu vágně rozjímal nad symboly míru, rozpadem Evropy a skrytým nacionalismem. Potom se ale vrátil zpátky k věci. Protože – a to byla nejdůležitější otázka – co si počít s tím podezřením?</p>
<p>S tím nejasným tušením, které mu nedopřávalo klidu.</p>
<p>Neměl by vlastně hledat hlavně důkazy, které by jej podpořily?</p>
<p>Jak snadno a samozřejmě mohl nezaujatý pozorovatel dospět ke stejným, rádoby logickým závěrům? Podvodník – vrah. Postavit si takové domnělé lávky přes smyšlené propasti. Hledat souvislosti tam, kde žádné neexistují nebo nemusejí existovat. Ostatně za úvahu taky stojí, jak to vlastně bylo s tím podváděním. Opravdu šlo o tak zásadní věc, jakou z toho tihle sportovní bohové a guruové tehdy, v nevinných padesátých letech, na úsvitu let šedesátých, udělali?</p>
<p>Nebyl o tom přesvědčen. Přece ten chlap neběhal rychleji kvůli tomu, že si vzal peníze? Amfetamin a to ostatní, bůhví co to bylo, ho určitě trochu popohnaly, to se dá předpokládat, ale v dnešní době by něco takového přece nemohlo vést k doživotnímu zákazu závodění?</p>
<p>Jistě to však nevěděl. Tohle nebyla zrovna jeho parketa. Ovšem Rooth nebo Heinemann určitě budou schopní mu tyhle věci vysvětlit.</p>
<p>Každopádně ale zůstávala otázka: nakolik přispělo spojení Verhaven – podvodník k tomu, že se z něho v dalším kroku stal Verhaven – vrah?</p>
<p>V očích ostatních. Novinářů. Veřejnosti. Policie, právníků a členů poroty. V očích těch, kdo soudili.</p>
<p>Možná i soudce Heidelbluuma?</p>
<p>Tuto otázku bylo třeba promyslet.</p>
<p>Propletl prsty nad bolestivou ránou, zavřel oči a rozhodl se, že problém na chvíli svěří svým snům.</p><empty-line /><p><strong>18</strong></p>
<p>Po chvíli lobbování se deBriesovi podařilo získat k sobě jako druhého parťáka asistentku Ewu Morenovou. Alespoň pro práci v terénu během nejbližších dní, a když teď v pozdních odpoledních hodinách mířili po příjemné klikaté silnici do Kaustinu, měl pocit, že ani jí tohle řešení rozhodně není proti mysli.</p>
<p>Mohla samozřejmě dopadnout hůř. Tolik sebevědomí si snad mohl dovolit? Když deBries zastavil před školou, zůstali ještě chvíli sedět v autě a porovnávali rukou načrtnutý plánek se skutečností.</p>
<p>„Nejdřív za Gellnachtovou?“ navrhla pak Morenová a kývla bradou po směru jízdy. „To je tamhle vepředu.“</p>
<p>„Vaše přání je mi rozkazem,“ pronesl deBries a zařadil.</p><empty-line /><p>Irmgaard Gellnachtová prostřela v besídce za velkou dřevěnou vilou a nabídla jim kávu. Vyzvala je, aby se posadili do žluté houpací sedačky, a sama se uvelebila na jednu ze starých skládacích židlí.</p>
<p>„V tuhle roční dobu jsou večery překrásné,“ řekla. „Člověk by se měl snažit být co nejvíc venku.“</p>
<p>„Začátek léta je nejhezčí,“ souhlasila Ewa Morenová. „Když všechno kvete.“</p>
<p>„Máte taky zahradu?“ zeptala se paní Gellnachtová.</p>
<p>„To ne, bohužel. Ale doufám, že jednoho dne se mi to poštěstí.“</p>
<p>DeBries si decentně odkašlal.</p>
<p>„Jistě, promiňte,“ pochopila paní Gellnachtová. „Kvůli tomu jste samozřejmě nepřijeli. Prosím.“</p>
<p>„Díky,“ řekla Ewa Morenová. „Ten koláč je s domácí rebarborou?“</p><empty-line /><p>„Jinými slovy, byli jste stejně staří,“ konstatoval deBries.</p>
<p>„Ne úplně přesně. Já jsem o rok starší… narodila jsem se v roce třicet pět. Leopold třicet šest. Ale chodili jsme do stejné třídy, v té době jsme tady ve vsi měli v každé třídě tři ročníky… myslím, že to zůstalo dodnes… takže si ho dobře pamatuji. Pět let na stejné škole není tak snadné zapomenout.“</p>
<p>„Jaký jste z něho měla dojem?“</p>
<p>„Byl osamělý,“ odpověděla Irmgaard Gellnachtová, „to bezpochyby. Osamělý a uzavřený. Proč vás tolik zajímá? Je pravda to, co se říká, že je mrtvý?“</p>
<p>A zítra ráno to bude v novinách, pomyslel si deBries.</p>
<p>„Raději bychom o tom pomlčeli, paní Gellnachtová,“ vysvětloval a přiložil si ukazováček ke rtům. „A budeme vám vděční, když se o našem rozhovoru nebudete příliš šířit.“</p>
<p>Pomyslel si, že v tom zazněla skrytá výhrůžka, přesně jak zamýšlel.</p>
<p>„Nějaké kamarády ale měl?“ zeptala se Morenová.</p>
<p>Paní Gellnachtová se zamyslela.</p>
<p>„Ne, vlastně si myslím, že neměl. I když, první roky možná ano. Trochu kamarádil s Pietrem Wolenzem, jestli se nepletu, ale ten se později odstěhoval… do Linzhuisenu. A potom se myslím už s nikým nebavil.“</p>
<p>„Šikanovali ho ostatní nebo tak?“ pokračovala Morenová. „Mobbing, jak se tomu dneska říká.“</p>
<p>Zase chvíli přemýšlela.</p>
<p>„Ne,“ řekla nakonec. „Vlastně ne. My… měli jsme před ním jakýsi respekt. Nikdo si to s ním nechtěl rozházet… uměl se pořádně rozzuřit, to si vzpomínám. Pod tím jeho tichým a mrzoutským zevnějškem se skrýval značný temperament.“</p>
<p>„Jak se to projevovalo?“</p>
<p>„Promiňte?“</p>
<p>„Ten jeho temperament. Co dělal?“</p>
<p>„No, já nevím,“ váhala. „Některé děti se ho docela bály… došlo k několika rvačkám a on měl sílu, opravdovou sílu, i když rozhodně nebyl zvlášť vysoký nebo hromotluk.“</p>
<p>„Pamatujete si na něco konkrétního?“</p>
<p>„Ne… ale ano, přece jen. Vzpomínám si, jak se jednou rozčílil a prohodil jednoho spolužáka oknem.“</p>
<p>„Oknem?“</p>
<p>„Ano, ale nebylo to tak strašné, jak to zní. Měli jsme třídu v přízemí, takže to dobře dopadlo.“</p>
<p>„Chápu.“</p>
<p>„Ačkoli venku stál přístřešek pro kola, takže se přece jen trochu potloukl…“</p>
<p>DeBries přikývl.</p>
<p>„Jak se ten spolužák jmenoval?“ zeptala se Morenová.</p>
<p>„To si nepamatuju,“ pokrčila rameny Irmgaard Gellnachtová. „Možná to byl jeden z bratrů Leissových. Nebo Kollerin, ten tu dneska pracuje jako řezník. Ano, musel to být on.“</p>
<p>DeBries změnil téma.</p>
<p>„Beatrice Holdenová. Vzpomínáte si na ni?“</p>
<p>„Jistě,“ odpověděla paní Gellnachtová a narovnala se.</p>
<p>„A jak byste ji popsala?“</p>
<p>„Nejraději bych ji vůbec nepopisovala. O mrtvých jen dobře… jak se říká.“</p>
<p>„Ale kdybychom vás drobátko nutili?“</p>
<p>Irmgaard Gellnachtová se rychle pousmála.</p>
<p>„V tom případě,“ řekla, „Beatrice Holdenová byla děvka. Myslím, že tenhle popis ji docela přesně vystihuje.“</p>
<p>„Copak byla děvka už na základní škole?“ podivila se asistentka Morenová.</p>
<p>„Od první chvíle,“ odpověděla Irmgaard Gellnachtová. „Nemyslete, když to říkám, že jsem nějaká upjatá moralistka. Beatrice ale byla příšerně vulgární. Tím nejlacinějším způsobem. Vypadala dobře a využívala toho, aby si chlapy omotala kolem prstu… nebo v té době ještě kluky.“</p>
<p>„Byli do ní zamilovaní?“</p>
<p>„Všichni do jednoho. A učitel taky, řekla bych. Mladý a svobodný, byla to dost nešťastná záležitost.“</p>
<p>„A ona se odtud potom odstěhovala, že?“</p>
<p>Paní Gellnachtová přikývla.</p>
<p>„Vypařila se s nějakým chlapem, ještě jí nebylo ani sedmnáct. Bydlela ještě na dvou nebo třech dalších místech, myslím… o několik let později se vrátila s malou.“</p>
<p>„S dítětem?“</p>
<p>„Ano. S holčičkou. Starala se pak o ni její matka. Tedy Beatricina matka.“</p>
<p>„Kdy to bylo? Dlouho předtím, než se dali dohromady s Verhavenem?“</p>
<p>„Ne, ne tak dlouho, zdá se mi, že to muselo být kolem roku 1960, přibližně v té době, kdy se vrátil i on… Beatrice se s malou nastěhovala k matce, přibližně na půl roku, na víc ne… říkalo se, že táta dítěte odjel na moře, ale nikdo ho nikdy neviděl. Ani předtím, ani potom. No a po několika měsících odešla nahoru do Velikého stínu.“</p>
<p>„Velikého stínu?“</p>
<p>„Ano, tak jsme tomu místu říkávali. Veliký stín… neptejte se mě proč.“</p>
<p>DeBries přikývl a poznamenal si to.</p>
<p>„A dceru si tam vzala s sebou?“</p>
<p>„Ale ne,“ odpověděla Irmgaard Gellnachtová rozhodně. „Kdepak. Ta musela zůstat u babičky… možná to pro ni bylo nakonec i nejlepší. Vyrostla z ní slušná ženská.“</p>
<p>„Jak to mezi nimi vypadalo?“ vyptával se deBries. „Mezi Verhavenem a Beatrice?“</p>
<p>Paní Gellnachtová s odpovědí trochu váhala.</p>
<p>„Nevím,“ řekla. „Později se o nich samozřejmě šířila spousta klepů. Kdekdo tvrdil, že bylo od začátku jasné, jak to skončí… nebo že to v každém případě skončí nějak šíleně, ale já nevím. Když se něco přihodí, dodatečně je pro lidi hrozně jednoduché dělat chytré. Nemyslíte?“</p>
<p>„Nepochybně,“ odpověděl deBries.</p>
<p>„Ale už předtím, než ji zabil, se občas něco semlelo, oni dost pili, ačkoliv on byl zároveň hodně pracovitý. Tvrdě dřel, nejspíš díky těm svým slepicím obstojně vydělával… ale stejně se hádali. To nemůže nikdo popřít.“</p>
<p>„Ano, to už jsme se dozvěděli,“ řekla Morenová.</p>
<p>Následovala krátká pauza, během níž paní Gellnachtová dolila kávu. Potom se k ní deBries naklonil a vyslovil nejdůležitější otázku.</p>
<p>„Co se dělo předtím, než Verhavena zatkli? A potom, co našli Beatrice… během těch deseti dní, nebo kolik to bylo? Dokážete si to vybavit?“</p>
<p>„No…“ začala Irmgaard Gellnachtová. „Nevím, jestli přesně chápu, jak to myslíte…“</p>
<p>„Co si lidé mysleli?“ doplnila Morenová. „Koho podezřívali, když o tom tady ve vesnici mluvili? Předtím, než se to vysvětlilo.“</p>
<p>Chvíli tiše seděla s šálkem napůl zvednutým k ústům.</p>
<p>„Ano,“ řekla pak. „Debaty mířily hlavně tím směrem.“</p>
<p>„Jakým směrem?“ zeptal se deBries.</p>
<p>„Že to udělal sám Verhaven, samozřejmě. Každopádně tady v Kaustinu nikoho obzvlášť nepřekvapilo, když ho zatkli… a ani když ho odsoudili.“</p>
<p>DeBries si opět něco poznamenal do bloku.</p>
<p>„A co si myslíte teď?“ zeptal se. „Jste si jistá, že to spáchal on?“</p>
<p>„Naprosto,“ odpověděla. „O tom nepochybuji. Kdo jiný to mohl udělat?“</p>
<p>Tahle otázka by si zřejmě zasloužila hlubší zamyšlení, uvažoval deBries, když už zase seděli v autě.</p>
<p>Protože to těžko mohl udělat někdo jiný, musel to samozřejmě být Verhaven!</p>
<p>Nezbývalo než doufat, že zdůvodnění paní Gellnachtové nepřijala za své i policie a prokuratura. Možná by bylo rozumné prověřit, jak to celé probíhalo. Jaké byly přímé důkazy? Co ho nakonec usvědčilo, když prý do poslední chvíle tak úporně zapíral?</p>
<p>To deBries netušil.</p>
<p>„Co tomu říkáš?“ zeptal se.</p>
<p>„Je to přece nad slunce jasné,“ odpověděla Ewa Morenová. „Snad až trochu moc jasné. Jedeme za Moltkem?“</p><empty-line /><p><strong>19</strong></p>
<p>„Verhaven je zatčen! Senzační zvrat v případu Beatrice!“</p>
<p>Nadpis zabíral celou první stránku vydání Neuwe Blatt ze 30. dubna 1962. Van Veeteren vypil půl sklenice vody a dal se do čtení.</p>
<p>Byl to sám Leopold Verhaven, kdo svou družku Beatrice Holdenovou připravil o život?</p>
<p>Vedoucí vyšetřování celostátně sledované kaustinské vraždy, komisař Mort a žalobce Hagendeck, mají zřejmě dobré důvody jej z toho podezřívat. Dokonce natolik dobré, že včera nechali bývalého běžeckého šampiona zatknout. Během tiskové konference Hagendeck ohledně důvodů rozhodnutí prozradil jen velice málo, vyjádřil však přesvědčení, že žaloba bude vznesena před uplynutím zákonné dvanáctidenní lhůty.</p>
<p>Policie ani obžaloba neposkytly během tiskové konference na maardamské policejní stanici informace o tom, zda vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které by do této temné kauzy vnesly světlo. Nic také nenasvědčuje tomu, že by se Leopold Verhaven k činu přiznal. Jeho obhájce Pierre Quenterran rozhodně prohlásil, že jeho klient s vraždou nemá absolutně nic společného, a vyslovil názor, že k zatčení došlo v důsledku mimořádné publicity případu a v reakci na četné spekulace.</p>
<p>„Policie je zoufalá,“ konstatoval Quenterran před shromážděnými reportéry. „Veřejnost a její hluboce zakořeněný smysl pro spravedlnost požadují výsledky, a místo aby vyšetřovatelé přiznali nedostatečnou kompetenci, našli si obětního beránka…“</p>
<p>Komisař Mort odmítl vyjádření obhájce Quenterrana jakožto „holý nesmysl“.</p><empty-line /><p>Ano, to si umím představit, pomyslel si Van Veeteren a natáhl se po další kopii, která pocházela z téhož exempláře deníku Neuwe Blatt, ale zevnitř sešitu. Zde bylo stručně vylíčeno pozadí kauzy a doplněno resumé událostí počínaje těmi, v nichž „měla kauza své chmurné kořeny“, jak to formuloval pisatel.</p><empty-line /><p>6. dubna:</p>
<p>Slunečná a teplá sobota. Brzy ráno Leopold Verhaven, jak to mívá ve zvyku, vyráží do měst Linzhuisen a Maardam za obchodem a domů se vrací až pozdě odpoledne. Beatrice Holdenová je podle Verhavenových slov v tu dobu už pryč, ale on se domnívá, že „si jenom někam vyjela“. Nikdo však od tohoto momentu Beatrice Holdenovou nespatřil. V sobotu dopoledne si jí všimli sousedé, když se vracela domů, bylo to několik hodin potom, co Verhaven odjel. Ráno totiž byla navštívit svou matku a dceru ve vesnici. Nic nenasvědčuje tomu, že by od té doby z vlastní vůle a na vlastní pěst opustila dům.</p><empty-line /><p>Z vlastní vůle a na vlastní pěst! pomyslel si Van Veeteren. To je mi styl! Četl dál:</p><empty-line /><p>16. dubna:</p>
<p>Verhaven oznamuje policii, že jeho družka už se zhruba týden neukázala. Proč s ohlášením záležitosti tak dlouho otálel, odmítl komentovat. Nedomnívá se však, že „se jí mohlo stát něco vážného.“</p><empty-line /><p>22. dubna:</p>
<p>Starší manželé nacházejí tělo Beatrice Holdenové v lese pouhý kilometr a půl od Verhavenova domu. Je nahá a byla zavražděna uškrcením, pravděpodobně na jiném místě, než kde bylo objeveno tělo.</p>
<p>22.–29. dubna:</p>
<p>Okolnosti vraždy vyšetřuje početný policejní tým. Jsou prováděny pečlivé technické analýzy a stovky osob, především z obce Kaustin, jsou vyslýchány.</p><empty-line /><p>30. dubna:</p>
<p>Leopold Verhaven je vzat do vazby pro podezření z vraždy, popřípadě zabití své třiadvacetileté družky.</p><empty-line /><p>Tím záznamy skončily. Van Veeteren odložil papír dospod hromady a pohlédl na hodinky. Půl dvanácté. Nebude už pomalu čas na oběd? Poprvé od chvíle, kdy se po operaci probudil, ucítil slabý náznak hladu. To přece musí být dobré znamení?</p>
<p>V každém případě se zdá, že všechno jde podle plánu. Přinejmenším ho o tom horlivě ujišťoval ten mladý chirurg s tvářičkami jako cherubín, když byl ráno u něho a prohmatal mu břicho bledými buřtíkovitými prsty. Jen šesti- až osmidenní rekonvalescence, pak už se komisař může vrátit ke každodenním povinnostem, vitálnější než kdy jindy.</p>
<p>Vitální? říkal si Van Veeteren. Jak si může být tak jistý, že nějak zvlášť toužím po tom být vitální?</p>
<p>Natočil hlavu a pohlédl na květinovou nádheru na nočním stolku. Tísnily se tam hned tři kytice. Od kolegů. Od Renaty. Od Jess a Ericha. Odpoledne ho přijde Jess s dvojčaty navštívit. Co víc by si mohl přát?</p>
<p>Z chodby se ozval zvuk vozíku rozvážejícího jídlo. Nejspíš ho čeká jen nějaká dietní náhražka, ale možná je to v pořádku. Třeba opravdu ještě není zralý na pořádný</p>
<p>krvavý biftek.</p>
<p>Zazíval a vrátil se v myšlenkách zpět k Verhavenovi. Pokusil se představit si tu malou zapadlou vesničku tehdy začátkem šedesátých let.</p>
<p>Co všechno tam mohlo zapůsobit?</p>
<p>Staré známé komponenty jako omezenost, podezřívavost, závist, klepy? Pravděpodobně.</p>
<p>Ano, takové věci mohly sehrát roli.</p>
<p>Verhavenova izolovanost?</p>
<p>Zřejmě se choval jako podivín, a právě podivín tu byl potřeba.</p>
<p>Ideální vrah? Ano, možná to tak vypadalo.</p>
<p>Jaké měli proti němu důkazy? Snažil se vybavit si okolnosti případu, ale vynořovala se spíš řada otazníků, které se mu nedařilo narovnat.</p>
<p>Dalo se odolat všem těm polopravdám, které se určitě šířily?</p>
<p>Byla to tak trochu štvanice, to si pamatoval… spousta dost urážlivých článků o kompetentnosti policie a soudců. Nebo spíš o nekompetentnosti. Pracovali pod tlakem. Kdyby nenašli vraha, odsoudili by sami sebe…</p>
<p>Jak to vypadalo s technickými důkazy? Byl to případ, kde rozhodovaly pouhé indicie? Musí se popasovat se soudním spisem, který mu Münster donesl, to je jasné. Jen kdyby si nejdřív mohl něčeho trochu ďobnout. Určitě najde nějaké slabé místo… zpětně o tomhle případu diskutoval s Mortem jen jednou jedinkrát a jeho předchůdce evidentně nebyl zvlášť nadšený, že ta záležitost přišla na přetřes.</p>
<p>V té druhé kauze, v případu Marlene, už byl trochu víc namočený i on sám. A i tenkrát by si bývali přáli, aby vyšetřování přineslo lepší výsledky. Také on se ho tehdy účastnil, i když jen okrajově. Nikdy nebyl přímo v soudní síni. I tentokrát nesl odpovědnost Mort.</p>
<p>Leopold Verhaven? Krucinál, po právní stránce to nejspíš nebyla zrovna kapitola, která by snesla důkladnější prozkoumání!</p>
<p>Nebo si to všechno jenom namlouvá? Že by si jen potřeboval něčím víceméně zvráceným zaměstnat myšlenky, zatímco tu leží na zádech a čeká, až mu střevo zase pěkně sroste? Odříznutý a izolovaný od světa, přičemž se od něho nevyžaduje nic než být v klidu a nerozčilovat se.</p>
<p>Zaměstnat se něčím přiměřeně perverzním. Třeba dávným justičním omylem, přesně jako z té detektivky od Josephine Teyové, jak se jenom jmenovala…</p>
<p>Proč je tak těžké ležet a odpočívat, když má člověk mozek?</p>
<p>Co to kdysi řekl Pascal? Něco v tom smyslu, že všechno zlo světa pochází z naší neschopnosti sedět klidně v prázdné místnosti?</p>
<p>Do háje, to je situace, pomyslel si. Tak už sem dotlačte ten vozík, ať se můžu konečně zakousnout do pořádné špenátové polévky!</p><empty-line /><p><strong>20</strong></p>
<p>„Kolovala o něm spousta historek,“ řekl Bernard Moltke a zapálil si další cigaretu.</p>
<p>„Opravdu?“ odpověděl deBries. „Jaké historky?“</p>
<p>„Všelijaké. Těžko říct, které z nich se objevovaly už před Beatrice a které přibyly až později. Které jsou autentické, abych tak řekl. Nejvíc se toho namluvilo během procesu… v těch měsících jsme se s lidmi z vesnice scházeli víc než kdy jindy. Potom zase všechno tak nějak utichlo. Jako by bylo po všem… což taky vlastně bylo.“</p>
<p>„Vzpomenete si na nějaký příklad takové historky?“ požádala ho Morenová. „Nejlépe nějaké autentické.“</p>
<p>Bernard Moltke přemýšlel.</p>
<p>„Třeba ta o kočce,“ řekl. „Tu jsem určitě slyšel už mnohem dřív. Že prý holýma rukama uškrtil kočku.“</p>
<p>DeBries ucítil, jak ho píchlo kdesi v okolí páteře, a všiml si, že Morenová sebou trhla.</p>
<p>„A proč?“ zeptal se.</p>
<p>„Nevím,“ pokrčil rameny Moltke. „Každopádně jí prý zakroutil krkem… když mu bylo asi tak deset nebo dvanáct let.“</p>
<p>„Ale fuj,“ vydechla Morenová.</p>
<p>„Právě. I když možná ho jen někdo popichoval, že se neodváží to udělat. Tomu bych věřil.“</p>
<p>„To má být důvod?“</p>
<p>„Mě se neptejte,“ odpověděl Bernard Moltke. „Hodně lidí říká, že byl prostě takový.“</p><empty-line /><p>„Co můžete říci o Beatrice Holdenové?“</p>
<p>Moltke zhluboka potáhl z cigarety a zdálo se, že se noří do vzpomínek.</p>
<p>„Zatraceně pěkná ženská,“ prohlásil. „Trochu divoška, samozřejmě, ale panečku… jo jo. Měla mimochodem stejnou barvu vlasů jako tady slečna.“</p>
<p>Mrkl na Morenovou, která ale k deBriesově nemalému uspokojení ani o milimetr neuhnula pohledem.</p>
<p>„Proč tedy žila s Verhavenem?“ zeptala se místo toho. „On nejspíš nebyl pro ženy zvlášť přitažlivý?“</p>
<p>„To neříkejte,“ protestoval Moltke a ukazováčkem si pohladil své dvě brady. „To neříkejte. S ženskými člověk nikdy neví. Nemyslíte, intendante?“</p>
<p>„Nikdy,“ souhlasil deBries.</p>
<p>„A jak to bylo s Marlene?“ pokračovala lhostejně Morenová. „To byla podobně temperamentní krasavice, předpokládám?“</p>
<p>Moltke se rozesmál, ale hned zase zvážněl.</p>
<p>„To tedy sakra byla,“ řekl. „Jenom trochu starší. Je to vážně hrozné, že je obě zamordoval.“</p>
<p>„Vy jste tedy viděl i Marlene Nietschovou?“ zeptal se deBries.</p>
<p>„Jen jednou. Oni se tolik nestýkali, předtím než to… skončilo.“</p>
<p>„Chápu,“ řekl deBries. „V souvislosti s prvním případem jste prý svědčil?“</p>
<p>„Přesně tak.“</p>
<p>„A co jste u soudu vypovídal?“</p>
<p>Moltke chvíli přemýšlel.</p>
<p>„Čert ví,“ zabručel nakonec. „Zrovna v době, kdy se to stalo, jsem totiž nahoru k Verhavenovi občas zašel, o nic víc nešlo. Pomáhal jsem mu s osvětlením té jeho slepičárny… pořád experimentoval s denním rytmem a některé části elektroinstalace sám nedokázal vyřešit.“</p>
<p>„Aha, rozumím,“ řekl deBries. „Byl jste tam i tu sobotu, kdy zmizela… tedy pokud vycházíme z toho, co říkal?“</p>
<p>Bernard Moltke vážně přikývl.</p>
<p>„Ano, ten den jsem tam několik hodin pracoval. Skončil jsem přibližně v jednu. Byl jsem nejspíš poslední, kdo ji viděl naživu… kromě vraha, samozřejmě.“</p>
<p>„Vraha?“ zeptala se Morenová. „Máte na mysli Verhavena?“</p>
<p>„Ano,“ přitakal Moltke. „Nejspíš mám.“</p>
<p>„Nezní to, jako byste o tom byl přesvědčený,“ podotkl deBries.</p>
<p>Opět seděl chvíli tiše.</p>
<p>„Ale ano,“ řekl potom. „Časem jsem si začal být jistý. Po vraždě Marlene a tak…“</p>
<p>„Ale v procesu jste svědčil na straně obhajoby, mám pravdu?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„O čem jste vypovídal?“</p>
<p>„No,“ začal Bernard Moltke. Z krabičky, která ležela před ním na stole, vyklepal další cigaretu, ale jen ji držel v ruce a nezapálil ji. „Pracoval jsem u něho i ten následující týden… od pondělí do čtvrtka včetně, a oni si mysleli, že bych si na něm musel všimnout, kdyby něco nebylo v pořádku.“</p>
<p>„A všiml jste si něčeho?“</p>
<p>„Ne. Choval se stejně jako jindy.“</p>
<p>„Jako jindy?“ podivila se Morenová. „Musel přece nějak reagovat na to, že zmizela?“</p>
<p>„Ne, říkal, že někam odjela, ale že neví kam.“</p>
<p>„Nepřipadalo vám to divné?“</p>
<p>Moltke pokrčil rameny.</p>
<p>„Tou dobou jsem tuhle otázku dostával desetkrát denně. Už si nepamatuju, co přesně jsem si myslel, ale asi jsem o tom moc neuvažoval. On a Beatrice byli prostě trochu zvláštní… to všichni věděli, takže by nebylo zvlášť překvapivé, kdyby na pár dní odjela.“</p>
<p>Na několik vteřin se rozhostilo ticho. Bernard Moltke si zapálil cigaretu. DeBries uhasil tu svou.</p>
<p>„Když jste ji tu sobotu naposledy viděl… jak se chovala?“ zeptala se Morenová.</p>
<p>„Taky jako obvykle,“ odpověděl Moltke bez váhání. „Možná byla o něco mrzutější… ten týden se trochu pohádali. Pořád ještě měla menší modřinu pod okem, ale jinak nic zvláštního. Ne že bychom spolu nějak víc mluvili. Přišla se za mnou podívat do slepičárny a prohodili jsme jen pár slov. Když se vrátila z vesnice.“</p>
<p>„V kolik to bylo hodin?“</p>
<p>„Asi tak ve dvanáct.“</p>
<p>„A vy jste odešel kolem jedné?“</p>
<p>„Ano. Pár minut po jedné.“</p>
<p>„O čem jste si povídali?“</p>
<p>„O počasí, že fouká. Nic důležitého. Nabídla mi kafe, ale já už jsem skoro končil, tak jsem jen poděkoval.“</p>
<p>„Nic víc?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„A když jste odcházel, ještě tam byla?“</p>
<p>„Přesně tak. Dělala něco v kuchyni. Jen jsem tam nakoukl a popřál hezký víkend.“</p>
<p>DeBries přikývl.</p>
<p>„Ale v době, kdy jste svědčil, jestli se k tomu můžeme vrátit, to jste si nemyslel, že viník je Verhaven?“</p>
<p>Než Moltke odpověděl, zhluboka potáhl z cigarety a zase vydechl.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl. „Tehdy jsem si to vlastně nejspíš nemyslel.“</p>
<p>„A teď taky ne?“ ujišťoval se deBries. „Vlastně?“</p>
<p>„Já nevím. Tady ve vesnici se snáz žije s názorem, že to byl on, jestli mi rozumíte. Je opravdu mrtvý, jak říkají?“</p>
<p>„Kdo to říká?“</p>
<p>„Přece lidi z vesnice.“</p>
<p>„Ano,“ přikývl deBries. „Je to pravda. Je mrtvý.“</p>
<p>„No jo,“ povzdychl si Bernard Moltke. „Musíme tam všichni.“</p><empty-line /><p>„Co uděláme teď?“ zeptala se Morenová. „Možná už bude načase vrátit se do města?“</p>
<p>DeBries pohlédl na hodinky.</p>
<p>„Půl sedmé,“ konstatoval. „Mohli bychom zajet nahoru a podívat se na ten dům? Ty jsi ho přece ještě neviděla.“</p>
<p>„Dobře,“ souhlasila Morenová. „Jenže mám v devět rande a ráda bych se předtím trochu napudrovala.“</p>
<p>„Mně by nevadilo, ani kdybys přišla sebevíc nenapudrovaná,“ poznamenal deBries.</p>
<p>„Díky,“ řekla Morenová. „Je hezké, že aspoň nejsi moc náročný.“</p>
<p>„Člověk se naučí brát, co je,“ odpověděl deBries.</p><empty-line /><p>„Pochmurné místo,“ konstatovala, když se lesem vraceli od domu. „Ale v té době to tam určitě vypadalo líp.“</p>
<p>„Rozhodně,“ souhlasil deBries. „Vždyť ten dům už je nějakých dvanáct nebo třináct let prázdný. To se na něm muselo podepsat… podívej! Zvládneme ještě jeden rozhovor?“</p>
<p>„Když bude krátký,“ přikývla Morenová.</p>
<p>DeBries zpomalil a zastavil u muže, který stál sehnutý u okraje cesty a natíral laťkový plot.</p>
<p>„Dobrý večer,“ pozdravil deBries staženým okénkem. „Mohli bychom vám položit pár otázek?“</p>
<p>Muž se napřímil.</p>
<p>„Dobrý večer,“ odpověděl. „Jistě. Aspoň si na chvíli narovnám záda.“</p>
<p>DeBries a Morenová vystoupili z auta a představili se. Jak se ukázalo, Claus Czermak bydlel v modrém domku jen zhruba rok a byl stejně moc mladý, než aby si sám mohl pamatovat něco z procesů s Verhavenem. Ale pár minut člověk vždycky může obětovat?</p>
<p>„Nastěhovali jsme se sem, když se nám narodilo třetí děcko,“ vysvětloval a výmluvně ukázal směrem k domku a zahradě, kde právě dvě batolata na šlapacím autíčku sjížděla vozíčkářskou rampu vedoucí podél schodů do domu. „Ve městě jsme se necítili moc dobře. Však víte, není nad čerstvý vzduch…“</p>
<p>Morenová přikývla.</p>
<p>„A vy nepracujete tady v obci?“</p>
<p>Czermak zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Ne,“ řekl. „Učím na univerzitě. Historii, středověk a Byzanc.“</p>
<p>„Aha. Nás totiž zajímá Leopold Verhaven a jeho dům nahoře v lese,“ vysvětloval deBries. „Vy jste vlastně nejbližší sousedi, dá se říct. Vy a tamhle ti uprostřed…“</p>
<p>„Wilkersonovi, jistě. Všimli jsme si, že se tam něco děje.“</p>
<p>„Ano,“ souhlasil deBries. „Nevíte náhodou o něčem, co by nás mohlo zajímat?“</p>
<p>Czermak zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Neřekl bych. Když se v srpnu vrátil, byli jsme ještě na dovolené… známe ho jenom z doslechu. Co se vlastně stalo?“</p>
<p>„Je mrtvý,“ odpověděl deBries. „Zemřel za nejasných okolností. Ale budeme vám vděční, když kvůli tomu hned dneska večer nezavoláte do novin.“</p>
<p>„Pozdrav pámbu,“ řekl Czermak. „Ne, jistěže ne, máte mé slovo.“</p><empty-line /><p>„Díky za příjemnou společnost,“ prohlásil deBries, když prudce zabrzdil před bytem asistentky Morenové na Keymer Plejn. „Škoda že nemáš čas zajít na skleničku. Bývá užitečné na chvíli si v klidu sednout a utřídit si dojmy.“</p>
<p>„Mrzí mě to,“ zalitovala Morenová. „Ale slibuju, že příště si to naplánuju mnohem líp. Nejsi mimochodem ženatý?“</p>
<p>„Tak trochu,“ přiznal deBries.</p>
<p>„Já si to myslela. Tak ahoj!“</p>
<p>Vyskočila z auta. Zabouchla dveře a zamávala mu z chodníku. DeBries zůstal ještě chvíli sedět a díval se za ní. Zítra je sobota, pomyslel si. Volný den. Zatraceně!</p><empty-line /><p><strong>21</strong></p>
<p>Van Veeteren odložil shrnutí a analýzu případu Beatrice, kterou napsal C. P. Jacoby do nedělního čísla Allgemejne 22. června 1962, a odfrkl si. Podrážděně zmáčkl bílý knoflík na nočním stolku a o půl minuty později se mezi dveřmi objevila noční sestra.</p>
<p>„Přineste mi pivo,“ řekl Van Veeteren.</p>
<p>„Tohle není žádná restaurace,“ odpověděla unavená žena a odhrnula si neposlušný pramen vlasů z obličeje.</p>
<p>„To jsem si všiml,“ odsekl Van Veeteren. „Ale představte si, že doktor Boegenmutter, nebo jak se jmenuje, mi naordinoval sem tam pivo jakožto dietu. Napomůže to procesu léčení. Tak si nevymýšlejte, běžte a doneste mi láhev.“</p>
<p>„Je po půlnoci. Neměl byste raději spát?“</p>
<p>„Spát?“ podivil se Van Veeteren. „Pracuju tady na objasnění zločinu. Měla byste mi být zatraceně vděčná. Jedná se o vraha žen. A vy momentálně maříte vyšetřování… tak co?“</p>
<p>Vzdychla a zmizela. Za pár minut se vrátila s láhví a skleničkou.</p>
<p>„No vida,“ podotkl Van Veeteren. „Šikovná holka.“</p>
<p>Zívla.</p>
<p>„Myslíte, že si to zvládnete sám nalít?“</p>
<p>„Budu se snažit,“ slíbil Van Veeteren. „Kdyby se to nedařilo, zazvoním.“</p>
<p>Chladné pivo v hrdle bylo skutečně osvěžující. Už při čtení posledních čtyř či pěti článků myslel na jeho chuť a pokoušel se představit si tenhle pocit. A skutečný požitek jeho vysoká očekávání ani trochu nezklamal.</p>
<p>S ulehčením si říhl. Božský nápoj, pomyslel si. Tak se na to podívejme! Co vlastně vím?</p>
<p>Moc toho zrovna není. Ale zároveň docela dost, pokud by se člověk spokojil s kvantitou. Novinové zprávy o prvním procesu byly mírně řečeno obsáhlé. Přitom si z nich nejspíš přečetl jen zlomek, ale zdálo se, že Münsterův výběr je kvalitní a reprezentativní: divoké houští spekulací a domněnek ohledně Verhavenova charakteru, doplněné poměrně podrobnými zprávami o dění u soudu. A čím dál tím zřetelnější prognózy ohledně viníka.</p>
<p>Verhaven. Musel to být Verhaven.</p>
<p>Nedalo se vycházet z příliš mnoha jasných faktů. Přesně jak se obával, technické důkazy byly celkem chabé. Nebo spíš žádné. Celé to tedy vypadalo na ukázkový příklad odsouzení bez důkazů, na základě indicií, jenže ani to nebylo přesné. Puntičkář by mohl říci, že ve skutečnosti se nápadně nedostávalo jednoho i druhého.</p>
<p>Chyběly jasné důkazy.</p>
<p>A příliš mnoho indicií vlastně na Verhavena ani neukazovalo.</p>
<p>Nic.</p>
<p>A přesto byl odsouzen.</p>
<p>Bezpochyby po svědomitě vedeném soudním procesu, pomyslel si Van Veeteren a přiložil si láhev k ústům. Dal by hodně za to, aby u toho tehdy mohl být.</p>
<p>Ale co krucinál soud přesvědčilo? Noviny a hlasitě vyjadřované veřejné mínění jistě představovaly určitý tlak, ale obvykle přece takovým věcem soudní aparát odolával lépe?</p>
<p>Ne, bylo v tom něco jiného, pomyslel si.</p>
<p>Jeho charakter.</p>
<p>Leopold Verhaven jako člověk a osobnost. Jeho minulost. Jeho vystupování při přelíčení. Všeobecný dojem, který se mu podařilo vyvolat před porotou a před soudem. O to tu především šlo.</p>
<p>To ho zničilo.</p>
<p>Protože Verhaven byl podivín. Když ho teď prozkoumal očima a lupami tolika novinářů, těžko mohl dospět k jinému závěru.</p>
<p>Člověk, který žil mimo společnost, a distancovat se od někoho takového byla ta nejprostší věc na světě.</p>
<p>Jiný druh.</p>
<p>Vrah? K takové myšlence už potom nebývá daleko, to se během své dlouholeté praxe naučil, a když člověk jednou takový krok udělal, nebylo snadné se vrátit.</p>
<p>A jeho role?</p>
<p>Nebyla právě ta klíčem k celé věci? Ta podivná okolnost, kterou zmínil takřka každý reportér. Že se nezdálo, že by se Verhaven v roli podezřelého necítil dobře. Naopak. Spíše to vypadalo, jako by si užíval, že může sedět na lavici obžalovaného a je na něho soustředěna veškerá pozornost. Ne snad že by se předváděl nebo projevoval arogantně, ale stejně: v jeho vystupování bylo něco… osamělý a silný herec v roli tragického hrdiny. Tak ho ostatní vnímali a tak si to taky přál.</p>
<p>Takhle nějak to muselo být.</p>
<p>No a nespočíval právě v tom skutečný důvod jeho odsouzení?</p>
<p>Kéž bych u toho procesu byl a viděl ho, pak by mi to bylo jasné, pomyslel si Van Veeteren a vyprázdnil láhev.</p>
<p>Celý ten případ působil jednoduše i nevysvětlitelně zároveň.</p>
<p>Verhaven tu sobotu přišel domů kolem páté, což vypověděl on i další svědkové. Beatrice byla pryč, hotovo. Ale jen podle něho. Nikdo je pak už neviděl. Elektrikář Moltke odešel od Beatrice v sobotu okolo jedné a Verhavena si všimli ve vsi v neděli večer těsně po šesté. To bylo všechno. Mezi tím prázdno.</p>
<p>Spousta času, kdy se mohlo stát leccos. A soudní patolog se odvážil s jistotou tvrdit jen to, že Beatrice se musela s vrahem setkat v sobotu nebo v neděli. Uškrtil ji a znásilnil. Anebo možná naopak? Znásilnil a uškrtil. Byla nahá; došlo k souloži, ale nenašly se stopy spermatu.</p>
<p>Jenže kdyby, uvažoval Van Veeteren, kdyby byl ve skutečnosti pachatelem někdo jiný, muselo by k činu dojít někdy během odpoledních hodin – přibližně v sobotu mezi jednou a pátou hodinou. Mezi odchodem Moltkeho domů a návratem Verhavena.</p>
<p>Nebo by ji musel v tu dobu unést.</p>
<p>O tom nemohlo být sporu. Nebo ano?</p>
<p>Jistěže ne, rozhodl. Zamračil se na prázdnou láhev a začal se znovu věnovat spisům.</p><empty-line /><p>Den druhý. Žalobce Hagendeck vyslýchá obžalovaného Leopolda Verhavena.</p>
<p>24. května, 10.30 hodin</p><empty-line /><p>H: Jste obžalován z vraždy své družky Beatrice Holdenové. Tvrdíte, že nejste vinen. Je to pravda?</p>
<p>V: Ano.</p>
<p>H: Můžete něco říci o vašem vztahu?</p>
<p>V: Co chcete vědět?</p>
<p>H: Jak jste se seznámili, například.</p>
<p>V: Setkali jsme se v Linzhuisenu. Znali jsme se ze školy. Šla se mnou ke mně domů.</p>
<p>H: Hned napoprvé? Váš vztah začal okamžitě?</p>
<p>V: Znali jsme se z dřívějška. Potřebovala muže.</p>
<p>H: Kdy se k vám nastěhovala?</p>
<p>V: O týden později.</p>
<p>H: Takže to bylo…</p>
<p>V: V listopadu 1960.</p>
<p>H: A od té doby u vás bydlela?</p>
<p>V: Přesně tak.</p>
<p>H: Po celou dobu?</p>
<p>V: Občas chodila navštěvovat svou matku a dceru. Někdy zůstala přes noc v Ulmingu. Ale jinak bydlela celou dobu u mě, ano.</p>
<p>H: Byli jste zasnoubení?</p>
<p>V: Ne.</p>
<p>H: Plánovali jste sňatek?</p>
<p>V: Ne.</p>
<p>H: Proč ne?</p>
<p>V: Kvůli tomu jsme spolu nebyli.</p>
<p>H: Proč jste tedy byli spolu?</p>
<p>/Verhavenova odpověď byla vymazána/</p>
<p>H: Rozumím. Mívali jste často neshody?</p>
<p>V: Někdy.</p>
<p>H: Hádali jste se?</p>
<p>V: Stávalo se to.</p>
<p>H: Stávalo se i to, že byste Beatrice uhodil?</p>
<p>V: Ano. Líbilo se jí to.</p>
<p>H: Jí se líbilo, že ji bijete?</p>
<p>V: Ano.</p>
<p>H: Jak to víte? Řekla vám to?</p>
<p>V: Ne, ale vím, že se jí to líbilo.</p>
<p>H: Jak to můžete vědět, když vám to neřekla?</p>
<p>V: Bylo to poznat. Člověk to na nich vidí.</p>
<p>H: Koho myslíte tím „nich“?</p>
<p>V: Ženy.</p>
<p>H: Ona vás také bila?</p>
<p>V: Snažila se, ale byl jsem silnější.</p>
<p>H: Pili jste spolu často alkohol?</p>
<p>V: Ne, nijak zvlášť.</p>
<p>H: Ale občas se to přihodilo?</p>
<p>V: Ano. V sobotu jsme obvykle něco vypili, protože v neděli jsem míval volno.</p>
<p>H: Volno? Copak jste se nemusel starat o slepice?</p>
<p>V: Ano, ale nejezdil jsem prodávat vejce.</p>
<p>H: Chápu. Můžete nám říci, co se přesně stalo v sobotu 30. března? Tedy týden předtím, než Beatrice zmizela.</p>
<p>V: Trochu jsme se opili. Pohádali jsme se. Praštil jsem ji.</p>
<p>H: A proč?</p>
<p>V: Provokovala mě. Měl jsem pocit, že chce dostat trochu nařezáno.</p>
<p>H: Jak vás provokovala?</p>
<p>V: Snažila se mě naštvat.</p>
<p>H: Ztloukl jste ji tak, že se utekla schovat k sousedovi. Byly tři hodiny v noci. Nic na sobě neměla. Můžete k tomu něco říct?</p>
<p>V: Byla opilá.</p>
<p>H: Asi to ale nesvědčí o tom, že tak moc chtěla dostat výprask?</p>
<p>/Verhaven neodpovídá/</p>
<p>H: Nemyslíte si, že jste zašel poněkud daleko, když jste svou družku ztloukl natolik, že se musela uchýlit k sousedovi?</p>
<p>V: Nemusela tam chodit. Byla opilá a hysterická. Vždyť se potom vrátila.</p>
<p>H: Co se dělo pak, v následujícím týdnu? Bil jste ji ještě?</p>
<p>V: Pokud si vzpomínám, tak ne.</p>
<p>H: Pokud si vzpomínáte, tak ne?</p>
<p>V: Ne.</p>
<p>H: Jak byste na něco takového mohl zapomenout?</p>
<p>V: Nevím.</p>
<p>H: Co jste dělal, když jste v sobotu 6. dubna přišel domů?</p>
<p>V: Uvařil jsem si večeři. Najedl jsem se.</p>
<p>H: Nic víc?</p>
<p>V: Postaral jsem se o slepice.</p>
<p>H: Kde byla Beatrice, když jste přišel domů?</p>
<p>V: Nevím.</p>
<p>H: Co tím chcete říct?</p>
<p>V: Že nevím.</p>
<p>H: Neměla být doma?</p>
<p>V: Možná.</p>
<p>H: Byli jste na něčem domluvení?</p>
<p>V: Ne.</p>
<p>H: Nechystala se nikam odejít?</p>
<p>V: Ne.</p>
<p>H: Například ke své matce a dceři?</p>
<p>V: Ne.</p>
<p>H: Překvapilo vás, že nebyla doma, když jste se vrátil?</p>
<p>V: Nijak zvlášť.</p>
<p>H: Jak to?</p>
<p>V: Mě hned tak něco nepřekvapí.</p>
<p>H: Popište, jak jste strávil zbytek víkendu.</p>
<p>V: Nedělo se nic zvláštního.</p>
<p>H. Co jste dělal?</p>
<p>V: Byl jsem doma. Díval jsem se na televizi. Spal jsem.</p>
<p>H: A ani tehdy jste nepřemýšlel o tom, kde je vaše družka?</p>
<p>V: Ne.</p>
<p>H: Jak je možné, že jste o tom nepřemýšlel?</p>
<p>V: Prostě přicházejí a odcházejí.</p>
<p>H: Koho máte na mysli?</p>
<p>V: Ženské. Přicházejí a odcházejí.</p>
<p>H: Popište, co jste dělal v neděli!</p>
<p>V: Byl jsem doma. Nedělal jsem nic zvláštního. Staral jsem se o slepice.</p>
<p>H: A kde jste si myslel, že je Beatrice?</p>
<p>V: Nevím.</p>
<p>H: Netušil jste tedy, kde je?</p>
<p>V: Ne.</p>
<p>H: Takže jste nevěděl, že leží zavražděná v lese asi kilometr od vašeho domu?</p>
<p>V: Ne.</p>
<p>H: Není to tak, že jste ji zabil, a proto jste nepřemýšlel o tom, kde je?</p>
<p>V: Ne, tak to není. Já jsem ji nezabil.</p>
<p>H: Ale v neděli jste ji nijak nepostrádal.</p>
<p>V: Ne.</p>
<p>H: Nezajímal jste se například, jestli nejela k matce?</p>
<p>V: Ne.</p>
<p>H: Máte telefon, pane Verhavene?</p>
<p>V: Ne.</p>
<p>H: Nedělal jste si tedy kvůli Beatrice ani trochu starosti?</p>
<p>V: Ne.</p>
<p>H: A co se dělo následující týden? Ani tehdy vám nechyběla?</p>
<p>V: Ne.</p>
<p>H: Nikdy jste se nezamýšlel, kam mohla odejít?</p>
<p>V: Ne.</p>
<p>H: Byl jste rád, že je pryč?</p>
<p>/Verhaven neodpovídá/</p>
<p>H: Opakuji otázku. Byl jste rád, že je pryč?</p>
<p>V: Možná ze začátku.</p>
<p>H: Měla vaše družka v té době práci?</p>
<p>V: Zrovna v té době ne.</p>
<p>H: Kde jinak pracovala?</p>
<p>V: U Kaunitze. V zahradnictví v Linzhuisenu. Ale jen někdy.</p>
<p>H: Kdy jste nahlásil policii, že vaše družka, Beatrice Holdenová, zmizela?</p>
<p>V: V úterý šestnáctého.</p>
<p>H: Kde?</p>
<p>V: V Maardamu, kde jinde.</p>
<p>H: A co vás přimělo nahlásit zmizení právě ten den? Když jste si tedy nedělal starosti?</p>
<p>V: Jen mě to tak napadlo. Když jsem projížděl kolem policejní stanice.</p>
<p>H: Ani tehdy jste si tedy nemyslel, že se jí mohlo něco stát?</p>
<p>V: Ne, proč bych si to měl myslet?</p>
<p>H: Nezdá se vám, že by to bylo celkem přirozené?</p>
<p>V: Ne. Ona se o sebe dokázala postarat.</p>
<p>H: Ale tentokrát se jí to nepodařilo.</p>
<p>V: Ne, tentokrát ne.</p>
<p>H: Jak jste se dozvěděl, že byla nalezena mrtvá?</p>
<p>V: Přijela policie a řekla mi to.</p>
<p>H: Jak jste reagoval?</p>
<p>V: Bylo mi smutno.</p>
<p>H: Smutno? Ten policista, vrchní strážmistr Weiss, tvrdí, že jste vůbec nereagoval. Že jste jenom poděkoval a požádal ho, aby zase odjel.</p>
<p>V: Proč bych mu měl plakat v náruči? Umím se ovládat.</p>
<p>H: Nepřipadá vám, že jste se po zmizení Beatrice Holdenové choval poněkud podivně?</p>
<p>V: Ne, nepřipadá.</p>
<p>H: Chápete ale, že si to mohou myslet ostatní?</p>
<p>V: Nevím, co si myslí ostatní. Pro mě za mě, ať si myslí, co chtějí.</p>
<p>H: Jistě. Jste si tedy naprosto jistý, že vy sám jste svou družku nezabil?</p>
<p>V: Já to neudělal.</p>
<p>H: Chodíváte do té části lesa, kde byla nalezena?</p>
<p>V: Ne.</p>
<p>H: Byl jste tam někdy?</p>
<p>V: Možná.</p>
<p>H: Ale ten víkend, kdy zmizela, ne?</p>
<p>V: Ne.</p>
<p>H: Co si myslíte o její smrti, pane Verhavene?</p>
<p>V: Nic.</p>
<p>H: Něco si přece myslet musíte?</p>
<p>V: Udělal to samozřejmě chlap. Nějaký psychopat, který si nedokáže opatřit ženskou.</p>
<p>H: Sám sebe za takového psychopata nepovažujete?</p>
<p>V: Já si ženskou dokážu opatřit snadno.</p>
<p>H: Děkuji. Pane soudce, nemám už na obžalovaného žádné další otázky.</p><empty-line /><p>Van Veeteren zastrčil složku do úzké poličky na nočním stolku. Byla už skoro jedna hodina.</p>
<p>Měl bych spát, pomyslel si.</p>
<p>Verhaven? pomyslel si vzápětí.</p>
<p>Zatracená smůla, že u toho tehdy nebyl! Kdyby se šel na proces podívat aspoň na pár hodin, tehdy po vraždě Marlene, když trochu spolupracoval na vyšetřování… Kdyby ho tehdy na chvíli viděl na vlastní oči, třeba by to stačilo.</p>
<p>Jen několik minut v soudní síni a věděl by, jak to bylo.</p>
<p>Věděl by, jestli to neodbytné podezření má nějaké opodstatnění. Jestli je vůbec oprávněné, nebo jestli byl Verhaven opravdu ten primitivní násilník a vrah, jakého z něj udělali.</p>
<p>Vinen, nebo nevinen?</p>
<p>Na to se nedá odpovědět. Nyní, stejně jako tehdy.</p>
<p>Jedna věc je ale v každém případě jistá:</p>
<p>Po propuštění z věznice na něho někdo čekal.</p>
<p>Někdo ho zabil a rozřezal jeho tělo. Někdo si přál, aby ho nikdy nedokázali identifikovat. Protože o to přece vrahovi nejspíš šlo?</p>
<p>A konečně: ten někdo k tomu musel mít důvod.</p>
<p>Jaký?</p>
<p>I tahle otázka zůstává nezodpovězená.</p>
<p>Zhasl lampičku. Zavřel oči, a ani nevěděl jak, najednou se mu zdálo o Jess a dvojčatech. Ve francouzštině.</p>
<p>Zvláštní, jakých kotrmelců je mozek v pozdních nočních hodinách schopný…</p>
<p>Ačkoliv po pravdě řečeno – jejich odpolední návštěva na oddělení neproběhla úplně hladce.</p>
<p>Jedno rozbité okno, jeden zatržený nehet, zdemolovaný stojan na kapačky a několik dalších menších incidentů. Neušlo mu, že s tím, jak se zvyšovala hladina hluku a přibývaly další nehody, byl úsměv ošetřovatelek čím dál odměřenější.</p>
<p>Jak to Jess sakra dokáže zvládnout? pomyslel si a neodpustil si ve spánku slabé pousmání. Musela zřejmě zdědit něco z psychické odolnosti svého otce.</p>
<p>Sans doute, oui.</p><empty-line /><p><strong>22</strong></p>
<p>„Gossecovo requiem?“ ujišťoval se tmavovlasý kudrnatý mladík a zvedl si brýle do čela. „Říkal jste Gossecovo requiem?“</p>
<p>„Ano,“ odpověděl Münster. „Existuje něco takového?“</p>
<p>„No ano, jistěže.“ Horlivě přikyvoval a zalistoval v jakési složce. „Jenže my ho nemáme. Existuje nahrávka se sborem francouzského rozhlasu z devětapadesátého, myslím… ale nevyšla na CD. Nejlepší bude, když se zeptáte u Laudenera.“</p>
<p>„U Laudenera?“</p>
<p>„Dole na Karlově náměstí. Když to nebudou mít ani tam, můžeme ještě hledat v bazarech. Vyšlo to pod značkou Vertique.“</p>
<p>„Moc vám děkuji,“ odpověděl Münster.</p>
<p>Venku na chodníku pohlédl na hodinky a zjistil, že na Karlovo náměstí už to nejspíš nestihne. Na šestou měl domluvenou schůzku s Heidelbluumem a tušil, že kdyby přišel pozdě, starý soudce by zřejmě nebyl nadšený.</p>
<p>Kéž by se komisař dokázal spokojit s Bachem nebo s Mozartem, pomyslel si, když nastupoval do auta. Proč krucinál potřebuje v nemocnici poslouchat zrovna tuhle starou zádušní mši?</p><empty-line /><p>Zaparkoval na ulici Guyderstraat ve Wooshejmu, ještě pěkný kus od Heidelbluumovy vily. Nejlepší dojem by nejspíš neudělal, ani kdyby přišel příliš brzy, a tak se rozhodl, že si ještě dopřeje procházku po této exkluzivní čtvrti, kam jinak téměř nevkročil.</p>
<p>Málokdy k tomu totiž býval důvod. Pokud se ve Wooshejmu vyskytovala kriminalita, byly to sofistikovanější ekonomické zločiny, nic pro obyčejného, prostého policejního intendanta.</p>
<p>Zástavba se rozprostírala podél západní strany městského parku, mnohé z velkoryse vyměřených pozemků přímo hraničily s lesem a jejich majitelé se tak mohli těšit z příjemné blízkosti města i přírody zároveň. Celkově šlo asi o šedesát či sedmdesát vil, ne víc, a všechny pocházely z konce devatenáctého či počátku dvacátého století. V současné době by se na stejné rozloze jistě tísnilo třikrát až čtyřikrát tolik domů. Münster si uměl představit, že jmění a bohatství, které se tu za rozkvetlými živými ploty a zdmi s měděnými stříškami ukrývalo, zřejmě tvořilo podstatnou část základu, z něhož město získávalo své daně. Bydlela tu takříkajíc smetánka. Penzionovaní primáři a profesoři, staří generálové a nejvýše postavení soudci, sem tam nějaký bývalý ministr nebo průmyslník ze staré školy. Možná i nějaká ta šlechtická rodina, kterou už omrzel život na venkovském sídle, a tak se přistěhovala sem. Nebylo pochyb, že průměrný věk obyvatel čtvrti se podstatně víc blížil stovce než padesátce. A ani v této společnosti nebyl soudce Heidelbluum žádný mladíček.</p>
<p>Vymírající druh, pomyslel si Münster, zatímco se pomalu loudal tichou uličkou provoněnou jasmínem, a když náhle zpoza jednoho plotu zaslechl dětský smích a šplouchání, tušil, že spíš než o vnouče se jedná o pravnouče.</p>
<p>No, bude tu podle všeho i co dědit.</p>
<p>Dorazil k Heidelbluumově rezidenci a zazvonil u branky. Po chvíli uslyšel kroky na pískové cestičce. Objevila se služebná v černé sukni a blůzce, s bílou zástěrou a s čepečkem.</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Policejní intendant Münster. Mám domluvený rozhovor s panem soudním radou.“</p>
<p>„Pojďte, prosím, za mnou,“ odpověděla a otevřela branku.</p>
<p>Byla baculatá a měla krásné zrzavé vlasy. Nemohlo jí být víc než devatenáct či dvacet, odhadoval Münster.</p>
<p>Jak podivuhodné světy také existují!</p><empty-line /><p>Soudce Heidelbluum ho přijal v knihovně, odkud se dalo otevřenými francouzskými dveřmi vyjít ven na čerstvě posekaný trávník, mezi rozkvetlé ovocné stromy. Ostrá hranice a kontrast mezi prostředím uvnitř a venku působily skoro parodicky, připadalo Münsterovi. Venku panovalo počínající léto, pučící a bující život, vůně a ptačí zpěv. Uvnitř pak převládalo tmavé dubové dřevo, kůže, damašek a staré knihy. A taky dost štiplavý kouř z malých černozelených doutníků, ze kterých Heidelbluum vždycky jednou zhluboka potáhl a pak je odkládal na stůl do popelníku z porfyru v barvě býčí krve.</p>
<p>Münster si všiml, že doutníky připomínaly ty, které tu a tam kouřil i komisař. Jak vzhledem, tak i vůní.</p>
<p>Byl vyzván, aby se posadil do koženého křesla klasického anglosaského střihu. Očividně jej pro tuto příležitost přisunuli k psacímu stolu, a když se do něho Münster zabořil, zjistil, že holá ptačí hlava starého soudce se nyní vznáší dobrého půl metru nad tou jeho.</p>
<p>Což samozřejmě nebyla náhoda.</p><empty-line /><p>„Děkuji, že jste mě přijal a souhlasil, že odpovíte na několik otázek,“ začal.</p>
<p>Heidelbluum přikývl. Ve skutečnosti se k návštěvě stavěl dost odmítavě, pak ale zasáhli Hiller a Van Veeteren a přivedli ho k rozumu.</p>
<p>Už nemá tak úplně jasnou hlavu, varoval ho komisař. Aspoň ne vždycky, musíš na něho jít pomalu.</p>
<p>„V současné situaci,“ pokračoval Münster, „by nám velice pomohlo, kdybyste se s námi podělil o svůj pohled na věc. Nikdo jiný se případem Leopolda Verhavena nezabýval tolik jako vy.“</p>
<p>„To máte pravdu,“ odpověděl Heidelbluum a zapálil si doutníček.</p>
<p>„Víte, že byl zavražděn?“</p>
<p>„Policejní ředitel se o tom zmínil.“</p>
<p>„Abych byl upřímný, co se týče motivu, zatím dost tápeme,“ zkusil to Münster. „Pracujeme mimo jiné s teorií, že by to mohlo nějak souviset s případy Beatrice a Marlene.“</p>
<p>„Jak souviset?“ ozval se Heidelbluum nečekaně ostrým hlasem.</p>
<p>„To nevíme,“ odvětil Münster.</p>
<p>Nastala pauza. Heidelbluum potáhl z doutníku a odložil jej. Münster upil trochu minerálky ze skleničky, kterou měl před sebou. Komisař mu radil, aby byl velkorysý a dopřál starému soudci na odpovědi dostatek času. Nemělo smysl ho stresovat, raději měl ponechat jeho myšlenkám a reflexím patřičný prostor. Křížový výslech dvaaosmdesátiletého staříka by se stejně minul účinkem, konstatoval Van Veeteren.</p>
<p>„Byl to můj poslední proces,“ vysvětloval Heidelbluum a odkašlal si. „Kauza Marlene. Hrrm. Úplně poslední…“</p>
<p>Ozývaly se v jeho hlase nepatrné stopy výčitek, nebo si to Münster jen namlouval?</p>
<p>„Ano, já vím.“</p>
<p>„Hrrm,“ zachrčel Heidelbluum znovu.</p>
<p>„Zajímal by mě váš názor na něho.“</p>
<p>Heidelbluum si ukazováčkem a prostředníčkem zajel pod límec košile a trochu si povolil tmavomodrý šátek, který měl kolem krku.</p>
<p>„Jsem už starý,“ prohlásil. „Kdo ví, jestli se dočkám příštího léta, nanejvýš několika málo…“</p>
<p>Na okamžik umlkl, jako by ztratil nit.</p>
<p>Münster zvedl oči a upřel pohled na řady tmavých knih v pevné vazbě, které měl soudce za zády. Zajímalo by mě, kolik jich opravdu přečetl, pomyslel si. A na kolik z nich si vzpomíná.</p>
<p>„… teď už se o to nestarám.“</p>
<p>„O co se nestaráte?“</p>
<p>„O Leopolda Verhavena. Jste moc mladý, nemůžete tomu rozumět. Dost se mě natrápil… obě ty jeho zatracené záležitosti. Byl bych se rád vyhnul aspoň tomu druhému případu, ale zároveň by nebylo správné nechat to na nějakého jiného nešťastníka…“</p>
<p>„Jak to myslíte?“</p>
<p>„Doufal jsem, že získám příležitost se ujistit, jak to všechno bylo. Vyvrátit všechny pochybnosti, které se objevily během prvního tribunálu.“</p>
<p>„Tribunálu?“</p>
<p>„Říkejte tomu, jak chcete. Každopádně to byla zapeklitá historie… ale necitujte mě.“</p>
<p>„Nejsem novinář,“ podotkl Münster.</p>
<p>„Ne, jistěže,“ přitakal Heidelbluum a vzal si opět doutník.</p>
<p>„Mám tomu rozumět tak, že si myslíte, že Verhaven mohl být nevinný?“</p>
<p>Heidelbluum zavrtěl hlavou.</p>
<p>„To tedy ne, k čertu. Nikdy jsem neodsoudil nikoho, o kom bych si nemyslel, že je vinný. Nikdy v životě! Jenže on byl… záhadný. Ano, záhadný. Těžko si to můžete představit, musel byste tam být a vidět ho. Ten chlap byl jedna velká záhada. Strávil jsem v taláru přes třicet let a zažil jsem hodně, ale nikdy nikoho jako Leopold Verhaven. Nikdy.“</p>
<p>Zapálil doutník a potáhl.</p>
<p>„Můžete to trochu rozvést?“</p>
<p>„Hrrm, no, ne, vy tomu nemůžete rozumět. Nejzvláštnější asi bylo, že prošel psychologickým vyšetřením. Kdyby mu našli nějakou poruchu nebo duševní nemoc, leccos by to vysvětlovalo, ale po ničem takovém nebylo ani stopy.“</p>
<p>„Co vám na něm tedy připadalo zvláštní?“ zeptal se Münster.</p>
