%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/1/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/1/1427.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name></first-name><last-name>Petr</last-name></author>
            <book-title>Untitled</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name></first-name><last-name>Petr</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>15.8.2019</date>
            <id>181c6d2b-9137-4149-9a32-2ef636078be3</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            <publisher>Hewlett-Packard</publisher>
            <year>2011</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p><strong><image xlink:href="#_0.jpg" /></strong></p><empty-line /><p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Přeložila:</strong></p>

<p><strong>JANA PACNEROVÁ</strong></p>

<p>J. R. Ward: Milenec jen můj Vydání první</p>

<p>Copyright © Jessica Bird, 2010</p>

<p>This edition published by arrangement with <strong>NAL Signet, </strong>a member of Penguin Group (USA) lne.</p>

<p>All rights reserved including the right of reproduction in whole or in part in any form</p>

<p>Vydalo nakladatelství Baronet a.s.. Květnového vítězství 332/31. Praha 4, www.baronet.cz</p>

<p>v roce 2011 jako svou 1641. publikaci</p>

<p>Přeloženo z anglického originálu Lover Mine</p>

<p>vydaného nakladatelstvím New American Library,</p>

<p>a division of Penguin Group Inc.. New York v roce 2010</p>

<p>Český překlad © 2011 Jana Pacnerová</p>

<p>Přebal a vazba © 2011 Ricardo a Baronet</p>

<p>Ilustrace na přebalu © 2011 Martina Kysucká</p>

<p>Odpovědná redaktorka Marie Hoškova</p>

<p>Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2</p>

<p>Tisk a vazba: ^^FINIDR, s. r. o., Český Těšín</p>

<p>Veškerá práva vyhrazena.</p>

<p>Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení.</p>

<p>Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134.</p>

<p>ISBN 978-80-7384-460-8</p>

<p>BARONET Praha 2011</p><empty-line /><p>J. R. Ward</p>

<p><strong>     Milenec jen můj</strong></p>

<p><strong>Osmý díl románového cyklu</strong></p>

<p><strong>BRATRSTVO ČERNÉ DÝKY</strong></p><empty-line /><p><strong>Lee za usnadnění cesty a Margaret a Walkerovi, že jsou takovým zdrojem radosti.</strong></p>

<p><strong>Nic z toho všeho by nebylo možné bez: mého milují­cího manžela, který je mým rádcem a pečovatelem a vizionářem; mé báječné matky, která mi věnovala to­lik lásky, že jí to nemůžu nikdy splatit; mé rodiny (po­krevní i adoptované); a mých nejmilejších přátel.</strong></p>

<p><strong>Ach, a pozdrav také lepší polovičce WriterDog, jako vždy.</strong></p>

<p><strong>Slovníček pojmů a vlastních jmen</strong></p>

<p><strong><emphasis>ahstrux nohstrum</emphasis></strong></p>

<p>Soukromá stráž s oprávněním zabíjet, která je do své funkce jmenována králem.</p>

<p><strong><emphasis>ahvenge</emphasis></strong></p>

<p>Čin, jímž je vykonána smrtící odveta; typicky je prováděn mi­lovaným.</p>

<p><strong>Bratrstvo černé dýky</strong></p>

<p>Elitně vycvičení upíří válečníci, kteří chrání svou rasu proti Vyhlazovací společnosti. Díky selektivnímu křížení v rámci svého druhu jsou bratři obdařeni mimořádnými tělesnými i du­ševními schopnostmi a rychlou regenerací organismu. Zpravi­dla nejsou pokrevně spřízněni a za členy Bratrstva je jmenují stávající členové. Jsou od přírody agresivní, tajnůstkářští, spo­léhají sami na sebe a žijí stranou řadových upírů. S příslušníky jiných tříd se stýkají jen výjimečně, především když se potře­bují nakrmit. V říši upírů, kde o nich koluje řada legend, jsou zbožně uctíváni. Smrt jim může způsobit pouze vážné zranění, například střelná rána nebo probodnutí srdce.</p>

<p><strong><emphasis>bezduchý</emphasis></strong></p>

<p>Člověk zbavený duše, který pronásleduje a vyhlazuje upíry, člen Vyhlazovací společnosti. <emphasis>Bezduchého</emphasis> lze zabít pouze bodnou ranou do hrudi v místě, kde míval srdce; jinak jsou nesmrtelní. Nepijí, nejedí a nejsou schopni pohlavního sty­ku. Vzhledem k tomu, že jejich pleť, veškeré ochlupení i du­hovky časem ztrácejí pigment, jsou plavovlasí, bledí a mají světlé oči; voní po kojeneckém zásypu. Po uvedení do řádu Omegou uschovají na bezpečné místo keramický hrnek, v němž je uloženo jejich srdce, které jim bylo vyjmuto při iniciaci.</p>

<p><strong><emphasis>cohntehst</emphasis></strong></p>

<p>Konflikt mezi dvěma upíry soupeřícími o právo milovat se s upírkou.</p>

<p><strong><emphasis>Dhunhd</emphasis></strong></p>

<p>Peklo.</p>

<p><strong><emphasis>doggen</emphasis></strong></p>

<p>Podle hierarchie v upíří společnosti příslušník třídy služebnic­tva. Svým pánům slouží v duchu konzervativních zvyklostí a dodržují formální společenská pravidla chování i oblékání. Denní světlo jim neublíží, ale poměrně rychle stárnou. Prů­měrná délka života <emphasis>doggemt</emphasis> činí pět set let.</p>

<p><strong><emphasis>ehros</emphasis></strong></p>

<p>Vyvolená vyškolená v oblasti sexuálního umění. <strong><emphasis>exhile dhoble</emphasis></strong></p>

<p>Zlé nebo prokleté dvojče, to, které se narodí jako druhé. <strong><emphasis>ghardian</emphasis></strong></p>

<p>Strážce jedince. Existují různé stupně <emphasis>ghardianů,</emphasis> přičemž nej­mocnější je ten, jemuž je svěřena do péče upírka, na niž se vztahuje <emphasis>sehkluze.</emphasis></p>

<p><strong><emphasis>glymera</emphasis></strong></p>

<p>Společenské jádro upírské aristokracie, zhruba odpovídající anglické společenské smetánce z období regentství (začátek 19. století).</p>

<p><strong><emphasis>granhmen</emphasis></strong></p>

<p>Babička.</p>

<p><strong><emphasis>hellren</emphasis></strong></p>

<p>Upír mužského rodu spojený manželským slibem s upírem ženského rodu. Muži mohou mít i více manželek.</p>

<p><strong><emphasis>chrih</emphasis></strong></p>

<p>Ve Staré řeči symbol ctihodné smrti.</p>

<p><strong>Krypta</strong></p>

<p>Posvátná hrobka Bratrstva černé dýky, využívaná jednak k ob­řadům a jednak jako úložiště keramických nádob <emphasis>bezduchých. </emphasis>Rituály konané v Kryptě zahrnují zasvěcení, pohřby a kázeň­ská řízení s bratry. Na posvátnou půdu mají přístup jen čle­nové Bratrstva, Stvořitelka nebo uchazeči o přijetí mezi vá­lečníky.</p>

<p><emphasis><strong>leahdyr</strong></emphasis></p>

<p>Mocný a vlivný jedinec. <strong><emphasis>leelan</emphasis></strong></p>

<p>Výraz něhy a lásky (volně přeloženo „nejdražší").</p>

<p><emphasis><strong>lewlhen</strong></emphasis></p>

<p>Dar.</p>

<p><emphasis>I<strong>heag</strong></emphasis></p>

<p>Uctivý výraz, jímž sexuálně podřízený subjekt oslovuje domi­nantní osobu.</p>

<p><emphasis><strong>lys</strong></emphasis></p>

<p>Mučící nástroj používaný k odstranění očí.</p>

<p><strong><emphasis>mahmen</emphasis></strong></p>

<p>Matka, používáno jako označení skutečného stavu i jako výraz náklonnosti.</p>

<p><emphasis><strong>mhis</strong></emphasis></p>

<p>Kamufláž určitého hmotného prostředí; vytvoření iluzorního pole.</p>

<p><strong><emphasis>nalla</emphasis></strong><strong> (ž.r.) nebo </strong><strong><emphasis>nallum</emphasis></strong><strong> (m.r.)</strong></p>

<p>Lichotivé označení, znamená „milovaná/milovaný".</p>

<p><emphasis>newling</emphasis></p>

<p>Nedotčená mužem; panna, <strong>období potřeby</strong></p>

<p>Doba plodnosti upíra ženského pohlaví. Obvykle trvá dva dny a provází ji silná sexuální touha. Poprvé nastupuje přibližně</p>

<p>pět let po proměně a poté vždy jednou za dekádu. Jsou-li upíři mužského rodu v blízkosti ženy, která prochází obdobím po­třeby, do určité míry na ni reagují. Tato perioda může být vel­mi nebezpečná, protože mezi soupeřícími muži často dochází k rvačkám, zejména pokud dotyčná žena nemá druha.</p>

<p><strong>Omega</strong></p>

<p>Ďábelská tajemná postava mužského principu, která pronásle­duje a hubí upíry ze zášti vůči Stvořitelce. Existuje v nadčaso­vé říši a disponuje obrovskou mocí, neovládá však zázrak stvoření, ani nedokáže vdechnout nový život.</p>

<p><strong>otrok krve</strong></p>

<p>Upír mužského nebo ženského rodu, který je nucen poskytovat krev jinému příslušníku své rasy. Od tohoto zvyku se většinou upustilo, nicméně ho zákon nezakazuje.</p>

<p><emphasis><strong>pherarsom</strong></emphasis></p>

<p>Výraz označující potenci mužských pohlavních orgánů. V do­slovném překladu přibližně „zaslouží si vstoupit do lůna ženy".</p>

<p><emphasis><strong>princeps</strong></emphasis></p>

<p>Nejvyšší stupeň upíří aristokracie, nad nímž stojí jen členové První rodiny nebo Vyvolené Stvořitelky. Nositel tohoto titulu se s ním musí narodit; titul nemůže být udělen.</p>

<p><strong>proměna</strong></p>

<p>Klíčový okamžik v životě upíra, kdy se on nebo ona mění v do­spělého příslušníka rasy. Poté se musí živit krví jedince opačné­ho pohlaví, aby přežil, a nesmí se vystavovat slunci. K proměně dochází zpravidla po dovršení pětadvacátého roku života. Ně­kteří upíři, především muži, proměnu nepřežijí. Před proměnou je upír zesláblý a netečný, nejeví zájem o sex a nedokáže se de- materializovat.</p>

<p><strong>První rodina</strong></p>

<p>Král a královna upírů včetně všech jejich případných potomků.</p>

<p> <strong><emphasis>pyr</emphasis></strong><strong><emphasis>o</emphasis></strong><strong><emphasis>kant</emphasis></strong></p>

<p>Označuje kritickou slabinu konkrétního jedince. Může být vnitřní, například závislost, nebo vnější, například milenec.</p>

<p><emphasis><strong>rahlman</strong></emphasis></p>

<p>Spasitel.</p>

<p><emphasis><strong>ryt hus</strong></emphasis></p>

<p>Rituální způsob usmíření či nápravy, který navrhuje ten, kdo urazil druhou osobu nebo spáchal přestupek. Je-li nabídka <emphasis>ryt- hu</emphasis> přijata, poškozený vybere zbraň, již použije proti provinil­ci. Ten nemá možnost obrany.</p>

<p><emphasis><strong>sehkluze</strong></emphasis></p>

<p>Stav určité izolace či odloučení, který král uděluje upírce na základě žádosti jejích rodinných příslušníků. Na upírku dohlíží poručník, <emphasis>gha</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>dian,</emphasis> zpravidla nejstarší člen její domácnosti, který má ze svého titulu právo rozhodovat o způsobu jejího ži­vota a dle vlastního uvážení jí buď zcela, nebo částečně může zabránit v kontaktu s okolním světem.</p>

<p><emphasis><strong>shellan</strong></emphasis></p>

<p>Upír ženského rodu spojený manželským slibem s upírem mužského rodu. Vzhledem k silně majetnickému chování za­daného muže mívají ženy pouze jednoho druha.</p>

<p><strong>Stín</strong></p>

<p>Nadčasová říše, v níž se mrtví setkávají se svými blízkými a tráví zde věčnost.</p>

<p><strong>Stvořitelka</strong></p>

<p>Tajemná síla ženského principu, která uděluje privilegia, je rádkyní krále a správkyní upířích archivů. Žije v nadčasové ří­ši a je obdařena nesmírnou mocí. Ovládá umění stvoření, které uplatnila při zrodu populace upírů.</p>

<p><emphasis><strong>symphath</strong></emphasis></p>

<p>Poddruh upíra; mimo jiné je charakterizován též schopností a touhou manipulovat s emocemi druhých (např. výměna ener­gie). Historicky byli <emphasis>symphathové</emphasis> diskriminováni a v určitých obdobích na ně upíři pořádali štvanice. Jsou na pokraji vyhynutí.</p>

<p><emphasis><strong>trahyner</strong></emphasis></p>

<p>Oslovení používané mezi dvěma upíry mužského rodu, kteří vůči sobě navzájem chovají hluboký obdiv a přízeň; volně pře­loženo „milovaný přítel“.</p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>upír</strong></p>

<p>Příslušník druhu odlišného od jedinců <emphasis>Homo sa</emphasis><emphasis>piens.</emphasis> Aby upí­ři přežili, musí pít krev opačného pohlaví. Naživu je udrží i lidská krev, ale takto nabytá síla rychle pomíjí. Po proměně, k níž dochází kolem dvacátého pátého roku života, se upíři ne­smějí vystavovat slunci a pravidelně se musí krmit krví. Po kousnutí upírem ani po smíšení krve obou druhů se člověk v upíra nemění, avšak jsou známy vzácné případy, kdy došlo ke zkřížení upíra s jinými druhy. Upíři se mohou kdykoli de- materializovat, ale při této činnosti se musí plně soustředil a oprostit se od veškerých emocí; nesmějí s sebou přenášet těžké předměty. Dokáží odstranit z lidského mozku vzpomín­ky, ale jen pokud jsou krátkodobé. Upíři se dožívají až tisíce let, někdy i déle.</p>

<p><strong><emphasis>urozený</emphasis></strong></p>

<p>Nejvyšší šlechtická hodnost mezi upíří aristokracií, hned po První rodině nebo Vyvolených ve službách Stvořitelky. Titulu se nabývá narozením, nikoli propůjčením.</p>

<p><strong>Vyvolená</strong></p>

<p>Upírka, vychovávaná podle přísných pravidel, předurčená do služeb Stvořitelky. Tyto ženy pocházejí z urozených rodin a jsou založeny spíše duchovně než světsky. S muži se nestýkají vůbec nebo jen zřídka, ale v zájmu zachování aristokratické linie se mohou provdat za válečníka, kterého vybírá Stvořitelka. Umí předpovídat budoucnost. Kdysi se jejich krví krmili nezadaní členové Bratrstva, ale samotní bratři tuto zásadu zrušili.</p>

<p><strong>Vyhlazovací společnost</strong></p>

<p>Rád zabijáků vytvořený Omegou za účelem vyhlazení popula­ce upírů.</p>

<p><strong><emphasis>wahlker</emphasis></strong></p>

<p>Poutník. Jedinec, který zemřel a vrátil se do života ze Stínu. <emphasis>Wahlkerům</emphasis> se dostává velké úcty a jsou ctěni a váženi pro ná­mahu, kterou podstoupili.</p>

<p><strong><emphasis>whard</emphasis></strong></p>

<p>Kmotr nebo kmotra jedince.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Některé věci jsou předurčeny osudem chce to jen pár pokusů, než k nim dojde.</emphasis></strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Prolog</strong></p>

<p><emphasis>Bloodletterův vojenský tábor, Stará země, 1644...</emphasis></p>

<p><emphasis>Litoval, že nemá víc času.</emphasis></p>

<p><emphasis><strong> </strong>Ačkoliv, po pravdě řečeno, co by se tím změnilo? Čas má význam, jen když se s ním dá něco udělat, a on už tady udělal, co mohl.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius, přijatý syn Tehrrorův, zapuzený syn Marklonův, seděl na udusané hlíně s otevřeným deníkem na kolenou, před sebou svíčku z včelího vosku. Jako osvět­lení mu sloužil všeho všudy jen malý plamínek, který se zmítal v průvanu, a namísto pokoje měl zadní kout jes­kyně. Jeho oděv byl zhotoven z hrubé kůže vhodné do boje, a stejně účelné byly i jeho holínky.</emphasis></p>

<p><emphasis>V  chřípí se mu mísil pach mužského potu a čpavý odér hlíny s nasládlým hnilobným puchem krve<strong> </strong>bezduchých.</emphasis></p>

<p><emphasis>Každým nadechnutím jako by ten puch sílil.</emphasis></p>

<p><emphasis>Listoval pergamenovými stránkami a vracel se na­zpátek v čase, procházel pozpátku den za dnem<strong>, </strong>až už nebyl ve vojenském táboře.</emphasis></p>

<p><emphasis>Toužil po „domově“ takřka fyzicky a bolestně, jeho pobyt<strong> </strong>v<strong> </strong>tomto táboře byl spíš jako amputace než pře­sídlení.</emphasis></p>

<p><emphasis>Vyrůstal na hradě, kde elegance a půvab byly přímo podstatou života. Mezi bytelnými hradbami, které ochraňovaly jeho rodinu před lidmi stejně jako před bezduchými<strong>, </strong>byla každá noc vlahá a provoněná růže­mi, jako by byl věčně červen — měsíce a léta plynuly lehce a snadno. Padesát místností, jimiž často putoval, bylo zařízeno saténem a hedvábím, nábytkem zhotove­ným z vzácných dřev, a na zemi nebylo rákosí, nýbrž tkané koberce. Ve zlacených rámech zářily olejomalby a mramorové sochy zaujímaly důstojné pózy; bylo to platinové osazení pro diamantový život.</emphasis></p>

<p><emphasis>A tak by nikdy nikoho nenapadlo, že se kdy ocitne tam, kde je teď: v základech onoho života však byla smrtící slabost.</emphasis></p>

<p><emphasis>Dokud matčino srdce bilo, dávalo mu to právo pobý­vat pod střechou hradu a nablízku řečeného milované­ho srdce. A když se ten milující, životně důležitý orgán <strong>v </strong>jejích prsou zastavil, Darius neztratil jen svou rod­nou<strong> </strong>mahmen, ale také jediný domov, který kdy poznal.</emphasis></p>

<p><emphasis>Otčím ho vyhnal a poslal sem; dlouho skrývané ne­přátelství se tak projevilo a stalo se skutkem.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nebyl čas oplakávat matku. Nebyl čas dumat nad ne­nadálou a nepochopitelnou nenávistí muže, který' mu byl víceméně otcem. Nebyl čas tesknit po identitě, kterou by měl jako muž dobrého původu<strong> </strong>v<strong> </strong>řadách glymery<strong>.</strong></emphasis></p>

<p><emphasis>Pohodili ho u vstupu do této jeskyně jako člověka, který' podlehl moru. A boje začaly ještě dřív, než vůbec spatřil nějakého<strong> </strong>bezduchého<strong> </strong>nebo se začal učit válčit proti zabijákům. Během první noci a dne byl<strong> </strong>v<strong> </strong>útro­bách tohoto tábora napadán ostatními cvičenci, kteří považovali jeho krásné šatstvo - směl si s sebou vzít jen to, co měl na sobě — za důkaz, že je slabý ve zbrani.</emphasis></p>

<p><emphasis>Překvapil během těch temných hodin nejen je, ale i sebe.</emphasis></p>

<p><emphasis>Tehdy se poučil stejně jako oni, že ačkoliv ho vycho­vával aristokrat, obsahuje Dariova krev složky váleční­ka. A to nejen vojáka. Nikoli, bratra. Aniž by se tomu muselo učit, jeho tělo vědělo, co má dělat, a reagovalo na fyzickou agresi mrazivým činem.<strong> / </strong>když<strong> v </strong>duchu bo­jovat s brutalitou svých skutků, jeho ruce a nohy a te­sáky přesně věděly, jaké úsilí musí vynaložit.</emphasis></p>

<p><emphasis>Měl v sobě ještě nějakou jinou stránku, neznámou, nepoznanou... která jaksi byla více „on" než ten odraz<strong>, </strong>jenž tak dlouho pozoroval v olovnatém skle zrcadla.</emphasis></p>

<p><emphasis>Časem se v boji ještě víc zdokonalil... a méně se děsil sám sebe. Po pravdě, nemohl se ubírat jinou ces­tou: sémě jeho pravého otce a otcova otce a dědova zploditele rozhodlo o podobě jeho kůže a kostí a sva­lů, čistě válečnický rodokmen ho proměnil v mocnou sílu.</emphasis></p>

<p><emphasis>A zlého, smrtelně nebezpečného protivníka.</emphasis></p>

<p><emphasis>Upřímně řečeno, velice ho znepokojovalo, že má tu­hle druhou identitu. Rylo to, jako by vrhal dva stíny na zem, po které kráčí, jako by tam, kde stanul, byly dva samostatné světelné zdroje, osvětlující jeho tělo. A pře­sto<strong> — </strong>ačkoliv tak ohavné, násilné chování odporovalo zjemnělosti<strong>,</strong> v<strong> </strong>níž byl vychován<strong> - </strong>věděl<strong>, </strong>že je to součást vyššího cíle, jemuž byl předurčen sloužit. A zachraňo­valo ho to zas a znova... před těmi, kdo se mu snažili ublížit uvnitř tábora, i před tím, kdo jako by je chtěl všechny vidět mrtvé. Vskutku, Bloodletter byl údajně jejich<strong> </strong>whardem<strong>, </strong>ale počínal si spíš jako nepřítel, i kd\ž je učil, jak to chodí v boji.</emphasis></p>

<p><emphasis>Anebo to byl možná právě účel. Válka byla ošklivá ze všech stran, ať už šlo o přípravu, nebo účast v ní.</emphasis></p>

<p><emphasis>Bloodletterovo učení bylo surové a jeho sadistická nařízení vyžadovala činy, na nichž se Darius nechtě! podílet. Věru. Darius byl vždycky vítězem v soubojích mezi cvičenci... ale nezúčastňoval se znásilňování, jež bylo trestem poražených. Byl jediný, jehož odmítnutí ostatní ctili. Jednou se Bloodletter pokusil překonat je­ho vzdor, a když ho Darius málem zabil, už se k němu nikdy nepřiblížil.</emphasis></p>

<p><emphasis>Dariovy poražené, mezi něž se řadil celý tábor, tre­stali ostatní a během těchto chvilek, kdy byl zbytek tábora zaměstnán pozoruhodnou podívanou, nalézal nejčastěji útočiště a samotu u svého deníku. Právě teď nedokázal ani pohlédnout směrem k hlavnímu ohništi, neboť tam probíhala jedna z takových kratochvílí.</emphasis></p>

<p><emphasis>Vadilo mu, co znovu způsobil... jenže neměl na vy­branou. Musel se cvičit, musel bojovat a musel vyhrá­vat. A celkový výsledek této rovnice určovaly Bloodletterovy zákony.</emphasis></p>

<p><emphasis>Od ohniště se neslo funění a jásot smilného chtíče a opovržení.</emphasis></p>

<p><emphasis>Srdce ho při těch zvucích velmi bolelo, až zavřel oči. Ten, kdo v současnosti vykonával trest místo Daria, byl jeden ničema ze stejného těsta jako Bloodletter. Často nastupoval jako náhradník, protože ho bavilo působit bolest a ponížení stejně jako dosahovat po­hlavního vybití.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ale možná už skončí. Aspoň pro Daria.</emphasis></p>

<p><emphasis>Tato noc bude jeho zkouškou v poli. Po ročním výcvi­ku vyjde nejen s válečníky, ale i s bratry. Byla to vzác­ná pocta - a známka, že válka s Vyhlazovací společ­ností zuří jako vždy. Dariovy vrozené schopnosti nezůstaly nepovšimnuty a Wrath, Udatný král, nařídil, aby ho odvedli z tábora a nadále jeho schopnosti rozví­jeli ti nejlepší bojovníci, jaké upíří rasa má.</emphasis></p>

<p><emphasis>Bratrstvo černé dýky.</emphasis></p>

<p><emphasis>Všechno to však může skončit nezdarem. Jestliže se této noci prokáže, že je schopen výlučně výcviku a sou­peření s ostatními svými vrstevníky, pak ho zaženou zpátky do této jeskyně, aby tu pokračoval v „učení" podle Bloodletterových představ.</emphasis></p>

<p><emphasis>Bratři už ho nikdy nevyzkouší, bude odsouzen k to­mu, sloužit jako voják.</emphasis></p>

<p><emphasis>U Bratrstva měl každý jen jedinou šanci a zkouška tohoto měsíčného předvečera se netýkala bojových sty­lů nebo práce se zbraní. Byla to zkouška srdce. Dokáže pohlédnout do bledých očí nepřítele a cítit jeho sladký pach a zachovat si chladnou hlavu, zatímco jeho tělo bojuje s těmi zabijáky...Darius zvedl oči od slov, která zaznamenal na perga­men kdysi dávno,<strong> v </strong>jiném životě. V nejvnitřnějším vstu­pu do jeskyně stála čtyřčlenná skupina mužů, vysokých, ramenatých, ozbrojených až po zuby.</emphasis></p>

<p><emphasis>Členové Bratrstva.</emphasis></p>

<p><emphasis>Znal tohle kvarteto podle jména: Ahgony, Throe, Murgder, Tohrture.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius zavřel deník, vsunul ho do skalní štěrbiny a olízl si řez na zápěstí, který si předtím udělal, aby měl inkoust. Brk na psaní, jenž si zhotovil z ocasního pé­ra bažanta, dlouho nevydrží a on nevěděl, zda se sem vůbec vrátí, aby ho použil, ale stejně ho schoval.</emphasis></p>

<p><emphasis>Když uchopil svíčku a zvedl ji k ústům, zarazil ho žlutavý odstín světla. Strávil tolik hodin psaní v tako­vém vlídném, měkkém osvětlení... Po pravdě řečeno, připadalo mu, jako by to bylo jediné pouto mezi jeho Životem z minulosti a současnou existencí.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jedním dechem ten plamínek sfoukl.</emphasis></p>

<p><emphasis>Vstal a posbíral zbraně: ocelovou dýku, vytaženou kdysi z chladnoucího těla mrtvého cvičence, a meč, který pocházel ze společného stojanu na cvičné zbraně. Ani jeden jílec mu nepadl do dlaně, ale jeho tvárné ru­ce to bylo jedno.</emphasis></p>

<p><emphasis>Bratři na něj hleděli, bez. pozdravu a bez projevu od­poru, a on litoval, že mezi nimi není jeho skutečný otec. Jak úplně jiný by to byl pocit, kdyby měl po boku toho, komu záleží na tom, co se s ním stane: nechyběl mu přepych ani zvláštní zacházení, ale byl teď pořád sám; odloučen od svého okolí, odloučen hranicí, přes kterou viděl, ale nikdy ji nepřekonal.</emphasis></p>

<p><emphasis>Být bez rodiny bylo podivné, neviditelné vězení, mří­že samoty a nezakořeněnosti se svíraly stále těsněji, jak přibývalo let a zkušeností; izolovaly ho tak, že se niče­ho nedotýkal a nic se nedotýkalo jeho.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius se neohlédl na vojenský tábor, když kráčel směrem k té čtveřici, co pro něj přišla. Bloodletter věděl, že odchází do terénu, a bylo mu jedno, zda se sem vrátí, nebo ne. A s ostatními cvičenci to bylo stejné.</emphasis></p>

<p><emphasis>Cestou litoval, že neměl víc času připravit se na tuto zkoušku vůle a síly a odvahy. Ale bylo to tady a ted.</emphasis></p>

<p><emphasis>Věru, čas se nezastaví, i když toužíte po tom, aby se vlekl jako slimák.</emphasis></p>

<p><emphasis>Zastavil se před bratry, prahl po slovu povzbuzení či přání všeho dobrého anebo příslibu něčí věrnosti. Pro­tože se nic z toho nedostavilo, krátce se pomodlil k po­svátné matce rasy:</emphasis></p>

<p><strong>Nejdražší Stvořitelko, prosím, dej, ať neselžu.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Kapitola první</strong></p>

<p><strong>S</strong></p>

<p>akra, zase motýl.</p>

<p><strong>Hned jak R.I.P. uviděl to, co vstupovalo dveřmi do jeho tetovacího salonu, věděl, že to skončí dalším za­traceným motýlem. Nebo dvěma.</strong></p>

<p><strong>Jo. Vzhledem k tomu, jak se ty dvě dlouhonohé blondýnky zvonivě chichotaly cestou k recepci, určitě nebudou chtít nakreslit na kůži žádné lebky se zkříže­nými hnáty.</strong></p>

<p><strong>Tyhle barbíny a jejich vzrušení nad vlastní zlotřilostí ho přiměly pohlédnout na hodiny... a litovat, že neza­vírá teď, ale až v jednu po půlnoci.</strong></p>

<p><strong>Páni... co všechno musí našinec dělat pro peníze. Vět­šinou dokázal zaujímat postoj <emphasis>jo, jak je</emphasis><emphasis> libo</emphasis> k těm budižkničemům, co se přicházeli nechat označkovat, ale dnes v noci ho geniální nápady blondýnek dopalovaly. Těžko se nadchnout pro sestavu „Hello Kitty“, když prá­vě strávil tři hodiny prací na pamětním portrétu pro mo­torkáře, kterému na silnici zahynul nejlepší přítel. Jedno bylo skutečný život, to druhé byla kreslená groteska.</strong></p>

<p><strong>Přistoupila k němu Mar, jeho recepční.</strong></p>

<p><strong> „Máš čas na jednu rychlovku?“ Obrátila oči v sloup, až se jí zvedl piercing v obočí. „Nemělo by to trvat dlouho."</strong></p>

<p><strong>„Jo.“ Ukázal na své čalouněné křeslo. „Pošli sem tu první. “</strong></p>

<p><strong>„Chtějí si to nechat udělat společně."</strong></p>

<p><strong>Samozřejmě. „Fajn. Přines zezadu stoličku."</strong></p>

<p><strong>Zatímco Mar zmizela za závěsem a on si připravoval nádobíčko, ty dvě u kasy se držely za ruce a štěbetaly nad formuláři souhlasu, které musely podepsat. Čas od času po něm obě vrhaly vytřeštěné pohledy, jako by byl se všemi těmi kérkami a kovovými piercingy něja­ký exotický tygr, kterého přišly obdivovat do zoo... a náramně se jim zamlouvá.</strong></p>

<p><strong>No jo. Jasně. To by se radši sám vykleštil, než by se nad nimi slitoval.</strong></p>

<p><strong>Mar od nich vzala peníze, pak je přivedla a předsta­vila jako Keri a Sarah. Což předčilo jeho očekávání. Už se připravoval na Tiffany a Brittney.</strong></p>

<p><strong>„Chci duhového kapra,“ řekla Keri, když usedla do křesla plavným pohybem, který měl být očividně úchvatný. „Přímo sem.“</strong></p>

<p><strong>Povytáhla si těsně přiléhavé tričíčko, rozepnula zip džínsů a stáhla vršek růžových tang. V pupíku měla kroužek, na kterém se houpalo růžové štrasové srdíčko, a bylo jasné, že má laserovou depilaci.</strong></p>

<p><strong>„Fajn,“ řekl R.I.P.</strong></p>

<p><strong> „Jak velkého.“</strong></p>

<p><strong>Keri Svůdkyně jako by maličko splaskla-jako by ji její nepochybně stoprocentní úspěšnost u vysokoškol­ského fotbalového týmu vedla k předpokladu, že se ce­lý zadýchá, až se mu předvede.</strong></p>

<p><strong>„Hm... ne moc velkého. Rodiče by mě zabili, kdyby se o tom dozvěděli... takže aby to nebylo vidět pod bi­kinami.“</strong></p>

<p><strong>Samozřejmě. „Pět centimetrů?“ Zvedl tetovanou ru­ku a ukázal jí to, aby měla představu o rozměrech.</strong></p>

<p><strong>„Možná... o trochu menší.“</strong></p>

<p><strong>Černou propiskou na ni nakreslil náčrt, a když ho požádala, aby se držel při vnitřní straně čar, navlékl si černé rukavice, vyndal novou jehlu a spustil přístroj.</strong></p>

<p><strong>Trvalo asi půldruhé vteřiny, než Keri vyhrkly slzy a zavěsila se na ruku Sarah, jako by rodila bez epidurálu. A to byl rozdíl, že ano. Existovala obrovská propast mezi tvrďáky a rádoby tvrdáky. Motýlci a rybičky a roztomilá srdíčka nejsou...</strong></p>

<p><strong>Dveře salonu se otevřely dokořán... a R.l.P. se na své pojízdné stoličce trochu napřímil.</strong></p>

<p><strong>Tři muži, kteří vstoupili, neměli na sobě vojenské uniformy, ale rozhodně to nebyli civilisté. Byli obleče­ni v černé kůži, od bund přes kalhoty až po bagančata, a byli to obrovští chlapi; v jejich přítomnosti jako by se celý salon zmenšil a i strop se snížil. Spousta vyboule­nin skrytých pod kabáty. Takové vybouleniny, jaké dě­lají pistole a možná i nože.</strong></p>

<p><strong>R.l.P. se nenápadně posunul směrem k pultu, kde se skrývalo tlačítko nouzového alarmu.</strong></p>

<p><strong>Ten nalevo měl každé oko jiné barvy a černé kovové piercingy a chladný pohled zabijáka. Ten napravo se zdál trochu víc mainstreamový, měl roztomile klučičí ksichtík a rezavé vlasy - nebýt toho, že se nesl jako ně­kdo, kdo se vrátil z války.</strong></p>

<p><strong>Ovšem ten prostřední, to byl malér. O trochu větší než jeho kámoši, měl tmavě hnědé vlasy nakrátko ostříhané a klasicky hezkou tvář — ale jeho modré oči byly bez života, odráželo se v nich asi tolik myšlenek jako ve starém asfaltu.</strong></p>

<p><strong>Chodící mrtvola. Která nemá co ztratit.</strong></p>

<p><strong>„Ahoj,“ zavolal R.l.P. na uvítanou. „Potřebujete in­koust, chlapi?"</strong></p>

<p><strong>„On potřebuje.“ Ten s piercingy ukázal na svého modrookého kámoše. „A má návrh. Je to na rame­no.“</strong></p>

<p><strong>R.l.P. dal svému instinktu příležitost zvážit celý pro­jekt. Muži nepokukovali po Mar nijak nepatřičně. Ni­kdo se nehrnul ke kase a nikdo nesahal po zbrani. Če­kali zdvořile — ale vyčkávavě. Jako že buď udělá, co chtějí, nebo si najdou někoho jiného.</strong></p>

<p><strong>Vrátil se do původní pozice a říkal si, že jsou to jeho lidi.</strong></p>

<p><strong> „Pohoda. Budu hotový coby dup."</strong></p>

<p><strong>Zpoza pultu promluvila Mar. „Ani ne za hodinu jsme měli zavírat...“</strong></p>

<p><strong>„Já to udělám," oznámil R.l.P. tomu uprostřed. „S časem si nelam hlavu."</strong></p>

<p><strong>„A já asi zůstanu," prohlásila Mar a upírala pohled na toho s piercingy.</strong></p>

<p><strong>Modrooký zvedl ruce a pohyboval jimi ve zřetelných gestech. Když skončil, ten s piercingy překládal: „Že prý díky. A přinesl si vlastní inkoust, jestli to nevadí."</strong></p>

<p><strong>Nebyla to docela norma a odporovalo to zdravotním předpisům, ale R.l.P. neměl problém s flexibilitou, po­kud šlo o správného zákazníka. „Beze všeho, chlape."</strong></p>

<p><strong>Vrátil se k práci na rybičce a Keri se znovu začala kousat do rtů a kňourat jako malá holčička. Když skon­čil, vůbec ho nepřekvapilo, že Sarah - poté, co sledova­la kamarádčino „utrpení" - usoudila, že chce radši vrá­tit peníze než získat vlastní roztomilou duhovou kérku.</strong></p>

<p><strong>Což byla dobrá zpráva. Znamenalo to, že se může hned pustit do práce na chlápkovi s mrtvýma očima.</strong></p>

<p><strong>Když si stahoval černé rukavice a uklízel, ptal se v duchu, jak bude ten návrh asi vypadat. A jak dlouho potrvá, než se Mar dostane do kalhot tomu s piercingy.</strong></p>

<p><strong>Pokud šlo o první otázku, pravděpodobná odpověď byla, že hodně dobře.</strong></p>

<p><strong>A to druhé... Dal by tomu asi deset minut, protože upoutala jeho dvoubarevný pohled a Mar pracovala rychle — nejen za pultem.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Na druhé straně města, daleko od barů a tetovacích sa­lonů na Obchodní třídě, v enklávě řadových domů a uliček dlážděných kamennými kostkami, stála Xhex u arkýřového okna a dívala se ven skrz zvlněné prasta­ré sklo.</strong></p>

<p><strong>Byla nahá a prochladlá a samá modřina.</strong></p>

<p><strong>Ale nebyla slabá.</strong></p>

<p><strong>Dole na chodníku kráčela lidská žena s ňafajícím pej­skem na šňůře a mobilem u ucha. Naproti lidé v jiných elegantních domech pili a jedli a četli. Auta projížděla zvolna kolem, jednak z úcty k sousedům a jednak ze strachu o tlumiče na nerovné vozovce.</strong></p>

<p><strong>Galerie vzorků Homo sapiens ji neviděla ani nesly­šela. A nejen proto, že schopnosti té druhé rasy byly opravdu nepatrné v porovnání se schopnostmi upírů.</strong></p>

<p><strong>Nebo v jejím případě napůl upírů, napůl <emphasis>symphathů.</emphasis></strong></p>

<p><strong>I kdyby rozsvítila stropní lustr a řvala, až by jí selhá­val hlas, i kdyby mávala pažemi, div by si je nevykloubila, muži a ženy všude kolem by dál pokračovali ve svých činnostech, aniž by věděli, že je uvězněna v této ložnici, přímo v jejich středu. A nebyla schopna zved­nout sekretář nebo noční stolek a rozbít okenní sklo. To samé s vykopnutím dveří nebo prolezením skrz větrák v koupelně.</strong></p>

<p><strong>To všechno už zkoušela.</strong></p>

<p><strong>Nájemný vrah v jejím nitru musel být chtě nechtě ohromen neproniknutelností její neviditelné cely: zcela doslovněji nebylo jak obejít, projít ani opustit.</strong></p>

<p><strong>Odvrátila se od okna, obešla širokou postel s hed­vábným povlečením a hrůznými vzpomínkami... a mi­nula dveře do mramorové koupelny... a nezastavila se ani u dveří, které vedly do chodby. Vzhledem k tomu, jak vypadala situace s jejím věznitelem, nepotřebovala víc pohybu, ale nedokázala zůstat nehybná, tělo měla nervózní a napjaté.</strong></p>

<p><strong>Jednou už to takhle proti své vůli dělala. Věděla, jak se mysl — stejně jako hladovějící tělo - dokáže sama užírat, když příliš dlouho nedostane stravu, kterou by se mohla zabývat.</strong></p>

<p><strong>Její oblíbené rozptýlení? Míchané nápoje. Po letech práce v klubu znala celou armádu koktejlů a směsí a probírala si je v duchu, představovala si lahve a sklen­ky a nalévání a led a dochucovadla.</strong></p>

<p><strong>Barmanpedie ji udržovala při zdravém rozumu.</strong></p>

<p><strong>Až do nynějška stále čekala na chybu, opomenutí, příležitost k útěku. Nic z toho nepřišlo a naděje začínala slábnout a odhalovat přitom obrovskou černou díru, která se ji připravovala spolknout. Takže prostě pořád v duchu míchala drinky a pátrala po nějaké škvíře.</strong></p>

<p><strong>A zkušenost z minulosti jí zvláštním způsobem po­máhala. Ať se tady děje cokoli, ať je to sebehorší, ať to fyzicky bolí sebevíc, není to nic v porovnání s tím, čím už prošla.</strong></p>

<p><strong>Tohle je žákovská liga.</strong></p>

<p><strong>Nebo... si to aspoň tak namlouvala. Někdy jí to při­padalo horší.</strong></p>

<p><strong>Další přecházení, kolem dvou arkýřových oken v průčelí, podél sekretáře a pak znovu okolo postele. Tentokrát zašla do koupelny. Nebyly tu břitvy ani kar­táče nebo hřebeny, jen několik mírně navlhlých ruční­ků a pár kostek mýdla.</strong></p>

<p><strong>Když ji Lash unesl pomocí stejné magie, jaká ji teď držela v tomhle apartmá, přemístil ji do téhle své ele­gantní kolébky a hned jejich první společná noc a den naznačily, jaké to bude.</strong></p>

<p><strong>V         zrcadle nad dvojitým umyvadlem se uviděla a pro­vedla lhostejnou kontrolu svého těla. Všude měla modři­ny... a také oděrky a škrábance. Byl surový a ona se brá­nila, protože ať ji vezme čert, jestli se od něj nechá zabít.</strong></p>

<p><strong>-    takže bylo těžko říct, které stopy zanechal on a které vznikly náhodou při tom, co dělala tomu prevítovi ona.</strong></p>

<p><strong>Kdyby si stoupnul před nějaké zrcadlo nahý, vsadila by své poslední vydechnutí na to, že nevypadá o nic lip než ona.</strong></p>

<p><strong>Oko za oko.</strong></p>

<p><strong>Nešťastnou náhodou měl rád, když mu odplácela stejné stejným. Čím víc spolu bojovali, tím víc ho to vzrušovalo, a ona vycítila, že ho vlastní emoce překva­pují. Prvních pár dní byl v trestajícím rozpoložení, sna­žil se jí oplatit, co udělala jeho poslední přítelkyni - evidentně ho opravdu rozhodily ty kulky, co té potvoře napálila do hrudníku. Ale pak se ledacos změnilo. Za­čal méně mluvit o své bývalé a víc o různých částech těla a o fantastických představách ohledně budoucnos­ti, v níž mimo jiné měla porodit jeho potomka.</strong></p>

<p><strong>Pohádky na dobrou noc pro sociopaty.</strong></p>

<p><strong>Teď mu oči zářily z jiného důvodu, když za ní při­cházel, a jestliže ztratila vědomí, pak obvykle shledala, že je ovinutý kolem jejího těla, když přišla k sobě.</strong></p>

<p><strong>Xhex se odvrátila od svého odrazu a ztuhla dřív, než udělala další krok.</strong></p>

<p><strong>Dole někdo je.</strong></p>

<p><strong>Přešla z koupelny ke dveřím, které vedly na chodbu, a zvolna a zhluboka vdechla. Protože se jí do nosních dutin vetřel pach upocené zdechliny, bylo jasné, že ať tam dole dusá cokoliv, je to <emphasis>bezduchý,</emphasis> ale ne Lash.</strong></p>

<p><strong>Kdepak, tohle je jeho nohsled, ten, co přichází každý večer před nástupem jejího věznitele, aby mu udělal něco k jídlu. Což znamená, že Lash je na cestě domů.</strong></p>

<p><strong>Páni, jestli má ještě někdo jiný takovou smůlu jako ona: unese ji jediný člen Vyhlazovací společnosti, kte­rý dokáže jíst a souložit. Ostatní jsou impotentní jako devadesátiletí stařečci a živí se vzduchem, ale Lash? Ten darebák je plně funkční.</strong></p>

<p><strong>Vrátila se k oknu, vztáhla ruku ke sklu. Hranice, vy­značující její vězení, byla energetické pole, na dotek jako pichlavý žár, když s ní přišla do kontaktu. Ta za­tracená věc byla jako neviditelný plot pro tvory větší než psi — a navíc k tomu nebyl zapotřebí ani obojek.</strong></p>

<p><strong>Měla trochu vůli... když přitlačila, zaznamenala ná­znak flexibility, ale jen do jisté míry. Pak se porušené molekuly stáhly k sobě a palčivý pocit byl tak prudký, že musela uškubnout rukou a utéct před bolestí.</strong></p>

<p><strong>Zatímco čekala, až se k ní Lash vrátí, zabloudila v myšlenkách k muži, na kterého se snažila vůbec ne­vzpomínat.</strong></p>

<p><strong>Zvlášť v Lashově přítomnosti. Nebylo jasné, jak da­lece se jí její věznitel dokáže dostat do hlavy, ale ne­chtěla nic riskovat. Kdyby ten prevít vytušil, že němý voják je oázou její duše, jak tomu říkají lidé, využil by to proti ní... a Johnu Matthewovi.</strong></p>

<p><strong>Vybavil se jí v mysli; jeho modré oči ve vzpomínce vynikaly tak jasně, že v nich viděla i tmavomodré skvrnky. Bože, ty krásné modré oči!</strong></p>

<p><strong>Pamatovala si, jak se s ním setkala poprvé, ještě když byl před proměnou. Hleděl na ni s tak zbožnou úctou a obdivem, jako by byla zjevením v nadživotní velikosti. Tehdy samozřejmě věděla jen tolik, že přine­sl do ZeroSum bouchačku, a jako šéfka ochranky v klubu měla sto chutí ho odzbrojit a vyhodit na ulici. Jenže pak se dozvěděla, že jeho <emphasis>whardem</emphasis> je Slepý král, a tím se všechno změnilo.</strong></p>

<p><strong>Po odhalení té radostné zprávičky, kdo za ním stojí, mohl John nejen chodit beze všeho ozbrojen, ale stal se také mimořádným hostem, a spolu s ním i jeho dva ka­marádi. Potom přicházel pravidelně a vždycky ji pozo­roval, ty modré oči z ní nespouštěl, ať se hnula kamko­li. A pak prošel proměnou. Do horoucích pekel, stal se z něj velikán a v tom pohledu zčistajasna přibylo k něžnému ostychu ještě trochu žáru.</strong></p>

<p><strong>Zabít v něm laskavost dalo spoustu práce. Dostála však své vražednické přirozenosti a podařilo se jí zadu­sit vroucnost v  tom, jak se na ni díval.</strong></p>

<p><strong>S pohledem upřeným dolů na ulici přemýšlela o              tom, jak byli spolu tehdy v jejím suterénním bytě. Po sexu, když se ji pokusil políbit, když mu modré oči zá­řily typickou zranitelností a vcítěním, které si s ním zvykla spojovat, se odtáhla a uzavřela se před ním.</strong></p>

<p><strong>Šlo o ztrátu kuráže. Prostě by nedokázala zvládnout tlak všech těch kytiček a srdíček... ani odpovědnost, která patří k tomu, když jste s někým, kdo k vám chová takové city... ani skutečnost, že je schopna jeho lásku opětovat.</strong></p>

<p><strong>Odplatou jí byl skon toho zvláštního pohledu.</strong></p>

<p><strong>Útěchu nalézala v tom, že mezi muži, kteří se ji nej­spíš snaží nalézt - Rehvenge, iAm, Trez... Bratrstvo - John nejspíš není. Pokud po ní pátrá, pak proto, že jako voják musí, ne proto, že by byl v pokušení vydat se na osobní sebevražednou křižáckou výpravu.</strong></p>

<p><strong>Ne, John Matthew nevyrazí na válečnou stezku kvů­li tomu, co k ní cítí.</strong></p>

<p><strong>A protože už jednou viděla, jak čestný muž zničil sám sebe, když se ji pokoušel zachránit, nemusí to as­poň prožívat znovu.</strong></p>

<p><strong>Domem se šířila vůně čerstvě grilovaného steaku a Xhex uzavřela své myšlenky a obklopila se vůlí jako brněním.</strong></p>

<p><strong>Její „milenec“ tu bude každou chvíli, musí tedy pev­ně uzavřít své duševní poklopy a připravit se na noční bitvu. Zmáhalo ji vyčerpání, ale překonávala tu mrtvou tíhu vůlí. Potřebovala se nakrmit, ještě víc než pořádně vyspat, ale nic z toho ji v dohledné době nečeká.</strong></p>

<p><strong>Je třeba postupovat krůček za krůčkem, dokud něco nepraskne.</strong></p>

<p><strong>A dokud nebude moci sejmout muže, který se opo­vážil zadržet ji proti její vůli.</strong></p>

<p><strong>Kapitola druhá</strong></p>

<p><strong>B</strong></p>

<p>laylock, syn Rockeův, znal chronologicky vzato Johna Matthewa teprve něco přes rok.</p>

<p><strong>To však nebyl skutečný obraz béčkové romance. V životě existují dvě časové osy: absolutní a vnímaná. Ta absolutní je univerzální cyklus nocí a dnů, kterých u nich bylo dohromady nějakých tři sta pětašedesát. Pak tu byla otázka, jak to časové období uběhlo, udá­losti, úmrtí, zkáza, výcvik, boj.</strong></p>

<p><strong>Soudil, že celkem vzato... by to u nich dvou dělalo nějakých čtyři sta tisíc let.</strong></p>

<p><strong>A to se počítá, říkal si s pohledem na kamaráda.</strong></p>

<p><strong>John Matthew upřeně hleděl na inkoustové návrhy na stěnách tetovacího salonu, očima přejížděl lebky a dýky a americké vlajky a čínské symboly. Jeho mohutnost úplně zastiňovala salon o třech místnostech - až do té míry, že to působilo, jako by přišel z jiné planety. Na rozdíl od toho, jak vypadal před proměnou, měl nyní svaly jako profesionální zápasník, ačkoliv vzhledem k mohutné kostře se váha svalstva rozprostírala po dlouhých kostech a působil tak elegantnějším dojmem než ti napuchlí wrestleři v punčocháčích. Zvykl si ne­chávat stříhat tmavé vlasy strojkem a tím pádem rysy jeho tváře působily spíš drsně než hezky - tmavé kruhy pod očima to tvrďácké vzezření jen zdůrazňovaly.</strong></p>

<p><strong>Život mu dal co proto, ale místo aby se složil, kaž­dým zásahem a ranou se stával tvrdším a silnějším a otužilejším. Teď už byl jako kalená ocel, nic nezbý­valo z chlapce, jímž kdysi býval.</strong></p>

<p><strong>Ale tomu se říká dospívání. Nemění se vám jen tělo, ale také hlava.</strong></p>

<p><strong>Při pohledu na přítele mu ztráta nevinnosti připadala jako zločin.</strong></p>

<p><strong><image xlink:href="#_1.jpg" />A v tomtéž duchu upoutala Blayovu pozornost re­cepční za pultem. Opírala se o skleněnou vitrínu s pier­cingy, ňadra se jí vydouvala přes černou podprsenku a černé tílko, co měla na sobě. Měla dva vytetované ru­kávy, jeden černobílý a druhý černočervený, a v nose, obočí a obou uších měla kroužky z tmavě šedé oceli. </strong></p>

<p><strong>Mezi všemi kresbami tetování na stěnách byla živou ukázkou práce, jakou můžete na požádání získat. Velmi sexy, tvrďácká ukázka... která měla rty barvy červené­ho vína a vlasy barvy noci.</strong></p>

<p><strong>Všechno na ní se ke Qhuinnovi hodilo. Byla jako je­ho ženská obdoba.</strong></p>

<p><strong>A vida. Qhuinnovy dvoubarevné oči už se na ni upí­raly a usmíval se svým typickým úsměvem, který říkal <emphasis>je mi to jasný.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Blay vsunul ruku pod koženou bundu a nahmatal ba­líček červených dunhillek. Páni, nic v něm nebudilo větší chuť na čouda než Qhuinnův milostný život.</strong></p>

<p><strong>A dneska v noci si očividně zatluče dalších pár hře­bíčků do rakve: Qhuinn se sunul k recepční a pil ji oči­ma, jako by byla čerstvě natočené pivo a on pracoval kdovíkolik hodin v žáru. Nespouštěl pohled z jejích ňa­der, když se navzájem představovali, a ona mu umožni­la lépe zhodnotit své přednosti tím, že se opřela o před­loktí.</strong></p>

<p><strong>Ještě že upíři nemohou dostat rakovinu.</strong></p>

<p><strong>Blay se obrátil zády k pikantnímu výjevu u kasy a šel si stoupnout vedle Johna Matthewa.</strong></p>

<p><strong>„Ta je hustá.“ Blay ukázal na kresbu dýky.</strong></p>

<p><emphasis>Necháš si někdy udělat kérku? znakoval John.</emphasis></p>

<p><strong>„Nevím."</strong></p>

<p><strong>Bůhví, že na kůži se mu líbí...</strong></p>

<p><strong>Zalétl pohledem zpátky ke Qhuinnovi. Jeho obrov­ské tělo se sklánělo nad lidskou ženou, široká ramena a úzké boky a dlouhé, silné nohy zaručovaly pekelnou jízdu.</strong></p>

<p><strong>V            sexu byl úchvatný.</strong></p>

<p><strong>Ne že by to Blay věděl z první ruky. Viděl to a sly­šel... a uměl si představit, jaké by to bylo. Ale když se naskytla příležitost, byl zařazen do malé, speciální sku­piny: odmítnutí.</strong></p>

<p><strong>Po pravdě řečeno to byla spíš kategorie než skupi­na... protože byl jediný, s kým Qhuinn nechtěl mít sex.</strong></p>

<p><strong>„Hm... bude to takhle pálit pořád?“ zeptal se ženský hlas.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Odpovědělo jí hluboké mužské bručení a Blay se ohlédl k tatérskému křeslu.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Blondýnka, na které bylo právě zapracováno, si opatrně stahovala tričko přes ce­lofánový obvaz a zírala na chlápka, který ji tetoval, ja­ko by byl doktor, jenž jí sděluje pravděpodobnost pře­žití při nákaze vzteklinou.</strong></p>

<p><strong>Dvojice děvčat pak zamířila k recepční, kde ta netetovaná, co si to rozmyslela, dostala peníze zpátky a obě zaznamenaly Qhuinna.</strong></p>

<p><strong>Bylo to stejné všude, kam ten chlapík vkročil, a bý­vala to jedna z věcí, kvůli kterým Blay svého nejlepší­ho přítele zbožňoval. Teď to bylo nekonečné zavržení: pokaždé, když Qhuinn řekl ano, zaznělo to jediné ne ještě hlasitěji.</strong></p>

<p><strong>„Já jsem připravený, a co vy, chlapi,“ zavolal tatér.</strong></p>

<p><strong>John a Blay zamířili do zadní části salonu a Qhuinn odložil recepční jako škodlivý návyk a následoval je. Jediná dobrá věc na něm byla vážnost, s níž pojímal svou roli Johnova <emphasis>ahstrux nostrum:</emphasis> měl mu být nablíz­ku čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu, a tuto povinnost bral ještě vážněji než sex.</strong></p>

<p><strong>Když John usedl do čalouněného křesla uprostřed</strong></p>

<p><strong>pracovního prostoru, vyndal kus papíru a rozložil ho na tatérův stůl.</strong></p>

<p><strong>Muž svraštil čelo a prohlédl si to, co John načrtl. „Takže tyhle čtyři symboly na horní část ramen?"</strong></p>

<p><emphasis>John kývl a znakoval: Můžeš je vyzdobit, jak chceš, ale musí být zřetelné.</emphasis></p>

<p><strong>Když to Qhuinn přeložil, tatér kývl. „Pohoda.“ Cho­pil se černého pera a začal kolem jednoduchého návrhu vyrábět rámeček z elegantních křivek. „Co to vůbec je, mimochodem?"</strong></p>

<p><strong>„Jen symboly," odpověděl Qhuinn.</strong></p>

<p><strong>Tatér znovu kývl a kreslil dál. „Co třeba tohle?"</strong></p>

<p><strong>Všichni tři se naklonili k návrhu.</strong></p>

<p><strong>„Páni," řekl Qhuinn tiše. „To je hustý."</strong></p>

<p><strong>Bylo. Bylo to absolutně dokonalé, něco, co bude John nosit na kůži s hrdostí - ne že by někdo ta písme­na ze Staré řeči nebo celé to pozoruhodné dílo ozdob­ných křivek někdy uviděl. Nechtěl, aby vstoupilo ve všeobecnou známost to, co tam stálo, ale tak už to s kérkami chodí: nemusí se zveřejňovat, a bůhví, že John má dost a dost triček, kterými to zakryje.</strong></p>

<p><strong>Když John kývl, tatér vstal. „Dojdu si pro kopírovací papír. Okopírovat to na tebe nepotrvá dlouho a pak se dáme do práce."</strong></p>

<p><strong>Zatímco John postavil nádobu s inkoustem na pult a začal si svlékat bundu, Blay usedl na stoličku a vztá­hl paže. Vzhledem k množství zbraní, které nosil John po kapsách, by nikomu neprospělo, kdyby si oblečení jen tak odložil na věšák.</strong></p>

<p><strong>Když byl do půl těla nahý, uvelebil se John v před­klonu, mohutné paže opřené o čalouněnou opěrku. Ta­tér přenesl obrázek na kopírovací papír, uhladil list přes horní část Johnových zad a pak ho sloupl.</strong></p>

<p><strong>Návrh tvořil dokonalý oblouk přes svalnatou plochu, zabíral celou šíři Johnových zad.</strong></p>

<p><strong>Ta Stará řeč je opravdu krásná, říkal si Blay.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Jak upíral pohled na ty symboly, na jeden kratičký, absurdní okamžik mu vytanula představa vlastního jména na Qhuinnových ramenou, vyřezaného do hlad­ké pokožky po způsobu rituálu spojení.</strong></p>

<p><strong>To se nikdy nestane. Jsou předurčeni zůstat nejlepší­mi přáteli... což v porovnání s cizími osobami bylo přímo obrovské. V porovnání s milenci? Venkovní stra­na zamčených dveří.</strong></p>

<p><strong>Pohlédl na Qhuinna. Ten sledoval jedním okem Johna a druhým recepční — která zamkla vstupní dveře a přišla si stoupnout vedle něj.</strong></p>

<p><strong>Poklopec kožených kalhot měl viditelně vyboulený.</strong></p>

<p><strong>Blay shlédl na změť oblečení ve svém klíně. Kus po kuse opatrně skládal spodní tričko, triko s dlouhými ru­kávy a pak Johnovu bundu. Když vzhlédl, Qhuinn zvolna sjížděl ukazováčkem po ženině paži.</strong></p>

<p><strong>Nakonec vklouznou za závěs, co je nalevo od nich. Dveře z obchodu na ulici jsou zajištěné, závěs poměrně tenký a Qhuinn jí to udělá, aniž by odložil zbraně. Tak­že John bude ustavičně v bezpečí... a Qhuinn se zbaví neklidu.</strong></p>

<p><strong>Což znamená, že Blay bude muset trpět jen tím, jak je uslyší.</strong></p>

<p><strong>Lip to než kompletní podívaná. Zvlášť protože na Qhuinna byl krásný pohled, když provozoval sex. Pros­tě... krásný.</strong></p>

<p><strong>Ještě v dobách, když se Blay pokoušel o ty hetero-věci, přefíkli spolu mnoho lidských žen - ne že by si dokázal vybavit tvář, tělo nebo jméno některé z nich.</strong></p>

<p><strong>Jemu šlo vždycky o Qhuinna. Vždycky.</strong></p>

<p><strong>Pichlavá bolest tetovací jehly byla rozkoš.</strong></p>

<p><strong>John zavřel oči, dýchal zhluboka a zvolna a myslel na to, jak kov proniká pokožkou, jak ostré vstupuje do měkkého, jak tryská krev... jak přesně víte, kde došlo k vniknutí.</strong></p>

<p><strong>Zrovna teď tatér pracoval přímo nad páteří.</strong></p>

<p><strong>John měl spoustu zkušeností s pronikáním ostrých hrotů do pokožky - jen v mnohem větším měřítku — a většinou byl spíš dárcem než příjemcem. Jasně, párkrát ho v terénu pořezali, ale sám nadělal děr do těla víc než dost, a stejně jako tatér si vždycky nosil své pracovní ná­řadí s sebou: v bundě měl všemožné dýky a házedla, do­konce i kus řetězu. A také pistole, jen tak pro jistotu.</strong></p>

<p><strong>No... to všechno a pár ostnatých pásů.</strong></p>

<p><strong>Ne že by je někdy použil proti nepříteli.</strong></p>

<p><strong>Ne, to nebyly zbraně. A ačkoliv už skoro čtyři týdny nebyly připnuty k ničím stehnům, nebyly neužitečné. Momentálně fungovaly jako jakási hromská bezpeč­nostní přikrývka. Bez nich si připadal jako nahý.</strong></p>

<p><strong>Šlo o to, že ta brutální pouta byla to jediné, co ho spojovalo s tou, kterou miloval. Což vzhledem k tomu, jak to mezi nimi vypadalo, když se naposled setkali, dávalo smysl přímo kosmických rozměrů.</strong></p>

<p><strong>Jemu to však nestačilo. To, co nosila Xhex kolem nohou, aby zkrotila svou <emphasis>symphathovskou</emphasis> stránku, ne­představovalo tak trvalou hodnotu, jakou si představo­val, a to ho zavedlo do tetovacího salonu. Až tady bude hotov, bude ji mít u sebe navždy. Nejen pod kůží, ale i ní. Na ramenou stejně jako v mysli.</strong></p>

<p><strong>Doufejme, že si ten člověk s návrhem poradí.</strong></p>

<p><strong>Když bratři potřebovali z jakéhokoli důvodu tetová­ní, bral do ruky jehlu Vishous, a uměl to s ní jako pro­fík - sakra, ta rudá slza na Qhuinnově tváři a černé da­tum tvořené závitnicemi na jeho zátylku, to byla paráda. Potíž byla, že kdybyste přišli za V s takovouhle prací, okamžitě by se vyskytly otázky - a nevyptával by se jenom on, ale taky všichni ostatní.</strong></p>

<p><strong>V Bratrstvu se moc tajemství neudrželo, a John by si raději nechal své city vůči Xhex jen pro sebe.</strong></p>

<p><strong>Pravda byla... že ji miloval. </strong></p>

<p><strong>Naprosto bezmezně, bez možnosti návratu, ani-smrt-nás-nerozdělí a tak dá­le. A ačkoliv jeho srdíčka a kytičky zůstaly neopětová­ny, nevadilo to. Smířil se s faktem, že ta, po které touží, netouží po něm.</strong></p>

<p><strong>Nedokázal však žít s tím, že ji někde mučí nebo že umírá pomalou, trýznivou smrtí.</strong></p>

<p><strong>Ani že jí nemůže uspořádat řádný pohřeb.</strong></p>

<p><strong>Byl posedlý jejím zmizením. Umanutý až k bodu se- bezničení. Surový a nelítostný k tomu, kdo ji unesl. Ale do toho nikomu jinému nic nebylo.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Jediná dobrá věc na celé situaci byla ta, že Bratrstvo se stejně jako on soustředilo na zjištění, co se s ní stalo. Bratři při své výpravě nikoho nevynechali, a když se vydali pro Rehvenge do kolonie s<emphasis>ymphath</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>,</emphasis> byla Xhex právoplatnou členkou týmu. Potom se prach rozptýlil a ona úplně zmizela - dohadovali se, že byla unesena, a existovaly dvě možnosti, kdo byl pachatelem: <emphasis>sym- phathové</emphasis> nebo <emphasis>bezduší.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Což bylo něco jako říkat si: Chtěl bys, aby dostala radši obrnu nebo ebolu?</strong></p>

<p><strong>Na případ byli nasazeni všichni včetně Johna, Qhuin­na a Blaye. A výsledek? Prostě to vypadalo, jako by hledání Xhex bylo součástí Johnovy práce vojáka ve stávající válce.</strong></p>

<p><strong>Bzučení jehly ustalo a tatér mu otřel záda.</strong></p>

<p><strong>„Vypadá to dobře,“ řekl s pohledem na své dílo. „Chceš to udělat na dvě sezení nebo najednou?"</strong></p>

<p><strong>John pohlédl na Blaye a znakoval.</strong></p>

<p><strong>„Prý to chce mít hotové dneska v noci, jestli máš čas,“ překládal Blay.</strong></p>

<p><strong>„Jo, to zvládnu</strong></p>

<p><strong> Mar? Zavolej Rickovi a řekni mu, že přijdu pozdě."</strong></p>

<p><strong>„Už tam volám," broukla recepční.</strong></p>

<p><strong>Kdepak, John tuhle kérku bratrům neukáže - aťsi vy­padá sebevíc skvěle.</strong></p>

<p><strong>Viděl to tak, že se narodil na veřejných záchodcích na autobusové zastávce a byl ponechán svému osudu.</strong></p>

<p><strong>Pak se ocitl v lidském systému sociální péče o děti. Vyzvedl si ho Tohr a jeho družka, jenomže ji pak zabi­li a Tohr zmizel. A Z, kterému ho pak přidělili, aby se s ním sblížil, měl teď pochopitelně co dělat se svou <emphasis>shellan</emphasis> a novorozenětem.</strong></p>

<p><strong>Dokonce i Xhex ho před tragédií odmítla.</strong></p>

<p><strong>Takže beze všeho, chytrému napověz...</strong></p>

<p><strong> Kromě toho bylo zvláštně osvobozující kašlat na názory všech ostatních. Mohl aspoň volně holdovat své divoké po­sedlosti, vystopovat Xhexina únosce a urvat tomu dare­bákovi jeden úd po druhém.</strong></p>

<p><strong>„Mohl bys mi říct, co to je?“ zeptal se tatér.</strong></p>

<p><strong>John zvedl oči a usoudil, že není důvod člověku lhát. Kromě toho Blay i Qhuinn pravdu znali.</strong></p>

<p><strong>Blay se zatvářil trochu překvapeně, ale pak to přelo­žil. „Prý je to jméno jeho holky."</strong></p>

<p><strong>„Aha. Jo, já si to říkal. Budete se brát?"</strong></p>

<p><strong>Když John odpověděl znakovou řečí, Blay řekl za něj:</strong></p>

<p><strong> „Je to vzpomínka na mrtvou."</strong></p>

<p><strong>Nastala pauza a pak tatér odložil svou zbraň na po­jízdný stolek, kde měl inkoust. Vytáhl si rukáv černého trička a nastavil před Johna předloktí. Byl na něm ob­rázek nádherné ženy s rozevlátými vlasy rozpuštěnými přes ramena, s očima zaměřenýma tak, že jako by hle­děly z kůže ven.</strong></p>

<p><strong>„To byla moje holka. Taky už není mezi námi." Prud­kým trhnutím si stáhl rukáv a obrázek zakryl. „Takže je mi to jasný."</strong></p>

<p><strong>Jehla se znovu pustila do práce a John shledal, že se mu těžko dýchá. Ta představa, že Xhex už je patrně mr­tvá, ho užírala zaživa... a co hůř, představoval si, ja­kým způsobem asi umírala.</strong></p>

<p><strong>John věděl, kdo ji unesl. Existovalo jen jedno logic­ké vysvětlení. Když vstoupila do labyrintu a pomáhala osvobodit Rehvenge, ukázal se Lash a pak zmizel spo­lu s ní. To nebyla náhoda. Nikdo sice nic neviděl, ale v jeskyni, kde byl vězněn Rehv, byla tehdy asi stovka <emphasis>symphathů</emphasis> a spousta dění... a Lash nebyl žádnou krot­kou odrůdou <emphasis>bezduchého.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Kdepak... zřejmě byl synem Omegy. Doslova zplozenec zla. A to znamenalo, že ten prevít má v zásobě lecjaké triky.</strong></p>

<p><strong>John viděl pár jeho tanečků zblízka a na vlastní oči během boje v kolonii: jestliže si ten chlap dokáže vyča­rovat energetické bomby a postavit se tváří v tvář Rhageově bestii, proč by pak nemohl někoho unést přímo všem pod nosem? Šlo o to, že kdyby Xhex té noci za­hynula, našli by její tělo. Kdyby ještě dýchala, ale byla zraněná, byla by se jako <emphasis>symphath</emphasis> se <emphasis>symphathem</emphasis> tele­paticky napojila na Rehvenge. A kdyby byla ještě naži­vu, ale potřebovala krátkou dovolenou, byla by odešla teprve poté, co by měla jistotu, že všichni ostatní se ve zdraví dostali domů.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Bratři vycházeli ze stejných logických předpokla­dů, takže všichni vyrazili hledat <emphasis>bezduché.</emphasis> A ačkoliv většina upírů se po nájezdech přestěhovala z Caldwellu do bezpečnostních domů v jiných státech, Vy­hlazovací společnost pod Lashovou vládou přešla na obchod s drogami, aby si na sebe vydělala, a ten se odehrával hlavně ve zdejších klubech na Obchodní třídě. Hra spočívala v bloumání zapadlými uličkami, kde všichni hledali tvory, co jsou nemrtví a páchnou jako kříženec vykrváceného tchoře s levným osvěžo- vačem vzduchu.</strong></p>

<p><strong>Čtyři týdny, a nenašli nic jiného než známky toho, že <emphasis>bezduší</emphasis> lifrují zboží na ulici lidem.</strong></p>

<p><strong>John už přicházel o rozum, hlavně z té nejistoty a strachu, ale zčásti také proto, že musel potlačovat svou zběsilost. Je to ovšem úžasné, co dokážete, když nemáte na vybranou — musel vypadat normálně a vy­rovnaně, pokud se na tom všem chtěl podílet, takže se podle toho prezentoval.</strong></p>

<p><strong>A tohle tetování? To bylo kolíkování teritoria, na němž se nalézal. Jeho prohlášení, že i když ho Xhex nechtěla, byla jeho družkou a on ji bude ctít, živou ne­bo mrtvou. Bylo to takhle: citům neporučíš, a není to vina tvoje ani toho druhého, jsou-li jednostranné. Tak to prostě... je.</strong></p>

<p><strong>Bože, litoval, že byl tak chladný, když se spolu milo­vali podruhé.</strong></p>

<p><strong>A naposled.</strong></p>

<p><strong>Prudce potlačil emoce, zahnal ducha smutku, lítosti a zavržení zpátky do lahve. Nemohl si dovolit zhrouce­ní. Musí se udržet v chodu, pořád pátrat, postupovat krok za krokem. Čas ubíhá, i když by ho chtěl zpoma­lit, aby měli větší šanci, že ji najdou živou.</strong></p>

<p><strong>Čas ovšem o jeho názory neměl zájem.</strong></p>

<p><strong>Dobrý Bože, říkal si v duchu. Prosím, dej, ať se mi to podaří.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Kapitola třetí</strong></p>

<p><strong>P</strong></p>

<p>řijímací obřad? Co jako, že je to nějakej zatracenej klub?“</p>

<p><strong>Zatímco ta slova zvučela uvnitř mercedesu, Lash se­vřel rukama volant a upřeně zíral skrz přední sklo. Ve vnitřní kapse obleku od Canaliho měl vyhazovák a nut­kání vytáhnout ho a podříznout tomuhle člověku hrdlo bylo zatraceně lákavé.</strong></p>

<p><strong>Pak by měl ovšem na krku mrtvolu a kožená sedadla od krve.</strong></p>

<p><strong>Obojí byla otrava.</strong></p>

<p><strong>Ohlédl se po sedadlech. Ten, kterého vybral ze stovek dalších, byl typický příživník s uhýbavýma očima, ob­chodníček s drogami. Minulost zneužívaného dítěte byla vepsána ve staré kruhové jizvě na obličeji - byla doko­nale okrouhlá a měla velikost hořícího konce cigarety - a těžký život na ulici se zračil v chytrých, těkavých očích. Chtivost prozrazovalo to, jak se rozhlížel po vnitř­ku auta, jako by se snažil přijít na to, jak si ho přivlastnit, a vynalézavost prozrazovala rychlost, s níž si vysloužil jméno jako nadějný dealer.</strong></p>

<p><strong>„Víc než klub,“ řekl Lash tlumeným hlasem. „Mnohem víc. Máš v téhle branži budoucnost, a já ti ji nabízím na stříbrném talíři. Moji lidé tě tady zítra v noci vyzvednou."</strong></p>

<p><strong>„Co když se neukážu?"</strong></p>

<p><strong>„Tvoje volba." Samozřejmě, pak se ten šmejd probu­dí ráno mrtvý, ale detaily, detaily...</strong></p>

<p><strong>Kluk pohlédl Lashovi do očí. Neměl postavu bojov­níka; byl to skrček, jakému spolužáci ve školní šatně</strong></p>

<p><strong>s oblibou slepují půlky zadku k sobě izolepou. Teď už však bylo naprosto jasné, že Vyhlazovací společnost potřebuje dva typy členů: vojáky a ty, kteří vydělávají peníze. Poté, co pan D provedl průzkum v Xtreme Par­ku, aby zjistil, kdo lifruje nejvíc zboží, ocitl se v čele peletonu tenhle hubený srágorka.</strong></p>

<p><strong>„Jste teplej?“ zeptal se kluk.</strong></p>

<p><strong>Lash spustil jednu ruku z volantu a vsunul ji pod sa­ko. „Proč se na to ptáš?“</strong></p>

<p><strong>„Jste tak cítit. Taky se tak oblíkáte."</strong></p>

<p><strong>Lash jednal tak rychle, že cíl neměl šanci ani se na sedadle zaklonit. Rychlým výpadem tasil nůž a přiložil tu ostrou čepel přímo k životně důležitému místu, kde na straně bílého krku tepal pulz.</strong></p>

<p><strong>„To je to jediné, co s chlapy dělám - zabíjím je,“ prohodil Lash. „Chceš, abych s tebou takhle zatočil? Protože to klidně můžu.“</strong></p>

<p><strong>Kluk vytřeštil oči jako v kreslené grotesce a tělo pod špinavým oblečením se mu roztřáslo. „Ne... mně teplí nevaděj.“</strong></p>

<p><strong>Tomu idiotovi unikla pointa, ale to je jedno. „Tak jsme domluvení?" řekl Lash a vtiskl hrot nože hlouběji. Jak pronikl kůží, vyvalila se kapka krve a zlomek sekun­dy vytrvala na místě, jako by se rozhodovala, zda steče po lesklém kovu, nebo po hladkém sloupu pokožky.</strong></p>

<p><strong>Vybrala si čepel, klikatila se po ní v rubínově červe­ném potůčku.</strong></p>

<p><strong>„Prosím... nezabíjejte mě.“</strong></p>

<p><strong>„Jaká je tvá odpověď."</strong></p>

<p><strong>„Jo. Udělám to."</strong></p>

<p><strong>Lash přitlačil silněji a sledoval, jak krev prýští z těla ven. Na okamžik ho zaujala skutečnost, že kdyby zbraň zatlačil hlouběji do těla, přestane tenhle člověk existo­vat, jako obláček dechu, co se rozplyne v mrazivé noci.</strong></p>

<p><strong>Bavilo ho připadat si jako bůh.</strong></p>

<p><strong>Když z rozpraskaných klukových rtů uniklo zakňou­rání, Lash povolil, odtáhl se. Rychlým olíznutím očistil čepel a zavřel vyhazovák. „Nakonec se ti to bude líbit. Věř mi.“</strong></p>

<p><strong>Dal chlapíkovi možnost přijít k sobě a věděl, že ne- potrvá dlouho, než bude zase ve své kůži. Takovíhle vlezdoprdelkové mají ego jako balon. Tlak, obzvlášť je-li vyvíjen nožem na hrdle, způsobí, že se stáhnou do sebe. Ale v okamžiku, kdy tlak povolí, vzpamatují se a nafouknou znovu do původní podoby.</strong></p>

<p><strong>Kluk škubl cípem mizerné kožené bundy. „Já jsem úplně spokojený tak, jak jsem.“</strong></p>

<p><strong>Bingo. „Tak proč koukáš na moje auto, jako bys chtěl, aby stálo ve tvé garáži?"</strong></p>

<p><strong>„Už jsem jel v lepších."</strong></p>

<p><strong>„No jasně." Lash přejel toho troubu pohledem od hlavy až k patě. „Jezdíš sem každou noc na kole. Džín- sy máš roztrhané, a to ne proto, že by to tak návrhář chtěl. Kolik bund máš v šatníku? Ale počkej, vždyť ty máš svoje věci v kartonové krabici pod mostem." Lash obrátil oči v sloup, když to ze sedadla spolujezdce zabublalo překvapením. „Ty si myslíš, že jsme si tě ne­prověřili? Myslíš, že jsme tak pitomí?"</strong></p>

<p><strong>Lash namířil prstem k Xtreme Parku, kde skejťáci kmi­tali na rampách jako metronomy, nahoru a dolů, nahoru a dolů. „Kšeftuješ tamhle na tom hřišti. Fajn. Blahopřeju. Ale my chceme, abys zašel dál. Dej se k nám a budeš mít za sebou sílu... peníze, zboží, ochranu. S námi budeš víc než jen šestákový grázlík, co se poflakuje po betonovém parkovišti. My jsme tvá budoucnost."</strong></p>

<p><strong>Klukův vypočítavý pohled se přesunul ke kousku caldwellského území, který obhospodařoval, a pak se vznesl k horizontu, kde se tyčily mrakodrapy. Ctižá­dost tu byla, a právě proto byl vybrán. Tenhle darebák potřebuje postoupit výš a dál.</strong></p>

<p><strong>Skutečnost, že za tím účelem bude muset zaprodat duši, mu svitne, teprve až bude pozdě, ale tak už to ve</strong></p>

<p><strong>Společnosti chodí. Podle toho, co Lashovi povídali <emphasis>bezduší,</emphasis> jimž nyní velel, nikdy nedošlo ke kompletní­mu odhalení dřív, než byli zasvěceni - a to bylo pocho­pitelné. Copak by někdo z nich uvěřil, že za dveřmi, na které klepe, čeká zlo? Copak by někdo z nich dobro­volně vstoupil do toho, co ho čeká?</strong></p>

<p><strong>Překvapení, vy srabové. Tohle není Disneyland, a jak­mile nastoupíš, už nikdy, nikdy se odtud nedostaneš.</strong></p>

<p><strong>Lash však byl s tímhle klamem zcela spokojený.</strong></p>

<p><strong>„Klidně půjdu do většího kšeftu," zamumlal kluk.</strong></p>

<p><strong>„To je dobře. Teď vypadni z mého auta. Můj společ­ník tě vyzvedne zítra v sedm večer.“</strong></p>

<p><strong>„Pohoda.“</strong></p>

<p><strong>Když byl obchod uzavřen, Lash už se nemohl do­čkat, až se toho lumpa zbaví. Kluk smrděl jako kanál a zdálo se, že sprcha mu nepostačí - potřeboval by ostříkat hadicí jako špinavý kus chodníku.</strong></p>

<p><strong>Jakmile se dveře auta zavřely, Lash vycouval z par­koviště a zahnul na silnici, souběžnou s řekou Hudson. Mířil k domovu, ruce na volantu se mu svíraly z jiného důvodu, než bylo vražedné nutkání.</strong></p>

<p><strong>Nutkání souložit pro něj bylo stejně silnou motivací.</strong></p>

<p><strong>Ulice ve Starém Caldwellu, kde bydlel, byla tvořena hnědými kamennými řadovými domy z viktoriánské éry a na chodnících rostly stromy a ceny nemovitostí tu neklesaly pod milion dolarů. Sousedé uklízeli po svých psech, nikdy nehlučeli a odpadky vynášeli jen do zad­ních uliček a jen v příslušných dnech. Když minul svůj dům a zahnul kolem bloku do garáže, příjemně ho rozechvívala představa, co by všichni tihle vzoroví obča­né říkali na to, kdyby věděli, jakého v něm mají souse­da: vypadá a obléká se sice jako oni, ale v žilách mu proudí černá krev a je bez duše jako vosková socha.</strong></p>

<p><strong>Když stiskl ovladač dálkového otvírání garáže, usmál se a tesáky - dárek z matčiny strany - se mu prodlouži­ly, jak už se připravoval na uvítání.</strong></p>

<p><strong>Nikdy ho to neomrzelo. Návrat ke Xhex ho nikdy neomrzel.</strong></p>

<p><strong>Zaparkoval vůz, vystoupil a musel se protáhnout. Dávala mu co proto, to tedy ano, a on miloval to, jak ho dovedla vyždímat... nejen v oblasti pohlaví.</strong></p>

<p><strong>Není nad dobrého protivníka, když se chce našinec trochu rozveselit.</strong></p>

<p><strong>Zkrátil si cestu přes zadní zahradu a vstoupil do do­mu přes kuchyň, kde ucítil grilovanou roštěnku a čer­stvý chléb.</strong></p>

<p><strong>Momentálně však neměl na jídlo ani pomyšlení. Ten zatracený skejťák bude jeho první zasvěcený, první obětina, kterou přinese svému otci, Omegovi. A v kom by něco takového nevzbudilo chuť na trochu sexu!</strong></p>

<p><strong>„Budete jíst?“ zeptal se pan D od sporáku, kde obra­cel kus masa. Malý Texasan projevil svou užitečnost ne­jen jako počáteční průvodce zákrutami Vyhlazovací spo­lečnosti, ale také jako zabiják a poměrně slušný kuchař.</strong></p>

<p><strong>„Ne, jdu hned nahoru." Hodil klíče a mobil na žulo­vou pracovní desku. „Nech jídlo v ledničce a zamkni za sebou dveře."</strong></p>

<p><strong>„Rozkaz."</strong></p>

<p><strong>„Zítra v noci jdeme na to. Cíl vyzvedneš v sedm. Víš, kam ho zavézt."</strong></p>

<p><strong>„Rozkaz."</strong></p>

<p><strong>To dvojslabičné slovo bylo oblíbenou odpovědí pana D - a to byl další důvod, proč se držel ve funkci zá­stupce velitele.</strong></p>

<p><strong>Lash prošel přípravnou do jídelny a pak doprava k vyřezávanému schodišti. Když viděl tenhle dům po­prvé, byl prázdný, zbyly tu jen pozůstatky elegantního živobytí: hedvábné tapety, damaškové závěsy a jeden ušák. Nyní se řadový dům plnil starožitnostmi a nábyt­kem a pořádnými koberci. Uvedení do původního sta­vu potrvá déle, než si myslel, ale vytvořit domácnost z ničeho, to nejde přes noc.</strong></p>

<p><strong>Když stoupal do schodů, měl lehký krok a tělo na- pružené; rozepínal si cestou kabát a pak i sako.</strong></p>

<p><strong>Jak se blížil ke Xhex, byl si dobře vědom, že to, co pro něj začalo jako odplata, se proměnilo v návyk: to, co ho čekalo za dveřmi ložnice, předčilo veškerá jeho očekávání.</strong></p>

<p><strong>Zprvu to bylo velmi jednoduché: unesl ji, protože ho okradla. Tehdy v té jeskyni v kolonii namířila svou zbraň a stiskla spoušť a napumpovala pořádnou dávku olova do hrudi jeho družky. To bylo neodpustitelné. Připravila ho o jeho nejmilejší hračku a on byl dost tvr­dohlavý, pokud šlo o odplatu; oko za oko, to byla jeho hymna.</strong></p>

<p><strong>Když ji sem přenesl a zamkl do svého pokoje, jeho cílem bylo rozebrat ji na kousky, odstřihávat kousky z její mysli a emocí a těla, dát jí zabrat, ohýbat ji, do­kud nepraskne.</strong></p>

<p><strong>A pak ji jako každou rozbitou věc odhodit.</strong></p>

<p><strong>Aspoň tak si to plánoval. Začínalo však být dostateč­ně jasné, že její ostří se neotupí.</strong></p>

<p><strong>Kdepak. Tahleta, ta je z titanu. Její zásoby síly jsou nevyčerpatelné, a Lash měl dost pohmožděnin, které toho byly důkazem.</strong></p>

<p><strong>Když přistoupil ke dveřím, zastavil se, aby se celý svlékl. Obecně řečeno, jestliže měl rád to, co měl na sobě, pak to musel naházet na podlahu dřív, než vstou­pil, protože jen co se k ní přiblížil, už ho bila.</strong></p>

<p><strong>Vytáhl si košili z kalhot, rozepnul manžetové knof­líčky, nechal je na stolku u stěny a hedvábnou košili odložil.</strong></p>

<p><strong>Měl na sobě stopy. Od jejích pěstí. Nehtů. Tesáků.</strong></p>

<p><strong>Ve špičce pohlaví mu mravenčilo, když hleděl na své všelijaké rány a podlitiny. Hojil se rychle, díky tomu, že mu v žilách kolovala otcova hustá krev, ale někdy zra­nění, která mu způsobila, vydržela déle, a to ho vzrušo­valo až do morku kostí.</strong></p>

<p><strong>Když jste synem zla, je toho málo, co nemůžete dělat, vlastnit nebo zabít, a přesto bylo její smrtelné já prchavou trofejí, jíž se mohl dotknout, ale ne postavit na poličku.</strong></p>

<p><strong>Tím byla vzácná. Tím byla drahocenná.</strong></p>

<p><strong>Tím se stávala... jeho milovanou.</strong></p>

<p><strong>Dotkl se modročerné modřiny na vnitřní straně před­loktí a usmál se. Musí jít dnes v noci k otci, aby potvr­dil přijímací obřad, ale nejprve si trochu odpočine se svou ženou a rozšíří sbírku škrábanců. A než se odpo­roučí, nechá jí trochu jídla.</strong></p>

<p><strong>Je třeba se o ni starat, jako o každé vzácné zvíře.</strong></p>

<p><strong>Sáhl po klice a svraštil čelo, když si vzpomněl na problém s krmením. Byla jen napůl <emphasis>symphath,</emphasis> a její upíří stránka mu dělala starosti. Dřív nebo později bu­de vyžadovat něco, co se v místním supermarketu kou­pit nedá... a on jí to dát nemůže.</strong></p>

<p><strong>Upíři museli pít z žíly opačného pohlaví. To se neda­lo              změnit. Když jste v sobě tuhle biologickou stránku měli, zemřeli jste, pokud jste se čas od času nenalokali čerstvé krve. A to, co měl v těle on, přijmout nemohla-proudila v něm už jen čerň. V důsledku toho jeho muži , těch málo, co mu zbylo - pátrali po muži při­měřeného věku, ale nemohli na nikoho natrefit. Caldwell byl takřka prázdný, pokud šlo o civilní upíry.</strong></p>

<p><strong>Ačkoliv... má toho v mrazáku.</strong></p>

<p><strong>Potíž byla, že ve starém životě toho šmejda znal, a představa, že by přijala žílu někoho, s kým se přátelil, ho prostě pekelně štvala.</strong></p>

<p><strong>A navíc byl ten prevít Qhuinnův bratr - takže to ne­byl zrovna rod, se kterým by chtěl mít něco společného.</strong></p>

<p><strong>To je jedno. Dřív nebo později jeho muži na někoho narazí — prostě musí. Protože jeho nová oblíbená hrač­ka byla z těch, které si chtěl ponechat velmi dlouho.</strong></p>

<p><strong>Když otevíral dveře, začal se usmívat.</strong></p>

<p><strong> „Ahoj, zlato, jsem doma.“</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Na druhém konci města, v tetovacím salonu, se Blay převážně soustředil na to, co vznikalo na Johnových zádech. Bylo prostě cosi hypnotického na sledování jehly, pohybující se po modrých čárách předkresleného vzoru. Pak čas od času tatér udělal pauzu, aby otřel po­kožku bílým papírovým ručníkem, než se vrátil k práci a vrčení tetovací jehly znovu vystřídalo ticho.</strong></p>

<p><strong>Naneštěstí to sice bylo všechno poutavé, ale Blayovi ještě pořád zbývalo dost pozornosti, aby si velmi dobře uvědomoval okamžik, kdy se Qhuinn rozhodl užít si se svou lidskou ženou: dvojice si chvíli tiše povídala a mnohokrát se jakoby náhodně dotkla navzájem svých paží a ramenou, až potom různobarevné oči zabloudily ke dveřím na ulici.</strong></p>

<p><strong>A okamžik nato k nim Qhuinn odkráčel a zkontrolo­val, zda jsou opravdu zamčené.</strong></p>

<p><strong>Modrozelený pohled se nesetkal s Blayovým, když se jeho majitel vracel ke stanovišti tatéra.</strong></p>

<p><strong>„Je to dobrý?“ zeptal se Johna.</strong></p>

<p><emphasis>Když John vzhlédl a kývl, Qhuinn rychle znakoval:</emphasis></p>

<p><emphasis> Nevadilo by ti, kdybych si trochu zacvičil za závěsem ?</emphasis></p>

<p><strong>Prosím, řekni, že vadilo, říkal si v duchu Blay. Pro­sím, řekni mu, že musí zůstat tady.</strong></p>

<p><emphasis>Vůbec ne, znakoval John. Posluž si.</emphasis></p>

<p><emphasis>Budu na příjmu, kdybys mě potřeboval. I kdybych musel vyrazit s rozepnutým poklopcem.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jo, kdyby se tomu dalo vyhnout, byl bych ti vděčný.</emphasis></p>

<p><strong>Qhuinn se zasmál. „To chápu.“ </strong></p>

<p><strong>Nastala kratičká pau­za, pak se odvrátil, aniž by pohlédl na Blaye.</strong></p>

<p><strong>Žena vstoupila do vedlejší místnosti první a podle toho, jak pohybovala boky, byla stejně připravená na to, co se bude dít, jako Qhuinn. Pak se Qhuinnova mo­hutná ramena pohnula, zmizel z dohledu a závěs klesl zpět na své místo.</strong></p>

<p><strong>Stropní světlo v místnosti a anorektická vlákna zá­věsu umožňovaly dostatečný výhled, takže Blay dobře viděl, jak Qhuinn vztahuje ruku a přitahuje si tu ženu za šíji k sobě.</strong></p>

<p><strong>Blay se vrátil pohledem k Johnovu tetování, ale dlouho mu to nevydrželo. Dvě vteřiny nato už zase sle­doval erotickou podívanou, a nevnímal ani tak děj jako detaily. Jak měl Qhuinn ve zvyku, žena už klečela a on měl ruce zabořené do jejích vlasů. Pohyboval jí hlavou, boky se mu prohýbaly a uvolňovaly, vnikal do jejích úst.</strong></p>

<p><strong>Tlumené zvuky byly stejně neuvěřitelné jako to, co bylo vidět, a Blay si musel poposednout, tělo mu tuhlo. Toužil tam být, na kolenou, naváděn Qhuinnovýma ru­kama. Toužil být tím, kdo má plná ústa. Toužil být pů­vodcem Qhuinnova oddechování a napínání.</strong></p>

<p><strong>Ale není mu to souzeno.</strong></p>

<p><strong>Páni, a co má být? Ten chlap už souložil s leckým v klubech a na toaletách a v autech a v zadních ulič­kách a občas i v posteli. Udělal to deseti tisícům cizích osob, mužům a ženám, upírům i lidem... byl sexuální kombajn s tesáky. Jeho odmítnutí, to bylo jako mít zá­kaz vstupu do veřejného parku.</strong></p>

<p><strong>Blay odvrátil pohled, ale hluboký sten znovu přilá­kal jeho oči k...</strong></p>

<p><strong>Qhuinnova hlava se otočila tak, že se díval skrz zá­věs. A když se jejich pohledy setkaly, v jeho různoba­revných očích zaplálo... skoro jako by ho vzrušoval víc ten, kdo ho pozoruje, než ta, se kterou souloží.</strong></p>

<p><strong>Blayovi se zastavilo srdce. Zvlášť když Qhuinn ženu zvedl, otočil ji a ohnul přes psací stůl. Jedno škubnutí, a džínsy měla u kolen. A pak...</strong></p>

<p><strong>Ježíši Kriste. Je možné, že jeho nejlepší přítel uvažu­je stejně jako on?</strong></p>

<p><strong>Jenomže pak si Qhuinn přitáhl horní část ženina trupu k hrudi. Něco jí pošeptal do ucha, ona se za­smála a otočila hlavu ke straně, aby ji mohl políbit. Což udělal.</strong></p>

<p><strong>Ty hlupáku, říkal si Blay v duchu. Ty hlupáku pi­toměj.</strong></p>

<p><strong>Qhuinn přesně ví, s kým to dělá. ..as kým ne.</strong></p>

<p><strong>Potřásl hlavou a polohlasem řekl: „Johne, vadilo by ti, kdybych si šel ven zakouřit?"</strong></p>

<p><strong>Když John zavrtěl hlavou, Blay vstal a položil oble­čení na sedadlo. Tatérovi řekl: </strong></p>

<p><strong>„Stačí jen zaklapnout?“</strong></p>

<p><strong>„Jo, a můžeš nechat otevřeno, jestli budeš hned za dveřmi.“</strong></p>

<p><strong>„Díky, chlape.“</strong></p>

<p><strong>„Žádný problém.“</strong></p>

<p><strong>Blay se vzdálil od bzučení tetovací jehly a symfonie stenů za závěsem, vyklouzl ze salonu a opřel se o zeď budovy hned vedle vchodu. Vytáhl plochý balíček čer­vených dunhillek, vyndal cigaretu, vložil ji mezi rty a zapálil černým zapalovačem.</strong></p>

<p><strong>První šluk byl jako mana z nebes. Vždycky nejlepší ze všech, co následovaly.</strong></p>

<p><strong>Když vydechoval, zlobil se v duchu, že hledá skryté úmysly, vidí souvislosti, co neexistují, mylně si inter­pretuje činy a pohledy a náhodné doteky.</strong></p>

<p><strong>Vážně ubohé.</strong></p>

<p><strong>Qhuinn předtím nevzhlédl, když mu to ta ženská dě­lala pusou, aby se setkal s Blayovým pohledem. Kon­troloval Johna Matthewa. A otočil svou společnici a vzal si ji zezadu, protože tak to měl rád.</strong></p>

<p><strong>Zatraceně... naděje nikdy neumírá, ale hlavně za­temňuje zdravý rozum a snižuje pud sebezáchovy.</strong></p>

<p><strong>Prudce vdechl, tak pohroužen do vlastních myšle­nek, že si nevšiml stínu na konci boční uličky naproti přes ulici. Nevnímal, že je sledován, kouřil a mrazivá jarní noc hltala obláčky kouře, které mu stoupaly od úst.</strong></p>

<p><strong>Zjištění, že takhle to už dál nejde, bylo jako mráz, který se mu zakusoval hluboko do kostí.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Kapitola čtvrtá</strong></p>

<p><strong>T</strong></p>

<p>ak jo, myslím, že jsme hotovi.“</p>

<p><strong>John ucítil poslední tah na ramenou a pak tetovací jehla umlkla. Napřímil se od opěrky, na které se choulil už dvě hodiny, protáhl paže nad hlavou a znovu si zfor­moval trup.</strong></p>

<p><strong>„Moment, očistím tě.“</strong></p>

<p><strong>Člověk postříkal několik papírových utěrek antibakteriálním roztokem ze spreje a John mezitím znovu přenášel váhu na svou páteř a nechal si šimravé bzuče­ní z práce jehly zvučet celým tělem.</strong></p>

<p><strong>V          tichu ho navštívila zvláštní vzpomínka, kterou už léta neměl. Pocházela ze dnů, kdy žil v sirotčinci Naší paní, ještě když nevěděl, kým doopravdy je.</strong></p>

<p><strong>Jedním z církevních dobrodinců byl bohatý muž, jenž vlastnil velký dům na břehu jezera Saranac. Každé léto tam byli sirotci na den pozváni, hráli si na trávníku velkém jako fotbalové hřiště a vozili se na krásném dřevěném člunu a jedli sendviče a melouny.</strong></p>

<p><strong>John se vždycky na slunci spálil. Aťsi na něj naplá­cali sebevíc opalovacích krémů, pokožka se mu vždyc­ky sežehla na škvarek - až ho nakonec nechávali ve stí­nu na verandě. Nucen čekat na střídačce pozoroval, jak se ostatní kluci a holky baví, poslouchal smích, valící se přes zářivě zelenou trávu; jídlo mu přinesli a jedl o samotě, plnil roli svědka, místo aby se toho všeho zú­častnil.</strong></p>

<p><strong>Zvláštní, na zádech měl teď stejný pocit jako tehdy na pokožce: napjatý a pichlavý, zvlášť když se tatér</strong></p>

<p><strong>dotkl zjitřených vpichů mokrou utěrkou a opisoval kroužky po čerstvé kérce.</strong></p>

<p><strong>Páni, John si pamatoval, jak se děsil toho každoroč­ního utrpení u jezera. Tolik chtěl být mezi ostatními... ačkoliv upřímně řečeno, nešlo ani tak o to, co dělali, ja­ko spíš o to, že zoufale toužil zapadnout do kolektivu. Klidně by mohli žvýkat skleněné střepy, až by jim krev kapala na trička, a on by stejně chtěl být mezi nimi.</strong></p>

<p><strong>Připadalo mu tehdy, že těch šest hodin na verandě, kde neměl ke zkoumání nic než knížku komiksů nebo nanejvýš spadlé ptačí hnízdo, trvá celé měsíce. Příliš mnoho času k přemýšlení a teskné touze. Vždycky doufal, že ho někdo adoptuje, a v takových osamělých chvilkách ho tohle nutkání úplně pohlcovalo: ještě víc než být mezi ostatními chlapečky prahnul po rodině, chtěl mít skutečnou matku a otce, ne jen pěstouny pla­cené za to, že ho vychovávají.</strong></p>

<p><strong>Chtěl, aby ho někdo vlastnil. Chtěl, aby někdo mohl říci: <emphasis>Jsi můj.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Samozřejmě, teď už věděl, co je zač... Teď, když žil jako upír mezi upíry, chápal to „vlastnění" jasněji. Jis­tě, lidé mají koncepci rodinných jednotek a manželství a všechny tyhle nesmysly, ale jeho opravdový živočiš­ný druh žije spíš jako zvířecí smečka. Pokrevní pouta a sex jsou daleko tělesnější a pohlcují vše.</strong></p>

<p><strong>Jak přemýšlel o svém mladším, smutnějším já, za­bolelo ho v hrudi - ačkoliv ne proto, že by se toužil vrátit v čase a říci tomu kloučkovi, že rodiče si pro něj přijdou. Kdepak, bolelo ho, že právě to, po čem toužil, ho téměř zničilo. Adopce se skutečně dočkal, ale „vlastnění" nenastalo. Wellsie a Tohr vpluli do je­ho života, pověděli mu, co je zač, a dali mu krátce na­hlédnout do toho, co je opravdový domov... načež zmizeli.</strong></p>

<p><strong>Takže mohl kategoricky prohlásit, že je daleko horší rodiče mít a ztratit než nemít je vůbec.</strong></p>

<p><strong>Jo, jasně, Tohr se technicky vzato vrátil do sídla Bratrstva, ale pro Johna navždy zmizel: i když teď říkal všechno, co se patřilo, došlo k příliš mnoha změnám takového rázu, že už bylo pozdě.</strong></p>

<p><strong>John už měl celou tu věc s Tohrem za sebou.</strong></p>

<p><strong>„Tady je zrcadlo. Zkontroluj si to, chlape."</strong></p>

<p><strong>John kývl na znamení díků a přistoupil k vysokému zrcadlu v koutě. Když se Blay vrátil z dlouhé kuřácké pauzy a Qhuinn se vynořil zpoza závěsu do vedlejší místnosti, John se otočil a podíval na to, co má na zá­dech.</strong></p>

<p><strong>Ach, Bože. Bylo to přesně to, co chtěl. A ty ozdobné křivky byly parádní.</strong></p>

<p><strong>Kýval, zatímco pohyboval ručním zrcátkem na všechny strany, aby si tetování prohlédl ze všech úhlů. Páni, je to ale škoda, že ho neuvidí nikdo jiný než kluci tady. Ten tatér je pozoruhodný.</strong></p>

<p><strong>A co je ještě důležitější, ať se bude dít cokoli, ať už najde Xhex živou, nebo mrtvou, bude navždy s ní.</strong></p>

<p><strong>Do horoucích pekel, tyhle čtyři týdny, co uplynuly od jejího únosu, byly nejdelší v jeho životě. A že už předtím zažil pár pěkně hnusně dlouhých dnů. Nevě­dět, kde je. Nevědět, co se s ní stalo. Ztratit ji... Bylo mu, jako by utrpěl smrtelné zranění, ačkoliv jeho po­kožka byla nepoškozená, paže a nohy nepolámané a hrudí nepronikla kulka ani čepel.</strong></p>

<p><strong>Ale na druhé straně, v srdci mu patřila. A i kdyby ji měl dostat zpátky jen proto, aby mohla žít životem, v němž by pro něj nebylo místo — nevadí. Chtěl jen, aby byla živá a zdravá.</strong></p>

<p><strong>John pohlédl na tatéra, položil si ruku na srdce a hlu­boce se uklonil. Když se napřimoval z pozice vyjadřu­jící vděk, chlapík mu podal ruku.</strong></p>

<p><strong>„Rádo se stalo, chlape. Taková pochvala od tebe hodně znamená. Teď ti to namažu krémem a dám ti na to obvaz."</strong></p>

<p><strong>Když si potřásli rukama, John odpověděl znakovou řečí a Blay překládal:</strong></p>

<p><strong> „Není třeba. Hojí se blesku­rychle."</strong></p>

<p><strong>„Ale potrvá to, než...“ Tatér se naklonil a pak svraš­til čelo při pohledu na své dílo.</strong></p>

<p><strong>Ještě než se začal vyptávat, John odstoupil a vzal si od Blaye tričko. Pravda byla taková, že inkoust, který si s sebou přinesli, byl ukradený z Vishousových zásob</strong></p>

<p><strong>-    což znamenalo, že jednou z jeho složek byla sůl. To jméno a ty nádherné zakroucené ornamenty vydrží na­trvalo - a pokožka už se mu zahojila.</strong></p>

<p><strong>Což byla jedna z výhod toho, když byl někdo skoro čistokrevný upír.</strong></p>

<p><strong>„Ta kérka je parádní," řekl Qhuinn.</strong></p>

<p><strong> „Čistý sex.“</strong></p>

<p><strong>Jako na povel vyšla zpoza závěsu do sousední míst­nosti žena, se kterou si právě užil, a bylo těžké nevšim­nout si Blayova bolestného výrazu. Zvlášť když vsunu­la Qhuinnovi do zadní kapsy kus papíru. Nepochybně na něm bylo napsáno její telefonní číslo, ale skutečně si nemusela dělat žádné naděje. Jakmile si Qhuinn s nějakou užil, bylo po všem - docela jako by jeho se­xuální partneři a partnerky byli jídlo, které se nedá sníst znovu, a nikdy nenechával nedojedené zbytky. Ke své smůle měla dotyčná slečna hlavu v oblacích.</strong></p>

<p><strong>„Zavolej mi,“ pošeptala mu s jistotou, která bude v průběhu příštích dnů slábnout.</strong></p>

<p><strong>Qhuinn se pousmál.</strong></p>

<p><strong> „Opatruj se.“</strong></p>

<p><strong>Při zvuku těch dvou slov se Blay uvolnil, mohutná ramena se lehce zvedla. V qhuinnštině bylo <emphasis>opatruj se </emphasis>synonymem pro <emphasis>už tě nikdy neuvidím, nezavolám ti a nebudu s tebou spát.</emphasis></strong></p>

<p><strong>John vyndal náprsní tašku, napěchovanou tunami bankovek a absolutně žádnými průkazy totožnosti, a odloupl z ní čtyři stovky. Což byl dvojnásobek ceny tetování. Když tatér začal vrtět hlavou a říkat, že je to moc, John pokynul Qhuinnovi.</strong></p>

<p><strong>Oba zvedli proti lidem pravou dlaň a pak se proboři­li do jejich myslí a zakryli vzpomínky na uplynulé dvě hodiny. Ani tatér, ani recepční si nebudou konkrétně vybavovat, co se událo. Nanejvýš by mohli mít nejasné sny. Přinejmenším je bude trochu bolet hlava.</strong></p>

<p><strong>Když dvojice upadla do transu, John, Blay a Qhuinn vyšli ze dveří salonu do tmy. Počkali, až se tatér vzpa­matuje, přistoupí ke dveřím a zacvakne zámek... a pak bylo na čase dát se do práce.</strong></p>

<p><strong>„K Salovi?“ </strong></p>

<p><strong>zeptal se Qhuinn hlasem tlumenějším než obvykle, díky postkoitálnímu uspokojení.</strong></p>

<p><strong>Blay si zapálil další dunhillku, John kývl a znakoval: <emphasis>Už nás čekají.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Jeden po druhém mizeli chlapci do noci. Než se ale John vytratil, na okamžik se zarazil; jeho instinkt va­rovně vyzváněl na poplach.</strong></p>

<p><strong>Rozhlédl se doleva a doprava, očima ostrýma jako lasery pronikal do tmy. Na Obchodní třídě byla spousta neonových světel a kolem projížděla auta, protože byly teprve dvě hodiny po půlnoci, ale osvětlené části ho nezajímaly.</strong></p>

<p><strong>Šlo o temné boční uličky.</strong></p>

<p><strong>Někdo je sleduje.</strong></p>

<p><strong>Vsunul ruku pod koženou bundu a sevřel v dlani jí­lec dýky. Nedělalo mu potíže zabít nepřítele, obzvlášť teď, když sakra dobře věděl, kdo má jeho ženu... a doufal, že mu vstoupí do cesty něco, co páchne jako týden mrtvá laň.</strong></p>

<p><strong>Takové štěstí neměl. Místo toho se hvízdnutím ozval jeho mobil. Qhuinn anebo Blay nepochybně chtějí vě­dět, kde je.</strong></p>

<p><strong>Počkal ještě minutu a usoudil, že informace, které by rád získal od Treze a iAma, jsou důležitější než otlou­kat si kotníky o zabijáka, co se schovává ve stínu.</strong></p>

<p><strong>Pomsta mu proudila v žilách, pomalá a hustá; John se odhmotnil a znovu nabyl původní podoby na par- kovišti restaurace U Sala. Kolem nebyla žádná auta a světla, která obvykle zářila na průčelí cihlové budo­vy, byla zhasnutá.</strong></p>

<p><strong>Dvojité dveře pod přístřeškem vchodu se hned ote­vřely a Qhuinn vystrčil hlavu.</strong></p>

<p><strong> „Co ti to tak dlouho tr­valo?"</strong></p>

<p><strong>Paranoia, pomyslel si John.</strong></p>

<p><emphasis>Kontroloval jsem si zbraně, znakoval za pochodu.</emphasis></p>

<p><strong>„Mohl jsi mi říct, abych počkal. Nebo to udělat tady.“</strong></p>

<p><emphasis>Ano, maminko.</emphasis></p>

<p><strong>Vnitřek podniku byl zařízen staromódně, ve stylu slavné party Rat Pack, s červeně skvrnitými tapetami a plyšovými koberci, kam až oko dohlédlo. Všechno od klubovek přes ubrusy na stolech až po talíře a příbo­ry bylo reprodukcí toho, co se nosilo v šedesátých le­tech a připomínalo Deana Martina a jeho kamarády: elegantní, bohaté, na úrovni.</strong></p>

<p><strong>Dokonce i Sinatra tu zpíval Fly Me to the Moon.</strong></p>

<p><strong>Reproduktory u stropu by patrně nic jiného neakcep­tovaly.</strong></p>

<p><strong>Všichni tři prošli kolem stanoviště hostesky do baru, kde se vznášela pronikavá vůně doutníků, navzdory newyorským protikuřáckým zákonům. Blay zašel za týkový pult, aby si nalil colu, a John obcházel místnost, ruce v bok, oči upřené na mramorovou podlahu, po cestě lemované koženými boxy.</strong></p>

<p><strong>Qhuinn usedl do jednoho z nich. „Máme počkat a na­lít si. Přijdou za moment..</strong></p>

<p><strong>V            tom okamžiku přerušilo Sinatrovo šveholení bouchnutí a sten vycházející ze zadní místnosti, ozna­čené POUZE PRO PERSONÁL. John zaklel, následo­val Qhuinnova příkladu a zaparkoval naproti němu. Jestli tam mají Temní někoho v práci, potrvá jim to asi déle než moment.</strong></p>

<p><strong>Qhuinn si natáhl nohy pod černým stolem, protáhl se, až mu zapraštělo v zádech, a pořád ještě zářil, líce měl zardělé námahou, rty napuchlé od líbání. Na oka­mžik byl John v pokušení zeptat se, proč si za každou cenu musí užívat před Blayem, ale nechal si otázku pro sebe, když se zadíval na rudou slzu, vytetovanou na Qhuinnově líci.</strong></p>

<p><strong>Jak jinak se má, chudák, s někým vyspat? Byl s Joh- nem doslova srostlý jak siamské dvojče, a věčně věků jen chodili do boje... přičemž Blay byl členem jejich týmu.</strong></p>

<p><strong>Blay k nim přistoupil se svou colou, sedl si vedle Johna a zůstal zticha.</strong></p>

<p><strong>Trapas, říkal si John, protože žádný z nich nic ne­říkal.</strong></p>

<p><strong>Deset minut nato se dveře s označením POUZE PRO PERSONÁL rozlétly dokořán a do místnosti vstoupil Trez. „Promiňte to čekání." Popadl za barem ručník a otřel si krev z kotníků. „iAm jen vynese nějaký od­pad do zadní uličky. Hned tu bude.“</strong></p>

<p><strong>John znakoval: <emphasis>Víte něco?</emphasis></strong></p>

<p><strong>Když to Qhuinn přeložil, Trez svraštil obočí a do očí se mu vetřel zamyšlený výraz. </strong></p>

<p><strong>„O čem.“</strong></p>

<p><strong>„O Xhex,“ řekl Qhuinn.</strong></p>

<p><strong>Trez přepečlivě skládal ručník s červenými skvrna­mi. „Podle posledních zpráv Rehvenge žil s vámi v sídle."</strong></p>

<p><strong>„Pořád tam žije.“</strong></p>

<p><strong>Temný položil dlaně na týkovou desku pultu, opřel se o ně a ramenní svaly se mu mocně vyboulily. „Tak proč se na pátrání a záchranu musíte vyptávat mě.“</strong></p>

<p><emphasis>Znáš ji moc dobře, znakoval John.</emphasis></p>

<p><strong>Po překladu zaplály Trezovy oči jasnou zelení. „Znám. Je to sestra, ačkoliv nemáme společnou krev.“</strong></p>

<p><strong><emphasis>Tak</emphasis> v <emphasis>čem je problém?</emphasis> znakoval John.</strong></p>

<p><strong>Qhuinn zaváhal, jako by chtěl mít jistotu, že John chce říci Temnému zrovna tohle. John mu pokynul, aby mluvil.</strong></p>

<p><strong>Qhuinn trochu zavrtěl hlavou. „Prý to chápe. Chce mít jistotu, že jsou všechny možnosti pokryty."</strong></p>

<p><strong>„Mezi námi, myslím, že znakoval něco jiného.“ Trezův úsměv byl chladný. „A můj problém je tenhle. Při­jdete si sem a vyptáváte se, co se děje, což napovídá to­mu, že vy a váš král nevěříte, že by vám Rehv řekl všechno - nebo si myslíte, že ji nehledá, div se nestrhá. A víte... to mi nesedí.“</strong></p>

<p><strong>iAm vstoupil dveřmi pro personál, jen kývl a stoupl si vedle bratra — lepší pozdrav se od něj čekat nedal. Slovy neplýtval. Ani ranami, soudě podle toho, jak měl šedé tričko potřísněné krví. A nežádal o rekapitulaci dosavadní konverzace. Zdálo se, že je zcela v obraze, a to znamenalo, že má buď vzadu bezpečnostní kame­ru, nebo umí přesně číst z napětí v ohromném těle své­ho bratra.</strong></p>

<p><emphasis>Nepřišli jsme se hádat ani se vzájemně urážet, zna­koval John. Jen ji chceme najít.</emphasis></p>

<p><strong>Když to Qhuinn přetlumočil, nastala pauza. A pak Trez položil milionovou otázku.</strong></p>

<p><strong> „Váš král ví, že jste tady?“</strong></p>

<p><strong>Když John zavrtěl hlavou, Trez přimhouřil oči ještě víc. </strong></p>

<p><strong>„A co přesně od nás čekáte?"</strong></p>

<p><emphasis>Všechno, co víte nebo o čem jste přesvědčeni ohledně toho, kde je Xhex. A jakékoli informace o obchodu s dro­gami tady v Caldwellu.</emphasis></p>

<p><emphasis> Čekal, až to Qhuinn odříká, pak pokračoval:</emphasis></p>

<p><emphasis> Pokud má Rehv pravdu a ty dealery ve měs­tě má na svědomí Lash, pak je sakra jasné, že prázdné místo, které vytvořil, zaplní on a Vyhlazovací společ­nost. </emphasis></p>

<p><emphasis>Další pauza pro Qhuinna.</emphasis></p>

<p><emphasis> Takže kam chodí lidi na­kupovat, kromě klubů na Obchodní? Existuje nějaká feťácká ulička? A kdo jsou hlavní dodavatelé, se kterými Rehv pracoval? Jestli se Lash snaží obchodovat, musí odněkud dostávat zboží. </emphasis></p>

<p><emphasis>Poslední pauza pro Qhuinnovo tlumočení.</emphasis></p>

<p><emphasis> Hledáme v zapadlých uličkách, ale až doteď tonikam nevedlo. Jen lidé obchodují s lidmi.</emphasis></p>

<p><strong>Trez spustil dlaně z pultu a bylo doslova cítit hořící dřevo, jak mu pracoval mozek.</strong></p>

<p><strong> „Můžu se tě na něco ze­ptat?"</strong></p>

<p><strong><emphasis>Jasně,</emphasis> znakoval John.</strong></p>

<p><strong>Trez se rozhlédl kolem sebe a pak se znovu podíval Johnovi do očí.</strong></p>

<p><strong> „O samotě."</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Kapitola pátá</strong></p>

<p><strong>K</strong></p>

<p>dyž Temný předložil svůj požadavek, John uviděl, jak Qhuinn i Blay ztuhli, a pochopil, co se v nich děje. Trez byl spojenec, ale také byl od přírody nebez­pečný. Temní se řídili jen a jen vlastními pravidly a by­li schopni věcí, nad kterými by se i <emphasis>symphathům</emphasis> zvedal žaludek.</p>

<p><strong>Jak šlo ale o Xhex, byl ochoten vstoupit i do ohně.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Pokud mi dáte pero a blok, můžeme jít</emphasis>, znakoval John. Když to Blay ani Qhuinn nepřeložili, zamračil se a do obou dloubl loktem.</strong></p>

<p><strong>Qhuinn si odkašlal a zadíval se přes bar na Treze.</strong></p>

<p><strong> „Jako jeho <emphasis>ahstrux nohstrum</emphasis> chodím všude s ním.“</strong></p>

<p><strong>„V mém domě ne. Ani u mých bratrů."</strong></p>

<p><strong>Qhuinn vstal, jako by se chtěl s Temným utkat, bude-li muset.</strong></p>

<p><strong> „Tak to chodí."</strong></p>

<p><strong>John vyklouzl z boxu a zastoupil Qhuinnovi cestu dřív, než se ten pitomec začne prát. Ukázal dozadu, kam — jak předpokládal — s ním chtěl Trez zajít, a če­kal, až Temný vykročí jako první.</strong></p>

<p><strong>Qhuinn přirozeně prostě nemohl držet klapačku. „Kašli na to, Johne."</strong></p>

<p><emphasis>John se otočil na patě a znakoval: Musím ti dát roz­kaz, sakra? Jdu s ním a ty zůstaneš tady. Tečka. Puntík.</emphasis></p>

<p><emphasis>Blbneš, sdělovaly mu Qhuinnovy ruce. Nejsem tady pro legraci...</emphasis></p>

<p><strong>Zvuk zvonku od dveří přerušil hádku, oba pohlédli na Temné. iAm se podíval na bezpečnostní monitor pod barem a řekl: </strong></p>

<p><strong>„Máme tady tu schůzku na půl třetí."</strong></p>

<p><strong>Obešel pult, zamířil k hlavnímu vchodu, Trez se dlouze zahleděl na Qhuinna a pak řekl Johnovi: „Pověz svému kamarádovi, že těžko může někoho chránit, kdyby byl mrtvý."</strong></p>

<p><strong>Qhuinnův hlas zazněl tvrdě jako rána pěstí.</strong></p>

<p><strong> „Šel bych pro něj na smrt."</strong></p>

<p><strong>„Zachovej si tenhle postoj a nebude to kdyby."</strong></p>

<p><strong>Qhuinn obnažil tesáky a vydal tlumené hrdelní zasy­čení, stalo se z něj smrtelně nebezpečné zvíře, o jakém si lidé vymýšleli všemožné mytologické hrůzy. Mračil se na Treze a bylo celkem jasné, že v duchu už vyska­kuje na bar a jde Temnému po krku.</strong></p>

<p><strong>Trez se chladně usmál a nepovolil ani o píď. „Tvrďák, co. Nebo se jen předvádíš."</strong></p>

<p><strong>Těžko říct, na kterého bojovníka by bylo lepší vsa­dit. Trez měl v rukávu všelijaké triky, a přesto Qhuinn vypadal jako buldozer připravený strhnout budou. Ov­šem to bylo jedno, tohle nebylo Las Vegas, ale Caldwell, a John nebyl bookmaker, aby určoval kurzy.</strong></p>

<p><strong>Správné řešení bylo nedovolit nezastavitelné síle střetnutí s nepohnutelným objektem.</strong></p>

<p><strong>John zaťal pěst a práskl do stolu. Rána byla tak hlasi­tá, že se všichni otočili a Blay musel chytit svou colu ve vzduchu, protože nadskočila.</strong></p>

<p><strong>John upoutal pozornost obou soků a oběma pomocí prstů naznačil, aby se zklidnili.</strong></p>

<p><strong>Qhuinnovy různobarevné oči se vrátily k Temnému.</strong></p>

<p><strong> „Přesně to bys ty udělal pro Rehva. Nemůžeš mi to vy­čítat."</strong></p>

<p><strong>Nastala pauza... a pak se Trez trochu uklidnil.</strong></p>

<p><strong> „To je pravda." Hladina testosteronu poklesla a Trez kývl.</strong></p>

<p><strong> „Jo... to je pravda. A já mu neublížím. Jestli se bude chovat slušně on, tak já taky. Dávám ti své slovo."</strong></p>

<p><strong><emphasis>Zůstaň s Blayem,</emphasis> znakoval John, pak se otočil a za­mířil k Temnému.</strong></p>

<p><strong>Trez vstoupil první do chodby, která byla široká a le­movaná navršenými bedničkami piva a lihovin. Kuchy­ně se nalézala až na konci, oddělená dvojitými lítačka­mi, které nevydaly ani hlásku, když jimi prošli.</strong></p>

<p><strong>Srdce restaurace, jasně osvětlené a s červenou dlaž­bou na podlaze, bylo vzorně uklizené a velké jako dům, s řadou sporáků, mrazákem na maso a mnoha metry pracovních pultů z nerez oceli. Nad i pod nimi visely rendlíky a na předním hořáku bublalo něco úžasného.</strong></p>

<p><strong>Trez k tomu přistoupil a zvedl poklici. Zhluboka vdechl a s úsměvem se ohlédl.</strong></p>

<p><strong> „Můj bratr je fantastic­ký kuchař."</strong></p>

<p><strong>Jasně, pomyslel si John. Ačkoliv u Temných se jeden vždycky musel v duchu ptát, z čeho pocházejí proteiny. Povídalo se, že s oblibou pojídají své nepřátele.</strong></p>

<p><strong>Trez vrátil poklici na místo a sáhl po stohu bločků. Sundal z hromady jeden, přisunul ho přes pult a z hrn­ku vyndal pero.</strong></p>

<p><strong>„To je pro tebe.“</strong></p>

<p><strong> Trez si založil paže na obrovité hru­di a opřel se zády o sporák.</strong></p>

<p><strong> „Když jsi volal, že se chceš s námi sejít, překvapilo mě to. Jak jsem říkal, Rehv s tebou žije pod jednou střechou, takže to není tak, že bys nevěděl, co dělá na severu v kolonii. Tudíž musíš stejně jako tvoji šéfové vědět, že tenhle týden pátrá v nejsevernějším cípu labyrintu... a taky ti je určitě známo, že nenašel absolutně nic, co by ho vedlo k pře­svědčení, že Xhex zajal nějaký <emphasis>symphath</emphasis><emphasis>.</emphasis></strong></p>

<p><strong>John se ani nepohnul, nijak to nepotvrdil, ani nepo­přel.</strong></p>

<p><strong>„A taky mi připadá divné, že se mě chceš ptát na ob­chody s drogami, vzhledem k tomu, že Rehv ví všech­no o zdejším caldwellském trhu.“</strong></p>

<p><strong>V          tom okamžiku vešel do kuchyně iAm. Přistoupil k hrnci a také zamíchal jeho obsahem, pak se opřel vedle bratra a zaujal tutéž pózu. John neslyšel, že by byli dvojčata, ale člověka to muselo napadnout.</strong></p>

<p><strong>„Tak co se děje, Johne,“</strong></p>

<p><strong> pokračoval Trez polohla­sem.</strong></p>

<p><strong> „Proč tvůj král neví, co máš za lubem, a proč si nepromluvíš s naším Rehvengem?"</strong></p>

<p><strong>John chvíli na ty dva hleděl a pak se chopil pera a chvilku psal. Když jim papír přistrčil, oba Temní se nad něj naklonili.</strong></p>

<p><emphasis>Přesně víte, co se tu děje. Přestaňte plýtvat časem.</emphasis></p>

<p><strong>Trez se zasmál, a dokonce i iAmovi vytanul na tváři úsměv.</strong></p>

<p><strong> „Jo, dovedeme číst tvé emoce. Jen mě napadlo, že bys to třeba chtěl vysvětlit osobně.“ Když John zavrtěl hlavou, Trez kývl. „Fajn, tak dobrá. A vážím si toho, že vynecháváš kecy okolo. Kdo ještě ví, že je to pro tebe osobní záležitost?“</strong></p>

<p><emphasis>John se znovu chopil papíru a pera. Nejspíš Rehv, vzhledem k tomu, že je symphath. Qhuinn a Blay. Ale z bratrů žádný.</emphasis></p>

<p><strong>Promluvil iAm. „Takže to tetování, co sis zrovna ne­chal udělat... má něco společného s ní?“</strong></p>

<p><strong>John byl chvilku překvapený, ale pak usoudil, že buď ti dva cítí pach čerstvého inkoustu, nebo cítí vibrace slábnoucí bolesti.</strong></p>

<p><emphasis>Klidně načmáral: Do toho vám nic není.</emphasis></p>

<p><strong>„Pohoda, to respektuju,“ řekl Trez. „Poslyš... bez urážky, ale proč se s tím nemůžeš svěřit bratrům? Pro­to, že ona je <emphasis>symphath</emphasis> a ty se bojíš, jak to přijmou? Protože s Rehvem problém nemají.“</strong></p>

<p><emphasis>Používej hlavu. Co když jim to vysypu a najdeme ji? Všichni v domě budou čekat obřad spojení, hned jak se vrátí. Myslíte, že by z toho měla radost? A jestli je mr­tvá? Nechci každé ráno koukat přes jídelní stůl na ban­du lidí, kteří čekají, jestli se neoběsím na záchodě.</emphasis></p>

<p><strong>Trez vyštěkl smíchem.</strong></p>

<p><strong> „No... a máš to. Takovéhle logice se nedá nic vytknout."</strong></p>

<p><emphasis>Takže potřebuju vaši pomoc. Pomozte mi ji zachrá­nit.</emphasis></p>

<p><strong>Oba Temní se na sebe podívali a nastalo dlouhé ti­cho. Což John chápal tak, že probíhá rozhovor mezi je­jich šedými mozkovými hmotami.</strong></p>

<p><strong>Po chvilce se k němu vrátili pohledem a jako ob­vykle se slova ujal Trez.</strong></p>

<p><strong> „No, tedy... protože jsi byl tak zdvořilý a šel s pravdou ven, uděláme totéž. Když s tebou takhle mluvíme, dostáváme se do nepříjemné situace. Jsme si s Rehvem blízcí, jak víš, a on se v tom angažuje stejně osobně jako ty.“ Právě když se John snažil vymyslet, jak z toho ven, Trez zaševelil: „Ale řekneme ti... ani jeden z nás ji nikde nemůže na­jít. Nikde.“</strong></p>

<p><strong>John těžce polkl a pomyslel si, že to není dobrá zpráva.</strong></p>

<p><strong>„Ne, to není. Buď je mrtvá... nebo ji drží někde v izolaci.“ Trez zaklel. „Taky myslím, že ji má Lash. A jednoznačně věřím, že Lash vydělává prachy v uli­cích, a to je jediná možnost, jak ho najít. Kdybych měl hádat, lidské dealery nejdřív zřejmě vyzkouší, než je přetáhne do Vyhlazovací společnosti — a pamatuj na má slova, začne je zasvěcovat co nejdřív.</strong></p>

<p><strong> Bude potře­bovat úplnou kontrolu nad svým týmem maloobchod­níků, a jediná možnost, jak to dokázat, je proměnit je. Pokud jde o semeniště obchodů, v obchodních cent­rech se to vždycky jen hemží. Stejně tak na středních školách, ačkoliv to bude pro tebe těžké vzhledem k problémům s denním světlem. Taky obecní zóny sta­venišť — vždycky od nás kupovali stánkaři z těch cateringových kamionů. Taky skejťácký park Xtreme. Tam se lifruje spousta zboží. A pod mosty - ačkoliv to je hlavně revír bezdomovců, nejhorších smažek, takže se tam patrně točí moc málo peněz, než aby to Lashe zaujalo."</strong></p>

<p><emphasis>John kývl a říkal si, že přesně tyhle informace chtěl získat. A co dodavatelé, napsal. Jestli Lash nastoupil na místo Rehva, nebude s nimi potřebovat navázat styky?</emphasis></p>

<p><emphasis><strong>„Jo. Největší ve městě, Ricardo Benloise, je ale sak</strong><strong>­</strong><strong>ra hodně opatrný." Trez pohlédl na bratra a nastalo dal</strong><strong>­</strong><strong>ší ticho. Když iAm kývl, Trez se otočil zpátky k Johnovi. „Tak jo. Zkusíme ti získat nějaké informace o Benloisovi - aspoň abys ho mohl sledovat pro pří</strong><strong>­</strong><strong>pad, že se sejde s Lashem.</strong><strong>“</strong></emphasis></p>

<p><strong>John bez přemýšlení zaznakoval: <emphasis>Mockrát vám dě</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kuju.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Oba kývli a pak Trez řekl:</strong></p>

<p><strong> „Dvě podmínky.“</strong></p>

<p><strong>John ho gestem pobídl, aby pokračoval.</strong></p>

<p><strong>„Za prvé, můj bratr a já před Rehvem nemáme žád­né tajnosti. Takže mu povíme, že jsi za námi byl.“ John se zamračil a Trez zavrtěl hlavou: „Promiň. Jinak to nejde“.</strong></p>

<p><strong>iAm se vmísil do hovoru:</strong></p>

<p><strong> „Nám nevadí, že se do toho vložíš. Ne že by se bratři flákali, ale každá ruka dobrá.“</strong></p>

<p><strong>John to chápal, ale stejně chtěl celou tu věc utajit. Než stihl začít psát, Trez pokračoval.</strong></p>

<p><strong>„A za druhé, musíš nám předat každou informaci, kterou seženeš. Rehvenge, ten prevít, co musí o všem vědět, nám nařídil, abychom se do toho nepletli. Zas­kočíš sem? No, jestli to není příhodná cesta, jak se do toho můžeme zapojit?“</strong></p>

<p><strong>Zatímco John uvažoval, proč Rehv svázal oběma válečníkům ruce, iAm řekl:</strong></p>

<p><strong> „On si myslí, že se dáme zabít.“</strong></p>

<p><strong>„A kvůli“</strong></p>

<p><strong> Trez se odmlčel, jako by hledal vhodný výraz, „...,vztahu“, který s ním máme, jsme na suchu.“</strong></p>

<p><strong>„To nás stejně dobře mohl přikovat ke zdi, sakra.“</strong></p>

<p><strong>Trez pokrčil rameny. „A právě proto jsme souhlasili s tím, že se s tebou sejdeme. Hned jak jsi poslal textovku, pochopili jsme,„.. .že tohle je ta škvíra,„...kterou hledáme.“</strong></p>

<p><strong>Temní za sebe navzájem dokončovali věty a John se zhluboka nadechl. Aspoň že chápou, co se v něm ode­hrává.</strong></p>

<p><strong>„To tedy chápeme."</strong></p>

<p><strong> Trez nastavil klouby zaťaté pěsti a kývl, když do nich John udeřil pěstí stejně za­ťatou. „A tenhle malý rozhovor v zákulisí si necháme pro sebe.“</strong></p>

<p><emphasis>John se sklonil nad bloček. Počkat, já myslel, že chcete říct Rehvovi, že jsem tady byl?</emphasis></p>

<p><strong>Trez se sklonil nad rukopis a znovu se zasmál. „My mu přece řekneme, že jsi přišel na návštěvu a dal sis jídlo."</strong></p>

<p><strong>iAm se temně usmál. „Ale to ostatní vědět nemusí."</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Když Trez a John odešli dozadu, Blay dopil colu a pe­riferním zrakem sledoval Qhuinna. Ten přecházel po baru, jako by měl zastřižená křídla a vůbec se mu to nelíbilo.</strong></p>

<p><strong>Prostě nedokázal zůstat stranou. Ať už šlo o večeři, schůzku, nebo boj, chtěl se životu postavit čelem.</strong></p>

<p><strong>Jeho neklidné mlčení bylo namouduši horší, než kdyby nadával.</strong></p>

<p><strong>Blay vstal a zašel s prázdnou sklenicí za bar. Dolil si colu, pozoroval, jak temný pěnivý příval dopadá na led, a v duchu se ptal, proč ho ten chlap tak přitahuje. Sám byl milý a zdvořilý. Qhuinn byl spíš zbrklý a smrtonos­ný týpek.</strong></p>

<p><strong>Protiklady se zřejmě přitahují. Aspoň z jeho strany...</strong></p>

<p><strong>iAm se vrátil a přivedl s sebou muže, který se dal označit jedině jako slušný pán: byl dokonale oblečený, od střihu tmavě šedého svrchníku až po lesk polobotek, a místo vázanky měl starodávný nákrčník. Husté plavé vlasy byly vzadu ostříhané nakrátko, vpředu nechané dlouhé a jeho oči měly barvu perel.</strong></p>

<p><strong>„Kristepane, krucinál, co tady, sakra, děláš?"</strong></p>

<p><strong> zaburácel Qhuinnův hlas, když iAm zmizel vzadu. „Ty zatracenej šmejde."</strong></p>

<p><strong>První Blayova reakce byla taková, že se celý napjal. To poslední, co potřebuje, je další divácké kolečko, po­kud ten chlap Qhuinna přitahuje.</strong></p>

<p><strong>Jenže pak svraštil čelo. Je to možné...?</strong></p>

<p><strong>Muž, který právě dorazil, se smíchem Qhuinna ob­jal.</strong></p>

<p><strong> „Ty jsi <emphasis>takový</emphasis> mistr slova, bratránku. Řekl bych... tirák křížený s námořníkem a šmrcnutý dvanáctiletým puberťákem."</strong></p>

<p><strong>Saxton. Byl to Saxton, syn Tyhmův. Blay si vzpomí­nal, že se s ním už párkrát setkal.</strong></p>

<p><strong>Qhuinn se odtáhl. <emphasis>„Krucinál,</emphasis> to je vlastně interpunk­ce. Nebo vás to na Harvardu neučili?"</strong></p>

<p><strong>„Tam se starali spíš o komerční právo. Nemovitosti. Škodné události. Překvapuje mě, že jsi nebyl na pro­moci."</strong></p>

<p><strong>Qhuinnovy tesáky bíle zablýskly v upřímném úsmě­vu.</strong></p>

<p><strong> „To je lidské právo. To mě nezajímá."</strong></p>

<p><strong>„A koho taky."</strong></p>

<p><strong>„Tak co tady děláš?"</strong></p>

<p><strong>„Majetkové transakce pro bratry Temné. Aby sis ne­myslel, že jsem se všechny ty lidské zákony učil jen pro radost." </strong></p>

<p><strong>Saxtonův pohled se střetl s Blayovým. Je­ho výraz se okamžitě změnil ve vážný a přemýšlivý. „No, zdravím tě.“</strong></p>

<p><strong>Saxton se obrátil zády ke Qhuinnovi a přistoupil k Blayovi s takovým soustředěním, až se Blay ohlédl, jestli za ním někdo nestojí.</strong></p>

<p><strong>„Blaylock, že ano?" Muž mu podal přes bar elegant­ní ruku. „Léta jsem tě neviděl."</strong></p>

<p><strong>Blay měl v Saxtonově přítomnosti vždycky trochu svázaný jazyk, protože „zatracenej šmejd" měl pokaž­dé na všecko odpověď. A působil, jako by nejen všech­no věděl, ale také jako by si klidně mohl nechat svá ta­jemství pro sebe, pokud nevyhovujete jeho měřítkům.</strong></p>

<p><strong>„Jak se vede?" řekl Blay, když se jejich dlaně se­tkaly.</strong></p>

<p><strong>Saxton opravdu pěkně voněl a stisk jeho ruky byl pevný. „Hodně jsi vyrostl."</strong></p>

<p><strong>Blay se přistihl, že se červená. „Ty jsi pořád stejný."</strong></p>

<p><strong>„Vážně?" Perlové oči zaplály. „Je to dobře nebo špatně?"</strong></p>

<p><strong>„No... dobře. Nechtěl jsem..."</strong></p>

<p><strong>„Tak povídej, jak se ti daří. Máš za ženu nějakou krasavici, kterou ti vybrali rodiče?"</strong></p>

<p><strong>Blayův smích byl ostrý a prudký. „Bože, to ne.</strong></p>

<p><strong>O              žádnou nestojím."</strong></p>

<p><strong>Qhuinn se vložil do hovoru, divže si mezi ně ne­stoupl. „A jak se vede <emphasis>tobě,</emphasis> Saxi?"</strong></p>

<p><strong>„Docela dobře." Saxton na Qhuinna ani nepohlédl, když odpovídal; dál věnoval svou pozornost Blayovi. „Ačkoliv rodiče chtějí, abych se odstěhoval z Caldwellu. Mně se ale nechce odejít."</strong></p>

<p><strong>Blay se potřeboval dívat někam jinam; pilně upíjel limonádu a počítal kostky ledu, které v ní pluly.</strong></p>

<p><strong>„A co tady děláš?" zeptal se Saxton.</strong></p>

<p><strong>Nastala dlouhá pauza a nakonec Blay znovu zvedl oči, protože ho zajímalo, proč Qhuinn neodpovídá.</strong></p>

<p><strong>Aha. Jasně. Saxton nemluvil na svého bratrance.</strong></p>

<p><strong>„Tak mluv, Blayi," pobídl ho Qhuinn se svraštělým čelem.</strong></p>

<p><strong>Poprvé za... Bože, zdálo se to jako celá věčnost... se naplno střetl s pohledem svého nejlepšího přítele. Ač­koliv se nepotřeboval vzmužit. </strong></p>

<p><strong>Jako vždy se ty různoba­revné oči upíraly na někoho jiného: Saxtonovi se dostá­valo upřeného pohledu, pod nímž by se slabší povaha    o              několik centimetrů zmenšila. Jenže Qhuinnův bratra­nec to buď nevnímal, nebo mu to možná bylo jedno.</strong></p>

<p><strong>„Odpověz mi, Blaylocku," zaševelil.</strong></p>

<p><strong>Blay si odkašlal. „Jsme tu, abychom pomohli příteli."</strong></p>

<p><strong>„Obdivuhodné," usmál se Saxton a ukázal tesáky, které se zaleskly.</strong></p>

<p><strong> „Víš, myslím, že bychom si někdy mohli někam vyjít."</strong></p>

<p><strong>Qhuinnův hlas zněl dost nabroušeně. „Jasně. To zní skvěle. Tady máš moje číslo.“</strong></p>

<p><strong>Právě když odříkával číslice, vrátili se John, Trez a iAm. Nastalo jakési představování a konverzace, ale Blay zůstal mimo, dopil colu a dal sklenici do myčky.</strong></p>

<p><strong>Když obešel bar a míjel ho, Saxton ho oslovil:</strong></p>

<p><strong> „Jsem rád, že jsem tě zase viděl.“</strong></p>

<p><strong>Blay reflexivně sevřel dlaň, která se mu nabízela... a když si potřásli rukama, uvědomil si, že má v ruce navštívenku. Zatímco skrýval překvapení, Saxton se jen usmál.</strong></p>

<p><strong>Blay strkal navštívenku do kapsy a Saxton otočil hlavu a pohlédl na Qhuinna. „Zavolám ti, bratranče.“</strong></p>

<p><strong>„Jo. Jasně.“</strong></p>

<p><strong>Loučení bylo z Qhuinnovy strany značně méně přá­telské, ale Saxtonovi to i tentokrát bylo zřejmě fuk ne­bo to nezaznamenal — čemuž bylo těžko uvěřit.</strong></p>

<p><strong>„Omluvte mě laskavě," řekl Blay nazdařbůh.</strong></p>

<p><strong>Opustil restauraci sám, a když vyšel pod přístřešek u vchodu, zapálil si cigaretu a opřel se zády o chladné cihly, podrážkou jedné boty se vzepřel o budovu.</strong></p>

<p><strong>Zatímco kouřil, vyndal navštívenku. Byla ze silného papíru, krémová. Rytá, ne tištěná - přirozeně. Černé, starosvětské písmo. Když ji zvedl k nosu, ucítil kolín­skou.</strong></p>

<p><strong>Příjemná. Moc příjemná. </strong></p>

<p><strong>Qhuinn na tyhle věci nevě­řil. .. takže většinou byl cítit prostě kůží a sexem.</strong></p>

<p><strong>Když Blay zastrčil kartičku do bundy, dal si dalšího šluka a vydechoval dlouze a pomalu. Nebyl zvyklý, že by ho někdo okukoval. Nebo oslovoval. On byl vždyc­ky ten, co civěl, a kam až jeho paměť sahala, civěl na Qhuinna.</strong></p>

<p><strong>Dveře se rozlétly a kamarádi vyšli ven.</strong></p>

<p><strong>„Páni, jak já nesnáším kouř z cigaret," zamumlal Qhuinn a rozháněl rukou oblak, který Blay právě vy­dechl.</strong></p>

<p><strong>Blay uhasil dunhillku o podpatek boty a do poloviny dokouřený nedopalek strčil do kapsy. </strong></p>

<p><strong>„Kam máme na­mířeno?"</strong></p>

<p><emphasis>Do Xtreme Parku, znakoval John. Do toho u řeky. A dali nám ještě jedno vodítko, ale to bude chtít pár dní.</emphasis></p>

<p><strong>„Není ten park území gangu?" zeptal se Blay. „Nepotlouká se tam spousta policistů?"</strong></p>

<p><strong>„Proč si dělat starosti s policajty?" vybuchl smíchem Qhuinn. </strong></p>

<p><strong>„Když se dostaneme do maléru s policií, Sax­ton nás vždycky může dostat ven na kauci. Je to tak?"</strong></p>

<p><strong>Blay se ohlédl a tentokrát byl zaskočený. Qhuinnův modrozelený pohled se do něj zabodával, a když to Blay zaznamenal, projelo mu hrudí to staré známé vzrušení.</strong></p>

<p><strong>Bože... tohohle miluju, pomyslel si. A vždycky budu.</strong></p>

<p><strong>Byla to ta tvrdohlavě vystrčená brada, výrazné tma­vé obočí a piercingy v uchu a v plném dolním rtu. Byly to ty husté, lesklé černé vlasy a zlatavá pokožka a mo­hutně svalnaté tělo. Bylo to v tom, jak se smál a že vů­bec nikdy neplakal. Byly to jizvy v jeho nitru, o kte­rých nikdo nevěděl, a přesvědčení, že se vždycky jako první požene do hořící budovy, krvavé rvačky nebo k autonehodě.</strong></p>

<p><strong>Bylo to ve všem, čím Qhuinn byl a vždycky bude.</strong></p>

<p><strong>Jenže věci se nikdy nezmění.</strong></p>

<p><strong>„Co se nezmění?" svraštil čelo Qhuinn.</strong></p>

<p><strong>Ach, sakra. Promluvil nahlas. „Nic. Jdeme. Johne?"</strong></p>

<p><emphasis>John se podíval z jednoho na druhého. Pak kývl.</emphasis></p>

<p><emphasis> Do rozednění nám zbývají jen tři hodiny. Musíme sebou hodit.</emphasis></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Kapitola šestá</strong></p>

<p><strong>M</strong></p>

<p>iluju to, jak se na mě díváš.“</p>

<p><strong>Xhex z protějšího rohu ložnice na slova, která Lash vyřkl, neodpověděla. Podle toho, jak byl sesutý před sekretářem, s jedním ramenem výš než druhým, soudila, že mu dost možná vykloubila paži. A to neby­lo jeho jediné zranění. Černá krev mu kapala po bradě ze rtu, který mu rozsekla, a bude kulhat od toho, jak ho kousla do stehna.</strong></p>

<p><strong>Přejel po ní pohledem a ona se nenamáhala zakrýt rukama. Jestli se chystá druhé kolo, bude potřebovat každičký gram síly, která jí zbývá. A kromě toho, cud­nost je důležitá, jen když vám záleží na vašem těle, a ona už tyhle spojitosti dávno ztratila.</strong></p>

<p><strong>„Věříš v lásku na první pohled?“ zeptal se. Se zasté­náním se zvedl z podlahy a musel se opřít o okraj prá­delníku, když trochu experimentoval s poraněnou paží.</strong></p>

<p><strong>„Věříš?" naléhal.</strong></p>

<p><strong>„Ne."</strong></p>

<p><strong>„Cyniku." Dopotácel se k průchodu, který vedl do koupelny. Stoupl si mezi veřeje, zapřel se jednou rukou o              zeď, otočil se doleva a zhluboka se nadechl.</strong></p>

<p><strong>Úderem si vrátil paži zpátky do kloubní jamky, hlasi­tě to zapraštělo a Lash stejně hlasitě zaklel. Potom se sesul na zeď, dech z něj vycházel v prudkých poryvech, zranění na jeho tváři zanechávala na bílé omítce černé šmouhy krve <emphasis>bezduchého.</emphasis> Obrátil se k ní a usmál se.</strong></p>

<p><strong>„Chceš se se mnou osprchovat?" Když mlčela, po­třásl hlavou. „Ne? Škoda."</strong></p>

<p><strong>Zmizel v mramorové místnosti a po chvilce začala téct voda.</strong></p>

<p><strong>Teprve když slyšela, jak se myje, a ucítila vůni mýd­la, opatrně si uspořádala nohy a paže.</strong></p>

<p><strong>Žádnou slabost. Neukazovala mu žádnou slabost. A nešlo jen o to, že chtěla vypadat silná, aby si roz­myslel, než si s ní příště začne. Její přirozenost se od­mítala poddat jemu stejně jako komukoli jinému. Ze­mře v boji.</strong></p>

<p><strong>Tak byla prostě naprogramovaná: byla nezlomná — a to nenapovídalo jen její ego. Zkušenost jí říkala, že ať s ní dělá, kdo chce co chce, ona to zvládne.</strong></p>

<p><strong>Ale, dobrý Bože, nesnášela ty rvačky s ním. Celé to zatraceně nenáviděla.</strong></p>

<p><strong>Když chvíli nato vyšel, byl čistý a už se hojil, modři­ny bledly, škrábance mizely, kosti srůstaly jako zázra­kem.</strong></p>

<p><strong>Takovou už má ona prostě smůlu. Zatracený králíček Energizer.</strong></p>

<p><strong>„Jdu navštívit otce.“ Když k ní přistoupil, obnažila tesáky a on se na okamžik zatvářil polichoceně. „Miluju tvůj úsměv.“</strong></p>

<p><strong>„To není úsměv.“</strong></p>

<p><strong>„Říkej si tomu, jak chceš, mně se to líbí. A jednou tě představím svému milému tátovi. Mám s námi dvěma své plány.“</strong></p>

<p><strong>Lash se skláněl, nepochybně aby se ji pokusil polí­bit, ale když vydala hluboké hrdelní zasyčení, zarazil se a rozmyslel si to.</strong></p>

<p><strong>„Vrátím se,“ zašeptal. „Má lásko."</strong></p>

<p><strong>Věděl, že nesnáší ty kecy o „lásce", takže pečlivě po­tlačila svou reakci. Také ho nedráždila, když se otočil a odešel.</strong></p>

<p><strong>Čím víc odmítala hrát tuhle hru, tím víc se do toho zaplétal a tím jasnější měla hlavu.</strong></p>

<p><strong>Poslouchala, jak se pohybuje v sousední místnosti,</strong></p>

<p><strong>a představovala si, jak se obléká. Šaty si nechával ved­le, přestěhoval si je poté, co začalo být jasné, jak to mezi nimi bude probíhat: nesnášel nepořádek a na své oblečení si velice potrpěl.</strong></p>

<p><strong>Když nastalo ticho a Xhex slyšela, jak sestupuje ze schodů, zhluboka se nadechla a zvedla se z podlahy. V koupelně byla dosud pára a tropické vedro z jeho sprchy, a ačkoliv jí vadilo používat stejné mýdlo jako on, ještě víc nenáviděla to, co měla na kůži.</strong></p>

<p><strong>V         okamžiku, kdy vstoupila pod horkou sprchu, mra­mor pod jejíma nohama zrudl a zčernal, jak se dvojí krev smývala z jejího těla a mizela v odpadu. Pospíšila si s mydlením a oplachováním, protože Lash odešel teprve před několika minutami, a u něj jeden nikdy ne­věděl. Někdy se hned vrátil. Jindy se neukázal celý den.</strong></p>

<p><strong>Vůně toho nóbl francouzského mýdla, kterým Lash vytrvale zásoboval svou koupelnu, jí zvedala žaludek,</strong></p>

<p><strong>i  když předpokládala, že většinu žen by ta směs levan­dule a jasmínu těšila. Páni, litovala, že nemá trochu Rehvova starého Dialu. Ačkoliv by to na škrábancích nepochybně pekelně pálilo, jí bolest nevadila a před­stava, jak se drhne do živého masa, byla lákavá.</strong></p>

<p><strong>Každé přejetí dlaně po paži či noze bylo doprováze­no bolestí, jak se naklonila ke straně nebo předklonila, a ona si kdovíproč vzpomněla na ostnaté pásy, které vždycky nosila kvůli zvládnutí své <emphasis>symphatho</emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>ské</emphasis> při­rozenosti. Při tom, kolik bojů se v této ložnici odehrá­valo, měla v těle dost bolesti, aby se utlumily její zlé sklony - ne že by na tom vlastně záleželo. Nebyla ve společnosti „normálních", a její temná stránka jí pomá­hala vypořádat se s touto situací.</strong></p>

<p><strong>Přesto však bylo po dvou desetiletích, co nosila ko­lem stehen ostnaté dráty, zvláštní nemít je u sebe. Ne­chala ty ostnaté řetězy v sídle Bratrstva... na sekretáři v pokoji, kde strávila den před odchodem do kolonie.</strong></p>

<p><strong>Měla jednoznačně v úmyslu se tam na konci noci vrá­tit, osprchovat se a znovu si je nasadit... jenže teď na ně nepochybně sedal prach, zatímco čekaly na její ná­vrat.</strong></p>

<p><strong>Ztrácela víru, že se s těmi módními doplňky ještě někdy šťastně shledá.</strong></p>

<p><strong>Zvláštní, jak se může život narušit: odejdete z domu v očekávání, že se tam vrátíte, jenže pak vás cesta, na kterou se vydáte, odvede úplně jinam.</strong></p>

<p><strong>Jak dlouho nechají bratři její osobní věci na pokoji? uvažovala v duchu. Jak dlouho potrvá, než se jejích pár věcí - ať už jsou v sídle Bratrstva, v její lovecké chatě, nebo v jejím suterénním bytě - promění v pouhopouhé harampádí? Dva týdny jsou patrně maximum — ačkoliv protože nikdo kromě Johna o její podzemní zašívárně neví, zůstanou tam její věci daleko déle.</strong></p>

<p><strong>Po dvou týdnech určitě skončí její věci v nějaké ko­moře. Pak v krabici na půdě.</strong></p>

<p><strong>Nebo je možná prostě vyhodí do popelnice.</strong></p>

<p><strong>Tak se to ale dělá, když někdo zemře. To, co bývalo jeho vlastnictvím, se změní v odpad - pokud si ty před­měty nepřisvojí někdo jiný.</strong></p>

<p><strong>A po ostnatých pásech velká poptávka nebude.</strong></p>

<p><strong>Vypnula vodu, vyšla ze sprchy, osušila se a vrátila se do ložnice. Právě když usedala k oknu, dveře se otevře­ly a vstoupil <emphasis>bezduchý,</emphasis> který se staral o kuchyň, s pod­nosem plným jídla.</strong></p>

<p><strong>Vždycky vypadal zmateně, když stavěl to, co připra­vil, na sekretář a rozhlédl se — koneckonců jako i tento­krát; ještě pořád neměl zdání, proč nechává teplé pokr­my v prázdném pokoji. Také prohlédl stěny, sledoval čerstvé vrypy a stopy černé krve. Vzhledem k tomu, jak úpravně vypadal, měl nepochybně sto chutí podat nějaký kutilský výkon: když sem přišla, byl hedvábný papír na stěnách v dokonalém stavu. Teď vypadal, jako by prošel ždímačkou.</strong></p>

<p><strong>Přistoupil k lůžku, aby urovnal zmuchlanou přikrývku a rozházené polštáře, a dveře přitom nechal dokořán ote­vřené; Xhex se zadívala ven na chodbu a schody dolů.</strong></p>

<p><strong>Nebyl důvod utíkat. A poprat se s ním by také nefun­govalo. Ani postupovat jako <emphasis>symphath</emphasis>, protože byla mentálně zablokovaná stejně jako fyzicky.</strong></p>

<p><strong>Mohla ho jen sledovat a litovat, že se mu nějak ne­může dostat na kobylku. Bože, tohle bezmocné nutkání zabíjet musí úplně stejně prožívat lvi v zoo, když do je­jich klece vstoupí ošetřovatel s koštětem a žrádlem; ten druhý může přicházet a odcházet a měnit prostředí, ve kterém žijete, ale vy jste jako přikovaní.</strong></p>

<p><strong>Docela to ve vás vzbudí chuť něco zakousnout.</strong></p>

<p><strong>Po jeho odchodu přistoupila k jídlu. Hněvat se na biftek jí nepomůže a kalorie potřebuje k boji, snědla te­dy všechno, co se jí naservírovalo. Jejímu jazyku vše­chen ten blaf chutnal jako lepenka a v duchu se ptala, zda ještě někdy bude něco jíst proto, že chce a protože jí to chutná.</strong></p>

<p><strong>Celá ta záležitost „jídlo-jako-palivo“ byla logická, ale během jeho konzumace se nebylo nač těšit.</strong></p>

<p><strong>Když dojedla, vrátila se k oknům, uvelebila se v ušá­ku a přitáhla kolena k ňadrům. Zadívala se dolů na uli­ci; neodpočívala, jen znehybněla.</strong></p>

<p><strong>I          po tolika týdnech hledala únikovou cestu... a bude ji hledat až do posledního dechu.</strong></p>

<p><strong>Stejně jako nutkání rvát se s Lashem nezpůsobovala jen její situace, ale také to, jaká byla, a to jí připomnělo Johna.</strong></p>

<p><strong>Byla kdysi tak odhodlaná utéct od něj.</strong></p>

<p><strong>Vzpomínala, jak byli spolu - ne naposled, kdy jí oplatil odmítnutí, ale tenkrát v jejím suterénním bytě. Po sexu ji chtěl políbit... očividně toužil po něčem víc než jen po rychlé, prudké souloži. Její reakce? Odtáhla se a odešla do koupelny, kde se umývala, jako by ji ušpinil. Pak vypadla.</strong></p>

<p><strong>Takže mu nezazlívala to, jak proběhlo jejich posled­ní loučení.</strong></p>

<p><strong>Rozhlédla se po svém tmavě zeleném vězení. Patrně tu zemře. A patrně brzy, protože už nějakou dobu nepi­la z ničí žíly a prožívala veliký fyzický i emocionální stres.</strong></p>

<p><strong>Skutečnost vlastního skonu jí připomínala ty mnohé tváře, do nichž hleděla, zatímco z těl unikal život a du­še se vznášely k volnosti. Byla nájemný vrah a smrt byla jejím řemeslem. Protože byla <emphasis>symphath,</emphasis> bylo to pro ni svého druhu poslání.</strong></p>

<p><strong>Ten proces ji odjakživa fascinoval. Každý z těch, které zabila, bojoval s odlivem, i když věděl — když nad ním stála se zbraní v ruce - že kdyby se mu podaři­lo vymanit ze spirály smrti, Xhex prostě udeří znovu. Ale jako by jim to bylo jedno. Hrůza a bolest fungova­ly jako zdroj energie, strava pro jejich boj, a ona vědě­la, jaké to je. Jak zápolíte o každé nadechnutí, i když nedokážete vtáhnout do hrdla vzduch. Jak se vám na rozpálené pokožce hromadí studený pot. Jak vám sláb­nou svaly, ale vy na ně stejně voláte: <emphasis>Hýbej se, hýbej se, hýbej se, krucinál.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Její dřívější věznitelé ji mnohokrát přivedli až na po­kraj posmrtné ztuhlosti.</strong></p>

<p><strong>Ačkoliv upíři věřili ve Stvořitelku, <emphasis>symphathové</emphasis> ne­měli žádnou koncepci posmrtného života. Pro ně byla smrt nikoli sjezdem z dálnice na jinou silnici, nýbrž cihlovou zdí, do které narazíte. A potom už není nic.</strong></p>

<p><strong>Osobně všem těm kecům o svátém božstvu nevěřila, a ať už to bylo výchovou, nebo intelektem, výsledek byl tentýž. Smrt znamená tmu, konec příběhu. Probo­ha, viděla ji tolikrát zblízka - po ohromném zápase... nepřišlo nic. Její oběti se prostě přestaly hýbat, ztuhly v pozici, v níž se nacházely, když se jim zastavilo srd­ce. A někteří lidé možná umírají s úsměvem na tváři, ale podle jejích zkušeností to byla grimasa, ne smích.</strong></p>

<p><strong>Jeden by řekl, že když vás zalévá zářivě bílé světlo a před vámi se otevírá království nebeské, budete zářit, jako byste vyhráli v loterii.</strong></p>

<p><strong>Jenomže důvod, proč vypadali tak dožraně, možná ani tak nespočíval v tom, kam šli, jako v tom, odkud odcházeli.</strong></p>

<p><strong>Lítost... Myslíte na to, čeho litujete.</strong></p>

<p><strong>Kromě toho, že si přála, aby se narodila za jiných okolností, litovala ze všeho nejvíc dvou věcí.</strong></p>

<p><strong>Litovala, že tehdy před lety neřekla Murhderovi, že je napůl <emphasis>symphath.</emphasis> Když ji pak unesli do kolonie, nebyl by ji šel zachránit. Věděl by, že pro ni nevyhnutelně půjde druhá část její rodiny, a neskončil by tak, jak skončil.</strong></p>

<p><strong>Také litovala, že se nemůže vrátit a omluvit Johnu Matthewovi. Stejně by ho odmítla, protože to byla jedi­ná možnost, jak mu zabránit opakovat chyby jejího předchozího milence. Ale vysvětlila by mu, že to není kvůli němu. Zeje to kvůli ní.</strong></p>

<p><strong>Aspoň že s ním to dopadne dobře. Postarají se o něj bratři a král upíří rasy, a díky tomu, že ho odmítla, neu­dělá žádnou hloupost.</strong></p>

<p><strong>Ona je odkázána sama na sebe a dopadne to, jak má.</strong></p>

<p><strong>Vedla život plný násilí, takže není nijak překvapivé, že ji čeká násilná smrt... ale aby dostála své přiroze­nosti, cestou z tohoto světa si s sebou vezme pár kilo masa.</strong></p>

<p><strong>Kapitola sedmá</strong></p>

<p><strong>S</strong></p>

<p>akra, noc pomalu končí.</p>

<p><strong>John pohlédl na hodinky, ale bylo to marné. Pálení v očích mu sdělovalo vše, co potřeboval vědět o tom, jak málo tmy jim ještě zbývá.</strong></p>

<p><strong>I           pouhý náznak denního světla stačil, aby musel rychle mrkat očima.</strong></p>

<p><strong>Ale na druhé straně, dění v Xtreme Parku už stejně končilo, zdrogovaní zatoulanci uléhali na lavičky nebo zalézali na veřejné záchodky, aby si dali poslední dáv­ku. Na rozdíl od jiných caldwellských parků měl tenhle otevřeno čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu; zářivky na vysokých stožárech osvětlovaly betonovou plochu. Těžko říct, co městští úředníci tím nonstop provozem zamýšleli - protože právě to tady měli. <emphasis>Non</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>stop provoz</emphasis><emphasis>.</emphasis> Při tom, kolik drog tady přecházelo z ruky do ruky, to tu působilo jako pobočka barů na Obchodní třídě.</strong></p>

<p><strong>Ale nikde žádní <emphasis>bezduší.</emphasis> Jen lidé obchodující s lid­mi, kteří si šlehali ve tmě.</strong></p>

<p><strong>Přesto to bylo slibné. Jestli Lash do téhle zóny dosud neinfiltroval, udělá to. </strong></p>

<p><strong>I když kolem zvolna projížděly policejní vozy, byla tu spousta soukromí a spousta hlí­dek. Park měl půdorys obrovské terasy, prohlubně v te­rénu se střídaly s rampami a skokanskými můstky. Hlavní bylo, že lidé viděli přijíždějící policii a mohli vyhledat všemožné úkryty.</strong></p>

<p><strong>A páni, že ale byli dobře vycvičení! Ze své pozoro­vatelny za kůlnou údržby to mohl John se svými kama­rády pozorovat opakovaně. Tak nějak se pak začnete divit, proč policie nepošle neoznačená auta nebo sem nepronikne v civilu.</strong></p>

<p><strong>Anebo už to možná dělají. Možná jsou tu i další ta­koví jako John, neviditelní pro okolní dav. No, ne tak docela přesně jako on a Qhuinn a Blay. Ani dokonale vycvičený a několikrát vyznamenaný příslušník caldwellského policejního sboru by se nemohl stát neviditel­ným - což John a jeho kámoši dělali už tři hodiny. Po­každé, když je někdo míjel, vymazali se mu z paměti.</strong></p>

<p><strong>Bylo to trochu zvláštní, někde být, přitom nebýt... být vnímán, ale nespatřen.</strong></p>

<p><strong>„Mizíme?" zeptal se Qhuinn.</strong></p>

<p><strong>John vzhlédl k jasnějící obloze a říkal si, že přibližně za třináct hodin ta zatracená žhavá lampa slunce zase zmizí a oni budou moct zaujmout stanoviště ve svém skrytém koutku a čekat nanovo.</strong></p>

<p><strong>Krucinál.</strong></p>

<p><strong>„Johne? Jdeme."</strong></p>

<p><strong>Na zlomek sekundy měl sto chutí urvat kámošovi hlavu, ruce se mu samy zvedly a připravovaly se sdělit něco ve smyslu: </strong></p>

<p><strong><emphasis>Jdi do háje, nejsi moje chůva.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Zabránil mu v tom fakt, že stejně jako sebedelší če­kání sem Lashe nepřivede, nepomůže mu ani láteření na Qhuinna.</strong></p>

<p><strong>Kývl a naposled se rozhlédl. Byl tu jediný dealer, který zřejmě uzavíral obchody, a ten se držel docela vzadu. Hlavní stanoviště měl u střední rampy, což bylo chytré - znamenalo to, že má přehled po celém parku, od nejvzdálenějších koutů až k vozovce, kudy projíž­děli policajti.</strong></p>

<p><strong>Kluk vypadal tak na sedmnáct osmnáct let a obleče­ní na něm viselo, což patřilo ke skejťáckému stylu, a ta­ké to bylo patrně v důsledku toho, že sám užíval to, co prodával. Vypadal, jako by potřeboval párkrát vydrbat rejžákem, ale byl bystrý a drzý. A zdálo se, že pracuje sám. Což bylo zajímavé. Aby dealer ovládl drogové území, obvykle potřeboval posily — jinak ho někdo mo­hl obrat buď o zboží, nebo o prachy. Ale tenhle mladí­ček. .. ten byl celou dobu sám.</strong></p>

<p><strong>Buď má někde ve tmě gorily, nebo ho někdo sejme.</strong></p>

<p><strong>John se odloupl od stěny budovy, o kterou se opíral, a kývl na kluky.</strong></p>

<p><strong> <emphasis>Jdeme.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Když se znovu zhmotnil, zakřupal mu pod bagančaty drobný štěrk, jak se jeho váha proměnila ve skuteč­nou tíži, a do tváře ho zasáhl svěží vítr. Nádvoří sídla Bratrstva bylo ohraničeno průčelím domu a vysokými rameny šestimetrové zdi, která obklopovala celý poze­mek. Bílá mramorová kašna uprostřed dosud nebyla naplněna a fontána nestříkala, to přijde až v teplejších měsících, a půltucet aut, zaparkovaných v řadě, rovněž čekal na nějakou akci.</strong></p>

<p><strong>Ševelivý zvuk dobře naolejovaných strojů ho přiměl zvednout hlavu. Ocelové okenice se koordinovaně spouš­těly přes okna, zakrývaly tabulky olovnatého skla, ja­ko by se víčka početných očí zavírala ke spánku.</strong></p>

<p><strong>Bál se vstoupit dovnitř. I když se tam mohl potulovat dobře padesáti místnostmi, už sama skutečnost, že bu­de muset zůstat až do západu slunce zavřený, měnila sídlo v krabici od bot.</strong></p>

<p><strong>Qhuinn a Blay se zhmotnili každý z jedné strany po jeho boku; vyšel po stupních k obrovským dvojitým dveřím a vstoupil do vestibulu.</strong></p>

<p><strong>Uvnitř nastavil obličej bezpečnostní kameře. Zámek okamžitě lupnul a John vstoupil do haly, která byla ja­ko vystřižená z carského Ruska. Malachitové a vínové mramorové sloupy podpíraly malovaný strop o dvě patra výš. Zlacené svícny a zrcadla vytvářely a odráže­ly nažloutlé světlo, které dodávalo barvám ještě víc na sytosti. A to schodiště... to bylo jako kobercová přistá­vací dráha, sahající až k nebesům, zlatá balustráda se nahoře větvila na otevřenou galerii v prvním patře.</strong></p>

<p><strong>Johnův otec nešetřil penězi a očividně měl smysl pro dramatično. Chyběl už jen orchestrální doprovod a klidně jste si mohli představit, jak dolů pluje král v panovnickém rouchu...</strong></p>

<p><strong>Wrath se nahoře skutečně objevil, jeho obrovské tělo bylo oblečeno v černé kůži, dlouhé černé vlasy mu splývaly přes obrovská ramena. Panoramatické sluneč­ní brýle měl nasazené, a ačkoliv stál nad rozlehlým schodištěm, nepodíval se dolů. Nebyl důvod. Jeho oči teď už byly úplně slepé.</strong></p>

<p><strong>Nebyl však nevidomý. George po jeho boku měl všechno pod kontrolou.</strong></p>

<p><strong> Slepecký pes krále vedl, byli spojeni postrojem, připevněným kolem hrudi a plecí zlatého retrívra. Byli nedílná jednotka, psí dobrotivý samaritán s exteriérem královny krásy a brutální váleč­ník, očividně schopný rozervat každému hrdlo z pou­hého rozmaru.</strong></p>

<p><strong> Jejich spolupráce však byla dobrá a Wrath byl do svého psa doslova zamilovaný: psovi se dostávalo zacházení hodného královského mazlíčka, jímž také byl — čert vem vyváženou stravu v granulích: George jedl to, co jeho pán, což znamenalo prvotřídní libové hovězí a jehněčí. A povídalo se, že retrívr spí s Beth a Wrathem v posteli - ačkoliv to dosud nebylo z žádného nezávislého zdroje ověřeno, protože do po­kojů První rodiny nikdo nesměl.</strong></p>

<p><strong>Když Wrath zamířil dolů do haly, kulhal při chůzi - výsledek čehosi, co dělal na Druhé straně u Stvořitelky. Nikdo nevěděl, s kým se tam setkával nebo proč mívá pra­videlně monokl nebo rozseknutý ret, ale všichni, dokon­ce i John, měli z těch návštěv radost. Udržovaly Wratha v rovnováze a patrně díky nim nechodil do terénu.</strong></p>

<p><strong>Král sestupoval dolů, několik dalších bratrů vstupo­valo do dveří, jimiž právě vešel, a tak John musel uprchnout. Jestliže ucítili čerstvý inkoust Temní, pak by ho shromáždění u Posledního jídla zachytilo během mžiku, kdyby se k němu dostali dostatečně blízko.</strong></p>

<p><strong>Naštěstí byl v knihovně bar a John tam tedy šel a na­lil si Jacka Danielse.</strong></p>

<p><strong> Prvního z mnoha.</strong></p>

<p><strong>Začal se napájet opřen o mramorový sloup a pekelně litoval, že nemá stroj času — ačkoliv těžko říct, zda by se s jeho pomocí vydal do budoucnosti, nebo do minu­losti.</strong></p>

<p><strong>„Chceš něco k jídlu?“ řekl Qhuinn od dveří.</strong></p>

<p><strong>John se na něj nepodíval, jen potřásl hlavou a nalil si do nízké sklenice ještě trochu tekuté úlevy.</strong></p>

<p><strong>„Tak jo, přinesu ti sendvič."</strong></p>

<p><strong>John v duchu zaklel, otočil se na patě a znakoval: <emphasis>Řekl jsem ne.</emphasis></strong></p>

<p><strong>„S rostbífem? Dobře. A vezmu ti kus mrkvového dortu. Podnos budeš mít ve svém pokoji." </strong></p>

<p><strong>Qhuinn se obrátil k odchodu.</strong></p>

<p><strong> „Jestli tady počkáš ještě tak pět mi­nut, budou všichni sedět u stolu, takže budeš mít dráhu po schodech volnou."</strong></p>

<p><strong>Vzdálil se, takže po něm John nemohl mrštit skleni­cí; jiný způsob, jak vyjádřit postoj jsem-osamělý-ost- rov, neexistoval.</strong></p>

<p><strong>Ačkoliv to by vlastně bylo plýtvání dobrým pitím — Qhuinn byl tak tvrdohlavý, že by na něj nezapůsobilo, ani kdybyste ho praštili do čelního laloku krumpáčem.</strong></p>

<p><strong>Naštěstí začal alkohol působit, jeho otupující příkrov se usadil Johnovi nejprve na ramenou a odtud zahalil celé tělo. Ten dryják mu sice nezklidnil mysl, ale kosti a svaly se uvolnily.</strong></p>

<p><strong>John počkal doporučených pět minut, pak si vzal sklenici a láhev a vyrazil nahoru, přičemž bral schody po dvou. Za sebou slyšel tlumené hlasy z jídelny, ale nic víc. Poslední dobou se při jídle mnoho smíchu neo­zývalo.</strong></p>

<p><strong>Když se ocitl ve svém pokoji, otevřel dveře a vstoupil do džungle. </strong></p>

<p><strong>Na všech plochách bylo naházené oblečení ~ na prádelníku, na ušáku, na posteli, přes plazmovou televizi. Tak trochu jako by jeho šatník vyzvracel vše­chen svůj obsah. Prázdné lahve od Jacka se hromadily na dvou nočních stolcích u postele a válely se i kolem jako mrtví vojáci, na podlaze a zahnízděné v pomačka­ných prostěradlech a přikrývce.</strong></p>

<p><strong>Fritz a jeho úklidová četa sem nesměli už dva týdny, a soudě podle tempa, jímž to postupovalo, budou po­třebovat bagr, až jim posléze otevře dveře dokořán.</strong></p>

<p><strong>Odstrojil se, kožené kalhoty a košili nechal ležet tam, kam dopadly, ale s bundou si počínal opatrně. As­poň dokud nevyndal zbraně - pak ji hodil na roh poste­le. </strong></p>

<p><strong>V koupelně si překontroloval dýky a hbitě vyčistil pistole pomocí soupravy, kterou prostě nechával ležet u druhého umývadla.</strong></p>

<p><strong>Jo, zpustl hůř než puberťák, ale se zbraněmi, to byla jiná. Nářadí se musí udržovat.</strong></p>

<p><strong>Sprchu odbyl rychle, a když si mydlil hrudník a bři­cho, vzpomínal na dobu, kdy stačil i jen dotek teplé vo­dy na pohlaví, aby pocítil erekci. Ted už ne. </strong></p>

<p><strong>Neměl erekci... od té doby, co byl naposled s Xhex.</strong></p>

<p><strong>Prostě neměl zájem - ani ve snu, což byla novinka. Sakra, před proměnou, kdy údajně neměl o své sexua­litě vůbec mít povědomí, na něj podvědomí chrlilo vše­možné lahůdky. A byly to sexuální historky tak reálné a tak podrobné, jako by šlo o vzpomínky a ne o báchor­ky spředené fantazií ve fázi spánku REM.</strong></p>

<p><strong>Zato teď? Na jeho vnitřní obrazovce se odehrávaly leda tak scénky z <emphasis>Blair Witch,</emphasis> kde prchal ve zběsilé pa­nice, ale nevěděl, co ho honí... ani jestli se vůbec ně­kdy dostane do bezpečí.</strong></p>

<p><strong>Když vyšel z koupelny, našel podnos s rostbífovým sendvičem a klínem mrkvového dortu, velkým jako je­ho hlava. Nic k pití, ale Qhuinn věděl, že tekuté občer­stvení přijímá pouze od pana Danielse.</strong></p>

<p><strong>John jedl vestoje před sekretářem, nahý, jak přišel na svět, a když se strava ocitla v žaludku, vysála z něj energii a vyprázdnila mu hlavu. Otřel si ústa plátěným ubrouskem, podnos odložil na chodbu a pak zamířil do koupelny, kde si čistě jen ze zvyku vyčistil zuby.</strong></p>

<p><strong>Zhasnout v koupelně. Zhasnout v ložnici.</strong></p>

<p><strong>Usednout na postel s Jackem.</strong></p>

<p><strong>Jakkoli byl vyčerpaný, netěšil se, až si lehne.</strong></p>

<p><strong> Mezi hladinou energie a vzdáleností mezi jeho hlavou a pod­lahou panoval inverzní vztah: i když šilhal únavou, v okamžiku, kdy dopadl na polštář, začaly mu hlavou vířit myšlenky a skončil s očima dokořán otevřenýma, upřenýma do stropu, zatímco odpočítával hodiny a své bolesti.</strong></p>

<p><strong>Dopil to, co měl ve sklenici, a opřel se lokty o kole­na. Během pár vteřin mu začala padat hlava a klesat víčka. Jakmile se začal nahýbat do strany, nebránil se tomu, i když přesně nevěděl, kterým směrem klesá, jestli k polštářům, nebo ke sežmoulané přikrývce.</strong></p>

<p><strong>Polštáře.</strong></p>

<p><strong>Přesunul nohy na postel, přitáhl si pokrývky přes bo­ky a zažil okamžik blaženého zhroucení. Možná se dnes v noci cyklus přeruší. Možná ho ta nádherná úle­va vsaje jako černá díra, zadoufal.</strong></p>

<p><strong> Možná...</strong></p>

<p><strong>Oči se mu otevřely a už zíral do černočerné temnoty.</strong></p>

<p><strong>Kdepak. Byl vyčerpaný až k rozjitřenosti, nejenom vzhůru... ale bystrý a nastražený. Promnul si tvář a usoudil, že tenhle protikladný stav věcí je ekvivalen­tem schopnosti čmeláků létat: fyzici tvrdí, že to nejde, a přesto k tomu pořád dochází.</strong></p>

<p><strong>Převalil se naznak, zkřížil paže na hrudi a zívl, až mu zapraskaly čelisti. Těžko říct, zda by neměl rozsvítit. Tma násobila víření v jeho lebce, ale světlo lampy ho pálilo v očích, až měl pocit, jako by byly plné písku. Obvykle střídavě rozsvěcel a zhasínal.</strong></p>

<p><strong>Zvenčí, z chodby soch, slyšel, jak Zsadist a Bella s Nallou jdou do svého pokoje. Dvojice mluvila o ve­čeři a Nalla broukala a předla, jak to miminka dělají, když mají plné bříško a rodiče na dosah.</strong></p>

<p><strong>Pak prošel kolem Blay. Kromě V byl jediný, kdo v domě kouřil, podle toho John poznal, že je to on. A Qhuinn byl s ním. Určitě. Jinak by si Blay jinde než ve svém pokoji nezapálil.</strong></p>

<p><strong>Byla to odveta za tu recepční v tetovacím salonu, a kdo by mu to mohl mít za zlé?</strong></p>

<p><strong>Venku nastalo dlouhé ticho. A pak poslední pár bot.</strong></p>

<p><strong>Tohr mířil do postele.</strong></p>

<p><strong>Dal se poznat spíš podle ticha než podle zvuku - kroky byly pomalé a na bratra poměrně lehké: Tohr pracoval na tom, aby se mu vrátila fyzická forma, ale nesměl dosud do terénu, což bylo pochopitelné. Musí nabrat ještě pětadvacet kilo svalů, než se pustí do kříž­ku s nepřítelem.</strong></p>

<p><strong>Nikdo jiný už kolem nepůjde.</strong></p>

<p><strong> Lassiter alias Tohrův zlatý stín nespal, a tak anděl obvykle zůstával dole v ku­lečníkovém salonku a díval se na televizi. Třeba na testy otcovství v talk show <emphasis>Maury</emphasis> a na <emphasis>Lidový soud</emphasis> se soud­kyní Milianovou a maratóny <emphasis>Opravdových manželek.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Ticho... ticho... ticho...</strong></p>

<p><strong>Když mu začal vadit tlukot vlastního srdce, John za­klel, protáhl se a rozsvítil. Uvelebil se znovu do podu­šek a nechal paže klesnout. Nesdílel Lassiterovu fasci­naci ženskými pořady, ale cokoli bylo lepší než ticho. Zalovil mezi prázdnými lahvemi, našel dálkový ovla­dač, stiskl vypínač, nastala pauza, jako by ta věc zapo­mněla, k čemu se používá - ale pak se rozsvítil obraz.</strong></p>

<p><strong>Linda Hamiltonová utíkala nějakou chodbou, tělo nabité energií. Na druhém konci chodby se otevíral vý­tah... ukázal se v něm malý tmavovlasý kluk a Arnold Schwarzenegger.</strong></p>

<p><strong>John stiskl vypínač a obraz zmizel.</strong></p>

<p><strong>Naposled ten film viděl spolu s Tohrem... tehdy, když ho bratr odvedl z jeho smutné, žalostné existence a ukázal mu, kým ve skutečnosti je... ještě předtím, než se život jich obou rozpadl ve švech.</strong></p>

<p><strong>Tedy, přirozeně s tím byla spojena hromada úzkostí, jak už to bývá, když zjistíte, že nejste tím nebo čím, za co nebo za koho jste se vždycky považovali. Jenže Tohr zůstal při něm, jen tak se zklidňoval a sledoval te­levizi, i když byl na řadě, aby šel do boje, a také měl na starosti svou těhotnou <emphasis>shellan.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Nic hezčího pro něj nikdy nikdo neudělal.</strong></p>

<p><strong>John se vrátil k realitě a odhodil dálkový ovladač na noční stolek; párkrát tam poskočil, převrhl jednu z prázdných lahví, z níž vyšplíchl poslední centimetr bourbonu.</strong></p>

<p><strong> John se natáhl pro tričko, aby ten nepořádek setřel. Což, vzhledem k tomu, jaký strašný binec pano­val v celé místnosti, bylo jako zapíjet Big Mac a hra­nolky colou light.</strong></p>

<p><strong>Ale to je jedno.</strong></p>

<p><strong>Otřel desku stolku, jednu po druhé zvedal lahve a pak otevřel zásuvku, aby otřel...</strong></p>

<p><strong>Hodil tričko na podlahu, sáhl dovnitř a vyndal leti­tou, v kůži vázanou knihu.</strong></p>

<p><strong>Deník byl jeho vlastnictvím už asi půl roku, ale ještě ho nečetl.</strong></p>

<p><strong>Byla to jediná věc, která mu zbyla po otci.</strong></p>

<p><strong>Protože neměl nic jiného na práci a nebylo kam jít, otevřel knihu na první stránce. Listy byly z pergamenu a páchly starobou, ale inkoust byl stále ještě zcela či­telný.</strong></p>

<p><strong>Zaostřil unavené oči a začal zkoumat, jak jsou tvoře­na písmena, jak tahy inkoustu tvoří symboly, jak v tex­tu nejsou žádné chyby ani škrtání, jak - i když papír není linkovaný — jeho otec psal v úhledných, rovných řádcích. Představoval si, jak se asi Darius skláněl nad stránkami a psal ve světle svíčky, namáčel brk v kala­máři ...</strong></p>

<p><strong>Johnem projelo zvláštní mravenčení, až ho napadlo, jestli nebude zvracet... ale nevolnost pominula a vyba­vil se mu obraz.</strong></p>

<p><emphasis>Ohromný kamenný dům, ne nepodobný tomu, ve kte­rém žijí teď. Místnost zařízená krásnými věcmi. Kvap­ný zápis do tohoto deníku, zanesený u psacího stolu před velkolepým plesem.</emphasis></p>

<p><emphasis>Světlo svíček, teplé a měkké.</emphasis></p>

<p><strong>John se otřásl a obracel stránky dál. Postupem času začal nejen posuzovat řádky písmen, ale skutečně je číst...</strong></p>

<p><strong>Barva inkoustu se změnila z černé na hnědou, když jeho otec psal o své první noci ve vojenském táboře. Jaká byla zima. Jak se bál. Jak velice se mu stýskalo po domově.</strong></p>

<p><strong>Jak se cítil osamělý.</strong></p>

<p><strong>John se do něj vcítil do té míry, až se zdálo, že otec a syn jsou jedna osoba: navzdory přemnohá letům a vzdálenosti celého kontinentu to bylo, jako by se ocitl v otcově kůži.</strong></p>

<p><strong>No bodejť. </strong></p>

<p><strong>Byl v naprosto stejné situaci: nepřátelská realita se spoustou temných koutů... a žádní rodiče, kteří by stáli při něm, když teď byla Wellsie mrtvá a Tohr se proměnil v živoucí, dýchající přízrak.</strong></p>

<p><strong>Těžko říct, kdy mu klesla víčka a už se neotevřela.</strong></p>

<p><strong>V         některém okamžiku však usnul, i když to málo, co mu zbylo po otci, stále držel se zbožnou úctou v rukou.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Kapitola osmá</strong></p>

<p><emphasis>1671, jaro Stará země</emphasis></p>

<p><emphasis><strong>D</strong>arius se přenesl do hustého pralesa, zhmotnil se u vchodu do jeskyně. Rozhlédl se nocí, naslou­chal, zda nepostřehne zvuk hodný zaznamenání... Ko­lem tiše plynoucího potoka se po špičkách kradla vyso­ká zvěř a vítr hvízdal v jehličí borovic a také slyšel vlastní dech. Kolem však nebyli žádní lidé ani bezduší.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ještě okamžik... a pak vklouzl pod skalnatý převis a vstoupil do přirozeného prostoru, vytvořeného před mnoha světelnými roky. Šel stále hloub, vzduch houstl pachem, který nenáviděl: plesnivá hlína a chladná vlh­kost mu připomínaly vojenský tábor — a i když to pekel­né místo opustil už před dvaceti sedmi lety, vzpomínky na dobu strávenou u Bloodlettera stačily, aby se v něm ještě teď všechno sevřelo.</emphasis></p>

<p><emphasis>U zadní stěny přejel dlaní po vlhké, nerovné skále, až nalezl železné táhlo, jímž se uvolnil zámkový mechanis­mus skrytých dveří. Ozvalo se tlumené zaskřípění, jak se panty otočily, a pak se část jeskynní stěny odsunula doprava. Nečekal, až se panel docela odklopí, ale pro­šel otvorem, hned jak se do něj vešel. Na druhé straně narazil na druhou páku a počkal, až se skála znovu bezpečně uzavře.</emphasis></p>

<p><emphasis>Dlouhá cesta do sanctum sanctorum Bratrstva byla osvětlena pochodněmi, které jasně plápolaly a vrhaly ostře ohraničené stíny, jež se křečovitě škubaly na ne­rovné podlaze a stropě. Byl asi v polovině, když mu k uším dolehly hlasy jeho bratří.</emphasis></p>

<p><emphasis>Očividně jich bylo na schůzi mnoho, soudě dle sym­fonie basových, mužských tónů, které se přehlušovaly navzájem a soupeřily mezi sebou o vzdušný prostor.</emphasis></p>

<p><emphasis>Patrně přišel jako poslední.</emphasis></p>

<p><emphasis>Když se dostal k bráně z železných mříží, vyndal z náprsní kapsy těžký klíč a vsunul ho do zámku. Oteví­rání vyžadovalo sílu, dokonce i od něj; obrovská brána se pohnula, jen když ten, kdo usiloval o vsup, dovedl prokázat, že má dost sil, aby ji otevřel dokořán.</emphasis></p>

<p><emphasis>Když vstoupil do prostoru, dokořán otevřeného hlu­boko v zemi, bylo tam už celé Bratrstvo a s jeho přícho­dem schůze započala.</emphasis></p>

<p><emphasis>Zaujal stanoviště vedle Ahgonyho, hlasy umlkly a Wrath Spravedlivý přelétl pohledem shromážděné. Bratři si vážili vůdce své rasy, i když nebyl válečník ja­ko oni, neboť to byl vznešený panovník, jehož moudré rady a uvážlivá zdrženlivost měly velikou cenu ve válce proti Vyhlazovací společnosti.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Moji válečníci," řekl král. „Obracím se na vás dnešního večera s vážnou zprávou a žádostí. Za denní­ho světla dostavil se do mého osobního příbytku vysla­nec, doggen, a žádal o osobní slyšení. Odmítl předložit svou věc k posouzení mému podřízenému, pak se zhroutil a rozplakal. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Monarchovy jasné, zelené oči kroužily po tvářích shromážděných a Darius byl zvědav, co bude následo­vat. Nic dobrého to nebude, říkal si.</emphasis></p>

<p><emphasis>„ Tehdy jsem se do věci vložil “</emphasis></p>

<p><emphasis> Králova víčka na okamžik poklesla.</emphasis></p>

<p><emphasis> „Toho doggena poslal jeho pán s nejhorší možnou zprávou. Nezadaná dcera rodu se pohřešuje. Odebrala se časně na lože a zdálo se, že je vše v pořádku, dokud jí služka nepřinesla polední ob­čerstvení pro případ, že by zatoužila po stravě. Její po­koj byl prázdný. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Ahgony, laický vůdce Bratrstva, promluvil. „ Kdy by­la naposled spatřena ? “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Před Posledním jídlem. Přišla za svými rodiči, sdě­lila jim, ze nemá chuť jíst a bude si muset lehnout. “ Králův pohled dál sledoval kruh přítomných. „Její otec je počestný muž, který mi prokázal osobní služby. Nej­závažnější je však služba, kterou poskytl rase jako cel­ku jakožto leahdyr Rady. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Jeskyní zazvučely kletby a král kývl.</emphasis></p>

<p><emphasis> „ Věru, je to dce­ra Sampsonova. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius zkřížil paže na hrudi. Tohle byla velmi špatná zpráva. Dcery glymery byly pro své otce drahocennými klenoty... až do té doby, kdy byly předány do péče jiné­ho zámožného muže, který s nimi bude patřičně zachá­zet. Tyto ženy byly hlídány a střeženy jako v klášteře... Z domů svých rodin prostě jen tak nemizely.</emphasis></p>

<p><emphasis>Mohly však být uneseny.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jako všechny vzácné věci měly i urozené ženy velmi vysokou hodnotu — a jako vždy, když šlo o glymeru, jedinec byl méně důležitý než rodina: výkupné se ne­vyplácelo kvůli záchraně života dotyčné, nýbrž kvůli reputaci rodu. Po pravdě řečeno, nebylo nijak neslý­chané, že došlo k únosu takové panny a jejímu zadrže­ní kvůli penězům - už jen pohrůžka budila ve společ­nosti hrůzu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Vyhlazovací společnost nebyla jediným zdrojem zla na světě. Bylo známo, že i upíři dokážou kořistit z pří­slušníků vlastního druhu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Králův hlas zvučel jeskyní, hluboký a důrazný. „ Ja­kožto od své osobní stráže od vás očekávám, že tuto situaci vyřešíte. “</emphasis></p>

<p><emphasis> Královské oči se upřely na Daria.</emphasis></p>

<p><emphasis>je mezi vámi jeden, kterého požádám, aby šel o napravil toto pochybení. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius sklonil hlavu ještě dřív, než požadavek za­zněl. Jako vždy byl jednoznačně ochoten vykonat pro svého krále jakoukoli službu.</emphasis></p>

<p><emphasis>„ Děkuji ti, můj válečníku. Tvému státnickému nadá­ní se dostane ocenění pod střechou onoho domu, nyní rozbitého, stejně jako tvému smyslu pro etiketu. A až odhalíš pachatele, důvěřuji v tvou schopnost zajistit patřičný... výsledek celého dění. Využij služeb těch, kdo stojí po tvém boku, a především ji najdi. Žádný otec by neměl snášet tuto nesnesitelnou hrůzu. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius nemohl souhlasit jednoznačněji.</emphasis></p>

<p><emphasis>A bylo to moudré poslání, udělené moudrým králem. Darius byl státník, vskutku. Obzvlášť se ale po smrti své matky cítil zavázán vůči ženám. Ne že by se ostatní bratři necítili zavázáni podobně — kromě snad Hharma, který měl dosti mlhavou představu o ženské ctnos­ti. Darius však byl tím, kdo vždy pociťoval tuto odpo­vědnost nejvíce, a král s tím jaksepatří počítal.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jak bylo řečeno, bude potřebovat pomoc; rozhlédl se po svých bratřích, aby určil, koho vybere, volil mezi za­chmuřenými, nyní již dobře známými tvářemi. Zarazil se, když mezi nimi spatřil cizince.</emphasis></p>

<p><emphasis>Naproti oltáři stál bratr Hharm vedle mladší, hube­nější verze sebe samého. Jeho syn byl tmavovlasý a modrooký po otci a byl na něm také již patrný náznak širokých ramenou a mohutné hrudi, charakteristických pro Hharma. Tím však podoba končila. Hharm se s ne­tečnou ledabylostí opíral o stěnu jeskyně — což nebylo žádné překvapení. Dával přednost boji před hovorem, pro který mu zbývalo jen málo času i pozornosti. Chla­pec však byl soustředěn až jakoby hypnoticky, jeho in­teligentní oči se upíraly na krále se zbožnou úctou.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ruce měl za zády.</emphasis></p>

<p><emphasis>Navzdory venkovnímu zdání klidu kroutil těma ruka­ma tam, kde to nikdo neviděl, jen pohyb předloktí pro­zrazoval nervózní ošívání.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius chápal, jak chlapci je. Po tomto proslovu pů­jdou všichni jako jeden do terénu a Hharmův syn popr­vé změří síly s nepřítelem.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nebyl řádně vyzbrojen.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jako čerstvě příchozí Z vojenského tábora neměl o nic lepší zbraně než kdysi Darius... také jen to, co Bloodletter odložil. Což bylo hanebné. Darius neměl otce, který by se o něj postaral, ale Hharm měl svého chlapce vybavit, měl mu dát dobře vyvážené, kvalitní nástroje, stejně dobré jako jeho vlastní.</emphasis></p>

<p><emphasis>Král zvedl paže a vzhlédl ke stropu. „Nechť Stvořitelka shlédne na ty, kdo jsou zde shromážděni, s veške­rou milostí a požehnáním, až tito udatní vojáci vyjdou na pole válečné. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Z řad bratrů vybuchl válečný pokřik a Darius se k němu přidal z plných plic, burácení zvučelo a odráže­-</emphasis></p>

<p><emphasis>lo              se a neustávalo, když přešlo v rytmické skandování. Jak dunivý zvuk stoupal výš a výš, král napřáhl dlaň do strany. Ze stínu vystoupil mladý dědic trůnu, ve tváři výraz příliš vážný na svých sedm let. Wrath, syn Wrathův, byl stejně jako Tohrment navlas podoben svému otci, tím však podobnost mezi oběma dvojicemi konči­la. Kralevic byl posvátný nejen pro své rodiče, ale pro celou rasu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Tento chlapec byl budoucnost, nadcházející vůdce... důkaz., že navzdory všemu úsilí Vyhlazovací společnos­ti upíři přežijí.</emphasis></p>

<p><emphasis>A byl nebojácný. Tam, kde by se mnohý maličký ukryl za svého rodiče, i kdyby měl čelit jedinému bra­tru, stál malý Wrath osamoceně, upřený pohled zved­nutý k mužům před sebou, jako by věděl — bez ohledu na svůj útlý věk —, že bude velet mohutným hřbetům a bojovným pažím těch, kteří stojí před ním.</emphasis></p>

<p><emphasis>„ Vpřed, moji válečníci, “ řekl král. „ Vpřed a vaše dýky ať nesou smrt. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Krvežíznivá slova do těch něžných oušek, ale upro­střed války by nebylo výhodou šetřit příští královskou generaci. Wrath, syn Wrathův, nikdy nevyjde do terénu — je příliš významný pro svou rasu — ale bude vy­cvičen tak, aby dokázal ocenit, čemu čelí muži pod jeho velením.</emphasis></p>

<p><emphasis>Král upřel pohled na svou ratolest a oči se mu za- mžily pýchou a hrdostí a nadějí a láskou.</emphasis></p>

<p><emphasis>Oč jinak působil Hharm se svým synem! Ten mladý po jeho boku byl z jeho krve, ale podle toho, jakou mu věnoval — či spíše nevěnoval — pozornost, mohl stát klidně vedle cizince.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ahgony se naklonil k Dariovi. „Někdo na toho ho­cha musí dohlédnout. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius kývl. „Jistě."</emphasis></p>

<p><emphasis>„Dnes v noci jsem ho přivedl z vojenského tábora. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius pohlédl na bratra. „ Vskutku ? Kde byl jeho otec?"</emphasis></p>

<p><emphasis>„Mezi nohama jisté panny. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius polohlasně zaklel. Věru, tento bratr byl zhovadilé povahy, navzdory původu a ušlechtilosti svých základních instinktů; synů měl habaděj, čímž se asi da­la jeho bezohlednost vysvětlit, byť rozhodně ne omlu­vit. Samozřejmě, ostatní jeho synové se nehodili do Bratrstva, neboť jejich matky nepocházely z krve Vyvo­lených.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nicméně Hharmovi to zřejmě bylo jedno.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jak tam ten ubohý chlapec stál tak odloučeně, vyba­vovala se Dariovi přesně jeho vlastní první noc v teré­nu: jak nebyl na nikoho vázán... jak se bál střetu s ne­přítelem, když neměl nic než svůj důvtip a to málo výcviku, jímž musel upevnit svou kuráž.</emphasis></p>

<p><emphasis> Ne že by bra­třím nijak nezáleželo na tom, jak si vede. Museli však dávat pozor sami na sebe a on musel prokázat, že se  o              sebe dokáže postarat sám.</emphasis></p>

<p><emphasis>Tento mladý muž byl očividně ve stejné situaci — je­nomže měl otce, který mu měl usnadnit cestu.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Žij blaze, Darie," řekl Ahgony, když král a princ sestoupili mezi bratry, tiskli jim ruce a připravovali se k odchodu. „Doprovázím krále a následníka. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Žij blaze, bratře. “ Rychle se objali a pak se Ahgony přidat k oběma Wrathům a vyšel s nimi z jeskyně.</emphasis></p>

<p><emphasis>Když Tohrture předstoupil a začal rozdělovat terito­ria pro dnešní noc, začaly se tvořit dvojice a Darius pohlédl přes hlavy ostatních na Hharmova syna. Chla­pec zůstal u stěny a stál strnule, stále s rukama za zády. Hharm se zjevně nezajímal o nic jiného než o výměnu žertovných poznámek s ostatními.</emphasis></p>

<p><emphasis>Tohrture vložil dva prsty do úst a hvízdl. „Bratři! Pozor!" Jeskyně umlkla. „Děkuji. Máme jasno, pokud jde o teritoria ? "</emphasis></p>

<p><emphasis>Ozval se sborový souhlas a bratři začali odcházet — a Hharm se na svého syna ani neohlédl. Prostě jen za­mířil k východu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Chlapec za jeho zády uvolnil ruce, přesunul je před tělo a zamnul si je. Postoupil kupředu, pronést otcovo jméno, jednou... dvakrát.</emphasis></p>

<p><emphasis>Bratr se otočil s výrazem toho, kdo se střetl s nevíta­nou povinností. „ Tak tedy pojď... “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jestli smím, “ vstoupil Darius mezi ně, „bylo by mi potěšením, kdyby mi byl nápomocen s mou povinností. Pokud tě to neurazí. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Pravda byla, že mu bylo úplně jedno, jestli to někoho urazí. Chlapec potřebuje víc, než mu jeho otec dá, a Darius nebyl z těch, co nečinně přihlížejí nepravosti.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Myslíš, že se nesvedu postarat o svou krev?" odse­kl Hharm.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius se k muži otočil a přiblížil tvář těsně k němu. Dával přednost mírumilovnému vyjednávání, pokud šlo o konflikt, ale s Hharmem nebyla rozumná řeč. A Darius byl jaksepatří obdařen k tomu, aby síle čelil silou.</emphasis></p>

<p><emphasis>Bratrstvo kolem nich ztuhlo a Darius ztlumil hlas,i když všichni shromáždění slyšeli každičké pronesené slovo. </emphasis></p>

<p><emphasis>„Dej mi toho chlapce a já ti ho za svítání vrátím celého."</emphasis></p>

<p><emphasis>Hharm zamručel, znělo to, jako když vlk cítí čerstvou krev.</emphasis></p>

<p><emphasis> „ To svedu také, bratře. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius se naklonil blíž. „Jestli ho vezmeš do boje a on zemře, padne ta hanba na tvůj rodokmen na věky věků. “ Ačkoliv po pravdě bylo těžko říci, zda by to ně­jak zapůsobilo na Hharmovo svědomí. „Dej ho mně a ušetřím tě toho břemene. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nikdy jsem tě neměl rád, Darie. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„A přesto jsi byl v táboře víc než ochoten obsloužit ty, které jsem porazil. “ Darius blýskl tesáky. „ Vzhle­dem k tomu, jak moc tě to bavilo, čekal bych, že ke mně budeš vlídnější. A věz tohle - pakliže mi nedovolíš do­hlédnout na chlapce, srazím tě zde na tuto zem u na­šich nohou a budu tě bít, dokud se mi nepodvolíš. “ Hharm uhnul očima, zvedl pohled nad Dariovo ra­meno a dal se strhnout minulostí. Darius věděl, do které chvíle je unášen. Byla to ta noc, kdy nad ním Darius v táboře zvítězil - a protože Darius odmítl vy­užít jeho nedostatečnosti, zastoupil ho Bloodletter. Surovost byla slabé slovo pro to, co se následně ode­hrávalo, a ačkoliv Darius se o tom nerad zmiňoval, chlapcova bezpečnost byla dostatečným účelem pro nekalé prostředky.</emphasis></p>

<p><emphasis>Hharm věděl, kdo by v pěstním souboji vyhrál.</emphasis></p>

<p><emphasis>„ Vem si ho, “ řekl bezvýrazně. „A dělej si s ním, co chceš. Tímto se ho zříkám jakožto svého syna. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Bratr se otočil na patě, odkráčel...</emphasis></p>

<p><emphasis>A odnesl s sebou veškerý vzduch z jeskyně.</emphasis></p>

<p><emphasis>Válečníci se dívali za ním, jejich mlčení bylo hlasi­tější než předtím válečný pokřik. Zříci se potomka bylo v rozporu s morálkou rasy, stejně jako denní světlo s rodinnou sešlostí: znamenalo to zkázu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius přistoupil k mladému muži. Ta tvář... nej­dražší Stvořitelko. Chlapcova ztuhlá šedá tvář nebyla smutná. Nebyla zklamaná. Nebyla ani zahanbená.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jeho rysy tvořily doslova masku smrti.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius mu podal ruku a řekl: „Zdravím tě, synu. jsem Darius a budu v boji tvým whardem. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Mladík zamrkal.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Synu? Půjdeme nyní k útesům. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius byl zčistajasna podroben bedlivému pozoro­vání; chlapec očividně hledal stopy povinnosti a souci­tu. Nenašel však nic z toho. Darius přesně věděl, na jak suché, tvrdé zemi chlapec stojí, a tudíž si byl dobře vě­dom, že jakákoli nabídnutá něha či změkčilost by měla za následek jen další zahanbení.</emphasis></p>

<p><emphasis>„ Proč, “ zazněla chraplavá otázka.</emphasis></p>

<p><emphasis>„ Půjdeme nyní k útesům nalézt onu ženu, “ řekl Da­rius s klidem. „ Proto. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Chlapcovy oči se zabodly do Danových. Pak si mla­dík položil ruku na prsa. S úklonou řekl: „ Vynasnažím se být spíš přínosem než přítěží. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Je velmi těžké být nechtěný. Ještě těžší je držet hlavu vzhůru po takové urážce.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jak se jmenuješ?" zeptal se Darius.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Tohrment. Jsem Tohrment, syn..." Odkašlal si. „Jsem Tohrment. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius si stoupl vedle mladíka a položil mu dlaň na rameno, které se ještě časem rozšíří.</emphasis></p>

<p><emphasis>„ Pojď se mnou. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Chlapec ho následoval s odhodláním... pryč od obe­censtva v podobě Bratrstva... pryč ze svatyně... ven Z jeskyně... do noci.</emphasis></p>

<p><emphasis>K posunu uvnitř Dariovy hrudi došlo někdy mezi tím prvním krokem a okamžikem, kdy se společně odhmot­nili.</emphasis></p>

<p><emphasis>Věru, poprvé mu bylo, jako by měl vlastní rodinu... protože i když chlapec s ním nebyl pokrevně spřízněn, Převzal péči o něj.</emphasis></p>

<p><emphasis>V             souladu s tím by vstoupil před čepel mířící na mladšího, pokud by na to došlo, obětoval by se. Takový byl zákon Bratrstva — ale jen vůči bratrům. Tohrment  ještě nepatřiI mezi ně; byl teprve kandidátem na zá­kladě svého původu, díky němuž měl přístup do Krypty a nic víc. Jestliže se neosvědčí, bude tam mít navždy vstup zakázán.</emphasis></p>

<p><emphasis>Vskutku, podle toho, co stanovil zákon, mohl chlapec klidně zahynout v poli a být tam zanechán mrtev.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jenže Darius to nedopustí.</emphasis></p>

<p><emphasis>Vždycky chtěl vlastního syna.</emphasis></p>

<p><strong>                              Kapitola devátá</strong></p>

<p>D</p>

<p><emphasis>Dvacet mil od Charlestonu Jižní Karolína</emphasis></p>

<p><strong>Do horoucích... pekel. Mají tady nějaké stromy." No jo, je to tak. Přenosový vůz <emphasis>Paranorm</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>lních vyšetřovatelů</emphasis> sjel ze státní silnice 124, Gregg Winn za­brzdil a předklonil se nad volant.</strong></p>

<p><emphasis>Sakra... dokonalé.</emphasis></p>

<p><strong>Vstup do plantážnického sídla byl z obou stran vy­značen mohutnými duby o velikosti maringotek, z je­jichž obrovských větví visel španělský mech, pohupu­jící se v mírném vánku. Na konci aleje, ve vzdálenosti víc než půl kilometru, spočívalo sídlo zdobené sloupy roztomile jako dáma v křesílku; polední slunce zbarvovalo jeho tvář citronově žlutým světlem.</strong></p>

<p><strong>Zezadu se naklonila „moderátorka" <emphasis>Paranormálních vyšetřovatelů,</emphasis> Holly Fleetová. </strong></p>

<p><strong>„Myslíš to vážně?"</strong></p>

<p><strong>„Je to penzion, nocleh se snídaní, ne?" Gregg dupl na plyn. „Otevřeno veřejnosti."</strong></p>

<p><strong>„Volal jsi tam čtyřikrát."</strong></p>

<p><strong>„Neřekli ne."</strong></p>

<p><strong>„Nezavolali ti zpátky."</strong></p>

<p><strong>„To je jedno." Potřeboval to uskutečnit.</strong></p>

<p><strong> Speciály <emphasis>Paranor</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>málních vyšetřovatelů</emphasis> v hlavním vysílacím čase už každou chvíli zdolají hranici další úrovně ceny reklamního času. Nebyli ještě na stejném stupni jako <emphasis>Superstar,</emphasis> pravda, ale už překonali poslední epizodu <emphasis>Odhalených kouzel</emphasis>, a budou-li v tomhle trendu pokračovat, peníze se jen pohrnou.</strong></p>

<p><strong>Dlouhá příjezdová cesta k domu byla jako pěšina, která vede nejen hlouběji do útrob pozemku, ale také nazpátek časem. Proboha, jak se tak rozhlížel po trav­natém parku, čekal, že každou chvíli uvidí pod těmi ověnčenými stromy kráčet vojáky z občanské války a předválečnou Vivien Leighovou.</strong></p>

<p><strong>Štěrková cesta vedla návštěvníky přímo k okázalému hlavnímu vchodu a Gregg zaparkoval stranou pro pří­pad, že by potřebovala projet i jiná auta.</strong></p>

<p><strong>„Vy dva zůstaňte tady. Já jdu dovnitř."</strong></p>

<p><strong>Když vystoupil, přehodil si přes tričko značky Ed Hardy černou větrovku a manžetu stáhl přes zlaté rolexky</strong></p>

<p><strong> Dodávka s logem <emphasis>PV</emphasis> - lupa přes černý, stínový pří­zrak - byla dost okázalá a dům nepochybně patří něko­mu místnímu. Šlo o to, že hollywoodský styl nemusel být takhle daleko od Los Angeles zrovna dobrou vizit­kou - a tohle elegantní místo bylo jaksepatří vzdáleno plastické chirurgii a opálení ze solária.</strong></p>

<p><strong>Jeho mokasíny od Prady se sunuly kamennými kon­fetami příjezdové cesty, kráčel ke vchodu.</strong></p>

<p><strong> Bílý dům byl jednoduchá dvoupatrová krabice s verandami v přízemí a v prvním patře, sedlovou střechou s vikýřovými okny, ale elegance proporcí a už jen rozměry té zatracené věci ji jednoznačně řadily do kategorie sídel.</strong></p>

<p><strong> A navrch byla všechna okna z vnitřní strany zarámována závěsy v ba­revných tónech drahokamů a skrz olovnaté sklo bylo vi­dět lustry, zavěšené na vysokých stropech.</strong></p>

<p><strong>Houby penzion.</strong></p>

<p><strong>Domovní dveře byly tak velké, že by se za ně nemu­sela stydět ani katedrála, a klepadlo tvořila mosazná lví hlava v téměř životní velikosti. Zvedl závaží a nechal ho padnout zpátky na původní místo.</strong></p>

<p><strong>Zatímco čekal, zkontroloval si, zda jsou Holly a Stan tam, kde je zanechal. Posila byla to poslední, co potře­boval, když konal obchodní návštěvu - zvlášť když při­chází nezván. A pravda byla taková, že kdyby zrovna nebyli pracovně v Charlestonu, možná by to ani osob­ně nezkoušel, ale za půlhodinku jízdy, když to ani ne­byla zajížďka, to stálo. Natáčení speciálu v Atlantě mě­li zahájit až za dva dny, takže je čas. Přesněji řečeno, byl by schopen zabíjet, jen aby...</strong></p>

<p><strong>Dveře se otevřely dokořán a on se musel usmát to­mu, co spatřil za nimi.</strong></p>

<p><strong> Páni... je to čím dál lepší. Ten­hle chlapík měl přímo na čele napsáno <emphasis>Anglický majordomus,</emphasis> čišelo to z něj od lesklých střevíců až po černou vestu a blejzr.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>„Dobré odpoledne, pane.“</strong></p>

