%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Ward,</first-name><middle-name>J.</middle-name><last-name>R.</last-name></author>
<book-title>BČD 5 - Nespoutaný milenec</book-title>
<lang>sk</lang>
<keywords>ebook</keywords>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Ward,</first-name><middle-name>J.</middle-name><last-name>R.</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>fcb1d51d-7a23-4f39-bd02-cce61a7602ad</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2011</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Nespoutaný milenec</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>PRAHA 2011</p>
<p><strong>Přeložila:</strong></p>
<p>JANA PACNEROVÁ</p><empty-line /><p>J. R. Ward: Nespoutaný milenec</p>
<p>Vydání první</p>
<p>Copyright © Jessica Bird, 2007</p>
<p>This edition published by arrangement with <strong>NAL Signet</strong>,</p>
<p>a member of Penguin Group (USA) Inc.</p>
<p>All rights reserved including the right of reproduction in whole</p>
<p>or in part in any form</p>
<p>Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Izraelská 6, Praha 10, www.baronet.cz</p>
<p>v roce 2011 jako svou 1618. publikaci</p>
<p>Přeloženo z anglického originálu Lover Unbound</p>
<p>vydaného nakladatelstvím New American Library,</p>
<p>a division of Penguin Group Inc., New York v roce 2007</p>
<p>Český překlad © 2011 Jana Pacnerová</p>
<p>Přebal a vazba © 2011 Ricardo a Baronet</p>
<p>Ilustrace na přebalu © 2011 Martina Kysucká</p>
<p>Odpovědná redaktorka Marie Hošková</p>
<p>Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2</p>
<p>Tisk a vazba: <strong>FINIDR</strong>, s. r. o., Český Těšín</p>
<p>Veškerá práva vyhrazena.</p>
<p>Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována</p>
<p>či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení.</p>
<p>Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané</p>
<p>Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134.</p>
<p>ISBN 978-80-7384-400-4</p>
<p>BARONET</p>
<p>Praha 2011</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>J. R. Ward</p>
<p><strong>Nespoutaný milenec</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Pátý díl</strong></p><empty-line /><p><strong>románového cyklu</strong></p><empty-line /><p><strong>BRATRSTVO ČERNÉ DÝKY</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Věnuji: <emphasis>Tobě</emphasis>.</p>
<p>Ze začátku jsem ti špatně rozuměla</p>
<p>a za to se ti ze srdce omlouvám.</p>
<p>Jsi to prostě celý ty, že jsi neuhnul</p>
<p>a zachránil v tomhle podniku</p>
<p>nejen jeho, ale i mě.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Poděkování</strong></p>
<p>S nesmírnou vděčností čtenářům</p>
<p>Bratrstva černé dýky</p>
<p>a bojovým pokřikem klubu Cellies![*)]</p>
<p>Ani nechci radit trenérovi.</p>
<p>Tak vysoko hledět nemůžu.</p>
<p>Moc a moc vám děkuju:</p>
<p>Karen Solemová, Kara Cesareová, Claire Zionová,</p>
<p>Kara Welshová.</p>
<p>Děkuji vám, Dorine a Angie,</p>
<p>že jste se o mě tak dobře starali –</p>
<p>a také děkuji S-Byte a Ventrue za všechno,</p>
<p>co děláte z dobroty svých srdcí!</p>
<p>Jako vždy patří můj dík mému výkonnému výboru:</p>
<p>Sue Graftonové, dr. Jessice Andersenové,</p>
<p>Betsey Vaughanové</p>
<p>a mému partnerovi.</p>
<p>A vyjádření mé úcty náleží nenapodobitelné</p>
<p>Suzanne Brockmannové.</p>
<p>DLB – víš ty co? Maminka tě má pořád moc ráda xxx</p>
<p>NTM – jako vždy, s láskou a vděčností.</p>
<p>Jak dobře víš.</p>
<p>A musím říct,</p>
<p>že nic z toho by nebylo možné bez:</p>
<p>mého milujícího manžela, který vždycky stojí při mně;</p>
<p>mé báječné maminky, která je se mnou od…</p>
<p>no, prostě úplně od začátku;</p>
<p>mé rodiny (pokrevní i té, kterou jsem si vybrala);</p>
<p>a bez mých nejmilejších přátel.</p><empty-line /><p><strong>Slovníček pojmů a vlastních jmen</strong></p>
<p><strong><emphasis>ahvenge</emphasis></strong></p>
<p>Čin, jímž je vykonána smrtící odveta; typicky je prováděn milovaným.</p>
<p><strong>Bratrstvo černé dýky</strong></p>
<p>Elitně vycvičení upíří válečníci, kteří chrání svou rasu proti Vyhlazovací společnosti. Díky selektivnímu křížení v rámci svého druhu jsou bratři obdařeni mimořádnými tělesnými i duševními schopnostmi a rychlou regenerací organismu. Zpravidla nejsou pokrevně spřízněni a do Bratrstva vstupují na základě jmenování stávajícími členy. Jsou od přírody agresivní, tajnůstkářští, spoléhají sami na sebe a žijí stranou řadových upírů. S příslušníky jiných tříd se stýkají jen výjimečně, především když se potřebují nakrmit. V říši upírů, kde o nich koluje řada legend, jsou zbožně uctíváni. Smrt jim může způsobit pouze vážné zranění, například střelná rána nebo probodnutí srdce.</p>
<p><strong><emphasis>bezduchý</emphasis></strong></p>
<p>Člověk zbavený duše, který pronásleduje a vyhlazuje upíry, člen Vyhlazovací společnosti. <emphasis>Bezduché </emphasis>lze zabít pouze bodnou ranou do hrudi v místě, kde mívali srdce; jinak jsou nesmrtelní. Nepijí, nejedí a nejsou schopni pohlavního styku. Vzhledem k tomu, že jejich pleť, veškeré ochlupení i duhovky časem ztrácejí pigment, jsou plavovlasí, bledí a mají světlé oči; voní po kojeneckém zásypu. Po uvedení do řádu Omegou uschovají na bezpečné místo – obvykle u sebe doma – keramický hrnek se svým srdcem, které jim bylo vyjmuto při iniciaci.</p>
<p><strong><emphasis>cohntehst</emphasis></strong></p>
<p>Konflikt mezi dvěma upíry soupeřícími o právo milovat se s upírkou.</p>
<p><strong><emphasis>doggen</emphasis></strong></p>
<p>Podle hierarchie upíří společnosti příslušník třídy služebnictva. Svým pánům slouží v duchu konzervativních zvyklostí a dodržuje formální společenská pravidla chování i oblékání. Denní světlo mu neublíží, ale poměrně rychle stárne. Průměrná délka života <emphasis>doggenů</emphasis> je pět set let.</p>
<p><strong><emphasis>ehros</emphasis></strong></p>
<p>Vyvolená, vyškolená v oblasti sexuálního umění.</p>
<p><strong><emphasis>ghardian</emphasis></strong></p>
<p>Strážce jedince. Existují různé stupně <emphasis>ghardianů, </emphasis>přičemž nejmocnější je <emphasis>whard</emphasis>, jemuž je svěřena do péče upírka, na niž se vztahuje <emphasis>sehkluze</emphasis>.</p>
<p><strong><emphasis>glymera</emphasis></strong></p>
<p>Společenské jádro upírské aristokracie, zhruba odpovídající anglické společenské smetánce z období regentství (začátek 19. století).</p>
<p><strong><emphasis>hellren</emphasis></strong></p>
<p>Upír mužského rodu spojený manželským slibem s upírem ženského rodu. Muži mohou mít i více manželek.</p>
<p><strong>Krypta</strong></p>
<p>Posvátná hrobka Bratrstva černé dýky, využívaná jednak k obřadům a jednak jako úložiště keramických nádob <emphasis>bezduchých</emphasis>. Mezi rituály konané v Kryptě patří například zasvěcení, pohřby a kázeňská řízení s bratry. Na posvátnou půdu mají přístup jen členové Bratrstva, Stvořitelka nebo uchazeči o přijetí mezi válečníky.</p>
<p><strong><emphasis>leelan</emphasis></strong></p>
<p>Výraz něhy a lásky, volně přeloženo „nejdražší“.</p>
<p><strong><emphasis>lewlhen</emphasis></strong></p>
<p>Dar.</p>
<p><strong><emphasis>l</emphasis></strong><strong><emphasis>heage</emphasis></strong></p>
<p>Výraz úcty, používaný sexuálně submisivní osobou vůči tomu nebo té, kdo je vůči ní dominantní.</p>
<p><strong><emphasis>mahmen</emphasis></strong></p>
<p>Matka, používáno jako označení skutečného stavu i jako výraz náklonnosti.</p>
<p><strong><emphasis>mhis</emphasis></strong></p>
<p>Zamaskování daného fyzického prostředí; vytvoření iluzorního pole.</p>
<p><strong><emphasis>nalla</emphasis></strong></p>
<p>Lichotivé označení, znamená „milovaná/milovaný“.</p>
<p><strong><emphasis>newling</emphasis></strong></p>
<p>Nedotčená mužem, panna.</p>
<p><strong>období potřeby</strong></p>
<p>Doba plodnosti upíra ženského pohlaví. Obvykle trvá dva dny a provází ji silná sexuální touha. Poprvé se dostavuje přibližně pět let po proměně a poté vždy jednou za dekádu. Jsou-li upíři mužského rodu v blízkosti ženy, která prochází obdobím potřeby, do určité míry na ni reagují. Tato perioda může být velmi nebezpečná, protože mezi soupeřícími muži často dochází k rvačkám, zejména pokud dotyčná žena nemá druha.</p>
<p><strong>Omega</strong></p>
<p>Ďábelská tajemná postava mužského principu, která pronásleduje a hubí upíry ze zášti vůči Stvořitelce. Existuje v nadčasové říši a disponuje obrovskou mocí, neovládá však zázrak stvoření, ani nedokáže vdechnout nový život.</p>
<p><strong>otrok krve</strong></p>
<p>Upír mužského nebo ženského rodu, který je nucen poskytovat krev jinému příslušníku své rasy. Od tohoto zvyku se většinou upustilo, nicméně ho zákon nezakazuje.</p>
<p><strong><emphasis>pherarsom</emphasis></strong></p>
<p>Termín vztahující se k potenci mužských pohlavních orgánů. V doslovném překladu přibližně „hoden vstoupit do ženy“.</p>
<p><strong>proměna</strong></p>
<p>Klíčový okamžik v životě upíra, kdy se on nebo ona mění v dospělého příslušníka rasy. Poté se musí živit krví jedince opačného pohlaví, aby přežil, a nesmí se vystavovat slunci. K proměně dochází zpravidla po dovršení pětadvacátého roku života. Někteří upíři, především muži, náročnou fázi přerodu nepřežijí. Před svou proměnou je upír zesláblý a netečný, nejeví zájem o sex a nedokáže se dematerializovat.</p>
<p><strong>První rodina</strong></p>
<p>Král a královna upírů včetně všech jejich případných potomků.</p>
<p><strong><emphasis>pyrokant</emphasis></strong></p>
<p>Označuje kritickou slabinu konkrétního jedince, která ho ohrožuje na životě. Může být vnitřní, například závislost, nebo vnější, například milenec.</p>
<p><strong><emphasis>rahlman</emphasis></strong></p>
<p>Spasitel.</p>
<p><strong><emphasis>rythus</emphasis></strong></p>
<p>Rituální způsob usmíření či nápravy, které navrhuje ten, kdo urazil druhou osobu nebo spáchal přestupek. Je-li nabídka <emphasis>rythu </emphasis>přijata, poškozený vybere zbraň, již použije proti provinilci, který nemá možnost obrany.</p>
<p><strong><emphasis>sehkluze</emphasis></strong></p>
<p>Stav určité izolace či odloučení, který král uděluje upírce na základě žádosti jejích rodinných příslušníků. Na upírku dohlíží poručník, <emphasis>whard, </emphasis>zpravidla nejstarší člen její domácnosti, který má ze svého titulu právo rozhodovat o způsobu jejího života a dle vlastního uvážení jí buď zcela nebo částečně může zabránit v kontaktu s okolím světem.</p>
<p><strong><emphasis>shellan</emphasis></strong></p>
<p>Upír ženského rodu spojený manželským slibem s upírem mužského rodu. Vzhledem k silně majetnickému chování zadaného muže mívají ženy pouze jednoho druha.</p>
<p><strong>Stín</strong></p>
<p>Nadčasová říše, v níž se mrtví setkávají se svými blízkými a tráví zde věčnost.</p>
<p><strong>Stvořitelka</strong></p>
<p>Tajemná síla ženského principu, která uděluje privilegia, je rádkyní krále a správkyní upířích archivů. Žije v nadčasové říši a je obdařena nesmírnou mocí. Ovládá umění stvoření, které uplatnila při zrodu populace upírů.</p>
<p><strong><emphasis>sympat</emphasis></strong><strong><emphasis>h</emphasis></strong></p>
<p>Poddruh upíra; mimo jiné je charakterizován též schopností a touhou manipulovat s emocemi druhých (např. výměna energie). Historicky byli sympathové diskriminováni a v určitých obdobích na ně upíři pořádali štvanice. Jsou na pokraji vyhynutí.</p>
<p><strong><emphasis>tahll</emphasis></strong><strong><emphasis>y</emphasis></strong></p>
<p>Mazlivé oslovení, volně přeloženo „miláčku“.</p>
<p><strong><emphasis>trahyner</emphasis></strong></p>
<p>Oslovení používané mezi dvěma upíry mužského rodu, kteří vůči sobě navzájem chovají hluboký obdiv a přízeň; volně přeloženo „milovaný přítel“.</p>
<p><strong>upír</strong></p>
<p>Příslušník druhu odlišného od jedinců <emphasis>Homo sapiens</emphasis>. Aby upíři přežili, musí pít krev opačného pohlaví. Naživu je udrží i lidská krev, ale takto nabytá síla rychle pomíjí. Po proměně, k níž dochází kolem dvacátého pátého roku života, se upíři nesmějí vystavovat slunci a pravidelně se musí krmit krví. Po kousnutí upírem ani po smíšení krve obou druhů se člověk v upíra nemění, avšak jsou známy vzácné případy zkřížení upíra s jiným druhem. Upíři se mohou kdykoli dematerializovat, ale při této činnosti se musí plně soustředit a oprostit se od veškerých emocí; nesmí s sebou přenášet těžké předměty. Dokáží odstranit z lidského mozku vzpomínky, ale jen pokud jsou krátkodobé. Upíři se dožívají až tisíce let, někdy i déle.</p>
<p><strong><emphasis>urozený</emphasis></strong></p>
<p>Nejvyšší šlechtická hodnost mezi upíří aristokracií, hned po První rodině nebo Vyvolených ve službách Stvořitelky. Titulu se nabývá narozením, nikoli propůjčením.</p>
<p><strong>Vyvolená</strong></p>
<p>Upírka, vychovávaná podle přísných pravidel, předurčená do služeb Stvořitelky. Tyto ženy pocházejí z urozených rodin a jsou založeny spíše duchovně než světsky. S muži se nestýkají vůbec nebo jen zřídka, ale v zájmu zachování aristokratické linie se mohou provdat za válečníka, kterého vybírá Stvořitelka. Umí předpovídat budoucnost. Kdysi se jejich krví krmili nezadaní členové Bratrstva, ale samotní bratři tuto zásadu zrušili.</p>
<p><strong>Vyhlazovací společnost</strong></p>
<p>Řád zabijáků vytvořený Omegou za účelem vyhlazení populace upírů.</p>
<p><strong><emphasis>wahlker</emphasis></strong></p>
<p>Jedinec, který zemřel a vrátil se do života ze Stínu. Wahlkerům se dostává velké úcty a jsou ctěni a váženi pro námahu, kterou podstoupili.</p>
<p><strong><emphasis>whard</emphasis></strong></p>
<p>Kmotr nebo kmotra jedince.</p><empty-line /><p><strong>Prolog</strong></p>
<p><emphasis>Denní škola Greenwich Country</emphasis></p>
<p><emphasis>Greenwich, stát Connecticut</emphasis></p>
<p><emphasis>Před dvaceti lety</emphasis></p><empty-line /><p>„T</p><empty-line /><p>ak to vezmi, Jane.“</p>
<p>Jane Whitcombová popadla batoh. „Jedeš přece, ne?“</p>
<p>„Vždyť jsem ti to <emphasis>říkala </emphasis>už dneska ráno. <emphasis>Jedu.“</emphasis></p>
<p>„Tak jo.“ Jane sledovala, jak kamarádka odchází po chodníku, dokud se neozval klakson. Urovnala si kabátek, napřímila ramena a zamířila k mercedesu. Matka upřeně vyhlížela okénkem u volantu, obočí svraštěné.</p>
<p>Jane přeběhla ulici, trampský batoh se zakázaným obsahem dělal příliš velký rámus, aspoň podle jejího názoru. Naskočila na zadní sedadla a schovala si tu věc pod nohy. Auto se dalo do pohybu, ještě než stihla zavřít dveře.</p>
<p>„Dnes večer se vrací tatínek.“</p>
<p>„Cože?“ Jane si na nose postrčila brýle. „Kdy?“</p>
<p>„Dnes večer. Takže bohužel…“</p>
<p>„Ne! Slíbilas mi to!“</p>
<p>Matka se ohlédla. „Prosím, slečinko?“</p>
<p>Jane vybuchla. „Slíbilas mi to ke třináctým narozeninám. Katie a Lucy…“</p>
<p>„Už jsem volala jejich matkám.“</p>
<p>Jane klesla na sedadlo.</p>
<p>Matčiny oči se zvedly ke zpětnému zrcátku. „Přestaň se laskavě takhle tvářit. Myslíš si, že jsi snad důležitější než tatínek? Myslíš si to?“</p>
<p>„Ovšemže ne. On je <emphasis>bůh</emphasis>.“</p>
<p>Mercedes sjel na krajnici a zastavil s prudkým škubnutím a zakvílením brzd. Matka se prudce otočila, zvedla ruku a rozpřáhla se, paže se jí chvěla.</p>
<p>Jane se přikrčila hrůzou.</p>
<p>Po chvilce zadržovaného násilí se matka odvrátila a uhladila si dokonale upravené vlasy dlaní, která byla asi tak klidná jako vroucí voda. „Ty… Nebudeš s námi dnes večeřet. A tvůj dort se vyhodí.“</p>
<p>Auto se dalo znovu do pohybu.</p>
<p>Jane si otřela tváře a sklopila oči k batůžku. Ještě nikdy u ní žádná kamarádka nepřespala. Žadonila o to celé měsíce.</p>
<p>Zkažené. Teď je to všechno zkažené.</p>
<p>Celou cestu domů mlčely, a když byl mercedes v garáži, Janina matka vystoupila z auta a bez ohlédnutí kráčela do domu.</p>
<p>„Víš, kam máš jít,“ řekla jen.</p>
<p>Jane zůstala v autě a snažila se vzchopit. Pak sebrala batoh a své knihy a vlekla se přes kuchyni dovnitř. Kuchař Richard se skláněl nad odpadkovým košem a shrnoval do něj z talíře dort s bílou polevou a červenými a žlutými kvítky.</p>
<p>Nic neřekla, protože hrdlo měla sevřené jako pěst. Richard jí taky nic neřekl, protože ji neměl rád. Neměl rád nikoho kromě Hannah.</p>
<p>Když Jane vycházela spojovacími dveřmi do jídelny, nechtěla narazit na svou mladší sestru a modlila se, aby Hannah byla v posteli. Dneska ráno jí bylo špatně. Patrně proto, že měla odevzdat výpisky z povinné četby.</p>
<p>Cestou ke schodišti Jane zahlédla v obývacím pokoji matku.</p>
<p>Polštáře na gauči. Už zase.</p>
<p>Matka měla na sobě ještě pořád svůj bledě modrý vlněný kabát a v ruce hedvábný šátek, a bezpochyby zůstane takhle oblečená, dokud nebude spokojena s uspořádáním polštářů. Což může trvat dost dlouho. Měřítka, podle nichž byly věci posuzovány, byla stejná jako požadavky na vlasy: naprostá uhlazenost.</p>
<p>Jane zamířila nahoru do svého pokoje. Její jedinou nadějí v této chvíli bylo, že tatínek přijede až po večeři. Tak se sice stejně dozví, že dostala zaracha, ale aspoň se nebude muset dívat na její prázdné místo u stolu. Stejně jako matka nenáviděl všechno neuspořádané, a nepřítomnost Jane u stolu byla velikánská neuspořádanost.</p>
<p>Délka přednášky, kterou od něj vyslechne, by se tím zvětšila, protože by musela kromě skutečnosti, že byla hrubá k mamince, zahrnout také to, jak svou nepřítomností u jídla zklamala rodinu.</p>
<p>Janina blatouchově žlutá ložnice v patře byla stejná jako všechno ostatní v domě: uhlazená a uspořádaná jako ty vlasy a polštáře na pohovce a to, jak se tu mluvilo. Nic nemístného. Všude ta zkamenělá dokonalost, jakou vídáte v časopisech o bydlení.</p>
<p>Jediné, co sem nezapadalo, byla Hannah.</p>
<p>Trampský batoh přišel do šatníku, na řádky mokasínů a balerínek; pak se Jane převlékla ze školní uniformy do značkové flanelové noční košile. Nebyl důvod oblékat se do opravdových šatů. Nikam nepůjde.</p>
<p>Odnesla si hromádku učebnic k bílému psacímu stolu. Musí udělat úkol z angličtiny. Z matematiky. Z francouzštiny.</p>
<p>Ohlédla se k nočnímu stolku. Čekaly na ni <emphasis>Pohádky</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tisíce</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jedné noci</emphasis>.</p>
<p>Neuměla si představit lepší způsob, jak překlenout svůj trest, ale nejdřív přišly na řadu domácí úkoly. Musely. Jinak by se cítila příliš provinile.</p>
<p>Dvě hodiny nato už byla v posteli s <emphasis>Pohádkami</emphasis><emphasis> </emphasis>v<emphasis> </emphasis>klíně, když se otevřely dveře a Hannah strčila hlavu dovnitř. Její kudrnaté zrzavé vlasy představovaly další odchylku od normy. Ostatní v rodině byli blond. „Přinesla jsem jídlo.“</p>
<p>Jane se posadila s obavou o mladší sestru. „Budeš mít průšvih.“</p>
<p>„Ne, nebudu.“ Hannah vklouzla dovnitř, v ruce košíček s kanafasovým ubrouskem, sendvičem, jablkem a koláčkem. „Richard mi to dal, abych měla večer něco na zakousnutí.“</p>
<p>„A co ty?“</p>
<p>„Já nemám hlad. Tumáš.“</p>
<p>„Díky, Han.“ Jane přijala košíček a Hannah si sedla do nohou postele.</p>
<p>„Tak co jsi provedla?“</p>
<p>Jane potřásla hlavou a zakousla se do sendviče s rostbífem. „Pohádala jsem se s mámou.“</p>
<p>„Protože jsi nemohla mít ten večírek?“</p>
<p>„Hm.“</p>
<p>„No… Mám něco, aby ses rozveselila.“ Hannah posunula po přikrývce složený kus kreslicí čtvrtky. „Všechno nejlepší!“</p>
<p>Jane pohlédla na přání a rychle párkrát zamrkala. „Díky… Han.“</p>
<p>„Nebuď smutná, jsem tady. Koukni se na přání! Udělala jsem ti ho sama.“</p>
<p>Na přední straně byly sestřinou nešikovnou rukou nakresleny dvě postavičky, jakoby sestavené z hůlek. Jedna měla rovné plavé vlasy a pod ní bylo napsáno <emphasis>Jane</emphasis>. Druhá měla kudrnaté červené vlasy a pod nohama stálo <emphasis>Hannah</emphasis>. Držely se za ruce a na kruhových obličejích měly široké úsměvy.</p>
<p>Zrovna když se Jane chystala přání otevřít, přejela po průčelí domu světla z reflektorů auta, které začalo zajíždět na příjezdovou cestu.</p>
<p>„Tatínek je doma,“ zasyčela Jane. „Měla bys odtud vypadnout.“</p>
<p>Hannah nevypadala tak ustaraně jako obvykle, patrně proto, že jí nebylo dobře. Nebo ji možná rozptylovalo… No, to, co Hannah vždycky rozptylovalo. Většinu času byla pohroužená do svých snů, a právě proto byla patrně pořád šťastná.</p>
<p>„Jdi, Han, vážně.“</p>
<p>„Tak jo. Ale opravdu mě mrzí, že se zrušil ten tvůj mejdan.“ Hannah se šourala ke dveřím.</p>
<p>„Hej, Han! To přání se mi líbí.“</p>
<p>„Nepodívala ses dovnitř.“</p>
<p>„Nemusím. Líbí se mi, protožes mi ho udělala sama.“</p>
<p>Po tváři Hannah se rozlil jeden z jejích kopretinových úsměvů, těch, které Jane připomínaly slunečné dny. „Je to o tobě a o mně.“</p>
<p>Když se dveře zavřely, uslyšela Jane z haly hlasy rodičů. Ve spěchu snědla svačinku od Hannah, zastrčila košík do záhybů závěsu vedle lůžka a přešla k hromádce svých učebnic. Vzala si s sebou zpátky do postele Dickensovu <emphasis>Kroniku Pickwickova klubu</emphasis>. Usoudila, že když se bude učit, až vstoupí do pokoje tatínek, nažene tím pár bodů.</p>
<p>O hodinu později přišli rodiče nahoru a ona se celá napnula, očekávala, že tatínek zaklepe. Nezaklepal.</p>
<p>Což bylo divné. Byl se svou panovačností spolehlivý jako hodinky a v jeho předvídatelnosti byla jakási zvláštní útěcha, i když s ním nerada měla co do činění.</p>
<p>Odložila <emphasis>Pickwicka, </emphasis>zhasla světlo a zastrčila nohy pod kanýrkovou přikrývku. Pod nebesy svého lůžka nemohla usnout a nakonec uslyšela, jak stojací hodiny nad schodištěm odbíjejí dvanáctkrát.</p>
<p>Půlnoc.</p>
<p>Vyklouzla z lůžka, šla k šatníku, vyndala batoh a rozepnula zip. Duchařská tabulka vypadla ven, rozložila se a přistála lícem nahoru na podlaze. Polekaně ji popadla, jako by se mohla rozbít nebo co, pak sebrala to ukazovací udělátko.</p>
<p>Těšily se s kamarádkami, jak si pohrají, protože všechny chtěly vědět, za koho se vdají. Jane se líbil chlapec jménem Victor Browne, který s ní chodil na matematiku. Poslední dobou si spolu občas povídali a ona si vážně říkala, že by z nich mohl být pár. Potíž byla v tom, že nevěděla, co k ní cítí on. Možná ji má rád jen proto, že mu dává opisovat.</p>
<p>Jane rozložila tabulku na postel, položila ruce na ukazovátko a zhluboka se nadechla. „Jak se jmenuje kluk, kterého si vezmu?“</p>
<p>Neočekávala, že by se ta věc pohnula. A nepohnula se.</p>
<p>Ještě pár pokusů a zklamaně se odvrátila. Za chviličku zaťukala na stěnu za čelem své postele. Sestra zaklepání opětovala a chvilku nato už se Hannah plížila do dveří. Když uviděla hru, nadchla se a skočila na postel, až se ukazovátko vymrštilo do vzduchu.</p>
<p>„Jak se to hraje?“</p>
<p>„Pst!“ Bože, jestli je takhle nachytají, budou mít totálního zaracha. Navěky.</p>
<p>„Promiň.“ Hannah přitáhla nohy k tělu a objala je, aby se nevrtěly. „Jak se…“</p>
<p>„Kladeš tomu otázky a ono ti to odpovídá.“</p>
<p>„Na co se můžeme zeptat?“</p>
<p>„Za koho se provdáme.“ Teď už byla Jane nervózní. Co jestli odpověď nebude Victor? „Začneme tebou. Polož prsty na ukazovátko, ale netlač. Jen – takhle, jo. Tak fajn… Koho si vezme Hannah?“</p>
<p>Ukazovátko se nepohnulo. Ani potom, co Jane otázku zopakovala.</p>
<p>„Je to rozbité,“ řekla Hannah a odtáhla prsty.</p>
<p>„Zkusím jinou otázku. Vrať ruce zpátky.“ Jane se zhluboka nadechla. „Koho si vezmu já?“</p>
<p>Z tabulky zaznělo slabé vrzání, jak se ukazovátko dalo do pohybu. Když spočinulo na písmenu <emphasis>V, </emphasis>Jane se zachvěla. Se srdcem v hrdle sledovala, jak se pohybuje k písmenu <emphasis>I</emphasis>.</p>
<p>„Je to Victor!“ řekla Hannah. „Je to Victor! Vezmeš si Victora!“</p>
<p>Jane se nenamáhala sestru umlčet. Tohle je moc dobré, než aby…</p>
<p>Ukazovátko přistálo na písmenu <emphasis>S. S?</emphasis></p>
<p>„To je chyba,“ řekla Jane. „To musí být chyba…“</p>
<p>„Nepřestávej. Zjistíme, kdo to je.“</p>
<p>Ale jestli to není Victor, tak nevěděla kdo. A kdo za kluka má jméno jako <emphasis>Vis…</emphasis></p>
<p>Jane se snažila ukazovátko přesměrovat, to však trvalo na tom, že půjde k písmenu <emphasis>H</emphasis><emphasis>. </emphasis>Pak <emphasis>O,</emphasis><emphasis> U</emphasis><emphasis> </emphasis>a ještě jednou <emphasis>S.</emphasis></p>
<p>VISHOUS.</p>
<p>Janin hrudník se naplnil děsem.</p>
<p>„Já<emphasis> </emphasis>ti říkala, že je to rozbité,“ šeptala Hannah. „Kdo by se jmenoval Vishous?“</p>
<p>Jane odvrátila pohled od tabulky, pak padla naznak do polštářů. Tohle byly nejhorší narozeniny, co kdy měla.</p>
<p>„Možná bychom to měly zkusit znova,“ navrhla Hannah. Když Jane váhala, zamračila se. „No tak, já chci taky nějakou odpověď. To je jedině spravedlivé.“</p>
<p>Položily znovu prsty na ukazovátko.</p>
<p>„Co dostanu k Vánocům?“ zeptala se Hannah.</p>
<p>Ukazovátko se nepohnulo.</p>
<p>„Zkus pro začátek <emphasis>ano</emphasis> nebo <emphasis>ne</emphasis>,“ řekla Jane, dosud vyjukaná z toho slova, které se jí složilo. Třeba ta tabulka nezná pravopis?</p>
<p>„Dostanu něco k Vánocům?“ pozměnila otázku Hannah.</p>
<p>Ukazovátko začalo povrzávat.</p>
<p>„Doufám, že to bude kůň,“ šeptala Hannah, zatímco ukazovátko kroužilo. „Měla jsem se na to zeptat.“</p>
<p>Ukazovátko se zastavilo u <emphasis>ne</emphasis>.</p>
<p>Obě na něj zůstaly civět.</p>
<p>Hannah si objala paže rameny. „Já chci taky nějaké dárky.“</p>
<p>„Je to jen hra,“ řekla Jane a zavřela tabulku. „Kromě toho je to vážně rozbité. Upustila jsem to.“</p>
<p>„Já chci dárky.“</p>
<p>Jane vztáhla ruce a sestřičku objala. „Nedělej si s tou pitomou tabulkou starosti, Han. Já ti vždycky něco k Vánocům dám.“</p>
<p>Když Hannah o chvilku později odešla, Jane se vrátila pod přikrývku.</p>
<p><emphasis>Pitomá tabulka. Pitomé narozeniny. P</emphasis><emphasis>itomé všecko.</emphasis></p>
<p>Když zavřela oči, uvědomila si, že se vůbec nepodívala na sestřino přání. Znovu rozsvítila a zvedla přáníčko z nočního stolku. Uvnitř stálo: <emphasis>Vždycky se budeme držet za ruce! Mám tě ráda! Hannah</emphasis></p>
<p>Odpověď na tu otázku o Vánocích byla úplně špatná. Hannah miloval každý, a všichni jí dávali dárky. Propána, občas dokázala zviklat dokonce i tatínka, a to nikdo jiný nesvedl. Takže samozřejmě dárky dostane.</p>
<p><emphasis>Pitomá tabulka…</emphasis></p>
<p>Za chvíli Jane usnula. Určitě usnula, protože Hannah ji probudila.</p>
<p>„Je ti něco?“ řekla Jane a posadila se. Sestřička stála u postele ve své flanelové noční košilce, ve tváři prapodivný výraz.</p>
<p>„Musím jít.“ Hlas Hannah byl smutný.</p>
<p>„Do koupelny? Budeš zvracet?“ Jane odhrnula přikrývky. „Půjdu s te…“</p>
<p>„To nemůžeš.“ Hannah vzdychla. „Musím jít.“</p>
<p>„No, až budeš hotová, můžeš se vrátit a spát tady, jestli chceš.“</p>
<p>Hannah pohlédla ke dveřím. „Já se bojím.“</p>
<p>„Zvracení se člověk bojí. Ale mě tady budeš mít pořád.“</p>
<p>„Musím jít.“ Když se Hannah vrátila pohledem k Jane, vypadala… nějak úplně dospěle. Vůbec ne jako ta desetiletá dívenka, jíž ve skutečnosti byla. „Zkusím se vrátit. Budu se snažit.“</p>
<p>„Hm… tak jo.“ Možná má sestra horečku nebo tak něco? „Nechceš jít vzbudit matku?“</p>
<p>Hannah zavrtěla hlavou. „Chtěla jsem vidět jen tebe. Spi dál.“</p>
<p>Když Hannah odešla, Jane klesla zpátky na polštář. Zauvažovala, nemá-li jít sestru do koupelny zkontrolovat, ale spánek se jí zmocnil dřív, než se stihla tímto impulzem řídit.</p><empty-line /><p>Nazítří ráno probudily Jane těžké kroky, pobíhající venku na chodbě. Nejprve usoudila, že někdo upustil něco, co zanechalo skvrnu na koberci nebo na křesle nebo na přehozu postele. Pak se ale na příjezdové cestě ozvala siréna sanitky.</p>
<p>Jane vstala z postele, vyhlédla z oken, pak vystrčila hlavu do chodby. Tatínek mluvil s někým dole a dveře do pokoje Hannah byly otevřené.</p>
<p>Jane po špičkách přeběhla po perském běhounu a říkala si, že sestra v sobotu obvykle takhle brzy nevstává. Musí jí být opravdu špatně.</p>
<p>Zastavila se ve dveřích. Hannah ležela nehybně na lůžku, otevřené oči upřené do stropu, pleť bledou jako ta sněhobílá prostěradla, na kterých spočívala.</p>
<p>Nemrkala.</p>
<p>V protějším rohu místnosti, co nejdál od Hannah, seděla v okenním výklenku jejich matka, slonovinově bílý hedvábný župan rozlitý po podlaze. „Vrať se do postele. <emphasis>Hned</emphasis>.“</p>
<p>Jane se řítila do svého pokoje. Zrovna když zavírala dveře, zahlédla tatínka, jak vystupuje po schodech s dvěma muži v tmavě modrých uniformách. Mluvil s policisty a ona zaslechla slova <emphasis>vrozená srdeční vada</emphasis>.</p>
<p>Jane skočila do postele a přitáhla si prostěradla přes hlavu. Jak se tam třásla ve tmě, připadala si velice malá a velice vyděšená.</p>
<p>Tabulka měla pravdu. Hannah nedostala žádné vánoční dárky a za nikoho se neprovdala.</p>
<p>Svůj slib však Janina sestřička dodržela. Vrátila se.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola první</strong></p>
<p>„J</p>
<p>á se v tý kůži <emphasis>vůbec </emphasis>necítím.“</p>
<p>Vishous vzhlédl od své řady počítačů. Butch O’Neal stál v obývacím pokoji Doupěte oblečený v kožených kalhotách a v obličeji měl výraz „to si ze mě určitě děláš srandu“.</p>
<p>„Nepadnou ti?“ zeptal se V svého spolubydlícího.</p>
<p>„O to nejde. Bez urážky, ale tohle jsou osmdesátý léta. Z fleku bych mohl vystupovat s Village People.“ Butch roztáhl mohutné paže a otočil se dokolečka, od holé hrudi se mu odráželo světlo. „No tak!“</p>
<p>„Jsou k boji, ne pro parádu.“</p>
<p>„To jsou kilty taky, ale v tartanu mě neuvidíš.“</p>
<p>„A díkybohu za to. Na takovou volovinu máš moc křivý nohy.“</p>
<p>Butch nasadil znuděný výraz. „Jen si bodni.“</p>
<p><emphasis>Rád bych, </emphasis>pomyslel si V.</p>
<p>Škubl sebou a sáhl po svém váčku tureckého tabáku. Když vyndával cigaretový papír, kladl na něj tabák a ubaloval si cigaretu, myslel na to, nač myslel hodně často: připomínal si, že Butch je šťastně ženatý se svou životní láskou a že i kdyby nebyl, na takovéhle hry si nepotrpí.</p>
<p>Když si V zapálil a vdechl kouř, snažil se na poldu nedívat, ale nedařilo se mu to. Zatracené periferní vidění. Vždycky ho přemohlo.</p>
<p>Páni, že je ale zvrácená zrůda. Zvlášť s ohledem na to, jak jsou si blízcí.</p>
<p>V posledních devíti měsících se V sblížil s Butchem víc než s kýmkoli, koho poznal za těch tři sta let, co žil a dýchal na tomto světě. Bydlel s ním, opíjel se s ním, cvičil s ním. Prošli spolu životem a smrtí a proroctvími a zkázou. Pomáhal přizpůsobit přírodní zákony tak, aby toho chlapa proměnil z člověka v upíra, pak ho léčil, když odvedl svou práci s nepřáteli rasy. Také ho navrhl na členství v Bratrstvu… a stál mu po boku, když se ženil se svou <emphasis>shellan</emphasis>.</p>
<p>Zatímco Butch přecházel po místnosti, jako by se snažil sžít s koženými kalhotami, V upřeně hleděl na sedm písmen, která měl vyrytá Starou řečí napříč přes záda: MARISSA. Dílem V byla obě A, a vyšla dobře, navzdory skutečnosti, že se mu celou dobu třásla ruka.</p>
<p>„Jo,“ řekl Butch. „Rozhodně se v tom necítím.“</p>
<p>Po svatebním obřadu V na den uvolnil Doupě, aby měli šťastní novomanželé soukromí. Přešel nádvoří areálu a zavřel se do jednoho hostinského pokoje v hlavní budově s třemi láhvemi Grey Goose. Opil se jaksepatří, vlastně do němoty, ale nepodařilo se mu dosáhnout svého cíle a ztratit vědomí. Pravda ho nemilosrdně udržovala v bdělém stavu: V měl na svého spolubydlícího vazbu toho druhu, která všechno komplikovala, a přitom vůbec nic neměnila.</p>
<p>Butch věděl, co se děje. Sakra, vždyť byli nejlepší přátelé a on se vyznal ve V lépe než kdo jiný. A Marissa to věděla taky, protože nebyla hloupá. A Bratrstvo to rovněž vědělo, protože před těmi praštěnými drbnami nic v tajnosti neuchováte.</p>
<p>Všichni to brali v pohodě.</p>
<p>On ne. Nemohl vystát ty emoce. Ani sám sebe.</p>
<p>„Vyzkoušíš si i ty ostatní hadry?“ zeptal se a vydechl kouř. „Nebo budeš ještě chvíli kňourat nad těma kalhotama?“</p>
<p>„Abych tě nepraštil.“</p>
<p>„Proč bych tě měl zbavovat tvého nejmilejšího koníčka?“</p>
<p>„Protože mám podebraný prst.“ Butch přistoupil k jedné z pohovek a zvedl z ní hrudní postroj. Navlékl si ho přes široká ramena, kůže dokonale přiléhala k obrysům jeho trupu. „Do háje, jaks to dokázal, že to tak dobře padne?“</p>
<p>„Změřil jsem tě, pamatuješ?“</p>
<p>Butch si zapnul přezky, pak se sklonil a přejel špičkami prstů přes víko černě lakované skříňky. Zaváhal nad zlatým znakem Bratrstva černé dýky, pak dotekem sledoval písmena Staré řeči, která tvořila nápis: <emphasis>Dhestroyer, potomek Wratha, syna W</emphasis><emphasis>rathova.</emphasis></p>
<p>Butchovo nové jméno. Butchův starý, urozený rodokmen.</p>
<p>„Tak to krucinál otevři.“ V zamáčkl cigaretu, ubalil si další a znovu zapálil. Páni, ještě že upíři nedostanou rakovinu. Poslední dobou se z něj stal notorický kuřák. „No <emphasis>tak</emphasis>.“</p>
<p>„Já tomu ještě pořád nedokážu uvěřit.“</p>
<p>„Tak tu zatracenou věc otevři.“</p>
<p>„Já vážně nemůžu…“</p>
<p>„Otevři. To.“ V tomto okamžiku už byl V tak nervózní, že se div nevznesl nad to své ohromné křeslo.</p>
<p>Polda stiskl mechanismus zámku z masivního zlata a zvedl víko. Na podkladu z rudého saténu tam ležely čtyři stejné dýky s černými čepelemi, každá přesně vyvážená Butchovi do ruky a se smrtonosně nabroušeným ostřím.</p>
<p>„Svatá Marie, matko boží… Ty jsou krásný.“</p>
<p>„Díky,“ řekl V s dalším vydechnutím. „Taky peču dobrej chleba.“</p>
<p>Poldovy oříškové oči prudce zamířily na druhý konec místnosti. „Tys mi je vyrobil?“</p>
<p>„Jo, ale není to nic velkýho. Dělám je pro nás všechny.“ V zvedl pravou ruku v rukavici. „Umím to se žárem, jak víš.“</p>
<p>„V… děkuju ti.“</p>
<p>„Není zač. Jak už jsem říkal, přes čepele jsem já. Dělám to pořád.“</p>
<p>Jo… jenže možná ne tak moc soustředěně. Na těch Butchových strávil celé uplynulé čtyři dny. Šestnáctihodinové pracovní maratony, kdy tou svou prokletou, žhnoucí rukou zpracovával ocel s příměsmi, až ho záda bolela a oči pálily, ale krucinál, rozhodl se, že každičká z těch čtyř dýk bude hodna muže, který se jimi bude ohánět.</p>
<p>Stejně nebyly dost dobré.</p>
<p>Polda vyndal jednu dýku, a když ji uchopil do dlaně, zaplály mu oči. „Ježíši… To je něco.“ Začal pohybovat zbraní sem a tam před svou hrudí. „Nikdy jsem nedržel nic tak dobře vyváženýho. A jak padne do ruky. Bože… Dokonalá.“</p>
<p>Žádná chvála V nikdy tolik nepotěšila.</p>
<p>Takže ho to pekelně naštvalo.</p>
<p>„Jo, no, takový přece musí být, ne?“ Zamáčkl nedopalek do popelníku, rozdrtil křehké žhnutí na jeho konci. „Nemá smysl chodit do boje se žabikuchem z obchoďáku.“</p>
<p>„Děkuju.“</p>
<p>„Není zač.“</p>
<p>„V, vážně…“</p>
<p>„Už s tím jdi do háje.“ Když se neozvala žádná šťavnatá odpověď, vzhlédl.</p>
<p><emphasis>Do prčic. </emphasis>Butch stál přímo před ním a jeho oříškové oči potemněly vědomím čehosi, co Vishousovi vůbec nebylo milé.</p>
<p>V sklopil pohled ke svému zapalovači. „Rádo se stalo, poldo, jsou to jen nože.“</p>
<p>Černá špička dýky vklouzla Vishousovi pod bradu a zvedla mu hlavu. Když byl donucen setkat se s Butchovým pohledem, Vishousovo tělo se napjalo. Pak se zachvělo.</p>
<p>Zbraň je spojovala a Butch řekl: „Jsou krásný.“</p>
<p>V zavřel oči, nenáviděl sám sebe. Pak se naschvál opřel o čepel tak, aby se mu zařízla do hrdla. Polkl plamen bolesti, zadržel ji v útrobách, využil ji jako připomínku, že je strašná zrůda a zrůdy si zasluhují, aby se jim ubližovalo.</p>
<p>„Vishousi, podívej se na mě.“</p>
<p>„Dej mi pokoj.“</p>
<p>„Přinuť mě.“</p>
<p>Na zlomek sekundy měl V chuť se na toho chlapa vrhnout, byl připravený zbušit toho prevíta do bezvědomí. Pak ale Butch řekl: „Jenom ti děkuju za to, žes udělal něco parádního. Nic za tím nehledej.“</p>
<p>Nic za tím nehledej? V otevřel prudce oči a cítil, jak jeho pohled žhne. „To jsou kecy. Z důvodů, který <emphasis>moc</emphasis><emphasis> </emphasis>dobře znáš.“</p>
<p>Butch odtáhl čepel, a když jeho paže klesla, V ucítil, jak mu po šíji stéká pramínek krve. Byl vlahý… a něžný jako polibek.</p>
<p>„Neomlouvej se,“ zamumlal V do ticha. „Mám sklon k násilnostem.“</p>
<p>„Ale mě to mrzí.“</p>
<p>„Není čeho litovat.“ Páni, už tady nevydrží. To ten Butch a Marissa. Ustavičná připomínka toho, co nemůže mít a co by neměl chtít, ho zabíjí. A bůhví, že už je na tom tak dost špatně. Kdy naposled prospal den? Už je to kolik týdnů.</p>
<p>Butch zasunul dýku do hrudního pouzdra, rukojetí dolů. „Nechci, aby sis ublížil…“</p>
<p>„Tak o tom nebudeme dál debatovat.“ V si přiložil ukazováček k hrdlu a zachytil krev vytékající z rány, kterou si způsobil. Když ji olízl, otevřely se skryté dveře do podzemního tunelu a Doupě zaplnila vůně oceánu.</p>
<p>Zpoza rohu vyšla Marissa, vypadala jako vždycky krásně, jako Grace Kellyová. S dlouhými plavými vlasy a precizně modelovanou tváří byla uznávanou největší kráskou svého druhu, a dokonce i V, který o tyhle typy nestál, musel projevit své sympatie.</p>
<p>„Ahoj, kluci…“ Marissa se zastavila a zadívala se na Butche. „Dobrý… bože… Koukni na ty kalhoty.“</p>
<p>Butch sebou škubl. „Jo, já vím. Jsou…“</p>
<p>„Mohl bys jít se mnou?“ Začala couvat chodbou k jejich ložnici. „Na minutu tě potřebuju. Nebo na deset.“</p>
<p>Butchova vázací vůně se vzedmula do tlumeného burácení a V sakra dobře poznal, že jeho chlapské tělo tvrdne k sexu. „Děvenko, můžeš mě mít, jak dlouho chceš.“</p>
<p>Ve chvíli, kdy polda opouštěl obývací pokoj, střelil pohledem přes rameno. „Tyhle kožeňáky jsou <emphasis>moc </emphasis>pohodlný. Řekni Fritzovi, že jich chci padesát párů. A basta.“</p>
<p>Ponechán o samotě, naklonil se Vishous k přehrávači a zesílil MIMS, <emphasis>Muzika je můj spasitel.</emphasis><emphasis> </emphasis>Při dunění rapu myslel na to, jak dříve pomocí tohohle šmejdu přehlušoval myšlenky ostatních. Co teď, když mu vidiny vyschly a celé to čtení myšlenek zmizelo jak pára nad hrncem? Basové rytmy mu bránily poslouchat, jak se jeho spolubydlící miluje.</p>
<p>V si promnul obličej. <emphasis>Skutečně </emphasis>odtud musí vypadnout.</p>
<p>Nějakou dobu se je snažil přimět, aby se vystěhovali, ale Marissa trvala na tom, že Doupě je „útulné“ a že se jí tam líbí. Což byla určitě lež. Polovinu obýváku zabíral stolní fotbálek, v televizi běžel čtyřiadvacet hodin denně sport se staženým zvukem a pořád tu hrál pěkně drsný rap. Lednička byla jako vysídlená vojenská zóna, v níž se povalovaly tlející ostatky fastfoodových jídel. Jedinými nápoji v domě byla whisky značek Grey Goose a Lagavulin. Ke čtení tu měli <emphasis>Sports Illustrated </emphasis>a… no, stará čísla <emphasis>Sports Illustrated</emphasis>.</p>
<p>Takže to tedy nebylo žádné rozkošné hnízdečko zamilovaných plyšáčků. Bylo to tu jako na koleji, jako v pánské šatně baseballového mužstva.</p>
<p>A Butch? Když mu V navrhl menší stěhovací akci, polda se na něj upřeně zahleděl, zavrtěl hlavou a šel si do kuchyně pro další Lagavulin.</p>
<p>V odmítal myšlenku, že by tu zůstávali, protože o něj mají starost nebo tak něco. Už jen při té představě mu to začínalo v hlavě přeskakovat.</p>
<p>Vstal. Pokud má dojít k odloučení, pak k němu dojde z jeho iniciativy. Potíž je v tom, že nemít pořád nablízku Butche je… nemyslitelné. Raději ta muka, co teď prožívá, než vyhnanství.</p>
<p>Podíval se na hodinky a usoudil, že by mohl klidně vyrazit podzemním tunelem do hlavního domu. V sousedním sídle, v té nestvůře, co vypadá jako skalní útes, sice žijí ostatní členové Bratrstva černé dýky, ale volných pokojů je tam habaděj. Možná by si mohl jeden vyzkoušet. Na pár dní.</p>
<p>Při té myšlence se mu sevřel žaludek.</p>
<p>Cestou ke dveřím zachytil vázací vůni vycházející z ložnice Butche a Marissy. Když si představil, co se tam děje, vařila se v něm krev, i když mu stud proměnil pokožku v rampouch.</p>
<p>Zaklel, sáhl do kapsy kožené bundy a vyndal mobil. Když vyťukával číslo, měl pocit, že se jeho hrudník proměnil v chladírnu, ale aspoň si připadal, že proti té své posedlosti něco dělá.</p>
<p>Když se ozval ženský hlas, V přerušil jeho chraplavý pozdrav úsečným: „Při západu slunce. Dneska večer. Víš, co na sebe, a vlasy budeš mít vyčesaný. Co mi řekneš?“</p>
<p>V odpověď zaznělo pokorné zapředení: „Ano, můj <emphasis>l</emphasis><emphasis>heage</emphasis>.“</p>
<p>V zavěsil a hodil mobilní telefon na psací stůl, přičemž sledoval, jak poskočil a zastavil se o jednu z jeho čtyř klávesnic. Žena, kterou si na dnešek vybral, měla ráda všechno obzvlášť drsné. A on jí vyhoví.</p>
<p>Krucinál, vždyť je doopravdy úchyl. Až do morku kostí. Usvědčený, zatvrzelý sexuální deviant… který se tím, čím je, v rámci své rasy docela proslavil.</p>
<p>Páni, je to absurdní, ale na druhé straně, choutky a motivace žen byly vždycky bizarní. A jeho fantastická reputace pro něj neznamenala o nic víc než jeho ženy. Záleželo jen na tom, že se najde dost dobrovolnic pro uspokojení jeho sexuálních potřeb. Co se o něm říká, čemu o něm ženy potřebují věřit, to je jen orální masturbace úst, která potřebují zaměstnat jinak.</p>
<p>Když sestupoval do tunelu a mířil k sídlu, byl jaksepatří rozmrzelý. Kvůli tomu pitomému rozpisu služeb, který v Bratrstvu platil, nesměl jít dneska do terénu, a to mu vadilo. Daleko radši by lovil a ubezdušoval nemrtvé zabijáky, kteří jdou po jeho rase, než aby tady dřepěl na zadku.</p>
<p>Existují však způsoby, jak vybít frustraci.</p>
<p>Od toho jsou tu pouta a ochotná ženská těla.</p><empty-line /><p>Phury vstoupil do kuchyně sídla, velké jak tovární hala, a ztuhl tak, jak ztuhnete při střetnutí s krvavým zraněním: chodidla mu přirostla k podlaze, dech se mu zarazil, srdce se zastavilo a pak se zběsile rozbušilo.</p>
<p>Než stihl vycouvat, byl přistižen.</p>
<p>Bella, <emphasis>shellan </emphasis>jeho dvojčete, vzhlédla a usmála se. „Ahoj.“</p>
<p>„Nazdar.“ <emphasis>Odejdi. Hned.</emphasis></p>
<p>Bože, ta voněla!</p>
<p>Máchla nožem ve své ruce nad pečeným krocanem, na němž pracovala. „Mám ti taky udělat sendvič?“</p>
<p>„Cože?“ zeptal se jako idiot.</p>
<p>„Sendvič.“ Ukázala nožem na bochník chleba a téměř prázdnou sklenici majonézy, na hlávkový salát a rajčata. „Musíš mít hlad. Při Posledním jídle jsi moc nejedl.“</p>
<p>„No jo… Ne, nemám…“ Žaludek ho usvědčil ze lži hlasitým zakručením, potvora prázdná. <emphasis>Sakra</emphasis>.</p>
<p>Bella zavrtěla hlavou a vrátila se ke krocaním prsíčkům. „Vezmi si talíř a posaď se.“</p>
<p>No jo, tohle je to poslední, co potřebuje. Radši být pohřben zaživa než s ní sedět sám v kuchyni, zatímco mu svýma krásnýma rukama připravuje potravu.</p>
<p>„Phury,“ řekla, aniž by vzhlédla. „Talíř. Sednout. Hned.“</p>
<p>Poslechl, protože přestože pocházel z válečnického rodu a byl členem Bratrstva a vážil o dobrých padesát kilo víc než ona, byl vůči ní krotký a slaboučký. <emphasis>Shellan </emphasis>svého dvojčete… těhotné <emphasis>shellan </emphasis>svého dvojčete… nedokázal Phury nic odepřít.</p>
<p>Když přisunul svůj talíř vedle jejího, posadil se na druhý konec žulového ostrůvku a nařizoval si, že se jí nesmí dívat na ruce. Bude to dobré, dokud se nepodívá na její dlouhé, elegantní prsty a krátké, naleštěné nehty a na to, jak…</p>
<p><emphasis>Kruci.</emphasis></p>
<p>„Přísahám,“ řekla, když odkrajovala další plátky masa z prsíček, „že Zsadist chce, abych byla jako stodola. Ještě třináct měsíců do mě bude hustit, abych jedla, a nevejdu se do bazénu. Už se nedostanu ani do kalhot.“</p>
<p>„Sluší ti to.“ Bože, vypadá dokonale, s těmi dlouhými tmavými vlasy a safírovýma očima a vysokou, pružnou postavou. Pod plandavou košilí není poznat, že v sobě nosí dítě, ale těhotenství se projevovalo zářivou pletí a tím, jak často se dotýkala dlaní břicha.</p>
<p>Její stav se projevoval také úzkostí, kterou měl Z v očích, kdykoli jí byl nablízku. Protože upíří těhotenství končila často úmrtím matky, plodu nebo obou, byla požehnáním i kletbou pro každého <emphasis>hellrena, </emphasis>který se spojil se svým druhem.</p>
<p>„Je ti dobře?“ zeptal se Phury. Koneckonců, Z není jediný, kdo se o ni bojí.</p>
<p>„Moc dobře. Rychle se unavím, ale není to tak zlé.“ Olízla si špičky prstů, pak uchopila sklenici s majonézou. Když v ní lovila, nůž vydával rachotivý zvuk, jako když se třepe mincemi v pokladničce. „Ale Z mě štve. Odmítá se krmit.“</p>
<p>Phury si vzpomněl, jak chutná její krev, a odvrátil pohled, protože se mu prodloužily špičáky. V tom, co k ní cítil, nebylo nic ušlechtilého, vůbec nic, a jako muž, který se odjakživa honosil svou čestnou povahou, se nedokázal smířit s emocemi odporujícími jeho zásadám.</p>
<p>A jeho city rozhodně nebyly opětovány. Tehdy jedinkrát ho nakrmila, protože to zoufale potřeboval a protože byla šlechetná žena. Nebylo to proto, že by ji k němu něco hnalo nebo že by po něm dychtila.</p>
<p>Ne, všechno to bylo kvůli jeho dvojčeti. Od první noci, kdy se setkali, ji Z uchvátil, a osud tomu chtěl, že to byla ona, kdo ho doopravdy zachránil z pekla, v němž byl uvězněn. Phury sice zachránil Zsadistovo tělo poté, co byl jeho bratr celé století otrokem krve, ale Bella vzkřísila jeho ducha.</p>
<p>Což bylo samozřejmě o důvod víc, aby ji miloval.</p>
<p>Zatraceně, litoval, že u sebe nemá trochu rudého kouře. Zásobu si nechal nahoře.</p>
<p>„Tak jak se vede?“ zeptala se, když rozdělovala tenké plátky krocana a pak na ně vrstvila listy salátu. „Ještě máš problémy s tou novou protézou?“</p>
<p>„Už je to trochu lepší, díky.“ Dnešní technologie už byla o světelné roky dál než před sto lety, ale vzhledem ke všem těm bojům, které sváděl, vyžadovala dolní část nohy, o kterou přišel, pořád nějakou pozornost.</p>
<p>Noha, o kterou přišel… Jo, přišel o ni, bodejť. Ustřelil si ji, aby dostal Z pryč od té šílené ženské, která byla jeho Paní. Ta oběť za to stála. Stejně jako to, že obětoval své štěstí, stálo za to, že je Z se ženou, kterou oba milují.</p>
<p>Bella přiložila na každý sendvič druhý plátek chleba a přisunula mu talíř po žulové desce. „Tumáš.“</p>
<p>„Přesně to jsem potřeboval.“ Vychutnával okamžik, kdy do té věci zanořil přední zuby, měkký chléb povoloval jako lidské maso. Zatímco polykal, zasáhla ho smutná radost z toho, že mu připravila tohle jídlo a udělala to s určitým druhem lásky.</p>
<p>„To je dobře. To jsem ráda.“ Zakousla se do svého sendviče. „Takže… Už pár dní se tě chci na něco zeptat.“</p>
<p>„Ale? Na copak?“</p>
<p>„Pracuju s Marissou v Domově bezpečí, jak víš. Je to ohromná organizace, plná ohromných lidí…“ Nastala dlouhá odmlka – taková, která ho přiměla napnout všechny síly. „No a přišla tam nová sociální pracovnice, radit upírkám a jejich mladým.“ Odkašlala si. Otřela si ústa papírovým ubrouskem. „Je vážně ohromná. Milá, zábavná. Tak nějak mě napadlo, že třeba…“</p>
<p><emphasis>Ach, bože. </emphasis>„Díky, ale nemám zájem.“</p>
<p>„Je vážně fajn.“</p>
<p>„Ne, díky.“ Pokožka jako by se mu scvrkla a pevně svírala tělo. Začal jíst jako o život.</p>
<p>„Phury… Já vím, že mi do toho nic není, ale proč ten celibát?“</p>
<p><emphasis>Kruci. </emphasis>Rychleji s tím sendvičem. „Nemohli bychom změnit téma?“</p>
<p>„Je to kvůli Z, viď? Proč jsi nikdy nebyl se žádnou ženou. Je to tvá oběť jemu a jeho minulosti.“</p>
<p>„Bello… prosím tě…“</p>
<p>„Je ti přes dvě stě let, a je nejvyšší čas, abys začal myslet na sebe. Z nikdy nebude úplně normální, a nikdo to neví líp než ty a já. Ale už je na tom líp. A časem bude ještě zdravější.“</p>
<p>Pravda, pokud Bella přežije tohle své těhotenství. Dokud ve zdraví neporodí, nebude jeho dvojče z problémů venku. A tudíž ani Phury.</p>
<p>„Prosím, dovol, abych tě představila…“</p>
<p>„Ne.“ Phury vstal a přežvykoval jako kráva. Způsobné stolování je sice velice důležité, ale tenhle rozhovor musí skončit, než se mu rozskočí hlava.</p>
<p>„Phury…“</p>
<p>„Nepotřebuju pro život žádnou ženskou.“</p>
<p>„Byl bys báječný <emphasis>hellren, </emphasis>Phury.“</p>
<p>Otřel si ústa ubrouskem a řekl Starou řečí: <emphasis>„Děkuji ti</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>za tohle jídlo, vyrobené tvýma rukama. Požehnaný večer, Bello, milovaná družko mého dvojčete Zsadista.“</emphasis></p>
<p>Připadal si jako mizera, že jí nepomohl sklidit ze stolu, ale usoudil, že je to tak lepší, než aby ho trefil šlak. Prošel spojovacími dveřmi do jídelny. V polovině cesty podél devítimetrového stolu mu došla šťáva, přitáhl si židli, která mu zrovna přišla pod ruku, a klesl za ni.</p>
<p>Páni, že mu ale bušilo srdce!</p>
<p>Když vzhlédl, stál na druhé straně stolu Vishous a upřeně na něj shlížel. <emphasis>„Kristepane!“</emphasis></p>
<p>„Trochu napjatá atmosféra, bratře?“ V byl mohutný, měřil metr pětadevadesát a byl potomkem slavného válečníka, známého jen jako Bloodletter. S modře orámovanými ledově bílými duhovkami, uhlově černými vlasy a ostře řezanou, chytrou tváří mohl být považován za krásného. Bradka a varovné tetování na spánku mu však dodávaly zlého vzezření.</p>
<p>„Kdepak napjatá. Vůbec ne.“ Phury přiložil dlaně na lesklou desku stolu a myslel na čvaňháka, kterého si zapálí, hned jak dojde do svého pokoje. „Abych řekl pravdu, chtěl jsem jít za tebou.“</p>
<p>„No ne?“</p>
<p>„Wrathovi se nezamlouvala atmosféra na dnešní ranní schůzi.“ Což zdaleka nevystihovalo skutečnost. V a král se nakonec dostali kvůli pár věcem do sporu, a vzduchem nelétaly jen argumenty. „Všechny nás na dnešní noc odvolal. Prý potřebujeme vysadit.“</p>
<p>V zvedl obočí, takže vypadal chytřeji než zástup Einsteinů. Genialita u něj nebyla jen vnější zdání. Mluvil šestnácti jazyky, na počkání vymýšlel počítačové hry a dokázal odříkat zpaměti všech dvacet svazků Kroniky. Vedle tohoto bratra vypadal Stephen Hawking jako žáček z průmyslovky.</p>
<p>„Všichni?“ řekl V.</p>
<p>„Jo. Chtěl jsem jít do ZeroSum. Nechceš jít se mnou?“</p>
<p>„Zrovna jsem si domluvil nějakou privátní záležitost.“</p>
<p>Aha, ano. Vishousův nekonvenční sexuální život. Páni, on a Vishous se nalézali na úplně opačných koncích sexuálního spektra: on neví nic, Vishous vyzkoušel všechno, a většinou do extrémů… Neprobádaná stezka versus autostráda. A to nebyl jediný rozdíl mezi nimi. Když tak o tom Phury uvažoval, neměli spolu ti dva absolutně nic společného.</p>
<p>„Phury?“</p>
<p>Vzpamatoval se. „Promiň, co je?“</p>
<p>„Povídám, jednou se mi o tobě zdálo. Před mnoha lety.“</p>
<p><emphasis>Ach, bože. </emphasis>Proč nešel rovnou do svého pokoje? Už si mohl zapalovat. „Jak to?“</p>
<p>V si pohladil bradku. „Viděl jsem tě stát na křižovatce v bílém poli. Byl bouřlivý den… Jo, spousta bouřek. Ale když jsi sundal mrak z oblohy a zabalil do něj studnu, přestalo pršet.“</p>
<p>„To zní poeticky.“ Pocítil náramnou úlevu. Většina Vishousových vizí byla pekelně strašidelná. „Ale nedává to smysl.“</p>
<p>„Nic z toho, co vidím, nedává smysl, a ty to víš.“</p>
<p>„Tak tedy alegorie. Jak může někdo zabalit studnu?“ Phury svraštil čelo. „A proč mi to říkáš zrovna teď?“</p>
<p>V svraštil černé obočí nad zrcadlovýma očima. „Já… Bože, nemám zdání. Prostě jsem to musel říct.“ S nehezkou kletbou zamířil do kuchyně. „Je tam ještě Bella?“</p>
<p>„Jak víš, že…“</p>
<p>„Vždycky vypadáš takhle strašně zničeně, když se s ní setkáš.“</p><empty-line /><p><strong>Kapitola druhá</strong></p>
<p>O</p>
<p>půl hodiny a jeden krocaní sendvič později se V přenesl na terasu svého osobního střešního apartmánu v centru. Noc byla nepříjemná, březnově studená a dubnově deštivá, studený vítr se potácel kolem jako naštvaný opilec. Stanul před panoramatem caldwellského mostu, ale pohlednicová vyhlídka na světélkující město ho nudila.</p>
<p>A stejně tak vyhlídky na večerní zábavu a hrátky.</p>
<p>Soudil, že je to podobné dlouhodobé závislosti na koksu. Kdysi mu navozoval intenzivní pocity, ale teď sloužil svému démonu bez nějakého zvláštního nadšení. Byla to jen potřeba, ne úleva.</p>
<p>Opřel se dlaněmi o římsu terasy, vyklonil se a nechal si bičovat obličej přívalem ledového vzduchu, který mu hnal vlasy dozadu jako modelovi v reklamě. Nebo možná. Spíš jako superhrdinovi v komiksu. Jo, to je lepší metafora.</p>
<p>Až na to, že on by představoval zloducha, ne?</p>
<p>Uvědomil si, že rukama přejíždí plochý kámen, na kterém spočívají, hladí ho. Římsa byla metr dvacet vysoká a obklopovala budovu jako okraj servírovacího podnosu. Nahoře měla skoro metr širokou plošinu, která si přímo říkala o to, aby se z ní skočilo do deseti metrů řídkého vzduchu na druhé straně – ideální předehra k tvrdému polibku smrti.</p>
<p>Tahle vyhlídka ho tedy zajímala.</p>
<p>Věděl z vlastní zkušenosti, jak sladký je tento volný pád. Jak síla větru stlačuje hrudník, až se těžko dýchá. Jak oči zvlhnou a slzy stékají po spáncích nahoru, ne dolů po lících. Jak se vám země žene vstříc, hostitelka připravená uvítat vás na slavnosti.</p>
<p>Nebyl si jist, zda učinil správné rozhodnutí, když se tehdy po skoku zachránil. V posledním okamžiku se však přenesl zpátky na terasu. Zpět do… Butchovy náruče.</p>
<p>Zatracenej Butch. Vždycky se zase dostanu zpátky k tomu prevítovi.</p>
<p>V se odvrátil od nutkání skočit si znovu a silou mysli odemkl jedny posuvné dveře. Tři skleněné stěny střešní nástavby byly neprůstřelné, ale propouštěly sluneční světlo. Ne že by tady zůstával přes den, i kdyby tomu tak nebylo.</p>
<p>Tohle nebyl domov.</p>
<p>Když vstoupil dovnitř, prostor a to, k čemu ho používal, ho stiskly tak, jako by tu byla jiná síla gravitace. Stěny a strop i mramorová podlaha rozlehlé místnosti byly černé. Stejně tak stovky svíček, které dokázal rozsvítit vůlí. Jediné, co se tu dalo označit za nábytek, byla veliká postel, kterou nikdy nepoužil. To ostatní bylo vybavení: stůl s pouty. Řetězy připevněné ke stěně. Masky a kulovité roubíky a biče a rákosky a řetězy. Skříňka plná závaží na bradavky a ocelových svorek a nástrojů z nerez oceli.</p>
<p>Všechno pro ženy.</p>
<p>Sundal si koženou bundu, hodil ji na postel a pak svlékl košili. Vždycky si během seancí nechával kožené kalhoty. Ženy ho nikdy neviděly úplně nahého. To ostatně nikdo, až na bratry během obřadů v Kryptě, a to jen proto, že to rituály vyžadovaly.</p>
<p>Jak vypadá dole, do toho nikomu nic není.</p>
<p>Svíčky vzplály na jeho povel, vláčné světlo se odrazilo od lesklé podlahy, než je vsála černá kopule stropu. Ve vzduchu nebylo nic romantického. Tento prostor byl jeskyně, kde se zneucťují dobrovolnice, a osvětlení bylo jen od toho, aby zajistilo patřičné umístění kůže a kovu, rukou a špičáků.</p>
<p>A navíc se svíčky daly použít i k jiným účelům než k osvětlení.</p>
<p>Přistoupil k baru, nalil si na dva prsty Grey Goose a opřel se o krátký pult. Našly se mezi příslušnicemi jeho druhu takové, které se domnívaly, že přijít sem a přestát styk s ním je rituál přechodu. Byly i jiné, které dokázaly nalézt uspokojení pouze s ním. A ještě další, které chtěly vyzkoušet, jak se může bolest mísit se sexem.</p>
<p>Tyhle průzkumnice ho zajímaly nejméně. Obvykle to nevydržely a musely použít bezpečnostní heslo nebo bezpečnostní signál rukou, na kterých se domluvili předem, už někdy uprostřed. Vždycky je ochotně pustil, ačkoliv slzy ronily ony, ne on. V devíti případech z deseti to chtěly zkusit znovu, ale to ani náhodou. Jestli se příliš snadno sesypaly jednou, patrně to udělají zas, a on neměl zájem trénovat začátečnice.</p>
<p>Ty, které to vydržely, mu říkaly <emphasis>lheage</emphasis><emphasis> </emphasis>a<emphasis> </emphasis>zbožňovaly ho, i když na jejich úctu zvysoka kašlal. Ostří, které v sobě nosil, muselo otupět, a jejich těla byla kámen, do kterého se zařezával. Konec příběhu.</p>
<p>Přistoupil ke stěně, zvedl kus ocelového řetězu a nechal si ho klouzat dlaní, článek za článkem. Ačkoliv byl od přírody sadista, svým ženám neubližoval. Jeho sadismus se přiživoval na zabíjení <emphasis>bezduchých</emphasis>.</p>
<p>Šlo mu o ovládání myslí a těl žen. Ty věci, co jim dělal sexuálně či jinak, věci, které říkal, co je nutil nosit na sobě… To vše bylo pečlivě odměřeno na efekt. Jasně, byla v tom bolest, a ano, možná křičely bezbranností a strachem. Ale chtěly ještě.</p>
<p>V čemž jim vyhověl, pokud měl chuť.</p>
<p>Pohlédl na masky. Vždycky jim dával masky a nikdy se ho nesměly dotknout, dokud jim neřekl kde a jak a čím. Pokud měl v průběhu seance orgasmus, bylo to neobvyklé a ženy se tím velice pyšnily. A jestliže se nakrmil, pak jen proto, že musel.</p>
<p>Nikdy neponižoval ty, které sem přicházely, nikdy je nenutil dělat některé ty hnusné věci, o kterých sakra dobře věděl, že si na ně někteří dominové potrpí. Nechlácholil je však na počátku, uprostřed ani na konci, a seance probíhaly jen v jeho režii. Říkal jim, kde a kdy, a pokud přišly s nějakými žárlivými řečmi, vypadly. Nadobro.</p>
<p>Podíval se na hodinky a zvedl <emphasis>mhis</emphasis>, která střešní nástavbu obklopovala. Žena, která dnes v noci přijde, ho dokáže najít, protože před pár měsíci pil z její žíly. Až s ní skoncuje, napraví to, aby odcházela bez vzpomínek na místo, kde byla.</p>
<p>Ale bude vědět, co se událo. Všude s sebou ponese stopy sexu.</p>
<p>Když se žena objevila na terase, otočil se. Přes posuvné dveře to byl jen anonymní stín křivek v černé kožené podprsence a dlouhé, volné černé sukni. Tmavé vlasy měla vyčesané do uzlu na temeni hlavy, jak vyžadoval.</p>
<p>Věděla, že musí čekat. Věděla, že nesmí zaklepat.</p>
<p>Otevřel myslí dveře, ale ona také věděla, že bez vyzvání nesmí vstoupit.</p>
<p>Prohlédl si ji a zachytil její pach. Byla totálně vzrušená.</p>
<p>Špičáky se mu prodloužily, ale ne proto, že by se nějak zvlášť zajímal o vlhké pohlaví mezi jejíma nohama. Potřeboval se nakrmit a ona byla žena a měla všechny možné žíly, z nichž se dalo čerpat. Šlo o biologii, ne o okouzlení.</p>
<p>V vztáhl ruku a zakýval na ni prstem. Přistoupila a chvěla se, jak se patřilo. Dnes v noci měl obzvlášť vnímavou náladu.</p>
<p>„Shoď tu sukni,“ řekl. „Nelíbí se mi.“</p>
<p>Okamžitě rozepnula zip a nechala sukni spadnout na podlahu, satén zašustil. Vespod měla černý podvazkový pás a černé punčochy s krajkovým okrajem. Kalhotky ne.</p>
<p>Hmm… Jo. Odřízne jí to prádlo z boků dýkou. Nakonec.</p>
<p>V přistoupil ke stěně a vybral masku, která měla jen jeden otvor. Bude muset dýchat ústy, pokud zatouží po vzduchu.</p>
<p>Hodil masku ženě a nařídil: „Vem si to. Hned.“</p>
<p>Beze slova si zakryla tvář.</p>
<p>„Vylez na stůl.“</p>
<p>Nepomohl jí, když šátrala kolem sebe, jen se díval, protože věděl, že trefí. Vždycky trefily. Ženy jako ona vždycky našly cestu na jeho mučidla.</p>
<p>Aby si ukrátil čas, vyndal ze zadní kapsy ručně ubalenou cigaretu, vsunul ji mezi rty a zvedl z držáku černou svíčku. Když si zapaloval cigaretu, upřeně hleděl na loužičku rozpuštěného vosku na úpatí plamene.</p>
<p>Podíval se, jak žena pokračuje. Povedlo se. Uložila se naznak, paže rozpřažené, nohy roztažené.</p>
<p>Když ji připoutal, přesně věděl, kde dnes začne.</p>
<p>Vykročil, aniž by odložil svíčku.</p><empty-line /><p>Pod zadrátovanými světly v tělocvičně Bratrstva zaujal John Matthew pozici ve střehu a zaostřil pohled na svého tréninkového protivníka. Hodili se k sobě jako čínské jídelní hůlky, oba hubení a útlí, křehcí. Jako všichni před proměnou.</p>
<p>Zsadist, bratr, který dnes vyučoval boj muže proti muži, hvízdl mezi zuby a John a jeho spolužák se navzájem uklonili. Protivník pronesl patřičný pozdrav Starou řečí a John mu odpověděl americkou znakovou řečí. Pak se do sebe pustili. Malé ruce a kostnaté paže se rozmachovaly bez valného účinku; kopance létaly jako papírové vlaštovky; úhybné pohyby nebyly nijak rafinované. Všechny jejich pohyby a pozice byly jen stíny toho, čím měly být, ozvěnami hromu, ne skutečným basovým burácením.</p>
<p>Hrom zazněl z jiného konce tělocvičny.</p>
<p>Uprostřed kola se ozvalo obrovité <emphasis>BUUUM!,</emphasis><emphasis> </emphasis>s<emphasis> </emphasis>nímž mohutné tělo dopadlo na modrou žíněnku jako pytel písku. John i jeho protivník se ohlédli… a upustili od svých chabých pokusů o směsici bojových umění.</p>
<p>Zsadist pracoval s Blaylockem, jedním z Johnových dvou nejlepších přátel. Zrzek byl až dosud jediným cvičencem, který prošel proměnou, takže byl dvakrát větší než všichni ostatní ze třídy. A Z s ním právě praštil o zem.</p>
<p>Blaylock vyskočil a znovu se mu postavil jako voják, ale jen si koledoval o další porážku. Byl sice velký, ale Z byl nejen obr, nýbrž i člen Bratrstva černé dýky. Takže měl Blay proti sobě tank se sakra velkým nákladem bojových zkušeností.</p>
<p>Páni, tohle by měl vidět Qhuinn. Kde je?</p>
<p>Všech jedenáct cvičenců vydechlo „Júva!“, když Z klidně vyvedl Blaye z rovnováhy, hodil ho na břicho na žíněnku a znehybnil ho stiskem, při němž praskaly kosti. Jen co to Blay odklepal, Z ho pustil.</p>
<p>Zsadist stál nad klukem a jeho hlas zněl přívětivě jako vždy. „Pět dní po proměně, a už si vedeš dobře.“</p>
<p>Blay se usmál, i když měl tvář vmáčknutou do žíněnky, jako by tam byla přiklížená. „Děkuju…“ Ztěžka oddechoval. „Děkuju, pane.“</p>
<p>Z natáhl ruku a zvedl Blaye z podlahy, právě když tělocvičnou zazněl zvuk otevíraných dveří.</p>
<p>John vytřeštil oči nad tím, co to vstoupilo. No, <emphasis>do</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>prčic… </emphasis>Tím se vysvětlovalo, kde byl celé odpoledne Qhuinn.</p>
<p>Muž, který zvolna kráčel přes žíněnky, byl stodevadesáticentimetrovou, stodvacetikilovou podobou někoho, kdo den předtím vážil asi tolik jako pytel psího krmiva. Qhuinn prošel proměnou. Bože, není divu, že přes den nebyl na internetu a neodpovídal na textovky. Měl plno práce s růstem nového těla.</p>
<p>Když John zvedl ruku, Qhuinn odpověděl kývnutím, jako by měl ztuhlý krk nebo jako by mu dunělo v hlavě. Vypadal bídně a pohyboval se, jako by ho bolely všechny kosti v těle. Také zápolil s límcem své nové flísové mikiny velikosti XXXL, jako by ho škrtil, a každou chvíli sebou trhl a povytáhl si džíny. Poněkud překvapivě působil monokl na oku, ale třeba při proměně do něčeho vrazil? Povídalo se, že se jeden hodně zmítá, když se mění.</p>
<p>„To jsem rád, že ses ukázal,“ řekl Zsadist.</p>
<p>Hlas, kterým Qhuinn odpověděl, byl hluboký a měl úplně jinou kadenci než dřív. „Chtěl jsem přijít, i když nemůžu cvičit.“</p>
<p>„To je dobře. Můžeš si sednout tamhle.“</p>
<p>Když Qhuinn mířil k postranní čáře, setkal se s Blayovým pohledem a oba se mírně pousmáli. Pak se podívali na Johna.</p>
<p>Pomocí americké znakové řeči Qhuinnovy ruce signalizovaly: <emphasis>Po hodině jdeme</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Blayovi. Musím vám toho spoustu povědět.</emphasis></p>
<p>Když John kývl, zaburácel tělocvičnou Zsadistův hlas. „Pauza na kibicování skončila, slečinky. Ať vám nemusím naplácat prdýlky, protože to klidně udělám.“</p>
<p>John se obrátil ke svému drobnému partnerovi a postavil se do střehu.</p>
<p>I když jeden z cvičenců při proměně zemřel, John se nemohl dočkat, až to na něj přijde. Jasně, byl vyděšený až do morku kostí, ale radši být mrtvý než vězet ve světě jako bezpohlavní prcek, vydaný na milost a nemilost ostatním.</p>
<p>Byl víc než připraven stát se mužem.</p>
<p>Musí si s <emphasis>bezduchými </emphasis>vyřídit jednu rodinnou záležitost.</p><empty-line /><p>Dvě hodiny nato byl V veskrze spokojen. Nebylo nijak překvapivé, že žena nebyla ve stavu přenést se domů, zabalil ji tedy do županu, zhypnotizoval a odvezl ji nákladním výtahem dolů. Fritz čekal s autem u obrubníku. Obstarožní <emphasis>doggen </emphasis>se na nic nevyptával, když dostal její adresu.</p>
<p>Ten majordomus byl dar z nebes. Jako vždy.</p>
<p>Když znovu osaměl ve střešní nástavbě, nalil si V trochu vodky a usedl na postel. Mučidlo bylo pokryto ztuhlým voskem, krví, jejím vzrušením a pozůstatky jeho orgasmů. Byla to špinavá seance. Ale to byly ty přijatelné vždycky.</p>
<p>Dlouze upil ze sklenice. V hutném tichu, v doznívání jeho zvráceností, v chladném závanu nulové reality ho zaplavila kaskáda smyslných představ. To, co viděl před několika týdny a nač nyní vzpomínal, bylo zachyceno omylem, ale stejně si tu scénu schovával jako kapesní zloděj, schoval si ji do čelního laloku mozku, i když mu nepatřila.</p>
<p>Před několika týdny viděl Butche a Marissu… jak se spolu milují. Bylo to tehdy, když byl polda na Haversově klinice v karanténě. V rohu nemocničního pokoje byla zavěšena videokamera a V ty dva zachytil na monitoru počítače: ona měla na sobě sytě broskvové šaty, on nemocničního andělíčka. Líbali se dlouze a žhavě, jejich těla dychtila po sexu.</p>
<p>V sledoval se srdcem až v krku, jak se na ni Butch převalil, andělíček se mu rozhalil a ukázal ramena a záda a boky. A pak se začal rytmicky pohybovat, páteř se mu prohnula a uvolnila, když Marissa sklouzla rukama k jeho zadku a zaryla do něj nehty.</p>
<p>Bylo to krásné, ti dva spolu. Nic z toho nabroušeného sexu, který V provozoval po celý život. Byla v tom láska a intimita a… laskavost.</p>
<p>Vishous uvolnil tělo a žuchl naznak na matraci, sklenka se mu přitom naklonila, až se málem vylila. Panebože, to by rád věděl, jaké by to bylo, mít takovýhle sex. Líbilo by se mu to vůbec? Možná by z toho dostal klaustrofobii. Nebyl si jist, zda by mu nevadilo, kdyby ho někdo osahával, a neuměl si představit, že by byl úplně nahý.</p>
<p>Jenže pak pomyslel na Butche a usoudil, že patrně záleží prostě na tom, s kým jste.</p>
<p>V si zakryl zdravou rukou tvář a pekelně zatoužil po tom, aby ho tyhle pocity opustily. Nenáviděl se za ty myšlenky, za tu příchylnost, za marné tesknění, a známou litanii studu smyla únava. Hluboké vyčerpání ho zaplavilo od hlavy až k patě; bojoval s tou vlnou, protože věděl, že je nebezpečná.</p>
<p>Tentokrát nezvítězí. Ani nedostane možnost. Oči se mu zavřely a současně mu páteř olízl strach, který po sobě zanechal husí kůži.</p>
<p><emphasis>A… sakra. </emphasis>Usíná…</p>
<p>V panice se snažil otevřít oči, ale už bylo pozdě. Z víček se staly kamenné zdi. Vír ho strhl a stahoval dolů, aťsi se sebevíc snažil osvobodit.</p>
<p>Pustil sklenku a mlhavě slyšel, jak dopadla na podlahu a roztříštila se. Poslední, nač pomyslel, bylo, že je sám jako ta sklenice vodky, rozbitá a rozlitá, co už nikdo nedá dohromady.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola třetí</strong></p>
<p>O</p>
<p>dva bloky dál na západ si Phury vzal své martini a zasunul se zpátky na koženou lavičku do boxu v ZeroSum. On i Butch byli celkem zticha už od chvíle, kdy asi před půlhodinou v klubu přistáli; oba jen pozorovali lidi od stolu Bratrstva.</p>
<p>Bůhví, že kolem toho byla spousta k vidění.</p>
<p>Za stěnou, tvořenou vodopádem, se taneční parket klubu svíjel v rytmu techna a lidé ve značkovém oblečení pluli na vlnách extáze a koksu a dělali nemravnosti. Bratrstvo však nikdy nešlo s davem. Jeho malé území bylo ve VIP sekci, stůl docela až vzadu, u nouzového východu. Klub se k odpočinku a relaxaci náramně hodil. Lidé je nechávali na pokoji, chlast tu měli špičkový a podnik ležel v centru města, kde Bratrstvo převážně lovilo.</p>
<p>A navíc byl majitelem příbuzný, když se teď Bella a Z vzali. Rehvenge, kterému podnik patřil, byl její bratr.</p>
<p>A náhodou také Phuryho drogový dealer.</p>
<p>Pěkně dlouze si lokl ze svého „protřepat-nemíchat“. Chystal se dnes v noci k dalšímu nákupu. Zásoba mu už zase docházela.</p>
<p>Kolem stolu protančila blondýna, ňadra jí pod stříbrnými penízky poskakovala jako jablíčka, miniaturní sukně s rozparky odhalovala půlky zadku a třpytivá tanga. Vypadala v tom úboru jako o něco víc než napůl nahá.</p>
<p><emphasis>Sprostá, </emphasis>to bylo slovo, které hledal.</p>
<p>Byla typická. Většina lidských žen ve VIP sekci měla jen krůček k zatčení pro neslušné odhalování, ale na druhé straně, ty dámy byly většinou buď profesionálky, nebo jen amatérská obdoba děvek. Když prostitutka dosedla do sousedního boxu, napadlo ho na zlomek vteřiny, jaké by to bylo, zaplatit si trochu času s někým, jako je ona.</p>
<p>Žil v celibátu tak dlouho, že mu připadalo úplně ujeté už jen takhle uvažovat, natožpak takový nápad uskutečnit. Ale možná by mu to pomohlo pustit z hlavy Bellu.</p>
<p>„Něco se ti zalíbilo?“ protáhl Butch.</p>
<p>„Nevím, o čem mluvíš.“</p>
<p>„Ale? Chceš říct, že sis nevšiml tý blondýny, co tudy zrovna proplula? Ani toho, jak se na tebe koukla?“</p>
<p>„Není to můj typ.“</p>
<p>„Tak hledej dlouhovlasou brunetu.“</p>
<p>„Jak je libo.“ Když Phury dopíjel martini, měl sto chutí mrštit sklenicí o zeď. Krucinál, nemohl uvěřit, že vůbec uvažoval o placeném sexu.</p>
<p><emphasis>Zoufalče. Ztroskotanče.</emphasis></p>
<p>Bože, potřebuje čvaňháka.</p>
<p>„No tak, Phury, musíš přece vědět, že všechny holky tady jsou v pozoru, když přijdeš. Mohl bys to s některou aspoň zkusit.“</p>
<p>Dneska v noci na něj tlačí fakt <emphasis>moc </emphasis>lidí. „Ne, díky.“</p>
<p>„Jen říkám…“</p>
<p>„Jdi do háje a drž hubu.“</p>
<p>Butch polohlasně zaklel a nadále se zdržel poznámek. Což způsobilo, že si Phury připadal jako blbec. Což bylo na místě. „Promiň.“</p>
<p>„Ne, to je dobrý.“</p>
<p>Phury mávl na číšnici, která k nim hned přiběhla. Když odnášela jeho prázdnou sklenici, zašeptal: „Dneska v noci se mě pokusila dát s někým dohromady.“</p>
<p>„Prosím?“</p>
<p>„Bella.“ Phury zvedl mokrý koktejlový ubrousek a začal ho skládat do čtverečků. „Prý je v Domově bezpečí nějaká sociální pracovnice.“</p>
<p>„Rhym? No, ta je v pohodě…“</p>
<p>„Ale já…“</p>
<p>„Nemám zájem?“ Butch potřásl hlavou. „Phury, chlape, já vím, že na mě nejspíš zase vyjedeš, ale je nejvyšší čas, aby ses o něco začal zajímat. Tahle tvoje blbost se ženskýma? To musí skončit.“</p>
<p>Phury se musel smát. „Neber si servítky, proč bys taky měl?“</p>
<p>„Hele, potřebuješ trochu žít.“</p>
<p>Phury kývl směrem k peroxidové blondýně. „A ty myslíš, že platit za sex znamená trochu žít?“</p>
<p>„Podle toho, jak se na tebe dívá, bys platit nemusel.“</p>
<p>Phury přinutil svůj mozek vytvořit zkušební scénář. Představoval si, jak vstává a přistupuje k té ženě. Jak ji bere za paži a odvádí na jednu ze soukromých toalet. Možná by mu ho vykouřila. Možná by ji vysadil na umývadlo a roztáhl jí nohy a pumpoval do ní, dokud by se neudělal. Celkový čas? Nanejvýš patnáct minut. Koneckonců, je sice panic, ale mechanika sexu je hodně jednoduchá. Jeho tělu by stačil jen pevný stisk a trochu tření a už by to bylo.</p>
<p>No, teoreticky. Momentálně byl v kalhotách zcela ochablý. Takže i kdyby si chtěl dnes v noci užít, nedošlo by k tomu. Aspoň ne s ní.</p>
<p>„Je mi dobře,“ řekl, když se před ním ocitlo čerstvé martini. Zakroužil v něm olivou, pak ji strčil do úst. „Vážně je mi dobře.“</p>
<p>Oba se vrátili k němé rutině, kdy jediným zvukem nad jejich stolem bylo tlumené dunění hudby za vodní stěnou. Phury chtěl užuž začít o sportu, protože nezvládal to ticho, když Butch ztuhl.</p>
<p>Upřeně na ně zírala nějaká žena z druhého konce VIP prostoru. Byla to šéfka ochranky, ta, co nosila bundu jako chlap a měla mužský účes. Pořádná tvrďačka. Phury ji vídal, jak pohlavkuje ožralé smrtelníky, jako by plácala psy novinami.</p>
<p>Ale počkat, nedívá se na Phuryho. Soustředí se na Butche.</p>
<p>„Páni, tys ji měl,“ řekl Phury. „Viď?“</p>
<p>Butch pokrčil rameny a lokl si piva ze své sklenice. „Jen jednou. A to bylo před Marissou.“</p>
<p>Phury se znovu ohlédl po ženě a musel se v duchu ptát, jaký ten sex asi byl. Vypadala jako ten typ, co dokáže, že chlap vidí hvězdičky. A nemusí to být nutně zábavné.</p>
<p>„Je anonymní sex vůbec k něčemu dobrý?“ zeptal se a připadal si, jako by mu bylo dvanáct.</p>
<p>Butch se pousmál. Tajnůstkářsky. „Myslíval jsem si, že je. Ale když neznáš nic jinýho, jasně, může ti i studená pizza připadat fantastická.“</p>
<p>Phury si lokl svého martini. Studená pizza, hm. Tak tohle ho čeká. Jak inspirující.</p>
<p>„Krucinál, nechci bejt za kazišuka. Jenom že je to lepší s tou pravou.“ Butch do sebe hodil pivo. Když číšnice zamířila pro sklenici, aby mu dolila, řekl: „Ne, dvě prozatím stačí. Díky.“</p>
<p>„Počkat!“ zvolal Phury, ještě než se žena vzdálila. „Já si dám ještě jedno. Díky.“</p><empty-line /><p>Vishous věděl, že se k němu dostavil sen, protože v něm byl šťastný. Na začátku noční můry byl vždycky ve stavu blaženosti. Zpočátku byl úplně šťastný, veskrze kompletní, složená Rubikova kostka.</p>
<p>Pak zazněl výstřel. A na košili se mu rozlila jasně rudá skvrna. A výkřik proťal vzduch, který jako by měl pevné skupenství.</p>
<p>Bolest ho udeřila, jako kdyby v něm vybuchl šrapnel, jako by ho namočili do benzinu a zapálili, jako by z něj stahovali pruhy kůže.</p>
<p><emphasis>Ach, bože, </emphasis>umírá. Takovéhle utrpení nikdo nepřežije.</p>
<p>Padl na kolena a…</p>
<p>V se vymrštil z postele, jako by dostal kopanec do hlavy.</p>
<p>Ve střešní nástavbě, kleci černých stěn a skla obklopeného nocí, zněl jeho dech jako skřípot pily, která řeže tvrdé dřevo. Krucinál, srdce mu bušilo tak rychle, až měl nutkání přitisknout k němu ruce, aby ho udržel na místě.</p>
<p>Potřebuje se napít… <emphasis>Hned.</emphasis></p>
<p>Na nejistých nohou přistoupil k baru, popadl čistou sklenici a nalil si na čtyři prsty Grey Goose. Vysokou sklenku už skoro donesl ke rtům, když si uvědomil, že není sám.</p>
<p>Vytasil od pasu černou dýku a otočil se na patě.</p>
<p>„To jsem jenom já, válečníku.“</p>
<p><emphasis>Ježíši Kriste. </emphasis>Stála před ním Stvořitelka, zahalená od hlavy až k patě v černém rouchu, tvář zakrytou, a její drobná postava dominovala celé místnosti. Zpod okraje jejího šatu se po mramorové podlaze rozlévala záře, jasná jako polední slunce.</p>
<p>Ach, tohle je zrovna to obecenstvo, které teď potřebuje. <emphasis>Hurá, hurá.</emphasis></p>
<p>Uklonil se a zůstal stát. Snažil se přijít na to, jak by mohl v téhle pozici dál pít. „Je mi ctí.“</p>
<p>„Ty ale umíš lhát,“ řekla suše. „Narovnej se, válečníku. Chtěla bych vidět tvou tvář.“</p>
<p>V se usilovně snažil dát dohromady nějakou zdvořilost, aniž by z toho vyšlo poslání do háje. <emphasis>Krucinál.</emphasis><emphasis> </emphasis>Wrath vyhrožoval, že ho udá Stvořitelce, jestli se nedá dohromady. Nejspíš přetekla poslední kapka.</p>
<p>Když se napřímil, usoudil, že lok vodky by byl vnímán jako urážka.</p>
<p>„Ano, to byl,“ souhlasila. „Ale udělej, co musíš.“</p>
<p>Hodil do sebe vodku, jako by pil vodu, a sklenici odložil na bar. Chtěl ještě, ale doufal, že se Stvořitelka nezdrží dlouho.</p>
<p>„Účel mé návštěvy nemá nic společného s vaším králem.“ Stvořitelka se vznesla a zastavila jen půl kroku od něj. V bojoval s nutkáním ucouvnout, zvlášť když vztáhla zářící ruku a dotkla se jeho líce. Její síla byla jako energie blesku: smrtící a přesná. Nikdo nestál o to, být jejím terčem. „Nastal čas.“</p>
<p><emphasis>Čas</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>čemu? </emphasis>Ale ovládl se. Stvořitelce se otázky nekladou. Ledaže byste se chtěli nechat zadupat do země.</p>
<p>„Tvé narozeniny se blíží.“</p>
<p>Pravda, brzy mu bude tři sta tři let, ale nenapadalo ho, proč by u něj kvůli tomu měla vykonat osobní návštěvu. Kdyby mu chtěla předat nějakou drobnou pozornost, stačilo by poslat nějakou maličkost poštou. Sakra, stačilo by vyhrabat nějakou e-mailovou pohlednici na netu.</p>
<p>„A já pro tebe mám dárek.“</p>
<p>„Jsem poctěn.“ <emphasis>A</emphasis> <emphasis>zmaten.</emphasis></p>
<p>„Tvá žena je připravena.“</p>
<p>Vishous sebou celý škubl, jako by ho někdo bodl do zadku žabikuchem. „Promiňte, co…“ <emphasis>Žádné otázky, blbečku. </emphasis>„Aha… S veškerou úctou, já žádnou ženu nemám.“</p>
<p>„Máš.“ Spustila zářící paži. „Vybrala jsem ji ze všech Vyvolených, aby byla tvou první družkou. Je z té nejčistší krve, největší kráska.“ Když V otevřel ústa k odpovědi, Stvořitelka ho převálcovala. „Vezmete se a budete mít spolu potomky, a budeš mít potomstvo také s dalšími. Tvé dcery rozšíří řady Vyvolených. Tvoji synové se stanou členy Bratrstva. Tohle je tvůj osud: stát se Primalem Vyvolených.“</p>
<p>Slovo <emphasis>Primal </emphasis>mezi ně dopadlo jako vodíková bomba.</p>
<p>„Odpusťte mi, Stvořitelko… Hm…“ Odkašlal si a připomněl si, že když někdo Její Svatost naštve, budou ho sbírat na lopatičku. „Nechci vás urazit, ale já si žádnou ženu nevezmu…“</p>
<p>„Vezmeš. A budeš s ní spát podle patřičného rituálu a ona ti porodí dítě. A stejně tak ty druhé.“</p>
<p>Vidina toho, jak je uvězněn na Druhé straně, obklopen ženami, neschopen bojovat, bez možnosti vídat své bratry… nebo… bože, Butche… mu rozvázala jazyk. „Můj osud je osudem bojovníka. Mezi mými bratry. Jsem tam, kde mám být.“</p>
<p>Kromě toho, copak by po tom, co mu udělali, ještě vůbec mohl plodit děti?</p>
<p>Očekával, že ji jeho neposlušnost rozběsní. Místo toho řekla: „Jak jsi nebojácný, když odmítáš povýšení. Velmi se podobáš svému otci.“</p>
<p><emphasis>Chyba. </emphasis>On a Bloodletter nemají <emphasis>nic </emphasis>společného.</p>
<p>„Svatosti…“</p>
<p>„Uděláš to. A podřídíš se z vlastní vůle.“</p>
<p>Jeho odpověď zazněla prudce, tvrdě a chladně. „K tomu bych potřeboval sakra dobrý důvod.“</p>
<p>„Jsi můj syn.“</p>
<p>Vishousovi se zatajil dech, hruď jako by měl náhle zalitou betonem. Určitě to mínila v širším smyslu.</p>
<p>„Před třemi sty a třemi roky ses narodil z mého těla.“ Kápě Stvořitelky se samovolně vznesla z její tváře a odhalila přízračnou, éterickou krásu. „Zvedni svou takzvaně proklatou dlaň a poznej pravdu.“</p>
<p>Se srdcem v krku vztyčil V ruku v rukavici, pak nejistě a škubavě koženou rukavici strhl. V hrůze se zahleděl na to, co bylo pod jeho tetovanou pokožkou: ta záře v něm byla stejná jako její.</p>
<p><emphasis>Kriste Ježíši… </emphasis>Proč si to krucinál nespojil dřív?</p>
<p>„Tvá slepota,“ řekla, „ti umožnila vše popírat. Nechtěl jsi to vidět.“</p>
<p>V odklopýtal pryč od ní. Když narazil na matraci, žuchl na ni zadkem a říkal si, že teď není vhodný čas ke ztrátě rozumu…</p>
<p>Ale počkat… Už ho ztratil. Ztratil ho hodně, jinak by se už úplně zbláznil.</p>
<p>„Jak… je to možné?“ Jasně, byla to otázka, ale komu na tom sakra v téhle chvíli sejde?</p>
<p>„Ano, myslím, že pro tentokrát ti tvé vyptávání prominu.“ Stvořitelka plula kolem místnosti, pohybovala se, aniž by kráčela, její roucho se při tom ani nepohnulo, jako by bylo vytesáno z kamene. Svou nehybností mu připomínala šachovou figurku: královnu, tu jedinou na celé šachovnici, která se může svobodně pohybovat všemi směry.</p>
<p>Když konečně promluvila, byl její hlas hluboký. Velitelský. „Chtěla jsem fyzicky poznat početí a porod, takže jsem přijala odpovídající podobu pro vykonání sexuálního aktu a odebrala jsem se do Staré země v plodném stavu.“ Zastavila se před skleněnými dveřmi na terasu. „Zvolila jsem muže na základě toho, co podle mého přesvědčení byly nejvíce žádoucí mužské vlastnosti pro přežití druhu: síla a mazanost, energie, agresivita.“</p>
<p>V si před očima vybavil obraz svého otce a snažil si představit, že se s ním Stvořitelka miluje. Kruci, to musel být brutální zážitek.</p>
<p>„To byl,“ potvrdila. „Dostalo se mi přesně toho, co jsem hodlala nalézt, v plné míře. Jakmile plození začalo, nedalo se couvnout, a počínal si tak, jak pro něj bylo typické. Na konci však ze mě vystoupil. Jaksi poznal, oč mi jde a kdo jsem.“</p>
<p>Jo, jeho otec vynikal ve zjišťování a využívání motivace ostatních.</p>
<p>„Bylo ode mě patrně pošetilé domnívat se, že bych se mohla u muže, jako byl on, vydávat za něco, čím nejsem. Byl mazaný, vskutku.“ Pohlédla přes místnost na Vishouse. „Řekl mi, že mi dá své sémě, jen když mu bude mužský potomek předán. Nikdy se mu nepodařilo zplodit syna, a jeho válečnické srdce po takovém uspokojení toužilo. – Já však chtěla svého syna pro Vyvolené. Tvůj otec sice mou taktiku pochopil, ale nebyl jediný. I já jsem znala jeho slabosti a bylo v mé moci určit pohlaví dítěte. Dohodli jsme se, že tě tři roky po tvém narození dostane na tři staletí a že tě může vycvičit k boji. Potom tě dostanu pro své záměry já.“</p>
<p>Pro své záměry? Pro otcovy záměry? Sakra, copak on do toho nemá co mluvit?</p>
<p>Stvořitelka poklesla hlasem. „Když jsme dospěli k dohodě, zmocnil se mě násilím na celé hodiny, až jsem málem umřela. Byl posedlý touhou plodit, a já to strpěla, protože jsem na tom byla stejně.“</p>
<p><emphasis>Strpěla </emphasis>bylo správně. V, stejně jako ostatní muži v táboře válečníků, byl nucen sledovat, jak otec provozuje sex. Bloodletter nerozlišoval mezi bojem a milováním a nečinil žádné ústupky kvůli velikosti či slabosti žen.</p>
<p>Stvořitelka se znovu začala pohybovat po místnosti. „V den tvých třetích narozenin jsem tě předala do tábora.“</p>
<p>V začal mlhavě vnímat hučení ve své hlavě, jako když vlak nabírá rychlost. Díky kšeftu svých rodičů žil svůj život v troskách, nucen zvládat dozvuky otcovy krutosti a také surové lekce válečného tábora.</p>
<p>Hlas z něj vycházel podoben tlumenému vrčení. „Víte, co mi udělal? Co mi tam udělali?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Hodil všechna pravidla etikety za hlavu a zasyčel: „Tak proč jsi mě tam, <emphasis>zatraceně, </emphasis>nechala.“</p>
<p>„Dala jsem slovo.“</p>
<p>V se vymrštil, ruka mu sjela k rozkroku. „To mě těší, že tvá čest zůstala neporušena, i když moje ne. Jo, to je sakra férová výměna.“</p>
<p>„Chápu tvůj hněv…“</p>
<p>„Chápeš, <emphasis>mami</emphasis>? To je mi hned <emphasis>o</emphasis> <emphasis>moc </emphasis>líp. Dvacet let života jsem strávil tím, že jsem se snažil udržet v té žumpě naživu. Co jsem získal? Zamotanou hlavu a zmrzačený tělo. A teď ze mě chceš mít chovnýho hřebce?“ Chladně se usmál. „Co když je nedokážu oplodnit? Kdybys věděla, co mě potkalo, napadlo by tě to vůbec?“</p>
<p>„Jsi schopen.“</p>
<p>„Jak to víš?“</p>
<p>„Myslíš, že existuje nějaká část těla mého syna, kterou nevidím?“</p>
<p>„Ty… <emphasis>mrcho,</emphasis>“ zašeptal.</p>
<p>Z jejího těla zavanul žár, dost silný, aby mu sežehl obočí, a její hlas zaburácel střešní nástavbou. „<emphasis>N</emphasis><emphasis>ezapomínej, </emphasis>kdo jsem, válečníku. Zvolila jsem tvého otce nemoudře a oba jsme za tu chybu trpěli. Myslíš, že mi neublížilo, když jsem viděla, jakým směrem se tvůj život ubíral? Myslíš, že jsem to lhostejně pozorovala z dálky? <emphasis>Každý </emphasis><emphasis>den jsem za tebe umírala.</emphasis>“</p>
<p>„No, hergot, jestli ty nejsi učiněná Matka Tereza,“ vykřikl a vnímal, jak se jeho tělo začíná rozpalovat. „Máš být všemocná. Kdyby ses na to nevykašlala, mohla jsi vstoupit…“</p>
<p>„Osud se nevybírá, ten je udělen…“</p>
<p>„Kým? Tebou? Pak jsi jediná, koho bych měl nenávidět za všechny ty svinstva, který mě postihly?“ Teď už celý žhnul; ani se nemusel dívat na své předloktí, aby věděl, že se jím rozlévá ta záře, kterou má v ruce. Přesně. Jako. Ona. „Bože… <emphasis>Proklínám </emphasis>tě.“</p>
<p>„Synu…“</p>
<p>Obnažil špičáky. „Neříkej mi tak. <emphasis>Nikdy. </emphasis>Matka a syn… To my nejsme. Moje matka by něco udělala. Když jsem si nemohl pomoct sám, moje matka by tam byla…“</p>
<p>„Chtěla jsem…“</p>
<p>„Když jsem krvácel, rozervanej a vyděšenej, moje matka by tam byla. Takže to na mě nezkoušej s těma <emphasis>kec</emphasis><emphasis>ama</emphasis><emphasis> </emphasis>o<emphasis> </emphasis>synáčkovi.“</p>
<p>Nastalo dlouhé ticho. Pak zazněl její hlas, jasný a silný. „Dostavíš se ke mně po mé odluce, která začne dnes v noci. Budeš oficiálně předveden své družce. Vrátíš se, až bude patřičně připravena, a vykonáte to, k čemu jste byli zrozeni. A uděláš to z vlastní svobodné vůle.“</p>
<p>„Houby udělám. A ty jdi <emphasis>do háje</emphasis>.“</p>
<p>„Vishousi, synu Bloodletterův, uděláš to, protože jinak rasa nepřežije. Pokud existuje nějaká naděje obstát proti útokům Vyhlazovací společnosti, pak jsou zapotřebí další bratři. V Bratrstvu je vás teď pouhá hrstka. V minulých epochách vás bývalo dvacet až třicet. Odkud se mohou brát další, když ne z výběrových partnerství?“</p>
<p>„Vpustila jsi do Bratrstva Butche, a ten nebyl…“</p>
<p>„Uskutečnila se mimořádná výjimka kvůli proroctví. To vůbec není totéž, a ty to dobře víš. Jeho tělo nikdy nebude tak silné jako tvoje. Nebýt jeho vrozených schopností, nikdy by nemohl jako bratr fungovat.“</p>
<p>V od ní odvrátil pohled.</p>
<p>Přežití druhu. Přežití Bratrstva.</p>
<p><emphasis>Kruci.</emphasis></p>
<p>Přešel místnost a skončil u svého mučidla a stěny plné nástrojů. „Nejsem na takovouhle věc ten pravý. Nejsem hrdinský typ. Nemám zájem spasit svět.“</p>
<p>„Logika spočívá v biologii, a té se nedá odporovat.“</p>
<p>Vishous zvedl svou zářící ruku a myslel na to, kolikrát byl využit k tomu, aby něco zapaloval. Domy. Auta. „A co tohle? Chceš mít celou generaci se stejným prokletím, jaké mám já? Co když to přejde na mé potomky?“</p>
<p>„Je to výtečná zbraň.“</p>
<p>„Stejně tak dýka, ale nezapaluješ s ní své přátele.“</p>
<p>„Dostalo se ti požehnání, ne prokletí.“</p>
<p>„Ale jdi? Zkus s tím žít.“</p>
<p>„Síla vyžaduje oběti.“</p>
<p>Tvrdě a prudce se zasmál. „No, teda, já bych se toho s radostí okamžitě vzdal, jen abych byl normální.“</p>
<p>„I tak máš povinnost vůči svému druhu.“</p>
<p>„Hm, jasně. Stejně jako ty jsi ji měla vůči synovi, kterého jsi porodila. Měla by ses modlit, abych se ke své odpovědnosti stavěl svědomitěji.“</p>
<p>Zadíval se na město a myslel na civilisty, které viděl potlučené, zbité, usmrcené rukama Omegových <emphasis>bezduchých. </emphasis>Po celá staletí ti prevíti vraždili nevinné, a život byl dost těžký i bez štvanic. Dobře to věděl.</p>
<p>Páni, strašně mu vadilo, že na té její logice něco je. V Bratrstvu jich bylo už jen pět, i s Butchem: Wrath podle zákona bojovat nesmí, protože je král. Tohrment zmizel. Darius vloni v létě zemřel. Je jich tedy pět proti nepříteli, jehož řady se stále rozrůstají. Aby to bylo ještě horší, <emphasis>bezduší </emphasis>mají nekonečnou zásobu lidí, které vtahují do svých nemrtvých řad, kdežto bratři se musí narodit a vychovat a přežít svou proměnu. Jasně, ta třída cvičenců, co trénuje v areálu, se nakonec promění ve vojáky. Jenže ti kluci nikdy nebudou mít takovou sílu, vytrvalost ani schopnost samoléčení jako muži z pokrevní linie Bratrstva.</p>
<p>A pokud jde o „výrobu“ dalších bratrů… Je jen malý okruh ploditelů, ze kterého lze vybírat. Podle zákona může Wrath jakožto král spát s jakoukoli ženou z jejich druhu, ale je plně připoután k Beth. Stejně tak Rhage a Z ke svým ženám. Tohr, pokud je ještě naživu a pokud se někdy vrátí, nebude v takovém stavu mysli, aby přiváděl členky Vyvolených do jiného stavu. Jedinou další možnost představuje Phury, jenže ten žije v celibátu a má hromsky zlomené srdce. To není zrovna materiál na prostituta.</p>
<p>„Kruci.“ Zatímco přemílal v hlavě situaci, Stvořitelka zůstávala zticha. Jako by věděla, že stačí jediné její slovo, aby to celé pokazila a poslala svou rasu do horoucích pekel.</p>
<p>Obrátil se čelem k ní. „Udělám to pod jednou podmínkou.“</p>
<p>„A to.“</p>
<p>„Budu žít tady, se svými bratry. Budu s bratry bojovat. Půjdu na Druhou stranu a…“ <emphasis>K</emphasis> <emphasis>čertu se vším.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ach, bože… </emphasis>„…budu spát s kdekým. Ale můj domov je tady.“</p>
<p>„Primal žije…“</p>
<p>„Tenhle nebude, takže to ber, nebo nech být.“ Zamračil se na ni. „A abys věděla: jsem dost velký sobec, takže pokud nesouhlasíš, odejdu, a kde pak budeš? Koneckonců, nemůžeš mě přimět souložit se ženskými až do konce mého života, ledaže bys chtěla pracovat s mým ptákem sama.“ Chladně se usmál. „A co by na to řekla biologie, že?“</p>
<p>Teď byla řada na ní, aby se mlčky pohybovala po místnosti. Pozoroval ji, čekal a vadilo mu, že zřejmě přemýšlejí oba stejným způsobem – v pohybu.</p>
<p>Zastavila se u mučidla a vztáhla před sebe zářící ruku, podržela ji nad deskou z tvrdého dřeva. Pozůstatky sexu, který tu měl, se rozplynuly ve vzduchu, nepořádek se sklidil, jako by ho neschvalovala. „Myslela jsem, že bys třeba rád žil v klidu. Životem, ve kterém bys byl v bezpečí a nemusel bojovat.“</p>
<p>„A všechen ten pečlivý výcvik otcovy pěsti aby přišel nazmar? To by přece byla <emphasis>náramná </emphasis>škoda. Pokud jde o to bezpečí, to by se mi bylo hodilo před třemi sty lety. Teď už ne.“</p>
<p>„Myslela jsem, že bys třeba… měl rád vlastní družku. Ta, kterou jsem ti vybrala, má nejlepší ze všech rodokmenů. Je čistokrevná, půvabná a krásná.“</p>
<p>„A otce jsi mi taky vybrala, že? Takže mě laskavě omluv, že nejsem bez sebe nadšením.“</p>
<p>Její pohled sklouzl k jeho nástrojům. „Potrpíš si na takové… tvrdé zacházení.“</p>
<p>„Jsem synem svého otce. Sama jsi to říkala.“</p>
<p>„Se svou družkou by ses nemohl věnovat těmhle… sexuálním praktikám. Bylo by to ostudné a pro ni děsivé. A nemohl bys být se žádnou jinou než s Vyvolenou. To by byla hanba.“</p>
<p>V se pokusil představit si, že se vzdá svých zálib. „Můj netvor musí ven. Obzvlášť teď.“</p>
<p>„Teď?“</p>
<p>„Ale jdi, <emphasis>mami</emphasis>. Víš o mně všechno, že? Takže víš, že moje vidiny zmizely a jsem napůl šílený z nevyspání. Sakra, musíš vědět, že jsem minulej tejden skočil z týhle střechy. Čím dýl to trvá, tím hůř mi bude, zvlášť když nebudu mít… pohyb.“</p>
<p>Mávla přehlíživě rukou. „Nic nevidíš, protože jsi na křižovatce vlastní cesty. Nelze uplatnit svobodnou vůli, pokud víš o konečném výsledku, tudíž se prorocká část tvé bytosti přirozeně sama potlačuje. Vidiny se vrátí.“</p>
<p>Z jakéhosi šíleného důvodu ho to uklidnilo, i když dřív bojoval proti vtírání do osudů jiných lidí už od chvíle, kdy se mu před staletími začaly zjevovat.</p>
<p>Pak mu svitlo. „Ty nevíš, co se mnou bude, viď. Nevíš, co udělám.“</p>
<p>„Uvěřila bych tvému slovu, že splníš své povinnosti na Druhé straně. Že tam vykonáš vše, co musí být vykonáno. A uvěřila bych mu hned.“</p>
<p>„Řekni to. Řekni, že nevíš, co vidíš. Jestli chceš můj slib, dopřej mi to.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Chci vědět, že jsi v něčem bezmocná,“ odsekl. „Abys věděla, jak je <emphasis>mně</emphasis>.“</p>
<p>Její žár stoupal, až bylo ve střešní nástavbě jako v sauně. Pak ale řekla: „Tvůj osud je mým osudem. Neznám tvou cestu.“</p>
<p>V si založil paže na hrudi a měl pocit, jako by měl kolem krku smyčku a stál na rozviklané židli. Čert. Aby. Ho. Vzal. „Máš mé čestné slovo.“</p>
<p>„Vezmi si tohle a přijmi své jmenování Primalem.“ Podala mu těžký zlatý přívěsek na černé hedvábné šňůře. Když tu věc přijal, kývla na znamení, že smlouva je zpečetěna. „Půjdu informovat Vyvolené. Mé odloučení skončí za sedm dní. Pak za mnou přijdeš a budeš nastolen jako Primal.“</p>
<p>Její černá kápě se zvedla bez pomoci rukou. Těsně předtím, než se spustila přes její zářící tvář, řekla: „Zatím na shledanou. Měj se dobře.“</p>
<p>Zmizela nehlučně a bez pohybu, světlo zhaslo.</p>
<p>V přistoupil k lůžku a pak mu kolena vypověděla službu. Když dosedl na matraci, zadíval se na dlouhý, úzký přívěsek. Zlato bylo prastaré a poznamenané znaky ve Staré řeči.</p>
<p>Nechtěl mít děti. Nikdy nechtěl. Ačkoliv předpokládal, že podle tohoto scénáře není ničím víc než dárcem spermatu. Nebude muset být žádnému ze svých potomků otcem, což je úleva. Nebyl by dobrý otec.</p>
<p>Strčil přívěsek do zadní kapsy kožených kalhot a složil hlavu do dlaní. Vynořovaly se před ním vidiny vyrůstání ve válečnickém táboře, vzpomínky křišťálově jasné a ostré jako sklo. Ošklivě zaklel ve Staré řeči, sáhl do bundy, vyndal telefon a stiskl tlačítko rychlé volby. Když se ozval Wrathův hlas, zněl v pozadí vrčivý zvuk.</p>
<p>„Máš moment?“ zeptal se Vishous.</p>
<p>„Jo, co se děje?“ Když V nepokračoval, Wrath ztlumil hlas. „Vishousi? Jsi v pořádku?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Zaslechl šelest, pak se z dálky ozval Wrathův hlas: „Fritzi, můžeš přijít luxovat až za chvíli? Díky.“ Vrčivý zvuk umlkl a bylo slyšet, jak se zavírají dveře. „Povídej.“</p>
<p>„Pamatuješ si… No, pamatuješ si, jak ses naposled opil? Jako doopravdy opil?“</p>
<p>„Kruci… Hm…“ Během odmlky V v duchu viděl, jak se královo černé obočí za panoramatickými černými brýlemi vraští. „Bože, myslím, že to bylo s tebou. Někdy začátkem dvacátého století, viď? My dva a sedm lahví whisky.“</p>
<p>„Ve skutečnosti jich bylo devět.“</p>
<p>Wrath se zasmál. „Začali jsme ve čtyři odpoledne a trvalo nám to… Jak dlouho – čtrnáct hodin? Čekal mě pak celý den práce. Už je to sto let a myslím, že mám pořád ještě kocovinu.“</p>
<p>V zavřel oči. „Vzpomeň si, jak se rozednívalo. Já… hm… jsem ti řekl, že jsem nikdy nepoznal svou matku? Že nemám zdání, kdo byla nebo co se s ní stalo?“</p>
<p>„Většinu toho mám v mlze, ale jo, tohle si vybavuju.“</p>
<p>Panebože, oba byli tehdy v noci úplně hotoví. Opilí na šrot. A to byl jediný důvod, proč V něco vyblábolil o tom, co mu strašilo v hlavě čtyřiadvacet hodin denně.</p>
<p>„V? Co se děje? Má to něco společného s tvou <emphasis>mahmen?“</emphasis></p>
<p>V padl naznak na postel. Když na ní přistál, přívěsek v zadní kapse se mu zaryl do zadku. „Jo. Právě jsem se s ní seznámil.“</p><empty-line /><p><strong>Kapitola čtvrtá</strong></p>
<p>N</p>
<p>a Druhé straně, ve svatyni Vyvolených, seděla Cormia na kavalci ve svém bílém pokoji a vedle ní hořela malá bílá svíčka. Měla na sobě tradiční bílé roucho Vyvolených, bosé nohy na bílém mramoru, ruce složené v klíně.</p>
<p>Čekala.</p>
<p>Byla zvyklá čekat. Vyvolené to měly v povaze. Čekaly, až jim kalendář rituálů poskytne nějakou činnost. Čekaly, až se objeví Stvořitelka. Čekaly, až jim Directrix uloží nějakou povinnost. A čekaly milostivě a trpělivě a s pochopením, jinak by zostudily celou tradici, jíž sloužily. V těchto místech nebyla žádná sestra důležitější než druhá. Vyvolená byla součástí celku, jedinou molekulou z mnoha, jež tvořily funkční duchovní korpus. Zásadně důležitá a zcela bezvýznamná zároveň.</p>
<p>Běda tudíž ženě, která nesplnila své povinnosti a mohla by poskvrnit ostatní.</p>
<p>Dnes však čekání s sebou neslo břímě, před kterým nebylo úniku. Cormia zhřešila a s hrůzou očekávala svůj trest.</p>
<p>Dlouhou dobu toužila po proměně, potají se už nemohla dočkat, byť ne pro dobro Vyvolených. Toužila po plném uznání. Toužila cítit ve svém dechu a tepu význam, který její bytost zaujme ve vesmíru jako jedinec, ne jako loukoť v kole. Změna jí připadala jako klíč k osobní svobodě.</p>
<p>Změny se jí dostalo teprve nedávno, když byla vyzvána, aby se napila z poháru v chrámu. Zprvu byla nadšena, protože soudila, že její tajná touha zůstala nepozorována, a přesto se splnila. Jenže pak přišel trest.</p>
<p>Při pohledu na své tělo vyčítala ňadrům a bokům to, co ji postihne. Vyčítala si, že chtěla být někým výjimečným. Měla zůstat, jak byla…</p>
<p>Tenká hedvábná záclona ve dveřích se rozhrnula a vstoupila Vyvolená Amalya, jedna z osobních společnic Stvořitelky.</p>
<p>„A tak je dokonáno,“ řekla Cormia a sevřela prsty, až ji pálily kotníky.</p>
<p>Amalya se dobrotivě usmála. „Je.“</p>
<p>„Jak dlouho?“</p>
<p>„Přijde na závěr odloučení Její Výsosti.“</p>
<p>Zoufalství přimělo Cormii k neuvážené otázce. „Nemůže být předvolána jiná z nás? Jsou jiné, které po tom touží.“</p>
<p>„Byla jsi vyvolena ty.“ Když Cormii vhrkly do očí slzy, Amalya k ní přistoupila, kroky jejích bosých nohou byly nehlučné. „Bude něžný k tvému tělu. Bude…“</p>
<p>„Nic takového nebude. Je to syn válečníka Bloodlettera.“</p>
<p>Amalya ucukla. <emphasis>„Cože?“</emphasis></p>
<p>„Copak ti to Stvořitelka nepověděla?“</p>
<p>„Její Svatost jen řekla, že je to zařízeno s jedním z Bratrstva, zasloužilým válečníkem.“</p>
<p>Cormia zavrtěla hlavou. „Dozvěděla jsem se to, hned jak za mnou přišla. Myslela jsem, že to vědí všichni.“</p>
<p>Amalya svraštila v obavách čelo. Beze slova usedla na kavalec a přitiskla Cormii k sobě.</p>
<p>„Já to nechci,“ šeptala Cormia. „Odpusť mi, sestro. Ale nechci to.“</p>
<p>Amalyin hlas postrádal přesvědčivost, když říkala: „Všechno dobře dopadne… Doopravdy.“</p>
<p>„Co se to tu děje?“ Ostrý hlas je od sebe odtrhl stejně prudce, jako by to učinil pár silných rukou.</p>
<p>Directrix stála ve dveřích s podezíravým výrazem. V jedné ruce měla jakousi knihu a v druhé šňůru černých vzývacích perel, a byla tak dokonalou představitelkou řádného cíle a poslání Vyvolené.</p>
<p>Amalya rychle vstala, ale situace byla výmluvná. Vyvolená se měla v každém okamžiku radovat ze svého postavení: cokoli jiného se považovalo za vybočení, které přinášelo trest.</p>
<p>„Promluvím si teď s Vyvolenou Cormií,“ oznámila Directrix. „O samotě.“</p>
<p>„Ano, samozřejmě.“ Amalya kráčela ke dveřím s hlavou sklopenou. „Omluvte mě laskavě, sestry.“</p>
<p>„Ty budeš pokračovat v cestě do Chrámu nápravy, že ano.“</p>
<p>„Ano, Directrix.“</p>
<p>„Zůstaneš tam po zbytek cyklu. Jestli tě uvidím venku, budu nanejvýš rozladěna.“</p>
<p>„Ano, Directrix.“</p>
<p>Cormia pevně zavřela oči a modlila se za svou přítelkyni, když odcházela. Celý cyklus v onom chrámu? Od smyslové deprivace by se dalo i zešílet.</p>
<p>Slova Directrix zněla úsečně. „Poslala bych tě tam také, kdybys nemusela vyřídit jiné věci.“</p>
<p>Cormia si setřela slzy. „Ano, Directrix.“</p>
<p>„Zahájíš teď své přípravy tím, že si přečteš tohle.“ Na lůžku přistála v kůži vázaná kniha. „Jsou tam podrobně rozepsána práva Primala a tvé povinnosti. Až skončíš, absolvuješ sexuální školení.“</p>
<p><emphasis>Ach, drahá Panno, prosím, Directrix ne… Prosím,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Directrix ne…</emphasis></p>
<p>„Instrukce ti dá Layla.“ Když Cormii poklesla ramena, Directrix vyštěkla: „Má mě snad urazit tvá úleva, že to nebudu já, kdo tě poučí?“</p>
<p>„Vůbec ne, sestro.“</p>
<p>„Teď se proviňuješ lží. Podívej se na mě. <emphasis>Podívej se</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>na mě.</emphasis>“</p>
<p>Cormia zvedla oči a nemohla si pomoci, přikrčila se strachy, když ji Directrix probodla tvrdým pohledem.</p>
<p>„Splníš svou povinnost, a splníš ji dobře, nebo tě vyženu. Rozumíš mi? Budeš vyhnána.“</p>
<p>Cormia byla tak omráčena, že nedokázala odpovědět. Vyhnána? Vyhnána… na druhou stranu?</p>
<p><emphasis>„Odpověz mi. </emphasis>Je to jasné?“</p>
<p>„A-ano, Directrix.“</p>
<p>„Nemyl se. Přežití Vyvolených a řádu, který jsem tady založila, je to jediné, co má význam. Každý jedinec, který se jednomu či druhému postaví, bude odstraněn. Připomeň si to, až pocítíš nutkání litovat se. Tohle je pocta, a má ruka ji odejme s příslušnými následky. Je to jasné? <emphasis>Je to jasné?</emphasis>“</p>
<p>Cormia nedokázala nalézt hlas, a tak kývla.</p>
<p>Directrix potřásla hlavou, do očí jí vstoupilo zvláštní světlo. „Až na svůj rodokmen jsi úplně nepřijatelná. Po pravdě řečeno, tohle je celé úplně nepřijatelné.“</p>
<p>Directrix odešla v šelestu roucha, bílý hedvábný šat za ní zavlál ve dveřích.</p>
<p>Cormia složila hlavu do dlaní a kousla se do dolního rtu. Uvažovala o svém postavení: její tělo bylo právě přislíbeno válečníkovi, s nímž se nikdy nesetkala… Který je potomkem surového ukrutníka… A na jejích ramenou spočinula vznešená tradice Vyvolených.</p>
<p>Pocta? Nikoli, je to trest – za tu neslýchanou drzost, že chtěla něco pro sebe.</p><empty-line /><p>Když před ním stanulo další martini, Phury se snažil rozpomenout, jestli je to páté? Nebo šesté? Nebyl si jist.</p>
<p>„Páni, ještě že dneska v noci nebojujeme,“ řekl Butch. „Piješ to svinstvo jako vodu.“</p>
<p>„Mám žízeň.“</p>
<p>„Koukám.“ Polda se v boxu protáhl. „Jak dlouho ještě máš v plánu rehydrovat, Lawrenci z Arábie?“</p>
<p>„Nemusíš tady…“</p>
<p>„Uhni, poldo.“</p>
<p>Phury i Butch vzhlédli. Vedle stolu se zčistajasna objevil Vishous a něco se chystalo. S rozšířenýma očima a bledou tváří vypadal, jako by zažil dopravní nehodu, ačkoliv nekrvácel.</p>
<p>„Ahoj, chlape.“ Butch se pošoupl doprava, aby mu udělal místo. „Myslel jsem, že se dneska neuvidíme.“</p>
<p>V usedl, kožená motorkářská bunda se mu vyboulila a způsobila, že jeho mohutná ramena vypadala doslova obrovitě. Netypickým pohybem začal bubnovat prsty o desku stolu.</p>
<p>Butch se na svého spolubydlícího zamračil. „Vypadáš jako zdechlina. Co se děje?“</p>
<p>Vishous sepjal ruce. „Tady to nejde.“</p>
<p>„Tak pojďme domů.“</p>
<p>„To sakra ani omylem. Tam budu vězet celej den.“ V zvedl ruku. Když přistoupila číšnice, položil jí na tácek stovku. „Noste pořád Goose, jasný? A tohle je jen dýško.“</p>
<p>Usmála se. „S největší radostí.“</p>
<p>Když odplouvala k baru, jako by jela na kolečkových bruslích, V přelétl pohledem VIP prostory, obočí svraštělé. Do prčic, nekontroluje příbuzné. Chce se prát. A je to možné, že tenhle bratr… trochu září?</p>
<p>Phury pohlédl doleva a dvakrát si poklepal na ucho, čímž vyslal požadavek k jednomu z Maurů, kteří střežili dveře do privátu. Ochrankář kývl a promluvil do svých náramkových hodinek.</p>
<p>Pár minut nato z nich vyšel obrovský muž s krátce ostříhaným čírem. Rehvenge měl na sobě dokonale padnoucí černý oblek a v pravé ruce držel černou hůl. Když zvolna přicházel ke stolu Bratrstva, štamgasti se před ním rozestupovali, zčásti z úcty k jeho rozměrům, zčásti ze strachu z jeho reputace. Všichni věděli, co je zač a čeho je schopen: Rehv patřil k těm velkoobchodníkům s drogami, kteří se osobně zajímají o svou živnost. Naštveš ho a bude z tebe fašírka.</p>
<p>Zsadistův polokrevný švagr působil překvapivě jako spojenec Bratrstva, ačkoliv Rehvova skutečná povaha všechno komplikovala. Nebylo chytré spojit se se <emphasis>sympathem</emphasis>. Fyzicky i obrazně. Takže to s ním jako s přítelem a příbuzným nebylo snadné.</p>
<p>V jeho upjatém úsměvu takřka nebyly vidět špičáky. „Dobrý večer, pánové.“</p>
<p>„Nemohli bysme si v tvý kanceláři probrat jednu privátní záležitost?“ zeptal se Phury.</p>
<p>„Nebudu mluvit,“ zavrčel V, když se před ním objevilo pití. Jedním pohybem zápěstí do sebe hodil vodku, jako by měl v útrobách oheň a hasil ho vodou. „Nebudu. Mluvit.“</p>
<p>Phury a Butch si pohlédli do očí a dospěli k dokonalému souladu: Vishous promluví ještě rád.</p>
<p>„Tvá kancelář?“ zeptal se Phury Rehvenge.</p>
<p>Rehv zvedl jedno elegantní obočí, v ametystových očích mazaný výraz. „Nevím, jestli o ni budete stát. Je tam namontovaný odposlech a každá slabika se zaznamenává. Ledaže… samozřejmě… bych tam byl já.“</p>
<p>Nebylo to ideální, ale cokoli, co ublíží Bratrstvu, ublíží i Rehvově sestře jakožto Zsadistově družce. A tak i když je ten chlap zčásti <emphasis>sym</emphasis><emphasis>path, </emphasis>má motivaci nechat si pro sebe všechno, co se tam odehraje.</p>
<p>Phury vyklouzl z boxu a zadíval se na V. „Vem si s sebou pití.“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Butch vstal. „Tak ho tady necháš. Protože jestli nechceš jít domů, promluvíme si tady.“</p>
<p>Vishousovy oči zazářily. A nejen oči. „Sakra…“</p>
<p>Butch se sklonil nad stůl. „Momentálně z tebe čiší aura, jako bys byl zadkem zapojenej do zástrčky. Takže ti vřele doporučuju, abys nechal těch keců, že si vystačíš, a koukal mazat do Rehvovy kanceláře, než se něco semele. Jasný?“</p>
<p>Dlouho se nic nedělo, jenom V a Butch na sebe hleděli. Pak V vstal a zamířil do Rehvovy kanceláře. Cestou vyzařoval z jeho hněvu toxický chemický pach, takový, ze kterého vás pálí v nose.</p>
<p>Páni, polda je jedinej, kdo má u V šanci, když se dostane do takovýhle nálady.</p>
<p>Takže díky bohu za Irčana.</p>
<p>Skupina prošla dveřmi, střeženými dvojicí Maurů, a ocitla se v Rehvengeově jeskynní kanceláři. Když se dveře zavřely, Rehv obešel psací stůl, sáhl pod něj a pípavý zvuk utichl.</p>
<p>„Je tu čisto,“ řekl a spustil se do černého koženého křesla.</p>
<p>Všichni zírali na V… který se naráz proměnil ve zvíře v zoo, co neklidně přechází a vypadá, jako by mělo sto chutí někoho sežrat. Bratr se konečně zastavil na druhém konci místnosti, než kde byl Butch. Osvětlovací těleso, zapuštěné do stropu nad jeho hlavou, nezářilo zdaleka tak jasně jako to, co mu svítilo pod pokožkou.</p>
<p>„Povídej,“ zašeptal Butch polohlasem.</p>
<p>V beze slova vyndal cosi ze zadní kapsy. Když natáhl paži, zhoupl se na konci hedvábné šňůry těžký zlatý přívěsek.</p>
<p>„Vypadá to, že mám novou práci.“</p>
<p>„A… sakra,“ zašeptal Phury.</p><empty-line /><p>V Blayově ložnici si John a jeho kámoši zřídili doupě: John seděl v nohách postele, Blay se zkříženýma nohama na podlaze. Qhuinn byl natažený na křesle ve tvaru pytle, jeho nové tělo z něj napůl přečuhovalo. Měli otevřená piva a kolovaly mezi nimi také pytlíky křupek a bramborových lupínků.</p>
<p>„Tak to vysyp,“ řekl Blay. „Jaká byla proměna?“</p>
<p>„Na proměnu se vykašli, měl jsem ženskou.“ Když Blay i John vytřeštili oči, Qhuinn se rozchechtal. „Jo. Měl. Přišel jsem o nevinnost, takříkajíc.“</p>
<p>„Sakra. Práce. Vysyp. To,“ vydechl Blay.</p>
<p>„Vážně.“ Qhuinn zaklonil hlavu a vypil jedním douškem polovinu svého piva. „Ale řeknu ti, ta proměna… Člověče…“ Pohlédl na Johna, přimhouřil oči, z nichž jedno bylo napuchlé. „Připrav se, J-mane. Je to drsný. Chce se ti umřít. Modlíš se, abys umřel. A pak přijde krize.“</p>
<p>Blay kývl. „Je to děs.“</p>
<p>Qhuinn dopil pivo a hodil prázdnou plechovku do koše na papír. „Moje proběhla beze svědků. Tvoje taky, viď?“ Když Blay kývl, Qhuinn otevřel miniledničku a vyndal si další Coronu. „Jo, chci říct… bylo to divný. Můj otec byl v místnosti. Její otec taky. A celou tu dobu sebou moje tělo mlátilo jak zběsilý. Cítil bych se trapně, ale nestíhal jsem, protože jsem si připadal jako blbec.“</p>
<p>„Koho jsi použil?“ zeptal se Blay.</p>
<p>„Marnu.“</p>
<p>„Hezkyyy.“</p>
<p>Qhuinnovi ztěžkla víčka. „Jo, byla <emphasis>moc </emphasis>hezká.“</p>
<p>Blayovi spadla brada. „Ona? To s ní jsi…“</p>
<p>„Jo.“ Qhuinn se zasmál a Blay se svalil naznak na podlahu, jako by ho někdo střelil do hrudníku. „Marna. Já vím. Sám tomu pomalu nemůžu uvěřit.“</p>
<p>Blay zvedl hlavu. „Jak k tomu došlo? A pomoz mi pánbůh, natrhnu ti zadek, jestli něco vynecháš.“</p>
<p>„Ha! Jako bys byl v tomhle směru sám nějak moc sdílnej.“</p>
<p>„Neuhýbej otázce. Začni zpívat, kamarádíčku.“</p>
<p>Qhuinn poposedl kupředu a John to vzal jako pokyn, aby se posunul až na okraj postele.</p>
<p>„Fajn, takže bylo po všem, jasný? Chci říct… dopilo se, změna skončila. Ležel jsem na posteli úplně… Jo, jako by mě přejel vlak. Zůstávala tam pro případ, že bych potřeboval ještě víc od ní ze žíly, někde v koutě v křesle nebo tak. Každopádně si její a můj otec povídali a já nějak omdlel. Příští, co vím, bylo, že jsem v místnosti sám. Dveře se otevřou a v nich Marna. Prý si zapomněla svetr, nebo takovou nějakou blbost. Jen jsem na ni kouknul a… No, Blayi, víš, jak vypadá, ne? Okamžitě mi stál. Můžeš mi to vyčítat?“</p>
<p>„Ani v nejmenším.“</p>
<p>John zamžikal a naklonil se ještě blíž.</p>
<p>„Měl jsem teda přes sebe prostěradlo, ale ona to nějak poznala. Páni, celýho si mě prohlížela a usmívala se a bylo to jako ‚No, teda, panebože…‘ Ale pak ji z chodby zavolá její otec. Museli u nás oba zůstat, protože než jsem byl hotovej, bylo už denní světlo, ale bylo jasný, že on nechce, aby zalezla ke mně. Jak teda odchází, řekne mi, že tam vklouzne pozdějc. Já jí vlastně nevěřil, ale naději jsem měl. Uplyne hodina, já čekám… Jsem touhou bez sebe. Další hodina. Pak tak jako – fajn, tak se neukáže. Zavolám domácím telefonem tátu a řeknu mu, že padám ven. Pak vstanu, odvalím se do sprchy, vyjdu z ní… a v pokoji je ona. <emphasis>Nahá.</emphasis><emphasis> V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>posteli. </emphasis>Kristepane, já byl schopnej jen zírat. Ale rychle jsem se z toho dostal.“ Qhuinnovy oči se upíraly na podlahu, vrtěl hlavou sem a tam. „Vzal jsem si ji třikrát. Hned po sobě.“</p>
<p>„A… sakra,“ zašeptal Blay. „Líbilo se ti to?“</p>
<p>„Co bys řek‘? Jasně.“ Když Blay kývl a zvedl ke rtům Coronu, Qhuinn dodal: „Když jsem byl hotovej, vzal jsem ji pod sprchu, umyl a skočil na ni na půl hodiny.“</p>
<p>Blay se zakuckal pivem, až se celý pobryndal. „No, panebože…“</p>
<p>„Chutnala jako zralá švestka. Sladká a hustá.“ Když Johnovi vystoupily oči z důlků, Qhuinn se usmál. „Měl jsem ji všude na obličeji. Bylo to fantastický.“</p>
<p>Dlouze si lokl, jako by byl skutečný chlap, a nijak se nesnažil skrývat reakce svého těla na to, co bezpochyby znovu prožíval v hlavě. Když se mu na džínách napnul zip, Blay si zakryl klín mikinou.</p>
<p>John neměl co skrývat, a tak sklopil oči ke své láhvi.</p>
<p>„Vezmeš si ji?“ zeptal se Blay.</p>
<p>„Proboha, ne!“ Qhuinn zvedl ruku a jemně šťouchl do svého monoklu. „To se jen… tak stalo. Chci říct, <emphasis>ne.</emphasis><emphasis> </emphasis>Ona a já? Nikdy.“</p>
<p>„Ale nebyla snad…“</p>
<p>„Ne, nebyla panna. Samozřejmě, že nebyla. Takže žádná svatba. Stejně by si mě nikdy nevzala.“</p>
<p>Blay pohlédl na Johna. „Aristokratický ženský mají být panny, než si někoho vezmou.“</p>
<p>„Jo, časy se změnily.“ Qhuinn svraštil čelo. „Ale stejně, nikomu nic neříkejte, jasný? Užili jsme se, a o nic nešlo. Je to dobrá holka.“</p>
<p>„Je to u mě jako v hrobě.“ Blay se zhluboka nadechl, pak si odkašlal. „A… s někým jiným je to lepší, viď?“</p>
<p>„Sex? Miliónkrát, kámo. Když si to uděláš sám, pomůže to, ale tomu opravdovýmu se to zdaleka nevyrovná. Panebože, byla tak měkká… Zvlášť mezi nohama. Hrozně se mi líbilo být na ní, být hluboko v ní, slyšet ji sténat. Škoda, chlapi, že jste tam nebyli. Fakt byste si to užili.“</p>