<p>Heidelbluum chvíli přemýšlel.</p>
<p>„Bylo toho hodně. Například se vůbec nestaral, jak proces dopadne. Dost jsem o tom uvažoval a dodnes mám pocit, že Leopoldu Verhavenovi bylo lhostejné, jestli bude odsouzen, nebo ne. Naprosto lhostejné.“</p>
<p>„To zní divně,“ poznamenal Münster.</p>
<p>„Jistěže je to zatraceně divné. Vždyť to říkám.“</p>
<p>„Získal jsem dojem, že se mu v roli obžalovaného líbilo,“ pokračoval Münster.</p>
<p>„Rozhodně,“ potvrdil Heidelbluum. „Byl nadšený, že sedí jako pavouk v celé té právní síti… nezpochybnitelná hlavní role. Ne že by to dával tak jasně najevo, ale já jsem to na něm viděl. Chtěl být ve středu pozornosti a teď se mu to poštěstilo…“</p>
<p>„Mohlo se mu to líbit tolik, že by byl kvůli tomu ochotný nechat se zašít na dvanáct let… a ještě k tomu dvakrát?“ podivil se Münster.</p>
<p>Heidelbluum vzdychl.</p>
<p>„Hrrm,“ odpověděl. „To je právě ta otázka.“</p>
<p>Münster chvíli tiše seděl a naslouchal šumění zavlažovače trávníku, který se zřejmě nacházel v zahradě.</p>
<p>„Když byl odsouzen, přísahal bych, že se malinko pousmál. V obou případech. Co byste si o tom myslel?“</p>
<p>„Jaké se našly o jeho vině důkazy, jak to bylo se zdůvodněním rozsudku a těmihle věcmi?“ zeptal se opatrně Münster.</p>
<p>„Důkazy byly slabé,“ odpověděl Heidelbluum. „Ale podle mého názoru dostatečné. Odsoudil jsem lidi i za méně jasných okolností.“</p>
<p>„K dvanácti rokům?“</p>
<p>Heidelbluum neodpověděl.</p>
<p>„Bylo to v obou případech stejné?“ zeptal se Münster.</p>
<p>Heidelbluum pokrčil rameny.</p>
<p>„Svým způsobem ano,“ potvrdil. „Pokaždé jsme měli jen indicie. Oba žalobci, Hagendeck i Kiesling, byli silní. Obhájci splnili svou povinnost, ale o moc víc neudělali. U Marlene jsme samozřejmě měli trochu pevnější půdu pod nohama, abych tak řekl. Byla tu řada svědků, schůzek, znali jsme časové údaje… dokonce se prováděly rekonstrukce. Spousta dílků skládačky. V prvním případě jsme neměli skoro nic.“</p>
<p>„A přesto byl odsouzen. Není to trochu zvláštní?“ zeptal se Münster a hned ho napadlo, jestli už nezachází příliš daleko.</p>
<p>Zdálo se ale, že Heidelbluum si té opatrné narážky nevšiml. Seděl schýlený nad stolem, hleděl do zahrady a zdálo se, že bloudí v myšlenkách. Uběhlo půl minuty.</p>
<p>„Dva z nich ho chtěli osvobodit,“ prohlásil najednou.</p>
<p>„Promiňte?“</p>
<p>„Paní Panevová a ten továrník byli pro zproštění obžaloby… dva z pěti členů poroty byli proti, ale přesvědčili jsme je.“</p>
<p>„Vážně?“ odpověděl Münster. „A to mluvíte o kterém procesu?“</p>
<p>Jenže Heidelbluum otázku ignoroval.</p>
<p>„Člověk se někdy musí ujmout odpovědnosti,“ pokračoval a nervózně se podrbal na tváři a spánku. „I když některým dělá potíže to pochopit.“</p>
<p>„Ale rozhodnutí bylo nakonec jednomyslné?“ zeptal se Münster.</p>
<p>„Nikdy jsem ve svých procesech nepřipustil nejednomyslné výroky poroty,“ prohlásil Heidelbluum. „Soud má být jednotný. Zvlášť když se jedná o vraždu.“</p>
<p>Münster přikývl. To je přece pochopitelný přístup, pomyslel si. Jak by to vypadalo, kdyby někoho odsoudili k deseti nebo dvanácti letům vězení poměrem hlasů tři ku dvěma? Respekt lidí vůči právu a zákonu by taková věc nejspíš neposílila.</p>
<p>„Nebyli žádní jiní podezřelí?“ zeptal se Münster.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Heidelbluum. „Kdyby ano, úplně by to měnilo situaci.“</p>
<p>„Jak to?“ zeptal se Münster.</p>
<p>Zdálo se však, že Heidelbluum otázku nepochopil.</p>
<p>Anebo možná prostě ignoruje všechno, co nechce slyšet, pomyslel si Münster. Rozhodl se, že na stařičkého soudce zkusí ještě trochu zatlačit. Dost možná bude nejlepší kout železo, dokud ještě úplně nevystydlo. A moc dlouho to vyptávání už stejně nemohl protahovat.</p>
<p>„Ale když se to vezme kolem a kolem,“ spustil, „nepovažujete za nemožné, že Verhaven mohl být nevinný?“</p>
<p>Znovu se rozhostilo ticho. Pak Heidelbluum hluboce vzdychl, a když odpovídal, pomyslel si Münster, že to zní, jako by si odpověď zformuloval už dřív… možná dokonce už hodně dávno, daleko dřív, než mohl očekávat návštěvu od policie. Jako nějaké prohlášení… definitivní, důkladně promyšlené stanovisko k případu Leopolda Verhavena.</p>
<p>„Domníval jsem se, že je vrah,“ řekl. „Když nemáte jasné důkazy, musíte se rozhodnout. To zkrátka funkce soudce obnáší. Nadále si myslím, že Verhaven byl vinen. V obou případech. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to vím jistě. Uplynulo už tolik času a já jsem tak blízko smrti, že se nebojím říct pravdu. Já nevím… nevím, jestli Beatrice Holdenovou a Marlene Nietschovou skutečně zavraždil Leopold Verhaven. Ale myslím si, že ano.“</p>
<p>Odmlčel se a vzal z porfyrového popelníku zbytek doutníku. Zvedl oči a znovu vyhlédl ven otevřenými dveřmi.</p>
<p>„A také doufám, že to byl on. Protože pokud ne, seděl čtvrt století neprávem ve vězení… a nějaký dvojnásobný vrah zůstal na svobodě.“</p>
<p>Poslední slova prozrazovala značnou únavu, ale Münster se přece jen odvážil vypálit poslední otázku.</p>
<p>„Domníváte se, že se v obou případech muselo jednat o stejného pachatele?“</p>
<p>„Ano,“ odpověděl Heidelbluum. „Tím jsem si naprosto jist.“</p>
<p>„V tom případě,“ konstatoval Münster, „bych spíš řekl, že se jedná o trojnásobného vraha, ne jenom dvojnásobného.“</p>
<p>Ale zdálo se, že soudce Heidelbluum už mu nevěnuje pozornost. Münster pochopil, že je načase dopřát mu klid.</p><empty-line /><p>Když konečně uložili děti do postele a posadili se do kuchyně k večernímu čaji, vytáhl dvě Verhavenovy fotografie – jedna pocházela z nějakého závodu ještě před dopingovým skandálem, druhá byla o pár let mladší, z onoho odpoledne koncem dubna 1962, kdy jej dva policisté v civilu vzali do vazby.</p>
<p>Na obou fotografiích slunce Verhavenovi šikmo osvětlovalo obličej a na obou upíral smělý pohled přímo do objektivu. A kolem úst mu pohrával náznak úsměvu. Jakási žertovná vážnost.</p>
<p>„Co bys řekla o tomhle člověku?“ zeptal se manželky. „Umíš dobře odhadovat lidi podle obličeje.“</p>
<p>Synn položila fotky na stůl vedle sebe a chvíli si je prohlížela.</p>
<p>„Kdo to je?“ opáčila. „Připadá mi, jako bych ho odněkud znala. Nějaký herec, nebo ne?“</p>
<p>„No, to nevím,“ usmál se Münster. „Ale ano, vlastně máš pravdu. Možná byl právě tohle – herec.“</p>
</section>
<section>
<p><strong>V</strong>
<strong>24. srpna 1993</strong></p><empty-line /><p><strong>23</strong></p>
<p>Rozdělat oheň v krbu chvíli trvalo, ale když vyčistil rouru od komína, podařilo se to. Do místnosti sice ještě chvíli vnikal kouř, ale brzy už komín začal táhnout. Otočil kohoutkem a nic se nestalo, musel si tedy donést vodu od pramene z lesa. Postavil na plotnu velký hrnec a vedle jeden menší na kávu. Zapnul ledničku. Elektřinu mu zapojili, jak požádal. I tohle zařídila.</p>
<p>Když se voda ohřála, naplnil umyvadlo, vynesl jej před dům na rozviklaný stolek a opláchl se. Slunce pořád ještě nezapadlo za stromy, a jak tam tak ve spodkách stál, příjemně hřálo. Kolem metr vysoké rezedy u cesty bzučeli čmeláci a ohlašovali babí léto, vzduch voněl po zralých jablkách, která začínala opadávat, a on cítil, že je to nový začátek.</p>
<p>Život. Svět.</p>
<p>Jakmile vyřídí, co musí, zase se sem nahoru nastěhuje. Sice o tom předtím trochu pochyboval, ale tohle odpoledne a večer, jejich mírnost a pohostinnost, určitě nebyly náhodné.</p>
<p>Dávaly mu znamení. Jedno z těch znamení.</p>
<p>Zbytek vody si vylil na hlavu. Nedbal, že si namočil spodky, stáhl si je a nahý se vrátil do domu.</p>
<p>Vzal si čisté oblečení. Věci v šatníku a v prádelníku zůstaly docela zachovalé, sice byly trochu zvláštně cítit po jutě nebo koňských žíních, ale co, vždyť tu sakra ležely nepoužité dvanáct let.</p>
<p>Právě tak dlouho jako on sám. Stejně vyčkávající, stejně uzamčené.</p><empty-line /><p>Okolo sedmé si uvařil večeři. Párky a vajíčka, chleba, cibule a olej. Najedl se venku na schodech s talířem položeným na kolenou a s láhví vedle sebe, jako to dělával kdysi. Umyl nádobí, znovu rozdělal oheň v krbu a zkusil si pustit televizi. Bzučela a chytala jen nějaké zahraniční vysílání bez zvuku. Vypnul ji a vyzkoušel místo toho rádio. To bylo lepší. Sedl si do proutěného křesílka ke krbu a poslechl si zprávy v osm, pil přitom pivo a kouřil. Jen těžko dokázal pochopit, že od chvíle, kdy tu seděl naposled, uběhlo tolik let; připadalo mu to spíš jako týdny, nanejvýš měsíce, ale věděl, že v životě to takhle chodí. Neexistují žádné stejnoměrné proudy, žádná kontinuita. Trhliny a zvraty… nové začátky a přerušení. Jen na těle se čas přece jen podepisuje, narůstá únava a pohyby jsou čím dál těžkopádnější.</p>
<p>A roste i zloba v duši. Ten neúnavně plápolající oheň. Chápal, že tu nezbytnou záležitost musí vyřídit co nejdřív. Nejlépe hned během příštích dní. Ví přece všechno, co potřebuje. Nemá důvod čekat.</p><empty-line /><p>Zůstal sedět, dokud v ohništi nežhnulo už jen pár posledních uhlíků. Místnost se ponořila do tmy, bylo načase jít spát, ale než si lehne, musí si přece jen ještě obejít slepičárnu… podívat se, jak to tam vypadá. Neměl v úmyslu se do toho znovu pouštět, vůbec ne, ale nejspíš by nezamhouřil oka, kdyby tam ani nenahlédl.</p>
<p>Vzal si plynovou lampu a vyšel na schody.</p>
<p>Trochu se zachvěl, protože se navečer ochladilo; na okamžik se zamyslel, jestli si nemá dojít pro svetr, ale nechal to plavat. Jen přejde ani ne třicetimetrový dvůr a hned se zase vrátí do tepla ke krbu.</p>
<p>Neušel ještě ani polovinu cesty, když pochopil, že v temnotě není sám.</p>
</section>
<section>
<p><strong>VI</strong>
<strong>11. – 15. května 1994</strong></p><empty-line /><p><strong>24</strong></p>
<p>„K čemu je tu tohle?“ zeptal se deBries a ukázal na magnetofon.</p>
<p>„To komisař,“ vzdychl Münster.</p>
<p>„Jak to, komisař?“</p>
<p>„No, on tvrdí, že vede vyšetřování, a nechce, aby mu z porady ušlo jediné slovo. Snažil jsem se mu to rozmluvit, ale znáte ho…“</p>
<p>„Jak se mu daří?“ zeptala se Morenová.</p>
<p>„Rozhodně čím dál líp,“ odpověděl Münster. „Ale musí ještě aspoň tři nebo čtyři dny zůstat v nemocnici. To říkají doktoři. Kdyby záleželo na sestrách z oddělení, ty by ho vyrazily hned.“</p>
<p>„Pozdrav pámbu,“ poznamenal Rooth a podrbal se ve vousech. „Tak to abychom si dávali pozor na jazyk, co?“</p>
<p>„Asi ano,“ souhlasil Münster a zapnul magnetofon.</p>
<p>„Záznam z porady ve středu 11. května. Účastníci: Münster, Rooth, deBries, Jung a Morenová…“</p>
<p>Ozvalo se zaklepání a do dveří strčil hlavu Reinhart.</p>
<p>„Máte místo ještě pro jednoho?“</p>
<p>„… a Reinhart,“ doplnil Münster.</p>
<p>„Co tu děláš?“ zeptal se Rooth. „Copak rasisti jsou už vyřízení?“</p>
<p>Reinhart zavrtěl hlavou.</p>
<p>„To ne,“ odpověděl. „Jenom mě ten Leopold Verhaven trochu zajímá. Leccos jsem o něm četl. Takže jestli vám to nevadí?“</p>
<p>„Nevadí,“ řekl deBries. „Tak si sedni vedle komisaře.“</p>
<p>„Vedle komisaře?“</p>
<p>„To je ten, co tamhle leží a točí se.“</p>
<p>„Chápu,“ odpověděl Reinhart a sedl si. „Nepřítomný v našem středu.“</p><empty-line /><p>„Začneme identifikací,“ prohlásil Münster. „Myslím, že by se toho mohl ujmout Rooth.“</p>
<p>Rooth si odkašlal.</p>
<p>„Ano,“ spustil, „vycházíme tedy z té záležitosti s varletem. Verhaven měl menší nehodu, když mu bylo asi deset… narazil na kole do zdi a řídítka se mu dostala mezi nohy.“</p>
<p>„Au,“ zhrozil se deBries.</p>
<p>„Poranil si jedno varle a později mu ho museli odstranit. Meusse konstatoval, že naší mrtvole z koberce taky chybělo varle. Z toho a ze všech ostatních okolností můžeme docela spolehlivě vyvodit, že to musel být on. Verhaven.“</p>
<p>„Identifikace podle indicií?“ poznamenal Reinhart.</p>
<p>„Dalo by se to tak říct, ano,“ souhlasil Rooth. „Když to dokážeš vyslovit. Jeho sestra samozřejmě nepoznala, jestli je to opravdu on, a nejspíš by to nedokázal ani nikdo jiný. Ale všechno odpovídá. Všechny známé faktory ukazují na něho – propuštění, svědci ve vesnici, stopy v domě, nikdo ho od té doby neviděl – ale samozřejmě pořád existuje i nepatrná možnost, že se jedná o někoho jiného. Jen je otázka o koho a kam v tom případě zmizel Verhaven.“</p>
<p>Na pár vteřin zavládlo ticho.</p>
<p>„Pokud Verhaven není obětí,“ nadhodil Jung, „pak je pravděpodobně naopak pachatelem.“</p>
<p>Münster přikývl.</p>
<p>„Máš nejspíš pravdu,“ přitakal. „Ale jak vysoká je pravděpodobnost, že by narazil na nějakého jiného nebožáka s jedním varletem a že by ho zabil? A proč? Ne, myslím si po pravdě, že tuhle možnost můžeme vyloučit. Vycházejme z toho, že tělo patří Leopoldu Verhavenovi. Někdo ho zabil 24. srpna loňského roku… v ten den, kdy se po dvanácti letech vrátil z vězení. Nebo brzy poté.“</p>
<p>„Našly se v domě stopy násilí?“ zeptal se Reinhart.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Rooth. „Vůbec nic takového. Nevíme ani nic o způsobu zabití. Možná k tomu došlo tam a potom vrah tělo přemístil. Oblečení, ve kterém Verhaven přijel, v domě zůstalo… Mohl se samozřejmě převléct, ale každopádně to vypadá, že si šel lehnout.“</p>
<p>„Vrah mohl přijít někdy během noci a praštit ho tupým předmětem,“ doplnil Münster. „To by bylo docela dobře možné.“</p>
<p>„I když sousedi z opačné strany lesa nic nezahlédli,“ konstatoval Rooth. „Jenže dokonce i paní Wilkersonová nejspíš musí tu a tam opustit hlídku.“</p>
<p>„Možná ale s manželem pracují u kuchyňského okna na směny,“ poznamenal Münster. „I to je docela dobře možné.“</p><empty-line /><p>„Motiv,“ pokračoval Münster, když si všichni donesli kávu od pojízdného stánku. „To je samozřejmě hlavní otázka. Máme tak málo konkrétních informací, že ani nevíme, jaké otázky si položit… bylo by možná něco jiného, kdybychom našli nějaké další části těla, ale v současné situaci musíme kapku spekulovat. Takže co si myslíte? Roothe?“</p>
<p>Rooth chvatně spolkl polovinu zákusku.</p>
<p>„Podle mě musíme vycházet z toho, že někdo čekal, až se vrátí z vězení,“ řekl. „Ten někdo měl navíc dost naspěch a dobré důvody odbýt to co nejrychleji.“</p>
<p>„Hm,“ odpověděl Reinhart. „Jaké důvody?“</p>
<p>„To nevím,“ přiznal Rooth. „Nechte mě to ale ještě trochu rozvést. Tomu, co říkám, nasvědčují dvě věci. Jednak samozřejmě skutečnost, že byl Verhaven zabit tak brzy… zřejmě hned v den, kdy se vrátil. A za druhé, loni v zimě někdo telefonoval do Ulmentahlu a ptal se, kdy ho pustí. Pak zavolal ještě jednou v červenci, aby se ujistil… na tohle si ti šašci z vedení věznice vzpomněli až včera. Když jsem se tam stavoval, nepadlo o tom ani slovo.“</p>
<p>„Byl to pokaždé ten samý člověk?“ zeptal se Reinhart.</p>
<p>„Nejsou si jistí, a člověk by to po nich mohl těžko chtít. V obou případech to ale byl muž. Tvrdil prý, že je novinář.“</p>
<p>Znovu se na několik vteřin rozhostilo ticho.</p>
<p>„A z jakého důvodu ho ten člověk mohl potřebovat odklidit z cesty?“ zeptala se Morenová.</p>
<p>„Hmm,“ zaváhal Rooth. „Nemám tušení. Byla by senzace, kdyby to nějak souviselo s vraždou Beatrice a Marlene… ale samozřejmě to nemusí mít vůbec nic společného.“</p>
<p>„Blbost,“ přerušil ho Reinhart.</p>
<p>„Proč blbost?“ zeptal se Rooth a trochu podrážděně se poškrábal ve vousech.</p>
<p>„To je jasné jako facka, že to spolu souvisí,“ prohlásil Reinhart. „Otázka zní jak.“</p>
<p>Münster pozoroval skupinku kolem oválného stolu. Kdyby se Reinhart rozhodl zapojit doopravdy, rozhodně by to znamenalo posilu, pomyslel si.</p>
<p>DeBries si zapálil.</p>
<p>„Mohli bychom to trochu urychlit?“ zeptal se. „Jak já to vidím, existují jen dvě možnosti. Myslel jsem, že jsme se na tom shodli.“</p>
<p>„Dobře,“ ustoupil Rooth. „Odpusťte, že se snažím držet jasných faktů. Ať už Leopolda Verhavena zabil kdokoli, musel to udělat buďto z nenávisti – třeba ho chtěl potrestat ještě víc. Myslel si, že čtyřiadvacet let nestačilo. Konečné řešení, abych tak řekl – anebo potřeboval něco utajit.“</p>
<p>„Co?“ nadhodil Reinhart.</p>
<p>„Něco, o čem Verhaven věděl,“ pokračoval Rooth, „a co hodlal vynést na světlo, jakmile se dostane z basy. Nebo ho z toho vrah aspoň podezříval…“</p>
<p>„Co?“ opakoval Reinhart.</p>
<p>Rooth pokrčil rameny.</p>
<p>„To nevíme,“ řekl. „V každém případě muselo vrahovi dost záležet na tom, aby se to neprovalilo.“</p>
<p>„Když vyjdeme z toho, že existuje souvislost s dřívějšími případy, zbývá vlastně jen jedna varianta.“</p>
<p>„Myslíte, že…“ začal Reinhart.</p>
<p>„Ano,“ potvrdil Rooth. „Myslíme. Pokud jsou naše předpoklady až potud správné, může to dost dobře znamenat, že Verhaven nespáchal vraždy, za které byl odsouzen a potrestán… a že se mu nějak podařilo zjistit, kdo byl skutečný pachatel. Tak to je. I když se tu samozřejmě pohybujeme na dost tenkém ledě.“</p>
<p>Zavládlo ticho. Bylo slyšet pouze monotónní bzučení magnetofonu a bafání Reinhartovy dýmky.</p>
<p>„Jak?“ navázal Münster po půl minutě. „Jak se to Verhaven mohl dozvědět?“</p>
<p>Jasně cítil, že úvaha narazila na dost silný odpor, a to jak u něho samého, tak i u ostatních. Což bylo jedině správné, hergot. I když se to nikoho z nich přímo netýkalo a nenesli odpovědnost, Verhavenův čtyřiadvacetiletý pobyt ve vězení byl přece jen z velké části výsledkem práce jejich předchůdců a bývalých kolegů. Samozřejmě.</p>
<p>Kolektivní vina? Pocit selhání zděděný po předchůdcích? Nebylo teď v zakouřené poradní místnosti cítit právě něco takového? V každém případě vnímal Münster v tichu, které je znovu obklopilo, odmítavost.</p>
<p>„No,“ ujal se slova nakonec Rooth. „Byla tam přece ta žena.“</p>
<p>„Která žena?“ zeptal se Reinhart.</p>
<p>„Jednou za ním přišla na návštěvu nějaká žena. Stará paní, která zřejmě chodila o holi… Asi rok předtím, než ho pustili. Pamatovali si ji, protože to byla jediná návštěva, kterou za celou dobu přijal.“</p>
<p>„Za dvanáct let,“ dodal deBries.</p>
<p>„Kdo to byl?“ ptala se Morenová.</p>
<p>„Nevíme,“ odpověděl Rooth. „Nepodařilo se nám ji najít. V každém případě mu několik týdnů předtím zatelefonovala a domluvila si s ním schůzku… to bylo v květnu 1992. Říkala si Anna Schmidtová, ale nejspíš to bylo falešné jméno. Mluvili jsme asi s tuctem Ann Schmidtových a upřímně řečeno se nezdálo, že to k něčemu povede.“</p>
<p>Münster přikývl.</p>
<p>„Přesně tak,“ potvrdil. „Každopádně Verhaven byl nejspíš přesně ten typ, co v sobě dokáže držet to, co ví, jakkoli dlouho. Rozhodně není nic divného na tom, že nevěřil vedení věznice ani policii. Tam uvnitř skoro vůbec s nikým nepromluvil.“</p>
<p>„Správně,“ přitakal Rooth. „Byl to vážně zvláštní chlap, ale to neříkám nic nového.“</p><empty-line /><p>„Příbuzní a známí?“ zeptal se Münster. „Tedy příbuzní a známí obětí.“</p>
<p>Asistent Jung otevřel zápisník. „Nic zvlášť výživného, obávám se,“ začal. „Většinu z nich jsme se Stauffem našli. Co se týče Beatrice Holdenové, žije už vlastně jen její dcera. A samozřejmě ten prodavač, ale to byl jen její poloviční bratranec nebo něco takového a nikdy neudržovali kontakt. Dceři je dnes pětatřicet, má manžela a čtyři děti, které zřejmě o své babičce nic netuší… a neřekl bych, že existuje nějaký důvod jim o tom vyprávět.“</p>
<p>„A co ta druhá?“ zeptal se Münster. „Marlene Nietschová?“</p>
<p>„Našli jsme bratra a jejího bývalého, ani jeden z nich k Verhavenovi zřejmě nechová zrovna velké sympatie. Oba dva jsou ale po pravdě dost pochybné typy. Carlo Nietsch několikrát seděl, za překupnictví a nějaké vloupačky. Maarten Kuntze, bývalý partner, je na půl úvazku alkoholik a na půl v předčasném důchodu.“</p>
<p>Reinhart zamručel.</p>
<p>„Já vím, co je zač. Před pár lety jsem ho chtěl nasadit do jednoho pašeráckého gangu. Ale moc velký úspěch to nemělo, musím říct.“</p>
<p>„V každém případě bydlí oba dva tady ve městě,“ pokračoval Jung, „ale nemyslím si, že by s tímhle měli něco společného. Marlene Nietschová měla spoustu známostí, ale jen s Kuntzem a ještě jedním chlapem nějaký čas bydlela. Ten druhý se jmenuje Pedlecki. Žije v Linzhuisenu a nezdá se, že by po ní nějak zvlášť truchlil. Ani tehdy, když zemřela, a ani teď.“</p>
<p>Obrátil list zápisníku.</p>
<p>„Což se dá mimochodem říct i o ostatních, s kterými jsme mluvili,“ dodal. „Marlene Nietschová byla evidentně dost svérázná.“</p>
<p>„Žádné další příbuzné nemá?“ zeptal se Reinhart.</p>
<p>„Má,“ odpověděl Jung. „Sestru, hádejte kde – v Oděse.“</p>
<p>Münster vzdychl.</p>
<p>„Nemá někdo chuť smočit se v Černém moři?“ zeptal se. „Mohli bychom si teď dát pauzu a trochu si protáhnout nohy. Každopádně musím vyměnit kazetu.“</p>
<p>„Ale jen na chvíli, jestli můžu prosit,“ řekl Reinhart. „Budu muset za Hillerem, než odejde domů, vyžebrat si nějaká povolení.“</p>
<p>„Pět minut,“ souhlasil Münster.</p><empty-line /><p><strong>25</strong></p>
<p>„Ta vesnice?“ zeptal se Münster. „Co o ní můžete říct?“</p>
<p>„Svět sám pro sebe,“ odpověděl deBries. „Strávili jsme tam s asistentkou Morenovou dva dny a shodli jsme se, že je to ukázkový příklad zapadákova.“</p>
<p>„Já jsem se na podobném místě narodila,“ navázala Morenová. „V Bossenwühle u Rheinau. Můžu říct, že to bylo úplně totéž. Všichni všechny znají. Všichni o všech vědí první poslední. Žádná soudržnost. Všichni se starají o své, nejdůležitější je dávat si pozor a nevyčnívat z řady, neudělat žádný chybný krok… nedokážu to asi přesně vyjádřit, ale víte, co myslím?“</p>
<p>„Samozřejmě,“ potvrdil Münster. „Taky jsem se narodil na venkově. Pro malé děti to není problém, ale v dospělosti musí celá ta sociální kontrola někdy působit jako ostnatý drát. No a Kaustin tedy není nějak výjimečný… neliší se ničím od jiných podobných míst?“</p>
<p>Morenová zaváhala.</p>
<p>„No,“ řekla a kousla se opatrně do spodního rtu. „Já nevím. Dopadá na ně určitě Verhavenův stín, ale na tom není nic tak zvláštního. Někteří obyvatelé prý dokonce chtěli po druhé vraždě prosadit změnu názvu.“</p>
<p>„Změnu názvu?“ nechápal Rooth.</p>
<p>„No, zbavit se jména Kaustin. Nejspíš jim připadalo, že si je všichni spojují s Verhavenem a s těmi procesy… a měli zřejmě pocit, že bydlí ve vesnici vrahů. V obchodě mohli lidé podepisovat petici, ale postupně to nějak utichlo.“</p>
<p>„Ne že by je člověk nechápal,“ podotkl Münster. „Pokusme se teď ale být konkrétnější. Co jste zjistili?“</p>
<p>„No,“ odpověděl deBries, „mluvili jsme asi s dvaceti lidmi. Většinou s těmi staršími, kteří bydlí ve vesnici celý život a dobře si na obě události vzpomínají. Je to složité, hodně lidí se za tu dobu odstěhovalo a přistěhovalo… a celkově v obci nežije víc než šest set obyvatel. I když je to rozhodně hezké místo… jezero, les, otevřená krajina a všecko.“</p>
<p>„Spousta lidí ani nechtěla o Verhavenovi mluvit,“ pokračovala Morenová. „Vypadalo to, že se snaží na všechno zapomenout, jako by ty případy znamenaly ostudu pro celou vesnici… v čemž mají možná svým způsobem pravdu.“</p>
<p>„Bylo za tím něco víc?“ přerušil ji Reinhart.</p>
<p>„Jak to myslíš?“ opáčil deBries.</p>
<p>Reinhart se rýpal párátkem v hlavičce dýmky.</p>
<p>„Neměli jste pocit, že by… něco skrývali? Ksakru, tohle snad nemusím vysvětlovat, jde jen o váš pocit a atmosféru, o nic jiného. Ženská by si něčeho takového měla všimnout.“</p>
<p>„Díky,“ ušklíbl se deBries.</p>
<p>Bezva, ještě se mi tu začněte hádat, pomyslel si Münster. Nemám chuť tu nahrávku zpětně promazávat.</p>
<p>„Možná že ano,“ odpověděla Morenová po krátké pauze. „Ale byl to jen hrozně slabý pocit. Třeba všichni schovávají nějakou tu mrtvolu ve skříni – obrazně řečeno samozřejmě – a mají strach ze sebe navzájem. To přece k syndromu zapadákovů taky patří? Ne, já vlastně nevím.“</p>
<p>Münster vzdychl.</p>
<p>„Takže jste na ně museli trochu tlačit?“</p>
<p>„To je jasné,“ odpověděl deBries. „Třeba ten řezník je dost podezřelý. Ve vesnici má nejmíň dvě milenky. Nebo spíš měl. Možná bylo něco i mezi ním a Beatrice Holdenovou, než se dala dohromady s Verhavenem, ale nevíme to jistě. Byla to zjevně pěkná holka. A dala se přemluvit.“</p>
<p>„S Verhavenem měla dost bouřlivý vztah, jestli se nepletu?“ zeptal se Reinhart.</p>
<p>„Dá se to tak říct,“ potvrdila Morenová. „Asi byli trochu jako pes a kočka. Tu a tam se poprali… jen týden před vraždou zaklepala uprostřed noci u sousedů a prosila o pomoc. Nejspíš jí dal pořádný výprask… byla nahá, jen zabalená v dece.“</p>
<p>„Pustili ji dovnitř?“</p>
<p>„Ano. Nechali ji přespat na kanapi. Byla pořádně opilá, ale odhodlaně tvrdila, že Verhavena druhý den ohlásí na policii. Kvůli tomu, že ji bije a tak podobně.“</p>
<p>„Ale když se druhého dne vzbudila,“ pokračoval deBries, „jen se zabalila do deky a šla za ním zpátky.“</p>
<p>„Do háje,“ ulevil si Reinhart. „Ruměná svěžest odhodlání chřadne…“</p>
<p>„Křehkosti, tvé jméno je žena,“ dodala Morenová a rychle se usmála.</p>
<p>„Hrrm,“ odkašlal si Münster. „Ještě něco, co by stálo za zmínku?“</p>
<p>„Dozvěděli jsme se toho dost o jeho dětství a době, kdy chodil do školy,“ řekla Morenová. „Školník z Kaustinu ještě žije. Je mu skoro devadesát, ale má nezvykle jasnou hlavu a ani se nebránil vyprávět. Verhaven byl podle všeho už od začátku podivín. Osamělý. Introvertní. Ale silný. U spolužáků měl respekt… a je známo, že byl náladový.“</p>
<p>Münster přikývl.</p>
<p>„Našli se zřejmě i tací, kteří si mysleli, že byl nevinný,“ řekl deBries. „Alespoň když se vyšetřovala vražda Beatrice. Ale v současnosti by takový názor určitě nikdo nešel vytrubovat na náměstí.“</p>
<p>„Ale proč?“ ptal se Jung.</p>
<p>„Všichni na stejné lodi,“ zamumlal Reinhart.</p>
<p>„Tak nějak,“ souhlasil deBries. „Přijít do kaustinského obchodu a tvrdit, že Verhaven byl nevinný, by asi bylo podobné jako jet do Teheránu a prohlašovat, že si ajatolláh načůral do kalhot.“</p>
<p>„Ajatolláhové přece nenosí kalhoty,“ namítl Jung. „Ti mívají jen takové ty černé hábity, jak se jim říká…“</p>
<p>„Jo jo,“ přerušil ho Münster.</p>
<p>„Říct, že Verhaven byl nevinný, znamená zároveň ještě jinou věc,“ uvažoval Reinhart.</p>
<p>„Jakou?“ ptal se Rooth.</p>
<p>„Obžalovali byste tím z vraždy někoho jiného z vesnice.“</p>
<p>Několik vteřin mlčeli a Münster dokázal ostatním přesně vyčíst z tváří, kdy jim Reinhartova slova došla.</p>
<p>„To ale není tak jisté,“ upozornil Rooth.</p>
<p>„Ne,“ přitakal Reinhart. „Není samozřejmě jisté, že vraždil někdo jiný odtamtud, ale můžete se zatraceně spolehnout, že to leckoho muselo napadnout. Podezření. Čím menší díra, tím dřív lidi větří, že něco nehraje, na to nezapomínejte.“</p>
<p>„To je pravda,“ řekla Morenová.</p><empty-line /><p>„Tak co?“ zeptal se Münster, když vypnul magnetofon a ostatní je nechali o samotě. „Co si myslíš?“</p>
<p>„Nic,“ vzdychl Rooth. „Anebo spíš všechno možné. Momentálně bych dal hodně za pár dobrých tipů. Na co se sakra máme zaměřit?“</p>
<p>„Nevím,“ odpověděl Münster. „Mám pocit, že Hiller nejspíš chce omezit počet vyšetřujících. Asi na to zůstaneme jenom ty a já… no a šéf vyšetřování, samozřejmě.“</p>
<p>Kývl směrem k magnetofonu.</p>
<p>„Pokud nezjistíme něco zásadního.“</p>
<p>„Spíš bych řekl, pokud se do toho pořádně nepustí noviny,“ opravil ho Münster. „Zítra už o tom určitě napíšou. A možná je to dobře. Potřebujeme teď asi jakoukoli pomoc.“</p><empty-line /><p>„Ale co si vlastně myslíš ty sám?“ zeptal se Rooth, když se rozcházeli v podzemní garáži. „Myslíš, že si po tom zapadákově volně chodí trojnásobný vrah? Podle mě to zní jako ze špatného filmu.“</p>
<p>„A jestli navíc vědí, kdo to je, je ten film ještě horší,“ dodal Münster. „Ne, něco takového bych hned vypnul.“</p>
<p>Rooth se zamyslel.</p>
<p>„Možná že ve skutečnosti sedíme v kině. Někdy je dost těžké dostat se ven, když se člověk ocitne na sedadle uprostřed řady.“</p>
<p>„To bezpochyby.“</p>
<p>Chvíli stáli mlčky.</p>
<p>„Nezajdeme na pivo?“ navrhl Rooth.</p>
<p>Münster se podíval na hodinky.</p>
<p>„To nestihnu,“ odpověděl. „Musím zajít za pacientem. Po osmé už by mě nepustili.“</p>
<p>„Škoda,“ pokrčil Rooth rameny. „Tak ho pozdravuj. Docela si myslím, že by se nám tu hodil.“</p>
<p>„Souhlasím,“ uznal Münster.</p><empty-line /><p>Proč lžu? přemýšlel Münster, když seděl v autě a mířil domů. Proč jsem nedokázal jednoduše říct, že chci domů za Synn a za dětmi? Proč jsem do toho tahal komisaře?</p>
<p>Van Veeteren měl dostat nahrávku ráno po snídani, tak se přece domluvili. Ale když se nechtěl Rootha dotknout tím, že odmítl pozvání, proč mu starý policajt po operaci připadal jako daleko silnější argument než manželka a děti?</p>
<p>Bezpochyby dobrá otázka.</p>
<p>Rozhodl se raději přemýšlet o něčem jiném.</p><empty-line /><p><strong>26</strong></p>
<p>Van Veeteren složil výtisk Allgemejne a odhodil ho vedle sebe na betonovou podlahu. Potom vložil kazetu do magnetofonu, upravil si sluchátka a opřel se do polštářů.</p>
<p>Elgarův violoncellový koncert. Na obličeji cítil sluneční paprsky a závany vlažného větříku. Nebylo to tak špatné.</p>
<p>Rozhodně nepatřilo k běžným zvyklostem, že by si pacienti mohli hovět v posteli venku na balkoně, to si uvědomoval. Na druhou stranu to za těch pět dní, co byl v péči nemocnice, rozhodně nebylo jediné pravidlo, které tu porušili. Nemocniční předpisy obecně zrovna neodpovídaly jeho představám, ale personál očividně pomalu začínal chápat, s kým má tu čest. Aspoň něco.</p>
<p>„Ale nanejvýš na půl hodiny,“ sdělila mu sestra Terhovian a z nějakého důvodu mu před obličejem podržela čtyři prsty.</p>
<p>„Uvidíme,“ odpověděl on.</p>
<p>Od té doby už ale muselo uplynout skoro tři čtvrtě hodiny. Nejspíš zjistili, že je daleko příjemnější mít ho venku.</p>
<p>Vybavil si, co právě četl. Ne že by to stálo za řeč. Na první stránce byl samozřejmě velký nadpis, následovalo dvousloupcové shrnutí, ale jen překvapivě málo spekulací. Vlastně vůbec žádné.</p>
<p>Takže počtvrté. Tak to bylo. Verhaven se od chvíle, co zhruba ve dvaceti letech zahájil běžeckou kariéru, dostal na přední stránky novin při čtyřech různých příležitostech.</p>
<p>Na konci padesátých let jako šampion v běhu na střední vzdálenosti. Šampion a později podvodník.</p>
<p>Na začátku šedesátých let jako vrah.</p>
<p>Znovu jako vrah asi o dvacet let později.</p>
<p>A teď, uprostřed devadesátých let, jako oběť. Pravděpodobně naposledy.</p>
<p>Logický vývoj a závěr, jaký se dal čekat? přemýšlel Van Veeteren a zesílil při tom hlasitost hudby, aby vytěsnil zvuk autobusů z ulice Palitzerlaan.</p>
<p>Přirozený konec zmařeného života?</p>
<p>Těžko říct.</p>
<p>Jaký vzorec se dal u Leopolda Verhavena najít? Měl tenhle bizarní a nepochopitelný lidský osud vůbec nějaké sledovatelné linie?</p>
<p>Bylo by například možné, ptal se Van Veeteren sám sebe, natočit o jeho životě film a sdělit tím něco zásadního o dnešním světě? O světě nás všech? To byla rozhodně dobrá otázka. Zajímavé měřítko.</p>
<p>Nebo šlo jen o tristní sled nešťastných událostí? Pochmurný a tragický příběh neobyčejného člověka pronásledovaného osudem, jehož osekaný konec byl stejně nesmyslný jako celý jeho život?</p>
<p>Život, o kterém se filmy točit nedají?</p>
<p>Rozkousl párátko a přemýšlel dál.</p>
<p>Když na to přijde, nemělo by být možné některou z uměleckých forem zpracovat každý život? Možná existovaly pro různé lidi různé žánry. Co třeba jeho vlastní život? Co by z něho mohlo vzniknout? Možná sinfonietta? Betonová skulptura? Čtvrtka papíru?</p>
<p>Kdo ví? pomyslel si.</p>
<p>A teď tu leží a už zase si pokládá nesmyslné otázky. Náročné a nepochopitelné otázky, které mu víří v hlavě nejspíš jen proto, aby mohly bojovat marný a idiotský boj s agresivním violoncellem.</p>
<p>Kdybych měl pivo a cigaretu, bylo by to lepší, pomyslel si a stiskl bílé tlačítko. Bylo by to sakra lepší.</p><empty-line /><p>Místo sestry Terhovian se však mezi dveřmi objevil Münster. Komisař vypnul magnetofon a sundal si sluchátka.</p>
<p>„Všechno v pořádku?“ zeptal se Münster.</p>
<p>„Jak to myslíš? To je snad hergot jasné, že nic není v pořádku. Ležím v posteli úplně sám a nemůžu nic dělat. Už jste něco zjistili?“</p>
<p>„Nic moc,“ odpověděl Münster. „V každém případě to tu venku na sluníčku vypadá příjemně.“</p>
<p>„Je tu horko a všechno se na mě lepí,“ odporoval Van Veeteren. „Dal bych si pivo. No tak?“</p>
<p>„Co znamená ‚No tak‘?“</p>
<p>„Neseš mi tu nahrávku, například?“</p>
<p>„Samozřejmě… obě dvě. Sehnat Gosseca bylo tedy trochu složitější, ale u Laudenera ho měli.“</p>
<p>Vytáhl z igelitky dvě kazety a podal je komisaři.</p>
<p>„Z porady je ta červená…“</p>
<p>„Myslíš si, že nepoznám rozdíl mezi requiem a bandou žvanících policajtů?“</p>
<p>„Ale ano, doufám,“ řekl Münster.</p>
<p>„Četl jsem Allgemejne,“ nenechal se vyrušit Van Veeteren. „Co píšou ostatní plátky?“</p>
<p>„Víceméně totéž,“ odpověděl Münster.</p>
<p>„Žádné spekulace ohledně motivu?“</p>
<p>„Ne, aspoň ne v těch, které jsem viděl.“</p>
<p>„Zvláštní,“ poznamenal Van Veeteren.</p>
<p>„Jak to?“ nechápal Münster.</p>
<p>„No, ono to ještě přijde. Mně už je každopádně všechno jasné. Včera večer jsem si pročetl spisy z kauzy Marlene. Vsadím se, že byl v obou případech nevinný. Jdeš do toho, intendante?“</p>
<p>„Ne, díky,“ odmítl Münster. „My už jsme se k téhle variantě taky začali přiklánět. Jen si nejsme úplně jistí, jak bychom měli postupovat dál…“</p>
<p>„To dá rozum, že si nejste jistí,“ zamručel komisař. „Taky jsem vám ještě nedal rozkazy. Zavez mě do pokoje, ať to můžeme vyřídit. Je vážně smutné, že tu pacienta prostě vyhodí na balkon a nechají ho tam ležet bůhvíjak dlouho. Je tu horko jak v peci…“</p>
<p>Münster otevřel dveře dokořán a odtlačil velkou postel z ocelových trubek zpátky na oddělení.</p>
<p>„Čím začneme?“ zeptal se, když komisař zase ležel na svém místě.</p>
<p>„Jak to mám vědět?“ odsekl Van Veeteren. „Přijď za dvě hodiny, já si to poslechnu a dám ti vědět.“</p>
<p>„Dobrá,“ přikývl Münster.</p>
<p>„Mezitím můžeš zjistit, jestli jsou k nalezení tyhle osoby.“</p>
<p>Podal mu dvakrát přehnutý list papíru.</p>
<p>„Leonora Conchisová,“ přečetl Münster. „Kdo to je?“</p>
<p>„Žena, s kterou to Verhaven chvíli táhl v sedmdesátých letech,“ odpověděl Van Veeteren.</p>
<p>„Je naživu?“ zeptal se automaticky Münster.</p>
<p>„Můžeš začít tím, že to zjistíš,“ odpověděl komisař.</p>
</section>
<section>
<p><strong>VII</strong>
<strong>24. dubna 1962</strong></p><empty-line /><p><strong>27</strong></p>
<p>Znovu se probouzí.</p>
<p>Temnotu a tíhu jeho blízkosti cítí jako tlak na prsou. Opatrně se zvedá na loktu a snaží se zaostřit na slabě fosforeskující ručičky budíku.</p>
<p>Za několik minut půl čtvrté, nakolik to může posoudit. Vzduch v ložnici je navzdory pootevřenému oknu těžký a zatuchlý.</p>
<p>Zvedá se do sedu. Nohama chvíli tápe po nerovné podlaze, až najde pantofle.</p>
<p>Vstává a opatrně se krade z místnosti. Cestou popadne tenký ošuntělý froté župan. Zavře za sebou a přiloží ucho k chladivému dřevu dveří. Až sem slyší jeho těžké, někdy sípavé oddechování.</p>
<p>Zachvěje se a natáhne si župan. Začne pomalu scházet ze schodů.</p>
<p>Ze schodů. To je ze všeho nejtěžší. Bolest jí z boků vystřeluje rozžhavené šípy nahoru i dolů. Podél páteře až k šíji, do chodidel a do prstů. Zvláštní, jak živá tahle bolest dokáže být.</p>
<p>S každým krokem je trochu silnější.</p>
<p>S každým dnem. Čím dál intenzivnější. Je pořád těžší nestáčet chodidla dovnitř a nehrbit záda.</p>
<p>Je pořád těžší chodit.</p>
<p>V kuchyni klesne na židli. Položí si hlavu do dlaní a cítí, že vlny bolesti ustupují. Nechá je doznít úplně a pak teprve nasměruje myšlenky k tomu druhému.</p>
<p>K tamté druhé věci.</p>
<p>Dnes v noci ji třikrát probudil ten sen. Třikrát.</p>
<p>Ta samá děsivá představa. Stejný nesnesitelný obraz.</p>
<p>Když přišel nahoru a jeho těžké tělo se svalilo vedle ní, předstírala, že spí. Vůbec se jí nedotkl. Dokonce jí ani nepoložil ruku na bok nebo na rameno. Tak daleko ho dohnala. Teď už se jí vůbec nedotýká, ona ví, že je to vítězství, které přese všechno zaznamenala. Dosáhla toho vlastními silami.</p>
<p>Chráněné. Její tělo je chráněné. Jednou provždy.</p>
<p>Už to nikdy nebude muset snášet.</p>
<p>Ta tichá dohoda představuje jakési temné pouto mezi nimi, ale až teď začala tušit její cenu. Její protiváhu, to nepochopitelné, co leží na druhé misce vah.</p>
<p>Za všechno se musí platit, a ona neměla na vybranou. Tím, jak se rozhodla a jak jednala, se nijak neprovinila – odevzdat se tomuto muži ještě jednou, ačkoli to byl její manžel a otec jejího dítěte, ne, ví až příliš dobře, co by to znamenalo. Vyjádřil se tak i lékař, nejde jen o ni samotnou… stálo by ji to zdraví i rozum, cit a možná i schopnost pohybu, která jí ještě zbývala. Rozhodně v případě, že by zplodili dítě. Už nesmí rodit. Nemůže se tomu nebezpečí znovu vystavit. To místo v oblasti pánve, ten křehký orgán, musí od té příšerné noci, kdy porodila, zůstat uzavřený a chráněný jako svatyně.</p>
<p>Svatyně?</p>
<p>Opravdu takhle uvažuje. Dokázal by někdo pochopit proč?</p>
<p>Bůh nebo její matka nebo nějaká jiná žena?</p>
<p>Ne, nikdo. V tomhle zůstává sama. Neplodná žena s manželem a dítětem. Trvalo to, ale časem akceptoval stav věcí i on. Nikdy už ho k sobě nepustila a jeho ruce a celé tělo už přestalo marně žadonit a dotýkat se jí. Časem rezignoval.</p>
<p>Ale za jakou cenu?</p>
<p>Možná začala chápat docela brzy, že to bude něco stát. Ale tohle? Tohle má být cena?</p>
<p>Ta myšlenka byla nesnesitelná. Vlastně to ani není myšlenka, jen fragment snu… obraz, který jí vtrhl do mysli s tak šílenou rychlostí a byl tak neuvěřitelně zřetelný, že to nedokázala pochopit.</p>
<p>Představit si to – ano. Ale pochopit – ne.</p>
<p>Vidět to, ale nesmířit se s tím.</p>
<p>Vstane a poodejde ke sporáku. Rozsvítí lampu nad dřezem a napustí vodu do kastrůlku.</p>
<p>Zatímco se voda ohřívá, ona stojí a pozoruje, jak se bublinky uvolňují a stoupají k hladině, kde praskají. Myslí na Andreu.</p>
<p>Na Andreu, která leží na opačné straně téže zdi a spí klidným spánkem. Jsou jí dva roky – dva roky a dva měsíce, přesně řečeno, a ona téhle noci chce být přesná. Leží tam pod přikrývkou, kterou háčkovala babička, cucá si dva prsty a oddychuje. Nemusí se na ni ani dívat, aby to věděla. Obraz své dcery vidí všude, dokáže si jej vyvolat před svým vnitřním zrakem bez námahy a kdykoli to potřebuje.</p>
<p>Andrea. Jediné dítě, které kdy budou mít. Je to zázrak, že žije, všechny ostatní ohledy musí stranou.</p>
<p>Všechny? ptá se sama sebe a už zná odpověď.</p>
<p>Ano, všechny, odpovídá si a odtahuje hrnec z plotýnky.</p><empty-line /><p>Usrkne čaj a poodhrne záclonu. Škvírou vidí jen odraz vlastního obličeje a pruh kuchyňského nábytku. Pustí bavlněnou látku z ruky.</p>
<p>Neodvažuju se přemýšlet, říká si tiše sama pro sebe. Nepřemýšlím jasně. Musím si to držet od těla. Když se mi ty obrazy vynoří v hlavě, musím se naučit uzavřít duši.</p>
<p>Musím.</p>
<p>Právě ji našli. Přesně tak to v obchodě říkala paní Malinská a v jejím temném hlase zněl triumf, potlačovaný a hysterický zároveň.</p>
<p>Našli ji dole u Goldemaarského močálu.</p>
<p>Mrtvou.</p>
<p>Uškrcenou.</p>
<p>Nahou.</p>
<p>A v té osamělé kuchyni, v tu osamělou hodinu, se najednou roztřese tak, že převrhne hrníček. Horký čaj se rozlije po kostkovaném ubruse a tenkým čůrkem jí začne stékat na pravé stehno, ale trvá několik vteřin, než se zmůže na to, aby povodni zabránila.</p>
<p>Byla to ta sobota. Před osmnácti dny, nebo jak dlouho to je. Od té doby se ta coura neukázala a tehdy se to muselo stát.</p>
<p>V tu sobotu odpoledne. I tohle před sebou vidí úplně jasně. Půjdu posekat nějaké křoví, řekl a v jeho hlasu a vzdorovitém pohledu bylo něco, co znala a co nejspíš mohla dost dobře pochopit, jen kdyby se trochu snažila.</p>
<p>Ale proč by to dělala? Šlo jí přece hlavně o Andreu, stejně jako o ni jde i teď. Proč by měla chápat, co chápat nechtěla?</p>
<p>Vrátil se pozdě a ona věděla, že se něco stalo.</p>
<p>Nevěděla co, ale něco.</p>
<p>Poznala to z jeho velkých rukou, které se zatínaly jedna do druhé a nedokázaly s tím přestat. Z krve, která mu provinile tepala ve spáncích. Z pohledu, který volal o pomoc a prosil o utišení bolesti.</p>
<p>Z děsu celého jeho těla.</p>
<p>Viděla to, ale netušila, co vidí.</p>
<p>A teď už to ví. Otírá si rukou stehno a cítí, jak se k ní plíží bolest. Ví, že nesmí vědět.</p>
<p>Nikdo to nesmí vědět. A ona ze všech nejmíň. Znovu před ní vyvstal obrázek Andrey a jako chladivý a uklidňující balzám spočinul na jejích černých a sžíravých myšlenkách.</p>
<p>Anděl útěchy.</p>
<p>Dítě zapomnění.</p>
<p>Nic se nestalo. Nemá o ničem tušení.</p>
<p>Jen o tom jednom.</p>
<p>Znovu vstane. Po špičkách dojde ke skříni a z hnědé skleničky vysype dvě tablety. Zapije je vodou, kterou si natočí přímo do dlaně.</p>
<p>Proti bolesti.</p>
<p>Proti nespavosti.</p>
<p>Proti snům a představám a zlým tušením.</p>
<p>Proč? ptá se sama sebe, zatímco pomalu stoupá po schodech.</p>
<p>Jsem tak mladá. Můj život teprve začíná a už mám spoutané ruce a nohy.</p>
<p>Tímhle mužem.</p>
<p>Tímhle dítětem.</p>
<p>Tímhle rozbolavělým tělem.</p><empty-line /><p>Tímhle rozhodnutím, že budu navěky mlčet?</p>
</section>
<section>
<p><strong>VIII</strong>
<strong>16. – 22. května 1994</strong></p><empty-line /><p><strong>28</strong></p>
<p>Dokud ji viděl z dálky, odhadoval Münster věk Leonory Conchisové zhruba na třicet až pětatřicet let.</p>
<p>Když přišel blíž a potřásli si rukama nad stolem z kouřového skla, pochopil, že aby se přiblížil pravdě, bude muset aspoň dvě desetiletí přidat.</p>
<p>Možná právě kvůli této iluzi zvolila k rozhovoru dost bídně osvětlenou kancelář; každý z nich seděl zabořený v opačném koutě pohovky, která byla tak dlouhá, že museli zvyšovat hlas, aby se slyšeli.</p>
<p>Tohle mládí, pomyslel si Münster. Tahle stvoření stínu.</p><empty-line /><p>Nějaký čas trvalo, než ji našel. Jednak od doby, kdy se na konci sedmdesátých let několik měsíců scházela s Leopoldem Verhavenem, víc než desetkrát změnila adresu. A jednak změnila jméno.</p>
<p>Ovšem jen jednou.</p>
<p>Nyní se jmenovala di Goacchi a společně se svým prastarým korsickým manželem provozovala už rok a půl butik s extravagantními dámskými šaty v centru Groenstadtu.</p>
<p>„Leopold Verhaven?“ řekla a jednu černou nylonovou nohu si přehodila přes druhou. „Proč mě chcete vyslýchat kvůli Leopoldu Verhavenovi?“</p>
<p>„Tohle není výslech,“ bránil se Münster. „Jen bych vám rád položil několik otázek.“</p>
<p>Zapálila si cigaretu a upravila si krvavě rudou koženou sukni.</p>
<p>„Tak do toho,“ pobídla ho. „Co chcete vědět?“</p>
<p>Nemám tušení, pomyslel si Münster. Jenže komisař mi nařídil, abych tě našel.</p>
<p>„Řekněte mi něco o vašem vztahu,“ vyzval ji.</p>
<p>Vyfoukla kouř nosem a zatvářila se otráveně. Očividně k policii obecně neměla zvlášť kladný vztah a Münster chápal, že snažit se ji v tomto směru obměkčit by asi bylo marné.</p>
<p>„Taky mě nijak zvlášť netěší, že se v takových věcech musíme hrabat,“ vysvětloval. „Zkusme to vyřídit co nejrychleji a dám vám pokoj.“</p>
<p>To očividně stačilo. Přikývla a navlhčila si rty přemrštěným, pečlivě nacvičeným pohybem jazyka.</p>
<p>„Dobrá. Chcete vědět, jestli má kvalifikaci na vraha žen. Už se mě na to ptali.“</p>
<p>Münster přikývl.</p>
<p>„Chápu.“</p>
<p>„Já nevím,“ řekla. „Byli jsme spolu jen několik měsíců. Náhodou jsem ho potkala, zrovna když zkrachovalo moje druhé manželství. Dost mě to rozházelo a potřebovala jsem chlapa, který by se o mě dokázal postarat… a probudit ve mně život, abych tak řekla.“</p>
<p>„A on to dokázal?“</p>
<p>Pokrčila rameny.</p>
<p>„Jste ženatý?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Nemusím si tedy brát servítky?“</p>
<p>„Ani v nejmenším,“ ujistil ji Münster.</p>
<p>„Dobrá.“ Nasadila jakýsi výraz, možná to byl úsměv. „Byl to hodně brutální milenec. Na začátku se mi to líbilo, asi jsem něco takového potřebovala, ale po nějaké době už to bylo docela únavné. Tohle drsné šukání je příjemné ze začátku, pak už to ale chce něco klidnějšího, trochu citlivějšího a sofistikovanějšího… no, však víte. Je jasné, že pořádně tvrdý sex může oživit uvadající vztah, ale prosila bych širší repertoár.“</p>
<p>„Přesně tak,“ řekl Münster a polkl. „A on na to takhle šel pokaždé?“</p>
<p>„Ano,“ odpověděla. „Bylo to dost náročné. Po několika měsících jsem ho nechala. Navíc bydlel v příšerné díře… uprostřed lesa a tak. I když zrovna v té době jsem asi potřebovala i to… les a přírodu a tyhle věci.“</p>
<p>Jen mi dělá trochu potíže představit si tě ve slepičárně, pomyslel si Münster a uvědomil si, že mu začíná cukat koutek.</p>
<p>„Ale neprojevoval se vyloženě agresivně?“</p>
<p>„Ne,“ prohlásila rozhodně. „Byl to nemluvný a naprosto nekultivovaný typ, ale nikdy jsem se ho nebála ani nic podobného.“</p>
<p>„Věděla jste, že byl odsouzený za vraždu?“</p>
<p>Přikývla.</p>
<p>„Po naší první společné noci mi to řekl. Taky prohlásil, že je nevinný.“</p>
<p>„Věřila jste mu?“</p>
<p>Zaváhala. Ale jen na vteřinku.</p>
<p>„Ano,“ řekla. „Nevěřím, že by Leopold Verhaven takhle zabil ženskou. Byl hodně zvláštní, to určitě, ale nebyl to vrah. Během druhého procesu jsem to taky říkala, ale nikdo mě samozřejmě neposlouchal. Byl odsouzený už předem.“</p>
<p>Münster přikývl.</p>
<p>„Od té doby, co jste se rozešli, jste nebyli v kontaktu?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděla. „Kdo ho zabil? Tohle se nejspíš snažíte zjistit?“</p>
<p>„Ano,“ potvrdil Münster. „Přesně tak. Napadá vás snad někdo?“</p>
<p>Zavrtěla hlavou.</p>
<p>„Nemám tušení,“ řekla a típla cigaretu. „Je to všechno? Potřebuju si ještě něco vyřídit.“</p>
<p>„Ano, je,“ přikývl Münster a podal jí vizitku. „Kdybyste si vzpomněla na něco, co by mohlo mít význam, ozvěte se.“</p>
<p>„Co by to mělo být?“</p>
<p>To kdybych věděl, pomyslel si Münster a zvedl se z pohovky.</p><empty-line /><p>Když vyšel na náměstí, pršelo. Jemný a teplý májový deštík mu připadal skoro jako očistná koupel. A byl to docela příjemný protiklad k Leonoře di Goacchi. Chvíli postál a nechal si měkkými kapkami oplachovat obličej, pak teprve odemkl a nasedl do auta.</p>
<p>Měl před sebou dvouhodinovou zpáteční cestu.</p>
<p>Nijak zvlášť přínosné odpoledne, to si musel přiznat. Ačkoli přesně takhle to přece chodívalo. Víceméně pokaždé. Otázky, otázky a otázky. Nekonečné rozhovory a vyptávání a výslechy, všechny na první pohled stejně marné a bezvýsledné, ale pak se najednou vynoří to podstatné. Obvykle když to člověk nejmíň čeká. Nějaká souvislost, nějaká překvapivá odpověď… nějaké to slabě zářící světýlko ve tmě, a jde o to, nepřehlédnout ho. V té houštině irelevantních detailů a únavných drobností člověk nesmí bez povšimnutí proběhnout kolem.</p>
<p>Zívl a vyjel z náměstí.</p>
<p>Ale tohle nejspíš opravdu nebylo k ničemu, pomyslel si.</p>
<p>Di Goacchi jen znovu trochu posílila hypotézu, že Verhaven byl nevinný. A na tom už se shodli. Nebo ne?</p>
<p>Pak se v myšlenkách přenesl do budoucnosti.</p>
<p>Do budoucnosti, která měla nastat přesně za dva dny. Tehdy se měl Van Veeteren vrátit z nemocnice, taková byla alespoň prognóza, a i když s Roothem na začátku měli ambice vyřešit tenhle případ na vlastní pěst, v dané situaci se museli naděje vzdát. Víceméně.</p>
<p>Stejně dobře můžou počkat a nechat komisaře, aby se do toho pustil naplno, pomyslel si Münster. Počínaje pátkem. Těžko říct, co to mohlo konkrétně obnášet, ale nějaké náznaky už se objevily. Během poslední návštěvy u Van Veeterena si nemohl nevšimnout určitých signálů.</p>
<p>Samozřejmě to byly drobnosti, ale zřetelné. Taky svého druhu světýlko v temnotě, napadlo ho… tahle otravná a na nervy jdoucí tajuplnost, například. Podrážděnost a přecitlivělost. To jeho bručení a mrmlání.</p>
<p>To byly obvyklé signály.</p>
<p>Slabé, to ano, ale ten, kdo už se s nimi setkal, je dokázal snadno zachytit.</p>
<p>Komisař byl ve stádiu těsně před snesením vejce, popsal to při nějaké příležitosti Reinhart, aniž by to tehdy nějak souviselo s Verhavenem, jeho slepičárnou a tím vším.</p>
<p>Možná by na něho mohli zkusit lampu? Münster se za volantem usmál sám pro sebe.</p>
<p>Aby snášení uspíšili. Tak nějak to Verhaven dělal?</p>
<p>Anebo ho jenom berou všichni čerti, protože je zavřený a nemůže nic dělat, pomyslel si Münster. Personál Všeobecné nemocnice by měl v každém případě dostat nějaký metál – že to s ním vydrželi. Že ho prostě a jednoduše nevyhodili nebo nezamkli do prádelny. Musí jim tam nechat nějakou kytku, až ho v pátek pojede vyzvednout. Určitě neuškodí, když zkusí trochu vylepšit dojem…</p>
<p>Pak už ale pustil všechny pracovní záležitosti z hlavy. Pomyslel na Synn a na večer, který měli před sebou. Bylo to o tolik příjemnější…</p>
<p>Babička s dědou pohlídají děti. Je čeká divadlo a dobrá večeře v Le Canaille. A potom jejich byteček v centru města. Život přece jen tu a tam přináší nějaké to zlaté zrnko.</p><empty-line /><p><strong>29</strong></p>
<p>Projev žalobce Kieslinga v případu vraždy Marlene Nietschové vydal na osmnáct hustě popsaných stránek. Van Veeteren si text pročetl, zhluboka se nadechl a poté se vrátil k rekonstrukci – k pokusu vysvětlit soudci Heidelbluumovi, členům poroty a všem ostatním, koho to mohlo zajímat, co se vlastně onoho osudového dopoledne v září roku 1981 stalo.</p><empty-line /><p>… a dovolte mi proto raději přejít k líčení toho, co se událo tehdy před necelými třemi měsíci, v pátek 11. srpna.</p>