<p><strong> A měl přízvuk. Ne docela britský, ne docela francouzský - nóbl Evropan. „Přeje­te si?“</strong></p>

<p><strong>„Gregg Winn.“ </strong></p>

<p><strong>Podal mu ruku. „Myslím, že jsem vám dvakrát volal? Nevím, jestli jste dostal vzkazy."</strong></p>

<p><strong>Majordomův stisk byl rychlý. </strong></p>

<p><strong>„Vskutku."</strong></p>

<p><strong>Gregg čekal, bude-li muž pokračovat. Když nic ne­následovalo, odkašlal si. „Hm... doufal jsem, že byste nám dovolil trochu si prozkoumat váš krásný dům a park. Legenda o Eliahu Rathbooneovi je opravdu po­zoruhodná, chci říct... zprávy vašich hostů jsou úžas­né. Můj tým a já...“</strong></p>

<p><strong>„Dovolte, abych vás přerušil. Na tomto pozemku se nebude filmovat ani nahrávat..."</strong></p>

<p><strong>„Zaplatíme."</strong></p>

<p><strong>„...v žádném případě." Majordomus se upjatě usmál. „Jistě chápete, že dáváme přednost svému soukromí."</strong></p>

<p><strong>„Zcela upřímně - nechápu. Co je na tom špatného, když nám to tu dovolíte obhlédnout?" Gregg ztlumil hlas a naklonil se blíže k muži. „Ledaže ovšem... dě­láte ty šlépěje uprostřed noci vy sám? Nebo tu svíč­ku, co se vznáší nahoře v ložnici, zvedáte rybářským vlascem?"</strong></p>

<p><strong>Majordomova tvář se nezměnila, a přesto z něj čiše­lo opovržení. „Mám za to, že jste byl na odchodu."</strong></p>

<p><strong>To nebyla poznámka. Ani doporučení. Požadavek. Ale krucinál, Gregg už měl co do činění s většími tvrďáky, než je tahle fajnovka přestrojená za tučňáka.</strong></p>

<p><strong>„Víte, určitě tu máte velký provoz v důsledku těch strašidelných historek." </strong></p>

<p><strong>Gregg ještě víc klesl hlasem. „Máme obrovský okruh televizních diváků. Jestli mys­líte, že máte dost návštěvníků už teď, představte si, jak by prospělo vašim obchodům, kdybyste se dostali do celostátního vysílání. A i kdybyste si ty rathbooneovské šaškárny vyráběl sám, můžeme pracovat s vámi místo proti vám. Jestli víte, co myslím."</strong></p>

<p><strong>Majordomus ustoupil a začal zavírat dveře.</strong></p>

<p><strong> „Sbo­hem, pane..."</strong></p>

<p><strong>Gregg ho zastavil vlastním tělem. I kdyby tolik ne­chtěl prověřit ty historky, prostě nesnášel <emphasis>ne.</emphasis> A odmít­nutí jako obvykle zbystřilo jeho zájem víc než cokoli jiného.</strong></p>

<p><strong>„Rádi bychom tedy zůstali na noc. Natáčíme na ně­kolika bojištích občanské války v okolí a potřebujeme nocleh."</strong></p>

<p><strong>„Bohužel, máme plno."</strong></p>

<p><strong>V         tom okamžiku, jako dar od samotného Boha, se na elegantním schodišti objevila dvojice s kufry v rukou. Gregg se při pohledu přes majordomovo rameno usmál.</strong></p>

<p><strong>„Už ne tak plno." Zalistoval svým repertoárem a vy­tasil svůj nejlepší výraz nebudu-vůbec-obtěžovat. „Ne znamená ne, to je mi jasné. Takže nebudeme nic zazna­menávat, zvukem ani obrazem. Přísahám na život své babičky." Zvedl ruku na pozdrav a zahlaholil: „Hej, li­di — líbil se vám zdejší pobyt?"</strong></p>

<p><strong>„Ach, Bože můj, bylo to neuvěřitelné!" řekla přítel­kyně, manželka, náhodná známost nebo co to bylo. „Eliahu je skutečný!"</strong></p>

<p><strong>Přítel, manžel, partner na jednu noc přikývl. „Já jí nevěřil. Jako že duchové, ale jděte. Jenže jo... já to slyšel."</strong></p>

<p><strong>„Taky jsme viděli světlo. Slyšel jste o tom světle?"</strong></p>

<p><strong>Gregg si polekaně položil ruku na hruď. „Ne, jaké světlo? Povězte mi všechno..."</strong></p>

<p><strong>Když se pustili do podrobného popisu všech „neuvě­řitelně úžasných věcí", které byly „neuvěřitelné a úžas­né na pohled" během jejich „neuvěřitelného...", majordomovy oči se přimhouřily, až z nich zbyly jen štěrbinky. Dobré vychování v něm očividně překonalo nutkání zabíjet, když ustoupil stranou, aby nechal Gregga postoupit vstříc odjíždějící dvojici, ale teplota v hale klesla na bod mrazu.</strong></p>

<p><strong>„Počkat - není to..." Muž z dvojice hostů svraštil čelo a naklonil se ke straně. „Propánajána, vy jste z to­ho pořadu..."</strong></p>

<p><strong><emphasis>„Paranormální vyšetřovatelé</emphasis><emphasis> ,</emphasis>doplnil Gregg. „Já jsem producent."</strong></p>

<p><strong>„Ta moderátorka..." Chlapík pohlédl na svou přítel­kyni. „Je tady taky?"</strong></p>

<p><strong>„Jasně. Chcete se seznámit s Holly?"</strong></p>

<p><strong>Chlapík postavil kufr, který nesl, aby si trochu víc zastrčil polokošili do kalhot. „Jo, šlo by to?“</strong></p>

<p><strong>„Právě jsme byli na odchodu," vložila se do hovoru jeho polovička. </strong></p>

<p><strong>„Viď, Dane."</strong></p>

<p><strong>„Ale když mám - máme - možnost..."</strong></p>

<p><strong>„Jestli hned vyrazíme, budeme do tmy doma." Obrá­tila se k majordomovi. „Děkujeme vám za všechno, pane Griffine. Byl to krásný pobyt."</strong></p>

<p><strong>Majordomus se elegantně uklonil.</strong></p>

<p><strong> „Prosím, přijeďte zas, madam."</strong></p>

<p><strong>„Ach, přijedeme - tohle bude v září ideální místo pro naši svatbu. Je to neuvěřitelné."</strong></p>

<p><strong>„Prostě úžasné," dodal její snoubenec, jako by si to chtěl vyžehlit.</strong></p>

<p><strong>Gregg nenaléhal na seznamování s Holly, když dvo­jice vyšla z domovních dveří - i když se chlapík zarazil a ohlédl, jako by doufal, že je Gregg bude následovat.</strong></p>

<p><strong>„Takže já dojdu pro naše zavazadla,“ oznámil Gregg majordomovi. „A můžete nám připravit pokoj, pane Griffine."</strong></p>

<p><strong>Vzduch kolem muže jako by se nakrabatil. „Máme dva pokoje."</strong></p>

<p><strong>„Výborně. A protože vidím, že jste zásadový muž, já a Stan budeme bydlet spolu. Kvůli slušnosti.“</strong></p>

<p><strong>Majordomus zvedl obočí. „Vskutku. Pokud byste byli vy a vaši přátelé tak laskaví a počkali v saloně napravo, zařídím, aby vám personál připravil ubyto­vání."</strong></p>

<p><strong>„Fantastické."</strong></p>

<p><strong> Gregg ho plácl po rameni. „Ani nebu­dete vědět, že tu jsme."</strong></p>

<p><strong>Majordomus důrazně ustoupil. „Slovo varování, po­kud smím."</strong></p>

<p><strong>„Ven s tím."</strong></p>

<p><strong>„Nechoďte nahoru do druhého patra."</strong></p>

<p><strong>No jestli to není výzva... a věta jako vystřižená z <emphasis>Vřískotu.</emphasis> </strong></p>

<p><strong>„Absolutně ne. Přísahám."</strong></p>

<p><strong>Majordomus odešel chodbou a Gregg se vyklonil z domovních dveří, aby pokynul svému štábu. Když Holly vystoupila, čtyřky jí poskočily pod černým trič­kem, které měla na sobě; džínsy měla na bocích po­sazené tak nízko, až se jí zablesklo ploché, opálené bříško.</strong></p>

<p><strong> Nenajal ji kvůli jejímu mozku, ale kvůli barbínovským rozměrům, a přesto překonala jeho očeká­vání. Jako spousta manekýn nebyla úplně pitomá, je­nom převážně, a měla zvláštní schopnost postavit se tak, aby jí to co nejvíc slušelo.</strong></p>

<p><strong>Stan odsunul postranní panel dodávky, vystoupil, prudce zamrkal a shrnul si dlouhé, rozcuchané vlasy z obličeje. </strong></p>

<p><strong>Byl soustavně zhulený, ideální člověk pro takovouhle práci: technicky zdatný, ale do té míry vláč­ný, že dobře snášel rozkazy.</strong></p>

<p><strong>To poslední, co Gregg potřeboval, byl kameraman s uměleckými sklony.</strong></p>

<p><strong>„Vezměte zavazadla," zavolal na ně Gregg. Což byla Šifra, která znamenala: <emphasis>Vezměte si nejen věci na noc, </emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>le taky přenosné nádobíčko.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Tohle nebylo první místo, kam se musel vnutit.</strong></p>

<p><strong>Když se vrátil dovnitř, dvojice, která předtím odchá­zela, už projížděla kolem v kabrioletu; chlapík sledo­val, jak se Holly shýbá do dodávky, místo aby koukal na cestu.</strong></p>

<p><strong>Takhle působila na muže často. Další důvod, proč se jí držet.</strong></p>

<p><strong>Inu, to a potom skutečnost, že jí nevadil nezávazný sex.</strong></p>

<p><strong>Gregg vstoupil do salonu a zvolna si ho prohlédl.</strong></p>

<p><strong> Olejomalby byly muzeální kousky, koberce perské, stěny ručně malované, s pastorální scenerií. Svícny z ryzího stříbra stály na všech plochách a ani jeden kus nábytku nebyl vyroben v jedenadvacátém nebo dvacá­tém... a možná ani v devatenáctém století.</strong></p>

<p><strong>Novinář v jeho nitru radostně zahulákal. Penziony, ani ty prvotřídní, nejsou takhle vybavené. Takže se tu něco děje.</strong></p>

<p><strong>Buď to, anebo legenda o Eliahuovi přivádí do zdej­ších prostor každou noc spoustu návštěvníků.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Gregg přistoupil k jednomu z menších portrétů. Byl na něm asi pětadvacetiletý mladík, namalovaný v jiné době a na jiném místě. Seděl v křesle s vyztuženým opěradlem, nohy zkřížené v kolenou, elegantní ruce složené na jedné straně. Tmavé vlasy byly stažené do­zadu, svázané stuhou a odhalovaly úchvatnou tvář. Oděv... no, Gregg nebyl žádný historik, takže kdoví, ale sakra jistě se podobal tomu, co nosili George Was­hington a jemu podobní.</strong></p>

<p><strong>Tohle je Eliahu Rathboone, pomyslel si Gregg. Taj­ný abolicionista, který vždycky nechával svítit světlo na cestu těm, kdo potřebovali uprchnout, aby se k ně­mu mohli uchýlit... Muž, který zemřel za svou věc ješ­tě dřív, než se vůbec zakořenila na Severu... Hrdina, který zachránil mnohé, a sám byl odstraněn v rozkvětu mládí.</strong></p>

<p><strong>Tohle je jejich duch.</strong></p>

<p><strong>Gregg udělal z rukou rámeček a švenkoval jím po místnosti, než zaostřil na tvář z obrazu.</strong></p>

<p><strong>„To je on?“ ozval se za ním hlas Holly.</strong></p>

<p><strong> „To je oprav­du on?“</strong></p>

<p><strong>Gregg na ni přes rameno zazářil, v těle mu doslova mravenčilo. „A já myslel, že obrázky na internetu jsou dostatečně dobré.“</strong></p>

<p><strong>„Je teda... nádherný."</strong></p>

<p><strong>A stejně tak jeho příběh a dům a všichni ti lidé, co odtud odjíždějí s řečmi o strašení.</strong></p>

<p><strong>Čert vem výlet do atlantského blázince. Jejich příští speciál v přímém přenosu bude tohle.</strong></p>

<p><strong>„Chci, abys zapracovala na tom majordomovi,“ řekl Gregg tiše. „Víš, jak to myslím. Chci přístup ke všemu."</strong></p>

<p><strong><emphasis>,</emphasis><emphasis>N</emphasis><emphasis>ebudu</emphasis> s ním spát. Nekrofilii jsem si zakázala, a tenhle je starší než Pánbůh.“</strong></p>

<p><strong><emphasis>„Žádal</emphasis> jsem po tobě, aby sis lehla na záda? Jsou i ji­né způsoby. A máš na to dnešní noc a zítřek. Chci tady natočit speciál.“</strong></p>

<p><strong>„Myslíš jako... “</strong></p>

<p><strong>„Za deset dní odtud vysíláme přímý přenos."</strong></p>

<p><strong> Při­stoupil k oknům, která vedla do stromové aleje, a pod každým jeho krokem prkna v podlaze zavrzala.</strong></p>

<p><strong>Ceno Emmy, jdeme si pro tebe, pomyslel si Gregg.</strong></p>

<p><emphasis>Sakra dokonalé.</emphasis></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Kapitola desátá</strong></p>

<p>J</p>

<p>ohn Matthew procitl s rukou na pohlaví. Nebo spíš napůl procitl.</p>

<p><strong>To, na čem měl dlaň, však bylo plně připraveno k akci.</strong></p>

<p><strong>Do zamženě mysli mu z nitra vyjížděly záblesky představ, v nichž byl s Xhex...</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> Viděl je spolu na posteli v tom jejím suterénním bytě a byla v tom spousta na­hoty, Xhex obkročila jeho boky, on vztahoval ruce k je­jím ňadrům. </strong></p>

<p><strong>Byla příjemná a pevná, její klín se horce a vlhce dotýkal jeho erekce, její silné tělo se prohýbalo a uvolňovalo, když se třela o to, co hořelo touhou pro­niknout do ní.</strong></p>

<p><strong>Potřeboval se dostat do ní. Potřeboval po sobě zane­chat něco ze sebe.</strong></p>

<p><strong>Potřeboval si ji označkovat.</strong></p>

<p><strong>Instinkt byl nepřekonatelný až k hranicím naléhavé­ho nutkání... a přesto ho bodlo svědomí, když se posa­dil a uchopil do úst jednu z jejích bradavek, vtáhl ji mezi rty, sál ji, dotýkal se jí jazykem, něžně ji kousal, a současně v jakési rovině věděl, že se to vlastně nedě­je - a že i ve fantazii je to chyba. Nebylo to spravedlivé vůči její památce, a přesto ty vidiny měly příliš velkou setrvačnost a jeho dlaň, kterou se sám zpracovával, by­la příliš pevná... a ta chvíle byla příliš nepopiratelná a nabitá elektřinou, než aby se od ní mohl odvrátit.</strong></p>

<p><strong>Nebylo cesty zpět.</strong></p>

<p><strong>John si představoval, jak ji převalil na záda a tyčí se nad ní, shlíží dolů do jejích tmavě šedých očí. Stehna měla roztažená a mezi nimi jeho boky, její vzrušené pohlaví bylo připraveno na všechno, co jí chtěl poskyt­nout, její vůně mu pronikala do nosu, až nevěděl o ni­čem, jen o ní. Přejížděl jí dlaněmi po ňadrech a dolů po břiše a žasl nad tím, jak podobná jsou si jejich těla.</strong></p>

<p><strong>V porovnání s ním byla menší, ale jejich svaly byly úplně stejné, tuhé a vyladěné, připravené k použití, tvr­dé jako kost, když se napjaly. Miloval její nepoddajnost pod jemnou, hladkou pokožkou, miloval její sílu, její drsnost...</strong></p>

<p><strong>Toužil po ní jako blázen.</strong></p>

<p><strong>Jenomže najednou to dál nešlo.</strong></p>

<p><strong>Jako by se fantazie zasekla, páska přetrhla, na dévédéčku byl škrábanec, digitální soubor se pokazil. A je­mu zbyla jen přitažlivost a trýznivá hrana extáze, která ho přivede k šílenství...</strong></p>

<p><strong>Xhex vztáhla ruku k jeho tváři, uchopila ji do dlaně a tím něžným kontaktem si ho náhle celého podmanila, hlavu a tělo a duši: vlastnila ho se vším, od očí až po stehna. Byl její.</strong></p>

<p><strong>„Pojď ke mně,“ řekla a naklonila hlavu ke straně.</strong></p>

<p><strong>Zorné pole se mu rozvlnilo slzami. Konečně se bu­dou líbat. Konečně dojde k tomu, co mu odpírala...</strong></p>

<p><strong>Když se sklonil... navedla jeho ústa zpět ke své bra­davce.</strong></p>

<p><strong>Na okamžik pocítil palčivost odmítnutí, ale pak ho zasáhlo takové podivné nadšení. To odpálkování se jí tak podobalo, až usoudil, že to snad ani není sen. Mož­ná se to doopravdy děje. Odložil smutek a soustředil se na to, co mu byla ochotna dát.</strong></p>

<p><strong>„Poznamenej mě,“ řekla hlubokým hlasem.</strong></p>

<p><strong>Obnažil tesáky a přejel jedním ostrým bílým hrotem kolem jejího dvorce, kroužil po něm, hladil ho. Chtěl se jí zeptat, zda si je jistá, ale odpověděla na tu otázku sama. Rychlým pohybem se odrazila od matrace a při­držela si jeho hlavu u pokožky tak, že ji zasáhl a vy­tryskl pramínek krve.</strong></p>

<p><strong>John ucukl, bál se, zdají neublížil... ale ne, a když se prohnula v erotické vlně, lesklý pramínek jejího ži­vota ho přivedl k orgasmu.</strong></p>

<p><strong>„Vezmi si ode mě,“ přikazovala, zatímco jeho pohla­ví se cukalo a horký proud jí dopadal na stehna. „Udě­lej to, Johne. <emphasis>Hned.“</emphasis></strong></p>

<p><strong>Nemusela ho žádat dvakrát. Byl uchvácen kapičkou rudé krve, která vytryskla a s pomalou elegancí klouza­la po bledém úbočí jejího ňadra. Jazykem zachytil pě­šinku a odvedl ji zpátky domů kmitnutím, které konči­lo              u její bradavky...</strong></p>

<p><strong>Celé tělo se mu tetelilo nad její chutí, další vyvrcho­lení jím otřáslo a poznamenalo její pokožku, zatímco se svíjel v křečovitých stazích.</strong></p>

<p><strong> Krev Xhex byla v jeho ústech opojná, návyk naplno rozvinutý hned na první pokus, místo určení, které už nechtěl opustit, když se tam ocitl. Zatímco vychutnával to, co přijal, měl do­jem, že slyší její uspokojený smích, ale pak se ztratil v tom, co mu dala.</strong></p>

<p><strong>Přejel jazykem její bradavku i ranku a pak jeho rty vytvořily neprodyšnou pečeť a sál ji, přijímal její tem­nou chuť do hrdla a do útrob. Spojení s ní bylo vším, po čem kdy toužil, a když se teď od ní krmil, radost se ho zmocňovala spolu s jadernou energií, která k němu při­cházela z její krve.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Chtěl jí dát něco na oplátku, posunul paži dolů tak, aby jí mohl sjet rukou přes bok mezi stehny. Sledoval napjaté svaly, až našel její klín... Ach, Bože, byl kluz­ce hladký a pekelně horký, připravený a dychtící ho přijmout. A ačkoliv se valně nevyznal v ženské anato­mii, nechal si jejími steny a zmítáním sdělovat, kam by se jeho prsty měly vydat a co by měly dělat.</strong></p>

<p><strong>Netrvalo dlouho a ruka, jíž se Xhex dotýkal, byla stejně mokrá jako to, co hladil, a tehdy vsunul hluboko do ní prostředníček. Palcem ji masíroval nahoře a nale­zl rytmus odpovídající tahům, jimiž hltal její ňadro.</strong></p>

<p><strong>Přiváděl ji až na okraj, bral ji s sebou, dával, stejně jako dostával, i když věděl, že potřebuje víc. Chtěl být v ní, až vyvrcholí. Pak bude jakýmsi prchavým způso­bem úplný, nic mu nebude chybět.</strong></p>

<p><strong>Bylo to nutkání a nezbytnost vázaného muže. To, co musel mít, aby pociťoval klid a mír.</strong></p>

<p><strong>Zvedl rty z jejího ňadra, odtáhl ruku od jejího pohla­ví a posunul se tak, aby nastavil svůj lesklý úd nad její rozevřená stehna. Zahleděl sejí do očí, pohladil krátké vlasy kolem její tváře. Zvolna spustil ústa...</strong></p>

<p><strong>„Ne,“ řekla. „Tohle už ne.“</strong></p>

<p><strong>John Matthew se prudce vymrštil, fantazie snu se roztříštila, hruď mu sevřely mrazivé provazce bolesti.</strong></p>

<p><strong>S odporem pustil své vzrušení - ne že by ještě bylo ztopořené. Jeho úd se doslova scvrkl, navzdory orgas­mu, který už byl na cestě.</strong></p>

<p><emphasis>Tohle už ne.</emphasis></p>

<p><strong>Na rozdíl od snu, který byl zcela hypotetický, tato slova mu doopravdy řekla - a přesně v tomto sexuál­ním kontextu.</strong></p>

<p><strong>Shlédl na své nahé tělo a viděl, že stopy vyvrcholení, která prožil, těch, která si představoval na jejím těle, má všude na břiše a na prostěradlech.</strong></p>

<p><strong>Proč, sakra, vykřikují <emphasis>sám</emphasis> tak, jak to nedokáže nic jiného.</strong></p>

<p><strong>Pohlédl na hodiny a uvědomil si, že zaspal buzení. Možná se ani nenamáhal budík nastavit. Jedinou výho­dou nespavosti je, že se vám nevybije telefon od opako­vaného buzení.</strong></p>

<p><strong>Ve sprše se rychle umyl a začal pohlavím. Nenáviděl to, co dělal v té podivné zóně polospánku. Připadalo mu zce­la nesprávné sebe uspokojovat se, vzhledem k situaci, a od nynějška bude spát v džínsech, jestli to jinak nepůjde.</strong></p>

<p><strong>Ačkoliv jak znal svou ruku, ta zatracená potvora by patrně stejně skončila za poklopcem.</strong></p>

<p><strong>Krucinál, připoutá si zápěstí řetězem k čelu postele.</strong></p>

<p><strong>Když se oholil, což činil stejně jako údržbu chrupu spíš ze zvyku než z hrdosti na svůj zevnějšek, zapřel se dlaněmi o mramor a naklonil se pod hlavní sprchovou hlavici, nechal se smáčet vodou.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Bezduší</emphasis> jsou impotentní. <emphasis>Bezduší...</emphasis> jsou impotentní.</strong></p>

<p><strong>Svěsil hlavu a ucítil horký příval v týle.</strong></p>

<p><strong>Sex s ním dělal všemožné ošklivé věci, a když mu jako skvrna na mozku vytanul obraz špinavého scho­diště, prudce otevřel oči a násilím se vrátil do součas­nosti. Ne že by to bylo o moc lepší.</strong></p>

<p><strong>Podstoupil by to, co ho potkalo, třeba tisíckrát, jen aby uchránil Xhex před jediným takovým zneužitím.</strong></p>

<p><strong>Ach... Bože...</strong></p>

<p><strong><emphasis>Bezduší</emphasis> jsou impotentní. Vždycky byli.</strong></p>

<p><strong>Pohyboval se jako zombie, když vystoupil ze sprchy, osušil se a zamířil do ložnice, aby se oblékl. Právě když si natahoval kožené kalhoty, zazvonil mu telefon; natáhl se ke své bundě, aby ho vylovil.</strong></p>

<p><strong>Otevřel mobil... a našel textovku od Treze.</strong></p>

<p><emphasis>Stálo tam jen: 189 ul. sv. Frant. 10 dnes</emphasis></p>

<p><strong>Zacvakl telefon a srdce se mu rozbušilo brutálním odhodláním. Jakákoli prasklina v základech... prostě hledal jen jednu malou štěrbinku do Lashova světa, vlasovou prasklinu, něco, do čeho by se mohl vklínit a celou tu zatracenou věc rozmetat na kusy.</strong></p>

<p><strong>Xhex může být klidně mrtvá, a tahle nová realita bez ní ho může postihnout navěky, ale to neznamená, že ji nemůže pomstít.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>V                    koupelně se opásal podpažním pouzdrem, ozbrojil se, popadl bundu a vyšel na chodbu. Zarazil se, pomys­lel na všechny ty lidi, co už se shromažďují dole... a ta­ky na čas. Rolety byly dosud spuštěné.</strong></p>

<p><strong>Místo aby zamířil doleva k hlavnímu schodišti a do haly, vydal se vpravo... a kráčel nehlasně, navzdory těžkým bagančatům.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Blay vyšel ze svého pokoje krátce před šestou, protože chtěl zkontrolovat Johna. Obvykle na něj zaklepal zhruba v čase jídla, ale dnes se nic takového nestalo. Což znamená, že je buď mrtvý, nebo na mol opilý.</strong></p>

<p><strong>U kamarádových dveří se zastavil a naklonil se k nim. Na druhé straně nebylo nic slyšet.</strong></p>

<p><strong>Když tiše zaklepal a nedočkal se odpovědi, řekl si: Kašlu na to, a otevřel. Páni, vypadalo to tu jako po ná­jezdu, všude rozházené oblečení a postel vypadala, ja­ko by v ní řádila demoliční četa.</strong></p>

<p><strong>„Je tam?"</strong></p>

<p><strong>Při zvuku Qhuinnova hlasu ztuhl a musel se ovlád­nout, aby se neotočil. Nebyl důvod. Věděl, že Qhuinn bude mít na sobě nějaké to tričko se Sid Vicious, Nine Inch Nails nebo Spliknot, zastrčené do černých kože­ných kalhot. A že jeho výrazná tvář bude čistě oholená a velmi hladká. A že jeho ježaté vlasy budou mírně vlhké ze sprchy.</strong></p>

<p><strong>Blay vstoupil do Johnova prostoru a zamířil do kou­pelny, protože usoudil, že jeho počínání bude na Qhuinnovu otázku dostatečnou odpovědí.</strong></p>

<p><strong> „J? Kde jsi, J?“</strong></p>

<p><strong>Když otevřel dveře do mramorové místnosti, narazil na vzduch hustý vlhkou a horkou párou vonící jako mýdlo Ivory, které John používal. Mokrý ručník ležel na pultu.</strong></p>

<p><strong>Otočil se k odchodu a narazil do Qhuinnovy hrudi.</strong></p>

<p><strong>Bylo to jako srážka s autem a jeho nejlepší přítel vztáhl ruku, aby ho podepřel.</strong></p>

<p><strong>Kdepak. Žádné dotýkání.</strong></p>

<p><strong>Blay rychle ucouvl a zadíval se do ložnice. „Pro­miň.“ Nastala prapodivná pauza. „Není tady."</strong></p>

<p><strong>Bodejť.</strong></p>

<p><strong>Qhuinn se naklonil ke straně a vsunul svou tvář, tu krásnou tvář, do Blayova zorného pole. Když se napří­mil, Blayovy oči ho sledovaly, protože musely.</strong></p>

<p><strong>„Ty už se na mě nedíváš."</strong></p>

<p><strong>Ne, nedívám. „Ale ano, dívám.“</strong></p>

<p><strong>V zoufalé snaze vzdálit se od toho modrozeleného pohledu se od něj odtrhl a přistoupil k ručníku. Zmu­chlal ho, strčil do roury, kudy špinavé prádlo sjíždělo rovnou do prádelny, a čert ho vem, jestli to trochu ne­pomohlo.</strong></p>

<p><strong>Zvlášť když si představoval, že do té díry cpe vlastní hlavu.</strong></p>

<p><strong>Blay byl klidnější, když se otočil. Dokonce i pohlédl do těch očí proti sobě. „Jdu dolů na večeři.“</strong></p>

<p><strong>Byl na sebe docela hrdý, když procházel...</strong></p>

<p><strong>Qhuinnova ruka vystřelila a popadla ho za předloktí, zastavila ho.</strong></p>

<p><strong> „Máme problém. Ty a já.“</strong></p>

<p><strong>„Máme.“ To nebyla otázka. Protože nestál o rozvíje­ní tohohle rozhovoru.</strong></p>

<p><strong>„Co to s tebou, sakra, je?“</strong></p>

<p><strong>Blay zamrkal. Co je s <emphasis>ním?</emphasis> On přece není ten, kdo souloží se vším, co před ním nevyleze na strom.</strong></p>

<p><strong>Ne, je ubohý idiot, který touží po svém nejlepším příteli. Čímž se z něj stává fňukna. Moc nechybí a bude muset v rukávu nosit kapesníček, aby měl do čeho chy­tat slzy.</strong></p>

<p><strong>Naneštěstí ten záblesk hněvu rychle uhasí a nechal po sobě prázdno. „Nic. Nic se neděje."</strong></p>

<p><strong>„Kecáš."</strong></p>

<p><strong>Jasně. Tak jo. Tohle není fér. Tohle už probírali a Qhuinn je sice lump, ale paměť mu slouží dokonale.</strong></p>

<p><strong>„Qhuinne..." Blay si hrábl rukou do vlasů.</strong></p>

<p><strong>Hned nato mu v mozku zazněla píseň Bonnie Raittové, její sytý hlas zpíval: <emphasis>Nemůžu tě přimět k lásce, jest</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>li </emphasis><emphasis>o ni nestojíš... Nemůžeš vnutit svému srdci něco, co necítí.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Blay se musel smát.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>„Co je tu tak legračního?"</strong></p>

<p><strong>„Je možné dát se vykastrovat, abys o tom nevěděl?"</strong></p>

<p><strong>Teď zamrkal Qhuinn. „Ledaže bys byl na šrot opilý."</strong></p>

<p><strong>„No, jsem střízlivý. Smrtelně střízlivý. Jako vždycky.“ </strong></p>

<p><strong>A když se to tak vezme, možná by si měl vzít pří­klad z Johna a začít pít. </strong></p>

<p><strong>„To bych ale myslím mohl změnit. Omluv mě...“</strong></p>

<p><strong>„Blayi..."</strong></p>

<p><strong>„Ne. Blaye si strč za klobouk." Namířil prstem do tváře svého nejlepšího přítele. „Hleď si prostě svého. To ti jde nejlíp. Dej mi pokoj.“</strong></p>

<p><strong>Vyšel ven, v hlavě zmatek, ale nohy mu chválabohu sloužily.</strong></p>

<p><strong>Chodbou soch k hlavnímu schodišti se ubíral kolem řecko-římských mistrovských děl a přejížděl očima po těch mužných tělech. Přirozeně si na vrcholku každé z nich představoval Qhuinnovu hlavu...</strong></p>

<p><strong>„Nemusíš nic měnit.“ Qhuinna měl v patách, jeho slova zněla tlumeně.</strong></p>

<p><strong>Blay dorazil k vrcholu schodiště a podíval se dolů. Nádherná hala před ním zela jako dar, který otevřete tělem, když do něj vstoupíte, každý krok kupředu vás vnáší do vizuálního objetí barev a zlata.</strong></p>

<p><strong>Ideální místo k obřadu spojení, napadlo ho kdoví- proč.</strong></p>

<p><strong>„Blayi. No tak. Nic se nezměnilo."</strong></p>

<p><strong>Ohlédl se. Qhuinnovo obočí s piercingem bylo sta­žené, oči divoké. Jakkoli však bylo jasné, že si chce dál povídat, Blay už domluvil.</strong></p>

<p><strong>Vydal se po schodech dolů, a to rychle.</strong></p>

<p><strong>A vůbec ho nepřekvapilo, když se ho Qhuinn nadále držel - a nepřestával mluvit. „Co to má znamenat?"</strong></p>

<p><strong>No jasně, jako by to museli probírat před ostatními v jídelně. Qhuinn si potrpěl na obecenstvo u všeho možného, ale Blay nestál o nabité hlediště ani v nejmenším.</strong></p>

<p><strong>Couvl o dva schody nahoru, až stáli tváří v tvář. „Jak se jmenovala?"</strong></p>

<p><strong>Qhuinn se zarazil. „Prosím?" </strong></p>

<p><strong>„Jak se jmenovala ta recepční?"</strong></p>

<p><strong>„Jaká recepční?"</strong></p>

<p><strong>„Z včerejší noci. Z toho tetovacího salonu."</strong></p>

<p><strong>Qhuinn obrátil oči v sloup. „Ale prosím tě..."</strong></p>

<p><strong>„Její jméno."</strong></p>

<p><strong>„Bože, nemám zdání, kruci." Qhuinn zvedl dlaně, univerzální gesto pro <emphasis>to je přece jedno.</emphasis> „Co na tom sejde?"</strong></p>

<p><strong>Blay otevřel ústa, užuž chtěl vyhrknout, že to, co pro Qhuinna neznamenalo nic, bylo pro něj učiněné peklo, když se na to měl dívat. Ale pak pochopil, že by to zně­lo majetnicky a hloupě.</strong></p>

<p><strong>Místo řečí sáhl do kapsy, vyndal dunhillky a jednu vytáhl. Strčil si ji do úst a zapálil, přičemž upřeně hle­děl do různobarevných očí.</strong></p>

<p><strong>„Nesnáším, když kouříš," zamumlal Qhuinn.</strong></p>

<p><strong>„Překonej to," řekl Blay, odvrátil se a zamířil dolů.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Kapitola jedenáctá</strong></p>

<p><strong>K</strong></p>

<p>am jdeš, Johne?“</p>

<p><strong>Dole v šatně, v zadní části sídla, John ztuhl s ru­kou na dveřích, které vedly do garáže. Krucinál... tak­hle velký dům, a nedá se odtud nepozorovaně vypad­nout. Ale ne... všude jsou oči. Všude jsou... kritici.</strong></p>

<p><strong>V      tomhle ohledu to bylo stejné jako v sirotčinci.</strong></p>

<p><strong>Otočil se a měl před sebou Zsadista. Bratr držel v jedné ruce ubrousek a v druhé kojeneckou láhev, oči­vidně právě vstal od jídelního stolu a přišel přes ku­chyň. A podívejme... další, kdo vyšel ze dveří, byl Qhuinn, a měl u sebe nakousané krůtí stehno, jako by to byla jeho poslední šance najíst se, řekněme, na příš­tích deset hodin.</strong></p>

<p><strong>Blayův příchod sešlost dovršil.</strong></p>

<p><strong>Z ukázal na Johnovu ruku svírající kliku a jaksi se mu podařilo navzdory těm kojeneckým potřebám vy­padat jako sériový vrah. Patrně to bylo tím zjizveným obličejem. Spíš očima, v nichž se černě blýskalo.</strong></p>

<p><strong>„Na něco jsem se tě ptal, hochu."</strong></p>

<p><emphasis>Vynáším odpadky, hernajs.</emphasis></p>

<p><strong>„A kdepak je máš?"</strong></p>

<p><strong>Qhuinn dojedl večeři a pak příkladně přistoupil k popelnicím, aby vyhodil okousanou kost. </strong></p>

<p><strong>„Jo, Johne. Na to bys měl odpovědět."</strong></p>

<p><strong>Ne, to teda neměl.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Padám ven,</emphasis> znakoval.</strong></p>

<p><strong>Z se naklonil a položil dlaň na dveřní výplň, ubrousek z ní visel jako prapor. „Každou noc vyrážíš</strong></p>

<p><strong>o              trošku dřív, ale už jsi narazil. Takhle brzy tě nepus­tím. Spálilo by tě to na uhel. A mimochodem, jestli tě ještě někdy napadne odejít bez svého osobního stráž­ce, Wrath si udělá z tvého obličeje kovadlinu, je ti to jasné?“</strong></p>

<p><strong>„Ježíšikriste, do prčic, Johne.“</strong></p>

<p><strong> Qhuinnův hlas mru­čel nevolí a na tváři měl výraz, jako by někdo vytřel zá­chod jeho prostěradlem. „Nikdy jsem ti nebránil. Ni­kdy. Ale ty se mnou takhle zameteš?"</strong></p>

<p><strong>John zíral kamsi za Zsadistovo levé ucho. Byl v po­kušení znakovat, že slyšel, že když bratr kdysi hledal Bellu, zbláznil se a tropil všemožné šílenosti. Jenomže zmínka o únosu jeho <emphasis>shellan</emphasis> působila jako rudý hadr na býka a John už taky vyváděl kvůli ženě. Dvě, to už by bylo moc.</strong></p>

<p><strong>Z klesl hlasem. „Co se děje, Johne?"</strong></p>

<p><strong>Zůstal zticha.</strong></p>

<p><strong>„Johne." Zsadist se naklonil ještě blíž. „Vymlátím z tebe odpověď, když to jinak nepůjde."</strong></p>

<p><strong><emphasis>Jen jsem si spletl čas.</emphasis> Lež to byla prachmizerná, pro­tože kdyby to byla pravda, byl by se vydal ven hlavním vchodem a nezakrýval by stopy báchorkou o vynášení odpadků. Ale bylo mu upřímně jedno, jestli je kbelík, ve kterém nosí své výmysly, děravý.</strong></p>

<p><strong>„Na to ti neskočím." Z se napřímil a pohlédl na ho­dinky. „A odejdeš až za deset minut."</strong></p>

<p><strong>John si založil paže na hrudi, aby se zdržel komentá­ře, a zatímco se mu v hlavě přehrávala znělka <emphasis>Riskuj!, </emphasis>připadal si, že každou chvíli exploduje.</strong></p>

<p><strong>Zsadistův upřený pohled tomu rozhodně nijak nepo­máhal.</strong></p>

<p><strong>Deset minut nato přerušil ticho zvuk rolet, zvedají­cích se v celém sídle, a Z ukázal na dveře. „Fajn, teď jdi, jestli chceš. Aspoň se venku neusmažíš." John se obrátil k odchodu. „Jestli tě ještě jednou chytnu bez tvého <emphasis>ahstrux nostrum,</emphasis> prásknu tě."</strong></p>

<p><strong>Qhuinn zaklel. „Jo, a já pak dostanu padáka. Což znamená, že V mě zpracuje dýkou. Jen si posluž."</strong></p>

<p><strong>John popadl kliku a vyrazil z domu s pocitem, že má příliš napjatou kůži. Nestál o malér se Z, protože si ho vážil, ale byl zatraceně nevyzpytatelný a všechno uka­zovalo na to, že to bude čím dál horší.</strong></p>

<p><strong>V           garáži zahnul doleva a zamířil ke dveřím ven, které byly v zadní stěně. Cestou se naschvál nedíval na rakve, které byly navršené naproti. Kdepak. Mo­mentálně nepotřebuje mít v hlavě představu ani jedné z nich. Šestnáct? To je jedno.</strong></p>

<p><strong>Otevřel ocelové dveře a vystoupil na dlouhý zvlně­ný trávník, který se rozprostíral kolem vypuštěného bazénu a svažoval se k okraji lesa a hradbě kolem po­zemku. Věděl, že Qhuinna má hned za zadkem, proto­že pach nesouhlasu zbarvoval čerstvý vzduch jako sklepní plíseň. A Blay byl také s nimi, soudě podle kolínské.</strong></p>

<p><strong>Právě když se chystal odhmotnit, někdo ho prudce popadl za ruku. Otočil se na patě, aby poslal Qhuinna do háje, a zarazil se.</strong></p>

<p><strong>Držel ho Blay, a zrzkovy modré oči žhnuly.</strong></p>

<p><strong>Blay nemluvil, ale znakoval, patrně protože to nutilo Johna k soustředění.</strong></p>

<p><emphasis>Chceš se nechat zabít, fajn. V téhle chvíli se s touhle možností smiřuju. Ale neohrozíš ostatní, to nestrpím. Už nikdy neodejdeš, aniž bys to řekl Qhuinnovi.</emphasis></p>

<p><strong>John pohlédl přes jeho rameno na Qhuinna, který se tvářil, jako by měl sto chutí do něčeho praštit, tak byl zoufalý. Aha, tak proto znakuje Blay. Nechce, aby třetí kolečko v tomhle dysfunkčním triumvirátu vědělo,o čem se mluví.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Je to jasné?</emphasis> znakoval Blay.</strong></p>

<p><strong>Byla to vzácnost, že Blay takhle práskl do stolu. A to přimělo Johna vysvětlit své jednání.</strong></p>

<p><emphasis>Nemůžu slíbit, že nebudu muset zdrhnout, znakoval John. To prostě nejde. Ale odpřisáhnu, že mu to po­vím- Aspoň tak, aby se stihl dostat z domu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Johne...</emphasis></p>

<p><emphasis>Zavrtěl hlavou a stiskl Blayovi paži. To nemůžu slíbit nikomu. Při tom, co se mi děje v hlavě. Ale neodejdu, aniž bych mu řekl, kam jdu a kdy se vrátím.</emphasis></p>

<p><strong>Blayovi se pohybovala čelist, zatínala se a uvolňova­la. Nebyl však hloupý. Věděl, kdy je konec vyjednává­ní. <emphasis>Fajn. To beru.</emphasis></strong></p>

<p><strong>„Nechcete se vy dva svěřit?'4 otázal se Qhuinn.</strong></p>

<p><emphasis>John ucouvl a znakoval: Do deseti budeme v Xtreme Parku. Pak jdeme na ulici sv. Františka. Trez mi poslal textovku.</emphasis></p>

<p><strong>Odhmotnil se, vydal se na jih a na západ a znovu se zjevil za kůlnou, kde postávali předchozí noci. Když se jeho posádka zhmotnila za jeho zády, nedbal na napětí, které se shluklo ve vzduchu jako těžký mrak.</strong></p>

<p><strong>Zahleděl se přes betonovou plochu, sledoval různé osoby. Ten nový dealer s plnými kapsami byl stále ješ­tě středem dění, opíral se o jednu rampu, cvakal zapa­lovačem tak, aby hodil jiskru, ale nechytil plamenem. Po tvrdém kameni jezdilo asi půl tuctu skejťáků a další desítka si povídala a roztáčela kolečka na svých prk­nech. Na parkovišti stálo sedm aut různých značek, a když kolem zvolna projela policie a nezastavila, měl John pocit, že je to kolosální ztráta času.</strong></p>

<p><strong>Možná kdyby se vydali dál do centra a prošmejdili uličky, našli by něco víc...</strong></p>

<p><strong>Lexus, který zajel na parkoviště, nezastavil v žádném z vyznačených prostorů. Zaparkoval kolmo k těm sed­mi zadním nárazníkům... a to, co vystoupilo zpoza vo­lantu, vypadalo jako středoškolák v pytlovitých džínsech a s kovbojským kloboukem.</strong></p>

<p><strong>Jenže pach, který k nim přinesl vánek, připomínal márnici bez centrální klimatizace.</strong></p>

<p><strong>A taky... Old Spice?</strong></p>

<p><strong>John se napřímil, srdce mu zaplesalo. První, co ho napadlo, bylo vyrazit a utkat se s tím darebákem, ale Qhuinn mu v tom zabránil.</strong></p>

<p><strong>„Počkej s tím,“ řekl. „Radši zjistíme, proč tu je.“</strong></p>

<p><strong>John věděl, že kámoš má pravdu, zbrzdil tedy a pilně se učil nazpaměť poznávací značku chrómem nazdobe­ného LS 600h.</strong></p>

<p><strong>I          ostatní dveře sedanu se otevřely a vystoupili tři chlapi. Nebyli tak bledí jako opravdu staří <emphasis>bezd</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>ší,</emphasis> ale bylo znát, že jsou to běloši, určitě, a páchli až do nebes.</strong></p>

<p><strong>Páni, ten zatracený dětský zásyp byl pěkně hnusný.</strong></p>

<p><strong>Jeden zabiják zůstal vzadu, aby sledoval provoz, ostatní dva se zařadili do formace s kovbojíčkem vpře­du. Když vstoupili na beton, všechny oči v parku se k nim otočily.</strong></p>

<p><strong>Kluk u prostřední rampy se napřímil a strčil zapalo­vač do kapsy.</strong></p>

<p><strong>„Sakra, škoda, že nemáme auťák," zašeptal Qhuinn.</strong></p>

<p><strong>Pravda. Pokud není nablízku mrakodrap, z jehož střechy by si mohli udělat pozorovatelnu, nebudou mít jak lexus sledovat.</strong></p>

<p><strong>Dealer se nepohnul, když se k němu návštěva blížila, a nezdál se ani překvapen, takže bylo pravděpodobné, že jde o domluvenou schůzku. A vida, po chvilce roz­hovoru zabijáci chlapíka obklopili a všichni kráčeli zpátky k sedanu.</strong></p>

<p><strong>Všichni až na jednoho <emphasis>bezduchého</emphasis> nastoupili do auta.</strong></p>

<p><strong>Čas rozhodnutí. Mají se vloupat do nějakého vozid­la, nastartovat spojenými dráty a začít je pronásledo­vat? Mají se přenést na kapotu toho zatraceného lexusu a zaútočit? Potíž byla, že obě řešení obnášela riziko těžké výtržnosti - a skupině dvaceti osob se dala sma­zat paměť jen v určité omezené míře.</strong></p>

<p><strong>„Myslím, že jeden tu zůstává," zašeptal Qhuinn.</strong></p>

<p><strong>Jo. Jeden postával na parkovišti, zatímco lexus za­couval, otočil se a odjížděl.</strong></p>

<p><strong>Nechat to auto odjet bylo to nejtěžší, co kdy John dokázal. Avšak skutečnost byla taková, že ta parta pre­vítů právě naložila jednoho z předních dealerů v tom­hle teritoriu - čili se vrátí. A nechali tu jednoho <emphasis>bezdu</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>chého.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Takže on a jeho kamarádi mají co dělat.</strong></p>

<p><strong>John sledoval, jak zabiják kráčí do parku. Na rozdíl od chlapíka, kterého vystřídal, to byl šmejdil, přecházel po obvodu, čelil všem pohledům, které se na něj upíra­ly. Skejťáci z něj byli očividně nervózní a pár těch, kteří nakoupili včera v noci, odešlo. Ale nebyli všichni tak obezřelí... ani dost střízliví, aby si dělali starosti.</strong></p>

<p><strong>Když se ozvalo tiché ťukání, John se po sobě podí­val. Jeho noha klepala do hlíny, zvedala se a klesala rychle, jako když dupe králík.</strong></p>

<p><strong>Ale nechtěl to zvorat. Čekal za kůlnou... a čekal... a čekal.</strong></p>

<p><strong>Tomu lumpovi trvalo skoro hodinu, než dokončil svou obchůzku, ale když byl konečně na dosah, všech­no to podupávání se zúročilo.</strong></p>

<p><strong>Rychlým výpadem duševní vůle zhasl John nejbližší pouliční lucernu, aby měli trochu soukromí. A když ten prevít vzhlédl, John vystoupil zpoza kůlny.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Bezduchý</emphasis> prudce otočil hlavu a očividně poznal, že mu válka právě klepe na dveře: zabiják se usmál a str­čil ruku do bundy.</strong></p>

<p><strong>Johnovi bylo jedno, že vytáhne bouchačku. Jediné pravidlo střetnutí bylo, že neproběhne před přihlížející­mi lidmi...</strong></p>

<p><strong>Objevila se automatická zbraň a spustila raz dva, vý­střel se nesl parkem hlasitě jako kletba.</strong></p>

<p><strong>John skočil do úkrytu, obrovské překvapení mu dalo křídla. A pak už létaly další kulky, olovo se odráželo od betonu, lidé křičeli a prchali.</strong></p>

<p><strong>Za kůlnou narazil zády o dřevo a vytáhl vlastní zbraň. Blay a Qhuinn tam vletěli za ním, na zlomek se­kundy se ve vzduchu vznášela otázka, kdo krvácí, která odpovídala pauze ve spršce střel.</strong></p>

<p><emphasis>Co ho to, sakra, napadá? znakoval Qhuinn. Na ve­řejnosti ?</emphasis></p>

<p><strong>Blížily se těžké kroky a pak se ozvalo cvaknutí vymě­ňovaného zásobníku. John pohlédl na dveře kůlny. Visa­cí zámek na řetěze byl dárek z nebes, zvedl dlaň, myš­lenkou ho odemkl a uvolnil z článků, aby visel volně.</strong></p>

<p><emphasis>Jděte k vedlejšímu rohu, nařídil John klukům. A dě­lejte, jako byste byli ranění.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ale sakra, to ne...</emphasis></p>

<p><strong>John namířil hlaveň své zbraně Qhuinnovi do tváře.</strong></p>

<p><strong>Když se Qhuinn zarazil, John mu jen upřeně hleděl přímo do očí, z nichž jedno bylo modré a druhé zelené. Tohle bude podle Johna: on bude tím, kdo to se zabijá­kem vyřídí. Konec diskusí.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Jdi. Se. Bodnout,</emphasis> zformoval Qhuinn ústy a pak se on a Blay odhmotnili.</strong></p>

<p><strong>S hlasitým stenem klesl John na bok, jeho tělo do­padlo na zem jako bytelný pytel betonu. Natáhl se na břicho a odjištěnou zbraň skryl pod hrudí.</strong></p>

<p><strong>Kroky se blížily. A s nimi tlumený smích, jako by si to <emphasis>bezduchý</emphasis> neskutečně užíval.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Když se Lash vrátil od otce, zhmotnil se v ložnici ved­le té, kde držel Xhex. Jakkoli ji toužil vidět, nešel k ní. Pokaždé, když se vrátil od Omegy, dobrou půlhodinu za nic nestál a nebyl tak hloupý, aby jí poskytl příleži­tost zabít ho.</strong></p>

<p><strong>Protože by to udělala. Není to sladké?</strong></p>

<p><strong>Ulehl na postel a zavřel oči, tělo měl zpomalené a prochladlé, zhluboka dýchal a bylo mu, jako by roz- tával — jako kus mraženého hovězího. Ne že by na dru­hé straně mrzlo. Po pravdě řečeno, otcův příbytek byl parádní a dobře zařízený — pokud jste si potrpěli na es­trádní pozlátko.</strong></p>

<p><strong>Otec neměl skoro žádný nábytek, ale tolik svícnů, že by to stáhlo ke dnu i loď.</strong></p>

<p><strong>Ta husí kůže zřejmě nějak souvisela se skokem zpět do téhle reality, a pokaždé, když se vracel na tuto stra­nu, stálo ho to víc sil. Dobré na tom bylo, že už tam asi nebude muset chodit tak často. Když byla jeho zásoba triků plně prozkoumána a zvládnuta, nebylo vlastně třeba, a pravda byla taková, že Omega nebyl zrovna podnětný společník.</strong></p>

<p><strong>Nedokázal mluvit o ničem jiném než o sobě. A ačko­li tuhle masáž ega vyžaduje, nutno přiznat, že i když je to mocný a zlý prevít, který je čirou náhodou i váš taťka, rychle se to omrzí.</strong></p>

<p><strong>Kromě toho tatínkova životní láska byla dost znepo­kojivá.</strong></p>

<p><strong>Lash ani nevěděl, co jsou ty zatracené věci v té po­steli. Černá zvířata, jo, ale jejich pohlaví bylo k neroz­poznání, stejně jako jejich živočišný druh, a z toho, jak vylučovala olej, šel strach. A taky chtěla pořád soulo­žit, i když u toho byla návštěva.</strong></p>

<p><strong>A otec je nikdy neodmítl.</strong></p>

<p><strong>Ozvalo se pípnutí a Lash sáhl do saka pro telefon. Byla to textovka od pana D: </strong></p>

<p><strong><emphasis>Jedeme. Máme ho.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Lash pohlédl na hodiny a vymrštil se s pocitem, že nemohou ukazovat správně. Vrátil se před dvěma hodi­nami -jak mohl takhle ztratit pojem o čase?</strong></p>

<p><strong>Když se postavil, nepříjemně se mu zhoupl žaludek a zvednout ruce, aby si promnul obličej, ho stálo víc námahy, než bylo na místě. Mrtvá váha jeho těla spolu s celkovou rozbolavělostí mu připomněla doby, kdy míval nachlazení nebo chřipku. Je možné, že by one­mocněl?</strong></p>

<p><strong>Vzbudilo to v něm zvědavost, jestli už někdo vymys­lel něco jako Mrtvofen nebo podobně.</strong></p>

<p><strong>Patrně ne.</strong></p>

<p><strong>Nechal ruce klesnout do klína a ohlédl se ke koupel­ně. Sprcha mu připadala na míle vzdálená a vlastně ani nestála za námahu.</strong></p>

<p><strong>Trvalo mu ještě deset minut, než se dokázal zbavit letargie, a když vstal, prudce se protáhl, aby se mu čer­ná krev rozproudila. Ukázalo se, že koupelna není vzdálena mnoho mil, ale jen pár metrů, a s každým krokem se cítil silnější. Cestou ke kohoutku s horkou vodou se na sebe obdivné podíval do zrcadla a zkontro­loval si svou sbírku pohmožděnin. Většina těch z před­chozí noci už zmizela, ale věděl, že získá další...</strong></p>

<p><strong>Lash se zamračil a zvedl paži. Bolák na vnitřní stra­ně předloktí se nezmenšil, ale zvětšil.</strong></p>

<p><strong>Když do něj dloubl prstem, nebolelo to, ale vypadal ošklivě - plochá, otevřená rána, uprostřed šedá a ohra­ničená černou čárou.</strong></p>

<p><strong>První, co ho napadlo, bylo, že musí zajít k Haver- sovi... jenomže to bylo absurdní, všeho všudy jen pozůstatek ze starého života. Jako že by se ukázal na klinice a spustil: Dobrý den, můžete mi něco přede­psat?</strong></p>

<p><strong>Kromě toho nevěděl, kam tu zatracenou kliniku pře­stěhovali. Což byl problém s úspěšnými nájezdy. Cíl vzal hrozbu vážně a zmizel pod zemí.</strong></p>

<p><strong>      Vstoupil pod teplou sprchu a pečlivě tu skvrnu na­mydlil, protože usoudil, že kdyby to byla nějaká in­fekce, musí to pomoci; a pak začal přemýšlet o jiných věcech.Měl nabitou noc. V osm zasvěcení. V deset setkání s Benloisem.</strong></p>

<p><strong>Zpátky sem a trochu se pomilovat.</strong></p>

<p><strong>Když vyšel ze sprchy, osušil se a prohlédl bolák. Zdálo se, že tu zatracenou věc péče, jíž se jí dostalo, le­da tak naštvala; mokvala řídkým černým hnisem.</strong></p>

<p><strong>No to bude nádhera, až mu to promáčí hedvábné ko­šile.</strong></p>

<p><strong>Připlácl na to náplast o velikosti cenovky a myslel na to, že si možná dnes v noci se svou přítelkyní pěkně pohraje.</strong></p>

<p><strong>Pro změnu ji sváže.</strong></p>

<p><strong>Vmžiku měl na sobě báječný oblek od Zegny a mířil ven. Když míjel dveře hlavní ložnice, zastavil se a zaťal pěst. Zabušil na dveře tak hlasitě, že by to vzbudilo mrtvého, a usmál se.</strong></p>

<p><strong>„Brzy se vrátím a přinesu řetězy.“</strong></p>

<p><strong>Čekal na odpověď. Když žádná nepřišla, sáhl po kli­ce a přiložil ucho ke dveřím. Zvuk jejího pravidelného dechu byl tichý jako jemné proudění vzduchu, ale byla tam. Žila. A bude stále naživu, až se vrátí.</strong></p>

<p><strong>S pečlivým sebeovládáním pustil kliku. Kdyby ty dveře otevřel, ztratil by další dvě hodiny, a jeho otec nerad čekal.</strong></p>

<p><strong>Dole v kuchyni se podíval po něčem k jídlu a vyšel s prázdnou. Kávovar byl načasovaný tak, aby začal va­řit před dvěma hodinami, takže v konvici bylo cosi po­dobného oleji z převodovky. A v ledničce neuviděl nic, co by ho lákalo, i když byl vyhladovělý.</strong></p>

<p><strong>Nakonec se Lash odhmotnil z kuchyně s prázdnýma rukama a kručícím žaludkem. Nijak mu to nezvedlo náladu, ale nehodlal o nic přijít - když ne z jiného dů­vodu, pak proto, že chtěl vidět, co se během zasvěcení dělo s ním.</strong></p>

<p><strong>Statek byl na severovýchod od jeho domu a v oka­mžiku, kdy se zhmotnil na trávníku, věděl, že otec je uvnitř: pokaždé, když se ocitl v Omegově blízkosti, bublalo mu v krvi zvláštní chvění, jako ozvěna v uza­vřeném prostoru... ačkoliv si nebyl jist, zda on je zvuk a otec prostor, nebo jestli je to naopak.</strong></p>

<p><strong>Domovní dveře byly otevřené, a když vystoupil po schodech na zápraží a pak do ubohoučké předsíňky, Přemýšlel o svém zasvěcení.</strong></p>

<p><strong>"Kdy ses stal doopravdy mým.“</strong></p>

<p><strong>Lash se otočil na patě. Omega byl v obývacím poko­ji, bílé roucho mu zakrývalo tvář i ruce, černá energie prosakovala na podlahu, temný stín tvořený bez pomo­ci osvětlení.</strong></p>

<p><strong>„Jsi vzrušen, můj synu?"</strong></p>

<p><strong>„Jo." Lash se ohlédl přes rameno na jídelní stůl. Stál tam kbelík a nože, které byly použity i na něj. Připra­vené a čekající.</strong></p>

<p><strong>Zvuk štěrku křupajícího pod pneumatikami ho při­měl otočit se ke dveřím.</strong></p>

<p><strong> „Jsou tady."</strong></p>

<p><strong>„Můj synu, rád bych, abys mi jich vozil víc. Hlado­vím po čerstvých."</strong></p>

<p><strong>Lash přistoupil ke dveřím.</strong></p>

<p><strong> „Beze všeho."</strong></p>

<p><strong>Alespoň v tomhle bodě se plně shodovali. Víc zasvě­cenců znamenalo víc peněz, víc boje.</strong></p>

<p><strong>Omega se objevil za Lashem a jemně mu sjel černou rukou dolů po páteři.</strong></p>

<p><strong> „Jsi dobrý syn."</strong></p>

<p><strong>Na zlomek sekundy Lashe zabolelo u jeho černého srdce. Přesně tuhle větu říkával čas od času upír, který ho vychoval. </strong></p>

<p><strong>„Díky."</strong></p>

<p><strong>Z lexusu vystoupili pan D a další dva... a vyvedli člověka. Tomu lumpovi ještě nedošlo, že od osudu obětního beránka ho dělí jen džínsy a tričko. V oka­mžiku, kdy uviděl Omegu, mu ale začalo svítat.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Kapitola dvanáctá</strong></p>

<p><strong>J</strong></p>

<p>ohn ležel na břiše, a jak se kroky jeho nepřítele blíži­ly, nadechl se nosem a nabral si do dutin čerstvou hlí­nu. Hrát si na Šípkovou Růženku nebyl zrovna geniální nápad, ale tenhle parchant s epileptickým prstem na spoušti nezapadal do profilu někoho, kdo by byl příliš opatrný ohledně toho, zda trefí cíl, nebo ne.</p>

<p><strong>Spustit kanonádu uprostřed veřejného parku?</strong></p>

<p><strong>Copak ten idiot nikdy neslyšel o caldwellském policej­ním oddělení? O novinách <emphasis>Caldwell Courier </emphasis><emphasis>Journal?</emphasis></strong></p>

<p><strong>Boty se zastavily a sladký, dusivý pach, čišící z kůže všech <emphasis>bezduchých,</emphasis> Johnovi málem zvedl žaludek. Ale je to zvláštní, jak život a smrt dovedou upoutat pozor­nost vašeho jícnu.</strong></p>

<p><strong>Cítil, jak ho něco tupého dloublo do levé paže, jako by zabiják botou zkoušel, jestli je John zralý na pite­vnu. A pak jako na povel vydal Qhuinn zpoza druhého konce kůlny tlumený, dojemný sten.</strong></p>

<p><strong>Jako by mu játra vytékala do tlustého střeva.</strong></p>

<p><strong>Boty prošly podél Johnova těla, jak se ten mizera vy­dal na výzvědy, a John pootevřel jedno oko. Zabiják si hrál na Hollywood, pistoli držel oběma rukama přímo před sebou, hlaveň přejížděla ze strany na stranu, což bylo spíš efektní než praktické. Přesto však, ačkoliv vypadal s tím teatrálním vystupováním směšně, pro­jektil je projektil a stačila by jen rychlá změna směru, aby se John ocitl na mušce jeho zbraně.</strong></p>

<p><strong>Ještě že na to kašle. Jak ten darebák velebně kráčel za Qhuinnovými steny, obraz tváře Xhex vymrštil Johna ze země jediným plavným pohybem. Přistál na mohut­ném hřbetě <emphasis>bezduchého</emphasis><emphasis>,</emphasis> zachytil se tam volnou rukou a oběma nohama a přitiskl mu zbraň k bledému spánku.</strong></p>

<p><strong>Zabiják na zlomek sekundy ztuhl a John hvízdl mezi zuby - signál pro Qhuinna a Blaye, aby vystoupili z úkrytu.</strong></p>

<p><strong>„Je čas odhodit zbraň,“ řekl Qhuinn, když se znovu objevil.</strong></p>

<p><strong> Pak, aniž by dal tomu mizerovi možnost něco namítat, vztáhl ruku, pevně uchopil zabijákovo před­loktí a udělal pohyb, jako když láme klacík.</strong></p>

<p><strong>Prasknutí kostí bylo hlasitější než předtím Johnův hvizd a výsledkem bylo ochablé zápěstí a glock, který už nepřítel neovládal.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Bezduchý</emphasis> se zlomil bolestí a z dálky zazněly siré­ny... a blížily se.</strong></p>

<p><strong>John vlekl toho mizeru zpátky k dvojitým dveřím kůlny, a když je Blay otevřel, odtáhl svou kořist z do­hledu.</strong></p>

<p><strong>S přehnanou mimikou naznačoval směrem ke Qhuin­novi slova: <emphasis>Jdět</emphasis><emphasis>e pro hummer.</emphasis></strong></p>

<p><strong>„Jestli ti policajti jdou po nás, musíme zmizet.“</strong></p>

<p><emphasis>Neodejdu. Přivezte hummer.</emphasis></p>

<p><strong>Qhuinn vyndal klíče a hodil je Blayovi. „Jdi ty. A za­mkni nás tady, rozumíš?"</strong></p>

<p><strong>Blay nepromarnil ani vteřinu, vycouval a zavřel dve­ře. Bylo slyšet tiché cvaknutí kovu, jak vracel na místo řetěz, a pak další klapnutí, když zapadl visací zámek.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Bezduchý</emphasis> začínal zápolit s větší silou, ale to nebylo špatné — potřebovali ho mít při vědomí.</strong></p>

<p><strong>John mrštil tím prevítem na břicho a táhl mu krk do­zadu, až měl páteř zkroucenou jak preclík.</strong></p>

<p><strong>Qhuinn přesně věděl, co dělat. Poklekl a přiblížil tvář k zabijákovi. „Víme, že máte zajatkyni. Kde je?"</strong></p>

<p><strong>Sirény sílily a zabiják ze sebe vypravil jen sérii ste­nů, takže John trochu povolil a vpustil mu do plic něco málo vzduchu.</strong></p>

<p><strong>Qhuinn napřáhl dlaň a vlepil <emphasis>bezduchému</emphasis> facku. „Na něco jsem se tě ptal, ty srabe. Kde je?“</strong></p>

<p><strong>John povolil ještě trochu, ale ne tolik, aby mu umož­nil únik. <emphasis>Bezduchý</emphasis> se roztřásl strachem, čímž dokázal, Že s okázalou střelbou sice neváhal, ale když teď došlo na lámání chleba, je to jen mladý sígr, kterému situace přerostla přes hlavu.</strong></p>

<p><strong>Qhuinnův druhý políček byl silnější. „Odpověz mi.“</strong></p>

<p><strong>„Žádná... zajatkyně."</strong></p>

<p><strong>Když se Qhuinn znovu rozpřáhl, zabiják povolil — jo, ti šmejdi jsou sice mrtví, ale receptory bolesti jim funguií skvěle.</strong></p>

<p><strong> „Unesená žena, kterou má v zajetí váš veli­tel. Kde je?“</strong></p>

<p><strong>John natáhl ruku, předal svou zbraň Qhuinnovi a pak uvolněnou rukou sáhl za sebe a vytasil lovecký nůž, který měl v pochvě v kříži. Bez říkání bylo jasné, že on je jediný, kdo způsobí nějaké skutečné zranění; přiložil čepel přímo pod oči <emphasis>bezduchého.</emphasis> Následovalo divoké zmítání, ale zápas rychle skončil, Johnovo obrovské tělo              zalehlo to, co měl pod sebou.</strong></p>

<p><strong>„Budeš mluvit,“ řekl Qhuinn suše. „To mi věř.“</strong></p>

<p><strong>„Já žádnou ženskou neznám.“ Ta slova byla pouhý sykot, vycházející z průdušnice svírané Johnovým předloktím.</strong></p>

<p><strong>John škubl dozadu a zabiják zaječel: „Neznám!"</strong></p>

<p><strong>Sirény už řvaly a venku na parkovišti bylo slyšet skřípot četných pneumatik.</strong></p>

<p><strong>Přišel čas počínat si opatrně. <emphasis>Bezduchý</emphasis> už projevil naprostou bezohlednost k jedinému pravidlu války, takže s každým jiným zabijákem byste si sice mohli být jisti, že bude zticha, avšak u pana Práska to tak ne­bylo.</strong></p>

<p><strong>John se setkal s Qhuinnovým dvoubarevným pohle­dem, ale ten už věděl. Sáhl k hromadě mastných hadrů, Jeden vyškubl a vecpal ho <emphasis>bezduchému</emphasis> do úst. Pak by­lo              třeba znehybnět.</strong></p>

<p><strong>Zvenčí zněly tlumené hlasy policajtů: „Kryj mě.“</strong></p>

<p><strong>„Jasně.“</strong></p>

<p><strong>Když John odložil nůž, aby mohl držet muže oběma rukama, bylo slyšet spoustu šouravých kroků, z nichž většina byla vzdálena. Nepochybně se však nakonec přiblíží.</strong></p>

<p><strong>Zatímco se muži v uniformách rozcházeli, vysílačky v policejních autech vydávaly švitořivý zvukový do­provod k jejich úvodnímu „prohledat-a-zajistit“. Což netrvalo dlouho. Během dvou minut se policisté shro­mažďovali kolem aut, hned vedle kůlny.</strong></p>

<p><strong>„Jednotka dva čtyři základně. Prostor zabezpečen. Žádné oběti. Žádný pachatel...“</strong></p>

<p><strong>Rychlým kopnutím boty převrhl <emphasis>bezduchý</emphasis> kanystr s benzinem. A bylo doslova slyšet, jak se hlavně všech zbraní caldwellských policistů znovu zvedly a zamířily na kůlnu.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>„Co je, sakra?“</strong></p>

<p><strong>Lash se usmál, když kluk ustrnul pohledem na Omegovi. Ačkoliv bylo všechno zakryté rouchem, musel by být úplný blbec, aby nepoznal, že tam vespod je něco ujetého - a cink-cink-cink, už tu máme vítěze v pozná­vací loterii.</strong></p>

<p><strong>Jak začal ten malý lotr couvat pozadu od budovy statku, pomocní zabijáci pana D k němu přistoupili z obou stran a chytli ho za ramena.</strong></p>

<p><strong>Lash ukázal na jídelní stůl. „Otec ho udělá tam.“</strong></p>

<p><strong>„Co udělá!" Panika už se rozjela naplno, kluk se zmítal jako vykuchané prase. Což byl vlastně všeho všudy jen dobrý trénink na to, co přijde.</strong></p>

<p><strong>Zabijáci ho přemohli a hodili na poďobané dřevo; dr­želi ho za ruce a kotníky, zatímco Omega k němu při­stoupil za doprovodu všeho toho kvičení a zmítání.</strong></p>

<p><strong>Když zlo zvedlo svou kápi, všechno utichlo.</strong></p>

<p><strong>A pak vzduch proťal výkřik, který vycházel z úst člověka, odrážel se od stropu a plnil polorozpadlý dům hlukem.</strong></p>

<p><strong>Lash zůstal opodál a čekal, až se otec pustí do práce; sledoval, jak se oděv člověka proměnil v cáry pouhým přejetím černé, průsvitné dlaně. A pak přišel čas na nůž, čepel odrazila světlo laciného lustru, který se hou­pal na oprýskaném stropě.</strong></p>

<p><strong>Pan D pomáhal s technickými detaily - nastavoval vědra pod paže a nohy, pobíhal kolem.</strong></p>

<p><strong>Lash byl mrtvý, když mu vypouštěli žíly; procitl, teprve když mu tělem projel šok, vytvořený bůhvíkde. Bylo tedy zajímavé sledovat, jak to všechno probí­há: jak se z těla odstraňuje krev. Jak se hruď rozevírá a Omega si nařezává vlastní zápěstí, aby do dutiny nakapal černý olej. Jak zlo vyvolává přímo ze vzdu­chu kouli energie a vysílá ji do mrtvoly. Jak oživení unáší to, co bylo dáno do všech žil a tepen. Závěreč­ným krokem bylo odstranění srdce, orgánu, který se scvrkl v Omegově dlani, než byl vložen do keramické nádoby.</strong></p>

<p><strong>Když Lash vzpomínal na vlastní návrat z říše mrt­vých, vybavovalo se mu, že otec přivlekl pana D, aby mu posloužil jako zdroj potravy. Potřeboval krev, ale na druhou stranu byl v tom okamžiku už nějakou dobu mrtvý — a byl přinejmenším z poloviny upír. Tenhle člověk procitl jen se zajíknutím, zalapáním po vzduchu a velikým zmatkem.</strong></p>

<p><strong>Lash si přiložil ruku k hrudi a ucítil tep srdce...</strong></p>

<p><strong>Něco mu prosakovalo. Do rukávu.</strong></p>

<p><strong>Zatímco Omega začal dělat se zasvěcencem zvráce­nosti, Lash odklusal nahoru do koupelny. Sundal si sa­ko, přeložil ho napůl... a uvědomil si, že ho nemá kam odložit. Všechno bylo pokryto špínou, nahromaděnou za dvě desetiletí.</strong></p>

<p><strong>Kristepane, proč sem neposlal někoho uklidit?</strong></p>

<p><strong>Nakonec pověsil sako na nějaký hák a...</strong></p>

<p><strong>A sakra.</strong></p>

<p><strong>Když zvedl paži, uviděl černou skvrnu přímo tam, kam si předtím přilepil náplast, a pod loktem měl mokro.</strong></p>

<p><strong>„Krucinál.“</strong></p>

<p><strong>Strhl manžetové knoflíčky, rozepnul si košili a ztuhl při pohledu na svou hruď.</strong></p>

<p><strong>Zvedl oči k zamženému zrcadlu, jako by to mělo změnit to, co měl před očima, a naklonil se ke sklu. Na levém prsním svalu měl další bolák, plochý a o veli­kosti čtvrťáku, stejně jako první. A třetí u pupku.</strong></p>

<p><strong>Křídla paniky rozdmychala závrať, chytil se umy­vadla.</strong></p>

<p><strong> První, co ho napadlo, bylo běžet za Omegou a žádat o pomoc, ale ovládl se — soudě podle výkřiků a mručení zezdola probíhalo v jídelně něco závažného, a při tom by vyrušoval jen idiot.</strong></p>

<p><strong>Omega byl od přírody náladový, ale na některé věci se pekelně soustředil.</strong></p>

<p><strong>Lash se vzepřel rukama o umyvadlo a svěsil hlavu, prázdný žaludek se mu svíjel v břiše a pálil ho. Musel se v duchu ptát, kolik ještě takových skvrn má - a ne­chtěl znát odpověď.</strong></p>

<p><strong>Jeho zasvěcení, znovuzrození nebo co to bylo, mělo být trvalé. Tak mu to otec řekl. Byl zrozen ze zla, zplo­zen temnotou, a to je věčné.</strong></p>

<p><strong>Že bude hnít ve vlastní kůži, na tom se nedohodli.</strong></p>

<p><strong>„Není vám nic?“</strong></p>

<p><strong>Lash zavřel oči, zvuk Texasanova hlasu se mu zarýval do zad jako drápy. Jenomže prostě neměl energii poslat ho do háje.</strong></p>

<p><strong>„Jak to jde dole?“ zeptal se místo toho.</strong></p>

<p><strong>Pan D si odkašlal. A přesto jeho slova přidusil ne­souhlas. „Řek’ bych, že to eště chvíli potrvá, pane.“</strong></p>

<p><strong>Náramné.</strong></p>

<p><strong>Lash násilím napřímil ochabující páteř a obrátil se ke svému zástupci...</strong></p>

<p><strong>V        jediném mžiku se mu v ústech prodloužily tesáky, a chvilku netušil proč. Pak si uvědomil, že upřeně hledí na chlapíkovu hrdelní žílu.</strong></p>

<p><strong>Hluboko v Lashově břiše vystrčil hlad růžky a pak se zbláznil, zmítal se a dloubal ho do útrob.</strong></p>

<p><strong>Stalo se to tak rychle, že se nestihl zarazit ani zapo­chybovat ani přemýšlet. V jedné vteřině stál jako při­mražený před umyvadlem. Vzápětí se vrhl na pana D, přirazil <emphasis>bezduchého</emphasis> zády ke dveřím a skočil mu po hrdle.</strong></p>

<p><strong>Černá krev, která se dotkla jeho jazyka, byla toni­kum, jež potřeboval, a zoufale ho sál, i když se Texasan bránil a pak znehybněl. Ten lump se ale neměl čeho bát. V sání nebylo nic sexuálního. Šlo o výživu, prostě a jednoduše.</strong></p>

<p><strong>A čím víc polykal, tím víc potřeboval.</strong></p>

<p><strong>Tiskl si zabijáka pevně k hrudi a krmil se jako blázen.</strong></p>

<p><strong>Kapitola třináctá</strong></p>

<p><strong>Z</strong></p>

<p>vuk, který vydal náraz zabijákovy boty o kanystr, dozníval, když se Qhuinn přemístil a sedl si tomu prevítovi na nohy. Jednou si ten mizera kopnul, ale druhou šanci nedostane.</p>

<p><strong>Lidští policajti se venku shromáždili kolem kůlny.</strong></p>

<p><strong>„Je zamčeno," řekl jeden z nich a řetěz zarachotil.</strong></p>

<p><strong>„Mám tady nábojnice."</strong></p>

<p><strong>„Počkej, uvnitř něco je... fuj, páni, to je smrad."</strong></p>

<p><strong>„Ať je to, co chce, je to nejmíň týden po smrti. Ten puch - to by mi byl milejší i tuňák od tchyně."</strong></p>

<p><strong>Ozval se souhlasný šum.</strong></p>

<p><strong>Ve tmě si John a Qhuinn upřeně hleděli do očí a če­kali. Jediným řešením, kdyby se dveře rozlétly, bylo odhmotnit se a <emphasis>bezduchého</emphasis> tady nechat; neexistovala možnost přestěhovat tíhu zabijáka vzduchem. Žádný z těch policistů však nemohl mít klíč - takže jim zbý­vala jediná možnost: prostřílet si cestu.</strong></p>

<p><strong>A byla velká pravděpodobnost, že jim to nebude stát za to papírování.</strong></p>

<p><strong>„Jen jeden střelec, podle volání na 911. A tam být nemůže."</strong></p>

<p><strong>Ozvalo se zakašlání a kletba. „Jestli je, upadne mu nos od toho smradu."</strong></p>

<p><strong>„Zavolejte správce hřiště," řekl nějaký hluboký hlas. „Někdo odtamtud musí dostat to mrtvé zvíře. Mezitím se kouknem po okolí."</strong></p>

<p><strong>Bylo slyšet hovor a kroky. Chvilku nato jedno z aut odjelo.</strong></p>

<p><strong>„Musíme ho oddělat," zašeptal Qhuinn za Johnovými zády. „Vezmi ten nůž, odprav ho a padáme odtud.“</strong></p>

<p><strong>John zavrtěl hlavou. Nepřipadalo v úvahu, že by se vzdal téhle kořisti.</strong></p>

<p><strong>I          když mu Qhuinn neviděl na rty, John vytvořil slo­va: <emphasis>Kašlu na to. Je můj.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Tenhle zdroj informací si uniknout nenechá. Když už, tak se to dá s lidskou policií vyřídit mentálně... ne­bo fyzicky, když na to přijde.</strong></p>

<p><strong>Bylo slyšet hladký zvuk taseného nože. „Promiň, Johne, mizíme.“</strong></p>

<p><strong><emphasis>Ne!</emphasis> zařval John nehlasně přes rameno.</strong></p>

<p><strong>Qhuinnova ruka popadla límec Johnovy bundy a vy­vedla ho z rovnováhy, takže musel buď pustit zabijákův krk, nebo mu zlomit vaz. Protože zabitý <emphasis>bezduchý</emphasis> by nemohl mluvit, John ho pustil - a dopadl dlaní na stu­dený beton.</strong></p>

<p><strong>O tohle se nenechá svým kámošem obrat.</strong></p>

<p><strong>Vrhl se po něm a rozpoutalo se peklo. Zápasili s Qhuinnem o dýku, povalili toho mnohem víc než jen kanystr a <emphasis>bezduchý</emphasis> se odkutálel a vymrštil směrem ke dveřím. Policajti začali hulákat, zabiják bušil na dveře, aby se dostal ven...</strong></p>

<p><strong>Další zvuk, který přehlušil rámus, byl výstřel. Po něm následoval rachot plechu.</strong></p>

<p><strong>Policie ustřelila visací zámek.</strong></p>

<p><strong>John na podlaze bleskurychle sáhl za sebe, otočil se a hodil nožem ve stejném okamžiku jako Qhuinn; je­jich čepele o překot putovaly prostorem.</strong></p>

<p><strong>Do těla <emphasis>bezduchého</emphasis> se zabodly takovou silou, že</strong></p>

<p><strong>i     když mu vnikly do trupu mezi lopatkami, očividně jedna nebo obě zasáhly cíl: v záblesku oslňujícího světla a se zvukovou vlnou, při níž praskaly bubínky v uších, se <emphasis>bezduchý</emphasis> odebral zpět ke svému stvořiteli. Nezůstalo Po něm nic než kouřový puch... a díra o velikosti led­ničky ve dveřích kůlny.</strong></p>

<p><strong>S tak vysokou hladinou adrenalinu se John ani Qhuinn nemohli odhmotnit, vyskočili tedy a přitiskli se zády ke stěně po obou stranách díry; zůstali nehybně stát, zatímco dovnitř vklouzla nejprve jedna a pak dru­há hlaveň pistole.</strong></p>

<p><strong>Následovala předloktí.</strong></p>

<p><strong>Pak profily a ramena. A baterky.</strong></p>

<p><strong>Naštěstí lidé vstoupili úplně dovnitř.</strong></p>

<p><strong>„Pssst. Máš rozepnutý poklopec." Policajti se obrátili za Qhuinnovým fórkem a mezitím John vytasil obě pistole a rychle udeřil strážce zákona do hlavy. Skvělí příslušníci caldwellského policejního sboru uviděli hvězdičky a pak žuchli na zem.</strong></p>

<p><strong>A přesně v té chvíli se objevil Blay s hummerem.</strong></p>

<p><strong>John přeskočil policisty a hnal se k teréňáku s Qhuinnem v patách. John se vrhl k zadním dveřím, které Blay odemkl, chytil kliku a skočil dovnitř, zatímco Qhuinn vklouzl na zadní sedadlo.</strong></p>

<p><strong>Blay dupl na plyn a řítil se pryč; John byl rád, že se střetli jen s jednou policejní hlídkou - ačkoliv druzí dva fízlové jistě budou zpátky, než se kdo naděje.</strong></p>

<p><strong>Mířili na sever k dálnici, John přelezl na zadní se­dadlo... a znovu sevřel rukama Qhuinnovo hrdlo.</strong></p>

<p><strong>Když se znovu začali rvát, křikl Blay zepředu: „Co to, sakra, vy dva vyvádíte?"</strong></p>

<p><strong>Na to nebyl čas odpovídat. John pilně tiskl a Qhuinn se snažil mu udělat monokl - a podařilo se mu to.</strong></p>

<p><strong>Devadesát a něco kilometrů za hodinu. Do centra a z centra. S možností, že hummer bude pronásledo­ván, pokud by je zahlédl někdo z policajtů.</strong></p>

<p><strong>A probíhající rvačka.</strong></p>

<p><strong>Později si John uvědomil, že samozřejmě existovalo jediné místo, kam Blay mohl jet.</strong></p>

<p><strong>Než zastavil na parkovišti U Sala - za restaurací, kde nebylo osvětlení - John i Qhuinn už krváceli. </strong></p>

<p><strong>A boj skončil, teprve když Trez vytáhl Johna ze dveří — což</strong></p>

<p><strong>nasvědčovalo tomu, že mu zrzek zatelefonoval pře­dem. Qhuinna si vzal na starost iAm.</strong></p>

<p><strong>John vyplivl krev a zaškaredil se na všechny kolem.</strong></p>

<p><strong>„Řekl bych, že vyhlásíme remízu, kluci,“ pousmál se Trez. „Co říkáte?“</strong></p>

<p><strong>Johnem lomcoval hněv, když byl propuštěn. Ten za­biják byl možná to jediné, co potřebovali, aby to roz­louskli... zpráva, náznak... <emphasis>cokoli.</emphasis> A protože Qhuinn trval na tom, že toho mizeru utratí, nebyli o nic blíž cí­li než předtím. A navíc tu byla skutečnost, že <emphasis>bezduchý </emphasis>zemřel tak lehce. Jen píchnutí do hrudní dutiny a je volný - nebo aspoň zpátky u Omegy.</strong></p>

<p><strong>Qhuinn si otřel ústa hřbetem ruky. „Zatracená práce, Johne! </strong></p>

<p><strong>Myslíš, že já ji nechci najít? Myslíš, že je mi to fuk? Kristepane, vyrážím s tebou každou noc, hledám, pátrám, modlím se.“ Namířil na něj prst. „Tak aby bylo jasno. To, že se my dva dáme nachytat s chcípajícím <emphasis>bezduchým</emphasis> partou lidí, to nám <emphasis>nepomůže.</emphasis> Chceš vyklá­dat Wrathovi, jak se to semlelo? Já ne. A jestli na mě ještě <emphasis>jednou</emphasis> namíříš pistoli, vykašlu se na tebe bez ohledu na to, co mám za úkol.“</strong></p>

<p><strong>John nebyl schopen reagovat. Jedno však bylo jasné</strong></p>

<p><strong>-   kdyby nechoval naději, že v Benloisově bytě na ulici sv. Františka něco vyjde najevo, řádil by dál bez ohle­du na to, kdo by se ho pokoušel zastavit, Temní Netemní.</strong></p>

<p><strong>„Slyšíš mě?“ dorážel Qhuinn. „Je ti to jasné?“</strong></p>

<p><strong>John přecházel kolem, ruce na bocích, hlavu skloně­nou. Jak jeho vztek začínal chladnout, logický rozum chápal, že kamarád má pravdu. Také si byl dobře vě­dom toho, že v té kůlně dočasně přišel o rozum. Oprav­du mířil příteli do nosu čtyřicítkou?</strong></p>

<p><strong>Z náhlého prohlédnutí se mu udělalo špatně od ža­ludku.</strong></p>

<p><strong>Jestli si to nesrovná v palici, bude mít víc problémů než jen s jednou pohřešovanou. Skončí jako mrtvola, buď proto, že ztratí ostražitost v boji, nebo protože ho Wrath pošle ke všem čertům.</strong></p>

<p><strong>Pohlédl na Qhuinna. Páni, ten tvrdý výraz ve tváři zdobené piercingy měl hodně blízko k bodu, odkud už není návrat k přátelství - ta věc neměla nic společného s tím, že je Qhuinn tvrďák, ale spíš že John je takový zatracenec, že se s ním nikdo nebude chtít kamarádit.</strong></p>

<p><strong>Přistoupil k němu a nijak ho nepřekvapilo, když Qhuinn zůstal nehybně stát navzdory potyčce v autě. Když natáhl ruku, nastala dlouhá pauza.</strong></p>

<p><strong>„Já nejsem nepřítel, Johne.“</strong></p>

<p><strong>John kývl, pohled soustředěný na vytetovanou slzu pod Qhuinnovým okem. Stáhl dlaň a znakoval: <emphasis>To já vím. Já jen... potřebuju ji najít. A co jestli cesta vedla přes toho zabijáka ?</emphasis></strong></p>

<p><strong>„Možná ano - ale situace byla kritická a někdy bu­deš muset dát přednost sobě před ní. Protože jinak se nikdy nedozvíš, co se vlastně stalo. Z rakve po ní pátrat nemůžeš."</strong></p>

<p><strong>Na to se nedal nalézt argument.</strong></p>

<p><strong>„Tak poslouchej, ty šílenče, jedeme v tom spolu,“ ře­kl Qhuinn tiše.</strong></p>

<p><strong> „A já jsem tady, abych se postaral o to, že se neprobudíš mrtvý. Je mi jasné, co se v tobě děje. Ale musíš se mnou spolupracovat."</strong></p>

<p><emphasis>Zabiju Lashe, znakoval John překotně. Popadnu ho za krk a budu se mu dívat do očí, až bude umírat. Je mi jedno, kolik mě to bude stát... ale jeho popel bude vy­sypaný na jejím hrobě. Přísahám na...</emphasis></p>

<p><strong>Na co může přísahat? Na otce ne. Ani na svou matku.</strong></p>

<p><emphasis>.. .přísahám na vlastní život.</emphasis></p>

<p><strong>Každý druhý by se ho asi snažil uchlácholit něja­kým tím neztrácej-naději, musíš-věřit. Ale Qhuinn ho plácl po rameni. „Už jsem ti říkal, jak tě poslední do­bou miluju?"</strong></p>

<p><emphasis>Každou noc, kdy mi ji pomáháš hledat.</emphasis></p>

<p><strong>„Není to proto, že to mám za úkol, sakra.“</strong></p>

<p><strong>Když tentokrát John napřáhl dlaň, přítel ji využil k tomu, aby ho přitáhl do prudkého objetí. Pak ho od­strčil a pohlédl na své náramkové hodinky. „Měli by­chom vyrazit na ulici sv. Františka."</strong></p>

<p><strong>„Máte deset minut.“ Trez ho objal kolem ramen a zamířil k zadním dveřím do kuchyně.</strong></p>

<p><strong> „Dáme vás dva do pořádku. Hummer můžete nechat u naší zásobovací rampy a já vám vyměním espézetky, než se vrátíte."</strong></p>

<p><strong>Qhuinn pohlédl na Treze. „To je od tebe fakt pěkné."</strong></p>

<p><strong>„Jo, jsem zlato, jasně. A abych to dokázal, ještě vám navrch povím všechno, co vím o Benloisovi."</strong></p>

<p><strong>John je následoval dovnitř a skutečnost, že ze zabijá­ka nic nedostal, mu dodávala soustředění, zarputilost</strong></p>

<p><strong>i  rozhodnost.</strong></p>

<p><strong>Lash neopustí Caldwell. Nemůže. Dokud je hlavou <emphasis>Vyhlazovací společnosti,</emphasis> bude se muset stavět Bratr­stvu tváří v tvář, a bratři se z města nehnou - je tady Krypta. Takže přestože se civilní upíři rozprchli, Cal- die zůstává ohniskem války, protože nepřítel nezvítězí, dokud bratři ještě dýchají.</strong></p>

<p><strong>Dřív nebo později se Lash vynoří a John bude u toho.</strong></p>

<p><strong>Ale krucinál, to čekání dovede jednoho vyčerpat, opravdu dovede. Každá ta vleklá noc, kdy nepřijde nic nového a vlastně se nic neděje... je jako věčnost v pekle.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Kapitola čtrnáctá</strong></p>

<p><strong>K</strong></p>

<p>dyž Lash konečně pustil žílu pana D, odstrčil ho jako špinavý talíř po jídle. Sesul se na pult a ko­chal se faktem, že jeho hlad je nasycen a tělo mu opět připadá silnější. Jenže teď byl pekelně těžkopádný, což se mu po krmení stávalo.</p>

<p><strong>Sál pravidelně z hrdla Xhex jen tak pro potěšení, ale k naplnění útrob to očividně nepotřeboval.</strong></p>

<p><strong>Takže mu nezbývá než se živit... <emphasis>bezduchými</emphasis>?</strong></p>

<p><strong>Ne, to není jeho šálek kávy. Nikdy nebyl. Ani omy­lem, sakra, nebude pravidelně nasávat z chlapských hrdel.</strong></p>

<p><strong>Zvedl paži a podíval se na hodinky. Deset minut po desáté. A on vypadá jako bezdomovec. Taky si tak při­padá.</strong></p>

<p><strong>„Umyj se,“ řekl panu D. „Mám pro tebe hromadu práce.“</strong></p>

<p><strong>Začal vydávat rozkazy a ústa mu škobrtala o slova, která pronášel.</strong></p>

<p><strong>„Je ti to jasné?“ vyštěkl.</strong></p>

<p><strong>„Ano, pane.“ Texasan se rozhlížel po koupelně, jako by hledal ručník.</strong></p>

<p><strong>„Dole,“ vyštěkl Lash. „V kuchyni. A musíš mi dojet pro šaty na převlečení a přinést je sem. Jo, a až budeš ve vile, dones do ložnice ještě něco k jídlu."</strong></p>

<p><strong>Pan D jen kývl a na nejistých nohou zamířil ke dve­řím.</strong></p>

<p><strong>„Máš pro toho nového rekruta mobil? A průkaz?"</strong></p>

<p><strong>zavolal za ním Lash.</strong></p>

<p><strong>„Jsou dole v poštovním pytli. A číslo jsem vám po­slal textovkou.“</strong></p>

<p><strong>Ten mizera je vážně výtečný náborář.</strong></p>

<p><strong>Lash se sklonil pod sprchu, zakroutil kohoutky na kachlíčkové stěně a nijak by ho nepřekvapilo, kdyby voda netekla nebo kdyby se dočkal jen tenkého pra­mínku hnědého bahna. Měl ale štěstí. Ze sprchové ha­dice se spustil svěží, čistý deštík, a Lash se rychle od­strojil.</strong></p>

<p><strong>Bylo příjemné všechno ze sebe smýt, jako by své tělo              přímo restartoval.</strong></p>

<p><strong>Když skončil, otřel se košilí a pak vklopýtal do lož­nice.</strong></p>

<p><strong> Ulehl, zavřel oči a položil si ruku na břicho, tam, kde měl boláky. Což byla pitomost. Rozhodně je ne­musel před ničím ochraňovat.</strong></p>

<p><strong>Protože zvuky zezdola zjevně nasvědčovaly tomu, že věci pokračují, pocítil úlevu... a trochu překvape­ní. Zvuky už nebyly jen bolestné a vyděšené; směřo­valy do oblasti porna, steny a úpění zněly teď jako orgasmus.</strong></p>

<p><strong>Vybavilo se mu, jak se ten kluk zeptal: <emphasis>Jste teplej?</emphasis></strong></p>

<p><strong>Možná v tom byla kapka naděje.</strong></p>

<p><strong>To je jedno. Lash netoužil být otci stále k ruce, takže při troše štěstí mu ten nový rekrut nějakou dobu vydrží.</strong></p>

<p><strong>Lash zavřel oči a pokusil se vypnout hlavu. Plány se Společností, myšlenky na Xhex, frustrace z celé té zá­ležitosti s krmením... Jeho mozkové vlny se shlukly do jakéhosi víru, ale tělo bylo příliš vyčerpané, než aby zůstalo při vědomí.</strong></p>

<p><strong>Což bylo jen dobře...</strong></p>

<p><strong>Právě když se hroužil do spánku, dostavila se vize. Vstoupila do něj ostře a jasně — neoslovila ho zvenčí, ale vnikla do jeho mysli odkudsi odjinud a potlačila všechny ostatní myšlenky.</strong></p>

<p><strong>Viděl sám sebe, jak kráčí po parku panství, kde vyrů­stal, jak jde přes trávník směrem k nádhernému domu.</strong></p>

<p><strong>Uvnitř zářila světla a lidé se pohybovali... přesně jako tu noc, kdy do sídla vstoupil a zavraždil dvojici upírů, která ho vychovala. Nebyly to však profily těch, jež znal. Byl to někdo jiný. Byli to lidé, kteří dům koupili.</strong></p>

<p><strong>Napravo byl záhon břečťanu, pod nějž pohřbil své rodiče.</strong></p>

<p><strong>Viděl sám sebe, jak stojí nad místem, kde kdysi vy­kopal jámu, do níž hodil mrtvá těla. Ještě stále tam byl terén mírně nerovný, ačkoliv ho nějaký zahradník osá­zel novým břečťanovým porostem.</strong></p>

<p><strong>Poklekl, vztáhl ruku... a uviděl, že nepatří jemu.</strong></p>

<p><strong>Byl tím, čím byl jeho opravdový otec: černým, tetelivým stínem.</strong></p>

<p><strong>Kdovíproč v něm to odhalení způsobilo paniku a po­kusil se vstát. Ve své nehybné kůži se zmítal.</strong></p>

<p><strong>Klesl však už příliš hluboko, než aby se z ní dokázal vyprostit.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Umělecká galerie Ricarda Benloise byla v centru měs­ta, poblíž nemocničního komplexu sv. Františka. Štíhlá pětipatrová budova vynikala mezi okolními „mrako­drapy" z 20. let minulého století díky liftingu, který jí vyrobil exteriér z broušené oceli a okna velká jako vra­ta od stodoly.</strong></p>

<p><strong>Učiněná filmová hvězdička usazená v partě vdov.</strong></p>

<p><strong>Když se John a jeho kamarádi objevili na chodníku naproti průčelí, kypěl dům životem. Skrz ty obrovské skleněné panely bylo vidět muže a ženy v černém, pře­cházející se sklenkami šampaňského v rukou a prohlí­žející si umělecká díla na stěnách. Ta díla - alespoň při pohledu z ulice - vypadala jako něco mezi čmáranicí pětiletého dítěte a dílem sadisty, jehož fetišem jsou re­zavé hřebíky.</strong></p>

<p><strong>Na Johna ta kultivovaná avantgarda nijak nepůsobila</strong></p>

<p><strong>-   a jako vždy neměl zdání, proč by měl mít nějaký ná­zor na výtvarné umění. Jako by na tom záleželo?</strong></p>

<p><strong>Trez jim předtím řekl, aby šli zadem, obešli tedy blok a vnikli do uličky, která vedla za galerií. Zatímco zepředu byl dům nápadný a vlídný, o jeho provozní zádi platil pravý opak. Žádná okna. Všechno natřeno matnou černí. Dvoje hladké dveře, splývající se zdí, a nákladní rampa, všechno zamčené pevněji než pás cudnosti.</strong></p>

<p><strong>Na základě zpráv od Treze se tady obchodovalo i s jiným zbožím než s tím, o kterém teď diskutovali ti samolibí rádoby-Warholové. Zřejmě právě proto bylo nad zadním vchodem tolik bezpečnostních kamer.</strong></p>

<p><strong>Naštěstí tu bylo habaděj stínů, v nichž se dalo ukrýt, a místo aby tedy prošli kolem všech těch čoček, od­hmotnili se k hromadě dřevěných palet v temném koutě.</strong></p>

<p><strong>Město bylo v tuto hodinu stále ještě plné života, tlumené houkačky aut a vzdálené policejní sirény a namáhavé funění autobusů městské hromadné do­pravy vytvářely v chladném vzduchu městskou sym­fonii...</strong></p>

<p><strong>Na protějším konci zahnulo do uličky auto a zhaslo světla, když se blížilo k budově galerie.</strong></p>

<p><strong>„Právě včas,“ zašeptal Qhuinn.</strong></p>

<p><strong>„A je to ten lexus."</strong></p>

<p><strong>John se zhluboka nadechl a modlil se, aby to k něče­mu bylo.</strong></p>

<p><strong>Sedan zastavil souběžně s nákladní rampou a dveře se otevřely. Uvnitř se rozsvítilo...</strong></p>

<p><strong>Vystoupil ten malý <emphasis>bezduchý</emphasis> z parku, ten, co páchl jako Old Spice, a jinak v autě nikdo nebyl. Lash nikde.</strong></p>

<p><strong>První popud Johnovi velel skočit po zabijákovi... ale podle Treze se měl na schůzku dostavit Lash. Kdyby narušili předem dojednané pořadí osob, mohl by mu někdo dát avízo.</strong></p>

<p><strong>A vzhledem k jeho zásobě triků měl moment pře­kvapení zásadní význam.</strong></p>

<p><strong>John okamžik uvažoval, zda by neměl poslat textov­ou bratrům. Dát jim vědět. Získat pořádné posily... Je­nomže v okamžiku, kdy ho to napadlo, se jeho pomsty­chtivost vztyčila a zařvala.</strong></p>

<p><strong>Přesně to ho přimělo sáhnout do kapsy a vyndat tele­fon.</strong></p>

<p><strong> Zatímco zabiják mířil dovnitř, poslal Rhageovi textovku, krátkou a věcnou: <emphasis>ul. sv. Frant. 189. Jede sem Lash. My 3 v zadní uličce.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Když zastrčil telefon zpět do kapsy, cítil, jak mu Blay a Qhuinn zírají přes rameno. Jeden z nich ho po­chvalně stiskl.</strong></p>

<p><strong>Šlo o to, že Qhuinn měl pravdu. Jestliže je dooprav­dy cílem sejmout Lashe, pak je pravděpodobnější, že se to zdaří, bude-li mu někdo pomáhat. A musí to po­jmout chytře — protože hloupostí očividně ničeho ne­dosáhne.</strong></p>

<p><strong>Okamžik nato se Rhage zhmotnil na konci uličky spolu s Vishousem a oba kráčeli směrem k nim. Holly­wood byl při střetnutí s Lashem nezbytný, protože ten­to bratr vládl jedinou zbraní, která se tomu mizerovi mohla rovnat: jeho drak chodil všude s ním.</strong></p>

<p><strong>Oba se přenesli přímo vedle Johna, a než se někdo z nich stihl zeptat, John začal znakovat.</strong></p>

<p><emphasis>Lashe musím zabít já. Rozumíte? Musím to být já.</emphasis></p>

<p><emphasis>Vishous okamžitě kývl a znakovou řečí odpověděl: Vím, co jsi s tím lumpem měl. Ale kdyby se mělo rozho­dovat o tom, jestli ty, nebo on, půjde tvá čest k šípku a my se do toho vložíme. Jasné?</emphasis></p>

<p><strong>John se zhluboka nadechl a říkal si, že tohle dilema snad nenastane. <emphasis>Udělám to tak, abyste si s tím nem</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>se</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>li </emphasis><emphasis>dělat starosti</emphasis>.</strong></p>

<p><emphasis>To beru.</emphasis></p>

<p><strong>Všichni ztuhli, když <emphasis>bezduchý,</emphasis> který předtím přijel v lexusu, znovu vyšel ven, sedl si za volant... a odjel, jako by schůzka byla zrušena.</strong></p>

<p><strong>„Na střechu," řekl Rhage a zmizel.</strong></p>

<p><strong>John v duchu zaklel, ale uposlechl rozkazu a zhmot­nil se na střeše Benloisova domu; když se podíval přes okraj, mohl sledovat, jak sedan zastavuje na ulici gV. Františka. Naštěstí byl zabiják dbalý předpisů a ho­dil blinkr doleva, takže John rozprášil své molekuly a znovu je spojil o dva domy dál. Jak auto postupovalo, opakoval to zas a znova, dokud <emphasis>bezduchý</emphasis> nezahnul do­prava v ještě starší části Caldwellu.</strong></p>

<p><strong>Kde končily ploché střechy a přistát se dalo jen na špičatých viktoriánských potvorách.</strong></p>

<p><strong>Ještě že podrážky bagančat měly neklouzavý vzorek.</strong></p>

<p><strong>Jako chrlič hřadoval John na vížkách a vikýřích a římsách, když sledoval svou kořist ze vzduchu... do­kud lexus nezahnul dojedná uličky a nezmizel za řado­vými domy.</strong></p>

<p><strong>John znal tuhle čtvrť jen podle jména - ze svého je­diného výletu do sklepního bytu Xhex, který byl na­blízku —, ale nebylo to běžné teritorium <emphasis>Vyhlazovací společnosti.</emphasis> Jejich kolébky byly obvykle v mnohem chudších oblastech.</strong></p>

<p><strong>Takže existovalo jediné vysvětlení. Tady bydlí Lash.</strong></p>

<p><strong>Chlapík jako on, který si potrpěl na parádu a obleky a podobné nesmysly ještě jako nedospělý, by si musel nechat transplantovat mozek, aby se dokázal spokojit něčím horším než pěknou nemovitostí. Vyrůstal v tom, a nepochybně se bez toho neobejde.</strong></p>

<p><strong>Johnovo srdce se rozbušilo prudčeji a rychleji.</strong></p>

<p><strong>Lexus zastavil před garáží, a když se její vrata zved­la, zajel dovnitř. Okamžik nato malý zabiják vyšel přes zahradu k zadnímu vchodu jednoho z pěknějších řado­vých domů.</strong></p>

<p><emphasis>Rhage se objevil hned vedle Johna a znakoval:</emphasis></p>

<p><emphasis> Pů­jdeš dovnitř se mnou, zadem. Vishous a kluci se tam odhmotní hlavním vchodem. V už je na verandě a prý tam není žádná ocel.</emphasis></p>

<p><strong>Když John kývl, oba se snesli na břidlicovou terasu ~ právě když <emphasis>bezduchý</emphasis> otevíral dveře do kuchyně, která vypadala přímo gurmánsky. Okamžik čekali, zmrazeni v čase i prostoru, než zabiják vypnul bezpečnostní systém.</strong></p>

<p><strong>Skutečnost, že se ta věc musela vypnout, nemusela nutně znamenat, že Lash není uvnitř. <emphasis>Bezduší</emphasis> potřebo­vali pauzy, aby se mohli pravidelně dobíjet, a jen úplný pitomec by si nezajistil bezpečí.</strong></p>

<p><strong>John prostě musel věřit tomu, že v tomhle domě je to, co hledá.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Kapitola patnáctá</strong></p>

<p>X</p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>hex seděla v ušáku u okna, když uslyšela hluk na­hoře na střeše. Tlumené <emphasis>bum-bum</emphasis> bylo dost sil­né, aby ji vytrhlo z duševního aerobiku, kterým se udr­žovala ve formě.</strong></p>

<p><strong>Pohlédla ke stropu...</strong></p>

<p><strong>Dole se vypnul bezpečnostní systém a její bystrý sluch zachytil zvuk jeho vypínání. A pak se ozvaly leh­ké kroky <emphasis>bezduchého,</emphasis> který jí přinesl jídlo...</strong></p>

<p><strong>Něco se děje. Něco... prostě není, jak má být.</strong></p>

<p><strong>Poposedla v křesle, napjala se od šíje až k patám a za­pojila do hry svá mentální tykadla. Ačkoliv nemohla vy­sílat <emphasis>symphathovské</emphasis> signály, její schopnost vnímat emo­cionální grafy byla sice snížená, ale funkční... a tak poznala, že je v domě ještě někdo jiný kromě zabijáka.</strong></p>

<p><strong>Mnoho těl. Dvě vzadu. Tři vpředu. A emoce jedinců, kteří obklopovali řadový dům, odpovídaly vojákům: smrtonosně klidným, zcela soustředěným.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Bezd</emphasis><emphasis>uší</emphasis> to ale nebyli.</strong></p>

<p><strong>Xhex se vymrštila.</strong></p>

<p><strong>Ježíši... Kriste. Našli ji. Bratři ji našli, sakra!</strong></p>

<p><strong>A útok byl proveden s ideálním načasováním. Dole uslyšela překvapený výkřik, rachot a pak dunění bot, jak tam probíhal boj muže proti muži, a z opačného směru se přihnala posila.</strong></p>

<p><strong>I když ji nemohl slyšet nikdo jiný než Lash, začala řvát, jak nejhlasitěji mohla, v naději, že pro jednou pře­koná neviditelné stěny své klece.</strong></p>

<p><strong>John Matthew nemohl uvěřit, že <emphasis>bezduchý</emphasis> nepoznal, že tam jsou. Pokud ten šmejd nebyl nějak oslabený, mělo mu docvaknout, že dům je obklopený upíry. Ale kde­pak - prostě si hleděl svého, vstoupil dovnitř a nechal ty zatracené dveře dokořán otevřené.</strong></p>

<p><strong>Prvním požadavkem infiltrace byla kontrola, a jak­mile John překročil práh řadového domu, podrobil si <emphasis>bezd</emphasis><emphasis>uchého</emphasis> tím, že mu zkroutil ruce za záda, srazil ho na břicho na dlaždice a sedl si mu na zadek jako záva­ží. Mezitím se Rhage překvapivě lehkým krokem pře­hnal kolem něj právě ve chvíli, kdy z jídelny vstoupili do kuchyně V a kluci.</strong></p>

<p><strong>Zatímco probíhala rychlá prohlídka přízemí, John ucítil na zádech šimrání... jako by mu po páteři sjížděl nůž, ostrý jako břitva. Rozhlédl se a nedokázal vysle­dovat původ toho pocitu, zapnul tedy instinkt.</strong></p>

<p><strong>„Sklep," zasyčel Rhage.</strong></p>

<p><strong>Vishous s ním zamířil dolů.</strong></p>

<p><strong>Kluci zůstali na stráži u něj, a tak se John mohl sou­středit na <emphasis>bezduchého</emphasis> pod sebou. Ten lump byl moc zticha, moc nehybný. Dýchal, ale to bylo všechno.</strong></p>

<p><strong>Praštil se o něco při pádu na podlahu? Krvácí? Ob­vykle se bránili.</strong></p>

<p><strong>Kopali do kanystrů, kupříkladu.</strong></p>

<p><strong>Když hledal stopy krvácení nebo jiného zranění, po­hyboval John hlavou, aniž by zabijákovi poskytl pří­ležitost osvobodit se. Popadl toho prevíta za vlasy, za­táhl...</strong></p>

<p><strong>Něco našel... ale sakra jistě to nevzniklo při zápase. Na levé straně krku měl zabiják dva vpichy a kruhovou podlitinu způsobenou sáním.</strong></p>

<p><strong>Qhuinn přistoupil k němu a poklekl.</strong></p>

<p><strong> „Kdo ti zapra­coval na krku, chlapáku?"</strong></p>

<p><strong><emphasis>Bezduchý</emphasis> neodpověděl; V a Rhage se odhmotnili ze sklepa a zamířili do prvního patra.</strong></p>

<p><strong>Zatímco se bratři tiše pohybovali po domě, Qhuinn popadl zabijáka za bradu. „Hledáme ženu. A ty si to můžeš dost usnadnit, jestli nám povíš, kde je.“</strong></p>

<p><strong><emphasis>Bezduchý</emphasis> svraštil čelo... a zvolna zamířil očima na­horu.</strong></p>

<p><strong>Víc John nepotřeboval.</strong></p>

<p><strong>Vrhl se kupředu, popadl Blayovu dlaň a strhl ji k za­bijákovi. Kořist přešla z ruky do ruky, John vyskočil a proběhl jídelnou a předsíní. Schodiště bylo široké a pokryté kobercem, což znamenalo, že to vůbec ne­klouzalo, když bral schody po třech. Čím byl výš, tím hlasitěji křičel jeho instinkt.</strong></p>

<p><strong>Xhex je v domě.</strong></p>

<p><strong>Právě když se ocitl na vrcholku, objevili se před ním Rhage a V, zablokovali mu cestu.</strong></p>

<p><strong>„Dům je prázdný..</strong></p>

<p><emphasis>John Rhage přerušil. Je tady. Někde tady je. Vím to.</emphasis></p>

<p><strong>Rhage ho chytil za rameno. „Půjdeme dolů a vy­slechneme toho zabijáka. Tak zjistíme víc...“</strong></p>

<p><emphasis>Ne! Je tady!</emphasis></p>

<p><strong>Vishous přistoupil k Johnovi, diamantový pohled zachmuřený. „Poslouchej mě, synku. Musíš se vrátit dolů.“</strong></p>

<p><strong>John přimhouřil oči. Dole ho prostě nepotřebují. Oni ho nechtějí tady <emphasis>nahoře.</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Co jste našli ? Žádný z nich neodpověděl.</emphasis></p>

<p><emphasis>Co jste na­šli!</emphasis></p>

<p><strong>John se od nich odtrhl, slyšel, jak Rhage zaklel a V skočil před nějaké dveře.</strong></p>

<p><strong>Hollywoodův hlas zněl dutě. „Ne, V, pusť ho. Jen ho pusť... už tak nenávidí Lashe dost, aby mu to vydrželo na celý život. “</strong></p>

<p><strong>Vishousův pohled zaplál, jako by se chtěl hádat, ale pak vyndal z bundy ubalenou cigaretu, zaklel a ustoupil stranou.</strong></p>

<p><strong>Se zátylkem sevřeným jako pěst vrazil John do dveří a prudce zabrzdil. </strong></p>

<p><strong>Smutek v místnosti byl jako hmata­telný práh, který musel zdolat, jeho tělo pronikalo stu­denou stěnou zoufalství jen proto, že ho k tomu donutil násilím.</strong></p>

<p><strong>Tady ji drželi.</strong></p>

<p><strong>Tady drželi Xhex... a tady jí ubližovali.</strong></p>

<p><strong>Pootevřel rty a dýchal ústy, přičemž očima sledoval škrábance na stěnách. Byly jich stovky, spolu s černý­mi skvrnami... a jinou zaschlou krví.</strong></p>

<p><strong>Která byla temně, nafialověle rudá.</strong></p>

<p><strong>John k ní přistoupil a přejel dlaněmi po jedné rýze, která byla tak hluboká, že pronikla hedvábnou tapetou až do latí a omítky pod ní.</strong></p>

<p><strong>Vdechoval ostřeji a výdechy byly kratší, když ob­cházel místnost. Postel byla neustlaná, polštáře rozhá­zené na podlaze, pokrývka zmuchlaná...</strong></p>

<p><strong>Byla na ní krev.</strong></p>

<p><strong>Vztáhl ruku, zvedl jeden z polštářů a něžně ho objal. Přiblížil ho k nosu, vdechl... a zachytil silnější verzi toho, o čem se mu zdálo každou noc: vůni Xhex.</strong></p>

<p><strong>Kolena mu zeslábla a padal jako kámen v nehybné vodě, zhroutil se vedle matrace. Zabořil tvář do její měkkosti, vtahoval ji do sebe, její vůně se vznášela ja­ko vzpomínka, hmatatelná a prchavá zároveň.</strong></p>

<p><strong>Byla tady. Nedávno.</strong></p>

<p><strong>Pohlédl na zkrvavená prostěradla. Na zkrvavené stěny.</strong></p>

<p><emphasis>Přišel pozdě.</emphasis></p>

<p><strong>Johnova tvář zvlhla a cítil, jak mu něco kape po bra­dě, ale kašlal na to. Byl pohlcen myšlenkou, že chybě­lo tak málo, aby ji zachránil... ale prostě nedorazil dost brzy.</strong></p>

<p><strong>Vzlyk, který se mu vydral z hrdla, byl opravdu slyši­telný.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Za celý život neměla Xhex pocit, že jí pukne srdce. Už dávno tušila, že to způsobuje její <emphasis>symph</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>thovská</emphasis> stránka, jakási vrozená porucha, která ji zatvrzuje vůči vě­cem, jimž většina žen snadno podléhá.</strong></p>

<p><strong>Ukázalo se však, že tomu tak není.</strong></p>

<p><strong>Když stála vedle Johna Matthewa a sledovala, jak se jeho obrovské tělo sesulo vedle lůžka, roztříštil se ten orgán, který jí tepal za hrudní kostí, jako rozbité zrcadlo.</strong></p>

<p><strong>Nic než střepy.</strong></p>

<p><strong>           Byla zcela a naprosto zničena, když ho viděla, jak chová polštář jako novorozeně, a v tomto okamžiku je­ho naprostého zoufalství by udělala cokoli, aby mu ulevila v jeho bolesti: i když neměla zdání, proč cítí to, co očividně cítil, na důvodech nezáleželo.</strong></p>

<p><strong>Jeho utrpení bylo nebetyčné.</strong></p>

<p><strong>Zeslábla, poklekla vedle něj a její oči vysílaly tragic­ký obraz, který si John představoval, přímo do jádra je­jího mozku.</strong></p>

<p><strong>Připadalo jí, jako by uplynula celá staletí od chvíle, kdy ho naposled viděla, a, Bože, byl pořád stejně krás­ný -ještě víc, než se jí vybavovalo ve chvilkách klidu. S pevným, výrazným profilem a pozoruhodně modrý­ma očima byla jeho tvář tváří válečníka, a k tomu měl to mohutné tělo, ramena třikrát širší než ona. Všechno oblečení, co měl na sobě, bylo z kůže, kromě trička pod bundou, a vlasy měl v podstatě oholené, jako by mu to začalo být jedno a stříhal si je strojkem.</strong></p>

<p><strong>Na předku bundy a na tričku měl krev <emphasis>bezduchého.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Dnes v noci zabíjel. A možná proto ji našel.</strong></p>

<p><strong>No, skoro našel.</strong></p>

<p><strong>„Johne?“ řekl tiše mužský hlas.</strong></p>

<p><strong>Ohlédla se ke dveřím, i když on se tam nepodíval. Stál tam Qhuinn s bratry Rhagem a Vishousem, právě se k nim připojil.</strong></p>

<p><strong>Nepřítomně zaznamenala zděšení ve tvářích bratrů - a nabyla dojmu, že netušili nic o vážné spojitosti mezi ní a Johnem. Teď už to ale věděli. Jasně a jednoznačně.</strong></p>

<p><strong>Qhuinn vešel dovnitř, přistoupil k lůžku a jeho tón byl i nadále jemný. </strong></p>

<p><strong>„Johne, už jsme tady půl hodiny. Jestli máme vyslechnout toho <emphasis>bezduchého</emphasis> dole, musí­me ho rychle přesunout. Tady to dělat nemůžeme a já vím, že chceš mít všechno na povel.“</strong></p>

<p><strong>Ach, Bože... ne...</strong></p>

<p><strong>„Vezměte mě s sebou,“ šeptala Xhex zoufale. „Pro­sím... nenechávejte mě tady.“</strong></p>

<p><strong>Zčistajasna k ní John vzhlédl, jako by slyšel její prosbu.</strong></p>

<p><strong>Jenomže se to nestalo, jenom skrze ni upřeně hleděl na svého přítele.</strong></p>

<p><strong>Kývl a ona se učila nazpaměť jeho tvář, protože vě­děla, že ho vidí naposled. Až se Lash dozví o tom vlou­pání, buď ji rovnou zabije, nebo přestěhuje někam ji­nam - a existovala značná pravděpodobnost, že se dalšího vypátrání nedožije.</strong></p>

<p><strong>Zvedla ruku, i když to k ničemu nebylo, položila ji ze strany na Johnovu tvář a přejela palcem sem a tam po stopách jeho slz. Představovala si, že takřka cítí teplo               jeho pokožky a mokro na jeho lících.</strong></p>

<p><strong>Dala by cokoli za to, aby ho mohla vzít do náručí a přitisknout k sobě. A ještě víc, aby mohla odejít spo­lu s ním.</strong></p>

<p><strong>„Johne...,“ zasípala. „Ach, Bože... proč si takhle ubližuješ.“</strong></p>

<p><strong>Zamračil se, ale nepochybně to bylo kvůli něčemu, co říkal Qhuinn. Jenomže pak zvedl dlaň a položil ji tam, kde se ho dotýkala.</strong></p>

<p><strong>Ale jen proto, aby si setřel slzy.</strong></p>

<p><strong>Když vstal, vzal s sebou polštář a prošel přímo skrze ni.</strong></p>

<p><strong>Xhex sledovala, jak se jeho záda vzdalují, a krev jí duněla v uších. V leckterém ohleduje to ozvěna umírá­ní, říkala si. Kousek po kousku, píď za pídí mizí to, co ji poutá k životu, odchází to, vzdaluje se to. S každým johnovým krokem ke dveřím jí docházel vzduch v pli­cích. Srdce se jí zastavovalo. Pokožka jí chladla.</strong></p>

<p><strong>Její šance na záchranu odcházela. Její šance na...</strong></p>

<p><strong>Tehdy pochopila, oč celou dobu bojovala, a pro tentokrát necítila nutnost skrývat své emoce. Nebylo třeba. Ačkoliv byl u ní, byla úplně sama a odloučená od něj, ale především jí vlastní smrtelnost ujasnila priority.</strong></p>

<p><strong>„Johne,“ řekla tiše.</strong></p>

<p><strong>Zastavil se a ohlédl směrem k lůžku.</strong></p>

<p><strong>„Miluju tě.“</strong></p>

<p><strong>Jeho hezká tvář se stáhla bolestí a zamnul si střed hru­di, jako by někdo uchopil jeho srdce do hrsti a prudce ho zmáčkl.</strong></p>

<p><strong>A pak se odvrátil.</strong></p>

<p><strong>Tělo Xhex přemohlo její mysl. Zběsilým skokem se rozběhla k otevřeným dveřím, paže vztažené, ústa do­kořán otevřená.</strong></p>

<p><strong>Když narazila na stěny svého vězení, uslyšela silný zvuk, jako sirénu... nebo řezavý hvizd odpálených ra­chejtlí... nebo se možná jenom spustil alarm bezpeč­nostního systému.</strong></p>

<p><strong>Jenže nic z toho to nebylo.</strong></p>

<p><strong>Řvala z plných plic.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Kapitola šestnáctá</strong></p>

<p><strong>J</strong></p>

<p>ohn se musel od té ložnice odtrhnout násilím. Nebýt nepřekonatelné logiky a nutnosti rozpárat toho <emphasis>bez</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>duchého,</emphasis> nedokázal by se odtud hnout ani o píď.</p>

<p><strong>Byl by klidně odpřisáhl, že cítí její přítomnost... ale věděl, že to je jen trik mysli, zrozený z jeho touhy.</strong></p>

<p><strong>V    místnosti nebyla. Byla tam <emphasis>předtím.</emphasis> Dvě úplně roz­dílné věci... a jediná šance, že zjistí, co se s ní stalo, byla dole v kuchyni.</strong></p>

<p><strong>Cestou do přízemí si mnul oči a tvář a shledal, že jedné ruce se chce setrvat na líci. Pokožka ho tam brně­la... docela jako po těch několika málo skutečných do­tycích Xhex, které zažil.</strong></p>

<p><strong>Bože... krev v té místnosti. Tolik krve. Bránila se Lashovi, a ačkoliv byl hrdý při pomyšlení, že tomu prevítovi dala co proto, nedokázal snést realitu toho, co se v té ložnici odehrálo.</strong></p>

<p><strong>John zahnul doleva a prošel jídelnou, snažil se vzpamatovat, i když měl pocit, jako by ho zaživa stáh­-</strong></p>

<p><strong>li z kůže a pak hodili do oceánu. Projít dveřmi do ku­chyně...</strong></p>

<p><strong>V             okamžiku, kdy spočinul očima na <emphasis>bezduchém</emphasis><emphasis>. </emphasis>projelo jím zemětřesení, nebeská klenba se rozestoupi­la až ke žhavému jádru.</strong></p>

<p><strong>Ústa se mu rozevřela dokořán a vydal ze sebe němý řev.</strong></p>

<p><strong>Když se vrhl kupředu, vztek mu vystřelil tesáky do úst a tělo začalo jednat samovolně, odhmotnilo se pro­storem, zjevilo se před tím darebákem.</strong></p>

<p><strong> Odstrčil Blaye od zabijáka a vázaný upír v Johnovi zaútočil se zuři­vostí, o jaké slýchal... ale nikdy ji neviděl.</strong></p>

<p><strong>Rozhodně nikdy neprožil.</strong></p>

<p><strong>Viděl rudě a šílenství dodalo jeho svalům nevídanou energii; jednal bleskurychle, zaútočil bez rozmýšlení, jeho ruce se proměnily ve spáry, tesáky se zarývaly ja­ko dýky, byl tak ovládnut hněvem, že se proměnil ve zvíře.</strong></p>

<p><strong>Neměl zdání, jak dlouho mu to trvalo... ba ani co vlastně dělal. To jediné, co zaznamenal, bylo mlhavé vědomí, že necítí nic než nasládlý puch.</strong></p>

<p><strong>Někdy později... mnohem později... v jiném živo­tě... se zarazil, aby nabral dech, a shledal, že je na všech čtyřech, hlava mu visí na krku, plíce žhnou ná­mahou. Dlaněmi se opíral o dlažbu kluzkou černou kr­ví a něco mu kapalo z vlasů a z úst.</strong></p>

<p><strong>Párkrát si odplivl ve snaze zbavit se hnusné chuti, ale ať to bylo cokoli, tu špínu neměl jen na jazyku a zu­bech; byla i v hrdle a v útrobách. Oči ho také pálily a viděl rozmazaně.</strong></p>

<p><strong>Copak zase pláče? Už necítil smutek... cítil prázd­notu.</strong></p>

<p><strong>„Ježíši... Kriste...“ řekl někdo tiše.</strong></p>

<p><strong>Zčistajasna překonán vyčerpáním nechal John své lokty povolit a sesul se celou vahou na bok. Složil hla­vu do chladnoucí kaluže a zavřel oči. Neměl žádnou sí­lu. Sotva byl schopen dýchat.</strong></p>

<p><strong>Chvíli nato uslyšel, jak na něj Qhuinn mluví. Spíš vrozená zdvořilost než představa o tom, co se děje, ho přiměla kývnout, když v řeči nastala pauza.</strong></p>

<p><strong>Na okamžik ho překvapilo, když ucítil čísi ruce na ramenou a nohou, a podařilo se mu pootevřít víčka, když ho zvedali.</strong></p>

<p><strong>Zvláštní. Skříňky a pracovní desky byly bílé, když sem přišli poprvé. Teď... byly natřené černí s vysokým leskem.</strong></p>

<p><strong>Omámeně se v duchu ptal, proč to někdo udělal.</strong></p>

<p><strong>Černá není nijak přívětivá barva.</strong></p>

<p><strong>Zavřel oči, cítil houpání a změny směru, jak ho vy­nášeli ven, a pak následovalo poslední nadzvednutí, po němž jeho tělo přistálo na zemi.</strong></p>

<p><strong> Startování motoru au­ta.</strong></p>

<p><strong> Zavírání dveří.</strong></p>

<p><strong>Vyrazili. Nepochybně zpět do areálu Bratrstva.</strong></p>

<p><strong>Než úplně ztratil vědomí, zvedl ruku k líci. Čímž si uvědomil, že tam zapomněl ten polštář.</strong></p>

<p><strong>Prudce procitl a vymrštil se, učiněný Lazar vstávají­cí z mrtvých.</strong></p>

<p><strong>Blay však byl hned u něj s tím, co držel. „Na. Posta­ral jsem se, abychom bez něj neodešli.“</strong></p>

<p><strong>John vzal to, co dosud vonělo jako Xhex, a svinul kolem toho své obrovské tělo do klubíčka. A to bylo to poslední, co si ze zpáteční cesty domů zapamatoval.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Když Lash procitl, byl přesně ve stejné pozici, jako když usnul: ležel naznak, paže zkřížené na hrudi... ja­ko mrtvola vystavená v rakvi. Ještě když býval upírem, ve spánku se během dne pohyboval, obvykle se pro­bouzel na boku s hlavou pod polštářem.</strong></p>

<p><strong>Když se posadil, první, na co se podíval, byly léze na hrudi a břiše. Nezměnily se. Nebyly horší, ale nezměni­ly se. A hladina energie mu nijak významně nestoupla.</strong></p>

<p><strong>Navzdory faktu, že spal... Ježíši Kriste, tři hodiny? Co to, sakra, má být?</strong></p>

<p><strong>Naštěstí měl dost rozumu, aby schůzku s Benloisem posunul. S takovým člověkem se nemůžete sejít, když vypadáte a cítíte se jako po desetidenním flámu.</strong></p>

<p><strong>Spustil nohy z postele, vzepřel se a pak zvedl z mat­race, až stál úplně vzpřímeně. Tělo se mu zakymácelo a zezdola neslyšel nic než ticho. Ach... počkat. Někdo zvrací. Což znamená, že Omega už s novým rekrutem skončil a kluk zahájil zábavných šest až deset hodin zvracení.</strong></p>

<p><strong>Lash zvedl svou ušpiněnou košili a oblek a v duchu se ptal, kde je jeho náhradní garderoba. Panu D ne­mohlo trvat tři hodiny, než dojede k Benloisovi, do­mluví jiný termín a pak dojede do Lashova domu nakr­mit Xhex a vyzvednout ze skříně nové oblečení.</strong></p>

<p><strong>Cestou po schodech dolů Lash vytočil číslo toho idiota, a když mu naskočila hlasová schránka, vyštěkl: Kde jsou moje šaty, ty mizero?"</strong></p>

<p><strong>Zavěsil a zadíval se přes chodbu do jídelny. Nový rekrut už nebyl na stole; byl částečně pod ním a choulil se nad kbelíkem, dávil nasucho, jako by měl v útro­bách krysu, která neví, kudy ven.</strong></p>

<p><strong>„Nechám tě tady,“ řekl Lash hlasitě. To způsobilo pauzu a rekrut vzhlédl. Oči měl podlité krví a z ote­vřených úst mu vytékalo něco jako špinavá voda od nádobí.</strong></p>

<p><strong>„Co... to se mnou je?“ Slabý hlásek. Slabá slova.</strong></p>

<p><strong>Lashova ruka sjela k boláku na hrudi; nemohl náhle chytit dech, když si znovu uvědomil, že rekrutům se nikdy neřekne všechno. Nikdy se nedozvědí, co mohou čekat, ani plnou cenu toho, čeho se vzdají a co za to obdrží.</strong></p>

<p><strong>Ještě nikdy o sobě neuvažoval jako o rekrutovi. Byl syn, ne další kolečko v Omegově stroji. Ale kolik toho vlastně ve skutečnosti ví?</strong></p>

<p><strong>Násilím odtrhl ruku od léze.</strong></p>

<p><strong>„To bude dobré,“ řekl drsně. „Všechno... dobře do­padne. Za chvilku ztratíš vědomí, a až se probereš... budeš zas ve své kůži, jenom lepší.“</strong></p>

<p><strong>„Ta bytost..."</strong></p>

<p><strong>„Je můj otec. Ještě pořád budeš pracovat pro mě, jak jsem řekl. To se nezměnilo."</strong></p>

<p><strong> Lash zamířil ke dveřím, Protože nutkání utéci už bylo nepřekonatelně silné. „Někoho pro tebe pošlu."</strong></p>

<p><strong>"Prosím... neopouštějte mě." Uslzené oči prosily a potřísněná ruka se k němu vztahovala. „Prosím..."</strong></p>

<p><strong>Lashova žebra se prudce sevřela, stiskla mu plíce, až nemohly fungovat, až už nedokázal vtáhnout vzduch do hrdla.</strong></p>

<p><strong>„Někdo pro tebe přijede."</strong></p>

<p><strong>Ven ze dveří, ven z domu, pryč od toho nepořádku. Hrnul se ke svému mercedesu, usedl za volant a zamkl se v autě. Řítil se po krátké příjezdové cestě od statku; teprve asi po pěti kilometrech mohl jaksepatří dýchat, a ve své kůži se začal cítit, až když uviděl mrakodrapy v centru města.</strong></p>

<p><strong>Cestou k řadovému domu volal panu D ještě dva­krát, a ozvala se mu hlasová schránka a pak... hlasová schránka.</strong></p>

<p><strong>Zahnul doprava uličkou ke garáži, jenjen vyhodit te­lefon zoufalstvím z okna...</strong></p>

<p><strong>Zvedl nohu z plynu a nechal před sebe projet jiné auto... ale nezpomalil jen ze zdvořilosti k sousedovu porschi.</strong></p>

<p><strong>Dveře do garáže řadového domu byly otevřené do­kořán a lexus pana D už tam parkoval. To neodpovída-­</strong></p>

<p><strong>lo               protokolu.</strong></p>

<p><strong>Spolu s těmi nepřijatými hovory to představovalo varovný rudý prapor o velikosti Texasu a Lashova prv­ní myšlenka patřila Xhex. Jestli ji ti mizerové bratři unesli, nabodne je na kůl na zahradě a nechá je pěkně pomalu upéct na slunci.</strong></p>

<p><strong>Zavřel oči, vyslal svůj instinkt kupředu... a za oka­mžik vycítil pana D, ale signál byl velmi mlhavý. Tak­řka nepostřehnutelný.</strong></p>

<p><strong>Ten darebák to zřejmě koupil, ale ještě není po něm.</strong></p>

<p><strong>Když za ním zastavilo auto a zatroubil klakson, uvě­domil si, že stojí jako solný sloup uprostřed silnice.</strong></p>

<p><strong>Za normálních okolností by v první řadě zajel mer­cedesem do garáže a pak se řítil do řadového domu s připravenými pěstmi... jenže jel přinejlepším na půl plynu, byl malátný a omámený. A v případě, že tam bratři ještě jsou, není teď vhodná chvíle ke střetu s nepřítelem.</strong></p>

<p><strong>Dokonce i <emphasis>bezduší</emphasis> se mohou probudit mrtví. Dokon­ce i syna zla lze poslat na věčnost.</strong></p>

<p><strong>Ale co jeho žena?</strong></p>

<p><strong>Sužován zvláštní, chladnou hrůzou pokračoval Lash v cestě zadní uličkou, zahnul doprava a pak ještě jed­nou. Když slídil kolem průčelí svého domu, modlil se jak svíčková bába, aby ještě byla...</strong></p>

<p><strong>Vzhlédl k oknům v prvním patře a uviděl ji v ložnici _ a pocítil tak mocnou úlevu, až z něj dech vyšel s hvízdavým zasípěním. </strong></p>

<p><strong>Bez ohledu na to, co se mohlo v tomto domě odehrát, bez ohledu na to, kdo sem vni­kl, Xhex je stále tam, kde ji zanechal: její tvář byla pro něj - a jen pro něj - jasně viditelná za sklem, oči měla zvednuté k obloze, ruku pozdviženou k hrdlu.</strong></p>

<p><strong>Jak líbezný obrázek, říkal si. Vlasy jí odrůstaly a za­čaly se kroutit a měsíční světlo na jejích vysedlých líc­ních kostech a dokonalých rtech působilo přímo ro­manticky.</strong></p>

<p><strong>Pořád ještě mu patří.</strong></p>

<p><strong>Lash se přiměl jet dál. Šlo o to, že Xhex je v bezpečí tam, kde je - jeho neviditelné vězení bylo neproniknu­telné pro všechny upíry, lidi i <emphasis>bezduché,</emphasis> ať už šlo o bra­try, nebo jen o starého šmíráka s pistolí a neblahým zá­měrem.</strong></p>

<p><strong>Kdyby tam vstoupil a dostal se do potyčky s bratry? Kdyby byl zraněn? Ztratil by ji, protože kouzlo, v němž byla uvězněna, musel udržovat vlastní energií. Už teď mu působilo dost problémů nashromáždit sílu, aby ho ucho­val –a  ačkoliv svou slabost nesnášel, byl sakra realista.</strong></p>

<p><strong>Jet dál pro něj bylo utrpení. Absolutně na umření.</strong></p>

<p><strong>Ale bylo to správné rozhodnutí. </strong></p>

<p><strong>Jestli si ji chce uchovat, musí od ní odjet, dokud se nerozední.</strong></p>

<p><strong>Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že bezcílně jezdí kolem, ale pravda byla taková, že představa návratu do některého z těch ubohých malých bungalovů, které Vyhlazovací společnost vlastnila, aby si tam zdříml, v něm budila touhu drásat si kůži na obličeji.</strong></p>

<p><strong>Páni, copak se nikdy nerozední...</strong></p>

<p><strong>V            jakési rovině nedokázal uvěřit, že je takový srab, aby se vyhýbal střetu. Ale na druhé straně mu působilo problémy udržet za volantem hlavu zpříma a oči ote­vřené. Když vyrazil přes caldwellský most směrem na západ, prostě mu ta únava nedocházela.</strong></p>

<p><strong> Boláky mohly klidně pocházet z bojů s Xhex, ale to vyčerpání...</strong></p>

<p><strong>Odpověď ho napadla, když před sebou spatřil křižo­vatku. Bylo to tak zřejmé, a přesto mu to došlo s tako­vou silou, že zvedl nohu z plynu.</strong></p>

<p><strong>Východ a západ. Levá a pravá. Noc a den.</strong></p>

<p><strong>Ovšemže mu krmení od pana D pomohlo jen částečně.</strong></p>

<p><strong>Potřebuje ženu. <emphasis>Bezduchou.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Proč mu to nedošlo dřív? Upíří muže posiluje jen krev opačného pohlaví. A ačkoliv otcovy geny v něm byly velmi dominantní, očividně v něm zbylo dost z upíra, aby se potřeboval krmit.</strong></p>

<p><strong>Teprve poté, co přijal krev pana D, pocítil aspoň ně­jaké uspokojení.</strong></p>

<p><strong>Inu, tím se tedy všechno mění... a pro Xhex se rýsu­je úplně nová budoucnost.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>                        Kapitola sedmnáctá</strong></p>

<p><strong>Z</strong></p>

<p>vuky krvavé potyčky zezdola se nesly až k uším Xhex, a vzhledem k tomu, jaký puch nyní proni­kal skrz dveře ložnice, mohla jen hádat, co se stalo s tím malým <emphasis>bezduchým</emphasis>, který jí nosil jídlo.</p>

<p><strong>Nějaká část přízemí byla zřejmě právě vytapetována zabijáckým vzorečkem.</strong></p>

<p><strong>Překvapilo ji, že se bratři rozhodli urvat tomu mize­rovi úd po údu tady v domě. Pokud jí bylo známo, Butch 0’Neal obvykle zabijáky vdechl, aby jim zabrá­nil vrátit se k Omegovi. Ale tady dole? Udivilo by ji, kdyby tam zbylo něco, co by se dalo posbírat bez po­užití mopu.</strong></p>

<p><strong>Ledaže by to byl vzkaz pro Lashe.</strong></p>

<p><strong>Po hlučném chaosu těch jatek následovala chvíle po­divného klidu a pak spousta kroků. Už odcházejí, když nemají co zabíjet.</strong></p>

<p><strong>V          hrudi se jí znovu zvedla panika a snaha dát se opět dohromady byla téměř fyzická... ale krucinál, ona se nedá zlomit. V téhle situaci nemá nic než sebe samu. Sama si je svou zbraní; její mysl a tělo jsou to jediné, co jí Lash nedokáže vzít.</strong></p>

<p><strong>Ztratila je, je to stejné, jako by byla mrtvá.</strong></p>

<p><strong>Ano, ztratila je, a nemůže vzít Lashe s sebou, až bu­de umírat.</strong></p>

<p><strong>Realita situace byla tím, v čem nalézala sílu, aby se udržela v chodu — tíha, která na ní spočívala, udržova­la při zemi její emoce, které by se jinak zbláznily a strhly s sebou její logiku. Všechno vytěsnila, uza­vřela se přede vším, co cítila, když byla po boku Joh­na Matthewa.</strong></p>

<p><strong>Nic tou zábranou neprojde. Nic neprobublá.</strong></p>

<p><strong>Přepnula na válečný program a uvědomila si, že ne­slyšela lupnutí ani neviděla záblesk výboje, takže zabi­jáka neprobodli. A pach byl tak silný, že by se klidně vsadila, že tady nechali tělo.</strong></p>

<p><strong>Lash se zblázní. Slyšela ho mluvit s malým Texasanem, a ačkoliv by to jistě popřel, měl k tomu lumpovi určitý vztah. Ona musí tuhle jeho slabost prozkoumat. </strong></p>

<p><strong>Vytočit ho ještě víc, až začne šílet. Možná se nějakým zásadním způsobem sesype...</strong></p>

<p><strong>V          tichu a nasládlém puchu přecházela po místnosti a skončila u okna. Aniž by uvažovala o silovém poli, zvedla obě ruce a opřela je o rám...</strong></p>

<p><strong>Xhex uskočila, čekala vlnu bolesti.</strong></p>

<p><strong>Místo toho... pocítila jen zabrnění.</strong></p>

<p><strong>Na jejím vězení se něco změnilo.</strong></p>

<p><strong>Nepodléhala nadšení, vrátila se dlaněmi k bariéře, přitlačila. Musí hodnotit všechno zcela a naprosto ob­jektivně - ale změna byla tak zřejmá, že by ji zazname­nal i duchem nepřítomný: kouzlo bylo oslabeno. Ne­přehlédnutelně oslabeno.</strong></p>

<p><strong>Otázka zněla proč. A zda se ještě uvolní, nebo je tenhle záblesk něčím, čeho musí využít hned teď.</strong></p>

<p><strong>Změřila si pohledem okno. Vizuálně nebylo na jejím vězení nic nenormálního, a tak přiložila ruku ke sklu. Jen pro jistotu - ano, měla pravdu.</strong></p>

<p><strong>Zemřel snad Lash? Byl raněn?</strong></p>

<p><strong>V           tom okamžiku projel před domem velký černý mercedes a ona uvnitř toho gaunera vycítila.</strong></p>

<p><strong> A ať už proto, že pil z její žíly, nebo protože byla bariéra osla­bena, jeho emocionální graf byl její <emphasis>sy</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>phathovské </emphasis>stránce křišťálově jasný: cítil izolovanost. Úzkost. A... slabost.</strong></p>

<p><strong>Ale ale ale...</strong></p>

<p><strong>To jen potvrzovalo věrohodnost toho uvolnění, které předtím vycítila. A také představu o tom, proč se k ní nehrne. Kdyby byla na Lashově místě a necítila se zvlášť silná, počkala by, až se rozední, a pak teprve by šla dovnitř.</strong></p>

<p><strong>Buď to, nebo by odjela a opatřila si nějaké pořádné posily.</strong></p>

<p><strong>Ale na druhé straně, od toho jsou mobily, ne?</strong></p>

<p><strong>Když mercedes odjel a nezdálo se, že by se ještě vrátil, couvla o dva kroky od okna.</strong></p>

<p><strong> Napjala stehna, poklesla do bojového postoje, zaťala pěsti a mírně se zaklonila v bocích. Zhluboka se nadechla a soustředi­la a...</strong></p>

<p><strong>Vyrazila pravou pěstí vší silou vycházející z rame­ne a udeřila do bariéry tak prudce, že kdyby to byla mužská brada, rozpadla by se pod jejím nárazem na kousky.</strong></p>

<p><strong>Kouzlo ji odrazilo, ale po celé místnosti se objevily vlnky, její vězeňská cela se tetelila, jako by se vzpama­továvala po zranění. Než se stihla úplně vzchopit, uštědřila jí další úder...</strong></p>

<p><strong>Sklo na druhé straně bariéry se nárazem roztříštilo.</strong></p>

<p><strong>V          první chvíli úplně zpitoměla úžasem... i když cí­tila na tváři vánek... a podívala se na své krvácející klouby, aby si potvrdila, že neexistuje jiný důvod, proč se okno rozbilo.</strong></p>

<p><strong>Do horoucích... pekel.</strong></p>

<p><strong>Rychle zvážila své potenciální únikové strategie a ohlédla se na dveře, které John a bratři nechali ote­vřené.</strong></p>

<p><strong>To poslední, o co stála, bylo odcházet domem, proto­že neznala jeho půdorys a neměla zdání, na co cestou narazí. Instinkt jí však sděloval, že je patrně příliš sla­bá, než aby se odhmotnila - kdyby se tedy pokusila vy­razit oknem, nevěděla, zda by byla schopna rozplynout se ve vzduchu.</strong></p>

<p><strong>A v tom případě by se rozmázla dole na vozovce.</strong></p>

<p><strong>Otevřené dveře byly nejlepší volba. Mohla by využít místo pěsti celé své tělo, a kdyby se rozběhla, získala by tím ještě větší setrvačnost.</strong></p>

<p><strong>Otočila se, opřela se lopatkami o stěnu, zhluboka na­sála vzduch... a sprintem vyrazila přes místnost, bříška chodidel se odrážela od podlahy, paže pumpovaly.</strong></p>

<p><strong>Narazila na bariéru a bolest jí projela jako doběla rozžhavené železo, vnikla do každičké buňky v těle, rozsvítila ji z nejhlubšího nitra. Agónie ji oslepila v tomtéž okamžiku, kdy ji kouzlo zadrželo, uvěznilo</strong></p>

<p><strong>v   prostoru a takřka umrtvilo...</strong></p>

<p><strong>Jenomže pak ji síla setrvačnosti vymrštila dál přes neviditelné mříže vězení... a ocitla se z ložnice venku.</strong></p>

<p><strong>Jak se její tělo osvobodilo, narazila na stěnu v chod­bě tak prudce, až čekala, že si bude muset sundávat vrstvu malby z obličeje a hrudi; svezla se na podlahu.</strong></p>

<p><strong>Hlava se jí točila, oči měla plné světelných záblesků, ale přinutila se k pohybu. Je venku, ale ne na svobodě.</strong></p>

<p><strong>Ohlédla se a sledovala, jak se kouzlo čeří a znovu spojuje... a v duchu se ptala, zda její průlom nevyslal nějaký signál k Lashovi.</strong></p>

<p><emphasis>Jdi... hned... vypadni... utíkej!</emphasis></p>

<p><strong>Pracně se zvedla z podlahy a vlekla se chodbou, ne­jisté nohy dorazily ke schodům, podlamovaly se, klo­pýtaly.</strong></p>

<p><strong> Dole v hale se jí zvedl žaludek dusivým pu­chem krve <emphasis>bezduchého</emphasis> a zamířila pryč od něj, ačkoliv to nebylo z ohleduplnosti k vlastnímu nosu.</strong></p>

<p><strong> Do domu všichni vstupovali zadem. Má-li na své straně jen stří- peček času, musí se zaměřit na to, aby našla jinou ces­tu ven.</strong></p>

<p><strong>Domovní dveře před ní byly masivní, zdobně vyře­závané, se sklem, v němž byly zasazené železné mříže. Místo zámků však měly jen jednoduché západky.</strong></p>

<p><strong>Hračka pro mimino.</strong></p>

<p><strong>Přistoupila k nim, přiložila ruku na patentní mechanisnius a soustředila veškerou svou zbývající energii na odmykání zámku. Jeden... d va... tři... a čtyři.</strong></p>

<p><strong>Rozrazila dveře dokořán a byla už jednou nohou venku, když uslyšela vrznutí, jak někdo vstupuje do kuchyně.</strong></p>

<p><strong>Ach, sakra, Lash je zpátky. Vrátil se pro ni.</strong></p>

<p><strong>V         mžiku byla pryč, panika jí dala křídla, kterých její soustředěná mysl uměla dobře využít. Vzhledem k to­mu, v jaké byla formě, věděla, že se nedostane daleko, a usoudila, že nejlépe bude odebrat se do svého sute­rénního bytu. </strong></p>

<p><strong>V         Tam aspoň bude v bezpečí, než se dá znovu dohromady.</strong></p>

<p><strong>Xhex se zhmotnila v krytém výklenku, odkud se vstupovalo do její garsonky, a myšlenkou odemkla mě­děné zámky. Když vstupovala do dveří, pohybové sen­zory rozsvítily světla v obílené chodbě; zvedla paži, aby si zastínila oči, když klopýtala po schodech dolů. Myšlenkou za sebou zamkla dveře a potácela se kupře­du, přičemž si mlhavě uvědomovala, že kulhá.</strong></p>

<p><strong>Náraz do zdi? Úprk po schodech dolů? Kdoví, sakra, a komu na tom sejde.</strong></p>

<p><strong>Dostala se až do ložnice a zavřela za sebou. Automa­tická světla se rozsvítila a Xhex pohlédla na lůžko. Čisté, bílé povlečení. Uspořádané polštáře. Uhlazená přikrývka.</strong></p>

<p><strong>K matraci se nedostala.</strong></p>

<p><strong> Kolena jí vypověděla službu a Xhex se slabosti podvolila, její kostra se sesouvala, až z ní zbyla jen hromádka klacíků potažených kůží.</strong></p>

<p><strong>Nebyl to spánek, co se jí zmocnilo, když dopadla na podlahu. Ale to nevadilo.</strong></p>

<p><strong>Bezvědomí stejně funguje lépe.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Blaylock znovu vstoupil do řadového domu s Rhagem a Vishousem pouhých dvacet minut poté, co se rozžeh­nali s Johnem. Jakmile ho ve zdraví dopravili do areálu, vrátili se dokončit úklid v nemovitosti: tentokrát hledali maličkosti jako průkazy totožnosti, počítače, hotovost, drogy — cokoli, z čeho by se dalo něco odvodit.</strong></p>

<p><strong>Když sledovali jatka, která způsobil John Matthew, stěží zaznamenali, když do kuchyně vstoupil Blay a ih­ned začal otevírat skříňky a zásuvky. Vishous se vydal do prvního patra, zatímco Rhage šmejdil v přední části domu.</strong></p>

<p><strong>Blay se právě začínal orientovat, když Rhage zavo­lal: „Domovní dveře jsou dokořán."</strong></p>

<p><strong>Takže se sem někdo vrátil poté, co odjeli s Johnem. <emphasis>Bezduchý?</emphasis> Nebylo pravděpodobné, že by nechal dům nezajištěný. Možná nějaký lidský zloděj? Bratři vzadu nezamkli, když odjížděli, takže sem možná někdo hned vnikl.</strong></p>

<p><strong>Jestli to byl člověk, zažil pěknou podívanou. </strong></p>

<p><strong>Tím by se mohl vysvětlit kvapný odchod druhou stranou.</strong></p>

<p><strong>Blay vytáhl zbraň jen pro případ, že by v domě ně­kdo byl, a volnou rukou hbitě prohrabával obsah skří­něk. V zásuvce s noži našel dva telefony, z nichž žádný neměl baterii - ale to V vyřeší. U telefonu bylo také několik navštívenek, ale všechny patřily lidem z oblas­ti stavebních firem - kteří patrně byli využíváni při prá­ci na domě.</strong></p>

<p><strong>Hrabal se ve skříňkách pod dřezem, když svraštil čelo a vzhlédl. Přímo před sebou měl mísu čerstvých jablek.</strong></p>

<p><strong>Když pohlédl směrem ke sporáku, spatřil několik raj­čat. A bochník francouzského chleba v papírovém obalu.</strong></p>

<p><strong>Napřímil se, přistoupil k ledničce a pootevřel ji. Bio mléko. Hotové jídlo k ohřátí. Čerstvý krocan připrave­ný ke zpracování. Uzená kanadská slanina.</strong></p>

<p><strong>Ne zrovna vězeňská strava.</strong></p>

<p><strong>Blay vzhlédl ke stropu, odkud zněly těžké kroky, jak tam V chodil z místnosti do místnosti. Pak sledoval očima kuchyni jako celek, od kašmírového saka přeho­zeného přes stoličku přes měděné rendlíky, navršené na otevřených policích, až po kávovar, v jehož útro­bách byla uvařená káva.</strong></p>

<p><strong>Všechno bylo značkové a nové a úpravnější než ob­rázek z katalogu.</strong></p>

<p><strong>Tohle fakt odpovídalo Lashovým měřítkům... jen­že <emphasis>bezduší</emphasis> neměli být schopni jíst. </strong></p>

<p><strong>Takže pokud neza- cházel s Xhex jako s královnou, což bylo vysoce ne­pravděpodobné... někdo se v tomhle domě pravidelně láduje.</strong></p>

<p><strong>Přípravna byla hned vedle kuchyně a Blay prošel mokrými ostatky zabijáka, aby rychle přelétl pohledem místnost s policemi: tolik konzervovaných potravin, že by s tím domácnost vydržela třeba celý rok.</strong></p>

<p><strong>Byl už na cestě ven, když zahlédl cosi na podlaze. Na jinak zrcadlově dokonalém povrchu tvrdého dřeva byla řada škrábanců... a tvořily tvar půlměsíce.</strong></p>

<p><strong>Blayovi zapraskalo v kolenou, když si dřepl a odsu­nul vysavač. Palubková stěna byla na pohled hladká a nenarušená škvírami, které by sem nepatřily, ale rychlým poklepáním kotníky nalezl dutý prostor. Vyn­dal nůž a použil rukojeť místo radaru, aby určil přesné rozměry skrýše; pak zbraň otočil a pronikl špičkou če­pele mezi péro a drážku.</strong></p>

<p><strong>Násilím otevřel kryt, vyndal tužkovou baterku a po­svítil dovnitř.</strong></p>

<p><strong>Pytel na odpadky. Měl barvu krve <emphasis>bezduchých.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Vytáhl ho, zatáhl za šňůrku, otevřel. „Do horou­cích... pekel. “</strong></p>

<p><strong>Za jeho zády se objevil Rhage. „Co máš?“</strong></p>

<p><strong>Strčil dovnitř ruku a vytáhl hrst zmačkaných banko­vek. „Prachy. Spoustu prachů."</strong></p>

<p><strong>„Vezmi je. V našel nahoře laptop a rozbité okno, kte­ré tam předtím nebylo. Zavřel jsem domovní dveře, aby sem nestrkal nos žádný člověk." Podíval se na ho­dinky. „Musíme vypadnout, než vyjde slunce."</strong></p>

<p><strong>„Jasně."</strong></p>

<p><strong>Blay popadl pytel a nechal prostor otevřený a naru­šený, protože usoudil, že čím víc důkazů vloupání, tím líp. Ačkoliv nebylo pravděpodobné, že by se rozsekaný <emphasis>bezduchý</emphasis> dal snadno přehlédnout.</strong></p>

<p><strong>Kéž by tak mohl vidět Lashův obličej, až se ten lump vrátí domů.</strong></p>

<p><strong>Všichni zamířili zadem do zahrady, kde se Blay a Rhage odhmotnili, zatímco Vishous spojenými dráty nastartoval lexus v garáži, aby ho mohli zkonfiskovat.</strong></p>

<p><strong>Rozumělo se samo sebou, že by raději zůstali a po­čkali si, co se ukáže. Jenže s úsvitem se nedalo vyjed­návat.</strong></p>

<p><strong>Po návratu do sídla Bratrstva vstoupil Blay s Holly­woodem do haly a tam už je čekal uvítací špalír. Veške­rou kořist předali Butchovi, aby ji zpracoval v Doupěti, a jakmile se Blay mohl vzdálit, vyšel nahoru do Johnovy ložnice.</strong></p>

<p><strong>Na zaklepání mu odpovědělo zamručení; když otev­řel dveře a vstoupil, uviděl Qhuinna sedět v ušáku u postele. Lampa na stole vedle něj vrhala do tmy žlu­tou kaluž světla a ozařovala spolu s ním i nehybnou ho­ru pod přikrývkou.</strong></p>

<p><strong>John byl v bezvědomí.</strong></p>

<p><strong>Qhuinn na druhé straně popíjel herraduru; láhev měl u lokte a křišťálovou sklenici plnou vynikající tequily, kterou si poslední dobou oblíbil.</strong></p>

<p><strong>Kristepane, jestli bude nasávat tohle a John se ne­pustí Jacka Danielse, pak Blayovi nezbude než se dát taky na chlast. Pivo zčistajasna působilo jako nápoj pro děti.</strong></p>

<p><strong>„Jak je mu?“ zeptal se Blay tiše.</strong></p>

<p><strong>Qhuinn si lokl a polkl. „Je to dost drsné. Volal jsem Laylu. Potřebuje se nakrmit.“</strong></p>

<p><strong>Blay přistoupil k lůžku. Johnovy oči nebyly ani tak zavřené jako spíš zamčené, obočí měl stažené, až to vypadalo, jako by se ve spánku pokoušel vyřešit nějaký fyzikální zákon. Jeho tvář byla nepřirozeně bledá, vlasy v kontrastu s ní se zdály tmavší a dýchal příliš mělce. Někdo ho svlékl a smyl z něj většinu krve <emphasis>bez</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>duchého.</emphasis></strong></p>

<p><strong>„Tequilu?" zeptal se Qhuinn.</strong></p>

<p><strong>Blay k němu vztáhl ruku, aniž by se podíval, stále soustředěn na kamaráda. V dlani se mu neocitla láhev, nýbrž sklenka, ale bylo mu to jedno a pořádně se napil.</strong></p>

<p><strong>No, aspoň ví, proč to Qhuinnovi chutná.</strong></p>

<p><strong>Když sklenici vrátil, zkřížil paže na hrudi a naslou­chal tichému, bublavému dolévání.</strong></p>

<p><strong> Kdovíproč ho ten volný, okouzlující zvuk drahého alkoholu dopadajícího na broušený křišťál uklidňoval.</strong></p>

<p><strong>„Nemůžu uvěřit, že plakal," zašeptal Blay. „Chci říct... můžu, ale bylo to překvapení."</strong></p>

<p><strong>„Zřejmě byla v tom pokoji zavřená." </strong></p>

<p><strong>Herradura se s tichým cvaknutím vrátila na odkládací stolek. „A my jsme ji propásli jen taktak."</strong></p>

<p><strong>„Mluvil vůbec?"</strong></p>

<p><strong>„Kdepak. Ani když jsem ho strčil do sprchy a vlezl tam s ním."</strong></p>

<p><strong>Fajn, bez téhle představy by se Blay klidně obešel. Ještě že John na to není...</strong></p>

<p><strong>Ozvalo se tiché zaklepání na dveře a pak závan sko­řice a koření. Blay přistoupil ke dveřím, vpustil dovnitř Laylu a uctivě se jí uklonil.</strong></p>

<p><strong>„Čím mohu..." Vyvolená svraštila čelo a pohlédla k lůžku. „Ale ne... on je zraněný?"</strong></p>

<p><strong>Když přistupovala k Johnu Matthewovi, Blay si ří­kal: Jo, ale hlavně uvnitř.</strong></p>

<p><strong>„Díky, že jsi přišla," řekl Qhuinn a vstal ze svého křesla. Sklonil se nad Johna a jemně ho zatahal za ra­meno. „Hej, chlape, probuď se na moment."</strong></p>

<p><strong>John procital, jako by bojoval s přílivem, hlava se mu zvedala zvolna, víčka mrkala, jako by se mu do ob­ličeje valila voda.</strong></p>

<p><strong>„Čas krmení.“ Aniž by se ohlédl, Qhuinn pokynul Layle, aby nastavila ruku. „Musíš se už jen chvilku soustředit a pak už ti dáme pokoj.“</strong></p>

<p><strong>Vyvolená se zarazila... pak přistoupila k posteli. Zvolna uchopila nataženou dlaň, sunula svou pokožku po Qhuinnově a blížila se s ostychem, který v Blayovi budil soucit.</strong></p>

<p><strong>Soudě podle ruměnce, který jí náhle zaplál na lících, měl pocit, že zřejmě jako všechny ostatní ke Qhuinno­vi zahořela prudkou náklonností.</strong></p>

<p><strong>„Johne... chlape? No tak, musíš dávat pozor."</strong></p>

<p><strong> Qhuinn přitáhl Laylu tak, aby Vyvolená usedla na lůžko, a v oka­mžiku, kdy se na Johna pořádně podívala, věnovala se už jen jemu.</strong></p>

<p><strong>„Pane..." </strong></p>

<p><strong>Její hlas byl tichý a nepředstavitelně vlíd­ný, když si vyhrnovala rukáv roucha. „Pane, procitni a přijmi, co ti mohu poskytnout. Věru je ti toho zapo­třebí."</strong></p>

<p><strong>John začal vrtět hlavou, ale Qhuinn nemarnil čas.</strong></p>

<p><strong> „Chceš jít po Lashovi? V tomhle stavu by to nešlo. Ne­dokážeš, sakra, zvednout ani hlavu - promiň mi to slo­vo, Vyvolená. Potřebuješ trochu síly... No tak, nebud srab, Johne."</strong></p>

<p><strong>Qhuinnovy dvoubarevné oči zalétly k Layle a sou­časně ústy naznačil: <emphasis>Pardon.</emphasis> A ona se na něj asi usmá­la, protože na okamžik naklonil hlavu, jako by ho uchvátila.</strong></p>

<p><strong>Nebo možná jen také něco nehlasně vyslovila.</strong></p>

<p><strong>Určitě.</strong></p>

<p><strong>Vážně.</strong></p>

<p><strong>A pak oba sklonili hlavu a Layla se zajíkla, jak do ní John hluboko zaryl tesáky a začal si brát to, co se mu nabízelo.</strong></p>

<p><strong> Očividně spokojený Qhuinn se vrátil tam. kde předtím seděl, a dolil si. Když upil ze sklenice po­lovinu, podal ji Blayovi.</strong></p>

<p><strong>Nejlepší nápad, co kdy kdo měl. Blay se opřel o vy­soké opěradlo ušáku, přejel jednou paží po jeho hor­ním okraji a zhluboka si lokl a pak ještě jednou, než tequilu vrátil.</strong></p>

<p><strong>Zůstali tak a společně popíjeli, zatímco se John kr­mil od Layly... a někdy během toho dvojího napájení si Blay uvědomil, že klade rty právě na to místo na okraji sklenice, odkud pil Qhuinn.</strong></p>

<p><strong>Možná to bylo alkoholem. Možná tou sklenicí. Mož­ná faktem, že z místa, kde stál, každým nadechnutím Blay přijímal Qhuinnovu temnou vůni...</strong></p>

<p><strong>Věděl, že musí odejít.</strong></p>

<p><strong>Chtěl Johna podpořit, ale každou minutou se naklá­něl blíž a blíž  a... blíž ke Qhuinnovi. Až do té míry, že jak mu ruka visela přes opěradlo křesla, málem hladil ty husté černé vlasy.</strong></p>

<p><strong>„Musím jít,“ řekl drsně, vrátil sklenici a zamířil ke dveřím.</strong></p>

<p><strong>„Není ti nic?“ zavolal Qhuinn.</strong></p>

<p><strong>„Ne. Dobře se vyspi a měj se, Laylo.“</strong></p>

<p><strong>„Nepotřebuješ nakrmit?" zeptal se Qhuinn.</strong></p>

<p><strong>„Zítra. “</strong></p>

<p><strong>Vyvolená řekla něco líbezného a příjemného, ale Blay už se neotočil. Kdepak. Žádné ohlížení.</strong></p>

<p><strong>A dej Bože, ať se v chodbě s nikým nesrazí.</strong></p>

<p><strong>Nepodíval se, jak zlé to je, ale věděl, že je vzruše­ný... a to bylo to jediné, co bez ohledu na své slušné vychování nedokázal v upnutých kožených kalhotách skrýt.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Kapitola osmnáctá</strong></p>

<p><strong>N</strong></p>

<p>a Druhé straně se Payne procházela v matčině fontáně a její nohy čeřily kola v kašně, která za­chycovala padající vodu.</p>

<p> Šplouchala, přidržovala si podkasané roucho a naslouchala pestrobarevným ptá­kům, kteří seděli na bílém stromě v protějším rohu. Ti maličcí švitořili a štěbetali, poletovali z větve na větev, ďobali se navzájem a čechrali si pírka.</p>

<p><strong>Netušila, jak jim vůbec může tak omezená činnost stát za to, aby se probudili.</strong></p>

<p><strong>Ve svatyni neexistoval pojem času, a přesto litovala, že nemá kapesní hodinky nebo pendlovky, aby mohla odhadnout, jak velké zpoždění má Slepý král. Každé odpoledne měli pravidelné cvičení.</strong></p>

<p><strong>No, odpoledne to bylo pro něj. Pro ni, trčící tady na téhle straně, byl pořád setrvalý den.</strong></p>

<p><strong>Uvažovala, jak dlouho už to přesně je, co ji mat­ka vypustila z mrazáku a dopřála jí trochu svobody. Nedalo se to zjistit. Wrath se začal pravidelně obje­vovat asi před... byl tu patnáctkrát a ona byla ožive­na asi... no, dlouho předtím. Takže asi něco přes půl roku?</strong></p>

<p><strong>Skutečná otázka zněla, jak dlouho ji drželi pod tím zmrzlým zámkem - ale matky se na to rozhodně ptát nebude. Vůbec spolu nemluvily. Dokud ta „božská“ že­na, která ji porodila, nebude ochotná ji odtud pustit, ne­má jí Payne co říci.</strong></p>

<p><strong>Po pravdě řečeno, to mlčení zřejmě vůbec nic nezmě­ní, ale to ani neočekávala. Když je vaše matka-klisna stvořitelkou rasy a není zodpovědná nikomu, dokonce ani králi...</strong></p>

<p><strong>Pak je dost snadné stát se vězněm vlastního života.</strong></p>

<p><strong>Procházela se fontánou čím dál energičtěji a roucho se jí začalo máčet; vyskočila z kašny a klusala kolem, pěsti před sebou, prorážela vzduch cvičnými údery.</strong></p>

<p><strong>Nebyla naprogramována na to, aby byla hodnou, poslušnou Vyvolenou, a v tom byl původ všech pro­blémů mezi ní a matkou. Ach, ta marnost. Ach, to zklamání.</strong></p>

<p><strong>Ach, tak se s tím smiř, matko drahá.</strong></p>

<p><strong>Ta měřítka chování a víry nejsou nic pro ni. </strong></p>

<p><strong>A jestli Stvořitelka hledá jiného ducha v rouchu, který se bude vznášet jako nehlasný průvan ve vytopené místnosti, pak si měla pro své dítě vybrat jiného otce.</strong></p>

<p><strong>Payne v sobě měla Bloodletterovy geny, vlastnosti, které na příští generaci přenesl její otec...</strong></p>

<p><strong>Payne se otočila na patě a zablokovala Wrathovu do­padající pěst předloktím a nůžkovým kopem do jeho jater. Král hbitě reagoval úderem loktu, v němž číhal otřes mozku.</strong></p>

<p><strong>Rychlým úhybem jen taktak uhnula. Další její kopa­nec krále přiměl odskočit - byl sice slepý, ale měl neo­mylnou schopnost přesně vytušit, kde se Payne v pro­storu nalézá.</strong></p>

<p><strong>Což znamenalo, že uhádl, že po něm půjde z boku. Dokonce už přenášel váhu, připraven trefit ji podráž­kou boty do zad.</strong></p>

<p><strong>Payne si to rozmyslela, padla na zem, vymrštila obě nohy, zasáhla ho do kotníku a vyvedla z rovnováhy. Rychle uskočila doprava a už byla mimo dráhu jeho obrovského letícího těla; další skok a visela mu na zá­dech, loket zaklesnutý kolem krku dusícím stiskem. Aby mohla lépe páčit, chytila se za zápěstí a k tlaku na jeho hrdlo využila i svůj druhý biceps.</strong></p>

<p><strong>A jak se s tím vypořádá král? Převalil se na ni.</strong></p>

<p><strong>Jeho neuvěřitelně brutální síla mu dávala potřebnou energii, aby našel oporu a vstal, i když Payne vlekl s sebou. Pak následoval výskok do vzduchu, po němž přistáli na mramoru, Payne vespod.</strong></p>

<p><strong>Pekelné lůžko — prakticky cítila, jak se jí ohýbají kosti.</strong></p>

<p><strong>Král však byl v první řadě a především čestný muž, a z úcty k jejím slabším svalům ji nikdy nedržel vespod dlouho. Což ji štvalo. Dávala by přednost soutěži do­vedností bez zábran, mezi pohlavími však existovaly rozdíly, které se nedaly popřít, a muži byli prostě větší, a tudíž i silnější.</strong></p>

<p><strong>Jakkoli jí ta biologická fakta vadila, nedalo se s tím nic dělat.</strong></p>

<p><strong>A kdykoli mu to natřela tím, že byla rychlejší, bylo to obzvlášť milé.</strong></p>

<p><strong>Král obratně vyskočil zpátky na nohy a rozmáchl se, dlouhé černé vlasy zavlály a opsaly kruh, než znovu spočinuly na jeho bílém <emphasis>judogi.</emphasis> S tmavými brýlemi na očích a těmi nádhernými svaly působil velkolepě, to nejlepší z upířích rodokmenů, bez sebemenší příměsi lidské či jiné krve.</strong></p>

<p><strong>Ačkoliv to byl také problém. Slyšela, že ta jeho sle­pota je právě důsledkem příliš čisté krve.</strong></p>

<p><strong>Když Payne vstávala, projela jí zády křeč, ale nedba­la na ten ostrý záchvěv a znovu se obrátila čelem k pro­tivníkovi. Tentokrát zaútočila sadou rozmachů a rych­lých úderů, a Wrath se jí bránil přímo úžasně, na to, že byl slepý.</strong></p>

<p><strong>Možná právě proto si nikdy nestěžoval na své posti­žení. Ale na druhé straně toho moc nenamluvili, což jí vyhovovalo.</strong></p>

<p><strong>I         když se v duchu ptala, jak asi vypadá jeho život na opačné straně.</strong></p>

<p><strong>Velmi mu záviděla jeho svobodu.</strong></p>

<p><strong>Pokračovali a pohybovali se kolem fontány, pak ke sloupům a dál směrem ke dveřím, které vedly do svaty­ně. A zase zpátky. A ještě jednou dokola.</strong></p>

<p><strong>Oba byli ke konci setkání pohmožděni a krváceli, ale to nevadilo. Jakmile jim ruce klesnou k bokům a pře­stanou si vyměňovat rány, zranění se začnou hojit.</strong></p>

<p><strong>Poslední ránu uštědřila ona a byl to omračující hák, který zasáhl krále do brady jako řemdich a srazil mu hlavu dozadu, až se mu opět rozevlály vlasy.</strong></p>

<p><strong>Vždycky jako by se beze slova shodli, kdy je čas skončit.</strong></p>

<p><strong>Vydýchávali se tak, že došli bok po boku k fontáně, protahovali si svaly, s praskotem srovnávali krky. Spo­lečně si umyli ruce a pěsti v čiré, čisté vodě a osušili se do měkkých ručníků, které byly na žádost Payne při­praveny.</strong></p>

<p><strong>Navzdory skutečnosti, že si vyměňovali rány a ne slova, zvykla si považovat krále za přítele. A jako tako­vému mu důvěřovala.</strong></p>

<p><strong>Poprvé v životě.</strong></p>

<p><strong>A opravdu šlo jen o přátelství. Jakkoli mohla z dálky obdivovat jeho značné fyzické přednosti, nebyla mezi nimi ani jiskra přitažlivosti — a to byl zčásti také důvod, proč to fungovalo. Jinak by jí to nebylo příjemné.</strong></p>

<p><strong>Ne, neměla zájem o nic sexuálního, s ním ani s ni­kým jiným. Upíří muži měli sklon k nadřazenosti, ob­zvlášť ti urození. Nemohli si pomoci — i tentokrát šlo o případ, kdy jejich chování určovala krev. Osoby s ná­zory na život si užila dost. To poslední, co potřebovala, byl další takový.</strong></p>

<p><strong>„Je to dobrý?“ zeptal se Wrath, když usedli na okraj fontány.</strong></p>

<p><strong>„Ano. A ty jsi v pohodě?" </strong></p>

<p><strong>Nevadilo jí, že se vždycky zeptal, jestli jí nic není. Zkraje ji to uráželo - jako by nedokázala zvládnout rozbolavělost po tréninku. Ale Pak si uvědomila, že to nemá nic společného s jejím pohlavím - zeptal by se tak každého, s kým by cvičil.</strong></p>

<p><strong>„Je mi ohromně," řekl a v úsměvu odhalil nádherné tesáky. „Ta kravata na začátku byla parádní, mimo­chodem."</strong></p>

<p><strong>Payne se zazubila tak široce, až ji bolely líce. Což byl další důvod, proč s ním byla ráda. Protože neviděl, nebyl důvod skrývat před ním emoce - a nic ji nepotě­šilo víc, než když jí řekl, že na něj zapůsobila.</strong></p>

<p><strong>„No, Výsosti, ty tvoje želvičky mě vždycky dosta­nou."</strong></p>

<p><strong>Jeho úsměv byl ještě širší a ona byla na okamžik do­jata pomyšlením, že její chvála pro něj něco znamená. „Mrtvá váha má své výhody," zaševelil.</strong></p>

<p><strong>Zčistajasna se k ní obrátil; tmavé brýle, které vždyc­ky nosil, v ní znovu probudily myšlenku, že vypadá krůtě. A přesto opakovaně prokazoval, že to tak není.</strong></p>

<p><strong>Odkašlal si. „Díky za tohle. Doma je to zlé."</strong></p>

<p><strong>„Jak to?"</strong></p>

<p><strong>Teď se odvrátil, jako by zíral na obzor. Což byl nej­spíš jeho zvyk, když před někým skrýval emoce. „Přišli jsme o jednu ženu. Má ji nepřítel."</strong></p>

<p><strong> Potřásl hlavou. „A jeden z našich kvůli tomu trpí."</strong></p>

<p><strong>„Byli svázáni?"</strong></p>

<p><strong>„Ne... ale on se chová, jako kdyby byli." Král pokr­čil rameny. „Unikla mi spojitost mezi nimi. Nám všem. Ale... je to tu a dneska v noci se to provalilo."</strong></p>

<p><strong>Hlad po tom, co se odehrává dole, v pozemských ži­votech, které byly traumatické, ale živé, ji přiměl na­klonit se k němu.</strong></p>

<p><strong> „Co se stalo?"</strong></p>

<p><strong>Král si shrnul vlasy dozadu; nad čelem mu rostly do špičky, jež se ostře odrážela od jeho zlatohnědé pleti. „Zmasakroval dnes v noci <emphasis>bezduchého.</emphasis> Prostě toho mi­zeru zamordoval."</strong></p>

<p><strong>„To je jeho povinnost, ne?"</strong></p>

<p><strong>„Nebylo to v terénu. Bylo to v domě, kde zabijáci tu ženu věznili. Ten lump se měl vyslechnout, ale Johnovi prostě ruply nervy. John je dobrý kluk... ale takováhle vázanost... může být smrtonosná, a to špatným způso­bem, chápeš mě?“</strong></p>

<p><strong>Vzpomínky na pobyt na opačné straně, napravování pochybení a obranu proti...</strong></p>

<p><strong>Stvořitelka se objevila ve dveřích svých osobních komnat. Její černé roucho plulo kousek nad mramoro­vou podlahou.</strong></p>

<p><strong>Král vstal a uklonil se... a přesto jaksi nepůsobil ani v nejmenším podřízeně.</strong></p>

<p><strong> Další důvod, proč ho měla Payne ráda. „Nejdražší Stvořitelko."</strong></p>

<p><strong>„Wrathe, synu Wrathův.“</strong></p>

<p><strong>A to bylo... všechno. Protože matce rasy se nesmějí klást otázky a protože Paynina matka poté už zůstala zticha, dlouhou dobu se nedělo nic.</strong></p>

<p><strong>Jo, protože — osud nás ochraňuj — nikdo nechce tuto ženu dopalovat vyptáváním. A bylo jasné, proč došlo k vyrušení: její matka nestála o spojení mezi Payne a vnějším světem.</strong></p>

<p><strong>„Půjdu si odpočinout," řekla Payne králi. Protože by nenesla odpovědnost za to, co by vyšlo z jejích úst, kdyby se ji matka opovážila propustit.</strong></p>

<p><strong>Král zvedl pěst. „Sbohem. Zítra?"</strong></p>

<p><strong>„S radostí." Payne bouchla svými klouby o jeho — zvyk, kterému ji naučil — a zamířila ke dveřím vedou­cím do svatyně.</strong></p>

<p><strong>Za bílými výplněmi ji udeřila do očí zářivě zelená tráva, zamrkala a vydala se kolem Primalova chrámu dál do komnat Vyvolených. Žluté, růžové a červené květy vyrůstaly nyní v nahodilých trsech, veselé tulipá­ny se mísily s kosatci a narcisy.</strong></p>

<p><strong>Samé jarní květy, pokud si správně vzpomínala ze svého krátkého pobytu na zemi.</strong></p>

<p><strong>Tady je pořád jaro. Pořád na krajíčku, nikdy nedosáh­ne plné nádhery a prudkého žáru léta. Nebo aspoň... to­ho, co si o létě přečetla.</strong></p>

<p><strong>Sloupová budova, kde Vyvolené sídlily, byla rozdě­lena na pokojíky podobné kójím, které poskytovaly svým obyvatelkám trochu soukromí. Většina prostor teď byla prázdná, a to nejen proto, že Vyvolené byly vymírající plémě. </strong></p>

<p><strong>Od té doby, co je Primal „osvobo­dil", soukromá Stvořitelčina sbírka éterických vil řídla díky výletům na opačnou stranu.</strong></p>

<p><strong>Kupodivu se žádná z nich nerozhodla odejít z řad Vyvolených - jenže na rozdíl od dřívějška, pokud nyní přešly do Primalova soukromého areálu, směly se vrá­tit do svatyně.</strong></p>

<p><strong>Payne šla rovnou do lázně a ulevilo se jí při zjištění, že je tam sama</strong></p>

<p><strong>. Věděla, že její „sestry" nechápou to, co dělá s králem, a ona si lépe užije zklidňování po cviče­ní bez pohledů ostatních.</strong></p>

<p><strong>Společná umývárna byla ve vznosném mramorovém prostoru, obrovský bazén s vodopádem na protějším konci. Stejně jako u všeho ostatního ve svatyni, ani tady neplatily racionální zákony: vlahý, bystrý proud, přelé­vající se přes okraj bílého kamene, byl vždy čistý, vždy svěží, i když neměl žádný zdroj a žádný viditelný odtok.</strong></p>

<p><strong>Odložila své upravené roucho, které si přešila tak. aby odpovídalo Wrathovu <emphasis>judogi,</emphasis> jak to nazýval, a vstoupila do bazénu ve spodním prádle. </strong></p>

<p><strong>Teplota byla vždycky ideální... a budila v ní touhu po lázni, která by byla buď příliš horká, nebo příliš studená.</strong></p>

<p><strong>Uprostřed veliké mramorové mísy byla voda dost hluboká, aby se v ní dalo plavat, a její tělo se kochalo protahováním při beztížných tempech.</strong></p>

<p><strong>Ano, tohle byla vskutku nejlepší část cvičení. Kromě těch okamžiků, kdy se jí podařilo Wrathovi jednu po­řádnou ubalit.</strong></p>

<p><strong>Když se ocitla u vodopádu, dobrodila se k němu a rozpletla si vlasy. Byly delší než Wrathovy a ona se naučila nejen je zaplétat, ale také je svinout v týle. Jinak to bylo, jako by mu nabízela otěž, na které s ní mo­hl lomcovat.</strong></p>

<p><strong>Pod padající sprškou čekaly na její dlaň kostky vo­ňavého mýdla a ona jednu použila a celá se namydlila. Když se otočila, aby se opláchla, shledala, že už není sama.</strong></p>

<p><strong>Aspoň však ta postava v temném rouchu, která se vbelhala dovnitř, nebyla její matka.</strong></p>

<p><strong>„Zdravím,“ zvolala Payne.</strong></p>

<p><strong>Nijaká se uklonila, ale neodpověděla, jak měla ve zvyku, a Payne náhle zalitovala, že právě zanechala své roucho na podlaze.</strong></p>

<p><strong>„Já to udělám,“ řekla a její hlas se odrazil od stěn místnosti.</strong></p>

<p><strong>Nijaká jen zavrtěla hlavou a sebrala oděv. Služka by­la velmi milá a tichá, plnila své povinnosti bez námi­tek, i když byla jaksi postižená.</strong></p>

<p><strong>Ačkoliv nikdy nemluvila, nebylo těžké uhádnout její smutný příběh.</strong></p>

<p><strong>O              důvod víc, proč opovrhovat Tou, která zrodila ra­su, říkala si Payne.</strong></p>

<p><strong>Vyvolené, stejně jako Bratrstvo černé dýky, byly vy­šlechtěny podle určitých parametrů se zamýšleným vý­sledkem.</strong></p>

<p><strong> Zatímco muži měli mít horkou krev a hrdou povahu, vrozenou agresivitu a bojovnost, u žen byla žádoucí inteligence a vytrvalost, schopnost ovládnout nižší pudy mužů a civilizovat rasu. Jin a jang. Dvě čás­ti celku, přičemž požadavek krmení krví zajišťoval, že obě pohlaví jsou spolu navždy spoutána.</strong></p>

<p><strong>V          božském plánu však všechno nevyšlo. Pravda byla taková, že křížení mezi příbuznými vedlo k problé­mům, a ačkoliv ve Wrathově případě zákon umožňo­val, aby se jako syn krále ujal trůnu s postižením jako bez něj, Vyvolené takové štěstí neměly. Zákony rodu zakazovaly defekty. Odjakživa. A tak byla osoba jako Nijaká, která byla invalidní, odsouzena sloužit pod Pláštěm svým sestrám... skrytá obtíž, o které se ne­mluví, nicméně je na ni pohlíženo s „láskou“.</strong></p>

<p><strong>Nebo spíš s „lítostí".</strong></p>

<p><strong>Payne přesně věděla, jak jí asi je. Nešlo o fyzický defekt, ale o to, že je zařazena do škatulky očekávání, která nikdo nemůže splnit.</strong></p>

<p><strong>A když je řeč o očekávání...</strong></p>

<p><strong>Do lázně vstoupila Layla, další z Vyvolených, a od­ložila roucho; předala ho Nijaké s vlídným úsměvem, který byl pro ni typický.</strong></p>

<p><strong>Výraz jí z tváře vyprchal, když sklopila oči a vstou­pila do vody. Po pravdě řečeno, zdálo se, že je pohrou­žena v myšlenkách, které nejsou nijak příjemné.</strong></p>

<p><strong>„Zdravím tě, sestro," řekla Payne.</strong></p>

<p><strong>Layla prudce zvedla hlavu a obočí jí vylétlo vzhůru. „Ach... netušila jsem, že se zde nalézáš. Zdravím tě, sestro."</strong></p>

<p><strong>Když se Vyvolená hluboce uklonila, usedla na jednu z ponořených mramorových lavic, a ačkoliv Payne ne­byla nijak řečná, cosi v hutném tichu obklopujícím druhou ženu ji přitahovalo.</strong></p>

<p><strong>Opláchla se, doplavala k Layle a sedla si vedle ní; Layla si omývala rány na zápěstí.</strong></p>

<p><strong>„Koho jsi krmila?" zeptala se Payne.</strong></p>

<p><strong>„Johna Matthewa."</strong></p>

<p><strong>Aha, ano, to je patrně ten muž, o kterém se předtím zmínil král. „Šlo to, jak mělo?"</strong></p>

<p><strong>„Ano. To vskutku šlo."</strong></p>

<p><strong>Payne zaklonila hlavu, opřela si ji o okraj bazénu a zadívala se na plavou krásu Vyvolené. Po chvilce za­šeptala: „Mohu se tě na něco otázat?"</strong></p>

<p><strong>„Ale ovšem."</strong></p>

<p><strong>„Proč ten smutek? Vždy je s tebou... vracíš se ve smutku." I když to věděla. Být nucena k sexu a krmení jen kvůli tradici, to bylo pro ženu nespravedlivé a ne­představitelné násilí.</strong></p>

<p><strong>Layla pozorovala ranky na své žíle s jakýmsi lhostej­ným soustředěním, jako by dumala nad cizím zraně­-</strong></p>

<p><strong>ním. </strong></p>

<p><strong>A pak zavrtěla hlavou. „Nebudu lkát nad milostí, jež mi byla udělena.“</strong></p>

<p><strong>„Milost? No, zdá se, že se ti dostalo něčeho zcela ji­ného." Prokletí by bylo výstižnější.</strong></p>

<p><strong>„Ach, ne, to je milost, být k službám...“</strong></p>

<p><strong>„Po pravdě, neskrývej se za taková slova, když tvé vzezření odporuje tvému srdci. A jako vždy, jestliže na tvých rtech spočívá kritika Stvořitelky, přisedni k mému ohni." </strong></p>

<p><strong>Zděšené bledě zelené oči vzhlédly a Payne pokr­čila rameny. „Nikdy jsem se netajila tím, co cítím."</strong></p>

<p><strong>„Ne... to vskutku ne. Jenom to působí tak..."</strong></p>

<p><strong>„Nezpůsobně? Nepatřičně?" Payne zapraskala klou­by prstů. „To je ale škoda."</strong></p>

<p><strong>Layla dlouze a zvolna vydechla. „Byla jsem jakse­patří vyškolena, jak víš. Jako <emphasis>ehros.“</emphasis></strong></p>

<p><strong>„A to se ti nelíbí..."</strong></p>

<p><strong>„Kdepak. Je to něco, co neznám, ale ráda bych."</strong></p>

<p><strong>Payne se zamračila. „Ty nejsi využívána?"</strong></p>

<p><strong>„Ne. John Matthew mě odmítl v podvečer své promě­ny poté, co jsem ho ve zdraví provedla změnou. A když chodím krmit bratry, nikdy se mě ani nedotknou."</strong></p>

<p><strong>„Prosím tě..." Slyší správně? „Ty <emphasis>chceš</emphasis> mít sex. S jedním z nich."</strong></p>

<p><strong>Laylin tón zazněl mazaně. „Zajisté právě ty ze všech mých sester chápeš, jaké to je, nemít nic než potenciál."</strong></p>

<p><strong>Inu... zřejmě to celé chápala úplně všechno. </strong></p>

<p><strong>„S veške­rou úctou, netuším, proč bys měla chtít... <emphasis>tamto... </emphasis>s jedním z těch mužů."</strong></p>

<p><strong>„Proč bych neměla? Bratři a ti tři mladí muži jsou krásní, <emphasis>phearsome,</emphasis> tvorové plní síly. A když nás Primal vůbec neobsluhuje..." Layla potřásla hlavou.</strong></p>

<p><strong>„Získat dobré vzdělání a znát veškeré popisy a číst o tom ak­tu... chci to prožít osobně. 1 kdyby jen jednou."</strong></p>

<p><strong>„Po pravdě řečeno, já necítím takové sklony ani v nejmenším. Nikdy jsem je necítila a myslím, že ani nebudu. Raději bych bojovala." </strong></p>

<p><strong>„Pak ti závidím."</strong></p>

<p><strong>„Ale?“</strong></p>

<p><strong>Layliny oči vypadaly prastaře. „Je daleko lepší ne­mít zájem než zůstat nenaplněna. Jedno je úleva. Druhé prázdnota s těžkým závažím."</strong></p>

<p><strong>Když se objevila Nijaká s podnosem nakrájeného ovoce a čerstvé šťávy, řekla Payne: „Nijaká, nechceš si k nám přisednout?"</strong></p>

<p><strong>Layla se na služku usmála. „Ano. Prosím, pojď."</strong></p>

<p><strong>Nijaká potřásla hlavou, uklonila se, jen jim na okraji bazénku zanechala občerstvení, jež tak ohleduplně při­pravila, a šla si po svém - odkulhala klenutým průcho­dem pryč z lázní.</strong></p>

<p><strong>Čelo Payne zůstalo svraštělé; ona i Layla umlkly. Přemílala si v hlavě rozhovor, který právě vedly; bylo těžké pochopit, jak mohou mít tak zcela opačné názory-</strong></p>

<p><strong>-      a přitom mají obě pravdu.</strong></p>

<p><strong>Kvůli Layle si Payne přála, aby se sama mýlila; bylo by to velké zklamání, tesknit po někom, kdo zdaleka, zdaleka není schopen splnit očekávání.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Kapitola devatenáctá</strong></p>

<p><strong>Ž</strong></p>

<p>ena...“ Omegův jemný, zvučný hlas se nesl dál, než by odpovídalo hlasitosti; slovo proniklo do všech koutů hladké kamenné místnosti, která tvořila je­ho kabinet.</p>

<p><strong>Lash se ze všech sil snažil vypadat, jako by se ho to netýkalo. Opíral se o jednu z černých stěn. „Potřebuju, aby mi posloužila svou krví.“</strong></p>

<p><strong>„Nepovídej."</strong></p>

<p><strong>„To je biologie."</strong></p>

<p><strong>Ve svém bílém rouchu byl Omega oslnivý, když kroužil prostorem. S nasazenou kápí, pažemi zkřížený­mi a rukama zastrčenýma v rozevlátých rukávech při­pomínal šachového střelce.</strong></p>

<p><strong>Až na to, že tady dole byl samozřejmě králem.</strong></p>

<p><strong>Přijímací prostor zla měl rozměry tanečního sálu a ta­ké byl podobně zařízen, s hojností černých lustrů a stoja­cích svícnů, nesoucích stovky černých svíček. Zdaleka však nebyl strohý. Především z knotů svíček plápolaly rudé plameny. A navrch k tomu byly stěny, podlaha</strong></p>

<p><strong>i  strop zhotoveny z nejpozoruhodnějšího mramoru, jaký kdy Lash viděl. Z jednoho úhlu byl černý, z jiného kovo­vě krvavě rudý, a vzhledem k tomu, že zdroj osvětlení se ustavičně mihotal, měli jste všude kolem sebe obě barvy zároveň.</strong></p>

<p><strong>Nebylo těžké uhádnout, proč ta výzdoba. S ohledem na Omegovu garderobu, která se omezovala na ty volné sně­hobílé věci, se její nositel stával prvořadým ohniskem, úm jediným, co tu vynikalo. To ostatní byla jen kulisa.</strong></p>

<p><strong>Podle toho řídil i svůj svět.</strong></p>

<p><strong>„A byla by to tvá družka, můj synu?“ zeptal se Ome­ga z protějšího konce místnosti.</strong></p>

<p><strong>„Ne,“ lhal Lash. „Jen zdroj krve.“</strong></p>

<p><strong>Omegovi není radno dávat víc informací, než je nut­né: Lash si byl dobře vědom toho, jak bývá otec roz­marný, a heslo znělo „Vyhnout se radaru".</strong></p>

<p><strong>„Copak jsem ti nedal dost síly?“</strong></p>

<p><strong>„Má upíří přirozenost je, jaká je.“</strong></p>

<p><strong>Omega se otočil čelem k Lashovi. Po odmlce ten zkreslený hlas zaševelil: „Vskutku. Shledávám, že to­mu tak je.“</strong></p>

<p><strong>„Přivedu ti ji,“ oznámil Lash, odloupl se od zdi a na­přímil se. „Na statek. Dnes v noci. Proměníš ji a já bu­du mít, co potřebuju."</strong></p>

<p><strong>„A já ti to poskytnout nemohu?"</strong></p>

<p><strong>„Poskytl bys mi to. Zasvětíš ji a já budu mít potřeb­ný zdroj krve, který mi dodá energii."</strong></p>

<p><strong>„Takže říkáš, že jsi slabý?"</strong></p>

<p><strong>Aby ho čert vzal, to přece musí být zřejmé, že je. Omega dokáže ledacos vycítit a přece už je to nějakou dobu jasně znát.</strong></p>

<p><strong>Když Lash zůstal zticha, přenesl se Omega k němu. až stáli tváří v tvář. „Nikdy jsem nezasvětil ženu."</strong></p>

<p><strong>„Nemusela by být ve Vyhlazovací společnosti. Byla by jen pro mě."</strong></p>

<p><strong>„Pro tebe."</strong></p>

<p><strong>„Není důvod posílat ji do boje."</strong></p>

<p><strong>„A tato žena? Ty už sis ji vyvolil?"</strong></p>

<p><strong>„Vyvolil."</strong></p>

<p><strong> Lash se krátce zasmál, protože si vzpo­mněl na Xhex a čeho je schopna. </strong></p>

<p><strong>„Určitě se ti bude za­mlouvat."</strong></p>

<p><strong>„Říkáš to s velkou jistotou."</strong></p>

<p><strong>„Mám velmi dobrý vkus."</strong></p>

<p><strong>Všude kolem se rudé plamínky zachvěly na svých knotech, jako by je zčeřil vánek.</strong></p>

<p><strong>Zčistajasna se Omegova kápě zvedla a odhalila stí­novou, průsvitnou tvář, jejíž rysy se navlas podobaly Lashově verzi z masa a kostí.</strong></p>

<p><strong>„Vrať se, odkud jsi přišel,“</strong></p>

<p><strong> pronesl Omega a jeho tmavá, kouřová ruka se zvedla. Zlo pohladilo Lashe po líci a odvrátilo se. „Vrať se, odkud jsi přišel."</strong></p>

<p><strong>: „Přijdu za tebou po setmění," řekl Lash. „Na statek."</strong></p>

<p><strong>„Po. Setmění."</strong></p>

<p><strong>„Chceš později? Tak co třeba v jednu. Pak se uvi­díme."</strong></p>

<p><strong>„Uvidíš mě, vskutku."</strong></p>

<p><strong>„Děkuju ti, otče."</strong></p>

<p><strong>Omega odplul přes místnost a kápě se uvelebila zno­vu na svém místě, samovolně; na protější straně se od­sunul kus stěny. Za okamžik už byl Lash sám.</strong></p>

<p><strong>Zhluboka se nadechl, promnul si tvář a rozhlédl se po rudých plamíncích a pozoruhodných stěnách. Bylo to tu docela jako v děloze.</strong></p>

<p><strong>Zábleskem vůle se vystřelil z <emphasis>Dhungdu</emphasis> zpátky do to­ho hnusného malého bungalovu, který musel používat jako startovací plošinu.</strong></p>

<p><strong> Když procitl ve své tělesné for­mě, vadilo mu, že je natažený na gauči, jehož navlékací potah má na sobě vzor hnusných podzimních listů. A panebože, ta látka je na omak jako krátkosrstý pes... a vlastně tak i páchne.</strong></p>

<p><strong>Pokud by se ten čtyřnožec vyválel ve vlhkém popel­níku.</strong></p>

<p><strong>Zvedl hlavu a přitáhl si košili ke krku. Pořád tam jsou. Ty léze tam pořád jsou, a zvětšují se. A on se cítí prachmizerně.</strong></p>

<p><strong>Ruce se mu třásly, když se zvedal; zkontroloval tele­fon a nic tam od nikoho nenašel. Žádná hlasová zpráva od pana D, a ani ostatní zabijáci se neohlásili.</strong></p>

<p><strong> Obojí bylo pochopitelné. Všechno a všechny měl na starosti zástupce velitele, takže jestli to ten mizera zapíchl, Společnost nemůže Lashe najít.</strong></p>

<p><strong>Možná byl ten malý Texasan jako náborář až moc dobrý.</strong></p>

<p><strong>Poháněn hladem se odšoural do kuchyně a otevřel dveře ledničky. Prázdná. Až na krabičku zažívací sody, kterou by se měl posypat ten gauč, aby přestal smrdět.</strong></p>

<p><strong>Zabouchl ledničku a nesnášel v té chvíli svět a všech­ny jeho obyvatele - ačkoliv to bylo způsobeno hlavně tím, že už na něj nečekala slanina s vejci.</strong></p>

<p><strong>A taky se na tom podepsala ta všivá nemovitost. Bungalov byl novým stanovištěm, byl v něm teprve jednou - sakra, ani pan D neví, že ho Společnost vlast­ní. Šlo o to, že ho Lash koupil jako konfiskát, protože budou potřebovat místa k výrobě pervitinu, a tady byl prostorný suterén. Úžasné, že původní majitel nebyl schopen splácet hypotéku. </strong></p>

<p><strong>Tahle barabizna má jen krů­ček k hospodářské budově.</strong></p>

<p><strong>Možná půl krůčku.</strong></p>

<p><strong>Zamířil do garáže a hromsky se mu ulevilo, když se znovu ocitl v mercedesu... ačkoliv ho štvalo, že si mu­sí zajet do McDonaldu pro McMuffin s vejcem a kávu. Dokonce bude muset čekat ve frontě s partou tiráků a mamkami v kombících.</strong></p>

<p><strong>Při návratu do řadového domu se mu nálada ještě zhoršovala - a pak ho opustila úplně, když zajel do ga­ráže. Vrata byla pořád zvednutá, ale lexus zmizel.</strong></p>

<p><strong>Zaparkoval mercedes pod střechou, zavřel dálkovým ovladačem garáž a vystoupil. Zahrada vzadu byla relativ­ně neporušená, ale <emphasis>bezduchého</emphasis> ucítil v okamžiku, kdy...</strong></p>

<p><strong>Zastavil se na terase a pohled mu vylétl k prvnímu patru. Ach, Bože...</strong></p>

<p><strong>Hnán panikou se Lash rozběhl ze všech sil, přeskočil schůdky u zadního vchodu, vtrhl do dveří...</strong></p>

<p><strong>Jeho mokasíny zastavily smykem, když uviděl ta jat­ka.</strong></p>

<p><strong> Ježíši... Kriste... <emphasis>jeho kuchyně.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Vypadalo to tu, jako by tady vybuchl sud nafty A z pana D moc nezbylo. </strong></p>

<p><strong>Zabijákův trup ležel upro­střed kuchyně, u pracovního ostrůvku, ale jeho paže a nohy byly rozházené všude kolem... a zažívací trakt visel jako drhaný závěs na kování skříněk.</strong></p>

<p><strong>Jakýmsi zázrakem měl dosud hlavu na krku a oči otevřené dokořán, ústa se mu začala pohybovat, když uviděl, že už není sám; ze rtů lesknoucích se sraženou černou krví vyšla hrdelní prosba.</strong></p>

<p><strong>„Ty srabe podělanej,“ vyprskl Lash. </strong></p>

<p><strong>„Podívej se na sebe. Zatracená práce!“</strong></p>

<p><strong>A krucinál, měl větší problémy než jen roztrhaného zástupce. Přeskočil ten binec, proběhl jídelnou a řítil se do schodů.</strong></p>

<p><strong>Vtrhl do ložnice, kterou sdílel s Xhex, ale nenašel tam nic než prázdnotu... a díru v okně.</strong></p>

<p><strong>„Sakra!"</strong></p>

<p><strong>Otočil se na patě, pohlédl skrz otevřené dveře a uvi­děl stopu venku na stěně chodby. Přikročil k ní, přitiskl nos k hedvábné tapetě a vdechl. Ve vláknech tkaniny byla její vůně.</strong></p>

<p><strong>Probila se ven fyzickou silou.</strong></p>

<p><strong>A přesto ještě byla v místnosti po napadení pana D. Copak se bratři vrátili a pomohli jí odtud?</strong></p>

<p><strong>Lash rychle prošel dům a jeho nálada se změnila z hnusné v přímo toxickou. Laptop zmizel. Ztratily se i mobilní telefony.</strong></p>

<p><strong>Zatracení <emphasis>mizerové.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Dole v kuchyni zamířil do přípravny, aby...</strong></p>

<p><strong>„Do háje!“ </strong></p>

<p><strong>Poklekl a zkontroloval panel, který byl vypáčený. Jeho poklad je taky pryč? Jak ho, sakra, na­šli?</strong></p>

<p><strong>Ale na druhé straně, pan D vypadal, jako by na něm proběhla lekce anatomie. Možná zazpíval. Což znamená, že si Lash nemůže být jist, jaké další adresy jsou ještě ohroženy.</strong></p>

<p><strong>V            návalu hněvu zaťal pěst a praštil do toho prvního, co mu přišlo do cesty.</strong></p>

<p><strong>Masivní skleněná nádoba s olivami.</strong></p>

<p><strong>Roztříštila se, šťáva se rozstříkla všude kolem, kulič­ky s očky dopadaly na podlahu a rozprchávaly se vše­mi směry.</strong></p>

<p><strong>Lash dusal zpátky do kuchyně a přistoupil k panu D. Když se zkrvavená ústa začala znovu pohybovat, bylo to žalostné úsilí takřka odporné.</strong></p>

<p><strong>Lash sáhl na pracovní pult, vylovil jeden velký nůž, uchopil střenku do dlaně a klesl k zemi. „Řekls jim něco?“</strong></p>

<p><strong>Pan D zavrtěl hlavou a Lash se zadíval do jeho očí. Bělma temněla do šedého odstínu a zorničky se rozšíři­ly tak, až skoro nebylo vidět duhovku.</strong></p>

<p><strong> Nicméně, ačko­liv se zdálo, že kdyby byl ponechán sám sobě, byl by už na prahu skonu, pan D bude setrvávat a hnít v tomto stavu navěky. Existovala jen jedna možnost, jak ho „zabít“.</strong></p>

<p><strong>„Víš to jistě?“ zašeptal Lash. „I když ti rvali paže z kloubů?“</strong></p>

<p><strong>Ústa pana D se pohnula, bublavé zvuky, jako když se z plechovky valí konzervované psí žrádlo.</strong></p>

<p><strong>Se znechucenou kletbou bodl Lash do prázdné hrudi <emphasis>bezduchého,</emphasis> čímž se zbavil aspoň této části nepořádku. Bouchnutí i záblesk proběhly rychle a pak se Lash za­vřel v domě, zamkl zadní dveře a znovu zamířil do prv­ního patra.</strong></p>

<p><strong>Trvalo mu půl hodiny, než si sbalil oblečení, a když vlekl šest sportovních tašek značky Prada po schodech dolů, nemohl si vzpomenout, jestli si vůbec někdy sám nosil zavazadla.</strong></p>

<p><strong>Seřadil svůj náklad na zadní zápraží, zapnul bezpeč­nostní alarm, zamkl a odtáhl své věci do mercedesu.</strong></p>

<p><strong>Když odjížděl, vadila mu představa, že se vrací do toho zatraceného bungalovu. Momentálně však neměl jinou možnost — a měl sakra jiné starosti než to, kde bydlí.</strong></p>

<p><strong>Musí najít Xhex. Jestli je odkázána sama na sebe, nemohla se dostat daleko. Byla příliš vyčerpaná. Takže ji musí mít Bratrstvo.</strong></p>

<p><strong>Ježíši Kriste... Otec se v jednu po půlnoci dostaví k zasvěcení, musí ji tedy získat zpátky rychle. Buď to, nebo najít nějakou náhradu.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Zabušení na dveře, které Johna probudilo, zaznělo hla­sitě jako výstřel z děla.</strong></p>

<p><strong>V           okamžiku, kdy ho uslyšel, se vymrštil. Promnul si oči, hvízdl „dále“ a modlil se, aby to byl jen Qhuinn s Prvním jídlem na tácu.</strong></p>

<p><strong>Dveře se neotevřely.</strong></p>

<p><strong>John se zamračil a spustil ruce.</strong></p>

<p><strong>Zvedl se, popadl džínsy, navlékl si je, pak vykročil a... ve dveřích stál Wrath s Georgem po boku, a nebyl sám. Byli s ním chlapci a Rehvenge a taky všichni ostatní bratři, včetně Tohra.</strong></p>

<p><strong>Ach... Bože... ne.</strong></p>

<p><strong>Jeho ruce rychle znakovaly, i když se mu srdce za­stavilo. <emphasis>Kde se našlo tělo?</emphasis></strong></p>

<p><strong>„Je naživu,“ oznámil Rehvenge a podal mu telefon. </strong></p>

<p><strong>„Zrovna jsem dostal zprávu. Stiskni čtyřku."</strong></p>

<p><strong>Johnovi okamžik trvalo, než mu ta informace došla. Pak vyškubl Rehvengeovi telefon a stiskl klávesu. Ozvalo se pípnutí a pak...</strong></p>

<p><strong>Do horoucích pekel... její hlas. <emphasis>Její hlas.</emphasis></strong></p>

<p><strong>„Rehve... jsem venku. Dostala jsem se ven.“ Násle­doval tlumený, hluboký vzdech. „Nic mi není. Jsem na­živu. Jsem venku."</strong></p>

<p><strong> Dlouhá pauza. Až do té míry, že si John užuž chtěl zkontrolovat, jestli... </strong></p>

<p><strong>„Potřebuju tro­chu času. Jsem v bezpečí... ale nějakou dobu se nevrátím. Potřebuju trochu času. Řekni všem... řekni to... všem. Ozvu se.“ Další pauza a pak její hlas zesílil až k hněvu. „Hned jak to půjde... Lash je můj. Rozumíš Nesejme ho nikdo jiný než já.“</strong></p>

<p><strong>Zpráva skončila.</strong></p>

<p><strong>John znovu stiskl čtyřku a naslouchal.</strong></p>

<p><strong>Po druhém přehrání vrátil telefon Rehvovi a pohle­dem se střetl s jeho ametystovýma očima. Dobře věděl, že Rehv se pohyboval v blízkosti Xhex léta a léta. Věděl, že s ní nemá společné jen zkušenosti, ale také <emphasis>symphathovskou</emphasis> krev, která v mnohém ohledu všechno měnila. Věděl, že je Rehvenge starší a moudřejší a tak dále.</strong></p>

<p><strong>Ale vázaný muž v Johnově nitru je stavěl do stejné roviny, pokud šlo o ni.</strong></p>

<p><strong>A ještě něco víc.</strong></p>

<p><emphasis>Kam by šla? znakoval.</emphasis></p>

<p><strong>Když to Qhuinn přeložil, Rehv kývl.</strong></p>

<p><strong> „Má loveckou chatu asi dvacet kilometrů odtud na sever. Na řece Hudson. Myslím, že je tam. Měla by tam přístup k tele­fonu a je tam bezpečno. Po setmění tam zajdu. Ledaže by ses ke mně přidal."</strong></p>

<p><strong>Nikoho ten dialog zřejmě nepřekvapil... ale pak si John uvědomil, že tajemství už je prozrazeno. Po tom, jak se choval v ložnici řadového domu - nemlu­vě o tom, jak roztrhal <emphasis>bezduchého</emphasis> - už všichni vědí. co ke Xhex cítí.</strong></p>

<p><strong>To byl důvod, proč skupina přišla. Uznávali jeho sta­tus, dodržovali pravidla.</strong></p>

<p><strong> Práva a povinnosti vázaných mužů byla respektována, pokud šlo o jejich ženy.</strong></p>

<p><strong>John pohlédl na Qhuinna a znakoval: <emphasis>Řekni mu, že půjdu.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Když to kamarád přeložil, Rehv kývl a pak se obrátil k Wrathovi. „Půjdu s ním a jenom s ním. Qhuinna vzít nemůže. Budeme s ní mít dost problémů, už když se objevíme bez ohlášení my dva."</strong></p>

<p><strong>Wrath se zamračil. „Krucinál, Rehve..."</strong></p>

<p><strong>„Je to riskantní. Už jsem to s ní jednou absolvoval. Jak se ukáže někdo jiný, upláchne a už nezavolá. Kro­mě toho tuhle John... mě stejně bude následovat, viď synku. </strong></p>

<p><strong>Vykašleš se na Qhuinna a půjdeš za mnou tak nebo tak.</strong></p>

<p><strong>John bez zaváhání kývl.</strong></p>

<p><strong>Qhuinn pekelně zaklel a Wrath zavrtěl hlavou.</strong></p>

<p><strong> „Proč jsem ti ho, sakra, dal jako <emphasis>ahstrux..."</emphasis></strong></p>

<p><strong>Okamžik bylo napjaté ticho, během kterého král roz­važoval nad Johnem i Rehvem. Pak řekl:</strong></p>

<p><strong> „Zatraceně, tak dobrá - pustím tě tentokrát pro jednou bez tvé strá­že, ale neutkáš se s nepřítelem. Půjdeš do té chaty a je­nom tam a pak se vrátíš pro Qhuinna, než se vydáš do terénu. Je to jasné?“</strong></p>

<p><strong>John kývl, obrátil se a zamířil do koupelny.</strong></p>

<p><strong>„Deset minut," řekl Rehv. „Máš deset minut a vyrá­žíme."</strong></p>

<p><strong>John byl hotov za čtyři minuty a za šest minut už byl dole a přecházel halou. Byl plně ozbrojen, jak žádal protokol, a oblečen v ochranném koženém obleku. Dů­ležitější však bylo, že byl čilý jako ryba, krev mu v ži­lách hučela jako tornádo.</strong></p>

<p><strong>Jak tak přecházel, cítil na sobě pohledy. Z kuleční­kového salonku. Z jídelny. Z balkonu v prvním patře. Mlčící ústa, ale oči, jimž nic neuniklo.</strong></p>