<p>Blay zakoulel očima. „Tebe při sexu. Jo, to teda fakt potřebuju vidět.“</p>
<p>Qhuinn se pousmál, trochu zlomyslně. „Když bojuju, koukáš na mě rád, ne?“</p>
<p>„No jasně, v tom jsi dobrej.“</p>
<p>„Proč by to při sexu mělo být jinak? Má to prostě něco společnýho s tělem.“</p>
<p>Blay se zatvářil užasle. „Ale… co soukromí?“</p>
<p>„Soukromí je otázka kontextu.“ Qhuinn vyndal třetí pivo. „A Blayi?“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„V sexu jsem taky fakt dobrej.“ Odlomil uzávěr a napil se. „Takže musíme udělat tohle. Za pár dní zesílím a pak vyrazíme do klubů v centru. Chci si to zopakovat, ale s ní to nejde.“ Qhuinn pohlédl na Johna. „J-mane, půjdeš s náma do ZeroSum. Je mi jedno, jestli jsi před proměnou. Půjdeme spolu.“</p>
<p>Blay kývl. „My tři jsme dobrá parta. Kromě toho, Johne, budeš brzo tam, co my.“</p>
<p>Když ti dva začali plánovat, John zůstal zticha. Celá ta záležitost s balením holek byla nepříjemná, a to nejen proto, že dosud neprošel proměnou. Měl špatné vzpomínky na věci sexuální povahy. Ty nejhorší.</p>
<p>Na zlomek vteřiny se mu v paměti živě vybavilo špinavé schodiště, na kterém se to událo. Cítil zbraň u spánku. Cítil, jak z něj někdo strhává džíny. Cítil to nemyslitelné, co se s ním dělo. Pamatoval si, jak ho dech škrábal v hrdle a jak mu slzely oči a jak se počural na špičky laciných tenisek toho chlapa.</p>
<p>„Tenhle víkend,“ oznámil Qhuinn, „se o tebe postaráme, Blayi.“</p>
<p>John postavil pivo a promnul si obličej. Blayovi zrudly tváře.</p>
<p>„Jo, Qhuinne… Já nevím…“</p>
<p>„Věř mi. Já ti to zařídím. A pak, Johne? Ty jsi na řadě příště.“</p>
<p>První reakce Johnovi velela zavrtět hlavou, ale zarazil se, aby nevypadal jako idiot. Už tak si připadal méněcenný, malý a nemužný. Odmítnout nabídku na sexuální radovánky, to už by znamenalo jednoznačnou jízdenku do Země zkrachovanců.</p>
<p>„Takže máme plán?“ otázal se Qhuinn.</p>
<p>Blay si žmoulal okraj trička a John nabyl zřetelného dojmu, že chce říct ne. Což způsobovalo, že John se cítil o tolik lépe…</p>
<p>„Jo.“ Blay si odkašlal. „Já… No jo, jsem pekelně nadrženej. Skoro na nic jinýho nedokážu myslet, víš? A ono to jako fakt bolí.“</p>
<p>„Přesně vím, jak to myslíš.“ Qhuinnovi zajiskřilo v nestejných očích. „A my si pěkně užijeme. Sakra, Johne… Nechceš říct svýmu tělu, aby už taky narostlo?“</p>
<p>John jen pokrčil rameny a litoval, že nemůže odejít.</p>
<p>„Tak si dáme sKillerz?“ zeptal se Blay a ukázal na ovládací panel na podlaze. „John nás zase vyklepne, ale stejně můžeme bojovat o druhý místo.“</p>
<p>Byla to božská úleva, soustředit se na něco jiného, a všichni tři se zabrali do hry, řvali na televizní obrazovku a házeli po sobě obaly od bonbonů a uzávěry od piva. Panebože, tohle John miloval. Na videoobrazovce spolu soupeřili jako rovný s rovným. Nebyl malý a zaostalý; byl lepší než oni. Ve hře sKillerz mohl být tím válečníkem, jímž se toužil stát.</p>
<p>Když jim naklepal kokos, pohlédl na Blaye a pochopil, že kamarád vybral tuto hru právě proto, aby se John cítil lépe. Ale na druhé straně, Blay obvykle věděl, co se děje komu v hlavě, a uměl být hodný, aniž by někoho přivedl do rozpaků. Byl to výtečný přítel.</p>
<p>Čtyři kartony po šesti pivech, tři výpady do kuchyně, dvě kompletní partie sKillerz a film s Godzillou; pak se John podíval na hodinky a odešel spát. Brzy pro něj přijede Fritz, protože na čtvrtou hodinu má každou noc objednanou schůzku, kam musí, jinak by ho vyhodili z výcvikového programu.</p>
<p><emphasis>Uvidíme se zítra ve škole? </emphasis>znakoval.</p>
<p>„Platí,“ řekl Blay.</p>
<p>Qhuinn se usmál. „Později na netu, jo?“</p>
<p><emphasis>Jasně. </emphasis>Zastavil se u dveří. <emphasis>Jo, hele, chtěl jsem se zeptat.</emphasis><emphasis> </emphasis>Zaťukal si na oko a ukázal na Qhuinna. <emphasis>Co ten</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>monokl?</emphasis></p>
<p>Qhuinnův pohled zůstal zcela klidný, usmíval se zářivě jako vždy. „Ale to nic. Jen jsem uklouz‘ a upad‘ ve sprše. Jsem fakt blbec, hm.“</p>
<p>John svraštil obočí a pohlédl na Blaye, který upřel oči k podlaze a nezvedl je. Tak jo, něco se…</p>
<p>„Johne,“ řekl Qhuinn pevně, „nehody se stávají.“</p>
<p>John mu nevěřil, zvlášť kvůli tomu, že Blay pořád nezvedal oči, ale protože měl i on svá tajemství, nehodlal do toho strkat nos.</p>
<p><emphasis>Jo, jasně, </emphasis>znakoval. Pak rychle hvízdl na rozloučenou a vypadnul.</p>
<p>Když zavíral dveře, uslyšel jejich hluboké hlasy a položil dlaň na zárubeň. Moc chtěl být tam, kde jsou oni, ale to s tím sexem… Ne, promění se v muže, aby mohl pomstít své mrtvé. Ne proto, aby mohl prohánět holky. Když se to tak vezme, možná by se mohl ubírat v Phuryho šlépějích.</p>
<p>Celibát se dá v mnoha ohledech doporučit. Phury abstinuje odjakživa, a podívejte se na něj. Má to v hlavě úplně srovnané, fakt chlap, jak má být.</p>
<p>Není to špatná cesta.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola pátá</strong></p>
<p>„C</p>
<p>ože budeš?“ vyhrkl Butch.</p>
<p>Při pohledu na svého spolubydlícího ze sebe Vishous sotva dokázal to zatracené slovo vypravit. „Primal. Vyvolených.“</p>
<p>„Co to hergot je?“</p>
<p>„V podstatě dárce semene.“</p>
<p>„Počkat, počkat. Tak to budeš jako dělat děti ze zkumavky?“</p>
<p>V si prohrábl rukou vlasy a uvažoval o tom, jak by bylo příjemné prorazit pěstí zeď. „Je v tom o trochu víc osobního zapojení.“</p>
<p>Když je řeč o osobním zapojení, už to bylo dávno, co měl naposled přímý sex se ženou. Dokáže se vůbec vzrušit během formálního, rituálního spojení Vyvolených?</p>
<p>„Proč zrovna ty?“</p>
<p>„Musí to být člen Bratrstva.“ V přecházel po ztemnělé místnosti. Soudil, že udrží matčinu totožnost pod pokličkou ještě o trochu déle. „Výběr je malý. A pořád se zmenšuje.“</p>
<p>„Budeš tam žít?“ zeptal se Phury.</p>
<p>„Žít kde – Tam?“ skočil mu do řeči Butch. „Chceš říct, že s náma nebudeš moct bojovat? Nebo jako… být s náma?“</p>
<p>„Ne, to jsem si dal jako podmínku.“</p>
<p>Když Butch vydechl úlevou, V se snažil nedojmout se tím, že ho spolubydlící vídá stejně rád jako on jeho.</p>
<p>„Kdy se to stane?“</p>
<p>„Za pár dní.“</p>
<p>Phury promluvil. „Ví to Wrath?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>Když V uvažoval o tom, k čemu se upsal, srdce mu začalo skákat v hrudi jako pták, který bije křídly, aby se osvobodil z klece uvnitř hrudního koše. Zkoumavé a zamyšlené pohledy, které na něj upírali dva z jeho bratrů a Rehvenge, paniku ještě zhoršovaly. „Poslyšte, mohli byste mě na chvilku omluvit? Potřebuju… Kruci, potřebuju vypadnout.“</p>
<p>„Půjdu s tebou,“ řekl Butch.</p>
<p>„Ne.“ V byl v zoufalém stavu mysli. Jestli někdy nastala noc, kdy by se mohl ocitnout v pokušení udělat něco neslýchaně nepatřičného, pak to bylo dnes. Dost zlé bylo už to, co cítil ke svému spolubydlícímu jako nevyřčený spodní proud; realizovat to činem, to by byla katastrofa, kterou by on, Butch ani Marissa nezvládli. „Potřebuju být sám.“</p>
<p>V zastrčil ten zatracený přívěsek zpátky do zadní kapsy a opustil drtivé ticho kanceláře. Když rychle vycházel bočními dveřmi do uličky, toužil najít nějakého <emphasis>bezduchého. </emphasis>Potřeboval ho najít. Modlil se ke Stvo…</p>
<p>V ztuhnul. <emphasis>A</emphasis> <emphasis>sakra. </emphasis>Ať se propadne do horoucích pekel, jestli se ještě někdy pomodlí ke své matce. Nebo použije příslušnou frázi.</p>
<p><emphasis>Zatraceně… Zatraceně.</emphasis></p>
<p>V<emphasis> </emphasis>se opřel o chladnou cihlovou zeď budovy, kde sídlil ZeroSum, a jakkoli ho to bolelo, nedokázal se ubránit vzpomínkám na svůj život ve válečnickém táboře.</p>
<p>Tábor byl situován ve střední Evropě, hluboko v jeskyni. Nějakých třicet vojáků ho používalo jako domovskou základnu, ale byli tu i jiní obyvatelé. Tucet pretransů, mladíčků čekajících na proměnu, sem bylo posláno k výcviku spolu s přibližně tuctem děvek, které muže krmily a obsluhovaly.</p>
<p>Bloodletter tu velel už léta a vycvičil některé z nejlepších bojovníků, jaké kdy jejich druh měl. Čtyři členové Bratrstva začínali pod velením Vishousova otce. Mnozí z dalších – na všech úrovních – však nepřežili.</p>
<p>Ve svých nejranějších vzpomínkách byl V velmi hladový a prochladlý, pozoroval ostatní, jak jedí, a v žaludku mu kručelo. V prvních létech ho poháněl hlad, a stejně jako u ostatních pretransů, i jeho jedinou motivací bylo nakrmit se, jedno jak.</p><empty-line /><p><emphasis>Vishous čekal ve stínu jeskyně, držel se stranou od mihotavého světla</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>táborového ohniště. Sedm čerstvých</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>laní se konzumovalo za bujarého lomozu, vojáci odkrajovali maso</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kostí</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>žvýkali ho jako zvěř, tváře</emphasis><emphasis> i</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ruce</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pomazané krví. Na odřezky masa se dychtivě třásli</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>všichni pretransové.</emphasis></p>
<p><emphasis>Stejně jako ostatní byl</emphasis><emphasis> i</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vishous nabroušený hladem</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jako břitva. Nestál však mezi ostatními mladými. Čekal</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ve vzdálené temnotě, oči upřené na svou kořist.</emphasis></p>
<p><emphasis>Voják, kterého sledoval, byl tlustý jako divoký kanec,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>záhyby masa mu spadaly přes kožené kalhoty</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rysy</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>obličeje byly pod vrstvami sádla nezřetelné. Žrout chodil většinou bez blůzy, bachratá hruď</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nadmuté břicho</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>se mu natřásaly, když se procházel</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nakopával zatoulané psy, kteří žili</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>táboře nebo přišli za děvkami. Přes</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>svou tloušťku to však byl ničemný zabiják, co mu chybělo na rychlosti, to vynahrazovala hrubá síla. Povídalo se, že dlaněmi velkými jako hlava dospělého muže</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dokáže </emphasis>bezduchým <emphasis>trhat údy</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>požírat je.</emphasis></p>
<p><emphasis>Při každém jídle se dostal</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>masu mezi prvními</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jedl rychle, ačkoliv mu překážel nedostatek pečlivosti.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nevěnoval valnou pozornost tomu, co vlastně strká do</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>úst: kusy laního masa</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>proudy krve</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>úlomky kostí mu</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pokrývaly břicho</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hruď jako krvavá tunika, spletená</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeho nečistým stolováním.</emphasis></p>
<p><emphasis>Té noci dojedl brzy</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dřepl si na paty, laní kýtu</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pěsti. Ačkoliv dojedl, zůstával vedle zdechliny, kterou prve</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zpracovával,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pro zábavu odstrkával ostatní vojáky.</emphasis></p>
<p><emphasis>Když byl čas provést výcvikové tresty, bojovníci se</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>přesunuli od ohniště</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Bloodletterově podestě. Ve světle pochodní byli vojáci, kteří během výcv</emphasis><emphasis>iku prohráli,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ohnuti</emphasis><emphasis> u</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Bloodletterových nohou</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>znásilněni těmi, kdo</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>je přemohli, přičemž ostatní se jim pošklebovali</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>políčkovali je. Mezitím se pretransové vrhli na to, co zbylo ze zvěřiny,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>táborové ženštiny je pozorovaly tvrdýma očima, čekajíce, až na ně přijde řada.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vishousova kořist se</emphasis><emphasis> o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ponižování valně nezajímala.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Tlustý voják se chvilku díval, pak se odklátil, laní kýta</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mu visela</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ruky. Jeho špinavý kavalec byl až na druhém konci od míst, kde spali vojáci, protože dokonce</emphasis><emphasis> i</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jejich nosy urážel je</emphasis><emphasis>ho puch.</emphasis></p>
<p><emphasis>V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zůstal</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>klidu, dokud vojákovy korálkové oči nezakryla masitá víčka</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mocná hruď se nezačala zvedat</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>klesat ve zpomaleném rytmu. Záhy se rybí rty otevřely</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>uniklo</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich zachrápání, po němž následovalo</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>další. Tehdy se</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>němu</emphasis><emphasis> V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>přiblížil, bos, nehlučně po</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>udusané hlíně.</emphasis></p>
<p><emphasis>Mužův ohavný pach Vishouse nijak neodrazoval</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>špína na čerstvém laním mase mu nevadila. Natáhl</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>se, malou dlaň roztaženou, sunul se ke kosti kýty.</emphasis></p>
<p><emphasis>Zrovna když ji uvolnil, černá dýka se zabodla vedle</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vojákova ucha</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>její průnik do udusané hlíny na podlaze jeskyně způsobil, že muž prudce otevřel oči.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vishousův otec se tyčil jako pěst</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kroužkovém brnění připravená dopadnout, nohy rozkročené, upřený</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pohled tmavých očí. Byl největší ze všech</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>táboře, povídalo se, že je největším mužem, jaký se kdy mezi příslušníky jejich druhu narodil,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeho přítomnost budila</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>strach ze dvou důvodů: byla jimi jeho velikost</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeho nevyzpytatelnost. Nálady se mu stále měnily, jeho</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>choutky byly násilnické</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rozmarné, ale</emphasis><emphasis> V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>znal pravd</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis> o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>té proměnlivosti: nebylo nic, co by nebylo vypočítáno</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>na efekt. Otcova zlovolná mazanost sahala hluboko</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pod silnou vrstvu svalů.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Vstávej,“ vyštěkl Bloodletter. „Lenošíš,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zatím tě</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>okrádá tahle padavka.“</emphasis></p>
<p><emphasis>V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>se přikrčil před otcem, ale začal jíst, bořil zuby do</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>masa</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>žvýka</emphasis><emphasis>l, jak nejrychleji mohl. Za tohle bude bit,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nejspíš od obou, takže musí zkonzumovat co možná</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nejvíc, než na něj dopadnou rány.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tlustý se vymlouval, dokud ho Bloodletter nekopl do</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>chodidla špičatou botou. Muž</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>obličeji zešedl, ale věděl, že nesmí vykřiknou</emphasis><emphasis>t.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Nezajímá mě, proč se to přihodilo.“ Bloodletter na</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vojáka upřeně zíral. „Ptám se, co</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tím uděláš.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Voják bez zaváhání zaťal pěst, naklonil se</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>udeřil</emphasis><emphasis> V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>do boku.</emphasis><emphasis> V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vyplivl sousto, které měl</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ústech, protože</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>úder mu vyrazil dech</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>plic</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>maso</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>úst. J</emphasis><emphasis>ak lapal po</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vzduchu, zvedl ten kousek</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hlíny</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>strčil si ho zpátky</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mezi rty. Sousto</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>podlahy chutnalo slaně.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jak bití pokračovalo,</emphasis><emphasis> V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jedl mezi ranami dál, až cítil,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>že mu málem praskla lýtková kost. Vykřikl</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>laní kost</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ztratil. Někdo jiný ji zvedl</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>utek</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ní.</emphasis></p>
<p><emphasis>Celou tu dobu se Bloodletter smál, aniž by se usmíval, štěkavý zvuk mu vycházel ze rtů, které byly rovné</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tenké jako čepele nožů.</emphasis><emphasis> A</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pak to ukončil. Bez námahy</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>popadl tlustého vojáka za zátylek</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mrštil jím</emphasis><emphasis> o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kamennou stěnu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Bloodletterovy špičaté boty se zastavily přes Vishousovým obličejem. „Podej mi dýku.“</emphasis></p>
<p><emphasis>V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zamžikal suchýma očima</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pokusil se pohnout.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Zavrzala kůže</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pak měl</emphasis><emphasis> V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>před očima Bloodletter</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vu tvář. „</emphasis><emphasis>Podej mi dýku, kluku. Nebo dneska</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>noci vystřídáš</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>doupěti kurvy.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Vojáci, kteří se shromáždili za jeho otcem, se chechtali</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>někdo hodil kámen, který zasáhl</emphasis><emphasis> V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>do místa, kde</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>měl poraněnou nohu.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Mou dýku, hochu.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Vishous zaryl prstíčky do hlíny</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vlekl se ke zbrani.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ačkoliv byla jen půl metru od něj, zdálo se, že je zbraň</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>na míle vzdálena. Když ji konečně sevřel</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dlani, musel</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ji osvobodit ze země oběma rukama, tak byl zesláblý.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Žaludek se mu obracel bolestí,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>když dýku vytáhl, vyzvrátil maso, které prve ukradl.</emphasis></p>
<p><emphasis>Když dávení pominulo, pozvedl dýku</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>otci, který se</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>znovu vztyčil</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>celé své v</emphasis><emphasis>ýši.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Vstaň,“ nařídil Bloodletter. „Nebo si myslíš, že se</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>budu shýbat</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bezcennému?“</emphasis></p>
<p><emphasis>V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>se pracně posadil</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>netušil, jak má zvednout celé</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>své tělo, protože byl sotva schopen pozvednout ramena. Přehodil si dýku do levé ruky, pravou se opřel do</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hlíny</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vzepřel se. Bolest byla tak ohromná, až se mu</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>udělalo černo před očima…</emphasis><emphasis> A</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pak se stalo něco zázračného. Jakési zářivé světlo se ho zmocnilo zevnitř</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>navenek, jako by mu do žil proudilo sluneční světlo</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>očišťovalo bolest, až byl od ní osvobozen. Zrak se mu</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vrátil</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>uviděl, že jeho ruka září.</emphasis></p>
<p><emphasis>Teď nebyl čas na údiv. Zvedl se ze země, vstával</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>přitom se snažil nepřenášet váhu na poraněnou nohu. Rukou, která se třásla, podal otci dýku.</emphasis></p>
<p><emphasis>Bloodletter na okamžik opětoval jeho upřený pohled,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jako by vůbec neočekával, že</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vstane. Pak převzal</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zbraň</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>odvrátil se.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Sražte ho někdo zase na zem. Jeho drzost mě</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>uráží.“</emphasis></p>
<p><emphasis>V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>přistál na hromádce, protože rozkaz byl uposlechnut,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>záře ho okamžitě opustila</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bolest se vrátila. Čekal, až dopadnou další rány, ale když uslyšel řev davu</emphasis><emphasis>,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pochopil, že dnešní zábavou bude trestání poražených,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ne on.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jak ležel</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bažině svého utrpení, jak se snažil dýchat</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>navzdory pulzování ve svém potlučeném těle, zobrazila</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>se mu</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>duchu malá žena</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>černém rouchu, jak</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něm</emphasis><emphasis>u p</emphasis><emphasis>řichází</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bere ho do náruče.</emphasis><emphasis> S</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něžnými slovy ho chovala, hladila po vlasech, konejšila.</emphasis></p>
<p><emphasis>Uvítal tu vizi. Byla to jeho imaginární matka. Ta,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>která ho milovala</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>chtěla, aby byl</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bezpečí</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>teple</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nakrmený. Věru, její obraz byl tím, co ho udržovalo</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>při životě</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dávalo mu jediný pocit kl</emphasis><emphasis>idu</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>míru, který</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>znal.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tlustý voják se sklonil, jeho smrdutý, vlhký dech pronikl Vishousovi do nosu. „Ještě jednou mě okradeš</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>už</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>se</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>toho, co ti udělám, nevzpamatuješ.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Voják plivl Vishousovi do tváře, pak ho zvedl</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>odhodil od špinavého kavalce jako nepotřebný odpadek.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ještě než</emphasis><emphasis> V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>omdlel, to poslední, co viděl, byl jiný</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pretrans, okusující</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rozkoší laní kýtu.</emphasis></p><empty-line /><p><strong>Kapitola šestá</strong></p>
<p>V</p>
<p>zaklel, vyprostil se ze svých vzpomínek a jeho pohled přelétal po uličce, ve které stál, jako staré noviny zachycené větrem. Páni, je z něj troska. Víčko na jeho konzervě povolilo a na všechny strany zpod něj prosakují zbytky minulosti.</p>
<p>Hnusné. Hodně hnusné.</p>
<p>Dobře, že tehdy nevěděl, jaká je to celé blbost s tou maminkou-co-mě-má-ráda. To by ho bolelo víc než všechno týrání, jemuž byl podroben.</p>
<p>Vyndal ze zadní kapsy medailon Primala a zadíval se na něj. Díval se na něj ještě o několik minut později, když ta věc upadla na zem a zazvonila jako mince. Zamračil se… až pochopil, že jeho „normální“ ruka žhne a přepálila hedvábnou šňůrku.</p>
<p>Zatraceně, matka je chorobná egoistka. Přivedla jejich druh na svět, ale to jí nestačilo. Sakra, nestačilo. Ještě se chce do všeho vměšovat.</p>
<p><emphasis>Do horoucích pekel. </emphasis>Neposkytne jí zadostiučinění v podobě stovek vnoučat. Jako rodič hanebně selhala, proč by jí tedy měl dávat další generaci ke zmrzačení.</p>
<p>A kromě toho tu byl i další důvod, proč by neměl být Primalem. Je koneckonců synem svého otce, takže součástí jeho DNA je krutost. Jak si může věřit, že si ji nevybije na Vyvolených? Ty ženy za nic nemohou, a nezaslouží si to, co by jim vstoupilo mezi nohy, pokud by se měli spářit.</p>
<p>Neudělá to.</p>
<p>V si zapálil ručně ubalenou cigaretu, zvedl medailon, vyšel z uličky a vydal se doprava. Naléhavě si potřeboval zabojovat, než přijde úsvit.</p>
<p>A vsázel na to, že v betonovém bludišti městského centra najde nějaké <emphasis>bezduché.</emphasis></p>
<p>Byla to sázka na jistotu. Válka mezi Vyhlazovací společností a upíry měla jedno jediné pravidlo utkání: žádné boje mezi lidmi. To poslední, co kterákoli ze stran potřebovala, byly lidské oběti nebo svědci, takže podmínkou hry byly skryté bitvy, a zástavba Caldwellu představovala skvělé divadlo pro boje v malém měřítku: díky tomu, že v 70. letech 20. století se maloobchod přestěhoval na předměstí, bylo tu temných uliček a opuštěných budov habaděj. Těch nemnoho lidí, kteří se pohybovali ulicemi, se také v první řadě staralo o to, jak uspokojit své rozmanité neřesti. Což znamenalo, že byli zaneprázdněni jinak a hojně zaměstnávali policii.</p>
<p>Cestou se vyhýbal kalužím světla pod pouličními lampami a reflektorům aut. Díky mrazivé noci bylo kolem jen málo chodců, takže byl sám, když míjel McGriderův bar a Screamer’s a nový striptýzový klub, který tu právě otevřeli. O kus dál prošel kolem TexMex bufetu a čínské restaurace, jež byly vměstnány mezi konkurenční tatérské salony. Následovalo několik bloků činžáků na Reddově třídě, kde bydlela Beth předtím, než se seznámila s Wrathem.</p>
<p>Užuž se chtěl otočit a vracet se k srdci městského centra, když tu se V zarazil. Zvedl nos. Vdechl. Ve větru ucítil závan dětského pudru, a protože staré báby a nemluvňata takhle pozdě venku nechodí, věděl, že jeho nepřítel je nablízku.</p>
<p>Ve vzduchu však bylo ještě něco, něco, z čeho mu v žilách stydla krev.</p>
<p>V si uvolnil bundu, aby se dostal k dýkám, a dal se do běhu za těmi pachy k Dvanácté ulici. Dvanáctá byla jednosměrka, ústící na Obchodní, lemovaná kancelářskými budovami, které v tuto noční hodinu spaly, a jak dusal sněhovou břečkou po nerovném chodníku, pachy sílily.</p>
<p>Měl pocit, že už je pozdě.</p>
<p>O pět bloků dál uviděl, že má pravdu.</p>
<p>Tím druhým pachem byla prolitá krev civilního upíra, a když se mraky rozestoupily, svit měsíce dopadl na ohavnou podívanou: muž krátce po proměně, oblečený v roztrhaném klubovém oděvu, už byl po smrti, trup měl zkroucený, tvář rozbitou k nepoznání. <emphasis>Bezduchý,</emphasis><emphasis> </emphasis>který ho zabil, prohrabával upírovi kapsy, nepochybně doufal, že najde nějakou adresu domů, jež mu poslouží jako vodítko k dalšímu vraždění.</p>
<p>Zabiják vycítil přítomnost V a ohlédl se přes rameno. Byl bílý jako vápenec, bledé vlasy, pleť a oči matné jako křída. Velký, statný, stavěný jako hráč rugby – tenhle už dávno prošel zasvěcením, a V to poznal nejen podle toho, že přirozená pigmentace toho prevíta už dávno vybledla. <emphasis>Bezduchý</emphasis> byl hned v pohotovosti, vyskočil, ruce se mu vymrštily k hrudi, tělo vyrazilo kupředu.</p>
<p>Oba se proti sobě rozběhli a střetli se, jako když se srazí auta na křižovatce: chladič na chladič, váha proti váze, síla proti síle. Při úvodním pozdravu dostal V jednu do brady paží o velikosti vepřové šunky, takovou ránu, při které vám mozek šplouchá v lebce. Na okamžik ho to omráčilo, ale podařilo se mu opětovat úder tak, až se <emphasis>bezduchý </emphasis>roztočil jako káča. Pak skočil po protivníkovi, popadl toho prevíta zezadu za koženou bundu a praštil s ním o zem.</p>
<p>V zápasil rád. A šlo mu to.</p>
<p>Zabiják byl však rychlý, vyskočil z umrzlého chodníku a uštědřil Vishousovi kopanec, který mu zamíchal vnitřními orgány jako balíčkem karet. Když se V zapotácel dozadu, zakopl o láhev od coly, podvrtl si kotník a dosedl na asfalt. Uvolnil tělo a nespouštěl oči ze zabijáka, který se rychle blížil. Šel po Vishousovu nezraněném kotníku, popadl baganče a zakroutil vší silou, co měl v mohutné hrudi a pažích.</p>
<p>V zařval, když žuchl obličejem na zem, ale bolest zablokoval. Vzepřel se pomocí poraněného kotníku a paží, odrazil se od asfaltu, přitáhl volnou nohu k hrudi, vyrazil s ní kupředu, zasáhl toho darebáka do kolene a roztříštil mu kloub. <emphasis>Bezduchý</emphasis> zůstal okamžik stát jako plameňák, nohu ohnutou v úplně nesprávném úhlu, a pak padl Vishousovi na záda.</p>
<p>Zaklínili se do sebe, jejich předloktí a bicepsy se napínaly, když se převalovali, až skončili vedle zabitého civilisty. Když si V uvědomil kousnutí do ucha, vážně se naštval. Vyrval se ze zubů <emphasis>bezduchého</emphasis><emphasis> </emphasis>a<emphasis> </emphasis>pěstí udeřil toho grázla do čelního mozkového laloku, rána omráčila protivníka na dost dlouho, aby se V osvobodil.</p>
<p>Zdánlivě.</p>
<p>Nůž mu zajel do boku, právě když vytahoval nohy zpod zabijáka. Ostrá, pronikavá bolest byla jako včelí žihadlo a on poznal, že čepel proťala pokožku a pronikla svalem těsně pod hrudním košem, na levé straně.</p>
<p>Páni, jestli zasáhl střevo, tak to bude zlé, a brzy. Takže je na čase boj ukončit.</p>
<p>Zranění dodalo Vishousovi energii. Popadl <emphasis>bezduchého </emphasis>za bradu a za zátylek a zakroutil tím lumpem, jako by to byl uzávěr pivní lahve. Když se lebka oddělila od míchy, luplo to, jako když praskne větev, a tělo okamžitě ochablo, paže žuchly na zem, nohy znehybněly.</p>
<p>V se chytil za bok, poryv síly ho opouštěl. Do háje, je zalitý studeným potem a ruce se mu třesou, ale musí tu práci dokončit. Rychle prohmatal <emphasis>bezduchého, </emphasis>hledal doklady, než toho prevíta odfoukne.</p>
<p>Zabijákovy oči se setkaly s jeho pohledem, ústa se mu zvolna pohnula. „Jmenoval… jsem se kdysi Michael. Před… osmdesáti… třemi roky. Michael Klosnick.“</p>
<p>V otevřel náprsní tašku a našel současný řidičský průkaz. „No, Michaeli, šťastnou cestu do pekel.“</p>
<p>„Jsem rád… že je po všem.“</p>
<p>„Není. Copak jsi to neslyšel?“ Krucinál, ta bolest v boku ho zabije. „Tvůj nový byteček je Omegovo tělo, kámo. Budeš tam žít zdarma až navěky, sakra.“</p>
<p>Bledé oči se vytřeštily. „Lžeš.“</p>
<p>„Prosím tě. Proč bych se namáhal?“ V potřásl hlavou. „Šéf se ti o tom nezmínil? Nejspíš ne.“</p>
<p>V vytasil jednu ze svých dýk, zvedl paži nad hlavu a zarazil čepel přímo do té široké hrudi. V prudkém zášlehu světla bylo vidět celou uličku, pak to luplo a… <emphasis>Kruci, </emphasis>výbuch zachytil civilistu a taky ho sežehl, vinou silného poryvu větru. Když byla obě těla pohlcena zábleskem, zbyl po nich ve studeném větru jen hutný pach dětského pudru.</p>
<p><emphasis>Krucinál. </emphasis>Jak teď mohou uvědomit civilistovu rodinu?</p>
<p>Vishous pátral po okolí, a když nenašel další náprsní tašku, opřel se o kontejner na odpadky a jen tam tak seděl a mělce dýchal. Při každém nádechu měl pocit, jako by ho znovu bodali, ale bez kyslíku to nešlo, takže nepřestával.</p>
<p>Než vyndal telefon, aby si přivolal pomoc, podíval se na svou dýku. Černá čepel byla pokryta černou krví <emphasis>bezduchého. </emphasis>Projel si v duchu boj se zabijákem a představil si na svém místě jiného upíra, ne tak silného jako on. Takového, který by neměl stejný původ.</p>
<p>Zvedl ruku v rukavici. Kletba ho sice definovala, ale Bratrstvo a jeho ušlechtilý cíl zformovaly jeho život. A kdyby dnes v noci zahynul? Kdyby mu ta čepel prve zajela do srdce? Pak by zbyli jen čtyři bojovníci.</p>
<p><emphasis>Do háje.</emphasis></p>
<p>Na šachovnici jeho zatracené existence jsou figurky seřazeny a hra předem rozsouzená. Páni, tolikrát v životě sis nešel svou cestou, protože to, kudy půjdeš, bylo rozhodnuto předem.</p>
<p>Svobodná vůle, to jsou <emphasis>takové </emphasis>kecy!</p>
<p>Zapomeň na matku a její drama – musíš se stát Primalem kvůli Bratrstvu. Jsi tím povinován odkazu, kterému sloužíš.</p>
<p>Když si otřel čepel o kožené kalhoty, zasunul ji do pochvy rukojetí dolů, pracně se zvedl a poplácal se po bundě. Sakra… Telefon. Kde má telefon? Nechal ho ve svém střešním bytě. Musel ho tam nechat potom, co mluvil s Wrathem…</p>
<p>Zazněl výstřel.</p>
<p>Kulka ho zasáhla přímo mezi lopatky.</p>
<p>Rána ho srazila, jako ve zpomaleném filmu padal vzduchem. Když dopadl na zem, zůstal ležet, drtivým tlakem mu poskočilo srdce a mozek se zamžil. Mohl jen lapat po vzduchu, rychlé, drobné poryvy dechu kmitaly koridorem jeho hrdla.</p>
<p>Z posledních sil zvedl hlavu a podíval se na sebe. Výstřel. Krev na košili. Prudká bolest v hrudi. Noční můra se stala skutkem.</p>
<p>Než stihl zpanikařit, přišla tma a celého ho pohltila… Kus jídla, který stráví kyselá lázeň bolesti.</p><empty-line /><p>„Co vás to, <emphasis>sakra, </emphasis>napadá, Whitcombová?“</p>
<p>Doktorka Jane Whitcombová vzhlédla od pacientovy karty, kterou podepisovala, a trhla sebou. Doktor Manuel Manello, přednosta chirurgie v Nemocnici u svatého Františka, se k ní řítil chodbou jako býk. A ona věděla proč.</p>
<p>Tohle bude ošklivé.</p>
<p>Jane načmárala svou parafu pod objednávku léku, vrátila kartu sestře a sledovala, jak žena prchá pryč jako o život. Dobrý obranný manévr, a v těchto končinách nijak neobvyklý. Když se přednosta dostane do téhle nálady, lidi se schovávají… Což je logické, když se nablízku chystá vybuchnout bomba a vám trochu slouží mozek.</p>
<p>Jane se obrátila čelem k němu. „Tak už to víte.“</p>
<p>„Sem. <emphasis>Hned</emphasis>.“ Rozrazil dveře do odpočívárny chirurgů.</p>
<p>Když s ním vstoupila do místnosti, Priest a Dubois, dva nejlepší řezníci z kliniky, se spokojili jedním pohledem na šéfa, popadli své kafe a vytratili se. Dveře se za nimi zavřely, ani vzduch nezašelestil. Jako by ani ty dveře nechtěly upoutat Manellovu pozornost.</p>
<p>„Kdy jste mi to chtěla sdělit, Whitcombová? Nebo jste si myslela, že Kolumbijská je na jiné planetě a že se to ke mně nedonese?“</p>
<p>Jane si založila paže na hrudi. Byla vysoká, ale Manello ji o pět centimetrů převyšoval a byl stavěný jako profesionální atleti, které operoval: široká ramena, mohutná hruď, velké ruce. Ve svých pětačtyřiceti byl v nejlepší fyzické kondici a patřil k nejlepším chirurgům-ortopedům v zemi.</p>
<p>A taky k těm nejstrašidelnějším prevítům, když se naštval.</p>
<p>Dobře, že je Jane ve vyhrocených situacích jako doma. „Vím, že tam máte kontakty, ale myslela jsem, že budou dost diskrétní a počkají, dokud se nerozhodnu, jestli tu práci chci…“</p>
<p>„Samozřejmě, že ji chcete, jinak byste neplýtvala časem a nejezdila tam. Jde o peníze?“</p>
<p>„Fajn, tak za prvé mě nepřerušujte. A za druhé ztlumíte hlas.“ Když si Manello prohrábl husté tmavé vlasy rukou a zhluboka se nadechl, cítila se špatně. „Koukejte, měla jsem vám to říct. Musí to být trapné, když vás někdo takhle obejde.“</p>
<p>Potřásl hlavou. „Nejsem z toho nijak nadšený, když mi volají z Manhattanu, že jeden z mých nejlepších chirurgů dělá pohovor v jiné nemocnici u mého učitele.“</p>
<p>„Pověděl vám to Falcheck?“</p>
<p>„Ne, jeden z jeho podřízených.“</p>
<p>„Promiňte, Manny. Prostě nevím, jak to bude, a nechtěla jsem to uspěchat.“</p>
<p>„Proč uvažujete o odchodu z oddělení?“</p>
<p>„Víte, že chci víc, než můžu mít tady. Budete přednostou do svých pětašedesáti, pokud se nerozhodnete odejít dřív. Falcheckovi na Kolumbijské je padesát osm. Mám tam lepší šanci stát se šéfkou kliniky.“</p>
<p>„Už jsem vás udělal primářkou traumatologie.“</p>
<p>„A já si to zasloužím.“</p>
<p>Na rtech mu vytanul úsměv. „Co kdybyste byla skromnější?“</p>
<p>„Proč se namáhat? Oba víme, že je to pravda. A pokud jde o tu Kolumbijskou? Chtěl byste být příští dvě desítky let svého života někomu podřízený?“</p>
<p>Spustil víčka přes mahagonově zbarvené oči. Zlomeček vteřiny měla pocit, že viděla, jak v tom jeho pohledu cosi zaplálo, ale pak si zapřel ruce v bok, bílý plášť se mu napnul na ramenou. „Nechci vás ztratit, Whitcombová. Jste nejlepší traumatoložka, co mám.“</p>
<p>„A já musím myslet na budoucnost.“ Přistoupila ke své skříňce. „Chci se postavit na vlastní nohy, Manello. Už jsem taková.“</p>
<p>„Kdy je, sakra, ten pohovor?“</p>
<p>„Hned zítra odpoledne. Pak mám volný víkend a žádnou pohotovost, takže zůstanu ve městě.“</p>
<p>„Hergot.“</p>
<p>Ozvalo se zaklepání na dveře.</p>
<p>„Dále,“ zavolali oba.</p>
<p>Dovnitř strčila hlavu sestra. „Traumačka, budou tu odhadem za dvě minuty. Muž, něco přes třicet. Střelné zranění, patrně perforovaná srdeční komora. Při převozu zatím dvakrát zástava. Přijmete pacienta, doktorko Whitcombová, nebo mám zavolat Goldberga?“</p>
<p>„Kdepak, beru ho. Připravte sál čtyři na pohotovosti a řekněte Ellen a Jimovi, že hned přijdu.“</p>
<p>„Provedu, doktorko Whitcombová.“</p>
<p>„Díky, Nan.“</p>
<p>Dveře se tiše zavřely a ona pohlédla na Manella. „Ještě k té Kolumbijské. Vy byste na mém místě udělal přesně to samé. Takže mi nemůžete tvrdit, že vás to překvapuje.“</p>
<p>Chvíli bylo ticho, pak se trochu naklonil. „Ale nepustím vás bez boje. Což by nemělo překvapit zase vás.“</p>
<p>Opustil místnost a odnesl odtud s sebou většinu kyslíku.</p>
<p>Jane se opřela zády o svou skříňku a pohlédla ke kuchyňce, k zrcadlu zavěšenému na stěně. Její odraz ve skle byl křišťálově jasný, od bílého doktorského pláště přes zelený chirurgický úbor až po krátce ostříhané blond vlasy.</p>
<p>„Vzal to dobře,“ řekla si pro sebe. „Když se to vezme kolem a kolem.“</p>
<p>Dveře do odpočívárny se otevřely a dovnitř strčil hlavu Dubois. „Vzduch čistý?“</p>
<p>„Jo. A já mířím dolů na příjem.“</p>
<p>Dubois otevřel dveře dokořán a vstoupil dovnitř, jeho crocsy nevydávaly na linoleu vůbec žádný zvuk. „Nevím, jak to děláš. Ty jediná nepotřebuješ po jednání s ním křísit.“</p>
<p>„Vlastně s ním není problém.“</p>
<p>Dubois hlasitě zafuněl. „Aby bylo jasno. Zatraceně si ho vážím, to zas jo. Ale nechci ho naštvat.“</p>
<p>Položila kolegovi ruku na rameno. „Tlak lidi vyčerpává. Ty jsi ztratil nervy minulý týden, pamatuješ?“</p>
<p>„Jo, máš pravdu.“ Dubois se usmál. „A aspoň už nehází věcma.“</p><empty-line /><p><strong>Kapitola sedmá</strong></p>
<p>O</p>
<p>ddělení pohotovosti T. Wibble Jonese v Nemocnici u svatého Františka bylo na úrovni doby, a to díky velkorysému daru svého jmenovce. Komplex, otevřený právě před půldruhým rokem, zabíral skoro půl hektaru a byl rozdělen na dvě půlky, z nichž každou tvořilo šestnáct malých sálů. Pacienti pohotovosti byli přijímáni střídavě do traktu A nebo B a zůstávali v péči týmu, kterému byli přiděleni, dokud nebyli propuštěni, přijati na lůžkové oddělení nebo odesláni do márnice.</p>
<p>Středem zařízení vedlo to, čemu zdravotní personál říkal „žlab“. Žlab byl určen výlučně pro příjmy na traumatologii, a těch byly dva druhy: „kolečkáři“, které přivezla sanitka, nebo „střechaři“, kteří přistávali na plošině pro helikoptéry o jedenáct pater výš. Střechaři bývali drsnější a vrtulníky je přepravovaly z okruhu více než dvou set kilometrů kolem Caldwellu. Pro tyto pacienty byl vyhrazen výtah, který ústil přímo do žlabu, dost velký, aby se tam vešly dva vozíky a deset příslušníků zdravotního personálu zároveň.</p>
<p>Traumatologie čítala šest otevřených sálů, či spíš prostorných boxů pro pacienty, z nichž každý byl vybaven rentgenem, ultrazvukem, přívodem kyslíku, zdravotnickým materiálem a spoustou prostoru k pohybu. Operační centrum, neboli kontrolní věž, bylo přímo v jejich středu: přísně uzavřené společenství počítačů a personálu, který byl bohužel pořád v pohybu. V kteroukoli denní dobu tu byl nejméně jeden příjmový lékař, čtyři stážisté a šest sester, kteří měli na starosti zpravidla dva až tři pacienty.</p>
<p>Caldwell nebyl tak velký jako Manhattan, to zdaleka ne, ale byla tu spousta násilnických gangů, přestřelek v souvislosti s drogami a autonehod. A vzhledem k téměř třímilionové populaci tu taky bylo k vidění nesčetně obdob lidských pochybení: chlápek si střelil do břicha hřebík z nastřelovačky, když si chtěl opravit poklopec u džínsů; někdo měl lebku prostřelenou šípem, protože kamarád chtěl předvést, jak ohromně umí mířit, ale neuměl; manžel usoudil, že by byl ohromný nápad opravit si vlastnoručně elektrický sporák, a dostal dvě stě dvacet, protože spotřebič předtím nevypojil ze zásuvky.</p>
<p>Jane ve žlabu žila a žlab jí patřil. Jako primářka traumatologie byla administrativně odpovědná za všechno, co se v těch šesti sálech odehrávalo, ale také byla vyškolená v pohotovostní medicíně a úrazové chirurgii, takže mohla přiložit ruku k dílu. Den co den vyřizovala telefonáty ohledně toho, kdo musí o patro výš na operační sál, a velmi často se oháněla jehlou.</p>
<p>Zatímco čekala na ohlášené střelné zranění, procházela karty dvou pacientů, kteří byli právě ošetřováni, a ohlížela se po stážistech a sestrách. Každého člena traumatologického týmu vybrala Jane osobně a při náboru nešla výlučně po týpcích z nejlepších univerzit, ačkoliv sama absolvovala Harvard. Hledala však vlastnosti dobrého vojáka, nebo, jak to sama nazývala, lidi, co se s ničím nemažou: chytrost, vytrvalost a odstup. Obzvlášť odstup. Člověk musel umět obstát v krizi, pokud se měl ocitnout ve žlabu W-II.</p>
<p>To však neznamenalo, že by ve všem, co tu dělali, nehrál zásadní roli soucit.</p>
<p>Obecně většina pacientů na traumatologii nepotřebovala držet za ruku ani chlácholit. Bývali zdrogovaní nebo v šoku, protože z nich crčela krev jako z cedníku nebo měli nějakou část těla v mrazicím obalu nebo pětasedmdesát procent pokožky zuhelnatělých. Pacienti potřebovali rychlý vozík řízený dobře vycvičenými, klidnými lidmi.</p>
<p>Jejich rodiny a blízcí však potřebovali vlídnost a soucit pokaždé, a uklidňování, pokud to bylo možné. Životy ve žlabu den co den vyhasínaly nebo se křísily, a nebyli to jen lidé na vozíku, kteří přestávali nebo znovu začínali dýchat. Čekárny byly plné dalších postižených: manželů, manželek, rodičů, dětí.</p>
<p>Jane věděla, jaké to je, ztratit někoho, kdo k vám patřil, a při své klinické práci dobře vnímala lidskou stránku veškeré medicíny a technologie. Dbala na to, aby její lidé byli vyladěni na stejnou vlnu jako ona: při práci ve žlabu jste museli umět zvládnout obě stránky té práce, potřebovali jste mít mentalitu z bitevního pole <emphasis>a</emphasis> <emphasis>také </emphasis>umět se chovat u lůžka. Jak říkala svému personálu, vždycky je čas podržet někoho za ruku nebo vyslechnout jeho obavy či poskytnout rameno k vyplakání, protože v mžiku se můžete ocitnout na jeho místě. Koneckonců, tragédie si nevybírá, takže všichni se můžeme stát terčem stejných rozmarů osudu. Aťsi máte jakoukoli barvu kůže nebo sebevíc peněz, ať už jste gay nebo heterosexuál, ateista nebo zapálený věřící, z jejího pohledu jste si všichni rovni. A každého z vás někde někdo miluje.</p>
<p>Přistoupila k ní sestra. „Doktor Goldberg právě hlásil, že je nemocný.“</p>
<p>„Ta chřipka?“</p>
<p>„Ano, ale domluvil se s doktorem Harrisem, že ho zastoupí.“</p>
<p><emphasis>Bůh žehnej Goldbergovi. </emphasis>„Potřebuje něco tenhle náš člověk?“</p>
<p>Sestra se usmála. „Manželka prý byla nadšená, že ho uvidí jindy než v noci. Sarah mu vaří slepičí polévku a obskakuje ho jak šílená.“</p>
<p>„To je dobře. Potřebuje vysadit. Škoda, že si to neužije.“</p>
<p>„Jo. Zmínil se, že ho přinutí dívat se na všechny romantické filmy, které propásli za posledního půl roku, na DVD.“</p>
<p>Jane se zasmála. „To se mu přitíží. Jo, poslyšte, chci projít Robinsonův případ. Nic víc pro něj udělat nemůžeme, ale myslím, že to úmrtí stejně musíme probrat.“</p>
<p>„Měla jsem tušení, že to budete chtít. Domluvila jsem to na den potom, co se vrátíte z toho výletu.“</p>
<p>Jane stiskla sestře lehce ruku. „Vy jste hvězda.“</p>
<p>„Kdepak, jenom znám naši šéfku, nic víc.“ Sestra se usmála. „Nikdy je nenecháte odejít, aniž byste to zkontrolovala a pak ještě překontrolovala, jestli se něco nedalo udělat jinak.“</p>
<p>To byla rozhodně pravda. Jane si pamatovala každičkého pacienta, který ve žlabu zemřel, ať už byla jako lékařka na příjmu nebo ne, a v hlavě nosila katalog zesnulých. V noci, když nemohla spát, probíhala jí myslí jména a tváře jako na staromódním filmu, až si někdy myslívala, že z toho seznamu zešílí.</p>
<p>Byl to největší motivační prostředek, ten její seznam mrtvých, a ať ji vezme čert, jestli se na něm ocitne i tohle střelné zranění, které je teď na příjmu.</p>
<p>Jane přistoupila k počítači a najela si na údaje o pacientovi. Tohle bude bitva. Mají před sebou bodnou ránu a také střelu v hrudní dutině, a vzhledem k tomu, kde ho našli, by se klidně vsadila, že je to buď drogový dealer, který obchodoval v cizím teritoriu, nebo nakupoval ve velkém a obrali ho. Ať tak nebo tak, nejspíš nemá zdravotní pojištění – ne že by na tom záleželo. V Nemocnici u svatého Františka přijímali všechny pacienty bez ohledu na jejich platební schopnost.</p>
<p>Tři minuty nato se dvojité dveře se zhoupnutím otevřely a krizový případ vrazil dovnitř jako vystřelený z praku: pan Michael Klosnick byl připoután na vozíku, obrovský běloch se spoustou tetování, v koženém oblečení a s bradkou. Záchranář u jeho hlavy mu dával dýchat z ručního resuscitátoru, zatímco druhý záchranář dýchací přístroj držel a obsluhoval.</p>
<p>„Box čtyři,“ oznámila záchranářům Jane. „Jak jsme na tom?“</p>
<p>Chlapík, který držel dýchací masku, řekl: „Zavedené dvě velké kapačky s ringerlaktátem. Tlak šedesát na čtyřicet a klesá. Tep kolem stočtyřicítky. Respirace je na čtyřiceti. Orálně intubovaný. Cestou fibriloval. Dali jsme mu dvě stě joulů. Sinusová tachykardie na sto čtyřiceti.“</p>
<p>V boxu číslo čtyři zastavili záchranáři vozík a zabrzdili ho, zatímco se sbíhal personál z pohotovosti. Jedna sestra usedla ke stolku, aby všechno zaznamenávala. Další dvě byly připraveny bleskurychle přinášet materiál podle Janiných pokynů a čtvrtá se připravovala rozříznout pacientovy kožené kalhoty. Dvojice stážistů postávala, aby sledovala případ nebo podle potřeby pomohla.</p>
<p>„Mám náprsní tašku,“ řekl záchranář a podal ji sestře s nůžkami.</p>
<p>„Michael Klosnick, věk třicet sedm,“ četla. „Obrázek v průkazu je rozmazaný, ale… mohl by to být on, pokud si od té doby, co ho fotili, obarvil vlasy na černo a nechal si narůst bradku.“</p>
<p>Podala pouzdro kolegyni, která zapisovala poznámky, a pak začala odstraňovat kožený oděv.</p>
<p>„Podívám se, jestli je v systému,“ ohlásila druhá žena a začala hledat v počítači. „Mám ho – počkat, to je… To musí být omyl. Ne, adresa je správná, ale věk je špatně.“</p>
<p>Jane polohlasně zaklela. „Možná jsou problémy s novým elektronickým záznamovým systémem, takže se nebudu spoléhat na jeho informace. Okamžitě zjistíme krevní skupinu a uděláme rentgen hrudníku.“</p>
<p>Zatímco se nabírala krev, provedla Jane rychlé předběžné vyšetření. Střelná rána byla úhledná dírka hned vedle jakéhosi zjizvení na prsním svalu. Navenek bylo vidět jen pramínek krve, který pramálo naznačoval, jaká spoušť je uvnitř. S bodným zranením to bylo víceméně stejné. Nic moc dramatického na povrchu. Doufala, že ten muž nemá zasažená střeva.</p>
<p>Prohlédla zbytek těla, uviděla četná tetování… <emphasis>Júva.</emphasis><emphasis> </emphasis>Bylo tu pekelně ošklivé staré zranění v tříslech. „Ukažte mi rentgen a chci udělat ultrazvuk srdce…“</p>
<p>Operačním sálem projel výkřik.</p>
<p>Jane prudce otočila hlavu doleva. Sestra, která svlékala pacienta, ležela na podlaze a zmítala se v křečích, její paže a nohy tloukly o dlaždice. V ruce držela černou rukavici, kterou měl prve na sobě pacient.</p>
<p>Na zlomek vteřiny všichni ztuhli.</p>
<p>„Jen se dotkla jeho ruky a šla k zemi,“ řekl někdo.</p>
<p>„Zpátky do hry!“ přikázala úsečně Jane. „Estevezi, postarejte se o ni. Chci okamžitě vědět, jak na tom je. Vy ostatní do práce. Hned!“</p>
<p>Její povely zahnaly personál zpátky do akce. Všichni se znovu soustředili na pacienta, zatímco sestru odnášeli do sousedního boxu a Estevez, jeden ze stážistů, ji začal ošetřovat.</p>
<p>Rentgen hrudníku vyšel relativně dobře, ale z jakéhosi důvodu byl ultrazvuk srdce nekvalitní. Obojí však odhalilo přesně to, co Jane očekávala: ucpání osrdečníku ze střelného zranění v pravém ventrikulu. Krev prosákla do osrdečníku a tlačila na srdce, čímž omezovala jeho funkci a způsobovala, že špatně pumpovalo.</p>
<p>„Potřebujeme ultrazvuk břicha, já zatím získám trochu času se srdcem.“ Když zajistila další tlakové působení na ránu, chtěla Jane získat doplňující informace o té bodné ráně. „A hned jak to bude hotové, chci nechat zkontrolovat oba přístroje. Některé snímky hrudníku jsou rozmazané.“</p>
<p>Zatímco se jeden stážista pustil do práce s ultrazvukovým přístrojem na pacientově břiše, chopila se Jane spinální jehly jedenadvacítky a připevnila ji k padesátikubíkové injekční stříkačce. Sestra potřela hrudník ležícího muže betadinem, Jane mu jehlou propíchla pokožku a manévrovala podle anatomie kostí, až se dostala do osrdečníku a vytáhla čtyřicet kubíků krve, aby uvolnila ucpání osrdečníku. Mezitím vydávala rozkazy, aby připravili nahoře operační sál číslo dvě a svolali kardiochirurgický tým k operaci srdce a zavedení bypassu.</p>
<p>Předala stříkačku sestře, aby ji vyhodila. „Podíváme se na to břicho.“</p>
<p>Přístroj rozhodně zlobil, protože obraz nebyl tak jasný, jak by se jí zamlouvalo. Z výsledku šly nicméně vyčíst dobré zprávy, které se potvrdily, když vyšetřila oblast pohmatem. Zdálo se, že žádné velké vnitřní orgány nejsou postiženy.</p>
<p>„Fajn, břicho vypadá zdravě. Odstěhujeme ho nahoru.“</p>
<p>Cestou ze žlabu strčila hlavu do boxu, kde Estevez ošetřoval sestru, která prve dostala epileptický záchvat. „Jak je na tom?“</p>
<p>„Přichází k sobě.“ Estevez potřásl hlavou. „Srdce se jí stabilizovalo, když jsme použili defibrilátor.“</p>
<p>„Ona fibrilovala? Kristepane!“</p>
<p>„Úplně jako ten mechanik od telefonů, co jsme ho tu měli včera. Jako by dostala elektrickou pecku.“</p>
<p>„Volal jste Mikeovi?“</p>
<p>„Jo, manžel už jede.“</p>
<p>„To je dobře. Tak se o tu naši holku postarejte.“</p>
<p>Estevez kývl a shlédl na kolegyni. „Jasně.“</p>
<p>Jane dohnala pacienta, jehož personál odvážel na vozíku k výtahu, který vedl na chirurgické oddělení. O patro výš se umyla a převlékla, než muže sestry uložily na stůl. Na její žádost byla připravena souprava nástrojů pro operace hrudníku a srdce, spuštěn byl přístroj na bypass srdce a plic a na monitoru počítače svítily ultrazvukové a rentgenové snímky pořízené dole.</p>
<p>S oběma rukama v latexových rukavicích drženýma od těla si znovu prohlédla snímky hrudníku. Po pravdě řečeno, oba byly podprůměrné, velmi zrnité a rozmazané, ale stačilo to, aby se orientovala. Projektil muži vězel v zádovém svalstvu a ona ho tam nechá: rizika spojená s jeho odstraněním jsou větší, než nechá-li ho odpočívat v pokoji, a upřímně – většina obětí střelby opouštěla žlab se svou olověnou trofejí tam, kde byla při vstupu do nemocnice.</p>
<p>Jane se zamračila a naklonila se blíž k monitoru. Zajímavý projektil. Kulatý, ne typicky oválný tvar, který byla zvyklá vídat v útrobách svých pacientů. A navíc jako by byl odlit z olova jaksi podomácku.</p>
<p>Jane přistoupila ke stolu, kde už byl pacient napojen na anesteziologické přístroje. Hrudník měl připravený, okolí bylo zarouškované. S oranžovým betadinovým nátěrem to vypadalo, jako by byl muž natřený špatným samoopalovacím krémem. „Bypass ne, nechci marnit čas. Řekněte mi, máme pro něj krev?“</p>
<p>Jedna ze sester promluvila z levé strany: „Máme, i když neznáme krevní skupinu.“</p>
<p>Jane na ni pohlédla přes ležícího pacienta. „Neznáme?“</p>
<p>„Vyhodnocení odebraného vzorku se nám vrátilo jako neidentifikovatelné. Ale máme osm litrů nuly.“</p>
<p>Jane svraštila čelo. „Fajn, jdeme na to.“</p>
<p>Laserovým skalpelem provedla řez podél pacientovy hrudní kosti, pak pilkou prořízla kost, pomocí hrudního retraktoru roztáhla mříž žeber kolem srdce a odhalila…</p>
<p>Jane ztratila dech. „Sakra…“</p>
<p>„Krucinál,“ dokončil někdo za ni.</p>
<p>„Sání.“ Když nastala pauza, vzhlédla k asistující sestře. „Sání, Jacquesová. Je mi jedno, jak to vypadá. Dokážu to spravit – pokud se k té zatracené věci dostanu.“</p>
<p>Ozval se syčivý zvuk doprovázející odsávání krve, a pak získala lepší výhled na fyzickou anomálii, jakou ještě nikdy neviděla: šestikomorové srdce v lidské hrudi. To „rozmazané“, co prve viděla na ultrazvucích, byl ve skutečnosti jeden pár komor navíc.</p>
<p>„Snímky!“ zvolala. „Ale rychle, prosím.“</p>
<p>Zatímco se pořizovaly fotografie, říkala si: <emphasis>Páni,</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tohohle se katedra kardiologie zcvokne. </emphasis>Ještě nikdy nic takového neviděla – ačkoliv díru, provrtanou v pravém ventrikulu, dobře znala. Takových už viděla spoustu.</p>
<p>„Šití,“ řekla.</p>
<p>Jacquesová jí pleskla do dlaně jehelec, nástroj z nerez oceli, v němž byla zachycena zahnutá jehla s černou chirurgickou nití. Levou rukou sáhla Jane za srdce, prstem ucpala zespoda otvor a vstřel na přední straně zašila. Poté vyzvedla srdce z osrdečníku a totéž provedla z druhé strany.</p>
<p>Dohromady to trvalo necelých šest minut. Pak pustila retraktor, vrátila žebra tam, kde měla být, a pomocí nerezového drátu spojila obě poloviny hrudní kosti k sobě. Právě když se ho chystala zasvorkovat od bránice až ke klíční kosti, promluvil anesteziolog a přístroje začaly pípat.</p>
<p>„Tlak je šedesát na čtyřicet a klesá.“</p>
<p>Jane vyhlásila protokol srdečního selhání a sklonila se k pacientovi. „Ať tě to ani nenapadá,“ vyštěkla. „Jestli mi umřeš, tak mě fakt naštveš.“</p>
<p>Zčistajasna a proti vší medicínské logice mužovy oči zamžikaly, otevřely se a zaměřily se na ni.</p>
<p>Jane ucukla. Dobrotivý bože… Jeho duhovky měly bezbarvou nádheru diamantů, zářily tak jasně, až jí připomínaly zimní měsíc na bezmračné obloze. A poprvé v životě ji něco omráčilo tak, že nebyla schopna pohybu. Jejich pohledy se spojily, bylo to, jako by byli propojeni svými těly, zkroucenými a propletenými, neoddělitelně…</p>
<p>„Zase fibriluje,“ vyštěkl anesteziolog.</p>
<p>Jane se prudce vzpamatovala.</p>
<p>„Zůstaneš se mnou,“ nařídila pacientovi. „Slyšíš mě? <emphasis>Zůstaneš se mnou</emphasis>.“</p>
<p>Byla by přísahala, že ten chlap kývl, než se mu zavřela víčka. A ona se znovu pustila do práce, aby mu zachránila život.</p><empty-line /><p>„S tím odpalovačem brambor – prostě ses potřeboval rozptýlit,“ řekl Butch.</p>
<p>Phury obrátil oči v sloup a sesul se na lavičku v boxu. „Rozbili jste mi okno.“</p>
<p>„Samozřejmě. V a já jsme na něj mířili.“</p>
<p>„Dvakrát.“</p>
<p>„Čímž se jen dokazuje, že oba máme skvělou mušku.“</p>
<p>„Kdybyste si příště laskavě vybrali někoho jinýho…“ Phury svraštil čelo a odtáhl martini od rtů. Bez jakéhokoli zřejmého důvodu jeho smysly náhle ožily, všechno jako by svítilo a zvonilo, jako herní automat. Rozhlédl se po VIP sekci, hledal, odkud to čpí malérem. „Hele, poldo, ty…“</p>
<p>„Něco se děje,“ řekl Butch a promnul si střed hrudi, pak vyndal zpod košile těžký zlatý kříž. „Co to, sakra, je?“</p>
<p>„Nevím.“ Phury znovu přejel pohledem dav. Páni, bylo to, jako by se do místnosti vetřel nějaký hnusný zápach; zbarvil vzduch čímsi, proti čemu jeho nos zuřivě protestoval. A přesto bylo zdánlivě všechno v pořádku.</p>
<p>Phury vyndal telefon a vytočil číslo svého dvojčete. Zsadist přijal hovor a první, na co se zeptal, bylo, zda se Phurymu nic nestalo.</p>
<p>„Nic mi není, Z, ale ty to taky cítíš, co?“</p>
<p>Na druhé straně stolu přiložil Butch mobil k uchu. „Miláčku? Jsi v pořádku? Není ti nic? Jo, já nevím… Wrath chce se mnou mluvit? Jo, jasně, dej mi ho… Ahoj, chlape. Jo. Phury a já. Jo. Ne. Rhage je s tebou? To je dobře. Jo, pak zavolám Vishousovi.“</p>
<p>Když polda ukončil hovor, stiskl pár kláves a znovu přiložil telefon k uchu. Butch svraštil obočí. „V? Zavolej mi. Hned, jak to vezmeš.“</p>
<p>Ukončil hovor právě ve chvíli, kdy Phury domluvil se Z.</p>
<p>Oba zůstali sedět. Phury si pohrával se svou sklenicí. Butch žmoulal v rukou svůj kříž.</p>
<p>„Možná šel do toho svýho střešního bytu zpracovat nějakou ženskou,“ ozval se Butch.</p>
<p>„Říkal mi, že to udělá, hned večer.“</p>
<p>„Fajn. Takže je možná uprostřed boje.“</p>
<p>„Jo. Hned nám zavolá zpátky.“</p>
<p>Ačkoliv všechny telefony Bratrstva v sobě měly GPS čipy, ten Vishousův nefungoval, pokud ho měl u sebe, takže volat zpátky do areálu a snažit se ho vystopovat by nemělo valnou cenu. V přičítal rušení funkcí své ruce; tvrdil, že to, co způsobuje záři jeho dlaně, je také příčinou elektrického nebo magnetického rušení. Naprosto jistě to ovlivňovalo kvalitu hovoru. Kdykoli někdo mluvil s Vishousem telefonicky, bylo slyšet šum, i když byl na pevné lince.</p>
<p>Phury a Butch vydrželi mlčet asi půldruhé minuty, pak se na sebe podívali a promluvili oba naráz.</p>
<p>„Nevadilo by ti, kdybysme zajeli…“</p>
<p>„Jenom se stavíme…“</p>
<p>Oba vstali a zamířili k nouzovému bočnímu východu z klubu.</p>
<p>Venku v uličce vzhlédl Phury k noční obloze. „Chceš, abych se k němu přenesl fakt rychle?“</p>
<p>„Jo. Udělej to.“</p>
<p>„Potřebuju adresu. Ještě jsem tam nikdy nebyl.“</p>
<p>„Commodore. Nejvyšší patro, jihozápadní roh. Počkám tady.“</p>
<p>Pro Phuryho bylo dílem okamžiku ocitnout se na větrné terase okázalé střešní nástavby o nějakých deset bloků blíž k řece. Ani se nenamáhal přistupovat k prosklené stěně. Vycítil, že tady bratr není, a v okamžiku byl znovu u Butche.</p>
<p>„Kdepak.“</p>
<p>„Takže loví…“ Polda ztuhl, ve tváři mu vytanul podivný, strnulý výraz. Prudce otočil hlavu doprava. <emphasis>„Bezduší.“</emphasis></p>
<p>„Kolik?“ zeptal se Phury a rozhalil si bundu. Od té doby, co se Butch střetl s Omegou, dokázal vycítit zabijáky na sto honů, jako by byli falešnými mincemi, které nalézal svým detektorem kovů.</p>
<p>„Dva. Honem.“</p>
<p>„Jsou tu sakra rychle.“</p>
<p><emphasis>Bezduší</emphasis> se vynořili zpoza rohu, stačil jim jeden pohled na Phuryho a Butche a už stáli ve střehu. Ulička přímo před ZeroSum nebyla nejlepším místem k boji, ale protože noc byla velmi studená, naštěstí nebyli kolem žádní lidé.</p>
<p>„Jdeme na to,“ řekl Butch.</p>
<p>„Jasně.“</p>
<p>Oba se vrhli na nepřítele.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola osmá</strong></p>
<p>O</p>
<p>dvě hodiny později Jane otevřela dokořán dveře na chirurgickou jednotku intenzivní péče. Měla zabaleno a byla připravena jít domů, koženou tašku na rameni, klíče od auta v ruce, oblečená ve větrovce. Nehodlala však odejít, aniž by se předtím podívala na svého postřeleného pacienta.</p>
<p>Když přistoupila k pultu na stanovišti sester, žena za ním vzhlédla. „Zdravím, doktorko Whitcombová. Přišla jste si zkontrolovat ten svůj příjem?“</p>
<p>„Jo, Shalondo. Znáte mě – nedokážu jim dát pokoj. Na který pokoj jste ho dali?“</p>
<p>„Číslo šest. Teď je u něj Faye, stará se, aby měl pohodlí.“</p>
<p>„Je vám jasné, proč vás miluju? Nejlepší chirurgická jipka ve městě. Mimochodem, přišel za ním někdo? Našli jsme nějaké příbuzné?“</p>
<p>„Volala jsem na číslo v jeho zdravotním záznamu. Chlápek, co to vzal, říkal, že bydlí v tom bytě už deset let, a nikdy o žádném Michaelu Klosnickovi neslyšel. Takže ta adresa je falešná. Jo, a viděla jste ty zbraně, co u něj našli? Kompletní sbírka.“</p>
<p>Shalonda zakoulela očima a obě řekly jedním hlasem: „Drogy.“</p>
<p>Jane potřásla hlavou. „To mě nepřekvapuje.“</p>
<p>„Mě taky ne. S těmi kérkami na obličeji nevypadá zrovna jako pojišťovák.“</p>
<p>„Ledaže by nabízel pojistky profesionálním zápasníkům.“</p>
<p>Shalonda se rozesmála, Jane jí zamávala a vydala se chodbou. Šestka byla až vzadu, napravo, a Jane cestou nahlédla ještě k dalším dvěma pacientům, které operovala už dříve – jedna pacientka měla perforaci střeva, k níž došlo při nepovedené liposukci, a další operovaný se nabodl na železný plot při nehodě na motocyklu.</p>
<p>Pokoje chirurgické jipky byly mrňavé. Každý z nich měl skleněnou stěnu se záclonou, která se dala stáhnout pro ochranu soukromí, a nebyly to žádné komnaty, co mají okno nebo plakát s reprodukcí Monetova obrazu nebo televizi se zábavnými programy. Pokud bylo člověku tak dobře, že se staral o to, nač kouká v televizi, nepatřil sem. Jediné obrazovky zde patřily k monitorovacím přístrojům kolem lůžka.</p>
<p>Když Jane došla k šestce, vzhlédla od lůžka Faye Montgomeryová, ostřílená veteránka – právě kontrolovala pacientovi kapačku. „Dobrý večer, doktorko Whitcombová.“</p>
<p>„Faye, jak se vede?“ Jane odložila tašku a sáhla po kartě, která byla v nástěnném držáku vedle dveří.</p>
<p>„Dobře, a ještě než se zeptáte, je stabilizovaný. Což je úžasné.“</p>
<p>Jane zalistovala nejčerstvějšími výsledky testů. „Nepovídejte.“</p>
<p>Užuž chtěla zavřít kartu, když svraštila čelo nad číslem v levém rohu. Desetimístné identifikační číslo pacienta se o několik tisíc lišilo od čísel přidělovaných nově přijatým pacientům. Jane zkontrolovala datum, kdy byla karta založena: 1971. Prolistovala ji a našla dva příjmy na pohotovost: jeden s bodným zraněním, druhý s předávkováním drogami; data byla 71 a 73.</p>
<p>A sakra, tohle už znala. Nuly a sedmičky si bývají podobné, když se píšou v rychlosti. Nemocnice přešla na elektronické záznamy až koncem roku 2003 a předtím se všechno zapisovalo ručně. Tenhle záznam očividně přepisovali zpracovatelé dat, kteří si špatně přečetli, co tam stálo: místo 01 a 03 posunul dotyčný pracovník datum až do sedmdesátých let.</p>
<p>Ledaže… Datum narození nedávalo smysl. Podle toho, co tu bylo zaneseno, by pacientovi bylo sedmatřicet už před třemi desítkami let.</p>
<p>Zavřela složku a položila na ni dlaň. „Budeme muset přimět přepisovací službu k větší přesnosti.“</p>
<p>„Já vím. Taky jsem si toho všimla. Poslyšte, chcete s ním být chvíli o samotě?“</p>
<p>„Jo, to by bylo ohromné.“</p>
<p>Faye se zastavila u dveří. „Prý jste byla dneska večer na sále úžasná.“</p>
<p>Jane se pousmála. „Tým byl úžasný. Já jen splnila svou roli.“</p>
<p>Po odchodu Faye zatáhla Jane závěs a přistoupila k lůžku. Pacientovo dýchání řídil přístroj skrze intubaci a hladina kyslíku byla přijatelná. Krevní tlak byl stálý, i když nízký. Srdce bilo pomalu a graf na monitoru vypadal divně, ale na druhé straně, pacient měl šest komor, takže žádný div.</p>
<p>Kristepane, to jeho srdce!</p>
<p>Sklonila se nad něj a pozorovala rysy jeho tváře. Běloch, nejspíš Středoevropan. Hezoun, ne že by to bylo relevantní, ačkoliv pohlednost trochu hyzdilo to tetování na spánku. Naklonila se blíž, aby si prohlédla inkoust v pokožce. Musela uznat, že to byla krásná práce, složité vzory podobné čínským ornamentům a hieroglyfům současně. Usoudila, že ty symboly musí mít něco společného s gangem, ačkoliv nevypadal jako kluk, co si hraje na vojáčky; působil spíš divoce, jako voják. Možná ty obrazce souvisí s nějakým bojovým uměním?</p>
<p>Když pohlédla na hadičku zavedenou do jeho úst, všimla si něčeho divného. Palcem mu odhrnula horní ret. Jeho špičáky byly velmi výrazné. Překvapivě ostré.</p>
<p>Kosmetika, nepochybně. Lidé dělají dneska se svým zevnějškem všechny možné vylomeniny, a on už si nechal poznamenat tvář.</p>
<p>Zvedla tenkou přikrývku, která ho zakrývala. Obvaz zranění na hrudi byl v pořádku, postupovala tedy po jeho těle dolů a shrnovala přitom přikrývku. Zkontrolovala obvaz bodné rány, pak mu vyšetřila břišní krajinu. Zatímco jemně prohmatávala vnitřní orgány, prohlížela si tetování kolem jeho stydké oblasti, pak se zaměřila na jizvy kolem genitálií.</p>
<p>Byl částečně vykastrován.</p>
<p>Podle nepěkného zajizvení nešlo o chirurgické odstranění, spíš o následek nějaké nehody. Aspoň přinejmenším doufala, že to byla nehoda, protože jediným dalším vysvětlením by bylo mučení.</p>
<p>Zadívala se mu do tváře a přikryla ho. Impulzivně mu položila ruku na předloktí a stiskla. „Vedl jsi pěkně drsný život, co.“</p>
<p>„Jo, ale prospělo mi to.“</p>
<p>Jane se otočila na patě. „Ježíšmarjá, Manello! Vy jste mě vylekal.“</p>
<p>„Promiňte. Jen jsem ho chtěl zkontrolovat.“ Šéf obešel lůžko z druhé strany, pohledem přejel pacienta. „Víte, myslím, že někomu jinému by pod skalpelem nepřežil.“</p>
<p>„Viděl jste snímky?“</p>
<p>„Jeho srdce? Jo. Chci je poslat klukům na Kolumbijskou, ať se na to podívají. Až tam budete, můžete se jich zeptat, co tomu říkají.“</p>
<p>Šéfovu narážku přešla mlčením. „Jeho krevní skupina se nedá určit.“</p>
<p>„Vážně?“</p>
<p>„Jestli od něj získáme souhlas, asi bychom mu měli udělat úplný rozbor včetně chromozomů.“</p>
<p>„Aha, ano, vaše druhá láska. Geny.“</p>
<p>Zvláštní, že si to pamatoval. Zmínila se snad jen jedinkrát o tom, jak málem skončila v genetickém výzkumu.</p>
<p>S dychtivostí feťáka si Jane představila vnitřek pacienta, v duchu viděla jeho srdce ve své dlani, cítila znovu, jak ten orgán držela, když mu zachraňovala život. „Mohla by to být fascinující klinická příležitost. Bože, hrozně ráda bych ho studovala. Nebo se toho aspoň zúčastnila.“</p>
<p>Tiché pípání monitorovacího zařízení jako by sílilo v tichu, které mezi nimi panovalo, až pár vteřin nato pocítila vzadu na šíji jakési šimrání. Vzhlédla. Manello na ni upřeně hleděl, ve tváři vážný výraz, mohutnou čelist zaťatou, obočí svraštělé.</p>
<p>„Manello?“ Zamračila se. „Není vám něco?“</p>
<p>„Neodcházejte.“</p>
<p>Aby se vyhnula jeho pohledu, sklopila oči k prostěradlu, přeložila jeho horní okraj a zastrčila ho pacientovi pod paži. Zvolna uhlazovala bílou plochu – až jí to připomnělo něco, co vždycky dělávala její matka.</p>
<p>Zarazila se v pohybu. „Seženete jiného chir…“</p>
<p>„Kašlu na oddělení. Nechci, abyste odešla, protože…“ Manello si prohrábl rukou husté tmavé vlasy. „Kristepane, Jane. Nechci, abyste odešla, protože mi budete pekelně chybět a protože… Krucinál, já vás potřebuju, víte? Potřebuju vás tady. U sebe.“</p>
<p>Jane zamrkala jako idiot. Za poslední čtyři roky nezaznamenala nikdy žádný náznak, že by ho přitahovala. Jasně, úzce spolupracovali a tak dále. A byla jediná, kdo ho dokázal uklidnit, když se rozzuřil. A jistě, jo, povídali si spolu každou chvíli o vnitřním uspořádání nemocnice, dokonce i po pracovní době. A když měli službu, každý večer spolu jedli a… vyprávěl jí o své rodině a ona mu vyprávěla o své…</p>
<p><emphasis>Kecy.</emphasis></p>
<p>Jo, jenže ten muž je nejžádanější zboží v nemocničním areálu. A ona má v sobě ženskosti jako… No, jako operační stůl.</p>
<p>Rozhodně má asi stejné ženské křivky.</p>
<p>„No tak, Jane, jak můžete být tak nedůvtipná? Kdybyste mi dala sebemenší šanci, máte mě v příštím okamžiku pod sukní.“</p>
<p>„Zbláznil jste se?“ vydechla.</p>
<p>„Ne.“ Víčka mu ztěžkla. „Jsem velmi, velmi jasně čitelný.“</p>
<p>Tváří v tvář tomu výrazu, navozujícímu pocit dusné letní noci, si vzal Janin mozek dovolenou. Prostě se jí vypařil z lebky. „Nevypadalo by to dobře,“ vyhrkla.</p>
<p>„Budeme diskrétní.“</p>
<p>„Hádáme se.“ Co to z ní, sakra, leze?</p>
<p>„Já vím.“ Usmál se, plné rty se mu zvlnily. „To se mi líbí. Nikdo se proti mně nepostaví, jenom vy.“</p>
<p>Zírala na něj přes lůžko s pacientem, dosud tak omráčená, že nevěděla, co říci. Panebože, už je to tak dávno, co do jejího života vstoupil nějaký muž. Do jejího lůžka. Do hlavy. Tak zatraceně dávno. Už léta přicházela domů, do svého bytu, sama se osprchovala a sama padla do postele a procitala sama a do práce chodila sama. Po smrti obou rodičů neměla žádnou rodinu, a protože trávila skoro všechen čas v nemocnici, neměla ani vnější okruh přátel. Jediný člověk, se kterým si opravdu povídala, byl… no, Manello.</p>
<p>Teď na něj hleděla a napadalo ji, že on je ve skutečnosti důvodem, proč odchází, ačkoliv nejen proto, že jí stojí v cestě při postupu. Kdesi v hloubi duše věděla, že tenhle rozhovor z očí do očí jednou přijde, a chtěla před ním utéci.</p>
<p>„Mlčení,“ zašeptal Manello, „není teď zrovna to nejlepší. Ledaže se chystáte říct něco jako ‚Manny, léta jsem tě milovala, teď půjdeme k tobě domů a čtyři dny nevstaneme z postele.‘“</p>
<p>„Zítra sloužíte,“ podotkla automaticky.</p>
<p>„Hodím se marod. Řeknu, že mám chřipku. A jako váš nadřízený vám nařídím učinit totéž.“ Naklonil se přes pacienta. „Nejezděte zítra do Kolumbijské. Neodcházejte. Zkusme, jak daleko se s tím dostaneme.“</p>
<p>Jane sklopila oči a uvědomila si, že upírá pohled na Mannyho ruce… Na jeho silné, široké dlaně, které napravily tolik kyčlí a ramenních kloubů a kolen, které zachránily kariéru a štěstí tolika atletů, jak profesionálních, tak amatérských. A neoperoval jen mladé a silné. Uchovával pohyblivost starým a zraněným a také pacientům s rakovinou, velmi mnoha uchoval funkčnost paží a nohou.</p>
<p>Pokusila se představit si ty ruce na své kůži.</p>
<p>„Manny…“ zašeptala. „To je šílenství.“</p><empty-line /><p>Na druhé straně města, v uličce před ZeroSum, vstal Phury od nehybného těla přízračně bílého <emphasis>bezduchého</emphasis>. Černou dýkou rozchlípl zející řez v jeho krku a lesklá černá krev tryskala na asfalt pokrytý sněhovou břečkou. Instinkt mu velel bodnout <emphasis>bezduchého</emphasis> do srdce a poslat ho zpátky k Omegovi, ale to bylo zastaralé. Nový způsob je lepší.</p>
<p>Ačkoliv to přijde Butchovi draho.</p>
<p>„Už na tebe čeká,“ řekl Phury a ucouvl.</p>
<p>Butch přistoupil, jeho boty zakřupaly na zamrzlých kalužích. Tvář měl zachmuřenou, špičáky prodloužené, v jeho pachu teď byla vůně dětského pudru, vůně jejich nepřátel. Skoncoval už se zabijákem, s nímž prve bojoval, vykonal své dílo a teď to zopakuje.</p>
<p>Polda vypadal zaujatě a také utýraně, když klesl na kolena, opřel se dlaněmi z obou stran tvarohového obličeje <emphasis>bezduchého</emphasis> a sklonil se. Otevřel ústa, zaujal pozici nad zabijákovými rty a začal dlouze, zvolna vdechovat.</p>
<p>Oči <emphasis>bezduchého</emphasis> zaplály ohněm, když z jeho těla začala stoupat černá mlha, kterou Butch nasával do plic. Nádech se nepřerušil, žádná pauza, jen nepřetržitý proud zla přecházel z jedné nádoby do druhé. Nakonec z jejich nepřítele nezbylo nic než šedý popel, jeho tělo se sesulo a pak se rozpadlo na jemný prach, který roznesl studený vítr.</p>
<p>Butch ochabl, pak se úplně zhroutil, padl na bok do břečky na vozovce uličky. Phury k němu přistoupil a vztáhl ruku…</p>
<p>„Nesahej na mě.“ Butchův hlas bylo jen chabé zasípění. „Udělalo by se ti zle.“</p>
<p>„Dovol…“</p>
<p>„Ne!“ Butch se vzepřel na rukou, zvedl se do sedu. „Jen moment počkej.“</p>
<p>Phury stál nad poldou, hlídal ho a nespouštěl oči z ústí uličky pro případ, že by přišli další. „Chceš domů? Půjdu se podívat po V.“</p>
<p>„Sakra, to ne.“ Polda zvedl oříškové oči. „Je můj. Já ho najdu.“</p>
<p>„Víš to jistě?“</p>
<p>Butch vstal, a ačkoliv mu tělo vlálo jako prapor, čišelo z něj odhodlání. „Jdeme.“</p>
<p>Když s ním Phury srovnal krok a zamířil po jeho boku na Obchodní třídu, nezamlouval se mu výraz na Butchově tváři. Polda měl nepřítomný výraz toho, kdo má dost, ale nezdálo se, že by byl ochoten přestat, dokud nepadne.</p>
<p>Prošmejdili městská zákoutí Caldwellu a vůbec nic nenašli, z čehož se Butchovi očividně ještě přitížilo.</p>
<p>Už byli na samém okraji centra, až za Reddovou třídou, když se Phury zastavil. „Měli bychom se vrátit. Pochybuju, že by šel tak daleko.“</p>
<p>Butch se také zastavil. Rozhlédl se. Prázdným hlasem řekl: „Hele, koukej. Tohle je činžák, kde bydlela Beth.“</p>
<p>„Musíme se vrátit.“</p>
<p>Polda zavrtěl hlavou a třel si dlaní hruď. „Musíme jít dál.“</p>
<p>„Neříkám, že přestaneme hledat. Ale proč by byl takhle daleko? Jsme na kraji rezidenční čtvrti. Moc očí na nějaký boj, takže by ho sem nešel vyhledávat.“</p>
<p>„Phury, člověče, co jestli ho přepadli? Dneska v noci už jsme žádný <emphasis>bezduchý </emphasis>venku neviděli. Co jestli se stalo něco velkýho, jako třeba že ho sbalili a unesli?“</p>
<p>„Pokud byl při vědomí, bylo by to fakt nepravděpodobný – vzhledem k tý jeho ruce. To je pekelná zbraň, i kdyby přišel o dýky.“</p>
<p>„Co jestli byl v bezvědomí?“</p>
<p>Než stihl Phury reagovat, prořítil se kolem nich vysokou rychlostí přenosový vůz zpravodajství Channel Six. O dvě ulice dál zaplála brzdová světla a vůz smykem zahnul doleva.</p>
<p>Jediné, co Phuryho napadlo, bylo: <emphasis>A</emphasis> <emphasis>sakra.</emphasis> Zpravodajské přenosové vozy se nikam takhle neřítí proto, že nějaké staré paní uvízla kočka na stromě. Ale stejně, možná je to jen nějaká lidská pitomost, třeba přestřelka gangů nebo tak.</p>
<p>Problém byl v tom, že jakási děsivá, drtivá předtucha Phurymu sdělovala, že to tak není, takže když Butch vykročil tím směrem, šel s ním. Nepadlo mezi nimi ani slovo, což znamenalo, že polda si patrně myslí totéž co on: <emphasis>Prosím, bože, ať je to tragédie někoho jinýho, ne</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>naše.</emphasis></p>
<p>Když došli k místu, kde parkoval televizní vůz, nalezli shromáždění typické pro místo činu – dva hlídkové vozy caldwellského policejního oddělení parkovaly u vjezdu do slepé uličky ústící na Dvanáctou ulici. Ve světle reflektoru stál reportér, mluvil do kamery, muži v uniformách obcházeli kruh ohraničený žlutou policejní páskou a kibicové se shlukli do houfu, hltali drama a diskutovali mezi sebou.</p>
<p>Závan větru přinesl uličkou pach Vishousovy krve a také sladký, pudrový puch <emphasis>bezduchých</emphasis>.</p>
<p>„Ach, bože…“ Butchova úzkost se vyvalila do chladného nočního vzduchu a přidala ke směsici ostrý šelakový závan.</p>
<p>Butch se vrhl k policejní pásce, ale Phury ho popadl za paži, zastavil ho – a zesinal. Zlo v Butchovi bylo tak hmatatelné, že projelo Phurymu rukou a ramenem a přistálo mu v útrobách, až se mu zvedl žaludek.</p>
<p>Stejně přítele nepustil.</p>
<p>„Zůstaneš tady, krucinál. S někým z těch policajtů jsi nejspíš pracoval.“ Když polda otevřel ústa, Phury ho přerušil dřív, než stihl promluvit. „Zvedni si límec, stáhni kšilt a nikam nechoď.“</p>
<p>Butch si narazil čapku baseballového týmu Red Sox a zastrčil bradu do límce. „Jestli je mrtvej…“</p>
<p>„Buď zticha a starej se o to, aby ses udržel na nohou.“ Což bude náročné, protože Butch je na hadry. Ježíši… Jestli je V mrtvý, nejenže to zabije každého z bratrů, ale polda bude mít mimořádný problém. Poté, co naložil se zabijáky po svém, je V jediný, kdo z něj to zlo dokáže dostat.</p>
<p>„No tak, Butchi. Tady jsi moc na očích. Už jdi.“</p>
<p>Polda o pár metrů poodešel a opřel se o auto zaparkované ve tmě. Když Phury nabyl dojmu, že tam takhle zůstane, přešel k hloučku čumilů u žluté policejní pásky a vmísil se mezi ně. Prozkoumal pohledem scénu a první, čeho si všiml, byly pozůstatky tam, kde vypustil duši <emphasis>bezduchý</emphasis>. Naštěstí si jich policie nevšímala. Patrně usoudila, že ta lesklá kalužina je jen nafta, vyteklá z nějakého auta, a sežehlé místo že zbylo po improvizovaném ohníčku nějakého bezdomovce. Ne, poldové se soustředili na střed scenerie, kde očividně ležel prve Vishous v kaluži rudé krve.</p>
<p><emphasis>Ach… bože.</emphasis></p>
<p>Phury nazdařbůh pohlédl na člověka vedle sebe. „Co se tu stalo?“</p>
<p>Muž pokrčil rameny. „Přestřelka. Nějaká rvačka.“</p>
<p>Promluvil mladý kluk, nápadně pestře oblečený, celý odvázaný, jako by v životě nezažil nic zábavnějšího. „Dostal to do hrudníku. Viděl jsem, jak se to stalo, a zavolal jsem devět set jedenáct.“ Zamával mobilem, jako by to byla první cena. „Policie chce, abych tu počkal, aby mě mohli vyslechnout.“</p>
<p>Phury na něj pohlédl. „Co se stalo?“</p>
<p>„Panebože, tomu byste nevěřil. Bylo to jak vystřižený z toho seriálu <emphasis>Nejúžasnější videa světa</emphasis>. Znáte to?“</p>
<p>„Jo.“ Phury zkontroloval pohledem budovy po obou stranách uličky. Žádná okna. Tohle je patrně jediný svědek. „Tak co se tu semlelo?“</p>
<p>„No, já jsem akorát šel dolů po Obchodní. Kámoši mě vysadili u Screamera a musel jsem pěšky, víte? No tak jdu a najednou vidím před sebou takovej záblesk ostrýho světla. Bylo to, jako by z týhle uličky svítil silnej reflektor. Trošku jsem zrychlil, páč jsem chtěl vidět, co se děje, a pak jsem uslyšel výstřel. Bylo to, jako když vyletí špunt. Vlastně jsem ani nepoznal, že je to výstřel, teprve až tady. Jeden by myslel, že to bude hlasitější…“</p>
<p>„Kdy jsi zavolal devět set jedenáct?“</p>
<p>„No, chviličku jsem počkal, protože jsem čekal, že někdo vyběhne z tý uličky, a nechtěl jsem se dát zastřelit. Ale von jako nikdo nešel, tak jsem si říkal, že asi zmizeli někudy zadem nebo tak. Když jsem pak došel sem, viděl jsem, že odtud žádná jiná cesta nevede. Takže se možná střelil sám, víte?“</p>
<p>„Jak ten chlap vypadal?“</p>
<p>„Voběť?“ Kluk se k němu naklonil. „Voběť tomu říkají policajti. Já je slyšel.“</p>
<p>„Díky za objasnění,“ zamumlal Phury. „Tak jak vypadal?“</p>
<p>„Tmavý vlasy. Bradka. Celej v kůži. Stál jsem nad ním, když jsem volal devět set jedenáct. Krvácel, ale byl živej.“</p>
<p>„Nikoho jinýho jsi neviděl?“</p>
<p>„Kdepak. Jen toho jednoho. Tak mě teda bude vyslýchat policie. Jako fakt. Říkal jsem vám to?“</p>
<p>„Jo, gratuluju. Určitě jsi celej nadšenej.“ Páni, Phury měl opravdu co dělat, aby tomu klukovi jednu nevrazil.</p>
<p>„Hele, nic ve zlým. Dyť je to paráda.“</p>
<p>„Ne, pro toho postřelenýho chlápka to paráda není.“ Phury znovu přejel pohledem místo činu. Aspoň že V není v rukou <emphasis>bezduchých</emphasis><emphasis> </emphasis>a nebyl na místě mrtvý. Je možné, že zabiják nejprve postřelil V, ale bratrovi zůstalo ještě dost sil, aby toho prevíta sejmul, než ztratil vědomí.</p>
<p>Ale počkat… Výstřel přišel po záblesku. Takže na scéně musel být ještě druhý <emphasis>bezduchý</emphasis>.</p>
<p>Z levé strany uslyšel Phury pěkně modulovaný hlas. „Tady je Bethany Choiová ze zpravodajského týmu Channel Six, hlásím se vám živě z dějiště další přestřelky v centru města. Podle policie byla oběť, Michael Klosnick…“</p>
<p><emphasis>Michael Klosnick? </emphasis>Aha, V nejspíš sebral <emphasis>bezduchému</emphasis> průkaz a ten se pak u něj našel.</p>
<p>„…odvezena do Nemocnice u svatého Františka v kritickém stavu, se střelným zraněním hrudníku…“</p>
<p>Fajn, tohle bude dlouhá noc: Vishous je zraněný. V rukou lidí. A do svítání jim zbývají pouhé čtyři hodiny.</p>
<p>Není času nazbyt.</p>
<p>Phury zamířil zpátky k Butchovi a přitom zavolal do sídla. Zatímco mobil vyzváněl na druhé straně, promluvil na poldu. „Je naživu, postřelenej, v Nemocnici u svatýho Františka.“</p>
<p>Butch ochabl v ramenou a řekl něco, co znělo jako <emphasis>chválabohu</emphasis>. „Tak ho odtamtud jdeme dostat?“</p>
<p>„Přesně tak.“ Proč to Wrath nebere? <emphasis>No tak, Wrathe… Vezmi to. </emphasis>„Krucinál… Pro ty zatracený chirurgy to muselo být životní překvapení, když ho otevřeli… Wrathe? Máme tu takovej problém.“</p><empty-line /><p>Vishous přišel k sobě, jako by byl mimo své tělo, nabyl plně vědomí, ačkoliv byl uvězněn v kleci z komatózního masa a kostí. Nemohl pohnout rukama ani nohama, víčka měl zavřená tak pevně, jako by měl místo slz tekutý beton, zdálo se, že jediné, co mu funguje, je sluch: nad ním probíhal rozhovor. Dva hlasy. Ženský a mužský, z nichž žádný nepoznával.</p>
<p>Ne, počkat. Jeden zná. Jeden z nich mu prve něco nařizoval. Ten ženský. Ale proč?</p>
<p>A proč si to od ní sakra nechal líbit?</p>
<p>Naslouchal její řeči, aniž by vlastně vnímal slova. Kadence její řeči připomínala mužskou. Přímá. Autoritativní. Velitelská.</p>
<p>Kdo to je? Kdo…</p>
<p>Došlo mu, kdo to je, a zasáhlo ho to jako políček, až se trochu vzpamatoval. Lékařka. <emphasis>Lidská </emphasis>lékařka. Ježíši Kriste, je v lidské nemocnici. Upadl do rukou lidí po… Sakra, co se stalo?</p>
<p>Panika mu dodala energii… A nebylo to vůbec nic platné. Jeho tělo bylo jen špalkem masa a měl pocit, že ta hadička, kterou má zavedenou do hrdla, znamená, že jeho plíce obsluhuje nějaký přístroj. Očividně ho nacpali sedativy.</p>
<p><emphasis>Ach, bože. </emphasis>Jak daleko je do svítání? Musí se odtud dostat. Jak jen…</p>
<p>Plánování útěku se mu zadrhlo ve chvíli, kdy jeho instinkty naskočily, chopily se volantu a převzaly velení.</p>
<p>Neprocital v něm však válečník. Byly to všechny ty majetnické samčí pudy, které vždycky spaly, ty, o kterých četl nebo slýchal nebo je pozoroval u jiných, ale předpokládal, že sám se narodil bez nich. Spustil je pach v místnosti, pach muže, který chce sex… se ženou, s Vishousovou lékařkou.</p>
<p><emphasis>Moje.</emphasis></p>
<p>To slovo se vynořilo zčistajasna a táhlo s sebou zátěž vražedného nutkání. Byl tak rozhořčený, až se mu prudce otevřely oči.</p>
<p>Otočil hlavu a spatřil vysokou ženu s krátkou kšticí plavých vlasů. Měla brýle bez obrouček, žádné nalíčení, žádné náušnice. Na bílém plášti měla jmenovku: <emphasis>MUDr. Jane Whitcombová, primářka traumatologie,</emphasis><emphasis> </emphasis>napsáno černou kurzívou.</p>
<p>„Manny,“ říkala, „tohle je šílenství.“</p>
<p>Vishous přejel pohledem k tmavovlasému muži. Chlapík byl taky v bílém plášti, na pravé klopě měl jmenovku <emphasis>MUDr. Manuel Manello, přednosta kliniky</emphasis> <emphasis>chirurgie</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>
<p>„Nic šíleného na tom není.“ Hlas měl hluboký a vemlouvavý, oči až sakra moc upřené na Vishousovu lékařku. „Vím, co chci. A chci tebe.“</p>
<p><emphasis>Moje, </emphasis>říkal si v duchu Vishous. <emphasis>Ne tvá. Moje.</emphasis></p>
<p>„Nemohu zítra nejet do Kolumbijské,“ řekla. „I kdyby mezi námi něco bylo, stejně bych musela odejít, kdybych chtěla vést oddělení.“</p>
<p>„Něco mezi námi.“ Ten prevít se usmál. „Znamená to, že o tom budeš uvažovat?“</p>
<p>„O tom?“</p>
<p>„O nás.“</p>
<p>Vishousův horní ret se odtáhl od tesáků. Užuž začínal vrčet, to jedno slovo se mu převalovalo v mozku, granát s vytrženou pojistkou: <emphasis>Moje.</emphasis></p>
<p>„Já nevím,“ řekla Vishousova lékařka.</p>
<p>„To není ne, viď, Jane? To neznamená ne.“</p>
<p>„Ne… Neznamená.“</p>
<p>„Dobrá.“ Muž shlédl na Vishouse a zdálo se, že je překvapen. „Někdo se nám vzbudil.“</p>
<p><emphasis>To si teda, sakra, piš, </emphasis>říkal si v duchu Vishous. <emphasis>A</emphasis> <emphasis>jestli na ni sáhneš, ukousnu ti tu zatracenou ruku</emphasis><emphasis> u</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ramene.</emphasis></p><empty-line /><p><strong>Kapitola devátá</strong></p>
<p>F</p>
<p>aye Montgomeryová byla praktická žena, a právě proto byla výborná ošetřovatelka. Dostala do vínku jasnou hlavu, stejně jako tmavé vlasy a tmavé oči, a vynikala v krizových situacích. Měla manžela u mariňáků, doma dvě děti a dvanáct let praxe na jednotkách intenzivní péče, takže ji hned tak něco nerozhodilo.</p>
<p>Teď seděla za pultem stanoviště sester na chirurgické jednotce intenzivní péče a byla rozhozená.</p>
<p>Na druhé straně přepážky stáli tři muži o velikosti terénních automobilů. Jeden měl dlouhé, pestrobarevné vlasy a žluté oči, které byly tak jasné, až se zdálo, že nejsou skutečné. Druhý byl k zbláznění krásný a tak sexuálně přitažlivý, že si musela silou vůle připomínat, jak je šťastně vdaná za muže, který je do ní pořád ještě blázen. Třetí se držel vzadu, všeho všudy jen baseballová čapka Red Sox, sluneční brýle a čišelo z něj čiré zlo, které se nehodilo k jeho hezké tváři.</p>
<p>Položil někdo z nich nějakou otázku? Měla dojem, že ano.</p>
<p>Protože žádná z ostatních sester nebyla zjevně schopna řeči, Faye vykoktala: „Prosím? Ehm… Co jste říkal?“</p>
<p>Ten s těmi fantastickými vlasy – bože, jsou opravdové? – se pousmál. „Hledáme Michaela Klosnicka, kterého sem převezli z pohotovosti. Na příjmu nám řekli, že ho sem po operaci přeložili?“</p>
<p>Bože. Ty duhovky mají barvu blatouchů ve slunečním svitu, opravdové, třpytivé zlato. „Vy jste příbuzní?“</p>
<p>„Jsme jeho bratři.“</p>
<p>„Fajn, ale promiňte, zrovna ho přivezli z operačního sálu a my…“ Bez zřejmého důvodu změnil Fayein mozek náhle směr, jako dětský vláček, který zvednete z jedné koleje a postavíte na jinou. Přistihla se, že říká: „Je na konci chodby, pokoj číslo šest. Ale dovnitř smí jen jeden z vás a na malou chvíli. Jo, a musíte počkat, až jeho doktorka…“</p>
<p>V tom okamžiku přikráčel k pultu doktor Manello. Prohlédl si muže a zeptal se: „Všechno v pořádku?“</p>
<p>Faye kývla a její ústa vyřkla: „Ano, nic se neděje.“</p>
<p>Doktor Manello svraštil čelo a střetl se postupně s pohledem všech tří mužů. Pak sebou škubl a mnul si spánky, jako by měl bolení hlavy. „Budu ve své pracovně, kdybyste mě potřebovala, Faye.“</p>
<p>„Fajn, doktore Manello.“ Ohlédla se po mužích. Cože to prve říkala? <emphasis>No jasně. </emphasis>„Budete muset ale počkat, až jeho doktorka odejde, ano?“</p>
<p>„Ona tam teď je?“</p>
<p>„Ano, je.“</p>
<p>„Výborně, děkujeme.“</p>
<p>Ty žluté oči se upřely do Fayeiných… A náhle si nedokázala vzpomenout, zda vůbec někdo na šestce je. Nebo není? Počkat…</p>
<p>„Povězte mi,“ řekl muž, „jaké máte uživatelské jméno a heslo?“</p>
<p>„Co… prosím?“</p>
<p>„Na počítači.“</p>
<p>Proč by měl… Ovšem, potřebuje tu informaci. Jednoznačně. A ona mu ji musí dát. „FMONT2 velkými písmeny je login a heslo je 11Eddie11. S velkým E.“</p>
<p>„Děkuji vám.“</p>
<p>Užuž chtěla říci: <emphasis>Rádo se stalo, </emphasis>když jí v hlavě naskočila myšlenka, že je nejvyšší čas na schůzi personálu. Jenže proč by měla být? Jednu už měli na začátku služ…</p>
<p><emphasis>Ne, rozhodně je čas na schůzi personálu. </emphasis>Naléhavě musí uspořádat schůzi personálu. Teď hned…</p>
<p>Faye zamžikala a zjistila, že civí do prázdna přes pult stanoviště sester. Zvláštní, byla by přísahala, že právě s někým mluvila. S nějakým mužem a…</p>
<p><emphasis>Schůze personálu. Hned.</emphasis></p>
<p>Faye si promasírovala spánky s pocitem, že má čelo sevřené ve svěráku. Na bolesti hlavy netrpěla, ale měla za sebou hektický den a v sobě příliš mnoho kofeinu a ne moc jídla.</p>
<p>Ohlédla se po ostatních třech sestrách, které všechny vypadaly trochu zmateně. „Jdeme do zasedačky, holky. Musíme probrat pacienty.“</p>
<p>Jedna z Fayeiných kolegyň se zamračila. „Nedělaly jsme to už na začátku služby?“</p>
<p>„Musíme to udělat znovu.“</p>
<p>Všechny vstaly a vstoupily do zasedací místnosti. Faye nechala dvojité dveře otevřené a usedla do čela stolu, aby viděla nejen ven do chodby, ale také na monitor, kde se ukazoval stav všech pacientů na patře…</p>
<p>Faye ve svém křesle ztuhla. <emphasis>Co, sakra…</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>Za pultem sesterny stál muž s pestrobarevnými vlasy a skláněl se nad klávesnicí.</p>
<p>Faye užuž chtěla vstát, chystala se zavolat ochranku, ale pak se ten chlapík ohlédl. Když se setkala s pohledem jeho žlutých očí, náhle zapomněla, co by na tom mělo být špatného, že je u jednoho z jejich počítačů. Také si uvědomila, že musí ihned promluvit o pacientovi na pětce.</p>
<p>„Projdeme si případ pana Hausera,“ řekla hlasem, který upoutal pozornost všech přítomných.</p><empty-line /><p>Po Manellově odchodu se Jane nevěřícně zahleděla na pacienta pod sebou. Navzdory všem sedativům, která mu proudila v žilách, byly jeho oči otevřené a upíraly se na ni z tvrdé, tetované tváře při plném vědomí.</p>
<p>Bože… Ty oči. Vůbec se nepodobaly žádným, které kdy viděla, duhovky byly nepřirozeně bílé, s tmavě modrými okraji.</p>
<p>Tohle není správné, říkala si. Není správné, jak se na ni dívá. To šestikomorové srdce v jeho hrudi není správné. Ty dlouhé přední zuby nejsou správné.</p>
<p>Není to člověk.</p>
<p>Jenomže to je absurdní. První pravidlo medicíny? Když slyšíš kopyta, nemysli na zebry. Jaká je pravděpodobnost, že někde existuje nějaký dosud nezaznamenaný humanoidní živočišný druh? Něco jako světlý labrador v porovnání se zlatým retrívrem Homo sapiens?</p>
<p>Uvažovala o pacientových zubech. Jo, možná spíš dobrman v porovnání s retrívrem.</p>
<p>Pacient opětoval její upřímný pohled, jaksi se mu dařilo tyčit se nad ní, i když ležel naznak, intubovaný a pouhé dvě hodiny po těžké operaci.</p>
<p>Jak to, <emphasis>do horoucích pekel, </emphasis>že je ten chlap při vědomí?</p>
<p>„Slyšíte mě?“ zeptala se. „Kývněte hlavou, jestli ano.“</p>
<p>Jeho ruka, ta tetovaná, zašátrala u hrdla, pak popadla hadičku zavedenou do úst.</p>
<p>„Ne, ta tam musí zůstat.“ Když se sklonila, aby od hadičky odtáhla jeho ruku, ucukl s ní a odtáhl ji, kam až mu paže stačila. „Tak je to správně. Prosím, nenuťte mě, abych vás musela dát připoutat.“</p>
<p>Vytřeštil oči hrůzou, divže mu nevylezly z důlků, jeho mohutné tělo se na lůžku začalo třást. Rty se mu pohybovaly kolem hadičky, vedoucí do hrdla, jako by křičel, a jeho strach ji dojímal: v jeho zoufalství bylo cosi živočišného, tak by asi vypadal vlk, který se chytne do želez: <emphasis>Pomoz mi</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>možná tě</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nezabiju, když mě pustíš.</emphasis></p>
<p>Položila mu ruku na rameno. „To nic. Nemusíme se ubírat touhle cestou. Ale ta hadička musí…“</p>
<p>Dveře do pokoje se otevřely a Jane ztuhla.</p>
<p>Dva muži, kteří vstoupili, byli oblečeni v černé kůži a vypadali jako ti týpci, co nosí ukryté zbraně. Jeden z nich byl asi ten největší a nejkrásnější blonďák, na jakého kdy valila oči. Druhý ji děsil. Měl baseballovou čapku Red Sox staženou nízko do čela a čišela z něj děsivá zloba. Z jeho obličeje moc neviděla, ale soudě podle našedlé bledosti byl asi nemocný.</p>
<p>Při pohledu na dvojici Jane ze všeho nejdřív napadlo, že přišli za jejím pacientem a že jejich cílem není předat mu květiny a trochu potlachat.</p>
<p>Pak si pomyslela, že bude potřebovat ochranku.</p>
<p>„Vypadněte,“ řekla. „Okamžitě.“</p>
<p>Chlapík s čapkou Sox si jí vůbec nevšímal a přistoupil k lůžku. On a pacient si navzájem zahleděli do očí, Red Sox vztáhl ruku a sevřel pacientovu.</p>
<p>Red Sox řekl chraplavým hlasem: „Už jsem myslel, že jsem tě ztratil, ty hajzlíku.“</p>
<p>Pacient napínal oči, jako by se mu snažil něco sdělit. Pak jen zavrtěl hlavou na polštáři.</p>
<p>„Vezmeme tě domů, jo?“</p>
<p>Když pacient kývl, Jane se nenamáhala se žádnými dalšími řečičkami na téma budete-muset-odejít. Vrhla se k nouzovému tlačítku, k tomu, co signalizuje na sesternu srdeční zástavu a zburcuje půl patra.</p>
<p>Nestihla to.</p>
<p>Kámoš Red Soxe, ten krásný blonďák, byl rychlejší než blesk. Jednu chvíli stál u dveří; vzápětí ji popadl zezadu a zvedl do výšky. Když začala řvát, přitiskl jí dlaň na ústa a umlčel ji tak snadno, jako by byla dítě, co se vzteká.</p>
<p>Mezitím Red Sox systematicky zbavoval pacienta všeho: intubace, kapačky, katétru, kyslíkového monitoru, drátků od EKG.</p>
<p>Jane se rozběsnila. Když se začaly spouštět poplašné signály přístrojů, ohnala se dozadu a kopla svého věznitele podpatkem do holeně. Plavovlasý obr zamručel, pak jí zmáčkl hrudní koš, až skoro nemohla dýchat, natožpak do nepřítele znovu čutat.</p>
<p>Aspoň že ty alarmy…</p>
<p>Řezavé pípání umlklo, i když se přístrojů nikdo ani nedotkl. A ona měla hrůzný pocit, že se chodbou nikdo neblíží.</p>
<p>Jane bojovala ještě usilovněji, až jí námahou vhrkly slzy do očí.</p>
<p>„Klid,“ řekl jí blonďák do ucha. „Za moment nás budete mít z krku. Jen se uklidněte.“</p>
<p>Jo, houby. Chtějí zabít jejího pacienta…</p>
<p>Pacient se vlastními silami zhluboka nadechl. A ještě. A ještě. Pak na ni upřel ty podivné diamantové oči a ona znehybněla, jako by ji k tomu přiměl silou vůle.</p>
<p>Okamžik bylo ticho. A muž, kterému zachránila život, pronesl drsným hlasem čtyři slova, která změnila všechno… Změnila jí život, změnila její osud: „Ona. Jde. Se. Mnou.“</p><empty-line /><p>Phury, stojící uvnitř stanoviště sester, se hbitě naboural do nemocničního informačního systému. Neuměl to s klávesnicí tak oslnivě ani hladce jako Vishous, ale byl docela dobrý. Našel záznamy pod jménem Michael Klosnick a zaviroval nálezy a poznámky týkající se Vishousovy léčby nahodilými skripty: všechny výsledky testů, skeny, rentgeny, digitální fotografie, rozpisy, pooperační poznámky přestaly být čitelné. Pak do údajů zanesl stručný zápis o tom, že byl Klosnick nemajetný a zrušil zdravotní pojištění.</p>
<p>Panebože, jak miloval tyhle uspořádané, elektronické zdravotní záznamy! Paráda.</p>
<p>Smyl také vzpomínky většiny, ne-li veškerého personálu z operačních sálů. Cestou sem nahoru zaskočil na chirurgii a krátce pobyl se službu konajícími sestrami. Měl štěstí. Směny se ještě nevystřídaly, takže byli přítomni všichni, kteří tam byli společně s V, a on jim vymyl hlavy. Žádná z těch sester si nebude zřetelně vybavovat, co viděla, když byl Phuryho bratr operován.</p>
<p>Nebyl to dokonalý výmaz, samozřejmě. Byli tací, ke kterým se nedostal, a možná nějaké dílčí záznamy někdo vytiskl. Ale to není jeho problém. Veškerý zmatek, který by mohl nastat po Vishousově zmizení, se absorbuje do horečného fungování nesmírně rušné městské nemocnice. Jasně, možná přijde vizita nebo se budou kontrolovat pacienti, ale tou dobou už Vishous nebude k nalezení, a na ničem jiném nezáleží.</p>
<p>Když byl Phury hotov s počítačem, rozběhl se klusem po oddělení chirurgické intenzivní péče. Cestou rozhodil bezpečnostní kamery, zapuštěné v pravidelných rozestupech do stropu, takže ukazovaly jen zrnění.</p>
<p>Zrovna když dorazil k pokoji číslo šest, dveře se otevřely. Vishous spočíval v Butchově náruči, bratr byl bledý a roztřesený a trpěl bolestmi, hlavu měl opřenou o poldovu šíji. Ale dýchal a oči měl otevřené.</p>
<p>„Ukaž, já ho vezmu,“ řekl Phury a říkal si, že Butch nevypadá o moc líp.</p>
<p>„Už ho mám. Ty to vyřiď organizačně a ohlídej bezpečnostní kamery.“</p>
<p>„Co mám organizačně vyřídit?“</p>
<p>„Počkej si,“ zamumlal Butch a zamířil k požárnímu východu na druhém konci chodby.</p>
<p>Zlomek sekundy nato Phurymu došlo, oč jde: Rhage vyšel na chodbu a svíral dusícím stiskem rozzuřenou ženu. Prala se s ním zuby nehty, tlumený řev nasvědčoval tomu, že má slovník jako dlaždič.</p>
<p>„Musíš ji uspat, bratře,“ řekl Rhage a pak zamručel. „Nechci jí ublížit a V říkal, že musí jít s náma.“</p>
<p>„Tohle neměla být akce s únosem.“</p>
<p>„Už je sakra pozdě. Teď ji uspi, budeš tak hodnej?“ Rhage znovu zamručel, přehmátl a odtáhl ruku z jejích úst, aby chytil jednu máchající paži.</p>
<p>Její hlas zazněl hlasitě a jasně. „Pomoz mi, bože, odcházím na…“</p>
<p>Phury uchopil její bradu do ruky a zvedl jí hlavu. „Uvolněte se,“ promluvil tiše. „Jen klid.“</p>
<p>Upřel oči do jejích a začal jí sugerovat klid… sugerovat klid… sugerovat…</p>
<p>„Jdi se bodnout!“ vyprskla. „Nedovolím vám zabít mého pacienta!“</p>
<p>Fajn, tak tohle nefunguje. Za těmi brýlemi bez obrouček a tmavě zelenýma očima má silnou mysl, a tak zaklel a vytáhl těžký kalibr, mentálně ji úplně odrovnal. Zvadla jako lilie.</p>
<p>Sundal jí brýle, složil je a zastrčil do náprsní kapsy kabátu. „Padáme odtud, než přijde zase k sobě.“</p>
<p>Rhage si přehodil ženu přes mohutné rameno jako šálu. „Vezmi z pokoje její tašku.“</p>
<p>Phury tam vklouzl, zvedl kožený vak a složku označenou jménem KLOSNICK a vyrazil z místnosti. Když se ocitl zpátky na chodbě, Butch se právě srazil se sestrou, která vycházela z jednoho pokoje od pacienta.</p>
<p>„Co to děláte!“ vykřikla.</p>
<p>Phury byl v okamžiku u ní, skočil před ni, pohledem ji zhypnotizoval do strnulé nehybnosti a implantoval jí do čelního mozkového laloku naléhavou potřebu zúčastnit se schůze personálu. Než znovu dohnal prchající skupinku, žena v Rhageově náruči už začínala osvobozovat svou ovládnutou mysl a třepala hlavou, která jí nadskakovala v rytmu Hollywoodova rychlého kroku.</p>
<p>Když došli k únikovým dveřím na schodiště, Phury vyštěkl: „Počkej, Rhagi.“</p>
<p>Bratr zůstal okamžitě stát a Phury přitiskl ženě dlaň ze strany na krk a přitlačil, až ztratila vědomí.</p>
<p>„Neví o sobě. Je to dobrý.“</p>
<p>Vrazili na zadní schodiště a hodili sebou. Vishousův sípavý dech byl důkazem, jak ho tahle rychlíková akce deptá, ale byl tvrďák jako vždycky, vydržel navzdory faktu, že nabyl barvy hráškové polévky.</p>
<p>Pokaždé, když dorazili na odpočívadlo, Phury si pohrál s bezpečnostní kamerou; prohnal skrze ni elektrický výboj, takže zhasla. Jeho hlavní nadějí bylo, že to stihnou k escalade, aniž by narazili na partu strážných z ochranky. Lidé nikdy nebyli pro Bratrstvo terčem. To jest, pokud nastala hrozba odhalení upíří rasy, nebylo vyloučeno nic. A protože hypnotizování velkých skupin vyplašených a agresivních lidí mělo jen nízkou úspěšnost, zbýval jen boj. A smrt.</p>
<p>O nějaká čtyři patra níž schodiště končilo a Butch se zastavil před plechovými dveřmi. Pot mu prýštil po tváři a motal se, ale jeho pohled měl v sobě sílu vojáka: dostane bratra odtud a nic mu nebude stát v cestě, ani vlastní fyzická slabost.</p>
<p>„Obstarám dveře,“ řekl Phury a skočil do čela smečky. Když vyřídil poplašný systém, podržel železnou desku otevřenou ostatním. Na druhé straně se větvilo bludiště servisních chodeb.</p>
<p>„A kruci,“ zamumlal. „Kde to, sakra, jsme?“</p>
<p>„Ve sklepě.“ Policajt vypochodoval kupředu. „Znám to tu dobře. Tady je márnice. V bývalým zaměstnání jsem tady trávil spoustu času.“</p>
<p>O nějakých sto metrů dál je Butch zavedl do krátké chodby, což byla spíš šachta plná různých trubek.</p>
<p>A tady to bylo: spása v podobě nouzového východu.</p>
<p>„Escalade je venku,“ řekl polda Vishousovi. „Pěkně na nás čeká.“</p>
<p>„Díkybohu.“ Vishous znovu pevně sevřel rty, jako by se snažil nezvracet.</p>
<p>Phury znovu vyběhl kupředu, pak zaklel. Tenhle alarm měl jiné nastavení než ostatní, operoval na složitějším okruhu. Což měl čekat. Vnější dveře byly často střežené důkladněji než dveře uvnitř budovy. Potíž byla, že jeho drobné mentální triky tady nebudou fungovat, a nemůže si vyžádat delší přestávku, aby tu věc vyřadil z chodu. V vypadal dost bídně.</p>
<p>„Připravte se na ječák,“ oznámil Phury a pak stiskl kliku.</p>
<p>Alarm spustil jako hejkal.</p>
<p>Když se vyřítili do noci, Phury se otočil na patě a vzhlédl k zadní stěně nemocnice. Našel bezpečnostní kameru nade dveřmi, zmátl ji a pak nespouštěl zrak z jejího blikajícího rudého oka, než byli V a žena naloženi do escalade a Rhage nasedl za volant.</p>
<p>Butch se chopil brokovnice a Phury hupnul dozadu k nákladu. Podíval se na hodinky. Od chvíle, kdy tady vzadu zaparkovali, až do okamžiku, kdy Hollywoodova noha dupla na pedál plynu, uplynulo celkem dvacet devět minut. Operace proběhla relativně hladce. Teď už jen zbývá dostat všechny do sídla Bratrstva vcelku a vyměnit espézetky na teréňáku.</p>
<p>Byla tu jen jedna komplikace.</p>
<p>Phury zalétl pohledem k ženě.</p>
<p>Jedna velikánská, ohromná komplikace.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola desátá</strong></p>
<p>S</p>
<p>Johnem to jen šilo nervozitou, když čekal v zářivě zbarvené vstupní hale sídla. Vyráželi se Zsadistem vždycky hodinu před svítáním, a pokud mu bylo známo, nenastala žádná změna plánů. Jenže Zsadist už měl skoro půl hodiny zpoždění.</p>
<p>Aby ubil ještě trochu času, podnikl John další výlet napříč mozaikovou podlahou. Jako vždy měl pocit, jako by do vší té velkoleposti nenáležel, ale miloval ji a dovedl ji ocenit. Hala byla tak neslýchaně fantastická, že to bylo jako stát uprostřed klenotnice: sloupy z rudého mramoru a jakéhosi černozeleného kamene podpíraly stěny, ověnčené zlacenými věcičkami a osvětlovacími tělesy z křišťálu. Nahoru vedlo majestátní, rozlehlé schodiště pokryté červeným kobercem, taková ta věc, na jejímž vrcholu by se důstojně zastavila filmová hvězda, než se snese dolů na přepychovou slavnost, kde mají všichni smokingy a večerní róby. A mozaika pod nohama představovala kvetoucí jabloň, zářivá óda na jaro, oslnivá a třpytivá díky milionům jiskřivých kousků barevného skla.</p>
<p>Nejraději měl ale strop. Tři podlaží nad ním se vznášela úžasná rozloha malovaných scén, na nichž ožívali válečníci a jejich hřebci, jak jdou do boje s černými dýkami. Bylo to tak realistické, až měl pocit, že stačí vztáhnout ruku a dotknout se jich.</p>
<p>Tak realistické, jako by mohl být jedním z nich.</p>
<p>Zavzpomínal na chvíli, kdy to všechno spatřil poprvé. Tohr ho tehdy přivedl, aby se setkal s Wrathem.</p>
<p>John polkl. Znal Tohrmenta moc krátkou dobu. Pouhých několik měsíců. Po celoživotním pocitu vykořeněnosti, poté, co dvě desetiletí plul životem, aniž by byl ukotven gravitací rodiny, směl krátce zahlédnout to, po čem odjakživa toužil. A pak ho jediná střela připravila o adoptivního otce i matku.</p>
<p>Rád by byl tak silný, aby řekl, že je vděčný za to, že znal Tohra a Wellsii aspoň po ten čas, který mu byl dopřán, jenže by to byla lež. Litoval, že je vůbec poznal. Snášet jejich ztrátu bylo mnohem těžší než amorfní, neurčitou rozbolavělost, kterou trpěl, dokud byl odkázaný sám na sebe.</p>
<p>Nepřipadal si zrovna jako charakter.</p>
<p>Z bez varování vykročil ze skrytých dveří pod hlavním schodištěm a John ztuhl. Nedokázal se tomu ubránit. Aťsi viděl tohoto bratra sebevíckrát, Zsadistův zjev ho vždycky zarazil. Nešlo jen o zjizvenou tvář nebo oholenou lebku. Čišela z něj smrt, toho se nezbavil, i když už byl ženatý a bude otcem.</p>
<p>A dnes v noci byla navíc Zsadistova tvář nehybná jako z litiny, tělo ještě napjatější. „Můžeme jít?“</p>
<p>John přimhouřil oči a znakoval: <emphasis>Co se děje?</emphasis></p>
<p>„Nic, s čím by sis musel dělat starosti. Jsi připravený.“ Ne otázka, rozkaz.</p>
<p>Když John kývl a zapnul si parku na zip, vyšli oba ven přes přední vestibul.</p>
<p>Noc měla barvu holubic, hvězdy bledly řídkým světlem mraků, které byly z druhé strany osvětleny úplňkem. Podle kalendáře přicházelo jaro, ale soudě podle krajiny to byla ryze teoretická záležitost: kašna před sídlem zůstávala na zimu mimo provoz, prázdná a čekající, až se znovu naplní. Stromy se vzpínaly k obloze jako černé kostry, prosící kostlivými pažemi, aby slunce zesílilo. Na trávníku ještě ležel sníh, tvrdohlavě setrvával na zemi, která byla dosud zmrzlá na kost.</p>
<p>Vítr mrazivě štípal do tváří, když John a Zsadist zahýbali podél domu doprava, oblázky na nádvoří jim vrzaly pod botami. Bezpečnostní zeď areálu se tyčila v dálce, šest metrů vysoká, metr tlustá hradba kolem pozemků Bratrstva. Byla plná bezpečnostních kamer a detektorů pohybu, jako dobrý voják napěchovaný těžkým nákladem munice. Ve skutečnosti to však byly všechno jen malé ryby. Opravdovou zábranou proti vetřelcům bylo sto dvacet voltů elektrického napětí, kterými byly nabity kotouče ostnatého drátu nahoře na zdi.</p>
<p>Bezpečnost především. Vždycky.</p>
<p>John následoval Zsadista přes zasněžený trávník, minuli zazimované květinové záhony a vypuštěný bazén za domem. Po mírném klesání se ocitli na okraji lesa. V tomto bodě tvořila monstrózní zeď ostrý oblouk a klesala po horském úbočí. Nenásledovali ji, ale prošli mezi stromy.</p>
<p>Pod mohutnými borovicemi a hustými větvemi javorů byl koberec suchého jehličí a listí a nemnoho podrostu. Vzduch tady voněl hlínou a chladem. Tahle kombinace šimrala Johna v nose.</p>
<p>Zsadist šel jako obvykle první. Pěšiny, po nichž se ubírali, byly každou noc jiné a působily nahodile, ale vždycky končily na stejném místě, u krátkého vodopádu. Potok, který stékal po horském úbočí, se tu vrhal z malého útesu a pak tvořil mělkou tůň o průměru necelé tři metry.</p>
<p>John přistoupil k vodopádu a strčil ruku do zurčícího proudu. Když proťal dlaní padající vodu, prsty mu otupěly chladem.</p>
<p>Zsadist mlčky překročil potok, skákal z kamene na kámen. Bratrovy pohyby byly stejně elegantní jako proudění vody, plynulé a silné, došlapoval s takovou jistotou, že bylo jasné, že přesně ví, jak jeho tělo zareaguje na každý pohyb svalů.</p>
<p>Na druhé straně přistoupil k vodopádu, takže stál naproti Johnovi.</p>
<p>Setkali se očima. <emphasis>A</emphasis> <emphasis>propána,</emphasis><emphasis> Z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>má dneska něco na</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>srdci, co.</emphasis></p>
<p>Procházky začaly poté, co John napadl jiného spolužáka a složil toho kluka do bezvědomí ve sprchách u šatny. Wrath si je dal jako podmínku, má-li John zůstat ve výcvikovém programu, a ten se jich zprvu děsil, protože si představoval, že se mu Z bude snažit lézt do myšlenek. Až do nynějška však vždycky probíhaly mlčky.</p>
<p>Dneska v noci to tak nebude.</p>
<p>John odtáhl ruku, poodešel kousek po proudu a přešel potok, ne tak sebejistě a obratně jako Zsadist.</p>
<p>Když přistoupil k bratrovi, Z řekl: „Lash se vrací.“</p>
<p>John si založil paže na hrudi. No, nádhera, ten prevít, kterého John dostal na nosítka. Samozřejmě, Lash si o to koledoval, šel po Johnovi, provokoval ho a postrkoval, vyjížděl na Blaye. Ale stejně.</p>
<p>„A prošel proměnou.“</p>
<p><emphasis>Senzace. Ještě lepší. </emphasis>Teď bude mít ten hajzlík navíc ještě svaly.</p>
<p><emphasis>Kdy? </emphasis>zeptal se John znakovou řečí.</p>