<p>Kolem 7.30 vyráží Leopold Verhaven ze svého domu v Kaustinu dodávkou, zelenou Trottou z roku šedesát, aby jako obvykle rozvezl svým zákazníkům vejce. Jedná se o desítku obchodů v Linzhuisenu a Maardamu. Poslední dodávka míří tohoto rána, také jako obvykle, do tržnice na Kreuger Plejn v Maardamu.</p>
<p>Jak jsme slyšeli, všichni, kdo v tržnici pracují nebo k ní mají jiné vazby, Verhavena velmi dobře znají. Podle toho, co vypověděl on sám i několik svědků, si vyřizuje své obchody a opouští tohoto rána tržnici několik minut po půl desáté. Auto má zaparkované vzadu na ulici Kreugerlaan, kde předtím vyložil denní dodávku vajec. Tentokrát se ovšem nevrací rovnou ke svému vozu jako obvykle, ale vychází hlavním vchodem vedoucím na náměstí. Míří k trafice před Goldmannem, kupuje si noviny a vrací se zpátky ke Zwille. Nedaleko fontány potkává známého z branže, Aarona Katze, a vyměňuje si s ním několik slov. Poté pokračuje po náměstí a na rohu Kreuger Plejn a Zwille naráží na Marlene Nietschovou. Už zhruba měsíc a půl spolu udržují vztah, scházejí se a společně přespávají někdy ve Verhavenově domě v Kaustinu, jindy v Maardamu v bytě slečny Nietschové.</p>
<p>Zastavují se a několik minut si povídají, což vypověděl sám Verhaven a potvrdilo to i několik svědků včetně Aarona Katze. Pomalu spolu jdou po ulici Zwille směrem na jih a odbočí na Kreugerlaan, kde má Verhaven zaparkované auto. Svědkyně Elena Klimenská je vidí vedle dodávky, hovoří tu spolu někdy mezi 9.55 a 10.00. Obžalovaný to popírá a nepřiznává ani, že Marlene Nietschová se k němu připojila a nastoupila s ním do auta. Tři různí, na sobě nezávislí svědkové si všimli Verhavenovy nápadné dodávky, když vyjížděl z Maardamu. Dva z nich přísahali, že na místě spolujezdce seděla žena, jejíž popis přesně odpovídal vzezření zavražděné slečny Nietschové. Třetí svědkyně, paní Bossensová z Karnachu, ze závažných náboženských důvodů odmítla složit přísahu, přesto je z pětadevadesáti procent přesvědčena, že Verhaven nebyl v autě sám, jak tvrdí on.</p>
<p>To, co onoho tragického pátku následovalo, nemohou potvrdit žádní svědkové, přesto nám však nepůsobí větší obtíže rekonstruovat pravděpodobný vývoj událostí. Nevíme samozřejmě, o čem Leopold Verhaven a Marlene Nietschová v Maardamu a během jízdy autem hovoří, můžeme však předpokládat, že jde o záležitosti sexuální povahy. Možná se obžalovaný snaží slečnu Nietschovou přesvědčit k něčemu, do čeho se jí nechce a necítí se na to. Jde ovšem, jak jsem řekl, jen o spekulace, které v souvislosti s obviněním nejsou relevantní.</p>
<p>Jako obvykle Verhaven vyjíždí z Maardamu přes Bossingen a Löhr. To je bezpochyby nejlogičtější cesta, jestliže se člověk chce dostat do Kaustinu, Verhaven se však tentokrát rozhoduje nepokračovat směrem k domovu, ale zamíří na jih k Wurmsu. Zřejmě odbočuje doprava na křižovatce u obce Korrim. Zhruba na půl cesty mezi Korrimem a Wurmsem vjíždí na úzkou a nepříliš frekventovanou cestu, která po pouhých několika stech metrech končí v lese. Je to tentýž les, dámy a pánové, kde bylo v roce 1962 nalezeno tělo Beatrice Holdenové, za jejíž vraždu byl Leopold Verhaven odsouzen a odseděl si dvanáct let ve vězení.</p>
<p>Verhaven zastavuje vedle složeného dřeva, několik minut po půl jedenácté zahlédne na tomto místě auto jistý cyklista projíždějící po hlavní silnici. Verhaven přinutí Marlene Nietschovou k pohlavnímu styku a uškrtí ji během aktu nebo hned po něm. Ukryje tělo pod hromadou větví, kde jej o čtyři dny později najde majitel lesa, pan Nimmerlet.</p>
<p>Okamžitě po činu se Verhaven vydává domů. Po jedenácté hodině jej v dodávce vidí soused. Obžalovaný nedokázal podat uspokojivé vysvětlení k tomu, proč mu onoho zvláštního rána trvala cesta z tržnice v Maardamu domů do Kaustinu o půl hodiny déle než obvykle. Co se týče slečny Nietschové, jediní svědkové, kteří ji zahlédli od chvíle, kdy ji Elena Klimenská spatřila s Verhavenem za tržnicí, vypověděli, že seděla v zelené dodávce. Proto nade vši pochybnost skutečně odjela z Maardamu se svým vrahem. Obžalovaný tvrdí, že se s ní rozloučil už na ulici Zwille. Tím jen potvrzuje, že hluboko uvnitř své zločinné duše (sic! připsal komisař Van Veeteren na okraj a dvakrát pasáž podtrhl) chápe: toto je jeho jediná šance se obhájit. Marlene Nietschová měla, jak jsme slyšeli, na tento pátek v 10.15 domluvenou schůzku s přítelkyní Renatou Koblenzovou v kavárně Rote Moor na Kreuger Plejn. Na tuto schůzku nedorazila.</p>
<p>A sice z toho důvodu, že v době, kdy na ni znepokojená přítelkyně čekala u dohodnutého stolu, seděla slečna Nietschová v autě se svým vrahem a odjížděla z Maardamu. A tímto vrahem, pane předsedo, vážená poroto, nemohl být v žádném případě nikdo jiný než obžalovaný Leopold Verhaven.</p>
<p>Pokud na okamžik necháme tato nezpochybnitelná fakta stranou a zaměříme se na psychologické otázky…</p><empty-line /><p>Zatraceně pečlivě poskládané, pomyslel si Van Veeteren a odložil papíry. Možná až znepokojivě pečlivě. Co se muselo stát, jestli byl Verhaven ve skutečnosti nevinný?</p>
<p>Zastrčil si párátko mezi spodní řezáky a dal si ruce za hlavu.</p>
<p>Za prvé: Marlene Nietschová musela skutečného vraha potkat někdy během té chvilky po desáté hodině. Nejspíš by měl vycházet z varianty, že nikdy nenastoupila k Verhavenovi do auta, i když samozřejmě existovala i nepříliš pravděpodobná možnost, že nastoupila, a přesto byl Verhaven nevinný… ale ten pochopil, že by byl bez šance, jakmile by přiznal, že s ním jela. Přesně jak to vypíchl žalobce Kiesling.</p>
<p>Později se samozřejmě ukázalo, že bez šance byl tak jako tak.</p>
<p>Za druhé: vrah musel Marlene Nietschovou nějak přimět, aby nechala plavat domluvenou schůzku v kavárně.</p>
<p>Mohlo k tomu stačit několik bankovek a vlídná, poctivá obchodní nabídka? uvažoval Van Veeteren. Rozhodně se to nedalo vyloučit. Marlene Nietschová nikdy nebyla žádný andílek.</p>
<p>Za třetí: nejméně tři svědkové se museli zmýlit. Nebo lhali. Žena, která je viděla u auta. Muž a žena, kteří viděli slečnu Nietschovou v kabině dodávky. A ta, co odmítla přísahat.</p>
<p>Tři až čtyři shodná svědectví? Není to dostatečně přesvědčivé? Možná dokonce jednoznačné?</p>
<p>Není, pomyslel si rozzlobeně Van Veeteren a rozkousl párátko. Během dopoledne se mořil s padesátistránkovým protokolem a konstatovat mohl jen to, že to bylo mimořádně bezútěšné čtení. Obzvláště ten svědek, jakýsi pan Necker, působil málem parodicky. A v každém, komu aspoň trochu záleželo na průběhu právních procedur, musel zanechat jakousi mdlou pachuť. Necker se podle všeho objevil čtyři týdny po zatčení a sám od sebe přišel ohlásit na policii, že si náhle na něco vzpomněl ohledně světlovlasé ženy, která seděla ve Verhavenově známé Trottě. Během výpovědi si tu a tam pletl dny, místa i osoby, a až když mu žalobce Kiesling začal usilovně napovídat, podařilo se mu přednést do jisté míry smysluplný příběh.</p>
<p>A ten Denbourke nejspíš opravdu nebyl zrovna obhájce, jakého by si člověk přál, ale to přece už dávno tušili.</p>
<p>A ještě ke všemu – a tady komisař z čiré bezmoci sevřel prsty kovový rám postele – vypověděli hned tři svědkové, že viděli Verhavenovo auto cestou z tržnice, ale žádné ženy si nevšimli. Co se s těmito svědky stalo, když došlo na závěrečné rokování, byla záhada.</p>
<p>Vážně ubohé! mumlal si Van Veeteren a vyplivl zbytky párátka na přikrývku. Jak mohl Mort něco takového připustit? A Heidelbluum?</p>
<p>Z vlastní hořké zkušenosti věděl, jak porotci dokáží být slepí a hluší, ale že věci nechali zajít tak daleko soudce a komisař, to pro něho byl nepříjemný šok. Nemohl to strávit. Jistěže Mort už nenesl odpovědnost, jakmile se věc ocitla před soudem, ale stejně!</p>
<p>Je pravda, že v posledních letech nebyl tak úplně ve své kůži. Taková zkrátka byla realita a možná by pro něho člověk měl mít trochu pochopení.</p>
<p>A Heidelbluumovi táhlo na sedmdesát.</p>
<p>Kéž by mě vyhodili včas, než taky vyjdu z formy, pomyslel si. Ale třeba do té doby stihnu umřít? To by nejspíš byla „meta žádoucí nade všechno“.</p>
<p>Ale co ještě bylo na tom procesu tak podivné? Jako by toho všeho nebylo dost, ten zatracený Verhaven tam seděl a choval se jako nejprovinilejší viník ze všech viníků.</p>
<p>Až na to, že vinu popíral, samozřejmě.</p>
<p>Nepochopitelné, uzavřel to komisař Van Veeteren. A neexistuje nic, co bych nenáviděl tolik jako věci, které nechápu!</p>
<p>Spustil nohy přes okraj postele a posadil se. Na okamžik pocítil závrať, ale pak už stál na chladné podlaze. Mohl se zase vlastními silami hýbat, což byl svého druhu požitek. To se nedalo popřít.</p>
<p>Ovšem jeho zesláblost a sklony k závratím mu pořád ještě dělaly starosti. Ani to se nedalo popřít.</p>
<p>Zítra v každém případě jedu domů, pomyslel si, když za sebou zavřel dveře od záchodu. A to by v tom byl čert, kdybych tenhle hlavolam nedokázal vyřešit!</p>
<p>Ale jakmile se svezl na chladné prkénko, uvědomil si, že to možná nebude tak jednoduché.</p>
<p>Protože všechny známé skutečnosti se dozvěděl i tady v nemocnici: měl stohy článků z novin. Zápis ze soudního procesu. Nahrávky z porad kolegů a podrobné Münsterovy zprávy.</p>
<p>Co víc bude moci udělat tam venku, v reálném světě?</p>
<p>Opět jedna dobrá otázka.</p><empty-line /><p><strong>30</strong></p>
<p>„Půjdeme radši do kavárny,“ zašeptal David Cuppermann a vystrčil ho ze dveří.</p>
<p>Když se pak usadili v odlehlém koutě baru páchnoucího přepáleným tukem, vypadal už podstatně klidněji, konstatoval Jung. Vysvětlení nemusel hledat dlouho.</p>
<p>„Nechci do toho zatahovat manželku,“ vysvětlil Cuppermann. „Je trochu citlivější a o těchhle věcech vůbec neví.“</p>
<p>Jung přikývl a natáhl se přes stůl s krabičkou s cigaret.</p>
<p>„Ne, díky. Nechal jsem toho. Taky kvůli manželce,“ dodal s mírně omluvným úsměvem.</p>
<p>Jung si zapálil.</p>
<p>„Nemusíte si dělat starosti,“ řekl. „Položím vám jenom několik rutinních otázek. Četl jste v novinách, že Leopold Verhaven byl zavražděn?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Cuppermann přikývl a upřel pohled na svůj šálek s kávou.</p>
<p>„Nějaký čas jste žil v Ulmingu s Beatrice Holdenovou. Kdy to bylo? Koncem padesátých let?“</p>
<p>Cuppermann vzdychl. Je očividné, pomyslel si Jung, že jestli tenhle úzkostlivý spořádaný muž něčeho ve svém životě lituje, pak je to právě tahle nešťastná epizoda z mládí.</p>
<p>„Devatenáct set padesát osm,“ řekl. „Setkali jsme se v prosinci v sedmapadesátém a o pár měsíců později jsem se k ní nastěhoval. Otěhotněla… a potom jsme spolu bydleli až do října následujícího roku. Nebylo to moje dítě.“</p>
<p>„Opravdu?“ odpověděl Jung a snažil se, aby to znělo tak překvapeně, jak jen dokázal.</p>
<p>„V srpnu v padesátém osmém se nám… se jí narodila dcera, Christina, ale jejím skutečným otcem byl někdo jiný.“</p>
<p>„Kdy jste se to dozvěděl?“</p>
<p>„Když jí bylo pět měsíců. On přišel na návštěvu a ona mi potom všechno řekla.“</p>
<p>„No do prdele,“ vyletělo z Junga. „Promiňte, ale to tedy asi nebylo moc příjemné?“</p>
<p>„Ne,“ potvrdil Cuppermann. „Příjemné to nebylo. Ten večer jsem od ní odešel.“</p>
<p>„Ještě ten večer?“ opakoval Jung.</p>
<p>„Sbalil jsem si jen pár věcí. A nasedl na vlak.“</p>
<p>Umlkl. Jung se zamyslel. Na vlak kam? pomyslel si, ale nejspíš to nebylo důležité.</p>
<p>„A vaše dcera?“ zeptal se místo toho. „Tedy její dcera… muselo být těžké opustit dítě, které jste považoval za vlastní?“</p>
<p>Ale Cuppermann neodpověděl. Jen upíral pohled na stůl a zatínal zuby.</p>
<p>„Předtím jste neměl podezření?“</p>
<p>Zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl. „I když jsem ho samozřejmě měl mít. Ale byl jsem mladý a nezkušený…“</p>
<p>„Setkal jste se s ní od té doby ještě někdy?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Ani s Christinou?“</p>
<p>„Jednou jsem zajel do Kaustinu. Tehdy po té vraždě. Ale jen jednou. Byly jí čtyři roky a bydlela u babičky… u matky Beatrice. Ta se mnou ale nechtěla mít nic společného, takže to k ničemu nevedlo.“</p>
<p>„Chápu,“ odpověděl Jung. „A Christinin táta… ten skutečný táta? Nevíte o něm něco?“</p>
<p>Cuppermann znovu zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Myslím, že odjel na moře. Nikdy už jsem ho neviděl.“</p>
<p>„A Beatrice se s ním pak scházela, když jste ji opustil?“</p>
<p>„Jak to mám vědět?“</p>
<p>Ne, pomyslel si Jung a rozloučil se s Davidem Cuppermannem. Když Clause Fritzeho nedokázala za třicet let vypátrat policie, těžko to může chtít od jeho nešťastného rivala, kterému Fritze nasadil parohy.</p><empty-line /><p>Rooth zazvonil a dveře se rozlétly tak rychle, že musel uskočit, aby neschytal ránu do hlavy. Arnold Jahrens na něj očividně čekal.</p>
<p>„Pan Jahrens?“</p>
<p>„Pojďte dál.“</p>
<p>Byl to vysoký a silný muž, který vypadal aspoň o deset let mladší než na svých pětašedesát, pomyslel si Rooth. Nebo mu bylo šedesát? To je jedno, mávl nad tím rukou a sedl si na nabídnutou židli u kuchyňského stolu.</p>
<p>„No,“ začal Jahrens. „Takže jde zase o Verhavena, jak jsem pochopil. A o slečnu Holdenovou.“</p>
<p>„Přesně tak,“ potvrdil Rooth. „Víte, co se stalo?“</p>
<p>„Četl jsem to v novinách,“ odpověděl Jahrens a kývl do rohu, kde se kupily výtisky. Zřejmě Neuwe Blatt a Telegraaf, nakolik to Rooth dokázal odhadnout.</p>
<p>„Ano,“ přitakal Rooth. „No, abych řekl pravdu, dost tápeme… takže provádíme takovou menší inventuru, dalo by se říct. Shromažďujeme informace od všech, kterých se ta záležitost nějak týkala.“</p>
<p>„Chápu,“ odpověděl Jahrens a nalil mu kávu. „Cukr?“</p>
<p>„Tři lžičky,“ řekl Rooth.</p>
<p>„Tři?“</p>
<p>„Řekl jsem tři? Myslel jsem jednu a půl.“</p>
<p>Jahrens se zasmál.</p>
<p>„Mám cukru dost,“ prohlásil. „Jestli chcete, klidně si vezměte tři lžičky.“</p>
<p>„Díky,“ odpověděl Rooth. „No, nechci dlouho zdržovat, takže pojďme rovnou k věci. Vy jste tedy bydlel v sousedství Verhavena… kdy jste se vlastně odstěhoval?“</p>
<p>„V pětaosmdesátém,“ řekl Jahrens. „Neměli jsme nikoho, kdo by po nás převzal hospodářství, a než abychom se tam na stará kolena udřeli, rozhodli jsme se odejít do města. Je to docela rozdíl, musím říct.“</p>
<p>„A vaše žena…?“ zeptal se Rooth.</p>
<p>„Zemřela před dvěma lety.“</p>
<p>„To je mi líto. No, tak tedy k věci. Chci vás především požádat, jestli mi můžete říct, co si myslíte o těch dvou, Leopoldu Verhavenovi a Beatrice Holdenové. Určitě jste si lecčeho všiml a jednou v noci, krátce před vraždou, přece přišla za vámi, je to tak?“</p>
<p>„To ano, všimli jsme si všeho možného,“ souhlasil Jahrens. „A přišla k nám, máte pravdu. Proč se ptáte? Snad si nemyslíte, že byl nevinný? V Telegraafu něco v tom smyslu naznačují…“</p>
<p>„Nevíme,“ přiznal Rooth. „Někdo ho každopádně zabil. Musel k tomu mít důvod, a dokud nezjistíme jaký, nezbývá než pracovat se všemi myslitelnými variantami.“</p>
<p>„Jo jo,“ vzdychl Jahrens a lžičkou vylovil sušenku namočenou v čaji. „No, byli na sebe jako pes a kočka, celou dobu. Takže málokoho ve vsi zvlášť překvapilo, když to dopadlo, jak to dopadlo… Ne že bychom si mysleli, že ji zabije, ale nechovali se k sobě dvakrát přívětivě.“</p>
<p>„To už jsme pochopili,“ přitakal Rooth. „Co se stalo tu noc, kdy u vás zaklepala?“</p>
<p>„Vyprávěl jsem to snad už padesátkrát,“ zamručel Jahrens.</p>
<p>„Ale v poslední době snad ne?“ omlouval se Rooth. „Vezměte to ještě jednou, pak už to bude skoro jako balíček karet.“</p>
<p>Jahrens se znovu zasmál.</p>
<p>„Dobrá,“ řekl. „Není zas tolik co povídat. Probudil jsem se, protože někdo klepal na okénko u vchodových dveří. Natáhl jsem si kalhoty, sešel dolů, otevřel a tam stála ona… Ve skutečnosti si klidně mohla lehnout na pohovku a nebudit nás kvůli tomu, nikdy jsme nezamykali. Tak to bylo v celé vesnici, lidi se nenamáhali zamykat si dům. Tady ve městě je to jiné, to víte. No, takže tam stála a drkotaly jí zuby a prosila, jestli může jít dovnitř a vyspat se u nás… ten mizerný parchant Verhaven ji prý zbil, tak to říkala a tvrdila, že to ráno ohlásí na policii.“</p>
<p>„Byla opilá?“</p>
<p>„Dost, i když už jsem viděl lidi v horším stavu. No, zeptal jsem se samozřejmě, jestli jí můžu ještě nějak pomoct… měla docela nateklé oko a byla celkově poměrně zřízená, ale odmítla. Řekla, že chce jenom spát, tak jsem ji nechal, ať si lehne na pohovku. Donesl jsem jí přikrývku a polštář. Postavil jsem jí tam skleničku s vodou… no a pak jsem si šel zase lehnout. Bylo to asi po třetí hodině.“</p>
<p>„Hm,“ ozval se Rooth. „A to bylo všechno?“</p>
<p>„Ano,“ potvrdil Jahrens. „Vzbudila se ráno kolem deváté, ale když jsem jí připomněl, že by měla zavolat na policii, začala být sprostá a křičela na mě, že se nemám plést do cizích věcí. A pak odešla. Ani nepoděkovala.“</p>
<p>„Noblesní dáma,“ podotkl Rooth.</p>
<p>„Velmi,“ souhlasil Jahrens. „Dal byste si ještě sušenky? Už došly, jak vidím.“</p>
<p>„Ne, děkuji,“ odpověděl Rooth a na několik vteřin se zamyslel.</p>
<p>„Už vlastně nevím, na co bych se měl ještě zeptat,“ přiznal se. „Nenapadá vás nic, co by pro nás mohlo být užitečné?“</p>
<p>Jahrens se opřel a zvedl oči ke stropu.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl. „Vůbec nic.“</p>
<p>„Myslíte si, že ji zabil Verhaven?“</p>
<p>„Rozhodně,“ zdůraznil Jahrens. „Pochybuju na tomhle světě o spoustě věcí, ale o tomhle ne.“</p>
<p>„No, dost možná to bude tak, jak říkáte,“ řekl Rooth a vstal. „Děkuji vám.“</p>
<p>Moudrý není, kdo nemá pochybnosti, pomyslel si, když vyšel ven na dvůr.</p>
<p>Kdo to jenom byl, kdo tuhle větu napsal?</p><empty-line /><p>Po dalším dnu stráveném v Kaustinu dorazili deBries a Morenová ke Krausovi tak pozdě, že už v baru nenašli žádný klidný koutek. DeBries rychle zkontroloval hotovost v peněžence – zase jednou při tom proklel svůj vytrvalý odpor vůči platebním kartám – a zjistil, že na tom není tak špatně.</p>
<p>„Pojďme si raději sednout do restaurace. Můžu tě pozvat na nějaký ten skromný plátek masa?“</p>
<p>„Dobře,“ souhlasila Morenová a ještě jednou se ohlédla. „Tady bychom těžko něco probrali. Ale jestli ty zveš mě, zvu i já tebe – to je podmínka.“</p>
<p>Nádhera, pomyslel si deBries.</p>
<p>„Uvidíme,“ řekl a otevřel skleněné dveře do výživnější části podniku.</p><empty-line /><p>„No?“ začala Morenová, když zdolali své porce masa a objednali si další láhev a k ní sýrovou mísu. „Jak hodnotíte dnešní den, intendante?“</p>
<p>„Bylo rozhodně krásné počasí,“ odpověděl deBries. „Řekl bych, že ses trochu opálila.“</p>
<p>„Aspoň něco,“ pousmála se Morenová a vytáhla z kabelky zápisník. „Vezmeme to popořádku? Měli bychom se pokusit nějak shrnout situaci.“</p>
<p>Podívala se na jména:</p><empty-line /><p>Uleczka Willmotová</p>
<p>Katrina Berenská</p>
<p>Maria Hessová</p><empty-line /><p>„Tři stařenky,“ řekl deBries. „O holi. No, šance vidím tak jedna ku tisíci, ale dokud neprověříme jejich alibi, nejspíš je nemůžeme škrtnout. I když do Ulmentahlu je daleko… Ta návštěvnice by strávila celý den na cestě.“</p>
<p>„Pokud ovšem pocházela z Kaustinu.“</p>
<p>„Pokud pocházela z Kaustinu, ano.“</p>
<p>„Což je těžké odhadnout,“ dodal deBries.</p>
<p>„Dost těžké,“ souhlasila Morenová. „Jedna ku tisíci? Ano, to bude přibližně správný odhad.“</p>
<p>Číšník jim přinesl sýrovou mísu a deBries nalil víno.</p>
<p>„A co motiv?“ zeptal se po chvilce. „Umíš si představit, že by některá z těch babek měla sebemenší motiv? Jestli to má dávat smysl, musela návštěvnice opravdu znát totožnost skutečného vraha. Tyhle tři mi ale v tomhle ohledu nepřipadají zvlášť kvalifikované.“</p>
<p>„Taky nechápu, proč by si to nechávala pro sebe,“ doplnila Morenová. „Kdyby opravdu chtěla Verhavenovi oznámit, kdo je vrah, neexistuje rozumný důvod, proč by to později neohlásila. Nebo ano?“</p>
<p>„Čert ví,“ odpověděl deBries, zatímco si leštil hrozen vína o ubrus. „Ne, nedokážu si to srovnat v hlavě, ať dělám, co dělám.“</p>
<p>Morenová vzdychla.</p>
<p>„Já taky ne. Podle mě to celé nedrží moc pohromadě. Jediné, co víme, je, že Verhavena navštívila 5. května 1992 nějaká žena a říkala si Anna Schmidtová. Netušíme, kdo vlastně byla, ani o čem spolu mluvili. Jsou to docela odvážné dohady: nejdřív tvrdíme, že to nějak souviselo s vraždou. Potom říkáme, že chtěla Verhavenovi sdělit jméno skutečného vraha. Načež ji umístíme do Kaustinu… je to celé dost vágní.“</p>
<p>„Kromě toho,“ navázal deBries, „si ani nejsme stoprocentně jistí, že mrtvé tělo patří skutečně Verhavenovi. A už vůbec nevíme, jestli zločiny, za které byl ve vězení, spáchal, nebo ne. Kdybychom s tímhle přišli za státním zástupcem, nejspíš by se nám leda tak vysmál.“</p>
<p>Morenová přikývla.</p>
<p>„I když to samozřejmě není náš problém,“ pokračoval deBries. „My jenom posloucháme rozkazy: jeďte a najděte všechny ženské s holí v tom zapadákově! Nebo všechny chlapy s rovnátky v Aarlachu! Všechny šlapky v Hamburku, co píšou levou rukou! Zeptejte se jich, co dělali den před Štědrým dnem v roce 1973 mezi třetí a čtvrtou odpoledne, a hlavně – pište si každé slovo, které řeknou! Práce detektiva je báječná, přesně takhle jsem si to představoval, když jsem se rozhodl stát kriminalistou.“</p>
<p>„Působíte dnes večer poněkud rozčarovaně, intendante,“ poznamenala Morenová a usmála se.</p>
<p>„Vůbec ne,“ odporoval deBries. „Naprosto nesprávně hodnotíte mé pohnutky, asistentko. S radostí pojedu třeba na Špicberky a vyslechnu tam každého zatraceného tučňáka ohledně jeho názoru na skleníkový efekt… pokud mi budeš dělat společnost ty. Na zdraví!“</p>
<p>„Na zdraví,“ odpověděla Morenová. „Myslím ale, že na Špicberkách žádní tučňáci nejsou. No, zítra stejně nejspíš dostaneme něco jiného, ne?“</p>
<p>DeBries přikývl.</p>
<p>„Nejspíš jo,“ řekl. „Münster a komisař si s tím budou muset poradit sami. Obávám se, že to nebudou mít zrovna jednoduché.“</p>
<p>„To asi ne. Co myslíš? Vyřeší to?“</p>
<p>DeBries žvýkal poslední slanou sušenku a chvíli přemýšlel.</p>
<p>„Netuším,“ řekl. „Z nějakého zvláštního důvodu mám pocit, že to zvládnou. V. V. určitě bude v pěkně krvežíznivé náladě, až ho pustí. Prý s ním teď není lehké vyjít, říkal Münster.“</p>
<p>„Copak to někdy lehké je?“</p>
<p>„Ne,“ vzdychl deBries. „To máš samozřejmě pravdu. Ještě že s ním aspoň nejsem ženatý.“</p>
<p>„Prosím?“</p>
<p>„To nic,“ řekl deBries.</p>
<p>Morenová se podívala na hodinky.</p>
<p>„No, asi bychom měli jít.“</p>
<p>„To bychom tedy měli,“ souhlasil deBries. „Díky za příjemný den. Víno už asi došlo… jinak bych ti velmi rád připil.“</p>
<p>„To už jsi udělal dvakrát,“ konstatovala Morenová. „To stačí. Nevydržím poslouchat lichocení donekonečna.“</p>
<p>„Já taky ne,“ odpověděl deBries. „Tak jdeme.“</p><empty-line /><p><strong>31</strong></p>
<p>Když otevřel, na první pohled, v první desetině vteřiny místnost nepoznával. Hlavou mu prolétlo, že si snad po dvanáctidenní nepřítomnosti spletl dveře, ale pak pochopil, že přece jen jde o jeho starou kancelář. Možná ho zmátlo prudké odpolední slunce, jehož paprsky šikmo pronikaly dovnitř špinavým oknem. Zeď za psacím stolem, ta s knihovnami a skříněmi na dokumenty, se koupala v záplavě oslnivého světla. Ve vzduchu vířil prach. Bylo tam horko jako v peci.</p>
<p>Došel k oknu a otevřel ho. Zatáhl žaluzie a podařilo se mu léto odkázat do přijatelných mezí. Když se pak ohlédl, konstatoval, že se v místnosti neudály takové změny, jak mu na první pohled připadalo.</p>
<p>Přesně řečeno, změnily se tři věci.</p>
<p>Za prvé mu někdo uklidil stůl. Zavrhl vějířovité uspořádání papírů a srovnal je na hromádku. Nebyl to vůbec špatný nápad, to musel uznat. Zvláštní, že ho to nikdy nenapadlo.</p>
<p>Za druhé mu k telefonu postavili vázu žlutých a fialových květin. Hned je vidět, když je někdo v kolektivu populární a oblíbený, pomyslel si Van Veeteren. Tvrdý, ale pod drsnou slupkou spravedlivý.</p>
<p>Do třetice všeho dobrého dostal novou židli. Její modrošedá barva mu připomněla odstín kabátu, který si Renata koupila během jedné katastrofální dovolené ve Francii. Provensálská modř, pokud si vzpomínal správně, ale to samozřejmě nehrálo roli. Židle měla měkké područky, prohnuté opěradlo a podhlavník, matně mu připomínala sedačky ve vagónech první třídy v některé ze sousedních zemí, nevěděl ve které.</p>
<p>Opatrně se posadil. Sedadlo bylo stejně měkké jako područky. Opěradlo pružilo a pod sedačkou se nacházela řada koleček a páček, s nimiž se zřejmě daly nastavovat všechny možné parametry – výška sedačky, sklon opěradla, úhel podhlavníku, koeficient pérování a další věci. Na podložce, kterou měl na psacím stole, ležela pestrobarevná brožura s podrobným návodem v osmi jazycích.</p>
<p>No tohle, pomyslel si Van Veeteren a začal opatrně podle pokynů kroutit ovladači. Tady se mi bude při čekání na penzi dobře spát.</p><empty-line /><p>O dvacet minut později byl hotový, a zrovna když začal přemýšlet, jak by si co nejrychleji a nejtaktičtěji obstaral pivo, zavolal mu vrátný a oznámil, že ho na recepci hledá nějaká dáma.</p>
<p>„Pošli ji nahoru,“ nařídil Van Veeteren. „Vyzvednu si ji u výtahu.“</p>
<p>Byla koneckonců sobota a policejní služebna zela prázdnotou. Chtěl se pokud možno vyhnout nepříjemnosti, která se přihodila Reinhartovi před několika lety. Pozval si tehdy jednoho vytipovaného donašeče s mizerným orientačním smyslem, kterému se podařilo zabloudit a usnout na pohovce v kanceláři náčelníka. Hiller ho tam našel brzy ráno a ani Reinhartovo jemné upozornění, že ve skutečnosti existuje možnost zamykat dveře za pomoci takzvaného klíče, v dané situaci vůbec nepomohlo nadřízeného uklidnit.</p>
<p>„Vy jste Elena Klimenská?“ začal, když se žena usadila do židle určené návštěvám.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Byla to docela elegantní dáma asi mezi padesátkou a pětapadesátkou. Měla tmavé obarvené vlasy a výrazné rysy, diskrétně podtržené decentním makeupem a poměrně sofistikovaným parfémem. Alespoň nakolik to on dokázal posoudit.</p>
<p>„Jmenuji se komisař Van Veeteren,“ zahájil rozhovor. „Jak už jsem vám vysvětloval, jde o vaše svědectví v procesu proti Leopoldu Verhavenovi, který proběhl tady v Maardamu v roce 1981.“</p>
<p>„Pochopila jsem,“ odpověděla a propletla prsty položené na černé lakované kabelce.</p>
<p>„Mohla byste mi říct, o co ve vašem svědectví šlo?“</p>
<p>„Já… teď vám přesně nerozumím.“</p>
<p>Váhala. Van Veeteren vytáhl z náprsní kapsy párátko a pečlivě si ho prohlížel, zatímco opatrně testoval pružnost opěradla židle.</p>
<p>Není to špatné, pomyslel si. Dokonalá židle pro vedení výslechu.</p>
<p>Ovšem oběť by samozřejmě měla sedět spíš na trojnožce. Nebo na bedýnce od zeleniny.</p>
<p>„No?“ řekl.</p>
<p>„Moje svědectví? No, prostě jsem jenom náhodou procházela v těch místech a viděla jsem je… tam za tržnicí.“</p>
<p>„Koho?“</p>
<p>„Jeho a ji přece. Verhavena a tu ženu, kterou zavraždil… Marlene Nietschovou.“</p>
<p>„Kudy jste procházela?“</p>
<p>„Prosím?“</p>
<p>„Říkala jste, že jste procházela v těch místech. Chci vědět, kde přesně jste byla, když jste je viděla.“</p>
<p>Odkašlala si.</p>
<p>„Šla jsem po chodníku ulicí Zwille. Viděla jsem je nahoře v ulici Kreugerlaan…“</p>
<p>„Jak jste věděla, že jsou to oni?“</p>
<p>„Protože jsem je poznala.“</p>
<p>„Tehdy, nebo až potom?“</p>
<p>„Jak to myslíte?“</p>
<p>„Věděla jste, že jde o Leopolda Verhavena a Marlene Nietschovou, když jste je uviděla, nebo jste pochopila až dodatečně, že to byli oni?“</p>
<p>„Dodatečně, samozřejmě.“</p>
<p>„Ani jednoho z nich jste předtím neznala?“</p>
<p>„To opravdu ne.“</p>
<p>„Jak daleko od nich jste procházela?“</p>
<p>„Osmnáct metrů.“</p>
<p>„Osmnáct?“</p>
<p>„Ano, osmnáct.“</p>
<p>„Jak to víte?“</p>
<p>„Policie to změřila.“</p>
<p>„Co měli na sobě?“</p>
<p>„On měl modrou košili a džíny. Ona hnědou bundu a černou sukni.“</p>
<p>„Takže nijak nápadné oblečení.“</p>
<p>„To ne. Proč by mělo být nápadné?“</p>
<p>„Protože je snazší zapamatovat si lidi, když je na nich něco zvláštního, čeho si člověk všimne. Všimla jste si na nich něčeho takového?“</p>
<p>„Ne, to bych neřekla.“</p>
<p>„Jak jste se vlastně k procesu dostala?“</p>
<p>„V novinách psali, že se hledají svědkové.“</p>
<p>„Aha. A vy jste se přihlásila?“</p>
<p>„Domnívala jsem se, že je to moje povinnost.“</p>
<p>„Jak dlouhá doba uplynula od chvíle, kdy jste je viděla, do doby, kdy jste se přihlásila?“</p>
<p>„Měsíc… možná měsíc a půl.“</p>
<p>Van Veeteren zlomil párátko.</p>
<p>„Říkáte, že jste si vzpomněla na dva lidi, kteří si povídali u auta, ještě po… šesti týdnech?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Na lidi, které jste neznala?“</p>
<p>„Přesně tak.“</p>
<p>„Měla jste nějaký zvláštní důvod si je pamatovat?“</p>
<p>„No… ne.“</p>
<p>„Kolik bylo hodin?“</p>
<p>„Prosím?“</p>
<p>„Kolik bylo hodin, když jste šla po Zwille a uviděla je?“</p>
<p>„Sedm či osm minut před desátou.“</p>
<p>„Jak to víte?“</p>
<p>„Opravdu to tak bylo. Co je na tom zvláštního?“</p>
<p>„Vy jste se koukala na hodinky?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Kam jste právě šla? Měla jste před sebou nějakou schůzku nebo něco takového?“</p>
<p>„Byla jsem na nákupech.“</p>
<p>„Chápu.“</p>
<p>Odmlčel se a zaklonil se na židli tolik, že se mu nohy vznesly od země. Na okamžik pocítil skoro stav beztíže.</p>
<p>Není tu nějaká páčka, která by mě vrátila zpátky do atmosféry? pomyslel si vyvedený z míry, ale brzy zase získal nad svým plavidlem kontrolu.</p>
<p>„Paní Klimenská,“ řekl, když znovu navázal kontakt s psacím stolem a podlahou. „Rád bych, abyste mi to vysvětlila… tak pomalu a názorně, jak jen dokážete… já někdy bývám trochu nechápavý. Na základě vašeho svědectví byl jistý člověk odsouzen za vraždu prvního stupně. Dvanáct let seděl ve vězení. Dvanáct let! Kdybyste před soudem nevystoupila, je dost dobře možné, že by se obhájil. Tak mi teď řekněte, jak si hergot můžete být tak jistá, že jste v pátek 11. září 1981 sedm a půl minuty před desátou hodinou viděla Leopolda Verhavena a Marlene Nietschovou, jak stojí a povídají si na Kreugerlaan. Jak?“</p>
<p>Elena Klimenská se napřímila a pohlédla mu do očí, aniž by sebeméně zaváhala.</p>
<p>„Protože jsem je viděla,“ řekla. „Co se týče přesného času, jiná možnost nepřipadá v úvahu. Odjel odtamtud v deset a dvanáct minut před desátou ještě stáli dole na rohu.“</p>
<p>„Takže vy jste je ve skutečnosti neviděla tam na rohu?“</p>
<p>„Jistěže ne.“</p>
<p>„Bravo, paní Klimenská. Jde vám to opravdu dobře, to musím říct. I když od té doby samozřejmě uplynulo pouhých třináct let.“</p>
<p>„Co tím myslíte?“</p>
<p>„Pomohl vám s upřesněním času žalobce nebo policie?“</p>
<p>„Žalobce i policie, pochopitelně. Proč…“</p>
<p>„Díky,“ přerušil ji Van Veeteren. „To stačí. Už jen poslední otázka. Mohli vaši výpověď potvrdit nějací další svědkové?“</p>
<p>„Nerozumím.“</p>
<p>„Například někdo, s kým byste se sešla těsně předtím… nebo koho byste třeba potkala za pět minut deset?“</p>
<p>„Ne. K čemu by to bylo?“</p>
<p>Van Veeteren neodpověděl. Místo toho tiše zabubnoval prsty na okraj stolu a štěrbinou v žaluziích zamžoural na rozehřáté město zalité sluncem. Elena Klimenská si urovnala záhyb na šedobéžových šatech, jinak však nehnula ani brvou.</p>
<p>„Spí se vám v noci dobře, paní Klimenská?“</p>
<p>Sevřela rty do úzké čárky. Viděl na ní, že toho začíná mít dost. Že nejspíš už nehodlá poslouchat další otázky a narážky.</p>
<p>„Ptám se z čiré zvědavosti,“ pokračoval. „K mé práci koneckonců patří i sem tam trocha psychologie. Kdyby se jednalo například o mě samotného a dostal bych jiného člověka na dvanáct let za mříže na základě naprosto nesmyslného svědectví, které jsem si vycucal z prstu, pravděpodobně bych se cítil trochu nesvůj. Víte, takové ty věci jako svědomí a podobně…“</p>
<p>Vstala.</p>
<p>„Už mám dost těch vašich…“</p>
<p>„Ale možná jste měla nějaké zvláštní důvody?“</p>
<p>„Jak to…“</p>
<p>„Proč jste ho chtěla nechat odsoudit, myslím. Tím by se všechno vysvětlovalo.“</p>
<p>„Sbohem, komisaři. Spolehněte se, že se o tom dozvědí vaši nadřízení!“</p>
<p>Obrátila se na podpatku a stačila ujít tři kroky směrem ke dveřím. Van Veeteren vstal ze židle.</p>
<p>„Krávo pitomá,“ zasyčel.</p>
<p>Ztuhla.</p>
<p>„Co jste to řekl?“</p>
<p>„Jen jsem vám přál příjemné odpoledne. Trefíte ven sama, nebo vás mám doprovodit?“</p>
<p>O dvě vteřiny později osaměl, ale její rozčilené podpatky slyšel celou cestu až k výtahu.</p>
<p>Jo jo, pomyslel si a zatáhl za beztížnou páčku. Tak se na ně musí.</p><empty-line /><p><strong>32</strong></p>
<p>„Já vím,“ řekla Synn. „Nemusíš se omlouvat.“</p>
<p>„Ležel v nemocnici a přečetl tam každé slovo ohledně těch zatracených případů,“ vysvětloval Münster. „Potřebuje se tam prostě podívat a sám ještě nemůže řídit.“</p>
<p>„Já vím,“ opakovala Synn. Zalistovala v novinách a foukla do hrnku s kávou. Nebylo ještě ani půl osmé, ale děti se probudily dlouho před sedmou a vůbec je nezajímalo, že je léto a neděle… že toho rána fouká vlažný větřík, kvetou třešně a díky pootevřeným balkonovým dveřím se domem rozléhá ptačí zpěv a prolíná se s hihňáním Marieke v dětském pokoji a s Bartovým nekonečným monologem o dracích a příšerách a fotbalistech.</p>
<p>Vstal a stoupl si za svou ženu. Pohladil ji po krku. Vklouzl jí rukama pod župan a opatrně ji objal kolem prsou a náhle pocítil záchvěv bolesti; ledový strach a vědomí, že tento okamžik bude muset skončit. Tahle vteřina naprostého a dokonalého štěstí… jedna z těch deseti či dvanácti, které utvářely naplněný život a možná mu dokonce dávaly smysl…</p>
<p>Tak nějak to vnímal. Jestli máš dvanáct hezkých vzpomínek, říkával mu strejda Arndt, když mu Münster sedával na kolenou, byl jsi šťastný člověk. Ale dvanáct je vysoké číslo, takže nečekej dlouho a začni je sbírat.</p>
<p>Možná vycítila jeho neklid, protože položila svou ruku na tu jeho a přitlačila ji pevněji na své ňadro.</p>
<p>„To je příjemné,“ řekla. „Mám ráda tvoje ruce. Mohli bychom ale stihnout odpolední výlet? K Lauerndammu nebo někam jinam. Bylo by krásné pomilovat se v přírodě, už dlouho se nám to nepovedlo… co myslíš, lásko?“</p>
<p>Spolkl knedlík, který se mu pohnutím udělal v krku.</p>
<p>„Moc rád, lásko. Do jedné hodiny budu zpátky. Tak se zatím připrav.“</p>
<p>„Připrav?“ usmála se. „Jsem připravená už teď, jestli chceš.“</p>
<p>„Bože můj,“ vzdychl Münster. „Kdyby nebylo dětí a komisaře, tak…“</p>
<p>Pustila jeho ruku.</p>
<p>„Co kdybychom ho poprosili, aby nám je pohlídal?“</p>
<p>„Hm,“ usmál se Münster. „Nejsem si jistý, jestli je to nejšťastnější nápad.“</p>
<p>„Tak dobře,“ řekla Synn a přitáhla si župan. „Budeme to zkrátka muset vydržet do odpoledne.“</p><empty-line /><p>Když Münster zastavil na Klagenburské 4, komisař už stál na chodníku a čekal na něho. Jeho potlačované vzrušení se nedalo přehlédnout. Když nastoupil na místo spolujezdce, okamžitě vylovil dvě párátka a začal je energicky převalovat v puse ze strany na stranu. Münster ze zkušenosti věděl, že v takových situacích je veškerá konverzace ne-li zapovězená, pak přinejmenším zbytečná.</p>
<p>Raději tedy zapnul rádio, a zatímco projížděli víkendově vylidněnými ulicemi, poslouchali zprávy v osm, které informovaly především o situaci na Balkáně a o nových, i když starých známých projevech neonacismu na východě Německa.</p>
<p>Následovala předpověď počasí, slibující překrásný den s jasnou oblohou a teplotami až 25 stupňů Celsia.</p>
<p>Opatrně vzdychl a pomyslel si, že kdyby vedle něho místo sedmapadesátiletého komisaře po operaci seděla jeho žena, nejspíš by jí zrovna v tuhle chvíli položil ruku na teplé stehno.</p>
<p>Ale koneckonců – dřív nebo později se dočká jedné hodiny, dokonce i v tento den.</p><empty-line /><p>Zastavili před zarostlým průchodem v šeříkovém živém plotu. Münster vytáhl klíčky a odepnul si bezpečnostní pás.</p>
<p>„Ne, zůstaň sedět,“ protestoval Van Veeteren a vrtěl hlavou. „Nechci tě mít pořád v patách. Potřebuju být o samotě a přemýšlet. Nech mě na pokoji a počkej na mě za hodinku u kostela.“</p>
<p>Začal se štrachat z auta. Jizva po operaci mu očividně působila značné potíže, musel se oběma rukama chytit střechy auta a narovnat se díky síle paží, místo aby namáhal břišní svaly. Münster si pospíšil, aby mu pomohl, ale komisař to rozhodně odmítl.</p>
<p>„Za hodinu,“ zopakoval a podíval se na hodinky. „Projdu si to sám… zatím jde všechno dobře, takže to bude určitě v pořádku.“</p>
<p>„Nebylo by přece jen jistější, kdybych…“ zkusil to Münster, ale komisař ho podrážděně přerušil.</p>
<p>„Přestaň si hrát na chůvu, intendante! Už toho mám plné zuby. Když nedorazím ke kostelu do půl jedenácté, můžeš se po mně podívat!“</p>
<p>„Dobře,“ řekl Münster. „Tak buďte opatrný.“</p>
<p>„Zmiz,“ odvětil Van Veeteren. „Mimochodem, dveře jsou otevřené?“</p>
<p>„Klíč visí na hřebíku pod okapem,“ informoval ho Münster. „Vpravo.“</p>
<p>„Díky,“ přikývl komisař.</p>
<p>Münster nastoupil do auta, podařilo se mu otočit se na úzké cestě a vydal se lesem dolů do vesnice.</p>
<p>Je to zvláštní, myslel si. Zkoumali jsme tohle místo snad stokrát. A stejně nebudu zvlášť překvapený, když najde něco, co jsme přehlédli.</p>
<p>Ani trochu překvapený.</p><empty-line /><p>Van Veeteren zůstal stát u cesty, dokud Münsterovo bílé audi nezmizelo mezi stromy. Potom prošel brankou a opanoval Veliký stín.</p>
<p>Zahrada byla úplně zpustlá, to bylo jasné na první pohled. Van Veeteren si vložil do úst párátko a rozhlédl se. Pokusil se obejít dům, ale když byl asi v půli cesty, stál už po prsa v kopřivách a musel se vrátit. Stejně na tom nezáleží, pomyslel si. Přesto nebylo zvlášť těžké si představit, jak to místo mohlo vypadat kdysi… ten kousek země, osídlený asi někdy v polovině devatenáctého století… obdělávaný pluhem a bránami, zúrodněný lidskou péčí a usilovnou prací. A teď už dlouho na cestě k tomu, aby si jej matka příroda vzala zpět. Mezi ovocnými stromy se zabydlely břízky a osiky; dlažba, sklep i kůlny byly zarostlé a pokryté mechem a velká stodola, která zřejmě sloužila jako ona pověstná slepičárna, jen těžko mohla přečkat víc než pár dalších zim. Jasně cítil, že to místo už je za hranicí… že vyrvat přírodě, co uchvátila, by už nikdo nedokázal.</p>
<p>Určitě ne nebohý osamělý recidivista.</p>
<p>Veliký stín?</p>
<p>Z dnešního pohledu celkem prorocké jméno. Našel klíč a po chvíli námahy se mu podařilo odemknout. Musel se pořádně přikrčit, aby nenarazil hlavou do zárubně, a strop uvnitř byl tak nízký, že se mohl jen tak tak narovnat. Vzpomněl si, co před pár měsíci četl v novinách: průměrná výška lidí se během posledního století výrazně změnila. Se svými 185 centimetry by byl v době, kdy první osadníci vystavěli tenhle příbytek, abnormálně přerostlý.</p>
<p>V přízemí se nacházely dva pokoje a kuchyň. Z předsíně velké asi metr krát metr vedly úzké rozvrzané schody na půdu, která byla plná starých novin, beden, vyřazeného nábytku a dalšího harampádí. Pod trámy se vznášel slabý zápach sazí a prachu rozpáleného sluncem. Několikrát kýchl. Vrátil se do kuchyně. Dotkl se velké plotny, jako by čekal, že bude hřát. Prohlédl si nekvalitní reprodukce skoro stejně nekvalitních krajinek, které visely nad pohovkou. Šel do obýváku. Dvě prasklé okenní tabulky. Kredenc. Stůl se čtyřmi různými židlemi. Pohovka a televize, klasický model z padesátých let. Chatrná knihovna s asi metr a půl dlouhou řadou knih, většinou laciných detektivek a dobrodružných románů. Napravo od krbu viselo zrcadlo a zarámovaná černobílá fotografie běžce, který trhá cílovou pásku. Sportovec měl ztrápený výraz. Na hranici fyzického utrpení. Nejprve si myslel, že fotka zachycuje samotného Verhavena, ale když přišel blíž a prohlédl si ji lépe, všiml si připsaného jména a poznal ho: Emil Zátopek. Česká lokomotiva. Sebetrýznitel, sportovec, který šel až za hranici bolesti.</p>
<p>Byl to Verhavenův ideál?</p>
<p>Nebo zkrátka jen závodil ve správnou dobu? Zátopek byl běžecký šampion počátku padesátých let, pokud si Van Veeteren dobře vzpomínal. Nebo přinejmenším jeden ze šampionů.</p>
<p>Vyšel z obýváku. Překročil práh ložnice a zastavil se před manželskou postelí, která navzdory poměrně skromným rozměrům zabírala skoro celou místnost.</p>
<p>Manželská postel? Jistě, mezitím tu musely být i další ženy. Všechny přece neskončily zavražděné. Nebo ano?</p>
<p>„Šel sis sem lehnout?“ mumlal Van Veeteren, zatímco hledal další párátko. „Mohl ses aspoň jednu noc vyspat na svobodě, nebo ti nedopřál ani to?“</p>
<p>Vyšel z ložnice.</p>
<p>Co tu sakra dělám? pomyslel si najednou. Co si namlouvám, že zjistím, když se tu budu takhle procházet… a i kdybych si udělal představu, co byl Verhaven ve skutečnosti zač, nejspíš se stejně ani o milimetr nepřiblížím k odpovědi.</p>
<p>K odpovědi na otázku, kdo ho zabil.</p>
<p>Dolehla na něho únava a posadil se v kuchyni ke stolu. Zavřel oči a pozoroval žlutou skvrnu, která mu pod víčky přejížděla zleva doprava. Pořád jenom zleva doprava, přemýšlel, čím to může být. Varovali ho před záchvaty slabosti, ale nepředstavoval si, že mohou být tak zrádné. Málem se pod ním podlomila kolena.</p>
<p>Opřel si hlavu do dlaní. Když člověk není fit, měl by si dát pohov a neměl by přemýšlet o důležitých věcech, říkával Reinhart. Lepší je úplně vypnout, jinak z toho vznikne jen spousta potíží.</p>
<p>Mimořádně ošklivý ubrus, konstatoval proto, když zase otevřel oči. Ale připadal mu povědomý. Možná nějaký takový mívala teta K., když k ní počátkem padesátých let jezdíval na léto?</p>
<p>Tam do sluncem zalité chatky na jezeře, kde bylo zpod podlahy slyšet šplouchání vln. Zdálo se to tak daleko od Velikého stínu, v čase i v prostoru. Právě tou dobou však musel Verhaven opustit otce v Kaustinu a postavit se na vlastní nohy.</p>
<p>Před čtyřiceti lety, nebo tak nějak.</p>
<p>A potom to pokračovalo, jak to pokračovalo.</p>
<p>Ten jeho život, pomyslel si Van Veeteren. Odvíjel se tak strašně nahodile a svévolně!</p>
<p>Nebo ne? Byly tu nějaké vzorce a linie?</p>
<p>Determinanty?</p><empty-line /><p>Münster se opřel o starý náhrobní kámen a pohlédl na hodinky.</p>
<p>Deset hodin deset minut. Nějaký hlas uvnitř mu neodbytně opakoval, že by měl nasednout do auta a okamžitě vyrazit zpátky k Velikému stínu. Komisař tam byl sám už přes hodinu – čerstvě po operaci, slabý a v mizerné formě; mohlo působit nezodpovědně, že ho spustil z očí.</p>
<p>Ozývaly se v něm však i jiné hlasy. Van Veeteren si výslovně vyhradil hodinu o samotě, na druhou stranu ale jako mezní čas stanovil půl jedenáctou. Münster si musel vybrat, jestli přijde příliš brzy, nebo příliš pozdě. Ošemetné rozhodování, bezpochyby, ale když se zařídí podle druhého pokynu, nedostane aspoň vynadáno, že vyrušil komisaře při jeho posvátném přemýšlení. Pokud by se ukázalo, že někde v té chatrči leží v bezvědomí, byla by to samozřejmě vážná věc… ale lepší bude objevit se jako strážný anděl než jako nevítaný a předčasně příchozí vetřelec.</p>
<p>Tak uvažoval intendant Münster a zavřel oči. Z kostela bylo slyšet tlumený monotónní přednes kázání. Pozoroval předtím ovečky – asi dvacítku zbožných duší – jak se v rovnoměrných rozestupech plouží po uhrabaném písku ke vchodu, kde stál pastýř a každého osobně přivítal stiskem ruky a mdlým úsměvem. Münster se snažil diskrétně držet v pozadí, ale farář si ho samozřejmě všiml a upřel na něho vyzývavý pohled. Co je zač, že se staví na odpor a zůstává před vchodem?</p>
<p>Ale odolal. Ostatní ovečky zvolna poslušně napochodovaly dovnitř. Pastýř vešel jako poslední. Zvony odbimbaly deset hodin, hejno dočasně vysídlených holubů opustilo zvonici a bohoslužba mohla začít.</p>
<p>V průměru jsou dost staří, konstatoval Münster, když se dveře zavřely. Bylo mu jasné, že během deseti či patnácti let všichni tihle věrní zřejmě ještě prohloubí a zintenzivní svůj vztah k církvi. Tím, že si lehnou na hřbitov.</p>
<p>Nebo se spíš nechají uložit.</p>
<p>A v den, jako byl tenhle, jim skoro trochu záviděl. V každém případě na tomhle udržovaném hřbitově, obklopujícím prastarý kamenný kostel s novou profánní střechou z červených tašek a s černě natřenou korouhvičkou, vnímal jakýsi pokoj a projasněnost. Tady očividně neexistoval strašlivý a trestající Bůh. Žádné pozouny ohlašující soudný den. Žádné věčné a nekonečné zatracení.</p>
<p>Jen vlídnost, smířlivost a odpuštění hříchů.</p>
<p>Milost?</p>
<p>Pak se mu před očima vynořila Synn a přerušila jeho zbožné myšlenky (nebo na ně navázala?). Obraz jejího nahého těla, jak leží schoulená na boku v prohřáté posteli… s koleny přitaženými k tělu a s tmavými vlasy vějířovitě rozhozenými na polštáři a na ramenou; ta představa ho naplnila jiným druhem něhy a stejným bezvýhradným pocitem štěstí jako před pár hodinami v kuchyni. Stejnou absolutní a bezpodmínečnou láskou. A za chvíli už vzpomínal i na rozhovor o milování ve volné přírodě… pokud se tedy zvládnou vzdálit od dětí, což ale nebylo nemožné. Dřív už se jim to taky podařilo; brzy si začal vybavovat některé milostné chvilky… když se minulé léto milovali v loďce uprostřed jezera Weimarn, kde jim svědky byli jen rackové a jasné nebe… A jindy, brzy ráno na vrcholku jedné řecké hory, s výhledem do dáli na jasně modré Středozemní moře. Nemluvě o pláži u Laguna Monda – ještě předtím, než se narodil Bart, vlastně to bylo skoro poprvé… obklopovala je hustá temnota a teplo, vítr z vysočiny ji hladil a laskal po těle, po její nepopsatelně hebké pokožce a jejích…</p><empty-line /><p>Vtom sebou cukl, protože se z ničeho nic ozvaly varhany. Nejspíš měly probudit také některé podřimující věřící uvnitř v kostele. Otevřel oči a zatřásl hlavou. Zazněl zpěv; vedl jej farářův baryton zesílený mikrofonem, řinul se z otevřených oken a hned se vznesl skrz koruny stromů vzhůru k nebeským sférám… kde jej snad přijal a snad si jej i vychutnal onen nadpozemský adresát, jemuž to vše bylo samozřejmě a bezvýhradně určeno.</p>
<p>Aleluja, pomyslel si Münster a zívl.</p>
<p>Narovnal se a pohlédl na hodinky.</p>
<p>Za tři minuty půl. Byl nejvyšší čas. Vstal. Namířil si to šikmo přes hřbitov a přeskočil zeď v místě, kde měl zaparkované auto. Právě když otevíral dveře a chystal se nastoupit, uviděl komisaře. Van Veeteren se vynořil zpoza rohu hřbitovní zdi a vlekl se směrem k němu, hrůzostrašné zjevení s košilí rozepnutou až k pupku a s červeným flekatým kapesníkem na temeni. V podpaží se mu rýsovaly propocené skvrny a obličej měl povážlivou barvu, ale uprostřed vší té bídy nešlo přehlédnout výraz uspokojení, potlačovaný spokojený škleb. Rozhodně to nemohlo ujít nikomu, kdo komisaře znal tak dlouho jako Münster.</p>
<p>„Vida,“ řekl. „Zrovna jsem se chystal vyrazit. Jak to šlo?“</p>
<p>„Dobře,“ odpověděl komisař a sundal si z hlavy kapesník. „Příšerné vedro.“</p>
<p>„Docela vám to trvalo,“ sbíral odvahu Münster. „Opravdu toho v té chatrči bylo tolik zajímavého?“</p>
<p>Van Veeteren pokrčil rameny.</p>
<p>„Je tam leccos. Cestou dolů jsem si popovídal s několika sousedy. U Czermakových jsem dostal pivo. Jo jo.“</p>
<p>Osušil si čelo. Münster čekal, ale nedočkal se.</p>
<p>„Bylo to k něčemu?“ zeptal se nakonec.</p>
<p>„Hm,“ řekl Van Veeteren. „Myslím, že ano. Pojedeme?“</p>
<p>Jako obvykle, pomyslel si Münster a posadil se za volant. Úplně jako obvykle.</p>
<p>„Co jste zjistil?“ upřesnil otázku, když vyrazili a díky vánku z postranního okénka začal komisařův obličej opět získávat svou obvyklou barvu.</p>
<p>„Tuším, kdo to mohl udělat,“ řekl Van Veeteren. „Ale pozor, jen tuším, intendante! Netvrdím, že něco vím.“</p>
<p>„Kdo?“ zeptal se Münster, ale dobře věděl, že je to marné.</p>
<p>Místo odpovědi se komisař opřel, vystrčil loket z okénka a začal si pískat melodii z Carmen.</p>
<p>Münster šlápl na plyn a pustil rádio.</p>
</section>
<section>
<p><strong>IX</strong>
<strong>11. září 1981</strong></p><empty-line /><p><strong>33</strong></p>
<p>Nikdo nemohl tvrdit, že nevyrazila včas.</p>
<p>Už od půl deváté se potulovala okolo tržnice. Obvykle sice nekončil dřív než ve čtvrt na deset nebo až v půl, ale bylo jistější mít nějakou rezervu. Šlo o hodně a Renata už na své peníze nehodlala dál čekat, to bylo jasné.</p>
<p>Mizerné dva tisíce guldenů. Ještě před pár lety by i dvakrát tolik vysolila jako nic… jen by sáhla do kabelky, vytáhla svazek bankovek a řekla té vyfintěné potvoře, ať si zbytek strčí někam.</p>
<p>Normálně by na Renatu klidně udělala dlouhý nos, vždyť na ní nebyla nijak závislá. Ale zato byla závislá na Raoulovi a Renata náhodou momentálně s Raoulem chodila. A ona by bez něho brzy přišla o byt i o práci, tím si mohla být jistá. I když se přece sakra o sebe dokáže postarat i sama… několikrát už začínala od nuly, jenže její současný pohodlný a dobře zařízený život přece jen měl něco do sebe. Už taky nebyla nejmladší a tady se jí žilo příjemně…</p>
<p>Takže rozhodně stálo za námahu pokusit se ty peníze schrastit. Až včera večer pochopila, jak vážná je situace, a tak teď měla kapku naspěch. Renata zněla v telefonu jinak než obvykle, z rozhovoru jasně vyplynulo, že tentokrát nejspíš žádné výmluvy nepomůžou.</p>
<p>Dva tisíce guldenů. Ve čtvrt na jedenáct v Rote Moor. Jinak se těš.</p>
<p>Ano, takové dostala podmínky.</p>
<p>Zavolala třem nebo čtyřem známým, ale samozřejmě marně. Stovku nebo dvě by dohromady dala, možná i víc, kdyby se ještě chvíli snažila, ale pomalu se blížila půlnoc a přece jen, všechno má své meze.</p>