<p><strong>Bratrstvo a ostatní příslušníci domácnosti byli oči­vidně rozrušeni jeho spojením s Xhex, a nejspíš to do­kázal pochopit. Překvapení! Svázal se se <emphasis>symphathkou.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Ale když se zamilujete, nedá se nic dělat - ani změ­nit city k někomu, kdo vás nemiluje.</strong></p>

<p><strong>Bože, ne že by na tom záleželo. <emphasis>Ona je naživu!</emphasis></strong></p>

<p><strong>Rehvenge sešel dolů po hlavním schodišti, jeho rudá hůl dopadla na schody pokryté kobercem pokaždé, když předsunul pravou nohu. Nebyl oblečený do války,ale zato teple, jeho dlouhý norkový kožich sahal až k vrškům polobotek a zakrýval manžety elegantního černého obleku.</strong></p>

<p><strong>Když došel k Johnovi, jen kývl a pokračoval do ves­tibulu. Společně vyšli ven, do chladné noci.</strong></p>

<p><strong>Vzduch voněl jako čerstvá, rozmrzlá země.</strong></p>

<p><strong>Parfém jara. Vůně naděje a znovuzrození.</strong></p>

<p><strong>Cestou k bentleyi John vtahoval tu vůni do plic a za­držoval ji tam a říkal si, že Xhex dělá právě této noci totéž.</strong></p>

<p><strong>A ne proto, že je pohřbená pod zemí.</strong></p>

<p><strong>Slzy ho pálily v očích, každičkou žilou v těle se mu rozléval vděk, poháněný rozjásaným srdcem.</strong></p>

<p><strong>Nemohl uvěřit, že ji uvidí... Bože, že ji znovu uvidí. Že pohlédne do jejích tmavě šedých očí. Že...</strong></p>

<p><strong>Do háje, bude těžké ji neobejmout a nedržet v objetí až do zítřejšího rána. Nebo třeba do příštího týdne.</strong></p>

<p><strong>Když nastoupili do auta, Rehv nastartoval motor, ale nerozjel se. Jen upřeně hleděl skrz přední sklo na dláž­děnou příjezdovou cestu, kterou měl před sebou.</strong></p>

<p><strong>Tichým hlasem řekl: „Jak dlouho už to tak máš? S ní.“</strong></p>

<p><strong>John vyndal notýsek, který nosil u sebe, a napsal: <emphasis>Od té doby</emphasis>, <emphasis>co jsem se s ní poprvé setkal.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Rehv si přečetl čmáranici a zamračil se. „Ona je na tom stejně?“</strong></p>

<p><strong>John nesklopil oči a zavrtěl hlavou. Nemělo smysl to skrývat. Před <emphasis>symphathem</emphasis> ne.</strong></p>

<p><strong>Rehv kývl. </strong></p>

<p><strong>„To je celá ona. Krucinál... tak jo, jdeme na to.“</strong></p>

<p><strong>Motor zaburácel a vyrazili do noci.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Kapitola dvacátá</strong></p>

<p><strong>N</strong></p>

<p><strong><emphasis>aděje je zrádný cit.</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Už to byl druhý večer od té doby, co Darius ko­nečně vstoupil do domu rodiny unesené ženy, a když se velkolepé dveře otevřely před ním i před Tohrmentem, uvítal je doggen, jehož oči byly naplněny tragédií na­děje. Výraz majordoma byl tak uctivý, až bylo jasné, že podle svého názoru uvádí do pánova domu spíš spasi­tele než smrtelníky.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jen čas a rozmary štěstěny rozhodnou o tom, zda by­la, či nebyla jeho víra na místě.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius a Tohrment byli rychle a ochotně uvedeni do oficiální pracovny a urozený muž, který vstal z hedváb­né lenošky, se musel opřít, aby se nezapotácel.</emphasis></p>

<p><emphasis>„ Vítejte, pánové, děkuji, že jste přišli, “ řekl Sampson, když vztáhl obě ruce, aby stiskl Dariovy dlaně. „Mrzí mě, že jsem tyto poslední dva večery nepřijímal. Má milovaná shellan... “</emphasis></p>

<p><emphasis>Mužův hlas se zlomil a v nastalém tichu Darius od­stoupil stranou. „Dovol, abych ti představil mého kole­gu, Tohrmenta, syna Hharmova. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Tohrment se hluboce uklonil s rukou na srdci a hned bylo jasné, že syn má způsoby, které jeho otci scházejí.</emphasis></p>

<p><emphasis>Pán domu zdvořilost opětoval. „Bylo by libo požít nápoj či nějaký pokrm ? “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius zavrtěl hlavou a usedl. Když si Tohrment  stoupl za něj, řekl:</emphasis></p>

<p><emphasis>„Děkuji. Snad bychom však mohli promluvit o tom, co se událo v tomto paláci. “</emphasis></p>

<p><emphasis>»Ano, ano, ovšem, Co ti mohu povědět ?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Všechno. Pověz nám... všechno."</emphasis></p>

<p><emphasis>„Má dcera... světlo v mé temnotě..." Muž vyndal kapesník. „Byla ctná a počestná. Na starostlivější ženu bys nenatrefil... “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius, vědom si, že už ztratili dva večery, dopřál ot­ci určitou chvíli na vzpomínání, než ho vrátil k tématu.</emphasis></p>

<p><emphasis> „A té noci, pane, té strašlivé noci, “ přerušil ho, když se trochu odmlčel. „Co se událo zde v tomto domě?"</emphasis></p>

<p><emphasis>Muž kývl a osušil si oči. „Procitla z dřímoty s poci­tem určitého neklidu a bylo jí doporučeno odebrat se v zájmu vlastního zdraví do svých komnat. O půlnoci jí bylo doneseno jídlo a další pak hodnou chvíli před pří­chodem úsvitu. Tehdy byla spatřena naposled. Její ve­černí komnaty jsou nahoře, ale spolu se zbytkem rodiny měla též pokoje pod zemí. Často se však přes den neu­chylovala s námi dolů, a protože k ní máme přístup skrze vnitřní chodby, soudili jsme, že bude dostatečně v bezpečí... “</emphasis></p>

<p><emphasis>V        tomto okamžiku muži došel dech. „Kéž bych byl tr­val na svém. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius velmi dobře chápal, čeho lituje.</emphasis></p>

<p><emphasis> „Nalezneme tvou dceru. Tak či onak ji najdeme. Dovolil bys nám nyní vstoupit do její ložnice ?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jen račte." </emphasis></p>

<p><emphasis>Muž pokynul doggenovi a majordomus předstoupil. „Silas bude mít to potěšení vás doprovo­dit. Já... raději počkám zde. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ale ovšem. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Když Darius vstal, otec se natáhl a popadl ho za ru­ku. „Na slovíčko, smím? Jen mezi námi dvěma. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius souhlasil, a když Tohrment a doggen odešli, pán domu se sesul zpět do svého slavnostního křesla.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Věru... má dcera byla počestná. Ctnostná. Nedo­tčená. .."</emphasis></p>

<p><emphasis>V         odmlce, která se protahovala, Darius pochopil, co muži dělá starosti: jestli ji nedostanou zpět ve stejně pa­nenském stavu, pak je ohrožena čest její i celé rodiny.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nemohu to vyslovit před svou milovanou shellan, “ pokračoval muž. </emphasis></p>

<p><emphasis>„Ale naše dcera... jestliže byla zprz­něna,pak by snad bylo lépe ji zanechat... “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius přimhouřil oči. „Bylo by ti milejší, kdyby ne­byla nalezena. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Do bledých očí vhrkly slzy.</emphasis></p>

<p><emphasis> „Já..." Zčistajasna zavrtěl muž hlavou. „Ne... chci ji zpět. Bez ohledu na výsledek, bez ohledu na její stav... ovšemže chci svou dceru. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius mu nevnucoval pomoc - že takové odmítnutí pokrevního potomka vůbec muži blesklo myslí, to bylo groteskní. „Rád bych nyní zašel do jejího pokoje. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Pán domu luskl prsty a doggen znovu vstoupil do dveří pracovny.</emphasis></p>

<p><emphasis>„ Tudy, pane, “ řekl majordomus.</emphasis></p>

<p><emphasis>Když. byl spolu se svým chráněncem prováděn do­mem, Darius letmo přehlížel opevněná okna a dveře. Všude byla ocel, buď oddělovala tabulky skla, nebo po­silovala bytelné dubové obkladové panely. Nezvaný host by sem nevstoupil snadno... a on by se klidně vsa­dil, že všechny pokoje v prvním a druhém patře jsou podobně vybaveny - stejně jako místnosti pro služeb­nictvo.</emphasis></p>

<p><emphasis>Také si cestou změřil pohledem všechny obrazy a ko­berce a vzácné předměty.</emphasis></p>

<p><emphasis> Tato rodina stála vysoko na žebříčku glymery, truhlice měla nabité penězi a hono­sila se záviděníhodným rodokmenem. </emphasis></p>

<p><emphasis>Skutečnost, že se jejich nezadaná dcera pohřešuje, tudíž nebyla jen zále­žitostí srdce: byla pro rodinu cenné zboží. S takovým­hle původem byla žena ve věku, kdy může být zaslíbe­na, něčím krásným... a zmizení mělo tedy i společenské a finanční dopady.</emphasis></p>

<p><emphasis>A to ještě nebylo všechno. Stejně jako u všech tako­vých cenností, i zde platil opak: zkáza takové dcery, ať už skutečná, nebo jen údajná, byla skvrna, která pošpiní celé generace. Pán tohoto sídla svou dceru nepochybně upřímně miluje, ale tíha nastalé situace ten vztah zkresluje.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius docela věřil, že v mužových očích by bylo lepší, kdyby se vrátila domů v borové truhle než živá, leč zprzněná. To druhé by bylo prokletí, to první tragé­die, jež vzbudí mnoho soucitu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius glymeru nenáviděl. Opravdu nenáviděl.</emphasis></p>

<p><emphasis>„ Zde jsou její osobní komnaty, “ prohlásil doggen a otevřel dveře.</emphasis></p>

<p><emphasis>Tohrment vstoupil do místnosti osvětlené svíčkami a Darius se zeptal:</emphasis></p>

<p><emphasis>„Uklízelo se zde? Upravoval zde někdo něco od té doby, co zde byla naposled? “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Samozřejmě. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nech nás tu, prosím. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Doggen se hluboce uklonil a zmizel.</emphasis></p>

<p><emphasis>Tohrment obcházel po místnosti, prohlížel si hedváb­né závěsy a krásně zařízený obytný prostor. V jednom rohu byla loutna a v druhém nádherná, zčásti dokonče­ná výšivka. Knihy od lidských autorů se úhledně vršily na policích spolu se svitky ve Staré řeči.</emphasis></p>

<p><emphasis>To první, čeho si nebylo možno nevšimnout, bylo, že se všechno nalézalo na svých místech.</emphasis></p>

<p><emphasis> Zda to však bylo dílo personálu, nebo okolností zmizení, to se dalo těžko určit.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ničeho se nedotýkej, ano?" připomněl Darius chlapci.</emphasis></p>

<p><emphasis>„ Samozřejmě. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius vstoupil do luxusní ložnice. Závěsy na ok­nech byly z tlustých, těžkých gobelínů, jimiž sluneční světlo nemůže proniknout ani náhodou, a stejné draperie visely kolem lůžka, ohromné kusy látky zřasené od nebes.</emphasis></p>

<p><emphasis>Přistoupil ke skříni a otevřel vyřezávané dveře. Nád­herné toalety v barvách safírů, rubínů, citrínů a sma­ragdů tu visely pospolu, naplněny nesmírným potenci­álem. A na háčku na vnitřní straně výplně spočívalo jediné prázdné ramínko, jako by z jeho vycpaných ramen sejmuli oděv, vybraný pro tuto noc.</emphasis></p>

<p><emphasis>Na toaletním stolku byl kartáč na vlasy a rozmanité nádobky s mastmi a vonnými oleji a pudry. Vše bylo uspořádáno v úhledných řadách.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius vytáhl zásuvku... a tiše zaklel. Pouzdra na klenoty. Plochá kožená pouzdra na klenoty. Jedno zve­dl, stiskl zlatou sponku a zvedl víčko.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ve světle svíček zazářily diamanty.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius vrátil krabičku k jejím druhům a Tohrment se zastavil ve dveřích, oči upřené na krásně tkaný koberec v odstínech broskvové, žluté a červené barvy.</emphasis></p>

<p><emphasis>Slabý ruměnec na jeho tváři Daria kdovíproč rozesmutnil. „Ještě jsi nebyl v dámském budoáru? “</emphasis></p>

<p><emphasis>Tohrment zrudl ještě víc. „A... ne, prosím. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius ukázal rukou. „Inu, tohle je ono. Nejlépe od­ložit veškerý ostych. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Tohrment si odkašlal. „Ano. Ovšem. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius přistoupil ke dvěma francouzským dveřím. Oboje vedly na terasu; vyšel ven s Tohrmentem v patách.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Je vidět skrz ty stromy v dálce, “ zašeptal chlapec, zatímco přistupoval k balustrádě.</emphasis></p>

<p><emphasis>Vskutku bylo. Skrz pavoučí paže bezlistých větví bylo vidět sídlo na sousedním pozemku. Velký dům byl při­bližně stejně velký a výstavný, s krásnou kovářskou prací na vížkách a elegantním parkem... ale pokud by­lo Dariovi známo, neobývali ho upíři.</emphasis></p>

<p><emphasis>Odvrátil se a přešel po terase, přičemž prohlížel všechna okna a všechny dveře a všechny kliky, panty a zámky.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nenalezl žádné stopy po vloupání, a vzhledem k to­mu, jaká byla zima, ta dívka určitě nenechala nic ote­vřeno.</emphasis></p>

<p><emphasis>Což znamená, že buď odešla z vlastní vůle... nebo toho, kdo ji unesl, vpustila dovnitř. Pokud ke vstupu do­šlo tudy.</emphasis></p>

<p><emphasis>Podíval se skrz sklo do jejích pokojů a snažil se představit si, co se tu událo.</emphasis></p>

<p><emphasis>Čert zatrať vstup, důležitější je, kudy odešli. </emphasis></p>

<p><emphasis>Vysoce nepravděpodobné, že by ji únosce vlekl domem: musel ji odnést za tmy, jinak by shořela na popel, a v nočních hodinách pořád někde někdo byl.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ne, říkal si. Museli odejít z tohoto apartmá. Tohrment promluvil. „Nic není narušeno, uvnitř ani venku. Žádné škrábance na podlaze, ani stopy na zdi, což znamená... “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Mohla ho vpustit dovnitř a moc se nebránit. “ Darius se vrátil dovnitř a zvedl kartáč na vlasy. V tu­hých štětinách se zachytila jemná vlákna světlých vlasů. Žádné překvapení, neboť oba rodiče byli plavovlasí.</emphasis></p>

<p><emphasis>Otázka zněla, co způsobilo, že počestná žena upláchne z domu své rodiny těsně před úsvitem, nic po sobě nezanechá... a nic s sebou nevezme?</emphasis></p>

<p><emphasis>Nabízela se jediná odpověď: -muž-</emphasis></p>

<p><emphasis>Otcové nemusí vědět všechno o životě svých dcer. Darius se zahleděl ven do noci, sledoval pohledem park a stromy... a sousední sídlo. Vlákna... Zde byla vlákna vedoucí k záhadě.</emphasis></p>

<p><emphasis>Odpověď hledal, protože tu někde byla. Jen je třeba poskládat vše dohromady.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Kam?" zeptal se Tohrment.</emphasis></p>

<p><emphasis>„ Pohovoříme se sloužícími. V soukromí. “</emphasis></p>

<p><emphasis>V         domech jako tento by se doggenům nikdy ani ne­snilo o tom, vyslovit něco nepatřičného. Tato situace však nebyla normální a bylo zcela možné, že lítost a soucit s ubohou ženou překoná zdrženlivost perso­nálu.</emphasis></p>

<p><emphasis>A někdy se mezi služebnictvem ví ledacos, o čem panstvo nemá tušení.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius se odvrátil a zamířil ke dveřím. „Teď se ztra­tíme. "</emphasis></p>

<p><emphasis>„ Ztratíme ? “</emphasis></p>

<p><emphasis>Společně vyšli na chodbu a Darius se rozhlédl. nPojďme tudy. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Zvolil levou stranu, protože na opačné straně byly dvojité dveře vedoucí na další terasu — bylo tedy zřej­mé, že tam není schodiště pro služebnictvo. Cestou mí­jeli mnoho pěkně zařízených místností a Daria bolelo u srdce, až se mu krátil dech. Po dvou desetiletích do­sud cítil své ztráty, pád z výšin dosud dozníval v kos­tech jeho těla. Po matce se mu stýskalo nejvíc. A za tou bolestí byla ztráta civilizovaného života, jímž kdysi žil.</emphasis></p>

<p><emphasis>Dělal pro rasu to, k čemu byl vycvičen a zrozen, a dopřával si jisté... rozmary a vysloužil si úctu svých soudruhů v boji. V této existenci však nenalézal žádnou radost. Ani nadšení. Ani uchvácení.</emphasis></p>

<p><emphasis>Copak mu šlo vždycky jen o hezké věci? Je tak po­vrchní? Bude-li mít jednoho krásného dne velký, krás­ný dům s nesčetnými pokoji naplněnými luxusními věc­mi, bude mu lehko u srdce?</emphasis></p>

<p><emphasis>Ne, říkal si. Nebude, pokud bude pod těmi vznosnými stropy sám.</emphasis></p>

<p><emphasis>Chybělo mu soužití s osobami stejného smýšlení, společenství uvnitř bytelných zdí, skupina, jež by by­la rodinou, krví i volbou.</emphasis></p>

<p><emphasis> Vskutku, Bratrstvo nežilo společně, neboť Wrath Spravedlivý to považoval za ohrožení rasy — kdyby se o jejich pozicích nějak do­zvěděl nepřítel, všichni by byli odhaleni a vystaveni nebezpečí.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius chápal takové uvažování, ale nebyl si jist, zda s ním souhlasí. Jestliže mohou lidé žít v opevně­ných hradech mezi svými bojišti, mohli by si upíři počí­nat stejně.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ačkoliv Vyhlazovací společnost je mnohem nebez­pečnější protivník.</emphasis></p>

<p><emphasis>Když nějakou dobu kráčeli chodbou, narazili koneč­ně na to, co chtěli najít: tapetová dvířka k zadnímu schodišti bez jakýchkoli ozdob.</emphasis></p>

<p><emphasis>Po borových stupních sestoupili dolů až do malé ku­chyně, kde jejich příchod přerušil probíhající jídlo u dlouhého dubového stolu naproti dveřím. Shromáž­dění doggenové ihned pustili své korbele piva a skývy chleba a vymrštili se do pozoru.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jen hodujte dále, “ řekl Darius a rukama je vybídl, aby znovu usedli. „Rádi bychom promluvili 5 vrchním lokajem z prvního patra a osobní komornou dcery pá­na domu. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Všichni se vrátili na svá místa na lavicích až na dva, ženu s bílými vlasy a mladého muže s vlídnou tváří.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Mohl bys navrhnout nějaké místo, kde bychom měli soukromí? “ zeptal se Darius lokaje.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Máme tady obytný pokoj. “ </emphasis></p>

<p><emphasis>Ukázal ke dveřím vedle krbu. „ Tam budete mít to, co hledáte. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius kývl a oslovil komornou, bledou a roztřese­nou, jako by byla v nesnázích. „Neučinila jsi nic zlého. Pojď, bude to rychlé a bezbolestné, věř mi. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Raději začne s ní. Nebyl si jist, zda by vydržela čeká­ní, než budou hotovi s lokajem.</emphasis></p>

<p><emphasis>Tohrment šel první a všichni tři vstoupili do čelední- ku, osobitého asi jako prázdný list pergamenu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jak tomu bylo na velkých panstvích vždycky, i tady byly pokoje rodiny zařízeny na efekt. A místnosti pro personál byly čistě účelové.</emphasis></p>

<p><strong>                                                      Kapitola dvacátá první</strong></p>

<p><strong>K</strong></p>

<p>dyž Rehvův bentley sjel ze státní silnice na úzkou prašnou cestu, John se naklonil k přednímu sklu. Světla reflektorů zasáhla kmeny holých stromů a sedan se sunul blíž a blíž k řece; krajina tu byla zarostlá a ne­vlídná.</p>

<p><strong>Malá lovecká chata, jež se objevila, absolutně a roz­hodně nestála ničím za povšimnutí. Malá, tmavá a ne­nápadná, s garáží opodál; bylo to venkovské stavení, ale v dokonalém stavu.</strong></p>

<p><strong>Dveře auta měl otevřené dřív, než bentley zaparko­val, a Rehv ještě nevystoupil od volantu, když už John kráčel k domovním dveřím.</strong></p>

<p><strong> Nepřekonatelný pocit dě­su, který měl, byl ve skutečnosti dobré znamení. Totéž cítil na severu v táboře <emphasis>symphathů</emphasis> a bylo pochopitelné, že Xhex bude chránit své tajné obydlí podobným silo­vým polem.</strong></p>

<p><strong>Zvuk jeho bot zněl hlasitě, když přecházel po udusa­né hlíně příjezdové cesty, a pak všechno utichlo, když se ocitl na ježaté hnědé trávě u chaty. Nezaklepal, ale sáhl po klice a vůlí uvolnil zámek.</strong></p>

<p><strong>Jenomže... nepovolil.</strong></p>

<p><strong>„Hlavou se tam dostat nedokážeš." Rehv přistoupil s měděným klíčem, použil ho a otevřel.</strong></p>

<p><strong>Když se bytelné, pevné dveře otevřely, John se zamra­čil do tmy, naklonil hlavu a čekal, až se spustí alarm.</strong></p>

<p><strong>„Ona na ně nevěří," řekl Rehv tiše - a pak Johna za­chytil, když se chtěl vřítit dovnitř. Silnějším hlasem za­volal: „Xhex? Xhex? Odlož zbraň - to jsem já a John."</strong></p>

<p><strong>Jeho hlas zní nějak divně, říkal si John.</strong></p>

<p><strong>A nedočkal se odpovědi.</strong></p>

<p><strong>Rehv rozsvítil a pustil Johnovu paži; pak oba vstou­pili dovnitř. </strong></p>

<p><strong>V kuchyni byla jen krátká kuchyňská linka s nejnutnějším vybavením: plynová trouba, starší led­nička, nerezový dřez, který byl funkční, ale ne elegant­ní. Všechno však bylo bez poskvrnky a nebylo tam vů­bec žádné harampádí. Žádná pošta, ani časopisy, ani odložené zbraně.</strong></p>

<p><strong>Zatuchlina. Vzduch byl nehybný a zatuchlý.</strong></p>

<p><strong>Na protější straně byla jediná velká místnost s řadou oken obrácených k vodě. Nábytek byl minimální: vše­ho všudy jen dvě proutěná křesla, ratanový gauč a krát­ký stolek.</strong></p>

<p><strong>Rehv rovnou prošel místnost, mířil k jediným zavře­ným dveřím napravo. „Xhex?“</strong></p>

<p><strong>Znovu tím hlasem. A pak položil ruku na zárubeň, naklonil se k výplním, zavřel oči.</strong></p>

<p><strong>Rehvova mohutná ramena se otřásla a poklesla.</strong></p>

<p><strong>Nebyla tam.</strong></p>

<p><strong>John vykročil a sáhl po klice, vtlačil se do ložnice. Prázdná. A stejně tak koupelna, která byla za ní.</strong></p>

<p><strong>„Krucinál.“</strong></p>

<p><strong> Rehv se otočil na patě a odkráčel ven. Když bouchly dveře na té straně chaty, která byla obrá­cena k řece, John usoudil, že Rehv vyšel na verandu a hledí na vodu.</strong></p>

<p><strong>John v duchu zaklel a rozhlédl se. Všechno bylo úpravné a uspořádané. Všechno na svém místě. Žádná okna pootevřená čerstvému vzduchu ani dveře, které nedávno někdo otevíral.</strong></p>

<p><strong>To mu sdělovala jemná vrstva prachu na klikách a zámcích.</strong></p>

<p><strong>Možná tady byla, ale už je pryč. A jestli sem přišla, nezdržela se dlouho ani se tady nevěnovala mnoha čin­nostem, protože nedokázal vysledovat nic z její vůně.</strong></p>

<p><strong>Bylo mu, jako by ji znovu ztratil.</strong></p>

<p><strong>Kristepane, původně myslel, že je-li naživu, postačí mu to k životu — ale představa, že Xhex je někde na té­to planetě, a přesto není s ním, byla podivně ochromující. Navíc ho situace mátla; pořád ještě nevěděl, co a jak a kde.</strong></p>

<p><strong>Byl úplně na vedlejší koleji, upřímně řečeno.</strong></p>

<p><strong>Nakonec vyšel za Rehvem na malou verandu. Popadl notýsek, rychle do něj čmáral a usilovně se v duchu modlil, aby <emphasis>symphath</emphasis> dokázal pochopit, z čeho vychází.</strong></p>

<p><strong>Rehv se ohlédl a přečetl si to, co mu John podával. Po chvilce řekl: „Jo. Jasně. Prostě jim řeknu, že tu ne­byla a ty ses šel se mnou najíst k iAmovi. Získáš tím minimálně dobré tři čtyři hodiny času.“</strong></p>

<p><strong>John si položil dlaň na prsa a hluboce se uklonil.</strong></p>

<p><strong>„Jen se nepouštěj do boje, nemusím vědět, kam jdeš, to je tvá věc. Ale jestli se necháš zabít, budu mít devě­tadevadesát problémů a ty z nich budeš největší.“ Rehv se znovu zahleděl na řeku.</strong></p>

<p><strong> „A neboj se o ni. Jednou to už zažila. Tohle je podruhé, co byla... takhle unesena."</strong></p>

<p><strong>Johnova ruka se vymrštila a pevně chytila Rehvovo předloktí. Ten ani nemrkl... ale na druhé straně, poví­dalo se, že nic necítí kvůli tomu, co užíval k ovládnutí své <emphasis>symphathovské</emphasis> stránky.</strong></p>

<p><strong>„Jo. Tohle je podruhé. Chodila s Murhderem..." </strong></p>

<p><strong>Když se objevily Johnovy tesáky, Rehv se pousmál. „To už dávno pominulo. Netřeba si dělat starosti. Ale nakonec zamířila z rodinných důvodů do kolonie. Jen­že ji tam nalákali a nepustili ji ven. Když se pro ni Murhder vydal na sever, <emphasis>symphathové</emphasis> ho taky chytili a začalo to být kritické. Musel jsem uzavřít jistou ob­chodní transakci, abych je odtamtud oba dostal, ale její rodina ji v poslední vteřině prodala, přímo mně pod nosem."</strong></p>

<p><strong>John těžce polkl a bez rozmýšlení znakoval: <emphasis>Komu?</emphasis></strong></p>

<p><strong>„Lidem. Ale dostala se na svobodu, přesně jako ten­tokrát. A pak na nějaký čas odešla."</strong></p>

<p><strong> Rehvovy amety­stové oči zaplály. „Vždycky byla tvrdá, ale po tom, co s ní ti lidé dělali, se z ní stal hotový kámen."</strong></p>

<p><strong><emphasis>Kdy,</emphasis> naznačil ústy John.</strong></p>

<p><strong>„Před nějakými dvaceti lety.“ Rehv se znovu zadíval na vodu. „Pro tvou informaci, v té zprávě si nedělala legraci. Neocení, když se mezi ni a Lashe někdo vloží a bude si hrát na jejího hrdinu. Bude to muset udělat osobně. Chceš poradit? Nech ji, ať za tebou přijde, až bude připravená - a drž se jí z cesty.“</strong></p>

<p><strong>Jo, no, patrně se s textovkami na jeho číslo zrovna nepřetrhne, říkal si John. A pokud jde o Lashe? Nevě­děl, zda ho dokáže nechat být. Ani kvůli ní.</strong></p>

<p><strong>Aby přerušil vlastní úvahy, natáhl John ruku. Krátce se objali a pak se John odhmotnil.</strong></p>

<p><strong>Když se znovu zjevil, byl zpátky v Xtreme Parku, za kůlnou, odkud měl výhled na prázdné rampy a dráhy. Vrchní kšeftař s drogami se ještě nevrátil. Ani se tu neskejtovalo. Obojí bylo pochopitelné. Útok z včerejší noci, ke kterému přijel houf policajtů? A ta přestřelka?</strong></p>

<p><strong>Nějakou dobu to tady bude vypadat jak v městě duchů.</strong></p>

<p><strong>John se opřel o drsné dřevo, smysly nastražené. Vní­mal míjení času, jednak díky postavení Měsíce, sunou­cího se nad jeho hlavou, a také proto, že jeho mozek přešel ze šíleného víření do rozumnějšího chodu. Což bylo pořád ještě dost hrozné, ale snáz se s tím žilo.</strong></p>

<p><strong>Xhex je pryč a on ani neví, v jakém je stavu. Je raně­ná? Potřebuje nakrmit? Nebo...</strong></p>

<p><strong>Tak. Teď je nejvyšší čas přestat si přehrávat tuhle smyčku.</strong></p>

<p><strong>A patrně by měl vyrazit. Wrath dal hodně jasně na srozuměnou, že bez Qhuinna se bojovat nebude, a to­hle místo by se stále ještě dalo považovat za nepřátel­ské území.</strong></p>

<p><strong>Zčistajasna si uvědomil, kam se musí vydat.</strong></p>

<p><strong>Odrazil se od kůlny, zarazil se a rozhlédl se svraště­lým čelem. Znovu ho zahalil pocit, že ho někdo pozo­ruje, sleduje - zrovna jako tehdy v tetovacím saloně.</strong></p>

<p><strong>Dnes v noci však prostě neměl dost energie na to, aby si pěstoval pořádnou dávku stihomamu, takže se jednoduše odhmotnil a usoudil, že ať je to kdokoli nebo cokoli, buď ho vystopuje znovu, nebo ho ztratí v éteru</strong></p>

<p><strong>-    a bylo mu jedno, která možnost nastane.</strong></p>

<p><strong>Byl sakra pěkně vyčerpaný.</strong></p>

<p><strong>Když se znovu zhmotnil, byl jen několik bloků od místa, kde noc předtím nadělal fašírku z toho <emphasis>bezdu</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>chého.</emphasis> Z vnitřní kapsy kožené bundy vyndal měděný klíč, navlas podobný tomu, jímž předtím Rehv odemkl loveckou chatu.</strong></p>

<p><strong>Měl ho u sebe už asi půldruhého měsíce. Xhex mu ho dala té noci, kdy jí řekl, že její <emphasis>symphathovské</emphasis> ta­jemství neprozradí, a stejně jako její ostnaté pásy ho nosil s sebou na každém kroku.</strong></p>

<p><strong>Vklouzl pod schody řadového domu, zasunul ten kousek kovu do zámku a otevřel dveře. Světla v sute­rénní chodbě se zapínala pohybem, bílé kamenné stěny se okamžitě osvětlily.</strong></p>

<p><strong>Pečlivě za sebou zamkl a pak zamířil k jediným dve­řím.</strong></p>

<p><strong>Jednou mu poskytla útočiště v tomto tajném bytě. Umožnila mu přístup do svého suterénního pokoje, když potřeboval být sám. A když pohostinství využil, připravila ho tam o panictví.</strong></p>

<p><strong>Odmítla ho však políbit.</strong></p>

<p><strong>Tentýž klíč se hodil ke dveřím ložnice, zámkový me­chanismus hladce povolil. Otevřel kovové panely do­kořán, světlo se rozsvítilo a on vstoupil...</strong></p>

<p><strong>To, co spatřil na lůžku, bylo pro Johna jako malá smrt. Srdce i dech se mu zastavily, vlny v mozku usta­ly, krev mu ztuhla v žilách.</strong></p>

<p><strong>Nahé tělo Xhex bylo stočeno do klubíčka na prostě­radlech.</strong></p>

<p><strong>Jak místnost zaplavilo světlo, sevřela se její ruka na pi­stoli, která ležela na matraci a byla namířena ke dveřím.</strong></p>

<p><strong>Neměla sílu zvednout hlavu ani zbraň, ale byl si ve­lice jist, že by dokázala stisknout spoušť.</strong></p>

<p><strong>Zvedl paže, ukázal dlaně, ustoupil stranou a kopnu­tím zavřel dveře, aby ji ochránil.</strong></p>

<p><strong>Její hlas byl pouhý šelest.</strong></p>

<p><strong>„Johne...“</strong></p>

<p><strong>Jediná, krvavě rudá slza se vytvořila v oku, které vi­děl, a mohl sledovat, jak zvolna klouže přes kořen její­ho nosu a kane na polštář.</strong></p>

<p><strong>Její ruka se vzdálila od zbraně a zamířila k obličeji, pohybovala se centimetr za centimetrem, jako by ji vlekla všemi silami, které jí dosud zbývají v těle. Zak­ryla se jediným způsobem, kterého byla schopna, ští­tem dlaně a prstů před ním schovala své slzy.</strong></p>

<p><strong>Byla celá poseta podlitinami a modřinami v různém stupni hojení a hodně zhubla, kosti jí div netrhaly kůži. Pokožka byla šedá, ne zdravě růžová, a její přirozený pach takřka neexistoval.</strong></p>

<p><strong>Umírala.</strong></p>

<p><strong>Hrůza toho všeho mu podlomila kolena, až se zapo­tácel a musel se opřít zády o dveře.</strong></p>

<p><strong>Ale i když vrávoral, mozek už nahodil rychlost. Mu­sí se na ni přijít podívat doktorka Jane a Xhex se potře­buje nakrmit.</strong></p>

<p><strong>Nezbývá jim moc času.</strong></p>

<p><strong>Jestli má Xhex přežít, musí se John ujmout velení.</strong></p>

<p><strong>Strhl koženou bundu, prudkým pohybem si vyhrnul rukáv a zamířil k ní. To první, co udělal, bylo, že něžně zakryl její nahotu prostěradlem, které přes ni položil. Pak jí přistrčil ohnuté zápěstí přímo k ústům... a čekal, až převládne její instinkt.</strong></p>

<p><strong>Její mysl ho nechtěla, ale tělo nedokázalo odolat to­mu, co nabízel.</strong></p>

<p><strong>Pud sebezáchovy vždycky zvítězí nad záležitostmi srdce. John byl toho živoucím důkazem.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>                                                        Kapitola dvacátá druhá</strong></p>

<p><strong>X</strong>hex ucítila jemný dotek na rameni a boku, jak přes ni John přetahoval prostěradlo.</p>

<p><strong>Přes záštitu své ruky vdechla a cítila jen dobrého, čistého, zdravého muže... a ta vůně vzbudila hluboko v jejích útrobách hlad, chuť a touha procitly s buráce­ním z dřímoty.</strong></p>

<p><strong>A to bylo předtím, než John přiložil zápěstí tak blíz­ko, že ho mohla políbit.</strong></p>

<p><strong>Její pudy <emphasis>symphatha</emphasis> procitly a četly jeho emoce.</strong></p>

<p><strong>Klid a cílevědomost. Naprostá pevnost v hlavě i srd­ci: John ji zachrání, i kdyby ho to mělo stát život.</strong></p>

<p><strong>„Johne..zašeptala.</strong></p>

<p><strong>Problém s touhle situací... no, jeden z problémů... byl, že nebyl sám, kdo věděl, jak blízko k smrti Xhex má.</strong></p>

<p><strong>Hněv na Lashe ji udržoval naživu, když byla vězně­na a týrána, a původně se domnívala, že jí pomůže do­stat se z toho. Ale v okamžiku, kdy zavolala Rehvovi, opustila ji veškerá energie a zbylo jí jen tepající srdce. A i to mělo namále.</strong></p>

<p><strong>John přisunul zápěstí ještě blíž... takže se jí jeho po­kožka otřela o ústa.</strong></p>

<p><strong>Tesáky se jí prodloužily a v tomtéž okamžiku jí srd­ce zaškobrtlo, jako by přestávalo fungovat.</strong></p>

<p><strong>V            tomto klidném, elektřinou nabitém okamžiku mě­la na vybranou: přijmout jeho žílu a zůstat naživu. Od­mítnout ho a umřít před jeho očima zhruba během příš­tí hodiny. Protože on nikam neodejde.</strong></p>

<p><strong>Odtáhla ruku od obličeje a zadívala se na něj. Byl krásný jako vždy, měl tvář, o jaké ženy sní.</strong></p>

<p><strong>Zvedla dlaň a vztáhla ji k němu.</strong></p>

<p><strong>V          očích mu zaplálo překvapení a pak se sklonil tak, aby její dlaň přistála na jeho vlahé líci. Námaha, kterou ji stálo udržet zdviženou paži, byla příliš velká, ale když se jí roztřásly prsty, přiložil svou ruku na její a přidržel ji na místě.</strong></p>

<p><strong>Jeho tmavě modré oči byly jako nebe, měly barvu prohřáté, temnějící oblohy.</strong></p>

<p><strong>Teď se musela rozhodnout. Přijmout jeho žílu, nebo...</strong></p>

<p><strong>Nedokázala nalézt energii, aby dokončila myšlenku, a bylo jí, jako by se ztrácela: soudě podle skutečnosti, že byla zřejmě při vědomí, byla asi naživu - a přesto nebyla ve své kůži. Už dávno skončil její boj, to, co ji na světě nejvíc definovalo, vyprchalo. Což bylo pocho­pitelné. Život už ji nezajímal a to nedokázala předstí­rat, ani před ním, ani před sebou.</strong></p>

<p><strong>Dva výlety do říše vězňů ji strhly příliš hluboko.</strong></p>

<p><strong>Tak... co dělat, co dělat.</strong></p>

<p><strong>Olízla si suché rty. Nenarodila se do podmínek, které by si vybrala dobrovolně, a čas, kdy dýchala a jedla a bojovala a souložila, počáteční situaci nijak nezlepšil. Může však podle svého aspoň odejít - a předtím všech­no napravit.</strong></p>

<p><strong>Ano, to je odpověď. Díky posledním třem a půl týd­nům měla pořádný seznam. Samozřejmě, byla v něm jen jedna položka, ale to někdy jako motivace stačí.</strong></p>

<p><strong>V          návalu rozhodnosti se znovu vytvořila její tvrdá vnější slupka, podivný pocit plynutí, který jí zamžíval smysly, se rozplynul a zanechal po sobě ostré vnímání. Zčistajasna odtáhla ruku zpod Johnovy a zaznamenala záblesk čirého, stříbřitého strachu na jeho emocionál­ním grafu. Pak ale k sobě přitáhla jeho zápěstí a obna­žila tesáky.</strong></p>

<p><strong>Jeho triumf byl jako vlna žáru.</strong></p>

<p><strong>Aspoň dokud nevyšlo najevo, že nemá sílu prokous­nout jeho pokožku — řezáky ho sotva škrábly. John však nelenil. Rychlým pohybem si sám probodl žílu a přiložil jí zdroj života ke rtům.</strong></p>

<p><strong>První chuť byla... proměna.</strong></p>

<p><strong>Jeho krev byla tak čistá, že jí zaplápolala v ústech a pak v hrdle... a oheň, který roznítila v jejím žaludku, pronikal do celého těla, tála jím, oživoval ji. Zachraňoval ji.</strong></p>

<p><strong>Hamižnými doušky od něj brala to, co ji oživovalo, každý lok byl jako záchranný vor, do kterého se šplha­la, každá kapka byla lano hozené přes okraj útesu její­ho skonu, každý doušek z jeho žíly byl kompas, který potřebovala, aby našla cestu zpátky k domovu.</strong></p>

<p><strong>A on jí to vše dával bez očekávání, naděje či zvíře­ných emocí.</strong></p>

<p><strong>Což jí i v její zběsilosti způsobovalo bolest.</strong></p>

<p><strong> Zlomila mu srdce jednou provždy: nezbylo mu už nic, na co by se těšil. Jeho osobnost však nezlomila — a nic v ní ne­mohlo vzbudit větší úctu.</strong></p>

<p><strong>Jak se krmila, čas plynul spolu s jeho krví, do neko­nečna a do ní.</strong></p>

<p><strong>Když se konečně nasytila, vypustila na jeho kůži svou pečeť a líznutím uzavřela ránu.</strong></p>

<p><strong>Brzy poté začala třesavka. Začalo to na rukou a no­hou a rychle se to soustředilo do hrudníku, nezvlada­telný třas, až jí drkotaly zuby a mozek a zorné pole, až si připadala, jako by byla mokrá ponožka hozená do sušičky.</strong></p>

<p><strong>Skrze třesavku zahlédla, jak John vyndává z bundy mobilní telefon.</strong></p>

<p><strong>Pokusila se ho chytit za tričko.</strong></p>

<p><strong> „N-n-ne. T-t-to ne...“</strong></p>

<p><strong>Ignoroval ji, nastavil tu zatracenou věc a psal textovku.</strong></p>

<p><strong>„S-s-sakra..sténala.</strong></p>

<p><strong>Když zacvakl telefon, řekla: </strong></p>

<p><strong>„Z-z-zkus mě t-t-teď hned vzít k H-h-haversovi - nedopadne t-t-to dobře."</strong></p>

<p><strong>Strach z klinických a zdravotních procedur pro ni bude poslední kapka, a díky němu teď má energii udě­lat něco se svou panikou. A pro nikoho z nich to nebu­de velká radost.</strong></p>

<p><strong>John vyndal notýsek a něco načmáral. Obrátil ho a okamžik nato odešel a ona dokázala jen zavřít oči, když se dveře zavřely.</strong></p>

<p><strong>Pootevřela rty, dýchala ústy a v duchu se ptala, zda má dost energie na to, aby vstala, oblékla se a vypadla dřív, než se zrealizuje Johnův geniální nápad. Rychlá kontrola jí sdělila, že to nepřipadá v úvahu. Jestliže ne­dokáže zvednout hlavu a udržet ji nad polštářem déle než půldruhé vteřiny, pak se rozhodně nepostaví.</strong></p>

<p><strong>Netrvalo dlouho a John se vrátil s doktorkou Jane, osobní lékařkou Bratrstva černé dýky. Přízračná žena měla s sebou černou brašnu a čišela z ní zdatnost, které si Xhex cenila - ale rozhodně jí bylo milejší, pokud se uplatňovala na někom jiném než na ní.</strong></p>

<p><strong>Doktorka Jane přistoupila a položila si zavazadlo na podlahu. Její bílé sako a chirurgický úbor působily na­oko pevně, ačkoliv ruce a tvář byly průhledné. To všechno se však změnilo, když si sedla na okraj poste­le. Všechno se na ní zhmotnilo a ruka, kterou položila na paži Xhex, byla teplá a přiměřeně těžká.</strong></p>

<p><strong>I z chápavého doteku lékařky však naskočila Xhex husí kůže. Skutečně nechtěla, aby se jí někdo dotýkal.</strong></p>

<p><strong>Milá doktorka odtáhla ruku a Xhex měla pocit, že to poznala.</strong></p>

<p><strong> „Než mě pošleš pryč, měla bys vědět pár věcí.</strong></p>

<p><strong>V  první řadě, neprozradím nikomu, kde jsi, a nesvěřím se nikomu s ničím z toho, co mi povíš nebo co zjistím. Budu muset Wrathovi ohlásit, že jsem se s tebou sešla, ale veškeré klinické nálezy jsou jen a jen tvoje."</strong></p>

<p><strong>To znělo dobře. Teoreticky. Ale nechtěla, aby se k ní doktorka přiblížila s něčím z toho, co má v té černé brašně.</strong></p>

<p><strong>Doktorka Jane pokračovala. „Za druhé, o <emphasis>symphathech</emphasis> nevím vůbec nic. Takže pokud existuje něco ana­tomicky zřetelného nebo významného, co souvisí s tou­hle tvojí stránkou... nemusím nutně vědět, jak to ošet­řit. Stále ještě souhlasíš, abych tě vyšetřila?"</strong></p>

<p><strong>Xhex si odkašlala a snažila se zpevnit ramena, aby se tolik netřásla. „Já n-n-nechci vyšetřit."</strong></p>

<p><strong>„To John říkal. Ale máš za sebou trauma..."</strong></p>

<p><strong>„To n-n-nebylo tak zlé." Vycítila Johnovu emocio­nální reakci z protějšího rohu, ale neměla dost energie zkoumat detaily toho, co cítil. </strong></p>

<p><strong>„A je mi d-d-dobře..."</strong></p>

<p><strong>„Pak bys to měla brát prostě jako formalitu."</strong></p>

<p><strong>„V-v-vypadám jako někdo f-f-formální?"</strong></p>

<p><strong>Tmavě zelené oči doktorky Jane se zúžily.</strong></p>

<p><strong> „Vypadáš jako někdo, kdo byl bit. Kdo nebyl jaksepatří živen. A nespal. Ledaže bys mi chtěla tvrdit, že ta fialová modřina, co máš na rameni, je namalovaná? A ty pytlí­ky pod tvýma očima jsou fata morgana?"</strong></p>

<p><strong>Xhex dobře znala lidi, kteří nesnášejí, když se jim odporuje - prokristapána, vždyť léta pracovala s Reh- vem. A soudě podle toho tvrdého, klidného tónu bylo sakra jasné, že doktorka buď dosáhne svého, nebo neo­dejde. Nikdy.</strong></p>

<p><strong>„K-k-krucinál."</strong></p>

<p><strong>„Mimochodem, čím dřív začneme, tím dřív bude po všem."</strong></p>

<p><strong>Xhex pohlédla na Johna a říkala si, že pokud musí být vyšetřena, pak u toho on být nemusí. Skutečně ne­potřebuje vědět o situaci, v níž byla, víc, než už si patr­ně domyslel.</strong></p>

<p><strong>Doktorka se ohlédla přes rameno.</strong></p>

<p><strong> „Johne, počkal bys laskavě na chodbě?"</strong></p>

<p><strong>John sklonil hlavu a s úklonou opustil místnost; jeho širokánská záda zmizela za dveřmi. Když zacvakl zá­mek, milá doktorka otevřela tu svou zatracenou brašnu a jako první se z ní vynořily stetoskop a manžeta na měření krevního tlaku.</strong></p>

<p><strong>„Jen si poslechnu tvé srdce,“ řekla a vsunula si slu­chátka do uší.</strong></p>

<p><strong>Pohled na lékařské nástroje zdvojnásobil Xhexino chvění, a jakkoli byla mimo sebe, odtáhla se.</strong></p>

<p><strong>Doktorka Jane se zarazila. </strong></p>

<p><strong>„Neublížím ti. A nebudu ti dělat nic, co nechceš."</strong></p>

<p><strong>Xhex zavřela oči a převalila se na záda. Všechny svaly v těle ji zčistajasna začaly bolet.</strong></p>

<p><strong> „Tak ať to máme za sebou."</strong></p>

<p><strong>Jak se zvedlo prostěradlo, zavanul jí na kůži chlad a na hrudní kosti se jí ocitl chladivý kotouč. Záblesky minulosti hrozily záchvatem paniky, děsu, křiku; upře­ně hleděla do stropu a jen se snažila zůstat v klidu na té hromské matraci.</strong></p>

<p><strong>„R-r-rychle, d-d-doktorko.“ Nedokáže zadržovat pa­niku věčně.</strong></p>

<p><strong>„Mohla by ses zhluboka nadechnout?"</strong></p>

<p><strong>Xhex se snažila ze všech sil a nakonec sebou škubla. Očividně měla zlomených pár žeber, patrně jak dopad­la na zeď před tou ložnicí.</strong></p>

<p><strong>„Můžeš se posadit?" zeptala se doktorka Jane.</strong></p>

<p><strong>Xhex sténavě zaklela, jak se snažila zvednout trup z lůžka a nedařilo se. Doktorka Jane jí nakonec musela pomoci, a když uviděla její záda, zasykla.</strong></p>

<p><strong>„Tolik to nebolí," řekla Xhex úsečně.</strong></p>

<p><strong>„O tom docela pochybuju." Znovu ten kovový kotouč.</strong></p>

<p><strong> „Dýchej, jak nejhlouběji můžeš, aniž by tě to bolelo."</strong></p>

<p><strong>Xhex to zkusila a ulevilo se jí, když ji doktorčina vlíd­ná ruka vybídla, aby znovu ulehla do podušek a prostě­radlo se opět sneslo na místo.</strong></p>

<p><strong>„Mohu ti vyšetřit paže a nohy, jestli nejsou zraně­né?"</strong></p>

<p><strong> Když Xhex pokrčila rameny, doktorka Jane odlo­žila stetoskop a posunula se po lůžku níž. Další průvan, jak odtáhla prostěradlo... a pak zaváhala.</strong></p>

<p><strong>„Velmi hluboké stopy zaškrcení kolem kotníků," za­mumlala doktorka téměř pro sebe.</strong></p>

<p><strong>No, to proto, že ji Lash někdy svazoval drátem.</strong></p>

<p><strong>„Spousta zhmožděnin..."</strong></p>

<p><strong>Xhex zarazila prohlídku, když se prostěradlo posu­nulo nahoru k bokům. „Řekněme, že pokračují až na sever, ano?“</strong></p>

<p><strong>Doktora Jane stáhla prostěradlo zase tam, kde bylo předtím. „Mohu ti prohmatat břicho?“</strong></p>

<p><strong>„Poslužte si.“</strong></p>

<p><strong>Xhex ztuhla při představě, že bude zase odkrytá, ale doktorka Jane jen uhladila prostěradlo a prohmatávala a dloubala do jejího těla. Naneštěstí Xhex nebyla schopna skrýt záškuby, zvlášť když došlo na podbřišek.</strong></p>

<p><strong>Doktorka poposedla a zadívala se Xhex přímo do očí. „Nemohla bys mi dovolit, abych ti provedla vnitřní vy šetření ?“</strong></p>

<p><strong>„Vnitřní jako do...“ Když pochopila, oč jde, Xhex zavrtěla hlavou. </strong></p>

<p><strong>„Kdepak. To se nestane.“</strong></p>

<p><strong>„Byla jsi sexuálně napadena?"</strong></p>

<p><strong>„Ne.“</strong></p>

<p><strong>Doktorka Jane kývla. „Měla bych vědět ještě něco ji­ného, cos mi neřekla? Bolest na nějakém konkrétním místě?"</strong></p>

<p><strong>„Nic mi není."</strong></p>

<p><strong>„Krvácíš. Nejsem si jista, jestli o tom víš. Ale krvácíš."</strong></p>

<p><strong>Xhex svraštila čelo a pohlédla na své třesoucí se paže.</strong></p>

<p><strong>„Na vnitřních stranách stehen máš čerstvou krev. Proto jsem se ptala, zda tě mohu vyšetřit vnitřně."</strong></p>

<p><strong>Xhex pocítila příval děsu.</strong></p>

<p><strong>„Zeptám se tě ještě jednou. Byla jsi sexuálně napa­dena?" Za těmi klinickými slovy se neskrývaly žádné emoce, a doktorka hádala správně. Xhex by nestála o žádnou hysterii či uslzenou lítost.</strong></p>

<p><strong>Když neodpověděla, doktorka Jane správně pochopi­la její mlčení a řekla: </strong></p>

<p><strong>„Je možné, že bys byla těhotná?"</strong></p>

<p><strong>Ach... Bože.</strong></p>

<p><strong>Cykly <emphasis>symphathek</emphasis> byly zvláštní a nepředvídatelné,a ona byla tak upoutána dramatem únosu a zajetí, že na možné důsledky ani nepomyslela.</strong></p>

<p><strong>V         tom okamžiku jí vadilo, že je žena. Opravdu jí to vadilo.</strong></p>

<p><strong>„Nevím. “</strong></p>

<p><strong>Doktorka Jane kývla. </strong></p>

<p><strong>„Jak poznáš, jestli jsi?“</strong></p>

<p><strong>Xhex jen zavrtěla hlavou. „To se nedá poznat. Moje tělo toho prožilo až moc.“</strong></p>

<p><strong>„Nech mě provést vnitřní vyšetření, ano? Jen pro jis­totu, že se uvnitř neděje nic, co by se dalo nahmatat. A pak bych tě ráda odvezla do areálu Bratrstva a pro­vedla ti ultrazvuk. Bylo ti opravdu nepříjemné, když jsem ti sáhla na břicho. Objednala jsem nám V s autem-</strong></p>

<p><strong>-   už by tady měl být.“</strong></p>

<p><strong>Xhex neslyšela takřka ani slovo z toho, co jí doktor­ka říkala. Byla příliš zaneprázdněna pátráním v posled­ních dvou týdnech. Den před únosem byla s Johnem. Tehdy naposled. Možná...</strong></p>

<p><strong>Jestli je těhotná, jednoznačně odmítá uvěřit, že to má něco společného s Lashem. To by bylo prostě příliš kruté. Sakra moc kruté.</strong></p>

<p><strong>Kromě toho, možná existuje pro to krvácení jiný dů­vod.</strong></p>

<p><strong>Jako třeba potrat, zdůrazňovala vytrvale část jejího mozku.</strong></p>

<p><strong>„Udělejte to,“ řekla Xhex. „Ale rychle. Já tyhle věci nesnáším dobře a naštvu se, jestli to potrvá déle než pár minut.“</strong></p>

<p><strong>„Pospíším si.“</strong></p>

<p><strong>Zavřela oči a vzchopila se, načež se jí v hlavě začal promítat rychlý sled obrázků. Blesk: její tělo na nere­zovém stole ve vykachlíčkované místnosti.</strong></p>

<p><strong> Blesk: její kotníky a zápěstí připoutané tak, aby se nemohla hý­bat. Blesk: přicházejí k ní lidští doktoři s divnýma oči­ma. Blesk: videokamera před jejím obličejem natáčí. Blesk: světlo shora se odráží od skalpelu.</strong></p>

<p><emphasis>Plesk. Plesk.</emphasis></p>

<p><strong>Prudce při tom zvuku otevřela víčka, protože nevě­děla, zda to bylo v její hlavě, nebo v místnosti. Druhá možnost byla pravdivá. Doktorka Jane už měla navle­čené latexové rukavice.</strong></p>

<p><strong>„Budu jemná,“ řekla Jane.</strong></p>

<p><strong>Což je samozřejmě relativní pojem.</strong></p>

<p><strong>Xhex sevřela v pěstích prostěradlo a cítila, jak se jí svaly na vnitřních stranách stehen křečovitě stahují, jak tuhne od hlavy k patě. Dobré na tomhle ztuhnutí bylo to, že ji vyléčilo z třesavky. „Radila bych vám, abyste si pospíšila.“</strong></p>

<p><strong>„Xhex... chci, aby ses dívala přímo na mě. Teď hned.“</strong></p>

<p><strong>Roztěkaný pohled Xhex se stočil k lékařce. „Co je?“</strong></p>

<p><strong>„Dívej se mi do očí. Přímo sem." Doktorka ukázala na svá kukadla. „Dívej se tam. Soustředíš se na mou tvář a myslíš na to, že jsem si to taky nechala udělat, ano? Přesně vím, co dělám, nejde jen o to, že na to mám školy.“</strong></p>

<p><strong>Xhex se přiměla soustředit pohled a... Ježíši, pomá­halo to. Setkání s tmavě zeleným pohledem pomáhalo. „Poznáte to hmatem.“</strong></p>

<p><strong>„Prosím?“</strong></p>

<p><strong>Xhex si odkašlala. „Jestli jsem... těhotná, poznáte to hmatem.“</strong></p>

<p><strong>„Jak?"</strong></p>

<p><strong>„Až... bude tam vzorek. Uvnitř. Nebude...“ Mělce se nadýchla, čerpala z vyprávění, které vyslechla od ji­ných. „Stěny nebudou hladké.“</strong></p>

<p><strong>Doktorka Jane ani nemrkla. „Je mi to jasné. Jsi při- pravená?“</strong></p>

<p><strong>Ne. „Ano.“</strong></p>

<p><strong>Xhex byla zalita studeným potem, než bylo po všem, a to zlomené žebro řvalo bolestí, jak nasávala vzduch prudkými doušky.</strong></p>

<p><strong>„Mluvte," nařídila Xhex Jane chraplavě.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>                                            Kapitola dvacátá třetí</strong></p>

<p><strong>Ř</strong></p>

<p>íkám ti... Eliahu je naživu. Eliahu Rathboone... je naživu</p>

<p><strong>Gregg Winn stál ve svém pokoji v Rathbooneově sídle a zíral z okna na typicky jihokarolínský španělský mech. V měsíčním svitu působil strašidelně jako stín vrhaný nezřetelným předmětem... nebo tělem.</strong></p>

<p><strong>„Greggu, slyšels mě?“</strong></p>

<p><strong>Promnul si rozespalé oči a ohlédl se na svou šiko­vnou mladou vypravěčku. Holly Fleetová stála hned za dveřmi, dlouhé blond vlasy stažené hladce dozadu z nenalíčené tváře, oči zdaleka ne tak velké ani úchvat­né bez falešných řas či blýskavých očních stínů, co no­sila před kamerou. Růžový hedvábný župan však nes­krýval z jejího bujného těla nic, absolutně nic.</strong></p>

<p><strong>A doslova vibrovala, na její vnitřní ladičku udeřil pe­kelný zvoník.</strong></p>

<p><strong>„Víš dobře,“ protáhl tiše Gregg, „že ten chlap umřel před sto padesáti lety.“</strong></p>

<p><strong>„Pak je tady vážně jeho duch.“</strong></p>

<p><strong>„Duchové neexistují." </strong></p>

<p><strong>Gregg se obrátil zpět k vy­hlídce. „Zrovna ty bys to měla vědět.“</strong></p>

<p><strong>„Tenhle existuje."</strong></p>

<p><strong>„A tys mě probudila v jednu hodinu v noci, abys mi to sdělila?"</strong></p>

<p><strong>To nebyl z její strany dobrý tah. Předešlé noci takřka nespali, a on celý den žhavil telefon do Los Angeles. Do postele padl před hodinou, nečekal, že usne - ale jeho tělo naštěstí mělo jiné plány.</strong></p>

<p><strong>Buď to, nebo mu mozek sděloval, aby to vzdal, protože se jim nedaří. Majordomus odmítal dát svo­lení k natáčení; žádná z Greggových opakovaných žádostí se nesetkala s úspěchem, ta u snídaně byla zdvořile odmítnuta, druhá u večeře jednoznačně ig­norována.</strong></p>

<p><strong>Mezitím natočili pár ohromných záběrů, které už odeslali. Díky evokativním záběrům, zachyceným po­tají, mu vedení dalo souhlas ke změně místa natáčení speciálu - jenže trvalo na sestřihu upoutávky, kterou by mohli vysílat co nejdřív.</strong></p>

<p><strong>K čemuž nedojde, dokud majordomus nepovolí.</strong></p>

<p><strong>„Haló?" vyštěkla Holly. „Posloucháš mě?"</strong></p>

<p><strong>„Co je."</strong></p>

<p><strong>„Chci odjet."</strong></p>

<p><strong>Zamračil se a říkal si, že je přece tak hloupá, že ji ne­vyděsí nic menšího než osmnáctikolový kamion s je­jím jménem na chladiči.</strong></p>

<p><strong> „Odjet kam?"</strong></p>

<p><strong>„Zpátky do L.A."</strong></p>

<p><strong>Málem se vymrštil. „Do L.A.? Děláš si legraci... Fajn, tak to se nestane. Ledaže bys chtěla jít na poštu a poslat se zpátky v krabici. Máme tady práci."</strong></p>

<p><strong>Což znamená spoustu přemlouvání a žadonění, vzhledem k tomu, jak je majordomus zaťatý. To druhé byla Hollyina specialita. A po pravdě řečeno... jestli je vyděšená, je to výhoda. Mohla by na toho chlapíka použít jako páku svůj strach. Muži obvykle na takové věci reagují dobře - zvlášť tyhle spořádané gentleman­ské týpky, které mají určitě hluboko v kostech kavalírské buňky.</strong></p>

<p><strong>„Vážně..." Holly si přitáhla k šíji hedvábné klopy... takže se jí předek županu pevně napnul přes tvrdé bra­davky. „Umírám strachy."</strong></p>

<p><strong>Hmm. Jestli je to záminka, aby ho dostala do poste­le... <emphasis>tak</emphasis> unavený zas není.</strong></p>

<p><strong> „Pojď sem."</strong></p>

<p><strong>Vztáhl paže, a když k němu přistoupila a přitiskla se k němu tělem, zadíval se přes její hlavu s úsměvem. Bože, ta ale pěkně voní. Ne tím květinovým šmejdem jako obvykle, ale něčím temnějším. Pěkné.</strong></p>

<p><strong>„Drahoušku, víš, že musíš zůstat s námi. Potřebuju, abys čarovala."</strong></p>

<p><strong>Venku se španělský mech zhoupl ve větru, měsíční světlo se v něm zachytilo a vytvořilo iluzi šifonu, takže stromy vypadaly jako oděné jakýmsi rouchem.</strong></p>

<p><strong>„Něco tu není, jak má být,“ řekla do jeho hrudi.</strong></p>

<p><strong>Dole po trávníku se šourala osamělá postava. Stan si očividně jde zapálit jointa.</strong></p>

<p><strong>Gregg zavrtěl hlavou.</strong></p>

<p><strong> „To jediné, co není, jak má být, je ten zatracený majordomus. Copak nechceš být slavná? Tenhle speciál ti otevře dveře do světa. Příště bys mohla uvádět <emphasis>Stardance.</emphasis> Nebo <emphasis>Big Brother</emphasis>.“</strong></p>

<p><strong>Poznal, že upoutal její pozornost, protože se uvolni­la; aby jí v tom pomohl, začal jí třít záda.</strong></p>

<p><strong>„To je moje holčička."</strong></p>

<p><strong> Sledoval, jak se Stan klátí dál, ruce v kapsách, hlavu odvrácenou od domu, dlou­hé vlasy vlající ve větru. Ještě dva metry a bude zapla­ven měsíčním světlem, až vyjde zpod stromů. „Teď chci, abys zůstala tady se mnou - jak už jsem říkal, ze všech lidí zrovna ty bys měla vědět, že tyhle strašidel­né historky se vždycky všeho všudy týkají jen rozvrza­ných prken.</strong></p>

<p><strong> Máme práci jen proto, že lidé chtějí na ty strašidelné kecy věřit."</strong></p>

<p><strong>Jako na povel stoupal někdo po schodech, tiché kro­ky doprovázely poctivé strašidelné zvuky, steny a kví­lení starého dřeva pronikaly tichem.</strong></p>

<p><strong>„Tohohle se bojíš? Nočních zvuků?"</strong></p>

<p><strong> řekl, odtáhl se a shlédl na ni. Její buclaté rty mu způsobily několik velmi pěkných vzpomínek, přejel její ústa palcem a ří­kal si, že si do nich možná dala nacpat ještě trochu sili­konu. Zdála se být obzvlášť kyprá a pěkná.</strong></p>

<p><strong>„Ne...,“ zašeptala. „Toho ne."</strong></p>

<p><strong>„Tak proč myslíš, že je tady nějaký duch?"</strong></p>

<p><strong>Ozvalo se zaklepání na dveře a potom Stanův tlume­ný hlas.</strong></p>

<p><strong> „Vy dva si užíváte, nebo už můžu jít spát.“</strong></p>

<p><strong>Gregg se zamračil a prudce otočil hlavu k oknu. Ta osamělá postava vystoupila do záplavy měsíčního svět­la... a rozplynula se ve vzduchu.</strong></p>

<p><strong> „Protože jsem s ním právě měla sex,“ řekla Holly. </strong></p>

<p><strong>„Vyspala jsem se s Eliahu Rathboonem.“</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>                                                 </strong></p>

<p><strong>                        Kapitola dvacátá čtvrtá</strong></p>

<p><strong>U</strong></p>

<p>Xhex, venku ve sklepní chodbě, prošlapával John pěšinku do kamenné podlahy.</p>

<p> Tam a zpát­ky. Tam a zpátky.</p>

<p> Přičemž skrz dveře z ložnice neslyšel absolutně nic.</p>

<p><strong>Což bylo podle jeho názoru dobře - žádný křik a žádné kletby snad znamenají, že doktorka Jane při prohlídce nezpůsobuje žádnou bolest.</strong></p>

<p><strong>Poslal Rehvovi textovku, že Xhex nalezl a že se on spolu s doktorkou Jane snaží dostat ji zpátky do sídla.</strong></p>

<p><strong> Nezmínil se však o sklepním bytě. </strong></p>

<p><strong>Očividně si tohle ta­jemství chtěla nechat pro sebe, protože kdyby o něm Rehv věděl, byl by trval na tom, že sem půjdou poté, co ji nenašli v lovecké chatě.</strong></p>

<p><strong>John se podíval na hodinky, znovu si prohrábl vlasy rukama a v duchu se ptal, jak takovéhle věci snášejí vázaní muži jako Wrath a Rhage a Z .</strong></p>

<p><strong>- prokristapána, vždyť Z musel dokonce sledovat, jak Bella rodí. Jak, sakra...</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Dveře se otevřely a on se nasunul dovnitř, až mu podrážky zaskřípaly o podlahu.</strong></p>

<p><strong>Doktorka Jane byla zasmušilá.</strong></p>

<p><strong> „Souhlasila s převo­zem do areálu. V už by měl venku čekat s escalade - mohl by ses podívat, jestli tam je?“</strong></p>

<p><strong>John znakoval: <emphasis>Není jí nic?</emphasis></strong></p>

<p><strong>„Hodně toho prodělala. Jdi zkontrolovat, jestli je tam to auto, ano? A budeš ji muset vynést ven, jo? Nechci, aby chodila, a nepoužiju nosítka, protože nepotřebuje­me ztropit na ulici scénu.“</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>John neotálel a vystřelil ze suterénu ven. Hned u ob­rubníku, se zhasnutými světly, avšak puštěným moto­rem, stál teréňák. Za volantem zaplanul oranžový pla­mínek, jak V natáhl z ručně ubalené cigarety.</strong></p>

<p><strong>Bratr spustil okénko. „Naložíme ji?“</strong></p>

<p><strong>John kývl a řítil se zpátky dovnitř.</strong></p>

<p><strong>Když přistoupil ke dveřím pokoje Xhex, byly zavře­né, takže tiše zaklepal.</strong></p>

<p><strong>„Minutku," zavolala doktorka Jane a její hlas zněl ztlumeně. „Už.“</strong></p>

<p><strong>Otevřel a nalezl Xhex stále na boku. Byla zabalená do osušky a od hlavy k patě ji zakrývalo čerstvé prostě­radlo. Kristepane... litoval, že její pokožka nekontrastuje s tou bělobou o trochu víc.</strong></p>

<p><strong>John přistoupil a pomyslel si, že je to divné. Nikdy neměl pocit, že je vyšší než ona. Teď se nad ní tyčil, a nejen proto, že ležela.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Teď tě zvednu</emphasis>, znakoval a současně naznačoval slova ústy.</strong></p>

<p><strong>Zadívala se mu do očí a pak kývla a pokusila se posadit. Jak se namáhala, sklonil se a zvedl ji do ná­ruče.</strong></p>

<p><strong>Vážila málo.</strong></p>

<p><strong>Když se napřímil, doktorka Jane rychle přeložila při­krývky na posteli a ukázala ke dveřím.</strong></p>

<p><strong>Ztuhlost v těle stála Xhex energii a on jí toužil říci, aby se uvolnila, ale i kdyby měl hlas, bylo by to marné. Nebyla z těch, co se nechávají kýmkoli nosit - za žád­ných okolností.</strong></p>

<p><strong>Aspoň... za normálních okolností.</strong></p>

<p><strong>Chodba mu připadala dvacet kilometrů dlouhá a ty tři metry venku přes chodník k teréňáku byly ještě dvojnásob delší.</strong></p>

<p><strong>V            vyskočil zpoza volantu a otevřel zadní dveře. „Ta­dy se může natáhnout. </strong></p>

<p><strong> Před odjezdem jsem připravil Přikrývky."</strong></p>

<p><strong>John kývl a položil ji do měkkého hnízda, které už bylo připraveno.</strong></p>

<p><strong>Vztáhla ruku a sevřela mu rameno.</strong></p>

<p><strong> „Zůstaň u mě. Prosím.“</strong></p>

<p><strong>Na zlomek vteřiny ztuhl... a pak se s brutální silou vyhoupl a nastoupil, aniž by ji pustil. Usadit se uvnitř bylo obtížné... ale nakonec se opřel o stěnu auta s no­hama ohnutýma v kolenou a Xhex v klíně, přivinutou k hrudi.</strong></p>

<p><strong>Dveře se zavřely a pak se ozvala ještě dvě bouchnutí a zaburácení motoru.</strong></p>

<p><strong>Za tmavými skly oken plála a vzdalovala se světla, jak uháněli z města.</strong></p>

<p><strong>Když se Xhex začala chvět, John ji pevněji ovinul pažemi, tiskl ji ke svému tělu a vůlí do ní vháněl své teplo. A možná to zabralo, protože po chvilce si položi­la hlavu na jeho prsa a třas se zmírnil.</strong></p>

<p><strong>Bože... tak dlouho ji toužil mít v náručí. Představo­val si to a vytvářel v duchu scénáře, kde k tomu dochá­zelo.</strong></p>

<p><strong>Tohle se jim vůbec nepodobalo.</strong></p>

<p><strong>Zhluboka vdechl s úmyslem vzdychnout... a zachy­til pach, který vydával.</strong></p>

<p><strong> Temné koření. Takový cítíval z bratrů, když byli v blízkosti svých <emphasis>shellan.</emphasis> Takový znamenal, že jeho tělo se podřídilo emocím a není ces­ty zpět.</strong></p>

<p><strong>Do horoucích pekel, vázání se nedá skrýt ani zasta­vit. Po celou tu dobu, od prvního setkání, se sunul blíž a blíž k tomu útesu, a očividně se zřítil přes jeho okraj, když se od něj nakrmila.</strong></p>

<p><strong>„Johne?" zašeptala.</strong></p>

<p><strong>Lehčeji zaklepal na rameno, aby věděla, že ji slyšel.</strong></p>

<p><strong>„Děkuju ti.“</strong></p>

<p><strong>Položil tvář do jejích vlasů a kývl hlavou, aby to cítila.</strong></p>

<p><strong>Když se odtáhla, nijak ho to nepřekvapilo - aspoň dokud si neuvědomil, že se na něj chce podívat.</strong></p>

<p><strong>Ach, Ježíši, jak nenáviděl ten výraz v její vychrtlé tváři. Byla vystrašená, umírala hrůzou, její tmavě šedé oči měly barvu matného asfaltu.</strong></p>

<p><emphasis>Nic ti není, naznačil ústy. Bude to dobré.</emphasis></p>

<p><strong>„Bude.“ Pevně zavřela oči. „Opravdu bude.“</strong></p>

<p><strong>Jestli do toho bude mít co mluvit, sakra, jo.</strong></p>

<p><strong>Zase otevřela víčka. „Moc mě to mrzí,“ řekla chra­plavě.</strong></p>

<p><emphasis>Co?</emphasis></p>

<p><strong>„Všechno. Jak jsem s tebou zacházela. Že jsem, kdo jsem. Zasloužíš si někoho o moc lepšího. Vážně... mě to mrzí."</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Hlas se jí na konci zlomil, začala mrkat, znovu si po­ložila hlavu a dlaň přitiskla přímo na jeho bušící srdce.</strong></p>

<p><strong>V             takových okamžicích zoufale toužil po tom, aby dokázal promluvit. Koneckonců, nemůže s ní manév­rovat, aby mohl vyndat ten svůj sakramentský blok.</strong></p>

<p><strong>Nakonec ji jen opatrně objímal, protože nic víc jí ne­mohl nabídnout.</strong></p>

<p><strong>A nehodlal si vykládat tento rozhovor špatně. </strong></p>

<p><strong>Omlu­va není vyznání lásky a ani nebyla nutná, protože už jí stejně odpustil. </strong></p>

<p><strong>Přesto mu to jaksi pomohlo. Ještě po­řád to mělo hodně daleko k vývoji vztahu, v jaký dou­fal, ale bylo to sakra o moc lepší než nic.</strong></p>

<p><strong>John jí vytáhl prostěradlo výš přes ramena, pak ne­chal hlavu klesnout dozadu. Zadíval se zatemněným oknem ven a očima pátral mezi hvězdami, jimiž byla tečkována hustá, sametová čerň noční oblohy.</strong></p>

<p><strong>Zvláštní, ten pocit, jako by nebe spočívalo na jeho hrudi místo nahoře nad celým světem.</strong></p>

<p><strong>Xhex je naživu. A v jeho náruči. A on ji veze domů.</strong></p>

<p><strong>Jo. Celkem vzato, mohlo to všechno dopadnout o moc hůř.</strong></p>

<p><strong>Kapitola dvacátá pátá</strong></p>

<p><strong>L</strong></p>

<p>ash později uvažoval nad tím, že nikdy nevíte, s kým zkřížíte své kroky. Jeden prostě nikdy netu­ší, jak se všechno změní prostým rozhodnutím, zda se na křižovatce vydáte doleva, nebo doprava. Někdy na volbě nezáleží. Jindy... se ocitnete v nečekaných kon­činách.</p>

<p><strong>V současném okamžiku však ještě k tomuto zjištění nedospěl. Byl prostě na venkově, řídil auto a přemýšlel o čase.</strong></p>

<p><strong>Teprve nedávno minulém.</strong></p>

<p><strong>„Jak je to ještě daleko?“</strong></p>

<p><strong>Lash pohlédl na sousední sedadlo. Prostitutka, kte­rou naložil v jedné uličce v centru města, byla dosta­tečně hezká a silikonu v sobě měla tolik, že by mohla točit porno, ale heroin způsobil, že byla hubená a ner­vózní.</strong></p>

<p><strong>A taky zoufalá. Tak našponovaná, že stačila jen jed­na stodolarovka, aby nastoupila do auta k cestě „na mejdan“.</strong></p>

<p><strong>„Daleko ne," odpověděl a znovu se soustředil na vo­zovku před sebou.</strong></p>

<p><strong>Byl pekelně zklamaný. Když si to přehrával v hlavě, měl na zadním sedadle spoutanou Xhex s roubíkem - což bylo mnohem romantičtější. </strong></p>

<p><strong>Místo toho mu zůstala na krku tahle hnusná štětka. Nemohl však bojovat s re­alitou, v níž se ocitl: potřeboval se nakrmit a jeho otec očekával, že se něco stane, a najít Xhex bude vyžado­vat víc času, než kolik má nazbyt.</strong></p>

<p><strong>K nejhorším ústupkům patřilo, že tahle holka je člo­věk: daleko méně užitečná než upírka, doufal však, že její vaječníky zapracují v jeho prospěch, až dojde na sání krve.</strong></p>

<p><strong>Přesněji řečeno, nebyl schopen najít tak rychle pří­slušnici vlastního druhu.</strong></p>

<p><strong>„Víš,“ řekla nezřetelně, „dělala jsem modelku."</strong></p>

<p><strong>„Vážně?"</strong></p>

<p><strong>„Dole na Manhattanu. Ale víš, ti mizerové... ono jim na tobě vlastně nezáleží. Chtějí tě jen využít, víš.“</strong></p>

<p><strong>Jasně. V první řadě musí zapomenout, že někdy slyše­la slovo <emphasis>víš.</emphasis> A za druhé, to se jí v Caldwellu na volné noze vede o tolik lip?</strong></p>

<p><strong>„Líbí se mi tvoje auto.“</strong></p>

<p><strong>„Díky,“ zamumlal.</strong></p>

<p><strong>Naklonila se k němu, prsa jí překypěla přes růžový korzet, který měla na sobě. Po stranách měl ten hadr mastné šmouhy od špinavých rukou, jako by ho už pár dní nikdo nevypral, a páchla po falešných třešních, po­tu a marihuaně.</strong></p>

<p><strong>„Víš, ty se mi líbíš..."</strong></p>

<p><strong>Její ruka mu sjela po stehně a pak mu spustila hlavu do klína. Když cítil, jak šátrá po zipu, popadl ji za odbar­vené, zcuchané blond vlasy a škubnutím ji zase zvedl.</strong></p>

<p><strong>Bolest ani nezaznamenala.</strong></p>

<p><strong>„Teď s tím nebudeme začínat," řekl. „Už tam skoro jsme."</strong></p>

<p><strong>Žena si olízla rty. „Jasně. Tak jo."</strong></p>

<p><strong>Strniště po obou stranách silnice byla zaplavena mě­síčním světlem a montované dřevěné domy, roztrouše­né po ježatých polích, bíle zářily. U většiny domů svíti­lo světlo na verandě a dost. Lidé tady v okolí o půlnoci už dávno spali.</strong></p>

<p><strong>Což byl jeden z důvodů, proč bylo pochopitelné mít Předsunutou výspu tady v kraji horkých jablečných ko­láčů a amerických vlajek.</strong></p>

<p><strong>Pět minut nato už byli u statku a parkovali těsně u domovních dveří.</strong></p>

<p><strong>„Nikdo jiný tu není,“ řekla. „Jsme první?“</strong></p>

<p><strong>„Jo.“ Vypnul motor. „Pojďme..."</strong></p>

<p><strong>Ztuhl, když uslyšel cvaknutí těsně u svého ucha.</strong></p>

<p><strong>Hlas prostitutky už nebyl nezřetelný. „Vystup z auta.“</strong></p>

<p><strong>Lash otočil hlavu a téměř políbil hlaveň devítky. Ru­ce té holky, držící zbraň, byly pevné jako kámen a oči jí žhnuly mazaností, které si musel považovat.</strong></p>

<p><strong>Překvapení, překvapení, říkal si.</strong></p>

<p><strong>„Vystup," vyštěkla.</strong></p>

<p><strong>Pousmál se. „Už jsi z toho někdy vystřelila?"</strong></p>

<p><strong>„Miliónkrát." Ani nemrkla. „A krev mi nevadí."</strong></p>

<p><strong>„Aha. No, to je dobře."</strong></p>

<p><strong>„Vystup..."</strong></p>

<p><strong>„Takže plán je tenhle. Vyhodíš mě z auta. Střelíš mě do hlavy a necháš umřít. Sebereš mi mercedes, hodin­ky a peněženku?"</strong></p>

<p><strong>„A to, co máš v kufru."</strong></p>

<p><strong>„Potřebuješ rezervní pneumatiku? Víš, tu si můžeš koupit v každém výprodeji od Firestone nebo od Good- yearu. Jen pro tvou informaci."</strong></p>

<p><strong>„Ty si myslíš, že nevím, kdo jsi?"</strong></p>

<p><strong>No, byl si sakra jistý, že o tom nemá ani páru. „Co kdybys mi to pověděla."</strong></p>

<p><strong>„Viděla jsem tohle auto. Viděla jsem tebe. Kupovala jsem tvoje drogy."</strong></p>

<p><strong>„Zákaznice. To je ale milé."</strong></p>

<p><strong>„Vystup."</strong></p>

<p><strong>Když se nepohnul, posunula zbraň o dva centimetry do strany a stiskla spoušť. Když kulka prorazila okno za ním, naštval se. Hrátky byly jedna věc. Poškozování majetku něco úplně jiného.</strong></p>

<p><strong>Přesunula mu ústí hlavně zpátky mezi oči a Lash se odhmotnil.</strong></p>

<p><strong>Objevil se na druhé straně auta a sledoval, jak nad­skočila na sedadle, jak se rozhlíží, natupírované vlasy jí poletují sem a tam.</strong></p>

<p><strong>Připraven dát jí ponaučení ohledně svých plánů prudce otevřel dveře a vytáhl ji za paži ven. Získat kontrolu nad zbraní i nad ní bylo dílem okamžiku, sta­čilo jen sáhnout a popadnout. A pak už si strkal devítku za opasek v kříži a přidušenou prostitutku si ohnutým loktem tiskl zezadu k hrudi.</strong></p>

<p><strong>„Co... co...“</strong></p>

<p><strong>„Řekla jsi mi, abych vystoupil z auta,“ odpověděl jí těsně u ucha. „Tak jsem poslechl."</strong></p>

<p><strong>Její štíhlé tělo bylo slabé jak list ve větru, jen tetelení v laciném obleku. V porovnání s fyzickými souboji s Xhex to bylo jen slabé vydechnutí versus hurikán. Náramná nuda.</strong></p>

<p><strong>„Jdeme dovnitř," zamumlal, spustil ústa k jejímu hrdlu a přejel jí tesákem po hrdelní žíle. „Už tam na nás čekají."</strong></p>

<p><strong>Jak se od něj odtahovala, obrátila tvář a on v úsměvu zablýskl svým arzenálem. Její výkřik vyplašil sovu, hřadující někde nad jejich hlavami;</strong></p>

<p><strong> aby té hickockovštiny nechala, připlácl jí volnou ruku na klapačku a za­tlačil ji do domovních dveří.</strong></p>

<p><strong>Uvnitř to páchlo smrtí, díky zasvěcení z předchozí noci a vší té krvi ve vědrech. </strong></p>

<p><strong>Jednu výhodu však ty po­zůstatky měly. Když vůlí rozsvítil a holka uviděla jí­delnu, ztuhla hrůzou a pak omdlela jako špalek.</strong></p>

<p><strong>To od ní bylo hezké. Díky tomu bylo snadné dostat ji na stůl, roztáhnout jí nohy a ruce a připoutat.</strong></p>

<p><strong>Když nabral dech, odnesl vědra do kuchyně, vypláchl je, vyčistil nože a pekelně litoval, že pan D není ještě naživu, aby tuhle špinavou práci vykonal on.</strong></p>

<p><strong>Právě vracel sprchovou hubici, kam patřila, když mu svitlo, že <emphasis>bezduchého,</emphasis> kterého udělali předchozí noci, není nikde vidět.</strong></p>

<p><strong>Odnesl vědra do jídelny, postavil je pod zápěstí a kot- niky připoutané dívky a pak rychle překontroloval pří­zemí. Když nenašel nikde nic, vyklusal nahoru do prv­ního patra.</strong></p>

<p><strong>Dveře šatny v ložnici byly otevřené a na posteli leže­lo              ramínko, jako by si tam někdo převlékal košili. Ze sprchy v koupelně kapala na boční stěnu čerstvá voda.</strong></p>

<p><strong>Co to má, sakra, být?</strong></p>

<p><strong>Jak se odtud ten chlapík dostal? Auto tu nebylo, tak­že mu zbývalo jedině odejít pěšky po silnici. A pak ně­co stopnout. Nebo ukrást nějakému farmáři náklaďák.</strong></p>

<p><strong>Lash sešel dolů a shledal, že přišla k sobě a bojuje s roubíkem v ústech; oči jí vylézaly z důlků, jak se sví­jela na stole.</strong></p>

<p><strong>„Hned to bude,“ sdělil jí s pohledem na její pavoučí nohy. Na obou měla tetování, ale byla to jen taková změť bez tématu, jen nahodilé kousky - některé se možná da­ly identifikovat, jiné byly poničené špatnou předělávkou nebo jizvami.</strong></p>

<p><strong>Spousta motýlků v neonových barvách, usoudil. Možná to byl původní plán.</strong></p>

<p><strong>Přecházel kolem, vstoupil do kuchyně a pak se vrátil přes jídelnu a znovu zamířil do chodby. Ostrý zvuk jehlových podpatků bušících do stolu a vrzání holé ků­že o desku zesláblo v dálce; uvažoval, kde je ten nový rekrut a proč má otec zpoždění.</strong></p>

<p><strong>O              půl hodiny později se pořád ještě nic nedělo a Lash vyslal mentální cinknutí na druhou stranu.</strong></p>

<p><strong>Otec neodpověděl.</strong></p>

<p><strong>Lash vyšel nahoru, zavřel dveře a říkal si, že se mož­ná patřičně nesoustředí, protože je dožraný a frustrova­ný. Sedl si na postel, položil ruce na kolena a zklidnil se. Když měl tep pomalý a pravidelný, zhluboka se na­dechl, znovu cinkl... a nic.</strong></p>

<p><strong>Možná se Omegovi něco stalo?</strong></p>

<p><strong>V           návalu emocí se rozhodl odebrat se do jeho sídla osobně.</strong></p>

<p><strong>Jeho molekuly pelášily docela dobře, ale když se po­kusil znovu zformovat na druhé straně existence, byl zablokován. Nevpuštěn. Odmítnut.</strong></p>

<p><strong>Bylo to jako narazit na pevnou zeď, a když se odrazil zpátky do té zavšivené ložnice na statku, jeho tělo ab­sorbovalo otřes na vlně nevolnosti.</strong></p>

<p><strong>Co. To. Sakra...</strong></p>

<p><strong>Když se mu spustil mobil, vyškubl ho z kapsy saka a zamračil se při pohledu na číslo volajícího.</strong></p>

<p><strong>„Haló?“ řekl.</strong></p>

<p><strong>Uslyšel klukovské hihňání.</strong></p>

<p><strong> „Ahoj, prdelko. Tady je tvůj nový šéf. Hádej, koho právě povýšili? Mimocho­dem, tvůj taťka říká, že už ho nemáš otravovat. To byl špatný tah, žádat o dámy - měl bys svého otce znát lip. Jo, a teď tě mám zabít. Brzy na shledanou!"</strong></p>

<p><strong>Nový rekrut se dal do smíchu a ten zvuk byl pro Las­he jako rána, zavrtával se mu do hlavy, ještě když byl hovor ukončen.</strong></p>

<p><strong>Druhým účastníkem.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Těhotná nebyla. Aspoň doktorka Jane nic takového ne­zjistila.</strong></p>

<p><strong>Díky té radostné pauzičce ve svém panikaření si však Xhex nepamatovala nic z cesty do areálu. Před­stava, že existovala i jen možnost, že by...</strong></p>

<p><strong>Koneckonců, neměla na sobě své ostnaté pásy — a je­jich cílem bylo zabíjet v ní <emphasis>symphathovské</emphasis> sklony, včetně ovulace.</strong></p>

<p><strong>Co by dělala?</strong></p>

<p><strong>No jo, to nebylo jasné a ona se tím nesmí zabývat. Bůh ví, že má dost starostí v kategorii momentálních dějů.</strong></p>

<p><strong>Zhluboka vdechla Johnovu vůni a soustředila se na sil­ný, pravidelný tlukot jeho srdce pod svým uchem. Zane­dlouho se jí zmocnil spánek, kombinace vyčerpání, ma­látnosti po krmení a potřeba chvilky klidu ji zanesla do hlubokého, bezesného stavu v zadním prostoru teréňáku.</strong></p>

<p><strong>Procitla pocitem, že ji někdo zvedá, a otevřela oči.</strong></p>

<p><strong>John ji nesl přes jakési parkoviště, které - soudě dle jes­kynních stěn a stropu - muselo být pod zemí. Masivní ocelové dveře otevíral Vishous, který byl zřejmě v překva­pivě ochotné náladě, a na druhé straně... byla noční můra.</strong></p>

<p><strong>Dlouhá, anonymní chodba se světlou dlažbou na pod­laze, betonovými stěnami a nízkým stropem, v němž by­ly zasazeny zářivky.</strong></p>

<p><strong>Minulost naskočila, filtr dřívějších zkušeností nahra­dil to, co se ve skutečnosti odehrávalo, zapamatovanou noční můrou. V Johnově náruči vystřídala slabost v je­jím těle šílená mánie, začala bojovat s jeho objetím, rvala se na svobodu. Okamžitě nastal rozruch, uháněli k ní, nějaký hlasitý zvuk jako řev sirény...</strong></p>

<p><strong>Mlhavě si uvědomila, že ji bolí čelist, a pochopila, že řve.</strong></p>

<p><strong>A pak zčistajasna viděla jen Johnovu tvář.</strong></p>

<p><strong>Nějak se mu podařilo obrátit si ji v náručí a jejich obličeje byly těsně u sebe, jeho ruce se jí zarývaly do boků a kyčli. Když pohled na tu ústavní chodbu vystří­dal jeho modrý zrak, pouto minulosti se přerušilo a za­chytil ji on.</strong></p>

<p><strong>Neříkal nic. Jen zůstal nehybně stát a nechal ji, ať se na něj dívá.</strong></p>

<p><strong>Přesně to potřebovala. Zaklesla se do jeho očí a s je­jich pomocí si vypnula mozek.</strong></p>

<p><strong>Když kývl, odpověděla mu kývnutím a on se dal znovu do pohybu. Čas od času mžikl pohledem stra­nou, aby zkontroloval, kam jde, ale vždycky se vrátil k jejím očím.</strong></p>

<p><strong>Pokaždé se to vrátilo.</strong></p>

<p><strong>Bylo slyšet hlasy, četné hlasy, a spousta dveří se ote­vírala a zavírala a pak následovala spousta světle ze­lených kachlíčků: byla ve vyšetřovně, nad sebou lustr s mnoha světly a všemožné zdravotnické potřeby v pro­sklených skříňkách, všude, kam pohlédla.</strong></p>

<p><strong>Když ji John položil na stůl, znovu se přestala ovlá­dat. Její plíce odmítaly plnit svůj úkol, jako by vzduch byl jedovatý, a očima těkala kolem sebe a narážela na všechny možné spouštěče paniky, jako třeba nástroje a přístroje a stůl... ten stůl.</strong></p>

<p><strong>„No jo, zase ji ztrácíme." Tón doktorky Jane byl ne­únavně klidný.</strong></p>

<p><strong> „Johne, do toho."</strong></p>

<p><strong>Johnova tvář se znovu ocitla v těsné blízkosti a Xhex se zachytila jeho očí.</strong></p>

<p><strong>„Xhex?" Hlas doktorky Jane přicházel zleva. „Dám ti sedativum..."</strong></p>

<p><strong>„Drogy ne!" Odpověď jí vyhrkla z úst sama od sebe.</strong></p>

<p><strong> „Radši budu vyděšená... než bezmocná..."</strong></p>

<p><strong>Dech se jí bolestně krátil a každý bezmocný pohyb hrudního koše ji přesvědčoval jako nic jiného, že v živo­tě je víc utrpení než radosti. Bylo už příliš mnoho tako­vých okamžiků, příliš mnoho chvil, kdy se vedení ují­maly bolest a strach, příliš mnoho temných stínů, které nejen číhaly, ale také vysávaly veškeré světlo z noci, v níž existovala.</strong></p>

<p><strong>„Pusť mě... nechte mě jít..." Když John vytřeštil oči, uvědomila si, že našla jeden z jeho nožů, vytasila ho a snaží se mu ho vložit do dlaně. „Prosím, nech mě jít... já už tady nechci být... odprav mě navěky, <emphasis>pr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>sím</emphasis>..."</strong></p>

<p><strong>Spousta ztuhlých těl kolem ní a nedostatek pohybu ji znovu trochu přiměly k soustředění.</strong></p>

<p><strong> Rhage a Mary stá­li v koutě. Byl tu Rehv. Vishous a Zsadist. Nikdo ne­mluvil a nikdo se nepohnul ani o píď.</strong></p>

<p><strong>John jí vzal dýku z ruky a to ji rozplakalo. Protože on ji nepoužije. Na ni ne. Ani teď... ani nikdy.</strong></p>

<p><strong>A chyběla jí síla, aby to udělala sama.</strong></p>

<p><strong>Znenadání se jí v útrobách zvedlo obrovské pohnutí, a jak se šířilo a tlak uvnitř jejího těla narůstal, zběsile se rozhlížela, protože police začaly rachotit a počítač v protějším rohu začal poskakovat na psacím stole.</strong></p>

<p><strong>John ale nelenil. A pospíšil si. Začal znakovat s tou­též naléhavostí, kterou pociťovala ona, a okamžik nato všichni odešli.</strong></p>

<p><strong>Až na něj.</strong></p>

<p><strong>Zoufale se snažila nevybuchnout a zadívala se na své ruce. Tolik se třásly, že byly jako muší křídla... a při pohledu na ně dopadla na dno.</strong></p>

<p><strong>Vydral se z ní křik a byl to úplně cizí zvuk, pisklavý a zděšený.</strong></p>

<p><strong>John zachoval klid. I když vykřikla znovu.</strong></p>

<p><strong>Nikam neodešel. Nebyl vyveden z míry</strong></p>

<p><strong>. Prostě... tu byl.</strong></p>

<p><strong>Popadla prostěradlo, do kterého byla zabalená, pev­ně si ho přitáhla k tělu, dobře si uvědomovala, že se hroutí, že ta cesta chodbou nalezla prasklinu a ta se teď rozštěpila. Ve skutečnosti jí bylo, jako by byly v té místnosti dvě, ta šílená na stole, co řve z plných plic a roní krvavé slzy... a jedna klidná, rozumná v protěj­ším koutě, která pozoruje sebe a Johna.</strong></p>

<p><strong>Spojí se ty dvě části ještě někdy dohromady? Nebo už navždy zůstane takhle - vnitřně rozštěpená?</strong></p>

<p><strong>Její mysl dala přednost osobnosti pozorovatelky před hysterkou a uchýlila se na to nehlučné místo, od­kud pozorovala, jak vzlyká, až se dusí.</strong></p>

<p><strong> Pramínky krve, stékající po papírově bílých lících, ji nenaplňovaly ne­chutí, stejně jako šílené, vytřeštěné oči nebo epileptic­ké zmítání paží a nohou.</strong></p>

<p><strong>Litovala tu ženu, která se ocitla v takových koncích. Která se držela stranou všech emocí.</strong></p>

<p><strong>Ženu, která se narodila prokletá. Ženu, která konala zlo a sama byla obětí zla. Ženu, která zatvrdila samu sebe, svou mysl a své emoce, až byly jako z ocele.</strong></p>

<p><strong>Ženu, která se mýlila ve své uzavřenosti.</strong></p>

<p><strong>Nešlo o sílu, jak si vždycky namlouvala.</strong></p>

<p><strong>Šlo prostě o sebezáchovu... a dál už to zkrátka nevy­držela.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>                                                 Kapitola dvacátá šestá</strong></p><empty-line /><p><strong>T</strong>y jsi měla... sex.</p>

<p>S Eliahu Rathboonem.“</p>

<p><strong>Gregg od sebe Holly odtáhl a zahleděl sejí do tváře, přičemž si říkal, že přišla o rozum — no, o to málo rozu­mu, co měla. A to už byli dva, protože to, co právě „vi­děl" venku, byla očividně jen představa.</strong></p>

<p><strong>Jenomže její oči byly naprosto jasné a bez přetvářky. „Přišel za mnou. Usnula jsem...“</strong></p>

<p><strong>Přerušilo ji další zabušení na dveře a pak se ozval Stanuv hlas.</strong></p>

<p><strong> „Haló? Do kterého pokoje mám...“</strong></p>

<p><strong>„Později, Stane,“ uťal ho Gregg. Brblání sláblo, kro­ky na chodbě se vzdalovaly k Hollyinu pokoji a pak bouchly dveře.</strong></p>

<p><strong>„Pojď sem.“ Táhl Holly k lůžku. „Sedni si a pověz mi... co se, sakra, podle tebe stalo."</strong></p>

<p><strong>Zatímco mluvila, soustředil pohled na její naběhlé rty. „No, zrovna jsem vyšla ze sprchy. Byla jsem una­vená a lehla jsem si na postel, aby si oči odpočinuly, než si obléknu noční košili. Musela jsem usnout... pro­tože než jsem se nadála, měla jsem takový sen...“</strong></p>

<p><strong>Ach, proboha.</strong></p>

<p><strong> „Holly, to, že jsi měla zlý sen, ještě neznamená..."</strong></p>

<p><strong>„Ještě jsem neskončila," odsekla. „A nebyl to zlý sen." </strong></p>

<p><strong>„Já myslel, že jsi vyděšená."</strong></p>

<p><strong>„To strašidelné přišlo až potom." </strong></p>

<p><strong>Zvedla jedno obo­čí. „Necháš mě mluvit?"</strong></p>

<p><strong>„Fajn." Ale jen kvůli naději, že by později mohl při­mět její ústa k jiné činnosti. Krucinál, ty její rty vypa­dají dobře... „Tak do toho."</strong></p>

<p><strong>Do toho. Jo. Na to myslel.</strong></p>

<p><strong>„Začalo se mi zdát, že do mého pokoje vstoupil ten muž. Byl hodně vysoký a svalnatý... jeden z největších lidí, co jsem kdy viděla. Byl oblečený v černém a stoupl si nad mou postel. Úžasně voněl... a jen se na mě díval. Já...“ Ovinula si rukou krk a pak zvolna klouzala mezi ňadra.</strong></p>

<p><strong> „Sundala jsem osušku a přitáhla si ho na sebe. Bylo to... nepopsatelné...“</strong></p>

<p><strong>Což je dobrá zpráva. Protože zčistajasna netoužil slyšet nic o tom, co se dělo dál.</strong></p>

<p><strong>„Vzal si mě.“ </strong></p>

<p><strong>Zase ta ruka na krku. „Jako si mě ještě nikdy nikdo nevzal. Byl...“</strong></p>

<p><strong>„... obdařený jak ohnivý hřebec a udělal ti to na dva­náct různých způsobů. Blahopřeju. Tvé podvědomí by mělo režírovat porno. Co to má společného s Eliahu Rathboonem.“</strong></p>

<p><strong>Holly se na něj zaškaredila... a pak škubnutím od­hrnula klopu županu. „Protože když jsem se probudi­la, měla jsem tohle.“ Ukázala na cosi na šíji, co roz­hodně vypadalo jako cucflek.</strong></p>

<p><strong> „A opravdu jsem měla sex.“</strong></p>

<p><strong>Gregg se zamračil. </strong></p>

<p><strong>„Ty... Jak to víš?“</strong></p>

<p><strong>„Jak myslíš, že to vím.“</strong></p>

<p><strong>Gregg si odkašlal. „Není ti nic?" Položil jí ruku na rameno. „Chci říct... no, musíš zavolat policii."</strong></p>

<p><strong>Hollyin smích byl tlumený a bolestně sexuální. „Ale kdepak, bylo to s oboustranným souhlasem. Ať to bylo… co chtělo." </strong></p>

<p><strong>Z jejího výrazu se vytratila záře. „To je prá­vě ono... Já nevím, co to bylo. Myslela jsem, že se mi to zdálo. Nenapadlo mě, že je to doopravdy, dokud...“ Dokud se nevyskytl nepopiratelný důkaz o opaku. Gregg jí shrnul prodloužené blond vlasy přes rame­no. „Víš jistě, že ti nic není?"</strong></p>

<p><strong>„Nejspíš ne."</strong></p>

<p><strong>Páni, rozhodnutí mu netrvalo ani vteřinu. </strong></p>

<p><strong>„No, tak konec. Zítra odjíždíme."</strong></p>

<p><strong>„Cože? Ach, můj Bože, Greggu... nechtěla jsem dě­lat problémy..." </strong></p>

<p><strong>Svraštila čelo. „Možná... možná se mi zdálo i to po probuzení. Znovu jsem se osprchova­la. •• možná vlastně k ničemu z toho nedošlo.“</strong></p>

<p><strong>„Kašli na to, ráno zavolám do Atlanty a řeknu jim, že změna nebude. Nebudu tě nutit zůstat tam, kde nejsi v bezpečí."</strong></p>

<p><strong>„Ježíši, teda, je to od tebe velice kavalírské, ale... já nevím. Všechno je úplně rozmazané a teď si říkám, jestli mě to do rána nepřejde, jsem vážně zmatená... bylo to zvláštní."</strong></p>

<p><strong> Špičky prstů jí vyjely ke spánkům a začaly je krouživě třít, jako by ji bolela hlava. „Ří­kám, že jsem to chtěla, úplně všechno..."</strong></p>

<p><strong>„Měla jsi zamčené dveře?" Chtěl slyšet odpověď, ale také nepotřeboval poslouchat o Duchovi s Nejlepším penisem na světě, děkuju pěkně.</strong></p>

<p><strong>„Vždycky si v hotelu zamykám dveře, než se jdu os­prchovat."</strong></p>

<p><strong>„Okna?"</strong></p>

<p><strong>„Zavřená. Hádám, že jsou zamčená. Nevím."</strong></p>

<p><strong>„No, dneska v noci zůstaneš u mě. Tady budeš v bez­pečí." A to nejen proto, že teď ji nebude obtěžovat. Měl u sebe zbraň. Vždycky. A měl na ni povolení a uměl ji používat: ještě když se stávalo, že v losangeleském do­pravním provozu sem tam někoho odpráskli, rozhodl se chodit ozbrojený.</strong></p>

<p><strong>Společně se natáhli na postel. „Nechám rozsvíceno."</strong></p>

<p><strong>„To je dobrý. Jen zamkni dveře."</strong></p>

<p><strong>Kývl, vyklouzl z postele, zastrčil závoru a také zajis­til dveře řetězem; pak letmo zkontroloval zástrčky na oknech. Když znovu ulehl, uvelebila se v ohybu jeho paže a vzdychla.</strong></p>

<p><strong>Sklonil se, vytáhl přikrývku zpod jejích nohou, oba je přikryl, zhasl lampu a sesul se zpátky do polštářů.</strong></p>

<p><strong>Myslel na toho muže venku, co šel parkem, a málem zavrčel.</strong></p>

<p><strong> Do. Háje. S tímhle. Šmejdstvem. </strong></p>

<p><strong>Buď to byl někdo místní s univerzálním klíčem, nebo zaměstna­nec, co umí otevírat zámky šperhákem.</strong></p>

<p><strong>Pokud vůbec k něčemu došlo. Což se zdálo čím dál méně...</strong></p>

<p><strong>To je jedno. Ráno odjedou a hotovo.</strong></p>

<p><strong>Do tmy svraštil čelo. „Holly?“</strong></p>

<p><strong>„Ano?“</strong></p>

<p><strong>„Proč si myslíš, že to byl Rathboone.“</strong></p>

<p><strong>Zívla na celé kolo. „Protože vypadal přesně jako ten portrét v obývacím pokoji.“</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>                                                  Kapitola dvacátá sedmá</strong></p>

<p><strong>D</strong></p>

<p>ole na vyšetřovně podzemní kliniky stál John před Xhex a cítil naprostou bezmoc. Seděla a křičela na stole z nerez oceli, paže napjaté, jak svírala prostě­radlo, tvář protaženou, ústa dokořán otevřená, z očí se jí hrnuly rudé slzy a kanuly po bílých lících... A on proti ničemu z toho nedokázal nic udělat.</p>

<p><strong>Věděl, jak je na tom. Věděl, že nemůže proniknout do studny, na jejímž dně se nalézala: sám to zažil. Přes­ně věděl, jaké to je klopýtnout a padat a trpět bolestí po tvrdém dopadu... i když vaše tělo technicky vzato zů­stalo na svém místě.</strong></p>

<p><strong>Jediný rozdíl byl v tom, že ona měla hlas, který dá­val její bolesti křídla.</strong></p>

<p><strong>Zvonilo mu v uších a srdce pukalo, ale stál pevně proti síle vichřice, kterou rozpoutala. </strong></p>

<p><strong>Byl jejím svěd­kem, slyšel ji a byl tu pro ni, protože nic víc se během takového zhroucení dělat nedá.</strong></p>

<p><strong>Ale, Bože, bolel ho pohled na její utrpení.</strong></p>

<p><strong> Bolel ho a zbystřoval mu smysly, Lashova tvář se před Johnovým duševním zrakem zjevovala jako duch, který na­bývá fyzické formy. Zatímco křičela a křičela, on mu v duchu přísahal pomstu, až mu srdce pumpovalo ne krev, nýbrž touhu po odvetě.</strong></p>

<p><strong>A pak se Xhex několikrát mocně nadechla. A ještě párkrát.</strong></p>

<p><strong>„Asi už jsem skončila," řekla drsně.</strong></p>

<p><strong>Chvilku čekal, aby se ujistil. Když kývla, vyndal blok a rychle psal.</strong></p>

<p><strong>.Ukázal jí list papíru, sklouzla očima k napsanému a teprve napodruhé pochopila.</strong></p>

<p><strong>„Můžu si nejdřív umýt obličej?“</strong></p>

<p><strong>Kývl a přistoupil k nerezové výlevce. Pustil chlad­nou vodu, vzal z hromádky čistý ručník a navlhčil ho, než se k ní vrátil. Když vztáhla ruce, vložil jí vlhký ručník do dlaní a sledoval, jak si ho zvolna tiskne k obličeji. Bylo těžké vidět, jak je křehká, a John mys­lel na to, jak ji vždycky znal: silnou, mocnou, nabitou energií.</strong></p>

<p><strong>Vlasy jí narostly a začínaly se na koncích kroutit, což naznačovalo, že kdyby si je nestříhala, byly by husté a vlnité. Bože, toužil se dotknout té hebkosti.</strong></p>

<p><strong>Sjel očima ke stolu a náhle vytřeštil oči. Prostěradlo se zpod ní uvolnilo... a na ručnících, které měla ovinu­té kolem boků, byla tmavá skvrna.</strong></p>

<p><strong>Zhluboka se nadechl, zachytil pach čerstvé krve a překvapilo ho, že ji ucítil až teď. Ale na druhé straně, byl sakramentsky nesoustředěný.</strong></p>

<p><strong>Ach... Kristepane. Ona krvácí...</strong></p>

<p><strong>Lehce jí poklepal na paži a ústy naznačil: <emphasis>Doktorka Jane.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Xhex kývla. „Jo. Ať to máme za sebou.“</strong></p>

<p><strong>John v panice spěchal ke dveřím vyšetřovny. Venku na chodbě byla legie ustaraných tváří, s doktorkou Jane v čele.</strong></p>

<p><strong>„Je na mě připravená?“</strong></p>

<p><strong> Když John ustoupil stranou a naléhavě pokynul rukou, doktorka vykročila.</strong></p>

<p><strong>Zadržel ji však. Zády ke Xhex znakoval: </strong></p>

<p><strong><emphasis>Je někde zraněná. Krvácí.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Doktorka Jane mu položila ruku na rameno a ma­névrovala s ním dokola, takže si vyměnili místa.</strong></p>

<p><strong>„Já vím. Co kdybys počkal venku. Dobře se o ni postarám. Ehleno? Mohla bys jít dovnitř - budu potřebovat druhé ruce.“</strong></p>

<p><strong>Rehvengeova <emphasis>shellan</emphasis> vstoupila do vyšetřovny a John sledoval přes doktorčinu hlavu, jak si začíná mýt ruce.</strong></p>

<p><emphasis>Proč neasistuje Vishous? znakoval.</emphasis></p>

<p><strong>„Děláme jen ultrazvuk, abychom měli jistotu, že jí nic není. Neoperuju.“ </strong></p>

<p><strong>Doktorka Jane se na něj profesi­onálně usmála — což bylo podivně děsivé. A pak se mu dveře zavřely před nosem.</strong></p>

<p><strong>Rozhlédl se po ostatních. Všichni muži byli zamčeni venku na chodbě. Uvnitř s ní byly jen ženy.</strong></p>

<p><strong>Myšlenky mu začaly vířit a zanedlouho dospěl k zá­věru, který prostě nemohl být správný.</strong></p>

<p><strong>Na rameni mu přistála těžká ruka a Vishousův hlas byl tlumený.</strong></p>

<p><strong> „Ne, musíš zůstat tady venku, Johne. Nech to být.“</strong></p>

<p><strong>Tehdy si uvědomil, že v dlani svírá kliku dveří. Po­díval se na ni a říkal si, že ji musí pustit... a musel ten příkaz vyslat do mozku dvakrát, než jeho ruka sklouzla z kovu.</strong></p>

<p><strong>Už se neozýval žádný křik. Vůbec žádné zvuky.</strong></p>

<p><strong>Čekal. A čekal. A přecházel chodbou a ještě trochu čekal. Vishous si zapálil další ubalenou cigaretu. Blay se k němu přidal s dunhillkou.</strong></p>

<p><strong> Qhuinn si vybubnovával prsty na stehně nějaký rytmus. Wrath hladil George po hlavě, zatímco zlatý retrívr pozoroval Johna laskavýma hnědýma očima.</strong></p>

<p><strong>Nakonec doktorka Jane vystrčila hlavu ze dveří a po­hlédla na svého druha. „Potřebuju tě.“</strong></p>

<p><strong>Vishous uhasil cígo o podrážku boty a strčil nedopa­lek do zadní kapsy. „Mám se umýt?“</strong></p>

<p><strong>„Jo.“</strong></p>

<p><strong>„Půjdu se převléct."</strong></p>

<p><strong>Zatímco klusal do šatny, doktorka Jane pohlédla Johnovi do očí. „Dobře se o ni postarám...“</strong></p>

<p><emphasis>Co se děje? Proč krvácí? znakoval.</emphasis></p>

<p><strong>„Postarám se o ni.“</strong></p>

<p><strong>A pak se dveře znovu zavřely.</strong></p>

<p><strong>Když se V vrátil, vypadal do puntíku jako válečník, i když odložil kožený oděv, a John pekelně doufal, že jeho zdatnost v poli sahá i do oblasti medicíny.</strong></p>

<p><strong>Jeho diamantové oči zaplály a plácl Johna po rame­ni, než vklouzl do vyšetřovny... která teď evidentně fungovala jako operační sál.</strong></p>

<p><strong>Když se dveře zavřely, Johnovi se také chtělo křičet.</strong></p>

<p><strong>Místo toho dál přecházel chodbou, sem a tam. Sem a tam.</strong></p>

<p><strong> Sem... a tam.</strong></p>

<p><strong> Nakonec se ostatní rozptýlili, zamířili do nedaleké učebny, ale nedokázal se k nim přidat.</strong></p>

<p><strong>Pokaždé, když míjel dveře, které před ním byly za­vřené, došel o kousek dál, až ho cesta zavedla k výcho­du na parkoviště a pak zpátky k šatně. Jeho dlouhé no­hy ukrajovaly vzdálenost a měnily dobrých padesát metrů ve vzdálenost pouhých decimetrů.</strong></p>

<p><strong>Nebo to tak aspoň působilo.</strong></p>

<p><strong>Když se ubíral k šatně po páté, otočil se John na patě a ocitl se před skleněnými dveřmi kanceláře. Psací stůl a kartotéky a počítač vypadaly nezdolně normálně a on nalézal v těch neživých předmětech zvláštní útěchu.</strong></p>

<p><strong>To však pominulo, když znovu vykročil.</strong></p>

<p><strong>Periferním viděním pozoroval praskliny v betonové zdi na protější straně, praskliny šířící se z jediného bo­du nárazu.</strong></p>

<p><strong>Pamatoval si noc, kdy vznikly. Tu strašlivou noc.</strong></p>

<p><strong>On a Tohr seděli spolu v kanceláři, on si dělal úkoly, bratr se snažil zachovat klid a opakovaně volal domů. Pokaždé, když to Wellsie nevzala, pokaždé, když se mu ozvala hlasová schránka, napětí o něco stouplo - až se objevil Wrath a za ním Bratrstvo.</strong></p>

<p><strong>Zpráva, že Wellsie už není, byla tragická... ale pak se Tohr dozvěděl „jak“:</strong></p>

<p><strong> ne proto, že čekala jejich první dítě, ale protože ji jeden <emphasis>bezduchý</emphasis> chladnokrevně zabil. Zavraždil. Odpravil ji a děťátko s ní.</strong></p>

<p><strong>To způsobilo tyhle stopy.</strong></p>

<p><strong>John přistoupil a přejel prsty po jemných čárách v betonu. Byl to tak veliký vztek, že se Tohr doslova změnil v supernovu, emocionální přetížení ho odhmot­nilo někam jinam.</strong></p>

<p><strong>John se nikdy nedozvěděl, kam se poděl.</strong></p>

<p><strong>Pocit, že ho někdo pozoruje, ho přiměl zvednout hla­vu a ohlédnout se. Za skleněnými dveřmi byl Tohr, stál v kanceláři a hleděl ven.</strong></p>

<p><strong>Jejich pohledy se setkaly a byl to muž proti muži, ne starší proti mladšímu.</strong></p>

<p><strong>Johnův věk se změnil. A stejně jako mnoho jiných věcí v této situaci, ani to už se nemohlo vrátit.</strong></p>

<p><strong>„Johne?“</strong></p>

<p><strong> hlas doktorky Jane zazněl z konce chodby, otočil se na patě a pak se k ní rozběhl.</strong></p>

<p><emphasis>Jak je jí? Co se stalo? Je...</emphasis></p>

<p><strong>„Bude to dobré. Právě se probírá z narkózy. Nechám ji nějakých šest hodin na lůžku. Pokud vím, krmila se od tebe?" Ukázal zápěstí a doktorka kývla. „To je dob­ře. Byla bych vděčná, kdybys u ní zůstal pro případ, že by potřebovala znovu."</strong></p>

<p><strong>Jako by mohl být někde jinde.</strong></p>

<p><strong>Když John vstupoval do vyšetřovny, pohyboval se po špičkách, protože nechtěl nic narušit; ale nebyla tam.</strong></p>

<p><strong>„Je přestěhovaná do jiné místnosti," řekl V od sterilizátoru.</strong></p>

<p><strong>Než prošel k protějším dveřím, zadíval se na pozů­statky toho, co se s Xhex dělo. Na podlaze byla znepo­kojivá hromada zakrvácené gázy a další krev na stole, kde předtím ležela. Prostěradlo a ručníky, v nichž byla zabalená, byly odložené stranou.</strong></p>

<p><strong>Tolik krve. Samá čerstvá.</strong></p>

<p><emphasis>John hlasitě hvízdl, aby se V ohlédl. Může mi někdo povědět, co se tady dělo?</emphasis></p>

<p><strong>„Můžeš si o tom promluvit s ní." Bratr vzal oran­žový pytel na biologický odpad a začal sbírat použi­tou gázu; pak se V zarazil, ale do očí Johnovi nepo­hlédl. „Bude to dobré.“</strong></p>

<p><strong>A tehdy to John pochopil s jistotou.</strong></p>

<p><strong>Jakkoli se domníval, že s ním bylo zacházeno zle, ona prošla něčím horším. Mnohem horším.</strong></p>

<p><strong>Obecně řečeno, když šlo o zranění utrpěná v boji ne­bo v terénu, informace se předávaly bez rozmýšlení - zlomená stehenní kost, pohmožděná žebra, bodná rána. </strong></p>

<p><strong>Ale přivezli sem ženu, vyšetřili ji v nepřítomnosti mu­žů a nikdo neřekne ani slovo o tom, proč ji operovali?</strong></p>

<p><strong>To, že jsou <emphasis>bezduší</emphasis> impotentní, neznamená, že ne­mohou dělat jiné věci s...</strong></p>

<p><strong>Studený vítr, který zavanul operačním sálem, znovu zvedl Vishousovi hlavu. „Dám ti radu, Johne. Na tvém místě bych si nechal své domněnky pro sebe. Předpo­kládám, že chceš být tím, kdo Lashe zabije, pravda? Nemá smysl, aby Rehv nebo Temní, i když si jich moc vážím, udělali to, co je tvé právo."</strong></p>

<p><strong>Můj Bože, tenhle bratr je tedy v pohodě, pomyslel si John.</strong></p>

<p><strong>Kývl, zamířil k pokoji Xhex a říkal si, že řečení mu­ži nejsou jediným důvodem, proč uchová všechno v tajnosti. Xhex taky nemusí vědět, kam až je ochoten zajít.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Xhex si připadala, jako by jí v děloze zaparkoval auto­bus.</strong></p>

<p><strong>Tlak byl tak silný, že dokonce zvedla hlavu a podíva­la se po svém těle, aby viděla, zda nenabyla rozměrů garáže.</strong></p>

<p><strong>Kdepak. Plochá jako vždycky.</strong></p>

<p><strong>Nechala klesnout hlavu zpátky.</strong></p>

<p><strong>V         jakési rovině nemohla uvěřit, kde se teď nalézá: je po operaci, leží v posteli s pažemi a nohama a hlavou dosud připoutanými... a s opravenou trhlinou v děložní stěně.</strong></p>

<p><strong>Když ji svíral strach z nemocničního prostředí, ne­dokázala dohlédnout dál než k tomu, co její mozek označil za smrtonosné. V tom rozhozeném stavu si ne­uvědomovala, že je v bezpečí, obklopena osobami, kte­ré zná a může jim důvěřovat.</strong></p>

<p><strong>Nyní už prošla ohněm a skutečnost, že je živá a nezmrzačená, jí prapodivně zvedala hladinu endorfinů.</strong></p>

<p><strong>Ozvalo se tiché zaklepání a ona poznala, kdo to je, podle pachu pod dveřmi.</strong></p>

<p><strong>Dotkla se vlasů, zauvažovala, jak vypadá, a usoudi­la, že je lépe to nevědět. „Dále.“</strong></p>

<p><strong>John Matthew strčil hlavu dovnitř a jeho obočí se zvedlo v oblouku, který se ptal „jak je ti“.</strong></p>

<p><strong>„Je to dobré. Už je mi lip. Jsem omámená z léků.“</strong></p>

<p><strong>Proklouzl dovnitř, opřel se o stěnu, strčil ruce do ka­pes a zkřížil bagančata. Měl na sobě obyčejné bílé trič­ko, což byla patrně dobrá volba vzhledem k tomu, že bylo potřísněné krví <emphasis>bezduchého.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Voněl, jak se na muže patří. Mýdlem a čistým po­tem.</strong></p>

<p><strong>A vypadal, jak má muž vypadat.</strong></p>

<p><strong>Vysoký a ramenatý a smrtelně nebezpečný.</strong></p>

<p><strong>Bože, opravdu před ním tolik vyváděla?</strong></p>

<p><strong>„Máš kratší vlasy,“ řekla kdovíproč.</strong></p>

<p><strong>Vytáhl jednu ruku a nemotorně si přejel po kratič­kém ježku. Když sklonil hlavu, mocné svaly, vybíhají­cí od ramen po šíji, se mu pod zlatou pletí napjaly.</strong></p>

<p><strong>Zčistajasna ji napadlo, jestli ještě někdy bude mít sex.</strong></p>

<p><strong>Byla to nevídaná myšlenka. Vzhledem k tomu, jak strávila posledních...</strong></p>

<p><strong>Svraštila čelo. „Kolik týdnů jsem byla pryč?“</strong></p>

<p><strong>Zvedl čtyři prsty a pak naznačil štípnutí.</strong></p>

<p><strong>„Skoro čtyři?“ Když kývl, začala složitě urovnávat zahýb na prostěradle, které jí zakrývalo hruď. „Sko- ro- .. čtyři.“</strong></p>

<p><strong>No, lidé ji měli řadu měsíců, než od nich dokázala utéct. Necelé čtyři týdny, to by měla být prkotina, přes kterou se snadno dostane.</strong></p>

<p><strong>Aha, jenže nezahálela, že ano.</strong></p>

<p><strong> Nebylo žádné „dostat se přes to“. Bylo jen „dokončit".</strong></p>

<p><strong>„Nechceš si sednout?" ukázala na židli vedle lůžka. Byl to standardní ústavní kus nábytku, což znamenalo, že vypadala asi tak pohodlně jako mučednický kůl, ale Xhex nechtěla, aby odešel.</strong></p>

<p><strong>John znovu zvedl obočí, kývl a přistoupil k ní. Urov­nal své obrovské tělo na malém sedátku, zkusil zkřížit nohy nejprve v kolenou, pak v kotnících. Nakonec zů­stal napůl skrčený, bagančata pod postelí a paži přeho­zenou přes opěradlo židle.</strong></p>

<p><strong>Pohrávala si s tím zatraceným prostěradlem. „Můžu se tě na něco zeptat?"</strong></p>

<p><strong>Periferním viděním sledovala, jak kývl, pak poposedl a vyndal ze zadní kapsy bloček a pero.</strong></p>

<p><strong>Odkašlala si a uvažovala, jak přesně zformulovat svou otázku.</strong></p>

<p><strong>Nakonec použila vytáčku a neosobní formulaci. „Kde byl naposled viděn Lash?“</strong></p>

<p><strong>Kývl a sklonil se nad papírem, rychle psal. Jak se jeho slova utvářela na bílém papíře, musela ho pozo­rovat... a uvědomila si, že chce, aby nikdy neodešel. Chce ho po svém boku navždy.</strong></p>

<p><strong>V         bezpečí. S ním je opravdu v bezpečí.</strong></p>

<p><strong>Narovnal se a ukázal jí blok. Pak jako by ztuhl.</strong></p>

<p><strong>Kdovíproč se nedokázala soustředit na to, co napsal, a napjala se...</strong></p>

<p><strong>John zvolna spustil paži.</strong></p>

<p><strong>„Počkej, ještě jsem to nepřečetla. Mohl bys... Co... co se děje?“ Krucinál, teď ho její oči odmítají vidět jasně.</strong></p>

<p><strong>John se naklonil ke straně a Xhex uslyšela tiché <emphasis>ffff- </emphasis>Pak jí podal papírový kapesník, který vyndal z krabice.</strong></p>

<p><strong>„Sakra práce.“</strong></p>

<p><strong> Vzala, co jí podával, a přitiskla si to k oběma očím. „Vadí mi, že jsem holka. Vážně nesnáším. že jsem holka.“</strong></p>

<p><strong>Zatímco láteřila na estrogen a sukně a růžový lak na nehty a safraportské jehly, podával jí jeden papírový kapesník za druhým a bral od ní ty, které použila a po­třísnila rudými slzami.</strong></p>

<p><strong>„Nikdy nepláču, to přece víš.“ Mračila se na něj. „Nikdy."</strong></p>

<p><strong>Kývl. A podal jí další kapesníček.</strong></p>

<p><strong>„Ježíši Kriste. Nejdřív dostanu záchvat řevu, teď ke­cám nesmysly. Už jen kvůli těmhle blbostem bych do­kázala Lashe zabít."</strong></p>

<p><strong>Místností proletěl ledový závan a ona pohlédla na Johna — a přikrčila se. Ze soucitného se ve zlomku se­kundy proměnil v sociopata. Až do té míry, že si byla takřka jista, že si vůbec není vědom svých obnažených tesáků.</strong></p>

<p><strong>Klesla hlasem až do šepotu a vyhrklo z ní to, nač se ve skutečnosti chtěla zeptat. „Proč jsi zůstal? Předtím na operačním sále." Sklopila před ním oči, zaměřila je na rudé skvrny, jimiž byl zbrocen kapesníček, který právě použila.</strong></p>

<p><strong> „Zůstal jsi a... prostě jsi vypadal, že to chápeš."</strong></p>

<p><strong>V          tichu, jež následovalo, si uvědomila, že velmi dobře zná kontext jeho života: s kým žil, co dělal v te­rénu, jak bojoval, kde trávil svůj čas. Nevěděla však nic o jeho původu. Jeho minulost pro ni byla černá díra.</strong></p>

<p><strong>A z jakéhosi neznámého důvodu ji potřebovala osvětlit.</strong></p>

<p><strong>Krucinál, dobře věděla, proč: v té nepříčetné hrůze, které čelila na operačním sále, byl tím jediným, co ji poutalo k zemi, on - a bylo to zvláštní, ale teď měla Pocit, jako by s ním byla na jakési niterné úrovni na- pevno spojena. Viděl ji v absolutně nejhorší chvíli, když byla nejslabší a nejšílenější, a neodvrátil se. Ne­odešel a nesoudil a nepálil mosty.</strong></p>

<p><strong>Jako by v žáru jejího tání byli oba společně zakaleni.</strong></p>

<p><strong>Nebyly to jen emoce. Byla to záležitost duše.</strong></p>

<p><strong>„Co tě potkalo, Johne. V minulosti."</strong></p>

<p><strong>Stáhl pevně obočí a paže zkřížil na hrudi, jako by se teď on pokoušel přijít na to, jak se vyjádřit. A co víc, jeho emocionální graf se náhle rozsvítil všemožnými temnými věcmi a ona nabyla dojmu, že pomýšlí na útěk.</strong></p>

<p><strong>„Hele, nechci na tebe tlačit." Sakra. Kruci.</strong></p>

<p><strong> „A jestli chceš popřít, že jsi v životě nezažil nic hnusného, tak to přijmu a jde se dál. Ale já jen... Většina lidí by se­bou aspoň cukla. Sakra, dokonce i doktorka Jane měla takový ustrašeně opatrný ksichtík, když potom přišla. Ale ty? Prostě jsi tam zůstal."</strong></p>

<p><strong> Upřeně hleděla do jeho pevné, uzavřené tváře. „Dívala jsem se ti do očí, Johne, a nebylo v nich jen hypotetické porozumění."</strong></p>

<p><strong>Po dlouhé odmlce otočil stránku v bloku a rychle psal. Když jí ukázal, co napsal, chápala jeho stanovis­ko, ale měla sto chutí klít:</strong></p>

<p><emphasis>Pověz mi, co ti dělali na operačním sále. Nejdřív mi pověz, co ti bylo.</emphasis></p>

<p><strong>No jasně, klasické kus za kus.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>     Lashovi trvalo jen asi hodinu, než odvezl sebe, tu hol­ku a mercedes ze statku zpátky do bungalovu ve městě. Hnal ho čirý pud sebezáchovy, postupoval rychle a rozhodně, cestou udělal jen jednu zastávku.</strong></p>

<p><strong>A to bylo v chatě v lesích, kde si vyzvedl nějaké ty věci pro případ kritických situací.</strong></p>

<p><strong>Když zajel do garáže bungalovu, počkal, až se dveře zavřou, teprve pak vystoupil a vyvlekl prostitutku ze zadního sedadla. Když nesl její svíjející se tělo přes kuchyň, šířil kolem sebe pořádnou dávku toho, čím předtím věznil Xhex.</strong></p>

<p><strong>Magická bariéra však nebyla kvůli prostitutce.</strong></p>

<p><strong>Omega věděl, kde se na této straně vyskytují jeho <emphasis>bezduší.</emphasis> Dokázal je vycítit jako ozvěny vlastní existen­ce. A v souladu s tím mohli zabijáci odpravovat ostatní Členy.</strong></p>

<p><strong>Takže jediná šance, jak mohl Lash zůstat skrytý, tu­díž spočívala v tom, že se sám uvězní. Pan D nevěděl, že Xhex je nahoře v té ložnici — jeho zmatek byl zřej­mý pokaždé, když mu bylo řečeno, aby tam nechal jídlo.</strong></p>

<p><strong>Samozřejmě, velká otázka je, zda maskování udrží na uzdě Omegu. A jak dlouho.</strong></p>

<p><strong>Lash hodil děvku do koupelny se stejnou péčí a sta­rostlivostí, jakou by prokázal laciné tašce plné špinavé­ho prádla. Když tvrdě přistála ve vaně a zasténala přes lepicí pásku na ústech, vrátil se k autu.</strong></p>

<p><strong>Vybalování trvalo asi dvacet minut, dal to všechno do suterénu na betonovou podlahu: sedm upilovaných brokovnic. Igelitku ze supermarketu plnou peněz v ho­tovosti. Půldruhého kila plastické výbušniny C4. Dva dálkové detonátory. Ruční granát. Čtyři automatické pistole. Munici. Munici. Munici.</strong></p>

<p><strong>Když vyšel nahoru a zhasl světlo ve sklepě, vrátil se k zadním dveřím, otevřel je a vystrčil ruku. Chladný vzduch noci pronikal štítem pěkně, ale jeho dlaň vycí­tila odpor. Byl silný... ale musí být ještě silnější.</strong></p>

<p><strong>Ahoj, rozhoďnožko.</strong></p>

<p><strong>Lash zavřel dveře, zastrčil závoru a odkráčel do kou­pelny.</strong></p>

<p><strong>Cíleně a věcně vyndal nůž, přeřízl pouta, kterými měla svázané ruce za zády a...</strong></p>

<p><strong>Máchala rukama kolem sebe, dokud ji nepraštil do hlavy, až ztratila vědomí. Říz. Ríz. Říz. Udělal tři hlu­boké řezy na jejích zápěstích a na krku a pak seděl a sledoval, jak z ní bublavě prýští krev.</strong></p>

<p><strong>„No tak... krvácej, ty mrcho, <emphasis>krvácej</emphasis>.“</strong></p>

<p><strong>Podíval se na hodinky a říkal si, že ji měl možná uchovat při vědomí, protože pak by měla vyšší tep a tlak. A tím by se zkrátilo tohle nicnedělání při čekání, než vyteče.</strong></p>

<p><strong>Při pozorování procesu neměl zdání, jak musí být vyschlá, ale rudé jezírko pod ní stoupalo, růžový kor­zet se barvil do temna.</strong></p>

<p><strong>Noha mu podupávala rychlostí dvou kilometrů za minutu, zatímco čas se vlekl... a pak si všiml, že její pokožka není jen bledá, ale šedá, a krev na stěnách va­ny už vlastně nestoupá. Usoudil, že je hotový, rozřízl jí korzet, odhalil opravdu úchvatnou soupravu implantá­tů, bodl a rozřízl jí hrudník, přičemž čepel nože projela přímo skrz hrudní kost.</strong></p>

<p><strong>Pak řízl do vlastního masa.</strong></p>

<p><strong>Přidržel zápěstí nad zející dírou, kterou vytvořil, a sledoval, jak černé kapky dopadají do jejího nehyb­ného srdce.</strong></p>

<p><strong> Ani tentokrát si nebyl jist, kolik by jí měl dát, a snažil se raději předávkovat než naopak. Pak na­shromáždil energii do své dlaně, vůlí přinutil molekuly vzduchu začít vířit jako tornádo, až se z nich stala jed­notka kinetické energie, kterou by dokázal kontrolovat.</strong></p>

<p><strong>Lash shlížel na prostitutku, jejíž tělo bylo rozřezané, líčidlo rozmazané po tvářích, zcuchané vlasy podobné spíš strašidelné paruce než něčemu, co by člověk chtěl potkat na ulici.</strong></p>

<p><strong>Potřebuje, aby to fungovalo. </strong></p>

<p><strong>Už teď, když neměl nic víc než aplikované bariérové kouzlo a tuhle ohnivou kuličku v ruce, cítil, jak jeho síla slábne.</strong></p>

<p><strong>Tohle sakra musí fungovat.</strong></p>

<p><strong>Namířil výboj do její hrudní dutiny; mrtvé údy za­plácaly o stěny vany jako rybí ocasy. Záblesk světla vyšlehl a pak se rozptýlil, a Lash čekal... modlil se...</strong></p>

<p><strong>Zajíknutí, které vydala, bylo příšerné. A také Bohem seslané.</strong></p>

<p><strong>Byl fascinován, když její srdce začalo pumpovat a jeho černá krev se vstřebala do živého masa jejího hrudního koše; to oživení způsobilo, že se mu pohlaví zacukalo vzrušením. Tohle je moc a síla, říkal si. Kam se hrabou ty šmejdy, co se dají koupit za peníze.</strong></p>

<p><strong>Je opravdu bůh, přesně jako jeho otec.</strong></p>

<p><strong>Lash si sedl na paty a sledoval, jak se jí vrací barva. Jak se do ní vracel život, ruce na okraji vany se jí se­vřely a ochablé svaly na stehnech se zaškubaly.</strong></p>

<p><strong>Následující krok byl něčím, co docela nechápal, ale nehodlal nad tím dumat. Když vypadala, jako by byla zcela zpět na straně živých, sáhl do ní holou rukou a vyrval jí to její srdce přímo z hrudi.</strong></p>

<p><strong>Další zajíkání. Další kuckání. Bla bla bla.</strong></p>

<p><strong>Fascinovalo ho, čeho dosáhl, zvlášť když jí položil dlaň na hrudní kost a přikázal jejímu tělu, aby se znovu spojilo: vida, její pokožka i kosti vyhověly jeho vůli a ona byla znovu, jak bývala.</strong></p>

<p><strong>Jenomže lepší. Protože teď mu byla užitečná.</strong></p>

<p><strong>Sáhl stranou a pustil sprchu, voda zasáhla její tělo i tvář, oči zamrkaly proti studenému dešti, ruce se po něm žalostně oháněly.</strong></p>

<p><strong>Jak dlouho by teď měl čekat? - ptal se v duchu. Jak dlouho, než zjistí, zdaje o krok blíž tomu, co ho oprav­du udrží při životě?</strong></p>

<p><strong>Vlna vyčerpání se mu kradla vzhůru po páteři, až mu zamlžila mozek; sesul se zády ke skříňkám pod umy­vadlem. Kopnutím zavřel dveře, vybalancoval předlok­tí na kolenou a pozoroval, jak sebou ta holka zmítá.</strong></p>

<p><strong>Tak slabý.</strong></p>

<p><strong>Sakra slabý.</strong></p>

<p><strong>Měla to být jeho Xhex. Tohle měl udělat jí a ne něja­ké náhodné feťačce z řad lidské rasy.</strong></p>

<p><strong>Zvedl ruce k obličeji a svěsil hlavu, opouštělo ho nad­šení. Takhle to nemělo být. Takhle si to neplánoval.</strong></p>

<p><strong>Na útěku. Štvanec. Pronásledovaný celým světem.</strong></p>

<p><strong>Co si bez otce počne.</strong></p>

<p><strong>                                                      Kapitola dvacátá osmá</strong></p>

<p><strong>Z</strong></p>

<p>atímco John čekal, až Xhex odpoví na jeho otázku, soustředil pohled na slova, která napsal, obkreslo­val je perem, stínoval je a zvýrazňoval, jak je zas a zno­vu obtahoval.</p>

<p><strong>Patrně by neměl klást požadavky vzhledem k tomu. v jakém byla stavu, ale potřeboval od ní nějakou odez­vu. </strong></p>

<p><strong>Má-li odhalit svá slabá místa, nemůže být jediný, kdo se takhle odkope.</strong></p>

<p><strong>Také chtěl opravdu vědět, co se s ní dělo, a ona byla jedinou osobou, která mu to mohla povědět.</strong></p>

<p><strong>Ticho se protahovalo a on nedokázal myslet na nic jiného než... </strong></p>

<p><strong>Sakra, zavřela před ním dveře. Zase.</strong></p>

<p><strong>V    jedné rovině to nebylo nijak překvapující, a tudíž by to mělo být jedno. Bůhví, že už se od ní dočkal odmít­nutí mnohokrát.</strong></p>

<p><strong>Skutečnost byla taková, že měl pocit, jako by čelil další smrti...</strong></p>

<p><strong>„Viděla jsem tě. Včera."</strong></p>

<p><strong>Při zvuku jejího hlasu prudce zvedl hlavu. <emphasis>Cože? - </emphasis>naznačil ústy.</strong></p>

<p><strong>„Držel mě v té ložnici. Viděla jsem tě. Vstoupil jsi a šel jsi k posteli. Odešel jsi s polštářem. Byla jsem.. vedle tebe celou tu dobu, cos tam byl.“</strong></p>

<p><strong>Johnova ruka se zvedla k líci a ona se pousmála.</strong></p>

<p><strong> „Ano, dotkla jsem se tvého obličeje."</strong></p>

<p><strong>Ježíši Kriste...</strong></p>

<p><strong><emphasis>Jak,</emphasis> vytvořil nehlasně slovo.</strong></p>

<p><strong>„Nevím přesně, jak to dělá. Ale tím způsobem mě dostal. Byli jsme všichni v té jeskyni, kde Rehva drželi v kolonii. Přišli <emphasis>symphathové</emphasis> a Lash mě dostal — stalo se to zatraceně rychle. </strong></p>

<p><strong>Najednou jsem byla ve vzdu­chu, vlekl mě ven, ale nemohla jsem se bránit a nikdo mě neslyšel křičet. Je to jako silové pole. </strong></p>

<p><strong>Když jsi uv­nitř a snažíš se to prorazit, následuje bolestivý a rychlý šok - ale nejde jen o averzi. Ta bariéra je fyzická." Zvedla dlaň a zatlačila do vzduchu.</strong></p>

<p><strong> „Tkanivo. Zvláštní ale je, že ve stejném prostoru mohou být i jiné osoby. Jako když jsi do té ložnice vstoupil ty.‘‘</strong></p>

<p><strong>John si mlhavě uvědomoval, že ho kdovíproč bolí ruce. Shlédl na ně a uviděl, že je zatíná v pěsti a blok se mu zarývá do masa. Stejně tak propiska, kterou psal.</strong></p>

<p><emphasis>Otočil na novou stránku a načmáral:</emphasis></p>

<p><emphasis> Škoda, že jsem nevěděl, že tam jsi. Byl bych něco udělal. Přísahám, že jsem to nevěděl.</emphasis></p>

<p><strong>Když si přečetla, co napsal, natáhla se a položila mu ruku na předloktí. „Já vím. Není to tvoje vina.“</strong></p>

<p><strong>Jasně, že to tak vnímal. Být přímo u ní a nemít zdá­ní, že je...</strong></p>

<p><strong>Ach. Sakra.</strong></p>

<p><emphasis>Rychle psal, pak jí to ukázal:</emphasis></p>

<p><emphasis> Vrátil se. Potom, co jsme tam byli.</emphasis></p>

<p><strong>Když Xhex zavrtěla hlavou, začalo mu srdce znovu bít. </strong></p>

<p><strong>„Projel kolem, ale nezastavil."</strong></p>

<p><strong><emphasis>Jak jsi utekla,</emphasis> znakoval bez přemýšlení.</strong></p>

<p><strong>Zatímco šátral po čistém papíru, řekla: „Jak jsem se dostala ven?" Když kývl, zasmála se. „Víš, budeš mě muset naučit znakovou řeč."</strong></p>

<p><strong>Zamrkal. Pak ústy naznačil: <emphasis>Tak jo.</emphasis></strong></p>

<p><strong>„A neboj se. Já se učím rychle." Zhluboka se na­dechla. „Bariéra byla dost silná, aby mě udržela uvnitř od chvíle, kdy mě unesl. Ale pak jsi přišel a odešel ty a - “ Svraštila čelo. „Tos byl ty, kdo oddělal toho zabi­jáka v přízemí?"</strong></p>

<p><strong>Do úst mu vyjely tesáky, když nehlasně odpovídal: <emphasis>Jo.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Její úsměv byl ostrý jako dýka. „Pěkná práce. Celé jsem to slyšela. Každopádně potom, co všechno utich­lo, jsem pochopila, že se musím dostat ven nebo...“</strong></p>

<p><strong>Zemřít, říkal si. Kvůli tomu, co udělal v té kuchyni.</strong></p>

<p><strong>„Tak jsem... “</strong></p>

<p><strong>Zvedl ruku, aby ji zarazil, pak rychle psal. </strong></p>

<p><strong>Když jí ukázal svá slova, zamračila se a pak zavrtěla hlavou.</strong></p>

<p><strong>„Ale ovšemže bys to neudělal, kdybys věděl, že tam jsem. Jenže jsi to nevěděl. A znělo to, jako by sis ne­mohl pomoct. Věř mi, já jsem ta poslední, komu se mu­síš omlouvat za to, že jsi jednoho z těch mizerů zma­sakroval.“</strong></p>

<p><strong>Pravda, ale stejně ho zaléval studený pot při pomyš­lení, jak ji nechtěně ohrozil.</strong></p>

<p><strong>Znovu se dlouze nadechla.</strong></p>

<p><strong> „Takže když jste odešli, bylo zřejmé, že bariéra slábne, a když jsem dokázala prorazit pěstí okno, pochopila jsem, že mám šanci.“ Zvedla jednu ruku a podívala se na své klouby. „Nako­nec jsem to vzala dveřmi, s rozběhem. Říkala jsem si, že budu potřebovat víc síly, a měla jsem pravdu.“</strong></p>

<p><strong>Xhex se posunula na posteli a škubla sebou.</strong></p>

<p><strong> „Mys­lím, že tam jsem přišla k té trhlině. Uvnitř. Při tom pro­rážení jsem se pořádně natáhla - bylo to jako protaho­vat tělo betonem, který každou chvíli ztuhne. Taky jsem pěkně tvrdě narazila do zdi v chodbě."</strong></p>

<p><strong>Byl v pokušení uvěřit, že modřiny, které předtím vi­děl na její kůži, utržila na útěku. Ale znal Lashe. Ne­jednou byl očitým svědkem jeho krutosti; stačilo to, aby měl absolutní jistotu, že z rukou nepřítele trpěla dost a dost.</strong></p>

<p><strong>„Proto mě museli operovat."</strong></p>

<p><strong>Vyřkla to konstatování jasně a klidně. Potíž byla, že se mu při tom nedívala do očí.</strong></p>

<p><strong>John otočil stránku, napsal pět velkých tiskacích pís­men a přidal otazník. Když blok obrátil, sotva se na VÁŽNĚ? podívala.</strong></p>

<p><strong>Tmavě šedé oči se odvrátily a upřely do protějšího rohu. </strong></p>

<p><strong>„Mohlo to být zranění, které jsem utrpěla, když jsem se s ním rvala. Ale než jsem odtamtud vyšla, tak jsem vnitřně nekrvácela, takže... tady to máš.“</strong></p>

<p><strong>John vydechl a myslel na poškrábané a potřísněné stěny, které viděl v té ložnici. To, co napsal potom, ho bolelo.</strong></p>

<p><strong>Když pohlédla na větu na papíře, tvář se jí sevřela až k anonymitě. Bylo to, jako by měl před očima cizinku.</strong></p>

<p><strong>Shlédl na svá slova: <emphasis>Bylo to zlé?</emphasis></strong></p>

<p><strong>Neměl se ptát, říkal si. Viděl, v jakém byla stavu. Slyšel její křik na operačním sále a byl přímo u ní, když se nervově zhroutila. Co ještě potřebuje vědět?</strong></p>

<p><strong>Právě psal omluvu, když promluvila tenkým hlasem. „Bylo to... dobré. Chci říct...“</strong></p>

<p><strong>Upřel oči na její profil a vůlí ji vybízel, aby pokra­čovala.</strong></p>

<p><strong>Odkašlala si. „Nepotrpím si na sebeklam. Není to k ničemu dobré. Bylo mi úplně jasné, že jestli se ne­dostanu ven, brzy umřu.“</strong></p>

<p><strong> Zvolna zavrtěla hlavou na bílém polštáři. „Vážně jsem začínala být zatraceně slabá z nedostatku krve a boje. Tedy, to umírání mi vlastně nevadilo. Pořád nevadí. Smrt není nic než pro­ces, ačkoliv zpravidla bolestivý. Jakmile je po všem? Je ti dobře, protože neexistuješ a všechny ty blbosti skončí.“</strong></p>

<p><strong>Kdovíproč v něm její blazeovanost vzbudila úzkost, musel si poposednout na židličce, aby nezačal přechá­zet po místnosti.</strong></p>

<p><strong>„Bylo to zlé?“</strong></p>

<p><strong> zamumlala. „Jsem od přírody bojov­nice. Takže to do určité míry nebylo nic zvláštního. Nic, co bych nezvládla.</strong></p>

<p><strong> Chci říct, jsem tvrdá. Na klinice  jsem ztratila nervy, protože nenávidím ty medicín­ské nástroje, ne kvůli Lashovi.“</strong></p>

<p><strong>Ta její minulost, říkal si v duchu.</strong></p>

<p><strong>„Řeknu ti jedno."</strong></p>

<p><strong> Vrátila se k němu pohledem a on doslova ucukl před ohněm v jejích očích.</strong></p>

<p><strong> „Kdy to bude špatné? Kdy budou poslední tři týdny úplně nesnesitel­né? Když ho nezabiju. <emphasis>To</emphasis> pro mě bude neúnosné.“</strong></p>

<p><strong>Vázaný muž se v něm vztyčil a zavyl až do té míry, že ho napadlo, zda je si vědoma, že nebude schopen jí tohoto prevíta přenechat: muži ochraňují své ženy. To byl zákon vesmíru, pokud jste měli penis a varlata.</strong></p>

<p><strong>A navíc při představě, že se k tomu chlapovi vůbec někdy Xhex přiblíží, přiváděla Johna k šílenství. Lash už ji jednou unesl. Co jestli ji tím kouzlem za­halí znovu?</strong></p>

<p><strong>Druhou šanci dostat ji zpátky nedostanou. Ani omylem.</strong></p>

<p><strong>„Tak,“ řekla, „já jsem ti karty ukázala. Řada je na tobě.“</strong></p>

<p><strong>Jasně. Tak jo.</strong></p>

<p><strong>Teď zíral do protějšího rohu on. Kriste Ježíši. Kde začít.</strong></p>

<p><strong>Obrátil v bloku čistý list, přiložil k němu hrot pro­pisky a...</strong></p>

<p><strong>Nenapadalo ho vůbec nic. Problém je, že toho bylo k napsání příliš mnoho, příliš mnoho jí potřeboval sdě­lit, a bylo to hromsky depresivní.</strong></p>

<p><strong>Ostré zaklepání způsobilo, že oba otočili hlavu.</strong></p>

<p><strong>„Krucinál," řekla polohlasem. „Nechte nás chvíli!"</strong></p>

<p><strong>Skutečnost, že za dveřmi někdo čeká na audienci, ho zrovna nepřiváděla do sdílné nálady. Spolu s komuni­kační bariérou a vrozenými sklony k uzavřenosti mu to vytvářelo v hlavě šum.</strong></p>

<p><strong>„Ať je to, kdo chce, může klidně čekat venku celou noc a celý den, pokud jde o mě.“</strong></p>

<p><strong> Uhladila si přikrývku na břiše.</strong></p>

<p><strong> „Chci vědět, co máš na srdci.“</strong></p>

<p><strong>Zvláštní, to ho uvolnilo, a tak rychle psal.</strong></p>

<p><emphasis>Bylo by snazší ti to ukázat.</emphasis></p>

<p><strong>Stáhla obočí, když si to přečetla, a pak kývla. „Tak jo. Kdy."</strong></p>

<p><emphasis>Zítra v noci. Jestli dostaneš propustku.</emphasis></p>

<p><strong>„Tak plati.“ Zvedla ruku... a lehce mu ji položila na předloktí. „Chci, abys věděl...“</strong></p>

<p><strong>Přerušilo ji další zaklepání. Oba zakleli.</strong></p>

<p><strong>„Potřebujeme minutku!" vyštěkla a pak se znovu soustředila na něj. „Chci, abys věděl... že mi můžeš věřit."</strong></p>

<p><strong>John se jí zahleděl do očí a okamžitě se přenesl do ji­né roviny existence. Možná to zase bylo nebe. Kdo ví a komu na tom sejde. Věděl jen, že existují jen ona a on, společně, zbytek světa odplýval do mlhy.</strong></p>

<p><strong>Je možné zamilovat se do někoho dvakrát, uvažoval mlhavě.</strong></p>

<p><strong>„Co tam, sakra, děláte?"</strong></p>

<p><strong>Rehvův hlas za dveřmi přerušil kouzlo okamžiku, ale nevymazal ho.</strong></p>

<p><strong>To nemůže dokázat nikdy nic, říkal si John, když se odtahoval a vstával.</strong></p>

<p><strong>„Pojď dál, ty lumpe," vyštěkl.</strong></p>

<p><strong>V            okamžiku, kdy muž s čírem vstoupil do místnosti, pocítil John ve vzduchu změnu a podle toho, jak se na sebe dívali a mlčeli, poznal, že komunikují tak, jak to dovedou jen <emphasis>symphathové.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Aby jim poskytl soukromí, zamířil ke dveřím, a prá­vě když vycházel, zeptala se Xhex: „Vrátíš se?"</strong></p>

<p><strong>Zprvu myslel, že mluví na Rehva, ale ten ho pak popadl za rameno a zastavil ho. „Chlape? Přijdeš zpátky?"</strong></p>

<p><strong>John pohlédl na lůžko. Podařilo se mu zapomenout blok a pero na nočním stolku, takže jen kývl.</strong></p>

<p><strong>„Brzo?" vyzvídala Xhex. „Protože nejsem unavená a chci se naučit znakovou řeč."</strong></p>

<p><strong>John znovu kývl a pak si ťukl klouby zaťaté pěsti s Rehvengem, než vyšel do operačního sálu.</strong></p>

<p><strong>Cestou kolem prázdného vozíku byl rád, že V už do­končil úklid a není tu. Protože ani za život by John ne­byl schopen skrýt úsměv, který měl na tváři.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Blay mlčky kráčel po Qhuinnově boku podzemním tunelem, který vedl z výcvikového centra do haly sídla.</strong></p>

<p><strong>Zvuk jejich bagančat se mísil, ale to bylo všechno. Blay ani Qhuinn nepromluvili. A nedošlo k žádnému dotyku.</strong></p>

<p><strong>K absolutně žádnému dotyku.</strong></p>

<p><strong>Před nějakou dobou, před jeho velkým přiznáním, než se věci mezi nimi pokazily, by se Blay prostě ze­ptal, nač Qhuinn myslí, protože očividně nad něčím dumal. Teď však to, co by kdysi bylo jen nahodilou myšlenkou, působilo jako nepřípustné vtírání.</strong></p>

<p><strong>Když vyšli skrytými dveřmi pod hlavním schodiš­těm sídla, Blay se přistihl, že se děsí zbytku noci.</strong></p>

<p><strong>Jasně, moc už z ní nezbývalo, ale dvě hodiny mohou za správných okolností působit jako půlka života. Nebo za špatných okolností, jako v tomto případě.</strong></p>

<p><strong>„Layla už by na nás měla čekat,"</strong></p>

<p><strong> řekl Qhuinn, když přistoupil k úpatí schodů.</strong></p>

<p><strong>No... skvělé. Přesně na takové rozptýlení se těšil.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Ne.</emphasis> Potom, co viděl, jak ta Vyvolená na Qhuinna zí­rala, neměl náladu na další porci toho ostýchavého po­bláznění. Zvlášť ne dnes v noci. To, jak málem přišli o              Xhex, ho podivně rozjitřilo.</strong></p>

<p><strong>„Jdeš?" zeptal se Qhuinn a svraštil čelo, až se mu napjal piercing v levém obočí.</strong></p>

<p><strong>Blay mžikl pohledem ke kroužku v jeho plném dol­ním rtu.</strong></p>

<p><strong>„Blayi? Není ti nic? Koukej, ty asi potřebuješ nakr­mit, kámo. Poslední dobou je toho na všechny moc."</strong></p>

<p><strong>Kámo... Kristepane, tohle slovo nenáviděl.</strong></p>

<p><strong>Ale houby, musí se vzpamatovat.</strong></p>

<p><strong> „Jo. Jasně."</strong></p>

<p><strong>Qhuinn na něj vrhl podivný pohled. „V mé ložnici nebo v tvoji?"</strong></p>

<p><strong>Blay se drsně zasmál a vykročil po schodech nahoru. „Vážně na tom záleží?"</strong></p>

<p><strong>” „Ne."</strong></p>

<p><strong>„Přesně tak."</strong></p>

<p><strong>Když se ocitli v prvním patře, prošli kolem Wrathovy pracovny, jejíž dveře byly zavřené, a pokračovali dál chodbou soch.</strong></p>

<p><strong>Qhuinnův pokoj byl první, na který narazili, ale Blay pokračoval v cestě a říkal si, že něco by se konečně mohlo odehrávat na jeho hřišti, podle jeho podmínek.</strong></p>

<p><strong>Otevřel dveře dokořán, nechal je tak a nevšímal si ti­chého cvaknutí, když je Qhuinn za sebou zavřel.</strong></p>

<p><strong>V            koupelně přistoupil Blay k umyvadlu, otočil ko­houtkem, sklonil se a ošplíchal si tvář. Právě se osou­šel, když zachytil vůni skořice a poznal, že dorazila Layla.</strong></p>

<p><strong>Vzepřel se dlaněmi o mramor, pokrčil paže a ochabl. Za dveřmi slyšel ze svého pokoje hlasy, které se mísily, nižší se střídal s vyšším.</strong></p>

<p><strong>Odhodil ručník, otočil se a vydal se vstříc hudbě:</strong></p>

<p><strong> Qhuinn ležel na posteli, zády opřený o její čelo, boty zkřížené, prsty propletené na mohutné hrudi a usmíval se na Vyvolenou. Layla stála uzardělá vedle ní, oči upřené na koberec a své menší, drobnější ruce spínala před sebou.</strong></p>

<p><strong>Když Blay vstoupil, oba se po něm ohlédli. Laylin výraz se nezměnil. Qhuinnův však ano, napjal se a za­vřel do sebe.</strong></p>

<p><strong>„Kdo jde první?" přistoupil k nim Blay.</strong></p>

<p><strong>„Ty," zamumlal Qhuinn. „Jdi ty."</strong></p>

<p><strong>Blayovi se nechtělo hupnout na postel, přistoupil te­dy k lehátku a usedl do jeho nohou. Layla připlula k němu a klesla před ním na kolena.</strong></p>

<p><strong>„Pane," řekla a nabídla mu své zápěstí.</strong></p>

<p><strong>Naskočila televize a kanály se začaly střídat, jak Qhuinn cvakal dálkovým ovladačem. Skončil na Spike, kde reprízovali turnaj UFC 63, zápas Hughes versus Penn.</strong></p>

<p><strong>„Pane?“ opakovala Layla.</strong></p>

<p><strong>„Odpusť.“ Blay se sklonil, uchopil štíhlé předloktí do svých velkých dlaní a přidržel ho pevně, ale bez pří­lišného tlaku. „Děkuju ti za tvůj dar.“</strong></p>

<p><strong>Kousl co nejněžněji a škubl sebou, když maličko nad­skočila. Byl by z ní vytáhl tesáky, aby se omluvil, ale to by vyžadovalo další vpich, až by se vrátil k její žíle.</strong></p>

<p><strong>Zatímco se krmil, zalétl pohledem k posteli.</strong></p>

<p><strong> Qhuinn se plně věnoval bojovým uměním na obrazovce, jeho pravá ruka se zvedla a sevřela v pěst.</strong></p>

<p><strong>„Vraž mu ji, povídám," hučel polohlasem.</strong></p>

<p><strong>Blay se soustředil na svou činnost a rychle skončil. Když Laylu pustil, pohlédl do její líbezné tváře. „Byla jsi velmi milostivá, jako vždy."</strong></p>

<p><strong>Zářivě se na něj usmála. „Pane... jako vždy mi bylo radostí ti posloužit."</strong></p>

<p><strong>Vztáhl dlaň a pomohl jí vstát, přičemž ocenil její vrozenou eleganci.</strong></p>

<p><strong> A, Bože, ta síla, kterou do něj vlila, neměla daleko k zázraku. Cítil, jak ho zalévá energie, hlava se mu zamžívala navzdory soustředěnosti těla na to, čeho se mu právě dostalo.</strong></p>

<p><strong>Co mu dala Layla.</strong></p>

<p><strong>Qhuinn byl ještě upoután zápasem, tesáky obnažené ne kvůli Layle, ale kvůli tomu, kdo prohrával. Nebo ví­tězil. Nebo obojí.</strong></p>

<p><strong>Laylin výraz se změnil v rezignaci, kterou Blay ná­ramně dobře znal.</strong></p>

<p><strong>Blay se zamračil. „Qhuinne. Budeš se krmit?"</strong></p>

<p><strong>Qhuinnovy dvoubarevné oči se nespouštěly z obra­zovky, dokud sudí nevyhlásil výsledek utkání, pak modrá i zelená duhovka sklouzly k Layle. Smyslným pohybem se posunul na posteli, aby jí udělal místo.</strong></p>

<p><strong>„Pojď sem. Vyvolená.“</strong></p>

<p><strong>Ta tři slova, doprovázená pohledem zpod přivřených víček, byla pro Blaye jako rána pěstí — potíž byla, že Qhuinn směrem k Layle žádné zvláštní úsilí nevyvíjel. Takový prostě byl.</strong></p>

<p><strong>Sex v každém vydechnutí, v každém úderu srdce, v každém pohybu.</strong></p>

<p><strong>Layla to zřejmě vnímala stejně, protože ruce se jí zatetelily kolem roucha, nejprve k šerpě a pak ke klopám.</strong></p>

<p><strong>Kdovíproč si Blay poprvé uvědomil, že pod těmi bí­lými záhyby je úplně nahá.</strong></p>

<p><strong>Qhuinn vztáhl ruku a Layle se chvěla dlaň, když ji do ní vkládala.</strong></p>

<p><strong>„Je ti zima?“ zeptal se a posadil se.</strong></p>

<p><strong>Pod přiléhavým tričkem se mu rýsovaly pevné břišní svaly.</strong></p>

<p><strong>Zavrtěla hlavou a Blay odkráčel do koupelny, zavřel dveře a pustil sprchu. Svlékl se, vstoupil pod spršku vody a snažil se zapomenout na všechno, co se děje na jeho lůžku.</strong></p>

<p><strong>Což se dařilo jen do té míry, že z obrazu vypustil Laylu.</strong></p>

<p><strong>Jeho mozek se úporně držel představy, jak jsou tam on a Qhuinn nataženi spolu, oba s ústy na krku toho druhého, tesáky protínají sametovou pokožku, těla...</strong></p>

<p><strong>Bylo hodně běžné, že se u mužů po krmení objevila erekce. Obzvlášť pokud mysleli na nahotinky. A mýdlo nepomáhalo.</strong></p>

<p><strong>Ani obrazy toho, co by přišlo poté, co by si navzá­jem prokousli hrdla.</strong></p>

<p><strong>Blay položil jednu dlaň na kluzký mramor a druhou na své ztuhlé pohlaví.</strong></p>

<p><strong>To, co udělal, bylo rychlé a asi tak uspokojivé jako kus studené pizzy: dobré, ale ke skutečnému jídlu to má daleko.</strong></p>

<p><strong>Druhé kolo situaci nijak nezlepšilo a ke třetímu od­mítl dát svému tělu šanci. Náramná hnusárna. Qhuinn a Layla se činí za dveřmi, zatímco on tady funí v horké vodě? Fuj.</strong></p>

<p><strong>Vyšel zpod sprchy, osušil se, oblékl si župan a uvě­domil si, že si s sebou nepřinesl nic na převlečení. Když tiskl kliku dveří, modlil se, aby všechno bylo tak, jako když odcházel.</strong></p>

<p><strong>A bylo, děkuju ti, Stvořitelko: Qhuinn měl ústa při­tisknutá k druhému Laylinu zápěstí a bral si, co potře­boval, zatímco Vyvolená klečela vedle něj.</strong></p>

<p><strong>Nic přehnaně sexuálního.</strong></p>

<p><strong>Úleva, která udeřila Blaye do hrudi, mu dala na sro­zuměnou, jak byl rozzuřený — nejen kvůli tomuhle, ale kvůli všemu, co souviselo s Qhuinnem.</strong></p>

<p><strong>Opravdu to není zdravé. Pro nikoho.</strong></p>

<p><strong>A kromě toho, když dojde na lámání chleba - je špatné, že Qhuinn cítí to, co cítí? Nemůžete si vybrat, kdo vás bude přitahovat... a kdo ne.</strong></p>

<p><strong>Z šatníku vyndal Blay košili a černé maskáče. Právě když se obracel, aby zamířil do koupelny, zvedl Qhuinn ústa od Layliny žíly.</strong></p>

<p><strong>Vydal nasycený sten a přejel jazykem po rankách, které způsobil svými tesáky. Zablesklo se stříbro a Blayovi nadskočilo obočí. Piercing ve tvaru kuličky byl nový a on uvažoval, kdo mu ho udělal.</strong></p>

<p><strong>Patrně Vishous. Ti dva spolu trávili hodně času a tak také získali inkoust na Johnovo tetování - lahvičku štípl Qhuinn.</strong></p>

<p><strong>Qhuinnův jazyk přejížděl po kůži Vyvolené, kov mžikl při každém pohybu. „Díky, Laylo. Jsi k nám las­kavá."</strong></p>

<p><strong>Letmo se na ni usmál a pak spustil nohy z postele, očividně na odchodu. Layla se naopak ani nepohnula. Místo aby následovala jeho příkladu a odporoučela se, spustila hlavu a upřela oči do klína...</strong></p>

<p><strong>Ne, na svá zápěstí, která se zableskla zpod širokých manžet roucha. Když se zakymácela, Blay svraštil čelo.</strong></p>

<p><strong>„Laylo?“ přistoupil k ní. „Není ti nic?"</strong></p>

<p><strong>Qhuinn se hned vrátil k posteli. „Laylo? Co se děje?“</strong></p>

<p><strong>Teď klečeli oni před ní.</strong></p>

<p><strong>Blay promluvil jasně. „Vzali jsme si moc?“</strong></p>

<p><strong>Qhuinn hned nastavil vlastní zápěstí. „Použij mě."</strong></p>

<p><strong>Krucinál, včera v noci krmila Johna. Možná to bylo moc brzy?</strong></p>

<p><strong>Bledě zelené oči Vyvolené se zvedly ke Qhuinnově tváři a v jejím pohledu nebyla ani stopa po prostorové dezorientaci. Jen smutná, prastará teskná touha.</strong></p>

<p><strong>Qhuinn se přikrčil. „Co jsem udělal?"</strong></p>

<p><strong>„Nic,“ řekla hlasem, který byl příliš hluboký. </strong></p>

<p><strong>„Jestli mě omluvíte, znovu se odeberu do svatyně."</strong></p>

<p><strong>Layla chtěla vstát, ale Qhuinn ji chytil za ruku a stá­hl dolů. „Laylo, co se děje."</strong></p>

<p><strong>Bože, ten jeho hlas. Tak hladký, tak vlídný! A stejně tak jeho ruka, když ji zvedl, uchopil její bradu a zvedl Layliny oči ke svým.</strong></p>

<p><strong>„Nemohu o tom mluvit."</strong></p>

<p><strong>„Ale jo, můžeš." Qhuinn kývl směrem k Blayovi. </strong></p>

<p><strong>„My dva si to necháme pro sebe."</strong></p>

<p><strong>Vyvolená se zhluboka nadechla a v jejím výdechu byla porážka, jako by jí došel benzin, možnosti, síla. „Pravdu? Budete mlčet?"</strong></p>

<p><strong>„Jo. Blayi?"</strong></p>

<p><strong>„Ano, absolutně." Položil si ruku na srdce. „Přísa­hám. Uděláme cokoliv, abychom ti pomohli. Cokoliv."</strong></p>

<p><strong>Zaměřila se na Qhuinna, zadívala se mu do očí. „Nelahodím snad tvému oku, pane?" Když se zamračil, šťouchla se do lícních kostí, do čela. „Odchyluji se od ideálu způsobem, který mne činí..."</strong></p>

<p><strong>„Bože, ne. O čem to mluvíš? Jsi krásná."</strong></p>

<p><strong>„Proč tedy... zůstávám nežádána."</strong></p>

<p><strong>„Nechápu — my tě přece chceme. Pravidelně. Já a Blay a John. Rhage a V. Jsi ta, o kterou všichni žádáme, proto­že jsi..."</strong></p>

<p><strong>„Žádný z vás mě nevyužívá k ničemu jinému krom krve."</strong></p>

<p><strong>Blay vstal z kleku a couval, až nohama narazil na lenošku a shledal, že sedí.</strong></p>

<p><strong> Když dopadl zadkem na pol­štář, výraz v Qhuinnově tváři ho téměř rozesmál.</strong></p>

<p><strong>Ten chlapík nebyl nikdy zaskočený. Napůl proto, že za svůj relativně krátký život toho tolik prožil, z vlastní vůle</strong></p>

<p><strong>i  vinou prokletí. A napůl to způsobovala jeho povaha. Zvládal všechny situace. Puntík.</strong></p>

<p><strong>Evidentně všechny až na tuhle. Qhuinn vypadal, ja­ko by ho někdo praštil do zátylku tágem.</strong></p>

<p><strong>„Já...“ Qhuinn si odkašlal. „Já... já...“</strong></p>

<p><strong>Ach, ano, další poprvé. Koktá.</strong></p>

<p><strong>Layla přerušila nastalé mlčení. „Sloužím mužům a bratrům v tomto domě s pýchou. Dávám, aniž bych obdržela cokoli na oplátku, protože jsem k tomu vy­školena a je mi to potěšením. Ale říkám ti to, protože ses ptal a... shledávám, že musím. Pokaždé, když se vracím do svatyně či Primalova domova, pociťuji větší prázdnotu. A to do té míry, až si říkám, že snad odstou­pím. Věru..." Potřásla hlavou. „Nemohu takto pokračo­vat, i když je to vše, v čem jsem kdy spatřovala smysl svého snažení. Jenom... mé srdce už dál nemůže.“</strong></p>

<p><strong>Qhuinn spustil ruce a třel si stehna. „Chceš... Chtěla bys pokračovat, kdybys mohla?“</strong></p>

<p><strong>„Ovšem." Její hlas byl silný a jistý.</strong></p>

<p><strong> „Služba je mou pýchou."</strong></p>

<p><strong>Teď si Qhuinn prohrábl rukou husté černé vlasy. „Co by bylo třeba... abys byla naplněná?"</strong></p>

<p><strong>Bylo to jako sledovat havárii vlaku. Blay měl odejít, ale nemohl se pohnout; prostě musel být svědkem srážky.</strong></p>

<p><strong>A zářivý ruměnec přirozeně učinil Laylu ještě krás­nější. Pak se její plné, líbezné rty otevřely. Zavřely Otevřely... znovu zavřely.</strong></p>

<p><strong>„To nic," zašeptal Qhuinn. „Nemusíš to říkat nahlas. Já vím, co chceš."</strong></p>

<p><strong>Blay ucítil, jak mu na hrudi vyrazil studený pot a ru­ce sevřely oblečení, které si předtím vybral.</strong></p>

<p><strong>„Koho,“ zeptal se Qhuinn chraplavě. „Koho chceš.“</strong></p>

<p><strong>Nastala další dlouhá pauza a pak vyřkla jediné slo­vo: „Tebe.“</strong></p>

<p><strong>Blay vstal. „Nechám vás o samotě.“</strong></p>

<p><strong> Byl úplně slepý, když odcházel; koženou bundu se­bral po paměti.</strong></p>

<p><strong>Když zavíral dveře, slyšel, jak Qhuinn říká: „Půjde­me na to pomaloučku. Jestli to máme udělat, musíme postupovat hodně pomalu."</strong></p>

<p><strong>Venku na chodbě se Blay poněkud vzdálil od ložni­ce, a teprve když dorazil k dvojitým dveřím, které ved­ly do křídla pro personál, uvědomil si, že chodí po do­mě v županu. </strong></p>

<p><strong>Vklouzl na schodiště, které směřovalo do promítacího sálu ve druhém patře, a převlékl se před spícím přístrojem na výrobu popcornu.</strong></p>

<p><strong>Hněv, kypící hluboko v jeho útrobách, byl jakýmsi druhem rakoviny, která ho užírala. Ale byl zcela ne­podložený. Zcela zbytečný.</strong></p>

<p><strong>Blay stál proti policím dévédéček, tituly na obálkách tvořily jen vizuální vzorec před jeho očima.</strong></p>

<p><strong>To, po čem sáhl, však nakonec nebyl film.</strong></p>

<p><strong>Byl to kousek papíru, který měl v kapse bundy.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>                                                    Kapitola dvacátá devátá</strong></p>

<p><strong>D</strong></p>

<p>veře pooperačního pokoje se zavřely a Xhex měla pocit, že by měla něco říci. Nahlas. Rehvengeovi.</p>

<p><strong>„Tak. Hm.“ Hrábla si do vlasů. „Jak se...“</strong></p>

<p><strong>Přerušil její rozpačité klábosení tím, že k ní vykročil, jeho rudá hůl ťukala do podlahy, mokasíny klapaly pa- ta-špička, pata-špička. Jeho výraz byl divoký, fialové oči mu žhnuly.</strong></p>

<p><strong>Stačilo to, aby v ní procitl komplex viny.</strong></p>

<p><strong>Přitáhla si prostěradlo výš a zamumlala: „Co to s te­bou, sakra..."</strong></p>

<p><strong>Rehv spustil své dlouhé paže a zvedl ji k sobě, s ob­rovskou něhou ji přitiskl k hrudi. Sklonil k ní hlavu, je­ho hlas byl hluboký a vážný.</strong></p>

<p><strong>„Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím."</strong></p>

<p><strong>Otřásl se a ona zvedla ruce k jeho trupu. Okamžik se držela zpátky... a pak ho objala stejně pevně jako on ji.</strong></p>

<p><strong>„Voníš pořád stejně," řekla drsně a zabořila nos do límce jeho krásné hedvábné košile. „Ach... Bože, vo­níš pořád stejně."</strong></p>

<p><strong>Drahá kořeněná kolínská ji zanesla zpět do časů v ZeroSum, kdy bývali čtyři: on u kormidla, iAm u účetních knih, Trez přes provoz, ona v čele ochranky.</strong></p>

<p><strong>Vůně byla háček, který ji zachytil a protáhl klíčovou dírkou únosu, spoutala ji s minulostí, přemostila hrůz­nou propast posledních tří týdnů.</strong></p>

<p><strong>Netoužila však po takovém zakotvení. Jen by to ztí­žilo její odchod. Lépe být zakořeněna v bezprostřed­ních událostech a bezprostředních cílech.</strong></p>

<p><strong>A pak prostě odplout.</strong></p>

<p><strong>Rehv se odtáhl. „Nechci tě vyčerpávat, takže se nezdržím. Ale potřeboval jsem... Jo.“</strong></p>

<p><strong>„Jo.“</strong></p>

<p><strong>Drželi navzájem své paže a ona jako vždy cítila tu vzájemnou propojenost, společnou stránku míšenců, která spojovala <emphasis>symphathy</emphasis> navzájem.</strong></p>

<p><strong>„Nepotřebuješ něco?“ zeptal se. „Jídlo?“</strong></p>

<p><strong>„Doktorka Jane říkala, že ještě pár hodin žádná pev­ná strava.“</strong></p>

<p><strong>„Fajn. Poslouchej, promluvíme si o budoucnosti..."</strong></p>

<p><strong>„V budoucnu." Při těch slovech promítla do své mysli obrázek, na němž byli oba hluboce pohrouženi v debatě. Který vyprodukovala výlučně proto, aby ho uchlácholila pro případ, že by v ní četl.</strong></p>

<p><strong>Nebylo jasné, zda na to skočil.</strong></p>

<p><strong> „Žiju teď tady, mimo­chodem," řekl.</strong></p>

<p><strong>„Kde přesně jsem?"</strong></p>

<p><strong>„Ve výcvikovém centru Bratrstva." Zamračil se.</strong></p>

<p><strong>„Myslel jsem, že už jsi tady byla."</strong></p>

<p><strong>„V téhle části ne. Ale jo, říkala jsem si, že mě sem od­vezli.</strong></p>

<p><strong> Ehlena ke mně byla opravdu hodná, mimocho­dem. Tam."</strong></p>

<p><strong> Ukázala směrem k operačnímu sálu. „A než se zeptáš - uzdravím se. Doktorka Jane to říkala."</strong></p>

<p><strong>„To je dobře." Stiskl jí ruku. „Dojdu pro Johna."</strong></p>

<p><strong>„Díky."</strong></p>

<p><strong>U dveří se Rehv zastavil a pak střelil přes rameno pohledem přimhouřených ametystových očí. „Poslou­chej." Další oslovení zůstalo nevyřčené. </strong></p>

<p><strong>„Záleží na to­bě. Nejen mně, ale spoustě lidí. Takže udělej, co musíš udělat, a naprav si hlavu. Ale nemysli si, že netuším, co máš potom v plánu."</strong></p>

<p><strong>Zaškaredila se na něj. „Zatracený hříchožroute."</strong></p>

<p><strong>„Znáš to." Rehv zvedl jedno obočí. „A já tě znám moc dobře. Neblbni, Xhex. Máš nás všechny na své straně, a přes to vlak nejede."</strong></p>

<p><strong>Když vycházel, připadala jí jeho víra v její odolnost obdivuhodná. Ale ona na to neskočí.</strong></p>

<p><strong>Po pravdě řečeno, už jen představa jakékoli budouc­nosti po Lashově pohřbu jí vysílala do krevního oběhu vlnu vyčerpání. Zasténala, zavřela oči a modlila se pro lásku všech svatých, aby se Rehvenge nepletl do jejích věcí...</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Xhex procitla se zajíknutím. Neměla zdání, jak dlou­ho spala. Ani kde je John...</strong></p>

<p><strong>No, na to znala odpověď hned: John byl na podlaze naproti jejímu lůžku, ležel na boku, hlavu opřenou o vnitřní stranu paže, kterou použil místo polštáře. I ve spánku vypadal unaveně, obočí stažené, ústa zkřivená v grimase únavy.</strong></p>

<p><strong>Útěcha, kterou čerpala z pohledu na něj, byla omra­čující, ale nebránila se jí. Neměla dost energie... a kro­mě toho, nebyli tu žádní svědci.</strong></p>

<p><strong>„Johne?“</strong></p>

<p><strong>V         okamžiku, kdy vyřkla jeho jméno, vymrštil se z li­nolea do bojového postoje; jeho tělo válečníka se ocitlo mezi ní a dveřmi na chodbu. Očividně byl připraven roztrhat cokoli, co by ji ohrožovalo.</strong></p>

<p><strong>Což bylo... fakt roztomilé.</strong></p>

<p><strong>A lepší než kytice na nočním stolku, ze které by se rozkýchala.</strong></p>

<p><strong>„Johne... pojď sem.“</strong></p>

<p><strong>Okamžik čekal, hlavu nakloněnou, jako by naslou­chal, zda se neozve nějaký zvuk. Pak spustil pěsti a při­stoupil k ní. V okamžiku, kdy na ni pohlédl, rozplynuly se jeho brutálně zamračený pohled a obnažené tesáky v srdcelomném soucitu.</strong></p>

<p><strong>Sáhl rovnou po bloku, něco napsal a ukázal jí to.</strong></p>

<p><strong>„Ne, díky. Ještě nemám hlad.“ Což u ní platilo vždycky. Po krmení nejedla řadu hodin, někdy celý den. „Moc ráda bych...“</strong></p>

<p><strong>Zalétla očima ke koupelně v rohu.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Sprchu,</emphasis> napsal a ukázal jí to.</strong></p>

<p><strong>„Jo. Ježíši... moc ráda bych trochu horké vody.“</strong></p>

<p><strong>Hned se z něj stala chůvička, šel pustit sprchu, při­pravoval na pult ručníky a mýdlo a kartáček na zuby.</strong></p>

<p><strong>Připadala si jako slaboch, když si chtěla sednout... a ukázalo se, že jí někdo přivázal na hrudník dům; do­slova cítila, jako by na ramenou zvedala dvoupatrový barák.</strong></p>

<p><strong> Spustit nohy z matrace ji stálo spoustu úsilí - a přesvědčení, že jestli se aspoň zčásti nezvedne sama, John zavolá doktorku a ona přijde o sprchu.</strong></p>

<p><strong>John k ní přistoupil, právě když se dotkla bosými chodidly podlahy, a byl hned pohotově u ní s pomoc­nou paží, když se zvedala. Když z ní spadla prostěra­dla, oběma blesklo hlavou... <emphasis>do horoucích pekel</emphasis> — <emphasis>na</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>há.</emphasis> Ale teď nebyl zrovna čas na cudnost.</strong></p>

<p><strong>„Co mám udělat s tím obvazem?" zamumlala při po­hledu na bílou bandáž, připevněnou napříč přes svou pánev.</strong></p>

<p><strong>Když John pohlédl na svůj blok, jako by se snažil rozhodnout, zda na něj dosáhne, i když ji pořád pod­pírá, řekla: „Ne, doktorku Jane nechci. Prostě to sun­dám."</strong></p>

<p><strong>Chytla růžek náplasti, a když se zapotácela, usoudi­la, že by se to patrně lépe dělalo vleže - a pod lékař­ským dohledem. Ale kašlala na to.</strong></p>

<p><strong>„Ach...," vydechla, když zvolna odhalovala řádku černých stehů. „Kruci... Vishousova ženská to teda s jehlou a nití umí, co."</strong></p>

<p><strong>John vzal zakrvácený gázový polštářek a hodil ho do koše na odpadky v koutě. A pak jen čekal, jako by dob­ře věděl, že uvažuje o návratu do postele.</strong></p>

<p><strong>Kdovíproč se jí z myšlenky, že byla celá rozříznutá, zatočila hlava.</strong></p>

<p><strong>„Jdeme na to," zamumlala nabručeně.</strong></p>

<p><strong>Nechal ji určovat tempo, které bylo nakonec šnečí.</strong></p>

<p><strong>„Můžeš tam zhasnout?" řekla, když se šourali mraven­čími krůčky, dlouhými nanejvýš osm centimetrů. „Ne­chci vidět v zrcadle nad umyvadlem, jak vypadám."</strong></p>

<p><strong>V             okamžiku, kdy byl na dosah, natáhl ruku a cvakl vypínačem na stěně.</strong></p>

<p><strong>„Díky.“</strong></p>

<p><strong>Pocit horkého, vlhkého zvuku a zvuk padající vody jí uvolnil mysl i páteř. Potíž byla, že napětí ji předtím pomáhalo držet se zpříma, a teď začala podklesávat.</strong></p>

<p><strong>„Johne..." </strong></p>

<p><strong>Byl to její hlas? Tak slabý a tenký.</strong></p>

<p><strong> „Joh­ne, šel bys tam se mnou. Prosím."</strong></p>

<p><strong>Dlouhé mlčení. Ale pak ve světle, které proudilo do­vnitř od lůžka, kývl.</strong></p>

<p><strong>„Než se svlékneš," řekla, „můžeš zavřít dveře a já si dojdu na záchod."</strong></p>

<p><strong>Nato popadla madlo, přišroubované ke stěně, a pře­sunula se, kam potřebovala. Nastala další pauza a pak John vycouval a zdroj světla potemněl.</strong></p>

<p><strong>Když si vyřídila svou záležitost, zvedla se zavěšena na madlo a pootevřela dveře.</strong></p>

<p><emphasis>Hned měla před očima blok:</emphasis></p>

<p><emphasis> Nechal bych si na sobě boxerky, ale pod kožeňáky je nenosím.</emphasis></p>

<p><strong>„To nic. Nejsem zrovna stydlivá."</strong></p>

<p><strong>Ačkoliv se ukázalo, že to není docela přesné, když společně vstoupili do sprchového koutu. Jeden by če­kal, že po tom všem, čím prošla, bude mít slušnou hro­ší kůži a že v zatemněné místnosti, s mužem, jemuž důvěřuje a se kterým už spala, celkem o nic nepůjde. Avšak šlo.</strong></p>

<p><strong>Zvlášť když se otřel tělem o její záda, když zavíral skleněné dveře.</strong></p>

<p><strong>Soustřeď se na vodu, říkala si a v duchu se ptala, jestli se náhodou nezbláznila.</strong></p>

<p><strong>Zvedla hlavu, začala se naklánět ke straně a jeho vel­ká ruka jí vklouzla pod paži, aby ji udržela ve svislé poloze.</strong></p>

<p><strong>„Děkuju," řekla drsně.</strong></p>

<p><strong>Jakkoli byla situace trapná, pocit z horké vody byl ohromný, když jí promáčela vlasy až na kůži; pocit, že se může očistit, byl náhle přednější než všechno, co John Matthew neměl na sobě.</strong></p>

<p><strong>„Zapomněla jsem na mýdlo, krucinál.“</strong></p>

<p><strong>John se znovu vyklonil a natáhl, jeho boky se při­tiskly k jejím. A ačkoliv se napjala a vzepřela proti ně­čemu sexuálnímu... nebyl vzrušený.</strong></p>

<p><strong>Což byla úleva. Po tom všem, co s ní dělal Lash...</strong></p>

<p><strong>Když jí vtiskl do dlaně mýdlo, zaplašila všechny myšlenky na to, co se odehrávalo v Lashově ložnici, a jen namočila kostku mýdla pod sprchou. </strong></p>

<p><strong>Umyla se. Osušila. Zpátky do postele. Na nic víc nemyslet.</strong></p>

<p><strong>Silná, výrazná vůně dezinfekčního mýdla Dial se jí vznesla ke chřípí a Xhex musela rychle zamrkat.</strong></p>

<p><strong>Přesně to by si sama také vybrala.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Úžasné, říkal si John, jak stál za Xhex.</strong></p>

<p><strong>Když se díváte na svůj penis a varlata a říkáte jim, že jestli budou zlobit, uříznete je a zahrabete na dvorku, tak vás doopravdy poslechnou.</strong></p>

<p><strong>Tohle si bude muset zapamatovat.</strong></p>

<p><strong>Sprchový kout měl pro jednoho muže štědré rozmě­ry, ale pro dva byl dost těsný a John musel tisknout za­dek ke studeným kachlíkům, aby měl stoprocentní jis­totu, že pan Geniální Nápad a jeho dva poskoci, Blbý a Blbější, udrží od Xhex odstup.</strong></p>

<p><strong>Koneckonců, povzbudivá slova dokážou zázraky, ale není radno tlačit na pilu.</strong></p>

<p><strong>Kromě toho byl i nadále zděšen tím, že je Xhex tak slabá, až ji musí držet vzpřímenou - i po krmení. Ale na druhé straně, čtyři týdny pekla nevymažete dvouho­dinovým spánkem. Tak dlouho aspoň spala, podle jeho hodinek.</strong></p>

<p><strong>Když sáhla po šamponu, prohnula se v zádech a její mokré vlasy se mu otřely o hruď, než se otočila, aby si opláchla mydlinky. Přehmátl podle potřeby, držel ji nej­prve za pravé nadloktí, pak za levé, pak znovu za pravé.</strong></p>

<p><strong>Problém nastal, když se ohnula, aby si umyla nohy.</strong></p>

<p><strong>„Sakra...“ Ztratila rychle rovnováhu, neudržel její kluzký, namydlený biceps a spadla přímo na něj.</strong></p>

<p><strong>Uvědomil si krátkou, živou představu kluzkosti, mokroty a tepla, a pak narazil zády o stěnu a pracně, leč rychle hledal nějaký méně kontaktní způsob, jak ji udržet ve vzpřímené poloze.</strong></p>

<p><strong>„Škoda, že tu není sedátko,“ řekla. „Nedokážu udr­žet rovnováhu."</strong></p>

<p><strong>Nastala pauza... a pak od ní vzal mýdlo.</strong></p>

<p><strong> Zvolna si s ní vyměnil místo, opřel ji do rohu, kde stál předtím sám, a položil si její dlaně na ramena.</strong></p>

<p><strong>Když poklekl, převracel kostku mýdla Dial v dla­ních, až vznikla pořádná pěna, zatímco mu voda bušila do týla a prýštila po páteři.</strong></p>

<p><strong> Dlaždičky pod kolenními čéškami byly tvrdé a do prstů jedné nohy se mu zakusoval odtok, jako by měl zuby a uždiboval z něj, ale je­mu to bylo jedno.</strong></p>

<p><strong>Bude se jí dotýkat. A na ničem jiném nezáleží.</strong></p>

<p><strong>Ovinul jí ruku kolem kotníku, jemně zatahal a ona po chvilce přenesla váhu na druhou stranu a předala mu svou nohu. Položil kostku mýdla vedle dveří a hla­dil jí chodidlo a patu, masíroval je a očišťoval...</strong></p>

<p><strong>Uctíval ji, aniž by za to něco čekal.</strong></p>

<p><strong>Postupoval zvolna, zvlášť když směřoval po její noze vzhůru, tu a tam se zarazil, aby se ujistil, že nepřitlačí na žádnou pohmožděninu. </strong></p>

<p><strong>Svaly na lýtku měla tvrdé jako kámen a kosti, vystupující ke koleni, byly silné ja­ko u muže, ale svým způsobem byla drobná. Aspoň v porovnání s ním.</strong></p>

<p><strong>Když postupoval ještě výš, vzhůru po stehně, tíhl k vnější straně. To poslední, oč stál, bylo, aby se bála. že po ní vyjede, a když se dostal ke kyčli, přestal a zno­vu uchopil mýdlo.</strong></p>

<p><strong>Opláchl jí spodek nohy a zaťukal na druhý kotník; ucítil, jak jím projela úleva, když mu poslušně poskytla možnost opakovat celý postup.</strong></p>

<p><strong>Pomalé masáže, pomalé ruce, pomalý postup... a nahoře jen po vnější straně.</strong></p>

<p><strong>Když skončil, vstal a v kolenou mu zapraskalo, jak se zvedal v plné výši a přesouval ji pod sprchu. Znovu ji podržel za paži a podal jí mýdlo, aby si mohla umýt, co je ještě třeba.</strong></p>

<p><strong>„Johne?“ řekla.</strong></p>

<p><strong>Protože byla tma, hvízdl: <emphasis>Co?</emphasis></strong></p>

<p><strong>„Jsi náramně čestný muž, víš. Opravdu jsi.“</strong></p>

<p><strong>Zvedla ruku a uchopila jeho tvář do dlaní.</strong></p>

<p><strong>Stalo se to tak rychle, že tomu nemohl uvěřit. Poz­ději si to všechno opakovaně přehrával v hlavě, pro­tahoval tu chvilku donekonečna, prožíval ji znovu a čerpal z ní jakousi podivně životodárnou sílu, zas a znova.</strong></p>

<p><strong>Když se to však odehrávalo ve skutečnosti, byl to pouhý okamžik. Popud z její strany. Cudný dar, věno­vaný z vděčnosti za cudný dar, jenž obdržela.</strong></p>

<p><strong>Xhex se natáhla na špičkách a přitiskla svá ústa na jeho.</strong></p>

<p><strong>Ach, tak měkká. Její rty byly neuvěřitelně měkké. A něžné. A velice teplé.</strong></p>

<p><strong>Kontakt byl přespříliš letmý, ale na druhé straně, on by to klidně vydržel hodiny a hodiny, to by mu skoro stačilo.</strong></p>

<p><strong>„Pojď si lehnout ke mně,“ řekla, otevřela dveře do sprchy a vystoupila z nich. „Nelíbí se mi, že jsi na pod­laze. To si vůbec nezasloužíš."</strong></p>

<p><strong>Potmě vypnul vodu a následoval ji, přijal ručník, který mu podávala. Společně se osušili, ona si zavinula do osušky celý trup, on si zakryl boky.</strong></p>

<p><strong>Venku vylezl na nemocniční lůžko jako první a rozevřít náruč mu připadalo jako ta nejpřirozenější věc na světě. Kdyby se nad tím zamyslel, byl by to gesto neu­dělal, jenomže nepřemýšlel.</strong></p>

<p><strong>Což bylo fajn.</strong></p>

<p><strong>Protože k němu přišla jako ta stříkající voda ve spr­še, vnikla do něj teplem, které mu pronikalo skrz kůži až do morku kostí.</strong></p>

<p><strong>Ale samozřejmě Xhex do něj pronikala ještě mno­hem víc.</strong></p>

<p><strong> Odjakživa.</strong></p>

<p><strong>Jako by ho připravila o duši hned poprvé, jakmile na ní spočinul očima.</strong></p>

<p><strong>Když zhasl světlo a ona se k němu přitulila ještě blíž, připadalo mu, jako by se zavrtávala přímo do je­ho chladného srdce a zabydlovala se tam, v žáru její­ho přitlumeného ohně jeho duše roztávala, až se popr­vé po několika měsících poprvé upřímně zhluboka nadechl.</strong></p>

<p><strong>John zavřel oči a nečekal, že usne.</strong></p>

<p><strong>Ale usnul.</strong></p>

<p><strong> A spal velmi, velmi dobře.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Kapitola třicátá</strong></p>

<p><emphasis><strong>V</strong> čeledníku Sampsonova sídla uzavíral Darius  své setkání s komornou dcery.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Děkuji ti." řekl, když vstal a pokynu! ženě na roz­loučenou.</emphasis></p>

<p><emphasis> „ Cením si tvé upřímnosti. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Služebná se hluboce uklonila. „Prosím, najděte ji. A přiveďte ji domů, pane. "</emphasis></p>

<p><emphasis>„Právě o to se vynasnažíme." Pohlédl na Tohrmenta. „Byl bys tak laskav a uvedl lokaje?"</emphasis></p>

<p><emphasis>Tohrment otevřel droboučké ženě dveře a odešli spo­lečně.</emphasis></p>

<p><emphasis>V        jejich nepřítomnosti Darius přecházel po holé pod­laze, jeho kožené holínky vyšlapávaly kruh kolem stolu uprostřed místnosti.</emphasis></p>

<p><emphasis> Služka nevěděla o ničem, co by mě­lo nějaký význam. Byla veskrze otevřená a bezprostřed­ní — a k vyluštění hádanky nepřispěla absolutně ničím.</emphasis></p>

<p><emphasis>Tohrment se vrátil s lokajem a znovu zaujal postoj hned vedle dveří; zůstal zticha. </emphasis></p>

<p><emphasis>Což bylo dobré. </emphasis></p>

<p><emphasis>Obec­ně řečeno, během výslechu civilního druhu nepotřebu­jete víc než jednoho vyšetřovatele. Chlapec však byl užitečný k něčemu jinému. Jeho chytrým očím nic neu­niklo, takže možná postřehne něco, co Dariovi během debat unikne.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Děkuji, že s námi mluvíš, “ řekl Darius lokajovi.</emphasis></p>

<p><emphasis>Doggen se hluboce uklonil: „Bude mi potěšením být vám k službám, pane. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„To věřím," odpověděl polohlasem Darius a usedl na tvrdou stolici, kterou už předtím použil při rozhovoru se služkou. </emphasis></p>

<p><emphasis>Doggenové od přírody tíhli k dodržování protokolu, a tudíž jim bylo milejší, když vysoce posta­vení v této situaci seděli, zatímco oni sami zůstali stát. „Jakpak ti říkají, lokaji. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Další hluboká úklona: „Jsem Fritzgelder Perlmutter. “ „A jak dlouho jsi u této rodiny. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Narodil jsem se tu před sedmdesáti sedmi lety. “ Lo­kaj sepjal ruce za zády a napřímil ramena. „Sloužil jsem této rodině s hrdostí již od pátého výročí svého narození. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Dlouhá doba. Takže dceru dobře znáš. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ano. Je to počestná žena. Radost svých pokrevních rodičů a celého příbuzenstva. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius bedlivé pozoroval lokajovu tvář. </emphasis></p>

<p><emphasis>„A nebyl sis vědom ničeho... co by vedlo k očekávání takového zmi­zení. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Sluhovo levé obočí sebou cuklo.</emphasis></p>

<p><emphasis>A pak nastalo dlouhé ticho.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius ztlumil hlas do pouhého šepotu.</emphasis></p>

<p><emphasis> „Jestli to uleví tvému svědomí, máš mé slovo bratra, že ani já, ani můj kolega nikomu neprozradíme to, co nám řek­neš. Ani samotnému králi. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Fritzgelder otevřel ústa a dýchal jimi.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius zůstal zticha: naléháním na toho ubožáka by jen zpomalil proces odhalení. Po pravdě řečeno, buď bude mluvit, nebo ne, a povzbuzování by jeho rozhod­nutí jen zdržovalo.</emphasis></p>

<p><emphasis>Lokaj sáhl do vnitřní kapsy své uniformy a vytáhl záři­vě bílý kapesník, složený a vyžehlený do přesného čtver­ce. Osušil si horní ret a šátravě kapesník znovu uložil „Nic neopustí tyto zdi, “ zašeptal Darius. „Vůbec nic. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Lokaj si musel dvakrát odkašlat, než bylo jeho přerý­vaný hlas slyšet. „ Věru... nic se jí nedalo vytknout. Tím jsem si jist. Nedošlo k žádnému... styku s mužem o němž by její rodiče nevěděli. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ale...,“ zaševelil Darius.</emphasis></p>

<p><emphasis>V          tom okamžiku se dveře rozlétly dokořán a objevil se majordomus, který je předtím vpustil do sídla. Zdálo se, že setkání ho vůbec nepřekvapuje a že s ním vůbec nesouhlasí. Nepochybně ho informoval někdo z jeho podřízených.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Máš pod sebou výtečný personál, “ řekl mu Darius. </emphasis></p>

<p><emphasis>„Na mého kolegu a na mě učinil velký dojem. “ Hluboká úklona nijak nezmírnila majordomův nedů­věřivý výraz. „Jsem polichocen, pane. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Právě odcházíme. Je tvůj pán nablízku?" </emphasis></p>

<p><emphasis>Majordomus se napřímil a jeho úleva byla zřejmá. </emphasis></p>

<p><emphasis>„ Odebral se na lože, a proto jsem vás přišel vyhledat. Vzkazuje vám své adieu, avšak musí se postarat o svou milovanou shellan.“</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius vstal .</emphasis></p>

<p><emphasis>„Zde tvůj lokaj se nám chystal při na­šem odchodu ukázat park. Protože prší, zajisté ti bude milejší, povede-li nás po mokré trávě někdo z tvých podřízených. Vrátíme se po západu slunce. Děkuji ti za to, že jsi vyhověl našim požadavkům. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Majordomus reagoval pouze slovy: „Ale ovšem. “ Fritzgelder se uklonil svému nadřízenému a pak vztáhl paži směrem ke dveřím v protějším koutě. „ Tudy. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Venku se ve vzduchu vznášelo jen pramálo z jarního příslibu tepla. Vskutku, když se trmáceli mlhou, bylo chladno jako v zimě.</emphasis></p>

<p><emphasis>Fritzgelder přesně věděl, kam je zavést; lokaj cílevě­domě kráčel za sídlo do té části zahrady, odkud byl vý­hled z ložnice pohřešované.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jestlipak to pěkně nevychází, říkal si Darius.</emphasis></p>

<p><emphasis>Lokaj se zastavil přímo pod oknem Sampsonovy dcery, ale neobrátil se k bytelné kamenné zdi domu. Zadí­val se opačným směrem... přes květinové záhony a blu­diště z živých plotů... k sousednímu panství. A pak se zvolna, pečlivě otočil k Dariovi a Tohrmentovi.</emphasis></p>

<p><strong><emphasis>» Zvedněte oči ke stromům," vyzval je a ukázal na dům, jako by popisoval něco úplně jiného - protože byli nepochybně sledováni přes olovnatá skla v oknech sídla. </emphasis></strong></p>

<p><strong><emphasis>„Dobře si prohlédněte mezeru. “</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Ano, ve shluku holých větví stromů byla mezera - skrze kterou předtím pozorovali vzdálené sídlo z oken prvního patra.</emphasis></p>

<p><emphasis>„ Tu vyhlídku nevytvořila naše domácnost, pane, “ řekl doggen tiše. </emphasis></p>

<p><emphasis>„A všiml jsem si jí asi týden předtím, než... zmizela. Uklízel jsem nahoře. Rodina se uchýlila pod zem, protože se rozednívalo. Uslyšel jsem praskot dřeva a spočinul zrakem na oknech, přičemž jsem spat­řil odstraňování větví. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius přimhouřil oči. „ Velmi pečlivá prořízka, ne­ní-liž  pravda. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„ Velmi pečlivá. A nic jiného mě nenapadlo, protože tam sídlí pouhopouzí lidé. Ale teď... “</emphasis></p>

<p><emphasis>„ Teď se v duchu ptáš, zda to nemělo jiný účel než úpravu zahrady. Pověz mi, komu ses o tom zmínil. “ „Majordomovi. Ten mi však nařídil pomlčet. Je to výborný muž, dobrý služebník rodiny. Nic si nepřeje víc než ji nalézt... “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ale chce se vyhnout veškerým dohadům, že mohla upadnout do rukou lidí. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Koneckonců, byli jen o vlásek vzdáleni tomu, aby je glymera považovala za úplný odpad.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Děkuji ti za to, “ řekl Darius. „Dobře jsi dostál své povinnosti. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jen ji nalezněte. Prosím. Nedbám na to, kdo je pa­chatelem únosu — jen ji přiveďte domů. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius zaostřil pohled na to, co bylo vidět ze sou­sedního sídla. </emphasis></p>

<p><emphasis>„To učiníme. Tak... či onak. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Už kvůli lidem v onom druhém sídle se modlil, aby to nebyli oni, kdo se opovážil unést jednu z jeho řad. Druhé rase bylo radno se vyhýbat, na králův rozkaz, ale jestliže měla tu drzost a zaútočila na upírku ? A navíc urozenou, Darius by je všechny zmasakroval v postelích a je­jich těla ponechal smrdutému tlení.</emphasis></p>

<p><strong>                                                       Kapitola třicátá první</strong></p>

<p><strong>G</strong></p>

<p>regg Winn procitl po boku Holly, stočené do klu­bíčka; její bujná falešná ňadra se mu tiskla k tělu jako dvojice polštářů.</p>

<p><strong>Letmým pohledem na hodiny zjistil, že je sedm ho­din ráno. Měli by se sbalit a zamířit do Atlanty.</strong></p>

<p><strong>„Holly." Šťouchl do ní rukou. „Vstávej."</strong></p>

<p><strong>Vydala cosi podobného zapředení a protáhla se, její tělo se prohnulo vstříc jeho a proměnilo jeho ranní erekci v syrovou touhu, s níž se mu zachtělo něco udě­lat. Vzpomínky na to, jak se ocitla v jeho loži, však tento popud rychle potlačily.</strong></p>

<p><strong>Čímž se prokazovalo, že je v leckterém ohledu gent­leman.</strong></p>

<p><strong>„Holly. Dělej. Vstávat, vstávat." </strong></p>

<p><strong>Shrnul jí vlasy z če­la a uhladil je přes rameno.</strong></p>

<p><strong> „Jestli sebou hodíme, do večera jsme v Atlantě."</strong></p>

<p><strong>Což se, vzhledem k tomu, že promarnil den honbou za tím Rathboonem, docela hodí.</strong></p>

<p><strong>„Fajn. Vstávám. Vstávám."</strong></p>

<p><strong>Ve skutečnosti byl z těch dvou Gregg jediný, kdo zaujal svislou polohu. Holly se jen zahnízdila do vy­hřátého prostoru, který po sobě zanechal, a hned zase usnula.</strong></p>

<p><strong>Osprchoval se a pak si plnil kufr co nejhlučněji, ale ona byla jako mrtvá. Ani tak nespala, jako byla v kómatu.</strong></p>

<p><strong>Právě se chystal zajít za Stanem, který na tom byl s probouzením ještě hůř, když se ozvalo zaklepání na dveře.</strong></p>

<p><strong>Ze by ten praštěný hulič už byl vzhůru?</strong></p>

<p><strong>Gregg začal na svého kameramana mluvit, ještě než otevřel dveře. „Poslyš, naložíme dod...“</strong></p>

<p><strong>Byl to ten škrobený majordomus. Vypadal, jako by mu někdo rozlil na pohovku červené víno.</strong></p>

<p><strong>Gregg zvedl dlaň. „Odjíždíme, fajn. Poroučíme se. Jen nám dejte...“</strong></p>

<p><strong>„Majitel se rozhodl, že vám dovolí tady natáčet. Ten váš speciál."</strong></p>

<p><strong>Gregg zamrkal jako idiot. „Prosím?"</strong></p>

<p><strong>Majordomův tón zněl ještě znechuceněji. Pokud to vůbec bylo možné. „Dnes ráno jsem mluvil s majite­lem. řekl, že máte svolení vysílat odtud svůj pořad."</strong></p>

<p><strong>S jednodenním zpožděním, pomyslel si Gregg a v duchu zaklel. „Pardon. Můj tým a já jsme... “</strong></p>

<p><strong>„Nadšeni," dokončila za něj Holly.</strong></p>

<p><strong>Když se ohlédl, jeho moderátorka se právě halila do županu a vylézala z postele.</strong></p>

<p><strong>„To je ohromná zpráva," řekla důrazně a přitom se na majordoma usmívala.</strong></p>

<p><strong>A ten se zjevně zmítal mezi nelibostí a uchvácením, když ji viděl tak rozčepýřenou a rozehřátou a takříkajíc v přírodním stavu.</strong></p>

<p><strong>„Jak je tedy libo," pronesl majordomus poté, co si odkašlal. „Dejte mi laskavě vědět, kdybyste něco po­třebovali."</strong></p>

<p><strong>S úklonou zmizel v chodbě.</strong></p>

<p><strong>Gregg zavřel dveře. „Já myslel, že chceš odtud pryč."</strong></p>

<p><strong>„No... s tebou jsem byla v bezpečí, ne?“ Přicupitala k němu a pohladila ho po hrudi. „Prostě zůstanu u tebe."</strong></p>

<p><strong>Její spokojený hlas v něm probudil podezření. „Tys to na mě sehrála. Celou tu věc s tím sexem... s kýmže to bylo?"</strong></p>

<p><strong>Bez zaváhání zavrtěla hlavou. „Ne... ale opravdu si myslím, že to byl všechno jen sen." </strong></p>

<p><strong>„A co to, jak jsi říkala, že jsi doopravdy měla sex?“</strong></p>

<p><strong>Svraštila vytrhané obočí, jako by se pokoušela pro­hlédnout skrz mléčné sklo. „Je to prostě moc v mlze, než aby to bylo doopravdy. V noci jsem byla totálně zmatená, ale v denním světle... mi to všechno připadá jako hloupost.“</strong></p>

<p><strong>„Byla sis hodně jistá, když jsi sem přišla.“</strong></p>

<p><strong>Zvolna zavrtěla hlavou. „Nic než fakt živý, neuvěři­telný sen... ve skutečnosti se to nestalo.“</strong></p>

<p><strong>Pátral v její tváři a nenalézal nic než jistotu.</strong></p>

<p><strong>Zčistajasna si přiložila ruku ke spánku. „Nemáš aspirin?“</strong></p>

<p><strong>„Bolení hlavy?“</strong></p>

<p><strong>„Jo. Zrovna to začalo.“</strong></p>

<p><strong>Přistoupil ke kufru a vyndal lékárničku. „Poslyš, jsem ochotný to tady zabalit, ale jestli se rozhodneme zůstat, nedá se couvnout. Musíme naplnit vysílací čas, takže nemůžeme jen tak vystřelit zítra nebo pozítří zpátky do Atlanty.“</strong></p>

<p><strong>Upřímně řečeno, už teď byli v časovém presu.</strong></p>

<p><strong>„Chápu,“ řekla a usedla na lůžko.</strong></p>

<p><strong> „Je mi to absolut­ně jasné.“</strong></p>

<p><strong>Gregg jí donesl aspirin, pak vstoupil do koupelny a natočil jí sklenici vody. „Hele. co kdyby ses vrátila do postele. Ještě je brzo a Stan má nepochybně půl­noc.“</strong></p>

<p><strong>„Co chceš dělat.“ Zívla, když mu vracela krabičku s aspirinem a prázdnou sklenku.</strong></p>

<p><strong>Ukázal na svůj laptop. „Vezmu si to dolů do obýva­cího pokoje a začnu procházet tu metráž, co jsme nato­čili včera v noci. Všechno by se to mělo stáhnout ze skrytých kamer.“</strong></p>

<p><strong>„Nechceš radši zůstat tady?“</strong></p>

<p><strong> zeptala se a zasunula nohy s upravenými nehty pod prostěradla.</strong></p>

<p><strong>„Určitě?“</strong></p>

<p><strong>Když kladla hlavu na polštář, odhalila v úsměvu do­konalé korunky... a milou stránku své povahy. „Ano. bude se mi lip spát, a taky po té sprše pěkně voníš."</strong></p>

<p><strong>Páni, něco na ní bylo: když takhle vzhlížela z poste­le, neodvlekla by ho z pokoje ani celá armáda chlapů.</strong></p>

<p><strong>„Fajn. Tak spi, Lolli.“</strong></p>

<p><strong>Usmála se té mazlivé přezdívce, kterou jí dal poté, co s ní začal spát.</strong></p>

<p><strong> „Budu. A děkuju, že jsi u mě zůstal."</strong></p>

<p><strong>Když zavřela oči, přistoupil k ušáku u okna a zapnul laptop.</strong></p>

<p><strong>Záběry z maličkých kamer, které ukryli na chodbě a v přizemním obývacím pokoji a venku na dubu vedle verandy, se vskutku stáhly do počítače.</strong></p>

<p><strong>Vzhledem k tomu, co se událo, pekelně litoval, že jednu neumístili do pokoje Holly, ale už se stalo. Pro­tože duchové ve skutečnosti neexistují, proč by se na­máhali?</strong></p>

<p><strong> Záběry byly pořízeny jen proto, aby přiblížili atmosféru domu... a aby je později upravili, až přijde čas „vyvolat duchy domu“.</strong></p>

<p><strong>Když začal prohlížet zachycené obrazy, uvědomil si, že už to dělá - jak dlouho? Dva roky? A ještě ve sku­tečnosti neviděl ani neslyšel nic, co by se nedalo vy­světlit.</strong></p>