<p>„Zítra. Vysvětlil jsem mu, že jestli bude blbnout, vypadne nadobro. Jak s ním budeš mít problém, přijdeš za mnou, je to jasný?“</p>
<p><emphasis>Krucinál. </emphasis>John se chtěl o sebe postarat sám. Nechtěl, aby ho někdo hlídal jako děcko.</p>
<p>„Johne? Přijdeš za mnou. Kývni, sakra, hlavou.“</p>
<p>John pomaličku poslechl.</p>
<p>„Nebudeš vůči tomu šmejdovi agresivní. Je mi jedno, co řekne nebo udělá. Jenom proto, že si na tebe dovoluje, nemusíš reagovat.“</p>
<p>John kývl, protože měl pocit, že Z by to po něm jinak žádal nanovo.</p>
<p>„Nebude se ti líbit, co se stane, jestli tě nachytám, jak si hraješ na Drsnýho Harryho.“</p>
<p>John upřeně hleděl do proudící vody. <emphasis>Bože… </emphasis>Blay, Qhuinn, teď Lash. Všichni prošli proměnou.</p>
<p>Paranoia se zachytila drápkem a John pohlédl na Z. <emphasis>Co jestli</emphasis><emphasis> u</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mě nedojde</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>proměně?</emphasis></p>
<p>„Dojde.“</p>
<p><emphasis>Jak to můžeme vědět tak jistě?</emphasis></p>
<p>„Biologie.“ Z ukázal na obrovský dub. „Obroste listím, když na něj zasvítí slunce. Nedá se proti tomu nic dělat, a stejný to bude s tebou. Splaší se ti hormony a pak se to stane. Už je cítíš, ne?“</p>
<p>John pokrčil rameny.</p>
<p>„Jo, cítíš. To, jak jíš a spíš, se mění. Tvoje chování taky. Myslíš, že před rokem bys praštil s Lashem o dlaždice a bušil do něj, dokud nezačne kašlat krev?“</p>
<p><emphasis>To rozhodně ne.</emphasis></p>
<p>„Máš hlad, ale jídlo ti nechutná, co? Jsi neklidnej a vyčerpanej. Podrážděnej.“</p>
<p>Ježíšmarjá, odkud to bratr všechno ví?</p>
<p>„Mám to taky za sebou, nezapomínej.“</p>
<p><emphasis>Za jak dlouho? </emphasis>zeptal se John.</p>
<p>„Za jak dlouho to přijde? Jako muž budeš nejspíš po otci. Darius tím prošel trochu předčasně. Ale jeden nikdy neví. Někteří lidi říkají, že na tom můžeš být takhle celý roky.“</p>
<p>Roky? <emphasis>Do háje. Jaký to pro tebe potom bylo? Když</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jsi procitl?</emphasis></p>
<p>V tichu, jež následovalo, prošel bratr prapodivnou proměnou. Bylo to, jako by padla mlha a pak zmizela – navzdory tomu, že John stále viděl každý detail jeho zjizvené tváře a mohutného těla stejně jasně jako předtím.</p>
<p>„Promluv si o tom s Blayem a Qhuinnem.“</p>
<p><emphasis>Pardon. </emphasis>John se zarděl. <emphasis>Nechtěl jsem vyzvídat.</emphasis></p>
<p>„To nic. Koukej, nechci, aby sis s tím dělal starosti. Domluvili jsme, že se nakrmíš od Layly, a budeš v bezpečném prostředí. Nedopustím, aby se stalo něco špatného.“</p>
<p>John se zadíval do zpustošené válečníkovy tváře a vzpomněl si na spolužáka, kterého ztratili. <emphasis>Ale Hhurt</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>umřel.</emphasis></p>
<p>„Jo, to se stává, ale Laylina krev je úplně čistá. Je Vyvolená. To ti pomůže.“</p>
<p>John si vzpomněl na krásnou blondýnku. A na to, jak přímo před jeho očima spustila roucho, aby mu předložila ke schválení své tělo. Páni, ještě pořád nemohl uvěřit, že to opravdu udělala.</p>
<p><emphasis>Jak se dozvím, co mám dělat?</emphasis></p>
<p>Z zaklonil hlavu a podíval se na oblohu. „S tím si nemusíš dělat starosti. Tvoje tělo se ujme velení. Bude vědět, co chce a co potřebuje.“ Z znovu narovnal oholenou hlavu a rozhlédl se, jeho žluté oči proťaly temnotu s jistotou, s níž sluneční svit proniká mezerou v mracích. „Na chvilku budeš patřit svému tělu.“</p>
<p>Ačkoliv se styděl, řekl znakovou řečí: <emphasis>Myslím, že se</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bojím.</emphasis></p>
<p>„To znamená, že jsi chytrý. Je to náročná věc. Ale jak jsem řekl… Nedopustím, aby se ti stalo něco zlého.“</p>
<p>Z se odvrátil, jako by se cítil trapně, a John pozoroval jeho profil na pozadí stromů.</p>
<p>Jak se v něm vzedmula vděčnost, Z přerušil poděkování, které se John užuž chystal znakovat. „Měli bychom zamířit domů.“</p>
<p>Překročili proud říčky a zamířili k sídlu. John se přistihl při myšlenkách na svého biologického otce, kterého nikdy nepoznal. Vyhýbal se otázkám na Daria, protože to býval Tohrův nejlepší přítel a bratrům se těžko mluvilo o všem, co bylo s Tohrmentem nějak spojeno.</p>
<p>Litoval, že si nemá s kým popovídat o tátovi.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola jedenáctá</strong></p>
<p>K</p>
<p>dyž Jane procitla, byla její nervová spojení jako laciné šňůry vánočních světýlek – nahodile blikala, pak zhasínala: zvuky se zaznamenávaly a rozpadaly a znovu se objevovaly. Tělo měla malátné, pak napjaté, hned zas nervózní. V ústech měla sucho a bylo jí moc horko, ale chvěla se zimnicí.</p>
<p>Zhluboka se nadechovala a uvědomila si, že napůl sedí. A příšerně ji bolela hlava.</p>
<p>Něco tu ale vonělo. Bože, všude kolem ní byla neuvěřitelná vůně. Zčásti to byl tabák, jako ten, co kouřil otec, a zčásti výrazné koření, jako by byla v obchodě s indickými oleji.</p>
<p>Pootevřela jedno víčko. Viděla špatně, patrně proto, že neměla brýle, ale viděla dost, aby poznala, že je v nějaké tmavé, holé místnosti, kde. Ježíši, kde jsou všude navršené knihy. Také zjistila, že křeslo, ve kterém se nalézá, je hned vedle radiátoru, což asi vysvětlovalo ty návaly horka. A také měla hlavu zkroucenou ve špatném úhlu, což způsobovalo tu bolest.</p>
<p>První popud jí velel posadit se zpříma, ale nebyla sama, takže zůstala, jak byla: na druhé straně místnosti stál ten muž s pestrobarevnými vlasy nad širokánským lůžkem, na kterém leželo nějaké tělo.</p>
<p>Ten chlapík se horlivě něčím zabýval… Navlékal rukavici na ruku jejího… pacienta. Na té posteli ležel její pacient, prostěradla stažená k pasu, nahou hruď zakrytou obvazem, který po operaci sama přikládala. Kristepane, co se stalo? Pamatovala si, jak ho operovala… a jak našla nějakou neuvěřitelnou srdeční anomálii. Pak hovořila s Manellem na JIPce a pak… Do prčic, unesl ji ten muž, co stojí nad lůžkem, bůh sexu, a někdo, kdo měl na hlavě čapku Red Sox.</p>
<p>Vzplála v ní panika s pořádnou dávkou vzteku, ale její emoce jako by se nedokázaly spojit s tělem, příval pocitů se rozplýval v letargii, která ji halila. Mžikala a snažila se zaostřit, aniž by na sebe upoutala pozornost…</p>
<p>Oči se jí samy od sebe prudce otevřely dokořán.</p>
<p>Vstoupil chlapík v baseballové čepici Red Sox s úžasně krásnou blondýnou po boku. Zastavil se těsně u ní, a ačkoliv se nedotýkali, bylo jasné, že jsou pár. Prostě k sobě patřili.</p>
<p>Pacient chraplavě promluvil. „Ne.“</p>
<p>„Musíš,“ řekl Red Sox.</p>
<p>„Řekl jsi mi… že mě zabiješ, jestli někdy…“</p>
<p>„Mimořádná situace.“</p>
<p>„Layla…“</p>
<p>„Nakrmila dneska odpoledne Rhage, a jinou Vyvolenou sem nedostaneme bez tanečků s Directrix. Což by zabralo čas, který nemáš.“</p>
<p>Blondýna přistoupila k pacientovu lůžku a zvolna na něj usedla. Měla na sobě černý kalhotový kostým a vypadala jako právnička nebo podnikatelka, přesto však se svými dlouhými, nádhernými vlasy působila zběsile žensky.</p>
<p>„Využij mě.“ Vztáhla zápěstí nad pacientova ústa, podržela je těsně nad jeho rty. „I kdyby jen proto, že potřebujeme, abys byl silný a mohl se o něj postarat.“</p>
<p>Nikdo se neptal, kdo je ten „on“. Red Sox vypadal neduživěji, než když ho Jane viděla poprvé, a lékařka v ní se v duchu ptala, co přesně to „postarat“ znamená.</p>
<p>Mezitím Red Sox couval, až narazil na protější stěnu. Ovinul si paže kolem hrudi, objímal sám sebe.</p>
<p>Blondýna tiše řekla: „On a já jsme o tom mluvili. Tolik jsi pro nás udělal…“</p>
<p>„Ne… pro tebe.“</p>
<p>„On je naživu díky tobě. Takže to je <emphasis>všechno</emphasis>.“ Blondýna vztáhla ruku, jako by chtěla uhladit pacientovi vlasy, ale pak ji odtáhla, když sebou cukl. „Dovol, abychom se o tebe postarali. Jen jednou jedinkrát.“</p>
<p>Pacient pohlédl přes místnost na Red Soxe. Když Red Sox kývl, pacient zaklel a zavřel oči. Pak otevřel ústa…</p>
<p>Krucinál. Jeho výrazné špičáky se prodloužily. Už prve byly ostře zahrocené, ale teď se změnily doslova v tesáky.</p>
<p>Fajn, tohle je očividně sen. <emphasis>Jo. </emphasis>Protože to se prostě u kosmeticky upravených zubů nestává. Nikdy.</p>
<p>Když pacient odhalil své „tesáky“, muž s pestrobarevnými vlasy si stoupl před Red Soxe, zapřel se oběma dlaněmi o stěnu a naklonil se, až se jejich hrudníky téměř dotýkaly.</p>
<p>Pak ale pacient zavrtěl hlavou a odvrátil se od zápěstí. „Nejde to.“</p>
<p>„Potřebuju tě,“ zašeptal Red Sox. „Je mi zle z toho, co dělám. Potřebuju tě.“</p>
<p>Pacient upřel pohled na Red Soxe, mocná touha mu zablýskla v diamantových očích. „Jen kvůli… tobě… ne mně.“</p>
<p>„Kvůli nám oběma.“</p>
<p>„Kvůli nám všem,“ vložila se do hovoru blondýna.</p>
<p>Pacient se zhluboka nadechl, pak – <emphasis>Kristepane!</emphasis><emphasis> </emphasis>– se zakousl do blondýnina zápěstí. Vyrazil rychle a rozhodně jako kobra, a když se zakousl, žena nadskočila a pak vydechla s čímsi, co působilo jako úleva. Na druhé straně místnosti se Red Sox chvěl po celém těle, vypadal zrazeně a zoufale, zatímco ten s pestrobarevnými vlasy mu blokoval cestu, aniž by se ho dotkl.</p>
<p>Pacientova hlava se začala pohybovat v jakémsi rytmu, jako by byl kojenec, který pije z prsu. Přece ale odtamtud nemohl nic pít, ne?</p>
<p>Jo, to přece sakra nejde.</p>
<p>Sen. Tohle všechno je sen. Praštěný sen. Ne snad? Ach, bože, doufala, že je to sen. Jinak by se ocitla v nějaké strašidelné báchorce.</p>
<p>Když to bylo dokonáno, její pacient klesl zpět na polštáře a žena se olízla tam, kam prve tiskl ústa.</p>
<p>„Teď si odpočiň,“ řekla a pak se obrátila k Red Soxovi. „Není ti nic?“</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Chci se tě dotknout, ale nemůžu. Chci do tebe, ale… nejde to.“</p>
<p>Pacient promluvil. „Lehni si ke mně. Hned.“</p>
<p>„Nezvládneš to,“ řekl Red Sox slabým, chraplavým hlasem.</p>
<p>„Potřebuješ to hned. Jsem připravenej.“</p>
<p>„Houby připravenej. A já si musím lehnout. Vrátím se potom, až si odpočinu…“</p>
<p>Dveře se znovu rozlétly, dovnitř vniklo světlo, zřejmě z chodby, a vstoupil obrovský muž s černými vlasy až k pasu a s panoramatickými slunečními brýlemi na očích. Tohle je malér. Jeho krutá tvář naznačovala, že ho možná baví mučit lidi, a jeho zachmuřený výraz Jane nutil k úvaze, jestli se nechce do někoho pustit právě teď. V naději, že unikne jeho pozornosti, prudce zavřela oči a snažila se nedýchat.</p>
<p>Jeho hlas byl stejně tvrdý jako všechno ostatní, co na něm bylo. „Kdybys už takhle nebyl v háji, sejmul bych vás osobně. Co tě to, <emphasis>sakra, </emphasis>napadlo, přinést ji sem?“</p>
<p>„Pardon,“ řekl Red Sox. Bylo slyšet šoupání nohou a dveře se zavřely.</p>
<p>„Na něco jsem se tě ptal.“</p>
<p>„Měla jít,“ řekl pacient.</p>
<p>„Měla jít? <emphasis>Měla? </emphasis>Copak jsi přišel o rozum?“</p>
<p>„Jo… Ale ne kvůli ní.“</p>
<p>Jane pootevřela oko a sledovala mezi řasami, jak ten mamutí chlap kouká na toho s pohádkovými vlasy. „Chci vás za půl hodiny všechny ve své pracovně. Musíme rozhodnout, co s ní uděláme.“</p>
<p>„Ne… beze mě…“ řekl pacient, jeho tón se stával důraznějším.</p>
<p>„Ty nemáš hlasovací právo.“</p>
<p>Pacient se opřel dlaněmi o matraci a posadil se, i když se mu přitom chvěly paže. „Mám <emphasis>veškerý </emphasis>hlasovací práva, pokud jde o ni.“</p>
<p>Mohutný muž namířil na pacienta prstem. „Jdi se bodnout.“</p>
<p>Zčistajasna naskočil Jane adrenalin. Sen nesen, ona by se tohohle radostného rozhovoru měla zúčastnit. Napřímila se v křesle a odkašlala si.</p>
<p>Všechny oči se k ní obrátily.</p>
<p>„Chci odtud pryč,“ řekla a litovala, že její hlas není méně zadýchaný a přísnější. <emphasis>„Hned.“</emphasis></p>
<p>Mohutný muž zvedl ruku ke kořeni nosu, nadzvedl si panoramatické brýle a promnul si oči. „Díky němu to v tomhle okamžiku nepřipadá v úvahu. Phury, postarej se o ni znovu, ano?“</p>
<p>„Zabijete mě?“ zeptala se kvapně.</p>
<p>„Ne,“ řekl pacient. „Nic se vám nestane. Máte mé slovo.“</p>
<p>Na zlomek sekundy mu věřila. Což byla pitomost. Neví, kde je, a tihle chlapi jsou očividně hrdlořezové…</p>
<p>Ten s krásnými vlasy si stoupl před ni. „Jen si ještě chvíli odpočinete.“</p>
<p>Žluté oči se střetly s jejíma očima a náhle byla jako vypojený televizor, šňůru jí vytrhli ze zdi, obrazovka potemněla.</p><empty-line /><p>Vishous upíral oči na svou operatérku, když se znovu sesula do křesla na protější straně ložnice.</p>
<p>„Není jí nic?“ řekl Phurymu. „Nepřepálils ji, že ne?“</p>
<p>„Ne, ale má silný mozek. Musíme ji dostat odtud co nejdřív.“</p>
<p>Wrathův hlas proťal vzduch. „Vůbec se <emphasis>tady</emphasis> neměla ocitnout<emphasis>.</emphasis>“</p>
<p>Vishous se opatrně sesul zpátky na lůžko; bylo mu, jako by ho praštili do hrudníku kusem betonu. Nedělalo mu nijak zvláštní starosti, že má Wrath stažený zadek. Jeho lékařka tu musí být, a je to. Ale mohl by si aspoň vymyslet nějaké zdůvodnění.</p>
<p>„Může mi pomoct uzdravit se. S Haversem je to komplikovaný, s ohledem na Butche.“</p>
<p>Wrathův pohled za tmavými brýlemi byl klidný. „Myslíš, že ti bude chtít pomoct potom, cos ji nechal unést? Hippokratova přísaha má svý meze.“</p>
<p>„Jsem její.“ V svraštil čelo. „Chci říct, postará se o mě, protože mě operovala.“</p>
<p>„Chytáš se stébla, abys ospravedlnil…“</p>
<p>„Vážně? Právě jsem absolvoval operaci srdce, protože mě střelili do prsou. Mně to nepřipadá jako chytat se stébla. Chceš riskovat komplikace?“</p>
<p>Wrath pohlédl na lékařku, pak si ještě trochu promnul oči. „Do háje. Jak dlouho?“</p>
<p>„Dokud mi nebude líp.“</p>
<p>Sluneční brýle spadly králi zpátky na nos. „Uzdrav se rychle, bratře. Chci jí vymazat hlavu a <emphasis>ven.</emphasis>“</p>
<p>Wrath opustil místnost, dveře za ním zaklaply.</p>
<p>„To šlo dobře,“ řekl Vishous Phurymu.</p>
<p>Phury svým mírumilovným způsobem zamumlal něco o tom, jak jsou všichni pod velkým tlakem, bla bla bla, pak přistoupil k sekretáři, aby změnil téma. Vrátil se k lůžku s dvěma ubalenými cigaretami, jedním z Vishousových zapalovačů a popelníkem.</p>
<p>„Vím, že si dáš. Jaký materiál bude potřebovat, aby tě mohla ošetřovat?“</p>
<p>V oddrmolil seznam z hlavy. Když má v sobě Marissinu krev, bude brzy zase na nohou, protože její krev je takřka čistá: právě si naplnil nádrž vysokooktanovým benzinem.</p>
<p>Šlo však o to, že – jak zjišťoval – se mu do rychlého uzdravování zase až tak moc nechtělo.</p>
<p>„Taky bude potřebovat něco na sebe,“ řekl. „A jídlo.“</p>
<p>„Zařídím to.“ Phury zamířil ke dveřím. „Ty chceš něco k jídlu?“</p>
<p>„Ne.“ Právě když bratr vycházel na chodbu, V řekl: „Zkontroluješ Butche?“</p>
<p>„Samozřejmě.“</p>
<p>Po odchodu Phuryho se V zadíval na ženu. Není ani tak krásná jako podmanivá. Tvář má hranatou, rysy takřka mužské: žádné našpulené rtíky. Žádné husté řasy. Žádné vyklenuté, žensky rafinované obočí. A bílý lékařský plášť, který měla na sobě, nevzdouvají žádná velká ňadra, žádné divoké křivky, pokud se dá pozorovat.</p>
<p>Toužil po ní, jako by byla nahá královna krásy, žadonící, aby ji obsloužil.</p>
<p><emphasis>Moje.</emphasis><emphasis> </emphasis>V zakroužil boky, pod kůží se mu šířil ruměnec, i když nepřipadalo v úvahu, že by v sobě shromáždil energii na nějaký sex.</p>
<p>Bože, pravda je taková, že vůbec nelituje jejího únosu. Ve skutečnosti to tak chtěl osud. Zrovna když se Butch a Rhage ukázali v tom nemocničním pokoji, měl po bůhvíkolika týdnech první vizi. Viděl svou lékařku stát ve dveřích, zarámovanou nádherným bílým světlem. Kynula mu s láskou ve tváři, přitahovala ho kamsi nějakou chodbou. Vlídnost, která z ní vyzařovala, byla stejně hřejivá a něžná jako lidská pokožka, konejšivá jako chladivá voda, povzbuzující jako sluneční svit, který už neznal.</p>
<p>Přesto však, ačkoliv necítil lítost, vyčítal si strach a hněv v její tváři, když přišla k sobě. Díky své matce sám na vlastní kůži poznal, jak je hnusné, když někdo někoho k něčemu nutí násilím, a on právě provedl totéž té, která mu zachránila život.</p>
<p><emphasis>Sakra.</emphasis><emphasis> </emphasis>V duchu se ptal, co by udělal, kdyby tu vizi neměl, kdyby v něm nepromluvila jeho prokletá schopnost vidět do budoucnosti. Nechal by ji tam? Jo. Samozřejmě, že by ji tam nechal. I když mu hlavou proudilo slovo <emphasis>moje, </emphasis>nechal by ji v jejím světě.</p>
<p>Jenže ta zpropadená vize její osud zpečetila.</p>
<p>V myšlenkách se vrátil do minulosti. K první ze svých vizí…</p><empty-line /><p><emphasis>Gramotnost se ve válečnickém táboře příliš necenila,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>protože se</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ní nedalo zabíjet.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vishous se naučil číst ve Staré řeči jen proto, že jeden</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vojáků měl jakés takés vzdělání</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>měl na starosti</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vedení rudimentárních záznamů</emphasis><emphasis> o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>táboře. Dělal to nedbale</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nudilo ho to,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tak se</emphasis><emphasis> V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dobrovolně přihlásil, že</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bude plnit jeho povinnosti, pokud ho naučí číst</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>psát.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Byla to ideální výměna.</emphasis><emphasis> V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>byl odjakživa uchvácen</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>představou, že nějaká událost se dá přenést na list pap</emphasis><emphasis>íru</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>změní se tím</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>prchavé</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pevně danou. Věčnou.</emphasis></p>
<p><emphasis>Učil se rychle</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pak šmejdil</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>táboře po knihách, nalezl jich několik málo na skrytých, zapomenutých místech, třeba pod starými, polámanými zbraněmi nebo</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>opuštěných stanech. Sbíral ty omšelé,</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kůži váz</emphasis><emphasis>ané</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>poklady</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>skrýval je na druhém konci tábora, kde se</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>skladovaly zvířecí kůže. Žádní vojáci tam nikdy nechodili, protože to bylo území žen,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pokud tam přišly ženy,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pak jen proto, aby si vzaly pár kožešin na výrobu šatstva nebo lůžkovin.</emphasis><emphasis> A</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>co víc, nejenže tam bylo bezpečno pro knihy, ale bylo to také ideální místo ke čtení,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>protože strop jeskyně se snižoval</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>země byla kamenná:</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>příchod kohokoliv bylo okamžitě slyšet, protože se tudy</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>musel přešourat, než se</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>němu přiblížil.</emphasis></p>
<p><emphasis>Existovala však jedna kniha, pr</emphasis><emphasis>o kterou ani jeho</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>úkryt nebyl dost bezpečný.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nejvzácnějším kusem jeho chudičké sbírky byl deník</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>psaný mužem, který přišel do tábora asi před třiceti lety. Byl to rodem aristokrat, ale skončil na výcviku</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>táboře vinou rodinné tragédie. Deník byl psán krásn</emphasis><emphasis>ým</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rukopisem, velkými slovy, jejichž význam mohl</emphasis><emphasis> V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nanejvýš odhadovat,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zachycoval tři roky mužova života.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Byl tu ostrý kontrast mezi dvěma částmi deníku, jedna</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>podrobně popisovala události předtím, než sem přišel,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>druhá zachycovala to, co přišlo potom. Zpočátku byl</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mužův život členěn podle nádherného plynutí společenského kalendáře </emphasis>glymery, <emphasis>samý ples</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>krásné ženy</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dvorné způsoby. Pak to všechno skončilo. Beznaděj,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>přesně to,</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>čím žil Vishous, prolínalo stránky deníku</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>poté, co se mužův život navždy změnil, hned po jeho</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>proměně.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vishous četl deník zas</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>znova, cítil spřízněnost</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pisatelovým smutkem.</emphasis><emphasis> A</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>po každém čtení zavřel desky</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>přejel špičkami prstů po jménu, vytlačeném</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kůži.</emphasis></p>
<p>Darius, syn Marklonův.</p>
<p><emphasis>V</emphasis> <emphasis>se často</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>duchu ptal, co se</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tím mužem stalo. Zápisy končily</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>den, kdy se neudálo nic obzvlášť významného, takže bylo těžko určit, zda zemřel při nějaké</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nehodě nebo</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rozmaru odešel.</emphasis><emphasis> V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>doufal, že dřív nebo</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>později se</emphasis><emphasis> o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>válečníkově osudu něco dozví, pokud se</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ovšem sám dožije toho, aby se</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tábora do</emphasis><emphasis>stal na svobodu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Protože by ho ztráta deníku zdrtila, ukrýval ho na jediném místě, kam se nikdo neodvážil. Než tady tábor</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vznikl, obývali jeskyni jacísi pradávní lidé,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dřívější</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>obyvatelé zanechali na stěnách primitivní kresby. Neurčitá zpodobení bizonů</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>koní</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>otisky dlaní</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jednotlivé oči považovali vojáci za kletby</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>všichni se jim vyhýbali. Před touto částí stěn byla zbudována přepážka,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ačkoliv se celé to malířské dílo mohlo klidně přemalovat, Vishous věděl, proč ho jeho otec neodstraní.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Bloodletter chtěl mít tábor nevyrovnaný</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nervózní</emphasis><emphasis>,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tak dráždil vojáky</emphasis><emphasis> i</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ženy hrozbami, že se jich zmocní</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>duchové těch zvířat nebo že zobrazení očí</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>otisky dlaní ožijí ohněm</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zuřivostí.</emphasis></p>
<p><emphasis>V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>se kreseb nebál. Miloval je. Jednoduché zobrazení</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zvířat</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sobě mělo sílu</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>eleganci,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>on</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>oblibou přikládal dlaně na otisky těch pradávných. Po pravdě řečeno, uklidňovalo ho vědomí, že jsou tací, kteří tu žili</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>před ním. Možná na tom byli líp.</emphasis></p>
<p><emphasis>V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ukryl deník mezi dvě větší vyobrazení bizona, do</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>štěrbiny, která byla právě dost ši</emphasis><emphasis>roká</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hluboká. Přes</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>den, když všichni odpočívali, vkrádal se za přepážku,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>svítil si očima</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>četl, dokud jeho osamělost nepolevila.</emphasis></p>
<p><emphasis>Pouhý rok poté, co je našel, byly Vishousovy knihy</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zničeny. Jeho jediná radost shořela, jak se odjakživa</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>obával.</emphasis><emphasis> A</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nijak ho nepřekvapilo, kdo ji spálil.</emphasis></p>
<p><emphasis>Celé týdny mu bylo špatně, blížila se jeho proměna,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ačkoliv to tehdy nevěděl. Nemohl spát, vstal, odkradl</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>se ke skryté hromadě</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>uvelebil se se svazkem pohádek.</emphasis><emphasis> S</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>knihou</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>klíně usnul.</emphasis></p>
<p><emphasis>Když procitl, stál nad ním jeden pretrans.</emphasis><emphasis> Byl to jeden</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>agresivnějších chlapců, měl tvrdé oči</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>šlachovité</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tělo.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jak tady lenošíš, zatímco my ostatní pracujeme,“</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zavrčel chlapec. </emphasis><emphasis>„A</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tohle, co máš</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ruce, je kniha? Asi</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bych ji měl odevzdat, protože tě zdržuje od tvých úkolů.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Mohl bych za to dostat něco na zub.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Vishous zastrčil svůj poklad dál za kůže, vstal</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nic</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>neřekl. Bude bojovat</emphasis><emphasis> o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>své knihy, stejně jako bojoval</emphasis><emphasis> o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zbytky potravy, aby si naplnil břicho, nebo</emphasis><emphasis> o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>odložené</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>šatstvo, které zakrývalo jeho pokožku.</emphasis><emphasis> A</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pretrans před</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ním bude bojovat</emphasis><emphasis> o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>výsadu prozradit knihy. Vždycky to</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tak chodilo.</emphasis></p>
<p><emphasis>Chlapec vyrazil rychle, přirazil Vishouse zády ke stěně jeskyně. Ačkoliv se prudce udeřil do hlavy</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vyrazil</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>si dech, opětoval úder, praštil protivníka do obličeje</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>knihou. Ostatní pretransové se přihnali, poz</emphasis><emphasis>orovali j</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vishous tloukl svého protivníka zas</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>znova. Naučili</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ho používat všechny zbraně, které měl</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dispozici, ale</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>když srazil druhého na zem, bylo mu do pláče, že používá tuto nejvzácnější</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>věcí, aby</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ní někomu jinému</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ubližoval. Nemohl ale přestat</emphasis><emphasis>. Kdyby ztratil výhodu,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mohl by skončit zbitý</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ztratit knihy dřív, než je bude</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>moci přesunout do jiného úkrytu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Konečně zůstal druhý chlapec nehybně ležet, tvář</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>opuchlou</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nepoznání, dech mu bublal</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hrdle, jak ho</emphasis><emphasis> V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>držel za hrdlo. Ze svazku pohádek kapala krev, kožená vazba se ve hřbetě uvolnila.</emphasis></p>
<p><emphasis>Došlo</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomu</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>drásavých dozvucích rvačky. Vishousovou paží projelo podivné mravenčení</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>soustředilo se</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ruce, která držela protivníka na podlaze jeskyně. Pak</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>se náhle objevil prazvláštní stín, vytvořený září vy</emphasis><emphasis>cházející</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vishousovy dlaně. Pretrans pod ním se okamžitě začal zmítat, paže</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nohy mu tloukly</emphasis><emphasis> o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kámen, jako</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>by trpěl bolestí</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>celém těle.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vishous ho pustil</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hrůze zíral na svou ruku.</emphasis></p>
<p><emphasis>Když se pohledem vrátil</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ležícímu chlapci, udeřila</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ho vize jako pěst, omráčila ho</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>oslepila. Jako zamžený</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>přízrak viděl chlapcovu tvář</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>prudkém větru, který mu</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hnal vlasy dozadu, oči upřené na jakýsi vzdálený bod.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Za ním byly skály, jaké jsou</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vidění na horách,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sluneční světlo dopadalo na ně</emphasis><emphasis> i</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>na pretransovo nehybné</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tělo.</emphasis></p>
<p><emphasis>Mrtvý. Ten chlapec byl mrtvý.</emphasis></p>
<p><emphasis>Pretrans náhle zašeptal: „Tvoje oči… tvoje oči… co</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>se stalo?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Slova unikla Vishousovi</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>úst dřív, než je stihl zarazit: „Smrt si tě najde na hoře,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>až tě ovane vítr, odnese tě.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Vishous uslyšel zajíknutí</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>prudce zvedl</emphasis><emphasis> hlavu. Jedna</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>žen byla nablízku, tvář staženou hrůzou, jako by mluvil</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ní.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Co se tu děje?“ zaburácel hlas.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vishous odskočil od pretranse, aby byl co nejdál od</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>otce,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>měl ho současně na očích. Bloodletter stál</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rozepnutými kalhotami, očividně právě vstal od některé</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ženštiny</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kuchyně. Čímž se vysvětlovalo, proč byl</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>téhle části tábora.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Co to máš</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ruce?“ otázal se Bloodletter</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>přistoupil blíže</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vishousovi. „Hned mi to dej.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Tváří</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tvář otcovu hněvu neměl Vishous na vybranou, musel mu knihu podat. </emphasis><emphasis>Bloodletter mu ji se zaklením vytrhl.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Použils ji moudře, jen když jsi ho</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ní mlátil.“ Chytré tmavé oči se přimhouřily při pohledu na prohlubeň</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hromadě kůží, kde prve Vishous ležel. „Ty jsi lenošil</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>na těch kůžích, co? Ubíjel jsi tady čas.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Když Vishous neodpovídal, pokročil otec</emphasis><emphasis> o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>další krok</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>blíž. „Co tady děláš? Čteš další svazky? Asi ano,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>myslím, že mi je dáš. Třeba si je rád přečtu, místo</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>abych se věnoval svým užitečným činnostem.“</emphasis></p>
<p><emphasis>V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zaváhal…</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dostal facku tak důkladnou, až ho srazila na hromadu kůží. Jak sklouzl dolů</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>svalil se na</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>druhé straně hromady, přistál na kolenou před svými</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zbývajícími třemi knihami. Krev</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nosu mu kapala na</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>desky jedné</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Mám tě udeřit nanovo? Nebo mi dáš, oč jsem žádal?“ Bloodletterův tón byl znuděný, jako by oba výsledky byly přijatelné, protože obojí Vishousovi ublíží,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tudíž přinese uspokojení.</emphasis></p>
<p><emphasis>V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vztáhl ruku</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pohladil měkkou koženou vazbu.</emphasis><emphasis> V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hrudi mu duněla bolest</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>loučení, ale emoce jsou</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>marnost, že ano. Tyhle věci, které má rád, budou tak či</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>onak zničeny,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dojde</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomu teď, bez ohledu na to, co</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>snad udělá on. Jako by už ani neexistovaly.</emphasis></p>
<p><emphasis>V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>se ohlédl na Bloodlettera</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pochopil pravdu, která</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mu změnila život: jeho otec zničí všechno</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vše,</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>čemu</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>se Vishous uchýlí pro útěchu. Udělal to už nesčetněkrát</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nesčetnými způsoby,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bude</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tom pokračovat. Tyt</emphasis><emphasis>o k</emphasis><emphasis>nihy</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tato epizoda jsou jen jedna šlépěj na nekonečné stezce, která je</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bude pěkně ušlapaná.</emphasis></p>
<p><emphasis>Toto zjištění zbavilo Vishouse veškeré bolesti. Jen</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tak. Pro něj už nebyl žádný užitek</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>citovém vztahu, jen</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>konečná bolest, když je vztah rozdrcen. Nebude už tedy</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nic cítit.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vishous zvedl knihy, které po dlouhé hodiny něžně</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>chovával na rukou,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>obrátil se čelem</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>otci. Podal mu</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>to, co bývalo jeho záchranným lanem, aniž by</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>těm</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>svazkům cítil jakoukoli lásku nebo spřízněnost. Bylo to,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jako by ty knihy nikdy dřív ani neviděl.</emphasis></p>
<p><emphasis>Bloodletter nevzal to, co se mu nabízelo. „Ty mi je</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dáváš, synu?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Dávám.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ano… Hmm. Víš, možná je nakonec nebudu chtít</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>číst. Snad bych měl raději bojovat, jak se na muže sluší. Za svůj druh</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>za svou čest.“ Jeho mohutná paže se</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>napjala</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ukázala</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jednomu</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kuchyňských ohňů.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>„Odnes je tam. Spal je tam. Protože je zima, žár je cenná věc.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Bloodletter přimhouřil oči, protože Vishous klidně</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>přistoupil</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ohni</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hodil knihy do plamenů. Když se obrátil zpět</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>otci, zjistil, že ho bedlivě pozoruje.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Co říkal ten kluk</emphasis><emphasis> o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tvých očích?“ zamumlal Bloodletter polohlasem. „Mám za to, že jsem něco zaslechl.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Říkal: ‚Tvé oči, tvé oči, co se stalo?‘“ opakoval</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vishous nevzrušeně.</emphasis></p>
<p><emphasis>V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tichu, jež následovalo, prýštila Vi</emphasis><emphasis>shousovi</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nosu</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>krev, stékala mu teple</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zvolna na rty</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>po bradě. Paži</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>měl rozbolavělou od úderů, které uštědřil,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hlava ho</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bolela. Nic</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>toho mu však nevadilo. Zmocnila se ho</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>prapodivná síla.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Víš, proč ten kluk něco takového říkal?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Nevím.“</emphasis></p>
<p><emphasis>On</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeho otec na sebe upřeně hleděli, zatímco se</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kolem shromažďovalo zvědavé obecenstvo.</emphasis></p>
<p><emphasis>Bloodletter nazdařbůh prohlásil: „Zdá se, že můj</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>syn rád čte. Protože chci být dobře obeznalý se zájmy</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>svého mláděte, rád bych byl uvědoměn, kdyby ho snad</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>při tom někdo zpozoroval. Považoval bych to za osobní</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>službu, jež bude dobře odměněna.“ Vishousův otec se</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>otočil na patě, popadl nějakou ženskou kolem pasu</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vlekl ji</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hlavnímu ohništi. </emphasis><emphasis>„A</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>teď se trochu pobavíme, vojáci moji!</emphasis><emphasis> K</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ohni!“</emphasis></p>
<p><emphasis>Ze shluku mužů zazněl povzbudivý jásot</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dav se rozptýlil.</emphasis></p>
<p><emphasis>Když Vishous sledoval, jak všichni odcházejí, uvědomil si, že necítí nenávist. Obvykle, když se</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>němu jeho</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>otec otočil zády, popouštěl Vishous otěž opovržení, které</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>němu pociťoval. Teď nepřišlo nic. Bylo to, jako</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>když se prve díval na knihy, než mu je podal. Necítil…</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nic.</emphasis></p>
<p><emphasis>V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>shlédl na chlapce, kterého prve zbil. „Jestli se ke</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mně ještě někdy přiblížíš, zlámu ti obě nohy</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ruce</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>postarám se, abys už nikdy pořádně neviděl. Je to</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jasné?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Druhý se usmál,</emphasis><emphasis> i</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>když mu ústa otékala, jako by byla</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pobodaná od včel. „Co jestli se proměním dřív?“</emphasis></p>
<p><emphasis>V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>se opřel dlaněmi</emphasis><emphasis> o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kolena</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>shýbl se. „Jsem synem</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>svého otce. Tudíž jsem schopen všeho. Bez ohledu na</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>svou velikost.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Chlapec vyvalil oči, protože pravda byla nepochybně zřejmá: jakkoli byl teď Vishous mim</emphasis><emphasis>o sebe, nebylo</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nic, co by nestrávil, žádný čin, který by nedokázal vykonat, žádné prostředky, jichž by nevyužil, aby dosáhl</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>svého.</emphasis></p>
<p><emphasis>Byl takový, jaký byl odjakživa jeho otec, nic než bezduchá vypočítavost pod kůží</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>svaly. Syn se poučil.</emphasis></p><empty-line /><p><strong>Kapitola dvanáctá</strong></p>
<p>K</p>
<p>dyž Jane přišla znovu k sobě, procitla z děsivého snu, takového, v němž cosi, co neexistovalo, bylo ve skutečnosti živé a zdravé a ve stejné místnosti jako ona. Viděla ostré vlčí zuby svého pacienta a jeho ústa u zápěstí ženy a viděla, jak pije té ženě ze žíly.</p>
<p>Nezřetelné, všelijak pokřivené obrazy přetrvávaly a vyděsily ji jako plachta, která se hýbe, protože je něco pod ní. Něco, co ti ublíží.</p>
<p>Něco, co tě kousne.</p>
<p>Upír.</p>
<p>Nebála se moc často, ale když teď zvolna usedala, byla vyděšená. Rozhlédla se po spartánské ložnici a s hrůzou si uvědomovala, že zrovna to s tím únosem nebyl sen. Ale to ostatní? Nevěděla, co je skutečnost a co ne, protože její paměť byla velmi děravá. Vzpomínala si, jak pacienta operovala. Pamatovala si, jak ho přijímali na JIPku. Pamatovala si, jak ji ti muži unesli. Ale potom? Všechno bylo rozmazané.</p>
<p>Zhluboka se nadechla, ucítila jídlo a uviděla, že vedle jejího křesla stojí podnos. Stříbrný poklop se zvedal z. Ježíši, to byla ale opravdu hezká mísa. Imari, jako mívala matka. Svraštila čelo a zaznamenala, že pokrm je určen pro labužníky: jehněčí s novými brambůrkami a letní tykví. Řez čokoládového dortu, džbán a sklenice stály vedle.</p>
<p>Proboha, copak unesli ještě taky nějakého vyhlášeného šéfkuchaře?</p>
<p>Pohlédla na svého pacienta.</p>
<p>V záři lampy na nočním stolku ležel nehybně na černých prostěradlech, oči zavřené, černé vlasy na polštáři, mohutná ramena vyčnívající těsně nad přikrývkou. Dýchal zvolna a rovnoměrně, ve tváři měl zdravou barvu a neleskl se horečnatým potem. Ačkoliv měl čelo svraštělé a ústa sevřená, vypadal… oživle.</p>
<p>Což bylo nemožné, ledaže by byla týden v bezvědomí.</p>
<p>Jane strnule vstala, protáhla paže nad hlavu a prohnula se, až to zapraštělo, aby si správně uspořádala obratle. Nehlučně přistoupila k muži a změřila mu pulz. Pravidelný. Silný.</p>
<p><emphasis>Sakra. </emphasis>Nic z toho není logické. Nic. Pacienti, kteří byli postřeleni a pobodáni a dvakrát fibrilovali, kteří pak absolvovali operaci srdce, se nemůžou takhle vzpamatovat. Nikdy.</p>
<p>Je to tedy upír.</p>
<p><emphasis>Ale kuš, dej</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tím už pokoj.</emphasis></p>
<p>Pohlédla na digitální hodiny na nočním stolku a uviděla datum. Pátek. <emphasis>Pátek? </emphasis>Kristepane, je pátek a deset hodin dopoledne. Operovala ho před pouhými osmi hodinami, a on přitom vypadá, jako by se uzdravoval kolik týdnů.</p>
<p>Možná je to všechno jen sen. Možná usnula ve vlaku na Manhattan a probudí se, až budou vjíždět na Penn Station. Rozpačitě se zasměje, dá si kávu a pojede na pohovor v Kolumbijské, pěkně podle plánu, a všechno to svede na nepravidelnou stravu.</p>
<p>Čekala. Doufala, že drncání kolejí ji probere do bdělého stavu.</p>
<p>Místo toho digitální hodiny jen dál odchrchlávaly minuty.</p>
<p><emphasis>Jasně.</emphasis> Zpět k představě sakra-je-to-skutečnost. S pocitem naprosté osamělosti a na smrt vyděšená přistoupila Jane ke dveřím, zkusila kliku a zjistila, že je zamčeno. <emphasis>Panečku, to je ale překvapení. </emphasis>Byla v pokušení na dveře zabušit, ale nač se namáhat? Nikdo z druhé strany ji na svobodu nepustí, a kromě toho nechce, aby někdo z nich věděl, že je vzhůru.</p>
<p>Naléhavě to tu musí prohledat: okna jsou z druhé strany skla zakryta jakousi bariérou, deskou tak tlustou, že skrze ni neprojde ani záblesk denního světla. Dveře jsou očividně neprůchodné. Stěny jsou bytelné. Žádný telefon. Žádný počítač.</p>
<p>V šatně jen samé černé oblečení, bagančata a ohnivzdorná skříňka. Zamčená.</p>
<p>Ani koupelna neskýtala žádnou únikovou cestu. Nebylo tam okno ani ventilátor tak velký, že by se jím protáhla.</p>
<p>Vrátila se zpátky do místnosti. Páni, tohle není ložnice. To je cela s matrací.</p>
<p>A tohle není sen.</p>
<p>Z nadledvinek jí tryskal adrenalin, srdce zběsile skákalo v hrudi. Říkala si, že ji určitě už hledá policie. Musí. Při všech těch bezpečnostních kamerách a personálu v nemocnici přece někdo určitě viděl, jak ji unášejí i s pacientem. A taky pokud nestihne pohovor, začnou se na její okolí valit otázky.</p>
<p>Ve snaze vzpamatovat se se Jane zavřela v koupelně, jejíž zámek byl odstraněn, bodejť. Jakmile zařízení použila, umyla si obličej a popadla ručník, který visel na vnitřní straně dveří. Když zabořila nos do jeho záhybů, zachytila úžasnou vůni, která ji přímo omráčila. Byla to vůně pacienta. Asi ten ručník použil, patrně předtím, než vyšel ven a schytal kulku do hrudníku.</p>
<p>Zavřela oči a zhluboka vdechovala tu vůni. Sex byl to první a jediné, co jí přišlo na mysl. Bože, kdyby se tohle dalo chytat do lahviček, mohli by si ti kluci vydělávat na své hráčské a drogové návyky docela legálně.</p>
<p>Znechucena sama sebou odhodila ručník, jako by to byl špinavý hadr, a za toaletou zahlédla záblesk. Shýbla se k mramorovým dlaždicím a našla ostrou břitvu, takovou tu staromódní, která jí připomněla filmové westerny. Zvedla ji a zadívala se na lesklou čepel.</p>
<p>To je tedy krásná zbraň, pomyslela si. Zatraceně krásná zbraň.</p>
<p>Vsunula ji do kapsy bílého pláště, právě když uslyšela, jak se otevírají dveře ložnice.</p>
<p>Vyšla z koupelny, ruku stále v kapse a zrak ostrý. Red Sox byl zpátky, a nesl s sebou dva sportovní pytle. Náklad se nezdál nijak těžký, aspoň ne pro někoho tak mohutného, jako byl on, ale zápolil s nimi.</p>
<p>„Tohle by mohlo pro začátek docela stačit,“ řekl chraplavým, unaveným hlasem; měl typicky bostonskou výslovnost.</p>
<p>„Začátek čeho?“</p>
<p>„Ošetřování.“</p>
<p>„Prosím?“</p>
<p>Red Sox se sklonil a otevřel jeden z pytlů. Uvnitř byly krabice obvazů a gázové polštářky. Latexové rukavice. Plastikové podložní mísy. Lahvičky pilulek.</p>
<p>„Řekl nám, co budete potřebovat.“</p>
<p>„No ne.“ <emphasis>Krucinál.</emphasis> Nemá zájem hrát si na paní doktorku. Už tak dá dost práce být Obětí Únosu, děkuju pěkně.</p>
<p>Chlapík se opatrně narovnal, jako by se mu točila hlava. „Postaráte se o něj.“</p>
<p>„Ale jděte?“</p>
<p>„Jo. A než se zeptáte, ano, dostanete se odtud živá.“</p>
<p>„Pokud udělám ty medicínské věci, ano?“</p>
<p>„Víceméně. Ale o to strach nemám. Udělala byste je stejně, viďte.“</p>
<p>Jane na chlapíka jen zírala. Z obličeje pod baseballovou čepicí toho nebylo moc vidět, ale křivku jeho brady poznávala. A byl tu ten bostonský přízvuk.</p>
<p>„Neznám vás odněkud?“ zeptala se.</p>
<p>„Už ne.“</p>
<p>Mlčky ho přelétla klinickým okem. Pleť měl nezdravě šedou, tváře propadlé, ruce se mu třásly. Vypadal, jako by měl za sebou čtrnáctidenní flám, sotva pletl nohama, zadýchával se. A čím to je cítit? Bože, připomínal jí babičku: samý denaturovaný parfém a pudr na obličej. Nebo… možná je to něco jiného, něco, co ji zavádí zpět na lékařskou fakultu… Jo, to je spíš ono. Čpí formaldehydem z „Celkové lidské anatomie“.</p>
<p>Rozhodně je bledý jako mrtvola. A protože mu očividně bylo špatně, uvažovala, jestli by ho dokázala sejmout.</p>
<p>Nahmatala v kapse břitvu, odhadovala vzdálenost mezi nimi a rozhodla se vyčkat. I když je zesláblý, dveře jsou zavřené a zamčené. Kdyby na něj zaútočila, riskovala by jen zranění nebo smrt, a nebyla by o nic blíž venkovnímu světu. Nejlépe bude čekat u zárubně, dokud jeden z nich nevstoupí. Bude muset využít prvek překvapení, protože jinak by ji sakra jistě přemohli.</p>
<p>Jenomže co bude dělat na druhé straně dveří? Je v nějakém velkém domě? V malém? Měla pocit, že to opevnění na oknech bude standardní i všude jinde.</p>
<p>„Chci ven,“ řekla.</p>
<p>Red Sox vydechl, jako by byl vyčerpaný. „Za pár dní se vrátíte do svého života a nic z toho si nebudete pamatovat.“</p>
<p>„Jo, jasně. Když člověka unesou, obvykle mu z toho něco v paměti utkví.“</p>
<p>„Uvidíte. Nebo vlastně neuvidíte.“ Když Red Sox přistupoval k lůžku, opíral se o sekretář, pak o stěnu. „Vypadá líp.“</p>
<p>Chtělo se jí na něj křiknout, ať kouká vypadnout od jejího pacienta.</p>
<p>„Vishousi?“ Red Sox opatrně usedl na okraj postele. „Vishousi?“</p>
<p>Pacient za okamžik otevřel oči a koutek úst mu zacukal. „Poldo.“</p>
<p>Oba muži si navzájem sáhli po ruce přesně ve stejném okamžiku, a když je tak pozorovala, usoudila, že ti dva musí být bratři – až na to, že byli úplně odlišně vybarvení. Možná jsou jen dobří přátelé? Nebo milenci?</p>
<p>Pacient k ní zalétl očima a přejel pohledem po jejím těle od hlavy k patě, jako by kontroloval, zda se jí nic nestalo. Pak pohlédl na jídlo, jehož se ani nedotkla, a svraštil čelo, jako by to neschvaloval.</p>
<p>„Nezažili jsme to už?“ zašeptal Red Sox pacientovi. „Až na to, že v té posteli jsem ležel já? Co kdybychom to teď odpískali a už se na tu blbost vykašlali.“</p>
<p>Ledově jasné oči se od ní odvrátily a přesunuly se ke kámošovi. Tvář zůstávala zamračená. „Vypadáš příšerně.“</p>
<p>„Zato ty jsi Miss Amerika.“</p>
<p>Pacient vytáhl druhou paži zpod prostěradla, jako by vážila víc než piano. „Pomoz mi sundat rukavici…“</p>
<p>„Zapomeň na to. Ještě nemůžeš.“</p>
<p>„Zhoršuješ se.“</p>
<p>„Zítra…“</p>
<p>„Teď. Uděláme to hned.“ Pacientův hlas poklesl do pouhého šepotu. „Za další den už se neudržíš na nohou. Ty víš, co se stane.“</p>
<p>Red Sox spustil hlavu, až mu visela na krku jako pytel mouky. Pak tiše zaklel a sáhl po pacientově ruce v rukavici.</p>
<p>Jane couvala, až narazila na křeslo, ve kterém prve ležela v bezvědomí. Ta ruka složila sestru na sále k zemi s epileptickým záchvatem, a přitom si oba ti muži hledí svého, jako by kontakt s tou věcí nebyl nic strašného.</p>
<p>Red Sox jemně uvolňoval černou kůži a odhalil ruku pokrytou tetováním. Dobrotivý bože, kůže na ní jako by zářila.</p>
<p>„Pojď sem,“ řekl pacient a dokořán otevřel druhému muži svou náruč. „Lehni si ke mně.“</p>
<p>Jane se zatajil dech.</p>
<p>Cormia kráčela chodbami sakristie, krok jejích bosých nohou byl nehlučný, bílé roucho nevydávalo ani hlásku, dech jí vstupoval a vycházel z plic a jen nepatrný vzdech doprovázel jeho cestu. Takto měla kráčet Vyvolená, nevrhat stín oku a nevydávat šelest uchu.</p>
<p>Až na to, že měla osobní cíl, a ten byl špatný. Jako Vyvolená měla sloužit v každé době Stvořitelce, její úmysly vždy měly prospívat jen Jí.</p>
<p>Cormiina vlastní touha však byla taková, že se jí nedalo vzdorovat.</p>
<p>Chrám knih byl na konci dlouhé kolonády a jeho dvojité dveře byly vždy otevřené. Ze všech budov svatyně, včetně té, v níž byly uloženy drahokamy, tato uchovávala nejcennější obsah: zde spočívaly Stvořitelčiny záznamy o celé rase, deník nepopsatelného rozsahu, zachycující tisíce let. Její Svatost ho diktovala zvlášť vyškolené Vyvolené, lopota lásky byla testamentem dějin i víry.</p>
<p>Mezi slonovinovými stěnami, v záři bílých svíček našlapovala Cormia na mramorovou podlahu a míjela nesčetné regály, kráčela rychleji a rychleji a trpěla čím dál větší úzkostí. Svazky deníku byly uspořádány chronologicky a každoročně utříděny podle společenských vrstev, ale to, po čem dychtila ona, nebude v téhle všeobecné sekci.</p>
<p>Ohlédla se, aby se ujistila, že nikdo není nablízku, zahnula do vedlejší chodby a dorazila k lesklým červeným dveřím. Uprostřed panelů bylo vyobrazení dvou černých dýk, zkřížených čepelemi, rukojeťmi dolů. Kolem čepelí bylo pozlaceným písmem vepsáno posvátné heslo Starou řečí:</p>
<p><emphasis>Bratrstvo Černé dýk</emphasis><emphasis>y</emphasis></p>
<p><emphasis>Bránit</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ochraňovat</emphasis></p>
<p><emphasis>Naši matku, naši rasu, naše bratry</emphasis></p><empty-line /><p>Ruka se jí třásla, když v ní stiskla zlatou kliku. Tyhle prostory byly zakázané, a kdyby ji přistihli, byla by potrestána, ale bylo jí to jedno. I když se bála výpravy, na kterou se vydala, nedokázala už déle snášet nevědomost.</p>
<p>Místnost byla majestátní rozlohou i proporcemi, vysoký strop pozlacený, regály nikoli bílé, ale leskle černé. Knihy lemující stěny byly vázány v černé kůži, jejich hřbety značené zlatem, které odráželo světlo svíček, zbarvené jako stíny. Koberec na podlaze byl krvavě rudý a měkký jako kožešina.</p>
<p>Ve vzduchu se tu vznášela vůně, která nebyla běžná, pach připomínající určitá koření. Cormia měla pocit, že je to tím, že bratři občas skutečně přicházejí do této místnosti a pobývají mezi svými dějinami, vyndávají knihy, možná knihy o sobě, možná o svých předchůdcích. Snažila se představit si je tady, a nešlo to, protože nikdy žádného z nich neviděla. Vlastně nikdy neviděla žádného muže osobně.</p>
<p>Cormia rychle zjišťovala pořadí svazků. Zdálo se, že jsou uspořádány podle let… <emphasis>A</emphasis> <emphasis>počkat. </emphasis>Byla tu také biografická sekce.</p>
<p>Poklekla. Každá sada těchto svazků byla označena číslem a jménem bratra, spolu s původem po otci. První z nich byl prastarý svazek, nesoucí symboly archaické obdoby, kterou si vybavovala z některých nejstarších částí deníku Stvořitelky. Jménem a číslem tohoto počátečního válečníka bylo označeno několik knih, a u dalších dvou bratrů byl uveden jako jejich zploditel.</p>
<p>O kus dál v řadě nazdařbůh vybrala jednu knihu a otevřela ji. Titulní stránka byla skvostná, namalovaný portrét bratra obklopený nápisem, dopodrobna rozvádějícím jeho jméno a datum narození a uvedení do Bratrstva, jakož i jeho zručnost v zacházení se zbraní a taktické dovednosti. Na následující stránce byl válečníkův rodokmen po několik generací, za nímž následoval seznam žen, s nimiž se svázal, a dětí, které zplodil. Poté byl podrobně rozepsán jeho život, kapitolu za kapitolou, v poli i v soukromí.</p>
<p>Tento bratr, jehož jméno bylo Tohrture, evidentně žil dlouho a bojoval dobře. Byly tu o něm tři knihy a jeden z posledních záznamů pojednával o mužově radosti, když jeho jediný žijící syn Rhage vstoupil do Bratrstva.</p>
<p>Cormia vrátila knihu zpátky a pokračovala, přejížděla ukazováčkem po vazbách a dotýkala se jmen. Tito muži bojovali, aby ji uchovali v bezpečí: oni jsou ti, kteří přišli, když byly před desítkami let Vyvolené napadeny. Jsou to také oni, kdo ochraňují civilisty před <emphasis>bezduchými</emphasis>. Možná bude ten svazek s Primalem přece jen dobrý. Přece by jí ten, jehož posláním je chránit nevinné, neublížil?</p>
<p>Protože neměla zdání, jak starý je její zaslíbený nebo kdy vstoupil do Bratrstva, dívala se na všechny knihy. Bylo jich velmi mnoho, plné regály…</p>
<p>Její prst se zastavil na hřbetě silného svazku, jednoho ze čtyř.</p>
<p>Bloodletter</p>
<p>356</p><empty-line /><p>Nad jménem Primalova zploditele ji zamrazilo. Četla o něm v rámci dějin rasy, a dobrotivá Stvořitelko, snad se mýlí. Pokud jsou příběhy o tomto muži pravdivé, pak i ten, kdo bojuje ušlechtile, dokáže být krutý.</p>
<p>Zvláštní, že jeho původ po otci tu nebyl uveden.</p>
<p>Šla dál, sledovala další hřbety a další jména.</p>
<p>Vishous</p>
<p>syn Bloodletterův</p>
<p>428</p><empty-line /><p>Byl tu jen jeden svazek, a ten byl tenčí než její prst. Vysunula ho z řady, přejela dlaní po deskách, srdce jí bušilo. Vazba byla tuhá, když ji otevírala, jako by touto knihou jen zřídka někdo listoval. A vskutku tomu tak bylo. Nebyl tu portrét ani pečlivě vypsaný hold jeho bojovým dovednostem, jen datum narození, jež napovídalo, že mu brzy bude tři sta tři let, a záznam o tom, kdy byl přijat do Bratrstva. Otočila stránku. Nebyla tu ani zmínka o jeho původu, až na Bloodlettera, a zbytek knihy byl prázdný.</p>
<p>Zasunula ji zpět na místo, vrátila se ke svazkům jeho otce a vytáhla třetí knihu v řadě. Četla o zploditeli v naději, že se dozví o synovi něco, co by mohlo rozptýlit její obavy, našla však jen takovou míru krutosti, až se modlila, aby se Primal vyvedl po matce, ať už jí byl kdokoliv. Bloodletterovo jméno čpělo krví po právu, neboť byl surový k upírům stejnou měrou jako k <emphasis>bezduchým</emphasis>.</p>
<p>Přelistovala dál, až na poslední stránce našla zaznamenané datum jeho smrti, ačkoliv tu nebyla zmínka o tom, jak skončil. Vyndala první svazek, otevřela ho a podívala se na portrét. Otec měl uhlově černé vlasy a plnovous a oči, které v ní budily touhu odložit tuto knihu a už ji nikdy neotvírat.</p>
<p>Když svazek vrátila na místo, sedla si na podlahu. Až skončí odloučení Stvořitelky, přijde si Bloodletterův syn pro Cormii a převezme její tělo jako svůj právoplatný majetek. Neuměla si představit, co ten akt obnáší ani co muž udělá, a děsila se sexuálních lekcí.</p>
<p>Aspoň že jako Primal bude spát s jinými, říkala si. S mnoha jinými, z nichž některé byly vyškoleny k tomu, aby přinášely mužům rozkoš. Nepochybně jim dá přednost. Bude-li mít Cormia trochu štěstí, bude navštěvována jen zřídka.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola třináctá</strong></p>
<p>V</p>
<p>ishous se to styděl přiznat, ale než se Butch natáhl na jeho lože, strávil spoustu dní v úvahách, jaké by to bylo. Jak se bude cítit. Jak bude vonět. Když se to nyní stalo skutečností, byl rád, že se musí soustředit na Butchovo uzdravení. Jinak měl pocit, že by jeho city byly příliš intenzivní a že by se od něj musel odtáhnout.</p>
<p>Když se jeho hruď otřela o Butchovu, snažil se namlouvat si, že to nepotřebuje. Snažil se předstírat, že nepotřebuje takhle cítit někoho po svém boku, že mu není příjemné ležet od hlavy k patě přitisknutý k jiné osobě, že mu nezáleží na teple a tíze, zachvacující jeho tělo.</p>
<p>Že uzdravování poldy neuzdravuje i jeho.</p>
<p>Jenže to byly samozřejmě samé kecy. Když V ovíjel Butche svými pažemi a otevíral se, aby do sebe pojal Omegovo zlo, všechno to potřeboval. Po matčině návštěvě a po té přestřelce dychtil po blízkosti druhého, potřeboval cítit paže, jež by opětovaly jeho objetí. Naléhavě potřeboval tep srdce naproti svému.</p>
<p>Strávil velmi mnoho času tím, že odtahoval svou ruku od ostatních, že se od nich držel stranou. Odložit ostražitost vůči jediné osobě, které doopravdy důvěřoval, mu vhánělo slzy do očí.</p>
<p>Dobře, že nikdy neplakal, jinak by měl tváře mokré jako kameny v řece.</p>
<p>Když se Butch otřásl úlevou, Vishous pocítil chvění v jeho ramenou a bocích. Vishous věděl, že je to zakázané, ale nemohl se ubránit, zvedl svou tetovanou ruku a zabořil ji hluboko do Butchova zátylku. Polda vydal další sten a posunul se blíž, zatímco Vishous zalétl pohledem ke své doktorce.</p>
<p>Stála u křesla, pozorovala je, oči vyvalené, ústa mírně pootevřená.</p>
<p>Jediný důvod, proč se Vishous necítil pekelně trapně, byl ten, že věděl, že až doktorka odejde, nebude si pamatovat nic z této tajné chvilky. Jinak by to nezvládl. Takovéhle věci se v jeho životě nestávaly často – hlavně proto, že to nedopustil. A ať se propadne, jestli dovolí, aby si někdo cizí pamatoval jeho soukromé záležitosti.</p>
<p>Až na to… že mu vlastně nepřipadala jako někdo cizí.</p>
<p>Jeho lékařce vylétla ruka k hrdlu, klesla na sedadlo křesla. Čas pomalu plynul, protahoval se jako lenivý pes za zamžené letní noci a ona z něj nespouštěla oči a on také pohled neodvrátil.</p>
<p>Vrátilo se mu to slovo: <emphasis>Moje.</emphasis></p>
<p>Jenomže koho z nich myslí? Butche nebo ji?</p>
<p>Ji, uvědomil se. Ta žena na druhé straně pokoje, ta z něj to slovo vytáhla.</p>
<p>Butch se pohnul, jeho nohy se přes pokrývky otřely o Vishousovy. S provinilým bodnutím si Vishous vybavil, kolikrát si představoval sám sebe s Butchem, kolikrát si představoval, že spolu leží tak jako teď, představoval si… No, uzdravování to zrovna nebylo. Ale je to zvláštní. Když to teď probíhá, Vishous nemá vůči Butchovi žádné sexuální touhy. Ne… Sexuální nutkání a poutací pud směřují k té mlčící lidské ženě na druhém konci pokoje, k té, která je očividně v šoku.</p>
<p>Možná by nezvládla pohled na to, když jsou dva muži spolu? Ne že by on a Butch někdy měli být.</p>
<p>Z jakési zatraceně absurdní příčiny jí Vishous řekl: „Je to můj nejlepší přítel.“</p>
<p>Zdála se překvapena, že jí vůbec poskytl nějaké vysvětlení. Takže už byli dva.</p><empty-line /><p>Jane nedokázala odtrhnout oči od lůžka. Pacient a Red Sox společně zářili, tlumené světlo vycházelo z jejich těl a něco se mezi nimi odehrávalo, jakási výměna. Ježíšikriste, ta sladká vůně slábne, že ano?</p>
<p>A nejlepší přátelé? Hleděla na pacientovu ruku, zabořenou do Red Soxových vlasů, a na to, jak ty mohutné paže muže objímají. Jasně, že jsou kámoši, ale kam až to zašlo?</p>
<p>Po bůhvíjak dlouhé době Red Sox vydal dlouhý vzdech a zvedl hlavu. Když byly jejich tváře od sebe vzdáleny pouhých pár centimetrů, Jane se vzchopila. Neměla problém s tím, když jsou muži spolu, ale z jakéhosi šíleného důvodu nechtěla vidět, jak její pacient líbá svého přítele. Nebo kohokoli jiného.</p>
<p>„Jsi v pořádku?“ zeptal se Red Sox.</p>
<p>Pacientův hlas byl tlumený a něžný. „Jo. Unavený.“</p>
<p>„To věřím.“ Red Sox vláčným pohybem vstal z lůžka. Do horoucích pekel, vypadá, jako by strávil měsíc v lázních. Barvu v obličeji už má zase normální, oči nezamžené a bystré. A už z něj nečiší vůbec žádná zloba.</p>
<p>Pacient se znovu uvelebil naznak. Pak sebou škubl a převalil se na bok. Potom znovu vyzkoušel záda. Celou tu dobu jeho nohy pod přikrývkami nůžkovitě kmitaly, jako by se pokoušel utéct jakémusi pocitu uvnitř těla.</p>
<p>„Máš bolesti?“ zeptal se Red Sox. Když se nedočkal odpovědi, ohlédl se po ní. „Nemohla byste mu pomoct, paní doktorko?“</p>
<p>Chtělo se jí říci ne. Chtělo se jí vychrlit pár nadávek a dožadovat se znovu propuštění. A měla sto chutí nakopnout tohohle fanouška Red Sox do koulí za to, že jejímu pacientovi přitížil tím, co se právě odehrálo, ať to bylo cokoli.</p>
<p>Hippokratova přísaha jí v tom však zabránila a zahnala ji ke sportovním pytlům. „Přijde na to, co jste mi přinesl.“</p>
<p>Prohrabala se v obsahu vaků a našla velkolepou zásobu takřka všech dostupných léků proti bolesti. A všechno to bylo ve velkých baleních, takže očividně mají zdroje někde v nemocnici: léky byly baleny tak, aby se na černém trhu moc daleko nedostaly. Sakra, tihle chlapi patrně zastupují černý trh.</p>
<p>Aby si byla jista, že nepropásla žádnou možnost, nahlédla do druhého pytle… a našla tam své oblíbené tepláky na jógu… a ostatní věci, které si zabalila k cestě na Manhattan, k pohovoru na Kolumbijskou.</p>
<p>Byli u ní doma. Ti darebáci byli u ní doma.</p>
<p>„Museli jsme vrátit vaše auto,“ vysvětloval Red Sox. „A napadlo nás, že budete ráda, když budete mít něco čistého na převlečení. Tohle bylo připravené.“</p>
<p>Odvezli její audi, procházeli jejími pokoji, prohrabávali se v jejích věcech.</p>
<p>Jane vstala a odkopla sportovní pytel na druhý konec pokoje. Její oblečení se vysypalo na podlahu a ona strčila ruku do kapsy, popadla břitvu a připravovala se vrhnout se Red Soxovi po hrdle.</p>
<p>Pacientův hlas byl silný. „Omluv se.“</p>
<p>Otočila se na patě a zamračila se na postel. „Za <emphasis>co</emphasis>? Unesli jste mě proti mé vů…“</p>
<p>„Ne vy. On.“</p>
<p>Hlas Red Soxe byl kajícný, když rychle promluvil. „Mrzí mě, že jsme se prohrabávali ve vašem domě. Jen jsme se vám to pokoušeli usnadnit.“</p>
<p>„Usnadnit? Bez urážky, ale jděte s tou svou omluvou do háje. Víte, lidé mě budou pohřešovat. Policie mě bude hledat.“</p>
<p>„To všechno jsme zařídili, i tu vaši schůzku na Manhattanu. Našli jsme lístky na vlak a plán pohovoru. Už vás nečekají.“</p>
<p>Vzteky na okamžik ztratila hlas. „Jak se <emphasis>opovažujete</emphasis>.“</p>
<p>„Docela ochotně to přeložili na jindy, když uslyšeli, že jste nemocná.“ Jako by se to tím mělo napravit.</p>
<p>Jane otevřela ústa, připravena dát mu co proto, když jí svitlo, že je jim zcela vydána na milost a nemilost. Znepřátelit si své žalářníky by tedy patrně nebylo chytré.</p>
<p>Zaklela a pohlédla na pacienta. „Kdy mě pustíte?“</p>
<p>„Hned jak vstanu z postele.“</p>
<p>Pozorovala jeho tvář, od bradky přes diamantové oči až k tetování na spánku. Z okamžitého popudu řekla: „Dejte mi své slovo. Přísahejte na život, který jsem vám vrátila. Pustíte mě bez úhony.“</p>
<p>Nezaváhal. Ani se nenadechl. „Na mou čest a na krev v mých žilách, budete volná, hned jak mi bude dobře.“</p>
<p>Zatímco v duchu nadávala na sebe i na ně, vytáhla ruku z kapsy, sklonila se a zvedla z většího vaku lahvičku demerolu. „Nejsou tady stříkačky.“</p>
<p>„Nějaké mám.“ Red Sox k ní přistoupil a podával jí sterilní balíček. Když se ho od něj pokusila vzít, nepouštěl ho. „Vím, že to použijete moudře.“</p>
<p>„Moudře?“ Vyškubla mu stříkačku z ruky. „Ne, píchnu ho s tím do oka. Protože to mě naučili na lékařské fakultě.“</p>
<p>Znovu se shýbla, zalovila v pytli a našla pár latexových rukavic, balíček ubrousků napuštěných alkoholem, gázové čtverečky a materiál na převaz hrudníku.</p>
<p>Ačkoliv před operací dala pacientovi do kapačky profylaktická antibiotika, takže riziko infekce bylo nízké, zeptala se: „Můžete opatřit taky antibiotika?“</p>
<p>„Všechno, co potřebujete.“</p>
<p>Jo, určitě jsou zaháčkovaní v nějaké nemocnici. „Mohla bych potřebovat ciprofloxacin nebo snad amoxicillin. Přijde na to, co se děje pod tím obvazem.“</p>
<p>Připravila si jehlu a ampuli a další materiál na noční stolek, navlékla si rukavice a roztrhla fólii na balíčku,</p>
<p>„Počkejte moment, paní doktorko,“ řekl Red Sox.</p>
<p>„Prosím?“</p>
<p>Red Sox na ni upíral oči jako hledí pušky. „S veškerou úctou musím zdůraznit, že pokud mu úmyslně ublížíte, zabiju vás holýma rukama. Navzdory faktu, že jste žena.“</p>
<p>Páteř jí ztuhla, jak jí projela hrůza, a současně místnost naplnil vrčivý zvuk, jaký vydává mastif předtím, než zaútočí.</p>
<p>Oba zděšeně pohlédli na pacienta.</p>
<p>Horní ret měl odchlípnutý a ty ostré horní zuby byly dvakrát větší než prve. „Nikdo se jí ani nedotkne. Je mi jedno, co provede nebo komu to udělá.“</p>
<p>Red Sox se zamračil, jako by jeho kámošovi přeskočilo. „Znáš naši dohodu, spolubydlící. Chráním tě, dokud to nezvládneš sám. Nezamlouvá se ti to? Tak se, sakra, uzdrav a pak se o ni můžeš starat.“</p>
<p><emphasis>„Nikdo.“</emphasis></p>
<p>Nastal okamžik ticha; pak se Red Sox podíval z Jane na pacienta a zase zpátky, jako by přehodnocoval fyzikální zákony – a jako by mu nevycházely počty.</p>
<p>Jane se do toho vložila, protože cítila potřebu zklidnit je do mírného varu. „Tak jo, tak jo. Laskavě se přestaneme chlapácky předvádět, ano?“ Oba na ni překvapeně pohlédli a zdáli se ještě užaslejší, když odstrčila Red Soxe z cesty. „Jestli tady chcete být, vypněte tu agresi. Tím mu nepomůžete.“ Zamračila se na pacienta. „A vy – vy se prostě uklidněte.“</p>
<p>Po chvilce mrtvého ticha si Red Sox odkašlal, pacient si natáhl rukavici a zavřel oči.</p>
<p>„Děkuji,“ zamumlala. „A teď mě, chlapci, laskavě nechte dělat mou práci, ať odtud můžu vypadnout.“</p>
<p>Dala pacientovi injekci demerolu a během několika minut se jeho svraštělé obočí vyrovnalo, jako by na něm někdo povolil šroubky. Když jeho tělo opustilo napětí, strhla mu náplast z hrudi a zvedla gázu a obvazy.</p>
<p>„Dobrotivý… bože,“ vydechla.</p>
<p>Red Sox jí nakoukl přes rameno. „Co má být? Zahojilo se to perfektně.“</p>
<p>Jemně zkoušela řádku kovových svorek a růžový šev pod nimi. „Už bych je mohla odstranit.“</p>
<p>„Potřebujete pomoct?“</p>
<p>„Takhle to prostě nemá být.“</p>
<p>Pacientovy oči se otevřely a bylo zřejmé, že přesně ví, co si Jane myslí: <emphasis>upír</emphasis>.</p>
<p>Aniž by pohlédla na Red Soxe, řekla: „Podal byste mi chirurgické nůžky a pinzetu z toho pytle? Jo, a přineste mi topický antibiotický sprej.“</p>
<p>Když uslyšela šramot z druhého konce pokoje, zašeptala: „Co jste zač?“</p>
<p>„Žiju,“ odpověděl pacient. „Díky vám.“</p>
<p>„Tumáte.“</p>
<p>Jane nadskočila jako loutka. Red Sox jí podával dva nerez nástroje, ale ani za život si nemohla vzpomenout, proč o ně žádala.</p>
<p>„Ty svorky,“ zamumlala.</p>
<p>„Cože?“ zeptal se Red Sox.</p>
<p>„Vyndávám svorky.“ Uchopila nůžky a pinzetu a zasáhla pacientovu hruď mlhou antibiotik.</p>
<p>Navzdory skutečnosti, že jí mozek dělal v lebce piruety, podařilo se jí přestřihnout a odstranit každou ze zhruba dvaceti kovových svorek, které odhazovala do koše na papír vedle lůžka. Jakmile skončila, osušila tamponem slzičky krve, jež vyhrkly z jednotlivých vstupních a výstupních otvorů, pak mu postříkala hrudník ještě jednou antibakteriálním sprejem.</p>
<p>Když pohlédla do jeho zářivých očí, věděla s jistotou, že není člověk. Viděla zevnitř příliš mnoho těl a byla svědkem zápasu o uzdravení příliš mnohokrát, než aby si mohla myslet něco jiného. Jen si nebyla jista, co z toho má dovozovat. Ona nebo zbytek lidské rasy.</p>
<p>Jak je to možné? Že existuje další živočišný druh s tolika lidskými vlastnostmi? Ale na druhé straně, právě tak se jim patrně podařilo zůstat ve skrytu.</p>
<p>Jane zakryla střed pacientovy hrudi lehkou vrstvou gázy, kterou pak přilepila náplastí. Když skončila, pacient udělal obličej a jeho ruka, ta s rukavicí, se dotkla břicha.</p>
<p>„Je vám něco?“ zeptala se Jane, když mu z tváře unikla barva.</p>
<p>„Nanic.“ Na horním rtu mu naskočil pot.</p>
<p>Pohlédla na Red Soxe. „Asi budete muset odejít.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Bude zvracet.“</p>
<p>„Nic mi není,“ zamumlal pacient a zavřel oči.</p>
<p>Jane zamířila ke sportovním pytlům pro podložní mísu a mluvila na Red Soxe. „Ale no tak. Nechte ho na starost mně. Na tohle nebudeme potřebovat žádné obecenstvo.“</p>
<p><emphasis>Zatracený demerol</emphasis>. Proti bolesti funguje ohromně, ale vedlejší účinky jsou někdy pro pacienty fakt problém.</p>
<p>Red Sox váhal, dokud pacient nezasténal a nezačal křečovitě polykat. „Hmm, tak jo. Poslechněte, než půjdu, můžu vám přinést něco čerstvého k jídlu? Nechcete něco konkrétního?“</p>
<p>„To si ze mě utahujete, co? Jako že bych měla zapomenout na únos a vyhrožování smrtí a objednat si u vás nějakou dobrotu?“</p>
<p>„Není důvod, abyste nejedla, dokud tady jste.“ Zvedl podnos.</p>
<p>Bože, ten jeho hlas… Ten drsný, chraplavý hlas s bostonským přízvukem. „Znám vás. Určitě vás odněkud znám. Sundejte si tu čepici. Chci vám vidět do obličeje.“</p>
<p>Chlapík přešel místnost s okoralými potravinami. „Přinesu vám k jídlu něco jiného.“</p>
<p>Když se dveře zavřely a zamkly, pocítila dětinské nutkání rozběhnout se k nim a bušit do nich.</p>
<p>Pacient zasténal a ona na něj pohlédla. „Můžete už přestat bojovat s tím nutkáním ke zvracení?“</p>
<p>„Kruci… himl…“ Pacient se zkroutil na boku do klubíčka a začal dávit.</p>
<p>Nebylo zapotřebí žádné mísy, protože v žaludku nic neměl, a tak se Jane vrhla do koupelny, přinesla ručník a přiložila mu ho k ústům. Zatímco zoufale dávil, držel se za střed hrudi, jako by nechtěl, aby se mu rána otevřela.</p>
<p>„To nic,“ řekla a položila dlaň na jeho hladká záda. „Už jste dost zahojený. Tu jizvu neroztrhnete.“</p>
<p>„Je mi… jako… bych… <emphasis>Sakra</emphasis><emphasis>…</emphasis>“</p>
<p>Bože, on trpí, tvář má napjatou a rudou, je celý zalitý potem, tělo se mu zmítá. „To nic, jen se tomu nebraňte. Čím míň s tím bojujete, tím to bude snazší. Jo… už to je… mezitím dýchejte. Fajn, už…“</p>
<p>Hladila ho po páteři a přidržovala mu ručník a nemohla se ubránit, aby mu pořád něco nešeptala. Když bylo po všem, zůstal pacient nehybně ležet, dýchal ústy, ruku v rukavici zaťatou na chumlu prostěradel.</p>
<p>„To nebyla žádná legrace,“ zasípal.</p>
<p>„Najdeme vám proti bolesti něco jiného,“ zašeptala a shrnula mu vlasy z očí. „Už žádný demerol. Poslyšte, chci si prohlédnout vaše zranění, ano?“</p>
<p>Kývl a sesul se naznak, jeho hruď se zdála stejně široká jako ta zatracená postel. Opatrně odtrhávala náplast, jemně zvedala gázu. <emphasis>Dobrý bože</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> </emphasis>Pokožka, která byla ještě před čtvrthodinkou perforovaná svorkami, už se úplně zahojila. Zbyla jen malá růžová čára podél hrudní kosti.</p>
<p>„Co jste zač?“ vyhrkla.</p>
<p>Pacient se převalil zpátky směrem k ní. „Unavený.“</p>
<p>Bez přemýšlení ho znovu začala hladit, její ruka přejíždějící po jeho pokožce vydávala tlumený šelest. Netrvalo dlouho a všimla si, že jeho ramena jsou samý tvrdý sval… a že to, čeho se dotýká, je hřejivé a velmi mužné.</p>
<p>Odtáhla dlaň.</p>
<p>„Prosím.“ Chytil ji za zápěstí nepoznamenanou rukou – i když měl oči zavřené. „Dotýkejte se mě nebo… do prčic, držte mě. Jsem… Celý se vznáším. Jako bych někam odplouval. Nic necítím. Ani postel… ani své tělo.“</p>
<p>Shlédla na ruku, kterou jí držel, pak změřila pohledem jeho biceps a šířku hrudi. Letmo si pomyslela, že by jí dokázal zlomit paži vedví, ale věděla, že by to neudělal. Před půl hodinou byl ochoten rozsápat hrdlo svému nejbližšímu příteli, aby ji ochránil…</p>
<p><emphasis>Nech toho.</emphasis></p>
<p>Nesmíš <emphasis>se</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ním cítit bezpečně. Stockholmský syndrom není tvůj kamarád.</emphasis></p>
<p>„Prosím,“ vydechl chvějivě, hlas sevřený studem.</p>
<p>Bože, nikdy nedokázala pochopit, jak se může u obětí únosu vyvinout vztah k jejich věznitelům. Odporovalo to veškeré logice a také zákonům sebezáchovy: tvůj nepřítel nemůže být tvým přítelem.</p>
<p>Avšak odepřít mu vlídnost bylo nemyslitelné. „Budu potřebovat tu ruku.“</p>
<p>„Máte dvě. Použijte tu druhou.“ Nato se stočil do klubíčka kolem dlaně, kterou stále držel, prostěradla mu sjela po trupu níž.</p>
<p>„Tak si vyměníme strany,“ zašeptala, vyklouzla rukou z jeho sevření, vystřídala ji druhou, pak mu položila čerstvě osvobozenou dlaň na rameno.</p>
<p>Pokožku měl zlatohnědou letním opálením a hladkou… Páni, byla hladká a jemná. Podél křivky jeho páteře dospěla k zátylku, a než se nadála, hladila ho po lesklých vlasech. Vzadu krátké, vpředu kolem obličeje dlouhé… V duchu se ptala, jestli je tak nosí, aby zakryl tetování na spánku. Až na to, že to přece musí být vidět – proč by si ho jinak nechával dělat na místě, které je tak nápadné?</p>
<p>Vydal hrdelní zvuk, předení, které se mu rozlévalo hrudí a horní částí zad; pak se odtáhl a zatahal ji přitom za paži. Očividně chtěl, aby se natáhla vedle něj, ale když to neudělala, povolil.</p>
<p>Upřeně hleděla na svou paži v pevném sevření jeho bicepsů, uvažovala o tom, kdy naposled byla takhle propletená s nějakým mužem. Dávno. A nebylo to tak příjemné, upřímně řečeno.</p>
<p>V mysli jí vytanuly Manellovy tmavé oči…</p>
<p>„Nemyslete na něj.“</p>
<p>Jane sebou škubla. „Jak jste věděl, na koho myslím?“</p>
<p>Pacient ji pustil a zvolna se posunul, aby ležel tváří od ní. „Promiňte. Nic mi do toho není.“</p>
<p>„Jak jste to věděl?“</p>
<p>„Teď zkusím usnout, ano?“</p>
<p>„Dobře.“</p>
<p>Jane vstala a vrátila se ke svému křeslu, přičemž přemýšlela o pacientově šestikomorovém srdci. O nezařaditelné krevní skupině. O těch tesácích v zápěstí blondýny. Pohlédla k oknu a v duchu se ptala, jestli to, co zakrývá skleněné tabule, neslouží jen k zabezpečení, ale také k tomu, aby dovnitř nemohlo denní světlo.</p>
<p>Co z toho může dovozovat? Zamčena v místnosti s… upírem?</p>
<p>Rozum tu myšlenku okamžitě zavrhl, ale v jádru to bylo logické. Potřásla hlavou a vybavila si parafrázi svého oblíbeného citátu ze Sherlocka Holmese: Jestli vyřadíte všechna možná vysvětlení, pak je odpovědí nemožné. Logika a biologie nelžou, ne snad? Je to jeden z důvodů, proč se vůbec rozhodla stát lékařkou.</p>
<p>Shlédla na svého pacienta, ztracena v náznacích. Mysl si přeříkávala evoluční možnosti, ale zvažovala také praktičtější záležitosti. Uvažovala o lécích v tom sportovním pytli a o skutečnosti, že její pacient se vyskytoval v nebezpečné části města, když byl postřelen. A šup ho, unesli ji.</p>
<p>Jak by mohla věřit jemu nebo jeho slovu?</p>
<p>Jane strčila ruku do kapsy a nahmatala břitvu. Odpověď na tuhle otázku je snadná. Nemohla by.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola čtrnáctá</strong></p>
<p>N</p>
<p>ahoře ve své ložnici v hlavním domě seděl Phury opřený zády o čelo postele a s modrou sametovou přikrývkou přehozenou přes nohy. Protézu měl sundanou a v těžkém skleněném popelníku vedle něj doutnalo cigáro. Ze skrytých reproduktorů se linul Mozart.</p>
<p>Knihu o střelných zbraních, kterou měl před sebou, nepoužíval jako čtivo, ale jako podložku ke kreslení. Ležela na ní silná čtvrtka bílého papíru, avšak tužka číslo 2, kterou držel Phury v ruce, se jí už nějakou chvíli ani nedotkla. Portrét byl hotový. Dokončil ho asi před hodinou a sbíral odvahu, aby ho zmačkal a vyhodil.</p>
<p>I když nebyl nikdy spokojen se svými kresbami, tahle se mu skoro líbila. Ze sněhobílé prázdnoty stránky vyprošťovaly tahy grafitu ženskou tvář a šíji. Bella se dívala doleva, na rtech mírný úsměv, pramínek tmavých vlasů přes obličej. Zahlédl tu pózu dnes navečer u Posledního jídla. Dívala se na Zsadista, což vysvětlovalo to tajnůstkářské zvlnění úst.</p>
<p>Ve všech pózách, v nichž ji kdy kreslil, ji Phury vždycky načrtl s očima upřenýma někam jinam. Kdyby zírala z papíru na něj, připadalo by mu to prostě nepatřičné. Sakra, nepatřičné je, že už ji vůbec maluje.</p>
<p>Položil dlaň na její tvář, připraven papír zmuchlat.</p>
<p>V poslední chvíli místo toho sáhl po cigáru, prahl po nějaké umělé úlevě, protože srdce mu bušilo příliš prudce. Poslední dobou moc kouřil. Víc než jindy. A ačkoliv mu připadalo sprosté spoléhat na klid navozený chemií, nikdy ho ani nenapadlo přestat. Neuměl si představit, že by prožil celý den bez pomoci.</p>
<p>Dal si dalšího šluka, zadržel kouř v plicích a vzpomněl si na své setkání s heroinem. V prosinci mu v pádu z útesu H zabránilo nikoli vlastní správné rozhodnutí, ale to, že si John Matthew náhodou vybral příhodnou chvíli, aby se do toho vložil.</p>
<p>Phury vydechl a zadíval se na špičku cigára. Pokušení vyzkoušet něco tvrdšího se vracelo. Cítil nutkání jít za Rehvem a požádat ho o další pytlíček plný pořádného matroše. Možná by pak našel trochu klidu.</p>
<p>Ozvalo se zaklepání na dveře a Zsadistův hlas řekl: „Můžu dál?“</p>
<p>Phury vecpal kresbu do útrob své knihy o střelných zbraních. „Jo.“</p>
<p>Z vstoupil a neřekl už ani slovo. S rukama v bok přecházel sem a tam, sem a tam v nohách postele. Phury čekal, zapálil si další cigáro a očima sledoval své jednovaječné dvojče, zatímco Zsadist vyšlapával cestičku v koberci.</p>
<p>Z se nedal přimět naléháním k řeči o nic víc než ryba na udici. Mlčení byla jediná návnada, která na něj platila.</p>
<p>Konečně se bratr zastavil. „Ona krvácí.“</p>
<p>Phurymu poskočilo srdce, přitiskl dlaň na desky knihy. „Jak moc a jak dlouho?“</p>
<p>„Schovává to přede mnou, takže nevím.“</p>
<p>„Jak jsi na to přišel?“</p>
<p>„Našel jsem alwaysky zastrčené za skříňkou hned vedle toalety.“</p>
<p>„Možná jsou staré.“</p>
<p>„Když jsem si posledně vyndával holicí strojek, tak tam nebyly.“</p>
<p><emphasis>Sakra. </emphasis>„Pak tedy musí k Haversovi.“</p>
<p>„Příště je objednaná až za týden.“ Z znovu začal přecházet sem a tam. „Vím, že mi to neřekne, protože se bojí, že začnu magořit.“</p>
<p>„Možná se to, cos našel, používá k jinému účelu?“</p>
<p>Z se zastavil. „No jo. Jasně. Protože tyhle věci jsou multifunkční. Jako uchošťoury a takové věci. Hele, nepromluvil bys s ní?“</p>
<p>„Cože?“ Phury si rychle potáhl. „Tohle je soukromé. Mezi tebou a jí.“</p>
<p>Zsadist se podrbal na temeni oholené hlavy. „Ty se v těchhle blbostech vyznáš líp než já. To poslední, co potřebuje, je, abych se před ní sesypal, nebo ještě hůř, abych na ni řval, protože jsem na smrt vyděšený a neuvažuju rozumně.“</p>
<p>Phury se pokusil zhluboka nadechnout, ale stěží dokázal nabrat vzduch do průdušnice. Tak moc se chtěl do té záležitosti zapojit. Toužil projít chodbou soch do pokoje manželů a posadit si Bellu před sebe a celé to z ní dostat. Toužil být hrdinou. Ale to místo mu nepatřilo.</p>
<p>„Ty jsi její <emphasis>hellren</emphasis>. Musíš si s ní promluvit ty.“ Phury zadusil poslední centimetr cigára, ubalil si nové a cvakl zapalovačem. Pazourkové kolečko vydalo skřípavý zvuk a vyskočil plamínek. „Ty to dokážeš.“</p>
<p>Zsadist zaklel, ještě chvíli chodil sem a tam, pak nakonec zamířil ke dveřím. „Všechny ty řeči o těhotenství mi připomínají, že kdybych ji ztratil, jsem odepsanej. Připadám si zatraceně bezmocnej.“</p>
<p>Po odchodu svého dvojčete nechal Phury hlavu klesnout nazad. Kouřil a sledoval, jak zapálená špička cigára žhne, a lenivě uvažoval, jestli je to pro ten kus tabáku něco jako orgasmus.</p>
<p><emphasis>Ježíši.</emphasis> Jestli Bella zemře, on i Zsadist se zřítí do propasti, z jakých se muži nedostávají.</p>
<p>Když ho to napadlo, cítil se provinile. Vážně by neměl mít ženu svého dvojčete tolik rád.</p>
<p>Protože v něm úzkost probouzela pocity, jako by spolykal hejno kobylek, prokouřil se emocemi, až náhodou pohlédl na hodiny. <emphasis>Kruci</emphasis>. Za hodinu přednáší o střelných zbraních. Měl by skočit do sprchy a snažit se vystřízlivět.</p><empty-line /><p>John se probudil zmatený, neurčitě vnímal, že ho bolí obličej a že je v jeho pokoji slyšet jakési bečení.</p>
<p>Zvedl hlavu z notebooku a promnul si kořen nosu. Spirálový obal po sobě zanechal vyhloubený vzorek, který mu připomínal Worfa ze <emphasis>Star Treku</emphasis>. A ten rámus vydával budík.</p>
<p>Tři padesát odpoledne. Škola začíná ve čtyři.</p>
<p>John vstal od stolu, dopotácel se do koupelny a zastavil se nad toaletou. Když mu to začalo příliš připomínat práci, otočil se a sedl si.</p>
<p>Bože, jak je vyčerpaný. Poslední dva měsíce spal v Tohrově křesle v kanceláři výcvikového centra, ale poté, co si Wrath dupnul a přestěhoval Johna nahoru do hlavního domu, vrátil se do opravdové postele. Jeden by řekl, že se bude cítit skvěle, když má tolik místa na nohy. Místo toho byl jako zmlácený.</p>
<p>Spláchl, rozsvítil světla a škubl sebou, oslněn světlem. <emphasis>Kruci. </emphasis>Špatný nápad, ztratit temnotu, a to nejen proto, že ho bolely oči. Jak tak stál pod zapuštěným osvětlením, vypadalo jeho tělíčko hrozně, nic než bledá pokožka, pod níž se rýsovaly kosti. Udělal grimasu a zakryl si pohlaví velké jako palec dlaní, aby se na tu věc nemusel dívat. Zhasl světla.</p>
<p>Na sprchu nebyl čas. Rychle vyčistit zuby, trochu ošplíchat pusu vodou a s vlasy se nenamáhal.</p>
<p>Po návratu do ložnice toužil jen zalézt zpátky mezi prostěradla, ale navlékl si džínsy – velikost pro mládež – a zamračil se, když si zapínal poklopec. Džínsy mu visely na bocích, plandaly na něm, i když se snažil jíst.</p>
<p><emphasis>Paráda. </emphasis>Místo aby prošel proměnou, tak se scvrkává.</p>
<p>Zavalilo ho další kolo obav co-jestli-mě-to-vůbec-nepotká? A vtom mu začalo bušit pod obočím. <emphasis>Kruci.</emphasis><emphasis> </emphasis>Bylo mu, jako by měl v každém očním důlku človíčka s kladívkem, který mu buší do optického nervu jako zběsilý.</p>
<p>Popadl ze stolu knihy, strčil je do batůžku a vyrazil. V okamžiku, kdy vyšel na chodbu, zakryl si obličej paží. Při pohledu na zářivě osvětlenou halu mu v hlavě zaburácela bolest, klopýtavě couvl, až narazil do řecké sochy mladíka. Což mu připomnělo, že si nevzal košili.</p>
<p>Šťavnatě zaklel, vrátil se do svého pokoje, hodil ji na sebe a nějak se dostal dolů, aniž by se přerazil o vlastní nohy. Páni, všechno mu šlo na nervy. Zvuk, který vydávaly jeho tenisky Nike cestou přes halu, mu připadal, jako by ho pronásledovala banda kvičících myší. Cvaknutí skrytých dveří do tunelu znělo hlasitě jako výstřel z děla. Cesta podzemní trasou do výcvikového centra trvala celou věčnost.</p>
<p>Tohle <emphasis>nebude </emphasis>zrovna skvělý den. Už teď byl vzteklý, a soudě podle zhruba posledního měsíce se dalo čekat, že čím dřív to naskočí, tím hůř se to zvládá.</p>
<p>A jakmile vstoupil do třídy, věděl, že je to fakt tady.</p>
<p>V zadní řadě u osamělého stolku, který John zval svým místem, než se skamarádil s kluky, seděl… Lash.</p>
<p>Který teď přišel v úsporném darebáckém balení. Byl velký a urostlý, stavěný jako bojovník. A prošel proměnou na vojáka. Předtím nosil nápadné módní oblečení a cinkal stříbrnými šperky jako vánoční stromeček; teď měl na sobě černé kapsáče a těsně přiléhavé černé nylonové tričko. Plavé vlasy, které míval tak dlouhé, že si je vzadu stahoval do culíku, teď byly ostříhané po vojensku nakrátko.</p>
<p>Jako by smyl všechnu přetvářku, protože ví, že to dobré je uvnitř.</p>
<p>Jediné se nezměnilo: jeho oči byly pořád šedé jako žraločí kůže a upíraly se na Johna – který mimo jakoukoli pochybnost věděl, že jestli se někde ocitne s tímhle chlapíkem o samotě, bude to pekelně bolet. Posledně sice Lashe dostal na lopatky, ale podruhé už k tomu nedojde, a nejen to. Lash ho dostane. Příslib odplaty se jasně zračil jak v mohutných ramenou, tak v úsměšku, z nějž vyzařovalo <emphasis>Kašlu na tebe.</emphasis></p>
<p>John zaujal místo vedle Blaye a cítil děs, jako by uvízl v temné slepé uličce.</p>
<p>„Ahoj, kámo,“ řekl jeho přítel tiše. „Nedělej si s tím prevítem starosti, jasný?“</p>
<p>John nechtěl vypadat tak slabě, jak se cítil, takže jen pokrčil rameny a rozepnul zip batůžku. Bože, ta bolest hlavy ho zabije. Jenomže ta reakce uteč-nebo-bojuj nalačno, to nebyla zrovna dávka excedrinu.</p>
<p>Qhuinn se k Johnovi naklonil a upustil před něj lísteček. Stálo na něm jen: <emphasis>Seš náš.</emphasis></p>
<p>John rychle zamžikal vděčností, vyndal svou učebnici střelných zbraní a přemýšlel o tom, co mají dneska probírat. Moc příhodné, že zrovna zbraně. Připadalo mu, jako by mu jedna mířila do týla.</p>
<p>Ohlédl se do zadní části místnosti. Jako by Lash čekal, až se jejich oči střetnou, předklonil se a opřel si předloktí o stůl. Ruce se mu zvolna zatínaly v pěsti, které se zdály velké jako Johnova hlava, a když se usmál, byly jeho nové tesáky ostré jako nože a bílé jako posmrtný život.</p>
<p><emphasis>Do háje. </emphasis>Jestli proměna brzy nepřijde, je John mrtvý muž.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola patnáctá</strong></p>
<p>V</p>
<p>ishous procitl a první, co uviděl, byla jeho lékařka v křesle na druhém konci pokoje. Zřejmě ji sledoval i ve spánku.</p>
<p>Ona ho také pozorovala.</p>
<p>„Jak je vám?“ Hlas měla tlumený a klidný. Profesionálně přívětivý, říkal si.</p>
<p>„Je mi líp.“ Ačkoliv bylo těžké si představit, že by mu bylo hůř, než když zvracel.</p>
<p>„Máte bolesti?“</p>
<p>„Jo, ale to mi nevadí. Spíš je to vlastně jen taková rozbolavělost.“</p>
<p>Přejela ho pohledem, ale opět s profesionálním výrazem. „Máte dobrou barvu.“</p>
<p>Nevěděl, co na to říci. Protože čím déle bude vypadat bídně, tím déle by tu mohla zůstat. Zdraví není jeho kamarád.</p>
<p>„Pamatujete si něco?“ zeptala se. „Z té přestřelky?“</p>
<p>„Vlastně ani ne.“</p>
<p>Což byla lež jen zčásti. Vybavovaly se mu jen záblesky událostí, částečné výstřižky článků místo kompletních odstavců. Pamatoval si uličku. Rvačku s <emphasis>bezduchým</emphasis>. Výstřel z pistole. A potom skončil u ní na stole a bratři ho evakuovali z nemocnice.</p>
<p>„Proč vás chtěl někdo zastřelit?“ zeptala se.</p>
<p>„Mám hlad. Je tu něco k jídlu?“</p>
<p>„Jste drogový dealer? Nebo pasák?“</p>
<p>Přetřel si obličej dlaní. „Proč myslíte?“</p>
<p>„Postřelili vás v uličce. Saniťáci říkali, že jste měl u sebe zbraně.“</p>
<p>„Nenapadlo vás, že bych mohl být tajným policistou?“</p>
<p>„Policajti v Caldwellu nenosí dýky, co se používají k bojovým uměním. A vaši se touhle cestou taky neubírají.“</p>
<p>Vishous přimhouřil oči. „Naši?“</p>
<p>„Moc nápadné, ne? Kromě toho se nebudete moc starat o bezpečnost jiné rasy.“</p>
<p>Páni, neměl energii na to, aby s ní vedl diskusi o živočišných druzích. A navíc jaksi zčásti ani nestál o to, aby ho považovala za odlišného.</p>
<p>„Jídlo,“ řekl a pohlédl k podnosu, který stál na sekretáři. „Můžu něco dostat?“</p>
<p>Vstala a opřela si ruce o boky. Měl pocit, že řekne něco jako: <emphasis>Podej si ho sám, prevíte zmagořená.</emphasis></p>
<p>Místo toho přešla místnost. „Pokud máte hlad, můžete jíst. Nedotkla jsem se toho, co mi Red Sox přinesl, a nemá smysl to vyhodit.“</p>
<p>Svraštil čelo. „Nevezmu si jídlo určené pro vás.“</p>
<p>„Nebudu to jíst. Ten únos mě připravil o chuť k jídlu.“</p>
<p>Vishous polohlasně zaklel, vadilo mu, do jakého postavení ji dostal. „Promiňte.“</p>
<p>„Co kdybyste mě místo toho omlouvání prostě pustil?“</p>
<p>„Ještě ne.“ <emphasis>A</emphasis> <emphasis>vůbec nikdy, </emphasis>šeptal nějaký praštěný hlásek.</p>
<p><emphasis>Ach, Kriste, už</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ne…</emphasis></p>
<p><emphasis>Moje.</emphasis></p>
<p>V patách za tím slovem ho rozžhavila všemocná touha označkovat si ji. Chtěl ji mít pod sebou nahou a pokrytou svým pachem, chtěl rytmicky vnikat do jejího těla. V duchu to viděl, viděl je spojené na lůžku, viděl ji pod sebou s nohama doširoka rozštěpenýma, aby mohla obejmout jeho boky a jeho penis.</p>
<p>Když přinášela podnos s jídlem, vyskočila mu teplota a mezi nohama mu to nepěkně pulzovalo. Kradmo si načechral přikrývky, aby to nebylo vidět.</p>
<p>Postavila tác a zvedla stříbrný poklop z talíře.</p>
<p>„Takže o kolik líp vám musí být, abyste mě nechal odejít?“ Přejela pohledem jeho hruď, jen hodnotící pohled lékařky, jako by odhadovala, co je pod obvazem.</p>
<p><emphasis>A</emphasis> <emphasis>sakra. </emphasis>Chtěl, aby se na něj dívala jako na muže. Toužil po tom, aby mu ty její oči přejížděly po pokožce ne při hodnocení operační rány, ale protože myslí na to, jak se ho bude dotýkat, a uvažuje, kde začít.</p>
<p>Vishous zavřel oči a převalil se na druhou stranu, zasténal bolestí v hrudi. Říkal si, že tu bolest způsobila operace. Tušil však, že za ni může spíš operatérka.</p>
<p>„Bez jídla se obejdu. Až příště přijdou, řeknu si.“</p>
<p>„Potřebujete ho víc než já. A dělá mi starosti váš příjem tekutin.“</p>
<p>Po pravdě řečeno mu bylo fajn, protože se nakrmil. Při dostatku krve vydrží upíři přežít řadu dní bez potravy.</p>
<p>Což bylo ohromné. Omezoval se tím počet návštěv koupelny.</p>
<p>„Chci, abyste to snědl,“ řekla, upírajíc na něj přísný pohled. „Jako vaše ošetřující lékařka…“</p>
<p>„Nebudu vám ujídat.“ Proboha, žádný muž hodný toho jména by nikdy neobral svou ženskou o potravu, ani kdyby se mu motala hlava hlady. Její potřeby jsou vždycky na prvním místě…</p>
<p>Vishous měl pocit, jako by strčil hlavu do dvířek auta a někdo je asi tak dvacetkrát přibouchl. Kde se v něm, sakra, bere tahle rukověť namlouvacích způsobů? Jako by mu někdo instaloval do mozku nový software.</p>
<p>„Tak jo,“ řekla a odvrátila se. „Fajn.“</p>
<p>Vzápětí uslyšel bouchání. Bušila na dveře.</p>
<p>V se posadil zpříma. „Co to děláte?“</p>
<p>Butch vletěl do místnosti, málem Vishousovu lékařku porazil. „Co se děje?“</p>
<p>Vishous se vložil do dramatické situace: „Nic…“</p>
<p>Lékařka je oba přerušila, vtělená klidná autorita. „Potřebuje jíst, a nechce jíst to, co je na tom táce. Přineste mu něco jednoduchého a stravitelného. Rýži. Kuře. Vodu. Sušenky.“</p>
<p>„Fajn.“ Butch se naklonil ke straně a pohlédl na Vishouse. Nastala dlouhá pauza. „Jak se vede?“</p>
<p><emphasis>Ruplo mi</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bedně, díky. </emphasis>„Fajn.“</p>
<p>Ale jedna věc byla přece jen dobrá. Polda už byl zase normální, oči jasné, vzpřímené držení těla, jeho pach tvořila směsice Marissiny mořské vůně a vlastního poutacího značení. Očividně nezahálel.</p>
<p><emphasis>Zajímavé. </emphasis>Když Vishous myslel na to, jak jsou ti dva spolu, obvykle měl pocit, jako by měl hrudník omotaný ostnatým drátem. A teď? Byl prostě jen rád, že je jeho přítel zdravý.</p>
<p>„Vypadáš ohromně, poldo.“</p>
<p>Butch si uhladil hedvábnou proužkovanou košili. „Gucci dokáže udělat rockovou hvězdu z každého.“</p>
<p>„Víš, jak to myslím.“</p>
<p>Ty známé oříškové oči zvážněly. „Jo. Díky… jako vždy.“ V trapné chvilce zůstala slova viset ve vzduchu mezi nimi, věci, jež nemohly být vysloveny před jakýmkoli obecenstvem. „Tak… přinesu dlabanec.“</p>
<p>Když se dveře zavřely, Jane se ohlédla. „Jak dlouho jste milenci?“</p>
<p>Jejich oči se setkaly a nebylo kam před otázkou utéct.</p>
<p>„Nejsme.“</p>
<p>„Víte to jistě?“</p>
<p>„Věřte mi.“ Bez zřejmého důvodu pohlédl na její bílý plášť. „Doktorka Jane Whitcombová,“ četl. „Traumatologie.“ To dávalo smysl. Měla patřičnou sebedůvěru. „Tak jsem na tom byl zle, když mě přivezli?“</p>
<p>„Jo, ale já vám zachránila kůži, že ano.“</p>
<p>Zaplavila ho vlna zbožného úžasu. Je jeho <emphasis>rahlman,</emphasis> jeho spasitelka. Jsou spoutáni…</p>
<p>Jo, jasně. Zrovna teď se jeho spasitelka sunula krůček po krůčku pryč od něj, až narazila zády o protější stěnu. Zavřel víčka, protože věděl, že mu oči září. Ten ústup, hrůza v její tváři, obojí pekelně pálilo.</p>
<p>„Vaše oči,“ řekla slabým hláskem.</p>
<p>„Nebojte se jich.“</p>
<p>„Co jste, sakra, zač?“ Její tón naznačoval, že by se klidně dalo použít označení <emphasis>zrůda</emphasis>, a<emphasis> </emphasis>panebože, jestlipak nemá pravdu?</p>
<p>„Co jste zač?“ opakovala.</p>
<p>Bylo lákavé něco na ni vybalit, ale nepřipadalo v úvahu, že by mu na to skočila. Kromě toho – lhát jí mu připadalo sprosté.</p>
<p>Upřel na ni klidný pohled a prohlásil tlumeným hlasem: „Vy víte, co jsem. Jste dost chytrá, abyste to pochopila.“</p>
<p>Dlouhé mlčení. Pak: „Nemůžu tomu uvěřit.“</p>
<p>„Jste moc chytrá, než abyste neuvěřila. Sakra, už jste na to dělala narážky.“</p>
<p>„Upíři <emphasis>neexistují</emphasis>.“</p>
<p>Vztek v něm vzplál, i když si to nezasloužila. „Neexistujeme? Tak mi vysvětlete, proč jste v mé zemi podělaných zázraků.“</p>
<p>Bez nadechnutí odpálila: „Vy mi něco povězte – říkají takovým, jako jste vy, něco občanská práva?“</p>
<p>„Přežít znamená víc,“ odsekl. „Jenomže na nás pořádají štvanice už celé generace.“</p>
<p>„A účel pro vás světí jakékoli prostředky. Jak ušlechtilé.“ Její hlas zněl stejně ostře jako jeho. „Vždycky používáte tohle zdůvodnění, když unášíte lidi?“</p>
<p>„Ne, nemám je rád.“</p>
<p>„Aha, jenže mě potřebujete, takže mě využijete. Jestli já nemám štěstí.“</p>
<p><emphasis>No sakra. </emphasis>Tohle byl rajc. Čím víc se střetávala s jeho agresivitou čelně, tím víc mu tvrdlo tělo. I v oslabeném stavu mu vzrušení náruživě pulzovalo mezi stehny a v duchu si ji představoval, jak se sklání nad lůžkem a na sobě nemá nic než ten bílý plášť… a on do ní vniká zezadu.</p>
<p>Možná by měl být rád, že ji odpuzuje. Jako by se potřeboval zaplést se ženskou…</p>
<p>Zčistajasna se mu noc, kdy byl postřelen, vynořila v mozku naprosto jasně. Rozpomněl se na matčinu radostnou návštěvičku a její pohádkový dárek k narozeninám: Primal. Byl povýšen na Primala.</p>
<p>V udělal grimasu a připlácl si dlaně na obličej. „A… <emphasis>sakra</emphasis>.“</p>
<p>Mrzutým tónem se zeptala: „Co se děje?“</p>
<p>„Můj osud, krucinál.“</p>
<p>„Ale jděte? Jsem zamčená v téhle místnosti. Vy si aspoň můžete jít, kam chcete.“</p>
<p>„Houby můžu.“</p>
<p>Vydala opovržlivý zvuk a pak už žádný z nich nepronesl ani slovo, dokud asi půl hodiny nato Butch nepřinesl další podnos. Polda měl tolik duchapřítomnosti, že moc nemluvil a pohyboval se rychle – a také byl dost předvídavý, takže zamkl dveře na celou dobu, než doručil zásilku. Což bylo chytré.</p>
<p>Vishousova lékařka měla v plánu utéct. Sledovala poldu, jako by odhadovala terč, a pořád měla pravou ruku v kapse pláště.</p>
<p>Má tam nějakou zbraň. <emphasis>Krucinál.</emphasis></p>
<p>Vishous bedlivě Jane sledoval, zatímco Butch kladl podnos na noční stolek a modlil se, aby u všech čertů neudělala nějakou pitomost. Když uviděl, jak se její tělo napjalo a jak přenesla váhu dopředu, posadil se, připraven vyrazit, protože nechtěl, aby se jí dotýkal někdo jiný než on. Nikdy.</p>
<p>Nic z toho však nevzešlo. Postřehla jeho změnu pozice koutkem oka a to rozptýlení stačilo, aby Butch opustil místnost a dveře se znovu zamkly.</p>
<p>Vishous se uvelebil v poduškách a pohledem hodnotil tvrdou linii její brady. „Sundejte si plášť.“</p>
<p>„Prosím?“</p>
<p>„Sundejte ho.“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Chci ho sundat.“</p>
<p>„Pak vám doporučuji, abyste zadržel dech. Mě to v nejmenším neovlivní, ale vám aspoň uběhne rychleji čas, když se budete dusit.“</p>
<p>Jeho vzrušení <emphasis>bušilo</emphasis>. Ach, do háje, musí ji naučit, že neposlušnost něco stojí, a to by byla nějaká seance! Bránila by se mu zuby nehty, než by se podvolila. Pokud by se vůbec podvolila.</p>
<p>Vishousovi se prohnula páteř sama od sebe, zakroutil se v bocích a jeho erekce se zazmítala pod prostěradly. <emphasis>Ježíši… </emphasis>Byl tak úplně a naprosto pohlcený svými myšlenkami, že měl vyvrcholení na krajíčku.</p>
<p>Ale ještě pořád ji neodzbrojil. „Chci, abyste mě nakrmila.“</p>
<p>Zvedla obočí. „Jste naprosto schopen…“</p>
<p>„Nakrmte mě. Prosím.“</p>
<p>Když přistoupila k lůžku, byla vtělená věcnost a špatná nálada. Rozvinula ubrousek a…</p>
<p>Vishous se vymrštil. Popadl ji za paže a strhl ji na sebe, prvek překvapení ji šokoval, takže se vzdala, ale byl si sakra jistý, že jen dočasně – takže pracoval rychle. Stáhl z ní plášť a zacházel s ní co nejjemněji, zatímco její tělo se svíjelo, aby se osvobodilo.</p>
<p>Kruci, nemohl si pomoci, nutkání podrobit si ji vítězilo. Náhle se jí dotýkal ne proto, aby se nedostala rukama k tomu, co měla v té kapse, ale protože ji chtěl přitisknout k lůžku a znehybnit ji a dát jí pocítit svou moc a sílu. Uchopil obě její zápěstí do jedné ruky, natáhl jí paže nad hlavu a stehna jí přilehl kyčlemi.</p>
<p>„Hned. Mě. <emphasis>Pusťt</emphasis><emphasis>e!</emphasis>“ Zuby měla vyceněné, třpyt zuřivosti v tmavě zelených očích.</p>
<p>Totálně vzrušen se nad ní prohnul a nasál dech… načež ztuhl. V její vůni nebyla žhavá sladkost ženy, která touží po sexu. Vůbec ji nepřitahoval. Byla dožraná.</p>
<p>Vishous ji okamžitě pustil, odkulil se, ale dbal na to, aby vzal její plášť s sebou. V okamžiku, kdy byla volná, vystřelila z lůžka, jako by matrace hořela, a obrátila se k němu zády. Vlasy měla rozcuchané, tričko omotané kolem těla, jednu nohavici vyhrnutou ke koleni. Ztěžka dýchala námahou a zírala na svůj plášť.</p>
<p>Když ho prošacoval, nalezl jednu ze svých břitev s rovnou čepelí.</p>
<p>„Nemůžu vás nechat ozbrojenou.“ Pečlivě složil plášť a položil ho do nohou lůžka, protože věděl, že by se k němu nepřiblížila, ani kdyby jí za to platili. „Kdybyste napadla mě nebo někoho z mých bratrů s něčím takovýmhle, mohlo by se vám něco stát.“</p>
<p>Prudce vydechla kletbu. Pak ho překvapila. „Jak jste na to přišel?“</p>
<p>„Sjela vám k ní ruka, když Butch přinesl tác.“</p>
<p>Objala si pažemi ramena. „Kruci. Myslela jsem, že jsem diskrétnější.“</p>
<p>„Mám trochu zkušenosti s ukrytými zbraněmi.“ Natáhl se dolů a vysunul zásuvku nočního stolku. Břitva dutě žuchla, když ji hodil dovnitř. Zavřel zásuvku a myšlenkou ji zamkl.</p>
<p>Když znovu vzhlédl, rychle se otírala pod očima. Jako by plakala. Prudkým pohybem se od něj odvrátila tváří do kouta, ramena nahrbená. Nevydala ani hlásku. Její tělo se nepohnulo. Zachovala si nedotčenou důstojnost.</p>
<p>Spustil nohy na podlahu.</p>
<p>„Jestli se ke mně přiblížíte,“ řekla ochraptěle, „vymyslím nějaký způsob, jak vám ublížit. Patrně nijak moc, ale něco vám udělám. Je to jasné? Nechte mě, sakra, na pokoji.“</p>
<p>Opřel se pažemi o postel a svěsil hlavu. Byl úplně vykolejený, když naslouchal neslyšnému zvuku jejích slz. Radši by se nechal mlátit kladivem.</p>
<p>Tohle způsobil on.</p>
<p>Zčistajasna se k němu otočila na patě a zhluboka se nadechla. Kromě červených ráfků kolem očí by vůbec neuhádl, že byla rozčilená. „Fajn. Budete jíst sám, nebo vážně potřebujete pomoct s příborem?“</p>
<p>Vishous zamrkal.</p>
<p><emphasis>Jsem zamilovaný</emphasis>, napadlo Vishouse, když se na ni díval. <emphasis>Já jsem se prostě zamiloval.</emphasis></p><empty-line /><p>Jak vyučování pokračovalo, bylo Johnovi čím dál hůř. Rozbolavělost. Nevolnost od žaludku. Vyčerpání a neklid. A hlava ho bolela tak silně, až by přísahal, že mu hoří vlasy.</p>
<p>Mžoural, jako by měl proti sobě rozsvícené reflektory auta a ne tabuli; polykal vyschlým hrdlem. Už pěknou chvíli si do notebooku nic nezapsal a nebyl si jist, o čem Phury přednáší. Jsou to pořád ještě střelné zbraně?</p>
<p>„Hej, Johne?“ zašeptal Blay. „Není ti nic, chlape?“</p>
<p>John zavrtěl hlavou, protože tak se to dělá, když se vás někdo na něco zeptá.</p>
<p>„Nechceš si jít lehnout?“</p>
<p>John opět zavrtěl hlavou, protože usoudil, že je to další patřičná reakce, i když ten záporný pohyb začínal být trochu jednotvárný.</p>
<p>Bože, co to s ním hernajs je. Mozek má jako cukrovou vatu, změť, která zabírá místo, ale víceméně v ní nic není.</p>
<p>Phury vpředu zavřel učebnici, ze které přednášel. „A teď si vyzkoušíte pár střelných zbraní doopravdy. Dneska v noci má na střelnici službu Zsadist a se mnou se uvidíte zase zítra.“</p>
<p>Hovor kolem něj vybuchl jako poryv větru. John pracně vytáhl svůj batůžek na stolek. Aspoň že nemají žádný fyzický výcvik. Už takhle bude mít co dělat, aby zvedl svůj těžký zadek a dovlekl se na střelnici.</p>
<p>Střelnice byla za tělocvičnou a cestou bylo těžké si nevšimnout, jak se Qhuinn a Blay drží těsně u něj jako osobní strážci. Johnovu sebevědomí to vadilo, ale praktická část jeho mysli byla vděčná. Každým krokem na sobě cítil Lashův upřený pohled a bylo to jako mít v zadní kapse zapálenou kapsli dynamitu.</p>
<p>Zsadist čekal u ocelových dveří střelnice, a když je otevřel, prohlásil: „Seřaďte se podle stěny, dámy.“</p>
<p>John následoval ostatní a opřel se o obílený beton. Vypadalo to tu jako v krabici od bot, dlouhé a úzké, a bylo tu víc než tucet střeleckých boxů obrácených směrem ven. Terče měly tvar hlav a trupů a visely z kolejnic připevněných na stropě. Z ovládacího stanoviště trenéra se všemi dalo dálkově manipulovat, aby se změnila vzdálenost nebo aby se terče uvedly do pohybu.</p>
<p>Lash do místnosti vstoupil jako poslední a odpochodoval na konec řady s hlavou vysoko vztyčenou, jako by věděl, že někoho odpráskne. Nikomu se nepodíval do očí. Až na Johna.</p>
<p>Zsadist zavřel dveře, pak se zamračil a sáhl po mobilu, který měl u pasu.</p>
<p>„Pardon.“ Odstoupil do kouta a mluvil chvíli do telefonu, pak se vrátil, celý bledý. „Změna instruktura. Dneska to převezme Wrath.“</p>
<p>Zlomek sekundy nato, jak se král přenesl ke dveřím, Wrath vstoupil.</p>
<p>Byl ještě větší než Zsadist a oblečený do černých kožených kalhot a černé košile, která měla vyhrnuté rukávy. Chviličku mluvil se Zsadistem; pak král plácl bratra po rameni a stiskl ho, jako by ho chtěl uklidnit.</p>
<p>Bella, pomyslel si John. Určitě jde o Bellu a těhotenství. Krucinál, snad je všechno v pořádku.</p>
<p>Wrath zavřel za Zsadistem dveře, pak si stoupl před třídu, zkřížil tetovaná předloktí na hrudi a rozkročil se. Když přelétl pohledem jedenáct cvičenců, vypadal stejně neproniknutelně jako zeď, o kterou se John opíral.</p>
<p>„Dnešní zbraní je samonabíjecí devítka. Termín <emphasis>poloautomatická</emphasis> je u těchto zbraní použit nesprávně. Budete používat glocky.“ Sáhl za sebe a vytáhl smrtonosný kus černého kovu, který měl v pouzdře v kříži. „Všimněte si, že pojistka u těchto zbraní je na spoušti.“</p>
<p>Znovu procházel specifikaci zbraně a munici, zatímco dva <emphasis>doggenové</emphasis> přivezli vozík o velikosti nemocničních nosítek. Bylo na něm rozloženo jedenáct zbraní přesně stejné značky a modelu a vedle každé byl zásobník.</p>
<p>„Dnes budeme pracovat na postoji a míření.“</p>
<p>John zíral na pistole. Klidně by se vsadil, že ve střelbě bude plavat, stejně jako plaval ve všech ostatních předmětech. Bodl ho hněv, až mu v hlavě začalo dunět ještě hůř.</p>