<p>Ale byl tu Leo Verhaven. Tahle možnost – možná nejlepší – ji napadla hned v okamžiku, kdy po Renatině ultimátu položila sluchátko.</p>
<p>Leo.</p>
<p>Jenže ten ani nemá telefon.</p>
<p>Což bylo svým způsobem typické.</p><empty-line /><p>Ujistila se, že jeho auto stojí na stejném místě jako obvykle. U nákladního přístavu na ulici Kreugerlaan. Pak obešla tržnici a náměstí, ale nikde ho neviděla… potřebovala na něho jakoby náhodou narazit. Taková šťastná souhra okolností… a pak asi bude chvíli chodit jako kočka kolem horké kaše.</p>
<p>Nebo bude lepší, když půjde rovnou k věci? Těžko říct. S Verhavenem to není jen tak.</p>
<p>Zaujala pozici u pomníku na Zwille, odkud viděla jak dodávku, tak dolní část náměstí. Posadila se na jednu z laviček pod Torresovou sochou, zapálila si cigaretu a čekala.</p>
<p>Nad střechami se vynořilo bledé podzimní slunce a jeho paprsky ji hřály na zádech a na krku, což jí navzdory všemu dodalo určitý pocit naděje a optimismu. Najednou z ní zase byla kočka vyhřívající se na slunci, a když si všimla, že k ní kolemjdoucí muži sem tam vysílají kradmé pohledy, začala si automaticky trochu upravovat oblečení. Sundala si šátek, rozepnula knoflíček blůzy, kolena dala od sebe právě o těch pár centimetrů, které každý pořádný chlap postřehne, i když o tom neví…</p>
<p>To jsem já, pomyslela si. Právě pro tohle jsem stvořená a jsem v tom nejlepší na světě.</p>
<p>Věděla, že přehání, ale v té chvíli potřebovala veškeré sebevědomí, jaké v sobě dokázala najít.</p>
<p>Podívala se na hodinky.</p>
<p>Za pět minut tři čtvrtě na deset.</p>
<p>Zbývaly jí necelé dvě hodiny života.</p><empty-line /><p>Objevil se ve tři čtvrtě. Rychle vstala, přešla šikmo ulici a srazila se s ním, právě když zahýbal za roh.</p>
<p>„Leo!“ zvolala a měla pocit, že to zní příjemně překvapeně, přesně jak chtěla.</p>
<p>Zastavil se. Kývl na ni svým obvyklým, trochu nevrlým způsobem. Jako by ho vyrušila z nějakých důležitých myšlenek nebo zajímavých úvah. Přece jen ale asi o milimetr zvedl koutky. Možná tu byla naděje.</p>
<p>Přišla k němu a položila mu ruku na paži. Pořád ještě se usmívala. Byli spolu… rychle počítala a zároveň přemýšlela, co říct… šestkrát. Drsný typ, nic takového jako předehra, romantika a podobné věci ho nezajímalo. Lehko nastartuješ, těžko řídíš, říkávala její kamarádka Nellie.</p>
<p>„Kam jdeš?“</p>
<p>Verhaven pokrčil rameny. Nejspíš nikam. V každém případě před sebou nemá nic důležitého.</p>
<p>„Nezajdeme někam?“</p>
<p>„Teď?“</p>
<p>„Jo. Mám se za chvilku sejít s jednou kamarádkou, ale třeba potom?“</p>
<p>Znovu pokrčil rameny. Chápala, že to není zrovna dobré znamení, ale neměla na výběr.</p>
<p>„Mám menší problém.“</p>
<p>„Vážně?“ řekl Verhaven.</p>
<p>Zaváhala. Zatvářila se trochu ustaraně a pohladila ho rukou po nadloktí.</p>
<p>„Jaký problém?“</p>
<p>„Menší problém kvůli penězům.“</p>
<p>Neodpověděl. Odvrátil od ní pohled a zadíval se jí přes rameno.</p>
<p>„Pomůžeš mi?“</p>
<p>Docela zdařilá formulace. Přesně ten správný poměr mezi hrdostí a prosebným tónem.</p>
<p>„Kolik?“</p>
<p>„Dva tisíce guldenů.“</p>
<p>„Jdi do háje.“</p>
<p>To jí vyrazilo dech.</p>
<p>„Leo, prosím…“</p>
<p>„Nemám čas.“</p>
<p>Chytla ho i druhou rukou. Teď mluvila těsně u jeho obličeje.</p>
<p>„Sakra,“ řekla, „je to hrozně důležité, Leo. Vrátím ti to do posledního…“</p>
<p>„Pusť mě!“</p>
<p>Vykroutil se jí. Ona o krok ustoupila. Silně se kousla do rtu a během pár vteřin měla v očích slzy.</p>
<p>„Leo…“</p>
<p>„Měj se.“</p>
<p>Odstrčil ji na stranu a prošel kolem ní. Otočila se za ním.</p>
<p>„Leo!“</p>
<p>Ani se nezastavil. Pokračoval dál po Zwille a zabočil na Kreugerlaan. Do prčic.</p>
<p>Do prdele!</p>
<p>Teď už byly slzy skoro opravdové. Několikrát dupla a stiskla zuby. Do prdele!</p>
<p>Vtom vedle ní zastavilo auto.</p>
<p>Řidič se vyklonil z otevřeného okénka.</p>
<p>„Nechceš jet se mnou?“</p>
<p>Aniž by o tom přemýšlela, otevřela dvířka a nastoupila.</p>
<p>Podal jí kapesník, a když si osušila oči, uviděla, kdo to je.</p>
<p>Pak se podívala na hodinky.</p>
<p>Za deset minut deset.</p>
<p>Možná se to přece jen ještě srovná.</p>
</section>
<section>
<p><strong>X</strong>
<strong>23. – 28. května 1994</strong></p><empty-line /><p><strong>34</strong></p>
<p>„Odložíme to!“</p>
<p>Náčelník utrhl z fíkusu suchý list. Van Veeteren vzdychl a pozoroval jeho postavu v modrém obleku na zeleném rozbujelém pozadí. Krucinál, pomyslel si.</p>
<p>I když by ho to vůbec nemělo překvapovat.</p>
<p>„Je potřeba se věnovat důležitějším věcem.“</p>
<p>Další list byl podroben pečlivé analýze.</p>
<p>Komisař odvrátil pohled. Prohlížel si teď napůl rozžvýkané párátko a čekal na pokračování, ale žádné nepřišlo. Aspoň ne hned. Hiller si zvedl brýle do čela a dál se probíral listím. Van Veeteren znovu vzdychl, náčelníkova slabost pro botaniku představovala dlouhodobé a mnohokrát přetřásané téma diskuzí v nižších patrech maardamské policejní stanice. Existovalo několik teorií. Někteří se domnívali, že jde o jednoznačnou substituci neuspokojivého milostného života – pohledná paní Hillerová prý po pátém dítěti řekla dost – zatímco další frakce prosazovala tezi, že zelené panorama ve skutečnosti sloužilo jako kamufláž a závěsný systém pro skryté mikrofony, které měly zaznamenat každé slovo, jež v decentním a důstojném hlavním stanu zaznělo. Inspektor Markovič z pátracího občas rozvíjel takzvanou teorii frustrace z chození na nočník, většina ostatních se však, podobně jako Van Veeteren sám, spokojila se závěrem, že povolání náčelníka zahradníků by jejich šéfovi sedlo daleko lépe.</p>
<p>Vrchní zahradník v obleku? uvažoval a zapíchl párátko mezi sedadlo a podpěrku koženého křesla. Proč by ne? V každém případě, čím víc se Hiller věnuje svým pokojovým rostlinám a čím míň se jim plete do práce, tím líp.</p>
<p>Nechte opici v její džungli na pokoji, doporučoval často Reinhart. A bude klid.</p>
<p>Opice se však momentálně zřejmě rozhodla, že se jim do práce plést bude. Van Veeteren si opatrně podrbal pooperační jizvu.</p>
<p>„Pitomost,“ řekl.</p>
<p>Zřejmě se totiž čekalo, že něco řekne. Hiller se obrátil.</p>
<p>„Jak to myslíš?“</p>
<p>„Řekl jsem to málo srozumitelně?“ zeptal se Van Veeteren a vysmrkal se.</p>
<p>Rýma se mu ten den připomínala stále znovu. Možná byl alergický na nějakou z těch podivných rostlin, nebo mu zkrátka po pobytu v nemocnici kontakt se skutečností dával příliš zabrat.</p>
<p>Což se navzájem nevylučovalo. Náčelník si sedl ke</p>
<p>stolu.</p>
<p>„Máme mrtvolu,“ řekl. „Bez hlavy, paží a nohou…“</p>
<p>„Chybí jen zápěstí a kotníky,“ opravil ho Van Veeteren.</p>
<p>„… devět měsíců starou. Po pětitýdenní práci se vám podařilo zjistit, že se možná jedná o Leopolda Verhavena, dvakrát odsouzeného a trestaného za vraždy. O jednoho z nejproslavenějších zločinců v zemi. Všechno ostatní je k ničemu.“</p>
<p>Komisař složil kapesník.</p>
<p>„Jediná smysluplná teorie zní,“ pokračoval Hiller a začal narovnávat žlutou kancelářskou sponku, „že se jedná o vyřizování účtů z kriminálu. Někdo ze spoluvězňů si na něho počkal a z nějakého důvodu ho zabil… možná ve rvačce, možná nešťastnou náhodou. V každém případě už jsme do toho nastrkali dost peněz a pokračovat v tom by bylo nezodpovědné. Máme důležitější úkoly než řešit takovéhle historky z podsvětí.“</p>
<p>„Pitomost,“ opakoval Van Veeteren.</p>
<p>Hiller zlomil sponku.</p>
<p>„Byl byste tak velice laskav a trochu to rozvedl, komisaři!“</p>
<p>„S radostí,“ odpověděl Van Veeteren. „Dostal jsi pokyny, že?“</p>
<p>„Jaké pokyny?“</p>
<p>„Ohledně Verhavena.“</p>
<p>Náčelník zvedl obočí a snažil se tvářit nechápavě. Van Veeteren si odfrkl.</p>
<p>„Zapomínáš, s kým mluvíš,“ řekl. „Slyšel jsi někdy o Klimkeho břitvě?“</p>
<p>„Klimkeho břitvě?“</p>
<p>Teď už překvapení nepředstíral.</p>
<p>„Ano. Jednoduchá pravidla civilizovaného a inteligentního rozhovoru.“</p>
<p>Hiller mlčel. Van Veeteren se opřel na židli a na několik vteřin zavřel oči, potom pokračoval.</p>
<p>Nemusím ho šetřit, pomyslel si. Stejně už to dlouho pořádně neschytal.</p>
<p>Odkašlal si a spustil:</p>
<p>„Hlavní je rovnováha. Při rozhovoru nesmíš požadovat od svého protějšku víc, než jsi mu sám ochoten nabídnout. Osoby ve vedoucích pozicích, lidi disponující mocí i kariéristi v nejširším smyslu, si obvykle rádi hrají na demokraty… čert ví, proč vlastně, i když v médiích to vypadá dobře, to je pravda. Snaží se tvářit, že se řídí výsledky diskuzí nebo rozhovorů, přitom ale ve skutečnosti jen udílejí rozkazy. Zřejmě jim to přináší jakési zvrhlé potěšení, dokonce i nacističtí pohlaváři rádi prezentovali svá rozhodnutí tímhle způsobem… mírným, otcovským a chápavým tónem sdělovali lidem, že jsou odsouzení k smrti, což si, prosím tě, neber nijak osobně…“</p>
<p>„To stačí!“ zasyčel náčelník. „Vysvětli mi hergot, co máš na mysli. Stručně a jasně, děkuji.“</p>
<p>Van Veeteren vylovil z náprsní kapsy další párátko.</p>
<p>„Dostanu pak stručnou a jasnou odpověď?“</p>
<p>„Samozřejmě,“ odpověděl Hiller.</p>
<p>„Dobře. Vlastně stačí, když řekneš ano nebo ne. Podle mého názoru to vypadá následovně: Leopold Verhaven je zavražděný. Všem zainteresovaným – tedy soudu, policii, veřejnosti s jejím hluboce zakořeněným respektem vůči našemu víceméně fungujícímu právnímu systému a tak dále – těm všem by se samozřejmě báječně hodilo, kdybychom mohli konstatovat, že šlo o vyřizování účtů z vězení, nic víc. Prostě to škrtnout. Zapomenout na to a jít dál. Vykašlat se na starého rozsekaného recidivistu a raději se zaměřit na udržování společenského řádu a dalších mýtů…“</p>
<p>„Jenže?“ přerušil ho Hiller.</p>
<p>„Jenže je tu háček,“ řekl Van Veeteren.</p>
<p>„Jaký?“</p>
<p>„Nešlo o žádné vyřizování účtů.“</p>
<p>Hiller mlčel.</p>
<p>„Leopold Verhaven byl zavražděn, protože nespáchal ani jeden ze zločinů, za které byl odsouzen, a protože věděl, kdo je skutečný vrah.“</p>
<p>Uplynulo deset vteřin. Rozezněly se zvony kostela Oudeskerk.</p>
<p>Hiller si propletl prsty nad koženou podložkou, kterou měl na stole.</p>
<p>„Můžeš to dokázat?“ zeptal se.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Van Veeteren. „A už vůbec ne, pokud vyšetřování odložíme.“</p>
<p>Hiller si začal třít palce a pokusil se svraštit čelo.</p>
<p>„Víš to stejně dobře jako já,“ řekl po chvíli. „V určitých situacích… v určitých situacích je prostě potřeba dbát v první řadě o veřejný prospěch. Kdyby se ti, proti vší pravděpodobnosti, podařilo v téhle staré kauze vypátrat nového vraha, copak by z toho někdo něco měl?“</p>
<p>„Já ano,“ prohlásil Van Veeteren.</p>
<p>„Ty se nepočítáš,“ řekl Hiller. „Ale vezmi si všechny ostatní a zamysli se, jestli by to někomu prospělo. No, zkusme to! Těm zavražděným? Ne! Verhavenovi? Ne! Policii a soudu? Ne! Veřejnosti a důvěře v právní řád? Ne!“</p>
<p>„Pachateli? Ne!“ dodal Van Veeteren. „Na něj nezapomínej. Ten bude ze všech nejšťastnější, když z toho vyjde bez trestu. Tři vraždy, a pořád na svobodě… to není špatné. To opravdu není špatné!“</p>
<p>Hiller si znovu nasadil brýle. Naklonil se nad psací stůl a nechal uplynout několik vteřin.</p>
<p>„Žádný jiný pachatel neexistuje, jen Verhaven,“ prohlásil důrazně. „Případ je odložen pro nedostatek důkazů. Odložen!“</p>
<p>„Nařizuješ mi, že mám nechat na svobodě trojnásobného vraha?“</p>
<p>Náčelník neodpověděl. Zase se opřel. Komisař se zvedl z křesla. Zůstal stát s rukama v kapsách a pohupoval se na chodidlech dopředu a dozadu.</p>
<p>Pohupoval se a čekal.</p>
<p>„Víš jistě, že to tak je?“ zeptal se nakonec Hiller.</p>
<p>Van Veeteren zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Jen to tuším,“ řekl. „Jistě to zatím nevím.“</p>
<p>„A tušíš taky, kdo to je?“</p>
<p>Van Veeteren přikývl a pomalu vyrazil ke dveřím. Náčelník si znovu začal třít palce, zatímco upíral pohled na stůl.</p>
<p>„Počkej chvíli,“ řekl, když komisař už sahal na kliku. „Jestli… no, jestli opravdu přijdeš s něčím, co u soudu obstojí, bude to samozřejmě jiná situace. Nejhorší by ale bylo, kdybychom se pustili do něčeho, co bychom pak nedokázali dotáhnout. Obžalovali bychom někoho a on by se pak obhájil… umíš si takovou situaci doufám představit? Čtrnáct set novinářů nejdřív vykřikuje něco korupci a justiční vraždě v procesech s Verhavenem a pak zase o nekompetentnosti a zneužívání moci a bůhví o čem ještě… pokud bychom skutečného vraha pustili, protože bychom neměli dost důkazů. Je ti to jasné? Umíš si představit, co by to bylo za průšvih?“</p>
<p>Van Veeteren neodpověděl. Náčelník ještě chvíli tiše seděl se zaťatými zuby a otáčel si hodinkami na ruce. Potom vstal a obrátil se ke komisaři zády.</p>
<p>„Musíš se o to postarat sám. Münster ode dneška připadne do Reinhartovy skupiny… a nechci o ničem vědět.“</p>
<p>„To se mi skvěle hodí,“ souhlasil Van Veeteren. „Ostatně, jsem na nemocenské.“</p>
<p>„Nepadlo by to na tvou hlavu, to si doufám uvědomuješ. A já tu zrovna teď vážně nepotřebuju zbytečné potíže.“</p>
<p>„Spolehni se,“ odpověděl Van Veeteren. „Můžeš se v klidu zase vrátit ke kytkám. Musíme obdělávat svou zahradu.“</p>
<p>„Cože?“ nechápal náčelník.</p>
<p>Zbytečná snaha, pomyslel si komisař a vyšel ze dveří.</p><empty-line /><p><strong>35</strong></p>
<p>„Povězte mi o té nemoci,“ požádal.</p>
<p>Zvedla si usmrkanou holčičku na kolena a nedůvěřivě na něho pohlédla.</p>
<p>Nedivil se jí. Jeho převlek nebyl nijak mistrovský – sedmapadesátiletý docent píše pojednání o poškození kyčlí v souvislosti s porodem! Jaká vynalézavost! Ani se nenamáhal zjistit si předem nějaké detaily; snažil se zkrátka vyvolat dojem, že využívá statistické metody. Sociální medicína, tak to vysvětloval. Vyrobil si dotazník, který by samozřejmě nesnesl podrobnější zkoumání, ale který přece jen – napůl ukrytý v deskách, jež si před sebe položil – mohl působit do jisté míry profesionálně.</p>
<p>Alespoň si to namlouval. No co, nejde o to, co si myslí. Hlavně když mu odpoví na otázky, potom si ho může podezřívat, z čeho chce.</p>
<p>„Co chcete vědět?“ zeptala se.</p>
<p>„Kdy to začalo?“</p>
<p>„Když jsem se narodila, samozřejmě.“</p>
<p>Nakreslil si na papír křížek.</p>
<p>„Od kterého roku byla připoutaná na lůžko?“</p>
<p>Zamyslela se.</p>
<p>„Myslím, že od roku 1982. Definitivně. Už předtím trávila v posteli většinu času, ale od Vánoc 1981 si nevzpomínám, že by chodila nebo že by vůbec vstala. Odstěhovala jsem se z domova v červnu 1982…“</p>
<p>„Chodila někdy o holi?“</p>
<p>Zavrtěla hlavou.</p>
<p>„Nikdy.“</p>
<p>„Byla jste s ní potom, co jste se odstěhovala, často v kontaktu?“</p>
<p>„Ne. Jak to souvisí s vaším výzkumem?“</p>
<p>Kousl se do jazyka.</p>
<p>„Zajímám se i o některé vztahové aspekty,“ vysvětlil a nakreslil další křížek. „Říkáte tedy, že od roku 1982 až do své smrti byla zcela invalidní?“</p>
<p>„Přesně tak.“</p>
<p>„Kde bydlela poslední roky?“</p>
<p>„Ve Wappingenu. V malém bytě, kde s ní žila milosrdná sestra. Měla za sebou rozvod s otcem, myslím, že mu už nechtěla být na obtíž… nebo tak nějak.“</p>
<p>„Navštívila jste ji?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Kolikrát?“</p>
<p>Zamyslela se. Holčička začala znovu kňourat. Slezla na podlahu a schovala se, aby ji neviděl.</p>
<p>„Třikrát,“ řekla. „Je to dost daleko,“ dodala na svou omluvu.</p>
<p>„A její stav?“</p>
<p>„Co máte na mysli?“</p>
<p>„Jak se jí dařilo?“</p>
<p>Pokrčila rameny.</p>
<p>„Pořád stejně. Možná byla trochu šťastnější.“</p>
<p>„Ale zůstávala připoutaná na lůžko?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Do prčic, pomyslel si Van Veeteren. Tady ale něco nehraje.</p>
<p>Když vyšel do ostrého slunečního světla, pocítil krátkou, ale silnou závrať. Přinutila ho chytit se kovového zábradlí, které se táhlo podél celé řady domů, zatím co se se zavřenýma očima snažil vzpamatovat.</p>
<p>Musím si dát pivo, pomyslel si. Pivo a cigaretu.</p>
<p>O deset minut později si našel stolek na zahrádce ve stínu javoru. Dvěma loky vyprázdnil vysokou sklenici a objednal si další. Zapálil si cigaretu a opřel se na židli.</p>
<p>Krucinál, zauvažoval znovu. Co tu ksakru nesedí?</p>
<p>Jak daleko je Wappingen?</p>
<p>Dvě stě kilometrů? Nejmíň.</p>
<p>Ale pokud půjde brzy spát, měl by přece takovou cestu zvládnout? Když bude dělat přestávky a odpočívat a tak podobně. Nakonec by tam mohl i přenocovat, kdyby to jinak nešlo. Neměl v těchto dnech zvlášť naspěch. Naopak.</p>
<p>Zkontroloval adresu zapsanou v deskách.</p>
<p>Nejlepší bude, když tam zavolá a domluví si s nimi schůzku, pro všechny případy.</p>
<p>A proč by měnil maskování, když zatím fungovalo?</p>
<p>Dorazilo pivo číslo dvě a on usrkl pěnu.</p>
<p>Zapeklitá historie, pomyslel si. Už jsem někdy sledoval mizernější stopu?</p>
<p>Dobře že do toho není zapletený nikdo další.</p><empty-line /><p><strong>36</strong></p>
<p>„Co tu budeme dělat?“ zeptal se Jung.</p>
<p>„Můžeme si například dát něco k jídlu,“ odpověděl Münster. „Sedni si a snaž se tvářit, že jsi tu jako doma.“</p>
<p>Jung se opatrně posadil a rozhlédl se po vkusném interiéru.</p>
<p>„To není tak jednoduché,“ namítl. „Ale o co vlastně jde? Předpokládám, že v nejdražší restauraci ve městě nesedíme za odměnu?“</p>
<p>„Vidíš toho chlapa v tmavomodrém obleku u piána?“ zeptal se Münster.</p>
<p>„Vidím,“ přikývl Jung. „Nejsem slepý.“</p>
<p>„Podle Reinharta je to jeden z vůdců neonacistického hnutí… jmenuje se mimochodem Edward Masseck.“</p>
<p>„Nevypadá na to.“</p>
<p>„Ne, šedá eminence, říkal Reinhart. Ale našel toho na něj dost. Zřejmě má prsty ve spoustě hnusáren. Požáry v uprchlických táborech. Výtržnosti, hanobení hrobů a všechno možné. A teď tu čeká na nějakého člověka z byznysu, velké zvíře. Nevíme, o koho jde, ale až přijde, máme je asi čtvrt hodiny nechat, než si vymění nějaké papíry. Pak půjdeš zatelefonovat z haly. Já je zatím zatknu. Reinhart a několik dalších lidí sedí ve dvou autech hned za rohem.“</p>
<p>„Aha,“ řekl Jung. „A proč to nevyřídí Reinhart sám?“</p>
<p>„Masseck už ho zná,“ vysvětloval Münster. „Teď je budeme sledovat a dlabat při tom. Co byste pro začátek řekl na trochu humrové pěny, asistente?“</p>
<p>„Tu jsem zrovna dneska snídal,“ ušklíbl se Jung. „Ale trochu do sebe snad ještě nacpu.“</p><empty-line /><p>„A co ta věc s Verhavenem,“ zeptal se Jung, zatímco čekali, až jim donesou hlavní chod. „Jak to s ním vlastně vypadá?“</p>
<p>Münster pokrčil rameny.</p>
<p>„Nevím,“ přiznal. „Jsem z toho teď taky venku. Zřejmě už do toho nechtějí sypat peníze. A možná se to dá pochopit.“</p>
<p>„Proč myslíš?“</p>
<p>„Bojí se znovu rýpat do těch starých procesů. Byla by to pěkná mela, kdyby se náhodou ukázalo, že Verhavena odsoudili neprávem… aspoň pro noviny a televizi.“</p>
<p>Jung se podrbal za krkem.</p>
<p>„Co na to říká komisař?“</p>
<p>Münster trochu zaváhal.</p>
<p>„Nevím. Pořád ještě je na nemocenské. Ale určitě nesedí doma a nedloube se v nose.“</p>
<p>„Je pravda, že má nějaký tip? Včera odpoledne se to trochu rozebíralo v kantýně. Že prý tuší, kdo to mohl udělat.“</p>
<p>Jung očividně hořel zvědavostí a Münster pochopil, že měl otázku na jazyku už od chvíle, kdy se posadili.</p>
<p>„No,“ řekl, „já vlastně nevím. Zavezl jsem ho do Kaustinu, když ho pustili z nemocnice… asi hodinu si procházel dům a toulal se kolem a pak se tvářil, jako když… no, vždyť ho znáš.“</p>
<p>Jung přikývl.</p>
<p>„To je prostě neuvěřitelné,“ poznamenal. „Několik týdnů pročesáváme vesnici ve čtyřech nebo pěti lidech a nic pořádného nezjistíme. A pak si tam zajede on a za hodinu najde stopu. Jak to? Myslíš si, že je to doopravdy možné?“</p>
<p>Münster chvíli přemýšlel.</p>
<p>„A co si myslíš ty?“ zeptal se.</p>
<p>„Netuším,“ povzdechl si Jung. „Ty ho přece jen znáš nejlíp.“</p>
<p>No, to nejspíš ano, pomyslel si Münster. Jenže občas mám pocit, že čím víc se k němu člověk přiblíží, tím je nevyzpytatelnější.</p>
<p>„Těžko říct,“ řekl nahlas. „V každém případě se tím zabývá, to vím jistě. Ale když jsem ho viděl naposledy, mumlal hlavně něco o nepodložených hypotézách… a o tom, na jak dlouho může obtloustlý policajt uváznout v pavučině, a takové věci. Nepůsobil zvlášť entuziasticky, ale takový on prostě je…“</p>
<p>„To máš pravdu,“ přikývl Jung. „Nikdo druhý takový rozhodně neexistuje, to je jasné.“</p>
<p>V jeho hlase nešlo přeslechnout zřetelný obdivný tón a Münster si náhle přál, aby Jungovo vyjádření mohl nějak zprostředkovat komisaři. Možná to není vyloučené, napadlo ho, od té záležitosti s rakovinou měl pocit, že jejich spolupráce a komunikace začínají být trochu otevřenější. Že je mezi nimi trochu větší rovnost a více vzájemného respektu. Nebo jak by se to dalo vyjádřit. Navzdory té jeho nevyzpytatelnosti. A byly to samozřejmě jen náznaky.</p>
<p>„Ne,“ řekl. „Van Veeteren je Van Veeteren.“ Pohlédl směrem ke křídlu. „Proč se nikdo neobjevuje? Reinhart odhadoval, že přijde v jednu hodinu, a teď už je dvacet minut po jedné.“</p>
<p>„To nevím,“ odpověděl Jung. „Ale tady už máme mořský jazyk. Mňam!“</p><empty-line /><p>O pětačtyřicet minut později opustil Edward Masseck stůl, za celou dobu se k němu nikdo další nepřipojil. Jung si právě objednal extra porci kandovaných vlašských ořechů, ale nakonec se přece jen rozhodli zaplatit a jít ven informovat kolegy.</p>
<p>„Do prdele,“ řekl Reinhart, když zjistil, že mu kořist unikla. „Na kolik vás to přišlo?“</p>
<p>„Prosím,“ odpověděl Münster a podal mu účet.</p>
<p>Reinhart zíral na světle modrý papírek.</p>
<p>„No to mě podrž,“ vypravil ze sebe. „A my se Stauffem seděli dvě hodiny v autě s načatým pytlíkem buráků.“</p>
<p>„Bylo to opravdu vynikající,“ oznámil Jung ze zadního sedadla. „Možná bychom to mohli zkusit zítra ještě jednou?“</p><empty-line /><p><strong>37</strong></p>
<p>Posledních osmdesát či sto kilometrů ho provázela Dvořákova Novosvětská a i tentokrát to byla dobrá volba. S přibývajícími lety si pro tohle vytvořil jakýsi cit – pro spojení úkolu, kterým se zabýval, počasí či roční doby a hudby. Existují určité pohyby nahoru a dolů, které je třeba následovat, ne jít proti nim. Proudy a analogie, které působí v harmonii a navzájem se vysvětlují… nebo jak to formulovat. Vystihnout slovy to jde těžko. Vnímal to však jasně.</p>
<p>Poslední dobou dokonce čím dál tím jasněji. Během let však také vzrůstala jeho nedůvěra vůči slovům. Samozřejmě to nebylo nijak překvapivé – pokud vzal v úvahu své obvyklé pracovní prostředí, kde říkat pravdu znamenalo spíš výjimku než pravidlo.</p>
<p>Jazyk je lež, pronesl kdosi.</p>
<p>Tak tedy Nový svět. A zatímco se mraky rozestupovaly a odpolední slunce začínalo po nočním a dopoledním vytrvalém dešti vysušovat krajinu, blížil se k cíli. Obavy ze závratí a z toho, že nebude zvládat řízení, se naštěstí ukázaly jako liché. Dopřával si však časté přestávky. Zastavoval se na kávu a koláč v nevábných motorestech připomínajících bunkry z betonu a špinavého skla, procházel se, často si protahoval nohy, a dokonce prováděl určité cviky podle pokynů z programu pooperační rehabilitace, který mu strčili do rukou, když ho propouštěli z nemocnice.</p>
<p>A také si odpíral alkohol a tabák. Chtěl se přece vrátit zpátky domů. Pokud možno.</p>
<p>Zásoba párátek mu došla dávno předtím, než skončil Dvořák.</p><empty-line /><p>Zaparkoval na malém nepravidelném náměstíčku nazvaném Cazarrovo, a zatímco se rozhlížel a hledal příhodnou restauraci, přemýšlel, kdo mohl ten Cazarro být. Znělo to spíš jako jméno conquistadora než nějakého severoevropského státníka.</p>
<p>Mezi obchodním domem a jakousi administrativní budovou z padesátých let objevil malou italskou restauraci specializovanou na pizzu a těstoviny. Rozhodl se, že se s tím spokojí. Schůzku se sestrou Marianne si domluvil na pět hodin, takže neměl zase tolik času.</p>
<p>Nešlo mu ani tolik o jídlo. V první řadě toužil po sklence červeného vína a po cigaretě.</p>
<p>A také si před tím, co ho čekalo, potřeboval trochu utřídit myšlenky. Nebylo to samozřejmě poprvé, kdy se vydával na tenký led, ale tahle situace v sobě měla něco zvláštního. Uvědomoval si to, už když se ráno vypravoval na cestu. Něco, co neměl ve své moci a co se dávno vymklo jeho kontrole.</p>
<p>Připadalo mu totiž, že není ani tak hráčem, jako spíš figurkou.</p>
<p>Což samo o sobě nebyl nijak nezvyklý pocit, nejspíš šlo jen o manifestaci nebo obdobu staré známé deterministické představy o světě; opět ta nevyhnutelná otázka, zda lze v realitě najít určité vzorce a řád. Zda entropie vzrůstá, nebo klesá.</p>
<p>Ne, myšlenky o nahodilosti života, se kterými si pohrával nedávno, ho momentálně nenaplňovaly zvláštním nadšením.</p>
<p>Protože pokud existoval nějaký stvořitel nebo nějaká mocnost – nebo přinejmenším vševidoucí oko – musela tato entita ze své vyvýšené pozice vidět linie, jakési žíly času a prostoru. Struktury, které z běžné žabí perspektivy působily naprosto nepochopitelně.</p>
<p>A musela vnímat vnitřní souvislosti a důsledky našich činů. Copak existovala jiná možnost? Právě tohle přece muselo být podstatou božství.</p>
<p>Tyhle vzorce.</p>
<p>A pokud žádná taková vyšší síla neexistovala – byl v tom nějaký rozdíl?</p>
<p>Jak to bylo s Anselmem a jeho důkazem boží existence? Vždycky mu dělalo potíže pochopit jeho princip. Zašátral v náprsní kapse po párátku, ale uvědomil si, že je to marné, a zapálil si místo toho cigaretu.</p>
<p>Copak by vzorce neexistovaly tak jako tak, bez ohledu na pozorovatele, stejně jako spirálovité molekuly DNA či sněhové vločky?</p>
<p>Copak fraktálu záleží na fotoaparátu?</p>
<p>Případné otázky. Otázky, které se stále vracejí. Odložil cigaretu. Bez zájmu se rýpal v porci fettucini a upíjel tmavého vína. Z nějakého důvodu v těchto dnech necítil skutečnou chuť k jídlu. Ať už to souviselo s chybějícím kouskem střeva nebo s něčím jiným.</p>
<p>Dalším aspektem byla spravedlnost.</p>
<p>Ta mu vždycky připadala jednodušší a lépe srozumitelná, i když ji nikdy nemusel vystavit rozhodující zkoušce. Navzdory více než třiceti letům u policie.</p>
<p>Třicet let byl nástrojem spravedlnosti. Právě tak sám sebe musel vnímat, aby to dokázal brát skutečně vážně. Samozřejmě to znělo poněkud nadneseně, dokonce trochu pateticky, ale nechystal se to přece nikde vytrubovat. Šlo jen o jeho soukromou motivaci, která byla zatraceně důležitá.</p>
<p>Když měl zdůvodnit svou existenci a působení ve svém povolání, musel někdy jít opravdu do hloubky. To už se naučil. Hlouběji a hlouběji – jako by základové zdi, samotný fundament, s každým rokem překrývaly další, stále silnější vrstvy hlíny a bláta z podsvětí, kde se často pohyboval.</p>
<p>Ano, tak nějak to zřejmě bylo.</p>
<p>Na ústřední otázku však stále ještě neznal odpověď. Tuto otázku si zformuloval před několika lety v souvislosti s případem G a nebyla zvlášť složitá:</p>
<p>Pokud by selhaly zákony a příslušné instituce, byl by schopen vzít věci do vlastních rukou? Neboli, pokud by si byl na sto procent – na sto procent! – jistý, že někdo spáchal vraždu nebo jiné násilí, bylo by z morálního hlediska správnější ho pustit pro nedostatek důkazů, nebo vykonat spravedlnost na vlastní pěst?</p>
<p>Potáhl z cigarety.</p>
<p>Samozřejmě existovalo nekonečné množství případů, které se nějak vymykaly, a důsledky se ani nedaly domyslet. Teoreticky o tom mnohokrát přemýšlel a nejspíš nezbývalo než cítit vděčnost, že úvahy nikdy nemusel dovést do konce.</p>
<p>Ačkoli k tomu občas neměl daleko. Zvlášť tehdy, před sedmi lety v Lindenu.</p>
<p>A ani tentokrát vlastně nic nenasvědčovalo, že by k tomu mělo dojít.</p>
<p>Nebo ano?</p>
<p>Podíval se na hodinky a zjistil, že má nejvyšší čas zaplatit a vydat se na cestu, pokud tu jeptišku nechce nechat čekat.</p><empty-line /><p>Její byt byl bíle vymalovaný a úsporně zařízený. S minimálním množstvím nábytku; v obýváku, kam ho zavedla, se nacházel jen nízký gauč, dva polštářky na sezení a stolek, knihovna a klekátko v rohu. Na stěně křížek a dvě stearinové svíčky v mosazných svícnech. Obraz gotického okna, zřejmě z katedrály v Chartres. To bylo všechno.</p>
<p>Žádná televize ani křesla, žádné serepetičky. Na podlaze velký tmavý koberec.</p>
<p>Hezké, pomyslel si Van Veeteren a sedl si na gauč. Nic než podstatné věci. Esence.</p>
<p>Nalila mu čaj z hliněné konvičky. Hrubé keramické šálky bez oušek. Obyčejné sušenky. Žádný cukr ani mléko. Nezeptala se, jestli chce, a on nechtěl.</p>
<p>Byla to starší žena, jistě alespoň o patnáct let starší než on, ale obklopovala ji aura vitality a jasného rozumu. Pochopil, že stojí před člověkem, který ostatní přijímá s trochu větším respektem, než bývá obvyklé, a také jej sám vyžaduje. Pocítil k ní úctu, jakou v něm občas vyvolávali hluboce a niterně věřící lidé – ti, kteří našli odpovědi na otázky, jež se jemu samotnému nepodařilo ani zformulovat… úctu, která se stejně snadno mohla proměnit v opak, v pohrdání a odpor vůči té druhé sortě: vůči poslušným a hlasitě bečícím ovcím, běžícím za stádem. Povrchním pobožnůstkářům, kteří jen dělají to, co dělají ostatní.</p>
<p>Vnímal její sílu, už když si potřásli rukama. Byla to útlá vzpřímená žena s vysokým čelem a vážně zářícíma hnědýma očima. Posadila se naproti němu, měkce se svezla na jeden z polštářků. S nohama zkříženýma na asijský způsob vypadala skoro jako pětadvacetiletá buddhistka, napadlo ho. Ale byla to katolická řádová sestra v třikrát vyšším věku.</p>
<p>„Prosím,“ řekla.</p>
<p>Usrkl čaje s kouřovým aroma. Sáhl po deskách, které si odložil na podlahu.</p>
<p>„Budu vás zřejmě muset požádat, abyste mi ještě jednou objasnil, proč jste tady.“</p>
<p>Přikývl.</p>
<p>Náhle pochopil, že desky a formulář tu působily nemístně. Klimkeho břitva, kterou před pár dny po zásluze vmetl náčelníkovi do tváře, se teď mohla obrátit proti němu.</p>
<p>„Prosím o prominutí,“ řekl. „Jmenuji se Van Veeteren, ale nejsem ten, za koho jsem se vydával. Jsem kriminální komisař z Maardamu… a chtěl bych se dozvědět víc o pozadí jednoho případu. Spokojíte se s tím, když vás ujistím, že mám dobré úmysly, ačkoliv tu jsem kvůli zlé věci?“</p>
<p>Usmála se.</p>
<p>„Ano,“ odpověděla. „Pokud jsem to správně pochopila, jedná se o Annu?“</p>
<p>Komisař přikývl.</p>
<p>„Poslední roky před smrtí, od roku 1987 do roku 1992, žila tady u vás, je to tak?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Vy jste se o ni starala?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Protože jsem k tomu byla povolána. V našem řádu tak pracujeme. Je to způsob, jak dosáhnout smyslu. A lásky mezi lidmi… Je nás tu dvacet, a když nás Anna kontaktovala, já jsem zrovna byla volná.“</p>
<p>Chvíli přemýšlel.</p>
<p>„Předpokládám, že… jste jí byla blízká?“</p>
<p>„Jedna pro druhou jsme hodně znamenaly.“</p>
<p>„Důvěřovaly jste si?“</p>
<p>„Samozřejmě.“</p>
<p>„Můžete mi něco říct o její nemoci?“</p>
<p>„Co vás zajímá?“</p>
<p>„Například jestli byla po celou dobu upoutaná na lůžko?“</p>
<p>Pochopil, že už si domyslela, o co v rozhovoru půjde, ale to asi nebylo důležité.</p>
<p>„Cítila se líp.“</p>
<p>„Líp?“</p>
<p>Náhle trochu zvážněla.</p>
<p>„Ano, pane komisaři. Cítila se líp. Jistě víte, že její bolest nevycházela jen z kyčlí. Kromě těla je tu i duše.“</p>
<p>„Slyšel jsem o tom,“ odpověděl Van Veeteren s bezděčnou ironií. „Co mi tím ale naznačujete?“</p>
<p>Zhluboka se nadechla a napřímila se.</p>
<p>„Bez ohledu na to, jestli máte víru nebo ne,“ řekla, „se mnou zřejmě budete souhlasit, že mnohé fyzické fenomény souvisejí i s psychikou. S duševnem.“</p>
<p>Pronášela větu velmi pomalu, jako by ji měla zformulovanou předem a chtěla se ujistit, že mu nic neujde.</p>
<p>„Můžete to trochu upřesnit?“ požádal.</p>
<p>„Raději ne. I to je věc důvěry. Nevyslovené, ale přesto zavazující. Jsem si jistá, že to chápete.“</p>
<p>„Domníváte se, že jste vázána mlčenlivostí?“</p>
<p>„Do určité míry, ano.“</p>
<p>Přikývl.</p>
<p>„Ale když se vyléčila rána na duši, zlepšil se i její fyzický stav?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Nakolik? Mohla se například pohybovat… s pomocí chodítka nebo hole?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Vycházela ven?“</p>
<p>„Každý den jsem ji brala ven na vozíku.“</p>
<p>„Nikdy ale nechodila sama?“</p>
<p>„Pokud vím, tak ne.“</p>
<p>Vyhlédl z okna, které měla za sebou.</p>
<p>„Můžete mi říct, co jste dělala 5. června 1992?“ zeptal se Van Veeteren.</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Víte, co onoho dne dělala Anna?“</p>
<p>Neodpověděla. Upírala na něho své mírné hnědé oči, které v nejmenším nevyjadřovaly neklid ani rozpaky.</p>
<p>„Jak daleko odtud leží Ulmentahl?“</p>
<p>„Pětadvacet kilometrů,“ odpověděla okamžitě.</p>
<p>Dopil zbývající čaj. Opřel se o zeď a nad nízkým stolkem se rozhostilo ticho. Je zvláštní, kolik informací dokáže ticho zprostředkovat, pomyslel si. Mohl teď položit důležité otázky, takový byl rutinní postup… nedostalo by se mu odpovědí, ale dokázal číst nuance pronesených slov. Teď to však bylo jiné, náhle si uvědomil propastný rozdíl mezi touto málem stylizovanou situací a běžnými rozhovory. Na moment se ho znovu zmocnil pocit závratě. Možná to nesouviselo s operací, ale přesto ho zachvátila slabost, vyčerpání a tušení, že brzy ztratí pevnou půdu pod nohama… nebo kontrolu nad něčím, o čem věděl jen on sám. A za co nesl plnou, nevyhnutelnou odpovědnost.</p>
<p>„Tohle zranění duše…“ řekl nakonec. „Tušíte, co ho způsobilo?“</p>
<p>„Nikdy se mi nesvěřila.“</p>
<p>„To jsem pochopil. Ptám se, jestli to tušíte.“</p>
<p>Opět se slabě usmála.</p>
<p>„Nemůžu vám odpovědět, pane komisaři. Nemám na to právo.“</p>
<p>Na několik vteřin zaváhal.</p>
<p>„Věříte v nebeskou spravedlnost?“ zeptal se.</p>
<p>„Naprosto.</p>
<p>„A v pozemskou?“</p>
<p>„Také. Mrzí mě, že vám nemůžu pomoct, ale myslím, že už víte, co potřebujete. Nemohu zradit důvěru, kterou jsem dostala, a spekulovat o těchhle věcech. Kdyby si přála, abych se všechno dozvěděla, jistě by mi to řekla. Neudělala to. Kdybych to měla svěřit někomu dalšímu, dostala bych k tomu pokyn. Ale to se nestalo.“</p>
<p>„Mám tedy hrát roli Nemesis?“</p>
<p>„Možná. Vy jste byl ke své práci také povolán, nebo ne?“</p>
<p>Vzdychl.</p>
<p>„Smím vám položit jednu osobní otázku, která s tou záležitostí nijak nesouvisí?“</p>
<p>„Samozřejmě. Prosím.“</p>
<p>„Věříte, že Bůh zasahuje?“</p>
<p>Sepnula si ruce na kolenou.</p>
<p>„Ano,“ odpověděla. „Jsem o tom přesvědčená.“</p>
<p>„Jak?“</p>
<p>„Mnoha způsoby. Skrze lidi.“</p>
<p>„A myslíte si, že si své nástroje pečlivě vybírá?“</p>
<p>„Proč by si je nevybíral?“</p>
<p>„To mě jen tak napadlo,“ řekl Van Veeteren.</p><empty-line /><p>Domněnky! pomyslel si, když si cestou zpátky udělal první zastávku. Domněnky a jinak jen vzduch.</p>
<p>Vzdychl. Státní zástupce Ferrati by umřel smíchy, kdyby za ním s něčím takovým přišel, o tom nepochyboval.</p>
<p>Na okraj novin, které před ním ležely na stole, začal bezmyšlenkovitě kreslit řadu kroužků. Prohlížel si nejasný vzor, který utvářely, a rozhodl se, že si v duchu shrne souvislosti:</p>
<p>Pokud byl Verhaven nevinný, mohl být vrahem ten, koho Van Veeteren podezříval. Nebylo vyloučeno, že to nemocná, před rokem a půl zesnulá Anna tušila. V každém případě získal dojem, že se sestra Marianne domnívá, že právě ona Verhavena navštívila ve vězení… a v tom případě bylo samozřejmě možné, že měla v úmyslu mu říci, co tuší.</p>
<p>Probůh, pomyslel si Van Veeteren. To je ale dedukce!</p>
<p>Na nákresu na okraji pomačkaných novin vypadal řetězec úvah snad ještě žalostněji. Řada nešikovně načmáraných kroužků propojená nejistými vlákny, tenkými jako pavoučí nožky. Krucinál! Přesvědčivé důkazy, tak se vyjádřil Hiller. Kdyby tohle viděl, nejspíš by mě okamžitě požádal o výpověď, uvažoval Van Veeteren.</p>
<p>A přece, přes to všechno věděl, že se nemýlí. Že právě tak se to stalo. Zakroužkoval vraha. Zbavil se veškerých pochybností. Věc byla jasná.</p>
<p>Náhle se před ním vynořil obraz Leopolda Verhavena. Mladého úspěšného sportovce… rychlého, silného a vitálního, na dobré cestě zapsat se do knihy rekordů… tehdy v naivních a optimistických padesátých letech. V desetiletí studené války, které ale navzdory tomu bylo v mnoha směrech tolik nevinné. Nebo se pletl?</p>
<p>A potom?</p>
<p>Jak to dopadlo?</p>
<p>Tak dokonalý a naprostý zvrat štěstěny!</p>
<p>Nebyl vlastně Verhavenův osud celkově dost symbolický? Ten sled událostí, který trval skoro půl století, který nakonec vedl k jeho smrti a který se tu on teď snažil vyvolat před svým vnitřním zrakem, se zdál tak bizarní… a jaký smysl má, aby se on sám tolik zaobíral dávno zapomenutými mrtvými? A tím promarněným a pochybeným životem?</p>
<p>Opravdu to patřilo k jeho běžné práci?</p>
<p>A jak tak seděl a hleděl do tmy, která se snášela na tmavý okraj lesa a neutěšený kus dálnice, připadalo mu, že všechno vlastně už dávno skončilo. Že byl posledním zapomenutým vojákem, anebo hercem, ve hře nebo ve válce, kterou všichni už před mnoha lety opustili a nikdo se v nejmenším nezajímal o jeho záměry a úsilí. Ani ostatní herci, ani protivníci a ani diváci.</p>
<p>Zastavte vyšetřování, pomyslel si.</p>
<p>Zastavte komisaře Van Veeterena. Nabídněte mu remízu nebo převrhněte hrací desku. Přestaňte s tím nesmyslným snažením.</p>
<p>A že tu běhá vrah? Jen ho nechte.</p>
<p>Zaplatil a vyšel ven k autu. Z hromady CD vytáhl Monteverdiho, a jakmile se z reproduktorů ozvaly první tóny, věděl už, že to nevzdá. Přinejmenším teď ještě ne.</p>
<p>Čert to vem, mumlal si. Justicie nebo Nemesis, vždyť je to jedno!</p><empty-line /><p><strong>38</strong></p>
<p>„Policie!“</p>
<p>Na půl vteřiny ukázal legitimaci a o tři vteřiny později už stál v předsíni.</p>
<p>„Musím vám položit několik otázek ohledně vražd Leopolda Verhavena, Marlene Nietschové a Beatrice Holdenové. Vyřídíme to tady, nebo raději půjdete se mnou na stanici?“</p>
<p>Muž zaváhal. Ale jen na okamžik.</p>
<p>„Prosím.“</p>
<p>Vešli do obýváku. Münster vytáhl zápisník s otázkami.</p>
<p>„Můžete mi říct, co jste dělal 24. srpna loňského roku?“</p>
<p>Pokrčil rameny.</p>
<p>„Děláte si legraci? Jak bych si to mohl pamatovat?“</p>
<p>„Bude pro vás lepší, když se pokusíte rozpomenout. Nebyl jste náhodou v Kaustinu?“</p>
<p>„Rozhodně ne.“</p>
<p>„Měl jste nějaký důvod k nepřátelství vůči Leopoldu Verhavenovi?“</p>
<p>„K nepřátelství? Samozřejmě že ne.“</p>
<p>„Nevěděl třeba o věcech, které pro vás mohly být nebezpečné?“</p>
<p>„Co za věci máte na mysli?“</p>
<p>„Nacházel jste se 11. září 1981 v Maardamu? Toho dne byla zavražděna Marlene Nietschová.“</p>
<p>„Ne. O co vám jde?“</p>
<p>„Nezdržoval jste se onoho dopoledne poblíž tržnice? Na Kreuger Plejn, na Zwille a v okolí?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Zhruba kolem půl desáté až desáté?“</p>
<p>„Ne, vždyť to říkám.“</p>
<p>„Jak si můžete být tak jistý tím, co jste dělal nebo nedělal v určitý den před třinácti lety?“</p>
<p>Žádná odpověď.</p>
<p>„A v sobotu 6. dubna 1962? Tehdy to celé začalo, že?“</p>
<p>„Co mi to podsouváte? To stačí, nechte mě laskavě už na pokoji.“</p>
<p>„Nešel jste onoho sobotního odpoledne navštívit Beatrice Holdenovou? V době, kdy byl Verhaven pracovně pryč?“</p>
<p>„Na tak nesmyslné otázky nehodlám odpovídat.“</p>
<p>„Kdy jste s manželkou přestali sexuálně žít?“</p>
<p>„Jak to spolu do prdele souvisí?“</p>
<p>„Byl jste nucen uspokojovat se jinde, je to tak? Od té doby, co byla upoutaná na lůžko. Nejspíš tu kromě Beatrice Holdenové a Marlene Nietschové musely být i další… proč jste zabil právě tyhle dvě?“</p>
<p>Vstal.</p>
<p>„Nebo máte přece jen na svědomí i nějaké další?“</p>
<p>„Vypadněte! Jestli si myslíte, že mi naženete strach, tak vyřiďte svým nadřízeným, že je to marné.“</p>
<p>Münster zaklapl zápisník.</p>
<p>„Děkuji,“ řekl. „Byl to velice užitečný rozhovor.“</p><empty-line /><p>„Ano, mohl to být on,“ konstatoval Münster a posadil se naproti komisaři.</p>
<p>Van Veeteren poodhrnul záclonu.</p>
<p>„Dávej pozor, jestli nevyjde ven,“ řekl. „Nemůžeme vědět, co se rozhodne udělat.“</p>
<p>„Nebude s ním jednoduché pořízení,“ odpověděl Münster. „Nepřipadal mi jako člověk, který se snadno sesype.“</p>
<p>„To ne, krucinál,“ zaklel Van Veeteren. „Ale zatím jsme mu dali jenom něco jako první varování.“</p>
<p>Münster věděl, že ho komisař vyslal jako předvoj právě s tímhle záměrem. Aby sám šetřil síly na důležitější, možná rozhodující střetnutí.</p>
<p>To byla samozřejmě rozumná myšlenka, ale neznamenalo to taky, že vrahovi dali šanci se připravit a bránit? Poukázal na to, ale Van Veeteren jen pokrčil rameny.</p>
<p>„To je dost možné,“ řekl. „Ale i přípravy ho můžou prozradit… V každém případě se teď dostal do ne zrovna záviděníhodné situace. Ví, že my víme. Jen si to představ, intendante. Je jako krysa zahnaná do rohu. My jsme kočky, které na něho číhají.“</p>
<p>„Nemáme důkazy,“ namítl Münster. „A ani žádné mít nebudeme.“</p>
<p>„To on neví.“</p>
<p>Münster se zamyslel.</p>
<p>„Ale brzy mu to určitě dojde. Musí mu připadat trochu zvláštní, že ho nezatkneme, když jsme zjistili, že má na svědomí tři vraždy.“</p>
<p>Van Veeteren podrážděně uhasil cigaretu a pustil záclonu.</p>
<p>„Já vím,“ mumlal. „Uřízli mi v nemocnici střevo, Münstere. Ne mozek.“</p>
<p>Umlkli. Van Veeteren ztěžka vzdychl a strčil si do pusy párátko. Münster si objednal pivo a vytáhl zápisník.</p>
<p>„Položil jsi mu jenom ty otázky, které jsem ti řekl?“ zeptal se po chvíli komisař.</p>
<p>„Ano,“ odpověděl Münster. „Jenom ještě přemýšlím o jedné věci.“</p>
<p>„O jaké?“</p>
<p>„Jak se dozvěděl, že Verhavenovi ve vězení všechno řekla?“</p>
<p>Van Veeteren si odfrkl.</p>
<p>„Protože se mu přiznala, samozřejmě. Nejspíš těsně před smrtí. Podle sestry Marianne ji poslední den navštívil v nemocnici.“</p>
<p>„Ulevila svému svědomí na obě strany?“</p>
<p>„Dá se to tak říct, ano. Možná si myslíš, že měla raději mlčet úplně. Přinejmenším by tím zachránila jeden život. Ale lidi bývají na pravdu kapku fixovaní.“</p>
<p>„Jak to?“ zeptal se Münster.</p>
<p>Van Veeteren dopil zbytek piva.</p>
<p>„Pravda může být těžké břemeno,“ řekl. „Dlouhodobě jej nést o samotě je téměř nemožné. Nezbývá než si přát, aby se lidé naučili, že se ho nemůžou zbavovat jen tak.“</p>
<p>Münster chvíli přemýšlel.</p>
<p>„Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel,“ přiznal a vyhlédl z okna. „Ale je v tom dost pravdy. Rozhodně se nezdá, že by začal panikařit.“</p>
<p>„Ne,“ vzdychl Van Veeteren. „V tomhle případě budeme muset nasadit určitá mimořádná opatření. Ale ty už jeď domů, já si tu ještě chvíli posedím a budu trochu kontemplovat.“</p>
<p>Münster zaváhal.</p>
<p>„Kdybyste mě ještě k něčemu potřeboval, určitě se ozvěte, pane komisaři. Předpokládám, že vyšetřování je pořád ještě u ledu?“</p>
<p>„Přesně tak,“ odpověděl Van Veeteren. „Každopádně ti děkuju.“</p>
<p>Münster odešel z baru, a když přecházel ulici k autu, znovu se přistihl, že mu je komisaře líto. Už podruhé za krátkou dobu – asi za měsíc – takže možná bylo přece jen něco pravdy na tom, co někde zaslechl:</p>
<p>Čím starší jsou, tím lidštější nám připadají.</p>
<p>Ačkoli nebyla tehdy náhodou řeč o horských gorilách?</p><empty-line /><p><strong>39</strong></p>
<p>Prostory klubu se nacházely několik schodů pod úrovní terénu, v úzké uličce začínající na Croninském náměstí a končící protipožární zdí. Podle všech map i podle ušmudlané, skoro nečitelné cedule nad Wildtovým antikvariátem na rohu se ulička jmenovala Zuygers steeg. Lidé jí ovšem neřekli jinak než Sekačka, a to kvůli mimořádně bestiální vraždě, k níž zde došlo někdy na samém konci 19. století. Našly se tu tehdy kusy těl dvou prostitutek, rozházené prakticky po celé dvacetimetrové ulici. Objevil je mladý kaplan z katedrály, který poté musel být svěřen do péče psychiatrického zařízení Majorna ve Willemsburgu. Navzdory rozsáhlému vyšetřování se nikdy nepodařilo vypátrat pachatele.</p>
<p>Van Veeterenovi se při návštěvě klubu málokdy podařilo vyhnout vzpomínce na tuhle událost a ani tento večer nebyl výjimkou.</p>
<p>Možná to dřív přece jen bývalo ještě horší, pomyslel si, když se protáhl nízkými dveřmi a začal sestupovat strašidelnou chodbou dolů.</p>
<p>Mahler seděl jako obvykle úplně vzadu, v odlehlém rohu pod rytinou od Dürera, a už měl rozestavené figurky. Van Veeteren se s povzdechem posadil.</p>
<p>„Ale ale,“ pohlédl na něho Mahler a prsty si prohrábl hustý plnovous. „Bylo to tak hrozné?“</p>
<p>„Co?“ zeptal se Van Veeteren.</p>
<p>„Co, co! Ta jatka přece. Zelení mužové a jejich krvavé řemeslo.“</p>
<p>„Aha, tohle,“ odpověděl Van Veeteren. „To ani nestojí za řeč.“</p>
<p>Mahler se na okamžik zatvářil zaraženě.</p>
<p>„Tak co tě hergot trápí? Máš za sebou zmrtvýchvstání… léto se obléklo do nejkrásnějších barev, příroda se chvěje blahem a očekává blížící se oslavu života. Co si sakra myslíš, že si sem jen tak přijdeš a vzdycháš?“</p>
<p>„Mám problém,“ řekl Van Veeteren a posunul dámským pěšcem.</p>
<p>„Já jich mám tisíc,“ odpověděl Mahler. „V každém případě na zdraví, vítej zpátky z říše mrtvých!“</p>
<p>Napili se a Mahler se naklonil nad desku. Komisař si zapálil cigaretu a čekal. Začal se šachy už jako náctiletý, ale nikdy nenarazil na protivníka, který by hrál stejně jako Mahler. Po úvodní koncentraci, která mohla trvat i deset či dvanáct minut – ještě před prvním tahem – dokázal zahrát víc než třicet tahů a přemýšlet při tom dohromady nanejvýš minutu. Potom, když se hra začínala blížit k závěru, si obvykle dopřál další hlubokou deseti- či patnáctiminutovou analýzu, načež partii dokončil ve stejném podivuhodném tempu – bez ohledu na to, jestli směřoval k výhře, k remíze nebo k čestné porážce.</p>
<p>Sám pro svou metodu neměl žádné přijatelné vysvětlení, říkal jen, že je to otázka rytmu.</p>
<p>„Někdy mi připadá důležitější, že tah provedu ve správný čas, než jak ho zahraju,“ tvrdíval. „Rozumíš, jak to myslím?“</p>
<p>Van Veeteren tomu nerozuměl.</p>
<p>„S básněmi je to podobné,“ vysvětloval starý poeta. „Často sedím a dlouho se jen dívám před sebe do tmy, může to trvat půl hodiny nebo i déle – potom popadnu pero a všechno napíšu. Hrozně rychle, nesmím se zastavit.“</p>
<p>„A co se ti během té doby odehrává v hlavě?“ chtěl vědět Van Veeteren. „Během toho nabíjení?“</p>
<p>Ukázalo se, že Mahler nemá tušení.</p>
<p>„Ani se to neodvažuju analyzovat,“ prohlásil. „Některé stavy nesnesou zkoumání. Zabilo by je.“</p>
<p>Van Veeteren upil piva, zamyslel se nad tím a čekal na Mahlerův tah.</p>
<p>Jednat bez rozmýšlení, uvažoval.</p>
<p>Tak nějak to vypadalo?</p>
<p>Možná tu nakonec existovaly nějaké styčné body?</p><empty-line /><p>„No?“ řekl Mahler, když se po ani ne třičtvrtěhodině shodli na remíze. „Co tě trápí?“</p>
<p>„Jeden vrah,“ odpověděl Van Veeteren.</p>
<p>„Myslel jsem, že máš měsíc nemocenskou?“</p>
<p>„To mám,“ přitakal Van Veeteren. „Ale nějak od toho nedokážu držet ruce pryč. A dát si je před oči.“</p>
<p>„A co s tím vrahem je?“</p>
<p>„Nemůžu ho chytit.“</p>
<p>„A víš, kdo to je?“</p>
<p>Van Veeteren přikývl.</p>
<p>„A nemáš důkazy?“</p>
<p>„Vůbec nic.“</p>
<p>Mahler se opřel a zapálil si doutník.</p>
<p>„To se ti ale nejspíš nestalo poprvé?“</p>
<p>„Obvykle na ně nějak vyzraju.“</p>
<p>Mahler se rozesmál.</p>
<p>„Vyzraješ na ně! Děkuju pěkně. A proč by to tentokrát nešlo?“</p>
<p>Van Veeteren vzdychl.</p>
<p>„Slyšel jsi o Leopoldu Verhavenovi?“</p>
<p>Mahler zvážněl.</p>
<p>„O Verhavenovi? Jistě. Notorický vrah žen… mimochodem, neskončil teď špatně i on sám? Před nějakým časem jsem o něm četl v novinách…“</p>
<p>„Byl nevinný,“ řekl Van Veeteren.</p>
<p>„Verhaven byl nevinný?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Ale vždyť seděl v kriminále snad… no, bůhvíkolik let.“</p>
<p>„Čtyřiadvacet,“ informoval ho Van Veeteren.</p>
<p>„Takhle zatraceně dlouho za mřížemi a ty tvrdíš, že je nevinný?“</p>
<p>Van Veeteren přikývl.</p>
<p>„Byl nevinný. Je mrtvý, přesně jak jsi říkal. A nejen skutečný vrah chce za případem udělat tlustou čáru, jestli mi rozumíš…“</p>
<p>Mahler chvíli seděl tiše.</p>
<p>„Ale ne,“ řekl. Potáhl z doutníku a nasypal si popel do vousů. „Myslím, že ti rozumím. Velké zvíře?“</p>
<p>Komisař pokrčil rameny.</p>
<p>„Tak zlé to snad není, ale v každém případě nemůže začít soud, dokud nemáme v ruce něco pořádného. Opravdu pořádného.“</p>
<p>„Ale copak se nedají sehnat důkazy? Nebývá to takhle pokaždé? Že víte, kdo to byl, a pak vás stojí spoustu práce to dokázat… dodatečně? Myslel jsem, že je to docela obvyklý postup.“</p>
<p>„Ale ano, máš pravdu,“ přikývl Van Veeteren. „Jenže v tomhle případě to celkově vypadá beznadějně. První vražda už je promlčená, nedá se znovu vytáhnout. Kdybychom chtěli přezkoumat tu druhou, potřebovali bychom buď zatraceně dobré důkazy, nebo jeho přiznání, které by neodvolal. A k obojímu máme ještě hodně daleko.“</p>
<p>„A co Verhaven? Toho tedy zabil stejný vrah?“</p>
<p>„To si piš. Ne, u něj taky nemáme ani ň. Nevíme, kdy zemřel. Nevíme jak. Nevíme kde.“</p>
<p>Znovu pokrčil rameny.</p>
<p>„No, takže taková je zhruba situace.“</p>
<p>„Ale ty přesto víš, kdo je vrahem?“ zeptal se Mahler a pochybovačně vytáhl huňaté obočí.</p>
<p>„Jsem si naprosto jistý.“</p>
<p>Mahler obrátil desku a začal rozestavovat figurky na další hru.</p>