<p><strong>Což bylo v pořádku. Nesnažil se dokázat existenci duchů.</strong></p>

<p><strong> Jeho cílem bylo prodávat zábavu.</strong></p>

<p><strong>Za uplynulých čtyřiadvacet měsíců se poučil jedině o tom, že je dobře to, že mu lhaní nikdy nedělalo potí­že. Po pravdě řečeno, právě proto, že s naprostým kli­dem falšoval skutečnosti, byl ideálním televizním pro­ducentem: šlo mu hlavně o dosažení cíle a konkrétní podrobnosti, ať už se to týkalo místa natáčení, talentu, agentů, majitelů domů nebo čehokoli, co se ocitlo na filmu či videonahrávce, byly jen figurky na šachovnici, které posouval, jak se mu zlíbilo</strong></p>

<p><strong>. Aby mohl práci do­končit, lhal klidně o smlouvách a datech a časech a ob­razu a zvuku. Mlžil a podával zavádějící informace a vyhrožoval žalobami.</strong></p>

<p><strong>Vymýšlel si a naznačoval a...</strong></p>

<p><strong>Gregg se zamračil a naklonil se k obrazovce.</strong></p>

<p><strong>přesunul kurzor na Windows Media Playeru ke <emphasis>zpět</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nému přetáčení</emphasis> a znovu si přehrál segment, který byl zaznamenán na chodbě.</strong></p>

<p><strong>Viděl temný obrys, pohybující se chodbou před je­jich ložnicemi a... mizející v Hollyině pokoji. Čas v pravém dolním rohu ukazoval: 00:1 1.</strong></p>

<p><strong>Což bylo asi pětačtyřicet minut předtím, než za ním přišla.</strong></p>

<p><strong>Gregg si segment znovu přehrál a sledoval, jak ten obrovský stín kráčí středem tlumeně osvětlené chodby a blokuje světlo, vstupující dovnitř oknem na protějším konci.</strong></p>

<p><emphasis>V            duchu slyšel hlas Holly: Protože jsem s ním měla sex.</emphasis></p>

<p><strong>Hněv a úzkost mu vířily v hlavě. </strong></p>

<p><strong>Nechal nahrávku běžet dál, minuty naskakovaly v pravém rohu. A pak to přišlo, asi o třicet minut později někdo opouštěl pokoj Holly, vystoupil z něj, zablokoval světlo.</strong></p>

<p><strong>Postava zamířila opačným směrem, než odkud při­šla, skoro jako by věděla, kde je připevněna kamera, a nechtěla ukázat svou tvář.</strong></p>

<p><strong>Právě když se Gregg připravoval zavolat místní poli­cii... rozplynula se ta zatracená věc ve vzduchu.</strong></p>

<p><strong>Co. To. Sakra. Má. Být</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>                                         </strong></p>

<p><strong>                                         Kapitola třicátá druhá</strong></p><empty-line /><p><strong>J</strong>ohn Matthew se probudil, vycítil po svém boku Xhex a zpanikařil.</p>

<p><strong>Sen... je to sen?</strong></p>

<p><strong>Zvolna se posadil, a když mu její paže sklouzla po hrudi na břicho, zachytil ji dřív, než dopadla na boky. Bože, to, co opatrně držel, bylo vlahé a těžké a...</strong></p>

<p><strong>„Johne?" řekla do polštáře.</strong></p>

<p><strong>Bez přemýšlení se stočil do klubíčka kolem ní a po­hladil ji po krátkých vlasech. V okamžiku, kdy to udě­lal, jako by okamžitě upadla znovu do spánku.</strong></p>

<p><strong>Letmý pohled na hodinky mu sdělil, že jsou čtyři ho­diny odpoledne. Spali mnoho hodin, a pokud se mohl řídit kručením ve svém žaludku, musí být i ona vyhladovělá.</strong></p>

<p><strong>Když si byl jist, že zase spí jako nemluvně, vymanil se z jejího objetí a tiše vstal, v rychlosti jí napsal vzkaz, a pak si natáhl kožené kalhoty a tričko.</strong></p>

<p><strong>Bosky vyšel na chodbu. Všude panoval klid, protože výcvik už tu neprobíhal, což byla velká škoda. Z tělo­cvičny měl být slyšet pokřik zápasníků a z učebny dr­molení přednášek a ze sprch bouchání skříněk.</strong></p>

<p><strong>Místo toho ticho.</strong></p>

<p><strong>Ale on a Xhex tu nebyli sami, jak se ukázalo.</strong></p>

<p><strong>Když došel k proskleným dveřím kanceláře, ztuhl s rukou na madlu.</strong></p>

<p><strong>Tohr spal u psacího stolu... no, spíš na něm. </strong></p>

<p><strong>Hlavu měl položenou na předloktí a ramena ochablá.</strong></p>

<p><strong>John byl tak zvyklý cítit vůči němu hněv, že ho až vyděsilo, když jím nic takového neprojelo. Místo to­ho cítil drtivý smutek.</strong></p>

<p><strong>On se dnes ráno probudil vedle Xhex.</strong></p>

<p><strong>Ale Tohr už to nikdy, nikdy nezažije. Nikdy se nepřevalí a nepohladí Wellsii po vlasech. Nikdy jí nepů­jde do kuchyně pro něco k jídlu. Nikdy ji neobejme ani nepolíbí.</strong></p>

<p><strong>A přitom ztratil i dítě.</strong></p>

<p><strong>John otevřel dveře a očekával, že se bratr vymrští, ale Tohr to neudělal. Byl úplně mimo. To však bylo pochopi­telné. Měl plno práce s tím, aby se dostal znovu do for­my, jedl a cvičil čtyřiadvacet hodin sedm dní v týdnu, a ta námaha byla znát. Kalhoty už na něm nevisely a trička neplandala. Očividně to však byl vyčerpávající proces.</strong></p>

<p><strong>Kde je Lassiter? uvažoval John, když šel kolem psa­cího stolu do šatny. Anděl se obvykle od bratra moc ne­vzdaloval.</strong></p>

<p><strong>Shýbl se, aby prošel skrytými dveřmi v regálu s ma­teriálem, a prošel do tunelu, vedoucího k domu. Cestu mu určovaly svítící zářivky na stropě, sahající daleko, daleko před něj, jako by trasa byla předem dána osu­dem - což byla jistá útěcha, vzhledem k tomu, jak věci probíhaly. Když dospěl ke krátkému schodišti, vystou­pil po něm, vyťukal kód a zdolal další úsek schodů. Vy­nořil se v hale, uslyšel z kulečníkového salonku televi­zi a uhádl, že anděl je právě tam.</strong></p>

<p><strong>Nikdo jiný v domě by Oprah nesledoval. Rozhodně ne dobrovolně.</strong></p>

<p><strong>Kuchyně byla prázdná, <emphasis>doggenové</emphasis> nepochybně na­rychlo jedli ve svých příbytcích, než budou muset začít Připravovat První jídlo a prostírat pro obyvatele domu. Což bylo dobře. Skutečně nepotřeboval pomoc.</strong></p>

<p><strong>Rychle vzal ze spíže košík a naplnil ho vrchovatě.</strong></p>

<p><strong> Rohlíky. Termoska plná kávy. Džbánek pomerančové­ho džusu. Nakrájené ovoce. Koláč. Koláč. Koláč. Hrnek. Hrnek. Sklenička.</strong></p>

<p><strong>Hledal kalorické pokrmy a modlil se, aby Xhex měla ráda sladké.</strong></p>

<p><strong>Z toho důvodu vyrobil krocaní sendvič, jen pro jis­totu.</strong></p>

<p><strong>A z jiného důvodu vytvořil další se šunkou a sýrem.</strong></p>

<p><strong>Vyšel přes jídelnu zpátky ke dveřím pod hlavním schodištěm...</strong></p>

<p><strong>„Spousta jídla pro dva,“ řekl Lassiter, který se pro tentokrát zdržel obvyklého vtipkování.</strong></p>

<p><strong>John se otočil na patě. </strong></p>

<p><strong>Anděl stál ve dveřích kuleční­kového salonku a opíral se o ozdobné veřeje. Nohy měl zkřížené a paže založené na hrudi. Zlaté piercingy se mu třpytily a působily dojmem, že je samé oko - oko, kterému nic neunikne.</strong></p>

<p><strong>Lassiter se pousmál. „Takže už vidíš věci z jiného úhlu, viď.“</strong></p>

<p><strong>Ještě včera večer by ho John poslal do háje, ale teď byl nucen kývnout. Zvlášť když si vzpomněl na ty praskliny v betonové stěně chodby, které způsobila bo­lest. jíž Tohr procházel.</strong></p>

<p><strong>„To je dobře,“ podotkl Lassiter, „a už bylo sakra na čase. Jo, a momentálně u něj nejsem, protože každý někdy potřebuje být sám. A taky mi zrovna dávají Oprah.“</strong></p>

<p><strong>Anděl se obrátil, plavo-černé vlasy se mu zhouply. </strong></p>

<p><strong>„A můžeš za sebou zavřít. Oprah je úžasná."</strong></p>

<p><strong>John potřásl hlavou a přistihl se, že se usmívá. Lassi­ter byl sice metrosexuální prudič, ale přivedl Tohra zpátky k Bratrstvu, a to se počítá.</strong></p>

<p><strong>Skrz tunel. Do šatny. Do kanceláře, kde Tohr pořád ještě spal.</strong></p>

<p><strong>Když John přistoupil ke stolu, bratr procitl křečovi­tým záškubem, který mu projel celým tělem, a vymrštil hlavu ze stropu. Půlku obličeje měl otlačenou, jako by mu ji někdo postříkal škrobem ze spreje a pak špatné vyžehlil.</strong></p>

<p><strong>„Johne...řekl chraplavě. „Ahoj. Potřebuješ něco?“</strong></p>

<p><strong>John sáhl do košíku a vyndal sendvič se šunkou a sý­rem. Položil ho na stůl a přisunul k němu.</strong></p>

<p><strong>Tohr zamrkal, jako by ještě nikdy neviděl kus masa mezi dvěma krajíci chleba.</strong></p>

<p><strong>John na to ukázal. <emphasis>Jez,</emphasis> naznačil ústy.</strong></p>

<p><strong>Tohr natáhl ruku a položil ji na sendvič. „Díky.“</strong></p>

<p><strong>John kývl, špičky jeho prstů setrvávaly na desce sto­lu. Místo rozloučení rychle zaklepal klouby o dřevo, příliš mnoho mělo být řečeno v té krátké chvíli, kterou měl - hlavní starost mu dělalo, aby se Xhex neprobudi­la sama.</strong></p>

<p><strong>Když byl u dveří, Tohr poznamenal: „Jsem vážně rád, že se ti vrátila. Jsem zatraceně rád.“</strong></p>

<p><strong>Jak k němu ta slova dorazila, upřel John oči na ty praskliny venku v chodbě.</strong></p>

<p><strong> Mohl to být on. uvědomil si. Kdyby se Wrath a bratři přihrnuli k jeho dveřím se špatnou zprávou o jeho ženě namísto dobré, reagoval by přesně stejně jako tehdy Tohr.</strong></p>

<p><strong>Vyrazil by z místnosti. A potom by následoval velký útěk.</strong></p>

<p><strong>Přes rameno se John ohlédl na bledou tvář muže, který býval jeho zachráncem, jeho mentorem... otcem, kterého nikdy nepoznal. Tohr přibral, ale tvář měl stále ztrhanou, a to se možná nikdy nezmění, aťsi jí sebevíc.</strong></p>

<p><strong>Jak si hleděli do očí, měl John pocit, že toho spolu prožili mnohem víc než jen těch pár let, co se navzájem znali.</strong></p>

<p><strong>John si postavil košík k nohám. <emphasis>Dnes</emphasis> v <emphasis>noci vezmu </emphasis><emphasis>Xhex ven.</emphasis></strong></p>

<p><strong>„Jo?“</strong></p>

<p><emphasis>Ukážu jí, kde jsem vyrůstal.</emphasis></p>

<p><strong>Tohr těžce polkl. „Chceš klíče od mého domu?"</strong></p>

<p><strong>John se zarazil. Chtěl Tohra jen zapojit do svého plá­nování, jen tak namočit palec do rybníka napravování té roztržky, která mezi nimi vznikla.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Tam jsem ji vzít nechtěl...</emphasis></strong></p>

<p><strong>„Jdi. Bylo by dobré, kdybys to tam zkontroloval. <emphasis>Doggen</emphasis> tam chodí jen jednou do měsíce, možná dva­krát." Tohr poposedl a vytáhl jednu zásuvku stolu. Vyndal svazek klíčů a odkašlal si. „Na."</strong></p>

<p><strong>John chytil klíče, sevřel je v pěsti a hruď mu stáhl stud. Poslední dobou na Tohra kašlal, byl na něj hnus­ný, a on se ještě vzmuží a nabídne mu to, co je pro něj tak trýznivé?</strong></p>

<p><strong>„Jsem rád, že jste se ty a Xhex navzájem našli. Dává to kosmický smysl, opravdu ano."</strong></p>

<p><strong>John strčil klíče do kapsy, aby měl volnou ruku. <emphasis>Ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jsme spolu.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Úsměv, který se krátce objevil na mužově tváři, byl prastarý.</strong></p>

<p><strong> „Jo, jste. Vy dva jste si <emphasis>souzeni</emphasis>.“</strong></p>

<p><strong>Proboha, říkal si John, nejspíš je ten vázací pach úpl­ně zřejmý. Přesto neexistoval důvod zabíhat do všech pro-a-proti obklopujících jejich vztah.</strong></p>

<p><strong>„Takže jdeš k Naší paní?" Když John kývl, Tohr sáhl na podlahu a zvedl igelitovou tašku. </strong></p>

<p><strong>„Vezmi s sebou tohle. To jsou peníze za drogy zabavené v tom řado­vém domě. Blay to přinesl. Nejspíš by se jim to mohlo hodit."</strong></p>

<p><strong>Tohr vstal, nechal lup na desce, zvedl sendvič, sloupl z něj fólii a ukousl si.</strong></p>

<p><strong>„Dobrá práce s majonézou," zamumlal. „Ani moc. Ani málo. Díky."</strong></p>

<p><strong>Tohr zamířil ke komoře.</strong></p>

<p><strong>John tiše hvízdl a bratr se zastavil, ale neotočil.</strong></p>

<p><strong> „To je dobrý, Johne. Nemusíš nic říkat. Jen ať se vám dnes v noci venku nic nestane, jo?"</strong></p>

<p><strong>S těmi slovy Tohr opustil kancelář a nechal Johna sa­motného v oblaku vlídnosti a důstojnosti, jaké by sám rád jednoho krásného dne dosáhl.</strong></p>

<p><strong>Když se dveře komory zavřely, říkal si... že chce být jako Tohr.</strong></p>

<p><strong>Zamířil do chodby a bylo zvláštní, že mu to zase bě­želo mozkem, a svět se tím jaksi znovu napravil: od té doby. co Tohra poprvé potkal, chtěl být jako on... a kdoví, zda to způsobovaly Tohrovy tělesné rozměry, inteligence, to, jak zacházel se svou ženou, jak bojoval, nebo dokonce i hluboký tón jeho hlasu.</strong></p>

<p><strong>Je to dobré.</strong></p>

<p><strong>Je to... správné.</strong></p>

<p><strong>Když kráčel k pooperačnímu pokoji, nijak zvlášť se na dnešní noc netěšil. Koneckonců, minulost je často lé­pe nechat pohřbenou... zvlášť tu jeho, protože páchne.</strong></p>

<p><strong>Ale jde o to, že takhle má lepší šanci zabránit Xhex vyrazit za Lashem. Bude potřebovat ještě pár nocí, než se jí naplno vrátí síly. A měla by se ještě alespoň jed­nou nakrmit.</strong></p>

<p><strong>Takhle věděl, kde je, a bude u ní.</strong></p>

<p><strong>Bez ohledu na to, čemu Tohr věřil, John si nic nenalhával. Dřív nebo později Xhex upláchne a on ji nebu­de schopen zastavit.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Na Druhé straně přecházela Payne kolem svatyně, na bosých nohou ji šimrala jarní zelená tráva, nos jí plnily vůně zimolezu a hyacintů.</strong></p>

<p><strong>Nespala ani hodinu od chvíle, kdy ji matka znovu oživila, a ačkoliv jí to zprvu připadalo prapodivné, už o tom moc nepřemýšlela. Prostě to tak bylo.</strong></p>

<p><strong>S největší pravděpodobností si její tělo užilo odpo­činku do zásoby, která vydrží na celý život.</strong></p>

<p><strong>Cesta ji vedla kolem Primalova chrámu, ale dovnitř nevstoupila. Stejně tak minula i vchod na matčino ná­dvoří - na Wrathův příchod bylo ještě moc brzy a její cvičný zápas s ním byl jediným důvodem, proč tam kdy vstupovala.</strong></p>

<p><strong>Když se však ocitla u chrámu, v němž bydlely Vyvo­lené v odluce, otevřela dveře, ačkoliv by nedovedla říct,co ji přimělo stisknout kliku a překročit práh.</strong></p>

<p><strong>Mísy s vodou, jež Vyvolené od pradávna používaly k věštění, a tudíž nesly svědectví událostí, k nimž do­cházelo na Druhé straně, byly seřazeny a dokonale uspořádány na četných stolech, svitky pergamenů a br­ka na psaní podobně rozložené, připravené k použití.</strong></p>

<p><strong>Postřehla záblesk světla a přistoupila k jeho zdroji. Voda v jedné z křišťálových nádob se pohybovala ve stále pomalejších kruzích, jako by byla právě nyní po­užita.</strong></p>

<p><strong>Rozhlédla se. „Haló?“</strong></p>

<p><strong>Nedočkala se odpovědi, jen sladké vůně citronu, a to naznačovalo, že tu byla před nedávnem Nijaká se svým úklidovým klůckem. Což byla vlastně trošku ztráta ča­su. Nebyl tu prach, ani saze, ani špína, ale na druhé straně Nijaká patřila k tradici slavných Vyvolených, že ano.</strong></p>

<p><strong>Neměla na práci nic než vymýšlet si činnost, která nesloužila žádnému velkému účelu.</strong></p>

<p><strong>Když se Payne otočila k odchodu a míjela všechna prázdná křesla, pocit matčiny nedostatečnosti ji zavalil stejně jako panující ticho.</strong></p>

<p><strong>Po pravdě řečeno, neměla ji ráda.</strong></p>

<p><strong> Panovala tu však smutná realita ve všech plánech, jež byly vytvořeny a přišly nazmar. Plán chovného programu, který měl odstranit vady tak, aby rasa byla silná. Celit nepříteli v pozemském terénu a vítězit. Aby jí její početné děti sloužily s láskou, poslušností a radostí.</strong></p>

<p><strong>Jak to se Stvořitelkou dopadlo? Je osamělá. Neuctí­vaná. Nemilovaná.</strong></p>

<p><strong>A nadcházející generace sejdou z jejích cest nejspíš ještě víc, vzhledem k tomu, jakým způsobem se mnozí rodiče vzdalují od tradic.</strong></p>

<p><strong>Payne vyšla z prázdné místnosti, vstoupila do proni­kavého mléčného světla a...</strong></p>

<p><strong>Dole u jezírka rozjímání se pohnul zářivě žlutý ob­rys a zatančil jako tulipán ve větru.</strong></p>

<p><strong>Payne zamířila k postavě, a když se přiblížila, usou­dila, že Layla evidentně přišla o rozum.</strong></p>

<p><strong>Vyvolená zpívala píseň beze slov, její tělo se pohy­bovalo v rytmu, jemuž scházela doprovodná melodie, vlasy jí vlály jako prapor.</strong></p>

<p><strong>Bylo to poprvé a jedinkrát, co neměla drdol, jaký nosily všechny Vyvolené - aspoň pokud bylo Payne známo.</strong></p>

<p><strong>„Sestro!" řekla Layla a zastavila se. „Odpusť mi."</strong></p>

<p><strong>Její zářivý úsměv svítil víc než žluť jejího roucha a voněla silněji než kdy dřív, vůně skořice zvonila ve vzduchu stejně jako její líbezný hlas.</strong></p>

<p><strong>Payne pokrčila rameny. „Není co odpouštět. Tvá pí­seň lahodí uchu."</strong></p>

<p><strong>Layliny paže se znovu elegantně zhouply. </strong></p>

<p><strong>„To je ale líbezný den, není-liž pravda?"</strong></p>

<p><strong>„Vskutku." Zčistajasna Payne ucítila bodnutí stra­chu.</strong></p>

<p><strong> „Nálada se ti velmi zlepšila."</strong></p>

<p><strong>„Ano, ano." Vyvolená se zatočila kolem své osy, zvedla nohu v krásném oblouku a pak vyskočila do vzduchu. „To je líbezný den."</strong></p>

<p><strong>„Co tě tak potěšilo?" Ačkoliv Payne znala odpověď. Změny nálad jsou koneckonců jen zřídka spontánní - většinou potřebují nějaký spouštěč.</strong></p>

<p><strong>Layla zpomalila tanec, paže a vlasy jí klesly a zasta­vily se. Zvedla elegantní prsty k ústům a zdálo se, že se jí nedostává slov.</strong></p>

<p><strong>Prokázala službu jaksepatří, říkala si Payne. Její zkušenosti <emphasis>ehros</emphasis> už nejsou jen teoretické.</strong></p>

<p><strong>„Já..." Layliny líce zaplály jasným ruměncem.</strong></p>

<p><strong>„Už nic neříkej, jen věz, že jsem šťastná s tebou," za­mumlala Payne a byla to víceméně pravda. Také si však připadala podivně odvržená.</strong></p>

<p><strong>Teď už nejsou k užitku jen ona a Nijaká? Zdá se.</strong></p>

<p><strong>„Políbil mě," řekla Layla s pohledem upřeným k je­zírku rozjímání. „On... položil svá ústa na moje."</strong></p>

<p><strong>Vyvolená půvabně usedla na mramorový okraj ba­zénku a smočila ruku v nehybné vodě. Po chvilce k ní Payne přisedla, protože někdy je lepší něco cítit, coko­liv. I když je to bolest.</strong></p>

<p><strong>„Líbilo se ti to?“</strong></p>

<p><strong>Layla hleděla na vlastní odraz, plavé vlasy jí splýva­ly přes rameno, až se jejich konečky dotkly stříbřité hladiny jezírka.</strong></p>

<p><strong> „Byl ve mně... jako oheň. Ohromný žhoucí příval, který... mě pohltil."</strong></p>

<p><strong>„Takže už nejsi panna."</strong></p>

<p><strong>„Po líbání nás oba zarazil. Řekl, že chce, abych si byla jistá."</strong></p>

<p><strong> Smyslný úsměv, který se dotkl Layliny tvá­ře, byl jasnou ozvěnou vášně.</strong></p>

<p><strong> „Byla jsem si jistá a stále jsem. Stejně tak on. Po pravdě řečeno, jeho tělo váleč­níka bylo na mne připraveno. Dychtilo po mně. Být předmětem takové touhy, to je nezměrný dar. Myslíva­la jsem si... že naplnit své vzdělání bylo tím. po čem jsem prahla, nyní však vím, že na opačné straně mě če­ká mnohem víc."</strong></p>

<p><strong>„S ním?" zašeptala Payne. „Nebo skrze plnění tvých povinností?"</strong></p>

<p><strong>Layla svraštila čelo.</strong></p>

<p><strong>Payne kývla. „Jsem si jista, že prahneš víc po něm než po svém poslání."</strong></p>

<p><strong>Nastala dlouhá pauza. „Taková vášeň je dozajista známkou určitého předurčení, ne snad?"</strong></p>

<p><strong>„To nedovedu posoudit." Její zkušenost s osudem ji dovedla k jedinému zářivému, krvavému okamžiku ak­tivity... po němž následovala převládající nečinnost. Nic z toho jí neumožňovalo komentovat takovou vá­šeň, o jaké hovořila Layla.</strong></p>

<p><strong>A jakou se kochala.</strong></p>

<p><strong>„Odsuzuješ mne?" zašeptala Layla.</strong></p>

<p><strong>Payne zvedla k Vyvolené oči a pomyslela na tu prázdnou místnost vidění se všemi vyklizenými stoly a mísami, jež nezahřívaly dobře vycvičené ruce.</strong></p>

<p><strong> Laylina nynější radost, zakořeněná ve výletech mimo život Vyvolené, byla další nevyhnutelnou vadou na kráse té­to strany. A to nebylo špatné.</strong></p>

<p><strong>Vztáhla ruku a dotkla se ramene své společnice. „Vůbec ne. Mám z tebe radost."</strong></p>

<p><strong>Ostýchavá radost změnila Laylu z krásky v cosi, nad čím se tajil dech.</strong></p>

<p><strong> „Tolik mne těší, že se ti mohu svěřit. Jsem naplněna k prasknutí a není nikoho... opravdu... s kým si mohu promluvit."</strong></p>

<p><strong>„Se mnou můžeš mluvit vždycky." Layla koneckon­ců nikdy nesoudila ji ani její mužské sklony, a ona byla zcela ochotna poskytnout jí stejně milostivé přijetí. „Vrá­tíš se tam brzy?"</strong></p>

<p><strong>Layla kývla. „Řekl, že se k němu mohu vrátit, až bu­de mít... Jakže to řekl? Příští noc volno. A tak učiním."</strong></p>

<p><strong>„No, musíš mě informovat. Ano... se zájmem si po­slechnu, jak si vedeš."</strong></p>

<p><strong>„Děkuji ti, sestro." Layla uchopila Payne za ruku, do očí Vyvolené vhrkl závoj slz. „Byla jsem tak dlouho ne­využita a tohle... tohle jsem si přála. Cítím se... <emphasis>živá."</emphasis></strong></p>

<p><strong>„To je dobře, má sestro. To je... velmi dobře."</strong></p>

<p><strong>S posledním konejšivým úsměvem Payne vstala a rozloučila se. Cestou zpátky ke své komnatě se přisti­hla, že si masíruje bolavé místo, jež se jí vytvořilo uprostřed hrudi.</strong></p>

<p><strong>Už se nemohla dočkat Wratha.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>                Kapitola třicátá třetí</strong></p>

<p><strong>X</strong></p>

<p>hex se probudila vůní Johna Matthewa.</p>

<p><strong>A také čerstvé kávy.</strong></p>

<p><strong>Otevřela oči a našla ho pohledem v šeru pooperačního pokoje. Byl zase na té židli jako na začátku, celý zkroucený, jak naléval kávu z tmavozelené termosky do hrnku. Znovu si oblékl kožené kalhoty a tričko, ale byl bos.</strong></p>

<p><strong>Když se otočil směrem k ní, ztuhl, obočí mu vystře­lilo vzhůru. A i když už nesl kávu k ústům, okamžitě ji hrnek podal.</strong></p>

<p><strong>Páni, jestli to není celý on.</strong></p>

<p><strong>„Ne, prosím," řekla. „To je tvoje."</strong></p>

<p><strong>Zarazil se, jako by uvažoval, zda má, nebo nemá ně­co namítat. Ale pak přiložil porcelánový okraj k ústům a usrkl.</strong></p>

<p><strong>Xhex se už cítila trochu jistěji; odhodila přikrývky a vysunula zpod nich nohy. Když vstala, spadla z ní osuška a uslyšela, jak John syčivě vtáhl dech.</strong></p>

<p><strong>„Jé, promiň," zamumlala, sklonila se a zvedla froté ručník.</strong></p>

<p><strong>Nezazlívala mu, že se mu nechce civět na jizvu, kte­rá se jí dosud hojila na podbřišku. Nebylo to zrovna nic, co by člověk toužil spatřit před snídaní.</strong></p>

<p><strong>Zabalila se, doťapkala na záchod, použila ho a umyla si obličej. </strong></p>

<p><strong>Tělo se jí pěkně vzpamatovávalo, sbírka mod­řin mizela, nohy nesly její váhu lépe. A díky odpočinku a tomu, že se od něj nakrmila, už ani tak netrpěla bo­lestmi jako spíš řadou neurčitých nepříjemných pocitů.</strong></p>

<p><strong>Když vyšla z koupelny, řekla:</strong></p>

<p><strong>„Myslíš, že si můžu od někoho půjčit nějaké oblečení?"</strong></p>

<p><strong>John kývl, ale ukázal na postel. Očividně chtěl, aby se nejprve najedla, a ona na ten plán přistoupila.</strong></p>

<p><strong>„Díky," řekla a přitáhla si osušku kolem ňader. „Co tam máš?"</strong></p>

<p><strong>Když usedla, nabídl jí všechno možné a ona si vzala krůtí sendvič, protože trpěla naléhavou potřebou pro­teinů. John ze své židle sledoval, jak jí, jenom pil kávu a v okamžiku, kdy skončila, se vytasil s koláčem, který byl až příliš lákavý.</strong></p>

<p><strong>Kombinace třešní a sladké polevy v ní vzbudila chuť na kávu. A vida, John byl hned po ruce s hrnkem, jako by jí četl myšlenky.</strong></p>

<p><strong>Spořádala druhý koláč a rohlík. A sklenici pomeran­čové šťávy. A dva šálky kávy.</strong></p>

<p><strong>A bylo to zvláštní. Jeho mlčení na ni mělo bizarní účinky. Za normálních okolností bývala tichá ona, ra­ději byla sama sobě rádcem a nesvěřovala své myšlen­ky nikomu. Ale v Johnově němé přítomnosti cítila po­divné nutkání mluvit.</strong></p>

<p><strong>„Už jsem nacpaná," řekla a ulehla zpátky do podu­šek. Když zvedl jedno obočí a nabídl jí poslední koláč, zavrtěla hlavou. </strong></p>

<p><strong>„Bože... ne, už se do mě nic nevejde."</strong></p>

<p><strong>A teprve pak začal jíst.</strong></p>

<p><strong>„Tys na mě čekal?"</strong></p>

<p><strong> zamračila se. Když uhnul jejímu pohledu a pokrčil rameny, tiše zaklela. </strong></p>

<p><strong>„To jsi nemu­sel."</strong></p>

<p><strong>Další pokrčení ramen.</strong></p>

<p><strong>Sledovala ho a polohlasem řekla: „Máš krásné způ­soby při jídle."</strong></p>

<p><strong>Zrudl a ona musela říci svému srdci, aby se sakra koukalo zklidnit, protože začalo bít rychleji.</strong></p>

<p><strong>Ale na druhé straně, možná má bušení srdce, protože si právě naládovala do prázdných útrob dva tisíce kalorií.</strong></p>

<p><strong>Nebo taky ne. Když si John začal z prstů slízávat po­levu, zahlédla jeho jazyk a na okamžik pocítila, jak její tělo procitá...</strong></p>

<p><strong>Vzpomínky na Lashe rozdrtily křehký květ mezi je­jíma nohama, představy ji zanesly zpět do té ložnice, jak na ní ležel, páčil jí od sebe nohy tvrdýma rukama...</strong></p>

<p><strong>„Ne...“</strong></p>

<p><strong> Seskočila z postele, pelášila k toaletě a jen taktak to stihla.</strong></p>

<p><strong>Všechno z ní vyšlo. Dva koláče. Káva. Krůtí send­vič. Kompletní evakuace všeho, co snědla.</strong></p>

<p><strong>Jak dávila, nevnímala zvracení. Cítila na kůži Lashovy příšerné pracky... jeho tělo ve svém, jak do ní buší...</strong></p>

<p><strong>A už tu byla pomerančová šťáva.</strong></p>

<p><strong>Ach, Bože... jak to mohla s tím darebákem prožívat znovu a opakovaně? Pěsti a zápolení a kousání... pak brutální sex. Zas a znova a ještě... a pak ty dozvuky. Smývat ho ze sebe. I zevnitř.</strong></p>

<p><strong>Kruci...</strong></p>

<p><strong>Další vlna dávení přerušila její myšlenky, a ačkoliv jí zvracení vadilo, vypnutí mozku představovalo úlevu. Bylo to skoro, jako by se její tělo snažilo fyzicky vy­mýtit trauma, prostě ho vyhodit, aby mohlo začít zno­va.</strong></p>

<p><strong>Takříkajíc restartovat.</strong></p>

<p><strong>Když nejhorší zvracení skončilo, klesla na paty a opřela si studené, lepkavé čelo o paži. Dech jí sípal v hrdle a dávivý reflex se jí chvěl v hrdle, jako by uva­žoval, zda se má znovu vzchopit k dílu.</strong></p>

<p><strong>Už tam nic není, říkala té zatracené věci. Ledaže by ji to chtělo obrátit naruby.</strong></p>

<p><strong>Sakra, tohle nenáviděla.</strong></p>

<p><strong> Hned poté, co jste prošli pek­lem, jsou vaše mysl a vaše okolí plné pozemních min a nikdy nevíte, co odpálíte. Jasně, časem to vybledne, ale počáteční návrat do „běžného života" je dost nepří­jemný.</strong></p>

<p><strong>Zvedla hlavu a stiskla splachovadlo.</strong></p>

<p><strong>Když se její ruky dotkla vlhká žínka, nadskočila, ale byl to jen John, nic, čeho by se měla bát.</strong></p>

<p><strong>A páni, měl to jediné, po čem v daném okamžiku skutečně toužila: ta čistá, vlhká, studená žínka byla ja­ko dar z nebes.</strong></p>

<p><strong>Zabořila do ní tvář a otřásla se úlevou. „To jídlo mě mrzí. Bylo vážně dobré.“</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Chvíle pro doktorku Jane.</strong></p>

<p><strong>Zatímco Xhex seděla roztažená a nahá na podlaze před toaletou, John upíral jedno oko na ni a druhé na telefon, přičemž psal textovku.</strong></p>

<p><strong>V             momentě, kdy zprávu odeslal, hodil mobil na pult a stáhl čistou osušku z komínku vedle umyvadla.</strong></p>

<p><strong>Chtěl dopřát Xhex trochu cudnosti, ale také mu dá­val zabrat pohled na to, jak jí páteř div neprořízne kůži na zádech. Zabalil ji a nechal ruce spočívat na jejích ra­menou.</strong></p>

<p><strong>Toužil si ji přitáhnout k hrudi, ale nevěděl, jestli stojí o              takovou blíz...</strong></p>

<p><strong>Xhex se na něj sesula a upravila si ručník, zkřížila si jeho okraje na hrudi. </strong></p>

<p><strong>„Nech mě hádat. Zavolal jsi naši milou paní doktorku."</strong></p>

<p><strong>Přemístil se, opřel se dlaněmi o podlahu a zvedl ko­lena, aby jí vytvořil kolébku ze všech stran. Není to špatné, říkal si. Xhex nemá záchodovou mísu přímo před obličejem, ale kdyby ji potřebovala, stačí se jen posadit zpříma.</strong></p>

<p><strong>„Není mi špatně," řekla ochraptělým hlasem. „Od té operace, ani od ničeho jiného. Jen jsem moc rychle jedla."</strong></p>

<p><strong>Možná, říkal si. Ale na druhé straně neuškodí, když ji doktorka Jane zkontroluje. Kromě toho potřebují propustku, než dnes v noci vyjdou ven, pokud to teď vůbec bude možné.</strong></p>

<p><strong>„Xhex? Johne?"</strong></p>

<p><strong>John hvízdl, když uslyšel doktorčin hlas, a okamžik nato už Vishousova žena strčila hlavu do koupelny.</strong></p>

<p><strong>„Mejdan? A mě nikdo nepozval," řekla a vstoupila.</strong></p>

<p><strong>„No, technicky vzato myslím, že pozval," zamumla­la Xhex. „Nic mi není."</strong></p>

<p><strong>Jane poklekla, a ačkoliv se přívětivě usmívala, oči, jimiž přejela tvář Xhex, byly pronikavé. „Copak se tu děje?"</strong></p>

<p><strong>„Po jídle se mi udělalo špatně."</strong></p>

<p><strong>„Mohu ti změřit teplotu?"</strong></p>

<p><strong>„Momentálně bych si nestrkala nic do pusy, jestli vám to nevadí."</strong></p>

<p><strong>Jane vyndala z brašny bílý nástroj. „Můžu ti ji změ­řit v uchu."</strong></p>

<p><strong>Johna šokovalo, když ruka Xhex nalezla jeho a pev­ně ji stiskla, jako by potřebovala podporu. Aby jí dal na srozuměnou, že pro ni udělá vše, co je třeba, opětoval stisk a v tom okamžiku jí ramena povolila a znovu se uvolnila.</strong></p>

<p><strong>„Poslužte si, doktorko."</strong></p>

<p><strong>Xhex naklonila hlavu a vida, ocitla se přímo na jeho rameni. Takže mu opravdu nezbývalo než položit tvář na chmýřité, jemné kučery a zhluboka vdechnout.</strong></p>

<p><strong>Pokud šlo o něj, paní doktorka pracovala až moc rychle. </strong></p>

<p><strong>Jen vsunout, píp, a už teploměr vytahovala </strong></p>

<p><strong>- což znamenalo, že Xhex znovu zvedla hlavu.</strong></p>

<p><strong>„Horečku nemáš. Mohla bych se podívat na tvou ránu?"</strong></p>

<p><strong>Xhex rozhalila osušku a ukázala břicho a pruh, který jí vedl napříč přes podbřišek.</strong></p>

<p><strong>„Vypadá to dobře. Co jsi jedla?"</strong></p>

<p><strong>„Bylo toho moc."</strong></p>

<p><strong>„To chápu. Nějaká bolest, o které bych měla vědět?"</strong></p>

<p><strong>Xhex zavrtěla hlavou. „Už je mi lip. Vážně. Potřebu­ju něco na sebe a boty... a další První jídlo."</strong></p>

<p><strong>„Mám chirurgické oblečení, které si můžeš obléct, a nahoře v domě tě pak znovu nakrmíme."</strong></p>

<p><strong>„To je dobře. Díky.“ Xhex začala vstávat a John jí pomohl, přidržoval jí ručník, když sklouzl. „Protože my jdeme ven."</strong></p>

<p><strong>„Ne, do boje nejdeš."</strong></p>

<p><strong>John přikývl a znakovou řečí doktorce sdělil: <emphasis>Jdeme si jen protáhnout nohy. Přísahám.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Doktorka Jane přimhouřila oči. „Mohu jen tlumočit názor lékaře. A ten je takový, že podle mého bys mě­la," - pohlédla na Xhex — „něco sníst a zbytek noci zů­stat tady. Ale jsi dospělá, proto se můžeš rozhodovat sama. Ale jedno byste měli vědět. Jestli odejdete bez Qhuinna, dá vám Wrath co proto."</strong></p>

<p><strong><emphasis>To je dobré,</emphasis> znakoval John. Nebyl nijak vynervova­ný kvůli své chůvě, ale s Xhex nehodlal riskovat.</strong></p>

<p><strong>Netrpěl žádnými iluzemi ohledně ženy, kterou milo­val. Každou chvíli se může rozhodnout utéct, a kdyby na to došlo, bude rád, že na ni není sám.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>              </strong></p>

<p><strong>                                                    Kapitola  třicátá čtvrtá</strong></p>

<p><strong>L</strong>ash procitl ve stejné pozici, v jaké předtím ztratil vědomí: seděl na podlaze v koupelně bungalovu, pažemi objímal kolena, hlavu skloněnou.</p>

<p><strong>Když otevřel oči, měl před nimi svou erekci.</strong></p>

<p><strong>Zdálo se mu o Xhex a byly to tak jasné obrazy a po­city tak živé, až to byl div, že nevyvrcholil do kalhot. </strong></p>

<p><strong>Byli zase spolu v tom pokoji, prali se, kousali a pak se jí zmocnil, strhl ji násilím na postel, přiměl ji přijmout ho, i když to nenáviděla.</strong></p>

<p><strong>Byl do ní totálně zamilovaný.</strong></p>

<p><strong>Zvuk vlhkého bublání mu zvedl hlavu. Plastiková kráska přicházela k sobě, prsty se jí cukaly, víčka mži­kala jako porouchané stěrače.</strong></p>

<p><strong>Když zaostřil pohled na její slepené vlasy a zakr­vácený korzet, pocítil palčivou bolest ve spáncích, ko­covinu, která jistě nesouvisela s ničím příjemným. Ta mrcha mu byla odporná, jak ležela roztažená ve vlastní špíně.</strong></p>

<p><strong>Očividně jí bylo špatně od žaludku, a díkybohu, že ten rozruch prospal.</strong></p>

<p><strong>Shrnul si vlasy z očí, ucítil, jak se mu prodlužují te­sáky a poznal, že je čas ji použít, ale... byla asi tak lá­kavá jako zkažené maso.</strong></p>

<p><strong>Ještě vodu. To je to, co tahle noční můra potřebuje. Víc vody a...</strong></p>

<p><strong>Když se naklonil, aby znovu spustil sprchu, zalétla k němu očima.</strong></p>

<p><strong>Řev se jí vydral ze zkrvavených úst a odrážel se od kachlíčků, až mu v uších zvonily učiněné kostelní zvony.</strong></p>

<p><strong>Zpanikařila z těch zatracených tesáků. Vlasy mu znovu spadly do očí, shrnul je a zvažoval, jestli jí nemá rozdrásat krk, jen aby umlčel ten zvuk. Ale nepřipadalo v úvahu, že by se do ní zakousl dřív, než bude vykou­paná...</strong></p>

<p><strong>Nedívala se mu na ústa. Její vytřeštěné, šílené oči se upíraly na jeho čelo.</strong></p>

<p><strong>Když ho ty vlasy znovu začaly otravovat, shrnul je dozadu - a něco mu zůstalo v ruce.</strong></p>

<p><strong>Zvolna na to shlédl.</strong></p>

<p><strong>Kdepak, ne jeho plavé vlasy.</strong></p>

<p><strong>Kůže.</strong></p>

<p><strong>Lash se otočil k zrcadlu a uslyšel svůj výkřik. Jeho odraz byl nepředstavitelný, kus masa, který se uvolnil, odhalil černě mokvavý povlak na bílé lebce. </strong></p>

<p><strong>Nehtem vyzkoušel okraj toho, co na ní dosud lpělo, a shledal, že je to úplně volné; každičký čtvereční centimetr jeho tváře byl jen plachta přehozená přes kosti.</strong></p>

<p><strong>„Ne!“</strong></p>

<p><strong> řval a snažil se ten šmejd přilepit zpátky na místo...</strong></p>

<p><strong>Jeho ruce... ach. Bože, snad ne i ty. Z jejich hřbetů visely chlopně kůže. a když si prudce vyhrnul rukávy košile, litoval, že si nepočínal jemněji, protože pokož­ka šla dolů spolu s jemným hedvábím.</strong></p>

<p><strong>Co se to s ním děje?</strong></p>

<p><strong>V zrcadle viděl, jak za jeho zády prostitutka vyletěla jako o život; vypadala jako Carrie v podání Sissy Spacekové, jen bez těch maturitních šatů.</strong></p>

<p><strong>V přívalu síly se po ní vrhl, jeho tělo však postrádalo veškerou energii a eleganci, na něž byl zvyklý. Když se hnal za svou kořistí, cítil tření oděvu o své tělo a uměl si jen představovat, jak se celý trhá.</strong></p>

<p><strong>Chytil prostitutku, právě když se ocitla u zadních dveří a začala bojovat se zámky. Dopadl na ni zezadu,popadl ji za vlasy, strhl jí hlavu dozadu, zakousl se a táhl do sebe její černou krev.</strong></p>

<p><strong>Spořádal všechno, vyprázdnil ji, až už neměl co na­sát do úst, a když skončil, prostě ji pustil, takže se se­sula přímo na koberec.</strong></p>

<p><strong>Jako opilec došátral zpátky do koupelny a zapnul světla po obou stranách zrcadla.</strong></p>

<p><strong>S každým kusem oděvu, který odkládal, odhaloval další hrůzy podobné té, která už byla vidět na jeho tvá­ři: jeho kosti a svaly se leskly černým, mastným povla­kem ve světle žárovek.</strong></p>

<p><strong>Byl jako zdechlina.</strong></p>

<p><strong> Vzpřímená, chodící, dýchající mrtvola, jejíž oči se koulely v důlcích bez víček a řas, jejíž ústa tvořily jen tesáky a zuby.</strong></p>

<p><strong>Poslední zbytek kůže byl ten, který mu držel na hla­vě jeho krásné plavé vlasy, ale i ten klouzal dozadu, ja­ko paruka, jejíž lepidlo se uvolnilo.</strong></p>

<p><strong>Strhl ten poslední kus a kostlivýma rukama pak hla­dil to, na co byl dřív tolik pyšný. Samozřejmě to zašpi­nil, černé prýštění slepilo kadeře, potřísnilo je, umastilo... takže nebyly o nic lepší než to, co dosud drželo na hlavě té děvky u dveří.</strong></p>

<p><strong>Nechal svůj skalp padnout na podlahu a zadíval se na sebe.</strong></p>

<p><strong>Skrz klec svých žeber sledoval tlukot vlastního srdce a v otupělé hrůze se ptal sám sebe, co ještě mu uhni­je... a co mu zbyde, až tahle proměna skončí.</strong></p>

<p><strong>„Ach, Bože...,“ hlesl a jeho hlas už nezněl správně, byla to jakási narušená ozvěna pronášející slova způso­bem, který mu byl mrazivě povědomý.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Blay stál v šatně s otevřenými dveřmi před řadami své­ho rozvěšeného oblečení. Absurdně měl sto chutí zavo­lat matce o radu. Což dělal dříve vždycky, když se měl slavnostně nastrojit.</strong></p>

<p><strong>Jenže takový rozhovor se nedal odbýt nakvap. Domnivala by se, že jde o ženu, a byla by celá nadšená faktem, že půjde na rande, a on by byl nucen jí lhát... nebo jít s pravdou ven.</strong></p>

<p><strong>Jeho rodiče nikdy netrpěli předsudky...</strong></p>

<p><strong> Jenže byl je­jich jediný syn a žádná žena, to znamenalo žádná vnoučátka, ale zato opovržení aristokracie. Nebylo ni­jak překvapivé, že <emphasis>glymera</emphasis> neměla nic proti homose­xualitě, pokud jste byli zaslíbeni nějaké ženě a nikdy, nikdy jste o tom nemluvili ani nedělali nic, co by pře­hnaně potvrzovalo to, jací jste se narodili. Zdání. Všechno samé zdání. A když jste vyložili karty na stůl? Vyloučili vás ze svých řad.</strong></p>

<p><strong>A stejně tak rodina.</strong></p>

<p><strong>V určité rovině nemohl uvěřit, že sejde setkat s mu­žem. V restauraci. A pak s tím chlapem vyrazí do baru.</strong></p>

<p><strong>Jeho partner bude vypadat úžasně. Jako vždycky.</strong></p>

<p><strong>Blay si tedy vyndal oblek značky Zegna, který byl šedý s bledince růžovými tenkými proužky. Následo­vala krásná bavlněná košile od Burberryho, rovněž sla­bounce růžová, se zářivě bílými francouzskými manže­tami a límcem. Boty... boty... boty...</strong></p>

<p><strong><emphasis>Bum, bum, bum</emphasis> na dveře. „Hej, Blayi!“</strong></p>

<p><strong>Do háje. Oblek už si rozložil na postel a byl čerstvě osprchovaný, v koupacím plášti, s gelem ve vlasech.</strong></p>

<p><strong>Gel: sakra zatracený usvědčující důkaz.</strong></p>

<p><strong>Přistoupil ke dveřím a pootevřel je jen na štěrbinku.</strong></p>

<p><strong> Venku na chodbě byl Qhuinn připravený k boji, hrudní pouzdro s dýkami mu viselo v ruce, oblečený v kůži, bagančata zapnutá na přezky.</strong></p>

<p><strong>Zvláštní, že válečnická rutina nebyla nijak zvlášť pů­sobivá. Blay příliš usilovně vzpomínal na to, jak vypa­dal včera v noci natažený na lůžku, oči upřené na Lay lina ústa.</strong></p>

<p><strong>Špatný nápad, že se to krmení odehrávalo v mém po­koji, říkal si Blay. Protože teď se bude pořád v duchu Ptát, kam až to mezi těmi dvěma na jeho matraci došlo.</strong></p>

<p><strong>Jak ale znal Qhuinna, neskončilo to předčasně. Rádo se stalo.</strong></p>

<p><strong>„John mi poslal textovku,“ řekl Qhuinn. „On a Xhex sejdou poflakovat po Caldie a pro jednou ten prevít..."</strong></p>

<p><strong>Qhuinnovy dvoubarevné oči si změřily Blaye od hla­vy k patě, pak se naklonil ke straně a nahlédl Blayovi přes rameno. „Co se děje?“</strong></p>

<p><strong>Blay si přitáhl klopy županu trochu víc k sobě. „Nic."</strong></p>

<p><strong>„Máš jinou kolínskou.... a co sis to udělal s vlasy?"</strong></p>

<p><strong>„Nic. Co jsi to říkal o Johnovi?"</strong></p>

<p><strong>Nastala odmlka. „Jo... no jo. Má namířeno ven a my jdeme s ním. Musíme se ale držet při zemi. Budou po­třebovat soukromí. Ale můžeme..."</strong></p>

<p><strong>„Dneska mám volno."</strong></p>

<p><strong>Obočí s piercingem se stáhlo. „Takže."</strong></p>

<p><strong>„Takže... mám volno."</strong></p>

<p><strong>„Nikdy dřív na tom nezáleželo."</strong></p>

<p><strong>„Teď záleží."</strong></p>

<p><strong>Qhuinn znovu přešlápl a podíval se přes Blayovu hlavu. „Bereš si ten oblek, jen aby doma zírali?"</strong></p>

<p><strong>„Ne."</strong></p>

<p><strong>Nastalo dlouhé ticho a pak jediné slovo. „Kdo."</strong></p>

<p><strong>Blay nechal dveře otevřít dokořán a ucouvl do své­ho pokoje. Jestli se tím mají zabývat, nemá smysl zů­stávat na chodbě, kde může kdekdo přihlížet nebo na­slouchat.</strong></p>

<p><strong>„Opravdu na tom záleží," řekl v přívalu hněvu.</strong></p>

<p><strong>Dveře se zavřely. Prudce. „Jo. Záleží."</strong></p>

<p><strong>Aby dal Qhuinnovi najevo, jak na něj kašle, uvolnil Blay vázačku županu a nechal ho spadnout ze svého nahého těla. A oblékl si kalhoty... naostro.</strong></p>

<p><strong>„Jsme jen kamarádi."</strong></p>

<p><strong>„Muž nebo žena."</strong></p>

<p><strong>„Jak už jsem řekl, na tom nesejde."</strong></p>

<p><strong>Další dlouhá pauza, během níž si Blay navlékl košili a zapnul ji.</strong></p>

<p><strong>„Můj bratranec," zavrčel Qhuinn. </strong></p>

<p><strong>„Ty jdeš se Saxtonem."</strong></p>

<p><strong>„Možná." Přistoupil k sekretáři a otevřel šperkovnici. Uvnitř se třpytily všechny možné manžetové knof­líčky. Vybral si jedny, na kterých byly rubíny.</strong></p>

<p><strong>„To mi oplácíš tu včerejší Laylu?"</strong></p>

<p><strong>Blay ztuhl s rukou na manžetě.</strong></p>

<p><strong> „Kriste Ježíši."</strong></p>

<p><strong>„Oplácíš, jasně. Kvůli tomu..."</strong></p>

<p><strong>Blay se otočil. „Napadlo tě vůbec, že to s tebou ne­má nic společného? Že mě ten chlap někam pozval a já chci jít? Že je to normální? Nebo jsi tak sebestředný, že filtruješ všechno a každého skrze svůj nar­cismus."</strong></p>

<p><strong>Qhuinn se maličko přikrčil. „Saxton je děvka."</strong></p>

<p><strong>„No, v tom ty se nejspíš vyznáš."</strong></p>

<p><strong>„Je to děvka, velice nóbl, velice elegantní děvka."</strong></p>

<p><strong>„Možná chci jen trochu sexu."</strong></p>

<p><strong> Blay zvedl jedno obočí. „Už dlouho jsem si neužil, a ty ženské, se který­mi jsem to dělal v barech, jen abych s vámi udržel krok, vůbec za moc nestály. Myslím, že je na čase, abych si někoho našel, tak jak to má být."</strong></p>

<p><strong>Ten lump měl tolik drzosti, že zbledl. Namouduši zbledl. A dokonce se zapotácel a opřel o dveře.</strong></p>

<p><strong>„Kam jdete?" zeptal se chraplavě.</strong></p>

<p><strong>„Zve mě k Salovi. A pak půjdeme do doutníkového baru."</strong></p>

<p><strong> Blay si zapnul druhou manžetu a přistoupil k prá­delníku, odkud si vzal hedvábné ponožky. „Potom... kdoví."</strong></p>

<p><strong>Ložnicí zavanula vlna temného koření a omráčila ho tak, že nebyl schopen slova. Ze všech směrů, jimiž se podle jeho předpokladů mohl tento rozhovor ubírat... nečekal, že spustí Qhuinnův vázací pach.</strong></p>

<p><strong>Blay se otočil na patě.</strong></p>

<p><strong>Po dlouhé, napjaté chvilce přistoupil ke svému nejlepšímu příteli, přitahován tou vůní. A jak se blížil, sledovaly ho Qhuinnovy žhavé oči na každém kroku, pouto mezi nimi, jež bylo na obou stranách hluboko pohřbeno, zčistajasna explodovalo do celé místnosti.</strong></p>

<p><strong>Když byli těsně u sebe, zastavil se, jeho stoupající a klesající hruď narazila na Qhuinnovu. </strong></p>

<p><strong>„Řekni slovo,“ zašeptal chraplavě. </strong></p>

<p><strong>„Řekni slovo a nepůjdu.“</strong></p>

<p><strong>Qhuinnovy tvrdé ruce se přitiskly z obou stran na Blayovo hrdlo, tlak ho donutil zaklonit hlavu a otevřít ústa, aby mohl dýchat. Silné palce se mu zaryly do kloubů na obou stranách čelisti.</strong></p>

<p><strong>Elektrická chvilka.</strong></p>

<p><strong>Zápalný potenciál.</strong></p>

<p><strong>Skončí to v posteli, říkal si Blay, když sevřel v dla­ních Qhuinnova silná zápěstí.</strong></p>

<p><strong>„Řekni slovo, Qhuinne. Udělej to a já strávím noc s tebou. Půjdeme ven s Xhex a Johnem, a až budou ho­tovi, vrátíme se zpátky sem.</strong></p>

<p><strong> <emphasis>Řekni to.“</emphasis></strong></p>

<p><strong>Oči, jedno modré a jedno zelené, do nichž se Blay díval celý život, se upřely na jeho ústa a Qhuinnovy prsní svaly pumpovaly nahoru a dolů, jako by běžel.</strong></p>

<p><strong>„Ještě líp,“ zašeptal Blay, „co kdybys mě prostě po­líbil. ..“</strong></p>

<p><strong>Qhuinn ho strhl a přirazil tvrdě k prádelníku, komo­da s bouchnutím narazila na zeď. Lahvičky kolínské zarachotily, kartáč spadl na zem a Qhuinn prudce při­tiskl své rty na Blayovy, jeho prsty se zaryly do Blayova hrdla.</strong></p>

<p><strong>To ale bylo jedno. Tvrdost a zoufalou touhu, nic víc od něj Blay nežádal. A Qhuinn na to očividně přistou­pil, jazyk mu vystřelil z úst, bral si ho... vlastnil ho.</strong></p>

<p><strong>Nemotornýma rukama si Blay vyškubl košili z kal­hot a sáhl po poklopci. Tak dlouho na to čekal...</strong></p>

<p><strong>Jenže to skončilo dřív, než to začalo.</strong></p>

<p><strong>Qhuinn se otočil na patě ve chvíli, kdy Blayovy kal­hoty dopadly na podlahu, a doslova se vrhl ke dveřím. S rukou na klice udeřil čelem do výplní. Dvakrát.</strong></p>

<p><strong>A pak mrtvým hlasem řekl: </strong></p>

<p><strong>„Jdi. Bav se dobře. Jen ať se ti nic nestane, prosím, a snaž se do něj nezamilovat. Zlomí ti srdce.“</strong></p>

<p><strong>Vmžiku opustil Qhuinn místnost, dveře se za ním nehlasně zavřely.</strong></p>

<p><strong>Po jeho odchodu zůstal Blay stát tam, kde byl zane­chán, kalhoty u kotníků, slábnoucí erekce, naprostý trapas, i když byl sám. </strong></p>

<p><strong>Svět se mu vlnil před očima, hruď se sevřela jako pěst, rychle mrkal a snažil se zadr­žet slzy, aby mu neskanuly po lících.</strong></p>

<p><strong>Jako stařec se zvolna sklonil a natáhl si kalhoty, ru­kama zápolil se zipem a zapínáním. Aniž by si zastrčil košili, přistoupil k posteli a sedl si na ni.</strong></p>

<p><strong>Na nočním stolku mu zazvonil telefon; otočil se a pohlédl směrem k displeji. V určitém smyslu očeká­val, že to bude Qhuinn, ale byla to ta poslední osoba, se kterou toužil mluvit, a tak nechal dotyčného přepojit na hlasovou schránku.</strong></p>

<p><strong>Kdoví proč myslel na tu hodinu, kterou strávil předtím v koupelně, jak se přepečlivě holil a stříhal si nehty a upravoval vlasy tím zatraceným gelem. Pak na dobu, co prostál v šatně. Všechno mu to teď připadalo nadarmo.</strong></p>

<p><strong>Cítil se pošpiněný. Úplně pošpiněný.</strong></p>

<p><strong>A dnes v noci nepůjde nikam, se Saxtonem ani s ni­kým jiným. V téhle náladě to nejde. Není důvod otra­vovat s tím někoho, kdo za nic nemůže.</strong></p>

<p><strong>Bože...</strong></p>

<p><strong>Zatraceně.</strong></p>

<p><strong>Když měl pocit, že je schopen mluvit, natáhl se k nočnímu stolku a zvedl telefon. Otevřel ho a viděl, že volal Saxton.</strong></p>

<p><strong>Možná to chtěl zrušit? To by byla úleva. Dvě odmít­nutí za jednu noc nejsou zrovna důvod k radosti, ale nemusel by se aspoň vymlouvat.</strong></p>

<p><strong>Spustil hlasovou schránku, opřel si čelo do dlaně a zadíval se na své bosé nohy.</strong></p>

<p><strong>„Dobrý večer, Blaylocku. Soudím, že zrovna v tuhle chvíli stojíš před svým šatníkem a snažíš se rozhod­nout, co si vezmeš na sebe.“</strong></p>

<p><strong> Saxtonův hladký, hluboký hlas byl jakýsi zvláštní balzám, velmi konejšivý a tlu­mený. „No, abych řekl pravdu, taky stojím před svým oblečením... mám za to, že si vezmu pepita oblek s vestou. Myslím, že z tvé strany by se k tomu hodily proužky."</strong></p>

<p><strong> Nastala odmlka a smích. „Ne že bych ti chtěl říkat, co si máš vzít na sebe, samozřejmě. Ale volám, jestli nejsi na vážkách. Ohledně garderoby, samozřej­mě." Další pauza a pak vážný tón. „Těším se, že tě uvi­dím. Čau."</strong></p>

<p><strong>Blay odtáhl telefon od ucha a zaváhal palcem nad povelem k vymazání. Z okamžitého popudu si zprávu uložil.</strong></p>

<p><strong>Dlouze, rovnoměrně se nadechl a přinutil se vstát. I když se mu třásly ruce, zastrčil si svou krásnou košili do kalhot a vrátil se k prádelníku, na kterém nyní pano­val nepořádek.</strong></p>

<p><strong>Zvedl lahvičky kolínské, znovu je seřadil a sebral z podlahy kartáč. Pak otevřel zásuvku s ponožkami... a vyndal, co potřeboval.</strong></p>

<p><strong>Aby se dooblékl.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Kapitola třicátá pátá</strong></p>

<p><strong><emphasis>D</emphasis></strong></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis>arius se měl se svým mladým chráněncem sejít po západu slunce, ale než se vydal k lidskému sídlu, které předtím špehovali mezi stromy, zhmotnil se v lese před jeskyní Bratrstva.</emphasis></p>

<p><emphasis>Když byli bratři roztroušeni tu i onde, zprávy se mohly zdržovat, a tak byl vypracován systém výměny sděleni a oznámení. Každý přišel jednou za noc sem, aby se podíval, co tu zanechali ostatní, nebo aby sám předal vlastní zprávy.</emphasis></p>

<p><emphasis>Když se ujistil, že ho nikdo nevidí, vklouzl do temné enklávy, prošel tajnou skalní stěnou a vydal se řadou bran k sanctum sanctorum. „Komunikační systém “ byl všeho všudy jen přístěnek ve skalní stěně, kam se moh­la vkládal korespondence, a kvůli této jednoduchosti byl až skoro na konci.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nemusel však jít tak daleko, aby zjistil, zda mu jeho bratři nezanechali nějaký vzkaz..</emphasis></p>

<p><emphasis>Když přistoupil k poslední bráně, uviděl na ka­menné podlaze cosi, co na první pohled vypadalo jako hromada poskládaného šatstva vedle hrubého pytle.</emphasis></p>

<p><emphasis>Když vytasil černou dýku, zvedla se z hromady tma­vá hlava.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Tohr?" Darius spustil zbraň.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ano. “ Chlapec se obrátil na svém hadrovém loži. »Dobrý večer, pane. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Co tu pohledáváš?"</emphasis></p>

<p><emphasis>„Spal jsem. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„To je opravdu zřejmé." Darius přistoupil k němu a poklekl. „Ale pročpak ses nevrátil do svého do­mova ? “</emphasis></p>

<p><emphasis>Koneckonců byl vyděděn, ale Hharm jen zřídkakdy vstupoval do příbytku své družky. Mladík přece mohl zůstat u své mahmen?</emphasis></p>

<p><emphasis>Chlapec se zvedl, postavil a opřel o stěnu. „Kolikpak je hodin? Nepropásl jsem... “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius popadl Tohra za paži. „Jedl jsi?"</emphasis></p>

<p><emphasis>„Zaspal jsem?"</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius se nenamáhal klást další otázky. Odpovědi na to, co chtěl vědět, byly obsaženy v tom, jak chlapec odmítal zvednout sklopené oči: vskutku, byl vyzván, aby nevyhledával přístřeší v otcově domě.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Tohrmente, kolik nocí jsi tu strávil?" Na té studené zemi.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Mohu si najít jiné místo. Už se sem neuchýlím. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Chvála Stvořitelce, to je tedy pravda. „Počkej tady, prosím. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius prošel branou a zkontroloval korespondenci. Když nalezl zprávy pro Murhdera a Ahgonyho, napad­lo ho, zda by neměl nechat jednu pro Hharma. Něco ve smyslu: Jak jsi mohl odvrhnout svého pokrevního syna tak, že je nucen trávit den na lůžku z kamene, přikryt jen vlastním šatem?</emphasis></p>

<p><strong>Ty lumpe.</strong></p>

<p><emphasis>Darius se vrátil k Tohrmentovi a shledal, že chlapec už si sbalil věci do vaku a je opásán zbraněmi.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius spolkl kletbu. </emphasis></p>

<p><emphasis>„Půjdeme nejprve do sídla té ženy. Musím něco probrat s... tím lokajem. Vezmi si vě­ci s sebou, synku. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Tohrment ho následoval, čilejší, než by po kdoví ko­lika dnech bez potravy či řádného spánku byla většina ostatních.</emphasis></p>

<p><emphasis>Zhmotnili se před Sampsonovým sídlem a Darius ukázal doprava, čímž naznačil, že by měli obejít důmzezadu. Když se ocitli za budovou, zamířil ke dveřím, kudy předchozího večera vyšli, a zazvonil.</emphasis></p>

<p><emphasis>Otevřel jim majordomus a hluboce se uklonil. „Pá­nové, čím vám mohu posloužit ve vašem snažení?“</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius vstoupil dovnitř. „Rád bych nanovo promlu­vil s vrchním lokajem z prvního poschodí. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ale ovšem." Další hluboká úklona. „Snad bude­te tak laskavi a budete mě následovat do předního sa­lonu?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Počkáme tady. “ Darius usedl k omšelému stolu pro personál.</emphasis></p>

<p><emphasis>Doggen zbledl. „Pane... to je... “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Místo, kde bych rád mluvil s lokajem Fritzgelderem. Nevidím žádnou výhodu v zatěžování vašeho pána a paní tím, že vpadneme neohlášeni do jejich domu. Nejsme hosté -jsme tu, abychom jim posloužili v jejich tragédii. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Majordomus se uklonil tak hluboce, až by! div, že ne- přepad! na nos. „Ano, máte pravdu. Okamžitě dojdu pro Frítzgeldera. Můžeme vám ještě něčím napomoci?"</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ano. S velikým povděkem bychom přijali nějakou krmi a pivo. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ach, pane, ale ovšem!" </emphasis></p>

<p><emphasis>Doggen se vypoklonkoval z místnosti. „Měl jsem to nabídnout ihned, odpusťte mi. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Když osaměli, řekl Tohrment: „ To nemusíš. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„ Co nemusím ? “ protáhl Darius a přejel prsty po po­ďobané desce stolu.</emphasis></p>

<p><emphasis>„ Shánět mi jídlo. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius se ohlédl. „Můj milý hochu, to byl požadavek vypočítaný tak, aby majordoma uklidnil. Naše přítom­nost v této místnosti je pro něj zdrojem velikého znepo­kojení, stejně jako požadavek nového výslechu jeho Personálu. Žádost o potravu bude pro něj úlevou. Ted’, Prosím, usedni, a až přinese krmi a nápoje, musíš je zkonzumovat. Já už se nasytil. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Ozval se škrábavý zvuk odsunované židle a pak zavrzání, jak na sedadle spočinula váha Tohrmentova těla.</emphasis></p>

<p><emphasis>Vrchní lokaj dorazil okamžik nato.</emphasis></p>

<p><emphasis>Což bylo trapné, protože Darius se ho vlastně neměl na co ptát. Kde je to jídlo...</emphasis></p>

<p><emphasis>„Pánové," řekl majordomus s hrdostí a rozmáchle otevřel dveře.</emphasis></p>

<p><emphasis>Personál vpochodoval dovnitř husím pochodem se všemožnými tácy a korbely a zásobami, a když tu hosti­nu prostřeli na stůl, Darius zvedl na Tohrmenta jedno obočí a pak se důrazně zadívat na rozmanité pochutiny. Tohrment, zdvořilý jako vždy, si posloužil.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius pokynul majordomovi. </emphasis></p>

<p><emphasis>„ Toto je krmě hodná takového domu. Tvůj pán na tebe musí být hrdý. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Když majordomus s ostatními odešel, vrchní lokaj tr­pělivě čekal — a stejně tak Darius, dokud Tohrment ne­snědl, co se do něj vešlo. A pak Darius vstal.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Smím tě požádat o službu, lokaji Fritzgeldere?“ „Ale ovšem, pane. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Budeš tak laskav a uskladníš nám u sebe prozatím vak mého kolegy? Vrátíme se, až provedeme průzkum. " „Ale ano, pánové. “ Fritzgelder se hluboce uklonil. „ Postarám se o jeho věci, jak nejlépe dovedu. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Děkuji ti. Pojď, Tohrmente, odcházíme."</emphasis></p>

<p><emphasis>Když vyšli ven, cítil chlapcův hněv a vůbec ho nepře­kvapilo, když ho Tohrment chytil za rameno.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Dovedu se o sebe postarat sám. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius se ohlédl. „O tom není pochyb. Nicméně ne­potřebuji partnera, jenž je oslaben prázdnotou v útro­bách a... “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ale..."</emphasis></p>

<p><emphasis>„...jestli myslíš, že tato velice zámožná rodina bude litovat jídla, jež napomůže při pátrání po jejich dceři, pak se nesmírně mýlíš. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Tohrment spustil ruku.</emphasis></p>

<p><emphasis> „Najdu si ubytování. Jídlo. “ </emphasis></p>

<p><emphasis>„Ano, najdeš. “ Darius ukázal na kruh stromů kolem sousedního panství.</emphasis></p>

<p><emphasis> „Můžeme nyní pokračovat?"</emphasis></p>

<p><emphasis>Když. Tohrment kývl, oba se odhmotnili do lesa a pak pokračovali v cestě na pozemky druhého sídla.</emphasis></p>

<p><emphasis>Každým krokem směrem k cíli Darius cítil, jak v něm sílí drtivá hrůza, jež rostla, až se mu těžce dýchalo: čas pracoval proti nim.</emphasis></p>

<p><emphasis>Každou uplynulou nocí, kdy ji nenajdou, je dívka</emphasis></p>

<p><emphasis>o              krok blíž k smrti.</emphasis></p>

<p><emphasis>A oni mají jen velmi málo stop.</emphasis></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>                                                      Kapitola třicátá šestá</strong></p>

<p><strong>C</strong></p>

<p>aldwellské autobusové nádraží bylo na druhé stra­ně centra, na okraji průmyslové zóny, která se tá­hla na jih od města. Staré budovy s plochými střechami byly obklopeny ohradami z drátěného pletiva, jako by hrozilo, že autobusy utečou, a přístřešek nástupiště se uprostřed pronášel.</p>

<p><strong>John se zhmotnil za zaparkovaným autobusem a po­čkal na Xhex a Qhuinna.</strong></p>

<p><strong> První dorazila Xhex a, páni. vypadala o moc lip; druhý pokus najíst se dopadl vý­borně a měla už opravdu pěknou barvu. Ještě pořád měla na sobě chirurgické kalhoty, které jí předtím dala doktorka Jane, ale přes ně si oblékla jednu Johnovu černou mikinu s kapucí a půjčila si od něj také jednu větrovku.</strong></p>

<p><strong>Moc se mu v tom líbila. Moc se mu líbilo, když byla v jeho oblečení. Moc se mu líbilo, jak je jí velké.</strong></p>

<p><strong>Moc se mu líbilo, že vypadá jako holka.</strong></p>

<p><strong>Ne že by nebyl celý pryč do jejích kožených kalhot a zápasnických triček a vystupování ve stylu jestli-si- budeš-vyskakovat-ukroutím-ti-varlata. To bylo taky do­konalé vzrušení. Jenomže... to, jak vypadala teď, mu kdoví proč připadalo tajné, soukromé, osobní. Patrně proto, že si byl sakra jist, že se takhle moc často neuka­zovala.</strong></p>

<p><strong>„Proč jsme tady?“ rozhlédla se. Její hlas nebyl zkla­maný ani dotčený, díkybohu. Byla jen zvědavá.</strong></p>

<p><strong>Qhuinn se zhmotnil asi o deset metrů dál a založil si paže na hrudi, jako by nedůvěřoval sám sobě, že do ničeho nepraští. Byl v zuřivé náladě. Absolutně vyto­čený. V hale ani neutrousil pár zdvořilostních slůvek, když mu John říkal, kam půjdou, a nebylo jasné, proč je tak naštvaný.</strong></p>

<p><strong>No... aspoň ne dokud kolem skupiny neprošel Blay, který v šedém obleku s proužkem vypadal milionově. Zastavil se, jen aby se rozloučil s Johnem a Xhex; Qhuinnovi nevěnoval ani pohled, než vyšel z vestibulu do noci.</strong></p>

<p><strong>Voněl čerstvou kolínskou.</strong></p>

<p><strong>Očividně šel na rande. Ale s kým?</strong></p>

<p><strong>Se sykotem a burácením se z parkoviště vyhrnul au­tobus, z naftových výparů se Johnovi chtělo kýchat.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Pojď,</emphasis> naznačil ústy směrem ke Xhex, přehodil si ba­tůžek na druhé rameno a táhl ji kupředu.</strong></p>

<p><strong>Oba přešli po vlhkém chodníku k rozsvíceným zá­řivkám terminálu. I když bylo mrazivo, John si nechal koženou bundu rozepnutou pro případ, že by potřebo­val přístup k dýkám nebo pistoli, a Xhex byla také ozbrojena.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Bezduší</emphasis> mohou být všude a lidi bývají idioti.</strong></p>

<p><strong>Podržel jí dveře a ulevilo se mu, když uviděl, že kro­mě kontrolora jízdenek, který byl za neprůstřelným plexisklem, tu byl jen jeden stařec, spící vsedě na plas­tikové lavičce, a žena s kufrem.</strong></p>

<p><strong>Hlas Xhex byl tlumený. „Tohle místo... v tobě budí smutek."</strong></p>

<p><strong>Sakra, nejspíš ano. Ale ne kvůli tomu, co tady pro­žil... spíš proto, co asi cítila jeho matka, když tady ro­dila sama a v bolestech.</strong></p>

<p><strong>Hlasitě hvízdl, zvedl dlaň a tři lidé vzhlédli. Ztlumil jejich vědomí, uvedl všechny do lehkého transu a pak přikročil k  plechovým dveřím, na nichž byl přišroubo­vaný nápis Ženy.</strong></p>

<p><strong>Přiložil dlaň na studenou výplň, trochu zatlačil, poo­tevřel a naslouchal. Žádné zvuky. Toaleta byla prázdná.</strong></p>

<p><strong>Xhex prošla kolem něj, očima přejížděla po škvá- robetonových zdech a nerez umyvadlech a třech ka­binkách. Páchlo to tu chlorovou dezinfekcí a vlhkým, opoceným kamenem a zrcadla nebyla ze skla, ale z leštěných plátů kovu. Všechno bylo přišroubováno, od kapajících dávkovačů tekutého mýdla přes nápis ZÁKAZ KOUŘENÍ až po nádobu na odpadky.</strong></p>

<p><strong>Xhex se zastavila před kabinkou pro invalidy, oči měla pozorné. Šťouchla do dveří, ucukla a zatvářila se zmateně.</strong></p>

<p><strong>„Tady...“ Ukázala na podlahu v rohu. „Tady jsi se... tady jsi skončil."</strong></p>

<p><strong>Když se na něj ohlédla, pokrčil rameny. Nevěděl, ve které kabince to přesně bylo, ale bylo pochopitelné, že když rodíte, vyberete si k tomu tu nejprostornější.</strong></p>

<p><strong>Xhex na něj zírala, jako by viděla skrze něj; přešlápl a ohlédl se, jestli se k nim někdo nepřipojil. Kdepak. Jen ona a on, spolu na dámském záchodku.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Co je,</emphasis> naznačil ústy, když nechala dveře kabiny za­vřít.</strong></p>

<p><strong>„Kdo tě našel?" Naznačil, jako by vytíral podlahu, a ona zašeptala:</strong></p>

<p><strong> „Uklízečka."</strong></p>

<p><strong>Kývl a styděl se za tohle místo, za svou minulost.</strong></p>

<p><strong>„To nemusíš." Přistoupila k němu. „Věř mi, já ne­jsem z těch, co někoho soudí. Moje situace není o nic lepší. Sakra, je ještě horší."</strong></p>

<p><strong>Mohl si jen představovat, jaké to je, být poloviční <emphasis>symphath.</emphasis> Koneckonců, tato dvě plemena se zpravidla nekřížila dobrovolně.</strong></p>

<p><strong>„Kam ses odtud dostal?"</strong></p>

<p><strong>Vyvedl ji z toalety a rozhlédl se.</strong></p>

<p><strong> Qhuinn stál v pro­tějším rohu a mračil se na dveře terminálu, jako by doufal, že jimi vstoupí něco, co bude vonět po dětském zásypu. Když k nim obrátil pohled, John kývl; pak zba­vil myšlenky přítomných lidí transu, vydrhl je dočista a všichni tři se odhmotnili.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Když se znovu objevili, byli na dvoře sirotčince Naši paní, vedle skluzavky a pískoviště. Studený březnový vítr bičoval park církevního útulku pro ne­chtěně, řetězy houpaček vrzaly a holé větve stromů neskýtaly žádnou ochranu. Rady čtyřtabulkových oken v patře před nimi, vedoucích do společné ložni­ce, byly potemnělé... a stejně tak všechna okna v jí­delně a kapli.</strong></p>

<p><strong>„Lidi?" vydechla Xhex, zatímco Qhuinn popošel k houpačkám a na jedné se uvelebil. „Tebe vychovali lidi? Zatracená... práce."</strong></p>

<p><strong>John zamířil k budově a říkal si, že to asi nebyl moc dobrý nápad. Vypadala zděšeně...</strong></p>

<p><strong>„Máme spolu víc společného, než jsem si myslela."</strong></p>

<p><strong>Znehybněl a ona musela něco vyčíst z jeho výrazu... nebo emocí: „Taky mě vychoval někdo, komu jsem se nepodobala. Ačkoliv vzhledem k tomu, jaká je moje druhá polovička, to možná bylo dobře."</strong></p>

<p><strong>Stoupla si vedle něj a zvedla upřený pohled k jeho tváři. „Byl jsi statečnější, než si myslíš." Ukázala na si­rotčinec. „Když jsi byl tady. byl jsi statečnější, než si myslíš."</strong></p>

<p><strong>Nesouhlasil, ale nehodlal jí rozmlouvat víru, kterou v něj měla. Po chvilce k ní vztáhl ruku, a když ji přija­la, vykročili společně k černému vchodu. Rychlé zmi­zení, a už byli uvnitř.</strong></p>

<p><strong>A do háje, pořád používají stejný čistič podlah. Ky­selina citronová.</strong></p>

<p><strong>A půdorys vnitřku se taky nezměnil. Což znamená, že ředitelna je pořád na konci chodby, v průčelí bu­dovy.</strong></p>

<p><strong>Přistoupil před ní k těm starým dřevěným dveřím, shodil batoh a pověsil ho na mosaznou kliku.</strong></p>

<p><strong>„Co tam vůbec je?"</strong></p>

<p><strong>Zvedl ruku a zamnul si palec s ostatními prsty.</strong></p>

<p><strong>„Peníze. Z nájezdu na..."</strong></p>

<p><strong>Kývl.</strong></p>

<p><strong>„To je pro ně dobré místo."</strong></p>

<p><strong>John se otočil a zadíval se chodbou k ložnici. Vy. bublaly v něm vzpomínky a nohy samy vykročily tím směrem dřív, než se vědomě rozhodl jít tam, kde kdysi spočívala jeho hlava. Bylo to velmi zvláštní, ocitnout se zase tady, vybavit si osamělost a strach a vtíravý po­cit, že je úplně jiný - zvlášť když byl mezi ostatními stejně starými kluky.</strong></p>

<p><strong>Tím se to vždycky zhoršovalo. Být v přítomnosti těch, jimž se měl podobat, to ho v podstatě odcizovalo nejvíc.</strong></p>

<p><strong>Xhex následovala Johna chodbou, zdržela se trochu za ním.</strong></p>

<p><strong>Kráčel tiše, došlapoval v bagančatech na špičky a ona se řídila jeho příkladem a počínala si stejně, takže byli v tiché chodbě jako přízraky. Cestou si všimla, že ačkoliv je budova stará, všechno je bez poskvrnky, od naleštěného linolea přes béžové vyma­lované stěny až po okna s drátěným pletivem ve skle.</strong></p>

<p><strong> Nikde žádný prach, pavučiny, oprýskaný lak ani praskliny v omítce.</strong></p>

<p><strong>Dávalo jí to naději, že jeptišky a správa pečují o děti se stejným smyslem pro detail.</strong></p>

<p><strong>Když s Johnem došli k dvojitým dveřím, cítila sny chlapců na druhé straně, záchvěvy emocí, které pro- bublávaly jejich spánkovou fází REM a šimraly její <emphasis>symphathovské</emphasis> receptory.</strong></p>

<p><strong>John strčil hlavu dovnitř, zadíval se na ty, kteří ted byli na jeho místě, a ona znovu svraštila čelo.</strong></p>

<p><strong>V      jeho emocionálním grafu byl... stín. Paralelní, ale samostatná konstrukce, kterou pochytila už dříve, ovšem nyní byla křiklavě zřejmá.</strong></p>

<p><strong>Nikdy u nikoho jiného nic takového nevycítila a ne­dokázala to nijak vysvětlit... a nemyslela si, že by si byl John vědom toho, co dělá. Kdovíproč však tato cesta do jeho budoucnosti odhalovala kaz v jeho psy­chice.</strong></p>

<p><strong>A nejen to. Byl úplně jako ona, ztracený a vyděle­ný, opatrovaný druhými z povinnosti, ne z příbuzen­ské lásky.</strong></p>

<p><strong>V jakési rovině si říkala, že by mu měla domluvit, aby toho všeho nechal, protože mohla vycítit, jak moc sj to z něj bere — a jak dalekou cestu ještě mají před se- bou. Tím, co jí ukazoval, však byla zaujata.</strong></p>

<p><strong>A nejen proto, že se jako <emphasis>symphath</emphasis> živila emocemi ostatních.</strong></p>

<p><strong>Ne, chtěla o něm vědět víc.</strong></p>

<p><strong>Zatímco pozoroval spící chlapce a nechával se vta­hovat minulostí, zaostřila zrak na jeho výrazný profil, osvětlený bezpečnostním světlem nad dveřmi.</strong></p>

<p><strong>Když zvedla dlaň a položila mu ji na rameno, trochu sebou trhl.</strong></p>

<p><strong>Chtěla říct něco chytrého a laskavého, nalézt tako­vou kombinaci slov, která by se ho dotkla tam, kde se on tímhle konáním dotýkal jí. </strong></p>

<p><strong>Jenomže v těch jeho odhaleních bylo víc odvahy, než ona kdy před někým projevila, a ve světě plném ztrát a krutosti jí pukalo srdce nad tím, co jí dával.</strong></p>

<p><strong>Býval tady velmi osamělý a ozvěny žalu ho ničily. </strong></p>

<p><strong>A přesto necouvne, protože jí to slíbil.</strong></p>

<p><strong>Johnovy krásné modré oči se setkaly s jejím pohle­dem, a když tázavě naklonil hlavu, uvědomila si, že slova jsou v takových okamžicích k ničemu.</strong></p>

<p><strong>Přistoupila těsně k jeho pevnému tělu a ovinula mu paži kolem beder. </strong></p>

<p><strong>Volnou ruku natáhla, uchopila ho za zátylek a stáhla ho k sobě.</strong></p>

<p><strong>John zaváhal a pak se ochotně podvolil, objal ji pa­žemi kolem pasu a zabořil tvář do její šíje.</strong></p>

<p><strong>Xhex ho objímala, propůjčovala mu svou sílu, nabí­zela mu útočiště, které dokázala poskytnout nadmíru dobře. Jak tam spolu stáli, dívala se přes jeho rameno do pokoje, na malé tmavé hlavičky na polštářích.</strong></p>

<p><strong>V         tichu cítila, jak se minulost a budoucnost přesou­vají a mísí, ale byla to jen vidina. Nebylo jak ukonejšit ztraceného chlapce, jímž tehdy býval.</strong></p>

<p><strong>Má ale dospělého muže.</strong></p>

<p><strong>Má ho přímo ve své náruči a na kratičkou rozmarnou chvilku si představovala, že už ho vůbec nikdy nepustí.</strong></p>

<p><strong>                                                  Kapitola třicátá sedmá</strong></p>

<p><strong>G</strong></p>

<p>regg Winn seděl v pokoji pro hosty uvnitř Rathbooneova sídla a cítil se hůř, než by bylo na místě. Díky několika evokativním snímkům toho oduševnělého portrétu dole v obývacím pokoji spolu s několika záběry parku bylo vedení v Los Angeles nadšeno předběžnými upoutávkami a rozhodlo se zahájit natáčení. Majordo­mus také pěkně spolupracoval, podepsal právní doku­menty, které dávaly souhlas k přístupu do všech prostor.</p>

<p><strong>Kameraman Stan mohl provést prohlídku všech míst v tom zatraceném domě, kam jen se mu povede strčit čočku.</strong></p>

<p><strong>Gregg však necítil chuť vítězství. Kdepak, věděl, že nedělá správnou věc, a bolest hlavy z napětí vycházela z úpatí lebky a sahala až do čelního laloku.</strong></p>

<p><strong>Problém způsobovala ta skrytá kamera, kterou dali včera v noci na chodbu.</strong></p>

<p><strong>Pro to, co zachytila, neexistovalo racionální vysvět­lení.</strong></p>

<p><strong>Je to ironie, že „lovec duchů" při střetnutí s posta­vou, která se rozplyne ve vzduchu, potřebuje prášky na hlavu. Jeden by řekl, že bude šílet radostí, že pro jed­nou nemusí nutit kameramana fixlovat se záběry.</strong></p>

<p><strong>A Stan? Ten nad tím jen mávl rukou. Jasně, myslel si. že je to dozajista duch - ale to ho ani v nejmenším nerozhodilo.</strong></p>

<p><strong>Ale na druhé straně, toho by mohli klidně přivázat na koleje a on by si říkal - Bezva, ještě si stihnu zdřím­nut, než mě rozmázne vlak.</strong></p>

<p><strong>Být smažka má své výhody.</strong></p>

<p><strong>Když hodiny dole v přízemí odbily deset, Gregg vstal od laptopu a přistoupil k oknu. Páni, nesl by to všechno lépe, kdyby včera v noci nevidél tu dlouhovla­sou postavu šmejdit po parku.</strong></p>

<p><strong>K čertu s tím: ještě že neviděl toho prevíta venku na chodbě, jak předvádí ten halucinační trik maličko-a- spatříte-mě, maličko-a-nespatříte.</strong></p>

<p><strong>Z postele za jeho zády řekla Holly:</strong></p>

<p><strong> „Čekáš, že tam venku uvidíš velikonočního zajíčka?"</strong></p>

<p><strong>Ohlédl se na ni a pomyslel si, že vypadá skvěle, podepřená v poduškách, knihu pod nosem. Když ji předtím vyndala, překvapilo ho zjištění, že je to kniha o Fitzgeraldech a Kennedyových od Doris Kearns Goodwinové. Byl by hádal, že bude číst spíš paměti Tori Spellingové nebo něco o biopotravinách.</strong></p>

<p><strong>„Jo, jsem blázen do načechraných ocásků," zamum­lal. „A asi se půjdu podívat, jestli bych nemohl tomu lumpovi sebrat košíček."</strong></p>

<p><strong>„Nenos ale nahoru žádná marcipánová zvířátka. Ba­revná vajíčka, čokoládové zajíčky, tu falešnou na­čechranou trávu - klidně. Zvířátka mě děsí."</strong></p>

<p><strong>„Pošlu za tebou Stana, jo?"</strong></p>

<p><strong>Holly zvedla oči od četby. „Nepotřebuju chůvu. Zvlášť ne takovou, co má sklony kouřit trávu v koupelně."</strong></p>

<p><strong>„Nechci tě nechávat samotnou."</strong></p>

<p><strong>„Nejsem sama." Ukázala na kameru v protějším ro­hu místnosti. „Jen to zapni."</strong></p>

<p><strong>Gregg se opřel zády o rám okna. To, jak se jí odráže­lo světlo ve vlasech, bylo vážně hezké. Samozřejmě, barva byla nepochybně dílem odborníka... ale v kon­trastu s její pletí to byl ideální odstín blond.</strong></p>

<p><strong>„Ty se nebojíš, vid," broukl a v duchu se ptal, kdy si vlastně vyměnili v tomhle směru místa.</strong></p>

<p><strong>„Myslíš kvůli včerejší noci?" Usmála se. „Kdepak. Myslím, že ten ,stín‘ je Stan, co to na nás hraje, aby nám oplatil, že jsme ho honili z pokoje do pokoje. Víš, jak nesnáší stěhování zavazadel. Kromě toho jsem se tím dostala zpátky do tvé postele, že ano. Ne že by ses kvůli tomu nějak namáhal.“</strong></p>

<p><strong>Popadl větrovku a přistoupil k ní. Uchopil její bradu do ruky a zahleděl se jí do očí. „Pořád mě tolik chceš?"</strong></p>

<p><strong>„Odjakživa." Holly klesla hlasem. „Jsem prokletá."</strong></p>

<p><strong>„Prokletá?"</strong></p>

<p><strong>„Ale jdi, Greggu." Když se na ni jen díval, rozhodila rukama. </strong></p>

<p><strong>„Jsi špatná partie. Oženil ses se svou prací a zaprodal bys kvůli ní duši. Všechno a všechny kolem sebe máš pod nejnižším společným jmenovatelem, a to ti umožňuje je využívat. A když nejsou k užitku? Ani si nepamatuješ jejich jména."</strong></p>

<p><strong>Ježíši... je chytřejší, než si myslel. „Tak proč se mnou chceš mít něco společného?"</strong></p>

<p><strong>„Někdy... vážně nevím." Její pohled se vrátil ke kni­ze, ale nepohyboval se mezi řádky. Zůstával upřený na jedno místo na stránce. „Nejspíš proto, že jsem byla fakt naivní, když jsem tě poznala, a tys mi dal šanci, když o mě nikdo jiný nestál, a naučil jsi mě spoustu vě­cí. A to počáteční pobláznění přetrvává."</strong></p>

<p><strong>„Mluvíš, jako by to bylo něco špatného."</strong></p>

<p><strong>„Možná je. Vždycky doufám, že z toho vyrostu... a ty se pak o mě začneš jakoby starat a já v tom lítám nanovo."</strong></p>

<p><strong>Hleděl na ni, měřil si její dokonalé rysy a hladkou pokožku a úchvatné tělo.</strong></p>

<p><strong>Připadal si popleteně a divně, a jako by jí dlužil omluvu, přistoupil ke kameře na trojnožce a zapnul na­hrávání. „Máš u sebe mobil?"</strong></p>

<p><strong>Sáhla do kapsy županu a vyndala BlackBerry. „Pří­mo tady."</strong></p>

<p><strong>„Zavolej mi, kdyby se dělo něco divného, jo?"</strong></p>

<p><strong>Holly se zamračila. „Není ti něco?"</strong></p>

<p><strong>„Proč se ptáš?"</strong></p>

<p><strong>Pokrčila rameny. „Prostě jsem tě ještě nikdy nevidě­la takhle.</strong></p>

<p><strong>„Úzkostného? Jo, na tom domě nejspíš opravdu něco</strong></p>

<p><strong>je“</strong></p>

<p><strong>„Chtěla jsem říct... vlastně angažovaného. Je to, ja­ko bys mě poprvé doopravdy vnímal.“</strong></p>

<p><strong>„Vždycky jsem tě vnímal."</strong></p>

<p><strong>„Ne takhle."</strong></p>

<p><strong>Gregg přistoupil ke dveřím a zarazil se. „Můžu se tě zeptat na něco divného? Barvíš si... vlasy?"</strong></p>

<p><strong>Holly zvedla ruku k blond vlnám. „Ne. Nikdy jsem si je nebarvila."</strong></p>

<p><strong>„Jsou vážně tak blond?"</strong></p>

<p><strong>„To bys měl vědět."</strong></p>

<p><strong>Když zvedla jedno obočí, zarděl se. „No, ženy se do­vedou barvit i... však víš."</strong></p>

<p><strong>„No, já ne."</strong></p>

<p><strong>Gregg svraštil čelo a v duchu se ptal, kdo, k sakru, řídí jeho mozek: jako by se mu v hlavě přehrávaly sa- mé podivné věci, jako by mu tam řádila pirátská vysí­lačka. Zamával Holly, vyšel do haly a rozhlédl se vpra­vo i vlevo, přičemž pozorně naslouchal. Žádné kroky. Žádné vrzání. Nikdo s prostěradlem přehozeným přes hlavu, kdo by se tu proháněl jako strašidýlko Casper.</strong></p>

<p><strong>Natáhl si větrovku, zamířil ke dveřím a nenáviděl ozvěnu vlastních kroků. Ten zvuk v něm budil dojem, že je pronásledován.</strong></p>

<p><strong>Ohlédl se. Nic než prázdná chodba.</strong></p>

<p><strong>Dole v přízemí pohlédl na světla, která zůstala roz­svícená. Jedno v knihovně. Jedno v předsíni. Jedno v saloně.</strong></p>

<p><strong>Zahnul za roh, zastavil se a zkontroloval Rathbooneův portrét. Kdovíproč mu ten obraz už nepřipadal tak hromsky romantický a chytlavý.</strong></p>

<p><strong>To jsou tedy nápady. Litoval, že kdy zavolal Holly- aby se na tu věc podívala. Možná by pak zůstalo její podvědomí nedotčeno tím, co si vyfantazírovala - že za ní ten chlapík přišel a vyspal se s ní. Páni... ten vý­raz, co měla ve tváři, když mluvila o svém snu! Ne</strong></p>

<p><strong>o              strachu, ale o sexu, o úchvatném sexu. Vypadala ně­kdy takhle potom, co byla s ním?</strong></p>

<p><strong>Namáhal se někdy zjistit, jestli ji takhle uspokojil?</strong></p>

<p><strong>Jestli ji vůbec uspokojil?</strong></p>

<p><strong>Otevřel domovní dveře a vyšel ven, jako by se vydá­val na bojovou výpravu, i když ve skutečnosti neměl kam jit. No, leda se vzdálit od počítače a těch obrazů... a od toho tichého pokoje se ženou, která toho v sobě možná skrývá víc, než kdy tušil.</strong></p>

<p><strong>Něco jako oživlý přízrak.</strong></p>

<p><strong>Bože... tady venku je ale čerstvý vzduch.</strong></p>

<p><strong>Odcházel od domu, a když urazil asi sto metrů po travnatém svahu, zastavil se a ohlédl. V prvním patře uviděl světlo ze svého pokoje a představil si Holly, za­hnízděnou v polštářích, s tou knihou v dlouhých, štíh­lých rukou.</strong></p>

<p><strong>Šel dál, mířil k řadě stromů a k potoku.</strong></p>

<p><strong>Mají duchové duše? - uvažoval. Nebojsou oni sami duše?</strong></p>

<p><strong>Mají televizní tvůrci duše?</strong></p>

<p><strong>To je tedy existenciální otázka jaksepatří.</strong></p>

<p><strong>Ležérně obešel pozemek, zastavil se, aby zatahal za španělský mech a dotkl se kůry dubů a vdechoval vůni země a mlhy.</strong></p>

<p><strong>Už byl na zpáteční cestě k domu, když se rozsvítilo světlo ve druhém patře... a kolem jednoho okna prošel vysoký, temný stín.</strong></p>

<p><strong>Gregg zrychlil chůzi. Pak se dal do běhu.</strong></p>

<p><strong>Doletěl k zápraží, vtrhl do dveří, rozrazil je a řítil se po schodech nahoru. Kašlal na všechna ta varování ne- choďte-do-druhého-patra. A jestli někoho vzbudí, fajn.</strong></p>

<p><strong>Když se ocitl v prvním patře, uvědomil si, že nemá zdání, kterými dveřmi se dostane na půdu. Rychle krá­čel chodbou a soudil, že jsou-li čísla na dveřích usvěd­čujícími důkazy, pak se žene kolem pokojů pro hosty.</strong></p>

<p><strong>Pak dorazil k nápisům Skladiště. Údržba.</strong></p>

<p><strong>Díky, Ježíši: VÝCHOD.</strong></p>

<p><strong>Vrazil tam, ocitl se na zadním schodišti a bral scho­dy po dvou. Když doběhl nahoru, našel zamčené dveře, zpod nichž vycházelo světlo.</strong></p>

<p><strong>Hlasitě zaklepal. A ničeho se nedočkal.</strong></p>

<p><strong>„Kdo je tam?“ zavolal a zalomcoval klikou. „Haló?“</strong></p>

<p><strong>„Pane! Co to děláte?“</strong></p>

<p><strong>Gregg se otočil na patě a pohlédl po schodech dolů na majordoma - který byl, byť už měl po pracovní do­bě, stále oblečen ve smokingu.</strong></p>

<p><strong>Možná nespí v posteli, ale zavěšený ve skříni na ra­mínku, aby se přes noc nezmačkal.</strong></p>

<p><strong>„Kdo je tam?“ otázal se Gregg a ukázal palcem přes rameno.</strong></p>

<p><strong>„Je mi líto, pane, ale druhé patro je soukromé.“</strong></p>

<p><strong>„Proč?44</strong></p>

<p><strong>„Do toho vám nic není. A teď, pokud vám to nevadí, vás požádám, abyste se vrátil do svého pokoje.“</strong></p>

<p><strong>Gregg otevřel ústa, aby se dál hádal, ale pak je zase zavřel. Existuje lepší způsob, jak se s tímhle vypořádat.</strong></p>

<p><strong>„Jo. Tak jo. Fajn.“</strong></p>

<p><strong>Zvolna dusal po schodech dolů a protáhl se kolem majordoma.</strong></p>

<p><strong>Pak šel ke svému pokoji jako poslušný hodný hostíček a vklouzl dovnitř.</strong></p>

<p><strong>„Jaká byla procházka?“ zívla Holly.</strong></p>

<p><strong>„Stalo se něco, když jsem byl pryč?“ Jako, no, řek­něme, nepřišel si sem s tebou zasouložit nějaký mrtvý chlap?</strong></p>

<p><strong>„Kdepak. No, kromě toho, že někdo letěl po chodbě jako blázen. Kdo to by1 ?“</strong></p>

<p><strong>„Nemám zdání,“ zamumlal Gregg, přistoupil ke ka­meře a vypnul ji. „Vůbec netuším...“</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Kapitola třicátá osmá</strong></p>

<p><strong>J</strong></p>

<p>ohn se zhmotnil vedle pouliční lampy, jež patrně nezažívala velké uspokojení ze své práce. Světlo pod jejím žirafím krkem zalévalo průčelí činžáku, který by v úplné tmě vypadal o hodně lip: cihly a omítka nebyly červené a bílé, ale hnědé a ještě hnědší, a praskliny v různých oknech byly opraveny křížem nalepenou izolepou a lacinými přikrývkami. I mělké schody, ve­doucí do haly, byly poďobané, jako by do nich někdo mlátil kladivem.</p>

<p><strong>Vypadalo to tu přesně jako tehdy, když tady strávil poslední noc, až na jedno: žluté oznámení o demolici, přitlučené k domovním dveřím.</strong></p>

<p><strong>No hurá.</strong></p>

<p><strong>Když Xhex vyšla ze stínu a připojila se k němu, ze všech sil se snažil nevyzařovat nic než klidnou lhostej­nost... a věděl, že se mu to nedaří. </strong></p>

<p><strong>Tahle okružní jízda po smetišti jeho dřívějšího života byla těžší, než si myslel, ale bylo to jako cesta zábavním parkem. </strong></p>

<p><strong>Jak­mile jednou nastoupíte a vozík se dá do pohybu, nedá se zastavit ani vystoupit.</strong></p>

<p><strong>Koho by napadlo, že jeho existence měla být opatře­na varováním pro těhotné dámy a epileptiky.</strong></p>

<p><strong>Jo, tohle se nedá zastavit; kdyby to nedokončil, měla by ho za úplného sraba. Xhex zřejmě ví všechno, co on cítí - a mezi tím bude i pocit nezdaru, který by ho drá­sal, kdyby to odpískal předčasně.</strong></p>

<p><strong>„Tady jsi skončil?" zašeptala.</strong></p>

<p><strong>Kývl a vedl ji kolem průčelí budovy za roh do po­stranní uličky. Když přistoupil k nouzovému východu, uvažoval, bude-li západka pořád ještě rozbitá...</strong></p>

<p><strong>Madlo dveří povolilo jen s vynaložením malé síly. a tak vstoupili dovnitř.</strong></p>

<p><strong>Koberec v chodbě připomínal spíš syrovou udusanou hlínu v jakési chatě, upěchovanou a slepenou skvrnami, které se vsákly do vláken, zaschly a ztvrdly. </strong></p>

<p><strong>Chodba by­la zaneřáděná prázdnými lahvemi od alkoholu a zmač­kanými obaly od čokoládových tyčinek a nedopalky ci­garet a vzduch páchl jako opilcovo podpaží.</strong></p>

<p><strong>Páni... tuhle ránu do nosu by nepřerazila ani cisterna osvěžovače vzduchu.</strong></p>

<p><strong>Právě když nouzovým východem vstoupil Qhuinn. zahnul John na schodiště a začal po něm stoupat,</strong></p>

<p><strong>i  když se mu chtělo řvát. </strong></p>

<p><strong>ii Cestou nahoru se před nimi rozprchávaly kvičící krysy a vůně nájemnictva houstla a byla čím dál pronikavější, jako by ve větších nadmoř­ských výškách docházelo ke kvašení.</strong></p>

<p><strong>Když se ocitli v prvním patře, vydal se chodbou a zastavil před hvězdicovitou skvrnou na zdi. Ježíši Kriste... ta skvrna od vína tu pořád ještě je - ačkoliv proč by ho to mělo překvapovat? Jako že se tady zči­stajasna měl ukázat Mr. Proper a vybílit to?</strong></p>

<p><strong>Popošel ještě o jedny dveře dál, k těm, které vedly do jeho někdejší garsonky a... vstoupil...</strong></p>

<p><strong>Bože, všechno bylo přesně tak, jak to tu zanechal.</strong></p>

<p><strong>Nikdo tady po něm nebydlel, což bylo nejspíš po­chopitelné.</strong></p>

<p><strong> Lidé postupně odcházeli, ještě když tu bý­val nájemníkem - no, aspoň ti, kteří si mohli dovolit lepší bydlení, se poroučeli.</strong></p>

<p><strong> Zůstali tady feťáci. A do prázdných bytů nalezli bezdomovci, kteří jako švábi vnikali dovnitř rozbitými okny a vyraženými dveřmi v přízemí. Vyvrcholením demografického pohybu bylo to oznámení o demolici, jímž byla budova oficiálně prohlášena za mrtvou, rakovina rozkladu a úpadku se zmocnila všeho kromě vnější slupky.</strong></p>

<p><strong>Při pohledu na magazín <emphasis>Flex</emphasis>, který nechal na posteli u okna, se jeho realita zkreslila, vlekla ho zpět, i když jeho baganěata pevně vězela v tom, co bylo tady a teď.</strong></p>

<p><strong>Jasně, když pootevřel vypnutou ledničku... plechov­ky vanilkového proteinového nápoje.</strong></p>

<p><strong>Jo, protože ani hladoví tuláci bez haléře v kapse by takový šmejd nepili.</strong></p>

<p><strong>Xhex prošla kolem a pak se zastavila u okna, z nějž vyhlížel do přemnohá nocí. „Chtěl jsi být jiný."</strong></p>

<p><strong>Kývl.</strong></p>

<p><strong>„Kolik ti bylo, když tě našli?" Dvakrát ukázal dva prsty a ona vyvalila oči. „Dvaadvacet? A neměl jsi zdá­ní, že jsi..."</strong></p>

<p><strong>John zavrtěl hlavou a šel zvednout <emphasis>Flex.</emphasis> </strong></p>

<p><strong>Zalistoval stránkami a uvědomil si, že se stal přesně tím, čím vždycky chtěl být: velkým, mohutným tvrďákem. Kdo by to byl řekl. Před proměnou býval fakt zakrslý, vyda­ný na milost tolika...</strong></p>

<p><strong>Odhodil časopis a uťal ty myšlenky tvrdě a rychle. Byl ochoten ukázat jí takřka všechno. Ale tohle ne. To­hle... nikdy.</strong></p>

<p><strong>Nebudou se vracet do prvního domu, kde bydlel sám, a ona se nedozví, proč odtud odešel do téhle ble- šárny.</strong></p>

<p><strong>„Kdo tě přivedl do našeho světa?"</strong></p>

<p><strong><emphasis>Tohrment.</emphasis> naznačil ústy.</strong></p>

<p><strong>„V kolika jsi odešel ze sirotčince?" Ukázal jeden prst a pak šest. „Šestnáct? A přišel jsi sem? Rovnou od Naší paní?"</strong></p>

<p><strong>John kývl a přistoupil ke skříňkám nad dřezem. Jed­nu otevřel a uviděl to jediné, co očekával, že tu zůstalo. Své jméno. A datum.</strong></p>

<p><strong>Odstoupil, aby Xhex viděla, co tam napsal. Pamato­val si, jak to dělal, rychle a halabala. Tohr čekal dole na chodníku a on si vyběhl nahoru pro kolo. Načmáral sem ta znamení jako svědectví... nevěděl čeho.</strong></p>

<p><strong>„Nikoho jsi neměl," zašeptala s pohledem upřeným dovnitř.</strong></p>

<p><strong> „Taky jsem na tom tak byla. Matka mi umřela při porodu a vychovala mě moc milá rodina... o které jsem věděla, že s ní nemám nic společného. Brzy jsem od nich odešla a nikdy jsem se nevrátila, protože jsem tam nepatřila - a něco ve mně křičelo, že je pro ně lep­ší, když vypadnu. Neměla jsem zdání, že jsem zčásti <emphasis>symphath</emphasis> a že mě ve světě nic nečeká... ale musela jsem jít. Naštěstí jsem potkala Rehvenge a ten mi uká­zal, co jsem zač.“</strong></p>

<p><strong>Ohlédla se. </strong></p>

<p><strong>„Ta náhodná setkání v životě... páni, to je pecka, co. Kdyby tě Tohr nenašel..."</strong></p>

<p><strong>Prošel by proměnou a zemřel při ní, protože by ne­měl krev, nezbytnou k přežití.</strong></p>

<p><strong>Kdovíproč o tom nechtěl přemýšlet. Ani o skuteč­nosti, že on a Xhex mají společný, osamělý úsek ztra- cenosti.</strong></p>

<p><emphasis>Pojď, naznačil ústy. Odcházíme na další zastávku.</emphasis></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Mezi kukuřičnými lány ujížděl Lash po prašné cestě směrem ke statku. Měl nastavený svůj psychotronický kryt, aby ho Omega a jeho nový hošánek nemohli zmer­čit, a také měl na sobě baseballovou čepici, baloňák s ohrnutým límcem a rukavice.</strong></p>

<p><strong>Připadal si jako neviditelný.</strong></p>

<p><strong>Krucinál, litoval, že není neviditelný. Vadil mu po­hled na sebe a po pár hodinách čekání, co mu ještě upadne při přeměně v živou mrtvolu, už si nebyl jist, zda se mu ulevilo, když se proces zřejmě zastavil.</strong></p>

<p><strong>Momentálně byl teprve napůl rozteklý: svaly mu do­sud držely na kostech.</strong></p>

<p><strong>Asi půl kilometru od cíle zaparkoval mercedes pod skupinou borovic a vystoupil. Protože všechnu energii spotřeboval na své maskování, nezbyla mu už žádná na to, aby se odhmotnil.</strong></p>

<p><strong>Čekala ho tedy hromsky dlouhá pěší cesta k té zatra­cené barabizně a pekelně mu vadilo, že se musí tak dřít, jen aby uvedl své tělo do pohybu.</strong></p>

<p><strong>Když ale došel k montovanému domku, zaplavil ho příval energie. Na příjezdové cestě stála tři auta - a všechna poznával. Patřila Vyhlazovací společnosti.</strong></p>

<p><strong>A vida, dům kypěl životem. Uvnitř bylo dobrých dvacet chlapů a probíhal mejdan: skrz okna viděl soud­ky a lahve alkoholu a všude kolem ti prevíti kouřili trá­vu a šňupali bůhvíco.</strong></p>

<p><strong>Kde je ten lump.</strong></p>

<p><strong>A... dokonale načasováno. </strong></p>

<p><strong>Přijelo čtvrté auto, a ne­podobalo se ostatním třem. To okázalé malířské dílo na pouličním závoďáku bylo patrně stejně drahé jako vy- tuněný šicí stroj pod kapotou a neonové podsvícení prahů působilo, jako by ten křáp šel na přistání. Kluk vystoupil od volantu a, proboha, byl taky celý vyfešá- kovaný: koupil si zbrusu nové džíny a prďáckou kože­nou bundu Affliction a cigarety si teď zapaloval čímsi zlatým.</strong></p>

<p><strong>No, tohle tedy bude testík.</strong></p>

<p><strong>Jestli kluk půjde dovnitř a bude jen pařit, pak Lash ty jeho srandičky špatně pochopil... a Omega si jen pěk­ně užil. Pokud má ale Lash pravdu a v tom prevítovi je něco víc, začne to na mejdanu vypadat zajímavě.</strong></p>

<p><strong>Lash si přitáhl klopy blíž k živému masu, v něž se proměnila jeho šíje, a snažil se ignorovat svou rosolovitost. Taky zažil ty sladké pocity jako tenhle kluk. </strong></p>

<p><strong>Ko­chal se tím, jak je mimořádný, a domníval se, že ta záře vydrží věčně. Ale to je jedno. Jestli je Omega ochoten vykopnout vlastní krev na chodník, pak tenhle darebák - původem člověk - taky dlouho nevydrží.</strong></p>

<p><strong>Když se jeden z pařičů uvnitř zadíval oknem směrem k Lashovi, usoudil, že riskuje, když je takhle blízko, ale kašlal na to. Neměl co ztratit, a vlastně se ani netě­šil na to, že stráví zbytek svých dní jako oživlý kus su­šené hověziny.</strong></p>

<p><strong>Šeredný a slabý a rozmokvaný, to nebyla žádná sláva.</strong></p>

<p><strong>Ve studeném větru mu zadrkotaly zuby, pomyslel na Xhex a hřál se vzpomínkami. V určité rovině nemohl uvěřit, že spolu byli ještě před pouhými několika dny. Připadalo mu spíš, jako by už uplynuly celé věky od té doby, co ji měl naposled pod sebou. Krucinál, nález té první léze na zápěstí byl začátkem konce... jen to ten­krát nevěděl.</strong></p>

<p><strong>Jen škrábnutí.</strong></p>

<p><strong>Jo, jasně.</strong></p>

<p><strong>Zvedl ruku, aby si hrábl do vlasů, narazil na kšilt baseballové čepice a to mu připomnělo, že už se nemá v čem hrabat. Zbyla mu tam jen kostra lebky.</strong></p>

<p><strong>Kdyby měl víc energie, začal by láteřit a běsnit nad nespravedlností a krutostí svého rozpadajícího se osu­du. Život neměl být takovýhle. Neměl civět dovnitř ok­nem. Vždycky býval v centru dění, za volantem, vždycky byl něco extra.</strong></p>

<p><strong>Z jakéhosi hloupého důvodu si vzpomněl na Johna Matthewa.</strong></p>

<p><strong> Když ten idiot vstoupil do výcvikového programu pro vojáky, byl to obzvlášť malý pretrans, který měl všeho všudy jen jméno Bratrstva a hvězdi­covitou jizvu na hrudi. Byl ideálním terčem šikany a Lash si ho pořádně vychutnával.</strong></p>

<p><strong>Páni. tehdy neměl zdání, jaké to je, být tím černým vzadu. Jaké to je, připadat si jako bezcenný odpad. Jak se díváte na ostatní, kterým se daří, a jak byste dali co­koli, jen abyste mohli být jako oni.</strong></p>

<p><strong>Ještě že neměl zdání, jaké to je. Jinak by si to možná rozmyslel a s tím srabem nezametl.</strong></p>

<p><strong>A tady a teď, opřený o drsnou, studenou kůru dubu a sledující skrz okna statku, jak nějaký jiný zlatý hoch prožívá jeho život, pocítil, jak se jeho plány mění.</strong></p>

<p><strong>I         kdyby to bylo to poslední, co kdy udělá, tu malou hromádku hnoje odpraví.</strong></p>

<p><strong>To bylo ještě důležitější než Xhex.</strong></p>

<p><strong>Že se ten chlapík opovážil poslat Lashe na smrt, to nebylo hnacím motorem jeho činů. Slo o touhu poslat vzkaz svému otci. </strong></p>

<p><strong>Byl koneckonců shnilé jablko, které nepadá daleko od stromu, a pomsta je pěkná potvora.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>                                                     Kapitola třicátá devátá</strong></p>

<p><strong>T</strong></p>

<p>o je Bellin starý dům,“ řekla Xhex, když se zhmot­nila na louce vedle Johna Matthewa.</p>

<p><strong>Když přikývl, rozhlédla se po okolí. Bellin bílý ven­kovský dům, obklopený verandou a s červenými komí­ny, byl v měsíčním světle jako malovaný a byla to ško­da, že zůstává prázdný, osvětlený jen bezpečnostními venkovními světly.</strong></p>

<p><strong>Pravda byla taková, že vedle přístavku parkoval na štěrkové příjezdové cestě ford F-150 a světlo v oknech jako by ještě zdůrazňovalo opuštěnost hlavní budovy.</strong></p>

<p><strong>„Bella tě našla jako první?“</strong></p>

<p><strong>John udělal dvojznačný pohyb rukou a ukázal k dal­šímu domku opodál. Když začal znakovat a pak se zara­zil, byla na něm znát frustrace z komunikační bariéry.</strong></p>

<p><strong>„Někdo v tom domě... tys je znal a oni tě zkontakto­vali s Bellou?“</strong></p>

<p><strong>Kývl, sáhl do bundy a vyndal cosi, co vypadalo jako ručně vyrobený náramek. Vzala ho od něj a uviděla, že do kůže jsou vyryty symboly ve Staré řeči.</strong></p>

<p><strong>„Tehrror.“ Když se dotkl své hrudi, řekla: „Tvé jmé­no? Ale jak jsi to věděl?1'</strong></p>

<p><strong>Sáhl si na hlavu, pak pokrčil rameny.</strong></p>

<p><strong>„Napadlo tě to.“ </strong></p>

<p><strong>Zaměřila pohled na menší dům. Vzadu byl bazén a ona vnímala, že jeho vzpomínky jsou tam nejostřejší, protože pokaždé, když jeho po­hled přejel po terase, jeho emocionální graf vystřelil vzhůru, jako když se na rozvodové desce sepne spousta obvodů.</strong></p>

<p><strong>Přišel sem původně, aby někoho chránil. Bella neby­la ten důvod.</strong></p>

<p><strong>Mary, pomyslela si. Rhageova <emphasis>shellan</emphasis> Mary. Ale jak se poznali?</strong></p>

<p><strong>Zvláštní... tady byla prázdná zeď. Tuhle minulost před ní uzavíral.</strong></p>

<p><strong>„Bella kontaktovala Bratrstvo a Tohrment pro tebe přišel."</strong></p>

<p><strong>Když znovu kývl, vrátila mu náramek, a zatímco se dotýkal prstem symbolů, žasla nad relativitou času. Od té doby, co opustili sídlo, uplynula teprve hodina, alejí bylo, jako by spolu strávili celý rok.</strong></p>

<p><strong>Bože, dal jí víc, než kdy očekávala... a teď přesně chápala, proč byl tak ochotný, když se sesypala na ope­račním sále.</strong></p>

<p><strong>Pekelně moc toho vytrpěl, dětství ani tak neprožil. jako jím byl vláčen.</strong></p>

<p><strong>Otázka zněla: jak se vůbec ztratil v lidském světě? Kde byli jeho rodiče? Když byl pretrans, byl jeho <emphasis>whardem </emphasis>král - tak to stálo v jeho papírech, když se s ním poprvé setkala v ZeroSum. Předpokládala, že mu matka zemře­la, a návštěva autobusového nádraží to nevyvracela... ale příběh byl děravý. Měla dojem, že některé mezery pone­chal naschvál, jiné zřejmě nebyl schopen zaplnit.</strong></p>

<p><strong>Svraštila čelo, protože vycítila, že jeho otec je mu stále ještě velmi nablízku, a přesto se ti dva zřejmě vů­bec nikdy nepoznali.</strong></p>

<p><strong>„Vezmeš mě ještě najedno místo?" zašeptala.</strong></p>

<p><strong>Naposled se rozhlédl a pak se odhmotnil a ona ho následovala, díky vší té jeho krvi, která byla v jejím or­ganismu.</strong></p>

<p><strong>Když se znovu objevili před úchvatně moderním do­mem, překonal ho smutek do takové míry, že se jeho emocionální nadstavba doslova začínala propadat. Silou vůle se mu však podařilo zastavit rozpad v čase dřív, než se stal nenapravitelným.</strong></p>

<p><strong>Jakmile vám zkolabuje graf, jste v háji. Ztraceni a vydáni napospas svým vnitřním démonům.</strong></p>

<p><strong>Což jí připomnělo Murhdera. Přesně se jí vybavova­lo, jak jí připadala jeho emocionální konstrukce toho dne, kdy se o ní dozvěděl pravdu: ocelové vzpěry, které byly základem duševního zdraví, se proměnily v pokroucené sutiny.</strong></p>

<p><strong>Ona jediná nebyla překvapena, když zešílel a utekl.</strong></p>

<p><strong>John jí pokynul, přistoupil k hlavnímu vchodu, vsu­nul klíč do zámku a otevřel dveře. </strong></p>

<p><strong>Vstříc jim vyrazil průvan, Xhex ucítila prach a vlhkost - znamení, že je to další prázdná budova. Uvnitř však nic netlelo, na rozdíl od Johnova někdejšího činžáku.</strong></p>

<p><strong>Když rozsvítil v hale, málem se zajíkla.</strong></p>

<p><strong> Na stěně, vlevo od dveří, byl svitek, prohlašující ve Staré řeči, že toto je dům bratra Tohrmenta a jeho sezdané <emphasis>shellan </emphasis>Wellesandry.</strong></p>

<p><strong>Čímž se vysvětlovalo, proč tady John pociťoval tako­vou bolest. Wellesandřin <emphasis>hellren</emphasis> nebyl jediný, kdo ho zachránil.</strong></p>

<p><strong>Ta žena pro Johna hodně znamenala. Sakramentsky hodně.</strong></p>

<p><strong>John prošel halou a cestou rozsvěcel další světla, je­ho emoce byly směsicí hořkosladké lásky a burácivé bolesti. Když se ocitli v luxusní kuchyni, přistoupila Xhex ke stolu v přístěnku.</strong></p>

<p><strong>Tady sedával, říkala si a položila ruce na opěradlo jedné židle... tady seděl první noc, kterou strávil v tom­hle domě.</strong></p>

<p><strong>„Mexické jídlo," zašeptala. „Velmi ses bál, abys je neurazil. Ale pak... Wellesandra...“</strong></p>

<p><strong>Jako ohař sledující čerstvou stopu se Xhex vydala za tím, co vnímala z jeho vzpomínek.</strong></p>

<p><strong> „Wellesandra ti na­servírovala zázvorovou rýži. A... pudink. Poprvé ses cítil sytý a nebolelo tě břicho a... a byl jsi tak vděčný, že jsi nevěděl, jak to zvládnout."</strong></p>

<p><strong>Když pohlédla na Johna. byla jeho tvář bledá a oči trošičku příliš lesklé a ona věděla, že je zase ve svém malém tělíčku, sedí u stolu, celý schoulený do sebe... překonán první vlídností, kterou mu kdo po velmi dlouhé době projevil.</strong></p>

<p><strong>Kroky venku v chodbě ji přiměly zvednout hlavu a uvědomila si, že Qhuinn je stále ještě s nimi, potlou­ká se kolem a špatná nálada ho obklopuje jako hmata­telný stín.</strong></p>

<p><strong>No, déle už se trápit nemusí. </strong></p>

<p><strong>Tohle je konec cesty, závěrečná kapitola Johnova příběhu, která ji víceméně přivádí do současnosti. A naneštěstí to znamená, že podle všech pravidel by se měli vrátit do sídla... kde ji nepochybně John přiměje ještě něco sníst a pokusí se ji opět nakrmit svou krví.</strong></p>

<p><strong>Nechtěla se tam však vracet, ještě ne. V duchu se rozhodla vzít si jednu noc volno, takže tohle bylo pro ni několik posledních hodin předtím, než se vydá na cestu pomsty... a ztratí to jemné spojení s Johnem, to výrazné porozumění, které teď vůči sobě pociťují.</strong></p>

<p><strong>Protože si nechtěla nic nalhávat: smutná realita byla taková, že to mocné pouto, které je spojuje, je přese všechno tak křehké, že nepochybně praskne, jakmile se v ohnisku dění ocitne víc přítomnost než minulost.</strong></p>

<p><strong>„Qhuinne, omluvil bys nás, prosím.“</strong></p>

<p><strong>Dvoubarevné oči zalétly k Johnovi, vyměnili si spo­lu řadu pohybů rukou.</strong></p>

<p><strong>„Jak je libo," </strong></p>

<p><strong>vyprskl Qhuinn, pak se otočil na patě a vypochodoval ven.</strong></p>

<p><strong>Prásknutí dveří se ještě rozléhalo domem, když se obrátila k Johnovi. </strong></p>

<p><strong>„Kde jsi spal?"</strong></p>

<p><strong>Když máchl rukou do chodby, prošla s ním podél mnoha pokojů, kde byl moderní nábytek a starožitná umělecká díla. Tato kombinace působila dojmem muzea výtvarného umění, kde se dá bydlet; trochu to tu zkou­mala, strkala hlavu do otevřených dveří salonků a ložnic.</strong></p>

<p><strong>Johnův pokojík byl až na druhém konci domu, a když tam vstoupila, mohla si jen představovat, jaký asi prožil kulturní šok. </strong></p>

<p><strong>Nuzota versus nádhera, stačí jen změnit čtvrť: na rozdíl od stísněné garsonky byl tohle námoř­nicky modrý přístav s elegantním nábytkem, mramoro­vou koupelnou a kobercem tlustým a hustým jako mariňácký sestřih na ježka.</strong></p>

<p><strong>A navíc tu byly posuvné skleněné dveře, které vedly na vlastní terasu.</strong></p>

<p><strong>John přistoupil k šatníku, otevřel ho a ona nahlédla přes jeho silnou, mohutnou paži na malé kusy obleče­ní, které visely na dřevěných ramínkách.</strong></p>

<p><strong>Zírala na košile, flísky a kalhoty a jeho ramena byla napjatá a jedna ruka se zaťala v pěst. Litoval něčeho, co udělal nebo jak se choval, a nemělo to nic společného s ní...</strong></p>

<p><strong>Tohr. Jde o Tohra.</strong></p>

<p><strong>Litoval toho, jak to mezi nimi poslední dobou vypa­dalo.</strong></p>

<p><strong>„Promluv s ním,“ poradila mu tiše. </strong></p>

<p><strong>„Řekni mu, co se děje. Oběma vám bude líp.“</strong></p>

<p><strong>John kývl a ona vycítila, jak v něm sílí rozhodnost.</strong></p>

<p><strong>Bože, nevěděla přesně, jak se to stalo - no, mechanis­mus byl hodně jednoduchý, ale překvapující byla skuteč­nost, že ho náhle znovu objímala, její paže se mu zezadu ovíjely kolem pasu. Položila si tvář mezi jeho lopatky a byla ráda, když ucítila, jak zakryl její ruce svými.</strong></p>

<p><strong>Komunikoval mnoha různými způsoby. A někdy do­tek lépe než slova poví, co máte na srdci.</strong></p>

<p><strong>Mlčky ho odtáhla pozpátku k posteli a oba usedli.</strong></p>

<p><strong>Když na něj jen upřeně hleděla, naznačil ústy: <emphasis>Co je?</emphasis></strong></p>

<p><strong>„Víš jistě, že chceš, abych se zeptala?" Když kývl, pohlédla mu zpříma do očí. </strong></p>

<p><strong>„Vím, že jsi něco vyne­chal. Cítím to. Mezi sirotčincem a tím činžákem je ně­jaká mezera."</strong></p>

<p><strong>Ve tváři se mu nehnul ani jeden sval, nezacukalo mu v těle, ani nezamrkal. To, co o sobě tělem vypovídá muž, který umí dobře skrývat své reakce, však bylo irelevantní. Věděla o něm, co věděla.</strong></p>

<p><strong>„To nic, nebudu se vyptávat. A nebudu na tebe tlačit.“</strong></p>

<p><strong>Jeho slabý ruměnec byl něčím, co si bude pamatovat ještě dlouho poté, co odejde... a myšlenka na to, že ho opustí, ji přiměla zvednout a přiložit špičky prstů na je­ho rty. Když překvapeně ucukl, zaměřila se pohledem na jeho ústa.</strong></p>

<p><strong>„Chci ti dát něco ze sebe," promluvila tlumeným, hlubokým hlasem.</strong></p>

<p><strong> „Ale nejde o to, abychom vyrovnali skóre. Prostě jen chci."</strong></p>

<p><strong>Koneckonců by to bylo ohromné, kdyby ho mohla vzít na svá místa a provést svým životem, ale kdyby vě­děl víc o její minulosti, jen by mu to její sebevražednou misi ztížilo: ať cítí Xhex vůči Johnovi cokoliv, půjde po svém vězniteli a nehodlá si namlouvat, že by její šance na přežití takového střetnutí byla kdovíjak vysoká.</strong></p>

<p><strong>Lash má své triky.</strong></p>

<p><strong>Ošklivé triky, se kterými dokáže ošklivé věci.</strong></p>

<p><strong>Vrátily se jí vzpomínky na toho lumpa, hrůzné, až se jí roztřásla stehna, hnusné vzpomínky, které ji nicméně postrčily k něčemu, na co by možná jinak nebyla při­pravená. Nemůže však jít do hrobu s vědomím, že Lash byl jejím posledním.</strong></p>

<p><strong>Nemůže, když má před sebou jediného muže, které­ho kdy milovala.</strong></p>

<p><strong>„Chci být s tebou," řekla chraplavě.</strong></p>

<p><strong>Johnovy užaslé modré oči přejížděly po její tváři, ja­ko by hledal známky toho, že jí špatně porozuměl. A pak všechny jeho emoce zlomil horký, prudký chtíč, roztříštil je a nenechal po sobě nic než nutkání plno­krevného muže ke spojení.</strong></p>

<p><strong>Budiž mu řečeno ke cti, že se ze všech sil snažil ten instinkt potlačit a uchovat si jakés takés racionální uva­žování. Všechno to ale vedlo k tomu, že boj mezi rozu­mem a smysly ukončila ona — tím, že přiložila svá ústa na jeho.</strong></p>

<p><strong>Ach... Bože, jeho rty byly měkké.</strong></p>

<p><strong>Navzdory burácení, které vnímala z jeho krve, se dr­žel na uzdě.</strong></p>

<p><strong> I když vklouzla jazykem dovnitř. A ta zdr­ženlivost jí to usnadňovala, když v duchu těkala sem a tam mezi tím, co dělala teď...</strong></p>

<p><strong>A co se s ní dělo před pouhými několika dny.</strong></p>

<p><strong>Aby si pomohla v soustředění, našla jeho hruď a sje­la dlaněmi po svalnatých plochách nad jeho srdcem. Sesunula ho na matraci, vdechovala jeho vůni a cítila, jak je k ní vázán. Jeho temné koření bylo jedinečné a na hony vzdálené od odporného puchu <emphasis>bezduchého.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Což jí pomáhalo oddělit tento zážitek od těch nedáv­ných.</strong></p>

<p><strong>Polibek začínal jako průzkum, ale nezůstalo to tak. John se posunul blíž, překulil své mohutné tělo vstříc jejímu, jeho statná noha se sunula vzhůru, až spočinula tíhou na její. Současně ovinul Xhex pažemi, pevně ji k sobě přitiskl.</strong></p>

<p><strong>Pohyboval se zvolna a ona také.</strong></p>

<p><strong>A bylo jí skvěle, dokud jí jeho ruka nesklouzla k ňadru.</strong></p>

<p><strong>Ten kontakt ji vymrštil, vytrhl z této místnosti a to­hoto lůžka, odnesl ji od Johna a chvilky s ní a uvrhl ji zpátky do pekel.</strong></p>

<p><strong>Bránila se rozmarům své mysli, snažila se zůstat propojena se současností, s Johnem. Když jí však pře­jel palcem po bradavce, musela násilím nutit své tělo k nehybnosti.</strong></p>

<p><strong> Lash ji rád držel a protahoval nevyhnu­telné tím, že ji škrábal a drásal, protože jakkoli si uží­val své orgasmy, ještě víc ho bavila předehra s dušev­ním týráním.</strong></p>

<p><strong>Z jeho strany psychopaticky chytrý tah. Bylo by jí nekonečně milejší mít to prostě za sebou...</strong></p>

<p><strong>John jí přitiskl k boku erekci.</strong></p>

<p><emphasis>Prásk.</emphasis></p>

<p><strong>Její sebeovládání prasklo jako gumička: prudkým pohybem se její tělo samovolně odmrštilo od kontaktu, přerušilo spojení s ním, ukončilo společnou chvilku.</strong></p>

<p><strong>Xhex se vyšvihla z postele a cítila Johnův děs, ale byla příliš zaměstnána útěkem před vlastním strachem, než aby mohla něco vysvětlovat.</strong></p>

<p><strong> Přecházela po míst­nosti a zoufale se snažila udržet reality, zhluboka dý­chala - ne vášní, ale rostoucí panikou.</strong></p>

<p><strong>No jestli tohle není nepříjemná situace.</strong></p>

<p><strong>Zatracený Lash... za tohle ho zavraždí. Ne za to, čím prošla, ale za situaci, do které dostal Johna.</strong></p>

<p><strong>„Promiň,“ zasténala.</strong></p>

<p><strong> „Neměla jsem s tím začínat. Fakt mě to mrzí.“</strong></p>

<p><strong>Když toho byla schopna, zastavila před prádelníkem a zadívala se do zrcadla, které viselo na stěně. John vstal, zatímco přecházela sem a tam, a šel si stoupnout před posuvné skleněné dveře, paže zkřížené na hrudi, bradu pevně zaťatou. Zíral do noci.</strong></p>

<p><strong>„Johne... to není kvůli tobě. Přísahám.“</strong></p>

<p><strong>Zavrtěl hlavou a nepodíval se na ni.</strong></p>

<p><strong>Ticho a napětí mezi nimi násobilo její nutkání utéct. Prostě nic z toho nedokáže zvládnout, nic z to­ho, co cítí a co udělala Johnovi, a všechny ty hnusárny s Lashem.</strong></p>

<p><strong>Zalétla očima ke dveřím a svaly se jí napjaly k útě­ku. Což by byla celá ona. Po celý život vždycky spolé­hala na svou schopnost před vším se vypařit, nepone­chat po sobě žádná vysvětlení, ani stopu, nic než řídký vzduch.</strong></p>

<p><strong>Dokud byla nájemným vrahem, dobře jí to poslou­žilo.</strong></p>

<p><strong>„Johne... “</strong></p>

<p>Prudce otočil hlavu a jeho zrak žhnul lítostí, když se v olovnatém skle zrcadla setkal s jejím.</p>

<p><strong>Čekal, až promluví, a ona mu měla říct, že by bylo nejlépe, kdyby odešla. Měla mu předhodit další polo­vičatou omluvu a pak se odhmotnit z pokoje... z jeho života.</strong></p>

<p><strong>Zmohla se však jen na jeho jméno.</strong></p>

<p><strong>Obrátil se tváří k ní a ústy naznačil: </strong></p>

<p><strong><emphasis>Promiň. Jdi. To nic. Jdi.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Nemohla se však ani pohnout. A pak se její ústa ote­vřela. Když si uvědomila, co má v hrdle, nemohla uvě­řit, že to vyjádří slovy. To odhalení odporovalo všemu, co o sobě věděla.</strong></p>

<p><strong>Proboha, opravdu to udělá?</strong></p>

<p><strong> „Johne... já... já byla..</strong></p>

<p><strong>Zaměřila svůj pohled jinam a zadívala se na svůj od­raz. Propadlé líce a těstovitá bělost byly výsledkem ně­čeho mnohem horšího než nedostatku spánku a krve.</strong></p>

<p><strong>V          nenadálém záblesku hněvu vyhrkla: „Lash nebyl impotentní, jasný? On nebyl... impotentní..."</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Teplota v místnosti poklesla tak rychle a tak hlubo­ko, až se její dech srážel v obláčcích páry.</strong></p>

<p><strong>A to, co spatřila v zrcadle, ji přimělo švihem se obrá­tit a o krok před Johnem ucouvnout: jeho modré oči žhnuly bezbožným světlem a horní ret se zkřivil, až od­halil tesáky tak ostré a dlouhé, že vypadaly jako dýky.</strong></p>

<p><strong>Předměty v celé místnosti začaly vibrovat: lampy na nočních stolcích, oblečení na ramínkách, zrcadlo na stěně. Sborový rachot stoupal až k tupému burácení a Xhex se musela opřít o sekretář, jinak by riskovala, že ji to porazí.</strong></p>

<p><strong>Vzduch byl živý. Supernabitý. Elektrický.</strong></p>

<p><strong>Nebezpečný.</strong></p>

<p><strong>A John byl středem té běsnící energie, ruce se mu zatínaly v pěsti tak pevně, až se mu chvěla předloktí, stehna se svírala kolem kostí a klesala do bojového po­stoje.</strong></p>

<p><strong>Johnova ústa se dokořán otevřela, hlava na šíji vyra­zila kupředu a vydal válečný pokřik...</strong></p>

<p><strong>Zvuk explodoval všude kolem ní, tak silný, že si mu­sela zakrýt uši, tak mocný, až cítila tlakovou vlnu na tváři.</strong></p>

<p><strong>Okamžik už myslela, že se mu vrátil hlas - jenomže ten dunivý zvuk nevydávaly hlasivky.</strong></p>

<p><strong>Sklo v posuvných dveřích za ním vybuchlo, skleně­né tabule se roztříštily na tisíce střepů, které se rozlétly od domu, úlomky se odrážely od břidlice a vytvářely světlo jako dešťové kapky...</strong></p>

<p><strong>Nebo jako slzy.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p>B</p>

<p><strong>                                      Kapitola čtyřicátá</strong></p>

<p><strong>B</strong>lay neměl zdání, co mu to Saxton právě podal.</p>

<p><strong>No jo, byl to doutník, a ano, byl drahý, ale název mu v hlavě neuvízl.</strong></p>

<p><strong>„Myslím, že ti bude chutnat," řekl muž, poposedl v koženém křesle a zapálil si. „Jsou jemné. Tmavé, ale jemné."</strong></p>

<p><strong>Blay škrtl svým zapalovačem značky Montblanc a na­klonil se k plamínku, aby potáhl. Když nabral kouř, cítil, jak na něj Saxton upřeně hledí.</strong></p>

<p><strong>Zase.</strong></p>

<p><strong>Pořád si nemohl na tu pozornost zvyknout, nechal tedy své oči bloumat po okolí: klenutý tmavě zelený strop, lesklé černé stěny, kožená křesla a boxy v barvě volské krve. Spousta mužů - příslušníků lidské rasy - s popelníky u ruky.</strong></p>

<p><strong>Zkrátka: žádné rozptýlení, které by mohlo konku­rovat Saxtonovým očím nebo hlasu nebo kolínské nebo...</strong></p>

<p><strong>„Tak povídej," vyzval ho muž a vydechl dokonalý modrý kroužek dýmu, jenž na okamžik zastřel jeho tvář, „vzal sis ten proužkovaný oblek předtím nebo po­tom, co jsem zavolal?"</strong></p>

<p><strong>„Předtím."</strong></p>

<p><strong>„Já věděl, že máš styl."</strong></p>

<p><strong>„Vážně?"</strong></p>

<p><strong>„Ano." Saxton se zadíval přes krátký mahagonový stolek, který stál mezi nimi. „Jinak bych tě nepozval na večeři."Jídlo, jež předtím měli U Sala, bylo... skutečně la­hodné. Jedli v kuchyni u soukromého stolu a iAm jim udělal speciální menu, antipastu a pastu, café con leche a tiramisu jako dezert. Víno k prvnímu chodu bylo bílé a k druhému červené.</strong></p>

<p><strong>Téma konverzace bylo neutrální, ale zajímavé - a roz­hodně úplně vedlejší. Otázka „budou-nebo-nebudou" byla skutečným hnacím motorem každého slova a po­hledu a pohybu těla.</strong></p>

<p><strong>Tak... tohle je rande, říkal si Blay. Nevyřčené vyjed­návání, zaobalené do hovoru o přečtených knihách a oblíbené hudbě.</strong></p>

<p><strong>Není divu, že Qhuinn jde rovnou po sexu. Ten by na takovéhle rafinovanosti neměl trpělivost. A taky nerad čte a hudba, kterou si pumpuje do uší, je metal, který snese jen někdo vyšinutý nebo hluchý.</strong></p>

<p><strong>Přistoupil k nim číšník, oblečený v černém. „Mohu vám přinést něco k pití?“</strong></p>

<p><strong>Saxton převalil doutník mezi palcem a ukazováč­kem. „Dvakrát portské. Croft Vintage 1945, prosím."</strong></p>

<p><strong>„Výtečná volba."</strong></p>

<p><strong>Saxton se pohledem vrátil k Blayovi. „Já vím."</strong></p>

<p><strong>Blay odvrátil pohled k oknu, před kterým seděli, a v duchu se ptal, jestli se někdy před tímhle chlapem přestane červenat. „Prší."</strong></p>

<p><strong>„Ano."</strong></p>

<p><strong>Bože, ten hlas. Saxtonova slova byla stejně jemná a lahodná jako ten doutník.</strong></p>

<p><strong>Bl</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Blay si vyměnil nohy, přehodil je přes sebe.</strong></p>

<p><strong>Když pátral v mozku po něčem, čím by zabil ticho, zdálo se, že mu dochází inspirace.</strong></p>

<p><strong> Šlo o to, že se začí­nal blížit konec schůzky, a i když se dozvěděl, že on i Saxton truchlí nad ztrátou Dominicka Dunnea a jsou fanoušky Milese Davise, nevěděl, co bude dělat, až na­stane loučení.</strong></p>

<p><emphasis>Bude to: Zavolej a někdy si to zopakujeme? </emphasis></p>

<p><emphasis>Nebo ne­konečně složitější, protivnější a příjemné: Ano, opravdu se přijdu podívat na tvé rytiny.</emphasis></p>

<p><emphasis>K čemuž ho svědomí nutilo dodat: i když jsem to ješ­tě nikdy s žádným chlapem nedělal a navzdory faktu, že každý kromě Qhuinna bude jen ubohá náhražka.</emphasis></p>

<p><strong>„Kdy jsi měl naposled rande, Blaylocku?“</strong></p>

<p><strong>Blay dlouze potáhl z doutníku.</strong></p>

<p><strong> „Už je to dáv­no."</strong></p>

<p><strong>„Co tě to napadá? Samá práce, žádná zábava?"</strong></p>

<p><strong>„Tak nějak." No jo, neopětovaná láska nespadá tak docela do žádné z těchto kategorií, ačkoliv „žádná zá­bava" to rozhodně vystihuje.</strong></p>

<p><strong>Saxton se pousmál. „Byl jsem rád, když jsi mi zavo­lal. A trošičku překvapený."</strong></p>

<p><strong>„Proč?"</strong></p>

<p><strong>„Můj bratranec má na tebe určitou... teritoriální re­akci."</strong></p>

<p><strong>Blay otočil doutník a zadíval se na žhnoucí špičku. „Myslím, že jeho zájem značně přeceňuješ."</strong></p>

<p><strong>„A já myslím, že mi zdvořile sděluješ, abych si hle­děl svého, viď."</strong></p>

<p><strong>„Není si čeho hledět." Blay se usmál na číšníka, když postavil na kulatý stolek dvě sklenky portského a odcouval. </strong></p>

<p><strong>„Věř mi."</strong></p>

<p><strong>„Víš, Qhuinn je zajímavá postava."</strong></p>

<p><strong> Saxton vztáhl elegantní ruku a zvedl své portské. „Vlastně je to jeden z mých nejmilejších příbuzných. Jeho nekonformnost je obdivuhodná a přežil věci, které by slabší povahu zdrtily. Neřekl bych však, že je snadné ho milovat."</strong></p>

<p><strong>Do toho Blay nezabíhal. „Takže sem chodíš často?"</strong></p>

<p><strong>Saxton se zasmál, světlé oči se mu zaleskly. „Není to téma pro diskusi, co." Rozhlédl se kolem sebe se svraš­tělým čelem. </strong></p>

<p><strong>„Abych řekl pravdu, poslední dobou jsem nikam moc nechodil. Moc práce."</strong></p>

<p><strong>„Říkal jsi, že jsi právním poradcem ve Starém právu. To musí být zajímavé."</strong></p>

<p><strong>„Specializuji  se na svěřenecké fondy a nemovi­tosti, takže skutečnost, že obchody kvetou, je důvod ke smutku. Vloni v létě odešlo až moc nevinných do Stínu...“</strong></p>

<p><strong>V boxu u dveří se parta břicháčů se zlatými hodinka­mi a v hedvábných oblecích rozchechtala jako opilecká sešlost - o kterou ve skutečnosti také šlo - až nejhluč­nější z nich žuchl na své sedadlo a vrazil do Saxtona.</strong></p>

<p><strong>Což nedopadlo dobře, neboť se ukázalo, že Saxton je gentleman, ale ne srab.</strong></p>

<p><strong> „Promiňte, prosím, ale mohli byste se ztišit?"</strong></p>

<p><strong>Opilec se otočil, tuk na břiše se mu valil přes pásek, až to vypadalo, že se zopakuje scéna z montypythonského <emphasis>Smyslu života</emphasis> a mentolový bonbon způsobí vý­buch. </strong></p>

<p><strong>„Ne. Nemohli." Přimhouřil vodnaté oči.</strong></p>

<p><strong> „Týpci jako vy sem stejně nepatří."</strong></p>

<p><strong>A nemluvil o tom, že jsou upíři.</strong></p>

<p><strong>Blay se napil portského, drahý alkohol chutnal jako ocet... ačkoliv trpkost v jeho ústech nezpůsobovalo to, že by byl nápoj zkažený.</strong></p>

<p><strong>Okamžik nato chlapík bouchl do opěradla tak prud­ce, až Saxton víno málem rozbryndal. „Zatracená prá­ce," zamumlal a sáhl po ubrousku.</strong></p>

<p><strong>Ten lidský idiot se znovu naklonil do jejich prostoru a vyvstala otázka, zda mu ten opasek nepraskne a ne- vyrazí někomu oko. „Rušíme vás, hošánci, od kouření těch tvrdolínů?"</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Saxton se upjatě usmál. „Rozhodně rušíte."</strong></p>

<p><strong>„Ach, pardon." Muž zčistajasna předvedl afektované zdvižení malíčku ruky, jíž držel svůj doutník. „Nechtěl jsem vás urazit."</strong></p>

<p><strong>„Pojďme," řekl Blay, naklonil se a zadusil svůj dout­ník.</strong></p>

<p><strong>„Mohu požádat o jiný stůl."</strong></p>

<p><strong>„Utíkáte, hoši?" protáhl pan Velkohubý. „Jdete na mejdan, kde jsou jinačejší doutníčky? Možná vás vy­provodíme, jen aby byla jistota, že tam dorazíte v po­řádku."</strong></p>

<p><strong>Blay nespouštěl oči ze Saxtona. </strong></p>

<p><strong>„Už se stejně při­pozdívá."</strong></p>

<p><strong>„Což znamená, že uplynula teprv polovina našeho dne."</strong></p>

<p><strong>Blay vstal a sáhl do kapsy, ale Saxton vztáhl ruku a zabránil mu vyndat peněženku.</strong></p>

<p><strong> „Ne, dovol."</strong></p>

<p><strong>Další porce komentářů od těch tlusťochů pokazila vzduch ještě víc, až Blay skřípal stoličkami. Naštěstí netrvalo dlouho, než Saxton zaplatil číšníkovi, a pak už mířili ke dveřím.</strong></p>

<p><strong>Mrazivý vzduch venku byl balzámem pro smysly a Blay se zhluboka nadechl.</strong></p>

<p><strong>„V tom podniku to není vždycky takové," zaševelil Saxton. „Jinak bych tě tam vůbec nebral."</strong></p>

<p><strong>„To je v pořádku." Blay vykročil a cítil, jak se Sax­ton zařadil vedle něj.</strong></p>

<p><strong>Když se ocitli na konci uličky, zastavili se, aby ne­chali projet auto, zahýbající na Commerce Street.</strong></p>

<p><strong>„Tak jaký z toho máš pocit?"</strong></p>

<p><strong>Blay se obrátil ke svému společníkovi a usoudil, že ži­vot je příliš krátký, než aby předstíral, že přesně neví, co znamená „z toho". </strong></p>

<p><strong>„Abych byl upřímný, je mi divně."</strong></p>

<p><strong>„A ne kvůli těm hlupákům předtím."</strong></p>

<p><strong>„Lhal jsem. Ještě nikdy jsem neměl rande." </strong></p>

<p><strong>To mu vyneslo zdvižené obočí a on se musel smát. „Jo, jsem fakt hráč."</strong></p>

<p><strong>Saxton se přestal tvářit světácky a v očích mu zazáři­la opravdová přívětivost. „No, jsem rád, že jsem byl tvůj první."</strong></p>

<p><strong>Blay mu pohlédl do očí. „Jak jsi poznal, že jsem gay?"</strong></p>

<p><strong>„Nepoznal. Pouze doufal."</strong></p>

<p><strong>Blay se znovu rozesmál.</strong></p>

<p><strong> „No a máš to." Po odmlce napřáhl ruku. „Děkuju ti za večer."</strong></p>

<p><strong>Saxton stiskl jeho ruku a projela mezi nimi vlna čiré­ho žáru. „Uvědomuješ si, že rande obvykle takhle ne­končí? Aspoň když obě strany mají zájem."</strong></p>

<p><strong>Blay shledal, že není schopen pustit jeho dlaň. „Ale... ; vážně?"</strong></p>

<p><strong>Saxton kývl. „Polibek je obvyklejší."</strong></p>

<p><strong>Blay zaměřil pohled na jeho rty a zčistajasna byl zvědavý, jak asi chutnají.</strong></p>

<p><strong>„Pojď sem," zamumlal Saxton, nepustil jeho ruku a zatáhl ho do skrytu uličky.</strong></p>

<p><strong>Blay ho následoval do tmy, tažen erotickým kouz­lem, které se mu nechtělo přerušit. Když byli v závětří budov, cítil, jak se Saxtonova hruď blíží k jeho, a pak splynuly i jejich boky.</strong></p>

<p><strong>Takže přesně poznal, jak moc je Saxton vzrušený.</strong></p>

<p><strong>A Saxton věděl, že s ním je to stejné.</strong></p>

<p><strong>„Řekni mi jedno," zašeptal Saxton. „Už jsi někdy líbal muže?"</strong></p>

<p><strong>Blay momentálně nechtěl myslet na Qhuinna a zavr­těl hlavou, aby se toho obrázku zbavil. Když to nefun­govalo a dvoubarevné oči nezmizely, udělal to jediné, co ho přimělo přestat myslet na svého <emphasis>pyrokanta.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Překonal vzdálenost mezi Saxtonovými a svými ústy.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Qhuinn věděl, že by měl jít rovnou domů. Poté, co byl v podstatě vyhozen z Tohrova domu - nepochybně proto, aby si John a Xhex mohli popovídat vleže -, měl se vrátit rovnou do sídla a udělat si pohodlíčko s tro­chou herradury a hledět si sakra svého.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Ale ne. Zhmotnil se přes ulici od jediného doutní­kového baru v Caldwellu a sledoval - v dešti jako ubo­žák jak si Blay a Saxton užívají u stolu přímo u prů­čelního okna. Do sytosti se mohl vynadívat na to, jak bratranec hledí na jeho nejlepšího přítele s elegantním chtíčem, a pak jim dával zabrat nějaký hňup a oni opustili doutníky stěží zapálené a portské převážně ne­dopité.</strong></p>

<p><strong>Qhuinn se nechtěl nechat nachytat při šmírování, a tak se odhmotnil do boční uličky... což se záhy pro­měnilo v typické špatné místo/špatná doba.</strong></p>

<p><strong>Saxtonův hlas se nesl v mrazivém větru. „Uvědomu­ješ si, že rande obvykle takhle nekončí? Aspoň když obě strany mají zájem.“</strong></p>

<p><strong>„Ale... vážně?"</strong></p>

<p><strong>„Polibek je obvyklejší."</strong></p>

<p><strong>Qhuinn cítil, jak se mu zatínají pěsti, a na zlomek vteřiny skutečně uvažoval o tom, že by vystoupil zpoza kontejneru na odpadky, za nímž stál. Ale co by udělal? Vtrhl do jejich prostoru a spustil něco jako „tak dost, od sebe, hoši"?</strong></p>

<p><strong>No jo. Přesně tak.</strong></p>

<p><strong>„Pojď sem," zaševelil Saxton.</strong></p>

<p><strong>Sakra, ten lump mluví jako operátorka sexu po tele­fonu, chraplavě a nanejvýš rozvášněně. A... páni, Blay jde s ním, následuje toho chlapa do tmy.</strong></p>

<p><strong>Byly chvíle, kdy se neuvěřitelně dobrý upíří sluch měnil v mučicí nástroj. A samozřejmě... nijak nepo­mohlo, když jste vystrčili hlavu přes hromadu odpad­ků, vedle které jste stáli, abyste měli taky lepší výhled.</strong></p>

<p><strong>Když k sobě ti dva přistoupili, Qhuinn otevřel ústa. Ale ne proto, že by byl šokován, ani proto, že by se toužil zapojit do děje.</strong></p>

<p><strong>Prostě nemohl dýchat. Bylo to, jako by mu žebra zkameněla spolu se srdcem.</strong></p>

<p><strong>Ne... ne, krucinál, to <emphasis>ne...</emphasis></strong></p>

<p><strong>„Řekni mi jedno," zašeptal Saxton. „Už jsi někdy lí­bal muže?"</strong></p>

<p><strong><emphasis>Ano, líbal,</emphasis> chtělo se křičet Qhuinnovi -</strong></p>

<p><strong>Blay zavrtěl hlavou. On doopravdy zavrtěl hlavou.</strong></p>

<p><strong>Qhuinn pevně zavřel oči a násilím se zklidnil nato­lik, aby se mohl odhmotnit. Když se zjevil před sídlem  Bratrstva, třásl se jako sulc... a krátce zvažoval, zda se  neohne a nepohnojí keře večeří, kterou spořádal předtím, než odešel s Xhex a Johnem.</strong></p>

<p><strong>Párkrát se nadechl a usoudil, že lákavější bude držet se plánu A a jít se pěkně opít. S touto myšlenkou  vstoupil do vestibulu, kam ho vpustil Fritz, a zamířil  do kuchyně.</strong></p>

<p><strong>Sakra, kdoví, kam to zajde.</strong></p>

<p><strong> Bůhví, že Saxtonovi nebude stačit pár polibků ve studené, mokré uličce,| a Blay vypadal, jako by byl připravený konečně přijmout to, co od počátku potřebuje.</strong></p>

<p><strong>Takže má Qhuinn spoustu času na to, aby se zhulákal, než zvadne.</strong></p>

<p><strong>Ježíši... Kriste, říkal si Qhuinn, třel si hruď a zas  a znova slyšel v duchu bratrancův hlas: <emphasis>Řekni mi jedno. </emphasis>I <emphasis>Už jsi někdy líbal muže?</emphasis></strong></p>

<p><strong>Představa Blaye, jak vrtí hlavou, lpěla v Qhuinnově  mozku jako jizva, a ta ho dovedla na druhý konec kuchyně ke skladišti, kde byly bedničky s alkoholem.</strong></p>

<p><strong>Takové klišé!</strong></p>

<p><strong> Nametu se, protože to nechci řešit.</strong></p>

<p><strong>Jednu jedinou věc v životě však může udělat v souladu s tradicí.</strong></p>

<p><strong>Cestou zpátky přes kuchyň si uvědomil, že je tu aspoň jedna spásná okolnost. Až to ti dva budou dělat, bude to v Saxtonově domě, protože do králova domu  nikdy nebyli vpouštěni žádní náhodní návštěvníci bez  pozvání.</strong></p>

<p><strong>Když vykročil do haly, ztuhl.</strong></p>

<p><strong>Blay právě vstupoval do vestibulu.</strong></p>

<p><strong> „Nějak brzy doma," řekl Qhuinn nabručeně. „Netvrď mi, že bratranec je tak rychlý."</strong></p>

<p><strong> Blay se ani nezastavil.</strong></p>

<p><strong> Pokračoval v chůzi do schodů. „Tvůj bratranec je gentleman."</strong></p>

<p><strong> Qhuinn se zařadil za svého nejlepšího přítele, byl  mu v patách.</strong></p>

<p><strong> „Myslíš? Podle mých zkušeností tak jenom vypadá."</strong></p>

<p><strong>To přimělo Blaye zastavit a otočit se. „Dřív jsi ho měl vždycky rád. Byl to tvůj favorit. Pamatuju si, žes o něm mluvil, jako by byl bůh."</strong></p>

<p><strong>„Z toho jsem vyrostl."</strong></p>

<p><strong>„No, mně se zamlouvá. Moc."</strong></p>

<p><strong>Qhuinn měl sto chutí zavrčet, ale potlačil ten popud tím, že otevřel herraduru, kterou předtím vzal z police, a lokl si. „To máš kliku. Já jsem z vás obou prostě <emphasis>nad</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>šený."</emphasis></strong></p>

<p><strong>„Ale jdi. Tak co kdybys aspoň použil skleničku."</strong></p>

<p><strong>Qhuinn prokráčel kolem kámoše a nezastavil se, když Blay řekl: „Kde jsou John a Xhex?"</strong></p>

<p><strong>„Venku. Ve světě. Sami."</strong></p>

<p><strong>„Já myslel, že máš zůstat s nimi ?"</strong></p>

<p><strong>„Byl jsem dočasně propuštěn.“</strong></p>

<p><strong> Qhuinn se zastavil na vrcholku schodů a poklepal na slzu, kterou měl vyteto­vanou pod okem.</strong></p>

<p><strong> „Ona je nájemný vrah, proboha. Do­káže se o něj dobře postarat. Kromě toho byli ve sta­rém Tohrově domě."</strong></p>

<p><strong>Když se ocitl ve svém pokoji, Qhuinn kopnutím za­vřel dveře a svlékl se. Přihnul si z lahve, zavřel oči a vyslal na Druhou stranu požadavek.</strong></p>

<p><strong>Layla bude zrovna teď dobrou společnicí.</strong></p>

<p><strong>Jsou na tom oba stejně.</strong></p>

<p><strong>Koneckonců, byla vyškolena k sexu a jediné, po čem touží, je využít ho jako erotickou tělocvičnu. Qhuinn si nemusí dělat starosti s tím, že by jí ublížil nebo že by k němu přilnula. Je to takříkajíc profesionálka.</strong></p>

<p><strong>Nebo aspoň bude, až s ní skoncuje.</strong></p>

<p><strong>A Blay? Neměl zdání, proč se ten kluk vrátil, místo aby zamířil do Saxtonovy postele, ale jedna věc byla jas­ná. Ti dva jsou k sobě přitahováni a Saxton není z těch. co vydrží dlouho čekat, když jde o někoho, po kom touží.</strong></p>

<p><strong>Qhuinn a jeho bratranec jsou koneckonců příbuzní.</strong></p>

<p><strong>A to tomu prevítovi ani v nejmenším nepomůže, jest­liže zlomí Blayovi srdce.</strong></p>

<p><strong>                               Kapitola čtyřicátá první</strong></p>

<p><strong>M</strong></p>

<p><strong>Mejdan na farmě pokračoval dál a dál a pořád přicházeli další účastníci, parkovali svá auta na trávníku, městnali se v přízemních pokojích. </strong></p>

<p><strong>Větši­nu příchozích už Lash viděl v Xtreme Parku, ale ne všechny. A pořád přinášeli další alkohol. Kartony pi­va. Lahve. Soudky.</strong></p>

<p><strong>Bůhví, jaké drogy měli po kapsách.</strong></p>

<p><strong>A co, sakra, začínal si myslet. Možná se mýlil a Ome­ga je zaneprázdněný svými úchylkami...</strong></p>

<p><strong>Od severu zavanul vítr a Lash znehybněl, pevně se držel své kamufláže a uzavřel mysl.</strong></p>

<p><strong>Stín... Promítl stín do sebe a skrze sebe a kolem sebe.</strong></p>

<p><strong>Omegovu příchodu předcházelo zatmění měsíce a ti idioti vevnitř neměli tušení, co se děje... ale ten malý lump ano. Kluk vystoupil z domovních dveří, světlo zevnitř se rozlilo kolem něj.</strong></p>

<p><strong>Lashův pokrevní otec se zjevil na rozdrbaném tráv­níku, bílé roucho mu vířilo kolem těla, jeho příchod srazil teplotu vzduchu ještě níž. Jakmile se zhmotnil, ten šmejd k němu přistoupil a oba se objali.</strong></p>

<p><strong>Lash byl v pokušení na ty dva vystartovat, říci otci, že je všeho všudy jen náladový darebák, a varovat tu malou krysu, že její dny a noci jsou sečteny...</strong></p>

<p><strong>Omegova tvář pod kápí se obrátila Lashovým smě­rem.</strong></p>

<p><strong>Lash zůstal zcela nehybný a promítl do své mysli Prázdnou tabuli, takže byl neviditelný zevnitř i zvenčí. Stín.. . stín... stín...</strong></p>

<p><strong>Pauza se vlekla celou věčnost, protože kdyby Ome­ga vycítil, že je Lash nablízku, nepochybně by to zna­menalo konec hry.</strong></p>

<p><strong>Po chvilce se Omega znovu zaměřil na svého zlatého chlapce, a v tu chvíli vyškobrtal z domovních dveří ně­jaký zhulený hošík, nekoordinovaně máchající pažemi a nejistýma nohama, jak se snažil udržet zpříma. </strong></p>

<p><strong>Jak­mile se ocitl na trávě, už byl skoro u záhonu s kapus­tou, ale nestihl to, přistál na kolenou a pozvracel zákla­dy domu. Lidé uvnitř se mu smáli, zvuky večírku se valily do noci a Omega se přenesl ke dveřím.</strong></p>

<p><strong>Mejdan nepřestával běsnit, ani když vešel do domu, nepochybně proto, že ti opilci už na tom byli tak, že nepoznali zlo, které pod bílým rouchem právě vstoupi­lo mezi ně.</strong></p>

<p><strong>Dlouho však v nevědomosti nesetrvali.</strong></p>

<p><strong>Vybuchla masivní světelná bomba, záblesk světla zaplavil celý dům a přetekl z oken až ke stromům. Osl­nivá záře se ztlumila v měkký svit, nikdo se neudržel na nohou: všichni ti ochlastové padli na zem jako je­den, dobré časy pro ně navždy skončily.</strong></p>

<p><strong>Do horoucích pekel. Jestli to míří tam, kam se zdá...</strong></p>

<p><strong>Lash se přišoural k domu, přičemž dával pozor, aby po sobě nezanechával šlépěje - doslova ani obrazně - a když se přiblížil, uslyšel zvláštní škrábavý zvuk.</strong></p>

<p><strong>Přistoupil k jednomu z oken obývacího pokoje a na­hlédl dovnitř.</strong></p>

<p><strong>Šmejd tahal těla po zemi, řadil je vedle sebe na pod­lahu tak, aby jejich hlavy směřovaly k severu a aby me­zi nimi byly asi čtvrtmetrové rozestupy. Ježíši... těch zdechlin bylo tolik, že přehlídka padlých sahala až na chodbu a do jídelny.</strong></p>

<p><strong>Omega postával opodál, jako by se mu zamlouval pohled na to, jak jeho chlapec vláčí lidi sem a tam.</strong></p>

<p><strong>Jaká. Nádhera.</strong></p>

<p><strong>Trvalo skoro půl hodiny, než se všichni ocitli v řadě:</strong></p>

<p><strong>chlapíky z prvního patra táhl po schodech dolů tak, že jim hlava na každém schodě nadskočila a zůstávala po nich jasně rudá stopa krve.</strong></p>

<p><strong>Pochopitelně. Mrtvá váha se lip táhne za nohy.</strong></p>

<p><strong>Když byli všichni pohromadě, Šmejd se pustil do práce s nožem a následovala souvislá řada zasvěcení.</strong></p>

<p><strong> Počínaje jídelnou prořezával hrdla a zápěstí a kotníky a hrudníky a Omega ho následoval, vypouštěl mezi obnažená žebra černou krev, která je nabíjela elektřinou, než provedl amputaci srdce.</strong></p>

<p><strong>Tuhle partu nečekají žádné nádobky. Po extrakci byla srdce naházena do kouta.</strong></p>

<p><strong>Jako na jatkách?</strong></p>

<p><strong>Než bylo po všem, vytvořil se uprostřed obývacího pokoje, kde byla podlaha prošlapaná, rybníček krve a další pak pod schody v chodbě. Lash neviděl až do jí­delny, ale byl si jistý, že to tam vypadá podobně.</strong></p>

<p><strong>Záhy poté se spustily steny zasvěcených a zvuky  zoufalství stoupající z té sklizně sílily a byly čím dál ohavnější, když byla přeměna dokonána a oni ze sebe  zvraceli poslední zbytky lidství.</strong></p>

<p><strong>Uprostřed sboru bolesti a zmatku vířil Omega, pře­kračoval svíjející se masy, tančil tam a zpět, jeho bílé roucho se vláčelo sraženým nepořádkem na podlaze a zůstávalo neposkvrněné.</strong></p>

<p><strong>V koutě si Šmejd zapálil jointa a hulil, jako by si dě­lal pauzičku po dobře provedené a povedené práci.</strong></p>

<p><strong>Lash odstoupil od okna a pak se vracel ke stromům, couval a nespouštěl oči z domu.</strong></p>

<p><strong>Krucinál, něco takového měl udělat. Jenže neměl kontakty v lidském světě, aby to provedl. Na rozdíl od Šmejda.</strong></p>

<p><strong>Páni, tímhle se pro upíry všechno změní. Ti prevíti budou mít před sebou doslova legii nepřátel.</strong></p>

<p><strong>Když znovu nastoupil do mercedesu, nastartoval I Lash motor a ujížděl zemědělskou krajinou, aby byl co nejdál od toho domu. </strong></p>

<p><strong>Za volantem se mračil; studený vítr mu vanul do tváře kvůli vystřelenému sklu v okně. Zatracené ženské a všechny tyhle blbosti, fakt. Jeho je­diným životním cílem bylo sejmout Šmejda. Sebrat Omegovi jeho malý poklad. Zničit Vyhlazovací spo­lečnost.</strong></p>

<p><strong>No... ženské jsou převážně mimo. Byl absolutně vy­čerpaný, protože se potřeboval nakrmit - ať se s jeho vnější slupkou stalo cokoli, jeho nitro dosud dychtilo po krvi a tento problém bude nutné vyřešit, než se po­staví tatíčkovi.</strong></p>

<p><strong>Nebo než ho tatíček odpráskne.</strong></p>

<p><strong>Cestou do centra vyndal telefon a sám užasl nad tím, co se chystá udělat. Ale na druhé straně, společný ne­přítel vytváří často zvláštní spojenectví.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>V    areálu Bratrstva se Blay odstrojil v koupelně a vstou­pil pod sprchu. Vzal mýdlo, napěnil ho a přemýšlel</strong></p>

<p><strong>o              tom polibku v postranní uličce.</strong></p>

<p><strong>O              tom muži.</strong></p>

<p><strong>O... tom polibku.</strong></p>

<p><strong>Přejížděl si dlaněmi po prsních svalech, zakláněl hlavu a nechával si teplou vodu stékat po vlasech a zá­dech až k zadku. Měl pocit, jako by se jeho tělo chtělo prohnout důrazněji, a tak to udělal, protahoval se, uží­val si příval teplé vody. Beze spěchu si šamponoval vlasy a přejížděl po sobě kluzkou, namydlenou rukou.</strong></p>

<p><strong>Což mu znovu připomnělo ten polibek.</strong></p>

<p><strong>Bože, jako by vzpomínka na jejich spojené rty byla magnetem, který ho zas a znovu táhne na stejné místo; tah příliš silný, než aby se mu dalo ubránit, spojení pří­liš lákavé, než aby se mu chtěl vyhnout.</strong></p>

<p><strong>Sjel si dlaněmi po trupu a v duchu se ptal, kdy se znovu se Saxtonem sejde.</strong></p>

<p><strong>Kdy spolu budou zase sami.</strong></p>

<p><strong>Sjel dlaní níž a...</strong></p>

<p><strong>„Pane?" Blay se otočil na patě, pata mu zavrzala na mramoru. Zakryl si ztopořené, těžké přirození oběma rukama a vykoukl zpoza skleněných dveří. „Laylo?“</strong></p>

<p><strong>Vyvolená se na něj ostýchavě usmála a sjela očima po jeho těle. „Byla jsem povolána? Abych posloužila?“</strong></p>

<p><strong>„Já tě nevolal.“Možná se spletla? Ledaže...</strong></p>

<p><strong> „Qhuinn mě přivolal. Předpokládala jsem, že do této místnosti.“</strong></p>

<p><strong>Blay krátce zavřel oči a erekce mu povolila. A pak vypnul horkou vodu. Natáhl se, popadl ručník a ovinul si ho kolem boků.</strong></p>

<p><strong>, „Ne, Vyvolená.“ řekl tiše. „Sem ne. Do jeho pokoje.“</strong></p>

<p><strong>„Ach! Odpusť mi, pane.“</strong></p>

<p><strong> Začala couvat z místnosti, líce jí planuly.</strong></p>

<p><strong>„To nic - pozor!“</strong></p>

<p><strong> Blay se vrhl kupředu a chytil ji, právě když narazila na vanu a ztratila rovnováhu. </strong></p>

<p><strong>„Ne­stalo se ti nic?“</strong></p>

<p><strong>„Měla bych hledět, kam kráčím.“ Vzhlédla mu do očí, ručeji spočinuly na jeho nahých ramenou. </strong></p>

<p><strong>„Děkuji ti.“</strong></p>

<p><strong>Upíral pohled do její dokonale krásné tváře, jasně chápal, proč o ni má Qhuinn zájem. Byla to éterická by­tost - zvlášť když spustila víčka a zelené oči jí zaplály.</strong></p>

<p><strong>Nevinná, ale erotická. To je ono. Byla úchvatnou kombinací čistoty a syrového sexu, která je pro nor­málního muže neodolatelná - a Qhuinn zdaleka nebyl normální. Ten bral všechno.</strong></p>

<p><strong>Jestlipak to Vyvolená ví? A jestlipak by jí na tom zá­leželo, kdyby to věděla?</strong></p>

<p><strong>Blay svraštil čelo a odtáhl se od ní. „Laylo...“</strong></p>

<p><strong>„Ano, pane?“</strong></p>

<p><strong>No, sakra... Co jí má říct? Je nad slunce jasné, že nebyla povolána zpět, aby Qhuinna nakrmila, protože to udělali právě předchozí noci...</strong></p>

<p><strong>Kristepane, to je možná právě to. Jednou už spolu sex měli a ona se vrací pro přídavek.</strong></p>

<p><strong>„Pane?“</strong></p>

<p><strong>„Nic. Měla bys jít. Určitě už čeká.“</strong></p>

<p><strong>„Ano.“ Laylina vůně zesílila, skořicové koření za­útočilo na Blayův nos. </strong></p>

<p><strong>„A za to jsem velmi vděčná."</strong></p>

<p><strong>Když se otočila a odcházela, pozoroval Blay vlnění jejích boků a měl sto chutí řvát. Nechtělo se mu myslet na to, že Qhuinn vedle provozuje sex - proboha, sídlo bývalo jediným místem neposkvrněným nadrámcovou činností.</strong></p>

<p><strong>Nyní však dokázal myslet jen na to, jak Layla vstu­puje do Qhuinnova pokoje a nechává to bílé roucho spadnout ze svých ramen, jak se její ňadra a bříško a stehna odhalují před jeho dvoubarevnýma očima.</strong></p>

<p><strong>V mžiku bude v jeho loži a pod jeho tělem.</strong></p>

<p><strong>A Qhuinn ji potěší. O to šlo, aspoň pokud šlo o sex: nešetřil časem ani svým nadáním. Pustí se do ní vším, co má, rukama a ústy...</strong></p>

<p><strong>Jasně. Není třeba zabíhat do podrobností.</strong></p>

<p><strong>Když se sušil ručníkem, napadlo ho, že Layla je pro Qhuinna možná ideální partnerkou. Při svém výcviku mu nejen vyhoví ve všech rovinách, ale nebude od něj ani očekávat monogamii, ani mu zazlívat další výboje, ani ho tlačit do emocionálních spojení, na která se Qhuinn necítí. Patrně by se dokonce i připojila k zába­vě, protože podle toho, jak chodila, bylo zřejmé, že je se svým tělem spokojená.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Je</emphasis> pro něj ideální. Lepší než Blay, to je jisté.</strong></p>

<p><strong>Kromě toho dal Qhuinn jasně najevo, že skončí se ženou... s tradiční ženou s tradičními hodnotami, nej­lépe z řad aristokracie, pokud najde takovou, která by ho přijala i s vadou v podobě těch dvoubarevných očí.</strong></p>

<p><strong>Layla těmto požadavkům zcela odpovídala — nic starosvětštějšího ani urozenějšího než Vyvolená neexisto­valo, a bylo jasné, že o něj stojí.</strong></p>

<p><strong>Blay si připadal jako prokletý, když vstupoval do šatny a převlékal se do nylonových šortek a sportovní­ho trička značky Under Armour. Ani omylem tady ne­bude sedět s dobrou knihou, zatímco se vedle odehrává bůhvíco...</strong></p>

<p><strong>Jo. Ty obrázky taky nepotřebuje, ani hypotetické představy.</strong></p>

<p><strong>Vyšel do chodby soch a hnal se podél mramorových postav, jimž záviděl jejich klidné pózy a spokojené tvá­ře. Ta pohodová rutina neživých figurín mu připadala záviděníhodná. Znamená to sice nepociťovat žádnou radost, ale také nemuset prožívat tuhle žhavou bolest.</strong></p>

<p><strong>Když se ocitl dole v hale, bleskurychle obkroužil za­točený konec zábradlí a proklouzl skrytými dveřmi.</strong></p>

<p><strong>V tunelu do výcvikového centra se dal do klusu, aby se rozhýbal, a když prošel zadní stěnou šatny za kancelá­ří, nezpomalil. Posilovna byla jediná místnost, kterou by momentálně snesl. Dobrou hodinku na StairMasteru a možná už nebude mít sto chutí drát ze sebe kůži rezavou lžící.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Vyšel do chodby a zarazil se, když spatřil osamělou postavu, opřenou o betonovou zeď.</strong></p>

<p><strong>„Xhex? Co tady děláš?“ No, kromě toho, že očivid­ně civíš do díry v podlaze.</strong></p>

<p><strong>Ohlédla se po něm a její tmavě šedé oči vypadaly ja­ko prázdné jámy. „Ahoj.“</strong></p>

<p><strong>Blay svraštil čelo a přistoupil k ní. „Kde je John?“</strong></p>

<p><strong>„Je tam.“ Ukázala na dveře do posilovny.</strong></p>

<p><strong>Čímž se vysvětlilo to tupé dunění, které slyšel. Ně­kdo očividně uháněl jak o život na jednom ze šlapacích pásů.</strong></p>

<p><strong>„Co se stalo?“ zeptal se Blay, když si k sobě posklá­dal její výraz a to, co právě provozovaly Johnovy tenis­ky - a vyšlo mu z toho náramné „a sakra“.</strong></p>

<p><strong>Xhex nechala hlavu klesnout na zeď, která už podpí­rala její tělo. „Měla jsem co dělat, abych ho sem vůbec dostala.'1</strong></p>

<p><strong>„Proč?“</strong></p>

<p><strong>Zamrkala. „Řekněme, že chce jít po Lashovi.“</strong></p>

<p><strong>„No, to je pochopitelné."</strong></p>

<p><strong>„Jo.“</strong></p>

<p><strong>Když to slovo vypustila z úst, měl pocit, že ještě dobrou polovinu zamlčela, ale bylo jasné, že obšírněj­šího komentáře se od ní nedočká.</strong></p>

<p><strong>Zčistajasna se její pohled, zbarvený jako bouřkové mračno, zaostřil na jeho tvář. „Tak ty jsi ten důvod, proč byl Qhuinn dneska v noci tak špatně naložený."</strong></p>

<p><strong>Blay se přikrčil a pak zavrtěl hlavou. „Se mnou to ne­má nic společného. Qhuinn má často špatnou náladu.1'</strong></p>

<p><strong>„To se stává u lidí, co jdou špatným směrem. Kulatý kolík se prostě nevejde do čtvercové dírky."</strong></p>

<p><strong>Blay si odkašlal a říkal si, že <emphasis>symphathové,</emphasis> dokonce i ti, co s největší pravděpodobností nejdou proti vám. nejsou zrovna z těch, co byste chtěli mít nablízku, když jste rozjitření a odkopaní. Jako třeba když si muž, po kterém toužíte, zrovna užívá s Vyvolenou, co má tvář anděla a tělo stvořené k hříchu.</strong></p>

<p><strong>Bůhví, co Xhex zachycuje z toho, co se mu honí v hlavě.</strong></p>

<p><strong>„No... jdu si zacvičit." Jako by to nebylo zřejmé z jeho ohozu.</strong></p>

<p><strong>„To je dobře. Třeba bys s ním mohl promluvit."</strong></p>

<p><strong>„Promluvím." Blay zaváhal a říkal si, že Xhex vypa­dá trochu příliš podobně tomu, jak on se cítí. „Poslyš, nic mi do toho není, ale jsi zřejmě unavená. Možná by ses mohla jít vyspat nahoru do hostinského pokoje?"</strong></p>

<p><strong>Zavrtěla hlavou. „Neopustím ho. A čekám tady ven­ku jen proto, že jsem ho přiváděla k šílenství. Pohled na mě... momentálně neprospívá jeho duševnímu zdra­ví. Doufám, že až rozbije tenhle druhý šlapací pás, už to nebude platit."</strong></p>

<p><strong>„Druhý?"</strong></p>

<p><strong>„Jsem si celkem jistá, že to pleskání a pach kouře asi před čtvrt hodinou znamenal, že jeden pás zašlapal do země."</strong></p>

<p><strong>„Kruci."</strong></p>

<p><strong>„Jo."</strong></p>

<p><strong>Blay se vzmužil, vklouzl do posilovny...</strong></p>

<p><strong>„Ježíši... Kriste. <emphasis>Johne.“</emphasis></strong></p>

<p><strong>Jeho hlas vůbec nebylo slyšet. Ale na druhé straně, rachot šlapacího stroje a Johnovo dusání by přehlušily</strong></p>

<p><strong>i      vybuchující výfuk auta.</strong></p>

<p><strong>Johnovo mohutné tělo se řítilo na cvičebním stroji nejvyšším tempem, z trička a trupu mu kapal pot, krů­pěje odletovaly z jeho zaťatých pěstí a tvořily mokré stezičky na podlaze po obou stranách. Na obou bílých ponožkách měl na patách rudé skvrny, které se šířily vzhůru, jak si odíral kusy kůže, a černé nylonové šort­ky se mu na bocích plácaly jako mokrý ručník.</strong></p>

<p><strong>„Johne?" křikl Blay při pohledu na spálený stroj vedle toho, na němž přítel nyní cvičil. „Johne!"</strong></p>

<p><strong>Když se Johnova hlava neotočila za řevem, Blay při­stoupil před něj a zamával mu rukama přímo před oči­ma. A pak toho litoval. Oči, které se na něj upřely, plá­ly nenávistí tak zuřivou, až Blay o krok ucouvl.</strong></p>

<p><strong>John se znovu soustředil na vzduch před sebou a by­lo              hodně zřejmé, že nepřestane, dokud nebude o metr menší, protože si ubrousí nohy, až z nich zbydou jen pahýlky.</strong></p>

<p><strong>„Johne, co kdybys slezl!" zahulákal Blay. „Než od­padneš?"</strong></p>

<p><strong>Žádná odpověď. Jen ječivé vrčení šlapacího stroje a dunění nohou, podobné kobercovému bombardování.</strong></p>

<p><strong>„Johne! No tak, nech toho! Zabíjíš se!”</strong></p>

<p><strong>Houby.</strong></p>

<p><strong>Blay obešel přístroj zezadu a vytrhl šňůru ze zdi. Náhlé zpomalení způsobilo, že John škobrtl, spadl do­předu, ale zachytil se madel. Anebo se na ně možná jen sesul.</strong></p>

<p><strong>Dech se mu ztěžka a přerývaně dral z ochablých úst, hlava se mu svalila na paži.</strong></p>

<p><strong>Blay si přitáhl vzpěračskou lavičku a usadil se na ní, aby mu viděl do obličeje. „Johne... co se, sakra, děje?"</strong></p>

<p><strong>John pustil madlo a žuchl na zadek, nohy mu vypo­věděly službu. Několikrát se sípavě nadechl, pak si hrábl rukou do mokrých vlasů.</strong></p>

<p><strong>„Mluv se mnou, Johne. Zůstane to jen mezi námi. Přísahám na život své matky.“</strong></p>

<p><strong>Trvalo pěknou chvíli, než John zvedl hlavu, a když to udělal, oči se mu leskly. A nebylo to potem ani vy­čerpáním.</strong></p>

<p><strong>„Pověz mi to a nikdo se to nedozví," zašeptal Blay. „Co se stalo? Mluv.“</strong></p>

<p><strong>Když John konečně začal znakovat, bylo to nesou­vislé, ale Blay slovům dobře rozuměl.</strong></p>

<p><emphasis>Ublížil jí, Blayi. On... jí ublížil.</emphasis></p>

<p><strong>„No jo, já vím. Slyšel jsem, v jakém byla stavu, když...“</strong></p>

<p><strong>John pevně zavřel oči a zavrtěl hlavou.</strong></p>

<p><strong>V napjatém tichu, jež následovalo, se Blayovi stáhla kůže v zátylku. A... <emphasis>sakra.</emphasis></strong></p>

<p><strong>To nebude všechno. Že ano.</strong></p>

<p><strong>„Jak moc,“ zavrčel Blay.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Horší to být nemůže,</emphasis> naznačil ústy John.</strong></p>

<p><strong>„Ten lump. Zatracenej <emphasis>mizera.</emphasis> Podělaná svinská <emphasis>krysa</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis>“</emphasis></strong></p>

<p><strong>Blay nebyl žádný nadšený stoupenec nadávání, ale někdy uším ostatních nic lepšího nabídnout nemůžete: Xhex nebyla jeho žena, ale slabšímu pohlaví se nemá ubližovat, takový byl jeho názor. Ze žádného důvo­du... a <emphasis>vůbec</emphasis> nikdy takhle.</strong></p>

<p><strong>Bože, její bolestný výraz nepramenil jen z obav o               Johna. Šlo také o vzpomínky. Strašné, hrůzné vzpo­mínky. ..</strong></p>

<p><strong>„Johne... moc mě to mrzí.“</strong></p>

<p><strong>Z Johnovy brady skanuly na černý pás šlapacího stro­je nové kapky a John si párkrát otřel oči, než vzhlédl.V jeho tváři se bolest svářila s takovou zuřivostí, z jaké stydne krev v žilách.</strong></p>

<p><strong>Což bylo naprosto pochopitelné. Při tom, co sám za­žil, byla tahle událost tím drtivější. V mnohém ohledu.</strong></p>

<p><emphasis>Musím ho zabít, znakoval John. Nemohl bych žít sám se sebou, kdybych ho neodpravil.</emphasis></p>

<p><strong>Blay kývl, důvody k pomstě byly zřejmé.</strong></p>

<p><strong> Vázaný muž s ošklivou minulostí?</strong></p>

<p><strong>Lashův rozsudek smrti právě obdržel doložku vyko­natelnosti.</strong></p>

<p><strong>Blay sevřel pěst a nastavil kotníky prstů. „Cokoli po­třebuješ, cokoli chceš, jdu s tebou. A neřeknu ani slovo.“</strong></p>

<p><strong>John okamžik počkal a pak se pěstí dotkl pěsti. <emphasis>Já věděl, že s tebou můžu počítat,</emphasis> naznačil ústy.</strong></p>

<p><strong>„Vždycky," přísahal Blay. „Vždycky."</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>                                                     Kapitola čtyřicátá druhá</strong></p>

<p><strong>H</strong></p>

<p><strong>odinu po Greggově nepodařeném pokusu o výlet do druhého poschodí panovalo v domě Eliahu Rathboonea zase úplné ticho, ale Gregg čekal dlouho poté, co majordomus odešel zpátky dolů, než se poku­sil o další výstup.</strong></p>

<p><strong>On a Holly ubíjeli čas nikoli milováním, což byla je­jich stará kratochvíle, ale hovorem. A on si uvědomo­val, že čím víc je toho řečeno, tím méně o ní ví.</strong></p>

<p><strong> Neměl zdání, že jejím koníčkem je něco tak domáckého jako pletení. </strong></p>

<p><strong>Nebo že její vyšší ctižádostí je proniknout do opravdových televizních zpráv - což celkem vzato ne­bylo nijak šokující: spousta barbín v reálném světě má vznešenější cíle než uvádění soutěží amatérů či ko­mentování toho, jak někdo jí šváby. A dokonce už vě­děl, že uváděla regionální zprávy v Pittsburghu, než ji odtud vyhodili.</strong></p>

<p><strong>Neměl však zdání, co bylo skutečným důvodem, proč toto svoje první zaměstnání opustila. Ženatý ge­nerální ředitel očekával, že bude vystupovat před jinou, soukromější kamerou, a když odmítla, dal jí padáka potom, co se postaral, aby ve vysílání neuspěla.</strong></p>

<p><strong>Gregg viděl nahrávku reportáže, ve které se zakokta­la. Koneckonců, vyznal se v tom, a ačkoliv při konkur­zu do jeho pořadu si vedla ohromně, vždycky si prově­řoval reference.</strong></p>

<p><strong>Odtud nejspíš pocházely závěry, které si o ní udělal: hezká tvářička, ohromná figura, jinak nemá co nabíd­nout.</strong></p>

<p><strong>To však nebyl nejhorší z jeho omylů. Vůbec nevěděl, že má Holly bratra. Invalidního. Kterého živí.</strong></p>

<p><strong>Ukázala mu fotku, na které byli spolu.</strong></p>

<p><strong>A když se Gregg nahlas zeptal, jak je možné, že o              tom chlapci nevěděl, měla v sobě dost upřímnosti, aby mu řekla, jak to bylo:</strong></p>

<p><strong> <emphasis>Protože jsi určil hranice a tohle bylo přes čáru.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Přirozeně reagoval jako normální muž, obhajoval se, ale ve skutečnosti měla pravdu. Jasně vytyčil hranice. Což znamenalo: nežárlit, nevysvětlovat, nic trvalého a nic osobního.</strong></p>

<p><strong>V           takovém prostředí zrovna netoužíte ukázat svá zranitelná místa.</strong></p>

<p><strong>Tohle zjištění ho přimělo přitáhnout si ji k hrudi a položit si bradu na její hlavu a hladit ji po zádech. Těsně předtím, než se odebrala do říše snů, tichým hla­sem něco zamumlala. </strong></p>

<p><strong>Něco jako že to byl nejlepší ve­čer, jaký s ním kdy prožila.</strong></p>

<p><strong>A to navzdory těm monstrózním orgasmům, co jí kdy přivodil.</strong></p>

<p><strong>No, patřilo mu to. Spoustu schůzek zrušil na posled­ní chvíli a neodpověděl na spoustu telefonických vzka­zů a mnohokrát ji odstrčil, verbálně i fyzicky.</strong></p>

<p><strong>Páni... to byl ale pěkný srab.</strong></p>

<p><strong>Když se Gregg konečně zvedl k odchodu, pěkně Holly přikryl, zapnul kameru aktivovanou pohybem a vyklouzl na chodbu. Všude kolem vládlo ticho.</strong></p>

<p><strong>Tiše kráčel chodbou zpět k nápisu Východ a vstoupil na zadní schodiště. Po schodech nahoru, kolem odpo­čívadla, další úsek schodů a pak už byl u dveří.</strong></p>

<p><strong>Tentokrát žádné bušení. </strong></p>

<p><strong>Vyndal tenký šroubovák, který se běžně používal na kamerové zařízení, a pus­til se do páčení zámku. Bylo to vlastně snazší, než ěekal. Stačilo šťouchnout a postrčit a už se to uvol­nilo.</strong></p>

<p><strong>Dveře nezavrzaly, což ho překvapilo.</strong></p>

<p><strong>Co však bylo na druhé straně... to ho pekelně šoko­valo.</strong></p>

<p><strong>Druhé patro tvořil obrovský prostor se staromódní podlahou z hrubě tesaných prken a stropem, který se strmě svažoval po obou stranách. Na protějším konci byl stůl s petrolejovou lampou, jejíž záře zbarvovala hladké stěny do zlatožluta... a také osvětlovala černé holínky toho, kdo seděl v křesle těsně za hranicemi ka­luže světla.</strong></p>

<p><strong>Velké holínky.</strong></p>

<p><strong>A zčistajasna nebylo pochyb o tom, kdo ten mizera je a co udělal.</strong></p>

<p><strong>„Mám tě natočeného," řekl Gregg postavě.</strong></p>

<p><strong>Tichý smích, který mu odpověděl, způsobil Greggovi nával adrenalinu: tlumený a chladný, podobal se zvukům, jaké vydávají zabijáci, než se pustí do práce s nožem.</strong></p>

<p><strong>„Opravdu."</strong></p>

<p><strong> Ten přízvuk. Co to, sakra, je? Francouz­ský ne... maďarský ne...</strong></p>

<p><strong>To je jedno. Představa, že byla Holly zneužita, mu dodávala výšku a sílu větší, než odpovídalo skutečnos­ti. „Vím, co jsi udělal. Předevčírem v noci.“</strong></p>

<p><strong>„Nabídl bych ti křeslo, ale jak vidíš, mám jenom jedno."</strong></p>

<p><strong>„Nedělám si legraci." Gregg postoupil o krok kupře­du. „Vím, co se s ní dělo. Nechtěla tě."</strong></p>

<p><strong>„Chtěla sex."</strong></p>

<p><strong>Lump mizernej. „Spala."</strong></p>

<p><strong>„Spala." Špička holínky se zhoupla nahoru a dolů. „Zdání, stejně jako psychika, často klame."</strong></p>

<p><strong>„Co jsi zač?"</strong></p>

<p><strong>„Jsem majitelem tohoto krásného domu. To jsem já. Jsem ten, kdo vám dal svolení hrát si s kamerami."</strong></p>

<p><strong>„No, tak tomu teď můžeš zamávat na rozloučenou. Nebudu tomuhle podniku dělat reklamu."</strong></p>

<p><strong>„Ale já myslím, že budeš. Máš to v povaze." „Víš o mně houby.“</strong></p>

<p><strong>„Myslím, že je to naopak. Ty víš... houby, jak to na­zýváš... o sobě. </strong></p>

<p><strong>Vyslovila tvé jméno, mimochodem. Když se udělala.“</strong></p>

<p><strong>To Gregga rozzuřilo do té míry, že postoupil o další krok kupředu.</strong></p>

<p><strong>„Dával bych si pozor,“ řekl hlas. „Nechceš přece při­jít k úhoně. A mě považují za šíleného."</strong></p>

<p><strong>„Zavolám policii."</strong></p>

<p><strong>„Nemáš důvod. Dospělí, oboustranný souhlas a tak dále."</strong></p>

<p><strong>„Spala!"</strong></p>

<p><strong>Holínka se přesunula a přistála na zemi. „Dávej si pozor na svůj tón, hochu."</strong></p>

<p><strong>Ještě než se stihl rozohnit nad tou urážkou, muž se v křesle předklonil... a Gregg ztratil hlas.</strong></p>

<p><strong>To, co se ukázalo ve světle, nedávalo smysl. </strong></p>

<p><strong>V mno­ha rovinách.</strong></p>

<p><strong>Byl to ten portrét. Ze salonu v přízemí. Jenomže žil a dýchal. Jediný rozdíl byl v tom, že vlasy neměl staže­né dozadu; byly rozpuštěné po ramenou, která byla dvakrát širší než Greggova, a byly černé a rudé.</strong></p>

<p><strong>Ach, Bože... ty oči měly barvu západu slunce, byly zářivé a broskvově zbarvené.</strong></p>

<p><strong>Úplně hypnotické.</strong></p>

<p><strong>A ano, zčásti šílené.</strong></p>

<p><strong>„Doporučuji," zaznělo tiše s tím prapodivným pří­zvukem, „abys vycouval z téhle půdy a šel dolů k té své půvabné dámě..."</strong></p>

<p><strong>„Jsi Rathbooneův potomek?"</strong></p>

<p><strong>Muž se usmál. Jasně, jo... na jeho předních zubech bylo něco <emphasis>velmi</emphasis> divného. „Máme spolu ledacos společ­ného, to je pravda."</strong></p>

<p><strong>„Ježíši..."</strong></p>

<p><strong>„Je čas, abys běžel dokončit svůj projekt." </strong></p>

<p><strong>Konec úsměvu, což byla svým způsobem úleva. „A dobrá ra­da namísto kopance do zadku, který jsem v pokušení ti uštědřit. Měl by ses o svou ženu starat lip než poslední dobou. Chová k tobě upřímné city, což není její vina a což očividně podceňuješ - jinak bys v téhle chvíli nepáchl provinilostí. Máš štěstí, že máš po svém boku tu, kterou potřebuješ, tak se přestaň chovat jako slepý hlupák."</strong></p>

<p><strong>Gregg nebýval často šokován. Ale ani za život tento­krát neměl zdání, co na to říct.</strong></p>

<p><strong>Jak to, že ten cizinec toho tolik ví?</strong></p>

<p><strong>A, proboha, Greggovi vadilo, že Holly byla s někým jiným... ale vyslovila jeho jméno?</strong></p>

<p><strong>„Zamávej na rozloučenou.” Rathboone zvedl ruku a napodobil dětské gesto.</strong></p>

<p><strong> „Slibuju, že dám tvé ženě po­koj, pokud ji přestaneš ignorovat. A už jdi, pá pá.“</strong></p>

<p><strong>Gregg reflexivně zvedl paži a zatřepetal rukou, pak se jeho nohy samovolně obrátily a vykročily ke dveřím.</strong></p>

<p><strong>Bože, ta bolest ve spáncích. Bože... kruci... proč je... kde...</strong></p>

<p><strong>Myšlenky se mu zadrhly, jako by se slepily.</strong></p>

<p><strong>Dolů do prvního patra. Dolů do svého pokoje.</strong></p>

<p><strong>Když se svlékl a v boxerkách vlezl do postele, polo­žil svou rozbolavělou hlavu na polštář vedle Holly, při­táhl šiji k sobě a snažil se rozpomenout...</strong></p>

<p><strong>Něco měl udělat. Co to...</strong></p>

<p><strong>Druhé patro. </strong></p>

<p><strong>Musí jít do druhého patra. Musí zjistit, co tam nahoře je...</strong></p>

<p><strong>Mozkem mu projela nová bolest, která zahubila ne­jen popud někam jít, ale také veškerý zájem o to, co je na půdě nad nimi.</strong></p>

<p><strong>Zavřel oči a měl prapodivnou vidinu cizince se zná­mou tváří... ale pak zvadl a na ničem už nezáleželo.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>                                                     Kapitola čtyřicátá třetí</strong></p>

<p><strong>V</strong></p>

<p><strong><emphasis>niknout do sousedního sídla nebyl vůbec žádný problém.</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Poté, co pozoroval dění v domě a nenalezl nic, co by nasvědčovalo nějakému pohybu v jeho zdech, Darius prohlásil, že on a Tohrment půjdou dovnitř... a šli. </emphasis></p>

<p><emphasis>Odhmotnili se z kruhu lesa, který obě panství oddělo­val, do kuchyňského křídla — načež prostě prošli rov­nou dovnitř skrz bytelné dveře v dřevěném rámu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Po pravdě řečeno, největšípřekážkou při vstupu bylo překonání drtivého pocitu děsu.</emphasis></p>

<p><emphasis>S každým krokem a každým nadechnutím se Darius musel nutit postupovat kupředu; jeho instinkt křičel, že sem nepatří. A přesto odmítal ustoupit. </emphasis></p>

<p><emphasis>Byla to praktic­ky jediná cesta, kudy se ubírat, a byť tady Sampsonova dcera nemusela být, musel něco udělat nebo se zbláz­nit, protože neměl jiná vodítka.</emphasis></p>

<p><emphasis>„ Tento dům působí strašidelně, “ šeptal Tohrment, když se oba rozhlíželi po čeledníku.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius kývl. „ Ovšem nezapomínej, že všichni ducho­vé spočívají výlučně ve tvé mysli a nejsou mezi obyva­teli pod touto střechou. Pojď, musíme nalézt veškeré podzemní komnaty. Jestliže ji unesli lidé, musí ji držet v podzemí. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Nehlučně se vydali kolem ohromného kuchyňského ohniště, kde se na hácích udily kusy masa; očividně šlo o lidský dům. Nahoře a všude kolem panoval klid; na rozdíl od upířího sídla, kde v této době bude panovat ruch kolem přípravy Posledního jídla.</emphasis></p>

<p><emphasis>Běda, to, že tato domácnost náležela jiné rase, ne­bylo však potvrzením, že unesená žena zde není drže­na — a mohlo to snad tento závěr podpořit. </emphasis></p>

<p><emphasis>Ačkoliv upíři si byli jisti existencí lidstva, na lidské kulturní periferii bujely jen mýty a dohady o upírech — protože to umožňovalo majitelům tesáků přežívat ve větším klidu. </emphasis></p>

<p><emphasis>Přesto však čas od času docházelo k nevyhnu­telným a bezelstným kontaktům mezi těmi, kdo se roz­hodli zůstat skryti, a mezi dotěrnými špehy a tyto zřídkavé kontakty vysvětlovaly strašidelné historky a fantastické báchorky lidí o lecčems, od „ hejkalů “ přes „čarodějnice" a „duchy" až po „vampýry". Vskutku, lidská mysl zřejmě trpěla ochromující tou­hou fabulovat v nepřítomnosti konkrétních důkazů. Což bylo pochopitelné, vzhledem k tomu, jak lidská rasa chápala svět a své místo v něm: cokoli, co do té­to představy nezapadalo, bylo násilím zařazeno do nadstavby, i když to znamenalo vytvoření „paranormálních “ elementů.</emphasis></p>

<p><emphasis>A jaká by to byla trefa pro bohatou domácnost, za­jmout fyzický důkaz takových efemérních pověr!</emphasis></p>

<p><emphasis>Obzvlášť půvabný, bezbranný důkaz.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nedalo se říct, co v průběhu času tato domácnost zpozorovala.</emphasis></p>

<p><emphasis> Jakých zvláštností v sousedství byla svěd­kem. Jaké rasové rozdíly byly nečekaně odhaleny a za­znamenány díky blízkosti obou panství.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius polohlasem zaklel a napadlo ho, že právě proto by upíři neměli žít tak blízko u lidí. Nejlepší je odloučení. Shluknout se a odloučit.</emphasis></p>

<p><emphasis>On a Tohrment překonali přízemí sídla tak, že se odhmotňovali z místnosti do místnosti, přesouvali se jako stíny v měsíčním světle, nehlučně a nehmotně mí­jeli vyřezávaný nábytek a tapiserie.</emphasis></p>

<p><emphasis>A proč neprocházeli po kamenných podlahách pěš­ky? Spící psi. Mnohá sídla je měla namísto stráží, a bez této komplikace by se rádi obešli. Doufali však, že jsou-li nějací v domě, jsou stočeni do klubíčka v no­hách pánovy postele.</emphasis></p>

<p><emphasis>A totéž bude platit o veškerých osobních strážcích.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nicméně štěstěna stála na jejich straně. Žádní psi. Žádná stráž. </emphasis></p>

<p><emphasis>Alespoň nic lakového neviděli, neslyšeli ani nezvětřili - a dokázali nalézt chodbu, která vedla do podzemí.</emphasis></p>

<p><emphasis>Oba vylovili svíčky a zapálili knoty; plamínky se mi­hotavě odrážely od nakvap a nedbale hrubě tesaných schodů a nerovných stěn - to vše jako by naznačovalo, že tuto cestu dolů nikdy nepodnikala rodina, pouze sloužící.</emphasis></p>

<p><emphasis>Další důkaz, Že nejde o upíří domácnost. Podzemní komnaty patřily v takových domech k nejpřepychověj­ším.</emphasis></p>

<p><emphasis>Dole v podzemí vystřídala kámen pod jejich nohama udusaná hlína a vzduch ztěž.kl studenou vlhkostí. Po­stupovali dál pod velkým sídlem a nalézali skladovací místnosti plné beček vína a medu a bečky soleného ma­sa a koše brambor a cibule.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius očekával, že na konci najde další schody, po nichž se dostanou zpátky nad z.em. Místo toho dorazili jen na konec podzemní chodby.</emphasis></p>

<p><emphasis> Žádné dveře. Jenom zeď.</emphasis></p>

<p><emphasis>Rozhlédl se, zda nespatří na zemi kolejnice nebo škvíry’ v kameni, nasvědčující existenci skrytého panelu nebo části zdi. Žádné tam nebyly.</emphasis></p>

<p><emphasis>Aby získali jistotu, přejížděli s Tohrmentem rukama po povrchu ostění a po podlaze.</emphasis></p>

<p><emphasis>„ V horních patrech bylo mnoho oken, “ zašeptal Tohrment. „Ale kdyby ji drželi nahoře, snad by mohli zatáhnout závěsy. Anebo možná jsou tu vnitřní míst­nosti bez oken?"</emphasis></p>

<p><emphasis>Zatímco oba stáli obráceni čelem ke slepému konci, na nějž narazili, vzedmul se v Dariově hrudi ten pocit hrůzy,</emphasis></p>

<p><emphasis> Že je na nesprávném místě — vzedmul se tolik, až se mu králiI dech a pot mu vyrazil v podpaždích a sté­kal po páteři. Měl pocit, že Tohrment trpí podobným návalem úzkostných obav, neboť přenášel váhu dozadu a dopředu, dozadu a dopředu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius potřásl hlavou. „Ach, zdá se, že je jinde... “</emphasis></p>

<p><emphasis>„To je veskrze pravda, upíre. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius a Tohrment se otočili na patě a vytasili dýky.</emphasis></p>

<p><emphasis>Při pohledu na to, co je zaskočilo, si Darius pomys­lel: </emphasis></p>

<p><emphasis>Inu, tím se vysvětluje ten děs.</emphasis></p>

<p><emphasis>Postava v bílém rouchu, která jim zablokovala cestu ven, nebyla člověk a nebyla upír.</emphasis></p>

<p><strong><emphasis>Byl to</emphasis> symphath.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>                                           Kapitola čtyřicátá čtvrtá</strong></p>

<p><strong>X</strong></p>

<p><strong>hex čekala před posilovnou a pozorovala své emoce s lhostejným zájmem. Připadalo jí to jako hledět do tváře cizince a všímat si nedokonalostí a za­barvení a rysů jen proto, že se nabízejí k pozorování.</strong></p>

<p><strong>Její nutkání k pomstě zastínila upřímná obava o Johna.</strong></p>

<p><strong>Překvapení, překvapení.</strong></p>

<p><strong>Ale na druhé straně nikdy netušila, že uvidí takovou zuřivost zblízka a osobně, zvlášť ne u někoho, jako byl on. Jako by měl v sobě jakousi vnitřní šelmu, která se s řevem drala z klece jeho nitra.</strong></p>

<p><strong>Páni, s vázaným mužem není žádná legrace.</strong></p>

<p><strong>A nic si nenamlouvala. <emphasis>To</emphasis> bylo důvodem, proč rea­goval tak, jak reagoval - a také to byla příčina té vůně temných koření, kterou z něj cítila od té doby, co se do­stala z Lashova vězení: někdy během týdnů její brutál­ní nepřítomnosti se Johnova zahleděnost a úcta k ní změnily v cosi neodvolatelného.</strong></p>

<p><strong>Sakra. To je ale malér.</strong></p>

<p><strong>Zvuk šlapacího stroje náhle utichl; klidně by se vsa­dila, že Blaylock vytáhl šňůru ze zdi, a dobře udělal. Pokoušela se přimět Johna přestat sama, ale když s ním nebyla absolutně žádná rozumná řeč, odebrala se na hlídku sem.</strong></p>

<p><strong>Nemohla by se dívat na to, jak se ničí. Dost zlé bylo už jen tomu naslouchat.</strong></p>

<p><strong>Na konci chodby se otevřely prosklené dveře do kanceláře a objevil se bratr Tohrment. Soudě dle záře, která vycházela z místnosti za jeho zády, přišel do vý­cvikového centra také Lassiter, padlý anděl se však dr­žel zpátky.</strong></p>

<p><strong>„Jak je Johnovi?"</strong></p>

<p><strong> Když bratr přicházel, měl obavu vepsanou v pevné tváři i unavených očích a zračila se také v jeho grafu, který svítil v sektorech lítosti.</strong></p>

<p><strong>Což v mnoha rovinách dávalo smysl.</strong></p>

<p><strong>Xhex pohlédla na dveře posilovny.</strong></p>

<p><strong> „Vypadá to, že si tu změnu profese na maratónského běžce rozmyslel. Buď to, nebo prostě zničil další běžecký pás."</strong></p>

<p><strong>Tohr byl tak vysoký, že musela zaklánět hlavu, a to, co viděla v jeho modrých očích, ji překvapovalo: v je­ho pohledu bylo vědění, hluboké vědění, které napl­ňovalo její emocionální okruhy podezřením. Měla zku­šenost, že cizinci, kteří se na vás dívají takhle, jsou nebezpeční.</strong></p>

<p><strong>„Jak je tobě?" zeptal se tiše.</strong></p>

<p><strong>Bylo to zvláštní; nepřišla s tímto bratrem mnohokrát do kontaktu, ale kdykoli se jejich cesty zkřížily, vždyc­ky byl obzvlášť... no, vlídný. A právě proto se mu vždycky vyhýbala. Mnohem lépe si věděla rady s tvr­dostí než s něhou.</strong></p>

<p><strong>Upřímně řečeno ji to znervózňovalo.</strong></p>

<p><strong>Když zůstala zticha, jeho tvář se sevřela, jako by ho Xhex zklamala, ale nezazlíval jí to. „Fajn," řekl. „Ne­budu se vtírat."</strong></p>

<p><strong>Proboha, to je ale lump. „Ne, to je v pořádku. Jen po mně momentálně fakt nechtěj, abych ti odpoví­dala."</strong></p>

<p><strong>„To chápu." Přimhouřenýma očima pohlédl na dveře posilovny a ona nabyla zřetelného dojmu, že je uvěz­něn za nimi stejně jako ona, odříznut mužem, který trpí na druhé straně. „To ty jsi volala nahoru do kuchyně, aby mě sem poslali?"</strong></p>

<p><strong>Vyndala klíč, s jehož pomocí John vstoupil do Toh- rova někdejšího domu. „Jen jsem ti to chtěla vrátit a říct, že nastal problém."</strong></p>

<p><strong>Bratrův emocionální grať zčernal a vyprázdnil se, všechno zhaslo. „Jaký problém?"</strong></p>

<p><strong>„Jedny posuvné skleněné dveře máš rozbité. Bude to chtít pár desek překližky, aby se ta díra zakryla. Dokázali jsme znovu zapojit bezpečnostní alarm, tak­že pohybové detektory uvnitř jsou zapnuté, ale máš tam pekelný průvan. S radostí to dneska dám do po­řádku."</strong></p>

<p><strong>Pokud John buď dorazí zbytek tréninkových strojů, nebo mu dojde zásoba běžecké obuvi, nebo padne mrt­vý k zemi.</strong></p>

<p><strong>„Které..Tohr si odkašlal. „Které dveře?"</strong></p>

<p><strong>„Ty v pokoji Johna Matthewa."</strong></p>

<p><strong>Bratr se zamračil. „Byly rozbité, když jste tam při­šli?"</strong></p>

<p><strong>„Ne... prostě spontánně vybouchly."</strong></p>

<p><strong>„To sklo neudělá, když k tomu nemá dobrý důvod."</strong></p>

<p><strong>A ten ona Johnu Matthewovi poskytla.</strong></p>

<p><strong> „To je pravda."</strong></p>

<p><strong>Tohr na ni upřeně hleděl a ona jeho pohled opětovala a ticho houstlo jako bahno. Jenže to bylo tak, že jakko­li byl tento bratr milý chlap a dobrý voják, neměla mu co svěřit.</strong></p>

<p><strong>„Komu mám říct, aby opatřil tu překližku," připo­mněla mu.</strong></p>

<p><strong>„S tím si nedělej starosti. A díky, žes mi o tom pově­děla."</strong></p>

<p><strong>Bratr se otočil, vracel se do kanceláře a jí bylo pe­kelně - což byla nejspíš další věc, která ji spojovala s Johnem Matthewem. </strong></p>