<p>Jen jednou by rád objevil něco, v čem by byl dobrý. Jen jednou. Jedinkrát.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola šestnáctá</strong></p>
<p>P</p>
<p>rotože pacient na ni divně civěl, Jane si rychle překontrolovala oblečení a v duchu se ptala, jestli jí někde něco nečouhá.</p>
<p>„No co,“ zamumlala, kopla nohou a nohavice kalhot se jí svezla zpátky dolů.</p>
<p>Vlastně se ale nemusela ani ptát. Tvrďáci jako on obvykle nejsou rádi, když ženské pláčou, ale pokud tomu tak je, bude se s tím ten chlap muset smířit. Na jejím místě by brečela každá. Každá.</p>
<p>Až na to, že místo aby řekl něco o slabošství plaček obecně nebo o jejím konkrétně, vzal z tácu talíř s kuřetem a začal jíst.</p>
<p>Znechucena jím i celou situací se vrátila ke svému křeslu. Ztrátou břitvy se vidina celé její tajné vzpoury rozplynula, a navzdory skutečnosti, že byla od přírody bojovnice, teď se smířila s vyčkávací taktikou. Kdyby ji chtěli rovnou zabít, už by to udělali; teď připadal v úvahu odchod. Modlila se, aby to bylo brzy. A aby se na něm nepodílel zřízenec pohřebního ústavu a plechovka od kávy naplněná jejím popelem.</p>
<p>Když pacient řízl nožem do kuřecího stehýnka, pomyslela si nepřítomně, že má krásné ruce.</p>
<p>Tak jo, teď už byla znechucená i sama sebou. Sakra, vždyť ji těma rukama držel a stáhl z ní plášť, jako by byla všeho všudy jen nějaká panenka na hraní. A to, že ten plášť potom pečlivě složil, z něj ještě nedělá hrdinu.</p>
<p>Mlčení se protahovalo a zvuky jeho příboru tiše cinkajícího o talíř jí připomněly děsivě tiché večeře s rodiči.</p>
<p>Bože, ta jídla, konzumovaná v zatuchlé atmosféře jídelny z dvacátých let, to bývalo utrpení! Otec seděl v čele stolu jako mrzutý král a sledoval, jak kdo solí a pojídá potravu. Podle doktora Williama Rosdale Whitcomba se mělo solit jen maso, zelenina nikdy, a protože to bylo jeho stanovisko, celá domácnost musela následovat jeho příkladu. Teoreticky byla Jane častým narušitelem nesolicího pravidla; naučila se kmitnout zápěstím tak, aby si nenápadně posolila i v páře vařenou brokolici, vařené fazolky nebo grilovanou cuketu.</p>
<p>Potřásla hlavou. Po takové době a po jeho smrti už by ji to nemělo dožírat, protože je to strašné plýtvání emocemi. Kromě toho má momentálně jiné starosti, že ano.</p>
<p>„Ptejte se,“ řekl pacient náhle.</p>
<p>„Na co?“</p>
<p>„Ptejte se mě na to, co chcete vědět.“ Otřel si ústa, damaškový ubrousek zachrastil na jeho bradce a strnisku vousů. „Nakonec mi to ztíží práci, ale aspoň tady nebudeme sedět a poslouchat můj příbor.“</p>
<p>„Jakou práci vám to nakonec ztíží?“ <emphasis>Prosím, ať to</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>není nákup igelitových pytlů na uložení částí jejího rozřezaného těla.</emphasis></p>
<p>„Vás nezajímá, co jsem zač?“</p>
<p>„Já vám něco řeknu, pusťte mě a já se vás budu vyptávat na vaši rasu do alelujá. Prozatím mě ale mírně rozptyluje to, jak pro mě tahle radostná krátká dovolená na krásné lodi <emphasis>Zatracená prác</emphasis><emphasis>e</emphasis> dopadne.“</p>
<p>„Dal jsem vám své slovo…“</p>
<p>„Jo, jo. Ale taky jste mě unesl. A jestli říkáte, že to bylo pro mé dobro, pak nebudu odpovědná za svůj návrat.“ Jane shlédla na své krátce ostříhané nehty a začala si kolem nich zatlačovat kůžičky. Když měla levou ruku hotovou, vzhlédla. „Tak ta vaše ‚práce‘… budete k ní potřebovat lopatu?“</p>
<p>Pacient sklopil oči k talíři a napichoval rýži, stříbrné hroty vidličky vklouzávaly mezi zrnka a nabodávala je. „Má práce… takříkajíc… je postarat se, abyste si nic tady z toho nepamatovala.“</p>
<p>„To už jsem slyšela podruhé a musím být upřímná – podle mě jsou to kecy. Je trochu těžké si představit, že zůstanu naživu a nebudu si vybavovat, já nevím, do všech detailů, jak si mě nějaký chlap hodil přes rameno, vynesl mě z nemocnice a jmenoval vaší osobní lékařkou. Jakpak si představujete, že na to všechno zapomenu?“</p>
<p>Jeho démantově jasné duhovky se zvedly od talíře. „Odeberu vám ty vzpomínky. Celé to dočista vydrhnu. Bude to, jako bych nikdy neexistoval a vy jako byste tu nikdy nebyla.“</p>
<p>Obrátila oči v sloup. „Hm, no jas…“</p>
<p>Hlava ji začala pálit, udělala grimasu a zvedla prsty ke spánkům. Když spustila ruce, pohlédla na pacienta a zamračila se. Co, sakra? Jedl, ale ne z tácu, který tady byl prve. Kdo přinesl nové jídlo?</p>
<p>„Můj kámoš v baseballce,“ řekl pacient a otřel si ústa. „Vzpomínáte?“</p>
<p>Všechno se jí to vrátilo jako žhavý příval lávy: Red Sox vstupuje, pacient jí bere břitvu, ona se hroutí v slzách.</p>
<p>„Dobrotivý… bože,“ zašeptala Jane.</p>
<p>Pacient jen pořád jedl, jako by vymazávání vzpomínek nebylo o nic exotičtější než pečené kuře, kterým se ládoval.</p>
<p>„Jak?“</p>
<p>„Manipulace cestami v neuronové síti. Taková záplata, řekněme.“</p>
<p>„Jak?“</p>
<p>„Jak to myslíte – jak?“</p>
<p>„Jak najdete ty vzpomínky? Jak rozlišujete? Vy…“</p>
<p>„Má vůle. Váš mozek. Je to dost specifické.“</p>
<p>Přimhouřila oči. „Drobný dotaz. Patří k téhle magické dovednosti při práci s šedou hmotou mozkovou taky naprostý nedostatek svědomí u vašeho druhu obecně, nebo jste se bez svědomí narodil jen vy?“</p>
<p>Spustil příbor. <emphasis>„Prosím?“</emphasis></p>
<p>Bylo jí jedno, jestli se urazil. „Nejdřív mě unesete a teď mi chcete vzít paměť, a vůbec vás to nemrzí, že ne? Jsem jako lampa, kterou jste si vypůjčil…“</p>
<p>„Snažím se vás ochraňovat,“ odsekl. „Máme nepřátele, doktorko Whitcombová. Takové, kteří by přišli na to, že o nás víte, šli by po vás, odvezli by vás na skryté místo a zabili vás – po nějaké době. To nedopustím.“</p>
<p>Jane vstala. „Poslouchejte, udatný princi, všechno to ochranitelské řečnění je krásná frajeřina, ale nebylo by to relevantní, pokud byste mě sem v první řadě vůbec nezavlekl.“</p>
<p>Odhodil příbor do jídla a ona čekala, že na ni začne řvát, a obrnila se proti tomu. Místo toho tiše řekl: „Koukejte… mělo to tak být, jasný?“</p>
<p>„Aha. No tohle. Takže jsem měla na zádech přišpendlený nápis ‚Hned mě čapni‘, který jste viděl jenom vy?“</p>
<p>Odložil talíř na noční stolek a odstrčil ho, jako by byl jídlem znechucen.</p>
<p>„Mám vize,“ zamumlal.</p>
<p>„Vize.“ Když už nic víc neřekl, vzpomněla si na ten mazací trik, který provedl s její hlavou. Jestli dokáže tohle… Ježíšmarjá, mluví o tom, že vidí do budoucnosti?</p>
<p>Jane těžce polkla. „Ty vize nejsou jen takové přislazené pohádky, že ne.“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Kruci.“</p>
<p>Hladil si bradku, jako by se snažil rozhodnout, jak moc jí toho má povědět. „Míval jsem je pořád, a pak prostě vyschly. Neměl jsem žádnou… No, před pár měsíci jsem měl vizi jednoho přítele, a protože jsem na ni dal, zachránil jsem mu život. Takže když moji bratři přišli do toho nemocničního pokoje a já měl vizi, ve které jste figurovala vy, řekl jsem jim, aby vás vzali s sebou. Mluvíte o svědomí? Kdybych ho neměl, byl bych vás tam nechal.“</p>
<p>Vzpomněla si, jak byl vůči svému nejbližšímu a nejdražšímu příteli kvůli ní agresivní. A na skutečnost, že i když jí bral břitvu, zacházel s ní opatrně. A pak na to, jak se u ní stočil do klubíčka a hledal útěchu.</p>
<p>Možná si myslel, že dělá správnou věc. Neznamenalo to, že mu odpouští, ale… No, je to lepší, než když dělal Patty Hearstovou bez špetky výčitek.</p>
<p>Po trapné chvilce mlčení řekla: „Měl byste to dojíst.“</p>
<p>„Už jsem skončil.“</p>
<p>„Ne, neskončil.“ Ukázala na talíř. „Dělejte.“</p>
<p>„Nemám hlad.“</p>
<p>„Neptala jsem se, jestli máte hlad. A nemyslete si, že vám neucpu nos a nenarvu to do vás, jestli budu muset.“</p>
<p>Nastala krátká pauza a pak… Ježíši… pak se na ni usmál. Od středu bradky se mu rty v koutcích zdvihly a kolem očí naskočily vrásky.</p>
<p>Jane se zadrhl dech v hrdle. Takhle je strašně krásný, říkala si, když mu tlumené světlo lampy dopadá na pevnou bradu a lesklé černé vlasy. I když ty dlouhé špičáky jsou pořád trochu divné, vypadá daleko víc… lidsky. Přístupněji. Žádoucněji…</p>
<p><emphasis>Ale ne. Tohle tedy ne. Kdepak.</emphasis></p>
<p>Jane ignorovala fakt, že se trochu červená. „Copak, že na mě ceníte ty svoje perličky? Myslíte si, že s tím jídlem žertuju?“</p>
<p>„Ne, jenomže se mnou prostě nikdo takhle nemluví.“</p>
<p>„No, já ano. Máte s tím problém? Můžete mě pustit. Teď jezte, nebo vás nakrmím jako mimino a neumím si představit, co by na to řeklo vaše ego.“</p>
<p>Úsměv měl dosud na tváři, když si položil talíř zpátky na klín a zvolna, vytrvale pokračoval v jídle. Když skončil, přistoupila k němu a zvedla sklenici od vody, kterou vypil.</p>
<p>Dolila ji v koupelně a přinesla mu ji zpátky. „Napijte se ještě.“</p>
<p>Poslechl, vypil celé dvě deci. Když stavěl sklenku zpátky na noční stolek, zaměřila se na jeho ústa a podlehla vědeckému zájmu, hraničícímu s fascinací.</p>
<p>Po chvilce odtáhl rty od předních zubů. Jeho tesáky ve světle lampy doslova svítily. Ostré a bílé.</p>
<p>„Prodlužují se, že ano?“ zeptala se a naklonila se k němu. „Když se najíte, prodlouží se.“</p>
<p>„Jo.“ Zavřel ústa. „Nebo když jsem agresivní.“</p>
<p>„A když to pak přejde, zatáhnou se. Otevřete ještě ústa.“</p>
<p>Když poslechl, přiložila prst k tvrdému hrotu jednoho špičáku – načež sebou škublo celé jeho tělo.</p>
<p>„Pardon.“ Svraštila čelo a odtáhla ruku. „Jsou rozbolavělé od intubace?“</p>
<p>„Ne.“ Když spustil víčka, usoudila, že je to tím, že je unavený…</p>
<p><emphasis>Bože, co je to za vůni? </emphasis>Zhluboka ji vdechla a poznala tu směs temných koření, kterou prve cítila z ručníku v jeho koupelně.</p>
<p>Na mysli jí vytanul sex. Ten druh sexu, kdy člověk ztratí všechny zábrany. Takový, jaký cítí ještě celé dny potom.</p>
<p><emphasis>Nech toho.</emphasis></p>
<p>„Asi tak jednou za osm týdnů,“ řekl.</p>
<p>„Prosím? Aha, tak často…“</p>
<p>„Se krmím. Záleží na stresu. Taky na hladině aktivity.“</p>
<p>Fajn, tak tím je ten sex úplně zabitý. Ve strašidelné sérii scén z Brama Stokera si představila, jak stopuje a loví lidi a ponechává je rozžvýkané v postranních uličkách.</p>
<p>Její znechucení bylo očividně znát, protože jeho hlas ztvrdl. „Pro nás je to přirozené. Ne nechutné.“</p>
<p>„Zabíjíte je? Ty lidi, které lovíte?“ Byla připravena na jakoukoli odpověď.</p>
<p>„Lidi? Zkuste upíry. Krmíme se od členů opačného pohlaví. Naší rasy, ne vaší. A nezabíjí se u toho.“</p>
<p>Zvedla obočí. „Aha.“</p>
<p>„Ten Drakulův mýtus je pěkná otrava.“</p>
<p>V hlavě jí vířily otázky. „Jaké to je? Jak to chutná?“</p>
<p>Přimhouřil oči, pak sjel pohledem od její tváře k šíji. Jane rychle zvedla ruku k hrdlu.</p>
<p>„Nebojte se,“ řekl hrubě. „Jsem nakrmený. A kromě toho, lidská krev mi nevyhovuje. Moc slabá, než aby byla zajímavá.“</p>
<p><emphasis>Fajn. Jasně. Dobrá.</emphasis></p>
<p>Až na to – co to má jako být? Jako že není evolučně dost dobrá?</p>
<p>No, páni, úplně se v tom ztrácí, a tohle konkrétní téma tomu zrovna nepomáhá. „Hm, poslouchejte… chci vám zkontrolovat obvaz. Říkám si, jestli bychom ho už nemohli úplně odstranit.“</p>
<p>„Poslužte si.“</p>
<p>Pacient se posunul na polštářích, mohutné paže se napínaly pod hladkou pokožkou. Když se mu přikrývky svezly z ramen, na okamžik se zarazila. Jako by se zvětšoval, když se mu vracely síly. Byl větší a… víc sexy.</p>
<p>Násilím odvrátila myšlenky ze směru, kterým ji ta představa vedla, a upnula se na zdravotní problémy, jimž čelil, jako by to byl záchranný člun. Klidnýma, profesionálníma rukama mu úplně stáhla přikrývku z hrudi a uvolnila náplast z gázy mezi prsními svaly. Zvedla obvaz a potřásla hlavou. Úžasné. Jediné, co hyzdilo pokožku, byla hvězdicovitá jizva, která tam byla už prve. Stopy, které po sobě zanechala operace, se omezovaly na mírnou změnu zabarvení, a pokud mohla dovozovat, uvnitř bude stejně pěkně zahojený.</p>
<p>„Je to typické?“ zeptala se. „To tempo uzdravování?“</p>
<p>„V Bratrstvu ano.“</p>
<p>No páni. Kdyby mohla studovat způsob, jímž se jeho buňky regenerují, mohla by odhalit některá tajemství procesu lidského stárnutí.</p>
<p>„Zapomeňte na to.“ Zaťal bradu a spustil nohy z protějšího okraje lůžka. „Nenecháme se pro váš druh používat jako laboratorní krysy. A teď, pokud vám to nevadí, dám si sprchu a cigaretu.“ Otevřela ústa a on ji přerušil. „My rakovinu nedostaneme, takže mě ušetřete přednášky, jo?“</p>
<p>„Vy nedostanete rakovinu? Proč? Jak to, že…“</p>
<p>„Později. Potřebuju horkou vodu a nikotin.“</p>
<p>Zamračila se. „Nechci, abyste v mé přítomnosti kouřil.“</p>
<p>„A právě proto budu kouřit v koupelně. Je tam větrák.“</p>
<p>Když vstal a prostěradlo se mu svezlo z těla, rychle odvrátila pohled. Nahý muž pro ni nebyl žádná novinka, ale u něj jí to kdovíproč připadalo jiné.</p>
<p><emphasis>No tak. </emphasis>Měřil metr pětadevadesát a stavěný byl jako cihlová stodola.</p>
<p>Když zamířila zpět ke svému křeslu a usedla, uslyšela šouravý zvuk, pak bouchnutí. Polekaně vzhlédla. Pacient stál tak nejistě, že ztratil rovnováhu a přistál na stěně.</p>
<p>„Potřebujete pomoc?“ <emphasis>Prosím, řekni ne. Prosím,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>řekni…</emphasis></p>
<p>„Ne.“</p>
<p><emphasis>Děkuju ti, bože.</emphasis></p>
<p>Vzal z nočního stolku zapalovač a cosi, co vypadalo jako ručně ubalená cigareta, a vyrazil přes místnost. Sledovala ho ze své pozorovatelny v rohu, připravena ho podepřít, kdyby bylo třeba.</p>
<p>Jo, fajn, tak ho možná pozorovala z jiných důvodů, než že nechtěla, aby si odřel obličej o koberec: záda měl nádherná, svaly mohutné, a přesto elegantní, rozprostíraly se mu po ramenou a větvily od páteře. A zadek měl…</p>
<p>Jane si zakryla oči a nespustila ruku, dokud se dveře nezavřely. Po těch letech v medicíně a chirurgii už jí nedělala problémy ta část Hippokratovy přísahy, která velí „Nezatoužíš po pacientu svém“.</p>
<p>Zvlášť když ji ten řečený pacient unesl. <emphasis>Kristepane.</emphasis><emphasis> </emphasis>Je to vůbec pravda?</p>
<p>Pár minut nato bylo slyšet spláchnutí toalety a Jane očekávala, že uslyší sprchu. Když ji neuslyšela, usoudila, že si patrně nejdřív zakouřil…</p>
<p>Dveře se otevřely a vyšel z nich pacient, kymácel se jako bóje na moři. Rukou v rukavici se chytil zárubně koupelny, předloktí napjaté.</p>
<p>„Sakra… mně se točí hlava.“</p>
<p>Jane byla rázem zase naplno doktorkou, hnala se k němu a zcela odsunula stranou fakt, že je nahý a dvakrát větší než ona a že ještě asi před dvěma minutami si prohlížela jeho zadek, jako by byl na prodej. Objala ho paží kolem pevného pasu, podepřela ho a zpevnila kyčel, aby udržela ten náklad. Když se o ni opřel, byla to nesmírná tíha; měla co dělat, aby ho dostala na postel.</p>
<p>Když se s kletbou natáhl, sáhla přes něj pro prostěradla a zahlédla naplno jizvy mezi jeho nohama. Vzhledem k tomu, že se po její operaci zhojil beze stopy, ptala se v duchu, proč tyhle jizvy na jeho těle ulpěly.</p>
<p>Rychlým škubnutím jí vytrhl přikrývky, přistály na něm v oblaku černi. Pak si položil paži přes oči, z obličeje mu bylo vidět jen trčící kozí bradku.</p>
<p>Styděl se.</p>
<p>Oba mlčeli a on… se styděl.</p>
<p>„Nechcete, abych vás umyla?“</p>
<p>Jeho dech ustal, a když už mlčel dlouho, očekávala, že bude odmítnuta. Pak se ale ústa stěží pohnula. „Vy byste to udělala?“</p>
<p>Chybělo málo a odpověděla by mu vážně. Jenomže pak měla pocit, že by to bylo ještě trapnější. „Jo, no, co mám říct, aspiruju na funkci světice. Je to můj nový životní cíl.“</p>
<p>Pousmál se. „Připomínáte mi Bu… mého nejlepšího přítele.“</p>
<p>„Myslíte Red Soxe?“</p>
<p>„Jo, ten má taky na všechno odpověď.“</p>
<p>„Víte, že vtip je známka inteligence?“</p>
<p>Pacient spustil paži. „O té vaší jsem nikdy nepochyboval. Ani na okamžik.“</p>
<p>Jane musela zatajit dech. V jeho očích zářila ohromná úcta, a ona mohla jen proklínat sama sebe. Nic pro ni nebylo přitažlivější, než když si muž potrpí na chytré ženské.</p>
<p><emphasis>Kecy.</emphasis></p>
<p><emphasis>Stockholm. Stockholm. Stockholm…</emphasis></p>
<p>„Rád bych se umyl,“ řekl. Pak dodal: „Prosím.“</p>
<p>Jane si odkašlala. „Tak jo. Hned.“</p>
<p>Probrala zásoby zdravotnického materiálu ve sportovních pytlích, našla velkou podložní mísu a zamířila do koupelny. Naplnila umyvadlo teplou vodou, sebrala žínku, vrátila se do pokoje a připravila si věci na noční stolek po levé straně. Namočila ručníček, vyždímala nadbytečnou vodu a vnímala její zurčení ve ztichlé místnosti.</p>
<p>Zaváhala. Znovu namočila žínku. Vyždímala.</p>
<p><emphasis>No tak, dělej, otevřela jsi mu hrudník</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vstoupila do</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něj. Dokážeš to. Žádný problém.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jen ho ber jako kapotu auta, nic než povrchovou</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>plochu.</emphasis></p>
<p>„Tak jo.“ Jane vztáhla ruku, přiložila vlahou žínku k jeho paži a pacient sebou škubl. Celým tělem. „Moc horká?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Tak co ta grimasa?“</p>
<p>„Nic.“</p>
<p>Za jiných okolností by byla naléhala, ale měla vlastní problémy. Jeho biceps byl zatraceně působivý, opálená pokožka odhalovala přímo provazce svalů. Totéž platilo o mohutném ramenu, šikmo se svažujícímu k prsnímu svalu. Byl ve skvělé fyzické kondici, ani gram tuku, štíhlý jako plnokrevník, svalnatý jako lev.</p>
<p>Když přejížděla plochy jeho prsních svalů, zastavila se u jizvy na levé straně. Okrouhlá stopa byla vrostlá do masa, jako by ji tam někdo vytepal.</p>
<p>„Proč se to nezhojilo hladce?“ zeptala se.</p>
<p>„Sůl.“ Ošíval se, jako by ji povzbuzoval, aby pokračovala s mytím. „Uzavře ránu.“</p>
<p>„Tak to bylo naschvál?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>Namočila žínku do vody, vyždímala ji a nemotorně se nad ním naklonila, aby mu dosáhla na druhou paži. Když sjela žínkou dolů, odtáhl se. „Nepřibližujte se k té mé ruce. Ani když je v rukavici.“</p>
<p>„Proč je…“</p>
<p>„O tom nemluvím. Tak se ani neptejte.“</p>
<p><emphasis>Tak</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jooo.</emphasis> „Jednu naši sestru to málem zabilo, víte.“</p>
<p>„To mě nepřekvapuje.“ Zamračil se na rukavici. „Uřízl bych ji, kdyby to šlo.“</p>
<p>„To bych vám neradila.“</p>
<p>„Ovšemže ne. Nevíte, jaké to je, žít s touhle noční můrou na konci vlastní paže…“</p>
<p>„Ne, myslela jsem to tak, že bych na vašem místě to řezání svěřila někomu jinému. Tak by se to spíš podařilo.“</p>
<p>Okamžik bylo ticho; pak pacient vyštěkl smíchem. „Vy jste ale chytrolín.“</p>
<p>Jane skryla úsměv, který jí vytanul na tváři, dalším namáčením a ždímáním žínky. „Jen dávám lékařské rady.“</p>
<p>Když mu přejížděla žínkou po břiše, zvlnila se mu hruď a břicho smíchem, svaly mu ztuhly jako kámen, pak se uvolnily. Přes froté cítila teplo jeho těla a vnímala sílu z jeho krve.</p>
<p>A náhle už se nesmál. Uslyšela, jak mu z úst vyšlo jakési zasyčení, břišní svaly se napjaly, dolní část trupu se pod přikrývkami pohybovala.</p>
<p>„Je to bodné zranění v pořádku?“ zeptala se.</p>
<p>Když vydal zvuk, který zněl jako nepřesvědčivé <emphasis>ano,</emphasis><emphasis> </emphasis>cítila se mizerně. Dělala si takové starosti s jeho hrudníkem, že nevěnovala valnou pozornost pobodání. Zvedla mu obvaz na boku a viděla, že už je úplně zhojený, jen slabá růžová čára ukazovala, kde byl poraněn.</p>
<p>„Sundám to.“ Odloupla bílou gázu, přeložila ji napůl a hodila do koše na papír. „Jste úžasný, víte to? To hojení, co dokážete, je prostě… jo.“</p>
<p>Zatímco znovu ždímala žínku, uvažovala, zda se jí chce pokračovat dále na jih. Jako daleko na jih. Jako… až úplně na jih. To poslední, co potřebovala, je další důvěrná znalost toho, jak dokonalé je jeho tělo, ale chtěla dokončit svou práci… i kdyby jen proto, aby si dokázala, že se ničím neliší od všech jejích ostatních pacientů.</p>
<p>Dokáže to.</p>
<p>Až na to, že když chtěla shrnout přikrývky níž, popadl deku a přidržel ji nahoře. „Myslím, že tam byste neměla.“</p>
<p>„Není to nic, co už bych neviděla.“</p>
<p>Když mu klesla víčka a neodpovídal, řekla tichým hlasem: „Operovala jsem vás, takže vím, že jste částečně vykastrovaný. Nejsem vaše holka, jsem doktorka. Věřte mi, že nemám na vaše tělo jiný názor než ten, který si vytvářím klinicky.“</p>
<p>Škubl sebou dřív, než stihl reakci zakrýt. „Žádný názor?“</p>
<p>„Jen dovolte, abych vás umyla. O nic nejde.“</p>
<p>„Fajn.“ Diamantové oči se přimhouřily. „Poslužte si.“</p>
<p>Odtáhla prostěradla. „Není nic, co by…“</p>
<p><emphasis>Do háje! </emphasis>Pacient měl plnou erekci. Masivní erekci. Tyčila se mu nad podbřiškem, sahala od rozkroku až nad pupek, bylo to pozoruhodné vzrušení.</p>
<p>„O nic nejde, vzpomínáte si?“ protáhl.</p>
<p>„Ehm…“ Odkašlala si. „No… prostě budu pokračovat.“</p>
<p>„Pro mě za mě, klidně.“</p>
<p>Potíž byla, že si nedokázala přesně vybavit, co má s tou žínkou dělat. A zírala. Vážně zírala.</p>
<p>To prostě člověk dělá, když má před očima chlapa, co má penis jako baseballovou pálku.</p>
<p><emphasis>Panebože, vážně si to právě pomyslela?</emphasis></p>
<p>„Protože to, co mi udělali, už jste viděla,“ řekl suše, „mohu jen hádat, že mi hledáte v pupíku smítka.“</p>
<p><emphasis>Jo. Jasně.</emphasis></p>
<p>Jane se vrátila k původnímu programu, přejela mu žínkou po žebrech. „Tak… jak se to stalo?“</p>
<p>Když neodpovídal, pohlédla mu do tváře. Oči měl zaostřené na druhý konec pokoje a byly bezvýrazné, neživé. Viděla už tenhle výraz u pacientů, kteří byli napadeni, a věděla, že vzpomíná na nějakou hrůzu.</p>
<p>„Michaeli,“ zašeptala, „kdo vám ublížil?“</p>
<p>Zamračil se. „Michaeli?“</p>
<p>„Vy se tak nejmenujete?“ Vložila žínku zpátky do mísy. „Proč mě to nepřekvapuje?“</p>
<p>„V“</p>
<p>„Prosím?“</p>
<p>„Říkejte mi V. Prosím.“</p>
<p>Přiložila mu žínku zpátky k boku. „Tak tedy V.“</p>
<p>Naklonila hlavu a sledovala, jak se mu její ruka sune podél trupu vzhůru a pak zase zpátky. Otálela, nepostupovala níž. Protože navzdory tomu, že ho rozptylovala šeredná minulost, měl pořád ještě erekci. Totální erekci.</p>
<p>Tak jo, je na čase vydat se dolů. No tak, vždyť je dospělá. Lékařka. Už měla pár milenců. To, co má před očima, je jen biologická funkce způsobená městnáním krve v jeho neuvěřitelně velkém…</p>
<p>Tam se její myšlenky zrovna ubírat nemusí.</p>
<p>Když mu Jane sjela žínkou přes kyčel, snažila se nevšímat si, jak se přitom posunul, jak se prohnul v zádech, jak se to těžké vzrušení na jeho břiše tlačí kupředu a pak klesá zpátky na místo.</p>
<p>Jeho špička uronila lesklou, lákavou slzičku.</p>
<p>Vzhlédla k němu… a ztuhla. Oči upíral na její hrdlo a žhnul v nich chtíč, který nebyl jen sexuální.</p>
<p>Veškerá přitažlivost, kterou snad pro ni měl, zmizela. Byl to samec jiného živočišného druhu, ne muž. A byl nebezpečný.</p>
<p>Sklouzl pohledem k její ruce s žínkou. „Já vás nekousnu.“</p>
<p>„To je dobře, protože o to nestojím.“ V tomhle měla jasno. Sakra, byla ráda, že se na ni takhle díval, protože ji ten pohled vrátil zpátky do reality. „Poslyšte, ne že bych to chtěla poznat osobně, ale bolí to?“</p>
<p>„Nevím. Mě osobně nikdy nikdo nekousl.“</p>
<p>„Já myslela, že jste říkal…“</p>
<p>„Krmím se od žen. Ale nikdo se nikdy nekrmil ode mě.“</p>
<p>„Proč?“ Když pevně sevřel ústa, pokrčila rameny. „Můžete mi to klidně říct. Nic si nebudu pamatovat, že? Tak co vás to stojí, když mi to povíte?“</p>
<p>Mlčení se protahovalo. Jane ztratila kuráž ohledně pánevní oblasti a rozhodla se, že se k ní zkusí propracovat od nohou nahoru. Na dolním konci lůžka mu přejela žínkou chodidla, pak prsty nohou a on se trochu cukal, jako by byl lechtivý. Pokračovala ke kotníkům.</p>
<p>„Můj otec nechtěl, abych se reprodukoval,“ řekl pacient náhle.</p>
<p>Prudce k němu zalétla očima. „Cože?“</p>
<p>Zvedl ruku, na které měl rukavici, pak poklepal na spánek, kolem kterého měl tetování. „Nejsem v pořádku. Víte, normální. Tak se mě otec pokusil nechat vymiškovat jako psa. Samozřejmě v tom také byla ta šťastná shoda, že to byl pekelný trest.“ Když jí ze rtů unikl soucitný vzdech, namířil na ni ukazováčkem. „Projevíte mi lítost a já si to rozmyslím s tím slibem, že vás nekousnu.“</p>
<p>„Žádná lítost. Slibuju,“ lhala tiše. „Ale co to má společného s tím pitím z…“</p>
<p>„Prostě se nerad dělím.“</p>
<p><emphasis>O</emphasis> <emphasis>sebe, </emphasis>pomyslela se. S kýmkoli… možná až na Red Soxe.</p>
<p>Jemně mu přejela žínkou po holeni. „Za co jste byl potrestán?“</p>
<p>„Můžu vám říkat Jane?“</p>
<p>„Ano.“ Znovu namočila žínku a vsunula ji pod lýtko. Když zase umlkl, ponechala mu jeho soukromí. Prozatím.</p>
<p>Pod její dlaní ohnul koleno, stehno nad ním se stahovalo a uvolňovalo smyslným plynutím. Zalétla pohledem k jeho erekci a těžce polkla.</p>
<p>„Takže váš reprodukční systém funguje stejně jako náš?“ zeptala se.</p>
<p>„Víceméně.“</p>
<p>„Máte lidské milenky?“</p>
<p>„Já si na lidi nepotrpím.“</p>
<p>Rozpačitě se usmála. „Nebudu se tedy ptát, na koho teď myslíte.“</p>
<p>„To je dobře. Myslím, že odpověď by vám nebyla příjemná.“</p>
<p>Vzpomněla si, jak se díval na Red Soxe. „Jste gay?“</p>
<p>Přimhouřil oči. „Proč se ptáte?“</p>
<p>„Zdá se, že dost lpíte na svém příteli, na tom chlápkovi v baseballové čepici.“</p>
<p>„Znala jste ho, viďte. Z dřívějška, že jo?“</p>
<p>„Jo, je mi povědomý, ale neumím ho přesně zařadit.“</p>
<p>„Vadilo by vám to?“</p>
<p>Přejela mu žínkou po stehně až ke kyčli, pak uhnula. „Že jste gay? Vůbec ne.“</p>
<p>„Protože byste se pak cítila bezpečněji, je to tak?“</p>
<p>„A protože nemám předsudky. Jako lékařka vím moc dobře, že bez ohledu na své preference jsme uvnitř všichni stejní.“</p>
<p>No, přinejmenším všichni lidé. Sedla si na pelest a znovu mu přejela rukou po noze. Když se přiblížila k jeho vzrušení, dech se mu zadrhl a ten ztuhlý kus těla se zacukal. Zakroužil boky a ona vzhlédla. Kousal se do dolního rtu, špičáky se zatínaly do jemné pokožky.</p>
<p>Tak jo, tohle tedy…</p>
<p>Do tohohle jí nic není. Ale páni, teď má určitě fakt fantastické představy o Red Soxovi.</p>
<p>Říkala si, že je to jen obyčejná koupel na lůžku, a aniž by té lži jen na okamžik uvěřila, přejela mu rukou po břiše, nahoru podél jeho naběhlé hlavice a po druhé straně dolů. Když se jen okraj žínky otřel o jeho pohlaví, zasyčel.</p>
<p>Tak to s boží pomocí zopakovala, zvolna se ubírala nahoru a kolem něj a maličko se dotkla erekce.</p>
<p>Jeho ruce sevřely prostěradlo a tlumeně zasípal: „Jestli v tom budete pokračovat, uvidíte, jak moc toho mám společného s lidmi.“</p>
<p>Kristepane, chtěla ho vidět… Ne, nechtěla.</p>
<p>Ano, chtěla.</p>
<p>Jeho hlas klesl ještě hlouběji. „Chcete mě přivést k orgasmu?“</p>
<p>Odkašlala si. „Ovšemže ne. To by bylo…“</p>
<p>„Nepatřičné? Kdo se to dozví? Jsme tu jen my dva. A upřímně řečeno, trochu rozkoše by mi zrovna teď přišlo vhod.“</p>
<p>Zavřela oči. Věděla, že z jeho strany vůbec nejde o ni. A taky to nebylo takové, jako kdyby skočila na lůžko a zneužila ho. Ale skutečně chtěla vědět, jak mu to sluší, když…</p>
<p>„Jane? Podívej se na mě.“ Jako by ovládal její oči, zvolna stoupaly vstříc jeho pohledu. „Ne na obličej, Jane. Budeš se dívat na mou ruku. Teď.“</p>
<p>Uposlechla, protože ji nenapadlo odmítnout. A jakmile to udělala, jeho dlaň v rukavici uvolnila smrtící stisk, jímž svírala přikrývky, a sevřela v pěsti to mohutné vzrušení. Pacient prudce vydechl a přejel dlaní po svém penisu nahoru a dolů, černá kůže v ostrém kontrastu s tmavě růžovým pohlavím.</p>
<p><emphasis>Ach</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> můj</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> bože.</emphasis></p>
<p>„Chceš mi to udělat, viď?“ řekl drsně. „Ne protože o mě stojíš. Ale protože jsi zvědavá, jaké to je a jak vypadám, když se udělám.“</p>
<p>Hladil se dál a ona úplně zmrtvěla.</p>
<p>„Viď, že ano, Jane.“ Dech se mu začal zrychlovat. „Chceš vědět, jaké to se mnou je. Jaké vydávám zvuky. Jak to voní.“</p>
<p>Kývá hlavou, vážně? <emphasis>Krucinál. </emphasis>Kývá.</p>
<p>„Dej mi ruku, Jane. Položím ji na sebe. I když je to u tebe jen klinická zvědavost, chci, abys mě dodělala.“</p>
<p>„Já myslela… Myslela jsem, že nemáš rád lidi.“</p>
<p>„Nemám.“</p>
<p>„A co myslíš, že jsem já?“</p>
<p>„Chci tvou ruku, Jane. <emphasis>Hned</emphasis>.“</p>
<p>Neměla ráda, když jí někdo říkal, co má dělat. Muž, žena, to bylo jedno. Když ale přišel takový chraplavý rozkaz od nádherného živočišného samce, jako byl on… obzvlášť když před ní ležel natažený, plně vzrušený… tak se sakra skoro nedalo odpírat.</p>
<p>Později jí ten rozkaz bude vadit. Ale teď ho uposlechne.</p>
<p>Jane odložila žínku do mísy a nemohla sama uvěřit, že k němu vztahuje ruku. Přijal, co mu nabízela, vzal si to, co od ní požadoval, a přitáhl to k ústům. Pomalu, labužnicky olízl střed její dlaně vlahým, vlhkým tahem jazyka. Pak vzal její ruku a přiložil ji ke své erekci.</p>
<p>Oba se zajíkli. Byl tvrdý jako kámen a horký jako plamen a širší než její zápěstí. Když sebou škubl v jejím sevření, napůl v duchu žasla, co to dělá, a napůl – z té sexuální části – ožila. Což ji zpanikařilo. Snažila se utlumit své pocity, použít odstup, vybroušený léty práce ve zdravotnictví… a nechat pravou ruku tam, kde je.</p>
<p>Hladila ho, cítila, jak se jemná, měkká pokožka pohybuje na tuhém jádru. Pootevřel ústa, zavlnil se na lůžku a prohnutí jeho těla strhlo její oči k pekelné jízdě. <emphasis>Do háje… </emphasis>Byl ztělesněný sex, naprosto neředěný zábranami nebo rozpaky, nic než houstnoucí bouře orgasmu.</p>
<p>Shlédla tam, kde na něm pracovala. Jeho ruka v rukavici působila zatraceně eroticky, jak ležela přímo pod místem, kde se ho dotýkala, prsty se zlehka dotýkaly jeho úpatí a zakrývaly hrboly zjizvené tkáně.</p>
<p>„Jaké to je, Jane?“ zeptal se chraplavě. „Jsem na dotek jiný než člověk?“</p>
<p><emphasis>Ano. Lepší.</emphasis> „Ne. Jsi úplně stejný.“ Zalétla očima k jeho tesákům, které se zaryly do plného dolního rtu. Ty zuby vypadaly, jako by se prodloužily, a ona nabyla pocitu, že sex a krmení jsou nějak propojeny. „No, samozřejmě vypadáš jinak.“</p>
<p>Cosi mu přelétlo po tváři, jakýsi stín, a ruka mu sklouzla dál mezi nohy. Zprvu se domnívala, že si tře to, co tam visí, ale pak pochopila, že se před jejíma očima skrývá.</p>
<p>Hrudí jí projela bolest jako škrtnutí sirkou, ale pak vydal tlumený hrdelní sten a hlava mu klesla nazad, modročerné vlasy se rozprostřely po černém polštáři. V kyčlích se prohnul vzhůru, břišní svaly se mu stahovaly v pravidelném rytmu, tetování v tříslech se napínalo a vracelo zpátky na své místo.</p>
<p>„Rychleji, Jane. Teď to budeš dělat rychleji.“</p>
<p>Posunul jednu nohu výš a žebra mu začala prudce pumpovat. Na krásné, vláčné pokožce mu v tlumeném světle lampy vyvstal pot. Blížil se… A čím byl blíž, tím víc si uvědomovala, že to dělá, protože chce. Klinická zvědavost byla lež: fascinoval ji z jiných důvodů.</p>
<p>Nepřestávala pumpovat, soustředila se na tření u hlavičky, velké jako švestka.</p>
<p>„Nepřestávej… <emphasis>Kruci</emphasis><emphasis>…</emphasis>,“ vypravil ze sebe, šíji a ramena napjaté, prsní svaly se mu stahovaly, až na nich vyvstávaly hrany.</p>
<p>Náhle se jeho oči prudce otevřely a zazářily jasně jako hvězdy.</p>
<p>Pak vycenil tesáky, které už byly úplně protažené, a s výkřikem vyvrcholil. Přitom jí upřeně zíral na šíji a orgasmus pokračoval a nepřestával, až se v duchu ptala, jestli neměl dva. Nebo víc. Bože… byl pozoruhodný a uprostřed jeho rozkoše naplnila místnost ta nádherná vůně temných koření, až ji vdechovala místo vzduchu.</p>
<p>Když znehybněl, pustila ho a malým ručníkem mu očistila břicho a hruď. Nezůstala u něj. Místo toho vstala a přála si být chvíli o samotě.</p>
<p>Sledoval ji zpod víček. „Vidíš,“ řekl nabručeně, „úplně stejný.“</p>
<p><emphasis>Ani zdaleka ne. </emphasis>„Ano.“</p>
<p>Přetáhl si přikrývku přes boky a zavřel oči. „Osprchuj se, jestli chceš.“</p>
<p>V nekoordinovaném chvatu odnesla Jane mísu a žínku do koupelny. Opřela se dlaněmi o umyvadlo a říkala si, že horká voda a něco jiného na sebe než nemocniční úbor jí třeba pročistí hlavu – protože momentálně měla před očima jen to, jak vypadal, když tryskal do její dlaně a na sebe.</p>
<p>Úplně zmatená se vrátila do ložnice, vyndala si z menší tašky něco ze svých věcí a připomínala si, že tahle situace není reálná, nepatří do její reality. Je to zádrhel, zauzlenina ve vláknu jejího života, jako by její osud dostal chřipku.</p>
<p>Není to skutečnost.</p><empty-line /><p>Když skončil vyučování, vrátil se Phury do svého pokoje a převlékl se z učitelského oděvu, tvořeného černou hedvábnou košilí a krémovými kašmírovými kalhotami, do bojového koženého oděvu. Technicky vzato měl mít dnes v noci volno, ale když V leží, je každá ruka dobrá.</p>
<p>Což mu vyhovovalo. Lépe být na lovu v ulicích než se zaplétat do té situace se Z a Bellou a těhotenstvím.</p>
<p>Připnul si pouzdro na hruď, vsunul do něj dvě dýky, rukojeťmi dolů, a k opasku dvě pistole. Cestou ke dveřím si natáhl kožený kabát a poplácal vnitřní kapsu, aby se ujistil, že má s sebou pár cigár a zapalovač.</p>
<p>Když se rychlým krokem blížil k hlavnímu schodišti, modlil se, aby ho nikdo neviděl… a ocitl se v pasti těsně předtím, než opustil dům. Bella ho zavolala jménem, když vystoupil do vestibulu, a zvuk jejích střevíců na mozaikové podlaze ve foyer ho přinutil zastavit se.</p>
<p>„Nebyl jsi u Prvního jídla,“ řekla.</p>
<p>„Učil jsem.“ Ohlédl se a ulevilo se mu, když viděl, že vypadá dobře, barvu v obličeji měla zdravou, oči jasné.</p>
<p>„Jedl jsi vůbec?“</p>
<p>„Jo,“ zalhal.</p>
<p>„Fajn… No… neměl bys počkat na Rhage?“</p>
<p>„Sejdeme se později.“</p>
<p>„Phury, není ti nic?“</p>
<p>Namlouval si, že tu není od toho, aby něco říkal. Tyhle dveře už zavřel, když měl ten rozhovor se Zsadistem. Do tohohle mu absolutně nic…</p>
<p>Jako vždycky, když byl s ní, ztratil sebekontrolu. „Myslím, že si musíš promluvit se Z.“</p>
<p>Hlava jí klesla ke straně, vlasy spadly hlouběji přes rameno. Bože, ty jsou krásné. Tak tmavé, a přece ne černé. Připomínaly mu krásný mahagon, který je pečlivě nafermežovaný a září rudými a temně hnědými odstíny.</p>
<p>„O čem?“</p>
<p>Do prčic, tohle by neměl. „Jestli před Zsadistem něco tajíš, cokoli… Musíš mu to povědět.“</p>
<p>Přimhouřila oči, pak se odsunula a změnila postoj, přenesla váhu z nohy na nohu, paže zkřížila na hrudi. „Já… hm, nebudu se tě ptát, jak to víš, ale můžu hádat, že to víš proto, že to ví on. Ach… krucinál. Chtěla jsem mu to povědět, až dnes večer zajdu k Haversovi. Objednala jsem se na prohlídku.“</p>
<p>„Je to zlé? To krvácení?“</p>
<p>„Není to zlé. Právě proto jsem nechtěla nic říkat, dokud nezajdu k Haversovi. Bože, Phury, znáš přece Zsadista. Je ze mě už tak pekelně nervózní, tolik si to bere, až se děsím, aby nebyl v terénu roztěkaný a nepřišel k úhoně.“</p>
<p>„Jo, ale víš, teď je to ještě horší, protože neví, co se děje. Promluv s ním. Musíš. Dá si pozor. Kvůli tobě si dá pozor.“</p>
<p>„Zlobil se?“</p>
<p>„Možná trochu. Ale spíš má prostě jen starosti. Není hloupý. Ví, proč mu nechceš říct, že se něco děje. Koukej, vezmi ho dneska s sebou, ano? Ať je u toho.“</p>
<p>Oči jí trochu zvlhly. „Máš pravdu. Vím, že máš pravdu. Jen ho chci ochránit.“</p>
<p>„A přesně to cítí on vůči tobě. Vezmi ho s sebou.“</p>
<p>V tichu, jež následovalo, věděl, že nerozhodnost, kterou má v očích, si musí vyřešit sama. On své už řekl.</p>
<p>„Měj se dobře, Bello.“</p>
<p>Když se obracel k odchodu, chytla ho za ruku. „Děkuju ti. Že se na mě nezlobíš.“</p>
<p>Okamžik si představoval, že to dítě v ní je jeho a že by ji mohl přitisknout k sobě a jít s ní k doktorovi a potom ji objímat.</p>
<p>Phury ji jemně uchopil za zápěstí a vyprostil se jí, její ruka sklouzla z jeho pokožky s jemným pohlazením, které bodalo jak ostnatý drát. „Moje dvojče tě miluje. Nikdy bych se na tebe nedokázal zlobit.“</p>
<p>Když vycházel přes vestibul do studené, větrné noci, říkal si, jaká je to pravda, že by se na ni nikdy nemohl naštvat. Ale na sebe? Beze všeho.</p>
<p>Přenesl se do centra města a věděl, že míří k nějakému nárazu. Nevěděl, kde je ta zeď nebo z čeho je zhotovena nebo jestli do ní narazí sám anebo jím o ni mrští někdo jiný či něco jiného.</p>
<p>Ale ta zeď na něj čekala v mrazivé temnotě. A cosi v něm se ptalo, jestli na ní není namalované velké tlusté H jako heroin, jeho potencionální zkáza.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola sedmnáctá</strong></p>
<p>V</p>
<p>ishous sledoval, jak Jane odchází do koupelny. Když se otočila, aby si položila šaty na převlečení na pult s umyvadlem, tvořil profil jejího těla elegantní esovitou křivku, které se toužil dotknout rukama. Ústy. Tělem.</p>
<p>Dveře se zavřely a spustila se sprcha a on zaklel. Bože… její ruka byla prve tak příjemná, vynesla ho výš, než se to poslední dobou podařilo jakémukoliv kompletnímu sexu. Ale bylo to jednostranné. Nevycházela z ní vůbec žádná vůně vzrušení. Pro ni to bylo jen zkoumání biologických funkcí. Nic víc.</p>
<p>Měl-li být k sobě upřímný, říkal si původně, že ji třeba pohled na jeho orgasmus vzruší – což bylo praštěné, vzhledem k tomu, co měl od pasu dolů. Nikoho, kdo to má v hlavě v pořádku, by to ani nenapadlo. <emphasis>No jo, prohlídka zázračnýho jednokulčáka. Mňam.</emphasis></p>
<p>A právě proto si při sexu vždycky nechával na sobě kalhoty.</p>
<p>Jak naslouchal sprše, jeho vzrušení se mírnilo a tesáky se vtahovaly zpátky do čelisti. Zvláštní, když se jím zabývala, překvapil sám sebe. Měl sto chutí ji kousnout – ne nakrmit se z hladu, ale protože toužil mít v ústech její chuť a poznamenat jí šíji svými zuby. Což bylo sakra hodně netypické. Zpravidla kousal ženy jen proto, že musel, a když už, nikdy se mu to zvlášť nezamlouvalo.</p>
<p>S ní? Nemohl se dočkat, až protne žílu a nasaje to, co jí proudí srdcem, přímo do svých útrob.</p>
<p>Když sprcha utichla, nedokázal myslet na nic jiného než na představu, jak je s ní v koupelně. Uměl si ji představit celou nahou a mokrou a zrůžovělou horkem. Páni, toužil vědět, jak vypadá její zátylek. A jak se jí napíná kůže mezi lopatkami. A vidět prohlubeň na úpatí její páteře. Toužil jí přejíždět jazykem od klíční kosti k pupku… a pak se dostat mezi stehna.</p>
<p>Proboha, zase už tvrdne. A je to úplně k ničemu. Uspokojila svou zvědavost ohledně jeho těla, takže mu nebude potřebovat hodit další kostičku a znova mu ulevit. A i kdyby ji přitahoval, už někoho má, ne snad? S ošklivým zavrčením si představil toho tmavovlasého doktůrka, co na ni čeká v jejím skutečném životě. Je to člověk jako ona a nepochybně taky kompletní muž.</p>
<p>Už jen představa, že ji ten prevít má nejen přes den, ale taky v noci pod peřinou, ho bodala v hrudi jako nůž.</p>
<p><emphasis>Krucinál.</emphasis></p>
<p>Vishous si přiložil paži přes oči a v duchu se ptal, kdy tak asi prodělal transplantaci osobnosti. Teoreticky mu Jane operovala srdce, ne hlavu, ale od té doby, co se jí ocitl na stole, nebyl ve své kůži. Šlo o to, že si prostě nemohl pomoci – chtěl, aby v něm viděla partnera – ačkoliv to bylo nemožné z celé spousty důvodů: je upír a navíc zrůda… a během pár dní se stane Primalem.</p>
<p>Myslel na to, co ho čeká na Druhé straně, a i když se nechtěl vracet do minulosti, nemohl se tomu ubránit. Vracel se k tomu, co ho potkalo, vybavoval si, co dalo do pohybu kola směřující ke zmrzačení, po němž zůstal jen napůl mužem.</p><empty-line /><p><emphasis>Uplynul asi týden od chví</emphasis><emphasis>le, kdy mu otec spálil knihy,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>než Vishouse nachytali, jak vychází zpoza přepážky,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>která ukrývala jeskynní malby. Jeho zkázou byl deník</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>válečníka Daria. Vyhýbal se svému drahocennému majetku celé dny, ale nakonec podlehl. Jeho ruce prahly</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>po tíži svazku, oči toužily vidět slova, mysl hladověl</emphasis><emphasis>a p</emphasis><emphasis>o obrazech, které mu kniha poskytovala, srdce po sounáležitosti, již cítil</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pisatelem.</emphasis></p>
<p><emphasis>Byl příliš osamělý, než aby tomu pokušení odolal.</emphasis></p>
<p><emphasis>Uviděla ho jedna kuchyňská běhna</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>oba přitom</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ztuhli. Neznal ji jménem, ale měla stejnou tvář jako</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>všechny ženy</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>táboře: tvrdé oči, vrásčitou pleť</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tenká</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ústa. Na krku měla řady stop po kousnutích, jak se od ní</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>muži krmili,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>košili měla špinavou</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dole roztřepenou.</emphasis><emphasis> V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jedné ruce držela hrubě otesanou lopatu</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>za sebou</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vlekla trakař</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>polámaným kolem. Očividně si vytáhla</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>krátkou slámku</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>musela čistit záchodové jámy.</emphasis></p>
<p><emphasis>Očima sjela</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vishousově ruce, jako by poměřovala</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pohledem nějakou zbraň.</emphasis></p>
<p><emphasis>V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ji naschvál zaťal</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pěst. „Byla by škoda, kdybys</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něco řekla, viď.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Zbledla, odpelášila</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bě</emphasis><emphasis>hu upustila lopatu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Zpráva</emphasis><emphasis> o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tom, co se stalo mezi ním</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tím druhým pretransem, proběhla celým táborem,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jestliže se ho kvůli</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomu začali bát, pak tím líp. Aby ochránil svou jedinou</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>knihu, klidně bude vyhrožovat komukoli,</emphasis><emphasis> i</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ženám,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nestydí se za to. Otcův zákon říkal, že</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>táboře není nikdo</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bezpečí:</emphasis><emphasis> V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>si byl jist, že ta žena by využila to, co viděla, pro své dobro, kdyby mohla. Tak to chodilo.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vishous opustil jeskyni jedním</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tunelů vyhloubených</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>úbočí hory</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vynořil se</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>houštině ostružiní. Zima se</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rychle blížila, vzduch byl chladem tvrdý jako kosti. Nahoře před sebou slyšel zurčení potoka</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zatoužil se napít, ale zůstal ukrytý, když se šplhal do svahu zarostlého borovicemi. Vždycky se držel kus od vody, když</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vyšel ven, nejen proto, že ho to naučili pod hrozbou trestu, ale protože jako pretrans by nemohl obstát před ničím, co by po něm vyrazilo, ať už by to byl upír, člověk</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nebo zvíře.</emphasis></p>
<p><emphasis>Na počátku každé noci se pretransové snažili naplnit</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>si prázdná břicha</emphasis><emphasis> u</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>potoka,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vishousovy uši zachytily</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zvuky jiných pretransů, kteří rybařili. Chlapci se shluk</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis> u</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>širokého úseku potoka, kde voda tvořila na jedné</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>straně tůň. Vyhnul se jim, vybral si místo</emphasis><emphasis> o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kus dál proti proudu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>koženého váčku vyndal kus jemně spleteného vlákna, které mělo na jednom konci přivázaný </emphasis><emphasis>primitivní</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>háček</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>lesklé stříbrné závažíčko. Nahodil tuto skromnou udici do proudící vody</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>cítil, jak se šňůra napíná.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Usedl na kámen, omotal šňůru kolem pařezu</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>držel ji</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mezi dlaněmi.</emphasis></p>
<p><emphasis>Čekání nebylo takové ani makové, ani břímě ani rozkoš,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>když uslyše</emphasis><emphasis>l odkudsi zezdola po proudu hádku,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nezajímalo ho to. Potyčky byly</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>táboře také běžné</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>on</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>věděl,</emphasis><emphasis> o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>co</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hádce mezi ostatními pretransy jde. Že jsi</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vytáhl</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vody rybu, to ještě</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>neznamenalo, že </emphasis><emphasis>si ji</emphasis><emphasis> můžeš</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nechat.</emphasis></p>
<p><emphasis>Zíral do prudkého proudu, když se jeho záty</emphasis><emphasis>lku dotkl</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>prapodivný pocit</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jako by mu někdo zaťukal na šíji.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vyskočil, upustil udici, ale za ním nikdo nestál. Zavětřil, očima zapátral mezi stromy. Nic.</emphasis></p>
<p><emphasis>Když se sklonil, aby znovu zvedl udici, klacek mu</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>uskočil</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dosahu</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dolů</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>břehu, ryba skočila na n</emphasis><emphasis>ávnadu.</emphasis><emphasis> V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>se po udici vrhl, ale mohl se jen dívat, jak primitivní rukojeť padá do potoka.</emphasis><emphasis> S</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kletbou se za ní rozběhl, skákal</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kamene na kámen, sledoval ji stále dál</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>po proudu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Načež se setkal</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tím druhým.</emphasis></p>
<p><emphasis>Pretrans, kterého prve zbil knihou, přicházel pro</emphasis><emphasis>ti</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>proudu</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pstruhem</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ruce</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>podle ničemného uspokojení</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeho tváři to byl nepochybně pstruh ukradený někomu jinému. Když uviděl Vishouse, poskakující klacík</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vishousovým úlovkem na šňůře doplul</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>němu</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zastavil se.</emphasis><emphasis> S</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vítězoslavným výkřikem strčil mrsk</emphasis><emphasis>ající se</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rybu do kapsy</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vrhl se po té, která patřila Vishousovi</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>i když ho vedla směrem</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeho</emphasis><emphasis> pronásledovatelům.</emphasis></p>
<p><emphasis>Možná díky jeho reputaci se ostatní chlapci klidili</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vishousovi</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>cesty, když se vrhl po pretransovi; skupin</emphasis><emphasis>a p</emphasis><emphasis>řestala</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pronásledováním</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>změnila se ve fandící</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>diváky.</emphasis></p>
<p><emphasis>Pretrans byl rychlejší než V, pohyboval se zbrkle</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kamene na kámen, kdežto</emphasis><emphasis> V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>byl opatrnější. Kožené</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>podrážky jeho hrubých bot byly mokré</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mech, rostoucí</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>na hřbetech kamenů, byl kluzký jako vepřové sádlo.</emphasis><emphasis> I</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>když měl kořist před</emphasis><emphasis> nosem, byl opatrný, aby neztratil</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>půdu pod nohama.</emphasis></p>
<p><emphasis>Právě tam, kde se potok rozšiřoval</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tvořil jezírko,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kde prve ostatní rybařili, skočil pretrans na plochý kámen</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dostal se na dosah od Vishousovy chycené ryby.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Až na to, že když se natáhl, aby popadl kla</emphasis><emphasis>cík, ztratil</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rovnováhu…</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ujely mu nohy.</emphasis></p>
<p><emphasis>Pomalým, elegantním pohybem jako snášející se pírko spadl po hlavě do prudce uhánějícího potoka. Úder</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeho spánku</emphasis><emphasis> o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>skálu pár centimetrů pod hladinou byl</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hlasitý, jako když se sekera zatne do tvrdého dřeva, jeho těl</emphasis><emphasis>o ochablo</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>klacík se šňůrou odplynul.</emphasis></p>
<p><emphasis>Když Vishous přistoupil</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>chlapci, rozpomněl se na</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vizi, kterou měl prve. Zjevně byla mylná. Pretrans nezemřel na vrcholku hory se sluncem ve tváři</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>větrem</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ve vlasech. Zemřel tady</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>teď,</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>náruči řeky.</emphasis></p>
<p><emphasis>Byla to trochu</emphasis><emphasis> úleva.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vishous sledoval, jak proud vtahuje tělo do temné,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nehybné tůně. Těsně předtím, než se potopilo pod hladinu, převalilo se naznak.</emphasis></p>
<p><emphasis>Z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nehybných rtů unikly bubliny, stoupaly</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hladině</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zachycovaly měsíční světlo;</emphasis><emphasis> V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>žasl nad smrtí. Přicházel</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ní takový klid! Ať už</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>únikem duše do Stínu souvisel jakýkoli </emphasis><emphasis>křik</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis> řev</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pohyb, to, co následovalo, bylo</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jako řídký klid padajícího sněhu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Bez rozmýšlení sáhl pravou rukou do ledové vody.</emphasis></p>
<p><emphasis>Zčistajasna zalila tůni záře vycházející</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeho dlaně…</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tvář pretranse jí byla osvětlena tak jasně, jako</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>by na ni zasvítilo slunce.</emphasis><emphasis> V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>se zajíkl. Byla to uskutečněná vize, přesně tak, jak to předvídal: mlžný opar, kter</emphasis><emphasis>ý z</emphasis><emphasis>astíral zorné pole, byla ve skutečnosti voda,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>chlapcovy vlasy nevlály sem</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tam ve větru, ale</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>proudu</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hlubin tůně.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Co děláš</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tou vodou?“ řekl nějaký hlas.</emphasis></p>
<p><emphasis>V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vzhlédl. Ostatní chlapci stáli seřazeni</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zátočině</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>na břehu řeky</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zírali na něj.</emphasis></p>
<p><emphasis>V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vyškubl ruku</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vody</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dal ji za záda, aby ji nikdo</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>neviděl. Poté, co ji vytáhl, záře</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tůni slábla, mrtvý pretrans byl ponechán černým hlubinám, jako by byl pohřbený.</emphasis></p>
<p><emphasis>V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vstal</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zadíval se na ty,</emphasis><emphasis> o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nichž teď věděl, že už nejsou jen jeho konkurenty</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>boji</emphasis><emphasis> o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zbytky jídla</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pohodlí,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ale</emphasis><emphasis> i</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeho nepřáteli. Soudržnost,</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>níž chlapci stáli těsně vedle sebe, mu sdělovala, že ať</emphasis><emphasis>si se mezi sebou ve</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vyschlém středu tábora potýkají jakkoli, jsou propojeni</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jako jedna duše.</emphasis></p>
<p><emphasis>On je vyvrhel.</emphasis></p><empty-line /><p>V<emphasis> </emphasis>zamrkal a myslel na to, co následovalo. Zvláštní, ta <emphasis>z</emphasis>atáčka<emphasis> </emphasis>na vozovce, které se obáváte, nikdy není ta, ve které dostanete smyk. Předpokládal tehdy, že ostatní pretransové ho vyženou z tábora, že jeden po druhém budou procházet proměnou a pak se spojí proti němu. Jenže osud má rád překvapení, že ano.</p>
<p>Převalil se na bok a rozhodl se trochu se prospat. Až na to, že když se dveře do koupelny otevřely, musel pootevřít jedno víčko. Jane se převlékla do bílé propínací košile a volných černých tepláků na jógu. Tvář měla zardělou horkem ze sprchy, vlasy rozježené a vlhké. Vypadala úžasně.</p>
<p>Krátce na něj pohlédla, její rychlý, letmý pohled mu prozradil, že se domnívá, že usnul; pak přešla ke křeslu v rohu a posadila se do něj. Přitáhla kolena k bradě, ovinula je pažemi a na ně spustila bradu. Vypadala takhle velmi křehce, jen uzlíček masa a kostí v objetí křesla.</p>
<p>Zavřel oko a cítil se bídně. Svědomí, které bylo po staletí víceméně odpojené, procitlo a bolelo. Nemůže předstírat, že za dalších šest hodin nebude úplně uzdravený. Což znamená, že účel jejího pobytu pomine a on ji bude muset pustit, až dnes zapadne slunce.</p>
<p>Jenomže co ta vize, kterou o ní měl? Tu, ve které stála ve dveřích světla? Ach, proboha, možná jen trpěl halucinacemi…</p>
<p>Vishous se zamračil, když zachytil pach v místnosti. <emphasis>Co to, krucinál…</emphasis><emphasis>?</emphasis></p>
<p>Zhluboka vdechl a jeho úd se prudce ztopořil, zvětšoval se mu, těžkl na břiše. Podíval se přes místnost na Jane. Oči měla zavřené, ústa pootevřená, řasy sklopené… a byla vzrušená. Možná z toho byla trochu nesvá, ale rozhodně byla vzrušená.</p>
<p>Myslí na něj? Nebo na toho člověka z nemocnice?</p>
<p>Vishous se k ní vztáhl v myšlenkách, aniž by skutečně doufal, že se jí dostane do hlavy. Když mu vyschly vize, přišel i o tu světelnou tabuli, na které se mu průběžně objevovaly myšlenky ostatních lidí – o tu, která se mu vnucovala nebo ji mohl vyvolávat podle své vůle…</p>
<p><emphasis>V</emphasis> <emphasis>duchu viděla jeho.</emphasis></p>
<p><emphasis>No ne. </emphasis>Byl to jednoznačně on: prohýbal se na lůžku, břišní svaly se mu stahovaly, boky se zvedaly, jak zpracovávala dlaní jeho pohlaví. To bylo těsně před jeho vyvrcholením, když odtáhl ruku v rukavici od toho, co měl pod penisem, a sáhl po přikrývce.</p>
<p>Jeho lékařka ho chce, i když je částečně pokažený a pochází z jiného živočišného druhu a drží ji tu proti její vůli. A touží. Touží po <emphasis>něm</emphasis>.</p>
<p>Vishous se usmál a tesáky se mu v ústech prodloužily.</p>
<p>No, jestli není vhodná chvíle pro lidskost. Aby ji trochu zbavil utrpení…</p><empty-line /><p>Nohy v bagančatech doširoka rozkročené, zaťaté pěsti na bocích, Phury stál nad <emphasis>bezduchým, </emphasis>kterého právě srazil ošklivou ranou do spánku. Ten prevít ležel obličejem dolů v hromadě špinavé sněhové břečky, paže a nohy natažené, koženou bundu na zádech roztrženou od rvačky.</p>
<p>Phury se zhluboka nadechl. Existuje gentlemanský způsob, jak zabít nepřítele. Uprostřed války existuje počestný způsob, jak usmrtit i ty, které nenávidíte.</p>
<p>Rozhlédl se uličkou sem a tam. Nikde žádní lidé. Nikde žádní další <emphasis>bezduší.</emphasis><emphasis> </emphasis>A<emphasis> </emphasis>nikde žádný z jeho bratrů.</p>
<p>Sklonil se k zabijákovi. Jo, když chcete sejmout nepřítele, je třeba dodržovat určitá pravidla chování.</p>
<p>Tohle bude jinak.</p>
<p>Phury zvedl <emphasis>bezduchého </emphasis>za kožený opasek a světlé vlasy, zhoupl ho a vrazil jeho hlavou do cihlové zdi budovy jako beranidlem. Tlumené, masité <emphasis>žuch </emphasis>zvěstovalo, že se čelní lalok roztříštil a páteř projela týlem lebky.</p>
<p>Ono to však ještě nebylo mrtvé. Abyste usmrtili zabijáka, musíte mu probodnout hruď. Kdybyste ho nechali takhle, byl by ten prevít prostě jen v setrvale mizerném stavu, dokud by se Omega nakonec nevrátil pro jeho tělo.</p>
<p>Phury vzal tu věc za paži, odvlekl ji za kontejner na odpadky a vytasil dýku. Nepoužil však zbraň k tomu, aby zabijáka bodnutím poslal zpátky k jeho pánovi. Začal se v něm vzdouvat hněv, ta emoce, kterou nepociťoval rád, ta síla, které nedovoloval spojovat se s lidmi nebo událostmi. A jeho impulzu se nedalo vzdorovat.</p>
<p>Krutost vlastního počínání mu zastínila vědomí. I když jeho oběť byl nemorální vrah, který se ještě před dvěma minutami chystal sejmout dva civilní upíry, přesto bylo to, co Phury dělal, nesprávné. Civilisté byli zachráněni. Nepřítel byl zneškodněn. Konec by měl být čistý.</p>
<p>Nezastavil se.</p>
<p><emphasis>Bezduchý </emphasis>zaskučel bolestí, ale Phury nepřestával s tím, co dělal, jeho ruce a čepel se hbitě pohybovaly nad kůží a orgány, které voněly jako dětský zásyp. Lesklá, černá krev prýštila na chodník a pokrývala Phurymu paže a zašpinila mu bagančata a zacákala mu kožené kalhoty.</p>
<p>Neustával a zabiják se stával posilovacím strojem pro jeho zuřivost a nenávist k sobě samému, objektem, na kterém ventiloval své pocity. Takové počínání přirozeně vedlo k tomu, že o sobě smýšlel ještě hůř, ale nepřestával. Nemohl přestat. Krev <emphasis>bezduchého</emphasis> byla propan a jeho emoce byly plamen a výbuch byl nevyhnutelný, když už jednou přeskočila jiskra.</p>
<p>Soustředěn na své krvavé dílo neuslyšel, jak se zezadu blíží další <emphasis>bezduchý</emphasis>. Zachytil závan dětského zásypu těsně předtím, než ho udeřil, a jen taktak se odkulil z cesty baseballové pálce, která mířila na jeho lebku.</p>
<p>Jeho zuřivost přeskočila od zneškodněného zabijáka k tomu, který ještě stál na nohou; válečnická DNA mu burácela v žilách, když zaútočil. Sevřel černou dýku, přikrčil se a vyrazil po břichu.</p>
<p>Nestihl to. <emphasis>Bezduchý</emphasis> ho udeřil pálkou do ramene, pak bytelným backhandem máchl po Phuryho zdravé noze a zasáhl ji ze strany do kolene. Jak Phury padal, soustředil se na to, aby nepustil dýku, ale zabiják s tím hliníkovým nástrojem uměl zacházet jako člen reprezentačního týmu. Ještě jedno máchnutí a dýka odlétla, udělala piruetu na špičce a pak odskákala po mokrém chodníku.</p>
<p><emphasis>Bezduchý </emphasis>skočil Phurymu na hruď a chytil ho za hrdlo; jednou rukou ho svíral stiskem, který byl silnější než ocelový kabel. Phury přitiskl dlaň na silné zápěstí <emphasis>bezduchého,</emphasis> které mu svíralo průdušnici, ale pak měl znenadání jiné starosti než nedostatek kyslíku. Zabiják přehmátl na pálce, sunul po ní ruku, až ji držel uprostřed. Smrtelně soustředěn zvedl vysoko paži a nechal rukojeť pálky dopadnout přímo na Phuryho tvář.</p>
<p>Bolest mu vybuchla v líci a oku jako bomba, do běla rozžhavené střepiny šrapnelu se mu rozlétly celým tělem.</p>
<p>A bylo to… podivně příjemné. Přehlušilo to všechno ostatní. Znal jen mrazivý dopad a elektrické pulzování, které následovalo hned poté.</p>
<p>Líbilo se mu to.</p>
<p>Jedním okem, které ještě fungovalo správně, viděl, jak <emphasis>bezduchý</emphasis> znovu zvedá pálku jako píst. Phury se ani nevzepřel. Jen se díval, jak kinetika funguje, a věděl, že svaly, které se koordinují k pozdvižení toho kusu leštěného kovu, se smrští a znovu nechají tu věc dopadnout na jeho tvář.</p>
<p><emphasis>Čas smrtícího úderu, </emphasis>napadlo ho nejasně. Očnicový oblouk už má s veškerou pravděpodobností roztříštěný nebo alespoň prasklý. Ještě jedna rána a nebude už chránit šedou hmotu mozkovou.</p>
<p>Vybavil se mu obrázek Belly, který nakreslil, a viděl to, co zachytil na papír: Bella sedí u jídelního stolu obrácena k jeho dvojčeti a láska mezi nimi je hmatatelná a krásná jako hedvábná tkanina, silná a trvanlivá jako kalená ocel.</p>
<p>Odříkal pradávnou modlitbu ve Staré řeči, modlitbu za ně a za jejich dítě, modlitbu, v níž jim přál všechno dobré, dokud se někdy v daleké, předaleké budoucnosti nesetkají ve Stínu. <emphasis>Dokud nezačneme žít nanovo, </emphasis>tak to končilo.</p>
<p>Phury pustil zabijákovo zápěstí a opakoval si ta slova zas a znovu, přičemž pociťoval neurčitou zvědavost, které z těch čtyř slov bude jeho poslední.</p>
<p>Až na to, že pálka nedopadla. <emphasis>Bezduchý</emphasis> z něj zmizel, prostě se mu vznesl z hrudi jako loutka, kterou někdo zvedl za provázky.</p>
<p>Phury tam ležel, sotva dýchal a uličkou zvučelo mručení a sténání a pak jasný záblesk světla. Dokud mu tělem proudily endorfiny, byl v pěkném, rozmáchlém rauši, až si připadal, jako by kypěl zdravím, ale ve skutečnosti to byl důkaz toho, že je úplně v háji.</p>
<p>Copak už ten smrtící úder dopadl? Stačil ten první, aby u něj nastalo krvácení do mozku?</p>
<p>Každopádně to bylo příjemné. Celá ta věc byla příjemná a on se v duchu ptal, jestli je to takovéhle při sexu. Tedy po sexu. Nic než mírumilovné uvolnění.</p>
<p>Vzpomněl si, jak k němu Zsadist přistoupil uprostřed toho večírku před několika měsíci, sportovní pytel v ruce a pekelnou žádost v očích. Phurymu bylo nanic z toho, co jeho dvojče potřebuje, nicméně šel se Zsadistem do tělocvičny a mlátil ho tam zas a znova a ještě.</p>
<p>Nebylo to poprvé, co Zsadist potřeboval takové uvolnění.</p>
<p>Phurymu odjakživa vadilo poskytovat dvojčeti bití, které potřebovalo, nikdy nepochopil, proč to masochistické puzení, ale teď mu to bylo jasné. Je to fantastické. Na ničem nezáleží. Jako by skutečný život byl jen vzdálená bouře, která se k němu nikdy nedostane, protože jí uhnul z cesty.</p>
<p>Rhageův hluboký hlas přicházel také z dálky. „Phury? Zavolal jsem odvoz. Musíš k Haversovi.“</p>
<p>Když se Phury pokusil promluvit, čelist mu odepřela poslušnost, jako by ji někdo přilepil k té druhé. Očividně už nastupoval otok, a tak se spokojil tím, že zavrtěl hlavou.</p>
<p>V pokřiveném zorném poli se mu objevila Rhageova tvář. „Havers bude…“</p>
<p>Phury znovu zavrtěl hlavou. Bella bude dneska v noci na klinice kvůli miminku. Jestli jí hrozí potrat, pak ji nechce rozrušit ještě tím, že by se tam dostavil jako naléhavý případ.</p>
<p>„Ne… Havers…,“ řekl chraplavě.</p>
<p>„Můj bratře, na to, co ti je, první pomoc nestačí.“</p>
<p>Rhageova tvář, dokonalá jako tvář modela, byla maskou soustředěného klidu. Což znamenalo, že si dělá fakt velké starosti.</p>
<p>„Domů.“</p>
<p>Rhage zaklel, ale než stihl znovu naléhat na cestu k Haversovi, zahnulo do uličky auto se svítícími reflektory.</p>
<p>„Krucinál.“ Rhage se vymrštil, zvedl Phuryho z chodníku a strčil za kontejner na odpadky.</p>
<p>Čímž se ocitli těsně vedle rozsekaného <emphasis>bezduchého</emphasis>.</p>
<p>„Co, <emphasis>sakra</emphasis>?“ vydechl Rhage, zatímco lexus s chromovanými koly proklouzl kolem nich a z jeho okének k nim dolehl dunící rap.</p>
<p>Když byl pryč, Rhageovy zářivé oči se přimhouřily. „Tos udělal ty?“</p>
<p>„Ošklivá… rvačka… jenom,“ zašeptal Phury. „Vezmi mě domů.“</p>
<p>Když zavřel oko, uvědomil si, že dnes v noci se o něčem poučil. Bolest je dobrá, a podává-li se za správných okolností, je méně ostudná než heroin. Také se snáz opatří, protože může být legitimním vedlejším produktem jeho zaměstnání.</p>
<p>Ideální.</p><empty-line /><p>Jane seděla v křesle naproti pacientovu lůžku, hlavu měla skloněnou a oči zavřené. Nemohla přestat myslet na to, co mu prve udělala… a co on následně udělal s ní. Viděla ho při vyvrcholení, hlavu zakloněnou, třpytivé tesáky, jak se jí jeho erekce škube v ruce a on lapá po vzduchu a sténavě vydechuje.</p>
<p>Zavrtěla se, bylo jí horko. A to ne proto, že se zapnul radiátor.</p>
<p>Bože, nemohla se ubránit, aby si nepřehrávala tu scénu zas a znova, a bylo to už tak zlé, že musela pootevřít ústa, aby mohla dýchat. Jednu chvíli během té nepřetržité smyčky, co jí běžela v mysli, pocítila krátké píchnutí v hlavě, jako by si přeležela krk, ale pak začala dřímat.</p>
<p>Přirozeně její podvědomí navázalo tam, kde paměť přestala.</p>
<p>Sen začínal tím, že se něco dotklo jejího ramene, něco teplého a těžkého. Uklidňoval ji ten dotek i to, jak jí zvolna klouzal po paži přes zápěstí do dlaně. Něco uchopilo její prsty a stisklo je, pak je to roztáhlo k polibku, který mířil doprostřed dlaně. Cítila měkké rty, teplý dech a sametový dotek… bradky.</p>
<p>Nastala pauza, jako by ten dotyčný žádal o svolení.</p>
<p>Přesně věděla, o kom se jí zdá. A přesně věděla, co se stane v její fantazii, jestli nechá věci pokračovat.</p>
<p>„Ano,“ zašeptala ve spánku.</p>
<p>Pacientovy ruce sjely k jejím lýtkům a stáhly jí nohy z křesla, pak se přiblížilo něco širokého a teplého, vstoupilo to mezi její stehna, roztáhlo je to doširoka. Jeho boky a… ach, bože, cítila jeho erekci v jádru svého těla, ta tuhá věc se tiskla skrz měkké kalhoty, které měla na sobě. Rozhalil jí límec košile a jeho ústa nalezla její šíji, rty se přitiskly k pokožce a sály ji, zatímco jeho vzrušení se začalo rytmicky pohybovat dopředu a dozadu. Jedna ruka nalezla její ňadro, pak sjela k břichu. Podél boku. Ještě níž, vystřídala jeho erekci.</p>
<p>Když Jane vykřikla a prohnula se, dva ostré hroty vyjely po sloupci její šíje až k úpatí brady. <emphasis>Tesáky.</emphasis></p>
<p>Žilami se jí rozproudil strach. A stejně tak příval vysokooktanového sexu.</p>
<p>Než si stihla přebrat ty dva extrémy, opustila jeho ústa její šíji a našla skrz košili ňadro. Sál ji a současně se dotýkal jejího lůna, třel to, co pro něj bylo připraveno, co po něm dychtilo. Otevřela ústa k zajíknutí a něco se do nich vsunulo… palec. Zoufale ho zachytila, sála ho a současně si představovala, jakou jinou část jeho těla by mohla mít mezi rty.</p>
<p>Byl pánem toho všeho, byl vozkou, byl tím, kdo obsluhuje stroje. Přesně věděl, co s ní dělá, když jeho prsty využívaly měkké tepláky a vlhké kalhotky, aby ji vynesly až na samotný vrchol.</p>
<p>Nějaký hlas uvnitř hlavy – jeho hlas – říkal: „Udělej to pro mě, Jane…“</p>
<p>Zčistajasna ji do tváře zasáhlo prudké, zářivé světlo a ona se vymrštila, rozmáchla se pažemi, aby pacienta odstrčila.</p>
<p>Jenomže nebyl vůbec v její blízkosti. Byl v posteli. Spal.</p>
<p>A to světlo, to přicházelo z chodby. Red Sox otevřel dveře ložnice.</p>
<p>„Pardon, že vás budím, lidi,“ řekl. „Máme tu takovou zapeklitou situaci.“</p>
<p>Pacient se posadil a pohlédl na Jane. V okamžiku, kdy se jejich oči setkaly, se zarděla a odvrátila pohled.</p>
<p>„Kdo?“ zeptal se pacient.</p>
<p>„Phury.“ Red Sox ukázal ke křeslu. „Potřebujeme doktora. Jako že hned.“</p>
<p>Jane si odkašlala. „Proč se díváte na…“</p>
<p>„Potřebujeme vás.“</p>
<p>První, co ji napadlo, bylo: houby, nebudu se s vámi zaplétat ještě víc. Ale pak promluvila lékařka. „Co se děje?“</p>
<p>„Fakt ošklivá situace. Srážka s baseballovou pálkou. Můžete jít se mnou?“</p>
<p>Pacientův hlas byl rychlejší, vražedné zavrčení, čára nakreslená v písku, nepřekročitelná hranice. „Jestli někam půjde, půjdu taky. A jak zle na tom je?“</p>
<p>„Dostal to do obličeje. Ošklivě. Nechce jít k Haversovi. Prej je tam Bella kvůli dítěti a on ji nechce rozčilovat tím, že by se tam ukazoval v takovýmhle stavu.“</p>
<p>„Ten praštěnej brácha si prostě musí hrát na hrdinu.“ Vishous pohlédl na Jane. „Pomůžete nám?“</p>
<p>Za okamžik si promnula tvář. <emphasis>Zatracená práce. </emphasis>„Jo. Pomůžu.“</p><empty-line /><p>John spustil hlaveň glocku, který prve dostal, a zadíval se na terč ve vzdálenosti patnácti metrů. Zasunul zpátky pojistku a vůbec nebyl schopen slova.</p>
<p>„Ježíši,“ řekl Blay.</p>
<p>John zcela nevěřícně stiskl žlutý knoflík po své levici a list papíru formátu A4 k němu přisvištěl jako pejsek, kterého volají domů. Uprostřed, nahloučeno k sobě jako květ sedmikrásky, bylo šest dokonalých zásahů. <emphasis>Krucinál. </emphasis>Potom, co zvoral všechno, čemu ho až dosud učili, pokud šlo o boj, konečně v něčem exceluje.</p>
<p>No, a hned zapomněl na bolení hlavy.</p>
<p>Na rameni mu přistála těžká ruka a Wrathův hlas zněl hrdě. „To se ti povedlo, synku. Vážně povedlo.“</p>
<p>John vztáhl ruku a sundal terč.</p>
<p>„Tak dobrá,“ řekl Wrath. „To pro dnešek stačí. Zkontrolujte si zbraně, kluci.“</p>
<p>„Ty, Qhuinne,“ zavolal Blay. „Viděls to?“</p>
<p>Qhuinn předal svou zbraň jednomu z <emphasis>doggenů</emphasis> a přistoupil ke kamarádům. „Teda! Učiněnej Drsnej Harry.“</p>
<p>John složil papír a zasunul ho do zadní kapsy džínsů. Když vracel zbraň na vozík, snažil se vymyslet, jak by se dala znovu identifikovat, aby ji mohl použít při příštím tréninku. Aha… Ačkoliv je sériové číslo vypilované, na pažbě je slabá stopa, škrábanec. Jednoznačně dokáže svou zbraň znovu najít.</p>
<p>„Hněte sebou,“ pobízel je Wrath a opřel své obrovité tělo o dveře. „Autobus čeká.“</p>
<p>Když John vrátil zbraň a vzhlédl, stál přímo za ním Lash, vtělená hrozba a zloba. Vláčným pohybem se naklonil a položil svůj glock s hlavní zamířenou na Johnovu hruď. Aby to zdůraznil, nechal okamžik položený ukazováček na spoušti.</p>
<p>Blay a Qhuinn přistoupili těsně k němu, zablokovali ho. Udělali to jakoby nic, jako by se jen tak nazdařbůh pohybovali nablízku, ale poselství bylo jasné. Lash pokrčil rameny, pustil glock, zvedl ruku a cestou ke dveřím se protáhl těsně vedle Blaye.</p>
<p>„Sráči,“ zamumlal Qhuinn.</p>
<p>Všichni tři kamarádi zamířili do šatny, kde sebrali knihy a společně vyšli ven. Protože John se chtěl vrátit do sídla tunelem, zastavili se u dveří Tohrovy staré kanceláře.</p>
<p>Zatímco je ostatní cvičenci míjeli, Qhuinn tlumil hlas. „Dneska večer musíme vyrazit. Nemůžu se dočkat.“ Udělal grimasu a přešlápl, jako by měl v kalhotách smirkový papír. „Děsně potřebuju ženskou, jestli mi rozumíte?“</p>
<p>Blay se trochu začervenal. „Já… No jo, taky bych si dal říct. Johne?“</p>
<p>John, rozparáděný úspěchem na střelnici, přikývl.</p>
<p>„Fajn.“ Blay si povytáhl džínsy. „Musíme do ZeroSum.“</p>
<p>Qhuinn svraštil čelo. „A co Screamer’s?“</p>
<p>„Ne. Já chci ZeroSum.“</p>
<p>„Fajn. A můžeme jet tvým autem.“ Qhuinn se ohlédl. „Johne, co kdybys nastoupil do autobusu a jel s náma k Blayovi?“</p>
<p><emphasis>Neměl bych se převléct?</emphasis></p>
<p>„Můžeš si půjčit něco od něj. Do ZeroSum musíš vypadat dobře.“</p>
<p>Zčistajasna se tu zjevil Lash, jako rána ze zálohy. „Tak ty jdeš do centra, Johne? Možná se tam uvidíme, kámo.“</p>
<p>S nehezkým úsměvem se vzdálil, tělo napjaté jak ocelová spirála, svalnatá ramena se houpala, jako by mířil do boje. Nebo jako by chtěl mířit do boje.</p>
<p>„Vypadá to, že potřebuješ ženskou, Lashi,“ vyštěkl Qhuinn. „A to je dobře, protože jestli těch blbostí nenecháš, někdo s tebou pěkně vymete, <emphasis>kámo</emphasis>.“</p>
<p>Lash se zastavil a ohlédl se, tělo zalité světlem od stropu. „Hele, Qhuinne, pozdravuj otce. Vždycky mě měl radši než tebe. Ale na druhou stranu, já nejsem aušus.“</p>
<p>Lash si zaťukal prostředníčkem vedle oka a šel dál.</p>
<p>Qhuinnova tvář ztuhla, prostě se změnil v sochu.</p>
<p>Blay položil kamarádovi ruku na zátylek. „Poslouchej, dej nám tři čtvrtě hodiny u nás v domě, jo? Pak tě vyzvedneme.“</p>
<p>Qhuinn nezareagoval hned, a když konečně promluvil, byl jeho hlas tlumený. „Jo. Beze všeho. Omluvíte mě na moment?“</p>
<p>Qhuinn odložil knihy a vrátil se do šatny. Když se dveře zavřely, John zaznakoval: <emphasis>Lashova</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Qhuinnova</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rodina se znají?</emphasis></p>
<p>„Ti dva jsou bratranci. Jejich otcové jsou bratři.“</p>
<p>John svraštil čelo. <emphasis>Proč si Lash ukazoval na oko?</emphasis></p>
<p>„Nestarej se o…“</p>
<p>John ho popadl za předloktí. <emphasis>Mluv.</emphasis></p>
<p>Blay se podrbal v zrzavých vlasech, jako by se snažil vytřepat z nich odpověď. „Fajn… Tak jako… Qhuinnův táta hodně znamená v <emphasis>glymeře</emphasis>, víš? A máma taky. A <emphasis>glymera </emphasis>nesnáší defekty.“</p>
<p>Bylo to řečeno, jako by se tím všechno vysvětlovalo. <emphasis>Nerozumím tomu. Co má</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>okem?</emphasis></p>
<p>„Jedno je modrý. Jedno zelený. Protože nemají stejnou barvu, Qhuinn se nikdy neožení… A víš, jeho otci je to celej život trapný. Není to dobrá situace, a proto jsme vždycky u nás. Potřebuje být co nejdál od rodičů.“ Blay hleděl na dveře šatny, jako by skrze ně dohlédl až ke svému příteli. „Jedinej důvod, proč ho nevykopli, je ten, že doufali, že se to proměnou třeba vyčistí. Právě proto musel použít někoho, jako je Marna. Má moc dobrou krev, asi předpokládali, že to pomůže.“</p>
<p><emphasis>Nepomohlo.</emphasis></p>
<p>„Kdepak. Patrně ho dřív nebo pozdějc vyzvou, aby odešel. Už mám pro něj připravený pokoj, ale pochybuju, že by ho využil. Moc hrdosti. A právem.“</p>
<p>Johna napadlo něco děsného. <emphasis>Kde přišel</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>té modřině?</emphasis><emphasis> K</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>té, co měl po proměně na obličeji?</emphasis></p>
<p>V tom okamžiku se dveře šatny otevřely a vyšel z nich Qhuinn s výrazným úsměvem na tváři. „Jdeme, pánové?“ Když si bral knihy, byl už zase frajer. „Hodíme sebou, než nám ty dobrý kusy v klubu rozeberou.“</p>
<p>Blay ho plácl po rameni. „Veď nás, maestro.“</p>
<p>Cestou k podzemnímu parkovišti šel Qhuinn napřed, Blay vzadu, John uprostřed.</p>
<p>Když Qhuinn zmizel po schůdkách v autobusu, John zaklepal Blayovi na rameno.</p>
<p><emphasis>Byl to jeho otec, viď?</emphasis></p>
<p>Blay zaváhal. Pak kývl.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola osmnáctá</strong></p>
<p><emphasis>J</emphasis></p>
<p><emphasis>o, tak tohle je buď pekelná pohoda, nebo šílený děs.</emphasis></p>
<p>Když šla Jane chodbou, připadalo jí, jako by kráčela podzemním tunelem v nějakém filmu Jerryho Bruckheimera. Tohle bylo prostředí jak vystřižené z vysokorozpočtového hollywoodského trháku: ocel, tlumené osvětlení ze zapuštěných zářivek, nekonečné vzdálenosti. Každou chvíli odněkud vyběhne Bruce Willis z roku 1988, bosý, v roztrhaném tílku a se samopalem. Vzhlédla k osvětlovacím panelům ve stropě, pak dolů na leštěnou kovovou podlahu. Klidně by se vsadila, že kdyby se do těch zdí někdo pustil vrtačkou, ukázalo by se, že jsou nejmíň patnáct centimetrů silné. Páni, tihle chlapi mají peníze. Hodně peněz. Víc, než kolik se dá vydělat na černém trhu obchodováním s léky na předpis nebo prodejem koksu, cracku a všelijakých jiných drog. Tohle jsou peníze na vládní úrovni, což nasvědčuje tomu, že upíři nejsou jen jiný živočišný druh: je to taky jiná civilizace.</p>
<p>Jak tak všichni tři společně kráčeli, překvapovalo ji, že ji nespoutali. Ale na druhé straně, pacient a jeho kámoš jsou ozbrojeni pistolemi…</p>
<p>„Ne.“ Pacient zavrtěl hlavou. „Nemáte želízka, protože neutečete.“</p>
<p>Jane málem spadla brada. „Nečtěte mi myšlenky.“</p>
<p>„Pardon. Nechtěl jsem, to byla náhoda.“</p>
<p>Odkašlala si, snažila se neodhadovat, jak je velký, když stojí. Měl na sobě pyžamové kalhoty s modrozelenou skotskou kostkou, černé tričko bez rukávů a pohyboval se zvolna, ale se smrtící jistotou, která ji omračovala.</p>
<p>O čem to prve mluvili? „Jak víte, že neuteču?“</p>
<p>„Nezradila byste někoho, kdo vyžaduje zdravotní péči. Nemáte to v povaze, že jo?“</p>
<p><emphasis>No</emphasis><emphasis>… sakra. </emphasis>Zná ji hodně dobře.</p>
<p>„Správně, nemám,“ řekla.</p>
<p>„Nechte toho.“</p>
<p>Red Sox se ohlédl přes Jane na pacienta. „Vrací se ti čtení myšlenek?“</p>
<p>„U ní? Někdy.“</p>
<p>„Hm. Chytáš něco od někoho jinýho?“</p>
<p>„Kdepak.“</p>
<p>Red Sox si posunul čepici. „No, hm… Dej mi vědět, kdybys zachytil nějakou blbost ode mě, jo? Jsou věci, který bych si radši nechal pro sebe, chápeš?“</p>
<p>„Rozuměno. Ačkoliv někdy si nemůžu pomoct.“</p>
<p>„A právě proto budu myslet na baseball, když jsi se mnou.“</p>
<p>„Zaplaťpámbu že nejsi fanda Yankees.“</p>
<p>„Nepoužívej ten výraz na Y. Je tu dáma.“</p>
<p>Nic jiného nebylo řečeno, pokračovali v cestě tunelem a Jane se musela v duchu ptát, jestli nepřichází o rozum. Měla by být vyděšená, je v temném podzemí a v doprovodu dvou obrovských upírů. Jenže není. Kupodivu se cítí bezpečně… jako by ji pacient ochraňoval kvůli slibu, který jí prve dal, a stejně tak Red Sox kvůli poutu, které ho pojí s pacientem.</p>
<p>Kde je v tom, krucinál, nějaká logika, uvažovala.</p>
<p><emphasis>Řekni S! Řekni T! Řekni O! Řekni C!</emphasis><emphasis> A</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>potom K-H-O-L-M! Co je to za slovo? VYMYTÁ HLAVA.</emphasis></p>
<p>Pacient se sklonil k jejímu uchu. „Jako roztleskávačku si vás neumím představit. Ale máte pravdu, oba bychom zabili každýho, kdo by vás i jen polekal.“ Pacient se opět napřímil, obrovitá testosteronová vlna v trepkách.</p>
<p>Jane mu zaťukala na předloktí a ohnutým ukazováčkem naznačila, aby se znovu sklonil. Když poslechl, zašeptala: „Bojím se myší a pavouků. Ale nemusíte tou pistolí, co máte na boku, vystřelit díru do zdi, kdybych na nějakého natrefila, jo? Stejně dobře fungují pastičky a srolované noviny. A taky se tím ušetří práce se silikonovým tmelem a omítkou. Říkám to jen pro jistotu.“</p>
<p>Poplácala ho po rameni, čímž ho propustila, a znovu zaměřila pohled na tunel před sebou.</p>
<p>Vishous se dal do smíchu, zprvu rozpačitě, pak srdečněji, a Jane cítila, jak na ni Red Sox upřeně zírá. Zdráhavě mu pohlédla do očí, protože očekávala, že narazí na jakýsi nesouhlas s tím, co se děje. Místo toho zaznamenala jen úlevu. Úlevu a pochvalu, s níž ten člověk… muž… kristepane, co to vlastně je… hleděl na ni a pak na svého přítele.</p>
<p>Jane se zarděla a odvrátila pohled. Skutečnost, že ten chlap s ní očividně nebude svádět zuřivý souboj o svého nejlepšího kamaráda, by jí neměla připadat jako výhra. To rozhodně ne.</p>
<p>O sto metrů dál došli k pozvolnému krátkému schodišti, které vedlo ke dveřím se zámkovým mechanismem na bázi závory, velkém jako Janina hlava. Pacient k nim přistoupil, vložil kód a ona si představovala, že vstoupí do čehosi na způsob filmů s agentem 007…</p>
<p>No, to tedy zdaleka ne. Byla to komora s policemi žlutých linkovaných kancelářských bloků a náplněmi do tiskárny a krabic kancelářských svorek. Snad na druhé straně…</p>
<p>Kdepak. Byla to prostě kancelář. Běžná, obyčejná kancelář středního vedoucího pracovníka, s psacím stolem a otáčivou židlí a kartotékami a počítačem.</p>
<p>Fajn, tak žádný Jerry Bruckheimer a <emphasis>Smrtonosná</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>past</emphasis>. Zkusme reklamu na pojištění. Nebo hypoteční společnost.</p>
<p>„Tudy,“ řekl V.</p>
<p>Prošli skleněnými dveřmi a pak neoznačenou bílou chodbou až k jakýmsi dvojitým dveřím z nerez oceli. Za nimi byla profesionálně vybavená tělocvična, dost velká, aby v ní mohlo probíhat basketbalové utkání dvou profi mužstev, utkání zápasníků ve volném stylu a volejbalová exhibice současně. Modré žíněnky byly nakladeny na lesklé, medově zbarvené podlaze, a zpod vyvýšených řad tribuny byly zavěšeny boxovací pytle.</p>
<p>Velké peníze. Obrovské. A jak to dokázali postavit, aniž by si toho nikdo z lidské strany všiml? Upírů musí být strašná spousta. Určitě. Dělníci a architekti a řemeslníci… Všichni schopni ztratit se mezi lidmi, pokud je třeba.</p>
<p>Genetik v její hlavě měl co dělat. Jestliže mají šimpanzové 98 % DNA společné s lidmi, jak blízcí jsou jim upíři? A řečeno z hlediska evoluce – kdy se tenhle druh oddělil od lidoopů a Homo sapiens? Jo… páni… dala by cokoli za to, kdyby mohla nakouknout do jejich dvojité šroubovice. Jestli jí opravdu vyčistí hlavu, než ji pustí, přijde lékařská věda o mnoho. Obzvlášť když nedostávají rakovinu a dovedou se tak rychle uzdravovat.</p>
<p>Taková příležitost!</p>
<p>Na druhé straně tělocvičny se zastavili před ocelovými dveřmi s nápisem nářaďovna/osobní trénink. Uvnitř byly stojany a regály plné zbraní: arzenál mečů a nunčaků. Dýky zamčené ve skříňkách. Pistole. Házecí hvězdice.</p>
<p>„Dobrotivý… bože.“</p>
<p>„To je jen pro tréninkové účely,“ řekl V naparovačně.</p>
<p>„Tak s čím tedy, sakra, bojujete?“ Zatímco jí hlavou probíhaly všechny možné scénáře <emphasis>Války světů, </emphasis>zachytila známý pach krve. No, napůl známý. Tenhle pach měl zvláštní odstín, něco kořeněného, a ona si vzpomněla na podobnou vinnou vůni, když byla na operačním sále se svým pacientem.</p>
<p>Naproti se otevřely dveře s označením fyzioterapie. Vystrčil z nich hlavu ten krásný blond upír, který ji vezl z nemocnice. „Díkybohu, že jste tady.“</p>
<p>Všechny Janiny lékařské instinkty naskočily na maximum, když vstoupila do vykachlíčkované místnosti a uviděla z lehátka trčet podrážky dvojice bagančat. Protlačila se před muže, odstrčila je, aby se dostala k tomu, co ležel na stole.</p>
<p>Byl to ten, co ji zhypnotizoval, ten se žlutýma očima a pestrobarevnými vlasy. A opravdu potřeboval ošetření. Levou očnici měl rozdrcenou a vmáčknutou dovnitř, víčko tak naběhlé, že se nedalo otevřít, celá půlka obličeje byla dvakrát větší, než měla být. Měla pocit, že kost nad jeho okem se rozpadla, a stejně tak lícní kost.</p>
<p>Položila mu ruku na rameno a pohlédla do oka, které bylo otevřené. „Vy teda vypadáte.“</p>
<p>Chabě se pousmál. „Neříkejte.“</p>
<p>„Ale já to spravím.“</p>
<p>„Myslíte, že to dokážete?“</p>
<p>„Ne.“ Zavrtěla hlavou. „Já <emphasis>vím, </emphasis>že to dokážu.“</p>
<p>Nebyla plastický chirurg, ale vzhledem k jeho schopnosti hojení si byla jistá, že dokáže problém vyřešit, aniž by ten muž zůstal zohavený. Pokud bude mít patřičný materiál.</p>
<p>Dveře se znovu rozlétly a Jane ztuhla. Ach, bože, to je ten obr s uhlově černými vlasy a černými panoramatickými brýlemi. Prve uvažovala, jestli se jí o něm jen nezdálo, ale očividně byl skutečný. Úplně skutečný. A velel tu. Nesl se, jako by mu patřilo všechno a všichni v místnosti a jako by to všechno dokázal smést mávnutím ruky.</p>
<p>Jediným pohledem ji zaznamenal vedle chlapíka na lehátku a promluvil: „Řekněte mi, že to není pravda.“</p>
<p>Jane instinktivně ucouvla směrem k V a současně ucítila, že on si stoupl těsně za ni. Ačkoliv se jí nedotýkal, věděla, že je blízko. A připraven ji bránit.</p>
<p>Černovlasý potřásl hlavou nad raněným. „Phury… krucinál, musíme tě dostat k Haversovi.“</p>
<p>Phury? Co je to, k čertu, za jméno?</p>
<p>„Ne,“ zněla slabá odpověď.</p>
<p>„Proč sakra ne?“</p>
<p>„Je tam Bella. Uvidí mě takhle… a zmagoří… Už tak krvácí.“</p>
<p>„Aha… hergot.“</p>
<p>„A někoho tu máme,“ zasípal chlápek. Jeho jediné oko zalétlo k Jane. „Je to tak?“</p>
<p>Všichni pohlédli směrem k ní a černovlasý byl jediný, komu to očividně vadilo. Bylo tedy překvapivé, když se zeptal: „Ošetříte našeho bratra?“</p>
<p>Dotaz nezněl hrozivě, spíš uctivě. Zjevně ho prvotně rozrušilo, že jeho kámoš je odepsaný a nikdo ho neošetřuje.</p>
<p>Odkašlala si. „Jo, udělám to. Ale s čím mám pracovat? Budu ho muset uspat…“</p>
<p>„S tím si nedělejte starosti,“ řekl Phury.</p>
<p>Střelila po něm klidným pohledem. „Chcete, abych vám dávala obličej dohromady bez celkové anestézie?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>Možná mají jiný práh bolestivosti…</p>
<p>„Zbláznil ses?“ zamumlal Red Sox.</p>
<p>Takže, asi nemají.</p>
<p>Ale dost řečí. Pokud se tenhle kluk, zřízený jako Rocky Balboa, hojí tak rychle jako její pacient, musí operovat hned, než kosti srostou špatně a ona je bude muset znovu lámat.</p>
<p>Rozhlédla se po místnosti, uviděla prosklené skříňky plné materiálu a doufala, že z toho, co tu je, dá dohromady chirurgickou soupravu. „Nejspíš nikdo z vás nemá zdravotnické zkušenosti?“</p>
<p>V jí promluvil hned u ucha, takřka těsně u ní. „Jo, můžu asistovat. Mám zdravotnickej výcvik.“</p>
<p>Ohlédla se na něj, projela jí vlna žáru.</p>
<p><emphasis>Zpátky do hry, Whitcombová.</emphasis> „To je dobře. Máte nějaké lokální anestetikum?“</p>
<p>„Lidokain.“</p>
<p>„Co takhle nějaká sedativa? A možná trochu morfia. Kdyby sebou cuknul v nesprávnou chvíli, mohla bych ho připravit o zrak.“</p>
<p>„Jo.“ Když V zamířil k řadě skříněk z nerez oceli, všimla si, že se trochu potácí. Ta chůze tunelem byla dlouhá, a i když navenek působil uzdraveně, ještě pořád ho dělilo jen pár dní od operace srdce.</p>
<p>Chytila ho za paži a přitáhla zpátky. „Vy si sednete.“ Pohlédla na Red Soxe. „Přineste mu židli. Hned.“ Když pacient pootevřel ústa k námitce, umlčela ho tím, že se vydala na druhý konec místnosti. „Nezájem. Potřebuju, abyste mi pomáhal při operaci, a tohle možná chvíli potrvá. Je vám líp, ale nejste tak silný, jak si myslíte, tak si sedněte na zadek a řekněte mi, kde najdu, co potřebuju.“</p>
<p>Okamžik bylo ticho, pak někdo vyštěkl smíchem, zatímco její pacient v pozadí klel. Ten, co vypadal jako král, se na ni začal zubit.</p>
<p>Red Sox přivezl židli na kolečkách od vířivky a najel s ní zezadu Vishousovi do nohou. „Zaparkuj, chlapáku. Doktorka to nařídila.“</p>
<p>Našla standardní skalpel, pinzetu a sání, pak požádala o chirurgický drát a nitě. Betadin, ústrojný roztok k proplachování, gázové polštářky, latexové rukavice.</p>
<p>Sama žasla, jak rychle se to nashromáždilo, ale na druhé straně, ona a její pacient byli na stejné vlnové délce. Stručně ji dirigoval po místnosti, předvídal, co bude asi potřebovat, a neplýtval slovy. Ideální sestra, takříkajíc.</p>
<p>Zhluboka vzdychla úlevou, že mají chirurgické znalosti. „A chirurgickou lupu nejspíš nemáte?“</p>
<p>„Skříňka u vozíku,“ řekl V „Dolní zásuvka. Levá strana. Mám se umejt?“</p>
<p>„Jo.“ Šla tam a našla lupu s klipsnou, která se dala připevnit na brýle. „Máme rentgenové zařízení?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Kruci.“ Založila si ruce v bok. „To je jedno. Půjdu do toho naslepo.“</p>
<p>Zatímco si nasazovala lupu, V vstal a začal si drhnout ruce a předloktí nad umyvadlem v protějším rohu. Když byl hotový, vystřídala ho, pak si navlékli rukavice.</p>
<p>Vrátila se k Phurymu, pohlédla mu do zdravého oka. „Patrně to bude bolet i s lokálkou a trochou morfia. Pravděpodobně omdlíte a já doufám, že to bude spíš dřív než později.“</p>
<p>Došla si pro stříkačku a ucítila, jak se do ní vlévá známá energie, jak se chystá napravit, co je třeba…</p>
<p>„Počkat,“ řekl. „Žádné drogy.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Prostě to udělejte.“ V jeho oku byla chmurná nedočkavost, která nebyla v pořádku ve velmi mnoha ohledech. <emphasis>Chtěl, </emphasis>aby ho to bolelo.</p>
<p>Přimhouřila oči. A v duchu se ptala, jestli si to nenechal udělat naschvál.</p>
<p>„Pardon.“ Jane propíchla gumovou zátku ampule s lidokainem jehlou. Natahovala, co bylo třeba, a řekla: „Nepřipadá v úvahu, že bych do toho šla bez umrtvení. Pokud vám to tak vadí, najděte si jiného chirurga.“</p>
<p>Odložila skleněnou lahvičku na ocelový pojízdný stolek a sklonila se nad jeho obličejem, stříkačku ve vzduchu. „Tak co bude? Já a tenhle oblbovák, nebo… nikdo?“</p>
<p>Žlutý pohled zaplál hněvem, jako by ho o něco ošidila.</p>
<p>Pak ale promluvil ten chlap, co vypadal jako král.</p>
<p>„Phury, neblbni. Tady je řeč o tvým zraku. Drž klapačku a nech ji dělat její práci.“</p>
<p>Žluté oko se zavřelo. „Tak fajn,“ zamumlal chlapík na lehátku.</p><empty-line /><p>Asi o dvě hodiny později Vishous usoudil, že má problém. Velký malér. Jak zíral na řádky úhledných malých černých stehů v Phuryho obličeji, byl tak vykolejený, že nebyl schopen slova.</p>
<p>Jo. Je v megamaléru.</p>
<p>MUDr. Jane Whitcombová byla mistrovským chirurgem. Absolutní umělkyní. Její ruce byly elegantní nástroje, zrak ostrý jako skalpel, který používala, soustředění zběsilé a nepřekonatelné jako soustředění válečníka v boji. Chvílemi pracovala bleskurychle a jindy zase zpomalila, až se zdálo, jako by se vůbec nepohybovala: Phuryho očnice byla polámaná na mnoha místech a Jane ji skládala zpátky dohromady kousek po kousku, vyndávala úlomky, bílé jako skořápka ústřice, vrtala do lebky a provlékala fragmenty drátkem, do lícní kosti mu vložila šroubek.</p>
<p>V poznal, že není úplně spokojená s konečným výsledkem – poznal to podle tvrdého výrazu v její tváři, když zavírala ránu. A když se jí zeptal, v čem je problém, odpověděla mu, že by raději dala Phurymu do tváře destičku, jenže protože nemají takový materiál po ruce, bude muset prostě doufat, že se kost rychle scelí.</p>
<p>Od začátku do konce byla absolutním pánem situace. Až do té míry, že ho to vzrušilo, což bylo absurdní a ostudné současně. Jenomže ještě nikdy nepotkal ženu – lidskou ženu –, která by se jí podobala. Postarala se o jeho bratra prostě skvěle, s dovedností, jaké by se sám V nikdy nemohl rovnat.</p>
<p><emphasis>Ach, bože… </emphasis>Tady je v sakra strašném maléru.</p>
<p>„Co krevní tlak?“ zeptala se.</p>
<p>„Drží se,“ odvětil. Phury omdlel asi před deseti minutami, ačkoliv jeho dech i tlak zůstávaly pravidelné.</p>
<p>Když Jane otřela okolí oka a lícní kosti a začala na ně přikládat gázu, Wrath si u dveří odkašlal. „Co jeho zrak?“</p>
<p>„To nebudeme vědět, dokud nám to neřekne,“ opáčila Jane. „Nemám jak zjistit, jestli byl jeho zrakový nerv poškozen nebo jestli nedošlo k poškození sítnice nebo rohovky. Kdyby k něčemu z toho došlo, bude muset navštívit jiné zařízení, aby mu to opravili, a to nejen kvůli zdejším omezeným zdrojům. Nejsem oční chirurg a ani bych se o takovou operaci nepokoušela.“</p>
<p>Král si pošoupl sluneční brýle o kousek výš po rovném nose. Jako by uvažoval o svém slabém zraku a doufal, že Phury se nebude muset potýkat s takovým problémem.</p>
<p>Když Jane zakryla Phurymu tvář ze strany gázou, ovinula mu obvaz kolem hlavy jako turban a pak vložila nástroje, které použila, do sterilizačního přístroje. Aby ji pořád nesledoval jako posedlý, zaměstnal se V vyhazováním použitých stříkaček, tamponů a jehel spolu s jednorázovou hadičkou z odsávačky.</p>
<p>Jane si stáhla chirurgické rukavice. „Promluvme si o infekci. Jak náchylní k ní jste?“</p>
<p>„Moc ne.“ V se spustil zpátky na židli. Velmi nerad to přiznával, ale byl unavený. Kdyby ho nepřiměla sedět, už by byl vestoje polomrtvý. „Náš imunitní systém je velice silný.“</p>
<p>„Dal by mu váš doktor antibiotika jako prevenci?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Přistoupila k Phurymu a zadívala se na něj, jako by mu odečítala životní funkce bez stetoskopu a manžety na měření krevního tlaku. Pak vztáhla ruku a shrnula mu ty nádherné vlasy dozadu. Její majetnický pohled a to gesto Vishouse naštvaly, i když ho naštvat neměly: samozřejmě bude mít o jeho bratra mimořádný zájem. Právě mu znovu poskládala půlku obličeje.</p>
<p>Ale <emphasis>stejně</emphasis>.</p>
<p>Do prčic, ti vázací mužští jsou jen pro vztek, co?</p>
<p>Jane se sklonila k Phurymu uchu. „Vedl jste si dobře. Bude to dobré. Jen odpočívejte a ať zapracuje to vaše fantastické hojení, platí?“ Poplácala ho po rameni a zhasla silnou lampu nad lehátkem. „Bože, hrozně ráda bych vás studovala.“</p>
<p>Z kouta zavanul chlad, jak Wrath řekl: „Ani náhodou, paní doktorko. Nebudeme dělat pokusný morčata pro radost lidský rasy.“</p>
<p>„Ani jsem nedoufala.“ Rozhlédla se po nich. „Nechci ho nechat bez dozoru, takže s ním tady zůstanu buď já nebo někdo jiný. A jestli odejdu, budu ho chtít asi za dvě hodiny zkontrolovat, abych věděla, jak se mu daří.“</p>
<p>„Zůstaneme tady,“ řekl V.</p>
<p>„Vypadáte, že každou chvíli upadnete.“</p>
<p>„To ani náhodou.“</p>
<p>„Jen proto, že sedíte.“</p>
<p>Představa, že je před ní oslabený, mu naostřila hlas. „O mě se nestarejte, ženská.“</p>
<p>Zamračila se. „Fajn, to bylo konstatování faktu, ne obava. Dělejte si, co chcete.“</p>
<p><emphasis>Auvajs. Jo… prostě</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>auvajs.</emphasis></p>
<p>„Jak je libo. Budu venku.“ Vstal a rychle odešel.</p>
<p>V nářaďovně popadl z chladicí skříně láhev Aquafiny, pak se natáhl na lavici. Když otevíral uzávěr, mlhavě zaznamenal, že přicházejí Wrath a Rhage a něco mu říkají, ale nevnímal je.</p>
<p>Příšerně ho štvalo, že chce, aby na něm Jane záleželo. Ještě větší ranou pro jeho ego bylo, že ho bolí, když jí na něm nezáleží.</p>
<p>Zavřel oči a snažil se uvažovat logicky. Nespal celé týdny. Pronásledovala ho ta noční můra. Skoro zemřel.</p>
<p>Poznal svou safraportskou matinku.</p>
<p>V nasál většinu vody z láhve. Je celkově rozhozený, a to je určitě důvod, proč je taková citlivka. O Jane vlastně vůbec nejde. To ta situace. Jeho život se proměnil v mísu guláše, a to je důvod, proč je z ní tak na větvi. Protože ona mu jistě neposkytuje nic, čeho by se chytil. Zachází s ním jako s pacientem a jako s vědeckou kuriozitou. A ten orgasmus, co jí skoro navodil? Byl si sakra jistý, že kdyby byla vzhůru, nikdy by k tomu nedošlo: ty představy, co o něm měla, to byla jen ženská fantazie o tom, jaké by to bylo, milovat se s nebezpečnou příšerou. Nešlo o to, že by o něj stála v reálném životě.</p>
<p>„Ahoj.“</p>
<p>V otevřel oči a vzhlédl k Butchovi. „Ahoj.“</p>
<p>Polda odstrčil Vishousovy nohy stranou a sedl si na lavici. „Člověče, s tím Phurym to parádně sfoukla, co?“</p>
<p>„Jo.“ V pohlédl na otevřené dveře do fyzioterapeutické ordinace. „Co tam dělá?“</p>
<p>„Prohlíží všechny skříňky. Prej chce vědět, jakej máme inventář, ale myslím, že ve skutečnosti vlastně hlídá Phuryho a snaží se dělat, jako že nic.“</p>
<p>„Nemusí ho hlídat pořád,“ zamumlal V.</p>
<p>Jak mu ta věta vyšla z úst, nemohl uvěřit, že žárlí na zraněného bratra. „Totiž chci říct…“</p>
<p>„Ne. Neboj se. Já ti rozumím.“</p>
<p>Butch začal praskat klouby na prstech, V v duchu zaklel a uvažoval o odchodu. Ty lupavé zvuky bývaly předehrou ke Smyslupnému Rozhovoru. „Co je.“</p>
<p>Butch propnul paže, košile od Gucciho se mu těsně napjala na ramenou. „<emphasis>Nada. </emphasis>No, akorát… Chci, abys věděl, že to schvaluju.“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Ji. Tebe a ji.“ Butch se ohlédl, pak odvrátil pohled. „Je to dobrá kombinace.“</p>
<p>V tichu, jež následovalo, sledoval V pohledem profil svého nejlepšího přítele, od tmavých vlasů, spadajících přes hezké čelo, přes rozpláclý nos až k výrazné bradě. Poprvé po dost dlouhé době po Butchovi netoužil. Což by se mělo brát jako zlepšení. Místo toho se cítil ještě hůř, ale z jiného důvodu.</p>
<p>„Neexistuje žádný ona a já, kámo.“</p>
<p>„Kecy. Viděl jsem to hned potom, cos mě vyléčil. A to spojení každou hodinu sílí.“</p>
<p>„Nic se neděje. Říkám ti čistočistou pravdu.“</p>
<p>„Fajn, no… Tak jaká je voda?“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Je Nil v tuhle roční dobu teplý?“</p>
<p>Vishous tu hlášku ignoroval a přistihl se, že soustředí pohled na Butchovy rty. Velmi tichým hlasem řekl: „Víš… Já jsem s tebou chtěl mít sex.“</p>
<p>„Vím.“ Butchova hlava se prudce otočila a jejich oči se setkaly. „To už je minulost, co.“</p>
<p>„Asi je. Jo.“</p>
<p>Butch ukázal hlavou k otevřeným dveřím fyzioterapeutické ordinace. „Kvůli ní.“</p>
<p>„Možná.“ V se podíval přes nářaďovnu a zahlédl Jane, probírající se ve skříňce. Když se ohnula v pase, jeho tělo na ni okamžitě zareagovalo a on musel pohnout boky, aby se hlavička jeho erekce nerozmáčkla jako pomeranč. Když bolest opadla, uvažoval nad tím, co kdy cítil ke svému spolubydlícímu. „Musím říct, že mě překvapilo, jak pohodově to bereš. Myslel jsem, že tě to bude děsit nebo tak.“</p>
<p>„S tím, co cítíš, se nedá nic dělat.“ Butch upřeně hleděl na své ruce, prohlížel si nehty. Náramek hodinek značky Piaget. Platinový manžetový knoflíček. „Kromě toho…“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>Policajt zavrtěl hlavou. „Nic.“</p>
<p>„Řekni to.“</p>
<p>„Kdepak.“ Butch vstal a protáhl se, jeho mohutné tělo se prohnulo v pase. „Vrátím se do Doupěte…“</p>
<p>„Chtěls mě. Aspoň trošičku.“</p>
<p>Butch si srovnal záda, paže mu klesly podél boků, hlava se usadila na svém místě. Zamračil se, tvář se mu svraštila. „Ale teplej nejsem.“</p>
<p>V nechal spadnout bradu jako prosťáček a potřásl hlavou. „Ne, fakt? To je ale <emphasis>děsnej </emphasis>šok. Já si byl jistý, že všechny ty kecy já-hodnej-irskej-katolickej-klučina-z-Jihu jsou jen fasáda.“</p>
<p>Butch mu ukázal prostředníček. „Jen si posluž. A homosexuálové mi nevadí. Pokud jde o mě, lidi by měli souložit s tím, s kým chtějí a jak jim to vyhovuje, pokud je všem zúčastněným přes osmnáct a nikdo nepřijde k úhoně. Já jen náhodou stojím o ženský.“</p>
<p>„Uklidni se. Jen tě pošťuchuju.“</p>
<p>„To věřím. Víš, že nejsem homofob.“</p>
<p>„Jo, já vím.“</p>
<p>„A ty?“</p>
<p>„Homofob?“</p>
<p>„Gay nebo bi.“</p>
<p>V vydechl a litoval, že nevyfukuje cigaretový kouř; reflexivně se poplácal po kapse a uklidnila ho skutečnost, že si s sebou přinesl pár ubalených cigár.</p>
<p>„Hele, V, já vím, že to děláš se ženskýma, ale to, jak to s nima děláš, je jen věc kůže a vosku. Mezi tebou a chlapama je to jiný?“</p>
<p>V si rukou v rukavici pohladil bradku. Vždycky měl pocit, že neexistuje nic, co by si on a Butch mezi sebou neřekli. Ale tohle… tohle bylo těžké. Hlavně proto, že nechtěl, aby se mezi nimi něco změnilo, a vždycky se obával, že kdyby se jeho sexuální eskapády probíraly příliš otevřeně, bylo by to divné. Pravda byla taková, že Butch byl heterosexuál od přírody, nejen díky výchově a původu. A jestli pociťoval tu a tam něco trochu odlišného vůči Vishousovi? Nebyla to úchylka, která by ho patrně znepokojila.</p>
<p>Vishous převalil mezi dlaněmi láhev s vodou. „Jak dlouho se mě na to už chceš zeptat? Jestli jsem gay.“</p>
<p>„Dost dlouho.“</p>
<p>„Bál ses, co řeknu?“</p>
<p>„Kdepak, protože mně je to jedno, tak nebo tak. Jsem tvůj kamarád, ať už máš rád mužský nebo ženský nebo obojí.“</p>
<p>Vishous se zadíval svému nejlepšímu příteli do očí a uvědomil si… jo, Butch ho nebude soudit. Jsou v pohodě, děj se co děj.</p>
<p>Vishous zaklel, přetřel si dlaní střed hrudi a zamrkal. Nikdy neplakal, ale měl pocit, že teď začne.</p>
<p>Butch kývl, jako by přesně věděl, oč jde. „Jak jsem řekl, chlape, je to jedno. Ty a já? Pořád stejný, je to jedno, s kým si užíváš. Ačkoliv… kdybys šel po ovcích, bylo by to těžký. Nevím, jestli bych to zvládnul.“</p>
<p>Vishous se musel usmát. „Zemědělský zvířata mě neberou.“</p>
<p>„Vadí ti sláma v kalhotách?“</p>
<p>„Nebo vlna mezi zubama.“</p>
<p>„Aha.“ Butch se znovu ohlédl. „Tak jaká je odpověď, V?“</p>
<p>„Co myslíš?“</p>
<p>„Myslím, jestlis to dělal s mužskýma.“</p>
<p>„Jo. Dělal.“</p>
<p>„Ale hádám…“ Butch zahrozil prstem. „Hádám, že je nemáš radši o nic víc než ženský. Obě pohlaví jsou ti z dlouhodobýho hlediska ukradený, protože jsi vlastně nikdy neměl nikoho rád. Až na mě. A… na svou doktorku.“</p>
<p>Vishous sklopil oči a vadilo mu, že je tak průhledný, ale vlastně ho to nepřekvapovalo. On a Butch už jsou takoví. Žádná tajemství. A v tomhle ohledu… „Asi bych ti měl něco říct, poldo.“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Jednou jsem mužskýho znásilnil.“</p>
<p>Páni, v tom tichu by bylo slyšet cvrkat cvrčka.</p>
<p>Po chvíli Butch klesl zpátky na lavici. „Vážně?“</p>
<p>„Ještě ve válečnickým táboře… Když jsi někoho při cvičení porazil, opíchal jsi ho před ostatníma vojákama. A já vyhrál první boj, do kterýho jsem šel po proměně. Ten mužskej… nejspíš s tím svým způsobem souhlasil, chci říct, podřídil se, ale nebylo to, jak má být. Já… No, nechtělo se mi do toho, ale nepřestal jsem.“ Vishous vyndal z kapsy cigaretu a zadíval se na tenký bílý svitek. „Bylo to těsně předtím, než jsem tábor opustil. Těsně předtím… než mě potkaly jiný věci.“</p>
<p>„To bylo tvoje poprvé?“</p>
<p>Vishous vyndal zapalovač, ale neškrtl jím. „Náramnej začátek, co.“</p>
<p>„Ježíši…“</p>
<p>„Každopádně, když jsem vyšel do světa, experimentoval jsem se spoustou blbostí. Byl jsem vážně naštvanej a… jo, prostě totálně dožranej.“ Pohlédl na Butche. „Není toho moc, co bych nevyzkoušel, poldo. A většinou to bylo drsný, jestli mi rozumíš. Vždycky se souhlasem, ale bylo to – pořád je – na hraně.“ Vishous se stísněně zasmál. „A taky zvláštně zapomenutelný.“</p>
<p>Butch byl chvíli zticha. Pak řekl: „Asi proto mám Jane rád.“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Když se na ni podíváš? Opravdu ji <emphasis>vidíš</emphasis>, a<emphasis> </emphasis>kdy se ti to stalo naposled?“</p>
<p>Vishous se nadzvedl, pak se soustředěně zadíval do Butchových očí. „Tebe jsem viděl. I když to bylo špatný, viděl jsem tě.“</p>
<p>Do prčic, zní to smutně. Smutně a… osaměle. Díky čemuž zatoužil změnit téma.</p>
<p>Butch plácl Vishouse po stehně, pak vstal, jako by přesně věděl, co si V myslí. „Poslyš, nechci, aby ses cítil mizerně. To je můj živočišnej magnetismus. Jsem neodolatelnej.“</p>
<p>„Vtipálku.“ Vishousův úsměv nevydržel dlouho. „Nenech se moc unášet romantikou, pokud jde o mě a o Jane, kámo. Ona je člověk.“</p>
<p>Butchovi spadla brada a udělal grimasu. „Ne, vážně? To je ale <emphasis>takovej </emphasis>šok! A já si tuhle myslel, že je to ovce.“</p>
<p>Vishous poslal Butche pohledem do háje. „Já ji nezajímám. Ne doopravdy.“</p>
<p>„Víš to jistě?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Aha. No, já na tvým místě bych tu teorii asi vyzkoušel, než ji opustíš.“ Butch si hrábl rukou do vlasů. „Hele, já… Do prčic.“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Jsem rád, žes mi to řekl. O tom sexu.“</p>
<p>„Nic z toho nebyla žádná novinka.“</p>
<p>„Pravda. Ale hádám, že jsi s tím šel ven, protože mi věříš.“</p>
<p>„Věřím. A teď mazej zpátky do Doupěte. Marissa určitě brzy přijde domů.“</p>
<p>„Přijde.“ Butch zamířil ke dveřím, ale pak se zastavil a ohlédl. „V?“</p>
<p>Vishous zvedl oči. „Jo?“</p>
<p>„Myslím, že bys měl vědět, po tomhle hlubokomyslným rozhovoru…“ Butch vážně zavrtěl hlavou. „Stejně spolu nechodíme.“</p>
<p>Oba vybuchli smíchem a polda ještě hýkal, když mizel do tělocvičny.</p>
<p>„Co je tu tak legračního?“ zeptala se Jane.</p>
<p>V se obrnil, než na ni pohlédl, a doufal, že nepoznala, jak je pro něj těžké předstírat klid a vyrovnanost. „Můj kámoš je prostě vůl. To je jeho životní dílo.“</p>
<p>„Každý potřebuje nějaký cíl.“</p>
<p>„Pravda.“</p>
<p>Sedla si na protější lavici a on ji hltal očima, jako by byl celé věky potmě a ona byla svíčka.</p>
<p>„Nebudete se potřebovat znovu nakrmit?“ zeptala se.</p>
<p>„Pochybuju. Proč?“</p>
<p>„Ztrácíte barvu.“</p>
<p><emphasis>No, to se chlapovi stane, když má takhle staženej</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hrudník. </emphasis>„Je mi dobře.“</p>
<p>Nastalo dlouhé ticho. Pak řekla: „Prve jsem se tam uvnitř bála.“</p>
<p>Vyčerpání v jejím hlase způsobilo, že zapomněl na to, jak ho přitahuje, a postřehl, že má ochablá ramena a tmavé kruhy pod očima a těžká víčka. Očividně byla utahaná.</p>
<p><emphasis>Musíš ji pustit, </emphasis>říkal si. <emphasis>Brzy.</emphasis></p>
<p>„Proč jste se bála?“ zeptal se.</p>
<p>„Hodně složitá oblast k nápravě v terénu. Což byla právě ta situace.“ Promnula si obličej. „Byl jste ohromný, mimochodem.“</p>
<p>Obočí mu poskočilo. „Díky.“</p>
<p>Zasténala, zvedla nohy a zasunula si je pod zadek, zrovna jako prve v tom křesle v ložnici. „Dělá mi starosti jeho zrak.“</p>
<p>Páni, kéž by jí tak mohl třít záda. „Jo, další postižení už nepotřebuje.“</p>
<p>„On nějaké má?“</p>
<p>„Protézu. Nohu…“</p>
<p>„V? Můžu s tebou na moment mluvit?“</p>
<p>Vishous prudce otočil hlavu ke dveřím z tělocvičny. Rhage byl zpátky, pořád oblečený v bojovém koženém oděvu. „Ahoj, Hollywoode. Co je?“</p>
<p>Jane se narovnala. „Můžu jít do druhé…“</p>
<p>„Zůstaňte,“ řekl V. Nic z toho, co se tu děje, pro ni nebude trvalé, takže je jedno, co uslyší. A kromě toho… jedna část jeho mozku – šílená část, která v něm budila touhu praštit se do hlavy lahví od rumu – toužila vyždímat do poslední kapky každou vteřinu, kterou s ní stráví.</p>
<p>Když se znovu uvelebila, V kývl na bratra. „Mluv.“</p>
<p>Rhage se podíval z Vishouse na Jane a zase zpátky, jeho jílově zbarvené oči byly příliš chytré na Vishousův vkus. Pak pokrčil rameny. „Našel jsem dneska v noci zneškodněnýho <emphasis>bezduchýho</emphasis>.“</p>
<p>„Jak zneškodněnýho?“</p>
<p>„Vykuchanýho.“</p>
<p>„Někým z nich?“</p>
<p>Rhage pohlédl na dveře fyzioterapeutické ordinace. „Kdepak.“</p>
<p>Vishous sledoval jeho pohled a zamračil se. „Phury? Ale jdi, ten by nikdy takovou blbost neudělal. To musel být pekelnej boj.“</p>
<p>„Tady je řeč o řezničině, V. Chirurgický řezy. A ne že by ta věc spolkla bratrovi klíče od auta a on je chtěl dostat zpátky. Myslím, že to udělal víceméně bezdůvodně.“</p>
<p><emphasis>No</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> sakra.</emphasis><emphasis> </emphasis>V řadách Bratrstva byl Phury gentleman, ušlechtilý bojovník, ten, co splňoval všechna skautská pravidla. Dodržoval všechna možná měřítka, a čest v bitevní aréně byla jedním z nich, i když si jejich nepřátelé takovou poctu nezasluhovali.</p>
<p>„Tomu nemůžu uvěřit,“ zamumlal Vishous. „Chci říct… sakra.“</p>