<p>„A proč myslíš, že z něj nedostanete přiznání? Přece nepopřeš, že když je třeba, dokážete pořádně přitáhnout šrouby?“</p>
<p>Van Veeteren si zapálil další cigaretu.</p>
<p>„Dva dny jsem ho sledoval,“ vysvětloval. „Samozřejmě ne tajně, ale nápadně, aby si toho všiml. Kohokoli jiného by to vyvedlo z míry, ale tohohle ne. Spíš jako by se tím bavil. Tu a tam na mě pokývne, jako že se známe. Usmívá se pod vousy. Jako by moc dobře věděl, že nemáme vůbec nic, co bychom proti němu mohli použít. Ještě jsem s ním přímo nemluvil, ale hodně by mě překvapilo, kdyby tu masku neudržel. A i kdyby se mu to nepovedlo, stačí, aby si ji zase nasadil, až začne soud, a budeme namydlení…“</p>
<p>„Hm,“ zabručel Mahler. „A co hodláš dělat? Zní do dost zapeklitě, musím říct.“</p>
<p>Van Veeteren nejprve neodpovídal, ale Mahler se nenechal odbýt.</p>
<p>„No?“</p>
<p>„Dal jsem mu ultimátum,“ prozradil nakonec komisař. „Chceš ještě pivo?“</p>
<p>„Jasně. Jaké ultimátum?“</p>
<p>Van Veeteren vstal, šel k baru a po chvíli se vrátil se dvěma dalšími napěněnými žejdlíky.</p>
<p>„Jaké ultimátum?“ opakoval Mahler po přípitku.</p>
<p>„Prostě jsem mu dal šanci. Vyřídit to jako gentleman.“</p>
<p>„Myslíš…“</p>
<p>„Ano. Zemřít vlastní rukou.“</p>
<p>Mahler náhle vypadal, jako by ho to uklidnilo.</p>
<p>„A co když není gentleman? Dost věcí by tomu nasvědčovalo.“</p>
<p>„Potom vyložím karty na stůl. Má dceru a dvě vnoučata. Když se rozhodne nad tím mávnout rukou, povím jí, že její otec má na svědomí tři vraždy, a postarám se, aby tomu uvěřila. Právě kvůli ní jeho manželka celý život mlčela… aspoň si to tak vysvětluju.“</p>
<p>Mahler přemýšlel.</p>
<p>„Aha,“ řekl. „Myslíš, že to bude fungovat?“</p>
<p>Van Veeteren se zašklebil.</p>
<p>„Bůhví,“ odpověděl. „Uvidíme zítra ve dvanáct. Pojedu k němu domů a snad ho tam najdu.“</p>
<p>„To je ďábelský plán,“ poznamenal Mahler. „Máš svérázné metody, to ti povím.“</p>
<p>Znovu se napil piva a začal studovat desku. Po nezvykle krátkém čase na rozmyšlenou posunul o dvě pole královského pěšce.</p>
<p>„Nemáš zrovna záviděníhodnou práci,“ konstatoval.</p>
<p>„Dobře mi tak,“ odpověděl Van Veeteren.</p>
<p>„Nejspíš ano,“ souhlasil Mahler.</p><empty-line /><p>O hodinu a půl a asi šedesát tahů později proměnil Mahler výhodu pěšce navíc ve vítězství. Naklonil se na stranu a z aktovky položené na zemi vytáhl malý placatý balíček.</p>
<p>„Tady máš, jako útěchu,“ řekl. „Dneska mi přišla z tiskárny, takže je úplně čerstvá.“</p>
<p>Van Veeteren roztrhl obal.</p>
<p>„Recitativ ze zapadlé díry,“ četl.</p>
<p>„Děkuji pěkně,“ řekl. „To jsem přesně potřeboval.“</p>
<p>„Člověk nikdy neví,“ odpověděl Mahler a podíval se na hodinky. „Už bude ostatně čas vyrazit. Můžeš začít na straně třicet šest. Myslím, že bys tam mohl najít tip.“</p><empty-line /><p>Van Veeteren tenkou sbírku otevřel, až když se osprchoval a zalezl si do postele. Radiobudík na nočním stolku ukazoval něco po půl jedné a on se rozhodl, že se pro tentokrát spokojí s doporučením autora. Poezie se nedá jen tak hltat, Mahlerovy minimalistické verše už vůbec ne, a navíc cítil, že se mu pomalu klíží oči.</p>
<p>Báseň se jmenovala Lednová noc a měla jen sedm řádek.</p><empty-line /><p>Nezrozené světlo</p>
<p>Netušené linie</p>
<p>Zákon dosud nenapsaný</p><empty-line /><p>V temnotě dítě</p>
<p>V tančící skvrně rytmus</p>
<p>Z Chaosu pravidla, jak zvládnout smutek v srdci</p>
<p>A malý, kategorický imperativ</p><empty-line /><p>Zhasl lampičku, ale řádky jako by tam zůstávaly, v temnotě pokoje i v jeho slábnoucím vědomí.</p>
<p>Vnitřní a vnější temnota, pomyslel si těsně předtím, než se odevzdal do náruče spánku.</p>
<p>Zítra ve dvanáct.</p><empty-line /><p><strong>40</strong></p>
<p>Když došel ke dveřím, hodinky mu ukazovaly pouhých 11.59 a on se rozhodl, že zbývající minutu počká. Napsal ve dvanáct hodin a možná v téhle situaci stálo za to dbát na detaily. Neopomenout ani to, co se zdálo bezvýznamné.</p>
<p>Zazvonil.</p>
<p>Několik vteřin čekal, jestli zevnitř něco neuslyší. Položil prst na tlačítko a znovu ho stiskl. Dlouhý rozzlobený tón. Předklonil se a naslouchal s uchem přitisknutým k chladným dřevěným dveřím.</p>
<p>Nic.</p>
<p>Žádné kroky. Žádné hlasy. Žádné známky života.</p>
<p>Narovnal se. Okamžik se odhodlával. Zhluboka se nadechl a zkusil kliku.</p>
<p>Odemčeno.</p>
<p>Překročil práh. Dveře nechal pootevřené. Nestalo se poprvé, že vcházel do bytu, kde se mohlo nacházet mrtvé tělo – samozřejmě že ne, ale tentokrát tu bylo ještě něco. Něco, co v něm vyvolávalo neklid a zároveň se dalo předvídat.</p>
<p>Vzduch v temné úzké předsíni byl těžký. Proti němu se nacházela kuchyň, kterou by zaplavovalo slunce, kdyby nebyly stažené žaluzie. Napravo viděl pootevřené dveře, které zřejmě vedly do ložnice. Nalevo byl záchod a dvoukřídlé dveře do obýváku.</p>
<p>Dva pokoje a kuchyň, to bylo všechno. Malý byt, přesně jak říkal Münster.</p>
<p>Nejprve vešel do ložnice. Postel by byla nejpřirozenější; tu by si zřejmě zvolil on sám, kdyby na to jednoho dne přišlo.</p>
<p>Opatrně otevřel dveře.</p>
<p>Prázdná. Ustlaná a upravená. I tady byly zatažené žaluzie. Jako by někam odcestoval.</p>
<p>Potom obývák.</p>
<p>Stejně pečlivě uklizený a stejně nudný. Ošklivá sedací souprava z jakéhosi šedohnědého odolného materiálu. Velká televize, polička se suvenýry a drobnostmi. Obrazy s motivy moře.</p>
<p>V kuchyni opět tatáž bezútěšnost. Na stěnách kalendář a křiklavé krajinky. Na odkapávači nádobí a přes něj hozená utěrka. Lednička skoro prázdná. Na stole skomírající rostlina v květináči.</p>
<p>Zbývala koupelna. Tuhle alternativu by si také dokázal představit. Pomalu ztuhnout v horké vodě. Ale jako Seneca. Ne jako Marat.</p>
<p>Rozsvítil.</p>
<p>Málem jako by tu viděl jeho úsměv; jako přetrvávající, napůl ironický odraz v nablýskaných tmavomodrých kachličkách. Jako by vrah věděl, že si tohle místo nechá nakonec. Jako by si chvíli pohrával s myšlenkou, že tomuhle snaživému policajtovi napíše vzkaz a nechá ho tu, ale rozmyslel si to, protože i tak bylo dost jasné, kdo v tomhle nesmyslném duelu tahá za kratší konec provazu.</p>
<p>Van Veeteren vzdychl a na okamžik se zadíval na svou tvář v zrcadle nad umyvadlem. Nebyl to zvlášť povzbudivý pohled – zhruba něco mezi Quasimodem a smutným bloodhoundem. Jinými slovy jako obvykle, dokonce ještě trochu horší.</p>
<p>Zhasl a vyšel zpátky do předsíně. Zastavil se a zkontroloval, že schránka na dopisy na vnitřní straně dveří je prázdná. Muselo to znamenat, že odjel teprve před chvílí. Opustil tenhle úpravný, ale neútulný byt zřejmě teprve před několika hodinami.</p>
<p>Nevypadalo to, že by si jen někam odběhl. Všechno v bytě nasvědčovalo tomu, že odcestoval. Přinejmenším na několik dnů.</p>
<p>Navždycky? To by možná bylo dobré znamení, když na to přijde? Zažehla se v něm jiskřička naděje. Kde je psáno, že to musí udělat u sebe doma?</p>
<p>Nikde, pokud věděl.</p>
<p>Vyšel na schodiště a zavřel za sebou dveře.</p>
<p>Proč tedy nechal odemčeno?</p>
<p>Aby si Van Veeteren mohl byt prohlédnout? A k čemu mu to bylo?</p>
<p>Nebo jen zapomněl zamknout?</p>
<p>„Vy jste pan Van Veeteren?“</p>
<p>Trhl sebou. Nevšiml si, že se opatrně otevřely jedny z vedlejších dveří. Objevila se za nimi zrzavá kudrnatá ženská hlava.</p>
<p>„Jste pan Van Veeteren, že? Říkal, že se tu touhle dobou zastavíte.“</p>
<p>Van Veeteren přikývl.</p>
<p>„Mám vám vyřídit, že se tu s vámi bohužel nemůže setkat, protože odjel k moři.“</p>
<p>„K moři?“</p>
<p>„Ano. Nechal tu pro vás vzkaz. Tady.“</p>
<p>Podala mu bílou obálku.</p>
<p>„Děkuji moc,“ odpověděl Van Veeteren. „Nic dalšího neříkal?“</p>
<p>Zavrtěla hlavou.</p>
<p>„Ne, co by měl říkat? Promiňte, mám v troubě koláč.“</p>
<p>Zavřela dveře.</p>
<p>Aha, no tak vida, pomyslel si Van Veeteren a zíral na obálku.</p><empty-line /><p>Otevřel ji, až když se usadil ke stolku před kavárnou na téže ulici o kus dál. Zatímco držel dopis v ruce a čekal na servírku, znovu si vzpomněl na Mahlerova včerejší slova.</p>
<p>Důležitější než to, co přesně člověk udělá, je, aby to udělal ve správném okamžiku.</p>
<p>Zní to samozřejmě trochu nadsazeně, ale možná je čas skutečně tím nejdůležitějším aspektem všech vzorců? V celém našem žití a při jakémkoli jednání. Rozhodně se tento faktor nedal opomíjet.</p>
<p>Pivo přistálo na stole. Napil se a otevřel dopis. Vytáhl přehnutý papír a četl.</p><empty-line /><p>Penzion Florian</p>
<p>Behrensee</p><empty-line /><p>Ještě jednou se napil.</p>
<p>Moře? pomyslel si. Ano, i to byla samozřejmě možnost.</p>
</section>
<section>
<p><strong>XI</strong>
<strong>25. listopadu 1981</strong></p><empty-line /><p><strong>41</strong></p>
<p>A zase noc.</p>
<p>A zase bdění. Včera vynesli rozsudek a její poslední naděje zhasla jako plamínek svíčky ve vichřici.</p>
<p>Vinen.</p>
<p>Verhaven opět vinen. Nahmatá sklenici. Napije se vlažné minerálky a zavře oči. Převrací myšlenky sem a tam. Co pohání tyhle nepochopitelné události? Co ji nutí přese všechno vytrvat? Proč to nevzdá?</p>
<p>Proč neprolomí tohle šílené ticho a neponoří se do temnoty? Proč?</p>
<p>Samozřejmě kvůli Andree.</p>
<p>Andrea. Minule jí byly dva roky, teď už je na vdávání. Dospělá žena. Žena, jakou její matka nikdy nebyla; ve všem lze vysledovat jasnou linii a všechno svazuje neúprosná, černá logika, které nelze vzdorovat. Předurčení, pomyslí si.</p>
<p>Ale prosím, Bože, dej, aby jí to s tím Juhanisem vyšlo.</p>
<p>Bože, dej, ať se brzy rozhodnou a ať ji odtud odvede.</p>
<p>Bože, prosím.</p><empty-line /><p>Kdy?</p>
<p>Kdy ji to první, křišťálově čiré tušení zachvátilo tentokrát?</p>
<p>Hned v ten den? Onoho deštivého zářijového odpoledne, kdy pan Nimmerlet našel tělo? Už tehdy?</p>
<p>Možná. Možná že to věděla hned. Pokud ano, potlačovala to a zavírala před tím oči. Hned si našla chatrnou výmluvu a upnula se na ni: ten den přece vůbec nebyl ve městě. Jel do Ulmingu kvůli porouchané pile, ověřila si to v kalendáři, musel to přece být ten den… cestou se zastavil u Morissonových, ale nebyli prý doma. Sám jí to říkal a na jeho chování ani na jeho gestech nebylo nic zvláštního. Vůbec nic zvláštního.</p>
<p>A pila se sice nedala opravit, ale samozřejmě tam byl, a z Ulmingu je to do Maardamu několik desítek kilometrů, takže to nemohl být on. Tentokrát ne, tentokrát to udělal Verhaven, musel to být on.</p>
<p>Vinen!</p><empty-line /><p>A přece zná pravdu.</p>
<p>Leží ve své velké posteli v nově zařízené ložnici a zná pravdu. A to ji čím dál víc svazuje. S ním a s mlčením; v těchhle extatických, bezesných hodinách vlka jí to připadá silnější, bolestnější a zřejmější než kdykoli jindy.</p>
<p>On a ona. Manžel a manželka.</p>
<p>Ale nikdy muž a žena. Ne od té doby, co se narodila Andrea. Během všech těch let se k sobě nepřiblížili. Uzavřela svou náruč a jeho nechala venku, tak to bylo. Proměnila toho silného a zdravého chlapa v kurevníka. Ženatý muž, který každý měsíc jezdí do města, aby své ztrápené pohlaví utišil placenou láskou.</p>
<p>Tohle z něj udělala.</p>
<p>A vraha.</p>
<p>On a ona. Před tím vědomím nebylo úniku. A její volba, copak měla někdy na vybranou? Ne, pomyslí si a i tohle si dokáže namluvit. Nikdy jsem neměla na vybranou.</p>
<p>Posadí se. Hřbetem ruky si osuší zpocené čelo. Snaží se uvolnit napětí v ramenou a zhluboka klidně dýchat, dívá se při tom z okna. Do dálky, přes temný stín smrkového lesa, který se rýsuje proti nebi na východě.</p>
<p>Bože, pomyslí si. Může to někdo pochopit?</p>
<p>Můžeš aspoň ty?</p>
<p>Sepne ruce, ale slova modlitby v ní uváznou, nevysloví je.</p>
<p>Přijmu trest, pomyslí si. Sešli na mě trest za mé mlčení!</p>
<p>Dej, ať už navždycky zůstanu v posteli. Dej, ať… ano, přesně tak. Dej, ať se jednou provždy přestanu belhat po tomhle domě, který je mým domovem i mým vězením. Dej, ať zůstanu tady.</p>
<p>Ať se moje poraněná pánev jednou provždy rozpadne!</p>
<p>Zaboří se do polštářů a náhle ví, že přesně tohle se musí stát. Přesně tohle.</p>
<p>A ať to všechno má alespoň nějaký smysl. Nakonec se jí přece jen ze rtů vyderou slova: Kéž by… kéž by se moje nezměrná temnota stala světlem mé dcery! šeptá do noci. Nežádám o odpuštění. Nežádám o porozumění! O nic nežádám! Sešli na mě trest, Bože!</p>
<p>Potom znovu zavře oči a pocítí, jak jí tělem vystřelují šípy bolesti, skoro jako by to byla odpověď.</p>
</section>
<section>
<p><strong>XII</strong>
<strong>29. – 31. května 1994</strong></p><empty-line /><p><strong>42</strong></p>
<p>Větší část cesty ho provázel déšť, ale když dojel k pobřeží, začalo se počasí zlepšovat. Zapadající slunce se na obzoru prodralo mraky a vrhalo šikmé pruhy světla na zvlněné moře. Vystoupil z auta a ucítil svěží, solí nasycený vzduch. Pár vteřin zůstal stát a zhluboka ho vdechoval. Nad hladinou plachtili rackové a plnili zátoku svým sebejistým táhlým křikem.</p>
<p>Moře, pomyslel si znovu.</p>
<p>Na pláži mezi dvěma moly – nebyla dlouhá, jen asi kilometr – se nyní po dešti začínali objevovat lidé. Honilo se tam několik psů, banda mladých lidí hrála volejbal, rybář si dával do pořádku sítě. Nedokázal si hned vzpomenout, kdy tohle zapadlé lázeňské městečko s nepopiratelným starosvětským kouzlem navštívil naposledy. Obdobím jeho největší slávy, jestli se nemýlil, byla dvacátá léta, kdy tu fungovaly podniky Casino a Lázeňský hotel. Několikrát už se sem měl příležitost podívat. S Renatou, pak i s dětmi, možná tedy vlastně pouze dvakrát… vždycky jenom na několik dní, ale Behrensee nebylo velké, a tak si dokázal snadno vzpomenout, kde leží penzion Florian.</p>
<p>Ve skutečnosti tu byl prakticky jen hlavní bulvár rovnoběžný s pobřežní promenádou, takže by penzion tak jako tak nemohl minout. Ale měl jeho podobu v paměti.</p>
<p>Stará secesní fasáda na nejjižnějším okraji řady hotelů a obchodů. Vysoká stavba vklíněná mezi novodobý supermarket a trochu omšelý hotel See Horse, kde bydlel během svých krátkých výletů k moři on sám.</p>
<p>Aspoň pokud ho paměť neklamala.</p><empty-line /><p>Bylo to tak. Úzká, ale pět pater vysoká růžovobílá budova. S měděnou střechou, která se ještě slabě leskla v posledních paprscích slunce, a s balkony laděnými do temného vínového odstínu. Tu a tam trochu otlučená, ale Florian v téhle opršelé idylce rozhodně nepatřil k levnějším podnikům.</p>
<p>Vešel mléčně bílými skleněnými dveřmi. Opatrně postavil aktovku na podlahu a zazvonil na zvonek u recepce. Po půl minutě se objevila žena středního věku s utěrkou v ruce. Podle všeho se zrovna věnovala nádobí. Zamžourala na něho přes okraj brýlí se zlatými obroučkami a schovala utěrku.</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Hledám pana Arnolda Jahrense. Pokud mám správné informace, měl by tu být ubytovaný.“</p>
<p>„Podíváme se.“</p>
<p>Zalistovala v knize návštěv.</p>
<p>„Ano, máte pravdu. Pokoj číslo 53. Úplně nahoře. Můžete jet výtahem.“</p>
<p>Stoupla si na špičky a ukázala mu přes rameno.</p>
<p>„Není někde pryč?“</p>
<p>Pohlédla na háčky s klíči.</p>
<p>„Myslím, že ne. Rozhodně tady nenechal klíče.“</p>
<p>„Takže v nejvyšším patře?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Děkuji,“ řekl Van Veeteren. „Jen si ještě něco vyřídím a za chvíli se vrátím.“</p>
<p>„Jak chcete,“ odpověděla žena a znovu se chopila utěrky.</p><empty-line /><p>Dvakrát zaklepal, ale nic se neozývalo.</p>
<p>Stiskl kliku a dveře se otevřely.</p>
<p>Dost obyčejný pokoj, konstatoval. Ale rozhodně si uchoval jakýsi šarm. Široká postel s čelem z železných trubek. Vysoké tmavé obložení na stěnách. Malý psací stůl. Dvě ještě menší křesla. Šatník.</p>
<p>Nalevo, hned za dveřmi, se nacházel záchod s koupelnou. Van Veeteren hned viděl, že pokoj je prázdný, a tak otevřel dveře. Rozsvítil.</p>
<p>Ani tady nikoho nenašel. Ostatně tu ani nebyla vana, jen moderní sprchový kout, což není na sebevraždu zvlášť vhodné místo.</p>
<p>Vrátil se do pokoje. Postavil aktovku na stůl a vytáhl ze zásobárny v náprsní kapse párátko. Rozhlédl se.</p>
<p>„Komisař Van Veeteren, předpokládám?“</p>
<p>Hlas se ozval z balkonu a měl v sobě přesně ten potlačovaný výsměšný a sebejistý tón, kterého se Van Veeteren obával snad úplně nejvíc.</p>
<p>„Pan Jahrens,“ řekl a vyšel na balkon. „Můžu se posadit?“</p>
<p>Mohutný muž přikývl a ukázal na volné proutěné křesílko na druhé straně stolku.</p><empty-line /><p>„Musím říct, že na policajta zřejmě máte slušnou fantazii. Opravdu nechápu, jak někdo může vykonstruovat takovou historii.“</p>
<p>Van Veeteren zalovil v aktovce.</p>
<p>„Whisky, nebo koňak?“ zeptal se.</p>
<p>„Jestli si myslíte, že vám pomůže, když mě opijete, musím vás zklamat.“</p>
<p>„Vůbec ne,“ odpověděl Van Veeteren. „Jen jsem nesehnal žádné pivo.“</p>
<p>„Dobře.“</p>
<p>Donesl z pokoje dvě skleničky a Van Veeteren nalil.</p>
<p>„Nemusíte mi nic nalhávat,“ řekl. „Vím, že máte na svědomí tři životy, a postarám se, abyste z toho nevyšel se zdravou kůží. Na zdraví.“</p>
<p>„Na zdraví,“ odpověděl Jahrens. „A co hodláte dělat? Předpokládám, že tu máte nějaký malý mikrofon nebo vysílačku, které jsou napojené na diktafon, a doufáte, že se opiju a prořeknu. Není to trochu laciné? Takhle dneska zatýkáte lidi?“</p>
<p>„Kdepak,“ odpověděl Van Veeteren. „U soudu by navíc nic takového neobstálo, což jistě víte. Ne, jen se chci s vámi podělit o to, jak tu věc vidím já. Jestli se obáváte nahrávání a takových věcí, postačí, když jen přikývnete nebo zavrtíte hlavou… myslím, že i vy si to celé rád znovu proberete.“</p>
<p>„Pitomost,“ řekl Jahrens a napil se whisky. „Ale jsem na vás zvědavý, to je snad jasné. Člověk nemá každý den příležitost podívat se zblízka na policajta, co má o kolečko víc.“</p>
<p>Usmál se a z balíčku, který ležel na stole, vyklepal cigaretu.</p>
<p>„Dáte si?“</p>
<p>„Díky.“</p>
<p>Van Veeteren přijal cigaretu i oheň, potom spustil.</p>
<p>„Jak to bylo s Leopoldem Verhavenem?“</p>
<p>Arnold Jahrens se znovu usmál a potáhl z cigarety. Zvedl oči a pohlédl na moře.</p>
<p>Uplynulo několik vteřin.</p>
<p>„Zítra bude zřejmě krásné počasí, nemyslíte, komisaři? Zůstanete tu také pár dní?“</p>
<p>„Jak chceš,“ prohlásil Van Veeteren a naklonil se k němu přes stůl. „Odvyprávím ti tu historii a ty mě přerušíš, když se objeví nějaká nejasnost… Zavraždil jsi tři lidi. Beatrice Holdenovou, Marlene Nietschovou a Leopolda Verhavena. Verhaven kvůli tobě seděl čtyřiadvacet let ve vězení. Jsi svině, nenech se oklamat mým přátelským chováním.“</p>
<p>Jahrensovi několikrát cuklo ve tváři, ale neodpověděl.</p>
<p>„Jediné, čím si ještě nejsem naprosto jistý,“ pokračoval Van Veeteren, „je motiv. I když i v tomhle mám zhruba jasno… oprav mě, pokud se pletu. Šestého dubna 1962, v sobotu, jdeš do lesa k Verhavenovu domu, protože víš, že Beatrice Holdenová je tam nahoře sama. Nejspíš čekáš, až bude elektrikář hotový s prací, a když vidíš, že se vrací do vesnice, vyrazíš. Jsi pěkně nadržený. Ani ne týden předtím ležela Beatrice u tebe na gauči, nahá a přikrytá dekou, a to bylo víc, než dokážeš snést. Zřejmě jsi šel k ní a nakoukl pod deku, možná ses jí i trochu dotýkal, zatímco byla opilá a spala a zatímco tvoje napůl invalidní manželka ležela nahoře a nic netušila. Stejně jako vaše dvouletá dcera. Možná jsi jí dokonce strčil ruku mezi nohy… mezi nohy Beatrice Holdenové, to tam ses přece chtěl dostat. K té temperamentní a přitažlivé ženské, která to má ráda a není jako tvoje manželka, co leží nahoře úplně chladná a nikdy tě k sobě nepustí…“</p>
<p>Arnold Jahrens se napil, ale nehnul ani brvou.</p>
<p>„Dojdeš nahoru k Velikému stínu a vidíš ji tam. Úplně samotnou. Verhaven je v Maardamu a vrátit se má až za několik hodin. Stačí se obsloužit. Stačí přijít k ní a říct pár přátelských slov, stáhnout jí kalhotky a jít na to. Proč ale nechtěla, Jahrensi? Pověz mi to. Proč tě Beatrice Holdenová nepustila mezi nohy, když jinak bývala tak povolná? Možná ti dokonce oné noci, kdy ses o ni postaral, něco napůl slíbila? Nebo jsi to jen špatně pochopil?“</p>
<p>Jahrens si odkašlal.</p>
<p>„Vy ale máte představy,“ řekl a vyprázdnil sklenici. „To vy jste perverzní, komisaři, ne já.“</p>
<p>„Byla to potupa, nebo ne? Tak ti to asi připadalo?“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Že ses nemohl vyspat s Beatrice Holdenovou. Ten mizera Verhaven mohl, a ty ne… ten směšný spratek, na kterého ses díval skrz prsty už od doby, kdy jste chodili do školy. Leopold Verhaven! A k tomu ještě podvodník! Chovatel slepic z Velikého stínu! Ubožák, kterým jsi celý život pohrdal… a teď žije s touhle skvělou ženskou a ty, ty sám ses přiženil na slušné hospodářství, to jistě, na jedno z nejbohatších v Kaustinu, ale za jakou cenu! Tou cenou je tvoje vyschlá manželka, která tě k sobě nikdy nepustí, a ty tady stojíš a nemůžeš ani k Beatrice Holdenové… možná se ti i vysměje, ano, vážně si myslím, že se ti vysmála, a řekne ti, že až přijde Verhaven, poví mu, jaký jsi zoufalý nadržený kozel.“</p>
<p>Na chvíli se odmlčel. Jahrens típl cigaretu a znovu pohlédl na moře.</p>
<p>„Buď tak laskav a řekni mi, kdyby náhodou v mé rekonstrukci některé podrobnosti neseděly,“ zopakoval Van Veeteren a opřel se.</p>
<p>Jahrens neodpovídal.</p>
<p>Nehybně seděl na židli a nejevil známky nervového vypětí ani rozrušení.</p>
<p>„Takže všechno přesně odpovídá? No, myslel jsem si to,“ konstatoval s úlevou Van Veeteren. „Možná bys mohl pokračovat ty sám? Jak jsi ji znásilnil a uškrtil… nebo to bylo naopak?“</p>
<p>„O tomhle rozhovoru se dozvědí vaši nadřízení,“ řekl Jahrens po několika vteřinách. „Ozvu se jim hned zítra ráno.“</p>
<p>„Výborně,“ odpověděl Van Veeteren. „Ještě trochu whisky?“</p>
<p>Jahrens beze slova uchopil láhev a nalil. Van Veeteren pozvedl skleničku, ale jeho hostitel mu nevěnoval ani pohled. Pili a mlčeli.</p>
<p>„Číslo dvě,“ navázal Van Veeteren. „Marlene Nietschová.“</p>
<p>Jahrens zvedl ruku.</p>
<p>„Ne, díky,“ řekl. „To stačí. Jděte k čertu se svými zatracenými výmysly. Mám na práci jiné věci než…“</p>
<p>„To mě ani nenapadne,“ skočil mu do řeči Van Veeteren. „Zůstanu tady.“</p>
<p>Jahrens si odfrkl a poprvé se zatvářil maličko nejistě. Už bylo načase, pomyslel si Van Veeteren.</p>
<p>„Dobrá. Buď mi slíbíte, že odtud do půl hodiny vypadnete, nebo zavolám policii.“</p>
<p>„To já jsem policie,“ oznámil mu Van Veeteren přátelsky. „Nebylo by lepší, kdybyste se pokusil kontaktovat advokáta? Dobrého advokáta… ani tak samozřejmě nebudete mít šanci, ale vždycky bývá lepší vědět, že člověk udělal všechno, co bylo v jeho silách, věřte mi.“</p>
<p>Jahrens si znovu zapálil, ale nijak nenaznačil, že by chtěl jít k telefonu. Van Veeteren vstal a pohlédl na moře. Slunce už dávno zapadlo za obzor a na pláž se snesl modrý soumrak. Asi minutu stál s rukama na nízkém zábradlí a čekal, jestli Jahrens něco podnikne, ale nedočkal se.</p>
<p>Jen seděl v křesílku. Upíjel whisky a kouřil, vůči Van Veeterenovi už zase zdánlivě lhostejný.</p>
<p>Možná si ve skutečnosti vůbec nedělal starosti. Že by ani na okamžik?</p>
<p>Nejlepší bude pokračovat, pomyslel si Van Veeteren a znovu se posadil proti němu.</p>
<p>Nalil si z láhve posledních pár kapek a přidržel ji nad stolem.</p>
<p>„Moc dlouho nevydržela,“ konstatoval a Jahrens se zasmál.</p>
<p>Už se úplně setmělo. Lampička v rohu balkonu příliš daleko nedosvítila. Poslední půlhodinu viděl z Arnolda Jahrense jen jeho víceméně nehybný obrys. Temnou siluetu, jejíž obličej skrýval stín, takže z ní Van Veeteren nebyl schopný vyčíst, jaký účinek mají jeho slova a veškeré jeho snažení. Pokud vůbec nějaký.</p>
<p>„A nechtěl byste mi říct, kde jste zahrabal jeho hlavu? To byla tak trochu hnusárna, nezdá se vám? V Dantově pekle byste asi skončil docela hluboko, víte to?“</p>
<p>Vrátil se k formálnějšímu vykání, těžko říct proč, možná to způsobil alkohol a tma.</p>
<p>Jahrens neodpovídal.</p>
<p>„Jak si myslíte, že na to zareaguje vaše dcera?“</p>
<p>„Na co? Na tahle vaše směšná obvinění?“</p>
<p>„Směšná? Opravdu si myslíte, že se bude smát?“</p>
<p>Jahrens se zasmál, jako by chtěl potvrdit, že taková reakce je na místě.</p>
<p>„Vaše manželka měla v každém případě ke smíchu dost daleko.“</p>
<p>Jahrens tentokrát jen zafuněl. Van Veeterenovi připadalo, že v tom zvuku jasně slyší opilost, a rychle se rozhodl svému úsudku důvěřovat. Teď, pomyslel si. Všechno, nebo nic. Sám ostatně cítil, že už nemá v hlavě zrovna jasno, vypili toho docela dost, a neměl neomezené množství času.</p>
<p>„Chcete si to ověřit?“ zeptal se.</p>
<p>„Ověřit co?“</p>
<p>„Jak se na to všechno tváří vaše dcera.“</p>
<p>„Jak to sakra myslíte?“</p>
<p>Van Veeteren si z klopy u saka odepnul malý špendlík a podržel ho mezi palcem a ukazovákem.</p>
<p>„Víte, co to je?“</p>
<p>Jahrens zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Vysílačka. Přesně jak jste na začátku hádal…“</p>
<p>„To je přece hergot úplně jedno,“ přerušil ho Jahrens. „Víte moc dobře, že jsem nepotvrdil ani slovo z toho, co jste tu vykládal.“</p>
<p>„To si myslíte vy,“ odpověděl Van Veeteren. „Možná získáte jiný názor, až si poslechnete záznam. Obvykle to tak bývá.“</p>
<p>„Kecy,“ odbyl ho Jahrens a sáhl po další cigaretě. „Jak to souvisí s mou dcerou? Hodláte jí to pustit, nebo co tím sakra sledujete?“</p>
<p>„To není třeba,“ odpověděl Van Veeteren a opatrně si špendlík připevnil zpátky.</p>
<p>„Není to třeba? Co tím chcete říct?“</p>
<p>„Už všechno slyšela.“</p>
<p>Jahrens upustil cigaretu a otevřel ústa.</p>
<p>„Tyhle dva pokoje,“ pokračoval Van Veeteren a ukázal oběma rukama. „Číslo 52 a číslo 54…“</p>
<p>Jahrens sevřel opěrky židle a chystal se vstát.</p>
<p>„Co, do prdele?“</p>
<p>„V padesát dvojce sedí tři policisté s diktafonem. Zaznamenali každé slovo naší milé konverzace. Neušel jim sebemenší odstín, to vás můžu ujistit. Ve druhém pokoji…“</p>
<p>Ukázal tím směrem.</p>
<p>„… ve druhém pokoji sedí vaše dcera Andrea a její manžel.“</p>
<p>„Co mi to sakra…?“</p>
<p>Van Veeteren došel k zábradlí a ukázal ještě jednou.</p>
<p>„Když přijdete sem, můžete je odtud zahlédnout, stačí se trochu naklonit…“</p>
<p>Arnold Jahrens si pospíšil, aby ho následoval, a netrvalo dlouho a bylo po všem. Přesto Van Veeteren věděl, že těch pár krátkých vteřin ho bude za tmavých nocí pronásledovat po zbytek života.</p>
<p>A možná ještě déle.</p><empty-line /><p>Když došel k autu, cítil, že je podstatně opilejší, než si myslel, a na řízení samozřejmě neměl ani pomyšlení. Strhl si nalepovací vousy a paruku, hodil je do igelitky a prozatím zastrčil pod sedadlo řidiče. Pak se schoulil na zadní sedadlo pod deku a popřál si příjemnou a bezesnou noc.</p>
<p>O pět minut později už spal, jako by ho do vody hodil, a když se na místo začaly sjíždět sanitky a policejní auta, neregistroval už ani sirény, ani volající hlasy.</p>
<p>Nikdo si nevšiml mírně ošuntělého opelu, který stál trochu nedbale zaparkovaný ve tmě dva bloky od penzionu Florian. A proč by si ho taky všímal?</p><empty-line /><p><strong>43</strong></p>
<p>„Viděl jsi to?“ Jung se natáhl s novinami. „Nebyl jsi u něho zrovna ty?“</p>
<p>Rooth pohlédl na fotografii.</p>
<p>„To jo. Co se mu stalo?“</p>
<p>„Zřítil se z pátého patra. Nebo možná skočil. Nešťastná náhoda nebo sebevražda, to se neví. Jaký byl?“</p>
<p>Rooth pokrčil rameny.</p>
<p>„Normální. Myslím, že docela milý. Rozhodně mi nabídl kafe.“</p><empty-line /><p>Reinhart se v kantýně posadil proti Münsterovi.</p>
<p>„Dobré ráno,“ pozdravil. „Jak se vede?“</p>
<p>„Co máš na mysli?“ zeptal se Münster.</p>
<p>Reinhart si nad popelníkem vyčistil dýmku a začal ji nacpávat.</p>
<p>„Smím ti položit jednoduchou otázku?“ začal.</p>
<p>Münster odložil poslední číslo Neuwe Blatt.</p>
<p>„Můžeš to zkusit.“</p>
<p>„Hm,“ zamručel Reinhart a naklonil se k němu přes stůl. „Nebyl jsi čirou náhodou předevčírem večer v Behrensee?“</p>
<p>„Ani nápad,“ odpověděl Münster.</p>
<p>„A komisař?“</p>
<p>„To těžko. Vždyť je pořád ještě na nemocenské.“</p>
<p>„To jo,“ odpověděl Reinhart. „No, chtěl jsem se jenom zeptat, prostě mě to tak napadlo.“</p>
<p>„Prosím tě,“ řekl Münster.</p>
<p>Vrátil se k novinám a Reinhart si zapálil dýmku.</p><empty-line /><p>Hiller zaklepal a vstoupil. DeBries a Rooth vzhlédli od svých zpráv.</p>
<p>„V Behrensee se stal nějaký průšvih,“ prohlásil náčelník a podrbal se na bradě. „Měli bychom se tím nějak víc zabývat?“</p>
<p>„Určitě ne,“ odpověděl deBries. „Jenom nešťastná náhoda. Místní to zvládnou sami.“</p>
<p>„Dobře, chtěl jsem jenom znát váš názor. Můžete se vrátit k tomu, co jste dělali.“</p>
<p>Nápodobně, pomyslel si deBries a vyměnil si pohled s Roothem.</p>
<p>„Víš, že jsme měli dva telefonáty?“ ozval se Rooth, když za sebou náčelník zavřel.</p>
<p>„Ne,“ podivil se deBries. „Jaké telefonáty?“</p>
<p>„Anonymní. Z Kaustinu. Od dvou různých lidí… mužský a ženský hlas, říkal Krause.“</p>
<p>DeBries vzhlédl a začal si okusovat propisku.</p>
<p>„Co říkali?“</p>
<p>„Oba zhruba to samé. Že v té vraždě měl prsty Jahrens. Ve Verhavenově vraždě. Měli ten pocit už dřív, ale nechtěli nic říkat. Takhle to aspoň vysvětlovali.“</p>
<p>DeBries se zamyslel.</p>
<p>„No to mě podrž,“ poznamenal. „Že by tohle byl trest?“</p>
<p>„Je to možné,“ odpověděl Rooth. „I když to taky klidně mohli být jenom nějací magoři, co na sebe chtěli upozornit. Ale ať je to jakkoli, není to náš problém.“</p>
<p>Několik vteřin mlčeli. Pak deBries pokrčil rameny.</p>
<p>„Správně, jestli jsem to dobře pochopil, případ je odložený. Podivná historie… aspoň mně to tak připadá. Ale i bez toho máme práce dost.“</p>
<p>„Nad hlavu,“ souhlasil Rooth.</p><empty-line /><p>„Můžu se připojit?“ zeptal se Mahler a přitáhl si volnou židli. „Proč vlastně sedíš tady?“</p>
<p>„Můžu si sedět, kde chci,“ prohlásil Van Veeteren. „Jsem na nemocenské a počasí docela ujde. Baví mě pozorovat lidi, jak běhají jako křečci ve svých kolečkách… a navíc tu s sebou mám knížku.“</p>
<p>Mahler chápavě přikývl.</p>
<p>„Na sluníčku by ti možná nebylo nejlíp.“</p>
<p>Rozhlédl se po náměstí a zamával na servírku.</p>
<p>„Dvě tmavá,“ objednal.</p>
<p>„Děkuji,“ řekl Van Veeteren.</p>
<p>Počkali na pivo, připili se a udělali si pohodlí.</p>
<p>„Tak co, jak to šlo?“ zeptal se Mahler.</p>
<p>„A co?“</p>
<p>„Nech toho,“ zamračil se Mahler. „Pozval jsem tě přece na pivo a na sbírku poezie.“</p>
<p>Van Veeteren se napil.</p>
<p>„To jistě,“ odpověděl. „V každém případě je po všem.“</p>
<p>„Takže nakonec ten tlak neunesl?“</p>
<p>Komisař se na okamžik zamyslel.</p>
<p>„Přesně tak,“ odpověděl. „Poetičtěji by se to ani nedalo vyjádřit.“</p>
</section>
<section>
<p><strong>XIII</strong>
<strong>19. června 1994</strong></p><empty-line /><p><strong>44</strong></p>
<p>Na kaustinském hřbitově rostly lípy, jilmy a sem tam nějaký kaštan. Jejich doširoka rozprostřené kořeny jindy nutily hrobníka Maertense hlasitě klít, když do nich narazil rýčem. V tento letní den měl však důvod stromům blahořečit – stejně jako všichni ostatní ve skupince shromážděné kolem otevřeného rodinného hrobu. Cítil vděk k jejich hustým korunám, které poskytovaly stín a během prostého pohřebního obřadu alespoň trochu zmírňovaly horko.</p>
<p>Kdyby na ně pražilo slunce, klidně by se mohl vsadit, že by někdo ze zúčastněných omdlel.</p>
<p>Bylo jich jenom šest. Tři přitom takříkajíc patřili k posádce: Maertens sám, zpěvák Wolff a farář Kretsche, který vykonával obřad. Dále přijela paní Hoegstraaová, ta jeho stará sestra, která už tu taky moc let nepobude, a potom dva policajti z Maardamu, ti, co tu čmuchali asi před měsícem, ale samozřejmě nic nezjistili.</p>
<p>Nedalo se nic dělat. Leopold Verhaven byl uložen do země. Nebo přinejmenším jeho větší část, pochopitelně se jim nepodařilo ani najít chybějící kusy těla. Kdyby se náhodou ještě objevily, museli by je do hrobu uložit dodatečně… Někdy si člověk nemůže pomoct a přemýšlí, co ta policie vlastně pořád dělá. A za co jsou placení.</p>
<p>Ale ani s tím se nedalo nic dělat. Neměl chuť se jich vyptávat. Vlastně jen čekal, až Kretsche skončí, on bude moci zasypat hrob a jít se dívat na fotbal.</p>
<p>Kněz mluvil o nevyzpytatelnosti. O Boží lásce a milosti, které všechno překonají. O odpuštění.</p>
<p>No, co by taky měl říkat? Maertens vzdychl a diskrétně se opřel o kmen jednoho z jilmů. Zavřel oči a ucítil slabý, sotva znatelný vánek, který se proháněl po hřbitově, aniž by jim však dopřál jakékoli osvěžení. Před vnitřním zrakem už viděl svou ruku, svírající velkou orosenou sklenici piva, a televizi.</p>
<p>To splň nám, dobrý Otče náš, pomyslel si a podivil se, kde pro všechno na světě k té frázi přišel. Nejspíš to bylo něco z Bible, při jeho každodenní práci by bylo s podivem, kdyby sem tam něco nepochytil.</p>
<p>Otevřel oči a zahleděl se na skupinku. Paní Hoegstraaová měla závoj, vypadala vzdorovitě a neprolila ani slzu. Kretsche mluvil a mluvil, jako obvykle. Wolff také pospával. Starší policista se dost potil a sem tam si otřel obličej strakatým kapesníkem. Ten mladší vypadal, že nad něčím hloubá, ať už to bylo cokoli.</p>
<p>Třeba jsou placení i za to, že tu stojí! Nepřekvapilo by ho to.</p>
<p>„… po všechny věky věků. Amen!“ zakončil farář řeč a bylo to odbyté.</p>
<p>Odpočívej v pokoji, Leopolde Verhavene, pomyslel si Maertens a rozhlédl se po rýči.</p><empty-line /><p>„Přemýšlel jsem o nějakých věcech,“ ozval se Münster, když stáli u svých aut.</p>
<p>„Povídej,“ odpověděl Van Veeteren.</p>
<p>„No,“ váhal Münster, „jednak by mě samozřejmě zajímalo, jak jste zjistil, že to byl on, Jahrens.“</p>
<p>„Hm,“ zabručel Van Veeteren. „Vozíčkářská rampa u Czermakových. A ta žena s holí ve vězení. Nespojilo se mi to sice hned, ale musela tu přece být souvislost. A tak mi v hlavě zacinkal malý zvoneček…“</p>
<p>„Ale paní Jahrensová byla přece invalidní. Nemohla chodit ani s holemi.“</p>
<p>Van Veeteren se ovíval novinami.</p>
<p>„Všechno není tak, jak to vypadá, intendante. Myslel jsem, že na tom jsme se shodli?“</p>
<p>„A co to znamená?“ zeptal se Münster.</p>
<p>„Všechno možné,“ odpověděl komisař a pohlédl na hřbitov. „Že kořen nebo pramen zla není vždycky tam, kde ho čekáme, například. Osud Leopolda Verhavena – opravdu doufám, že bude jednoho dne rehabilitován – neměl skoro nic společného s ním osobně. Nedobrovolně se stal hlavní postavou dramatu, tichého, hořkého, krutého dramatu manželů Jahrensových. Úplně nevinně se z něho stal obětní beránek a musel strávit čtvrt století ve vězení… nediv se, že se choval trochu podivně! Když se paní Jahrensová konečně rozhodla vyzpovídat, skončilo to Verhavenovou smrtí. Je to příšerné, Münstere, ale možná to má jakousi zvrácenou logiku. Skoro jako by člověk slyšel ďábelský smích z podsvětí, jestli mi rozumíš…“</p>
<p>Vzhlédl k letnímu nebi s chomáčky mraků.</p>
<p>„Dokonce i v takovýhle den,“ dodal.</p>
<p>Chvíli stáli tiše.</p>
<p>„A Marlene Nietschová?“ zeptal se Münster.</p>
<p>„Náhoda, řekl bych,“ odpověděl Van Veeteren. „Nejspíš ji z vesnice znal a onoho rána jel zrovna po Zwille, když ji Verhaven opustil. Zřejmě využil příležitosti, vzal ji do auta a dopadlo to tak, jak to dopadlo. Nechtěla, a proto použil násilí. Hádám, že to takhle bylo, ale jsou tu samozřejmě i různé jiné myslitelné varianty.“</p>
<p>„A Verhavenovy ostatky?“</p>
<p>Komisař pokrčil rameny.</p>
<p>„Netuším. Leží někde zahrabané a já skoro doufám, že tam zůstanou. Představ si, že by je za sto let našli a zahájili další vyšetřování. Někdy mám pocit, že tenhle příběh nikdy neskončí.“</p>
<p>Münster přikývl a otevřel dvířka.</p>
<p>„Prozatím to ale stačilo,“ řekl. „Musím domů balit. Zítra odjíždíme.“</p>
<p>„Do Itálie?“ zeptal se Van Veeteren.</p>
<p>„Ano. Čtrnáct dní v Kalábrii a týden v Toskánsku. Kdy máte dovolenou vy?“</p>
<p>„V srpnu,“ odpověděl Van Veeteren. „Ještě jsem ani nezačal pořádně pracovat, i když možná to teď ani není potřeba. Červenec bývá ve městě příjemný. Klidný a pokojný… všichni idioti odjíždějí pryč. Což si neber nijak osobně.“</p>
<p>„To by mě ani ve snu nenapadlo,“ odpověděl Münster. „Tak na shledanou!“</p>
<p>„Nashle,“ rozloučil se Van Veeteren. „Dobře se starej o svou krásnou manželku… a samozřejmě taky o děti. V září si zase dáme badminton.“</p>
<p>„Rozhodně,“ odpověděl Münster.</p><empty-line /><p>Ještě jednou vyjel po cestě k Velikému stínu. Nevystoupil z auta. Jen tam seděl, pozoroval zarostlé obydlí, kouřil a bubnoval prsty o volant.</p>
<p>Strašná historie, pomyslel si.</p>
<p>A teď byli všichni aktéři po smrti. Úplně jako v Shakespearových tragédiích. Beatrice Holdenová a Marlene Nietschová. Arnold a Anna Jahrensovi. A Verhaven, samozřejmě.</p>
<p>Ale spravedlnosti bylo učiněno zadost. Alespoň v rámci možností. Nemesis si přišla na své. Takhle bylo potřeba se na to dívat.</p>
<p>A kdo zbyl?</p>
<p>Verhavenova stará sestra, která v příběhu nesehrála vůbec žádnou roli.</p>
<p>Andrea Jahrensová, dnes Välgreová. Vrahova dcera se dvěma vlastními dětmi.</p>
<p>Jediní přeživší, dalo by se říct; ani paní Hoegstraaové už totiž moc času nezbývá.</p>
<p>Přeživší a nic netušící. Samozřejmě taky nebyl důvod jim cokoli vysvětlovat.</p>
<p>To by ho nikdy ani nenapadlo.</p>
<p>Nikdy.</p>
<p>A když naposledy pomalu projížděl vesnicí, ponořenou do zrádně krásné letní dřímoty, vzpomněl si, co řekl Münsterovi.</p>
<p>Všechno není tak, jak to vypadá.</p>
<p>Kaustin – vesnice vrahů.</p>
<p>Potom pomyslel na to, že intendantovi nepřiznal úplně celou pravdu. Skutečný důvod, proč onoho odpoledne zašel k Czermakovým, samozřejmě nespočíval v tom, že by si všiml nějakého nájezdu pro vozíky – to byl takříkajíc bonus. Ne, vysvětlení bylo mnohem prozaičtější a v této chvíli začínal cítit stejný symptom.</p>
<p>Měl žízeň.</p>
<p>Ale pomyslel si – a ta myšlenka ho nakrátko velmi rozveselila, ačkoliv si přitom uvědomil, že dokáže být pěkně otravný – že všechno zkrátka není tak, jak to vypadá.</p>
<p>A tak přidal plyn a začal raději přemýšlet o té hranici, kterou nakonec přece jen překročil.</p>
</section>
</body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4QAYRXhpZgAASUkqAAgAAAAAAAAAAAAAAP/sABFEdWNreQABAAQAAABLAAD/7QAsUGh
vdG9zaG9wIDMuMAA4QklNBCUAAAAAABAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/+4AJkFkb2JlAGTAAA
AAAQMAFQQDBgoNAABefQAArekAARzpAAHGVP/bAIQAAwICAgICAwICAwUDAwMFBQQDAwQFB
gUFBQUFBggGBwcHBwYICAkKCgoJCAwMDAwMDA4ODg4OEBAQEBAQEBAQEAEDBAQGBgYMCAgM
Eg4MDhIUEBAQEBQREBAQEBARERAQEBAQEBEQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBA
Q/8IAEQgC0gHCAwERAAIRAQMRAf/EAP0AAAAHAQEBAAAAAAAAAAAAAAABAgMEBQYHCAkBAQ
EBAQEBAQAAAAAAAAAAAAABAgMEBQYQAAEDAwIEBAQGAwEAAgMBAAEAAgMRBAUSBhAgIRMwM
SIUQEEyFVAjMzQ1B0IlFiRwkIBDJhcRAAEDAwEFBAcGBAQFAwIHAAEAEQIhEgMxQVEiEwQQ
YXEygZFCUiMUBSChscFiMzDR4XLwgpI0Q1MkFQbxorJAY1BwgMLSk2QSAAIBBQEAAwEAAAA
AAAAAAAARIRBQYKABgSCAkHETAQACAgEDAwQCAwEBAQEBAQEAESExQRBRYSBxgTCRobHwwd
Hh8UBQcIBgkP/aAAwDAQACEQMRAAAB8sKAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAABAAAAAIAAAAAAAAAAAAAAMAAAAAAABAAAAAAAAAagAABIAAAAAYAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAFCAAAAAAAAQAADUAAEhgAGGAAoMUKVQAAAAWGgAIVpGQi5q0I
kscSPjhFIISEoAgCApBgCQhsIIIFoDgACJadd9HK0JEre8vjkqbJFTc1uwak7Go+pp8avcX
AdcTsbbuW9JGaqGyJXJeHTnkep+uZWsv5pq1Y7KVjYWaathjsJEhq3YkRZB3kitjHZ1yvlq
EC0BwABJd16D9nnflnY0Co687DntFIsfzQQ95n89t6z1Xh1ze8vWYbcnY1D1l+VIixyXnXH
pyvF9OejmB6HJSALDlWKlAQENQKCCEozqM2JpKcq574/z0LQHAAEl9Xor1cZuavNh7zH1ly
aehcqiv3l6LXl0f1Ojc9Y/ebaOf7kvOo+soH5WbFy885b5Ri+oe2GtR3Nb1G0dlelXK7KqV
FibFSlYuUxmx/NTREfWSIm84KOFefqVoDgACTS16G9PGxxstZl5rstfqPI9LA1IGo7CpX5d
Xm3Mc264XmqVIaCppT6mc8/XDYvd+2Idhq1ZIzWrHZVDsq5QOw4RaTUyJMEV1AZsURtZwRw
Lh0K0BwABJqq9Fejkg6ty10nnuDZltTX41IMHvPIOuYe8uRIzrQ5u3xeZbgGLG66Nzu5zqD
Zzreeu8t5qXI9M5HUUJE1oMtnjXMtxQB2XrOGwlYOd6nRc14qzh+yQ0bqBvGCrgnn6FaA4A
Ak1ep3z08bLnuD0z6F8vXkXbFHW/5622bwbvzYsTRjsvXeO7XN5BuNWEQemTjqPPWSqoOjc
teK5fRvbD8qbEBnV+epscb65clclUCO05t/HM9MZXaMOJ7IABCqPZgrPPfHZWgOAAJNdqd2
9XGy57rOmPRXl7c/1Mz0xcJvuPXj/TLOo3Y7K7HXOWpS8o6Zyffjb8usLebDnrpeNYjU6Hz
15oOR5vpvvzl50uVFh2dS56so5NuQqdlIXHXM2wiurlmnS8uWaKDAEMWYWzzry0VoDgACTd
6d77cnJWNTuvDo8Nk6Mhucl7YJFSprfctSyRLT9OfnH6vyukfP+lZ8+hy9U52XnVvHkPTlu
L6a785udOypNtkmrEgRh9RxUibO187jrb2KOrqOZ6EAAhGdMSnnLlorQHAAEm+rvXbnJzqo
68u68OvHuki2WMdExrkvbnJzpBG1ntXDo7rN5z3ku/Dx99f5HYfl/ZsOesn6vN1vlrpPk9e
b1nkGNeaz036Oc3Gnc1FnX8WQs9KleRbgCGNZ7dy1kKpluSRGHpIKOCpqzEnm7FJQHAAEm/
rv3XChUvVcXknXMjNlHQM3k3XnJzp6VR6F5a4j6/NouHfoGXiL7Px+o/N+rJzeafR+d3/xe
pXn9VBqdR5a8THcu2HZXJXjv/O833H43WbwTpDBDdnc8ay1mXXq+Vacj0ZscU4KmrMXHmzN
SoDgACTomnf95M1GbvcsbuZKuiZaHOubdM5azU5vUsW5l4n6vPP5det8t4TtywbWc1JXo83
c/F6W87zepbZ1YxyrtjP1rcXqOLbS8x1HDpeblbOb7UxsMuqZtWYfTXRdRwnQBAE0Zi08z5
qVAcAASdH077vIJlkmV+KWrYnZud6YqNTQ897bNgXOA9fnvvN3h+jzyc2q598125Z71+Dq/
wA76Vnz6RpcdGJzewdc1NlrG2xqNVRRxZwqsXqIl1ubME2RJc9Zo5crTkJoCoRWRjzFkm0B
wABJ0rTuXXEnNh6ypVxMxpnUVLS9uVN25ajzeh/NrumMN7fHsfJ68L7fBf8AD0aHh3zvfhm
vT5ukfO+hZc+ijkEc1569R9sOStWLVUOymJFDkpIpUI1qLlOBRwVOykKgjI15iwRaA4AAk6
vXbOmXYremXIk50Qmw1g7xnPRw0/m9E7nrPejlnPR5tF5/RkPX5NP5vTMxvBe759zy77bxe
x2V+Xk2Ncuy9SdcqRat2OSuSoAOCR2UkTTdi5UiLH812UBUIBlzy5ki0BwAgJ1vTteomxjU
i6zZ8ujVjgoiazi/X5db5fU/LUdeed9HnvOHfJ+rybjx+yLqc3+h8vsHzPqu8+jkrsvJMXl
seq+2Hs1pWdZlY0mgAODFqlEjlFCKODVcGFS4BlzyzIhoBwAgJ2Cu2ai167mXssKzB7nTee
nCis83fQ8fpPweyblgu2OZ+zx9C8vpxPo8+B1bS59A+L1RefWyhk5PtyPF3ceh7KSnSusw9
vZ8WdGeqj1Gy+zcLqdixZAkriBXK9IQYByEmXPLcNqA4AQE7VXY9EIxvPfuOrBeN9Mw5elx
xLrnHerzRdZ9I+D2eb/f48l6/CuPSfzvoeZ/pfO9P/M+lyXti+8vqmZ12LnrkG5zPN9GZc3
65cLmNZLzuxFb/KgWnpizrvPXJNyyjueLxrcpDalzm800chIobrLp5ezW1AcAICdyrsFEQt
57bz1IjN6nNNTqObyPpKPtxx/r8vofw+vzL9P5vpX53u8y/T+X0DzenlPs8fVfJ6un+L6Fd
z61VWmNZfty5LjXoDj0n9MwaqyUkRTOgZuZs1ObS6kvNxHTIO/cd8f6SrOj4s05jSxIQDK1
5exG7oBwAgJ3HTscsTeWrO9ctc11NWZddAnLdIm8431+Xu3m60nTl1zyevwb9v4VTvmscrv
fzPr9b8nqs83M9MeXfr/JoPnfRz/k9PubUuYtV5L0zTjdnR8auYv8uY7ZijEnZMHVlRErk2
kNH5W7ApmcjyxDagOAEBO47nZM6bscl7VJzPRhFlic/wCkbsy3p8/S8Z8tfT+T6k+Z9Xzb9
D53TPN6eN+vx9n8vsrs9dn4/c5LsenDkHr8uM8Hv3PHpp+uX5Xo6/lxbpE2b7FzFuliCKM6
NnSc3nGkpN3m880VBhgAZmPK42oDgBBp3nc63nSQjuknP6ptOrYZezlmwMv6eHSJnyl9P5E
aTQ46eq/mfV8Y/W+N61+b9WvusStP24+lfF6ucW8Y5dfaeXD+uayzR511vneGbiK32bmLKq
nI7Zi8U2SnRo5xRr07LmtKCFiRRmpfKqNqA4AQaegdOpyps0x1TLN1jbOgQRxe20NB0577n
riHq8kLeNzx7RLPIP1fj+zPk/a6h5vTy/0+e8xrUcuvAekw/PXsOIKZnTU5uNrne50DLTxV
lTU6XSxwTrnfYu9zed6ZWugSRJclqQiRnRjdmdl8pzLd0A4AQaeg9Oni5dpI7SilsotNDlk
bZiW+s5P1+Oj6cYERdZyHXjk+vHb8u8TWepeb1P56u+f0yeXXj+anLunXOgkizWcVFmwiRD
VMWDNrqzm5q8VsZKXUVLcxUK/CoCsWUEeVIbtIVACDT0fp0OFq1ZR9uVnz6IsOVYcoSp7c+
afQ+dk+/jaQhMAfqTbd8vTr/J7dp4/U9LxrF5xHqXrlyUC4Km7EjspiBvWVSv5qKUNWAelS
Sc1yVFjdUEeVcmrSlUgCDT0npvhUrOolCI2o/K1Y7Kgj6zz33+HH+rww9c0QQay6uOPp6J4
Po2/LpMxtccZl5xl6m6SRCKIzHo8+h4dnZprWVyxtZXKmn81cqLHZUo9Kmnc1yVnUIo48qZ
jV0UqkASGej+k2dk3GmdRmx6UgggxAxrOU9Xn5/wC75sfWHpoDs1oOHp23i9tzy6MWS86Sc
dxebR6q6RyG6WJEWOStWGJHZY+suykLlIIdhxSJGTGoa5zWfLfLTFpSqQBIo9PaanUkZqKQ
jNgp/OmNZclpumJcZb08Mn6vI3cyc9JOdW/LrpfN3sMdJeNRd4clezrisc5y9T9cuyt2OSg
SgEUiyTnTNioYm4fk9Gr+L6bnpmPuVudUf3PFM3zcFiCjs8p4se0SqQBIo9P7mg3my57SRd
RyU0JWNZezWNSDvOM9nlp+vFFj0t3w76nzeix57BJzqNrIJWdcTy51HqnpHpQgVFiRrWVyk
jssXRHk9Ox/F/duPB11d+VM+z5SxYXxvZjPT7qH7vhq/wBL8qYjGs0NeWeaPdFKpAEij0x1
zqCVmmsHeJOdKgEHpmTmnLUdueM9fkq+vJ6an8963yem259JWNNajua1TdkvOuH5c/j1buL
UhKFSEKjgK1ZX/P8Ab1r8R9+64+PEdvVcTxO9vMWd1fP2XGNXOvPy/wCh7If7T82e+dfL5M
yjWiVSAJFHqfTUjdISPqN07C5YG8Ss6RZn+/HI+vywt85WOmg4d9R5vRZ89gODG6IUcQxcF
Hq3YImlDYiwChctR4/S/wDiP1O28XrsbzoumHbwkMOZ6wbudjpLXPa1hv0PxNP+p+DDufJm
LDtEqkASOHqzTSQ3SiPYzqPStJC6ZmY1E1Mj6vNn/R52NYuOPfVeb0XnDs9KobHIA1qOS8S
xeex6t3FUYITRCbCGzKfm/uaH819u08/on8drRdkzfJMqM7bz0i6lb35Z72+Of+5/LyfR5/
J/OwVCqQBI6vqfpnS5rdKhNJQ1JIO8vSw95xHs8lD386LnX+T23PLrP56s+fRImx/OlwiiO
H5c+j1b0j+aVEKCEozUTO8t+H/T3nj9cnl0lcukrj0CzNc35YgnPSB34xOvKs9PCN975Oh/
S/D8p8tV9olUgCR09V7l8qRQQBqxcRNxKVvTGH9vjpO3nteXXYeT2aDh2kZ0QsbqRmmEIs4
li86PTXo5XnHqQQojayuUyh8Prpvyf6Cy83og9OU/h0k89O56PY1JZYsjatd6OFhy7Vvp41
f2fmX/AOs/O+avN1qlCqQBI+eoO2LcIlZ0/K1Y1YuVuxjUzXo4Y31+NNmn83q0PDvc8egFy
qG0UqRwVLwrN58no/18GdZcy0/n9DkrVjGswd5qfH6q/wDHfpCmpfHpJ49LPz92dZlctuSv
43H3mq9fmi9cRe3KJ9Dx6X9d+c8x8NwFJVIAkfPVXSXuaZH1I+skAelbqPc5P1efN+nzKjU
+X1XvHtbcuhBwpWLOfe/xa3yem059Cl4blz89B+njRezxOL0z5v0QRtRq5fzqk8Pqq/yf6K
l9HGdw6sa53/j9NR6OFnw7W3l9VP6vI7nVb6eSNQrHPd5mP1X5/g3PUeaApAEhm/rTiljJH
GBmjhFMJX6zG1lc0/mvTRQwEKEEDeFyu51HKmIxe1L3hNk3n0QM2CVA2vUvyf6HS/P9svl0
lcuknj1czV50mx/G2OnOJ25w+3GB6OPHf03wcb9PwN2lKBSAJAWlToUoEhAQKSIpAmnIOEq
EMcVQBNiLHpURSjIsUEAMMMMM6R8T63R/g/Xn8O0nlsMvY27jTW8hHJpjchdudX6/Nx/9b+
cyvo4MCWgKQBIZ6S6511NosSKHJVFdvGI9vkq+nMrneeH3WPPpJzTVcRdZbskTVV058+9/g
33h92m83fg2bzc7p6ON5NZH1eXf+H2rjF+3xx9Y3Pj9rdi8dKX8T+ntfF65HPabl/ntedI1
lFhhWwO/Go/XfnNT9f52Gs4T5urbQFIAkM9Idsa8XK5LA3hauw1VR154j2+Or6+edz6abze
u749XZbPn0kZtf0xHsnY0DBe7xTMb2vj9fIueuXHZvqfN13l9eN9fj6b876JmF9viqunPon
g98rOmNSHw7Uv439JYeH1O5ruNLzRTW8t6yi2g/Wfnrv7vybExms8C8ndpoCkASGemOmdLq
ETM6asZsr+mG6ou3HG+zw13Tho/N7Nv4/bYc9ilyyM0hyV2VRj/AF+bNejzdD8Hv5dw6cuO
w/V+bu/F7cZ7PHvfD7peLzr6HgOXe+L2rlj6y1VVz3A+F9ef+b+zZ+bu/jYK70cIP0PIv9H
8Wf8AW+c9YkzsvnXz9GWgKQBIZ6S640W8zsbVKETVd0xWdMZ70cMr6fCzrO18fv03m9LsoL
HnsLF1g1Zsdlh7xhvb4tP5vThvF6+bR2X6nzrXn1z/AH8258Xut+XTl/0fm3PLvqvN6ZOdK
hrUaslY1U2o+V74PTEzyeiR9Xwn242SQemH86rOmMrJwvyehloCkASKPSfXOl1lnUl407LH
sqO3OFvOS9XjznfxzM9Og+H6UvG5uNT8bezWNRmyt6czLrj1RWU9XmoO/nzfy/pYXGt1974
MuafzvX+T2WHPpzz3/O6X8/6TNWfLdjjbFjVjstX152HPa1kZrktd0w5EDeZOdAyEefuHRl
oCkASKPR/bGtK7pi15dAQemKXrzgdMYL2fOqbyu3Tonz/pXfHuAydz2xrK5YW8saza8ukjO
st6vNhvb4sh8335vz+jWff/ADs1pEtxy7vEfWeofN+oZKzqbz1XdMQ9yy56z/fjoOHaRnUz
GmtRmxcZ/vyuOXSDvOJThXm7MqFUgCRR6W7Yu95h6zb8uiKi6zVdedD34YD1fPjM3k69O+d
9R2W549W7JmN03bjHsWtlz2om43XdMct+l8vF/O+hnfN6NX9/87J1I0oJK6rh7N/4PfV9ee
l83cAK7pi15dKXtyUTMbm40ZE1mv6Yr94vuPaPqZPF4Fw2w2BSAJFnov08r6x2WLrLVilp+
3LJenx4/fmmamh59+heD6T0s/G4W8OS4j1+PJejx6Lj6dv5Pbe8eyUremOde/5uL+d9Gg83
o1P3/wA67UWFE63Uef17/wAP0K3ph0tOXSv6Yzno8+38Xri6jdk7G5mNMazPxul684PTE/n
tFlFy6edeVjtgUgCRZ3r2efUrJxqu6c1qzZSduOE9Xz6th+trw9u+8Xvg7wRPxuLrMbWMH6
/Dmevm1fH1bvye605dK3pjmf0Pl5z5f1KDzenU/f8AzqCNNybhrPTbcvRufJ7q/pzu+HZNk
fWanrz1vk9Mbcz/AH8+i8/om40zqHFJ25Iq849Y2s1HDr5vzY80BSAJFnov08r3Uj3Kar94
cXNejy43v4q+akXHR/L9HYeT1pM36PPb8upVE1iNrOa7ebN+jyWPL0dG8fvznfzZL1eKk+P
9mi8/p0f3vzrSom39c51a/wA3s33i99R15XXLsuEWRNZuuPWu6YjazKzqVjTOpJzrK+nzys
6vOPUFBz35uxWJohSAJFnoT1cdhnUbWavpzrenNFZz0eXI9PNHlsLN/wCX6Gr83ql41E3hq
pObHstufSDvHN/ofOy3TzNhi7mv+P8AbpPP6dR9786myFjrJ1znamo4+ve+H3zsbbsMk51A
3jQcO1V1513TErGpE0qHpYO8UHbjc8us7G6DnrzhjUeaIUgCRZ3D3+TZ8+kHphiyj78GbKP
t5s6xGlvzd+T36Xh6DJedNWS8ah7zG1JWbn+/DE+rxZ7pwbRZC+R9qj8/o1P3vz4uGJpdlv
btfJ9DoXg91X0xG1ljU1Hm7xdZkZ1XdMPSxtZi6zPxtICs6c3ZbLn0y2b575ajzRKpAEijv
Ht819qOys2ZT1eVu5zvXzVcjMulnTd+T3abz+hFRtZtuXSPYsjazE1kyNrOF9nhzfbyoSu+
P9uh8/p1/wB3883rDSpmrTU6D4/o7Lx+yl7cqvpxY1Nj5PXJzqTmwd5r+nNmpWdKiDvAVq5
cW35dMnjXn/luPNEKQBIs9AevhP64qevGHvCUrenKl6eeBI4dB8v0L7j3v+HaDvMrOpedR9
ZdzU1F1lmyy57g9M5L1eTK+nx5f5P1s95/Rrfu/n0awuxmWau683u3Hi91L25ZX0+S/wCHp
Uajzeh/NRZS9ubNlpz2Q3We9Hm0Hn9ETedF5+2FOBctR5shSAJFnf8A2cJvXnB3yqO3Kt3x
q9cYtiklTfSPD9Sfjdty6II+szMbdh6WFvMLeH86see2NRjWaDvx5N5O+S49t3934EXfJ2m
4Mm47dO8P052N5j0+e449puLPx0kZse5pO/LO9vNrPN67PnuVnTNkXeTln41iJfP/ADsebI
UgCRw9D+rjY9MQ9ZzHp8tL280G84EszWbjl36r876yEtOfSu3iPrNvy6ANWbIe8mWHPZJH1
FxxHl0weNdP+18aP14xtYgTIJM1qeHsv+PoYst+XVa23LZDNkbWbDG1SvRMxtjWa/eLLn0b
sxcvn3nqPNEKQBI4ekfRyvKpO3LAe751Pvg1ESasN41Hm9vTfn/RCyc2v6YXLIzU0qCGdRu
x2UxsFnF+HXB411/6/wAut7+dq5rrzK5QScdNp5vdc8u8nOpmNTMar+mJmNNWS86kZszGmN
QhqwhRjc6884seaApAEjp6M9XHQy5f0+fC+351DMsSu3N1ddI8H09H5/QlHZWNSTmmNWKVy
ImouVrWXZYmo/m8V4dMJnXdPpeGr7+ev6coO+MS5akYl0OPRsPN7bfj1sMak50zY/Kkj6zK
xpxXs12VuxmxNYrF4Bix5sCkASOnpP0crPUyfq8uA9fz6PHR64maxqOfo6J4PpX/AA7JsIM
iahkiWNrIBCKbsBWdObkvH/L3xuN+kvX58/6vKzVX140/XzxGDsajScfXsfL7bbl0seezG6
Azc2nPozY/K9mxdSJvM3GsHHAMajzRCkASOHpfvzndM5D1eTnnq+dBz0fuJWpsOHr6H4PoW
XPozZKzqLrLWo/mrlg7ysbSNuQN85uNtUDkHl74rF9O+jkN5oO/FnUqevGj7eZNw1cuTe18
X0Nr4/XC6ZsOe52NQt5ImY0qFDNjWoklZ1gY8+ZrE0QpAEjh6U7853XE/WOvcN0O+ZVoufT
nHbm1jp0Xh2hGA1I+ss05EfUUNozqR9RqxcLVi55J4/Tic69R9+Tuo1Z0vFRrPHfZ5cP6PN
H1zha5zcdd74fo2/LrecersrNkfWZuNqIusuSosezXpeeHn/NjTRCkASOHpvtiy3nKerzdx
83Xzt9D58fT198j6nlD6Xh2Pk9k/nvp/PXL+mFrJjc4siqOzCdcbHGrGM7vL+sycaw/bHGv
F6dTm+gumMf0yxTVlnvEXWea+rzQOnLVc70rzeiVjpkW28623n7NVYxQalrLSpE3EpY42qM
CvnzMiTZCkASOHp7rmx6YzXo4di4dGdcmbdBy35u93m2Xl9T011DjvmXXEjOtZm9GxeSdM9
s4782ezz2cdw83fino49Z4dcl0zyz0cN34vVnca6R1xfRxftiPqaPNqOvHGdsQN8/VPzfdw
j6Hzr/n01PH0cg7c+g+T1dq49MvZeSuHHN5peuJ2NSc6k5vPjz1JFmkqpAEjh6c64uNyh7c
uq83CvoeBZ1vx+vkvfF/w72HPfXuO+M+jnLxdNjfXOWpRZS+U/f5a656x5u8+53HHr5k93m
i6z6D8Hq+fON+lfVx9Mefp559PJg6Bz1QamN7c6zpz7l5u2gxdVy68o9Xk87e/wAmz8nt7h
4vTkKvi4zee6VfXnYc9rlk5uAPPcQ5pIpAEiz051xZdM0fbj0nnrzt9P5jVx375/0OT98aH
h3sMb7r5u3EO/OZjXYeesbuZ3U9A+ffH/Rz456/LqePb0x4/Rzbvy4f6eDjXqz5/q+fkvZ/
Z5/UHk7+bvTycl6by3nrMxqQ+3Lv/m7eTPqfP695uu04dvOX0vmZ3V9U/I+thNNBnWvxeTd
M03bnofP2MclwCef8IbSVUgCRw9J+jnaayveOi4vOfV5Y1nYvF7OS+jjdc+nZvN3ss3Lbzz
3ceOqctxLKXeZsvnD3eR/N9E+P08c9XnzWoqaieL0+l8a0lnGvRxxmnb/P11ObFXLWch9HL
r3HdwYj0efR89+dvd8/VY6dq8XvxO87Lj1mS4nUyGpIzoBmBs4FzsOaSqkASOHpD08tBFJ3
5VHXlQ9/PA3ymY6WvLtdce0rOpWduCpX82LrJkXeUEbWGdR3Nasi7yZy353tymNd8+h5NJz
3IzpIVlry6OyoIPTGY9HCg7+fOejx1cygtLq15dtb5vZq/L6peaRIzpQkw0efsojSJVIAkd
PTPfna6lJ25VnTnRd/Ozc2HPrKzqx59Z2NuSx9ZnY0gRYCJvMjOq3pzMasRZIzqBvHN/m+/
IYvfvf5L3OpeNrH81+acg5U2Zv0caDvxz3o8lDrgwyqjWyz12Hm9m48fsfzZmNix/OuepwH
KI0iVSAJHT072xZald051HXlQejgQuHJq/4d5OdJsezSHZVEPeWbHZY2ssXMbeTlWTMb5H4
fVkca9Eezz2dk3G3JSSVnTkrkqLIW85r0cKPvwzfo8dW5x5ZFjsuk5evoXh99nz6OyuxKxr
nxwTKG0iU0ASOnpj0c7ayt6YqunKn7cYm8qh7Orvj3sMbXKmxcGrdiEasa1GLIG+c/HSu6c
kWTufTlvz/bk8a7/wC7y3ctjz25K9K1U/GkUlEFT15570cM36fLT9PNVzLlWDc7PTU+b2aD