<p><strong>Jenomže místo aby se pustila do překonávání běžeckých rychlostních rekordů, toužila jen popadnout nůž a říznout se do vnitřní strany před­loktí, aby uvolnila tlak.</strong></p>

<p><strong>Bože, někdy je taková fňukna, doopravdy.</strong></p>

<p><strong> Jenže ty staré ostnaté pásy nejenže držely na uzdě její <emphasis>symphat- hovskou</emphasis> stránku, ale také jí pomáhaly utlumit to, co ne­chtěla cítit.</strong></p>

<p><strong>Což bylo asi devětadevadesát procent emocí, pěkně děkuju.</strong></p>

<p><strong>Deset minut nato vystrčil Blaylock hlavu ze dveří. Oči upíral do země a emoce měl rozbouřené, což byl() pochopitelné. Nikdo nevidí rád kamarádovu sebedestrukci, a muset konverzovat s osobou, která toho chu­dáka dohnala k volnému pádu, to není nic radostného.</strong></p>

<p><strong>„Poslyš, John se šel do šatny osprchovat. Přinutil jsem ho, aby nechal toho běhání, ale... potřebuje ještě trochu času, myslím."</strong></p>

<p><strong>„Fajn. Budu na něj čekat tady na chodbě."</strong></p>

<p><strong>Blaylock kývl a pak nastala trapná pauza. </strong></p>

<p><strong>„Já si teď půjdu zacvičit."</strong></p>

<p><strong>Když se dveře tiše zavřely, sebrala bundu a zbraně a vydala se směrem k šatně. Kancelář byla prázdná, což znamenalo, že Tohr si šel po svém, nepochybně aby si s nějakým <emphasis>doggenem</emphasis> zahrál na Kutila Tima.</strong></p>

<p><strong>A zvučné ticho jí sdělovalo, že nikdo není ani v žád­né z učeben, v tělocvičně ani na klinice.</strong></p>

<p><strong>Sesunula se po stěně, až dosedla na podlahu a svěsi­la paže přes kolena. Nechala hlavu klesnout dozadu a zavřela oči.</strong></p>

<p><strong>Bože, jak je vyčerpaná...</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>„John tam ještě je?"</strong></p>

<p><strong> Xhex se prudce probudila, její pistole mířila přímo na Blaylockovu hruď. Když usko­čil, okamžitě zacvakla pojistku a spustila hlaveň.</strong></p>

<p><strong>„Promiň, síla zvyku."</strong></p>

<p><strong>„No jo.“ Ukázal bílým ručníkem směrem k šatně. „John tam ještě je? Už je to přes hodinu."</strong></p>

<p><strong>Škubnutím zvedla zápěstí a pohlédla na hodinky. „Kristepane."</strong></p>

<p><strong>Xhex vstala a pootevřela dveře. Zvuk puštěné sprchy neznamenal velkou úlevu. </strong></p>

<p><strong>„Dá se odtud odejít jinudy?'</strong></p>

<p><strong>„Jen přes posilovnu - odkud jsou dveře na chodbu.</strong></p>

<p><strong>„Fajn, půjdu s ním promluvit," řekla a modlila se, aby to byla správná volba.</strong></p>

<p><strong>„Dobře. Já dokončím cvičení. Zavolej, kdybys mě potřebovala."</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Prošla dveřmi a ocitla se ve standardně zařízené jnístnosti, mezi řadami béžových plechových skříněk, oddělených dřevěnými lavičkami</strong></p>

<p><strong>. Šla za zvukem prou­dící vody doprava, přes místnost s pisoáry, kabinkami a umyvadly, která působila opuštěně, když tu chyběla parta zpocených, nahých, vesele povykujících mužů, pro jejichž potřebu byla určena.</strong></p>

<p><strong>Johna našla v otevřeném prostoru s desítkami spr­chových hlavic a kachlíčky na každičké čtvereční pídi podlahy, stěn a stropu. Byl v tričku a šortkách a seděl opřený o stěnu, paže svěšené přes kolena, hlavu sklo­něnou; voda proudila přes jeho mohutná ramena a trup.</strong></p>

<p><strong>První, co ji napadlo, bylo, že venku předtím seděla v přesně stejné pozici.</strong></p>

<p><strong>Pak následovalo překvapení, že vydrží sedět tak ne­hybně. Jeho emocionální graf nebyl to jediné, co svíti­lo; stíny za ním rovněž plápolaly mučivou úzkostí.</strong></p>

<p><strong> By­lo to, jako by obě ty části jeho držely jakýsi smutek, nepochybně proto, že v životě utrpěl mnoho krutých ztrát nebo byl jejich svědkem... možná i v jiném živo­tě. A děsilo ji, kam až ho to emocionálně dostalo. Říd­ká černá prázdnota, která v něm vznikla, byla tak moc­ná, že zkreslovala nadstavbu jeho psychiky... zaváděla ho tam, kde předtím byla na tom zatraceném operač­ním sále ona.</strong></p>

<p><strong>Zaváděla ho na hranu šílenství.</strong></p>

<p><strong>Když překročila okraj dlaždičkové podlahy, naskoči­la jí husí kůže z chladného vzduchu, který pocházel z jeho pocitů... a z reality, že to udělala znovu. Tohle bylo stejné jako s Murhderem, jenže horší.</strong></p>

<p><strong>Ježíši Kriste, vždyť je jako černá vdova, když jde o ušlechtilé muže.</strong></p>

<p><strong>„Johne?"</strong></p>

<p><strong>Nevzhlédl, ačkoliv si nebyla jistá, zda vůbec vnímá, že stojí před ním. Byl zpátky v minulosti, vsála ho a dr­žela v okovech paměti...</strong></p>

<p><strong>Zamračila se a shledala, že její oči sledují cestu vo­dy, která proudila zpod něj a putovala po šikmé ploše dlaždiček... do odtoku.</strong></p>

<p><strong>Odtok.</strong></p>

<p><strong>Něco s odtokem. Nějak to souvisí s... Lashem?</strong></p>

<p><strong>V          objetí samoty a na pozadí tichého zvuku vody ze sprchy popustila otěže své špatné stránce, ale pro dob­rou věc: její instinkt <emphasis>symphatha</emphasis> se v ohromné a prudké vlně pohroužil do Johna, pronikl jeho fyzickým terito­riem a ocitl se hluboko v jeho mysli a vzpomínkách.</strong></p>

<p><strong>Když zvedl hlavu a zděšeně na ni pohlédl, všechno zrudlo a stalo se dvojrozměrným, dlažba měla barvu červánků, Johnovy tmavé, vlhké vlasy nabyly odstínu krve, voda zurčela jako růžové šampaňské.</strong></p>

<p><strong>Obrazy, které získala, byly nakresleny perem hrůzy a studu: temné schodiště v činžáku ne nepodobném to­mu, kam ji zavedl; on jako malý pretrans, kterého páchnoucí člověk, muž, násilím nutí...</strong></p>

<p><strong>Ach. Bože.</strong></p>

<p><emphasis>Ne.</emphasis></p>

<p><strong>Xhex se podlomila kolena a zapotácela se - pak se prostě sesula na zem, přistála na kluzké dlažbě tak prudce, až jí zarachotily kosti a zuby cvakly.</strong></p>

<p><strong>Ne... John ne, říkala si. Ne když byl bezbranný a ne­vinný a tak velice osamělý. </strong></p>

<p><strong>Ne když byl ztracený v lid­ském světě, když se plahočil, aby přežil.</strong></p>

<p><strong>To ne. Ne takhle.</strong></p>

<p><strong>S rozbouřenou <emphasis>symphathovskou</emphasis> stránkou a očima nepochybně rudě žhnoucíma zůstala sedět.</strong></p>

<p><strong> Dívali se na sebe. </strong></p>

<p><strong>Věděl, že si ho přečetla, a její vědění mu vadilo tak zběsile, že si moudře ponechala veškerý smutek či soucit pro sebe. Zdálo se však, že mu nevadí sám fakt. že do něj vnikla. Spíš litoval, že se o to musel s kýmko­liv podělit.</strong></p>

<p><strong>„Co s tím má společného Lash,“ řekla drsně. </strong></p>

<p><strong>„Proto­že ho máš plnou hlavu.“</strong></p>

<p><strong>John zalétl očima k odtoku uprostřed a ona nabyla dojmu, že vidí, jak se kolem nerezové mřížky hromadí krev. Lashova.</strong></p>

<p><strong>Xhex přimhouřila oči, dalo se to snadno uhodnout: </strong></p>

<p><strong>Lash se dozvěděl o Johnově tajemství. Nějak. A nemu­sela být <emphasis>symphath</emphasis>, aby pochopila, co ten lump s tako­vou informací udělal.</strong></p>

<p><strong>Ani baseballový komentátor by nesvolával tolik obe­censtva.</strong></p>

<p><strong>Když se k ní John vrátil pohledem, pocítila s ním dr­tivé spojení. </strong></p>

<p><strong>Žádné zábrany, žádné obavy ze zranitel­nosti. I když byli oba úplně oblečení, jeden před dru­hým byl zcela nahý.</strong></p>

<p><strong>Moc dobře věděla, že tohle už nikdy u žádného jiné­ho muže nenajde. Vůbec u nikoho. Beze slov chápal, čím vším prošla, a také věděl, co takové zážitky způso­bují. A ona to věděla o něm.</strong></p>

<p><strong>A ten stín na jeho emocionálním grafu byl možná ja­kýmsi rozdvojením jeho psychiky, zapříčiněným trau­matem, které prožil. </strong></p>

<p><strong>Možná se jeho mysl domluvila s duší a dohodly se, že odříznou minulost a zasunou ji do nej vzdálenějšího kouta jeho duševního a emocio­nálního světa. Možná právě proto byly ty dvě části jeho osoby tak živé a čilé.</strong></p>

<p><strong>To se dalo pochopit. A stejně tak jeho pomstychti­vost. Koneckonců, Lash se osobně podílel na obou křivdách, jeho i její.</strong></p>

<p><strong>Informace jako ty Johnovy v nesprávných rukou? Skoro stejně zlé jako hrůzy, k nimž skutečně došlo, pro­tože to trápení znovu prožíváte pokaždé, když se o něm dozví někdo jiný. A právě proto nikdy nemluvila o do­bě, kterou strávila v kolonii u svého otce, ani o tom, co Prožila na lidské klinice... ani... jo...</strong></p>

<p><strong>John zvedl ukazováček a poklepal si vedle oka.</strong></p>

<p><strong>„Mám je červené?" zašeptala. Když kývl, promnula si tvář. „Pardon. Asi si budu muset opatřit další pár ostnatých pásů.“</strong></p>

<p><strong>Vypnul vodu a ona spustila ruce. „Kdo ještě to ví.</strong></p>

<p><strong>O tobě.“</strong></p>

<p><strong>John svraštil čelo. Pak ústy formuloval jména: <emphasis>Blay, Qhuinn, Zsadist, Havers. Jedna terapeutka.</emphasis> Když zavr­těl hlavou, brala to jako konec seznamu.</strong></p>

<p><strong>„Já nikomu nic neřeknu."</strong></p>

<p><strong>Přejela pohledem jeho obrovské tělo, od ramen přes mocné bicepsy a úžasná stehna - a přistihla se, že litu­je, že tehdy na tom špinavém schodišti nebyl takhle velký.</strong></p>

<p><strong> Aspoň že už není takový, jako když mu ublížili - ačkoliv to platí jen zvenčí.</strong></p>

<p><strong> Uvnitř jsou všechny věky, které kdy prožil: opuštěné nemluvně, nechtěné dítě, pretrans uvržený do neznámého světa a odkázaný sám na sebe... a teď i dospělý muž.</strong></p>

<p><strong>Který je obávaným bojovníkem a věrným přítelem, a soudě podle toho, co udělal tomu <emphasis>bezduchému</emphasis> v řa­dovém domě a co nepochybně chce udělat Lashovi, velmi ošklivým nepřítelem.</strong></p>

<p><strong>A tím se problém zvětšuje: pokud jde o ni, život Omegova syna náleží <emphasis>jí.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Ne že by to zrovna teď museli řešit.</strong></p>

<p><strong>Jak jí vlhkost z dlaždiček promáčela chirurgické kal­hoty a z Johna stékala voda, samotnou ji překvapilo, co touží udělat.</strong></p>

<p><strong>V          mnoha rovinách to nedávalo smysl a rozhodně to nebyl skvělý nápad. Logika však v tomto okamžiku nehrála velkou roli.</strong></p>

<p><strong>Xhex poposedla a položila dlaně na kluzkou podlahu sprchy. Pomalu se k Johnovi blížila, ruka, koleno, ruka. koleno.</strong></p>

<p><strong>Poznala, kdy zachytil její vůni.</strong></p>

<p><strong>Protože pod promáčenými boxerkami se mu penis zacukal a ztvrdl.</strong></p>

<p><strong>Když měla obličej těsně u něj, upřela oči na jeho ús­ta. „Naše myšlenky jsou už spolu. Chci, aby se spojila</strong></p>

<p><strong>i  těla.“</strong></p>

<p><strong>Nato se k němu naklonila a zvedla hlavu. Těsně před­tím, než ho políbila, se zarazila, ale ne proto, že by se bála odmítnutí - podle temného vázacího koření, které z něj čišelo, poznala, že John se nechce odtáhnout.</strong></p>

<p><strong>„Ne, chápeš to úplně všechno, Johne." Četla jeho emoce a zavrtěla hlavou. „Nejsi méněcenný kvůli to­rnu. co ti udělali. Jsi dvakrát lepší než všichni ostatní, protože jsi to přežil."</strong></p>

<p><strong>Víte, život vás uvrhne do míst, o kterých jste neměli ani zdání.</strong></p>

<p><strong>Za žádných okolností, ani v těch nejhorších nočních můrách, které kdy vyvrhlo jeho podvědomí, Johna ni­kdy nenapadlo, že by snesl, aby se Xhex dozvěděla o tom, jak mu ublížili, když byl malý.</strong></p>

<p><strong>Jenomže bez ohledu na to, jak jeho tělo vyrostlo ne­bo zesílilo, nikdy nezastíral pravdu o tom, jak kdysi býval slabý. </strong></p>

<p><strong>A bál se, že kdyby se o tom dozvěděli ti, jichž si vážil, vrátila by se tato slabost nejen na chvil­ku, ale natrvalo.</strong></p>

<p><strong>A teď nejenže se jeho kostlivec dostal ze skříně ven-</strong></p>

<p><strong>-   ocitl se přímo ve stroboskopickém světle.</strong></p>

<p><strong>A ta dvouhodinová sprcha? Ještě pořád v duchu umí­ral zoufalstvím, že Xhex tolik trpěla... </strong></p>

<p><strong>Bylo příliš bo­lestné na to myslet, příliš hrozné nedumat nad tím. </strong></p>

<p><strong>A když se připočte jeho potřeba vázaného muže, ochraňovat ji a nedat jí ublížit? A skutečnost, že přesně věděl, jak strašné je být takovouhle obětí?</strong></p>

<p><strong>Kdyby ji byl našel dřív... kdyby se víc snažil...</strong></p>

<p><strong>No, ale ona se osvobodila sama.</strong></p>

<p><strong> Že ano. On jí nepo­mohl - zatracená práce, vždyť stál v tom hrozném po­koji, kde byla znásilňována, <emphasis>vedle ní,</emphasis> a ani nevěděl, že <emphasis>tam</emphasis> je.</strong></p>

<p><strong>Bylo to skoro k nepřežití, všechny vrstvy a průniky mu hučely v hlavě, až měl pocit, jako by se jeho mozek proměnil v helikoptéru, která se každou chvíli vznese vzhůru a odletí, aby se nikdy nevrátila.</strong></p>

<p><strong>To jediné, co ho drželo nohama na zemi, byla vy­hlídka na to, že zabije Lashe.</strong></p>

<p><strong>Dokud bude vědět, že ten šmejd běhá po světě, má John pevný bod ve vesmíru a udrží si všech pět pohro­madě.</strong></p>

<p><strong>Zabít Lashe, to pro něj byl spojovací článek se zdra­vým rozumem a také životní cíl.</strong></p>

<p><strong>Stačí však jen jediná další vnitřní slabost, jako třeba že nepomstí svou ženu, a hra pro něj končí.</strong></p>

<p><strong>„Johne,“ řekla, očividně ve snaze vytrhnout ho ze střemhlavého pádu k tvrdé zemi.</strong></p>

<p><strong>Zaměřil na ni pohled, zadíval se do jejích rudých, zá­řících očí a ty mu připomněly, že je <emphasis>symphath.</emphasis> Což znamená, že se do něj dokáže zahrabat a otevřít všech­ny jeho vnitřní padací dveře, vypustit jeho démony, jen aby je viděla tančit. </strong></p>

<p><strong>Jenomže to přece neudělala - do­stala se do něj, to ano, ale jen aby pochopila, co se s ním děje. A když nahlédla do jeho temnot, nedala na­jevo odpor ani opovržení, ani se znechuceně neodtáhla.</strong></p>

<p><strong>Místo toho se k němu připlížila jako kočka a vypa­dala, jako by ho toužila políbit.</strong></p>

<p><strong>Spustil pohled k jejím rtům.</strong></p>

<p><strong>Vida, trochu takového spojení by snesl. </strong></p>

<p><strong>Slova nesta­čila zmírnit opovržení, které pociťoval sám k sobě, ale její ruce na jeho kůži, její ústa na jeho rtech, její tělo přitisknuté k jeho tělu... to potřeboval, ne řeči.</strong></p>

<p><strong>„Přesně tak,“</strong></p>

<p><strong> řekla a oči jí žhnuly, a nezpůsoboval to jen <emphasis>symphath</emphasis> v jejím nitru. </strong></p>

<p><strong>„Oba to potřebujeme.“</strong></p>

<p><strong>John zvedl studené, mokré ruce a položil je na její  tvář. Pak se rozhlédl. Je sice možná vhodná doba, ale ne vhodné místo.</strong></p>

<p><strong>Nebude se s ní milovat na tvrdých dlaždičkách.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Pojď se mnou,</emphasis> naznačil ústy, vstal a přitáhl si ji k boku.</strong></p>

<p><strong>Erekce mu trčela pod šortkami, když vycházeli ze šatny; nutkavá touha po spojení mu burácela v krvi, nicméně držela ji na uzdě potřeba vyhovět jí a poskyt­nout jí něco něžného namísto násilí, které utrpěla.</strong></p>

<p><strong>Místo aby zamířil do tunelu zpátky k hlavní budově, vedl je napravo. </strong></p>

<p><strong>Nepřipadalo v úvahu, že by šel nahoru do svého pokoje s Xhex pod paží a s erekcí o velikosti traverzy pod šortkami. </strong></p>

<p><strong>Kromě toho byl promáčený na kůži.</strong></p>

<p><strong>Příliš mnoho vysvětlování permanentní divácké ga­lerii, kterou představovalo sídlo samo o sobě.</strong></p>

<p><strong>Vedle šatny, avšak bez propojení, byla místnost s masážními stoly a vířivou vanou v rohu.</strong></p>

<p><strong> Také tu byla spousta modrých žíněnek, které se nepoužívaly od té do­by, co je sem uložili - bratři měli sotva čas cvičit se v boji, natožpak hrát si na baletky s protahováním svých milovaných šlach.</strong></p>

<p><strong> John zabarikádoval dveře plastikovou židlí a obrátil se ke Xhex.</strong></p>

<p><strong> Obcházela místnost, její plavné tělo a vláč­ný krok byly lepší než celé striptýzové představení, po­kud šlo o něj.</strong></p>

<p><strong> Sáhl po vypínači a zhasl.</strong></p>

<p><strong>Rudobílý nápis Východ nade dveřmi vytvářel kaluž tlumeného světla, kterou jeho tělo půlilo; jeho stín tvo­řil vysokou, temnou přepážku, dosahující přes modrou podlahu až k nohám Xhex. </strong></p>

<p><strong> „Bože, já tě chci," řekla.</strong></p>

<p><strong> Nemusela to říkat dvakrát. </strong></p>

<p><strong>Odkopl tenisky, stáhl si tričko přes hlavu a jako mokrý žvanec ho odhodil na žíněnky. </strong></p>

<p><strong>Pak zaklesl palce za pásek šortek a stáhl si je po stehnech, pohlaví vyskočilo a trčelo přímo před něj. Skutečnost, že na ni ukazuje jako virgule, nebyla nijak překvapivá - všechno od jeho mozku přes krev až po fušící srdce bylo zaměřeno na ženu, která stála ani ne tři metry od něj.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Ale nemůže na ni jen tak skočit a zmocnit se jí. Kde­pak. </strong></p>

<p><strong>Ani kdyby mu z toho měla varlata zmodrat...</strong></p>

<p><strong>Přestal uvažovat logicky, když uchopila okraj své mikiny a elegantním pohybem si ji stáhla přes hlavu. Pod ní neměla nic než svou krásnou, hladkou kůži a pevná, vysoká ňadra.</strong></p>

<p><strong>Její vůně se rozšířila až k němu, začal ztěžka odde­chovat a její obratné prsty zamířily k vázačce chirur­gických kalhot, uvolnily ji a tenká zelená bavlna jí sje­la ke kotníkům.</strong></p>

<p><strong>Ach... dobrý Bože, byla před ním nádherně nahá. a působivé linie jejího těla byly úchvatné: ačkoliv spolu měli sex dvakrát, pokaždé to bylo rychlé a prudké, tak­že nikdy neměl možnost jaksepatří si ji prohlédnout...</strong></p>

<p><strong>John prudce zamrkal.</strong></p>

<p><strong>Okamžik neviděl nic než modřiny, které měla, když ji našel, obzvlášť ty na vnitřních stranách stehen. Kdy/ teď věděl, že je neutržila při zápase...</strong></p>

<p><strong>„Nech toho, Johne,“ řekla chraplavě.</strong></p>

<p><strong>„Já na to ne­myslím a ty bys taky neměl. Prostě... na to nemysli. Už tak nás oba o moc připravil."</strong></p>

<p><strong>Hrdlo se mu sevřelo řevem pomsty, který se mu po­dařilo ztlumit, jen protože chápal, že má pravdu. Čirou silou vůle se rozhodl, že ty dveře za jeho zády - ty, kte­ré zabarikádoval židlí - nevpustí dovnitř nejen živé ko­lemjdoucí, ale také přízraky křivd.</strong></p>

<p><strong>Po tomhle tajném spojení ještě bude dost času vy­rovnat skóre.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Jsi tak krásná,</emphasis> naznačil ústy.</strong></p>

<p><strong>Jenže ona mu samozřejmě neviděla na rty.</strong></p>

<p><strong>Nejspíš jí to bude muset ukázat.</strong></p>

<p><strong>John postoupil o krok, a pak ještě a ještě. </strong></p>

<p><strong>A nebyl sám, kdo vykročil. </strong></p>

<p><strong>Setkala se s ním uprostřed, v půli cesty mezi svým bodem A a jeho bodem B; její postava byla obklopena stínem, který vrhalo jeho tělo, a přesto neviděl nic jiného.</strong></p>

<p><strong>Když se ocitli u sebe, hruď se mu prudce zvedala a srdce pumpovalo spolu s ní</strong></p>

<p><strong>. <emphasis>Miluju tě,</emphasis> vyslovil nehlasně do temného výřezu, který předtím vykrojil ze  světla.</strong></p>

<p><strong>Oba po sobě sáhli v tomtéž okamžiku: on vztáhl ru­ku k její tváři.</strong></p>

<p><strong> Ona položila dlaně na jeho žebra. </strong></p>

<p><strong>Jejich ústa dokončila svou cestu v nehybném, elektricky na­bitém vzduchu, rty se spojily, hebkost na hebkosti, tep­lo na teple. John si ji přitáhl k nahé hrudi, ovinul jí mocné paže kolem ramenou a pevně ji k sobě tiskl a prohluboval polibek - a ona s ním držela krok, sunu­la mu dlaně podél boků a sklouzla jimi k jeho bedrům.</strong></p>

<p><strong>Pohlaví měl sevřené mezi jejich těly, tření jejího bři­cha mu vysílalo do páteře zášlehy žáru. Nespěchal však.</strong></p>

<p><strong> Lenivě pohyboval boky tam a zpátky, třel se o ni svým vzrušením a přitom přesunul ruce na její ramena a pak k pasu.</strong></p>

<p><strong>Pronikl jí jazykem hluboko do úst, jednu ruku sunul vzhůru do krátkých vlasů v jejím týle a druhou nechal klesnout k zadní straně jejího stehna. Jemný tah stačil, aby zvedla nohu, pevné svaly se napjaly...</strong></p>

<p><strong>Vláčně a prudce nastartovala, skočila na něj a ovinu­la mu kolem boků i druhou nohu, která předtím nesla její váhu. </strong></p>

<p><strong>Když narazil pohlavím na cosi horkého a vlhkého, zasténal a složil se s ní na podlahu, tiskl ji k sobě, když uléhali na žíněnky a natáhl ji pod sebe.</strong></p>

<p><strong>John odtrhl ústa od jejích a odtáhl se natolik, aby jí mohl přejet jazykem podél hrdla.</strong></p>

<p><strong> Přisál se k napjatým provazcům její šíje a sledoval je směrem dolů, až jeho tesáky, jež pulzovaly ve stejném rytmu s erekcí, kopí­rovaly výčnělek dívčiny klíční kosti. Pokračoval dolů; zaryla prsty hluboko do jeho vlasů a přidržovala ho u své kůže, sunula ho směrem k ňadrům.</strong></p>

<p><strong> Odtáhl se, vztyčil se nad ní a sledoval očima její  tělo, zalité září světla z nápisu Východ. Bradavky měla stažené a žebra se jí nadzvedávala a břišní svaly se napínaly, jak kroužila boky.</strong></p>

<p><strong> Hladké pohlaví mezi jejími stehny ho přimělo otevřít ústa v nehlasném syknutí...</strong></p>

<p><strong>Bez varování vztáhla ruku a položila ji na jeho úd.</strong></p>

<p><strong>Při tom kontaktu se vzepjal do té míry, že musel vy­mrštit paže a vzepřít se dlaněmi o zem.</strong></p>

<p><strong>„Jsi krásný," zasténala.</strong></p>

<p><strong>Její hlas ho přiměl jednat, posunul se kupředu, vy­prostil úd z její dlaně a přemístil se tak, že klečel mezi jejími stehny. Sklonil hlavu, zakryl ústy jednu z jejích bradavek a lehce ji přejel jazykem.</strong></p>

<p><strong>Sten, který se z ní vydral, ho málem dohnal k vyvr­cholení, musel znehybnět, aby se ovládl. Když šimravý příboj dostatečně ustoupil, začal ji znovu sát... a zvol­na nechal své dlaně sunout po jejích žebrech a pasu a bocích.</strong></p>

<p><strong>Jak pro ni bylo typické, byla to ona, kdo ho navedl ke svému pohlaví.</strong></p>

<p><strong>Xhex ho uchopila za jednu ruku a už byl přesně tam, kde ho oba chtěli mít.</strong></p>

<p><strong>Horká. Hedvábná. Kluzká.</strong></p>

<p><strong>Orgasmus se z hrotu jeho erekce vydral v okamžiku, kdy svůj penis pustil z prstů, a zaplavil vstup, který tak toužil zdolat: vyvrcholení se absolutně nedalo zadržet a jí se dral z hrdla smích, když tryskal své znamení na její nohy.</strong></p>

<p><strong>„Jsem ti příjemná na dotek," zašeptala.</strong></p>

<p><strong>Pohlédl jí do očí, a místo aby kývl, zvedl k ústům ruku, kterou na sebe předtím přitáhla. Když vysunul jazyk a vložil si mezi rty to, co bylo pokryto její vlá­hou, také se trochu otřásla, její tělo se vymrštilo ze ží­něnek, ňadra jí vyrazila kupředu, stehna se rozevřela ještě víc.</strong></p>

<p><strong>Zpod spuštěných víček jí upřeně hleděl do očí, když kladl dlaně z obou stran na její boky a skláněl se k po­hlaví.</strong></p>

<p><strong>Možná by bylo elegantnější zkusit ten nesmysl s po­libky lehkými jako motýlí křídla. Mohl projevit víc ra­finovanosti, kdyby ji dráždil jazykem a špičkami prstů.</strong></p>

<p><strong>Kašlal na to.</strong></p>

<p><strong>Se syrovou, bičující touhou se přisál na její lůno ús­ty, sál ji do sebe, pil ji zhluboka, polykal ji.</strong></p>

<p><strong> Něco z jeho orgasmu na ní zůstalo a on to cítil na jazyku spolu s je­jím medem - a vázaný muž v něm se tou kombinací blaženě kochal.</strong></p>

<p><strong>Což bylo jeho štěstí. </strong></p>

<p><strong>Než skončí, bude mít Xhex všude na sobě jeho temné koření, uvnitř i vně.</strong></p>

<p><strong>Lízal a kmital a pronikal a mlhavě vnímal, jak mu přehodila jednu nohu přes rameno a pak se třela o jeho bradu a rty a ústa, čímž přispívala k té magii, vybízela ho k tomu, aby ji hnal usilovněji.</strong></p>

<p><strong>Při orgasmu pronesla jeho jméno.</strong></p>

<p><strong> Dvakrát.</strong></p>

<p><strong>A on byl velmi rád, že i když nemá hlas, uši mu slouží dobře.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>                                                 Kapitola čtyřicátá pátá</strong></p>

<p><strong>K</strong></p>

<p><strong>riste Ježíši, John ví, co dělá.</strong></p>

<p><strong>To byla jediná myšlenka, která projela Xhex myslí poté, co se snesla z výšin vyvrcholení, navozené­ho jeho ústy. A pak se hned zase vznesla do oblak. Jeho vázací pach jí burácel v nose a rty na jejím lůně byly nevýslovně úžasné a jeho erekce ji horce dráždila na nohou...</strong></p>

<p><strong>Když vysunul jazyk a vstoupil do ní hlouběji, znovu se rozpadla na kousky. Mokrý žár, který k ní přiváděl, proměnlivé tahy - měkké tam, kde měl rty, a drsné, když je vystřídala brada - kroužení jeho nosu proti vrcholku jejího pohlaví, to všechno ji přivádělo ke ztrátě rozumu</strong></p>

<p><strong>-      které se podvolovala ochotně a ráda.</strong></p>

<p><strong>Uprostřed ohně nebylo nic než John... ani minulost, ani budoucnost, nic než jejich těla. Čas ztratil význam a na místě nezáleželo a nikdo jiný nebyl zajímavý.</strong></p>

<p><strong>Litovala, že takhle nemohou zůstat věčně.</strong></p>

<p><strong>„Pojď do mě,“ zasténala a přitáhla si ho za ramena.</strong></p>

<p><strong>John zvedl hlavu a posunul se po jejím těle, jeho vzru­šení jí šťouchalo do vnitřních stran stehen, blížilo se.</strong></p>

<p><strong>Prudce ho políbila, zaryla svá ústa do jeho, současně vsunula ruku mezi jejich těla a naváděla ho tam, kde ho potřebovala...</strong></p>

<p><strong>Jeho mohutné tělo se při kontaktu smrštilo, když vy­jekla: „Ach, <emphasis>Bože...“</emphasis></strong></p>

<p><strong>Tupá hlavice ji rozevřela a vklouzla dovnitř pěkně zvolna, plnila ji, napínala ji. Prohnula se, aby mohl co nejdál, a přesunula dlaně po jeho hladkých zádech až k prohlubni na konci páteře... a ještě níž, aby mu moh­la zarýt nehty do hýždí.</strong></p>

<p><strong>Jeho svaly se jí pod rukama napínaly a uvolňovaly, začal se pohybovat a její hlava se zmítala na žíněnce, jak vjížděl dovnitř a ven, dovnitř a ven. </strong></p>

<p><strong>Byl těžký, ležel na ní jako auto a jeho tělo mělo spoustu tvrdých hran - a vida, jí to vůbec nevadilo: měla dost křivek, aby se přizpůsobily tam, kde on potřeboval prostor, a stejně byla už zase tak blízko vyvrcholení, že se jejím plicím nedostávalo vzduchu.</strong></p>

<p><strong>Zahákla se kotníky za jeho stehna a pohybovala se spolu s ním, až o sebe jejich těla pleskala a dech z nich vycházel v prudkých poryvech, a pak John vztyčil trup a zaryl pěsti do žíněnky po obou stranách jejího hrud­ního koše, vzepřel váhu své hrudi na sošné svaly paží - aby mohl útočit prudčeji.</strong></p>

<p><strong>Jeho tvář byla erotická maska rysů, které tak často vídala, rty odtažené od dlouhých, bílých tesáků, obočí pevně stažené, oči planoucí, čelist zaťatá tak usilovně, až se mu v tvářích vytvořily prohlubně.</strong></p>

<p><strong> S každým po­hybem mu naskočily prsní a břišní svaly, pot na jeho pokožce se v šeru leskl. Pohled na něj doplňoval poci­ty, které hluboko v ní probouzel, byla to poslední kap­ka, jež ji úplně srážela na lopatky.</strong></p>

<p><strong>„Vezmi si mou žílu,“ zavrčela na něj. „Vem si ji - <emphasis>hned."</emphasis></strong></p>

<p><strong>Řítila se do dalšího orgasmu a on se vrhl na její hrd­lo, prokousl se jí do krku právě ve chvíli, kdy zazname­nala i záškuby jeho orgasmu.</strong></p>

<p><strong>Jakmile to přišlo, nedokázal přestat a ona nechtěla, aby přestal. </strong></p>

<p><strong>Stále se pohyboval a pil a chvěl se, lavina se násobila, sytil její pohlaví a současně se krmil a prudce se jí zmocňoval.</strong></p>

<p><strong>Tak to ale chtěla.</strong></p>

<p><strong>Když konečně znehybněl, ani tak neustal, jako se na ni zhroutil. Vyjela mu dlaněmi podél ramen a objímala ho, zatímco lenivě přejížděl jazykem stopy po svých špičácích.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Někdy musíte použít pořádnou brusku, abyste něco jaksepatří očistili. Jemné kroužení houbou nebo hadří­kem prostě nedokáže dost dobře odstranit špínu a kal. A to, co právě udělali, bylo pořádné broušení - a vzhle­dem k tomu, že mu penis pořád stál v pozoru, Xhex vě­děla, že ještě ledacos přijde.</strong></p>

<p><strong>Doslova.</strong></p>

<p><strong>John zvedl hlavu a shlédl na ni. Oči měl ustarané a opatrněji pohladil po vlasech.</strong></p>

<p><strong>Usmála se. „Ne, mně je dobře. Je mi víc než dobře."</strong></p>

<p><strong>Na jeho hezké tváři vytanul poťouchlý úsměv, když ústy vytvořil slova: <emphasis>To je vidět.</emphasis></strong></p>

<p><strong>„Tak moment. Ty si myslíš, že se budu červenat jako nějaká holčička? Že ti skočím na ty sladké řeči?“</strong></p>

<p><strong> Když kývl, obrátila oči v sloup. „Já ti ukážu, že nejsem žen­ská, které se zatočí hlava a podlomí podpatky jen pro­to, že ji nějaký chlap pořádně políbí."</strong></p>

<p><strong>John zvedl jedno obočí. A čert ji vem, jestli nepocíti­la mravenčení v lících.</strong></p>

<p><strong>„Poslyš, Johne Matthewe." Chytla ho za bradu. „Neuděláš ze mě jednu z těch ženských, co jsou ze svých milenců celé paf. To se nestane. Na to nejsem stavěná."</strong></p>

<p><strong>Její hlas byl přísný a každičké slovo myslela vážně - jenže v okamžiku, kdy zakroužil boky a to obrovské vzrušení na ni přitlačilo, začala příst.</strong></p>

<p><emphasis>Příst.</emphasis></p>

<p><strong>Byl to úplně cizí zvuk a byla by ho vsála zpátky do hrdla, kdyby to šlo. Místo toho jen vyloudila další z těch rozhodně netvrdáckých stenů.</strong></p>

<p><strong>John sklonil hlavu k jejímu ňadru a začal sát, při­čemž se mu jaksi podařilo pokračovat v pomalém, rov­noměrném pronikání do jejího klína.</strong></p>

<p><strong>Uchvácena znovu zabořila ruce do jeho vlasů, měk­kých a hustých. „Ach, Johne..."</strong></p>

<p><strong>A pak znehybněl, zvedl rty od její bradavky a usmál se od ucha k uchu.</strong></p>

<p><strong>V             jeho výrazu bylo zcela a jednoznačně vepsáno <emphasis>Dostal jsem tě.</emphasis></strong></p>

<p><strong>„Ty jsi prevít," rozesmála se.</strong></p>

<p><strong>Kývl. A znovu do ní pronikl celou svou délkou.</strong></p>

<p><strong>Bylo dokonalé, že jí dává zabrat a trochu jí ukazuje, kdo je tady šéf. Prostě ideální. Jaksi si ho tím pádem vážila ještě víc - ale na druhé straně, odjakživa milova­la sílu ve všech podobách. 1 když šlo o škádlení.</strong></p>

<p><strong>„Nevzdávám se, však víš."</strong></p>

<p><strong>Sevřel rty a zavrtěl hlavou: <emphasis>Kdepak, ovšemže ne.</emphasis></strong></p>

<p><strong>A pak z ní začal vyjíždět. Vydala tlumené hrdelní zavrčení a zaryla mu nehty do zadku. „Kam se hrneš?"</strong></p>

<p><strong>John se nehlasně zasmál, doširoka jí roztáhl stehna a sunul se po ní, až byl zase tam, kde začínal... s ústy plnými jejího pohlaví.</strong></p>

<p><strong>Jeho jméno zaznělo hlasitě místností a odráželo se od vykachlíkovaných stěn, zatímco jí dopřával přesně to, co chtěla a potřebovala.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Pečlivé ignorování zvuků sexu, to byla dovednost, v níž měl Blay opravdu velkou praxi.</strong></p>

<p><strong>Když vyšel z posilovny, uslyšel přes zavřené dveře rehabilitační místnosti ozvěnu Johnova jména. Vzhle­dem k výšce a chvění v hlase Xhex bylo jasné, že nejde o              výsledek společenské konverzace.</strong></p>

<p><strong>A to bylo dobře. Kvůli tomu, jak drsně to předtím vypadalo s Johnem a šlapacími stroji, tohle bylo učině­né požehnání.</strong></p>

<p><strong>Blay vteřinu uvažoval, zda se má vrátit do sídla, a usoudil, že vzhledem k tomu, jak dlouho Qhuinn vy­drží být v pohotovosti, je ještě moc brzy vydat se do svého pokoje. Vklouzl do šatny, rychle se osprchoval a převlékl se do chirurgického úboru z Vishousovy sbírky. Jakmile se znovu ocitl na chodbě, pospíšil si do kanceláře a pevně za sebou zavřel dveře.</strong></p>

<p><strong>Rychlá zkouška zvuku — všude ticho, pokud mohl soudit, a právě o to mu šlo. Naneštěstí mu pohled na hodinky sdělil, že uplynulo dohromady jen asi půl­druhé hodiny. A to se vždycky domníval, že efektivní a rychlá sprchaje báječná věc.</strong></p>

<p><strong>Když uvážil své možnosti, rozhodl se usednout k psacímu stolu. Koneckonců, pečlivě nenaslouchat Xhex a Johnovi byla otázka zachování dekora. Vy­těsnit Qhuinna a Laylu? Sebezáchova.</strong></p>

<p><strong>Mnohem lépe bude věnovat se prvnímu než dru­hému.</strong></p>

<p><strong>Uvelebil se v otáčivém křesle a zadíval se na telefon.</strong></p>

<p><strong>Saxton líbal pekelně dobře.</strong></p>

<p><strong>Líbal... pekelně... dobře.</strong></p>

<p><strong>Blay krátce zavřel oči a projel jím žár, jako by mu někdo v břiše rozhrábl napůl vyhaslý oheň.</strong></p>

<p><strong>Sáhl po sluchátku... a nedokázal pohyb dokončit, je­ho ruka se vznášela nad telefonem, ale nezvedala ho.</strong></p>

<p><strong>A pak si vzpomněl, jak Layla plula z jeho koupelny a mířila ke Qhuinnovi.</strong></p>

<p><strong>Vyškubl sluchátko z vidlice, vytočil Saxtonovo číslo a v duchu se ptal, co ho to, sakra, popadá, zatímco tele­fon vyzváněl.</strong></p>

<p><strong>„Haló...“</strong></p>

<p><strong>Blay svraštil čelo a napřímil se v kancelářském křes­le. „Co se děje?“ Dlouhá pauza. „Saxtone?“</strong></p>

<p><strong>Ozvalo se sípavé zakašlání. „Ano, jsem to já...“</strong></p>

<p><strong>„Saxtone, co se děje?"</strong></p>

<p><strong>Následovalo strašlivé ticho. „Víš, mně se to líbání s te­bou strašně líbilo." Přiškrcený hlas zněl teskně. „A byl jsem s tebou...," další zakašlání... „strašně rád. Vydržel bych se na tebe díval celé věky."</strong></p>

<p><strong>„Kde jsi?" „Doma."</strong></p>

<p><strong>Blay znovu pohlédl na hodinky. „Kde to je."</strong></p>

<p><strong>„Chceš si hrát na hrdinu?"</strong></p>

<p><strong>„Musím?"</strong></p>

<p><strong>Tentokrát kašel nepřestal po jednom zajíknutí. „Bo­hužel... musím... končit."</strong></p>

<p><strong>Ozvalo se cvaknutí a linka oněměla.</strong></p>

<p><strong>Všechny Blayovy instinkty naráz procitly; vystřelil přes šatnu do podzemního tunelu a odhmotnil se přes schody, které vedly nahoru do sídla.</strong></p>

<p><strong>Znovu nabyl své podoby před dalšími dveřmi o sto metrů dál.</strong></p>

<p><strong>Před vchodem do Doupěte nastrčil obličej oku ka­mery a stiskl knoflík interkomu. „V? Potřebuju tě."</strong></p>

<p><strong>Zatímco čekal, modlil se ke Stvořitelce, aby Vis­hous...</strong></p>

<p><strong>Bytelný panel se otevřel a na druhé straně stál V, vlasy mokré, černý ručník kolem pasu. V pozadí duněl Jay-Z, <emphasis>Empire State of Mind,</emphasis> a linula se odtud vůně jemného tureckého tabáku.</strong></p>

<p><strong>„Co je?"</strong></p>

<p><strong>„Potřebuju, abys mi opatřil jednu adresu."</strong></p>

<p><strong>Ledově stříbrné oči se zúžily, tetování na levém spánku se napjalo. „Jakoupak adresičku hledáš."</strong></p>

<p><strong>„Podle telefonního čísla jednoho civilisty." Blay od­říkal číslice, které právě vytočil.</strong></p>

<p><strong>V      zakoulel očima a ustoupil ze dveří. „Hračka."</strong></p>

<p><strong>A byla to hračka. Pár klepnutí na příslušné klávesy a V vzhlédl od počítačů. „Dvacet jedna nula pět Sienna Court... Kam, sakra, jdeš?"</strong></p>

<p><strong>Blay promluvil přes rameno, cestou kolem kožených pohovek a širokoúhlé televize. „Ven."</strong></p>

<p><strong>V             se odhmotnil a zablokoval východ. „Za pětadvacet minut vychází slunce, že?"</strong></p>

<p><strong>„Tak mě tady nezdržuj už ani vteřinu." Blay pohlédl bratrovi do očí. „Pusť mě."</strong></p>

<p><strong>Ve tváři se mu asi zračila velikánská neústupnost, kterou také pociťoval, protože V tlumeně zaklel. „Po­spěš si, nebo se nestihneš vrátit."</strong></p>

<p><strong>Bratr otevřel dveře a Blay se rovnou rozplynul... a zhmotnil se na Sienna Court, ulici lemované stromy a tvořené viktoriánskými domy rozmanitých barev a tvarů. </strong></p>

<p><strong>Vyřítil se k číslu 2105, což byl dokonale upra­vený dům, obložený tmavě zeleným dřevem, se šedo­bílými ozdobami. Zápraží jako z perníkové chaloupky a postranní dveře byly osvětleny lucernami, ale uvnitř panovala všude tma.</strong></p>

<p><strong>Což bylo pochopitelné. Soudě podle dvojitých odra­zů na skleněných tabulkách byly spuštěné vnitřní oke­nice.</strong></p>

<p><strong>Skrze ně se nedostane.</strong></p>

<p><strong>Protože neměl mnoho možností vstupu, vzhledem k tomu, že ty okenní štíty nepochybně obsahovaly ocel, přistoupil k domovním dveřím a zazvonil.</strong></p>

<p><strong>Slabé sluneční světlo od východu ho pálilo do zad,i když paprsky byly stěží dost silné, aby vrhaly stíny. Kruci, kde je kamera? Pokud V určil dům správně a V se nikdy nemýlil bude tady uzavřený okruh mo­nitorovacího systému...</strong></p>

<p><strong>Aha, ano, v očích lva na dveřním klepadle.</strong></p>

<p><strong>Předklonil se, zahleděl se do mosazné tváře a zabušil pěstmi.</strong></p>

<p><strong>„Pusť mě dovnitř, Saxtone." Ramena a páteř ho pá­lily ještě víc, sáhl za sebe, a aby se ochladil, zatře­petal vrškem chirurgického úboru, který si předtím oblékl.</strong></p>

<p><strong>Cvaknutí zámku a kliky ho přimělo rychle si pročís­nout vlhké vlasy.</strong></p>

<p><strong>Dveře se pootevřely jen na štěrbinku, dům za nimi byl pohroužen do hustého stínu. „Co tady...“ - zakaš­lání - „děláš.“</strong></p>

<p><strong>Blay ztuhl, když ucítil krev.</strong></p>

<p><strong>Bouchl ramenem do těžkých výplní a vtlačil se do­vnitř. „Co...“</strong></p>

<p><strong>Saxtonův hlas se vzdaloval. „Jdi domů, Blaylocku. Jakkoli tě zbožňuji, momentálně jsem v situaci, kdy nepřijímám hosty.“</strong></p>

<p><strong>Jo, jasně. Blay za sebou hbitým pohybem zavřel dveře, aby dovnitř nemohlo slunce.</strong></p>

<p><strong>„Co se stalo.“ I když to věděl. Instinktivně to poznal. „Kdo tě zbil?"</strong></p>

<p><strong>„Právě jsem se chtěl osprchovat. Třeba by ses chtěl připojit?“</strong></p>

<p><strong> Blay těžce polkl a Saxton se trochu zasmál. </strong></p>

<p><strong>„Tak dobrá. Já se osprchuju a ty si dáš kávu. Protože to vypadá, že budeš přes den mým hostem."</strong></p>

<p><strong>Bylo slyšet zamykání dveří a pak se hostitel odšoural - což nasvědčovalo tomu, že možná kulhá.</strong></p>

<p><strong>Ačkoliv ve tmě nebylo Saxtona vidět, zvuky jeho kroků směřovaly doprava. Blay zaváhal. Nemělo smysl dívat se znovu na hodinky. Věděl, že šance dostat se zpátky už pravděpodobně pominula.</strong></p>

<p><strong>Vskutku zůstane přes den.</strong></p>

<p><strong>Druhý muž otevřel dveře do sklepa, odhalil tlumeně osvětlené schodiště, sestupující dolů. V měkké záři osvětlení bylo vidět, že Saxtonovy krásné plavé vlasy jsou slepeny rezavou skvrnou.</strong></p>

<p><strong>Blay vykročil kupředu a popadl ho za rameno. „Kdo ti to udělal?“</strong></p>

<p><strong>Saxton se neohlédl, ale to, jak se otřásl, vypovídalo mnoho o tom, co už prozradil předtím jeho hlas: byl unavený a trpěl bolestmi. „Řekněme... že si hned tak na doutník nezajdu.“</strong></p>

<p><strong>Ta ulička u baru... sakra, Blay odešel první, ale předpokládal, že Saxton učinil totéž. „Co se stalo, když jsem odešel?"</strong></p>

<p><strong>„To je jedno."</strong></p>

<p><strong> „Houby je jedno."</strong></p>

<p><strong>„Kdybys byl tak laskav, dovol mi..." — zase ten zatracený kašel - „vrátit se do postele. Zvlášť pokud hod­láš být protivný. Není mi zvlášť dobře."</strong></p>

<p><strong>Nato se ohlédl přes rameno.</strong></p>

<p><strong>Blayovi vystřelil dech z plic.</strong></p>

<p><strong>„Ach... můj Bože,“ zašeptal.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>                                                  Kapitola čtyřicátá šestá</strong></p>

<p><strong><emphasis>S</emphasis></strong></p>

<p><strong><emphasis>lunce se právě chystalo prorazit závojem lesa, když se Darius a Tohrment zhmotnili před malou doško­vou chaloupkou, vzdálenou mnoho a mnoho a mnoho mil od místa únosu a sousedního sídla... a od té věci podobné plazu, která je uvítala ve vlhkém chladu pod­zemní chodby.</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>„Máš jistotu?" zeptal se Tohr a přehodil si vak přes druhé rameno.</emphasis></p>

<p><emphasis>Momentálně si Darius nebyl jist ničím. Vlastně byl překvapen, že se jemu a chlapci podařilo osvobodit Z domu onoho symphatha bez boje. Ve skutečnosti však byli vyprovázeni, jako by byli pozvanými hosty.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ale na druhé straně, pojídači hříchů vždy hleděli především na vlastní prospěch a ano, Darius a Tohr­ment byli pro hlavu řečené domácnosti daleko užiteč­nější živí než mrtví.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Víš jistě, že tam chceš jít?" naléhal znovu Tohr­ment. „Zdráháš se vstoupit."</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ach, mé otálení nemá s tebou nic společného. “ Darius vykročil kupředu, šel po vyšlapané pěšině k domovním dveřím, kterou vytvořily jeho vlastní boty. „Nemůžeš spát na chladné kamenné podlaze Krypty. Můj domov je drsný, ale má střechu a zdi a skýtá dostatečné přístřeší i pro dva, nejen pro jed­noho. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Na kratičkou chvíli si představoval, že žije jako kdy­si, na hradě plném místností a doggenů a krásných vě­cí, v přepychu, kde by mohl otevřít dokořán dveře svým přátelům a příbuzným, kde by nalézali bezpečí a jistotu a péči jeho milovaní.</emphasis></p>

<p><emphasis>Snad najde cestu, jak to opět získat.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ačkoliv vzhledem k tomu, že nemá rodinu ani přáte­le, nemusí o to usilovat nijak naléhavě.</emphasis></p>

<p><emphasis>Odsunul litinovou závoru a opřel se trupem do du­bových dveří — které, vzhledem ke svým rozměrům a by- telnosti, byly spíš pohyblivou stěnou. Když s Tohrem vstoupili, rozsvítil petrolejovou lampu, zavěšenou u vchodu, a zavřel za nimi; přes dveřní výplň položil ši­roké břevno, silné jako kmen stromu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Velmi skromné. Jen jedno křeslo před krbem a jediná palanda u protější stěny. A pod zemí toho nebylo</emphasis></p>

<p><emphasis>o              mnoho víc, jen trochu drahocenných zásob a skrytá chodba, která končila kus za hranicemi lesa.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Pojíme?" zeptal se Darius a začal odkládat zbraně.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ano, pane. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Chlapec také odložil zbraně a přistoupil ke krbu, dřepl si a zapálil rašelinu, která byla vždy připravena, když nehořel oheň. Když k němu zavanula vůně kouří­cího mechu, Darius zvedl padací dveře v hliněné pod­laze a sestoupil pod zem, ke svým potravinám a pivu a pergamenům. Vrátil se s chlebem a sýrem a uzenou zvěřinou.</emphasis></p>

<p><emphasis>Oheň vrhal záři na Tohrovu tvář; hřál si ruce a ze­ptal se: „Co z toho všeho vyvozuješ?"</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius přisedl k chlapci a podělil se o to málo, co mohl nabídnout, s jediným hostem, který kdy jeho dům navštívil. „Vždy jsem věřil, že osud má své roz­mary. Avšak představa, že by se naše zájmy mohly spojit s jednou z těch... věcí... je absurdní. Ovšem na druhé straně se zdálo, že je podobně zděšen a rozla­děn. Po pravdě, tito pojídači hříchů nás nechovají v lásce o nic více než my je. Jsme pouze krysy u jejich nohou. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Tohrment se napil z lahve piva. „Nikdy bych nezatoužil smísit svou krev s jejich — mým smyslům jsou od­porní. Všichni. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„A oni to cítí podobně. Skutečnost, že syn z jeho kr­ve unesl tu ženu a držel ji byť i jen na jediný den pod jeho střechou, v něm budila nevoli. Stejně jako my prahne po tom, aby se oba zúčastnění vrátili ke svým rodinám. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ale proč hodlá využít nás?"</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius se chladně usmál. „Aby potrestal syna. To je dokonalý čin nápravy — aby mu soukmenovci té že­ny vyrvali jeho , lásku' a ponechali mu břímě její ne­přítomnosti, stejně jako vědomí, že ho porazili nižší tvorové. </emphasis></p>

<p><emphasis>A jestliže ji přivedeme ve zdraví domů? Její rodina se přestěhuje a odveze ji a nikdy, nikdy nedo­pustí, aby ji znovu postihlo něco zlého. Bude dlouho žít na této zemi a ten hříchožroutův zmetek na to bude nucen myslet každičký den, při každém nadechnutí. </emphasis></p>

<p><emphasis>To mají v povaze — a je to přesně takové tříštění duše, o něž by se jeho otec nemohl pokusit bez tvé či mé po­moci. Právě proto nám bylo řečeno, kam jít a co tam nalezneme. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Tohrment potřásl hlavou, jako by nechápal uvažová­ní druhé rasy. „ V očích svého rodu bude zničena. Gly- mera se od nich všech odvrátí... “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ne, neodvrátí." Darius zvedl dlaň, aby zastavil proud chlapcovy řeči. „Protože se to nikdy nedozví. Ni­kdo se to nedozví. Toto tajemství zůstane mezi mnou a tebou. Věru, pojídači hříchů nemá důvod to vynášet, neboť i jeho soukmenovci by se ho stranili — a tudíž bu­de ta žena ochráněna před pádem. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Avšak jak docílíme takového klamu se Sampsonem ? “ Darius přiložil láhev ke rtům a polkl. „Až zítra pad­ne noc, vydáme se na sever, jak naznačil ten hříchož- rout. Nalezneme, co nám náleží, a přivedeme ji domů k její pokrevní rodině a povíme jim, že to byl člověk. “ </emphasis></p>

<p><emphasis> „Co jestli bude ta žena mluvit?“</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius se nad tím zamyslel. „Tuším, že jako dcera glymery je si dobře vědoma, kolik je pro ni v sázce. Ml­čení ochrání nejen ji, ale i její rodinu. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Ačkoliv to vycházelo z předpokladu, že bude při zdravém rozumu, až se k ní dostanou. A nemusí tomu tak být, kéž Stvořitelka uleví trýzněné duši oné ženy.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Mohla by to být léčka, “ řekl Tohrment polohlasem.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Možná, ale já tomu nevěřím. A co víc, nebojím se žádného střetu. “ </emphasis></p>

<p><emphasis>Darius zvedl oči ke svému chráněnci. </emphasis></p>

<p><emphasis>„Nejhorší, co se může stát, je, že zemřu při záchraně nevinné — a to je nejlepší způsob odchodu z tohoto svě­ta. A je-li to past, ručím ti za to, že jich s sebou vezmu do Stínu celou legii. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Tohrmentova tvář doslova zářila úctou a obdivem a Darius nad tím projevem víry zesmutněl. Kdyby měl chlapec skutečného otce namísto surového zhýralce, nechoval by takové city k relativně cizímu muži.</emphasis></p>

<p><emphasis>Také by nebyl v tomto skromném přístřeší.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius však neměl to srdce, aby to svému hostu po­věděl. „Ještě sýr?"</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ano, děkuji. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Když dojedli, Dariusovy oči zabloudily k jeho čer­ným dýkám, zavěšeným v postroji, který nosil na hrudi. Byl zvláštním způsobem přesvědčen, že nepotrvá dlou­ho a obdrží je i Tohrment - hoch byl chytrý a vynaléza­vý a měl dobré instinkty.</emphasis></p>

<p><emphasis>Samozřejmě, Darius ho dosud neviděl bojovat. Ale to přijde. V této válce to přijde vždycky.</emphasis></p>

<p><emphasis>Tohrmentovo obočí se ve světle ohně svraštilo.</emphasis></p>

<p><emphasis> „Jak říkali, že je stará?"</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius si utřel ústa klůckem a ucítil, jak ho zabolel zátylek. </emphasis></p>

<p><emphasis>„Nevím."</emphasis></p>

<p><emphasis>Oba umlkli a Darius uhádl, že to, co mu náhle přišlo na mysl, víří hlavou i Tohrmentovi.</emphasis></p>

<p><emphasis>To poslední, co situaci scházelo, byla další těžká komplikace.</emphasis></p>

<p><emphasis>Běda, léčka neléčka, půjdou na sever do pobřežní oblasti, kam je nasměroval symphath. </emphasis></p>

<p><emphasis>Jakmile tam bu­dou, vydají se míli za vesničku a naleznou na útesech útočiště, které jim popsal ten hříchožrout... a zjistí, zda byli vysláni do jámy lvové.</emphasis></p>

<p><emphasis>Anebo budou dál sledovat cíl, který je spojuje s tím vychrtlým ještěrem.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius si však opravdu nedělal starosti. Pojídači hříchů nebyli důvěryhodní, ale pudově šli za svým... a byli mstiví i vůči vlastním dětem.</emphasis></p>

<p><emphasis>Zde vítězila příroda nad charakterem: vsázet na cha­rakter by byla chyba; díky přírodě byli naprosto před­vídatelní.</emphasis></p>

<p><emphasis>On a Tohrment najdou na severu u moře to, co hle­dají. Prostě to věděl.</emphasis></p>

<p><emphasis>Otázka zněla, v jakém stavu ta ubohá žena bude...</emphasis></p>

<p><strong>                                             Kapitola čtyřicátá sedmá</strong></p>

<p><strong>K</strong><strong>K</strong></p>

<p><strong>dyž se John a Xhex konečně vynořili ze svého kousíčku soukromí, první cesta vedla do sprch v šatně. A protože po všem tom pohybu bylo nejdůleži­tější přijmout trochu potravy, vystřídali se a Xhex šla první.</strong></p>

<p><strong>Když John čekal na chodbě, až na něj přijde řada. bylo to zvláštní - správně měl být vyčerpaný. Místo to­ho byl nabitý energií, čilý, proudila v něm síla. Takhle silný se necítil... ještě nikdy.</strong></p>

<p><strong>Xhex vyšla ze šatny.</strong></p>

<p><strong> „Jsi na řadě.“</strong></p>

<p><strong>Páni, vypadala pekelně skvěle, krátké vlasy se jí ku­čeravěly, jak jí usychaly, tělo oblečené v chirurgickém úboru, rty rudé. Letmé vzpomínky na to, co spolu předtím dělali, ho nadchly, až nakonec vstupoval do dveří pozpátku, jen aby z ní nemusel spustit oči.</strong></p>

<p><strong>A vida, když se na něj usmála, srdce mu pukalo: vře­lost a něha ji proměnily v cosi nadpozemsky líbezného.</strong></p>

<p><strong>Je to jeho žena. Navěky.</strong></p>

<p><strong>Dveře mezi nimi se zavřely a on pocítil nával paniky, když zámek zapadl, jako by mu nejen zablokovala vý­hled, ale úplně zmizela. Což byla pitomost. Aby zahnal stihomam, rychle se osprchoval a natáhl si chirurgický úbor, přičemž pečlivě ignoroval, jak rychle si počíná.</strong></p>

<p><strong>Ještě tam byla, když vyšel ven, a ačkoliv měl v úmys­lu vzít ji za ruku a zamířit do sídla, nakonec ji prudce objal.</strong></p>

<p><strong>Šlo o to, že všichni smrtelníci ztratí své milované. Tak to v životě chodí. Ale většinu času byla tato realita v mysli tak vzdálená, že nevážila víc než pouhá hypoté­za. Byly tu však připomínky, a všechna ta „málem“, „moc nechybělo" a „ach-Bože-prosím-ne“ vám škubala řetězem a nutila vás zarazit se a uvědomit si, co vám leží na srdci. </strong></p>

<p><strong>Jako když se z ošklivé bolesti hlavy vyklube pouhá migréna; nebo když se při autonehodě úplně zruší kombík, ale dětská autosedačka a airbagy zachrání život všem uvnitř; nebo když se někdo, kdo byl unesen, vrátí ke svým... pak jste otřeseni a chce se vám objímat milo­vanou bytost jen proto, aby se vám vrátila rovnováha.</strong></p>

<p><strong>Bože, ještě nikdy o tom pořádně nepřemýšlel, ale už s prvním úderem srdce v těle začíná vyzvánět hrana a tikat hodiny. </strong></p>

<p><strong>Začíná hra, na kterou vás předem nikdo neupozornil, a osud drží všechny karty. Minuty, hodi­ny, dny, měsíce a roky plynou, píšou se dějiny a vám ubíhá čas, až poslední úder srdce ohlásí konec jízdy a je čas počítat výhry a ztráty.</strong></p>

<p><strong>Zvláštní, jak smrtelnost dodává pocit nekonečna ta­kovým okamžikům, jako byla právě tahle chvíle s ní.</strong></p>

<p><strong>A když k sobě Xhex tiskl a cítil, jak se jeho teplo ná­sobí jejím, omlazovalo ho to až do morku kostí, jeho postoj k životu se vyvažoval a ocital se v místech, kde stálo za to žít.</strong></p>

<p><strong>Odtrhlo je od sebe zakručení v jeho žaludku.</strong></p>

<p><strong>„Pojď,“ řekla, „musíme nakrmit tvou bestii."</strong></p>

<p><strong>Kývl, popadl ji za ruku a vykročil.</strong></p>

<p><strong>„Musíš mě naučit znakovou řeč," řekla Xhex, když vstoupili do kanceláře a otevřeli dveře komory. „Hned."</strong></p>

<p><strong>Znovu kývl, vstoupili do stísněného prostoru a Xhex zavřela dveře. Hmm... další chvilka soukromí. Zavře­né dveře... vol ný oděv...</strong></p>

<p><strong>Ta ničemná krysa v jeho nitru si měřila manévrovací prostor, pohlaví pod chirurgickým úborem se mu za­škubalo. Kdyby si dal její nohy kolem boků, klidně by mohli...</strong></p>

<p><strong>Xhex přistoupila těsně k němu, její ruka sjela k erek­ci pod tenkou bavlnou na jeho bocích. Stoupla si na špičky, přejela mu rty po šíji, jeden tesák škrábl o hr­delní žílu.</strong></p>

<p><strong>„Jestli toho nenecháme, nikdy se nedostaneme do postele." Klesla hlasem ještě níž, třela se o něj. „Bo­že, ty jsi velký... Už jsem ti řekla, jak hluboko se do mě dostaneš? Hodně hluboko. Krásně a moc hlu­boko."</strong></p>

<p><strong>John narazil zády na stoh žlutých kancelářských blo­ků, smetl je z police. Jak je chytal, než dopadnou na podlahu, zarazila ho a znovu ho narovnala do vzpříme­né polohy.</strong></p>

<p><strong>„Zůstaň, jak jsi," řekla a klesla na kolena. „Moc se mi líbí ten pohled."</strong></p>

<p><strong>Zatímco sbírala to, co sletělo na zem, nespouštěla oči z jeho vzrušení - které se pochopitelně dralo na svobodu, tlačilo se proti tomu, co ho udržovalo skryté před jejím pohledem, jejími ústy, jejím pohlavím.</strong></p>

<p><strong>John sevřel rukama okraj jedné police a ona sledova­la, jak ji pozoruje; dech se mu zadrhl v plicích.</strong></p>

<p><strong>„Myslím, že mám všechny bloky," řekla po chvíli. </strong></p>

<p><strong>„Měla bych je dát zpátky na polici."</strong></p>

<p><strong>Opřela se o jeho nohy, zvolna vstávala a její tvář mu hladila kolena, stehna...</strong></p>

<p><strong>Xhex se ocitla až u jeho údu, její rty přejely po té za­tracené věci ze spodní strany. Johnovi klesla hlava a žuchla na polici, zatímco ona pokračovala ve vzestu­pu, takže se na tom elektrickém místečku pro změnu ocitla její ňadra.</strong></p>

<p><strong>Ukončila mučení zasouváním bloků zpátky do regá­lu... přičemž, se důrazně třela svými boky o jeho.</strong></p>

<p><strong>Do ucha mu pošeptala: „Najíme se rychle."</strong></p>

<p><strong>Sakra. Jasně.</strong></p>

<p><strong>Couvla od něj a přitom ho lehce kousla do lalůčku, ale on zůstal přesně tam, kde stál. Protože ještě jedno malé otření o chirurgické kalhoty by znamenalo, že na místě vyvrcholí.</strong></p>

<p><strong>Což obvykle nebylo tak špatné, aspoň když nebyla po ruce, ale když to znovu zvážil, tady nebylo tak do­cela soukromí. Každou chvíli sem může vtrhnout ně­kdo z bratrů nebo jejich <emphasis>shellan</emphasis> a taková situace by ne­byla příjemná nikomu.</strong></p>

<p><strong>John zaklel, ledacos si uspořádal pod pasem, vyťukal kód a vyšel do tunelu.</strong></p>

<p><strong>„Tak jaké je postavení rukou pro ,A‘?“ řekla, když vykročili.</strong></p>

<p><strong>Než se dostali k „D“, byli už u skrytých dveří pod hlavním schodištěm sídla. S „I“ se dostali do kuchyně k ledničce. Při „M“ měli hotové sendviče - protože je­jich ruce byly zaneprázdněny pečeným krocanem, ma­jonézou, hlávkovým salátem a chlebem, postup abece­dou se zpomalil. O nic lépe tomu nebylo ani během jídla, zvládli jen „N“ a „O" a „P“, ale poznal na ní, že si v duchu trénuje, oči měla zaměřené kamsi do neurči­tá mezi nimi a očividné si v duchu opakovala všechno, co jí řekl.</strong></p>

<p><strong>Učila se rychle, což nebylo žádné překvapení. Než po sobě uklidili, dostali se od „Q“ až k „V“ a už vychá­zeli z kuchyně, když jí ukazoval „X“ a „Y“ a „Z“...</strong></p>

<p><strong>„To je dobře, zrovna jsem vás šel hledat."</strong></p>

<p><strong> Z se zasta­vil ve dveřích do jídelny. </strong></p>

<p><strong>„Wrath teď svolává schůzi. Xhex, budeš muset být u toho.“</strong></p>

<p><strong>Bratr se otočil na patě a klusal přes mozaiku jabloně na podlaze haly a pak vzhůru po hlavním schodišti.</strong></p>

<p><strong>„Dělá to váš král uprostřed dne často?" zeptala se Xhex.</strong></p>

<p><strong>John zavrtěl hlavou a ústy i znakovou řečí odpově­děl: <emphasis>Něco se děje.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Oba rychle následovali Zsadista, schody brali po dvou.</strong></p>

<p><strong>Nahoře v prvním patře bylo celé Bratrstvo vecpané ve Wrathově pracovně a král se uvelebil na trůnu svého otce za psacím stolem.</strong></p>

<p><strong> George seděl po pánově boku a Wrath hladil hranatou hlavu zlatého retrívra jednou rukou, zatímco druhou vyhazoval do vzduchu a chytal nůž na dopisy ve tvaru dýky.</strong></p>

<p><strong>John zůstal vzadu, a to nejen proto, že už bylo jen místo k stání, vzhledem k počtu mohutných mužských těl v místnosti. Chtěl mít blízko ke dveřím.</strong></p>

<p><strong>Nálada Xhex se úplně změnila.</strong></p>

<p><strong>Jako by si převlékla emocionální šat, přešla z flane­lové noční košile do kroužkového brnění: byla nervóz­ní, když vedle něj stála, a přešlapovala z nohy na nohu.</strong></p>

<p><strong>Měl značně podobné pocity.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>John se rozhlédl. Naproti němu si Rhage vybaloval hroznové lízátko a V zapaloval ubalenou cigaretu, za­tímco nastavoval na hlasitý odposlech telefonický ho­vor s Phurym. </strong></p>

<p><strong>Rehv, Tohr a Z přecházeli po místnosti a Butch se v hedvábném pyžamu povaloval na pohov­ce, podoben Hughu Hefnerovi.</strong></p>

<p><strong> Qhuinn se opíral vedle bledě modrých závěsů a očividně se právě odtrhl od nějaké příjemnější činnosti: rty měl rudé a vlasy rozcu­chané a košili jen zčásti zastrčenou do kalhot - vpředu mu visel podolek.</strong></p>

<p><strong>Což navozovalo otázku, jestli mu náhodou nestojí v pozoru penis.</strong></p>

<p><strong>Kde je Blay? napadlo Johna. A s kým si, sakra, zrov­na užíval Qhuinn?</strong></p>

<p><strong>„Takže V má ve společné hlasové schránce zprávu."</strong></p>

<p><strong> Když Wrath promluvil, přejely jeho panoramatické tmavé brýle shromáždění, i když oči za nimi byly úpl­ně slepé. </strong></p>

<p><strong>„Místo abych se rozkecával a vysvětloval, řeknu mu, ať vám ji přehraje."</strong></p>

<p><strong>Vishous nechal cigaretu mezi rty, stiskl nějakou páč­ku na telefonu a jeho prsty se míhaly po číslech na konzoli, jak zanášel čísla a hesla hlasové schránky.</strong></p>

<p><strong>A pak John uslyšel ten hlas. Ten hrozný, ničemný hlas.</strong></p>

<p><strong>„Vsadím se, že jste nečekali, že se vám ještě někdy ozvu.“ </strong></p>

<p><strong>V Lashově tónu znělo chmurné zadostiučinění. </strong></p>

<p><strong>„Překvapení, srabi, a víte proč? Chystám se vám pro­kázat službu. Možná byste měli vědět, že dnes v noci proběhlo hromadné zasvěcování Vyhlazovací společ­nosti. Statek na RR 149.</strong></p>

<p><strong> Došlo k tomu kolem čtvrté rá­no, takže hejbněte zadkem a vydejte se tam, hned jak se setmí, možná tam budou ještě blít. Mimochodem, vemte si gumáky - je tam bordel. Jo, a vyřiďte Xhex, že ji pořád ještě cítím na jazyku.</strong></p>

<p><strong>V vypnul reproduktor.</strong></p>

<p><strong>John vycenil tesáky a nehlasně zavrčel, až se malba na stěně za jeho zády zachvěla.</strong></p>

<p><strong>Když George zakňučel, Wrath psa uklidnil a namířil před sebe nůž na dopisy. </strong></p>

<p><strong>„Budeš mít možnost vyřídit si to s ním, Johne. Přísahám na hrob svého otce. Teď tě ale potřebuju v téhle hře, jasný?"</strong></p>

<p><strong>To se snáz řekne, než udělá. Bojovat s nutkáním za­bíjet bylo jako držet pitbula s jednou rukou za zády.</strong></p>

<p><strong>Xhex po jeho boku se zamračila a zkřížila paže na hrudi.</strong></p>

<p><strong>„Jsme v pohodě?" otázal se Wrath.</strong></p>

<p><strong>Když John konečně hvízdl na znamení souhlasu, Vishous vydechl oblak dýmu z tureckého tabáku a od­kašlal si. „Nenechal přesnou adresu toho takzvaného masakru. A já se snažil vysledovat číslo, z kterého vo­lal, a nepovedlo se."</strong></p>

<p><strong>„Mě by zajímalo," řekl Wrath, „co se děje. Je šéfem Vyhlazovací společnosti - takže co když se chtěl jen vytahovat? Hele, pohoda, rozuměl jsem tomu. Ale ně­jak mi to nehraje."</strong></p>

<p><strong>„Žvaní." Vishous zadusil nedopalek v popelníku.</strong></p>

<p><strong> „Tak to znělo mně — ačkoliv svoji mužskou chloubu bych na to nevsadil."</strong></p>

<p><strong> John už zavřel toho pitbula v sobě zpátky do klece a dokázal jaksepatří uvažovat; byl nakloněn s bratrem souhlasit. </strong></p>

<p><strong>Lash je sobecký šmejd a důvěryhodný asi ja­ko chřestýš, ale jde o to, že když nemůžete spoléhal na morálku, na narcismus se dá vsázet vždycky: tím pá­dem je ten prevít veskrze předvídatelný.</strong></p>

<p><strong>Tím si byl John jist - do té míry, až měl pocit, jako by to celé už jednou zažil.</strong></p>

<p><strong>„Je možné, že ho svrhli," </strong></p>

<p><strong>zamumlal Wrath. </strong></p>

<p><strong>„Tatík možná usoudil, že syn nakonec není až tak zábavný? Nebo si zlo opatřilo pěknou, zbrusu novou hračku .</strong></p>

<p><strong>Není v Lashově bizarní biologii něco, co by se zrovna teď klubalo na světlo? Chci, abychom do toho šli s předpokladem, že je to léčka..."</strong></p>

<p><strong>Místností se rozlehl sborový souhlas s tímto plánem, a také několik laciných vtípků, v nichž figuroval Lashův zadek a rozmanité tupé nástroje: boty velikosti čtr­náct přišly samozřejmě na přetřes, ale zdaleka nepatři­ly k nejkreativnějším výrazům.</strong></p>

<p><strong>Kupříkladu John vážně pochyboval, že by Rhage skutečně dokázal zaparkovat své auto Lashovi </strong></p>

<p><strong>až tam, kam slunce nesvítí. Ani by nechtěl.</strong></p>

<p><strong>Páni... tomu se říká zvrat událostí. A přesto to vlast­ně nebylo nijak překvapivé - pokud skutečně došlo k tomu, co odhadovali. </strong></p>

<p><strong>Bylo známo, že Omega střídá velitele bezduchých častěji než ponožky, a krev nemusí být hustší než zlo, takříkajíc. A jestli dostal Lash padáka, pak je jeho telefonát Bratrstvu, představující prostředníček zdvižený na jeho otce, geniální manévr zvlášť proto, že <emphasis>bezduší</emphasis> jsou těsně po zasvěcení nej­slabší, a tudíž neschopni obrany.</strong></p>

<p><strong>Bratři by to tam mohli pěkně vyčistit.</strong></p>

<p><strong>Ježíši Kriste, říkal si John. Cesty osudu jsou nevy­zpytatelné.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Xhex vnitřně vřela, když stála vedle Johna v pracovně, která - nebýt psacího stolu a trůnu - by se dala snadno považovat za francouzský dámský salonek.</strong></p>

<p><strong>Zvuk Lashova hlasu z telefonu v ní budil pocit, jako by jí drhli žaludek čpavkem; palčivé svírání nijak nepro­spívalo tomu ubohému, dobromyslnému krůtímu send­viči, který právě snědla.</strong></p>

<p><strong>A Wrathův předpoklad, že John bude bránit její čest, situaci nijak nezlepšil.</strong></p>

<p><strong>„Takže tam vnikneme,“ říkal Slepý král. „Po setmě­ní všichni vyrazíte na 149 a ...“</strong></p>

<p><strong>„Já půjdu hned,“ </strong></p>

<p><strong>řekla hlasitě a jasně. „Dejte mi pár pistolí a nůž a půjdu to tam hned teď prověřit."</strong></p>

<p><strong>Jo. Kdyby vytáhla pojistku z ručního granátu a hodi­la ho doprostřed místnosti, nemohla by upoutat větší pozornost.</strong></p>

<p><strong>Johnův emocionální graf potemněl ve smyslu kde- pak-nepůjdeš a Xhex začala odpočítávat vteřiny do ex­ploze.</strong></p>

<p><strong>Tři... dva... jedna...</strong></p>

<p><strong>„To je hezká nabídka," řekl král a přešel naplno do tónu, jímž se chlácholí dámy. „Ale já myslím, že lepší bude..."</strong></p>

<p><strong>„Nemůžeš mě zastavit." </strong></p>

<p><strong>Spustila paže podél boků... a pak si připomněla, že na něj nechce fyzicky zaútočit. Vážně. Nechce.</strong></p>

<p><strong>Králův úsměv byl vřelý asi jako suchý led. </strong></p>

<p><strong>„Panov­ník jsem tady já. Což znamená, že když ti řeknu, abys zůstala, kde jsi, tak to uděláš."</strong></p>

<p><strong>„A já jsem <emphasis>symphath.</emphasis> Ne jedna z tvých poddaných. </strong></p>

<p><strong>Přesněji řečeno, jsi dost chytrý, abys neposlal své nej­lepší muže," - ukázala na bratry, seřazené kolem míst­nosti — „do možné léčky, připravené vašimi nepřáteli. Já jsem postradatelná - na rozdíl od nich. </strong></p>

<p><strong>Uvažuj o tom. Ztratíš jednoho z nich jen proto, že nechceš, abych si dneska užila trochu sluníčka?"</strong></p>

<p><strong>Wrath se tvrdě zasmál. „Rehve? Nechceš se do toho vložit jako její král?"</strong></p>

<p><strong> Z protějšího konce místnosti se na ni její starý šéf a drahý přítel, ten lump, zahleděl ametystovýma oči­ma, které věděly příliš mnoho.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Chceš se dát zabít,</emphasis> zeptal se jí myšlenkou.</strong></p>

<p><emphasis>Nezadržuj mě, opáčila. Nikdy bych ti to neodpustila.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jestli nepřestaneš takhle jednat, bude odpuštění to poslední, co mi bude dělat starosti. Spíš se budu starat o tvou pohřební hranici.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nebránila jsem ti vydat se na sever do kolonie, když jsi to potřeboval. Sakra, svázal jsi mi ruce, abych ne­mohla. Říkáš, že si nezasloužím svou pomstu? Jdi se bodnout.</emphasis></p>

<p><strong>Rehvenge zaťal zuby tak pevně, až ji překvapovalo, že když konečně otevřel ústa, nevyplivl jejich střípky. </strong></p>

<p><strong>„Může jít, kam chce. Nemůžete někoho zachraňovat, když nestojí o záchranný člun.“</strong></p>

<p><strong>Jeho hněv vysál většinu vzduchu z místnosti, ale Xhex byla tak soustředěná, že stejně nepotřebovala, aby jí plíce jaksepatří fungovaly.</strong></p>

<p><strong>Posedlost vydá za kyslík. A všechno, co souvisí s Lashem, je palivo pro její oheň.</strong></p>

<p><strong>„Potřebuju zbraně," řekla seskupení.</strong></p>

<p><strong> „A kožené ob­lečení. Telefon kvůli komunikaci."</strong></p>

<p><strong>Wrath tlumeně a zhluboka zavrčel. Jako by se ji chtěl pokusit zamknout, navzdory tomu, že Rehv od toho dává ruce pryč.</strong></p>

<p><strong>Přikročila ke královu stolu a opřela se o něj dlaněmi. </strong></p>

<p><strong>„Ztratit mě, nebo riskovat, že ztratíš je. Jakápak je tvo­je odpověď, Výsosti."</strong></p>

<p><strong>Wrath vstal a na okamžik jasně cítila, že ačkoliv sedí na trůně, stále ještě představuje pekelné, smrtící nebez­pečí. </strong></p>

<p><strong>„Pozor. Na. Jazyk. V mém domě. Sakra."</strong></p>

<p><strong>Xhex se zhluboka nadechla a zklidnila se. </strong></p>

<p><strong>„Omlou­vám se. Ale musíš pochopit moje stanovisko."</strong></p>

<p><strong>Ticho se prodlužovalo a ona cítila, jak se za ni John tyčí - a věděla, že i kdyby dokázala prolomit královu bariéru, ještě pořád ji čeká pěkné peklo s tím mužem u dveří. Ale o jejím odchodu nebude nikdo diskutovat.</strong></p>

<p><strong>Wrath zaklel, tlumeně a dlouze. </strong></p>

<p><strong>„Dobrá. Jdi. Nebu­du za to odpovědný, jestli se necháš zabít."</strong></p>

<p><strong>„Výsosti, nikdy jsi za mě nebyl odpovědný. To není nikdo než já - a žádná koruna na hlavě, tvojí nebo jiné, to nezmění."</strong></p>

<p><strong>Wrath pohlédl směrem k V a takřka zavrčel: „Chci tu ženskou ozbrojit až po zuby."</strong></p>

<p><strong>„Beze všeho. Vybavím ji jaksepatří."</strong></p>

<p><strong>Když vycházela za Vishousem z místnosti, zastavila se před Johnem a litovala, že nemá ve hře jiné karty - zvlášť když pevným stiskem uchopil její biceps. </strong></p>

<p><strong>Sku­tečnost však byla taková, že se naskytla příležitost a ona má až do západu slunce čas ji využít: pokud exis­tují nějaká vodítka k tomu, kde je Lash, musí jich vy­užít, aby se k němu dostala, pokud chce toho prevíta odpravit. Po setmění? John a Bratrstvo vyrazí za dané situace jako zběsilí — a svůj cíl zabijí bez váhání.</strong></p>

<p><strong>Ano, Lash musí pykat za to, co jí udělal, ale ten, ko­mu splatí svůj dluh, musí být ona: riskuje cokoli, aby mohla pohřbít toho, kdo jí ukřivdil.</strong></p>

<p><strong>Tiše, aby to nikdo jiný neslyšel, řekla: </strong></p>

<p><strong>„Mě chránit nemusíš, a <emphasis>přesně</emphasis> víš, proč to musím udělat. Jestli mě miluješ, jak si myslíš, pusť mou ruku. Než se ti vytrhnu."</strong></p>

<p><strong>Když zbledl, modlila se, aby nemusela použít násilí.</strong></p>

<p><strong>Ale nemusela. Uvolnil stisk.</strong></p>

<p><strong>Cestou ze dveří pracovny minula V a štěkla přes ra­meno:</strong></p>

<p><strong> „Čas plyne, Vishousi. Potřebuju bouchačku."</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Kapitola čtyřicátá osmá</strong></p>

<p>Když Xhex odešla s Vishousem, Johna ze všeho nejdřív napadlo jít dolů, stoupnout si před dveře, které vedly ven z domu, a fyzicky jí zabránit v odchodu.</p>

<p><strong>Pak ho napadlo, že půjde s ní - ačkoliv tím by se jen proměnil v upíří ekvivalent ohňostrojové rachejtle.</strong></p>

<p><strong>Ježíši Kriste, pokaždé, když měl dojem, že nic horší­ho už ho s ní potkat nemůže, někdo mu podrazil nohy a on přistál ještě tvrději, v ještě větším pekle: </strong></p>

<p><strong>nejenže se dobrovolně přihlásila k návštěvě úplně neznámého místa, které, jak sama uznávala, je pro bratry příliš ne­bezpečné. A to bez posily, bez podpory a on se k ní vů­bec nemůže dostat, kdyby byla nějak zasažena či zra­něna.</strong></p>

<p><strong>Když k němu přistoupili Wrath a Rehv, přestal vidět rozmazaně a uvědomil si, že všichni ostatní už odešli - kromě Qhuinna, který postával v koutě a mračil se na svůj mobil.</strong></p>

<p><strong>Rehvenge prudce vydechl, očividně stejně rozhoze­ný jako John. </strong></p>

<p><strong>„Poslyš, já... “</strong></p>

<p><emphasis>John rychle znakoval: Co tě to, sakra, napadlo, pus­tit ji takhle ven?</emphasis></p>

<p><strong>Rehv si přejel rukou po číru, ostříhaném na ježka. „Postarám se o ni...“</strong></p>

<p><emphasis>Přes den nemůžeš ven. Jak chceš...</emphasis></p>

<p><strong>Rehv zhluboka a tlumeně zavrčel. „Dej si bacha, kluku.“</strong></p>

<p><strong>Jasně. Fajn. Velmi špatně zvolená slova: John se na­pojil přímo na Rehvengeovu mřížku, obnažil jeho m<emphasis>y</emphasis><emphasis>š</emphasis><emphasis>lenkové </emphasis><emphasis>spoje a pomyslel si hlasitě a jasn</emphasis>ě: <emphasis>Moje žena jde ven. Sama. Takže si můžeš tr</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>nout nohou.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Rehv zaklel a probodl Johna tvrdýma očima. </strong></p>

<p><strong>„Dávej si pozor s tím ,tvá žena' - jen tě upozorňuju. Ona se nebaví s nikým, jen sama se sebou, chápeš to?“</strong></p>

<p><strong>První instinkt Johnovi velel dát tomu lumpovi jednu do zubů, až by viděl andělíčky.</strong></p>

<p><strong>Rehv se drsně zasmál. </strong></p>

<p><strong>„Chceš se poprat? Klidně." Odložil červenou hůl a přehodil sobolí plášť přes opě­radlo ozdobného křesílka. „Ale tím se nic nezmění. Myslíš, že se v ní někdo vyzná lip než já? Znal jsem ji, když jsi ještě nebyl na světě."</strong></p>

<p><strong><emphasis>Ne, neznal,</emphasis> pomyslel si John kdovíproč.</strong></p>

<p><strong>Wrath vstoupil mezi ně.</strong></p>

<p><strong> „Tak jo, tak jo, tak jo... Zpátky do rohů, hoši. Stojíte na pěkném aubussonském koberci. Jestli ho zašpiníte krví, Fritz mě uškrtí."</strong></p>

<p><strong>„Koukej, Johne, nechci se do tebe navážet," řekl Rehv polohlasem. </strong></p>

<p><strong>„Prostě vím, jaké to je, milovat ji. Není to její vina, že je, jaká je, ale pro ostatní lidi je to peklo, věř mi."</strong></p>

<p><strong>John spustil pěsti. Sakra, jakkoli se chtěl hádat, ten prevít s fialovýma očima má patrně pravdu.</strong></p>

<p><strong>Škrtnout „patrně". <emphasis>Má</emphasis> pravdu - o tom se John poučil zvláštní zkušenosti. Mnohokrát.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Do háje,</emphasis> naznačil ústy.</strong></p>

<p><strong>„To je celkem výstižné."</strong></p>

<p><strong>John opustil pracovnu a vydal se do haly s marnou na­dějí, že by mohl Xhex odchod rozmluvit. Když kráčel po mozaikové podlaze a zkracoval si cestu přes vyobra­zení jabloně, myslel na to objetí, k němuž došlo před šatnou. Jak se dostali od takového sblížení k... tomuhle? </strong></p>

<p><strong> Odehrál se vůbec ten okamžik? Nebo si to jen vycu­cal z palce, protože je blbeček?</strong></p>

<p><strong>Deset minut nato vyšli Xhex a V z tajných dveří pod hlavním schodištěm.</strong></p>

<p><strong>[ Když k němu kráčela přes halu, vypadala stejně jako tehdy, když se s ní John setkal poprvé: černé kožené kal­hoty, černé boty, černé zápasnické tílko.</strong></p>

<p><strong> Z ruky jí visela kožená bunda a na těle měla v pouzdrech tolik zbraní, že by to stačilo pro celý útvar rychlého nasazení.</strong></p>

<p><strong>Zastavila se, když došla k němu, a jakmile se setkali pohledem, aspoň se nenamáhala servírovat mu kecy na způsob <emphasis>Dobře to dopadne.</emphasis> Na druhé straně nehodlala zůstat. Ničím, co by řekl, to nezmění - v očích měla rozhodnutí.</strong></p>

<p><strong>V          dané situaci mu bylo velmi zatěžko uvěřit, že ho kdy objímala.</strong></p>

<p><strong>Jakmile V otevřel dveře vestibulu, otočila se a vy­klouzla ven, beze slova a bez ohlédnutí.</strong></p>

<p><strong>Vishous znovu zamkl a John zíral na těžké panely a v duchu se ptal, jak dlouho by mu trvalo proškrábat se skrze ně holýma rukama.</strong></p>

<p><strong>Škrtnutí zapalovače, pak následovalo pomalé vy­dechnutí. </strong></p>

<p><strong>„Dal jsem jí ze všeho to nejlepší. Čtyřicítky. Stejné. Tři zásobníky do každé zbraně. Dva nože. No­vý mobil. A ona s tím umí zacházet."</strong></p>

<p><strong>Vishousova těžká ruka mu dopadla na rameno a stisk­la a pak se bratr vzdaloval, jeho boty vytloukaly těžký rytmus na mozaikové podlaze. </strong></p>

<p><strong>Vteřinu nato se zacvakly skryté dveře, odkud se předtím Xhex vynořila, jak V vstoupil zpátky do tunelu, aby se vrátil do Doupěte.</strong></p>

<p><strong>Bezmoc se ke mně opravdu nehodí, říkal si John a v hlavě mu začínalo hučet, stejně jako když ho Xhex předtím našla na podlaze ve sprše za šatnami.</strong></p>

<p><strong>„Nechceš koukat na televizi?"</strong></p>

<p><strong>John se zamračil, když uslyšel tichý hlas, a ohlédl se doprava. </strong></p>

<p><strong>Tohr byl v kulečníkovém salonku, seděl na pohovce naproti širokoúhlé obrazovce nad ozdobným krbem. Bagančata měl opřená o konferenční stolek a jednu paži položenou na opěradle pohovky, dálko­vým ovladačem mířil na Sony.</strong></p>

<p><strong>Neohlédl se. Nic jiného neřekl. Jen přepínal kanály-</strong></p>

<p><strong>Volba, volba, volba, říkal si John.</strong></p>

<p><strong>Mohl by se vyřítit za ní a shořet na uhel. Zůstat před těmihle dveřmi jako pes. Stáhnout ze sebe kůži nožem. Opít se do bezvědomí.</strong></p>

<p><strong>Z kulečníkového salonku uslyšel tlumené burácení a pak řev davu.</strong></p>

<p><strong>Přitahován zvukem vstoupil a zastavil se před kuleč­níkovým stolem. Přes Tohrovu hlavu uviděl, jak Godzilla rozdupává model centra Tokia.</strong></p>

<p><strong>Svým způsobem vlastně inspirující.</strong></p>

<p><strong>John přistoupil k baru a nalil si Jacka, pak usedl ved­le Tohra a taky si dal nohy na stolek.</strong></p>

<p><strong>Jak se soustředil na televizní obrazovku a cítil na patře chuť whisky a vnímal teplo ohně, který hořel na­proti v krbu, připadalo mu, že se mixér v jeho mozku trochu zpomaluje. </strong></p>

<p><strong>A pak ještě víc. A ještě.</strong></p>

<p><strong>Dnešek bude brutální, ale aspoň už neuvažuje o smr­ti v paprscích slunce.</strong></p>

<p><strong>O něco později si uvědomil, že sedí vedle Tohra, že jsou oba natažení, jako bývali doma, když byla ještě naživu Wellsie.</strong></p>

<p><strong>Bože, poslední dobou byl na Tohra tak naštvaný, že zapomněl, jak snadné bývalo jen tak pobývat v jeho společnosti: </strong></p>

<p><strong>v jakési rovině to byl pocit, jako by to dě­lali celé věky, oni dva u ohně, sklenku v jedné ruce, vy­čerpání a stres v druhé.</strong></p>

<p><strong>Zatímco Mothra bojovala s Godzillou, John si vzpo­mněl na svou starou ložnici.</strong></p>

<p><emphasis>Obrátil se k Tohrovi a znakoval: Poslyš, když jsem byl dneska v noci v domě...</emphasis></p>

<p><strong>„Říkala mi to.“ Tohr se napil z nízké, těžké sklenice. »O těch dveřích."</strong></p>

<p><emphasis>Moc mě to mrzí.</emphasis></p>

<p><strong> „Nedělej si starosti. Taková blbost se dá opravit."</strong></p>

<p><strong>Pravda, pomyslel si John a obrátil se zpátky k televizi.</strong></p>

<p><strong> Na rozdíl od mnoha jiných věcí.</strong></p>

<p><strong>Od protější stěny se ozval Lassiterův vzdech, který zněl, jako by mu někdo uřízl nohu a na dohled nebyl zdravotník. „Vůbec jsem ti ten ovladač neměl dávat. Tohle je jen nějaký chlapík přestrojený za nestvůru, co kolem sebe mává piňatou. No <emphasis>tak,</emphasis> přijdu o <emphasis>Maury."</emphasis></strong></p>

<p><strong>„To je ale škoda.“</strong></p>

<p><strong>„Testy otcovství, Tohre. Blokuješ mi testy otcovství. To je hnusný.“</strong></p>

<p><strong>„Jenom pro tebe.“</strong></p>

<p><strong>Zatímco Tohr vytrvával u godzillovize, John nechal hlavu klesnout na kožené čalounění.</strong></p>

<p><strong>Myslel na Xhex, která je tam venku sama, a připadal si, jako by byl otrávený. </strong></p>

<p><strong>Stres v krevním oběhu na něj působil doslova jako toxin, točila se mu z něj hlava a cítil nevolnost a nervozitu.</strong></p>

<p><strong>Vzpomínal na to, jaké to bylo, než ji našel. Jak přijí­mal své pocity, že i kdyby ho nemilovala, stejně ji mo­hl milovat a udělat, co se patří, a nechat ji žít vlastním životem a ble ble ble.</strong></p>

<p><strong>Jo, momentálně se přímo dusil aktualizací vlastních myšlenek.</strong></p>

<p><strong><emphasis> </emphasis></strong></p>

<p><strong><emphasis>Nebyl</emphasis> smířen s tím, že je sama venku. Bez něj. Ale ona očividně nebude poslouchat jeho ani nikoho  jiného.     </strong></p>

<p><strong>A klidně se vsaďte, že bude chtít dostat Lashe ještě před setměním — kdy se John konečně bude moci vydat do terénu. V určité rovině by mělo být jedno, kdo z nich toho darebu sejme - to ovšem říkal rozum.</strong></p>

<p><strong>V   nejhlubším nitru nedokázal snést další slabost - ja­ko, hm, řekněme, nečinně sedět, zatímco se jeho žena snaží zabít syna zla a pravděpodobně přitom utrží smr­telné zranění.</strong></p>

<p><strong>Jeho žena...</strong></p>

<p><strong>Aha, ale počkat, říkal si. To, že má na zádech vyteto­vané její jméno, ještě neznamená, že mu patří - je to jen řádka černých písmen na jeho kůži. Pravda je tako vá, že spíš patří on jí. To je jiné. Úplně jiné.</strong></p>

<p><strong>To znamená, že ona může docela klidně odejít.</strong></p>

<p><strong>Právě odešla, po pravdě řečeno.</strong></p>

<p><strong>Sakra. Rehv zřejmě shrnul situaci lip, než by to do­kázal kdo jiný: pro ni není ve hře nikdo jiný než ona sama.</strong></p>

<p><strong>Pár hodin dobrého sexu na tom nic nezmění.</strong></p>

<p><strong>Ani skutečnost, že, ať se to komu líbí nebo ne, od­nesla s sebou do denního světla i jeho srdce.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Qhuinn šel do své ložnice a zamířil rovnou do koupel­ny, a to překvapivě pevným krokem. Před svoláním bleskové porady byl pěkně opilý, ale představa, že Johnova žena je venku v denním světle a kráčí do té bouře úplně sama, mu vyčistila hlavu.</strong></p>

<p><strong>Ale na druhé straně, v téhle oblasti se na něj útočilo ze dvou stran.</strong></p>

<p><strong>Blay byl také ve světě docela osaměloučký.</strong></p>

<p><strong>No, nebyl sám; byl nechráněný.</strong></p>

<p><strong>Textovka, která přišla z neznámého čísla, vyřešila záhadu, kde je, a nejen to: </strong></p>

<p><strong><emphasis>Zůstanu přes den u Saxtona. Po setmění jsem doma.</emphasis></strong></p>

<p><strong>To je celý Blay. Každý jiný by použil zkratky: <emphasis>Zst den u Sax doma po stm.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Jeho textovky však byly vždycky gramaticky správ­né. Jako by nesnesl představu, že bude prznit jazyk.</strong></p>

<p><strong>Blay byl takový zvláštní. </strong></p>

<p><strong>Všechno jaksepatří a vů­bec: převlékal se k jídlu, měnil kožené kalhoty a trička za košile s manžetovými knoflíčky a nažehlené kalho­ty. Sprchoval se nejméně dvakrát denně, pokud tréno­val, i častěji. Fritz si v jeho pokoji naprosto zoufal, pro­tože tam nikdy nebyl žádný binec k uklízení.</strong></p>

<p><strong> U stolu měl hraběcí způsoby, psal děkovné dopisy, které dojímaly k slzám, a vůbec nikdy nemluvil sprostě před ženami.</strong></p>

<p><strong>Bože... Saxton je pro něj ideální.</strong></p>

<p><strong>Qhuinn se při tom zjištění celý sesul, představoval si, jaké jazykové perly teď asi Blay vykřikuje zrovna ve chvíli, kdy si užívá s tím druhým.</strong></p>

<p><strong>Každý jazykozpytec by z něj měl nepochybně ra­dost.</strong></p>

<p><strong>Qhuinn si připadal, jako by dostal ránu do hlavy; </strong></p>

<p><strong>pustil do umyvadla studenou vodu a myl si v ní obličej, až ho brněly tváře a začal ztrácet cit v nose. Když se utíral ručníkem, vzpomínal na ten tetovací salon, na setkání s recepční a jak si s ní zadováděl.</strong></p>

<p><strong>Závěs, který je odděloval od zbytku podniku, byl tak tenký, že svýma různobarevnýma, ale vysoce funkční­ma očima viděl všechno, co se děje na druhé straně. A taky všechny. Takže když před ním ta holka klečela a on otočil hlavu, podíval se ven... a viděl Blaye.</strong></p>

<p><strong>Vlhká ústa, která ho obsluhovala, se zčistajasna pro­měnila v ústa jeho nejlepšího přítele a ten posun pro­měnil sex z uspokojování generické potřeby v cosi vzrušivě svůdného.</strong></p>

<p><strong>V cosi důležitého.</strong></p>

<p><strong>V cosi syrového a erotického, co vám bere duši.</strong></p>

<p><strong>          A právě proto ji Qhuinn zvedl a otočil a zmocnil se jí zezadu. Jenomže zatímco se utápěl ve  své   fantazii, uvědomil si, že ho Blay pozoruje... a tím se všechno změnilo. Najednou si musel připomenout, s kým sou­loží — a právě proto přitáhl dívčinu hlavu ke své a při­nutil se zahledět do jejích očí.</strong></p>

<p><strong>Orgasmus neměl.</strong></p>

<p><strong>Když se udělala ona, předstíral to - pravda byla ta­ková, že jeho erekce začala ochabovat od okamžiku, kdy pohlédl do její tváře. Zachránilo ho jen to, že oči­vidně nepoznala rozdíl, protože byla dost mokrá za oba</strong></p>

<p><strong>A kromě toho to zahrál jako profík, tvářil se, jako by byl naprosto spokojený a všechny tyhlety kecy.</strong></p>

<p><strong>Jenže to byla naprostá lež.</strong></p>

<p><strong>Kolik lidí za život takhle obsloužil, šup-šup-zapo- meň-že-jsme-se-vůbec-setkali? </strong></p>

<p><strong>Stovky. Stovky a stov­ky — a to i když se věnoval sexu teprve půldruhého ro­ku. Jenomže za ty pozdní noci v ZeroSum, kdy bral tři až čtyři holky na jeden zátah, se dala taková velká čísla nahnat docela rychle.</strong></p>

<p><strong>Samozřejmě, spousty těch seancí se zúčasnil Blay, balili ženské spolu. </strong></p>

<p><strong>Ve skutečnosti spolu nikdy nebyli během těch záchodových orgií v klubu — ale byla při­tom spousta sledování. A úvah. A možná čas od času tajná ruční práce, když byly vzpomínky příliš živé.</strong></p>

<p><strong>Aspoň z Qhuinnovy strany.</strong></p>

<p><strong>To všechno však skončilo, když to Blay uťal zjiště­ním, že je gay a že je do někoho zamilovaný.</strong></p>

<p><strong>Qhuinn jeho volbu neschvaloval. Vůbec ne. Chlap jako Blaylock si zaslouží někoho mnohem, mnohem lepšího.</strong></p>

<p><strong>A zdálo se, že právě k tomu míří. Saxton je kvalitní chlap. V každém směru.</strong></p>

<p><strong>Prevít.</strong></p>

<p><strong>Qhuinn vzhlédl k zrcadlu nad umyvadlem a vůbec nic neviděl, protože v koupelně i v ložnici byla úplná tma. A byl rád, že nespatří svůj odraz.</strong></p>

<p><strong> Protože žil ve lži, a v takových klidných okamžicích, jako byl tenhle, to věděl s takovou jistotou, až se mu dělalo špatně od žaludku.</strong></p>

<p><strong>Plány na zbytek života... ach, jeho přenádherné plány.</strong></p>

<p><strong>Takové naprosto „normální" plány pro budoucnost.</strong></p>

<p><strong>Figurovala v nich počestná žena, ne dlouhodobý vztah s mužem.</strong></p>

<p><strong>Šlo o to, že muži jako on, muži, se kterými není všechno v pořádku... jako třeba, no, řekněme, že mají jednu duhovku modrou a druhou zelenou... je mezi aristokracií opovrhováno jako důkazem genetické­ho selhání. Jsou něčím trapným, co se musí skrývat, tpstudným tajemstvím, které se někam zahrabe: celá léta by sledoval, jak jeho sestra a bratr stoupají na piedestaly, zatímco všichni ostatní, kdo mu přijdou do cesty, si tak leda odplivnou, aby jim nepřinesl smůlu.</strong></p>

<p><strong>Vlastní otec ho nenáviděl.</strong></p>

<p><strong>Takže nepotřeboval terapeuta s diplomem na zdi. aby chápal, že jenom chce být „normální". A usadit se s počestnou ženou, pokud by dokázal najít takovou, která by snesla za partnera někoho s genetickým zádr­helem v organismu, to mělo pro dosažení takového cíle zásadní význam.</strong></p>

<p><strong>Věděl, že kdyby se zapletl s Blayem, nedošlo by k tomu.</strong></p>

<p><strong>Také věděl, že by stačilo jednou se s ním vyspat a už by ho nikdy neopustil.</strong></p>

<p><strong>Ne že by bratři měli něco proti homosexuálům. </strong></p>

<p><strong>Sak­ra, brali to v pohodě — Vishous býval s muži a nikdo ani okem nemrkl, nesoudili ho a bylo jim to fuk. Byl to prostě jejich bratr V. A Qhuinn tu a tam také překročil hranici, jen pro zábavu, a všichni o tom věděli a kašlali na to.</strong></p>

<p><strong>Ale <emphasis>glymeře</emphasis> to jedno nebylo.</strong></p>

<p><strong>A jeho štvalo, že pořád ještě nedokáže na ty lumpy kašlat. Když ztratil rodinu a jádro upíří aristokracie se rozprchlo po východním pobřeží, stejně už s tou škro­benou sebrankou nebyl v žádném kontaktu. Ale byl příliš dobře vycvičený pes na to, aby dokázal zapome­nout, že existují.</strong></p>

<p><strong>Prostě nedokázal vyložit karty na stůl.</strong></p>

<p><strong>Ironie. Navenek je typický tvrdak. Uvnitř? Jedno­značný srab.</strong></p>

<p><strong>Zčistajasna zatoužil praštit pěstí do zrcadla, i když v něm viděl jen spoustu stínů.</strong></p>

<p><strong>„Pane?"</strong></p>

<p><strong>Ve tmě pevně zavřel oči.</strong></p>

<p><strong>Do háje, zapomněl, že má ještě pořád v posteli Laylu.</strong></p>

<p><strong>                                              Kapitola čtyřicátá devátá</strong></p>

<p><strong>X</strong></p>

<p>hex si nebyla přesně jistá, kterou farmu hledá, a tak se zhmotnila v zalesněné oblasti u silnice 149 a zavětřila nosem, aby zjistila, kterým směrem se dát: vítr vanul od severu, a když zachytila slaboučkou vůni dětského zásypu, šla za ní a přenášela se po stometrových úsecích přes hrbolatá, zoraná kukuřičná po­le, bičovaná zimním větrem a sněhem.</p>

<p><strong>Jarní vzduch ji šimral v nose a slunce ji na tváři hřá­lo vždycky, když se ocitla za větrem. Všude kolem ní se kostlivé stromy halily do svatozáří zářivé zeleně, ne­smělé pupeny vystupovaly z úkrytu pod příslibem tep­lejších časů.</strong></p>

<p><strong>Líbezný den.</strong></p>

<p><strong>Jako stvořený k zabíjení.</strong></p>

<p><strong>Když už necítila nic než puch <emphasis>bezduchých,</emphasis> vytasila jeden z nožů, které dostala od Vishouse, a věděla, že blíž už nemůže...</strong></p>

<p><strong>Xhex se zhmotnila u další řady javorů a znehybněla.</strong></p>

<p><strong>„A... sakra."</strong></p>

<p><strong>Bílá budova farmy nebyla ničím, o čem by se chtělo psát domů mamince, jen sešlá stavba vedle kukuřičné­ho pole, obklopená kruhem borovic a keřů. Dobře však, že před ní byl trávník.</strong></p>

<p><strong>Jinak by těch pět policejních aut, napěchovaných těsně u domovních dveří, nemělo dost místa na otevře­ní dveří.</strong></p>

<p>Zamaskovala se, jak to <emphasis>symphathové</emphasis> dovedou, jako duch se přenesla k oknu a nahlédla dovnitř.</p>

<p><strong>Ideální chvíle: uviděla výkvět Caldwellu zvracet do kbelíku.</strong></p>

<p><strong>Ačkoliv ne že by k tomu neměl dobrý důvod. Dům vypadal, jako by se vykoupal v lidské krvi. Vlastně ne „vypadal". </strong></p>

<p><strong><emphasis>Byl</emphasis> pokrytý tím svinstvem až do té míry, že cítila na patře chuť mědi, i když byla venku na čer­stvém vzduchu.</strong></p>

<p><strong>Jako bazének Michaela Myerse.</strong></p>

<p><strong>Lidé-policajti obcházeli po obývacím pokoji a jídel­ně opatrně, nejen proto, že šlo o místo činu, ale očivid­ně taky proto, že si nechtěli zacákat kalhoty.</strong></p>

<p><strong>Ale nikde žádná těla. Ani jedno jediné tělo.</strong></p>

<p><strong>Aspoň ne viditelné.</strong></p>

<p><strong>V domě však byli novorození <emphasis>bezduší.</emphasis> Bylo jich šestnáct. Jenže ona je neviděla a policajti taky ne,</strong></p>

<p><strong>i     když podle toho, co cítila, chodili přímo přes ně.</strong></p>

<p><strong>Zase Lashovo kouzlo?</strong></p>

<p><strong>Co má, sakra, za lubem? Zavolá bratrům, ohlásí to... a pak zavolá policajty? Nebo 911 vytočil někdo jiný?</strong></p>

<p><strong>Tolik potřebuje znát odpovědi...</strong></p>

<p><strong>Se vší tou krví se mísilo trochu inkoustových pozů­statků a jeden z policistů se nad nimi mračil, jako by našel něco ošklivého. Jo... Takové množství mastného svinstva nestačí na vysvětlení silného nasládlého pa­chu, který sledovala - takže musela předpokládat, že zasvěcení proběhlo úspěšně a ti, kdo se skrývají, už ne­jsou lidmi.</strong></p>

<p><strong>Rozhlédla se po lese za sebou a před sebou. Kde v tom všem figuruje Omegův zlatý hoch?</strong></p>

<p><strong>Přešla k průčelí domu a uviděla pošťáka, který se oči­vidně potýkal s posttraumatickou stresovou poruchou, zatímco vypovídal do zápisu jednomu muži v uniformě.</strong></p>

<p><strong>Záchrana v podobě pošty Spojených států.</strong></p>

<p><strong>Nepochybně to byl on, kdo volal...</strong></p>

<p><strong>Zůstala maskovaná a jen pozorovala scénu; sledova­la, jak policajti při práci bojují s dávivým reflexem a čekala, až o sobě dá vědět Lash - nebo až se objeví nějaký jiný <emphasis>bezduchý.</emphasis> Když se asi o půldruhé minuty později dostavily televizní štáby, byla svědkem vystou­pení jedné téměř krásné blondýny na trávníku. V mo­mentě, kdy natáčení skončilo, začala dotírat na policaj­ty s žádostmi o informace, dokud je nenaštvala natolik, že ji nechali nakouknout dovnitř.</strong></p>

<p><strong>To tedy tu seriózní žurnalistku úplně odrovnalo.</strong></p>

<p><strong>Když omdlela do náruče jednoho z mužů v unifor­mách, Xhex obrátila oči v sloup a zamířila zpátky za dům.</strong></p>

<p><strong>Sakra. Klidně si mohla zdřímnout. Přišla připravená na boj, ale jak už se ve válce často stává, musí čekat v úkrytu, dokud se neukáže nepřítel.</strong></p>

<p><strong>„Překvapení."</strong></p>

<p><strong>Otočila se na patě tak rychle, až málem ztratila rov­nováhu. To jediné, co ji zachránilo před pádem, byla protiváha v podobě ruky s dýkou, kterou vysoko zvedla a zapažila, připravena udeřit.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>„Škoda, že jsme se nesprchovali spolu."</strong></p>

<p><strong>Blay se zakuckal kávou, kterou oběma uvařil, zatím­co Saxton poklidně usrkával ze svého šálku. Až do té míry, že bylo celkem zřejmé, že právě tuto reakci za­mýšlel a užívá si ji.</strong></p>

<p><strong>„Jsem vážně rád, že tě dovedu překvapit," řekl.</strong></p>

<p><strong>Bingo. A přirozeně, ty zatraceně pitomé geny zrza­vých znemožňují zakrýt červenání.</strong></p>

<p><strong>To byste spíš schovali do kapsy sedan. <emphasis>Tak</emphasis> to bylo zřejmé.</strong></p>

<p><strong>„A víš, životní prostředí je důležité. Šetření vodou a tak dále."</strong></p>

<p><strong>Saxton spočíval v saténových poduškách na svém loži v hedvábném županu, kdežto Blay byl natažený  podél dolního okraje matrace na rezervní přikrývce, přepečlivě složené. </strong></p>

<p><strong>Světlo svíček dodávalo celé scéně fantastický nádech, záře rozmazávala všechny linie a ohraničení.</strong></p>

<p><strong>A Saxton byl v tmavě čokoládovém povlečení krás­ný, husté vlny světlých vlasů působily sošně, i když na nich nebylo tužidlo ani lak. </strong></p>

<p><strong>S přivřenýma očima a hladkou hrudí částečně odhalenou byl připravený, ochotný... a vzhledem k vůni, kterou vydával, schopný být tím. co Blay potřeboval.</strong></p>

<p><strong>Aspoň uvnitř. Navenek na to moc nevypadal: tvář měl i nadále napuchlou, rty naběhlé nikoli od erotické­ho špulení, ale od rány pěstí nějakého lumpa, a pohy­boval se opatrně, jako by byl dosud samá modřina.</strong></p>

<p><strong>Což nebylo v pořádku. </strong></p>

<p><strong>Zranění se mu správně měla zahojit nejpozději do nějakých dvanácti hodin po na­padení. Byl koneckonců aristokrat, měl dobrý rodo­kmen.</strong></p>

<p><strong>„Ach, Blaylocku, copak tady děláš?" Saxton potřásl hlavou. „Pořád nevím, proč jsi přišel."</strong></p>

<p><strong>„Jak bych mohl nepřijít."</strong></p>

<p><strong>„Rád jsi za hrdinu, vid."</strong></p>

<p><strong>„Na tom není nic hrdinského, jen tak u někoho po­sedět."</strong></p>

<p><strong>„Nepodceňuj to," řekl Saxton mrzutě.</strong></p>

<p><strong>Což Blaye udivilo. Ten chlapík byl celé dopoledne a odpoledne v pohodě, klidný, mírně sarkastický - ale byl napaden. Surově.</strong></p>

<p><strong>„Jsi v pořádku?" zeptal se Blay tiše. „Opravdu v pořádku?"</strong></p>

<p><strong>Saxton se zahleděl do své kávy. „Někdy je mi zatěž­ko vyznat se v lidech, doopravdy. Nejen v lidské rase. ale i v naší."</strong></p>

<p><strong>„Mrzí mě to. Ta včerejší noc."</strong></p>

<p><strong>„No, dostala tě ke mně do postele, ne." </strong></p>

<p><strong>Saxton se usmál, jak jen to šlo, vzhledem k tomu, že měl půlku úst znetvořenou. „Ne docela tou cestou, jak jsem měl v plánu... ale je to krása, vidět tě ve světle svíček. Máš tělo vojáka, ale tvář horlivého učence. Ta kombinace je... opojná."</strong></p>

<p><strong>Blay dopil to, co měl v šálku, naráz, a málem se za­kuckal. Anebo to možná nebylo ani tak tím, co pil, jako tím, co slyšel: </strong></p>

<p><strong>„Nepotřebuješ dolít kávu?"</strong></p>

<p><strong>„Momentálně ne, děkuju. Byla výborná, mimocho­dem."</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Saxton postavil svůj šálek s podšálkem na noční sto­lek z pozlaceného kovu a se zasténáním se znovu uve­lebil. </strong></p>

<p><strong>Aby na něj necivěl, odložil Blaylock svůj šálek na truhlu v nohách postele a začal bloumat pohledem kolem sebe. </strong></p>

<p><strong>V patře bylo všechno viktoriánské, imperiální. těžký mahagonový nábytek a perské koberce a nádherné, syté barvy - což zjistil během svých vý­prav do kuchyně. Skromnost a spořádanost a rezervo­vanost však končily u dveří do sklepa. </strong></p>

<p><strong>Tady dole byl jednoznačně budoár, všechno francouzské, stoly a prá­delníky s kroucenýma nožkama a mramorovými des­kami a vyšívané koberečky. Spousta saténu  a... černo­bílé kresby nádherných mužů, spočívajících ve velmi podobných pózách jako teď Saxton.</strong></p>

<p><strong>Jenomže bez županů.</strong></p>

<p><strong>„Líbí se ti mé rytiny," zaševelil Saxton.</strong></p>

<p><strong>Blay musel zažertovat. „To je tedy věta."</strong></p>

<p><strong>„Někdy ji používám. Nebudu lhát."</strong></p>

<p><strong>Zčistajasna si Blay v duchu představil Saxtona na­hého, jak se na této posteli miluje, jeho tělo se zmítá a proplétá s jiným.</strong></p>

<p><strong>Kradmo pohlédl na hodinky a uvědomil si, že mu ta­dy zbývá strávit ještě sedm hodin a že si není jist, zda chce, aby se vlekly nebo uplynuly jako mžik.</strong></p>

<p><strong>Saxton zavřel víčka a spíš se otřásl, než vzdychl.</strong></p>

<p><strong> „Kdy ses naposled krmil?" zeptal se Blay.</strong></p>

<p><strong>Těžká víčka se zvedla a zableskla zpod nich jasná šeď. „Hlásíš se dobrovolně?" </strong></p>

<p><strong> „Myslím od ženy."</strong></p>

<p><strong>Saxton udělal grimasu a posunul se na polštářích. „Už je to nějaká doba. Ale je mi fajn.“</strong></p>

<p><strong>„Máš obličej jako šachovnice."</strong></p>

<p><strong>„Ty umíš říkat tak <emphasis>miloučké</emphasis> věci."</strong></p>

<p><strong>„Myslím to vážně, Saxtone. Neukážeš mi, co máš pod županem, ale jestli se dá soudit podle tvého obliče­je, bolí tě i jiná místa."</strong></p>

<p><strong>Jedinou odpovědí mu bylo <emphasis>mmm.</emphasis></strong></p>

<p><strong>„A teď kdo odvádí řeč."</strong></p>

<p><strong>Nastala dlouhá pauza. </strong></p>

<p><strong>„Saxtone, seženu ti někoho, kdo tě nakrmí."</strong></p>

<p><strong>„Nosíš po kapsách ženské?"</strong></p>

<p><strong>„Můžu si od tebe ještě jednou zatelefonovat?"</strong></p>

<p><strong>„Jen si posluž."</strong></p>

<p><strong>Blay vstal a šel do koupelny — chtěl mít raději trochu soukromí, protože neměl zdání, jak to bude probíhat.</strong></p>

<p><strong>„Můžeš použít ten, co je tady," zavolal Saxton, když zavíral dveře.</strong></p>

<p><strong>O              deset minut později byl Blay zpátky.</strong></p>

<p><strong>„Nevěděl jsem, že internetová seznamka funguje tak rychle," zamumlal Saxton, aniž by otevřel oči.</strong></p>

<p><strong>„Mám své styky."</strong></p>

<p><strong>„Ano, to máš."</strong></p>

<p><strong>„Vyzvednou nás tady po setmění."</strong></p>

<p><strong>To mu zvedlo víčka. „Kdo nás vyzvedne? A kam máme namířeno?"</strong></p>

<p><strong>„Postaráme se o tebe."</strong></p>

<p><strong>Saxton nabral dech a sípavě vydechl. „Zase už za­chraňuješ, Blaylocku?"</strong></p>

<p><strong>„Říkej tomu nutkavá potřeba." Nato přistoupil k po­hovce a ulehl na ni. Přes nohy si přitáhl luxusní kožeši­nový přehoz, sfoukl svíčku vedle sebe a udělal si po­hodlí.</strong></p>

<p><strong>„Blaylocku?"</strong></p>

<p><strong>Bože, ten hlas. Tak tlumený a klidný.</strong></p>

<p><strong>„Ano."</strong></p>

<p><strong>„Děláš ze mě mizerného hostitele." Dech se mírně zadrhl. </strong></p>

<p><strong>„Na tom lehátku se nedá spát.“</strong></p>

<p><strong>„Mně to stačí.“</strong></p>

<p><strong>Nastalo ticho. </strong></p>

<p><strong>„Nepodvedeš ho, když si lehneš ke mně do postele. Nejsem ve stavu zneužít tvé ctnosti, a i kdybych byl, moc si tě vážím, než abych tě dostal do trapné situace. Kromě toho by se mi hodilo tělesné teplo - nějak se nedokážu zahřát.“</strong></p>

<p><strong>Blay pekelně toužil po cigaretě. </strong></p>

<p><strong>„Nepodvedl bych ho, ani kdyby... mezi tebou a mnou k něčemu došlo. Nic mezi námi není. Přátelé, jen přátelé.“</strong></p>

<p><strong>Což byl důvod, proč tahle situace se Saxtonem byla tak zatraceně divná. Blay byl zvyklý být před zavřený­mi dveřmi, které mu bránily v přístupu po tom, co chtěl. Saxton však nabízel volný vstup, průchod, kudy může snadno vstoupit... a prostor na druhé straně byl skvostný.</strong></p>

<p><strong>Blay to vydržel asi půldruhé minuty. Pak, s pocitem, jako by se pohyboval zpomaleně, odsunul bílou kože­šinu a vstal.</strong></p>

<p><strong>Přešel místnost a Saxton mu udělal místo, nadzvedl prostěradlo i přikrývku. Blay zaváhal.</strong></p>

<p><strong>„Já nekoušu,“ zašeptal Saxton temně. „Ledaže bys chtěl."</strong></p>

<p><strong>Blay vklouzl mezi vrstvy saténu... a okamžitě po­chopil, proč jsou v módě hedvábné župany. Hladké, velmi hladké.</strong></p>

<p><strong>Něco <emphasis>víc nahého</emphasis> než nahé.</strong></p>

<p><strong>Saxton se obrátil na bok čelem k Blayovi, ale pak zasténal... bolestí. </strong></p>

<p><strong>„Krucinál."</strong></p>

<p><strong>Když se znovu přesunul na záda, Blay se přistihl, že ho následuje, a položil si paži nad Saxtonovu hlavu. Saxton se nadzvedl, Blay udělal ze svého bicepsu pol­štář a Saxton ho využil, zahnízdil se v něm.</strong></p>

<p><strong>Svíčky uhasínaly jedna po druhé, až na kostelní sloupek v koupelně.</strong></p>

<p><strong>Saxton se zachvěl, Blaylock se přisunul blíž a svraš­til čelo.</strong></p>

<p><strong>„Bože, ty jsi studený." Přitáhl si ho do náručí, objí­mal Saxtona a vůlí do něj vnucoval žár ze svého těla.</strong></p>

<p><strong>Leželi tak spolu dost dlouho... a Blay se přistihl, že hladí ty husté, plavé, dokonalé vlasy. Byly příjemné na omak... měkké, na konečcích pružné.</strong></p>

<p><strong>Voněly jako koření.</strong></p>

<p><strong>„To je božský pocit," zašeptal Saxton.</strong></p>

<p><strong>Blay zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Souhlasím."</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>                                         Kapitola padesátá</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>C</strong>o tady. k sakru, vy dva děláte?" zasyčela Xhex a spustila dýku.</p>

<p><strong>Trezův výraz jasně říkal: <emphasis>Co asi myslíš.</emphasis> </strong></p>

<p><strong>„Rehv nás zavolal."</strong></p>

<p><strong>Jak bylo pro iAma typické, zůstal po bratrově boku zticha; jen kývl, zkřížil paže na hrudi a působil jednoznačně dojmem mohutného dubu, který se nikam ani nehne. </strong></p>

<p><strong>A jak tak na ni oba Temní upřeně hleděli, byli zaštítěni, takže jí odhalovali jen svá těla a hlasy.</strong></p>

<p><strong>Okamžik litovala jejich uvážlivosti. Je těžké kopnout dotěru, když na sebe vzal podobu přízraku.</strong></p>

<p><strong>„Žádné objímání?" </strong></p>

<p><strong>zaševelil Trez, přičemž pátral pohledem v její tváři. </strong></p>

<p><strong>„Už jsou to věky, co jsme tě vi­děli naposled."</strong></p>

<p><strong>Odpověděla mu také na frekvenci, kterou nevnímali  lidé ani nikdo z <emphasis>bezduchých.</emphasis> Polohlasem řekla: „Já si na objímání nepotrpím."</strong></p>

<p><strong>Jenže pak zaklela a stejně ty dva tupohlavce objala.</strong></p>

<p><strong>O              Temných bylo známo, že své emoce neprojevují a je těžší mezi ně vniknout než mezi lidi nebo i upíry, ale ona cítila jejich bolest nad tím, čím prošla.</strong></p>

<p><strong>Když se chtěla odtáhnout, Trez ji sevřel pevněji a otřásl se</strong></p>

<p><strong>. „Já... Ježíši Kriste, Xhex... mysleli jsme,, že už tě nikdy neuvidíme..."</strong></p>

<p><strong>Zavrtěla hlavou.</strong></p>

<p><strong> „Dost. Prosím. Na to není vhodná ; chvíle nikdy a tady rozhodně není ani vhodné místo, oba vás mám ráda, fajn, a jsem v pohodě. Tak toho necháme."</strong></p>

<p><strong>No, celkem v pohodě. </strong></p>

<p><strong>Pokud nemyslela na Johna, který vězí v sídle a bezpochyby šílí. </strong></p>

<p><strong>Kvůli ní.</strong></p>

<p><strong>Ach, jak se dějiny opakují.</strong></p>

<p><strong>„Nechám toho, než začneme být morbidní,“ usmál se Trez a tesáky mu bíle zableskly v ebenové tváři. „Jsme jen rádi, že jsi v pořádku."</strong></p>

<p><strong>„Bodejť. Jinak bych tady nebyla."</strong></p>

<p><strong>„Tím si nejsem tak jistý," řekl polohlasem a spo­lu s bratrem nahlédl do okna. „Jejda. Někdo se tady bavil."</strong></p>

<p><strong>Zavanul ostrý vítr. který přinesl čerstvý odér dětské­ho zásypu z jiného směru, a všichni tři otočili hlavy.</strong></p>

<p><strong>Na prašné cestě před domem se objevilo auto, které nemělo v oblasti kukuřičných polí vůbec co dělat. Bylo jako vystřižené z <emphasis>Rychle a zběsile,</emphasis> Honda Civic, která prošla plastickou operací a dostalo se jí předělávky podle <emphasis>Playboye</emphasis>: se zadním křídlem a speciálním před­ním spoilerem, který ponechával od země vzdálenost jen asi osmi centimetrů, a s nátěrem v šedé, růžové a oslnivě žluté barvě působila jako venkovská holka, co se dala na porno.</strong></p>

<p><strong>A vida... <emphasis>bezduchý</emphasis> za volantem měl výraz, který se vůbec nepodobal tomu žihadlu, které řídil. Ledaže by se mu někdo vymočil do benzinové nádrže.</strong></p>

<p><strong>„Vsadím boty, že to je nový velitel,"</strong></p>

<p><strong> řekla Xhex.</strong></p>

<p><strong> „Lash by nedovolil zástupci velitele takové fáro ani omylem. Strávila jsem s tím šmejdem čtyři týdny a všechno se točilo jen kolem něj."</strong></p>

<p><strong>„Změna vedení," kývl Trez. „To se u nich stává často."</strong></p>

<p><strong>„Musíš sledovat to auto," řekla. „Honem, přilep se na něj..."</strong></p>

<p><strong>„Nemůžeme tě nechat samotnou. Rozkaz od šéfa."</strong></p>

<p><strong>„Děláš si legraci?" Xhex přelétla pohledem od hon­dy k místu činu, pak zpátky ke vzdalujícímu se zadní­mu křídlu. „Jdi! Musíme ho sledovat..."</strong></p>

<p><strong>„Kdepak. Ledaže bys chtěla ty... a pak půjdeme s tebou, viď, iAme.“</strong></p>

<p><strong>Druhý Temný kývl a Xhex měla sto chutí praštit pěs­tí do hliníkového ostění, o které se opírala. „To je směšné, krucinál."</strong></p>

<p><strong>„Ani ne. Čekáš, až se tady ukáže Lash, a já vím, že si s ním nechceš jen popovídat. Takže tě tu nenecháme ani náhodou - a nenamáhej se s nějakým ty-nejsi-můj- šéf. Trpím selektivní hluchotou."</strong></p>

<p><strong>Teď dokonce promluvil i iAm. „Fakt trpí."</strong></p>

<p><strong>Xhex upřela oči na poznávací značku té absurdní hondy a říkala si: A zatraceně... Ale na druhé straně, kdyby tu ti dva Temní nebyli, zůstala by na místě; jen by si zapamatovala číslo a setrvala tam, kde je. Stopo­vat je může později.</strong></p>

<p><strong>„Buď trochu užitečný," odsekla. „A dej mi svůj mobil."</strong></p>

<p><strong>„Objednáš pizzu? Mám hlad." Trez jí hodil svůj BlackBerry. „Já mám rád hodně masa. Bratr má radši sýr."</strong></p>

<p><strong>Xhex vybrala z kontaktů Rehva a zavolala mu, pro­tože to byl nejrychlejší způsob, jak kontaktovat bratry. Když naskočila hlasová schránka, odrecitovala popis a číslo auta a požádala, aby ho Vishous sledoval.</strong></p>

<p><strong>Pak zavěsila a hodila telefon zpátky Trezovi.</strong></p>

<p><strong>„Tak pizza nebude?" mumlal. „Mají rozvážku, jak víš."</strong></p>

<p><strong>Spolkla kletbu, zamračila se a rozpomněla se, že jí V dal telefon. Sakra... není tak bystrá, jak by v téhle situaci měla být...</strong></p>

<p><strong>„A už je tady další oddělení...," řekl iAm.</strong></p>

<p><strong>Zalétla očima k silnici, kde před domem zastavilo neoznačené auto. Detektiva z oddělení vražd, který vy­stoupil, znala. José de la Cruz.</strong></p>

<p><strong>Aspoň že lidé poslali dobrého detektiva. Ale na druhé straně, možná to není dobře. Čím méně se dru­há rasa bude do takovéhle situace míchat, tím lip, a de la Cruz má instinkt a řídí se jím jako ohař.</strong></p>

<p><strong>Páni... to bude hromsky dlouhý den. Moc, moc hromsky dlouhý den.</strong></p>

<p><strong>Sledovala, jak se lidé hemží a roztáčejí kola svých mechanismů, a zavalena tíhou svých osobních strážců začala pohybovat pravou rukou; její prsty formovaly křivky a přímky, kterým ji předtím naučil John.</strong></p>

<p><strong>A.                ..</strong></p>

<p><strong>B.                 ..</strong></p>

<p><strong>C.                 ..</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Lashe probudil zvuk sténání. A nebylo to příjemné.</strong></p>

<p><strong>Ležet na břiše na holé matraci v tom zavšiveném bungalovu byla další rána. A do třetice skutečnost, že když konečně vstal, zůstala na látce po jeho těle černá skvrna.</strong></p>

<p><strong>Docela jako stín vržený na zem, odraz toho, co sku­tečně existovalo.</strong></p>

<p><strong>Kriste Ježíši, do háje. Byl jako ten nácek na konci <emphasis>Dobyvatelů ztracené archy,</emphasis> ten, co se mu rozpustil ob­ličej... jak o tom v bonusech na DVD říkali, že dosáhli speciálního efektu pomocí želatiny a horkého vzduchu.</strong></p>

<p><strong>Po takové filmové roli zrovna netoužil.</strong></p>

<p><strong>Cestou do kuchyně si připadal, jako by za sebou táhl ledničku, a vida, barbína, ležící na zemi u zadních dve­ří, na tom nebyla o mnoho lépe. Byla vypuštěná dost na to, aby se nemohla hnout, ale ne dost na to, aby ji to poslalo zpátky k Omegovi.</strong></p>

<p><strong>To má smůlu. Zůstat navěky na prahu smrti, v boles­tech a přidušená, a přesto vědět, že ten obrovský klid a mír na druhé straně nikdy nepřijde? To je tedy na za­bití.</strong></p>

<p><strong>Pusťte z playbacku smích.</strong></p>

<p><strong>Ale na druhé straně... ona nemá zdání o tom, že ni­kam neodejde. Že bude navěky ve stavu „jakoby“. Nej­lepší patrně bude nechat si tuhle informaci pro sebe — tím bude mít pro dnešek odbytý svůj dobrý skutek.</strong></p>

<p><strong>Když vyloudila ubohé zasténání o pomoc, překročil ji a šel zkontrolovat zásobu potravin. Aby šetřil prachy, nakoupil cestou sem večeři u McDonalda. Ten šmejd byl jen o stupínek lepší než psí žrádlo, ještě když byl teplý a čerstvě vytažený z friťáku.</strong></p>

<p><strong>Stářím se kvality toho, co nebyl schopen pozřít na konci noci, nijak nezlepšily, ale stejně snědl všechno, co zbylo. Studené. Vestoje nad zmačkaným pytlíkem na lince.</strong></p>

<p><strong>„Chceš taky?“ řekl ženě. </strong></p>

<p><strong>„Ano? Ne?“</strong></p>

<p><strong>Dokázala jen prosit očima podlitýma krví a mokvajícími ústy, která lapala po vzduchu. Nebo... možná to nebyla prosba. Vypadala jaksi zděšeně - což nasvědčo­valo tomu, že ať je v jakémkoli stavu, jeho vzezření je dost děsivé a šeredné na to, aby ji pro tu chvíli vytrhlo z agónie.</strong></p>

<p><strong>„To je jedno. </strong></p>

<p><strong>Pohled na tebe mi taky nepřidává chuť kjídlu."</strong></p>

<p><strong>Odvrátil se, zahleděl se z okna do slunného dne a měl sto chutí se na všechno vykašlat.</strong></p>

<p><strong>Páni, nechtělo se mu od té farmy odjet, ale byl kan­didátem narkolepsie, tak byl vyčerpaný - a rozhodně by neriskoval, že si zdřímne obklopen tolika nepřáteli. Buď ustoupit z boje, nebo vstoupit do říše snů a koupit kulku do hlavy. Nebo něco ještě horšího.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Ale aspoň že slunce dosud stoupalo po bezmračné obloze, což bylo pro něj dobré - poskytovalo mu to po­třebný čas. </strong></p>

<p><strong>Bratrstvo se v té či oné podobě ukáže, tepr­ve až bude dost tma, a co by to byl za hostitele, kdyby tam na ně nečekal.</strong></p>

<p><strong>Ten Omegův mizerný vlezdoprdelista sice večírek zahájil, ale Lash ho sakra pěkně ukončí.</strong></p>

<p><strong>Potřebuje však víc munice, ale ne do bouchačky.</strong></p>

<p><strong>Popadl baloňák, nasadil si klobouk, natáhl rukavice a znovu překročil prostitutku. Když odemykal západku na dveřích, její scvrklá ruka se přišátrala k jeho botě, zkrvavené prsty zaškrábaly na kůži.</strong></p>

<p><strong>Shlédl na ni. Nemohla už mluvit, ale krví podlité, vyvalené oči vypovídaly všechno: <emphasis>Pomoz. mi. Umírám. Nemůžu se zabít... udělej to za mě.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Zjevně už vůči němu překonala odpor. Nebo možná pomohlo, že se zakryl.</strong></p>

<p><strong>Za normálních okolností by ji prostě nechal, jak by­la, ale nemohl setřást vzpomínku na to, jak si sloupl obličej. Pracoval s předpokladem, že neskončí jako věčně tlející noční můra, ale co jestli je to jeho osu­dem? </strong></p>

<p><strong>Co jestli se bude dál rozpouštět, až už neudrží pohromadě vlastní kostru a skončí ve stejném stavu ja­ko ona... Nic než věčné utrpení?</strong></p>

<p><strong>Lash vytasil nůž, který měl v pouzdru za zády, a když k ní přistoupil, neuhnula. Místo toho se převali­la a nabídla mu čerstvé maso své hrudi.</strong></p>

<p><strong>Stačilo jedno bodnutí a její bezprostřední utrpení skončilo: v jasném záblesku světla se rozplynula ve vzduchu a nezbylo po ní nic než sežehlý kruh na slepe­ném koberci.</strong></p>

<p><strong>Lash se otočil k odchodu...</strong></p>

<p><strong>Ze dveří to nestihl. Jeho tělo se vymrštilo dozadu a narazilo do protější zdi, před očima mu sršely hvěz­dičky, jak jím projel elektrický výboj.</strong></p>

<p><strong>Okamžik trvalo, než pochopil, co se děje... a pak prozřel: to, co dal té prostitutce, se mu vrátilo.</strong></p>

<p><strong>Tak takhle to funguje, říkal si, když se zhluboka na­dechl a už si nepřipadal jako mrtvola na kolečkových bruslích.</strong></p>

<p><strong>Všechno, co probodneš ocelí, se takříkajíc vrátí k ode­sílateli.</strong></p>

<p><strong>No, vrátí se to, pokud se k tomu dřív nedostane tajná zbraň Bratrstva.</strong></p>

<p><strong> Butch 0’Neal byl pro Omegu Achillo­vou patou, schopnou předejít tomuto shledání tím, že do sebe absorboval esenci zla, která zabijáka oživo­vala.</strong></p>

<p><strong>Protože právě dostal náboj, Lash už věděl, jakou hrozbu 0’Neal představuje. </strong></p>

<p><strong>Když nedostanete kostičky Lega zpátky, nakonec si toho moc nepostavíte - nebo ještě hůř, krabice s hračkami je prázdná... a co potom.</strong></p>

<p><strong> Zmizíte?</strong></p>

<p><strong>Jo, vyhýbat se tomu lumpovi Butchovi je důležité. Dobrý tip.</strong></p>

<p><strong>Lash zamířil do garáže, v mercedesu opustil bunga­lov a vydal se do centra mezi mrakodrapy.</strong></p>

<p><strong>Protože bylo teprve něco po půl dvanácté dopoledne, bylo všude vidět obleky a vázanky, flotila kravatáků zastavovala na křižovatkách, čekala na zelenou a pak přecházela ulice přímo před chladiči aut. Byli tak za­traceně samolibí, tihle lidé se zdviženými bradami a očima upřenýma přímo před sebe, jako by neexisto­valo nic než kdovíjaké schůze, obědy nebo pochůzky, za kterými se hnali.</strong></p>

<p><strong>Měl sto chutí dupnout na plyn a zahrát si s nimi ku­želky, ale měl dost starostí a důležitějších věcí na práci. Jeho cíl? </strong></p>

<p><strong>Obchodní třída a přehršle barů a nočních klu­bů. Kde, na rozdíl od obchodní čtvrti, bude v tuhle den­ní dobu mrtvo.</strong></p>

<p><strong>Když se přiblížil k řece, bylo jasné, že ty dvě různé části města fungují jako jin a jang, pokud jde o obyva­tele i o jejich vzezření. Ve slunečním světle se vysoké kancelářské budovy se skleněnými okny a ocelovými konstrukcemi blyštily a svítily. V zemi temných uliček a neonových nápisů však stavby vypadaly jako stará, hodně použitá prostitutka: špinavé, omšelé a smutné.</strong></p>

<p><strong>Pokud jde o lidi? Obchodní čtvrť byla napěchovaná produktivními a cílevědomými. Ta druhá se v tuto ho­dinu mohla při troše štěstí pochlubit nanejvýš pár va­gabundy.</strong></p>

<p><strong>A přesně to hledal.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Cestou ke dvěma caldwellským mostům míjel prázd­ný pozemek, obklopený drátěným plotem, a musel tro­chu zpomalit. Kristepane... </strong></p>

<p><strong>Tady býval ZeroSum, než se klub proměnil v hromadu sutin. A na tabuli, kterou před pozemek umístila realitní kancelář, byl nápis „Na prodej".</strong></p>

<p><strong>Jestlipak to takhle ve světě nechodí. Ohavnost se stejně jako příroda děsí vakua - takže pokud nový klub, který vyroste na tomhle místě, potká podobný osud jako ten Rehvův, zaujme jeho místo stejně rychle nový.</strong></p>

<p><strong>Podobně jako situace s jeho otcem. Než se kdo na­dál, vystřídal Lashe někdo takříkajíc ze stejného těsta.</strong></p>

<p><strong>To si pak připadáte zatraceně nahraditelní. Fakt.</strong></p>

<p><strong>Dole pod mosty zanedlouho našel, co hledal, ale li­toval toho. </strong></p>

<p><strong>Jeho pomalá projížďka pod nadjezdy rychle vylákala otrhané lidi. kteří spali v kartónových krabi­cích nebo vypálených autech, a Lashe napadlo, jak se podobají toulavým psům: táhla je ven naděje na potra­vu, ze zkušenosti byli podezíraví, sužovaní nemocemi.</strong></p>

<p><strong>I ta prašivina odpovídala.</strong></p>

<p><strong>Nebyl vybíravý a oni také ne. Zanedlouho měl na se­dadle vedle sebe ženskou. Ta se celá rozplývala ne nad koženými sedadly, ale nad plastikovým pytlíčkem kok­su, který od něj dostala. Když si trochu šňupla a začala pištět nadšením, odvezl ji do temné jeskyně, vytvořené masivními betonovými základy mostu.</strong></p>

<p><strong>Víc než jednou si šňupnout nestačila.</strong></p>

<p><strong>V mžiku byl na ní, a ať už to způsobila jeho touha nebo její fyzická slabost, podařilo se mu ji úplně utlu­mit, zatímco pil.</strong></p>

<p><strong>Její krev chutnala jako špinavé splašky.</strong></p>

<p><strong>Když skončil, vystoupil z auta, obešel ho a vytáhl ji ven za límec. Už na počátku byla bledá; teď byla její pleť šedá jako beton.</strong></p>

<p><strong>Jestli už není mrtvá, brzy bude.</strong></p>

<p><strong>Zarazil se a shlédl do její tváře, pozoroval hluboké vrásky v její pokožce a popraskané žilky, které způso­bovaly nezdravý ruměnec. Kdysi bývala novorozeně­tem. Před léty byla čerstvým obyvatelem tohoto světa.</strong></p>

<p><strong>Čas a zkušenosti ji rozhodně poznamenaly, a teď zemře jako zvíře, sama a v prachu.</strong></p>

<p><strong>Když ji pustil, natáhl ruku, aby jí zatlačil oči...</strong></p>

<p><strong>Ježiši... <emphasis>Kriste.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Zvedl ruku a podíval se skrze svou dlaň na řeku.</strong></p>

<p><strong>Už ne hnijící maso, ale temný stín... ve tvaru toho, čím kdysi psal a boxoval a řídil.</strong></p>

<p><strong>Povytáhl si manžetu baloňáku a viděl, že jeho zápěs­tí je dosud hmotné.</strong></p>

<p><strong>Projel jím příval síly, ztráta kůže už nebyla důvodem k truchlení, ale zdrojem radosti.</strong></p>

<p><emphasis>Jaký otec... takový syn.</emphasis></p>

<p><strong>Neskončí jako ta běhna, kterou předtím vstřebal bodnutím. Míří na Omegovo území, ne rozklad... ale přeměna.</strong></p>

<p><strong>Lash se dal do smíchu, břicho se mu otřásalo uspo­kojením, které přecházelo do hrudi a vycházelo hrdlem a hrnulo se z úst.</strong></p>

<p><strong> Padl na kolena vedle mrtvé ženy a ne­chal se unášet úlevou...</strong></p>

<p><strong>Náhle se prudce zlomil do strany a vyzvracel špina­vou krev, kterou předtím pozřel. Když nastala pauza, otřel si dlaní bradu a pohlédl na lesklou červeň, pokrý­vající stínový obrys toho, co bývalo tělem.</strong></p>

<p><strong>Nebyl čas obdivovat jeho novou, novorozenou po­dobu.</strong></p>

<p><strong>Prudké dávení ho přepadlo tak rychle, až ho oslepily hvězdičky, explodující v jeho zorném poli.</strong></p>

<p><strong>                                            </strong></p>

<p><strong>                                 Kapitola padesátá první</strong></p>

<p><strong>P</strong></p>

<p>ayne seděla ve svém příbytku a upírala pohled do krajiny Druhé strany. Zvlněná zelená tráva, tulipá­ny a zimolez končily u kruhu stromů, který obklopoval trávník.</p>

<p>Nad tím vším se rozprostírala klenba mléčné oblohy, od jedněch načechraných korun stromů k dru­hým načechraným korunám stromů, víko na truhle.</p>

<p><strong>Z osobní zkušenosti věděla, že když dojdete k okraji lesa a proniknete do jeho stínu, nakonec se vynoříte... přesně tam, kudy jste vstoupili.</strong></p>

<p><strong>Neexistovala odtud cesta ven, leda se svolením Stvořitelky. Jen ona měla klíč od neviditelného zámku a ne­hodlala Payne pustit - ani do Primalova domu na opač­né straně, kam směly ostatní.</strong></p>

<p><strong>Což byl důkaz, že dobře věděla, co porodila. Byla si velmi dobře vědoma, že jakmile vypustí Payne na svo­bodu, ta se už nikdy nevrátí. Payne to dokonce i řekla - řvala to na svou matku, až jí samotné hučelo v uších.</strong></p>

<p><strong>V           retrospektivě byl její výbuch tehdy vítězstvím pravdomluvnosti, ale nebyla to nejlepší strategie. Ra­ději si to měla nechat pro sebe, a možná by měla dovo­leno přejít na opačnou stranu — a pak tam zůstat. Ko­neckonců, matka by ji nemohla násilím vrátit do země živoucích soch.</strong></p>

<p><strong>No, aspoň teoreticky.</strong></p>

<p><strong>To jí připomnělo Laylu, která se právě vrátila z ná­vštěvy u svého muže. Sestra zářila takovým štěstím a uspokojením, jaké Payne nikdy nepocítila.</strong></p>

<p><strong>Tím se dost ospravedlňuje nutkání odejít odtud, že ano: </strong></p>

<p><strong>i kdyby se to, co ji čeká na opačné straně, vůbec nepodobalo tomu, co si pamatovala ze svého střípečku svobody, bude se moci sama rozhodovat.</strong></p>

<p><strong>Věru, byla to podivná kletba, narodit se a přitom ne­mít žádný život. Pokud matku nezabije, vězí tady, a jakkoli ji nenáviděla, po této cestě se ubírat nebude. </strong></p>

<p><strong>Jednak si nebyla jista, zda by v takovém konfliktu zví­tězila. </strong></p>

<p><strong>Za druhé... Zbavila se už svého otce. Matkovražda nebyla zážitek, který by pro ni byl něčím no­vým ani zvlášť fascinujícím.</strong></p>

<p><strong>Ach, minulost, ta bolestná, zatracená minulost. Jaká hrůza, vězet tady s nekonečnou, jednotvárnou budouc­ností a současně být zatížena minulostí, která byla pří­liš strašná, než aby nad ní dumala. Bezvědomí bylo svého druhu dar v porovnání s touto trýzní - v tom zmrazeném stavu její mysl aspoň nemohla bloumat a zaplétat se do věcí, které by raději nezažila, a zabývat se věcmi, které nikdy neměla udělat...</strong></p>

<p><strong>„Nepřeješ si něco pojíst?“</strong></p>

<p><strong>Payne se ohlédla. Nijaká stála ve vchodu do míst­nosti, ukláněla se s podnosem v rukou.</strong></p>

<p><strong>„To ano, prosím." Payne zaplašila své morbidní úva­hy. „A nepřidáš se ke mně?“</strong></p>

<p><strong>„Poníženě ti děkuji, ale obsloužím tě a vzdálím se.“ Služka postavila zásoby na okenní sedátko vedle Pay­ne. „Až se ty a král pustíte do svých tělesných konflik­tů, vrátím se pro...“</strong></p>

<p><strong>„Mohu se tě na něco zeptat?"</strong></p>

<p><strong>Nijaká se opět uklonila. „Ale ovšem. Čím mohu sloužit?"</strong></p>

<p><strong>„Proč jsi nikdy neodešla na opačnou stranu? Jako ostatní?"</strong></p>

<p><strong>Nastalo dlouhé ticho... a pak se žena odbelhala k pa­landě, na které Payne spala. Třesoucíma se rukama Ni­jaká urovnala lůžkoviny tak, aby byly precizně uspořá­dány.</strong></p>

<p><strong>„Nemám zvláštní zájem o ten svět,“ řekla zpod své­ho roucha. „Tady jsem v bezpečí. Tam... bych v bezpe­čí nebyla."</strong></p>

<p><strong>„Primal je bratr s pevnou paží a skvěle vládne dý­kou. Pod jeho ochranou by tě žádná úhona nepostihla."</strong></p>

<p><strong>Zvuk, který se vydral zpod kápě, byl nicneříkající. </strong></p>

<p><strong>„Okolnosti se tam často zvrhnou v chaos a zápas. Prostá rozhodnutí mají důsledky, které mohou být drti­vé. Tady je všechno uspořádané."</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>To říká ta, která přežila útok, k němuž v téhle svaty­ni došlo před nějakými pětasedmdesáti lety, pomyslela si Payne. Toho děsivého večera muži z opačné strany pronikli bariérou a přinesli s sebou násilí, které se v je­jich světě vyskytovalo často.</strong></p>

<p><strong>Mnozí zemřeli nebo byli zraněni - včetně tehdejšího Primala.</strong></p>

<p><strong>Payne se znovu zahleděla na nehybný, líbezný obzor</strong></p>

<p><strong>-         a současně chápala uvažování té ženy, a přesto jím nebyla zviklána. „Zdejší řád je přesně to, co mi vadí. Snažila bych se takové falši vyhnout."</strong></p>

<p><strong>„Nemůžeš odejít, když si to přeješ?"</strong></p>

<p><strong>„Ne."</strong></p>

<p><strong>„To není správné."</strong></p>

<p><strong>Payne zalétla očima k ženě - která nyní pilně skláda­la její upravená roucha. „Nikdy bych neočekávala, že řekneš něco proti Stvořitelce."</strong></p>

<p><strong>„Miluji naši nejdražší matku - prosím, nemyl se. Ale být uvězněna, byť i v přepychu, to není správné. Já se rozhodla zde setrvat provždy - ty bys však měla mít volnost odejít."</strong></p>

<p><strong>„Závidím ti."</strong></p>

<p><strong>Nijaká jako by se pod svým rouchem přikrčila. „To nesmíš."</strong></p>

<p><strong>„To je pravda."</strong></p>

<p><strong>V tichu, jež následovalo, si Payne vybavila svůj roz­hovor s Laylou u tůně rozjímání. Stejný dialog, jiný obrat: tehdy byla Layla tou, která Payne záviděla nedo­statek touhy, pokud šlo o sex a muže. Zde byla před­mětem spokojenost Nijaké s netečností.</strong></p>

<p><strong>A tak to jde pořád dokolečka, říkala si Payne.</strong></p>

<p><strong>Obrátila hlavu zpět k „vyhlídce" a žlučovitě pozoro­vala trávu. </strong></p>

<p><strong>Každičké stéblo bylo dokonale zformované a mělo správnou délku, takže plocha byla spíš koberec než trávník. </strong></p>

<p><strong>A výsledku nebylo dosaženo sečením, sa­mozřejmě. Stejně tak tulipány stály na svých záhonech s věčnými květy na štíhlých stvolech a krokusy se bez ustání rozvíjely a růže byly vždy obtěžkány okvětními lístky, stejně tak tu neexistoval hmyz ani plevel či ne­moci.</strong></p>

<p><strong>Ani růst.</strong></p>

<p><strong>Byla to ironie, že na pohled je všechno pěstěné, a při­tom se o to nikdo nestará. Koneckonců, kdo potřebuje zahradníka, když má bohyni schopnou uvést vše do nejlepšího stavu — a ten pak uchovat.</strong></p>

<p><strong>Svým způsobem pak byla Nijaká zázrak, že ano. To, že jí bylo dovoleno přežít své narození a že směla dý­chat nevzduch, i když nebyla dokonalá.</strong></p>

<p><strong>„Nechci to," řekla Payne. „Opravdu nechci."</strong></p>

<p><strong>Když se nedočkala odpovědi, ohlédla se... a svrašti­la čelo. Žena odešla, tak jako vstoupila, bez okolků a nehlučně, zanechávala po sobě prostředí vylepšené svým pečlivým dotykem.</strong></p>

<p><strong>Jak se v ní hromadil výkřik, Payne věděla, že se mu­sí osvobodit. Nebo zešílet.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Na caldwellském venkově se Xhex konečně dostala do domu, když v pět odpoledne policisté odjeli. Když vy­šli ven, vypadala ta parta modrých uniforem, jako by potřebovala ani tak ne volný večer jako spíš týden do­volené - ale na druhou stranu, brodit se hodiny sraže­nou krví, to už si o dovolenou říká. Všechno pozamykali, zapečetili domovní i zadní dveře a přesvědčili se, že je dvorek obehnaný žlutou páskou. Pak nastoupili do aut a odjeli.</strong></p>

<p><strong>„Jdeme dovnitř," řekla Temným.</strong></p>

<p><strong>Odhmotnila se přímo doprostřed obývacího pokoje a Trez a iAm spolu s ní. Aniž by potřebovali mluvit, ro­zestoupili se, brodili se nepořádkem, pátrali po věcech, které by lidi nenapadlo hledat.</strong></p>

<p><strong>Dvacet minut šmejdění v přízemí a neobjevili nic než prach v prvním patře.</strong></p>

<p><strong>Do horoucích pekel, cítila těla a emocionální grafy, poznamenané utrpením, ale byly jako odrazy ve vodě - a ona se prostě nedokázala dostat k postavám, které vr­haly ty vlnité obrazy.</strong></p>

<p><strong>„Už se vám ozval Rehv?“ zvedla jednu botu a zjišťo­vala, jak hluboko se podrážka zabořila do krve. Až po kožený svršek. Skvělé.</strong></p>

<p><strong>Trez zavrtěl hlavou. „Kdepak. Ale můžu mu zavolat znovu.“</strong></p>

<p><strong>„Nenamáhej se. Asi spí.“ Sakra, doufala, že dostal její vzkaz a vyrazil už na lov té poznávací značky.</strong></p>

<p><strong>Stála v předsíni, rozhlížela se po jídelně a pak se soustředila na poškrábaný stůl, který byl očividně pou­žit jako řeznický špalek.</strong></p>

<p><strong>Omegův kamarádíček s auťákem jako Vin Diesel se bude muset vrátit pro nové rekruty. Takhle ukrytí neby­li k užitku, protože pokud jejich uzávěra funguje jako ta její u Lashe, nemohou se dostat z paralelní roviny, kam byli přeneseni, dokud je někdo nepropustí.</strong></p>

<p><strong>Ledaže by se to kouzlo dalo odvolat na dálku?</strong></p>

<p><strong>„Musíme zůstat déle,“ řekla. „A uvidíme, kdo se ješ­tě ukáže.“</strong></p>

<p><strong>Ona a Temní zaujali místo v kuchyni, kde přecháze­</strong></p>

<p><strong>li    sem a tam a zanechávali na popraskaném linoleu čer­stvé krvavé šlépěje - které nepochybně pěkně zamotají vyrovnané, seriózní hlavy všem policajtům.</strong></p>

<p><strong>To není její problém.</strong></p>

<p><strong>Podívala se na nástěnné hodiny. Prohlédla si prázdné soudky a lahve od lihovin a plechovky od piva. Přelétla očima nedopalky jointů a křídovité pozůstatky kokai­nových lajn.</strong></p>

<p><strong>Znovu se podívala na hodiny.</strong></p>

<p><strong>Za domem jako by se slunce zastavilo na sestupu, ja­ko by se zlatý kotouč bál, aby se nenapíchl na větve stromů.</strong></p>

<p><strong>Když se její pronásledování takhle zbrzdilo, neměla  o              čem přemýšlet, kromě Johna. Určitě už leze po zdi a bude v takovém rozpoložení, v jakém by se neměl ut­kat s nepřítelem: bude na ni naštvaný, bude roztěkaný, špatným způsobem vytočený.</strong></p>

<p><strong>Nemohla mu zavolat a promluvit s ním. Nedokázal by jí odpovědět.</strong></p>

<p><strong>A to, co by mu řekla, nebylo z těch věcí, které byste chtěli napsat do textovky.</strong></p>

<p><strong>„Co je?“ zeptal se Trez, když se začala ošívat.</strong></p>

<p><strong>„Nic. Jen jsem připravená k boji, ale nemám cíl.“</strong></p>

<p><strong>„Řečičky."</strong></p>

<p><strong>„A taky bychom se mohli přestat vykecávat, mockrát děkuju."</strong></p>

<p><strong>Deset minut nato už zase zírala na nástěnné hodiny. Ach. k čertu, tohle nevydrží.</strong></p>

<p><strong>„Vracím se na půl hodiny k Bratrstvu," vyhrkla. „Zůstaňte tady, ano. Zavolejte mi na mobil, kdyby se někdo ukázal."</strong></p>

<p><strong>Dala jim své číslo a obecenstvo se laskavě nevyptá­valo - ale na druhé straně, Temní se podobali <emphasis>symphathům</emphasis> tím, že obvykle věděli, jak na tom kdo je.</strong></p>

<p><strong>„Jasně," řekl Trez.</strong></p>

<p><strong> „Brnkneme, hned jak se něco stane."</strong></p>

<p><strong>Odhmotnila se před sídlo Bratrstva a přešla po drob­ném štěrku ke schodům před domovními dveřmi, mo­hutným jako schody baziliky. Když vstoupila do vesti­bulu, nastavila tvář bezpečnostní kameře.</strong></p>

<p><strong>Za okamžik otevřel Fritz a hluboce se uklonil. „Ví­tejte doma, paní.“</strong></p>

<p><strong>Škubla sebou při slově „doma". „Aha... díky." Roz­hlédla se po prázdných místnostech kolem haly. „Zajdu jen nahoru."</strong></p>

<p><strong>„Připravil jsem vám stejný pokoj jako předtím."</strong></p>

<p><strong>„Díky." Ale nezamířila tam.</strong></p>

<p><strong>Přitahována vnímáním Johnovy krve klusala nahoru po hlavním schodišti a vydala se k jeho pokoji.</strong></p>

<p><strong>Zaklepala, počkala, a když se nedočkala odpovědi, pootevřela dveře do tmy a uslyšela šum puštěné spr­chy. Naproti bylo vidět proužek světla na koberci, na­svědčující tomu, že John je zavřený v koupelně.</strong></p>

<p><strong>Cestou přes perský koberec odložila koženou bundu a nechala ji na opěradle křesla. U koupelny znovu za­klepala. Bez zaváhání. Hlasitě.</strong></p>

<p><strong>Dveře se samy otevřely a za nimi byl vlhký vzduch a tlumená záře zapuštěných světel nad vířivkou.</strong></p>

<p><strong>John stál čelem k ní za skleněnou přepážkou, voda mu proudila po hrudi a břišních svalech a stehnech. Jeho úd se vymrštil v masivní erekci v okamžiku, kdy se jejich oči střetly, ale nepohnul se a nezdálo se, že ji vidí rád.</strong></p>

<p><strong>Po pravdě řečeno, zkřivil horní ret v úšklebku, a to zdaleka nebylo to nejhorší. Jeho emocionální graf byl před ní úplně uzavřený. Blokoval ji a ona si ani nebyla jista, zda to dělá vědomě: nevnímala ani zrnko z toho. co předtím vždycky cítila tak jasně.</strong></p>

<p><strong>Xhex zvedla pravou ruku a nemotorně hláskovala: <emphasis>Vrátila jsem se.</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Obočí se mu zacukalo. Pak znakoval mnohem ply­nuleji a rychleji: </emphasis></p>

<p><emphasis>Se zprávami pro Wratha a bratry, jas­ně. Připadáš si jako hrdinka ?</emphasis></p>

<p><emphasis> Blahopřeju.</emphasis></p>

<p><strong>Vypnul vodu, vystoupil ze sprchy a naklonil se pro ručník. Nezakryl se, ale osušil, a bylo těžké nevšim­nout si. jak mu při každém pohybu a prohnutí poskoči­la erekce.</strong></p>

<p><strong>Nikdy si nemyslela, že bude proklínat své periferní vidění.</strong></p>

<p><strong>„S nikým jsem nemluvila," řekla.</strong></p>

<p><strong>Zarazil se s ručníkem nataženým přes záda, jednu paži zdviženou, druhou dole. Přirozeně mu při téhle póze naskočily prsní svaly a napjaly se i ty svaly, které v ostrém úhlu sbíhaly přes kyčle.</strong></p>

<p><strong>Pustil ručník a přehodil si ho přes ramena. Nechal ho tam zavěšený a znakoval:</strong></p>

<p><strong> <emphasis>Proč jsi přišla sem?</emphasis></strong></p>

<p><strong>„Chtěla jsem tě vidět." Z vlastního hlasu slyšela ta­kovou bolest, až zalitovala, že nepoužila znakovou řeč.</strong></p>

<p><emphasis>Proč.</emphasis></p>

<p><strong>„Bála jsem se...“</strong></p>

<p><emphasis>Chceš vidět, jak držím pohromadě? Chceš vědět, jaké to je, uvažovat sedm hodin o tom, jestli jsi mrtvá, nebo...</emphasis></p>

<p><strong>„Johne...“</strong></p>

<p><emphasis>Strhl ručník a práskl koncem do vzduchu, aby ji umlčel. </emphasis></p>

<p><emphasis>Chceš vědět, jak jsem snášel představu, že jsi mrtvá, bojuješ sama, nebo co hůř, že jsi zase tam, kde jsi byla ? Symphath v tobě potřebuje trochu rozptýlení pro zábavu?</emphasis></p>

<p><strong>„Bože, to ne...“</strong></p>

<p><emphasis>Víš to jistě? Nenosíš ostnaté pásy. Možná krmíš ten hlad, vracíš se...</emphasis></p>

<p><strong>Xhex se otočila ke dveřím, nezvládala už své emoce, dusil ji pocit viny a smutek.</strong></p>

<p><strong>John ji chytil za paži a skončili u zdi, jeho tělo jí bránilo v pohybu, zatímco znakoval těsně u jejich ob­ličejů.</strong></p>

<p><emphasis>Houby, neutečeš. </emphasis></p>

<p><emphasis>Po tom, cos mi provedla, odtud ne­utečeš jen proto, že se nedokážeš vypořádat s tím svin­stvem, co jsi způsobila. Já dneska utéct nemohl. Musel jsem tady zůstat v kleci a ty mi můžeš tu službu klidně oplatit. Její oči se chtěly zaostřit jinam, jenomže pak by nemohla sledovat to, co říkal rukama. Chceš vědět,jak mi je? Mám to vyřešené, sakra, to mám. Ty a já vez­meme dneska v noci roha. Říkáš, že máš právo dostat Lashe ? Já taky.</emphasis></p>

<p><strong>Ta šatna, ve sprše, říkala si. Zrada, jejíž podrobnosti neznala, ale vycítila, že jednoznačně souvisí s tím, co Johna potkalo, když byl mladý a sám a bezbranný.</strong></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis>Bude to takhle, a nebudu o tom vyjednávat. Společně ho najdeme a dostaneme a zabijeme. Pracujeme jako tým, což znamená, že kde je jeden, tam jde druhý. A na­konec připadne ta pocta tomu, kdo ho složí. Tak se věci mají.</emphasis></p>

<p><strong>Xhex vydechla úlevou, okamžitě věděla, že to je správné řešení. Nebylo jí dobře, když byla na té farmě bez něj. Připadalo jí to nesprávné.</strong></p>

<p><strong>„Platí,“ řekla.</strong></p>

<p><strong>V jeho tváři nebylo znát překvapení ani uspokojení - což jí sdělovalo, že měl určitě v plánu něco ďábelské­ho, kdyby řekla ne.</strong></p>

<p><strong>Jenomže pak se dozvěděla, proč byl tak klidný.</strong></p>

<p><emphasis>Až bude po všem, půjdeme si každý svou cestou. Skončili jsme.</emphasis></p>

<p><strong>Hlava se jí odkrvila a zčistajasna jí ruce i tvář znecit­livěly. Což byla úplná blbost. To, co navrhoval, bylo nejlepší uspořádání a nejlepší výsledek: dva bojovníci spolupracují, a jakmile dosáhnou svého cíle, není dů­vod udržovat mezi sebou nějaká pouta.</strong></p>

<p><strong>Po pravdě řečeno, přesně takhle viděla budoucnost ona, když vyšla z té noční můry s Lashem. Pěkně ho zabít. Pak ukončit tohle životní fiasko.</strong></p>

<p><strong>Potíž byla... že její plány, předtím tak jasné, byly teď zamlžené, cestu, kterou si v duchu vytyčila v oka­mžiku, kdy se dostala na svobodu, zastíraly věci, jež neměly nic společného s tím, co bylo uvnitř její lebky, zato měly hodně společného s mužem, který byl nahý vedle ní.</strong></p>

<p><strong>„Fajn,“ řekla chraplavě. „Tak dobrá.“</strong></p>

<p><strong>Jeho tělo, přitisknuté k jejímu, se uvolnilo a dlaně položil na stěnu po obou stranách její hlavy. Když se setkali očima, projela jí vlna žáru.</strong></p>

<p><strong>Páni, zoufalství bylo hořlavé jak benzin, když došlo na Johna Matthewa — a vzhledem k tomu, jak jemně zakroužil boky proti jejím, byl na tom stejně.</strong></p>

<p><strong>Xhex zvedla ruku a uchopila ho ze strany za šíji.</strong></p>

<p><strong> Ne­byla něžná a ani on ne, když ho stáhla ke svým ústům, jejich rty se navzájem drtily, jazyky se ani tak nesetká­valy, jako spíš sváděly souboj. Když náhle uslyšela tr­havý zvuk, uvědomila si, že popadl z obou stran její tíl­ko a rozerval ho uprostřed...</strong></p>

<p><strong>Její ňadra mu vyskočila proti nahé hrudi, bradavky se třely o pokožku, její lůno plakalo touhou. Do háje se zoufalstvím, potřeba mít ho v sobě sahala dál, až se je­jí prázdnota bez něj stávala utrpením.</strong></p>

<p><strong>Zlomek sekundy nato dopadly na podlahu její kože­né kalhoty.</strong></p>

<p><strong>Pak rychle vyskočila a zaklesla mu stehna kolem pa­su.</strong></p>

<p><strong> Sáhla dolů, nastavila si ho proti pohlaví a zaryla mu paty do hýždí, čímž proměnila vniknutí ve skutečnost.</strong></p>

<p><strong> Jeho vzrušení se nořilo hluboko a ona ho pojímala ce­lého, klouzavé sunutí stačilo, aby dospěla k zběsilému orgasmu.</strong></p>

<p><strong>Při vyvrcholení jí do úst vystřelily tesáky a John pře­rušil polibek, aby naklonil hlavu a ukázal žílu.</strong></p>

<p><strong>Kousnutí bylo sladké. Síla, která z něj proudila, byla jako meteor.</strong></p>

<p><strong>Prudkými tahy pila, zatímco jeho tělo do ní bušilo a znovu ji shazovalo z útesu do šíleného pádu, po němž jaksi nenásledovalo tvrdé přistání — a on ji následoval, prováděl ten nádherný skok bez padáku, jeho orgasmy jí otřásaly.</strong></p>

<p><strong>Nastala jen kratičká pauza... a pak se John dal zno­vu do pohybu...</strong></p>

<p><strong>Ne, odnášel ji k lůžku v zatemněném pokoji, pohybem  kráčejících stehen do ní pronikal a vysouval se a pronikal nazpátek.</strong></p>

<p><strong>Pamatovala si každičký pocit, všechny je skladovala hluboko ve své mysli, ta chvilka se stávala nekonečnou a bezvěkou díky síle paměti. A když ulehl na ni, uděla­la pro něj to, co předtím on pro ni: nabídla mu svou ží­lu, postarala se, aby byli tím nejsilnějším týmem, ja­kým mohou být.</strong></p>

<p><strong>Partneři.</strong></p>

<p><strong>Jenom ne natrvalo.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>                                          Kapitola padesátá druhá</strong></p>

<p>     Když Johnovo tělo splynulo s Xhex, krátce se v <strong>myšlenkách vrátil k té chvilce v koupelně, kdy čekal, až vysloví souhlas s jejich úmluvou.</strong></p>

<p><strong>Jistě, vystupoval sebevědomě, ale pravda byla tako­vá, že na ni neměl žádnou páku: buď by na to přistoupi­la, nebo ne, a kdyby ne, neměl nad ní žádnou moc. Zá­kladní myšlenka? Neexistovala absolutně žádná hrozba odstoupení, žádná sankce, žádné jestli-tohle-pak-tam- to, které by mohl v této situaci uplatnit.</strong></p>

<p><strong>A to ho napadlo, když seděl na pohovce v kulečníko­vém salonku a předstíral, že se dívá s Tohrem na televizi. Celý den slyšel v duchu Rehvengeův hlas, zas a znova.</strong></p>

<p><emphasis>Ona hraje jenom za sebe.</emphasis></p>

<p><strong>John nebyl hloupý a nebyl ochoten nechat se dál pa­ralyzovat tím, že je s ní svázán. Mají před sebou práci a ta se jim spíš podaří, když budou pracovat společně. Koneckonců, nejdou po žádném obyčejném, řadovém <emphasis>bezduchém.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Kromě toho příběh jich dvou byl sepsán řečí kolize; věčně do sebe naráželi a odráželi se - jen aby byli zno­vu přitahováni k další srážce. Byla jeho <emphasis>pyrokant</emphasis> a to nemohl ničím změnit. Sakra jistě však mohl přeříznout bungee lano, které ho trýznilo.</strong></p>

<p><strong>Páni, litoval, že to jeho tetování je trvalé. Ale na dru­hé straně, aspoň že ho má na zádech a nemusí se na tu zatracenou věc dívat.</strong></p>

<p><strong>Ale to je jedno.</strong></p>

<p><strong> Dostanou Lashe a pak si půjdou kaž­dý svou cestou. A mezitím? No...</strong></p>

<p><strong>John nechal své myšlenky odplout a znovu se sou­středil na příboj sexu a burácející chuť v ústech, jak se krmil. Mlhavě znovu zachytil vázací pach, stoupající z jeho vlastní pokožky, ale tuhle realitu vytěsnil. Nene­chá si zamotat hlavu jen kvůli tomu temnému koření. Už ani o minutu déle.</strong></p>

<p><strong>Vázaní muži byli bez svých žen jako mrzáci, že - a obrovská část z něj jí bude navždy patřit. Ale on bude žít dál, krucinál. Přežije všechno.</strong></p>

<p><strong>Pohyboval se v těsném sevření Xhex, jeho pohlaví bylo pevný sloup energie a další vyvrcholení záhy ude­řilo na něj i na ni.</strong></p>

<p><strong> Pustil její žílu, olízl vpichy jazykem a pak se přisál k jednomu z jejích ňader. Pohybem no­hy jí rozevřel stehna ještě víc a převalil se na záda tak, aby byla nahoře.</strong></p>

<p><strong>Xhex se ujala iniciativy, zapřela dlaně o jeho rame­na, zhoupla boky, její pevné břicho se kroutilo a svíje­lo,jak se na něm pohybovala. S němou kletbou ji po­padl za stehna a stiskl, cítil pohyb jejích svalů pod svýma rukama a nepřestával.</strong></p>

<p><strong> Sunul ruce dál nahoru, až k místu, kde se její nohy setkávaly s jeho trupem, ta elektrická rýha ho přitahovala až tam, kde byli spojeni.</strong></p>

<p><strong>Vklouzl palcem do jejího chlípného lůna a nalezl vr­cholek pohlaví, krouživě ho třel...</strong></p>

<p><strong>V tlumeném světle z koupelny sledoval, jak se pro­hnula v zádech, tesáky se jí zaryly do dolního rtu ve snaze nevykřiknout. Chtěl jí říci, aby popustila uzdu svému hlasu, ale neměl čas litovat její diskrétnosti přišlo to, pevně zavřel víčka a zmítal se pod ní.</strong></p>

<p><strong>Nabral dech, cítil, jak se zarazila, aby se zhluboka nadechla... a pak měnila pozici.</strong></p>

<p><strong>Když otevřel oči, málem ho přemohl další orgasmus. Přesunula se dozadu tak, že se opírala o jeho holeně. Nohy měla podél jeho boků a pro něj to byla pekelná podívaná... a to ještě předtím, než se začala pohybo­vat.</strong></p>

<p><strong> Pohled na to, jak vystupuje lesklý a tlustý z jejích záhybů, odhalený až k hrbolu u hlavy údu, ho nabudil k dalšímu vyvrcholení.</strong></p>

<p><strong>Nepřestávala.</strong></p>

<p><strong>Ani to nechtěl.</strong></p>

<p><strong>John toužil dál pozorovat jejich spojená pohlaví zblízka, dál vidět hroty jejích ňader a vytrčenou bradu a vláčnou sílu jejího těla, když ho měla hluboko a pev­ně v sobě. </strong></p>

<p><strong>Chtěl v ní zůstat... navždy.</strong></p>

<p><strong>Jenže to byl problém, který s ní měl, a ten skončí ta­dy a teď.</strong></p>

<p><strong>Vyvrcholili společně, svíral rukama její štíhlé kot­níky a ona otevřela ústa a z hrdla se jí vydralo jeho jméno.</strong></p>

<p><strong>Potom už nebylo nic, jen těžké dýchání a vzduch, který se zdál chladný.</strong></p>

<p><strong>Plavným pohybem je rozpojila, přehodila mu nohu přes hlavu a přistála nehlučně na podlaze vedle lůžka.</strong></p>

<p><strong>Když se ohlédla, páteř se jí zvlnila v elegantní křiv­ce.</strong></p>

<p><strong> „Můžu použít tvou sprchu?“</strong></p>

<p><strong>Kývl a ona odkráčela sebejistými, dlouhými kroky do koupelny — a navzdory všemu sexu, který spolu prá­vě měli, pocítil prudkou touhu zmocnit se jí zezadu.</strong></p>

<p><strong>Okamžik nato se ozvala proudící voda... a pak zazvučel její hlas:</strong></p>

<p><strong> „Místo činu našla lidská policie."</strong></p>

<p><strong>To vyhnalo Johna z postele; dychtil po dalších zprávách. Když vstoupil do koupelny, otočila se pod sprchou a prohnula záda, aby spláchla z vlasů jeho šampon.</strong></p>

<p><strong>„Hemží se to tam policajty, ale noví zasvěcenci byli ukryti stejně jako předtím já - lidi viděli jen krev, tolik krve, že by se s ní dal ten dům natřít na červeno.</strong></p>

<p><strong> Po Lashovi ani stopy, ale projel tam takový pouliční závoďák a za volantem sedělo něco, co smrdělo jako falešné jahody. </strong></p>

<p><strong>Zavolala jsem Rehvovi číslo poznávačky, aby ho předal Vishousovi, a teď hned podám hlášení Wrathovi."</strong></p>

<p><strong>Když na něj pohlédla, znakoval: <emphasis>Vracíme se, hned jak se setmí.</emphasis></strong></p>

<p><strong>„Jo. Vracíme.“</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Qhuinn procitl sám, protože Laylu poslal zpátky na Druhou stranu poté, co si ještě trochu užili. Původně ji chtěl říci, aby odešla hned, ale objetí na rozloučenou vedlo k  j i ným věcem...</strong></p>

<p><strong>Ještě pořád však byla panna.</strong></p>

<p><strong>Ne nedotčená, to už ne, ale podle definice stále pan­na... </strong></p>

<p><strong>Jako by byli na světě dva lidé, se kterými nedoká­zal mít sex. Začíná se to stávat pravidlem a on jednou skončí v celibátu.</strong></p>

<p><strong>Posadil se a v hlavě mu dunělo, jednoznačný důkaz, že herradura je udatný protivník.</strong></p>

<p><strong>Promnul si tvář a zavzpomínal na líbání s Vyvole­nou. Naučil ji to dělat jaksepatří, sát a hladit, uvolnit cestu pro něčí jazyk, pronikat do úst, když se jí zachce. Učila se rychle.</strong></p>

<p><strong>A přece nebylo těžké zabránit tomu, aby se věci vymkly z ruky.</strong></p>

<p><strong>Nutkání zpečetit smlouvu potlačovalo to, jak se na něj dívala. </strong></p>

<p><strong>Když se pouštěl do tohohle dobrodružství, předpokládal, že Layla touží jen uplatnit v praxi své te­oretické poznatky. </strong></p>

<p><strong>Ale z její strany začalo jít brzy o ně­co víc. V očích se jí objevily hvězdičky, jako by on byl klíčem ke dveřím, které ji držely pod zámkem v ní sa­motné, jako by bylo jen a jen v jeho moci odemknout závoru a vypustit ji na svobodu.</strong></p>

<p><strong>Jako by on byl její budoucnost.</strong></p>

<p><strong>Docela ironie, protože - aspoň na papíře - to pro něj byla ideální žena. Klidně by mohla natrvalo vyřešit je­ho partnerské problémy. Jenomže jeho srdce říkalo něco jiného.</strong></p>

<p><strong>Takže jo, v žádném případě nepřevezme odpověd­nost za její naděje a sny. </strong></p>

<p><strong>A ani náhodou s ní nedojde až na konec cesty.</strong></p>

<p><strong> Už teď ji svádí fantazie, ve kterých on figuruje - kdyby se s ní doopravdy miloval, bylo by to ještě horší: když nepoznáte nic lepšího, pak se dá jaké­si fyzické poblouznění snadno zaměnit za něco hlubší­ho a smysluplnějšího.</strong></p>

<p><strong>Sakra, takový blud může vzniknout i mezi dvěma osobami, které mají zkušenosti.</strong></p>

<p><strong>Jako třeba ta holka z tetovacího salonu, když mu podstrčila své číslo. </strong></p>

<p><strong>Neměl zájem jí zavolat předtím, přitom ani potom. </strong></p>

<p><strong>Nedokázal si ani zapamatovat její jméno - a informační vakuum mu ani v nejmenším nevadilo. Jakákoli ženská, ochotná souložit s chla­pem, kterého nezná, na veřejnosti a v blízkosti dal­ších tří mužů, není osobou, se kterou by toužil mít vztah.</strong></p>

<p><strong>Drsné? Ano. Dvojí měřítko? Ani omylem. Nechoval žádnou úctu ani k sobě, takže se nedalo říct, že by po­suzoval svá nízká, sprostá měřítka s menší nechutí.</strong></p>

<p><strong>A kromě toho, Layla neměla zdání, co dělal od své proměny s lidmi... všechen ten sex na záchodcích a v uličkách a temných koutech klubů, ta sprostá mati­ka přispívající k tomu, že přesně dokázal poznat, co má dělat s jejím tělem.</strong></p>

<p><strong>S jakýmkoli tělem. Mužským i ženským.</strong></p>

<p><strong>Sakra. A to mu připomnělo, jak asi strávil den Blay.</strong></p>

<p><strong>Qhuinn zašátral po telefonu a otevřel ho. Vyvolal si textovku, kterou Blay poslal z neznámého čísla, a četl ji zas a znova a znova.</strong></p>

<p><strong>Určitě přišla ze Saxtonova telefonu.</strong></p>

<p><strong>Patrněji vyťukával z jeho postele.</strong></p>

<p><strong>Qhuinn hodil svůj BlackBerry na stůl a vstal. V kou­pelně nechal zhasnuto, protože ho vůbec nezajímalo, jak vypadá v džínsech a tričku, ve kterých spal.</strong></p>

<p><strong>Úchvatně. Bezpochyby.</strong></p>

<p><strong>Zatímco si myl obličej, zaznělo ze všech stran tiché vrčení, rolety se zvedaly. S vodou kapající z brady a ple­chovkou holicí pěny v obrovské ruce vyhlédl do nové noci. </strong></p>

<p><strong>V měsíčním světle vyvstávaly pupeny na stříbr­ných kmenech bříz za oknem ještě zřetelněji, což svěd­čilo o tom, že den byl teplý.</strong></p>

<p><strong>Zcela ignoroval jakoukoli paralelu s tím, že v Blayovi procitla vlastní sexualita.</strong></p>

<p><strong>A že ji probudil Qhuinnův vlastní bratranec.</strong></p>

<p><strong>Znechucen sám sebou vypustil holení a vyšel z po­koje. Zamířil do kuchyně tak rychle, jak jen si troufal, vzhledem k tomu, že barometrický tlak v lebce budil obavy o zdraví a životnost jeho optických nervů.</strong></p>

<p><strong>Dole ve Fritzově království si udělal konev kávy, za­tímco <emphasis>doggenové</emphasis> pobíhali kolem a připravovali První jídlo. Dobře, že už byli tak zaneprázdněni. Někdy, když je vám bídně uvnitř i vně, si svůj kávovar chcete obsluhovat sami.</strong></p>

<p><strong>V takových chvílích je hrdost důležitá.</strong></p>

<p><strong>A hele, při prvním pokusu zapomněl přidat mletou kávu, takže výsledkem byla pěkná, horká konvice čisté vody.</strong></p>

<p><strong>Ještě jednou a procítěně.</strong></p>

<p><strong>Právě vycházel z jídelny s tábornickou termoskou plnou tmavohnědého zázračného moku a lahvičkou aspirinu, když Fritz otevřel dveře do vestibulu.</strong></p>

<p><strong>Ti dva, kteří prošli kolem milého <emphasis>doggena,</emphasis> utvrdili Qhuinna v tom, že jeho bezprostřední budoucnost bude aspirinem přímo nabitá: </strong></p>

<p><strong>Blay a Saxton vstoupili do do­mu, zavěšeni jeden do druhého.</strong></p>

<p><strong>Na zlomek vteřiny se zdálo, že začne vrčet, protože majetnický pud v něm budil touhu vjet svým hummerem mezi ty dva a zaparkovat tam - až si uvědomil, že jejich objetí má patrně zdravotní důvody. Saxton sotva stál a jeho obličej očividně někdo použil jako boxovací pytel.</strong></p>

<p><strong>Ted Qhuinn zavrčel z jiného důvodu.</strong></p>

<p><strong> „Kdo ti to, sakra, udělal."</strong></p>

<p><strong>Příbuzní to být nemohli. Saxtonova rodina byla v pohodě s tím, co je zač.</strong></p>

<p><strong>„Mluv,“ dožadoval se. A jakmile byla otázka zodpo­vězena, mohlo následovat vysvětlení, jak Blay přišel na to, že by mohl přivést nezasvěcence nejen do sídla Bratrstva, ale do domova První rodiny.</strong></p>

<p><strong>Ach, ale otázka číslo tři: <emphasis>Jaké to bylo?</emphasis> mu opravdu z hrdla nevyšla. Přesněji řečeno, uvízla mu v hrdle.</strong></p>

<p><strong>Saxton se usmál. Tak nějak. Horní ret mu vůbec moc nefungoval. „Jen nějaký lidský šmejd. Nenechávejme se unést emocemi, ano?“</strong></p>

<p><strong>„Houby. A co tady děláš s ním?" </strong></p>

<p><strong>Qhuinn zíral na Blaye a snažil se nepátrat v jeho tváři po odřeninách od vousů. „Nemůže být v tomhle domě. Nemůžeš ho při­vést..."</strong></p>

<p><strong>Seshora ho přerušil Wrathův hlas, králův hluboký baryton naplnil halu. „Blay nekecal, co. Dostal jsi po­řádnou nakládačku, viď, synku."</strong></p>

<p><strong>Saxton zasípal, když se ukláněl. „Odpusť mi, králi, že na mě není příjemnější pohled. Jsi velmi laskav, že mě tu přijímáš."</strong></p>

<p><strong>„Prospěl jsi mi, když na tom záleželo. Oplácím službu. Vždycky. Ale budiž řečeno, že kdybys můj domov jakko­li ohrozil, uříznu ti varlata a nacpu ti je do chřtánu."</strong></p>

<p><strong>Miluju Wratha, pomyslel si Qhuinn.</strong></p>

<p><strong>Saxton se znovu uklonil. „Samozřejmě."</strong></p>

<p><strong>Wrath se nedíval dolů ze schodů, jeho panoramatic­ké sluneční brýle mířily přímo kupředu, takže to vypa­dalo, jako by upřeně pozoroval fresky na vznosném stropě. A přesto mu ani při jeho slepotě nic neuniklo. </strong></p>

<p><strong>„Qhuinn má kávu, podle toho, co cítím, takže to pomů­že, a Fritz ti už připravil jednu ložnici. Chceš před kr­mením něco sníst?"</strong></p>

<p><strong>Krmení? <emphasis>Krmení?</emphasis></strong></p>

<p><strong>Qhuinn nebyl rád, že není do situace zasvěcen,</strong></p>

<p><strong>i    když šlo o takovou maličkost, jako co bude k večeři. Saxton, sídlo, Blay a něčí žíla? Jo, z nezasvěcenosti ho brněly špičky tesáků.</strong></p>

<p><strong>Saxton se znovu uklonil. „Opravdu jsi velmi laskavý hostitel."</strong></p>

<p><strong>„Fritzi, dej mu něco zakousnout. Vyvolená by měla dorazit každou chvíli."</strong></p>

<p><strong>Žíla Vyvolené?</strong></p>

<p><strong>Kristepane, co přesně Saxton pro krále udělal? Ko­mu zachránil kůži?</strong></p>

<p><strong>„A náš lékař tě vyšetří."</strong></p>

<p><strong> Wrath zvedl dlaň.</strong></p>

<p><strong> „Kdepak. Cítím tvou bolest - působí mi v dutinách jako kombi­nace petroleje a pálivých paprik. Teď sebou hoď. Pos­tarej se o sebe a později si promluvíme."</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Když Wrath s Georgem odkráčel po balkoně, Qhuinn se zařadil za Fritze a šel za majordomem, který zvolna stoupal po hlavním schodišti. Nahoře se obsta­rožní <emphasis>doggen</emphasis> zastavil, aby počkal na kulhajícího Saxtona, vytáhl kapesník a přeleštil mosazné kudrlinky na zábradlí.</strong></p>

<p><strong>Qhuinnovi také nezbývalo než čekat, otevřel tedy lahvičku s aspiriny a hrst jich spolykal, přičemž skrz otevřené dveře královy pracovny zaznamenal, že John a Xhex mluví s V a Wrathem; všichni čtyři stáli nad mapou rozprostřenou na psacím stole.</strong></p>

<p><strong>„Tohle je pozoruhodné sídlo," řekl Saxton, když se zastavil, aby nabral dech. Opíral se o Blaye a zapadal pod jeho paži... sakra dokonale.</strong></p>

<p><strong>Ten lump mizerný.</strong></p>

<p><strong>„Postavil ho můj pán, Darius."</strong></p>

<p><strong> Fritzovy prastaré usl­zené oči chvíli bloudily kolem, než se zaostřily na jab­loň, vyobrazenou v mozaice dole pod nimi. „Vždycky chtěl, aby tu žilo Bratrstvo... dal zbudovat tohle zaříze­ní tak, aby mu vyhovovalo v každém směru. Měl by velkou radost."</strong></p>

<p><strong>„Tak tedy pokračujme," řekl Saxton. „Dychtím uvi­dět víc."</strong></p>

<p><strong>Chodbou soch. Kolem Tohrova pokoje. Kolem Qhuinna a Johna Matthewa. Kolem Blayovy ložnice... a hned další dveře.</strong></p>

<p><strong>Proč ne někde dál, říkal si Qhuinn. Jako třeba ve sklepě.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>„Přinesu vám tác s občerstvením."</strong></p>

<p><strong> Fritz vstoupil do­vnitř a překontroloval, zda je všechno v pořádku. „Vy­točte hvězdička-jedna, kdybyste něco potřeboval dřív, než se vrátím, nebo kdykoli jindy."</strong></p>

<p><strong>Majordomus se s úklonou vzdálil a zanechal za se­bou velikánské rozpaky. Které se ani za mák nezmírnily, když Blay odvedl Saxtona k posteli a pomáhal mu ulehnout.</strong></p>

<p><strong>Ten prevít měl na sobě nádherný šedý oblek. S ves­tou. Takže Qhuinn ve svém oblečení-místo-spacího- pytle si připadal, jako by měl na sobě popelnici.</strong></p>

<p><strong>Trochu se napřímil, aby aspoň očividně překonal Saxe co do vertikálních rozměrů, a řekl: „To byli ti chlapi v doutníkovém baru. Ti zatracení srabi. Vid."</strong></p>

<p><strong>Blay ztuhl a Saxton se zasmál.</strong></p>

<p><strong> „Tak tuhle náš spo­lečný přítel Blaylock ti vyprávěl o naší schůzce? Já si říkal, co dělá s mým telefonem u mě v koupelně."</strong></p>

<p><strong>Hm, to je jedno. K tomu závěru ho dovedla dedukce. Sakra, dostal od Blaye jen tu jednu textovku. Jednu ubohou, krátkou textovku, kde nebyl ani pozdrav...</strong></p>

<p><strong>Sakra. Práce. Copak si vážně stěžuje na telefonní eti­ketu? Opravdu takhle fňuká ?</strong></p>

<p><strong>Hm... až na to, že pod džínami nemá krajkové kal­hotky, chová se nejspíš jako žárlivá holka.</strong></p>

<p><strong>Vrátil se do hry a vyštěkl: „Byli to oni?"</strong></p>

<p><strong>Když Blay nic neříkal, Saxton vzdychl.</strong></p>

<p><strong> „Ano, bohu­žel cítili potřebu se vyjádřit — tedy hlavní lidoop v té tlupě ji cítil." Spustil víčka a pohlédl na Blaye. „A já jsem milenec, ne bojovník, víte."</strong></p>

<p><strong>Blay si pospíšil vyplnit ticho po výbuchu té malé bomby. „Selena tu bude každou chvíli. Bude se ti líbit."</strong></p>

<p><strong>Díkybohu, že to není Layla, napadlo Qhuinna abso­lutně bezdůvodně...</strong></p>

<p><strong>Ticho, jež následovalo, bylo husté jako dehet a pách­lo špatným svědomím.</strong></p>

<p><strong>„Můžu si s tebou promluvit,“ řekl prudce Qhuinn Blayovi. „Venku na chodbě."</strong></p>

<p><strong>Nebyla to otázka.</strong></p>

<p><strong>Když dorazil Fritz s podnosem, vykročil Qhuinn z místnosti a počkal na chodbě, obrácen k jedné ze svalnatých soch. Což ho nutilo myslet na to, jak vypa­dá Blay nahý.</strong></p>

<p><strong>Odšrouboval víčko termosky, lokl si kávy, popálil si hrdlo, a stejně se napil ještě.</strong></p>

<p><strong>Po Fritzově odchodu se objevil Blay a zavřel dveře. „Co je?“</strong></p>

<p><strong>„Nemůžu uvěřit, žes ho sem přivedl“1</strong></p>

<p><strong>Blay se přikrčil a svraštil čelo.</strong></p>

<p><strong> „Viděl jsi jeho obli­čej. Jak bych ho mohl nepřivést? Je zraněný a nehojí se dobře a potřebuje nakrmit. A Phury by nikdy nedovolil, aby se některá z jeho Vyvolených i jen ukázala někde ve světě. Tohle je jediná bezpečná možnost, jak to vy­řešit.“</strong></p>

<p><strong>„Proč jsi mu prostě nenašel nějakou jinou? Nemusí to být Vyvolená.“</strong></p>

<p><strong>„Prosím?“ Vráska mezi obočím se ještě prohloubila.</strong></p>

<p><strong> „Je to tvůj <emphasis>bratranec,</emphasis> Qhuinne.“</strong></p>

<p><strong>„O tom vztahu dobře vím.“ A jak to zní malicherně. „Prostě jen nechápu, proč jsi kvůli tomu chlapovi tahal za provázky.“</strong></p>

<p><strong>Kecy. Přesně ví, proč to tak bylo.</strong></p>

<p><strong>Blay se odvrátil. „Jdu zpátky..“</strong></p>

<p><strong>„Je to tvůj milenec“1</strong></p>

<p><strong>To ho zarazilo... prostě zkameněl jako jedna z těch řeckých soch, ruka vztažená po klice znehybněla.</strong></p>

<p><strong>Blay se ohlédl, ve tváři tvrdý výraz. </strong></p>

<p><strong>„Do toho ti nic není.“</strong></p>

<p><strong>Žádný ruměnec na dohled, a proto Qhuinn zvolna vydechl úlevou. </strong></p>

<p><strong>„Není, že? Nebyl jsi s ním.“</strong></p>

<p><strong>„Dej mi pokoj, Qhuinne. Prostě... mě nech být.“ Když se za ním zavřely dveře, Qhuinn polohlasem zaklel a v duchu se ptal, jestli to někdy dokáže.</strong></p>

<p><strong>V blízké budoucnosti ne, říkal hlas v jeho hlavě. A možná nikdy.</strong></p>

<p><strong>                                               Kapitola padesátá třetí</strong></p>

<p><strong>L</strong></p>

<p>ash procitl s obličejem v prachu; někdo mu prohle­dával kapsy. Když se pokusil obrátit, něco tvrdého se mu přitisklo zezadu na lebku a přidrželo ho.</p>

<p><strong>Dlaň. Lidská dlaň.</strong></p>

<p><strong>„Vem klíče od auta!“ zasyčel někdo zleva.</strong></p>

<p><strong>Byli dva. Dvojice lidí, kteří oba páchli kouřem z cracku a starým potem.</strong></p>

<p><strong>Právě když se šacování přemístilo na druhou stranu, Lash chytil muže za zápěstí, zakroutil jím a blesku­rychle si s tím lumpem vyměnil roli.</strong></p>

<p><strong>Chlap v šoku zalapal po dechu, Lash vycenil tesáky, máchl shora dolů, zachytil ruměnou kůži na tváři a urval ji od kosti. Rychle kůži vyplivl a rozerval tomu prevítovi hrdlo dokořán.</strong></p>

<p><strong>Řev. Šílený řev chlapa, který předtím vydal ten po­kyn o klíčích -</strong></p>

<p><strong>Který rychle umlkl, když Lash vytáhl nůž a mrštil jím do prchajících zad pana Velkozloděje Aut; trefil mizeru přímo mezi lopatky. Darebák padl do prachu. Lash zaťal pěst a udeřil do spánku muže, který na něm předtím klečel.</strong></p>

<p><strong>Když byla hrozba zneškodněna, Lash se znovu zapo­tácel, tělo mu kleslo na bok a krátce zauvažoval, nemá-li znovu zvracet. </strong></p>

<p><strong>Nebyl zrovna ve skvělém stavu - zvlášt když člověk, kterého sejmul na útěku, začal sténat a šát­rat po zemi, jako by byl odhodlán dostat se pryč.</strong></p>

<p><strong>Lash se přiměl vstát a šouravě vykročit vpřed. Zasta­vil se nad feťákem, zapřel se nohou o jeho zadek a vyš­kubl mu nůž ze zad. Pak svůj cíl kopnutím obrátil a zvedl paži...</strong></p>

<p><strong>Užuž chtěl bodnout do jeho hrudi, když si uvědomil, že ten lump je silný, jeho tělo je samý sval. Podle zbě­silých očí soudě to byl určitě narkoman, ale byl dost mladý, takže návyk mu dosud nezačal užírat svalovou hmotu.</strong></p>

<p><strong>No, že má ale tenhle prevít kliku. Díky rozmaru a kvalitnímu tělu se právě změnil z mrtvoly v labora­torní krysu.</strong></p>

<p><strong>Místo aby ho bodl do srdce, proťal Lash člověku zá­pěstí a napíchl hrdelní žílu. Rudá krev prýštila do ze­mě, muž začal sténat, Lash pohlédl na auto a měl pocit, jako by od něj bylo vzdáleno sto padesát kilometrů.</strong></p>

<p><strong>Potřebuje energii. Potřebuje...</strong></p>

<p><strong>Trefa.</strong></p>

<p><strong>Zatímco se žíly vyprazdňovaly, Lash se odvlekl k mercedesu, otevřel kufr a vyndal kobereček. Panel zakrývající rezervu by se za normálních okolností dal snadno vytáhnout.</strong></p>

<p><strong>Hola, vstávat, vstávat.</strong></p>

<p><strong>Kilo kokainu mělo být už před několika dny rozpor­cováno do balíčků, jenže pak svět explodoval a droga zůstala tam, kam ji pan D uložil.</strong></p>

<p><strong>Lash si otřel nůž o kalhoty, propíchl růžek špalku za­baleného do celofánu a nabral na špičku čepele. Šňupal ten šmejd rovnou z nerez oceli, nejdřív do pravé a pak do levé nosní dírky, kterou vlastně neměl.</strong></p>

<p><strong>Pro dobrou míru to zopakoval.</strong></p>

<p><strong>Aaaaa... ještě jednou.</strong></p>

<p><strong>Popotahoval, aby ten prášek zůstal uvnitř, a nával, který jím projel, mu zachránil kůži, našponoval ho tak, že se dokázal udržet v chodu i po tom zvracení a omdlévání. Proč tyhle problémy má, to byla záhada... Možná byla krev té holky znečištěná nebo se možná neměnilo jen Lashovo tělo, ale i vnitřní chemie. </strong></p>

<p><strong>Ať tak nebo tak, bude ten prášek z kufru auta potřebovat, dokud se všechno nestabilizuje.</strong></p>

<p><strong>A ten šmejd fungoval. Cítil se <emphasis>ohromně.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Když znovu ukryl svůj poklad, vrátil se k feťákovi. Chlad při procesu vypouštění nijak nepomáhal a čekat tady, než ten lump vykrvácí, nebyl zrovna nejlepší ná­pad, aťsi byli pod mostem ukryti sebelépe. Nabit ener­gií přikročil k mrtvému chlápkovi, s nímž naložil jako Hannibal Lecter; rozerval mu špinavou bundu a tílko pod ní roztrhal na pruhy podobné obvazům.</strong></p>

<p><strong>Kašle na otce.</strong></p>

<p><strong>Kašle na toho mrňavého Šmejda.</strong></p>

<p><strong>Udělá si vlastní armádu. Začne tímhle závisláckým buldokem.</strong></p>

<p><strong>Netrvalo dlouho, než obvázal člověku krvácející zra­nění, a pak ho Lash zvedl a hodil do kufru asi s tako­vými ohledy, jaké by měl taxikář vůči lacinému zava­zadlu.</strong></p>

<p><strong>Vyjel zpod mostu a očima těkal kolem sebe. Ale, sakra... každičké auto, které uviděl, od těch na nadjez­du až po provoz, svištící po dálnici, každé z nich bylo neoznačeným vozem caldwellského policejního sboru.</strong></p>

<p><strong>Byl si tím jist. Je to policie. Lidé s odznaky, co hle­dají jeho auto. Policie, caldwellský policejní sbor, poli­cie, caldwellský policejní sbor...</strong></p>

<p><strong>Cestou k bungalovu ho zdržely snad všechny červe­né na křižovatkách, co jich v Caldwellu bylo, a když byl nucen zabrzdit, zíral přímo před sebe a modlil se, aby policie za ním a před ním nevycítila, že má v autě umírajícího muže a náklad drog.</strong></p>

<p><strong>Stálo by to příliš velké úsilí, kdyby ho zastavili. Kro­mě toho byl sjetý. Konečně se cítil ve své kůži, každič­ký úder srdce mu bubnoval v žilách, ocelové podkůvky na kopytech všeho toho kokainu mu dusaly mozkem a vytvářely kakofonii tvůrčích inspirací...</strong></p>

<p><strong>Počkat. Na co že to myslel?</strong></p>

<p><strong>Ale co na tom sejde. Napůl zformované myšlenky se vznášely jeho myslí, plány vznikaly a rozpadaly se a každičký z nich byl geniální.</strong></p>

<p><strong>Benloise, musí za Benloisem, obnovit spojení. Vyro­bit si víc vlastních <emphasis>bezduchých.</emphasis> Najít malého Šmejda a bodnutím ho vrátit Omegovi.</strong></p>

<p><strong>Vykašlat se na otce, jako se on vykašlal na něj.</strong></p>

<p><strong>Znovu si zasouložit s Xhex.</strong></p>

<p><strong>Vrátit se na farmu a bojovat s bratry.</strong></p>

<p><strong>Peníze, peníze, peníze - potřebuje peníze.</strong></p>

<p><strong>Když míjel jeden z caldwellských parků, noha mu sjela z plynu. Zprvu si nebyl jist tím, co viděl... napad­lo ho, jestli jeho zfetovaná hlava nezkresluje realitu.</strong></p>

<p><strong>Ale ne...</strong></p>

<p><strong>To, co se odehrávalo ve stínu u kašny, představovalo příležitost, jakou měl sám v plánu vytvořit. Nebo do ní proniknout, kdyby bylo třeba.</strong></p>

<p><strong>Zajel s mercedesem na jedno z placených parkova­cích míst, vypnul motor a vyndal nůž. Když obcházel kapotu mercedesu, mlhavě si uvědomoval, že mu to pořádně nemyslí, ale protože ho unášel kokain, byl to docela příjemný pocit.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>John Matthew se zhmotnil mezi borovicemi a keři spo­lu s Xhex, Qhuinnem, Butchem, V a Rhagem. Sešlá farma, obklopená žlutou policejní páskou, před nimi vypadala jako vystřižená ze seriálu <emphasis>Zákon a pořádek.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Ačkoliv kdyby to tak bylo, bez pachovize byste ne­získali přesný obraz ani s tím nejlepším kamerama­nem. Přestože všude kolem se rozprostíraly kubíky čerstvého vzduchu, pach krve byl tak silný, až se vám chtělo kašlat.</strong></p>

<p><strong>Aby jaksepatří pokrylo to, co se dozvědělo od Las­he, rozdělilo se Bratrstvo na dvě půlky: ostatní se vy­dali na adresu odpovídající poznávací značce té vytuněné Hondy Civic. Trez a iAm se právě odporoučeli,aby se přes noc věnovali svým záležitostem, ale byli připraveni se vrátit, jakmile obdrží textovku.</strong></p>

<p><strong> A podle Temných se nedělo nic zvláštního od té doby, co je Xhex opustila, kromě skutečnosti, že detektiv de la Cruz se vrátil, strávil tu hodinu a zase odjel.</strong></p>

<p><strong>John prohledal místo činu před ním, soustředil se spíš na stíny než na to, co osvětloval vycházející měsíc. Pak zavřel oči a nechal ze sebe proudit svůj instinkt, popustil otěže tomu nedefinovatelnému, neviditelnému senzoru uprostřed své hrudi.</strong></p>

<p><strong>V          takových chvílích nevěděl, proč dělá to, co dělá; prostě na něj přišlo nutkání, přesvědčení, že už to jed­nou dělal - a úspěšně - tak silné, že se mu nedalo vzdorovat.</strong></p>

<p><strong>Jo... cítil, že se něco děje... byli tu duchové. A ta ji­stota mu připomínala to, co cítil, když byl v té děsivé ložnici, kde měl Xhex tak nablízku, a přitom tak vzdá­lenou. Také ji cítil, ale byl nějak zablokovaný, takže nemohl navázat spojení.</strong></p>

<p><strong>„Těla jsou tu," řekla Xhex. „Prostě je jen nevidíme a nedostaneme se k nim. Ale povídám ti... jsou uvnitř."</strong></p>

<p><strong>„Proto se nebudeme motat tady venku," řekl V a odhmotnil se.</strong></p>

<p><strong>Rhage ho následoval, přenesl se rovnou do budovy, zatímco Butch zvolil pracnější přístup pěšky přes roz­drbaný trávník, se zbraní tasenou a nesenou u stehna. Nahlížel do oken, dokud ho V nevpustil zadem.</strong></p>

<p><strong>„Jdeš dovnitř?" zeptala se Xhex.</strong></p>

<p><emphasis>John pečlivě znakoval, aby mohla číst z jeho rukou. Už  jsi hlásila, co se děje uvnitř. Mě spíš zajímá, kdo se ukáže u domovních dveří.</emphasis></p>

<p><strong>„Souhlas."</strong></p>

<p><strong>Bratři se vraceli jeden po druhém.</strong></p>

<p><strong>V          tiše promluvil. „Pokud jen Lash nepředvádí své zasvěcovací úsilí a pokud má Xhex pravdu..."</strong></p>

<p><strong>„Žádné pokud," odsekla. „Mám."</strong></p>

<p><strong>„...pak ten, kdo ty chudáky proměnil, se musí vrátit zpátky. “</strong></p>

<p><strong>„Děkuju, Sherlocku.“</strong></p>

<p><strong>V             se na ni zamračil. „Nechceš trochu přibrzdit, zla­tíčko?"</strong></p>

<p><strong>John se napřímil a říkal si, že jakkoli má bratra velmi rád, tenhle tón se mu vůbec nelíbí.</strong></p>

<p><strong>Xhex očividně souhlasila. „Ještě jednou mi řekneš zlatíčko a bude to poslední slovo, cos kdy...“</strong></p>

<p><strong>„Nevyhrožuj mi, zlat...“</strong></p>

<p><strong>Butch si stoupnul za V a připlácl mu dlaň na klapač­ku, zatímco John položil ruku na paži Xhex s tím, aby se zklidnila; současně se zamračil na Vishouse. Nikdy nechápal nepřátelství mezi těmi dvěma, i když panova­lo tak dlouho, kam až jeho paměť sahala...</strong></p>

<p><strong>Zamračil se. Po tom vzplanutí se Butch díval do ze­mě, Xhex soustředila pohled na strom za Vishousovým ramenem. V  vrčel a prohlížel si nehty.</strong></p>

<p><strong>Nějak je to celé šejdrem, říkal si John.</strong></p>

<p><strong>Ach... Ježíši...</strong></p>

<p><strong>V             neměl důvod, aby Xhex neměl rád - po pravdě ře­čeno, byla přesně ten typ ženské, jakých si zpravidla vážil. Ledaže ovšem náhodou nebyla s Butchem...</strong></p>

<p><strong>Bylo známo, že V se chová ohledně svého nejlepšího přítele majetnicky vůči každému kromě Butchovy <emphasis>shellan.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Zde John své dedukce ukončil, vůbec nepotřeboval vědět víc. Butch byl stoprocentně blázen do své Marissy, takže jestli s Xhex někdy k něčemu došlo... bylo to dávno. </strong></p>

<p><strong>Patrně ještě předtím, než se s ní John vůbec se­tkal - nebo možná když byl ještě pretrans.</strong></p>

<p><strong>Minulost je minulost.</strong></p>

<p><strong>Kromě toho by neměl...</strong></p>

<p><strong>Veškeré další rozjímání o situaci bylo milosrdně přerušeno, protože kolem farmy projelo auto.</strong></p>

<p><strong> Oka­mžitě se veškerá jejich pozornost zaměřila na auto,které vypadalo jako oblečení, jež by toužila mít ve skříni nějaká dvanáctiletá holčička.</strong></p>