<p>Rhage vyndal z kapsy lízátko, rozbalil ho a strčil do pusy. „Kašlu na to, jestli chce ty lotry rozcupovat jako daňový přiznání. Nelíbí se mi ale, co ho k tomu žene. Jestli kolem sebe takhle řeže, tak to má na svědomí nějaká velká frustrace. A jestli důvod k tomu, že si nechal dneska v noci takhle rozbít obličej, bylo to, že si tak pilně hrál na <emphasis>Saw II, </emphasis>tak je tu taky problém bezpečnosti.“</p>
<p>„Řekneš to Wrathovi?“</p>
<p>„Ještě ne. Chtěl jsem promluvit nejdřív se Z. Pokud dneska v noci dopadne s Bellou u Haverse všechno dobře.“</p>
<p>„Aha… to je teda Phuryho <emphasis>proč</emphasis>, pravda? Jak se té ženské nebo dítěti, co v sobě nosí, něco stane, budeme mít plné ruce práce s oběma.“ V v duchu zaklel, protože náhle pomyslel na všechna těhotenství ve své budoucnosti. <emphasis>Kruci.</emphasis> Ta blbost s Primalem ho zabije.</p>
<p>Rhage rozkousal lízátko, křupání tlumily jeho bezchybné líce. „Phury se musí zbavit tý posedlosti.“</p>
<p>V sklopil oči k podlaze. „Bezpochyby by to udělal, kdyby to dokázal.“</p>
<p>„Poslyš, půjdu najít Z.“ Rhage vytáhl bílou tyčinku z úst a zabalil ji do fialového obalu. „Vy dva nic nepotřebujete?“</p>
<p>Vishous pohlédl na Jane. Upírala oči na Rhage a hodnotila ho jako doktorka, zaznamenávala stavbu jeho těla, v duchu počítala. Nebo aspoň Vishous doufal, že tomu tak je. Hollywood byl pohledný prevít.</p>
<p>Ve Vishousových tesácích to varovně zapulzovalo a v duchu se ptal, jestli někdy získá nazpátek svůj klid a pohodu. Zdálo se, že v Janině přítomnosti žárlí na všechno, co nosí kalhoty.</p>
<p>„Ne, je to dobrý,“ řekl bratrovi. „Díky, chlape.“</p>
<p>Když Rhage odešel a zavřel za sebou dveře, Jane poposedla na lavici a natáhla si nohy. S absurdním přívalem uspokojení si uvědomil, že sedí oba v naprosto stejné pozici.</p>
<p>„Co je to <emphasis>bezduchý</emphasis>?“ zeptala se.</p>
<p>Civěl na ni a v duchu si říkal, že je to s ním beznadějné. „Nemrtvý zabiják, co se snaží vyhubit náš druh.“</p>
<p>„Nemrtvý?“ Svraštila čelo, jako by její mozek odmítal přijmout to, co slyšela. Jako by to byl zmetek, co neprošel kontrolou kvality. „Nemrtvý jak?“</p>
<p>„To je dlouhé povídání.“</p>
<p>„Máme čas.“</p>
<p>„Ne tak moc.“ Vůbec ne moc.</p>
<p>„To vás postřelilo?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„A napadlo to Phuryho?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>Nastalo dlouhé ticho. „Jsem tedy ráda, že jednoho z nich rozřezal.“</p>
<p>Vishousovo obočí vyskočilo až k okraji vlasů. „Vážně?“</p>
<p>„Genetik ve mně se děsí vyhubení. Genocida je… naprosto neodpustitelná.“ Vstala, přistoupila ke dveřím a podívala se na Phuryho. „Zabíjíte je? Ty… <emphasis>bezduché</emphasis>?“</p>
<p>„Od toho tu jsme. Moji bratři a já jsme byli vyšlechtěni k boji.“</p>
<p>„Vyšlechtěni?“ Její tmavě zelené oči se na něj zadívaly. „Jak to myslíte?“</p>
<p>„Genetik ve vás přesně ví, jak to myslím.“ Slovo <emphasis>Primal </emphasis>mu skákalo v hlavě jako pingpongový míček nebo odražená střela. Odkašlal si. Krucinál, vůbec nespěchal s tím, aby si popovídal o své budoucnosti hřebce Vyvolených se ženou, s níž skutečně chce být. Která odchází. Tak asi při západu slunce.</p>
<p>„A tohle je zařízení pro výcvik dalších takových, jako jste vy?“</p>
<p>„No, vojáků, kteří nám pomáhají. Moji bratři a já jsme trochu jiní.“</p>
<p>„Jak to?“</p>
<p>„Jak už jsem řekl, byli jsme konkrétně vyšlechtěni k síle a vytrvalosti a rychlému uzdravování.“</p>
<p>„Kým?“</p>
<p>„To je taky dlouhý příběh.“</p>
<p>„Zkuste to se mnou.“ Když neodpovídal, naléhala. „No tak. Můžeme si klidně povídat, a váš druh mě doopravdy zajímá.“</p>
<p>Ne on. Jejich druh.</p>
<p>Vishous spolkl kletbu. Páni, stává se z něj citlivka, už mu chybí jen nalakované nehty.</p>
<p>Vážně měl sto chutí si zapálit cigaretu, kterou měl v ruce, ale v její přítomnosti nechtěl. „Standardní způsob. Nejsilnější muži se spojovali s nejchytřejšími ženskými. Čehož výsledkem jsou chlapi jako já, kteří mají nejlepší šanci při ochraně rasy.“</p>
<p>„A ženy narozené z takových párů?“</p>
<p>„Byly základem duchovního života druhu.“</p>
<p>„Byly? Takže takové selektivní šlechtění už neprobíhá?“</p>
<p>„Po pravdě řečeno… zase začíná.“ Kruci, opravdu potřebuje cigaretu. „Omluvíte mě?“</p>
<p>„Kam jdete?“</p>
<p>„Jdu si do tělocvičny zakouřit.“ Vsunul si smotek mezi rty, vstal a vyšel těsně za dveře nářaďovny. Opřel se o betonovou stěnu tělocvičny, láhev vody si postavil k nohám a použil zapalovač. Vzpomněl si na matku a spolu s kouřem vydechl slovo <emphasis>kruci</emphasis>.</p>
<p>„Ta kulka byla divná.“</p>
<p>Vishous prudce otočil hlavu. Jane stála ve dveřích, paže zkřížené na hrudi, blond vlasy rozcuchané, jako by si do nich hrábla rukou.</p>
<p>„Prosím?“</p>
<p>„Ta kulka, co vás zasáhla. Používají jiné zbraně?“</p>
<p>Vyfoukl další proužek kouře opačným směrem, pryč od ní. „Jak byla divná?“</p>
<p>„Normální kulky mají kónický tvar, vybíhají na konci buď v ostrém úhlu, pokud jsou z pušky, nebo jsou tupější, když jsou z pistole. Ta, co jste měl v sobě vy, je kulatá.“</p>
<p>Vishous si znovu potáhl z cigarety. „To jste viděla na rentgenu?“</p>
<p>„Jo, pokud jsem viděla, vypadala dráha normálně. Kulka byla na okrajích mírně nerovná, ale to nejspíš způsobilo to, jak se vám odrážela v hrudním koši.“</p>
<p>„No… sám bůh ví, s jakou novou technologií <emphasis>bezduší</emphasis> přijdou. Mají své hračky, jako je máme my.“ Pohlédl na špičku cigarety. „A když je o tom řeč, měl bych vám poděkovat.“</p>
<p>„Za co?“</p>
<p>„Že jste mě zachránila.“</p>
<p>„Moc rádo se stalo.“ Zasmála se. „Vaše srdce mě moc překvapilo.“</p>
<p>„Vážně?“</p>
<p>„Ještě nikdy jsem nic takového neviděla.“ Kývla hlavou směrem k fyzioterapeutické ordinaci. „Chci tady u vás zůstat, dokud se váš bratr nezahojí, můžu? Mám z něj špatný pocit. Nedokážu to přesně určit… Vypadá, jako by byl v pořádku, ale instinkt mě varuje, a když se ten alarm ve mně takhle spustí, vždycky mě mrzí, pokud na něj nedám. Kromě toho mě ve skutečném životě stejně čekají až v pondělí ráno.“</p>
<p>Vishous ztuhl s cigaretou na cestě ke rtům.</p>
<p>„Copak?“ řekla. „Je v tom nějaký problém?“</p>
<p>„Ale… ne. Žádný problém. Vůbec žádný.“</p>
<p>Zůstane. O trochu déle.</p>
<p>V se v duchu usmál. Tak takovýhle je to pocit vyhrát v loterii.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola devatenáctá</strong></p>
<p>J</p>
<p>ohn stál s Blayem a Qhuinnem ve frontě před ZeroSum a nebyl šťastný ani spokojený. Čekali na vstup do klubu už asi hodinu a půl, a jediné dobré na tom bylo, že noc nebyla tak studená, aby jim umrzlo to, co mají mezi nohama.</p>
<p>„Tady teda nemládnu.“ Qhuinn zadupal nohama. „A nepochlapil jsem se, abych si v týhle čekací frontě hrál na popínavou kytku.“</p>
<p>John musel uznat, že kamarád vypadá dnes v noci skvěle: černá košile s rozhaleným límcem, černé kalhoty, černé boty, černá kožená bunda. S tmavými vlasy a různobarevnýma očima poutal spoustu pozornosti lidských žen. Kupříkladu zrovna teď kráčely podél fronty dvě brunety a jedna rudovláska, a co byste řekli, všechny tři si div neukroutily hlavu, když míjely Qhuinna. S typickou nestoudností jejich pohled opětoval.</p>
<p>Blay zaklel. „Ty budeš postrach, co?“</p>
<p>„Tomu věř.“ Qhuinn si popotáhl kalhoty. „Umírám hlady.“</p>
<p>Blay potřásl hlavou, pak očima přelétl ulici. Udělal to už mnohokrát, ostrý pohled, pravou ruku v kapse bundy. John věděl, co má v dlani: pažbu devítky. Blay byl ozbrojený.</p>
<p>Řekl, že pistoli dostal od bratrance a že se to musí tutlat. Ale na druhé straně, muselo to být. Jedním z pravidel výcvikového programu bylo, že ven nemáš chodit se zbraní. Bylo to dobré pravidlo, postavené na teorii, že nedostatečné znalosti jsou nebezpečné a cvičenci by se neměli pouštět do boje, jako by měli půlku mozku. Přesto však Blay trval na tom, že bez kusu železa do centra nepůjde, a John se rozhodl předstírat, že neví, co znamená ta vyboulená kapsa.</p>
<p>A trošičku si také myslel, že kdyby narazili na Lashe, možná by to nebylo tak špatné.</p>
<p>„No, ahoj, dámy,“ řekl Qhuinn. „Kam máte namířeno?“</p>
<p>John se ohlédl. Před Qhuinnem stál párek blondýn, které se tvářily, jako by Qhuinnovo tělo bylo pult s bonbony ve vestibulu kina, kde si vybírají, jestli začnou mléčnými karamelami nebo gumovými medvídky.</p>
<p>Ta napravo, s vlasy až po zadek a sukní o rozměrech papírového ubrousku, se usmála. Zuby měla tak bílé, až se třpytily jako perličky. „Chtěly jsme jít do Screamer’s, ale… pokud máte namířeno sem, možná změníme plány.“</p>
<p>„Usnadněte nám to a stoupněte si k nám do fronty.“ Uklonil se a máchl rukou před sebou.</p>
<p>Blondýna pohlédla na kamarádku, pak předvedla malý děkovný pohyb, zhoupla boky a hlavou a vlasy se jí rozlétly na všechny strany. Vypadalo to, že to má dobře nazkoušené. „Já prostě miluju gentlemany.“</p>
<p>„Jsem gentleman do morku kostí.“ Qhuinn vztáhl ruku, a když ji barbína uchopila, vtáhl ji do fronty. Pár chlapů se zamračilo, ale stačil jeden Qhuinnův pohled a nechali toho. Qhuinn byl vyšší a mohutnější než oni, jako teréňák mezi kombíky.</p>
<p>„Tohle je Blay a John.“</p>
<p>Dívky zazářily na Blaye, který se zarděl do barvy svých vlasů, Johna pak obě přejely letmým pohledem. Dostalo se mu rychlého kývnutí hlavou od obou a pak se v ohnisku jejich zájmu znova ocitli Johnovi přátelé.</p>
<p>Zastrčil ruce do větrovky, kterou si prve vypůjčil, a uhnul z cesty, aby se barbína mohla vmáčknout vedle Blaye.</p>
<p>„Johne? Je to dobrý?“ zeptal se Blay.</p>
<p>John kývl, pohlédl na přítele a rychle znakoval: <emphasis>Jen</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vyklízím pole.</emphasis></p>
<p>„Ach, můj bože,“ řekla barbína.</p>
<p>John strčil ruce zpátky do kapes. Do prčic, nepochybně si všimla, že použil znakovou řeč, a skončí to jednou ze dvou možností: buď jí bude připadat roztomilý, nebo ho bude litovat.</p>
<p>„Máš parádní vohoz!“</p>
<p>„Díky, bejby,“ řekl Qhuinn. „Zrovna jsem si ho koupil. Urban Outfitters.“</p>
<p><emphasis>No jasně. </emphasis>Johna si vůbec nevšimla.</p>
<p>Dvacet minut nato konečně prošli vchodem do klubu a byl to zázrak, že tam Johna pustili. Vyhazovači u dveří zkoumali jeho průkaz div ne protonovým mikroskopem a zrovna začínali vrtět hlavami, když přišel třetí; stačil mu jeden pohled na Blaye a Qhuinna a pustil je dovnitř.</p>
<p>Půl metru za dveřmi už John usoudil, že se mu tam nelíbí. Všude byli lidé, kteří ukazovali tolik kůže, jako by byli na pláži. A tamhleten pár… Krucinál, vážně má ten chlápek ruku pod její sukní?</p>
<p>Ne, to je ruka chlápka za ní. Toho, který se s ní nelíbá.</p>
<p>Všude kolem řvalo techno, řezavý rytmus se rozléhal vzduchem, který byl hutný potem a parfémy a nějakým pižmem, o němž tušil, že je to sex. Laserová světla protínala šero, evidentně mířila přímo na jeho bulvy, protože kam se podíval, tam ji koupil.</p>
<p>Litoval, že nemá sluneční brýle a špunty do uší.</p>
<p>Ohlédl se na ten pár… ehm, trojici. Nebyl si tím jist, ale zdálo se mu, že ta žena sahá do kalhot oběma.</p>
<p><emphasis>Co takhle ještě pásku na oči, </emphasis>pomyslel si.</p>
<p>S Qhuinnem v čele pětice minula oddělený prostor, střežený vyhazovači o velikosti automobilů. Na druhé straně té oplocené barikády, oddělené od obyčejné chamradi stěnou padající vody, seděli v kožených boxech vyparádění lidé – ten typ, co nosí značkové oblečení a nepochybně pije lihoviny, jejichž názvy John nikdy neslyšel.</p>
<p>Qhuinn zamířil do zadní části klubu jako holub vracející se do holubníku, vybral místo u stěny s dobrou vyhlídkou na hemžení na parketě a snadným přístupem k baru. Přijal objednávky na pití od dam a od Blaye, ale John jen zavrtěl hlavou. Tohle prostředí nebylo vhodné k tomu, aby tu kluk jako on byť i mírně ztratil sebekontrolu.</p>
<p>Všechno mu to připomínalo dobu předtím, než se nastěhoval k Bratrstvu. Když byl sám ve světě, zvykl si být všude nejmenší, a páni, tady to platilo taky. Všichni byli vyšší než on, dav se nad ním tyčil, dokonce i ženské. A probouzelo to v něm veškeré instinkty. Pokud máte málo fyzických zdrojů, jimiž byste se mohli bránit, musíte spoléhat na citlivé smysly: vzít nohy na ramena, to byla strategie, která ho vždycky zachránila.</p>
<p>No, zachránila ho vždycky, až na ten jeden případ.</p>
<p>„Bože… ty jsi nádhernej.“ V Qhuinnově nepřítomnosti se obě dívky vrhly na Blaye, obzvlášť barbína, která si ho zřejmě pletla se šplhadlem.</p>
<p>Blay očividně neměl žádnou na mušce, protože nijak rychle nereagoval. Rozhodně je však neodstrkoval, nechal barbínu sahat všude, kam se jí zachtělo.</p>
<p>Qhuinn už se sunul od baru. Propána, tohle bylo něco pro něj, dvě piva v každé ruce, oči upřené na děvčata. Pohyboval se, jako by už provozoval sex, boky se mu při chůzi kroutily, ramena se vlnila jako u chlapa, jehož určitá oblast je v pracovní pohotovosti a připravena k použití.</p>
<p>Páni, holky to hltaly, oči jim planuly, když procházel davem.</p>
<p>„Dámy, musím dostat odměnu za své úsilí.“ Strčil jedno pivo Blayovi, lokl si z druhého a zbývající dvě podržel nad hlavou. „Dejte mi trošku toho, co potřebuju.“</p>
<p>Barbína neváhala, položila mu obě dlaně na hruď a natáhla se. Qhuinn trochu sklonil hlavu, ale moc jí nepomáhal. Takže musela zapracovat ještě usilovněji. Když se jejich rty setkaly, Qhuinn se usmál… a natáhl se a přivinul k sobě druhou dívku. Barbíně to zřejmě ani v nejmenším nevadilo a pomohla mu vtáhnout kamarádku do jeho objetí.</p>
<p>„Pojďme na záchod,“ zašeptala barbína hlasitě.</p>
<p>Qhuinn se naklonil přes barbínu a vtiskl její přítelkyni francouzský polibek. „Blayi? Chceš jít s náma?“</p>
<p>Blay do sebe hodil pivo a těžce polkl. „Ne, já budu tady. Chci si jen vorazit.“</p>
<p>Jeho oči prozradily lež, když na zlomek sekundy zalétly k Johnovi.</p>
<p>Což Johna naštvalo. <emphasis>Nepotřebuju chůvu.</emphasis></p>
<p>„Já vím, kámo.“</p>
<p>Dívky se mračily, zavěšené na Qhuinnova ramena, jako by byl John nějaká protivná hysterka. A zatvářily se doslova namíchnutě, když od nich Qhuinn začal couvat.</p>
<p>John probodl kámoše přísnýma očima. <emphasis>Ať tě sakra</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ani nenapadne zdrhnout. Už nikdy</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tebou nepromluvím.</emphasis></p>
<p>Barbína naklonila hlavu, blond vlasy se jí svezly přes Qhuinnovo předloktí. „Co se děje?“</p>
<p>John znakoval: <emphasis>Řekni jí, že se nic neděje,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>běž si</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>užít. Myslím to vážně, Qhuinne.</emphasis></p>
<p>Qhuinn znakovou řečí odpověděl: <emphasis>Nechce se mi tě tu</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nechat.</emphasis></p>
<p>„Děje se něco?“ zacvrlikala barbína.</p>
<p><emphasis>Jestli nepůjdeš, odcházím. Odkráčím</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tohohle klubu, Qhuinne. Fakt.</emphasis></p>
<p>Qhuinn krátce zavřel oči. Než pak stihla barbína začít nanovo s otázkami, řekl: „Jdeme, dámy. Hned jsme zpátky.“</p>
<p>Když se Qhuinn otočil a dívky odcupitaly s ním, John znakoval: <emphasis>Blayi, jdi si za nima. Já tady počkám.</emphasis><emphasis> </emphasis>Když jeho přítel neodpovídal, pokračoval znakovou řečí: <emphasis>Blayi? Pohni zadkem!</emphasis></p>
<p>Následoval okamžik zdráhání. „Nemůžu.“</p>
<p><emphasis>Proč?</emphasis></p>
<p>„Protože jsem… hm, slíbil jsem, že od tebe neodejdu.“</p>
<p>John ztuhl. <emphasis>Slíbil komu?</emphasis></p>
<p>Blayovy líce hořely jako semafor na křižovatce. „Zsadistovi. Hned potom, co jsem prošel proměnou, vzal si mě po hodině stranou a řekl, že kdybychom šli s tebou ven… Však víš.“</p>
<p>Johnovi vstoupil do hlavy hněv, až se mu rozvibrovala lebka.</p>
<p>„Jen do tvé proměny, Johne.“</p>
<p>John zavrtěl hlavou, protože tak se to dělá, když nemáte hlas a chce se vám řvát. Dunění za očima se během mžiku vrátilo.</p>
<p><emphasis>Něco ti řeknu, </emphasis>znakoval. <emphasis>Když se</emphasis><emphasis> o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mě bojíš, dej mi</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>svou zbraň.</emphasis></p>
<p>V tom okamžiku kráčela kolem nažhavená bruneta v podprsence a kalhotách, které vypadaly, jako by je měla na těle jen namalované. Blay na ni upřel oči a vzduch kolem něj se změnil, z jeho těla sálal žár.</p>
<p><emphasis>Blayi, co se mi tady může stát?</emphasis><emphasis> I</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kdyby Lash přišel…</emphasis></p>
<p>„Má tenhle klub zakázaný. Proto jsem chtěl jít zrovna sem.“</p>
<p><emphasis>Jak to… Nech mě hádat</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Zsadist. Řekl ti, že můžeme jí</emphasis><emphasis>t jenom sem?</emphasis></p>
<p>„Možná.“</p>
<p><emphasis>Dej mi tu zbraň. Dělej.</emphasis></p>
<p>Bruneta se zastavila u baru a ohlédla se. Přímo na Blaye.</p>
<p><emphasis>Neopouštíš mě. Oba jsme</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>klubu.</emphasis><emphasis> A</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>už jsem fakt naštvanej.</emphasis></p>
<p>Nastala pauza. Zbraň<emphasis> </emphasis>přešla z ruky do ruky a Blay do sebe hodil pivo, jako by byl pekelně nervózní.</p>
<p><emphasis>Hodně štěstí, </emphasis>znakoval John.</p>
<p>„Kruci, nemám zdání, jak se to dělá. Ani nevím, jestli o to stojím.“</p>
<p><emphasis>Stojíš.</emphasis><emphasis> A</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>poradíš si. Už jdi, než si najde někoho jinýho.</emphasis></p>
<p>Když John konečně osaměl, opřel se zády o stěnu a zkřížil kotníky. Sledoval dav a záviděl.</p>
<p>Nedlouho poté jím projel šok z poznání, jako by někdo zavolal jeho jméno. Rozhlédl se a v duchu se ptal, jestli na něj odněkud nehulákají Blay nebo Qhuinn. Kdepak. Qhuinna a blondýny nebylo nikde vidět a Blay se opatrně skláněl nad brunetou u baru.</p>
<p>Až na to, že si byl jist, že ho někdo volal.</p>
<p>John začal důkladně pátrat pohledem po okolí, zaměřil se na dav před sebou. Všude kolem byli lidé, a přesto nikdo konkrétní, a užuž chtěl usoudit, že je cvok, když uviděl cizinku, kterou veskrze znal.</p>
<p>Žena stála ve stínu na konci baru, růžová a modrá záře ze zadního osvětlení lahví s lihovinami ji sotva osvětlovala. Vysoká a statná jako muž, měla superkrátké tmavé vlasy a nasupený obličej, který zvěstoval hlasitě a jasně, že s ní lze laškovat jen na vlastní riziko. Oči měla smrtonosně chytré, bojovně vážné a… upíraly se na něj.</p>
<p>Tělo se mu okamžitě napjalo, jako by ho někdo praštil latí: rázem byl zadýchaný a zardělý a pocítil závrať, ale aspoň zapomněl na bolest hlavy.</p>
<p>Ježíšmarjá, jde k němu.</p>
<p>Její chůze byla pružná a sebejistá, jako by stopovala kořist, a chlapi, kteří vážili víc než ona, jí prchali z cesty jako vyplašené myši. Když se k němu přiblížila, John zápasil s větrovkou a snažil se vypadat mužněji. Což byl <emphasis>náramný </emphasis>vtip.</p>
<p>Její hlas byl hluboký. „Jsem ochranka v tomhle klubu a budu tě muset požádat, abys šel se mnou.“</p>
<p>Nečekala na odpověď, vzala ho za rameno a vedla do tmavé chodby. Než si uvědomil, co se děje, strčila ho do místnosti, která byla zjevně určena k výslechům, a přimáčkla ho ke zdi jako hračku.</p>
<p>Zatímco mu předloktím stlačovala průdušnici, až lapal po vzduchu, prošacovala ho. Její ruka byla rychlá a neosobní, když mu přejížděla po hrudi a podél boků.</p>
<p>John zavřel oči a otřásl se. Krucinál, tohle je vzrůšo. Kdyby byl schopen mít erekci, byl si zcela jist, že by momentálně byla tvrdá jako skála.</p>
<p>A pak se rozpomněl, že Blayova neoznačená pistole je ve velké zadní kapse kalhot, které si vypůjčil.</p>
<p><emphasis>Sakra.</emphasis></p><empty-line /><p>V nářaďovně areálu si Jane sedla na lavici, odkud viděla na chlápka, kterého prve operovala. Čekala, až V dokouří cigaretu, a slabý závan jeho exotického tabáku ji šimral v nose.</p>
<p>Bože, ten sen o něm. To, jak vsouval ruku mezi její…</p>
<p>Když pocítila tlak, zkřížila nohy a stiskla je k sobě.</p>
<p>„Jane?“</p>
<p>Odkašlala si. „Ano?“</p>
<p>Jeho hlas byl tlumený, jak pronikal otevřenými dveřmi, smyslné předení bez těla. „Na co myslíte, Jane?“</p>
<p>No jo, jasně, určitě mu bude vykládat, že fantazíruje…</p>
<p><emphasis>Počkat.</emphasis> „Vy už to přece víte, ne?“ Když mlčel, zamračila se. „Byl to sen? Nebo jste…“</p>
<p>Žádná odpověď.</p>
<p>Předklonila se, až na něj viděla skrz rám dveří. Vydechoval kouř a současně strkal nedopalek do láhve s vodou.</p>
<p>„Co jste se mnou udělal?“ otázala se.</p>
<p>Pevně přišrouboval uzávěr, svaly na předloktích se mu napjaly. „Nic, co byste nechtěla.“</p>
<p>I když se na ni nedíval, namířila na něj prstem jako pistolí. „Už jsem vám to říkala. Nelezte mi do hlavy.“</p>
<p>Podíval se jí do očí. Ach… bože… Žhnuly bíle jako hvězdy, pálily jako slunce. V okamžiku, kdy ji zasáhl pohledem, její pohlaví před ním rozkvetlo, ústa zející dokořán, připravená ke krmení.</p>
<p>„Ne,“ řekla, ačkoliv nevěděla, proč se namáhá. Její tělo mluvilo samo za sebe, a on to sakra dobře věděl.</p>
<p>Vishousovy rty se zvlnily tvrdým úsměvem a zhluboka se nadechl. „Miluju, jak teď voníte. Mám sto chutí udělat víc než jen se vám dostat do hlavy.“</p>
<p>Tak jo, očividně má rád nejen muže, ale i ženy.</p>
<p>Jeho výraz náhle povadl. „Ale nebojte se. Nepůjdu tam.“</p>
<p>„Proč ne?“ Jak z ní ta otázka vyhrkla, Jane se v duchu proklela. Když řeknete muži, že o něj nestojíte, a on pak opáčí, že s vámi tedy nebude mít sex, obvykle <emphasis>nereagujete </emphasis>něčím, co zní jako protest.</p>
<p>Vishous se naklonil do dveří a hodil láhev s vodou přes místnost. Přistála v koši na odpadky s rázným žuchnutím, jako by se vracela ze služební cesty domů a byla zatraceně ráda, že je zase zpátky. „Nelíbilo by se vám to se mnou. Fakt ne.“</p>
<p>To se tedy mýlí.</p>
<p><emphasis>Kuš! </emphasis>„Proč?“</p>
<p><emphasis>Sakra! </emphasis>Pro lásku boží, co to říká?</p>
<p>„Prostě by se vám to s mým opravdovým já nelíbilo. Ale byl jsem rád za to, co se stalo, když jste spala. Byla jste dokonalá, Jane.“</p>
<p>Přála si, aby ji přestal oslovovat jménem. Pokaždé, když mu splynulo ze rtů, měla pocit, jako by ji strhával k sobě, vlekl ji vodami, které nechápala, do sítě, kde se může jen zmítat, dokud si neublíží.</p>
<p>„Proč by se mi to nelíbilo?“</p>
<p>Hruď se mu rozšířila a ona poznala, že cítí její vzrušení. „Protože rád ovládám, Jane. Rozumíte tomu, co říkám?“</p>
<p>„Ne, nerozumím.“</p>
<p>Otočil se k ní, vyplnil celý otvor dveří, a její oči zalétly přímo k jeho bokům, jež byly zrádné. Proboha, měl erekci. Byl plně vzrušený. Viděla, jak se ten jeho mohutný detail opírá do flanelových pyžamových kalhot, které měl na sobě.</p>
<p>Zapotácela se, i když seděla.</p>
<p>„Víte, co je to dom?“ řekl tlumeným hlasem.</p>
<p>„Dom… jako…“ <emphasis>Ach. </emphasis>„Sexuálně dominantní?“</p>
<p>Kývl hlavou. „Takový je sex se mnou.“</p>
<p>Jane pootevřela rty a musela odvrátit pohled. Buď to, nebo ji raní mrtvice. Neměla zkušenosti s celým tímhle alternativním životním stylem. Sakra, neměla ani moc času na obyčejný sex, natož aby se zabývala jeho okrajovými oblastmi.</p>
<p>Ať ji vezme čert, ale nebezpečí a divočina s ním jí momentálně připadaly hromsky atraktivní. Ačkoliv to možná bylo tím, že vzato kolem a kolem, tohle nebyl skutečný život, i když byla vzhůru.</p>
<p>„Co děláte?“ zeptala se. „Chci říct, vy je… svazujete?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Čekala, že bude pokračovat. Když nepokračoval, zašeptala: „Ještě něco?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Povídejte.“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Takže je v tom bolest, pomyslela si. Ubližuje jim, než s nimi souloží. Patrně taky během soulože. A přece… Pamatovala si, jak něžně držel v náručí Red Soxe. Možná je to pro něj s muži jiné?</p>
<p>Senzace. Bisexuální dominantní upír, zběhlý v únosech. Páni, z mnoha důvodů by se mu měla vyhnout.</p>
<p>Jane si zakryla tvář dlaněmi, ale naneštěstí jí to jen bránilo dívat se na něj. Nebyl to únik od toho, co se jí dělo v hlavě. Toužila po něm.</p>
<p>„Zatracená práce,“ zamumlala.</p>
<p>„Co se děje.“</p>
<p>„Nic.“ Bože, to je ale lhářka.</p>
<p>„Lhářko.“</p>
<p>Náramné, takže on to taky ví. „Nechci se cítit tak, jak se zrovna teď cítím, jasný?“</p>
<p>Nastala dlouhá pauza. „A jak se cítíte, Jane?“ Když nic neříkala, zašeptal: „Nelíbí se vám, že mě chcete, viďte. Je to proto, že jsem úchyl?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>To slovo jí prostě vystřelilo z úst, ačkoliv to vlastně nebyla pravda. Kdyby k sobě měla být upřímná, byl problém složitější… Vždycky se pyšnila svou inteligencí. Rozum nad emocemi a logické rozhodování, to byly věci, které ji nikdy nenechaly na holičkách. A přesto teď tady prahne po něčem, o čem jí instinkt sděluje, že by jí bez toho bylo daleko, daleko lépe.</p>
<p>Když zavládlo dlouhé ticho, spustila jednu ruku a podívala se ke dveřím. Nestál už mezi veřejemi, ale vycítila, že není daleko. Znovu se předklonila a zahlédla ho. Opíral se o stěnu, zahleděný na modré žíněnky v tělocvičně, jako by to bylo širé moře.</p>
<p>„Promiňte,“ řekla. „Nemyslela jsem to tak.“</p>
<p>„Ale jo, myslela. Ale to je v pohodě. Jsem, co jsem.“ Jeho ruka v rukavici se napjala a ona měla pocit, že to bylo podvědomé.</p>
<p>„Pravda je…“ Nedokončila větu a on zvedl jedno obočí, ačkoliv se na ni nepodíval. Odkašlala si. „Pravda je, že sebezáchova je dobrá věc a měla by řídit mé reakce.“</p>
<p>„A neřídí?“</p>
<p>„Ne… vždycky. S vámi ne vždycky.“</p>
<p>Trochu se pousmál. „Pak jsem jedinkrát v životě rád, že jsem jiný.“</p>
<p>„Bojím se.“</p>
<p>Okamžitě zvážněl, jeho diamantově jasné oči se setkaly s jejíma. „Nebojte se. Neublížím vám. A nedovolím ani, aby vám ublížil někdo jiný.“</p>
<p>Na zlomek vteřiny její zábrany padly. „Slibujete?“ řekla chraplavě.</p>
<p>Položil si ruku v rukavici na srdce, které opravila, a pronesl krásnou záplavu slov, jimž nerozuměla. Pak to přeložil: „Na svou čest a při krvi v mých žilách, tak slibuji sám sobě.“</p>
<p>Sklouzla z něj pohledem, který naneštěstí přistál na stojanu s nunčaky. Zbraně visely na kolících, jejich černé rukojeti spočívaly jako paže na řetězových ramenou, připraveny působit smrtelná zranění.</p>
<p>„Nikdy v životě jsem se tak nebála.“</p>
<p>„Kruci… Promiňte, Jane. Mrzí mě to. A pustím vás. Po pravdě řečeno, teď už můžete odejít, kdykoli budete chtít. Stačí jen říct a odnesu vás domů.“</p>
<p>Vrátila se pohledem k němu a zadívala se mu do tváře. Kolem bradky mu narostly vousy, vytvořily stín na bradě a na lícních kostech, takže vypadal ještě zlověstněji. S tím tetováním kolem oka a při tom, jak byl veliký… Kdyby na něj natrefila někde v opuštěné uličce, v hrůze by utekla, i kdyby nevěděla, že je upír.</p>
<p>A přesto tady byla a věřila, že se jí nic nestane.</p>
<p>Jsou její pocity opravdové? Nebo ve skutečnosti vězí po kolena ve stockholmském syndromu?</p>
<p>Sledovala pohledem jeho širokou hruď a úzké boky a dlouhé nohy. Bože, ať je to, jak chce, touží po něm jako po ničem na světě.</p>
<p>Tiše zavrčel. „Jane…“</p>
<p>„Sakra.“</p>
<p>Také zaklel a pak si zapálil další cigaretu. Vydechl a řekl: „Je ještě jeden důvod, proč s vámi nemůžu být.“</p>
<p>„A to?“</p>
<p>„Koušu, Jane. A nedokázal bych se ovládnout. S vámi ne.“</p>
<p>Rozpomněla se na sen, jak cítila jeho tesáky sunoucí se vzhůru po její šíji s něžným škrábáním. Tělo jí zaplavil žár, i když se v duchu divila, jak může po něčem takovém toužit.</p>
<p>V se vrátil mezi dveře, cigaretu v ruce s rukavicí. Pramínky dýmu stoupaly ze špičky smotku, tenké a půvabné jako vlasy ženy.</p>
<p>S očima upřenýma do jejích si volnou rukou sjel po hrudi dolů, přes břicho k té těžké erekci pod tenkým flanelem pyžamových kalhot. Když se uchopil do dlaně, Jane ztěžka polkla, čirý chtíč do ní vrazil jako fotbalový útočník a zasáhl ji tak prudce, až málem spadla z lavice.</p>
<p>„Jestli dovolíte,“ řekl tiše, „vyhledám vás zase ve spánku. Vyhledám vás a dokončím, co jsem začal. Líbilo by se vám to, Jane? Líbilo by se vám, kdybych přišel?“</p>
<p>Z fyzioterapeutické ordinace zazněl sten.</p>
<p>Jane klopýtla, jak vstávala z lavice a mířila ke svému nejnovějšímu pacientovi, aby ho zkontrolovala. Útěk to byl očividný, ale to bylo jedno – ztratila rozum, takže si momentálně nemusela dělat starosti s hrdostí.</p>
<p>Phury se na lehátku svíjel bolestí, bušil do obvazu na své tváři.</p>
<p>„Hej… klid.“ Položila mu ruku na rameno, zastavila ho. „Klid. Je to dobré.“</p>
<p>Hladila ho po rameni a mluvila na něj, až se zachvěl a uklidnil.</p>
<p>„Bello…“ řekl.</p>
<p>Dobře věděla, že V stojí v koutě, a tak se zeptala: „To je jeho manželka?“</p>
<p>„Manželka jeho dvojčete.“</p>
<p>„Aha.“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>Jane vzala stetoskop a manžetu na měření krevního tlaku a provedla rychlou kontrolu životních funkcí. „Máte normálně nízký tlak?“</p>
<p>„Jo. Tep taky.“</p>
<p>Položila dlaň Phurymu na čelo. „Je teplý. Ale vaše normální teplota je vyšší než naše, že ano?“</p>
<p>„Je.“</p>
<p>Vklouzla prsty do Phuryho pestrobarevných vlasů a pročísla husté vlny, rozčesávala spletence. Byla v nich nějaká černá mastná substance…</p>
<p>„Nedotýkejte se toho,“ řekl V.</p>
<p>Uškubla rukou. „Proč? Co je to?“</p>
<p>„Krev mých nepřátel. Nechci, aby se k vám dostala.“ Přikročil, vzal ji za zápěstí a vedl k umývadlu.</p>
<p>Ačkoliv to bylo proti její přirozenosti, stála nehybně a poslušně jako dítě, zatímco jí mydlil ruce a omýval je. Dotek jeho holé dlaně i kožené rukavice, přejíždějící po jejích prstech… a tření zvlhčené mydlinkami… a jeho žár, pronikající do ní a vybíhající do její paže… to všechno ji zneklidňovalo.</p>
<p>„Ano,“ řekla s pohledem upřeným na to, co dělal.</p>
<p>„Ano co?“</p>
<p>„Přijď za mnou zase ve spánku.“</p><empty-line /><p><strong>Kapitola dvacátá</strong></p>
<p>J</p>
<p>ako šéfka ochranky v ZeroSum neměla Xheh ve svém podniku ráda zbraně, ale obzvlášť nesnášela, když jí tam pobíhali prckové, ozbrojení až po mléčné zoubky.</p>
<p>Tohle pak končí telefonáty na 911. A ona měla moc nerada jednání s caldwellským policejním oddělením.</p>
<p>V tomto duchu se tedy nijak neomlouvala, když popadla tohohle řečeného srágorku a našla u něj zbraň, kterou si prve vzal od toho zrzka, co stál vedle něj. Vyškubla klukovi z kalhot devítku, vyndala zásobník a skořápku glocku hodila na stůl. Náboje strčila do kapsy svých kožených kalhot, pak ho prošacovala, aby našla doklady. Jak ho ohmatávala, vycítila, že patří ke stejnému druhu jako ona, a to ji jaksi namíchlo ještě víc.</p>
<p>Ačkoliv nebyl důvod, proč by mělo. Lidé nemají patent na blbost.</p>
<p>Otočila ho a rázně posadila na židli, přičemž ho držela za rameno a současně otevírala jeho náprsní tašku. Řidičský průkaz byl na jméno John Matthew a podle data narození mu bylo třiadvacet. Adresa zněla na průměrnou, všední část města, ale klidně by se vsadila, že ji v životě ani nezahlédl.</p>
<p>„Vím, co stojí v tvém průkazu, ale kdo jsi ve skutečnosti? Kdo patří do tvé rodiny?“</p>
<p>Otevřel párkrát ústa, ale nic z nich nevyšlo, protože byl očividně podělaný strachy. Což dávalo smysl. Zbaven lesku to byl všeho všudy jen mrňavý pretrans, zářivě modré oči v bledé tváři vyvalené jako míče na basket.</p>
<p>Jo, jasně, je to tvrďák. Cvak, cvak, prásk, prásk, a všechny ty hry na lupiče. Kristepane, už ji otravovalo buzerovat takové pozéry. Možná je na čase dát se trochu na volnou nohu, vrátit se k tomu, co umí nejlíp. Koneckonců, po nájemných vrazích je v těch správných kruzích vždycky poptávka. A protože byla napůl <emphasis>symphath</emphasis>, uspokojení z práce bylo předem zaručené.</p>
<p>„Mluv,“ nakázala a položila náprsní tašku na stůl. „Vím, co jsi zač. Kdo jsou tvoji rodiče?“</p>
<p>Teď vypadal opravdu překvapeně, ačkoliv to jeho vyjadřovací schopnosti nijak nezlepšilo. Když se vzpamatoval z prvního šoku, jenom mával rukama před hrudníkem.</p>
<p>„Nehraj to na mě. Když jsi dost chlap na to, abys nosil zbraň, není důvod, abys teď ze sebe dělal zbabělce. Nebo jsi vlastně zbabělec a to železo tady z tebe má udělat chlapa?“</p>
<p>Jeho ústa se zpomaleným pohybem zavřela a ruce mu klesly do klína. Jako by splaskával, sklopil oči a nahrbila se mu ramena.</p>
<p>Ticho se protahovalo a ona si založila paže na hrudi. „Koukej, kluku, já mám čas celou noc. Takže si můžeš mlčet, jak dlouho chceš. Já nikam nepůjdu, a ty taky ne.“</p>
<p>Xheh se spustilo sluchátko v uchu, a když vyhazovač z baru domluvil, řekla: „Dobrá, přiveď ho sem.“</p>
<p>Zlomek sekundy nato se ozvalo zaklepání na dveře. Když otevřela, stál před ní její podřízený s tím rudovlasým upírem, co prve dal klukovi zbraň.</p>
<p>„Díky, Macu.“</p>
<p>„Není zač, šéfko. Jsem u baru.“</p>
<p>Zavřela dveře a prohlédla si zrzka. Už prošel proměnou, ale nebylo to dlouho: nesl se, jako by ještě neměl jasnou představu o svých rozměrech.</p>
<p>Když strčil ruku do vnitřní kapsy semišového blejzru, řekla: „Vyndáš něco jinýho než průkaz a já tě osobně dostanu na nosítka.“</p>
<p>Zarazil se. „To je jeho průkaz.“</p>
<p>„Už mi ho ukázal.“</p>
<p>„Ne opravdový.“ Chlapík natáhl ruku. „Tenhle je skutečný.“</p>
<p>Xheh od něj vzala laminovanou kartičku a přelétla očima písmena ve Staré řeči, která byla pod fotkou z nedávné doby. Pak pohlédla na kluka. Nepodíval se jí do očí, jen tam seděl, schoulený do sebe, a vypadal, jako by si přál, aby ho ta židle, na které sedí, naráz spolkla.</p>
<p>„Kruci.“</p>
<p>„Bylo mi řečeno, že mám ukázat taky tohle,“ řekl zrzek. Podal jí tlustý kus papíru, který byl poskládaný do čtverce a zapečetěný černým voskem. Když uviděla, co je v něm otištěno, chtělo se jí znovu klít.</p>
<p>Královský erb.</p>
<p>Přečetla si ten zatracený dopis. Dvakrát. „Můžu si to nechat, Zrzku?“</p>
<p>„Ano. Prosím, nechte si to.“</p>
<p>Když ten list znovu skládala, zeptala se: „Máš nějaký průkaz?“</p>
<p>„Jo.“ Dorazila k ní další laminovaná kartička.</p>
<p>Zkontrolovala ji, pak obě průkazky vrátila. „Až sem příště přijdete, nečekejte ve frontě. Půjdete k vyhazovači a řeknete mé jméno. Já si pro vás přijdu.“ Vyndala zbraň. „To je tvoje nebo jeho?“</p>
<p>„Moje. Ale asi bych radši, kdyby ji měl on. Je lepší střelec.“</p>
<p>Zacvakla zásobník zpátky do pažby glocku a podala zbraň mlčícímu klukovi, hlavní dolů. Ruka se mu nezachvěla, když ji od ní bral, ale ta věc se pro něj zdála příliš velká. „Nepoužívej to tady, pokud se nebudeš muset bránit. Je to jasný?“</p>
<p>Kluk kývl, zvedl se z křesla a poloautomatka zmizela v kapse, odkud ji prve vyndala.</p>
<p><emphasis>Bože… krucinál. </emphasis>Není to žádný obyčejný pretrans. Podle průkazu se jmenuje Tehrror, syn válečníka z Bratrstva černé dýky Daria. Což znamená, že se musí postarat, aby se mu při její hlídce nic nestalo. To poslední, co ona a Rehv potřebují, je, aby kluk přišel k úhoně v prostorách ZeroSum.</p>
<p>Náramné. To je jako mít křišťálovou vázu v místnosti plné hráčů rugby.</p>
<p>A navrch ke všemu je němý.</p>
<p>Potřásla hlavou. „No, Blaylocku, synu Rockeův, dohlédni na něj, a my ho taky pohlídáme.“</p>
<p>Když zrzek kývl, kluk k ní konečně zvedl tvář a kdovíproč ji jeho zářivě modrý upřený pohled znepokojil. Ježíši… Je starý. Oči měl prastaré, až ji to na okamžik omráčilo.</p>
<p>Odkašlala si, obrátila se a šla ke dveřím. Když je otevřela, zrzek řekl: „Počkat, jak se jmenujete?“</p>
<p>„Xheh. Řekneš to kdekoli v tomhle klubu, a já tě najdu, než bys řekl švec. Je to moje práce.“</p><empty-line /><p>Když se dveře zavřely, John usoudil, že ponížení je jako zmrzlina: má spoustu různých chutí, zamrazí tě z něj a chce se ti kašlat.</p>
<p>Houby trnitá cesta. Zrovna teď se dusil ve sračkách.</p>
<p><emphasis>Zbabělec.</emphasis> Bože, copak je to tak zřejmé? Ani ho nezná, a hned ho odhadla. Rozhodně je zbabělec. Slabý zbabělec, jehož mrtví nebyli pomstěni, který nemá hlas a tělo by mu nezáviděl ani desetiletý.</p>
<p>Blay zašoupal velkýma nohama, jeho boty vydávaly tichý zvuk, který působil tak hlasitě, jako by někdo v místnůstce řval. „Johne? Chceš jet domů?“</p>
<p><emphasis>No senzace. </emphasis>Jako by byl pětileté dítě, co usíná na večírku dospělých.</p>
<p>Hněv se valil jako hromobití a John cítil, jak ho jeho známá tíže drtí, dodává mu energii. Ach, propána, tohle dobře znal. Takovéhle dožrání složilo Lashe na lopatky. Takováhle zloba přiměla Johna mlátit toho kluka do obličeje, až byla dlažba kolem rudá jako kečup.</p>
<p>Jakýmsi zázrakem ty dva neurony, které Johnovi v hlavě dosud fungovaly racionálně, namítly, že nejlepší pro něj bude opravdu jít domů. Jestli zůstane tady, v tomhle klubu, bude si jen zas a znova přehrávat v hlavě to, co ta ženská prve řekla, dokud nebude tak nepříčetně naštvaný, až udělá něco opravdu pitomého.</p>
<p>„Johne? Jdeme domů.“</p>
<p>Kruci. Tohle měla být Blayova velká noc. Místo toho ztratí šanci pěkně natvrdo si užít. <emphasis>Zavolám Fritzovi.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ty zůstaneš</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Qhuinnem.</emphasis></p>
<p>„Kdepak. Jdeme spolu.“</p>
<p>Náhle bylo Johnovi do pláče. <emphasis>Co to, sakra, bylo na</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tom papíře? Na tom, cos jí dal?</emphasis></p>
<p>Blay se zarděl. „To mi dal Zsadist. Řekl, abych to ukázal, kdybychom se někdy dostali do průšvihu.“</p>
<p><emphasis>Tak co to bylo?</emphasis></p>
<p>„Z říkal, že je to od Wratha jakožto krále. Něco v tom smyslu, že je tvůj <emphasis>ghardian</emphasis>.“</p>
<p><emphasis>Proč jsi mi to nepověděl?</emphasis></p>
<p>„Zsadist řekl, abych to ukázal, jen kdybych musel. A do toho zahrnul i tebe.“</p>
<p>John vstal ze židle a uhladil si vypůjčené šaty. <emphasis>Koukej, chci, abys zůstal</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>užil si…</emphasis></p>
<p>„Přišli jsme spolu. Odejdeme spolu.“</p>
<p>John se na přítele zamračil. <emphasis>Jen proto, že ti</emphasis><emphasis> Z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>řekl,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>abys mi dělal chůvu…</emphasis></p>
<p>Byl to jeden z prvních případů v historických záznamech, kdy Blayova tvář ztvrdla. „Jdi do háje – udělal bych to stejně. A než se pustíš do boje na život a na smrt, rád bych podotkl, že kdybysme si vyměnili role, udělal bys to samý. Přiznej to. Udělal bys to, hergot. Jsme přátelé. Pomáháme si. Dost řečí. Padáme.“</p>
<p>John měl sto chutí nakopnout židli, na které prve seděl. A málem to udělal.</p>
<p>Místo toho zaznakoval: <emphasis>Trhni si.</emphasis></p>
<p>Blay vyndal mobil a vyťukal číslo. „Jen řeknu Qhuinnovi, že se vrátím a vyzvednu ho, kdy bude chtít.“</p>
<p>John čekal a krátce si představil, co asi Qhuinn dělá někde v šeru a napůl v soukromí s jednou z těch lidských žen nebo s oběma. Aspoň on má pěknou noc.</p>
<p>„Jsi to ty, Qhuinne? Jo, my s Johnem jedeme domů. Co – Ne, všechno je v pohodě. Akorát jsme měli srážku s ochrankou… Ne, nemusíš… Ne, všechno je dobrý. Ne, fakt. Qhuinne, nemusíš přestávat… Haló?“ Blay zíral na svůj telefon. „Počká na nás u východu.“</p>
<p>Oba opustili místnůstku a prodírali se mezi rozpálenými a zpocenými lidmi, až John pocítil zběsilou klaustrofobii – jako by ho pohřbili zaživa a vdechoval hlínu.</p>
<p>Když se konečně dostali k východu, Qhuinn stál nalevo u černé stěny. Vlasy měl rozcuchané, podolek košile mu visel ven, rty měl rudé a trochu oteklé. Zblízka páchl parfémem.</p>
<p>Dvěma parfémy.</p>
<p>„Není ti nic?“ zeptal se Johna.</p>
<p>John neodpověděl. Nemohl snést, že všem pokazil noc, a tak se nezastavoval a šel pořád ke dveřím. Až znovu pocítil podivné volání.</p>
<p>Zastavil se s rukama na madlu dveří a ohlédl se. Šéfka ochranky tam stála a pozorovala ho chytrýma očima. Znovu zůstávala ve stínu, tušil, že tak to má nejraději.</p>
<p>Tušil, že vždycky využívá stín ve svůj prospěch.</p>
<p>Tělo mu mravenčilo od hlavy až k patě, měl sto chutí prorazit pěstí zeď, dveře, něčí horní ret. Věděl však, že by mu to nepřineslo uspokojení, po jakém dychtí. Pochyboval, že má vůbec v horní části trupu dost síly, aby prorazil novinový papír.</p>
<p>Tohle zjištění ho přirozeně namíchlo ještě víc.</p>
<p>Otočil se k ní zády a vypadl do mrazivé noci. Jakmile Blay a Qhuinn vyšli za ním na chodník, znakoval: <emphasis>Budu se chvíli courat. Můžete jít se mnou, jestli chcete,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ale nerozmluvíte mi to. Ani náhodou nevlezu do auta</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nepojedu hned domů. Jasný?</emphasis></p>
<p>Přátelé kývli a nechali ho jít v čele, drželi se pár krůčků za ním. Očividně věděli, že mu chybí pramálo, aby ztratil nervy, a že potřebuje prostor.</p>
<p>Jak šli po Desáté ulici, slyšel je tiše rozmlouvat, šeptali si o něm, ale on na to kašlal. Byl jako pytel vzteku. Nic víc.</p>
<p>Aby dostál své slabošské přirozenosti, jeho pochod nezávislosti netrval dlouho. Březnový vítr se rychle prokousal oblečením, které mu půjčil Blay, a bolest hlavy se zhoršila natolik, až skřípal zuby. Představoval si původně, že zavede své přátele až ke caldwellskému mostu a přes něj, že jeho hněv je tak silný, až je vyčerpá, až budou žadonit, aby se zastavil těsně před úsvitem.</p>
<p>Jenomže jeho výkon samozřejmě zdaleka nesplnil očekávání.</p>
<p>Zastavil se. <emphasis>Jdeme zpátky.</emphasis></p>
<p>„Jak chceš, Johne.“ Qhuinnovy různobarevné oči byly nemožně laskavé. „Jak si přeješ.“</p>
<p>Zamířili zpátky k autu, které parkovalo na otevřeném parkovišti asi dva bloky od klubu. Když zahnuli za roh, všiml si, že na budově vedle parkoviště se pracuje, staveniště bylo na noc zavřené, plachty pleskaly ve větru, těžké stroje tvrdě spaly. Johnovi připadalo opuštěné.</p>
<p>Ale na druhé straně, i kdyby se slunil v poli sedmikrásek, viděl by jen stíny. Tahle noc už nemůže být horší. Ani omylem.</p>
<p>Byli dobrých padesát metrů od auta, když k nim vánek přinesl sladkou vůni dětského zásypu. A zpoza korečkového nakladače vystoupil <emphasis>bezduchý</emphasis>.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola dvacátá první</strong></p>
<p>P</p>
<p>hury přišel k sobě, ale nehýbal se. Což bylo pochopitelné vzhledem k tomu, že měl pocit, jako by mu jedna půlka obličeje uhořela. Párkrát se zhluboka nadechl, pak zvedl ruku k té dunivé bolesti. Obvazy měl od čela až k bradě. Patrně vypadá jako statista v <emphasis>Pohotovosti</emphasis>.</p>
<p>Zvolna se posadil a v celé hlavě mu tepalo, jako by mu někdo strčil do nosu pumpičku na kolo a silnou rukou ji rozpumpoval.</p>
<p>Bylo to příjemné.</p>
<p>Spustil nohy z lehátka, zauvažoval o zákonu gravitace a přemýšlel, má-li sílu se s ním popasovat. Usoudil, že to prubne, a vida, podařilo se mu domotat se ke dveřím.</p>
<p>Upřely se na něj dva páry očí, jeden démantově jasný, druhý zelený jako les.</p>
<p>„Ahoj,“ řekl.</p>
<p>Vishousova žena k němu přistoupila a její pohled byl doktorsky hodnotící. „Bože, nemůžu uvěřit, jak rychle se hojíte. Vy byste neměl být ještě ani při vědomí, natožpak chodit.“</p>
<p>„Chcete si zkontrolovat své dílo?“ Když kývla, sedl si na lavici a ona opatrně odloupla náplast. Škubl sebou a podíval se přes ni na Vishouse. „Už jsi o tom pověděl Z?“</p>
<p>Bratr zavrtěl hlavou. „Neviděl jsem ho, a Rhage zkoušel jeho telefon, ale měl ho vypnutý.“</p>
<p>„Takže žádné zprávy od Haverse?“</p>
<p>„O ničem nevím. Ačkoliv máme asi hodinu do rozednění, takže by už brzo měli být zpátky.“</p>
<p>Doktorka polohlasně hvízdla. „Jako by se mi pokožka scelovala před očima. Mohla bych vám přiložit další gázu?“</p>
<p>„Jak je libo.“</p>
<p>Když se vrátila do fyzioterapeutické ordinace, řekl V: „Musíme si popovídat, chlape.“</p>
<p>„O čem?“</p>
<p>„Myslím, že víš.“</p>
<p><emphasis>Kruci. </emphasis>Ten <emphasis>bezduchý</emphasis>. A před bratrem jako V si nikdo nemohl hrát na blbce. Zbývala však možnost lhaní. „Rvačka byla drsná.“</p>
<p>„Kecy. Na to ti nikdo neskočí.“</p>
<p>Phury se v myšlenkách vrátil o dva měsíce zpět, když se stal na čas svým dvojčetem. Doslova. „Zpracovali mě na jednom ze svých stolů, V. Můžu tě ujistit, že oni si s válečnickou etiketou starosti nedělají.“</p>
<p>„Ale dneska v noci jsi to koupil, protože jsi toho zabijáka zrovna porcoval. Viď.“</p>
<p>Jane se vrátila se zdravotnickým materiálem. <emphasis>Díkybohu.</emphasis></p>
<p>Když dokončila převaz, vstal. „Už se přesunu do svého pokoje.“</p>
<p>„Chceš pomoct?“ zeptal se V tvrdým tónem. Jako by měl na srdci ještě spoustu věcí.</p>
<p>„Ne. Trefím sám.“</p>
<p>„No, protože se stejně musíme vrátit, uděláme si kolektivní výlet. A pomalu.“</p>
<p>Což byl sakra dobrý nápad. Hlava mu pukala bolestí.</p>
<p>Byli v půli tunelu, když si Phury uvědomil, že doktorku nikdo nehlídá ani nestřeží. Ale na druhé straně nevypadala, jako by chtěla upláchnout. Po pravdě řečeno, ona a V kráčeli bok po boku.</p>
<p>V duchu se ptal, zda je si některý z nich vědom, jak moc vypadají jako pár.</p>
<p>Když Phury dorazil ke dveřím, které vedly do hlavního domu, rozloučil se, aniž by pohlédl Vishousovi do očí, a vyšel po nízkých schodech, které se zvedaly z tunelu do foyer sídla. Připadalo mu, jako by byla jeho ložnice až na druhém konci města, místo hned nad hlavním schodištěm, a vyčerpání, jež pociťoval, mu sdělovalo, že se potřebuje nakrmit. Což byla náramná otrava.</p>
<p>Nahoře ve svém pokoji se osprchoval a natáhl na své majestátní lože. Věděl, že by měl zavolat jednu z žen, které používal kvůli krvi, ale <emphasis>vůbec</emphasis> neměl zájem. Místo aby zvedl telefon, zavřel oči, nechal paže klesnout podél boků a jeho ruka přistála na knize o palných zbraních, na té, z níž dnes večer vyučoval. Na té, do které zastrčil svou kresbu.</p>
<p>Dveře se otevřely bez zaklepání. Což znamenalo, že je to Zsadist. Se zprávami.</p>
<p>Phury se posadil tak rychle, až mu mozek zakloktal v lebce, zašplouchal a pohrozil, že vyteče ušima. Přiložil si ruku k obvazu a projela jím bolest. „Co se stalo s Bellou?“</p>
<p>Zsadistovy oči byly jako černé díry ve zjizvené tváři. „Co tě to <emphasis>sakra </emphasis>napadlo!“</p>
<p>„Prosím?“</p>
<p>„Dát se přepadnout kvůli…“ Když sebou Phury škubl, Z ztlumil hlasitost, přestal řvát jako na lesy a zavřel dveře. Relativní ticho mu náladu nezlepšilo. Tlumeným hlasem vyštěkl: „Nemůžu uvěřit, že sis hrál na Jacka Rozparovače a nechal se zmlátit…“</p>
<p>„Prosím, řekni mi, jak je Belle.“</p>
<p>Zsadist namířil prst přímo na Phuryho hruď. „Musíš se trošku míň bát o mou <emphasis>shellan</emphasis><emphasis> </emphasis>a trochu víc o vlastní kůži, je ti to jasný?“</p>
<p>Zaplaven bolestí, Phury pevně zavřel zdravé oko. Bratr měl samozřejmě svatou pravdu.</p>
<p>„Kruci,“ vyprskl Z do ticha. „Prostě… <emphasis>kruci</emphasis>.“</p>
<p>„Máš absolutní pravdu.“ Phury si všiml, že jeho ruka svírá knihu o střelných zbraních, a přinutil se ji pustit.</p>
<p>Když se ozvalo cvakání, Phury vzhlédl. Zsadist zas a znova odklápěl palcem vršek svého mobilu. „Mohli tě zabít.“</p>
<p>„Nezabili.“</p>
<p>„Náramná útěcha. Aspoň pro jednoho z nás. Co tvoje oko? Zachránila ho ta Vishousova doktorka?“</p>
<p>„Nevím.“</p>
<p>Zsadist přistoupil k jednomu z oken. Odsunul těžký sametový závěs a zadíval se přes terasu na bazén. Námaha v jeho popleněné tváři byla zřejmá, zuby měl zaťaté, obočí stažené až k očím. Zvláštní… dřív to vždycky býval Z, který se ocital na prahu zkázy. Teď stojí na tom tenkém, kluzkém výběžku Phury, z ustarance se stával důvod k obavám.</p>
<p>„To bude dobrý,“ zalhal a naklonil se na bok pro svůj váček červeného kouře a cigaretové papírky. Rychle si ubalil jednu tlustou cigaretu a hned přišel falešný klid, jako by jeho tělo bylo už dobře vytrénované. „Jen jsem měl blbou noc.“</p>
<p>Zsadist se zasmál, ačkoliv to byla spíš kletba než projev veselí. „Měli pravdu.“</p>
<p>„Kdo?“</p>
<p>„Boží mlýny jsou mrcha.“ Zsadist se zhluboka nadechl. „Ty se necháš tam venku zabít a já…“</p>
<p>„Nedám.“ Znovu vdechl kouř, víc slibovat nechtěl. „Teď mi, prosím tě, řekni, co je s Bellou.“</p>
<p>„Má klid na lůžku.“</p>
<p>„Ach, bože.“</p>
<p>„Ne, je to dobrý.“ Zsadist se podrbal na oholené lebce. „Chci říct, o dítě ještě nepřišla, a jestli zůstane v klidu, tak možná ani nepřijde.“</p>
<p>„Je ve vašem pokoji?“</p>
<p>„Jo, jdu jí pro něco k jídlu. Smí na hodinu denně z postele, ale já jí nechci dát záminku, aby chodila.“</p>
<p>„Jsem rád, že…“</p>
<p>„Houby, bratře. Bylo to pro tebe taky takový?“</p>
<p>Phury svraštil čelo a odklepl cigaretu nad popelníkem. „Pardon?“</p>
<p>„Já jsem na hlavu pořád. Jako by všechno, co dělám, bylo jen napůl pravda, kvůli všem těm blbostem, co mi dělají starosti.“</p>
<p>„Bella…“</p>
<p>„Nejde jen o ni.“ Zsadistovy oči, nyní zase žluté, protože už nebyl tak naštvaný, zalétly na druhý konec místnosti. „Jde o tebe.“</p>
<p>Phury si složitě dával záležet, než přenesl cigáro k ústům a vdechl kouř. Když ho vyfukoval, pátral v myšlenkách po slovech, jimiž by své dvojče uchlácholil.</p>
<p>Nic moc ho nenapadalo.</p>
<p>„Wrath chce, abychom se setkali při setmění,“ řekl Zsadist a znovu se zahleděl z okna, jako by sakra dobře věděl, že žádné smysluplné uklidnění nepřijde. „Všichni.“</p>
<p>„Fajn.“</p>
<p>Po Zsadistově odchodu otevřel Phury knihu o střelných zbraních a vyndal Bellin obrázek, který nakreslil. Přejížděl palcem vyobrazení její líce a upíral na ni své jediné funkční oko. Ticho na něj doléhalo, svíralo mu hruď.</p>
<p>Když se tak všechno uvážilo, bylo možné, že už z té římsy spadl, možná už klouže po srázu vlastní zkázy, naráží na balvany a stromy, nadskakuje a láme si údy, smrtelný náraz už čeká.</p>
<p>Zamáčkl cigaretu. Upadnout do zkázy je trošičku jako zamilovat se: obojí tě svlékne donaha a zůstane to, čím jsi v jádru bytosti.</p>
<p>A pokud mohl ze svých omezených zkušeností soudit, oba konce jsou stejně bolestivé.</p><empty-line /><p>John zíral na <emphasis>bezduchého</emphasis>, který se tu zčistajasna objevil, a nemohl se pohnout. Ještě nikdy nebyl účastníkem autonehody, ale měl pocit, že je to asi takovéhle. Člověk jede a pak se najednou všechno, nač myslel před křižovatkou, zastaví a vystřídá to kolize, která se stane jeho jedinou prioritou.</p>
<p>Sakra, oni opravdu páchnou jako dětský zásyp.</p>
<p>A tenhle naštěstí nemá vybledlé vlasy, takže je to čerstvý rekrut. Což je možná jediný důvod, proč se z toho John a jeho přátelé dostanou živí.</p>
<p>Qhuinn a Blay se ocitli vepředu, zablokovali cestu. Pak ale vyšel ze stínu druhý <emphasis>bezduchý</emphasis>, šachová figura přesunutá neviditelnou rukou. Byl také tmavovlasý.</p>
<p>Bože, ti jsou velcí.</p>
<p>První pohlédl na Johna. „Radši uteč, synku. Sem nepatříš.“</p>
<p>Do horoucích pekel, nepoznali, že je pretrans. Myslí si, že je jen člověk.</p>
<p>„Jo,“ řekl Qhuinn a strčil Johna do ramene. „Prachy jsi dostal. Teď odtud padej, hajzlíku.“</p>
<p>Až na to, že nemůže opustit své…</p>
<p>„Povídám, padej, sakra, odtud.“ Qhuinn ho prudce strčil a John klopýtavě přistál na stohu rolí dehtového papíru, velkých jako pohovky.</p>
<p>Kruci, jestli uteče, je zbabělec. Ale jestli tu zůstane, bude to horší, než kdyby kámošům vůbec nepomáhal. Nenáviděl sám sebe a dal se do běhu, mířil přímo do ZeroSum. Jako idiot si nechal batůžek u Blaye, takže nemohl zavolat domů. A nemohl zrovna marnit čas zjišťováním, jestli někdo z bratrů náhodou nevyrazil na lov tady v okolí. Napadala ho už jen jedna osoba, která jim může pomoci.</p>
<p>U vchodu do klubu šel rovnou k vyhazovači v čele fronty.</p>
<p><emphasis>Xheh. Musím vidět Xheh. Zavolejte mi…</emphasis></p>
<p>„Co to sakra děláš, kluku?“ vyštěkl vyhazovač.</p>
<p>John tvořil ústy zas a znova slovo <emphasis>Xheh</emphasis><emphasis> </emphasis>a přitom znakoval.</p>
<p>„Tak jo, už mě štveš.“ Vyhazovač se vztyčil nad Johnem. „Padej odtud, sakra, nebo zavolám tvý mámě a tátovi.“</p>
<p>Pošklebky lidí ve frontě způsobily u Johna ještě větší paniku. <emphasis>Prosím! Musím vidět Xheh…</emphasis></p>
<p>John uslyšel vzdálený zvuk, který mohl být skřípotem pneumatik auta nebo výkřikem, a když se po něm otočil, bouchla ho do stehna tupá tíha Blayova glocku.</p>
<p>Nemá telefon, ze kterého by poslal textovku. Nemá jak komunikovat.</p>
<p>Ale má v zadní kapse šestiranný zásobník.</p>
<p>John se rozběhl zpátky k parkovišti, kličkoval mezi auty parkujícími podél chodníku, ztěžka dýchal, nohy se mu kmitaly, jak nejrychleji to šlo. V hlavě mu bušilo, námahou bolest tak zesílila, až mu bylo na zvracení. Zahnul za roh, uklouzl po rozsypaném štěrku.</p>
<p><emphasis>Kruci! </emphasis>Blay ležel na zemi, <emphasis>bezduchý</emphasis> mu seděl na hrudi a prali se spolu o něco, co vypadalo jako vystřelovací nůž. Qhuinn se proti druhému zabijákovi držel, ale jejich boj byl na Johnův vkus příliš vyrovnaný. Dřív nebo později jeden z nich…</p>
<p>Qhuinn dostal pravý hák do obličeje, až ho to obrátilo, hlava se mu otočila jako káča a strhla jeho tělo do piruety.</p>
<p>V tom okamžiku do Johna něco vjelo, přišlo to zadem, vstoupilo to do něj jako duch. Staré vědomí toho druhu, jaké se získává zkušenostmi, na které dosud neměl věk, to vědomí vsunulo jeho ruku hluboko do zadní kapsy. Nahmatal glock, odjistil ho a popadl oběma rukama.</p>
<p>Během jediného mžiku zbraň uchopil. V druhém okamžiku už mířila hlaveň na <emphasis>bezduchého</emphasis>, který se rval s Blayem o nůž. V třetí vteřině John stiskl spoušť… a vystřelil <emphasis>bezduchému </emphasis>do hlavy díru jako vrata. Ve čtvrté sekundě se obracel k zabijákovi stojícímu nad Qhuinnem a rovnajícímu si na pěsti mosazný boxer.</p>
<p><emphasis>Prásk!</emphasis></p>
<p>John složil tohoto <emphasis>bezduchého </emphasis>jednou ranou do spánku, černá krev se rozstříkla jako oblak mlhy. Zasažený se sesul na kolena a padl obličejem na Qhuinna… který byl tak omámený, že se nezmohl na nic jiného, než že ze sebe mrtvé tělo shodil.</p>
<p>John pohlédl na Blaye. Zíral na něj naprosto v šoku. „Ježíši Kriste… Johne.“</p>
<p><emphasis>Bezduchý</emphasis> u Qhuinna bublavě vydechl, jako kávovar, který právě dovařil.</p>
<p>Kov, napadlo Johna. Potřebuje něco kovového. Ten nůž, o který se prve pral Blay, nebyl nikde na dohled. Kde by mohl najít…</p>
<p>U korečkového rypadla byla otevřená krabice střešních hřebů.</p>
<p>John k ní přistoupil, jeden si vybral a vrátil se k <emphasis>bezduchému</emphasis><emphasis> </emphasis>u Qhuinna. John zvedl vysoko ruce, vložil celou svou váhu a veškerý hněv do úderu a v mžiku se realita přesypala jako písek: držel dýku, ne kus oceli… a byl velký, větší než Blay a Qhuinn… a dělal to už mnohokrát, přemnohokrát.</p>
<p>Hřeb zajel <emphasis>bezduchému </emphasis>do hrudi a záblesk světla byl jasnější, než John očekával, zasáhl ho do očí a projel mu tělem jako žhavá vlna. Ještě však svou práci nedokončil. Překročil Qhuinna, pohyboval se přes asfaltovou plochu, aniž by cítil zemi pod nohama.</p>
<p>Blay sledoval, neschopen pohybu a slova, jak John znovu zvedá hřeb. Když jím máchl tentokrát, otevřel John ústa a zařval, aniž by vydal hlásku, válečný pokřik o nic méně mocný, než kdyby byl slyšet.</p>
<p>Po záblesku světla začal mlhavě vnímat sirény. Nějaký člověk nepochybně zavolal policii, když uslyšel výstřely.</p>
<p>John nechal paži klesnout k boku, hřeb mu vypadl z ruky a zarachotil na chodníku.</p>
<p><emphasis>Nejsem zbabělec. Jsem válečník.</emphasis></p>
<p>Křeč se ho zmocnila rychle a silně, strhla ho na zem, držela ho neviditelnýma rukama, způsobila, že se zmítal ve vlastní kůži, dokud neztratil vědomí a nezmocnila se ho burácivá nicota.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola dvacátá druhá</strong></p>
<p>K</p>
<p>dyž se Jane a Vishous ocitli znovu v ložnici, posadila se Jane do křesla, které už začínala považovat za své, a V se natáhl na postel. Páni, tohle bude dlouhá noc – ehm, den. Je unavená a nervózní, to není dobrá kombinace.</p>
<p>„Potřebuješ jídlo?“ zeptal se.</p>
<p>„Víš, co bych si dala?“ Zívla. „Horkou čokoládu.“</p>
<p>V uchopil telefon, stiskl tři tlačítka a čekal.</p>
<p>„Objednáváš mi ji?“ řekla.</p>
<p>„Jo. A taky… Nazdárek, Fritzi. Potřebuju…“</p>
<p>Když V zavěsil, musela se na něj usmát. „To je učiněná hostina.“</p>
<p>„Nejedla jsi od…“ Zarazil se, jako by nechtěl připomínat tu část s únosem.</p>
<p>„To nic,“ zamumlala a bez určitého důvodu pocítila smutek.</p>
<p>Ne, byl tu důvod. Brzy odejde.</p>
<p>„Neboj se, nebudeš si mě pamatovat,“ řekl. „Takže po odchodu nebudeš nic cítit.“</p>
<p>Zarděla se. „A… jak přesně čteš myšlenky?“</p>
<p>„Je to jako chytat rádiovou frekvenci. Stávalo se to pořád, ať jsem chtěl nebo ne.“</p>
<p>„Stávalo?“</p>
<p>„Nejspíš se mi polámala anténa.“ Po tváři se mu rozlil trpký výraz, pohled se zaostřil. „Slyšel jsem ale z dobrého zdroje, že se to napraví samo od sebe.“</p>
<p>„Proč to přestalo?“</p>
<p>„Proč je tvá nejmilejší otázka, viď?“</p>
<p>„Jsem vědkyně.“</p>
<p>„Já vím.“ Ta slova byla vyřčena, jako když kočka přede, jako by mu právě řekla, že má na sobě sexy spodní prádlo. „Miluju tvůj mozek.“</p>
<p>Jane pocítila příval radosti, pak se jí v hlavě všechno pomotalo.</p>
<p>Jako by vycítil její konflikt, překryl ten okamžik slovy: „Dřív jsem taky viděl do budoucnosti.“</p>
<p>Odkašlala si. „Vážně? Jakým způsobem?“</p>
<p>„Většinou snové krajiny. Žádná časová linie, jen události v nahodilém sledu. Specializoval jsem se na úmrtí.“</p>
<p><emphasis>Úmrtí? </emphasis>„Úmrtí?“</p>
<p>„Jo, vím, jak všichni moji bratři zemřou. Jen nevím kdy.“</p>
<p>„Ježíši… Kriste. To musí být…“</p>
<p>„Mám v zásobě taky jiné triky.“ Vishous zvedl ruku v rukavici. „Je tu tohle.“</p>
<p>„Na to jsem se chtěla zeptat. Srazilo to jednu z našich sester, když jsem tě měla na pohotovosti. Sundávala ti rukavici, a bylo to, jako by ji zasáhl blesk.“</p>
<p>„Byl jsem v bezvědomí, když k tomu došlo, že?“</p>
<p>„Byl jsi bez sebe.“</p>
<p>„To je tedy patrně jediný důvod, proč přežila. Tenhle malý odkaz po mé matce je zatraceně smrtící.“ Zaťal pěst a hlas mu ztvrdl, slova o sebe cvakala. „A nárokuje si taky mou budoucnost.“</p>
<p>„Jak to?“ Když neodpověděl, jakýsi instinkt ji přiměl říci: „Nech mě hádat, domluvený sňatek?“</p>
<p>„Sňatky. Takříkajíc.“</p>
<p>Jane sebou škubla. I když jeho budoucnost v širším schématu jejího života nic neznamenala, z jakéhosi důvodu se jí stáhl žaludek při pomyšlení, že se stane něčím manželem – manželem spousty žen.</p>
<p>„Hm… Kolik manželek?“</p>
<p>„Nechci o tom mluvit, jo?“</p>
<p>„Tak fajn.“</p>
<p>Asi deset minut nato přivezl starý pán v uniformě anglického majordoma servírovací vozík plný jídla. Hostina byla jako vystřižená z jídelníčku pokojové služby hotelu Four Seasons: belgické vafle s jahodami, croissanty, míchaná vajíčka, horká čokoláda, čerstvé ovoce.</p>
<p>Byla to opravdu krása.</p>
<p>Jane hlasitě zakručelo v břiše, a než si uvědomila, co dělá, už si nakládala na talíř, jako by týden neměla nic v ústech. V polovině druhé porce a třetího šálku horké čokolády ztuhla s vidličkou u úst. Bože, co si o ní asi V myslí. Láduje se jako čuně…</p>
<p>„Mně se to hrozně líbí,“ řekl.</p>
<p>„Vážně? Opravdu schvaluješ, když hltám jídlo jako nevychovaný fracek?“</p>
<p>Kývl, oči mu zářily. „Hrozně se mi líbí, jak jíš. Přivádí mě to do extáze. Chci, abys jedla, dokud nebudeš tak plná, až usneš v křesle.“</p>
<p>V zajetí jeho démantových očí řekla: „A… co se stane pak?“</p>
<p>„Odnesu tě do téhle postele, aniž bych tě probudil, a budu tě hlídat s dýkou v ruce.“</p>
<p>No jo, ten jeskynní muž by neměl být tak přitažlivý. Koneckonců, dokáže se o sebe postarat sama. Ale páni, ta představa, že ji někdo bude hlídat, byla… moc hezká.</p>
<p>„Dojez to,“ ukázal na její talíř. „A dej si ještě kakao z termosky.“</p>
<p>Čert ji vem, ale poslechla ho. Včetně toho, že si nalila čtvrtý šálek horké čokolády.</p>
<p>Když se uvelebila v křesle s hrnkem v rukou, byla blaženě sytá.</p>
<p>Bez zřejmého důvodu řekla: „V dědičnosti se vyznám. Otec byl chirurg.“</p>
<p>„Aha. To z tebe musel být na větvi. Jsi skvělá.“</p>
<p>Jane sklonila bradu k hrudi. „Myslím, že by shledal mou kariéru uspokojivou. Zvlášť jestli budu nakonec učit na Kolumbijské.“</p>
<p>„Shledal by?“</p>
<p>„On i matka jsou mrtví.“ Pokračovala, protože měla pocit, že musí. „Byla to havárie malého letadla asi před deseti lety. Byli na cestě na lékařskou konferenci.“</p>
<p>„Do háje… To mě vážně mrzí. Stýská se ti po nich?“</p>
<p>„Bude to znít ošklivě… ale vlastně ne. Byli to cizinci, se kterými jsem musela žít, když jsem nebyla ve škole. Ale po sestře se mi vždycky stýskalo.“</p>
<p>„Bože, ona je taky po smrti?“</p>
<p>„Vrozená srdeční vada. Umřela rychle, jednou v noci. Otec si vždycky myslel, že jsem šla na medicínu, protože mě inspiroval, ale já to udělala, protože jsem byla naštvaná kvůli Hannah. Pořád jsem.“ Usrkla z hrnku. „Každopádně otec vždycky myslel, že medicína je nejlepší způsob, jak využít můj život. Pamatuju si, jak se na mě díval, když mi bylo patnáct, a říkal mi, že mám štěstí, protože jsem tak chytrá.“</p>
<p>„Věděl tedy, že bys mohla něco dokázat.“</p>
<p>„On to tak nebral. Říkal, že vzhledem k tomu, jak vypadám, bych se zvlášť dobře nevdala.“ Když se V ostře nadechl, usmála se. „Otec byl viktorián, žijící v sedmdesátých a osmdesátých letech. Možná to bylo jeho anglickým původem, kdo ví. Ale myslel si, že ženské by se měly provdat a starat o velký dům.“</p>
<p>„To bylo pěkně hnusné, říct něco takového mladé holce.“</p>
<p>„On by to nazval upřímnost. Věřil na upřímnost. Vždycky říkal, že ta hezká je u nás Hannah. Samozřejmě mu připadala povrchní.“ Bože, proč takhle mluví? „Každopádně, rodiče bývají problém.“</p>
<p>„Jo. To vím. To sakra dobře vím.“</p>
<p>Když oba umlkli, měla pocit, že si V v duchu taky listuje v rodinném albu.</p>
<p>Po chvíli ukázal bradou na televizor s plochou obrazovkou, zavěšený na stěně. „Nechceš koukat na nějaký film?“</p>
<p>Otočila se v křesle a začala se usmívat. „Jo, to chci. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposled viděla nějaký film. Co tu máš?“</p>
<p>„Zavedl jsem kabel, takže máme všechno.“ Ledabyle ukázal na polštáře vedle sebe. „Co kdyby sis sedla sem? Odtamtud, kde jsi, nebudeš vidět.“</p>
<p><emphasis>Trefa</emphasis>. Chtěla být vedle něj. Chtěla být… blízko.</p>
<p>I když její mozek lomil nad danou situací rukama, přistoupila k lůžku, uvelebila se vedle něj, zkřížila paže na hrudi a nohy v kotnících. Bože, byla nervózní jako na prvním rande. Motýli kolem žaludku. Zpocené dlaně.</p>
<p><emphasis>Ahoj, nadledvinky.</emphasis></p>
<p>„Tak na co se rád díváš?“ zeptala se, když uchopil do dlaně dálkový ovladač, který měl na sobě tolik knoflíků, jako by se jím dal startovat raketoplán.</p>
<p>„Dneska mám chuť na něco nudného.“</p>
<p>„Vážně? Proč?“</p>
<p>Jeho démantové oči se na ni upřely, víčka tak spuštěná, že bylo těžké číst v jeho pohledu. „Ale jen tak. Vypadáš unaveně, to je všechno.“</p><empty-line /><p>Na Druhé straně seděla Cormia na svém kavalci. Čekala. Zase.</p>
<p>Rozložila ruce v klíně. Zase je složila. Litovala, že u sebe nemá knihu, která by ji rozptylovala. Jak tam mlčky seděla, krátce zauvažovala, jaké by to bylo, mít vlastní knihu. Možná by si dopředu napsala své jméno, aby ostatní věděli, že je její. Ano, to by se jí líbilo. <emphasis>Cormia.</emphasis> Nebo ještě líp, <emphasis>Cormiina kniha</emphasis>.</p>
<p>Půjčovala by ji sestrám, kdyby chtěly, samozřejmě. Ale věděla by, i kdyby tu knihu držely jiné dlaně a tisk v ní četly jiné oči, že ta vazba a stránky a příběhy v ní jsou její. A kniha by to také věděla.</p>
<p>Vzpomínala na knihovnu Vyvolených s lesem regálů a krásnou, koženě sladkou vůní a nepřekonatelnou hojností slov. Čas, který tam trávila, byl opravdu jejím útočištěm a radostnou samotou. Existovalo tolik příběhů, tolik míst, která její oči nikdy nespatří… a Cormia se hrozně ráda učila. Těšila se na učení. Hladověla po něm.</p>
<p>Obvykle.</p>
<p>Tato hodina byla jiná. Jak seděla na kavalci a čekala, netoužila po učení, které ji čeká: věci, jež se měla dozvědět, nebyly z těch, co by toužila poznat.</p>
<p>„Zdravím tě, sestro.“</p>
<p>Cormia vzhlédla. Vyvolená, která přidržovala bílý závoj ve dveřním otvoru, byla vzorem nesobeckosti a služebnosti, vpravdě vynikající žena. A Laylin výraz klidné spokojenosti a vnitřního míru byl tím, co jí Cormia záviděla.</p>
<p>Což nebylo dovoleno. Závist znamená, že se odděluješ od celku, že jsi individualistka, a navíc malicherná.</p>
<p>„Zdravím.“ Cormia vstala, kolena se jí podlamovala děsem nad tím, kam půjdou. Ačkoliv často chtěla vidět, co je uvnitř Primalova chrámu, nyní si přála, aby nikdy nemusela vkročit do jeho mramorových prostor.</p>
<p>Obě se navzájem uklonily a zaujaly předepsanou pózu. „Je mi ctí být ti ku pomoci.“</p>
<p>Cormia tlumeným hlasem odpověděla: „Jsem… jsem vděčná za tvé pokyny. Veď mě dál, buď tak hodná.“</p>
<p>Když se Laylina hlava znovu vztyčila, bylo v jejích bledě zelených očích vědění. „Myslela jsem, že si třeba chviličku promluvíme tady, místo abychom šly rovnou do chrámu.“</p>
<p>Cormia těžce polkla. „To bych ráda.“</p>
<p>„Smím, sestro?“ Když Cormia kývla, Layla přistoupila ke kavalci a usedla na něj, bílé roucho se jí rozevřelo až do poloviny stehna. „Přisedni si.“</p>
<p>Cormia usedla, matrace pod ní byla tvrdá jako kámen. Nemohla dýchat, nemohla se pohnout, sotva mrkala.</p>
<p>„Sestro má, budu se snažit rozptýlit tvé obavy,“ řekla Layla. „Opravdu, přijde čas, kdy budeš s Primalem ráda.“</p>
<p>„Vskutku.“ Cormia si přitáhla klopy roucha těsněji k sobě. „A přesto bude navštěvovat jiné, že ano?“</p>
<p>„Ty budeš jeho prioritou. Jako jeho inaugurovaná družka u něj budeš mít mimořádné postavení. Pro Primala existuje vzácná hierarchie uvnitř celku, a ty budeš první mezi námi všemi.“</p>
<p>„Ale jak dlouho potrvá, než půjde k ostatním?“</p>
<p>Layla svraštila čelo. „To bude záležet na něm, ačkoliv možná do toho budeš mít co mluvit. Jestli mu budeš vyhovovat, možná zůstane nějakou dobu jen s tebou. Je známo, že už se takové věci staly.“</p>
<p>„Mohla bych mu ale říci, aby vyhledal jiné?“</p>
<p>Laylina dokonalá hlava se naklonila ke straně. „Neboj, má sestro, bude se ti líbit, co mezi vámi bude probíhat.“</p>
<p>„Ty víš, kdo to je, ano? Znáš totožnost Primala?“</p>
<p>„Po pravdě, viděla jsem ho.“</p>
<p>„Viděla?“</p>
<p>„Vskutku.“ Laylina ruka se vznesla k drdolu plavých vlasů a Cormia pochopila to gesto jako znamení, že žena volí slova opatrně. „Je… jaký má válečník být. Silný. Inteligentní.“</p>
<p>Cormia přimhouřila oči. „Necháváš si něco pro sebe, abys ukonejšila mé obavy. Že ano?“</p>
<p>Než stihla Layla odpovědět, odhrnula záclonu Directrix. Aniž by Cormii řekla slovo, přistoupila k Layle a něco jí pošeptala.</p>
<p>Layla vstala, na lících jí rozkvétal ruměnec. „Musím hned odejít.“ Obrátila se ke Cormii, podivný výraz v očích. „Sestro, poroučím se ti až do svého návratu.“</p>
<p>Jak bylo zvykem, Cormia vstala a uklonila se s úlevou, že se lekce odkládá, ať už z jakéhokoli důvodu. „Měj se dobře.“</p>
<p>Directrix však s Laylou neodešla. „Vezmu tě do chrámu a budu pokračovat v tvé přípravě.“</p>
<p>Cormia si ovinula paže kolem ramen. „Nemám počkat na Laylu…“</p>
<p>„Ty mi odporuješ?“ vyštěkla Directrix. „Vskutku, odporuješ. Snad potom budeš také chtít přednášet na téma lekce místo mě, když toho tolik víš o historii a významu postavení, pro které jsi byla vyvolena. S radostí se od tebe poučím.“</p>
<p>„Odpusť mi, Directrix,“ broukla Cormia, zcela zahanbena.</p>
<p>„Co je tu k odpouštění? Jako první Primalova družka mi budeš moci rozkazovat po libosti, takže bych se možná měla hned obeznámit s tvými vůdcovskými schopnostmi. Pověz mi, nebylo by ti milejší, kdybych cestou do chrámu kráčela za tebou?“</p>
<p>Cormii vyhrkly slzy. „Prosím, ne, Directrix.“</p>
<p>„Prosím, ne, co?“</p>
<p>„Budu tě následovat,“ zašeptala Cormia se sklopenou hlavou. „Ne tě vést.“</p><empty-line /><p><emphasis>Ishtar</emphasis> byla ideální volba, říkal si Vishous. Pekelně nudná. Pekelně dlouhá. Vizuálně poutavá asi jako obsah slánky.</p>
<p>„Tohle je nejhorší šmejd, co jsem kdy viděla,“ řekla Jane a znovu zívla.</p>
<p>Bože, ta má pěkné hrdlo.</p>
<p>Vishousovi vyjely tesáky a představoval si, jak předvádí klasického Draculu a vzpíná se nad jejím ležícím tělem, ale přinutil se vrátit pohledem k Dustinu Hoffmanovi a Warrenu Beattymu, trmácejícími se pískem. Vybral tenhle nudný film v naději, že ji uspí – aby mohl vstoupit do její mysli a zmocnit se jí.</p>
<p>Plánoval si, že ji přivede k vyvrcholení ústy, i když jen v přeludu snu.</p>
<p>Zatímco čekal, až ji nuda uvede do spánkové fáze REM, přistihl se, že zírá na pouštní krajinu a zvráceně myslí na zimu… na zimu a svou proměnu.</p><empty-line /><p><emphasis>Vishous prošel proměnou jen několik týdnů poté, co</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pretrans spadl do řeky</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zemřel</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ní. Uvědomoval si</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>změny ve svém těle už dost dlouho předtím, než to</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>udeřilo: trápily ho bolesti hlavy. Měl ustavičný hlad,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>přesto mu bylo na zvracení, když se najedl. Nemohl</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>spát, ačkoliv byl vyčerpaný. Jediné, co zůstávalo stejné, byla jeho agresivita. Požadavkem tábora bylo,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>abyste byli stále připraveni</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>boji, takže zvýšená popudlivost neznamenala žádný přehnaný posun</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeho</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>chování.</emphasis></p>
<p><emphasis>Do své mužské podoby se zrodil</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hlubinách kruté,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>předčasné sněhové bouře.</emphasis></p>
<p><emphasis>V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>důsledku poklesu teplot byly kamenné stěny jeskyně ledové, podlaha studila do nohou</emphasis><emphasis> i</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>skrze boty podšité kožešinou, vzduch byl tak chladný, že se dech srážel</emphasis><emphasis> u</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>úst</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tvořil obláčky. Dokud to trápení trvalo, vojáci</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ženské</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kuchyně spali ve velkých hromadách těl, ne</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kvůli sexu, ale kvůli sdílenému teplu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vishous věděl, že změna přichází, neboť se probudil</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>horkem. Zprvu byl nástup žáru výhodný, ale pak mu tělo běsnilo horečkou</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zaplavil ho trýznivý hlad. Svíjel</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>se na zemi, doufal</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>úlevu,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>žádnou nenalézal.</emphasis></p>
<p><emphasis>Trvalo celou věčnost, než bolest proťal Bloodletterův</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hlas. „Ženské tě nenakrmí.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Vishous ve své otupělosti otevřel oči.</emphasis></p>
<p><emphasis>Bloodletter poklekl. „Jistě víš proč.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Vishous přes sevřené hrdlo polkl. „Nevím.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Prý tě posedly jeskynní malby. Tu tvou ruku převzali duchové uvěznění ve stěnách. Ty tvé oči už ti nepatří.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Když Vishous neodpovídal, Bloodletter řekl: „Nepopíráš to?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Skrz bažinu ve své hlavě se Vishous pokoušel spočítat si efekt, jaký mohou mít obě případné odpovědi.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Zkusil to</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pravdou, ne kvůli věrohodnosti, ale</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pudu</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sebezáchovy. „Já… to popírám.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Popíráš, co ještě říkají?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Co… ještě… říkají?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Že jsi zabil svého druha</emphasis><emphasis> u</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>řeky dlaní.“</emphasis></p>
<p><emphasis>To byla lež,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ostatní chlapci, kteří tam byli, věděli,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>že tomu tak je, protože museli vidět, že pretrans spadl</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>do vody vlastní vinou. Ženské asi došly</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomuto dohadu na základě skutečnosti, že došlo</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>úmrtí</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vishous</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>byl přitom nablízku. Protože proč by ostatní muži chtěli šířit svědectví</emphasis><emphasis> o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vishousově síle?</emphasis></p>
<p><emphasis>Anebo je jim to možná ku prospěchu? Jestliže</emphasis><emphasis> V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nebude mít ženu, která ho nakrmí, zemře. Což pro ostatní</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pretransy není špatná zpráva.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Co říkáš ty?“ otázal se jeho otec.</emphasis></p>
<p><emphasis>Protože Vishous potřeboval působit dojmem síly, zamumlal: „Zabil jsem ho.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Bloodletter se skrz plnovous široce usmál. „Já to tušil.</emphasis><emphasis> A</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>za tvé úsilí ti přivedu ženskou.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Vskutku, jednu mu přivedli</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nakrmil se. Proměna</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>byla brutální, dlouhá</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vyčerpávající,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>když bylo po</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>všem, nevešel se na palandu, paže</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nohy mu chladly</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>na studené jeskynní podlaze jako maso čerstvého</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>úlovku.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ačkoliv po proměně procitlo jeho pohlaví, ženská,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kterou donutili ho nakrmit,</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ním nechtěla nic mít. Dala mu jen tolik krve, aby se proměnil; pak ho nechala</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>samotného</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kostmi, které div nepraskaly,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>svaly, které se napínaly, až praskaly. Nikdo ho neošetřoval. Za</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>ímco trpěl, vyvolával si</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>duchu matku, která ho porodila. Představoval si, že</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>němu přistupuje, září láskou, hladí ho po vlasech</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>říká mu, že všechno dobře</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dopadne.</emphasis><emphasis> V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeho ubohé vizi ho nazývala svým milovaným </emphasis>lewlhenem.</p>
<p><emphasis>Darem.</emphasis></p>
<p><emphasis>Byl by rád byl něčím darem. Dary jsou ceněné, milované</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ochraňované. Deník válečníka Daria byl pro</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vishouse dar; dárce sice možná nevěděl, že zanechá-li</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ho po sobě, vykoná dobrý skutek, ale stejně.</emphasis></p>
<p><emphasis>Dar.</emphasis></p>
<p><emphasis>Když Vishousovo tělo dokončilo svou změnu, usnul,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pak ho probudil hlad po mase. Oblečení se na něm při</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>proměně roztrhalo, zabalil se tedy do kožešiny</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vyšel</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bos do kuchyňského prostoru. Bylo tu toho</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mání málo: okousal jakousi stehenní kost, našel pár chlebových</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kůrek, snědl hrst mouky.</emphasis></p>
<p><emphasis>Olizoval si bílé zbytky</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dlaně, když za jeho zády</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pronesl otec: „Čas</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>boji.“</emphasis></p><empty-line /><p>„Na co myslíš?“ zeptala se Jane. „Jsi celý napjatý.“</p>
<p>Vishous sebou trhl a vrátil se do současnosti. A kdovíproč nelhal. „Myslím na své tetování.“</p>
<p>„Odkdy ho máš?“</p>
<p>„Skoro tři sta let.“</p>
<p>Hvízdla. „Bože, vy žijete tak dlouho?“</p>
<p>„Déle. Pokud mě nesejmou v boji a vy hloupí lidé nevyhodíte celou planetu do povětří, budu dýchat ještě sedm set let.“</p>
<p>„Páni. To by Americká asociace penzistů koukala, co.“ Poposedla. „Otoč hlavu. Chci vidět ten inkoust na tvém obličeji.“</p>
<p>Rozrušen vzpomínkami uposlechl, protože ještě pořád nedokázal uvažovat dost souvisle na to, aby ho napadlo, proč by uposlechnout neměl. Přesto sebou škubl, když zvedla ruku.</p>
<p>Spustila paži, aniž by se ho dotkla. „To ti udělal někdo jiný, viď. Patrně současně s tou kastrací, je to tak?“</p>
<p>Vishous se uvnitř celý smrštil, ale neodtáhl se od ní. Ženský soucit mu byl veskrze nepříjemný, ale Janin hlas byl věcný. Přímý. Mohl tedy reagovat věcně a přímo.</p>
<p>„Jo. Současně.“</p>
<p>„Budu hádat, že je to varování, protože to máš na ruce, na spánku, na stehnech a ve slabinách. Předpokládám, že jde o tu energii v tvé dlani, vnitřní zrak a rozmnožování.“</p>
<p>Proč by ho měla překvapovat její schopnost hyperdedukce? „Pravda.“</p>
<p>Poklesla hlasem. „Proto jsi zpanikařil, když jsem ti řekla, že tě nechám připoutat. Ještě v nemocnici na JIPce. Přivázali tě, viď.“</p>
<p>Odkašlal si.</p>
<p>„Udělali to, V?“</p>
<p>Zvedl ovladač televize. „Nechceš koukat na něco jiného?“</p>
<p>Začal přepínat filmové kanály a zavládlo dlouhé mlčení.</p>
<p>„Já jsem zvracela na pohřbu své sestry.“</p>
<p>Vishousův palec na ovladači se zastavil, na obrazovce zrovna bylo <emphasis>Mlčení jehňátek</emphasis>. Pohlédl na ni. „Zvracela?“</p>
<p>„Nejtrapnější, nejostudnější chvíle mého života. A nejen kvůli tomu, co se stalo. Pozvracela jsem otce.“</p>
<p>Clarice Starlingová seděla na tvrdé židli před Lecterovou celou a Vishous zatoužil vyslechnout od Jane další informace. Chtěl znát celý běh jejího života od narození až do současnosti, a chtěl to všechno vědět hned.</p>
<p>„Pověz mi, co se stalo.“</p>
<p>Jane si odkašlala, jako by se chtěla vzmužit, a on nedokázal ignorovat paralelu s filmem; sám sebe vnímal jako tu nestvůru v kleci a Jane jako zdroj dobra, předávající kousky sebe bestii, která je hltá.</p>
<p>Potřeboval to však vědět, tak jako k přežití potřeboval krev. „Co se stalo, Jane?“</p>
<p>„No, víš… Můj otec si ohromně potrpěl na ovesnou kaši.“</p>
<p>„Ovesnou kaši?“ Když nepokračovala, řekl: „Povídej.“</p>
<p>Jane zkřížila paže na hrudi a zadívala se na své nohy. Pak mu pohlédla do očí. „Jen abychom měli jasno, důvod, proč o tom mluvím, je ten, abys ty mluvil o tom, co potkalo tebe. Kus za kus. Je to jako ukazovat si jizvy. Víš, ty z letního tábora, když jsi spadl z horní palandy. Nebo jako když ses řízl o kovovou hranu krabice se sušenkami nebo když ses praštil do hlavy o…“ Zamračila se. „Tak jo… Nic z toho asi není dobrá analogie, vzhledem k tomu, jak rychle se hojíš, ale pracuj na tom se mnou.“</p>
<p>Vishous se musel usmát. „Je mi to jasné.“</p>
<p>„Ale hádám, že chápeš, co je fér. Takže jestli to vysypu, vysypeš to taky. Platí?“</p>
<p>„Krucinál…“ Jenomže o ní musel všechno vědět. „Nejspíš platí.“</p>
<p>„Fajn, takže můj otec a ovesné vločky. On…“</p>
<p>„Jane?“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Mám tě rád. Moc. Musel jsem to říct.“</p>
<p>Párkrát zamrkala. Pak si znovu odkašlala. <emphasis>Páni, ten</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ruměnec jí sluší.</emphasis></p>
<p>„Mluvila jsi o ovesné kaši.“</p>
<p>„Jasně… takže… jak jsem říkala, můj otec si velice potrpěl na ovesnou kaši. Všichni jsme ji museli jíst každé ráno, i v létě. Matka a sestra a já jsme se musely cpát tou nechutností kvůli němu, a on očekával, že dojíš, co máš v misce. Vždycky se díval, jak jíme, jako bychom hrály golf a byly v nebezpečí, že se špatně rozmáchneme. Přísahám, sledoval úhel mé páteře a jak držím lžíci. U večeře vždycky…“ Odmlčela se. „Moc kecám.“</p>
<p>„A já bych tě vydržel poslouchat celé hodiny, takže kvůli mně se neomezuj.“</p>
<p>„Jo, no… je důležité soustředit se na dané téma.“</p>
<p>„Jen když sedíš nad mikroskopem.“</p>
<p>Pousmála se. „Zpátky k ovesné kaši. Má sestra umřela na mé narozeniny, v pátek v noci. Pohřeb se zařídil rychle, protože otec odjížděl příští středu přednést nějaký referát do Kanady. Později jsem zjistila, že si tu prezentaci domluvil ten den, kdy Hannah našli mrtvou v posteli, nepochybně proto, že chtěl všechno uspíšit. Každopádně… V den pohřbu jsem vstala a bylo mi strašně. Prostě zoufale. Nic než nutkání ke zvracení. Hannah… Hannah byla to jediné v domě, co bylo milé a hezké. Byla nepořádná a hlučná a šťastná a… moc jsem ji milovala a nemohla jsem snést, že ji ukládáme do země. Hrozně by jí vadilo, že bude takhle zavřená. Jo… Před pohřbem šla matka a koupila mi takové černé propínací šaty. Potíž byla v tom, že ráno před pohřbem, když jsem si je šla obléct, mi nepadly. Byly moc malé a já měla pocit, že nemůžu dýchat.“</p>
<p>„Což přirozeně žaludku neprospěje.“</p>
<p>„Jo, ale když jsem sedala k snídani, zvedal se mi žaludek jen naprázdno. Ježíši, ještě si pamatuju, jak ti dva vypadali, když seděli každý na jednom konci stolu, naproti sobě, nepodívali se jeden druhému do očí. Matka byla jako porcelánová panenka, která neprošla kontrolou kvality – byla nalíčená, vlasy měla upravené, ale všechno bylo trošičku šejdrem. Rtěnka měla nesprávnou barvu, nenanesla si tvářenku, z drdolu jí koukaly sponky. Otec četl noviny, a když obracel stránky, znělo to jako výstřely z brokovnice. Žádný z nich mi neřekl ani slovo. – Tak jsem seděla na židli a nedokázala jsem přestat koukat na prázdné místo naproti sobě. Přistane přede mnou miska ovesné kaše. Marie, naše služka, mi položila ruku na rameno, když ji přede mě stavěla, a já se v tu chvíli málem sesypala. Jenomže pak otec práskl těmi svými novinami, jako bych byla štěně, co se chce vykadit na koberec, a já zvedla lžíci a začala jíst. Cpala jsem se tou ovesnou kaší, až jsem se dávila. A pak jsme šli na pohřeb.“</p>
<p>Vishous se jí toužil dotknout a málem sáhl po její ruce. Místo toho se zeptal: „Kolik ti bylo?“</p>
<p>„Třináct. Tak tedy přijdeme do kostela a ten je nabitý, protože mé rodiče znal celý Greenwich. Matka byla zoufale zdvořilá a otec jako zkamenělý stoik, takže to bylo víceméně jako vždycky. Pamatuju si… jo, říkala jsem si, že ti dva jsou úplně jako vždycky, až na to, jak matka zvorala ten svůj makeup a otec si hrál s drobnými v kapse. Což bylo pro něj hodně netypické. Nesnášel veškeré okolní zvuky a mě překvapovalo, že mu to neposedné cinkání mincí nevadí. Nejspíš to bylo v pořádku, protože ten zvuk ovládal on. Chci říct, mohl kdykoli přestat, kdyby chtěl.“</p>
<p>Když se odmlčela a zahleděla na druhý konec místnosti, Vishous se zatoužil pokusit o vstup do její mysli, aby přesně viděl, co znovu prožívá. Neudělal to – a ne proto, že si nebyl jist, zda by to fungovalo. Odhalení, o něž se s ním rozhodla podělit z vlastní vůle, bylo vzácnější než cokoli, co by si od ní mohl vzít sám.</p>
<p>„První řada,“ zašeptala. „V kostele nás posadili do první řady, přímo před oltář. Uzavřená rakev, díkybohu, ačkoliv si myslím, že Hannah byla dokonale krásná. Měla rusé vlasy, má sestřička. Bohaté, vlnité, jako mají barbíny. Moje vlasy byly rovné jako dráty. Každopádně…“</p>
<p>Vishous si letmo pomyslel, že používá slovo <emphasis>každopádně</emphasis> jako houbu na přeplněnou tabuli. Pronesla ho pokaždé, když potřebovala smazat věci, s nimiž se právě svěřila, aby udělala místo pro další.</p>
<p>„Jo, první řada. Bohoslužba začala. Spousta varhanní hudby… a ty píšťaly rozvibrovaly podlahu. Byl jsi někdy v kostele? Patrně ne… Každopádně, když se hudba opravdu rozezní, cítíš basy. Bohoslužba se přirozeně konala ve velké oficiální síni s varhanami, které měly víc píšťal, než kolik má caldwellský kanalizační systém trubek. Bože, když začali hrát, bylo to, jako bys seděl ve startujícím letadle.“</p>
<p>Zarazila se, aby se zhluboka nadechla, a Vishous poznal, že ji vyprávění vyčerpává, odnáší ji na místo, kam nechodila dobrovolně ani často.</p>
<p>Pokračovala ochraptělým hlasem. „Takže… jsme v polovině bohoslužby a šaty mě škrtí a žaludek mě div nezabije a ta zatracená tátova ovesná kaše zapouští hnusné kořínky a zasekává se mi zevnitř do břicha. A k pultíku přistupuje kněz, aby přednesl chvalořečení. Byl jako vystřižený z filmu, bělovlasý, s hlubokým hlasem, oblečený do slonovinového a zlatého roucha. Byl to biskup pro celý Connecticut, myslím. Každopádně… začne mluvit o stavu milosti, který čeká na nebesích, a všechny ty žvásty o Bohu a Ježíši a církvi. Vypadalo to spíš jako inzerát na křesťanství, než že by to mělo něco společného s Hannah. – Sedím tam a vlastně to nesleduju, když vtom se podívám a uvidím matčiny ruce. Měla je sepjaté v klíně, úplně bílé klouby… jako by jela na horské dráze, i když se nehýbala. Otočila jsem se nalevo a podívala se na tátovy ruce. Dlaně měl na kolenou a všechny prsty zaťaté, až na pravý malíček, který si šel zaklusat. Ťukal s ním o jemnou vlnu kalhot, jako by měl parkinsonovský třas.“</p>
<p>Vishous věděl, kam to směřuje. „A tvoje ruce,“ řekl tiše. „Co tvoje ruce?“</p>
<p>Jane vydala drobný vzlyk. „Moje… moje byly úplně klidné, úplně uvolněné. Necítila jsem nic než tu ovesnou kaši v žaludku. Ach… bože, má sestra byla mrtvá a moji rodiče, kteří byli tak prostí emocí, jak jen si umíš představit, byli rozrušení. A já? Nic. Pamatuju si, jak jsem si říkala, že Hannah by plakala, kdybych na tom saténu v rakvi ležela já. Plakala by pro mě. Já? Já jsem to nedokázala. – Když tedy kněz skončil tu přednášku o tom, jak je Bůh veliký a jaké má Hannah štěstí, že je u Něj, a tradá tradá tradá, spustily varhany. Vibrace těch basových píšťal vystoupaly z podlahy skrze mé sedadlo a trefily přesně tu pravou frekvenci. Nebo nejspíš špatnou. Pozvracela jsem otce ovesnou kaší.“</p>
<p><emphasis>Kašlu na to, </emphasis>pomyslel si Vishous. Natáhl se a vzal ji za ruku. „Zatraceně…“</p>
<p>„Jo. Takže matka vstane, aby mě odvedla, ale otec jí řekne, ať zůstane sedět. Odvedl mě k jedné dámě z církve, řekl jí, ať mě zavede do koupelny, a pak šel na pány. Já zůstala sama v kabince asi deset minut, pak se ta církevní dáma vrátila, posadila mě do svého auta a odvezla mě domů. Pohřeb jsem propásla.“ Nasála vzduch. „Když se rodiče vrátili domů, žádný z nich za mnou nepřišel. Pořád jsem čekala, že někdo z nich přijde. Slyšela jsem, jak chodí po domě, až všechno utichlo. Nakonec jsem sešla dolů, vzala si něco z ledničky a najedla se vestoje u linky, protože jsme si nesměly brát jídlo nahoru. Tehdy jsem taky neplakala, i když byla větrná noc, což mě vždycky děsilo, a v domě byla skoro úplná tma a já měla pocit, že jsem pokazila sestře pohřeb.“</p>
<p>„Určitě jsi byla v šoku.“</p>
<p>„Jo. Zvláštní… Bála jsem se, že jí bude zima. Víš, studená podzimní noc. Studená zem.“ Jane neurčitě zagestikulovala rukou. „Každopádně, druhý den ráno otec odjel dřív, než jsem vstala, a domů se vrátil až za dva týdny. Pořád volal a říkal matce, že bude konzultovat ještě další složitý případ v nějakém dalším městě. Mezitím se matka každé ráno probudila a oblékla se a odvezla mě do školy, ale vlastně u toho nebyla. Byla jako noviny. To jediné, o čem mluvila, bylo počasí a co se pokazilo v domě nebo mezi personálem, zatímco jsem byla ve škole. Otec se nakonec vrátil, a víš, jak jsem poznala, že každou chvíli přijede? Podle pokoje Hannah. Každý večer jsem chodila do pokoje Hannah a seděla tam s jejími věcmi. Nedokázala jsem pochopit, jak to, že její šaty a knížky a obrázky tam ještě pořád jsou, ale ona ne. Prostě to do sebe nezapadalo. Její pokoj byl jako auto bez motoru, všechno na svém místě, jenomže všechno jenom potenciální. Nic z toho už se nikdy nepoužije. – Večer předtím, než se otec vrátil, jsem otevřela dveře toho pokoje a… všechno bylo pryč. Matka to dala všechno vyklidit a vyměnit povlečení a pověsit jiné závěsy. Z pokoje Hannah se stal pokoj pro hosty. Tak jsem pochopila, že se otec vrací domů.“</p>
<p>Vishous jí třel palcem hřbet ruky. „Ježíši… Jane…“</p>
<p>„Takže to je mé odhalení. Místo abych plakala, zvracela jsem ovesnou kaši.“</p>
<p>Poznal, že je rozrušená a lituje, že si to nenechala pro sebe, a věděl, jak jí je, protože sám na tom byl stejně při těch několika málo příležitostech, kdy si něco začal brát osobně. Nepřestával hladit její ruku, dokud na něj nepohlédla. Jak se mlčení protahovalo, poznal, na co čeká.</p>
<p>„Jo,“ zamumlal. „Drželi mě.“</p>
<p>„A ty jsi byl po celou dobu při vědomí, viď.“</p>
<p>Jeho hlas zazněl sípavě. „Jo.“</p>
<p>Dotkla se jeho tváře, sjela dlaní po líci, zarostlé strniskem vousů. „Zabil jsi je za to?“</p>
<p>Zvedl ruku v rukavici. „Nastoupilo tohle. Celým tělem mi zableskla záře. Všichni se mě dotýkali, takže padali jako kameny.“</p>
<p>„To je dobře.“</p>
<p><emphasis>Krucinál</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> </emphasis>Skrz naskrz ji miloval. „Byla bys skvělá válečnice, víš to?“</p>
<p>„Jsem. Smrt je můj nepřítel.“</p>
<p>„Jo, to je, viď.“ Bože, je to náramně pochopitelné, že ho upoutala. Je bojovnice… jako on. „Skalpel je tvá dýka.“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>Zůstali tak, propojeni rukama a očima. Až pak bez varování přejela palcem po jeho dolním rtu.</p>
<p>Když syčivě vdechl, zašeptala: „Já při tom nechci spát, víš.“</p><empty-line /><p><strong>Kapitola dvacátá třetí</strong></p>
<p>K</p>
<p>dyž John znovu nabyl vědomí, zmítala jím horečka: pokožku měl v jednom plameni, místo krve proud žhavé lávy, morek v jeho kostech byl výheň, která to všechno rozpalovala. V zoufalé touze po ochlazení se převalil a chtěl ze sebe stáhnout oblečení, jenomže neměl ani košili, ani kalhoty. Byl nahý a svíjel se.</p>
<p>„Vezměte si mé zápěstí.“ Ženský hlas přicházel shora a zleva a John naklonil hlavu za zvukem, pot mu prýštil po tváři jako slzy. Anebo možná opravdu plakal?</p>
<p><emphasis>Bolí, </emphasis>naznačil ústy.</p>
<p>„Vaše Milosti, přijměte mé zápěstí. Už je naříznuté.“</p>
<p>Něco se mu přitisklo ke rtům a smáčelo je vínem, silným vínem. Instinkt procitl jako šelma. Ten oheň byl ve skutečnosti hlad, a to, co se nabízelo, byla strava, kterou potřeboval. Popadl paži, otevřel ústa dokořán a pil silnými doušky.</p>
<p><emphasis>Bože… </emphasis>Byla to chuť země a života, opojná a silná a návyková. Svět kolem něj začal vířit, jako tanečnice otáčející se na špičce, karnevalová jízda, vířivá vana, nemělo to konce. Uprostřed toho otáčení zoufale polykal, věděl i bez říkání, že to, co mu stéká do hrdla, je jediná protilátka proti umírání.</p>
<p>Krmení trvalo celé dny a noci, uplynuly týdny. Nebo to byl jen okamžik? Překvapilo ho, že to přece jen mělo konec – nijak by ho nevyděsilo zjištění, že strávil celý zbytek života u zápěstí, které mu bylo poskytnuto.</p>
<p>Přestal sát a otevřel oči.</p>
<p>Layla, plavovlasá Vyvolená, seděla na lůžku vedle něj a její bílé roucho oslňovalo jeho přecitlivělé oči jako sluneční svit. Naproti v koutě stáli Wrath a Beth, drželi se v objetí, vypadali ustaraně.</p>
<p>Proměna. <emphasis>Jeho </emphasis>proměna.</p>
<p>Zvedl ruce a znakoval jako opilec. <emphasis>Je to ono?</emphasis></p>
<p>Wrath zavrtěl hlavou. „Ještě ne, ale už to přichází.“</p>
<p><emphasis>Přichází?</emphasis></p>
<p>„Dýchej zhluboka,“ řekl král. „Budeš to potřebovat. A poslouchej, jsme hned tady, jasný? Neopustíme tě.“</p>
<p>Krucinál, je to tak. Proměna probíhá ve dvou částech, že ano. A to těžké teprve přijde. V boji se strachem si připomněl, že Blay to dokázal překonat. Qhuinn taky.</p>
<p>Stejně tak všichni bratři.</p>
<p>Stejně tak jeho sestra.</p>
<p>Pohlédl Beth do tmavě modrých očí a zčistajasna se dostavila mlhavá vidina. Byl v nějakém klubu… ve strašidelném klubu s… Tohrmentem. Ne, pozoroval Tohra s někým, s velkým mužem, s mužem velkým jako bratr, jemuž John neviděl do tváře.</p>
<p>John se zamračil, v duchu se ptal, proč pro všechno na světě, jeho mozek vyplivl zrovna něco takového. A pak uslyšel, jak cizinec mluví:</p>
<p><emphasis>Je to má </emphasis>dcera, <emphasis>Tohre.</emphasis></p>
<p><emphasis>Je míšenka, D.</emphasis><emphasis> A</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ty víš, co cítí vůči lidem.</emphasis> Tohrment potřásl hlavou. <emphasis>Má prababička byla také míšenka,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>já</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mu to na nos nevěším.</emphasis></p>
<p>Mluvili o Beth, že ano… Což znamená, že cizinec s nezřetelnými rysy je Johnův otec. <emphasis>Darius.</emphasis></p>
<p>John se namáhal, aby zaostřil zrak k jedinému pohledu do tátovy tváře, modlil se o rozjasnění, zatímco Darius zvedal ruku, aby zachytil pohled číšnice, a pak ukázal na svou prázdnou láhev od piva a Tohrmentovu téměř prázdnou sklenici.</p>
<p><emphasis>Nedopustím, aby další</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mých dětí zemřelo, </emphasis>řekl. <emphasis>Po</emphasis><emphasis>k</emphasis><emphasis>ud existuje možnost, že ji dokážu zachránit.</emphasis><emphasis> A</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vůbec,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nedá se říct, zda vůbec projde proměnou. Nakonec by</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mohla žít šťastný život</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nikdy se</emphasis><emphasis> o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mně vůbec nedozvědět. Nebylo by to poprvé.</emphasis></p>
<p>Věděl o mně vůbec náš otec? ptal se John v duchu. Patrně ne, vzhledem k tomu, že John se narodil na záchodku autobusového nádraží a byl tam zanechán, aby zemřel: muž, kterému tolik záleželo na dceři, by se postaral i o syna.</p>
<p>Vidina začala blednout, a čím víc se ji John snažil udržet, tím rychleji se rozpadala. Těsně předtím, než zmizela, pohlédl Tohrovi do tváře. Z vojenského sestřihu a výrazných kostí a jasnozřivých očí rozbolelo Johna na hrudi. Stejně tak z toho, jak Tohr upřeně hleděl přes stůl na muže, se kterým seděl. Byli si blízcí. Nejlepší přátelé, jak se zdálo.</p>
<p>Jak by to bylo skvělé, říkal si John, kdybych je oba měl u sebe…</p>
<p>Bolest, jež udeřila, byla kosmická, velký třesk, který Johna roztříštil a rozmetal jeho molekuly do vesmíru. Všechny myšlenky, všechny úvahy zmizely a jemu nezbývalo než se podvolit. Otevřel ústa a vykřikl, aniž by vydal hlásku.</p><empty-line /><p>Jane nemohla uvěřit, že hledí do tváře upíra a prosí, aby se s ní miloval. A přesto si současně nikdy v životě nebyla ničím tak jistá.</p>
<p>„Zavři oči,“ řekl V.</p>
<p>„Protože mě chceš doopravdy políbit?“ <emphasis>Prosím, bože, dej, ať je to tak.</emphasis></p>
<p>V vztáhl ruku bez rukavice a přejel s ní po její tváři. Jeho dlaň byla teplá a široká a voněla temným kořením. „Spi, Jane.“</p>
<p>Zamračila se. „Chci být přitom vzhůru.“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Je to tak bezpečnější.“</p>
<p>„Počkej, chceš říct, že bys mě mohl přivést do jiného stavu?“ A co pohlavní choroby?</p>
<p>„Ví se, že se to s lidmi občas stává, ale ty neovuluješ. To bych cítil. Pokud jde o nakažlivé choroby, žádnou nemám a od tebe bych žádnou dostat nemohl, ale o nic z toho nejde. Je bezpečnější, jestliže si tě vezmu, až nebudeš vzhůru.“</p>
<p>„Říká kdo?“</p>
<p>Posunul se na lůžku, netrpělivý, neklidný. Nabitý sexem. „Jinak než ve spánku to nejde.“</p>
<p>Páni, to je prostě její typická smůla, že je odhodlaný zůstat gentlemanem. Prevít.</p>
<p>Jane se odtáhla a vstala. „Fantazie mě nezajímají. Jestli nechceš, abychom spolu byli doopravdy, pak to necháme být úplně.“</p>
<p>Přetáhl si část přikrývky přes boky, aby zakryl erekci, která mu napínala flanel pyžama. „Nechci ti ublížit.“</p>
<p>Střelila po něm zamračeným pohledem, navozeným zčásti sexuální frustrací, zčásti feministickými pocity. „Jsem tvrdší, než vypadám. A abych byla upřímná, všechny ty chlapácké kecy na téma jde-mi-jen-o-tvé-dobro mě akorát tak štvou.“</p>
<p>Odvrátila se s bradou vzhůru, ale pak si uvědomila, že nemá vlastně kam jít. <emphasis>To je, panečku, náramný odchod ze scény.</emphasis></p>
<p>Tváří v tvář naprostému nedostatku alternativ odešla do koupelny. Když přecházela mezi sprchou a umyvadlem, připadala si jako kůň ve stání…</p>
<p>Bez jakéhokoli varování ji najednou něco zezadu popadlo, přitisklo tváří ke stěně a přidrželo tělem, tvrdým jako skála a dvakrát větším než její vlastní. Zajíkla se nejprve šokem, pak vzrušením, když ucítila, jak se jí V zarývá do zadku.</p>
<p>„Snažil jsem se ti říct ne,“ vrčel, zatímco se jí jeho ruce bořily do vlasů, zaklesávaly se a stahovaly jí hlavu dozadu. Vykřikla a zvlhla přitom mezi nohama. „Snažil jsem se být hodný.“</p>
<p>„Ach… <emphasis>bože</emphasis>…“</p>
<p>„Modlení nepomůže. Na to už je pozdě, Jane.“ V jeho hlase byla lítost – a také erotická nevyhnutelnost. „Dal jsem ti šanci, abys to měla podle svého. Teď to uděláme po mém.“</p>
<p>Toužila po tom. Toužila po něm. „Prosím…“</p>
<p>„Pssst.“ Pohybem zápěstí ohnul její hlavu ke straně, odhalil hrdlo. „Až budu chtít, abys prosila, povím ti to.“ Jeho jazyk byl horký a vlhký a vyjížděl jí po šíji. „Teď se mě zeptej, co s tebou udělám.“</p>
<p>Otevřela ústa, ale dokázala jen lapat po vzduchu.</p>
<p>Sevřel její vlasy pevněji. „<emphasis>Zeptej se.</emphasis> Řekni: ‚Co se mnou chceš udělat?‘“</p>
<p>Polkla. „Co… co se mnou chceš udělat?“</p>
<p>Otočil ji ke straně a celou tu dobu pevně tiskl boky k jejímu zadečku. „Vidíš to umyvadlo, Jane?“</p>
<p>„Ano…“ Krucinál, bude mít orgasmus…</p>
<p>„Ohnu tě přes to umyvadlo a přinutím tě držet se ho ze stran. Pak ti stáhnu kalhoty.“</p>
<p><emphasis>Ach, Ježíši</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>„Zeptej se mě, co bude pak, Jane.“ Znovu jí olízl hrdlo zdola nahoru, pak ji štípl do ušního lalůčku tesákem, jak poznala. Po líbezném doteku bolesti následoval další příval žáru mezi jejíma nohama.</p>
<p>„Co bude… pak?“ vydechla.</p>
<p>„Kleknu si.“ Jeho hlava se sklonila, lehce ji kousal do klíční kosti. „Teď mi řekni: ‚A co potom, V?‘“</p>
<p>Téměř vzlykala, tak vzrušená, až se jí začínaly podlamovat nohy. „A co potom?“</p>
<p>Zatahal ji za vlasy. „Zapomněla jsi tu poslední část.“</p>
<p>Co byla ta poslední část – co byla ta poslední… „V.“</p>
<p>„Ne, začni znova. Od začátku.“ Tiskl do ní své vzrušení, tvrdý pahrbek, který do ní chtěl očividně <emphasis>hned</emphasis>. „Začni znovu, a tentokrát to řekni správně.“</p>
<p>Zčistajasna se na ni začal snášet orgasmus, setrvačnost unášená chraptěním jeho hlasu u jejího…</p>
<p>„Ale ne, to ne.“ Couvl od jejího těla. „Teď se neuděláš. Až řeknu, že můžeš, teprve potom. Ne dřív.“</p>
<p>Dezorientovaná a rozbolavělá ochabla a potřeba uvolnění ustoupila.</p>
<p>„Teď řekni to, co chci slyšet.“</p>
<p>Cože to bylo? „A co potom… V?“</p>
<p>„Kleknu si, vyjedu ti rukama zezadu po stehnech a rozevřu si tě pro svůj jazyk.“</p>
<p>Ten orgasmus se na ni přihnal znovu, až se jí roztřásly nohy.</p>
<p>„Ne,“ zamručel. „Teď ne. A teprve až řeknu.“</p>
<p>Odmanévroval ji k umyvadlu a udělal přesně to, co prve řekl. Ohnul ji, přitiskl jí ruce k oběma stranám umyvadla a nařídil: „Drž.“</p>
<p>Pevně sevřela ruce.</p>
<p>Oběma dlaněmi jí vjel pod košili, uchopil do dlaní její ňadra. Pak jí pokračoval po břiše a podél boků.</p>
<p>Jedním prudkým škubnutím z ní strhl kalhoty. „Ach… <emphasis>sakra</emphasis>. Tohle chci.“ Jeho ruka v kožené rukavici uchopila její zadeček a masírovala ho. „Zvedni tuhle nohu.“</p>
<p>Udělala to a tepláky na jógu jí sjely z nohy. Něco jí roztahovalo stehna a… ano, jeho ruce, jedna v rukavici, druhá ne, se sunuly vzhůru. Cítila žár a touhu, ještě sílící, když před ním byla obnažená.</p>
<p>„Jane…,“ zašeptal se zbožnou úctou.</p>
<p>Nebyla žádná předehra, žádná předzvěst toho, co s ní udělá. Jeho ústa. Její pohlaví. Dvoje rty se setkaly. Jeho prsty se jí zaryly do půlek a přidržovaly ji, zatímco se pustil do práce, a ona úplně přestala vnímat, co je jeho jazyk a co je vousatá brada a co jsou jeho ústa. Cítila, jak do ní proniká a líže a saje, slyšela zvuky doteků, vnímala, jak ji ovládá.</p>
<p>„Udělej se mi,“ dožadoval se do jejího lůna. „Hned teď.“</p>
<p>Orgasmus se dostavil v ničivém poryvu, který s ní narazil na umývadlo, až jí jedna ruka sklouzla. Před pádem ji zachránilo jen to, že Vishousova paže vystřelila a poskytla jí oporu.</p>
<p>Jeho ústa ji opustila a políbil ji na obě půlky, pak jí vyjel dlaní po páteři a Jane cítila, jak jí ochabují paže. „Teď půjdu do tebe.“</p>
<p>Zvuk pyžama, které ze sebe strhl, byl silnější než její dech a první dotek jeho erekce na bocích málem způsobil, že nad sebou znovu ztratila vládu.</p>
<p>„Chci to,“ řekl hrdelním hlasem. „Bože… já to chci.“</p>
<p>Vstoupil do ní jediným prudkým pohybem, kterým přitiskl své kyčle přímo k jejímu zadečku, a ačkoliv to byla ona, kdo do sebe přijímal jeho obrovský úd, vykřikl on. Bez sebemenší přestávky se v ní začal pohybovat, přidržoval ji za boky, pohyboval s ní dopředu a dozadu, vstříc svým výpadům. S ústy otevřenými, očima dokořán, ušima hltajícíma líbezné zvuky sexu se zapírala o umyvadlo a převalil se přes ni další orgasmus. A znovu vyvrcholila, vlasy jí padaly do tváře, hlava nadskakovala, jejich těla o sebe pleskala.</p>
<p>Nikdy nic takového nepoznala. Byl to sex na miliontou.</p>
<p>A pak ucítila na rameni stisk jeho dlaně v rukavici. Napřímil ji a nepřestával přitom v prudkých pohybech, tam a zpět, tam a zpět. Jeho ruka jí vyjela po hrdle, zaklesla se o bradu a zaklonila jí hlavu.</p>
<p>„Moje,“ zavrčel a neustával v pohybech.</p>
<p>A pak ji kousl.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola dvacátá čtvrtá</strong></p>
<p>K</p>
<p>dyž John procitl, patřila jeho první myšlenka tomu, že by si dal zmrzlinový pohár s čokoládovou polevou posypaný kostičkami opečené slaniny. Což bylo vlastně dost hnusné.</p>
<p>Jenomže, sakra… čokoláda a slanina, to by teď byl dar z nebes.</p>
<p>Otevřel oči a ulevilo se mu, že zírá na známý strop pokoje, ve kterém spal, ale měl zmatek v tom, co se událo. Bylo to něco traumatického. Něco zlomového. Ale co?</p>
<p>Zvedl ruku, aby si promnul oči… a přestal dýchat.</p>
<p>Ta věc, co byla připevněná k jeho paži, byla <emphasis>obrovská</emphasis>. Dlaň obra.</p>
<p>Zvedl hlavu a podíval se po svém těle nebo… po něčím těle. Nestal se někdy během dne dárcem hlavy k transplantaci? Protože předtím určitě nevězel jeho mozek v ničem podobném.</p>
<p><emphasis>Proměna.</emphasis></p>
<p>„Jak je ti, Johne?“</p>
<p>Ohlédl se za Wrathovým hlasem. Král a Beth stáli u lůžka a vypadali úplně vyčerpaně.</p>
<p>Musel se soustředit, aby rukama utvořil slova. <emphasis>Už to</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mám za sebou?</emphasis></p>
<p>„Jo. Jo, synku, máš.“ Wrath si odkašlal a Beth ho pohladila po tetovaném předloktí, jako by věděla, že zápasí s pohnutím. „Gratuluju.“</p>
<p>John rychle zamrkal, hruď se mu sevřela. <emphasis>Jsem to</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pořád… já?</emphasis></p>
<p>„Ano. Vždycky budeš.“</p>
<p>„Mám jít?“ řekl nějaký ženský hlas.</p>
<p>John otočil hlavu. Layla stála v šerém koutě, její dokonale krásná tvář i dokonale krásné tělo byly ve stínu.</p>
<p>Okamžitě ztvrdnul.</p>
<p>Jako by mu někdo vstříkl do penisu injekci oceli.</p>
<p>Zašátral, aby se ujistil, že je přikrytý, a děkoval bohu, když zjistil, že už má přes sebe pokrývku. Uvelebil se zpátky na polštáři a Wrath něco mluvil, ale John se soustředil výlučně na pulzování mezi svýma nohama… a na ženu na druhém konci místnosti.</p>
<p>„Bylo by mi potěšením zůstat,“ prohlásila Layla s hlubokou úklonou.</p>
<p>Zůstat je dobré, říkal si John. Když zůstane, je to…</p>
<p>Počkat, <emphasis>houby</emphasis> je to dobré. Nebude s ní přece mít sex, proboha.</p>
<p>Vstoupila do kaluže světla, vrhaného lampou na nočním stolku. Pokožku měla bílou jako měsíční svit, hladkou jako satén. Bude taky měkká… pod jeho rukama, pod jeho ústy… pod jeho tělem. Náhle Johna zabrněla horní čelist na obou stranách, přímo vpředu, pak mu něco vyčnívalo do úst. Rychle to přejel jazykem a ucítil ostré hroty svých tesáků.</p>
<p>Sex mu burácel tělem, až se od ní musel odvrátit.</p>
<p>Wrath se zasmál, jako by věděl, co se v Johnovi odehrává. „Necháme vás dva o samotě. Johne, jsme hned přes chodbu, kdybys něco potřeboval.“</p>
<p>Beth se sklonila a lehounce mu pohladila ruku, jako by přesně věděla, jak citlivá je teď jeho pokožka. „Jsem na tebe moc hrdá.“</p>
<p>Když se setkali očima, napadlo ho: <emphasis>A</emphasis> <emphasis>já na tebe.</emphasis></p>
<p>Což absolutně nedávalo žádný smysl. Nemotorně tedy místo toho dodal znakovou řečí <emphasis>Děkuju</emphasis>.</p>
<p>Okamžik nato už byli pryč, dveře se zavřely a John osaměl s Laylou. Ach, tohle není dobré. Připadal si, jako by seděl na skákajícím mustangovi, tolik asi ovládal své tělo.</p>
<p>Protože nebylo bezpečné dívat se na Vyvolenou, zalétl pohledem ke koupelně. Skrz rám dveří uviděl mramorovou sprchu a zmocnila se ho silná touha.</p>
<p>„Nechtěl byste se umýt, Vaše Milosti?“ řekla Layla. „Mám vám pustit vodu?“</p>
<p>Kývl, aby ji nějak zaměstnal, zatímco se bude snažit přijít na to, co si se sebou počít.</p>
<p><emphasis>Vezmi </emphasis><emphasis>si ji</emphasis><emphasis>. Užij si</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ní na dvanáct různých způsobů.</emphasis></p>
<p>No jo, jasně, to by neměl.</p>
<p>Sprcha se spustila, Layla se vrátila, a než se nadál, byla pokrývka z jeho těla pryč. Ruce mu vystřelily vzhůru, aby se zakryl, ale její pohled byl u jeho erekce dřív.</p>
<p>„Smím vám pomoci do lázně?“ Její hlas byl chraplavý a zírala na jeho boky, jako by to schvalovala.</p>
<p>Což tu obrovskou tíhu pod jeho dlaněmi nafouklo ještě víc.</p>
<p>„Vaše Milosti?“</p>
<p>Jak má asi znakovat – v tomhle stavu?</p>
<p>To je jedno. Ona by mu stejně nerozuměla.</p>
<p>John zavrtěl hlavou, pak se posadil, jednu ruku si nechal na sobě a druhou opřel o matraci, aby udržel rovnováhu. Krucinál, připadal si jako stůl, kterému uvolnili všechny šrouby, části jeho těla už do sebe jaksi nezapadaly. A cesta do koupelny mu připadala jako překážková dráha, i když mu nic nestálo v cestě.</p>
<p>Aspoň se už nesoustředil výlučně na Laylu.</p>
<p>Pořád si tam držel ruku, vstal a klopýtal do koupelny, přičemž se snažil nemyslet na to, jak touží po Layle. Cestou se mu v hlavě honily obrázky novorozených hříbat, obzvlášť těch, co se snaží udržet na pavoučích nožkách, ohýbajících se jako dráty. Byl na tom stejně. Připadalo mu, jako by si jeho kolena každou chvíli mohla vzít dovolenou – a on se pak natáhne jako idiot.</p>
<p><emphasis>Správně. </emphasis>Už je v koupelně. <emphasis>Povedlo se.</emphasis></p>
<p>Teď jen kdyby dokázal neupadnout na tvrdý mramor. Ačkoliv, bože, očista by stála i za otřes mozku. Jenomže i sprcha, kterou tak naléhavě potřeboval, byla problém. Vstoupit pod vlahou, jemnou spršku bylo jako rána bičem, a tak uskočil – jen aby koutkem oka postřehl, jak se Layla odstrojuje.</p>
<p>Kristepane… Byla krásná.</p>