z97Pn0sOe5ObgF4BmRJpCmgCR49Gevhdyx9Ss6c6vrygb5xN4k51O59Lbl1k509NIR6WJvJ
wzqRtZrOnJ2Wq6cnFXLbcuvLPn+3JY16G9nnvZXJXIUTMbUEOSgZ1Kjrzx3r8lF38tDrg3F
ldSJu55enS+b06Tz97DG5WLhJfPkkVpEpoAkfPRfr4WdAgbxS9uFJ24GTMdI+saPz+qTnT+
a9KzqHKiyr6cmrE2VO8SpY+8WfLqteYfN92Uxr0f6uNnrKpZedOSt2PZsnOlCpU2V+8Zf08
Mz6fLRdvLDYXVhnrZ8+9nz66XzenUebvIzcFL5+kitIlNAEj56N9fGxsYuYus1fXlUduMTW
LPl2aub3j6HJZWdM3L00hI28xNZRcqlgdOcjO67pxuePdqzmfzfflMa9I+njb03ZKzoJLxs
qclchcqLG7KHtyzHp8+d9HlrenB2UiZnpLx01fl9l/w7aLh25zlwRIzTcpoAkdPSvp5P8AT
EbWZmNVPXnn+/nbuZ+Otb05XPHtMzudz3E3mRnVfvmKg2KuVy1nXiFbuZOdys65l8z6GWxr
0b6uN4OSxtZkZ0sXLLxpNi5Ye8SM6rumM/345j0+WD05MXEG8506OS6zy+615ddd5fRzzGu
IyQGm5TQBI6ehPb56v0+TR8PTNxqr686jpya1klRZbcurVmf6cb3n1n42zSLIly1rMnOoW8
R9Ygb53vH0S8b5X8/25TGvRHq4XlPSkNWT8bVD8pCpQIGLKrrzz3fjSduNX04R7l7O1S6fy
+yZjdly643lvn2VE0zKaAJHTunr4XQzrKpWLKvryOWs6cpmOk3G1SwN85WdpHs6gbwcOzUX
WGqQkXeLLn1LNw/j9WQzehdcXIApRmoGbBmoG6KEgGRoasQEoDgBQRJpoyE1HU0ASGWNTkU
ryAMOFCgggwwgDI3RCwx6HBYoFY6aesmIoeFih0MSGqhIkaRCmJECRsWMqkIUkGaSGgCQAt
AIFHAAAAAAAAAAlMIAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAADQBIFFAEBQAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAGgCQKKAICgAAAAgUAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAA0ASBRQBAUAAAAAAAAAAwgwBAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAGgCQWgKAoAGAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAgCkASC0BQFAAAAAAABgAAAAAAAAAAAAAQAAAAAA
ADAAAAAAAAABAFIAkFoCgKAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAMAYuxUOU/JIpRSy
gCClDo8qgIA1AEMCgAgUEATHSTqw0acrieYc15OHTnh5tVIAAAAAAADDAgAoDQKEASgFhQA
0fsuy4JosWOihIQ0EShwSRx0fElvG0WsL4yZrTKFyQBsgWc/AMjQsAB0UIDHRsISLHQghIA
wCDCzQDR6y/Lkmj8KFgEjooRTkLEhCB8MASkhDYoZoBDIYkeCGhIkIMcEiwhIYQkMaHQhkS
GGc5mgBFE6phKSWGPD0OhhiR8cFiwwggAGxscE0kIAkAoSKFjQoIQLFhDQkISGKFAEiBYkQ
YCaASAFoAEAAAAAGEAAoMMABAYQsMAQYgAoAoIApDVAkMcEiBQAghQQQQYQQcAJACgoAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA//2gAIAQEAAQUC/wDjOioVQrS5dt67Ui7
Mq9vOva3C9rcL2twva3C9rcL2lwvZXS9jdr2N2vY3S9pcBGGUcbTE316jtfLgPwGUYjh8iF
9pyCGDyjkNv5UqXEZCFe1uF7ade3nXt5l7ede3nXYmXYmXYmXYmXYmXYlXZlVCPCtoTcTWG
2LBwbtzF94bdxGmTB4+GRmLxzkcVY1bjsc5Nx9swNsbTT7W3KbHGVHax9sxQtWL25dZQXOy
ryOAwtaY4YU+Noha1joY2sA0hFsQTre0kO8MTb2U0Ddc2PhbFagAr5NcNLKuHUmPUiKnsQa
vbwJ1rbk+1twvbWq9rbo2NovZWadY2lfZWtHWNrT2MAd7O2KmwmOlV9s+J7bm1mtJefEfvr
ZsdYqKNwkaAGuFYrhsjHF0DStBeIu4C+gXcZ3B3O1b28k11uK9ucccLn7m1yG87OK0v4dWp
xUhqyidqcyTWEQ9b3A9rihW+gJ0aw0D1JnQfPUU2q01QC8zTqUOFV8qodeDm1QFEaLot52T
S3nwn8hoDlGGVf6F6nSMj1qOJzX63aIhUO7jVM+rbeExOHQY09nKbsx0t3HgsLdXd9va6jf
cRh+vrW4AKjdGgKKjGLUt8fs8R/IRIs6/LVQEOLo3CkbtS61QT/MioQ4dVUF/knKlUfqLU6
I03JbNbjufAN1ZK1d6W6GlkFzdOixeTEn2y+bHFG8vmxmSJlxt+WzwTxARflCRwkuJTGo5H
FuK3Fc4xl1vObtzvkuJG1RdVV1DQC2OKV6jxGSlFRG7dWIyeRtsTszdYyMlrdWifUJh1M0H
T8o4qljdCaakFCiPUtjfI6aC4t0Q4D5R2t1IG47IKSwvo2rStJqpCQ3cTtWL59ufyfchDS8
F+C3DirezBBE9/ZWptc/hfdx3NvM4kBbqksrjGxR+nsSlES1ZG8rDRXIv92WkclsdIQonep
NexseE3FjrSyxOUtspDldxWeLkv8vZ5K/x97Df22c3jg8DLuDKQ5EMdWNP1aWudowLJ2326
rUafIkGg4YJ+IZEpoIbhgtsTZ5yOaGULIX8NjavJevMHhOSG7jFcdz7cNMlFpma0UWpywEk
MmJz+mS+ZoaNnStZc7imbFiBEAm6g1jnqTvamNOrAt+04F8Zv9uClCOrnFdwOk0PaNkO9OZ
f3stodryOex2xcNHk73MZ6NjNIDdNF0pShx1MLgbmM3W3X1r1o3y+dFgpmzYtbkxsUDoi0P
yjPcY1eXDzNE4Lc7NOL59tN1ZGCKsR+nQWv27M6bE5rC5M3MuCyhtNj2WWkvd2PDcYKBP0a
otFXaaNilndmp2Y/C7ZEhxOVY2yvW5eEz90Fj9QctmSVGTBblcPjG4u2/sO7luxhf5GN1Yx
5f4+SZBLdS7jumWuL2+x7sNeW3t7qtUKLycFt+0ENnfTzxy5tsN/iI4XzLIyNO3CenALonB
boB+18+0W6sjb0bA5vWXUBtpszcTNuDF28Ue48TLb47LWeUW9HxvtRC7T2zE5zmdqOLuO2x
aCfLbxnrebSyM5l37am1XuXF9oe/ZFhawj8rZMkL7X/nO7ltwWtzeY/fbHMhw38gz6B5UVF
tS2D7vdchfe7Vv5nu3LZdm8HU9BwLiVgY+3i90NLb7bUzZ7Fvs8Tc5Jrf8AnKcPmK1f0T+i
3Oa4k8+zv5Rv6cn1SzOMu1NX2i8LXSwxl8WJjkZdbyd6GvdGv1C+IUbBLGtqY32trltp2GX
vLLD4/Hv/ALBt2zbXjY18tvRsLzWPMXssK/q7Q7FZfKx42DbFxdXl1/cmLdHFiP5DQ2jBRl
enmtuWHtbO+wNpf3FnirGwfuaJr8b1QTkR026WnD7r0i9xcN5JPfY67ySyMs5wPEJye0Fbo
FMUefZtfuoL3QmtREGrb7XnA3IqP048e5pvt4gvh0ujkbC1g1NLWMfI5jRBBP8A2Ldtfaby
kkdf2kWTx0Fi9mSt2CFpKyszX3P9Y2zWYbc5H3XH5GfGzuOJ3Xjcnt242vunrRvcYwEKGN0
0ziIITvCaltux7pby3F5aeThwosOScXu3tluIvJLK5xz7t9tuFjn4xP1VQ8yntqt0g/aTz7
M/kh9MjtL8fgZ8nb4HH3ePtZNo3z3simluMbtQW8maxb8pDm8I7GR9O3gcPDk5rbD46zet3
7YdG/b23HXdo1oa282Xh7vJZTDfZ5SQ4YXZP/Q2uDw8GCxt/grPIXF/tCJ4sdsWdlf5jBYz
Ow7gxjcNM9xLdvYqHKutsTj7OTzW4MIIBh9vNnhV1tvH3U2Uxz8XO2qxGC+4thhjt4spios
oy+wJxcGLzcWSku2Mfat8lXr5o8N0fxJ59l/yLNBbMCTZZO/sE/OZWZ7c7kzG9ryRnMw0t3
BlqZPKzSxW1xHcrHZO6x1wd3jsHedzE3I7xyGbfjdwX+Ns7z+x8rbOx/8AY97duvL65v5b1
5hbi8/nsYy13HnJYoNwZiFS5LIyTbm31uXECy/tDeF3kr3JXWTb0kbjcld4p7t3VtmbuuqZ
TO3t/HYZ2+sYv+svV/112GTXV1fTtBBs9w3lnEd1Xtf+tu1kM/LkbW2uZ7KWfcd9cWw4BDh
RboH+nPPsluq/b6VK2rwHagTqgaGxF66VrV2TZrgxMn/pb9R9KvTKYYO57n1VykRa/HQNrJ
cMt4szL1tYtbrMRRMcUNBG9f2+I/ftcKUbQtLmlpDfXR3QjyTTUdE2vHzTacAF1TO6Sq0Va
8NzdcSefYbNV2waVJ59Q49Xj9OnRn1fU68brgxcbwWVbMatbd9xyse1qm873UJcbbAC9aAs
nNJLPhQe1BAIWMrpjAB36KR4j9+x2uI+kEquoeaPnQpmqhAK9QK8l1X0oErzDNQ59xsBxDv
Pm2L6ZW1epwUdblH+v6BFqoBTSGysFwyYxwTm2uOgc5zgroMkjtbpgMcgcL0t99a+tl8fyH
jXJbYjI2to30j/AD+l2/vpxP7+2s7q5U0Elq51EPSQnIdG1DlVV4dODYXyDQ5vANYD04VAT
SCuiK3FT7Q7z5thNrKw0RLdeGscbbQvt4JTdYuwvY8fjLGDPsbGAs3dwWmOwjsTb7gjyWHl
iLLK9huczsyzjy2+8c+22pf7eyUf9iYOzxjre8m9thcfc7mvrC22tjLmTdcAuI48JnIbPHx
YexB9W/vp/rvZFjDirjKY3HWUO57C6lyW37S9i3WbSNlv2zNb3uHLI5bO7bPcbds3z7hx0C
wl7iJJc7i7U2OG9r9xbDbFgACOiskONY2fAYydX9m+yueipwpROW4f4l3nzbAb10+qVtS6S
RkmPm79itw4oY+TEyviutwsndinvlkORto9cF1VbTn72FvbnUpGmoupY5N8u+5bKY+i/rL2
5wFwbyXPwflxtcQbG7bk8N8t1vtxf77fcxbZYBoWGyHsb7d4aW10pzls9/5+XP8Atig+rse
917t7WFbXBglgmjuYcvdTOyVem2Ly7N1uqFpth58Ko01bhP8AqnefNsH9I+bl/wDswto+0t
Lm6uIJ9224nx0Ucunc764l0Yc6/p2jC7ubG752tLLL7j+vcLLZ4nOQfb8yzd9pcbI7lV/Xu
47fCZHI7HnGUiwmWfFR7JLe7ntBPkYoVu64NzDtPK47fe1b3bmTtldYnKWrCdKuLma4iIo1
bQH/AKMsyRmV2xYye43LCIMrhcrDZQSt6R6nLFiIY7KMeL+Nr5Dt3FTwy7pnDbP58S31Z86
8Q7z5tiEMt6Cs/bK9swPxrJYrHcolGQxDWZPAxMtrKz3M0fbOoDhqbexlbFnhtdqv3psCS5
x+Rssra5a7lv8AKeSqUHLZ24rvE2Me8LDtW+dw987deIupITcz3CzgpZ4SWWHJW27Xpu6sa
50MmJyUWTxd3jXvcmvq7Z/6l1mMDJLY39nfM3G902VDtSkFRT0YGUfZ35HDXsdhFjBFlczD
jVc3Et1J6uErHPYKgAnVuIf6d3nzbJA9m2qc0OKxrg/H7koMri5r61dkcddvuM/dtucfI1p
dpcRkXfl7Ic+baPVf1ffWcG3Ms23GUH9dXLtsMNVtfYbNx4OyiusbftHpc5kbP68kyUkedw
kdruXcdnqWa/qyTb6HWM6WphOvJ23ucNI3WTqatol4usiyIZHab2NvNwSQSZHD4R+TtZY3s
k/xtZq7WBqrS5ns5cl28viFTkLVuH+Gd582y2h+Nb6R83OorTrabqbH7jD3osxYyvmtd1xl
1iI1RZBvXaFrJf7OuK202slbcsBk83/YUz8bs9vR39TyufgN8YO9trq1yOpl3eSXDtoYV2D
wm4IYjnt6SyRT3dszIWN/j7nHO+eIx0mQu8oWtx3zq1q2n+6ydu+3v6nUFDC3H4vUXLo0WM
fc2uF1WOoNthOKHArzW4h/pXefNskA45H6sbgpcg2Ngjjy+G+5Omxt1gjjstaZRZqFk+LHQ
Y3H/c7qXYlpKsfYw42yyP8AUdncyxf0/H2Nn7Fg2y/+0bqCHbC/rVkjdpVFcl/XmEvViNoY
PDTXl3FZW4e+Y5aOWTciu7O2v4W7Vx4mtbS3s4tz3ze1BC+5mfs+B4xWLhxNvkduw39zFtL
rYbbbbXOQlZBYx9x0lvtOeQWtjDa2cm1r5injfby7dnhvca3as/dyFnLYzxNOkcP8tw/wzv
Pm2SdGNb1KtdxmBn/Vmv8A1jVl84zJQY6+uMZLebkkvbRWt5Nj5p945KIXn9oZGGST+1s81
S/2vuSRt5/Z+57g5zc2W3G2nTC7vz2BtoNw5q3yuL/s7LsnH9jbgu3SX+Syc4FBveR8L4/7
D3XmTjc5f2cFxvC7itP+ny0raklsj4XN3Zfgjdt1T/rL9P3dkdP/AE2TfFc5q+u4H6wf+gz
Gl+dy0gOeygfM6WWWKV8b/u+TrWpCHkgRq3B/Du8+bZzdGGZ9CLukPf0xVLGuRbqLG0Wrq8
IgrJQ6Z5H60G9PJdKBBMbqUVtI5Wlg+KQtTvp36OuG/kGdA5qBpwKPUsYAWmqAATnENFa1F
R9JqutHirIGuDXt9VBqQRX+WfP+nd5820XD7XE4FvVSSNjBIcG00HUT/m570NIT3ekhqzbG
0naSaelrStFUAF2vTbWrXKCyLExrYgvIb9rXDfyLPKlSQEf08dcXvd+ZpRV6HWUD1cGgNdq
ZUJ0EcklQmkkvPQfUh5SL/LOCuJf9XNtc9nC2PRjD6nRF5pQgjQ39MDp2xWnVzekgOnJW4m
juok2LoIF7cpkCtMcZ5YLSOOPybo1hoFGgU3+PVh/5BjQQTQdCgOlGV0qnSlF0CpVOaKH1I
aU6lTTR0pSgdVDotNCPKaoZ9LstITYyfXyhbXiH2aFw7tDrcXB/baA30xtbUKul7PSL6O9k
mkkdomfMXzR9wBjYyGhCKLXaRtY23gkRbQaQVWjmyVIW/T68P/IMcjR4C8m0JX1L/B5RPRo
WovPknyMjIn9zK7b2VEWO206mQ25cRmXDZOGKO5jkNTWN+ppoVULK/sJPr5R57bIbiIulyn
eReAgBpoGEmgY5kgR6qbrHcy9WuBTxqc1wcLK2JdZ2jbZaWguPp+X+bSKrf7vzsP8AyA6Co
QCotYrWic3UaGjfN7k1HvSqzwsUUNlY29u9rW0aQnFqkaA2XB2U0uTxf29sEjJG9FJ1OTLR
j5P1OUee2mNOOYHiUSBxd5UGlshKd5+TW6Tbt9QJaFdKUaRpa5UCtYTJLZwNa1mtzuhDgnF
GioNXy39+5w/8i36eNA0uIXm0dVQJ1AJJGvmx4hjbcEaPf3MZ+5ztQyj5JPukgY/L3JFhPI
4z9qWPLWkMbIZmzxDrLlWVspf1OVvntsf6inDQC4+hQ+c7NTS/pL3C2J7dEszY1eTNc0yag
D62CqtY30t2uQagE4KiomNoj9O/f3eG/kW+R+krUNVXVc2hIjLQ5tCaLITlkVnbxW7re4AH
uVLePCgvJV9wlInunMRu5A63uXOY656X0ge09zHqN2pt6Cba5/X5WfVgqtxSPB41OoWtkFW
B2pkmrvD6ZXu7d3O3vVTT+bbBmmyYWBv0gnT5KVzQC5qrqTnFrq627/8A3WI/kGa9FOnmNN
VpITzRAVXqCdJ22veb2eFybIQmzPQpVulri1hRawro1ay0PlepHq7q6PGXLZLW7LzHdfuOW
P68M6lgCieNKN6roACx8nWsp0K+dVOPWJzu9ZRl7baUTXDZ7uS4DaKjU+ON7AOB6Jpqt/8A
7zEfyAeAOHXiBRautyR7e1fqgY5MuoaR3tu5hvYGI5K1DY8jEYmXsEkX3O0cnX9sVJeQV7r
ZGzOVsaZFzul50ueWP68QK49ekKq/yNKl9C5PbRzpWgXUzQ25kBaZNZtGulu7OOEOZrextN
IcvJreja0VV9QZ0O//AN3ijS+sJO/FXqvmqO1eoojrlnUhjo1McvZzamxXLrdrLqrbMiGGG
47YtLx0kEN3C021y15sriO0cGsEiDjFPdTugZkf3vLD+pihdGx/9LEJZqxk0r0cWgOdpJTn
hFzZG5AvaXAktqsfFI2YOdE2EaW+bmNCaAE9rSnaAiOoaAK+rf37/G/vMbI729/kH2r8Zk3
3MnBxaF3odUk9FkdZs2nr76Ngbe3GsZaPt++YLH7s0RNyD2yNy0xg+5xG9lv2i/dd68mL5k
t0ybvtd6z3wWXbtdzyw/q4t4dZdeD441pkjJ1OTw0Hoi0B0jqK9dUO6Jg7yx8JibHI2RekD
uMUcsZZ3I1JNGGXN+589hkYriH3ELR7y2W+Jo5r6zfouMbetmscy97n4SVxvA9qMsakmt2J
ugPfNHTKSMdbDzEcgniDryYyMkgawnIav/Jd28upmXtBZtglhi1hsjm3cdm+F0xsXh9rK4Q
uyOYtW2Dup5fJYzdMtpG3e8NDvqMA75X/AHEqO97irt53Dnf9pco7zuiHbvunKTcc8hOclK
j3BcRKPc13E3/rL9f9Zkkd0ZIn/qMmv+pyaO5siUcxcFMzl7GXbiybkc5kSprma4crbMXVs
Jc7PMo85cQu/wCov07c+QKO48gT/wBJkl/0WST8/kHrDPlmxzE2gTSxBzUCxa2qsddbCHOY
U9zSnJ63DlLiS6Mj3eBBjby4b9hyiG38qV/z+WX2HKL7DlF9hyi+xZRHBZML7NkAvtF+vtd
6vs2Rp9myS+z5FfZ8ivs2RQwWTK+w5RfYcojhMi1fZ75fYMoUcHkwnsdGUAStDlpctDlocu
29dqRdmVdiVYLMdqKMhNWvQ0XTV7gAGZokF3GU27YhKHpxTlLMyJZWwvrq8fDJHzhba1fa2
Fy7hI1tcjIVG+g1HVrqHydMifcNf5xTPYYpQ5pcAjMA6M0j/wA5G6Gvca+oK+tGzxuabafF
SyOYfLfVpFDeW8Xemw2Gx2ifG4x1ta2dvNNHhsS4HCYoLNRW0LMLbRS3LbOwcpcbAnY+3kt
oHAMYUdGlvtkPbV0270TarTblNdAE5O9SgLHX9J9eYt4pMe7z5R57da37Z6asrWi01LdQBc
Q8uqLiRPfUudQ41vcksY5dNnRsRMT3nS0fJztam1KMv7V2GCPKQ6H4y5dGyPURv8erG/vMP
dTRqZgNvjWTG8a8BztRduB1Fg4Xd2M1axrdErhS8s4LoWxLQ5oeBbNKFq1Nt9KFvpRtW0MT
Gl/kwOuY32jVaggZQTiyf9XKPPbbf9Sx/Vkrnu1GjhqaNQM2oyzO0q5n1G5Lg80ri2OCjex
pZ0lkayR1sztp1aFzGxHS5adDXeWSLe5jqRyQTdw7/WN/eY8m3il9Edi/VfQtHcPSTcRDjt
8HQ00WqrJIo3Nm/KV5bsc4xyWEpv7Niil7rdZWpy93CXTzOkezGyPa+KWOKGD8iKIsdmi/2
D/PlHntx/8AqmlxB+s9G9aOA1a5e9MWGSaQVlc5yj+rEQPq+d1ubSNrY4+tw0VawUbe2/uL
R8rmL34KkuZWKfvzKeA291jrl8w328k4395j3wRiW5iDbFwZctvO7M51ZsxIw5DFtPt+8dJ
eAJT2o4nOmbMwOl7bNbhB792PfGZcaorG9mYzGWzDHbRsTQANRmgqZ4ZtTjlYJYMa7z5R57
eH+qcA1kcvorVjfp1uKdIxz7j6rhxRkGuAgPspHmCeIyyWkjYx6Gyavy+67RK49q+7zY7Nz
S0wte2a3a6O6/OVtNNBJvG59y7HfuxcEROuJHi3cwS2LHXGVupbWS4labiWwj02Vw50jYYi
Iq1UTBFG+NpliDy6gN24Orp9be4mNCdGdXtpHie0c1DWAC0O3E6uNdzDzwLCcaT0jc+4DBQ
BxBJe502mO8u5CG3Ny5zmu7jIfU7CgshaYy1wLnu1F7nubERrYWVinMaYx1QXBxBAvIj2Zi
7Tnv0cf+7a5pZ6UZHwmDKSa5snO6WzE080bTBDVnfcKN6BXGosa4F9nIZQG/nd+kxDnPBBE
DHNX/7nSN7mRvAy1hl7kN24gZ4NbjTzDzwIP2pksrmxTaWRkOWo655AHXHV984aLqXW6Pyt
dT3QOLILHW6xLXGMfmHyFxkYLYx5O1uInhssjWUa0pw1KVrRHkIjDJnDWGw/d/U6nV7mlNb
6IgDJYMa4zXGi37oa9uh0FSRI3U17dMsGrTqbWKd0l3JO4KAkte50bGQve25hcZ+zH2I3gq
40ubnodGGPM3zwNzpsbcu0s09q3uWNb7ls0skrCZp2MlyE3R/6kQ9NpUTvjLLK3lZJH3I5J
LHu0t2yRrM291MYrl9soMs6d9uwyveY+3NcuYJnySWmUkc64zf6Nh+68l3Q0OoSHFRPbpwb
qTTlr4ZmNlbHDJbCaQvjivG3ccrpbeSyuGmzt2FwgBdfyQukfHWNkceoVV+0hlSYoXf+uWR
jZdw/wjuZv1Y57hYwUJ7cgitIpY42XHegiarrS2S6e5zNRq01bj402MPjfD2QC50kNBFavk
dBe39rbq+tDJC8u1YnItt3xXs6bcS3MUzRFZXRfOc3+lY/uvNGj44+pNS9tvGybCMLnXwpF
KbyGGVrby1kvdTILiE3E1i2O7ijbHDbB+lrXw5SKYuRkDmwH8tkpV1dd1sP50fnIWa59xt0
4N3M36sRG52OgjfS7jlkXda5zZtEtB3Z5mF104Edtndq1Y4PjbLFJpDJ445Dda7HutjglEs
V9FDdNfi5QstiXWgh9Jt7yQubl4O3fZeGWNz2uWZ/Ssf3Q6J4NYD6pKFRjVLhvbMM72exaz
IamNbFHM1wUdvAx162MFw9Fq+Rir/7bZ0olcXNZZva+FsIE0jey63niitqNcpC7VuQn7SeZ
v1Ya7hisrd8TlJM17bgMiU1sHvgc3VcPAVwaJx6wBrnY4MfGx5kLmM12cBtrfsRGSO3bHZx
NkEjJBTI9qS2u7MNklLmJpAL5fSC0NzH6Vl+6qpBqEVWuLi5Mrrx8El0yG2lgcItDJwHSW1
5ETqKu7UT3Pm23k7kbdT7qGQi7fc9Lb124bHW6iPe9u25tGTjt9xjVuNujEHmb9ViHzWFp0
bPETPcFjGSOdMxvdDnOlcbo9A/U6wdpnxrHSQhv5k5ooo9KgttKgjkbDdOc+QFwdJBC6O67
Vw/I2XbkdEdQGsFvXMfpWf7kcHDq0dYaFYTuSIyCNhnl7txHqfDFD7oganQNfI5pMUUMcab
Vs0+trrC1bDFA4dntnXPV0sfpt7b274nUI3HITjTzN88RIY7GK4cVNqbI7RIyhc1pexzw73
FxQAM9dhA5sthHObR2giQCjXk3kZ0xiQlSxxagwmS47utscGu/tZJ5bjHvgc9oRWY/Stf3D
qVomVTyQ+F7AcO6Pt3DT2y8uORvZ7Z2KZ67W7tpGh4MgOpQwhs7p3i6ldVsJEbWs7MFx7iZ
twNAhidSCDuRMY6Mbkbpxh5m+eNcftpoBc3J7bLhz2B35vf1zF75E6qAFcTYyGG2sGFtxH+
XGx+uAnvNbpZCIy2JsrDMyUk6nprHufT8uSxjdDLiYWOfb9M2NLLX9wVqRaS0VBhIifh5Iq
mWWlxM5jfXJeanlWuOEbmavdvkLDC/Wu5rnklEU8XRMZ+Sej7C2fJdskpG73IY1pDNxSA4g
8zfqxZLLJvfeLyNroXtBbePIk1yODHVCgaNdh6oYpu2dLpYH9sQ2kj3TFx0xtIeR6y9+vuX
Bla6PTqja1gZWWyDzeQxtbuRuh1t+u+IVMfVnk5ooDVWd262Nrd9+S59QumAXYYE18MJtXN
e/p3O4GtuZHe6v8AG3ksjI3w2lhR1q5vruLca3xOe22DYWMkjK3R/FczPqxTaWb+69skWls
pjhimdUSCj4m0XRY6BtxPBDFFILXU8BjYXCHXYmOWFgLmvnGkyFi0t1GQvUPuHG3ILXNcS5
zmOc4SLeTO3d2367mgsLdR7fWTo75RNfK7Gv1qWXIynsyl/tUIwxWde1rDXwQuaWQtZJFJK
1pkMzLLUbbSSnurPI3pKxzmxtotzk/ZuZn1YohuPdQsldohumzl+vTHrY5R9WsFW4SDuPgD
HqVwCPUPt/XbgiIflslOppfHGR22Nd60dUagkqpzIU3uBOdrbvMvN3a/uJ43+1DergKyRgm
lVqKtpzFKLuZHU5RyPq2IvVTHDpDjqcIWDUW0a23A0ekMezU7s6i9hEUZklbq0ndbv9RzR/
XjwPYekQ5NxbDM5pdM7rEfWyP128TnyY9kcUVuHUe3QnMOkNdqjjpEAQpB6WUEfSRdJiGmg
ZW4cCE5z9eplN6U9/a/uCysUkdTI0VTgQS4r1KydRNnALIQWsfpDvrkAUf6buj6/mWjSyJ7
gWjQU97Sgaxtf6Y2+rdQph+aP68W2tlIXdm/oIbmUl8pqWmqY2qxgd3Me1jYI3JzmkNJCfp
RFGSzUOnp32iF72kMc5SwiksrtV48RxW005DAt2vjfeWn7iKClveQPDn20Sfb0MjE2ge4dS
XA4+8kifZPmmt7P3Ej5v1KGhaQ9/qkb1uu2pGPcoPVGSAo3AGE1ZQRt3b1xfMz6sPqNg7U6
HJtL4XsUsdE5tI4+gxBb37ENijFNbz1DQVIHJskgj1ERO1UpqgLCDqjhkdKE5n50j4oWEXI
VW03g0MvrX9xZXAktuy+lzHJG+4jOiW37Ykg9Yb0LerfQbKdhUTiW3mvVaahE7o0NrK5rHt
jrp6pn01OvQHm3hDTNTRu7piR58rPqxJAxgZ0wYwkuRi2ds+5bm9qbGgssPtbYd3YDYu02r
duDxeEdttuJZcSx7Sc7LYPGNxoVwdUUBL4vVE9oNat0CbWgXa5J/Q38xEgJ0cgZb3LtW8af
cbb9ez0e3EdFP3FYDZc1rb4TY+Vm3NiocNlqdXganO9UM74nY+4D2icTKF7JGEOTY2iUOhM
BcAGOq1pctehRep8dBI9okW7v4kDqfPkZ9WIia7FyD0yB7X/ANbH/TZsNnzUDhbXm57v2m2
7Yd97TFGi5XD3N2aH9oatKgtpZX2u0LqaE7HjKu9p3ONgkDIIMPtm5y+P/wCGvdWZwd/h2R
7CzD0/ZGXV1bz4y93b1yGF/q3dt+Ito5S3x7u+x1NB06X7TP8A/R7yEdxuF8DWlzdTsFs/K
55D+p29tv8AWT7dXmNvMa6C5d7XHY26ySu8dd2B/wCeyctrDBNctuMRk7ZjdNdQc+30vIpr
jW8A77Sj58jPqwx/1suvVdh1P64lBs8j/WONvLsf1fYi83+0w7RsXd6C3eCGULZYnN2aISQ
0As2vI12b3K+7jxNtlcnEsdJeXVld2jH3NpunKWttt3IzZPE5fLZO6yO1MhfZC2zm7b+3v3
3NxdT7P2rbT32R/uj/ANWA3jLcR7nwzLyD0d6SEOftiC3nzW7rPs7gfDRj4wDsrtf8zvq/y
1juLaOc3tLf/wBmsYzHwZGV0uLylxinWF77nGQ7s13GWv4MXb4nKMykLmMjkYNJtW6U4/m9
A3eP8Mj58jPqww/1lDIrypP9czP9jdbgzVy7/qM7JfbrvJ8rsSBw0wyPqI/cLckXtdtwmRj
LeP8AJwltdXd9cYq3u2Rfa7BjHtkbkXSPv46luyLiSK83pt62uYbe3gwOIuZ++61aKvtLn/
hLf9awkeLXC3b8hiS2WO+PcZLsuwhkvdywCTL3EXedJEStl4jJw4yHau17S4ZkLCS4/tR2j
BxT/wDnxtzE92u5/wCQxctcnukSDKbWBFp9RaRW2UhqXj8veJDsOUfPkZ9WFP8ArXOCvejt
jGR+KcQ53QHOGX//ADO2L2mFrXKyg7k25LcQ4JzvWymnaH8VuY3v3S1xN9ezW0ToILvZeQn
ubhg1YyeXH5GWG3vYt/ZGS3s3O0SUg7NiYbrGbi27cbY3DiLK8yN08w42we+4klIC2Zaw1z
8cjMzK1zm49krs1uX3f2Oe1vpj/X+2stY3e+sBf7hxO5Nr3m1hj7jsv+nY+GYGZLdJlOV2l
CGY+V72upL3IRRP6B307riY3DFO8+Rn1Ygh1iP08Syy9/ZZLZOAlzdpsKLHbTbs9jZMzsi9
x2dG3ZH7TxmNyU1ng8JYqR9hfwXGzsNOszZ4+1u9v55+NdHuLDSqTdeEY3G71tbqbNboxdv
ZzdHthqdq5O2kw+6cjHl87K1nZE2lY/fV1tXNQXW1N32jDj7K33HudmUms+72sdt/CaGfb8
e24xuOv5r3b2KtbS4DmS47d9m+J+6tvRrK/wBlY60VjvrbV5bf2DuO1z+W2bPsS3xsu4tp9
jb19teF13ktr3xs8tt+2jz/ANkdCB6oT0kHokoBud1cUUfPkZ9WLr7H0vM7Q1k5JhlHqLJK
Qn1W8xhNrpYA8FBzXQRSSJrmVpqZpjkkI1Okl027o/UWNa2VrZraVxu2NiDE8+4Z+XMdzCl
7D+rbvldZwsle+Mu7kMktZIjeLX+WQHnSpAVLC1TMons6zelNpobJQW+SfBFBkYZpIy1zVF
M1yBUvRTNGrdR/0/zd58kf1YyNn2+jqzNc5lw3UJaavzSGs7bGO/8ARbRACaPSXAhNkLkyT
SpHuaYJdQcdEjgNcrXG6LnTzXodcKeRwFRILWLQ6uhbpGnIRfqW3YlhcZmuYX1e8Mf3hqcC
1v5hDw1zaK5Y5gmjqZY/VcRBxPpWpqrRR0fBbXF1G8SvCa10btRTtTlJ57sfqxB83fVyR/X
if451GtkNGVe5Sso5wjUTniTRJHM0jvGmlkzpmwtoy2fC9rmjt1EQmiuBJF6pJmnS3RonmJ
jiirEZWvVrA4x3Gts+6Har+P8AUxTYtApIh1a+Jz0xrmt71HRaiNUaa9hDmyugLHBlxGC6U
aU9rqNKDW0jfQ2t1O5sNx+S1wcg/QnP/NeA5bu6Yg+Tvq5I/rxJJsj6maW9xzwrlvbe8tcm
h0ymrKyCagBcZYoaMbGND/0qls7ntgH0qMKaR3uZJmsOn1u7z4/z5ml0Ol2gR7maW30f14y
P0skLXxtEcmsk1jYmQv7mnp5pjSxk0cjojBIxTRP1XUamiVKIElMkcBA/qy5jDWa01xc/tt
c8jrvAAYk+T/q5Iv1LIysh1ao52t1XMnaF5UCZjGx272Bd15ey4D2tfEZI3yOiB0NAa1PY8
tJMTpXRxoyaVI4xzRGVyeeyXTSmRmvVoMig1tW5tfv4/rxTP/PbNBkaE2ORtzAXdk6w2SZo
cO4hUHyTvWJYhJFcRq5ACcCgPUJPTb/VGesVzrUPbKhadTyQd30+zH6XfVyQ/q28jW2kLmF
a6tk06pO5puZJHxMLpJHSvfIyOWOWWYPIZpULzG1jdSkkb2+86oi7QeR2NQdchveD7OG5ia
yT2470Ka5um1Y6FblaWX0f14z0xxQPuWSTMkjY78yINt2xNmbExrXpoOgaS7zXSj6uZcROc
prcBTNLVoouqhbpd1rbzao7J+gQTCWIvBO9Hf6k/Q76uSH9S1brsmhhFAFNrkluIBJHLAwM
jrC982hRyhkrYY3mN8bVAWhahqkY2uqMTB8xmndqeA15NHvvmujmibbPY9rY5HOhjZG5jlu
Rj471n14r0WcXdaJoy6Vz3REuj1lusRmrXOLT1CoauFUehuI4wLhrSJRpa7qiyi/SLHBsVp
IwK0JIx07pYwQt7/xZ+l/1ckX6mNlDbON0TzRjRK5jIp+937wRqaLTHE72ssUdHNkYx2pz3
d18hHbbIw6HB0cAmfQ291ZTyziFge96uI7h8MnpgYPzLORz3W478G4g4XzPrxRZ7IvpL+Sb
mRhkY5/bf/h9LAC5VqQfU1kjnAue6epUkDI1Iw6u2E8hPeF5MtgQbUFrMa46myjRvcn7cW/
lv+vki/Usw72WOxd3DO1j5U1ncbPHpbLbSh8uptq1/cUbvzu+1krw2B+Sjlubez7U8by1kW
iRgurfvttLa3tGay1sk+pnfMkUbhcMc9wmgbolh6rcf79v1Ys0x4t2XLGlzHsl/LiuJZrk0
AFHRuNR6Q7U0oyREmSJOkh1PcwOn7JEj42umczWNKZIwQxSsa23vIQy3vIoYhmmRrcuQivo
HMo2X9Tkj+uyvYvbw38emSeF733kTofetkUk1oQ+4jC16nSSwyPbeQV99alNumke6tkb0B8
t7DMZr1pLbiBkQu4C6a7bJKbzRKbxpjdOXgXLGv8Affm5v/0XPkbHKntnOS6jnHds555B3B
MU3OysX3qZHO3SOauivu9yvu92V91u190ukcjdFe9uV7mVd+Rd6Vd6Rd6Vd2Va5UHPKDFcQ
emfpNyx31zGhkpwPuMiGQevdvXuivcFNm1LWV3F3gF3QVqC1sRLV3GLvMRkau7FRskRXciC
D4yqsTXRFOdbubIKPilDF34Sm3EIXuIF7uBe8t17y2RvbYL39uEMjAUMhbr7hCjko6fcmr7
mvuaOSK+5SL7jKvuE6+4zJ19PX3s697cL3s1CanwalVKqVUqpVSqlVKqVUqp//HctomNYT2
4wRHa6jFYLt47kogwlNge5ezmXsZl7GdexnXsJ17CdexmXsJl9vnXsJ19vnXsZ17CdewnXs
bheynX9cWld47yz2Vxm5svveOfGYDPh2ytuf9Lu612JuT77f2+48ze5zZWducpnd6Z1ljk9
i56DL3P90WsMN5pcqFU404UKoqKhWkrS5aHLSVoctDl23rQ5aHLQ5aXLS5aTyMFTDA1Nt2o
RtRYu2KCILshCALsir4tK0oWoQtwEYWLsNDmwtJ7DV2GhYW9bhcrc7kw93moMrtq2WJ3fi8
Nj33e2NeG3fh9vxuvNtOucTuPAYS6bl9s++bntswZLd24xuu59rGU6wavZxo2LV9vavZNXs
2hCyjTrRq9i0r2LV7Fq9qF7UI2YKbZtCFm1e0aEbQL2wXtgvbBe1avZt5GGhgcmPogAU1UC
DQtK0SBeriHha1rK6FUcDrK1hekqoXRVCLQq9C9yD3LUi0FANC6V1p3qFDQF1S6Sut6o5Vc
qla6LuVRcvlVy1vWqREzEh0ic561SounQkmCq/kDqKO60IX8ajycQX3K3X3OJDJwIZS1K+5
W7UMpao5S1AblbQr7jaIXtsR7q3K7sZXcYu6u+0r3Ea78ZRnjXuYihMu9Qm4YhdRr3Ea78S
70RWthWuNB7WoysRkC7oXuAhdR19zEu6wovYtcYXdictbFqatQXdau6F3G17oXuAu8F7hq9
xH8HUrU5a3rW9a3qpVTwD3hd2VdyQrW9dyRVKqQtb1reF3ZV3JF3JEJpQu/Mu4+upxQkeF3
5l3ZVqcu5Iu5Iu49anLuPXcetTlUrU5VKqfxr/9oACAECAAEFAv8A5p0rSqLSFRUCoqBUVO
WvPRU+IoqeEfFCom+AfiT8GeIRQ4jlPxLvBPhjhRU8E/Eu8MjjTiOYctOFPi3eKOBQ5jzn4
w+AOUKqch4OnkPxh8AchVFTgOYIpioj58DxPxJ8QocChyVRQdwj80eDQpPNH4o+KOI5tCog
ieh4NUnn4NPj68K8BytKPDV0rwL6ImvCvEcD+DAIjhRUWmiogxFnAIgIjxafgDU7iEeDU4q
iaijxP4UE7iEeATigmp/4eeIRHAeRQ4E/h58uFCgxOBUZRCPRGvhD8GaVRFAcKJn1KTz+Xg
jifjxyDg/zUh6jy0+pSNqtXTiGpw8A/FhV8AJ/nociEOR4VODVRSefOfiR4bU/zUnmFr6pz
6F3F6DujvAPxI8MJ3nwPkzzUvmwohAJ5qa/hupFdxd1OfVR+ak80HlF5PhV/BaIRrtBdsLt
hBtOBaCtIRiC7Y5gOen4G3wKon8QZzkqvhEfFhHw28xcq/iA5yifhKp8oaG3adMSmz0XuxU
GvxI5CUT8IZAFLISS4pqaU4hFCQq3m+HHIUT8JM+ja8NIQbx0hFApkpB+FHIUfg5XaWueSq
qvGnCnCqBUU5+FHEo/CTy1R5Kqqqq8Qmprq/CDiUfgynDqVRFpWkrQVpRaVoK0lBp4BW3n8
EEOBR8Q+BK6gPDUqitQtSJC1NRIK1BahVBQvoR8E3i7xSg1ObzSjotK0hdtaPV21oXb69v0
hnpDfTp6UUTauPwQ4uPOAnDmYn+XLN9PA9OH+PzaUYjWteHStU7zgPqPwNVqWorUVXn1FV5
qrVzy/V4YULOnxtPGliR46VpVFpK0qnENqmCg8AeCPDB4O5NNFRFo4sanAcSntIPDquq6rq
uq68bZvpTvAHgDi5FHnCanDkcODvLgxP5C2qlbQrUtS1LUtSqgooAh0RTvLxwhwdyHmanch
4Hy4MT+UsBU0HTQUQqcNJUURchbtQ4nwB4blRHkB4UVOATgjwKoiqcG+TuenR8DXIQNXtm1
0hAAcrj44Q4ngeUI8KoIpw40RR8hwPmPEqq8T4A5vkOR/hjhJ58mlaUeUcDwpzAcAneAOYI
cSij58Q1aeZqk8+Yqng05BxCd4FOh4EKnEcSvnwKKbw0o8KcGqTz5n8tOBHUr5cg5D4DeJ4
jkPKUAgeDgqKi+YUnny0TkF0XkqKirwK+XIByHwAih4DuQ8AtSDq8KLSg3hJ58zl8+nGqHA
r5HgeJ8MBHgFXgOQ8Sqr58GoHlf58ziq8AiOAPA8PlRHgOQ+A1HgOQ8CjyV4DiEDyP80OV/
hk8RwPA+AFTwCjx+XIOAKB4v80OVyHABORHgBDkPgN4AKnM4olDgfAqtXB/mh5cjuA4ly+X
OT04u8AeSHAcp5D4NUE/zQ8uUhBDieIQPA8BwPA+APAPCvE855DwHMV04V4HgeQ8x8AcRyu
R41R8M8G89PBPOfAHBvMUfgRznwTznwBwHKUfFCPA8QVVV5SEUfAPKfCbyuR+APCnAIKvKe
AR8E8D4A4dVrcg5yLnLWUDVHw6chCPL1VSmnlcqeIfAHGTzHkm+Z4/PjVVVeBK1ILWtXA8x
8m+XAvAXdXc4EeAfFCehIu4meZR4fPgUFThVaUVRFAcD5qiB4lNPTg/zZSjg1RrSjznxQnq
gWkJv1cRwPKODk13Eo+fA8SUChwcVqKoovNOHOfFCdxH1ngUOJQ46uRnL8uJ4/JvmpHJjqJ
rqohHzKCPMfCKo4oak7UqOQqnKvDVwI4URagOJTfLgfPgAiq8gVFpKEaLCmNon6lpKIPEcp
8Ac5R+APmh4+laec+AOI5T4YQ4HgeA8EeARzH4Q844koI8Pl4Q5qKnKfEHwh818vDHNTxR5
cAhwPCnwB8+B4nwAhzU8Qco+CKPmvl4YVeYo+GOQFV5j4A5T5+MOYop3jj4Eoo+fijnKKd4
QRdyV5gjxHgnzQVfFqqqqqqqqJRPA+AOFeNVValqVVVVVVUKq1LUtS1LUtS1LUtXGqqqqvC
qr/wDZn//aAAgBAwABBQL/AOaaqqqqqqqq/hNfiT+Aj4g/gI8EfiA/GR8aPjB448LV+MOVU
PLgPxKnB/lxcVH5fiOrgUB14PUfl+IkcdPXhpqgKfhp5dVeBemvrwKBKH4aU3ieL00cHIIc
R+FFN4lDgU0IpyZ+JFA8D5hHgPw/58KhF6BTxRArzQp+IOCrwJRVU/6VH5Dz/DyqJvlVRjo
fPX6VG6i09eNUPwwpvlragUfPiziVVM8vwspnkovI+fb6JrKhvFq09R+GFDypwaKl/kovJy
BRKaKD8NpwMa7Sayik8lH5IsQaB+IGRd0ruldwourwDyFqKEhQefxBw8CiA/EHo8wCp4Q+M
HhuCPCioqINVPxA8TyD4Wiayq0NXpC0grthEfEnkCA+EDCmAIp3Fq6J7QfhzyBD4SNtS9qb
wcFpWlNCIQCcwUPwp5B8IwVLWgKi08DwpwpVaUQpIvhTxCHwkTEOFeFFRU41RTk4fCO4BD4
QJvkqoOC1BawtSDgtYWoLUOBU3wZR4DzHiDwIxU8NKoadVpVCtJQBVCtJoipG1B+CPEeKES
mu5o/NalqXcWrp3FrXcWsVL+pd6tXWqeaD4I8WjnJQPM9M5o/Ph5lU6ohCQUpw60Q8pR0+C
otIVFTnoOeipzs8vEkd+GRyIcahVC6KoVQunElPNT8C7hXwSODeQGvAOPF7kwniE09OHRdF
0XRdF04zO6ofBtQQ5ynJp5GHg3z4SJg5AaKM1C0rStK0rSqcJJUevAfAFHgzwim8jeA8+Ei
Zy6iFHL11BA8dQUj6IylHiPgSgmjgOQjhXkaeIVU3zrwf5t59XVspCMpXfNNRRPK34A8Ahw
HKUOJQQ4VVUEPMooeR8WnEeOUTwCZ4ZRTPLk1IuQ5x4BPAoeO7iOA8uNVq5nKPy5m/BDwK8
aqvCqceIXyHAcHgqqDuVyj+nmZy14A9F8+Q8g8A8RxPI3lCJRHBrlXh8io/p5apiK68K8Kd
eHz5CfGPITwrwbyDgVpTm8AVqTn8I/p4nixfLryHj8+A8avEqiCKHFvEcKcSiOVn0o8DxaF
TjXgR4BVPDKHA8SgqIebfBKcORn0o+fEJnhgco8I8xQ4NCHl4JCLeLPpR8+RnFxTUD4B5R4
B4EqvCvI0IDw6LQqJn0o+fIzj80G+CByDwDwPB3IEOQeDRFN8k7z5AUDwPnwHI5vAcw+AaO
FOI8V3M1deFOA5hzDwzxPBnwTuYFV+IPByPA8Ah8EedvgjnHhO4Di1DxShwHEhUVOVpQQ+H
dwHFiHwhRVERyA8Ch8NoCLWoNatARFEPHB5uioE4clU0/EMR807yHgUVONEVpVPACKpwDKr
tIR8K/ClNRjXbT/IIeDRVQ4BV8AIji3yeTVhcnoHwB4pTFUrUU76fECcOIQ5gijwaFpCqpf
IFNPwhTeJ+geFRHi7l+fOeDGp7ahzdKaUPIfB1CIam6VULohxpyVVVXiEfPgONUOU8KovWs
KR1UzStQQPgDwyjwCCHwA4Hwjyhy1fBFHkHhniOQ+GRzA/FDnPEIocPn4RR5QfgjxKHwA4f
PwyjyBV+AKKKHCvwA8Yo8g4V8Q8p+CCHD5+GURyDgEPDPIQiOFfBPE8o8vGKPK1BDxyj4Z4
HiEEPgacgQQ8IpreSiPlwrwKHEhDhVVQ4DkKp4tFRELSqIBBAeJTjRUWlUVFRUVFRUVFpWl
aVpWlaVpWnjRUVP/s3/9oACAECAgY/AtMF5q/tLBN8Xc0Xbas1Z2kU7dVSBORjGO3o4z0fh
7X+s7wXl8dseezcY0/opOsN/9oACAEDAgY/AtE95ks1X58I5Sbu6SNCEK5r4sewtGsN/9oA
CAEBAQY/Av8A8tNFotF5SvKV5CvIV5Cv2yv2yv2yv2yv2yv2yv2yv2yv2yv2yqxPb/0+IyT
8kquE+pVwy9S/ZPqVMEvUV+xL1FfEwyHoXkK8hXkK8hXkK8hXkK8hXkK8hXkK8hXlKqP4Uc
Q9pGOUEmLOd65fLoA8i6B5JqgYYLoDzx2tvXDhi2xf7aNFw4YxI1Ck+KFNOFftQf8AtC4MU
RvLBDGMcf7mRiYgGtdUI0u2IzxQiMenNnQP3IzxnHlkPYiK+h0YTgLgWa1iGVIxrtZXmIeO
qEh4iiiSBVcUUTLGKbGQuwRI32hR6jpRbHJrHvUY7yoY4gRYCg8FT7uymiBdV0TMuL70fhx
rpwhVxx/0hftRb+0L9qP+kL9qH+kL9qH+kL9mP+kL9mH+kL9qH+kL9mH+kL9qI/yhOYRPda
F+zDwtCN2EeiilLoyxHslHDmjbIfwMfit1FOc6B9iDbR4KXdR+9QxexqI7YqRGzUK7eidNF
X17Fr6FadQ7Wh0aMSfuWLAQ18xC7aBJYPp30+RwY4Qfho+xYcHUZTLDmlbkEqsTtc96x9bj
BHzIN7e9Haoy0d6K3ehEaDconv0Q2HaFwaresTbFiHeqI0LoFV9CtVNOxj9iun269r9kerj
qKS/gYvFcs+KpxISHoTY9lSpyMWkPaRmIgmXmPciLfQjSpkrhtREX3B9iAIDsmPpXT9TmPw
+ZF+4BYuu6bjEAYzArwnQhYcmXHKOCHHKUosOHZXvWDprv2eKYGoM9EGbvQ0UgA1KkKIBqm
9ZUh6l+SxeKxeKdVTA+lCU6blHID4hEbkG03rT0o/YCftMG027O11oqDsy5Ik12Eu38DF4q
WaYodAqaaqU8GGeQDheMSRVGHy06ezyzRSu6bJ4WSUMWGD5J0pU+Ct+WyNS7gKj/ANNk1DN
CSuzYp4gTwEgh/WrpPdo41QjWTj4j7EORF32hDmUO1Dp7Ofg9iD8Q8CjDB0tmXfKTt6GRy5
TfORulI7T2AtXcr1SJ8RsTYoTyADikIEj7llyQ6eTYw83Df4KMSDHuKwQ6DpcvUSmaCECfv
URL6Vnjy5ccpRaPrNCuX1GKWInQSGqu9afsD0TCp8FaUfsCGKJnI6RiHKbNjlA94KulEh9H
ovFcGKZ8IlU6bJ/oKvngnEDU2ntuJ7czl9P4GNG0abEQIndTQrD0WR8Mo8JLcJO904qDoUI
9RmjjMtHKy4+DHxPjzAUk+tUYYskZyGoiQU5VoywOUSEsQuD7ii+oKjKJZvvURMh9y4tAod
TiwnOOn4pxjSiw9bbaYlpnSTS0dWsnQLN3ouGQ6XqMZjkGpgAb1OfTQMBilYYn+i+XIOXOz
jHH8yum6nP0hjHF++HBMhuQ6jBExh5QJBtF8r1ObmdWbW6THXJxbTu9K6XN03uyM4HWNdE7
IMuHXvQu3VUesx4JZo9PWYjq0gyw9XGO2yZ2107CE/ZGPSTHOn5xM/EJHZy88BOO6QdYoYp
8Iu5gJpCewK7FMTG8F+yWeZfZCO+W5GUtTU9pXDtWWc4i8UEtrfwMZ3InRSkJXU0UcUI11W
Dku0RabtbhqskfKYZZ3W6F0KuyyY+W8s4vvHsgfzWe6HMv4GOnFt9C3ok+hMKKNX3hVdZPq
WQXzy/Ebu0ipHOeZOeOWR/1eYepXEJ/uTlctkI/eurgd8D+K6mctk7fRGiEYBzLQKEfqOQ5
MxEjixQDky/IL/uX1DJzM+abzl+Q7grtqIC/NedkWR60xunk+IR/dSKuyy5k+WMt/wCoVTr
ce381hIlcYi2XiOz5/GW5pbJDv3qMzIxaUaj71mjCdrxcS2b/ALJ7Mn8CAWnm2hSidu5BgQ
sJlAQteFNtpZ1kyxxHLiMpSBgxPEX01UuphgkIEelvDVS+o5+ln0XTQ+HCObz5A27xQB9rJ
H80YgqQB3IDdsQloTsQwY4mWTJwiO9Y+gyB8mSAxjdwgOUOaOCRly/7f/VdT05pHHLh8DUI
YpbfLJcHqNEDQvVRc95XV49jwkPS66kx05k/xUvqX1MREwLo7bB/NRzZS5nInwGwLF4ptOy
qpoo4cMb5y0AUegIuyZQANwsZyscOoHDK60foKy9P/wAuZA8NiKonTqHURnL40XljPlfeFH
l5seKERzMt3nMYmrI9Tik4g2SBHqUhAeWMpnwCgZe1DEw76fby1/gBAnaVKr0T0iBtWI5Z3
3uYfpjuQy5crCRkIhi/AWNFPqRlaONhKJHFxaUU/lSfh+YENqsXSf8AEmTMHcIqMhMiWhaq
bzA1fauAsTT0oHmViNNyGbJJ/l4GUR3y4V0/TGlkDMd9xb8kfp2Q/DETLH3F6ofUYHhzcGT
uMRT7k+OQHesZyF5AalVpvV25wT3LqeUBSYeY28KydXml8ETGSMfeeretHF0tZgiRhtkFih
MWyBLhYfFMD6EFpROp5/8AlRoP7ljxf8uGv9xU+gyF4Qjdi7q1Q6uPlz690oo9joLD8TmCX
FHufYoTu80Gt3MVk6TJWwnhPuyX1DppF3x24vT7P3rE9GjitH2XQWX+BFQuht8qP9qjhGMm
9nI2ISkXec2B2AUQmzkksq9+ixHGeMzix9K6TG1JnJxd9qtFXoo7GX3hCROoqj1mTz5/L3Q
CHXZcuXFl4RKyVDGOxi65nS4rZW23Ek09K6nIdcBhkj43W/moxFfBAyZoDSIdA49taqPTQ0
yxL/0XV5LgcnOaQq4AiGdb80v24/mV1fVdTO8tCL+vYun+q44/DnLl5e6ez1rD4riDvt+xz
5+fO0v8uxfM5ZTEi1zGhARn0uO2RFpLk/iuYdccgR6afY/tXT26AEf+4rERqcfF61zui8+D
jNWcbkPqnSQuGcAnHpKJZl02PqMcozutk4ZrHHa/YydZfR/Ai3eoT9pGLJ5FysscHDMnLaf
1KBHg6FodYcfmkJwNnpXTw9m6R9IUgTcC1ncrpHTaeyOOLmUqADUoQiKY4sB4BWYuihUtF5
k/gFCXUYYjHLzWu4WbpJNKHUQMQ+lRQo9H1D3Y5ShIRo9hqrYsIjytuTlSMa2VjucrP1ntd
RlqNnAP6oiOvLjd96OXpDQ0y4zpJZvp3Vwujki2bAfNHvH5Ff8AbMzyxiQPT5yG5mM7f596
t2K2fEd4VFDFEXGZAACJiKY40j4BPHp4/wCoqI6nEBjlQmLuO9ZOn/5keEnfsKlA6xLS7ar
pnpwDRdNpe8m8FdjhzOYLLN5OiB63GMWTS0blO32TGR8OyLB68Xh9nKX/AID9yim1R6jHmE
KmNpD1Cy4OqasyY2l6MyhblhbCRNXqFHpcfnmbQ+92Q6rqsr5xOMhZpbHYoQxzEDAvVYeo5
nMu4J7Ks9EfvU+fKVsADw96jlwYWnCgnUnsH1f6TijGOMGXUYxT0jYh1P1SkZ1xY4FqHvQj
HQUCl9V48WafmsItMj7TEaqGK/mRkHhLQ61dSjrvU/qWXq+TjymQwxxi6oLVdY/p2CRmIuZ
TPtSOpQ6nMZCYFvCUJ9BkMZ7RM0PesX1EZJzy4oSgHPDxamihh+o4r+VK/FMUlGXcViGCUs
kMoJaWy1f4dZZZ5SEMbUjtJQy9PhEZgNdUlMUet6OAjib4sRs70Oo68EA1x4wWpvPZPPxY5
T81jM+9cgzvuF0CKU7PmcuS3E7WjUso4MQaEA0QoDJIwMHtkO9fOw6i4wMbRa1X8UcIgYTi
HNXWaE/KYyf1fbzej+B6CoomPgpQ6TIRGWsTX8UbupkBoG4fwVnzMmNHo/rV+ORjMVBGqb5
qR9Ef5I/G9cY/yWP53IclvkREPAhGXTnzRF0ZaFEcn47f5H/FPPp4y8CQj0v+06UA86EeKU
+5ymgImLOMU62+DJ49NhlEeYcWvrRxz6SFzbLgI95dHN1WW+RoBow7grwOGt3qoodP9N6mW
PGS/J4TFz/cCowzdZcSOOUYxFe5gpfF5r7JgFvBRznqpiUdGLfgsWTpOojU1jLHEgqN3UQh
jyEfBjijaPB3P3rHPqiHxihAbVaKRwSDT1xy8qNmBs43l4fzQv6eB8CQuWGw4zrAVfxK5MW
yQ2CezwT8rH4VUieng+wuUeo6rikaROxuzHhsjPHjo2hZUxQA3VX7OP1lfLHEIOeIu+iGfp
jZII9ORGNwaU4u6b7Wb0fwD4FRAVdgQnFGtA5qh+k9kQEQgZhStHmFTuZA+IT6omOg8w3q7
/8As8NHC5Yb4VpAPuqJg7cXg7rHAExLXM3/AMh3ozyG4R9atY2mIl3dyuAvLS4Bqh0+PhtA
4U49a18qw66mp2rF4oR7tUw1VVK3Vea3wQ7WKotG+3qpXsA/B4fZz+j+BkP6So3VOxFMY+C
s3lymB017Ik6KmxZIe6pQdv1K7/DqgfvQi7A1NWWfLIiMoG0SZ2MzuQxSHnpTv1KEbrW/ab
RhR0ZPzCYxhLJcasXojKMRKrSfcdq5PnscP4qUYkjISBSjBU1Op3owlrsXisACxeKG5U9W9
BHt4ULtdvZGIDjb9jfuR7CD6Pt5zpT+BmkdkUG4W1BUqOE0Ks3CpCVDDV9yeOnYGF1U9hPh
EqbxMKDiU9t8oi380L/Z2oDyxO0rlTrrXdbX70JxhQS1Hsn3llJaV1IwG87iuWYuBIBt8VH
MDyoQeIx6U3LI5+JSb7OFPjc3ypHVR6jq+mOOM6uzCMdnpWv3od6ZYFi8Vy+jgZy7tAuX1M
OXLcQ3YSginP2tVwwM23BWkEE7Cm7H7Cn7eoHcj9vKdwVddytn61f0chllKpzHzf0T5McZH
eQCuXnwhthFCPUjhOQZ4whdB2pMHQ+C+GAB3dmWWcCVwtjjlW4+Cwn6vIcniMXHDfrFwhmx
9RhMDobopyIZsWw0kEDLHjyRuMODDdUehZPp/QfScXJf4d/CPGyIH4rkQ6PH03VCMb8Umld
T2SaldN9Y6DEMXNmYdQB5SWeJb0LmUkHMpYSWlb+lH6Z+1DDLmdQZa8t9PErPh6TFh6bPhM
BluFsvK8SDLuWTD8uZ4o0GQSHEhIY437Y+WcfUuql1rZIOS7axai8VgU//ACj/AMhxRzYsm
O/pcTSkYQDvMgb9i53TnHIU5ePGY8Sjh6vBY+s5NKIXzH0y2EzWh4JBdP0sYtmHFGnsaKHP
/bcXtu2qzp8uIRj7NB+KlHFKGWI8wDSCninjx3x80Bjc/gpYuk6KMoSHFQQf0Mhhz9LDFlL
2z9j/ANyydRixCGTHV4hqbVi+bayvm8rtR1wQiYncAyogZM+xTy5YY2mXySkBronGPlnfCi
l0+X2fLLeN/wBrqPBH7eWSFOyMseQ4yNsSx9awZncyhG497V7OdirizEtHcdq6eIzGEOZEW
uWZZT08zAxaUiDabRqhzcspDYDIn8UJDhlqJArUcyOmtXU/0TnH7gfzXKFGrb7pRMQWFSdW
UeoxTMZwInCQ1BCw9fCbh8GdyGuE6f8A7lr3KZxxAy86YzHWR0Yn0LrMnWGPPGafDQ6Uf0D
RCDlo7TqnEmO8UU4zk84wMMr1q2vZ9Ol1AjPFHJDnRkeG28O7dyl8haMZnijm0/ZJ9n7luK
L6bCoTvPL0yjYxXSZX94D8dUSezqY74xPqXU/3fkt/cmtUoSnxCE8ZJ7l4rGZGXKEgZwjIh
wo58ReEw4K6iE8kjHHM2Bzw+Coh0ZyfBAlKw7/FYuo2xla/dL7LLOO6qP28viO3I4BZmQBy
XwyCM4QbyXByn4I9NDizZJSqx7lDqYn9s7N01KceIY+KR7nZQYtfKDR3+KrsTiLmJADrmA2
00WblG7Lfl5T77QA6litMsgNph7V+jLPm+o9McWbq5tKGUVOKIo8T4ldb0ooMWbJEAUpdT7
ll+gfULvm8bQ6WwUlGMhKLnu0PZl6brTbg62wcz3ZjQnuqsv1P6ZkEo5yZyxE2mJlUse9HI
Olk24sD6kceSJjIaxkG/FTHTyt5sbJ+CEYgzJNrtQLHcOKPDLvKH/j/AFM+V1nRwxRyDb8J
rMkd4pVRsHMc2xOOvrBQOfAW2yFR9y09SwdPkm8OnDYh/NE+9s7OoP6Y/iuq5o4pSf0bPuU
uszYyIiPwpGmv9FKUAIjJES/IrN03VPypgmJGrmiaO5gtdi6fk+SwMuqz2G05JC9qaoCAul
LSIUur6uBgY0xA011ooYPaySdu6P2AnXUUZkft5ZHeE6N2xkcp2s/esMM0xOQj5hu2fcsoJ
4ckY0fYP6odJ1O44pdzaL6l0maYOamOPex2elYJ+7KLDxitaqwoHaNQj1XUSGPFjnmlkmdA
IqHW5cHx4G6GY9NxXb3Ch1vQZRmwz0kPwXV9XnIvy5Zkt49jnsydMX6wEgxumeA93chLPjn
GW20AhAEiMtnNi336KXXfScXMlaeZjjR+8IB6Dyx9lQ75FYcmCcscn80Sx+5Y/mMPC3HMSq
+9la0+82j+aljxWTE/NBml6l8QfDJbHk2FRho6lH3V1R7ofmpYupjzTE2mVlwp3o/KTeyhj
oR6Fkgf+GIxh4M/5pz24pZOEY7gSdwK5GTNCUZ+zKiHyAgYx9qLEqxr8sg8Y7PSublkZylq
dyofR2GMJcsn2hqql1VdQe5H7eT+6PYx8ezpzH3I/gpgVeESe5S63poSyYMX+4iDsU+uw4j
kw9R8WE4Voa1C6GZHFLi0poyEtyHskbU486+pYuvMflonNEPsBxvJ/Wg66rn5Y4uTnlLKZm
0REoxY18F1nyc+Z0/NycnKNDG6iH135n43K+Y+VtpY13mfVkyn9RHVHDnvnDFBnhwga7Vm+
h9UBzIXRySjxR0/krNB7K/ALrfmDd0glEdNJ3F1bmXWdF0LzgCMhGlt4vIXQ9JXHzpiLy/V
JnUfq303qvmOnw16iGXhmA+sWoVER17IGD3vwNvR+bpkxwGQke/EIdypxP8Acs0B5DF5eui
6gY/LzJaeKzB2uhR+4rJPp5ifCL7asVLqOZy62wo7lSxT1g8T6ExWSjWRnDx/w6qhlwStO3
vQ+pRFuTC7x/H7fUeCP28kDRzqhHtwm214R4RsosUh5zA3eD0WbBLFz+fFo4gHulu8FjyZM
XJJH7e5Y5t5J1O6ifseNd5X1HpMNJdRLPDGTo8sYCn0+XzwJjKO4xoURsOu5dF0GSBzQy5I
jJAU+HrL7lmxdCOXE8vA0aW4yWYeinZ1GMjhh1ErT4wiVm+t9FE5MGeP/URxh5Y8kQIifqU
Y8yM3Yxn7Uh/bvR6PpxLLnz8EcXmlF/ZACxdNm/eyPlztslLZ6Auqz4nlOdomdGtiKLo8tr
TgYyAFaiSy9LmDRzwMZdzhDBnj5fLPZIb00hVYxa+GBByy2U2LqLywsKqtVnP6B+KzY8mtx
l6JVC/FU2q3DGwwxmTfqZ05qTUlOVmiNoyS9VV+aDLITR45fz+yAmXUI/bn49oz5ZWYTu8x
ZRxx0iAB6FHLDJy5RFtQ7rF10pxnbMUi/p1U/lneDXCQbVdRCfu3emNez5d7YNdM9yI+ayC
B2MH9aw9B0/7eGNsX1WbqOj6/JjnkMpxhkiJhzViaFHnfUjzmpbjFgPpLlT6zPl+Y6yTwEx
SEYdw3o9PM/E6jJjGIf2m4lVXTGbcUspg2686pvuU5dKZ9HOe3GXj6pKHV9NgfqYBvmJykT
UMTUsp9RmLCAJY7e5Sy5Dx5CZz8ZVX0PHia89Rha/y+fb2cnqY3w1H+ArzKUsf/ACydviFy
emhZDVlHoccnlIvkbYAoYIa5JCI9KA+YkN9AjgwyM7jdKc9Ueq50oSkzjUUXx+o8LY/zXPz
5OaIVxxAaves+XJoIFDDGLykwA/UV/wBblEP0wqUOijxQYgvtfVfCnHID6FLDlpOBaQWb6e
SRLif+2e0IxnmAx7JgV9Sl00y5GkhuKAOu0/Y6lH7c1ds7IYp4BbENwFl/tqf31/Bf7bT9f
9FDBDEYMbi5Ry9OzyDSjLQo9PHEMd9Jyd6LRRzYCx0beNyLYcdXbzU+9DHh6LEfeMpSP4Kn
TdP6p/8A8lbiw9PiPvWSP4yUTglj6azUY4XXeN7rph9TmJfLCVpjG1zLUnsPR/T84jiMr7J
wEmJ3OpfWYdVP5qZecyXEh7pG7uUj9Tww6jHIcEMfwzGXjVcvDiwYLtJMZN6yvmPqZuYCOG
IpBtpZSXS5MUjGePijLaCDQqH07rOqHKmRfy4CEpN3xQwYZ8J8okLrfBDlYYS6jQyk9nqCf
gg42R/mjKRcnUlRy4iROJeJCEDihpUl6/egDhhdvc/gn5WNv8381w48Y9B/mrOCMtswK/ej
0ueYlEkE8LGmyijKMiLS6DZh6YxTHOYj9IAUcnPNKd3pC5uWTmdZHersEjCW+JZf7iVQx+z
3rqfBH7bvqSh2d6sy3ZZR1yEWkog6713jXtYLvRjIPrRGfsbtzIhtO2vawQaugosV+Kktr0
EVT1orB4LD4oMnKZOtVQsru0sHKqtfQgOwqmoTy13q5eHY3b1KP24Q3ufQgyO1B9pZEDZqp
d2qFp1XgE0Ne0U8zunj4q4bkyqn1TMnUY6yDPAUceOxPigISDRORnLdysgbW2LV06wPuWHx
Q7Ty9diOHrh5z8E+1TzO2zcvzTBU02Mn3IlNqrnqdEOzHnl5sT2195UqyB2bESh2OgVRdQ+
5H7fzDO1AEY7i/rqp+K42pJwVU67Apd7qLioFAgvy7PBONpV251AR2hFk+1V7Iv8AtHWWnq
UYndWI3qnqQj96tGxNuWDwWH+4IP2V7Sn7fFF00qj7DFUqPvVPT2ePZRaarNBtYyR+3iEqu
5ZZIDYxRkoxAcHU7lJtuvYBd5dqovHswS6XOMWOJ+NBnOQbkR3OERf/AJWUCOExKtGu8p2X
GH/QNqhmsEjWMYmNC6jLPWQujGNLYjeAo93YB6kO9FYfBYfEIFU7NE57GGxOaKqcopk8pCJ
Q6fpRzJyPoTiUSTs3K/rpOd2ifoJU90h0c5Ak2sVbpLbE6qidVXgsx3wkpfbxy3Ih9YjtkZ
HROET7yJTpuwiOzaiDTaEK1c+nstHrKx5o14vwqjke8y8p2Mjk2yUWr2cW5Ft9ezDHuWHxC
jsTJ+y167lRa+hMqpnTSQj08Lyduz1q7qoX5Z6gp8eMQPdr6ygfx7dWXMnif+3+SGfpnljO
sQnBfs19CnBq2SZS+3CEg8ckavoSEHjS1ED2dV+CbwHipRlsRG8dj708qoH0Iv3uhEV/Si4
TKMVkI28M4gcI/tUQ1kWdtvpT9rnYjONOzD/asP8AcEO1lc3p7aJuyHTRrKRr4IQgBT2lbC
h36qM6FwNjAXP39yGPGYZDda+winf3rhpEXCtA5pC71KUro/DYWkVmTuYo3MWGoG06bVM5T
pK31ao7d4Uup6bgnCpQyDaED+lZbdkJKX28HbedmgTn0BZB66IBttWLLRAM+2UVQ+JQdye5
M9S5bcyFWJ+5SDa1iUVOUmZjEY34zLYojNUwi8smy6XZ3dtVxKixf2hYf7gh2B1aOx5aIvU
bUKN3dgjjLSyStdCzz7Zph2eUNcYR9CFoi3CG3XSYKsA1CddpZTGOI+FG6vfuVlguLCOwOV
zGtB8q1RGu/vCOXBK7EayxlDJHbopxPuTU/H7QXTvpb2MOyA9KnKJ1Kou7RW4w/pRid9FL7
/6ItRxqmfuRYaqQmJGsaR19avIjDgdmqC9D6kOFg1ER2PIstUzJgHRGixf2hYf7ggG2dldV
+SoqoumVzbFHIKYcdR3p9pVF5fvCu5VTt4VcMQffwquIH1KuIU00VMffsTCDekLT7x2Txx9
rRRhGkoUmNynusksniftBYYbLH7HPawTnsjIa6pm9KfVTur4DRUo6ANaJ5kYsMS8pS9qQUc
zyaUGEGpTepR5VuKluQnX0InenKqLu2vZi/tCw/wBwQH2n7JjfEqHYTeOGVku6W5cyM+Ggu
8dFAyn+5WHeFMidxh7I1NWo/ep5NmOMZF29rQeKlmutEKzuoY+KJv4XaMveo9FG3IDzPI1X
2bEIxldKYuhEalXx0T7lC3dK/wAFl/skyyeJ+0F0wJ9nRU+wAVanV4FGqn3ol6I7d5KEYy/
uKjj4YxnHzEPIAHVND4ggS85eUXHZvKkZS9p4gbty4vSuHROEx9XayKxf2rGe9DKBT8fsum
dAhRxR/wCKWfuUYjZ2X4248hOWL6xuuiVi6eyXDYZSnOMgLNzFdMTinHkwslZkgDpHv7kDm
E8kwZWRjKI5d07niaLL83E5ZZOX5ZAS4dr0qFjOaon/ALhyHbHO7G7anYV012Ocjh8wOSB9
iUeGvejlxRsy5JXSMZCwRJ8st/o2qfTxqTGM8c3FwyijP+CshSMaRHd2Q6jZ5ZqcxG82sFl
8T9qPisVshEWgCirxd7Lij4qpd06crTVA+tWxLEq+PEyEI0eu+ilfK4ofchmxCs4S83+N6t
EbqgDHuG9cXm9or8Ed6IIWiFzcWiDersoPSof2hY/FQx+/UNuUIQ1BOp2LkZdtQU/Y8i3pQ
rqmjdcNAQhklrFih4LNKQPwZCDamUiHDKWOPTXSxxjLILxS7Yp5YQJjDEM+53LMvniKW3Wb
X0t9aGQ4jXBLqGf3SzKGPq8PJ5gJhO4SjQXF27l82Olken15ji633rNyh0cQ4yQ5kcuyug+
5R6ARcyjcZ7BtZfLORGETp5ZT1Y+AWbpWtli0Pvb2UpANbOUP9JZY8A9vXwU8uUGAjjnQ7Q
FOW8/aj4rDb7oB7ahHiuHuqo9CuBqUO7YozAYvUq0bdqlEH0pwjjEXOtE8pDmWfEL1Y6eCh
kjMcVKGlFQhVICBBC8yJuCv5nkoANyhzJ8caE96YyBX7gUDjL8KhLvQjGf/AFEat/JQyGLS
teYPvKAO4uqleZPQ921cy0D0rzhlFiGBiT4IFdT1mHilgygjFsIsD+ll1WTpc5x3QxWmLVo
dVM4hbGfTYIiA2fFYhH6e3wo5fmv8u7/WvDo+oHqyqGKWQ5vmMOTHgvbgnY9GbULzcdlny/
t3M1tqyf8AO6LH0svTC6RHqK6br8lPmMuTIX2Q5Rt+4KH1CdvDP5qUa3tLUf6V1WXpz8XFm
vwnfwRp6VLKKXZMpbxKx5j7Jr6VkFeYcdviSU5+2MeYXW6FVxn1rhxn1qmL71TEn5Y+9CXL
FF+3FNywqwCcxC8gRsiA6thEALZ6lqPUnuVJrzfcmup4JyAnxm3wX7i/dKvzSuPf2AAu29f
EALK7FQrYtQndededcU1jyZfMQ/ZuWxahbFqFdR9+1ajvVWTOOwRUulibYQ17yqy/gXYsRI
3sv2Jeor/by9RX+3l6iv2Jeor/AG8vUV+xL1FfsS9RVcEvUVXEV+0V+2U/Jl6l+zL1L9mXq
X7EvUv2JepfsS9S/Yl6l+xL1LixEL9tOMEvUv8Aby/0lWzDEbOyi0Wi0XlXlK8pXkK8hUOj
6mBi1Iz2Kmh07DI6BaUYn1FkSY6Nu2rl+FabV4lti01oBR3Um9kt23S1OgWTqoYJCB0odib
JFv4GIDdQJinFGLF1a9ZIsabXUYk67FJEbkcdV5mFAUzlHguuaMYo9PHXF5/E7u5XA3gng/
T3IgariT/epQdxPXuQx1fvUtsWU4u71A3NuQB80U2WXFJpQp7O9U9ChmxxbmB5eKjj3rG2I
TI4sj1oRRSliwwD+2PZRHKvMa2AaokdLHwT/Lx8E3SYIwruq6gM0Iz1MgRsRbBBthtUWxQj
EeZohyrThi5G4Lkz4ZwoQd6Y6pp0BTgsfe27lZTVmO8K13oIgPv0Rc76bNGWr+yK7l8Mioj
9+nZ+lTzSJIxijIiEmgQNdpWXmWzlAG0tXXX+Bgk1dLlr6FLcdFoqbdYoiQrHTwW4Fbt/ZO
PpqvM6LPIg/ef5JveeRkKdw1QhjiTaeInad6iJlyKgI7e5CilKFLdJlGvijzFzMkjAQq8VH
KIMT5vErFCpF5Fu2z+ToiRfcVg8Fj8Vy8k7LrdNlv8ANTx5mMctzwA9R9CFxtOMxLPrJWu+
2Si2iGEx0eUPDahk1tFZbkRGpHqQepNaqOziCaVJjQjVHBmPHjLIRybKuE5k+/vq6rIn+e9
AiZcb+5PGTFmPpTCR/wAaoSJ0Lj+SulSIU8+aZhjezGBtUhi4IxLFqOID+aN/FGhxklyspz
e1GVB/d/AwlSfVcQZw/ZT1piXLIRtJhGspd6ecvSVJjpv70Tt3pnUspDgC0RH65NVHLK6N8
rBFuHhopSAozMgRrFT1rInsvNAFwf5kR5uzlwNoyBp+qiPOJGxgr4mhYCG0HvWDwWPxU8Yi
88hYmNWGxihdSMQ7n2W1LrJKFMhYvrw7fuQkImII03IblDJGb6w5f3usksgcgPXy6o1D7Qm
Ov3LHCXskaIn2QNCsfNFTtjQ+Cvi8sLtIasnGRlfjaQTEfeF5fWVbzQPBDB0VZnzT3Bf9Rm
lLu0QEY8sCrbGGi+JMzPteOqlkgbLrXHgswybIyIPif4GKLIqJIozImFUx9LID0LJAUjpFC
ExxM5fQJrXjvU97qoRyEcLU/u7kAXleWxQ9r/AUos1xJ1crMAOGnrRCcqeAHVjTxdXRfYvL
KT0fYF5Npq6OKRjESoJahZrSTabtNFMS2GPxRtpu3hYISqQNVjWPqZmo4Ijx17ypSM77fJ7
jS97aSrsErWDkz93cVLCBwk8oTfU6uuWPZj5tynhkXlEhh+lARIjGX7m9wdU0qk8P9UMMA/
chKI2hRk6x47tvrQ3upYzjFpg9B3q/o5nEDqNivlnJltkrZ9R8M/6mRfECNj1KtxgQ/FWz7
6rLA0uIhB/BcPBKlF5rBJSlmldMwLt4/wADERqtNdULu/VHvC/FfzUoQlcYk3EKRAdx9yqe
4oq46d6xQgbcjvkyGrRAow71Di/aifMdvioPBjIV8UT60ZepA5YgS9oDR08uEmhr3owjPyt
Ve4C9o3uviB9noVtSPaiDqEIZIG6tjFntLN6kYbNNWaO/xWGb3DQS3rH4phSMtW7lWTv60+
V+XTmMasp5fJHHCgA2S0Qlznx4XjZGVJFtqv0yewBuGgUYGgGzaQr7TcKGKuO1iysUYAMBs
V8DaVdLY6w5YbbxdvUaalClVZCPCQ5n39yL+tGlWVpIcAarlxk7G9vQmZ7Wcqbxt0c71Iio
Zn/gdPKJ0cHwK8EDLeqFEJnIMak7CuZtPlG8p9oqyEy9dmxPtJUYgXScRA01RORhx2ink3g
FRnQEPDuUZRDMRce5TgzXM0k4DsjKUa7kL2WQSajHvWKcaRrRDiFX2I8SzhuLHETxd29Xkt
dUgd6w/wCZY/FOQgpSxStcMjPJGLM0NfhtubYhHHbERAoI0URiHtV3qBwx4IhrX2FERIN1C
B4KAjWOhQHoUXcMU41epWT9MrVhoQY5ZcXcVjh4g+gIV4Ci3gpX1L08Eb6ONiiXpKF3qXV9
VGN3LiLD4qEh7sX9IUhEU4Q6lyzdEg12P/AxMFOZiwFI97KWbJwhOPWtG7lEv3N4q6OoeKe
OyhRkDbTRBGADEkcXdvWbNYARE3Ppdj3LDOUbZkeTxQgSyueiqaK2RD+K5wkJYwfBvF1OV9
sSIyce2qycx1CjOLRiXcoxUrzQUfu2qWKXsm27eywelY/FRD03IIg12rczVR3KQ0BBO6g1U
DsMRQKMhwgmnqXDxNX0rGZULoRJ8fBQs369yJPvFvBa+09VKGvGQ36WVtOHYjM7UTHevjDz
MSHUDAsTCcB3Oupx5q4xKIkP7QnhsERZ6KKUbbgZAT9SLRaMfthRhow1UoTDbfWphrgRtXJ
nAvjDwt2oPCUCYuxoomI8UfFGz2l+KDLFMB7pgN7w2qeJ+DiMyD3+WPcozYwGsR3KOSMv2+
FSBNxhkkH7lmnmmchl7J2BUqfNO37iQhk9sUi/ioRyWizTh36tuUOujOQMnvj7JiE+UDljz
E6BGUI3xIos0Ym2Wzw2qYMLLCI2blg/zfisfj2PL1oovVtickB1MH4kBElzpVQlIWyYF0Ya
jSSjg57F/hQO1Y5RLSEviegKcH+IeCY91YsPNMovxtViDoVjnOXmub1qZk29lIx8oMtFqyt
l4OApVLCb1RUMj+Q031WYyoZSDOs492MPwUhcKkXP3hSHh9sLEw4W+9HiJehfYuTjNp2PVl
miTdPHkJxz7jVlzA4DbdVHHKrVI/JVqPe3KT1uLvonQDK6kuG7HtA3vuKj/wAsHWXfoy4Xs
fhUTANX8tqzmEnv4qeqiyXeQBh61aIMPb72Xz+KLRpw+O5FlCHWSJiC8ZuXg429yhDNHnf/
AHIeWQR5OE6cL0Uzj4DxX5iXlcFLJIWGcrpCK6f0/isfinXhsQbZVF9Fc5qPFZo3sw4BsdR
t90NFAdKLZzPnKA6thkxsSY7JDcscuWXMmRw4sQhzIve/mZXRkfiTuMfZdYqaP96Z3EdqeP
kPMmfFleA1KoiL/ksphtOikJ+bVu5cGMm2Jfuqs5GspBhuWc0u4Qd+ilzMYLEN6lkH2wscn
2fgsl4p7BG1NGfDBpSHhsQMgI0e19JBHJIg4y15/UoTEgAxf0qePI71HitO5As1EDqyngnA
CREcneQaj0LIY5OVzhptEt4WPCMt8gNZVPpUsvUytumRZDSmiicwEbzIWAvRZRymhAMIPqX
2rk5jynrErFDp6ARiJSJfaicDcWh9r1Jn/qsXTCfKx46yl6diywPUXCI8wAgVZg1uJd9O9a
vvXT+B/FY/FGJXDp7SkT4N3dhju1WYTlxSE7vBRwEccoCm0LGTmeAcSiY6hTuPm371hkIuI
n4g7mWOcIu2kjsUIZ5WXT4S/FRQcOp3Q4Yv6ViuiAJwyadysjHgbbRTnKkdzVZZTj9mTV2q
56yCljtk8oEu9CoykPMQPSjPZt72RjGLUFVmj6R9sLHiybRuRGM8IpRTxGkolRnMXESEfWp
xzC2Mix8EMWQ3Thwnw2FEtxEkuu/anVlpL+UBZM8aTj5JHTc6mNwARLcTWOoxbmTL3SRywg
/hQDvQ6aGMjVq/epgw+HH25fgFCgGj7WKljDC7hr3qRh8SOnNZq+CiBoTopnTxQH+ooVoF0
/gfxWPxRl60w2pte/sJq5UsRBA1GTvUc0slwYDSpR5nogFbsIcFQwZDxzdkYRDEbPyUJzNt
td6opGR4iURMGMhzAD4rJjq2MDi2OskYi4hSloJbkAO5FhS0o4ZUjrL0LlxBsEdungrAS5W
QRNIhvthY4wd4GNQpuPFZZ+y0ZAjYp5AZemuxP3XRmUJEvM+0KKfOYVICbvUgNixTOyQaSG
HNwQ5s4mMfaHeU/l2VVsJebVkImgtP3ol+JiCNV8UiR9lGI0gsePfaZeKJOwuaI4uXdi2Pw
i4d6xtEiFQDIMzbFOYNwaq3FMeL+a6Zvd/NY/ELVVKcUTdmTFBmAew+89HUbzrs2lTvLHSA
3K5/8n8lgMjWLkepXj0oTmNPL4rluxK5EfWpB6GoUy1GU4Ek3cTnWqnGNUZvsH3IES2cSz7
ePRRxQycGMm6J2SXwjV6rNEeXX+BARDmR02d6zFtNAhlFOZG0g170CaXajuZZIaCBAG+ihf
5a+KnkNIknhTgbVIjasMzpOXFtZgqtjE5Fgddasicrh9Qo2+pSd2tFo3K7J6tquk5/ABXjz
EbO5RyZJNExjbBtu2q5cjwPwiOwKEcsTI1tn7rKMJi+OS4Q/TtdZDOsgHJ7ldo7OOzpm938
1j8QpEDet/YDGu9PsWTpgGlIV3yRsqRtRoKe2VHF0gfLMebd4LHPqZ3RN7nY5UYY5C7S1WD
UFOsmS4mn4oXgmIjIlv0lZLZGTi4A7AjEP5QVmMdtR3rDHpp2Cl/go/o1m6zTA/dkJfcs0+
U+U7DpK1RgzR2rNK532fbCwRFNpUq0V8ZG3DKqlc3eVmD6MR4Mg1YNqnltd0y49mixylwzF
7d4lvWOF5+FeAFpVqLbI+7sBXUFiSGDnRcZuPvbVkEK1q6neGit8NR3Mi0TqEXNNI71GPtK
fvnbu7lLDI+Xy0clXCg0ddOP0/msfiFLxK4e196rSXkB/TquYdLQ8BWqmZRoz7tuiGTiuBr
ezVWG6L46uRRljy3+XQelSMt3AFBxwzevepGQtchlfoYmYA9LKQeIJoH2KUXcsOIUWTmyMo
1qnhB4xi48VKXURMYSi5EjvQjgpJjb3Mj8vI/ql3lCGSbyjHiKzDaCh9oLFRxJZOdTi/8Aa
ssmZ30UZxiNlxRnHUhiygJn0bk25OhfUXaKUYytGQ+YGvcpyhG43EO+iZ61ruXJhXYSdSs2
Pyxg1SqVB2hXH3RF/BGTmR3PQJsm3ygDQMoYx5JPcdgiE+OJyylXHsUZTIBnt3y3K4gicRt
2KU8R4twKyysiBX8lhA3KHiEX9Cu7CUGQaTB3hILnEW3wjOIFQdmiOrFtVV237FARFNpKjV
9ynP2hQpzuZtykIQuk/DF1yRMAY4kyprMldT1cnnGQ4AP5KOWVAYx4faCDClQX2rhG5vBDL
voyxNKzikKbiFISlp7SlMSdwsjaFih9oLBLTesl+ktCiGuBXJ/5fDL+iPFsd15tdFU12p9i
5Ww6+iqvjDi2HTuWR9Hd1ZoE0tuiyZbf3JnhPcma0aKEh5XtUhbaPe3lPLiGQiu0eKNpAaT
GWxSlklGzSFu5NLXHS4jevM6sGQxE+6rqOEy5p9ruI3qEe5Q8Qn03FEBMiEy+E1w02LHpfB
+566HwUeU1v/EJ18EXPeHQmziPncrQN3CqmT71FLi84dkcuzX0rUcQN3ivKHEWfauXE61IV
QxcrwWLFPVpSIT4y8o5okg+7ovdIe1ZIyY0FQp02ofaCwuatSiMvvUriwYv+ayG+h4jFH1I
NsCbb2ZRdbIThxRDltvrVzM34hFjTWmiYL3WHCdyBFHLBCI0djPfvTfqBVrGcshuPcFGIi0
VIeYxe4ClCoiLRxRBOTYyGR+Eh/6qEsc+XEniLcRj3ImNBEUjqVyqwkW8vmie9Y+YLZWhxq
oeIQyCLjUncmPb4JtF8U8J1luWOEG4rbj+JPcQniKCle5CBNJbNqorI6m5CcxoLT+KEwKbB
sWPKYsZbGU4nzOaq4+fQquiBjJveKMzQtaPBTO7RPP0Ij1rJ4ofaCxCRoYrl6sjOGr7UTpR
kIgk92xSRkoQhtLLHzBZdKQcaSlo5Khc82FryRxGN8Z67GRt4dgUrQx0EpVQBa7uUQpQEmI
aqAlLvfwQo8ZK8XRGg2XFd/eXK5kXpICfeyMdTc7nvUY4ouTS/wB0I8V0JaHQ+tBi9AoeIU
MXFdICVNlqly/iREmkTT1LhCJZu5OB2UPioCUqCl36dxWEzBc/DuG/vQ4dKxltBKt3bVCOj
Kb6DRRhqQAFEbWcrJEeZgVb+KtyFlGrW6BAbVKPihboY0ClKlde9S8UPtBYTrRSh5VKRNNC
6j7qYU71cdu3s01B4zsWMSeT/EaXvHw2IoF9fWrCKeyU2/VkBCoLAKsmf8Ubi7MrzUCn9ER
MMWeIdWzBLvEJmMW2QLO6xQgRB/S4Up21tctqbdiwDLIQyWmc4W/ipHl2wL23zr/RRlhLwM
QzLH4hQjPLXI0YT9rfap4YNjGPjs3vrVCwvGQoQt+odP6k0hr2N96hPJL4cBbKI907QgJQN
OISoNqN7WxNVTXcqehVem0BU3ITG2Nq1VrUbVcWvZJ9v3KJH6h96LBlLxCH2gsO4RoiJeYn
XYVIBens8E5RwTlbzQYSJ0iGp6VHExiMdIvqYbCrRuQidXX4K2WuySBo+5CUxYZNsfVWMFy
/S/p718OFSWvfYia3z026K+Ly5Z02ky8dF09sgLZycHbTZvQxGTmZPme6Z/koRx2vLiyuar
G5o5iaak70IijAUUPEKBjMBrYsdEIZXDuwofC7eoGpDExgdX30XfKrAMnYEHdsTszqvYCNi
iJANKBYGv3jcgMBB2v7y4du1VVUNlFG0uIyrJNL0JhoFRW6hSGxZI/qom3qXj9sLDvai4tQ
ablOH1s/AjA23PaZd7KHU4egw5IkcMgSYketdSOow4+mnHGcj48luUAe6JFRl02OHVwk3xM
k3yAn2SxDeCp9NhTvl/NdJl+kYo4pZrsE8IOt/tVdT6T6nx4RCIx5HNglHUFlyhOEJU4oE/
jov+4dETwMRJ3Eg7LWoVtZFtiiSxlE1P8AJGY4onaSrZO0nMpmmhRlKgkd+gRnGsfIPzKlv
jUT8diEsg+GHnOu6jb1jy8o3mJtvoY1QL0BYSZ5PPduWTJHiYavtAUenlO7LGPG3Ez96Ybg
oeIWNxa9uzzKQvn8Wsbm4GU7Y3gmMcY3frXxrOdCLdSMlwm+2n8lLH0xvlIkckSlFjEOW0K
zdDgkZYwIyhdrxBFa9gtOhubY6uxtcG7rZbvSFGWQcPtR202MngGHeqMylMetE4xaxdhvV5
2aK7em2QlqjE+baVIbGCnupVR8VL+5D7QWF9La+hTL+G5GEjaHYdwWbHy5Rtyl5nySJA8v5
966vJlAu5mSMNx+JKtV0uewZTinCcoSpGVp2rrupMRL4TWvTj4dR4qIzStyRjEivGR+akPL
y/M2y/3l8PboyxjbIRjX+9RMvaowqjdrE3HcoYcURLJMtAdyHzuUYT7kBc26uin/ANWeKV/
k2+tZM0J/MxrOZ0lHwCFDwCRDassf1D5gQGUE4466Uqpyl1cTdpFiwWKeaUeohkNoIe45Ja
BlLOc+PFLKbmDvjcekKPLnj4f/ALkmkf1cNVlxddjbIJRjw12O70ohbVx/jRR6nJhh0cKSj
8xNpS/yxuI9KFccuoiG5USW9ZZZIEW5IkRy4ifKdqu89snAPsqy/wA90zLWp/ksMouxllqd
TwGpXUFgDG2N7v5YBPFNu/BDL0sRj6e6yfUTPrYalV+pHmbfhcP/AMk/S/UXlIETvxUO7SS
+R+qxunLHqD522hlGeKN8i1mOZt7mR+WHDHWUtPBN1GMxB9rWJ9KOblgAg/DfjUMGGJlM+x
toozzYDYPMYtJvFlNz7SkQXWRV9ofggdwKmZe9RD7QWAa8KgI7+J9wRmA9xuBOzYurw3kzj
OMjj2BxqPFkeq6fqsmC/JzMmMgTFS5bRvvUMnzmQ9KPPhYXy7rhs9Cz9PgYD4WMOfZEh/JY
JzjfYLrreOI0fwCZuKWrVeOwlULnT3dFiIld5Z8Wx5aBF613/gmycTn1KAa4HHI3bLv/AEW
TL0WTl5IGJd2ptRHSZss3abB5673dgn+p4RjnLWA0MSp4yWty5GaRFwB/II4+jyNiBMMQMH
10tdY+oy/vB4ZDo8o7aJvqLY5dIWjjB4RLe35rNPq8gyxxysgWaVBV1mwdDOPKB5ceB5XbT
VTy5zPPlycV85XFo+FPQp/+T/U43cjh6SMhwggcWT0bFk6b6P0AnjutxdTmmeLvsA/NQj9W
hHja3Pj04t8V89gi3UYRxECs4bQuaNbRGzuJ1UsuKRD+aOok25dLOJIscwmNKA0XV5ri0zC
dkBUvEbVzKG5jZo3rXF5jWS6LkhqSv/uuLrPjh1+Xl8OTDCGUgQuGjDvQ6bLjn1eE2SznqB
YYY3Z4Et+a6TqxwZRl5YyDW2USW+5YZtdZEDOKNrsKMunFgmfiYjxj1KPW9VG2hlP/AC7UY
TwNjcMQXkH3hGeERj1GX9sW17yVKEw2WI+JHYX3LNiiXEJyY9ykw8ER3KBPgiybvUftBYdr
gLi9JUiS7mndErr8Ri0ceW59t0o1/ALHA9fljHFSLZJR2kuW1Kx9ZPrJyy4rbBcbOGlYild
q6Lr+q4MuXJiMhGkXch6oCcaHY+kn4XUJAHguvNPvChMZBC9nJ0WPBhNwicYuG3vVXAfhCj
fxVui2iw/LUs4zn2BlE/UjzJDUxMoQf+24oyxcrBE+Yi2LshOBeMqgrqOnBlfLLMxMQ7C4+
ZTslcA8RsFCwtWTo/YyRMyBoJR2+lT+qwEvmHhEm7gA0chER0wwM5nUyk1Vzsk65HMbweK4
1dlZgFnKBEZSU+kwzOLOeilbOOt3LdQ8QsZtF7cI8tzCi6bq8kTCWWHEJa7lmxSPwqiG+Mg
WIXKlN3Y4izHwKl1oyD4AMI4B3+16F1T04rn2BgKqeHILYFjdqT4lGdoENB3o/M5rOl6l5f
LNIZGIa4TEha6nnnghky5CDL5ifNN3+clfJ4uoxzzM/JjIGQA7gunP/wDoH/wkp1Zh4/d4q
Rw0lJjMD8WKxnLMOKGUdsBNgsGPE0ssZxeCE8nlsHK8P/VdX1UOKXlA2vEP+anvdG5FR7jX
spvUftBYLtkVJ/Zd5Ha6iX/a4px22svq0OnNuYjgk+hMZW0Q1X4roYxAAnyRP2uGqEBHixi
yJJ18U4m+OEBzJnzPukCsOLLK7HKYu38Wq5fT8GPBZQe6KLkAOBxT3VUSeENwtsKIuuIyTE
izFwsgmMkunYGOMCUgS2wBcvHhldw8xxaIvtUMM8hymIYzLOfUup6jnY4ReRx66Hi9C5sHl
y750LRddP1Uptxiea0+z7qhfxweOSNaFqhdP9Pw0PVT+JseEdnrUsVolaLgX0b3R3Lk1Mtp
OhJqsNlcWTFEei1lP6ZmB5d13TZD7eInhP8ANdL0fThwf3jsEW18US9uPp4UMt0Qr9DM3Zs
h/Id6M8usdgqRu9Kz9SR8WPCDsaVSs4e4zMZeELVInhEjbEHZvXSCUg3Nh+5Gmq6v5G7nW8
HLe7UOzdyPU5MWWbl5ZTCRf0rJ9U6q7pMc42jC0Xyg1q4LBY+l+nmHMxZY5LclHDEa+ldNL
qs8Mp6m5hjfhtbf4q3Z7Ox+51gMY05WKQG4XArFmnLiyTgbo7Iup3AgCEBB9o7lPMD+5I8O
62ikfe0UqelBS7tUFMhzxbVH7QWGB0tqUZSDNSPhvWI/Vh/0hfmmtJbC42LqcnRdUTz25mG
N0wAH0os8/pPUSydXIg4oPMs8txGjKXU/+QSbPjyfChMSOMxbdEVrvX/bD1OP5XHH9sXRtE
Vgj/44BLAcPLzWvX3Wu9pdXg+o5hOIi3JMrSe/0KOfBghdA3DPLik+j3FZOnllhkxzBE7Zj
T0LH54Rh5hGXn7y6lg6HLfCMQZVusnHY6u6iPweoLmO2LUuT/MCP9wMfxV0M/Nra0InVTh1
uP5WLtA3cyv6mFFlxdPnjl6jJEjHCNdRqVjz55WC+7GPEVdQy5JAmN04GPlaQ1KhiyZYiXS
i2V0vYHlPqRwwMp9LjMSDKTAMNYbgW9KuhM4482RuPmIGrI8mL8Nxu1ZcXx/p+cR+YwjUbL
4Pt/FR6uPI6/FAsDlgCYS1Zphwhyzjw4YUi1sYhf8AbugJ5PT5fjy/5hGg8EJSldKZkfDuG
9YupYZssoC+d1JehDDDl9OJEkQcReRQz5hfK1qHYpTnnlCUAeXIyGvgsdsLz5ozduWRtVn1
I8rOOHRxLvouLrIipDNLZ6Fb9Nwy6uVeKXw4j1hyhnydZHp5Nx4svDKJ/P0LD8jK7pukiYx
n78pVJHcodR9XnD52V8csc4M4s9GDEabV8pPrcEsRFoxRIkLdzRWXqcmU4skcszhx5LjEQd
omK/6jJHKWaM2kadxCOHpMoxxdzFpa+kLGfpzHKZ3StfQ+KtiUPFip9+qDlqLIHpRR+0Fhj
HW3ZsRjKOtG/T3qWHY7Ywo8Xk4XP3BcbPoGUQdlSq+WVJW1NQhix8MtsWp6VcI26yYgStJP
rU8cOGNbg/AZeCGbFAA6MfyUuKuRncnYrMUnMaypv3o83hu1jqyxxmAbXaBOz3m2q6ekg8h
EUkVdHXVh7zs6hilK4Ri2eoZ5fmjknyxGLHGGpGOhfeVMiMuKQMSQxkH3Kw0Bews5i1B6FH
Cxuk8ve8Cdynmc2wlwRbhIUsuIXRycMsdYgz7vBCILtEVUfFYuni8Y3eXU73CjGMBjeuWev
DuDKeWUbA3ETrdGlFilkFmWy7Mdtuxl8W8xhKMozPmnvREJkXcN8divlxEe061odyljwFn2
W3f4KIYvHUnaUX0Tbti4kAdqtBbcjDX3Ca2y9K6aeQWS4oXvwk+CEnbvNFcmaoQO/ReJCHc
FN9XCCP2Qun/UKoU/zDYqeaLSg9HlvQApklIzh320KJ/U09y4dXDnYptxM1w3gbkBmFwyCT
4u5QhkJyeyJXWyY6MdqnC48zEH5ltf6okwMd0wCPEqJx+yQH0oo4GjHE9SpwxjzcVx3hDLg
h5DYLhoDqoZHOTzMAK2yKw9PFzrLEB7J/UscI0GON2Q96j0+XG4yYyYS0baSVEYiRjfiOoY
BlAuYDGzH2jsFEbpTvyuRVshA8r9ylj8xa2r6s6EALSPPEHhBKtBdgKqPisA4p5cbHDAak/
yXSYscmlCRlKOglFBy8CDLi1OR9nco4oRMj7WQ+ztQEvLMcJ2S3shyi1ug2Ebl3xPl7lr4H
+Sa5ztTYw0Xdgax9CNumxGIHpTdjnXsnjtFz3RkS3isUZEyEqWv5WD03hkOawEhTxTHTVBh
sKxU7ynU6M0kEfshYq7GWR6xOse/uUJTF8ocbb23KEsg4oXxyNUQeoqrsjuDxDYj6O5RJi5
lMEHdvWPI+hI7vSuZEu7WxjsbZ4o5LrzUMxf+itnFoY7WcuXbahf+qU5/wAvBDqoxpl4m22
jRvSjeRJj8M6VOySGUC6UR+2PflRXUhIwFwBfxCGOAbFMGEICgBFSSVlljldKdKaX+Wi5GM
yIg0ZT04nqmxGPwyeXI+UW7vwQeRGMcUzLzEDZ61HWtxB3UYDuRkS2OBEpVrpoEIQLDKbpZ
PZYD8U7NQUKihKfBixQvnkNOIhlzbrnh8OZjpB6jxKjItChjhlKsrjoyMZFne1t+xRw5THm
iMTNqsVZjjc2zcdifLr7TaPuV3uv/gKRA7/WhpeX02KyULcg03SH80GRcdryqnhj9Kx2ASk
G4G9SkKNrKPmAJ3dyAu9kJid5WCtC57D46KKP2QsUQLmi6EHfJu3I5RWpce63coYo8HPF4j
v2etCUB56ZDsUABoeFGOM12AIct5DIOMaEiOz0IW6WgiW71KUg1pY8Op36oZPYqNAZHxdHG
JG2Oo1Z/D8FQA2C2MNAe5Y7y8qc07K9ynlx1MhcMuoAWTDh87AiMtRdV18ta2L9zJIkj0RU
jCAM8cOGPia6aFcs1yCRs3+XU966aedoEcM4yPu1XNGQtIXyJFbtQ6xYnEL7nn3HV1GGObG
EuOLbBR3XKgGYES/Tt+9MdbQ76oKEYfFui84msY1/JThPi6gASHfWh8Ai5487ZLNbSBWSly
6t5Yb9/pUbzWRtu3nvWPjpAESDebxTbECKNVjuKhFzJnqjD3gxKa4W0DHWm5Ekapm9K3drl
PDUV71Eh57NdhQaYF4GmvDp4pzWEQzrGbXZ27k33o+Kij9mPiunEeGFo4xtTbZaw0I70MkN
ZcPM8KhTlJrdAAHeW1cwe1bppaRsQys5GmwqeUxb0tU9yyHKTS3hOg7vUh00OCYmGm7NB/w
WScY8qftjzENT71GIkclutGiO896kcREJZCDL9XfVXf5pBtBtcDaoxxRYzYvuGryXy+AUy8
QLcA2FRzylFzwYqNJjT0r43BHaDUBiwiPFGxoRz/vVZo9ytwWxEfiwHtPoDVTYiV3FGct+0
jxU53mID4YkUuXKpIzHE2tRRcnHHmRjIXbP8MuVHJffO96eUb/SvieZhd4oIYdObxONoUs8
MYAJLTfYfaqnLgniJAqBE0BXNPEZA8WyPo/NPm+IZcdWFdlFEZWJHFfsdSE6QA836ihI1nQ
T3eKZS9raP5Ly3EaxRkdRteol6UblY77TuR7KFHvUe46LleaLGx6WoTieERq3eoRHsip8Uw
RfV1FH7MfFYsf6QZKMjqb2B8EYw4pj1eCk4YSIlJ+4bdyy4iXA8tKMahlcYWxUyICflKzza
7mkQyRagbvU8MJCVp424midyM4RPlFS1EIiNu7+YCyw1Fz3H2e5AW2xx8UchLfchL3x7W3i
9pAjibhmKbdFKUiDlBnbI7AdjlcQGU/8bZG/3Q/4qHT8tzkAtY0hjIrGu1SkSBEQMDGG7yi
u91b1AMpwczBLSAjooWgiOOBjCHmLneE5kZyMabYhSbhyTDttFtBpvUzlrk1yA6RberCXYa
oLBNqWxiS2joDqS0cMpfDjw02aJ8o5cI1Mia3bAp5Jm3mNGGzhI2jerYxNkImMe8b1ASrlx
xpL2PSrxWPsNtTHhOvgrt+pWiYreQpyFbak+Kk21Es6qqKJkdQXV/ubEHPDtCzcudsmBify
UZwodULS92ib9Sij9mPisUmfhHEo3jQtAn3pBYxk45OOZ+qUdiGGXFLqCTcKcEC9QUbZE3c
YPuvv7ti5hk8Ys40DlN7/ALpQhkEpADjjq/eWUjBnkBkDV11ZCrTe4TpoNzKsWJeMePb3nc
jkeOSYFuMDyR7woRlOplxyyb91EJQAgWPLv1d/dUBcJR4pV9qe+m5CORpMOdmuNIjYowvIL
8Ud71JWeePIzC2BNeJ+K471Lp7LYwAsl71hqaaI1slPXJvG4KMriMlGhoSWqZFUhKRHDEbJ
U1BUSJNdG2TG4m0aetPMPyQTdpA+JVmQvIRFxQWK2R4BzJtqaaeCw48wc5QZyMe6rLDy5xG
QPKyQ4cgerqUsfHpaTtMixR6THK7lxF8R+ClHbUDchKHEDWGxSkS0aAJ1Sg3LfvQGiro5Nw
Gn9FdHyy0WjsvFR79FEn1K2VURrt9KlKPmI/BQctaSN3YP7lFH7MVhbRmIO9lCMCJGUwJDV
mGqzHqZNyzcJ7vBQnkNko+Uy7x+ajma7HGLEaa/issZ90oEFYssIuJbZH8gvJ8SQIlJ3AB/
JY/bY2iysm7lPKSzy43jaPVsZWyhBmFdaH2fFCMOGIDXAMKbK6rmZpUiPhjTi8SocuJeV0q
8Wz80RmkS1Ddsu9lgjkkRjEocuezb/JTxiYyQhKMIjed77Vjjng0+IxwgcJqwdZM7ASx8Dj
v9lDqc+94Q/BSNgEpfuV2rHzJcoTbl7hHeow4RDHeBr5j7Xeo4okvET4T5bj3Jp+a0XeKCx
ZM2kI23D9R0V06mfwxGjMNWQaGy4ZO+VGQxzkQQ0ogefVXmXlPFTy3b054IYzcNp7/WpXBh
3ah0xGnlTv3N39hHUMbZGWMxp61pTejwg2ln7iuSQ8m4WVUbtQhvGq71KQ2qWXcCjA0LVRh
7I1XDqNhUTvlRRR+zFQLWiyktrlXzLh5W5I+YsNAjzDHiHFA+XuTVLbCx7hRNjjwg8dpcQI
2BZhmD45Nb7vcUI4pfuTA4o6etSxT88POR5nRyRkXEuDKzUT1hfwnIIg1l7zpsnnegNQO+l
B4qWSBuI8s+IN4BHqBjiTEDGKE3f2jcjkOSeTL7wa4/pDUAUB1rRnFpBjcInWp2lRvmY3OZ
RHtvVg6+HERjH93LdUTJdhvU+phH4sJXmO0DvUcnlEx8XQ0A07lHLCHmcQbfHQeCkchfJrK
R3jeo+/5v5JsmUCnNDbAdqMro5JdTHhPvGrpnuYDiG1BYDLyUMoD/AOSGPqI3gB6+ydTptU
OmfyWtOWh/qo5ZPJnOlWfVTxDDwD/iH2wU7Pa9ANo2Iwk5B1BQlu0dXaKh0KqVdcKa1RleK
riycGrd/cndkLTROPWjWirqjdVG/co1Lk1Xp9YQwYR7ToR3MpfZCxwJYxGqxyJ4eK5tneEY
zyGMDH2fyRMTdk1jKJase9RMg0pF8h0amtNUZRJvDNuE94V20eQ7BNSyXG7223FcyDMCGjt
l3qQyyIuHDOPF+OhUo5Mb8FpJkW1UjitlIAfENLY7opzfIx8kXsi/gEWaxg4GlKshky1j/w
AvRHJa5j5cYPCuXEC6pkfZi59kb0QDZF+AjYdhO9RnMUgS7Vu718Dhx+7739xXJOIGAHFL2
5MUBEWAPbvA3Ouncn4QL5PEMzIyk1YAQlGlqnngGjQDsxmMjGeLykfehK+QIcU2goYzKVo2
Ji5Gq9rdqmi/rTB9+qdVCdvseZeZarVeZarValalbVUFXQj4qXj9rhyFfulfuyX7xX7xX7p
X7pVMhXnK85+9VyFfuFVmV515ymvKa+XqXnK859S85XmK8xXmWqYlEKqqCvKfWvKfWF5fvX
l+9eX715fvXl+9eVloFoPvVIj715QvKGWn3Kgr4L+nZQqpXDIgLzFeY+tM7+JT/wAbVa9uv
/6emkfvVZD1oPOnj/Rfufj/ACXm+8/b07NFp/A07NFotF0EeogJQPMeMqj9uSyfSPpGHp7L
ISx4z02ORcxuOoX0/wD7B0uAdZPHLN9QfDCQx8sVFR6fBdd/5H9T6PD1ObpckoxjHDCAPkb
Qb5LqPqPTdR0XQwxzOOGAdHjnUB6vUCqzfR/qvQdPLLijKcepxYogGyVpcemhXU/TMYxRhj
nmEOT9Oj1E2hJhwxr6Vn+jfWMHStjE7LunGDOZRPueGo2Lpf8Ax7/x7p+m+dyyjzsk8UDGF
3ljX1nuXU/RfrnTdP8A9wwSkYGOKAE4xoRTd+C+mR6bFHG8MriEQNo3LT+JotOzRaLRaLRa
LRafbf7eicepN2aLRUVQtFoum+qRxc3kEnlva7xMdWO9Q/8AIc30eZ6zHaYy+bNvBpw2LrO
R9DkPnoSxZv8AqzSEy5EeCiyfSuj+jH5bKZSyY8vU3vcGOsO5Tlg+kZ+mGTz48PXzjE+i1S
h9K+hDDf55/MXTk2+Rg6ydWPpGeGXLKUpSh1841kXOkV890P0I/M1+Pk6s5JV180Vl+odR9