<p><strong> Řekněme v roce 1985.</strong></p>

<p><strong>Šedá a jedovatě žlutá a ostře růžová. Vážně? Vážně se ti to líbí? Páni... pokud za volantem seděl zabiják, měl John o důvod víc toho šmejda zabít.</strong></p>

<p><strong>„To je ta vytuněná honda," zašeptala Xhex.</strong></p>

<p><strong> „To je ona."</strong></p>

<p><strong>Znenadání došlo k nenápadné změně scenerie, jako by shora někdo stáhl záclonu. Naštěstí se viditelnost zhoršila jen do té chvíle, než se to, co je clonilo, neusa­dilo; pak bylo všechno zase vidět jasně.</strong></p>

<p><strong>„Spustil jsem <emphasis>mhis,“</emphasis> řekl V. „A je to pitomec. To fá­ro je na tuhle část města moc okázalé."</strong></p>

<p><strong>„Fáro?" zafuněl Rhage. „Prosím tě. To je šicí stroj s přilepeným spojlerem. Můj teréňák by ho předjel na čtyřku, i kdyby startoval z místa."</strong></p>

<p><strong>Když se zezadu ozval podivný zvuk, John se ohlédl. Stejně tak tři bratři.</strong></p>

<p><strong>„Co je." Xhex se naježila a zkřížila paže na hrudi. </strong></p>

<p><strong>„Umím se smát, víte. A je to... sakra hodně legrační."</strong></p>

<p><strong>Rhage zazářil. „Já věděl, že tě mám rád."</strong></p>

<p><strong>Šicí stroj projel kolem domu a pak se vrátil... jen aby se otočil a provedl třetí průjezd.</strong></p>

<p><strong>„Začíná mě to fakt otravovat." Rhage přenesl váhu dozadu a dopředu, oči mu zářily jako modrý neon což znamenalo, že jeho bestie chrupala a teď začíná být taky nervózní. To nikdy nebylo dobré. „Co kdy­bych ho zastavil a vytáhl toho prevíta po hlavě ven předním oknem."</strong></p>

<p><strong>„Radši se zklidníme a nastražíme past,"</strong></p>

<p><strong> zamumlala Xhex, právě když si John pomyslel totéž.</strong></p>

<p><strong>Chlapík za volantem byl sice možná barvoslepý, po­kud šlo o lak na autě, ale nebyl úplný nekňuba. Jel dál a asi pět minut nato, právě když u Rhage prakticky pro­bíhalo rozdvojení osobnosti, jak byl vytočený, uviděli zabijáka, který předtím kolem nich projížděl, přicházet pěšky, zadem přes kukuřičné pole.</strong></p>

<p><strong>„Ten kluk je jako fretka," zamumlal Rhage.</strong></p>

<p><strong> „Malá, uhejbácká fretka."</strong></p>

<p><strong>Možná, ale pan Fretka s sebou měl dvě posily tako­vých rozměrů, že se do jeho fára nemohly vejít. Oči­vidně se sešli někde jinde a druhé auto tam nechali.</strong></p>

<p><strong>A přístupovou cestu volili chytře. Beze spěchu se rozhlíželi po trávníku, po domě a po lese. Jenže díky V při pohledu na stromy, mezi nimiž se skrýval jejich nepřítel, nezaznamenaly jejich oči nic jiného než kraji­nu. Vishousova <emphasis>mhis</emphasis> byla optická iluze, která účinně zakryla bouři, do níž nepřítel vstupoval.</strong></p>

<p><strong>Když trojice došla k zadnímu vchodu do domu, vy­dávaly její boty křupavý zvuk ve studené, tuhé trávě. Okamžik nato se ozval tříštivý zvuk... rozbíjení skla.</strong></p>

<p><strong>John znakovou řečí oznámil všem a nikomu: <emphasis>Jdu tam.</emphasis></strong></p>

<p><strong>„Počkej..."</strong></p>

<p><strong>Vishousův hlas Johna ani v nejmenším nezpomalil, stejně jako zaklení, které po něm zůstalo, když se od­hmotnil přímo k boční zdi domu.</strong></p>

<p><strong>Což znamenalo, že jako první spatřil těla, když se stala viditelnými.</strong></p>

<p><strong>V           okamžiku, kdy Fretka prolezl oknem do kuchyně, dům se zachvěl a...</strong></p>

<p><emphasis>Nazdar, Texaský masakre motorovou pilou.</emphasis></p>

<p><strong>Od obývacího pokoje přes chodbou až do jídelny se rozprostírala podívaná na nějakých dvacet chlapů, se­řazených hlavou k zadní stěně domu a nohama k průče­lí.</strong></p>

<p><strong> Panenky. Groteskní nahé panenky s černými zvratky na obličejích a zvolna se pohybujícími pažemi a noha­ma.</strong></p>

<p><strong>John cítil, jak se Xhex a ostatní zhmotňují přímo za ním u okna, právě když Fretka vstoupil do zorného pole.</strong></p>

<p><strong>„Paráda!" zahulákal kluk a rozhlédl se. <emphasis>„Jo!"</emphasis></strong></p>

<p><strong>Jeho vítězoslavný, škytavý smích hraničil s hysterií - což mohlo znít znepokojivě, nebýt skutečnosti, že byl obklopen krví a vnitřnostmi a hnusem. Takhle? Ten řezavý chechtot byl spíš jako kýchnutí - hrozné klišé.</strong></p>

<p><strong>Jenomže to jeho auto nebylo nic jiného. Vin Diesel jako vystřižený?</strong></p>

<p><strong>„Jste moje armáda,“ křikl na zkrvavené chlapy na podlaze. „Budeme vládnout Caldwellu! Hněte zadkem, je čas dát se do práce! Společně jsme...“</strong></p>

<p><strong>„Nemůžu se dočkat, až toho srabíka zabiju," mumlal Rhage. </strong></p>

<p><strong>„I kdyby jen proto, abych ho umlčel.“</strong></p>

<p><strong>Svatá pravda.</strong></p>

<p><strong>Ten lump řádil jako Mussolini, jedno bla-bla-bla přes druhé, což bylo moc pěkné pro ego, ale nakonec to neznamenalo vůbec nic. Zásadní význam měla reak­ce těch žalostných chudáků na zemi...</strong></p>

<p><strong>Ha. Možná vybral Omega dobře- panenky vypadaly, jako by se napily živé vody. Shromáždění vypuštěných, zmasakrovaných, oživených a nyní bezduchých někdej­ších lidí se začalo pohybovat, zvedat trupy z podlahy a pracně se narovnávat, to vše na Fretkův rozkaz.</strong></p>

<p><strong>Škoda, že to bude marná námaha.</strong></p>

<p><strong>„Na tři,“ zašeptal Vishous.</strong></p>

<p><strong>Xhex odpočítávala. „Jedna... dva... tři —“</strong></p>

<p><strong>                                            Kapitola padesátá čtvrtá</strong></p>

<p><strong><emphasis>J</emphasis></strong></p>

<p><strong><emphasis> </emphasis></strong></p>

<p><strong><emphasis>akmile nad krajinu padla noc a dopřála svou temnou milost zemi, Darius se odhmotnil ze svého skromné­ho příbytku a spolu s Tohrmentem se ocitl na břehu oceánu.</emphasis></strong></p>

<p><strong><emphasis> „Domek ", který jim předtím popsal symphath, byl ve skutečnosti kamenné sídlo, dosti velké a důstoj­né. </emphasis></strong></p>

<p><strong><emphasis>Uvnitř svítily svíčky, ale Darius a jeho chráněnec otáleli mezi listnatým porostem, aniž by pozorovali vnější známky života- kolem oken neprocházely žádné postavy. Neozval se varovný štěkot psů. Chladný, po­klidný vánek nepřinášel žádné pachy z kuchyňského křídla.</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Na louce však byl volně pobíhající kůň a u stodoly kočár.</emphasis></p>

<p><emphasis>A také krušný pocit neblahé předtuchy.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Uvnitř je symphath," zašeptal Darius, jehož oči pronikaly nejen do toho, co bylo viditelné, ale i do za­stíněných míst.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nebylo, jak zjistit, zda je v domě víc než jeden pojídač hříchů, protože stačil pouze jediný z nich, aby vznikla barikáda strachu. A nebylo možné ani určit, zda je to symphath, kterého hledají.</emphasis></p>

<p><emphasis>Aspoň dokud zůstanou na okraji.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius zavřel oči a nechal své smysly pronikat, jak jen to šlo, do scenerie, již měl před sebou; jeho instinkt přesahoval zrak a sluch, soustředěn na zjišťování ne­bezpečí.</emphasis></p>

<p><emphasis>Byly chvíle, kdy věřil, že to, co ví, je vpravdě víc, než co vnímá.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ano, cítil cosi uvnitř. Mezi kamennými stěnami se odehrával zběsilý pohyb.</emphasis></p>

<p><emphasis>Symphath už ví, že tu jsou.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius kývl na Tohrmenta a oba riskovali a pokusili se odhmotnit do obývacího pokoje.</emphasis></p>

<p><emphasis>Kov zapuštěný v samotném zdivu jim zabránit pro­niknout bytelnými zdmi a byli nuceni znovu se zhmotnit u studeného boku domu.</emphasis></p>

<p><emphasis> Nevyveden z míry, zvedl Dari­us svůj kůží chráněný loket a rozbil olovnaté sklo v ok­ně, pak popadl příčky a vytrhl rám. Odhodil ho a vtrhl dovnitř spolu s Tohrmentem, oba nabyli tělesné formy v obývacím pokoji...</emphasis></p>

<p><emphasis>Právě včas, aby postřehli rudý záblesk mizící vnitřními dveřmi směrem k zadní části domu. V němé souhře se ho Darius a Tohrment jali pronásledo­vat až k východu, kam dorazili, právě když zapadal zámek.</emphasis></p>

<p><emphasis>Měděný mechanismus. Což znamenalo, že se s ním nedá pohnout myšlenkou.</emphasis></p>

<p><emphasis>„ Ustup stranou, “ řekl Tohrment a namířil hlaveň své pistole.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius na okamžik odstoupil, zazněl výstřel a on pak ramenem vrazil do dveří, až se otevřely dokořán.</emphasis></p>

<p><emphasis>Schody dolů byly temné, až. na pohybující se státe slábnoucí světlo.</emphasis></p>

<p><emphasis>Sestupovali po kamenných stupních v kvapu a pak tryskem vyrazili po podlaze z udusané hlíny, běželi za lucernou... a za pachem upíří krve, který se vznášel ve vzduchu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Naléhavost duněla v Dariových žilách, hněv soupeřil se zoufalstvím. Chce tu ženu zpět... Nejdražší Stvořitelko, jak asi trpěla...</emphasis></p>

<p><emphasis>Ozvalo se bouchnutí a pak v podzemním tunelu za­vládla černočerná tma.</emphasis></p>

<p><emphasis>Aniž bv zpomalil, hnal se Darius dál, vztaženou ru­kou hmatal podél zdi, aby neztratil cestu.</emphasis></p>

<p><emphasis> V patách měl Tohrmenta a ozvěna jejich rachotících bot pomáhala Dariusovi určit, kde je konec chodby. Zastavil právě včas, rukama našel závoru na dveřích.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jejichž zamykáním se symphath nezdržoval.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius rozrazil těžké dřevěné výplně a zhluboka na­bral do plic čerstvý vzduch a zahlédl kymácející se lu­cernu daleko vpředu, za travnatým úsekem.</emphasis></p>

<p><emphasis>Odhmotnil  se až  ke světlu a dohnal muže symphatha a upíří ženu vedle stodoly, zahradil jim únikovou cestu tak, že únosce byl nucen zastavit.</emphasis></p>

<p><emphasis>Třesoucíma se rukama pozvedl pojídač hříchů nůž k hrdlu své zajatkyně.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Zabiju ji!" řval. „Zabiju ji!“</emphasis></p>

<p><emphasis>Žena s ním nezápasila, nesnažila se mu vymanit, ne­prosila o záchranu ani o vysvobození. Jen zírala před sebe, její uhranuté oči v prázdné tváři hleděly netečně.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nebylo bledší pleti než její v mrtvolném měsíčním svi­tu. Dceři Sampsonově snad bilo srdce v hrudi, ovšem její duše zesnula.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Pusť ji," zavelel Darius. „Pusť ji a necháme tě žít. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nikdy! Je má!"</emphasis></p>

<p><emphasis>Symphathovy oči rudě žhnuly, jeho zlý původ zářil do noci, a přesto ho mládí a panika evidentně zbavo­valy schopnosti použít nejmocnější zbraň jeho rasy- třebaže se Darius připravoval na mentální útok, pojí­dač hříchů se o vpád pod jeho lebeční klenbu ani ne­pokusil.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Pusť ji, “ opakoval Darius, „a my tě nezabijeme. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Spojil jsem se s ní! Slyšíte mě! Spojil jsem se s ní!"</emphasis></p>

<p><emphasis>Tohrment namířil na muže svou zbraň a na Daria za­působilo, jak byl klidný.</emphasis></p>

<p><emphasis> Poprvé v terénu, situace se zajatkyní, symphath... a chlapec přímo uprostřed, aniž by ho drama pohltilo.</emphasis></p>

<p><emphasis>Se záměrným klidem se Darius dál snažil s protiv­níkem vyjednávat, přičemž se šíleným hněvem zazna­menal, že noční roucho ženy je potřísněno. „Jestli ji pustíš... “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nemůžeš mi dát nic cennějšího, než je ona!"</emphasis></p>

<p><emphasis>Tohrmentův tlumený hlas rozbil napětí. „Jestli ji pustíš, nestřelím tě do hlavy. “</emphasis></p>

<p><emphasis>To byla docela dobrá hrozba, usoudil Darius. </emphasis></p>

<p><emphasis>Ale Tohrment ze své zbraně nevypálí - příliš by ohrozil že­nu v případě, že by minul i jen o vlásek.</emphasis></p>

<p><emphasis>Symphath vykročil pozadu ke stodole, upírku vlekl s sebou. „ Vykuchám ji... “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jestli je ti tak drahá," řekl Darius, „jak bys mohl unést takovou ztrátu ? “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Lépe ať zemře se mnou než... “</emphasis></p>

<p><strong>Bum!</strong></p>

<p><emphasis>Zbraň spustila, Darius vykřikl a skočil kupředu, i když nebylo možné chytit Tohrmentovu kulku rukama.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Cos to udělal!" </emphasis></p>

<p><emphasis>zařval, když symphath a žena při­stáli na zemi.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius se řítil přes trávu a pak padl na kolena, mod­lil se, aby nebyla zasažena. Se srdcem v hrdle vztáhl ruce, aby z ní skulil tělo muže...</emphasis></p>

<p><emphasis>Mladý symphath žuchl na záda a slepě zíral na ne­besa, uprostřed čela dokonale kulatou černou díru.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nejdražší Stvořitelko..., “ vydechl Darius. „To byla trefa. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Tohrment poklekl. „Nestiskl bych kohoutek, kdybych si nebyl jist. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Oba se sklonili k ženě. I ona upírala pohled k sou­hvězdím nad sebou, její bledé oči byly skelné a nemr­kaly.</emphasis></p>

<p><emphasis>Přece jen jí symphath prořízl hrdlo?</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius zašátral po jejím pěnivém, kdysi bílém noč­ním rouchu. Byla na něm krev, některá zaschlá, jiná dosud čerstvá.</emphasis></p>

<p><emphasis>Slza, která jí skanula z oka, se stříbrně zaleskla v měsíčním světle.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jsi zachráněna, “ řekl Darius. „Jsi v bezpečí. Neboj se. Netruchli. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Její bledý pohled se střetl s jeho očima a bylo v něm zou falství studené jako zimní vítr a stejně osamocené.</emphasis></p>

<p><emphasis>„ Vezmeme tě zpátky tam, odkud pocházíš, “ sliboval Darius. „Tvá rodina..."</emphasis></p>

<p><emphasis>Hlas, jenž se jí vydral z hrdla, byl pouhé zasípění.</emphasis></p>

<p><emphasis> „Měl jsi zastřelit mě místo jeho. “</emphasis></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>                                                Kapitola padesátá pátá</strong></p>

<p><strong>K</strong></p>

<p>dyž odpočítala „jedna", odhmotnila se Xhex do obývacího pokoje farmy a říkala si, že obavy z léčky byly správné — jenomže do pasti spadli zabijáci.</p>

<p> Obrátila se k nejbližšímu <emphasis>bezduchému,</emphasis> a když se s ním pouštěla do boje, věděla, že musí pracovat rychle.</p>

<p><strong>Prvek překvapení máte v každém boji k dispozici jen jednou, a ona a její posádka měli proti sobě čtyřná­sobnou přesilu - v situaci, kde se nedaly použít střelné zbraně. </strong></p>

<p><strong>Kulky jsou přesné, jen když máte volnou drá­hu střely na statický cíl, a tady nebylo jedno ani druhé. Paže a nohy a těla se míhaly všude kolem, protože bratři a John a Qhuinn dělali přesně totéž co ona - vy­brali si nahodile zasvěcence a pustili se do něj jako Bruce Lee.</strong></p>

<p><strong>Xhex měla dýku v levé ruce a přitom uzemnila zabi­jáka před sebou pravým hákem. Úder ho zbavil vědo­mí, a když se sesul na zeď, rozmáchla se a namířila špičku své čepele přímo na hruď...</strong></p>

<p><strong>Butch ji chytil za zápěstí. „Nech mě to dokončit."</strong></p>

<p><strong>Postavil se mezi ně, upřel oči na zabijáka a spustil k němu ústa. Pomalým, pravidelným vdechováním za­čal z toho těla vytahovat esenci, hnusný mrak - jako by se z <emphasis>bezduchého</emphasis> do Butche přemisťoval smog.</strong></p>

<p><strong>„Ježíši... Kriste...," zašeptala, když se zabiják, kte­rý kdysi měl tvar, rozpadl na popel u bratrových no­hou.</strong></p>

<p><strong>Butch se zapotácel a sáhl po zdi, jako by se nemohl udržet na nohou. Chytla ho za paži. „Není ti nic..."</strong></p>

<p><strong>Řezavý Johnův hvizd ji přiměl otočit hlavu právě včas - hnal se na ni další <emphasis>bezduchý,</emphasis> připravený použít vyhazovači nůž, který měl v ruce. Díky Johnovi uhnu­la, vyrazila kupředu, popadla silné zápěstí a zmocnila se zbraně, přičemž současně bodla směrem vzhůru a trefila zabijáka pod žebra.</strong></p>

<p><strong> Trefa, bim bam.</strong></p>

<p><strong>A na dalšího.</strong></p>

<p><strong>V              boji byla jako doma, rychlé nohy, hbité ruce. A i když postupovala bleskurychle a toho zabijáka odpravila, hodlala respektovat Butchovu roli v tomto stře­tu.</strong></p>

<p><strong> Nechápala přesně, oč jde v téhle rutině popel-k-po- pelu, ale klidně by se vsadila, že je to pro nepřítele nějaký extra konec.</strong></p>

<p><strong>V            tomto duchu se pustila do přetínání podkolenních šlach a předních svalů na stehnech. Znehybňování bylo něčím, v čem jako nájemný vrah excelovala, protože mnohokrát musela předat nějaký vzkaz, než uštědřila smrtící ránu. A samozřejmě, jak za sebou nechávala sténající těla, Butch postupoval za ní, vdechoval a mě­nil v jemný prach to, co přišli zabíjet.</strong></p>

<p><strong>Prořezávala se a prosekávala mezi zasvěcenci a shle­dala, že jedním okem pokukuje po Johnovi.</strong></p>

<p><strong>A... do ho­roucích pekel. Byl to parádní bojovník.</strong></p>

<p><strong>Který se zjevně specializoval na lámání vazů. Vrhl se na nepřítele zezadu, popadl ho a pak brutální si­lou ...</strong></p>

<p><strong>Rána přišla odnikud, trefila ji do ramene a srazila na zeď, nůž jí vypadl z ruky a v zorném poli se jí rozlétly všechny možné hvězdičky.</strong></p>

<p><strong>Zabiják, který ji trefil, se vrhl kupředu a sebral její dýku ze zkrvavené podlahy obývacího pokoje, popadl ji do dlaně a vyrazil po Xhex.</strong></p>

<p><strong>V            posledním okamžiku uskočila doleva, takže bodl do stěny, na kterou předtím narazila, a čepel uvízla v sádrokartonu. Jak se ji snažil uvolnit, Xhex se otočila na patě a vrazila mu do těla svou rezervní dýku, vyřízla mu díru do tlustého střeva.</strong></p>

<p><strong>Při pohledu do jeho zděšených očí řekla:</strong></p>

<p><strong> „Copak, snad sis nemyslel, že nemám druhý nůž? Idiote."</strong></p>

<p><strong>Praštila ho do hlavy jílcem té rezervní, a když se se­sul na kolena, vyprostila z omítky svou původní dýku a obrátila se zpět k bojujícím. Domem zněly steny a rá­ny a Xhex se sunula mezi bojovníky, aby našla ty, o které nebylo postaráno...</strong></p>

<p><strong>Jeden ze zabijáků prchal z domovních dveří, řítil se do přírody.</strong></p>

<p><strong>Odhmotnila se z domu a postavila se mu do cesty. Když se kymácivě zastavil, usmála se. „Ne, nevypaříš se.“</strong></p>

<p><strong><emphasis>Bezduchý</emphasis> znovu vyrazil zpátky k bojišti - což byla pitomost, protože tam nebyl nikdo, kdo by mu pomohl. Tedy, aby to současně také přežil.</strong></p>

<p><strong>Její tělo bylo vláčné a silné, když za ním vyrazila, a kroužili kolem sebe. Právě když se ocitl u dveří, vy­skočila do vzduchu a srazila ho v letu, chytla ho kolem krku a ramen a otočila, spojením své síly a setrvačnosti zkroutila toho chlapíka v živoucí otazník.</strong></p>

<p><strong>Přistáli tvrdě, ale i když si vyrazila dech, usmívala se.</strong></p>

<p><strong>Bože, není nad pořádný boj.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>John viděl Xhex, jak vyrazila z domovních dveří, ale nemohl jít za ní, protože měl v práci dva zasvěcence. Hodlal to však s nimi vyřešit hodně rychle.</strong></p>

<p><strong>Zvláštní, jak do vás vjede nová energie, když vaše žena sama utíká do noci...</strong></p>

<p><strong>Ne že by to byla jeho žena.</strong></p>

<p><strong>Zvláštní, když si něco takového připomenete, procit­ne ve vás hadí zloba.</strong></p>

<p><strong>Sáhl po zabijákovi před sebou a jedním pohybem mu čistě utrhl hlavu. Když ji odhazoval jako bowlingovou kouli, říkal si, že je sakra škoda, že nemá čas učinit totéž s klukovými pažemi a nohama - aby mohl toho  druhého umlátit pahýly.</strong></p>

<p><strong>Naneštěstí číslo dvě právě popadlo Johna kolem hrudi a snažilo se přidusit ho medvědím stiskem.</strong></p>

<p><strong>John ho uchopil za zápěstí, znehybnil toho prevíta, pak se otočil, vyskočil a vymrštil se do vzduchu.</strong></p>

<p><strong> Dopadli na zem, John byl navrchu a zabiják vespod.</strong></p>

<p><strong> John  se vzepjal a praštil temenem hlavy protivníka přímo do  obličeje, až proměnil jeho nos v gejzír.</strong></p>

<p><strong>Rychlý obrat a John zvedl pěst vysoko do vzduchu. </strong></p>

<p><strong>Druhý úder měl za následek cukání, což naznačovalo, že chlapíkův čelní lalok má těžké problémy s přenosem elektřiny a ocitl se v říši epilepsie.</strong></p>

<p><strong>Nebude dělat problémy, než se dočká Butche.</strong></p>

<p><strong>John se vrhl ke dveřím, kudy se odhmotnila Xhex, bagančata mu uklouzla v krvi, která teď prýštila rezavohnědá i leskle černá.</strong></p>

<p><strong>Právě když se ocitl u otevřených dveří, zachytil se , veřejí.</strong></p>

<p><strong>Byl to nejpozoruhodnější zápas, co kdy viděl. <emphasis>Bez</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>duchý,</emphasis> kterého předtím honila, pelášil zpátky k domu ,očividně přehodnotil svou únikovou strategii a pádil bosýma nohama po zmrzlé trávě. </strong></p>

<p><strong>Xhex ho však rychle doháněla, nadbíhala mu, což bylo možné jen proto, že byla silnější a soustředěnější než někdejší člověk.</strong></p>

<p><strong> John neměl čas se do toho vložit, i kdyby chtěl, Xhex vylétla do vzduchu, vymrštila se a natáhla po <emphasis>bezdu</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>chém.</emphasis></strong></p>

<p><strong> Popadla ho kolem pasu a otočila, srazila ho na zem a proťala mu obě podkolenní šlachy tak hluboko, že řval jako holka.</strong></p>

<p><strong> Slezla z něj a byla připravena vyrazit znovu...  „Johne! Za tebou!"</strong></p>

<p><strong>Když na něj křikla, otočil se a měl před sebou zabi­jáka. který ho býčím nárazem vyrazil přímo ze dveří.</strong></p>

<p><strong>John přistál na zadku, sklouzl po nerovné betonové pěšince.</strong></p>

<p><strong>Což je důkaz toho, že dobré kožené kalhoty jsou za­potřebí.</strong></p>

<p><strong>Proti odřeninám?</strong></p>

<p><strong>Naštvaný, že přistál na trávníku před očima Xhex, popadl zabijáka za vlasy a strhl ho do oblouku, který chlapovi pěkně rozezpíval páteř.</strong></p>

<p><strong>S nehlučným zavrčením odhalil John tesáky a kousl toho lumpa do krku. Vyrval odtud všemožné anatomic­ké části, vyplivl je a pak odvlekl tu bublající věc za vlasy zpátky na večírek. Když míjel Xhex, kývl na ni.</strong></p>

<p><strong>„Rádo se stalo,“ uklonila se lehce. „A to kousnutí bylo pěkné."</strong></p>

<p><strong>Ohlédl se na ni, její projev úcty ho zasáhl víc, než by to dokázal kdokoli ze zabijáků: srdce se mu rozbušilo a bylo mu, jako by o kus povyrostl.</strong></p>

<p><strong>Že je ale trouba...</strong></p>

<p><strong>Nezaměnitelné prásknutí výstřelu, které zaznělo za jeho zády, ho přimrazilo na místě, kde stál.</strong></p>

<p><strong>Ten hlasitý zvuk byl tak blízko, že jeho bubínky spíš ucítily bolest, než aby slyšely něco konkrétního, a zlo­mek sekundy poté uvažoval, kdo střílel a kdo, pokud někdo, byl postřelen.</strong></p>

<p><strong>Na druhou otázku se mu dostalo odpovědi, když se mu pod vahou těla podlomila levá noha a John padl na zem jako podťatý dub.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>                                            Kapitola padesátá šestá</strong></p>

<p>N</p>

<p><strong>ůž vyletěl z ruky Xhex zlomek vteřiny poté, co viděla, jak <emphasis>bezduchý</emphasis> vychází zpoza rohu a míří hlavní pistole přímo na Johnova záda.</strong></p>

<p><strong>Její dýka rotovala vzduchem, zdolala vzdálenost v mžiku a proletěla kolem Johnova ucha tak těsně, až se modlila k Bohu, v nějž nevěřila, aby John náhle neo­točil z nějakého důvodu hlavu.</strong></p>

<p><strong>Právě když zabiják tiskl spoušť, její nůž ho trefil do ramene, náraz mu otočil trupem a bolestí spustil paži.</strong></p>

<p><strong>Což znamenalo, že John koupil zásah do nohy místo do srdce.</strong></p>

<p><strong>Když její muž padal, přeskočila ho s válečným po­křikem.</strong></p>

<p><strong>Kašle na Butche O’Neala. Tohohle zabije ona.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Bezduchý</emphasis> se zmítal, jak se snažil vyprostit si její zbraň z trupu - aspoň dokud neuslyšel její jekot. Pak na ni po­hlédl a přikrčil se hrůzou - což nasvědčovalo tomu, že jí oči rudě žhnou a tesáky jsou naplno prodloužené a vyce­něné.</strong></p>

<p><strong>Přistála před ním, a jak se krčil a zvedal paži, aby si  zaštítil tvář a šíji, nehýbala se, její rezervní dýka zůsta­la na boku a třetí v pouzdře na stehně.</strong></p>

<p><strong>S tímhle klukem měla jiné plány.</strong></p>

<p><strong>Pomocí své <emphasis>symphathovské</emphasis> stránky se pohroužila do zabijákova mozku a odstartovala jeho vzpomínky, tak­že zčistajasna pocítil dopad všech hrozných věcí, které kdy udělal, a všech strašlivých činů, které kdy byly spáchány na něm.</strong></p>

<p><strong>Spousta svinstva. Spousta svinstva. Zřejmě si potr­pěl na nezletilé holčičky.</strong></p>

<p><strong>No, tohle bude uspokojivé v přemnohá ohledech.</strong></p>

<p><strong>Padl na podlahu, řval a svíral si spánky — jako by měl vůbec šanci zastavit halucinace - a ona ho nechala trpět a topit se ve svých hříších, jeho emocionální graf se rozsvěcel ve všech sektorech, které označovaly strach a odpor a lítost a nenávist.</strong></p>

<p><strong>Když začal mlátit lebkou o špinavou tapetu, a zatím­co zanechával černou skvrnu tam, kde měl ucho, vloži­la mu do mysli jednu jedinou myšlenku.</strong></p>

<p><strong>Zasadila ji tam jako šlahoun břečťanu... šlahoun je­dovatého břečťanu, který se uchytí a pronikne a zmocní se jeho duše.</strong></p>

<p><strong>„Víš, co máš dělat," řekla hlubokým, chvějivým hla­sem. </strong></p>

<p><strong>„Víš, kudy z toho ven.“</strong></p>

<p><strong>Zabiják spustil paže a ukázal zběsilé oči. </strong></p>

<p><strong>Pod tíhou toho, co uvolnila, a jako otrok příkazu, který mu dala, popadl jílec její dýky a vyrval si ji z těla.</strong></p>

<p><strong>Obrátil hrot znovu směrem k sobě, uchopil zbraň oběma rukama a ramena se mu napjala, jak se připra­voval máchnout čepelí.</strong></p>

<p><strong>Xhex ho zarazila, nechala ho zkamenět tak, aby mohla pokleknout přímo vedle něj. </strong></p>

<p><strong>Zblízka se mu zadí­vala do očí a zasyčela: „Nepůjdeš po tom, co mi patří. Teď buď hodný chlapec a vykuchej se.“</strong></p>

<p><strong>Cákanec černé krve zasáhl její kožené kalhoty, když se chlapík bodl přímo do břicha a táhl čepel napříč, až vyrobil nepěknou díru.</strong></p>

<p><strong>A pak na její mentální rozkaz, i když se mu oči obra­cely v sloup, vytáhl zbraň a podal ji Xhex jílcem na­před.</strong></p>

<p><strong>„Rádo se stalo," zamumlala. Pak ho bodla do srdce a v mžiku byl pryč.</strong></p>

<p><strong>Když se otočila, podrážka její boty zavrzala na mok­ré podlaze.</strong></p>

<p><strong>John k ní vzhlížel očima, které nebyly nepodobné zabijákovým, třeštil je tak, že nebylo vůbec vidět horní ani spodní víčko.</strong></p>

<p><strong>Xhex si otřela první dýku o kožené kalhoty. „Jak jsi na tom?“</strong></p>

<p><strong>John jí ukázal palec nahoru a ona si uvědomila, že v domě panuje ticho. </strong></p>

<p><strong>Rozhlédla se. Všichni dosud stáli na nohou: </strong></p>

<p><strong>Qhuinn se právě narovnával od <emphasis>bezduchého, </emphasis>kterému sťal hlavu, a otáčel se, aby zjistil, je-li John v pořádku. A Rhage přibíhal z kuchyně s Vishousem v patách.</strong></p>

<p><strong>„Koho trefili...?“</strong></p>

<p><strong> Rhage zabrzdil a zadíval se na díru v Johnových kožených kalhotách. </strong></p>

<p><strong>„Člověče, o deset centimetrů výš a doleva a zpíval bys sopránem, kámo.“</strong></p>

<p><strong>V              přistoupil k Johnovi a pomohl mu na nohy.</strong></p>

<p><strong> „Jo, ale aspoň by se s tebou mohl dát na pletení.</strong></p>

<p><strong> Mohl bys ho naučit háčkovat ponožky. Jeden by až zaslzel."</strong></p>

<p><strong>„Pokud si vzpomínám, já fixací na vlnu netrpím...“</strong></p>

<p><strong>Z obývacího pokoje se ozvalo sípání, Vishous zaklel a hnal se k Butchovi, který málem vypadl do chodby.</strong></p>

<p><strong>Ach... propána. </strong></p>

<p><strong>Možná tak docela neplatí, že „všich­ni stojí na nohou“. </strong></p>

<p><strong>Bývalý policajt vypadal, jako by tr­pěl otravou jídlem, malárií a chřipkou zároveň.</strong></p>

<p><strong>Upřela pohled na Qhuinna a Rhage.</strong></p>

<p><strong> „Potřebujeme auto.</strong></p>

<p><strong> On a John potřebují převoz zpátky do sídla...“1</strong></p>

<p><strong>„Já se o svého kluka postarám,“ řekl Vishous nabru­čeně, podepřel Butche a odváděl ho ke gauči v obýva­cím pokoji.</strong></p>

<p><strong>„A já dojdu pro hummer,“ prohlásil Qhuinn.</strong></p>

<p><strong> Právě když se obracel, John praštil pěstí do zdi, aby na sebe všechny upozornil, a znakoval: <emphasis>Klidně můžu bojovat...</emphasis></strong></p>

<p><strong> „Musí tě prohlédnout doktor,“ poznamenala Xhex.</strong></p>

<p><strong> Johnovy ruce se rozpohybovaly tak rychle, že nedo­kázala sledovat slova, ale bylo dost jasné, že nepůjde na střídačku jen kvůli kousku olova v noze.</strong></p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Jejich hádku přerušila oslnivá záře, která ji přiměla naklonit se ke straně a ohlédnout přes rameno. To, co uviděla, vysvětlovalo mnohé a nejen to, co se předtím událo v boji, jehož se všichni zúčastnili: na rozdrbané pohovce držel  V  Butche v náručí a hlavy měli skloně­né, ti dva byli tak těsně u sebe, že mezi nimi nezbyla vůbec žádná mezera. A uprostřed jejich objetí Vishousovo celé tělo zářilo a Butch jako by z něj čerpal sílu a uzdravení.</strong></p>

<p><strong>Vishousova zřejmá péče a soucit způsobily, že už ho neměla tak nerada - zvlášť když obrátil tvář a pohlédl na ni. Pro jednou jeho ledová maska spadla a zoufalství v jeho očích dokazovalo, že není tak docela prevít. Na­opak, zdálo se, že cítí bolest nad tím, jak se bratr obě­tuje pro rasu. Vpravdě ho to užíralo zaživa.</strong></p>

<p><strong>Ach, a... Butch byl zřejmě jeho.</strong></p>

<p><strong> Čímž se vysvětlo­valo, proč k ní V choval averzi. Žárlil, že měla kou­sek toho, co sám chtěl, a jakkoli byl v podstatě racio­nální, nedokázal přemoci zášť, kterou vůči ní kvůli němu cítil.</strong></p>

<p><emphasis>Bylo to jen jednou, vyslala k němu myšlenku. A pak už  nikdy.</emphasis></p>

<p><strong>Po chvilce V kývl, jako by si vážil toho ujištění, a ona jeho projev úcty opětovala. Pak se znovu zaměři­la na muže před sebou. </strong></p>

<p><strong>Rhage naskočil do vlaku sakra- ne-ty-nebojuješ, kde ji vystřídal.</strong></p>

<p><strong>„Vracím se s tebou, Johne,“ přerušila ho. „Vrátíme se spolu.“</strong></p>

<p><strong>Když jí John pohlédl do očí, jeho emocionální graf svítil jako lasvegaské kasino.</strong></p>

<p><strong>Zavrtěla hlavou. „Dodržím naši dohodu. A ty se o              sebe postaráš."</strong></p>

<p><strong>Nato zasunula nože do pouzder, založila si paže na hrudi, opřela se zády o stěnu a dala tak najevo, že ni­kam nejde.</strong></p>

<p><strong>Zachránila mu život.</strong></p>

<p><strong>Xhex bezpochyby vrátila Johnovi jeho budoucnost dřív, než vůbec pochopil, že ji ztratí: jediný důvod, proč byl dosud naživu, byl ten, že trefila toho zabijáka nožem do ramene.</strong></p>

<p><strong>Takže jo, za to všechno jí byl vděčný, ale vážně ne­měl zájem, aby si hrála na sestřičku.</strong></p>

<p><strong>Kromě toho ošetřovatelství nebylo nejvyšším a nej­lepším využitím jejího nadání.</strong></p>

<p><strong>John pohlédl přes ni na sežehlou stopu na podlaze - víc toho ze zabijáka, který ho postřelil, nezbylo. Krucinál... ta představa, jak strašlivě s ním naložila, aniž by se toho prevíta vůbec dotkla? </strong></p>

<p><strong>Ve své mysli měla fantas­tickou zbraň. Jakou hrůzu měl ten lump ve tváři... Pak si sám rozřízl břicho. Co, sakra, viděl?</strong></p>

<p><strong>John už věděl, proč jsou <emphasis>symphathové</emphasis> obávaní a segregovaní.</strong></p>

<p><strong>A páni, mezi tím divadýlkem a představením, které předtím předvedla Xhex na trávníku před domem, si uvědomil, že je přesně taková, jakou ji vždycky znal: bojovnice až do morku kostí.</strong></p>

<p><strong>Nejenže si dokázala poradit v poli - ve válce byla jednoznačným přínosem. </strong></p>

<p><strong>Právě proto se oba musí dnes v noci udržet a nemarnit čas v domě lepením náplastí na jeho bebí.</strong></p>

<p><strong>Odstrčil se od podlahy, přenesl váhu na zraněnou no­hu a ta zavyla bolestí. </strong></p>

<p><strong>On to však ignoroval - stejně ja­ko hovor, který se spustil všude kolem něj.</strong></p>

<p><strong>Laciné řeči obecenstva: zdarma. Názory na jeho no­hu: nestojí za fajfku tabáku.</strong></p>

<p><strong>Selektivní hluchota? Penězi k nezaplacení.</strong></p>

<p><strong>Zajímalo ho, kolik jich dnes v noci pozabíjeli. A zda dostali Fretku. Nahlédl do obývacího pokoje a...</strong></p>

<p><strong>Rhage si stoupl před něj.</strong></p>

<p><strong> „Hele, ahoj! Jak se vede?“ Hollywood napřáhl ruku před sebe. </strong></p>

<p><strong>„Rád bych se představil. Jsem ten kus masa, co tě narve hlavou na­před do hummeru tvého kámoše Qhuinna, hned jak tady bude. Jen jsem si říkal, že se ti představím, než tě svážu a hodím si tě přes rameno jako pytel písku.“</strong></p>

<p><strong>John se na něj zamračil. <emphasis>Nikam nejdu.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Rhage se usmál, jeho neuvěřitelná krása vypadala ja­ko cosi seslaného z nebes. To však bylo jen vnější zdá­ní. Uvnitř byl učiněný pekelník - v téhle situaci. </strong></p>

<p><strong>„Par­don, špatná odpověď."</strong></p>

<p><emphasis>Nic mi není...</emphasis></p>

<p><strong>Ten prevít, zatracený mizera, ten lump se doopravdy sehnul, popadl Johna za ránu a zmáčkl nové bydliště nepřátelského projektilu.</strong></p>

<p><strong>John zařval, aniž by vydal hlásku, a zřítil se volným pádem, až se šplouchnutím přistál na krví nasáklé pod­laze.</strong></p>

<p><strong> Zvedl nohu a pokusil se uchopit své stehno do ná­ruče, jako by předváděl, že opožděná něžná péče tu věc přesvědčí, aby se uklidnila.</strong></p>

<p><strong>Cítil se, jako by měl ve svalu zabodnutý zubatý skle­něný střep.</strong></p>

<p><strong>„Bylo to opravdu nutné?" zeptala se Xhex nad jeho hlavou.</strong></p>

<p><strong>Rhageův hlas už nebyl škádlivý.</strong></p>

<p><strong> „Chceš ho přesvěd­čovat? Hodně štěstí. A jestli myslíš, že by nějaký zabiják jednal jinak, máš v hlavě piliny. Vpředu na kalhotách má viditelnou kulatou díru a při chůzi kulhá. Každý z těch darebáků, co má v hlavě špetku rozumu, pochopí, kde má slabinu. A taky páchne po čerstvé krvi."</strong></p>

<p><strong>Ten zmetek má patrně pravdu, ale Ježíši na kříži...</strong></p>

<p><strong>Bylo dost možné, že John bolestí omdlel, protože než se nadál, samozvaný „kus masa" už ho zvedal, aby ho vynesl z domu.</strong></p>

<p><strong>Jo, vždyť je to jedno. Nedá se nic dělat. John ho odsrčil a pokusil se přistát, aniž by klel nebo zvracel. Zatímco jeho rty vytvářely všemožná neslušná slova, probelhal se kolem Butche, který už vypadal mnohem lip, a kolem V, který si zapaloval ubalenou cigaretu.</strong></p>

<p><strong>Přesně věděl, kde je Xhex: za ním, s rukou na jeho zádech, jako by věděla, že je rozkolísaný a mohl by jít každým okamžikem k zemi.</strong></p>

<p><strong>To ale ani náhodou. Čirá zarputilost ho dovedla až k hummeru a na zadní sedadlo se dostal vlastními sila­mi. Samozřejmě, než Qhuinn šlápl na plyn, byl už celý zalitý studeným potem a necítil ruce ani nohy.</strong></p>

<p><strong>„Spočítali jsme mrtvé," slyšel říkat Xhex.</strong></p>

<p><strong>Když se ohlédl, upřeně na něj hleděla přes zadní sedadlo.</strong></p>

<p><strong> Páni... byla zatraceně krásná v tom destilo­vaném světle z palubní desky. Na štíhlé tváři měla šmouhu černé krve <emphasis>bezduchých,</emphasis> ale líce byly zardělé a v očích zvláštní jiskra. Dnes v noci se povyrazila, ří­kal si. Užila si to.</strong></p>

<p><strong>Krucinál. Vážně je to ideální žena.</strong></p>

<p><strong><emphasis>A kolik jsme jich odpravili?</emphasis> znakoval ve snaze roz­ptýlit svou vnitřní fajnovku.</strong></p>

<p><strong>„Dvanáct ze šestnácti nových rekrutů a taky oba ty zabijáky, co přišli přes pole s Fretkou. Naneštěstí nový velitel nebyl nikde k nalezení - takže musíme předpo­kládat, že ten srabík zdrhnul, hned jak jsme tam vnikli, a vzal s sebou hrstku zasvěcenců. Jo, a Butch vdechl všechny odpravené kromě dvou.“</strong></p>

<p><emphasis>Nejmíň jednoho z nich jsi vyřídila ty.</emphasis></p>

<p><strong>„Abych řekla pravdu, oba byli moji.“ Upřeně mu hle­děla do očí. „Vadí ti to? Žes mě viděl... takhle při práci?“</strong></p>

<p><strong>Její tón naznačoval, že podle jejího názoru mu to va­dí a že mu nezazlívá, pokud je mu z ní nanic. Jenomže se mýlila.</strong></p>

<p><emphasis>John potlačil bolest, která jím zmítala, zavrtěl hlavou a ochablýma rukama znakoval: Máš neuvěřitelnou energii. Jestli jsem vypadal šokované... tak proto, že jsem ještě nikdy neviděl nikoho z vašich v akci.</emphasis></p>

<p><strong>Tvář se jí maličko sevřela a zadívala se z okna.</strong></p>

<p><strong>Poklepal jí na rameno a znakoval: <emphasis>To byl kompli</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ment.</emphasis></strong></p>

<p><strong>„Jo, promiň... jenom to ,vaši‘ mě vždycky rozhodí. Jsem půl napůl, tudíž nejsem nic. Nemám žádné ,na­še.“ </strong></p>

<p><strong>Mávla nad svými slovy rukou. „To je jedno. Když jsi byl v bezvědomí, V se svým telefonem napojil na databázi caldwellského policejního sboru. Policie taky nenašla na místě činu žádné průkazy totožnosti, takže nemáme za čím jít, kromě té adresy z poznávací znač­ky hondy. Vsadím se, že...“</strong></p>

<p><strong>Mluvila dál a on se nechal omývat jejími slovy.</strong></p>

<p><strong>Dobře věděl, jaké to je, nemít žádné „naše“.</strong></p>

<p><strong>Zase další věc, v níž jsou si podobní.</strong></p>

<p><strong>Zavřel oči a vyslal modlitbu ke každému, kdo by mohl naslouchat; žádal, aby mu dotyčný laskavě pře­stal posílat signály, že se k sobě hodí. Četl tu knihu, vi­děl ten film, koupil si soundtrack, dévédéčko, tričko, hrnek, kšiltovku a příručku pro pokročilé. Znal všech­ny důvody, proč by se k sobě měli ideálně hodit.</strong></p>

<p><strong>Jenomže tak jako věděl o všem, co je spojuje, bylo mu ještě víc jasné, jak je jim souzeno být navždy od­loučeni.</strong></p>

<p><strong>„Není ti nic?“</strong></p>

<p><strong>Hlas Xhex byl tichý a zněl blíž, a když pootevřel víčka, měl ji prakticky na klíně. Sledoval očima její tvář a skrčené, v kůži oděné tělo.</strong></p>

<p><strong>Bolest a pocit, že už nemají mnoho času, ho přiměly odhodit zábrany a říci to, co měl doopravdy na mysli.</strong></p>

<p><emphasis>Chci být v tobě, až se vrátíme do sídla, znakoval. </emphasis></p>

<p><emphasis>Hned jak dostanu obvaz na tu zatracenou nohu, chci do tebe.</emphasis></p>

<p><strong>Závan její vůně v chřípí mu sdělil, že Xhex s tím plá­nem souhlasí.</strong></p>

<p><strong>Takže aspoň jedna věc, kromě jeho penisu, vypadala nadějně.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>                                               Kapitola padesátá sedmá</strong></p>

<p><strong>N</strong></p>

<p>ahoře v prvním patře plantážnického domu Eliahu Rathboonea musel Gregg Winn otevírat dveře do svého a Hollyina pokoje dvěma prsty a s modlitbou, aby si nevylil horkou kávu na nohu.</p>

<p> Dva hrnky, které držel v rukou, naplnil nápojem, který osobně uvařil v „hostinské“ konvici na příborníku v jídelně.</p>

<p><strong>Takže jen Bůh ví, jak to bude chutnat.</strong></p>

<p><strong>„Potřebuješ pomoc?“ vzhlédla Holly od laptopu.</strong></p>

<p><strong>„Kdepak.“ Kopnutím zavřel dveře a zamířil k poste­li</strong></p>

<p><strong>„Už to je.“1</strong></p>

<p><strong>„Ty jsi tak pozorný.“</strong></p>

<p><strong>„Počkej, až ochutnáš... s tím tvým kafem jsem mu­sel improvizovat," řekl a podal jí bílou kávu.</strong></p>

<p><strong> „Neměli plnotučné mléko, co jsi měla včera k snídani. Tak jsem šel do kuchyně a vzal smetanu a trochu odstředěného, smíchal to dohromady a snažil se dosáhnout správné barvy.“</strong></p>

<p><strong> Ukázal na obrazovku počítače. „Co říkáš těm skenům?“</strong></p>

<p><strong>Holly zírala do hrnku, který držela nad klávesnicí. Byla natažená na posteli, podepřená o její čelo a analy­zovala data, jimiž byl tak posedlý... vypadala přitom sexy a chytře.</strong></p>

<p><strong>A jako by nedůvěřovala tomu, co od něj dostala.</strong></p>

<p><strong>, „Poslyš,“ řekl, „jen to kafe ochutnej - jestli je hnus­né, probudím toho spořádaného majordoma.“</strong></p>

<p><strong>„Ale o to nejde.“</strong></p>

<p><strong> Sklonila plavou hlavu a uslyšel, jak usrkla. „Ach, “ jež následovalo, překonalo jeho očeká­vání. „Perfektní.“</strong></p>

<p><strong>Obešel okraj postele a uvelebil se vedle ní na při­krývce. Napil se z vlastního hrnku a usoudil, že kdyby měla jít jeho kariéra v televizi k šípku, mohl by udělat kariéru za pultem řetězce Starbucks. „Tak... honem, pověz mi, co říkáš těm záběrům."</strong></p>

<p><strong>Ukázal na obrazovku a na to, co tam bylo vidět. Vče­ra v noci získali záběr něčeho, co kráčelo přes obývací pokoj a vycházelo domovními dveřmi. Mohl to tedy být host, co si šel o půlnoci něco smlsnout, jako právě před chvílí Gregg — nebýt toho, že se odhmotnil přímo skrz dřevěné výplně. Ta věc prostě zmizela.</strong></p>

<p><strong>Docela jako ten stín před její ložnicí z oné první no­ci. Ne že by se mu to pomyšlení zamlouvalo. Ani její tehdejší sen.</strong></p>

<p><strong>„Retušoval jsi to?“ zeptala se Holly.</strong></p>

<p><strong>„Kdepak."</strong></p>

<p><strong>„Bože...“</strong></p>

<p><strong>„Já vím, jasně. A z vedení mi poslali e-mail, zrovna když jsem byl dole. Jsou úplně rozparádění, internet zřejmě už šílí nad upoutávkami - můžeme se jen mod­lit. aby se ta věc ukázala ode dneška za týden, až pů­jdeme do přímého přenosu. Určitě je to kafe dobré?"</strong></p>

<p><strong>„Ale ano, je... úžasné." Holly k němu vzhlédla přes okraj hrnku. „Víš, takového tě neznám."</strong></p>

<p><strong>Gregg se opřel zády do polštářů a nemohl než sou­hlasit. Těžko říct, co se změnilo, ale něco se v něm po­sunulo.</strong></p>

<p><strong>Holly znovu usrkla. „Vážně mi připadáš jiný."</strong></p>

<p><strong>Nevěděl, co by měl říci, a tak se držel práce. „No, ni­kdy jsem doopravdy nevěřil, že duchové existují."</strong></p>

<p><strong>„Nevěřil?"</strong></p>

<p><strong>„Ne. Víš stejně dobře jako já, co všechno jsem zfixloval. Ale tady v tomhle domě... povídám ti, něco tu je a já umírám touhou dostat se do druhého patra. </strong></p>

<p><strong>Měl jsem takový šílený sen, že jdu tam nahoru..." Jeho myšlenky přerušila náhlá, prudká bolest hlavy; mnul si spánky a usoudil, že je to tím, jak namáhal oči - dvaa­sedmdesát hodin byl v jednom kuse na počítači. „Tam nahoře na té půdě něco je, říkám ti.“</strong></p>

<p><strong>„Majordomus nám zdůrazňoval, že se tam nesmí.“</strong></p>

<p><strong>„Jo." </strong></p>

<p><strong>A Gregg ho nechtěl moc dráždit. Natočili tolik dobrých záběrů, že víc nepotřebují — a nemá smysl tla­čit na pilu. To poslední, o co stojí, je dostat se do pro­blémů s vedením takhle těsně před datem vysílání.</strong></p>

<p><strong>A bylo zcela jasné, že pan Leštěnka je nemá rád.</strong></p>

<p><strong>„Počkej, ještě jednou ti ukážu... tohle mě vážně ohromilo.“ Gregg natáhl ruku a restartoval soubor, aby mohl znovu sledovat, jak postava mizí skrz zavřené dveře. „Tohle je sakra hodně neuvěřitelné, co? Chci říct... napadlo by tě někdy, že něco takového uvidíš?"</strong></p>

<p><strong>„Ne, nenapadlo."</strong></p>

<p><strong>Něco ve zvuku jejího hlasu ho přimělo otočit k ní hlavu. Holly upřeně hleděla na něj, ne na obrazovku, a tiskla si hrnek přímo k srdci.</strong></p>

<p><strong>„Copak?" řekl a podíval se, jestli si nepobryndal košili.</strong></p>

<p><strong>„Vlastně... jde o tu kávu."</strong></p>

<p><strong>„Ošklivá pachuť?"</strong></p>

<p><strong>„Ne, vůbec ne..." Trochu se zasmála a ještě upila. „Nikdy bych netušila, že si zapamatuješ, jaké kafe mám ráda, natožpak aby ses namáhal mi ho udělat. A ještě nikdy ses mě neptal, co si myslím o práci."</strong></p>

<p><strong>Proboha... má pravdu.</strong></p>

<p><strong>Pokrčila rameny. „A nejspíš mě nepřekvapuje, že jsi nikdy nevěřil tomu, cos dělal. Jen jsem ráda, že teď to­mu věříš."</strong></p>

<p><strong>Gregg už nevydržel dívat se jí do očí; sjel pohledem přes jejich dva páry nohou v ponožkách k oknům na druhé straně pokoje. Měsíc byl sotva viditelný skrz krajkoví záclon, jen měkká záře na temném obzoru.</strong></p>

<p><strong>Holly si odkašlala. „Promiň, jestli se kvůli mně cítíš trapně."</strong></p>

<p><strong>„No... jo... ne.“ Natáhl se a uchopil ji za volnou ru­ku, stiskl ji. „Poslyš... chci, abys něco věděla."</strong></p>

<p><strong>Cítil, jak ztuhla - a to byli dva. Náhle se musel také vzmužit.</strong></p>

<p><strong>Gregg si do hutného ticha odkašlal.</strong></p>

<p><strong> „Barvím si vlasy.“</strong></p>

<p><strong>Nastala napjatá pauza - aspoň na jeho straně. A pak Holly vybuchla bublavým smíchem, sladkým, radost­ným smíchem, který doprovází úlevu.</strong></p>

<p><strong>Naklonila se k němu a projela nehty skrz jeho faleš­ně tmavé vlny. </strong></p>

<p><strong>„Vážně?“</strong></p>

<p><strong>„Mám šediny na spáncích. Vážně šediny. Začal jsem s tím něco dělat rok předtím, než jsem tě poznal - v Hollywoodu člověk musí zůstat mladý.“</strong></p>

<p><strong>„Kde si to necháváš dělat? Protože ti nikdy nejsou vidět neobarvené kořínky.“</strong></p>

<p><strong>Zaklel, sklouzl z postele, přistoupil ke svému kufru a štrachal u dna. </strong></p>

<p><strong>Ukázal krabičku a zamumlal: „Barva na vlasy ,Just for Men‘. Dělám si to sám. Nechci se ne­chat nachytat někde v salonu.“</strong></p>

<p><strong>Holly se na něj usmála tak široce, až se jí udělaly vrásky kolem očí. A vida, jemu se to líbilo. Její pěkné tváři to dodávalo určitou osobitost.</strong></p>

<p><strong>Pohlédl na krabičku. Zíral na fotku modela a dochá­zely mu všechny možné pravdy, takové, s nimiž prostě nedokázal bojovat, ani diskutovat. „Víš co, nenávidím trička Ed Hardy. </strong></p>

<p><strong>Ty zatracené věci propalujou sítnici. A těsné džíny mě škrtí... a ty mokasíny s hranatou špič­kou, co nosím, mi dřou nohy. </strong></p>

<p><strong>Už mě unavuje být ke každému podezíravý a pracovat kvůli penězům, jen abych jich mohl utrácet víc než všichni ostatní za něco. co napřesrok vyjde z módy.“ Hodil barvu na vlasy zpát­ky do kufru a zamlouvalo se mu, že ji mohl takříkajíc vypustit na vzduch. </strong></p>

<p><strong>„Ty soubory? V tom počítači? Prv­ní, které jsme se Stanem neupravovali. Dlouhou dobu jsem byl šejdíř, co pracuje v šejdířském oboru a vyrábí falešný šmejd. To jediné, co bylo opravdové, byly pra­chy, a víš ty co? Nevím, jestli mi to ještě vyhovuje.“</strong></p>

<p><strong>Když se vrátil na postel, Holly dopila kávu, odložila počítač a hrnek a přivinula se mu k hrudi.</strong></p>

<p><strong>Nejlepší přikrývka, co kdy měl.</strong></p>

<p><strong>„Tak co chceš dělat dál?“ zeptala se.</strong></p>

<p><strong>„Nevím. Tohle ne. No, tak nějak už začínám mít vlastně plné zuby těch lovů na duchy. Producentská práce? Kašlu na to.“ Zadíval se na její temeno a musel se usmát. „Ty jsi jediná, kdo ví o mých dědkovských vlasech."</strong></p>

<p><strong>A měl takový zvláštní pocit, že to tajemství je u ní v bezpečí.</strong></p>

<p><strong>„Mně je to jedno." Pohladila ho po prsou. „A tobě by taky mělo být."</strong></p>

<p><strong>„Jak to, že jsem nikdy netušil, jak jsi chytrá?"</strong></p>

<p><strong>Její smích zarezonoval v jeho hrudi. „Možná protože jsi byl hloupý."</strong></p>

<p><strong>Gregg zaklonil hlavu a zařval smíchy. „Jo, možná." Políbil ji na spánek. „Možná... určitě. Ale už je s tím konec."</strong></p>

<p><strong>Bože... pořád ještě nevěděl, co přesně se změnilo. No, všechno... ale proč, to byla velká neznámá. Připa­dal si, jako by mu někdo napravil hlavu, ale nemohl si vzpomenout kdo, ani kde, ani kdy.</strong></p>

<p><strong>Zalétla pohledem k počítači a on si vzpomněl na ten stínový přízrak. Kdovíproč mu v hlavě vytanul obraz prostorné, prázdné místnosti v druhém patře tohoto do­mu - a obrovského muže, sedícího v křesle, jemuž ka­luž světla dopadá na kolena a nohy.</strong></p>

<p><strong>A pak se ten muž předklonil... do světla -</strong></p>

<p><strong>Bolest v hlavě připomněla Greggovi <emphasis>Základní in</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>stinkt,</emphasis> jako by mu někdo probodával spánky sekáčkem na led.</strong></p>

<p><strong>„Není ti nic?" posadila se Holly. „Zase ta hlava?"</strong></p>

<p><strong>Kývl, i když při pohybu se mu před očima všechno vlnilo a v žaludku měl pocit, jako by se nalokal zkaže­ného mléka. „Jo. Patrně potřebuju nové brýle. Bifokály... kruci.“</strong></p>

<p><strong>Holly ho pohladila po vlasech, a když se zadíval do jejích očí, bolest povolila a jemu se hrudí rozlil zvláštní pocit. Štěstí? - napadlo ho.</strong></p>

<p><strong>Jo. Určitě. Protože za celý svůj dospělý život prožil všechny možné emoce... a ani jednou si nepřipadal takhle. Uceleně. Kompletně. V klidu.</strong></p>

<p><strong>„Holly, ty jsi o moc lepší, než jsem si myslel,“ za­šeptal a dotkl se rty její tváře.</strong></p>

<p><strong>Do jejích krásných očí vhrkly slzy a řekla: „A ty jsi nakonec přesně takový, jakého jsem tě chtěla mít.“</strong></p>

<p><strong>„No, tomu se říká životní odhalení, co?“ Zvolna ji políbil. „A já mám perfektní zakončení."</strong></p>

<p><strong>„Vážně?“</strong></p>

<p><strong>Gregg kývl a přiložil jí ústa k uchu. Tiše zašeptal: „Miluju tě.“</strong></p>

<p><strong>Poprvé se stalo, že ta slova pronesl... a opravdu je myslel vážně.</strong></p>

<p><strong>Když zasípala „Taky tě miluju'1, políbil ji a pak ji ještě líbal... a připadalo mu, že za tuhle chvilku vděčí přízraku.</strong></p>

<p><strong>Nakonec byl jeho Amorem velký a nepříjemný stín. Který v „reálném  světě neexistoval.</strong></p>

<p><strong>Ale na druhé straně... i podivnější věci svedly lidi do­hromady, že ano.</strong></p>

<p><strong> A ve skutečnosti záleží jen na tom, aby se v červené knihovně ti dva správní lidé sešli. Jakými prostředky se to uskuteční? Na tom nakonec nesejde.</strong></p>

<p><strong>Kromě toho by už mohl asi přestat s tím barvením vlasů.</strong></p>

<p><strong>Jo, život je pěkný. Zvlášť když utlumíte své ego... a máte v posteli správnou ženskou ze správných důvodů.</strong></p>

<p><strong>Tentokrát Holly nepustí.</strong></p>

<p><strong>A postará se o ni jaksepatří, přesně jak si zaslouží, a... no, navěky, to zní přece hezky.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>                                                  Kapitola padesátá osmá</strong></p>

<p><strong>N</strong></p>

<p>a soukromé klinice Bratrstva stála Xhex vedle Johna, když mu doktorka Jane rentgenovala no­hu. Jakmile byly snímky hotové, paní doktorce netrva­<strong>lo</strong><strong> </strong><strong>dlouho, než došla k závěru, že musí být operován - a dokonce i Xhex, navzdory své obvyklé panice z po</strong><strong>­</strong><strong>bytu v nemocničním prostředí, vid</strong><strong>ě</strong><strong>la problém na rent</strong><strong>­</strong><strong>genu.</strong></p>

<p><strong> Kulka byla nepříjemně blízko kosti.</strong></p>

<p><strong>Než Jane povolala Ehlenu a odešly se převléci do chirurgických úborů, Xhex si založila ruce na hrudi a začala přecházet po místnosti.</strong></p>

<p><strong>Nemohla dýchat. A to platilo ještě předtím, než jí došlo, co se děje s Johnovou nohou.</strong></p>

<p><strong>Když na ni tiše hvízdl, jen zavrtěla hlavou a nezasta­vila se, kroužila po místnosti. Nakonec to putování ko­lem nerez skříněk s prosklenými dvířky a zdravotnic­kými potřebami a léky uvnitř moc nepomohlo:</strong></p>

<p><strong> srdce jí v hrudi bušilo ještě víc, jako rocková kapela - dunělo tak hlasitě, až se jí tetelily bubínky v uších.</strong></p>

<p><strong>Bože, zápolila s tím od chvilky, kdy sem s ním při­šla. A teď ho rozřežou a pak zase sešijou zpátky?</strong></p>

<p><strong>Z toho jí sakra hrábne.</strong></p>

<p><strong>Ačkoliv na mou duši... kdyby se to snažila brát lo­gicky, je to pitomost. Za prvé, jejího těla se nikdo ne­dotkne. </strong></p>

<p><strong>Za druhé, nechat v něm ten kus olova očividně není dobrý nápad. A za třetí... halóóó... ošetřuje ho doktorka, která už prokázala, že to se skalpelem umí.</strong></p>

<p><strong>Úžasná zdůvodnění. Její adrenalin jim všem ukázal prostředníček a stoupal dál.</strong></p>

<p><strong>Ty fóbie, to je úžasná zábava.</strong></p>

<p><strong>Druhé hvízdnutí bylo důrazné, a tak se zastavila pro­ti Johnovi, zvedla oči k jeho tváři. Byl klidný a uvolně­ný. Žádná hysterie, nevyváděl, čišelo z něj jen klidné očekávání toho, co přijde.</strong></p>

<p><emphasis>Dobře to dopadne, znakoval. Jane to dělala už mili­ónkrát.</emphasis></p>

<p><strong>Ježíši Kriste, kam se, k čertu, poděl všechen vzduch, říkala si Xhex...</strong></p>

<p><strong>Jako by věděl, že mu uniká, znovu hvízdl, svraštil čelo a natáhl ruku.</strong></p>

<p><strong>„Johne...“ Když ze sebe nedokázala vypravit sou­vislá slova, potřásla hlavou a znovu začala chodit sem a tam. Tohle nesnáší. Tohle doopravdy nesnáší.</strong></p>

<p><strong>Dveře se rozlétly a doktorka Jane se vracela s Ehlenou. Obě byly pohrouženy do hovoru o proceduře a John na ně hvízdl. Když zvedl ukazováček na znamení, že potře­buje ještě minutu, ženy kývly a zase vyšly ven.</strong></p>

<p><strong>„Sakra,“ zaklela Xhex, „nezdržuj je. Já budu v po­řádku.“</strong></p>

<p><strong>Když zamířila ke dveřím, aby přivolala doktorku na­zpátek, zazvučel místností dunivý zvuk. V domnění, že John spadl z vozíku, se otočila...</strong></p>

<p><strong>Ne, praštil pěstí do nerezového stolu a nechal v něm důlek.</strong></p>

<p><emphasis>Mluv se mnou, znakoval. Dřív se nevrátí.</emphasis></p>

<p><strong>Měla nutkání hádat se a také na to měla dostatečnou slovní zásobu – evidentně jí chyběl jen hlas. Jakkoli se snažila, nemohla ze sebe nic vypravit.</strong></p>

<p><strong>Tehdy jí nastavil náruč.</strong></p>

<p><strong>V             duchu se proklínala, když řekla:</strong></p>

<p><strong>V              „Já se vzmužím. Budu se chovat jako dospělá. Vůbec bys nevěřil, jak to budu mít v hlavě srovnané. Fakt.“</strong></p>

<p><strong><emphasis>Pojď sem,</emphasis> naznačil ústy.</strong></p>

<p><strong>„A... sakra.“ Vzdala to, přistoupila k němu a objala ho.</strong></p>

<p><strong>Do jeho šíje zamumlala: „Nesnáším dobře tyhle zdravotní věci. Pokud sis toho ještě nevšiml. Promiň, Johne... krucinál, vždycky tě nechám na holičkách, viď.“</strong></p>

<p><emphasis>Chytil ji dřív, než se stihla odtáhnout. </emphasis></p>

<p><emphasis>Přidržel ji oči­ma a znakoval: Dneska v noci jsi mi zachránila život. Teď bych nebyl naživu, kdybys ten nůž nehodila. Takže mě nenecháš vždycky na holičkách — a tohle? Já se ne­bojím a nemusíš tu hlídat - jdi a počkej nahoře v domě. Bude to rychle hotové. Netrap se.</emphasis></p>

<p><strong>„Neutíkám strachy."</strong></p>

<p><strong> Rychle, aby nemohla moc pře­mýšlet - a on taky ne - uchopila jeho tvář do dlaní a prudce ho políbila. „Ale počkat venku je asi dobrý nápad. “</strong></p>

<p><strong>Koneckonců, nemůže dost dobře pověsit doktorce Jane na krk přihlížející fajnovku, která padá do mdlob. Nebo utrží otřes mozku, protože ta idiotka sebou švihla na podlahu.</strong></p>

<p><strong><emphasis>To bude asi nejlepší,</emphasis> tvořil John slova ústy.</strong></p>

<p><strong>Odtrhla se od něj, došla mechanicky ke dveřím a vpustila dovnitř Ehlenu a doktorku Jane. Když lékař­ka procházela kolem ní, chytila ji Xhex za paži.</strong></p>

<p><strong>„Prosím..." Bože, co má říct.</strong></p>

<p><strong>Doktorka Jane kývla. „Jsem u něj. Neboj se."</strong></p>

<p><strong>Xhex se chvějivě nadechla a v duchu se ptala, jak přežije to čekání na chodbě. Protože věděla, jak její mysl funguje, bude si určitě představovat, jak John ne­hlasně řve bolestí a doktorka Jane mu amputuje celou nohu a minuty se vlečou...</strong></p>

<p><strong>„Xhex... mohla bych ti něco navrhnout?" promluvi­la doktorka Jane.</strong></p>

<p><strong>„Jen do toho. Vážně... nešetřete mě. Pořádný direkt do brady by mě možná přivedl na jiné myšlenky."</strong></p>

<p><strong>Doktorka Jane zavrtěla hlavou.</strong></p>

<p><strong> „Co kdyby ses dí­vala."</strong></p>

<p><emphasis>„Cože?"</emphasis></p>

<p><strong>„Zůstaň tady a dívej se, co dělám a jak to dělám, a dozvíš se, proč to dělám. Spousta lidí se bojí lékař­ských zásahů - a mají velmi dobré důvody. Ale fóbie je fóbie, ať už jde o letadlo, nebo zubaře, a zážitková tera­pie pomáhá. Zbav se pocitu, že to není ve tvé moci — a strach už na tebe tolik nemůže."</strong></p>

<p><strong>„Pěkná logika. Ale co se stane, když omdlím?"</strong></p>

<p><strong>„Můžeš si sednout, kdyby se ti zamotala hlava, a odejít, kdykoli chceš. Ptej se a dívej se mi přes rame­no, pokud toho budeš schopná."</strong></p>

<p><strong>Když pohlédla na Johna, jeho vážné kývnutí zpečeti­lo              její osud. Zůstane.</strong></p>

<p><strong>„Musím se převléct?" řekla úplně cizím hlasem.</strong></p>

<p><strong>Sakra, chová se jak malá holka. Než se kdo naděje, začne brečet u televizních reklam a lakovat si nehty. A začne si psát deníček.</strong></p>

<p><strong>„Jo, musíš do zeleného. Pojď za mnou."</strong></p>

<p><strong>Když se pět minut nato vrátily, doktorka Jane ji za­vedla k umyvadlu, podala jí neprodyšně uzavřený balí­ček s betadinovou houbičkou uvnitř a ukázala jí, jak se pořádně umýt.</strong></p>

<p><strong>„Dobrá práce."</strong></p>

<p><strong> Doktorka vypnula vodu tak, že pusti­la šlapací pedál na podlaze. „Nebudeš potřebovat ruka­vice, protože se nebudeš dotýkat rány."</strong></p>

<p><strong>„To máte pravdu. Řekněte mi, máte tady defibrilátor -jen pro případ, že by to se mnou praštilo?"</strong></p>

<p><strong>„Tamhle v rohu a s těmi lopatkami umím zacházet." Doktorka Jane si navlékla modré rukavice a přistoupila k Johnovi.</strong></p>

<p><strong> „Jsi připravený? Uspíme tě. Vzhledem k to­mu, kde je ta kulka, budu muset jít hluboko, a neexistu­je na světě způsob, jak bych to mohla dost znecitlivět."</strong></p>

<p><emphasis>Dejte mi dýchnout, doktorko, znakoval John.</emphasis></p>

<p><strong>Vishousova <emphasis>shellan</emphasis> mu položila ruku na rameno a zahleděla se mu přímo do očí. „Já tě spravím, žádné strachy."</strong></p>

<p><strong>Xhex se zamračila a shledala, že nad tou ženou žas­ne. Zůstat tak klidná a sebejistá tváří v tvář tomu, co je v sázce, to bylo ohromující: kdyby doktorka Jane ne­vykonala svou práci správně, mohl by na tom být John o moc hůř než teď. Jestli se jí to ale povede, bude paci­ent zase jako nový.</strong></p>

<p><strong>Takhle vypadá síla, říkala si Xhex. A pravý opak to­ho, co ve své profesi dělá ona - nůž v její ruce je úplně jiný nástroj.</strong></p>

<p><strong>S tím se neléčí.</strong></p>

<p><strong>Doktorka Jane začala průběžně komentovat své po­čínání, její hlas byl silný a klidný. </strong></p>

<p><strong>„V lidské nemocnici by u toho byl anesteziolog, ale vy upíři býváte v celko­vé narkóze velice stabilní - uvede vás to do jakéhosi spánku. Nechápu to, ale usnadňuje mi to práci.“</strong></p>

<p><strong>Jak mluvila, Ehlena pomáhala Johnovi odložit tričko,kožené kalhoty, které předtím doktorka Jane rozřízla; pak žena rozprostřela přes jeho nahotu modré roušky a zavedla kapačku.</strong></p>

<p><strong>Xhex se snažila netěkat očima kolem sebe, a převáž­ně se jí to nedařilo. Bylo tu příliš mnoho nebezpečí, skalpely a jehly a...</strong></p>

<p><strong>„Proč?“ přinutila se Xhex reagovat. „Chci říct, proč ten rozdíl mezi živočišnými druhy?"</strong></p>

<p><strong>„Nemám tušení. Máte šestikomorové srdce, my má­me jen čtyři komory. Vy máte dvoje játra, my máme jedny. U vás se nevyskytuje rakovina ani cukrovka."</strong></p>

<p><strong>„O rakovině toho moc nevím."</strong></p>

<p><strong>Doktorka Jane potřásla hlavou. „Kéž bychom tu věc dokázali přenést na každého, kdo ji dostane. Je to pěk­ně zatracená nemoc, říkám ti. Dochází k buněčné mu­taci, v jejímž důsledku..."</strong></p>

<p><strong>Doktorka stále mluvila, ale její ruce už se míhaly nad nerezovými stolky, které k Johnovi přivezla Ehle­na, a organizovaly vše, co bude potřebovat. </strong></p>

<p><strong>Na její po­kyn přistoupila Ehlena k Johnově hlavě a zakryla mu obličej čirou plastikovou maskou.</strong></p>

<p><strong>Doktorka Jane přistoupila ke kapačce s injekční stří­kačkou plnou čehosi mléčného. „Připraven, Johne?" Když ukázal zdvižený palec, stlačila píst.</strong></p>

<p><strong>John pohlédl na Xhex a mrkl. A pak zhasl jako svíčka.</strong></p>

<p><strong>„První věc je dezinfekce," </strong></p>

<p><strong>řekla doktorka Jane, ote­vřela balíček a vyndala tmavě hnědou houbičku.</strong></p>

<p><strong> „Co kdyby sis stoupla naproti mně? Tohle je betadin, stejná látka, jakou jsme si předtím myly ruce, jenom ne ve formě mýdla."</strong></p>

<p><strong>Zatímco doktorka širokými tahy čistila okolí vpichu a zbarvovala přitom Johnovu pokožku do červe- navě hněda, Xhex jako omámená obešla kolem jeho nohou.</strong></p>

<p><strong>Po pravdě řečeno, byla to lepší pozice. Stála hned vedle oranžové nádoby na biologický odpad - takže kdyby potřebovala zvracet, klidně může.</strong></p>

<p><strong>„Důvod, proč se kulka musí vyjmout, je ten, že ča­sem bude způsobovat problémy. </strong></p>

<p><strong>Kdyby byl John méně aktivní, možná bych ji tam nechala.</strong></p>

<p><strong> Ale myslím, že u vojáka je lepší ji vyjmout. A navíc se vaši chlapi moc rychle hojí." </strong></p>

<p><strong>Doktorka Jane vyhodila houbičku do ná­doby vedle Xhex. </strong></p>

<p><strong>„Soudě podle zkušeností, které s vá­mi mám, se jakékoli poranění kosti do zítřejšího večera zregeneruje."</strong></p>

<p><strong>Xhex uvažovala, zda doktorka nebo sestra vědí, že podlaha pod jejich nohama se vlní. Protože jí to připa­dalo, jako by stála na palubě lodi.</strong></p>

<p><strong>Letmá kontrola profesionálek - obě stály pevně jako skály.</strong></p>

<p><strong>„Udělám řez," - doktorka Jane se sklonila nad nohu se skalpelem - „tady.</strong></p>

<p><strong> Uvidíš přímo pod kůži do fiscií. což je pevné vnější vazivo, které nám drží vnitřnosti pohromadě. Průměrný člověk by měl mezi oběma vrst­vami tukové buňky, ale John je v ohromné formě. Ještě hlouběji je sval."</strong></p>

<p><strong>Xhex se ohnula v pase s úmyslem zběžně se podí­vat. .. jenomže zůstala, jak byla.</strong></p>

<p><strong>Doktorka Jane znovu táhla čepelí a šlachovitý obal se rozestoupil, odhalil tmavě růžové provazce sva­lu... v nichž byla díra. Když viděla to poranění, měla Xhex sto chutí zabít toho zabijáka nanovo. A Rhage měl předtím pravdu. Pár centimetrů nahoru a doleva a John by...</strong></p>

<p><strong>Jo, nezabývejme se tím, říkala si a změnila pozici, aby měla ještě lepší výhled.</strong></p>

<p><strong>„Sání,“ prohlásila doktorka Jane.</strong></p>

<p><strong>Ozval se syčivý zvuk a Ehlena přiložila k ráně malou drátěnou savku, kterou odstraňovala Johnovu rudou krev.</strong></p>

<p><strong>„Teď to prohmatám prstem - někdy je lidský dotek to nejlepší... “</strong></p>

<p><strong>Xhex nakonec sledovala celou operaci. Od začátku do konce, od prvního řezu až po poslední steh, a všech­ny stahy a vyjímání projektilu mezi tím.</strong></p>

<p><strong>„...a je to,“ řekla doktorka Jane asi o tři čtvrtě hodi­ny později.</strong></p>

<p><strong>Zatímco Ehlena bandážovala Johnovi nohu a doktor­ka nastavovala to, co mu pouštěla do žil, Xhex zvedla z tácu náboj a prohlédla si ho. </strong></p>

<p><strong>Taková malá věcička. Tak zatraceně malá. Ale schopná způsobit smrtelný zmatek.</strong></p>

<p><strong>„Dobrá práce, doktorko,“ řekla drsně a vsunula pro­jektil do kapsy.</strong></p>

<p><strong>„Proberu ho, aby ses mu mohla podívat do očí a vě­děla, že je vážně v pořádku."</strong></p>

<p><strong>„Vy umíte číst myšlenky?"</strong></p>

<p><strong>Lékařčiny oči byly staré jako lidstvo samo.</strong></p>

<p><strong> „Kde­pak. Jen mám spoustu zkušeností s příbuznými a přá­teli. Musíš vidět ty oči, než se zase zhluboka nadech­neš. A on bude mít stejný pocit, když uvidí tvou tvář."</strong></p>

<p><strong>Asi osm minut nato se John probral k vědomí. Xhex měřila čas na nástěnných hodinách.</strong></p>

<p><strong>Když zvedl víčka, byla hned u jeho hlavy a držela ho za ruku.</strong></p>

<p><strong> „Ahoj... jsi zpátky."</strong></p>

<p><strong>Byl omámený, což se dalo čekat. Jeho zářivě modrý pohled však byl stejný jako vždycky, a to, jak jí stiskl ruku, neponechávalo prostor pro žádné pochybnosti - znovu v něm kypěla touha po pomstě.</strong></p>

<p><strong>Dech, o němž Xhex ani nevěděla, že ho zadržuje, jí zvolna vyšel z plic, jásavá úleva jí zvedla náladu, jako by se její srdce vydalo s raketou na Měsíc. A doktorka Jane měla pravdu. Jakmile se Xhex zapojila do poslou­chání a pozorování a učení, panika ustupovala, až z ní zbyl jen tichý šum, který dokázala ovládnout. A bylo to fascinující, jak se opravuje tělo.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Dobrý?</emphasis> naznačil John ústy.</strong></p>

<p><strong>„Jo, doktorka Jane vyndala tu kulku báječně..."</strong></p>

<p><strong>John zavrtěl hlavou. <emphasis>Ty? Dobrý?</emphasis></strong></p>

<p><strong>Zatracená... práce, pomyslela si. On je tak slušný.</strong></p>

<p><strong>„Jo," řekla drsně. „Jo, je to dobrý... a díky za optání."</strong></p>

<p><strong>Upírala na něj pohled a uvědomovala si, že si před­tím nedopřála mnoho úvah o tom, jak mu zachránila život.</strong></p>

<p><strong>Páni, vždycky věděla, že to s noži umí. Ale nikdy ji nenapadlo, že je ta dovednost tak důležitá, jak se uká­zalo během onoho zlomku sekundy v tom hnusném statku.</strong></p>

<p><strong>Okamžik později a... bylo by po Johnovi. Pro všech­ny a navždy.</strong></p>

<p><strong>Navždy.</strong></p>

<p><strong>Pouhá myšlenka na to ji znovu plnou silou uvrhla do paniky, dlaně se jí zpotily, srdce ani tak nebušilo, jako poskakovalo v hrudi. Věděla, že až tohle skončí, pů­jdou si každý svou cestou... ale zdálo se, že na tom ne­sejde ani v nejmenším, když si představovala svět, v němž by nedýchal a nesmál se a nebojoval ani nepro­jevoval nic z té laskavosti, o niž se dělil se všemi ko­lem sebe.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Co je,</emphasis> naznačil ústy.</strong></p>

<p><strong>Zavrtěla hlavou. „To nic.“</strong></p>

<p><strong>Jo, to byla pořádná lež.</strong></p>

<p><strong>Žádné nic. Všechno.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>                                  Kapitola padesátá devátá</strong></p>

<p><emphasis>Použil, kočár, který zůstal u stájí, aby ženu převezli  zpět do domu jejích rodičů. Tohrment se vpředu chopil opratí a Darius nastoupil k ženě do kabiny; lito­val, že jí nemůže poskytnout nějakou útěchu, a věděl, že je málo co nabídnout. Cesta byla dlouhá a dunění ko­pyt vpředu a vrzání sedadla a cinkot postrojů byly vel­mi silné a bránily větším debatám.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ačkoliv Darius dobře věděl, že i kdyby jejich doprav­ní prostředek šelestil tiše jako vánek a byl klidný jako voda v poháru, jejich drahocenný náklad by nepronesl ani slovo. </emphasis></p>

<p><emphasis>Odmítla pití i potravu a všeho všudy jen upí­rala pohled na krajinu, když uháněli mezi poli a vesni­cemi a lesy.</emphasis></p>

<p><emphasis>Cestou na jih ho napadlo, že symphath určitě poté, co ji zajal, jakýmsi způsobem spoutal její mysl, pokud se dvojice dostala do onoho kamenného domu tímto kočárem — jinak by se mohla ze svého pojízdného věze­ní odhmotnit na svobodu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Tragické bylo, že takový únik nyní nebudil obavy, protože byla velmi slabá — ačkoliv ho to nutilo k úva­hám. Vzhledem k jejímu výrazu bolestné trpělivosti měl zřetelný dojem, že si připadá uvězněna, i když znovu nabyla svobody.</emphasis></p>

<p><emphasis>Byl v pokušení poslat Tohrmenta napřed, aby sdělil matce a otci tu dobrou zprávu, že byla zachráněna, avšak Darius od toho nápadu upustil. Během cesty se mohlo stát ledacos a on potřeboval, aby Tohrment řídil koně, zatímco on se věnoval ženě. Vzhledem k nebezpečí ze strany lidí a bezduchých a symphathů měli on i Tohrment připravené zbraně, a přesto litoval, že nemá víc posil. Kdyby tak existoval způsob, jak navázat kon­takt s ostatními bratry a přivolat je...</emphasis></p>

<p><emphasis>Právě na prahu úsvitu je vyčerpaný kůň dotáhl do vesnice, za níž stál ženin domov.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jako by poznala, kde jsou, zvedla hlavu, rty se jí po­hnuly, oči se rozšířily a vyhrkly do nich slzy.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius se předklonil, vztáhl dlaň a řekl: „Buď klid­ná... bude to — “</emphasis></p>

<p><emphasis>Pohlédla na něj a on viděl výkřik, který zadržovala ve své duši. Nebude, naznačila ústy.</emphasis></p>

<p><emphasis>Pak se odhmotnila rovnou z kočáru.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius zaklel a zabušil pěstí na boční panel. Tohr­ment rachotivě zastavil koně, Darius vyskočil ven...</emphasis></p>

<p><emphasis>Nedostala se daleko.</emphasis></p>

<p><emphasis>Záblesk její bílé noční košile se objevil na poli po le­vé straně a on následoval jejího příkladu, bleskem byl u ní, když se dala do běhu. Protože jí chyběla opravdo­vá verva, měla vrávoravý krok zraněného zoufalce a on ji nechal jít, dokud mohla.</emphasis></p>

<p><emphasis>Později si uvědomoval, že tehdy to pochopil s jisto­tou, během toho šíleného úprku, který jim oběma vnuti­la: nemůže se vrátit domů. Nejde o to, čím prošla... jde o to, co si ze svého utrpení odnáší.</emphasis></p>

<p><emphasis>Když žena klopýtla a padla na zem, nijak si nechrá­nila břicho.</emphasis></p>

<p><emphasis>Šátrala po zemi, aby mohla jít dál, ale on prostě ne­snesl déle pohled na její zápas.</emphasis></p>

<p><emphasis>„ Ustaň v té námaze, “ řekl a zvedl ji ze studené trávy. „ Ustaň již. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Bránila se mu ze všech svých chabých sil a pak mu znehybněla v náručí. V tom okamžiku nehybnosti jí dech ztěžka vycházel z úst a srdce jí uhánělo jako zbě­silé - a on viděl v měsíčním světle její kmitající krční tepnu, cítil chvění v jejích žilách.</emphasis></p>

<p><emphasis>Hlas měla slabý, ale to, co řekla, myslela vskutku váž­ně. „Nevoď mě tam zpátky — ani nevyjížděj. Nevracej mě. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nemůžeš mínit vážně svá slova. “ Jemnýma rukama jí shrnul vlasy z obličeje a zčistajasna se rozpomněl na to, jak v jejím pokoji viděl plavě pramínky vlasů v kartáči. Tolik se toho změnilo od té doby, co naposled seděla u svého toaletního stolku a připravovala se na noc se svou pokrevní rodinou. „ </emphasis></p>

<p><emphasis>Vytrpěla jsi příliš mnoho, než abys dokázala jasně uvažovat. Jistě potřebuješ odpočinek a... " „Jestli mě tam odvedeš zpátky, zase uteču. Nenuť mého otce, aby to spatřil. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Musíš domů... “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nemám domov. Už nikdy ho nebudu mít. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nikdo se nemusí dozvědět, co se událo. Dobře, že to nebyl upír, takže nikdo nikdy... “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Čekám symphathovo dítě. “ </emphasis></p>

<p><emphasis>Její oči teď byly stude­né a tvrdé. </emphasis></p>

<p><emphasis>„Potřeba na mě přišla právě té noci, kdy se mi vnutil, a od té doby jsem nekrvácela, jak ženy krvá­cejí. Čekám jeho dítě. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius vydechl do ticha velmi hlasitě, jeho teplý dech se srazil v obláček páry  na chladném vzduchu. Tímhle se všechno mění. Jestliže dítě donosí a přivede ho na svět, existuje možnost, že by se vydávalo za upí­ra, ale míšenci tohoto druhu byli nevyzpytatelní. Jeden si nikdy nemohl být jist rovnováhou genů, zda se při­kloní na tu či onu stranu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Snad však existuje možnost, jak přesvědčit její ro­dinu...</emphasis></p>

<p><emphasis>Žena ho popadla za klopy těžkého pláště. „Nech mě na slunci. Zanech mě smrti, po níž toužím. Vztáhla bych vlastní ruku na své hrdlo, kdybych mohla, nemám však takovou sílu v paži ani rameni. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius se ohlédl na Tohrmenta, který čekal u kočá­ru. Přivolal chlapce na pomoc a ženě řekl: „Dovol mi promluvit s tvým otcem. Vydláždím ti cestu. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„ Nikdy mi neodpustí. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nebyla to tvá vina. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Není pochyb o vině, ale o výsledku," prohlásila monotónně.</emphasis></p>

<p><emphasis>Když se Tohrment odhmotnil až k nim, Darius vstal. „ Vezmi ji zpátky do kočáru a zajeď s ní pod stromy. Pů­jdu teď za jejím otcem. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Tohrment se sklonil, nemotorně si urovnal ženu v ná­ručí a vstal. V chlapcově silném, ale něžném objetí upadla Sampsonova dcera do stavu netečnosti, v němž strávila celou cestu domů: oči otevřené, ale prázdné, hlavu svěšenou ke straně.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Dobře se o ni starej," řek! Darius a přitáhl ženě volnou košili úžeji k tělu. „ Vrátím se záhy. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Neměj obavy," odpověděl Tohrment a odkráčel travou.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius je okamžik sledoval a pak se dal unést vět­rem, znovu nabyl své podoby v parku panství její rodi­ny. Šel rovnou k domovním dveřím a použil masivní klepadlo v podobě lví hlavy.</emphasis></p>

<p><emphasis>Majordomus otevřel portál dokořán a bylo zřejmé,že v sídle došlo k čemusi strašlivému. Byl bledý jako mlha a ruce se mu třásly.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Pane! Ach, buďtežpožehnán, pojďte dál. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius se zamračil a prošel dveřmi. „Copak to... “ Pán domu vystoupil z. pánského pokoje... a hned za ním následoval symphath, jehož syn spustil tu sérii tra­gédií.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Copak tu děláš?" otázal se Darius pojídače hříchů. </emphasis></p>

<p><emphasis>„Je můj syn mrtev? Zabil jsi ho?"</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius vytasil jednu ze svých černých dýk, jež měl připevněny rukojetí dolů k hrudi. „Ano. "</emphasis></p>

<p><emphasis>Symphath kývl a zdálo se, že je mu to jedno. Zatrace­ní plazi. Copak nechovají žádný cit ke svým mladým ?</emphasis></p>

<p><emphasis>„A ta dívka," pokračoval pojídač hříchů. „Co je s ní? “</emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis>Darius rychle připíchl na průčelí své mysli vidinu kvetoucí jabloně. Symphathové uměli číst víc než emo­ce a on věděl věci, o něž. se nechtěl dělit.</emphasis></p>

<p><emphasis>Aniž by tomu stvoření odpověděl, pohlédl na Sampsona, který jako by zestárl o sto tisíc let. „Je naživu. Tvá pokrevní dcera je... živa a zdráva. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Symphath odplynul ke dveřím, jeho dlouhé roucho se táhlo po mramorové podlaze. „Pak jsme vyrovnáni. Můj syn je mrtev a jeho ratolest je zničena. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Sampson složil tvář do dlaní a Darius vyrazil po pojídači hříchů, popadl ho za paži a škubnutím ho </emphasis></p>

<p><emphasis>za­stavil těsně před domem. „Nemusel ses ukazovat. Tato rodina už hodně trpěla. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ach, musel." Symphath se usmál.</emphasis></p>

<p><emphasis> „Ztráty se musí nést rovnou měrou. Bijící srdce válečníka přece musí tuto pravdu respektovat. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„ Ty lumpe. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Pojídač hříchů se k němu naklonil. „Bylo by ti milej­ší, kdybych ji zabil sám ? To je další cesta, kterou jsem se mohl ubírat. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ničím si to nezasloužila. Ani nikdo jiný z jejího rodu."</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ach, vskutku? Možná si můj syn jen vzal to, co na­bízela... “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius uchopil symphatha oběma rukama, otočil ho a přirazil k jednomu z masivních sloupů, jež podpíraly obrovskou váhu sídla. „ Teď bych tě mohl zabít. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Pojídač hříchů se opět usmál. „Mohl? To si nemys­lím. Tvá čest ti nedovolí skolit nevinného, a já nic</emphasis></p>

<p><emphasis>špat­ného neučinil. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Nato se pojídač hříchů odhmotnil z Dariova sevření a znovu se objevil vedle trávníku. „Přeji té ženě doži­votní utrpení. Kéž žije dlouho a nese své břímě bez mi­losti. A teď půjdu zaopatřit tělo svého syna. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Symphath zmizel, byl pryč, jako by nikdy neexisto­val... a přesto po něm zbyly následky jeho konání, které Darius jasně viděl, když pohlédl do otevřených dveří: pán velkého domu plakal na rameni svého sluhy, ti dva od sebe navzájem čerpali útěchu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius prošel obloukem velkolepého vchodu a zvuk jeho bot způsobil, že patriarcha rodiny zvedl hlavu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Sampson se odtrhl od svého věrného doggena a ne­namáhal se utírat slzy ani zakrývat smutek, když při­stoupil k Dariovi.</emphasis></p>

<p><emphasis>Než Darius stihl promluvit, muž řekl: „Zaplatím ti. “ </emphasis></p>

<p><emphasis>Darius se zamračil. „Za co?"</emphasis></p>

<p><emphasis>„Za to... že ji odvezeš a postaráš se, aby měla stře­chu nad hlavou. “ Pán se obrátil ke sluhovi. „Jdi do po­kladnice a... “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius přistoupil k Sampsonovi a pevně uchopil je­ho rameno. </emphasis></p>

<p><emphasis>„Co to říkáš? Ona žije. Tvá dcera je naži­vu a měla by se vrátit pod tuto střechu a žít mezi těmito zdmi. Jsi její otec. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jdi a vezmi ji s sebou. Prosím tě o to. Její matka... by toto nepřežila. Dovol mi, abych zaopatřil... “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jsi bídák,“ odsekl Darius. „Bídák a hanba svého rodu. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ne, “ nesouhlasil muž. „ To ona. Teď a provždy. “ Darius zůstal na okamžik tak omráčen, že nebyl schopen slova. I když znal zvrácené hodnoty glymery a byl jim podřízen, přesto by! nyní zděšen nanovo„ Ty a ten symphath máte mnoho společného. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jak se opovažuješ... “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ani jeden z vás nemá srdce, aby truchlil nad svou ratolestí. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius zamířil ke dveřím a nezastavil se, když muž volal: „Peníze! Dovol, abych ti dal peníze!“</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius sám sobě nevěřil natolik, aby mu odpověděl, a odhmotnil se zpět do lesnatého úvozu, který opustil před pouhými několika minutami. Objevil se u kočáru a srdce mu planulo ohněm. Jakožto zapuzený sám dob­ře věděl, jak je těžké ocitnout se ve světě vykořeněný a bez  pomoci. A to i bez onoho břemene navíc, které ta žena nesla doslova ve svém těle.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ačkoliv slunce užuž hrozilo vyrazit nad okraj země, potřeboval okamžik, aby se vzpamatoval a zformuloval svá slova...</emphasis></p>

<p><emphasis>Ženin hlas zazněl zpoza záclonky na okně kočáru. </emphasis></p>

<p><emphasis>„Řekl ti, abys mě nevracel, že ano. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Ano, Darius shledal, že neexistuje výrazivo, jímž by mohl odít do lepšího světla to, co se událo.</emphasis></p>

<p><emphasis>    Položil dlaň na chladné dřevo kočárových dveří. „ Postarám se o tebe. Budu tě živit a chránit. “</emphasis></p>

<p><emphasis>      „Proč..., “ zněla bolestná odpověď.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Je to správné a patří se to. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jaký jsi hrdina. To, co se snažíš zachránit, však ne­dbá o dar, jenž nabízíš. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Budeš. Časem... budeš dbát. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Když se nedočkal odpovědi, vyskočil Darius na koz­lík a chopil se opratí. </emphasis></p>

<p><emphasis>„Pojedeme do mého domu. “ Cinkot koňského postroje a klapot okovaných kopyt na udusané hlíně je vyprovázel z lesa na cestu. Jel jinu­dy, držel se co nejdál od sídla a té rodiny, jejíž, spole­čenské způsoby byly silnější než  pouto krve.</emphasis></p>

<p><emphasis>A peníze? Darius nebyl bohatý, ale raději by si uřízl vlastní dýkou ruku, než aby přijal i jen haléř od jejího duchem slabého otce.</emphasis></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>                          Kapitola šedesátá</strong></p>

<p><strong>K</strong></p>

<p>dyž se John chtěl posadit na vozíku, Xhex mu po­mohla a on užasl nad tím, jak je silná: v okamži­ku, kdy se mu její ruka ocitla uprostřed zad, měl pocit, jako by byla celá váha jeho trupu úplně podepřená.</p>

<p><strong>Ale na druhé straně, jak často říkala, nebyla to žádná běžná žena.</strong></p>

<p><strong>Doktorka Jane přistoupila a začala s ním mluvit o tom, co se odehrává pod jeho obvazem a jak musí pe­čovat o ránu... ale on to nesledoval.</strong></p>

<p><strong>Chtěl mít sex. S Xhex. Hned teď.</strong></p>

<p><strong>Bylo to téměř všechno, co věděl nebo na čem mu zá­leželo - a chlípná touha sahala mnohem dál než jen k erekci, co hledá garáž k zaparkování.</strong></p>

<p><strong>Dotek smrti ve vás tak nějak budí touhu žít nahlas, a sex s osobou, se kterou chcete být, je nejlepší způsob, jak takové přání vyjádřit.</strong></p>

<p><strong>Xhex zaplálo v očích, když zachytila pach, který očividně vydával.</strong></p>

<p><strong>„Zůstaneš ležet ještě deset minut,“ říkala doktorka Jane, když začala klást nástroje do sterilizátoru. „A pak se můžeš prospat tady dole na lůžku kliniky."</strong></p>

<p><strong><emphasis>Jdeme,</emphasis> znakoval směrem ke Xhex.</strong></p>

<p><strong>Když spustil nohy ze stolu, pocítil ukrutánskou bo­lest, ale to ho nepřimělo ke změně plánů ani v nejmenším. Upoutalo to nicméně pozornost všech přítom­ných. Xhex zaklela a podepřela ho, zatímco paní doktorka spustila tirádu ve smyslu „lehni, chlape“, je­nomže John si lehnout nemínil.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Neměli byste tu nějaký župan, ve kterém bych mohl odejít?</emphasis> znakoval, dobře si vědom, že má masivní erek­ci a přes boky skoro nic.</strong></p>

<p><strong>Následovala určitá diskuse, ale nakonec doktorka Ja­ne rozhodila rukama a připustila, že chce-li se chovat jako idiot, nemůže mu v tom zabránit. Když kývla, Ehlena zmizela a vrátila se s čímsi načechraným a tlustým a dost velkým, aby ho to zakrylo... od klíčních kostí asi tak do poloviny stehen. Navíc to bylo růžové.</strong></p>

<p><strong>Očividně to byla spací obdoba oslovské čepice, od­veta za to, že odmítl zůstat na klinice. A jeden by mys­lel, že při pohledu na takové barbínovské roucho jeho vzrušení zplihne - ale ani náhodou.</strong></p>

<p><strong>Penis se rázně postavil proti takovému útoku na jeho mužnost.</strong></p>

<p><strong>Docela byl na toho prevíta hrdý.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Děkuju,</emphasis> znakoval a navlékl si župan přes ramena. S určitou námahou se mu podařilo přitáhnout si ho přes hruď a zakrýt svůj jižní výběžek. Jen taktak.</strong></p>

<p><strong>Doktorka Jane se opřela zády o pracovní pult a zalo­žila si paže na hrudi. „Neexistuje způsob, jak bych tě přiměla, abys tu zůstal déle? Nebo si vzal na zpáteční cestu berle? Nebo... abys tu <emphasis>zůstal déle?“</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>To je dobré - ale díky.</emphasis></p>

<p><strong>Doktorka Jane potřásla hlavou. „Vy bratři jste všich­ni nesnesitelní."</strong></p>

<p><strong>Zčistajasna jím projel palčivý šíp, který neměl nic společného s nohou. <emphasis>Nejsem bratr. Ale myslím, že o to druhé se s vámi nebudu hádat.</emphasis></strong></p>

<p><strong>„Moudře činíš. A měl bys být. Tedy jako bratr."</strong></p>

<p><strong>John posunul zadek a jemně spouštěl svou váhu ze stolu, přičemž ustavičně hlídal přední část modelu „Cimprlína roku". Naštěstí všechno zůstalo v mezích slušnosti, a to i když mu Xhex vklouzla pod rameno.</strong></p>

<p><strong>Páni... lepší berli si nemohl přát, přejímala na sebe pekelně moc jeho váhy, když kráčeli ke dveřím. Společně došli do kanceláře, proklouzli komorou a vynoři­li se v tunelu.</strong></p>

<p><strong>Zvládl tak, no, řekněme deset metrů, než se zastavil, otočil ji tak, aby stála před ním, a pak...</strong></p>

<p><strong>Zhasl světla. Všechna.</strong></p>

<p><strong>Na jeho mentální rozkaz zářivky na stropě potemně­ly jedna po druhé, počínaje dvojicí přímo nad jejich hlavami a pak oběma směry dál. Všude zavládla černo­černá tma a pak John pracoval rychle a ona také. Vědě­li sakra dobře, že doktorka Jane a Ehlena budou mít ještě nejméně půl hodiny práce s úklidem na operač­ním sále. A v sídle probíhá Poslední jídlo, takže nikdo necvičí, nepůjde si zacvičit ani se nebude sprchovat v šatně po cvičení.</strong></p>

<p><strong>Omezený čas.</strong></p>

<p><strong>Heslo je tma.</strong></p>

<p><strong>Navzdory výškovému rozdílu, který činil víc než patnáct centimetrů, i když ona měřila skoro metr osm­desát, nalezl její ústa s takovou jistotou, jako by jí rty osvětloval bodový reflektor. Zhluboka ji políbil, vsunul jí do úst jazyk a ona tlumeně, hrdelně zasténala a chyti­la se jeho ramen.</strong></p>

<p><strong>V té nádherné chvíli, která nebyla ani tady, ani tam, jediný krůček od cesty, na které se dohodli, vypustil svého vázaného muže, nechal se unášet bez zábran vl­nou okamžiku, k němuž došlo na farmě...</strong></p>

<p><strong>Toho okamžiku, kdy dýka opustila její ruku a letěla vzduchem... a darovala mu noci, které ještě neprožil.</strong></p>

<p><strong>Jeho dlaň sklouzla k jejímu ňadru, nalezla sevřenou bradavku a třela ji palcem, zatímco hořel touhou mít ústa tam, kde byly prsty. Dobře, že nechala bundu a zbraně v hale domu, takže ho od její pleti oddělovalo jen zápasnické tričko, které měla na sobě.</strong></p>

<p><strong>Toužil ho zase rozervat, ale tohle byla jen rychlovka, než se dostanou do soukromí jeho ložnice: místo aby ho popadl a roztrhl, sjel oběma dlaněmi dolů a pod ně, pak tričko sunul vzhůru, až jí vyskočila ňadra. K čer­tu... nenosí podprsenku ani do boje, a to byl kdovíproč gigantický rajc.</strong></p>

<p><strong>Ne že by to potřebovala.</strong></p>

<p><strong>Zvuky jejich líbání se odrážely od stěn ozvěnou, John jemně štípal hroty, které byly připraveny na jeho rty, a zarýval do ní své vzrušení. A vida... pochopila náznak, jehož si ani nebyl vědom, a sjela mu rukou po břiše přímo k...</strong></p>

<p><strong>John zaklonil hlavu, páteří mu projel elektrický vý­boj tak veliký, že nedokázal udržet polibek.</strong></p>

<p><strong>Rychleji, než bys řekl <emphasis>užívej si,</emphasis> ho přistrčila Xhex ke stěně tunelu a pak ucítil chladný vzduch, jak mu rozha­lila župan. Její rty mu přejížděly po hrudi, tesáky tvoři­ly dvojitou kolej, z níž to mravenčilo do každičkého nervu v těle - zvlášť do těch na konci pohlaví.</strong></p>

<p><strong>John vydal nehlasný výkřik, když její teplá, vlhká ústa našla to horké, tvrdé místo, sunula se po něm, pojmula ho naplno, přijala ho do žáru a sání. Při zpáteční cestě postupovala zvolna a rovnoměrně, až jí jeho hla­vice vyjela ze rtů s tichým plesknutím — a pak ji obkroužila jazykem. Zatímco ho zpracovávala, měl oči otevřené, ale tma kolem nich působila stejně, jako by pevně zavřel víčka - a páni, slepota byla v téhle situaci bezvadná: měl jasnou představu o tom, jak vypadá na kolenou před jeho roztaženýma nohama, tílko vytažené nad ňadra, bradavky dosud zahrocené, jak se její hlava pohybuje dopředu a dozadu, dopředu a dozadu.</strong></p>

<p><strong>Ňadra se jí zhoupnou při každém pohybu.</strong></p>

<p><strong>Dech se mu dral z úst i do úst a měl pocit, že jeho váha je rovným dílem rozdělena mezi zraněnou a ne­zraněnou nohu, ale čert ho vem, jestli cítí něco jiného než to, co s ním dělá ona. Sakra, klidně by mohl stát v ohni, nevěděl by o tom a bylo by mu to jedno.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Opravdu</emphasis> stál v ohni - a ty plameny se rozpalovaly, když mu Xhex ohnula erekci k podbřišku a přejížděla po ní plochou jazyka dolů, až se dostala k těžkým zá­važím pod jeho pohlavím. Jedno po druhém je vtaho­vala do úst a pak znovu použila jeho vzrušení místo lí­zátka.</strong></p>

<p><strong>Nalezla rytmus a on dlouho nevydržel. Přejet a sát, přejet a sát, přejet a...</strong></p>

<p><strong>Johnovo tělo se prohnulo a dlaně pleskly o stěnu, když vyvrcholil.</strong></p>

<p><strong>Když bylo po všem, zvedl ji a líbal dlouze a prud­ce... rád by jí tu službu oplatil...</strong></p>

<p><strong>Xhex ho naschvál kousla do dolního rtu a olízla ma­ličkou ranku, kterou udělala. „Postel. Hned.“</strong></p>

<p><strong>Jasně.</strong></p>

<p><strong>John znovu rozsvítil osvětlovací tělesa a divže nebě­želi do sídla.</strong></p>

<p><strong>Zvláštní, ta zraněná noha mu nevadila ani v nejmenším.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Blay nevstoupil do místnosti, která byla přidělena Saxtonovi, během krmení ani po něm, ale nesměl opustit sídlo, aby si trochu vyčistil hlavu.</strong></p>

<p><strong> Qhuinnův bratranec byl podle Starého práva považován za jeho hosta v do­mě První rodiny, a tudíž od něj protokol vyžadoval, aby setrval v budově.</strong></p>

<p><strong>Kdyby bojoval s ostatními, aspoň by měl pocit, že něco dělá, a čas by plynul rychleji.</strong></p>

<p><strong>Když dorazil Phury se Selenou, došlo k představová­ní.</strong></p>

<p><strong> Blay odešel do svého pokoje a zdůvodnil si to sám před sebou tím, že si tam musí uklidit. Naneštěstí mu úklid zabral všeho všudy dvě minuty a zahrnoval pře­rovnání knih, které právě četl, na nočním stolku... a přesunutí černých hedvábných ponožek ze zásuvky s barevnými do příslušné přihrádky o šuplík níž.</strong></p>

<p><strong>Jedna z tragédií toho, když je někdo pořádný, spočí­vá v tom, že nikdy nepotřebuje velký úklid.</strong></p>

<p><strong>Taky se nechal nedávno ostříhat. Nehty měl uprave­né. Žádná depilace díky faktu, že upíři mají ochlupení pouze na hlavě.</strong></p>

<p><strong>Když měl času nazbyt, obvykle zavolal domů rodi­čům, ale vzhledem k tomu, co se mu honilo hlavou, číslo do rodinného bezpečnostního domu nevytočil. Hlavní důvod? Neuměl lhát a nechtěl vybalit na mámu a tátu: Ahoj, lidi, vy to ještě nevíte, ale jsem gay... a uvažuju o tom, že bych začal chodit s Qhuinnovým bratrancem.</strong></p>

<p><strong>Jo, a mimochodem, je tady s námi.</strong></p>

<p><strong>Krmí se.</strong></p>

<p><strong>Bože, představa, že Saxton přijímá něčí žílu, byla přímo pekelná - i když šlo o Selenu.</strong></p>

<p><strong>A kromě skutečnosti, že tam s těmi dvěma byl Phury. Spíš kvůli zachování dekora než kvůli její ochraně, samozřejmě.</strong></p>

<p><strong>Takže jo, ani ho nenapadne přiblížit se k příslušné­mu pokoji. To poslední, po čem touží, je vzrušit se před obecenstvem.</strong></p>

<p><strong>Blay pohlédl na hodinky. Přecházel po pokoji. Zku­sil koukat na televizi. Chopil se knihy, kterou po chvíli zase odložil.</strong></p>

<p><strong>Cas od času mu zazvonil telefon se zprávami z terénu, z nichž žádná jeho nervózní náladu nezlepšila. Bratrstvo vždycky rozesílalo pravidelná komuniké, aby byli všich­ni v obraze, a nevypadalo to nijak skvěle: </strong></p>

<p><strong>John byl ra­něn, takže on a Xhex a Qhuinn jsou dole na klinice u doktorky Jane. Infiltrace na farmu proběhla úspěšně, ale jen do jisté míry — údajný velitel <emphasis>bezduchých</emphasis> byl dosud na svobodě a oni dostali mnohé, ale ne všechny nové rekruty, které tam našli. Adresa spojená s vytuně- nou hondou vedla do slepé uličky. Napětí stoupalo.</strong></p>

<p><strong>Podíval se na hodinky. Pak na nástěnné hodiny.</strong></p>

<p><strong>A chtělo se mu řvát.</strong></p>

<p><strong>Kristepane, už je to tak dlouho, co Saxton a Selena začali. Proč pro něj nikdo nepřišel, když to bylo hotové .</strong></p>

<p><strong>Co jestli se něco stalo? Doktorka Jane říkala, že Saxtonova zranění nejsou životu nebezpečná a že po nakr­mení se bude zotavovat o hodně rychleji...</strong></p>

<p><strong>Ale na druhé straně, jestli je pravděpodobné, že ně­kdo z bratrů bude se Saxtonem dobře vycházet, pak je to Primal. Phury miluje operu a výtvarné umění a dob­ré knihy. Možná se ti dva potom dali do hovoru?</strong></p>

<p><strong>Nakonec už nevydržel ve vlastní společnosti a sešel dolů do kuchyně, kde domácí <emphasis>doggenové</emphasis> připravovali Poslední jídlo.</strong></p>

<p><strong> Pokusil se pomáhat, nabídl se, že prost­ře stůl nebo bude krájet zeleninu či podlévat krocany, kteří se pekli - ale personál to tak znepokojilo, že radě­ji vycouval.</strong></p>

<p><strong>Páni, jestli existuje něco, co zaručeně rozhodí <emphasis>doggena,</emphasis> pak je to nabídka pomoci. Od přírody nesnášeli, když někdo, komu sloužili, dělal něco jiného, než že se nechal obsluhovat — <emphasis>ale</emphasis> také nedokázali odmítnout ře­čenému jakýkoli požadavek.</strong></p>

<p><strong>Dřív, než by zamotané hlavy způsobily spálenou ve­čeři a možná i hromadnou sebevraždu, opustil přípra­vnu a vyšel přes jídelnu...</strong></p>

<p><strong>Dveře do vestibulu se otevřely a zavřely a přes mo­zaikovou podlahu v hale kráčel Qhuinn.</strong></p>

<p><strong>Na tváři, na rukou a na koženém oblečení měl rudou krev. Čerstvou, lesklou krev.</strong></p>

<p><strong>Lidskou krev.</strong></p>

<p><strong>První popud Blayovi velel křiknout na kamaráda, ale zdržel se, protože nechtěl upozorňovat na skutečnost, že Qhuinn byl velice zřejmě někde, kde nebyl John.</strong></p>

<p><strong>Na klinice ve výcvikovém centru se rozhodně mno­ho příslušníků Homo sapiens nevyskytovalo.</strong></p>

<p><strong>A údajně měl bojovat se zasvěcenci, jejichž krev by­la černá.</strong></p>

<p><strong>Blay doběhl ke schodům a dohnal Qhuinna před Wrathovou pracovnou - jejíž dveře byly chválabohu zavřené. „Co se ti stalo?“</strong></p>

<p><strong>Qhuinn se nezastavil, jen se hnal dál ke svému poko­ji. Vklouzl dovnitř a zdálo se, že chce zavřít dveře Blayovi před nosem.</strong></p>

<p><strong>Tak to tedy ne, pomyslel si Blay a vmáčkl se dovnitř. „Co je s tou krví?“</strong></p>

<p><strong>„Nemám náladu,“ zamumlal Qhuinn a začal se svlé­kat.</strong></p>

<p><strong>Odložil koženou bundu na sekretář, zbraně na psací stůl a boty odkopl do poloviny cesty ke koupelně. Trič­ko hodil za sebe a skončilo na lampě.</strong></p>

<p><strong>„Proč máš na rukou krev?“ opakoval Blay.</strong></p>

<p><strong>„Do toho ti nic není."</strong></p>

<p><strong>„Co jsi dělal.“ I když měl pocit, že to ví. „Co jsi, sakra, dělal ?“</strong></p>

<p><strong>Qhuinn se naklonil do sprchy, aby pustil vodu, a provazce svalů podél páteře se mu napjaly nad páskem ko­žených kalhot.</strong></p>

<p><strong>Bože, tu rudou krev měl i na jiných místech... což v Blayovi budilo zvědavost, jak daleko ta rvačka zašla.</strong></p>

<p><strong>„Jak je na tom tvůj kluk?“</strong></p>

<p><strong>Blay se zamračil. „Můj kluk... aha. Saxton."</strong></p>

<p><strong>„Jo. ,Aha, Saxton. Ze zaskleného sprchového kou­tu začala stoupat pára, vyrážela a pak klesala mezi ně. „Jak je na tom?"</strong></p>

<p><strong>„Hádám, že se teď krmí."</strong></p>

<p><strong>Qhuinnovy dvoubarevné oči se zaměřily kamsi za Blayovu hlavu. </strong></p>

<p><strong>„Doufám, že už je mu lip."</strong></p>

<p><strong>Jak stáli proti sobě, bolelo Blaye na hrudi tolik, až si ji musel třít. </strong></p>

<p><strong>„Zabil jsi ho."</strong></p>

<p><strong>„Zabil? Koho?"</strong></p>

<p><strong> Qhuinn si založil ruce v bok, prsní svaly a bradavky s piercingem se zřetelně rýsovaly dí­ky světlům nad umyvadly.</strong></p>

<p><strong> „Nevím, kdo je ,on.‘“</strong></p>

<p><strong>„Nech těch keců. Saxton to bude chtít vědět."</strong></p>

<p><strong>„Tak ty ho ochraňuješ." </strong></p>

<p><strong>V těch slovech nebylo nic nepřátelského. Jen netypická rezignace.</strong></p>

<p><strong> „Fajn, tak jo. Nikoho jsem nezabil. Ale dal jsem tomu homofobnímu lumpovi námět k úvahám o něčem jiném než o ra­kovině plic, kterou dostane z těch doutníků. Nedovo­lím, aby někdo znevažoval členy mé rodiny." Qhuinn se odvrátil. „A - no, sakra, nejsem rád, když tě někdo rozčiluje, věř si tomu, nebo ne. Kdyby tam Saxton zů­stal ležet a vyšlo slunce? Nebo kdyby ho našli lidé? Nikdy by    ses přes to nedostal. Nemohl jsem nevyrov­nat skóre."</strong></p>

<p><strong>Bože, to je celý on, prevít. Udělat špatnou věc ze správných důvodů...</strong></p>

<p><strong>„Miluju tě," zašeptal Blay tak tiše, že jeho slova pře­hlušil zvuk tekoucí vody.</strong></p>

<p><strong>„Poslyš, potřebuju sprchu," řekl Qhuinn. „Chci ze sebe dostat ten hnus. A pak potřebuju spát."</strong></p>

<p><strong>„Fajn. Jo. Mám ti přinést něco k jídlu?"</strong></p>

<p><strong>„Nemám hlad. Díky."</strong></p>

<p><strong>Když už byl na odchodu, Blay se ohlédl. Qhuinn si svlékal kalhoty a na jeho zadek byla pozoruhodná po­dívaná.</strong></p>

<p><strong>S hlavou dosud otočenou opustil koupelnu bez úra­zu, ale vrazil do psacího stolu a musel chytit lampu, aby nespadla na podlahu. Narovnal ji, stáhl ze stínidla tričko a jako nějaká ubohá fajnovka přitiskl měkkou bavlnu k nosu a vdechl.</strong></p>

<p><strong>Zavřel oči, přivinul ke své hrudi to, co měl předtím na těle Qhuinn, a naslouchal zvuku proudění a šplou­chání vody, kterou se druhý muž omýval.</strong></p>

<p><strong>Nevěděl, jak dlouho tam takhle zůstal, zatímco se zmítal v očistci tak-blízko-a-přesto-tak-daleko. Do po­hybu ho znovu uvedl strach, že bude přistižen, jak tady fňuká. Pečlivě vrátil tričko tam, kde bylo, a přinutil se zamířit ke dveřím.</strong></p>

<p><strong>Byl asi v polovině cesty, když to uviděl.</strong></p>

<p><strong>Na posteli.</strong></p>

<p><strong>Bílá šerpa byla zamotaná do prostěradel, jen další zmuchlaný kus látky.</strong></p>

<p><strong>Když sjel očima výš, nalezl dvě prohlubně na dvojici polštářů, které byly těsně u sebe. Vyvolená Layla si očividně zapomněla přepásat roucho, když odcházela. Což se mohlo stát jedině, pokud tady byla nahá.</strong></p>

<p><strong>Blay si znovu položil ruku na srdce, svíravý pocit se podobal tomu, jako by byl pod vodou... hluboko, hlu­boko pod hladinou oceánu.</strong></p>

<p><strong>Sprcha v koupelně utichla a ozvalo se plesknutí roztřepnutého ručníku.</strong></p>

<p><strong>Blay prošel kolem použité postele a vyklouzl ze dveří.</strong></p>

<p><strong>Nepocítil, že by učinil nějaké vědomé rozhodnutí, ale jeho nohy znaly směr; to bylo zřejmé. Prošel chod­bou, zastavil se o dvoje dveře dál a pak se mu ruka sama od sebe zvedla a tiše zaklepala. Když zazněla tlu­mená odpověď, otevřel dveře. V místnosti za nimi byla tma a božská vůně... a jak stál ve světle z chodby, jeho stín dosahoval až k nohám postele.</strong></p>

<p><strong>„Ideální načasování, právě odešli.“ Saxtonův chra­plavý hlas byl příslibem věcí, po nichž Blay toužil. „Přišel ses podívat, jak mi je?“</strong></p>

<p><strong>„Ano.“</strong></p>

<p><strong>Nastala dlouhá pauza. „Tak zavři dveře a já ti to ukážu.“</strong></p>

<p><strong>Blayova ruka sevřela kliku, až mu zapraštěly klouby.</strong></p>

<p><strong>A pak vstoupil dovnitř a zavřel za sebou dveře. Když odkopával boty, zamkl.</strong></p>

<p><strong>Aby měli soukromí.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>                                         Kapitola šedesátá první</strong></p>

<p><strong>N</strong></p>

<p>a Druhé straně seděla Payne na okraji tůně rozjí­mání a zírala na odraz své tváře v nehybné vodě.</p>

<p><strong>Dobře rozeznávala černé vlasy a diamantové oči a výrazné rysy.</strong></p>

<p><strong>Až příliš dobře věděla, kdo ji zplodil a kdo ji poro­dil.</strong></p>

<p><strong>Dokázala by přeříkat dny své minulosti až do této chvíle.</strong></p>

<p><strong>A přesto měla pocit, že nemá zdání, kým doopravdy je. V mnoha ohledech — víc, než by se jí zamlouvalo spočítat - byla pouze touto ozvěnou na hladině tůně, obrazem, jemuž chybí hloubka a hmotnost... a nezane­chala by po sobě nic trvalého, kdyby odešla.</strong></p>

<p><strong>Když se za ní objevila Layla, setkala se ve vodním zrcadle s jejím pohledem.</strong></p>

<p><strong>Později uvažovala nad tím, že Laylin úsměv všechno změnil. I když ovšem nešlo jen o to... ale sestřin roz­jasněný výraz pro ni rozhodně znamenal změnu větru, ten nenápadný posun, který ji smetl přes okraj útesu.</strong></p>

<p><emphasis>Ten úsměv byl skutečný.</emphasis></p>

<p><strong>„Zdravím tě, má sestro,“ řekla Layla. „Hledám tě.“</strong></p>

<p><strong>„A nalezla jsi mě.“ Payne se přiměla obrátit a vzhléd­la k Vyvolené.</strong></p>

<p><strong> „Prosím, přisedni ke mně. Z tvé dobré nálady vyplývá, že tvůj vztah s oním mužem nadále pokračuje.“</strong></p>

<p><strong>Layla usedla jen na okamžik, pak ji kinetická radost zase postavila na nohy. „Ach, ano, vskutku. Vskutku ano. Dnešního dne mě má nanovo povolat k sobě a já za ním opět půjdu. Ach, nejmilejší sestro, nedovedeš si představit... jaké to je, ocitnout se v kruhu ohně, a pře­sto z něj vyjít nesežehnuta a rozradostněna. To je zá­zrak. Požehnání."</strong></p>

<p><strong>Payne se otočila zpět k vodě a sledovala své svraště­lé obočí. </strong></p>

<p><strong>„Smím se tě zeptat na něco důvěrného?"</strong></p>

<p><strong>„Samozřejmě, má sestro." Layla k ní přistoupila a znovu se uvelebila na bílém mramorovém okraji ba­zénu. „Na cokoliv."</strong></p>

<p><strong>„Pomýšlíš na to, že by ses s ním spojila? Nejen ho obšťastňovala - ale že by ses stala jeho <emphasis>she</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>lan</emphasis><emphasis>?</emphasis>‘</strong></p>

<p><strong>„No, ano. Ovšemže pomýšlím. Ale čekám na sprá­vnou chvíli, než na to přivedu řeč."</strong></p>

<p><strong>„Co budeš dělat... jestli řekne ne?" </strong></p>

<p><strong>Když Laylina tvář zkameněla, jako by o takové věci nikdy neuvažo­vala, měla Payne stejný pocit, jako kdyby v dlani roz­drtila růžové poupě. „Ach, čert mě vem... nechci tě rozčilovat. Já jen..."</strong></p>

<p><strong>„Ne, ne." Layla se zhluboka nadechla. „Dobře vím o              stavbě tvého srdce, není v něm místo pro krutost. Což je vpravdě důvod, proč s tebou mohu mluvit s ta­kovou upřímností."</strong></p>

<p><strong>„Prosím, zapomeň, že jsem se ptala."</strong></p>

<p><strong>Teď se Layla zadívala do tůně. „Já... dosud jsme neprožili všechno jako v opravdovém vztahu."</strong></p>

<p><strong>Payne nadskočilo obočí. No, jestliže pouhá předehra k samotné události budí takové nadšení, pak akt sám musí být něco neuvěřitelného.</strong></p>

<p><strong>Aspoň pro takovou ženu, jakou má teď před očima.</strong></p>

<p><strong>Layla si objala pažemi ramena, nepochybně proto, že se rozpomněla na dotek jiných, silnějších. „Usilo­vala jsem o to, ale on se drží zpátky. Doufám... věřím, že je to proto, že se chce se mnou nejprve řádně spojit, obřadem."</strong></p>

<p><strong>Payne se zmocňovala strašlivě tíživá předtucha. „Měj se na pozoru, sestro. Jsi něžná duše."</strong></p>

<p><strong>Layla vstala, její úsměv posmutněl.</strong></p>

<p><strong> „Ano, to jsem. Ale ať je mé srdce raději zlomené než neotevřené, a vím, že ho musím požádat, mám-li ho mít.“</strong></p>

<p><strong>Byla tak sebejistá a stála tak pevně na svém, že si ve stínu její kuráže Payne připadala maličká. Malá a slabá.</strong></p>

<p><strong>Kdo vlastně je? Odraz? Nebo skutečnost?</strong></p>

<p><strong>Zčistajasna vstala. „Dovolíš mi odejít?"</strong></p>

<p><strong>Layla se zatvářila překvapeně a hluboce se uklonila. „Ale ovšem. A prosím, nechtěla jsem tě nijak urazit svými planými řečmi..."</strong></p>

<p><strong>Payne v okamžitém popudu druhou Vyvolenou obja­la. „Žádné plané řeči to nebyly. Neboj se. A přeju ti to největší štěstí s tvým mužem. Dostane se mu požehná­ní, až tě bude mít."</strong></p>

<p><strong>Než mohlo být ještě cokoli řečeno, Payne odešla, rychle minula ložnici a stále rychlejším tempem stou­pala do kopce k Primalovu chrámu. Za posvátným úlo­žištěm, které se už nepoužívalo, vstoupila na matčino mramorové nádvoří a vykročila kolonádou.</strong></p>

<p><strong>Nevelké dveře, vedoucí do soukromého obydlí Stvořitelky, nebyly tím, co by se dalo čekat u tak božských prostor. Jenomže když vám patří celý svět, nemáte co komu dokazovat, že ano.</strong></p>

<p><strong>Payne neklepala. Vzhledem k tomu, co se chystala udělat, byla skutečnost, že do komnaty vtrhne bez vy­zvání, tak podružnou položkou na seznamu jejích hří­chů, že se takřka ani nepočítala.</strong></p>

<p><strong>„Matko," pronesla, když vstoupila do prázdné bílé místnosti.</strong></p>

<p><strong>Dlouho čekala, než se dočkala odpovědi, a hlas, který k ní dolehl, nevycházel z žádného těla. „Ano, dcero."</strong></p>

<p><strong>„Pusť mě odtud. Hned."</strong></p>

<p><strong>Ať na její hlavu dopadnou po tomto novém střetnutí jakékoli důsledky, budou lepší než taková vykastrova­ná existence.</strong></p>

<p><strong>„Vyhoď mě,“ vyzývala prázdné stěny a vzduch. „Nech mě jít. Už se sem nikdy nevrátím, je-li to tvé přání. Ale už tady nezůstanu."</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>V                    záblesku světla se před ní objevila Stvořitelka bez černého roucha, které obvykle nosila. Po pravdě řeče­no, Payne si byla zcela jista, že nikdo nikdy neviděl matku v její pravé podobě, energii bez tvaru.</strong></p>

<p><strong>Ale už nezářila. Nyní byla pohaslá, sotva víc než vl­nění žáru.</strong></p>

<p><strong>Rozdíl byl poutavý a zmírnil hněv, který Payne před­tím pociťovala. „Matko... nech mě jít. Prosím."</strong></p>

<p><strong>Stvořitelčina odpověď přišla zanedlouho. „Je mi líto. Nemohu vyhovět tvému přání."</strong></p>

<p><strong>Payne obnažila tesáky. „Zatraceně, prostě to udělej. Pusť mě odtud, nebo..."</strong></p>

<p><strong>„Není žádné ,nebo‘, mé nejmilejší dítě." Stvořitelčin slabý hlas vyzněl do ztracena a pak se vrátil. „Musíš zůstat zde. Osud to vyžaduje."</strong></p>

<p><strong>„Čí osud? Tvůj nebo můj?" Payne máchla rukou skrz ochromenou nehybnost. „Protože já tady dooprav­dy nežiju, a to je tedy skvělý osud."</strong></p>

<p><strong>„Mrzí mě to."</strong></p>

<p><strong>A tím diskuse skončila — alespoň pokud se týkalo matky. Zajiskřilo se a Stvořitelka zmizela.</strong></p>

<p><strong>Payne zahulákala do rozlehlé prázdnoty: „Pusť mě! Zatraceně! Pusť mě!"</strong></p>

<p><strong>Napůl očekávala, že bude na místě sražena bleskem, ale to by pak byl konec muk a také konec zábavy, že ano.</strong></p>

<p><strong>„Matko!"</strong></p>

<p><strong>Když se nedočkala odpovědi, otočila se Payne na pa­tě a litovala, že nemá čím hodit - jenomže nebylo co popadnout a ona chápala tu symboliku: nemá tu nic. není tu pro ni absolutně <emphasis>nic.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Přistoupila ke dveřím a popustila otěž svému hněvu, vyrvala je z pantů a mrštila jimi zpět do chladné, prázd­né místnosti. Bílá výplň se dvakrát odrazila a pak volně klouzala po podlaze jako oblázek na hladině nehybného rybníka.</strong></p>

<p><strong>Vykročila směrem k fontáně a přitom slyšela cvaká­ní; když se ohlédla, viděla, že portál se opravil sám od sebe, prázdné veřeje se magicky znovu uzavřely a zfor­movaly přesně tak, jak byly předtím - ani škrábanec nezbyl po tom, co udělala.</strong></p>

<p><strong>Zuřivost v ní rostla tolik, až se jí dusivě svíralo hrdlo a ruce třásly.</strong></p>

<p><strong>Koutkem oka zahlédla postavu v černém rouchu, při­cházející kolonádou, ale matka to nebyla. Byla to pou­ze Nijaká s košíkem obětin pro Stvořitelku, kulhavě se kymácela ze strany na stranu.</strong></p>

<p><strong>Pohled na nešťastnou, vyloučenou Vyvolenou přiži­vil její zuřivost ještě víc...</strong></p>

<p><strong>„Payne?“</strong></p>

<p><strong>Zvuk hlubokého hlasu ji přiměl prudce otočit hlavu: Wrath stál u bílého stromu s pestrobarevnými zpěvný­mi ptáky, jeho mohutná postava zabírala celé nádvoří.</strong></p>

<p><strong>Payne po něm skočila, proměnila si ho v terč, s nímž může bojovat. A Slepý král očividně vycítil její násilnický pud a zuřivý přístup: v mžiku zaujal bojový po­stoj, náhle byl silný, připravený a ochotný k boji.</strong></p>

<p><strong>Vložila do toho všechno, co měla, a ještě víc, vrhla se na něj pěstmi i nohama, její tělo se změnilo v torná­do úderů a kopů, které odrážel předloktími a jimž uhý­bal trupem a hlavou.</strong></p>

<p><strong>Rychleji, tvrději, smrtonosněji útočila na krále, nuti­la ho vracet to, co mu uštědřovala, jinak by riskoval těžké zranění.</strong></p>

<p><strong> Jeho první tvrdý úder ji zasáhl do rame­ne, trefil ji pěstí, až ztratila rovnováhu - ale rychle se vzpamatovala, otočila se na patě a zaútočila nohou a chodidlem.</strong></p>

<p><strong>Náraz do břicha ho zasáhl tak tvrdě, až zasténal — as­poň než se znovu otočila a udeřila ho do obličeje klou­by pěsti. Když vytryskla krev a tmavé čočky mu spadly z očí, zaklel.</strong></p>

<p><strong>„Co, sakra, Pay...“</strong></p>

<p><strong>Král nestihl dokončit její jméno. Naběhla na něj, chytla ho kolem pasu, kácela jeho obrovskou váhu do­zadu. To však bylo nad její síly. Byl dvakrát tak velký a snadno se ujal vedení, sloupl ji ze sebe a mrsknutím ji otočil zády k sobě.</strong></p>

<p><strong>„Co máš za problém?" zavrčel jí do ucha.</strong></p>

<p><strong>Praštila hlavou dozadu, trefila ho do obličeje a jeho stisk se na zlomek sekundy uvolnil. To jí stačilo, aby se vyprostila. Odskočila od něj, přičemž jeho tělo, silné jako dub, použila namísto odrazového můstku a...</strong></p>

<p><strong>Velice podcenila setrvačnost. Místo aby přistála bez­pečně na zemi, klopýtla dopředu - což znamenalo, že si ošklivě poranila jednu nohu a její tělo se prudce sku­tálelo na bok.</strong></p>

<p><strong>Mramorový okraj fontány jí zabránil dopadnout na zem, ale náraz byl horší, než kdyby spadla naplocho.</strong></p>

<p><strong>Prasknutí jejího hřbetu bylo hlasité jako výkřik.</strong></p>

<p><strong>A bolest také.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>                                               Kapitola šedesátá druhá</strong></p>

<p><strong>K</strong></p>

<p>dyž Lash procitl ve svém ukrytém bungalovu, v první řadě se podíval na své paže.</p>

<p><strong>Kromě rukou a zápěstí se už ve stíny proměnila i předloktí, měla podobu jakéhosi smogu, který se na jeho povel pohyboval, a buď nebyl ničím víc než vzdu­chem, nebo dokázal nést váhu, pokud to byla Lashova vůle.</strong></p>

<p><strong>Posadil se, odsunul přikrývku, kterou si předtím na sebe přitáhl, a vstal. Vida, nohy mu také mizí. Což je dobře, ale... sakra, jak dlouho se bude takhle měnit? Musel předpokládat, že má-li jeho tělo dosud fyzickou formu, pulzující srdce a potřeby jako potravu a pití a spánek, není docela v bezpečí před kulkami a noži.</strong></p>

<p><strong>A taky navíc, upřímně řečeno, vzhledem k tomu co všechno z něj už odpadlo, nakládání s biologickým od­padem bylo opravdu hodně nepříjemné.</strong></p>

<p><strong>Matraci, na které spal, proměnil v největší plenku na světě.</strong></p>

<p><strong>Zaskřípění zvenčí ho přitáhlo k žaluziím, svými ne- prsty je maličko roztáhl. Štěrbinou sledoval, jak lidé prožívají své běžné dny, jak jezdí kolem v autech a na kolech. Zatracení blbci se svými jednoduchými, mrňa­vými životy. Vstát. Jít do práce. Přijít domů. Zanadá­vat si na uplynulý den. Probudit se a celé to znovu opakovat.</strong></p>

<p><strong>Když kolem projížděl sedan, implantoval řidiči do hlavy myšlenku... a usmíval se, když pontiac se skří­pěním pneumatik vyjel ze svého pruhu, zhoupl se přes obrubník a napálil to přímo do jednopatrového domu na druhé straně ulice. Ten zatracený blb to vzal rovnou do oken, prorazil sklo i dřevěné rámy, uvnitř auta ex­plodovaly airbagy.</strong></p>

<p><strong>Na začátek dne lepší než hrnek kávy.</strong></p>

<p><strong>Odvrátil se a přistoupil k vetchému sekretáři, aby na­startoval laptop, který našel na zadním sedadle merce­desu. Obchod s drogami, do kterého se vmísil cestou domů, stál za námahu. Vynesl mu pár tisíc dolarů a ta­ké trochu oxycontinu, extáze a dvanáct dávek cracku.</strong></p>

<p><strong> Co však bylo důležitější, uvedl dva dealery a jednoho zákazníka do transu, naložil je do mercedesu, přivezl je sem a proměnil.</strong></p>

<p><strong>Zabordelili koupelnu v přízemí tím, jak celou noc zvraceli, ale upřímně řečeno, chystal se s tímhle do­mem skoncovat a uvažoval o tom, že ho zapálí.</strong></p>

<p><strong>Takže... měl čtyřčlený tým. A i když nikdo z nich nebyl dobrovolník, jakmile z nich vypustil krev a při­vedl je zpátky k „životu“, nasliboval jim všechno mož­né. A vida. Feťáci, kteří obchodovali s drogou, jen aby mohli financovat svůj vlastní návyk, uvěří takřka vše­mu, co jim napovídáte. Stačí jen je nadchnout pro bu­doucnost — když jste je předtím na smrt vyděsili.</strong></p>

<p><strong>Což mu nedalo žádnou práci. Přirozeně byli celí po­dělaní strachy, když si odmaskoval tvář, ale dobré bylo, že zažili na tripech už tolik halucinací, že pro ně roz­hovor se živoucí mrtvolou nebyl docela neznámým zá­žitkem. </strong></p>

<p><strong>A také Lash uměl působit přesvědčivě, když chtěl.</strong></p>

<p><strong>Sakra škoda, že jim nemůže vymýt mozky natrvalo. Jenže ten salonní trik s řidičem pontiacu byl maxi­mum, čeho uměl svým vlivem dosáhnout - jeho půso­bení bylo krátké, nedalo se udržet déle než pár sekund.</strong></p>

<p><strong>Zatracená svobodná vůle.</strong></p>

<p><strong>Když počítač naskočil, nalogoval se na stránky <emphasis>Caldwell Courier Journal...</emphasis></strong></p>

<p><strong>Hola, první stránka.</strong></p>

<p><strong> „Masakru na farmě“ bylo věno­váno mnoho článků - krev a části těl a podivné mastné pozůstatky byly popisovány šťavnatě a barvitě. Repor­téři rovněž pořídili interview s policisty, kteří byli u to­ho, s pošťákem, který jako první zavolal na 911, s dva­nácti různými sousedy a starostou - který evidentně „vyzýval skvělé příslušníky a příslušnice caldwellské- ho policejního sboru, aby vyřešili tento strašlivý zločin proti caldwellskému obyvatelstvu".</strong></p>

<p><strong>Obecně panující názor: rituální vraždy. Patrně spoje­né s nějakým neznámým kultem.</strong></p>

<p><strong>A všechno to bylo jen takové klábosení, zakrývající to, co ve skutečnosti hledal...</strong></p>

<p><strong>Bingo. V posledním článku našel krátkou zprávu o dvou odstavcích, že místo činu bylo předchozí noci narušeno. </strong></p>

<p><strong>„Skvělí příslušníci caldwellského policejního sboru" mrzutě připouštěli, že když se jeden z jejich hlíd­kových vozů vydal na obhlídku, zjistilo se, že neznámá osoba či osoby vyplenily místo činu. Hbitě zdůraznili, že relevantní důkazy už však byly zajištěny a od nyněj­ška tam budou uniformovaní policisté hlídat nonstop.</strong></p>

<p><strong>Takže Bratrstvo se řídilo jeho vzkazem.</strong></p>

<p><strong>Byla tam také Xhex? - uvažoval. Možná čekala, jestli se ukáže on?</strong></p>

<p><strong>Sakra, propásl ji. A bratry taky.</strong></p>

<p><strong>Ale má čas. Až se jeho tělo úplně promění ve stín? Má před sebou celou věčnost.</strong></p>

<p><strong>Podíval se na hodinky, převlékl se do černých kalhot a roláku a pak si vzal baloňák s kapucí. Navlékl si kožené rukavice, nasadil černou baseballovou čepici a mrkl do zrcadla.</strong></p>

<p><strong>Jo. Jasně.</strong></p>

<p><strong>Vyštrachal černé tričko, které roztrhal na pruhy, a ty si omotal kolem obličeje, nechal místo jen pro oči bez víček a to, co mu zbývalo z nosu, a pro zející díru, kte­rá teď byla jeho ústy.</strong></p>

<p><strong>Lepší. Ne skvělé. Ale lepší.</strong></p>

<p><strong>První zastávka byla v koupelně, kde zkontroloval, jak se daří jeho vojákům. </strong></p>

<p><strong>Všichni leželi v bezvědomí na hromadě na podlaze, paže a nohy propletené, hlavy tu i onde... ale byli naživu, šmejdi.</strong></p>

<p><strong>Páni, jsou to ale kanálníci, odpad lidstva, říkal si. Kdyby se jejich IQ sečetlo, při troše štěstí by vyšlo trojmístné číslo.</strong></p>

<p><strong>Ale budou se hodit.</strong></p>

<p><strong>Lash kouzlem pevně uzamkl dům a vyšel do garáže. Otevřel kufr mercedesu, zvedl desku pod koberečkem, vyndal balík koksu a naládoval si obě nechřípí, než se­dl za volat.</strong></p>

<p><strong>Dobrééééé <emphasis>ráááááno!</emphasis> </strong></p>

<p><strong>Sborový chaos ho rozzářil ze­vnitř, když couval po příjezdové cestě a vyjížděl ze čtvrti opačným směrem než policajti a sanitky, kteří se předtím sjeli k protějšímu domu.</strong></p>

<p><strong>Ten teď měl místo obývacího pokoje průjezd.</strong></p>

<p><strong>Jakmile se ocitl na dálnici, měla mu cesta do centra trvat tak deset minut, ale vzhledem k dopravní špičce z toho bylo spíš pětadvacet - ačkoliv mysl i tělo měl tak uspěchané, že si připadal, jako by celou dobu stál na místě.</strong></p>

<p><strong>Krátce po deváté zajel do postranní uličky a zapar­koval vedle stříbrné dodávky. </strong></p>

<p><strong>Když vystupoval, děko­val Bohu za ten fet — opravdu si připadal, jako by měl trochu energie. Potíž byla, že jestli se jeho Extrémní Předělávka rychle nedokončí, zásoba v kufru auta mu během několika dnů dojde.</strong></p>

<p><strong>Právě proto svolal tuto schůzku teď, místo aby dál otálel.</strong></p>

<p><strong>A vida, Ricardo Benloise byl dochvilný a už čekal ve své kanceláři: červenohnědý mercedes, ve kterém jezdil, parkoval z druhé strany vedle dodávky.</strong></p>

<p><strong>Lash přistoupil k zadnímu vchodu výtvarné galerie a počkal u videokamery. Jo, radši by s tímhle střetem pár dní počkal, ale kromě vlastních potřeb měl ještě v koupelně prodejce a potřeboval produkt, se kterým je pošle do ulic.</strong></p>

<p><strong>Pak si musí obstarat nějaké vojáky.</strong></p>

<p><strong>Koneckonců, ten malý srab nemarnil čas zaplňová­ním svých řad - ačkoliv se nedalo určit, kolik mu jich zbylo po útoku Bratrstva na farmu.</strong></p>

<p><strong>Nikdy netušil, jak bude rád, že ti prevíti jsou při své činnosti tak smrtonosní.</strong></p>

<p><strong>Lash musel předpokládat, že Omegův hošan dá rychle dohromady další partu zasvěcenců. A vzhledem k tomu, že ten kluk býval úspěšným dealerem, začne co nejdřív zase vydělávat prachy. </strong></p>

<p><strong>Obojí mu poskytne dostatek zdrojů nejen k tomu, aby bojoval s upíry, ale také aby šel po Lashovi.</strong></p>

<p><strong>Takže hodiny tikají. Lash si byl sakra jistý, že ten lump se hned tak s Benloisem nesejde, protože je malá ryba - ale jak dlouho to ještě bude platit?</strong></p>

<p><strong> Záleží na ob­jemu prodeje. Záleží na chytrosti. Jestli se dokázal Benloisovi vnutit Lash, svede to i někdo jiný.</strong></p>

<p><strong>Zvlášť když má speciální schopnosti velitele <emphasis>bezdu</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>chých.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Zámky na dveřích cvakly, uvolnily se a otevřel je­den z Benloisových goril. Chlap se zamračil na Lashe, nastrojeného jako Lady Gaga, ale rychle se vzpamato­val. Nepochybně už viděl spoustu šíleností - a nejen v rámci obchodu s drogami: umělci jsou zřejmě větši­nou magoři.</strong></p>

<p><strong>„Kde máš průkaz,“ vyštěkl.</strong></p>

<p><strong>Lash mu ukázal falešný řidičský průkaz. „Narvi si ho do zadní části těla, šmejde.“</strong></p>

<p><strong>Kombinace laminované kartičky a Lashova známého hlasu zjevně stačila, protože okamžik nato byl vpuštěn dovnitř.</strong></p>

<p><strong>Benloisova kancelář byla ve druhém patře a cesta proběhla v tichosti.</strong></p>

<p><strong>Kancelář byla jako bowlingová dráha, nic než dlouhá plocha černě mořené dřevěné podlahy, která končila vyvýšenou plošinou.</strong></p>

<p><strong> Benloise trůnil na pódiu, seděl za týkovým stolem o velikosti li­muzíny.</strong></p>

<p><strong>Jako spousta chlapů, kteří si musí stoupnout na špič­ky, aby dosáhli hranice stopětašedesáti centimetrů, měl kolem sebe ten prcek všechno velké.</strong></p>

<p><strong>Když Lash přistoupil, Jihoameričan se zadíval přes sepjaté prsty a promluvil svým vláčným, kultivovaným hlasem. „Velmi mě potěšilo, když jste se mi ozval po­tom, co jste se nedostavil na naši poslední schůzku. Kdepak jste byl, příteli."</strong></p>

<p><strong>„Rodinné problémy."</strong></p>

<p><strong>Benloise se zamračil. „Ano, s příbuznými bývají problémy."</strong></p>

<p><strong>„To si ani neumíte představit." Lash se rozhlédl po absolutně prázdné místnosti, našel skryté kamery a dveře - které byly na stejném místě jako posledně. </strong></p>

<p><strong>„V první řadě dovolte, abych vás ujistil, že naše ob­chodní vztahy zůstávají mou přední prioritou."</strong></p>

<p><strong>„To mě velmi těší. Když jste se nedostavil, abyste odkoupil to, co bylo kontrahováno, byl jsem znepoko­jen. Jako obchodník s uměním musím spoléhat na to, že moji pravidelní zaměstnanci budou mé umělce za­městnávat. Také očekávám, že pravidelní zákazníci do­drží své závazky."</strong></p>

<p><strong>„Samozřejmě. Což je skutečný důvod, proč jsem při­šel. Potřebuji úvěr. Mám v domě prázdnou stěnu, která se musí zaplnit jedním z vašich obrazů, ale nebudu dnes moci zaplatit v hotovosti."</strong></p>

<p><strong>Benloise v úsměvu ukázal pravidelné bílé zuby.</strong></p>

<p><strong> „Ta­kové dohody bohužel neuzavírám. Musíte zaplatit za dílo, s nímž odejdete. A pročpak máte zakrytou tvář?"</strong></p>

<p><strong>Lash otázku ignoroval. „V mém případě uděláte vý­jimku."</strong></p>

<p><strong>„Já výjimky nedělám..."</strong></p>

<p><strong>Lash se odhmotnil přes celý prostor, až stál za mu­žem, a přiložil mu nůž k hrdlu. Strážný u dveří zařval, sáhl po bouchačce, ale není zrovna na co střílet, když je krční tepna vašeho šéfa v bezprostředním ohrožení.</strong></p>

<p><strong>Lash zasyčel Benloisovi do ucha: „Měl jsem vážně svinsky špatný týden a už mě otravuje hrát podle lid­ských pravidel. </strong></p>

<p><strong>Mám jednoznačně v úmyslu udržet náš vztah, a vy mi to umožníte nejen proto, že z toho oba máme prospěch, ale taky proto, že si to jinak vezmu osobně.</strong></p>

<p><strong> Abyste věděl, přede mnou se neschováte a ne­máte kam utéct, abych vás tam nenašel. Neexistují tak pevné dveře, abych jimi neprošel, tak silný člověk, abych ho nepřemohl, taková zbraň, kterou byste proti mně mohl použít. Moje podmínky jsou tyhle - jeden velký kus, abych si vyplnil zeď, a vezmu si ho s sebou hned teď.“</strong></p>

<p><strong>Až zjistí, kdo jsou Benloisovy zámořské kontakty, může toho darebáka prostě sejmout - ale to by bylo ukvapené. Jihoameričan byl potrubím, jímž zboží proudilo do Caldwellu, a to byl jediný důvod, proč měl ten zmetek šanci, že dneska ještě poobědvá.</strong></p>

<p><strong>Místo aby měl rande s balzamovačem.</strong></p>

<p><strong>Benloise nabral dech. „Enzo, dnes navečer mají při­jít ty nové pastely od Joshuy Treea. Až dorazí, jeden zabalíte a...“</strong></p>

<p><strong>„Chci to hned.“</strong></p>

<p><strong>„Budete muset počkat. Nemohu vám dát to, co ne­mám. Když mě teď zabijete, nebudete mít nic.“</strong></p>

<p><strong>Sakra.</strong></p>

<p><strong>Lash zavzpomínal, kolik mu toho ještě zbylo v kufru mercedesu - a uvážil skutečnost, že už teď z něj koks začíná vyprchávat a zanechává po sobě mrákotnou ospalost. „Kdy. Kde.“</strong></p>

<p><strong>„Stejná doba a místo jako vždycky."</strong></p>

<p><strong>„Fajn. Ale teď si vezmu s sebou na ochutnání." Zaryl nůž do šíje. „A neříkejte mi, že jste úplně na suchu. To by mě naštvalo... a znervóznilo. Což je pro vás špatné</strong></p>

<p><strong>—                jen abyste věděl.“</strong></p>

<p><strong>Po chvilce muž zamumlal: „Enzo, dojdi mu pro vzo­rek umělcova nového díla, ano.“</strong></p>

<p><strong>Gorila naproti sice měla zřejmě problém to všechno zpracovat, ale na druhé straně, pohled na to, jak se ně­kdo rozplyne ve vzduchu a zase zjeví někde úplně jin­de, byl pro toho tupce očividně něčím zcela novým.</strong></p>

<p><strong>„Enzo. Jdi hned."</strong></p>

<p><strong>Lash se pod svým obalem mumie usmál. „Jo, hoď sebou, Enzo. Já se o tvého šéfa výtečně postarám, než se vrátíš.“</strong></p>

<p><strong>Osobní strážce vycouval a pak bylo slyšet vzdalující se zvuk kroků, dopadajících na schodiště.</strong></p>

<p><strong>„Jste tedy kvalitním nástupcem Reverenda,“ řekl Benloise s námahou.</strong></p>

<p><strong>Aha, Rehvengeovo bývalé pojmenování ve světě li­dí. „Jo, jdu na to stejně jako on.“</strong></p>

<p><strong>„Vždycky se něčím lišil.“</strong></p>

<p><strong>„Myslíte, že ten srágora byl něco extra?" zašeptal Lash. „Počkejte, až uvidíte, co dovedu já.“</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>V    sídle Bratrstva seděl Qhuinn v posteli a opíral se o je­jí čelo. Na jednom stehně měl položený ovladač od kabelovky, na druhé straně další širokou a nízkou sklenku plnou herradury, a kdo se ho to drží jako klíště?</strong></p>

<p><strong>Starý dobrý kapitán Nespavost.</strong></p>

<p><strong>Televize před ním zářila do tmy, drmolily z ní ranní zprávy. Policie našla homofoba, kterého předtím Qhuinn zpracoval, v uličce vedle doutníkového baru a odvezla ho do Nemocnice sv. Františka. Chlapík odmítal identi­fikovat útočníka i komentovat to, co se událo, ale i kdy­by si pustil hubu na špacír, nic by se nedělo. Po měs­tě pobíhají stovky tetovaných darebáků s piercingem a v koženém oblečení a caldwellský policejní sbor může Qhuinnovi políbit šos.</strong></p>

<p><strong>Ale to je jedno, ten zmetek neřekne nikomu nic - a Qhuinn by klidně vsadil levou nohu na to, že už taky nikdy nebude mlátit gaye.</strong></p>

<p><strong>Následovala aktuální zpráva o tom, čemu lidé říkali „Masakr na farmě“ - řečené hlášení neobsahovalo v podstatě nic nového, zato spoustu hysterizujícího přehánění. Kulty! Rituální oběti! Po setmění nevychá­zejte z domu!</strong></p>

<p><strong>Což bylo všechno samozřejmě založeno na ne­přímých důkazech, protože uniformovaná brigáda se neměla čeho chytit - žádná těla. A ačkoliv začínala vy­cházet najevo totožnost houfu pohřešovaných budižkničemů, slepá ulička zůstávala slepou uličkou: těch pár zabijáků, co uprchli při útoku Bratrstva, vězelo ny­ní pevně ve spárech Vyhlazovací společnosti a jejich bývalí přátelé a příbuzní už o nich nikdy neuslyší.</strong></p>

<p><strong>Takže jo, lidem nakonec nezbylo nic než úklid na místě činu: kdepak týpky od kriminálky - ve skuteč­nosti budou potřebovat parní čistič koberců, hromadu mopů a vanu sava. Jestli si myslí, že ten zločin někdy „vyřeší", tak se ti policajti šeredně pletou.</strong></p>

<p><strong>K čemu ve skutečnosti došlo, to je jen přízrak, který mohou tušit, ale nikdy ne zachytit.</strong></p>

<p><strong>Jako na povel se vysílala upoutávka na zbrusu nové <emphasis>Paranormální vyšetřovatele,</emphasis> speciál v hlavním vysíla­cím čase: kamera švenkovala kolem nějakého jižanské­ho sídla mezi stromy, které vypadaly, jako by potřebo­valy strojek na zastřihování vousů.</strong></p>

<p><strong>Qhuinn spustil nohy přes okraj postele a promnul si obličej. Layla chtěla zase přijít, ale když ho volala, vy­slal jí zpátky myšlenku, že je vyčerpaný a musí se vy­spat.</strong></p>

<p><strong>Ne že by nechtěl být s ní, jenomže...</strong></p>

<p><strong>Krucinál, má ho ráda, chce ho, a její tělo ho očividně přitahuje. Tak proč ji prostě nepřivolá sem, nespojí se s ní a neoznačkuje si největší cíl, který v životě má?</strong></p>

<p><strong>Jak o tom plánu uvažoval, vytanul mu na mysli obraz  Blayovy tváře a přinutil ho podívat se chladně a tvrdě na ošumělé tkanivo svého života: nebylo pěkné a všech­na vlákna, za která zatahal a nedala se ani ustřihnout, ani pospojovat, náhle začala být k nesnesení.</strong></p>

<p><strong>Vstal, vyšel do chodby soch a pohlédl doprava. Na dveře Blayova pokoje.</strong></p>

<p><strong>Zaklel a přistoupil ke dveřím, jimiž procházel stejně často jako dveřmi vlastní ložnice. Zaklepal tiše, ne <emphasis>bum-bum-bum</emphasis> jako obvykle.</strong></p>

<p><strong>Žádná odpověď. Zkusil to znova.</strong></p>

<p><strong>Stiskl kliku, pootevřel nepatrně dveře - a litoval, že nemá důvod být diskrétní. Ale možná je tam s ním Saxton.</strong></p>

<p><strong>„Blayi? Jsi vzhůru?“ zašeptal do tmy.</strong></p>

<p><strong>Žádná odpověď... a protože nebylo slyšet tekoucí vodu, nasvědčovalo to tomu, že ti dva se spolu nesprchují. Qhuinn vstoupil a rozsvítil...</strong></p>

<p><strong>Postel byla ustlaná, vzorně upravená, zcela nedotče­ná. Vypadala jako inzerát z časopisu, všechny polštáře uspořádané a rezervní pokrývka přeložená jako pala­činka v nohách matrace.</strong></p>

<p><strong>V          koupelně byly suché ručníky, žádná sražená vlh­kost na skleněné sprše, a vířivka bez špinavého prouž­ku od bublinkové lázně.</strong></p>

<p><strong>Tělo mu znecitlivělo, když se vrátil na chodbu a šel dál.</strong></p>

<p><strong>U dveří pokoje, který byl přidělen Saxtonovi, se za­stavil a zahleděl na výplně. Výtečná tesařská práce, části neprodyšně přiléhající k sobě. </strong></p>

<p><strong>Nátěr byl také do­konalý, žádné stopy po tazích štětcem nehyzdily hlad­ký povrch. A taky pěkná mosazná klika, lesklá jako čerstvě ražená zlatá mince...</strong></p>

<p><strong>Jeho bystrý sluch zachytil tichý zvuk a zamračil se - dokud nepochopil, čemu naslouchá. Jen jedna věc vy­dává takové rytmické...</strong></p>

<p><strong>Zapotácel se, až narazil zadkem na řeckou sochu pří­mo za svými zády.</strong></p>

<p><strong>Slepě se kamsi potácel, kamkoli. Když se ocitl u krá­lovy pracovny, ohlédl se na koberec, po kterém před­tím přišel.</strong></p>

<p><strong>Nebyla na něm stopa jeho krve. Což bylo překvape­ní, vzhledem k tomu, jak ho bolelo na hrudi.</strong></p>

<p><strong>Sakra jistě ho někdo střelil do srdce.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>                                   Kapitola šedesátá třetí</strong></p>

<p><strong>X</strong></p>

<p>hex se probudila s křikem.</p>

<p><strong>Naštěstí nechal John rozsvíceno v koupelně, tak­že měla aspoň zčásti možnost přesvědčit svůj mozek, kde se nachází tělo: skutečně <emphasis>nebyla</emphasis> zpátky na lidské klinice, kde by ji zpracovávali jako laboratorní krysu. Byla tady, v sídle Bratrstva, u Johna.</strong></p>

<p><strong>Který vyskočil z postele a namířil pistoli na dveře do chodby, jako by se připravoval vystřelit do nich díru.</strong></p>

<p><strong>Připlácla si ruku na ústa a modlila se, aby se zarazi­la včas, než vzbudí celý dům. To poslední, co potře­bovala, byl houf bratrů na prahu pokoje se spoustou otázek.</strong></p>

<p><strong>John nehlasně sjel hlavní čtyřicítky k oknům zakry­tým roletami, a pak přejel ke dveřím šatny. Když ko­nečně spustil zbraň, tázavě hvízdl.</strong></p>

<p><strong>„To... nic,“ odpověděla, když se jí vrátil hlas. „Jen zlý...“</strong></p>

<p><strong>Zaklepání, které ji přerušilo, bylo nenápadné jako kletba ve ztichlé místnosti. Nebo jako výkřik, který právě vyloudila.</strong></p>

<p><strong>Přitáhla si prostěradla ke klíčním kostem, John poo­tevřel na štěrbinku dveře a dovnitř dolehl Zsadistův hlas. „Děje se něco?“</strong></p>

<p><strong>Bodejť. Bodejť že děje.</strong></p>

<p><strong>Xhex si mnula tvář a snažila se znovu vrátit do reali­ty. Těžký úkol. Tělo jí připadalo jako bez tíže a odpoje­né, a páni, ten pocit vznášení jí nijak nepomáhal sta­nout znovu nohama na zemi.</strong></p>

<p><strong>Nemusela být génius, aby uhádla, proč její podvědo­mí vyvrhlo to svinstvo o jejích prvních zkušenostech s únosem. </strong></p>

<p><strong>To, jak byla na operačním sále během Johnovy operace, to byla zjevně horká, pikantní strava pro její mozek, přičemž noční můra byla mozkovou obdo­bou pálení žáhy.</strong></p>

<p><strong>Kristepane, byla zpocená jako myš, na horním rtu se jí perlil pot, dlaně úplně mokré.</strong></p>

<p><strong>V         zoufalství se zaměřila na to, co viděla skrz pootev­řené dveře do koupelny.</strong></p>

<p><strong>Nakonec ji zachránily zubní kartáčky na mramoro­vém pultu. Byly dva a stály ve stříbrném pohárku mezi dvěma umyvadly, vypadaly jako párek kibiců, co k so­bě naklánějí hlavy, aby si mohli vyměňovat klepy. Oba byly Johnovy, soudila, protože hosté celkově nebyli v tomto domě vítáni.</strong></p>

<p><strong>Jeden byl modrý. Druhý červený. Oba měly upro­střed zelené štětinky, které časem zbělají, abyste vědě­li, kdy si máte opatřit nové.</strong></p>

<p><strong>Hezké. Normální. Nudné. </strong></p>

<p><strong>Kdyby toho všeho měla víc, možná by nehledala únikové dveře ze života. Ani by neměla noční můry, které mění její hlasivky v siré­nu do mlhy.</strong></p>

<p><strong>John se rozloučil se Zsadistem a vrátil se k ní, pistoli nechal na nočním stolku a vklouzl pod přikrývky. Jeho tělo bylo teplé, pevné a hladké a ona se k němu přituli­la se snadností, jak pochopila, mezi milenci běžnou.</strong></p>

<p><strong>Jenže ona to ještě nikdy nezažila.</strong></p>

<p><strong>Odtáhl hlavu, aby mu viděla do tváře, a ústy zformo­val slova: <emphasis>Co to bylo?</emphasis></strong></p>

<p><strong>„Sen. Moc zlý sen. Z té doby, kdy...“ Zhluboka se nadechla. „Když jsem byla na té klinice."</strong></p>

<p><strong>Nechtěl vědět podrobnosti. Místo toho jen ucítila po­hlazení po vlasech.</strong></p>

<p><strong>V tichu, jež následovalo, neměla v úmyslu mluvit o minulosti - zvlášť když to poslední, co potřebovala, byly další ozvěny noční můry.</strong></p>

<p><strong> Ale slova se jí jaksi sa­ma zformovala v hrdle a nedokázala je zadržet.</strong></p>

<p><strong>„Vypálila jsem to tam.“ </strong></p>

<p><strong>Srdce jí bušilo, když na to vzpomínala, ale aspoň to nebylo tak zlé jako vracet se tam ve snu. „Je to zvláštní... nevím, jestli si ti lidé mysleli, že dělají něco špatného - zacházeli se mnou jako s drahým zvířetem v zoo, dávali mi všechno, co jsem potřebovala k přežití, a přitom mě prohmatávali a šťourali se ve mně a dělali jeden test za druhým... No, většina lidí ke mně byla hodná. Byl mezi nimi je­den hnusný sadista.“ Potřásla hlavou. </strong></p>

<p><strong>„Drželi mě tam asi měsíc nebo dva a zkoušeli mi dávat lidskou krev, aby mě udrželi naživu, ale z klinických indikátorů vy­četli, že jsem čím dál slabší. Dostala jsem se na svobo­du, protože jeden z nich mě pustil."</strong></p>

<p><emphasis>John se převalil naznak a zvedl ruce do světla. Sak­ra, to mě moc mrzí. Ale jsem rád, žes to tam rozprášila.</emphasis></p>

<p><strong>V          duchu si vybavovala svou zpáteční cestu tam, kde ji drželi - a to spáleniště potom. „Jo, musela jsem to tam vypálit. Už jsem byla nějakou dobu volná, když jsem se vrátila a udělala to - ale nemohla jsem spát kvůli nočním můrám. Zapálila jsem to tam, když bylo po pracovní době. Ačkoliv," zvedla ukazováček, „mož­ná tam došlo k jednomu úmrtí. Ale ten lump si to za­sloužil. Já jsem ta holka, pro kterou platí oko za oko."</strong></p>

<p><strong>Johnovy ruce se znovu objevily ve světle a znakova- ly: <emphasis>To je celkem zřejmé — a vůbec to není špa</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>né.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Pokud nejde o Lashe, pomyslela si.</strong></p>

<p><strong>„Můžu se tě na něco zeptat?" Když pokrčil rameny, zašeptala: </strong></p>

<p><strong>„Tu noc, cos mě vodil po městě... vrátil ses předtím na některé z těch míst?"</strong></p>

<p><emphasis>Vlastně ne. John zavrtěl hlavou. Nerad se zabývám minulostí. Dívám se dopředu.</emphasis></p>

<p><strong>„To ti závidím. Já se minulosti nemůžu zbavit."</strong></p>

<p><strong>A nešlo jen o to svinstvo na klinice nebo o noční můru Lashova hnízdečka lásky. Kdovíproč v ní rezono­val a skutečnost, že nikdy nikam nezapadla — ani do ro­diny, kde vyrůstala, ani do širší upíří společnosti, ba ani mezi <emphasis>symphathy</emphasis> — a byla pro ni určující, i když</strong></p>

<p><strong>o              tom vědomě neuvažovala. Okamžiků, kdy měla po­cit, že někam náleží, bylo málo a byly od sebe vzdále­né - a tragicky se zaměřovaly na chvíle, kdy vyrážela za prací nájemného vraha.</strong></p>

<p><strong>Jenomže pak pomyslela na čas strávený s Johnem... a mírně tu depresivní aritmetiku přehodnotila. Být s ním, jejich těla pospolu, to sedělo. </strong></p>

<p><strong>Ale byla to svého druhu paralela s tím, jak vraždila za peníze — rozhodně to nebylo zdravé pro všechny zúčastněné. Sakra, jen se podívejme, co se právě událo: probudila se s křikem a John popadl zbraň a vyrazil do útoku... zatímco ona si hrála na ubohou, slabou, vyděšenou ženušku s pro­stěradlem přitisknutým k slabému, vyděšenému srdci.</strong></p>

<p><strong>To přece není ona. Prostě není.</strong></p>

<p><strong>A, Bože, tak snadno se vtělila do role ochraňova­né... to ji děsilo ještě víc než sny, které ji nutily křičet. Jestli ji život něco naučil, pak to, že nejlepší je postarat se sama o sebe. To poslední, oč stála, bylo vyměknout a spoléhat na někoho — i když je ten někdo tak čestný a slušný a laskavý jako John.</strong></p>

<p><strong>Ačkoliv... páni, ten sex byl dobrý. Zdálo se přízemní a trochu neotesané pojímat to takhle, ale byla to úplná pravda.</strong></p>

<p><strong>Když přišli sem nahoru po svém malém dostaveníčku v tunelu, ani se nenamáhali rozsvěcet. Nebyl čas, nebyl čas - šaty dolů, na postel a do toho. </strong></p>

<p><strong>Nakonec usnula jak špalek a někdy později musel John vstát, aby použil zá­chod, a nechal rozsvíceno. Patrně aby se ujistil, že si ne­bude připadat ztracená, kdyby se probudila.</strong></p>

<p><strong>Protože už je takový.</strong></p>

<p><strong>Ozvalo se cvaknutí a vrčení a ocelové rolety se zača­ly na noc zvedat, odhalovaly ztemnělou oblohu a tím milosrdně ukončily její duševní kotrmelce.</strong></p>

<p><strong>Strašně nerada přemýšlela. Nikdy tím nic nevyřešila a připadala si jen o to hůř.</strong></p>

<p><strong>„Horká voda nás volá,“ řekla a násilím se zvedla. Příjemná rozbolavělost ve svalech a kostech v ní budila touhu spát v téhle velké posteli vedle Johna celé dny a noci. Možná týdny. Jenže to není jejich osudem, že ano.</strong></p>

<p><strong>Naklonila se a shlédla do jeho zastíněné tváře. Oči­ma sledovala jeho hezké rysy a prostě musela zvednout ruku a pohladit ho po tváři.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Miluju tě,</emphasis> zformovala ústy do šera.</strong></p>

<p><strong>„Jdeme," řekl drsně.</strong></p>

<p><strong>Polibek, který mu dala, byl svého druhu rozlouče­ním — koneckonců, dnes v noci možná konečně dosta­nou Lashe a to bude znamenat konec takovýchto oka­mžiků.</strong></p>

<p><strong>Znenadání ji John popadl za obě nadloktí, svraštil obočí, ale pak ji pustil, jako by jí četl myšlenky a příliš dobře věděl, na čem je.</strong></p>

<p><strong>Když vstala a odcházela od postele, sledoval ji oči­ma... cítila to.</strong></p>

<p><strong>V           koupelně pustila vodu a přistoupila ke skříňce, aby vyndala ručníky.</strong></p>

<p><strong>Zarazila se, když spatřila svůj odraz v zrcadle nad umyvadlem.</strong></p>

<p><strong>Její tělo bylo stejné jako vždycky, myslela však na to, jak jí bylo, když byli s Johnem spolu</strong></p>

<p><strong>. Tak si zvykla považovat svou tělesnou formu za pouhou zbraň, za něco, co bylo užitečné a nezbytné k dosahování vý­sledků.</strong></p>

<p><strong> Sakra, krmila své tělo a pečovala o něj stejným způsobem, jako se starala o pistole a nože - protože tím uchovávala jeho užitnou hodnotu.</strong></p>

<p><strong>Během společných hodin ji John naučil něco jiného, ukázal jí, že ze svého těla může čerpat ohromnou roz­koš. Což bylo něco, co se jí nedařilo ani ve vztahu s Murhderem.</strong></p>

<p><strong>Jako by ho přivolaly její myšlenky, John k ní přistou­pil zezadu; jeho výška a šířka ramen zmenšila v zrcad­le její odraz.</strong></p>

<p><strong>Setkala se s jeho pohledem, položila si ruku na ňad­ro a promnula vlastní bradavku; vzpomínala přitom, ja­ké to bylo, když sejí tam dotýkal — rukou, jazykem, ús­ty. V okamžiku, kdy došlo k doteku, jeho tělo zareagovalo, koupelnu zaplavil jeho vázací pach, erek­ce se mu vymrštila ze slabin.</strong></p>

<p><strong>Sáhla za sebe, přitáhla si ho k sobě.</strong></p>

<p><strong>Jeho vzrušení proniklo do klínu vytvořeného jejím pohlavím a steh­ny. Když jí přitiskl boky k zadečku, objal ji rukama a pohladil po břiše. Spustil hlavu k jejímu rameni a te­sáky mu bíle zableskly, když jimi jemně přejel po její pokožce k ohbí šíje.</strong></p>

<p><strong>Prohnula se k němu, protáhla se vzhůru a zajela ruka­ma do jeho hustých tmavých vlasů. Ačkoliv je měl dříve ostříhané nakrátko, teď dorůstaly, což bylo pěkné. Měla je raději dlouhé, protože bylo zatraceně příjemné pro­jíždět skrze ně prsty, tak byly hedvábné a hladké.</strong></p>

<p><strong>„Pojď do mě,“ zašeptala chraplavě.</strong></p>

<p><strong>John vyjel rukou vzhůru a uchopil ňadro, které si předtím místo něj pohladila, pak sáhl mezi jejich těla, nasměroval se a vklouzl do jejího pohlaví. V tomtéž okamžiku jí přejel tesáky přes hrdlo k žíle.</strong></p>

<p><strong>Nepotřeboval se krmit. Věděla to. Byla tedy podivně vzrušena, když kousl, protože to znamenalo, že to dělá jen proto, že chce. Také ji chtěl mít v sobě.</strong></p>

<p><strong>Pod stropním světlem sledovala, jak si ji bere zeza­du, jak se mu svaly napínají a oči hoří, jeho erekce do ní vstupovala a vystupovala, vstupovala a vystupovala. </strong></p>

<p><strong>Pozorovala také sebe. </strong></p>

<p><strong>Ňadra měla pevná a zahrocená. bradavky růžové nejen proto, že měly takovou barvu, ale také proto, že je během dne tolik zpracovával. Po­kožku měla projasněnou, líce planoucí, rty napuchlé od líbání, víčka eroticky přivřená.</strong></p>

<p><strong>John se odtrhl od její žíly, přejel vpichy růžovým ja­zykem, neprodyšně je uzavřel. Otočila hlavu a zmocni­la se jeho úst svými, kochala se klouzáním jejich jazy­ků ve stejném rytmu, jaký dodržovala jejich těla tam dole.</strong></p>

<p><strong>Netrvalo dlouho a sex začal být naléhavý a syrový, už ne smyslný, ale mocný. Johnovy boky do ní naráže­ly, jejich těla o sebe pleskala a dech burácel. </strong></p>

<p><strong>Orgasmus ji přepadl tak silně, že kdyby John nesvíral pevně její kyčle, byla by se jí podlomila kolena a odpadla by od něj. A právě když dospěla k vyvrcholení, převalily se přes ni Johnovy záchvěvy, vlny vycházející z jeho erekce a projíždějící jejím tělem... i duší.</strong></p>

<p><strong>A pak se to stalo.</strong></p>

<p><strong>V             nejvyšším bodě vyvrcholení začala vidět rudě a ploše - a extáze nakonec vybledla, nezvané zjevení její špatné stránky bylo jako budíček, na který podvě­domě čekala.</strong></p>

<p><strong>Postupně začala vnímat rostoucí vlhkost a teplo ze sprchy... a mihotavý zvuk dopadající vody... a tisíc bodů kontaktu mezi nimi... a jak je všechno kolem v odstínech krve.</strong></p>

<p><strong>John zvedl ruku k její tváři a dotkl se jí vedle rudých očí.</strong></p>

<p><strong>„Jo, potřebuju ostnaté pásy," řekla.</strong></p>

<p><strong>Přemístil ruce před ní a znakoval: <emphasis>Mám je.</emphasis></strong></p>

<p><strong>„Máš?"</strong></p>

<p><emphasis>Schoval jsem je. Zamračil se. Ale víš jistě, že musíš...</emphasis></p>

<p><strong>„Ano," naježila se. „Vím."</strong></p>

<p><strong>Tvrdý výraz, který mu sevřel tvář, jí připomněl, jak vypadal, když se vymrštil z postele, probuzen jejím křikem: tvrdý. Nevyzpytatelný.</strong></p>

<p><strong> Skrz naskrz muž. Proti jeho současné nechuti však nemohla nic dělat. Musí se postarat sama o sebe, a jestli se mu zamlouvá, či neza­mlouvá to, co dělá, aby se udržela „v pásmu normálu", to její realitu nijak nezmění.</strong></p>

<p><strong>Páni, prostě si nejsou souzeni, aťsi jim to někdy kla­pe sebevíc.</strong></p>

<p><strong>John vystoupil z jejího lůna a ucouvl, sjel jí prsty po páteři, jako by jaksi děkoval... a vzhledem k temnému vědění v jeho očích se patrně také loučil. Odvrátil se a zamířil do spr...</strong></p>

<p><strong>„Ach... můj... Bože.“</strong></p>

<p><strong>Xhex se zastavilo srdce, když na něj pohlédla do zr­cadla. Nahoře na zádech, černým inkoustem... ozná­mení, které nešeptalo, ale křičelo... velkým a zdobným písmem...</strong></p>

<p><strong>Její jméno ve Staré řeči.</strong></p>

<p><strong>Xhex se otočila na patě a John ztuhl. „Kdy sis to ne­chal udělat?"</strong></p>

<p><strong>Po napjaté chvilce mu poklesla ramena a ji zaujalo, jak se písmo pohybuje, napíná a pak vrací na své mís­to.</strong></p>

<p><strong> Potřásl hlavou, sáhl pod sprchu, aby vyzkoušel teplotu vody, a pak prošel skleněnými dveřmi, nasta­vil záda tekoucí vodě, uchopil mýdlo a napěnil kostku v rukou.</strong></p>

<p><strong>Jak se na ni nechtěl podívat, vysílal tím jasnou zprá­vu, že jí do toho nic není. Což byla stejná hranice, ja­kou vytyčila ona se svými ostnatými pásy, že ano.</strong></p>

<p><strong>Xhex přistoupila ke skleněným dveřím, které je od­dělovaly. Zvedla ruku a důrazně zaklepala.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Kdy,</emphasis> zformovala ústy.</strong></p>

<p><strong>Pevně zavřel oči, jako by vzpomínal na něco, z čeho ho bolí břicho. A pak, stále se zavřenými víčky, zvolna znakoval... a jí pukalo srdce:</strong></p>

<p><emphasis>Když jsem myslel, že se nevrátíš.</emphasis></p>

<p><strong>John rychle zapracoval s mýdlem a šamponem, dobře si vědom, že Xhex stojí za sklem a zírá na něj. Chtěl jí pomoci překonat překvapení a vůbec, ale při tom, jak se věci mezi nimi měly, se mu nijak zvlášť nechtělo vr­hat se střemhlav do svých pocitů.</strong></p>

<p><strong>Když se jí předtím zeptal na ty ostnaté pásy, dala hod­ně jasně najevo, že se s ním o tom nehodlá bavit - a to mu restartovalo mozek. Od té doby, co byl včera v noci zraněn, zapadli znovu do svého sexuálního spojení, a to svým způsobem zastíralo realitu. Ale tomu už je konec.</strong></p>

<p><strong>Když skončil s mytím, vystoupil ze sprchy, prošel kolem ní, strhl ručník z mosazné tyče a ovinul si ho ko­lem boků. V zrcadle se střetl s jejím pohledem.</strong></p>

<p><emphasis>Dojdu ti pro ostnaté pásy, znakoval.</emphasis></p>

<p><strong>„Johne...“</strong></p>

<p><strong>Když už nic neřekla, zamračil se a pomyslel si, že to jsou prostě oni dva v kostce: stojí metr od sebe, a oddě­lují je celé kilometry.</strong></p>

<p><strong>Vyšel do ložnice, vybral si džínsy a natáhl si je. Ko­ženou bundu odnesli včera v noci s ním na kliniku, a on ji tam nechal. Někde.</strong></p>

<p><strong>Bos prošel kolem mramorových soch, po hlavním schodišti, za roh a do skrytých dveří. Páni... vracet se do tunelu, to byla pořádná pecka; nedokázal myslet na nic jiného než na Xhex a sebe, spolu ve tmě.</strong></p>

<p><strong>Jako úplná citlivka pekelně toužil po tom, aby se mohli vracet do těch okamžiků, kdy se čas zastavil a neexistovalo nic než jejich burácející těla. Tady dole mohla jejich srdce volně bít... a zpívat.</strong></p>

<p><strong>Čert vem skutečný život.</strong></p>

<p><strong>Sakra.</strong></p>

<p><strong>Kráčel ke vchodu do výcvikového centra, když ho zastavil Zsadistův hlas.</strong></p>

<p><strong>„Hej, Johne.“</strong></p>

<p><strong>John se otočil, bosé nohy mu zavrzaly na podlaze tu­nelu. Zvedl ruku na pozdrav; bratr k němu kráčel od dveří sídla a byl oblečen do boje, černé kožené kalhoty a zápasnické tričko, jaké budou mít na sobě všichni, než se znovu vydají na lov Lashe. Při pohledu na bratra s oholenou hlavou a zubatou jizvou na tváři nebylo divu, že jsou z něj lidé podělaní strachy.</strong></p>

<p><strong>Zvlášť když takhle přimhouřil oči a pevně zaťal zuby.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Co se děje,</emphasis> znakoval John. když se před ním bratr zastavil.</strong></p>

<p><strong>Když nedostal hned odpověď, John se zapřel a říkal si: A... sakra, co teď.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Co,</emphasis> znakoval.</strong></p>

<p><strong>Zsadist vydechl kletbu a začal přecházet kolem, ruce v bok, oči upřené na podlahu. „Já vůbec nevím, kde za­čít."</strong></p>

<p><strong>John svraštil čelo a sesul se zády na zeď tunelu, při­praven na další špatné zprávy. Ačkoliv si vůbec neuměl představit, oč jde, život dovede být sakra hodně krea­tivní, že ano.</strong></p>

<p><strong>Nakonec se Z zastavil, a když na něj pohlédl, nebyl jeho pohled zlatožlutý, jak obvykle býval, když byli doma. Byl černý jako uhel. Zle černý. A tvář mu zbled­la jako sníh.</strong></p>

<p><emphasis>John se napřímil. Ježíši... co se děje?</emphasis></p>

<p><strong>„Pamatuješ na všechny ty naše procházky do lesa. Těsně před tvou proměnou... potom, co jsi poprvé ztratil nervy s Lashem." John kývl a bratr pokra­čoval: „Napadlo tě někdy, proč nás Wrath dal dohro­mady?"</strong></p>

<p><strong>John zvolna kývl. <emphasis>Jo...</emphasis></strong></p>

<p><strong>„Nebyl to omyl." </strong></p>

<p><strong>Bratrovy oči byly studené a temné jako sklep ve strašidelném domě, stín nezakrýval jen barvu duhovek, ale i to, co se skrývalo za nimi. „Ty a já máme něco společného. Rozumíš, co říkám. Ty a já... my máme něco společného."</strong></p>

<p><strong>Zprvu se John znovu zamračil, nechápal, kam ten rozhovor směřuje...</strong></p>

<p><strong>Náhle pocítil, jak mu tělem projel prudký závan stu­deného chvění, pronikající až do morku kostí. Z...? Počkat, nepřeslechl se? Nechápe to špatně?</strong></p>

<p><strong>Jenomže pak mu jasně jako den vytanula vzpomín­ka, jak stáli proti sobě — těsně poté, co si bratr přečetl to, co psycholožka napsala do Johnova zdravotního zá­znamu.</strong></p>

<p><emphasis>Musíš si vybrat, jak s tím naložíš, protože nikomu ji­nému do toho nic není, řekl tehdy Z. Jestli už na to té­ma nehodláš nic říct, já budu zticha.</emphasis></p>

<p><strong>V          tom okamžiku tehdy John žasl nad bratrovým ne­čekaným pochopením. A také nad skutečností, že ho Z zřejmě nesoudil ani nepovažoval za slabocha.</strong></p>

<p><strong>Teď pochopil proč.</strong></p>

<p><emphasis>Bože... Zsadist?</emphasis></p>

<p><strong>Bratr zvedl dlaň. </strong></p>

<p><strong>„Neříkám ti to, abych tě nějak zmá­tl, a bylo by mi milejší, kdyby ses to vůbec nedozvěděl</strong></p>

<p><strong>-     z důvodů, které určitě chápeš. Ale mluvím o tom kvůli tomu, jak tvá žena dnes ráno křičela.“</strong></p>

<p><strong>John svraštil čelo a bratr začal znovu přecházet sem a tam.</strong></p>

<p><strong>„Koukej, Johne, nemám rád, když někdo strká nos do mých věcí, a já jsem ten poslední, co o tom chce mluvit. Ale ten křik...“ Z se obrátil k Johnovi.</strong></p>

<p><strong> „Sám jsem se něco nakřičel, takže vím, jak pekelně musí jed­nomu být, aby takhle skučel. Tvá holka... má v sobě něco temného, i když je na tom dobře, ale po Lashovi? Nepotřebuju znát podrobnosti — ale dovedu uhádnout, že je rozhozená, a ne málo. Sakra, když jsi pak v bez­pečí -je to někdy skoro ještě horší. “</strong></p>

<p><strong>John si promnul tvář, protože mu začínalo dunět ve spáncích, a pak zvedl ruce... jen aby zjistil, že nemá co znakovat. Smutek, který ho drtil, mu bral slova a pone­chával mu v hlavě podivnou, prázdnou otupělost.</strong></p>

<p><strong>Dokázal jen kývnout.</strong></p>

<p><strong>Zsadist ho krátce plácl po rameni a pak znovu začal chodit sem a tam.</strong></p>

<p><strong> „Setkání s Bellou, to mě zachránilo. Ale to nebylo to jediné, co jsem potřeboval. Víš, než jsme se jaksepatří spojili, Bella mě opustila - odešla a prostě se na mě vykašlala, ne jen tak pro nic za nic. Věděl jsem, že musím něco udělat, abych si spravil hlavu jestli mám mít někdy u ní šanci. Tak jsem si s někým promluvil o... všem." </strong></p>

<p><strong>Zsadist znovu zaklel a máchl ru­kou ve vzduchu. „A ne, ne nějaký bílý plášť u Haverse. Někdo, komu jsem důvěřoval. Někdo, kdo patřil do ro­diny - o kom jsem věděl, že ve mně nebude vidět špínu nebo slabocha nebo něco takového."</strong></p>

<p><strong><emphasis>Kdo,</emphasis> zeptal se John nehlasně.</strong></p>

<p><strong>„Mary." Zsadist vydechl.</strong></p>

<p><strong> „Rhageova Mary. Měli jsme sezení dole v kotelně pod kuchyní. Dvě židle. Hned vedle kotle. Tenkrát to pomohlo a ještě pořád za ní čas od času zajdu."</strong></p>

<p><strong>John okamžitě pochopil jeho logiku. Mary byla vlíd­ná a klidná - čímž se vysvětlovalo, jak dokázala zkrotit nejen nejdivočejšího bratra, ale také bestii, kterou v so­bě nosil.</strong></p>

<p><strong>„Ten křik dneska... Johne, jestli se chceš s tou žen­skou spojit, musíš jí s tím pomoct. Potřebuje si o tom s někým promluvit, protože jinak bude hnít zevnitř. A zrovna teď jsem s Mary mluvil - aniž bych použil nějaká jména. Má diplom z psychologie a říkala, že je ochotna s někým pracovat. Kdybys měl příležitost a Xhex by se to hodilo... pověz jí o tom. </strong></p>

<p><strong>Řekni jí, ať si jde promluvit s Mary."</strong></p>

<p><strong> Z se podrbal na oholené lebce, kroužky v bradavkách, které nosil, vyvstaly v ostrém reliéfu pod jeho černým tílkem. „A jestli chceš osvěd­čení, můžu ti říct při životě své dcery, že tvá žena bude v dobrých rukou."</strong></p>

<p><emphasis>Děkuju ti, znakoval John. Jo, určitě jí něco řeknu. Děkuju ti.</emphasis></p>

<p><strong>„Není zač."</strong></p>

<p><strong>Zčistajasna se John zadíval Zsadistovi do očí.</strong></p>

<p><strong>Jak na sebe ti dva hleděli, bylo těžké necítit se pří­slušníkem jedinečného klubu, do kterého nikdo nevstu­puje dobrovolně. Členství nebylo vyhledávané ani žá­doucí, ani se o něm neklábosilo... ale bylo skutečné a bylo mocné: ti, kdo přežijí taková ztroskotání, pozna­jí hrůzy oněch zubatých mělčin v očích druhých. Bylo to jako poznat spřízněného. Byli to dva lidé se stejným tetováním uvnitř, traumatem odloučení od zbytku pla­nety, dvě unavené duše nečekaně sblížené.</strong></p>

<p><strong>Nebo tři, jako v tomto případě.</strong></p>

<p><strong>Zsadistův hlas byl chraplavý. </strong></p>

<p><strong>„Zabil jsem tu mrchu, co mi to udělala. Vzal jsem si s sebou její hlavu, když jsem odcházel. Máš takové zadostiučinění?"</strong></p>

<p><strong>John zvolna zavrtěl hlavou. <emphasis>Kéž bych měl.</emphasis></strong></p>

<p><strong>„Nebudu lhát. To mi taky pomohlo.“</strong></p>

<p><strong>Nastalo napjaté, trapné ticho, jako by žádný z nich nevěděl, jak přejít do normálního života. Pak Z kývl a nastavil pěst.</strong></p>

<p><strong>John klepl do jeho kloubů svými a říkal si: Sakra, je­den nikdy neví, co má druhý ve skříni.</strong></p>

<p><strong>Zsadistovy oči znovu žlutě zářily, když se otočil a odcházel ke dveřím, které ho zavedou do sídla a k je­ho rodině, k bratrům. </strong></p>

<p><strong>V zadní kapse, jako by ho tam zastrčil a zapomněl na něj, měl růžový dětský bryndá­ček se suchými zipy na kšandičkách a s malou černou lebkou a zkříženými hnáty vepředu.</strong></p>

<p><strong>Život jde dál, pomyslel si John. Ať ti svět udělá co­koli, dokážeš přežít.</strong></p>

<p><strong>A kdyby si Xhex promluvila s Mary, možná by...</strong></p>

<p><strong>Bože, ani tu myšlenku nedokázal dokončit, protože se bál definovat její únikovou strategii.</strong></p>

<p><strong>Spěchal přes výcvikové centrum na kliniku, kde na­šel bundu a zbraně a to, co Xhex potřebovala.</strong></p>

<p><strong>Když to všechno bral, v mysli se mu ledacos přemílalo... minulost i přítomnost. Mlelo se to a převalovalo...</strong></p>

<p><strong>Vrátil se do sídla, vyběhl po hlavním schodišti a pak chodbou soch. Jakmile vstoupil do svého pokoje, usly­šel z koupelny sprchu a zažil krátkou, živou představu Xhex, nádherně nahé a kluzké vodou a mydlinami - ale nevstoupil za ní. Ustlal postel a do nohou položil ostnaté pásy, pak se převlékl do bojového a odešel.</strong></p>

<p><strong>Nešel k Prvnímu jídlu.</strong></p>

<p><strong>Přešel chodbou k jiné ložnici. Když klepal na dveře, měl pocit, že sem měl přijít už dávno.</strong></p>

<p><strong>Když Tohr otevřel, byl poloobleěený - a očividně překvapený.</strong></p>

<p><strong>„Co se děje?“</strong></p>

<p><strong><emphasis>Můžu dál?</emphasis> znakoval John.</strong></p>

<p><strong>„Jo, jasně.“</strong></p>

<p><strong>John vstoupil dovnitř a měl zvláštní pocit předtuchy. Jenomže pokud šlo o Tohra, měl ho odjakživa... a také pocit hlubokého propojení.</strong></p>

<p><strong>Chvíli na něj podmračeně hleděl a myslel na ten čas, který strávili dole na pohovce, když sledovali film s Godzillou a Xhex vyrazila do boje za denního světla. Bylo to zvláštní: být s Tohrem bylo jako být sám, ale ne osamělý...</strong></p>

<p><emphasis>Sledoval jsi mě, viď, začal John znakovat zčistajasna. Ty jsi ten... stín, co jsem cítil. V tom tetovacím salonu a v Xtreme Parku.</emphasis></p>

<p><strong>Tohr přimhouřil oči. „Ano. Byl jsem to já.“</strong></p>

<p><emphasis>Proč?</emphasis></p>

<p><strong>„Koukej, ne že bych si nemyslel, že to nezvládneš sám...“</strong></p>

<p><emphasis>Ne, o to nejde. Já jen nechápu... jestli je ti dost dob­ře na to, abys byl venku v terénu, proč je nezabíjíš? Za... ni. Proč plýtváš časem na mě?</emphasis></p>

<p><strong>Tohr vydechl kletbu.</strong></p>

<p><strong> „Sakra, Johne..." Dlouhá pau­za. A pak: </strong></p>

<p><strong>„Pro mrtvé už nemůžeš nic udělat. Jsou pryč. Stalo se. Ale živí... o živé se můžeš postarat. Vím, ja­kým peklem jsi prošel - a pořád procházíš - a já ztratil svou Wellsii proto, že jsem u ní nebyl, když mě potře­bovala... Nepřežil bych, kdybych ze stejného důvodu ztratil i tebe."</strong></p>

<p><strong>Zatímco bratrova slova doznívala, Johnovi bylo, jako by dostal ránu do nosu - a přesto nebyl šokován. Proto­že takový už Tohr byl - vytrvalý a věrný. Čestný muž.</strong></p>

<p><strong>Tohr se drsně zasmál.</strong></p>

<p><strong> „Nechápej to špatně. Hned jak budeš mít za sebou tuhle hnusárnu s Lashem a ten lump bude pěkně mrtvý, pustím se do těch prevítů na­plno. Budu zabíjet ty řezníky na její počest až do konce svého přirozeného života. Ale jde o to, že si pamatuju... víš, byl jsem s tebou, když sis myslel, že tvá žena už není. Bez ohledu na to, jak sám věříš, že to bereš klidně, jsi v podstatě šílený — a tobě se dostalo pože­hnání, že se ti vrátila, ale život nepřijde k rozumu tak rychle.</strong></p>

<p><strong> A taky navíc, přiznejme si to — udělal bys coko­li, abys ji zachránil, třeba i nastavil hruď kulce. Což dokážu pochopit, ale byl bych rád, kdyby ses tomu po­kud možno vyhnul.“</strong></p>

<p><strong>Jak mu docházela bratrova slova, John automaticky znakoval: <emphasis>Není to má žena.</emphasis></strong></p>

<p><strong>„Ale jo, je. A vy dva se k sobě hodíte. Ani nemáš zdání, jak se k sobě hodíte."</strong></p>

<p><emphasis>John zavrtěl hlavou. Nevím, o čem to mluvíš. Bez urážky.</emphasis></p>

<p><strong>„Pravda nemusí být jednoduchá ani příjemná."</strong></p>

<p><emphasis>V        tom případě jsme si souzeni.</emphasis></p>

<p><strong>Nastalo dlouhé ticho, v němž měl John prapodivný pocit, že se život vrací do starých kolejí, že soukolí, které dříve proklouzávalo a škobrtalo, do sebe znovu zapadlo.</strong></p>

<p><strong>A už to tu bylo zas, Klub trosečníků.</strong></p>

<p><strong>Kristepane, lidé, co žijí v tomhle sídle, prožili tolik ohavností — možná by měl V navrhnout nějakou kérku, kterou by si mohli všichni nechat udělat na zadek. Pro­tože ta jejich parta vyhrála v loterii tvrdých zásahů.</strong></p>

<p><strong>Anebo, Bože, možná je tohle prostě život. Pro kaž­dého na planetě. </strong></p>

<p><strong>Možná, že Klub trosečníků není něco, co si „zasloužíte", ale prostě se do něj narodíte, když vyjdete z mateřské dělohy. Tlukot srdce vás zařadí na seznam a to ostatní už je pak jen otázka slovní zásoby. Slovesa a podstatná jména, jimiž popisujete události, co otřásly vašimi základy a vystřelily vás do vzducho­prázdna, nejsou vždycky stejná jako u ostatních lidí, ale náhodné krutosti nemocí a nehod, zlovolná pozor­nost ničemů a hnusné činy, srdcervoucí ztráty s palči­vými údery biče a rachocením řetězů... v podstatě to je vždycky stejné.</strong></p>

<p><strong>A ve stanovách klubu není klauzule o zrušení člen­ství — pokud se sami neodpravíte.</strong></p>

<p><strong>Základní pravda života, k jejímuž poznání dospěl, není romantická a lze ji vyjádřit třemi slovy: Stává se ledacos.</strong></p>

<p><strong>Ale jde o to, že život pokračuje. Ochraňujete své přátele a příbuzné a družku, jak se dá. A pořád bojuje­te, i když už vás poslali k zemi.</strong></p>

<p><strong>Krucinál, zvednete se ze země a <emphasis>pořád bojujete.</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Choval jsem se k tobě strašně, znakoval John. Pro­miň.</emphasis></p>

<p><strong>Tohr zavrtěl hlavou. </strong></p>

<p><strong>„Copak já byl lepší? Neomlou­vej se. Jak mi vždycky říkal můj nejlepší přítel a tvůj otec, neohlížej se. Pořád se dívej dopředu."</strong></p>

<p><strong>Tak tady se to vzalo, říkal si John. Tu víru má v krvi.</strong></p>

<p><emphasis>Chci, abys byl se mnou, po mém boku, znakoval John. Dnes v noci. Zítra v noci. Dokud nezabiju Las­he. Udělej to se mnou. Najdi toho mizeru se mnou, s námi.</emphasis></p>

<p><strong>Pocit, že budou pracovat společně, byl zcela samo­zřejmý.</strong></p>

<p><strong> Koneckonců, byť každý ze svých důvodů, v té­to smrtící šachové partii byli spojeni: John potřeboval pomstít Xhex ze zřejmých příčin. A Tohr... no, Ome­ga ho připravil o syna, když ten <emphasis>bezduchý</emphasis> zabil Well- sii. Teď měl bratr příležitost mu tu ďábelskou službu oplatit.</strong></p>

<p><emphasis>Pojď se mnou. Udělej to... se mnou.</emphasis></p>

<p><strong>Tohr si musel odkašlat. „Už jsem myslel, že mi to neřekneš."</strong></p>

<p><strong>Tentokrát žádné klepnutí klouby zaťaté pěsti.</strong></p>

<p><strong>Ti dva se pevně objali. A když se od sebe odtrhli, John počkal, až na sebe Tohr hodí tričko, koženou bun­du a popadne zbraně.</strong></p>

<p><strong>Pak sešli dolů bok po boku.</strong></p>

<p><strong>Jako by se nikdy nerozloučili. Jako by to takhle bylo odjakživa.</strong></p>

<p><strong>                                            Kapitola šedesátá čtvrtá</strong></p>

<p><strong>L</strong></p>

<p>ožnice v zadní části sídla Bratrstva měly nejen výhodu výhledu do zahrady, ale také terasu v patře.</p>

<p><strong>Což znamenalo, že když jste byli nervózní, mohli jste vyjít ven a nabrat do plic trochu čerstvého vzdu­chu, než jste se vydali čelit zbytku domácnosti.</strong></p>

<p><strong>V            okamžiku, kdy se večer zvedly rolety, otevřel Qhuinn francouzské okno vedle svého sekretáře a vy­šel do svěží noci. </strong></p>

<p><strong>Opřel se dlaněmi o balustrádu, ra­mena lehce přejala váhu těla. Byl oblečený do války, v kůži a bagančatech, ale zbraně nechal uvnitř.</strong></p>

<p><strong>Zadíval se přes prázdné květinové záhony a pavoučí větve ovocných stromů, které ještě nerozkvet- ly; cítil pod rukama chladný, hladký kámen, vítr v dosud vlhkých vlasech a pevný tah svalů v kříži. Vůně čerstvě pečeného jehněčího se vznášela od vět­ráků na střeše kuchyně a po celém domě zářila svět­la, teplá zlatá záře se rozlévala po trávníku a patiu o              patro níž.</strong></p>

<p><strong>Sakra pěkná ironie — cítit takovou prázdnotu, proto­že Blay konečně dospěl k cíli.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Nostalgie si nasadila růžové brýle a skrze ně hleděl zpět na ty noci u Blaye, když oba seděli na podlaze v nohách postele, hráli na playstationu, pili pivo, kou­kali na video. Vedli tenkrát vážné a závažné hovory, jako třeba co se děje na hodinách výcviku a jaká hra vychází před lidskými Vánocemi a jestli vypadá lip Angelina Jolie, nebo nějaká jiná ženská.</strong></p>

<p><strong>Angelina vždycky vyhrála. A Lash byl vždycky lump. A Mortal Kombat tenkrát ještě vládl všemu.</strong></p>

<p><strong>Bože, v těch dnech ještě ani neměli počítačovou hru Guitar Hero World Tour.</strong></p>

<p><strong>Šlo o to, že si s Blayem vždycky viděli až do žalud­ku, a když se v Qhuinnově světě, kde ho všichni nená­viděli, najednou vyskytl někdo, kdo ho chápal a bral takového, jaký byl... bylo to jako paprsek slunečního světla na severním pólu.</strong></p>

<p><strong>Teď však... bylo těžké si vybavit, jak si byli kdysi blízcí. On a Blay se ubírali po odlišných cestách... Kdysi měli společné všechno, teď už jen nepřítele - a i tam se Qhuinn musel držet Johna, takže už s Blayem nebyli partneři.</strong></p>

<p><strong>Sakra, dospělý v jeho nitru si uvědomoval, že takhle už to někdy chodí. Ale dítě v něm truchlilo nad ztrátou víc než...</strong></p>

<p><strong>Ozvalo se cvaknutí a šelest těsnění, jak se otevíraly dveře.</strong></p>

<p><strong>Z temného pokoje, který nebyl jeho, vystoupil na te­rasu Blay. Měl na sobě černý hedvábný župan a byl bos, vlasy mokré ze sprchy.</strong></p>

<p><strong>Na krku měl stopy po kousnutí.</strong></p>

<p><strong>Zarazil se, když Qhuinn odstoupil od balustrády.</strong></p>

<p><strong>„Jé... ahoj,“ pozdravil Blay a okamžitě se ohlédl, jako by se ujišťoval, že dveře, z nichž vyšel, jsou za­vřené.</strong></p>

<p><strong>Je tam Saxton, pomyslel si Qhuinn. Spí na prostěra­dlech, která královsky zmuchlali.</strong></p>

<p><strong>„Zrovna jsem se vracel dovnitř," řekl Qhuinn a uká­zal palcem za sebe.</strong></p>

<p><strong> „Je moc zima, než aby se tu dalo být dlouho."</strong></p>

<p><strong>Blay si založil paže na hrudi a zadíval se před sebe.</strong></p>

<p><strong> „Ano. Je chladno."</strong></p>

<p><strong>Po chvilce přistoupil k balustrádě a do Qhuinnova nosu pronikla vůně jeho mýdla.</strong></p>

<p><strong>Ani jeden z nich se nepohnul.</strong></p>

<p><strong>Než odešel, Qhuinn si odkašlal a vrhl se z mostu: „Bylo to fajn? Choval se k tobě dobře?“</strong></p>

<p><strong>Bože, má ochraptělý hlas.</strong></p>

<p><strong>Blay se zhluboka nadechl. Pak kývl. „Jo. Bylo to dobré. Bylo to... jak má být.“</strong></p>

<p><strong>Qhuinnovy oči před kamarádem uhnuly - a čirou ná­hodou měřily vzdálenost do kamenného patia pod ni­mi.</strong></p>

<p><strong> Hmm... kdyby skočil šipku na tu břidlici, možná by pak pustil z hlavy představy těch dvou.</strong></p>

<p><strong>Samozřejmě by mu to taky proměnilo mozek v mí­chaná vajíčka, ale je to vlastně zase tak špatné?</strong></p>

<p><strong>Saxton a Blay... Blay a Saxton...</strong></p>

<p><strong>Sakra, už je dlouho zticha. „To jsem rád. Chci, abys byl... šťastný."</strong></p>

<p><strong>Blay k tomu nic neřekl, jen polohlasem podotkl: „Byl vděčný, mimochodem. Za to, co jsi udělal. Připa­dalo mu to trochu přehnané, ale... prý jsi byl vždycky tajný kavalír.“</strong></p>

<p><strong>No jo. Jednoznačně. To je celý on, jasně.</strong></p>

<p><strong>Copak by asi říkal, kdyby věděl, že Qhuinn má sto chutí vyvléct ho z domu za ty krásné blond vlasy. Mož­ná s ním i praštit na ten drobný štěrk u fontány a přejet ho párkrát hummerem.</strong></p>

<p><strong>I             když vlastně ne, štěrk není vhodný povrch.</strong></p>

<p><strong> Radši vjet hummerem rovnou do haly a udělat to tam. Potře­bujete mít pod tělem něco opravdu tvrdého - jako když naklepáváte kotletu na prkýnku.</strong></p>

<p><strong>Je to tvůj bratranec, proboha, připomněl mu slabý hlásek kdesi uvnitř.</strong></p>

<p><strong>No a...? opáčila větší polovina jeho nitra.</strong></p>

<p><strong>Než úplně zmagoří a propadne mnohonásobnému rozštěpu osobnosti. Odstoupil od balustrády - a od se­bevražedných úvah. „No, radši půjdu. Vyrážím s Johnem a Xhex.“</strong></p>

<p><strong>„Za deset minut jsem dole. Jen se musím převléct.“</strong></p>

<p><strong>Qhuinn hleděl do hezké tváře svého nejlepšího příte­le a bylo mu, jako by vůbec neznal ty rudé vlasy, mod­ré oči, rty, bradu. A jen kvůli jejich dávné minulosti pátral po něčem, co by řekl, co by ho vrátilo tam, kde bývali.</strong></p>

<p><emphasis>Jediné, co ho napadalo, bylo... Chybíš mi. Chybíš mi, sakra, až to bolí, ale nevím, jak tě najít, i když stojíš přímo přede mnou.</emphasis></p>

<p><strong>„Tak jo,“ broukl Qhuinn. „Uvidíme se dole u První­ho jídla."</strong></p>

<p><strong>„Fajn."</strong></p>

<p><strong>Qhuinn se pohnul a přistoupil ke dveřím svého po­koje. Když vzal do ruky studenou mosaznou kliku, za­zněl mu z hrdla hlas, silný a jasný: „Blayi."</strong></p>

<p><strong>„Jo?"</strong></p>

<p><strong>„Opatruj se."</strong></p>

<p><strong>Teď byl Blayův hlas ochraptělý, až se div nelámal. „Jo. Ty taky."</strong></p>

<p><strong>Protože „opatruj se" říkal Qhuinn vždycky, když se s někým rozcházel.</strong></p>

<p><strong>Vrátil se dovnitř a zavřel dveře. Mechanicky si na­vlékl pouzdra s dýkami a pistolemi a zvedl koženou bundu.</strong></p>

<p><strong>Zvláštní, skoro si nepamatoval, jak přišel o nevin­nost. </strong></p>

<p><strong>Tu ženu si vybavoval, samozřejmě, ale ten zážitek v něm nezanechal žádný nesmazatelný dojem. Ani or­gasmy, které od té doby přivodil jiným i sobě. Jen spousta zábavy, spousta upoceného zajíkání, spousta cílů vytyčených a dosažených.</strong></p>

<p><strong>Nic než souložení, na které se snadno zapomene.</strong></p>

<p><strong>Cestou dolů do haly si však uvědomoval, že Blayovo poprvé si bude pamatovat až do smrti. Už nějakou dobu se od sebe vzdalovali, ale teď... tenká šňůra, která byla jejich posledním spojením, ta poslední nitka se přetrhla.</strong></p>

<p><strong>Škoda, že svoboda se podobá spíš vězení než širému obzoru.</strong></p>

<p><strong>Když jeho boty dopadly na mozaikovou podlahu pod schody, zněla mu v hlavě staromódní píseň Johna Mellencampa — a ačkoliv měl tu píseň vždycky rád, nikdy doopravdy nechápal, co znamená.</strong></p>

<p><strong>Docela litoval, že už teď chápe.</strong></p>

<p><emphasis>Život jde dál... i když už. dávno za nic nestojí...</emphasis></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>V  Johnově ložnici stála Xhex pod horkou vodou, pa­že na hrudi, nohy rozkročené nad odtokem, voda jí dopadala na zátylek a pak stékala po ramenou a po páteři.</strong></p>

<p><strong>Johnovo tetování...</strong></p>

<p><strong>Krucinál...</strong></p>

<p><strong>Dal si to udělat jako památku na ni - vepsat si její jméno do kůže, aby byla navždycky s ním. Koneckon­ců, nic trvalejšího neexistuje - sakra, právě proto si při obřadu spojení nechávají muži rozřezat záda: prsteny se mohou ztratit.</strong></p>

<p><strong> Dokumenty se mohou roztrhat, spálit nebo někam založit. Ale svou kůži nosíte s sebou všu­de, kam se hnete.</strong></p>

<p><strong>Páni, nikdy neměla dobré slovo pro ty ženské v šatičkách, s dlouhými a roztomilými vlasy a nalíčenou pusinkou a kecy o něžném pohlaví. </strong></p>

<p><strong>Když už, pak jí ty nástrahy ženství připadaly jako přiznání slabosti. Ale teď se v jedné klidné chvilce přistihla, že jim závidí to hedvábí a parfémy. Jakou hrdost v nich musí budit vě­domí, že jejich muži nosí své vyznání na těle každič­kou noc svého života.</strong></p>