<p>Když k němu přistoupila, nebyl schopen slova, a to ne proto, že neměl hlasivky. Ňadra měla plná, růžové bradavky napjaté uprostřed jejich bujné křivky. Pas měla tak útlý, až mu připadalo, že by ho mohl obejmout dlaněmi. Její boky byly v dokonalé rovnováze k úzkým ramenům. A její pohlaví… její pohlaví měl přímo před očima, pokožku hladkou a bez jediného chloupku, štěrbinku tvořenou dvěma záhyby, jež zoufale toužil rozhrnout.</p>
<p>Přitiskl si obě dlaně k rozkroku, jako by měl strach, že se jeho úd odrazí od pánevní spony a uletí mu.</p>
<p>„Smím vás umýt, Vaše Milosti?“ zeptala se a pára mezi nimi vířila jako jemná tkanina v mírném vánku.</p>
<p>Vzrušení pod jeho rukama se zacukalo.</p>
<p>„Vaše Milosti?“</p>
<p>Hlava mu sama přikývla. Tělo mu pulzovalo. Vzpomněl si, jak Qhuinn vyprávěl o tom, co dělal s tou ženskou, kterou už měl. <emphasis>Ach, Ježíši…</emphasis><emphasis> </emphasis>A teď to potkalo i Johna.</p>
<p>Zvedla mýdlo a třela ho mezi dlaněmi, převalovala kostku sem a tam, bílá pěna mydlinek kapala na dlaždice. Představoval si, že mezi jejíma rukama se ocitl jeho penis, a musel začít dýchat ústy.</p>
<p><emphasis>Hele, jak se jí houpají ňadra, </emphasis>říkal si a olízl si rty. V duchu se ptal, jestli by se tam od něj nechala políbit. Jak by chutnala? Pustila by si ho mezi…</p>
<p>Penis mu poskočil a John vydal žalostivý sten.</p>
<p>Layla odložila mýdlo zpátky do misky na mramorové stěně. „Budu něžná, protože jste teď přecitlivělý.“</p>
<p>Těžce polkl a modlil se, aby neztratil sebeovládání, a její napěněné ruce se k němu přiblížily a položily se mu na ramena. Naneštěstí bylo očekávání daleko příjemnější než realita. Její lehký dotek byl jako smirkový papír na kůži spálené sluncem… a přesto dychtil po kontaktu. Dychtil po ní.</p>
<p>Vůně francouzského mýdla se vznášela ve vlhkém, horkém vzduchu a její dlaně putovaly po jeho pažích dolů, pak zpátky nahoru a přes hrudník, který teď byl obrovsky široký. Mydlinky mu stékaly po břiše na ruku, pronikaly mezi prsty a pak v měkkých chumáčích kanuly dolů z pohlaví.</p>
<p>Upřeně jí hleděl do tváře, zatímco se věnovala jeho hrudi, a připadalo mu nezměrně erotické, jak její bledě zelené oči šmejdí po jeho novém, velkém těle.</p>
<p>Ona má hlad, říkal si. Hladoví po tom, co on drží v rukou. Hladoví po tom, co on jí touží dát.</p>
<p>Znovu vzala mýdlo z misky a klekla si před něj, koleny na mramor. Vlasy měla pořád vyčesané do drdolu a on je toužil rozpustit, chtěl vidět, jak vypadají, když jsou mokré a přilepené k ňadrům.</p>
<p>Přiložila ruce k jeho lýtku, vydala se na sever a zvedla oči. V mžiku ji uviděl, jak si ho bere do úst, jak jí jeho erekce roztahuje ústa dokořán, líce se vtahují a uvolňují, jak ho saje a zpracovává.</p>
<p>John zasténal, zapotácel se a praštil se do ramene.</p>
<p>„Spusťte paže, Vaše Milosti.“</p>
<p>I když byl vyděšený tím, co se teď stane, chtěl ji poslechnout. Jenomže co když ze sebe udělá hlupáka? Co jestli jí to vypustí do obličeje, protože se nedokáže udržet? Co jestli…</p>
<p>„Vaše Milosti, spusťte paže.“</p>
<p>Zvolna nechal ruce klesnout a vzrušení mu trčelo kolmo z boků, ani tak moc nevzdorovalo gravitaci, jako spíš bylo úplně mimo její dosah.</p>
<p><emphasis>Ach, Ježíši. Ach, Ježíši… </emphasis>Její ruka se zvedala směrem k…</p>
<p>V okamžiku, kdy se dotkla jeho údu, erekce splaskla: zčistajasna uviděl sám sebe na špinavém schodišti. Před hlavní namířené zbraně. Znásilňovaného, zatímco němě křičel.</p>
<p>John ucukl před její rukou a vypotácel se ze sprchy; mokré nohy a nejistá kolena způsobily, že uklouzl na podlaze. Aby neupadl, přistál zadkem na toaletě.</p>
<p>Nedůstojné. Nemužné. Typické. Konečně má veliké tělo, ale není o nic víc mužem, než když byl malý.</p>
<p>Voda utichla a slyšel, jak se Layla zakrývá ručníkem. Hlas se jí chvěl. „Chcete, abych odešla?“</p>
<p>Kývl, styděl se tolik, že se na ni nemohl ani podívat.</p>
<p>Když mnohem později vzhlédl, byl v koupelně sám. Sám a prochladlý, horko ze sprchy zmizelo, všechna nádherná pára zmizela, jako by nikdy nebyla.</p>
<p>Poprvé se ženou… a ztratil erekci. Panebože, chtělo se mu zvracet.</p><empty-line /><p>V proťal Janinu kůži tesáky, pronikl do jejího hrdla, narazil na žílu, přitiskl k ní rty. Protože byla člověk, příval síly z pití nepocházel ze složení její krve, ale ze skutečnosti, že to byla ona. Její chuť byla tím, po čem toužil. Její chuť… a to, že pohltil kus její osoby.</p>
<p>Když vykřikla, věděl, že nekřičí bolestí. Její tělo překypovalo vzrušením a ta vůně byla čím dál silnější, jak si od ní bral to, co chtěl, bral si její pohlaví penisem, její krev ústy.</p>
<p>„Pojď se mnou,“ řekl chraplavě, pustil její hrdlo a nechal ji opřít se znovu o umyvadlo. <emphasis>„Pojď</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> se</emphasis><emphasis>… </emphasis><emphasis>mnou.“</emphasis></p>
<p>„Ach, <emphasis>bože</emphasis><emphasis>…</emphasis>“</p>
<p>V se zaklínil do jejích boků, když se dostavil orgasmus, a ona se vrhla do propasti s ním, její tělo nasávalo jeho erekci, stejně jako prve on činil u její šíje. Byla to spravedlivá a uspokojivá výměna; byla nyní v něm a on byl v ní. Bylo to správné. Bylo to dobré.</p>
<p><emphasis>Moje.</emphasis></p>
<p>Když bylo po všem, oba ztěžka dýchali.</p>
<p>„Není ti nic?“ zeptal se zajíkavě, dobře si vědom, že tu otázku ještě nikdy po sexu nevypustil z úst.</p>
<p>Když neodpovídala, kousek se od ní odsunul. Na její bledé pleti viděl stopy, které na ní zanechal, rudé šmouhy od jeho hrubého zacházení. Skoro každý, s kým kdy souložil, je nakonec měl, protože to měl rád drsné, potřeboval to drsné. A nikdy se neobtěžoval s tím, co po sobě zanechá na tělech jiných lidí.</p>
<p>Teď mu ty stopy vadily. Vadily mu ještě víc, když si přejel dlaní ústa a zůstala na ní šmouha její krve.</p>
<p><emphasis>Ach, Ježíši… </emphasis>Miloval se s ní moc silně. Bylo to moc silné. „Jane, moc mě…“</p>
<p>„Úžasné.“ Potřásla hlavou, chumáč plavých vlasů se jí zhoupl podél tváří. „To bylo… úžasné.“</p>
<p>„Víš jistě, že jsem…“</p>
<p>„Prostě úžasné. Ačkoliv se bojím pustit toho umývadla, abych neupadla.“</p>
<p>Do hlavy mu vstoupila úleva, opilý šum. „Nechtěl jsem ti ublížit.“</p>
<p>„Překonals mě… ale takovým způsobem, že kdybych měla nějakou dobrou kamarádku, hned bych jí volala a svěřovala se: ‚Ach, můj bože, právě jsem prožila nejlepší sex svého života.‘“</p>
<p>„Dobře. To je… dobře.“ Vůbec se mu nechtělo opustit její lůno, zvlášť když takhle mluvila. Pohnul ale boky a vyprostil svou erekci, aby si odpočinula.</p>
<p>Zezadu byla nádherná. Krásná, až mu bušilo ve spáncích. Naprosto podmanivá. Vzrušení jím pulzovalo jako tep srdce, když si navlékal pyžamové kalhoty a cpal se do flanelu.</p>
<p>Vishous zvolna Jane napřímil a pohlédl do její tváře, když se objevila v zrcadle. Oči měla skelné, ústa otevřená, líce zardělé. Stopy po jeho kousnutí na šíji byly přesně tam, kde je chtěl mít: přímo tam, kde je každý mohl vidět.</p>
<p>Otočil ji čelem k sobě a přejel jí ukazováčkem v kůži po hrdle, zachytil tenký pramínek krve z vpichů. Olízal černou kůži do čista, vychutnával její krev, chtěl ještě.</p>
<p>„Uzavřu to, ano?“</p>
<p>Kývla a on sklonil hlavu. Jemně přejel jazykem po dírkách, zavřel oči a pohroužil se do jejího dotyku. Než se nadál, zatoužil vstoupit mezi její nohy a napojit se na žílu, která jí vede rozsochou mezi kyčlemi, napojit se na ni, aby mohl střídavě sát její krev a lízat pohlaví.</p>
<p>Naklonil se do strany a pustil sprchu, pak jí svlékl propínací košili, kterou měla na sobě. Ňadra měla zakrytá bílou krajkou, skrz půvabný vzor bylo vidět růžové hroty. Sklonil se a sál jednu z jejích bradavek skrz jemnou tkaninu; za odměnu mu její ruka vklouzla do vlasů a z hrdla jí unikl sten.</p>
<p>Zamručel a vsunul jí dlaň mezi nohy. To, co po sobě zanechal, měla na vnitřní straně stehen, a ačkoliv to z něj dělalo sprostého prevíta, chtěl, aby to tam zůstalo. Chtěl to nechat, kde to je, a vložit do ní ještě víc.</p>
<p>Aha, ano, instinkty vázaného muže. Chtěl, aby ho nosila jako vlastní kůži: po celém těle.</p>
<p>Sundal jí podprsenku a vsunul ji do sprchy, držel ji za ramena, strčil ji pod vodu. Vstoupil za ní, pyžamové kalhoty se mu namočily, pod nohama cítil hladkou mramorovou podlahu. Přejel jí rukama po vlasech, shrnul krátké plavé vlny z obličeje a zahleděl se jí do očí.</p>
<p><emphasis>Moje.</emphasis></p>
<p>„Ještě jsem tě nepolíbil,“ řekl.</p>
<p>Prohnula se mu vstříc a opřela se o jeho hruď, přesně jak chtěl. „Ne na ústa, ne.“</p>
<p>„Smím?“</p>
<p>„Prosím.“</p>
<p>Kruci, při pohledu na její rty byl nervózní. Což bylo prapodivné. Zažil už za svůj život velmi mnoho sexu, všechny možné způsoby a kombinace, ale vyhlídka na to, že ji jaksepatří políbí, to všechno smazala: byl panic, jímž nikdy nebyl, bezradný a slabý v kolenou.</p>
<p>„Tak chceš?“ zeptala se, když otálel.</p>
<p><emphasis>Ach… sakra.</emphasis></p>
<p>S úsměvem jako Mona Lisa přiložila dlaně k jeho tváři. „Pojď sem.“</p>
<p>Přitáhla si ho k sobě, naklonila mu hlavu a přejela rty po jeho ústech. Vishousovo tělo se otřáslo. Už poznal sílu – svou vlastní ve svalech, své bohem zatracené matky ve svém osudu, královu ve svém životě, sílu svých bratří při práci – ale nikdy se žádnou z nich nedal překonat.</p>
<p>Jane ho nyní přemohla. Úplně pod ní klesal, když držela jeho tvář ve svých dlaních.</p>
<p>Přitáhl si ji těsně k sobě a přitiskl rty pevněji k jejím, přijímání sladkosti, o níž by nikdy neuvěřil, že po ní zatouží, natožpak že ji bude ctít. Když se od sebe odtrhli, namydlil její štíhlé křivky a opláchl je. Vyšamponoval jí vlasy. Očistil ji mezi nohama.</p>
<p>Zacházet s ní opatrně bylo jako dýchat… Automatická funkce těla a mozku, o které nemusí přemýšlet.</p>
<p>Vypnul vodu, otřel Jane dosucha, pak ji zvedl a odnesl zpátky do postele. Natáhla se na jeho černou přikrývku, paže nad hlavou, nohy mírně od sebe, nic než zardělá ženská pokožka a svaly.</p>
<p>Zírala na něj zpod spuštěných víček. „Máš mokré pyžamo.“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Stojí ti.“</p>
<p>„Stojí.“</p>
<p>Prohnula se na lůžku, vlna projela jejím trupem od boků až k ňadrům. „Nechceš s tím něco udělat?“</p>
<p>Obnažil tesáky a zasyčel. „Jestli mě necháš.“</p>
<p>Odtáhla jednu nohu stranou a jemu málem začala krvácet rohovka. Její lůno se třpytilo, a nebylo to sprchou.</p>
<p>„Připadá ti tohle jako ‚ne‘?“ zeptala se.</p>
<p>Strhl ze sebe pyžamo a ve zlomku vteřiny byl na ní, líbal ji zhluboka a dlouze, zvedal boky, nastavoval se do správné polohy, hroužil se do ní. Byla mnohem lepší takhle, ve skutečnosti, ne ve snu. Když vnímal její vyvrcholení, jednou… dvakrát… ještě… srdce mu pukalo.</p>
<p>Neboť měl poprvé v životě sex s někým, koho miloval.</p>
<p>Na okamžik pocítil slepou paniku nad svým odhalením. Jak se to, krucinál, mohlo stát?</p>
<p>Jenomže tohle byl jeho poslední – no, vlastně jediný – výstřel na terč lásky, že ano. A ona si nebude nic pamatovat, takže je to bezpečné: jí to nakonec srdce nezlomí.</p>
<p>A taky… no, že si nebude nic pamatovat, tím je to bezpečné i pro něj, že. Podobně jako tehdy v noci, když se s Wrathem namazali a V mluvil o své matce.</p>
<p>Čím méně lidí o něm ví, tím líp.</p>
<p>Jenomže, sakra, proč ho bolí na prsou při myšlence na to, jak vymaže Jane paměť?</p>
<p>Bože, vždyť odejde tak brzy.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola dvacátá pátá</strong></p>
<p>N</p>
<p>a Druhé straně Cormia vyšla z Primalova chrámu a čekala, až Directrix zavře obrovské zlaté dveře. Chrám stál na vrcholku kopce, zlacená koruna na hlavě malého návrší, a bylo odtud vidět na celý areál Vyvolených: bílé budovy a chrámy, amfiteátr, kryté pěšiny. Plochy mezi jednotlivými stavbami byly pokryty nízkou bílou trávou, která nikdy nenarostla, nikdy se neměnila a vyhlídka k horizontu skýtala jako vždy jen málo, jen nezřetelné splývání vzdálené hranice bílého lesa. Jedinou barvu v té kompozici představovala světlá modř oblohy, a i ta na okrajích bledla do ztracena.</p>
<p>„Tím končí tvá lekce,“ řekla Directrix, když sejmula ze své šíje elegantní řetěz se svazkem klíčů a zamkla dveře. „Podle tradice se dostavíš k prvnímu z očistných rituálů, až pro tebe přijdeme. Do té doby budeš rozjímat nad milostí, jíž se ti dostalo, a nad službou, kterou budeš vykonávat ku prospěchu nás všech.“</p>
<p>Ta slova byla vyřčena stejně tvrdým tónem, jakým prve Directrix popisovala, co bude Primal dělat s Cormiiným tělem. Zas a znova. Kdykoli se mu zachce.</p>
<p>V očích Directrix zářilo světlo chladné uvážlivosti. Znovu si zavěsila na krk náhrdelník, zazněl cinkot, jak se jí klíče uvelebily mezi ňadry. „Žij blaze, sestro.“</p>
<p>Když Directrix sestupovala po svahu dolů, její bílé roucho splývalo se zemí i budovami, další bílá skvrna, odlišená pouze tím, že byla v pohybu.</p>
<p>Cormia si přitiskla dlaně k obličeji. Directrix jí prve řekla – ne, slíbila jí –, že to, co bude prožívat pod Primalem, bude bolestivé, a Cormia tomu věřila. Barvité podrobnosti ji šokovaly a obávala se, že neexistuje způsob, jak by mohla přestát obřad spojení, aniž by se zhroutila – k hanbě všech Vyvolených. Jako zástupkyně jich všech musí Cormia podat výkon podle očekávání a s důstojností, jinak poskvrní ctihodné tradice, jimž slouží, pošpiní je skrz naskrz.</p>
<p>Ohlédla se na chrám a přiložila si ruku k podbřišku. Byla plodná, jako všechny Vyvolené na této straně a v každé době. Mohla by počít s Primalem dítě hned napoprvé.</p>
<p>Dobrotivá Stvořitelko, proč byla vyvolena?</p>
<p>Když se znovu obrátila, Directrix už byla dole na úpatí kopce, tak malá v porovnání s vysokými budovami, tak obrovská a hrůzná ve skutečnosti. Víc než všichni a všechno ostatní určovala krajinu: Stvořitelce všechny sloužily, ale jejich život řídila Directrix. Alespoň do Primalova příchodu.</p>
<p>Directrix o tohoto muže ve svém světě nestojí, napadlo Cormii.</p>
<p>A právě proto byla Cormia tou, která byla Stvořitelce navržena. Ze všech žen, které mohly být vybrány a přijaly by tuto volbu s nadšením, ona byla ta nejméně vstřícná, nejméně přizpůsobivá. Pasivně agresivní vyhlášení války proti změně vedení.</p>
<p>Cormia zamířila z kopce dolů, pod bosýma nohama cítila strukturu trávy, která neměla žádnou teplotu. Nic kromě jídla a pití nevyzařovalo horko ani chlad.</p>
<p>Okamžik uvažovala o útěku. Lépe zmizet od všeho, co zná, než snášet to, co jí v živých barvách vymalovala Directrix. Až na to, že netušila, jak se dostat na druhou stranu. Věděla, že se musí projít osobním prostorem Stvořitelky, ale co potom? A co kdyby ji nachytala Její Svatost?</p>
<p>Nemyslitelné. Děsivější než být s Primalem.</p>
<p>Hluboce pohroužena do svých tajných, hříšných myšlenek, ubírala se Cormia bezcílně krajinou, kterou znala po celý svůj život. Bylo velmi snadné zabloudit tady v areálu, protože všechno vypadalo stejně a působilo stejně a vonělo stejně. Bez kontrastů byly okraje reality příliš hladké, než aby se jich dalo chytit, ať už duševně nebo fyzicky. Nikdy jste tu neměli pevný bod. Byli jste vzduch.</p>
<p>Když míjela Pokladnici, zastavila se na jejích velebných schodech a vzpomněla si na drahokamy uvnitř, jediné opravdové barvy, které kdy viděla. Za zamčenými dveřmi byly plné koše drahých kamenů, a ačkoliv je viděla jen jednou nebo dvakrát, dost jasně si jejich barvy vybavovala. Její oči tehdy prožily šok ze živé modři safírů a syté zeleni smaragdů a krvavé síly rudých rubínů. Akvamaríny měly barvu oblohy, takže ji fascinovaly méně.</p>
<p>Nejraději měla citríny, líbezné žluté citríny. Kradmo se jich dotkla. Jen letmo zajela rukou do koše, když se nikdo nedíval, ale, ach, jaká nádhera, vidět mihotavé odrazy světla na jejich veselých obroušených ploškách. Dotek, s nímž se přehrnuly přes její dlaň, byl tehdy jako čiperné švitoření k ohromnému uspokojení Cormiiny ruky, fantastický, taktilní příval, ještě úžasnější tím, jak byl nedovolený.</p>
<p>Zahřály ji tehdy, ačkoliv ve skutečnosti nebyly o nic teplejší než všechno ostatní.</p>
<p>A drahokamy nebyly jediným důvodem, proč byl vstup do Pokladnice mimořádnou odměnou. Byly tam ve skleněných vitrínách předměty z druhé strany, věci, které se ocitly ve sbírce buď proto, že sehrály významnou roli v dějinách rasy, nebo protože skončily v úschově Vyvolených. I když Cormia vždycky nevěděla, co má před očima, byla to rozkoš. Barvy. Struktury. Cizí věci z cizích míst.</p>
<p>Ironií osudu ji však ze všeho nejvíc přitahovala jedna prastará kniha. Na omšelých deskách měla vybledlými písmeny vyraženo: Darius, syn Marklonův.</p>
<p>Cormia svraštila čelo a uvědomila si, že to jméno už někde viděla… v místnosti Bratrstva černé dýky v knihovně.</p>
<p>Deník jednoho bratra. Tak proto byla ta kniha uchována.</p>
<p>S pohledem upřeným na zamčené dveře litovala, že nezažila staré časy, kdy budova zůstávala otevřená a mohlo se do ní vstupovat stejně volně jako do knihovny. Jenže to bylo před útokem.</p>
<p>Útok všechno změnil. Zdálo se nepředstavitelné, že sem přišli vzbouření příslušníci rasy z druhé strany, ozbrojení a hledající nějaký lup. Prošli však portálem, který byl nyní už uzavřen, a vtrhli do Pokladnice. Předchozí Primal zemřel při ochraně svých žen, porazil tři civilisty, ale potom padl.</p>
<p>Předpokládala, že to byl její otec, ne snad?</p>
<p>Po té hrůzné mezihře Stvořitelka uzavřela onen vstupní portál a všichni, kdo chtěli přijít, museli volit trasu přes její osobní nádvoří. A pro jistotu byla Pokladnice stále zamčená, leda když bylo zapotřebí klenotů pro odloučení Stvořitelky nebo k určitým obřadům. Klíč měla u sebe Directrix.</p>
<p>Uslyšela šouravý zvuk a pohlédla směrem ke kolonádě s chodníčkem. Belhala se tudy zcela zahalená postava, jednu nohu vlekla za sebou, v černém šatě, v zakrytých rukou nesla stoh ručníků.</p>
<p>Cormia rychle odvrátila pohled a spěchala dál, chtěla být co nejdál od této ženštiny i od Primalova chrámu. Skončila od obou, jak nejdál mohla, až u jezírka rozjímání.</p>
<p>Voda byla čirá a zcela nehybná, zrcadlo, v němž bylo vidět oblohu. Toužila do ní strčit nohu, ale to se nesmělo…</p>
<p>Její uši cosi zachytily.</p>
<p>Zprvu si nebyla jista, co to slyšela, pokud vůbec něco. Nablízku nikoho neviděla, nic než Kryptu dětí a les bílých stromů, který ohraničoval okraje svatyně. Čekala. Když se zvuk už neozval, přisoudila ho své představivosti a pokračovala v cestě.</p>
<p>Ačkoliv se bála, přitahovala ji krypta, kde byla pohřbena novorozeňata, která nepřežila porod.</p>
<p>Po páteři jí vyjela úzkost. Tohle bylo jediné místo, které nikdy nenavštívila, a stejné to bylo u ostatních Vyvolených. Všechny se vyhýbaly této osamělé hranaté budově s bílým plotem. Ve vzduchu tu všude visel smutek, zřetelný jako černé saténové stuhy, přivázané na kliky dveří.</p>
<p>Dobrotivá Stvořitelko ve Stínu, říkala si, záhy zde bude pohřben i můj osud, protože i Vyvolené mají vysoké procento novorozenecké úmrtnosti. Věru, části její bytosti tu budou odpočívat, střípky její bytosti tu budou uloženy, až nezbyde nic než skořápka. Skutečnost, že si nemůže rozhodovat o svých těhotenstvích, že <emphasis>ne</emphasis> je slovo, ba i myšlenka, které jí nejsou povoleny, že její ratolesti budou uvězněny ve stejné roli, jakou plní ona – to v ní navozovalo představu sebe samé v této osamělé kryptě, zamčené mezi nejmenšími mrtvými.</p>
<p>Přitáhla si klopy roucha těsněji k šíji a zachvěla se při pohledu skrz bránu. Až do nynějška jí toto místo připadalo znepokojivé, budilo v ní pocit, že ti křehcí jsou osamělí, i když jsou ve Stínu a tam by měli mít jen radost a klid.</p>
<p>Teď byl pro ni ten chrám ztělesněním hrůzy.</p>
<p>Zvuk, jenž prve slyšela, se ozval znovu. Cormia uskočila, připravena prchat před truchlícími duchy, kteří tu přebývají.</p>
<p>Jenomže ne, nebyl to přízrak dítěte. Bylo to zajíknutí. Vůbec ne přízračné, zato velmi reálné.</p>
<p>Nehlučně obešla roh budovy.</p>
<p>Layla seděla na trávě, pažemi objímala kolena přitažená k hrudi. Hlavu měla skloněnou, ramena se jí otřásala, roucho i vlasy měla mokré.</p>
<p>„Má sestro?“ zašeptala Cormia. „Jak se ti daří?“</p>
<p>Laylina hlava se prudce zvedla, rychle si otírala líce, až z nich osušila slzy. „Odejdi. Prosím.“</p>
<p>Cormia k ní přistoupila a poklekla. „Pověz mi to. Co se stalo?“</p>
<p>„Nic, o čem bys musela…“</p>
<p>„Laylo, mluv se mnou.“ Chtěla ji obejmout, ale to nebylo dovoleno a ona nechtěla rozčilit sestru ještě víc. Místo doteku použila něžných slov a laskavý tón. „Má sestro, ulevím ti. Prosím, mluv se mnou. Prosím.“</p>
<p>Plavá hlava Vyvolené se zavrtěla sem a tam, poničený drdol se rozpadl ještě víc. „Selhala jsem.“</p>
<p>„Jak?“</p>
<p>„Já… selhala. Této noci jsem nedokázala vyhovět. Byla jsem odmítnuta.“</p>
<p>„Čím?“</p>
<p>„Mužem, jehož jsem provázela proměnou. Byl připraven k milostnému aktu a já se ho dotkla a on ztratil puzení.“ Laylin dech se změnil ve vzlyk. „A já… já budu muset hlásit králi, co se událo, jak nám ukládá tradice. Měla jsem to udělat už před odchodem, ale byla jsem moc vyděšená. Jak to povím Jeho Veličenstvu? A Directrix?“ Hlava jí znovu klesla, jako by neměla dost vůle udržet ji vzpřímenou. „Ti největší mě školili k tomu, abych vyhověla. A já nás všechny zklamala.“</p>
<p>Cormia podstoupila to riziko a položila ruku Layle na rameno, přičemž si říkala, že je to vždycky takhle. Břímě všech Vyvolených padne na bedra jedné každé z nich, když jedná v oficiální záležitosti. Neexistuje tudíž žádná soukromá a osobní hanba, jen veliká tíže monumentálního selhání.</p>
<p>„Má sestro…“</p>
<p>„Odejdu rozjímat, až promluvím s králem a Directrix.“</p>
<p><emphasis>Ach, ne… </emphasis>Rozjímání, to bylo sedm cyklů bez jídla, bez světla, bez kontaktu s ostatními, určené k nápravě prohřešků nejvyššího řádu. Nejhorší na tom, aspoň jak Cormia slyšela, byl nedostatek osvětlení, neboť Vyvolené prahly po světle.</p>
<p>„Sestro, víš jistě, že po tobě netoužil?“</p>
<p>„Mužská těla v tomto ohledu nelžou. Milosrdná Stvořitelko… Snad je to tak nejlepší. Vůbec jsem mu nemusela vyhovovat.“ Bledě zelené oči zatěkaly. „Ještě dobře, že jsem nebyla tvou instruktorkou. Jsem vyškolena v teorii, ne v praxi, takže jsem ti nemohla předat žádné zásadní znalosti.“</p>
<p>„Bylo by mi milejší, kdybys to byla ty.“</p>
<p>„Pak jsi nemoudrá.“ Tvář Vyvolené zčistajasna zestárla. O celé věky. „A já se poučila. Odejdu z řad <emphasis>ehros</emphasis>, protože jsem zcela očividně neschopna dostát jejich smyslné tradici.“</p>
<p>Cormii se nezamlouvaly mrtvé stíny v Layliných očích. „Třeba byla chyba na jeho straně?“</p>
<p>„Chyba na jeho straně nepřipadá v úvahu. Nevyhovovala jsem mu. Mé břímě, ne jeho.“ Otřela si slzu. „Říkám ti, není horší selhání než sexuální. Nic se ti do duše nezaryje tak hluboko jako odmítnutí tvé nahoty a tvého instinktu ke spojení s tím, s kým se toužíš spojit… Odtáhne-li se od tvé kůže, je to ten nejhorší druh odmítnutí. Měla bych tedy opustit <emphasis>ehros</emphasis>, nejen kvůli jejich skvělé tradici, ale i kvůli sobě. Nechtěla bych tím projít znovu. Nikdy. Teď prosím jdi a nic nikomu neříkej. Musím se vzpamatovat.“</p>
<p>Cormia chtěla zůstat, ale nezdálo se jí správné něco namítat. Vstala, sundala si svrchní roucho a přehodila ho sestře přes ramena.</p>
<p>Layla překvapeně vzhlédla. „Není mi zima.“</p>
<p>Při těch slovech si přitáhla látku těsně ke krku.</p>
<p>„Žij blaze, má sestro.“ Cormia se otočila a odcházela kolem jezírka rozjímání.</p>
<p>Když vzhlédla k mléčně modré obloze, chtělo se jí křičet.</p><empty-line /><p>Vishous se skulil z Janina těla a přesunul ji tak, aby byla přitulená k jeho hrudi. Měl ji rád těsně u levého boku, aby měl bojovou ruku volnou a mohl pro ni zabíjet. Jak tu teď ležel, připadal si soustředěný jako nikdy, ještě nikdy mu nebyl smysl života tak jasný: jeho jedinou prioritou bylo zachovat ji živou a zdravou a v bezpečí a síla, s níž se držel této direktivy, v něm navozovala pocit naplnění.</p>
<p>Kvůli ní je tím, kým je.</p>
<p>Za tu krátkou dobu, co se znali, vstoupila Jane do tajné komnaty v jeho hrudi, vystrnadila odtud Butche a usídlila se tam nadobro a důkladně. A bylo to tak správné. Patřila tam.</p>
<p>Vydala slabý mumlavý zvuk a přitiskla se ještě těsněji k němu. Hladil ji po zádech a přistihl se, že bez zřejmého důvodu myslí na první boj, který prožil, předehru, po níž těsně následoval jeho první sex.</p><empty-line /><p><emphasis>Ve válečném táboře muži, kteří právě prošli proměnou,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dostali omezený čas na to, aby nalezli sílu.</emphasis><emphasis> A</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>přesto</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vishouse překvapilo, když před ním otec stanul</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>prohlásil, že musí bojovat. Přece měl dostat den na zotavenou.</emphasis></p>
<p><emphasis>Bloodletter ukazoval</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>úsměvu tesáky, které byly stále prodloužené. </emphasis><emphasis>„A</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>utkáš se</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Grodhtem.“</emphasis></p>
<p><emphasis>S</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vojákem, kterému Vishous kdysi ukradl srnčí kýtu.</emphasis><emphasis> S</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tím tlustým, který se vyznal</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>boji kladivem.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vishouse tížilo vyčerpání</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>na nohou ho držela jen</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeho pýcha. Vydal se</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>soubojovému kruhu, kus vzdálenému od místa, kde vojáci spali. Kruh byl nerovná kruhová prohlubeň</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>podlaze jeskyně, jako by olbřímí ruka</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>udeřila ve vzteku pěstí do země. Byla po pás hluboká,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>její boky</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dno byly tmavě hnědé krví, jež tu byla proli</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>a; očekávalo se, že tu budete bojovat, dokud se udržíte</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>na nohou. Nic nebylo zakázáno</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jediné pravidlo se týkalo toho, kdo prohraje</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>co musí udělat, aby přiznal</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>svou porážku</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>souboji.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vishous věděl, že není</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>boji připraven. Stvořitelko,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sotva se dostal dolů do kruhu, aniž by upadl. Ale na</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>druhou stranu, tohle má přece nějaký účel, ne? Otec</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vymyslel ideální mocenský manévr. Existoval jen jeden</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>způsob, jímž Vishous mohl zvítězit,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jestliže použije</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>svou ruku, celý tábor uvidí na vlastní oči to, co se dosud jen proslýchalo</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>a začne se ho stranit úplně.</emphasis><emphasis> A</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jestli prohraje? Pak nebude vnímán jako hrozba pro</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>otcovo prvenství. Takže tak či tak zůstane Bloodletterovo prvenství nedotčeno</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nebude ohroženo synovou</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>čerstvě dosaženou dospělostí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Když do arény vskočil tlustý voják</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>krvežíznivým výkřikem</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>máchnutím kladiva, stanul Bloodletter na</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>okraji kruhu. „Jakoupak zbraň dám svému synovi?“</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zeptal se shromážděného davu. „Asi nejspíš…“ Pohlédl na jednu</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kuchyňských ženštin, která se opírala</emphasis><emphasis> o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>koště. „Dej to sem.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Žena spěšně uposlechla</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>upustila tu věc Bloodletterovi</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nohám. Když se skláněla, aby ji zvedla, odkopl</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ji jako větev stro</emphasis><emphasis>mu, která mu spadla do cesty. „</emphasis><emphasis>Vezmi</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>si to, synu.</emphasis><emphasis> A</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>modli se ke Stvořitelce, aby to nepřišlo</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>užitku, až prohraješ.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Zástup přihlížejících svědků se rozesmál</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>popadl</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dřevěnou rukojeť.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Do boje!“ vyštěkl Bloodletter.</emphasis></p>
<p><emphasis>Dav zajásal</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>někdo vychrstl na Vishouse nedopité</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pivo, teplé splašky zasáhly jeho obnažená záda</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>stékaly mu po nahém zadku. Tlustý voják proti němu se</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>usmál</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ukázal přitom tesáky, které se mu vysunuly</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>horní čelisti. Muž začal kroužit kolem Vishouse, kladivo se houpalo na konci řetězu</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ozvalo se tlumené</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pískání.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vishous sledoval protivníka nemotorně, bylo mu</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zatěžko ovládat nohy. Soustředil se především na mužovo pravé rameno, na to, které se napne, než mrští</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kladivem,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>současně periferním viděním sledoval</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dav. Medovina byla ještě to nejlepší, co po něm mohli házet.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ukázalo se, že to není ani tak boj jako soutěž</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>uhýbání, přičemž Vishous byl</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nemotorné defenzivě</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeho</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>protivník vtělená okázalá útočnost. Zatímco voják</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>předváděl svou zručnost</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>oblíbenou zbraní, Vishous se</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>poučil</emphasis><emphasis> o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>předvídatelnosti mužova počínání</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>také</emphasis><emphasis> o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rytmu kladiva.</emphasis><emphasis> I</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>když byl voják silný, musel důkladně zapřít nohy do země, než se ježatá koule kladiva, velká</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jako lidská hlava, vymrštila kupředu. Vishous čekal na</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jednu</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pauz mezi výpady</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pak vyrazil, hbitě otočil</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>koště</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vrazil rukojetí přímo do bachratého vojákova</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>přirození.</emphasis></p>
<p><emphasis>Muž zařval, pustil kladivo, srazil kolena</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sobě</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zakryl se dlaněmi. Vishous nepromarnil ani okamžik.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Zvedl koště nad hlavu, vší silou udeřil, zasáhl protivníka do spánku</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zbavil ho vědomí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jásot umlkal, až bylo slyšet jen praskání ohně</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vishousův přerývaný dech. Pustil koště</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>překročil svého</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>protivníka, připraven opustit arénu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Otcovy boty stanuly na okraji kruhu</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zablokovaly</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mu cestu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Bloodletterovy oči byly úzké jako čepele dýk. „Ještě</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jsi neskončil.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Nevstane.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„O</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>to nejde.“ Bloodletter ukázal na vojáka na zemi.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>„Doraž ho.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Protivník zasténal</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vishous odhadoval, co otec udělá. Jestliže Vishous odmítne, bude hra, kterou otec hraje, naplněna, ačkoliv ne podle Bloodletterova očekávání: Vishous se stane terčem útoku už jen proto, že bude</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vnímán jako slaboch, který neztrestal svého protivníka.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jestliže však dokoná, co má, bude jeho pozice</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>táboře</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jaksepatří stabilní</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>až do příští zkoušky.</emphasis></p>
<p><emphasis>Překonalo ho vyčerpání. Bude jeho život vždycky viset na tak hrubých</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nelítostných vážkách?</emphasis></p>
<p><emphasis>Bloodletter se usmál. „Tenhle zmetek, co se nazývá</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mým synem, nemá páteř, zdá se. Možná to sémě, které</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>spolykal život jeho matky, patřilo jinému?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Dav se zavlnil smíchem</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>někdo zařval: „Žádný tvůj</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>syn by</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>takové chvíli nezaváhal!“</emphasis></p>
<p><emphasis>„A</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>při boji by žádný můj opravdový syn nebyl tak</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zbabělý, aby zaútočil na tak zranitelné místo muže.“</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Bloodletter se pohledem setkal</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>očima svých vojáků.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>„Slaboch musí být záludný, neboť mu není dána síla.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Vishousova hrdla se zmocnil pocit, že ho někdo škrtí,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jako by se mu na krku svíraly otcovy ruce. Znovu se mu</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zrychlil dech, hruď mu naběhla hněvem</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>srdce se rozbušilo. Shlédl na tlustého vojáka, který ho kdysi zbil…</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pak si vzpomněl na knihy, jež ho otec přiměl spálit…</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>na chlapce, který po něm šel…</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>na tisíce krutých</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nemilosrdných činů, jimž byl během svého života</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>podroben.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vishousovo tělo ožilo hněvem, který</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něm zahořel,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>než si uvědomil, co dělá, převalil vojáka na tlusté</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>břicho.</emphasis></p>
<p><emphasis>Zmocnil se toho muže. Před svým otcem. Před táborem.</emphasis></p>
<p><emphasis>A</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>byl přitom surový.</emphasis></p>
<p><emphasis>Když bylo po všem, vyprosil se</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něj</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>klopýtal zpátky. Voják byl pokryt Vishousovou krví</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>potem</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pozůstatky jeho běsnění.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nemotorně jako kozel se dostal ven</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>arény,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ačkoliv nevěděl, jaká je denní doba, proběhl táborem</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hlavnímu východu z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeskyně. Když vyrazil ven, studená noc se právě ujímala vlády nad zemí</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>slabá záře na</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>východě mu sežehla tvář.</emphasis></p>
<p><emphasis>Padl na kolena</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zvracel. Zas</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>znova.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Takový jsi slaboch.“ Bloodletterův hlas byl znuděný… ale jen na povrchu.</emphasis><emphasis> V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeho slovech bylo hluboké</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zadostiučinění, způsobené splněným posláním. Ačkoliv Vishous udělal vojákovi to, co musel, jeho ústup</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>poté byl přesně takovým zbabělstvím,</emphasis><emphasis> o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jaké jeho otec</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>usiloval.</emphasis></p>
<p><emphasis>Bloodletter přimhouřil oči. „Nikdy mě neporazíš,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hochu. Stejně jako se mě nikdy nezbavíš. Budu vládnout nad tvým životem…“</emphasis></p>
<p><emphasis>V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>přívalu nenávisti se Vishous vymrštil</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>střemhlav</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>na otce zaútočil, veden svou zářící rukou. Bloodletter</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ztuhl, když jeho mohutným tělem projel elektrický výboj,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>oba padli na zem, Vishous navrch. Veden instinktem,</emphasis><emphasis> V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>přitiskl bíle zářící dlaň na otcovo mohutné hrdlo</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>stiskl.</emphasis></p>
<p><emphasis>Bloodletterova tvář nabyla jasně rudého odstínu,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vishousovy oči se do ní zabodly</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>to, co měl před sebou, nakrátko vystřídala vize.</emphasis></p>
<p><emphasis>Uviděl smrt svého otce. Tak jasně, jako by se mu</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>odehrávala před očima.</emphasis></p>
<p><emphasis>Z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeho úst vyšla slova, ačkoliv si nebyl vědom, že je</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vůbec vyřkl: „Skončíš ve stěně ohně, způsobeného bolestí, již znáš. Budeš hořet, až nezbyde než kouř,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ten</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>roznese vítr.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Otcův výraz se změnil</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ten nejubožejší děs.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vishouse odtrhl jiný voják</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>držel ho</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>podpaží, nohy</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>se mu klimbaly nad zasněženou zemí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Bloodletter vyskočil, rudý ve tváři, nad horním rtem</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>se mu perlil pot. Dýchal jako uřícený kůň, od úst</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>chřípí mu vystupovaly bílé obláčky páry.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vishous jednoznačně očekával, že bude ubit</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>smrti.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Přineste mi mou dýku,“ zavrčel jeho otec.</emphasis></p><empty-line /><p>Vishous si promnul tvář. Aby se vyhnul myšlenkám na to, co se dělo potom, začal myslet na to, jak mu nikdy nesedlo to, co se tehdy poprvé odehrálo s tím vojákem. Ještě po třech stech letech mu to připadalo jako znásilnění, i když tak to v táboře chodilo.</p>
<p>Hleděl na Jane, stočenou do klubíčka po jeho boku, a usoudil, že pokud jde o něj, dnes konečně ztratil panictví. Ačkoliv jeho tělo už vykonalo pohlavní akt mnoha různými způsoby s mnoha různými lidmi, sex se vždycky týkal předání energie – energie, která proudila směrem k němu, energie, kterou živil, aby se ujistil, že ho nikdy nikdo nesloží na lopatky a nesváže a nezabrání mu bojovat, zatímco se mu dějí hnusné věci.</p>
<p>Dnešní noc do jeho vzorce nezapadala. S Jane také došlo k výměně: něco mu dala a on jí na oplátku předal kus sebe.</p>
<p>Vishous svraštil čelo. Kus, ale ne všechno.</p>
<p>Na to by museli jít do jeho druhého bytu a… Kruci, tam nepůjdou. I když ho zaléval studený pot, jen na to pomyslel, zapřísahal se, že než Jane odejde z jeho života, dá jí to jediné, co nikdy nikomu nedal.</p>
<p>A nikdy nikomu nedá.</p>
<p>Chtěl splatit důvěru, kterou mu věnovala. Byla tak silná jako osobnost, jako žena, a přesto se mu sexuálně vydala na milost – i když věděla, že má tvrdé dominantní sklony a že se mu fyzickou silou nikdy nemůže rovnat.</p>
<p>Její důvěra ho srazila na kolena. A než Jane odejde, musí se mu vrátit víra.</p>
<p>Zamrkala, otevřela oči, podívala se na něj a oba promluvili zároveň.</p>
<p>„Nechci, abys odešla.“</p>
<p>„Nechci tě opustit.“</p><empty-line /><p><strong>Kapitola dvacátá šestá</strong></p>
<p>K</p>
<p>dyž John nazítří odpoledne procitl, bál se pohnout. Hrome, bál se otevřít oči. Co jestli to byl sen? Vzmužil se, zvedl paži, pootevřel víčka a… No jo, je to tady. Dlaň velká jako jeho hlava. Paže delší, než bývala jeho stehenní kost. Zápěstí silnější, než míval lýtko.</p>
<p>Dokázal to.</p>
<p>Sáhl po mobilu a poslal textovky Qhuinnovi a Blayovi, kteří mu obratem odpověděli. Byli z něj úplně na větvi a Johnovi se po tváři rozlil širokánský úsměv… Dokud si neuvědomil, že musí použít koupelnu, a nepohlédl na otevřené dveře. Skrz veřeje uviděl sprchu.</p>
<p><emphasis>Ach, bože. </emphasis>Skutečně se tam včera v noci vecpal s Laylou?</p>
<p>Hodil telefon na přikrývku, i když mu pípáním sděloval, že na přečtení čekají další textovky. Podrbal se na podivně široké hrudi svou novou obří rukou a cítil se pekelně. Měl by se omluvit Layle, ale za co? Že byl bábovka a vyměkl? Jo, po takovém rozhovoru vysloveně toužil, protože on a jeho výkon na ni bezpochyby valný dojem neudělali.</p>
<p>Bude lépe nechat to být? Patrně. Byla tak krásná a smyslná a v každém směru dokonalá, že nepřipadalo v úvahu, aby to vůbec kdy považovala za svou vinu. Jen by se ztrapnil k nepříčetnosti, až by psal, co by řekl, kdyby měl hlasivky.</p>
<p>Stejně se ale cítil pekelně.</p>
<p>Spustil se mu budík a bylo hromsky divné natáhnout tu mužskou paži a umlčet ho. Když vstal, bylo to ještě praštěnější. Měl úplně jiné pozorovací stanoviště a všechno se zdálo menší: nábytek, dveře, pokoj. I strop byl níž.</p>
<p>Jak je vůbec velký?</p>
<p>Když se pokusil udělat pár kroků, připadal si jako cirkusový artista na chůdách: nohatý, neohrabaný, v nebezpečí z pádu. Jo… cirkusový chodec, který prodělal mrtvici, protože povely, které vydával mozek, nepřijímaly svaly a kosti jaksepatří. Cestou do koupelny se vrhl přes místnost, chytal se závěsů, přidržoval se oken, prádelníku, zárubní dveří.</p>
<p>Kdovíproč si vzpomněl na přechod řeky při procházkách se Zsadistem. Nyní mu kusy nábytku, které používal místo berlí, připomínaly ty kameny, po nichž přeskakoval, aby nespadl do rychle zurčící vody – malé pomůcky s velkým významem.</p>
<p>V koupelně byla tma jako v pytli, protože okenice byly dosud spuštěné na den a on po Laylině odchodu zhasl všechna světla. S rukou na vypínači se zhluboka nadechl, pak zapnul zapuštěná světla.</p>
<p>Prudce zamrkal, oči měl přecitlivělé a zrak daleko vnímavější než dřív. Po chvilce se mu vlastní odraz zaostřil jako zjevení, vystupoval z té záře jako vlastní duch. Byl…</p>
<p>Nechtěl to vědět. Ještě ne.</p>
<p>John zhasl světla a vstoupil do sprchy. Zatímco čekal, až začne téct horká voda, opřel se zády o studený mramor a sám sebe objal. Cítil v té chvíli takovou absurdní potřebu objetí, ještě dobře, že byl sám. Ačkoliv doufal, že ho proměna posílí, zdálo se, že z něj udělala ještě větší fňuknu.</p>
<p>Vzpomněl si, jak zabíjel ty <emphasis>bezduché</emphasis>. Hned poté, co je probodl, mu bylo náhle úplně jasné, kdo je a jakou má sílu. Jenže to všechno vybledlo do ztracena – natolik, až si nebyl jist, jestli ten pocit opravdu vůbec měl.</p>
<p>Odstrčil dveře sprchy a vstoupil dovnitř.</p>
<p><emphasis>Kristepane, au.</emphasis> Jemná sprška mu protínala kůži jako jehly, a když se pokusil namydlit si paži tím francouzským mýdlem, co Fritz kupoval, pálilo to jako kyselina z baterie. Musel se násilím přimět, aby si umyl obličej, a ačkoliv to byla pohoda, mít poprvé v zaznamenané historii na bradě strniště, představa, že by se dotkl pusy břitvou, byla veskrze odpudivá. Jako by si měl odírat tváře škrabkou na brambory.</p>
<p>Oplachoval si tělo a byl při tom co nejněžnější, když se dostal k intimním partiím. Bez valného přemýšlení udělal to, co dělal po celý svůj život, rychle přejel pod šourkem a pak…</p>
<p>Tentokrát byl účinek odlišný. Ztvrdl. Jeho… penis se postavil.</p>
<p>Bože, zdálo se podivné použít ten výraz, ale… No, rozhodně už to byl pořádný penis, něco, co má muž, něco, co muž používá…</p>
<p>Erekce se zarazila. Prostě přestala nabíhat a prodlužovat se. Také svíjivé napětí v podbřišku pominulo.</p>
<p>Opláchl ze sebe mýdlo, odhodlán neotevírat Pandořinu skříňku, v níž bylo všechno o něm a o sexu. Už tak má dost problémů. Jeho tělo je auto na dálkové ovládání s porouchanou anténou; jde do školy, kde na něj budou všichni zírat; a svitlo mu, že Wrath určitě ví o té zbrani, kterou měl u sebe v centru města. Koneckonců, nějak ji sem donesl zpátky a Blay a Qhuinn budou muset vysvětlovat, co tam vůbec dělal. Jak znal Blaye, bude se snažit Johna chránit a brát to celé na sebe, ale co kdyby ho za to vyhodili z programu? Nikdo u sebe neměl mít zbraň, když byli venku. Nikdo.</p>
<p>Když John vyšel ze sprchy, nepřipadalo v úvahu, že by se třel ručníkem. I když byla pekelná zima, oschl na vzduchu a vyčistil si zuby a ostříhal si nehty. Zrak měl ve tmě nadmíru citlivý, takže nebyl problém najít v zásuvkách to, co potřeboval. Vyhýbat se zrcadlu však problém byl, a tak šel do ložnice.</p>
<p>Otevřel šatník a vyndal pytel od firmy Abercrombie & Fitch. Fritz se s ním objevil u jeho dveří už před několika týdny, a když se John na to oblečení koukl, usoudil, že majordomus se pominul. Uvnitř byly zbrusu nové džínsy s umělou patinou, tričko velikosti XXXL a tenisky Nike Air Shox velikosti čtrnáct, v lesklé nové krabici.</p>
<p>Ukázalo se, že Fritz měl jako obvykle pravdu. Všechno mu to padlo. Dokonce i ty koráby na nohou.</p>
<p>Jak John zíral na své nohy, říkal si: Páni, k těmhle botám by měli přidávat záchranný pás a kotvu, tak jsou velké.</p>
<p>Vyšel z pokoje nemotorným krokem, paže se mu houpaly, špatně udržoval rovnováhu.</p>
<p>Když se ocitl u hlavního schodiště, zvedl oči ke stropu, kde byli vyobrazeni slavní válečníci. Modlil se, aby byl jedním z nich. Ale prostě netušil, jak to dokáže.</p><empty-line /><p>Phuryho probudil pohled na ženu jeho snů. Anebo že by se mu to zdálo?</p>
<p>„Ahoj,“ řekla Bella.</p>
<p>Odkašlal si, a přesto zněl jeho hlas sípavě, když odpovídal: „Opravdu jsi tady?“</p>
<p>„Ano.“ Vzala ho za ruku a usedla na okraj jeho lůžka. „Přímo tady. Jak je ti?“</p>
<p>Sakra, nadělal jí starosti, a to dítěti neprospívá.</p>
<p>S tou trochou energie, kterou měl, provedl rychlý duševní úklid, vyluxoval si mozek, vymetl zbytky rudých kouřů, co vybánil, a také letargii ze zranění a pozůstatky spánku.</p>
<p>„Je mi fajn,“ řekl a zvedl ruku, aby si mohl promnout zdravé oko. Nebyl to dobrý nápad. V pěsti měl její obrázek, který nakreslil, zmačkaný, jako by ho ve spánku objímal. Strčil ten kus papíru pod přikrývku dřív, než se stihla zeptat, co to je. „Měla bys ležet.“</p>
<p>„Každý den smím trochu chodit.“</p>
<p>„Ale stejně, měla bys…“</p>
<p>„Kdy se sundají ty obvazy?“</p>
<p>„Hm, nejspíš hned.“</p>
<p>„Chceš, abych ti pomohla?“</p>
<p>„Ne.“ To poslední, co by jim chybělo, bylo, aby zjistila, že oslepl. „Ale děkuju ti.“</p>
<p>„Můžu ti přinést něco k jídlu?“</p>
<p>Její vlídnost ho zasáhla prudčeji než hever do žeber. „Děkuju, ale za chviličku zavolám Fritze. Ty by sis měla jít zase lehnout.“</p>
<p>„Zbývá mi ještě čtyřiačtyřicet minut.“ Podívala se na hodinky. „Třiačtyřicet.“</p>
<p>Zvedl se na loktech a přitáhl si prostěradla výš, aby mu byl vidět menší kousek hrudi. „Jak je ti?“</p>
<p>„Dobře. Bojím se, ale je mi dobře…“</p>
<p>Dveře se rozlétly bez zaklepání. Zsadist vstoupil a upřel pohled na Bellu, jako by se jí snažil vyčíst z obličeje životní funkce.</p>
<p>„Já si myslel, že tě tady najdu.“ Sklonil se a políbil ji na ústa, pak na obě strany šíje nad žílami.</p>
<p>Phury během toho pozdravu odvrátil oči – a uvědomil si, že jeho ruka se zavrtala pod přikrývku a nalezla kresbu. Násilím se přiměl ji pustit.</p>
<p>Zsadistovo celkové vystupování bylo mnohem uvolněnější. „Tak jak se vede, bratře?“</p>
<p>„Dobře.“ Ačkoliv jestli tu otázku uslyší ještě jednou, začne to tu vypadat jako v hororu, protože se mu rozskočí hlava. „Dost dobře, abych v noci vyrazil ven.“</p>
<p>Jeho dvojče svraštilo čelo. „Vishousova doktorka ti to dovolila?“</p>
<p>„Do toho nikomu nic není, jenom mně.“</p>
<p>„Wrath by mohl mít jiný názor.“</p>
<p>„Fajn, ale jestli nebude souhlasit, musí mě dát na řetěz, aby mě tu udržel.“ Phury zabrzdil, protože nechtěl vytvářet napětí v Bellině přítomnosti. „Učíš dneska v noci první polovinu?“</p>
<p>„Jo, říkal jsem si, že bych trochu pokročil ve střelných zbraních.“ Zsadist přejel dlaní po Belliných mahagonových vlasech, současně jí hladil i záda. Dělal to zdánlivě bezděky a ona ten dotek přijímala se stejnou láskyplnou netečností.</p>
<p>Phuryho bolelo na hrudi, až musel otevřít ústa, aby se nadechl. „Co kdybychom se setkali u Prvního jídla? Chci se osprchovat, sundat obvazy, obléct se.“</p>
<p>Bella vstala a Zsadistova ruka jí sjela k pasu, přitiskl ji k sobě.</p>
<p>Bože, vždyť jsou rodina, ne? Ti dva spolu a jejich dítě v jejím břiše. A za necelý rok, uzná-li Stvořitelka za vhodné, budou takhle stát s nemluvnětem v náručí. Později, o léta později, bude dítě stát po jejich boku. A pak se jejich syn nebo dcera s někým sezdá a další generace jejich krve zajistí rase budoucnost: rodina, ne fantazie.</p>
<p>Aby je popohnal, Phury se zavrtěl, jako by se chystal vstát.</p>
<p>„Uvidíme se dole v jídelně,“ řekl Zsadist a sjel dlaní k podbřišku své <emphasis>shellan</emphasis>. „Bella jde zpátky do postele, viď, <emphasis>nalla</emphasis>?“</p>
<p>Podívala se na hodinky. „Dvaadvacet minut. Měla bych se stihnout vykoupat.“</p>
<p>Vyměnili si rozmanitá slova na rozloučenou, ale Phury tomu nevěnoval valnou pozornost, protože umíral touhou, aby už odešli. Když se dveře konečně zavřely, sáhl po holi, vstal z postele a šel rovnou k zrcadlu nad prádelníkem. Uvolnil náplast, kterou byl obvaz připevněn, pak odloupl vrstvy gázy. Řasy pod ní byly tak zcuchané a slepené, že musel jít do koupelny, pustit vodu a opláchnout si mnohokrát obličej, než je dokázal rozlepit.</p>
<p>Otevřel oko.</p>
<p>A viděl dokonale.</p>
<p>To, jak v něm jeho skvělý a bezvadný zrak vůbec nevzbudil úlevu, bylo divné. Mělo by mu na tom záležet. <emphasis>Musí</emphasis> mu na tom záležet. Na sobě i na svém těle. Jenže prostě nezáleží.</p>
<p>Znepokojeně se osprchoval a oholil, pak si připevnil protézu a oblékl si svůj kožený oděv. Už byl na cestě ven s pouzdry na dýky a pistolí v ruce, když se zastavil u lůžka. Kresba, kterou prve nakreslil, byla dosud zmačkaná mezi ložním prádlem; viděl bílé, zmuchlané okraje v záhybech modrého saténu.</p>
<p>Představil si ruku svého dvojčete na Belliných vlasech. Pak na jejím podbřišku.</p>
<p>Phury přistoupil k posteli, zvedl kresbu a uhladil ji na nočním stolku. Naposled se na ni podíval, pak ji roztrhal na malé kousky, naskládal hromádku do popelníku a palcem rozkšrtl zápalku. Plamínek přiložil k papíru.</p>
<p>Když nezbylo nic než popel, vstal a opustil svůj pokoj.</p>
<p>Bylo na čase nechat to být, a on věděl, jak na to.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola dvacátá sedmá</strong></p>
<p>V</p>
<p>ishous byl bez sebe blahem. Úplně a docela. Jako poskládaná Rubikova kostka. V náručí měl svou ženu, pevně se k ní tiskl celým tělem, v nose ho šimrala její vůně. Ačkoliv byla noc, cítil se, jako by na něj svítilo slunce.</p>
<p>Pak uslyšel výstřel.</p>
<p><emphasis>To je sen. Spí</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zdá se mu sen.</emphasis></p>
<p>Hrůza z noční můry se rozvinula jako vždycky, a přesto byla stejně čerstvá, jako když ho to postihlo poprvé: krev na jeho košili. Bolest, která mu rve hruď. Klesání k zemi, až klečí na kolenou, jeho život končí…</p>
<p>Vishous se s křikem vymrštil na posteli.</p>
<p>Jane se na něj vrhla, aby ho zklidnila, a současně se rozlétly dveře a vrazil do nich Butch s tasenou pistolí. Hlasy obou se mísily ve změti rychle pronášených slov.</p>
<p>„Co to, sakra…!“</p>
<p>„Není ti nic?“</p>
<p>Vishous zápolil s prostěradly, strhával si je z trupu, aby si viděl na hrudník. Pokožka byla nepoškozená, ale stejně po ní přejel dlaní. „Ježíši Kriste…“</p>
<p>„Vybavila se ti ta přestřelka?“ zeptala se Jane a pobízela ho, aby ulehl do její náruče.</p>
<p>„Jo…“</p>
<p>Butch spustil hlaveň a povytáhl si boxerky.</p>
<p>„Div nás s Marissou nekleplo, jak jsi nás vyděsil. Chceš trochu whisky na uklidnění?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Jane? Dáte si něco?“</p>
<p>Vrtěla hlavou, ale Vishous promluvil: „Horkou čokoládu. Má ráda horkou čokoládu. Řekl jsem Fritzovi, aby přinesl nějakou směs. Je v kuchyni.“</p>
<p>Když Butch odešel, Vishous si promnul obličej. „Promiň mi to.“</p>
<p>„Bože, neomlouvej se.“ Přejela mu dlaní sem a tam po hrudi. „Není ti nic?“</p>
<p>Zavrtěl hlavou. Pak ji jako úplný moula políbil a řekl: „Jsem rád, že jsi tady.“</p>
<p>„Já taky.“</p>
<p>Ovinula ho pažemi a držela ho, jako by byl nějaká drahocennost.</p>
<p>Byli zticha, dokud se o něco později nevrátil Butch se sklenicí v jedné ruce a hrnkem v druhé. „Chci pořádný dýško. Popálil jsem si malíček o sporák.“</p>
<p>„Mám se vám na to podívat?“ Jane si zastrčila prostěradlo pod paže a sáhla po čokoládě.</p>
<p>„Asi to přežiju, ale díky, doktorko Jane.“ Butch podal whisky Vishousovi. „A co ty, chlape? Už jsi v pohodě?“</p>
<p>To sotva. Po tom snu ne. Ne, když Jane odchází. „Jo.“</p>
<p>Butch zavrtěl hlavou. „Jsi špatnej lhář.“</p>
<p>„Jdi se bodnout.“ Ve Vishousových slovech nebyl vůbec žádný žár. A nepůsobilo přesvědčivě, ani když dodal: „Jsem v cajku.“</p>
<p>Polda přistoupil ke dveřím. „Jo, když je řeč o síle, hádám, že Phury se ukáže u Prvního jídla, připravený vyrazit dneska v noci do boje. Zsadist se tady zastavil před půl hodinou cestou do školy, aby vám poděkoval, doktorko Jane, za všechno, co jste pro něj udělala. Phuryho obličej vypadá dobře a oko bratrovi funguje bezvadně.“</p>
<p>Jane zafoukala na hladinu v hrnku. „Byla bych radši, kdyby pro jistotu zašel navštívit očaře.“</p>
<p>„Zsadist ho prý přemlouval, a neuspěl. Dokonce i Wrath to zkoušel.“</p>
<p>„Jsem rád, že z toho náš hoch vyšel tak dobře,“ podotkl Vishous, a opravdu to myslel vážně. Potíž byla, že jediná záminka k Janinu pobytu se právě vypařila jak dým.</p>
<p>„Jo, já taky. Nechám vás dva o samotě. Tak zatím.“</p>
<p>Když se dveře zavřely, naslouchal Vishous zvuku, který Jane vydávala, když znovu foukala do horkého nápoje.</p>
<p>„Dnes v noci tě odnesu domů,“ řekl.</p>
<p>Přestala foukat. Nastala dlouhá pauza, než maličko usrkla. „Ano. Je čas.“</p>
<p>Hodil do sebe půlku whisky ze sklenice. „Ale než to udělám, rád bych tě nejdřív někam vzal.“</p>
<p>„Kam?“</p>
<p>Nebyl si jist, jak jí povědět, co chce, aby se stalo, než ji propustí. Nechtěl, aby ucukla, zvlášť když si představoval ta léta a léta, co má před sebou, a všechen ten nečestný, nezajímavý sex, který bude muset provozovat.</p>
<p>Dopil whisky. „To je tajné.“</p>
<p>Napila se z hrnku, svraštila obočí. „Tak ty mě vážně chceš pustit, co?“</p>
<p>Zadíval se na její profil a litoval, že se nesetkali za jiných okolností. Jenomže jak by k tomu, sakra, mohlo někdy dojít?</p>
<p>„Jo,“ řekl tiše. „Chci.“</p><empty-line /><p>Tři hodiny nato stál John před svou skříňkou a v duchu toužil, aby Qhuinn už držel klapačku. I když byl v šatně hluk, způsobený boucháním zavíraných plechových dvířek a roztřepáváním oblečení a boucháním odhazovaných bot, připadalo mu, jako by měl jeho kámoš u pusy amplion.</p>
<p>„Jsi hromsky obrovskej, J. M. Fakt. Jako… gigaobrovskej.“</p>
<p><emphasis>Takový slovo neexistuje.</emphasis> John strčil jako obvykle svůj batůžek do skříňky a uvědomil si, že nic z oblečení, které měl rád, už mu nepadne.</p>
<p>„Houby neexistuje. Podrž mě, Blayi.“</p>
<p>Blay kývl a navlékal si cvičební úbor <emphasis>ji</emphasis>. „Jo, až přibereš? Budeš velkej jako bratři.“</p>
<p>„Megaobr.“</p>
<p><emphasis>Jo, takový slovo taky není.</emphasis></p>
<p>„Fajn, tak fakt, fakt, fakt velkej. Co ty na to?“</p>
<p>John zavrtěl hlavou, odložil knihy na podlahu a šel ty mrňavé věci vyhodit do nejbližšího koše na odpadky. Cestou zpátky poměřil pohledem své přátele a uvědomil si, že je oba převyšuje o dobrých deset centimetrů. Sakra, je stejně vysoký jako Z.</p>
<p>Pohlédl přes uličku na Lashe. Jo, převyšuje i Lashe.</p>
<p>Ten zmetek se ohlédl, jak si sundával košili, jako by vycítil Johnův upřený pohled. Vláčným pohybem naschvál ohnul ramena, svaly se mu pod kůží napjaly. Na břiše měl tetování, které tam předevčírem nebylo, slovo ve Staré řeči, kterému John nerozuměl.</p>
<p>„Johne, pojď na moment na chodbu.“</p>
<p>Celá místnost umlkla a John prudce otočil hlavu. Zsadist stál ve dveřích šatny, vtělená věcnost.</p>
<p>„Do prčic,“ zašeptal Qhuinn.</p>
<p>John odložil batůžek, zavřel skříňku a natáhl si tričko. Přistoupil k bratrovi, jak nejrychleji dovedl, protože musel obcházet ostatní kluky, kteří předstírali, že pokračují ve své činnosti.</p>
<p>Zsadist podržel dveře dokořán a John vyšel na chodbu. Když Z zavřel, řekl: „Dneska v noci se ty a já sejdeme před svítáním, jako vždycky. Akorát vypustíme procházku. Přijdeš do posilovny, až budu vzpírat. Musíme si promluvit.“</p>
<p><emphasis>Do prčic </emphasis>bylo správně. John se znakovou řečí zeptal: <emphasis>Ve stejnou dobu?</emphasis></p>
<p>„Ve čtyři ráno. Pokud jde o dnešní výcvik, očekávám, že v tělocvičně to prosedíš, ale na střelnici se zúčastníš. Je ti to jasný?“</p>
<p>John sklonil hlavu, když se pak Zsadist odvracel, popadl ho za paži. <emphasis>Jde</emphasis><emphasis> o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>včerejší noc?</emphasis></p>
<p>„Jo.“</p>
<p>Bratr odkráčel, rozrazil přitom dvojité dveře do tělocvičny. Když se za ním zavřely, vydaly obě půlky dveří rachotivý zvuk.</p>
<p>Blaylock a Qhuinn přistoupili k Johnovi zezadu.</p>
<p>„Co se děje?“ zeptal se Blay.</p>
<p><emphasis>Dostanu vynadáno, že jsem sejmul toho </emphasis>bezduchýho, znakoval John.</p>
<p>Blay si hrábl rukou do rudých vlasů. „Měl jsem tě líp krýt.“</p>
<p>Qhuinn zavrtěl hlavou. „Johne, vezmeme to na sebe, chlape. Chci říct, byl to můj nápad, jít do toho klubu.“</p>
<p>„A moje zbraň.“</p>
<p>John si založil paže na hrudi. <emphasis>To bude dobrý.</emphasis></p>
<p>Nebo aspoň doufal, že bude. Vypadalo to, že moc nechybí, aby ho vyhodili z programu.</p>
<p>„Mimochodem…“ Qhuinn položil ruku Johnovi na rameno. „Neměl jsem ještě šanci ti poděkovat.“</p>
<p>Blay kývl. „Já taky. Včera v noci jsi byl v právu. Fakt v právu. Zachránils nás.“</p>
<p>„Krucinál, dobře jsi věděl, co děláš.“</p>
<p>John cítil, jak rudne ve tváři.</p>
<p>„No, jestli to není miloučký,“ protáhl Lash. „Povězte mi jedno, vy tři losujete, kdo bude vespod? Nebo je to vždycky John?“</p>
<p>Qhuinn se usmál, obnažil tesáky. „Ukázal ti někdy někdo rozdíl mezi dobrým vtipem a špatným vtipem? Protože já bych ti to moc rád předvedl. Můžeme začít hned.“</p>
<p>John si stoupl před přítele, tváří v tvář proti Lashovi. Neříkal nic, jen na něj shlížel ze své výše.</p>
<p>Lash se usmál. „Máš mi co říct? Ne? Počkat, ty pořád nemáš hlas? Bože… to je ale pech.“</p>
<p>John cítil, jak se Qhuinn vzpíná k výpadu, vnímal žár a pud, které se z přítele valily. Aby zabránil kolizi, sáhl John za sebe a položil kamarádovi ruku na břicho, aby ho zadržel.</p>
<p>Jestli po Lashovi někdo půjde, bude to John.</p>
<p>Lash se zasmál a utáhl si pásek svého <emphasis>ji</emphasis>. „Netvař se, jako bys měl kuráž, Johníčku. Proměna tě nezměnila uvnitř, ani nenapravila fyzický defekty. Že je to tak, Qhuinne?“ Když se odvracel, dodal polohlasně: „Šmejde dvoubarevná.“</p>
<p>Než na něj Qhuinn stihl skočit, John se otočil na patě a popadl ho kolem pasu; současně se Blay pověsil kamarádovi na rameno. I když spojili své síly, bylo to jako držet býka.</p>
<p>„Klid,“ mručel Blay. „Jen se <emphasis>uvolni</emphasis>.“</p>
<p>„Jednoho krásnýho dne ho zabiju,“ syčel Qhuinn. „Přísahám.“</p>
<p>John se ohlédl na Lashe, zvolna se ubírajícího do tělocvičny. V duchu si slíbil, že ho zbije, i kdyby ho za to měli vyhodit z programu nadobro.</p>
<p>Vždycky měl pocit, že když si někdo dovoluje na vaše přátele, musíte mu dát co proto. A šmitec.</p>
<p>Jenomže teď měl na takovou práci vybavení.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola dvacátá osmá</strong></p>
<p>K</p>
<p>olem půlnoci se Jane ocitla na zadním sedadle černého mercedesu, na cestě domů. Vpředu, na druhé straně zasunuté přepážky, zaujímal v uniformě šoféra místo za volantem ten majordomus, který byl starší než Bůh a veselý jako teriér. Po jejím boku seděl V, oblečený v černé kůži, zamlklý a chmurný jako náhrobní kámen.</p>
<p>Moc toho nenamluvil. Ale nepouštěl její ruku.</p>
<p>Okna auta byla zabarvená do té míry, že si připadala jako v tunelu; ve snaze získat trochu spojení se zemí stiskla Jane knoflík na dveřích po svém boku. Když se skleněná tabulka na její straně spustila, vnikl dovnitř prudký příval chladu a vystřídal teplo, jako když nějaký grázl rozpráší hodné dětičky na hřišti.</p>
<p>Vystrčila hlavu do větru a zadívala se na kužely světla z reflektorů auta. Krajina byla rozmazaná, jako rozostřená fotografie. Ačkoliv soudě podle toho, jak se vozovka svažovala, poznala, že sjíždějí z nějakého kopce. Jenomže si nedokázala utvořit představu, kam míří ani kde byli.</p>
<p>Jakýmsi prapodivným způsobem byla ta dezorientace na místě. Tohle je mezihra mezi světem, ve kterém byla, a světem, do kterého se vrací, a území nikoho tady i tam <emphasis>má být </emphasis>nezřetelné.</p>
<p>„Nevím, kde jsme,“ zašeptala a znovu zavřela okno.</p>
<p>„Říká se tomu <emphasis>mhis,</emphasis>“ řekl Vishous. „Ber to jako ochrannou iluzi.“</p>
<p>„Nějaký váš trik?“</p>
<p>„Jo. Nevadí ti, když si zapálím, pokud pustím dovnitř trochu čerstvého vzduchu?“</p>
<p>„Beze všeho.“ Už s ním moc dlouho nebude.</p>
<p><emphasis>Kecy.</emphasis></p>
<p>Vishous jí stiskl ruku, pak na půl centimetru pootevřel okénko, tiché svištění větru přehlušilo slabý šum sedanu. Kožená bunda mu zavrzala, když vyndával ručně balenou cigaretu a zlatý zapalovač. Kamínek trochu zaskřípal a pak ji v nose zašimrala slabá vůně tureckého tabáku.</p>
<p>„Ta vůně mi tě bude…“ Zarazila se.</p>
<p>„Chtěla jsem říct ‚připomínat‘. Ale nebude, viď?“</p>
<p>„Možná ve snu.“</p>
<p>Položila špičky prstů na okno. Sklo bylo studené. Stejně jako vnitřek její hrudi.</p>
<p>Protože nemohla vydržet to ticho, řekla: „Ti vaši nepřátelé, co oni jsou přesně zač?“</p>
<p>„Začínají jako lidé. Pak se promění v něco jiného.“</p>
<p>Jak vdechl kouř, uviděla jeho tvář ozářenou oranžovým světlem. Před odchodem se oholil a použil břitvu, kterou kdysi chtěla obrátit proti němu; jeho tvář byla nemožně hezká – arogantní, mužná, pevná jako jeho vůle. Tetování na spánku bylo stále ještě krásně provedené, ale teď už jí vadilo, protože věděla, že vzniklo násilím.</p>
<p>Odkašlala si. „Tak povíš mi něco víc?“</p>
<p>„Vyhlazovací společnost, náš nepřítel, si vybírá členy pomocí procesu pečlivého sledování. Hledají sociopaty, vrahy, amorální týpky na způsob Jeffreyho Dahmera. Pak nastoupí Omega…“</p>
<p>„Omega?“</p>
<p>Shlédl na špičku své cigarety. „Křesťané by tomu nejspíš říkali ďábel. Každopádně je dostane do rukou Omega… a nejen do rukou… a šup, čárymáryfuk, probudí se mrtví a v pohybu. Jsou silní, doslova nezničitelní, a dají se zabít, jen když jim probodneš hruď něčím ocelovým.“</p>
<p>„Proč jsou vaši nepřátelé?“</p>
<p>Vdechl, znovu se mu svraštilo obočí. „Tuším, že by to mohlo nějak souviset s mou matkou.“</p>
<p>„S tvou matkou?“</p>
<p>Tvrdý úsměv, který mu napjal rty, byl spíš jen úšklebek než co jiného. „Jsem synem té bytosti, kterou vy byste patrně považovali za Boha.“ Zvedl ruku v rukavici. „Tohle mám od ní. Já osobně, jak už to s dárky pro mimina chodí, bych dal přednost takovému tomu stříbrnému chrastítku nebo snad něčemu k jídlu. Jenže si nemůžeš vybírat, co dostaneš od rodičů.“</p>
<p>Jane pohlédla na černou kůži, napjatou na jeho dlani. „Ježíši…“</p>
<p>„Podle vašeho lexikonu ani podle mé povahy ne. Nejsem typ spasitele.“ Vsunul cigaretu mezi rty a stáhl si rukavici. V šeru na zadním sedadle ruka zářila jemnou krásou měsíčního světla, odraženého na čerstvém sněhu.</p>
<p>Naposled vtáhl kouř, pak cigaretu vyndal a vtiskl zapálenou špičkou přímo do středu své dlaně.</p>
<p>„Ne,“ zasyčela. „Počkej…“</p>
<p>Nedopalek se ve světelném záblesku proměnil v popel, který Vishous odfoukl, jemný prášek se rozptýlil ve vzduchu. „Dal bych cokoli, abych se toho svinstva zbavil. Ačkoliv ti řeknu, když nemám popelník, tak se to zatraceně hodí.“</p>
<p>Jane se udělalo mdlo z celé přehršle důvodů, obzvlášť při pomyšlení na jeho budoucnost. „Matka tě nutí do ženění?“</p>
<p>„Jo. Dobrovolně bych se do toho jistě nehrnul.“ Vishous k ní zalétl pohledem a na zlomek sekundy by přísahala, že se chystal říci, že ona by byla výjimkou z tohoto pravidla. Pak ale odvrátil oči.</p>
<p>Bože, ta představa, že je s někým jiným – i když se na něj nebude pamatovat – to bylo, jako by ji kopli do břicha.</p>
<p>„S kolika?“ zeptala se Jane chraplavě.</p>
<p>„Nechtěj to vědět.“</p>
<p>„Pověz mi to.“</p>
<p>„Nemysli na to. Já se teda snažím na to nemyslet.“ Pohlédl na ni. „Nebudou pro mě nic znamenat. Chci, abys to věděla. I když ty a já nemůžeme… No, stejně na ně kašlu.“</p>
<p>Bylo od ní hrozné, že je za to ráda.</p>
<p>Znovu si navlékl rukavici a mlčeli, zatímco sedan se jako přízrak sunul nocí. Nakonec zastavili. Znovu vyrazili. Zastavili. Opět popojeli.</p>
<p>„Určitě jsme v centru, co?“ řekla. „Protože tohle vypadá na spoustu semaforů.“</p>
<p>„Jo.“ Předklonil se, stiskl knoflík a přepážka sjela, takže viděli předním oknem ven.</p>
<p>Jo, centrum Caldwellu. Je zase doma.</p>
<p>Do očí jí vhrkly slzy, potlačila je mrkáním a zadívala se na své ruce.</p>
<p>O něco později řidič zastavil mercedes před čímsi, co vypadalo jako služební vstup do cihlové budovy: byly tu bytelné plechové dveře označené bílou barvou SOUKROMÉ a betonová rampa, která vedla k nakládacímu parkovišti. Bylo tu čisto, jak už to v udržovaných městských čtvrtích bývá. Což znamená, že to tam bylo špinavé, ale kolem se nepovalovalo žádné smetí.</p>
<p>Vishous otevřel dveře na své straně. „Ještě nevystupuj.“</p>
<p>Položila ruku na sportovní pytel, ve kterém měla oblečení. Možná se rozhodl odvézt ji prostě zpátky do nemocnice? Jenomže tenhle vchod od Nemocnice u svatého Františka neznala.</p>
<p>Pár minut nato otevřel dveře a vztáhl dovnitř ruku, na které neměl rukavici. „Věci si nech tady. Fritzi, za chvíli jsme zpátky.“</p>
<p>„Bude mi potěšením počkat na vás,“ řekl stařec s úsměvem.</p>
<p>Jane vystoupila z auta a následovala Vishouse k betonovým schodům vedle rampy. Celou tu dobu se jí držel jako klíště, těsně za jejími zády, střežil ji. Jaksi dokázal otevřít ty bytelné železné dveře bez klíčů; prostě položil ruku na madlo a zadíval se na ně.</p>
<p>Kupodivu, jakmile byli uvnitř, vůbec se neuklidnil. Vedl ji rychle chodbou k nákladnímu výtahu a cestou se rozhlížel napravo nalevo. Neměla zdání, že jsou v luxusní budově Commodore, dokud si nepřečetla oznámení od správy nemovitosti, která byla připevněna na betonové stěně.</p>
<p>„Ty tady máš byt?“ zeptala se, ačkoliv to bylo zřejmé.</p>
<p>„Horní patro je moje. No, polovina.“ Nastoupili do služebního výtahu a stanuli na prošlapaném linoleu pod zadrátovanými světly. „Škoda, že tě nemůžu vzít předem, ale je to tam moc na očích.“</p>
<p>Výtah sebou škubl, dal se do pohybu a ona sáhla po stěně kabiny. Vishous ji ještě dřív chytil za nadloktí, podepřel ji a nepustil. Ani nechtěla, aby pouštěl.</p>
<p>Vishous zůstal napjatý, když se škubnutím zastavili a výtah se otevřel. Prostá chodba nebyla ničím zvláštní, byly tu jen dvoje dveře a východ k nouzovému schodišti. Strop byl vysoký, ale ne zdobný, a koberec byl nízký a pestrobarevný, jaký znala z nemocničních čekáren.</p>
<p>„Tady jsem.“</p>
<p>Následovala ho na konec chodby a překvapilo ji, když uviděla, že vyndává zlatý klíč a odmyká jím dveře.</p>
<p>Ať bylo na druhé straně cokoli, byla tam neproniknutelná tma, ale vešla s ním dovnitř beze strachu. Sakra, bylo jí, jako by s ním po boku mohla vstoupit do křížové palby a vyváznout odtud bez úhony. A taky to tam hezky vonělo, po citronech, jako by se tu nedávno uklízelo.</p>
<p>Nerozsvítil žádná světla. Jen ji vzal za ruku a zatáhnutím pobídl, aby šla dál.</p>
<p>„Nic nevidím.“</p>
<p>„Neboj se. Nic ti neublíží, a já znám cestu.“</p>
<p>Držela se jeho dlaně a zápěstí a šourala se za ním, dokud se nezastavil. Podle toho, jak jejich kroky zněly ozvěnou, měla pocit ohromného prostoru, ale žádnou představu o obrysech střešní nástavby.</p>
<p>Obrátil ji čelem doprava a pak odstoupil.</p>
<p>„Kam jdeš?“ Těžce polkla.</p>
<p>V protějším rohu zaplála svíčka, nějakých dvanáct metrů od ní. Neosvětlovala však mnoho. Stěny… stěny a strop a… podlaha… byly černé. Celé černé. Stejně jako svíčka.</p>
<p>Vishous vstoupil do závětří světla, nic než vysoký stín.</p>
<p>Jane se rozbušilo srdce.</p>
<p>„Ptala ses na ty jizvy mezi mýma nohama,“ řekl. „Jak k nim došlo.“</p>
<p>„Ano,“ zašeptala. Tak proto chtěl, aby byla všude tma jako v noci. Nechce, aby mu viděla do tváře.</p>
<p>Rozsvítila se další svíčka, tentokrát na protější straně místnosti, která byla obrovská, jak si Jane uvědomovala.</p>
<p>„Nechal mi to udělat můj otec. Hned potom, co jsem ho skoro zabil.“</p>
<p>Jane se ostře nadechla. „Ach… bože.“</p><empty-line /><p>Vishous upřeně hleděl na Jane, ale viděl jen minulost a to, co ho potkalo poté, co srazil otce k zemi.</p><empty-line /><p><emphasis>„Přineste mi dýku,“ řekl Bloodletter.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vishous se rval</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vojákem, který ho držel za paže,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nebylo mu to nic platné. Zatímco</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ním zápolil, objevili se další dva muži. Pak další pár.</emphasis><emphasis> A</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>další tři.</emphasis></p>
<p><emphasis>Bloodletter plivl na zem, někdo mu vložil do ruky</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>černou dýku</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>se připravil na bodnutí, které přijde…</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jenže Bloodletter si jen přejel čepelí přes dlaň</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pak</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zasunul nůž do pochvy na opasku. Přiložil obě ruc</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sobě, promnul </emphasis><emphasis>si je</emphasis><emphasis>, pak udeřil pravou pěstí Vishouse</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>doprostřed hrudi.</emphasis></p>
<p><emphasis>V</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>shlédl na otisk na své kůži. Vypovězení. Ne smrt.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ale proč?</emphasis></p>
<p><emphasis>Bloodletterův hlas byl tvrdý. „Nikdy se</emphasis><emphasis> k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tobě nebudou znát ti, co tady dlí.</emphasis><emphasis> A</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>smrt postihne každého, kdo ti</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pomůže.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Vojáci začali Vishouse pouštět.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ještě</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ne. Odneste ho do tábora.“ Bloodletter se odvrátil. </emphasis><emphasis>„A</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>přiveďte kováře. Je naší povinností varovat</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ostatní před zlou povahou tohoto muže.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Vishous se divoce vzpínal, když ho další voják popadl</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>za nohy</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nesli ho jako zdechlinu do jeskyně.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Za zástěnu,“ řekl Bloodletter kováři. „Uděláme to</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>před pomalovanou stěnou.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Muž zesinal, ale odnesl svůj hrubý dřevěný tác</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nářadím za přepážku. Mezitím Vishouse položili na záda,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>každou končetinu mu držel jeden voják</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dalšímu přidržoval boky</emphasis><emphasis> u</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>země.</emphasis></p>
<p><emphasis>Bloodletter stanul nad Vishousem,</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rukou mu kapala zářivá červeň. „Poznamenej ho.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Kovář vzhlédl. „Jakým způsobem, Veliký?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Bloodletter odříkával varování ve Staré řeči</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vojáci</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>drželi Vishouse, zatímco mu kovář tetoval spánek, slabiny</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>stehna. Celou tu dobu se bránil, ale inkoust se</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mu vsakoval do kůže, písmena zůstávala na jeho těle</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>natrvalo. Když bylo po všem, byl veskrze vyčerpaný,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>slabší, než když se probral</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>proměny.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jeho ruku. Udělej mu to taky na ruce.“ Kovář začal</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vrtět hlavou. „Uděláš to, nebo přivedu do tábora nového kováře, protože ty budeš mrtvý.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Kovář se celý třásl, ale dával si pozor, aby se nedotkl</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vishousovy kůže, takže poznamenání proběhlo bez incidentu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Když bylo po všem, Bloodl</emphasis><emphasis>etter se zadíval na Vishouse. „</emphasis><emphasis>Ještě je tu jeden nezbytný úkol, soudím. Roztáhně</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>e mu nohy. Prokážu rase službu</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>postarám se, aby se</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nikdy nerozmnožil.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Vishous cítil, jak mu lezou oči</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>důlků, když mu prudkým škubnutím roztáhli kotníky</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>stehna. Otec znovu</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vytasil</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>opasku černou dýku, ale pak se zarazil. „Ne,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>je zapotřebí něco jiného.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Nařídil kováři vykonat to dílo kleštěmi.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vishous zařval, když ucítil, jak se kov zatíná do jeho</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nejtenčí pokožky. Projela jím ostrá bolest</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něco se trhalo</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pak…</emphasis></p><empty-line /><p>„<emphasis>Ježíši,</emphasis>“ řekla Jane.</p>
<p>Vishous se otřepal a vrátil se do současnosti. V duchu se ptal, jak moc toho řekl nahlas, a usoudil, že podle výrazu hrůzy v její tváři to bylo víceméně všechno.</p>
<p>Sledoval mžikavé odlesky plamínku svíčky v jejích tmavozelených očích. „Nemohli to dokončit.“</p>
<p>„Ne ze slušnosti,“ řekla tiše.</p>
<p>Zavrtěl hlavu a zvedl ruku v rukavici. „I když jsem málem omdlel, celé tělo se mi rozsvítilo. Vojáci, kteří mě drželi, zahynuli okamžitě. Stejně tak kovář – používal kovový nástroj a ten přenesl energii přímo do něj.“</p>
<p>Krátce zavřela oči. „Co se tedy stalo?“</p>
<p>„Převalil jsem se, ještě trochu zvracel a odvlekl jsem se k východu. Celý tábor mlčky sledoval můj odchod. Ani otec se mi nepostavil do cesty, neřekl ani slovo.“ Vishous si volně přiložil dlaň k rozkroku, rozpomínal se na otupující bolest. „Tam, hm… Podlaha jeskyně byla pokrytá takovou špínou, nějakým prachem, ve kterém byly různé kameny – mezi nimiž musela být i sůl. Rána se zacelila, takže jsem nevykrvácel, ale jizvy mi zůstaly.“</p>
<p>„To mě… moc mrzí.“ Zvedla ruku, jako by ji chtěla k Vishousovi vztáhnout, ale pak paži spustila. „Je to div, že jsi přežil.“</p>
<p>„Jen taktak jsem zvládl tu první noc. Byla hrozná zima. Nakonec jsem se podpíral o větev, abych mohl jít, a došel jsem, jak daleko to jen šlo, aniž bych si vybíral nějaký konkrétní směr. Nakonec jsem se zhroutil. Vůle jít dál nechyběla, ale tělo tu zátěž nezvládalo. Ztratil jsem hodně krve a bolest mě vyčerpávala. – Těsně před svítáním mě našli nějací civilisté z mé rasy. Vzali mě k sobě, ale jen na den. Varování…“ Zaťukal si na spánek. „Varování na mé tváři a na mém těle dokázaly to, co můj otec chtěl. Udělaly ze mě zrůdu, které se všichni obávali. Po setmění jsem odešel. Léta jsem se potuloval sám, schovával jsem se ve stínu, držel se lidem z cesty. Nějakou dobu jsem se krmil od lidí, ale to mě prostě neuživilo na dlouho. O století později jsem skončil v Itálii, pracoval jsem jako nájemný hrdlořez pro jednoho kupce, co obchodoval s lidmi. V Benátkách byly prostitutky našeho druhu, které mě nechaly, abych se od nich nakrmil, a já je využíval.“</p>
<p>„Tak osamělý.“ Jane si přiložila ruku k hrdlu. „Musel jsi být moc osamělý.“</p>
<p>„Ani ne. Nechtěl jsem s nikým být. Pracoval jsem pro toho kupce tak asi deset let, až pak jsem jednou v noci v Římě narazil na <emphasis>bezduchého</emphasis>, který právě zabíjel upírku. Sejmul jsem toho prevíta, ale ne proto, že by mi na té ženské nějak zvlášť záleželo. Šlo o… Víš, o jejího syna. Její syn to sledoval ze stínu v setmělé ulici, krčil se vedle nějaké káry. Byl jako… Krucinál, jednoznačně pretrans, a navíc malý. Viděl jsem vlastně nejdřív jeho, pak jsem teprve postřehl, co se děje naproti. Vzpomněl jsem si na vlastní matku, nebo aspoň na představu, kterou jsem si o ní vytvořil, a napadlo mě… Sakra, to ne, copak se tenhle malý kluk má dívat, jak umírá ženská, co ho porodila?“</p>
<p>„Jeho matka přežila?“</p>
<p>Škubl sebou. „Bylo po ní, než jsem se k ní dostal. Vykrvácela z rány na hrdle. Ale věř mi, ten <emphasis>bezduch</emphasis><emphasis>ý </emphasis>byl na cucky. Potom jsem nevěděl, co si s klukem počít. Nakonec jsem šel za kupcem, pro kterého jsem zabíjel, a ten mě kontaktoval s nějakou rodinou, která vzala kluka k sobě.“ Vishous krátce vybuchl smíchy. „Ukázalo se, že ta matka, která zemřela, byla padlá Vyvolená, a ten pretrans? No, nakonec se stal otcem mého bratra Murhdera. Náš svět je malý, pravda? – Takže protože jsem zachránil kluka z válečnické krve, rozkřiklo se to a nakonec mě našel můj bratr Darius a představil mě Wrathovi. D… Mezi D a mnou bylo určité spojení, a on byl patrně jediný, kdo v tom okamžiku dokázal upoutat mou pozornost. Když jsem se setkal s Wrathem, ještě nebyl králem a nějaká pouta ho nezajímala o nic víc než mě. Což znamenalo, že jsme si sedli. Nakonec jsem byl přijat do Bratrstva. A tam… Jo, to je všechno.“</p>
<p>V tichu, jež následovalo, mohl jen hádat, co se jí děje v mysli, a představa, že ho lituje, v něm budila touhu udělat něco, čím by dokázal, že je silný.</p>
<p>Jako třeba zvednout auto.</p>
<p>Jenomže místo aby se nad ním rozněžnila, takže by si připadal ještě ubožejší, Jane se jen rozhlédla, i když věděl, že nemůže vidět nic než ty dvě rozsvícené svíčky. „A tenhle byt… tenhle byt pro tebe znamená co?“</p>
<p>„Nic. Neznamená nic víc než všechny ostatní.“</p>
<p>„Proč tu tedy jsme?“</p>
<p>Vishousovi se zrychlil tep.</p>
<p><emphasis>Sakra… </emphasis>Když tu s ní teď stál, potom, co si vylil srdce, nebyl si jist, zda dokáže absolvovat to, co si naplánoval.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola dvacátá devátá</strong></p>
<p>Z</p>
<p>atímco Jane čekala, až V promluví, toužila ho obejmout. Toužila ho zahrnout velmi upřímnými, veskrze chabými slovy. Toužila se dozvědět, zda jeho otec zemřel a jakým způsobem. Doufala, že ten lump umřel ošklivě a v bolestech.</p>
<p>Když ticho neustávalo, prohlásila: „Nevím, jestli to pomůže… patrně ne, ale něco musím říct. Nesnáším ovesnou kaši. Dodneška je mi z ní nanic.“ Modlila se, aby neřekla něco nesprávného. „To je v pořádku, že pořád ještě zápolíš se vším, co ti udělali. To je normální. Neznamená to, že jsi slaboch. Násilím tě zmrzačil někdo, kdo tě měl chránit a pečovat o tebe. Je zázrak, že ještě žiješ. Vážím si tě za to.“</p>
<p>Vishousovy líce zrůžověly. „Já, hm… to vážně vidím jinak.“</p>
<p>„Fajn. Ale já ne.“ Aby mu dopřála pauzu, odkašlala si a zeptala se: „Nepovíš mi, proč jsme tady?“</p>
<p>Promnul si tvář, jako by se snažil pročistit si mozek. „Sakra, chci být s tebou. Tady.“</p>
<p>Vydechla úlevou a smutkem. Také se s ním toužila rozloučit. Dát si sbohem v soukromí a ne v té ložnici, kde spolu byli zamčeni. „Taky chci být s tebou.“</p>
<p>Další svíčka ožila u závěsů. Pak čtvrtá u baru. Pátá vedle velkého lůžka s černými saténovými povlaky.</p>
<p>Začínala se usmívat… až se rozsvítila šestá. Na stěně něco viselo… něco, co vypadalo jako… řetězy?</p>
<p>Zaplály další svíčky. Masky. Biče. Rákosky. Roubíky.</p>
<p>Černý stůl s pouty, která visela dolů k podlaze.</p>
<p>Objala si pažemi ramena, zamrazilo ji. „Tak tady provozuješ to svazování.“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p><emphasis>Ach, Ježíši… </emphasis>Nestála o takovéhle rozloučení. Ve snaze zachovat klid řekla: „Víš, to je pochopitelné, vzhledem k tomu, co se ti stalo. Že to máš rád.“ Do prčic, tohle zvládnout nedokáže. „Tak… muže nebo ženy? Nebo jejich kombinaci?“</p>
<p>Uslyšela zavrzání kůže a obrátila se zpátky k němu. Sundával si bundu a pak následovala souprava pistolí, které prve neviděla. Objevily se dva černé nože, jež byly původně také skryty. Kristepane, byl ozbrojený až po zuby.</p>
<p>Jane se objala pevněji. Chtěla být s ním, ale ne svázaná a maskovaná, zatímco on jí bude na hlavě předvádět <emphasis>9 1/2 týdne</emphasis> a bičovat tělo. „Poslyš, V, já asi…“</p>
<p>Sundal si košili, svaly na zádech mu ohnuly páteř, prsní svaly zapumpovaly naplno, pak se usadily. Odkopl boty.</p>
<p><emphasis>Zatracená… práce,</emphasis> pomyslela si, když jí svitlo, o co tady vlastně jde.</p>
<p>Následovaly ponožky a kožené kalhoty, a protože byl naostro, nemusel se zbavovat žádných boxerek. V naprostém tichu přešel lesklou mramorovou podlahu a koordinovaným pohybem vyskočil na stůl. Natáhl se a byl veskrze nádherný, tělo samý sval, pohyby elegantní a mužné. Zhluboka se nadechl, hrudní koš se mu zvedl a klesl.</p>
<p>Po pokožce mu přejel jemný třas… nebo to snad bylo světlem svíček?</p>
<p>Těžce polkl.</p>
<p>Ne, byl to strach, cukal se strachem.</p>
<p>„Vyber mi masku,“ řekl tlumeným hlasem.</p>
<p>„V… To ne.“</p>
<p>„Masku a roubík.“ Otočil k ní hlavu. „Udělej to. Pak mi dej želízka.“ Když se nepohnula, ukázal na to, co viselo na stěně. „Prosím.“</p>
<p>„Proč?“ zeptala se a sledovala, jak mu na těle naskakuje pot.</p>
<p>Zavřel oči a jeho rty se sotva pohybovaly. „Dalas mi tolik – a nejen víkend svého života. Snažil jsem se vymyslet, co bych ti mohl dát na oplátku – víš, spravedlivou odměnu a tyhlety kecy, za to, že jsi pozvracela mé jizvy ovesnou kaší, aby se tak řeklo. To jediné, co mám, jsem já a tohle…“ Zaklepal kotníky prstů na tvrdé dřevo skřipce. „Odhalenější nemůžu nikdy být, a to ti chci dát.“</p>
<p>„Nechci ti ubližovat.“</p>
<p>„Já vím.“ Víčka se mu otevřela. „Ale chci, abys mě měla, jak mě žádná jiná neměla a mít nebude. Tak vyber tu masku.“</p>
<p>Polkl a ona sledovala, jak se jeho ohryzek pohybuje na sloupu silného hrdla. „Takovýhle dar nechci. Ani takovéhle loučení.“</p>
<p>Nastalo dlouhé ticho. „Pamatuješ, co jsem ti říkal o tom domluveném sňatku?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Proběhne to během několika dní.“</p>
<p>Aha, teď o to tedy opravdu nestála. Při pomyšlení, že je se snoubencem někoho jiného…</p>
<p>„Neznám tu ženu. Ona nezná mě.“ Pohlédl na Jane. „A to je teprve první asi ze čtyřiceti.“</p>
<p><emphasis>„Čtyřiceti?“</emphasis></p>
<p>„Mám se všemi zplodit děti.“</p>
<p><emphasis>„Ach, bože.“</emphasis></p>
<p>„Takže tak. Od nynějška je sex pouze biologická funkce. A víš, já jsem si sem vážně ještě nikdy nelehl, chápeš? Chci to udělat s tebou, protože… No, každopádně prostě chci.“</p>
<p>Pohlédla na něj. Cena toho, že se tu takhle položil, byla vepsána v jeho doširoka otevřených, těkajících očích, v bledé tváři a v potu, který se mu perlil na hrudi. Kdyby řekla ne, degradovala by tím jeho kuráž.</p>
<p>„Co…“ <emphasis>Zatracená práce. </emphasis>„Co přesně chceš, abych s tebou dělala?“</p><empty-line /><p>Když jí to V dopověděl, odvrátil se a zadíval se do stropu. Světlo svíčky si pohrávalo na široké černé ploše, takže vypadala jako tůň plná ropy. Zatímco čekal na Janinu reakci, postihla ho závrať; měl pocit, jako by se místnost převrátila a on visel nad stropem, do kterého užuž spadne a bude pohlcen.</p>
<p>Jane neřekla ani slovo.</p>
<p><emphasis>Ježíši… </emphasis>Není nad to, nabídnout se se vším všudy a být odmítnut.</p>
<p>Ale na druhé straně, možná nemá ráda upírské suši.</p>
<p>Nadskočil, když mu její ruka spočinula na noze. A pak uslyšel cvaknutí kovu o kov, jak zvedala přezku. Shlédl po svém nahém těle až k deseticentimetrovému koženému řemenu, který ovíjel jeho kotník. Při pohledu na to, jak ho její bledé ruce spoutávají, se mu rázem postavil penis do pozoru.</p>
<p>Janina tvář byla plná soustředění, když protahovala konec koženého jazyka přezkou a zatahala nalevo. „Je to dobře?“</p>
<p>„Víc utáhni.“</p>
<p>Aniž by vzhlédla, pěkně pořádně zatáhla. Když se Vishousovi zařízl řemen do kůže, klesla mu hlava zpátky na dřevo a zasténal.</p>
<p>„Moc?“ zeptala se.</p>
<p>„Ne…“ Zřetelně se chvěl, když mu znehybnila druhou nohu, zděšený a současně zatraceně vzrušený. Ten pocit sílil, jakmile mu připoutala jedno zápěstí, pak druhé.</p>
<p>„Teď roubík a masku.“ Jeho hlas byl chraplavý, protože krev se v něm vařila a stydla zároveň a hrdlo měl stejně stažené jako pouta.</p>
<p>Pohlédla na něj. „Určitě?“</p>
<p>„Jo. Jedna maska je taková, která přijde jen přes oči, a ta mi určitě padne.“</p>
<p>Když se k němu vrátila, měla v rukou červený gumový míček v ohlávce a masku.</p>
<p>„Nejdřív roubík,“ prohlásil a otevřel ústa dokořán. Na okamžik zavřela oči a Vishouse napadlo, jestli nepřestane, ale pak se k němu naklonila. Míček chutnal jako latex, palčivě, trpce štípal na jazyku. Když zvedl hlavu, aby mu ho mohla připevnit, zahvízdal mu dech v nose.</p>
<p>Jane zavrtěla hlavou. „Masku nemůžu. Musím vidět tvoje oči. Nedokážu… Jo, neudělám to bez očního kontaktu. Platí?“</p>
<p>Patrně to byl dobrý nápad. Roubík plnil svou funkci, budil v něm pocit, že se dusí… a pouta dělala, co měla, připadal si v pasti. Kdyby neviděl a nevěděl, že je to ona, patrně by úplně ztratil nervy.</p>
<p>Když kývl, hodila masku na podlahu a sundala si kabát. Pak došla pro jednu z černých svíček.</p>
<p>Vishousovi hořely plíce, když k němu přistoupila.</p>
<p>Zhluboka se nadechla. „Určitě?“</p>
<p>Znovu kývl, i když se mu stehna cukala a oči vylézaly z důlků. S děsem a vzrušením sledoval, jak vztahuje paži nad jeho hruď… a naklání svíčku.</p>
<p>Černý vosk mu kanul na bradavku a on zaťal zuby do roubíku, bojoval proti tomu, co ho drželo na stole, až kůže vrzala. Penis mu nadskočil na břiše a měl co dělat, aby potlačil orgasmus.</p>
<p>Dělala přesně to, co jí řekl, postupovala níž a níž po jeho trupu, pak přeskočila intimní partie, aby začala u kolen a postupovala směrem vzhůru. Bolest měla kumulativní efekt, zprvu nic víc než včelí bodnutí, později intenzita sílila. Pot se mu řinul po spáncích a žebrech, namáhavě dýchal nosem, až se mu celé tělo vyklenulo nad stůl.</p>
<p>Poprvé vyvrcholil, když odložila svíčku, vybrala si rákosku… a jejím konečkem se dotkla hlavy jeho erekce. Vyštěkl do roubíku a ejakuloval na ztuhlý černý vosk na svém břiše.</p>
<p>Jane ztuhla, jako by ji ta reakce překvapovala. Pak projela rákoskou nepořádek, který nadělal, roztírala mu po hrudi to, co z něj vyšlo. Střešní nástavbu zaplavila vázací vůně a také jeho steny podřízenosti, když mu přejížděla sem a tam po trupu, pak po bocích.</p>
<p>Druhé vyvrcholení se dostavilo, když mu vsunula rákosku mezi nohy a hladila s ní vnitřní strany jeho stehen. Strach a sex a láska ho naplňovaly zevnitř, měnily se ve svaly a kosti, jimiž byl tvořen; nebyl nic než emoce a touha, a ona ho řídila.</p>
<p>A pak máchla paží a rákoska dopadla napříč přes jeho stehna.</p><empty-line /><p>Jane nemohla uvěřit, že se rozehřívá, vzhledem k tomu, co prováděla. Ale když byl V natažený a znehybněný a prožíval před ní orgasmus, bylo těžké nevrhnout se na něj.</p>
<p>Šlehala ho rákoskou zlehka, nepochybně méně, než si přál, ale dost silně, aby mu zanechala stopy na stehnech a na břiše a na hrudi. Nemohla uvěřit, že se mu to takhle líbí, s ohledem na to, čím prošel, ale on tím byl skutečně nadšen. Upíral na ni oči, které žhnuly jasně jako žárovky a vrhaly bílé stíny přes nažloutlé světlo svíček. Když znovu vyvrcholil, pokojem opět zavanula ta temná, kořeněná vůně, kterou si s ním spojovala.</p>
<p>Bože, zahanbovalo ji a fascinovalo, že chce zajít ještě dál… že hledí na skříňku kovových svorek a bičů na stěně ne už jako na úchylku, ale jako na reprezentativní vzorek přehršle erotických možností. Ne že by mu chtěla ubližovat. Chtěla jen, aby to cítil stejně intenzivně jako teď. Šlo o to, zavést ho k jeho sexuálním hranicím.</p>
<p>Nakonec se tak rozparádila, až si stáhla kalhoty a spodní prádlo. „Chci tě mít,“ prohlásila.</p>
<p>Zoufale zasténal, kroužil boky a vysouval je vzhůru. Jeho erekce byla stále pevná jako skála, navzdory tomu, kolikrát už ejakuloval, a pulzovala, jako by se to blížilo nanovo.</p>
<p>Když vystoupila na skřipec a obkročila stehny jeho pánev, vydechl nosem tak prudce, až se polekala. Při pohledu na jeho chřípí, které nasávalo a vydechovalo vzduch, natáhla ruku, aby odstranila roubík, ale ucukl hlavou a zavrtěl s ní.</p>
<p>„Určitě?“ zeptala se.</p>
<p>Když divoce přikývl, sesunula se na jeho boky, kluzké semenem, a uvelebila se na tvrdém pahorku jeho vzrušení, její lůno se nad ním rozestoupilo, sevřelo ho. Obrátil oči v sloup a víčka se mu zatetelila, jako by se užuž chystal omdlít, když se jí zmítal vstříc, jak jen mohl.</p>
<p>Zatímco se na něm pohybovala nahoru a dolů, sundala si košili a odsunula košíčky podprsenky tak, aby jí podpíraly ňadra a nadzvedávaly je do stran. Ozvalo se mocné zavrzání, jak V zápasil s pouty. Kdyby byl volný, byla si zcela jistá, že by ji měl během mžiku naznak pod sebou.</p>
<p>„Sleduj, jak si tě beru,“ řekla a vyjela si jednou rukou podél šíje. Když její prsty spočinuly na pozůstatcích stop po jeho kousnutí, Vishousovy rty se odtáhly od roubíku, tesáky se mu prodloužily, zaryly se do červeného latexu a V zavrčel.</p>
<p>Pořád se dotýkala míst, kde ji prve kousl, když se zvedala na kolenou a dosedala na jeho vzrušení. Seděla na něm pěkně pevně a on vyvrcholil, hned jak do ní vstoupil, vnikl hluboko dovnitř, zaplavil ji. I potom měl stále plnou erekci, ačkoliv sebou přestal škubat.</p>
<p>Jane se nikdy v životě necítila vzrušeněji, než když se na něm začala pohybovat. Líbilo se jí, že je pomazaný voskem a pozůstatky svých orgasmů, že se jeho pokožka leskne potem a místy je ohnivě rudá, že tu bude nepořádek, který bude muset někdo uklidit. To všechno s ním udělala ona, a on ji zbožňuje za to, co se událo, a proto je to správné.</p>
<p>Když ji zavalilo vlastní vyvrcholení, hleděla do jeho rozšířených, divokých očí.</p>
<p>Přála si, aby ho nikdy nemusela opustit.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola třicátá</strong></p>
<p>K</p>
<p>dyž Fritz zajížděl s mercedesem na krátkou příjezdovou cestu k domu a parkoval, vyhlédl V ven skrz přední okno.</p>
<p>„Pěkné bydlení,“ řekl.</p>
<p>„Děkuji.“</p>
<p>Umlkl, pohroužen do toho, co se poslední dvě hodiny odehrávalo v jeho střešním bytě. Ty věci, co s ním dělala… Kristepane, nikdy nic nebylo tak erotické. A nic nebylo tak sladké jako to doznívání. Když seance skončila, propustila ho a vzala ho do sprchy. Pod krůpějemi vody se spláchlo jeho sperma a vosk se odloupal, ale očista byla ve skutečnosti uvnitř.</p>
<p>Přál si, aby rudé stopy, které zanechala na jeho těle, zůstaly. Chtěl je mít na kůži natrvalo.</p>
<p>Bože, nesnese pomyšlení na to, že ji musí nechat odejít.</p>
<p>„Tak co, jak dlouho tady bydlíš?“ zeptal se.</p>
<p>„Od své studijní stáže. Takže deset let.“</p>
<p>„Máš to tady dobré. Blízko nemocnice. A co sousedi?“ Takový hezký koktejl, bla-bla-konverzace. Zatímco v domě, kde se večírek odehrává, hoří.</p>
<p>„Polovina lidí jsou mladí kariéristi a druhá polovina jsou staří. Vtipkuje se, že se odtud stěhuješ buď proto, že se oženíš nebo vdáš, anebo odcházíš do domova důchodců.“ Ukázala na sousední bytovou jednotku. „Pan Hancock se před dvěma týdny přestěhoval do domu s pečovatelskou službou. Nový soused, ať je to, kdo chce, bude patrně úplně stejný jako on, protože jednopodlažní byty obvykle připadnou starým lidem. Mimochodem, blábolím.“</p>
<p>A on zdržuje. „Jak jsem řekl, miluju tvůj hlas, tak si posluž.“</p>
<p>„Dělám to, jen když jsem s tebou.“</p>
<p>„Takže mám štěstí.“ Podíval se na hodinky. Kruci, čas utíká jako voda z vany, a nechává po sobě celou spoustu chladu. „Můžu se podívat?“</p>
<p>„Samozřejmě.“</p>
<p>Vystoupil první a přelétl okolí pohledem, než ustoupil stranou a nechal ji napřímit se. Řekl Fritzovi, aby odjel, protože se zpátky domů prostě přenese, a zatímco <emphasis>doggen </emphasis>vyjížděl z příjezdové cesty, V se nechal vést po pěšince.</p>
<p>Jane otevřela dveře jediným klíčem a stiskem kliky. Žádný bezpečnostní systém. Jen jeden zámek. A na vnitřní straně žádná západka ani řetěz. I když nemá nepřátele jako on, tohle není dost bezpečné. Musí…</p>
<p>Ne, nemusí to napravit. Protože za pár minut pro ni bude cizincem.</p>
<p>Aby neztratil nervy, rozhlédl se. Její zařízení bylo nepochopitelné. Na pozadí slonovinových stěn moderního bytu působil všechen ten mahagon a olejomalby jako v muzeu. Z Eisenhowerovy éry.</p>
<p>„Ten nábytek…“</p>
<p>„Patřil rodičům,“ řekla, když odkládala kabát a sportovní pytel. „Po jejich smrti jsem odstěhovala z domu v Greenwichi všechno, co se sem vešlo. Byla to chyba – připadám si, jako bych žila v muzeu.“</p>
<p>„Hm… to chápu.“</p>
<p>Obešel obývací pokoj a prohlédl si věci, které patřily do doktorského domu v koloniálním slohu ve vilové čtvrti. Tenhle artikl mohl za to, že linie bytu působily zmenšeně, ucpával místnosti, které jinak mohly být vzdušné.</p>
<p>„Nevím vlastně, proč si to všechno nechávám. Nelíbilo se mi to, už když jsem dospívala.“ Pootočila se, pak vyšla ven.</p>
<p>Krucinál, taky nevěděl, co říct.</p>
<p>Věděl však, co dělat. „Takže… kuchyň je tudy?“</p>
<p>Zamířila doprava. „Nic moc to není.“</p>
<p>Ale je hezká, říkal si V, když tam vstoupil. Jako zbytek bytu byla i kuchyně bílá a krémová, ale aspoň nepůsobila dojmem, že se sem vejdou jen hubeňouři. Stůl a židle v jídelním koutě byly ze světlé borovice a pro tyto prostory byly správně velké. Žulové pracovní desky byly hladké a lesklé. Baterie z nerez oceli.</p>
<p>„Vloni jsem to předělávala.“</p>
<p>Pokračovali v koktejlovém bla-bla a oba ignorovali skutečnost, že jim na obrazovce bliká sdělení hra skončila.</p>
<p>Vishous přistoupil ke sporáku, riskoval a otevřel horní skříňku nalevo. Bingo. Směs na horkou čokoládu byla přímo před ním.</p>
<p>Vzal ji, postavil na pult, pak přistoupil k ledničce.</p>
<p>„Co to děláš?“ zeptala se.</p>
<p>„Máš hrnek? Rendlík?“ Vzal z ledničky nádobu s mlékem, otevřel ji a přičichl k ní.</p>
<p>Když se vracel ke sporáku, říkala mu, kde co je, tlumeným hlasem, jako by jí náhle dělalo potíže udržet dekorum. Styděl se to přiznat, ale byl rád, že je rozrušená. Cítil se při tomhle pekelném loučení méně uboze a osaměle.</p>
<p>Páni, že je ale zbabělec.</p>
<p>Vyndal smaltovaný rendlík a hrnek s tlustými stěnami jako z bufetu, pak zapnul na sporáku nízký plamen. Zatímco se mléko ohřívalo, zíral na nashromážděné drobnosti na lince a měl pocit, že jeho mozek odjel na krátkou dovolenou: uspořádání působilo jako reklama na Nestlé, taková ta, kde Předměstská Máma hájí pevnost, zatímco Děcka si hrají ve sněhu, až mají červené nosy a studené ručičky. Uměl si to skvěle představit: promrzlá skupinka vtrhne s křikem dovnitř, právě když samolibý maminátor předkládá dětem zahřívací svačinu, před jejíž kýčovitou sladkostí by se sklonil i nejotrlejší reklamní ilustrátor.</p>
<p>Jako by slyšel hlasový komentář mimo obraz: <emphasis>Nestlé</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vaří nejlíp.</emphasis></p>
<p>Ale tady nejsou děcka ani máma. Ani žádný šťastný rodinný krb, ačkoliv byt je docela pěkný. Tohle je kakao ze života. Takové, které dáte někomu, koho milujete, protože nedokážete vymyslet nic jiného a oba jste úplně v háji. Takové, které mícháte, zatímco máte útroby sevřené a v ústech sucho a vážně uvažujete o pláči, ale jste moc chlap na to, abyste se takhle předváděli.</p>
<p>Takové, které jste vyrobili s veškerou láskou, již jste nevyjádřili, a možná už nenajdete hlas ani příležitost ji vyslovit.</p>
<p>„Nebudu si nic pamatovat?“ zeptala se drsně.</p>
<p>Přidal ještě trochu prášku a zakroužil lžičkou, sledoval, jak mléko vstřebává vír čokolády. Nedokázal odpovědět, prostě to nemohl vyslovit.</p>
<p>„Nic?“ naléhala.</p>
<p>„Pokud vím, jednou za čas můžeš mít pocity, které navodí nějaký předmět nebo vůně, ale nedokážeš je zařadit.“ Strčil do nápoje ukazováček, aby vyzkoušel teplotu, olízal ho dočista a pokračoval v míchání. „Spíš budeš mít ale neurčité sny, protože tvůj mozek je moc silný.“</p>
<p>„A co ten chybějící víkend?“</p>
<p>„Nebudeš mít vůbec pocit, jako by ti chyběl.“</p>
<p>„Jak je to možné?“</p>
<p>„Protože ti za něj dám víkend náhradní.“</p>
<p>Když už nic neříkala, ohlédl se. Stála u ledničky, pažemi si objímala ramena, oči se jí leskly.</p>
<p><emphasis>Kruci. </emphasis>Tak jo, rozmyslel si to. Nechtěl, aby se cítila stejně špatně jako on. Udělá cokoli, aby nebyla takhle nešťastná.</p>
<p>A je v jeho moci to napravit, že ano.</p>
<p>Vyzkoušel to, co ohříval, schválil teplotu a vypnul plamen. Když nápoj naléval do hrnku, něžné bublání slibovalo uspokojení a uvolnění, které si pro tuto ženu přál. Donesl jí hrnek, a když ho nepřijala, vztáhl ruku a uvolnil jedno její předloktí. Vzala od něj horkou čokoládu jen proto, že ji udělal on, a nenapila se. Přitiskla si hrnek ke klíční kosti, ohnula zápěstí, ovinula tu věc paží.</p>
<p>„Nechci, abys odešel,“ zašeptala, slzy v bolestně skřípavém hlase.</p>
<p>Položil svou holou ruku na její tvář a ucítil její měkkost a teplo. Věděl, že až odtud odejde, nechá u ní své hloupé, bláhové srdce. Jasně, něco mu bude bušit pod žebry a udržovat krev v pohybu, ale od nynějška už to bude pouhá mechanická funkce.</p>
<p>Ale počkat. Takhle už to bylo. Ona té věci dodala krev a život jen na krátký čas.</p>
<p>Přitáhl si ji do náruče a položil si bradu na její temeno. Do horoucích pekel, už nikdy neucítí vůni čokolády, aniž by na ni nemyslel, aniž by po ní netesknil.</p>
<p>Právě když zavřel oči, přejelo mu po páteři mravenčení, zachvění v týle vystřelilo a zakotvilo v bradě. Vychází slunce, a takhle mu jeho tělo sdělovalo, že čas odchodu už není věcí budoucnosti, ale okamžitou nezbytností… naléhavou záležitostí.</p>
<p>Odtáhl se a přitiskl své rty k jejím. „Miluju tě. A budu tě milovat i potom, až nebudeš vědět, že existuju.“</p>
<p>Řasy se jí zakmitaly, zachycovaly slzy, až jich bylo příliš mnoho a nedaly se udržet. Přejel jí palci po tváři.</p>
<p>„V… já…“</p>
<p>Okamžik čekal. Když větu nedokončila, vzal její bradu do dlaně a pohlédl jí do očí.</p>
<p>„Ach, bože, ty to dokážeš,“ řekl. „Dokážeš to…“</p><empty-line /><p><strong>Kapitola třicátá první</strong></p>
<p>J</p>
<p>ane zamrkala a shlédla na horkou čokoládu, kterou držela v ruce. Něco do ní kapalo.</p>
<p><emphasis>Ježíši… </emphasis>Po tváři jí prýštily slzy, padaly do hrnku, smáčely jí propínací košili. Celé tělo se jí třáslo, kolena měla slabá, hruď křičela bolestí. Z jakéhosi bláznivého důvodu se jí chtělo padnout na podlahu a kvílet.</p>
<p>Otřela si líce a rozhlédla se po kuchyni. Na lince bylo mléko a směs na přípravu čokolády a lžička. Z rendlíku na sporáku dosud stoupalo trochu páry. Skříňka nalevo nebyla úplně dovřená. Nemohla si vzpomenout, že by něco vyndávala nebo vařila to, co měla v hrnku, jenomže tak to při opakovaném, navyklém konání často bývá. Člověk to vytěsní…</p>
<p><emphasis>Co to, sakra, je? </emphasis>Skrz okna na druhé straně jídelního koutu uviděla, jak někdo stojí před jejím bytem. Muž. Obrovský muž. Stál těsně vedle kaluže světla z pouliční lampy, takže mu neviděla do tváře, ale věděla, že na ni upřeně hledí.</p>
<p>Bez zřejmého důvodu jí slzy začaly kanout ještě silněji a rychleji. A průtrž se ještě zhoršila, když se cizinec odvrátil a odcházel ulicí.</p>
<p>Jane málem hodila hrnek na linku a vystřelila z kuchyně. Musí ho chytit. Musí ho zastavit.</p>
<p>Právě když dorazila k domovním dveřím, srazila ji zběsilá bolest hlavy na podlahu, jako kdyby zakopla. Natáhla se na studenou bílou dlažbu haly, pak se stočila na bok, zaryla si prsty do spánků a zalapala po vzduchu.</p>
<p>Ležela tam bůhvíjak dlouho, jen dýchala a modlila se, aby se bolest zmírnila. Když k tomu konečně došlo, zvedla horní část trupu z podlahy a opřela se o domovní dveře. V duchu se ptala, jestli ji neranila mrtvice, ale vnímání narušené neměla, ani poruchy zraku. Jen pekelná bolest hlavy s rychlým nástupem.</p>
<p>To musí být pozůstatky chřipky, kterou měla celý víkend. Virus koloval po nemocnici už kolik týdnů a složil ji jako uschlý růžový keř. Což bylo pochopitelné. Dlouho nebyla nemocná, takže to mělo přijít už dávno.</p>
<p>Když je řeč o tom, co mělo přijít… Sakra, zavolala vůbec na Kolumbijskou, aby si přeložila ten pohovor? Neměla zdání… Což znamená, že patrně nezavolala. Sakra, ani si nepamatuje, jak ve čtvrtek večer odcházela z nemocnice.</p>
<p>Nebyla si jistá, jak dlouho zůstala v hale, ale v určitém okamžiku hodiny na krbové římse začaly odbíjet. Byly to ty, co bývaly v otcově greenwichské pracovně, staromódní hamiltonky vyrobené ze solidní mosazi – vždycky přísahala, že odbíjejí hodiny s britským akcentem. Nenáviděla tu zatracenou věc do morku kostí, ale čas ukazovaly dobře.</p>
<p>Šest hodin ráno. Čas jít do práce.</p>
<p>Dobrý plán, ale když vstala, věděla mimo veškerou pochybnost, že do práce nedojde. Točila se jí hlava, byla slabá, vyčerpaná. Nepřipadalo v úvahu, že by v tomhle stavu mohla o někoho pečovat: ještě pořád jí je mizerně.</p>
<p>Kruci… Musí se hodit marod. Kde má pager a telefon…?</p>
<p>Svraštila čelo. Její kabát a taška, kterou si zabalila k cestě na Manhattan, stály vedle skříně v předsíni.</p>
<p>Jenže mobil nikde. Ani pager.</p>
<p>Žalostně se vlekla nahoru a podívala se u postele, ale hledaná dvojice tam nebyla. Vrátila se do přízemí a prošla kuchyň. Nic. A kabelka přes rameno, ta, kterou vždycky nosila do práce, byla taky pryč. Nemohla ji nechat celý víkend v autě?</p>
<p>Otevřela dveře do garáže a automaticky se rozsvítilo světlo.</p>
<p>Divné. Auto bylo zaparkované naopak. Obvykle do garáže couvala.</p>
<p>Což jen dokazovalo, jak byla mimo.</p>
<p>Samozřejmě, kabelka byla na předním sedadle, a Jane se cestou zpátky do bytu proklínala a současně vytáčela číslo. Jak mohla vydržet tak dlouho bez volání? I když ji zastupovali jiní kolegové, nikdy nebyla mimo dosah déle než pět hodin.</p>
<p>V hlasové schránce měla množství vzkazů, ale naštěstí žádný z nich nebyl naléhavý. Ty důležité, týkající se péče o pacienta, byly přesměrovány na toho, kdo měl službu, takže zbývaly záležitosti, které může vyřídit později.</p>
<p>Mířila z kuchyně rovnou do ložnice, když se podívala na hrnek čokolády. Nemusela se ho ani dotknout, aby věděla, že nápoj vychladl, může ho tedy klidně vylít. Přistoupila a zvedla ho, ale nad dřezem se zarazila. Kdovíproč ho nedokázala zlikvidovat. Nechala ho na lince, ačkoliv mléko vrátila do ledničky.</p>
<p>Nahoře v ložnici se svlékla, oblečení nechala ležet tam, kde jí vypadlo z ruky, natáhla si tričko a vlezla do postele.</p>
<p>Uvelebovala se mezi prostěradly, když si uvědomila, že má ztuhlé tělo, zvlášť vnitřní strany stehen a záda v kříži. Za jiných okolností by řekla, že měla spoustu senzačního sexu… Buď to, nebo vylezla na nějakou horu. Jenže místo toho měla pouze chřipku.</p>
<p><emphasis>Sakra. </emphasis>Kolumbijská. Pohovor.</p>
<p>Později dopoledne zavolá Kenu Falcheckovi, omluví se – doufala, že už podruhé – a přeobjedná se. Dychtili po tom, aby k nim přešla, ale nedostavit se na pohovor s vedoucím katedry je pekelná urážka. I když jste nemocní.</p>
<p>Převalovala se na polštářích a ne a ne se pohodlně uvelebit. Šíji měla napjatou, a když zvedla ruku, aby si ji namasírovala, svraštila čelo. Vpředu napravo měla bolavé místečko, fakt… Co, hernajs…? Něco tam měla, nějaké vyvýšené hrbolky.</p>