CPVZs5kcnzHVcwEy2sYLH9U6X6FLpc+Eg4+T1VkAR+kQbxXT5/lvl/l4Si1973EHcFotFUL
ROy8q8q0VIrRaLRaLRaJmWnZotFotFp9vuVD2s68ypL+A47K/Zfs0WnZXaqdunb5VWPZp2V
CotO3y/gtOzaqRXlVIriitPs6LQpi6cSXmXmXmVZUXnT3rz+tfuBOJj1rzj1rVarXs1Wq8y
86oezVarVeZarVarzKhWq1WqZ1qte3VNcqSXmXmWq1Wq1Wq1Wv/wBHqtV5j615j615j9iki
F5z615j615ivMeyhXmK8xXnPrXmPrXmPrVJlecp7lqqSK85XmK1XmK8xXmK1XmK8xWq1Wq1
/wDxv//aAAgBAQMBPyH/APMKlSpaeZ9p532lnL7QXX2J/wAZguvsMH19qf8AOn/Nn/Nn/Mn
/ADIL/ggmvtz/AIc/5cR39uO19maNfERN9NOHeok0N4n9n0/sUg3+dDLggrGP5cT82CIhv7
U/50q39qf8af8ALn/Kn/In/AZ/wGf8Bn/AZ/xJRv7THeDon0HOqwXMoDSgW3UbvO/CSgeAW
3AhAtrT2K7ckfyn523kYdhiWhf+ZQ82xeYk6AVOfES1QFkA+IO3WcZJSYtbQMcSpkOgoTGa
8B/idlO13VAV8wsgt16hyGXxNiMoI2s7w/OtdFzd3bhW5QRmki1leY3ICDQURtfphbO8siD
mhdzjE50DdTnOgmhacDPsln/oZZgnxE2ziglVcYjkLsSUFKA9+JZeeCjf3iVh0HY/U14Hn/
BDpf8AwcSvVfaBRkO//CD3mO3+iJP4n2nfkVCe1BvDi5IJqO4YK3YmJ+o0HA4bEO+fgsU1n
J4IyrZEr6Bv20v2m28VnNiqZfibN6DwZgEXY7o2lWtFCbo8PELmnNNr5i1mnITj/cxNfL3l
hTtVIxlqL2U+JebbAAyg55ExmC26stALge1tos0Z+M+Zbp3acXmGWZjwE6YfyHMG92KfmIF
32VhJfA292JazbPvlRd0u4lQ2Db1bqCrJYMcRj8iVBe7YDBXZ5oimbDmo+y3YzkheEWhp5j
hRaW4Fdyy/Kzal4xmBRepYGI+BcATxNHjieBcK8PMRw3MibmR8OOkyjRBoystbKbzBar5jt
9AKR2fuUqG8pMTNYHCnciK3Oj/mOdUXTdrxHClwHpffxCZEDNPkSwVM4/tEU1Fb3KgtuyzX
Y7EQX+yctSqCUuly7bjofJnwi42q9HM/zMf5ju5aUQfoka+BTN7eIAApchRZfBcNmtwd+gk
RRc7a1faEBo9zv4gmy759/Mpigt+wmfif9T8XNNr14mUJKzXEqjwl7oEBnvuUYADlGpdjjZ
4h4DAQwt7oLUUUiqg0d2bHP9wBKYxmBcTHBLH45hQvfiVYzB9yVAQsyylB95QB7HE3nhJch
8ryRkGxlj2X9Cuaq0s3BszQQBK0HDET+4AD4Swi50FHlrM84bf/AARZGUAo9huNRf2Zc8AQ
oQphjB3xLdZayYagLZBzdjMNvCHivJME6sYM+WOI7RmGGvKueM2L4r2gMaHS440Z953S3Dy
Qmz3zqMWQLi2Q5Ki0ow2F5d4GYIC3yKgU7LO1cA5fZBQw2P8AmYqG781WBVeZw9CGrs58Cy
gyhoqeJgb4qKnSiUBCtWd40VC1SyvfYbe1SlqBb7kJVnaAf5iKJ9oqMRsh0wnwRCijjQ5yE
Db7zwIvFPht/wBSnefy/wCCKc+3qCLZh+YYX9iV5qVZeyYpjG9xBDRpXzHfr1XVxPiGg/qZ
KSzT8k2Hm7seHv5gJwFhkRjm4QmZNzKvCbXLNMNwCYi6A6sIBZR3ZQ4ikWcFPZY9atNxzG9
2du0uhIySi1/xKMy0E1ElpGZi9vY5hp0G2Bh7GXeLfzAM33VlVhzh2l4tHAjLXK0JdW1s47
ytRgQ4sSyVLb6AqM6twfmVrFTDmx6El7jIRGvFlQQRIeVaBoVnIxqcX285BaucRe/cS3xop
OZr5AxGDRaRbMRMoi1O3sRp8bDKVLt9mJfilYbS5mVEuZdbgcGEIAyA8e2Ig7iBn2QfmFov
eGhdzivlzLWY0CFnt0AYgbHFiFd5aDvOxjtLNXAo+6YOXuh0gCvg20+8fXim7XUNOeKHHkl
YiiAVhlBZjJGXDSOET++vEu+kaWxi8b7xBFAs/wCzZWqjO58WPmVN0h5ioX5TG4TdUVK/4W
u6+ZZBtrOl8QMMRaBk43NhB59rgo1ha4tGfv8AMDuQ3wBQH7IDiNe8bFTeuMJisDUsEgC14
ROIbALvnXxF0mm+Q/1ORzh3X+jL7kA7y4l5z2tN1sLHa95YQc7B2A4DAdpYuwL+YgFpPj4h
jfFVTcpDIGytzKdhXaFfmNHKA9qqVpkS3Bz/ABHs/HmZMaTZPwSsj8QBxnjkSxQTOxNN+Oh
k3vYxafbMTwMOAHLviUsZdaoVt5qcVApkmfaGDOpa7fEtMq4yRMHtH13IWcxKs740Q0JWde
wrMWHnDbMGYhqNB3eYQ0dqSZjylkNbYA8LfpC+atVtErqhv4iXVQ/Cja8e0Z83VnMw/C7sb
fmO/wCx57jXg0rt2lJieabl4huWDObbz90zUZ/EcM0VDCbe1RtiXuwVTejo1R57zuDkO+Px
PEZ/YH9R5srvdcpmitqPOL/ib+7WcmDwEA29sMdF/ntHXuhQlRQDTujp006vf7TGkf6ErP1
DmoBc2rv7vxEKLLN2P9ICtMXtmmUbTh2QF9/9StIJoRd9hqBtBoqA8FI+9zygM42v4WL33t
E7Zf2VCd5M/aOLF+IYCC23AEbNQxoYXYumO/XQqvD+oEGra45h1bb0Yg1gG2S5WXUfwZc6u
PMyG1+AXHLIaQOQ7viAXSwsnYnjEuGCK2CvyswxvhF8S+1Nq7eZ4xw3FwFNaM5XGCosqnAv
4WE8PJ+Q+03ugOsgKX2zMIlNhjlHn9I2yXl2himEa1bgEyLpkqYbS6BwveWMHZNUV9m4PTR
e7ZFnAfdK1+D83g/fxGQh3KRO4xV7WICAb2cwmbmV7CKZ0NVEu6jvNzPwSslAPl/wnCmMzo
F/Ma4OnWABvyTYGFjipI2bbhCMnOamJUTgquf2tzPMVh3H7uaMKcgn27XcTKvK+N/LDPiNK
rbZtxg+OhxBqGkJ7RVs65ipy9pgQ8bm3rTQF4cd8QYAC19lcwVRkgT3WfPu8TOey5kwO2ri
52u8t3DjXKvk4ieAa6rxjjMKcMDA75/qYObLcV5l2RU0zziKsfLywjAYLvcUTiDJ7L7uYT2
FLzmhTeyDKDlDlbs7juIwng/Ry014xyb1iYgjag+2WamaAOvJBmbwcJCthUzgpDjlStxuiB
Tfn9BGx3HAMKCmqm60kOC2+w/E/Ey5uUMP6gFAyGQLuY7/ABhMfzfzMeCAVBVZGpVltKKM8
nfMRfsdX/c5XxBmAbOWbLy04gmWlXzWSD+voHX9xo4UinufIdSvy/0AsM0JjcNAblDAX7mp
kYoZYZwm0ztHzADsgDNH7Tb15XeqfZgh2Cx99Q1XAq7sFzACifmEtSLdowzI8c+C8SkGGAm
pWU85LMQ+6c1gK/bLXhK2+FQvY25CWIVTpgOrGeRaomGVPB1Tz8i5+GLtKraZtzjHaFuhgv
8ApDTO+y/Sj9IJMCjsWwe8HGEMtsyCQJd8iAOxZxgQr5VzDl+5X/SFx5Dau/8ATArXz7NN4
chzMsttmgg4UuqcICubuVXZgsB2GscYmSbVqJP2K22Xc0IdsRGLDcKf0RvPG2L3cExeyGQF
PwOYc1d4Egbs1zHKlVOzKPpFQGlGD8QhJSiTOJefeplIPXXzPmD7C2cU01mvvH8X8ROY3EM
Gfggig23KJmvmeyiycvXco7v1A58OLfdnsAoQyuAXobR8xA78zAdh2hgPljU00HeUO7Wwfq
XAZNAvNMqc/iIMOUqNlcQ9m1FMGreGI2XjY9otkzwFr1aMKwa05GFy76L/ABHvhMemN/eWK
Vqkcl0zXbUDKhA8EwfNqXANhlzGyM6mTCjvmNVFmnYg0EsqFtxFYwH3johw9TdHHtA7ZwgQ
VzY94Rp0Xgc2CxgLbsBY4B4wLK1W7Guqxznk08xV7Cq8RhKvcFrQPCwUySIBZ5R7SoIReg7
2xAIWOyBLwca11Q7SuhOQNsGc8QAKOJcDMhB+BGETiurZJSZ7S538xRqTYedToPvKjAXLwe
WJF9UXysfaMFeLAU3aZlK4BpBqveamS54tFYjAKDZCsoLaZiiBeyYTZ9dbXVbn2itc4KubY
KsTeHlA33C1MeA2CovXEgS2rj1eyyWYoJUEbse85amrsRhF9kReOtRop5/7BVJXs7nF4yuq
zRWSELWqs35P8J96exrzcFAcoLxcDHsEGVkWr4JH+IAtIBn2eExntV0E22xf3i8aFOna4oo
VzjY8ne4232DkSFDO4ahMtLlbF2jHfdkPKxXtqadQKv2wjYVgFh3wP5lNMK3UVkcu4ZBac0
WrCgP3RQwKAq7OEzExbHAPLx8JdO6f21w1qPXb5P8AUBqTQX2oTE04mnlfvFtnCEPcbuOGl
yMOwOCUDiaAqUV9x/iXrwxXa97P1EmTSFkirWso4lRdItCI7sYikxUY7rNFw0EPaGsfaece
8ezECTd9dpq63e0AMZEPEMOCZIBC9UrshQs+VW4LlhtuwKgbNVcb4Bu7lyMdog5ZdnBOYq+
wFuPczfklQ+17VCbKr2I/1Cng7BZh5J3mQpnFR3e/aZ9FGG0re9vJFt8eQ3zydnabKo0Wrt
LLqDXQbbR3SWlKobt3coR+MqWv3ibLvcPDQ2ycStBYV95Pw8wwlDIwxSovGsQhp82x8R7v7
lOzwqAT8xULsqAaL7VBW3cJMgysezVais34IrdMWxTiLlWg5jQ1KHHvPJAIdm2JIhoDN9zN
MwGJizGiaLt+03fXYmiyVq6sJ/cQYk4iisXRnYZhMzdX2DBM3ctXyjou8UEWoyq+ZV/PRnm
Fs5s3POAsdnBBZJpH3Eri5R7mASCynSPeZUAXVS4G/EzSKgrMmGDVb8T2qh4LS/mcRSAO4U
4L+YGfAJ6wK+JYTm7PLtqghqhwxJplOF23N28sOhDK940o8ppgZx8ymftgkTyjqaLDGnF8Q
QL5ovtL/KP4EanW9MNT4mphDETbgv27ShxFpl1OV6YrZaBpKmGD/EcHzK1BzruvMz7+Il4h
Vv7lpSFyt++Jq7lysB+5s9bNKT9kr9soZSMpkGuZbbcYq3ndVmZLZxqKe8LaFu3mIHjtKLC
mx3+Isb8vI7cQNsUsIL2zMx4/xLxl4gOq1XXNqS3SgIm78TB2xj0lh8IbikObY270R11N5j
dxIVFZCzwSsdqJ7RtUVZHhye8pwI2Qz4PtuPa2AG9uqMtwLCbemCbPdUJnAHOUKGXszAsGp
TF2f3PxcF0UV+Y6PmX9jv7pLWh8/ebGZylTNWoMUy8RYprvxBg/MoNiY3LLYleZZzG+8zCJ
yjY5os19o9mQBH7MS0WHmYlzuPkhRn8zKOoRuXq4MLFS0G6P5+gFoxt38TEN2oo0ofsIE1n
RXFeHiFDrSz8kvEjR+I0iuT5jAvFYzMjjkqB+OlkrRKLryDbGDTe+LJx241CAFdJjXMDP12
GL23KwsFOBnLlFtLjWU4ag+0IMHGebN2is3nv3iE0P/GSORioWptATTjyDtBUBj6iq6mXv6
lFbAPKBS2x3fMMSVcCvIVVPvDhQWFLcZwf6nApBNZBTpXFQKNVlXiVANU/uWJtXgMgoBwaM
7mDU0U6BVdiUQ+GSOtlwXZWeZb1g+Ib6wgMAwXy/qUmxlds/6QmAaLUntSbo28F9wm/Ryrn
jh8Td0SgTikK4qTlTas1k01CyWHIBwQxqUdqCgp8jEBcFWEfGIBQo7ENA4G1d+IW6VJF4Xf
M4OjS1zzWpYpavveoI2pg5Ah0Frl+PvPzvWlbsD7LFWGV78S4sw1mNn4tz9indllWpZb3nm
+mz1LKXbHtnEPnEVi3PNeJdgdNEsWeJUoLxSvazDk0mE2/uMMhYiqGl15IGsqQQHpxSFdiv
fmXWrTDQcspVXea9JsGVYA4mm7RT306XhiFkMtmlZX2cTFBjcbdQa0nKDIwY3swk4tZEKAr
xoxV7szBD2Zl5lNhYBoQ90NcBKgDH7qY4uUK5goe8VeCnkuInZ3XyqN1uDENtQMiHwShwam
8Oxn3iZdn3In9yoTPM7YRZx8Bay65PzFlJJao174qKgbdCY4taA20CTsyoWJelEauGHEyy7
4mtNcF0wLPNysu98B/sl8e3Q1UMM4iSOU4jAfoGqP8AL95kTmdjxtm0AR+BEkqBS1DfIrCC
DTDdx2VnnmXxa62Ggv71DEoDnFH7MFipXsVr2bgV+XzDaBoD75geQinFwVsgrWv3lLrwBuT
Ru74jOIa4gaAuB3BCmBSLsDtGVWvtWHUYdxNSumHmZdoeD0ZwhD2xMki+xlqRtq6q4acTbZ
vhNscQSJM+IPQdAN+HnzL/AHaxMd1i2Qqh7jH8BiGygV0DzsxZEjT7pq4GIr9W8G986lEMr
32xeTlXQ934nKIixzG3iKK/7KMVScMXzweo6PRd6vflKaAcwZtKOVI5KMmwVj5IVUcZG64t
lUzo5csATXgs1n8xZHciu2xepaIFEtXsQjvbtg2YDrg4L5n2zUqQolfeVZTFuYV93XxHZpV
5QfoLCJh+7MR/ecw2eFvBCyAvK4RqGcVV9PueyZeahVOofgsPBQB52srsVUIQXiVwNvulNY
bxV0hDZIs1DwFNlfGz5g6s4P7SYdaUpZX7TficK2vEu57baOm0ORORj/jCKCmAewTCw1Cty
B2lmLT7TR2jJCnK9axEYLg2Pw2fqdi2ZTwK/wAoQe8WKv3Mb5lwPjbp3fmXNEtZvsHMHCTT
93ekYEWkzXsID4uVYZy0H2TKVISpk7oH5jIsXYsTWtNSjWtWU9t1MqFUH3YPJyQnZ7pXEa0
XscuI9Pbmlb+YYaDR8ShCNamrh2gzbAvN+0f33FHT3qvEQdeZR5d3AS/jeC6tRe4bt07HiJ
jbV5UzsjuQYMp95WZBV3GJFEGj2fv6GzjbR25lnFRLw0Ik1zVfakuBg7u1X2IZULCprnC7N
xZQUmr3ifqIQDuWORT78R27wK3M/doBYxrcJP8AkC1p9QJe7XDYyWEqVDVscNDNvtKK7rYa
UfEHmV4jQqA2VdY1NDvh7wlxanSPeXiAwqisQNGCspbhpAo3Z5icWnkxouLyrpeO32yXxfz
LnpY2pB0NXiaSyeVKsR2uE4lnlMLD7hh94jt1Ska6L7wVEAtvninvcQTcwTZdd+ZQ6reUQv
oWMO4TTKlP2YypmnDNkPmN7+whlo9tKglVZ4CIakQOIMrnGYTNMHyqgQd+k65bxAYCou0kS
OD2TmWW4oziwP8AcP3Ewrhl1f3mGoF39pcTw/f0IplQx3AcIFRreDez5jABccFhggTCgo5p
s/MUZwIC6XsW4nXOPsxg7QGXAewUfuZBRVxhgLk7dpRBj81HntcRLWGzaos8kA2pQjw01FV
xrZDbfAFYVx/GAVGsPhLhqNU8Mt0fDDP416AbRGa1WdzuARByR7LvvLEIiRHzFDULIGBaqP
LsA+SaZk2lNV/cCd/NkJK+ZTmJJn+0RGFP7Go/1Lv2oy3JdbAZZHLHvA972UfmWW/SWqw5r
vA4WNvvHG8KN2lkwKwUkDOOeHd1GVsl5d63nMsruUOVisx1tgpEyXlf4RWa94XR33hXMioX
2aiuuIPEd3N3UwQ1cXIblFvY/f0IbVbW5eQgpN4aogsXIKs8GuDPecuWW6FRzlelIXZpIR8
HTasv2Lg1matG9aXtKjQGF9h+SDAajA3ZHlDjHvce7NP5T/Ev5pJS3daDK5YQkJBVoWi+cs
Lm/wDJgUHySrBS1iiXZtWW/BKh9ly7xzsB+SFGIwI8a3iGHNn2qWK+TL4MAJuu575vwk2wt
htAEC+CF9BUqwXTyyyc0eTAhsPCQ4Fwd46V53GZKeEYEmw398xPxARiWi3LtVzCmqPVuiPu
/qUzjA52q/iYJYzLr8dvzLYm0C2q4DEp+4VGJWLlSbS8KseVMyco0i53jmfmVKD5WLGrc40
gQEhb/tmj9zEqI79973MTZ1itc43cJayI3SeYS8UD2q+BjQMMwt7Lx+YRYV/FHwwjagybXu
zWVyxr5cTL2ivv9DXFFFu/aJqN6EQf6m0O6xZ4ce8rTSnEG7PC3GcihcnIJRXvBOdJMBnio
6oHK+QFG4rXK8fEppGXHdbxLq6LAXhcVfwNyd9PtLW/Oz7Af6fCvYo2xN/plSsHAq5KJi6A
xUL235YnK1B7HYuZ8ACUbs48eHEXd2jUabZDzcF8QO95a9eIOPQXUqSHfuyoVuVWAG7OD3G
UF21MWmpp5OYObsMpsULhGTse+B98yoLhE1Pcsy3xK5CrlWaZYEROYsugoXpzikBm426q4o
f5jlHZYUUSs4cqSk4N5ccYSTH7GnM7FXC/gBXCNjKwuYz/AIU99AP9wuIg0gKLV4KYvvZXt
M4OEMZ9oEy/AKOPk/MuVqq5XMoW3MMI3dRB7MPtMS7ivv68bipzCviCh1jJHS9pXiPYSopq
0QtmDGCNcukUDi+DCp4S6NzR3/UVYMxUszXDMAqI5ZrMykWq9YXMVXzMvH3mQ9q4hbucEVO
68Q5yV54jV33iM9yGF32CWEK5Vuddcz4hSf0mQHbiEU/zc/C/uZJYwY4gdzMR1PmDVrUBQl
OY0HC47xwssyvM8v5lxnAR5jS8RuXsZ7fMpyOMwpKx4jka8xyXWhm+PcZQPCrlgGxyEZoua
R33qcH+VLlTjHrxuXPtL7Kis7FQijAw0ajE6q76WLHwv5jwe78JYK7UleIK9xRZ3ihAtQX5
5lRFb7x6JviXLUWh3xBq7Om+ZgRSMaWDdHnvKXZOywhmImwwYbxuIULLbIxnQE2wh7pLe2o
ZIb66vOIWBebhqUJa+8XuCvvFXsYv2y5PHMs5ojaViN3vBL2zCGHRhR25jbWsVcHA2m5l0t
QVR4/aNmUvRK8DQyy9EPUMl3/iNF7qWNGbEGFNmmbdG0cOmnOYxtUalXBqWpEwTXnqDdcql
H2sz8h9RuK5sHdM0Cs74xg/D9S4DQ1jRq/My8o8aj/cY+nJEqU+YfEIq33O0sve4BY5nKfd
BjIAlztJRXDGuyOIMusyyhkN8x6PYJmQ1OGxTPtCzsVaXVonb7RSdgqVle9+JfMOJPzldvE
wpjBngWFSivX+c538GIQ1CAGu18xp4JqGPJTKbJnQ1mIVdtDHhQ0/wiAXi+8SEurQe5LDBs
LNTIF1zXiOi9vJog2avMXmrxiVC9HO4xAduzomzVTke6EKE3LN4mcB5Y4jqfiarmY+6+raY
MbBKhgZXeyBMcNAe0XjZ7YICDQ74ZjMBvXKxxkNl+Uzn2Uy1Ve8/UGCq5iV1reIHiDLhPMx
DVUMcRZq+8v0p084xDORFsFINOOJXrFy4Udrl/pUitbXxyzMCPBEuhKMYUbjA/JUe0umdw8
e8NbwFRs7veKmf5Muq1UTdoUTt5mO0vMcgvtUzbiF8DhAKW8RDl2Zj1yo1QNFw4HJPHUFMk
ShwCiC3ABT9mIrMuAYHwP9waXzQ/DZAJhsN/u5aCB2giydIGRrDK9aUs1UabY8WsWyfnPq1
S4pi2ui5UHZH3mPmNEm+IViP8IL2v2gBHczlUOCIS3dZe81niDC9XN5YqreOI1ZhiUrPeAZ
MjxbvBBCgMyrDfsambfgmMUyfBHG3XA2Ug32hdvbsSurlW8TPwNStdsioQ9j7jzADBLKVV+
6z+K7wXzCfdQbt9o4eJwLu5xSr8IthanGhKdHtuVB/wAxQwVzEj2OYkXwMaPlgRuTgHmPWf
TnT+Gpji+7l+4IqMKS5aBe1x9mZgjm8P7fiOE7mNe0pGDCtq3Bo4LGZ7JfGZ+Y+rVGop9wN
VDGqk+bl3dszK32YLwaX8pkVvNncuWAEztXln8kqoDcVRxM8cLFOcM0W+H2g9HODxGbgMO+
q4hY6DNMr7wQsg3uqhsaf3DC5dtW+x/mEfmxKwzVt+WLXDXdqq4QbCZjtiUVW5nApwH/ABK
wLO3mXX95+A/ufyHecntOf7hdtxpTumsL13wfOO8Us3mC3C+ZR5VA9/EwmlU4/wB4GFq0Fu
WSDmEbPLnMWRJK6htk4gbwptKFq1ZpcCVutRC4FxnL3I3iOgUqcko8XdTRruwrs0iuNwS2Q
B3xR4eCENAO7T/O8J7XDmZsQGUIu1X23GtK0++Ia999WmHe8DXhubXHC4wc3ELPSuH3l8Lm
FUS1ZlTL55hKLTsEqtb2INOcDsu4G+a6ThJWA+sHzuMEaO7en3j09iv5BLnKqUNEwlWv3YP
AWxFTQPMsGN/qbA41Ks3gN+ISby1AovNRSRoHZEPJvENs0qYh7E/hO84XYlxEdZKIPZvHbH
3lC3X4gWXDjEoXkUTsFD2XFqH3lEwK+Btf1EwW8tlPMEpVcRsbjq2orN3yQP1HLwCU3yDXz
XEFFtKljPm/EQqdx22wD2mNZN9Ng4x3l6WNjmu78xGkCnYQ9ziVrrUuu9eZYm6eBTNoOZ8V
BQ+Xq/OlMpax/uYmb9yYRJ21zb2hmjuvfiK1s+N4jXuOR2R6owbGOYktLtWuOIkFbCu/EUS
yoWcOovI0w7UTDohPuRuBsFpm/CYqJPMzI2vlBowT7nLZxGUNGJqAcZDiAwCzaEwv0lFWw7
e0MLHLxBVDwgrv/wCaBQP4MoWHuuXGKve+8DVsZqX3wQ3L77yoPDxcqchx7yhoFcTKtcoVN
xV596mO/dYReT2uv3Ob/D7wXgclrOb7wjKtbsvvudhCs8YaDAVbUmCjM0rmc7jhENB/lisY
nf8A2RnmHhxfu5mFrnNRz7MAMNNXtXrh+eRl+IFQEon3KqOjhrw594+GS8tHHtChXliR6NF
znEW/Zx7iKShhVazKtyt6CjF1G1OIGtyX95lga9f5gQWggbMu3+oZgWFe/DMB3q554jVye+
YBCGN5iFA4NkzcZmMauHapaAq/gZjS2hQSsVBc2alqkm8wpfJL7s946zI5hXNBfuMpdVdH9
yqOAxYX8jzKxW+wC8VnMBCAYRcQ2UPcg5QK8VhwW6Y5xFKIwocsKxjqQOxLw4hqABg0nglu
n7TuVXDX5KzjMpJ2Biile9NShW1eTORpydmVFPKcTX7yn+alxKVh8ahpeo/PIYilU1Ylf5z
swpi7Pab3xWYvdFQx5czWnaUvAAGZvw0Cs4gq0W4q/AyscqcjFzJFXBdBChgNgIUVzMxLvl
2AqwTmVWFa6U0nmCTKxqJawoZt/ExQoe66uUpXemWxxcbT84ULxGVnZc8BBj9iNu6dp8V6j
u37zVKxyxZUx8EWijzFuMGGWjzZ5BLfvBpYGukUiycFA/cmvZ8Ri3qpYFmRmsYjLItgFDfC
FGvutnuDTlZY9AMltUIMDffUbfGE2+4hBwSymmoM8AovlG4v13Wyc4C2NsMES8ypT2BWXBi
ERAANAwEdiS1etnIPPxM6Y+896lcPqhZeEpElhlUW69D3PeVLUbTjHtM7sEZstKQYdMOnJt
XiolBd/h4mJxRcDBwvDjcYMFu993MeXz0Oi9RIKUG3klN0Ouw71ojN0rmMGfg5lODLY5a1i
VSOThElCuUzEe87AY3FVqtjMNDCsdjAFYrzcKU2FsKx7QdQUpltnFCsEMPFlun+YgC2xdB2
lKqv2mK7QTUQ426Wt3PO9oW4X7XvF3X9xlXmAG1KMFge7dS76irUVpe0qNIJsiD4+GyF4f5
Cc6TEYRosAXvzuM4N79jFSnaAQ05P95hnd1xGqgxpfJo7omLYUtZaQvKEerxsYA03a3UuTR
SODQr2WXDTNzbtzPmYoyw8OU0MEWcC2EHpH1Kreyc/AXmeH5m95ijCXgdQqGLjsldKRNmXi
9u4LxQRA0At8MQWF2b48y0rLT8OGO/MVnuGMyu2h3EL3945E5Ll2F0mZtaa3I2tg6kO7Lla
A3cIi9m4lbT7y2pR3jPT/bGZXR+LN/aPkCUxBrIZlOOC2A5xBJAksAWsW8ywDDuHcpl7zjE
Vp+8qZCG5yiuja0pOQ4LmDV91bUQaVo+X91KUtNktoxwWMX3sMB1PxVq8i/GEgQdRBu883F
lova2T98LZu1+xHqZRRwlI3Gcy6U/k4N3iE/YBnF9zCct5uSJ+Dfmdniw8kdbVPYQH7XsOI
TiL1sy0+0weVHswf3Da2QrJkMxqcl+oVWRFpFE01MJ/L9pum8/6x9fdcS0fd/zEUeO/9owb
LUZrPzF85tXn/MxgnO/8yxEX7z7MLoh5QlrP3l6UbStvnvAaox0UxF9F8P8AEwxPglBVHsE
KKS+4/wAQ9Qtsp/iM5BnjzRsGe02ELmO5A03AjHApBw4QyuQWLn8xOHPFEqgj7E/iCWbv7h
AqtPYmQQH8fEogmnMqcfhK+H8Ze/JZKNe2salralayTVV9v8oXOzuMzcFXepkCXxZK8Ymbw
bfjMavRobQubqfdivrDO+gkYmWn/LtNN/G8TFeE/lqfz7+pb/G/Et1/O8QZo/neJoB/LtHU
HwxLf2GZ6/AzAwnTaYr/ADJQ1+ZP+onD+RArPv4V3+fP+/h1+6FQdoVwFZHe8Lt/ieI1ZvL
HTCC55f2nm/aeX9p5X2lmvtQTX2p/wJb/AIIjeV5w4vsxVeRPGJ0ttwcTc+CvwMcS+4Crzv
jVMwhn2Hb5+ZUNIUGuy7S7CLrLPCspdVPLo8Gz+o/8I8XLRfm2uJXrgSVgq9Ruy/JHHq2hq
JhPzQmKjzBF6PmcR5zg5i8CjXBLUSlil+ZxNw/TMzwCjQ6vcoaFXErPD3gEHFn3mOtux24+
Y8BrJg3vgDTKcBFq5cvMPC012I9LLFtHzzAHkSEVd9s5twROC27Emfji/eOajX5Y2jPvNkO
68HHiNsIW6VrIxXEbsp5S1lOjTyZmqr1cQBJaaKP2igq53hveIlQHjKNIuNmSoID2Q4/MQE
XcEMVCjRMnK8QiZj+ocOyKIfqWmCWEYccQTipdCPFoQsvZIgl/AI7VyhzXFxFyVvJLvc+WA
B2QXrwOM+7MF05AwHT3CK4N2u7JUe0vGxt1NByHsTUy5RyWt8944t+G3vGbUp3tBEN4Hk9z
PaFrWiJY5oc/VogG8ncCHJhWBAXdlj9xqGTzXaXtpwbmVpGPzjIf2Fj6tkHeEjfsZzNZGvg
ZrW9fNy0rCAxeIvwLYKtLZBDWDkgRrGR3ueLvJ4mfMOIgH9Sc4MQ4y5K5qVYt/SKbCzcT0B
5mP6j2FswuxuzintFC1i6yVj2KYnKoHGZUvt/MFhDi8XHOyjHhMBwKMLLSs0t1KxL4aV2Yy
4zMgGCDs7RJ4ZrW/iMikVLxq3zmHGWfiouIoDQayPaDPQK2bmYKKBOVl0KS4w+ZUMdbWOEi
KUKmpaQlYjl5rfDcuLYHzhy73mWcUbRY4Bi/Et20SJdiV5xB0gqvhs+4r7ReNj7Ir7o1XLE
5feDs1T2cX7RY5GLNcb7qmGxVJkM3UUwL4XBhN3q0SgXNxKqULsbvxDHBnfDUos1jbEdw7R
XXTZ01zLeSIOIUJBw8B2ImNhvI37IG7sgqqqW0WeaJjggS7ofcQR3rraKhRz5nHDSHG7uKU
FZj7yk+Wt3l9+Jdlrd94sExKfeZlHNC5qUynKmHkWTgawlBWx1d6lhVuyqlYfY8wcoPU5Co
8yt8cv30xJBGSYj3Ebh+WFeMzbqFauE+7X3+yZYTjeTLEwVaqIQV0Ci+494mteO48q7R9xQ
+zxMPEilCHQ3i2fFxlunVs28EuzupJQ4sS5TkvT5YAZLgyfmVKK5Gn7MocFdH+yNN4eQjfX
e79uIh2/Z+Scci64OflgkkJFUGNUqZ17jBVK9NfD2nszwvs+03+rRE8Eom45+x4bhM8shoK
5oYAFXsVmARzX9oriRs5Uy/EHi3mvYUj1y2OD58QkdprxDm2dveE7btpTwPw54lO7jFXePB
3cw5hq1gLtm/VqPgRHseZQezGWzZWcCkMcgo43CtoXVYRmuwFQSY8SVdjZc3NuumZru/4jU
2k0UypGi+5FKMsOZ+ZKMIAUXsIcmZzlffCpphHBxOMDFZwau/EJ6C0KqWAceZsfk4Ja+Y4F
xrutmecylCTHDsHgZqNHNeVYgc2g20TfVmouIkUjlOfEbCc1DeF7gYmyd77xeEURpcHE7AQ
l+8LKl3dZ3B7HMBuq4G3yYatKwe5axHBctYWeZYVLKBrBMrAuV7skpNGy8ZMce0NMVDN34z
8wGd+pQwweu0S9Wty/EpJt8pzbDljiXIYMCROQZMZeI4HyGzTPZWIG0tjKWtr+MtK1IAYCe
NkHiWsQavmYoqU5I5qSi0FkC899zMHU0L5RqzjfiQx1Lmur7Qc0gtX7DzLAK9OFaXFUQtvl
w5Md4Zxj02oBNXTMaYLrL8Z9tw25YbWMt5nCK44WbKJRTi/aJqx4A56JwfVcVdH4nyyNIjO
8mjEtvydyeAKUX1Xvg3N1qWbJEbolrJoMvY32lSKFAzVsvzcrAyBUXRuCByfAZQBLEp94/n
CO3MwsDeHfebDtgnmZq4ad4XSeIWras8BAt2qy9EucNFnHgJUIFMZP5juKwp3bHOIFdysOb
DLd2mKmOXGyUKn3mTy+Ia/ExEwx8JNvVognrNiD2EsF47TguGSjGswOV1W4VEp5ePiM3caW
D37wU9AIHMZ1FFXW5j2hADLExO/vCp3g2+8sJMw9iojDW8YeQLncCRlA8HmbW+OnWiGuLuS
IRDb6GrhZQBe32iU3AzznzLJmGp3zqYMgimQKgtyQttcYlrWK5OfeKSVJ5yz75gDYeGq5uW
BW27Pz0DiT1nEstuTFwAiLPu/wBTVBD7DvFp4dSugykLGZZyeHC7o+CVnuU75lmQaTEVlmV
0VxMOBEflELsjnOGE721U7zAVbnfzEKDOeAkUTzllVkWI+NDZz/qCjuuGoe3Zk8NS3HFYGW
DvHUQjJ2KXM1cava7iAcrt9yEgcxPfax6a08ATU3I+nXKXe1nv7w7TcOXkmo3u+KeYQEN5p
rMtWeGUmfJEIwXFm/ZEaxgvF+Unso5CJWb4ZbE9j5Z5FAVOVDMbFVvDUPimblW10bYV3cyl
V3W6Mwd00mZSvkW8R1yWjMHmUFO3m7ppBYoBU04p7SswAS494Y5XF8tQLjg2xUsBS78fCXJ
Np7OV/ZneV3/M/BSgyo4cxfcqY7gM/wCoNOQs+b7S6Wxs9oAch04ZVFcA9kExLJYO1Xvz2j
Mu+AgwwCpzrMMww2oECAc+MAigWA57pulU+JcBW9n2bHiYSDbxriaMAVUMy8qPeW7IuAVxM
8Qe6c68Re54okPR2lzzN45fhGTBweDKcjoAcXqbnrVsuDlrMxyuP3S7N9pu+JSLqwWpxc4i
X9sZqWBKcq/uA1YHlzstzApKKteItX+KmZWRth9vBegr7RnWpkQqwHKCojlcvCcKmaK1fd3
ZLPdjZNktTBatDUtr1ctBrQYJw0eDw5SuJQaMLYRg9sE0lJKrDLg5LK7w6WiczQWa2W4UPj
EXoldqmD5Sf01e6fhJeFFWIPaUei690IKgqVXbctIYLO4gklF5yzSWgPYIGqiDR8Q/9oNtn
FQTVBTwfD3lX7xVk4PeBgFhxy4/EWKWJ02l3SZ7yy7aZqGyBw5pfMojtFW2ij4i/wB85gs+
qwkWolT3J28TEgwU1SCGw09XBNVou45jWEzxrQERf2GXGpsR9P5kyI02d4pJsxUDxUKBh75
3i/DA5CKWIEUe3JXEUuY2535e0tgAZVyvMfH7HIQQ+GK5nLJRPe44N7HbkXTHYgn2RZeGk7
eY2mBEq4N74mwauH3RfF3ygatD2wMzw9zuWVmu4Xg1AXJXePY2S+boYN4jdoFsKNNrkgqm1
gw7Q06agDTwsGupsweCDg73wTPy8nny+00vH7p+Nl1oXv4nP4yYdLbKvnU7hD4hhsEGMHmN
fN2m/OfiZYMrZo7+0QENZYMeZ3PQSnl5i1FgHwbiLL3pdpXyS4PnXmCZRNLpcsy9FG3z3Av
K4exiZYXHfjxFnVF52itAiV2NagMdAU6OEDK7LYKDmAEGSXGksLAAHsVcEANsnaS2FVNiPp
/MhDQccGYVXly1m5z2jywvrF7UY+AgSjjPzFx2vwNLuGaQmb9xHQGtWnD8zdwFDzE3JWcOC
oKVIRd8zcL7F5pOHPMCMod2kwytmckXw8w/dy+uOnHeNOZNpyNQ99gEW6iwoQJrL5lAewhX
x4jCIRlypt+yChkrJ/lG06VVNsD+VK0SaqHV13jKoYDdvQ4YutMQQIfun853T8PC22AW4Qv
aIp2TRHAgW1QKxAzRQpzmVuZgjV8B4zNcVFLwVYbxL3D7CKCg1A5rWEfhB8qPxFzCaE3LNw
mpLmHLB5lmQFVWKIAqATtb8BL0CDyapXzMeuoyL3nalNQ8oCregrQl+Wo06uCJZ/IA1zAJ4
gcWu7xDwIWINWCwMuTgPIf6m5H0/mTLS4BSZIYY+yjWYhhRCOqj6RIGVruoLoRrzhgCH9kM
ayULJS5BxK2skgysxRRHCRrLVhy3lU4JhvIcS51nuF1aTQeknbWeJmeF+uW6hULbDlMMAfB
FuA3Z8ytvdiH2/wA8yQNEmVjQ1zMeTYBp5Z5JTzynCyPBixQZY2zaPW8m5idXw4siB7ryxO
+833U/BwupiryJU4XhXES2ufDiApTdl0cXNBoBfzMQV4VF9X3j6rCvCojqK227L8x0kTIdV
siFFgeEDEdyIRcZiv0QGtjOO0NlfETfSxxTPCnDUimN7CsclHwolyzz8ViuJYLJfL5jtEAT
gdkqTkKWu6veBy05wXg9yNVihve4TYkQ5c+ZuR36fyI1ZbMB3q40tFZfCsuJZQKoGZUOAKP
2qnsEyjbzXaMK+EKPeagFT2cyvY4W8TTrjCf02Swy1lNR/XjN4Lspf3h2JRoBrndEFiMqXc
+Y9kWHhcMyuiAkaU9pZKxScWXi4AYZMcqSzlAo4z3Kt6Gq1JvcoJ43wZfepL/u0DuOMd+Y2
plBVQrBpQszAMoG3iKLaW/aYfysx7uxbl94jfEYfeCvQqisQrA515gy+MygwFvWI2OGUAaA
8p2IVA7YwxiYRZrHc+yPKLhvsD8SxCloX9xpl55a7pXFBV8wG4F4597gqKuz8RCLZr70RAr
e/ateZSzEozupetGG+MrYaFDv1XxLHAdr8PeO1lVN2atiGAA3C7DiXjWoTcj6dMqmUiHQyu
GaVXXCjlwjKou3S7ZvBUoSwC7f4R6GWFZod+0thgL0eYAWWgzgR7OSKECbblUKO8sfM5ci7
74gRg3HIThHjslO0SvwOWpwk5cP0mIbFAMC1EMbYryPwlUIqZAhmUnXAqMe7FJ0WNbFTXtL
98RxQy95WZUzRxQ7TLvg7MZgla3cp2lv2n813lICltfvCgGmUfMyJfbMLy36RBfYPvKiQLL
h51wGvMeCwrW/vGmyh98hZlnLF+xlQLISqLUSQzQbwPEymbS8BLx44uARDRHSq8EQhJMvCH
fvLt5qY4l5K1F3Q8ysNotMZRv5mp22zGBlTlpcXaQtvDdMHxBXafsgoIWLGVyWTOJ1HgTjH
1IiYB9zHMGHKMNN54lHlAjee5CB7PcznUCxZ02CWsKXOzxHRbF+aY8LpN+Zcts2pqCRcGrS
Kw7FpBpkrbpb1ExKIHhnMsLSmdLUZjyqhNFh7Ry27XY3CMd5dNv9Sut84z9odyXg+COmIsF
K4ggZRcf0i80QUWp/yObRmtkHb3MxFYUUUHtCWILSvPmeFV+0w/hZmDj/ANpw0ObllMPtEH
lNxeRcbK15jFbzhGjTGqeZjergLHvPEU5UHGSiArWfeoMnsRbu9+WB2IFKJxee6JiAVo3fK
wlwnsAuMLgQGcBCl8q45IvwpZoDy+I3D0lVH/Uau4YW9MulCKTHZUDVC7ZTVl4j14NfZZqC
oVhl0vae4GRgIVCfHQfT+ZLpAMnJRDVadmDsucvRdjGKmOZBbV44ltNNVqvEweHGmExhoS1
8yso2yvBQY7zzEI+UZm58qdeIl7S83xviBV1qL4MyfkGkTlgCBuZZXISjoDTlW52iXHlDcM
ANkeCF3blpRZXfeJOBBQ0P7gM+HFx3e0Xk4Au3h3nAYGSBe0RGWb2MGB4j8o6+/Je96g2Ks
y+yrP47vO7KrGs12Z3vm4coV3jWVEbLlnXhp3smWLcVAysckSwaGkbLOJg+8Cjd/aKF6qo2
VuYZtAy3ByT6SdXJwEeIUeT2faBrq4tkG61U0t72UA0IUCGsPsRnqUB5s3MSt0tohgwrJ4E
GLyJqLA5dMlGHzKJhZZ2mFHJYeZUPp/KmegJxt1BdXdwfMXAxe6FcQw3mrnJC3RVKPEq7SF
bbwRHVlX5zTHDbGqVvWbTJX+JQFnQuRVrPHEHAGVpvt5hgD5XNw4C6DRzA+gYEjWBv2lHUi
gdoAB8CrxhlKugfI4rcbBuFG0rUODGqEWMB/cvGLZV93aF0tn9AlRwLm+ccQSAEAsB2fPmU
hAhgVm7bZ7aX7z+e7y4s1rZpzcC0oc1vzFGTX5lu4YitWU2Z7ygqzjYLM7Y1eJgOYsK+Vy2
teQ2Exau7K8t2cROSVxXmTUXrEXcqA4Fal7Vlra4lpq4L4NR2l0t3e8iRN1c2bmoVB2jvMq
FTspR3paONNRcU+BqvEPHs7aDESumAq2H2m7FFjg7X4ghPFFODJHBgIVfwS4d+n86Y8MOwz
3gbGN054qKEdh4Ta5mZShRbXEb15Glf5gm5vO853M61Bb9rgU/FwBazcANgTswxiyDrtwfO
JaVAiFpe4C0q6b3YzNBsX9iUlJOUXvLq8AjKv8nUpitC+KBmTGkqz3NATP0vfS5uZU1wUOn
5lims7V1XeDRTg6xvY3qEbdu3AO2bZVNs3+WXg5tWwXS18zBGGiLBynMF/wAbM+yxgOPv4i
FKihGqJcWd6bg1rO6/uB81Yjkw7qjpq1JaNWd2oQoFeAvCit5lwbL3WyjB55SqXQdYacTBI
2vmYS2pfiDSpvsrgA5VbN35lzaSnu1FClpZXAxsCrk6ib6YO0S/Ud258GNznW5dbFtO4Mpo
9RYC8K/MYfT+STBlUHi6lW3Cg95TC2q9mrqZMoSPJGaejjtMJbwg8YgIMcIsvMsKV33uE9k
4PBDBf7g7d1Spa2tQ/DQ0rGCmwc1B2labbtKrdTVuVXEuCIZzbwRrzwj5w8xIfJkwpk/E3M
BZZitmIoczr0DbUuqVouD2u0A6nsSMGXQuZQa+wFrxvEePz1sD+WGE0IbDtyipUDNP5bvEL
VcTjRfukvoQdIo+6D3B0bxMPdNimKKV5qWOKNkX8DuJfQFXcC2rOLmc20uOVnu1GjTae4xn
Ca4EBQGm098xAm0NubTvE2NMcYNx+VuzLoziR3LWu3N7RDQOzvTHxD5vvEPcHtFaL7nmIJq
LeEg4KoXIwbk2/fofT+SSlhtmJe4QQgKFDl1KnK4ckeCCo079q+ICpg1Bqrf8CVD7jKcwxA
aqWNSuvuqcNsPsSurq4qKZWVp5m/iL7/iIFnFxrJjiUD0iZJRADBaXyMTYqChWBrYyialZO
+toTD5lY2cSpo1umufEyYTK9jrZUQWdXDg7fM06UmHHsZnJopD47MS6wWHazbsgvlw6fHRW
L4XKMi1w/MOWidL1mHGCLGwFoS1/ol9TQUnjutv8zGR39o+ZrtKd+7iZnaWz5DaMQoAqbMg
MVqVSziZhZaOXIEdJsrkSpMYXgMQARMm4gDdyeyNk+6+cwJ1UoMtaIcoq2TtBnubgIKsvgV
DzRsG7Kh9xCJWOAK+85h36fzpebqi61LZcsY4JeoVt4U7E3mscf3GyMg6rvFrqilMZw723E
JRugbL2fiH+xPmbCvmVZ9ctFRaC3hZkJW21slHZFVVb3mxzhGcm4A4618jVeZYMAMN3SOJQ
C3WRzV7YVHzhqot71eI1JzKorwMBKhcj8FzwEay9S14q8CxlerlYO2hqVmSOGp4I5zWLphF
XggvgEAoKOxP4bvEiFShSGcbGJUBUlYro5HEECmjTJXseJTNFF6n4gY5LwvKcQQo74ils/M
t0tmkCw3UfyfGppvGy2a3FO2L6oG7rmGnPuL/cAaO9sQmw89o2HZS+COQ0hduTES55h95Rt
sFWylDvqOnsx8zPeFX3mJVZo8kqt5bg90f0zIR36fyp3B+18yq1yoV+AeYEUVtFzlwq5koP
5XOKL53KwCSaQ0qqUWUuIr/E8MNoXGEqqvCNlkJDXS7VmcvtFJuzsinux5ziF2HD9buKJVU
G2Mr95RWu5rzAt7p7oqtkrhsvB7JXBKFmbiwaAP5U0evRhRqveEbNlCIUZDvmPy2gnb2Tua
liKoZbKojav3PIlcRwowXuafoJb2eDEZsdos1FC8SgobE2cHS6hGwFD8TD+dmXES3I4GPnv
EurlnHmr2gyXZFDhy3VxvV4RDHc3S60lHGh3iAnl3U30VISylKuVNVvDNBRdRcK+Im14BNO
L+0z+ZRYLf8AX9ofRrKlfMbghnwvtH0OzdzEGVT5EpSHQVtlnBbf4Z4RrOHRBTmKStbmwfR
HzFUCUXZAcLMvtN32vwMo802en8qcj5feu8dDRKDv3f7llpVGfJcEuO9l/CWoVRimsC4rpY
x9qKsFofB54l45e5ZV4DjkRPyq1NHb2hFRZhbuXTvzMIUXdp7wdZIK3Vv6iobuPkMBzko4V
43KlSLytkaH97knkI7SzK2Bz2+IMU2sq+44rtLqt3HZtIhD0R3U4VdZgufzmCXpe53AqxjG
Y5RPUMY8I+DUHwtxR3WeN8qrldFHDmHtAqqysUzieiOdCPYR/wB1Ax1ht9iHgwweYHv5h7l
CzbFexA8I1j8z7JiSvWXSfsYm1R5qsAGDcIJdc6v4meNbDCA91UJmho/jKil2D9u35h7VF/
ENFPOY0oV5g0o3jUA2GgE5tZ09pQwBz6D5A5mPsgOR2BzCwow8hXaufeGNYCvuHxDesjAJz
biZ3kB4SFYddxAds17MVBstEAfPPvMIqQ19mczs9P5UpGZHENlss0Y4DEQCSA096o1nEr1/
YyyhiZnlxzy2xcLbJWBM8Kl8vMA9NBytFytQgnjnRd5TKhiYpV3dgFCd35lhkcGrHLUvCBo
7oIeLmeobtYLABdCkrbH2j6YEyh43zRlySlO96GNtODmKbBk3kRpYha55lBYstrdJKr3IDR
1bwGe8TMEhknAfntKWW9AHKGl4YwRZU/xp7JvtC7h37YWYdlfmBni0gc6rdlVxcRYrQppDg
zpxAoHE5ZkPLHZS7h1PUIpdY5p4+/tB1GrH7BnTeyKDqfDVNpxB5so4OFb41AhbFvOVdJ4i
ra66azH2sfErJMhCCrsbjXHOLKpte68YiK2D/TNIYVOSDfK5hVgAAQzUqhdPEt9qmhZmrTd
bVFb4OrAsZ2IWc0QklLxe8TQjYsXShxFHqYzFNwPi4d5IVa5UZ9iXVEaFlRBj58w0eKtFi8
tRjAhttsRhFSaah0s4XfdiAGG0/EKDsmJpX+rHDG70/lRs5T4EGPAUXF1n8TX5DPY58MdRr
bu3xtVRBxVxxURcu2XpbhjTSwKnythfc/3YSzVZM7qVfiVRUmTsHtqBCkaTWA2V2ZbsAH4W
7TiuYdfyljBdO7FRccBe77EEpmdc8u67qZMt3j3Fc3quZgYrAxpKBAmp5QK23mpRcgPSOmH
yAI7gPFbDiW9ygvBUY3jvEzakGcOedq+I9Nop265dHPEL93izJebY5uGoS2Srd9Sz4UFr9Z
i7gkcEtvPPv05RGwC2N1Hhgs8NoubZzmrhSkow1WdzG485ngSOw1Ail62NqsPIx8zgbysUo
feZGZ2UNvoZV95YtYdiZ9OVAoFXk0/ES0lNQts3G895XcVi8xVLDMcfcWvAJKJSnNO7Wial
FJE2LS0bHv4lt2NZQ7iPFXHu2AvF7ZWWV8rsLd9ooS0PZP5Rm4trP2nCnY1MKVtYQDYnuli
v5izRDh9mbRu9P5EB1wE++5y0PEG1RKWBcR0j3ICgla2zPB5lWG1N6/lzVMZtXv57RpxDPO
oTzdPiGDVYgk2P1MxUoKI/yhLJLbKAqsDN51GpXK6han5IPc+6FdLzcWDkC7HY/wASu45NA
M/14lVnqW5T2jKFNHts2rrLzD9GDFHghLy0kVVFGPgsot0jgonv4lMYBuuGg8NzsrfyGPjZ
zHgoLX3C3uL8QXKCGnhDXdcNNUzSj5c97nB4Hm1h7xjQD/PUceQxEYwZrKUeAduIcttGsC1
lM2uNuz9/4gKQ0VYAwDm3ebSULgcIYvGZyWDFlTHzKfdg93bz4l3j1TiMIaa/3LsbXZA7m3
lN6sHflWZzKVSeERoDxTcNGuIgkgbrlrMNNhqVZjSzuj3QLX4O15GI0vBsDdItc4JU3W5rh
QJxDbjaVzb8ll1Ot/E3Mas04Zl/EA8WBWbS33is8U+UdBfl8xQ0zVd7mvum30/lTGHXNPNp
VyDN7l2oF2gpZZXulW1nAxHPWXllLehaktiKWM/uaiQZzBUCyv2RJXoKoWKwOIoIC8Jw20p
v4gDjOo7wkR1/M2NAmjsHiHwS0djlYiywh2lpbNzRnoFY0bQ4jDEw80P+hDKEtB1Hsj/EJM
oO9hXvAa+J5ala+q3Lkod1ULDAEtXOPsp4EVk4i22B8xD5KwRG++E7jCYRICw9winz0A7km
7I4vnI2M78QEHkooMjgNmvsZjh7AgKgTU55OiTwaIVqBXoTh883ykRNmF2Uy3OgxasuS8vO
sLCp8jBxoxbCgnW4V3TQ8cM591dBgwyyxUqwD5a1hO5RIvDNg8kBMsAI3tgt8woac0VGDZZ
7Qans/uBn+yGDUT0MBnOgZ7Rc2teLNWTDu3BAl6iRRkYj8oz4EPIne0Za75JuLaFXcDJUTe
2wORF6qXXZpniZWFziWItooZbvuFixCW9sqqfum/0/nQoxQG4FAVst17vlE7w3VBN12Q74h
L36AvkDO/iXrMDA4qwxzcTfmX+CVkKJrU4CvMY6qkEeOXN75IQKSsxz15se8Kp6wkhY5VmM
iC9wez9S4Ft08Ngp7HEJrQhh505fxEtOC+wtl+fEUqUmzAtompIMeYsFrvHFRHHXjdweZQ4
qgsefu/EsiWyLNh7HyypvXMiweHEyBbj7DKnumxtOrDos8ty6PcU2cGdmJjsPLLbtxSFWAO
V3iKvZTd8vNcZWOOOJtPUJa6DeWRgM7apbKaaqpXc1iVZejWeIbQ3813XkLiyvLs7OsbhG1
W1krF2xx+xxvNw7fME1D4jEUpoN2ZqZjJchGt3lBNqviLZHgS/tKSGitgU3B3tuX+wYDuBD
zuBZbJsdzMMlErHmX6yn5qIncOExHNWoxPAEoEZXUe8/eT8r0/lEwpyKb0BmJgpPwNPn2jK
ora5jVDmyVDLgXo+Azi5WBotRzN7iJNtg6cRGUsTOchUdniVuXT86WcjWZYmLdkmPYGRucl
hgWNlmqcw0QHILZwWZiIWmE78u9+YGQLb+HXlVlGDiTRi7yv6iVc3lW/flgqtB5tQ1wHeKF
wqjEuV+pwBubbNhfLHNtJkVrnkrUMyKX2Xl5uwyVCapSAV8TfcXErP4ElDGcUq10AOoJioo
N0m6wKFw8IUu4rzPwksLhgCMi6Bf2hukIpSx1vLKKFku7JK9gai88FzzFrvPELOSiKd3uWd
opVqunul6lDTkWMPuibVdbmoSFqRgFfbyxnsk17jtKpo3i6wZO+HVbzcIzmsFQrpvh3JZYL
LOYL2bMT3zI8AjeAWbIBDqiukPHZIIISAf2TJoWUTClLwvFTGrPFSsaE/DPySCg8+n8kngm
hvtvEsgRqG7co4i5wdbVxhtik4hiiCNBy8itzI7t+WVfnEqDOMW9rsDvC08d5D+GVmyqBse
7gboI8UJFbzo/BmIYhLIrdG18QpqVuzkZFTXZ72Gw8YukDRhwQODa4tsC5Up9i5qBgHLo9v
Z7RiXaUUfke0urGf0AWRvib9XdbgR7PEOKCpeLHbnJhmIpXFZwU27hRFrYm2I/ZB6lrOFho
K7HUvFoeQ7jbLfby002nidnXyVp7s/MJa8AcoOHxTHviLiMTB2IGvD3InJVY75mV+O8WcvE
qDgjZ2lOwkS1jcdCi7PmLtLXI7F8eeZywxBjsZpEaViyULkExOKiKjxI1sHG77G/wAJoKPH
bwx1hceJQrgNeWItOO7zNkU+8TIsNKYLkK1Byt7eOI5oJ+YFnwh24bd3nZL3Zo1iXEihn2n
Oeag2XW/un5BPzPT+eSlEJHbEvnAXxTdY4xM2WwGSir5ZmOPBQ3S9C3LWa2l0Mec1MEJsfh
YRa0yKtHULQE4rhlcHkQHBrT+3a7HmYEVQgvMuRMP5bPebDDOK4WCG/wAoFVP15RzTTeyKG
9GAVRzwgTK6bt/HLxMgBrJZkO1rmEKbOKBW+Rt3GBmvaNDWh+YzKjO7TxC78JShumtiuAb5
gGq03QYacHaVZ6LFFvdkyjFZjrZOSN5axu63RC8qoO8uKotYWrNz88mXcfWoI58Nd4mYFry
7YDg2Ey2lQzqrnQ6JrPFVgS5W8BhqZZZSZQoxEWrOpn37PEQuncntqFsAqUM0ZPETrNjm9X
7QWaoOMJuIjOuxFdriIBXgl/lHOYN8AYjvFEwTc1Ny17TiaVgMxBJkfAe8OyoxNMFPchunD
Y48nYRBVhFG85K4jSyi54NagVsiw4XbTP3n5U/KfTmHhEkalC1J+CcZyaFfLxDYprVS3Ia4
8xcZXLFV4e+pRoPAKFjwc75loNizxbu+0XUFg1h/VmVxcFzVfw7MxSkU7DH4ZiMcdlm3HBG
8C6gm7efZBYA3BTbA4VtCg0LawLcS7irqV9iYxTEqkEdKORfxGDeHUmY3tP2JRDmCzEBOds
xndgqmFp+3JzFEedaDtUvHeA0TR1CD3B3QJH8LLdfO1gsqNVZ1ttQFaCGsKL945w0mCgUq9
tvMaslbJw23qfnky1SDQR3/ALi25vbfgWqqCitnSLcvy9plwPNuWn+XEIBbCDQWqG6O0dAl
bIre3tKHh7ejQTv7BDj3Eos9rTl95my0LQ4qAXczg7YyyzO4CzEpK2JXe3vzFtjZ/SU0lWx
gDqvuygYGtVCjtWcjKk3R2DGLWwrKUyl4wweCDVflXMAjdovfKXKy8zI8X9M/Mn5np/FR78
GwXDRILeCePEBgx1dJqjLV7CEbZ0rGYv8ApKCVJqONX7komuxZSee9Q4ANDhF0+IkGmRGKF
9nmYDyeQatsJbQU4QdXV3XczEbDscq3tP8AcegEwlNzNja+NR7N6IL8uWeedwD6MY4YUoeO
CUFDRgEvs6KOImSlVywcF1qUQQLpkX3HeLxI7vgGFJzc8lZsPkaIfEzLUsA8zIorPlkx8xX
JPZQN0/MIzQS1OdOFLMqdkHR3QZeH8SgpBYbH2Z+WRD1NgtJivzGKcDyHOttQrY5XULrrKx
9ibCrNPAblbBwW0dX4tjwiNzaLr3YgF2m2g3zvMar2LU3n5lqC2vsQVpw/MRVtZrWtTmDLs
MtdnuTUDUnZfy4kNuTBPCVAZFozKQJxwxrEoD9SkRgyb5mALZ7h3mJl0GxouwnJKbKBDbxn
MQgA/DcGy7D8T8ifmelU3hLC3R7OJVUKb0wErGZdIYJ748q/qUCvQs8ZzLx7RRMpmXc0n8H
EP7RB2X4g4kumTF4z3nbdNFTWo1zEsBQMjQuxGgVMT7fk8kWK9wEteE1y/EviiGbrzgLfzL
dgFl0sGFhwd5cxRYtu9n5XAZxQgBeR7k1ZEeDTmlLqXEnRTOHtB7EuAKRFai8BxXEvkFms7
C+zMxrzjWu/JjfmVCRRpsoYqmXggrFEaHEB0KhA4E8UsxRSKZdsq+UN13gEVZNLU/NILHvg
F6B7sxWXw2AweA94EbVInKOE4ZaLYFEtbHucS/yp5w4o9+WNjing+Mcy/hbEw7VXYgRNpza
tNd4IC5ULK+JaFYMdz5lQRstRUqkZ0TgNtdw7cqMsPvKh5xZ949KrlLAoKeyZXCZ+Ut5sO9
Edpu5HlMUSm+zowxwZAyvhJUwZGn3iq/n+kw96fnen8gl5czrbbECqJHYI/tFQMubq1rzmF
Cwwc1F9u5limpeoItb0O0p/j41rHjiJX0K+4dmIi0Ac8B08076hHvOKl1uxyRqqTtrTtblU
OCZXQ5su5zicnR9nq7VjzAxWg22f0TKE420wautob2DiKtRzLxMzgqsqsVfBtMyTcW+F9ww
doO9F2UaPK2H1jb4KZI7rm4vTVnCYcJ4DH2iviQe+Eo3kftA93NddukRQPbKJvugcJ/zNir
dZN9pdNRad4Zn5hBUKzIUAzrOYdlULQGQaX5mZBqzuu4exD4MBrDsumYYcE2Vbr4ji1cvt7
PPlLGPtdD4nBAAFLJz8wujA+2iUWra9/tNpnloce6ZzT70KYXzAUBU4vJTz5gKc/EoLNi43
FmVa3+JqJkj7cxwvY+wcSvuDJznUIheozySkm1uz2NS0dK3uEQ7SI7Yly+SYh59P5BHKogD
PYVM7yyaOxDzzKCD5w5d3vM77MsNbGcdpXpWPAwl5G0lHa37WMAZx4iBxgUvLvkXWoas4XE
Sw4ODgh2ZfDIzK1/2WFgRWF9eSGMSFao4sU9xMAAZqXJyHkjHS6Er9i3y+0xCiuFa2LPMc8
NFTf2SiIMNb7Zgcq32loWQqNGF2GO1y54cFturOnP3ibcktLhLVnljdJfNjVoy/2hUwusAe
g7Coh4qGBed04wcSgIZOIWlf4mE6DotWlDjVy9kWN1UNkdN5gIc3FLzhJnFZJnEoOStGDxp
iVsF5F10X+ktaLCRSw+A6ijhM4AfBt/UrQ6dpeKjxmC2W493mrhptUvRXGZvk0u63OJ+4Si
DV96zAOhIPEwCWNvEaBcuC+T4qcrMl3Yl4YBGiWL41GujaiEhDhjtGW1sUd78S5i1u71Dyy
7h3ltZrbHzSq5ks3iHIPzn04v5Jj86znFaSfY7qrrwcJK1wqGRvDTtHmlSBmIr+LlHgRaog
4VcN8DGJ70wPJMNqkoF5i83KOEkxZ2NnMNJlZZ3FWBOJQbjazTWnuMWMX80AXz7SpBFtyMn
++8uRsiQwNsBLL1Sjw15jsamlWapDsPLHiHFli8d69oAsgi8knJTGdRdyJrWWLG3mBhDBVN
2o1IuyD/g+I+FQDD2UOiO8QqUsYORGnIqULL1MAMld0b9lNw6wAXfiDk7Qyye7zp7MwHm1V
sU98xCwJk7Ru/eKbg4Lz3lbkUaUxAKSb33ERGi8m2JcN42/5gtA37/5jfgtxHspVyS/k+0B
z+BNhy2S1un2l7ofH+pd/pDif2nEP7dHd08ys3bnxEAzZTxBR8vTrMNAB2uVjDx/iXtt3zK
mB8ZlzeH5jRmj5jRn8k5Sfmd3802r8UP+UIYAj8zHdL5lDvn3lDteGN5lOsMf8mRFJb2pzN
n8qZ78LLFLdma7JPOg+8bMHZk/zKO4WqzAqC+zUCbPGZsE+EJga1+9Ibb/AGQ/5MU0fhKjV
4Fyey1/xOwvFv8AiP8APf1C5V/jtH/XMKP602wYcWR+X8y8yA84Qvz+gjdancohdkT4P6i0
9kWf4in+ToQvtW7kRlz9G3vPJPJPIzsLPO+8877zyTyM877zyP3nkZbLe8t7+uv/AOFb+pf
1b6X/APaC5UAvMN5RHVIzCB5oTaI5r/SEolbpYguQfe0fh3/A9FpoiaMl0eHcSjmjwTkqeK
dumeCJGiC6Ig0iWaCeFEuhqsuQDZsjCdi4OnJY61MKO8qhVQWj8XeGuj8lAug2PaKy2gEua
/cMwj75RAFSZ0KvtKLLgZ4ViK3GC3JqlFHuUzAn1RUYpWi7s490AeUb5SBVvttXxB1iil79
CVcp4paUymWlM8Et2lu08E8M8ydlRPYzyJ5UE05508/7Tz/tPMnmTx+nseFoY8Tx/uQeAqc
QGMNE75MmyNW4NUNciF0RjvEl94BWU58nZDxEoA8RvhiZi7tL24ctRzwnhY1wJcMGBPkZTj
iJZVzLIm/CaRGJkG/Ztx4jhit/YFlTxqOBA42qq8W6jSxArUxotV8u4tXBq6tw19uxL2U94
j2BMd0xK7udsYq1LEUb1eaiTQ/aOcD7Qg46/SHjOcQ3GA/omkwDBTgSlp0mXEjRQLaJxFy6
gC/0grKmCOOMWbd54DqdMsCnHEwM3A9pnUx2++p338SxTLtFVWntBNnXkuY+fiX3PxGjNe8
86WNZirk/MdSQCz9yHKfE7aLAAqHbvtO9FNJXTMuY/SciKuyo2wwsLuKT2gQzmE5nZiOmT2
YdFN8YKYbD5VLd57Er4U7YiZ596g7dJ7BGzN5WoacY17L8S+yr8kx6/JENp+YLsv8AEwET2
qVBryKIPZ7tRHIvsagMp+Li1YXm5/O9bljUHw/3OUF7x/uYcp7Q4j33/iUGr4uCqz4jtNbl
GxtzcXWJMKXuTgR9kF/ykwg4NVfhKI/FJ2JUZLw3HPM8SUtfvNgonmbAPvCTCnErmTO5YhG
jLHSV8IIwfvH2SWFRpBTwzYHzAtgrvPAYdl947AHtcs4eYCwEiDKTaEjifvFygPmL1heczn
r4h2h3zNL8i+JZSv3iG842/vDjh/wp5P2/39fx6KChfeB6f3Z/0E/6Cf8AcZ5GWbXphfaFm
S8vujjLfKBaD5Z/2mKNrmDrQZ/3GGsHyxbf3U/7Sf8AaT+yEX39yK2q+9x3F95o58wPB9yL
b+9Ml3v3l2/uT/sT/qMDbH95w/kn/UZZt/eed95Ry+8877zyf/a//9oACAECAwE/If8A9pa
ylSsIV6VehSUlEalRQgJRGG5zHqpH1PR+riUSkfpz12SpfRhKxOepwmRHodT0H/zn6Nxh0W
L0ehF0dRRdL1PrX6GP/guLH0D0FJfQSDCXKg7xI2h0vps9IjL6XH/wE0+gblPROlS3oLLJi
XGL0VGEqFoFdQnPQ6MPS/TJp9A3HHV9DtL6ldNpz6Kl9Jro9L9O31vQ+jr9DaL0uMUBcR1E
epuMCXqV6BqMfWR9T9PT6G0d9DotLRJvLl3OYtRcTSCZPRhFznpuHrMIw9LD6Wn0DfQgTbo
XMXoDKRRAqLFLNuhuekehfoZcuHpYfS0+gTnpcepIul+gMZVNzYivocR6Qj9FXqYfSdfQN9
CXGHQwRdFl9OFizjpfCZdNGXrlw6suq+gxel9b639F19A30IkqVBlEroURMdBNR5jlBZXKh
uO3ClHR9DmVKgdK9CpUqV0r1v0DfQ6u5XVZhx1rc06LoFmGKZ567/8Aka9Lr6B0PXvHOOq+
ITXqRRc2i3GMf/E+t+gdDo6nPoILOuHQTrN4Qr9D0v8A951XpcvHUlnGU9BYu1gJZhg3KG4
nuV6HpUqD6lRh6r9b9A6EOoxh1GBT0joxpE6TUPofQ/WGHqdfQPVtGEuby+iGJbhHYZco6U
MTOjL6oyp6DLPWYdCPoYep+gekJz0OrgmkiDTDR6LnoqUvModapXQ6V0U9DodH1j1fqjqQ6
tNdCxrOPphJROoGJgrHb6j0GEf/AFDqS+t0ZfR0mZdYDh6PP0Qwj0PU+vn/AMR66h1KRW3B
z2dIPRRdIIx630Opbly5fSpfS+iS4R9D9A9FSpXSuoGC9SIlp02kwVOBEI1x0eiTJE61Kld
FSodKlfRfoEerUfWsfQfQX6C/RI+t+gaj0PoqHrGXPV9RcfSv1nR+hljrvrz0vqRVDpcuXK
CPTfV/8V+k6Vj6BHXW/VSBCoS+lsfE7Horo/WQS4S1yTs6L3ZoVDFnR68fQI6616yD0cUu9
b9RnNS13Ebig1KUWYcoYlwvoR+gajqV1rrz6B1WPoz9S6i3fUDcCiJfSB0CuYM4+sw6EYEM
rqv/ACFsJuZhKTcolIF9C105IJ/8AdDXQIMdOPUn1D0Dg6EiS/Mv3lu8t3num+YHRsMI3OP
ocfSOt1HBRUorrf19JQoIuaUunjl7qAajPxdFVPTaHX/hqCDpgRsfoPU19B8cyiSn4jYh5R
l7Mc8Y/vEtGm4kNfHzhj2Rnw9zcFKdH39yXX/lQz0FWwX9DExKI/SIqbj0fonMulHopgQFx
nHzHvRd15qKjvV81G4qupX+B7XLW7Gq6DR/LEuDumHRsD6dvU6XDrcSyPV6ECpQ+my5SU6i
X0CqullC5P7mGjvKRz3fqL7tfx9pX4v1D3VUi+S/6n3PfHvEo7L+krA8AfN5/ML+37P5cKU
Oqz92CqeCUmLH0Ll9Lly5cuXLS3SUimX6xT6hkU9bl9aCqMY3EZmUymUwGAw6CP8AxFSpX0
aZb6zrToZVsVLS1X0lyxCEbAjmP0dI9aidQmMIkTnpUeh1qmyHt6EQZQBE6BzDGCVCoDoBh
d4jPfLHTcJyhDE3piAr6Gn0BAhFHN5n0Ed9C6DHoUNxEV1rEYwhDJFeGNRhhtxMumz0Vhio
o6KfQHRPQagQdSiR1CLpz6NOhI9M4dJ9WMMzZkLKLeJVvoonijOYFlIuYs0+hpH00VCBCMc
yijrrUwOkEKIrJRNuhdQjXMwJx0tpUrmGY4hrpWHIcqVXmOqmg6aZphAT6BronWpXoGHMGD
rUNyvTcIwgGUPSpSaR1Iahgj6C56LbBxGcehlykOrX6GnRx6DMCBXRm3o56XmEvq8kOqdEj
AJQI5czj0hOJp1WcSpmCJno0+iQicR6B6lt0ueqMsQx6DcV/RZlKnPQnEeiYhD0vtFiXkj0
L6B0DuckwIEDEPXWXCSpWeEZEuMYYhCDZNOqS/RpDcGot5qBmNIU9IowMYvXzHRA+jGIyy4
pVMfScvMu+jxKXHZkrpbqJlB3DMDqnQ6bdO8LOYZYhKqhjFz0blJUZUojhJ2l4+iWIoiVEx
OIHSs9O6DLIVx0pUaQHPWMLvXW29CMI9Lw5S43CKnj0HRSuhzLxDMCvQj9BEggTKEMEfRcd
HbLS9oypa/Ub+hqMOtEQy+jl6UHQTiJBG3RYl0ypUX0MDoHHQYmIdFzSPoRYwpfULMJd6N/
TT1KlFQYrT0ucxeZxCXMdy5pHZLdBj6BxGD0EeijL6EqGVBeq2EEt67+mnV6d/UbueMSV0X
ErEIy7ZQ30LqLkjHj6GnUeivUqizQ6MagnS+hnBy5v9cZUE4nfoMVGViBZGO+nEiZzMc9B9
GxxHmE09DN4k0w3cGDo9aK9BL6ur0pcoOjSXKXqqDFwyiLbN+ilzKVNPoaQqDDv1Ojoir0c
zMxelSulRr0PM26a+l6QEs6Lm8qKXElVN+hqH9QY/R6dDcp1Oj6DoRt0PSkOu3RepJTokuc
9OY+lc5jj6TWczaEYSotE36Dqueh11049Dvo4MPSJW5cToejb1P0ekNzfo9dZvHow6B0rMI
wYHQDMZv0HpWh6nUZWHo4lw6mP0hqczbonXW+s6Eqc9OZc3KnDDMx026riihA+gx89O3Tjo
+lQ+i06OGI9yKZczPLH2l9zMHobj6K6HVc5Jt1uEayuWHQ6JcEwidLxM36WP0ihDqWxgszD
0KvpfVzhllDUpEMpKTZibdLPTOovrHtjbiWbJkj0uc+ox+gah1VCXr1YvoMSl56GFJS4aYC
sQ1BqV1ns6HEGNroBg9ErWVpvUcIL6VDq+g/QOo6gXExahpEYkupvGLMZcz00uPRViOWBPL
rVBTOPRSqDDuXy2+gmeg7iQ1H0Do/QNde513dDFNp5jN+i+gIRpOg6ZuO+mCNzHRw1CYikC
QUqAoM3dFY6gTEYdF9A100xGB3z0lTfQJKSKZkgoL0KZfoKw8S4cwVaG5XoqS5S4rqPQ9Iz
uDdRhmWuNTw9NSRHqYQmv0NOh3huHRgvq5j6QzLlwwwxLhiZJu6d0WMQl16DzBh0eraKLj0
ToQ+iWOh0ExLjqKD0qVzCJ3nE7sNTRcxg6Lpt0sExnoEr0qDB9LAleg+iOh0OjLxOOiVGW1
03BIwnmCLmV0NJt0zTrce8qPXnooelEculThh9Fx1rqcQidFlw3OJvo94GIE71MTBM9N3QY
r7R636BlwYvSx6r6P0KdBBfSPRUeUzEz1ubyw7Su0NRrmblHS49YcDOzpeJt0r0jmL0mMYY
wj9A4jKhCDpUxUDokYEqXc5nFzUZi5h6K+sQtagRjmNX6iKHoPQTjEz0fpj9dAhzAiYlxOo
ZmpiodPM1jcJmM3dDUahKueej6h6D0joFdH6AYjc9obhVdA5jkiyuldGbhG4XxA4gl0Q3GC
YM3dDWJUzUH1326hgy/WKj9DSEkupcGAhuVHUrEMzsmEJfaKotzxAlRx0dR/U2dNJhqeZUQ
D6NwgEBKysTAgLGovoIqKQEEuWEJrKQB1K9cEgJXpDK8ysrK5lajvoOq9GvqXLl+m5bLZct
/8A+k//2gAIAQMDAT8h/wD2kvL30KlpaWlstlsth0LmZb0fRcv/AM2ZbLYfSEOvPSuh0vqy
+g9L0P8A4yoHQ6MDqwPQfSfQP/Cc/UVK6MeldFhLl+uuh/6H6SzoPW+rAlTPV9I9L9D/AOZ
m30HUM+h6EZXpP/ljqHUjElo9T0EWUupfU6nrf/EfQdQ6MJcvoypXSpzGEwJviZ+oP/SfQe
qwjAgR61KhG7fTfAzDXRzEd9B/6j6PHSoR6EelehkYLKmpA6LMG30r/wDEfVrpXR6V15iGu
lMpXTnlSuldXof+99CdVBvpcuZJeIx1CqF1G1/8R10ep6NYs9dIXfQdBajhmGP/AIx9ekHo
VzH0Q1amkCuh/wDCej0PSwafSCPoaxha/wDnMwZS+iEPghMuUi1C3UB1/wDIY+l6BCB9E52
g9K0H0Xqf+99Gs26TnE2hpSnk6WMzC3oax2dH6bD6Z9JlfQMcWsBLI79DEl9L1iXfVPS/U/
Rfpv0XprNt9ETunL0zkuNurbY5aho+gf8ApfqTblulATHHqBM9Hj56ZWf/AJreBRBmu4Uv0
UGZTof/ADVjD1Bm+/QjEzXOdFQvnodV9d9X/wAj6CHrzesIOU/TPpH/AID6Zx6ldEk+i3n6
Vf8AhcfQV6LIZXXJsYf+w9Lz9E+jaXG4LgVKlEED/wAgmKo96V5ZwsQTTmKfWN/SYpcYMMo
/8ZHQRUIaiYw6GCMRK+nz9Dj0GV0EH/lzsQMzXVDlEVjDFSKfrkejCLFLnMIIf+M4aSVenU
GemEGECcEGrP8AyMWehv1D/wCBTL0XDwlHaJ7SnaU7QDtDHEfDoGElTOf/ABPQxZhg2y2//
FtFBA9FVzMO5XcQXCb34wuzorUN/wDhuKOLM4B9RX9FAqEt+YaCBwOPaGOYVNJfV/PtxD1h
x7fiVN1l/mZRT+XKo6oVfQzM/SsIc30Pp6yuWei5cSQSmfEHdVKfi4GVa1xcNaVcFXB/OJi
90q6QUUTLphl+nXV9UzKIdTozJLj01iXjb9TN+lNqcQyUyysdv7h7O7/nzLx8P7jY5sx4ag
P6wYPcCXkfL+KlfkyrtO8eT0J9autSvQCQH0IA9SGBPXnJCFTExMTG5caj0Y61/wC6z63Ax
dMBPBPBLtro+KFohGCb+kD6b9GUYKDx0uHR63E0xelLiWOrBiKcy43FUNgZiswmtZS6agpq
M3NWZjz9B39BixekzT0vUegdU5iYgfSR0YsDBzuZQk85h01IxeJdQl7+g9B9DuMU36CHRh6
+G4PXCPSOrXqkYSajPPLDEuWzJuCcRctAxAm30H1sX0FdQQ31sJfQsbYlLLIdGbiJ2JtOeg
cS+jCPS3Qq25ZSeaI76bJuMDefoPS/RcehZtG1E9C4y3RUSZRJHZ1Xm8N3iLgth6AdAqMJz
6alR6tvoO+m/Q7ilkejT1voOPUxqErcusME56vRdL6nS5iWD0b/AEGXBh0YxYi29Zr0ySAT
0sNdV9BKRcS5x6DoOYsOlRMysN9GH6DlDoRlFjl0uOm5EhWS+kiIIlsM56LHUeeo+gm8dRL
gViMLRUQ6QhCQgeibi/RbwlQJBsh0L1MqVXQmkMl5fSrcFLuOIdzR0d9HpmVDvpcMRLMxgS
41g1CZJuXCX0DqfQTMIJcvM56lq6Y4iSmZ5l4MI4Z4Snppga3ArEWaOjCawlSkYru6Monl0
Og6KV0HHRh9BFwl9DbfQughO6HQUSoYVDpr6vV02hMutxUKSow6LHoM5g5lw10EyJcuH0M3
oTPQ5IX0bxoHSFldGBAhHohKMr9Grpu9bcSAWdK6B0ZUQ1KjOGU6G/oYMGPXPUXEyEL1Xnq
9GUS6UR6aum7qQlNR6KannA6hmXmMJxLOowNwOm30uCEXlm8Xrj6KdDfQhH0MI1GNXTd6Bj
lxZuO0onMuE5i5hDXTNmXM8fSbTPMOGJFmPXaawZxOIs9DrbfoYMHQMvTXLIwdGDquLmKqw
wTXokqEv6J3G4kaCoxj0uYHoZnS5fUuHoNdNpUrqGeleEp6K6gldLuadHcYw+iejqFv0jCP
SodH0jHqa6F6MetDLdLlTjpx1OtdDofSPHQQYJeIbZiQ9AdH08+g6DiJE9Kl6lfVH0TuM0j
npem8OIem+l9Ui9CcXCLHROlSMpDrTGpLR9HPU6nQ+g76GzooOem1TE9D6OOmpc5JqZ6Gul
yoII06FSodI+mBGH0Hpi8zwylK2J4YOk7PQw9F9FnnpU4IdajcLSyUPRlwpLJdw68ek6n0E
jGayjGkipTKY6ceiugpHBAs6LEtGdOYa9W0NsYS40e+UcyuGGHo49B1PoMeqKyl9PMOriV0
HMZfRtNYsRcxR6DXS4k5lQEzXEidIm8tTEiw+kPoPUtxbmZorEIPR1CGoeh7Q6LZqLPCadR
shd9BBBcSJXTp0MEDiEv0kfpPXoxpfRCBHqRldHpFj0U5mK6t9Geh0ZzNYjHG4klirqGHqP
oO+hAZUxBszHUbQBxKOlOgy5SEIj3ZXMWJnSOpc06tmaSvSuUhmoObgLEpM7nlhTHR6EfpH
fRmnRT0KsdXEPSuJXRyRzK4jmYczTqIQWJfoYkETrcpgGodB6MYfQej1MyqnOYInpHp4juX
bUzj0HQ10osbx1v0sSZJr0GSokv0n0nokahdysw30G4Sm+mojDcYdosYgYlwTaaelUJcOvH
QQejUSDj0n0OetwUxm5kRdA6cdLrM9odouYs7XM1MssniaHSov7+ivQkqJDB1HpB6T6Dd9G
KukcxG5bzDhLIejWCPeX3juF8TUV/qHaeITTpWYdKzDXS/SkHo30kIIdD6CzDox5iahli7h
d1F6EIsuVUdTmpuB95mpkgw1uadGAvcWEMQv1jop6Sx0D9U9pYdAxGkHMqDDonS2/z0d54m
8KjhmCDNHTmEZc8dD1J0aRlTUHEXQ/pLmYnvGN3crmDEMMCDz0voS6jCpTmXzA1bHUNx3Mi
aHR3LzMXH1+/RlROh6cTvmvTcPolGVcqJFW3OxBuG+hxO6VS5xK7yyCpfMYyLmRFzNofuGu
rLc8S4Kv0ajCoty0HUWBiBMw+g7hcYTEpjKpaN+pfptG8XBh0KuWvEtVRcFiWvqi+pUqVK+
jRMfRP/AJ1SpUqVKlSpUqV//S9y5cuXLly5cuXLly5cuX/96/Tf/wC/f//aAAwDAQACEQMR
AAAQAAAAAAAAAAAAACSSSSSSSSSSSSSSQAAASSW223//AP8A/wD/AP8A/tt7bZf/AP8A/wD
8ABf/AP8A220lttttk8tttttpttkkn/8AgBd/tv8A7gkEwt6bxuW2y4X/AFkv+lwABnazcp
WFhmOK/d1esj+tn/Jlsw+AAOdCR4f7uMgG9bnNVkeRUyjV647wAB6i+8Qd1AnpWSp9cP2lt
cbS0rrWAAOUCkeYqhrfF1IXHFv7Rf1DySrWwAB0VwTptOgTXvK7Mq5ylrxCBtnOGAAOXwqE
LxBBUhrNfybU7RfIAhsziwABzqhuc6T2ECPLnyYam6Z5gNgIkMAAunSBOJVNY9amuGzUyHy
jYAgRHDwAF01zEQZvU0o0Ify+3CCQW0F9OCIAAu0VldGylwuCfkndtAdi/KkiwoeAAF5anb
5OiHJJg/hMFY6GM4hA+nBQAAuKbiRalHOft+lXV0BekUCuIxGPgAF4D5+lpEtC759S7sNCg
mObw7AuEAAv7Z4iKZ5HcuHSHmTTteHTEekFmgANwrLsA/pCsQuWn70XaWw+fXPovaABvyPi
RFo9OtSn198jZtICIFBAVsAAN2OPKoMpr003YRTUPexdqPxh/pQABu7bEnZ8pwo+7/4ousC
y/dIgz0owANxhc8DomIKbz3Qn4MofBBRoOzBQABu0qt/5KsgsOIfds7zYCP8AIqPmlgADNB
IKLyAV5sh/cQMbwONZ16d6swAAZmUSOnIV21wbFMMrDbna/aXOoWcADPk9Jhgq3B8lrqefL
Jgdy31HFrfCgZz2uHHM62vo0G9nb2rTV+m01qwocDNHCvCldaNqulMNOJtG1DY1sbTfhgdr
UUAqZwr61FmNn4wVXJFRJydioMDtADugmNJoxxEoe6WPqRcBVgtHPRgfmmrPVzTQ4LJaXrN
LFdyuWA5bXMMD8bwzuFBgPnl7Ktpe+vYjE2e3zrVgfmh2VPHm/wAJ/ita4O2qZaj9Tcy+rA
73VcLomVx1K7NLdLuIscZl6kqA3YHU848aUyuDMKU1ZQlj25Y6RJP7ujA/wgALCaj2WkEkN
kihgz2DsLRqW3YHfbQplCVwJhY10gHopJJukNKjo2bA7O+tZHVbBHkWGpmiIq/mhte4fqmY
H76b6Ubc4PpqJqZJWO0/5xFBXr87A/v2W66wLTe2WLW3/wD1mbE5QzEH3mB+Aq7S7ioQvws
eRoD638USVfzms8wPzWvCJBVrCM1VnCuqc0M+lmDeTtmB/wDsmmOnPkRpGUcrFOYYyx4yjY
6bMD99Zq4OW2mPLOrBxq/WcUrZSajPZgd6k3ANIDRTK2GqAAL2er68URrJ7MDtb5HQckErr
PYj0rVVUv5u/QsLPdgfk8zGn839Nvkx7vCo0v8AudiPWE3zA7PS2G1+ZNV/jb362pSBBqU/
OGoeYHbC0Xb+FIhblebbUT0mtDlzP6h0zA7MQQ7Ki3drbw/2tEnXjqqV5GwgiYHelbTsNNI
PBFht3v0DbM8owALcYTA7PqqhLzdrcL1KPjQ4P8NqBVy7lLYH5o4OWukA0vd9NiYAMtMFlg
SXhYTA7MSawRT8B9P8LgCMZj+Q/Sph5qKYH4nEcaAKe5R21LCZ78Eng9y5ZVxTA7Z2Ltc82
vikn3A6BrQWl39RV+4CYHfWF4pezXm6VGoQE1J4G0XFdb5EzA7qFf8ALvk67ZjYrAI41hqF
YdEmwzmB28zTusa9hS0puwLpHXk30PcfpSEwO2sr4XXPWlXLdg2tBG5+JYF3yIgmB3yR6SZ
oc4fZHHVYjSSVnavhcWsMwO7i8IRJ5XXdeeEf0otAks5iPOaLmB2i6x5Rasc+8/GTKQGBqI
WLo+YTWwO/cwLbuGepO+5X1q+1zQ9PrwdJAmB/0+u0/SzJ0yZ4yLKr8AJYzEjhF+wO5vAUn
ligoB6niDkjEPKFYaE4gD2B/Wbdm+JIld6/R+CFbcf90FVfJtawO/Ck/wDbJ9uiCi6elFw6
6buiUXEe3Af7PyKJVp2iDzGH6rPtWYwgvWS/kID+Gvg7LUgNHZc9u5v6h7MNmE+Zg7AfkxV
yrvfzBV61v7Z/VrHG36BKdUYDvCZ54/8Ad2aMY83RAkfqP+zJly5I4HcnzI3ynTmPAra7Wj
4hVvejJ7w9GA/IDScrLK9H9RhTFnwiafOcXJeOJ4H5BpxABRqC3yXYfSUXJ1nJEo3UEPA7W
K17gVtW0soEnAEyLZ/97smP9j4HYoJLb7//ANQa+2OTTTSRILBCaQIVwPwFW2/2/wDvLJZJ
LZbrb/8A/wBt9tvl+B0A0kkkl/8A/wD+/wD/AP8A/wD/AP8A/wD/AP7/AP8A/wADoBpJJNf
/AH//AP8A/wD/AP8Aff8A/wD/AP8A6/8A8sB0A0kklv8A/Lpf/wD/AP8A7/bb7ffb/bp4Lg
f/ACSS3/8A/wD/AP8A/tssttttttttsl+FwO222/sk00k0mkk/v/t/0m2kkkuwuB2222222
2+CCSSe222222/skfGQEyTBaJbAIIEjQZRJFk0lltl2t8+kRkYAIABAaACeSWb37EJhAIAB
ABJhINqAN232G+/2923RIIBBIBANBJIJBAvgLae++2+2/wB/yUQCQgAAAAAAQQCAdgCSSSC
SAACACQAQQAEAQQASCAAQD8gAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf//aAAgBAQMBPxD/AOTUqV
1uXLly5cuXLly//LnpmZmfqV0Ieqrlf+epUplSpUoldKPTRKJUJRKJRKPrVKJUolSvpvnL9
mHAL8QX/In/AGENRvlMsj5/4n8m/qbU/wAu0/tTlhY/zg/+TOL8mINP3c/7uJUfdzZj5zvf
eyxx97BrF85qp85e47duIUEThgW0SqsmAKlezGQ5jRNPxMpTdO/8TXC9f85q/wCJ2JjF8/8
ACWLTSIQLYu+G+QiFDrzj/vcf7BwXJ93P+9iG/v4/7fP4d/U/h39T+Hf1P4d/UR393EFj/l
2jtM9kSUSjJH12gnOqF3D0hZAGVBwQpfaQEw1GgzKlNy2yGnRGPROU1nRbvyEUqIDqiMkap
NRUUXTk8sGpGBItuRqrPMJ9sgLawGUL1JQBazlJZMfuXMpYp3IYo4kVtGirgMm8OswLVwLD
Nozl5SBfHR7AqnWhQ8xO9Fy3hGGrYPCwyG0dNRpEtimGihmipDFYophSxwK6HesxKbEI597
zCntDRVazmBR0Wlm+0TQ1tOmsCHdGMMZaTiHkt0awnsTHWhd7YjJvvRBWgbjVeBttlumyAt
+tsUQYDWiude8aMUYBbOBmLNR2VdZ7SyvMXnXsimZWmoc47oCtKbdswNRdkqgQ9a60d8Bor
Yzx/EFmgbZWEMgMfd5gsItjYN1u4ttS9v8ARK6RecK34mUTkDPziOsAIZPxDMNWwg7NRQ2x
YK1dpBQV2FqB5KxiIDJT0zNhz7kYBFLL8x9fsH9kp5K2nXexaGbPZUpoAFsItlzbFaNOo+V
cGISwKbKhIXmQgyDa5DqUNcLeJSIOI8oGXHlAYpOTK7zXaiX4bQJSlZU/qEnyQqKmhiKC8w
pdpBobpHiuZmlMIDJgxZbFEZ6wFZrC3UMwQRCGHNF2lWrZli8CgAukwaS8R9AswlzU4S+4v
lgCUgUFbyUMEqKdhBFugN95V4QCQAroMUcS8hyKDnfeMyqBssaVDKBK0QLzcOKYScmubq8x
TmldwcaXcNix3+8zxRrNQrEJIQrVz+GIQs2LlpwRKNosSgLrUFTLCXAC8VCqrBnfS+1kpxs
dA1QabJYAI8l3/iWgwgybBm1wbzzPAF3mJaNC7vVeJYECl5yV5mAHCyiZW2Cq753uKktelF
5mMnwUTMzZt9ipaqZwsZSClApGzw8S29s3ktoIoyBG+PcGAb1pNYO8DSYLs5Y8R9exRr+yL
JzFAkMqvBKV66pxZEl7N6p0HuM14mOYrN2zVeeGA3TMHOKXPLEPSX2hd7Lp0QXKnwhzfvA0
oQKOd94earm/D9yKJUBA253C11LtJi4dI85gUzcQ32ViEZRu27DHgafCJQ3z9yoqg7rhvvK
y1Vh1eZVSuULCGVgIvitbzMAWmLrKVYwZuQpTCVvPaKda0xgG9S1fCJyHY6mGihs27uIZKl
k1UZrantFsI1jf+kTY2DHtwnJ1/fPMCuGVcR00rH5S6ZZZac1MwgoGjY7rXzDOmELKcnbEQ
VWThc15g+a2Gl01iHXy8leTtCAlOEqBPF7s3iOtwLqs+IDoaYXRbvMjbUFOalQi+zbWFqWW
ikhwG84lwqs35QrEtoy7B7wAoDOQOIEW3Apj5msb2h55lMppsLFPmEgOGxaK7x4RWsY5TGZ
VwzUQuq6EdsfUbjQE+yRza0ZJ1G++5URYBLNXePEdBonRpSl551EaLCArSpkvswfZGzt3gJ
D+ydYq01PxA/xAv7OB1mBx3cUtRNKrJa1KSy3NTUNnWaNm/eaZ4tda3ybjtjzMXaJiveCIY
EebrKcTO9Kzs4wGbdV2QZTCZhyIVC6oe8RaDllFeHiuNEbfLlfa9BWcQTJAFaHf+4tIGi7w
ceYUSLEwcKMBerhpFNsWG1DPeNXMFcWIMrQWpm8esNpw5AahrwBdqE0fkQ8wwcRyMKZq03O
JcmSgdtKnCDyRhyspTBoJkmyAA3jHO4ONk8VMvY974hzkwHApohWaTfJ0DaUINKZA7JsYYE
tVhHGriKXdlPYRQgTa3Cc4n2lo2QAq8ZI+xqBtnZSn4YXGoE3LAAirYixkbVuqlao9MqNXW
EMkDyX7wPiEPIWqpgCUW0fY3GKcpboLi8yzdOAHioihTilb+0fblVSl+SOIMKoxRw04Zs9d
Uy0ROaUmHwOZyCYZvntMUzsNCZDUrmKeOMERvbVtoKd4zD/gZAFiJhElkmSTpKtFXzU5uSi
XDC543QhdwpulXRSVBEzEYi2gB8sCpyaJjkUzOPmDD0iG7NXyHFRq+DS6nJEYMy/ZxcrKqu
0L0RUSIJyu2L+AdbFgRtsMohTTDnI4M0NU6WAdisKqrc3v7QdsIOS+CLecrFfslRSww3qq4
gvgrDGbBanTt2ihCaHDMgH7xlUwhhuhyHYXiIg2sy4IT5pRTBGRq8gNB+BTL97RCCghnnY5
MTJyqQKoCTa+1PMJktrtlC+ZfYWIPB4hob0tRetxFHyCDlrN35jJtbBrCFQqG6lVfqaBx7B
LOrigBZLW33l3k4XO+0KnFjRsijdRZBawQqjlkCUCxbVfuuA0BN051EYqNoTTQcy3cgzjAy
hvDRS4eXRnEpBSWRQLcBtlFmhlZJB3q3sRSxUwC1bQUB4hgb2pRuoEB23rkhYFCtjt4nbqK
CgeYsRgBo1eyBTvN31kialmmnUSybEhAtqPHDFEgDgUzWcOIPFgKat3cQyqRSGm0q7h2R1E
yRE8CMArbMOkxQF2LYfCCpO2YYau2Jo4HwWhZ7goGHLHyEdGDXNsboxuDGvAKhD3auLeI0t
SP0i0pNmC2IFcjecTFDRBcwJmpv6Dd3tCUQJbhWlwz7ZgamTcsWXuIsA2wCneAuAGd/jtDI
NIOpC1hiiRqmltaP2izmhALFG6xwlk1o1aoDxiQkHsW00Fe64I/wB6YxA4DVTvTOJU8vVFU
IwSCwAIdGzN0APwygYdHhFApYxFA9pkCE7yiF0QzXZRcqsY9+ZXoZY1CvASfdh1zlDsUHYW
VNUBArvh95mEOiz5QgAg1cEf6lKCJysUPFxASgWh+wmY5pAqtizK7D0YkGn+8e1fmHwEaix
RGiCypQZ7lyN2KBS/M7Q08Z37SwyW0F3CwjbNHjvOWcMdpQGryj00lQap8RPUW3VvOeZu+v
Jwtdgc3BKVZYtbQAHBEMcVVECDnZEphVImKqo4iuEVYRWAKQXyzzAVgwF0RkYaYuuNIdpdq
75cxNas2FtQU3QvlTCb1u2sCHPaiHZIujb2lG1BkCoIxo1WvxK7bhTR4Em4Z94CswMoKjUL
oZegf+iouBruxvJp2jINU6e0BPNWVQ+WihlO2TTti267RmUgpRbdOYQo+MuEVdsQCVjIuUG
RCBYNCLN+NmNQdwxZb1Fc5hTirsdOcMkMHYOYyQgtRPYsIIAizR8y8joHOHdAJVUGpXAHPY
vEsKFrHYjkrzKfdfbCrKFAt8RvbawaRwyAOfiKFMDWR79HhC7c0Cjb4MoDTVSk9pUga1eYU
YcVZjmWiEWF8P1GMh0CqKrSo5zGQ3GBRGcIuqUreK200ImkPuByJM0Loxm3+ol752cIJ2ZL
7RTEgz2ESBzr+MRUKdPdiDWNzNW1LCYEF0O5nQEg7Ksm71qBZz6KTm5QtWGA2gxxU00ogK2
jvbqGAqCrrpdFw97hhyNLHktCrqE0WCKFws4FoYXkLUyCjkC3YKbiy7fqwprbVvJWZxvQQZ
Z4A/aEDC8T3lGohZKKnXlEBG0y0ptywzhM0V0PvKwrAEGplwj3qPUgFq9Imqo+8BYr5GIAi
q7m8xrWjWOI7icVBa0HMoc+1vaCY4EWqhrv2lOoBVSTQvEMIcVU0Hg0czNRXLUAvYKe7LG6
GLuOUQs2NIj4vq7ikLvC94biNUJOgSgidp7sP8kKFbIgVh+ZkFACnZlwlhnDd97iRmPAYES
JbE0rKRt2T7zDXyG1sojqqwANBpCMSqyylnfMr+eqhSWjxDnsx12KFapOYsOV2SPndsyiGh
phfmOdE01sscqla492akiL150rfEptuDLAoXgPvENO3iXr0+Q2QtjkrVhsQtUuoB496gqUY
vJMDXGJRyDZ0wsCEWsAMFgXq4BWQtolXfPxNnu+sjho18mJlbno5sJ5Y5thZVVyVKbvmNDZ
ZaDWWJApoNAknS3TzCh1wKC5K+IqVLPnsZ4DvDC3nKoNajaaSWoXfotxj7IQJAtGgL28QVt
5wCW1g7+YSuKLNKdIauHssmQFSZOS6gazOo5Bc1bOmqjjhIiFKNa10Q1lNulaugqrTtU2e0
UyZvnvIZFDBLYYbGYsfV4jOC6HPNxeClpiLbUfiAUwu2RAGQvcQlr+VUANrmhzkooGLOvGg
RLvnRLFJwY5whSujnMzMth2mWC+e/nOB/Niy9nouzdODm5Sd2AZ3UoxrVKNwTqxbcWcxmIG
iLdgg4tth+kopbD4EHEbIIxahPyoKzTdHaWgDMc4Ddav8RQPTEaqV1aWrHZEw0odr9oNeAV
EdlxurgIDF5AHs8TARwFFG75bRB+4jpZochLcZzF3ClQFNyxsLeoDnwPEsNN12CmmaWaYsr
VcX/UFjQ1Alx26lciGKPZF7oSWCtDPGTU2esUDDALzLAagLS0UEeYoLjARWGrxGLMtxR2GI
xBUAaP7VYZ7XHdBqNLuXfdmSNdmVAQyqZjZYFNWYl99AisXrmwofMSsMEVZXl7wAiQkaH+5
aGzeYV7NwBa8UEA7tyreAnOAW+Jzr+SZoxAwBDpoBbtFd0uIu+NnsZToazZiNsM4xUzFg39
7j3AUoNKUBTmZWAuEqi3LLrAnWQUbq8WGGZaixnWFbbL27S5wKd2mIPZsMukgIQVlLETgye
2Iarxo3CsiZohw4jzLBEx6ciiCEY5Q3IU5H3hI2XMGWCuxiFACrQccQLqhr2LZYcYlXeF4w
VB1kitS/aTOIDFAWuiF2BcWSwNW9sWdGEC5qFwhHD5IA1lNJZHIKnJ2zFLTZylWMJvDqsvC
coL8xKJKFAHYrgl4HNc5ReGN1xAy+jXaqiO2rYL5qCTNoQrPF9rlAdjSQTeqRQMZVfMxsD/
kARyZblgqqGgeukD4oirRMeDDibe711GFMvbLMAFAdQFyfeY0YFNtVi9BLWm6IFYFHhGJXN
jZlui21QYXhQUyNBsFL5hlgKFcpG+XKCEiIsZGYuT7ruCZ+uCsys4YKnBVgIW2RmWz5w3g0
KFvfiMKn0ClIAoF1ccFEGKWLixzUQSnI7JRyoVNRexONVW0bIAX2usVWkKcvaeBRgBQZ8Eo
E+mkW68thBc1dsUu8bBsCaMmGVUUFTMbTdd4Q2wPdtZLtXTdNQpBsaG1QLoLRy7laUOHYQq
9NxkmmCCGCAzVI6xHiOU4liLiiAXewZQvEGpKlAMcAUaIFcE0a1gnxNQr6/VRvccgqoht1F
Gp3jYkNqAFmLayhcOgBELEcIjLtAk4fgxiWFVSzZOO1lFtSxQRrcBFQKDwR/2dqHKs0uWnM
y06FrFDRHuzOaYLVn4l0AgHFQlKury9o7poEwqLRWCNEHVABbMO0QZRSYi0inOpgXhqwSo4
RxCZLYRpsUWtblv8DfeUve4eCjd8feWAO5aFhMygBk5HZGrXzDbPzPW8iFbwZ6nNTyhZzjm
OABzdYUVGHKnQnQWeMGz5j0qQuMc194ed0yhzhcXkbhNPLaHlyW8zIIpl7BarmTuNtgdWYZ
JWFgyw2aAV1a2o2lzSWg0+YHBAvLdii7CP4lYIBpsNKLKBn7L5gRfTQmVqKEuFt6tgNt4PA
5uXMqX7qm75DbUCZNsB1RxaeL+JW5lT6soXEAIrtuYGFxtVSKD/AK2wAAlZR3Smb2gOYXcY
jFvIArpjmNX6mW0jaDsMBh2jjOoXpvbwjKqqwSgQIq1nGYGHSvegoV9hFYfsCDqmxa1lxRi
E3pmVoi3OAxjEYka3jSGFIKvC0zhQDhGJ1ULLI6FCqrDe8ZWycXNfakh0xaroIELpCqPlGz
Hdd+UYXZsOImOZHuJhHXHGYBNiJnWG4HgSIBMnmkOAFtBLu3Gzm5WFg8pwFyCd7eZlatn8Q
kl8w0BDhRz23LrKe1YGDYzawqIFUUoREaI0DA2EgFIML9qjCW507gNirMxGl4wO0IWd2KlL
y8MKjQfMyjKFPvB971oEbHsoVxJ02VRDovmIVywxUtN/iUQQiou3R+oucAQLwK8PEzzyuaa
twe8p6ULPllkbilt+8pWsuzpYrktlpFjFeQG1TGnKuCMs3Mq0cHtmKsWQGvYuWsQCFRQhss
21GZZtWs3e3yrER8r7Fs5YyNL3ublQLjitaWE4Ibzay5LUEoN2iFZh0sCXGqoFVuCGeEC3E
NoseNQVIXQWpVWKVo5YQ1MaZsFm27bgqo8Cw47QEOKfBtvvGKkatoRmOn/nczy0KSw0PeID
gsKzKM0wCXD4CqliE1wNbcyqzBQACqOEsCiKxlXmVANqpWY9oBoBzggBchdVWoX4gDXARVs
jlVPtMQ8XeoSjOCQbEZVZK+IBUcZrBLwt4Wckvzccgf3L/ZQs2vKR3ym7cbcL2lr9nt5iD2
W0x4gErV694g9jMSPQu8x+Q+sUlB4Xuj+5fzVSG/ZxHBsCWynvUY9YVoiy4rMuQCNVazL5Y
ckLQaoGrOZzQ0udnfvAAkiRkJ3gkVabVC1dkMSwvGWlzp3jbBGxBcdxnbrmKkgpnPZEWBsN
DJtYFMPQbLbVJ9omrY8YBJVUw83KPLYAKgPKmecGA2FggJL1Rvm3uw7XAGYKd2BMQsIcNZD
t4OyWjINmZaAGlQrTuBeIUCUzlKAo5qNkGVh7rF2+I43HYccD21BUO7yvmAapxGs2jDiwvP
mMMMGznX+ZesFFM0eDskMIFVsZ+aihSXsC0pxUoaLbB4T2lyUrClZ+0DaKdOLrkgDzCkat4
G4ApV3W4yrAvqlafMWKEvf+4amhl7xwGAlPMuOAGqnk8xglaEvHdEiTK08QP6DvuZu3aFqb
4XoRUDTz2iyTRiFVtODteZWway+UpVP+KiAyTe+yaPl9Z3ex3aGLhq+dXWwh8cxdanQaVbq
V8svNiGgKQ7RiwsxfaBeOYnDbbsHlFmrYs4lmEDHd7JtqeDTHFo/dFO4VtGbgLl3uydK3fu
MxPAqJsBs3cvuoOH3HD4idcHQEwo5vBHd86RlAcaoGtwqDaiAVgSdp3xA56QaGZDxkFG8y1
fCsootlUFpCnrp2rDa0LaxzzC7ljWdNLUTgIAjhsEYNoVjhUYjabhXG+WadAYcGfebkWUWs
3/UdnnYdo538UgBvKpbtaLK2iAKCqizwvY9y4mV6BIXcUKYaAC4qINpXWuKuEjUS8/7h1Um
mjlWQdXBs4SjdYI3XCaPaKmgfdqYuzvKy4jggsBeBnR/mUJPdHh5qy83iUcFALHoNCBaRN4
nIKM83CTsb8fEYBDPKAEYFtQcDIoKajDA4YKqU+eZVbB1ezvDQdl9YY0BTNoqoyQG0SwJo0
1Vuxpasz2lu3FEqsChDWJ5tmut9r2WZuuSw3e2+NTF3zOoCDb6U3xxD/LFFeTTpRd+4DQVs
PgCWUhr2lHsXSsssTD/Ugh4IcONQzKihaRsgKTiXHI/g5YG6sW5cZ3MEir1nApe9kCrQZmx
WCEkB7oe4UpTvGEqobmgT4WFmRGR2yv0Sgfa2fJBWKrOTyd2TmJLnXkcpQsXs7DrJGORLz0
q0B0tqHbeNg8htg8Fu5kcBS00NCnNQYWt15YtnKqLewEATCRUasHGmlveC8OIq1XkOFCi7a
x7Q2QwRowDX5EVeGUmoGXbEXoogbsLMaxGN5Q3TPCdsRuiAhBazAsOYj4oPFWFK1NtsEYCX
X6qZgDtYY69Y0Rq6lBk7UtQJcJq6UFZLaXiIPLCsAAMRel5qFw2Je2kpYgIxaAD8QWeAXyE
E5v2inGUHjMJZahOUg/YMI51sxBXdIYE8WMm+zZCjy6JRQexABnOmsS4nC2RaboNs2IKADd
CfkP36yIlI6cDX2iQlCYZFuOu/3rDj7Md89T4gKiYjtGvNcDABRwKPnpVxfPNwLdrJfEoFS
ISzvC2oTm4zoamDpx7qvNVONevHBRQGi+8IulhC85EWhS3YlABN7WmUM2ApTio6eyEkuTFF
FmuzJ8wr7gooXhQPLGi2NRWMbs/phhQ60g7kqUZCkhyqgWD7Reu8VzgcaxQKgBVCwu2GDsm
XUy2oR9l3EGUTkCVT3iQqFz3xspKYwBGFGAHwL3u5v4ByTv2YvDq0wXni1BAlsXCVjArgZX
pGr2ClpwRAo2j7FQORqb5gvcbTEzRjSTZ5UrB5uauaOeBgULSD5tx8RmIDap5aDSiMTdsrF
skppCvACwKMIUc6NJ7ku6MOWQubo8twbOMobHX3jIwwkMAVoSseVZSuEciOEhqjEBFDJXwg
KyTNyB9yYJzEoIMILwDxKe/PV0D8de8Fi4QMLRZkqWAcEsBW2KuYwBfcMCpEbbgUr8z8h/f
rVCz7irhCq0c5xftHd5MHQGYCY1ygpYr2b1BtpbVAS7EWFSiTHbTNcIuygwZiIxZ52Ip2CO
KlyGthSS8ZAJhOXBot8A4chAEVu1EzKArxOP4wijbuLwxg0YMjQjvfuSqVzbQIhFKg51F0I
tYMgC1rwu5QWpGAMLuERGyqgJB3A2IaCADE3Wh4sNz4OANlaAA3gNh+oPbGEXdSWk02s4uE
ebNU0tW6HZ3NlwpIog2rdZ4uKVi8gbEBiGxJkPlgFtcLZmsDHw3FXQVcrlJvWFSuBaPBA5M
A4a+AmYRYCtEjswUkQEoNq0currLQyXeGrDm8R6BSAQ5YzdXEtSCuB5VABbojVHeEpza6gQ
2aCn8QSgQMN/wECUUARQUDmmnzL4Cw4OjRHYxmUew+MqgNirzcxcLJos9qlwJncqcj4FC5h
zXaChRA7cI2yrIZxZVmnduvmB+4llqDLNGrj/wrt7QBar4l8NCWUNxVIF+YD+1VJyFrycIs
tYFS0zniVSxsW3C0Fgp2gCFOQ/kRh3IR0At95+Y/v1tHRAurSOyEyBgQV0OlNMVvO4mzAUc
Uq4qCURBb5q5NIXWYqVPYCoOsEHm5f+1QOhHkzXcjHlArDCI1keKmqZFWMjCjWLq5lypy1a
tGNpK4W2pY7CcRcW0sGkvwYqOuEsyTvBFLfT+ABLsWLmXUxFuXRQWwASXGhdwVcAA9u8GjQ
W72XLsCqfH7y5agNFWyYr/ESWxGCxRoDYVka5m8TCEazunwgC2cgLVFZ7RhCSTiwrBKcOBQ
rN58uFboBbvk8x6JQMGMDsgbHSuIsGVNZJx56iQNJHK/cg+xEQCcoh8EtKGXPFAUclN5uD1
qKXZCZbSJ7RQCi2mBM0e8ougEInF2LuBUSSXN2f6jzcJuLSGKhYxiL2ImpoICIMOoAoxvQr
u6pKA2KdYTD8x6QBv2mR7AL1zBYCBGWy0EH6jZDW1KZVqzxHIXVBarnu7rcbroDaDxyxwWt
cbi6CaA7QHQ0BBKUMCNnvDK3OMOpVHswW7sokFqACoKhVtUWxPgDV1HY1eyYrPyH9+oi3K3
DsLNwhms0rdlbg8XdnAl1EqrxouMUrEpTZP8kCY3iaROXcH5iLEAprBFgwQsrtcTIVIAwDV
g5xZ1K6J4e4aFYvtdTlUh0Ca+8TGd2CVVI8VuE2JCjmlFDkIu8wtsLNJtMWZzqqQ8BnJqHV
8iuCwFIb5QO5Y2v7stvmO2EiaLI1peitXxX1UsNA1EqbX7cOtha8HDMmI8SzoWJLMjkGIFZ
vY8onUOGg4AtNntV3AycDuJkWrwmBmBeGuX0DQVXWsbIIB1GOoia4OajNGsFAVBLyUcQs+o