<p><strong>John by byl báječný <emphasis>hellren...</emphasis></strong></p>

<p><strong>Ježíši... až se s nějakou spojí, co si, sakra, počne s tím tetováním? </strong></p>

<p><strong>Napíše jméno své ženy pod něj?</strong></p>

<p><strong>Jasně, Xhex nebyla nijak nadšená z toho, že zaujímá čelné místo na jeho ramenou pro zbytek Johnova živo­ta. Vážně. Vůbec ne. Protože to by pak byla sobecká mrcha, že ano.</strong></p>

<p><strong>Ale počkat, to přece bývala víceméně její hymna.</strong></p>

<p><strong>Přiměla se vyjít ze sprchy, osušila se a vyměnila te­ploučký, vlhký vzduch koupelny za chlad ložnice.</strong></p>

<p><strong>Zastavila se hned za dveřmi. </strong></p>

<p><strong>Naproti ní byla přikrýv­ka urovnaná ledabylou rukou, co bylo rozházené, to teď bylo jakž takž uhlazeno.</strong></p>

<p><strong>Její ostnaté pásy ležely na okraji matrace. A na roz­díl od přikrývek byly uspořádány s péčí, články řetězu srovnané, oba kusy rovnoběžně vedle sebe.</strong></p>

<p><strong>Přistoupila k nim a přejela špičkou prstu po ostna­tém kovu. John jí je schoval - a instinkt jí říkal, že by si je ponechal, i kdyby se nikdy nevrátila.</strong></p>

<p><strong>Pekelný odkaz.</strong></p>

<p><strong>A kdyby zůstávala na noc v domě, připnula by si je. Místo toho si navlékla kožené kalhoty bez nich, natá­hla si zápasnické tričko a posbírala zbraně a bundu.</strong></p>

<p><strong>Díky tomu, že stála tak dlouho jako socha pod spr­chou, zmeškala První jídlo, šla tedy rovnou na schůzi do Wrathovy pracovny. </strong></p>

<p><strong>Celé Bratrstvo spolu s Johnem a jeho kamarády se napěchovalo do bledě modré fran­couzské pracovny - a skoro všichni, včetně slepeckého psa Gregga, neměli stání.</strong></p>

<p><strong>Jediný, kdo chyběl, byl Wrath. Čímž se všechno po­někud zbrzdilo, že ano.</strong></p>

<p><strong>Očima vyhledala Johna a nespouštěla z něj pohled, ale kromě toho, že kývl zhruba jejím směrem, zíral pří­mo před sebe a díval se jen na ty, kdo procházeli jeho zorným polem. Tohrment stál po jeho boku, vysoký a silný, a když četla emocionální grafy té dvojice, po­chopila, že obnovili spojení, které pro oba pekelně moc znamená.</strong></p>

<p><strong>Což jí dělalo upřímnou radost. </strong></p>

<p><strong>Vadilo jí, že John zů­stane po jejím odchodu sám, a Tohrment byl otcem, kterého nikdy neměl.</strong></p>

<p><strong>Vishous ošklivě zaklel a típl svou ručně balenou ci­garetu.</strong></p>

<p><strong> „Krucinál, do horoucích pekel, musíme jít,i když tady není. Plýtváme tmou."</strong></p>

<p><strong>Phury pokrčil rameny. „Vydal ale přímý rozkaz, abychom se sešli.“</strong></p>

<p><strong>Xhex byla nakloněna přidat se k Vishousovi a podle toho, jak John přešlapoval ve svých bagančatech, ne­byla jediná.</strong></p>

<p><strong>„Koukejte, vy tady můžete zůstat,“ vyštěkla. „Ale já teď odcházím."</strong></p>

<p><strong>Když na ni John a Tohr pohlédli, projela jí myslí pra­podivná vlnka, jako by se k výpravě za Lashem neshle­dali jen ti dva muži, ale jako by k nim patřila i ona.</strong></p>

<p><strong>Ale na druhé straně, všichni s ním mají své nevyříze­né účty, že ano. Ať už jde o Vyhlazovací společnost, nebo konkrétně o Lashe, všichni tři jsou unášeni tako­vou záští, která vás nutí zabíjet.</strong></p>

<p><strong>Vždy rozumný Tohrment přerušil napětí.</strong></p>

<p><strong> „Tak jo, fajn, přebírám odpovědnost za rozkaz vyrazit. To ,cvičeníčko“ na Druhé straně se zřejmě protáhlo a on by nechtěl, abychom kvůli němu propásli celou noc."</strong></p>

<p><strong>Tohr rozdělil všechny do týmů, přičemž John, Xhex, Zsadist, on sám a chlapci se měli vydat na adresu, kde byla registrována vytuněná honda, a zbytek Bratrstva se rozdělil mezi farmu a skejťácký Xtreme Park. </strong></p>

<p><strong>Než se kdo nadál, skupina už byla na schodech, pak ve vesti­bulu a venku z domovních dveří. Jeden po druhém mi­zeli v chladném vzduchu...</strong></p>

<p><strong>Když se Xhex znovu zhmotnila, byla před činžov­ním domem v centru staré jateční čtvrti - ačkoliv <emphasis>dům </emphasis>bylo patrně pro tu budovu příliš laskavé označení. Pětipatrová cihlová stavba měla vytlučená okna a propad­lou střechu, která potřebovala nějakého stavebního chiropraktika - nebo možná sádrový obvaz. A Xhex si byla celkem jistá, že řádku ďobanců v průčelí vyrobila dávka z kulometu nebo možná automat, jehož obsluha trpěla deliriem tremens.</strong></p>

<p><strong>Jednoho by hned zajímalo, jak přijali tuhle adresu bydliště na dopravní policii, když to auto dostávalo po­znávací značku. Ale na druhé straně, možná si nikdo nekontroloval, zdaje uvedený dům obyvatelný.</strong></p>

<p><strong>„Kouzelné," řekl úsečně Qhuinn. „Kdybys chtěl za­ložit chov krys a švábů."</strong></p>

<p><strong><emphasis>Půjdeme zadem,</emphasis> znakoval John.</strong></p>

<p><strong>Po obou stranách té barabizny vedly postranní uličky a nazdařbůh si vybrali tu levou, aniž by k tomu měli ja­kýkoli důvod.</strong></p>

<p><strong> Klusem míjeli běžný městský odpad - nic nového, nic pozoruhodného, jen plechovky od piva, obaly od bonbonů a stránky z novin. </strong></p>

<p><strong>Dobré bylo, že na bocích té šeredné budovy nebyla žádná okna. jenomže stejně by jimi nebylo nic vidět kromě dalších jatek a balíren - a možná, že bytelnost všech těch cihel byla důvodem, proč se střecha ještě nepropadla do přízemí.</strong></p>

<p><strong>Xhex se odrážela bříšky chodidel, když běžela za muži; všichni nasadili rychlý rytmus, který je nesl ulič­kou efektivně a relativně tiše. Zezadu neměla stavba nic než další červené cihly žíhané městskou špínou. Je­diný rozdíl byl v tom, že ocelí vyztužené dveře nevedly na povrchovou komunikaci, nýbrž na malé parkoviště.</strong></p>

<p><strong>Nikde žádní <emphasis>bezduší.</emphasis> Ani lidští chodci. Nic než za­toulané kočky, špinavý asfalt a vzdálené kvílení sirén.</strong></p>

<p><strong>Překonal ji pocit bezmoci. Krucinál, dokázala by se zhmotnit stejně dobře jako tady i na druhém konci města v tom směšném parku anebo za městem v lesích. Jenomže neexistuje způsob, jak přimět nepřítele, aby za ní přišel. A mají tak málo vodítek.</strong></p>

<p><strong>„Sakra práce," mumlal Qhuinn. „Kde jsou."</strong></p>

<p><strong>Jo, nebyla jediná, kdo touží po boji...</strong></p>

<p><strong>Zčistajasna Xhex ucítila, jak jí projelo mravenčení, rezonující echo čehosi, co zprvu nechápala. Zahleděla se na zbytek týmu. Blay a Qhuinn se pečlivě nedívali jeden na druhého. Tohr a Qhuinn přecházeli sem a tam. Zsadist vyndal telefon, aby ohlásil bratrům, že jsou na místě.</strong></p>

<p><strong>Ten tah...</strong></p>

<p><strong>A pak si uvědomila: cítí svou krev v někom jiném.</strong></p>

<p><emphasis>Lash.</emphasis></p>

<p><strong>Lash není daleko.</strong></p>

<p><strong>Slepě se otočila na patě a vyrazila... krokem, pak se dala do běhu. Slyšela, jak někdo křičí její jméno, ale nepřipadalo v úvahu, že by se zdržovala vysvětlová­ním.</strong></p>

<p><strong>Nebo že by se dala zadržet.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>                                     Kapitola šedesátá pátá</strong></p>

<p><strong>N</strong></p>

<p>a Druhé straně ležela Payne v nepřirozené pozici na tvrdém mramoru, přemožena bolestí - ale jen od pasu nahoru. V nohou nic necítila, jen nepřítomné mra­venčení, které jí připomínalo jiskřičky ohně nad vlhkým troudem.</p>

<p>Přímo nad jejím polámaným tělem se nakláněl Slepý král, tvář staženou - a objevila se také Stvořitelka. černé roucho a tlumené světlo plující v kruzích dokola.</p>

<p><strong>Nebyl to žádný šok, že ji matka přišla zázrakem na­pravit. Tak jako se scelily předtím ty dveře, tak chtěla je­jí miloučká matka smazat všechno, všechno uspořádat, všechno mít dokonalé.</strong></p>

<p><strong>„Já... to odmítám,“ opakovala Payne skrz zaťaté zu­by. </strong></p>

<p><strong>„Nesouhlasím."</strong></p>

<p><strong>Wrath se ohlédl na Stvořitelku, pak se vrátil nevidou­cím pohledem zpátky k ní. „Ale... poslouchej, Payne, to není logické. Necítíš nohy... patrně máš zlomenou páteř. Proč Jí neřekneš, aby ti pomohla?"</strong></p>

<p><strong>„Nejsem žádný neživý... předmět. Může si manipulo­vat po libosti... aby vyhověla svým rozmarům a chout­kám..."</strong></p>

<p><strong>„Payne, buď rozumná..."</strong></p>

<p><strong>„Jsem..."</strong></p>

<p><strong>„Umřeš..."</strong></p>

<p><strong>„Pak může matka sledovat, jak vypouštím duši!" za­syčela - a pak hned zasténala. Po výbuchu ji začalo opouštět vědomí a zase se vracelo, zrak se jí zamžil a potom znovu zaostřil, podle Wrathova zděšeného vý­razu určovala, zda omdlela, nebo ne.</strong></p>

<p><strong>„Počkat, ona je...“ </strong></p>

<p><strong>Král se vzepřel dlaněmi o mramo­rovou podlahu, aby se ustálil v dřepu.</strong></p>

<p><strong> „Tvá... <emphasis>ma</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>ka?"</emphasis></strong></p>

<p><strong>Payne bylo jedno, že to ví. Nikdy necítila žádnou hr­dost v souvislosti s tím, že je rodnou dcerou zakladatel­ky rasy - ve skutečnosti se od ní na každém kroku sna­žila distancovat — ale co na tom teď sejde. Odmítne-li „božský" zásah, půjde odtud rovnou do Stínu. Bolest, kterou cítila, jí to sdělovala.</strong></p>

<p><strong>Wrath se otočil ke Stvořitelce. „Je to pravda?"</strong></p>

<p><strong>Nedočkal se souhlasné odpovědi, ale ani popření. A ani pokárání za to, že se ji opovážil urazit otázkou.</strong></p>

<p><strong>Král se znovu obrátil k Payne. „Ježíši... Kriste."</strong></p>

<p><strong>Payne trhaně nabrala dech. „Nech nás, milý králi. Jdi do svého světa a veď svůj lid. Nepotřebuješ pomoc z téhle strany ani od Ní. Jsi skvělý muž a geniální vá­lečník..."</strong></p>

<p><strong>„Nenechám tě umřít," odsekl.</strong></p>

<p><strong>„Nemáš na vybranou, že ano."</strong></p>

<p><strong>„Houby nemám." </strong></p>

<p><strong>Wrath se vymrštil a zamračil se směrem dolů. „Ať tě uzdraví! Nejsi při smyslech! Ne­můžeš takhle umřít.</strong></p>

<p><strong>„To tedy určitě... můžu." Payne zavřela oči, převali­la se přes ni vlna vyčerpání.</strong></p>

<p><strong>„Dělej něco!" Teď král očividně řval na Stvořitelku.</strong></p>

<p><strong>Škoda, že je mi tak mizerně, říkala si Payne. Jinak by ji určitě tohle konečné prohlášení nezávislosti bavi­lo. Ano, přicházelo na křídlech její smrti, ale dokázala to. Postavila se matce. Skrze své odmítnutí získala svo­bodu.</strong></p>

<p><strong>Hlas Stvořitelky byl sotva slyšitelnější než dech. „Odmítla mou pomoc. Nesnáší mě."</strong></p>

<p><strong>To tedy rozhodně ano. Její zuřivost směřovala proti matce do té míry, až nebylo těžko uvěřit, že funguje ja­ko bariéra veškeré magii, o niž by se Stvořitelka mohla snažit v souvislosti s „tragédií", k níž došlo.</strong></p>

<p><strong>Která jí ve skutečnosti připadala spíš jako požehnání.</strong></p>

<p><strong>„Jsi všemocná!" Králův hlas byl drsný a útočný - a zněla v něm panika, což bylo maličko matoucí. Ale na druhé straně, byl to čestný muž, který si nepochyb­ně dával za vinu to, co se stalo. „Prostě ji uzdrav!"</strong></p>

<p><strong>Nastalo ticho a pak chabá odpověď: „Nemohu do­sáhnout k jejímu tělu... o nic víc než k jejímu srdci."</strong></p>

<p><strong>No, jestliže Stvořitelka konečně získá představu o tom, co je to bezmoc... pak může Payne v klidu zemřít.</strong></p>

<p><strong>„Payne! Payne, probuď se!"</strong></p>

<p><strong>Zvedla víčka. Wrath byl pár centimetrů od její tváře.</strong></p>

<p><strong>„Jestli tě dokážu zachránit, dovolíš mi to?"</strong></p>

<p><strong>Nechápala, proč je pro něj tak důležitá. „Nech mě...”</strong></p>

<p><strong>„Jestli to dokážu, dovolíš mi to?"</strong></p>

<p><strong>„To nedokážeš."</strong></p>

<p><strong>„Odpověz, sakra."</strong></p>

<p><strong>Byl velmi dobrý muž a skutečnost, že bude mít navě­ky na svědomí její skon, ji naplňovala smutkem. „Mrzí mě... tohle. Wrathe, je mi to líto. Není to tvé dílo."</strong></p>

<p><strong>Wrath se otočil na Stvořitelku. „Dovol, abych ji za­chránil. <emphasis>Dovol, abych ji zachránil</emphasis>.“</strong></p>

<p><strong>Na tento požadavek se kápě Stvořitelky samovolně zvedla a její kdysi zářící postava vypadala jen jako matný stín.</strong></p>

<p><strong>Ten vzhled a hlas, jímž promluvila, náležely krásné ženě v hrůzné agónii: „Nestála jsem o tento osud."</strong></p>

<p><emphasis>„To k ničemu nevede. Dovolíš laskavě, abych ji za­chránil. “</emphasis></p>

<p><strong>Stvořitelka sjela pohledem k opálovému nebi nad svou hlavou a slza, která jí skanula z oka, přistála na mramorové podlaze jako diamant, odrazila se a posko­čila s tetelivým zábleskem.</strong></p>

<p><strong>Ten krásný předmět bude to poslední, co kdy uvi­dím, říkala si Payne a víčka jí tak těžkla, že už je nedo­kázala udržet otevřená.</strong></p>

<p><strong>„Prokristapána," zařval Wrath. „Dovol mi..."</strong></p>

<p><strong>Odpověď Stvořitelky zazněla z obrovské dálky. „Už s tím nemohu bojovat. Udělej, co je tvá vůle, Wrathe, synu Wrathův. Lépe ať je ode mě pryč a živá než mrtvá tady přede mnou.“</strong></p>

<p><strong>Všechno utichlo.</strong></p>

<p><strong>Zavřely se dveře.</strong></p>

<p><emphasis>Pak Wrathův hlas: Potřebuju tě na opačné straně. Payne, probuď se, potřebuju tě dostat na naši stranu...</emphasis></p>

<p><strong>Zvláštní. Bylo to, jako by jí mluvil v hlavě... ale spíš se nad ní nakláněl a mluvil nahlas.</strong></p>

<p><strong>„Payne, probuď se. Potřebuju tě dostat na mou stra­nu."</strong></p>

<p><strong>V             mlžném oparu začala vrtět hlavou - ale nebylo to příjemné. Radši zůstat nehybná. Úplně nehybná. „Ne­můžu... nedostanu se...“</strong></p>

<p><strong>Zmocnila se jí náhlá, vířivá závrať, nohy se jí rozto­čily kolem těla, její mysl se stala osou, kolem které ro­tovala. Pocit, že ji něco vsává, doprovázel tlak v žilách, jako by krev nabývala, ale byla uzavřena do těsných prostorů.</strong></p>

<p><strong>Když otevřela oči, uviděla nad sebou vznosnou bílou záři.</strong></p>

<p><strong>Tak se tedy nepohnula. Je tam, kde ležela celou do­bu, pod mléčnou oblohou Druhé strany...</strong></p>

<p><strong>Payne se zamračila. Ne, to není to zvláštní nebe nad svatyní. To je... strop?</strong></p>

<p><strong>Ano... poznávala, co to je... a periferním viděním vycítila dokonce i stěny... čtyři bledě modré stěny. By­la tu také světla, ačkoliv ne taková, jaká si pamatovala ,ne pochodně, ani hořící svíčky, ale věci, které září bez plamene.</strong></p>

<p><strong>Krb. Masivní... psací stůl a trůn.</strong></p>

<p><strong>Nedopravila sem své tělo sama, neměla na to sílu. A Wrath nemohl její tělesnou schránku přenést. Exi­stovalo jen jedno vysvětlení. Matka ji zapudila.</strong></p>

<p><strong>Nebude cesty zpět; přání se jí splnilo. Je volná, na­věky.</strong></p>

<p><strong>Zmocnil se jí zvláštní pocit, buď uklidňující blízkost smrti... nebo zjištění, že je po boji. Vskutku, ať živá, nebo mrtvá - to, co ji po léta tížilo, pominulo; závaží se zvedlo a ona se vznášela ve svém dosud nehybném těle.</strong></p>

<p><strong>V          zorném poli se jí objevila Wrathova tvář, dlouhé černé vlasy mu sklouzly z ramen a spadly dopředu. A v tom okamžiku pod mohutnou paží krále vykoukl plavý pes, v jeho vlídné tváři se zračila přívětivá otáz­ka, jako by byla nečekaný, ale velmi vítaný host.</strong></p>

<p><strong>„Dojdu pro doktorku Jane,“ prohlásil Wrath a pohla­dil psí plec.</strong></p>

<p><strong>„Pro koho?“</strong></p>

<p><strong>„Má osobní lékařka. Zůstaň tady.“</strong></p>

<p><strong>„Jako bych... někam mohla jít. “</strong></p>

<p><strong>Ozval se cinkot obojku a pak král odešel, ruku na postroji, který ho spojoval s tím krásným psem, zvířecí tlapky cvakaly o podlahu, když přešli z koberce na par­kety.</strong></p>

<p><strong>Opravdu je slepý. A tady na téhle straně potřebuje ci­zí oči, má-li fungovat.</strong></p>

<p><strong>Dveře se zavřely a pak nemyslela na nic než na bo­lest. Vznášela se, rozpohybována bolestí ve svém těle - a přesto, navzdory neuvěřitelnému zranění, byla unáše­na prazvláštním klidem.</strong></p>

<p><strong>Kdovíproč si všimla, že zdejší vzduch má líbeznou vůni. Citron. Včelí vosk.</strong></p>

<p><strong>Prostě krása.</strong></p>

<p><strong>Osud tomu chtěl, že na této straně pobývala dávno a — soudě podle toho, jak divně tu všechno vypadá - v jiném světě. Vybavovalo se jí však, jak moc se jí tu líbilo. Všechno bylo nepředvídatelné, a tudíž pou­tavé...</strong></p>

<p><strong>Někdy později se dveře otevřely a ona znovu uslyše­la cinkot psího obojku a zachytila Wrathovu mocnou vůni. A někdo byl s nimi... kdo se projevoval způso­bem, jenž Payne nedokázala zpracovat. Rozhodně však byla v této místnosti ještě nějaká další entita.</strong></p>

<p><strong>Payne násilím otevřela oči... a málem se přikrčila. Nestál nad ní Wrath, ale žena... nebo aspoň to vypa­dalo jako žena. Tvář měla ženské rysy - jenomže obli­čej i vlasy byly průsvitné a přízračné. A když se setkaly pohledem, ženin výraz se změnil z ustaraného v šoko­vaný. Zčistajasna se musela opřít o Wrathovu paži. „Ach... můj Bože...“ Hlas byl drsný.</strong></p>

<p><strong>„Je to tak zřejmé, doktorko?" řekl král.</strong></p>

<p><strong>Žena se pracně snažila odpovědět a nebyla to reakce, jakou by člověk od lékaře čekal. Ano, Payne si předtím myslela, že dobře ví, jak těžce je raněna. Nicméně je klidně možné, že podcenila vážnost svého stavu.</strong></p>

<p><strong>„Já...“</strong></p>

<p><emphasis>„ Vishous. “</emphasis></p>

<p><strong>Při tom jménu jí zkamenělo srdce.</strong></p>

<p><strong>Neboť ho neslyšela dobře přes dvě staletí.</strong></p>

<p><strong>„Proč hovoříte o mém mrtvém ?“ zašeptala.</strong></p>

<p><strong>Přízračná tvář lékařky nabyla hmatatelného tvaru, je­jí tmavě zelené oči prozrazovaly hluboký zmatek, byla bledá jako někdo, kdo bojuje s emocemi. </strong></p>

<p><strong>„O tvém mrt­vém?"</strong></p>

<p><strong>„Mé dvojče... už dávno odešlo do Stínu."</strong></p>

<p><strong>Lékařka zavrtěla hlavou, obočí nad inteligentníma očima se stáhlo. „Vishous je naživu. Jsem jeho družka. Je tady, živý a zdravý."</strong></p>

<p><strong>„Ne... to nemůže být." Payne litovala, že nemůže zvednout ruku a popadnout doktorčinu pevnou paži. „Lžeš... je mrtev. Už dávno..."</strong></p>

<p><strong>„Ne. Je velice živý."</strong></p>

<p><strong>Payne nemohla těm slovům porozumět. Řekli jí, že odešel, že zmizel v něžném milosrdenství Stínu...</strong></p>

<p><strong>Řekla jí to matka. Samozřejmě.</strong></p>

<p><strong>Copak ji ta žena ošidila o vlastního bratra? Jak moh­la být tak krutá ?</strong></p>

<p><strong>Zčistajasna Payne vycenila tesáky a tlumeně, hrdel­ně zavrčela; bolest vystřídal plamen hněvu. „Za tohle Ji zabiju. Přísahám, že s Ní naložím stejně, jako jsem naložila se svým pokrevním otcem.“</strong></p>

<p><strong>                                         Kapitola šedesátá šestá</strong></p>

<p><strong>J</strong></p>

<p>ohn vyrazil za Xhex v okamžiku, kdy se odloučila od skupiny a dala se do běhu. Nezamlouvalo se mu sa­mostatné uvažování ani směr, kterým se ubírala - míři­la do uličky, o níž nikdo nevěděl, zda nekončí cihlovou zdí.</p>

<p><strong>Dohnal ji, chytil ji za rameno a upoutal její pozor­nost. Což nevedlo vůbec k ničemu. Nezastavila se.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Kam jdeš?</emphasis> pokoušel se znakovat, ale bylo to těžké s člověkem, který vás nevnímá, a navíc ještě v trysku.</strong></p>

<p><strong>Byl by hvízdl, ale to bylo příliš snadné ignorovat, znovu se ji tedy pokusil chytit za paži, jenže ho setřás­la, soustředěna výlučně na cíl, který neviděl ani nevní­mal. Nakonec prostě skočil před ni a zablokoval jí ces­tu; pak ji přinutil dívat se mu na ruce.</strong></p>

<p><emphasis>Kam, sakra, jdeš?</emphasis></p>

<p><strong>„Cítím ho... Lashe. Je blízko."</strong></p>

<p><strong>John sáhl po dýce a ústy zformoval slovo: <emphasis>Kde?</emphasis></strong></p>

<p><strong>Dala se do klusu, odběhla mu a pokračovala za svým cílem, a když ji následoval, srovnal s nimi už krok i Tohr. Když se začali blížit ostatní, John potřásl hlavou a ukázal jim, aby zůstali na místě. Podpora v terénu by­la šikovná věc, ale příliš mnoho zbraní v této situaci nebylo cenným přínosem: chce sejmout Lashe a to po­slední, oč stojí, jsou další dychtivé prsty na spoušti, za­měřené na jeho cíl.</strong></p>

<p><strong>Tohr mu rozuměl. Niterně chápal, proč musí John pomstít svou ženu. A Qhuinn musí být s ním. Ale další hosté už na tomhle večírku nejsou vítáni.</strong></p>

<p><strong>John se držel těsně u Xhex - která zřejmě volila moudře, pokud šlo o boční uličky. Místo slepého konce se nerovná cesta stáčela doprava a kličkovala mezi dalšími prázdnými skladišti směrem dolů k ře­ce. Věděl, že se blíží těsně k vodě, když mu do nosu zavanul pach mrtvých ryb a řas, a vzduch jako by se ochladil.</strong></p>

<p><strong>Černý mercedes parkoval před požárním hydrantem. Sedan páchl <emphasis>bezduchými</emphasis>, a když se Xhex rozhlížela kolem, jako by pátrala po dalším vodítku, John neměl náladu čekat.</strong></p>

<p><strong>Zaťal pěst a vyrazil přední sklo.</strong></p>

<p><strong>Alarm začal vřeštět a John nahlédl dovnitř. Na vo­lantu byly jakési mastné pozůstatky a krémová kůže byla poseta skvrnami — byl si jistý, že ty inkoustové jsou od krve <emphasis>bezduchých...</emphasis> a to rezavě zbarvené svin­stvo od lidské krve. Ježíši, na zadním sedadle to vypa­dalo, jako by tam vezl epileptickou kočku, škrábance místy tak hluboké, až z nich vylézalo čalounění.</strong></p>

<p><strong>John svraštil čelo a zavzpomínal na doby ve výcvi­kovém centru. Lash si vždycky tak potrpěl na své věci, od oblečení až po to, jak měl uspořádanou skříňku.</strong></p>

<p><strong>Možná to není jeho auto?</strong></p>

<p><strong>„Je jeho," řekla Xhex a položila dlaně na kapotu. „Cítím ho všude. Motor je ještě teplý. Ale nevím, kam se poděl."</strong></p>

<p><strong>John zavrčel při pomyšlení, že se ten chlap dostal k jeho ženě tak blízko, až ho pozná po čichu. Ten hnus­ný parchant, mizera...</strong></p>

<p><strong>Právě když ho přemáhal hněv, Tohr ho popadl za zá­tylek a zatřásl jím. „Dýchej zhluboka."</strong></p>

<p><strong>„Musí tu někde být..." Xhex pohlédla na budovu před nimi a pak pohledem propátrala uličku, v níž stáli.</strong></p>

<p><strong>Když John pocítil palčivou bolest v levé ruce, zvedl paži. Svíral předtím dýku tak pevně, až rukojeť vrzala na protest.</strong></p>

<p><strong>Sklouzl očima k Tohrovi.</strong></p>

<p><strong>„Dostaneš ho,“ zašeptal bratr. „Nic se neboj."</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Lash napůl čekal, že Benloisovi muži na něj zkusí ně­jakou levárnu, když se k tomu párku goril otočil. Dělilo ho od nich asi deset metrů studeného vzduchu a všich­ni byli ve střehu.</strong></p>

<p><strong>Jak na ně hleděl, doufal, že si zahrají na Johna Wayna a něco na něj zkusí. Ti dva hrdlořezové by byli vý­tečným přínosem do jeho rostoucí stáje - vyznají se v řemesle a u Benloise si očividně vysloužili frčky; v těch plechových kufrech, které měli v rukou, byla spousta kilogramů cenného materiálu, ale lidé zacho­vali chladnou hlavu a klid.</strong></p>

<p><strong>Taky byli ozbrojeni až po zuby.</strong></p>

<p><strong>Docela jako Lash. Krucinál, zbraní a munice tady bylo jako ve zbrojnici - a Lash se cítil o moc lépe s vě­domím, že už toho na něm není mnoho, po čem by se dalo střílet. Stín je lepší než maso, každopádně.</strong></p>

<p><strong>„Tady je ten obraz," řekl chlap na levé straně a zvedl kufry.</strong></p>

<p><strong> „Pane."</strong></p>

<p><strong>Aha, ano, to je ten, co sledoval potyčku s Benloisem. Tím se vysvětluje, proč jsou oba tak zdvořilí.</strong></p>

<p><strong>„Podíváme se, co tu máte," zamumlal Lash a stále před sebou mířil hlavní čtyřicítky. „A ať je vám pěkně vidět na ruce."</strong></p>

<p><strong>Kontrola zboží byla efektivní a uspokojivá, dvojice společnými silami otevřela kufry, prohrábla a odhalila jejich obsah.</strong></p>

<p><strong>Lash kývl. „Zboží tu nechte. Jděte."</strong></p>

<p><strong>Lidé poslechli, odložili drogy, odcouvali a pak říz­ným krokem odešli opačným směrem, ruce podél boků.</strong></p>

<p><strong>Jakmile zahnuli za roh a jejich kroky se dále vzdalo­valy, Lash přikročil ke kufříkům a rozevřel své stínové dlaně. Na jeho povel rukojeti vystřelily a oba náklady koksu se vznesly z asfaltu do jeho rukou...</strong></p>

<p><strong>Rezavý zvuk autoalarmu ho přiměl otočit hlavu, ší­lené pípání přicházelo z uličky, kde předtím nechal mercedes.</strong></p>

<p><strong>Ti zatracení lidé z téhle podělané čtvrti...</strong></p>

<p><strong>Lash svraštil čelo, protože se v něm zvedl instinkt a nalezl to, o co byl připraven.</strong></p>

<p><emphasis>Je tady.</emphasis></p>

<p><strong>Xhex... jeho Xhex je tu.</strong></p>

<p><strong>To, co v něm zbylo z upíra, se burácivě domáhalo svého majetku; Lashovo tělo se rozvibrovalo, až se no­hy zbavily svého břemene, a on vyrazil po asfaltu s větrem o závod, skloněn v setrvačnosti, kterou nevy­tvořil nohama, ale myslí. Rychleji. Rychleji...</strong></p>

<p><strong>Vyrazil zpoza rohu a tam byla, stála u jeho auta, v kožených kalhotách a bundě vypadala jako ztělesně­ný sex. V okamžiku, kdy se objevil, obrátila se k němu, jako by na ni zavolal.</strong></p>

<p><strong>když se na ni nezaměřovala žádná světla, byla Xhex nádherná, světlo okolního města se stahovalo k jejímu tělu, jako by to vyžadovalo její vnitřní charisma.</strong></p>

<p><strong> Sakra práce. Je to parádní baba, zvlášť v bojovém úboru, a protože pocítil mravenčení v prázdném prostoru před svými boky, sáhl tam.</strong></p>

<p><strong>Něco bylo tvrdého. Pod poklopcem něco bylo a bylo to připravené.</strong></p>

<p><strong>V                    přívalu adrenalinu, který byl lepší než všechen koks, se chvíli kochal myšlenkou, jak bude zábavné zmocnit se jí před obecenstvem. Jeho penisu se vrátil jakýs takýs tvar a to znamená, že je zase ve hře - právě včas.</strong></p>

<p><strong>Když mu pohlédla do očí, zpomalil a zaměřil se na ty, kdo byli s ní. Bratr Tohrment. Qhuinn, ta dvouba­revná hříčka přírody. A John Matthew.</strong></p>

<p><strong>Ideální skladba diváků pro <emphasis>Mechanický pomeranč.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Učiněná pohádka.</strong></p>

<p><strong>Lash se spustil na zem a postavil kufry na asfalt. Ti idioti, se kterými byla, horlivě pálili ze všech možných bouchaček — ale jeho Xhex ne. Kdepak, ta na to je moc silná.</strong></p>

<p><strong>„Ahoj, malá,“ řekl. „Stýskalo se ti?“</strong></p>

<p><strong>Někdo zavrčel, ten zvuk mu připomněl jeho rotvajlera, ale to je jedno, když nyní upoutal všeobecnou po­zornost, hodlá svůj jevištní výstup využít. Vůlí sejmul kapuci baloňáku z hlavy, zvedl ruku, jeho stínové ruce odstranily černé pruhy látky, jež mu zakrývaly tvář, a odhalily její rysy.</strong></p>

<p><strong>„Ježíši Kriste...," zamumlal polohlasem Qhuinn. „Vypadáš jako inkoustové skvrny na Rorschachově testu."</strong></p>

<p><strong>Lash ho nepoctil odpovědí, hlavně proto, že jediné, co ho zajímalo, byla žena v kůži. Očividně jeho promě­nu neočekávala, a to, jak se přikrčila?</strong></p>

<p><strong> Lepší než objetí a polibek. Vzbudit v ní odpor bylo stejně dobré jako ji vzrušit - a mnohem zábavnější, až ji dostane zpátky a ocitne se s ní v novomanželském apartmá.</strong></p>

<p><strong>Lash se usmál a vyslal do vzduchu svůj nový, vylep­šený hlas. „Mám pro nás dva náramné plány. Jasně, bu­deš mě o to muset prosit..."</strong></p>

<p><strong>Ta zatracená ženská zmizela.</strong></p>

<p><strong>Rozplynula se ve vzduchu.</strong></p>

<p><strong>Jednu chvíli stála u jeho auta; vzápětí byla pryč. Do­sud však byla v uličce. Cítil ji, jen ji neviděl...</strong></p>

<p><strong>První výstřel zazněl za jeho zády a zasáhl ho do ra­mene - nebo spíš nezasáhl. Baloňák se nárazem protr­hl, udělala se v něm díra, ale netělu pod ním to bylo úplně jedno - cítil jen zvláštní ozvěnu palčivosti.</strong></p>

<p><strong>Krása. Jinak to mohlo i bolet.</strong></p>

<p><strong>Otočil hlavu, upřímně nijak nepohnut tím, jak před­vídatelně si počínala a jak špatně míří.</strong></p>

<p><strong>Jenomže to nestřílela Xhex. Ukázali se Benloisovi hoši s posilami, a dobře, že neuměli mířit. Když to na­posled kontroloval, byla jeho hrud ještě pevná, takže pár centimetrů dolů a doprostřed a mohl mít místo srd­ce cedník.</strong></p>

<p><strong>Vztek na zatracenou drzost těch zatracených šíbrů přiměl Lashe vytvořit si v dlani kouli energie.</strong></p>

<p><strong>Vletěl zpátky do zapuštěných dveří a mrštil energe­tickou silou po lidech; výbuch způsobil pekelnou podí­vanou, prevíti padali jako kuželky a valící se koule osvětlovala jejich těla jako ohňostroj.</strong></p>

<p><strong>Mezitím už dorazili další bratři a kdekdo začal stří­let, rozmanité zbraně měly rozcvičku — což celkem nic neznamenalo, dokud Lash nechytil zásah do kyčle, bo­lest mu projela trupem a srdce mu udělalo přemet. Zaklel, padl na bok a pohledem zalétl do uličky.</strong></p>

<p><strong>John Matthewbyl jediný, kdo se nekryl: bratři z tý­mu se schovali za mercedes a Benloisovi chlapi se od­vlekli za zrezivělou karoserii jakéhosi džípu.</strong></p>

<p><strong>Ale bagančata Johna Matthewa stála pevně na zemi a ruce měl podél boků.</strong></p>

<p><strong>Ten lump ze sebe udělal pekelný cíl. Byla to skoro nuda.</strong></p>

<p><strong>Lash nashromáždil v dlani další kouli energie a křikl: „Zabíjíš se stejně jistě, jako by ses střelil do hlavy, ty šmejde.“</strong></p>

<p><strong>John vykročil kupředu, tesáky vyceněné, před ním se valila studená vlna.</strong></p>

<p><strong>Na okamžik Lash pocítil, jak mu skrz zátylek proni­ká šimravé napětí. Tohle nemůže být správné. Nikdo se zdravým rozumem by se mu takhle nehnal do rány.</strong></p>

<p><strong>To je přece sebevražda.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>                                     Kapitola šedesátá sedmá</strong></p>

<p><strong>P</strong></p>

<p>lány, plány, plány...</p>

<p><strong>Nebo jinými slovy: kecy, kecy, kecy...</strong></p>

<p><strong>Xhex měla dokonalý plán, když se zahalila po způ­sobu <emphasis>symphathů</emphasis> a zmizela všem z očí. Jako nájemný vrah se pyšnila nejen svou úspěšností, ale také elegan­cí, kterou do své práce vkládala, a tahle odveta bude dobrá. Měla „v plánu“ nespatřena se ocitnout po Lashově boku a podříznout mu hrdlo, než se do něj pustí - a přitom se mu bude dívat do očí a usmívat se jako ta šílená mrcha, kterou ve skutečnosti také je.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>První zádrhel? Co se to s ním, <emphasis>krucinál,</emphasis> stalo od té doby, co ho viděla naposled? Když si začal rozbalovat hlavu, úplně ji to omráčilo. Na tváři mu nezbylo žádné maso; nebylo tam nic než černá, slizká svalová vlákna a trčící kosti, jeho zářivě bílé zuby v tom kontrastu pří­mo světélkovaly. A ruce taky nebyly, jak měly být. Měly tvar, ale ne pevnost. V tmavé noci... nebyly nic než tmavší odstín temnoty.</strong></p>

<p><strong>Díkybohu, že se od něj dostala včas - ačkoliv možná právě ten rozklad byl důvodem, proč se dokázala pro­drat ze svého vězení: zdálo se logické předpokládat, že slábnou i jeho schopnosti.</strong></p>

<p><strong>Ale to je jedno... její druhý problém v Říši plánů? </strong></p>

<p><strong>John. Který zrovna teď stál uprostřed uličky, jako by měl na hrudi velký nápis STŘEL MĚ SEM.</strong></p>

<p><strong>Bylo hromsky zřejmé, že s ním nebude žádná do­mluva — i kdyby se mu zhmotnila přímo u ucha a za­řvala do mozku, věděla, že ho neodradí. </strong></p>

<p><strong>Byl jako zvíře obrácené proti svému nepříteli, tesáky vyceněné jako lev, tělo prohnuté kupředu, jako by chtěl toho druhého převálcovat.</strong></p>

<p><strong>Dost pravděpodobné, že zemře, jestli se nebude krýt, ale jemu to bylo zřejmě jedno, a bylo jasné proč: jeho vázací pach přehlušoval všechny zvuky, které by mohl vydat z hrdla, temné koření překonávalo všechny ostat­ní pachy, od smradu města přes pot řeky až po puch <emphasis>bezd</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>chých,</emphasis> který se vznášel z Lashova tlejícího těla.</strong></p>

<p><strong>John stál ve špinavé uličce jako primitivní samec ochraňující svou samici - a byl vším, o co v této situa­ci nestála, přesně z těchto důvodů: jeho osobní bezpeč­nost pro něj očividně nic neznamenala, cíl u něj překo­nával veškerý zdravý rozum a bojový výcvik.</strong></p>

<p><strong>Co to znamená? Nepřežije útok energetické koule, kterou si Lash vytváří v dlani... a tato realita posunula v jejím světě všechno.</strong></p>

<p><strong>Nový plán. Už žádné skrývání. Žádné znehybnění, odzbrojení, rozsekání. Žádná bolest v odvetu za utrpe­ní, kterým prošla, žádná hra na Jacka Rozparovače.</strong></p>

<p><strong>Když se zhmotnila a skočila po Lashovi, chtěla za­chránit Johna, ne pomstít sebe. Protože když na to při­jde? Nakonec je John to jediné, na čem jí záleží.</strong></p>

<p><strong>Popadla Lashe kolem pasu právě v okamžiku, kdy Lash zahájil hod energetickou koulí, a ačkoliv ho strhla s sebou na zem, podařilo se mu zacílit správně... a za­sáhnout Johna přímo do hrudi.</strong></p>

<p><strong>Náraz srazil jejího muže z chodníku, vymrštil ho vzhůru a dozadu, až odletěl.</strong></p>

<p><strong>„Ty mizero!“ zaječela do Lashovy oloupané tváře.</strong></p>

<p><strong>Ten gauner ji chytil pažemi, zaklesl je kolem ní s ne­uvěřitelnou silou. A když ji přehodil a přimáčkl na chodník pod sebou, měla v obličeji jeho horký a pách­noucí dech.</strong></p>

<p><strong>„Mám tě,“ zavrčel, zaryl své kyčle do jejích a z jeho erekce se jí udělalo špatně.</strong></p>

<p><strong>„Kašlu na tebe!“ Hbitým škubnutím mu vrazila hla­vičku přímo do... no, do míst, kde měl mít nos... až zaskučel.</strong></p>

<p><strong>Naneštěstí se podruhé netrefila, jak spolu zápolili, převalovali se, nohy propletené, to jeho hrůzné vzruše­ní se do ní zarývalo. Podařilo se mu chytit ji za jedno zápěstí, ale uhýbala mu aspoň tím druhým.</strong></p>

<p><strong>Což znamenalo, že když nastala pravá chvíle, mohla sáhnout mezi ně, popadnout ho za varlata a zakroutit ji­mi tak prudce, že nebýt kalhot, byla by mu je utrhla.</strong></p>

<p><strong>Lash zasípal kletbu a ztuhl, čímž prokázal, že na temné straně je sice polobůh, ale pokud jde o své kle­noty, je sakra hodně smrtelníkem.</strong></p>

<p><strong>Když teď získala nadvládu v pozemním utkání, pře­hodila ho naznak a obkročmo na něj usedla. „Já mám <emphasis>tebe"</emphasis> vyštěkla na něj.</strong></p>

<p><strong>Jak ho držela pod sebou, přemohl ji vztek — místo aby ho rovnou probodla, popadla ho kolem krku a vy­máčkla mu dech z hrdla.</strong></p>

<p><strong>„Nezničíš to, co mi patří," zavrčela na něj.</strong></p>

<p><strong>Lashova šeredná tlama na sebe vzala zlý a naštvaný výraz a jaksi z něj vycházel hlas, i když mu svírala hrtan. „Už je zničený. Copak ti nepovídal o tom člověku, co...“</strong></p>

<p><strong>Xhex ho udeřila přes ústa tak prudce, až mu vyrazila zub. „Nezačínej s...“</strong></p>

<p><strong>„Začnu si, sakra, s kým budu chtít, zlatíčko."</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Nato se změnil v přízrak, rozplynul se - ale dlouho to netrvalo. V příštím okamžiku na ni skočil zezadu, popadl ji a přitáhl prudce ke svému tělu. V nehybných vteřinách, jež následovaly, mlhavě vnímala lidi, kteří sténali na asfaltu, a pak s ní Lash mrštil a použil ji jako štít, když se obrátil proti bratrům.</strong></p>

<p><strong>Její oči nemámily čas zjišťováním pozic týmu za mercedesem a určováním, jaké zbraně míří na ni a na Lashe.</strong></p>

<p><strong>Záleželo jedině na Johnovi.</strong></p>

<p><strong>A díky Bohu a Stvořitelce... nebo kdo všechno pro­kazuje milosrdenství... seděl a setřásal ze sebe tu stro- boskopickou noční můru, co ho srazila na zem.</strong></p>

<p><strong>Aspoň že je naživu.</strong></p>

<p><strong>Ona to patrně nepřežije, ale John... ten bude žít. Po­kud se odtud ona s Lashem dostane.</strong></p>

<p><strong>„Vem si mě,“ zasyčela na toho lumpa. „Vezmi si je­nom mě a nech je být.“</strong></p>

<p><strong>Zašelestil kov o kov a pak se jí před obličejem obje­vil házecí nůž, čepel se jí kmitla hned u oka - tak blíz­ko, že mohla přečíst vyraženou značku výrobce.</strong></p>

<p><strong>„Ráda navazuješ osobní vztah s tím, koho zabiješ."</strong></p>

<p><strong> Lashův hlas byl úplně jiný, zkreslený, slova se jí če­řila u ucha. </strong></p>

<p><strong>„Vím to podle toho, cos udělala tomu blbci Gradymu. Připravila jsi mu pekelnou poslední večeři — jestlipak měl zaživa klobásy tak rád jako po smrti?"</strong></p>

<p><strong>Hrot zbraně jí zmizel ze zorného pole... a pak ucíti­la, jak se jí zarývá do lícní kosti a zvolna sjíždí dolů.</strong></p>

<p><strong>Vítr byl studený. Její krev teplá.</strong></p>

<p><strong>Zavřela oči a dokázala jen opakovat: „Vem si mě."</strong></p>

<p><strong>„Ale vezmu. To se neboj." Něco mokrého přejelo po ráně - jeho jazyk olizoval to, co se odtud vyvalilo. Pak zvolal: „Chutná tak dobře, jak si pamatuju — zůstaňte stát, <emphasis>kde jste.</emphasis> Jak někdo udělá krok, rozříznu ji tam, kde na tom záleží."</strong></p>

<p><strong>Čepel jí sjela k hrdlu a Lash začal couvat, vlekl ji s sebou. Instinktivně se mu pokusila dostat do hlavy pro případ, že by ho dokázala ovlivnit svou <emphasis>symphathovskou</emphasis> stránkou, ale narazila na blok kamenné zdi. Žádné překvapení.</strong></p>

<p><strong>Znenadání ji napadlo, proč je oba nezahalil...</strong></p>

<p><strong>Kulhal. Je někde postřelený — a když se teď jaksepat­ří soustředila, cítila jeho krev a viděla ji, jak se leskne na dláždění.</strong></p>

<p><strong>Lash se nezastavoval a na dohled se znovu objevili ti ubožáci lidé a vypadali jako mrtvoly, bledí a ztuhlí, až ji udivilo, že vůbec dokážou vydávat nějaké zvuky.</strong></p>

<p><strong> Je­jich auto, říkala si. Lash se pokusí dostat se s ní k něja­kému fáru, kterým přijeli ti kluci. A ačkoliv byl v lec­kterém ohledu oslabený, jeho stisk byl příšerně silný, a ten nůž? Pevný a v pohotovosti.</strong></p>

<p><strong>Xhex upřeně hleděla na Johna a věděla, že nádherný pohled na jeho pomstu válečníka si bude pamatovat na­vždy. ..</strong></p>

<p><strong>Svraštila čelo, když vycítila jeho emoce. Jak... zvláštní. Stín, který vždy vnímala v závětří jeho emo­cionálního grafu, už nebyl jen podružný - byl hmata­telný a živý jako to, co vždycky bývalo primární kon­strukcí jeho psychiky.</strong></p>

<p><strong>Po pravdě řečeno, v té uličce a před jejíma očima se dvě části Johna... sjednotily.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Když byl John zasažen energetickou bombou, byl omámený a dezorientovaný, ale přiměl svou hlavu k návratu do hry a jaksi se mu podařilo zvednout ze ze­mě. Některé části těla necítil a ty zbývající, neotupělé, řvaly bolestí, ale na ničem z toho nezáleželo. Oživova­la ho smrtící posedlost, která nahradila tep jeho srdce jako hnací síla fyzického těla.</strong></p>

<p><strong>Nespouštěl oči ze scény před sebou, ruce se mu cu­kaly a ramena napjala. Lash používal Xhex jako živý štít, všechny jeho nej lepší cílové body byly skryty za ní, a vlekl ji pryč.</strong></p>

<p><strong>Ten nůž u jejího hrdla byl přímo na žíle. Tiskl se k ní...</strong></p>

<p><strong>Rychlým střihem se mu realita zkřivila a znetvořila, zrak se mu zamžil a zase projasnil, jen aby znovu pře­stal vnímat uličku, ve které všichni byli. Prudce mrkal a proklínal triky, jež měl Lash k dispozici...</strong></p>

<p><strong>Jenomže problém nebyl v tom, co Johna zasáhlo.</strong></p>

<p><strong>Bylo to cosi v něm — vize. Odkudsi z hlubin jeho mysli vystupovala vize, která stírala to, co ve skutečnosti vi­děl...</strong></p>

<p><emphasis>Louka u stodoly. Temná noc.</emphasis></p>

<p><strong>Zatřepal hlavou a ulevilo se mu, když se vrátila ulič­ka v Caldwellu -</strong></p>

<p><emphasis>Louka u stodoly. Temná noc... žena, na které záleží, svírána rukou zla, nůž u hrdla.</emphasis></p>

<p><strong>A pak byl zčistajasna zpátky v současnosti, vracel se sem mezi skladiště... kde ženu, na které záleží, svírá ruka zla, nůž u hrdla.</strong></p>

<p><strong>Ach, Bože... bylo mu, jako by to už jednou prožil.</strong></p>

<p><strong>Krucinál... on to <emphasis>opravdu</emphasis> už jednou prožil.</strong></p>

<p><strong>Zmocnil se ho epileptický záchvat jako vždycky, rozprášil jeho neurony, rozhodil ho.</strong></p>

<p><strong>Obvykle skončil na zemi, ale vázaný muž v jeho nitru ho udržel na nohou, dal mu takovou sílu, která vychází z duše, ne z těla: jeho žena je v náručí vraha a každičká buňka v Johnově těle byla odhodlána napravit situaci, co nejnásilněji a nejrychleji je to možné.</strong></p>

<p><strong>Anebo možná ještě o trochu krvavěji a hbitěji.</strong></p>

<p><strong>Vsunul ruku pod bundu pro zbraň... ale sakra, na co má vůbec střílet? Lash nic neriskoval, pokud šlo o jeho životní orgány, a jeho groteskní hlava byla tak těsně u Xhexiny, že nezbýval prostor pro chybu.</strong></p>

<p><strong>V                    Johnovi řvala zběsilá zuřivost...</strong></p>

<p><strong>Periferním viděním spatřil, jak se zvedá hlaveň pi­stole.</strong></p>

<p><strong>Mžik.</strong></p>

<p><emphasis>Louka u stodoly. Temná noc. Žena, na které záleží, svírána rukou zla, nůž u hrdla. Pistole se zvedá...</emphasis></p>

<p><strong>Mžik.</strong></p>

<p><strong>Zpátky tady v Caldwellu, jeho životní láska v rukou nepřítele.</strong></p>

<p><strong>Mžik.</strong></p>

<p><emphasis>Pistole spouští...</emphasis></p>

<p><strong>Exploze těsně u ucha vrátila Johna šokem rázně zpět do reality, vydal nehlasný výkřik a vrhl se kupředu, ja­ko by mohl chytit kulku.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Ne!</emphasis> řval nehlasně. <emphasis>Neee</emphasis> —</strong></p>

<p><strong>Jenomže to byl dokonalý výstřel. Projektil zasáhl Lashe do spánku - asi pět centimetrů od hlavy Xhex.</strong></p>

<p><strong>John se zpomaleným pohybem ohlédl. Tohrmentova čtyřicítka mířila přímo před sebe, ve studeném vzdu­chu se ani nezachvěla.</strong></p>

<p><strong>Kdovíproč ani střelec, ani jeho přesnost nebyly pro Johna překvapením, i když to byla trefa, jaká se podaří jedna z milionu.</strong></p>

<p><strong>Ach, Bože, tohle už tu bylo, že ano. Prostě... bylo.</strong></p>

<p><strong>Znovu naskočil reálný čas a John znovu otočil hlavu. Naproti němu zářila Xhex a Lash se zapotácel. Sehnula se do dřepu, aby měl Tohr větší cíl, a byla takřka úplně z cesty, když vyletěla druhá kulka.</strong></p>

<p><strong>Zásah číslo dvě Lashe složil, přistál naznak.</strong></p>

<p><strong>John odmrštil zbytky své závrati a vrhl se ke své že­ně, bagančata dusala zem a zdolávala vzdálenost, steh­na přenášela všechnu jeho sílu do nohou, které se hna­ly tryskem.</strong></p>

<p><strong>Myslel jen na to, jak zachránit Xhex, a sáhl po zbra­ni, již k tomu potřeboval: patnácticentimetrovou čer­nou dýku v pouzdru na své hrudi. Když k nim doběhl, zvedl paži nad hlavu, připraven padnout na nepřítele a bodnutím poslat Lashe zpátky do...</strong></p>

<p><strong>Pach krve Xhex všechno změnil, odvrátil ránu.</strong></p>

<p><strong>Ach, Ježíši... Ten lump měl dva nože. Jeden u jejího hrdla. A druhý jí pronikl do útrob.</strong></p>

<p><strong>Xhex se převalila naznak, s grimasou bolesti si sví­rala bok.</strong></p>

<p><strong>Lash se svíjel a držel se za hlavu a hrud, mezitím už dorazili Tohr a Qhuinn a Blay a ostatní bratři, všichni mířili pistolemi na nepřítele, takže John si nemusel dě­lat starosti s krytím, když zjišťoval škody.</strong></p>

<p><strong>John se sklonil ke Xhex.</strong></p>

<p><strong>„To nic,“ zajíkala se. „To nic... nic mi není...“</strong></p>

<p><strong>Houby nebylo. Sotva dýchala a ruka, kterou tiskla k ráně, byla pokryta lesklou, čerstvou krví.</strong></p>

<p><strong>John začal zběsile znakovat: <emphasis>Zavolejte doktorku Jane...</emphasis></strong></p>

<p><strong>„Ne!“ vybuchla a zkrvavenou rukou ho chytla za pa­ži. „Teď mi jde jen o jedno.“</strong></p>

<p><strong>Upřela oči na Lashe a Johnovi se rozbušilo srdce mezi žebry.</strong></p>

<p><strong>Shora řekl Z: „Butch a V vezou z Xtreme Parku escalade - krucinál... máme společnost."</strong></p>

<p><strong>John se ohlédl do uličky. Na dohled se objevili čtyři <emphasis>bezduší...</emphasis> důkaz, že adresa v registraci hondy byla správná, i když načasování nyní velmi špatné.</strong></p>

<p><strong>„Máme je,“ zasyčel Z a spolu se zbytkem skupiny vyrazil tryskem vstříc nově příchozím.</strong></p>

<p><strong>Johnovu pozornost znovu upoutal zvuk smíchu. Lash se usmíval od ucha k uchu, bezbožná anatomie jeho tváře byla roztažena v úsměvu šílence.</strong></p>

<p><strong>„Johne, hochu... já s ní spal, Johne... spal jsem s ní a jí se to líbilo."</strong></p>

<p><strong>Johnem projel bílý blesk zuřivosti, vázaný muž v něm se rozeřval, dýka v jeho ruce se znovu pozvedla.</strong></p>

<p><strong>„Prosila mě, Johne..." Nadechnutí bylo přerývané, ale stačilo. „Až s ní příště budeš... nezapomeň, že jsem jí spl..."</strong></p>

<p><strong>„Nikdy jsem to nechtěla!" vyprskla Xhex. „Nikdy!"</strong></p>

<p><strong>„Špinavá ženská," ušklíbl se Lash. „To jsi byla a tím zůstaneš. Špinavá a má..."</strong></p>

<p><strong>Johnovi se všechno zpomalilo, všechno od toho, jak byli všichni tři nahloučeni k sobě, přes vítr vanoucí uličkou až po boj, který vypukl asi o sto metrů dál u mercedesu.</strong></p>

<p><strong>Vzpomněl si, jak byl kdysi dávno znásilněn na scho­dišti. Viděl v duchu, jak Xhex prochází podobným po­nížením a pokořením. Vybavilo se mu, co říkal o své minulosti Z. Rozpomněl se na to, co vytrpěl Tohr.</strong></p>

<p><strong>A uprostřed těch vzpomínek pocítil echo čehosi dáv­ného, pradávného, týkalo se to jiného únosu, jiné ženy, jíž bylo zle ublíženo, jiného zničeného života.</strong></p>

<p><strong>Lashova děsivá tvář a jeho vetché, rozplývající se tě­lo se staly ztělesněním toho všeho: kvasící, hnijící, hmatatelný zástupce všeho zla ve světě, všechna úmy­slně způsobená bolest, všechna krutost a zvrhlost a zlo­volná radost.</strong></p>

<p><strong>Všechny činy spáchané v jediném okamžiku, jejichž následky vydrží na celý život.</strong></p>

<p><strong>„Já s ní spal, Johne, hochu...“</strong></p>

<p><strong>Johnova dýka se obloukem rozmáchla a ťala.</strong></p>

<p><strong>V          poslední vteřině stočil zápěstí tak, aby hlava jílce zasáhla Lashe přímo do obličeje. A vázaný muž v něm chtěl udělat to, co udělal tehdy tomu zabijákovi v řado­vém domě - nic jiného než kompletní vykuchání.</strong></p>

<p><strong>Jenomže pak by připravil tuto situaci o božskou spra­vedlnost, jaké se dostane jen málokomu. Jeho křivda ni­kdy nebyla napravena - ten lidský šmejd, co mu ublížil, unikl spravedlnosti. A Tohrova křivda nemůže být na­pravena nikdy, protože Wellsie už se nikdy nevrátí.</strong></p>

<p><strong>Ale Z svého zadostiučinění dosáhl.</strong></p>

<p><strong>A krucinál, dosáhne ho i jeho Xhex... i kdyby to by­lo to poslední, co na tomto světě udělá.</strong></p>

<p><strong>John měl slzy v očích, když odtáhl jednu z jejích zkrvavených dlaní... a rozevřel ji doširoka.</strong></p>

<p><strong>Otočil dýku a položil jí rukojeť do dlaně. Když jí zaplály oči, sevřel její ruku kolem zbraně a přesunul se tak, aby ji podepřel a aby se ocitla na dosah.</strong></p>

<p><strong>Lashova hruď se zvedala a klesala, hrdlo bez kůže se napínalo, když nabíral dech a vydechoval. Když mu svitlo a pochopil, co přijde, oči bez víček se napjaly v důlcích a ústa bez rtů vycenila zuby v úsměvu jako vystřiženém z filmového hororu.</strong></p>

<p><strong>Pokusil se něco říci, ale nemohl to ze sebe vypravit.</strong></p>

<p><strong>Což bylo dobře.</strong></p>

<p><strong> Už toho až moc řekl, až moc udělal, až moc ublížil.</strong></p>

<p><strong>Přišel čas, aby přestal.</strong></p>

<p><strong>John cítil, jak Xhex v jeho náruči sbírá sílu, a sledo­val, jak zvedá i druhou ruku z rány, aby udržela jeho zbraň. Pohled jí žhnul nenávistí, když vyrazila, náhlý příval energie v jejím těle jí umožnil zvednout paže a vytvořit oblouk nad Lashovou prsní kostí.</strong></p>

<p><strong>Ten mizera však věděl, co přijde, a zablokoval ránu tím, že si zakryl hruď.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Ach, ne. John vyrazil a popadl ho za oba bicepsy, při­tiskl ho naplocho na zem, odhalil plochu, kterou Xhex potřebovala zasáhnout, aby měla co nej lepší a nezakry­tý cíl.</strong></p>

<p><strong>Zvedla oči k Johnovi a kolem nich byl výmluvný ru­dý lesk, slzy jí rozsvítily duhovky: všechna bolest, kte­rou nosila v srdci, byla stejně viditelná jako Lashova ohyzdnost, v pohledu se jí zračilo veškeré břímě, které nosila na sobě i v sobě.</strong></p>

<p><strong>Když na ni John kývl, jeho dýka v jejích rukou se mihla a zasáhla Lashe přímo do srdce...</strong></p>

<p><strong>Výkřik zla se odrazil mezi budovami, ozvěna ho hnala sem a tam, nabýval na hlasitosti, až se proměnil v obrovské prásknutí, jež doprovázel prudký záblesk světla.</strong></p>

<p><strong>Který odnesl Lashe zpět k jeho bezbožnému otci.</strong></p>

<p><strong>Když zvuk i světlo uhasly, zbyl jen slabý sežehnutý kruh na asfaltu a puch spáleného cukru.</strong></p>

<p><strong>Xhex ochabla ramena a dýka skřípla o dláždění, jak ji opustily síly a padla naznak. John ji zachytil dřív. než dopadla na zem, a ona k němu upřela oči; rudé slzy se mísily s krví na její tváři a stékaly po šíji, v níž tepala její životní síla.</strong></p>

<p><strong>John ji k sobě pevně přitiskl, její hlava mu dokonale zapadla pod bradu.</strong></p>

<p><strong>„Je mrtvý,“ vzlykala. „Ach, Bože, Johne... on je mrtvý... “</strong></p>

<p><strong>S plnýma rukama mohl jen kývnout, aby věděla, že s ní souhlasí.</strong></p>

<p><strong>Konec jedné éry, říkal si při pohledu na Blaye a Qhuinna, kteří bojovali po boku Zsadista a Tohrmen- ta proti zabijákům, co se tu předtím ukázali.</strong></p>

<p><strong>Bože, měl prapodivný pocit soustavnosti. On a Xhex sice nakrátko sešli z cesty války, využili kratičkého od­počinku vedle té namáhavé cesty. Ale boj ve tmě caldwellských uliček bude pokračovat i bez...</strong></p>

<p><strong>Ní.</strong></p>

<p><strong>John zavřel oči a zabořil tvář do kudrnatých vlasů Xhex.</strong></p>

<p><strong>Tohle je konec hry, jaký by si přála, říkal si. Dostat Lashe... a zbavit se života.</strong></p>

<p><strong>Přesně to chtěla.</strong></p>

<p><strong>„Děkuju ti,“ ozvala se drsně. „Děkuju ti...“</strong></p>

<p><strong>V přílivu smutku, který se ho zmocnil, si uvědomil, že ta dvě slova jsou lepší než <emphasis>Miluju tě.</emphasis> Ve skutečnosti pro něj znamenala víc než všechno ostatní, co by moh­la pronést.</strong></p>

<p><strong>Dal jí, co chtěla. Když na tom opravdu záleželo, po­mohl jí.</strong></p>

<p><strong>A teď ji bude objímat, zatímco její tělo chladne a ona odplývá od míst, kde on zůstane.</strong></p>

<p><strong>To odloučení potrvá déle než doba, po kterou ji znal.</strong></p>

<p><strong>Uchopil její kluzkou dlaň a znovu ji narovnal. A pak volnou rukou psal do její pokožky pomalu a precizně jednotlivá písmena:</strong></p>

<p><emphasis>M.l.L.U.J.U.T.Ě.N.A.V.Ž.D. Y.</emphasis></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>                                            Kapitola šedesátá osmá</strong></p>

<p><strong>S</strong></p>

<p>mrt byla hnusná a bolestivá a převážně předvídatel­ná... až na chvíle, kdy se nechtěla chovat slušně a rozhodla se projevit bizarní smysl pro humor.</p>

<p><strong>O              hodinu později, když Xhex pootevřela oči, uvědo­mila si, že ve skutečnosti není v mlhavých záhybech Stínu... nýbrž na klinice v sídle Bratrstva.</strong></p>

<p><strong>Z hrdla jí vytahovali nějakou trubičku. A v boku mě­la pocit, jako by tam někdo zabodl rezavé kopí. A ně­kde nad ní nalevo pleskly svlékané rukavice.</strong></p>

<p><strong>Hlas doktorky Jane byl tlumený. „Dvakrát fibrilovala, Johne. Dala jsem jí drén... ale nevím-,,</strong></p>

<p><strong>„Myslím, že je vzhůru," řekla Ehlena. „Vracíš se k nám, Xhex?“</strong></p>

<p><strong>No, zřejmě ano. Bylo jí pekelně a po tom, kolik růz­ných břich za ta léta rozpárala, nemohla uvěřit, že jí ještě buší srdce... ale jo, byla naživu.</strong></p>

<p><strong>Visela na vlásku, ale žila.</strong></p>

<p><strong>Johnova tvarohově bílá tvář se jí ocitla v zorném poli a v ní planuly v ostrém kontrastu modré oči.</strong></p>

<p><strong>Otevřela ústa... ale vyšel z nich jen vzduch, který měla v plicích. Neměla sílu promluvit.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Promiň,</emphasis> zformovala ústy.</strong></p>

<p><strong>Zamračil se. Zavrtěl hlavou, vzal její ruku a pohla­dil ji...</strong></p>

<p><strong>Asi ztratila vědomí, protože když se probrala, kráčel John vedle ní. Co, sakra - aha, stěhují ji do jiné míst­nosti...</strong></p>

<p><strong>Protože přivážejí někoho jiného — někoho přivázané­ho na vozíku. Ženu, soudě podle dlouhého, černého co­pu, který se houpal vedle.</strong></p>

<p><strong>Napadlo ji slovo <emphasis>bolest.</emphasis></strong></p>

<p><strong>„Je tu bolest," zašeptala Xhex.</strong></p>

<p><strong>John prudce otočil hlavu. <emphasis>Co?</emphasis> naznačily jeho rty.</strong></p>

<p><strong>„Kdo je tady... je bolest."</strong></p>

<p><strong>Znovu omdlela... a přišla k sobě, aby se nakrmila z Johnova zápěstí. A zase ztratila vědomí.</strong></p>

<p><strong>Ve svých snech viděla části svého života, probíhající až do časů, které si vědomě nepamatovala. A jak se od­víjely ty útržky filmů, bylo to hodně depresivní drama. </strong></p>

<p><strong>Byl tu nespočet křižovatek, kde všechno mohlo být ji­nak, kde se osud projevil spíš jako překážka než dar. </strong></p>

<p><strong>Osud však byl jako plynutí času, neměnný a nemilo­srdný a bez zájmu o osobní názor těch, kdo dosud dý­chali.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>A přesto... jak se její mysl svíjela pod olověnou tí­hou a nehybným povrchem jejího bezvládného těla, měla pocit, že všechno dopadlo, jak mělo, že cesta, na které se ocitla, ji zavedla přesně tam, kde má být.</strong></p>

<p><strong>Zpátky k Johnovi.</strong></p>

<p><strong>I když to nedávalo vůbec žádný smysl.</strong></p>

<p><strong>Koneckonců, poznala ho teprve asi před rokem. Čímž se stěží ospravedlňuje rozsah minulosti, která ja­ko by je spojovala.</strong></p>

<p><strong>Ale na druhé straně, možná je to pochopitelné. Když jste v bezvědomí, pod morfiem a balancujete na okraji Stínu... všechno vypadá jinak. A čas se posune, stejně jako stupnice priorit.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Za dveřmi pooperačního pokoje, ve kterém ležela Xhex, Payne prudce zamrkala a snažila se zjistit, kam ji přestěhovali. </strong></p>

<p><strong>Nebylo však nic, podle čeho by to po­znala. Stěny místnosti byly obloženy světle zelenými kachlíčky a lesklými armaturami a množstvím úlož­ných vitrín.</strong></p>

<p><strong> Neměla ale zdání, co to všechno znamená.</strong></p>

<p><strong>Aspoň že převoz byl pomalý, opatrný a poměrně po­hodlný. Jenomže jí pouštěli do žil něco, co ji uklidnilo a uvolnilo... a byla vděčná za ten lektvar, ať to bylo co­koli.</strong></p>

<p><strong>Po pravdě řečeno, strašidlo smrti bylo znepokojivější než nepohodlí nebo to, zda ji na téhle straně čeká ještě nějaká budoucnost. Opravdu vyřkla ta milá doktorka jméno jejího dvojčete? Nebo to byl klam její roztříště­né, zmatené mysli?</strong></p>

<p><strong>Nevěděla. Ale hodně ji to zajímalo.</strong></p>

<p><strong>Periferním zrakem viděla mnoho osob, které se jí vě­novaly od chvíle, kdy sem dorazila, včetně doktorky a Slepého krále. Také tu byla nějaká pohledná blondý­na... a tmavovlasý válečník, kterého oslovovali jmé­nem Tohrment.</strong></p>

<p><strong>Vyčerpaná Payne zavřela oči, repetění hlasů ji uná­šelo do spánku. Nevěděla, jak dlouho byla bez sebe... ale probudilo ji náhlé vědomí, že do jejího tichého pro­storu vstoupil někdo další.</strong></p>

<p><strong>Byla to osoba, kterou velmi dobře znala, a její pří­chod způsobil větší šok než skutečnost, že není u mat­ky.</strong></p>

<p><strong>Když Payne otevřela oči, přistoupila k ní Nijaká, be­lhala se po hladké podlaze, kápě roucha jí zastiňovala tvář.</strong></p>

<p><strong> Za ženou se tyčil Slepý král, paže zkřížené na hru­di, po boku měl z jedné strany svého krásného plavého psa a z druhé strany nádhernou brunetu, královnu.</strong></p>

<p><strong>„Co to, že... jsi tady?" zaptala se Payne chraplavě, s vědomím, že uvnitř hlavy chápe lépe, než její slova naznačují.</strong></p>

<p><strong>Padlá Vyvolená působila velmi nervózně, ačkoliv jak přesně se to projevuje, to Payne nevěděla. Jaksi se to dalo vycítit, ale ne vidět, vzhledem k tomu, že Vy­volená byla celá zakryta černým rouchem.</strong></p>

<p><strong>„Chop se mé ruky," řekla Payne. „Ráda bych ti ule­vila."</strong></p>

<p><strong>Ni jaká pod kápí zavrtěla hlavou.</strong></p>

<p><strong> „To já ti přišla ule­vit." Payne se zamračila a Vyvolená se ohlédla na Wratha. „Král mi dovolil prodlévat v jeho domácnosti, abych ti posloužila jako tvá služebná."</strong></p>

<p><strong>Payne polkla, ale sucho v ústech neposkytlo vyprah­lému hrdlu žádnou úlevu. „Nesluž mi. Buď tu... ale služ sama sobě."</strong></p>

<p><strong>„Ale... to je totéž." Tichý hlas Nijaké zněl sevřeně. „Po tvém odchodu ze svatyně jsem oslovila Stvořitelku - a mé žádosti bylo vyhověno. Podnítila jsi mě k činu, jenž měl přijít už dávno. Byla jsem zbabělá... ale déle již nebudu, díky tobě."</strong></p>

<p><strong>„To... jsem... ráda..." Ačkoliv čím mohla takovou motivaci probudit, to jí unikalo. „A jsem vděčná, že jsi tady..."</strong></p>

<p><strong>S prudkým bouchnutím se dveře v protějším rohu rozlétly a do místnosti vtrhl muž oblečený v černé kůži a páchnoucí odpornou smrtí. V patách měl lékařku, a když se trhnutím zastavil, přízračná žena mu položila ruku na rameno, jako by ho chtěla uchlácholit.</strong></p>

<p><strong>Mužovy diamantové oči se upřely na Payne, a ačko­liv ho neviděla celou věčnost, <emphasis>věděla</emphasis>, kdo to je. Tak jis­tě, jako by hleděla na vlastní odraz.</strong></p>

<p><strong>Do očí jí vhrkly slzy, neboť to poslední, co se o něm dozvěděla, bylo, že už nedýchá. „Vishousi," zašeptala zoufale. „Ach, bratře můj..."</strong></p>

<p><strong>V            mžiku byl u ní, zhmotnil se přímo vedle ní. Jeho neuvěřitelně inteligentní pohled sledoval její rysy a měla pocit, že jejich výraz je si podoben stejně jako fyzický vzhled a vybarvení: Paynino překvapení a ne­chápavost se zrcadlily v jeho drsné, hezké tváři.</strong></p>

<p><strong>Jeho oči... ach, ty diamantové oči. Takové měla i ona; vídala je v nesčetných zrcadlech.</strong></p>

<p><strong>„Kdo jsi?" řekl drsně.</strong></p>

<p><strong>Znenadání ve svém stále víc znecitlivujícím těle ně­co pocítila - a ta ohromná, děsivá tíha nevycházela z fyzického poranění, ale z vnitřní pohromy. Že neví, kdo je, že byli odloučeni lží — to byla tragédie, kterou stěží dokázala snést.</strong></p>

<p><strong>Její hlas zesílil. „Jsem... tvá krev.“</strong></p>

<p><strong>„Ježíši Kriste..." Zvedl ruku uvězněnou v černé ru­kavici. „Má sestra...?"</strong></p>

<p><strong>„Musím jít," řekla doktorka naléhavě. „Ta zlomenina páteře přesahuje mou odbornost. Musím dojít pro..."</strong></p>

<p><strong>„Najdi, sakra, toho chirurga," zavrčel Vishous, aniž by spustil oči z Payne. „Najdi ho a přiveď ho sem... ať to stojí, co stojí."</strong></p>

<p><strong>„Bez něj se nevrátím. Máš mé slovo."</strong></p>

<p><strong>Vishous se obrátil k ženě a zmocnil se jejích úst let­mým, prudkým polibkem. „Bože... miluju tě."</strong></p>

<p><strong>Lékařčina přízračná tvář se zhmotnila, jak na sebe ti dva upřeně hleděli. „Zachráníme ji, věř mi. Vrátím se, hned jak budu moci - Wrath dal svůj souhlas a Fritz mi pomůže dostat Mannyho sem."</strong></p>

<p><strong>„Zatracené slunce. Vychází moc brzy."</strong></p>

<p><strong>„Stejně chci, abys zůstal u ní. Ty a Ehlena musíte sledovat životní funkce a Xhex je dosud v kritickém stavu. Chci, abyste se o ně postarali."</strong></p>

<p><strong>Když kývl, lékařka se rozplynula ve vzduchu a oka­mžik nato pak Payne pocítila, jak ji bere za ruku teplá dlaň. Byla to Vishousova ruka bez rukavice a to spojení ji nevýslovně uklidnilo.</strong></p>

<p><strong>Věru, ztratila matku... přežije-li však tohle, stále ješ­tě má rodinu. Na téhle straně.</strong></p>

<p><strong>„Sestro," zašeptal, a nebyla to otázka, ale konstato­vání faktu.</strong></p>

<p><strong>„Bratře můj," zasténala... než ztratila vědomí a kam­si odplynula.</strong></p>

<p><strong>Ale vrátí se k němu. Tak či onak, podruhé už své dvojče nikdy neopustí.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>                                        Kapitola šedesátá devátá</strong></p>

<p><strong>X</strong></p>

<p>hex procitla sama v pokoji za operačním sálem, a přesto vycítila, že John není daleko.</p>

<p><strong>Nutkání nalézt ho jí dalo sílu zvednout se a spustit nohy z lůžka. Zatímco čekala, až jí srdce přestane bušit od té námahy, mlhavě zaznamenala, že na jejím ne­mocničním andělíčku jsou srdíčka. Malá růžová a modrá srdíčka.</strong></p>

<p><strong>Nedokázala posbírat energii ani na to, aby se urazila. Bok ji bolel jako zběsilý a pokožka všude brněla. A musí se dostat k Johnovi.</strong></p>

<p><strong>Ohlédla se a uviděla, že jí z paže vede hadička do pytlíku zavěšeného vedle monitorovacích přístrojů v čele postele. Blbost. Ona potřebuje takovou tu po­jízdnou tyč, na jaké se kapačky zavěšují. Mohlo by jí to pomoci udržet se na nohou.</strong></p>

<p><strong>Když konečně přenesla trochu váhy na nohy, ulevilo se jí při zjištění, že rovnou neupadla na obličej. A po krátké orientaci uvolnila pytlík s tekutinami a vzala si ho s sebou, přičemž se poplácala po zádech, že je tako­vá hodná pacientka.</strong></p>

<p><strong>Celé to bylo trochu jako s tím pytlíkem. Možná za­hajuje nový trend.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Ubírala se ke dveřím, které vedly přímo na chodbu, místo aby prošla přes operační sál. Koneckonců, epizoda s doktorkou Jane a Johnovou procedurou jí sice s její fóbií pomohla, ale momentálně měla dost jiných starostí a to poslední, co potřebuje, je natrefit se k další operaci - a jen Bůh ví, co dělají s tou ubožačkou, kterou přivezli po ní.</strong></p>

<p><strong>Xhex se zastavila s jednou nohou na chodbě.</strong></p>

<p><strong>John byl až u kanceláře, stál před skleněnými dveřmi a hleděl na protější stěnu. Oči měl upřené na praskliny v betonu a jeho emocionální grať byl tak zamžený, až musel její instinkt mžourat, aby vůbec něco zpozo­roval.</strong></p>

<p><strong>Truchlil.</strong></p>

<p><strong>Nevěděl jistě, zda žije, nebo zemřela... a přesto mu bylo, jako by ji už ztratil.</strong></p>

<p><strong>„Ach... Johne."</strong></p>

<p><strong>Prudce k ní otočil hlavu. <emphasis>Sakra,</emphasis> znakoval a vyřítil se k ní. <emphasis>Jak to, že nejsi v posteli?</emphasis></strong></p>

<p><strong>Xhex vykročila směrem k němu, ale byl u ní první, hnal se, jako by seji chystal zvednout do náručí.</strong></p>

<p><strong>Zadržela ho, zavrtěla hlavou. „Ne, jsem v pohodě..."</strong></p>

<p><strong>Načež se jí podlomila kolena a nedopadla na podla­hu jen díky němu... což jí připomnělo, že byla v té uličce a Lash ji pobodal.</strong></p>

<p><strong>Tehdy ji John také zachytil před pádem.</strong></p>

<p><strong>S vláčnou silou ji odnesl zpět do pooperačního po­koje, uložil na postel a znovu jí zavěsil kapačku.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Jak je ti?</emphasis> znakoval.</strong></p>

<p><strong>Zadívala se na něj a viděla v něm vše, čím byl, bo­jovníka a milence, ztracenou duši a vůdce... vázaného muže, který je nicméně ochoten ji nechat odejít.</strong></p>

<p><strong>„Proč jsi to udělal?" řekla rozbolavělým hrdlem. „Tam v té uličce. Proč jsi mě nechal, abych ho zabila?"</strong></p>

<p><emphasis>Johnovy živé, modré oči se upřely do jejích. Pokrčil rameny. Chtěl jsem, abys to měla. Pro tebe bylo důleži­tější mít ten... závěr se tomu myslím říká. Na tomhle světě je spousta svinstva, které se nikdy nenapraví, a ty sis to zadostiučinění zasloužila.</emphasis></p>

<p><strong>Zasmála se. „Takovým divným způsobem... ke mně ještě nikdy nikdo nebyl tak pozorný."</strong></p>

<p><strong>Na tvářích mu vytanul slabý ruměnec a jako proti­klad k jeho hranaté bradě to vypadalo zatraceně pří­jemně. Ale na druhé straně, která část Johna nevypada­la zatraceně příjemně?</strong></p>

<p><strong>„Tak děkuju,“ zamumlala.</strong></p>

<p><emphasis>No, víš... nejsi zrovna z těch ženských, kterým chlap nosí kytky. Což mi poněkud omezuje možnosti.</emphasis></p>

<p><strong>Úsměv ji opustil. „Bez tebe bych to nedokázala. Uvědomuješ si to. Tys to udělal."</strong></p>

<p><emphasis>John zavrtěl hlavou. Na technice nezáleží. Úkol by! splněn správným způsobem a správnou osobou. To ostatní se nepočítá.</emphasis></p>

<p><strong>Vzpomněla si, jak držel Lashe na lopatkách, jak toho lumpa přitiskl k chodníku, aby měla co nejlepší roz­mach. Lip jí jejího věznitele naservírovat nemohl, leda na stříbrné míse s jablkem v ústech.</strong></p>

<p><strong>Daroval jí jejího nepřítele. Postavil její potřeby nad své vlastní.</strong></p>

<p><strong>A když tak uvažovala o všech jejich peripetiích, byla tu jedna konstanta, že ano. Vždycky ji stavěl na první místo.</strong></p>

<p><strong>Teď zavrtěla hlavou pro změnu Xhex. „Myslím, že se pleteš. Na technice záleželo... <emphasis>pořád</emphasis> záleží.“</strong></p>

<p><emphasis>John jen znovu pokrčil rameny a ohlédl se ke dve­řím, kterými ji přinesl. Poslyš, nemám dojít pro doktor­ku Jane nebo pro Ehlenu? Nepotřebuješ jíst? Nebo na záchod?</emphasis></p>

<p><strong>A už je to tu zas.</strong></p>

<p><strong>Xhex se dala do smíchu... a jakmile spustila, ne­mohla přestat, i když ji bok bolel jako čert a do očí jí vhrkly rudé slzy. Věděla, že John na ni hledí, jako by přišla o rozum, a nemohla mu to mít za zlé. Také slyše­la ze svých úst vycházet vysoké tóny hysterie... a vida, nedlouho poté už se nesmála; plakala.</strong></p>

<p><strong>Zakryla si tvář rukama a vzlykala, až nemohla dý­chat. Byla to tak velká emocionální exploze, že se ne­dala potlačit ani zarazit. Prostě se rozpadla a pro jed­nou se tomu nebránila.</strong></p>

<p><strong>Když se konečně jakžtakž vzpamatovala, vůbec ji nepřekvapovalo, že má přímo před sebou krabici papí­rových kapesníků... přistrčenou Johnovou rukou.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Vytrhla jeden kapesníček. A pak hned sáhla po dru­hém a třetím: po tomhle představení jich bude potřebo­vat mnohem víc.</strong></p>

<p><strong>Sakra, když se to tak vezme, možná by měla použít prostěradlo.</strong></p>

<p><strong>„Johne...“ Popotáhla, otřela si oči a tím spolu se všemi těmi srdíčky, co měla na sobě, víceméně zpeče­tila svůj status fajnovky. „Musím ti něco říct. Už se k tomu dlouho chystám... hodně dlouho. Až moc dlouho.“</strong></p>

<p><strong>Znehybněl, že ani nemrkal.</strong></p>

<p><strong>„Bože, tohle je těžké." Další zatracené popotahová­ní. „Neřekl bys, jak je těžké říct tři slova."</strong></p>

<p><strong>John vydechl hlasitě - jako by ho někdo praštil pěstí do solar plexu. Zvláštní, cítila se stejně. Ale někdy, na­vzdory vlnám nevolnosti a drtivě dusivému pocitu v plicích, musíte vyslovit to, co máte na srdci.</strong></p>

<p><strong>„Johne...“ Odkašlala si. „Já.</strong></p>

<p><emphasis>Co, naznačil ústy. Jen to řekni. Prosím... jen to řekni.</emphasis></p>

<p><strong>Napřímila ramena. „Johne Matthewe... </strong></p>

<p><strong>Já jsem <emphasis>strašně</emphasis> blbá."</strong></p>

<p><strong>Zamrkal, a když to vypadalo, že mu brada vypadne z pantů, vzdychla. „To jsou hádám čtyři slova, co."</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>No, ano... byla to čtyři slova.</strong></p>

<p><strong>Bože, na vteřinu... musel John násilím přinutit svou hlavu, aby se vrátila k realitě - protože si neuměl nikdy ani představit, že by mu vyznala lásku.</strong></p>

<p><emphasis>Nejsi blbá, znakoval. Vůbec ne.</emphasis></p>

<p><strong>Ještě popotáhla a znělo to úchvatně. Sakra, i jen <emphasis>po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>hled</emphasis> na ni byl tak úchvatný. Jak ležela naznak na ten­kých polštářích, obklopena zmačkanými papírovými kapesníky a zrudlá ve tváři, vypadala křehce a líbezně, takřka něžně. A on ji toužil vzít do náručí, ale věděl, že má ráda svůj prostor.</strong></p>

<p><strong>Vždycky měla.</strong></p>

<p><strong>„Ale jsem.“ Vyškubla další kapesníček, ale místo aby ho použila, poskládala ho precizně na čtverečky, rozpůlila a pak rozčtvrtila, pak vytvářela trojúhelníčky, až měla mezi prsty jen tvrdý trojúhelníček.</strong></p>

<p><strong>„Můžu se tě na něco zeptat?'</strong></p>

<p><emphasis>Na co chceš.</emphasis></p>

<p><strong>„Můžeš mi odpustit?"</strong></p>

<p><emphasis>John se přikrčil. Co ti mám odpouštět?</emphasis></p>

<p><strong>„Že jsem byla tvrdohlavá, sobecká, umanutá, bezcit­ná nána? A neříkej mi, že to tak není." Znovu popotáhla. „Jsem <emphasis>symphath.</emphasis> Dobře se vyznám v lidech. Mů­žeš mi někdy odpustit?"</strong></p>

<p><emphasis>Není co odpouštět.</emphasis></p>

<p><strong>„To se moc pleteš."</strong></p>

<p><emphasis>Jsem na to zvyklý. Vidělas ty blázny, se kterými žiju ?</emphasis></p>

<p><strong>Zasmála se a on miloval ten zvuk. „Proč jsi to se mnou všechno snášel - počkat, možná znám odpověď. Nemůžeš si vybírat, s kým se svážeš, viď."</strong></p>

<p><strong>Její smutný hlas vyzněl do ztracena.</strong></p>

<p><strong>Xhex upřeně hleděla na papírový kapesník ve své ru­ce a začala ho rozkládat, rozevírala tvary, které posklá­dala z cípků a ploch.</strong></p>

<p><strong>Zvedl ruce, připravoval se znakovat...</strong></p>

<p><strong>„Miluju tě." Její tmavě šedé oči se k němu zvedly.</strong></p>

<p><strong> „Miluju tě a omlouvám se a děkuju ti." Vybuchla krátkým, drsným smíchem. „Končím, jsem učiněná dáma."</strong></p>

<p><strong>Johnovi bušilo srdce o žebra tak hlasitě, až málem vykoukl do chodby, jestli kolem nepochoduje rota bu­beníků.</strong></p>

<p><strong>Xhex sklouzla hlava zpátky do polštářů. „Vždycky jsi věděl, jak na mě. Byla jsem prostě moc zabraná do svých dramat, než abych dokázala přijmout to, co jsem měla celou dobu přímo před sebou. Anebo jsem byla moc pitomá, než abych s tím něco udělala.“</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Johnovi bylo zatěžko uvěřit vlastním uším. Když ně­co nebo někoho chcete tolik, jako on chtěl ji, máte sklon vykládat si věci špatně - i když jsou řečeny ve vaší mateřštině.</strong></p>

<p><emphasis>A co tvůj konec hry? znakoval.</emphasis></p>

<p><strong>Zhluboka se nadechla. „Asi bych ráda změnila plány.“</strong></p>

<p><strong><emphasis>Jak?</emphasis> Ach, Bože, říkal si, dej, ať řekne...</strong></p>

<p><strong>„Ráda bych, abychom na konci mé hry byli ty a já.“ Odkašlala si. „Je snazší skončit. Prostě se oddělat a mít to všechno za sebou. Ale já jsem bojovnice, Johne. Od­jakživa. A jestli mě chceš... ráda bych bojovala s te­bou.“ Vztáhla k němu ruku, dlaní nahoru.</strong></p>

<p><strong>„Tak co ří­káš. Jak by se ti líbilo upsat se <emphasis>symphathovi</emphasis><emphasis>?</emphasis>‘</strong></p>

<p><strong>Sakra. Trefa.</strong></p>

<p><strong>John popadl tu její ruku a zvedl ji ke rtům, prudce ji políbil. Pak si ji položil na srdce, a když tam zůstala, znakoval: <emphasis>Už jsem myslel, že se nikdy nezeptáš, skopo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vá hlavo.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Xhex se znovu rozesmála a pak už se i on usmíval tak mocně, až mu připadalo, jako by měl tváře plné broků.</strong></p>

<p><strong>Opatrněji přivinul k hrudi a jemně ji objímal.</strong></p>

<p><strong>„Bože, Johne... já to nechci podělat, a zatím mám hodně špatný rejstřik. “</strong></p>

<p><strong>Odtáhl se a shrnul jí hedvábné, kudrnaté vlasy z ob­ličeje. Vypadala tak zatraceně úzkostlivě - a on ne­chtěl, aby se tak v téhle chvíli cítila.</strong></p>

<p><emphasis>Zvládneme to. Teď i v budoucnosti.</emphasis></p>

<p><strong>„To doufám. Sakra, nikdy jsem ti to neřekla, ale jed­nou jsem měla milence... Nebylo to jako mezi námi, ale byl to vztah, nejen fyzický. Byl to bratr - a dobrý muž. Neřekla jsem mu, co jsem zač, což bylo hodně nefér.</strong></p>

<p><strong> Prostě jsem nemyslela, že by z toho něco vze­šlo... a to jsem se mýlila.“ Potřásla hlavou. „Snažil se mě zachránit, zatraceně usilovně se snažil. Nakonec šel pro mě do té kolonie, a když zjistil pravdu, prostě... mu přeskočilo. Odešel z Bratrstva. Zmizel. Ani nevím, jestli je vůbec ještě naživu. To je hlavní důvod, proč jsem se bránila téhle... věci... mezi tebou a mnou. Ztratila jsem Murhdera a málem mě to zabilo - a to jsem k němu necítila ani polovinu toho, co k tobě.“</strong></p>

<p><strong>To je dobře, říkal si John. Ne, že musela tím vším projít - kristepane, to ani náhodou. Ale teď byla jejich minulost ještě pochopitelnější - a budilo v něm větší důvěru to, co bylo mezi nimi teď.</strong></p>

<p><emphasis>Moc mě to mrzí, ale jsem rád, žes mi to řekla. A já nejsem on. Budeme žít noc od noci a nebudeme se ohlížet zpátky. Hledíme před sebe, ty a já. Hledíme před sebe.</emphasis></p>

<p><strong>Tiše vybuchla smíchy. „Myslím, že tím ta odhalení končí, mimochodem. Víš o mně všechno, co vím já.“</strong></p>

<p><strong>Jasně... jak to podat, uvažoval.</strong></p>

<p><emphasis>John zvedl ruce a zvolna znakoval: </emphasis></p>

<p><emphasis>Poslyš, nevím, co ty na to, ale tady v domě je jedna žena, Rhageova shellan. Je terapeutka a vím, že někteří z bratrů ji využili, aby si ledacos přebrali. Mohl bych tě s ní seznámit? A možná by sis s ní mohla promluvit? Je úplně v poho­dě a moc diskrétní... a možná ti to pomůže s minulostí i s budoucností.</emphasis></p>

<p><strong>Xhex se zhluboka nadechla. „Víš... žiju s tím po­hřbeným svinstvem tak dlouho - a vidíš, kam mě to dovedlo.</strong></p>

<p><strong> Jsem skopová hlava, ale nejsem úplný hlupák. Jo... ráda bych se s ní sešla."</strong></p>

<p><strong>John se k ní naklonil a přitiskl své rty na její; pak se natáhl vedle ní. Tělo měl vyčerpané, ale srdce mu žilo radostí tak čirou, až se podobala slunečnímu svitu, kte­rou už nikdy neuvidí:</strong></p>

<p><strong> je němý zmetek s hnusnou minu­lostí a po nocích bojuje proti zlu a morduje nemrtvé. A přes to všechno... má holku.</strong></p>

<p><strong>Má <emphasis>svou</emphasis> dívku, svou opravdovou lásku, svého <emphasis>pyrokanta.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Samozřejmě, nic si nenamlouval. Život s Xhex nebu­de v přemnohá rovinách normální - ještě že aspoň on sám přestává magořit.</strong></p>

<p><strong>„Johne?“</strong></p>

<p><strong>Zahvízdal stoupající tón.</strong></p>

<p><strong>„Chci se s tebou spojit. Jaksepatří spojit. Jako před králem a přede všemi. Chci, aby to bylo oficiální.“</strong></p>

<p><strong>No... teď se mu tedy zastavilo srdce v hrudi.</strong></p>

<p><strong>Když se posadil a pohlédl na ni, usmála se. „Probo­ha, ty se tváříš. Co je? Myslel jsi snad, že bych nechtě­la být tvou <emphasis>shellant</emphasis>“</strong></p>

<p><emphasis>Ani za milion let.</emphasis></p>

<p><strong>Překvapením se trochu odtáhla. „A to ti nevadilo?“</strong></p>

<p><strong>Těžko se to vysvětlovalo. Ale to, co bylo mezi nimi, sahalo dál než k obřadu spojení nebo k řezání do zad nebo k vzájemnému zaslíbení před svědky.</strong></p>

<p><strong> Nedokázal přesně určit proč... ale ona byla pro něj chybějící kou­sek skládačky, dvanáctá do tuctu, první a poslední stránka jeho knihy. A v jakési rovině nic víc nepotře­boval.</strong></p>

<p><emphasis>Chci jen tebe. Jedno jak.</emphasis></p>

<p><strong>Kývla. „No, já to chci celé.“</strong></p>

<p><strong>Znovu ji políbil, něžně, protože jí nechtěl ublížit. Pak se odtáhl a ústy zformoval slova: <emphasis>Miluju tě. A moc rád budu tvým</emphasis> hellrenem.</strong></p>

<p><strong>Začervenala se. Doopravdy se začervenala. A on si připadal velký jako hora.</strong></p>

<p><strong>„Dobrá, tak platí.“ </strong></p>

<p><strong>Zvedla ruku k jeho tváři.</strong></p>

<p><strong> „Spojí­me se hned“1</strong></p>

<p><emphasis>Hned? Jako že... hned? Xhex, vždyť se neudržíš na nohou.</emphasis></p>

<p><strong>Pohlédla mu přímo do očí, a když promluvila, její hlas bolel - Bože... jak bolel. „Tak mě tedy poneseš, viď?“</strong></p>

<p><strong>Přejel špičkami prstů rysy její tváře. A přitom kdovíproč cítil, jak je oba ovíjejí paže nekonečna, jak je k sobě tisknou... jak je navždy spojují.</strong></p>

<p><emphasis>Ano, vyslovil nehlasně.</emphasis></p>

<p><emphasis> Ponesu tě. Vždycky tě budu podpírat a vždycky mi budeš drahá, milenko moje.</emphasis></p>

<p><strong>Když se jejich ústa spojila, říkal si, že tohle byl jeho slavnostní slib.</strong></p>

<p><strong> Obřad spojení nebo ne... tohle byl slav­nostní slib, který dal své ženě.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Kapitola sedmdesátá</strong></p>

<p><emphasis><strong>K</strong> tragédii došlo během silné zimní bouře, ale  nebyl to žádný klopotný, dlouhý a bolestivý po­rod. Ke zkáze stačil jen okamžik... a přesto důsledky změnily běh několika životů.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ne!"</emphasis></p>

<p><emphasis>Tohrmentův výkřik způsobil, že Darius prudce zvedl hlavu od kluzkého novorozence, kterého držel holýma rukama a z nějž stoupala ve studeném vzdu­chu pára. Zprvu se nedalo poznat, co způsobilo ta­kový poplach. Pravda, během porodu vyprýštilo mnoho krve, ale žena přivedla svou ratolest na svět a přežila to. Ve skutečnosti Darius právě přeřezá­val pupeční šňůru a chystal se dítě zabalit a před­ložit. ..</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ne! Ach, ne!" Tohrment vztahoval ruce a jeho tvář byla popelavá. „Ach, Stvořitelko! Ne!"</emphasis></p>

<p><emphasis>„Pročpak... “</emphasis></p>

<p><emphasis>Zprvu Darius nedokázal pochopit, co viděl. Zdálo se... že jílec Tohrmentovy dýky vyčnívá z prostěradel, pokrývajících dosud zaoblené břicho ženy.</emphasis></p>

<p><emphasis>A její bledé, nyní zkrvavené ruce zvolna klouzaly do­lů od zbraně, až jí přistály podél boků.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Vzala mi ji!" </emphasis></p>

<p><emphasis>zajíkal se Tohrment. „Od opasku — já... Bylo to tak rychlé... sklonil jsem se, abych ji za­kryl, a... ona vytasila... “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius pohlédl ženě do očí. Upíraly se na oheň v kr­bu a po líci jí kanula jediná slza, zatímco život z ní už začal unikat.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius převrhl vaničku s vodou u lůžka, jak spěchal k ní... aby vyňal dýku... aby ji zachránil... aby...</emphasis></p>

<p><emphasis>Rána, kterou si způsobila, byla smrtelná, ve spojení s tím, čím prošla u porodu... a přesto se Darius nedo­kázal ubránit tomu, aby bojoval o její záchranu.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Neopouštěj svou dceru!" říkal, skláněje se s dítě­tem, které se svíjelo. </emphasis></p>

<p><emphasis>„Porodila jsi zdravé děťátko! Poz­vedni oči, pozvedni oči!"</emphasis></p>

<p><emphasis>Zvuk vody kapající z převrženého umyvadla zněl hla­sitě jako výstřely, ale od ženy se žádné odpovědi ne­dočkal.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius cítil, jak se mu ústa pohybují, a měl pocit, že mluví — ale kdovíproč slyšel jen tichý déšť té rozlité vo­dy, zatímco ženu snažně prosil, aby s nimi zůstala... kvůli své dceři, kvůli naději v budoucnost, kvůli pou­tům, která jsou on a Tohrment připraveni s ní ukout, aby už nikdy nebyla sama, až bude vychovávat svou ra­tolest.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ucítil cosi na nohavicích, svraštil čelo a pohlédl dolů.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nebyla to voda, co kanulo na podlahu. Byla to krev. Její.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ach, nejdražší Stvořitelko..., “ zašeptal.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ta žena si zvolila směr a zpečetila svůj osud.</emphasis></p>

<p><emphasis>Její poslední vydechnutí byl pouhý záchvěv a to ohyzdné kapání bylo jediným zvukem, který Darius ve své doškové chaloupce slyšel. A posléze to bylo žalost­né kňourání dítěte, které ho dohnalo k činu, neboť ne­mohl nic učinit s prolitou krví ani ztraceným životem. Uchopil přikrývku, jež byla připravena pro maličké, zavinul do ní neviňátko a přitiskl ho k srdci.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ach, krutý osud, který přivedl na svět tento zázrak. A co teď?</emphasis></p>

<p><emphasis>Tohrment vzhlédl od zkrvaveného porodního lože a chladnoucího těla, oči mu žhnuly hrůzou. </emphasis></p>

<p><emphasis>„Jen na okamžik jsem se odvrátil... kéž mi to Stvořitelka odpus­tí... jen na okamžik jsem... “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius zavrtěl hlavou. </emphasis></p>

<p><emphasis>Když chtěl promluvit, nenalé­zal hlas, položil tedy dlaň na chlapcovo rameno a útěš­ně ho stiskl. Tohrment se zhroutil do sebe a kvílení zesí­lilo.</emphasis></p>

<p><emphasis>Matka odešla. Dcera zůstala.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius se sklonil s novým životem v náručí a vytá­hl Tohrmentovu dýku z břicha ženy. Odložil ji a pak zatlačil mrtvé oči a přetáhl jí přes tvář čisté prostě­radlo.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nepůjde do Stínu, “ zasténal Tohrment a složil hla­vu do dlaní. „Odsoudila se sama... “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Odsoudily ji činy druhých. “ A největší z hříchů by­la zbabělost jejího otce. </emphasis></p>

<p><emphasis>„Byla odsouzena už. dávno... ach, milosrdný osude, byla odsouzena dávno předem... Stvořitelka bude jistě pohlížet na její smrt s milosrden­stvím, jehož, jí v životě nebylo dopřáno. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Ach... zatracený... prokletý, zatracený osud.</emphasis></p>

<p><emphasis>I když v duchu tolik bouřil, odnesl Darius maličkou blíž k ohni, protože se obával chladného vzduchu. Když se spolu ocitli v dosahu tepla, otevřela ústa a hledala... a on jí z nedostatku lepších možností nabídl k cucání svůj malíček.</emphasis></p>

<p><emphasis>Tragédie dosud visela ve vzduchu jako výkřik; Dari­us pozoroval drobounkou tvářičku a sledoval, jak se malá vztahuje ke světlu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Neměla rudé oči. A na ručce bylo pět prstíků, ne šest.</emphasis></p>

<p><emphasis> A klouby prstů byly normální. Krátce rozhalil ple­nu, zkontroloval nožky a bříško a hlavičku... a shledal, že abnormální protáhlost tváře a údů, charakteristická pro pojídače hříchů, se zde neprojevila.</emphasis></p>

<p><emphasis>Dariovi burácela v hrudi bolest pro ženu, která nosi­la tento život pod srdcem. Stala se jeho i Tohrmentovou součástí - a i když jen zřídkakdy promluvila a nikdy se neusmála, věděl, že je má také ráda.</emphasis></p>

<p><emphasis>Oni tři byli svého druhu rodina.</emphasis></p>

<p><emphasis>A teď po sobě zanechala tuto maličkou.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius znovu zabalil přikrývku a uvědomil ši, že ple­na bylo to jediné, čím žena vzala na vědomí svůj blížící se porod. Po pravdě řečeno, sama vyrobila tuto při­krývku, v níž byla její novorozená dcerka nyní zavinu­ta. Byl to její jediný projev zájmu o celé těhotenství... patrně proto, že věděla, jaký bude jeho závěr.</emphasis></p>

<p><emphasis>Po celou dobu věděla, co udělá.</emphasis></p>

<p><emphasis>Velké oči dítěte se k němu upíraly, obočí vyklenuté soustředěním, a Darius s pocitem těžkého břemene po­chopil, jak bezbranný je tenhle uzlíček - ponechaný sám sobě v chladu by zemřel během několika málo hodin.</emphasis></p>

<p><emphasis>Musí udělat, co je správné. Na ničem jiném nezáleží.</emphasis></p>

<p><emphasis>Musí se o ni postarat a udělat, co je správné. Už od počátku je toho tolik proti ní... a teď je sirotek.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nejdražší Stvořitelko... udělá, co je správné, i kdyby to měl být jeho poslední čin na tomto světě.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ozval se šustivý zvuk, a když se Darius ohlédl, viděl. Že Tohrment zabalil tělo ženy do prostěradel a zvedl ho do náručí.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Postarám se o ni, “ řekl chlapec. Jenže... jeho hlas nebyl hlasem chlapce. Byl to hlas dospělého muže. „Já... se o ni postarám. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius kdovíproč neviděl nic jiného než to, jak držel její hlavu: velká, silná Tohrmentova dlaň podpírala ze­snulou tak pevně, jako kdyby žila; konejšivě ji tiskl k hrudi.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius si odkašlal a obával se, zda jsou jeho ramena dost silná, aby unesla tuto tíži. Jakpak zvládne další nadechnutí... další úder srdce... další krok, k němuž musí dojít?</emphasis></p>

<p><emphasis>Neboť vpravdě selhal. Ženu osvobodil, ale nakonec ji zklamal...</emphasis></p>

<p><emphasis>Potom však sebral síly a obrátil se k svému chráněnci. „ Ta jabloň... “</emphasis></p>

<p><emphasis>Tohrment kývl. „Ano. To jsem si myslel. Pod jabloň. Teď ji tam odnesu a do horoucích pekel s touto bouří. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Nebylo nijak překvapivé, že chlapec bude bojovat s živly, aby ženu pohřbil. Nepochybně potřeboval fyzic­kou námahu, aby ulevil své bolesti. „Na jaře se bude těšit z květů a zpěvu ptáků, kteří hnízdí ve větvích. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„A co malá?“</emphasis></p>

<p><emphasis>,, O ni se také postaráme. “ Darius se zahleděl do malé tvářičky. „ Tím, že jí dáme někoho, kdo se o ni bu­de starat, jak si zaslouží. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Nemohou si ji tu ponechat. Celou noc jsou venku a bojují a válka nepřestane kvůli osobní ztrátě... Válka nepřestane kvůli ničemu a nikomu. Kromě toho malá potřebuje věci, které dva muži, byt' s nejlepšími úmysly, nemohou poskytnout.</emphasis></p>

<p><emphasis>Potřebuje mateřskou péči.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ještě je noc?" zeptal se Darius drsně, když Tohr­ment zamířil ke dveřím.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ano, “ řekl, když odemykal dveře. „A bojím se, že bude navždy. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Dveře se otevřely, rozraženy větrem, a Darius se schoulil kolem dětátka. Když se za Tohrmentem zavřely dveře a poryv vichru pominul, shlédl na ten droboučký nový život.</emphasis></p>

<p><emphasis>Špičkami prstů sledoval její rysy a s obavou uvažo­val o tom, co pro ni chystají nadcházející roky. Budou k ní vlídnější než okolnosti jejího narození?</emphasis></p>

<p><emphasis>Modlil se, aby byly. Modli! se, aby nalezla čestného muže, který ji ochrání, a aby rodila děti a žila normál­ním životem v jejich světě.</emphasis></p>

<p><emphasis>A on udělá, co může, aby to zajistil.</emphasis></p>

<p><emphasis>Včetně toho... že se jí vzdá.</emphasis></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>                                 Kapitola sedmdesátá první</strong></p>

<p>Když nazítří padla na sídlo Bratrstva noc, Tohr­ment, syn Hharmův, se opásal zbraněmi a ze šat­níku vyndal bundu.</p>

<p><strong>Nešel do boje, a přesto měl pocit, jako by měl čelit jakémusi nepříteli. A šel sám. Řekl Lassiterovi, aby si odpočinul a zašel na manikúru, pedikúru nebo něco ta­kového, protože jsou věci, které prostě musíte udělat sami.</strong></p>

<p><strong>Padlý anděl jen kývl a popřál mu hodně štěstí. Jako by přesně věděl, jakým kruhem ohně se Tohr chystá projít.</strong></p>

<p>K</p>

<p><strong>Bože, pocit, že toho chlapa nic nepřekvapí, byl tak­řka stejně protivný jako všechno ostatní, co se ho tý­kalo.</strong></p>

<p><strong>Šlo však o to, že John přišel asi před půl hodinou a svěřil mu svou radostnou zprávu. Osobně. Kluk se zubil od ucha k uchu, až hrozilo, že mu to zůstane, a to bylo přímo fantastické.</strong></p>

<p><strong>Sakra, život je někdy tak divný. A až moc často to znamená, že dobré lidi postihnou špatné věci. V tomhle případě však ne. Díkybohu, tentokrát ne.</strong></p>

<p><strong>A bylo těžké představit si dvojici, která by si to víc zasloužila.</strong></p>

<p><strong>Tohr vyšel ze svého pokoje a vykročil chodbou soch. Radostné oznámení, že John a Xhex se spojí, už se roz­šířila po celé domácnosti a pro všechny představovala povzbuzení, které už dávno potřebovali. Obzvlášť pro Fritze a <emphasis>doggeny,</emphasis> kteří moc rádi pořádali velké oslavy.</strong></p>

<p><strong>A páni, soudě podle zvuků zezdola už byly přípravy v plném proudu. Buď to, anebo se halou proháněli mo­torkáři.</strong></p>

<p><strong>Kdepak. Nakonec se ukázalo, že ten hukot nezpůso­buje žádný blázen na motorce, ale flotila leštičů podlah v plné práci.</strong></p>

<p><strong>Tohr se zarazil, opřel se rukama o balustrádu a shlédl dolů, na mozaiku zobrazující jabloň v plném květu. Když sledoval <emphasis>doggeny,</emphasis> jak svými vrčícími stroji pře­jíždějí větve a kmen, usoudil, že život je občas správný a spravedlivý. Opravdu je.</strong></p>

<p><strong>A to byl jediný důvod, proč dokázal sebrat síly k to­mu, co musel udělat.</strong></p>

<p><strong>Klusem seběhl z hlavního schodiště, zamával na <emphasis>doggeny,</emphasis> mezi nimiž se propletl, a vyklouzl z vestibu­lu. Na nádvoří se zhluboka nadechl a vzchopil. Do ob­řadu mu zbývaly dobré dvě hodiny, což bylo štěstí. Ne­věděl, jak dlouho mu to potrvá.</strong></p>

<p><strong>Zavřel oči, rozprášil své atomy a zhmotnil se... na terase svého domu, místa, kde prožil se svou milova­nou dobrých padesát let.</strong></p>

<p><strong>Když zvedl víčka, nepodíval se na dům. Místo toho zaklonil hlavu a pátral po noční obloze nad hřebenem střechy. Svítily hvězdy, jejich tetelivý jas netlumil mě­síc, který se dosud nevyhoupl do dostatečné výše.</strong></p>

<p><strong>Kde jsou moji mrtví? — uvažoval. Která z těch malič­kých světýlek jsou duše těch, jež jsem ztratil?</strong></p>

<p><strong>Kde je jeho <emphasis>shellan</emphasis> a jejich dítě? Kde je Darius? Kde jsou všichni ostatní, kteří již odpadli z udusané cesty, po níž se jeho kroky dosud ubírají, aby se mohli usídlit v sametově věčném posmrtném životě Stínu?</strong></p>

<p><strong>Dívají se, co se děje tady dole? Vidí, co se událo — to dobré i to špatné?</strong></p>

<p><strong>Stýská se jim po těch, které tu zanechali?</strong></p>

<p><strong>Vědí, že jsou postrádáni?</strong></p>

<p><strong>Tohr zvolna sklonil hlavu a obrnil se.</strong></p>

<p><strong>Jo, měl pravdu... už jen pohled na dům svinsky bolel.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>A byla tu hromsky zřejmá metafora: před očima měl obrovskou díru ve svém domě, posuvné sklo do Johno­va starého pokoje bylo vyražené, obrovské nic zbylo tam, kde mělo něco být.</strong></p>

<p><strong>V           závanu větru se mírně pohnuly závěsy, které vise­ly po obou stranách rámu.</strong></p>

<p><strong>Tak velice zřejmé: ten dům, to je on. Díra je to, co zbylo poté, co ztratil... Wellsii.</strong></p>

<p><strong>Pořád ještě bylo těžké i jen pomyslet si její jméno. Natož pak ho vyslovit —</strong></p>

<p><strong>Opodál bylo půl tuctu překližkových desek spolu s krabicí hřebíků a kladivem. Fritz je sem přivezl, hned jak se Tohr o nehodě dozvěděl, ale <emphasis>doggen</emphasis> měl přísný rozkaz neprovádět opravu sám.</strong></p>

<p><strong>Tohr si svůj dům opraví. Jako vždycky.</strong></p>

<p><strong>Když vykročil, podrážky jeho bagančat drtily skle­něné střepy na kamenné dlažbě, praskavý zvuk ho ná­sledoval až k prahu domu. Vyndal z kapsy klíč, namířil jím na dům a stiskl vypínač dálkového ovládání. Ozva­lo se vzdálené pípnutí, což znamenalo, že bezpečnostní systém zaregistroval signál a už je vypnutý.</strong></p>

<p><strong>Mohl vstoupit: pohybové detektory byly deaktivová­ny a on mohl otevřít kterékoli vnější dveře nebo okno v domě.</strong></p>

<p><strong>Vstup volný.</strong></p>

<p><strong>Jo.</strong></p>

<p><strong>Místo aby učinil ten první krok, přistoupil k překliž­kám, zvedl jednu desku metr krát dva a dovlekl ji k rozbitým posuvným dveřím. </strong></p>

<p><strong>Opřel překližku o dům a vrátil se pro hřebíky a kladivo.</strong></p>

<p><strong>Trvalo mu asi půl hodiny, než díru zakryl, a když od­stoupil, aby si prohlédl výsledky svého úsilí, pomyslel si, že to vypadá ošklivě.</strong></p>

<p><strong> Zbytek domu byl bez poskvrn­ky navzdory faktu, že se v něm nežilo od... Wellsiiny vraždy: všechno bylo zabedněné a jeho dřívější perso­nál byl tak laskav, že se staral o zahradu a jednou mě­síčně kontroloval vnitřek - i když odešel sloužit jiné rodině mimo město.</strong></p>

<p><strong>Zvláštní, snažil se jim platit za práci, kterou tu kona­li, když byl teď zpátky v říši živých, ale oni peníze od­mítali. Prostě je vraceli s vlídným přípisem.</strong></p>

<p><strong>Nejspíš všichni truchlili, každý po svém.</strong></p>

<p><strong>Tohr položil kladivo a zbývající hřebíky na jedinou překližkovou desku, kterou nepoužil, a pak se přiměl obejít dům zvenčí. Cestou čas od času nahlédl do oken. Všechny závěsy byly zatažené, nicméně jeho zrak pro­nikal záhyby látky a pozoroval všechny přízraky, žijící uvnitř budovy.</strong></p>

<p><strong>Vzadu uviděl sám sebe, jak sedí u kuchyňského sto­lu a Wellsie vaří na sporáku, jak se spolu hádají kvůli tomu, že si včera v noci neuklidil zbraně. Už zase.</strong></p>

<p><strong>Bože, vzrušovalo ho, když se do něj navážela.</strong></p>

<p><strong>A když přešel k obývacímu pokoji, rozpomněl se, jak ji bral do náručí a nutil, aby s ním tančila, a přitom jí broukal do ucha valčík. Falešně.</strong></p>

<p><strong>Vždycky byla tak vláčná, její tělo bylo pro něj stavě­né, stejně jako jeho tělo pro ni.</strong></p>

<p><strong>A u domovních dveří... si vybavil, jak vstupoval do­vnitř s květinami. Při každém výročí.</strong></p>

<p><strong>Nejraději měla bílé růže.</strong></p>

<p><strong>Když se ocitl na příjezdové cestě naproti garážím, zaměřil pohled na tu vlevo, na tu, která byla nejblíž u domu.</strong></p>

<p><strong>Na tu, odkud Wellsie naposled vycouvala se svým rangeroverem.</strong></p>

<p><strong>Po té střelbě si vzalo teréňák Bratrstvo a zbavilo se ho, a Tohr ani nechtěl vědět, co se s tím autem stalo. Nikdy se neptal. Nikdy se nezeptá.</strong></p>

<p><strong>Vůně jejího parfému i krve byla příliš, nezvládl by to ani hypoteticky.</strong></p>

<p><strong>Potřásl hlavou a zahleděl se na zavřené dveře. Nikdy nevíte, kdy někoho vidíte naposled. Nevíte, kdy dojde k poslední hádce nebo kdy se s někým naposled milu­jete nebo kdy naposled hledíte někomu do očí a děku­jete Bohu, že dotyčný vstoupil do vašeho života.</strong></p>

<p><strong>A když ta osoba odejde? Pak na nic jiného nemys­líte.</strong></p>

<p><strong>Ve dne v noci.</strong></p>

<p><strong>Zamířil ze strany ke garáži, nalezl dveře, které hle­dal, a musel na ně přitlačit ramenem, aby se otevřely.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Sakra... pořád tu to páchlo stejně: suchý dech beto­nu a naťta a benzin ze sekačky a prostředek na hubení plevele. Stiskl vypínač. Kristepane, je to tu jako muze­um dávné, pradávné éry: poznával předměty z tamtoho života, dokázal určit, k čemu se používaly... ale čert ho vem, mají-li místo v jeho nynější existenci.</strong></p>

<p><strong>Soustřeď se.</strong></p>

<p><strong>Přešel k domu a našel schodiště do prvního patra. Půda nad garáží byla zařízená a vytápěná a plná eklektické směsice truhlic z 19. století a dřevěných beden ze století dvacátého a plastových kontejnerů z jedenadva­cátého.</strong></p>

<p><strong>Vlastně se ani nepodíval na to, pro co přišel, ale vzal obal, v němž to bylo vždycky uskladněno, a odvlekl starý lodní kufr po schodech dolů.</strong></p>

<p><strong>S tím se však neodhmotní, krucinál.</strong></p>

<p><strong>Bude potřebovat odvoz. Proč ho to nenapadlo?</strong></p>

<p><strong>Ohlédl se přes rameno a uviděl Corvettu Sting Ray z roku 1964, kterou dal osobně dohromady. Strávil celé hodiny na motoru a karoserii, někdy dokonce i přes den - což přivádělo Wellsii k šílenství.</strong></p>

<p><emphasis>No tak, zlato, copak padá střecha ?</emphasis></p>

<p><emphasis>Tohre, říkám ti, přeháníš to.</emphasis></p>

<p><emphasis>Hmmm, co kdybych přehnal ještě něco dalšího...</emphasis></p>

<p><strong>Pevně stiskl oči a smazal tu vzpomínku.</strong></p>

<p><strong>Přistoupil k autu a uvažoval, jsou-li tam ještě klíč­ky... Trefa.</strong></p>

<p><strong>Otevřel dveře u volantu a vmáčkl se na sedadlo. Střecha byla stažená jako vždycky, protože když ta věc měla nataženou střechu, Tohr se do ní nevešel. Sešlápl pedál, otočil klíčkem a...</strong></p>

<p><strong>To zatracené auto zaburácelo, jako by čekalo příliš dlouho a teď bylo naštvané, že si ho nikdo nevšímal.</strong></p>

<p><strong>Půl nádrže benzinu. Hladina oleje v pořádku. Motor se točil v dokonalém taktu.</strong></p>

<p><strong>Deset minut nato znovu zapnul bezpečnostní alarm a vycouval z garáže s lodním kufrem přivázaným na zadku kabrioletu. Zajistit ho bylo snadné; přehodil přes karoserii deku, aby neodřel lak, na ni zvedl náklad a přivázal ho, jak se dalo.</strong></p>

<p><strong>Ale bude muset jet pomalu. Což nevadí.</strong></p>

<p><strong>Noc byla chladná a špičky uší mu znecitlivěly, ještě než ujel dva kilometry. Topení však sálalo jako kovář­ská výheň a volant byl v dlaních pěkně pevný.</strong></p>

<p><strong>Na zpáteční cestě k sídlu Bratrstva měl pocit, jako by zvítězil nad smrtí. A přesto neměl pocit triumfu.</strong></p>

<p><strong>Byl však rozhodnutý. A jak řekl Darius, připraven hledět před sebe.</strong></p>

<p><strong>Aspoň pokud jde o zabíjení nepřátel.</strong></p>

<p><strong>Jo, těšil se na to. Počínaje dnešní nocí nebude pro nic jiného žít a je jaksepatří připraven dostát svým zá­vazkům.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>                         Kapitola sedmdesátá druhá</strong></p>

<p><emphasis>Dítě odvezli do nového domova na hřbetech válečných koní.</emphasis></p>

<p><emphasis>Rodina, která ji adoptovala, žila o mnoho vesnic dál a Darius a Tohrment cestovali nocí po jejím narození plně ozbrojeni, vědomi si všeho, co je může cestou za­stihnout. Když dorazili k domku, který hledali, vůbec se nepodobal Dariovu s doškovou střechou a stěnami zhotovenými z kamene. Okolní stromy skýtaly ochranu před rozmary počasí a vzadu byla stodola a v ohradách se hemžily kozy, ovce a krávy.</emphasis></p>

<p><emphasis>Domácnost měla dokonce i doggeny, jak Darius zjis­til předchozího večera, když oslovil tuto skromnou, ale zámožnou rodinu. Samozřejmě, paní domu tehdy nebyl představen. Nepřijímala; promluvil o celé záležitosti s jejím mužem na zápraží.</emphasis></p>

<p><emphasis>Když on a Tohrment přitáhli otěže, koně zastavili a odmítali nehybně stát. Tito mohutní hřebci byli vy­šlechtěni k boji, ne k trpělivosti, a když Darius sesedl, jeho chráněnci se podařilo podrobit obě zvířata jen a jen silou svých paží.</emphasis></p>

<p><emphasis>Každou míli, kterou urazili na této nekonečné cestě, rozvažoval Darius nad svou volbou, ale když nyní byli na místě, věděl, že je třeba, aby nemluvně bylo právě zde.</emphasis></p>

<p><emphasis>Přistoupil se svým vzácným nákladem ke vchodu a bytelné dveře otevřel pán domu. Oči se mu v měsíč­ním světle leskly, ale nebylo to radostí. Až příliš známá ztráta postihla tuto ctnou domácnost — a tak je Darius nalezl.</emphasis></p>

<p><emphasis>Upíři udržovali kontakty přes hory a údolí stejně ja­ko lidé: předáváním příběhů a svěřováním.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius se muži uklonil, přestože byl vyššího stavu než on. „Zdravím tě této chladné noci. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Zdravím tě, pane." Muž. se uklonil velmi hluboce, a když se vztyčil, jeho vlídný pohled sjel k maličkému uzlíku. „Již se však otepluje. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„ Vskutku. “ Darius odhrnul vršek pokrývky a ještě jednou pohlédl do drobného obličejíku. Ty oči, ty pod­manivé ocelově šedé oči, opětovaly jeho pohled. „ Chceš ji nejprve... prohlédnout?“</emphasis></p>

<p><emphasis>Hlas se mu zlomil, neboť nechtěl, aby to dítě někdo soudil, teď a nikdy - a vskutku se vynasnažil, aby k to­mu nedošlo. Nesvěřil muži okolnosti jejího početí. Jak by mohl ? Kdo by ji pak přijal ? A protože postrádala vi­ditelné vlastnosti svého druhého rodiče, nikdo se nikdy nic nedozví.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nebude třeba prohlídky." Muž potřásl hlavou. „Je požehnáním, jež naplní prázdnou náruč mé shellan. Řekl jsi, že je zdravá; na ničem jiném nám nesejde. “ Darius vypustil dech, aniž by si byl předtím vědom,žŽe ho zadržuje, a dál upřeně hleděl na děťátko.</emphasis></p>

<p><emphasis>„ Víš jistě, že se jí chceš vzdát?" řekl muž tiše.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius se vrátil pohledem k Tohrmentovi. Oči mu žhnuly, jak seděl na svém přešlapujícím hřebci, tělo vá­lečníka oděné v černých kůžích, ověnčen zbraněmi na hrudi i sedle, na první pohled nositel války a smrti a prolité krve.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius věděl, že skýtá podobný obraz; obrátil se zpět k muži a odkašlal si. „Dopřál bys mi jednu laska­vost?"</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ano, pane. Prosím, řekni, cokoli požaduješ. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Já... rád bych jí dal jméno. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Muž se znovu hluboce uklonil. „ To bude samozřejmé a vítané gesto. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius pohlédl přes rameno civilisty na dveře dom­ku, zavřené před chladem. Kdesi uvnitř je žena ve smutku, která ztratila své dítě při porodu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Věděl ledacos o rozlehlém stínu té temné prázdnoty, když se chystal předat druhému to, co měl v náručí. Bu­de navždy postrádat část svého srdce, až. odjede z toho­to lesnatého údolí a od této zlomené rodiny, která teď opět bude úplná — to dítě si však zasluhuje lásku, jež ho tady čeká.</emphasis></p>

<p><emphasis>Dariův hlas zvučně pronesl: „Bude se nazývat Xhexania. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Muž se znovu uklonit: „, Požehnaná.“</emphasis></p>

<p><emphasis> Ano, to se k ní krásně hodí. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Nastala dlouhá pauza, během níž Darius nepřestá­val pozorovat tu andělskou tvářičku. Nevěděl, kdy ji za­se uvidí. Tato rodina je teď její; nepotřebuje, aby na ni dohlíželi dva válečníci - a lépe, aby se do ničeho ne­vměšovali. Dva bojovníci navštěvující pravidelně tyto poklidné končiny? Snadno by mohly vyvstat otázky ohledně důvodu a snad by i ohrozily tajemství, jež musí obklopovat její početí a zrození.</emphasis></p>

<p><emphasis>Aby ji ochránil, musí zmizet z jejího života a postarat se, aby vyrůstala jako všechny ostatní.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Pane?" zeptal se muž pokorně. „Víš jistě, že to chceš udělat?"</emphasis></p>

<p><emphasis>„Omlouvám se. Ale ovšem... jsem si zcela jistý. “ Darius cítil pálení v hrudi, když se naklonil a vložil dí­tě do náručí cizince.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jejího otce.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Děkuji ti... “ Muži se zlomilhlas, když přijímat tu ne­patrnou tíži. „Děkuji ti za světlo, jež jsi nám daroval v naší temnotě. Opravdu pro tebe nemůžeme nic učinit?"</emphasis></p>

<p><emphasis>„Buďte... buďte k ní hodní. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„Budeme. “ Muž se užuž obracel, ale zarazil se. „Ni­kdy se nevrátíte, že ne. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Když vrtěl hlavou, nedokázal Darius odtrhnout oči od přikrývky, kterou ušila matka té maličké. „Je vaše tak jistě, jako by pocházela z vaší krve. Necháme ji zde ve vaší skvělé péči a věříme, že s ní budete dobře za­cházet. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Muž. přistoupil a uchopit Daria za rameno. Stiskem mu předal svůj soucit a ujištění. „Moudře jsi v nás vlo­žil svou víru. A věz, že jsi tu vždy vítán, budeš-li ji chtít spatřit. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius sklonil hlavu. „Děkuji ti. Kéž požehnaná Stvořitelka shlíží příznivě na vás i všechny vaše pří­buzné. “</emphasis></p>

<p><emphasis>„A totéž přeji já vám. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Nato muž vstoupil do svých dveří a do svého domo­va. Naposled zvedl dlaň na rozloučenou a zavřeI se s maličkou uvnitř.</emphasis></p>

<p><emphasis>Hřebci frkali a dusali kopyty; Darius přistoupil a po­hlédl skrz nerovné olovnaté sklo, doufal, že spatří...</emphasis></p>

<p><emphasis>U ohně, na lůžku čistě povlečeném, ležela žena s tvá­ří obrácenou k plápolajícímu teplu. Byla bledá jako plátno, jímž byla přikryta, a její prázdné oči mu připo­mněly tragédii ženy, jež odešla do Stínu u krbu v jeho obydlí.</emphasis></p>

<p><emphasis>Mužova shellan se neposadila, ani se neohlédla, když její hellren vstoupil do ložnice, a Darius se na okamžik bál, zda neudělat chybu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Dítě však asi vydalo nějaký zvuk, protože žena náhle prudce otočila hlavu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Když spatřila uzlíček, jenž  jí byl předáván, otevřela ústa, zmatek a úžas prostoupily její líbezné rysy. Zne­nadání odhodila přikrývku a sáhla po děťátku. Ruce se jí třásly tolik, až  jí její hellren musel přiložit holčičku k srdci... svou novorozenou dceru však už potom udr­žela úplně sama.</emphasis></p>

<p><emphasis>Byt to vítr, který způsobil, že se Dariovi rozslzely oči. Ano, byl to pouze vítr.</emphasis></p>

<p><emphasis>Otřel si tvář dlaní a říkal si, že všechno dopadlo dobře a tak, jak mělo... i když cítil v prsou žal.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jeho kůň mu za zádv zaržál a vzepjal se proti otěžím, jeho mohutná kopyta udeřila do země. Při tom zvuku žena v ložnici polekaně vzhlédla a těsně k sobě přitisk­la svůj vzácný dar, jako by cítila potřebu dětátko ochra­ňovat.</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius se odvrátil a slepě odklusal ke svému hřebci. Skokem byl v sedle ohromného zvířete, ovládl ho, zmocnil se síly a zběsilosti, vyšlechtěné v každičkém je­ho svalu a kosti.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Pojedeme do Devonu, “</emphasis></p>

<p><emphasis> řekl Darius, protože potře­boval cíl víc než dech či tep srdce. </emphasis></p>

<p><emphasis>„Jsou odtud zprávy o bezduchých.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jistě." Tohrment se ohlédl na dům. „Ale jsi... nyní schopen bojovat?"</emphasis></p>

<p><emphasis>„ Válka nečeká, až budou muži v dobrém stavu mys­li. “ Po pravdě řečeno, občas je lépe trpět šílenstvím.</emphasis></p>

<p><emphasis>Tohrment kývl. „ Tak tedy vzhůru do Devonu. “</emphasis></p>

<p><emphasis>Darius popustil svému hřebci uzdu po libosti a vá­lečný kůň vyrazil kupředu, pryč z nucené zastávky, trys­kem se hnal do lesů, s větrem o závod. Vítr osušil slzy Z Dariovy tváře, nikterak však nezhojil bolest v jeho hrudi.</emphasis></p>

<p><emphasis>Když ujížděl zpět do války, tázal se v duchu, zda tu maličkou ještě někdy spatří - znal ale odpověď. Nepři­padá v úvahu, že by se jejich cesty ještě někdy zkřížily. Jak by mohly ? Jakými klikatými cestami by se musel ži­vot ubírat, aby se znovu setkali?</emphasis></p>

<p><emphasis>Věru, to by vzdorovalo osudu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ach, ta maličká. Zle potrefená. Nikdy nebude zapo­menuta.</emphasis></p>

<p><emphasis>Navěky bude mít kus jeho srdce.</emphasis></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>                                    Kapitola sedmdesátá třetí</strong></p>

<p><strong>P</strong></p>

<p>ozději si Xhex uvědomovala, jak pravdivé je úsloví „do třetice všeho dobrého".</p>

<p><strong>Ještě nikdy to prostě nezažila... „do třetice" ano, ale „dobrého" ne.</strong></p>

<p><strong>Díky krvi Johna Matthewa a šikovným rukám dok­torky Jane byla noc po utkání s Lashem opět na nohou a věděla, že je ve své kůži, protože si znovu navlékla ostnaté pásy.</strong></p>

<p><strong> A ostříhala si vlasy. A byla si ve svém do­mě na řece Hudson pro oblečení a zbraně.</strong></p>

<p><strong>A strávila asi... čtyři hodiny milováním s Johnem.</strong></p>

<p><strong>Také se setkala s Wrathem a zdálo se, že má novou práci: slavný Slepý král ji vyzval, aby šla bojovat s Bratrstvem. Zpočátku byla v šoku, ale vysvětlil jí, že její dovednosti jsou ve válce velmi potřebné a vítané — a hernajs, jo, zabíjet <emphasis>bezduché?</emphasis></strong></p>

<p><strong>Ohromný nápad. Byla všemi deseti pro.</strong></p>

<p><strong>A taky se řádně nastěhovala do Johnova pokoje.</strong></p>

<p><strong>V      jeho šatníku teď visely její kožené kalhoty a zá­pasnická trička vedle jeho a jejich bagančata byla seřazena vedle sebe a všechny její nože a pistole a drobné hračky teď byly zamčeny v jeho ohnivzdor­né skříni.</strong></p>

<p><strong>Dokonce i jejich munice byla uložena společně.</strong></p>

<p><strong>Hromsky romantické.</strong></p>

<p><strong>Takže jo, běžné záležitosti.</strong></p>

<p><strong>Až na... no, až na skutečnost, že už půl hodiny mu­sela sedět na téhle velké posteli a třít si zpocené dlaně o kožené kalhoty. John měl před obřadem rozcvičku dole ve výcvikovém centru a ona byla ráda, že má co dělat jinde.</strong></p>

<p><strong>Nechtěla, aby ji viděl takhle nervózní.</strong></p>

<p><strong>Protože se ukázalo, že kromě fóbie ze zdravotnictví má v naprogramování ještě další zádrhel: při představě, že stojí před tunou lidí a je v ohnisku pozornosti během obřadu spojení, se jí chtělo zvracet. Nejspíš by ji to ale nemělo tak docela překvapovat. </strong></p>

<p><strong>Koneckonců, při jejím povolání nájemného vraha bylo nejdůležitější zůstat nepozorována. A dlouhou dobu byla introvertní, donu­cena k tomu povahou i okolnostmi.</strong></p>

<p><strong>Žuchla naznak do polštářů, opřela se o čelo po­stele, zkřížila nohy v kotnících a popadla dálkový ovladač. Ta věcička plnila své povinnosti obdivuhod­ně, přepínala kanály na ploché obrazovce rychlostí mžiku.</strong></p>

<p><strong>Nešlo jen o to, že u jejího a Johnova obřadu bude to­lik svědků. Ten vstup do chomoutu ji taky nutil uvažo­vat o tom, jak by věci měly být, kdyby vedla normální život. Při takových nocích, jako je tahle, se většina žen obléká do šatů, zhotovených pouze pro tuto příležitost, a navěsí na sebe rodinné šperky. Těší se, že je vyvole­nému předá hrdý otec, a taky matky mají během slav­nostního slibu poplakávat.</strong></p>

<p><strong>Zato Xhex půjde k oltáři sama. V kožených kalho­tách a zápasnickém tričku, protože nic jiného nikdy ne­nosila.</strong></p>

<p><strong>Zatímco se jí před očima míhaly televizní stanice, vzdálenost mezi ní a „normálními" se zdála tak veliká jako samy dějiny:</strong></p>

<p><strong> nebude žádné přetváření minulosti, žádný sestřih vrcholků a údolí jejího příběhu. Všechno, od její smíšené krve přes laskavý pár, který vychoval noční můru, až po všechno, co ji potkalo od chvíle, kdy opustila jejich domek... to všechno bylo vepsáno do chladného kamene minulosti.</strong></p>

<p><strong>A nikdy se to nezmění.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Aspoň že věděla, že ten báječný muž a báječná žena, kteří se ji snažili vychovat jako vlastní, nakonec měli děťátko z vlastní krve, syna, který vyrostl a zesílil a na­šel si dobrou družku a přivedl na svět další generaci.</strong></p>

<p><strong>To všechno jí odchod od nich hodně usnadnilo.</strong></p>

<p><strong>Ale to ostatní v jejím životě, až na Johna, neskončilo šťastně. Bože, možná i to je důvod její nervozity. Tohle spojení s Johnem je takové blaho, skoro až moc dobré, než aby to byla pravda...</strong></p>

<p><strong>Zamračila se a vymrštila. Pak si promnula oči.</strong></p>

<p><strong>To, co vidí na obrazovce, přece nemůže být pravda.</strong></p>

<p><strong>To není možné... nebo je?</strong></p>

<p><strong>Zašátrala po správném knoflíku na ovladači, přidala zvuk. „..</strong></p>

<p><strong>. Rathbooneův duch straší na chodbách sídla z dob občanské války. Jaká tajemství očekávají náš tým <emphasis>Paranormálních v</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>šetřovatelů</emphasis>, když se snaží odhalit...“</strong></p>

<p><strong>Hlas vypravěče slábl a kamera se stále víc a víc blí­žila k portrétu muže s tmavými vlasy a nepřítomnýma očima.</strong></p>

<p><strong>Murhder.</strong></p>

<p><strong>Tu tvář by poznala kdekoliv.</strong></p>

<p><strong>Vyskočila, hnala se k televizi - ale jak by to pomohlo?</strong></p>

<p><strong>Kamera odjela a ukázala krásný salon a pak záběry parku bílého plantážnického domu. Mluvili o nějakém speciálu, o přímém přenosu... během kterého se budou snažit zachytit ducha abolicionisty z dob občanské vál­ky, který podle názoru mnohých dosud bloumá chod­bami a parkem domu, kde kdysi žil.</strong></p>

<p><strong>Soustředila se znovu na komentář a zoufale se snaži­la zachytit, kde to sídlo je. Snad by mohla...</strong></p>

<p><strong>Hned za Charlestonem, v Jižní Karolíně. Tam to je.</strong></p>

<p><strong>Ucouvla, lýtky narazila na postel a usedla na ni. Prv­ní, co ji napadlo, bylo přenést se tam a osobně se pře­svědčit, zda je to její bývalý milenec, nebo skutečný ži­vý duch, nebo jen nějací talentovaní televizní producenti dělají spoustu rámusu.</strong></p>

<p><strong>Logika však překonala první popud. Když naposled spočinula na Murhderovi očima, dal jasně najevo, že s ní nechce mít nic společného. Kromě toho to, že ně­kde existuje nějaká stará olejomalba, která se mu podo­bá, ještě neznamená, že je na penzi v tom starém domě a hraje si tam na strašidlo.</strong></p>

<p><strong>Ačkoliv to byl parádní portrét. A terorizování lidí, to by se mu veskrze podobalo.</strong></p>

<p><strong>Sakra... přála mu všechno nejlepší. Jednoznačně. A kdyby nebyla přesvědčena, že by byla stejně nevítá­na jako tajemství, které mu prozradila, když se spolu zapletli, byla by tu cestu podnikla.</strong></p>

<p><strong>Skutečnost však byla taková, že to nejlepší, co někdy můžete pro někoho udělat, je vyhnout se mu. A dala mu svou adresu na Hudsonu.</strong></p>

<p><strong> Ví, kde ji najít.</strong></p>

<p><strong>Bože, doufala ale, že je v pořádku.</strong></p>

<p><strong>Otočila hlavu, když uslyšela zaklepání na dveře.</strong></p>

<p><strong> „Ano?“ řekla.</strong></p>

<p><strong>„To má být dále?" odpověděl hluboký mužský hlas.</strong></p>

<p><strong>Vstala, svraštila čelo a říkala si, že nezní jako <emphasis>dog</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>gen.</emphasis> </strong></p>

<p><strong>„Jo. Je odemčeno."</strong></p>

<p><strong>Dveře se otevřely dokořán a objevila se... truhla - lodní kufr. Lodní kufr Louis Vuitton z dávných dob. A usoudila, že muž, který ho drží, je bratr - soudě pod­le bagančat a kožených kalhot, viditelných pod kufrem.</strong></p>

<p><strong>Ledaže by Fritz vyměnil svůj vanilkový životní styl za něco z Vishousova šatníku. A přibral padesát kilo.</strong></p>

<p><strong>Kufr se spustil tak nízko, že viděla do Tohrmentovy tváře. Bratr se tvářil vážně, ale koneckonců, nebyl žád­ný smíšek. Nikdy nebyl... a vzhledem k tomu, kam se ubíral jeho život, ani nikdy nebude.</strong></p>

<p><strong>Odkašlal si a pak sklonil hlavu k tomu, co držel v náručí. </strong></p>

<p><strong>„Něco jsem ti přinesl. Na obřad."</strong></p>

<p><strong>„Hm... no, John a já jsme nic nečekali." Pokynula mu, aby šla dál. „Ale díky."</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Bratr prošel dveřmi a postavil kufr. Byl půldruhého metru vysoký a skoro metr široký a otevíral se    jako skříň.</strong></p>

<p><strong>V            tichu, jež následovalo, Tohrmentovy oči přelétly její tvář a ona měla znovu takový prapodivný pocit, že ten chlap o ní ví příliš mnoho.</strong></p>

<p><strong>Odkašlal si. „Je zvykem, že když se žena spojuje s mužem, její rodina jí pro ten obřad opatří šaty.“</strong></p>

<p><strong>Xhex se znovu zamračila. Pak zvolna zavrtěla hla­vou. „Já žádnou rodinu nemám. Ne opravdovou.“</strong></p>

<p><strong>Bože, ten jeho vážný, vědoucí pohled ji snad popá­lí... a její <emphasis>symphathovská</emphasis> stránka se prudce vztáhla k prozkoumání jeho grafu, hodnotila, poměřovala.</strong></p>

<p><strong>Jasně. Tohle nedává smysl. Ten rezonující žal a hr­dost a smutek a radost, které pociťuje... by byly důvod­né jen tehdy, kdyby ji znal. A pokud je jí známo, jsou si cizí.</strong></p>

<p><strong>Aby nalezla odpověď, pokusila se proniknout do je­ho mysli a vzpomínek... ale bránil jí vstoupit do svého mozku. Místo četby jeho myšlenek... narazila jen na scénu z filmu <emphasis>Godzilla versus M</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>thra.</emphasis></strong></p>

<p><strong>„Kdo jsi?“ zašeptala.</strong></p>

<p><strong>Bratr ukázal na kufr.</strong></p>

<p><strong> „Přinesl jsem ti... něco na sebe.“</strong></p>

<p><strong>„No jo, ale mě spíš zajímá proč.“ Jasně, zní to ne­vděčně, ale dobré způsoby nikdy nebyly její silná stránka.</strong></p>

<p><strong> „Proč by ses namáhal?"</strong></p>

<p><strong>„Konkrétní důvody nejsou relevantní, ale jsou zcela dostatečné." Rozuměj: Nebude to rozvádět. „Dovolíš, abych ti to ukázal?"</strong></p>

<p><strong>Za normálních okolností by do toho z mnoha důvo­dů nešla, ale tohle nebyl normální den a ona nebyla v normální náladě.</strong></p>

<p><strong> A měla takový prapodivný pocit... že ji všemi těmi mentálními bloky chrání. Ochraňuje ji před řadou jakýchsi fakt, která by se jí zařízla až do nejhlubšího nitra, jak se obávala.</strong></p>

<p><strong>„Jo. Tak jo." Založila si paže na hrudi, byla nesvá. „Otevři to."</strong></p>

<p><strong>Bratrovi zapraštěla kolena, když poklekl před kuf­rem a ze zadní kapsy vyndal mosazný klíček. Ozvalo se cvaknutí a pak uvolnil západky nahoře a dole a pře­šel za truhlici.</strong></p>

<p><strong>Neotevřel ji však dokořán. Místo toho uctivě přejel prsty přes kufr - a jeho emocionální graf se málem roz­padl bolestí, kterou cítil.</strong></p>

<p><strong>S obavou o jeho duševní zdraví a utrpení, jímž pro­cházel, zvedla ruku, aby ho zarazila. </strong></p>

<p><strong>„Počkat. Víš jistě, že chceš..."</strong></p>

<p><strong>Pootevřel kufr, roztáhl obě přední půlky víka doko­řán...</strong></p>

<p><strong>Metry rudého saténu... metry tmavě krvavě rudého saténu se vysypaly z hlubin kufru Louis Vuitton a pad­ly na koberec.</strong></p>

<p><strong>Byly to obřadní šaty jaksepatří. Takové, které se předávají z generace na generaci. Takové šaty, nad kterými se vám tají dech, i když vůbec nejste holka holčičí.</strong></p>

<p><strong>Xhex zvedla pohled k bratrovi. Nedíval se na to, co jí přinesl. Jeho pohled se upíral na protější stěnu, výraz měl žalostný, jako by ho to, co dělal, ubíjelo.</strong></p>

<p><strong>„Proč mi to přinášíš?" </strong></p>

<p><strong>zašeptala, protože poznala, co to je. Věděla o tomto bratrovi málo, ale bylo jí dobře známo, že jeho <emphasis>shellan</emphasis> zastřelil nepřítel. A tohle je ur­čitě Wellesandřina obřadní toaleta. „Je to pro tebe utr­pení."</strong></p>

<p><strong>„Protože žena by měla mít pořádné šaty, když jde... k..." Musel si znovu odkašlat. „Tyhle šaty měla na so­bě Johnova sestra, když se spojovala s králem."</strong></p>

<p><strong>Xhex přimhouřila oči. „Takže jsou od Johna?"</strong></p>

<p><strong>„Ano," řekl chraplavě.</strong></p>

<p><strong>„Lžeš - nechci tě urazit, ale neříkáš mi pravdu." </strong></p>

<p><strong>Sje­la pohledem na všechen ten rudý satén. „Jsou neuvěři­telně krásné. Ale já prostě nechápu, proč by ses tady ukázal teď, dneska v noci, a nabídl mi je - protože tvo­je emoce jsou v téhle chvíli velice osobní a nedokážeš se na tu věc ani podívat."</strong></p>

<p><strong>„Jak už jsem řekl, mé důvody jsou tajné. Ale bylo by... gesto dobré vůle, kdyby sis je vzala na obřad."</strong></p>

<p><strong>„Proč je to pro tebe tak důležité."</strong></p>

<p><strong>Přerušil je ženský hlas. „Protože byl u toho na samém počátku."</strong></p>

<p><strong>Xhex se otočila na patě. Ve dveřích, mezi veřejemi, stála postava v černé kápi a Xhexina první myšlenka patřila tomu, že je to Stvořitelka... jenomže pod rou­chem nezářilo žádné světlo.</strong></p>

<p><strong>Druhé, co si pomyslela, bylo, že graf této ženy... je kopií vlastního grafu Xhex.</strong></p>

<p><strong>Až do té míry, že byly totožné.</strong></p>

<p><strong>Postava se belhala kupředu a Xhex klopýtavě couv­la a o něco zakopla. Jak padala, pokusila se chytit rov­nováhu na posteli, a minula ji, přistála zadkem na pod­laze.</strong></p>

<p><strong>Jejich grafy byly absolutně totožné, ne ve smyslu emocí, ale samotné stavby. Totožné... jako graf matky a dcery.</strong></p>

<p><strong>Žena zvedla ruce ke kápi a zvolna zvedla to, co jí za­krývalo tvář.</strong></p>

<p><strong>„Ježíši... <emphasis>Kriste</emphasis><emphasis>.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Ten výkřik vydal Tohrment a žena k němu otočila své ocelově šedé oči. Zvolna a uctivě se uklonila. „Tohrment... syn Hharmův. Jeden z mých zachránců."</strong></p>

<p><strong>Xhex mlhavě vnímala, jak se bratr opřel o truhlu, ja­ko by mu kolena vypovídala službu. Opravdovou sta­rost jí však působila tvář, která se předtím odhalila. To­lik se podobala její vlastní, byla zaoblenější, pravda... jemnější, ano... ale stavba kostí byla stejná.</strong></p>

<p><strong>„Matko..vydechla Xhex.</strong></p>

<p><strong>Ženiny oči se k ní vrátily a zapátraly v její tváři. „Věru... jsi krásná."</strong></p>

<p><strong>Xhex se dotkla své líce. „Jak..."</strong></p>

<p><strong>Tohrmentův hlas byl plný šoku, když se otázal: „Ano<emphasis>... jak</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis>'</emphasis></strong></p>

<p><strong>Žena postoupila ještě trochu kupředu, stále kulhala — a Xhex okamžitě chtěla vědět, kdo nebo co jí ublížilo: ačkoliv nic z toho nedávalo smysl - řekli jí, že její pra­vá matka zemřela při porodu, proboha - nechtěla, aby tohle smutné, líbezné stvoření v rouchu někdy postihlo nějaké zranění.</strong></p>

<p><strong>„Tu noc, co ses narodila, dcero má, jsem... zemře­la. </strong></p>

<p><strong>Ale když jsem usilovala o vstup do Stínu, nebylo mi dovoleno tam vejít. Stvořitelka mi však s veške­rým  Svým milosrdenstvím umožnila žít v odloučení na Druhé straně, a tam jsem pak navždy zůstala, ko­nala službu Vyvoleným jako pokání za svou... smrt.</strong></p>

<p><strong> Stále ještě jsem ve službách jedné Vyvolené a přišla jsem na tuto stranu, abych o ni pečovala. Avšak... po pravdě, přišla jsem do těchto krajů, abych na tebe konečně pohlédla osobně. </strong></p>

<p><strong>Dlouho jsem tě sledo­vala a modlila se za tebe ve svatyni... a když tě nyní vidím, shledávám... dobře vím, že budeš muset mnohé poznat, mnohé uvážit a projít hněvem... </strong></p>

<p><strong>Otevřela-li bys mi však své srdce, ráda bych v něm spat­řila... náklonnost. Pochopím, je-li to příliš málo, pří­liš pozdě...“</strong></p>

<p><strong>Xhex zamrkala. Jakkoli jí to připadalo chabé, na víc se nezmohla... kromě toho, že vstřebávala ženin neu­věřitelný smutek.</strong></p>

<p><strong>Nakonec ve snaze pochopit něco, cokoli, pokusila se proniknout do mysli postavy v rouchu, která stála před ní, vůbec se však nedostala daleko. Veškeré konkrétní myšlenky či vzpomínky byly stejně jako Tohrmentovy zablokovány před jejím vnímáním. Měla emocionální kontext, ale žádné podrobnosti.</strong></p>

<p><strong>Věděla však, že ta žena mluvila pravdu.</strong></p>

<p><strong>A ačkoliv byly mnohé chvíle, kdy se cítila opuštěna tou, která ji porodila, nebyla hloupá. Okolnosti jejího početí, vzhledem k tomu, kdo byl její otec, nemohly být radostné.</strong></p>

<p><strong>Spíš hrůzné.</strong></p>

<p><strong>Xhex měla odjakživa pocit, že na matce, která ji po­rodila, musela spočívat nějaká kletba — a teď, když se s ní setkala tváří v tvář? Necítila žádnou trpkost vůči té nehybné, napjaté postavě před sebou.</strong></p>

<p><strong>Xhex vstala a přitom vnímala Tohrmentovo zoufal­ství a nevíru a sama něco z toho také pociťovala. Neod­mítne však tuto příležitost... tento dar, který jí osud vě­noval noc před jejím zaslíbením.</strong></p>

<p><strong>Zvolna přešla po koberci. Když se ocitla u matky, všimla si, že druhá žena je mnohem menší než ona. hu­benější a bojácnější.</strong></p>

<p><strong>„Jakpak se jmenuješ?" zeptala se Xhex drsně.</strong></p>

<p><strong>      „Jsem... Nijaká," zněla odpověď. „Jsem Nijaká..."</strong></p>

<p><strong>Rezavý hvizd obrátil všechny hlavy.</strong></p>

<p><strong> John stál hned u dveří, po boku své sestry královny, v ruce malý rudý váček s nápisem MARCUS REINHARDT KLENOT­NICTVÍ, ZAL. 1893.</strong></p>

<p><strong>John očividně nešel cvičit. Odjel s Beth do lidského světa... vybrat obřadní prsten.</strong></p>

<p><strong>Xhex se rozhlédla po shromážděných a spatřila živý obraz, který všichni tvořili. Tohrment u kufru Louis Vuitton, John a Beth u dveří. Nijaká vedle lůžka.</strong></p>

<p><strong>Tenhle okamžik si bude pamatovat po všechny dny svého života. </strong></p>

<p><strong>A ačkoliv měla v hlavě víc otázek než od­povědí, nalezla ve své duši sílu odpovědět na Johnovu němou otázku, kdože je její záhadný host.</strong></p>

<p><strong>A ve skutečnosti právě kvůli němu byla schopna vů­bec odpovědět.</strong></p>

<p><strong> Vždycky se dívej dopředu. </strong></p>

<p><strong>V minulosti je mnoho věcí, které je lépe zanechat v letopisech dě­jin. Tady v tomto pokoji, s těmito lidmi, potřebovala hledět dopředu.</strong></p>

<p><strong>Odkašlala si a řekla hlasitě a jasně: „Johne... tohle je má matka. A bude mým svědkem při obřadu."</strong></p>

<p><strong>John vypadal zcela ohromeně - ale rychle to překo­nal.</strong></p>

<p><strong> Jako dokonalý gentleman přistoupil k Nijaké a po pás se uklonil. Potom znakoval a Xhex chraptivě pře­kládala.</strong></p>

<p><strong>„Říkal, že je vděčný za tvou přítomnost a že jsi v na­šem domově vždy vítána."</strong></p>

<p><strong>Nijaká si zakryla tvář rukama, očividně přemožena pohnutím. „Děkuji... vám. Děkuji."</strong></p>

<p><strong>Xhex si nepotrpěla na objímání, ale uměla zatraceně dobře lidi podpírat, a tak uchopila matčinu strašlivě hu­benou paži, aby se chuděra nesesula na koberec.</strong></p>

<p><strong>„To je dobré," řekla Johnovi, který očividně panika­řil, že ženu rozrušil. „Počkej - tam se nekoukej, nesmíš vidět mé šaty."</strong></p>

<p><strong>John ztuhl s očima v půli cesty přes místnost.</strong></p>

<p><strong> <emphasis>Šaty, </emphasis>zformoval ústy.</strong></p>

<p><strong>Jo, těžko říct, co bylo větší šok: že se po třech stech letech poprvé ukázala její matka. Nebo že se Xhex ob­lékne do obřadních šatů.</strong></p>

<p><strong>Jeden nikdy neví, kam ho život zanese, že ano.</strong></p>

<p><strong>A někdy to překvapení není špatné, vůbec není špatné.</strong></p>

<p><strong>Za prvé... John.</strong></p>

<p><strong>Za druhé... šaty.</strong></p>

<p><strong>Za třetí... matka.</strong></p>

<p><strong>Dnes je dobrá noc, moc dobrá noc, skutečně.</strong></p>

<p><strong>„Hele, půjdeme vedle," </strong></p>

<p><strong>řekla, přistoupila ke kufru a zavřela své šaty dovnitř. </strong></p>

<p><strong>„Musím se obléct... nechci přijít pozdě na svůj obřad."</strong></p>

<p><strong>Když valila kufr z místnosti, přičemž odmítla pomoc mužů, vyzvala Nijakou a Beth, aby šly s ní. Koneckon­ců, pokud jde o její matku a Johnovu sestru, všechny se musí začít seznamovat... a není lepší způsob než ji pěkně a řádně nastrojit pro jejího budoucího <emphasis>hellrena.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Pro jejího čestného muže.</strong></p>

<p><strong>Pro její životní lásku.</strong></p>

<p><strong>Dnešní noc je skutečně to nejlepší, co ji kdy potkalo.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>                                Kapitola sedmdesátá čtvrtá</strong></p>

<p><strong>John Matthew byl nucen stát stranou a sledovat, jak jeho <emphasis>shellan</emphasis> vleče kufr o velikosti chevroletu chod­bou spolu s jeho sestrou... a svou matkou?</strong></p>

<p><strong>Dvěma posledně řečenými ženami byl nadšen; tím břemenem už tak ne. Věděl však, že si nesmí hrát na svalovce. Kdyby Xhex potřebovala jeho pomoc, řekla by si o ni.</strong></p>

<p><strong>A vida, byla dost silná, aby to dokázala docela sama.</strong></p>

<p><strong>Jasně, fakt... bylo to rajcovní — nebude lhát.</strong></p>

<p><strong>„Máš oblečení?" zeptal se Tohrment nabručeně.</strong></p>

<p><strong>John na něj pohlédl a pochopil, že bratr byl otřesen až do morku kostí. Doslova se ve svých bagančatech kymácel. Jenomže vzhledem k tomu, jak měl stažené obočí a sevřené čelisti, nehodlal to rozebírat.</strong></p>

<p><emphasis>Aha... já nevím, co si vezmu na sebe, znakoval John.</emphasis></p>

<p><emphasis> Smoking?</emphasis></p>

<p><strong>„Ne, dojdu ti pro to, co potřebuješ. Počkej."</strong></p>

<p><strong>Bum - dveře se zavřely.</strong></p>

<p><strong>John se rozhlédl po svém pokoji, a když uviděl šat­nu, vrátil se mu do tváře ten úsměv, který jako by měl na tváři celou dobu. Přistoupil k ní, položil na prádel­ník ten malý červený váček, který předtím přinesl od klenotníka, zastavil se a začal obdivovat výstavu jejich párového života.</strong></p>

<p><strong>Ach, páni... ona se k němu nastěhovala. </strong></p>

<p><strong>Vážně se nastěhovala. Jeho a její šaty visely společně.</strong></p>

<p><strong>Vztáhl ruku, dotýkal se jejích kožených kalhot a zá­pasnických triček a pouzder na zbraně... a cítil, jak ho ruměnec hrdosti a štěstí trochu opouští.</strong></p>

<p><strong> Ona bude bojo­vat ve válce. Bok po boku s ním a bratry. Staré právo to sice výslovně zakazovalo, ale Slepý král už prokázal, že není otrokem dávných zvyklostí — a Xhex už proká­zala, že si v terénu ví rady lip než dobře.</strong></p>

<p><strong>John zamířil k posteli a sedl si. Nebyl si jist, jak se staví k jejím nočním výletům mezi zabijáky.</strong></p>

<p><strong>Tak jo. Kašle na to. <emphasis>Přesně</emphasis> ví, jak se k tomu staví.</strong></p>

<p><strong>Neřekne jí ale, aby nikam nechodila. Ona je, kdo je, a on se spojí s bojovnicí.</strong></p>

<p><strong>Taková už je.</strong></p>

<p><strong>Sjel pohledem k nočnímu stolku. </strong></p>

<p><strong>Naklonil se k ně­mu, otevřel horní zásuvku a vyndal otcův deník. Uhla­dil dlaní poddajné stránky a cítil, jak se dějiny přesou­vají z říše intelektu do skutečnosti. </strong></p>

<p><strong>Dávno, pradávno držely tuto knihu jiné ruce a psaly na její listy... a pak se skrze řadu nehod a šťastných náhod deník dostal po mnoha dnech a nocích až k Johnovi.</strong></p>

<p><strong>Kdovíproč mu dnešního večera pouto k jeho otci Dariovi připadalo dost silné, aby překonalo éterickou mlhu času a přitáhlo je oba k sobě, aby je sjednotilo, až... Bože, zdálo se, jako by byli takřka jedna osoba.</strong></p>

<p><strong>Protože věděl, že otec by byl nadšen. Věděl to s tako­vou jistotou, jako by seděl vedle něj na tomhle lůžku.</strong></p>

<p><strong>Darius by chtěl, aby on a Xhex skončili spolu. Proč? Kdoví... ale byla to pravda stejně reálná jako slavnost­ní slib, který zanedlouho složí.</strong></p>

<p><strong>John znovu sáhl po zásuvce a tentokrát vyndal ma­lou starou krabičku. Zvedl víčko a zadíval se na těžký zlatý pečetní prsten. Ta zatracená věc byla obrovská, velikostí padla na ruku válečníka, její povrch se leskl skrz jemnou síť škrábanců, jež pokrývaly erb a boky.</strong></p>

<p><strong>Dokonale mu padl na ukazováček pravé ruky.</strong></p>

<p><strong>A zčistajasna se rozhodl, že už ho nesundá, ani do boje.</strong></p>

<p><strong>„To by velice schvaloval."</strong></p>

<p><strong>John zvedl oči. Tohr se vrátil a přinášel s sebou hro­madu černého hedvábí — a také Lassitera. Padlý anděl stál za ním a jeho světlo se rozlévalo všemi směry, jako by na chodbě vycházelo slunce.</strong></p>

<p><emphasis>Víš co, kdovíproč si myslím, že máš pravdu, znakoval John.</emphasis></p>

<p><strong>„Já vím, že mám pravdu." Bratr přistoupil a sedl si na lůžko. „On ji znal."</strong></p>

<p><emphasis>Koho?</emphasis></p>

<p><strong>„Znal Xhex. Byl u toho, když se narodila, když je­jí matka..." Nastala dlouhá pauza, jako by měl Tohr v mozku zmatek a ještě si ho docela neuspořádal.</strong></p>

<p><strong> „Když její matka zemřela, odvezl Xhex k rodině, kte­rá se o ni mohla postarat. Miloval tu malou — a já taky. Proto ji pojmenoval Xhexania. Sledoval ji z dálky..."</strong></p>

<p><strong>Epileptický záchvat přišel tak znenadání, že John ne­měl čas se křečím ubránit - v jednom okamžiku seděl zpříma a naslouchal Tohrovi; vzápětí ležel na podlaze a zoufale sebou zmítal.</strong></p>

<p><strong>Když jeho synapse konečně přestaly zkratovat a mrs­kající se končetiny znehybněly, ztěžka dýchal. K jeho úlevě byl Tohr hned nad ním, v dřepu.</strong></p>

<p><strong>„Jak je?" zeptal se tiše.</strong></p>

<p><strong>John se vzepřel o podlahu a posadil se vzpřímeně.</strong></p>

<p><strong> Promnul si tvář a potěšilo ho zjištění, že zrak mu dosud funguje. Nikdy ho nenapadlo, že bude rád, když uvidí jasný obraz Lassiterova čenichu.</strong></p>

<p><strong>Zápolil chvíli o vládu nad svýma rukama, pak se mu podařilo znakovat: <emphasis>Jako bych prošel mix</emphasis><emphasis>é</emphasis><emphasis>rem.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Padlý anděl vážně přikývl. „A taky tak vypadáš."</strong></p>

<p><strong>Tohr se na něj zamračil, pak se vrátil pohledem k Johnovi. „Nevšímej si ho, je slepý."</strong></p>

<p><strong>„Ne, nejsem."</strong></p>

<p><strong>„Za půldruhé minuty budeš." Tohr uchopil Johnúv biceps a vlekl ho zpátky na postel. „Nechceš napít?"</strong></p>

<p><strong>„Nebo třeba nový mozek?" nabízel Lassiter.</strong></p>

<p><strong>Tohr se k němu naklonil. „Abych prokázal službu veřejnosti, udělám z tebe taky němého, platí?"</strong></p>

<p><emphasis>Ty jsi ale rozdávačný.</emphasis></p>

<p><strong>Nastala dlouhá pauza a pak John znakoval: <emphasis>Můj otec ji znal?</emphasis></strong></p>

<p><strong>„Ano."</strong></p>

<p><emphasis>Ty taky, viď.</emphasis></p>

<p><strong>„Ano."</strong></p>

<p><strong>V               tichu, jež následovalo, John usoudil, že některé věci je nejlépe nerozvádět. A tohle je jedna z nich, sou­dě podle bratrova upjatého výrazu.</strong></p>

<p><strong>„Jsem rád, že máš jeho prsten," řekl Tohr prudce, když vstal. „Zvlášť v takovou noc, jako je ta dnešní."</strong></p>

<p><strong>John pohlédl na hroudu zlata na svém prstě. Patřila tam. Jako by ji nosil léta.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Já taky,</emphasis> znakoval.</strong></p>

<p><strong>„A teď mě laskavě omluv, půjdu se taky obléct."</strong></p>

<p><strong>Když John vzhlédl, ocitl se zpátky v tom dávném okamžiku, kdy otevřel dveře své bídné garsonky a na­mířil pistolí vzhůru, vzhůru, hodně vysoko vzhůru do Tohrmentovy tváře.</strong></p>

<p><strong>A teď mu Tohr přinesl roucho k obřadu spojení.</strong></p>

<p><strong>Bratr se pousmál. „Škoda, že tu není tvůj otec, aby to viděl."</strong></p>

<p><strong>John se zamračil a otočil tím pečetním prstenem na prstě; říkal si, jak moc tomuhle muži dluží. Pak se rychle a prudce vymrštil... a pevně bratra objal. Tohr byl zřejmě na okamžik překvapen, ale pak jeho silné paže objetí opětovaly.</strong></p>

<p><strong>Když se John odtáhl, zadíval se mu zpříma do očí. <emphasis>Je tady,</emphasis> znakoval. <emphasis>Můj otec je tady se mnou.</emphasis></strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>O hodinu později stál John na mozaikové podlaze v hale a přenášel váhu z nohy na nohu. Byl oděn v tradičním obřadním šatu urozeného muže, černé hedvábné kalhoty splývaly až k podlaze, volný vršek zajištěný pásem posázeným drahokamy, který mu za­půjčil král.</strong></p>

<p><strong>Bylo rozhodnuto uspořádat obřad na úpatí hlavního schodiště, před obloukovým průchodem do jídelny. </strong></p>

<p><strong>Dvojité dveře místnosti, kde všichni jedli, byly zavře­né, takže tvořily zeď, a za nimi <emphasis>d</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>ggenové</emphasis> prostírali k hostině.</strong></p>

<p><strong>Všechno bylo uspořádáno, Bratrstvo stálo v řadě vedle něj, <emphasis>shellan</emphasis> a ostatní členové domácnosti se shromáždili naproti ve volném půlkruhu. </strong></p>

<p><strong>Mezi těmito svědky stál Qhuinn na jednom konci, Blay a Saxton na druhém. iAm a Trez se vypínali uprostřed, pozváni jako mimořádní hosté.</strong></p>

<p><strong>John se rozhlédl a všiml si malachitových sloupů a mramorových stěn a lustrů. Od té doby, co sem při­šel, už tu mnohokrát stál a slýchal, jak velice jeho otce těšívalo, když byly všechny pokoje pod touto bytelnou střechou plné života.</strong></p>

<p><strong>John soustředil pohled na jabloň, vyobrazenou na podlaze. Byla tak líbezná, znamení jara, věčně kvetou­cího... jedna z těch věcí, které vás povznesou, kdykoli je uvidíte.</strong></p>

<p><strong>Miloval ten strom od chvíle, kdy se sem nastěhoval...</strong></p>

<p><strong>Sborové zajíknutí ho přimělo prudce zvednout hlavu.</strong></p>

<p><strong>Ach... sladká... Marie... matko...</strong></p>

<p><strong>V té chvíli mu vypnul mozek. Prostě prázdno. Byl si celkem jist, že mu srdce ještě tiká, soudě podle toho, že se udržel na nohou, ale jinak?</strong></p>

<p><strong>No, právě umřel a přišel do nebe.</strong></p>

<p><strong>Na vrcholu hlavního schodiště, s rukou položenou na zlaté balustrádě, se objevila Xhex v ohromující nád­heře, která ho zbavila rozumu a uvedla v úžas.</strong></p>

<p><strong>Rudá toaleta, kterou měla na sobě, jí dokonale slu­šela, černá krajka nahoře ladila s jejími černými vla­sy a tmavě šedýma očima, kilometry saténových suk­ní splývaly kolem jejího štíhlého těla v oslnivých vl­nách.</strong></p>

<p><strong>Když mu pohlédla do očí, upravila si něco v pase, pak si uhladila předek.</strong></p>

<p><emphasis>Pojď ke mně, znakoval. Pojď ke mně dolů, má ženo.</emphasis></p>

<p><strong>V protějším rohu začal zpívat tenor, Zsadistův křiš­ťálově jasný hlas se vznášel k malbám válečníků na stropě, vysoko, vysoko nad nimi. Zprvu John nevěděl, jaká je to píseň... ačkoliv kdyby se ho zeptali, jak se jmenuje, klidně by řekl Santa Claus, Luther Vandross nebo Teddy Roosevelt.</strong></p>

<p><strong>Možná dokonce i Joan Collinsová.</strong></p>

<p><strong>Pak se však zvuky poskládaly a on zachytil nápěv. U2, All I Want IsYou.</strong></p>

<p><strong>Ta, o kterou John předtím Zsadista požádal.</strong></p>

<p><strong>Když Xhex udělala první krok, ženy začaly popota­hovat. A Lassiter evidentně také. Buď to, nebo měl an­děl smítko v oku.</strong></p>

<p><strong>S každým schodem, o který Xhex sestoupila, se Johnova hruď nadýmala víc a víc, až měl pocit, že se nejen vznáší, ale zvedá s sebou i ohromnou váhu kamenného sídla.</strong></p>

<p><strong>Na úpatí schodiště se opět zastavila a Beth přiběhla, aby urovnala dlouhou vlečku.</strong></p>

<p><strong>A pak už Xhex stála spolu s ním před Wrathem, Sle­pým králem.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Miluju tě,</emphasis> naznačil John ústy.</strong></p>

<p><strong>Úsměv, kterým ho obdařila, byl na počátku malý, jen zvednutý koutek na jedné straně, ale šířil se - ach, Bo­že... šířil se, až zářil tak široce, že jí bylo vidět tesáky a oči jí svítily jako hvězdy.</strong></p>

<p><strong><emphasis>Taky tě miluju,</emphasis> naznačila v odpověď.</strong></p>

<p><strong>Králův hlas se odrazil od vysokého stropu. </strong></p>

<p><strong>„Slyšte mě, vy zde shromáždění. Sešli jsme se tu, abychom by­li svědky spojení tohoto muže a této ženy...“</strong></p>

<p><strong>Obřad započal a pokračoval, John a Xhex odpovída­li, jak měli. </strong></p>

<p><strong>Padla poznámka o nepřítomnosti Stvořitel­ky, král prohlásil, že je to dobré spojení, a když pak by­ly složeny sliby, došlo na vážné věci.</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Když dal Wrath pokyn, John se sklonil a přitiskl rty na ústa Xhex, pak odstoupil a odložil pás posázený drahokamy a roucho. Usmíval se jako blázen, když je předával Tohrovi a Fritz přinášel stůl s mísou soli a stříbrným džbánem vody.</strong></p>

<p><strong>Wrath vytasil svou černou dýku a řekl silným hla­sem: „Jaké je jméno tvé <emphasis>shellan</emphasis><emphasis>?</emphasis>‘</strong></p>

<p><strong>John znakovou řečí sdělil všem shromážděným: <emphasis>Jmenuje se Xhexania.</emphasis></strong></p>

<p><strong>Tohr vedl králi ruku, když vyřezával první písmeno přímo přes tetování, které už John měl.</strong></p>

<p><strong> A pak následo­vali ostatní bratři, vyřezávali značky přes inkoust v je­ho pokožce, čepele Bratrstva řezaly nejen skrz ty čtyři symboly ve Staré řeči, ale také přes ozdobné závity, na­kreslené tatérem. </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Při každém řezu upíral pohled na vy­obrazení jabloně, přijímal bolest s pýchou, ze rtů mu neuniklo ani tiché syknutí - a po každém písmenu či závitu vzhlédl ke Xhex. </strong></p>

<p><strong>Stála před ženami a ostatními muži, paže spojené před živůtkem šatů, oči vážné, ale pochvalné.</strong></p>

<p><strong>Když na jeho čerstvé rány dopadla sůl, zaťal zuby tak pevně, až mu čelist zapraskala námahou, zvuk pro­ťal kanoucí vodu. Ale nezajíkl se ani nevytvořil ústy němou kletbu, i když jím bolest projela, až mu zamžila zorné pole.</strong></p>

<p><strong>Když se napřímil, válečný pokřik Bratrstva a vojáků se odrazil od stěn domu a Tohr osušil dosud živý nápis kusem bílého plátna. Když skončil, vložil hadřík do černě lakované skříňky a předal ji Johnovi.</strong></p>

<p><strong>John se zvedl z kleku, přistoupil ke Xhex naparovačně, jako muž v plném rozkvětu - který právě proběhl uličkou a zvládl to skvěle.</strong></p>

<p><strong> Před ní znovu poklekl, svě­sil hlavu a podal jí černou skříňku, aby ji mohla při­jmout či odmítnout podle své vůle. Tradice říkala, že přijme-li ji, přijímá i jeho.</strong></p>

<p><strong>Nečekal ani okamžik.</strong></p>

<p><strong>Byl zbaven tíhy, kterou držel v rukou, a vzhlédl.</strong></p>

<p><strong>V  očích měla ty své krásné rudé slzy a skříňku s jeho zaslíbením tiskla na srdce.</strong></p>

<p><strong>Shromáždění jásali a tleskali a John vyskočil a zvedl ji do náručí i s těmi obrovskými, nádhernými červenými šaty.</strong></p>

<p><strong> Prudce ji políbil a pak, před králem a svou sestrou a svými nejlepšími přáteli a Bratrstvem, odnesl svou že­nu rovnou nahoru po těch schodech, odkud sešla.</strong></p>

<p><strong>Za chvíli vypukne hostina na jejich počest. Ale váza­ný muž v jeho nitru potřeboval trochu značkovat - pak se přijdou dolů najíst.</strong></p>

<p><strong>Už byl v polovině cesty, když se ozval Hollywoodův hlas: </strong></p>

<p><strong>„Hele, chlape, já si chci nechat přidělat taky něja­ké ty kudrlinky."</strong></p>

<p><strong>„O tom vůbec neuvažuj, Rhagi,“ zněla odpověď Mary.</strong></p>

<p><strong>„Už můžeme jíst?" zeptal se Lassiter. </strong></p>

<p><strong>„Nebo se bude ještě někdo krájet jako suši?"</strong></p>

<p><strong>Společnost se dala do pohybu, hlasy a smích a duně­ní Young Forever v podání Jay-Z zaplnily prostor. </strong></p>

<p><strong>Na vrcholku schodů se John zastavil a pohlédl dolů. Ta po­dívaná, spolu se ženou v jeho náruči, v něm budila po­cit, jako by šplhal na vysokou horu a konečně, nevy­světlitelně, neuvěřitelně dosáhl vrcholu.</strong></p>

<p><strong>Její chraplavý hlas zpečetil úmluvu s jeho erekcí: „Budeš tady jen tak postávat, nebo jsi mě sem přinesl z nějakého dobrého důvodu?"</strong></p>

<p><strong>John ji políbil, vsunul jí jazyk mezi rty, pronikl do ní. A zůstal tak, když s ní kráčel do svého...</strong></p>

<p><strong><emphasis>Jejich</emphasis> pokoje.</strong></p>

<p><strong>Uvnitř ji položil na lůžko a ona na něj hleděla a vy­padala, jako by byla víc než připravena na to, co jí po­skytne.</strong></p>

<p><strong>Jenomže ji zřejmě překvapilo, když se jen odvrátil.</strong></p>

<p><strong>Ale musel jí předat dar, který předtím koupil.</strong></p>

<p><strong>Když se vrátil k lůžku, měl u sebe červený váček od Reinhardta.</strong></p>

<p><emphasis>Vychovali mě lidé, a když uzavírají svazky, dává muž  ženě znamení své náklonnosti. Zčistajasna zner­vózněl. Doufám, že se ti bude líbit. Snažil jsem se vy­brat správně.</emphasis></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Xhex se posadila a ruce se jí trochu třásly, když vyn­dala dlouhou, úzkou krabičku. „Cos to udělal, Johne Matthewe..."</strong></p>

<p><strong>Její zajíknutí, když pootevřela víčko, bylo hromsky nádherné.</strong></p>

<p><strong>John sáhl dovnitř a vyndal tlustý řetěz ze sametové­ho hnízda. </strong></p>

<p><strong>Hranatý diamant zasazený uprostřed plati­nových článků měl šest karátů — bůhví, co to znamená. Jemu záleželo jen na tom, aby ten zatracený kámen byl dost velký a dost zářivý a jiskřivý, aby byl vidět až z Kanady.</strong></p>

<p><strong>Jen pro případ, že by ji nějaký muž uviděl a měl třeba zalehlou rýmu, chtěl, aby se vědělo, že je zada­ná. A kdyby někomu nedolehl do nosu Johnův vázací pach, tak záblesk toho kamene se mu jistě odrazí od sítnice.</strong></p>

<p><emphasis>Nekoupil jsem ti prsten, protože vím, že budeš chodit do boje, a nechceš, aby ti něco překáželo na rukou. A jestli se ti líbí, byl bych hrozně rád, kdybys ho nosila pořád...</emphasis></p>

<p><strong>Xhex uchopila jeho tvář a líbala ho tak douho a zhlu­boka, až nemohl dýchat. A nevadilo mu to. „Nesundám ho. Nikdy.“</strong></p>

<p><strong>John se přisál k jejím ústům a nalehl na ni, vtiskl ji i s těmi krásnými šaty do podušek, jeho ruce jí vyjely k ňadrům, pak vklouzly pod boky. Prohnul se nad jejím tělem a začal lovit v kilometrech saténu...</strong></p>

<p><strong>Asi za půldruhé vteřiny už byl zoufalý.</strong></p>

<p><strong>A ukázalo se, že ty šaty vypadají ještě lip, když jsou svlečené.</strong></p>

<p><strong>John se miloval se svou ženou zvolna, vychutnával její tělo, laskal ho rukama a ústy. Když se konečně spo­jili, zapadli do sebe tak dokonale, ta chvíle byla tak skvělá, že prostě znehybněl. Život ho dovedl až sem, k ní, k jejich spojení...</strong></p>

<p><strong>Tyhle dějiny bude od nynějška žít.</strong></p>

<p><strong>„Takže Johne...,“ řekla chraplavým hlasem.</strong></p>

<p><strong>Hvízdl stoupající tón.</strong></p>

<p><strong>„Uvažovala jsem o tom, že si taky opatřím kérku.“ </strong></p>

<p><strong>Když naklonil hlavu ke straně, jemně mu vyjela ruka­ma k ramenům. </strong></p>

<p><strong>„Co takhle že bychom se vydali do to­ho tetovacího salonu... třeba že bych si nechala udělat na záda tvoje jméno?“</strong></p>

<p><strong>Orgasmus, který otřásl jeho tělem a přešel do jejího, očividně posloužil jako dostatečná odpověď v situaci, kdy se nemohl vyjádřit hlasem.</strong></p>

<p><strong>Xhex se hrdelně zasmála a vydala se mu vstříc svý­mi boky. „Beru to jako ano...“</strong></p>

<p><strong>Ano, říkal si John a vyrazil jí vstříc. Ano, ach, sakra, ano...</strong></p>

<p><strong>Koneckonců, co je dobré pro housera, je ještě lepší pro husu. A spravedlnost musí být.</strong></p>

<p><strong>Bože, miloval život. Miloval život a všechny v tom­hle domě a všechny slušné lidi ve všech koutech světa. Osud nebyl snadný... ale všechno napravil.</strong></p>

<p><strong>Nakonec všechno, co se stane, je přesně tak, jak má být.</strong></p>
</section>