<p>To je jedno. Kopřivka není při chřipce nic neslýchaného. Anebo jí to možná udělal nějaký pavouk.</p>
<p>Zavřela oči a nařizovala si, že musí odpočívat. Odpočinek je dobrý. Odpočinek ji téhle protivnosti zbaví rychleji. Odpočinek ji vrátí k normálu, restartuje jí tělo.</p>
<p>Právě když usínala, vytanul jí v mysli obraz, obraz muže s bradkou a diamantovýma očima. Ústa se mu pohybovala, když se na ni díval, a vytvářela slova… <emphasis>Miluju tě.</emphasis></p>
<p>Jane se pracně snažila zachytit to, co viděla, ale rychle klouzala do temné náruče spánku. Bojovala o to, aby mohla s obrazem zůstat, a tu bitvu prohrála. To poslední, co vnímala, byly slzy kanoucí na polštář, když ji unášela temnota.</p><empty-line /><p>No, jestli to není trapné.</p>
<p>John seděl na vzpěračské lavici v posilovně a sledoval, jak Zsadist naproti němu napíná bicepsy. Obrovská železná závaží na činkách vydávala tichý cinkavý zvuk, jak vyjížděla nahoru a dolů, a to byl veškerý hluk. Zatím nemluvili; bylo to úplně jako jedna z jejich procházek, jenom les tu chyběl. Ale hovor přijde. John to cítil.</p>
<p>Zsadist odložil činky na žíněnku a otřel si tvář. Nahá hruď se mu leskla, kroužky v bradavkách stoupaly a klesaly, jak dýchal.</p>
<p>Zvedl žluté oči.</p>
<p><emphasis>A</emphasis> <emphasis>je to tady, </emphasis>pomyslel si John.</p>
<p>„Tak o té tvé proměně.“</p>
<p>No jooo… Takže jdeme na tu věc s <emphasis>bezduchým. Co</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>je</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ní? </emphasis>znakoval.</p>
<p>„Jak se cítíš?“</p>
<p><emphasis>Dobře. Vratce. Jinak. </emphasis>Pokrčil rameny. <emphasis>Víš, jako když</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>si ostříháš nehty</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>celý den pak máš divný pocit ve</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>špičkách prstů, takový supercitlivý? Tak se cítím celý.</emphasis></p>
<p>Co to, sakra, mele? Zsadist proměnou prošel také. Ví, jaké to potom je.</p>
<p>Zsadist upustil ručník a zvedl činky k druhé sérii vzpírání. „Máš nějaké fyzické problémy?“</p>
<p><emphasis>Pokud vím, ne.</emphasis></p>
<p>Zsadist upřel oči na žíněnku a zvedal střídavě levé předloktí, pak pravé. Levé. Pravé. Levé. Působilo podivně, že takové těžké činky mohou vydávat tak něžné zvuky.</p>
<p>„Takže… Layla mi podala hlášení.“</p>
<p>A… sakra.</p>
<p><emphasis>Co říkala?</emphasis></p>
<p>Prosím… Tu sprchu ne…</p>
<p>„Říkala, že vy dva jste neměli sex. I když se jednu chvíli zdálo, že o to stojíš.“</p>
<p>Johnův mozek vypověděl službu. Bezmyšlenkovitě sledoval Zsadistovo vzpírání. Levá. Pravá. Levá. Pravá. <emphasis>Kdo</emphasis><emphasis> o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tom ví?</emphasis></p>
<p>„Wrath a já. To je všechno. A nikomu jinýmu do toho nic není. Ale mluvím o tom pro případ, že by existovalo něco fyzickýho, kvůli čemu by ses potřeboval dát vyšetřit.“</p>
<p>John vstal a svým klátivým způsobem začal přecházet po místnosti, jen nemotorné paže a nohy a opilecké udržování rovnováhy.</p>
<p>„Proč jsi přestal, Johne?“</p>
<p>Pohlédl na bratra, užuž se chystal mávnout rukou, odpovědět ve smyslu, že o nic nejde, když vtom si ke své hrůze uvědomil, že to nepůjde.</p>
<p>Ze Zsadistových žlutých očí svítilo vědění.</p>
<p>Sakra práce. Havers kecal, že ano. Informace o terapeutických sezeních na klinice, když John vyprávěl o tom, co ho potkalo tehdy na schodišti, se vynesly ven.</p>
<p><emphasis>Ty to víš, </emphasis>znakoval John zuřivě. <emphasis>Ty to, sakra, víš, co?</emphasis></p>
<p>„Jo, vím.“</p>
<p><emphasis>Ten zmetek terapeut mi říkal, že je to důvěrný…</emphasis></p>
<p>„Kopii tvých zdravotních záznamů sem poslali, když jsi nastoupil do programu. Je to standardní procedura u všech cvičenců pro případ, že by k něčemu došlo v tělocvičně nebo kdyby začala proměna během výcviku.“</p>
<p><emphasis>Kdo četl můj spis?</emphasis></p>
<p>„Jen já. A nikdo jiný ho číst nebude, ani Wrath ne. Zamkl jsem ho a jsem jediný, kdo ví, kde je.“</p>
<p>Johnovi poklesla ramena. Aspoň v tom byla nějaká útěcha. <emphasis>Kdy jsi to četl?</emphasis></p>
<p>„Asi před týdnem, když jsem usoudil, že tvoje proměna přijde každou chvíli.“</p>
<p><emphasis>Co… co tam bylo?</emphasis></p>
<p>„Víceméně všechno.“</p>
<p><emphasis>Sakra.</emphasis></p>
<p>„Proto nechceš jít k Haversovi, co?“ Zsadist opět odložil činky. „Myslíš si, že tě zatáhne na další terapii.“</p>
<p><emphasis>Nerad</emphasis><emphasis> o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tom mluvím.</emphasis></p>
<p>„To ti nezazlívám. A nechci to po tobě.“</p>
<p>John se pousmál. <emphasis>Nechceš na mě valit všechny ty kecy</emphasis><emphasis> o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tom, že mluvení prospívá?</emphasis></p>
<p>„Kdepak. Sám nejsem zrovna mluvka. Nemůžu to doporučovat ostatním.“ Zsadist si opřel lokty o kolena a předklonil se. „Domluvíme se takhle, Johne. Chci, abys mi absolutně věřil, že ta blbost se k nikomu nedostane, jasný? Kdyby někdo chtěl vidět tvůj záznam, postarám se, aby si to rozmyslel, i kdybych měl toho zmetka spálit na popel.“</p>
<p>John polkl, hrdlo měl náhle sevřené. Ztuhlýma rukama zaznakoval <emphasis>Děkuju.</emphasis></p>
<p>„Wrath chtěl, abych si s tebou promluvil o té věci s Laylou, protože mu dělalo starosti, jestli není něco v nepořádku s tvým poproměnovým nádobíčkem. Řeknu mu, žes byl nervózní, a nic víc, platí?“</p>
<p>John kývl.</p>
<p>„Už sis ho vyhonil?“</p>
<p>John se zarděl od čela až ke kotníkům a uvažoval, nemá-li omdlít. Jak poměřoval vzdálenost k zemi, která mu připadala jako stometrová, usoudil, že tady na to není nejhorší místo. Spousta žíněnek na přistání.</p>
<p>„Tak vyhonil?“</p>
<p>Zvolna zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Jednou to udělej, ať máš jistotu, že je všechno, jak má být.“ Zsadist vstal, otřel si trup ručníkem a natáhl si tričko. „Chci věřit, že se o to postaráš v příštích čtyřiadvaceti hodinách. Nebudu se ptát, co se stane. Jestli nic neřekneš, beru to tak, že je všechno v pohodě. Pokud není, přijdeš za mnou a vypořádáme se s tím. Domluveno?“</p>
<p>Hm, vlastně ne. Co jestli to nepůjde? <emphasis>Asi jo.</emphasis></p>
<p>„Ještě poslední věc. Co ta pistole a <emphasis>bezduchý</emphasis>?“</p>
<p>Sakra, hlava se mu točí už takhle, a teď musí vyřizovat ještě tu blbost s devítkou? Zvedl ruce k výmluvám…</p>
<p>„Mně je jedno, že jste byli ozbrojení. Abych řekl pravdu, chci, abyste byli ozbrojení, když půjdete do ZeroSum.“</p>
<p>John zůstal na bratra zírat jako omráčený. <emphasis>To je proti</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pravidlům.</emphasis></p>
<p>„Vypadám jako chlápek, co si s takovou blbostí dělá starosti?“</p>
<p>John se pousmál. <emphasis>To fakt ne.</emphasis></p>
<p>„Jestli ještě někdy natrefíš na někoho z těch zabijáků, udělej s ním přesně to, cos udělal. Pokud vím, bylo to dost parádní, cos předvedl, a jsem na tebe hrdej, že ses kluků zastal.“</p>
<p>John se zarděl, srdce mu v hrudi zpívalo: nic na povrchu této planety, kromě Tohrmentova bezpečného návratu, by ho nemohlo učinit šťastnějším.</p>
<p>„Teď už, hádám, víš, čím jsem vybavil Blaylocka? Informacema o tvých dokladech a průkazu a že máte chodit jen do ZeroSum?“</p>
<p>John kývl.</p>
<p>„Chci, abys chodil do toho klubu dál, pokud budeš v centru, aspoň tak měsíc, dokud nebudeš mít sílu. A ačkoliv jsem ochotný přejít to, co se událo včera v noci, nechci, abys vyrážel na lov <emphasis>bezduchých</emphasis>. Jak se něco takového dozvím, zmydlím tě jako dvanáctiletýho spratka. Máš před sebou spoustu tréninku, a nemáš zdání, jak zacházet s tím svým tělem. Jak začneš blbnout a necháš se zabít, vážně mě to naštve. Chci, abys mi dal svý slovo, Johne. Hned teď. Nepůjdeš po těch prevítech, dokud neřeknu, že jsi připravenej. Platí?“</p>
<p>John se zhluboka nadechl a snažil se vymyslet co nejlepší slib, který by mohl nabídnout. Všechno mu připadalo povrchní, a tak jen znakovou řečí zagestikuloval: <emphasis>Přísahám, že je nebudu lovit.</emphasis></p>
<p>„Dobrá. Fajn, pro dnešek jsme skončili. Mazej na kutě.“ Když se Zsadist odvrátil, John hvízdl, aby upoutal jeho pozornost. Bratr se ohlédl. „Jo?“</p>
<p>John musel násilím přimět své ruce, aby znakovaly, co měl na srdci… Protože pochyboval, že by někdy našel kuráž, aby to zopakoval.</p>
<p><emphasis>Připadám ti méněcenný? Kvůli tomu, co se tenkrát</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>stalo… Však víš, na schodišti?</emphasis><emphasis> A</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>buď upřímný.</emphasis></p>
<p>Zsadist mrkl. Dvakrát. A potřetí. A pak hlasem, který byl podivně slabý, řekl: „Nikdy. To <emphasis>nebyla </emphasis>tvoje vina, a ty sis to <emphasis>nezasloužil</emphasis>. Slyšels mě? <emphasis>Nebyla </emphasis>to tvoje vina.“</p>
<p>John sebou škubl, protože ho v očích pálily slzy, a musel odvrátit pohled, sjel očima po svém mohutném těle a k žíněnkám. Kdovíproč, ačkoliv byl daleko od země, připadal si menší než kdy dříve.</p>
<p>„Johne,“ naléhal Zsadist, „slyšíš mě? Nebyla to tvoje vina. Nezasloužil sis to.“</p>
<p>John skutečně nenalézal odpověď, a tak pokrčil rameny. Pak znakoval: <emphasis>Ještě jednou díky, že to neřekneš.</emphasis><emphasis> A</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>že nechceš, abych</emphasis><emphasis> o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tom mluvil.</emphasis></p>
<p>Když Zsadist nic neříkal, vzhlédl. A ucouvl o krok.</p>
<p>Celá Zsadistova tvář se změnila, a nejen proto, že mu oči zčernaly. Kosti jako by mu vystoupily, pokožka se napjala, jeho jizva byla otřesně zřetelná. Z jeho těla zavanul chlad, zmrazil vzduch, šatna se proměnila v mrazák.</p>
<p>„Nikdo by neměl přijít o nevinnost násilím. Ale když se to stane? Našinec si musí vybrat, jak se s tím vypořádá, protože do toho nikomu nic není. Nechceš už na to téma říct ani slovo, oukej, já ti do toho mluvit nebudu.“</p>
<p>Zsadist odkráčel, pokles teploty se zmírnil, když se za ním zavřely dveře.</p>
<p>John se zhluboka nadechl. Nikdy by netušil, že Zsadist bude nakonec tím členem Bratrstva, který mu bude nejbližší. Koneckonců, nemají nic společného.</p>
<p>Ale jistě bude získávat své přátele tam, kde na ně narazí.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola třicátá druhá</strong></p>
<p>O</p>
<p>dvě hodiny později zapadl Phury do hlubin pohovky ve Wrathově načančané pracovně a přehodil nohu přes nohu. Byla to první schůze Bratrstva od té doby, co Vishouse postřelili, a až dosud probíhala škrobeně a formálně. Ale na druhé straně, v místnosti byl hromsky velký růžový slon, o kterém se dosud nikdo nezmínil.</p>
<p>Ohlédl se po Vishousovi. Bratr stál u dvojitých dveří a zíral přímo před sebe, jeho prázdné soustředění bylo toho druhu, který postřehnete na tváři diváka, když sleduje v televizi starý western. Nebo nějaký kultovní film.</p>
<p>Efekt živého mrtvého se dal rozeznat snadno, protože v téhle místnosti se nevyskytl poprvé. Rhage chodil jako dýchající mrtvola, když si myslel, že ztratil Mary navždycky. Stejně tak Zsadist, když byl rozhodnutý opustit Bellu.</p>
<p>Jo… Vázaní upíří muži jsou bez svých žen prázdné nádoby, nic než svaly a kosti, které drží pohromadě tenká kůže. A ačkoliv musíte truchlit nad každým, kdo je na tom takhle, vzhledem k tomu hnusnému břemeni, které na Vishouse padlo v podobě té záležitosti s Primalem, zdála se ztráta Jane obzvlášť krutá. Až na to, že ve vzduchu visela otázka, jak by to, sakra, mohlo mezi těmi dvěma dlouhodobě fungovat? Lidská doktorka. Upír válečník. Žádná styčná plocha.</p>
<p>Zazněl Wrathův hlas. „V? Vishousi?“</p>
<p>Vishous prudce zvedl hlavu. „Co?“</p>
<p>„Dnes odpoledne jdeš ke Stvořitelce, souhlasí?“</p>
<p>Vishousova ústa se sotva pohnula. „Jo.“</p>
<p>„Budeš potřebovat, aby s tebou šel nějaký zástupce Bratrstva. Nejspíš Butch, co?“</p>
<p>V se ohlédl na poldu, který seděl v bledě modré lenošce. „Vadí ti to?“</p>
<p>Butch, který si očividně dělal o V starosti, se okamžitě vzmužil. „Samozřejmě, že ne. Co musím udělat?“</p>
<p>Když Vishous nic neříkal, zasáhl Wrath. „Lidským ekvivalentem je patrně svědek na svatbě. Dneska půjdete na obhlídku a pak na obřad, který bude zítra.“</p>
<p>„Na obhlídku? Jako že ta ženská je obraz nebo co?“ Butch udělal obličej. „Mně se celá ta věc s Vyvolenýma vůbec nezamlouvá, musím říct upřímně.“</p>
<p>„Starý pravidla. Starý tradice.“ Wrath si promnul oči pod slunečními brýlemi. „Spousta toho potřebuje změnu, ale je to teritorium Stvořitelky, ne moje. Dobrá… tak… služby. Phury, dneska v noci zůstaneš na střídačce. Jo, já vím, že jsi po tom zranění už v pohodě, ale zrovna jsem si všiml, že poslední dvě plánovaný přestávky jsi nedodržel.“</p>
<p>Když Phury jen kývl, Wrath se ušklíbl. „Nehádáš se?“</p>
<p>„Kdepak.“</p>
<p>Po pravdě řečeno, musel něco naléhavě udělat. Aby to bylo dokonalé.</p><empty-line /><p>Na Druhé straně, v posvátné mramorové lázni Cormia litovala, že nemůže opustit vlastní tělo. Což bylo poněkud ironické, protože to tělo bylo velmi pečlivě připravováno pro Primala. Jeden by myslel, že si v něm bude přát zůstat, když teď bylo tak očištěné. Družky ji pohroužily do tuctu různých rituálních lázní… opakovaně jí myly vlasy… na tvář jí přikládaly masky z mastí s vůní růží, pak další, které voněly po levanduli, pak ještě další ze šalvěje a hyacintů. Celou ji potíraly olejem, přičemž se pálilo kadidlo na počest Primala a odříkávaly se modlitby. Připadala si při tom procesu jako cosi na obřadním bufetovém stole. Kus masa, okořeněný a připravený ke konzumaci.</p>
<p>„Do hodiny tu bude,“ řekla Directrix. „Neplýtvejte časem.“</p>
<p>Cormii se zastavilo srdce v hrudi. Pak se rozbušilo. Otupělost, navozená vší tou párou a teplou vodou, ustoupila a zanechala po sobě bolestné a hrůzné vědomí, že poslední chvíle života, jak ho vždycky až dosud znala, brzy skončí.</p>
<p>„Á, už je tu roucho,“ zvolala jedna z Vyvolených vzrušeně.</p>
<p>Cormia se ohlédla. Na druhé straně rozlehlé místnosti s mramorovou podlahou vstupovala zlatými dveřmi dvojice Vyvolených, nesoucích společně bílé roucho s kápí. Šat byl vyšívaný diamanty a zlatem, v nichž se tetelivě odráželo světlo svíček, takže ožívaly barvami. Za nimi nesla další Vyvolená v náručí pruh průsvitné látky.</p>
<p>„Přineste závoj,“ nařídila Directrix. „A nasaďte jí ho.“</p>
<p>Průhlednou roušku nařasili Cormii přes hlavu, dolehla na ni tíží tisíce kamenů. Když jí klesla přes oči, svět kolem ní se zamžil.</p>
<p>„Vstaň,“ bylo jí řečeno.</p>
<p>Vstala a musela se podepřít, srdce jí pod žebry prudce bušilo, dlaně se jí potily. Panika se stále zhoršovala, když dvě Vyvolené přinesly těžké roucho. Jakmile na ni zezadu položily obřadní oděv, sevřel jí ramena, ani se tak neusadil na její postavě, jako uvěznil její tělo. Bylo jí, jako by za ní stál nějaký obr, tisknoucí ji k zemi mohutnými tlapami.</p>
<p>Přetáhly jí přes hlavu kápi a všechno zčernalo.</p>
<p>Přední část roucha se připnula k okraji kápě a Cormia se snažila nemyslet na to, kdy a jak budou ty spony opět uvolněny. Snažila se dýchat pomalu a zhluboka.</p>
<p>Čerstvý vzduch k ní vstupoval jakýmisi průduchy na šíji, ale nestačilo to. Ani z poloviny to nestačilo.</p>
<p>Pod její oděv doléhaly všechny zvuky tlumeně, a těžko by ji někdo slyšel mluvit. Ale na druhé straně, neměla žádnou osobní roli ani v prezentačním obřadu, ani v rituálu spojení, který přijde. Byla symbolem, ne ženou, takže její individuální reakce nebyla vyžadována ani podporována. Tradice měly navrch.</p>
<p>„Dokonalé,“ řekla jedna z jejích sester.</p>
<p>„Nádhera.“</p>
<p>„Je nás hodna.“</p>
<p>Cormia otevřela ústa a šeptala si pro sebe: „Já jsem já. Já jsem já. Já jsem já…“</p>
<p>Slzy jí vhrkly do očí a skanuly, ale nedosáhla si na tvář, aby je setřela, a tak jí stékaly po lících a po hrdle a ztrácely se v záhybech roucha.</p>
<p>Bez varování ji náhle posedla panika, byla jako divoké zvíře vypuštěné z klece. Otočila se na patě, těžké roucho jí překáželo, ale hnala ji potřeba uprchnout, kterou nedokázala ovládnout. Vyrazila směrem, kde tušila dveře, vlekla s sebou tu tíhu. Mlhavě vnímala překvapený jekot, zvučící lázeňskou komnatou, a také rachot porážených lahviček a misek a kelímků.</p>
<p>Máchala rukama kolem sebe, snažila se servat ze sebe roucho, prahla po úlevě.</p>
<p>Zoufale se chtěla zbavit svého osudu.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola třicátá třetí</strong></p>
<p>V</p>
<p>centru Caldwellu, v severovýchodním cípu nemocničního komplexu svatého Františka, zavěsil MUDr. Manuel Manello sluchátko telefonu na svém stole, aniž by vytočil číslo nebo přijal hovor. Upřeně zíral na počítačovou sestavu. Byla samé tlačítko, jako vystřižená ze šílených snů počítačového maniaka, se vším všudy.</p>
<p>Měl sto chutí mrštit s ní na druhý konec místnosti.</p>
<p>Měl sto chutí, ale neudělal to. Přestal házet tenisovými raketami, dálkovými ovladači televize, skalpely a knihami, když se rozhodl, že se stane nejmladším šéfem chirurgie v dějinách Nemocnice u svatého Františka. Od té doby se takto ventiloval jen při házení prázdných lahví a obalů od tyčinek z automatu do odpadkových košů. A to jen aby se cvičil v hodu na cíl.</p>
<p>Poposedl v koženém křesle, otočil se o stoosmdesát stupňů a zahleděl se z okna své pracovny. Byla to hezká kancelář. Velká, po čertech parádní, samé mahagonové obklady na stěnách a orientální koberce, Trůnní sál, jak se jí říkalo. Sloužila jako přistávací plocha vrchního chirurga už padesát let. On tu byl pěkně zabydlený už asi tři roky, a kdyby někdy neměl co dělat, měl v úmyslu to tady předělat. Všechen ten erární lesk mu šel na nervy.</p>
<p>Přemýšlel o tom zatraceném telefonu a věděl, že uskuteční hovor, který by uskutečnit neměl. Je to hnusně slabošské a znamená to překročit hranici, i kdyby byl ten arogantní macho jako obvykle.</p>
<p>Přesto hodlal ten krok udělat.</p>
<p>Aby odložil nevyhnutelné, ubil trochu času koukáním z okna. Ze svého stanoviště viděl před upravený vchod k Nemocnici u svatého Františka a také na město. Málo platné, byl to nejlepší výhled na nemocniční areál. Na jaře kvetly uprostřed kruhové příjezdové cesty třešně a tulipány. A v létě se po obou stranách dvou pruhů vozovky smaragdově zazelenaly javory, aby pak na podzim zrůžověly a zežloutly.</p>
<p>Obvykle nevěnoval vychutnávání scenerie mnoho času, ale těšilo ho vědět, že tu je. Někdy si člověk potřebuje uspořádat myšlenky.</p>
<p>Jedna z těch chvil právě přišla.</p>
<p>Včera večer volal Jane na mobil, protože počítal, že už bude z toho zatraceného pohovoru zpátky doma. Nebrala to. Volal jí dnes ráno. Nebrala to.</p>
<p><emphasis>Fajn. </emphasis>Jestli se nechce bavit o tom hloupém pohovoru na Kolumbijské, půjde rovnou ke zdroji. Zavolá tamnímu šéfovi chirurgie sám. Ego je ego, jeho dřívější mentor mu bez váhání sdělí nějaké podrobnosti, ale, páni, bude to pěkně nepříjemné.</p>
<p>Manny se otočil, vyťukal deset číslic, čekal a klepal si přitom perem Montblanc o psací podložku.</p>
<p>Když se na druhém konci zvedlo sluchátko, nečekal na pozdrav.</p>
<p>„Falchecku, ty pacholku bídná.“</p>
<p>Ken Falcheck se rozesmál. „Manello, jak ty se umíš vyjadřovat. A protože jsem starší než ty, jsem obzvlášť zděšen.“</p>
<p>„Tak jak jde život v odstavném pruhu, dědku?“</p>
<p>„Dobře, dobře. Tak povídej, hošíčku, už ti dávají pevnou stravu, nebo jsi pořád na sunaru?“</p>
<p>„Už dostávám ovesnou kaši. Což znamená, že budu mít dost sil, abych ti udělal endoprotézu kyčle, až tě to přestane bavit s chodítkem.“</p>
<p>To všechno byly samozřejmě jen kecy. Ve svých dvaašedesáti byl Ken Falcheck v ohromné formě, nebyl na tom o nic hůř než Manello. Ti dva spolu dobře vycházeli už od doby, kdy před patnácti lety Manny absolvoval u Falchecka školicí program.</p>
<p>„Takže s veškerou úctou k tvým šedinám,“ šveholil Manny, „proč mi lanaříš doktorku z traumatologie? A co si o ní myslíš?“</p>
<p>Nastala krátká pauza. „O čem to mluvíš? Ve čtvrtek jsem dostal vzkaz, nějaký chlápek mi vyřizoval, že musela změnit plán. Myslel jsem, že voláš kvůli tomu. Aby ses pochlubil, že se na mě vykašlala a že si ji necháváš.“</p>
<p>Manellovi se za krkem usadil nepříjemný pocit, jako by na něj někdo pleskl hrst studeného bláta.</p>
<p>Zachoval klidný tón. „Ale jdi, to že bych udělal?“</p>
<p>„Jo, udělal. Školil ses u mě, nevzpomínáš? Převzal jsi všechny moje zlozvyky.“</p>
<p>„Jen ty profesní. Hele, ten chlap, co volal – řekl ti jméno?“</p>
<p>„Kdepak. Hádal jsem, že to byl její asistent nebo tak něco. Očividně jsi to nebyl ty. Tvůj hlas znám, a navíc byl ten chlápek zdvořilý.“</p>
<p>Manny těžce polkl. Fajn, tenhle hovor musí hned ukončit. Ježíši Kriste, kde je, sakra, Jane?</p>
<p>„Takže Manello, můžu se domýšlet, že si ji necháváš?“</p>
<p>„Přiznejme si, že mám spoustu věcí, co jí můžu nabídnout.“ On sám je jednou z nich.</p>
<p>„Jenom ne vedení katedry.“</p>
<p>Bože, momentálně byly všechny tyhle řeči o zdravotním politikaření vedlejší. Jane se pohřešuje, pokud jde o Mannyho, a on ji musí najít.</p>
<p>S dokonalým načasováním strčila do dveří hlavu jeho asistentka. „Ach, pardon…“</p>
<p>„Ne, počkejte. Hej, Falchecku, musím jít.“ Zavěsil, zatímco se Ken ještě loučil, a okamžitě začal vytáčet Janino číslo domů. „Poslyšte, potřebuju si zavolat…“</p>
<p>„Doktorka Whitcombová právě volala, že je nemocná.“</p>
<p>Manny vzhlédl od telefonu. „Mluvila jste s ní? Volala osobně?“</p>
<p>Asistentka na něj pohlédla trochu divně. „Samozřejmě. Celý víkend ležela doma s chřipkou. Goldberg dnes převezme její případy a službu na pohotovosti. Poslyšte, není vám nic?“</p>
<p>Manny odložil sluchátko a zavrtěl hlavou, i když se mu zatraceně točila. Proboha, při představě, že se Jane něco stalo, se mu krev proměnila ve vodu.</p>
<p>„Určitě, doktore Manello?“</p>
<p>„Jo, je to dobré. Díky za informaci o Whitcombové.“ Když vstával, podlaha se pod ním trochu zakymácela. „Za hodinu musím na sál, tak se půjdu najíst. Máte pro mě ještě něco?“</p>
<p>Asistentka s ním probrala několik záležitostí, pak odešla.</p>
<p>Když se dveře zavřely, klesl Manny zpátky do křesla. Musí si to nějak urovnat v hlavě. Pro Jane Whitcombovou měl vždycky slabost, ale tahle chvějivá úleva nad tím, že je v pořádku, ho překvapila.</p>
<p>Jasně. Musí se jít najíst.</p>
<p>Přiměl se znovu vstát a sebral stoh složek uchazečů o stáž, aby si je přečetl v odpočívárně. Jak je bral do ruky, něco sklouzlo ze stolu. Sklonil se, zvedl to a pak se zamračil. Byla to počítačem vytištěná fotografie srdce… které mělo šest komor.</p>
<p>V koutě Mannyho mozku něco zablikalo, jakýsi stín, který se pohnul, myšlenka na pokraji aktualizace, vzpomínka, jenjen vykrystalizovat. Jenomže pak mu ve spáncích projela ostrá, bodavá bolest. Zaklel a přitom se v duchu ptal, kde se ta fotografie vzala, a zkontroloval si datum a čas, vytištěné na dolním okraji. Byla pořízena tady, v jeho budově, na jeho operačním sále, a vytištěna byla v jeho pracovně: jeho tiskárna trpěla „škytavkou“, která způsobovala kaňky v levém dolním rohu, a tu stopu zanechala i tady.</p>
<p>Obrátil se k počítači a zapátral v souborech. Žádná taková fotografie neexistovala. <emphasis>Co to má být?</emphasis></p>
<p>Podíval se na hodinky. Není čas dál se v tom vrtat, protože se skutečně musí najíst, než půjde operovat.</p>
<p>Když opouštěl svou šéfovskou pracovnu, usoudil, že dnes večer bude staromódní pan doktor.</p>
<p>Dnes podnikne návštěvu u pacienta, první za celou svou profesionální kariéru.</p><empty-line /><p>Vishous si navlékl volné černé hedvábné kalhoty a vršek, který vypadal jako kuřácký kabátek ze čtyřicátých let. Když si zavěsil ten zatracený Primalův medailon kolem krku, vyšel ze svého pokoje a přitom si zapaloval. Cestou po chodbě slyšel Butche, jak kleje v obývacím pokoji; byla to polohlasná litanie, proložená spoustou neslušných slov i zajímavých zkomolenin, které si V hodlal zapamatovat.</p>
<p>Vishous nalezl Butche na gauči, kde se škaredil nad Marissiným laptopem. „Co se děje, poldo?“</p>
<p>„Myslím, že se to zaseklo.“ Butch vzhlédl. „Ježíši Kriste… vypadáš jako Hugh Hefner.“</p>
<p>„Náramná legrace.“</p>
<p>Butch sebou škubl. „Promiň. Do prčic… V, já se moc…“</p>
<p>„Kuš a ukaž mi ten počítač.“ Vishous zvedl laptop z Butchova klína a provedl rychlý údržbový sken. „Je po něm.“</p>
<p>„To mě mohlo napadnout. Domov bezpečí má počítače úplně v háji. Spadla jim síť. A teď tohle. A přitom je Marissa s Mary nahoře v sídle, snaží se vymyslet, jak získat další personál. Páni, tohle jí ještě chybělo.“</p>
<p>„Dal jsem čtyři nový kousky do skříňky s materiálem před Wrathovou pracovnou. Řekni jí, ať si jeden vezme, ne? Nastavil bych jí ho hned, ale musím jít.“</p>
<p>„Díky, chlape. A jo, připravím se, abych šel s tebou…“</p>
<p>„Nemusíš tam být.“</p>
<p>Butch svraštil čelo. „Kašlu na to. Potřebuješ mě.“</p>
<p>„Může tam postát někdo jinej.“</p>
<p>„Neopustím tě…“</p>
<p>„To nebude opuštění.“ Vishous přistoupil ke stolu se stolním fotbálkem a zatočil jednou tyčí. Zatímco řádka panáčků metala kozelce, vyfoukl kouř. „Je to tak nějak… Já nevím, když tam budeš ty, je to až moc doopravdy.“</p>
<p>„Takže chceš mít s sebou někoho jinýho?“</p>
<p>V znovu zatočil tyčkou, ze stolu se vznesl vrčivý zvuk. Vybral si Butche z okamžitého popudu, ale pravda byla taková, že to byla spíš komplikace. Tenhle chlápek byl Vishousovi tak zatraceně blízký, že by mu to prezentaci a rituál ještě ztěžovalo.</p>
<p>Vishous pohlédl na druhou stranu obývacího pokoje. „Jo. Jo, myslím, že chci někoho jinýho.“</p>
<p>V krátkém tichu, jež následovalo, Butch nasadil výraz někoho, kdo drží talíř jídla, který je příliš horký: nejistý a neklidný. „No… Pokud víš, že bych tam s tebou byl, děj se co děj.“</p>
<p>„Vím, že je na tebe spolehnutí.“ V přistoupil k telefonu a přemýšlel nad svými možnostmi.</p>
<p>„Víš jis…“</p>
<p>„Jo,“ zabručel a už vytáčel nějaké číslo. Když se ozval Phury, Vishous řekl: „Nevadilo by ti jít dneska se mnou? Butch zůstává doma. Jo. Hm. Díky, chlape.“ Zavěsil. Možná to byl zvláštní výběr, protože si spolu nikdy nebyli zvlášť blízcí. Jenomže o to právě jde. „Phury to udělá, žádnej problém. Zaskočím teď do jeho pokoje.“</p>
<p>„V…“</p>
<p>„V klidu, poldo. Vrátím se za pár hodin.“</p>
<p>„Sakra lituju, že musíš…“</p>
<p>„Posluž si. Nic se tím nezmění.“ Koneckonců, Jane bude pořád pryč; on bude pořád vázaný muž bez své družky. Takže jo, jo, nic se nemění, na ničem nesejde.</p>
<p>„Víš absolutně jistě, že nechceš, abych šel s tebou?“</p>
<p>„Jen tady buď s vizourem, až se vrátím. Budu potřebovat panáka.“</p>
<p>Vishous opustil Doupě podzemním tunelem, a cestou do paláce se snažil nalézt nějakou perspektivu.</p>
<p>Tahle Vyvolená, kterou si bere, je jen tělo. Stejně jako on. Spolu udělají to, co je třeba udělat, až to bude nezbytné. Mužské ústrojí se jenom střetne s ženským ústrojím, pak do něj vnikne a bude to opakovat, dokud muž neejakuluje. A pokud jde o jeho úplný a naprostý nedostatek vzrušení? Nic se neděje. Vyvolené mají masti, které zajistí erekci, a kadidlo, které dotyčného přinutí vyvrcholit. Takže i kdyby neměl o sex vůbec žádný zájem, jeho tělo udělá to, k čemu bylo zrozeno a vyšlechtěno: zajistí, aby nejlepší pokrevní linie rodu přežily.</p>
<p>Krucinál, litoval, že se to nedá vyřešit klinicky, kelímek a pipeta. Jenže upíři už se v minulosti o mimotělní oplodnění pokoušeli, ovšem bez úspěchu. Děti se musí počít pěkně staromódním způsobem.</p>
<p>Páni, nechtělo se mu ani pomyslet na to, s kolika ženskými bude muset být. Prostě tam nemůže jít. Jestli to udělá…</p>
<p>Vishous se zastavil uprostřed tunelu.</p>
<p>Otevřel ústa.</p>
<p>A řval, až mu hlas vypověděl službu.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola třicátá čtvrtá</strong></p>
<p>K</p>
<p>dyž Vishous a Phury společně přešli na Druhou stranu, zhmotnili se na bílém nádvoří, obklopeném bílou arkádou korintských sloupů. Uprostřed byla bílá mramorová fontána, z níž prýštila křišťálově čistá voda do hluboké bílé kašny. V protějším rohu se na bílém stromě s bílými květy shromáždilo hejno duhově zbarvených zpěvných ptáků, jako ozdoby na dortu. Sladký zpěv pěnic a čermáčků ladil se zurčením fontány, jako by obě kadence tvořily tutéž melodii radosti.</p>
<p>„Válečníci.“ Hlas Stvořitelky zazněl za Vishousovými zády a způsobil, že se mu kůže napjala na kostech jako roztavený plast. „Poklekněte a já vás uvítám.“</p>
<p>Vishous nařídil svým kolenům, aby se ohnula, a po chvilce se podlomila jako zrezivělé nohy karetního stolku. Phury zjevně žádnou ztuhlostí netrpěl a poklekl plavně.</p>
<p>Ale on nepadal k zemi před matkou, kterou opovrhoval.</p>
<p>„Phury, synu Ahgonyho, jak se ti daří?“</p>
<p>Bratr dokonale plynně odpověděl Starou řečí: „Daří se mi dobře, neboť stojím před tebou s čistým zápalem a hlubinou srdce.“</p>
<p>Stvořitelka se zasmála. „Řádný pozdrav podaný řádnou formou. To je od tebe rozkošné. A dozajista je to víc, než čeho se mi dostane od mého syna.“</p>
<p>Vishous spíš cítil, než viděl, jak prudce k němu Phury otočil hlavu. <emphasis>Ach, pardon, </emphasis>pomyslel si V. <emphasis>Nejspíš jsem se</emphasis><emphasis> o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>té radostné maličkosti zapomněl zmínit, můj bratře.</emphasis></p>
<p>Stvořitelka se přisunula blíž. „Aha, tak můj syn ti nepověděl, kdo je jeho matka? Nejspíš aby zachoval dekorum? Obavy, aby nenarušil obecně zachovávané principy mé takzvané panenské existence? Ano, tak proto, viď, Vishousi, synu Bloodletterův.“</p>
<p>Vishous zvedl oči, ačkoliv k tomu nebyl vyzván. „Nebo jsem tě možná jen odmítal vzít na vědomí.“</p>
<p>Přesně tohle od něj očekávala a on to nevycítil tak, že by jí četl myšlenky, ale protože na jakési úrovni byli ti dva jedno a totéž, nedílný celek navzdory vzduchu a prostoru, který byl mezi nimi.</p>
<p><emphasis>Jej.</emphasis></p>
<p>„Tvá neochota smířit se s tím, že jsem tvou matkou, nic na situaci nemění,“ řekla tvrdým tónem. „Kniha neotevřená nemění inkoust na svých stránkách. Co je, to je.“</p>
<p>Vishous bez dovolení vstal a pohlédl do zakuklené tváře své matky, z očí do očí, síla proti síle.</p>
<p>Phury nepochybně zbělel jako mouka, ale ať si poslouží. Aspoň sem zapadne. Kromě toho, Stvořitelka nebude připíjet na svého budoucího Primala ani na svého milovaného chlapečka. Ani náhodou. Takže na to kašle.</p>
<p>„Ať to máme za sebou, <emphasis>mami</emphasis>. Chci zpátky do svého skutečného života…“</p>
<p>Vishous se během okamžiku ocitl na lopatkách a bez dechu. Ačkoliv na něm nic neleželo a zdálo se, že jeho tělo nic nestlačuje, připadal si, jako by měl na prsou klavír.</p>
<p>Oči mu vylézaly z důlků, pracně se snažil nabrat do plic trochu vzduchu a Stvořitelka se vznášela nad ním. Kápě se jí sama od sebe zvedla z obličeje a zírala na něj s unuděným výrazem v přízračné, zářící tváři.</p>
<p>„Přijmu tvé slovo, že se budeš ke mně chovat s úctou, dokud budeme před mými shromážděnými Vyvolenými. Připouštím, že máš určité výsady, ale bez váhání ti přisoudím horší budoucnost, než je ta, kterou si přeješ, pokud je prozradíš na veřejnosti. Rozumíme si?“</p>
<p>Rozumíme? <emphasis>Rozumíme?</emphasis> Jo, jasně, ta předpokládaná svobodná vůle, a podle všeho, o čem se v průběhu svého života poučil, je jasné, že žádnou nemá.</p>
<p><emphasis>K</emphasis> <emphasis>čertu. S</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ní.</emphasis></p>
<p>Vishous zvolna vydechl. Uvolnil svaly. A uvědomil si, že se dusí.</p>
<p>Opětoval její pohled… a začal umírat.</p>
<p>Asi po minutě, co se samovolně dusil, naskočil jeho autonomní nervový systém, plíce začaly bušit do hrudních stěn, snažily se nabrat trochu kyslíku. Zaťal stoličky, stiskl rty k sobě a stáhl hrdlo tak, aby dýchací reflex zneškodnil.</p>
<p>„Ach, Ježíši,“ hlesl Phury rozechvělým hlasem.</p>
<p>Pálení se z Vishousových plic šířilo do celého trupu, začínal vidět rozmazaně a tělo se mu chvělo v boji mezi duševní vůlí a biologickým imperativem dýchat. Nakonec už ani tak nešlo o válku proti matce jako o boj za to, po čem toužil: po klidu. Když v jeho životě není Jane, zbývá už jako jediná možnost smrt.</p>
<p>Začalo se mu černat před očima.</p>
<p>Zčistajasna ta neexistující tíha zmizela; pak mu do nosu a do plic vrazil vzduch se stejnou jistotou, jako by ho do něj nacpala neviditelná ruka.</p>
<p>Nadvlády se ujalo Vishousovo tělo, potlačilo jeho sebeovládání. Proti své vůli nasával kyslík, jako by to byla voda, převalil se na bok, stočený do klubíčka, dýchal ohromnými doušky, zrak se mu zvolna projasňoval, až dokázal zaostřit na lem matčina roucha.</p>
<p>Když konečně odlepil tvář od bílé podlahy a vzhlédl ke Stvořitelce, nebyla už tou zářivou postavou, jíž bývala. Zmatněla, jako by její záře byla ovládána stmívacím vypínačem a někdo se pokoušel vytvořit náladové osvětlení.</p>
<p>Její tvář však byla stále stejná. Průzračná a krásná a tvrdá jako diamant.</p>
<p>„Půjdeme k prezentaci?“ promluvila. „Nebo bys snad chtěl přijmout svou družku vleže na mramoru?“</p>
<p>Vishous usedl, omámený, ale bylo mu to jedno, i kdyby omdlel. Předpokládal, že by měl pociťovat jakýsi triumf z toho, že zvítězil v boji proti ní, ale nepociťoval.</p>
<p>Pohlédl na Phuryho. Byl vyděšený, žluté oči měl vypoulené jako kuličky vína, pleť měl zsinalou a tvarohovitou. Vypadal, jako by stál uprostřed tůně aligátorů a na nohou měl místo bot bifteky.</p>
<p>Páni, podle toho, jak jeho bratr snášel tuhle malou rodinnou potyčku, si Vishous nedokázal představit, že by Vyvolená zvládala otevřený konflikt mezi ním a jeho matkou-klisnou lépe. A V sice nechoval k té partě ženských žádnou náklonnost, ale nebyl důvod je plašit.</p>
<p>Vstal a Phury k němu přistoupil přesně v pravou chvíli. Když se V nahnul ke straně, bratr ho zachytil v podpaží a podepřel.</p>
<p>„Nyní mě budete následovat.“ Stvořitelka je vedla k arkádě, plula nad mramorem, nevydávala hlásku ani se nijak zvlášť nepohybovala, maličké zjevení v pevném skupenství.</p>
<p>Všichni tři pokračovali kolonádou k dvojitým zlatým dveřím, skrze které V ještě nikdy neprošel. Byly masivní a označené ranou verzí Staré řeči, nápis se dost podobal současné písemné symbolice, aby ho V dokázal přeložit:</p>
<p><emphasis>Hle, zde viz svatyni Vyvolených, posvátnou půdu</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rasy minulé, současné</emphasis><emphasis> i</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>budoucí.</emphasis></p><empty-line /><p>Dveře se samy od sebe otevřely a odhalily idylickou nádheru, která by za jiných okolností zklidnila dokonce i Vishouse. Až na skutečnost, že tu všechno bylo bílé, to klidně mohl být kampus nějaké špičkové univerzity, klasicistně formální budovy rozložené daleko od sebe mezi zvlněnými, mléčně bílými trávníky a albínskými duby a jilmy.</p>
<p>Byl tu natažen běhoun z bílého hedvábí a Vishous i Phury po něm kráčeli, zatímco Stvořitelka plula asi čtvrt metru nad ním. Vzduch měl ideální teplotu a byl tak absolutně nehybný, že jeho dotek na odhalené pokožce takřka nebyl cítit. Ačkoliv gravitace stále ještě držela Vishouse při zemi, cítil se lehčí a jaksi bujarý… jako by se mohl rozběhnout a přeskočit trávník, jak je to na obrázcích lidí na Měsíci.</p>
<p>Nebo, krucinál, možná ten pocit měsíční chůze způsobuje nějaká mozková porucha.</p>
<p>Když vyšli na kopec, ukázal se pod nimi amfiteátr. A také Vyvolené.</p>
<p><emphasis>Ach, Ježíši… </emphasis>Asi tak čtyřicet žen bylo oděno do stejných bílých rouch, s vlasy vyčesanými a rukama v rukavičkách. Byly to blondýny, brunety i rudovlásky, a přesto jako by byly všechny stejné, neboť byly vysoké, štíhlé a stejně oblečené. Rozděleny do dvou skupin lemovaly amfiteátr z obou stran, ze tří čtvrtin natočené, s pravou nohou mírně nakročenou. Připomínaly mu karyatidy z řecké architektury, ty sochy žen, které podpíraly balkony nebo střechy svými vznešenými hlavami.</p>
<p>Když teď na ně hleděl, ptal se v duchu, mají-li srdce, které bije, a plíce, které pumpují. Protože byly stejně nehybné jako okolní vzduch.</p>
<p>Vida, tohle je problém Druhé strany, říkal si. Nic se tu nikdy nepohybuje. Panuje tu život… bez života.</p>
<p>„Předstup,“ přikázala Stvořitelka. „Prezentace čeká.“</p>
<p><emphasis>Ach… bože… </emphasis>Už zase nemohl dýchat.</p>
<p>Na rameni mu přistála Phuryho ruka. „Nepotřebuješ chvilku oddechu?“</p>
<p>Kašlal na chvilku; potřeboval staletí – ačkoliv i kdyby měl tolik času, výsledek by se tím neměnil. Jako sám osud se mu vybavil ten civilní upír, kterého onehdy našel v uličce, ten, na něhož natrefil té noci, kdy byl postřelen, ten, kterého pomstil zabitím <emphasis>bezduchého</emphasis>.</p>
<p>Bratrstvo potřebuje víc válečníků, říkal si, když znovu vykročil. A čáp tu práci nesvede.</p>
<p>Vpředu dole bylo jediné sedadlo, zlatý trůn, těsně u okraje jeviště amfiteátru. Ze svého stanoviště si uvědomoval, že to, co považoval za prázdnou bílou stěnu v pozadí, je ve skutečnosti obrovská bílá sametová opona, která splývala tak nehybně, jako by byla namalovaná na omítce.</p>
<p>„Ty. Sedni,“ nařídila mu Stvořitelka, které už z něj očividně nebylo ani nanic.</p>
<p>Zvláštní, cítil vůči ní totéž.</p>
<p>Vishous usedl, zatímco Phury se zakořenil za trůnem jako strom.</p>
<p>Stvořitelka se vznášela napravo, zaujímala pozici po straně jeviště, shakespearovská režisérka, ředitelka celého toho dramatu.</p>
<p>Páni, co by teď dal za aspirin.</p>
<p>„Pokračujte,“ zvolala úsečně.</p>
<p>Opona se uprostřed rozdělila a rozestoupila, přičemž odhalila ženu zakrytou od hlavy k patě rouchem pošitým drahokamy. S dvěma Vyvolenými po boku jako by jeho nastávající stála v nějakém podivném úhlu. Nebo snad nestála. Ježíši, zdálo se, že je na nějakém prkně, které je napřímené tak, aby byla vidět. Jako napíchnutý motýl.</p>
<p>Jak ji vezly kupředu, bylo jasné, že je skutečně na něčem připevněná. Kolem nadloktí měla pásy zamaskované drahokamy, stejnými, jakými bylo poseto její roucho; ty ji zřejmě držely ve vzpřímené poloze.</p>
<p>Musí to být součást obřadu. Protože to, co je pod tím rouchem, nepochybně nejenže bylo připraveno na prezentaci a obřad spojení, který bude následovat, ale určitě je to taky pekelně rozparáděné z toho, že bude ženou číslo jedna: Primalova první Vyvolená má zvláštní práva a Vishous si mohl jen představovat, jaká to pro ni bude nádhera.</p>
<p>I když to možná nebylo fér, pekelně nesnášel to, co se skrývalo pod tou nádherou.</p>
<p>Stvořitelka kývla a Vyvolené po levici a pravici jeho nastávající začaly odstraňovat roucho. Když se daly do práce, zvlnil nehybnost amfiteátru příval energie, vyvrcholení všech těch desetiletí, kdy Vyvolené čekaly, až se vrátí staré zvyklosti.</p>
<p>Vishous sledoval zcela lhostejně, jak se vyšperkovaná roucha odstraňují a odhalují oslnivě krásnou ženskou postavu, zahalenou v jakési tenoučké pavučince. Tvář jeho nastávající zůstávala skrytá, což odpovídalo tradici, neboť se nepředávala ona, ale všechny Vyvolené.</p>
<p>„Líbí se ti?“ zeptala se Stvořitelka suše, jako by věděla, že ta žena je vtělená dokonalost.</p>
<p>„To je fuk.“</p>
<p>Vyvolenými projel ševel znepokojení, mrazivý vánek v tuhém rákosí.</p>
<p>„Snad zvolíš slova nanovo?“ vyštěkla Stvořitelka.</p>
<p>„Jde to.“</p>
<p>Po trapné pauze předstoupila jedna Vyvolená s kadidelnicí a bílým pérem. Cosi zpěvavě odříkávala a mávnutím hnala kouř na ženskou postavu od zahalené hlavy až k bosým nohám – jednou za minulost, jednou za přítomnost, jednou za budoucnost.</p>
<p>Jak rituál pokračoval, V se zamračil a předklonil. Tenoučký šat jeho nastávající byl vpředu mokrý.</p>
<p>Patrně od oleje, jak ji pro něj připravovaly.</p>
<p>Opřel se zády o opěradlo trůnu. Krucinál, nesnáší ty starodávné způsoby. Nesnáší celou tuhle zatracenou věc.</p><empty-line /><p>Pod kápí byla Cormia ve stavu zoufalství a beznaděje. Vzduch, který vdechovala, byl horký a vlhký a dusivý, v tomhle ohledu to bylo horší, než kdyby vůbec neměla co dýchat. Kolena se jí podlamovala jako stébla trávy, dlaně měla mokré. Nebýt pout, byla by se zhroutila.</p>
<p>Poté, co se v panice pokusila uprchnout z lázně a co byla nakonec chycena, vnutili jí na rozkaz Directrix nějaký hořký nápoj. Na nějakou dobu ji zklidnil, ale elixír už přestával působit a její strach znovu narůstal.</p>
<p>Stejně jako ponížení. Když cítila ruce sjíždějící po předku jejího roucha, aby uvolnily zlaté přezky, rozplakala se, že její tajná místa spatří cizinec. Pak se dvě poloviny roucha rozhalily a odtáhly od jejího těla a ona cítila na pokožce chlad, což rozhodně nebyla úleva od tíhy toho, co ji prve celou halilo.</p>
<p>Primalovy oči se na ni upíraly a hlas Stvořitelky zvolal: „Líbí se ti?“</p>
<p>Cormia čekala, co bratr odpoví, a modlila se, aby to bylo něco přívětivého.</p>
<p>Vůbec nebylo: „To je fuk.“</p>
<p>„Snad zvolíš slova nanovo?“</p>
<p>„Jde to.“</p>
<p>Když uslyšela tuto odpověď, Cormiino srdce přestalo tlouci, strach vystřídala hrůza. Vishous, syn Bloodletterův, měl chladný hlas, naznačující sklony daleko horší, než o jakých informovala reputace jeho otce.</p>
<p>Jak přežije to spojení, natožpak aby dobře reprezentovala v jeho průběhu ctihodné Vyvolené? V lázni se Directrix brutálně vyjádřila o všem, co Cormia zneuctí, pokud si nebude počínat s patřičnou důstojností. Jestli nesplní svou povinnost. Jestli nebude řádnou představitelkou celku.</p>
<p>Jak to všechno vydrží?</p>
<p>Cormia slyšela Stvořitelku, která znovu promluvila: „Vishousi, tvůj zástupce neupřel svůj pohled na tvou nastávající. Phury, synu Ahgonyho, musíš pohledět na Vyvolenou, která se tu nabízí, jakožto Primalův svědek.“</p>
<p>Cormia se třásla, bála se dalších neznámých mužských očí upřených na svou postavu. Cítila se nečistá, ačkoliv ji tak pečlivě umyly; špinavá, ačkoliv z ní nekapala žádná špína. Pod kápí toužila být malá, menší než špendlíková hlavička.</p>
<p>Protože kdyby byla malá, jejich oči by ji nenašly. Kdyby byla maličká, mohla by se ukrýt mezi většími věcmi… zmizet před tím vším.</p><empty-line /><p>Phuryho oči byly upřeny na opěradlo zlatého trůnu a skutečně je netoužil zaměřit nikam jinam. Celá tahle věc je špatná. Úplně špatná.</p>
<p>„Phury, synu Ahgonyho?“ Stvořitelka vyslovovala jméno jeho otce, jako by tíha celého rodokmenu spočívala na tom, zda Phury dodrží harmonogram obřadu.</p>
<p>Zvedl víčka k té ženě…</p>
<p>Všechny jeho duševní procesy se zadrhly.</p>
<p>Zareagovalo jeho tělo. Okamžitě. V hedvábných kalhotách nabyl, jeho erekce se vymrštila rychle jako dech, i když se sám za sebe veskrze styděl. Jak může být tak <emphasis>krutý</emphasis>? Spustil víčka, založil si paže na hrudi a snažil se přijít na to, jak by mohl sám sobě nakopat zadek a přitom zůstat stát.</p>
<p>„Jakou ji shledáváš, válečníku?“</p>
<p>„Nádhernou.“ To slovo mu vyšlo z úst zčistajasna. Pak dodal: „Hodnou nejlepších tradic Vyvolených.“</p>
<p>„Ach, to je tedy patřičná odpověď. Protože došlo k přijetí, prohlašuji tuto ženu za Primalovu volbu. Dokončete nakuřování.“</p>
<p>Periferním viděním vnímal Phury dvě Vyvolené, vystupující s berlami, za nimiž se klikatil bílý dým. Když začaly zpívat vysokými, křišťálovými hlasy, zhluboka vdechl, zatímco proséval v plicích zahradní směs ženských vůní.</p>
<p>Nalezl vůni nastávající. Musela být její, neboť byla ze všech přítomných jediná, z níž čišela čiročirá hrůza…</p>
<p>„Zastavte obřad,“ řekl Vishous tvrdým hlasem.</p>
<p>Hlava Stvořitelky se k němu prudce otočila. „Dokončí ho.“</p>
<p>„Houby dokončí.“ Bratr vstal z trůnu a vypochodoval na jeviště, protože ten pach zřejmě také zachytil. Když vykročil, Vyvolené vykvikly leknutím a rozprchly se. Zatímco se ženy rozbíhaly a jejich bílá roucha bičovala vzduch, Phurymu to připomnělo stoh papírových ubrousků na pikniku, rozfoukaných halabala větrem, jak uhánějí po trávě.</p>
<p>Jenomže tohle nebyla neděle v parku.</p>
<p>Vishous škubnutím znovu zahalil roucho své nastávající, pak strhl pouta. Když se sesula, zachytil ji za paži a podepřel. „Phury, sejdeme se doma.“</p>
<p>Kolem se začal zvedat vítr, který vycházel ze Stvořitelky, ale V se držel, čelil své… no, zřejmě své matce.</p>
<p><emphasis>Matka. Kristepane, tohle jsem vůbec netušil.</emphasis></p>
<p>Vishous svíral ubohou ženu smrtícím stiskem a tvář měl plnou nenávisti, když upíral pohled na Stvořitelku. „Phury, vypadni, <emphasis>sakra, </emphasis>odtud.“</p>
<p>I když byl Phury v hloubi srdce smírčí soudce, věděl, že je lépe se do takovéhle rodinné rozepře nevměšovat. To nejlepší, co může udělat, je modlit se, aby se jeho bratr nevrátil v urně.</p>
<p>Než se odporoučel, vrhl poslední pohled na zahalenou postavu ženy. V ji nyní držel oběma rukama, neboť zřejmě omdlela. <emphasis>Ježíši Kriste… </emphasis>To je zmatek.</p>
<p>Phury se otočil a pelášil po bílém hedvábném běhounu směrem k nádvoří Stvořitelky. První zastávka? Wrathova pracovna. Král musí vědět, co se událo. I když nejzávažnější část příběhu se očividně teprve odehraje.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola třicátá pátá</strong></p>
<p>K</p>
<p>dyž Cormia přišla k sobě, ležela natažená naznak, dosud v rouchu, i s kápí. Měla však dojem, že neleží na prkně, k němuž byla prve připoutána. Ne… je na…</p>
<p>Všechno se jí to znovu vybavilo: Primal zastavuje obřad a osvobozuje ji. Amfiteátrem vane obrovský vichr. Bratr a Stvořitelka se začínají hádat.</p>
<p>V tomto okamžiku Cormia omdlela, takže přišla o to, co následovalo. Co se stalo s Primalem? Dozajista nepřežil, jako nikdo, kdo se vzepře Stvořitelce.</p>
<p>„Chceš něco z toho sundat?“ řekl tvrdý mužský hlas.</p>
<p>Strach jí vystřelil po páteři. Milosrdná Stvořitelko, on zůstal naživu.</p>
<p>Instinktivně se stočila do klubíčka, aby se ochránila.</p>
<p>„Jen klid. Já ti nic neudělám.“</p>
<p>Podle drsného tónu se jeho slovům nedalo věřit: slabiky, jež pronášel, byly poznamenány hněvem, který je měnil ve verbální dýky, a ačkoliv neviděla jeho postavu, cítila z něj příšernou sílu. Byl vskutku válečnickým synem Bloodlettera.</p>
<p>„Podívej, sundám ti tu kápi, abys mohla dýchat, platí?“</p>
<p>Snažila se od něj odtáhnout, pokusila se odplazit z místa, kde ležela, ale zapletla se do roucha, které ji uvěznilo.</p>
<p>„Počkej, ženská. Jen se ti snažím ulevit.“</p>
<p>Znehybněla jako mrtvá a ucítila na sobě jeho ruce, dozajista bude bita. Místo toho pouze uvolnil horní dva uzávěry a zvedl kápi.</p>
<p>Sladký, čistý vzduch jí zavanul do tváře skrze tenký závoj, přepych jako jídlo pro hladového, ale nedokázala ho mnoho nabrat do plic. Byla celá sevřená, oči pevně zavřené, ústa stažená v grimase, jak se obrnila, jen Stvořitelka ví proti čemu.</p>
<p>Jenomže se nic nedělo. Pořád byl u ní… Zachytila jeho strašidelný pach… a přesto se jí nedotýkal, neřekl už ani slovo.</p>
<p>Uslyšela sípavý zvuk a nadechnutí. Pak ucítila něco čpavého a kouřového. Jako kadidlo.</p>
<p>„Otevři oči.“ Jeho hlas zněl velitelsky a přicházel odkudsi zezadu.</p>
<p>Zvedla víčka a párkrát zamrkala. Byla na jevišti amfiteátru, čelem k prázdnému zlatému trůnu a bílému hedvábnému běhounu, který vedl po svahu na kopec.</p>
<p>Ozvaly se těžké kroky.</p>
<p>A už tu byl. Tyčil se nad ní, největší ze všech bytostí, co kdy viděla, a jeho bledé oči a tvrdá tvář byly tak chladné, až se přikrčila.</p>
<p>Přiložil ke rtům tenký bílý svitek a nadechl se. Při řeči mu vycházel z úst kouř. „Už jsem ti řekl, že ti neublížím. Jak se jmenuješ?“</p>
<p>Sevřeným hrdlem zasípala: „Vyvolená.“</p>
<p>„To jsi,“ odsekl. „Chci slyšet tvé jméno. Chci znát <emphasis>tvé </emphasis>jméno.“</p>
<p>Smí se jí na to ptát? Smí… Co ji to napadá? On si může dělat, co se mu zachce. On je Primal. „C-C-Cormia.“</p>
<p>„Cormia.“ Znovu nasál z té bílé věci, oranžová špička jasně zaplála. „Poslouchej mě. Neboj se, Cormie, platí?“</p>
<p>„Jsi…“ Hlas se jí zlomil. Nevěděla, zda se ho může ptát, ale musela to vědět. „Jsi bůh?“</p>
<p>Černé obočí se svraštilo nad bílýma očima. „Sakra, to ne.“</p>
<p>„Jak jsi tedy ale…“</p>
<p>„Mluv nahlas. Neslyším tě.“</p>
<p>Pokusila se přidat na síle hlasu. „Jak jsi tedy mohl odporovat Stvořitelce?“ Když se zamračil, pospíšila si s omluvou. „Prosím, nechci tě urazit…“</p>
<p>„To je jedno. Koukej, Cormie, ty o to spojení se mnou nijak nestojíš, viď?“ Když nic neřekla, sevřel nedůtklivě ústa. „No tak, mluv se mnou.“</p>
<p>Otevřela ústa. Nic z nich nevyšlo.</p>
<p>„Ach, pro lásku boží.“ Hrábl si rukou v rukavici do tmavých vlasů a začal přecházet sem a tam.</p>
<p>Dozajista je to zástupce nějakého božstva. Vypadá tak divoce, že by ji ani nepřekvapilo, kdyby přivolal z oblohy blesk.</p>
<p>Zastavil se a tyčil se nad ní. „Už jsem ti řekl, že ti neublížím. Krucinál, za koho mě máš? Za nestvůru?“</p>
<p>„Ještě nikdy jsem neviděla muže,“ vyhrkla. „Nevím, co jsi zač.“</p>
<p>To ho úplně ochromilo.</p><empty-line /><p>Jane se probudila jen proto, že uslyšela vrznout dveře garáže – pisklavé kvílení, vycházející z bytu nalevo od ní. Převalila se a podívala se na hodiny. Pět odpoledne. Prospala skoro celý den.</p>
<p>No, tak nějak zvláštně prospala. Většinou byla uvězněna v jakési bizarní krajině snů, v níž ji trýznily napůl zformované a mlhavé obrazy. Nějak tam figuroval jakýsi muž, velký muž, který hned jako by k ní patřil a hned byl úplně cizí. Neviděla mu do tváře, ale znala jeho vůni: temné koření, zblízka, v nose, všude kolem ní, všude na ní…</p>
<p>Vzplála ta drtivá bolest hlavy, odpoutala se od toho, nač myslela, jako by to byl rozžhavený pohrabáč, který vzala za nesprávný konec. Naštěstí bolest za jejíma očima polevila.</p>
<p>Při zvuku motoru auta zvedla hlavu z polštáře. Skrz okno vedle postele uviděla minidodávku couvající po příjezdové cestě vedle její. Vedle se někdo nastěhoval a ona jen doufala, že to nebude rodina. Stěny mezi bytovými jednotkami nebyly tak tenké jako v činžáku, ale zdaleka nebyly ani zvukotěsné. A bez vřeštících dětí se klidně obejde.</p>
<p>Posadila se. Měla pocit, že už není ani zničená, tohle byla úplně nová kategorie zdeptanosti. V hrudi ji cosi prudce bolelo a neměla dojem, že by to bylo svalového původu. Poposedávala ze strany na stranu, měla dojem, že něco takového už jednou cítila, ale nedokázala si přesně vybavit, kdy a kde to bylo.</p>
<p>Sprchování bylo utrpení. Sakra, už jen dostat se do koupelny byla lopota. Dobrá zpráva byla, že mýdlo a voda ji trochu oživily a žaludek se zdál být vstřícně naladěn představě něčeho k jídlu. Vlasy si nechala schnout jen tak na vzduchu, sešla dolů a uvařila si kávu. Měla v plánu zařadit v hlavě první rychlostní stupeň a pak vyřídit několik telefonátů. Stůj co stůj musí zítra do práce, takže chtěla mít co možná čistý stůl, než nastoupí do nemocnice.</p>
<p>S hrnkem v ruce zamířila do obývacího pokoje a sedla si na pohovku, kávu držela v dlaních a doufala, že ji kapitán Kofein zachrání a pomůže jí cítit se zase jako člověk. Při pohledu na hedvábné polštáře sebou trhla. To byly ty, které matka tak často uhlazovala, ty, které sloužily jako barometr, zda je všechno v pořádku nebo ne, a Jane se v duchu ptala, kdy si na ty zatracené věci sedla naposled. Bože, nejspíš nikdy. Neboť pokud jí bylo známo, poslední pozadí, které tu kdy spočinulo, mohlo klidně patřit jejím rodičům.</p>
<p>Ne, patrně nějakému hostu. Rodiče sedávali jen v křeslech v knihovně, otec napravo s dýmkou a novinami, matka nalevo s vyšíváním v klíně. Ti dva byli jako cosi z muzea Madame Tussaud, součást exhibice zámožných manželů, kteří spolu nikdy nemluví.</p>
<p>Jane si vzpomněla na večírky, které pořádali, na všechny ty lidi, hemžící se po velkém koloniálním domě s uniformovanými číšníky, již roznášeli palačinky a cosi plněného žampionovou pastou. Byli to pokaždé stejní lidé a stejná konverzace a stejné malé černé šaty a obleky od Brooks Brothers. Jediný rozdíl představovaly roční doby a jediné narušení rytmu nastalo po smrti Hannah. Po jejím pohřbu na otcův rozkaz ta soirée ustala asi na půl roku, ale pak to začalo nanovo. Ať už k tomu byli ochotní nebo ne, večírky znovu začaly, a i když matka vypadala, jako by se měla každou chvíli sesypat, nalíčila se a oblékla si černé koktejlky a stála u domovních dveří, ověnčena perlami a falešným úsměvem.</p>
<p>Bože, Hannah ty večírky milovala.</p>
<p>Jane svraštila čelo a přiložila si ruku na srdce, protože si uvědomila, kdy už takovouhle bolest na hrudi pociťovala. To, že už vedle sebe nemá Hannah, kdysi způsobovalo stejný bolestivý tlak.</p>
<p>Zvláštní, že se zčistajasna probudí a truchlí. Nikoho přece neztratila.</p>
<p>Usrkla kávy a zalitovala, že si neudělala horkou čokoládu…</p>
<p>Zjevil se jí neostrý obraz muže držícího hrnek. V hrnku bylo horké kakao, a on jí ho uvařil, protože… protože ji opouštěl. Ach… bože, on ji opouštěl…</p>
<p>Hlavou jí projela ostrá bolest, uťala zmatenou vizi – a vtom se ozval zvonek u dveří. Mnula si kořen nosu a střelila zamračeným pohledem přes chodbu. Momentálně <emphasis>vůbec </emphasis>neměla náladu na společnost.</p>
<p>Zazvonění se ozvalo znovu.</p>
<p>Přiměla se vstát a šourala se k domovním dveřím. Když odemykala, říkala si, páni, jestli je to nějaký misionář, tak ho pošle do…</p>
<p>„Manello?“</p>
<p>Šéf chirurgie stál na jejím zápraží v typicky frajerském postoji, jako by patřil na její rohožku jen proto, že se tak rozhodl. Měl na sobě chirurgický úbor, crocsy a také kabát z jemného semiše, který měl stejně sytě hnědou barvu jako jeho oči. Jeho porsche zabíralo půlku příjezdové cesty.</p>
<p>„Přišel jsem se podívat, jestli nejsi mrtvá.“</p>
<p>Jane se musela usmát. „Ježíš, Manello, nebuď tak romantický.“</p>
<p>„Vypadáš bídně.“</p>
<p>„A teď ještě lichotky. Nech toho. Budu se červenat.“</p>
<p>„Jdu dál.“</p>
<p>„Samozřejmě,“ zamumlala a ustoupila stranou.</p>
<p>Rozhlížel se, zatímco odkládal kabát. „Víš, pokaždé, když sem přijdu, vždycky si říkám, že tenhle byt, to nejsi ty.“</p>
<p>„Očekáváš něco růžového s kanýrky?“ Zavřela dveře. Zamkla je.</p>
<p>„Ne, když jsem přišel poprvé, čekal jsem, že to tu bude prázdné. Jako můj byt.“</p>
<p>Manello bydlel v Commodore, v tom luxusním bytovém věžáku, ale jeho domov byla vlastně jen drahá šatna, dekor od Nike. Měl tam sportovní náčiní, postel a kávovar.</p>
<p>„Pravda,“ řekla. „Nejsi zrovna materiál pro <emphasis>Krásný</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>domov.</emphasis>“</p>
<p>„Tak povídej, jak se máš, Whitcombová.“ Manello na ni zíral a v jeho tváři se nezračila žádná emoce, ale oči mu žhnuly a ona si vzpomněla na poslední rozhovor, který s ním vedla tehdy, když jí řekl, že k ní něco cítí. Podrobnosti toho, co tehdy bylo řečeno, byly jaksi zamlžené a ona měla neurčitý dojem, že to bylo na JIPce nad nějakým pacientem…</p>
<p>Znovu ji začala bolet hlava, a když sebou trhla, Manello řekl: „Posaď se. Hned.“</p>
<p>Asi to byl dobrý nápad. Zamířila zpátky k pohovce. „Chceš kávu?“</p>
<p>„V kuchyni, je to tak?“</p>
<p>„Uvařím ti ji…“</p>
<p>„Umím se obsloužit sám. Mám léta cviku. Zůstaň na kanapi.“</p>
<p>Jane usedla na pohovku a přitáhla si klopy županu, přičemž si mnula spánky. Krucinál, bude někdy zase ve své kůži?</p>
<p>Manello vstoupil do obýváku, právě když se předkláněla a kladla hlavu do dlaní. Což v něm přirozeně probudilo doktora. Postavil hrnek na jednu z knih Janiny matky o architektuře a poklekl na peršan.</p>
<p>„Povídej. Co se tu děje?“</p>
<p>„Hlava,“ zasténala Jane.</p>
<p>„Ukaž mi oči.“</p>
<p>Pokusila se posadit zpříma. „Už to přechází…“</p>
<p>„No tak.“ Manello něžně uchopil její zápěstí do rukou a odtáhl jí paže od obličeje. „Zkontroluju ti zorničky. Zakloň hlavu.“</p>
<p>Jane to vzdala, prostě se přestala bránit a uvolněně spočinula na pohovce. „Takhle děsně mi už léta nebylo.“</p>
<p>Mannyho palec a ukazováček se přiblížily k jejímu pravému oku a opatrně odtáhly od sebe víčka. Doktor vytáhl tužkovou baterku. Byl tak těsně u ní, že viděla jeho dlouhé řasy a stín rašících vousů a jemné póry na jeho pleti. Hezky voněl. Kolínská.</p>
<p>Jakápak to je? ptala se v duchu, neurčitě zmatena.</p>
<p>„Dobře, že jsem přišel připravený,“ protáhl a cvaknutím zapnul světýlko.</p>
<p>„Jo, jsi skaut jaksepatří… Hele, pozor s tím.“</p>
<p>Pokusila se zamrkat, když jí posvítil do oka, ale nedovolil jí to.</p>
<p>„Hlava je horší?“ zeptal se a přešel k levému oku.</p>
<p>„Kdepak. Je to ohromné. Nemůžu se dočkat, až… Krucinál, to je světla.“</p>
<p>Zhasl baterku a strčil ji zpátky do náprsní kapsy chirurgického úboru. „Zorničky reagují a rozšiřují se jaksepatří.“</p>
<p>„To je ale úleva. Kdybych chtěla číst pod divadelním reflektorem, tak nejspíš klidně můžu, že?“</p>
<p>Uchopil její zápěstí, přiložil jí ukazováček k tepně a zvedl k očím rolexky.</p>
<p>„Připlatí mi na tohle vyšetření pojišťovna?“ zeptala se.</p>
<p>„Psst.“</p>
<p>„Protože myslím, že mi došly drobné…“</p>
<p><emphasis>„Pssst.“</emphasis></p>
<p>Bylo to trapné, nechat se sebou zacházet jako s pacientkou, a držet přitom pusu bylo ještě horší. Páni, na zastírání trapných situací slovy něco je…</p>
<p>Setmělá místnost. Muž na lůžku. Ona mluví… mluví o… pohřbu Hannah.</p>
<p>Další ostrý hřeb jí projel hlavou, až se musela prudce nadechnout. „Sakra.“</p>
<p>Manello pustil její zápěstí a přiložil jí dlaň na čelo. „Horká nejsi.“ Položil jí ruce ze stran na krk, hned pod bradou.</p>
<p>Zatímco se mračil a prohmatával ji, řekla: „V krku mě nebolí.“</p>
<p>„No, nemáš ani naběhlé uzliny.“ Jeho prsty sjely podél šíje, až sebou trhla, a on jí naklonil hlavu ke straně. „Krucinál… co to je?“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Tady máš modřinu. Nebo něco. <emphasis>Zatraceně,</emphasis> co tě kouslo?“</p>
<p>Zvedla ruku. „No jo, nevím, co to je. Ani kde jsem k tomu přišla.“</p>
<p>„Vypadá to, že se to dobře hojí.“ Prohmatal jí úpatí šíje, hned nad klíčními kostmi. „Jo, tady taky není žádný otok. Jane, hrozně nerad ti to říkám, ale chřipku nemáš.“</p>
<p>„Určitě mám.“</p>
<p>„Ne, nemáš.“</p>
<p>„Jsi ortoped, ne car infekčních nemocí.“</p>
<p>„Nemáš tu žádnou imunitní reakci, Whitcombová.“</p>
<p>Prohmatala si hrdlo sama. Uvažovala o tom, že nekýchá, nekašle ani nezvrací. Ale co to teda znamená?</p>
<p>„Chci ti nechat udělat magnetickou rezonanci hlavy.“</p>
<p>„Vsadím se, že to říkáš každé.“</p>
<p>„Takové, která přijde s tvými symptomy? Jednoznačně.“</p>
<p>„A já si myslela, že jsem něco extra.“ Obdařila ho chabým úsměvem a zavřela oči. „To bude dobré, Manello. Prostě se musím vrátit do práce.“</p>
<p>Nastalo dlouhé ticho, během nějž si uvědomila, že má jeho ruce na svých kolenou. A pořád byl tak blízko, skláněl se nad ní.</p>
<p>Zvedla víčko. Manuel Manello se na ni nedíval jako doktor, ale jako muž, kterému na ní záleží. Sakra, je přitažlivý, zvlášť takhle… Jenomže něco není v pořádku. Ne s ním – s ní.</p>
<p><emphasis>No bodejť. </emphasis>Bolí ji hlava.</p>
<p>Posunul se kupředu a shrnul jí vlasy z čela. „Jane…“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Dovolíš, abych ti udělal magnetickou rezonanci?“</p>
<p>Když ho chtěla umlčet, skočil jí do řečí. „Ber to, jako že mi prokážeš laskavost. Neodpustil bych si, kdyby něco nebylo v pořádku, a já to nechal být.“</p>
<p><emphasis>Sakra. </emphasis>„Jo. Fajn. Prima. Ale nepotřebuju…“</p>
<p>„Děkuju ti.“ Nastala krátká pauza. A pak se sklonil a políbil ji na ústa.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola třicátá šestá</strong></p>
<p>N</p>
<p>a Druhé straně zíral Vishous dolů na Cormii a měl sto chutí se zastřelit. Po jejím koktavém přiznání, že ještě nikdy neviděla muže, se cítil příšerně. Vůbec mu nedošlo, že znala pouze ženy, ale jestliže se narodila těsně po smrti posledního Primala, jakpak by se kdy mohla setkat s opačným pohlavím?</p>
<p>Ovšemže je z něj vyděšená.</p>
<p>„Ježíši Kriste,“ zamumlal, silně natáhl z ručně ubalené cigarety a pak ji zadusil. Trousil popel po mramorovém jevišti amfiteátru, ale bylo mu to fuk. „Úplně jsem podcenil, jak to pro tebe bude těžké. Předpokládal jsem…“</p>
<p>Předpokládal, že z něj bude celá divá, nebo takovou nějakou blbost. Místo toho na tom nebyla o nic líp než on.</p>
<p>„Jo, zatraceně mě to mrzí.“</p>
<p>Když překvapeně zvedla víčka, zaleskla se nefritová barva jejích očí.</p>
<p>Tónem, o němž doufal, že je vlídnější, řekl: „Ty chceš tohle…?“ Mávl mezi nimi sem a tam rukou, v níž držel cigaretu. „Tohle spojení?“ Když zůstala zticha, zavrtěl hlavou. „Koukej, já ti to vidím na očích. Chceš ode mě utéct, a nejen proto, že jsi vyděšená. Chceš utéct před tím, co budeme muset dělat, viď?“</p>
<p>Zvedla ruce k obličeji, těžké záhyby roucha jí sjely po hubených pažích a zachytily se v ohybech loktů. Slabým hláskem řekla: „Nedokázala bych zklamat Vyvolené. Já… já udělám, co musím, pro dobro celku.“</p>
<p>No, jestlipak to není jejich společná hymna.</p>
<p>„Stejně jako já,“ zašeptal.</p>
<p>Žádný z nich už neřekl ani slovo a on nevěděl, co dělat. Především to s ženami neuměl, a teď to bylo ještě horší, když se z něj poté, co opustil Jane, stalo partiové zboží.</p>
<p>Prudce otočil hlavu s vědomím, že nejsou sami. „Ty za tím sloupem. Pojď ven. <emphasis>Hned.</emphasis>“</p>
<p>Vyvolená vystoupila, hlavu skloněnou, tělo napjaté pod tradičním bílým hávem. „Pane.“</p>
<p>„Co tady děláš?“</p>
<p>Vyvolená zírala pokorně na mramorovou podlahu a on si myslel: Panebože, chraň mě před podřízeností. Zvláštní, při sexu přesně tohle vyžadoval. Teď ho to pekelně štvalo.</p>
<p>„Měla bys ji jít ukonejšit,“ zavrčel. „Pokud jde o něco jiného, musíš odtud vypadnout.“</p>
<p>„Jde o útěchu,“ řekla Vyvolená tiše. „Bojím se o ni.“</p>
<p>„Jak se jmenuješ?“</p>
<p>„Vyvolená.“</p>
<p>„Sakra!“ Když ona i Cormia nadskočily, potlačil svůj vztek co nejhlouběji. „Jaké je <emphasis>tvé </emphasis>jméno?“</p>
<p>„Amalya.“</p>
<p>„Tak fajn, Amalye. Chci, aby ses o ni postarala, dokud se nevrátím. To je rozkaz.“ Zatímco se Vyvolená klaněla a slibovala, naposled potáhl z cigarety, pak si olízl dva prsty a přitiskl je ke špičce. Nedopalek strčil do kapsy svého roucha a v duchu se kdovíproč ptal, proč musí na Druhé straně všichni chodit v těch blbých pyžamech.</p>
<p>Pohlédl na Cormii. „Uvidíme se za dva dny.“</p>
<p>Vishous odešel bez ohlížení, kráčel po bílé trávě do kopce, vyhnul se bílé hedvábné pěšině, která tu byla rozprostřena. Když došel na nádvoří Stvořitelky, modlil se, aby na ni, u všech ďasů, nenarazil, a děkoval bohu, že nebyla nablízku. To poslední, co potřeboval, bylo následné hodnocení s Momzillou.</p>
<p>Pod bdělým dohledem všech těch zpěvných ptáčků se vrhl zpět do reálného světa, ale ne do paláce.</p>
<p>Šel přesně tam, kde neměl co dělat: zhmotnil se ulici od Janina bytu. V celkovém měřítku to byl sakra špatný nápad, ale byl polomrtvý smutkem a neuvažoval jaksepatří, a kromě toho kašlal na všechno. I na nepřekročitelné hranice mezi lidmi a příslušníky jeho druhu.</p>
<p>Noc byla studená a on byl téměř neoblečený v obřadním šatu, ale bylo mu to jedno. Byl tak otupělý a v hlavě se mu všechno pomíchalo, že mohl být klidně nahý ve sněhové bouři a nevšiml by si…</p>
<p>Co to je, sakra.</p>
<p>Na její příjezdové cestě stálo auto. Porsche Carrera 4S. Stejné, jako měl Zsadist, jenže Zsadistovo bylo ocelově šedé a tohle stříbrné.</p>
<p>Vishous neměl v úmyslu přiblížit se víc než přes ulici, ale tenhle plán šel k čertu, když vdechl a zachytil pach muže, vycházející z kabrioletu. Byl to ten doktor, ten, co ji balil v nemocničním pokoji.</p>
<p>Vishous se přenesl k javoru na Janině předzahrádce a nahlédl kuchyňským oknem dovnitř. Kávovar byl zapnutý. Cukr vyndaný. Na lince ležely dvě lžičky.</p>
<p><emphasis>Ach, sakra, to ne. To ne.</emphasis></p>
<p>Ze zbytku bytu toho Vishous mnoho neviděl, klusal tedy za roh, jeho bosé nohy naříkaly, když pod nimi křupaly ostrůvky zledovatělého sněhu. Nějaká stařena ze sousedního bytu vykoukla oknem, jako by ho viděla, rozhodil tedy pro jistotu trochu <emphasis>mhis</emphasis><emphasis> </emphasis>– a taky proto, že usoudil, že by měl udělat něco, čím by dokázal existenci svého mozku.</p>
<p>Tohle šmírování ho tedy jistě nepostaví mezi intelektuální elitu.</p>
<p>Když došel k zadním oknům a nahlédl do obývacího pokoje, viděl smrt toho druhého stejně jasně, jako by páchal vraždu v reálném čase: ten člověk, muž, ten doktor klečel na kolenou a tiskl se těsně k Jane, která seděla na pohovce. Ten chlap měl jednu ruku na její tváři, druhou na šíji a soustředil se na její ústa.</p>
<p>Vishous ztratil koncentraci, zanechal <emphasis>mhis</emphasis><emphasis> </emphasis>a jednal bez rozmýšlení. Bez zdůvodnění. Bez zaváhání. Byl jen řvoucí instinkt vázaného muže, když se vrhl k francouzskému oknu, připraven zabíjet…</p>
<p>Zčistajasna stál před ním Butch a odvrátil útok tím, že ho popadl kolem pasu a vlekl ho pryč od bytu. Byl to nebezpečný čin, i mezi nejlepšími přáteli. Pokud jste nebyli kamion, nebylo radno vstupovat mezi vázaného muže a terč tohoto druhu agrese: Vishousův útočný instinkt se okamžitě zaměřil jinam. Obnažil tesáky, rozmáchl se a praštil svého nejbližšího a nejmilejšího přítele ze strany do hlavy.</p>
<p>Irčan pustil Vishouse jako vosí hnízdo, rozmáchl se pěstí a zvedákem zasáhl Vishouse zespoda do brady. Čelist mu narazila o lebku, zuby zpívaly jako andělský chór a vzplanul jako suchý troud.</p>
<p>„<emphasis>Mhis</emphasis>, ty troubo,“ vyprskl Butch. „Nejdřív tady rozprostři <emphasis>mhis</emphasis>, než se do toho pustíme.“</p>
<p>Vishous zajistil vizuální blok a oba se do toho dali natvrdo, nedrželi se zpátky, krev jim stříkala z nosů a úst, bušili do sebe jako mlátičky. Uprostřed boje si V uvědomil, že tady nejde jen o ztrátu Jane. Šlo o to, že byl úplně osamělý. Ani v Butchově blízkosti to už bez ní nebude jako dřív, takže to bylo, jako by Vishousovi nezbylo nic.</p>
<p>Když bylo po všem, leželi on a polda natažení naznak vedle sebe, hrudníky se jim zvedaly, pot na nich ani tak nezasychal, jako namrzal. Krucinál, Vishous už cítil, jak otéká: klouby prstů a obličej bude mít jako panák od Michelinu.</p>
<p>Trochu zakašlal. „Potřebuju cigaretu.“</p>
<p>„Já potřebuju balík ledu a neosporinovou mast.“</p>
<p>Vishous se převalil na bok a vyplivl trochu krve, pak žuchl zpátky na záda. Otřel si ústa hřbetem ruky. „Díky. To jsem potřeboval.“</p>
<p>„Není…“ Butch zasténal. „Není zač. Krucinál, musels mě takhle bušit do jater? Jako by už neměly dost problémů se skotskou.“</p>
<p>„Jak jsi věděl, kde jsem?“</p>
<p>„Kde jinde bys byl? Phury se vrátil sám a zmínil se, že jsi v průšvihu, tak jsem si spočítal, že skončíš tady.“ Butch pohnul ramenem, až to zapraštělo, a zaklel. „Přiznejme si to, ten polda ve mně je jako radar na blbce. A bez urážky, ale ty nejsi zrovna adept na cenu za chytrost.“</p>
<p>„Myslím, že bych toho chlapa zabil.“</p>
<p>„To já vím.“</p>
<p>Vishous zvedl hlavu. Když skrz Janina okna nic neuviděl, zvedl se na loktech, aby měl lepší výhled. Pohovka byla prázdná.</p>
<p>Klesl zpátky na zem. Milují se ti dva nahoře v její posteli? Zrovna teď? Zatímco on leží zničený na trávníku za jejím domem?</p>
<p>„Kruci. Já to nezvládnu.“</p>
<p>„Je mi to líto, V. Fakt jo.“ Butch si odkašlal. „Poslyš… asi by bylo dobrý už sem nechodit.“</p>
<p>„Říká ten vůl, co jezdil kolem Marissina domu – kolik měsíců?“</p>
<p>„Je to nebezpečný, V. Pro ni.“</p>
<p>Vishous se na svého nejlepšího přítele zaškaredil. „Pokud trváš na tom, že budeš rozumnej, přestanu se s tebou kamarádit.“</p>
<p>Butch se nakřivo usmál – díky prasklému hornímu rtu. „Pardon, kámo, ale mě se nezbavíš, i kdyby ses snažil.“</p>
<p>Vishous párkrát zamrkal, zděšený tím, co se chystal říct. „Bože, ty chceš bejt svatej, víš to? Pořád držíš při mně. Pořád. I když…“</p>
<p>„I když co?“</p>
<p>„Však víš.“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Sakra. I když jsem byl do tebe zabouchnutej. Nebo co.“</p>
<p>Butch si připlácl ruce na hrudník. „Byl? <emphasis>Byl?</emphasis> Nemůžu uvěřit, že jsi ztratil zájem.“ Teatrálně si zakryl oči paží, celá Sarah Bernhardtová. „Moje sny o naší budoucnosti jsou v troskách…“</p>
<p>„Kuš, poldo.“</p>
<p>Butch vykoukl zpod svého předloktí. „Děláš si srandu? Ta reality show, co jsem si plánoval, byla fantastická. Měla překonat rekordy sledovanosti. <emphasis>Dvakrát kousni, jednou měř. </emphasis>Měli jsme vydělat <emphasis>miliony</emphasis>.“</p>
<p>„Ach jo.“</p>
<p>Butch se převalil na bok a zvážněl. „Nabízím dohodu, V. Ty a já? Jsme v tomhle životě spolu, a nejen kvůli mýmu prokletí. Nevím, jestli věřím na božskou prozřetelnost a tyhlety kecy, ale existuje nějakej důvod, proč jsme se setkali. A pokud jde o tu blbost s tím, že jsi do mě zamilovanej? Patrně šlo spíš o to, že ti poprvé na někom záleželo.“</p>
<p>„Fajn, už toho nech. Brní mě z toho zuby.“</p>
<p>„Víš, že mám pravdu.“</p>
<p>„Trhni si, mudrlante.“</p>
<p>„Dobrá, jsem rád, že se shodneme.“ Butch svraštil čelo. „Hele, možná bych mohl mít vlastní talk show, když už nechceš být mojí partnerkou. Mohlo by se to jmenovat O’Nealova hodinka. To zní důležitě, ne?“</p>
<p>„V první řadě, partnerkou jsi měl být ty…“</p>
<p>„Zapomeň na to. Ani omylem ti nepodržím.“</p>
<p>„Jak je libo. A za druhý, myslím, že zrovna o tvou psychologii na trhu velkej zájem nebude.“</p>
<p>„To vůbec není pravda.“</p>
<p>„Butchi, ty a já jsme se právě navzájem zmlátili do bezvědomí.“</p>
<p>„Ty sis začal. A abych řekl pravdu, pro televizi by to bylo ideální. Šampionát v zápase na život a na smrt, zdraví Oprah. Bože, já jsem geniální.“</p>
<p>„Hlavně si to nepřestaň opakovat.“</p>
<p>Butchův smích umlkl, když dvorkem zavanul poryv větru. „Fajn, chlape, i když mě to děsně baví, myslím, že se tady moc neopálím, vzhledem k tomu, že je tma jako v pytli.“</p>
<p>„Ty nejsi opálenej.“</p>
<p>„Vidíš? Nikam to nevede. Tak co kdybysme zamířili domů?“ Nastala dlouhá odmlka. „Kruci… Ty se mnou nejdeš, co?“</p>
<p>„Už se mi nechce nikoho zabíjet.“</p>
<p>„Aha. Dobrá. Při představě, že bys toho chlapa mohl jen zmrzačit, tě tady hned nechám o moc radši.“ Butch se posadil a zaklel. „Mohl bych se aspoň podívat, jestli je už pryč?“</p>
<p>„Bože, vážně to chci vědět?“</p>
<p>„Hned se vrátím.“ Butch zasténal a vstal, jako by prožil autonehodu, byl celý rozvrzaný a ztuhlý. „Chlape, tohle bude chvíli bolet.“</p>
<p>„Teď jsi upír. Tvoje tělo bude svěží a čilé, než se naděješ.“</p>
<p>„O to nejde. Marissa nás za tu rvačku oba zabije.“</p>
<p>Vishous sebou trhl. „Kruci. To nám pak zůstanou fleky, že jo?“</p>
<p>„Jo, jo.“ Butch se belhal pryč. „Naklepe nám šišku.“</p>
<p>Vishous vzhlédl k prvnímu poschodí bytu a nemohl se rozhodnout, zda je dobré nebo špatné znamení, že se tam nesvítí. Zavřel oči a modlil se, aby bylo porsche pryč… I když to neočekával. Páni, Butch má pravdu. Potloukat se tady je nebezpečné. Tohle musí být naposled…</p>
<p>„Je pryč,“ řekl Butch.</p>
<p>Vishous vydechl jako prasklá pneumatika, pak si uvědomil, že se mu ulevilo jen pro dnešek. Dřív nebo později bude Jane s někým jiným.</p>
<p>Dřív nebo později patrně bude s tím druhým doktorem.</p>
<p>Vishous zvedl hlavu, pak s ní praštil zpátky na zmrzlou zem. „Asi to nedokážu. Asi nemůžu žít bez ní.“</p>
<p>„Máš na vybranou?“</p>
<p><emphasis>Kdepak, </emphasis>pomyslel si. <emphasis>Vůbec nemám jinou volbu.</emphasis></p>
<p>Když tak o tom uvažoval, tohle slovo by se nemělo aplikovat na lidské osudy. Nikdy. <emphasis>Volba </emphasis>by se měla omezit na televizní programy a jídlo: můžeš si zvolit NBC místo CBS nebo steak místo kuřete. Ale zavádět tuhle koncepci dál než ke sporáku nebo k dálkovému ovladači, to prostě nejde.</p>
<p>„Jdi domů, Butchi. Neudělám žádnou blbost.“</p>
<p>„Žádnou větší blbost, chceš říct.“</p>
<p>„Sémantika je na houby.“</p>
<p>„Protože mluvíš šestnácti jazyky, víš, že je to lež.“ Butch se zhluboka nadechl a čekal. „Nejspíš se teda sejdeme v Doupěti.“</p>
<p>„Jo.“ Vishous vstal. „Za chvíli jsem tam.“</p><empty-line /><p>Jane se převalila v posteli, instinkt ji probudil.</p>
<p>V místnosti někdo byl. Posadila se, srdce jí bušilo, a neviděla nic. Ale na druhé straně, stíny vrhané osvětlením z chodby nabízely spoustu úkrytů za prádelníkem a pootevřenými dveřmi a za tím křeslem u okna.</p>
<p>„Kdo je tam?“</p>
<p>Nepřišla žádná odpověď, ale určitě nebyla doma sama.</p>
<p>Zalitovala, že šla spát nahá.</p>
<p><emphasis>„Kdo je tam?“</emphasis></p>
<p>Nic. Jen zvuk vlastního dechu.</p>
<p>Pevně zaťala pěsti do přikrývky a zhluboka se nadechla. Bože… ve vzduchu se vznáší krásná vůně… sytá a žhavá, sexuální a majetnická. Vdechla ji znovu a v mozku jí zablikalo, poznávala ji. Je to vůně muže. Ne… Tohle je víc než muž.</p>
<p>„Znám tě.“ Tělo se jí okamžitě rozehřálo, rozkvetlo – ale pak přišlo zklamání, bolest tak prudká, až se zajíkla. „Ach, bože… ty…“</p>
<p>Bolest hlavy se vrátila, drtila jí lebku, až si slibovala, že si nechá udělat tu magnetickou rezonanci co nejdřív. Zasténala, chytla se za hlavu a připravovala se na utrpení, které pravděpodobně potrvá celé hodiny.</p>
<p>Až na to, že bolest takřka okamžitě odplula… a ona také. Přikrývka spánku ji zahalila, přioděla, zklidnila.</p>
<p>Hned poté, co ulehla, dotkla se mužská ruka jejích vlasů. Její tváře. Jejích úst.</p>
<p>Jeho teplo a láska hojily bezednou jámu uprostřed její hrudi: bylo to, jako by se její život proměnil ve vrak auta, ale nyní se součástky poskládaly zpátky, motor prošel generálkou, znovu jí připevnili nárazník, vyměnili rozbité přední sklo.</p>
<p>Jenomže pak se dotek vzdálil.</p>
<p>Ve snu slepě zašátrala. „Zůstaň u mě. Prosím, zůstaň u mě.“</p>
<p>Velká dlaň uchopila její ruku, ale odpověď měla být záporná. Ačkoliv ten muž nic neříkal, věděla, že s ní nezůstane.</p>
<p>„Prosím…“ Vyhrkly jí slzy. „Nechoď pryč.“</p>
<p>Pustil její ruku, vykřikla a sáhla po ní…</p>
<p>Přikrývky zašelestily a vtrhl pod ně studený vzduch a také mamutí mužské tělo. V zoufalství se přivinula k pevnému teplu a zabořila tvář do šíje, která voněla tím temným kořením. Silné paže ji objaly a přitiskly.</p>
<p>Když se přitulila ještě blíž… ucítila erekci.</p>
<p>Ve snu se Jane pohybovala rychle a rozhodně, jako by měla veškeré právo udělat to, co udělala. Sáhla dolů mezi ně a popadla ten napjatý kus těla.</p>
<p>Když sebou mohutné tělo škublo, řekla: „Dej mi, co chci.“</p>
<p>Páni, a dal.</p>
<p>Hodil ji na záda, pak jí roztáhl nohy a lůno jí zakryla těžká ruka. Okamžitě vyvrcholila, zmítala se na matraci, vykřikovala. Než ten pocit odezněl, shodil z postele lůžkoviny a mezi jejíma nohama se ocitla jeho ústa. Chytla ho za husté, nádherné vlasy a oddala se tomu, co s ní dělal.</p>
<p>Během druhého orgasmu se odtáhl. Bylo slyšet, jak si svléká oblečení, a pak…</p>
<p>Jane zaklela, když ji naplnil téměř až k bolesti, ale byla nadšena tím, co se dělo… Zvlášť když přitiskl svá ústa na její a penis v jejím nitru začal klouzat sem a tam. Sevřela rukama jeho prudce se pohybující záda a splynula s rytmem sexu.</p>
<p>Uprostřed snu ji napadlo, že tohle prve oplakávala. Tenhle muž je příčinou bolesti v její hrudi.</p>
<p>Nebo spíš ztráta tohoto muže.</p><empty-line /><p>Vishous věděl, že to, co dělá, není správné. Krást sex bylo neslýchané, protože Jane vlastně nevěděla, kdo je. Nemohl ale přestat.</p>
<p>Líbal ji silněji, pohyboval se v ní energičtěji. Jeho orgasmus se přivalil jako ohnivá bouře, strhl ho výbuchem žáru, pohltil ho plamenem, který uhasl, teprve když sebou jeho úd zaškubal a vypustil do ní své semeno. Vyvrcholila spolu s ním, vysála ho, vytáhla z něj všechno, až se otřásl a znehybněl na ní.</p>
<p>Odtáhl se a shlédl na její zavřené oči, vsugeroval jí ještě hlubší spánek. Bude si myslet, že to, co se událo, byl všeho všudy jen erotický sen, podmanivá, živá fantazie. Nebude ale vědět, kdo Vishous je. Nemůže. Její mysl je silná a klidně by mohla zešílet při přetahované mezi vzpomínkami, které ukryl, a tím, co cítí v jeho blízkosti.</p>
<p>Vishous vyklouzl z jejího těla a sestoupil z lůžka. Upravil lůžkoviny, natáhl si hedvábný oděv a bylo mu, jako by se sám stahoval z kůže.</p>
<p>Sklonil se a přitiskl rty na její čelo. „Miluju tě. Navěky.“</p>
<p>Před odchodem se rozhlédl po ložnici, pak zašel do koupelny. Nešlo to jinak. Neměl v úmyslu znovu se sem vracet, a tak potřeboval obrazy jejích osobních prostor.</p>
<p>Tady nahoře to byla víc „ona“. Všechno bylo prosté a nepřeplněné, nábytek nepřekážel, na stěnách žádné načinčané obrazy. Byla tu však jedna zběsilá výstřednost, a ta se mu líbila, protože sám měl ve svém pokoji stejnou: knihy. Všude byly knihy. V její ložnici sahaly police od podlahy až ke stropu, svazky o přírodních vědách a filozofii a matematice. Na chodbě byly další, navršené v třímetrové prosklené skříni, mezi nimi díla Shelleyho a Keatse, Dickense, Hemingwaye, Marchanda, Fitzgeralda. Dokonce i v koupelně byla polička s knihami vedle vany, jako by chtěla mít pár oblíbenců po ruce, když se koupe.</p>
<p>Evidentně měla taky ráda Shakespeara. Což schvaloval.</p>
<p>Vida, tohle je zařízení podle jeho gusta. Aktivní mozek nepotřebuje rozptýlení ve fyzickém prostředí. Potřebuje sbírku vynikajících knih a dobrou lampu. Možná trochu sýra a sušenek.</p>
<p>Vishous se obrátil k odchodu z koupelny a zahlédl zrcadlo nad dvojitým umyvadlem. Představil si ji, jak tu stojí a rozčesává si vlasy. Čistí zuby. Kloktá. Stříhá si ty svoje krátké nehty.</p>
<p>Takové normální věci, které dělají obyvatelé planety každý den, upíři stejně jako lidé: důkaz, že v jistých prozaických činnostech se oba druhy vůbec neliší.</p>
<p>Klidně by zabíjel, aby ji při nich mohl jednou vidět.</p>
<p>Anebo ještě lépe, toužil je dělat s ní. Její umyvadlo. Jeho umyvadlo. Možná by se pohádali kvůli tomu, že hodil zubní nit jen na okraj odpadkového koše, místo aby se přesvědčil, že dopadla až dovnitř.</p>
<p>Život. Spolu.</p>
<p>Vztáhl ruku, přiložil špičku prstu k zrcadlu a přejel jí po skle. Pak se přinutil zmizet, aniž by se vrátil k jejímu loži.</p>
<p>Mizel tentokrát nadobro a věděl, že kdyby byl muž, který pláče, teď by brečel na celé kolo. Místo toho si vzpomněl na vodku Grey Goose, která na něj čeká v Doupěti. Měl jednoznačně v úmyslu být příští dva dny úplně na šrot.</p>
<p>Do tohohle hedvábí a la Hugh Hefner ho budou muset přelít a při tom zatraceném obřadu podpírat.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola třicátá sedmá</strong></p>
<p>O</p>
<p>půlnoci ležel John v posteli a zíral do stropu.</p>
<p>Byl to luxusní strop, se spoustou štukování a ozdob podél okrajů, takže se bylo nač dívat. Připomínal mu vlastně narozeninový dort. Ne… svatební dort. Zvlášť proto, že uprostřed byl lustr obklopený spoustou kudrlinek, podobných těm, na které se postaví figurky nevěsty a ženicha.</p>
<p>Z jakéhosi podivného důvodu se mu zamlouvalo, jak to do sebe všechno zapadalo. Nevyznal se v architektuře ani za mák, ale přitahovala ho bujnost, majestátní symetrie, rovnováha mezi okrasným a hladkým…</p>
<p>Tak jo, možná zdržuje.</p>
<p><emphasis>Kecy.</emphasis></p>
<p>Probudil se asi před půl hodinou, zašel do koupelny a pak se vrátil do postele. Dnes nebyla škola a on by měl dohánět práci, kterou zameškal před svou proměnou, ale to se nedělo.</p>
<p>Musel vyřídit jednu záležitost.</p>
<p>Která mu momentálně ležela na břiše, tvrdá jako skála.</p>
<p>Povaloval se v posteli a zvažoval, zda to dokáže. Jaké to je. Jestli se do toho vůbec pustí. Co jestli erekci ztratí? Bože, ten rozhovor se Zsadistem nad ním visel jako přízrak. Jako že kdyby… neuspěl, možná mu něco chybí.</p>
<p>Ach, zatraceně, musí už z toho mostu skočit.</p>
<p>John zvedl ruku a položil si ji na prsa, cítil, jak se mu plíce rozpínají a smršťují a jak mu prudce buší srdce. Trhl sebou a přesunul dlaň dolů, mířil k tomu pulzování, které k němu doslova promlouvalo, tak bylo hlučné. Páni, ta zatracená věc prahla po doteku, zoufale toužila překypět. A pod ní? Ty koule měl tak napjaté, až mu připadalo, že tím tlakem užuž prasknou. Musí to udělat, a nejen aby zkontroloval, jestli má nádobíčko v pořádku. Potřeba uvolnění už překročila stadium napětí a změnila se v jednoznačnou bolest.</p>
<p>Jeho ruka se ocitla na břiše a sunul ji níž. Pokožku měl teplou a hladkou a bez jediného chloupku a napínala se na tvrdých svalech a silných kostech. Nedokázal se smířit s tím, jak je teď velký. Připadalo mu, že jeho břicho má rozlohu fotbalového hřiště.</p>
<p>Zarazil se těsně předtím, než se toho dotkl. Pak zaklel, popadl tu věc a zatahal za ni.</p>
<p>Z hrudi mu zaburácel sten a vyrazil mu z úst, když mu erekce poskočila v dlani. Ach, <emphasis>sakra</emphasis>, to je příjemné. Opakoval ten pomalý tahavý pohyb, na hrudi mu vyskočil pot. Bylo mu, jako by ho někdo dal pod infrazářič – ne, bylo to spíš, jako by to teplo vyzařovalo z jeho nitra.</p>
<p>Prohýbal se a současně se hladil, cítil se provinile a rozpačitě a hříšně eroticky. <emphasis>Ach… je to tak příjemné… </emphasis>Nastavil rytmus, odkopl nohou přikrývky a podíval se po svém těle. S nemravnou pýchou se pozoroval, líbila se mu ta mohutná hlavice, neslýchané rozměry, to, jak svůj úd pevně svírá v ruce.</p>
<p><emphasis>Ach… sakra. </emphasis>Rychleji. Rychleji s tou rukou. Ozval se slabý mlaskavý zvuk, výsledek čirého, kluzkého lubrikantu, který vyšel ze špičky a dostal se mu na dlaň. Stékalo to po údu, až se erekce třpytila.</p>
<p><emphasis>Ach…</emphasis></p>
<p>Zčistajasna se mu před očima objevil obraz nějaké ženy… Kruci, to je ta tvrďácká ochranka ze ZeroSum, a viděl ji docela zřetelně, s tím pánským sestřihem a svalnatými rameny a inteligentním obličejem a silnou osobností. V omračujícím okamžiku smělosti si představil, jak je s ní v klubu. Přitiskla ho ke stěně, rukou mu sjížděla po kalhotách a prudce ho líbala, její jazyk v jeho ústech…</p>
<p><emphasis>Ježíši… Bože na nebesích… </emphasis>Jeho ruka se pohybovala bleskovým tempem, penis měl tvrdý jako mramor, hlavu plnou představy, že je uvnitř té ženy.</p>
<p>Kritického přepětí dosáhl, když si představil, jak ho ta žena přestává líbat a klesá na kolena. V duchu viděl, jak mu rozepíná zip kalhot, vyndává mu penis a nasává do úst…</p>
<p><emphasis>Kruci!</emphasis></p>
<p>John se převalil na bok, polštář spadl na podlahu, kolena se mu vymrštila vzhůru. Vykřikl, aniž by vydal hlásku, a škubal sebou a teplé tryskání bylo všude, přistálo mu na hrudi a na stehnech a dostalo se mu i na ruku. Pořád se hladil, oči pevně zavřené, na šíji mu vyvstávaly žíly, plíce hořely.</p>
<p>Když už v něm nic nezbylo, John těžce polkl, chytil dech a otevřel oči. Nebyl si jist, ale měl dojem, že se udělal dvakrát. Možná třikrát.</p>
<p><emphasis>Sakryš. </emphasis>Povlečení. Nadělal tu binec.</p>
<p>Páni, ale stálo to za to. Bylo to ohromné. Tahle blbost je… <emphasis>ohromná</emphasis>.</p>
<p>Jenomže se cítil provinile kvůli tomu, co si prve představoval. Umřel by, kdyby se někdy dozvěděla…</p>
<p>Zazvonil mu mobil. Otřel si ruku o prostěradla a zvedl ho. Byla to textovka od Qhuinna, který ho vyzýval, aby koukal být za půl hodiny u Blaye, aby to stihli do ZeroSum, než tam zavřou.</p>
<p>Johna znovu přemohla erekce při myšlence na tu ženu z ochranky.</p>
<p>Fajn, tohle by mohlo nakonec bolet, říkal si při pohledu na své vzrušení. Zvlášť kdyby šel do toho klubu a uviděl tu ženu a… Jo, existuje spousta překážek.</p>
<p>Ale na druhé straně, hele, mohl by se na to dívat z té lepší stránky: aspoň má funkční nádobíčko.</p>
<p>John zvážněl. Jo, všechno funguje a bavilo ho to… aspoň samotného. Ale představa, že by to měl tropit s někým jiným?</p>
<p>Z té ho pořád ještě mrazilo.</p><empty-line /><p>Když Phury kolem jedné hodiny po půlnoci vstoupil do ZeroSum, byl rád, že tu není s bratry. Potřeboval trochu soukromí na to, co hodlal udělat.</p>
<p>S chmurnou rozhodností vstoupil do VIP sekce, posadil se ke stolu Bratrstva, objednal si martini a doufal, že sem nezaskočí žádný z bratrů. Bylo by mu daleko milejší jít někam jinam, ale ZeroSum byl jediný podnik ve městě, kde se nabízelo to, co hledal. Takže sem musel.</p>
<p>První martini bylo dobré. Druhé ještě lepší.</p>
<p>Zatímco pil, přistupovaly ke stolu lidské ženy. První byla bruneta, takže to nešlo. Moc podobná Belle. Další blondýna, což bylo dobré… Jenže to byla ta nakrátko ostříhaná, od které se jednou krmil Zsadist, takže mu to prostě nepřipadalo správné. Pak tu byla další blondýna, která vypadala tak napjatě, až to v něm budilo pocit viny, a následovala černovlasá, co se podobala Xeně – princezně bojovnici, a to ho trochu děsilo.</p>
<p>Ale pak… se u stolu zastavila rudovláska.</p>
<p>Byla droboučká, nanejvýš metr padesát včetně jehel, ale účes obrovský. Na sobě měla žvýkačkově růžovou podprsenku a mikrominisukni, vypadala jako postava z komiksu.</p>
<p>„Chceš si zahrát, fešáku?“</p>
<p>Poposedl a říkal si, že si musí přestat vybírat, ať už to má za sebou. Je to jen sex, proboha. „Možná. Kolik stojí lístek na tribunu?“</p>
<p>Zvedla ruku a dvěma prsty se dotkla rtů. „Za celé utkání.“</p>
<p>Dvě stě babek za to, aby ho zbavila panictví. Což je nakonec ani ne dolar za rok. To je zadarmo.</p>
<p>Phury byl napůl mrtvý, když vstával. „To zní dobře.“</p>
<p>Když následoval prostitutku do zadní části VIP prostoru, měl neurčitý pocit, že v nějakém paralelním vesmíru to bude dělat poprvé s někým, koho miluje. Nebo koho má rád. Nebo koho aspoň zná. Nebude to párek zvířat na veřejném záchodku.</p>
<p>Naneštěstí byl tam, kde byl.</p>
<p>Žena otevřela lesklé černé dveře a on do nich vstoupil za ní. Když za nimi zavřel, techno se trochu ztišilo.</p>
<p>Byl pekelně nervózní, když jí podával peníze.</p>
<p>Žena se na něj usmála a přijala je. „S tebou mi to vůbec nebude vadit. Bože, ty vlasy. Jsou prodlužované?“</p>
<p>Zavrtěl hlavou.</p>
<p>Když sáhla po jeho opasku, cuklo to s ním, až ucouvl a narazil do těch zatracených dveří.</p>
<p>„Pardon,“ řekl.</p>
<p>Vrhla na něj podivný pohled. „Nic se neděje. To jsi poprvé s někým, jako jsem já?“</p>
<p><emphasis>S</emphasis> <emphasis>kýmkoli, řekni. </emphasis>„Jo.“</p>
<p>„No, pěkně se o tebe postarám.“ Přistoupila těsně k němu a její velká ňadra se mu přitiskla k břichu. Shlédl na její hlavu. Nahoře bylo vidět tmavé kořínky vlasů.</p>
<p>„Jsi velký,“ zamumlala, strčila mu jednu ruku za pásek a přitáhla ho k sobě.</p>
<p>Následoval ji s elegancí robota, navenek celý otupělý a neschopen uvěřit, že to opravdu chce udělat. Ale vážně, jak jinak se to má stát?</p>
<p>Zacouvala k umyvadlu a rychlým, nacvičeným hupnutím se ocitla na pultu. Jak roztáhla nohy, sukně se jí vyhrnula. Černé punčochy byly lemované krajkou. Kalhotky neměla.</p>
<p>„Bez líbání, samozřejmě,“ zašeptala, zatímco mu rozepínala zip poklopce. „Tedy na ústa.“</p>
<p>Ucítil, jak dovnitř vniká chladný vzduch, pak mu do boxerek zajela její ruka. Škubl sebou, když ho uchopila za penis.</p>
<p>Kvůli tomu jsi tady, připomínal si. Za tohle sis zaplatil. Dokážeš to.</p>
<p>Bylo na čase jít dál. Opustit Bellu. Opustit celibát.</p>
<p>„Klid, milánku,“ řekla žena chraplavým hlasem. „Tvoje žena se to nikdy nedozví. Moje rtěnka vydrží osmnáct hodin, je neslíbatelná a parfém nepoužívám. Takže si můžeš prostě jen užívat.“</p>
<p>Phury polkl. <emphasis>Dokážu to.</emphasis></p><empty-line /><p>Když John vystupoval z tmavě modrého BMW, měl na sobě zbrusu nové černé kalhoty, černou hedvábnou košili a krémové semišové sako. Nebylo to jeho oblečení. Stejně jako auto, které ho spolu s Qhuinnem odvezlo do centra, patřily Blayovi.</p>
<p>„Už máme nejvyšší čas,“ řekl Qhuinn, když kráčeli přes parkoviště.</p>
<p>John se ohlédl na místo, kde sejmuli ty <emphasis>bezduché</emphasis>. Vzpomněl si na sílu, kterou tehdy pociťoval, na přesvědčení, že je bojovník, válečník… bratr. Všechno to už pominulo, jako by v něm tehdy pracovalo něco jiného, jako by byl něčím posedlý. Když teď kráčel se svými přáteli, připadal si jako úplně obyčejný kluk, navlečený do kámošových senzačních hadrů, jeho tělo bylo jak pytel vody, šplouchající při každém kroku.</p>
<p>Když došli k ZeroSum, John zamířil na konec fronty, ale Qhuinn ho zastavil. „Jdeme rovnou, pamatuješ?“</p>
<p>Jasně, že šli. V okamžiku, kdy Qhuinn utrousil jméno Xheh, si ta hora masa ve dveřích stoupla do pozoru a pronesla něco do svého hands-free. Zlomek sekundy nato ustoupil vyhazovač stranou. „Chce, abyste šli dozadu. Do VIP. Znáte cestu?“</p>
<p>„Jo. Jasně,“ řekl Qhuinn a podal chlapovi ruku.</p>
<p>Vyhazovač strčil něco do kapsy. „Až přijdete příště, pustím vás tam rovnou.“</p>
<p>„Díky, chlape.“ Qhuinn poplácal chlápka po rameni a zmizel v klubu jakoby nic.</p>
<p>John ho následoval, ani se nepokoušel napodobit Qhuinnův frajerský krok. Což bylo dobře. Když procházel dveřmi, špatně našlápl na schod, naklonil se na pravobok a pak padal pozadu, přičemž se snažil udržet zpříma, až vrazil do nějakého chlápka ve frontě. Muž, který stál zády ke dveřím, protože se zaobíral nějakou holkou, se otočil na patě, pěkně naštvaný.</p>
<p>„Co sak…“ Chlapík při pohledu na Johna ztuhl a vykulil oči. „No jo… Moje chyba. Pardon.“</p>
<p>John váhal nad tou reakcí, až ucítil, jak mu v týle přistála Blayova ruka. „Dělej, Johne. Jdeme.“</p>
<p>John se nechal zavést dovnitř, připraven na náraz klubových vibrací, připraven ztratit se v tlačenici. Ale bylo to zvláštní. Když se rozhlédl, všechno mu připadalo méně nepřekonatelné. Ale na druhé straně, pozoroval tentokrát dav z výše asi sto devadesáti osmi centimetrů.</p>
<p>Qhuinn se rozhlédl. „Dozadu. Kde je, sakra, vzadu?“</p>
<p>„Já myslel, že to víš?“ podivil se Blay.</p>
<p>„Kdepak. Jen jsem nechtěl vypadat jako idiot… Počkat, myslím, že to máme.“ Ukázal k prostoru oddělenému šňůrou, před kterou stáli dva obrovití chlapi. „Tam to přímo křičí VIP Dámy, půjdeme?“</p>
<p>Qhuinn vykročil, jako by přesně věděl, co dělá, řekl vyhazovači dvě slova a vida, provaz už byl dole a všichni tři pochodovali do ohrazeného prostoru.</p>
<p>Tedy Blay a Qhuinn pochodovali, John se snažil do nikoho nevrazit. Měl štěstí, že ten chlap u dveří byl nějaká slečinka. Příště by se mu patrně podařilo natrefit na nějakého ranaře. Ozbrojeného.</p>
<p>VIP sekce měla vlastní soukromý bar a barmany a číšnice tu byly nastrojené jako nóbl striptérky; ukazovaly spoustu kůže, když na vysokánských podpatcích obcházely stoly. Všichni štamgasti byli v oblecích, ženy v drahých šatech, na kterých se šetřilo látkou. Byla to nevázaná, okázalá společnost… vedle které si John připadal jako absolutní pozér.</p>
<p>Na obou stranách místnosti byly boxy, z nichž tři byly otevřené, a Qhuinn vybral ten, co byl nejdál, až v zadním rohu.</p>
<p>„Tenhle je nejlepší,“ prohlásil. „Vedle nouzového východu. Ve stínu.“</p>
<p>Na stole stály dvě sklenky od martini, ale stejně si sedli a číšnice přišla stůl uklidit. Blay a Qhuinn si objednali pivo, John nic, protože si říkal, že dneska v noci musí zůstat při vědomí.</p>
<p>Lelkovali nejméně pět minut. Blay a Qhuinn se ze svých Coron sotva napili, když uslyšeli ženský hlas, který říkal: „Ahoj, fešáci.“</p>
<p>Všichni tři vzhlédli na blond nádheru stojící před nimi. Byla to kráska na způsob Pam Andersonové, ze všeho nejvíc na ní bylo ňader.</p>
<p>„Ahoj, bejby,“ protáhl Qhuinn. „Jak se jmenuješ?“</p>
<p>„Sladká Charity.“ Opřela se oběma dlaněmi o stůl a naklonila se nad něj, přičemž předvedla dokonalou hruď a pleť opálenou ze solárka a zářivě vybělené zuby. „Chceš vědět proč?“</p>
<p>„Hořím zvědavostí.“</p>
<p>Naklonila se o kousek víc. „Protože dobře chutnám a ráda dávám.“</p>
<p>Qhuinnův sevřený úsměv byl samý sex. „Tak si pojď ke mně sednout…“</p>
<p>„Kluci,“ zazněl hluboký hlas.</p>
<p><emphasis>Ach, Ježíši.</emphasis><emphasis> </emphasis>K jejich stolu přistoupil nějaký obrovský chlap a John měl dojem, že to není dobře. V krásném černém obleku, s tvrdýma ametystovýma očima a krátce ostříhaným čírem vypadal jako hrdlořez a gentleman zároveň.</p>
<p>Tak jo, je to upír, říkal si John. Nevěděl, jak přesně to poznal, ale byl si tím jist, a to nejen kvůli jeho velikosti. Ten chlap prostě vydával stejné vibrace jako bratři: kontrolovaná síla visící na vlásku.</p>
<p>„Charity, padej někam jinam, rozumíš?“ řekl muž.</p>
<p>Blondýna vypadala trochu mrzutě, když se odtahovala od Qhuinna – který vypadal dožraně. Jenomže pak odklusala a… začala úplně stejně o dva boxy dál.</p>
<p>Když Qhuinnův výraz poněkud otupěl, muž s čírem se sklonil a řekl: „Jo, nešlo jí jen o potěšení z tvé společnosti, chlape. Je to profesionálka. Většina ženských, co uvidíte obcházet v téhle sekci, jsou profesionálky. Takže pokud za to nechcete platit, vyjděte do prostoru s volným přístupem, pár si jich vyberte a odveďte si je zpátky sem, platí?“ Chlap se usmál a zablýskl nádhernými tesáky. „Mimochodem, mně to tady patří, takže dokud jste tady, zodpovídám za vás. Usnadněte mi práci a chovejte se jaksepatří.“ Než se odvrátil, pohlédl na Johna. „Zsadist říkal, abych tě pozdravil.“</p>
<p>Nato odešel, cestou k neoznačeným dveřím vzadu překontroloval pohledem všechno a všechny kolem sebe.</p>
<p>John se v duchu ptal, odkud ten chlap zná Zsadista, a usoudil, že bez ohledu na jejich vztah je ten frajer s čírem rozhodně někdo, s kým by nebylo radno si to rozházet.</p>
<p>Jinak by bylo dobré opatřit si neprůstřelnou vestu.</p>
<p>Anebo ještě líp, odjet do zahraničí.</p>
<p>„No,“ řekl Qhuinn, „to je důležitej tip. Sakra.“</p>
<p>„Hm, jo.“ Blay poposedl, když kolem překráčela další blondýna. „Takže… hm, chceš vyrazit na parket?“</p>
<p>„Blayi, ty malá couro.“ Qhuinn se rychle sunul ven z boxu. „Samozřejmě, že chci. Johne…“</p>
<p><emphasis>Já tu počkám, </emphasis>znakoval. <emphasis>Však víš, budu držet stůl.</emphasis></p>
<p>Qhuinn ho plácl po rameni. „Fajn. Přineseme ti něco z bufetu.“</p>
<p>John zběsile vrtěl hlavou, ale kámoši už se odvrátili. <emphasis>Ach, bože. </emphasis>Měl zůstat doma. <emphasis>Moc </emphasis>rád by si tohleto nechal ujít.</p>
<p>Když kolem proplula nějaká bruneta, rychle sklopil oči, ale nezastavila se, a ani žádná další – jako by majitel řekl všem ženským, aby je nechaly na pokoji. Což byla úleva. Protože ta bruneta vypadala, jako by dokázala sežrat chlapa zaživa, a nemuselo by to být v dobrém.</p>
<p>John si založil ruce na hrudi, opřel se o kožené opěradlo a upřel pohled na piva. Cítil, jak na něj lidé civí… a nepochybně se v duchu ptají, co tu, sakra, pohledává. Což bylo pochopitelné. Nebyl jako Blay a Qhuinn a nedokázal čelit zvědavým pohledům. Všechna ta hudba a pití a sex mu nedodávaly energii: budily v něm touhu zmizet.</p>
<p>Vážně uvažoval o tom, že by se vytratil, když ho zasáhl závan žáru, jakoby z čistého nebe. Vzhlédl ke stropu, protože ho napadlo, jestli nesedí pod ventilátorem a jestli se zrovna nezapnulo topení.</p>
<p>Ne.</p>
<p>Ohlédl se…</p>
<p><emphasis>A</emphasis> <emphasis>sakra. </emphasis>Šéfka ochranky procházela kolem sametové šňůry do sekce VIP.</p>
<p>Když na ni padlo tlumené světlo od stropu, John těžce polkl. Byla ve stejném úboru jako prve, měla na sobě tričko bez rukávů, které zdůrazňovalo její silné paže, a kožené kalhoty, těsně přiléhající k bokům a dlouhým stehnům. Vlasy si nechala ostříhat ještě víc od té doby, co ji viděl naposled, ježek se jí leskl.</p>
<p>V okamžiku, kdy se setkali očima, odvrátil se a ve tváři nabyl barvy hasičské stříkačky. V panice přesvědčoval sám sebe, že Xheh pozná, co dělal, když na ni dneska myslel. Pozná, že… se udělal, když na ni vzpomínal.</p>
<p>Krucinál, litoval, že nemá sklenici s pitím, se kterou by si mohl pohrávat. A studený obklad na tváře.</p>
<p>Popadl Blayovo pivo a lokl si, když vycítil, že se k němu blíží. Páni, nemohl se rozhodnout, jestli bude horší, když se u něj zastaví… nebo když se nezastaví.</p>
<p>„Zase zpátky, ale vypadáš jinak.“ Její hlas zněl tlumeně, jako uhasínající oheň. A jeho ruměnec zesílil. „Blahopřeju.“</p>
<p>Odkašlal si. Což byla pitomost. Jako by mohl něco říci?</p>
<p>Připadal si jako hlupák, když ústy zformoval slovo: <emphasis>Děkuju.</emphasis></p>
<p>„Kamarádi vyrazili na lov?“</p>
<p>Kývl a znovu si lokl Corony.</p>
<p>„Ale ty ne? Anebo ti něco přinesou?“ Ten její úžasný hlas byl čiročirý sex, až mu mravenčilo v celém těle… a penis se mu postavil do pozoru. „No, pro případ, že bys to nevěděl, tamhle vzadu na toaletách je víc prostoru a víc soukromí.“ Zasmála se, jako by poznala, že je vzrušený. „Pobavte se s holčičkami, ale ve vší slušnosti. Pak nebudete mít co dělat se mnou.“</p>
<p>Odkráčela a dav se před ní rozestupoval, chlapi velcí jako fotbalisté jí uhýbali z cesty. Jak se za ní John díval, ucítil ostré škubnutí na předku kalhot a sklopil oči. Byl tvrdý jako skála. Tlustý jako jeho zatrachtilé předloktí. A když poposedl, tření kalhot ho přimělo kousnout se do dolního rtu.</p>
<p>Spustil ruku pod stůl s úmyslem urovnat si to tam dole, aby získal trochu víc prostoru pod poklopcem… ale v okamžiku, kdy se dotkl své erekce, naskočila mu znovu v hlavě podoba té ženy od ochranky a málem se to stalo. Ucukl dlaní tak rychle, až se praštil o spodní stranu stolu.</p>
<p>John zakroužil boky, hledal úlevu, ale pálilo to ještě hůř. Byl neklidný a nespokojený, rychle se dostával do nebezpečné nálady. Vzpomněl si na to uvolnění, které si prve navodil v posteli, a usoudil, že by se mu hodilo další. A to hned.</p>
<p>A to <emphasis>hned teď</emphasis>, než<emphasis> </emphasis>k<emphasis> </emphasis>tomu dojde nanovo.</p>
<p>Krucinál, možná by se o sebe mohl postarat tady. Svraštil čelo a ohlédl se k chodbě, která mizela vzadu a po obou stranách měla dveře.</p>
<p>Z nichž jedny se zrovna otevřely.</p>
<p>Vyšla z nich malá rudovláska, která vypadala jako profesionálka, načechrávala si vlasy a upravovala zářivě růžový ohoz. Hned za ní šel… <emphasis>Phury</emphasis>?</p>
<p>Jo, určitě to byl on, a zastrkoval si košili za pásek kalhot. Ti dva si neřekli ani slovo: žena odešla doleva a začala mluvit se skupinou mužů, bratr šel pořád dál, jako by byl na odchodu.</p>
<p>Když Phury vzhlédl, John se mu upřeně zadíval do očí. Po trapné chvilce válečník zvedl ruku na pozdrav, pak zamířil k postrannímu východu a zmizel venku. John do sebe hodil ještě trochu piva, úplně omráčený. Ta ženská jistě nešla s chlapem na toaletu, aby mu podrbala záda. Bože, on má být v celi…</p>
<p>„A tohle je John.“</p>
<p>John prudce otočil hlavu. <emphasis>Júva</emphasis>. Blay a Qhuinn narazili na zlatou žílu. Tři lidské ženy, které tam stály s nimi, byly velmi hezké a převážně neoblečené.</p>
<p>Qhuinn ukázal na každou z nich postupně. „Tohle je Brianna, CiCi a Liz. Holky, tohle je náš John. Mluví znakovou řečí, takže budeme překládat.“</p>
<p>John dopil Blayovo pivo a připadal si jako blbec, když komunikační bariéra znovu vystrčila svou hnusnou hlavičku. Uvažoval o tom, jak formulovat svůj proslov na téma „zdrhám“, když vtom jedna z dívek usedla vedle něj a uvěznila ho v boxu.</p>
<p>Přišla číšnice, přijala objednávky a potom, co odešla, vytryskl mezi nimi hovor a smích, vysoké sopránky dívek se mísily s Qhuinnovým hlubokým hlasem a Blayovým ostýchavým, tlumeným smíchem. John klopil oči.</p>
<p>„Bože, ty jsi ale hezký,“ zavrněla jedna z dívek. „Jsi model?“</p>
<p>Hovor náhle utichl.</p>
<p>Qhuinn zabubnoval kotníky prstů o stůl před Johnem. „Ty, Johne. Mluví s tebou.“</p>
<p>John zmateně zvedl hlavu a setkal se s kámošovýma dvoubarevnýma očima. Qhuinn důrazně ukázal hlavou na dívku vedle Johna, pak vyvalil kukadla, jako by říkal: <emphasis>Zúčastnil by ses laskavě programu, člověče?</emphasis></p>
<p>John se zhluboka nadechl a pohlédl doleva. Dívka na něj zírala s… krucinál, s oddaností, jako by byla uhranutá.</p>
<p>„Protože jsi jako takovej krásnej,“ řekla mu.</p>
<p>Kriste Ježíši, co s tím?</p>
<p>Do tváře se mu nahrnula krev, tělo se mu napjalo a rychle znakoval Qhuinnovi: <emphasis>Zavolám Fritzovi, aby</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mě vyzvedl. Musím jít.</emphasis></p>
<p>John se vyřítil z boxu a div přitom neudupal dívku, která seděla vedle něj. Už se nemohl dočkat, až bude doma.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola třicátá osmá</strong></p>
<p>K</p>
<p>dyž se v pět ráno ozval Janin budík, musela stisknout tlačítko odloženého buzení. Dvakrát. Obvykle byla venku z postele a ve sprše, ještě než si uvědomila, že je vzhůru, jako by ji to <emphasis>píp-píp-píp </emphasis>ani tak nevzbudilo, jako spíš vymrštilo z postele jako opékač toastů. Dneska ne. Dnes jen ležela na polštářích a zírala do stropu.</p>
<p>Bože, ty sny, co v noci měla… Sny o tom přízračném milenci, který přišel, zmocnil se jí a pořádně s ní řádil. Ještě pořád ho cítila na sobě, v sobě…</p>
<p>Ale dost. Čím víc na to všechno myslí, tím víc ji bolí na hrudi. S herkulovským úsilím tedy odvrátila svou pozornost k práci. Což samozřejmě vedlo zase k Manellovi. Nemohla uvěřit, že ji políbil, ale udělal to… Políbil ji přímo na ústa. A protože byla vždycky v koutku duše zvědavá, jaké to bude, neodtáhla se. A tak ji políbil znovu.</p>
<p>Byl dobrý, což nebylo žádné překvapení. Novinkou však bylo to, že jí to nepřipadalo správné. Jako by byla někomu nevěrná.</p>
<p>Ten zatracený budík spustil nanovo, Jane zaklela a umlčela ho rukou. Krucinál, je unavená, i když měla dojem, že šla spát brzy. Aspoň předpokládala, že bylo brzy, ačkoliv si nebyla docela jistá, kdy Manny odešel. Vybavovala si, jak jí pomáhal sem nahoru a ukládal ji do postele, ale v hlavě měla takový zmatek, že si nemohla vzpomenout, kolik bylo hodin ani jak dlouho jí trvalo, než usnula.</p>
<p>To je jedno.</p>
<p>Odhodila přikrývky, zamířila do koupelny a začala se sprchovat. Zatímco pára stoupala a houstla, zavřela dveře koupelny, stáhla si tričko a…</p>
<p>Jane se zamračila, když ucítila mezi nohama vlhkost. Rychle v duchu počítala dny a usoudila, že má nějak nepravidelnou periodu…</p>
<p>Nebyla to perioda. Měla sex.</p>
<p>Ledový šok vystřídal horko z páry. Ach, bože… co to udělala. <emphasis>Co </emphasis>to udělala?</p>
<p>Jane se otočila na patě, i když neměla kam jít – jen si přitiskla dlaň na ústa.</p>
<p>Na zrcadle odhalila pára nápis: <emphasis>Miluji tě, Jane.</emphasis></p>
<p>Klopýtavě couvla, až vrazila do dveří.</p>
<p><emphasis>Sakra. </emphasis>Vyspala se s Mannym Manellem. A vůbec nic si z toho nepamatuje.</p><empty-line /><p>Phury usedl ve Wrathově pracovně, tentokrát do jemně bledě modrého ušáku u krbu. Vlasy měl ještě mokré ze sprchy a v ruce držel šálek kávy.</p>
<p>Potřeboval cigaretu.</p>
<p>Když se dovnitř nahrnul zbytek Bratrstva, pohlédl na Wratha. „Nevadí, když si zapálím?“</p>
<p>Král zavrtěl hlavou. „Považoval bych to za službu veřejnosti. Všichni dneska potřebujeme vzpružit.“</p>
<p>Bože, to tedy byla pravda. Všichni byli rozhození. Zsadist se ošíval u knihovny. Butch se rozptyloval počítačem, který měl na klíně. Wrath vypadal vyčerpaně za horou papírů k vyřízení. Rhage přecházel po místnosti, neschopen se uvelebit – jasná známka, že během nočních hodin nenalezl příležitost k boji.</p>
<p>A Vishous… Vishous byl na tom nejhůř. Stoupl si ke dveřím a zíral do prázdna. Dříve chladný, teď ledový, odpadní otvor v místnosti. Sakra, byl ještě zasmušilejší než včera v noci.</p>
<p>Když si Phury zapálil, uvažoval o Jane a Vishousovi a lenivě se v duchu ptal, jaký asi spolu měli sex. Představoval si, že si už sice zařádili mockrát, ale v jejich spojení musí být i líbezné chvilky.</p>
<p>Jo, nic jako to, co prožil na toaletě. S tou prostitutkou.</p>
<p>Hrábl si volnou rukou do vlasů. Jsi ještě panic, když jsi byl v ženské, ale nedokončils to? Nebyl si jist. Ať tak nebo tak, nikoho se ptát nehodlal. Všechno to bylo prostě příliš ožehavé.</p>
<p>Páni, doufal, že když s nějakou bude, pomůže mu to jít dál, ale nepovedlo se. Cítil se ještě víc v pasti, obzvlášť když to první, co udělal, jakmile vstoupil do dveří paláce, byla myšlenka na Bellu: modlil se, aby ho nepřistihla, jak se vrací a páchne tou lidskou ženou.</p>
<p>Odstup bude evidentně vyžadovat něco jiného.</p>
<p>Ledaže… Sakra, možná prostě vyžaduje jen odstup. Patrně by se měl odstěhovat z domu.</p>
<p>„Pojďme na to,“ řekl Wrath a zahájil schůzi. V rychlém sledu prošel několik problémů, týkajících se <emphasis>glymery: </emphasis>pak Rhage, Butch a Zsadist podali hlášení o událostech v terénu. Jichž nebylo mnoho. Zabijáci byli poslední dobou relativně v klidu, nejspíš proto, že <emphasis>vůdce bezduchých</emphasis> zahynul asi před dvěma týdny rukou poldy. To bylo typické. Každý posun ve vedení Vyhlazovací společnosti měl zpravidla za následek jakýsi útlum války, ačkoliv to nikdy nevydrželo dlouho.</p>
<p>Když si Phury zapaloval druhou, Wrath si odkašlal. „Teď… ten obřad s Primalem.“</p>
<p>Phury silně natáhl a Vishous zvedl diamantové oči. Sakra… Vypadal, jako by za poslední týden zestárl o sto padesát let, pleť měl nažloutlou, obočí stažené, rty sevřené. Nikdy nebyl zrovna rozverný, ale teď vypadal k smrti utahaně.</p>
<p>„Co je s ním,“ zabručel Vishous.</p>
<p>„Budu tam.“ Wrath se ohlédl. „Phury, ty taky. Vyrazíme dneska o půlnoci, platí?“</p>
<p>Phury kývl, pak se vzchopil, protože to vypadalo, že Vishous chce něco říct. Bratrovo tělo se napjalo, očima těkal kolem, čelist se mu pohybovala… ale pak z jeho úst nic nevyšlo.</p>
<p>Phury vyfoukl kouř a zadusil nedopalek v křišťálovém popelníku. Bylo to surové, sledovat, jak bratr krvácí, vědět, že trpí, a přitom s tím nemoct nic dělat…</p>
<p>Ztuhl, zaplavil ho prazvláštní klid, takový, který nemá nic společného s rudým kouřem.</p>
<p>„Kristepane,“ promnul si Wrath oči. „Vypadněte odtud, všichni. Jděte se uklidnit. Všichni ztrácíme nervy…“</p>
<p>Phury promluvil. „Vishousi, nebýt té blbosti s Primalem, byl bys s Jane, že jo?“</p>
<p>Vishousovy diamantové oči se na něj upřely a přimhouřily se, až z nich zbyly jen štěrbinky. „Co to má, sakra, s čím společného?“</p>
<p>„Byl bys s ní.“ Phury pohlédl na Wratha. „A ty bys ho nechal, je to tak? Chci říct, vím, že ona je člověk, ale Mary jsi dovolil…“</p>
<p>Vishous ho přerušil a jeho hlas byl stejně tvrdý jako jeho pohled, jako by nemohl uvěřit, že je Phury tak bezohledný. „Nemůže to být. Tak toho, hergot, nech.“</p>
<p>„Ale… může.“</p>
<p>Vishousovy oči zaplály bílou zuřivostí. „Bez urážky, ale melu z posledního. Kdybys teď vycouval, udělal bys <emphasis>fakt </emphasis>dobře.“</p>
<p>Rhage se kradmo přesunul vedle Vishouse, zatímco Zsadist si přišel stoupnout po bok Phurymu.</p>
<p>Wrath vstal. „Co kdybychom toho nechali.“</p>
<p>„Ne, vyslechněte mě.“ Phury vstal z křesla. „Stvořitelka chce muže z Bratrstva, je to tak? Pro účely zachování rasy, je to tak? Proč to musíš být ty?“</p>
<p>„Kdo jiný by to měl být?“ zavrčel Vishous a sklonil se do útočného postoje.</p>
<p>„Proč ne… já?“</p>
<p>V tichu, jež následovalo, by mohl pod Wrathovým psacím stolem klidně vybuchnout granát, a nikdo by si toho nevšiml: Bratrstvo na něj jen zíralo, jako by mu vyrašily na hlavě rohy.</p>
<p>„No, proč ne já? Potřebuje jen DNA, ne? Takže by na to měl stačit kdokoli, kdo je bratr. Můj rodokmen je dobrý. Moje krev je silná. Proč bych to nemohl být já?“</p>
<p>Zsadist vydechl: „Panebože.“</p>
<p>„<emphasis>Neexistuje </emphasis>důvod, proč bych nemohl být Primalem.“</p>
<p>Vishouse opustila veškerá agresivita, zbyl mu jen výraz, jako by ho někdo praštil do zátylku pánví. „Proč bys to dělal?“</p>
<p>„Jsi můj bratr. Jestliže můžu napravit něco, co je špatně, proč bych to neudělal? Neexistuje žena, o kterou bych stál.“ Protože se mu stáhlo hrdlo, začal si ho masírovat. „Jsi syn Stvořitelky, je to tak? Takže bys jí mohl navrhnout výměnu. Kohokoli jiného by patrně zabila, ale tebe ne. Mohl bys jí to možná prostě i jen oznámit jako hotovou věc.“ Spustil ruku. „A mohl bys ji ujistit, že se na to hodím líp, protože nejsem do nikoho zamilovaný.“</p>
<p>Vishousovy diamantové oči se nespouštěly z Phuryho tváře. „Je to špatné.“</p>
<p>„Celá ta věc je špatná. Ale to není relevantní, že?“ Phury pohlédl přes jemný francouzský psací stůl, střetl se s očima krále. „Wrathe, co říkáš ty?“</p>
<p>„Sakra,“ zněla odpověď.</p>
<p>„Správná volba slov, můj pane, ale není to tak docela odpověď.“</p>
<p>Wrathův hlas zněl tlumeně. „To nemůžeš myslet vážně…“</p>
<p>„Musím si vynahradit dvě století celibátu. Existuje lepší způsob, jak otupit hrany?“ Měl to být vtip, jenomže nikdo se nezasmál. „No tak, kdo jiný by to mohl udělat? Všichni jste zadaní. Jediným dalším možným kandidátem by byl John Matthew, vzhledem k Dariovu rodokmenu, ale John není členem Bratrstva a kdoví, jestli někdy bude.“</p>
<p>„Ne.“ Zsadist zavrtěl hlavou. „Ne… Tohle tě zabije.“</p>
<p>„Kdybych se usouložil k smrti, tak možná jo. Ale jinak se mi nic nestane.“</p>
<p>„Nebudeš mít vůbec žádný život, jestli to uděláš.“</p>
<p>„Ovšemže budu.“ Phury přesně věděl, kam Zsadist míří, takže naschvál přesunul pozornost zpátky k Wrathovi. „Dovolíš Vishousovi mít Jane, viď? Jestli to udělám, dovolíš jim být spolu.“</p>
<p>Tohle nebylo jen tak, samozřejmě. Protože králi se nedávají rozkazy, zakazuje to zvyk i zákon – a také by vám nakopal zadek, až byste přeletěli celý stát New York. Momentálně si však Phury s protokolem velké starosti nedělal.</p>