uACr9oAoq5KCvI3KECbuQd9oqUJZsQsEFIlKd8TgUUAtPZlIyRQMPPe5UezBkyPFZI6xUXy
KDsmYBZSqsPK9huBYgiI7NgtjHeVkeMATgECDWYCffyDX+SOHmuq1Bq3PKol0DwA3lSC8Au
calA+xRG3OA6yNTs1D3KqhYFF/3HZpOwO0qXl8Q5GjZChFoGXFTBblx5Ye0t2uRgdVpT4z8
p/fqNxHqFpAmMPmGhaQXLiIVtbV+0EOIoFpvUNYhkFyoMUXDDWXJBcdraPPxDep3JUULbax
YKp9EK4KKRBYIIbJSC8woPvkFB9oVFrNGx5i2ogDkwV3ZlXmoXXIHi7mehn0YkDYxUvT2hd
b7FdZYNIWRPXYWrWE0Utp4i8To4AFLAJwYzAIIrSPmtEKdzHeIpwVsTUO2tc0xPfZ7wAs5I
yJUcGM7WMB1rxWpnLMYaGSJT6zPSgtsEXS1dRcxVIKhFQ0Nix8xrHDAvIu6syDuTLKEYAqd
wVGi3s2OurMrfuSrgIZVig7MmXY1KoNV4cA9rlYSlMpXR2wvzLJ0slrcgU2ghdUs14fM7jG
qzZjhKgOwKoL3QgiAyUFCfDm5sKCWrvjHDO/lAJlMCoP9aFga8x3/wAS6UVG1FqryrFpBsx
YaYN2xvhrL9aBs5f8TWTy0A7xxBtIGcGF6jWIgq7mx3al4GQw+8NA3hPEwB7nEW4wcDLgLW
/nNYPvP79RuXW2PAoINAUqY7EsK1BOK7Sy0+IDUrCEu3tLlctrpDb3olrAIFM5QUr33Nv7z
kWKBSRvmVBBKhMgoO2mIEmJQIZ/YIR4xx4haAJWAoHFoBcwBda+PcEcRxYYslqyKFAysI6v
OKoGzbB3YY76+NE/YLClI5lYGgzcvYuxHDqDBaItG1dMEDQN2syrPiE7rtc3nBxMIEiwWWA
p2aZbN7AS3qbq1weLoZqGAkLd0UKGIMHlLeFu0wVMldmasKzNF1CJVNHZGCKOOdGYoFuA2w
O0AjREXCNLzB7RbRONDD/aWdAEjvCpfLOfxzh6+mlpjTa5gbCrgZZdTAWtXK8Uvh+UvUwxm
AXiAwRBBQ2pFFEKDF1LTQVeng5B4r5g8tFyuWhb1igd7h4AVFCzJdFgCW+6YDQQa3e5iftE
k9kw+CAQR2DkKNVksai96LDkw4Ws32lIeBB2AwkxaWwuAtsRGzh95ZNrfHQQBRtkr/ksINd
mjh15g4WDrByAWvtKVTm8+07e04iNryLeVEZdcfqJ+Q/v1G49qgDINCq+Yq4xeDmI057O3k
ldfs0BhD28t58RRNtrpx2wQeg8pFdAmrRQOt7a9pe6xJWRlIR0kHsgT7hmPcuI6oEsL5csx
mEPN8Q91bMnEfAwuSGWlrmUiJ5SmQCouSzjmOUvNXtvXwgguKqiuAT8Jpk9e4thOTA8zL2j
8gqvVKCjVrO74o8hAWWCLA0LFBS6vPLCQGZpsas6oo8EGHsUFtiS8UMjZ2ciuiXRKqMBl+0
jxAjFahc0KReNUQUgCURVyd3mWpWfK5DQBGYJD46KZ2mwMaj0VBbIZJKPGu0onGPaRbG/YP
0KBFfbDKrs4uzxLeHOtVhyrDSNo12i4x5mnaZQUtKy5oILc66NtiwiGLcu0ZVvZAd8blxYW
Vy6sIWVgUciwEcY1GRIBSOlqLA6vG4wdjYA3uhMRwcoWrAzeOWOnrC/Bab4YpYTprWNh5Uu
Y3ogVry8fEAAhTCG9sYJaya62aSnPl5laNl6ya25gUMO00FjiJAlrBjdtsZ09o4oYZ+Q/vp
nv6NEGw+AUd45uMEYA0UxAmHW0h7jRuDfUvjJbTRRuD3KqCi65Il1UHuFcRwlQOwV9klVDk
2c/JiQ4NLr3mHGAzWa4iEpTDswFdpiuUbVDQJtYuxcO0Ji6l7FLy7WzHYVROHvCJFpyPaWg
C2hr7xEiN7byIEApk+azcAN2QLlfstwNbgaYWnthVQLz0BVb4cFQAFDAdliTYyEe93+4BB0
/rTGxIlDKpYEA2cavtKzUEbPFTipZTbbAcu+47RcDy0a9syiY1zi2+HmYQQsg9vEEbVc03E
0QWWFbwTjsreaQzADmq2ZapxGiK6y2aiEkNZax2hy+DWitnaIQGJNZlaFMNjbKMTAWj9pnu
WGC9q5iiKlcYxmVAtmWYF6KwnmU9+tJAXtYB2pJl7j+/VohCrFPB/aWsMG0pcMcHaBovZYR
JAoLDYY9pddEDdVsBhhdXA5stFQshwWVQF3DaN73A8RslMnQLOHYiBo4dla34lcGpZGm/Pv
DUIAaTRV7w3hoLShFnZa1AR4BcoG6iY0asGjDZa0A595VLutQtB9oYCF0pf2mCXCZh0qWMp
AJGTpsLcsvmYaFqO8i1aSiIS2Adrc7v3mRLAHI7WTJQOnZ+InFtsAlml3zLh/OyUkIYNg4I
gOafD2h6IHTdLGnADKBmF4q49NSzmSp+YQ1Am8FmGL0HvKMhBV1ZyqcwHbqD3Hm7gauzJ+E
QqhBzXZHvHrlCxLyc3Ne9NAF0PcmJgYxe8LgBcSwrRjtHEpBgoEmijF6gNkAze/tMf5WryV
SQWF7gGaitFeWeycMwjgG34iGcjm4bMauOKZlMWVjeouJhx5Eaho/wCF+rVBQVEMl2nzcw9
BU82K8WwbggUYc2dXFdGTZSpAci2UVWRRtW80YocwHgC1cK4Mdofu6woxSwq17818vlYJu2
xbR7Rdbt5dSoCbrsUt5gYBBt2SAyNNnFA0HiFNo3lQXMsgmWaVyRTMoB4V94mAoXqipqBej
yHtMb41Zxiik0LaONvPHwNLYrLYRFTCggwHMpCytDLbl3iVzd5TtfeALux+Dv3gOFJJXvlH
jZI0elFYtqDsd1ky7S7DhND9RxGQf8jEoGNKwHgdhDY2bjLe5Ws+Lozipx1B8UYQ0oVMrzC
yhs5PmPiDQC7Q4UzmA5gaODoK4JRqRnwcLiUQrQGj/MY8Ri10/FRydGRWfhl/RIGFg8wsau
LSoXfn2hWLIDfFwyFbkLwHiI8wazEdAIsl1bFtMpQoU7veMTB9GhuzxBTP4L6jZJWvYgaLD
XxCmAoOV2OxBlU0tUDfyy9AAH3g5WLBYrbKC2/iJrSmN0b2xtFlNubVbmqdRQ1VRRMJeYiZ
CwkCdu5lui7bXml5ipZpo42ShfzBdFGpAsxnmoeXfKgV2bygDsrIASrTvLFUUdnmXyV2pQL
4iFuqgEZ5C2tR6mb6uBrazsN6gihoFiAA3gIlaMuF4MpXeELWHOXmWblQDKWzUsDBASlG/C
CBllVOPeIqTF9y6v2hagXRRwAV7JW/easN3VahAGPKlgTk5c957vgw13YFCu1ffiEDsFrvD
zcxohdjEwLhfzEeMMYwfeAAqRBam2DWJc/3BiUFEUe8fgm2Svkq/Yh38LJV2o3+Fj6pgFod
rvywvQm3Mzmmy+5KOQtqoZaGMePiXXDSLBxXPuSlNxNZE59o3yKf6I2ipQ1eCIqbTVVnaC4
koGVC6mt/K/V+cSgdfxwNUvxH7SPAW13gChb4XEKwMNynQVYcFj/MMpZQfAq4xbKo0ViV81
FeAC4xCumGlx95k2USl5HxFKvRWOVNNS+OKcbb8lgrCYodxQ7O0tNhUAdygx3iiTlHLKghL
EQm1RHKkte4VaMS/aObvFOzAULWZqBFVAYDg8RkZbBYeXbKy7bLYzChqFcfZ4v3gzVQ7ULB
7wFDHe9s4Htv3EIi8yHjAAtXsianKMgQ1CgPlHq4bXLzYGhMXF12mZxnO1/1CiEGejy9/mI
Nluw0tgOri+NvZjUgTIT9y+VgW7lO9yiJ4KB3GKPEp4yobTSLKvzogXGw2w5MifAhg3aQv7
pllAVqouF2RCubQsXvYRCBCnoK5bCPl8S0DTmDkhyN90uE1LdmE9zY+8eDAVnQQXLTEnfFv
ibVxUWqFrhw/wArj6fzj9ywOdV0SncFZjcbEnBWn2lCwhKMLyFPxAqK4JaPdG3bZpS9zEBE
ZbBQoLDVzS3QU1dlT+IgqFdDDRqBtZy6N6lNNy4KpGsZGiCCrTI2gV3oA2vH5uIg3TXSbVd
4lUAo1IMUQCq92+XfxKudlJYM0YC9W1FZpEAcRbs0iizHaJm1ZgYBxUplbpdxDVRp2gYihM
cUyg3mLs7IMbFFbXsOCAG6Woqfy8xxd4L9kdBkoo+OZaWDFZi6pirKjpKbIXX3i6m3U03vt
HLrkXpngiighq4oDOZkyDOmBTdVK1jNGffNwe5BLp8S1NDnFmmu6ioKPAuhbpTf6mQ4VcNA
U/KNJx7VsjmFVkvJiUtTN+AcWCzZL+0ZiAO42UAxrbRCXj3kHGBcDSlaGkEEN5Amz1sFiy6
yRzk7hPxDGS05W8EZgcluLO5wMkYmiwvbT3G+cJGnMAOBS0fZjFgAazO57xMygGqG1rGE8X
/ePpFn5P3FGGftaPfuQysbx7Rqs0yu7OooGQhxV0O8OUriDhtx8ym5eRPAh4ou4OdIvbnzC
pBmqruuIyyWgBVFFVVbl0CqKlCvtF6pa+nRu4hzIOrk1d11YrIEPdWB8TtMuUIFAU3fdzAa
YmhQTjHiOAd0VUBYAG+0A08JGCDhYZ7Qb0FzADCWnPSPPMGWCm2Yhjz2iMrayud9mI2oJtu
nv8REnFdceIae6M72ZTN/ASmJZiT2iKUNULoHkl5uFG6/UboVHb8nMDK926pfjcxzWQtrPi
BdjkBYGmqhhEBUb7WruWAs4WX5gJcFNkSXdNUHi4svMl4CL5dDuUCoAhOX8wbiBLuBsBS4y
0czZzwigobWq9kZyxitPKK8QoTPO48Ce1EBhuCnb5qo6qBKyqJtQQd8w3ZBPDjBgW3xLUw5
zA/yl1seHceGO+fZAHZGvwviJXAnCwLGuMMGkbLZFO4BBr97HXpFn4fuFFphMNqwYWuXtzL
ClKluZbihLzCvHJAc0/zORt4qUlKluiC8ctsDAwqKxqoq2uZkIw42LlsbxmPBgKboUPBKjx
GNpotjTUC4FCgHSPOxjWmvY02sCwRt0t2GBY0zBNZKKjBIGetrXwpoKyPaA4FVpLG1borBS
FUHHbMtC2hgX8O02DbVqvdSJuWFDZy+0bI2K8YQqWAUPdm8yyNTJrHkIK0rIe9U/qCha0Ql
DA9/FGuCCQILZeWcQRXRSnPE2k0ojH3mU412UA4pi5UcTZXYhmx2DvAigsLYV3qNQnie+/A
RW2NE8p7K173EycnwcHwQ8DioD8kEcFqSZrNecKZOWwfiYquxFjdk2su5XtEBloKhvVq/MY
bokxM0Z1AIKBYIasNjhgWoqMAeAhbLzJ6Pi0sPuj2ZcDdKoe5mVhoI2VRRzgsYF2kvSt2lQ
0Rg/uj6eT/JjCLbFM3ajrC6gLBVYeZheLkcRC8ZOGVAcUjhVMypkAXtzbEb4F/6ShYlDf3h
RkiYV2lcYgq1ArNt0YDipjZfYruogAjTBMQDpe8uhguqkwW94KCJPQlaMf1EoYGNUtKLhBo
5l1ozWcS9zIlAsudD2DwszOojQVxNmKLvgNGOJfGqalm8LfMaANQGuKjXDTuCZi9wYjTRgz
ubnWD8ywHweyXepmRcCI74iwNYvtqKnucsu2GT7TPUGyYDEbRyGpVV2BVVTKWMbeQJfxcqi
woHarTApqUapQOUPFkYgdnEiuqIryxUzd2xhQGJTX5jp9EpLA0cQn3ImPTDZQAbVWaFQFYO
KS5BUG2riBHaQajAgBkrlxmUGjZDyLCg3ULxuLE1WKedoxayXT2iSNVYC0eQaEsxjETlmH2
N/iC9lsDR4DXxRF8qkoCyrbtirlV+6PpK/wA7MOsDjQZzjcoXT2yxDDoLagtLB2EVKs/eNg
2AzDasXimk+9GVjfbTRp9+1RIBswXW9lRzPFUK3YDwZuD3Ykl32g1qPprWxO6sc8xNaSoyL
AG2EhJAFALDWFcRW8TmKHEVpbgh5lS+BEKICqxW4cHqQFUV+zlguFayzS90jIpyXRwcQH5j
QLvOUIGkEFCycxYKKDJrFy1WnJhwkeFyw8NqY0gE+dmJ/q8zE9AcdaA2tNLuXoOWsO27Y9y
nXkMqkXfJp9oSIZxsiyG0yigfG5i0oLZsb7cwZXIOLo7THnZ5SSt76RMOGPsTICwBAhQ7Au
tsbaOEF8BOChJVUHdalTCI6eyS0buxp1DuiOAG8K0y7g5IdXKtpqWpuIIdJcpSSRSkIFNVL
IhK64jiAsQ17Rlu3NiCFOZLgtamDSrXBV1uCzTeLyxQtD2CCvyJ+ILkAAzTle9i/vMq/qlF
tnA32mw2Yn5j6fI37IZ2cO8t4TMToMaH2QP4glCFtQryOfEWM0RQwuAIARY3ZwdpUY4Exh/
3HatO7gtvxAhVnddDcOqMBrCvHvzENZhTsNu7EG8myANLgW/ECb749q8g7Qv2fZtMrDhUjG
RARlkUc8x09xahZPFo+7EcYBUR0VTBYzDFBgyre/aAI5xBjMMEy3pVdpUI8QI0JcvTSBZVo
p8yyW9eWib18i0j5WaklwWnxXeD5JfZhKdUIwbcQQih7BDY2MxaPi7YIaLX4HY4odS4DaoT
gqAAVTh4j+isKUQOQlKTGNkHIBqEsAixUtrWvMV6kcGFIMXkpU3VWPvZCdFTxjXKhB3zqON
qkQ2tRGNIXzLB8SBHddKiuJ2vCpu9j9+VyRXnetUp8GJlAuyAEIg5FY3LUOtYmavdgsLKGc
4nkzaXRHtCw40BhbaqlaIjxFqbcS2CBRm29Rq16pJWGnGOc3AYjYCsmPC0S6IoJsc081LEJ
AihQkNuprUN7LH0kjAMvzKzXujYCk9ya3UrvqiatThaDZ3i8RuDu7RsQ0sFDgszKCDhcVSN
lw2giIORKqoTgDs69yVEw4OaZXUviNdUC0JW3iXuseaQ0e43MhCVlkLlGEqBYjkA1gVKzP5
8pS6C3k+Zgo8eysJVqZvvMBmKwWltuC4imIJSghEMX7wZR5WmZnlDALiTYy1TVzS4q5jS5x
y7JE5sfylqIb96YYRtlqn4h2SocIMfOgs9pqSyMGaKAD5gx1OBStQFMfiCSxSygFrYSB3ah
Llk4qFl/GZQNoApY0G6lSNENgmVjdBGllNLTJSeYmMB/OC67CTE07oE1SWfqK802w2yii8F
VcwE9WO3i0KRyBbEMowqKwlUqy28xryhazL4Ro7TkJuj5/6l4EgyuLBotCAw5ZfoMPt6zt0
sVWdSqVn0wAnvBFjTHRQf4R3Uu02GvWkXEJFaID5eR2Xqbbb4Yb1CdOCLummKXbUhq+8ZfE
pFllRlraxwQPkUlfMd+kw1JkYS0zYxwubICyd/+4qj1Rb1XwJSyy1pO+dRZF3u5s/IbsVQP
GiLEirhm5UwZ1CK8I03rObgguuJgGKxTiUV83QouquWV5LEt53Ar0AzkBVciOmwMabba7Vj
MRpjsgHAVHlAeIsxh2Fb8VUKIE0Dr8QLJvKWKa8rC0wr1AoVdyhVVoCzzAaAqmgfoIegNae
3xMUPoa0O0ShuHSKmxD33HNiUBHOHNwmUkYOHZmFIW+9nP4iZgGKVfqeQXhfoimic+T7Rxu
4yte5E16KpwGq1Fzo971afekVBmRXK94juHGcC+O0IABjA8cn2cwNjNhyHxuDy0rscrr2vN
RAQZJROLO0AVw2a/wBv5lCC4LIgrPfExQ2lkFlYHxiJ8BZF41XMAuhywB+pWg2qKMZNd2MR
Z4mwHsXggwBmhGovavqMzDU1qPCDBxhLFDEBWweSRJd6OLEW6aQ1F9pBCLTYcUXIF1Jk9ll
AxuK9ttWX7Jqz/DtB6WTj/RPCRwT7YzMTDdO78RvF/wDPiDaX+faZbCuh/wAcw3Dbp98RaF
Rtw/qVloHd/wAMpA+7j8w8mtAbgVELAojzgjZGthAp8KKo9xlW1FrK7BcS399Ef8qCa+6g2
vuoCv7h/ibJfKDa+4hrfeTCiVsbRcGs4ZmGzu8Oz4lMimtWDn5hHZJllC8XRA7kJQakoZK1
I3VCxfa0a7ENu7plgW20GWmCiLwgoZg6RuG0QJBpTmMAwylVWL2Kaur9sxccwuTYlXdrB8Q
a1R7Af1DEmqzb4gWDaEV4KLc7jHSZwCw0uMiTGQhsj6tPvCOoEIZcllgxaUV5XNPM4oRUVZ
r2lOcRcpf3j1I5G2xSV3mW07iwGqv9RY3iBoavhrmKwEFPBRYPaBY3aFdleYga842q6AbO6
BmINsDWViHgMZWYMZs4fEWGrewo9L03eleEFdWgs7t6uDWIFoFYrO2Aj7ELpws69pZwYXN1
j3htYZVaKQ3fEDldGeAC9Y3LYLXBAeKDz3l1BDC2DgC+WIgOU1UbMtNG5XKKSNCxLLAs3A2
8utEH9qGyCjzUcWgV2HMH4dtggbAs08kxNLQo+ltECub7wb+0EcwitgZYh1BwlqBVPdKTtt
kecF2xLyDsB3BKbDmPhI2SbMHNNVKmn90S+Uy0iEVqDTbDm3VPzlYWS+nbmwbz/EiPyA7+T
xEDwrdFlTxgWLw8jYuBXShRi4/QYYWpRYUuzzEKd2XPDiOK7xCGK7Oso6dUSzBUQGMcRNXe
KrvjdwM2ANrg/dS5ZYZr7wU2raYGcexzGhCisyhaw2/iDerFLGH2XEwXqqstALhrcqKPp/I
I3ewQxetBOHmb7oFpd97glObNjWh7wkWFQNqtxoulhaC4v3l5blBlUpDxqJElIG67Co8ooQ
ewt8wlRYNCK5c8cSwlBYFtqCHCXHOuAHiizcEa1krNlsQiR7hFYPQUAq+YokEyg1dzbL5yl
EqaKG67RgrbBTa8Y1LwENFnjGiELdVCBoJN+SolGYL8nZVbuVBPERpOMe0RARjbwoayp2St
cK4l7xiRQNReS1RVqJlBM4uMp0ElBQGsWTKt3s7C1GJytAOcRtRYMxcgcWDe4relsgEjAKD
lhuxS0ICcC+EpVEkZnDHFajducd0oh9Wqy8QPGb8peVjZdWxnlaealL5YS6nnS/1LxLAbT+
A8Sv8Adaoa+MQ8KtUa9gyg98QJpq0TtY4SkOzKuH5wKF8It57Rq/rsDKlytL0Mc7g8AJWiy
rRy+/MpyWAwOIAODzCQQnSggeRKDBWm2DgdGqsOg8LBfCDxizl85oV/BMZoUNAfhfbctyiV
lUwGitEUh6eRL3oKu5lUbGLENWIxtMMGMPrgzuGg8sfT+YRMyqWuAZcRDZALxRziGA3TTDQ
v8wO7wmLIYo3IOl5gw7qrIjPs51EttWCkKO9e0t7QbSksK1evMU3sbQp55FalrukRdVVWZa
BtMjvqWuK1UXEYKLHcrvEqqSuaBeVMOfHGAVZTVrHmi9si5XWpg92ElSXXAVBkkpbJ9mJnA
ZQVwAt5eIEWFpqNtH3hf2JCWprmHcWjOmxMlSyQu1U1UwdBYo3AUasgGi7Z8jcdGsP35GLp
ZWzMScBOrnOavcH3jfBGLwNSlk3iGOsdgsmCK05YTNqIptmFt1gGbRbloRFfV8YzXEStwXs
P+ILDAIFAsLAY8yygURViAy0KhZUEcq1tmfeN95AzkaH2iEgG59DTwXctY/Bim2cl8Qiovi
hFDAumK75moOclh3dd6llrqWzuIPszuo/CThBpiFykAvsIYRaWUAA71cbm+wIfYv0hFRWU1
7bZD23o5hKhs3FWKvBjdNwpBwZLSPkMRK2wkCmYR3uC+2iuBAHgbTDt1QdAYdjdzJDmPp/I
IRiUWH/SXOcKKYFmndkKTyC2zAjj2gRBJoK4ydiPtejmOVeJcxQE4bcr7xBK9AAel3IDUdQ
L2Gl1L0gS41DJbNHBKrYFvoUAPiGWEa2GMXHe2S8AS8LOXKCiVEL9HLQt5xdrIBFIucrKvi
ihVUWv8zfCUU3fnEoRfG7GjF0zQoVDnDjUxlOngwzn4zFVkQAbYremHMrZvRXQXQQKw9EVF
lqsDT3hSfUKKFobCs9oPpdpYkhnQiY05lVoFuiqjnVnEog81/ERKYgsSgACg5DUtEG04EWY
jsQ/tEJaVOaU21sdkqY0aMz+EatCq1pDGAK4SHxFD0ZpfenC+e0UlWbbanbKB3uJsrjVmOQ
9q5iIwqbHdV1DBcQ2kbKvtLN8m2VUunEBnABnKB0A8TVphsWDFDeItsARArQXZjMfpQqslX
kC8a9pmtoGC0swuXBNLhAVKwcBfm/aDYXXKHIN3ARTHNBGUZfmcs6QZHC8sVSTFd0C8XjMS
4V6osq+UBbcsBoFKNGmYaK3GhCPFdB9P5hHMkMrCLMQU0HJw21U1xorFIujMbeobVWYuoEG
oLEqnBjmGQcklDXtCLNbGybApqoMKAAQaYDvbMWpSa267veONa3XzmJDBaRVk90l+MB+TAX
Zig05dRpPLADBbgFWSkqxBWnS3mqzKGMgSigu2MhmtmC4tHMepEyLNMCL5lIodAbjJk5iLF
VOKyrLDEWhAyvIraPGoaAbJy0SqzcEGgBCyRbtaeSBYSEbLMVWlu8XL0ZRqRzZEb2cO0Mps
iqtKlCLyJHSfxiUCWZpG5934QWYSlhgKt3eI4hrRIF1C/8AORQKMIhkkwE3sj2QAo1ZRfEc
xC3WRC6kzRQy4hkHt4wBtbfE2ZCaEaF4xFcFhNVGlvMEFaVR0hkNcZwV0uW9y2ddtikKA9w
zHICCgGNHzBxlJCKMkzSGKCLuyNhYcgkIASsBxHRdTul6seM3qd9jAXHdz7R7aCLhbC3Lx1
0VFRiHXQzilRkSmay8MBaq7w5F95tCzRikGrhuXdq+2ei79P5hD6aJclt5+0HnzgBY1T3g2
FgeY8nISqAAthgPYiACjcWKxVNMx3KPnYBaHaeLo2cjgL5gbHIKsGVT9psQ++l3LpLFDFu2
jVQoQQBXkStBfLDYoFe6POvYyqSbLGhX7ibw/wCpg0M4WPfDIVHmwzWKlip0o4MWdiLooM1
XuNYjk2sVMwYeTzLmoxOVcOI8iuEpYGee8VbOgiwYqirjYKMxjbl7PEIXLgs10oeOoWIFxn
GlBxxUKYK45b5ir2X6l5t1GITbddoFQCHYiFpCBRN50jDKEKxTaizmA5MmKQvRdWwm871My
0AVRbQwbLjhTWm0UVbVW5QCccy3ZK2kvQWwxYAJ5Kjp3CLySzPeZoE1AWWd45iFoWmn2qIF
rrdmGxZDxFEttiqsDuC5uVg6q1m+ZnFFGKwsFdKByoy5O2IExLNxBY0MxpEdcvCnTKoOwQh
Z+Biia94GIdhuUrq6Faf2YC64E0bjiiVhxOtRg4Z+JBn0mx8kqb7Fsrt28SnXiRQV4XcDAp
YRnY0CrhmAgyoFisCzXrbFeKOHyy3A9Wu49mNwcoV6dx9piyEpjZImAVy5vOo7zCEXicByy
/AUuBaZFhb9w2VXaTl8QMlLqwcFg7Bm3MessNdGTm0bjVkWqNGqe0IHRU0dFXXdY6XS2Kn+
IRJSxLzCEAK7twPQFKB3ECnImKgK3Dbgv/pFczwQCl/hEpTe0NAM1tmAYvYf8Sp3UL12psD
Ydy4/YICJUJTYhLWJZca3P66SakLYFitv5ljMDlW+bmd4FtVWH3TJlYdwCHZEFnOZxateYs
KiqR7jjCFVcuBo4BJQK4K1MVsUQkQE8uGHcM3t8K+ZQRxYrQJh99uwKtMursvVbUcXGJfIg
DheYLbMMdOUWy6K1ABWF2XaurNPeXFtCyACkd6JoTA0pFu6IjBtDlaY35ljVwlZV5DiW8rl
VcoLDhE7zsdptezdQglNKhSsf4QnwDIZwT35ikC4bBQiubDcz9iO/T+cQ6akFS4s2V4hGhu
K2s1l95aDWlJiRRGlBUW0V5IlSrGAMMeS8WbmLz17UJTQwC1cv6SQ7LQG1XdRRXCHEDXuzy
PYqyzCHoBVxatczJSrRulUTlkjyUqK2JzkzMoX2LZ5I7VLjHaihs7yoR0lUU+IEHEKUu5dQ
8IlOJhyAAWsIw0Kxa5CyAsFWnWmyFvUxYVhj33SIwpMlYtVOwQpMxZIyW6CgcmpmzGlVI88
lTDICoJuPKZKa5jDQkhyRS9C8xKFAXRpWCcuRbUullRzAE0xboRqAFVGRXLUcir2Ko8axKl
ZwwR5SYLpAKVVmCr2QqIZxc4FBYx0FbAQw04qIq3g6XT00MUu4+JCMtLo3ScYhlWvpaqXRe
kHPwqwKoUcCDMDBpgUMtBLEd1rYs+ztGZrIRU6L1yIipRiQyqmwzUR2x2gCljjR5mbWerAH
3JjGrAp+chPPNHpYR7iuYVeRrAN1geKlKCgsLSkb7VGUq3KLCeWoDOk4ZVwYKLxNvT+A/cL
8cXORq2jQS7rGqLp0dzb2twScK8sSOGd3NA8Dc0IgOkzEWhxUrwAJUaD+BDewNsKfs1NFUR
SBAA7EuHgaAIAMr2bmeAaOMLZXFQMqEBeJlFAhymSJzDB0UNSVocI7XWAZL3vgQ3LGOShWL
ik5gseimqSjJablg8xnDEVVfeIV5WVhbPJei5YvDPWzRuitVBYcd2nKwNJxEzJ6WgjDkBhz
MXIF/5WLaauGaCi8HR4DdxTLyVJPLaKDYQ3jxRoAmQvKKiaLvfJHUxpmoc6VGAaNSrZy3DL
WLl1sixxUAiTRMWStx5szag/ZCmMljmBO7OyOe6ZWUKRecoUKUK9OtM1S8RpkV6AFFyCJWd
bTRx2wOI0zT3BA7hGCD2ALQCs3etuJUVwyEVV6zvEo8L1hkmg3MwOGESph4ilYRYqosWZZQ
oNIoNpnxLBgjvIMs4i9ACCMaF9zmVbYsIK/dHacodRSh9vmBnpXANR2ziMgZOb2J2qLzJ1e
13R9plVyTZ9P4D9wzbblR2HefMaEjXIAqDgwaJnHjB5RrMtVTIbSbey0Z/QsI81wXt0wO7C
i7as7wZCcAghkNQ0AIVNBQs0b3ErjLLhRzXxMNhpcFUxCBStGbsiGxhqVFDBxRksa8eZ7Ko
TQpvyjNLuWKHckRiB04kBGBsZqJSEWyyOjb2gSpcpqA2G3GYUGzm1qdti8xkBzpRKMArJL1
BoI2GBLm7m4+wA4dxYzWscqhanwOFIW2uvzM4yJ+AAZBVmriQEq9qjVMZUamKv4OYhm+IyW
pCO5s0gYa/cr4qYINx95cnlAuM+I8VGUNRYwYYaIiXIqIbFdZqPN0fZqUWQsw1FMVQ0pRza
3EsKfJeLbNQq4iaUdh8kpSQ5iQZ+Y3CQhgUBmtGa2UFIp2py8w7jIFDARlW4U3CNwxidyty
2UyCw+Q7AIUYFMLkXYaeSGkEV7WBtw4Y2c8EtFtK9pTW+cxS2xTAaLC0El6QS9sIqw1Bvk7
MDoquRTiolsKoc6b90t5Zsnp/AfuJihGSsUpgMRFVFLGSAucRmJdCMRB20wyYg0HF+XeA75
tWahOxy4iHBopY1KtXZFpCr5SFZ+IBUzOldt5XEyi1Ab3uGmfaCcBxu4KEELWEHWLo4WV6X
Ao2quaLMHEK50mLSb+GYp87xYRpXi8xwwlckEXbvZApH9jsxuy1GFosGuhC2rfKXYTk80Xs
jjiDF9m4ehiHlgDgXNXJpuUeSCkk4Fwva5ZTBqknyDEA0woOJoD8w8AyYpyURBosNNVG6/g
5lDmkjIltfNxmHshtt3HhgHDnhm4RkZYJAC/8AA9BQ+0tMlkOjWHwYAqtjBQXOF7REdec0J
dsVtihNGgtatJu4JJu03QK6UlLCRy1sP8wVSPG6g3ysp8Sw0WrdifaBQq2YtEATBVSxT6qj
knXOI6CXvBKc3hjcec2GapvxmLJsPYoLVcxrZQtwYXnvCtVfi1WPvCkrLTYpdkBjzFhwFQg
DN+wQmyiWSDV8RaRAudi3lqWx4rXwzZ6fxETkJV4FWM1tSZ/KmEOzTAGNAAgl5y95ZsOGxZ
qpRsikNWAI7kkbHEuv5haDFCeI9BCDLdR7VAcW1YCg7i0V1qn7hoDBgvfq44uFtq0lJQJ2h
VZTAeV+4ZDAGMRGUy5nZ7IpaqFriiHDNt88ktVovgjim4C1sMu0HUAC1WGr3c0DGmgunPmV
TE4KCkOzW40wbOIwOYKqrWoaoBdUrX2bYkW7gAJpyW+8S44M0a3SajynChoeBHcGCDvFsdm
QKOC3byhAipam1wJxFUFQXJxiIbXRbYA2xS7dabXHYjG1+w72QBd6hJgBaOXT3GU8psrHQ7
W8sJEn5DFINiM3VmC0iuL8pWUPAODgnJMoyqOrKEDm4JU8a1bvLNCuhQB3OWLmnJLbMrXNy
+pYWBUZr7zPeIwMheNVGZ2xMrKquI21NMWGgD+5ctFsQNCxyuICsbrGo3TOnmXuM6YgwnmU
XEEeC8oI1lKVTdU35uYW+Zs+n88mInFwm0OaAIybKwUq872ZiT+sfZtxxURIMCSxj4Md0Bq
M0ZKymfaJu5ODoR6p8pwKFHuTkIAWUu6iUg3DRqO8YDIWdCaszC6q4IfLBCrveVMnWYHVS+
pJRZ8XMWIa0KDP38xxOnIMZubepiLKObDFogON7Bhs+ZnjO1TY8KuYm1DnKEYyNRI+GCAzb
NDluUFPu0ZmQW7BBa0SNI0RCie+YdgBejqBLti4ANrMQNzrcS1KVXKG+lwb3OxQ1/iSnhZB
hy7ahgIBwCj+pSjRQu8WaLxob068RJsqkuxVcMsG/fbjYcylYYVEKpsphaaQyy5hUA3Zdbg
rEsFoIMuxGMC3GBpB2vZKa7zjsqYgMtmNwhRmygiwXn2ghN23Rv3gNBKDkjgAKiI15EgBgt
ByuXmbYiuUA4JbQN934nvURlyFK0tzgZdVNuXXPvxFkKmi0vKDn2Yj/jRfcuByqAcCqUWxP
u8yg+SsDWNnGcRFXbFVXdgcy6vvc2fT+cS2yKPKVSK6baRW01xRF13swrUie9sWUuzax0rY
o4lsYmNALJzmLbcUIYZ7LXtF0BilLSDJ2gDNIE7F38R64UEtY7RRFIW3AqatsRX3I8R7cig
AfMWjCa70WmLv8hYMroEmJp3BPMe51AwTDcKNGsDFUaEQDe39IUYBCRaUF9Y3xH1tElItxS
W+85gXv3kjm9wbQCzhu3n7zLAN0KDRjdlTCqsyVKcqxMOkFgNJuxHZpqMkKUAjVOLmC6KJ7
vHY/lSXKrQNcW4jeooU0vwTxJKKZvDB1adPd5lB40LCMvkF5iruGqfFZDK8bh1v3id1YI+U
IYEUYwpk3EadYKUUn2o24gAKQviY0+yHmrfdjtGeFLuy8uvaMWQqboA/ExuUETcE3cvkwGI
UULzupghMs6vkRBrQjCliX5QCmLZoElVoHcScyP7bfdriXO3SRg3LKZlhaZaDdO6hloulMK
EBeW8RH4dpaozaY+YmAGpwtPvdzIBxc2fSb9p+5QjITOZHwMGgKxU060CnzC/bmQiaUMPCw
wVzAtFh5t5gCKiaIOHsl/y3eIRvJ5jDUCNi2rfBFrFUNNO8X9pvbQQZ+gMwwJxZYEAukK7J
aTEixYBicu+YituMUtuNpxEgi7Ak4VzCoYqzQALxZuACwQZNMLgA5gfJa96y61nvBMxkwi0
NCxI1yiHAFsrmYRESRpnhsWuOsubQ4cXbDZ+LGiUu3mCaynILKYW+dwn8d4RsWynxKFmwiC
iiirXaZ3D+F4sUCZNmcT+U7IqkjcaM3K0iCq22chCt3hF5x/xFYBS2xd58wUwa1o0/iKVGK
XitW32qWKHybkQBrCUFnIGjCLSeYsQ4MRbAaa3CfSiBhWvzBQP3lg0UHFy+EBVe7Whe0uBC
zrudOLZePsYNJQaG6h54EmGj0DRthoXpNTDYAdd5cF/TaVZf1AM/EalK5WxcZDmgG0DbUs8
AvIuTRvUq8MdB3lGqq5lvsrZo1kKlPHKN2cDTncOMjAqyEB80QWDzdTZ9P4r9xiSSyGvBpx
UcwraKBgCloFai5ISCgdLhGKNRS+PYLAEmJuHTW8tzAQEvRwVXvD2iAMWbq4KNdYWa+JtmC
Op295L5HMcXrDyjwgA0gxcOkgaU/BKE3ouuM2p3YUjYBelS+cRhs6mubyi8tSuBtlOyEuD6
qrIhLLSyVKBdR5RvZ8tS5Va4RQI0CVX3lnSaxNrG+0HBV5E8Z9z2i3GoaiGlJwckIrSwuhh
c1ndyzS7JxkxAgdS2lOZ6LG6NQTBGwqN7XigvtBZ/wpLFixwyoQYsA1cPdYll2tW0fLMxfh
CtxYXDmWyWvhBJFxKhw021g5gQgSVzoRG2DfxCId4fLl5M1iaixcCJNb4HmWUqYmo5A7RMM
+g7DHOLi+BwDb8y/GWaGENX2YCqyg5dFkSEvVVY5XleJaEqsXsAjR4ldlNtgc78zDOorYUO
eHcRRvDth/aH5h9hQK/LiLYWMAiC8WWUNFKOUiHNOIdBqzc4DFXkjjeNRV3Ue0UrOL/E2ek
Wfh+4JVVVyDbhlP1GMjw1Oiw73LqA6KcjkViqh7K+LM0jnEUwlMFgaVfdD1zXKoel6YC7JF
2CpWUiCp4FHDLkEQ3jBAFkqjcsjeF0DTFhVPaOkqc1BtnIS1gJw2C4+SE52JLKCfhuW80aj
LhVq3MauCURm7F0aPCHQSMy3R4XDAjNgpxRb0GOZXHVgIuITzbu5TLSalNNZHcYnS+WiIEA
0sZYAGhDNEacGULqbnhQNCXdmor6RE2SzJZfwxLj4Az6DhdbWZgmgS5wGooy1KC8/oQYrOD
khYGGl294yaFmsPNSjWNLIceZWdbAN2d0wTRWRhmRZVUKquR7wKNEbOMSyzYlJ6wt1HK3QG
y6SavFhR0Bmx0MFkJtlCyVOXSgtXD5JWl0bziNGObmX7LazkrtnMZoVvvBhjeYe/phQ7YT0
QAtK7V2lTkRQCivvML2hZgvk0RfhMkDhj4hb1BCLbvuuYyACtVoLWO5E9YVpxA3FUqpkTA6
GVjI8bLUD7h+82fSb/nZg2CSFLsrr8QuDZGyiJl5CYl0QAIzcrGosbSpdYMpzXaG8HLAHa9
3Ls4HAKNKftGxUuACeCWuywCUqToY5Ys+7/qGjhADMWjmaySaDNRVF+TpcFvIS/ukG2GK71
LcGiGubQ8xrA2F9cnYihFmWF/PlY6hYKs3ysWCmoMnb2RAA+WNSsLFVh6Fqp7xJ3utZHuAx
txMnihsA7IYVqX9w4sMGgBYUmZi1jBobWGC6GIrikh5Vt2XoMQKVjciVYVS9iajK9gKN0Ut
nmUz6/oQ3VOsQQsZZWSg5hLUgD17GLXlvibXi7bU0XO+plEUcGBufLKpDUUtbmBSjw2C8Ym
rlbJ5NEBwmhifZoYssLXAYWRga24EAuU86g+gE7rpDlicnGbOaG0JCUqF+EsaIjwqIMegMW
tFoDswwdAWiIoQaIZsN7bmyCtQOSMXNtuz59x2lgUWIHbu8Qq6AOQxvHtLUDdgUivvHLZc1
202PY1MKtYCF4oY7RcW4mz6f5jvK2wsCaVjIQFdrYMDs2yoEFqoYCsZ3FLYxw2HflcqLqhy
o5r8TgQ+xdEG5obJbfiBwDOIpR4QSyzLiKNYJbgQ6BV01zHQHMiF5q2u495UkkL8AeI2Z2F
znt2hfgJPKIa0FYqlwJ2Js+jkTwdkFlH0A/BW7GN/SBggcCMW8xPhKU5WLloN4JQbAIhs6y
HWeJautAN2Vk3sMy4orLYnwCtz9kyJWUtF0DRs+8TArqTVLDW2Mi6jtWhVhzVVFdcG42WRd
4lNsWWOeYqSr4PmIoIGUZTsYi/IxE3UAyPN17QHsvFDVQ2GUg2pAwRq/wAhKRKt6nKc+Esc
dpOQahkFMqoVvDcpzYIeRtrmNnbS11x2vrpzUcvAkzgJWK4NzMygjJwID3HcLbGk+IKYlNq
bOZTtvEIVFuk/3eIP4VQlounmc9WyOUPvDcpUYUh7k1nChbLL3TMwBVDA4NUPYlKUiEORRF
pRp+Yohx3BVcRCLlhQvMbgoGUFisjTHYenD237lqkiwVI24xAJQw7JaIHguE4YpVVKvgDiM
UAXBXsXTvGkEC7F4XNdy12ZuqgVVOymAhr3j2VJHfgNsNa7oB4zixoGrW073Hh5CqW8ArsQ
5mgXYqoNZmAqNKgx28S6oEPRqxhrzLGi41sN0XLYQ6QFijRTYeTKUuiFNQUd+8aHF6dmmhY
f1OWkYEC3dDsRHXKoQktqsa5ZywYihrEKRSe0M9xZcoQW3EwSjag7eQnJBcahziHUXxVbd4
MwFKgy4GFZ3gTvB3nSxBrAHgnFgrVYXQCgRrPvHtAJLpKaRaMd9RSlEAGeC3vNRCRDUhyXd
bHvFqLAmqbRp33hidwFIHK6MZgzL0I14g3ND+5W3AjDSZpObikBBnExBsAUTuEwPgJoRWQ9
3WpQaaJcF4sFpIQmVKluMc94qG5pl8m/Mp6ghq+xRe9xPmFKVY8wlM6DuDeGCHKaLKpll79
trVhbiHYFwNDNsKMNumLZHPaEJpXgRwcR+EFsBHFWLLAgjuUTF+/px9l+49pxggMIXdXqCo
3nRVMc+Aw3Yk6yO3tZQs+HDgN0FbONtflKObpCrjubsUNcg2dMQLsM99z5uT191H6gxKK+o
YwOOyL7JgsCAnC80ZI9KgNIUGN5tx4im0ul85buwlQ0gGjF1Swz23KwDFWkabeHmpry8kwt
AdUYYgJYNAKBAVFbuIfUSL2o71ljIgU1FC19qgYl4JMq5oo4iXo8qVnWApdtzDeeRLpTKpx
4QuTinDMsBA6l1KBvRFUGlUvhWYLAxBsLKwW81mVcRpBltcI1rncJvtwKlKVMXHYOIM2ZRO
hyL2MYMz8Tb0aOlAOb4cTnmkI2ApNhXNRXLV3cwcxaVGoNcdmCAQAWtW+0eI2Mw/QIRLDVc
wWYVrlo8QVaDmF3ULQ1soZ138XCp07hU0XqyPcllTElmlsq1iTi+6L2KoitYgihlbyR0G0B
scUY3eLnuvFYgCUEbV2VLsyUIHyrhwkMa95CO7zflvtcwk0a1RyWdrlyZMvHYr2jmZF87lj
LMDFLHzqA7Vsz8PclKG0G8cCAnuuY+56fxX7iscYJV2DwDmIHuXgxeH6EYkEhQBrgG+WCFl
3QBRaKgqZS3bgyx4r0DYjALrGJaB1nWmjamw8o14VXfU7xcoccRxqYaCVG6bjajvMCm0UNd
tGl2yczM2C5ZM2HXbvKCSSzIDndmpMAwKUv+jvG1Z3lE0BYoJVw6Yc0WgxarxGFAi0kpZGC
0B95iAVVOiANGxfCZMZcwF3ChLlZ2lsIIadpyMjAVIUlVaaHceag9EWrzLgGhD9xAw90kBi
1vYrmKAs7VllUMooLbdwipW3SKACxV5nD7RFSk2FApfCQBBWKJ1KLGXQTQFgJYCmjkado+q
RvZiwlYtMHCx/o6w2L8o2HhEqWbU4wglWVtuIZFnsCwBoI0NcQ78C5ncKwsseIV7NXylZkv
Icy8RsFaAy0tfMekK1HJ5eY4OwUMsVaEKALSxlAMgbCwLoJ15+yU/aXDS908wrS7TUCqIOF
sOXcIb/erLBZiGjuV6cuHyzIF4POIKCKcz9WPDTT4g4MMy3SjQeA29pdWMJNcw6wzepduoP
VdKIOWqmgwsVVA13nbniL1W+Yh87EJfkO0IPnuLK8xW+6BNWoZnydjZcCnvmfmPp/HfueZU
AFK2Z7kwHCGQ102267xJw6AjRPeWqgL0pB7yZMSPBZnN3I1tC4tKyA7MqZhu/WHtFhyULsV
zN7IQWaQVt3FZFRs4TGSFc3xKqzqGkANo0XCpVNJJFEoGMARn1agNtBzd825YLJRVojKDVd
o/8AIIIBY0OlTllYycw0GhwNHDA+6VV/crJ5AEEfZAzZbgMLVfEvB3wO1PaRJeItCk0R9gJ
pVcIIxglkl4iLa/YxH9LYLkilQO+MVMrnWKghKAotMrAmL1f+WgOcBe7MqCOVe0hlRDBWy4
sTw3tC6FigdJj6M4cxstE6z0AhqMraISCZEoapo3C+VJqKBhTdLE5SP/AaQ5TRC7lmQ3MgW
AWUjy0WUrTf8uoVFYzox1S3kY10F+8KjW94yBhKILSv3KtTBaukgHBB4qzkBLcKoCA4Axau
fC27y6eN3tB2kBdh5hlcDAI0UpI4RzLpWIJt6ml4zj5Y7h5EIyWbEre5QuGtFSlq3ik9pgu
GiuwvOyohcnkVVBKp3ZfGY2BQgpZirO2WkGMIFVWEpsFI6ZSGT+ghYxdETCVRYJBUIEWWRa
JhORmy4q1VKuAviJHoSrdwKE4Yvuen8V+4PN2KaaNHHcmGzksBIwcPUonTRF6IO6L/ADLQ4
FRlFuRZXuyt5+uCVlsootAGAg60aAuAoDczR3KxC9bAqmY85k8jteayFAa9qGjALpFauRWl
8k5feKYeYrAqWjamah8LL7OK3ozYvctSQBTWwW6y86hCTY7S1FBfZshXrM71plEWrY+EVPf
upW7Tppbt/EcdMfCwvLJcLiAWyJBrB7JAAG/2JtBuMiMoQuLeYYXv4QZh1lBCAJDSbpZFCh
kAnGWzi5CoMQOjC1li0KADWKgKR8BK05CqrjiMTGl5bItWW9zWITMgymKdzaRnJu57T/MRK
A3RkKmhznmArrIVjdnhG8jcdEnGxolZbWML5ip6YFdTm4FYykttW7DkDFlptz0WhsyxNUrh
TWGMtPnEF0ArJR4glkd2UUNq1jvF662uqlOhQSgbTMJjwgUG7i3Q7Q80sghHBILQ3B9ugVv
Oq45CxBdgA4j5SVnJrqZMbR0a9xLbB2Rh3J4W6mDb+2F7aUKF8TRKE2BjlZ+Kg+nQTUm3FI
B7RFCYFu2zfvcGYKN2ae0QiAA3e8kEbKXdXKDXJXsI32s4bvRH4Mkw959Nr/D9wQYUbz2Qn
elpSezTsQRyF6AGI7muNyzD8pe1SBV5HGJVobAqtvfiDAWjTSxtpCm7OVYK23G42PEC1ki9
oahFzfmYdGezZ3l7yqqE/fkCYJUAMdSh1dzTMu1BRvtFIJ7XNrXNoMSrh35UUUwfLcoZyFT
AIB5pjCIocDN4RLRutO4UPgD0cAO1to1FoX2UVaG7YJTDJYLEtkthU4uINo2KBcaKs0AzuP
NBEhDf8oo7eZUwvZhWlquCjYxWuXE5QDKKScPM3PUF7FJQDbtfMFVx9mMBdqL8GX9SC1Uye
wyPmVZBoRSlAEBUGCaqGGcRWUo8tyVTdQGqZY4PmFoPLE2XgKbEY1yHkwdPsEBVq9lolwI9
EXMMw3oORXmLYj6eCFfcIRjhQ6HUKZeMTERxXa+IxtovGlIASwEqzHaWUbMQ/BW4vRBtRFv
cMdRdqUcQtLPg4G1fVainIYblQrDBjWWJ2kpw1QzxDyscJZleFWorLLppWaHtIgq7ImowFi
xBFaXzqKPacjPwNbvjMViVGYRxvl2+0xBUi8itt+Iq1KTtZwHiCUAGGlpuMAWoWLEjcrbDA
XgMoZggaoqB0HEOU7D8zAfL+/T+K/cq4MhMi20u6DOIusrl7BqW/qZ0ByuUobdDjnEoWnBf
QDIcz4o7Or1ZYOkFXrLFHWq4KnmKjDFDc7zXo8rUayq92XFFc3JSLlZfyi5o5ucRMDDvKDC
VFgV9kHTCSqxsTeSy0eeGFgHndTV2y2JcGpkKY7AQdxecxe7RubEtFKVf4rO8R2JTS1s6PL
UekjKWuq0LgTUCNKc4KQCFh8nUoyY40AvcM2uKmUyKKAGvaIl2ljA2n1JMvagw6vUAyk3Tb
ZiK8GDYdlcXVJKt0upnaSKCoGXsFzKAA8L8PJErncURccpMKFbhQlNNB3MlkBKTKSi/MBXi
6tTMILjG2NSmiHC0yNg4hwGVOvBxu0rDL8QsNILjGxiQBXvmBF8QMhVsBbWajt6MROzSVL2
oTLZdTgiLtd+SocYWVSjALHLZWI9+zmM1qObMcdgVeJA8x4OyKeFhUvsjFthFnAxzcMwBYZ
QIKF6VYzGEYtCLQAD0FU6SLPBcB5UDAjyEeXNVkIBCABol2hr+5t6kyrDWINR6nFQOgLY3v
zA5yl6RLFWjmGmpRAAcSzEGs8QlRbVtda3AuwI7wXUIYl3C7zQfaB2JN7xULpZGCnPO9Rg0
4GPmPL5f36Rftv3EFB2G17RM32ZUfZoIFeAYCmna7XI5DJaEOLY2CXjFlZNjMwSxxPJLYNh
uK6LRRjeVZYdw4DhFHkFzBMnKm5bALoxob1H8QJDpYORRcTERFVUgwK3oviAOOZgAapFtP7
QIOaVogdxWuv2hpDiNQlRwNQLpmVV4AbbyGhGUbldYa4oduDVXqDQls3a4XTPcVniUgWkQK
4xzEfeMeLz5VbC2+3ujs8Ls+wutg+xBdAPOMpQXRoDMqMmq9C00jDOV1AmBGAgA6UojsRkE
PIGCqO2QZrMsKWIxLO0AXVDNnCkwDNoL8kVB7NuczEXTyoktFLyVfxhWglI+jBcrDZzMTFp
uwGw6uJdT5WKBC9ii8pZc1FMuzqH7jULmYjgpCYASnjvH1uZbGUNdVxDLiARTHgpM0+IUxy
IXy3aqkGEhXqVfGhOQWHZBcgN4wSgG8oAp5zzKviVAGAxuVQM4Z0v+IBi1y00FKc0eIwE22
CArQe0oyEVCKCYeF89puF0VbJGgVzA20yitK8V+4KKeAyVZFjnAEKPPmMEFBRzeZvMIPGXm
VxVjoMENfwNyuLu/fpFn/C4SjLuBolZuAa+LwoG5G2nsINoc1Ur0pcV0w6MAYTUVWZ0IRlc
FrELHsY66jDLS2rdRaKvULK+83OBUjuK5lbDpm6mc5QMFMC9WwDMByrDq8lQ4zTMFVNCG0h
A+O4Pe+BAtGatYZ4gBCQkLr1/R3EdIrtnEAEOzkKigcqJhNloSzUJWNSiBShQe6sxVTQaIk
lmRoPOZ3w75rfEDeTdSgPR11Rbhhq5X/m1Eb4AqkN/mVBYGPoBp4cAHOYHAUwQwHRyNFPip
ffG+WGjW2F5mddWDKHC+EMxsAwV1Qru13mK/xuVZXbuCyNpVyiOXpA8pGwsAwVcwSmioRZl
DbJNTdmeTF5LySppfDxubg1HZqJ4JgQCkvJa7uFIUDye/kFyuKSxghswxhm8BiAKUtMCYcw
qy2UDxKN97gsLtwVZvPZzLHKuVYy5hC2FMgFZl5NfZEabA0CqHZF1VaDBvv8RBk5qdiAuBC
847ZiTV25lnGAzliSkMqQckEXuF2S5SqIj84IWeBYsqhR4iW8q3yhiYhdgtWxHmvyRuAy8/
sniBfuV6DZd/3So6lco2SxhQPMp7QK0d2haIbrDklkGyU7DmF2pk5UbfAzMBzc2IoryXzEb
jxI70BNtMLIaFYpM3IuPXGhtORHuHaXIeSkkEcNr5WtVELYoyQxLlGDZHZClnotCYRVcXmX
wWI41iwFKtsDdtpD3ApS7xg3m2WGG644wkFBQTGfNcEQs1BMt7WKDVUG3K1UylNpNUNTa2G
LDhNmTk0rljSVRT4FIFbeu+sEq5hmEHI0sl21USc3TepXGRQzdwlCim5ikbLUbhfMyfM2AL
nHc3EpBNmGobwZruy9y+pVgMG3ljpP5XAUAO8NbpQjjmpSEWYrhZZQTgFI7lmyS4IASmFNQ
dcZjAVfIFQZZAYdjqAqjzC/mFaVgnA+0uAbBJY0cF0QBUbF8DMOYrGJatr6pKN7dWzGBN1Z
pKRQw3H807G81JT4IyBs2+X9kCVQoHR8ReaCrnyRBguVD7ITSFvKz45jdlGLTWrpwsCz1ZW
0RCi6SA192ZVSDY5xxzFFS9pmrUGtLmVahuw2Sk8ES2IhypEoMVmIYqo+T7QAJJcmmsr5xH
Sd8nszPyL9+n+W7yzgROECiqzdzDtJXGbhBocXLX+atRszC2ELxEpA2PEqWCvLWqiJM02p4
CgYb4sgat+UDizuBr4YVtWudxigUseGXFrlog7Z9pGhM6bTEC+LkQA8hBkMoy0FTO+wnKlD
gXJdX94RVFsBlufZg2qTNw1aOBfhDczrTxcxmqhTnEYUngAUhYduGcEaALClusuhbF7lf5l
0Zdiqe7umpY66zQ4Dhi7vui50gVCC8JdYW14i4a1AVLzAexq4GycptyNAaoZ2xGaz47wssQ
FCswBZyo4lkCy0XcsyoKC5PFobtXeoCJwUonAYG9z+O7wyuQaW4lnI2gdiHs9ErLgounMT9
fNVQaqZQYdSlAOLXLZC4DjcZ3VOE7QMF8wlxFw2Vlool8oXspadbA7sDAZ75YYNsRWLLC0a
oVmHWCxmNJJ3tUikuhgFArCKF5l7gpVd1oAA06ljaBLto5xLC8ieL2lLNkaoL/ADD6sDsBV
S1WUYCVs+KhvS+Kj6uhSXK9AOkrvVoG72QzqYUjYRXBaETsx+0GRyBa38o63eNkwJXIdA6A
LzBDh74IpmJ2w/xOfSPKB+YgXiC8m2wDXeVuFdHdLO3gWylwTQq0JHhliYUoAxrcsuytVD3
fBGqtyXTL7Ir6TeIgRsRVRVN2MTksqEUhs2avfMRHOkU3AmRybXmD7vihUTVqqwQ3NDgVrL
DLecwmM8BK7H5BQJARxxh2SijOWLWtlCWcl3cl5mLyVFRoDhamyYtJmgaUaylKvU1DXRUbS
Tg5Llg3I0WNBuLqzGExW0s8HAMtjGIdDGsS6WN1VRtjnztg45yFqnaHpiYqDIKW7RkICmrY
VgYACl3mEaVD8pbzAWI1e4mwWteI2SrhUVbCKIApMMs/ju8NcozRQ1SxC0FQBjHSuajDDS+
9QUKYW/xbaNm3tD9GFBziTvQd9Q1K3cobZJaF8wejxQFZu1uWG/iUB44KDZe+GUOU1wd4KC
vMNvCIUpfHR4gW6FTA0AL45uBEkoBoqwSh8wyUVVOaMX6xDvuAjTNVXd57TKAQUWBwEPRWR
NNGBipVgU3sxL6S0sGq8wbRwxctlFgFsGdF6ihsZJjDEsBVPMtYrtMWZrkhOc1GzggUaOHL
hhwQGUWVXiEb6aVizRFSnbHbd1+/SL/g5mSoPG8JbR3Atg8tnEq79YFflGLcpi4rMSnIxLE
rAALILoocoEgJzjqaxFjuudww440KNApbXj2gaMmFoEDQEt8y8UmJGgAguScA3hoXqowibY
keR0LMzsXADmA2I1xYtxjVXicXCjycESx2/IDylGqQIXIZAYXsiJUhK8wdvDHBzKpi3QYd1
DtwSJC+uUljmaajnQHYwRe2F+A94ePnCZTQLA1KP9SaUbXa+g3vtE+l3gATzYDVMqAdWorQ
BUDdrx2jVk1ECCDYBx2lcWuAA6iZHgUdQqbKg1jBY7A/bRz5DM/hu8YZQDIYpyp190Upkny
m1EbA985j8V9WPAbVpZ2jKQBET0V1gPzDBA3uLRZsO8czNSFgslMornnctgrFBVmVa3BdGI
Dw0AVluHswMvMnIMJNBlgUtGj2iRo5L27lzIX6hS5Y7TvG4IK5RwKF1u1fZLym2lzV2U8Sy
ha/hcTAeVkt/wARtkV22OCMMPaBIeHnGWzDfMUIlKLtLQtZlaQ1liG0DZVZlzGpVTIBrjTK
75Klo5ZTmVQTnN4gvwad4aPy9ILcftJWKbQuaYJ35qXsb0NLJyMIyugMQNDIxfb2ioJFoGI
hvdCF6NTAz6AYWztnErGGxIwhu1VJZySkddHhZlO7mM6KopVeOABFjJgYNL+43K5gRRDKDK
mqRqKrIG2SyCgZ240l4Ugy0UNgcuRzFGKObsSbivyNRzYppiwJaBdQs3actETSs3HDV6jmX
W0d2oCCEq2A7tmLthK+iugZg2i9qiMHS+gMJKwLfLSsTAhU00WCgUH3QVAFBUI+6WV4mJru
s5aIN+8SKWwG3MJ7wsjJSQPEy5IDd3ByDN9lU8ZxP5rvKUt+MuRbYA01RM/ZdVSzhdSrnEs
eUGB0nKXBm8wVBJgCJ8V8jUwWMTavxb4rwYmLKap76RRUM1qLXcEKAEAYWyGTBXmiK8EaqP
Au9opQp2qFTlQKvZlsrtGGFCHsZ/5Ay8GxY1kqq3zNMXJgaWVW7TUfLVQtA3zkvzHmcatzd
0eZml1UKwU8e8sBDZrjWfmYoNqhwioyFZ65EWA75h4TRNFWn2DMR+wHu5U61DmvWwmqVByM
pqNCKt7x3iFRluirTeZJ7H7RW/Cq+/p/gu5BGsxLAK2pWdQMuGlSQ34DAOSv3gTQBQFOWUq
JNKUhGoIUks4F2DUmUaruzHYL2HSHCmC7Md7gBpScUFi+0ucAAVsmOVbW4tJt5TZ0ShNMQ6
irimEC+ccw8S27ahOkd0joKBnwAN4PHfUQMSgBWctKxQ8xrblut2zZbBoNQZAxj9RQAYDrc
FRcgsVJwtU81D/6HEbEWMxgoROdAoQ5RIooqoE9JjaVKUiqxS44iUgbNhY2AKVGALLyzK5w
FmoCJqORe4SoqcRIUC5UuGxCzjEE0WsZVYzIbgkASyqmzedxU/b90DvX7FaeVCoqPlgmmoq
4rsrxOYFNglFHNgS+TwEupokaxXEqxRTB0gheRa8OdRZfiRMqjSgtpwwbAFaE40YpKsIGEx
ADVFXI5qO7UZsvcy7gQKSctKcrpKL3K6ynoNVviCDdjXKtNcQsyKKjYUQ2XiN4iQWrHAwlr
WT2loqVbWj2L8y4WlQwS41HZG+DeNU7MpK3v0yt+I6OA5YW5lHzCZbciwr7VnF7BFhleIFW
BbbQsm3tDnUYm1oC05e8XhGDksLL94LJ3Pa4Wi0v36f4LuRWgx8VkDXvAZMtuEADek6i76Q
FdtEgrVeWYhsFGlWQwrZOBA4RgtJVzwZ9oFShaG4euCnujzzkDVBsAXlD6bo0CpZWK0+YUW
qsNAGU7G3eFN5X4CNgK5C85mmxO35fJg8EZdRIi6ggxWpJUR+reR3xLJWk3Ds7R7HFQFQs4
7rNzG5NoIXRe03MWgRsHEUQKDUJsWgIyhsIeG0LT89ZzanAAt0mPeCx4aoWomcQRFIJwB7I
QcVpczESBqSKtd2CLiPGovKa7OnsOYLHGFh40dNLnENKnKtMgxAr4gIvOKcR8DU8AD9wXhl
iMtcKOlHJA5MuCtEdwcBFBV+w2ptgGW9xL7HpOCiim8q4g9jA0dBYsHCpjpiZExzSoZpAzE
RfCLOlY2GuzLGogRcigD27xSCgsWXLKx7QgDqG++oxz4lnByZhx2mhWvYckZgmOoFULhk9m
0XJQtofeArIqCwpsLpqC23Nbp37948gtRxSUiaicyeL5g3JsOIlfLGwQJRGwb+EUBS2KXR8
3KVREigvY32gwtwKw0hZvBGJAAoBhVZl3rtme8NG8F+fShLhvzEMQpm65HiokQXVlSWpzYI
AjYZARdwKpHtLkVKC1g1dLd+6GXVQBqVKGWeGWqejNvAPgljmNDsGrPQFsHI1VVLKVqZhLg
uJrtE4UCmVu8Bw1GEcRFgUMVWhuAhsySgoKti1xLqogzAxWL+hPKBxXOX8wiGs3eoyQt6PV
loWyBnUvcFBXNCHE2Nx80gVYFq4AMUzuK557kDBsMD7EWqhzGCDY0t2qxURZw1VltDIXqOB
vKJWjzXTthLKi7VJBhcmmyUF2lkRQDgwS5pEpmoA0abtIZRbXRONLZIuZTMAAaAMgGYndL9
S424FAGXh7DFFfTPlQ59zcLvhUSk72B0mpqG3Ne1nMoY1rOmtAoccVM5yaX5bc8w8BKFu4m
cfERmiBXxe8PwWDaoYgACW7o43FbdXG/8AMEWDe8RsrfxYxGgecbIqAQohVKa0Rtqvel39o
vAzeOUXKU12/wBIoRHckopb2FP1Lquh7f8AYssp7f7lIsXTZ/UtWBu6R/NFYxnvHJDC1g+X
0ioGE0wglw2OPmYIqURap3SIBS25VMTSbAK+xCksm0z/AKi6WWSyv6ghRHI1X9RGdkc/1Es
09OP8YWovf4amAy74+fEYqjNU39Raqdyf4xEvtsf4y4TmPZedQbeUGeFWwl0nB8RcKjWoeP
MoFhNVlD3lGandhX5hR4cgNZ+YENIXpMfeVZt/nvCiZmm0EflhAwIY7OG9ILwS0QKWzJiUR
WbMyU8Yyg7+5Bvcmj9sFXLq/wDNB1f+zx7QaUL75vtKw0rzbKQcjcfgZdDpo/4jS6NGH4hR
bavK+DYE+cI8AYMLAlbstp+Y9KWWRqfdljAjzXH5jkl5Qnl2SsaBSKPjMFZWcV/WZRhN7H8
Qtuxv8UJgXJE+YsqJat8fiAI3p5wAp5pTFcJN6at3/fpemZb3gOkfMA0j5Ypz+7OD8zAGxe
yzk/In/QTyPuyjJ95mCsHa0v23yn/eZby/dndX3Z5H3YX3lehMynaVKlSpXp1/5n/5ufVn1
PU/+Wtei+m5fofTv619K+lz6X1PqOqwZXod9HrcslkslkPRf/ivP/izK79Lej6H6Ny5ZLJc
uUlnWyXLJZLlkslzwly4twanMuX1tg95fQPfouXLKlkuXnpz1fQ/+HNe25cslyyWSyWSyWT
NXx3+sFyoukUNMrL45qoJNoKz3q6lLYeAPujEsJNC/bsSRbF4CvusDiw7p8OKjxfyPbrpgm
pyVHq+/DW08RCkuci6PeZQsd5hMp4mzHESMKY57wdoFld5dTUezE6a57ssFni4S041nDK/H
m4EVgbbZxifMNWrXAwf/eOXg3YAGjSXqUD5AtzcGyfAibRYOZagWXJGOPj8bNwEa7yhRIim
AvUALJy1jO6ZZPx4QaIYheWYrNMDGSjncZhoHCU8LqMA5czvWjr9FxaaiMx5E2X3Pd/KDGc
X5UMRcq8XFFIfDKcq+08M8E8U5a3qeKcFp3V9phu0G0pqzz4ZnrZrDBHI9hiWF7jLQSh01E
NlerGYBD4GVtN3amf91H/eonh+wzn/AAM8v7PQgQQEs7RrhvNOiKo8rUQgZVQPTxjkccwwA
HQ0Mw5F4xKdPhozGOiZVNpMQfgap5uGEm4OTzABbJVTHvOcLXmiomQtngl4wIU0RPZ3qCh9
39TliA23KxQ4pxuE2XH4lhTl3TQeA8zUDD+d5OLwN2ZjYLTmAtlRA8Qam/ShDusKLYhwBtz
OLZl4HBD7gWQ2o1C7LU4I+5nZGUgWg1KIoYPdmwwBYxdME/BZneRFUq4CiBMtgRyCJSFUVH
bDmrBzilogrpmwN+wHeJCKendAhjoul+0SWjnT7XG0DZZg78RD8fJ8x1EWxQZ9ojaBuqGuz
DgB4aGb94Cqre7BPMZLHcaMVOAHsWXmK91WGgsmSgXk/wAsxA0bhWA0uW7C84xMKCOHFQ6R
gxUKrQHijMKCqaRhWLbeo5Ahx4T7t246HQh008XqXnIy+9YSVHRu7ke2uYeIMjjHc1uClI1
omR9pnyHwwd/aDsThQz7R9VFrsj1jkaHMQhwKz/hLuAybt/mO4kTheSUC2lZq/wC4WhW4u6
T4lIFO9v7IcLbyFlTB2umTJx9oHPjQ3LGkPjU4A90mYQHR/U2g5KMfiX3+f6lxs7RLGu2Yl
2HiYxGsaw87jLXo0UH+Yur51Y9ofmwAN6CUqW18n3hrIALSnetzEuZY4ySyD0cGE0/E3FwJ
ZXzxHiI0aDtuWtvND8YZho17DXfLBamMrfW++ptZMh0d7pgVYmg383FaoZVcNaYSqsO0H4L
Yt2ph/li6DYLDZ7xG9lNVX9ofdjWqj7EFljVWt61UvJhumz8y2AeTJXuxFWBpE+cXFgG61l
/0miB4cHvUDMe1n6J5+/s+3URKRyrhjoNtmqwOSXc4KYEfjlKES92KzFWUsdsXRp+4vEIPk
p7YJdLnK61wwcRYi4p8szn6CG32GBgU6tcPaLCIUvt9g3H7exyD9yCYt3Ti/MI2HTQB7blS
3Gv+0DAI7hXtcqyPnP8AiVIgXjlmACmA9/mAGRDldOqYuVi7DUO8kaVXeCwVcAjZxmBrXlD
f5j7KhvMPWmNNNe2oQtJ2547YhbYvzfzHYNXSm5nIXWF32g9UvAf6agszRoeIlk5mxz4jg8
MagNrsNzU4I4vcySwzw4ijOMA/4gBvtDzClwvN7Y1wHTZHGJGwsb83EcVmLoe0uoLx7OJeB
CjzeJRhuWuV7zNBB8h5haBvQDPlLQWOSrJ7xAAPu5/cIRAOhkHtLxhX5wR46pdkd+J+j/x9
B+hR1trLHaUSiUQrAOwgmgPt/mi+Ff4d4HoP4d4oIpeG835lGvvMdpe69C6QaBH4Z+RGb9w
wHGhwfmZP2gv7gLZaaf8AdFz1NqubhAg0iiQC6C91/ml5nN1/mmxH8O8w1h/hzOHD2/2RWw
87v7iNrYWIveybr/KE0DuhVcAoy7rulLfrWfMDp8q1x2F8+J+z3n8a/uDAUtG/O4qKYdl5h
TE7P90XWl7r/wAzJfJe24VqOtUsfmKNqPe08n7voY//AFf/2gAIAQIDAT8Q/wDzq5cv1X6w
XUp7TPrv0XL9V/UAFu5sZmaMM7ifEJV7JoojZqUcRLNTJqAeJxks6nggL1AYROyDcolHpCn
oYCWzMRuYdETiUVKIBUolEQgEogHaUQC9SkaJ4pfKtP0TcTU4BEqNoRyPMUBBywlOi2UahS
oBywVJxE0dpWqgcwZl7hQynMEm50BKuOI7lSoy5fUj0rpUZUGX1ob7/QNzDMTMpgMyii8QU
q5Rc/pCnEOcy2MRhCMMEGFr3iKnEWoHMWWsqcOjCOZWcQQKggqcdSD0etUX0JcNQYRaT6Gx
DmiNpCgLYojnFu7hOYVxe0cqiEvUs2gXifIgcsMERAlViC3PM80RSbdLGdkFMp0YVxOp0M9
VIpLOlyzoMwYfQ1SxgNblq+gnUaJT0uMyTiYdkQaiKqIYmehiKWNdkfaML4iBpiU9KtxK6K
XmIXGVUUuDHoHranUL9JLmiu/0NUsouiUbWHMdfaNsH46DDVxCYIuIrpDEZnECYFyjOPQsq
K2+itS8y5fiXGHMDHR67dFx0N+oYr+g0yphuZENMElJco0Ns2icy1DLVC7qFbmVpiy4KjmT
BzBKneHUQwraIaromYx30Gobbm8Ho3OOihDfQ3A9J9E0TOB1KSl4gmohFNzC0rqpQQHbUoa
lGJuHJhbmhKVmGytQsy4KOZrGDmLJ0ely4+k8xYj1CbdDNw36GEPpU7czT5g0t6hqLZlUXQ
4XtUQZq+ipLWYUEiu5QfMVEyw5gZzLhcMND2guAAl9BR3K6K4UimbdGEvMveYcRqDWIb9JB
i+g2lAiFbjbU3iyzbGq+IgyxCLcSm+rC1lTUUxxNRLFsqKG+ZidhBiCzMSuhGlsiMepkaY+
jaOMYdCupBj+inbBZEDEOoJfmAVcuKNRVLBIbjkU9DRfcM6B42WygJmWAFpGdQQVKdxb6UG
YFMVRT1MnQcG8xjToNQtEqH/gJu44DuJqOUonglIy4ibwH5QixqFhvhAaw/KkM3cAaJYrmW
6M94FaKjAqtQhVdACOGAjeJgDE6aXEAoiynVKRzKevT6M5tixFNMQqO11ViVYTBjqGZRlKf
1mN95cNxKXf84iUExX5lZWpZWzcJTNHSnczBCCXMe8I9Ho+h6X0wFfVNot3XRxDUdy46miK
gwMMW4KZUzMA2P8AUxz2lOHvMnaK8LB8iLDtHU2siit6VTDMCV0J7xriXMI+l6UfXp9A2xo
6QJgJlipm5QyonMp/AzZiARqsj1V8ffxKKNQOV8fmYtbWHDtr7zAzxFYMczjpt0pzLvUJuM
Jua9V9VfQ46uvoLMYDVxGXBDcV1FXEtOUSaSWkcol+xcYu7IpW9pgdeePmLlbMe8FFKM1lp
FtjqbdBLUvVynctuMRmZmCeYGKOvRmWg+kmn0OUuOauIlPS5mUdMHxEquJ9vpFOeilUkN/u
J4IU8alRC6ombcSJT0L6BicpV6gdAYhExHcp6hjoSvWH0HLoTgiwI6hWzeFCXgNVKU7Yg5Q
AFg7d55QCakp3MRTdiYnFEd46m5kHEAK5OhwgZgy89Q4IpmRG48yhHcNBGL1LxDR9A3cuW4
lkqO44tWJtm3Qab6DNDK1MBePeUIpgCHB1uALqXvEUSwiohEsPboysmSIYG2NA6hEioiV0X
mbSkjcC4Ex0IbS4ysTT6HOMGjozSUS4MxIVLIM51CDbY/cY40bJZN7qJ04urhGKlkqzFzcB
WFKb5ndjUyuPjoeYWyoNMVEw9AtTWDUVMI7jvo5hh9Qx19B1mOWGpXU5zGb9FxwHPFfuV2T
c8cENd+8IMXxAjca8naUt0n879oJSwH5lkmuIlR0Ql46IZ7RaIb6U9I46Mu3oF+g76V6CL9
BY6GpddBqFMURU9LqPwisuYQBIq8YRDQURm3Y6K38dKS6YFS47QW1KXNugpLxbg6FJeuFCu
lgLZSpjqL0GYg9CizGXOPohZHt0rqFI5mHSr6Ydas8rDvsNu2W/dKjljMWvMSplT94HarCS
vnL1N+gwHLUEegStX01gIiEIgEpKwqoko6sJx9J26BmZLKJgxINEW5UGX2ltOelem4RDRpg
w3N+o9bhOCJLuBmMqO4dFTGXiDicdHrp9AbQUwIFcSkjsmOZWIBzG4GYXE5mnQJUJZqUQnb
fNf5icnrv6C4bzKt8eh1KjBXESnoME4eiEI66ME4+iOHlNomCFNdp8R2R2i9FwYsy1Hdy6i
ZWM+8RlZzMIubizbpcroszL6kuDDEbqEvM56B6XHczZsjm+gkhwZeIUksxyxc9NkcxgbLgX
CDUdMUktjRiIrb8wM8INsubI9G/SsTUZuXNTmBKiyqlzZMXJF6WYJUgVfJMHVBiYYQQslR2
+gLCfv6ENIzcDMROuLnopBoiJApUXHUV12gZ6cROm3Qz0vpUINdGB0HNjEfihDaSw7z0K8x
L4/hh8xbX7zIsj0BpfoJqjkYj7oohOY6QnMbIfEB6VeZadK7SxLjQPL0IQuW1XTb1WwGc9L
lwMilmRUW22NnP8r/MTyCrmx8f7r41CoZz50eccxsxe/wCcQgV2uIMLshgIJzP7S8P0DXW8
VDM4x0wJUYG47FIUYmCLCx++IjNcsuPoW4bjvqbhKauYg9pm4jKjDdLNdkGsxqgHJ1cxUr/
mj+Znmf4XKgq5a/7KbvvCdbZSo0Ggs/moIx0/QNegaGXaDFmJTAZMdwLjxUSL4rzEOMuY73
Ez0FwGagCTTHfTEvpcuCLUxKuFOedpAYPf9y9Vr8w0a/MCgKFO/wBoorf2g9/3BGCOIVDcx
aHrDB6HW89OZkKlEFw6hAMAOMv6ljhhiYzntFuWwQxehEjvpTL9NysQWjxPaHQ7fZfx3gWx
n/G4IQNb8QRCxfPHfPbEBHJUPjn2hGlrqufaH4z27e8M9orcoKlA0vb/AJL0MFtd5n9qgg9
Y0ejjoGLhBxUEx41wKjLezKGcXKCY4j4iQ3HcqVNdDuG5Yr02VCpeIjdnETZeek008CveqT
2/v3gbhm8Am++JzBkL8njeYNxgQtRcKUmcb0Qd0ByGs+MtOfjcENzyqxhvIclyuABj3Dh4g
BLCixyD4M4y6NQKeC0SsK59+/nMardsGZxAYOC1D1lQmc7EGegQLOgSkagHLCsUVGKo8JEF
cds4iYsFgPEGLOJzDZCs9oRVhmzqXMU7tVD94zDhilA6X7F8yoLUVrDxz4lAml/TdzYM3V+
O/tWZe9Gv3l3ByGUlI5ax3zEbT4U1f2L/ABK04bHLFW/Cx12wNV38/maQKvyaWe7M2Wfh/w
BjaF3YP3lccEGiHrNdSFjxCiJ1MwVJcBBzCLa4Cxq8QVZ2lyoM9NoCneWlaervpdbiACX/A
MgsjKgWOFXAnJTn2jeSLYw2fKvjvKAFp29yVOyLffe4NOT7neWHpoGGPuLtyzjERrjLxXeW
p2qz4aD9wZdyX4h/Z+IkC/g0/MFzqv7HxFHs/RE7BgKDv9Ap0XLS0tB1UtBwCA8zzzYMWtY
qWy2WzMtgHM2zLZfXM1cKplstlpaWy2AbS+mzD5TsmJ5z3phrNfMSdMLq4Tv090H8n6NfQp
lu0t2lu0p+gJonhYifTuXGHzwfc6BAHM7jmoKgO778QfN378RDni+f5c7nXvGjfOegxsG5v
K+jToVKTMOgrEqckzRMN51K23OpV+INgzicRW32gczDXeOhg+0wB7Offo7hCM5YRVP9zXAu
AQDtFuFxnQRJxNuIhSMxIe0GTaYKrHbjvFp+3jH+JtVWV+2/tAwx/Nzx1zrvGexf9wwfKUu
uVr/MMM7mcCvoLSZi6ly8RriViB0NEHiUEC/aZWWABqZl5gVvmVlNJdaDcvEuXq+PzKXibQ
2RBYXHinFT5COFwCmHmFhBmJuFz7SnEkNqxEtYUwEXg/nb+pkDgx1JiC2n84+39wJVcfxgB
oyx5F2X8SqArjxcXb5mRXj6DxExBCVDDGpTLmXaJSEoh0LB/MRHBWC5oIkJZXtCAtIWbl2w
gcniZGJXibQ2QDHgmbjbDRHX9xtVc4hoSvM2CJKzEFZ96Z8mphfUN60t1YZTv+GHcgBd/wC
eJWRQQs0spaPacYqWgOdyt68fQGDADDTDeZcNTAeYGrI3eCqmkPXP9QHx32jKTAxcx3KNgu
HpRzNzOJT3zAR+v5xKQbIi/lHsKq/v8eIb/l8xqLvcCreZqj5cam8LZQWpgEkdJqKpN0Dcs
Th9pgK5umPaAECvaAUQPEfEqh7ZleQjA1cY0UWfQeEG2ZZWY7lIIBZwghCpAsuuDz/qVDjb
GbzM1KzUpeIOEsbSBHvBjiMNzmH+P+4JcwcNkruAQOm+IAG1YXXL0VyYAavHSVzLhiYMrWJ
eY+IJmXiNbWKGEqzDcp4jT8zNGbmHz+g6qwICWJAAl6JmhYQbJiXMsO1+8buoNFMKoYAwYY
cEviIyO5RWph4nyDT/AFK3U/UQmnQHcwb/ANytm40XFZyje3EG16UFiUSqvJFy8kyTCg8yq
hNVPCCr5iWHcqXvDdRN73Z/f0NCAQl6DMEoqbppmHMqjcNTDMFgvn8MoI2QTKOCpzMjFVcy
wMf6i51E2bYNZiUVAF95v9joaOikIxpLlMhIiZYmMxUwbVytyn8SkviBuVGoFsSMCK+4y9h
uv7g7+ZYRll5+hcGAuyWpEWjuX2DmKXcd6B3DUyR4hYPP8yxhSWCnmaPIRDQKgztAFMIGri
o11+4G8bhOHEIdqGjTdzf8dNCYRly4MO8uKpcuC35IQr1WIrHjcArWYlglFVHy3iCEybJQ/
EqPKd5WFdofmuMk5fQCvSpZhKPCRxItsukqiXOJdjzmNF3hdncShub24hArcy1yizLGOHlM
hGvDxHJQqLz4gBXab/jpoRydHMAWjoMcx3l3ngBE9m95QuZmFWvxL8zRGVEX7xTJvBBMSxu
HJcRitS1l5n2icRhgx39AqkDFQnGWYGJbQ3LyI+EiUSkcRCge5AsxdSxWqIa12cyitZqXDO
WZEzMp7pU7MCBlq2UDh+Y429oE/S6afHRuvRcGNd4W3C40uMxVFRmc+0QIxNKLog5YDWZWV
OkgyXmAWBKBfaLfZFS7MMwmZMQFXDj6AlIhvcUR4YmwYxKArcLVmnoYxZdRohxAUgteLuW7
omCli2xiEM5irZQWXmcPaLqd4sx1zw9plMWXfQHcuAI2cRUXEyNErllyEdyhK1GjHxMR7zS
swPiKz8yXti7t3cs5lhnn6FRXkZnUxCBUMQWjhXENaixCykFuVNm6IuIe8sz5l0ZhABfeYp
YJlzd0zkbiZubldVp9uiQi4lCl/hCy1MSpimJcy2qgwog7R2HMVQjAw4XNKmGky9qAKplhj
c3foWG+0DEqldmFj7TSPeII1D0hlmJnkaIXeJtEU94LaI8CUK4i4QOWUqzcaFGo4TFVBAkr
qma/Y6ETfQtkLOYFQldCLCDOIdVMTS4lTCKgdd2Q5LhtzGhLSi4r+YWHYlYXiIczR+gNvEu
0mSnmAJUTBMSBGVAFOItrW6mSBUEFtxiNsuJBW58yFHMQGJeWIDtEAkPv6Zmj2JcrHSiN8b
lLrzBUqYK4rxKNHMuErcpSoWvuQ1Uwp3qIEOmLCpxl5hAFmbHdDPCLmwxcQD6AsRonhEARN
osOkDmD0sDMRZqWgOMSyFskITdwC4sfMHFQCsTIeYjeWiUrjj9RXXEqodRVC2K1GfgEqETo
YzqYTs1MI2XZY2IUA4nEycs4Lb+IdogUneYyOJhqAFxeCK2CKKPozskoSpYwK+UMdBXTOQy
lxMQ9o22hhLAXoig94Zsylte0AfaV0A3A37wStQBLrUBNKjtsY2nsfqX3gx6ICGr7M2W+JU
anbLPeaDxLIeIKVFpAXcArlCbIMki7wQ94tVBj6Awgtw2JgIwTqp+zEkNzmYIrhy3BTKXOq
javeGK4mG7y8TilciWxp3ApvZ+JW9a6Fg8EuDiVfVkjmX+f8hRuBvtGkq7MtMEowmAlxykt
dcTNwaJjg94IiUWJVwY+hoqW5QjRgQm0WWGUJGNVWcRGaxFebpIOcxcFyyGLI1HeCZPeZFY
Ysuq+Id/EApV/3Ke2SbozBeKlFXjEXeD6MTHi945yxhpi1Hdw0ysDxGNoGbI394ETMTOe8W
Ai+gsJSjNU1HB5gRkNt9viCAkHMtcHNvRvtLtIEcQHEy/5hUrDbXn9zSFl1PdnwQIx3GX1R
r+XAQXN4hyb6Ays9SSgywbMoMbjxMQcQwRxXz0I3NpUEOWbZr9CtYUeEdCJ0ExDUDgNZllv
v+46uaRYjZELK0Mwrc1aA5ZSPBBaef6g7DiBV1r7EHJb8SnMdt6YccSuz+e0BGBcsYEuXHO
Ipp5hzFK6QWxYFF9ptjo7lYuWgS2vabzT6AsRe0qDvAYVClK/qHph+umLR6z9okUw3rpfUZ
jaGl7TCVF5Jm6jXDvcQo/X9zJRvUcWXi+JTr/mICwgU0xcWXQuviNqwY/Mri2t/wDJgJp1H
LY5rOJp0EZlLT/D/THJUYcwSKwiDKA6iZqIfeVeeIaCZBBqaH0EAiyRCWbmpviFBXb+o4Gp
WPMVMaY21zf9doHeFQ5KlX9owgcQeMcVG44lvcgPTUwBWpc1j/EaQq6/MM18+Ne0KIX8/wA
zf0zeJRi9TeNYl2XWsT9ZECDYNTAu+027PeDv+UGdOZkizCXcAMWlBMxuj2lIEsVOOhlEPW
dpSm4y6hbGUxBxHiZisr5mC01f5g+xHcww5x3iUfOFdiNt8fz5lBxEGOxHc3v/ALBpNQnmg
oojsogDQH9zZ0GoQw6mcPMpAT/UAh5lwKmWpZ7S1rhhpftD3Gnx3mSWSoQjvqdxcSmNSC4l
RdMyjuGmO5vD1vBLqYhMy8QxwzKa6MEzQMLeH+cwqTvDRUo5wizIrEqDPCNugDsV/KlLLP5
5gEuIuyJlVZXvUbV5XEKTv0pRnH6l6RqvfmAJYe8aqeYgH2lATLA1eY3EycxFV0eMfqIlhq
bPaYzEDPxKOMQL46Rp6J26BuG4Kh69UDU0fP7lS7UBCZgPuQCXeHMacZXH+psQpivOBj8Jy
56BExuJCLbDAVHw80S4K9v8wUYKq8ECwb/nmO7E3dBsu+P52gK94FM/H+/aDwRGI2iBItnt
MC9QWLIGOX9S5uqlrRVSpBaHvLqGiaEWYD8S6RdBuMw9Zos5o/niJtyhAJqKNcRJrRPmNiG
2I3yu/wCeJSCphllJcDKFs4jiN1VPDKDDf4jl1iapliNbDwR863E77+bjcEvB/GN9vMFL36
UsWxyYhwBRKFcTLmWkWKxbr+4mzUE0TbK/MpGXtO4zBQ+1M92mJi8cf302wxIx1mDMWToEH
r03MmmO0+6bsbjxiWXDjzKVupnj+MRxf+4lUWH8RGrSDTiWgpz/ACvEGijj8Syj/CGC6txB
LRfn+cR05NQDv+PeNreD4+0yhynzOB2c+Ir9zoQBdviEDbfb3gKAbz+5mBkvEL7KtPtAzkl
sucH9o/3jgzCGokJDCAN8wIzmopE6Xia/QSksjB9/1FT4qXr46GyQccVWZsTH8zLqaw8Qb5
jTcbXygGl4lVi2QLRrX3IOE+f9Rl15cQBA6f8AkRvuA3zf2lVqqPt5+ZeDAvMdvp2kEzAQ3
TEK8/1ES1rx3mvt+INuZghZL8QFzKpgiXNSzoEbiRdfzmU4iiSoUX0Cg+hoe0Mp3gyhgcSg
sOarzFjELgE3olFERwYbqqg5DljzjxAHwg5xjv8A6mcPz4lSt5mJbsyx5BMH6jd2rOf8TLm
877zsMwZcK65ZRs8cfziGn0HCyuK8RxjWc+85eeWFckQtLq5ra1KGpTrvEcQQ8IItjiYIok
JU3My8TE/n8YiRtqBBV0HrCiww3xLxUNlzX8+0ViPGoWXKZMxc4r+fmX/eYrO5nrmKu5+SV
aoxxAaD9pul1/jieTOv+wt3Cy3PFf3LwMoUarx8TIu6qBZU3C1tlMHfpg3jt31EIJ/H+YrN
YMe/iVq/v/OJS3UTTjf4l56LasIblX3hV0hslQiQ8MW3iNdtRKPMEDCPH0B5GVTG1TxxMCt
zaoy1AtErRUQbZK/MSgXZANKuVbnNRV/n8xAC26/mJVOx95d0e72hbu/m4LyymoNrPEDDEK
grzGt6qIMuFlXKVRUpatX09iEWBP8AO0X+e/MQ1/j/ADtAaY4hV4g6K3GtcTc7QxzKKdBcx
6VNeirMTrm49vVPWlGF17Ta3U0JSxgDvMQAzUAB4zFQWU4XmXcuR8feKud8TJXb/HErXaOg
1iA6Y7e3f/UpFbX5e8XA5u8/f7RZrhqYU7s8FFxG/BApWuPMVp89DdYL8gzFHGWDAHH+Y13
ysaVaX5ipjmNX3mamumDAKO8bEHErppPHeZfMFti5WrlNZ6D1vBG81/KlrdY/olQvj9mUP4
94113mD2luSpYL9os9ojz+IHWQ57srDRxxE5z3r27yksVr4ImQ9iHC1LShP5xULDK7f3+4h
7q4jC4x/NRWbO8BL4YHjn7/AGiFDV9Eos3iXWnGI6Gxrv27QFLxAavi4NVBmmBeOelwhGiT
DuO2EEjmJbiMzGhlp8x6D13CACvBLcd2IFQZmYaY3FS9Cw82CYHj3ikDx7ygML/OZQM7/n2
iNUfMyG3+f6iOh/DmHFGabgpZvnxGrtjGYGODn/cJBkM44iw0XX7lQvLX/IrV5r3qIaO/S6
DlDCjjM8vxKGw/xAsr+YnNbWbZc4jqIDyMygJ7orniYJ4QIzmUwTNuDFxyh19BlJTefxEaX
iNGXOX/AHEBW5Ru8EaZNMGicamfdXH+IkY1KHZLIL8+3vArQAfj/bAN8H8/6lpo/wBRlXfR
4iXS0lSlTtqYtXqZMagCPaO8DxOyqFPzOmeG63/UU7Vfz9RBHuuOdEEN5/ULv3l02Q7S8V0
yS4OIGsbhjuUMsrbj3I2biOZYx0QnLK+gAS4huCLNwWWpnZ9pwcf1DR/KlYEApiaK/wATGq
eYnV3X8yxJ2L+YMeb/AIwSj7yrV/MWbv8AnmUrvClG38QU7v5qZLvP4ged/MUPLiOp3itPf
oLsQVVL3cvxBxTuKlpaWlstlstlp5p5mW7zyS3v1r6Ny3pmZ9FSpUqVKlSvXX/9GX0v/wCV
Ur/7ty/Rcv011qVKgf8A07//AEr/2gAIAQMDAT8Q/wDk3Ll//hNSutSpUqVKlSpUrpUqVK6
6mOlSpUqVKlSpUqVKlSpUqVKlfTVNGpoS8O41zBozu5qb8wq3LuZZiWrcVMXAolNzyQXvE1
cHG4TMxl4NkJtelkuD0OlszLblsuD0uN95bFZfd1Kzf0iTksESGIYBxBFiZVy0ZS4XUBvoK
pADc2jFxKjaS0RmvQlwzDrUqVKnMfoJK6rj6NXiFRxNuIWzKG5bXQ2R4qVdAbuG5kiIDfUJ
01LmvQiTiXjMzBinPVZXQ6810ZU5lRJSn6DqLFsKI5YKaQgWBqJDCDmpVqLEKRcYS5fMol8
S0EJp1YZldAgVB6E5jHqSutSumkeWHrdMwR3ArotSnWiTBLbJ5QHmA3AdXMEroDcQYi3xDo
oa6OsTNQ6cziH1dZuh69koIcy+CGobhR06dBdQuN3Amk4hGMu2pT0O5UCEA30qVKhg6LOIf
VSDMPXshxOJWYsQRaxDa0omkI1cpHo6mko6RSsR31pmHmaPQcdOOjFDUqb6c+t9W8PoBoiT
CaRBAMEYbKlu8wilYhZ3AhZqKLJFuSKi9ysTiIdSozT0V1YPQ6MuH0WM3h69JwR3MoVuLEr
iXEqiyEupuMDIKh5CQAhkaA6S4xKwckRL79XHRIGJforpfRlQ19FiQZh63UtozPRp06Is1B
cpGFJx1YaCWlwWXM338qVFHQV1moVu5i5nOOhGFhn0r6HpfS+hJtD1uoai0yoRtUVhlfPQR
1ASuj32IXbprdzCNMMlqGCIlRt1aRcdFdK610Pqm/oOoa6C5bcGWTMuCGYcDmUjUlqNBBFp
qS4qqosqXxKUWO0QLbZbGHPTZNkMS4Mb6XLhcOt/SIfQCbQ8QgxL6XmG8pxIbmo1wm79/wD
U8doolagYCzH8uCLZxeJa3veIQUxUYVNOi8TERYmJTHqPQerD0F8+k3D1uoFdHMcs46E2w2
iMYgZ6WcRWWk/uZ4eZewuu0oL21VzHITnKoW/eGIdugKOl2TBL6b6e0LleoZuHrNw9aohno
WZMxUuYqXUsjLvyk05iwCUw9hz9vMV3zCqVz+JkDoOIsu/+IbbOWCyxDEN9OISnos10foV1
r0HUh60xCMDpUrPXSCW0AlnQi2CKKEVVMIPkmR345+Ila059u3vFUAJBmGVCcdLJcSMv0XB
+sb+gyoOg6MCadLV8y/3lxLMQU3FOR8x1jwyvmIX3uXNXNswIdbx6CKXUXouMvpZ1voX6+f
oPXl66QxGV0FZalpa5v/MEk0vftK52WW3XTUuG5o/uFwcwGG+h0Ny8vh6BiM1ElRhKz0dzi
aTLqeusxX9Ba6VlbvomJWOj0YkAu4C5mKyeJYiyMi9/Qmm7lINxBItiv+VDS94QZfUuibQl
9Kg9HEPTnoLO3Uh9CR9C9GCUxum4lHXP66CVumVwZLg9uauokHOzGrdn+faGqigRNmuJhtN
zG5h0wdGJbMnRUOhrofSroes3iGOl+lldTEOb/U4HiamBMXFfpGNWeY2nScbHvDQyP7fjvL
7GVx2lQO5WybYXXRx0rrfR9K/TIetl+oY9GBhDAIhUYDbKZzbAEd+ho9BmlLj1DPeLU0hro
lyurcS4FEr0Wyr9A30YGISuh9BYdK9AVB6qStARN0R7ZHaolV2dKMsQGtzLWA/iJ0AS5uKm
nQYwY3BU6MuXLYwdWelxG4PoIvQ+iNRiy1ZyzSXKgV0em5eIt+qx6RkYiRhrqkvqwQZVRcQ
6HVMQ1Hd9TqfQXNRY6KE3DUbnMV46LjoEC2/Terhtd+3+5VkKdXAGDqa61MR1iX65/wAZWf
Q3CIVBx0Qo9pcHMdQb6EXofQdF6ByxL6cQ1DoqJExAErqoXIKpc3PLPaIYVNSrgQJxCVF6B
GonQIyonVJWJUqo9SadDB9BBiyzmO5RDUDpphAkpiqjTuVimqgqAmbMIBqPzuJiVNMGENQl
zcJrpucRegS7gTXEpiUTUKMOJaOXk7QaoF6Y3Bj0Nn0HCz9HVetwR6MWOiQLYDMok3dwC7i
9OYdOIdLldL6JKhuL0J6qYGIJYlvcDcuMauS4FlMy1Gkiqnow2H0ELHeF3BjKxBj0IM7inR
iSj0tYYNQt6PRqG76cQ9SzjokqMLWJQVpFtwXSJdc3FXLmeIo+IAwqMdtZIqDxOZWSc+t61
m44nOGyXLVEVBIUyDzBygiZ/jC4viVD0BHU4h0Yy5mJKKgkuGx1KmmYghnqLng3UusB/GV4
I2NBguAYrt+ZWuqIIwikQkiIzknP00zOGolkGyN3jomoZFxcSUzfiFOxiGpx0Us6LU3OIQu
B0qVGbmZb0yfPeFTvF7v58xRu9/ERm9/EZLCBahUoUXuijJOY7+ZmHcPVefTx1wsuYRYYmI
Ee0s8H7lQ51B0VjvAlEQSV1JxCX6jEvMxHvLARyjd6a+YkscREKKdeYkmjUVHgFvzx7xjag
34jFzj9+0BWGdTGptSzzK3E1vtB7sUPrTPqvMYmY9BgZbgYEArJ+Jcxmv7habhqXHUJfRhO
OlS/TzG5WYeXiFQOIo5U5y9rsYk2XjaUV2lHApWHw8x8yqLQJi27PPzGqzdcl4v8mPmCFo4
0ujdq54agN0tb8E5eeYqFCXsoO37Y5YN0yljyDj/HzEAHE0jWEfILjuHqzWYS2DjosXPRZs
jdEC3bbLURyjtBo1BRKgECIRqJArpxOImhHYER09WpS4/dDCR3T4gBblXvLIXQFycwoUNf4
Kmk4rX9feFBtlfZxM2A0bE7/GIiheeLrvyqNQ4WPEAa5ee0sNsB93t9pxCn5hSvZT7dNWyO
4ep31pKSVcBMRMxZkJHEFUqIM7rMV0ypcVnTSI2vUqL31ddBFOYkjX/Yg+0IxSBm6jACBLE
hu5WvjPz2l21WH9xZ6YkJ7B8YI6mVyC38F6mauaruutVDjlfkV/U9zL9yvxHht+/+VG3dLH
2MfMv7hYC/b/cDYvQ9VSulEolERcolEQxWeKaIgDBKOmJiX0U2TSHq35GrJiYlExMQcxNjK
wBB4wbXA8ZfhEbpcpvEuKxEaiHE3qdq/pV0r1KSyWTHSpUrpUqKHM80JUr1VKlSpUMCQfDA
iMU1D7aIb/SI08PzBnX6h/xESoGvEBwRQ21mCqalQ9e0GXLGXCLzLi8Q13AQi43iC3yNy/m
MLE5gorvFmSChE37IiZ+Pbpx0RFR1UxlLWoNxmSKgKywTBhmPRhYGd7cXBowDI578wu7v5/
mYRfHfvKDv+amvPgzHkXEcfsmscb/o/uOXiJgtwh6jGISpUL5l5lxzIkocMNrz/P6iV7zGh
MLMQ1FvXQXWZSrXUpRCVAefxLVDUdMBhV/r/MuY83GZcfuDmouSLj5jXcUAqKOYYKzmClRW
lsAbuUUmRBKxz/mVrDHIvmO8uCFUUSFf4dPJ89D1DMGIy45JmW9kVblsSJnMTK6/zEGW84h
uAYauMUC5uVRGPNHMNouzOJxAlOWYGYxbz/UGdTmcW/FS9rhLxAaiqVYMf+D+Mq1GaQkv2j
2ItSsyxnvDKiWX3nIZQqYiduh6lmFx3HXRltpxEXULtiJb94M5jGeP7i8e7iADNkNQMS7Io
hKnEODGZj3vEDf3/nM0zHULVvErLd19vnzEGSvf9QujjUXSO6M+530XwRURKXBaECmayuu8
O6Ac4+8VbtE8rnvLsJpLMELW10PUMxwQwl4hqLKLR0vvMkYWYgHPPt495cmdEQVGrl4gqzN
MyooYxO0o7h1OJP4f6j9fyv8AMy8dRZjiKm4iy65iLwD9xNrwcTks8SoES5mCXxKFQF2S1y
rKeY3KzC9EI5S7OCFzvMvh0PUbtFgsFQityheYrj5QI1M0N5mGff7QrccsbtJbUckTGZTMB
wzmVMjwYiatmr3ejzCKsR7yf6mmqpqu8FFaJiEwdL1Dcsvwysnhm4Tb4lwJuc5jl8SgHEuC
KCsNU9D1bwTbKC3HReYpvKLTNR3LrRuNE1x+o1ClMzVQz0xKyzDiNLv/AHAxB54jmArM1Hv
NPu9NnoDKuVvMMUiYIwRwna4lxMlS1S5b8pwTvi0QSZjorskrRpB7SuSUUB0PVQyN1CqYQV
WiUWkxAahEcZzAjmXE81/mUI4/mCADKLZxLZvhYUu25nDPf+ozfMVA1/N+0Ngr/qKVnUU1G
rDcZVlVNHz02YFwldDyNkoiVKiEt7RKFd4JTnTLkY/mICF8w3udiWMwKln3lwae0zT7xZnt
AvqPUm3TaqIQjlGZSCqJUZe55lVDDKc+Mf3Cx4jVjUu0qDDXMTa9Th5iJRCGg1vfaYQl+Tm
DGCGysPeIr7s/Y/fTZCxhTPRdrvGsXxiaSrusDviWhiY0Ksg2HL8QAIWoGBrL+oWlHUWGoR
YYOIbH3l5YlrZDXQ9WZC5uM86mUK24howLRl24mSXiGGWCgHD7xKaauAAXbFLfdx+IqF4uX
DjUN0RePA8zdMn5huIgugllt+Iym3Q/Y/fTe/MZTfxNB8/MSQU3juMw5qFpwgAMDiBIytgq
tjqNLsl4ezG3VYjdLARqGUSmq2Qwswzapt0PUZjGcRCJKFLnMNJoxF07P4Qz3bgtgvENwiI
3FaxC5Xm2Vu6gFRA3VYgwiyUtmfMDDO3M30P8PMIG3vFTcqBCoFQYzcO8aisKGYbYVg7ZfE
oFnEuIW5+ZknaO8zjEyRFbA1Rqp2QU9D1FQOEnKZDEAuYv6JQ2uYlu4Lm0PMdB8zIMFvzAz
F2nBK4EMx2wuwiCFaqz7ZlgrUvFTTLn8nv0/I6DGC2JRD+MujMtbcyS1PE5uIXMdVAMSsyw
w6Ljym03hj3IkUOCNOo+g9St8s2wt33I0nvNidoIS9RZcQW7loO0yE8RbEOYwV/aGDMGA3K
zbL3TCwEuMgS7/EdN56v5PeG5+Q/vowlNwHMVGn+4cYi3HwOWBwq9xWBl5rpkMvvqmLDFRA
pVKRapj8Te7svFrMBCoOg9SzNXN4cDFRuHI7faZY6qIuYS49Fw5ggF6uYoDceUCiApqBLgf
iNsBWJiCj3gY5+J/B7wn5jK6oMF99fG5bccFYWDn5lvDEJDeoXe40qO5d294Jw6BlccOCMt
CCcwwojhlKxSx2vQ9TpwsPl+ITIGkCJkckSgLHoBFzPB3KL5zKuGsIijVRm0dy28xoHEsrG
YoGef3AN8y3JBBwSokJR7j6bONy/fcuZk5lwNVBoiFWczTUbEdESGRMQNviZSmZnuKazUNG
4Dc26HqO8sG5gi8BiO7gjFx0wXEMbCG00Rq4hHuwtI6TCYv3i395Yt1XE19o+8VHe4t43DQ
hAKfP8AcouI5dWcNxXXc/mY1MK5ly5nBlCassuVZgRgsUKmeUqLAg7d4FIN9BD1PLHUdKWW
fMF1G6gz03+5KMU4jnDiGCZSw83MATcbMGpzS7VNEzFsrTL0uEoKHMDNQFzDqWTmaw5/l/M
bYKEapK5Ze0M0w1NZiolsyzEolkzLqPMIerZuUBUQuRC3DjpC2kUAhAvGYXHMSsVE7QG5gh
Bioa3NyxbzAlXborYEsmhCXO17l11kuHeCUbiddN/whnb2/wCwwg1HZGGo7JeUmBFxmFRZe
IMGb6CHqGU0Zi11FAourhTHboU9xuED7xRbg8RZ7RipULi4zB7zBEsCOhfEdkpq2DxjywEJ
qEp27f4RLQxWYtrUySqI6uhXBMhJc+IM9KzHc7pURmsuDFqaJvCHqtaNp5lzBnHLLd5zGZH
eP55gAOD9TmowOgWpeMxvU7InYli8xH2/uJodMUAXv8x0CvMsxDQOgXTzL8xBGYIIuotzzm
0wzCas2RYxLTSLAzEEh56GpeagCyq5p1nq3ld4LRpBcgh1YETYX+5nukTE7x94Q7gNwSIdH
ipkTI3DtMVC2SF2zDbrcM1TNcxoz/MxVKRLOQZmhCYv5hS8ufxOwXr/ALMg5NzXgIQC2Evc
tcdY94As/j2+YYriEjALuCaRTcGFy6ithuJc59DXqJuDcCKOpgyuZcX3/uJY2mZavENi3IH
v/uFL8f3L7RuLrcuoEsmYj83MjmU9iMDL2twbMzMt1f4iYrjzv3mxHb+e01dKa8y195VeZV
NXvMf5sOIjctVFrCjvAf8AETWLBtxGqhBuVExAvoOZdszucwls9DXqWZwgauPCcy2Cmbm5b
UDcJkEuvuf6i+7CZgg1mWResTwhqBt3g2xEYXJ4iMYcQW3Cr57TV0HzB3zMZRysYhHtKnl8
SkuU+8BWowBV7xdUs5vH2jobpuKR7b/1HXFdB6huBUEdnTToerZlXOcwDzHDLEEveYzHdkZ
VJ/OIlj2lXmXhIQ8plKmOjV7v5uaNN/ziXIGUCkJrzq4TWFQ0TxCW5xn9yoZk9pkaX2g3ZB
WZQ6ibrEFk4YA2lvnMEaEuKh7zJO38/eoh/KWrMMq5juD0HrMG+h6tosWR7Z+JZq3HBi5al
c1LmKyY9/f+pV5wHz8zVcwIua+8JrHT4mUIirAXZxbKDO9/4lDHADli1T+fHtDRDUIFQ1z/
ADvHBHLHzK5YSJmWRlNZa9RzcTvB+5UDdygtu5aqIBBTbzNppFZm4RjCHQ9SyJxmDJeoi0w
KtmVOy/EFqSiAOQlf88y4TcCzLGLSjROd5lOhfvENi8zcSs4/uF0ScuPPeBh2iL2v5qE0az
8/Ex12is9LCDQcOZfZtgLvmYOiQZCr/qB5ie2aVcvmHvKXocx2We6GgEy8/f8AqWoJKVOZp
BiMWeh6t0w7hor7TRnUFuZiBip8f6l4GGVD+YhWa/1BuxP3gmiUJmIKD/PPmJm/4yixNg+8
oq2vHt/cI+Hcsa1/MQpXd8/ftMK8D8TYNPHmCj7dE3RjPzArqu8TaxlXusynTdD94uJRKlt
EH7dCrEBWo7hUihPt7xxOHJKV0CXNIOs9QLmYbPb9w3rd2fEoPzmIzG7hQwdeV4lADn8e0o
svJzH2g3VQao4ipYcy7IRwjvf2Y7B8f7gahwZjQRs/7C1DXMeByVMO1t+72+JWpLrBvntNX
Q8lRxKEDr8wu/H9xaaqbfzMSjEyxpiQ0Yl0yCW6dSMSntAob/r27y3MCpcbajHvoep2xxc0
zmswVq9l34me3vBCAs2/aWA33i2I6vcXBMENGfMSoc/wiYz8f7jhdX48yxemplQ04IGlHL+
5SqXjH+Z2TGu3x+p3DW/MS18/zxHrxEgDnn+cxWOiFrwGfmFOfGPacHHaNsQIA1dTsJbmWb
7QSIsU1VZlzKHXR6GUfQZriumGDUXJEvqPU5RNlcys3EYNWX/PMoE53KNFc4hd6czgZsz/A
DxKfaZvH+5hviAVXEThxLpL+Yiw+8cWbf55ngxv/kbUyEpa5vH2/crKocRtYfPzGoNXcwAN
VGgof6/7LZu3Ry1nv23Cijn+PxAp8ufaX2mCrgrM6idAQCIlS5GuXxR6qRckpDuF99wbZQp
GDoep+zLsgLs+8yL1LBZ/CAHhCKj+e0zP8e325lhTCP4/mIWLVMTW7qGNYuFERQo3Lt3PtG
CJOx3jTs/mvmKsMDuWYoVnz4i5Z+f53lpbqLXyUlXgWDn+eJcxd238f9lq3vo5DvDla/neV
/PbiCL/AM+39xu2eY3zHuhe+ZzO8cyw6ZNdbVNmcZZiA4g1HqNeoLEZ+5fBuUzctQf57R1k
oiUxeoi4XeGAIOt84luSVX8/qNLPMF8YOYFX3lx7wzLvMXPPf37H+ZZWm/wdoGWcVWPt95z
ug+9Slbsa8+0OZtr4mB7pEs7c+IKMJyRR4LiAmcEWVeYAVwQAL2EC8w1OerEzAz5jnU5F5j
u+0v8ACOrplhiXDoekgzCsX/Llav8A7Lrbn9H8qaB3n2/1xUGr7faFfv2mIN/zlhirkuBXz
AOPzO/C/iWWW88wLKx2v/EsEL7/AHhgPu8RZC5Q2Hx883HLhQGPjftDXYvP9S4O/b/MBgFd
Hn5jQeT9QNvH2+8CA7rolL7xJQ8wWlOe3D3ii6llo4lXNMRal9EjiFAOTUIZdCseYLSAVcw
TE1l4dDoeqhQUld5gt4ZiALxMXYqHZ7kpCH3nbZef5xKk54x2gC+WeP5Utdh/OJZcamLtfb
3mCUd3+e8Acv8AHiMG3FlRXp1ivMoCmc448RWeRj/UT9kTF4LdzRbV1XtGQcF/d5hpDs+1+
0CXbrpUS8f3GmXOJ4ILKYtM49polS4blP3Yl29KQqZszTO4r9yXOSQovhBVOaj3DCLoa9Qb
Zf8AjvzBDNZhYlRgx+p2Adf5lgC2zQdm/wCdo9jvuIHtfP8AmAWd/wA+0z7g/mDmYAePf2j
iyq/n28EsdtZ9v9yoW/7gfHbfPb+oUEGTNcywHV7/AJxMAG9fH9RbnPMQHeCsnzHzY0+7Nf
t0wfF/xlBQv+fuFidlQwuKCsfuM2UxnPR6JmKvxMeoRxGWCHYnB5gRalbPQBSYX0PUVUNB4
iLTqI4ZYJWN7mxN/wBza+3vF27zzFVlQVo4/P8AxmS2cTbVX3/omffHxE3x/MRFbrtN2vji
UAM/j4l8mo0Lo/MR4D+bi2DH5YsDXxBOTg3DMe0CgOirckpdytVKykAalOmJiYmJiYmJ4JX
ZMdpR2mO0uXLl9NPoX0vpcuXLly5cuXL6X6Lly+qSpUqVKlSpTKZTKZTKZaWlvogFf+OpXW
v/ANUP/rnQ/wDrnQ/+dcVlstmZn0XL/wDAAAKSku4GJUdxxElRgRIMuXL6XLly5cuXLly5c
sly5cuXLJZL6P1q9NdCXLl9Fy5cvof/AFv/ANqpUqUypX/+ErrXqrpXWulSpUqVKlSpUrpU
qVKlSutes/8Aq//Z
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0