</body><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAFABEBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyD/
9k=
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAQUAucDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDyuVx5K/IOlUXYZ+4KuS48
tarFQaiUQQxGH9wVYTBI+QVEqZatS1tt+OKhQ1CQ1IfNUAR1p2ulFl/1X6Vs6VpIbDMvFdF
AtlbyBJCorojTOV7nIropz/qf0p7aMAMmH9K9Ehn0jjcyVPLNohT76VMqZcUeTT6YyglIf0
rMltsNho69an/sqQFYmQk1zWp6JuBkiXj2onC0C+ax55PGIxkIKrptk6oK37qyIJVlrEuk+
zk4FclOOtyk7laSRY3wEFGxZRu2CmBfO+anByh2118+lh2HeZtGwIKmt7NWbzGQVPbWokwx
Fa8FoXIRFrjnHUTdimYN6bEjzVq00wnhov0rqtK0IjDzLge9dPbWelowDsgNdvs7xJ5jzn+
xWLD9z+lTNorhP9V+leo+RpIx86VDcLp2zCulY+z1M4y1PJZdNaPJMVZM0ZVyDHXqV1Ywz5
EZU/SuYv8ARHjJYjiumdP90Lm984twAPuCqzAZ+4K27q02k8Vnm3JPSuCjA0lPUphV/uCjK
j+AVcNq5/hNN+wyE/dNdDgb85Sbaf4RQm3ONoq//Z8gGcGo/sbh+lKWxNSoJHEvXYKuRxBx
gRirFtZlgBit2w0hmYfLU4dXkYVKmhjR2gxtMXWr0GirJz5VdzYaFaMoMzqp962otJsIhxI
lbTpXkac/uHl02hlR8sX6VUfTpEGDFXsR06xZf9YlYuo6VbkERun4Vz/VbzMuf3Tye4tCuS
YxVFgF/grvr/QpVUv1Fcxd2ezPFdEqfJoKEjBZh/cFMDgfwirEsYBNV2AFXFG6kSCZf7op4
mX+4KrAU4CplEvmLPnrj7gqNpl/uCmdqawqFETY7zV/uikaUEcIKZtpSAK3toSmJ5n+wKcJ
P9ik4pMilYq4/wAz/YFHmf7ApuRSZFAXH71/uijzF/uio8UYoC5JvX+6KN6/3RUeKMUWDmA
lc/dFL5ij+EU00mM1NguSiYD+AU7z/wDYpioDVhIVNFhXIWudn8FOS439UFWGtUYVEYAnSi
wXHjaf4RQSi/wioC+01GZMmiwXJjOvTaKQup52iocDOacTxUuNxNgzL/dFIGA/hFNopcgXJ
gy/3RSFlz90UwGg0uUpMnWVR/CKk89B/AKqc9qTk0rDTLLTqf4RUZlU/wAApm0mlEVFh3F3
r/dFG8Y+6KDHSbcUibkgZf7op4df7oqEUuaY+Yn8xf7go8xf7gqKigOYl8xf7go8xf7gqKi
nYfOPaVQfuCnLKn90VWkzmkXNTYVy75qf3BTTIn9wVBRzRyhckDru+6Kl3Lj7gquOtSZ4o5
QuDMv9wUzcufuinGo+9FguTqy/3BTvMX+4KhU8UGmkK5OJV/uCneYp/gFVDkUoYimBa3Kf4
BSAqHGEFQq9PVxvFAEkhJkO0YopDIvmnmilcCaUny1qHccVPNgotViwU4q5SBEsOTIK6rSr
feyZFc1bLucGu10FQ0iLUxaJkzs7Ow2WBcDnFeVeKdWubbUzHGxHNe6LCI9IZsfw18/+L4t
2tM3+1XXFo5XuZp1rVGb5ZG/OkfV9WPHmt+dMyqKDiq8khZvlpto3gjQtNd1G2vE82RiM+t
e1+G7uHVNMUOQWIrwB5MYZhkivQfAetE3KQlsDNHxKxjN2kdTr+i+U7Oi8V5/qNpuJGK901
OCO503cvJK15Xqti0UrEiuGqvZuxrBnDbfIJU06OESSA1ZvoC0hIqWzty3FZ36nQXbSBjhV
Fd94Z0LzGEkq8Vz+iWDNcoCuea9Whij0/STKcKQtbUY+0ZzTZzfii9t9JsWCEA4rxS+8Rap
Nds8EpC59a6Dxv4gN7ePbq2RnFcKgeMnnrXZsrGcLtmi/iPWwcec350h8Uauv3pW/OqmMnc
aZKFkQ4FZNo0UNTufC+uXt5MquxOTXpM9k89kGYdq8n8E4/tCNfevoWKwD6SrY7VtUa9kZO
Pvnkl9pZ3H5aq2+htI33K7+604PKRis26u4NHQvIo4rhoNDmrSMaPw2xH+rP5VaXw1x/qz+
VNT4i6eG2bBkVP8A8LF05OoWum1zRlC50Fk4EZ/Ks6XRHALbDW1P8QNOnOAq1f0/VrXVl2R
qOaznDQym2cxY6efPC7e9dxYaWI4d7L2ptvpXl3Qfbxmuz+wqumFwP4ajD6SJmnY+efHWt6
rYal5dlIVXPY1zqeKtf8pcztn61sfEEH+1Xx2Ncku8oOa7HJcxsovkNceLdeUH98351b0zx
Tq9zdokkrHJ9aw1YbSCKtaQo/tBCPWqhJcxk4vlPa7KC4utKEkpzkVyes2vl7uK9G0KAvoY
J6ba5PxFAq7sVji5rmHSieZXIIc1SkJzWjfHZIeKzC+84xWMZnQoiKDRkg4qQEIORUectmn
KRaRIDxTS1OA4pDUKRSQ0GngZpooYkDitebQHEdtpNoqLzGzipACw61DmJRAgY60mBTWJHe
kyahzK5R2aM0nB70hyOlCmHKOzRmmZb0pCxFXzEWHHOaTnNOGMZJpQc9qnmHyiByKkWcim7
R3qMkdKOYOUs/aWpDMT1qBSO4p2QaOYOUccGmYFGB60Uc4comSKXOaN3tRiqUg5QpaKTNHM
PlClBpOtGMVPMHKPFOGKjzShqhyHyk4Ip+4Cq273pd3vSuFiYsKaSDTBz3prNtoFykmKMUx
X3VLximLlEzRmoyTmk3GrQrEuaM1GCTS81QuUUjNJQDSgCpbLUQzTgRTSuKb0NK4+UkzTlO
ahB5qQUXDlHmmGnE1GW9qLhyjhS7u1NAJpNhz1ouK1hx5pMUo4pdwoEN5pyglhSbxTk+ZhQ
A4j94aKGB8w0UAW5furVV/vVYl+6tVn+9WckxI0bLtXa+Hx/pCfWuKsuort/D/+vT61KujO
TPVJTjQz/u187+LZf+JswHrX0RMB/YZ/3a+dvFaA6w3+9XVFs5+pjA7l6UwjHar0UK7BUUs
YANEmddMrBVdDmpNMv203UEZDjmoMkNgVG8e5w/pTpTtLUzqQ1ufSHhPUl1XTArtk4rM8Ta
YEYlV4NcJ4H8R/ZJ0gZ8c4r2K4t11PThMvOVpYmPO+ZCWh4dfWrecQB3p9jaSCVeOK6vUdK
Mc7Er3qzpWk+fKqha5rq1iuc6HwtpCSospXpUPj7W0sNPa3ifnGK6SHboekO8nynFeC+LNd
bUdWkQvlcmuvDL2d2yXqcleXBuLhpW6k1Gp3daJk+bjpSIMcVE53kaUoWZPj93UQHympv+W
dRj7prJs2VuY6jwUP+JpH9a+lbbP9jIP9mvmzwV/yFI/rX0taj/iTp/u10Tb9kc0rc5lCzE
jMxrzfx7GIYHGa9Ja78tmUVwvi3TLrVI2ESE5rlwyuZ1JLmPBTKv2lue9Eu52GG4rqJPAGr
mZnWBsE+lSr4G1YDm3b8q9BRG5I5hVKlfmr1LwAoeRcmuT/AOEL1cSDNu2B7V3vg/RrywdT
JGRiqqJJGcpI9LFsuVIrbkjI0lv92sSCU+YqtXQ3Z26KxH92uCk/fLex8t/EMY1Z/rXIR/6
sV1Xj9y2rSZ/vVykZ/dinKT5jsSXIO9avaP8A8f8AH9aoir+jj/T4/rTp3czFpcp9FaDk6A
uP7tcf4hBBbJrs/D4J0Fcf3a5HxFExZuKnFX5hU7Hml+y72yKygw3cLXR3NkXc8VXi0pi33
KmCZfMkYsiuw4WkWJsdK6tNIkK/6r9KmXw/I3Pl1q4sn2iOSEbY6Uhjb0rsh4ek/uUh8PSf
3KjlY1VRxwjb0pSpUYK12A8PP/cpf+Edb+JKtRY3URw7RsxyFp6wPiuybw8wHCVA+iSr/BU
uDBVEck1uR1NIYxjAPNdFNpEncYqi+mFDnNZOLNVNGN5TJzmlD47VotasTgipYtO3dqFFg5
oyw2TwtOETt0St6PSvRauxaY/QRZ/CtlBmLqI5EwSA+gqaOPA5rr20N3XOzBqqdAmDcKaXI
ylURzUsZI4qBY2Dc11w0V1HzLTDou48LS5GHOjmTHleKjNu56V1q6C/92pV0J/7n6UcjDnR
xn2WX3pwgdetdp/YMmPuH8qgk0Rx1WjkYc6OX2jb05qHY+faulfR9vOKqSWewYxSaaKU0Y4
RqUxmrjx4PApyQFz0pWZXOZ+1gacIy3NbKaazD7tWY9IkI+7RysXOjnvJajyWrp10WQ/w1I
NDc/w0+Ri9ojkzE1J5LnpXXf2C/wDc/ShdDdT9z9KFBk86OVWFl60GLJ5rq20SQ9ENQ/2FK
D901pyi9ojnlhx2pjqwNdSNGZV5Wqc+mhe1FiudGDjjmmcZrUksiO1VXtyp6UDuVs0c+lWo
7cselW49PLD7tFyroydrNTtrCt6PSz/dqymj7v4ahxuS5pHMENSBSTXV/wBhE/w006CwP3a
XKHOjmhHxThE3pXSf2I68hSaBpM3/ADzNHKHOjnSjelRlTnpXT/2RKf8AlmajbR5P7ho5Q5
0c8rYGMVG24mt9tJkH8FQPYFeCtO1hc1zGwaXFXpLfZ2qsy4NMBgAp68MKYTTl+8KAHN/rT
RTWIEp5opMC7KPlWqsn3qnmcgKKiYZGaptPYT0Ltkeldr4fP+kJ9a4e0Y7wK7vw8oM8Z96y
bUWQ482x6jNu/sQ/7tfO3ixmGrt/vV9GTNjRCP8AZr5z8XH/AImzfWutRtG5yJ3lYzY5yEF
MkkZgaYv3aXOKyk0z0KasRoMHLUE9QKeI3lPyjildVjGD1qZQaV0OVmyKxlltL5Jc4Ga+iP
AutLf2SW7Nk4xXzs+5hnHSu08Da8+najGpbjNb0pJwszCase8ap4d80bwnWp9F8Om3HnsnC
813nhIWeu6bG77SdtV/Gd3Z6BpMwjKhsGuONKSlc5VPWx4l8S/ESW0LWsTYI44rwS4dppTN
nJJrofF2ryapq0pLkjJxXLqzqdp6V115KyUTrhG5Krbhg9ajPympyqlMp96oNrBvn4rOMHa
7Nk7EwP7umA/KaUdMUjDapxWb3I1udZ4JP/E0j+tfScD7dGUf7NfNXgrjU4/rX0xbRB9FQ/
7NdMv4RyzvzmJ5O+QselW47nTrcj7Rt/Gp7aAOzKa85+IEstgjNC5H0rHDNIwmm5Hq0GseF
xHhxFn8KcNY8KF/+WWPwr5FbxBqLOw+0Px701de1HP/AB8P+dd7rRRr7GTPri51XwoYzs8r
P4VnQz6XM5+z7fwr5ZGv6iJQPtDn8a9X8A3dxdlfMkJ+tYylzrQipBx3PRJABdgr0zXRXBD
aIwP92sv7MN6mta6QDRm/3a4aPx2Ls2j5V+IIC6vJj1rlIzmMV1fxCH/E3k/3q5SMfuxW0l
Z3Z2J+5YevetDR/wDj/j+tZuSM1o6Jk6hH9a1oyi5EST5bn0j4a/5Ai/7tYmuWxlc4FdN4T
gD6Kv8Au027sN9zgrxUYuS50jng3a557DohlfJWta30O2iwZQorR16VNIsmkQAECvHNR8eX
7XTxITgHtVJKC1FFuex7RFb6NGAJGQGraJoP/PRPzr55l8TahIMmVh+NQR+IdRLczPj60Sq
xRTozPpIJoH/PRPzpCmgf89E/Ovm9vEuoK2POfH1o/wCEnvc/65/zqZTSV7GKjJux9ICPQM
58xPzprw6Ex4kT86+bH8T6kZAEmfH1qU+J9RTGZn/OnCtFjcZI+jfI0ELzIn51VlttEbhXT
868AHie+ZeJnz9aE8S6ipz5rH8at1IvQ0jTla57ZdaLZzKfKK1z174d2ZYDiuAtPHeoRTKj
MxGa9R8PawusWyrJyxFDirXDmaOSl0shiAtT2ulHcMrXey6Ku7dt61MdHSOzaXbyBWcWrhK
TOZttLt1wZMYrobGz0hR+8ZM15d4l8QXVjdvFGSADXNjxVfkZ8xh+NdOiREYynsfQb2WkdQ
yY+tCWWjscbk/Ovn7/AIS3VcYEjY+tS2Xi6/FwA8rfnWalGTsi3CUdz6FHhrTrlfkK1GfCF
ohydteRD4hXlmqhJCfxps/xN1OSP5WOap2QKLZ7APD+npwxX86X+y9Ij+8yfnXgzfEbVjIQ
7sB9ahufG+pSplZG596NNxNNOx728GhgY3p+dUZrDSpc7HX868J/4SXUXj3mVs/Wki8W6lG
3+sY/jWbqRvY1VKTVz2a40G2eMmMg1zF5obKzfLxXLaf46vvtSpIx25r1TSbmDVbNWIBYir
cOZXRnJuDszzqXRjv+7Vu00bLDK13M+k/vuE4+lXV023trYyuACBWEFzOxU24q5zlroBZRh
BXQ2ehWKoPP2g1w2veMn0uVo7fnHpXJv4+1OdydzCr0TsNRlJXPdE0PTD/Ev51YXQ9M/vL+
deAHx5qiHh2/Ol/4T7WMjDvj61asS4yR9Af2JpePvL+dN/sXSyfvL+deATfEDVQoCSNn61J
D461dlyztn60nOK0Js2e/roOl4+8n51HJoeljuteASfEHWVfarv8AnTm+IOpiPLO27607XQ
kme4S6BYMMKy/nWVdeFbZgSpGa8jt/iJqZzl2q1D8Q9TaYZLbay3djTlklc7C88OtGSAvAr
nrrSGVj8tdn4d8RW+sRhJiN5rVvtISQ7o14NKrH2auwhO+h5pBpbbvu10FlojOBha6Ky0b9
786cfSotY1W30RPlwCKmEHPYpVNbFix8MwuoMwArWi8MWY7rXkl/8RL3zSLcnA9KqD4h6zt
+VmrXSOjE4ybPcU8NWOOq/nT/APhGrD1WvCP+Fja4DyWp6/ErVx1ZquytclxknY91/wCEas
RzlaafD9l6LXhh+JesZ4ZqT/hZmrjgls1mpxbsPkke5/8ACO2h6Bagl8OW+OFWvEh8TtbEg
A3YqzL8TdWWMctmtJWiEYSkepz+HoQD8ornb3w+QxIXiuMg+IuqSuDJuxXWaV4vivQEmIyf
WpS59ileD1MO/wBKMeflrm7m32MeK9Zu7WC6tvMQDkVwuq2QjDHFRKDRqppnJMNppARuFTP
GSTmoApEmKzuWtRJPvminMB5hz0ooTCzLtyvC1C33auXa4Vapv0rOITLNmPnFd54e/wBdH9
a4SzGZBXd+H+Jo/rWdTdBT2Z6lP/yBD/u186eLv+Qs31r6Mm/5Ah/3a+dPF3/IWb616cv4a
POh/EZjL92msflNKv3aaehrj6nqLY29FiSVCG61V1aweGcvj5am0Jz9sRB3Ndb4l00rpImC
c4r0oQ5oHFKradjz5nRYcd6hguJLeZZUOOaiIckqfWnZCgKa5OXldjd+8j6Y+FXjTyLNUlk
6Duax/i14va5DRwycH0NeS6JrMlgo2ORVbXdXe/lBdia3tocvstTDnkdpvMfvTiFdOOppJs
SRjbVeLf56JgnJrFQ5mdV+VG3o2nPLKWYfLVfWIhDd7Vrv9K0wx6P55TB25rg9cO6+b6111
I2gY06nNKxnilk+7SAUOeK8qR0rc6zwUM6nF9RX0/YJnRU/3a+YfBP/ACEovqK+pNNH/Elj
/wB2uh/wjmn8ZWtIf3jcV5V8UBtjevYrRBuavIfiqMRvWFDYyl8Z4KuDI/1pwAqNP9Y/1qU
dKuZ6MSNTmcfWvbPhrHuK8V4mg/fivcvhkOUrWhszkxJ660PK8VY1Bdujv/u1Ky/dpdVXGj
P/ALtctL+KyV8KPkzx/wA6vJ/vVysY/diup8ff8haT61y8f3BXRVOhfCJjrWnoa/8AEwj+t
Z3rWpof/H/H9ayw/wAQ5/wz6g8FpnSUH+zXQGxWSbpzWL4IXOlJ/u11sI/0nFRik3VRzU5J
QZ418TY3t7R1HHFfOwVnvnLetfSnxaZVhYYr5xkYLcsR612T0SuRhpq7HT4QAVCXwBgdakP
72myAB1ArD2kE9Uenujo9I8Mz6vEPLUkmt9/hZqnkblhb8q7r4O20NxPGsoGM96+qINC0v7
MgKJ09K654ikoao86MXzs+GIfhfrPP7hs/SqeoeCL3T4ma6jK49RX31FoekK2BEh/AV4r8a
9Ps7azc2qqDjtUKvSnG0UXKDTu2fHc8PkXBT0qYEbKW/RvtjZ9aiVwBg1hy+8dcF7oxId04
PvXrfw+hJuo1J4yK8n3lWBFeq/DaSR9Qjz0yK6pL3TjlH3j3V9NVoEO3tUF9YhNMkwO1dEi
A20f0qnq6gaVJj0NcC+IqUVY+UPHCbdTkHvXIIpK12Xjr/kKyfWuQibC11zehpQjqLuYDGK
hiimkusKO9Wi6BasaRMjaiqkd6ypbjr6FseG9Suow0aMfwpn/CMaxHx5L/AJV9PfD3w7Y6h
p8byxqeB1Fd83gvQw2HjT8quozKmfEa+FNVmOWgcD6VDe6TPYR4lQjHrX3TJ4H0P7G7RRx5
A9K+cPitplpp8kixqBj0px1iTL4jxcS/usU6PBHNMhCybvrT3XYOK5ZfEd9N+6NwVlBXrXt
vwzhluVQMSRXicJy+TXv3wnKuqgCvRpytA8zEfGj0xtIjOPlGa5zxfYtaaU7rxxXoJhbzF4
rnPiGgj8PuT/drjoO82aV/hR8i65cSTam6sSfmqske3tUupndqrn/aND5ABFOS946KXwFaZ
G3cCtbTdLnvYtsa5asqSUhc4r0H4ayR3OsQwyqME85rWNRR3RFTYwYPAetSzFxA5X6VNJ4J
1tTtSB/yr7q0bwlo7aLDIYELMuc4p/8Awh2j+buMSflWU8RFPYyij4N/4QnV7fMtxCwX3Fc
9f2piuvLYYxX3X8Q/Dml2nh2SSGNA23sK+L9ftwdSlI4wxrSNVNbGiRhtDGiDb1qI7kQ4pz
hvMAzS3JKRcCudTvI3cfdOs8Aec+poNxwTX0paaUG09HYZ4r5r+HkrHVYv94V9a6fEH0aMn
0q8c3yI5aMfeZgHS1EDMF7V8/fEiaRNQaEMRzX1abRP7Odsfw18m/FLdHr7Y6bqWGTtuRCP
7w4JbadRuBzmnI8kbfMKlV5ZAqrxUkllKV3E0505OVzsS1GtKGAG3mpI9PnmXckTH6CnWdu
v2uNJO5r6R+H3gvS9T09GljU5HpXZG0YamNR+8fNv9nXKtjyW/Ko/7JvWlz5LY+lfZ958L9
ECgrGgP0qrL8M9JisWl2pkD0rjhUhzDctD48nhNsAHTBqrkyMOOK9B+IemW2nag8cQGAe1c
VE0KICRXVXjzLQVKRFKDHFwOal0mWVLtG3EDND3MMnGKlsWVrlAo71lRi4vUzqO7PctBQT6
OrNydtc1r1uNzACur8M7BooBP8Nc14hkCSsRVVZCgcDdwPGSRWfGrGT5q0r67yxAFZqyFnH
Fch1RJHRTIaKjctvOKKo0ua18PlWs5utaVwQYVJrKdvnrOJnMvWX3xXdaB/ro/rXCWh+cV3
Xh8/vY/rWdTcKezPVZf+QG3+7Xzn4u/wCQs/8AvV9Fy86Gf92vnTxcP+Js3+9Xpy/ho86H8
RmKv3aa33akRcrSMnymuNbnqLY1PDa7tViB9RXu2o6ALzwsHCZ+SvDfDKH+1oj719b+FtOW
/wDDOxl3ZSvUpztA8Os37U+N9YtzY6m8RXHNZs65G4V6t8UfDB0/VJJhHgZJ6V5YAWBz0Fe
fOd5XPVpaoLeRgMUSK0jetSDbswODQmEBzWntNDSyGhdi8mt3w5pI1HUIxtz8wrnSzyXAQD
rXt/wt8KyXc8U2zjINTSnZ6mNbY6W/0Maf4Uzsx8npXz7q4zfv9a+wvH9nHp/hUxledlfH+
qqZNQkI/vGu6rK8TzsK26hnkdKZJ0qyYTxVaaMhTXkyPXW51vgj/kJxfUV9SaccaNH9K+Wf
A4P9qRZ9a+prD/kCR/Suh/wjmn8ZZseWavH/AIsD5Hr17TvvN9K8g+KvLOO1YUNjKXxHgMe
fNk+tSA0MAJXx60oWrmeithE/1wr2/wCGR+ZK8Q/5bLivcfhevKZrWhszkxJ7XnO2nat/yB
n/AN2o2OGWpNXbGiP/ALtctL+KyF8KPkf4g8avJ9a5aI/uxXT+PQW1eQ/7VcxHxGBXRVOhf
COz1rU0M/6fH9ayMEk4rW0GNv7Qjz61lh/iKn8B9T+CG26Un0rs7JPNu647wYP+JQg/2RXY
2eVlyOtTiv4qOenNKD0PHPjKhTcBXzlImZmNfR3xfJeNietfOJyblh711z+FEYaabegRNtJ
FDZ81W96lKDrTkAPBrlcbvY9Fu6PS/A/iqLQgshbGK9T/AOF4xxRKN/QetfMypcudsSEj2q
UwXYTa0DGumpBcmx5kYtz3PpWH46Qsd2/BHvXHeMviNF4it3G7NeHm3vlk4hYCpmS+C7RC3
NKhBdgmnF3uLdzJLcORWesbNL04qwbK+U7zA3PtSqt2n/Lu2fpW7j7x0U6nujZ1ESqTXqnw
ylj+0p0zmvNbXS9Q1KdUEDYz6V7F4H8KXmnuk0iFR1q5r3TFz1Pb4pgYI+e1V9XfOlyfQ1Q
E7BUQHpVi/bOjSE/3a8pfEaSlofLvjhc6rJ9a48LhK63xmxOry/U1yIyTiumWxpQlqPUAjB
q1pUarqCH3qooO6rWkhv7UQHpmqpqwV2fWXw4vBBoyHOMLWnqfiKZbllR+9cp4RLJoybTj5
ahv3Y3Rye9YVZamdNnomk61PNZtufqK8D+LrST3EhzXqmjyP9nODXk3xQYlnNb0tYky+I8b
tVMYOfWpZHzTYeQ2fWggF6wqaM76T90fBg8V798Ik2lSa8BUYcYr6A+EoJVK66c7QZ5tf40
e7FlyvFcd8TWB8Ptj+7XXouSK434jqf7FcdsVyYd3mzav8CPkjUk23rt/tVD5mY8Yyat6qP
8ATnHbNVbeeOOcK65FOS942p/COiiR0IcYrtPBk1vpt8lwSBtOa5G82vhoeBTYZbgJiIkmu
iFRR3RnU2PrGx+MNta2KW/mj5RjrVuP4x2TDmVfzr4+e71EMflampe6iCeGqJ4qDduUwiz6
h8W/E+01bT3tllXketfOWuXQkvnKHIY1hPc6pJPxuxUj/asZeMlq2jJOOw1UFdWBDUM6PEd
w6VGGuiOYTj6UgiurgmNITk+1YRjeRvz6HYfD94/7YjC/3hX1np0uNHjA9BXy78PvDl9b36
XEsTBc55FfSNldbLJIm44qsfSvBHPRn7zN2W426Y/P8NfK/wATdj6q7N619Nn95ZvzxivmH
4pDbqrhfWscPRdtwhL94cAjkMChxinS6hIuFqCKFzg54qaVY9nIya2lU5NDujuWLRmlu4mB
719UfDa5a10dGJxgV8p6UxGoRg9M19MeEZmGiqF/u05PmgctV+8dvrfixohtR+axB4uuLi3
aLzeo9a5bXJHaQ5Ncu19JBLgNXlQg+ciT0E8T+GLjXL0y5zk1j/8ACsbkxAAGu/0i8klALD
NdfayMygFK9aU+VBRPD1+FV0Mtg0+3+Hc9tcBmBGDXusrvGhPl/pXO6ldOAxC4ohVUhS3OU
VZNLs/K3dBXKatdiVWLGtvVbmV3YN0rjdR3MTg1jUZUDHkeMuSRUAkjLgKKmkjCqSapqV8z
gVijqiSuyiQ5FFRyf6w0VoaGnO2YVrNb79X5f9StUT9+s4mcy7aA7xXeeH/9ZH9a4W1PzCu
60A/vI/rWdTcKezPUZj/xIz/u186+LSf7Xb619FzY/sM/7tfO3i0A6u3+9Xpy/ho86H8RmQ
h+Wkd8Kaci/JUUq/Ka4luepHY2fDMmdViHvX2j8N1H9jIHHBWvizwsP+JxFn+9X2N4Pv47b
Q4sHB2iuqpLlpXPLqU71LnPfGHw2t7ZySQx5OM8Cvkm+tXsbp4XGDmvufV7i31O0kjkwciv
k/4iaN9n1l3hT5c9q58NH2kXI7E+VHAbD1ppU556UsrOhxjpTVZ5TsA5NUo62M1U1NfRdO+
3ahGqLnmvsH4WeH/sWnRyPHjgdq+fPhvoDSXkc0qcZB5r6u0bUbTTtPSJSAcCs8SvZ2Zc/e
RyfxcfGlOvYLXxtqcwTUJB/tV9ffFC6S70aRlP8NfHWrRn+0JP96uxO9NM5qELTHLKCKbLh
lquoIqVjha4pbnfHc6zwSn/ABM4v96vqCxXGip9K+YPBTgalH9a+nbCQf2MmfSuh/wjmn8Z
Np5+Z/pXjnxVb949ex6ew3PzXjnxVx5j1hQ2MpfGjwhn/fP9aerVGy/vnp6rxVzPRjsKP9e
te6fC8fcrwkcTr9a91+GDY2VrQ2ZyYk9mk6rS6uP+JI/+7Ucsg3LUmqOp0R/92uWl/FZC+F
HyX4641WT61yqDKCum8fH/AInEmP71c7CAYhmuiqdC+ERBgmtvQiv2+P61iNxnFaeguf7Qj
+tZUPiKn/DPqvwYM6Un0rrrfiWuQ8FOBpCZ/u11UMq+djNTileqjCnK1N6HkPxcOYnr5xJx
dN9a+jfiwQ0T187Ov+ktXXU0iiMPPV6Dt3FELgTAN0o20jx/Ou2uSVZp7Hc9j2P4c+GbTW7
hEdQc17evwe099hMK8j0ryj4MN5N5GZGwM19Yw3luYUPmDp61vUxclD4Ty4xvN6nk0vwa03
IxAv5Vgaz8ONG0gbrhEUD1r3sXluZMeYPzrxX42XLnT3a1mwQOxqsNinPSxFaNtbnGPovhi
QiMPH+lSf8ACK+GPL3Fo/0r50l1/V7e/YG4fAPrVs+KtWdNq3D/AJ12S+I0pJ8p9E6dpvha
wnDb4+PpXTnUdIeIR2jKTjtXyJLr+rgg/aH6+temfD6+u7uZDPMW+ppVPhFbU9iwfNz2NXb
0H+xpP92ogo2JVm+H/Ell/wB2vKXxG8o6Hy14xH/E4l+prlF611vjLA1iX6muRU812NaF0F
qSqfmqzpR/4mqfWqyjJzVrSR/xNU/3qcVZFVj6V8Jn/iTJ/u1V1An7U31q34UH/EmT/dqvf
gfam+tebWfvGVM2dFJNua8r+J/V69U0cgW5ryj4nn5nruw+sSZfEeRQdDTv46jgPDU/Pz1l
W3PQp/CSAfOK9++Ev3UrwFP9aK+gPhPgRpW1KVos8+t8aPdIz0rjfiR/yBX/AN2usRwGFcj
8RXB0V/8Adrlw7vNm2I+BHyTrDEX8n+9VL5Nu7vV7WBm+k/3qoCEk5zxVNe8a0/hFMj+Ua7
LwHpCarerDLzuNcXPIsabRXoPwwaT+2oCOm4V1wmo9DGpse62XwTtLuzWfyh8wz0pW+BVsT
/qwPwr3LQXH9hwcjO2tAMr8ZFTLEK9uU5+h883PwT0+wgM0oUAetcvN4F0IXBjMicGvdPiV
cy22gSGB8Nt7Gvi7V/Fmr2uqyjznwGPeumFRW2IS1PXpPA+gRpjcmaksfBvh+CcSMyYrw2T
xxqjSqDO+PrVufxnqC24IuGzj1rOMk5HRb3T6i0+00GCAJAU3D0ptyFEg8o8V8/eC/FWp31
8sbysQT6173YRvJbI8nJxSzD4EYUVqzXiLCwf/AHa+YfihIf7afPrX1GHRbJl/2a+Xvikob
WGI9a5KC03HCP7w4TzNsQ2+lRxhpGyaEGFAarCFVU4q5wTZ6MdyxYBEvos9c19L+B4RNoy4
Gflr5etd8mpx46Zr67+FdtA+kxrKw6DrWji+TQ5avxGBr9i4lPy4rAj8PtO/mN0r33U/DFh
dgEFazLjwpZ2mnuwYZxXnQUufYiS0PJEubDSCElkUEetadt4w0mLGZl/OvIvicbm11V0hlI
APY1wS3F60Q/0hs/WvRqQutTShE+qJPG2jSR7RKn51kXmuaZcqdki8+9fOkU14oybhvzq3Y
ajfm8WPzWK5qacEthVI2Z6/f20c8Rkj5rhtRgdGbivQ9Gtnl0YSScnbXLa3Cq78CoqCgcPc
H5SKzk4krQuvvsKpbcODXOtzqiEn+sNFI/3zRWqNEX5siFc1R53Zq9c/6tap5rGLMW7ly2O
HFdtoLgSJn1rgoXxIK6zSboKyHNacnNqJPlPYJJgdFYA/w189+Ky39rt9a9jgvWmsDGrZyK
8u8RaHfXWol40J5rsveNjlULS5jm0cBRmkkIKmrr+GNYxxG35Uo8M6tsOY2/KsuRHQqrRZ8
MlRqMZ7g19G6HqDJpiDdgAV4F4e0K7tbtXnUjBr1SPUBa2GzPQU6nvQ5TJu7udbNryo5QSd
feuV8R2FvqcDScFzXI3WtkXRO/vUw8QEpgtmooz9jHlRp8Whz7eEZpp2Pl/LUJ8JTwXiFY/
lzzXWQ+I0VSCBQ+vxkHgVKq2dyPY9TrPDX2fTbFd2A4FdDa6yZ7oKJOM+teUnXM5w2KvaXr
RS4BLUV37e1ym7aHoHji6J0JgDn5a+YNSLNeuT/er33WdQ+3aaUBzxXjWraJeSXLNGhwT6V
0Q+HlIUrO5zmGJ4pH3Bea0hoeqDpE35VHJoWqseYm/Ks5Uy/aWdze8F7v7SiPbNfSltcKmj
IM84r528L6beWtyjSKRg164dRaPT1Ut0FU/h5TOTu7nYaZcjc2TXlPxRYszsOldJYawwYjd
XLeNY59QgbYM8VEIcpLWtzxHeDMw96lVWNXW8N6h5zMsZ6+lIdF1RGA8pvyrRwubqq0USQs
65r274aPtVWPSvH30K/aZGZG/KvXvBMbWVqok4IFFvZoTaqbnrM12nmKAam1K4VtGdQedtc
ZPqkazD56sS6qJbQqGzxWdGC5uYipaKPBPHI/4mshb1rmojlAFrsvGemXN3fM8ak89q5ePR
tQQDEbflXRVgrBTq82hX2kZ3VqaEm6/jK+tVJNI1Jhjy2/Ktvw/pd1BdI0inr3rOhCPMa1Z
WhY+iPCtysOkIGODtret70NNndxXA6ZeCKwVWbGBUi68sUmwPWWMp++mjGjNcrTMr4nymSJ
ipzXgLyD7Uw75r6G1u2GsWbYOSRXjer+FbmC7Z40J5qk3JWZpBRgYXIGTUJlbeD2rQfR9RZ
ceW35VENIvBwY2z9K2VM0dVM63wz4vfRgrK2CK7V/jRfIgVZW4968cOk3vZG/Kk/sm9/uN+
Vay1VrHOoRve57HH8ab/AKmVvzrA174k3GtxtHM5OfWvOv7Kvf7jflTf7LvQ4+RvyqIy5dk
KVOL6jrzZLKZMDmq8YOcqM1dm0q/aL5Y2/KoLbTdSDYMTflTcncqPLFWKz3A8wI4716t8PR
iZGXpXn8Phe/uZ1ZoyOfSvWfCWkyaZCrSDGKiU21Yfu3ueqCZdic9qtXkitosuD/DXHzasi
gAN096kfWfN02SNWzkVzqm73Lckzwnxlzq8v1NckindXZeJbC7udRlkRCcmuV/szUVkwI2/
KuizY4TURoJXrU+kMW1VNvrSNpWoMvMbflVzRNLu4dQVnQ9fSizM6kuc+iPC8oj0dAxx8tU
r+cG5bB71T0q5MOmqpOOKz7m9Xzmy1ck6HM7kRdjttFuF8kgmvL/if/E3aup03U0j4LVy3j
7/AE61OwE8VrTTgrA9Xc8ft2BB+tSgEtmpU0y4SMkI35U5bK7xxG35USg5M3jUcVYbGC0ox
XvfwukEUa7jivCILO7E4zG35V7N4GeS2iUv8vFUouKsc83d3PcftiBhlq5P4gXayaM4U5+W
qlxrKIwG+q2olNU05l3ZyKyhTcHcqc3NJHzZqcm6/de+6qzMyDBrpvEvhm7t795YUJGe1c+
bS5ziWNsj2pum73LjUaVisYRIuT1rrvCOrpo1ysrEDaa5sW0wH3G/KmPDcdlYVrG6FL3j6I
t/jc9rbCFZOBx1pf8Ahe04PEh/Ovm8wXRP8dBt7oDOGoacnsSonvetfF5tXtGhlfII7mvGN
bu0u7ppEUcmsnyLs9npwhuAeUY/hWiUkh8onkAruxzUbglTu6VaSOc8bG/Kpl0+aY7AjZPt
UWadx8ztY6f4dHOpKFXoa+lbOdBZop4OK8D8EaHc6fMs7qQOvNerDUCij5ulTX/eqzM43i7
nYPKotXJPavmr4mPu1ZivPNe1R6uJlMW/qMV5h458Pz3TNPEu49eKyhTUdATalc8mAJUU5c
jg06SyvLaUpJG3HtTPLn/uN+VW6UnqjrU1uWrdxFOknpXqWgfER9Hs1RJMED1ryQJP3Rvyp
fKmPZvyrVVJRXLYxlaTue6H403Y4Ep/OmSfGO7uAY3kO0+9eH+TKOcN+VMKT/3W/KlHmvex
aimdb4r1ldXnMoOSa5Qs4YAdKFWboVY1KqSEfcP5VVXnmtjSNoEsrAQAg81Lo9wWvEUDJzV
YxSH5drc1t+HdEuftizFDtz6VzwvHcxqyue26JMBoIUjB21ymsqDv3V0VmfIsQrcYFcbr92
N7YNEtTOJyl6gR2NZfmbpMCr083mEg1R2ASZFZ8p1RY1yd5opWBMhooNEzSuAPKWqLYBq1O
x8taoM5zWaRFiVDhq1bW48sDmsdCTU6yFe9aJicTtdK1iRJApPFdXbX9m7q0oX8a8ph1BYs
etaC6qzICCavnIcT2WG70loxlUqOW50sKcKleXW2qSeVkufzpr60QSC/60ucjlO2vry0XJj
Cj6Vzd9qwIKK1YM+qlwcNWVLdktlmqr3Qcpcurkly2agS9PQtVOSYOODVUswNZs1ijXN6Qe
GpTfkD7xrIDMT1pGYk4zWZdjXjviW+9Wpb3uwht1cxtKAMasR3BK4zWqM5RPQrDVVlAR2ro
Ld7BsbwpNeS2188MvWtRdYcMPmNapmfKesxLpO3JVKZOdIAOFSvM11x9uN/60x9Xkb+M/nT
cg5Ttbu7s4CTEFH0rGuNdLZUNxXMT6kzA5as1r/Ddai4cp18OttHLndW5DqsNygEhB+tebG
7G3dmrtnqQxjdTUg5T0+1OnE/Mq1oG20llyVSvLf7XZH4f9anOuyhMbz+dWpCcdDvrq30vB
KhMisqa/htlKxED6Vx7azKQf3h/Os241Vy3LGio7oxhTlc6e41WRpNwarlnreBtdq4cX+4c
mhbw7shqxhOxc6Umj06F7G7wZNp+taUNjpRHKpXlcWqyx4w5rQi12UL/rD+dXObaJpUmmej
y2ekBfupWXcx2EOTGFFcc2tSt/y0/Wqs2ryEYL5rGDadzqnT5kdLc6qIwVRsVkHUWMu4tXO
zaiSeWqH7aT3rWdS+5jGhY9FsvESxoEY5rWt7mwvjmQLzXlEd1k8titCLU3g5V/1qFWsN0W
esix0nb0Sp00fQ2GSEzXl0OvTMOZD+dWF8RSqceYfzq1iiPYs9NGiaEeyUv9haFj7qV5uvi
OX/AJ6H86lHiSTH+s/Wn9ZuUqLPQv7B0L+6lMbw3ornKhK8/PiWT/np+tJ/wk84UhJP1pqu
U6LPQxomjIu0hKp3Gk6PF8yqlefN4huy2TIfzofX5XXDSfrQ8QR7FnaO+nwD5FTisu919Y0
KRkD6Vx8+tMM/PWVNqokbBNQ64ewZ1Lau7ZJar+m6wDlHbiuE+2/LjNLFeMjZDUe3D2DPVI
YrC4O5wpzVqDSdKeTlUrze31mVRjfWhDrsqc7/ANatYgPYs76XRtL7BKybqwsbdt6BRiuWl
8ST7uHOPrVefW5JIiS1P2snsVyWOgn1WOJCiNXP3GplpSd1YzXxlc/NVWefa2c1LqyHynXW
GpIrr5jcV0hawvYQrkGvM4bjKg5q7BqrRtt3dKn2kg5T0y20PR3h+YJVyPw7omzOErzxPEE
iIAHP51ai8RyFcb/1q1UkFjqrrR9FiJ2hM1Ra7gsVIiIA9q5W61mV3yHP51QudSd15aq9o+
onG50s+rvLJkPV+y8Q+SArNxXnv9oEd6RL1mb71P2och67Dc6fqP8ArgpJ9akfw3os53YTm
vLotUlgUFX/AFrVtfEk4XBc/nR7UpQPQE8JaM3ZKl/4QzRSOiVxMfiiUf8ALT9an/4SyUf8
tP1o9qWonXf8IVonolKfBeiEdErjj4tmP/LT9aF8VzZ5k/Wk6z6D5TsR4L0QdkpjeCtF7BK
5UeKpT/y0/WnjxTJjmT9ah16vYjlOgbwfo0ZzhKQaBosB34TIrmp/EsjLxJ+tZFxr075AkN
YutUfQfIdpeanaWkflwBRj0rAm19iSN1cw2olmzI9Z15eheVNJTk9x8qOwh1uVJ94Y4rp7T
WIL2IRz4P1ry201BDF85q/FqYj+ZHqk2FkekHw7o96d7hMmpF8F6K3GErhrbxHMOA5rVg8T
Sj+P9a1WKnH3UjKUW9jqR4D0g9AtH/CA6TnotYS+LJFH36X/AITCT+/R7Wo9bEezkbo8A6T
6LSnwBpHotYY8XyEffo/4S6XP36pYmceg+Vo2T8P9J9FpreA9KUdFrKHi9/79RyeLXI+/Q8
XN9A5WaLeC9JVs4XipjZ6dp0RCBeK5qXxRIQfnrEutemmcjecVk6kpbjUH1Og1PWkjUohrj
b67NwxJNMnuDJks1ZssoGcGlc0URkowSahQ5fmmvKSeaYr5YYoLRO2PMOKKhZmEhwaKWpRe
nYGJTVLZuy1W5cfZwfaqqNkEUrFliyhFxKIxwTWzceH3t4hIX4NYNtM1vchxxzWvqGtySWq
puzxUsQ7+x0aEPuFTrpKrb7t9Ya3900YAY4rSgmuZYNu41FxWNGHTg1ucSCse5sWRyfM4q9
HFeqhAJ5rNvFuYid5NK4rFQuRKI89a6PT/AAfPq0IdJMVyqsfN3HqK6XTvFc2nIEVsCt4vQ
LDNS8I3Okgs77hWAeWKntXR6j4ok1JCrtnNc+kLzzfKDyabKQz5V4zTSu1t26uos/Bl7exi
REJqVvAuoq+GjbFTYZzDSCVNoquoaJuTXUXnhe5sIS7RkVzMqukpUjpVITQ5i33hSiVse9M
W4H3StDEE8CncmwplkzwTSieT1NMzRSuOxIZWPU1ETk5NJSGgLEskgaPaKihd4z1pKKAsTG
4fdnNOa6YjANVjRxRcLE4uJO5pjOWqPNLmk3c1TihQWHenCRh3pmaM1A3JE/nsEz1qFbuZ2
wuRRHMpcRkZzXY6J4Yjv4w3TNd9Glznn1a6gcj9omHVqGnlxk5NejP8P1LZ31T1Hwitlblu
uK7HhbIwjjE2cC0jNTllCrg9aW4IjuTEVxg4pjovY1xTpRTO+FRyWgxmlLZRsU8TSqMM1NC
nsaawOea53SiNtk63cg6GgXcmetQoFp52AcVj7JE3ZaW5fH3qebh8ferOLHsacrE9TVKkkU
myy1xJ/epouZQfvVD+NMZSTwav2cSrsuPeybcBqq/argv944pVj9TSnaKXs0TdjvOdhhjTc
Drmoy4zxSgE96PZILsduIbrUyvx1qs6H1pqhh3o9kguy557J3pWvJGGFJqmQT1NSxbQOaPZ
pBdlxbg7PmPNNedim0Gqrv8ANxSbqrnS0HYkRnRsk0k7tJjBpuc0oqedCsSRzGNMGo1kbzd
2eKXANNIxTU0TYstdEjApI7p1Peq4p/GOlaKaEWWuWbvUUkrEdagaTHSmByTWllIaJQ5zzQ
ZG/h4pBjuKUso6UeziUAmkHU1Kt2w4FVjz0oVgpwRR7OIy79qfHWmG8fOM1CSGHFRbDmj2c
RovLdv1zSteOeAcVUBCjmmtID0pOCiroa1Lgu5B/EaGvpR0JqmpPepcrjmseeRXKS/bZj3N
SrcsRyaq5WncEYFXHXcyloSSs033GxSRRySsIyhY1CkTLOvzdTXpfhrQreaBZ3UE9a76dOm
9zjnUsclF4au7iHMasKnXwzfQRksGNd7qOrWekLs2gYrOsPFVtfXflbAQeK9KGGotanFLEN
M4C4juLRyGUikivHI616T4g0WG6svPjjxxnpXlk6GC6Mfoa8bFYZxleGx6VCqnHUttdyZxm
k+0uoyTUQT5QxpjnIrzfbSi7HVzxsXEvj1JpW1Fc4DVDYWhvphAvU10A8DXGA/PNd1KjOrs
cs60UYpvCeQ1H2piOWreHg+dMZzWHrOlyaecHiqqYWpTVwhWiyv9qJON1Me4xVMIwUNUwUM
nNcHPJuzOm6a0GvNI3Q0xd2csadgA0rDiqRNhrEEURRfMKb3qRc7hiqQh7RjzTRSHd5hzRT
JbJpf+PcfSqcRw9W5WzGoqsU2nNJl3HTAYyKhGZGANPJLjFNVSrVkwNJBGkHQZp1relJcAc
VU528nirtmkBOWIqBmxFqqKwBWsrWr5JOFFTSwxZBU1kXqL5nWmkBWik5+ap3hSQZpBEhQE
GmbsfKDWqAWOJUPWtCzu4redWYcA1m4I5JqVIVlH3uaoD2Hw74z061tQrhcgVduPH2mtNgI
teIvBLD92Q1VaS4D5LninYVz1bxL4stbm0IjQcivMmvfPnYhOtJ5zzR7WOajjIibpSGIxPn
fdp560SSH7wWmBi3JpMYuaTNFIaEh3FpCaSg1pYAzSUUhNJoLhmikoqAFzRmm0laxgZyix+
aM02isZqzNI0mySEDzwxFeneF723SJVaULXl27C4HWrloNRI/cFvwr1cG9Ty8ZQaR7ob2yA
z9qH51i65qNobVgswbj1ryqRNf3cM+KJU1YRfvi3416taVonn0MO3Ih1JkkumKetUCH70M7
pJ8/WlMjSdBXztVylLQ96CVJWZIh9TSMV9adHZXEv3VP5VI2jXx6IaI0psbrQIFA/vUm0E9
asLo98D9w/lUn9j3wGdh/KtvYTJ9tArbVA61GxA6Grf9k3x42H8qd/Yt2BkofyrOVGaKVaB
RG5uhobepqxJby2/wB5TUPmg8EVi6cyvbQHx5Yc1KYlI+9VfbK5/dipEs76Q/KppqnMftYA
YVB60u0AcGpv7MvlGWQ/lUTwTw8upx9K09lMXtoERDd6QEDrS+Zv4ApPs8zn5VNDpTD2sB4
AbvQY/Q1NFYXWM7T+VJLa3KdVNZulMftYEapxS7aRX2/K3Bpd1HLHqVdPYOlGaQtmilaAmI
zEU5DnrSoobrSOVTgVSjAhjjgUmVPemqGkOBUq2Mx5ANaqMCGwCIe9GxakFnMD0NNkhdFyc
1Th/KCkiNl44qMoc00zBWwaljIk6ZqOSY+YFwOtSeUjjdQbZm6Zp3kTIvQ0ckw5kQMNp4po
ZjQx2t81SLJDjrT5Ji5kJjcOaTYq85odgfuUiwTSHGDijkl1GppDsqelJtJ6VJ9ldOoNGdt
DVi+cYqHNTquBTVO41MIzSUoomWpCqkzqc9DXqnhG8jNuIS/OMV5mIfTrVuy1C906UOucCu
2lUgtzjqQud94o0Ga++aLnNZ/hzwtPaXAmkjPBqtB44mZQrpk1Yk8eSxRbY4ua9OnWpWOCV
LU6nWtRjg00wtwQMV5Hc7Z75nHTNad7rVzqgJkBUGs2BPnJNcmIxUH7qOujBoJsIgFRom5C
amnXdSJhUxXiOmpSudjg7Fnw0dmsrnpmvZhPF9nTp0rxS3drWbz0HI5rWHi65GEOeOK9zCV
YU1qebWi0z1BpYie1ec+NyDINlRjxVKRkk1karqLX/J5rbE4qE1ZE0otszMf6OKYGwmKcH+
XbUbdK+dlDW6PYhFpCg5NOPSoh1qTPFKxbEC5NWIlG4ZqurYNSbiWGKRmWmC+YcUVVZmLnP
SikBPcIoiVlqCNS6HdV2aEmBdgzWcwnTI2nFVcscAqk1FuLSYFOiUknfQSsb1LQEj7tuKfD
G2MgmpPMiMWaVJ41WpsgJEWQ9zVW8hI5NXI7yMGq97OjqQKLAT6VpU+ocRAmrd74flslLOM
EVa8La3b6WD5oH41Z17xHb324R459KYHGu37zYaeCYlypqJ/nlLe9K0igYp3AcLh3bmkkOT
jFIDleOtOSNipJpgN5TG2nlNy5NMVXL4xmlnW5jwfLbH0oAUsQuMUzNSBtsO+RCPwqIOr8r
QMXNBooNMYhpAc9aU00UwHECmmg5ppJoAWg4xTM0ZpAGeaXNMp1PmaBNi5opKWhq+5UZtCL
/rBXqPg+wguLcM6A8V5ggzIPrXrPgri1H0r3MugnJI8jMaklG6Oj/s+137fKX8qxPENhbxW
rFYwOK6PP7481i+JP+PNvpX0WKoQVK58/hMTUdW1zxq/Ci6YHgZrQ0C0ivL5YjyCazdTUm5
b61ueD1C6kuT3r5alSTmfS16nuXZ6Zb+GLSCBGCjJFTf2TDjiMVpvIfIQL6VE7SR27PjtX0
9LD0lG7R81OrUc7JlWHS7Uth0UVJNpFso4VMV574h8W3Wn3DKhINYP/AAnGrzJ8pOK4pzpK
VrHpU6dRxvc9c/se1ZMqi5qL+yIiMNGBXF+FvEOpX12I5CetekSLMEUt3FehSo0Zx2POq1K
sHucxqnhm0a1aTAzivL9TtEt7hwvY17heAf2e5c9q8Z19kN44X1rzcbSp0lzWO3CVZTdmVN
JfddpGy5BNexaZoVmdOWYoucV4/pC/6ZGfevbdLf8A4lSjPauXB+zqvY6MU5QWhVXSraWTY
Yxiq954VsZxsAAJrZhX5y1YmuambEF1PSvdqUKMI3aPJp1qkpWuVYvAFmh3HbzVtPCNjH2W
uRfx1cAlNx4qax8XzXFwFLHmuCnVw/NZo7KrqKN0dYfD1tGOEFRr4espch1FadncNcWwY96
kCAE131MPQnG8UefTxFXms2eZeKNAt7EmSHFcUhJJB7V6Z4vH7lq83QDc1fIY6nGD0PqMNO
Ukri7TinouRzS8baVCMGvMptN6ne07DRkHFNeMNzmlLfNTj0rV2uY2ZLpw3XIQjjNen6PoV
tcWyuwHSvMdN/4+1+texaD/AMei/SvfwVCE1qediqkorQjfw1af3RVWTwpZyjBxXR9XxWXq
18LJM5r3HhqMI3aPFhiKsnZMxG8B2TyZBFWx4EsoYwwIzWRJ4uER+9RH40851j3V5/tsPzW
sdfJiLXubsfhGzCZOKH8L2bKVAFbGm3Bu7MPnqKljGJcGvXp4ehKN7HFLEVYuzZxN14LgeX
AAp8PgC1YglhW/rWopZDJrmz4zRW2hq8yvPD05WaOqmsRNXTNQ+BdPhQEkZqWHwnZL0ArIX
xX58ipv612FjJ51oJAetdFGFCqrpETnWp7sy5fCFk8ZOBXF69oUNkGMdepqSYzXFeKIwY2r
kxmGpxi2kb4bETlKzZ5rGSJCPSu78MaLBqafvcVxgjxK1eh+C8heK8TC04SlaSPUxU3GOhr
/APCH2KSdqpa1oFpb2hKqOldPIW83rWZroJsz9K+jWEocl7Hz7xNVytc8qngWGU7R3qPAOG
Iq9dp+8P1qk64WvlMRJRqcqPpqEOandnaeHNFttTgzIAK2v+ERskkIGKqeCwfs9dWy/vetf
UYHCUKlPmkjwMViJ052izl9R8LWkMBdcZrg76BYpyi9BXq+rf8AHq3PavMNQANy1eZmFKnT
fuo78JiJzWrG6NAt3eiCQcE1348EWDRK5xkiuG8PkDU1+tetRufs6c9q3y2hCqveRGNqNbH
ON4KsdvUVxXiXS4dLJEderFzg815n43Y7jRmOGhTXuoxwdWUnqcZGd3zU/BbioIidtP3Opz
XzDdmfSp+6JIHU8CpEDMvNJ5hK9KjEjl9oFLmEKdwfFWlQnBWk+zStHvxT7SC4lmCJUOSAY
4YOQRRWyPD99JITtoqOYXKauh2sMyoJyMe9bt9pelpb5G3OK4SS9uLcKIiaQXmo3DhWcgGj
mGM1VYoJSI8fhWSCH5Nbs+j3E6BjliarHQbpAD5bAU7gZD7s4B4qxHFuj5NXZdJuUiyIyfw
qi0dxFwykVQCrFhutI6jcM1YsrOe4cAAmt6PwtdTYbYcetOwHLyxAr8pIpkaKD8xzXbDwXO
6/K3NMbwNcqCSahgcm3lheKrlAzVt6h4fntjgEmjT9CuZ+qED1xRcDHVkT5e9P3vnA6Gt6+
8JzwReeDwKwCGjkKntTA29Iit/tUfn4wTzmvTnsvDJ01Gk8vdivGfOkOCmQRQ9/qEw8sSMA
PeqA9J1i28ODTz5WzOO1eaXKxLMwg+7mmm6uCPLkcmmYpjQClNFBoGIaaOtONNBxQApFNIo
LU0tQAYoxSZozQA3vTqbTqBIKWkpaoEPiH7yvWPBQ/wBF/CvKYfvivV/BnFrXvZb8aPGzH4
DpyR5xrG8SH/RG+lbB/wBcaxfEn/Ho30r6fF/wj5vB/wAVHj99g3R+tbPhdP8AiZpj1rE1D
P2lsetbXhIsNTTPrXyVGVqh9dVhemeyBCtuhPpUU84NuyAVaLqbVAfSotsQQs1fXUrOGp8l
Vup6HmeveHn1GZnVDmudh8JakrlVQ7a9bm1PT7ZyH25quviHTQ3GyvKqxhzHrUqk+U5Twzo
17YX4d1I5r0WWSZlUH0rFfXtPQ71ZalHiKyaLcZV/OuuE1GOhxVE5S1L1+M6a4PpXietqVv
pM+tejal4qtRAyBwRXmmq3sd3cMyeteJj6jqLlPXwVJJ3LGkc3Mf1r2XTM/wBmp9K8X0bP2
qMe9e2aYo/sxPpWuV0lFq4swkkizGcIa4HxdKcMK7sNgEVwXisD5iele7jZL2eh5GDalM88
wGdqv6UAL9B71CrRbzxViwdP7SjAHevkKUW6h9PWpL2dz2fTFA05D7VaUA5qvYj/AIlKEel
CFxmvtqEEqep8dVajUOP8YjETV5qn3mr0bxg58ls15sj/ADNXx2aR952PqcDK8UTH7tIgOD
SFhjrQjda+fgnc91WsN6NUmeKiJ+apAeKvXmMpJFnTf+PtfrXsWhf8ea/SvHdN/wCPxfrXs
Ohf8ea/SvrcsWh4GPdkzUB/eVyfi/f5Rwa6oZ87OK5nxcQYDivWxjtA8XCe9M8vmUsxy1Fj
Di7X5j1pk5bzSKtWETGZD718aot1dz6eUrQPZPD+F0tfpV6MFps1naBn+zlB9K1YyFavvMM
l7I+Prt+0OM8ZqfLODXl7RkzH5jXp/i/Lg15nMrJKTmvj8xg/aOx9LgZe4ie0V1uo8E9a9m
0QN/ZaZ9K8c0/Juo8+tezaQwGloPavTyx2VmcmPT3RpKPkNcZ4nPyNXYo2YzXHeJlyjV6eN
S5Dy8K5c558OZGr0PwWvFee7WEjHaa9C8GE7eRXz2EilM9vFczidpIqh6xteP8Aoh+lasjH
zay9bXdaH6V9Fdch4Si+c82ueZD9aquvyVqTwZduKrPDhK+NxEU6p9ZRuqR2Pg9isOBXVMT
vrl/CeFjrqiRur63L4P2Z8tjG/aGZq2427fSvN76J2uGx616XqjDyG4rgrpk8814+ZxfMd+
CehV0GFl1NSfWvVk/490+leb6Qyf2iMdc16PH/AKhfpXZlEdAxshMfKa828br8xr0rJ215t
42PzGtM02M8C/eOIhX5RT5HAXGKbD92pCFPWvi6m59VHYhRsnFXrW2DSAkVS3oj8Cta0uEC
ZIxWLuUaEjRRWxBArGg1Bob8GMZ5qS6uWkBVVJFTaNaRS38YkHU1i7gdRbazKRkpRXY6d4d
sJBkso/8A1UVFxM8hacK6l04qV7pSytHxilnZJkX5MGqLhUfaTit7DOhstcihljEuCK3tX8
T6d9gUQxjdjtXncsQBDbqVm3IARkVSA73RdesriMrLAG/CsbxBPBJcYgh2j2FP0C4sY1AcA
GrOp3FgX3DbVXAytPuxYkSvHwK6y28eWZtDbpCDJjHSube4spbQqMZqjoos4tYVpVBXNO4H
Qr4qu7WdpZkKoemac3jzzAVArW8Q22j6laRJCUjOBmsK88M6ZbacJEnUtj1rKT1Aoy6558/
mMNwzWyni7T4LPyljCyY9KwdKtrMzMsrgiqOt2NvHc7oWGPahMDZuPFonhaFhwa5w28lxOX
jQtn0quFjZcd67fwetgkym6Kke9WgOQnt7m3TJt2A+lVY3JPI2mvZvEd14fXTyI1TdivG72
aOS7byBgZ7VaAgkYJJk80b9/I4pQmT89BUA8UxoUUpxSZpCaBjGNMBOac1MFADqSiigApKK
SgB1FN3Um6gSH0U3dRuqgRJbn9+B71614TO22GPSvIrc/wCkD61634U/49l+le9lvxo8bMf
gOr431jeI8fY2+la/8dYviQ/6G30r6bF/wj5vB/xUeQ34zctj1rc8JRH+0kJHeue1GQx3BI
55rpfBtwHvl3DvXy1FLnPq60moHrbsFhjHtUN1/wAebFT2qzJF5kKEelQTRE25QmvqI024a
Hy0qyU9Tx7xHeTxXTjcevrXM/2jcFuHPPvXout+GmvJ2Yd6wX8FTjBVTXgVqM+bc9yjXhy7
FPTLC+1MhVlPPvW63gTWXUFJmwfetjw3oU9k4LA8V3izsihM9q7qVGSjqcFWsnLQ8mm8D30
MBaaQn8a5a60w2UrBm6V7tqiGSyY7scV41rtuTcSfvO9edjIKJ6GFm2LoQQ3Sc55r2HTXIs
lGOMV4poKsl6nzZ5r2nTJMWK8dq2y73mc2PTaLJJOeK4fxU4CNmu+jYMDla8+8ZjaGIr0sf
FqFzz8DBqZ56XzKcDir2mDOox/Ws+OQbmO2r2lyBtSjx618fRqNVD6ys37M9x05f+JVHk9q
l8sEHBqLTgW0lMHtSIrbyN1fd4aV6Z8XWpuVS5xnjBAIGzXl8a5mYe9eo+MFPkt34ry1CVu
G+tfLZlJXZ9NgotRRJKrBhU8YGymSZYCoizKa8Smrs9u7SJcAMaOvSoxl6lVdo61cklIyci
9pfFyufWvW9Fc/ZV47V5DpsmLtRjvXsOhNm0U7e1fSZfNJHh46LaZrRsCeVrlPFZHlnNdUJ
sS421yHjJ8RHtXqYv8AeQ0PLwL5J6nmtyuZSQauaawWZAW71SZBI5+ep7OAi5TD96+QjdVb
H1M7OB7NoZH9nrj0q+py3Ss3w+NumLk54rSjP73pX3mGjekfHV2lUOP8WZEZNeYyl2nNen+
MZNsTcV5ikgM5yK+PzHSoz6bApciZYtSUuY+O9ey6N82kIfavHImH2uPjvXtOggPoyduK9H
LabaucuOmloWYjhSMVzPiALsYscV1C7UyK43xWGeJtrYr1sVTvA8rD1EpnKme1UMOCa7Hwf
IrE4XivNrZIxckSS9/WvSvC7RwxjZzmvCw1J8zPZxNVcqOskAMtZevHbZk57VpkBm3E4qnr
Fobi0IU54r3VRbieR7WPMedteRIzbiKo3V7G33WFXrzw7cs5K561WXwreOmSDXz08I3VPdW
KSpHYeD4/PiyGrrniCN1rmfC1hLp8O1yRXRcvLy1fVYNKELM8CuvaSuUNUZVtXJ9K8mvtQ2
6gy54zXrWtRAWT89q8T1ZSmoM3vXh5nJOR6GDhZG14evGl1tR2zXseALdPpXiHhOQHWV471
7fn/Ro/pXTlVuUxxyIz9w15j41J8016eRlDXmPjUYkP1qc22M8CveOKQ4QU/eFXmmJ9wUsg
BAxXxf2j6yK90lt7fdJ5jDK1JcXMaMFQVqRJGul5/ixWGLVpXZu1DSGbtlcWZsz5igviq1p
eCG9Lr0zxWXsdG2g8VZVQuD3rNxA6M+Kb2KQiOQ4+tFc4x/emip5UBo2+J7mOMjGa6228ER
X8kb7wM1xs0ht50kXjFbEPi28tlXyycCqsBr+JPBUenWoZHyQK4ORTC3lYyTxXRX/i671KL
ZISa51p/wB+HcdDSAu2mg6rOPOgjbafSrw8La3cEAxMa19F8ZR2cIhaEED2rTHxGSC4G23B
H0qQOTm8KazaJlomx9Kpf2ZfQ5fYQRXc6l8RUubYqsC5x6Vyx8StcBw0QGaWoENhp+p6lII
1dhityXwbrckQVpHK1k6d4lewuC6x966mH4ksY9rxVDTAwT4K1OFSU3bqytR0LVLePMisTX
SzfEZ1kO2LIrNuvGz3x2tCAPpTSYGTp3hzULmIyeWakNhe2bkZK4rUg8bvZp5SQjB9qo3ms
XF+S8UfX0FaIDMvhcSJh5z+dZ0MQjbJOas3LyZ/e5BqBBuGQc1ogB33NgUmMdaRQBJzT3xn
iqGhhppNKaYc0hgaSikNABmkooNAATSUUUAJijFO2kUYpXBIbijFOxjrT0gkmOIwTWii3sT
dLcZb8XA+teueFB/oy/SvLoNKvxOGMRxn0r1XwrE8duokGOK+gy6ElJNo8TMKkXGyZ02Pmr
C8TcWbfSt7cu/GawfExH2NvpX0WLkvZWPn8Iv3qPHL7m5bPrVzRdUWxvVPTmqt2P8ASm9M1
SaLMu4HFfBzrSp1T7uNKNSke26f4qs5YkWSUDj1rUfWtLdebhRn3rwJ5Jkx5cpH40xri+c/
69h+Ne/SzTlgfN1cs5pnvyahoh5a5X86kXU9CJx5yH8a+fyL0pxct+dPt/tgPzXDfnXm1M2
blsejSypKO578da0SLhZlz9agbWNMd8idfzrwiX7WZMi5b86eJryNOJ2P41208zTicssttI
9i1rXLJLFgkw6eteP6jdtdXT7HyCar+fdT/JLK2KTyfIbKndmvOxOK5z1MPhlBGvoSxxXKN
M2Oa9g0zVNKWzUPOuceteGkMQCGwanR7jZgXDD8aMLjfZMnE4dSR7o+t6SuQs6/nXB+K7y0
uI28uQMa8+eW8V8idiPrTGluGOXkJrsxOZOpGxx4fDcsh6kBmyK09H8lb1HdgMGsVpCeKkT
KjIbBrxqM/fuz1K0Pdse86Xq+mLYKjzqOPWrK6joxZibpc/Wvn03V5nCzsB9aBJeHk3LD8a
9/+0eSNkeRHC3ldnpXivULaXcsLhl9a82kH70sPWnm5nK7Xct7mnqqbMnrXhYuu6mp6tGko
iLIOhpspXtUeMPxTipauWjJ9TqklYVTxxS7mpdpReKVDn7wrSpLUxUS3pZRbtS5716/oupW
MVoodwOK8VB2PlTVr+0bpI8JIRXfha3KcuIpcyPck1TTTJkyL+dcx4tuLG5hIjlBP1rzOLU
b0g5lYVJ58sv+slJ/GvQqY60bHm0cHd3ZVniYTfI3FaGnwMJUZ271QkJVwRzVxJXMQ214/t
ve5j03TdrHruiXtlDp6rJKBx61eGqWQYlJAa8bF7OItvmkfjUa6rdRcCRiK9ylmrhDlPNnl
qlLmO68U3dvcIQrA157sRJiakkvprg/OxNQMm4jmvIxGI9pLmO6lRdNWLsOz7RGfevXdEvI
Y9KVWYDivH4IsyJzXVvcSwaYNjEcV24XHOmrGNfCe01Z6H9qsdpZph+dcZ4iuYbsmK3fcTx
xXGNq15NIYkkbOcV0Oi6ZcLILq8J2dea6a+ZtxOSll6UjEg8I6hNded8wUnNeg6LHaaTGsd
1KA3uahvfEcEMIhs0DEccVgm1utauAS5QntXl4bMJKWqPRxGCTWjPQ3vLAqHWcY+tKL/T2T
DTA/jXJnwpqscChmbaehq9aeA9auIt6Fite7HNFy6nkPAamvLe6Qi/NKtPXU9HFsSJFrnL7
wHqgbazsDW/pHwk1e9si4ZiuK4FmC9odk8G/ZjLfU9PlchJQKtC9skOTMPzrNn+HOpadcFA
zdasf8IJqLRgsxFdsMcm9zj+rtLYbqeoWE0JTzxz71x11oVjdMZPMHNdPL4EnEy+dKQPrXW
WHw/snsfmnGceteTja0qkvdO/DpRWp5Zo2i2VrqAeOQFs16IGzEo7AVXuvCNnpdx5qTZIPT
NSody4HavbyjmUfeOHHNN6Eo/1deZeNR+8Nem9IyTXmfjP55SF5rozPVGWBVpHDgfIKVFJN
G1lQZp27Yma+Lq+6z6lfCTvcOIvKB4q7aKotiT1rLRlc5qyJmUbR0rDmYEnl7txxUKEmXDd
KtwMCOabIkfmDB5ouBA4USHBop5hJkOKKVxNkt3zEuahjYLCRgGpLxv3a4qkjHoaQxI5MSH
inuFc5pCirzTdpb7tUAu0KODSUoU9DUiwk0wIh15qQFfSnmAgVGyFRTAVmGKiIJ6Uc55qZF
BFICqQR1pwYDtU0iioNvNACuGkTCDLV2PhSCJI83yce4rA0FYjqqfaP9XnnNe529j4Ym0lA
rIrkc0AeQ+K/7Lyfs5Ab2rkreRgcdq7rxhpOnxSu1vIG/GuIj2qdtADyFduOtIRt4NOKc5U
0w5/ipjQUw0403NMobTTzSmkzQAooNJu4prNQAtOxgZFRhqkU54oAjEjMcVIAByacUVRkVA
WJOKTiCkOZwWArtfCVlbzzL5mD9a4rySRurT03VZLCQbSeK7cPNJ6nJXi2tD299Ftfs6siL
0pbO0SIEDArzf8A4Ta7WAKGPSoI/Gt3k/Ma+jo4iMUfPVsPKTPVhCu/JYVz3ivaLNgrDOK4
iTxne9mNZOo+Jr28XaxPNYYjF3N8PhHcy7oSG4bPTNQspxU6tI67nphIr52tNTdz6ClFwVi
IKalVfakGDUyLkdK5pSNbXGYOalABWlCc9Knity3asHI1UWQCLJp3k8dK1IrJj2q5HppPap
5ylTuc20PoKhdSvXmupk0psdKpS6Y2DxVKdyvZtHOlzmpI8t3qxc2bI3Sool2nBrRSIcRzJ
gVVducYrTKhlqnLBzmtVIxaSKpFIKewxTO9MQ8UppBSmhtgrEi4201vY0A0uM0hkdPV8Uba
TZTAl8zNMY+lIBigjNAAvJqdB7VGi1ZRaAEwMdKaQc1PsprACqV2S1YgcVftR+76VTcc1o2
ifu6TGijcA+bxSYGypLoYkqPPy1OoxFpynmmrSjOaaIZbtz+9X6100sck9iqxc5FcrCSJVr
rrWO5nhSO15Y8VotDJlnR9FsbdftF5jd15qS4lvdSuxYacn7snGRXTv4RvLXw//aGoNhcZr
mNH1hI9QMdgmXU4zVtkmhJ4di0a0828OZGGeayrCa6/tRWt0JQHtXSayt3eQCW+YADtVnwh
d6PHeLHNGGAPPFYsr1L2q6rqTWUCQwHjGeK37bxTf2ugLHDbkzY9K09f1rw7aW0QhhBJ68V
0Hh++8JyaSJ7iIb8dCKh3HZHmUet61cyb7i3I59K6u08ba3punlIrc7celW73xD4agviTAP
LB9Kr3nirw/Km23gGzvxUalHG3/jHX76+Jjt2Jz6VHdeIPFexQls2PpXcWGqeGljMwgGfpU
Vx428Px7l+zD5fatotoHFNHnOoaz4j2K0sLD8K29F1y6+zATMQTWhL4r0TUiyC2HHTiuO1D
WIIrsrbxMBnsK7qNRX1PPrU29jqLhHvJfML8VFIhhT5a5T/hJZ4ukT4+lSDxP5icwv8AlX0
lDERitDyZUG3qdTEd0Db/AErzTxbJFHcMMg1vv4gkaFgkTj8K888QXctxdEsGHPeuTF4hNH
fh6NiuFE0eRUcMRmnER6Zp0EqxRAGp0ZUIlXrXzFWd2ewo2Rqvo0EFl5hIzisFmXeVWtKe+
mntvLGcdKl0/Sg8RkkNY3GZaSBFx3qHL+aG5xVq9gEd1sXpmt/TtJjuLYO2M07gYAuArnNF
SalYmG7dV7Gii6C1xbhV2LmqqW7SyBUGalvlm2r5alvpU2k3jWlyrXEBKj1FICC70q8SMOI
2x9KoxiaHiRSPrXqEniPSp7ER/Zhux6VxupOlzKRDbkZ9qoDDMmXqdJsVN/ZV0RuEDY+lRP
YXaDIgY/hTAeZwRUMjk9KRIZc4dCp96e0ZTqKoCuMk1IH2inMygcDmlitLm5P7uFj+FICJn
zTQpJrSXQdQPP2d8fSq8lrcwPsaBs/SkAyNvJIf0q2Nbu9m2CRh+NCadd3CYEDY+lULq1ls
G5UigBLjULyRv9IYsKYpjlHyjBp0W2dfnNRy7YziMc0AIYpkOc8UmSetOUykZbpTSRTQ0IT
SGgmm5plCGk60ppyLk0AMIOKYwNWimRUTx4oAgAOamAwuaaODUoYbcUIHsMQljg0OoU5pFY
K1DtuNaSehlFajjMQuKiDBn5pw245pNozkVkpNM15bos7QU4NVirK/Wmkvu4PFScsK6Y1nY
wlSVyzEm5eTTZYwORUO9wODQrOT8xrKpNs2pwSDzmzspdrVKkOWziraW5OOK5OZrc3cb7FW
OJiavxWrHtV6005nIwK3LfSHwDisZVDSFMwFsie1aNtYngba210xlONtalrpuACVrmlUOyF
G5kwWBwPlrRgsc/w1tRWAP8NXobIL/DWXtDqVA5+TTxt+7WfLYDkba7Z7ZSuMVmz2B3ZxTj
V1HOhocLd6RvBIWsG40tomJ216g1umNpFZGoacrISBW8ahxTpHnDIYzg1HJylbV/YMjHisa
YFMqRXVGdzinCxQccmoD1q04JquynNbpnO0CmnUgU0vSmSLinCkDDFJn0qiyQEUuRUXNJmg
CQkUgIzTBlqkWInvQBKmKsKRioEiI71MEJ70AP3CmFgTT1gLHGaSWDyiOc1USWNxkite0j/
d1mIDwcVs2RJjximxIyb5cSVUz8taOpIVcnFZgO4VBVx6c1IFpsYqVV5qkQx8K/vBXa6PLJ
AIzCuWzxXHRL+8Fd74cmgtNstwu4DkVWyMzttQh1+/8M/6QxW229D6V59pclhY3TRW8W+4J
6gd69EfW9Q8SW66RYW7Rxn5d2K6bwn8MNN0WYX+sSKzH5vmrO4WOAi8H+KPEbLtV0hNejeF
PhhY6UUOpuC565rc8Q/EHR9FtPselRp5ijA2iuV0vV/EGv3BmCuEPIq0rgeqN8NPDV/EruV
YVM3gDw7Bb+RFIox2zXAtqHiW1IgXzADxW9pGjeJr0ee8zgH3p8o7mgPh14YumMUzpn61L/
wrjwjaDyy6c+pFZt94T8TLL50Nw4/GuY1u28S2VuzSTOzD3qeUZ6AvgPwlFbnbJHg+9YTfD
7whNcEF0OfevLbfWvFE8rWxMg5xXR2WkeJFtmupJn6Z61pyaE8539t8MvBsA3B48n3qO8+H
ngyMeaXiJ/CvEtb8V+IrG7a3ErjBx1rO/t7xZPHvLSsh+tJXTHZM9sj8K+Bnfyn8qrp8CeB
dmVMX6V8+DVNdEm5jIp96bc+KNbhXb57fnXTGozF00e733gvwbDZu0bRZAr5u+I1ppdleOL
ULwe1Wn8Yaz5bLJOxB964nWryTUJi0zZNZVajkaU0kYSSiQccCpVmYHaelI0aKoCUOB5fA5
rz9bnS2aUTqY8Lyasfa7uKLaiNiquiKrXIEp4z3r0JY9KjtQzhSaCDhrayurkmZ42wKs/2w
1h+5B56V1Mmv6Rb2bwRxru6dK4drM6jqZdeFY0ANuL9riZn9aK3ovCxZ8A0UtQ16GnoFpZT
GMXWPxrrrvRdAMAK7M4ryuW7uIghhYjHpTG1bU2GPMb86sDv10nR1ulXK4JreudF0G2slmD
JnGa8kjOrzjzUZjirlsda1GQWrSPjp1qgPTbS+8PMnkP5eelLeSeH7SEybUYVwM/hHUoovN
WZg3XrWeYrkKbe6mP4mmBrXq6fqF0ZLYKq57VmajbWyRgKwrLuGexysUmc+lRWi3GpXItyx
JamBVj8v+0UTIKk817t4V0zw9Hpkc9y0YbHOa8yufAl7p1qL3aW4zmqmnprF5IbeKZlA4xm
gD3ifUfC0SeWqxk9KwLu28O3DmX5BXk17Ya/ZyHdvI9ayZdR1RcxtKyn0zSA9tN74dtbUoq
oWx1ry3xXdWVxI/kY/Cue+0aowwWYg96pTJcbt0jE0ARxRyh8rnFTAhW+enwzKq4I5qKVTI
2RQBPIwaPC1WUEdacnyDmnH5hxTGiMimmpCKZimUNp4O2mUGgCTzKYzmm0hGaAGE808Hik2
0vSkAh60YopwqOa47WG7TmjaalGKUMuKpInmIdrZqRUNSqAelTJGSelDdi0rkAiLdqtQ2TN
0FXLa0LkcV0unaXvxlaydVGypswLfTXJHy1rW2kuzD5a7C10QED5K3bPQhuHyVxVaqvod9G
hdHK2GjsMHbXSW2l/KAVrp7bRQqj5Kt/2fs6LXHKqd8MOc2ukKRnbT1sNhxtroxARxinfZB
1xXPKod0KFjFjtQO1WVth6Vo/ZgD0pwhFZ85uqRm/ZQT0qvc2uEOBW6sIqG5gBQ4FNTFKld
HHSW+HPFVLqDMZ4roJ7c7jxWfcRHaRit4VDhq0Th9Rs854rk720Ac8V6PfW+VPFcfqNuVY8
V205nj1YWOTliCiqEn3q17sYzWS4yxruizz5RGA07GRSFcUm6tkZ2Exg0tJ1NLVgOptOptA
ADg1KrkVEOtOFAEvmn1pROwPWouKULk0AWRcN2NKfMf5ic1GsferKOFXBq4kSFhuArBSua2
IbxETO3FY8WwSbiKuvNEY8L1psSJp1F3msua38ngVYE7J0qN5DJ96oGQRg4qRc5qaJARTgg
BqkQx8CkuK9P8E6TbalIou3CIvrXmsBAkFeieGbWa+aOOGbyvU5qpbEdT1C/8WaF4WtRZ2N
krTYx5gFMjfUvEOkveC8KjGQuakvfD2lR6GolZZrkjr1NbXgfwXeXUDM0hjg9KxRdjydbJY
tWLagdwVu9eteH/Fui6XZKkMCsQOwrA8b+FrW21RbeOcAk8810vhnwJpMNgkt1dKSw7muiK
Ast44028nz9mAI9q0ofHzQJ5dtBuA7AUq+D/DokLJcoPxrY0bQ9AguNu9JTVNCKumeNbzUb
r7O8BTPHStW70g30ymYZRu1aj6dpNnKLgRJGPWpxqelyDC3KZHvUCMb/AIRHSYlEgiUN64q
KSztViaATKB0xXOeKvF13aXX2azBcE4yKXR9M1XWEE8rsm7nmrUkjFp3OK8ZeEo5Lrz7ZPM
Oc8UyykttL0nZdWOWA7rXsth4cSA/6WRIPeoPEeg6c9g223UcelPRs2jc+cdb1S0uSywW4j
/CuNubcyMTmu88U2CWsziKLAz1xXCyuyk5oasTJnP39uUQ81ylzuMpGa6rVJyVIzXKyBnlN
ZNXEmRbDjJNSrtZcd6HgkKcCo40ZG5rKUTdDQ8kEu5Dir41O4ePYWOKoyOC2KcGCjOKz5Rl
xFDjc/Wp7e8FvKCnaqKTbkIFEakPnrUtAdD/wksiORuNFcvMH84kLRSsI2pGEca5FU3vQrf
do1CST5SoO2pbWO1mgLSHBp3Gbel65BDasroM4qvZ+JhbaizrHxmudmKrMViJxUiGFWUnr3
p3HY6698aXjofKjJFc75mo6xc/u0IYmtUTWMNiHwpbFTeGdVtrfVBNMihAe9VcLGXN4d1iM
BpYWI+lQWZudO1JHaMhwemK91fxL4du7ZV2x7sV59qz6VJriSpt2bqfMhFjUPGt4dGFvNbH
G3AJFcXpfiSSw1FriSPCk5r0nWrnw3PoSgbRKq15XMkN1dNFGuEz1xRe4HUXnj+G6QqIATj
HSuV89tS1DcqYBNWLXS7VJcSdK1oLGGGbfAM0AZd7e/YkERi59azMmf5iOtaOsFGuB5owRV
YNGIxtpN2AotEqnk0FgBxSygM/WmsoC8VS1HYgYlmqZBhaiGS1WlX5apxa1GlYhaozUzCoy
M1NxkVFOIxTRzRcBKVaGFIOKLgPPSomYA1IeRUDDmgLjwwpQc0xUNTIhqLW1YN32E2E0vlM
asovtVyKAN1FN1ooSpSZXtbct1rcstMaQj5aW0s8kECur0q0O4fLXHVrJ7HfRpPqN07QCxU
7a7LTdA2gfJWhpNkCq5WuvtLRVUfLXmzqM9anQTMe10cDHy1sQacqY+WtSOJR2qcRiud1O5
3QpKJUSBQuMUx4FPar/AJdRtHWblc7IRRnG2XrioHjIOMVpsuKgdBnpWbOqMUZzKfSmbT6V
ddfaoivtSG4lfkUHleasCPPamvFxRczaMqWFSTxWXdwgA8VvSR4FZ9xFuFaQZzVIXRzNxbh
lPFcvqlmME4ruJ4cZ4rHu7MSqeK7qdRI8evRZ5TqFttLVhMmHNejappB2scVxN9ZPC5wDXo
05o8ipTaMqTpUA5NSuDnkVHwK7Is5noHeloyOtJmtLEMfTaCaQHNS2IKUZqRYyeRQY8Dmlz
FcrI8nNSIahYkHinxEk81S1Jehdj6VZtbdri7SPHU1XiHIruvCulQ3M6Sy4GK1ijBzuXk8D
7tMFwRjjNcrPpCQXJjLdDXr2ranFZ6Z9nTHTFeYTg3F20gPU02gTMS4gWJsDmqcgOa2bi1f
eTWZMCsm0ioLuLAPlp560R/KvFOHWmiWS28ZMgr1PwTplzeyolsDk+leaWWGlANeoeE/EI8
OkTAAmqeqIsewx+DGtLQXN7OcgZ2k1lah8SR4ft2sbTgjjisafxrqmudAyxYrk9UisWmMtx
IN3XmoUbFcxFPrOreItbEm5iWbivTbLw74im06PbJIBj1rzjR9Qtob1PsihnB4r1O28TeKk
to1gsSY8cHFbonmQWvg/Xcky3DjPvXQaD4W1KyvRLJMzLnuaoHXvFM1vn7IwbHpWZD4l8ZL
deW1q231xVbk8yPVtZs3u9L8lGw+3FeZw+HNTt9RJad9pPrWrYax4hkuB58TYNdfbQy3IV5
EwahxYXMyy8NQyvHLcIJCPWuqCR20Sx28YUDjgU+CMImCKecqc4yKws0zWMRRygLnFZOv75
LErANzH0rUYh1wTiq3mwwljJyB61oi7HivizRp102SeWHHHXFeI3EbvM6qOhr6L8feKrF7d
7LCgYxXz3qF5DHdP5HOTWjldGMonO3+mzshO2uVnieCU7lrv5p7t4Sxi+X6VxuqTRtIwIw1
QEVYpi6XZgiqTyb5OKjYuDntQjAHNTJG90yRIwZMmrUkUfl8VXByc07kjGayegWGIm0kilR
5DOqoucmnAEKa3fDunNdXyHbkZrKU0gsMh0q5mbPlH8qK9ctLG0iO2RF/yKKz9pELHn+iaX
aaiiCbGPeptS8M2dvdKkTjaeuKwra9mtQiW4Ofak1C/1QL5hV6sZv3fhexhtVkjYFiOa5fU
bC0hB2sN1V08R37KYpN1VXW7vGMmGxTAWKMP8rNxUz6ddABoyQnrVSFibgQ9GzXUmzv10/K
qWXHYUASafo2dPM5nOQPWse0sbq98QJDvPlbsE0n2vVYomjCOqe9Q2uo3VrL5q/eoA9zh+H
ejXGmwvJcjcRyM1Yl8C+GbCBT5ibvrXji+PdVRRGHbA96p3fjLVrojMjce9K5DZ69rHg/RU
07z4JFzjtXI29pbW5bByBXJN4z1A2627uxB4613Og2hvtK+0OCSRmquB5z4oCtefJxzVS0g
aSMVqeKI0jvWUDnNUrIlEBNJoZXuLcx81UJOK0r2YEVm5BPNOLsO5ECQ1XE+ZKgwpNWowNn
FaOd9CrkDLTCtWGWoytSBXYYFRg4NTOKgPWgAJpM0uKMUAGeKYRzUgGaeseTQJK42MZOK0I
LYv2otrTLA4ro7GwBxkVz1Kh2U6BnQaczY4rWg0liB8tb1pp68fLW5b2SBR8orzp1NTvhQM
Sw0ojGVrqtN00Kw+WrNtaKOwrYtYQpGKxczshSNTTbZUUcV0ESgCsW3faBWlFLmuebPTo0y
+uM1YUCqitxmpVlrB6nTKBawMUx0pFkFBcGlclJpkLIKrsvNWmNRlcmpbNFOxUaPNR+VV/y
80nle1K5fNcpiOkeLIq0Ux2ppFS2NK5myw1nzQ9eK23TNVZIc9qSkEo6HNzwZzxVF7bByRX
RzQe1UJYMjGK3hM4KsDm7uySVCMVyepaAJMkLXfzQFM5FUXRW4Irup1LHl1KVzx3UdBkjJI
U1zVzZSxN9017zd6XHMh+UVymoeGw24hK7oVzz54c8nKsOtKuc1t6pprW0xXaaxnBRsYrvj
VujinTsKw4pq5JpclhU0MRLdKHIyUdTT06383gipL2wZckDitDRoPmHFdNLpQlgJ29qy5jq
jBtHmToEbDUqYPStHW7F4JTgVlW2c4atoSMatMuREK4zXYaPqf2aIbTjFcWW+cAVv2ERMGa
6lI89xsaeqa7JOdm41HYSbvmasqSIG45NakC+XGMUNjSLszJg1zN8w+0cV0PltIhNc3qCmO
4x71BY9T8op/aq6MeKnB4q0hMs2bbZhXUqWljjArk7fiQV3Xh+0N7wO1WokHdaQCuhbEA34
rltQs2kmb7Q+Bmn3msz6LN5BB21j6jf3Wpxl4QRTsSy3pckGnazHIr7gDXutr8SLC00mKMx
IWA9K+YbUXiX4EpPWu2ESm1USMQSKpIzZ68/xYtImz5SYqJ/izYsciFM/SvHpNFlmUuGO2m
Wmih5gjOatIi57tp3xDtbsghFFdbYeLI5iFGOa8D0/SHt5Rsc4rtNBjlGoxoz8Z9aq1x3Pd
bK4+0xh6tFwQQOtUdO8uGxQAjJFWUQbt5cAVyyWp1wegqoQct0rM1hoY7SQ7ucUzWfEVlpw
2NKufrXP3uqxajaExHgikXc8S8Y2s95qr7GYjNYh8Nx29sbqYHjnmvZYfDsU9wZ52XbnPNY
/i+206HTWiiZenai4jxq41eyWB7cKMjivOtWSJ7lpVPGa7i5sbIGV94zzXCak8aXLL/Dmlc
VjO86NxsxSeTzkUpEHVetKGNJyKSsLswKM4pCTSVkyyTzBiut8KfaZJQLdcmuRAUriur8K6
zFpN0jPjGa55K4HWXNn4ga4barCit+Px7phlJcJzRWDigOB0SKyYI0+M+9b2rX2hwac0bBC
+OK4G6klhiUxNisiWWedv3rE112Eblr/AGdNcSOyjHardvfafbu6FRiuZXMY+U4qNlLtgnk
07AWb94ZNQ820wOe1d34R8SWMDCDVQpTpzXJaVoBlPmtJxVXVbB7a4yjH8KLAeg+Lta0CZN
mmooz6V5lK0pmOwEg9hUYlbdhgc10HhaO2n16BLojyywzmiwGUmn3UuCtq/PtUsulXdum+S
3dB7ivsDStB8Drpls8nkhiBnOKyviNonhM6ATp7RB9vbFWoaXM2fIUyqJo9396vozwNpaT+
Et+3+Cvn7VrNINURRINu+vqDwDGieBd4I+5UbDSPBvGcMUOsOmOd1YrKEgBA7V0PjEJP4kc
dt1Z1zbxRGNiwK+laxVyrHNTC4kkwsDsPYU9LS6K/8e7/AJV6homqeG4oFS6gQt6kV0cWo+
Ez83lx4pyiSzw1bG63fNA4H0qbyzGMEYr1jWNb8MyxNFbRIG9QK801EI9yTF93NYpWYkygR
TGFTFTUEgIqi7leWq3eppM1F3oGOA4oI4puTml6igoVRzVqNeRVQHBq7AcmlLYqK1NW0xkc
V09gBxXM2wwRXRWDYxXk1ZantUlodNbAYFasIPFZVowwK1YjkcV58pHoQSNCGTbWnBID3rG
SrcTkdKm5sjejf3q7FL71hwyN3NaED1nNnZTZtxy5GKmDYrPhkGauo4OKhHYtUTBzUobNRg
DFOUHNSzGaJRzUyx5GaSNMirKJt5NRc5myIR+1I0YxVplDDioWjZTknimkJTKrJ7VAy81cd
1xjFRpHuPNVyXNlUsVdlMeLPatFoo1XJYVk3d/DbZyw4qlSIlXRXnh9qzpI1U5NV73xVaxg
gkVy9/4tiIOxxW8aRyTrJm/dhWHFZLQnfWHF4qjZvmarI8RQOcAitFGxlzcxspFxzUctqjK
QQKjs9QWcjFavleYuQKfNYfImjzjX9CVyzha821LT2ilICGvoO9shJEQVzXFaxoMbIzCPn6
V1063Q4K1A8gEOKtW6AGtHUNKlimOFIFV47dwQuOa7FO6PN5NTptAiWRxXdwwL5W3Ga5Hw1
pdy8gKg4r0iy090UeYtc8qlmehSpXR57r+kCRWbZXnd5bm2lIC179q1ijQn5e1eV6/p6I7H
bW1Kpczr0rI4pGy4NdNp0o+zEZ7VzUi7JsCrkd0Y1AU16CZ41SOppKzPeY966e2si8INcpa
3sSuGbGa6O11yJEAyKq5mka62YjgJx2ritYT/AEo8d66Z9fiKkbhisG7uIbqbKkcmqQNGWF
YAYWpVLAfMMV0emafBMQXxin6xpMap+54+lbRM2zAgYGQc13fhq+Fk4Y9DXDrYTRENW5YTh
QFY9K1Iud/qL6bqMfmSKC1YrSW9rGViXAqjDdqHALcVPeyQtbZUjNIbM+KVZNVUkZGa7C7t
llto2jIGK47STG98N3JzXV3trfSRKbdW2+1Bi0aNrJm0MWRkCsKU3kF/uTOM1MVvUjULG27
vVw3Oy3USwkv9Kq5lYvW15dLEHINX7DVboXSuhOQazotSjFptMPOPSl0672XPmtEQlO40j1
K0+IMen2gS8PzAd6xNU+JdzMGFpJgH0NeaeK9ThuHAiO0iucj1Jo0wATWMmdEWdfqHinUb7
UoxPKxBb1r1jT7hY/C6zICz7c187xXfm6hDlupHFfSfhpbRPCqyXZAXZnms2zRM801rxlq1
mHChlQV57qPjS91EtAWYk13fjrWtGl32tsq7umRXmFpFaLdENjcTUNloqzRX5VpSTg1zl5h
3KuuDXuNj4UjvNHa6MgCgZxXk/iGK1hvZYIsblOKhss5xIkiO5jmnGRCeBxUUcExkJbJWrE
Fv583lgYqbgyMlaafatKfS/s8e4vWU8uwHjNG4C/N2NTQnDDeabbp567s4p4AEgFK1wHvnz
SQxx9aKRv8AWEUUuVCNO7BMS/Ssl8g1uXgCwr9KxnYZp2AgLGnqSaQ4qRMUWGWIL26t/uuc
elQzX1zcTcoWqJ5HVvu5FXrO+hiIZ4gaLATWmmT3RGLc8+1Mu9Kv9PulnjVkxXTad4ptICB
5I49qi1vxJBdx4SMZosBT/wCEj1trdUW7ZdvvWzoreIvFDCzWd3HTrXELK80+Bwpr2X4bap
pXh6I3F0678Z5rRytEVihd/BHUrnZK7tvByRXfWkMvhjwo2mscyBcYrH1P4wEa0Y7b5oicD
Fb+jNL4on+0Sp+7IzXlVa9maKJ8/a8LiXVpJHUgluKz5re6l2ksdorvvijbRaTqQ8lABnnF
cGmqmSIYXjFa0cRcqxXaG5kuY7aCMszHHFdVe+B9YsdHW/lDqpGaveCptIbUopr1lypzzXo
PxK8a6ZJ4aFjYhThccV6SldGMkfPcyyo33zuBq1bbmjy5yazGneYlu5Nalpkx88VmzND2QV
VlWrpFV5RwaRRmSjmoByasTA5qso+agpC96UdKD1pR0oLQ0feq7b9ao96uQHkUpbGsdzat+
1blm2MVgW56VtWp6V5FVanr0jpbSTgVtW75Arm7VuldBaHgVwSWp6UImpGOKtxrzVaIHFXI
lNRY2USxH2q7E2KrJGfSrUaN6VlI6YRLcch4q7DJzVGOM56VbjUg1COyOiNSI5Aq0gFUImx
iraSUmRNXLyYqYENxVNZeOtOWTac0JHLKLLDMYxmoxOZflpfNjcYY1Tury2tELbxxW8I3MJ
OxZeJE+ZjWNqGrxWoIDDIrm9Z8YJFuVHrh77xE90x+euiMDnnVOv1Dxa65CPXK3/iWSYHL1
hS3wc4Y1VeLz+FNbxijjlUZV1LU3kJ2vzXPvPdO3UkV0y6E8jZNXk0KFE+YDNa8qMfaNnFq
8y+taNk8zSDOa3JNIhzwBV7TtGUyjC1jOyOqm7mroavhSRXaQttTlag0bSFVF+WumXTo9nS
uKcrHpU43MCTDjkVn3VrHJGQRXQ3Fls+6OKzpoDg1nSqe8XWo+6ef6vo8ZRmCVxD26x3wUj
vXreoxAwsMV5nq0LRXZcDvXsRl7p4E4Wken+CNPgkgUkDNdffWsUJIUCvOfBOs+SFQtiu+u
Lk3K7gc5rjqz1PSoQ0Mq5hEqkYzXm3iuyEaOcV6pHETnIrg/GkW2F+K1oT1McVGyPEbpcTn
61F1FS33Fw31qspNe5T1R87UWo/DDoaVZZRxk04UbRW1jKwoklI6mnQvIJRzSAgVJGCXyBT
RLOjsr54VXDVdkvpJsZPFcyszI4FdBZoZoMgVtFmEi4pWSPB61UMTLL8pqzaWs0s+0A1uQ6
BJIwLDFaX0Mk9Tn0SbcCMmugsNJmv4wpJGa6Sy8OWyxAyEZq4ttHZ/6k9KzuaMp6V4MEFws
ryV6LZR6bbW6wzbSelcfb3F3K4UEgVqfZGcAyTbT9aLkNHTiw0UneWTmo7rRNFeLzAyVjpo
0s6ZW5OB71Yg0K4mJiNyfzo5gUbkdnpmjzXXk7061o6ro+lWVmdjLnFZA8Kz2V+JftJAz61
vXHh37bY7nuug9aOYtQPCvE8Ki8YxPxmsJdSht1EcgBJ711/iXw5fpqhjtVaVM9RT/wDhXy
zaWbq5OxwM4NZOQcpylnAZ9RhmjfjcDivouwsZ9T8GrbwyFWCV8/aLbxwa8tq8nyq2K92m1
C40jw2GsAZCV7VFyrHkHirQ5NLlcSPvkJrjbaC5a43kng12uqz6pqk73F7EyjPcVzD3Xl3Y
RF70i0dFBrGtRaebWAOUIxxXn+s2l0t21xNncTk5r1zTNc0q00gi5RfMx3ryvxPrUV3eyLC
PlJ4xSKTGaYIZ4yHIyKqXUq2t2RHwazIHubc71yAalmYyDzM5apaBkk9zczcFiRWj4c0lNY
1NLSTjccVkWlwTLskXiteyvX0nUUvIOoOeKEI6/wAT+AxoFmsiPjcM1wBjMUvJzXW654m1j
xDZAeWxRB1xXEpLKZ9kowQapAWWOZTRUUn3zRVWuB0WoptgVu1c40iGQgE11v2aXUbiO3Qf
KTivS9E+Edlc6cLidl3kZrO47nhQC4zSBlLgA13vinwcdNv/ACIMbc44rd0D4dW1xphuZyo
IGeaYXPNGMPkc4zVYJlc44rS8R2CWGrNbxN8qnFZZlYfuyOKdguXLeCFhnIzUVxDhuORThG
I7curc1XieaUNkdKLBckA2gEDmo5pruQbY5mUD3qITusuxhUjh1kXaPvVE9VYuKNjQFWa7i
jmO5tw5NfXHgSytLXw6JZAF+TOa8D8DeCzfmK7bAOQa+j7ewhs/DPkGQKdmOteTVoczNFof
OvxduLObU3CMGAJryq3jaZxDbLuzxXsvirwzbX97JmUElj3qrpvgT7DZtdwqrFRmop0nBju
eb/8ACMalbR/aUdk78VkXdxeFvJnct9a9Nm1ZYxLbXaBdvArzjUZlm1FzGBtzXq02yGrlWO
FY1D1owEMvpWTLMQ20Vp2mTFzXS0ZSjYsErUMu0inMDmo2BqCShMnNVCu081oyLVSVNwoKR
BkGimlStJuoNEGDuq3Acdarg09ThqT2Li7M2bfORW9aYIFc7by9K3LKTOOa4KsT1qMzorVS
SK6C0BAFYViy8V0VsVwK8mo7M9ik7m1aRqy81pwW+egrKtmxjBrbtJMYrDnOpItxWh9KuJa
juKIpQR0qyjZNRJ3NYsaLcAcCk8ph0FWScLUJn29qlI3WoihlPNSiQDvVdrgGmbx3NSzSxf
EhPSpDLhTuOKoLcIg61javrPkRNhsVvThc5KsuUm1rXFsY2KvyPevMNY8azySMiyH86zfEX
iGWaRkDGuURWuJNzGvQhRPJq1Tbe/kvCWZyc1A0jIcZqFQsC9apXF6N2Fro9kcbnc2FKEbm
bFKNRgtj96sVGuLjhM81L/YF/P8ANhqapoyabNz/AISZFXC1VbxG8smxSarQeG7gHDg1sWn
hYBg5FJ6CUB9nLcXDjAJzXf6BpM8pVmQ1D4f8PqZEyles6TpUdvAvyCuKqztpKxSsdLEUI3
DBqzLbgDg1qTKFGBVJga82oz06cjGuVwpBFZcyKUPrW9cxZBNY1wmM1EFZ3Oub5oHLX6HJH
auF122XDNivQ9Q4B4rhtcUlGr06dXSx4VSHvXOe0W7Fvequ7HNexaLIlzbrzk14DveC/ByR
zXsngi58yJNzVp7LnNKdTlO3FqVUkjjFeb+Ogogcd69R1C7it7ItkdK8I8b64sjuqtW9Ojy
mNerzHl18P9Jf61UPHSnXExkmJpoyRmvVpOx4VVWYm9s08Me9J+FN5rouc3MS5p8EzLIARx
Ua5qeOGRz8opohstgeY4IFdnon2dbbEhGcVycNtPj7tWlN1EeMitEZPU7qyeKO5LKBitkai
BxjArgbO7uAQDnNb0F2cfveBVXM0jpRelxgORTvtKxruZs1z41C1X+OmT38Tx/K1SaHQxeI
oon2gDNLc6pd3RDQE49q89mnk8/KE10ek6jPHDymaQmdNHr1/ZxAMTU0HjC4iO8Mc1yF9fX
1wSEiP5Vn20epPN80Zx9KLBex2d943vnfJJxT4/FuszWpWDcV9q46/aSNAsi4Na2laylnpz
AoCcUWKU7GxD40/s+JzfRBpPeufvPGeq6xM1vaIwRuMCuY1i//ALQuWI+Xmp9I1NtNdZPK3
bfasXuO9zYttBvoLyO8ugUyc5r2Gx1iystAHnkSYXoa8vHir+3HjtQm3BxXcppdp/Yq+fLj
j1pWA5LWvEMmrXLWtjbYUnGQKdpPgu4mcTXEeM881vWzeH9LUygoziqOpfECOKMpbKBjpin
YopeIfCNrFZl/OCEDpmvG9TtoYLxlDZwa6fXPFupXzMu5tprmI4lupt0zcn1pXGRG6DRbFW
mwQySN8oz7V0UGj2xgLKQTishZjZ6gUAyM1N7gVpbaaN9xTbU9g266VZuVz3q3d3nn8BRVE
pIBkDFFh2PYdOm8OweG3VvL84rXj2oFDrcrRjCFjioDJdA/65semaVcyMC3X1p3CxIyhnPN
FMdijnFFO4ju7eC8a8iGnoS2e1dsLrxnZQJmOQR4qt4Z1Cx0+7hkljDY9q9FvPHOl3Cx232
YAdOlZgeSazPrF4wd4mL/AEplle+JzB9mhRwDxXsEuo+G4bEzTQLuI9K43/hMNKh1MGG3AQ
H0pgeX694V15GN/cxOc89Kw9N0m71O68iOJvMzjpX0tfeP/CV7o32a5jj8zbjpXOeG9U8K2
Osi7+zKU3Z6U7gedR/CXxbcqrRQvsPPSub13wxrPhqbZdoQO+a+xLj4u+G7Ww221sCQuAMc
V85/EnxWPE127W9ucE8YFVcDzQrE8Qc/eqFXkdxt/ho+zXKDMkTKPcUxFnZ9sKkmsZM0TO0
8OeONU0txbpnaK6jU/ilqn2Ty956etebQ2dxGnmNw1Z080r3G2QnFZuNx3Ohl8c3s1wWZjn
NWF+Jms2+LZEYxniuXkigRA4GTXY+HbbS59OaW6gywHBIoVILkNzP/AGrbNcudrsMmuQdXW
7ZBnrWhqN8w1JoLTIjzikmCQQCQ8ua2irBcpPGisC3WtO1wYuKyxbzXJ8zBxWtbIYo9prS5
EmKw5qNlqY4zTCKRmVZF4qvsyatvVc4BoKRTnjx0qmQQa1WTfVZ4cdqC0yspNOB+ahl2mkA
5zQyrl6J8YrVtbnaRzWEjGr9vkkVxVVc6KVTU6+xvDkc101pOSBzXF2HBGa6qxkUKMmvKqU
22e1RrWOmtrnaBmta2vBkc1zSSKQDmrsFyidWrJUWd8a6Ouiu8gc1bS7x3rmYtQhUffFWRq
UGPvih0WdEK0TpBeAjBNRSXCnvXPvqkIHDiof7WjPG6s3TaNfbJG29yF71A9+AOtZBvBJ90
0nlyyfdzWDg7mirJovS6gdpINcjrWoPJuXJroPsNyyn5TWFqmmShSdhzXVS0OOtK559eoZJ
SSapNP5C8Vqala3MbnCNXPT29y7EbGr1ISR5U02JNfSynC5q9pmnyXco3A81FZ6XOzAmM/l
XcaFpcgZT5Z/KnOokgo07y1Nvw74YhIVpFFdv/AGTp9vDgouarabbyJCAFqea0u5XwAcVze
1O6VJIyriwhd/3SD8KfZ6TNJKFCHH0rrtH0F3IMq/nXZ2mh28IDbRmpdS5ySSRz+iaE0AVm
Wur8vy4gAKtIsca4AHFQTPuyBXJUkKLuzPkBZqhkUAGrTDB5qrNz0rhkzthIzbk8EVh3Xet
u4HBrHuU4NNHppe4c3ejJNcrqluHVq62+GCa5nUWwprupI8qsrHnmoWgSfdW/4e15NPABbG
KyNYkwTXJXN1LHkqxFenTiedKdj1bX/G6vZlVk7eteO6pqr3tyxLEgmq015LMSrMahEIHzG
uyMDjqVRMKOT1oDCmOCW4qRU4reMbHBOVxNwpQQTSiOpkhzWhiIgrUs+McVBFbgirSxOv3a
pMlo3rUoVGcVPIkZHGK58NcIOCaje9uU6k1aZNjoEUK3GKuqyuuHOBXIx6jNnk1YN9MV+9V
XJsdL9lt2PD1OtrAq8tXLwX0mfvVeW+crgmkOxqn7HG/OK1rO/sI15AxXKoBM/wAxrdstPt
2jy7cUBY6Sz1fR9+HUZrQk1bRo1LIq81y6WmmCTG7mpry308QfI4z9aCbGXrl1HdyFoBxSW
Wmzz2hIziopXtoouDk1t6PqkC25Q4oFYyrXwtLLNvfpmtS50zTbWxcSldwFZus+JJ7Ustse
vpXKTahfXxJlc7TWL3LRsaLJax6x+655r0mdbu8sgkZIBFea+HVtILgPJy1d6+vqIBFbL82
OKaGZd54auxA0hlP51wmoW89rMwYk4NdzPJr9wCwz5dZa2BnucXhHXnNDKOUjliZMSJ+lUZ
3hDkx8GvVJND0RLAsSu7FeX67DDDeMLc8Z7VDGVjeXsa4iJIqpJK7Nvk+9Ukcsqx89KdGou
HxjJqBoit5yZcGtOSRPK7VRms2gbcFNIolkGApNFxjuoJpkME00wWPvVmOyuChPlt+Va+i6
Ff3V0piUjmk2BSGg3juTiivQ4tA1GOUqxGR6/SigDrPBfhu11SaFpvumvX2+G+hbY5AF3Cv
BLLxc3h9YypxiuqsfizcXxWFHOelFwPTr34faRcqqNIoUe9Y+sfC7w6tgRbyJ5pHXNZS3/i
LU4w9sXwfSoZtP8VnBkeQUAea678NfsF6s7XH7st617D4J+HXhy/8AD6yTyp5mPUVzeo+E/
EOtWwjEjk1LZ+E/GOjaf5cU0gH1ouB37/C/wvHCwaVD+NYqfDfwqt6MyRYz3xVGDRfF8umN
JJNJnHrXPL4b8Xzu7C5kGD60XAv/ABA8A6BbaUz2DxlgO1eA2z2Gkag8dyAeeK9J15fEGmW
8kd9cO4x3NeI6o0s+qM7561AHRX9wLuUvbcR+1YstqTJuNWIZxFb49qga4LGtYoB1tap9pB
m5TNelafq/hmz0Nrdo180rivMJJiIuDzVON3djuzWgGhfiCTUpZbYYBPFR2sZMpN0cr2pke
BTZpmBxUMDRNxDA/wAgGyneak3KcCs9GVk+arUKNt/dipQmSlajJxwalWKY9VNDW0hH3TVk
FRuaryKc1d+zy5+6aGtXxypoGU4+OtOeLeOKV4XU06Pd0NA7mdLbMpzVY/KcGt2SMFaybiL
DdKB3EiIJrTt3RcZrGBK81ILkjjNKVO6LgdTBexx45rSh1mNB1riBcMRxQbhx61zOimdiqW
R6B/wkKLwGpja+T0auCW4cnmpxcHb1pqghPEtHYnxBKD9/9aD4hmA++fzriHumB60n2xiOt
TKijSGKZ2n/AAk8gbBerMXiBnIO6vPmnJOasxXZUDFYuirHRHENs9h0TU1uZVQt1r1bRdLS
eJXIzmvnPw1qTJdpk96+j/CN8JrWME9q4KkEj0aVVs6JNItwmCgrKvdEtnJBQV1YwVzVSeI
MSa572Oi/MeeXnhG0nY4jH5Vmn4fW7NkRj8q9JMOGpwUgU3VsNU0zhbPwFbIRlB+VbcPhW3
twNiCujViKuwASdaydZsbioamFb6QqYwtakGmxDBK1rJbrVtLYY6UXZyzrFGG3WPG0VcUnH
NT/AGfA6UeUfSk5M5HUuVmHpUJA71dePFVpFxms2zSDuUpunFUJGwTmrsxxmsyZuTWTR6FO
JTuH5NZc7DmtCXk1RnTrxRHc9NfDY5++TOTXIao20EV2t6uFNcRqw5NehSR51dHA63ksSK5
S7YbCD1rr9XXg1x14pGa9akjwK7sZW0iTNOdzjApDnNITXoQR5kpNgjAcGly2abjvShxVtE
IfuIqSOfaelRhhT12d6Qy/DeAdqedQ2t0qvGsfFSeXEfSncVi4uqx7cMKq3F4sudoqFo46j
IQdKdxWGbn3ZBqXzJCOtRbwKTzPSncVi3BOVb5jWnHfRKAD1rCjbL81ZG0uKYrG+kpdd0dH
9qXMLbdxxUNswENVJnBkxQKxtR6iZBnPzUSXFww++cVmRIAAQauxAvxmgViGSd84bJqP7dL
GMR5q3JCqjLVX+0W0ZwwFArFZ7qSZv3ikmmyCdYiVBFasM9i43FRUN3qVsqFUQVm9xlvwlE
JLrNyePeu4k+wW8u5ccV5/oM7SzkpxXQ7Ha4w8nFNAdE/iqARfZo4xnGK5a9mvLm6/dAjJr
UtrWyWbc+M069vrG0cMuMihlFb+wtWlsTIZWAxXA6jbS294yyncQa7+48Wk2bRRNxiuAvr0
3Nw7vzmoYyWCy+2QnYcYptoqafe7Zfm5qtb3VwhIhzU1jbSXt7++PNQNG5LcWd1hQoBqazW
wgceZg1j6lZmy+ZDislbiZ2JLHiiwz2CwXRmt/MYLgVSu/FOnadLssgoYelefRancRW5jDn
p61k75ZLncwLZNKwHoE3jq4e4Y560VxHlSmQkRGip16AdjrA863VitZ2j6lFpt8ruOAa0NW
n22qgDtXKFRKxJOKYz6d8H/ABR0a1tESVVyB3rT1r4uaU5CwIvPpXylB5sWfLlP5046hMpI
ZySKAPqa2+Kmn2Vv57MufShPjfZXknlFAVr5TjvLu6uVikkKxk4r1zw54W0yTTftDzrv256
1NwPaJfi9pMWmmPKgkdK5GT4w2cPmBCOa8T8VWRgu2EE/yg9jXJyO4YL5mTU3A9T8UePYtY
38jmvLp50nuSVHeg28rR7m4FV4lCS8nmtYq4WLLcL1qPcoX3qRoXlHyio/scy8sDihuwWI1
LO+McVbEIEeQOafCkapz1qZGTBzUc4WM4Bg5pshB61cby2JxVOe3kJyoqk7hYCMoNprW029
SMBHGTWUkbonzCmxylJ84q0hNHZ/aIRFu2Cqov4jJt21npd74ttIikybsVRmbZmh8vdsFU/
tUUshTbimmUeXtxVIIwl3AUAXJoUIrNm2xmrruwWsi6ZmY0AOM4IxVOX5mqRImPNK8ZB5pg
UpEwtVtvNaEoGKpkYNU5aFxZZgiBFWDAuKqRyFalNwazua7jJFWM1CZM9Kc58w1ZtrPzGHF
XzKxPI2VVhaTtVhbCQj7tdBaaaoAyK3LXTI2IG2ueczrp0LnEJpcsjYCmtW18OTPj5DXoen
eH4ncHZXT22iQxsAUFcU6tjvp4c820zw9NBMrbCK9k8JO9uqKe1V302COLIUVJp8yxXAUet
edVqnqU6Nj06GYtEDT2ORWXYTh4l5rWVcrmua9zaS5SswxTM1PKMCq24ZpOJSlYUg1Zt5Nl
V2YYqLzgp61KhqN2krHQQTgmtKKVSK5aK7APWtGG7461raxwVaDN/epFIStZYu/eni5J71L
OJ0mi45FU5ulO83PeoJW4qDWnHUoXHesyUE1pTHNVSme1TY9SmzNZKrTJwa0pEwap3IwpqU
tTrUtDmdRICmuH1U5Y12WqvgNXDag+XNd9I5a2xyupR7ga5HUIQM12OottU5rkdQkBBr1KZ
85iDnpEw1REVYkOWNQsK7os85K7G9sUBOaXHFNyc1sVKNhxXim5Yd6fzSH6UiBVdvWpRKw7
1EPpTsZoAd5jHvSjJ71HzTwaLjsSCPNK0eBmkVjUq5fihMVioDh6lEh3ChosPSbcMKsk2LZ
yYsUvksz1BbShUq5FcJyaBCGCZQMZxU0DSR9aYNQBbbt4qT7TGV6YoEMu70hcVkhvOk5NW7
kLKeDVRLdlOQaBGjBZsy8NxUxs4VQlyM1WjmmjTC5NRs0kwOWxUMk19KkjikIjq+8ly05K5
xXPaZugmLZzXQWupqZShWmgKF3qdzbyYJIqv5st+eWq3fxRXM3So7a1ZJgqc0MorTWzwQk9
ayUw8jZFej/wBjiWwLyL2riL+1jgncIahjFspLeHduAJqBb77PfGVOFzVRIyZMlsCkuANuF
5NKI0Xr7UWvRgc1QUNGDkUluChywqWWQMcAVdhiDLdq0tL+z+evnY696zVk2r0pEDSSAhtt
KwHoCf2VvOduKK4cvKkhBlP50VPKI6rUnhksBk/PiuP2yCUg8Cuu1i2ijt1k3dq5hi8uTGp
IHpWRQRxys4ii5Zqt3fh/VLKAXd1EVjPOagsftKXiTRoSUPQ102ueKLzUdLWwktyABjIFOw
HImeMxjZwwrY0/xBfW8XlecwXp1rKtNPIBZ1YfUUSWV7JMFt42K+wqrIC7f3lxdkkMWJrOj
jCSgyn5vStmGymtLffOvOO9ZMsL3V4JF4ANHKgNqGJpoMFcL61mzWgSfIregmRbMR9wKxbq
YefU3sMu2ihUyRmnXEyMNm0CooZP3VZ1zcMJce9S9Rl4WaspfNU5gqMVBq5bszwVm3CP5pq
bAW7W3RvmJqxKUjGMA1UtiyrSyvluaFcB5xIMYqhPEY2zjitGHBFVbglpdrfdq02SzQ0a3S
7lCV0M+mpbuiYHzVzthMlmRJEeauvrEtzcqxzhTV3JsdBLoBW088DtmsRVTzzG4xiujg8Qx
G1WCXGOhrM1R9PMfm25zIfSqQilcQxBTgisSeFS/FW/MkdeQaquxRsmqQhEhKrnFU7hyrYq
79pyuBWbcxzO24dKqxLHiNXWqk0QU8VZhJAwetQ3GRQ0VErAHtUscEkhwBSQsCwBrp9Kt4p
GGQK5p6HfTSZkRaVKcHaa1rKxkRgCtdlbaZC0Y+UVZj02MNworinUkj0adOBkWtizAcV0Fh
pvzDIq5bWaLjite3gVcYrjlVkdsKa6FqwtFjAIFbUVsG5qnbAZFbMAG2uWU2ztpwRSuYP3W
K56TNvcZBrrLkDYcVyt+MSGo33Om1tjq9CvjJtUmu5gKmIV5Xo1z5cijNeg6fcF4xzVqyOa
omzRmjBB5rOdcNWtt3JWfOmDUuSRjHVlYnioGjLcip8VKijGKlSTZ0xVtSpGhHU1Mkjq2BT
2iIBIrOe8Ec201TKk0zeRyEyaeLgevNV7VvtEYxVsWJxuqHc45qK3JI589ac0oI61EISOKa
0bVi2zPlQjAMagfK9BU20imO4FRzM1jdFVgT1qjerhDWiSDWffECM/StI6nTfQ4XWXI3CuF
1CUhia7XW3ALVwOoyjca7qRxVpswtQl3oc1yN+SCQK6HUZuDiuaujuJr1KSPGrO5mY3GnGP
il4Bp24Gu+KOJ6EezApgHPSp8fLURwDWyRN7idKaTTiaYQSaHYmwDBpwIFCxmnGFsZqboWo
vy0mRUDbgaF3GldBZk5kx0p0M5Dc1EB60Yx0ouUkXGkUnNRMwJ4qD5qAGo1G7FhXbGBTlMg
NQq5XrUouBjFPUhtEwcigu56GodxPNSI/rQSKplBqwjnvTQ647U12JHFLUROboohULmqhmY
t6ZpVYgfNTCQTQS0aNlIF6nrWlH5StvzWLBmruG29aBWLvmRvLktVyO5jhcOvJFc/hlfJNW
I5ASOaTYHSy+IZntjCq4GK5W7EjStI3etJHULyKr3LxsCKhmiRkZXucVGcbuualliDNwamS
0ymacRtEHDDAqNl2c1dWAA0SQDFXcRnhtx5qzGgOMGoWiwakhbawzQA+SL5zk0USSDzDk0U
iWbF5dtd2qnPy11Pgt/Dj4t77bvbjmuMntpDtjiPymp7fRpIGFyrkMOetZ2LO08T2Wnabfx
vYbfKY9q9H8MaN4OvtGSa/MXmkc5xXhN5Le3aiNnJ29KbbXurWa7PObb25pAexeLLDwlZhR
ZmPr2rU0Sy8Jr4ea4cRmXbnmvBZZb+9lBllYr7mti2ubqKHyfOIT607gXfF13bSSSLaKNgP
auItpJfOKqOtdRdT2aW5D4ZjWHHLApZlxntVAXghjh3MeTWNOwM+ferC3EspKt0qnMr+Zna
awk9RmlC48qs+4KmXNSxbtmCMVFLExOaSGalrKi29UZplaQ4qFSypjNRbGZ+taJAXUkASq0
svz1ZSHMfWqssRD07AWIZvlqndSv5nPSp0UhaZcqGjAI5oEzW0bRLvVyI7Y8mte70KXQgPt
vU1T8M6ncaTiaM8CrOv65Pr7DzDjbTJIUjhmYMrfLXY6HpGkXSYkcFveuAhcpHsVuRV/TNT
eymLF/wBapMR3Gr6XpVmp27elecavNbq7CIitDVtYlvM4euUmjkdySc1aJIWln3Ep0pwurk
fKelPVGWkaNyc9qaAsQNkZPWmXIyKI/lFRSPk1TKtYrqrBgRW7pl2YmHNZQAK06OTY3Brmm
jWE7HqWl3okjAJrobcK4zXlum6oYiBurstO1YMB81cFRHp0ah1QG3pVuBiTWTBdCTHNa1vj
Gc1wTR7VKzNW3PIrYhbisOJwCBWnFJ8tc7O5Ity/MtYV9b5JNbAkzVS72kGpNLGXZoY5Riu
10uchVGa46NgJOtbtjdBcc0NMwm0d3DJuj61DOpNUbS9G0ZNTTXiBM7hUOLZzJpO5GRg80e
dHHyzDiuf1DW0gJ+YVxGteNPIVgr8/WiFNpm0qisej6h4gtbaFgXXOPWuGk8SxXGohUbqa8
4ufEV5qcpRC2DXQeGtAurm5SZyeuea6Gjn5z3Xw64mtFb2roS4UYrmtHj+wWSqzdquS6mhU
4bmpehnKDk7mk8iLk8VTkuUXPNZT35bPzVnXN0+CQaxki407G614hOAacqiUZzXDyao8cnJ
Nalhrg4BNZWNbHQtHtOKx9TbbGa1VnE0e8GsHWJsRtzW0UU3ocDrk2C3NefajL8x5rrNeuf
mbmuAv7j5jXfSiebWkZ1227NYtyMA1oyybiaz7jmvUpxPIqSMpyc05Ax5qbydzcc1ZS3wmc
V2rQ5XqUycCoeSasTLhsUgj4ptgkRBSanjh3HpT0j56Vft4gSOKwlOxaVxkNnuHSpnswqdK
2LaAEDiluIQBXO6pooHLSWnzdKZ9m2jpW20OW6Uv2YEdKSqD5DnzAxPAp62cjfwmumtdM8x
x8ldHa+H1KA7K1hPUicbI8+j06QnlTVoaW2PumvR4/Dw/55/pVkeHgV4WunnRyWbPKpdOKj
7tUJLRlJ4Netz+GmYHEZ/KsuXwqSclcCl7RFqDZ5qqS5xtNSiKXHQ13kmiW8IwQMiqMlrAh
xso9oivZs45kmXsaFeQdQa6xra3YfcFUZ7aBOwp86E4MxN2RzTCeasXKqG+Sq+2r3FyliKX
bVj7QcVUTFSZUCgloHnZjirtmhY5Y1nM6jkdafFdOvSlYR0bRxLHyRWXcFN3BrOmvLgjAJq
oJJ2bJJpWLRqBCTkU57ryxtqily6Lg1E7GRs0WGy39syaU3JIqmsdK3yimSWC5Y1IkZLCqk
cozVtJhxQAPF+8OelFDzDzDRS0JNJ7kqikdaUalPt27uKsSaenlqd1RrYpj7wpNFlVryRTk
HmomvZX+8auPZJ/eFQmxTafnFZMCTT4by+l2QAsfarl7pWrWq5kRkHvVvwhq9poGp+ddqHT
Peul8X+ONL1e38uziVTjHApJgebPMQfLlOWqP7M/+sBwKf5KtumZsn0qIXLtlOgq0Bd00C6
1CK2B+8cV66/w8iGgrekDO3NeQ6XH5d/HcI3KnNel3fxB1OPRhYR27ONuMgVhJajOG1WGKz
naFcAg1jvIIxljxW2NJ1DW7nz5ImTJzyK3IPAC3aBJZwmfU1UUM4MvG/ziUAemaRZIpDxIo
x716zp/wGh1Abv7WVQe26r8v7OtvGuE1lMn/arZIDxh7pYxgSg/jT7e5ikOGIJr2FP2dEVS
w1VXPpurC1H4L6ppjk26tKo7ikwOHiVZWwKgvIQPlB5rfvPDGs6QhZrN+PaualS+afdLCyg
HuKlsRbtmeK3IbpWfNPJuYQ5rWCh7Q9jiqMMcasd1ICvayT5O4nJqSUXCNvOcVISqSgjpV6
aSKa2CrjNUiTKMzleM1CJ33fNV1Y0HBpzW0ZGRVpiKhlBWmKzmpWgAPFAUKKoCPJppFSYpC
KstkRJ7VExapyKaVFZuNzMdBKUPNb2n37KR81c7jFTwTFG61zTpnXSnY9JsNS4GWrpLTUwc
fNXllrekY5robG+JI+auGdM9qjWsj062vEbHNaEd2AQM1w9nenAy1bdvdBu9efUg0z1KdZM
6f7UpXAPNQSLJICR0rLE+3ndV63v49m0moUTZ1DG1G7e0brjFR2fiaKPG9xn60uuxC5hdkr
yrUjeW9wwXOM10whc4qtQ9vi8YWypxKPzpJfF8TqR5o/OvnabVr+JvvNUa+IL0cFjXVGime
dKo7nsOt+I1dGKyfrXF5l1W6xkkZrl/t93drjk5rsfCcUqSAyRk1U6SSKhOUmdfoeiW8KKz
pyK7eyuUtQBGAMVQsIDJEPkxV9bIBsk4ricTtjEvtrE5GNxxSLqbY5NU5IoY05cVmzXlvBk
+YOKzcTpjA2mv3ZuDgU86jEkf7xxXE3XiBS22Hk023W/1A/KrYNZOJpynRz3cNxJhMVLbxE
MrA1Ss9GuYsPIDWi8ToAAelZuJm2dNbXflWmN3aud1a+3hgDQ10UgKFuawLucsTk1tCJhOR
yuuyH5ia4G9uR5hFd1rbK0bYrzq8Q/aCa9ClE8ytIgdz1qlcOccVdlUCOs+Q5bFd8XY82Wr
J7BCz/NWlcqqRfLVewTHNTXjfJitOexKjcyXIOSetPtAHb5qgcHJqe04NHPcTjYsyKAeBWh
ZR7sZFVANzCtuwt8gcVy1JGkETqpUfLTZASMEVqR2xbtThYMz/drjcjrUTFjtyW5FXoNPaR
wAtbCaaRj5a6/w74eNxIuY81cHcmSsZmjaAGUFo+fpXUwaIVIxHx9K7vT/AAyIYQfL/Stuy
0SNnwyV1bK5g9dDgIdKiKBfL+b6U4eHnDb9vy16YfD0Ubb9oxWJrlzDZW7IuM1i6rKhRucR
eRWltCVZRuri9RlLOyxLxXQXRlvbk9duaG0qMIGYc1k6zOyGHRwcmmzyncQcGoG0UHllruJ
Yo48gAVl3DouaFWZq8OchcaUqKcCub1CzYE4rt7y4UA1yuoXAya1VUwlROSniZCc1TJOa1L
s7ySKzHGDXpU5XRwzhZkinimuxpobFNZs1rcwaAHnJqQOnaoeooVTRczsTlgRUZb0pMYopi
QYz1peBxQDQSM0DYBjTXzUi4NOYDFAiKIDPIq/Hb+ZjbVNMZq7FceURigBWsX80jNFOe+Pm
E0UiS5LJJ5a/PUQklx980xyxjWmKTjmiRYkskv8AfNQrJKZ1j3n5jUjjPeo0XbOkn905rnY
HZ2/gq5vNMF0VOMZrnbnS/ssxiYYxXZ6d48EGlfYWTgDGa5LVtTW5uC6dSalJgU7Owa51Fb
cPwT0rpr3wg8EaHZhWHWqeg6bKtyuoNnC81t6/4vElp9lQfMoxmtYoCra+HLWzUXBuASOSM
1Zl8Y6Xp+Lc2aysOM4riYtRvJJiplYhu2adJpd6W+0mEuOucVlLcZ3P/CaWzW+6O3EQx6Vh
X/ia6nB+zTlT7GsGR3mj8gx7G6VXOlajGu6CNn/CrjYZpJ4o8UW5zHqUij/eq1H4s8Uyjc2
rycf7VYSLO37m4UrJ6YqQ6JqoQyJG2w98VsB2OheN/EaarFHLqTumefmr6b0fxfptv4fSbU
dsjbcktXxpZRXNpcCQgl1NdFd+LNTksTaMWVcYFZSYH1RYa94T8XXZsVhj3HjoKwfiF8MNM
sdKe8tolAwTwK8X+EMOrDxOLqR28rdnJr3T4peLDH4b+zI+W2Y/SsriPlq/AtpZYl7HFYAe
R7naDwTV2W5lubuVpBwTUCgJMGAqhm/baKZ7XeetPsdEkedlPIFQxa28EGwCtDStdRXZpOM
1SEZeqae1rKQOKzC7qtaut6n505K8rWKZvMTgVaJY5XLGmTEqaWEgP81OuVBwRVgRA8UuaY
DxRkU0Md2phpe1NNaImwhXNNAINLvxwKTeaiSRadizC5U9a17O5Kkc1geaQKkjuWVq5ZQN4
1bHoFpefKPmrRh1Io4G6uDtNRIIBNbVvchyCTXDUpXZ6FCvod/b3vmxjLVKJGDZU1yUN8UA
CmtixvHlIBrB07Hoxq3NhpyU2tzmsW80yK4JYrnNa7Llc0woQMnpSTsOXvHH3HhmORjhKgj
8GLI/3K66S5hj6mo11eGNuDWsahn7G5JongGFmXcorvbPwlY2EYZsDFcdb+LDb/6vtTrnxV
qN6u2Pd+FXKbaNoULHY3t7ZadEQjDiuPvfFzCQrEc1n/Y9Y1KQAqxBrqtF+H7zgPcr+dc7R
2Rjbc5F9b1G8OEDc1Jb6Zqt8wDBsGvV4fBljZgEopxWisOn2seAigis5I3i4nAaT4KJkV5x
+dekaXodjZwgbBkVnfa034i/StS1d3ALMaxdkTNX2LFxp8UiERqK5vUbCSAE7TXYRyhF9az
dSmWSNhtrNtHJK55tduysc8VgX1ztB5roNcVkZiorz7UbqUSEGt4WZzTuVdQnL5Ga5u5jBY
mtG5mYqTWLNM+/Fd9OLPNqMqzKQDWaBumwK053BjNU7SJnuhgZ5robsclrmzZ2zeUDiorqF
umK6SztP9GBK9qpXdt8x4rCUzohA5d7fHaiOPbWnNFt4IqowAq6crmdaNiS3XdIBXW6ZBlB
xXLWQLSjFdzpSDYuamomOnFmpa2W7HFa8OlZwdtSafECV4rq7e1UxDjmuFvU67WRi2eiGaQ
AJXqnhTw2sSqzJVHw5pLSzK2zI+leo2dolvAoAwa7KMbnJVmojBp0Yi2hajSxCNkCtHcRwa
iuJhDGWNd04pRONSlexl6lOtvbNk84ryrWZWu7phnjNdhrmotIWVTxXGXJUEvnmvInJNnsU
abitSg1tFBHuxzWXPOzZAPFT3N0WypPFZFxc7AcVztnowVindT4JGawrufrzV65csS1Yt0e
TzQi5WM27kJzzXPXgyTW5PyDzWPdKOa3iziqGJInWs6ZDmtp0GDVCWPmvUpSXKebUWpnbDU
bA5q+Y/aoHjPpW6kjmkitnbQJKkKHpikEYq0zBoN2aTrT9opvANUTsOUU10Oc09SKViccCq
QiNFOamKErUIcg8iphLxQAwIc1PGmWGai309X+YUCJWjXzDg0VEz5kPNFAjSZHMa8VH5b+l
XGY+WvFR+ZjtWFyyv5DntSfZnJqx54FH2oAE0wIntZQmVFVmiIIyfmzVuK8lnk8tFzUt1aS
Rx+YFIemB2mlq6+GWIX5ttecTyTNqEomBHPeun0HUdRi+S5Rvs/fjirOsaTBqS/aNOxkcnF
O4HNWEDG7RyPlzXq1jd6QNJ8q4CbtvevMEMtufKZTuFKz3EnWQgVyTTuM1L5bQatvjx5ea9
N8J/2BcwrGwRpCMYrxORpPMWMkncccV7X8J/AlxNdJqd0zLbj5vmrSKGdpB8I9M1K7XU5gs
cQ5rV13S/BenaK1vG8RlRcdRWJ8S/iHHoNsNM0yQcDaSpr5z1HX9Wv7tpPtEhDnpmt0gN7V
vsUetMYcGPNdlomkeHNXt0FwyK4ryVpZETdMxJNWNP1CaGTdFKw/GpaA9ymtX0eDy/D8Ydv
VawNeuNQk0xn1lWVsdDXL6L421PTLxGIMiE85r33w3B4f+IGnrFqOxJWXpWdiWfKU0tvLK/
kjjNZzwXbTDyVytfQfxC+CzaJFJeaShaEc5ArwaR9Rtr1raOMkqcHinYQPFIqAOMNSNbz7A
ycVaaK6KB7hcGoTPdLwF+WrSArSrMY9rDJqO3R1OGFaUEFxcHO2obm2nhk6VqgKkyuDuFNU
yPxVwoxhJYVXhnRWKkVdwGlfXrSbKnbBORTeKkQzbTGSrHFNbFAyvsx1pjD2qY4zinCPcKA
KZJpQeasPDioCu00APVyhzmtC3vcd6yXPy0sRaoaR0U5WOrtr/LDJrqdNvUABrzaOYow5rd
0/UMEDdXJUhc64zPRjfLszmqFxqkxyqisyG48xM7qniZTJg1wSpndTmVZPtc7d6nt9MmkYb
81vWq2+MsBVtpIFHy4qErHp05Ij03Q4Gx5pFdnpuh6eig4U1xouyD8hqca7LaxnLmtE76HV
zqKuem28mm2Q5VMipZvFNjbqQhUV4neeKLh3IDmqP9pXVx/G3NJqxzzqpnrV/wCNomyFk/W
sNvET3cu1XPNcTbW09xIMsea7DRtCPmK7VzTkRBts6nSN7kM2Tmutg4QdqztPskijWrs0oj
XiueWp2JaF4P8ALWRqNwEBFOW8461k6lcKwPNYuDbM5Kxg6pIJEbivPNXUB2OBXb3coIYZr
itbIw2K66MHc8+tNJHLTuMkVlXBGc4qa5lxIeaz7iXKnmvdpx0PCqyuyvNJk4rR0aDfMpx3
rAeUtKBXXeHk5UkVhW0NKR2lva/6MOO1Z91a8nituFwIQPaqk4DE4rzmz0Ejk7y0Oc4rAu0
KNiu7mt9yk4rn7yx8yXCitIOxhOHMyjpSMzg4ruNOBBUVn6NozEA7a6y00tlcfLXRKorHTT
jZG5pUWVU4rstMtzLIqYrH0uxKxrxXe+HtOJmVitefyuUtDOtJJHWaBZi2iXK84royOOKrw
xKkK4GMVMpzxXu4eHLE8SpLmdxcBhWFrt4scBUHmte6nW2hZmPavONb1MzzsqtxWeKqpRsb
4aHNNMyr683bua5u6uCSeavXbNzWJcHrXz/NqfSxjoUrqbrWTLMMHNWrtutZEpJzVJlWK9x
cdQKx53LE1pyQliTVc2hY9KtMzlFmPJGWFZ89uWzxXU/YSR92oZNPP92ruYODOOe0bPSqkl
o3pXaf2aSPu1Wm03GflraM2csoanGm2PpUTwEdq6mTT8fw1SmsyO1dMZHPKBzMkWB0qsVNb
01qeeKoyW2O1dcJHNKBlNnNJVmWEg9Kg2kGuqMkc8oigU4uAMUKe1NZCeatyJ5RjHJ4pVpC
MUoIpXJcRxPFCHLCgDNPRcMKLkMQ/wCsNFPYDzDRTsS0bzvH5S1WZ0xWmug3MtkLhQdoGay
EiMt4LQD584rmNSN3WoWcYrW1HQp9MgWaUHDc1kZXbnHWmBs+GntVvR5+MZ711mvx2DWavb
Fd1eerKIBvUYNSG6vrhcqx20wPYdBbQJPCEsV3sE+04NeTS6reaTrE0dsS1uWP5Usd7PHbm
IOQfrVO3Y/bh9pGVJpgdlZXemXdqZJYcykelc7qFpe3d2VsUKrmvUvCsHhd7RROEDkd66y0
8D22s3yNpO0LnnFRy3YHnnw78CTatfp/aSEKpySwr17xt410nwV4XOjabt+0bNuV612c3he
30Tw2Y7eeNLzbzjrXz14o8K3V1fyXd/P5hznGa0UQPLrrUr7WbyW4vHY5JIyahXehyvatbU
dKnE2y3iOB6Cqo0e/Uco1aWAz5pjI4V6uqsMcIZDzTZNOmhPzxMx+lXbHw7f6m6xxRsoPtS
aArJcs5VFGST2r3L4O6RqsmqRTkSCLIrO8EfBe6muEub6UCMHPNfQdnc+HPAulhWliLqOcY
zUqImb/jCW3t/CNz9p27dmPm+lfE1/d6c/iWYQhfvmvTPih8Wzq8UtlYPiLpwa8AXzmuHuU
BLE5zVNCOh8SXEcfl+XjHtT4bEajpqfZ1+fFcsDd3l6kcoLLmvRtPtlsNNV0YBsdKVhmKmm
XmnwkyVzuo3MxmNdHq2pXN0pjQ8+1clJ5scp88c0ATRXSmPa9QMtvuLDrTHCs2QMU4QbzxT
uAmew6UmamNq6AZpBauRmqAZk4prNTmG04NIyHGaAIs5arkWNvNUh96rKNgUASSlQKoyEE1
PKxNVtpzQA1hxQhAFSlflqBkYdBSYc1hzt6VLbTNG45quCR1p4YUnC5pGZ09nqQVQCa17fU
I2I5rghK6sMdK27K6jKgE81hOmdtOodvFeAjg1MJHfoa5uKc4GDWpZ3J3AE151SFj0qdU01
Mw55qKZJpgRzWpbbJFGasNHGvQVzRdmdDq8yscwNMlZ+Qa2LHSm4yK0oxHnGBWzYWxdgQKq
cwhFsTTtIYMDtrr7K0eJR8tP060KqCVrcjiAAyK8+czuhCxVjldeKWTdIKtvCh5FMJjiX5i
KIu5s5JIxLpzCpNcvqGpEEjNb2s3sIRgGFefaheJvbmuuEbnJOqLc6jgHJrlNVvg+eadf36
84auXvb4bjzXdSp6njV6lyrdzfMTmsySbcCM0+acSE4qoVOc5r04qyPKk7sfDGWnGa9A0K3
AiU1wtsR5qivSNBTfbrivPrs76CubCkgAUMmRmgnZJtIqUsGGBXmOWp6ajoV5UHkHjmoNK0
t726+7nmrhiZ/3Y6mu18JaMY3Eki9adxqFxdO0DyUXKV0VtooJB210qWCFBtWtK2sgqjI5r
CVV3sE/dRlWOlgbRiu60ewWKIHHNZ1lZ7pRgV1NrH5SAYr08JT5ndnjYioSqMJg0g+T5j0o
dWLcdKivJRHZue+K9uSUYnEtXY5XxTq6xxGNG5rz0TNK5cmruuyy3F8wycZrOUiOPB618xi
qt5WPfw1BJIiu3rFnbOa0bh92aznXca4z1UjKuIyxNVPsbMelbyWbSHpV6HTDwSKaYWOXXT
mP8NTJpZJ+7XXJYKBytTrZL/dq0wscgNK4+7TX0sf3a7M2PHAqB7E+lPmJ5UcY+mhR0qjPp
454rtZbE+lZ89mQOlaqRzTp6nETWA54rLuLEDPFdtPadeKx7q1xnitoyMJUziri0wOlZslr
7V1lzb8HismWAjORXRGZzSpnMz2ntWfJakHpXTzRAnpVN7bPaumNQ5pUzA+zkdqTyu1bRtD
zxVc2pD9K09oZ8hkvAT2qBomHat/yBjGKgktMjgVamRKBjrkGnbjkVYlt2U9KhC/MOK0Ujn
lEjdyHPPNFEgAc8UVfMjPlZ6pD4is7bRhbMBkjFclbywDWxdjGM5p2qaf8AZ1VWbmssWsqD
eCcVFhnYeJddtr+wS3UDIGK5CKONFBbkGk+WTgtkinRLg4c8U7ASeRE/zHGKl8sRplOlVXV
y3yHipbaQtL5b9KaQCm0Mo80HGKqSSqjYZc471uS2chi/dn5TWKU829Fii7pHOKdgNPQ47/
UNUhgsyxViBxX0jZyS+AvCwvpbkGVkzgmuN8CeD7bw7o51XUyEfG5d1cT4u8Vahr2ryWCyl
rVTgc8U7CDX/ip4l1DU2mtpXMWegNZkXi/VLiXzL1mYd1NaGgafYxEpcIGPvUsOhQXXiIKq
gQ56UwFTxVp5XMlrhh3Iqnc+M9OEnlLACT7VveJNH0m2RIYVUSEdKwbDwjaPcrcXGAOuDTu
Bbtdf0pAJbu2GPcVop4/0i2IFpagEdCBWbrWkWzvHbxRgL0zW1B4J0pNLSclS+OaLhcdcfF
LWEtCLSUxgjjFcDqvizxLqUplnmkljJ6ZrqtS0CxeBY4HG70FbeneFrHTtEN3eAMMZwaSA8
th8zVF8tYWEp7V0en6Wun2LJew7XYcZFdDp8OmQ3R1SNF8qM5IpNT1aHxZfRwadDtEZwSBV
AYej6dHBJLNLDuB+6cVzus6reWt+yqT5RPAr2ldNs7HQ9s4AkC968m1KzjudTcsvyA8UgMy
wmmkc3DqSKo6hcpLeYKYrsNDhhluGtnjAQd65/wAU21vZ6lthwR7UrAZcrRqmQKjhkJbIp3
yOoBNMdlhGFosBYluRgA0qXA2VSKF/mpQpFUBI7hn5p5ZdmKh2HrS+2aAGhRk07OKMbRUbH
mgB5GaaVxQretDMMUACkE4NPcJiqofDU5mJ70yWhGC5pMLTME0bTTuCHErikim2ScUwqc0r
Q4GaiRtGVjdtb3IAzWvbXShgc1xkcjRmrkd8V71yTp3OqFQ9MsL1SAM1reZ5gGK82sNUII+
auw0zUo3UBmrklRtqddOrrqdDbRkuM12ejQr8ua461u4cggit601VIgMNXLKm2epTqo9EgM
UcYJIqO41KCEZLCuMk187MK9Yt5q8s2V31zOg2dLrJI7iXxFDyFYVh3+vMwO164uW8aPLF/
wBay7jWduRuq4UGjhq4k1dU1eQ7svXI3eq8nLUXWoedkDmsee3kmbIFdkadjidVsq3N28sh
x0qjLGzjJreh035MsKJbNVXpXXTVjkqM5KRChpqsSa1bq2GTgVSEG09K629DmitR9pCXnXA
716v4bs2FsCR2rgtCtxJdICO9e16JYKLRdq9q8jESPYw8DIubH592KiS2OcgV2raQ0icLUX
9jmNeVrzr6no8uhg6dprz3i/L3r1rR9KENumV7VhaBpiecGK85rvkj8uNQBWj2M3KxLFbKE
HFSxp8+KWNvkqW3UtNWEY80jjqTdjWsYMYOK1QvSobZQIxxVmvpsLT5Ynh1ZXYhOKwNduxB
bMCe1brEAZrgPF95glVapxNWysa4eN5HH3c2+5Zs9TWZdSYHWp2bK7qpSfO2K+aqe9K59XQ
j7pCpZzViK0LnpU1rbZI4rdtrQYHFFjVlC3senFacdmAvSr0duB2qwsftRYzbM4Wi+lPFqP
StHyOKPJoFzFH7OMdKhkt19K1fKqB4qB8xhz2+TwKzbizJB4rpni9qqTQgqeK0Q7XOLurYj
PFYd1ATniu0vIOvFYFzb8nirTM5RORubQ4PFZE9qeeK7Oe3ynSsee268VrFnNKJyElqc9Kh
NtjtXRTW/PSqkkHtWykc0omI0HXiqcluxbpW68eO1RmJe4rRSM+UxBbH0p5tcjpWp5ag9KX
YMVopmcoHPz2Oe1UHstrcCuokjBqjLEN3StVM55QOZltcSHiiteaEeaRiir9oZOmh2sXP2u
RH3Y9qp/aGMXlY696a0LyIsjcVuaTaWdzhZWANdehy3OaNuYW8zd17UqO03B4xW54g0+K1X
MDbh7VT0WFLqZUm+UE807oLlKKfZJ5bDj1olbEm5K7HXNA0+303zrZwZMdq4ZpHgjJkHeqA
vnXJkt/s0SFpDxXoHgPwhFOP7c1MBCnzANXPeCfDj398uoXEWbcHJJFdR418RR2NmLLSX2g
DDBaAGeMfGr6rdLotnJ5cSHbxTLfRbG2sY5ZZAZG6mvNIJXmvRcSH585JrqZb4zWQQzEbR6
1LkKx3raJpdrpf25bpd+M4zWBoupwtrZDOAoOM1yVrfzXMwtJLpvLzjGa6220bTorbzFuAH
xnOanmQWNPU7K0vNeilN0CmeRmrXiW0tre0jls7gZUdAa84uJ5ItaCC4OzPXNdVdvb/ANmq
32necdM1POFh2n6jbXi+VcOFde5q8jXDMYo5i0f1rziSUm++STaoNeu+CYdMu9PcSzKZAvc
0c47GZa6NELrz5bvkc7Sau3t2l8o0zztqdOtcT4ruLjTvEZS3mPl56A1dgliksvtLzbZMet
NSuKx0MukWljp7WguARIPWsbRLux8NatsUh9561zGpatcGNgkxOOnNYFhdzzagGmcnB71dw
PZPFGpxT+Q0c2Fk6jNQajommx6PBdJOpkbGea47UCJbRWM3KjjmsCfWb3YIPOYqOnNUB6re
2Ol2PhX7XbzL9o29jzXkE7m9neS4fkHjNPGqXzR+W8zFPTNZ8od3yDincLDZgRJtjOacI22
5kqaCEKwZualuQJVGOKYWK8Z6gU2RsNSodnFDAMc0gHKSUqHcd+KnVsDFN2DduouA1ie9N2
5qZlDc0wnbRcCI8VEzGpmO6mbBRcCMDnNBzUoUA0rKKLgQgmlzSnim7qQWELc1MrBlxVc80
KSvNSKxJJH3quVO6p/NJ4pvfNNItOxJE7R85rQt9WeFgN1ZjNxioCPmzmlOKaL52juLTX2C
j560o/ER6b688SRlHBqQXLqc5rl9kbwxDR6cmvAry9V7nxAiISG5rz0alKBjJqJ7qWQ8saf
skbPE3R1s3iJpSRuqp9uMzfermwW65q3BIVPWn7NHO6jZ09uobBJrTjWNRyK5y2u8Y5rSS6
Vh96jkNIzRpNKo4FUrhsijzF25zVeaYbDUJWZUtjOuDgnNU2YYNOuZiSapeYd+2rk9DGLVz
p/DpBvEx61794aiElsmR2rwzwta77hGHPNfQnhi2K2y8dq8qtc9vDrQ6O1toz8pFU9Tjjj4
ArVhiKyZNY2oEy34i7ZriSZ3y0NPQLfPzYrqCoK49KytOiFrAoHcVoCTgmtG+hxTTY5ThsZ
rYsoAcNisWBfMnH1rrLKELCK6cPRbdzzK8+VWLEY2qBUnamA/Nin57V7692J5bdyteyeXau
3oK8f8RX/n3bLnoa9F8Sakba1dB3FeN305luncnvXhYpts9LC0nuSb8pikhiLyVTSck4rWs
BlwTXBdJan01JpRsaFrbYI4ragjwBVaBRkcVpRpxU3QpSHKBU6oKYEqRTijQ5ZSEIxSYqXG
e1IVoI5iLFRspqc8VGx9qm5SkVJFqrImRV9+arOtUmdUHoZE8G7PFYt1adTiunlXAPFZlzH
u4xVKSG4nJzwdRWZPbjB4rqZ7XqcVmXFvweK0UkYSgzlJ7cZ6VQlg68V0dxB14rMmi68Vom
csoswJYcVTkjINbMsfJ4qnIgq0yLGUwINJnFWZVAqm5Aq0zNoRiKqyYLcU937ZquWw4q0zF
oryj98aKWUjzWoq7kWRSmYrGqMMVXUzQNvRiK2PEMcKuhgx+FYZmcJgivTPJLZu2mTEpz9a
hjkKSfuuD7VVR9xIqWIFH3HoKYF2a8uVj/eOSvoaXR9NbW74ROuEzTY421WRbeAc55rtkFl
4c0PccC621QFy91i38MaN/ZkIAZlxkV5dcXU73byMxdXOeanm1F9Wu2ku2OAeM1UvCSwEAy
opgXLeKNl3Dg1DcswO0MadafLHz1qCZ/3tQ1cpEYjki/eqSDVuK/vduPMbFOZ0+zjNRJcRK
mOM1LQxJJGc7i3z1LDNcldryMVqoOZt/wDDVuS4jEfy9RU8oFS4LB9iH5jWxpM2saKhuCzi
NqzLIpNqcTP90HmvRfEN9ph8NpDEF8zbjilygcDqGqzahdea2WNRm7ufL2biBTIPLUFjTJZ
0LYFOKsIckobIkOaXbFG29TzVcxs53LTGVwcE1qI1DdNLHt3HFVtqBsnmmxDbHkmoAzNKaY
FliuOlQsRmkfcKi5zVAWVfAprvUBJFG4mgBd3NAPNM5pRQIkB5pc0wUtAD93FRsaDTDmgAo
zQBQRxQA3PNKTTDwaQtQNATTDQTSZoAKQmjNIaADPNPBqPPNPFAA1RmnNTKTBki9KU9KRaU
9KmxIw9aUcUlKOlFikOLU5ZCDUeKBRYtFuOZh3q2ly471mqwFTCQYosUagviFxmlN1uTrWW
WyMinhiEqOU0lLQkkkyTVYn95TS5zSLy9TKOhlB6npngSLzZ0zX0XoUAjgXjtXgHw5QNOlf
RemIFgU+1eXVR7+GehcuXEMRf2rAiP2jUA3vV/WbgLb7QeapaGheQufWuN7ne9jq4xtiX6U
9WzxUZYBAKRG+cUrXZzvRGrYxZkBrq7cYiArB0yPIBroUGFxXt4VWR4GKld2G/x0r8DNKR3
qO4fZAW9q7aj0OKG5wPjC5G1hmvK5pMytXbeL70GRlzXn7SZcmvBru7PocMrIuWw3PXRWMW
CDXPWJy4rqLI5IrzmepE1oF5FaUY4qjCMVoR9KSJmSYp6rSLUqiqRzSYu3ikYVJTTQzNEDL
ULCrLCoitQy0V2FQstWmWoytNHTGRTePNU5YM1qlarSr7UG6kYs1uCDxWXPbcHiuikTPaqE
8XB4qkDOUubbrxWRcW/XiuquYuvFY1zEeeK3ic04nMzQgZrMmhPNdBPHyeKzZ061qjBqxz9
whBrNlBBreuU61kTr1q0zGSM2TOagOdwq1JxVcEFxVo52iCXPmGiny48xqKrQixnzmYRK0x
P41DG0cw2irmqt9oiURdPas22XyDlq9ix5AksXlScVKHztTGd1Ex84/LV6wSCMbphyOlFgN
ewtl0a1+38ZIzzXP6pqkur3O7cduak1DVJLk/ZlP7vpVCOMQ4x60wL8eg3Mtr56A7cZqiB5
DMjdRXoOmapaJoDQvt37a4G8IN5I3Ymi4EaOWk2r3rTTRppovMANZ9ooEwc9K7bTtUtY7Ux
vjOKxlIpHFSWU3neVzQdBusbgDita5uEOpGRcbc1rQ67ZouyQL0qeYZxLwyo/kchulbdp4V
vZbIzEEjFU9SuI5NTE0ONuc132meJrOLRfJfbu20cwHmTW81jdMhzkGrHlXc4zI521Jql7H
PqLyLjGahOqYjEYFHMAo2KfK79Ksy6FM1t56A461VhAdxKfWuvTVrZNJ8o4ziqi7iZx0avE
pVu1VndmkwKsXM/mSsU6Zqv0OTWohZWkUAA9akgQqu9qidixFTIW2YPSmAkrgtTVwRSuFpg
bB4qgFZeaUR8U7IxSF8cUARY5xSgUdTSigQoFLimk00lqAHNTcU5enNHegAAoYcU9cUrYxQ
BVcYqLNTvUWBQCGE02nmm0DCmmnCggUAM704UYpaAEamDrTqUYoAUUp6UDFBpWFYaetKKTv
TscUWGNzRmgkU00WKHc0nNGaXcKB3JFfAxU68pVIgk5qdSRHwatIzch5TmmgYcU1Cx60BWa
YAVnNaGlNanqnw/n8qeOvofTbsNaA57V88+B4AmxmFewwXphtsA44ryKx7VB2Lup3hkn2A5
5rf0GLEIOK4W0uftGpgOcjNel2CIlsuz0rzmeindFt1qJf8AWinNu25qCAs10B71vSjdnNV
lZHZ6Sv7scVs57VQ0+MLbKR1q4pJfmvboxsj56tLmlckP3ao6k+20b6VfNYuvTCOwfB7U60
rImkrySPGfFU5a7cZ71zKrkZrT16YyXj5Pes2A5IFeDVlqfSUI6Glp6ZeumsxhhXOWwKkFa
6KzDFQe9cjO03Ie1XkPFZkG7IrRjBxUoiRYU81OvSoFFTL0qkc0hd3NGaXAowKbMhhphFSk
VGRUGiZEetNIqbbmmlatIpS1IGSoXTIq2RUTikbxkUGixVOePg1qOODVSUCmjdGBcQjmse5
hGDxXTToOax7tAAa2RLRy9xCOeKw7hMMeK6W6XrWFcp8xrVMwmjGnjyKybiLGa2p8jNZswz
VHM0YNwmDxVVVO8Vp3CdapKMSDNWmYNEEifvTxRU8g/fE0UyOUw432RLvqvP8APytTOu+NS
KiK7BzXuniDIW2N81XAhmwF71RYbjxVq3uBAQT2pAWZdJNvCJmqg65XPpWrcastzb+UPSs5
SCNtIQQvKEwCcVVmBeSnGYxybAOKJjjDetIZJFGcBRVk2c6ruDHFV7ZySG9Ks3Gp7UEdYyi
2UhiW0jvgnk1oDwrcTw+cCcVShuSAJPTmt+PxZHb2XlHGcYpcozkruye0l8tjzUeyUDhjip
by+N/dmQdM1TublomCinyAOEBaYIeproE8LFrQXGO2awYpCWWU9q6eHxOi2f2ckdMU+QDnp
l+zy+SO1EsUph6nFMvJhJcmUeuaVr391tq1GwmVFBTOaQMHkxTtwkUmq24pLmrEaXkDaDSb
hjFMFzuQCoyxzmmA5qYeKN3FRsTVASbqbnJqIsaVSc0AWMcU0mmhuKM0CHA04DNMFOBxQAE
4pM0yRuaAeKAJQ2Kaz+9MLYqJnoAezZphpA2aDQNCE0lBptADqKSloAKKKKAG0hpaKAFFBN
KOaRhQUIDzTwcjFRYOaenBoAcUppGKmY5HFRMrGgQyjGaNrDtTxxQAE4TFIhY8Um4E4NTxl
R1pcxKV2RFigq9psRnuF4zzVOfBOBXU+GLIPIrEVnUlodlOJ6H4WtfKjUkV1t3diKLGe1Yt
gFhhAXtUGq3RCgZryazPQp6Gzo05e/DZ716xp1x+4Ue1eSeF4vMYOa9X0+IeWorz2d8GaT3
I8siptNiMtyGx3qpJB71v6DbZYHFd+GVzkxbsjqbVNtuB7VKq4bNOQbVAp2K9mKsjwG7sQm
uQ8UXO22dc9q61zhTXn/iuXIYZrkxDsjpw0byPJtUJe5c+9VYBhhWjeR7pWNVI0w9eDUep9
HSVkatsvSujsANorAtl4Fb1gcYFR0NmbcKDiryAVShPSrqmoRnIkqRSMVDmnA1aOaRLnmlz
xUYNOBzQzMWmkU6ioZaGgZpCKfjApprVbD6kZFROKmPSopOlI2iVZOAapvzV6TkGqUgxSR0
xKUwrJu1GDWrMay7ojBrRDZz10vJrEuV5Nb9z3rBuvvGtYmMzGuVGTWbKBWjcnk1mymrOZm
dcKKzyv7wVpT1T25kFMzaK0ikzEUVPIuJjRRcnlOZdtka7ahLbvvU9ztjUGo/LMnIr6BM+e
sHA6UwruPPFDBoutM8wscCqCw8wrEu4Hmo4ncyg9qeyOVp6Dy0zipaCxrLpsctr5xxuxWRL
GcsGHAq2uoOkJGeKpPcGYkYqAsJBKI2K9adIiyNuNRJHtOTQ2c9apDJjLtTYBVGWIyck1Z7
VC/XrTHcZCfJbAGatNBHOm9utVxgCk81ugNMLig7SY+1OitELby1QlyegpQZOxNO4XHumZA
o6Ve+wR/Zd2ecVRDlevWpvtbGPbmhu4FXGxiopvlbmyRRIxB3Uizl/lFTYRIURRweaACaTy
JPvdqDJg4p2AkCA0jRgULJSPJTAZ5YzT/LAUmoTJzThJ8vWgCInD09aYeWp6mgLDs0bhSHp
UbUCsDElqevSmrSmgLCOfSoCTUpppFAWEXrTzUZ4oUmgYppKcQTUeCDQA/BoyKVXwOaaRk5
oAXNFIBS4oASmMfSnlc00jFAXsKpOKeOaZ2pUBLVPMNMlWMnoKeYmC5xVy3jyORVl412cil
zjMlFJbmrkcAYU8QqTxWjZ2MkpAUZpqVwsZb2wA6VTkQCuuudGmSEsVPSuVvYzFIVNXuQyo
qgtQxKtSIMHd2pWIlYKKzkrFQepPBE08gC816V4YsTHCCwxXN+HNLEkiswzXp9nYrDAMDHF
ctSdj0aSuCsyfSsLWrzDBQea27uURxsK5C63T3g78151T3jujA73wldsluGbivRrHWUXALV
5poq+VZAYxxWmkzo2d1Y+zuaKfKenR6oJ5lRDnNeieH4WWAOwxkV4/wCFY3uL6NjyM17rZI
Es0AGOK9HC07HnYyrzaFhj6U4HimjrSmvTS0PIuRzECM15r4pcl2Ar0a7P7o155rkZeRq83
Es9LCLU8+mX5jkVVVD5nSti7t8OeKgSLHavBm9T6KmtCa2T5RW1Zocjisy3XBHFbdqQAKa2
KZowg8VeQcVTibpVxGGKhGUh2CacBxQGFOzVJnPIYM09aTNPBpmaQ6k70hNJmjlNEhWqMg0
4mjNPYnqRmo3NSMaruaDoiRtVSYjBxViQ8GqMhNNI6UUZzWVcsea1JhWXcjrVJAzGuD1rEu
h8xrauO9Ytz1NaRMZGJcjrWbIK1bkdazJOpqzBlCVaqhf3gq9IKhC5kHFMyZWkTMzc4oqeV
SJm4oo1DQ4ucbkWnwFVGDTZeI1zUPzH7te8j50nuFV+lRQwKG5qMu69aFmYnitEwL8qxrF2
qi8gIwKfIzsmDVdkwmaGBZjhR4iTUDIkWcUwSusZxUCu0hINRYCQTbiRSFs0wptORS4OKaQ
Cl8VGzZprdaTBNMBd3ag4qM53UpBxQBIm3PNWAqYqiMg1KJfegB8hUVApG6hyWpmDimBLKy
lMVHboPNyajwxNTJ8tMDYzGIce1ZMwBkOKUzMeM0xvWgBVFDjikVqGNAERXmnAcUwnmngnF
ADe9OzikPWkzQA/NNNJmigBy0ppucUbqAFNMNGaM0AIRkUgGKXNMZj2oAk3DFIcVD8xqRVa
gA208dKTBoOaAAmkzRgmk20APFNZc0cinA+tJgxAtTRJ8wpgNWYBlqzYIvwJgVJKMrgU6Nc
LUcrbeahs1SII9yyc16B4Us0uJE3LXF6dbPeXIVVzzXs/hDw68caOVqeYvlF1nTII9NYhBn
FeH69CBeMB0zX0vrOjyz2TIik8V4R4s8PXdtO7+W2M+lP2gezOFcYTAqbT7KWacEA9aalrM
ZMMD1ruvDemKxUstTKoXGmaugWbQKhK12ikmICqsNrHEgAGKtcKlcc5XO+nCxh6oxRTWXp0
Anucn1q1rVwCSAaboPMgNc17nVsdTAgijCirHls+MCkjjLMMCt/StOM8yrt71aRhJndfD/T
MosjCvWYhtjC+lcx4V08WdmuVxxXULXoUNDya8ruw7vSNSjrQRXf0OMrXf+pP0rhdVGZDXe
XI/cn6Vwuqg+cfrXlYo9XB7nL3UILHiqZhArZmiyKptFz0rwZ7n0lNaFeJOa0rcdKrImO1W
osA01sU0X46tKapI1WVaixnKJZzTgeKiVqkB4osc8ojt1KGqLPNLmmRyku+k3VGTTC1UWok
26k3VFupC1IXJqPZuKru1OZqru1NG0IiSNwapuamc8VWc9apI6EitKazLo8Gr8r4rLun4NX
YlmPcnk1iXLcmte5brWJcdTVIwqGZcnrWbIc1fuAcmqDg81ZzNlZ6jj/1gqZ1psS/vBTMmx
ko/etRUsifv2BHFFFiTz+5bKLin2zRgfMKYw3RrSrHgV7p4Il0Y2HyioIdqtzT3XrTFXmmm
BZldCny1TZjjFPY4qFmpgTI0Yjw1Vn2jO2kJzTCeKpIBELbvm6VNvXGKr7qCaAFYjNAYAU0
mmk0gFOCc0FuKb3pSKAGNntUfzVNimkYoAaretGST7UYopoBxIxUZ3Zp1FMAU4607OeKbSr
1oAeMCkYg0hpp60AJjmnDAFJS0AMLc0U/Z3ppGKAE5ozzRS4oAQnNJQRiigBOaSnU2gBaOK
SigB67e9TB0xVcUtAEjMp6U3bmm0bjQA8DFBxUZY4ppJoAkOKaQTTCTUsRyOaTARc5xWjax
EkGs7OHrTtJOBWbKSNRFwtQyxbjipo23CpvLyKzkaxOj8H2UTXabh3r6C0iySKxRlA6V4X4
TQrdIa920ucmxVfasJG8TYsVglcxygGsPxh4Usbuzd0Rc49K0Lcsk26ptSllmtWVRnisXJm
iR816r4ZFteMFXvWpo9g0Cg4rf10bL0hxjmm2jII+KzcmbxiLtYsBT5v3cBzSeYBL0ovXU2
5+lZN3OiOhxupK08+FrV0Sxkiw7dKiSHzLjOK2oCYkC0kgkzfsFV5FXvXo/hrR2aZJSOK88
0KMy3KnHevbvD0Pl2y8dq3ick2dJb7IYlUdhVyNwazj1q3AeBXXCVjgqLqWs4NL1pD0oU12
RldHKRXH+rIri9TiPnE12sq5U1yeqqRIeK4cTqj0cI7OxgSqMYqlJHzmr0wNVXBxXgzWp9L
SloVuFNORwDmoJSQaiEvNCiacxrxnd0qwDgVmwTADrVoSg96dhNl5eTUoOKqxyVKXFFjJq5
IT3pPMAqIyDHWoi9Ji5S1vyKaWquHxSNIKBqJP5gFG8GqwbNJvx3pl8hYJzUL8Cmmbiomkz
VFJWEZxVSV/SpHIqtI3FUkNsqzP1rLuG61oTEVmXHeqIbMu45JrLnTrWpN3rNnbGatGFRmT
cR9az3XBrRuH61myPzVnKyF1GKSJcSClJzTolzIKdjJhKoM7UVLKuJmNFNIlpnmyj92tPOA
KYx2xLVdpucV7R4Y9+TSAYoU7hTXOBSAhkPNV2NSOcmomq0A3NIaXFBFaoCI0maVqbUsAoP
SlxRipAbmjdSkcVHjmgB+6kzTcUYNADs0lJilpoAooopgFKOtJSigANNJpTTTQAuaUHmm5o
oAmJ4qJjS54ppGaAG7uacDSbKMUAKetJRRQAU2nU2gAooooAUUtIKWgAp2KbSZNADiKTbSZ
NGTQAbRSg7RSZNIcmpZSFA3PWnax9KoQr81bFsAFFQWW4+AKtIRxVdalGQAaloEzu/CqqZV
Nez6So8hRXiHhWbEyjNe26M263U+1YSRrFm6FUGtiwsEuYWDDPFYeW3AV0Okz+UhzXO0bpn
kPjrRvIvmZRgZrkbJTv2E16740tTdbnVc15kunTRzE7T1rFnVF6D2t1A3ZrPvHXaVzWnJFM
VCgGoP7Bu7lshCc0rGiZj20f7zI5rorLS5Lllwua0tJ8JXJkUyRnH0r0fRfDSwhS8f6VSRE
mY3h3w3IjKxSvTbK2NvCoxjiprG1ggUAKBV2ULt4rVI4pz1sRjBFSwt82KqgkE09HwabdmZ
NXNQHikB5qGJ9wqcV1wldHJJWYNyK5/U4QzE4rfbgVnXce5ScVnW1R00HaRx1xGAapOowa1
b5Nrms5xxXjTWp9DTnoZF0AM1mPJg1qXoIzWBcOVJo5dC3MuLdbe9WorwHvXMSXW09adDen
PWosUpHaRXI45q2swI61ycF6T3rUguSR1pFpmv5nPWk3VUWQmpd3FSzRIlL4phk96hd6i8z
mpLSLPm470hkz3qq7ntUXnY71aKsXd3vTHfHeqv2getRvNkdapEMmeWq7y1E8hqu0hqkZNi
yyZzWfO/WppHNUpWq0ZuRVlPWsi5b5jWlK3BrJuOWNUjN6mbcnOaoMCTWhMuarGOrM2iALx
U0KfvBx3pwTmrEEeZBTMWiGZMzMOlFWpov37Ciglo8kkbMS1VKZOanY/u1pgGa9o8ERWKCo
pJCamI4qu/WiwCHpUTcU7PFRsapAJupc5ptKKq4CMKjqRqjNMAJoBpDQOlIBS3FRZqSm4oA
QGnCm0ooAeFBpjDBpQaXg0DGUmaeaTApgNzSZNPNNIpjEzRRiiiwABS4oFLTsAYpM4pwoIq
SRofJqVUDVDjBqRWxQA2Vdp4pgzVg4Yc1C2AaAGHNGKeOaCMCgBmKXbTe9PHSgAC0EYpc0h
NADCaOaUinA0AN5o5p2aM0AN5pwozSE1MthonhGWrYt4/lFZNuPmFbduPlFYlakwXFODcYo
xQRxQxo6Tw3OUu0HvXvOgNm0Q+1fP3h/Ivk+te++HmzZp9KykaxR0sPzv0rZtouBise2H7y
uhs1yBXOzeKEuNJju4trjNZEnhC3OflHNdYpAGKcQDWRvc4geDoBIDgVtWXh+0hABQH8K2m
joUEGgV2EWm20YG2MVY2IgwoxTVdsUE5NBk2xy5zwasBiRioEqcHiquZvUYRjtTMkGpuDQQ
KYIkgcg1eVsis9GANWkYYraMrGE4ofIaqyNuG2rDNVdlJbIqnqTGSRj31juBYVz1xG0TEEc
V3flB1wayNR00OhKjmuSdM9ClX6M4e6RXU+tc5fQkA8cV1V9Zywucg4rHuUWVCveueSsejG
aZwV9M0JNU4dSw+Ca39T0wlWIFcPqCS2rk4NZcty+ZHYWt+Djmt61u0IHNeW2WrhZQrtXaa
bcRTRhg9VyhznYx3ANTm44rChnwcA1dWTI60ciNYzbLhmLVG0pUUxW5pW5FS4o6IyFWUsOa
jkak3beKjZs0WQOTGlzSeYcUhqNmxTsZuQ9pOKrPJSO/Bqs70WM2x0ktVJHzQ71Xd6DNsjk
aqEyZyasu1VZGzxVRJuUJQc1FszVuQA1DwDWiJbIzHjpU1qD5o470oANWraMeatUjK42VCb
hvrRVuVB9oaimK54Sf8AVrQDSvxGtQ7q9lHgEjNxVWRqe71WdqYCFqTOaZmlpgL3pc02imA
pOaYadTTTAQ0DpQaB0oAKU0lITQAhpKU0lABRS4oxQAmaQmlxRtosAmaBzRigDFUAYpKdSG
mAlLSUmaYDwafxUYpxNZgI3FMyaUnNAoAXfgUwkk0MMmpViyKAGKaeeRSMu2mg80AJt5pal
x8uajNACE0lISc0CgBaTBpwoyKAG4NGDTsijIoAbg0d6XIoHJqZbFIuWq5IrcgT5BWRaL0r
biGErIsU8U5cVGx5pwOFpMaNvRDi9T61734bObNPpXz5osp+3p9a+gPC5zZp9KykbROtg4e
t20kxisOIc1rWvbmudo3SNpVJXNLyKakoWPBphlyamxoiYHNSDBqFDmpfpSsJj8DFKAKjLY
pwbIoJaJOBTTJimk8VA7UC5SwJecVIWyKoBjnrU6ycVLYuQsA81Yjb3qiJKkSbBq4s55wZp
KM1IFHSqaXA9anSTPOa3TOZxaZKUwMioyVb5SKf5ykYqPZzuBpuJcfMzdQ0tLiMkKM1xGp6
LNAxZVOK9L3hRg1BNDBcKQ6jmsp00dEKslueJ3aSDIdTXOajpkdyhyvNe4aj4ZhuFJjUVyd
34OnDHYpxXPyWOlVrngOoaM1vMWTI5qzpl41u6ozGvT9V8E3jxsQh/KvN9U8M6lZ3e4RttB
9KOUtVLnX2NwJEDZrahcFRXHaZM0cSxvwwrpreXKipaOqEzTDAU/fxVRXp2/ismjuhIkc5q
MmlXmkYYosDY0moJDUpNQyUWIbK7tVeRqmfiqkjUWIbInfmq7tRI+CartJRYzbHM3FU5M7q
kaSmMflzVqJLZA9REZNK8nNCEE1diGyWNTVu3H7xarAgVYtXzMv1qkjO5ZlH+kNRSzf8fDU
VVhHhDkeUtU5GweKtup8papyjmvWseGNBz1prgUqimuKYEJxmilxS4qgEFFLilpgNx6Uu2n
A7aCwpAM20YFKWppPNABgUmBRk0tACYFIQKXNNJoAQ8UZNBpKEAZozRRVCuFFFKvWmFx6rm
lKCnoBTyvFMLlVlpmKmcVEabQXEGaWlpQKyGNwKTpT6SgBBRuYUtIaAELE9aVQKbQDQBNnj
FMNIDzQTQA0gUnSlNNoAdSGgU7HFADKKU0lADgBS454poNOU81LGjSswcit6IDZWDaMMitu
Jvl61BdxzquabgYpGOTQAcUmNM1tEjH25frX0D4WUfY4/pXgugLm9X61794aG20T6VjI2iz
pGbaOKms7h94BNVZW4qO3k2yVgzdM6yJtyjNWkQGsSC8UADNacN0pHWpsWmXguOlKCag+0L
60nnr60DuWjg0hIHSqxnHY0glzUsdiznNNYDFNDjFNZqljSGFsGgzDGBUTcmo3UjmoaNEi2
j571IzADrWX9o2HFBvM8ZpoiUEaSz4PWrK3Xy4zWIsu49alE2BjNbqRg6aNcXPOc1KLw+tY
fn+9SLN71opGfszaFwG609ZFPSshZfepo5eetDeg+Q1hLjpTwVfqBWZ5xzU8c9Y3IdPsW5L
eF1wyisTU9A0+5tJC0SlsHtWt52R1prOrDae9VoSlJHz1rWiyWWqOY1ITNLZzAAKx5r0/xX
pcTwNIq84rymSJ4bojoM1k0d1ORqmTnjpVmMhlqjGAUFSxyFDWTR3QmWcshpc560zfv6Uoq
LGvMK2MVXkNTNVaSmkS2QSniqMh4q4/Q1TlHFVYybKMrc1VdqnmODVGR6diGxWYVGzk/SoW
kpu/I61aiTcVsZpAcdKaXpobmrsQ2WAxIqzakiVfrVNWFWIWxIv1q7GbZdlkP2huaKrSyf6
Q1FFhczPGXb90tUpW5q64/dLVKRea9I8gYppHNOUU1xVARgZpcUDilFMBBS4paWmBGwpu01
KcUcVIDAtKI6dkUu4UANMeBmojU7NxUBIoAYTTc0NTaAHg0h60DijvTQMKKMUZFUIKUHBpK
azAdDTETq9OL8VV8wDvRu3dKYEzNUeKZ8w608EEcGhsYA0oNMOQaAayGSE8U3NNzSZoAdn3
ozmoycGnKGPagLjqaaUsB1oGD05oC4i9acaQAg80GgBDTc0pNJQAoPNSDpUVSAjFAA1MNON
NoASjODS8UYBNJgXLZjkVswyfLWLACDWijYWoC5d8z5utShht61neZ83WpTL8nWkxpnWeHG
H2xfrXvOgyhbNPpXzz4bl/0tcnvXuejTYtE57VlJGsWdY0wbvUSy4aqCz5PWneZk1g0zdSL
wu2V+tXob9gBzWEWXOc04TKB96ixXMdKupf7VTJfZ71yguOeGq1FcH1qWWmdQl3nvVhLget
c9FOPWrUc/vUM0TN9Zx604TA1jrP71YjkJPWoZaNAnjNRNNu4pyncmKjWPDZNITlYryqT0q
qUYGtN1qHYD1FOwuYpea0dSLMzDNSvbqwqq4MfAFLULkhlI70oucd6oSzEVTe7wetO7EzoU
uverUN0M8muSF8fWpYr9t3WlzMFqzsvtCnvT1uAO9cvHfk96tJegj71JMtxOjFzx1oFxyOa
w1uwehqVbgnvVpmbiXNSAubdl68V5Zrtp5EzMBXqCPujOa4vxLbF9xApscdDire6Odpq8CG
HFZTII5SM81PHI4Iz0rNo6IyNOM7alDCqQl3Dg09XNRY3T0LZIqCQ0b/Wo3dT3poGyOTpVC
ZuKtzONnWsuaTrzVpGbZUnbk1nyvU08grOlkGTV2M2xrvz1pnm8dageT3qPf71aRLkiz5vN
OEnNU949aerc1ViGy8r1Yif94Koo1TRvhxV2M2y1M379qKryODcNzRRYV0eUSt+6WqjHmpp
D+7WqxPNd55YuaaaWkPSgCM9acKTvRQA6kzSUmaAAmkpCaTNMYufenA0ygGgB55FREVITxU
ZNADcUhFONNJoAaRTgNoyaTNOblKAE37uBSFCvNMjBD5NWZCDHiqRLIkbedtbOmeHbnUnAg
UsTWNboRJmvZPhZeafBqEYvdu3PerRJysnwz1jyPMEDdM9K5LUtEvtJkImjIx6iv0Es5fCt
1powsPK+1fO/wAWrLRg8htQn4VLGj5yD+Z8pGKcIwhzmllCpcuE6ZpDuJFZmiFc8YFRgHNW
Nvy0KgqkSyEjimheasMmBTVjJNMQ0w5XI60kMN5K+yGMnPtUse77SEPTNez/AA+0TSZ7iF7
sJg4zmnYi55fbeC9dvY/MW3fH0qK68P32mZFxGVx6ivvHTdK8I2+lKAsGdvPSvA/i0NFQyi
0CA89KdhXPnN3G7b3pKjmBNyxHTNSdhUSLiFIaWkNSWJSYOaWloAAKCKXNG6gCMilTg0uaV
RlqTAuQnpVsHiqsK1YPSkhjGfBpplx3qORsGoGY07DOn0C5xepz3r3PRbr/AEJOe1fPWiOV
vE5717foUubNOe1Zso6pLn5+tTG6A71kox3daV3PrWbQzSacnvUZnOetURIcYzTlJNS0Uma
cMpJ61pQkkDmsSHINa1u+MVlI2izQTK96twuT3qgXz0q3b84rFmyNGPPFX4OoqrDHwKvwx9
KRRci7VNsFMjWpwppksj2ConT0q1sNNaM00IoMvvVGcspwBmtdoTVG4jx2qrDuYNwWOeKzJ
Sc1sXatg4FYk6y5PBqWgIjJjvTRO2flqFo5iehpqpMhyBUWGmaMc755q9DKD1as+2jlkI3D
FbNvZR4BdgKOUrmLEALYwa0ooJCBgVWRrW3GSwqb+3bWFcAinyhc1bWBjw/FU9YsbdrdySM
4rGufFIGRF1rCvNavrkELuwafKFzitbDW+pNsPGaWG6MiAYp+pxTPIZJFNZiXARsCnyhzG1
C23qanEwrIFwSOaX7Rz1rJrU2izVaXPeoHk96p/aMjrTHm96aKuWZZfl61mzydeaWSfjrVC
WXg81oiWyvcSc9azpZOvNTTydazZX5PNaIxbFeTnrURlwetQPIRUJk561aRi5FzzeetSLL7
1nb/AHp6yH1q+UjmNVJfeplky681kiU1NDN+8HNOwuY0pG/fHmiqjzfvmOaKLC5jzuRf3a1
WI5q9LjylqowrqOMjpD0p5FMNADO9FLigjigBpNNJp1MINACE03NKabTQxc04GmZ5peaAH5
zSFTSrUnFAEJU00rU5ApCBQBBtpy+hqTAqNgQeKAFYADimAktzTskikApoGTKAq5qWDUrq0
lDQOVx6VWD8YpyY3ZqibHc2HxA1e1tthnfp61z+teKb3VJCJXY59TVAFSmDVSWNd2ae4iIL
k7270/eAKjYnoKEHrRyjTFLnNSI9R5BpelKw7k5YGp4FUms4uc1Zt3IOadibl424DhwKvRe
IL3TQPIZhj0qGGRWTB61Otok3UVViGX4/ifrscZi86TH1rA1XxFf6s5Mzsc+pqzPpCgblFU
HthEeaZDKIHyZPWm1NLjtUNZT3NYBSGlxSGoNBKXBpKfkYxQBGc0nNSEZph4NACDNSx9aYC
KkXrxSAtxnFPZxiq6vihnzQA12yajJzQc5pMGmMv6XJtvF+tez+H5/9FTntXiVidt2p969f
8OzK1sgqGUdjHJmns2TVWNwKsAjrWTGSKKsJgCq4kUU7zR2qWhpl5HAq7C+elYyMxNadscY
zWTNompGema1LQZIrKR1I4rTs5ACM1kzdM37deBV+NQKz7aVcCr6OCKRVy0uBUglqsHA70G
RaCWWvPAqN7pR3qo8g7GqkrnnmrSEX2vFHeq8lzE3UisiWUg9aqyPIfumrsFzWlktyOSKz5
mtRnpWZL556MapyRXDdzQ4iuW7i4t0yBiqP9o20TZfGKgktpD94mqz2KycPUcouYvvrtv8A
8shVV9ZunOI81HHpsCGr0NtCpGBV8guYqJNqE55LVdi0+5lI3E81p28SjGFrTiRgRxT5A5j
Og0IDDOa2otLtUi5UZqxCGkwMVe+zgIN1VyhzHEeItNiFqzIo6V5VcDyrps+te/6tp6z2DB
RzivEdesvs12wI70+UfMU/PBQYpnn4qpnYKiaX3rnlHU1jI0hP70158DrWes/vSPNkdamxX
MTyXPB5qnJPnvUEknvVR5h61SQnIkllz3qlI9JJMPWqzyitVEwchrvzUW6mu2TxTM4reEDC
UiUN704N71B5gzS+ata8hnzlgSe9SwyfvB9ao+YKmgf94OapQJ5y9I/7080VE7Dzjk0UcjF
zs49z+7WoDVmRf3S1XIoENpjCnE4FRs1ACUhNGeKQmgBDTTSmmmgAxmm7aXdikLU0NCY5op
RTwuaAGjrUuKNuBmkzQAU0mlJFMJoAXNNJ5pM0lDAWkozSUhhQDikzTWNUgsTiQ0x3JFJHz
UpQEVtEhlXnNSqMilZMGlUc4rVRM27CKmTUvlcVPHECAamMYC0uUnmMt12mhHxU0yAGq+Oa
TiFy3Fc4cc1vWdyu0EmuW2ndkVZSeSNeKko6a5vECEAiueu7nexxVSW7lY4yaYmWOTUXDlD
JJ5pSKeSuMd6YTWcnc0irDd1JmmnrQKkodSjrQKTvQA/PFRtT6YetACCpo6iFTx0AOIpvSn
4phoRIlFJmkzzTKJLd9twK9U8LTAxJzXke4rKDXoPha827RmoYz04NgZq1E+5cVlpKGiBBq
1avzzWTGWycGnKahdvmpytik0NF2I4q/HIBWSJQKeLnHesmbxNsXAXvV22vBkc1zIud3erU
E+COaxZsjuLS7HHNa0V2MDmuJtrrGOa1Ibvgc0irnUC5B70NOMdawlu/entd8daYjTe5A71
WkuQe9ZjXWe9RtMT3rRIRakmyarmYjpUJfNQvIBWqRBO07Uw3Bqs0lRlyadhNlh5CarknNK
CTT1jYnpU8pNxignrVyBAT0p9valyMitm3sEABJq7CuMtYc44rVitWIqNBFCOoqT+04oxjI
p2AvRQ+VgmpZplCdRWJLq+77pqpLeySLgGnYLmzNep5LKCOleTeLkDTtIBXaqZnfBzWL4g0
0y2zMR2p2C55RLN8xFV2kqfUITbzsKzjIO5qHC5akTGTFRPcGmM4IqrI3PWs3ArmJJJiaqv
LUj421TbNNRIchGkphbimsKjY4FbxgYykKWqMvTGemFsiumEDGUh5em76iZqbu5rbkMrlgN
U8EnziqQbipoWw4p8omy88n71qKgeQeYaKfKK5hyNmJark1I/+rWoSa4jewjCo2Wpd1Rs9A
DOlNNDNTc0ABNNNKabQAhGaMYFOFL1pjGA4p4amEU3mi4ExfimFs0yii4Ds0tNxS5ouAuKa
etLupDzzSASkzTsUw8UDCkYZpRzSjjmqSGKgK1Ju4qPdSqQTya2i0jNolVd5qzHaMx6U2DY
D1rUgliDDkVupoycWNhsZDj5asnTZCv3TWzZy27AZxW9DFaPHyRVcyMNbnm91p0i5+WsqW3
kU9DXpepQWqKcYrlLlYS5xiobRaMS3iJ+9U7wDbnFWGRFbIpkkgK4rORqjMkVFamlht4p08
W5iQajVCKxcWWmiIFt/tUpOaUp6UmwioaaLGEc0U/B9KQ0gEzik70YpcUAOzxSU3Jpw5pXA
AKnj6UwLUijFAMcajPWpeTUbDmqRJGaSnEUzFUMCM810Og3JSdRmsHtVzT5vKuAR61DHc9k
sJS9uPpWnbthq5fQr5ZYVUmuj3hMMprFhc0jyKYWxUcMxdOaJCAM5qWzRIR5sd6ia4I71Vl
nCnrVZrhfWsWzVI1I7og9auRXfPWuc+0c8GpI7shqyZqmdlb3fTmtaC4JA5rjrS5zjmt22u
MgUFXOijmJxzUrSHbWdC4IzmrPmAjFMTY8yGgSVESvrURfFaoTki0ZsVEX3Gq5cZ5NIXA6G
tkQ2WuCKTKiqbXGB1qIzk96qxFzVR4/WrccsQPJrnxI2etPVpH4Bo5SbnRG+iT7pFQyaxIv
CmsyK3c/eNXo7JCMtRYOZANSnlbGTVqNZZBk5pI7aKM8Yq2kyINoFOw7iwW5Y81djhRTg1B
FKoOfWp1Bc5BppBcm8uNeQKpalF51sygZ4q75ZIoAXaVanYXMjw3xPaGG4YkY5rjJnKmvYf
GmlrIrSoK8a1AtFcFCOlaKGgudDhKSKheQ5oUgR5qrJLlsCocA9oix53FMZxUYyRmkP1pKB
LqICahc8U4momPFdMYmTkQP1qMvinuagYZrojEzbFL03fTCKbWliSYPUsbncKqip4D84osI
sOx800UrY840UWQk0Zci/u1quRViRv3S1XJzXmHUMNRNUpqNqAI6QinYpMUANpMU7FJigBO
lJQ1JigBaSilzQA0ikp56UygB1FFFADaUUlGeaEA6mkUuaDTAQCpVQGo1xmnlto4pgDx4qB
lIqQyE1HuJNUAoZx0NSLNID1NRg1JkYpgW4tQljP3jWlFrsyLjeawMgmkOaq5l7M17rWZZA
csazTeOzcmq+3cacI8UXDlsWPPYjJNRNOSab24puwk0XCxIG3UEYqWKGpzB8tFxFEPg4NOL
rTpLcjmofJaokzSIpcU0kGjymo8o1BQzNKpzRsam7WBpWAl2imk4NJuoHJqQJU5qcDio4kq
wU4oBjOKDinFMUwg00xDGxULGpihNN8o5rRARc0+Nij5p6x81I0Py0mgN3StXMDKN2K73Tt
SFygy2a8cBeOUYzXX6JfmPaGas3ED1WB12U+XleKyLGcyxgg1sRoWSs3E2UjJnjYk1UaF63
2tiecVXktiAeKycCuYwWDR9aas+GrTltWcYxVCWyZT0rPlHzF+1u8Y5rctLvpzXJxo6GtG2
mKEZNCiNSO5trnOOav+YNvWuTtr4ADmtBbt2HXijlBs3FfJxmpQisOtYP2tlGc03+1XU4zW
kYk3NuSL0NVWDKcVVj1Pd1qU3Kvya3SJbFOaBTfNGKjMo9a0sS2WlIqxEwU5qgkoJqUPkda
LEXNZJxVhZ896yIiTjmrsY4p2BM0FYt3qdYye9UkYrVhJyKdjRMvJEQM1ajcrWeLwAcmlN/
EByRTsDZq/aBioWnUnrWNNqUYHDVmTao+TtNNIzbLmvNG9q4JB4rxDxBCoumYDvXqF3cTXM
ZHNcBrllJuZiK0SM2zjy7bcCoVzv5qaX5HwahJFFhXLO4bcVAxNIpNDHNCRJEzc1GTmnEc0
0itkiWRMaiJqVuKrs3NbRQhCaYTzQxpuauwrj6ngPziq4qaI4cUWFctMf3poqNz+8NFFhaM
y3b92tQ5qxIo8tarnivIO0M5phpCTSZNACUUUvagBppKcaYaAA02nrz1pSBQBGabmnGkxQA
maSnYFIOtAC0U4AYoIFAEdJ3pTSUALTC1OpMCgBobmpNwI5puBSEE9KYDiRTeM08KMc9aYu
BJz0qgFGKdwRira6ZcXif6MhJ9qnt9GurXm6iYfUUxrczo4WLZxUzwEL0rbhgiU4IxVz7JA
yZIFTc6uTQ5Agg9MUbuK3LuxSQlYVyfas7+xL5G3vG22i5hKJWQbqlC4pJVMR29DTAxNBgy
cSBKf8AahVU89aYQKBFs3CmmeYpqrjilFBSLg2mniIGqQcjpUizPmmkMt/ZgfSo5bYAZoWZ
8UpmY8GnYDPkQq3SnRLk1YcKaWNPm4qGgJETA6VMoFSpGNtO2AZrJiKz4FQFhmrEq81FsBq
UxAgBqXyxtqPGDxUq5IxW8QIsAGlyDxT2iaq7o4PFapASrbhzmrcIMJBB6Vno8oOKuxbnX5
qLAdRp3iJIFCMea6iz8RROB8wryiVRG+eajF/cRnEbGk4jue5warDLj5hVwSxSLwRXh9trl
5ERlz+ddDYeKJVIEj8Vi4j5j03anbFQyQKx6Vg2fiO3lUAuM1oLqcbn5WFRyj5id7MYyBVG
aMxnir4v0A5IqCW7t5O4o5R8xRjuWjfk8VrQammACay5Y45FOxhms11eFi2/NDgPmO0S7SQ
dad5aucg1xEeqOjbQTWta6jM+Duq4wFzHURwY71IQQeDWVFqOwDean/tKNhwa2USHI0Rux1
qN2I71mtqHoab9s3d6rlJ5jUjlOetXI5N3euf+0+jU06i8POc0cpPMdYkm3vVgXioPvCuK/
tiR/umkN1dSHgmlYpM7VtTQfxCozrMYHWuTijupGGSa1INPd8bgadi0zRbWQxwtN+0zTfdJ
qaHSoQAT1q9DZInQU+UGzPSC4c85q3HZn+KtJYsDilMZquUhsprbIOMVgeINPX7OzBe1dUC
qH5qq3scdxAwIq0jNs8G1KHZcMMY5rMY7a7TxVpvlyM0YriArK5301Em5MH+So91RvKu7aK
AeKvlC5JnNNbpTd1Ru5qlELjJG61WY809jmmHFaxQmNJpM0hpMmtLEEgqWL74quCamibDDN
FhFhz85opruodjRRyiKUn+rWqzVZk/1a1WavDPQIjSUppKACl7UlL2oASmGn0w0ACnFKTTQ
cUtACUlOxRigBtJinGkoAUUE0lITQA0ikp1NPWkwEooopAFPTGeaZR3qgHnAapBGrbT71Gw
yme9ICyp9KYHu3wm0Cw1KeNLjac+ten+OvhzptvpfnwKucZ4FfNvgzxrNoV8hD4ANeuan8V
jqekeQ8uTjHWmVHc8m1ayFrdtGnY1RVpHxGM81oXl6t3dvITnNVYLiCO7XcRjNOx3dDtPBP
g6bVbxWkQlSfSvR/FHgay0vQzIVUMF9KoeCfFGm6bbB2ZQQKofEX4jRX1k0EMoPGOKdjlmz
wXW1WO/kROgNZy9KfcTtc3LyN3NNFFjmYtMNPpposCGnpQOlFFSxsKUdaSgdauIiwvSmNkH
NKpqQgFaqwEAJY4rQtoskZFVY0G6tW3UAZrKSAmEYC1G4wKmzxUMh4NYsCnIOaaBTnPNAPF
NIQmOalQAc1CWApwk4raKEWSy4qvKwwaUEmo5FJFaDIC4DVPHcAVUeM5pApBoA0ZXjePOMm
qoCZzirEMauuCaJ4AsZINXbQkrLH50wROprp9P8IXt3CHRWrnNKyNRXPTNfRPg37K1kgcAn
FQ0B5A3g/VrdiVDDFQt/ammtiSN2xX0odKtbluFAH0qtc+EtLnQiSJSfpWVijwG01qWYhJE
K/WtdYGnTckvP1ru9U+HkL5a0i2n2FcrN4R1bT5CwDFRTSGY0tvqEZ/dkmqj/AG9P9ajEV0
8F49o4jubcnHcity3/ALNvlCuqqTVKNxNnmhvfLPzRHNWINTckBVIr1EeC9KvF3Ky5NVJ/A
Eacwrn6Vqok8xxkNy7j5jVxJTjg1st4Lu1PyocU5fCt3F1Q1ookORj729aQySdq318N3HdD
ViPw1KTyhp2Iucyrzt0zU8cE0pwwNdhb+GsEblrTj8PxoORipsK5xtvppyPlrYt9Obj5K6O
PT7eHliOKsi4soRglaVjRMyLeyK4ylacUaqMbeaV9Tsx0K1WbUYOqsKdjRMvCBuo6VKsZXv
WQdZA4FNbWCRxTsO5t7go5NRtcIP4hXPS6nK3TNUJdQn5607GbZ0s95Eo5YVlz6tGqkBqwZ
Xup+marm2mz8+adjFsz/EF35ysQK88upCJSMV6XdWKvEc1wWs2ghlOK0SHcytgPzZo3VAJG
6Ub605QJy9RM1Rl/emF6dihSaiLUpaoyeaEApajdUZPNGaq4WJhUi/eFQK2KkVvmFFybEjZ
8w80U12/eGimKwyT/AFa1Warcn+qWqzda8M7iA0lPNMoAKXtRmnCgBlNNSnFMOKAIjmlFKc
UCgBaKKKAG96DTj0qM0ABopDTTQA/imHrSUUmMKKKDSCwU5QD1plKKYWE3kSY7VK7jZiowB
mnVSCw2OLLbhwam+1zRkKGOKj6UuATzQNaFtL5wvXmoTPI77t1R7aMVVzT2vQ0Y9WuoI9qy
kfjVOa7nuWzI5NR7c0u3FO5k5XGFQOlAp5XNMK0GdhaaacAacV4pjIaKeVpMUrXE2xhoFP2
0uKpIWoLT9xNMxUi1Yak8AOa0EOBVSEVcTpWckQ5NCqTmkmIxTsgVXnOelRyXEptldzzSZw
KD0qNs0+Sw7sRmpFfFJt5p+zIp7C5mSJJU24EVWC4qVeKtK4uZjXHPSo+/SrJwRUDitVTuH
MyWNB134p8mSuM5qgC6t1qx5ny81XKO4Qv5EocDpXovhXxUYXSItXnQIYGtHRwVvkIPes3E
q59KadrRnt1YHGa1I7wsclq4nQXVrKMZ7V0iLhetZuJVzpbe8ixhsGppVtLlMNGDmuZidlf
rV9boqvWpGJd+FtPu1OIlBPeuau/BDwFngfH0rrY75umamFwW+8c1SYnqebtaatYP8rMQK0
rPX7yDCzxk/Wu1aO3lHzRg1Um0u2kBxEBWqkZNFCHxPCyjfEAfpVj+27CQZbAqpN4fVidox
VCTw25PDkVomQaj61YjoVqvJr1qo+XFZx8NOP4zSf8ACOkHlqd2Kw+fxKEzsFZ8vim5k+VF
NaK6BH35qVNFt4jnYDUjSMBtXvpuMEZpm29nOSSM1032KAf8swKesMS9FFVYo56PTbluWY1
ZTTZR1atvKKOKiaVRTsPmKAsTjmpFtAvWpWukHeqst8oHWnYOYlaGIdqgdIfQVTlvs/xVTe
7JP3qdhXNJriGE4wKp3N6hHy1nTSlu9VGkPc0WZDSLMl0WUiuN11WZicV0xcYrG1PayNxWi
TGkjiiQuQetRk067QicketQFsdau77DshxJpuTSebTS+ahyfYat3FzSHB70hBNM6UlJ9R2Q
pptIaKq4x4NPj5YVEKlhOGFO4rEjD5zRQ7ZkNFVexNrD5B+6Wqrircg/dLVVq8Q6yE0lONJ
igCPvThRjmnAUAIaYakK0wigBqjNLilUUuKAG0lOIpKAEPSmYp9NxQA2mkU+mmgBtFLSHrS
ASg0UGkO4lAooFUFxw60tIOtLTC4U6m0tMB2aXNRc04ZqtCCQGlzTBkU7tTQWF7UzNO5pnN
NMLDhTj0qMU89KYWG9aNtA606mHNYQCjbS0tS2P2gmKF+9S0qrzSUgdQtQ1cU4FVI+Kn3cV
orMycxXaoWOaHNNXmraSRKmMam4zTn60i1O5XtBQlKFp46U0nBq1FC5wK4puaVnqPNXy2Fz
kuaaRmkWpBTukLnIXjAGaZjip5shKgTkVWghU4q1a3Hkzq2elVgOaR1I5pOw9T1/wtq3mxo
m6vQIZ8qOa8G8OaibSRdzV6ZZ64rxA7qyaHqdgJwG61MLpccmuNfWVDfepv9trj7/61DSK1
O3S7TP3qsLeL615+utjd9+rkWtLx89NJEu53aXXvVpLnNcVBrKHGWrRj1eMj71aJIzaZ1Sz
iopJQTxWANXX1p41EPyDWqSM2mazScVXeTFZr3+O9VZNQPrTshq5pPOR3qL7VjqaxZb9z0N
VHvnPeloVZm+98nrVWTUFB61gSXbetVJLpietVoRqdBJqQHeqcmp9eawnuG9TVd5mPemrBq
bL6gSTzVeS7Zu9ZPmnPWl831NPQNS407E9aZ5xz1qqZh60wzCnoGpcab3qB5eOtVHuOaiaf
jrTU7C5Llkzc9aqXZ3oahM3NNeXIq/ah7MwL6HaS2Kx3PWuj1AAxGuafIY0OqP2YzBJqVUq
APg81OH4qHU8h+zHkACq7feoeQim7s81lKdzSMLAaSgmkzU3LHCpYvvCoQakQ/MKdwJW/wB
aaKY7ESGincLXLTkeUtVXqw4/dLUDCvMNiIim08ikoAaCM08VGB81SjpQAhppGaeabQA0DF
Bp1NoAaabTmpKAGkGkxTj0pmTSANppNpp2TQSaYEZU0hU08k0dRSGiPFIaeRTcUhjcUopaU
DNMBKMil20m2qAUGlzQFpSMKTQAn0FLlh/ATUljJG04VxxXcaZb6QyAzBaybNUkcIHb/nk3
5U4M5/5ZN+VepeR4bVeVTNRkeHQeFWhNj5UeYlmH/LNqad//ADzb8q9O2eHifurUnl+Hsfd
SmmxcqPLN7A8xN+VLvbH+qb8q9NMHh4n7q1Itv4ex9xadx8qPLQzk8Rt+VBLg/wCrP5V6j9
n8P5+VUpr2WhYzhKOYapJ7nmXz7c+W35Uis56Rt+VeoLa6EYyMJTYrPQueEqW2xexieY72z
jy2/Knq7DrG35V6Z9g0Lf0Spm0/QtvAWlqHsonm8ZYjOw04yNnGw16ELTRl4AWpV0vSH+b5
a0UmhewiebOXx9w0IW252GvRX03SScZWk/s/SY+u01bnpYToRPNnkJbHln8qciuedpr0j+y
9GkGQFBqMaPp6tkFcVKlYSoRPO5JvK4KGmiRnG4Ia9MbStEZMOUzUP9k6SBhNuK2VQ0+rxP
NTI2cbGpQJG/gP5V6gmk6IIzu27qg/srS9+AVAo9qJ4eJ51ll6oakVi3RTXoh0TSwuWZahi
0SwaU4ZcVDmQ8PE4WQZj+6ahCMkZO016PLodh2ZajGh2LDbuWtFMn2aR5uA5O4KcCnq/mDA
U8V6OdAsEjK7l5qCPQLCN/vLzQ5hyI4SGZo5QNprstNuXMAxmrx8PWGQwZa1LLTrONdu5al
zDkOfuJ5geM1Se7uVB613I0u0lfG5aq3Wh24bAZajnDlOH/tG5VsndVuHVJiR1rpv+Ect3H
3hT4vDtsrfeFQ5tFxgmZdtqU3Gc1t2t+7Y5NSpoluP4hV2DS4UP3hTVRg6aHR3LEDJNWo7t
gMA05bKIL94U9bSP++K2VRmfs0MN0xpjTMati0j/vig2if3hT9oxqmjPaWoHlGK0ms4/wC+
KhawR+A4qfaMfs0ZTvVZ5AK2jpQx/rBUTaOp/wCWgo9oyPZIxGmAqEzrmtttEU/8tBUZ0JD
/AMtBT9ox+yRjGZcVXkuAOlbraAO0oqFvD+f+WoqvaMXskYLTmmG4Nb//AAjv/TRaafDn/T
UUe0YeyRzr3Iz1pDNkda3z4UMnImAqJvCsi8CZfzqvb2F7C5zxkyetI0+0c10EfhKUn/XD8
6lfwZI6/wCuH50PEIPYM5OZvNjOKxbmPGa9FHg2XbsEwz9ap3HgK4I/1w/Op+sIf1dnmjHD
U9XruW+H0xbmYfnT1+H0uP8AXD86X1hD+rs4J3FKoyK7pvh9ITjzl/Oqt94CubSAy/aBge9
UqnMTOnynHkUwsBT7kGzlKOd2DSoUmXgVZiNUg1NGMMM1D5RU1MmciqTAcwBkNFKwxIaKeo
Flx+6Wq7CrTjEa1XYVwmpCRSYp5pMUARgfNUgHFN71IBxQAxhTKkao6ACm06m0ANakpWpKA
CkxS03mgB2KQijmkOaAAgUmOKDmnDpSY0Rmm4qQ02kMZilHFOAoxmqASkzTsUmKYADTuopA
KdjHNO1wBAqHIHNTfbJlGEJFR+YOm2kDDP3aPZh7QVru6Y/eNSR3Mo+8xpoZfSkKbulP2Ye
0JHu5c8MaX7XNj7xqIJt60pxin7MPaDxeTZ+8al+2ygfeNVAvNOdcLT9kHtBz6hOWwrmrfm
3Zt9281isSsg+tb8S7tPz7VnKGoe0l0KC3V3gjefzoS7u1J+c0xAdzDNI6kGtoUbkOpInW8
us53n86tR39yRguazlVsirscIC5zW31cj2kh0l5cqc7zTm1a6SDhz+dRXMWIsg1lSTFV21y
1Kdi1UkaEN9qc7EqzVZ/tDUIuHVmNanh6CN7MyMnappNQs7eYh4Q2PaueCvKxTnKxhPqmpA
5VHApw1jUSuGLCtd9csXO37OB+FU9SntpLfdGgU4rolCwozkV4Z72dsmc/nUy3d154h87k+
9UfD9m+o6iIvO2gnFex6Z8IrW+RJ2v1U9etcknY6FKR5xNaaskPmxbpB14rJkvdSQnzd0ZH
rX0NBolj4djFvMouV6Z61z2u+BrbxCDNYqI+5Apx1G5SPF4dT1CZipmOB706TWL6E7VkJP1
rotU8FXelkpEpYjqRXMXVo1nlpeW9K6owuZOUgGt6izcyGtNL7UBbeb5hrmjNucNjHNdLbS
CTTCvfFDjYfMVBrOoyOR5h496VtU1ADPmHiq0UZSRsioLmby8g8ZpWDnL8euX7OE801pLf6
gqBhIfzrj1lKTB+1dNZ3ImhC9aXKTzmvDq19GgcyGrDa1dtFvMhrLflNg61RuJzDEUJ5pco
uc1k8T3PmeX5nNXV1m8xu3muAgZn1ADPU12ot8Win2qlTuL2vKaEes3ZP8ArDV2LVrk/wDL
Q1zigqamEjKOtaKgS651K6rcEf6ykOrXCniSuY+1OD1o+1MeprVUDP251A1m5/56H86P7Zu
f+ehrlvtR9aja8IH3qr2IKudU2s3H/PT9agk1m6A+WQ/nXMG8P96o2u2PRqXsC1XOkOt33/
PU/nUTa3f/APPU/nXOm4c/xU0zt61XsA9sjdbXdQ/56n86iOvagP8AlqfzrDMpPem+YT3p+
wD2xsP4i1IH/Wmoj4j1L/nqaymYVESKfsA9sbP/AAkmp/8APU/nSHxLqX/PU1jUEE0/q4e2
NgeI9WY/LMfzpTr2rnrMfzrJhHzVNMSBwazeHj1D6xLoaf8AwkWqRDJnP51YtvEuqzHAnP5
1x2oTSKnBNSaDcO8+CazeHiP6xI7P+2tYSUHzj+dE/iDWNv8ArjVSaUIwyaryThhUfV4j+s
SGzeJdYQn98aqN4t1kHHnH86iuBnNZkgw1NYeJX1iRqnxZrRP+uP502XxDrd2mx7g7T71lj
GKiDyeZgcCrVJR2IlVctyy0DSNvnfJ60GSOIbUFMMcjr9+kXEbfMM1VjMcC8jegqdV2sOc0
3zUkXCjBpqIyOCTTsBMx+c0Ux2/eE4op6hYvPzEtQEVK3+qWoTXPylXGEU3FONNJo5QuN70
4NS4FG2nyILjDzTMVLik20+RBcYBSbaeRTTS5UK4wrRsp1FHKguIUwM0z8Kl60BPalyjuM2
0hGKm2ikK8VPKO5WJ9qUHipClMxg4oUQuJ1pNtPxRinyiuRYpVHNOxQBg1SiFxdtJsp2aM0
+UOZibaXGaM0Z5p8om2AULzil3r6U7tTdoppMx1GnnpTclalxTGreKQagGyeaG69aYoy+BU
rxkAGr90rUTAHNOA3qaaBkVIq4BrNtD1My4OJgPeuitv+QZ+Fc7dL++B966SxGdN59Kxcbu
5rEy4+JT9aldQeaaRh2xTWY5rppwaJkxRxxUo3nvTYlLcmrGAOK3cZWM+YZKSIcGsiYDr71
q3JxHWNMx/WvPqwkzSLO78Pkf2UwA7Vkzbftb7xnmtjw2AdLbPpWHqe9LhygzzXHGLjK7Nk
PaGBvm2gVQ1AnyiqdKghuJ5ZxGQRzW3NYN9lDEZJFdXtItambbT0KXg6FX1ZQ82w5r3qDT7
j7Ihg1Ijjs1eT+FPB095eCZSV5zXpF1YXemwLHHKWbHTNeVXnroejRatqWn1CW1Bt52MxP8
AEeadFrh06Firfe7VVsrS5mgL3CfN71zupu0F3skOFzToz7hVaWx2mk3VtqyTNdKCT0zXkf
jDTjDrUjIMx54FdlBfx2sK+U+M+lYviSVJrXzcZY12OrbYwi09zza6iA5UYxV/R7re4gbpU
co3xtmqNnIYr4dua0i+rMXudBqUa2w3qM5rnpj9pk54rorwia3DHniud2k3yqnTNTKaexXK
icWBeHJGAKm0qURXJiJ4rZuYVj00FepFcsrtDdhvU0oc3UxaOreQxybscVg6pPvk3A8V0Tq
raR53fFchIxnkIHrWkpxtoEVc1NH0/wC0yrN6V1zZEIjx0FZug25itNxHOKuee3mMCOK2w2
u5jWVthgTJJPFVp7mGI7S1Szu5U7OtYF1p9/cTfKDjNbSlbYyjG5qi4tyN2+ke5tNufNGam
03wxJJCDO2PrVhvB9q0mTcY/Gud1mbqkjI+0ozYVuKeNshADc1fvtDtbK3LJKCR71yiXcke
oBAcjNaxqtg6SNe6ilgAYA4pif6vexwa25GSawUsOcVkSRZU44FayqWjcj2ZEZVA60m/Izm
sa9mkhl2r610Oh2gvIwZjgGuRYlspUykZ0D7WbFSPJbqufNGa6OXw5pjDcZgD9a5/VNEtos
tFPnHvXRGuy/ZobEPO6cimThoTUNjM0beX1FX5h5i8itfbB7NEEBVxljinu0a8BqoTs0KnH
FV7US3M+0EnmpeIIdM0xNGrZLYqX7RFIB81aNvods8Qa5k2H3p0mj6fGDtmB/GsZVG9UVGJ
zeoPGyEA0mgkC5wKsajZ26A7ZM1X0RVW74Oeay5macqN68LeYKhDEVJeOfNAxUGa2irmMtB
WO4dKpSwg81bpjjIrXlM+ZmYylTS8EdOamkTmoMY4qDRMBuB607GetNp4osMVE2nIqXJYim
gVIg+YZosBG4+c0VK+PMOKKeg0yww/drURqww/dLURFZ8pNyE0wjNTEU0ijlC4gzijNOAoK
1XKFxlJmn7aTbT5QuNPNNxUoWgrU8orkG2lA4qTFKFo5QuMApaft4phFLlHcQmkJoxSVPKV
caTSYyadijFPlFcbijFPxRinyiuREUmKkIpCKfKFyOin4oxT5QuMop+KMU+ULiZ4oFGKcFr
Rx0L0DmonOKn28VC4rGTsPQSD5pgK0LiLEYOKyoJgl2FINbF3Motwayu2GhQQEmnMSAaign
Bc8GpZZVHahRbHoZs+TIK6Sz4038K5ueQZGFNdNYLv0304obcRMzB80jVJ5Q70uza7Go2n2
nGK3hUZky1GgApjH56ZDOWOMGrIi3c1t7RmZUuATGaxphj863bpdsZrCnbnoetYTbZaZ3nh
xsaW30rMuSXunUDPNafhtd2lN24qjMRHcuSOc1lCHNLU0c7IxrxJbVxIi81q6dqL3UapIOl
OKC6QhgKwrj7RaXH7kHGe1XUppM0hJM9Dt/EVxo0GbdcnHaqzeOL+4m8yQHjtXPabemdNlw
Ofeprm3O7MS8VCw8ZdCJ1uU6aHx5evKsWzC1pzD+1YRO3B61wUbJA2XHNdNpniWxggMUnpW
FSlGBcKjmXIEgWTynfkUmrQxfZuDkYptu9re3PmRnAJp+thFtNqntSp8knYc3ynDXMPXb0r
FkUxTb/Q10G4HKms3UIP3RIFd2Jo2p3iYxqakcupD7GQDyBVjw7bfbmaVh0rn4onmm8rB5r
s9HUaZb4I+9XmYanKU9ToU1YLqQ7zAeg4rCvbfDhhW3cLumMo71Uuo8x5xXtVcPaF0ZSkiN
9R26Z5GecVQ0qLzbrn1qnOH3YwcVuaNDjD4rw4wk52FGaOjSVLSNVPAq3A1rcYwRk1h3bmR
gueKv6dbjK7G5r240uWJFVpk+oBLRN4rnpvEckRCxx5NbGvxTpByDiuSBiV1LjnNc9SDIi0
dJHfa5e2mbaJufSoo4fEHJlDA1u6TqZt9PBhRTxSnxC5c+ZGPyrjcGdCaOYvU1MRnzt2Kwr
cD7cN/XNdhq2rpNbsAorioHMmpqcHGacYsbkdq6n7EuOmKoyBjEdvWtkRr/Zy+uKyplkVTs
FbtO2oJq5yl65S4+cd663SHB0/cnBxXIagrvcfOO9dho6KmkFh1xWcIRuW7IoTNcvOf3jY+
tPCIwAlck+9RLI73DDHGaklVRgk816NOnEwcyxFZQoN4IpJSi5ANV1kl24XOKgZZGbmqnCK
EplPUXwpxT/Dzk3wyM80t3F+65GaNEdI70ZGOa4J8qZvGzOi1wkIu1iv0rEXeV/1h/Oug1V
EuIlIIrGMOwVSV0S9zKu43IPzGpNDicXX40t2cA1Jojt9q6VPLqUa16GEoyKr5qzfFzLzVQ
10QRzzHZpCcim5pCeK2aMkiNxnNVWU7qss1N25GaysaFfbT1FSbaXFOwCAU4A7hRipIxlhR
YCJgfNNFTuuZCAKKOW4XLjqPLWoCBVll/drUDCq5THmI9opNgp5FJg0cocwwrigCn4pdtVy
hzEZFNxUxWmlafKHMR0Yp4GKXFLlC5HtpMVJijFLlHcjxQyin4pppco7jAoo2il706lylXI
yoFN296kagDijlC5Ac0nNTFaTbT5QuQkHFIuc81OV4pm3BpqIXEwPSjApcUYp8oXEwKMCnY
oxVcoXGquTUhTApAMVIKTRPOVjuzirUEaP96mlAaTJXpWEolKRd8nT0XJA30wG3JxJytVDK
hGCMtTo4pj85hZh7CoUUi0XQmnD7oAJpPstsDvfG2qTRzTOBHbuCParDw3hjWMwtz7VtFxR
aTJBDphbLAVMzps8u1GV9q1dI8CXmrxhgxT610UHg5NFYG5YPionKFy1E89NvMG+aNjn2qa
OCEH97ER+FepWqaLLMsTxLn6VLq2gaV5W+JVGaIzgS4HmW2yRcqnNVpZVY7Yxiu0Gg2sh2q
KB4FknO6JsZrVVIEchxkdr5o/eMMUpsLFW+fBrqrj4f6nn93Nx9agXwFfxjdLITT54C5TNh
vILS3McPArNkdZpS3rW5L4XnU7ASTUDeHLq3GSjGtKThzGdSLsZoUovymkWBGbdIAauNo18
T8qNTTpl9EPmiY/hVVacW7ipNpEQ+xwnOOasG8hki2Rjmoo9NuJnwbd/yrZtfCt1MBshZSf
apiopbk1Its5/ykL/AL49a29L8O2V+6kVbfwVeK4aViBXQ6bpn9mwbs5Irjr01LY2pe7uUL
nSYtKCeSabqcKXGmAqRvxVbWr+aaUqM4FVbWWaZRGWrGlh7O46tVNHOS2zQ5ZhTovImj2yY
rs38P8A2uD7wyaqp4DuGBIlx+NezNKULM89T1OSS1s4p94ArQme3liAGARXQxfDe6nkwLgf
nVub4XX8Me4S5rkp04wlc64yZwpRi2M8UrIhXBrorvwpe2IOQWx6Vjvp94jcwOfwr0JSUo2
Jk2Z72ltgErWjbG1htTgDOKie2uSNv2V/ypyaVfSR4Fs4/CuD2UU7kJspSyCRztrU0qUo45
p9v4bvWU5hYH6VKmgajA24RMfwrqTTQ22bcsEV9Btkwa5+78LI75QVpxLqEOFMDn8K1LdL2
Uf8e7/lWM0gTZy8Wj3kCbIz8tI2nMp/e8mu0OlajIuViYfhWZdWN3BkSQMx+lczii1JnLTa
ajrg1SXSYopd4HNb8/nqeYGH4VSYyn/lkfypxgiuZiCRhGEJ4FRM24bRSNHdNwsDH8KZ9kv
+otn/ACrSVNNDjJ3KU1hHJJl8Vq2vlw2/ldqqvbX68m2f8qrOb1TtFs/5VlCirmkpXHXQRG
Ji61EkTSjcxp8dhqFy3Fs/5VpRaDqgTP2d8fSu+EEcsrmajqG2USxueVq3LpN7ExP2ZyfpV
ORNQTg2z/lSnBMI3Fijjb5ZulSSWttGN8ON1Vkt76U/6hx+Fa1no19JgmBvyrz50UzqjJoz
lgvZed2FFTxW7N8rnmt7/hFtYmTdDGwH0qnLoOq2pO6Jyw9qSjyqw76mVcaLK43BhioLe3F
k+e9aEkesKdvkPj6VdtNCvr0fNA4J9qg1MqWTzjkkVVIO7rXTy+BdUQeaEbbWVceH9SjJAh
c49q3gYTKHl/LnNQYIbBq02marGP8Aj2kP4VCLa+RvntX/ACq2QkMYoByKYCT0qaQsow9uw
P0oUBhnGKhalshwaMGp8CkIq7E3IsU+PhhRSqMsKdguOZgJSTRTXUmQ0UuULmm6Hyl+lQFa
vOuIlqArWvKctytso21MVoxT5R3IdtKFqTaaMH0p8oXIytNK1MVPpTSDTUQuQlaTbU4XNGw
Ciw7lfaaQqas7RSbBU2C5X2mkK1Y2imlaVh3K+2nbKftpwFLlKuQMtNxxVhlphHFLlGmQEG
gCpdtKFqkh3IyOKYVqyVpm2nYLkG2jbU22jbTsFyHbShealxRtqrARleKbzU4XJpfLFDiRY
jWhl4p+3FNbkCsZRsaxSN7QvDZ1KQOV4r0Wx0fStNhC3MaufpXM+GNVitLPYSA2K6JHS8he
Z5fwzXBUbWx0xiiw66FvzFaqPwpl1Lo0cQK26lvpTNLjtbkyJK4Xb0zT7CysZ9ReKWUbB6m
vNqVprZHQooof240SbbQ+V+lVpbu6ulLTzbvxqv4ns0t7kpZnI9qxLV7sHYxJrFTlLcrlRt
wBUnDgc+tW7+4llgwj9Kt6fYwS2W6Vwr46Vj3scsLsByvaneXcTSKcOpy284VgTW9Hqt0Ig
6Pj2rN0yzS6YmRealuLeWObYinbVKUiGkaMOr38smDIcVemubjyMtL2rLtopAudnNLNBcyn
aM4q05MhpFNtVaC43MN3NdJY6nY3tvmVApHqKwjpojXfIu6q5ilbiFSgFU5ziroIxT3N6W+
sIZSFjBH0qePVNIOBNCv5VhW0AJxLyaluNNjk6Ntqo1ajQOnFPQ621v8Aw8i7hAhP0ptx4s
0qNvKgt1B6cCuftNHjWIt5ufxrHujDBqAUr361nKpUubxpxsa2qatczktECAap211M6ETNj
61cNzbC3GFBqkIDdk+X8or0MNGU9zysVLk2KdzawSlmDDNYqJJBdEqeM1rXdhLaknzarQRC
TO4816fsbK9zxHWk3Yv2d9MzhA+K6BbTUri3zFMRmuLUvBeDHTNdAviUWcAG+uWpOUdEd9J
X1ZetrTXbaff57EZ9a2Tq2ppGEkYk1laR4rtbuYJNIAK7FH0OVFd7hPzrlVWbex6EUjPsJI
5/mvI8j3FWXbREY7rZT+FWZptE8vbFcp+dVIItImciS6T866OeaWw5RRXXU/DiT7Ws0/Kt6
HUPDTQ/LaIDj0rHl0fQTNu+1J+dQTwaTD8sd0v51k6s+xCii7NqOjrPiOFQPpVlb3RdgLxo
fwrmzbafI/8Ax8qPxq4mmacVGb1fzqozn2HZGq2q+HY/vWyH8KdH4j8PLwlqn5VlNpGkHrd
qfxpF0jRl5+1L+dJzn2Fyo138RaUw/dwqPwqeHUdDuY8S26lj7VgPY6Sg4uV/OpbOLShMFa
5UD61HNPsFkXrjSdGu8lIVH4VTHhfS9+Sq119lp2hyQgnUEU/71LLpWjA5Gpp/31WsZS7FK
KOftdD0ODBkhU/hWslr4cK7Vs0J+lE1vo0K/wDIQRv+BVlS6rpOnvuFwr/jWnNJqxXKjSl0
3QSvNkv/AHzWY+k6AZP+PNfyqVPFOk3A5dR+NRzaxpIG4TL+dZ8s0OyNG00/QI1BFkv/AHz
U039kIpC2I/75rlbjxnp1mDtKtisa4+KtjESPIBxTvMrkR3McOjzNh9PH/fNPn0LQ5k+WwG
f92vOl+MtkpwLQflV6H4w2bjmACj32HIjpv+EZ0sPlbMAf7tXUsNItF+a3UY9q4e6+MFsqn
ZCK527+KX2tiBHinyyZNkezW9xpBGwIqj6VLJD4ecEyeWTXgU3jad0JjYqTWZ/wl+omXJmb
H1qrNInqfQotfDLybfJT64rXjsPDEFuZF8tSB7V84r42uY4/vHdVC78ZarcAqk7KD71k0zW
+h7xqWvaLFMYBJHt6VkvrPhuNtziNvyr5+mv9SnkLNcNn61Abm/z80xP41rG5lI+iG8V+EY
0w1tG34CsS98V+E5chLSMH6V4uLmXb8zEmohcEtVSJR6JqWqaBMjGOBQT04rhbx42uCYRhc
1AxLLwaaAe9FPcuWw7PFNJpcGjFb2Mxuachwwo20qr8wosAkjfvDiiiRcOaKpAdE6fulquy
1fkT9ytQbBXXZHDcqFKPLq1sFKEFFh3Ke0CjAzVhk56UgSiwXIwoxTGUYqyE46U1oxiiwXK
gWgrU+zFIVpWC5WK00qc1ORSYFKw7kO004rUmBRiiw0yEpTCpFWMU0gUWQ7kBU0mKmNJtqZ
RKTIsUlS7aTbUJDuR0AU/FKBTsO5GRTSKmK0m32qrFXIgKUU7aaMU7BcbilxT8UYpchBHij
bUmKMVPsykyNbiWF/kJxWrBrNxGm3cQKoALjmkIHaodG5opF6XWrkZ8pypPpUEesX6vuWVg
fWq+0d6eNg7VH1ZPoWpm7Zaq87f6Sd3ua1Lee1+1A8Yrj9+PucGnRSTK+dxrkq4Hmehoq1j
rLy9K3yCKXamegNaVxdWzWqliCcVwUskrSBtxqdriZ4cbjWP9nMHWOwstQtkfhgKuS6vZry
SCa82iluBIfmNSk3LtkscVrHL2ZusdpP4mhhzsArOk8ZMCdqVz6wlvvmpBbQjriumOXmbrG
q3i2aQY28VPB4jJiOUwaw9kK9AKAEPAFb/UNDN1uxprrshnJGcU671u4ZPlJFZ6xIvNOIRu
KuGXon2zXU0bDXLpVwzmq19qcks+7HNQLsTpTyiyDOOa1eXJa2B4sk/teSOHnmrmla7MWKh
TzWS0I6EV0nh/TYXYOQK46lP2exm6vPuVr+e6kbLA4NQgywReYQRXR6utvGVVQKoaiE/swb
RzivNliWnYtUk9bHPy6gHzxzWdN5k568VYSANkmpPLC17dGmpxTsYSfK7FGOzuFOY5CpqZl
1MLgXbAfWrHmFelHmM3FdCw8ewlNlWM6mDzdsfxp7NqgOVu3H41MSy84oEhNaewXYrnZVMu
rj/l8f8AOm+fqYPzXTn8auFsioX5qXRj2DmY37XfheLhs/WojfaqDxdv+dKytmkNT7OK6DU
mH27Vf+ft/wA6UX2qf8/TfnTCaN1S4R7F3ZML3Uj1uW/Omtd6jnIumB+tR76aznNQ4R7FJs
lOo64vCX8gH1ph1LXu+oSf99U3caXdWbhHsUmH27Wj96+c/jR9p1E/6y5ZvqaTcaQsaFFXK
ux4ur0fdnYfjS/bL/vcN+dR0HpWnKguwaad/vyE/jULIGOWGaeaTNS4oq7GGKH+4KTYg6AU
89KbU8qBNibUPVRSFIx0UU6mmpsh3YDA4pDt9KaetIazaRSFOD2puQOlBphzU2Q7ji1JnNM
pRU2QDqAo9KBThSYgAIp2aAKQihDFzRmm0UxDs05D8wqOnoPmFAD2I8054oprLmUg0UaDOv
kj/cpVcpitORB5CcVWZK9No8zmKmyjYasbPajYaVg5iqUo2VMUOaNhp2DmI9nFMZKtbOKjZ
aLBzFNkphWrJWm+WT2pcoXKpSm7TVloyO1N20co+Yr7TTdtWvL4pmw0co+Yr4ppWrBSmFKO
Uq5XINSKvFP2UoGKlxC5HtppWpjimECp5SuYi20mKfikxnpVco+YTHFG3inYx1paOUfMR7a
bipSKYRzVKI+YTFGKfijFVYLjMUYqTFGKpIOYhI5qRFXHNO2g9aaV54q1FE8wpVcVHtHrUg
Xnmn7RVciFzkSrjkU/J9KeFGeKMHdT5UiHNjPm9KepbpipBikIO8EUaEc7EEZU7iKl8wYxi
nPygA60wRHrT0Ic2Ict0pBET1NTBcU761akiHJkaxJ3NP8AKQcqaXapp6BcY703MXMyNsYx
RHFzTjA+dx6VNGUzt71cKiQm2yJoQamiRUXk1oQ6Pc3S7o6STw7qIONprOti4xRUKEpGeqC
4uBGnOTXd6RpjWtpvcEcVT8PeCb5Llb644iXk5ro/EGv6XbWQtYCvmKMHFfN4nFxkelSwjR
zV5As93gnPNRaxbrBpw+lUbW5murwOn3c1pa9PFJpwiP3sV5aipyTO5Q5UcXG+c4qYDPWiC
MKhp+30r7LDRSpo8OrL3yMxg0AKtSBT3oKA112RkpDCVemFQBTmXb0pnJqXYpMaajJFSkcV
GwFZNlXGMRiq561K3SoDnNZs0iFNxQcmk5rNo0FxQeKUE0cHrUNFIbuApPMxSlQajKHNZNG
iHb6XdmmhaXAFJIY6ikoqwGk0lKaTBqWUL2ptBzTMNmoYIfSGm80hzUjCjFIue9KTWbLQ0i
m4pSTSGoYDWFNAp1GKTABTgaTBowRUsB+aXio/rTsGhAO4o4pvNHNMB3FOTG4VFmnpncKAJ
G/1xopj7vNO3rRRYZ6HLEfJSqrRmtaVP3CfSqbLzXtNHi3KflnNLs4qcikxSsO5WaOm7atF
eKiYUWC5HtqNkqcCgiiwXKTR05U4qZlpVWiwXK7R5FQGLBrQ2jFQuoosO5V24FMK81MetNI
osO5CVphWpyKaRRYfMQbKNgxU2KYetDiO5HsFNKZqXmkxU8oKRCY6TZjtU2DSEVXKPmIGpo
GamK0BafKPmIttNK1a28U0pRyjUiHFGKlxRip5Q5iLFGPapdtG2rURORFszShKlApcVaiS5
EW2k21IaTFWkTcaBg0uKUcmnhapQuO4wCngU8JTwlP2aEMxTqXbRiq9khCUuM04CngVLpCs
Rbaeq45qQLQAVOcZFONNX1IaGb5GO3HFSpbFTvzzUpmjZNqx4akgWVJQ8hynpRVpJLQumtd
TU07WZrVwnlEj6V3Gl6lb3YAkAB96wNP1LRTEI5IAX6ZxV6DR3vboSWcmxc9K+RzDnjse/h
VDqaur6lqMNuYLQfuj6VwFzo89zO0rEsx5Ir1SO3MUAs5ojI5GN2Kit/DklvqCNINyOelfJ
SqVOY9lqCRwel6TPCR8hApviWNIbbIHzV7JrOgW1lpIuIgAcZrxzxHPDcExKwLDtXtYPmbV
zxsTUSOUtcvGSanxilgiMaYIqXbX29C/Ij52bvIhIptSkUwiugSIJBUdTOOKiIqGWkMJqJ6
kao2rJo0SIjUWOalI4qM9alI0iJimkU4mmmho1DFNNGaQ1DRSDNBNIc0Vm0WgzSUUd6mwwo
oooAKKKKllCU2nU2oYIQ9aaacetNNSMQ0lKetJWbLQ080hp+KbUMBuKUUpFIKTAUUGloxUs
BpFOB4pppc0IBaSlopgNpyfeFJTo1ywoAJGIkJBop7L+9ORRTuM9VmT/R0+lUXWtFyWt0yO
1VXQV7zieCmUSKbirDKKiOB3qbDuMwcUwpmrG0YpKLBch8umMuKtY46VDICKfKLmIAmaQri
pUJ9KGQnnFFh3IKY6mpGyp6UwkntTsO5WZeaTbUjAg9KPwosCkRFaYVqc00/SjlKTICvFJs
FTU0g0coyPaKNo9Kdg08IaXKGpH5YpDGMVPsNNZcU7BcqlKAoqYrxSbadh3I8CmkVKRTNvN
OwXGYo21Lso2e1WuUm5FtoxUuz2o2e1NJCuQkUmKmZMCo8nPSqsguNK0bfapQM0Y56UWQyM
JinqKdjinqlS730AAtO20vSnL81CkwuREUoFPZcUAcVpzCuIFpQtOC04LUtsnmEAqRJki4Z
c03FOVVP3hmovLoOMlfUlWeB+iYNPKbh14qAqvYYpVLDvVXbWo5SXQswiGJwSvNbdnq81sQ
Y5NoFYAcUhLdjXm4nC+0N6OIcWevaN4x0w23lXSq02OGNao8QWUED3E0qnHKjNeFo0iOHBw
RS3N1eTgL5p2+ma8N5S3K9j01jlax3OsfEh7uWSyU/IeBXB3NtMbs3hfcrHOKiECdSPm9as
ROy8Ocr6V7GGwKhucNWupDlbzV3bcUFaeZFP3RikzmvUUVHQ897kLComqyyiomQVWhSK5Ga
jYVOwxUTUaGiK7CoyOanYVHtrNpGqIivFRFKskcUys2rFplYpTCtWiuaYU9qixXMittNGKm
KUbOKloakiHFIVqRlxTM1k0aKSG4oIpwOaGHFSVcjoooqRhRRRUsoSm07FIRUMENPWmmnGk
xUjGnrSUpFJWbRSCjFGacOamwxpHFJUjLxTAM1IBRS4pKTASm07rSEUkADrS03PNKOaoBcV
LF98VF0FPiJLCkBI/wDrDRSP/rTRTuM9WmYiBMDtVJjI3atS42fZozleRVEyonOVr13VZ4i
iV/s8j9qcLCVucVHLq8UHUj86r/8ACTwgEbh+dQ6pXIXDbsvBFM8lgc4rJl8RIz5BH50i68
rdxSVUTia21h2qJw3pVRdXjb+IfnVhL6J+4/OrVRmbiM+ZT0p25sdKVp427j86XzY8dR+da
qVwSsVnZs9KQbsfdqZpI89R+dOWSPHUU7iKbq3pTdvtVt3jPGRUeB6j86pMRXKUwrx0qzge
o/OmkD1H507miKxSlC8dKm49RSED1H50FkO2nAYp2B6j86eFHqPzouA3FRsuasFPcfnTCmO
4/Oi4myuUNNKGrG0+oppX3FBJXKGm7DVgqfUU3afUUAQ7TRtNWPLPqPzo8s+o/OkguV9po2
mrHln1FHln1Faq5DZBt45pnl5NWSh6ZFIsZz1FaWGmRiPAphXmrRQ7eoqEo2eooaZqmR7eK
eoxUyQMR2pWgYdxU2YMgPWnKcU/yW9R+dJ5TDuKLMhsaxzSgU4RN6ipBE3qKqzIbGAU7FSL
C3qKkEDeop2ZDZBtpQKseQ3qKUQN6ihJiuVsUYqx5DeopvktnqKqzC5GBS9qkELZ6il8lvU
UWY0yGkqbyW9R+dN8lvUfnSsO5HS0/wAlvUUvkt6iizKuQ5wacGpxgbPUfnSeS3qKlpk3Gl
8Coy5NSmFvUVGYW9RU2ZSZFnNNNTeS3qKQwt6ilZmiKzUwirJhb1H503yG9RUtMtMr03bVr
yG9RSeS3tUNMu5V200rVwwN6immBvUUrCuUitNIxVswH1FMaFvUVLTGmU2FREVdMDeoqMwN
7VlJG0Stig9KmMTDuKTymPcVk0apkGKSpzC2O1NMJ9RU2LISOKSpTE3qKPLb1FQ0MipKlMR
9RSeU3tUtDRCaTFSmM+opPLPqKiwyLFIRUvlkdxS+UT3FKwyDFKKm8o+opDEfUVNhjD0pg4
qUxtjqKVYj6ipsBHTCKsmI+oqMxH1FQwIsUhFTCI+opPKJPUUJAQ4oHFWfJOOoqNoiO4pgR
1LDjeM00Rk9xUiRsGGCKQD3AMxFFRygrMc0VIXPQbp28lBntWTPI2080UV3yPKicxqU0nPz
VzxuJd/3qKKzNCVZpD3qdJX9aKKSBlqOV89a0IJX9aKKtGTLiyPjrUqyMe9FFdUdjNkZkc9
6csj+tFFaEgJG39an3HaKKKoQm401mIFFFBYzc3rS72ooplhuNORyTRRSGSbzSFjiiimSxN
xprEhSaKKCSPeaAxzRRQBNk0ZNFFCAM0ZOaKK1iSxMnNKDRRWgkBJpgPNFFBqi3GflpJDRR
SGyPcaQmiighgh+YCpQeaKKokkXoDUiniiimQx2TShjRRQiUG40maKKoAzQehoooGiPcaNx
oooKEzTtxxRRQMQmkJ4ooqGSNzTM0UVJSCmFjk0UUmWhM0xmO6iil1NEPHSmAk0UVDKYhY5
ppJxRRSB7DMndikNFFJjREx5phoorFm0SJzgUwMaKKyZqtxQxNJmiipLGsaZk0UVDKDNGaK
KljEJ5pCaKKzGMJ5pyniiihjQuaKKKkBG6UinOaKKkBcmkoorNghDSKfmNFFCAfk1G55oop
iGA1MvY0UVI0OblzRRRUvc0gtD/2Q==
</binary>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0