<p>Wrath vsunul ruku pod sluneční brýle a znovu si promnul oči. Pak dlouze vydechl. „Jestli někdo dokáže zvládnout bezpečnostní rizika, vyplývající ze vztahu s člověkem, bude to V, takže… Jo, zabte mě, ale dovolil bych to.“</p>
<p>„Pak mi tedy umožníš nastoupit na jeho místo. A on půjde za Stvořitelkou.“</p>
<p>Stojací hodiny v rohu pracovny začaly odbíjet, pravidelné cinkání znělo jako tep srdce. Když přestaly zvonit, všichni pohlédli na Wratha.</p>
<p>Po chvilce král řekl: „Tak budiž.“</p>
<p>Zsadist zaklel. Butch tlumeně hvízdl. Rhage se zakousl do lízátka.</p>
<p>„Tak fajn,“ broukl Phury.</p>
<p><emphasis>Do horoucích pekel, co jsem to právě udělal?</emphasis></p>
<p>Všichni ostatní si zjevně mysleli víceméně totéž, protože se nikdo nepohnul a nikdo nepronesl ani slovo.</p>
<p>Mlčení nakonec prolomil Vishous… a překonal rozměry pracovny jako blesk. Phury ani nevěděl, co ho zasáhlo. V jednom okamžiku se chystal zapálit si další cigaretu: v příští vteřině byl u něj Vishous, objal ho mohutnými pažemi a stiskl ho, až Phury ztratil dech.</p>
<p>„Děkuju ti,“ řekl Vishous chraplavě. „Děkuju ti. I kdyby to nedovolila, děkuju ti, můj bratře.“</p><empty-line /><p><strong>Kapitola třicátá devátá</strong></p>
<p>„T</p>
<p>y se mi vyhýbáš, Jane.“</p>
<p>Jane vzhlédla od počítače. Manello se tyčil před jejím psacím stolem jako hora, ruce v bok, oči přimhouřené, nebylo před ním kam utéct. Páni, její kancelář byla dost prostorná, ale v jeho přítomnosti působila stísněně jako králíkárna.</p>
<p>„Nevyhýbám se ti. Doháním, co jsem za víkend zameškala.“</p>
<p>„Kecy.“ Založil si paže na hrudi. „Jsou čtyři odpoledne, a touhle dobou už jsme spolu obyčejně nejmíň dvakrát jedli. Co se děje?“</p>
<p>Opřela se v křesle dozadu. Lhaní jí nešlo, ale byla to dovednost, kterou se hromsky snažila zdokonalit.</p>
<p>„Pořád ještě je mi dost mizerně, Manello, a práce mám nad hlavu.“ Tak jo, nic z toho není lež. Ale říkala to jen, aby zakamuflovala nevyřčené.</p>
<p>Nastala dlouhá pauza. „Jde o včerejší večer?“</p>
<p>Trhla sebou a vzdala to. „Hm, poslouchej, ta věc, Manny… Promiň. Nic takového už s tebou nemůžu dělat. Myslím, že jsi ohromný, vážně si to myslím. Ale já…“ Větu nedokončila.</p>
<p>Měla nutkání říci něco v tom smyslu, že je zamilovaná do někoho jiného, ale to bylo absurdní. Nikoho nemá.</p>
<p>„Je to kvůli oddělení?“ zeptal se.</p>
<p>Ne, jen jí to jaksi <emphasis>nepřipadalo </emphasis>správné. „Víš, že se to nepatří, i kdybychom to udrželi v tichosti.“</p>
<p>„A jestli odejdeš? Co potom?“</p>
<p>Zavrtěla hlavou. „Ne. Já prostě… nemůžu. Neměla jsem s tebou včera v noci spát.“</p>
<p>Jeho obočí vystřelilo vzhůru. „Prosím?“</p>
<p>„Já prostě nemyslím…“</p>
<p>„Počkej moment. Kde jsi přišla na to, že jsme spolu spali?“</p>
<p>„Já… já jsem předpokládala, že ano.“</p>
<p>„Políbil jsem tě. Bylo to trapné. Odešel jsem. Žádný sex. Co tě vede k myšlence, že byl?“</p>
<p><emphasis>Ježíši Kriste… </emphasis>Jane máchla roztřesenou rukou. „Nejspíš sny. Opravdu živé sny. Hm… Omluvíš mě?“</p>
<p>„Jane, co se to děje?“ Obešel stůl. „Vypadáš vyděšeně.“</p>
<p>Zírala na něj a věděla, že má v očích zoufalý strach, ale nedokázala ho skrývat. „Myslím… myslím, že je docela možné, že přicházím o rozum. Myslím to vážně, Manny. Řeč je o schizofrenii. Halucinace a zkreslená realita a… výpadky paměti.“</p>
<p>Ačkoliv skutečnost, že v noci měla sex, <emphasis>nebyla </emphasis>hříčka její představivosti. Krucinál… nebo snad byla?</p>
<p>Manny se sklonil a položil jí ruce na ramena. Tlumeným hlasem řekl: „Najdeme někoho, za kým bys šla. Postaráme se o to.“</p>
<p>„Bojím se.“</p>
<p>Manny ji vzal za ruce, zvedl ji a pevně k sobě přitiskl. „Jsem tu pro tebe.“</p>
<p>Silně opětovala jeho objetí a řekla: „Bylo by dobré tě milovat, Manello. Vážně bylo.“</p>
<p>„Já vím.“</p>
<p>Zasmála se, přidušený zvuk zanikl v ohybu jeho šíje. „Tak arogantní.“</p>
<p>„Spíš správné.“</p>
<p>Odtáhl se a položil jí dlaň na tvář, jeho tmavě hnědé oči hleděly vážně. „Hrozně nerad to říkám… ale nechci tě vidět na sále, Jane. Ne když máš zrovna problémy s hlavou.“</p>
<p>První popud jí velel hádat se s ním, ale pak vydechla. „Co řekneme lidem?“</p>
<p>„Přijde na to, jak dlouho to potrvá. Momentálně? Máš chřipku.“ Zastrčil jí pramínek vlasů za ucho. „Plán je následující. Promluvíš si s jedním mým přítelem, který je psychiatr. Pracuje v Kalifornii, takže se to nikdo nedozví, a já mu hned zavolám. Naplánuju ti taky magnetickou rezonanci. Dáme ji udělat po pracovní době, na druhém konci města v Imaging Associates. Nikdo nic nezjistí.“</p>
<p>Když se Manello otočil k odchodu, měl v očích zoufalství, a když se nad situací zamyslela, projela jí hlavou prapodivná vzpomínka.</p>
<p>Před třemi nebo čtyřmi lety jednou odcházela z nemocnice pozdě večer s pocitem znepokojení. Něco, jakýsi niterný instinkt jí sděloval, že tu má zůstat a přespat na pohovce ve své kanceláři, ale přičítala to skutečnosti, že bylo ošklivé počasí. Kvůli studenému, mrznoucímu dešti, který trval už několik hodin, se Caldwell proměnil víceméně v kluziště. Proč by se někomu chtělo ven, do takové psoty?</p>
<p>Vtíravý pocit však neustával. Celou cestu do parkovací garáže bojovala s hlasem ve své hlavě, až nakonec, když strkala klíček do zapalování, přišla vidina. Ta zatracená vidina byla tak jasná, jako by k události už došlo a ona si ji vybavovala v paměti: viděla, jak svírá rukama volant, zatímco pár reflektorů svými světly protíná přední sklo auta. Pocítila palčivou bolest z nárazu, trhavé víření, jak se její auto otáčelo, pálení v plicích, jak křičela.</p>
<p>Vyděšeně, ale odhodlaně vyjela pomalu do mrznoucího deště. Defenzivní řízení. Hleděla na všechna ostatní auta jako na potenciální viníky srážky, a kdyby to šlo, byla by jela raději po chodníku než po vozovce.</p>
<p>V polovině cesty domů zastavila na semaforu a modlila se, aby do ní nikdo nevrazil.</p>
<p>Jako by to však bylo předem dáno osudem, dojelo k ní zezadu nějaké auto a dostalo smyk. Svírala volant a vzhlédla do zpětného zrcátka… a sledovala, jak se k ní blíží světla reflektorů.</p>
<p>Auto ji úplně minulo.</p>
<p>Když nabyla jistoty, že se nikomu nic nestalo, Jane se v duchu zasmála, zhluboka se nadechla a zamířila domů. Cestou uvažovala nad tím, jak mozek extrahuje podněty z okolí a dělá ukvapené závěry, jak velice lze zaměnit myšlenky a obavy za jakousi předtuchu, jak se novinové zprávy o špatné situaci na silnicích mohou pomíchat a vést k…</p>
<p>Instalatérská dodávka do ní čelně narazila asi pět kilometrů od jejího domu. Když zahýbala za roh a uviděla ta světla ve svém pruhu, jediné, co ji napadlo, bylo – sakra, přece jen jsem měla pravdu. Skončila se zlomenou klíční kostí a odepsaným autem. Instalatérovi a jeho dodávce se chválabohu nic nestalo, ale ona celé týdny nemohla na sál.</p>
<p>Takže… když sledovala, jak Manello opouští její kancelář, věděla, co se stane, a viděla to všechno stejně jasně jako obrysy té vidiny autonehody tenkrát: nezměnitelně jako barvu svých očí. Nepopiratelně jako plynutí času. Nezastavitelně, jako byla nezastavitelná instalatérská dodávka, řítící se smykem po černém ledu.</p>
<p>„Má kariéra skončila,“ zašeptala mrtvým hlasem. „Jsem hotová.“</p><empty-line /><p>Vishous poklekl u svého lůžka, zavěsil si kolem krku náhrdelník z černých perel a zavřel oči. Když se v myšlenkách vztáhl na Druhou stranu, naschvál myslel na Jane. Stvořitelka může klidně vědět, o co tady jde.</p>
<p>Chvíli trvalo, než se dočkal reakce ze strany své matky, ale pak cestoval vzduchoprázdnem do nadčasové říše, kde se zhmotnil na bílém nádvoří.</p>
<p>Stvořitelka stála před svým stromem plným ptáků a jednoho z nich, jakousi broskvově zbarvenou pěnkavku, měla v ruce. Protože kápě jejího černého roucha byla spuštěná, viděl Vishous její přízračnou tvář a žasl nad tím, jak láskyplně hledí na tvorečka ve své zářící ruce. Tolik lásky, říkal si.</p>
<p>Nikdy by nepředpokládal, že ji v sobě jeho matka má.</p>
<p>Promluvila první. „Ovšemže miluji své ptáčky. Je to má útěcha, když jsem v nesnázích, má největší radost, když jsem veselá. Sladká melodie jejich písní mě povznáší, když mě nepovznese nic jiného,“ ohlédla se. „Ta lékařka, ano?“</p>
<p>„Jo,“ řekl a vzmužil se.</p>
<p><emphasis>Sakra</emphasis>. Byla úplně zticha. Očekával její hněv. Připravoval se k bitvě. Místo toho? Nic než klid.</p>
<p>Což před bouří bývá, že ano.</p>
<p>Stvořitelka foukla na ptáčka a ten v odpověď zavrkal a roztáhl blaženě křidélka. „Smím předpokládat, že odmítnu-li zastoupení, nezúčastníš se obřadu?“</p>
<p>Mluvit ho ničilo. Zabíjelo ho to. „Dal jsem slovo. Takže se ho zúčastním.“</p>
<p>„Vskutku? Překvapuješ mě.“</p>
<p>Stvořitelka vrátila ptáčka na strom a přitom zahvízdala ptačí volání. Představoval si, že kdyby se ten zvuk přeložil, vyšlo by z toho něco jako <emphasis>Miluju tě</emphasis>. Pták odpověděl podobně.</p>
<p>„Tihle ptáci,“ řekla jeho matka podivně odtažitým hlasem, „jsou opravdu má jediná radost. Víš proč?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Nic ode mě nežádají, a dávají mnoho.“</p>
<p>Otočila se k němu a svým hlubokým hlasem řekla: „Dnes je den tvého zrození, Vishousi, synu Bloodletterův. Dobře sis to načasoval.“</p>
<p><emphasis>Hm, vlastně ani ne. </emphasis>Ježíši, zapomněl, jaký je dnes den. „Já…“</p>
<p>„A protože jsem tě tohoto dne před třemi sty a třemi roky přivedla na svět, jsem naladěna na to, abych ti poskytla službu, kterou požaduješ, a také tu, jež dosud zůstala nevyřčena, byť je zřejmá jako vycházející měsíc na jasné obloze.“</p>
<p>Vishousovi zaplály oči. Naděje, nebezpečná emoce i v časech nejpříznivějších, mu zahořela v hrudi jiskřičkou tepla. Ptáci v pozadí vesele švitořili a zpívali, jako by se těšili na jeho štěstí.</p>
<p>„Vishousi, synu Bloodletterův, dám ti dvě věci, po kterých nejvíc toužíš. Dovolím, aby tě při obřadu zastoupil tvůj bratr Phury. Bude skvělým Primalem, vlídný a laskavý k Vyvoleným a současně poskytne druhu dobrou pokrevní linii.“</p>
<p>Vishous zavřel oči, úleva ho zaplavila tak obrovskou vlnou, až se zakymácel. „Děkuji…“ zašeptal, vědom si, že to říká spíše změně kurzu svého osudu než jí, i když ona ten osud řídila.</p>
<p>„Tvá vděčnost je na místě.“ Matčin hlas byl zcela klidný. „A pro mě také zvláštní. Ale na druhé straně, dary jsou jako krása, že ano. Svou cenu nalézají v oku příjemce, ne v rukou dárce. O tom už jsem se poučila.“</p>
<p>Vishous na ni pohlédl a snažil se neztratit nit. „Bude chtít bojovat. Můj bratr – bude chtít bojovat a žít na naší straně.“ Protože Phury za žádnou cenu nebude schopen zvládnout, že už by nikdy neuviděl Bellu.</p>
<p>„A já to dovolím. Alespoň dokud se řady Bratrstva nerozrostou.“</p>
<p>Stvořitelka zvedla zářící ruce ke kápi svého roucha a zakryla si jí tvář. Pak nehlučně odplula nad mramorem k malým bílým dveřím, které vždycky považoval za vchod do jejích osobních komnat.</p>
<p>„Kdyby ses neurazila,“ zavolal. „Ta druhá laskavost?“</p>
<p>Zastavila se u malého portálu. Aniž by se k němu otočila, řekla: „Zříkám se tě jako svého syna. Jsi volný a já také. Žij blaze, válečníku.“</p>
<p>Prošla dveřmi a zavřela je za sebou, panel pevně zapadl a pak se zamkl. Po jejím odchodu ptáci umlkli, jako by její přítomnost byla kouzlem, které spouští jejich zpěv.</p>
<p>Vishous stál na nádvoří a naslouchal tichému, cinkavému zurčení fontány.</p>
<p>Měl matku celých šest dní.</p>
<p>Nemohl tvrdit, že mu chybí. Ani že je vděčný, když mu vrátila jeho život. Koneckonců, to ona se pokusila všechno mu vzít.</p>
<p>Když se přenesl zpátky do sídla, aby o tom podal hlášení, svitlo mu, že i kdyby matka řekla ne, stejně by dal Jane přednost před Stvořitelkou. Bez ohledu na to, co by ho to stálo.</p>
<p>A Stvořitelka to věděla celou dobu. A právě proto ho zapudila.</p>
<p>To je jedno. Vlastně mu záleželo jen na tom, aby se dostal k Jane. Věci vypadaly nadějně, ale ještě nebyl z lesa venku. Ještě pořád by koneckonců mohla říci ne. Klidně by si mohla zvolit raději život, který zná, než nebezpečnou poloexistenci s upírem.</p>
<p>Ale celou bytostí toužil po tom, aby si vybrala jeho.</p>
<p>Vishous se zjevil ve své ložnici a myslel na to, jaké to bylo předchozí noci s Jane… když vtom mu svitlo, že se dopustil neodpustitelného: vyvrcholil v jejím nitru. <emphasis>Krucinál. </emphasis>Byl tak bez sebe, až zapomněl, že po sobě něco zanechal. Touhle dobou už musí být úplně šílená.</p>
<p>Je hrozný. Bezohledný, sobecký.</p>
<p>A to si opravdu myslel, že jí má co nabídnout?</p><empty-line /><p><strong>Kapitola čtyřicátá</strong></p>
<p>K</p>
<p>dyž nastala noc, oblékl se Phury do bílého hedvábí k Primalovu obřadu. Ani ho na kůži necítil, a to ne proto, že látka byla tak velice jemná. Poslední dvě hodiny bez ustání kouřil, takže byl víceméně otupělý.</p>
<p>Ačkoliv ne tak, aby přesně nevěděl, kdo přichází, když se ozvalo zaklepání na dveře.</p>
<p>„Pojď dál,“ řekl, aniž by se odvrátil od zrcadla nad svým prádelníkem. „A jak to, že nejsi v posteli?“</p>
<p>Bella se zasmála. Nebo to byl možná vzlyk. „Hodinu denně, nezapomínej. Zbývá mi ještě dvaapadesát minut.“</p>
<p>Zvedl zlatý Primalův medailon a zavěsil si ho kolem krku. Jeho tíže se mu usadila na hrudi, jako by mu někdo položil mezi prsní svaly dlaň a opřel se o ni. Pevně.</p>
<p>„Víš to jistě?“ zašeptala.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Zsadist jde nejspíš s tebou?“</p>
<p>„Je to můj svědek.“ Phury zadusil nedopalek. Vybral si další smotek. Zapálil.</p>
<p>„Kdy se vrátíš?“</p>
<p>Zavrtěl hlavou a vyfoukl kouř. „Primal žije na Druhé straně.“</p>
<p>„Vishous tam žít neměl.“</p>
<p>„Zvláštní uspořádání. Pořád ještě budu bojovat, ale bydlet chci tam.“</p>
<p>Když se zajíkla, zadíval se na svůj odraz v prastarém skle zrcadla. Vlasy měl vlhké a na koncích zacuchané, chopil se tedy kartáče a začal je rozčesávat.</p>
<p>„Phury, co to… Nemůžeš jít na obřad plešatý… <emphasis>Nech toho. </emphasis>Bože, vyrveš si vlasy.“ Přistoupila k němu zezadu, vzala mu kartáč z ruky a ukázala na lenošku u okna. „Sedni si. Já to udělám.“</p>
<p>„Ne, díky. Dokážu…“</p>
<p>„Jsi na sebe moc tvrdý. Tak dělej.“ Postrčila ho. „Nech to na mně.“</p>
<p>Bez jediného dobrého důvodu – a ze spousty špatných – šel a sedl si, zkřížil paže na hrudi a vzchopil se. Bella začala od dolního okraje hřívy, kartáč pročesával nejprve konečky, pak postupoval vzhůru, až cítil, že mu spočinul na temeni a zvolna projížděl po celé délce vlasů. Její volná dlaň jeho tahy sledovala, uhlazovala, konejšila. Zvuk štětin, projíždějících vlasy, tah na čele a její vůně v nose, to vše byly hořkosladké rozkoše, které ho zbavovaly obranyschopnosti.</p>
<p>Řasy měl slepené slzami. Bylo tak kruté setkat se s ní, vidět to, po čem touží, ale nikdy to nebude mít. Ačkoliv to je vhodné, že ano: vždycky žil život, kde byly věci mimo dosah. Nejprve celá desetiletí pátral po svém dvojčeti, cítil, že Zsadist někde na světě žije, ale nebyl schopen ho zachránit. Pak bratra osvobodil, načež zjistil, že je stále daleko mimo jeho dosah. Století, jež následovalo po jejich úniku od Zsadistovy paní, bylo zas jiné peklo, v němž pořád čekal, až Zsadistovi přeskočí v hlavě, vměšoval se do bratrova konání a bál se, kdy začne příští dějství dramatu.</p>
<p>Pak přišla Bella a oni se do ní oba zamilovali.</p>
<p>Bella byla stará trýzeň v novém rouše. Protože jeho osudem bylo toužení, nahlížení zvenčí, pozorování ohně, k němuž se nikdy nedostane tak blízko, aby se jím zahřál.</p>
<p>„Vrátíš se někdy?“ zeptala se.</p>
<p>„Nevím.“</p>
<p>Kartáč se zastavil. „Možná ji budeš mít rád.“</p>
<p>„Možná. Ještě nepřestávej. Prosím… ještě ne.“</p>
<p>Phury si promnul oči a kartáč se dal znovu do pohybu. Tahle tichá chvíle byla jejich loučení, a ona to věděla. Také plakala. Cítil ve vzduchu svěží déšť.</p>
<p>Jenomže neplakala ze stejného důvodu jako on. Pláče, protože ho lituje a soucítí s jeho budoucností, ne protože ho miluje a srdce jí puká při pomyšlení, že už ho nikdy víckrát neuvidí. Bude se jí po něm stýskat, ano. Bude o něj mít starost, jistě. Ale nebude po něm toužit. Nikdy netoužila.</p>
<p>A tohle všechno by mělo uzavřít kruh a přimět ho, aby se přestal chovat jako slečinka, ale nešlo to. Byl otrokem svého smutku.</p>
<p>Na Druhé straně se samozřejmě setká se Zsadistem. Ale ona… Neuměl si představit, že by ho přišla navštívit. A vlastně by se to ani nepatřilo, protože on bude Primalem, a nepatřilo by se, aby přijímal soukromé návštěvy ženy zvenčí – i když je to <emphasis>shellan </emphasis>jeho dvojčete. Monogamie s jeho Vyvolenou je však součástí smlouvy a povinností Primala je dodržovat dekorum.</p>
<p>Pak mu svitlo. Dítě. Nikdy neuvidí její a Zsadistovo dítě. Leda snad na obrázku.</p>
<p>Kartáč zajel pod vlasy a přejel mu po zátylku. Zavřel oči a oddal se rytmickému tahání a uvolňování na své hlavě.</p>
<p>„Chci, aby ses zamiloval,“ řekla.</p>
<p><emphasis>Jsem zamilovaný. </emphasis>„To je v pořádku.“</p>
<p>Přestala a stoupla si před něj. „Chci, abys někoho miloval doopravdy. Ne tak, jak si myslíš, že miluješ mě.“</p>
<p>Zamračil se. „Bez urážky, ale ty nemůžeš vědět, co já…“</p>
<p>„Phury, ty mě vlastně nemiluješ…“</p>
<p>Vstal a zadíval se jí do očí. „Prosím, prokaž mi tu službu a nedomnívej se, že se vyznáš v mých emocích líp než já.“</p>
<p>„Nikdy jsi nebyl s ženou.“</p>
<p>„Včera v noci byl.“</p>
<p>To ji na chvilku umlčelo. Pak řekla: „Snad ne v klubu. Prosím, ne v…“</p>
<p>„A navíc vzadu na toaletě. A navíc to bylo dobré. Ale na druhé straně, byla to profesionálka.“ Fajn, teď se chová jako úplný hajzl.</p>
<p>„Phury… to ne.“</p>
<p>„Můžeš mi vrátit ten kartáč? Myslím, že vlasy už jsou dobré.“</p>
<p>„Phury…“</p>
<p>„Ten kartáč. Prosím.“</p>
<p>Po chvilce, která byla dlouhá jako století, mu tu věc podala. Když po ní sáhl, byli na pouhý okamžik propojeni dřevěnou rukojetí, pak Bella spustila ruku.</p>
<p>„Zasloužíš si něco lepšího,“ zašeptala. „Jsi lepší.“</p>
<p>„Ne, nejsem.“ Ach, musí se zbavit jejího zdrceného výrazu. „Nesmíš ve mně vidět prince jen proto, že mě lituješ, Bello.“</p>
<p>„Tohle je sebedestruktivní. Tohle všechno.“</p>
<p>„To sotva.“ Přistoupil k sekretáři, vzal si cigaretu a natáhl z ní. „Chci to.“</p>
<p>„Chceš? Proto kouříš celé odpoledne jednu od druhé? Páchne to po celém sídle.“</p>
<p>„Kouřím, protože jsem závislý. Jsem drogový závislák s chabou vůlí, Bello, co byl včera v noci s kurvou na veřejném místě. Měla bys mě odsuzovat, ne litovat.“</p>
<p>Zavrtěla hlavou. „Nesnaž se vypadat přede mnou ošklivě. To se nepovede. Jsi charakterní muž…“</p>
<p>„Proboha…“</p>
<p>„…který pro své bratry obětoval mnoho. Patrně až moc.“</p>
<p>„Bello, nech toho.“</p>
<p>„Muž, který obětoval nohu, aby zachránil své dvojče. Který udatně bojoval za svou rasu. Který se vzdává budoucnosti pro štěstí svého bratra. Který už nemůže být o moc ušlechtilejší.“ Oči měla pevné jako skála, když je k němu pozvedla. „Neříkej mi, co jsi zač. Vidím tě jasněji než ty sám sebe.“</p>
<p>Přecházel po místnosti, až se ocitl znovu před prádelníkem. Doufal, že na Druhé straně nejsou žádná zrcadla. Nenáviděl svůj obraz. Odjakživa.</p>
<p>„Phury…“</p>
<p>„Jdi,“ řekl chraplavě. „Prosím, prostě jdi.“ Když neodešla, otočil se. „Proboha, nenuť mě, abych se před tebou sesypal. Momentálně potřebuju svou hrdost. Je to to jediné, co mě drží na nohou.“</p>
<p>Položila si ruku na ústa a rychle zamrkala. Pak se napřímila a odříkala Starou řečí: <emphasis>„Štěstí tě provázej,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Phury, synu Ahgonyho. Kéž tvé kroky kráčejí po rovné</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>cestě</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>noc vlídně doléhá na tvá bedra.“</emphasis></p>
<p>Uklonil se. <emphasis>„To přeji</emphasis><emphasis> i</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>já tobě, Bello, milovaná </emphasis>nallo <emphasis>mého pokrevního bratra Zsadista.“</emphasis></p>
<p>Když se za ní dveře zavřely, Phury klesl na postel a přiložil cigaretu ke rtům. Když se rozhlédl po místnosti, kde bydlel od té doby, co se Bratrstvo nastěhovalo do sídla, uvědomoval si, že to není jeho domov. Je to jen pokoj pro hosty… Čtyři stěny s pěknými olejomalbami, kvalitním kobercem a závěsy bohatými jako plesová toaleta ženy.</p>
<p>Bylo by hezké mít domov.</p>
<p>Nikdy žádný neměl. Když Zsadista jako nemluvně unesli, jejich <emphasis>mahmen </emphasis>se zavřela v podzemí a otec se vydal na lov chůvy, která ukradla Zsadista. Phury vyrůstal mezi pohyblivými, dýchajícími stíny domácnosti. Všichni, dokonce i <emphasis>doggenové</emphasis>, si počínali jako automaty. Neexistoval smích. Ani štěstí. Ani kalendář obřadů.</p>
<p>Ani objetí.</p>
<p>Phury se naučil být zticha a nepřekážet. Koneckonců, nic laskavějšího nemohl udělat. Byl replikou toho, co bylo ztraceno, připomínkou zoufalství, které měli všichni v mysli. Zvykl si nosit klobouky, aby si zakryl tvář, a chodil šouravě, krčil se, aby byl menší, méně viditelný.</p>
<p>Jakmile prošel proměnou, odešel hledat své dvojče. Nikdo ho nevyprovázel. Nebylo žádné loučení. Zsadistovo zmizení vypotřebovalo veškerou schopnost domácnosti někoho postrádat, takže na Phuryho už nic nezbylo.</p>
<p>Což bylo vlastně dobře. Všechno se tím usnadnilo.</p>
<p>Asi deset let nato se od vzdáleného příbuzného dozvěděl, že matka ve spánku zemřela. Okamžitě se vrátil domů, ale pohřeb už uspořádali bez něj. Otec zemřel asi osm let nato. Tentokrát to Phury na pohřeb stihl a strávil svou poslední noc v rodinném domě. Potom se nemovitost prodala, <emphasis>doggenové </emphasis>se rozešli a bylo to, jako by jeho rodiče nikdy neexistovali.</p>
<p>Jeho nynější nezakořeněnost nebyla nic nového. Cítil ji od první chvíle, kdy si jako dítě začal uvědomovat sebe a své okolí. Byl věčný tulák a Druhá strana mu základnu neposkytne. Nemůže ji učinit svým domovem, protože on nemůže mít domov bez svého dvojčete. Ani bez svých bratrů. Ani…</p>
<p>Zarazil se. Zakazoval si myslet na Bellu.</p>
<p>Vstal, ucítil, jak protéza nese jeho váhu, a pomyslel si, že je to ironie, když takovému nomádovi chybí jedna končetina.</p>
<p>Zamáčkl nedopalek, nastrkal si množství cigaret do kapsy a už byl skoro ze dveří, když se zastavil a otočil. Čtyřmi kroky se ocitl ve své šatně, tři cvaknutí zámku otevřela železné dveře, dvě ruce sáhly dovnitř. Vyjmuly jednu černou dýku.</p>
<p>Podržel zbraň v dlani, cítil dokonalou vyváženost a to, jak mu přesně padne do ruky, byla ukutá na míru jen pro něj. Vyrobil mu ji Vishous… Sakra, jak je to dlouho? Pětasedmdesát let… Jo, letos v létě už to bude sedmdesát šest let, co se přidal k Bratrstvu.</p>
<p>Zkoumal čepel na světle. Pětasedmdesát let zabíjela <emphasis>b</emphasis><emphasis>ezduché,</emphasis><emphasis> </emphasis>a<emphasis> </emphasis>na čepeli ani škrábanec. Vyndal druhou, kterou používal. Totéž. Vishous je mistr řemesla, to každopádně.</p>
<p>Hleděl na zbraně, potěžkával je a představoval si Vishouse, jak stojí dnes večer ve dveřích ložnice a vysvětluje, že Stvořitelka dovolí záměnu Primalů. V očích tohoto ledového bratra zářil život. Život a naděje a také zářivý cíl.</p>
<p>Phury zastrčil jednu dýku za saténový opasek a druhou vrátil do sejfu. Pak vykročil ke dveřím s páteří vyztuženou ocelí.</p>
<p>Láska stojí za oběť, říkal si, když vycházel ze svého pokoje. I když není tvoje.</p><empty-line /><p>V tom okamžiku se Vishous zhmotnil přes ulici od Janina bytu. Nesvítilo se u ní a on byl v pokušení do něj prostě jen tak vstoupit, ale zůstal ve stínu.</p>
<p>Krucinál, v hlavě měl zmatek. Cítil se pekelně provinile kvůli Phurymu. Víc než smrti se bál toho, co řekne Jane. Dělalo mu starosti, jak bude zvládat budoucnost s člověkem. Sakra, obával se dokonce i o tu ubohou Vyvolenou, co bude muset zastupovat ostatní své družky.</p>
<p>Podíval se na hodinky. Osm hodin. Jane bude brzy doma…</p>
<p>Dveře garáže u bytu vedle Janina se s kvílivým zvukem zvolna otevřely a vycouval z nich fakt prťavý minivan. Brzdy mu trochu zavrzaly, když dorazil na konec své příjezdové odbočky, pak řidič zařadil jedničku.</p>
<p>Vishous se zamračil, jeho instinkt zpozorněl bez zřejmého důvodu. Zavětřil, ale stál proti větru od vozidla a nemohl zachytit žádný pach.</p>
<p>Náramné, takže je navíc paranoidní – což se u něj poslední dobou projevovalo spolu s úzkostí z okolí a narcistním chováním a dávalo alespoň pro dnešní večer dohromady pěknou psychiatrickou diagnózu.</p>
<p>Znovu se podíval na hodinky. Uplynuly dvě minuty. <emphasis>Skvělé.</emphasis></p>
<p>Když mu zazvonil mobil, vzal ho s úlevou, protože potřeboval zabít čas. „To jsem rád, že jsi to ty, poldo.“</p>
<p>Butchův hlas zněl znepokojeně. „Jsi u ní?“</p>
<p>„Jo, ale ona není doma. Co se děje?“</p>
<p>„Něco se děje s tvými počítači.“</p>
<p>„Jako že?“</p>
<p>„Jeden z indikátorů, které jsi nastražil v nemocnici, se spustil. Někdo šel do zdravotního záznamu Michaela Klosnicka.“</p>
<p>„Nic se neděje.“</p>
<p>„Byl to šéf chirurgie Manello.“</p>
<p>Páni, Vishous nenáviděl už zvuk toho jména. „A?“</p>
<p>„Dneska hledal na svém počítači obrázky tvého srdce. Hledal ten soubor, který Phury naboural, když jsme tě evakuovali, nepochybně.“</p>
<p>„Zajímavé.“ Vishous se v duchu ptal, co asi upoutalo jeho pozornost… Že by snad nějaké sjetiny fotografií, na kterých bylo datum a čas? I když na nich nebylo uvedeno jméno pacienta, ten Manello je patrně dost chytrý, aby si to našel v záznamech z operačního sálu a spočítal si, koho měla Jane na stole. Na jednu stranu se celkem nic nedělo, protože podle zdravotních záznamů tento Michael Klosnick odešel po operaci domů na revers. Ale stejně…</p>
<p>„Myslím, že bych měl pana doktora navštívit.“</p>
<p>„Hm, jo. Hádám, že bychom to měli možná zadat jako subdodávku. Co kdybys to nechal vyřídit mě.“</p>
<p>„Protože nevíš, jak vymazat paměť, co?“</p>
<p>Nastala pauza. „Trhni si. Ale máš pravdu.“</p>
<p>„Je ten chlápek zrovna teď zalogovaný?“</p>
<p>„Jo, je ve své kanceláři.“</p>
<p>Je otrava provádět konfrontaci na veřejnosti, i když je po pracovní době, ale jen bůh ví, na co ještě by ten doktůrek mohl narazit.</p>
<p><emphasis>Kruci, </emphasis>pomyslel si Vishous. Vida, co může Jane nabídnout: Tajnosti. Lži. Nebezpečí. Je sobecký, sobecký darebák, a co hůř, ničí Phurymu život jen proto, aby ho mohl zničit i jí.</p>
<p>Do ulice zahnulo auto, a když projíždělo pod pouličním osvětlením, uviděl, že je to její audi.</p>
<p>„Kruci,“ řekl.</p>
<p>„Přijela domů, co?“</p>
<p>„Vyřídím to s Manellem. Tak zatím.“</p>
<p>Když zavěsil, nebyl si jist, jestli jí to může udělat. Kdyby teď odešel, ještě by to stihl na Druhou stranu dřív, než Phury složí přísahu Primala. <emphasis>Sakra.</emphasis></p><empty-line /><p><strong>Kapitola čtyřicátá první</strong></p>
<p>J</p>
<p>ane zacouvala do garáže, zaparkovala audi a zůstala sedět s puštěným motorem. Na sedadle vedle sebe ležely výsledky magnetické rezonance, kam ji Manello propašoval. Všechno čisté. Ani stopa po tumoru, po výduti nebo čemkoliv, co by nebylo v pořádku.</p>
<p>Měla pociťovat úlevu, ale vadilo jí, že postrádá vysvětlení, protože její myšlenkové procesy zůstávaly zpomalené a nemotorné. Skoro jako by její neuronové cesty musely překonávat v její hlavě nějaké překážky. A na hrudi ji pořád ještě nepříjemně bolelo…</p>
<p>Do světla reflektorů jejího vozu vstoupil muž… Obrovský muž s tmavými vlasy, bradkou a v koženém oblečení. Krajina za ním byla rozmazaná, jako by vystupoval z mlhy.</p>
<p>Jane okamžitě vyhrkly slzy.</p>
<p>Ten muž… to zjevení… byl její stín, věc v její mysli, přízračné zjevení, o němž věděla, a přesto ho nedokázala poznat, po kterém truchlila, a přesto ho nedokázala zařadit. Všechno to dávalo smysl…</p>
<p>S příštím nadechnutím jí skrze spánky projela bolest, hrůzné drtivé břímě.</p>
<p>Ale místo aby se v ní převalovala, rozptýlila se, prostě odplula a nezbylo po ní ani píchnutí. V patách za ní přišly obrazy – obrazy, v nichž Jane tohoto muže operovala, byla unesena a zavřena s ním v jedné místnosti… byli spolu… ona… se zamilovala… pak byla opuštěna.</p>
<p><emphasis>V.</emphasis></p>
<p>Příval vzpomínek se deformoval a přesouval, jak se její mysl pracně namáhala nalézt záchytný bod v kluzké realitě. Tohle není možné. Nemůže se vrátit. Nevrací se.</p>
<p>To se jí musí zdát.</p>
<p>„Jane,“ řeklo zjevení jejího milence. <emphasis>Ach, bože… </emphasis>Jeho hlas byl stejný, jako býval, hluboký a líbezný, vnikal jí do uší jako vínově zbarvené hedvábí. „Jane…“</p>
<p>Zápolila se zapalováním, vypnula světla a vystoupila z audi.</p>
<p>Vzduch ji studil na mokrých lících a srdce jí bušilo, když řekla: „Jsi skutečný?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Jak to mám vědět?“ Hlas se jí zlomil, dotkla se spánků. „Už nic nevím. Nedokážu… už myslet správně.“</p>
<p>„Jane…“ vydechl. „Moc mě to mrzí…“</p>
<p>„Nemám to v hlavě v pořádku.“</p>
<p>„To je moje vina. Všechno je má vina.“ Napětí a smutek v jeho hrdé tváři pronikly jejím zmatením, poskytly jí pevnou půdu, na kterou se mohla postavit.</p>
<p>Zhluboka se nadechla a vzpomněla si na Russella Crowea ke konci filmu <emphasis>Čistá duše</emphasis>. Obrnila se, přistoupila k tomu, co se zdálo být V, přiložila mu dva prsty k rameni a přitlačila.</p>
<p>Byl pevný jako kámen. A voněl stejně… Temné koření. A jeho oči – ty zářivé diamantové oči – svítily jako vždycky.</p>
<p>„Myslela jsem, žes odešel nadobro,“ zašeptala. „Proč…“</p>
<p>V této chvíli jen doufala, že pochopí, co se děje a proč se vrátil.</p>
<p>„Nebudu si nikoho brát.“</p>
<p>Dech se jí zastavil. „Nebudeš?“</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Nedokázal jsem to. Nemůžu být s nikým kromě tebe. Nevím, jestli mě chceš…“</p>
<p>Než si uvědomila, co dělá, vyskočila a pověsila se na něj, kašlala na bariéry živočišných druhů a na okolnosti. Prostě ho potřebovala. Zbytek rozhovoru se dá nechat na později.</p>
<p>„Samozřejmě, že tě chci,“ řekla mu přímo do ucha. „Miluju tě.“</p>
<p>Vypustil jakési chraplavé slovo a sevřel ji v náručí. Když shledala, že nemůže dýchat, protože ji mačká tak pevně, pomyslela si – Jo, tohle je vážně on. A tentokrát ji nepustí.</p>
<p><emphasis>Díkybohu.</emphasis></p><empty-line /><p>Když držel Jane v náručí kus nad zemí, byl Vishous dokonale šťastný. Kompletní tak, že mít všechny prsty na rukou i nohou se tomu nemůže ani zdaleka rovnat. S vítězoslavným výkřikem ji odnesl do bytu a zastavil se jen na tak dlouho, aby spustil dveře garáže.</p>
<p>„Myslela jsem, že šílím,“ řekla, když ji posadil na kuchyňskou linku. „Vážně jsem si to myslela.“</p>
<p>Protože byl vázaný muž, umíral touhou dostat se do ní, ale potlačil své nižší pudy. Prokristapána, měli by si trochu popovídat.</p>
<p>Vážně.</p>
<p>Sakra, chce ji.</p>
<p>„Promiň… Jane, promiň, že jsem to všechno musel vymazat. Vážně mě to mrzí. Umím si představit, jak tě to pekelně dezorientovalo. A taky děsilo.“</p>
<p>Její ruce se dotkly jeho tváře, jako by ještě pořád nevěřila, že V je skutečný. „Jak ses vyvlékl z těch svateb?“</p>
<p>„Jeden z mých bratrů zaujal mé místo.“ V zavřel oči a její prsty mu sjížděly po lících a nose, po bradě, po spáncích.</p>
<p>„Vážně?“</p>
<p>„Phury, ten, cos ho ošetřovala, ten to udělal. Nevím, jak mu to vynahradím.“ Zčistajasna vázaný muž v jeho nitru složil frontální mozkový lalok na lopatky, podupal dobré způsoby a zdravý rozum. „Poslyš, Jane, chci, abys se mnou žila. Chci tě mít u sebe.“</p>
<p>V hlase jí zářil úsměv. „Patrně bych tě přivedla k šílenství.“</p>
<p>„To nejde.“ Jeho ústa se pootevřela, když mu přejela po spodním rtu špičkou prstu.</p>
<p>„No, můžeme to zkusit.“</p>
<p>Pohlédl na ni. „Jde o to, že jestli zůstaneš se mnou, budeš se muset vzdát tohohle světa. Musela by ses vzdát své práce. Musela bys… Jo, je to taková smlouva – všechno-nebo-nic.“</p>
<p>„Aha…“ Svraštila čelo. „Já, hm, nejsem si jistá…“</p>
<p>„Já vím. Vážně to od tebe nemůžu žádat, a pravda je, že nechci, abys opustila svůj život.“ A to byla pravda. Navzdory tomu s tím vázaným mužem. „Takže to budeme vymýšlet den ze dne. Budu chodit k tobě, nebo si můžeme koupit jiný dům, někde na odlehlém místě, kde bychom mohli trávit volné dny. Nějak to provedeme.“ Rozhlédl se po kuchyni. „Ale tady ti to zadrátuju. Zabezpečím. Zmonitoruju.“</p>
<p>„Tak jo.“ Shodila kabát. „Dělej, co musíš.“</p>
<p><emphasis>Mmmm</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> </emphasis>Když je řeč o dělání… Sjel pohledem po jejím chirurgickém úboru. A neviděl nic než její nahotu.</p>
<p>„V,“ řekla tlumeným hlasem. „Na co se díváš?“</p>
<p>„Na svou ženu.“</p>
<p>Tiše se zasmála. „Máš něco za lubem?“</p>
<p>„Možná.“</p>
<p>„Copak by to asi mohlo být?“ Vystupovala z ní svěží vůně vzrušení, která odstartovala jeho nepřekonatelnou touhu vyznačkovat si revír stejně jistě, jako by před ním ležela nahá a roztažená.</p>
<p>Vzal ji za ruku a položil si ji mezi nohy. „Hádej.“</p>
<p>„Aha… ano… zase tohle.“</p>
<p>„Jako vždy.“</p>
<p>Vláčným a prudkým pohybem odhalil tesáky a zasyčel, prokousl okraj výstřihu jejího úboru a roztrhl oděv přímo uprostřed. Podprsenku měla bavlněnou a bílou, a sláva, zapínala se vepředu. Rozepnul ji, přisál se k jedné z jejích bradavek a stáhl Jane z pracovní desky.</p>
<p>Cesta nahoru do její ložnice byla zajímavá, se spoustou zastávek, jejichž výsledkem bylo to, že než ji položil na matraci, byla už nahá. Bylo pro něj dílem okamžiku shodit kožené kalhoty a tričko, a když se nad ní vztyčil, měl ústa otevřená a tesáky zcela prodloužené.</p>
<p>Usmála se na něj. „Žízeň?“</p>
<p><emphasis>„Ano.“</emphasis></p>
<p>Elegantně naklonila bradu, aby mu poskytla přístup ke svému hrdlu, a on zavrčel a pronikl do ní ze dvou stran, mezi stehny a do šíje. Zatímco se jí prudce zmocňoval, rozdírala mu záda svými krátkými nehty a ovinula mu nohy kolem boků.</p>
<p>Trvalo dlouhé dvě hodiny, než se pomilovali, a když pak ležel ve tmě po jejím boku, nasycený a zklidněný, počítal všechna požehnání, jichž se mu dostalo, a zasmál se.</p>
<p>„Copak?“ zeptala se.</p>
<p>„Přesto, kolikrát jsem viděl do budoucnosti, bych byl tohle nikdy nepředpovídal.“</p>
<p>„Ne?“</p>
<p>„Tohle… tohle by byla moc velká naděje.“ Políbil ji na spánek, zavřel oči a dovolil si začít klouzat do spánku.</p>
<p>K tomu však nemělo dojít. Cestou do hlubin vědomí jím projel černý stín, zakopl o jeho psychotronické drátky, vpustil do nich strach a paniku. Říkal si, že má asi nervy nadranc, protože když chybí jen vlásek, abyste ztratili tu, kterou milujete, chvíli vám trvá, než se uklidníte.</p>
<p>Tohle vysvětlení nesedělo. Věděl, že jde o něco jiného… O něco příliš děsivého, než aby o tom dokázal uvažovat, o bombu v jeho poštovní schránce.</p>
<p>Obával se, že osud s nimi ještě neskoncoval.</p>
<p>„Není ti nic?“ řekla Jane. „Třeseš se.“</p>
<p>„Nic mi není.“ Přisunul se ještě blíž k ní. „Dokud jsi se mnou, je mi skvěle.“</p><empty-line /><p><strong>Kapitola čtyřicátá druhá</strong></p>
<p>N</p>
<p>a Druhé straně sestupoval Phury po svahu k amfiteátru, doprovázen Zsadistem a Wrathem. Stvořitelka a Directrix čekaly uprostřed jeviště, obě v černém. Directrix nevypadala nijak nadšeně, oči přimhouřené, rty sevřené, rukama pevně svírala medailon zavěšený na krku. Stvořitelka byla nečitelná. Tvář měla skrytou pod rouchem, ale i kdyby byla vidět, Phury pochyboval, že by dokázal poznat, co si myslí.</p>
<p>Zastavil se před zlatým trůnem, ale neusedl na něj. Patrně by to ale byl dobrý nápad. Bylo mu, jako by se vznášel, jeho tělo nešlo, nýbrž plynulo, hlavu měl někde jinde než ramena. Možná je to krutá daň za ten rudý kouř, co prve vdechoval, říkal si. Nebo za to, že se žení s více než třemi tucty žen.</p>
<p><emphasis>Dobrotivý. Bože.</emphasis></p>
<p>„Wrathe, synu Wrathův,“ pronesla Stvořitelka. „Předstup a pozdrav mne.“</p>
<p>Wrath přistoupil k okraji jeviště a poklekl. „Milosti.“</p>
<p>„Chceš se mě na něco zeptat. Udělej to nyní, pokud svou otázku správně zformuluješ.“</p>
<p>„Jestliže tě to neurazí, rád bych tě požádal, aby se Phurymu dostalo stejného uspořádání, jaké bylo dopřáno Vishousovi, s ohledem na boj. Máme nouzi o válečníky.“</p>
<p>„Jsem ochotna poskytnout prozatím tuto úlevu. Bude žít tam…“</p>
<p>Phury ji přerušil důrazným: „Ne.“ Když sebou všichni trhli a obrátili se k němu, prohlásil: „Zůstanu tady. Budu bojovat, ale zůstanu tady.“ Přihodil mírnou úklonu, aby napravil svou neomalenost. „Pokud to nebude vadit.“</p>
<p>Zsadist otevřel ústa, v jeho zjizvené tváři se zrcadlila otázka „Co tě to, sakra, napadá“ – ale krátký smích Stvořitelky ho umlčel. „Budiž. Vyvoleným to tak bude milejší, jakož i mně. Nyní povstaň, Wrathe, synu Wrathův, a pokračujme.“</p>
<p>Když se král vztyčil v celé své výši, Stvořitelka si nadzvedla kápi. „Phury, synu Ahgonyho, žádám tě, abys přijal roli Primala. Souhlasíš?“</p>
<p>„Souhlasím.“</p>
<p>„Předstup na pódium a poklekni přede mnou.“</p>
<p>Vůbec nevnímal své nohy, když kráčel ke krátkým schůdkům a vystupoval po nich, necítil mramor pod svými koleny, když poklekal před Stvořitelkou. Když mu položila ruku na hlavu, nezachvěl se, nepřemýšlel, nezamrkal. Bylo mu, jako by seděl v autě na sedadle spolujezdce, podřízen rozmarům řidiče, pokud šlo o rychlost a cíl. Podvolit se bylo prostě výhodné.</p>
<p>Zvláštní, protože si to přece zvolil, ne. Přihlásil se dobrovolně.</p>
<p>Jo, ale jen bůh ví, kam ho to rozhodnutí zavede.</p>
<p>Slova Stvořitelky, pronesená nad jeho klečící postavou, nesla ozvěnu Staré řeči, ale nepochytil všechno, co říkala.</p>
<p>„Povstaň a pozvedni oči,“ pronesla Stvořitelka nakonec. „Seznam se se svými družkami, jejichž jsi pánem, jejichž těla tě budou poslouchat a sloužit ti.“</p>
<p>Když vstal, viděl, že se opona rozevřela a všechny Vyvolené jsou za ní seřazeny; jejich roucha byla krvavě rudá, zářila mezi vší tou bělobou jako rubíny. Jako jedna se mu uklonily.</p>
<p><emphasis>Sakra práce… </emphasis>Opravdu to udělal.</p>
<p>Zčistajasna Zsadist vyskočil na jeviště a popadl ho za rameno. Co to… Aha, pravda. Nakláněl se ke straně. Patrně by se byl převrátil. A to by tedy nevypadalo dobře.</p>
<p>Hlas Stvořitelky zněl zvučně, čišela z něj její síla. „A tak je dokonáno.“ Její přízračná ruka se zvedla a ukázala k chrámu na kopci. „Pokračuj nyní do komnaty a zmocni se první z celku, jak muž činí.“</p>
<p>Zsadistova ruka se mu zakousla do ramene. „Kristepane… bratře…“</p>
<p>„Nech toho,“ zasyčel Phury. „Dobře to dopadne.“</p>
<p>Vymanil se svému dvojčeti, uklonil se Stvořitelce a Wrathovi, pak odvrávoral po schodech dolů a zahájil výstup na kopec. Tráva pod jeho nohama byla měkká a obklopovalo ho zvláštní, nezřetelné světlo Druhé strany. Nic z toho ho neuklidňovalo. Cítil v zádech oči Vyvolených a jejich dychtivost ho mrazila i skrz mlžný opar rudého kouře.</p>
<p>Chrám na vrcholku kopce měl římské linie, bílé sloupy a nad nimi ve výši střechu. Na jeho velkolepých dvojitých dveřích byly dva zlaté uzly místo klik. Otočil pravým z nich, zatlačil a vstoupil dovnitř.</p>
<p>Tělo mu okamžitě ztuhlo vůní, která se vznášela ve vzduchu: opojná směs jasmínu a sladkého, kouřového kadidla ho lákala, sexuálně vzrušovala. Což byl účel. Před ním visela bílá opona a skrze její záhyby pronikalo prudké osvětlení, mihotavá záře musela vycházet ze stovek svíček.</p>
<p>Odtáhl oponu. A zarazil se. Erekce mu zčásti povolila.</p>
<p>Vyvolená, s níž se měl spojit, ležela natažená na mramorové plošině s polštářováním, opona splývající od stropu a končící na jejím hrdle jí zastírala tvář, takže nebyla vidět. Nohy měla roztažené a přivázané bílými saténovými stuhami, ruce zrovna tak. Její nahé tělo zakrýval šat tenký jako pavučinka a stejně průhledný.</p>
<p>Podstata rituálu byla nasnadě. Je obětní nádobou, anonymní zástupkyní ostatních. A on je nosičem vína, ten, kdo naplní její tělo. A ačkoliv to od něj bylo absolutně neodpustitelné, na zlomek sekundy nedokázal myslet na nic jiného, než že se jí zmocní.</p>
<p><emphasis>Moje, </emphasis>pomyslel si. Podle zákona a zvyklostí a všeho, co bylo zveřejněno, mu patřila stejně jako jeho dýky, stejně jako vlasy, které mu rostly z hlavy. A toužil být v ní. Toužil do ní vstoupit.</p>
<p>Jenomže to se nemělo stát. Slušná část jeho osobnosti překonala pudy, prostě je převálcovala. Byla úplně vyděšená, tiše plakala, jako by se kousala do rtů ve snaze ztlumit zvuk, třásla se tak, až se její údy proměnily v děsivé metronomy strachu.</p>
<p>„Buď klidná,“ řekl tiše.</p>
<p>Škubla sebou. Pak se třas vrátil, horší než předtím.</p>
<p>Zčistajasna se naštval. Je to hrůza, že mu tuhle ubohou ženu předkládají k použití jako zvíře, a ačkoliv sám byl využíván podobně, ocitl se tu na základě svobodného rozhodnutí. Měl vážné pochybnosti, zda to platí i o ní, vzhledem k tomu, jak byla při obou dosavadních setkáních spoutána.</p>
<p>Phury natáhl ruku, popadl závěs, který skrýval její tvář a strhl ho…</p>
<p><emphasis>Do horoucích pekel. </emphasis>Vzlyky té ženy netlumilo to, že by se kousala do rtů; měla roubík a kolem čela pás, jímž byla připoutána k lůžku. Slzy jí prýštily po skvrnité, rudé tváři a svaly na šíji vystupovaly tvrdě a zřetelně – křičela, ačkoliv nemohla vydat hlásku, oči vytřeštěné hrůzou.</p>
<p>Sáhl po tom, co měla v ústech, uvolnil stuhu, odstranil roubík. „Buď klidná…“</p>
<p>Prudce oddechovala, zjevně neschopna slova. Phury se řídil teorií, že činy mluví zřetelněji než slova, a tak jí odstranil obvaz z čela a vyprostil ho z jejích dlouhých plavých vlasů.</p>
<p>Když jí uvolnil i tenké paže, zakryla si jimi ňadra a rozkrok, a on z okamžitého popudu vzal závěs, který prve strhl, a zahalil ji dřív, než odstranil pouta z jejích nohou. Pak od ní odstoupil, šel až na druhý konec chrámu a opřel se o protější stěnu. Soudil, že by se tak mohla cítit bezpečněji.</p>
<p>Sklopil oči k podlaze, ale viděl jen ji: Vyvolená byla bledá a plavovlasá, oči nefritově zelené. Tvář měla krásnou, takovou, která mu připomínala porcelánové panenky, a voněla hodně podobně jako jasmín. Bože, je příliš jemná, než aby ji takhle trýznily. Příliš vznešená, než aby snášela říji cizince.</p>
<p><emphasis>Kristepane. </emphasis>To je situace.</p>
<p>Phury mlčel a doufal, že si zvykne na jeho přítomnost; mezitím uvažoval, co dělat dál.</p>
<p>Sex to nebude, to bylo jisté.</p><empty-line /><p>Jane si nijak nepotrpěla na muzikál <emphasis>Za zvuků hudby</emphasis>, ale připadala si úplně jako Julie Andrewsová v tomto filmu, když ležela v posteli a sledovala, jak se V pokouší posbírat své oblečení. Páni, když je člověk zamilovaný, opravdu se mu chce rozpřáhnout paže a otáčet se ve slunečním svitu se širokým, přihlouplým, radostným úsměvem na tváři. A navrch měla taky krátké blond vlasy, docela jako řečená herečka. Ačkoliv ke krátkým koženým kalhotám s padacím mostem měla své výhrady.</p>
<p>Byl tu už jen jeden malý problém.</p>
<p>„Slib mi, že mu neublížíš,“ řekla, když si V natahoval kalhoty. „Slib mi, že můj šéf neskončí se zlámanýma nohama.“</p>
<p>„To vůbec ne.“ Vishous si oblékl černé tričko, které se mu napjalo přes prsní svaly. „Jen se postarám, aby byl pěkně čistý a ten obrázek mého budíku aby skončil u ledu.“</p>
<p>„Dáš mi vědět, jak to půjde?“</p>
<p>Pohlédl na ni zpod obočí, na tváři zlomyslný úsměv. „Nevěříš mi, pokud jde o tvého nápadníka?“</p>
<p>„Radši si tě prověřím.“</p>
<p>„Chytrá.“ Vishous k ní přistoupil, usedl na okraj postele a diamantové oči mu ještě zářily sexem. „Co se týče tebe, musí si ten chirurg dávat pozor.“</p>
<p>Vzala ho za obnaženou ruku, protože věděla, že mu vadí, když se i jen přiblíží k té, na které nosil rukavici. „Manny ví, jak na tom se mnou je.“</p>
<p>„Vážně?“</p>
<p>„Řekla jsem mu to. Hned po víkendu. I když jsem si tě nepamatovala, prostě mi to připadalo… nesprávné.“</p>
<p>V se sklonil a políbil ji. „Vrátím se, až půjdu od něj, ano? Aby ses mi mohla podívat do očí a poznat, že ten chlap ještě dýchá. A poslouchej, chci, abychom měli jasno. Rád bych sem dnes odpoledne poslal Fritze s nějakým materiálem, abych to tady mohl zabezpečit. Máš rezervní otvírač ke garáži?“</p>
<p>„Jo, v kuchyni. Zásuvka pod telefonem.“</p>
<p>„Dobrá. Beru si ho.“ Přejel jí prstem po šíji a obkroužil nejčerstvější stopu po kousnutí. „Každý večer, až se sem vrátíš, budu tady. Každé časné ráno, než se budu muset vrátit do sídla, budu tady. Každou noc, co budu mít volno, budu tady. Budeme krást čas, kdy a kde to půjde, a zůstaneme v kontaktu po telefonu, až spolu nebudeme.“</p>
<p>Úplně jako všechny normální vztahy, říkala si, a představa, že věci mají i svou prozaickou stránku, jí byla milá. Dostávali se tím z jakési ohromné paranormální superstruktury a ocitali se na půdě reality: byli dva lidé, kteří přijali závazek a byli připraveni pracovat na svém vztahu. Víc asi nelze žádat od člověka, kterého milujete.</p>
<p>„Jak se vlastně jmenuješ celým jménem,“ zaševelila. „Právě jsem si uvědomila, že tě znám jen jako V.“</p>
<p>„Vishous.“</p>
<p>Jane stiskla jeho ruku. „Prosím?“</p>
<p>„Vishous. Jo, já vím, že ti to připadá divné…“</p>
<p>„Počkat, počkat, počkat – jak se to píše?“</p>
<p>„V-i-s-h-o-u-s.“</p>
<p>„Dobrotivý… bože.“</p>
<p>„Co je?“</p>
<p>Odkašlala si. „No, dávno, pradávno – v jiném životě – jsem seděla se svou sestrou ještě jako dítě v ložnici. Mezi námi ležela tabulka k vyvolávání duchů a kladly jsme jí otázky.“ Vzhlédla k němu. „Byl jsi mou odpovědí.“</p>
<p>„Na jakou otázku?“</p>
<p>„Koho… Ježíši, za koho se jednou provdám.“</p>
<p>V se usmál mile a mírně, jako muž, který pociťuje velké zadostiučinění. „Chceš si mě teda vzít?“</p>
<p>Zasmála se. „Jo, jasně. Jen mě šoupni do bílých šatů a odveď k oltáři.“</p>
<p>Z jeho výrazu zmizela škádlivost. „Myslím to vážně.“</p>
<p>„Ach… bože.“</p>
<p>„To nejspíš nebude ano?“</p>
<p>Jane se vzpřímila. „Já… nikdy neuvažovala o tom, že se vdám.“</p>
<p>Škubl sebou. „Jo, no, tuhle odpověď jsem zrovna nechtěl slyšet…“</p>
<p>„Ne… Chci říct, jen mě překvapuje, jak… je to příjemný pocit.“</p>
<p>„Příjemný?“</p>
<p>„Ta představa, že budu tvou ženou.“</p>
<p>Začal se usmívat, ale pak zvážněl. „Můžeme provést obřad podle mých tradic, ale nebude to oficiální.“</p>
<p>„Protože nejsem jedna z vás?“</p>
<p>„Protože Stvořitelka mě nenávidí, takže jí tě nemůžu představit. Ale to ostatní provést můžeme.“ Teď už se zubil. „Obzvlášť vyřezávání.“</p>
<p>„Vyřezávání?“</p>
<p>„Tvoje jméno. Na moje záda. Už se nemůžu dočkat.“</p>
<p>Jane polohlasně hvízdla. „Musím to udělat já?“</p>
<p>Vyštěkl smíchy. „Ne!“</p>
<p>„Ale jdi. Jsem chirurg. S nožem to umím.“</p>
<p>„To udělají moji bratři – no, vlastně, hádám, že jedno písmenko bys taky mohla. Hmmm, až se mi z toho postavil.“ Políbil ji. „Páni, ty jsi holka podle mého gusta.“</p>
<p>„Musím se taky nechat pořezat?“</p>
<p>„Sakra, to ne. To se dělá mužům, aby každý věděl, komu náležíme.“</p>
<p>„Náležíte?“</p>
<p>„Jo. Budeš mi velet. Panovat. Budu dělat, co chceš. Myslíš, že to zvládneš?“</p>
<p>„Už jsem to zvládla, vzpomínáš?“</p>
<p>Vishousovi klesla víčka a tlumeně zamručel. „Jo, každou minutu. Kdy zas půjdeme do mého bytu na střeše?“</p>
<p>„Řekni si kdy a jsem tam <emphasis>v</emphasis> <emphasis>tu ránu.</emphasis>“ A příště si možná na sebe vezme něco koženého. „Hele, dostanu prsten?“</p>
<p>„Jestli chceš, koupím ti diamant velký jako tvá hlava.“</p>
<p>„No jasně. Jako bych si potrpěla na parádu. Ale jak lidé poznají, že jsem vdaná?“</p>
<p>Sklonil se a přitiskl ústa k jejímu hrdlu. „Cítíš mě?“</p>
<p>„Bože… Ano, miluju tvou vůni.“</p>
<p>Přejel rty po její čelisti. „Mou vůni máš všude. Máš ji v sobě. Tak moji lidé poznají, kdo je tvůj druh. Je to taky varování.“</p>
<p>„Varování?“ vydechla a tělem se jí rozlévala malátnost.</p>
<p>„Pro ostatní muže. Říká jim to, kdo po nich půjde s dýkou, jestli se tě dotknou.“</p>
<p>Tak jo, nemělo by jí to připadat tak pekelně erotické. Ale připadalo. „Bereš to partnerství vážně, co.“</p>
<p>„Vázaní muži jsou nebezpeční.“ Jeho hlas jí tlumeně předl do ucha. „Zabíjíme, abychom chránili své ženy. Tak to chodí.“ Odhrnul z ní přikrývku, rozepnul si zip kožených kalhot a dlaní jí odsunul stehna od sebe. „Taky si značkujeme, co nám patří. A protože tě dvanáct hodin neuvidím, asi tě celou ještě trochu přeznačkuju.“</p>
<p>Vyrazil boky kupředu a Jane zasténala. Měla ho už mnohokrát, ale jeho velikost ji vždycky znovu šokovala. Jeho ruka ji uchopila za vlasy, zaklonila hlavu a jazykem jí vnikl do úst.</p>
<p>Jenomže pak přestal. „Dnes v noci se vezmeme. Wrath bude řídit obřad. Butch a Marissa budou svědci. Chceš to taky v kostele?“</p>
<p>Musela se zasmát. Oba ujíždějí na tom, aby měli nad vším kontrolu, co. Naštěstí se jí však nechtělo bojovat zrovna v téhle oblasti. „Obejdu se bez bohoslužby. Já v Boha vlastně nevěřím.“</p>
<p>„Měla bys.“</p>
<p>Zaryla mu nehty do boků a prohnula se. „Teď není čas na teologickou debatu.“</p>
<p>„Měla bys věřit, Jane.“</p>
<p>„Svět nepotřebuje dalšího náboženského fanatika.“</p>
<p>Shrnul jí vlasy dozadu. Jeho erekce se v ní zacukala a on řekl: „Nemusíš být náboženským fanatikem, abys věřila.“</p>
<p>„A i jako ateista můžeš žít moc pěkný život. Věř mi.“ Vjela mu dlaněmi pod tričko, ucítila jeho silná záda. „Myslíš, že má sestra je v nebi a baští někde na obláčku svoje oblíbené karamelky? Kdepak. Její tělo pohřbili před mnoha a mnoha lety, a teď už toho z ní moc nezbylo. Viděla jsem smrt. Vím, co se děje po našem odchodu, a žádný Bůh nás nezachrání, Vishousi. Nevím, kdo nebo co je ta vaše Stvořitelka, ale jsem si sakra jistá, že ona To není.“</p>
<p>Po rtech mu přejel slaboučký náznak úsměvu. „S radostí ti dokážu opak.“</p>
<p>„A jak to uděláš? Představíš mě Stvořiteli?“</p>
<p>„Budu tě milovat tak dobře a tak dlouho, až tě přesvědčím, že to, co nás svedlo dohromady, nemohlo být nic pozemského.“</p>
<p>Dotkla se jeho tváře, představila si budoucnost a zaklela. „Budu stárnout.“</p>
<p>„Já taky.“</p>
<p>„Ne stejným tempem. Ach, Ježíši, V, já…“</p>
<p>Políbil ji. „Na to nemysli. Kromě toho… existuje způsob, jak to zpomalit. Nejsem si ale jistý, jestli do toho půjdeš.“</p>
<p>„Ach, počkej, já si to rozmyslím. Hm… Jo, jdu do toho.“</p>
<p>„Nevíš, co to je.“</p>
<p>„Je mi to jedno. Jestli mi to prodlouží život s tebou, klidně sežeru i zdechlinu.“</p>
<p>Pohnul boky, vnikl do ní a ustoupil. „Je to proti zákonům mé rasy.“</p>
<p>„Je to ujeté?“ Znovu se mu prohnula vstříc.</p>
<p>„Pro váš druh? Ano.“</p>
<p>Jane to uhádla ještě dřív, než zvedl zápěstí k ústům. Když se zarazil, řekla: „Udělej to.“</p>
<p>Zakousl se a pak jí dvojitý vpich přiložil k ústům. Jane zavřela oči a otevřela ústa a…</p>
<p><emphasis>Do horoucích pekel.</emphasis></p>
<p>Chutnal jako portské a zasáhlo ji to stejně prudce, jako by toho nápoje vypila deset lahví, hlava se jí zatočila hned po prvním doušku. Nepřestávala. Pila, jako by je jeho krev měla udržet pohromadě, neurčitě vnímala bouři ve svém těle, do kterého rytmicky vnikal, a vydával divoké, mručivé zvuky.</p>
<p>Teď byl V v ní všemi možnými způsoby: v mozku svými slovy a v těle svým vzrušením a v ústech svou krví a v nose svou vůní. Zmocnil se jí úplně.</p>
<p>A měl pravdu. Bylo to božské.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola čtyřicátá třetí</strong></p>
<p>S</p>
<p>bílou záclonou přitisknutou na prsa zírala Cormia přes Primalův chrám, jako omráčená. Ať je tento muž kdokoli, není to Vishous, syn Bloodletterův.</p>
<p>Rozhodně to ale je válečník. Na pozadí mramorové stěny je obrovský, absolutní obr, s rameny, která se zdají stejně velká jako lůžko, na kterém leží. Jeho rozměry ji děsily… dokud se nepodívala na jeho ruce. Měl elegantní ruce. Dlouhé prsty, široké hřbety. Silné, a přesto půvabné.</p>
<p>Ty elegantní ruce ji osvobodily. A nic jiného jí neudělaly.</p>
<p>Přesto čekala, že na ni začne řvát. Pak čekala, že něco řekne. Nakonec čekala, že se na ni aspoň podívá.</p>
<p>Má krásné vlasy, myslela si v tom tichu. Dlouhé až k ramenům, a mnohobarevné, zlatě plavé a sytě rudé a tmavě hnědé vlny. Jakou barvu mají jeho oči?</p>
<p>Další mlčení.</p>
<p>Nevěděla, jak rychle plyne čas. Věděla, že plyne, protože míjel i tady na Druhé straně. Ale jak dlouho trvalo tohle? Dobrotivá Stvořitelko, přála si, aby něco řekl, jenomže to možná bylo právě ono. Možná čeká na ni.</p>
<p>„Ty nejsi ten, kdo…“ Hlas jí vypověděl službu, když zvedl pohled.</p>
<p>Oči měl žluté, nádherně, teple žluté, připomínaly jí jeden z jejích oblíbených drahokamů, citrín. Opravdu, cítila, jak se jí rozlévá tělem teplo, když se na ni dívá.</p>
<p>„Nejsem ten, koho jsi očekávala?“ Ach… jeho hlas. Vláčný a tlumený a… laskavý. „Oni ti to neřekli?“</p>
<p>Zavrtěla hlavou, náhle neschopna slova. A to ne proto, že by se bála.</p>
<p>„Situace se změnila a já zaujal místo svého bratra.“ Položil si ruku na širokou hruď. „Jmenuji se Phury.“</p>
<p>„Phury. Jméno válečníka.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Vypadáš tak.“</p>
<p>Vztáhl k ní obě dlaně. „Ale neublížím ti. Vůbec ti nechci ublížit.“</p>
<p>Naklonila hlavu ke straně. Ne, to by určitě neudělal. Je úplně cizí a třikrát větší než ona, ale ona mimo veškerou pochybnost věděla, že by jí neublížil.</p>
<p>Ale chce se s ní spojit. To je cíl téhle společné chvíle a ona z něj vycítila vzrušení, hned jak vstoupil. Ačkoliv… teď už vzrušený není.</p>
<p>Zvedla ruku a dotkla se své tváře. Možná, že teď, když viděl, jak vypadá, už nechce pokračovat? Nelíbí se mu?</p>
<p>Dobrotivá Stvořítelko, proč si dělá starosti? Nechtěla se s ním spojit. S nikým. Bude to bolet; to jí Directrix prve řekla. A aťsi je tenhle bratr sebekrásnější, vůbec ho nezná.</p>
<p>„Neboj se,“ řekl kvapně, jako by četl z jejího výrazu. „Nebudeme…“</p>
<p>Přitiskla si záclonu těsněji k tělu. „Nebudeme?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Cormia sklonila bradu. „Ale pak se všichni dozvědí, že jsem tě zklamala.“</p>
<p>„Zklamala… Ježíši, nikoho nezklameš.“ Hrábl si rukou do vlasů, husté vlny zachytily světlo a zaleskly se. „Já jen… No, nepřipadá mi to správné.“</p>
<p>„Ale to je můj účel. Spojit se s tebou a svázat tě s Vyvolenými.“ Rychle zamrkala. „Jinak je obřad neúplný.“</p>
<p>„No a co.“</p>
<p>„Já… nerozumím.“</p>
<p>„No a co, jestli obřad nebude úplný hned dneska. Času je dost.“ Zamračil se a rozhlédl. „Hele… nechceš odtud vypadnout?“</p>
<p>Obočí jí vystřelilo vzhůru. „A kam?“</p>
<p>„Já nevím. Na procházku. Nebo tak něco.“</p>
<p>„Bylo mi řečeno, že nemohu odejít, dokud…“</p>
<p>„Je to takhle. Jsem Primal, je to tak? Takže co řeknu, to platí.“ Upřel na ni klidný pohled. „Chci říct, ty bys to měla vědět líp než já. Mýlím se?“</p>
<p>„Ne, ty jsi tady pánem. Jen Stvořitelka je výš než ty.“</p>
<p>Odlepil se od zdi. „Pak tedy jdeme na procházku. To nejmenší, co můžeme udělat, je poznat se navzájem, vzhledem k situaci, ve které jsme.“</p>
<p>„Já… nemám žádné roucho.“</p>
<p>„Použij tu záclonu. Nebudu se dívat, než si to naaranžuješ.“</p>
<p>Obrátil se k ní zády a po chvilce vstala a ovinula se do záhybů látky. Tohle vůbec nepředvídala, říkala si, ani tu záměnu, ani jeho vlídnost, ani… krásu. Neboť vskutku lahodil jejímu oku. „Já… jsem připravená.“</p>
<p>Kráčel ke dveřím a ona ho následovala. Zblízka byl ještě větší… krásně voněl. Temné koření ji šimralo v nose.</p>
<p>Když otevřel dveře a ona před nimi uviděla bílou vyhlídku, zaváhala.</p>
<p>„Co se děje?“</p>
<p>Její stud bylo těžko vyjádřit slovy. Ve své úlevě si připadala sobecká. A obávala se, aby se její nedostatečnost nepřenesla na Vyvolené jakožto celek.</p>
<p>Žaludek se jí sevřel. „Nesplnila jsem svou povinnost.“</p>
<p>„Neselhala jsi. Jen jsme odložili… ehm, spojení. Dřív nebo později k tomu dojde.“</p>
<p>Jenomže ona ty hlasy nedokázala vypudit z hlavy. Ani své obavy. „Možná bys to měl prostě provést?“</p>
<p>Zamračil se. „Bože… ty máš vážně strach, abys je nezklamala.“</p>
<p>„Ony jsou všechno, co mám. Všechno, co znám.“ A Directrix vyhrožovala, že ji vypudí, jestli nedostojí tradicím. „Bez nich jsem sama.“</p>
<p>Dlouhou chvíli ji pozoroval. „Jak se jmenuješ?“</p>
<p>„Cormia.“</p>
<p>„No… Cormie, bez nich už nejsi sama. Teď máš mě. A víš ty co? Zapomeň na procházku. Mám jiný nápad.“</p><empty-line /><p>Vloupávat se do věcí byla jedna z Vishousových specialit. Uměl si poradit s auty, sejfy, zámky, domy… s kancelářemi. Stejně zručně si počínal s bytovými i komerčními prostorami. Zvládal všechno.</p>
<p>Takže otevřít dokořán dveře kanceláří vedení chirurgické kliniky Nemocnice u svatého Františka, to nebyl vůbec žádný problém.</p>
<p>Vklouzl dovnitř, zachovával <emphasis>mhis</emphasis>, které zamlžovalo výhled bezpečnostním kamerám, a postaral se, aby zůstal skryt před těmi nemnoha lidičkami, kteří dosud pobývali v této administrativní části komplexu.</p>
<p>Páni… Tohle byly vážně výborné zašívárny. Velká recepce, majestátní a tak dále, se stěnami obloženými dřevem a perskými koberci. Dvě kanceláře, označené…</p>
<p>Janina kancelář je přímo tamhle.</p>
<p>V k ní přistoupil a položil prst na mosaznou jmenovku u dveří. Do leštěné plochy bylo vyryto: MUDr. Jane Whitcombová, primářka traumatologie.</p>
<p>Strčil hlavu do dveří. Její vůně se vznášela ve vzduchu a na konferenčním stole ležel poskládaný jeden z jejích bílých plášťů. Psací stůl měla pokrytý hromadami korespondence a záznamů a samolepicích papírků s poznámkami, židle byla odstrčená, jako by odtud v chvatu odběhla k nějakému naléhavému případu. Na stěnách viselo množství diplomů a certifikátů, doklad její honby za dokonalostí.</p>
<p>Podrbal se na hrudi.</p>
<p>Sakra, jak to mezi nimi bude vypadat? Ona má dlouhou pracovní dobu. On je omezen na noční návštěvy. Co když to nebude stačit?</p>
<p>Jenomže musí. Nehodlal po ní žádat, aby opustila celoživotní práci a disciplínu a úspěch jen kvůli němu. To by bylo, jako kdyby ona chtěla, aby odešel z Bratrstva.</p>
<p>Když uslyšel čísi tlumený hlas, pohlédl přes recepci tam, kde na druhém konci kancelářských prostor zářilo světlo.</p>
<p>Je čas vyřídit tu záležitost s doktorem Manellem.</p>
<p><emphasis>Nezabíjej ho, </emphasis>nakazoval si V, když kráčel k pootevřeným dveřím. <emphasis>To by bylo moc špatné, kdybys musel zavolat Jane</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sdělit jí, že</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jejího šéfa se stalo zahradní</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hnojivo.</emphasis></p>
<p>V se zastavil a nakoukl skrz veřeje do obrovské kanceláře, která byla za dveřmi. Ten člověk seděl za psacím stolem, který vypadal jak pro prezidenta, a probíral se nějakými papíry, i když byly dvě hodiny po půlnoci.</p>
<p>Chlapík se zamračil a vzhlédl. „Kdo je tam?“</p>
<p><emphasis>Nezabíjej ho. </emphasis>To by Jane úplně vykolejilo.</p>
<p>Ach, ale Vishousovi se chtělo. Před očima neměl nic než toho chlápka na kolenou, jak vztahuje ruku k Janinu obličeji, a tenhle obrázek mu rozhodně náladu nezlepšoval. Jak jim někdo cizí ohmatával ženské, chtěli mít vázaní muži tu nepříjemnou záležitost co nejrychleji uzavřenou. Nejlépe víkem rakve.</p>
<p>Vishous strčil do dveří, až se otevřely, vztáhl se do doktorovy mysli a zmrazil ho pěkně jako hovězí čtvrtku. „Máte obrázky mého srdce, doktore, a já je potřebuju zpátky. Kdepak jsou?“ vystřelil dotaz do jeho mysli.</p>
<p>Chlapík zamrkal. „Tady… na stole. Kdo… jste?“</p>
<p>Ta otázka byla překvapivá. Většinou lidé neměli žádné nezávislé uvažování, když byli takhle uzemnění.</p>
<p>Vishous přistoupil ke stolu a přelétl pohledem to moře papíru. „Kde na stole?“</p>
<p>Muž zalétl očima k levému rohu. „Složka. Tam. Kdo… jste?“</p>
<p><emphasis>Janin muž, sakra, chlape, </emphasis>chtělo se říci Vishousovi.</p>
<p>Měl sto chutí vytetovat tu blbost doktorovi na čelo, aby Manello nikdy nezapomněl, že Jane je totálně zadaná.</p>
<p>V nalezl složku a pootevřel ji. „Počítačové soubory. Kde jsou?“</p>
<p>„Pryč. Kdo… jste…“</p>
<p>„To je jedno, kdo jsem.“ Krucinál, ten prevít je ale vytrvalý. Ale na druhé straně, přednostou chirurgie se nestane zakřiknutý lenochod. „Kdo ještě o tom snímku ví?“</p>
<p>„Jane.“</p>
<p>Zvuk jejího jména z úst toho prevíta nezpůsobil Vishousovi zrovna radost, ale nechal to být. „Kdo ještě?“</p>
<p>„Nikdo, pokud vím. Zkoušel… to poslat na Kolumbijskou. Neodešlo… to. Kdo jste…“</p>
<p>„Bubák.“ Vishous zapátral v chirurgově mysli, jen pro jistotu. Skutečně tam nic nebylo. Čas jít.</p>
<p>Jenomže potřeboval vědět ještě jednu věc.</p>
<p>„Povězte mi něco, doktore. Kdyby byla ženská vdaná, balil byste ji?“</p>
<p>Janin šéf se zamračil, pak zvolna zavrtěl hlavou. „Ne.“</p>
<p>„No výborně. To je správná odpověď.“</p>
<p>Když Vishous mířil ke dveřím, měl sto chutí naklást tomu chlápkovi do mozku celé minové pole spouštěčů, vytvořit všechny možné neuronové cesty, aby se tomu prevítovi chtělo zvracet, kdykoli pomyslí na Jane v sexuálních souvislostech – nebo aby pocítil smrtelný děs anebo se třeba rozbrečel jako totální slečinka. Koneckonců, nacvičování záporných reflexů je dar od pánaboha, pokud jde o odprogramování. Jenže Vishous nebyl <emphasis>symphath</emphasis>, takže by to pro něj bylo časově značně náročné, a navíc takové věci nejspíš přivedou někoho k šílenství. Obzvlášť když má tak silnou vůli jako Manello.</p>
<p>V naposled pohlédl na svého soka. Chirurg na něj zmateně zíral, ale beze strachu, jeho tmavě hnědé oči byly agresivní a inteligentní. Nebylo snadné si to přiznat, ale nebýt Vishouse, byl by ten člověk pro Jane patrně dobrým partnerem.</p>
<p>Lump.</p>
<p>Vishous se užuž chtěl obrátit k odchodu, když se mu v hlavě vynořila vize tak ostrá a jasná, až to bylo jako dřív, předtím, než mu vyschly předtuchy.</p>
<p>Po pravdě řečeno, nebyla to vize. Bylo to slovo. To už nedávalo vůbec žádný smysl.</p>
<p><emphasis>Bratr.</emphasis></p>
<p>Divné.</p>
<p>Vishous vydrhl doktorovi mozek pěkně dočista a pak zmizel.</p><empty-line /><p>Manny Manello se opřel lokty o stůl, promnul si spánky a zasténal. Bolest v jeho hlavě si pulzovala po svém a připadalo mu, že jeho lebka se proměnila v ozvučnou desku. A ještě ke všemu se mu v mozku rychle střídaly stanice, jako by někdo rychle ladil rádio. Všude poskakovaly nahodilé myšlenky, míchaný salát nevalného významu: musí odvézt auto do servisu, musí dokončit probírku uchazečů o stáž, dlouho se neviděl se Samem Adamsem, pondělní basket je přeložený na středu.</p>
<p>Divné, když se zadíval přes to hemžení banalit, měl pocit, že všechna ta aktivita… něco skrývá.</p>
<p>Celkem bezdůvodně se mu vybavila světle fialová háčkovaná přikrývka, přehozená přes opěradlo světle fialové pohovky v matčině světle fialovém obývacím pokoji. Ta zatracená věc se nikdy nepoužívala pro zahřátí, a pomoz pánbůh každému, kdo by se ji pokusil stáhnout. Jediným účelem té přikrývky bylo zakrývat skvrnu tam, kam otec vyklopil talíř franko-amerických špaget. Koneckonců, sprej na čištění čalouněného nábytku nedovede zázraky, a v tom konzervovaném svinstvu bylo červené barvivo. Které na světle fialovém plátně nevypadá dobře.</p>
<p>Stejně jako ta přikrývka, i jeho roztroušené myšlenky zakrývaly v mozku jakousi skvrnu, ačkoliv čert ho vem, jestli ví jakou.</p>
<p>Promnul si oči a podíval se na hodinky. Už je po druhé hodině ráno.</p>
<p>Čas jít domů.</p>
<p>Když se balil, měl pocit, že zapomněl na něco důležitého, pohled se mu pořád stáčel na levý roh psacího stolu. Bylo tam místečko, na kterém neležely žádné papíry, a kresba dřeva prosvítala tam, kde byla jinak závěj práce.</p>
<p>To prázdné místo mělo velikost složky se záznamy.</p>
<p>Někdo odtud něco vzal. Věděl to. Jen si neuměl vybavit, co to bylo, a čím usilovněji se na to snažil rozpomenout, tím víc mu dunělo v hlavě.</p>
<p>Zamířil ke dveřím.</p>
<p>Cestou zaskočil do své osobní koupelny, nalezl svou spolehlivou lahvičku léku proti bolení hlavy a vzal si dvě tabletky.</p>
<p>Vážně potřebuje dovolenou.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola čtyřicátá čtvrtá</strong></p>
<p>M</p>
<p>ožná to nebyl zrovna nejlepší nápad, říkal si Phury, když stál ve dveřích pokoje vedle své ložnice v sídle Bratrstva. Aspoň že osazenstvo domácnosti bylo zaneprázdněno jinde, takže zatím nemusel mít s nikým co do činění. Ale páni, vypadalo to všechno ošemetně.</p>
<p><emphasis>Houby.</emphasis></p>
<p>Naproti němu seděla Cormia na okraji postele, tu svou draperii si tiskla k prsům, oči jako dvě kuličky ve velké skleněné nádobě. Byla tak vyplašená, až měl sto chutí odvést ji zpátky na Druhou stranu, ale to, co ji čekalo tam, nebylo o nic lepší. Nechtěl ji postavit před popravčí četu Directrix.</p>
<p>To by nestrpěl.</p>
<p>„Kdybys něco potřebovala, jsem hned vedle.“ Vyklonil se ven a ukázal doleva. „Hádám, že tady den dva můžeš zůstat a trochu si odpočinout. Mít trochu času pro sebe. Zní to dobře?“</p>
<p>Kývla, plavé vlasy se jí svezly po ramenou.</p>
<p>Kdovíproč si všiml, že mají hezkou barvu, obzvlášť v tlumeném světle lampy na nočním stolku. Připomínaly mu leštěnou borovici, sytě, leskle žlutou.</p>
<p>„Nechtěla bys něco k jídlu?“ zeptal se. Když zavrtěla hlavou, přistoupil k telefonu a položil na něj ruku. „Kdybys měla hlad, stačí jen zmáčknout hvězdičku a čtyřku a dovoláš se do kuchyně. Přinesou ti, co budeš chtít.“</p>
<p>Její oči zatěkaly kolem, pak se k němu vrátily.</p>
<p>„Tady jsi v bezpečí, Cormie. Nic špatného se ti nemůže stát…“</p>
<p>„Phury? Ty ses vrátil?“ Od dveří zazněl Bellin hlas, směsice překvapení a úlevy.</p>
<p>Srdce se mu zastavilo. <emphasis>Přistižen.</emphasis><emphasis> </emphasis>A to osobou, které se nejvíc bál to celé vysvětlovat. Vždyť je horší než Wrath, proboha.</p>
<p>Posbíral síly, než se na ni dokázal podívat. „Jo, na chvilku jsem zpátky.“</p>
<p>„Já myslela, že… Jé, ahoj.“ Belliny oči zalétly k němu, než se usmála na Cormii. „Já se jmenuju Bella. A ty jsi…?“</p>
<p>Když nepřišla žádná odpověď, řekl Phury: „Tohle je Cormia. Je to Vyvolená, kterou… jsem si vzal. Cormie, tohle je Bella.“</p>
<p>Cormia vstala a hluboce se uklonila, až se jí vlasy téměř dotkly podlahy. „Vaše Milosti.“</p>
<p>Bellina ruka sjela k podbřišku. „Cormie, moc mě těší. A prosím, my si v tomhle domě nepotrpíme na formality.“</p>
<p>Cormia se napřímila a kývla.</p>
<p>Pak nastalo ticho dlouhé jako transkontinentální dálnice.</p>
<p>Phury si odkašlal. No, tohle je tedy trapas.</p><empty-line /><p>Cormia zírala na tu druhou ženu a všechno pochopila, aniž by musela vyslechnout jediné slovo. Tak proto se s ní Primal nespojil. Tohle je žena, kterou ve skutečnosti chce: jeho touha byla v tom, jak upínal pohled k její postavě, jak se mu prohloubil hlas, jak se mu rozehřálo tělo.</p>
<p>A ona je těhotná.</p>
<p>Cormia přelétla očima k Primalovi. Těhotná, ale ne s ním. Jeho výraz, když na ni hleděl přes místnost, nebyl majetnický, nýbrž teskně toužebný.</p>
<p><emphasis>Aha, ano. </emphasis>Tak proto nastoupil on, když Bloodletterův syn změnil plány. Primal se chtěl odloučit od této ženy, protože po ní touží, a nemůže ji mít.</p>
<p>Přešlápl z nohy na nohu a stále upřeně hleděl přes místnost. Pak se pousmál. „Kolik ti ještě zbývá minut?“</p>
<p>Ta žena… Bella… opětovala jeho úsměv. „Jedenáct.“</p>
<p>„Chodbou soch je to pekelně daleko. Měla bys vyrazit.“</p>
<p>„Tak dlouho mi to nepotrvá.“</p>
<p>Ti dva si hleděli do očí. Její oči zářily láskou a smutkem. A slabý ruměnec na jeho lících nasvědčoval tomu, že to, nač hledí, mu připadá víc než líbezné.</p>
<p>Cormia si přitáhla okraj záclony blíž k bradě, zakryla si šíji.</p>
<p>„Co takhle že bych tě odvedl zpátky do tvého pokoje?“ Phury k ní přistoupil a nabídl jí rámě. „Stejně chci vidět Z.“</p>
<p>Žena obrátila oči v sloup. „Využíváš to jen jako záminku, abys mě dostal do postele.“</p>
<p>Cormia sebou škubla, když se Primal zasmál a šeptal: „Jo, víceméně. Jak to zabírá?“</p>
<p>Žena se usmála a vsunula ruku do ohybu jeho lokte. Mírně chraplavým hlasem řekla: „Zabírá to opravdu dobře. Jako vždycky s tebou… Zabírá to opravdu dobře. Jsem moc ráda, že jsi tady… jedno na jak dlouho.“</p>
<p>Ten ruměnec na jeho tvářích trochu potemněl. Pak pohlédl na Cormii. „Vyprovodím ji, pak budu ve svém pokoji, kdybys něco potřebovala, ano?“</p>
<p>Cormia kývla a sledovala, jak se za těmi dvěma zavírají dveře.</p>
<p>Ponechána sama sobě znovu usedla na postel.</p>
<p><emphasis>Dobrotivá Stvořitelko… </emphasis>Připadala si maličká. Maličká na velké matraci. Maličká v rozlehlém pokoji. Maličká před mohutným působením všech barev a struktur kolem sebe.</p>
<p>Což přece chtěla, ne. Během obřadu prohlížení toužila být maličká.</p>
<p>Jenomže neviditelnost nebyla tak léčivá, jak se prve domnívala.</p>
<p>Rozhlédla se po místnosti a nedokázala určit, kde je, a stýskalo se jí po její malé, bílé komůrce na Druhé straně, která se podobala mateřské děloze.</p>
<p>Když odtud přišli, zhmotnili se ve vedlejší ložnici, o které řekl, že patří jemu. První, co ji napadlo, bylo, že se jí moc líbí, jak to tam voní. Mírně kouřově, s tou temnou kořeněnou vůní, v níž ho poznávala. Hned pak následoval příval barev a struktur a tvarů, který nedokázala překonat.</p>
<p>A to bylo předtím, než ji odvedl ven na chodbu, a tam už byla úplně ohromena. Neboť žil v opravdovém paláci, jehož hala byla velká jako největší chrámy na Druhé straně. Strop sahal až k nebesům a na něm byly obrazy válečníků v boji, zářivě barevné jako drahokamy, které její oči tak zbožňovaly. Když položila dlaně na zábradlí balkonu a vyklonila se, pocítila při pohledu do hlubin mozaikové podlahy dole závrať a vzrušení.</p>
<p>Užasla, když ji zavedl do pokoje, ve kterém teď byla.</p>
<p>Už ten zbožný úžas necítila. Teď byla v šoku z přetížení smyslů. Vzduch byl na téhle straně zvláštní, plný cizích pachů, a vysoušel sliznice. Také se ustavičně pohyboval. Byly tu proudy, které se otíraly o její tvář a vlasy a záclonu, jíž byla omotaná.</p>
<p>Pohlédla ke dveřím. Taky se tu ozývaly zvláštní zvuky. Sídlo kolem ní vrzalo a občas zaslechla hlasy.</p>
<p>Schoulila se do sebe, zastrčila nohy pod tělo a zadívala se na pohádkovou tabuli napravo od lůžka. Neměla hlad, ale nevěděla, co by žádala k jídlu, kdyby měla. A taky neměla zdání, jak používat ten předmět, který nazval prve telefonem.</p>
<p>Za oknem uslyšela jakýsi řev a otočila hlavu za zvukem. Jsou na téhle straně draci? Četla o nich, a ačkoliv věřila Phurymu, že je tu v bezpečí, obávala se nebezpečí, která neviděla.</p>
<p>Snad je to jenom vítr? Už o něm četla, ale nebyla si jistá.</p>
<p>Vztáhla ruku a zvedla saténový polštář, který měl v každém ze čtyř rohů střapce. Přitiskla si ho k hrudi a hladila jeden z hedvábných ocásků, přičemž se snažila zklidnit dotekem třásní, které jí zas a znova klouzaly dlaní.</p>
<p>Tohle je její trest, říkala si, když cítila, jak na ni místnost doléhá a zahlcuje jí oči. Tohle je důsledek toho, že chtěla opustit Druhou stranu a nezávisle hledat vlastní cestu.</p>
<p>Teď je tam, kde si přála být.</p>
<p>A netouží po ničem než se vrátit domů.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola čtyřicátá pátá</strong></p>
<p>J</p>
<p>ane seděla v jídelním koutě kuchyně, před sebou vystydlý hrnek. Přes ulici viděla, jak vychází slunce, paprsky mžikaly mezi větvemi stromů. Vishous odešel asi před dvaceti minutami, a než se odporoučel, udělal jí kakao, které právě dopila.</p>
<p>Postrádala ho tak bolestně, že to nedávalo smysl – vzhledem k tomu, kolik času spolu během noci strávili. Poté, co si V promluvil s Mannym, vrátil se a ujistil ji, že její šéf je pořád ještě naživu a nechybí mu žádná končetina. Pak ji objal a držel… a miloval se s ní. Dvakrát.</p>
<p>Odešel teprve teď a slunce musí zapadnout za obzor jako kámen, než ho zase uvidí.</p>
<p>Jasně, jsou tu telefony a e-mail a textové zprávy a večer se zase sejdou. Připadalo jí však, že to nestačí. Chtěla spát po jeho boku, a to nejen pár hodin, než bude muset jít bojovat nebo zamířit zpět do svého domu.</p>
<p>A když je řeč o logistice… Co udělá s tou pracovní příležitostí na Kolumbijské? Je to od něj dál, ale záleží na tom? Bleskurychlé cestování pro něj není problém. Přesto jí připadalo, že není dobrý nápad být příliš daleko. Koneckonců, jednou ho už postřelili. Co kdyby ji potřeboval? Ona se k němu během mžiku přenést nedokáže.</p>
<p>Jenomže co udělá s vlastní kariérou? Potřebu vést měla v sobě zakódovanou a přejít na Kolumbijskou je pořád její nejlepší šance, i když může trvat nějakých pět let, než se stane vedoucí katedry.</p>
<p>Pokud s ní ještě budou ochotni provést pohovor. Pokud tu práci dostane.</p>
<p>Jane hleděla na studený hrnek s čokoládovými šmouhami uvnitř.</p>
<p>Nápad, který dostala, byl praštěný. Absolutně praštěný. A zaplašila ho jako důkaz toho, že to ještě nemá v hlavě tak docela v pořádku.</p>
<p>Vstala od stolu, dala hrnek do myčky a šla se osprchovat a převléct. Půl hodiny nato vyjela z garáže a minula přitom minivan, zajíždějící na krátkou příjezdovou cestu v sousedství.</p>
<p>Nějaká rodinka. <emphasis>Náramné.</emphasis></p>
<p>Naštěstí cesta do centra proběhla hladce. Provoz nebyl nijak hustý, když ujížděla po Obchodní třídě, a chytila na semaforech zelenou vlnu; červená ji zastihla teprve naproti redakci <emphasis>Caldwell Courier Journal</emphasis>.</p>
<p>Když zastavila, zazvonil jí mobil. Nepochybně hlasová služba.</p>
<p>„Whitcombová.“</p>
<p>„Dobrý den, paní doktorko. Tady je váš muž.“</p>
<p>Usmála se. Od ucha k uchu. „Ahoj.“</p>
<p>„Ahoj.“ Ozvalo se tlumené šelestění prostěradel, jako by se V převracel v posteli. „Kde jsi?“</p>
<p>„Na cestě do práce. Kde jsi ty?“</p>
<p>„Na zádech.“</p>
<p>Ach, Ježíši, uměla si jasně představit, jak ve svých černých lůžkovinách vypadá.</p>
<p>„Takže… Jane?“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>Hlas mu poklesl. „Co máš na sobě?“</p>
<p>„Chirurgický stejnokroj.“</p>
<p>„Hmmm. To je sexy.“</p>
<p>Zasmála se. „Chybí jen krůček, aby to byl pytel.“</p>
<p>„Ne, na tobě ne.“</p>
<p>„Co máš na sobě ty?“</p>
<p>„Nic… A hádejte, kde mám ruku, paní doktorko.“</p>
<p>Naskočila zelená a Jane se musela rozpomínat, jak se má rozjet. Zadýchaným hlasem řekla: „Kde?“</p>
<p>„Mezi nohama. Uhádneš, na čem?“</p>
<p><emphasis>Ach</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> sladký</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> Ježíši. </emphasis>Šlápla na plyn a řekla: „Na čem?“</p>
<p>Odpověděl jí a ona málem nabourala do zaparkovaného auta. <emphasis>„Vishousi</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>„Řekněte mi, co mám dělat, paní doktorko. Řekněte mi, co mám s tou rukou udělat.“</p>
<p>Jane těžce polkla, zastavila… a dala mu podrobné pokyny.</p><empty-line /><p>Phury si ubalil cigáro s tureckým tabákem, olízl papírek a utěsnil ho. Zapálil si a opřel se zády do podušek. Protézu měl sundanou a opřenou o noční stolek a na sobě měl hedvábný župan z královsky modrého a krvavě rudého hedvábí. Svůj nejmilejší.</p>
<p>Malé smíření s Bellou ho zklidnilo. Návrat sem ho zklidnil. Cigáro ho zklidnilo.</p>
<p>Řádění Directrix ho nezklidnilo.</p>
<p>Dotyčná se objevila v sídle asi půl hodiny poté, co on a Cormia přešli z Druhé strany, a chytala se stropu kvůli tomu, že se jedna z jejích Vyvolených pohřešuje. Phury ji vzal do knihovny a před Wrathem jí vysvětlil, že je všechno v pořádku: prostě si to rozmyslel a chce se sem na chvilku vrátit.</p>
<p>Directrix se nedala uchlácholit. Nadutým hlasem, který nebyl nijak příjemný, mu sdělila, že jako zástupkyně Vyvolených požaduje hovořit s Cormií o tom, co se událo v chrámu – za účelem ujištění, zda byl nebo nebyl obřad s Primalem dokončen.</p>
<p>V tom okamžiku Phury usoudil, že ji nemá rád. Její mazané oči mu sdělovaly, že ví, že nedošlo k sexu, a měl zřetelný dojem, že se těší, jak se do Cormie obuje.</p>
<p><emphasis>Jenže to se nestane.</emphasis><emphasis> </emphasis>S úsměvem na tváři odpálil Phury bombu a připomněl té potvoře, že jakožto Primal jí není odpovědný a že on a Cormia se vrátí na Druhou stranu, až se mu sakra zlíbí. A ani o vteřinu dřív.</p>
<p>Označit její reakci za nevrlou zdaleka nevystihovalo situaci, ale měl ji na lopatě a ona to věděla. Z očí jí dštila nenávist, když se uklonila a zmizela.</p>
<p>K čertu s ní, takový byl jeho postoj, a vážně uvažoval o tom, že jí dá padáka. Nevěděl, jak to zařídit, ale nechtěl mít ve vedoucí funkci někoho jako ona. Byla zlá.</p>
<p>Phury vdechl kouř a zadržel ho v plicích. Nevěděl, jak dlouho si tu má Cormii nechat. Kristepane, věděl, že už chce zpátky. To jediné, čím si byl jistý, bylo, že když sem přišla, bylo to z její vůle, nenutily ji k tomu ty praštěné Vyvolené.</p>
<p>A on? Inu… Napůl pořád ještě chtěl pryč ze sídla, ale Cormia byla jakýmsi nárazníkem. Kromě toho se dřív nebo později oba na Druhou stranu vrátí a zůstanou tam.</p>
<p>Vydechl a nepřítomně si třel pravou nohu pod kolenem, tam, kde končila. Byla rozbolavělá, jenomže to bývalo na konci noci běžné.</p>
<p>Zaklepání na dveře ho překvapilo. „Dále?“</p>
<p>Uhádl, kdo to je, podle toho, jak se dveře otevíraly: pomalu a jen na štěrbinku.</p>
<p>„Cormie? Jsi to ty?“ Posadil se a přitáhl si pokrývku přes nohy.</p>
<p>Její plavá hlava nakoukla dovnitř, tělo zůstalo venku na chodbě.</p>
<p>„Není ti nic?“ zeptal se.</p>
<p>Zavrtěla hlavou. Starou řečí pronesla: <emphasis>„Kdyby vás to</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>neurazilo, smím prosím vstoupit do vašich komnat, Vaše Milosti?“</emphasis></p>
<p>„Samozřejmě. A nemusíš být tak formální.“</p>
<p>Vklouzla dovnitř a zavřela dveře. Vypadala velmi křehce, zahalená celá v bílém, spíš jako dítě než žena, kterou se stala během své proměny.</p>
<p>„Co se děje?“</p>
<p>Místo aby mu odpověděla, zůstala zticha, oči sklopené, objímala se pažemi.</p>
<p>„Cormie, mluv se mnou. Pověz mi, co se děje.“</p>
<p>Hluboce se uklonila a v této pozici mluvila. <emphasis>„Vaše</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Milosti, já</emphasis><emphasis>…</emphasis>“</p>
<p>„Žádné formality. Prosím.“ Začal se sunout z postele, ale pak si uvědomil, že nemá nohu. Zasunul se zpátky, protože nevěděl, jak by jí bylo, kdyby se dozvěděla, že mu chybí kus těla. „Prostě se mnou mluv. Co potřebuješ?“</p>
<p>Odkašlala si. „Jsem tvá žena, ne?“</p>
<p>„Hm… Jo.“</p>
<p>„Neměla bych tedy bydlet s tebou, ve tvé komnatě?“</p>
<p>Obočí mu vyjelo vzhůru. „Myslel jsem, že by bylo lepší, kdybys měla vlastní pokoj.“</p>
<p>„Ach.“</p>
<p>Zamračil se. Přece určitě nechce zůstat u něj.</p>
<p>Ticho se protahovalo a on si pomyslel, že evidentně chce.</p>
<p>Cítil se pekelně trapně, když pronesl: „Hádám, že kdybys chtěla… můžeš tady zůstat. Chci říct, mohli bychom sem nechat přistěhovat další postel.“</p>
<p>„Co je špatného na té, kterou máš?“</p>
<p>Ona s ním chce <emphasis>spát</emphasis>? Vždyť… <emphasis>Tak dobrá.</emphasis></p>
<p>„Cormie, nemusíš si dělat starosti s tím, jestli si Directrix nebo někdo z ostatních myslí, že neplníš svou povinnost. Nikdo se nedozví, co tady děláš.“</p>
<p>Nebo neděláš, takříkajíc.</p>
<p>„O to nejde. Ten vítr… Aspoň já myslím, že to byl vítr… Naráží do domu, že ano?“</p>
<p>„No jo, dneska je taková bouřlivá noc. Ale máme kolem sebe tuny kamene.“</p>
<p>Chvíli čekal, co řekne dál, a když nic neřekla, došlo mu to. Páni, že je ale zabedněnec! Odvedl ji z jediného prostředí, které kdy poznala, a hodil ji do úplně nového světa. Je vyplašená z věcí, které on bere jako normální. Jak by se mohla cítit bezpečně, když neví, které zvuky jsou nebezpečné a které ne?</p>
<p>„Poslechni, chceš tu zůstat? Mně to nevadí.“ Rozhlédl se a snažil se vymyslet, kam přivézt pojízdné lehátko. „Je tady spousta místa pro lehátko.“</p>
<p>„Postel mi stačí.“</p>
<p>„Jo, na lehátku budu spát já.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Protože je mi to milejší než spát na podlaze.“ Tamhle mezi dvěma okny je místo. Mohl by říct Fritzovi…</p>
<p>„Ale postel je dost velká pro nás oba.“</p>
<p>Phury k ní zvolna obrátil hlavu. Pak zamrkal. „Aha… Tak jo.“</p>
<p>„Podělíme se o ni.“ Oči měla stále sklopené, ale v jejím hlase zněl zajímavý náznak síly. „A pak jim aspoň budu moci povědět, že líhám po tvém boku.“</p>
<p>Aha, tak o tohle jde. „Fajn.“</p>
<p>Kývla a přistoupila k lůžku z druhé strany. Vklouzla mezi prostěradla a stočila se do klubíčka tváří k němu. Což bylo překvapení. Stejně jako skutečnost, že pevně nezavřela oči a nepředstírala spánek.</p>
<p>Phury zadusil nedopalek a usoudil, že jim oběma prokáže službu a bude spát na přikrývkách. Jenže si musí dojít na záchod, než zalehne.</p>
<p><emphasis>Hernajs.</emphasis></p>
<p>No, o té noze se bude muset dřív nebo později Cormia dozvědět.</p>
<p>Odsunul přikrývku, nandal si protézu a vstal. Když uslyšel, jak syčivě vypustila dech a ucítil na sobě její pohled, pomyslel si – <emphasis>Bože, určitě je vyděšená. </emphasis>Jakožto Vyvolená byla zvyklá na dokonalost.</p>
<p>„Nemám kus nohy.“ <emphasis>To koukáš. </emphasis>„Ale to nevadí.“</p>
<p>Pokud je protéza správně upevněná a dobře funguje.</p>
<p>„Hned se vrátím.“ Byla to úleva, když za sebou zavřel dveře koupelny a strávil delší dobu než obvykle čištěním zubů a použitím toalety. Když začal přerovnávat vatové tamponky na čištění uší a ibalgin v lékárničce, pochopil, že se musí vrátit.</p>
<p>Otevřel dveře.</p>
<p>Byla přesně tam, kde předtím, až na okraji lůžka, čelem k němu, s očima otevřenýma.</p>
<p>Když přecházel místnost, přál si, aby se na něj přestala dívat. Zvlášť když si sundával nohu a natahoval se na přikrývku. Přehodil přes sebe cíp prošívaného přehozu a snažil se uvelebit.</p>
<p>Nefungovalo to. Bylo mu zima, když měl přikrytou jen dolní polovinu těla.</p>
<p>Letmým pohledem odhadl rozlohu matrace mezi nimi. Velká jak fotbalové hřiště. Tolik prostoru, že by mohla být stejně dobře v jiné místnosti.</p>
<p>„Zhasnu světlo.“</p>
<p>Když na polštáři kývla hlavou, zhasl lampu… a vklouzl pod přikrývky.</p>
<p>V černé prázdnotě ležel strnule vedle ní. <emphasis>Ježíši… </emphasis>Nikdy s nikým nespal. No, tenkrát, když měla Bella období potřeby, spal jednou s V a Butchem, ale to proto, že byli všichni na šrot. Kromě toho to byli muži, kdežto… Cormia rozhodně muž nebyla.</p>
<p>Zhluboka se nadechl. Jo, její jasmínová vůně ji jednoznačně prozrazovala.</p>
<p>Zavřel oči a klidně by se vsadil, že je stejně strnulá a cítí se stejně trapně jako on. Páni, tohle bude dlouhý den. Měl nechat přinést to lehátko.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola čtyřicátá šestá</strong></p>
<p>„V</p>
<p>ishousi, mohl by ses přestat takhle tvářit? Začínám z tebe magořit.“</p>
<p>V ukázal Butchovi přes kuchyňský stůl prostředníček a vrátil se ke své kávě. Noc přijde brzy, což znamená, že za… dvacet osm minut… bude volný.</p>
<p>Jak ta chvíle nastane, během vteřiny bude v Janině domě a provede nějakou romantickou blbost. Nevěděl jistě, co to bude, možná květiny nebo tak něco. No, květiny a instalace toho bezpečnostního systému. Protože není nad vyznání lásky v podobě milionu pohybových detektorů.</p>
<p>Bože, byl nabuzený. Fakt.</p>
<p>Řekla mu, že se vrací domů kolem deváté, takže si představoval, že jí trochu vyparádí ložnici a pak u ní zůstane na návštěvě do půlnoci.</p>
<p>Jenomže to mu zbývá jen pět hodin k lovu.</p>
<p>Butch zašustil sportovními stránkami novin, naklonil se, aby políbil Marissu na rameno, pak se vrátil k tisku. Zareagovala tím, že vzhlédla od svého papírování pro Domov bezpečí, zamnula si paži a vrátila se ke své práci. Na šíji měla čerstvou stopu po kousnutí a ve tváři jas velmi spokojené ženy.</p>
<p>V sebou trhl, sklopil oči ke své kávě a pohladil si bradku. On a Jane tohle nikdy nebudou mít, říkal si, protože spolu nikdy nebudou žít. I kdyby odešel z Bratrstva, nemůže u ní být přes den kvůli slunci, a že by se ona přestěhovala sem, to nepřipadalo v úvahu z různých důvodů utajení: už tak bylo dost velké riziko, že vůbec ví o existenci rasy. Větší kontakt, více detailů, více času ve společnosti Bratrstva, to by nebylo chytré ani bezpečné.</p>
<p>V uchopil svůj hrnek do dlaní, opřel se na židli dozadu a dělal si starosti s budoucností. Je jim spolu s Jane dobře, ale nucené odloučení je vyčerpá. Už teď cítil napětí, když uvažoval o loučení, k němuž dnes v noci bude muset dojít.</p>
<p>Chtěl ji mít u sebe čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Její hlas v telefonu byl sice lepší než nic, ale nestačil mu k opravdovému uspokojení. Existují však jiné možnosti?</p>
<p>Ozvalo se další zašustění papíru, jak Butch zápasil s novinami. Kristepane, zachází s nimi strašně, vždycky zmuchlá stránky a nadělá oslí uši. S časopisy to je stejné. Butch je ani tak nečte, jako žvýká rukama.</p>
<p>Během terorizování článku o jarním tréninku Butch znovu pohlédl na Marissu a V věděl, že ti dva se brzy odporoučejí – ale ne proto, že dopijí kávu.</p>
<p>Zvláštní, věděl, co se stane, podle logického předpokladu – nezvěstoval mu to vnitřní zrak nebo to, že by jim uměl číst myšlenky: Butch vydával vázací pach a Marissa byla ráda se svým mužem. Ne že by měl V vizi, jak jsou spolu zamčeni ve spíži nebo na lůžku v Doupěti.</p>
<p>Janiny myšlenky byly jediné, které uměl číst, a to jen někdy.</p>
<p>Promnul si střed hrudi a zapřemýšlel nad tím, co řekla Stvořitelka… Že jeho vize a schopnost předpovídat budoucnost jsou zastřeny křižovatkou ve vlastním životě a že až to bude za ním, vrátí se mu. Ale teď už má Jane, nenechal snad tu křižovatku za sebou? Našel svou ženu. Je s ní. Konec příběhu.</p>
<p>Napil se kávy. Nepřestával si třít hrudník.</p>
<p>Dnes ráno se ta noční můra znovu vrátila.</p>
<p>Protože už tu ujetou sekvenci s přestřelkou nemohl přičítat posttraumatickému syndromu, usoudil, že nyní jde o alegorii: jeho podvědomí je znepokojeno faktem, že má stále ještě pocit, jako by neměl kontrolu nad svým životem. Protože to se zamilovaným stává.</p>
<p>To musí být ten důvod. Musí.</p>
<p>„Deset minut,“ pošeptal Butch Marisse do ucha. „Můžeš mi dát deset minut, než odejdeš? Prosím, malá…“</p>
<p>Vishous obrátil oči v sloup a ulevilo se mu, že ho jejich vrkání dopaluje. Aspoň že v něm nevyschl všechen testosteron.</p>
<p>„Malá… prosím?“</p>
<p>V si lokl z hrnku. „Marisso, hodila bys laskavě tomu kňouralovi kostičku? To jeho přihlouplý uculování mi jde na nervy.“</p>
<p>„No, to přece nemůžeme dopustit, že ano?“ Marissa se smíchem sbalila své papíry a střelila po Butchovi pohledem. „Deset minut. A ať to stojí za to.“</p>
<p>Butch vystřelil ze židle, jako by hořela. „Copak někdy nestojí?“</p>
<p>„Hmmm… stojí.“</p>
<p>Když se ti dva spojili rty, V zavrčel. „Bavte se dobře, dětičky. Někde jinde.“</p>
<p>Sotva odešli, vrazil do kuchyně Zsadist. „Kruci. Kruci… Kruci…“</p>
<p>„Co se děje, bratře?“</p>
<p>„Učím a jdu pozdě.“ Zsadist popadl pytlík rohlíků, krůtí stehno z lednice a litrovku zmrzliny z mrazáku. „Sakra.“</p>
<p>„To je tvá snídaně?“</p>
<p>„Kuš. To je skoro krůtí sendvič.“</p>
<p>„Nemůžeš dát zmrzku místo majonézy, bratře.“</p>
<p>„To je jedno.“ Řítil se zpátky ke dveřím. „Jo, mimochodem, Phury je zase tady a přivedl si s sebou tu Vyvolenou. Říkal jsem si, že bys to měl vědět, kdybys tu náhodou uviděl strašit cizí ženskou.“</p>
<p><emphasis>Júva. Překvápko. </emphasis>„Jak se jí vede?“</p>
<p>Zsadist se zarazil. „Nevím. On o tom nemluví. Není zrovna povídavej. Prevít.“</p>
<p>„Jo, zato ty jsi mluvka.“</p>
<p>„Až po tobě, brebto.“</p>
<p>„Touché.“ Vishous zavrtěl hlavou. „Páni, hodně mu dlužím.“</p>
<p>„Jo, dlužíš. My všichni.“</p>
<p>„Nezdržuj se, Z.“ Vishous hodil přes místnost lžičku, kterou si prve sypal cukr do kávy. „Tohle budeš potřebovat, že jo.“</p>
<p>Zsadist chytil tu věc v letu. „Aha, to bych zapomněl. Díky. Páni, já mám Belly pořád plnou hlavu, chápeš mě?“</p>
<p>Dveře z kuchyně za ním zapadly.</p>
<p>V tichu kuchyně se V znovu napil ze svého hrnku. Káva už nebyla horká, teplo z ní vyprchalo. Za dalších patnáct minut bude ledová.</p>
<p>Nepoživatelná.</p>
<p>Jo… On věděl, jak je to těžké, myslet pořád na svou ženu.</p>
<p>Věděl to z osobní zkušenosti.</p><empty-line /><p>Cormia cítila, jak se postel viklá, když se Primal převalil. Znovu.</p>
<p>Šlo to takhle hodinu za hodinou. Celý den nespala a byla si jista, že on také ne. Ledaže by se ve spánku hodně pohyboval.</p>
<p>Něco zamumlal a škubl sebou, jeho mohutné údy se zazmítaly. Bylo to, jako by se nemohl uvelebit, a ona se obávala, zda ho nějak neruší… ačkoliv nebylo jasné jak. Zůstávala nehybná od chvíle, kdy ulehla.</p>
<p>Bylo to však zvláštní. Jeho přítomnost ji konejšila, přestože byl tak neklidný. Bylo cosi chlácholivého ve vědomí, že na druhé straně lůžka je on. Cítila se s ním bezpečně, ačkoliv ho vůbec neznala.</p>
<p>Primal sebou znovu zazmítal, zasténal a…</p>
<p>Cormia nadskočila, když jí na rameni přistála jeho ruka.</p>
<p>A on také. S tlumeným zavrčením vydal jakýsi tázavý hrdelní zvuk, pak přejel dlaní sem a tam, jako by se snažil uhádnout, co to má u sebe v posteli.</p>
<p>Očekávala, že se odtáhne.</p>
<p>Místo toho po ní sáhl.</p>
<p>Cormiiny rty se pootevřely leknutím, když vydal hluboký hrdelní zvuk a brodil se mezi prostěradly, přičemž jí jeho ruka sjela od ramene k pasu. Jako by prošla jakousi zkouškou, převalil se k ní, silné stehno se dotklo jejího, cosi tvrdého se jí přitisklo k boku. Jeho ruka se začala pohybovat, a než se nadála, záclona se začala uvolňovat a pak už ji neměla na těle.</p>
<p>Zavrčel hlasitěji a přitáhl ji těsně k sobě tak, že jí to tvrdé nyní leželo na stehnech. Zajíkla se, ale nebyl čas reagovat ani myslet. Jeho rty nalezly její hrdlo a přisály se k její pokožce, až se jí tělem rozlil žár. A pak se jeho boky začaly pohybovat. Ty prudké pohyby dopředu a dozadu způsobily mezi jejíma nohama jakési příjemné mravenčení, v břiše se jí rozvíjelo cosi temného a toužebného.</p>
<p>Bez varování ji prudce objal pažemi a převalil ji na záda, jeho nádherné vlasy jí splývaly do obličeje. Vsunul své silné stehno mezi její a ocitl se na ní, pořád ji v pravidelném rytmu přejížděl tím, o čem věděla, že je to jeho pohlaví. Byl obrovský, ale necítila se uvězněná, ani se nebála. Ať tohle mezi nimi bylo cokoli, chtěla to. Prahla po tom.</p>
<p>Opatrně mu položila ruce na záda. Svaly podél jeho páteře byly mohutné a vlnily se při pohybu pod saténem županu. Znovu zamručel, když se ho dotkla, jako by se mu dotek jejích rukou líbil, a právě když se v duchu ptala, jaké to asi je, dotýkat se jeho nahé pokožky, nadzvedl se a odstrojil.</p>
<p>Pak se nahnul ke straně, uchopil její dlaň do své a vložil ji mezi jejich těla. Na sebe.</p>
<p>Oba se zajíkli, když došlo ke kontaktu, a ona prožila okamžik čirého úžasu nad jeho horkostí a tvrdostí a velikostí… a také nad jemností pokožky… a nad energií, která jako by v této části těla spočívala. Reflexivně ho stiskla a mezi stehny jí projel ohnivý žár.</p>
<p>Jenomže pak vykřikl a jeho kyčle vyrazily kupředu a to, co měla v ruce, se začalo zmítat. Odkudsi vytrysklo něco teplého a pokrylo jí to bříško.</p>
<p>Ach, dobrotivá Stvořitelko, snad mu neublížila?</p><empty-line /><p>Phury se probudil na Cormii, s její rukou na svém údu a orgasmem v plném proudu. Snažil se zarazit své tělo, šátral po otěžích v erotickém proudění, které v něm burácelo, ale nedokázal zastavit sílu setrvačnosti, i když věděl, že tryská přímo na ni.</p>
<p>V okamžiku, kdy ty pocity pominuly, od ní odskočil. A pak se všechno ještě zhoršilo.</p>
<p>„Moc se omlouvám,“ řekla a upírala k němu zděšené oči.</p>
<p>„Za co?“ Do prčic, selhával mu hlas. A přitom by se měl omlouvat on.</p>
<p>„Ublížila jsem ti… až jsi krvácel.“</p>
<p><emphasis>Ach, sladký Ježíši. </emphasis>„Aha… to není krev.“</p>
<p>Odsunul přikrývky, aby mohl vstát, uvědomil si, že je úplně nahý, a musel šátrat v lůžkovinách, než našel župan. Hodil na sebe tu zatracenou věc, připevnil si nohu, vystřelil z postele a zamířil do koupelny pro ručník.</p>
<p>Když se k ní vrátil, uměl si dobře představit, jak se chce té věci zbavit. Nadělal tu strašný binec.</p>
<p>„Dovol…“ Zahlédl na podlaze záclonu. No, super, tak ona je taky nahá. <emphasis>Fakt super. </emphasis>„Abych řekl pravdu, možná by ses měla očistit.“</p>
<p>Odvrátil pohled a podal jí ručník. „Vezmi si to. Použij to.“</p>
<p>Koutkem oka sledoval, jak nemotorně přejíždí ručníkem pod přikrývkami, a zaplavoval ho odpor k sobě samému. <emphasis>Ježíši Kriste… </emphasis>Je chlípník. Překonal odpor té ubožačky.</p>
<p>Když mu ručník vracela, řekl: „Nemůžeš u mě zůstat. Není to správné. Dokud budeme tady, budeš v tom druhém pokoji.“</p>
<p>Nastala krátká pauza. Pak řekla: „Ano, Vaše Milosti.“</p><empty-line /><p><strong>Kapitola čtyřicátá sedmá</strong></p>
<p>N</p>
<p>astala noc. John byl v podzemní tělocvičně, v řadě ostatních cvičenců, dýku v pravé ruce, ve střehu. Když Zsadist hvízdl mezi zuby, John a všichni ostatní zahájili cvičení: máchnout zbraní napříč přes hruď, rozpřáhnout se šikmo dozadu, krok kupředu a bodnout zezdola pod hrudní koš.</p>
<p>„Johne, dávej pozor!“</p>
<p>Sakra, zase to celé podělal. Znovu. Připadal si úplně slepý a takřka k ničemu, snažil se nalézt rytmus pozic, ale rovnováhu měl bídnou a paže a nohy ho prostě neposlouchaly.</p>
<p>„Johne – stop.“ Zsadist k němu přistoupil zezadu a přesunul mu paže. Znovu. „Dámy, znovu do střehu.“</p>
<p>John zaujal postoj, čekal na hvízdnutí… a celé to zkaňhal. Znovu.</p>
<p>Když k němu tentokrát Zsadist přistoupil, John se mu nedokázal podívat do tváře.</p>
<p>„Něco zkusíme.“ Z vzal dýku a vložil ji Johnovi do levé ruky.</p>
<p>John zavrtěl hlavou. Byl pravák.</p>
<p>„Jen to zkus. Dámy? Jdeme na to.“</p>
<p>Znovu zaujmout střeh. Další hvízdnutí. Další nepovedený pokus…</p>
<p>Ach, ale tentokrát ne. Jako zázrakem zvládlo Johnovo tělo sérii pozic jako dokonalý klavírní akord. Všechno bylo v souladu, všechny jeho končetiny se ocitly tam, kde měly být, dýka v jeho dlani byla dokonale ovládána, svaly reagovaly a spolupracovaly.</p>
<p>Když cvičení skončilo, usmíval se. Dokud se nesetkal se Zsadistovým pohledem. Bratr na něj hleděl podivně, ale pak jako by se vzpamatoval. „Lepší, Johne. Mnohem lepší.“</p>
<p>John sklopil oči k dýce ve své ruce. Projela jím letmá, bolestná vzpomínka, jak vyprovázel Sarelle k jejímu autu pár dní předtím, než zahynula. Když stál po jejím boku, litoval, že nemá dýku, připadalo mu, jako by jeho ruka byla bez ní příliš lehká. Tehdy to byla pravá ruka. Proč ten zvrat po proměně?</p>
<p>„Znovu, dámy!“ zvolal Z.</p>
<p>Provedli sekvenci ještě třiadvacetkrát. Pak pracovali na další, při níž museli padnout na jedno koleno a vyrazit vzhůru. Zsadist hlídkoval podél řady, opravoval pozice, vyštěkával připomínky.</p>
<p>Johna nemusel opravit ani jednou. Všechno do sebe prostě zapadalo, zlatá žíla nalezena, kov vytěžen.</p>
<p>Když bylo po hodině, zamířil John do šatny, ale Z ho zavolal zpátky a odvedl ho do nářaďovny, k zamčené skříni, kde se uchovávaly cvičné dýky.</p>
<p>„Od nynějška budeš používat tuhle.“ Zsadist mu podal zbraň s modrým jílcem. „Je kalibrovaná pro levou ruku.“</p>
<p>John ji vyzkoušel a připadal si ještě silnější. Užuž chtěl bratrovi poděkovat, když vtom se zamračil. Z na něj hleděl se stejně zvláštním výrazem, jaký měl prve v tělocvičně.</p>
<p>John si zastrčil dýku za opasek svého <emphasis>ji</emphasis> a<emphasis> </emphasis>znakovou řečí se zeptal: <emphasis>Co je? Nejsem</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dobré pozici?</emphasis></p>
<p>Zsadist si přejel dlaní po oholené lebce. „Zeptej se mě, kolik bojovníků jsou leváci.“</p>
<p>Johnovi se zatajil dech, projel jím zvláštní pocit. <emphasis>Kolik?</emphasis></p>
<p>„Pokud známo, jen jeden. Zeptej se mě, kdo to byl.“</p>
<p><emphasis>Kdo to byl?</emphasis></p>
<p>„Darius. D byl levák.“</p>
<p>John upřel pohled na svou levou ruku. Jeho otec.</p>
<p>„A pohybuješ se jako on,“ řekl Z polohlasem. „Je to sakra zvláštní, abych byl upřímný. Jako bych se díval na něj.“</p>
<p><emphasis>Vážně?</emphasis></p>
<p>„Jo, byl vláčný. Jako ty. Každopádně. To je jedno.“ Zsadist ho plácl po rameni. „Levák. Jen si to představ.“</p>
<p>John sledoval, jak bratr odchází, pak znovu pohlédl na svou dlaň.</p>
<p>Nikoli poprvé se v duchu ptal, jak asi jeho otec vypadal. Jak mluvil. Jak jednal. Bože, co by dal za trochu informací o tom muži…</p>
<p>Možná by se jednoho krásného dne mohl zeptat Zsadista, ačkoliv se bál, aby nepodlehl emocím.</p>
<p>Muž by měl být vždycky statečný. Obzvlášť před bratry.</p><empty-line /><p>Jane zacouvala autem do garáže a zaklela ve chvíli, když vypínala motor. Jedenáct třicet čtyři. Na schůzku s Vishousem ve svém bytě přijela s dvouapůlhodinovým zpožděním.</p>
<p>Byla to prvotřídní ukázka zdržení při odchodu. Už na sobě měla kabát a tašku sbalenou, ale cestou ke dveřím se na ni vrhli všemožní členové nemocničního personálu a kladli jeden dotaz za druhým. Pak se stav jedné z jejích pacientek na pohotovosti náhle zhoršil a ona ji musela vyšetřit a pak promluvit s její rodinou.</p>
<p>Poslala Vishousovi textovku, že se zdržela. Pak ještě jednou, když musela zůstat ještě déle. Odpověděl, že se nic neděje. Jenomže pak mu volala, když uvízla cestou domů na objížďce, a dostala se do hlasové schránky.</p>
<p>Vystoupila z auta a garážové dveře se za ní zavřely. Měla radost, že uvidí Vishouse, ale také byla vyčerpaná. Předchozí noc toho moc nenaspala, a teď za sebou měla dlouhý den.</p>
<p>Vstoupila dovnitř přes kuchyň a zavolala: „Promiň, že jdu pozdě.“</p>
<p>„To je v pohodě,“ ozval se z obývacího pokoje.</p>
<p>Zašla za roh… a zarazila se. Vishous seděl potmě na pohovce, nohu přes nohu. Kožená bunda ležela vedle něj a spolu s ní zabalený svazek lilií kala. Byl nehybný jako zamrzlé jezero.</p>
<p><emphasis>Sakra.</emphasis></p>
<p>„Ahoj,“ řekla a hodila kabát a kabelku na jídelní stůl po rodičích.</p>
<p>„Ahoj.“ Narovnal zkřížené nohy a opřel se lokty o kolena. „V nemocnici všechno dobrý?“</p>
<p>„Jo. Jen moc práce.“ Sedla si vedle květin. „Ty jsou krásné.“</p>
<p>„Jsou pro tebe.“</p>
<p>„Vážně mě mrzí…“</p>
<p>Zarazil ji gestem ruky. „Nemusí tě to mrzet. Umím si představit, jaké to je.“</p>
<p>Měřila si ho pohledem a věděla, že se nesnaží budit v ní pocit provinilosti nebo něco podobného; je prostě zklamaný. Z čehož jí jaksi bylo ještě hůř. Kdyby se choval nerozumně, bylo by to něco jiného, ale tahle tichá rezignace od muže tak silného a energického jako on, ta se těžko snášela.</p>
<p>„Vypadáš unaveně,“ řekl. „Myslím, že největší laskavost, kterou ti můžu prokázat, je uložit tě do postele.“</p>
<p>Opřela se dozadu a něžně pohladila jednu z květin ukazováčkem. Líbilo se jí, že nepřišel otřele s růžemi nebo bílými liliemi. Tyhle měly sytě broskvový odstín. Neobvyklé. Krásné. „Dneska jsem na tebe myslela. Hodně.“</p>
<p>„Vážně?“ Ačkoliv se na něj nedívala, slyšela z jeho hlasu úsměv. „O čem jsi přemýšlela?“</p>
<p>„O všem. O ničem. Jak moc si přeju, abych mohla vedle tebe spát každou noc.“</p>
<p>Neřekla mu, že odmítla nabídku z Kolumbijské. Nebylo to docela příjemné, ale na druhé straně, shánět místo v New York City, kde by měla ještě větší odpovědnost, jí prostě nepřipadalo chytré, je-li jejím cílem trávit víc času s Vishousem. Ještě pořád toužila velet, ale člověk musí v životě ledacos obětovat, aby dostal to, co chce. A představa, že může mít všechno, to je náramný klam.</p>
<p>Z hrdla se jí vymrštilo zívnutí a otevřelo jí ústa. Do háje, je unavená.</p>
<p>Vishous vstal a vztáhl ruku. „Pojď. Můžeš spát chvíli vedle mě.“</p>
<p>Nechala se odvést nahoru, svléknout a strčit do sprchy. Čekala, že se k ní přidá, ale zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Jestli s tím začnu, nenechám tě spát ještě dvě hodiny.“ Jeho pohled utkvěl na jejích ňadrech a zaplálo v něm světlo. „Ach… Kristepane… Já prostě… Sakra, musím na tebe počkat venku.“</p>
<p>S úsměvem zavřela skleněné dveře sprchového koutu a jeho mohutný černý obrys odkráčel do ložnice. Deset minut nato vyšla ven, vydrhnutá, zuby vyčištěné, vlasy vykartáčované, v noční košili.</p>
<p>Vishous předtím urovnal přikrývku, načechral jí polštáře a odhrnul prostěradla. „Šup,“ nařídil.</p>
<p>„Nenávidím, když mi někdo dává rozkazy,“ zamumlala.</p>
<p>„Ale ode mě je budeš přijímat. Občas.“ Lehce ji plácl po zadečku, když zalézala do postele. „Udělej si pohodlí.“</p>
<p>Urovnala si všechno tak, jak to chtěla mít, a on obešel lůžko a lehl si na něj. Když jí vsunul paži pod hlavu a přitulil ji k sobě, říkala si, jak hezky voní. A ta konejšivá ruka, která jí přejížděla podél pasu, byla božská.</p>
<p>Po chvíli řekla do tmy: „Tak jsme dneska ztratili pacientku.“</p>
<p>„Sakra, to mě mrzí.“</p>
<p>„Jo… nedala se zachránit. Někdy to prostě poznáš, a u ní? Věděla jsem to. Stejně jsme dělali všechno, co se dalo, ale celou dobu… Jo, celou dobu jsem věděla, že ji z toho nedostaneme.“</p>
<p>„To muselo být těžké.“</p>
<p>„Strašně. Musela jsem říct rodině, že odchází, ale aspoň tam byli, když zemřela, což bylo dobré. Například má sestra? Hannah zemřela o samotě. To mi vadí.“ Jane si představila mladou ženu, jejíž srdce se zastavilo na pohotovosti. „Smrt je divná. Většina lidí si myslí, že je to jako cvaknout vypínačem, ale častěji je to vlastně proces, jako když se na konci pracovní doby zavírá obchod. Většinou všechno selhává předvídatelným způsobem, až nakonec zhasne poslední světlo v krámě a dveře se zavřou a zamknou. Jako doktorka do toho můžu vpadnout a zastavit postup tím, že zašiju rány nebo přidám krev nebo přinutím tělo pomocí léků, aby regulovalo své funkce. Ale někdy… někdy prodavač prostě odejde, a nemůžeš ho zastavit, ať děláš, co děláš.“ Rozpačitě se zasmála. „Promiň, nechci být morbidní.“</p>
<p>Přejel jí dlaní po tváři. „Nejsi. Jsi úžasná.“</p>
<p>„Jsi předpojatý,“ řekla a pak zívla tak doširoka, až jí zavrzala čelist.</p>
<p>„Mám pravdu.“ Políbil ji na čelo. „Už spi.“</p>
<p>Musela uposlechnout rozkaz, protože o něco později cítila, jak se vzdaluje. „Nechoď.“</p>
<p>„Musím. Hlídkuju v centru.“</p>
<p>Vstal, byl obrovitý; jeho tmavé vlasy odrážely tlumené světlo z pouličních lamp před domem.</p>
<p>Zaplavila ji vlna smutku, zavřela oči.</p>
<p>„Hele,“ řekl a usedl vedle ní. „Nech toho. Nejsme smutní. Ty a já? Nejsme smutní. Na smutek nehrajem.“</p>
<p>Přidušeně se zasmála. „Jak jsi poznal, jak mi je? Nebo vypadám tak uboze?“</p>
<p>Poklepal si na nos. „Cítím to. Je to cítit jako jarní déšť.“</p>
<p>„Nesnáším tohle loučení.“</p>
<p>„Já taky.“ Sklonil se a přejel jí rty po čele. „Na.“ Setřepal ze sebe košili s dlouhými rukávy, zmuchlal ji a strčil ji Jane pod tvář. „Mysli si, že jsem to já.“</p>
<p>Zhluboka vdechla, zachytila vázací pach, a trochu ji to uklidnilo. Když se vztyčil, vypadal v tričku bez rukávů velmi silně, nezranitelně, jako superhrdina. A přece dýchal.</p>
<p>„Prosím… buď opatrný.“</p>
<p>„Jako vždycky.“ Sklonil se a znovu ji políbil. „Miluju tě.“</p>
<p>Když se odtahoval, vztáhla ruku a chytla ho za paži. Slova nestačila, ale mlčení vyjadřovalo dost.</p>
<p>„Taky strašně nerad odcházím,“ odpověděl drsně. „Ale vrátím se. Slibuju.“</p>
<p>Znovu ji políbil a pak zamířil ke dveřím. Poslouchala ho, jak si jde dolů pro kabát, přitiskla si jeho košili k obličeji a zavřela oči.</p>
<p>S dokonale špatným načasováním se začaly rachotivě zvedat dveře garáže v sousedním domku. V polovině se zasekly, motor kvílel tak hlasitě, až jí to rozvibrovalo čelo postele. Praštila pěstí do polštáře, převalila se a chtělo se jí řvát.</p><empty-line /><p>Vishous nebyl nijak nadšený, když si natahoval pouzdro s dýkami. Byl duchem nepřítomný, neurčitě naštvaný, rozbolavělý a zoufale si potřeboval zakouřit a dát se dohromady, než pojede do centra. Cítil se úplně vyvedený z rovnováhy, jako by mu na jednom rameni visela těžká taška.</p>
<p>„Vishousi! Počkej!“ zazněl Janin hlas seshora, právě když se chystal dematerializovat. „Počkej!“</p>
<p>Její kroky dusaly po schodech dolů, vyběhla zpoza dveří, v jeho košili vypadala jako trpaslík, podolek jí visel skoro ke kolenům.</p>
<p>„Co…“</p>
<p>„Mám nápad. Je to šílené. Ale je to taky chytré.“ Se zardělými tvářemi a očima rozjasněnýma cílevědomostí byla tím nejkrásnějším, co kdy viděl. „Co kdybych se nastěhovala k tobě?“</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Chci to, ale…“</p>
<p>„A fungovala jako soukromý chirurg Bratrstva.“</p>
<p><emphasis>Do horoucích</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> pekel</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> </emphasis>„Cože?“</p>
<p>„Vážně byste měli nějakého mít. Říkal jsi, že s tím Haversem jsou komplikace. No, já bych je mohla vyřešit. Mohla bych si najmout sestru, která by mi asistovala, zmodernizovat zařízení a mít to na starosti. Říkal jsi, že v Bratrstvu máte nejméně tři až čtyři zranění týdně, je to tak? A navíc je Bella těhotná a v budoucnosti patrně budou další mimina.“</p>
<p>„Ježíši… Ale ty bys odešla z nemocnice?“</p>
<p>„Jo, ale musela bych dostat něco za to.“</p>
<p>Zarděl se. „Mě?“</p>
<p>Rozesmála se. „No jo. Samozřejmě. Ale ještě něco.“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Možnost studovat systematicky vaši rasu. Mou další velkou láskou je genetika. Jestli mám strávit příští dvě desetiletí tím, že vás budu dávat dohromady a katalogizovat rozdíly mezi lidmi a upíry, řekla bych, že jsem nežila nadarmo. Chci vědět, odkud pocházíte a jak funguje vaše tělo a proč nedostanete rakovinu. To jsou důležité věci ke zjištění, Vishousi. Věci, které by mohly prospět oběma rasám. Nemluvím o tom, že byste mi sloužili jako pokusná morčata… No, nejspíš ano. Ale nijak ukrutně. Ne v tom odtažitém smyslu, jak jsem o tom uvažovala prve. Miluju tě a chci se od tebe učit.“</p>
<p>Upřeně na ni hleděl a nedýchal.</p>
<p>Škubla sebou a řekla: „Prosím tě, řekni a…“</p>
<p>Přitiskl ji k hrudi. „Ano. Jo… Jestli to nebude vadit Wrathovi a ty jsi s tím spokojená… <emphasis>Ano.“</emphasis></p>
<p>Objala ho kolem pasu a pevně stiskla.</p>
<p>Sakra práce, připadal si, jako by létal. Byl celý, úplný, pevný v hlavě a v srdci a v těle, všechny šuplíčky uspořádané jaksepatří, Rubikova kostka čerstvě vybalená, v ideální kondici.</p>
<p>Užuž se chtěl rozparádit, když mu zazvonil mobil. Zaklel, odcvakl ho od opasku a vyštěkl. „Co je. U Jane. Chceš se sejít tady? Hned? Jo. Sakra. Fajn, uvidíme se na to šup, Hollywoode.“ Zacvakl telefon. „Rhage.“</p>
<p>„Myslíš, že to s tím mým přestěhováním půjde?“</p>
<p>„Jo, myslím. Upřímně. Wrath bude daleko klidnější, když budeš v našem světě.“ Sjel jí kotníky prstů po líci. „A já taky. Jen mě vůbec nenapadlo, že by ses vzdala svého života.“</p>
<p>„Ale já se ho nevzdávám. Budu žít trošku jinak, ale nevzdám se ho. Chci říct… Já vlastně nemám moc přátel.“ <emphasis>Až na Manella. </emphasis>„A nic mě tu neváže – stejně jsem byla připravena přestěhovat se z Caldwellu na Manhattan. A taky… Prostě s tebou budu šťastnější.“</p>
<p>Prohlížel si její tvář, miloval její silné rysy a krátké vlasy a pronikavé tmavě zelené oči. „Nikdy bych to po tobě nežádal, však víš… aby ses kvůli mně vykašlala na všechno, co máš tady.“</p>
<p>„To je jen jeden z důvodů, proč tě miluju.“</p>
<p>„Povíš mi později, jaké jsou ty ostatní?“</p>
<p>„Možná.“ Vsunula mu ruku mezi nohy, což ho pekelně šokovalo, až se zajíkl. „Možná ti to dokonce i ukážu.“</p>
<p>Přitiskl svá ústa na její a vtlačil do nich jazyk, přičemž ji přišpendlil zády ke zdi. Bylo mu jedno, jestli si Rhage počká před domem ještě…</p>
<p>Ozval se jeho mobil. A nepřestával zvonit.</p>
<p>Vishous zvedl hlavu a vyhlédl oknem u domovních dveří. Rhage stál na předzahrádce, telefon u ucha, zíral na něj. Naznačil, že se dívá na hodinky, pak vytrčil na Vishouse prostředníček.</p>
<p>Vishous bouchl pěstí do sádrokartonu a odstoupil od Jane. „Vrátím se před rozedněním. Buď nahá.“</p>
<p>„Nechtěl bys mě radši odstrojit ty?“</p>
<p>„Ne, protože bych tu košili roztrhal, a chci, abys v ní spala každou noc, dokud nebudeš v mé posteli se mnou. Buď. Nahá.“</p>
<p>„Uvidíme.“</p>
<p>Celé tělo mu pulzovalo nad tou neposlušností. A ona to věděla, upírala na něj pohled klidný a erotický zároveň.</p>
<p>„Bože, já tě miluju,“ řekl.</p>
<p>„Já vím. Teď běž a něco zabij. Budu na tebe čekat.“</p>
<p>Usmál se na ni. „Nemohl bych tě milovat víc, ani kdybych chtěl.“</p>
<p>„Nápodobně.“</p>
<p>Políbil ji a přenesl se ven, vedle Rhage, přičemž dbal na to, aby nechybělo <emphasis>mhis</emphasis>. <emphasis>No paráda. </emphasis>Pršelo. Páni, oč raději by byl pěkně doma s Jane než venku s bratrem! Nemohl se ubránit, aby nestřelil po Rhageovi krátkým, zamračeným pohledem.</p>
<p>„Pět minut navíc by tě jako zabilo?“</p>
<p>„Prosím tě. Jak se do toho se svou ženskou pustíš, budu tady až do léta.“</p>
<p>„Nejsi…“</p>
<p>V svraštil čelo a pohlédl na domek vedle Janina. Garážové dveře uvízly napůl zdvižené, bylo vidět záři brzdových světel. Bouchly dveře auta a pak vánek přinesl slaboučký, sladký pach, jako by někdo do studeného větru vysypal moučkový cukr.</p>
<p>„Ach… bože, <emphasis>ne.</emphasis>“</p>
<p>Právě v tom okamžiku Jane rozrazila domovní dveře a vyběhla ven, v ruce jeho koženou bundu, košile za ní vlála. „Zapomněl sis tohle!“</p>
<p>Byla to hrůzná díra v čase, spojení všech dílků skládačky, z níž dosud vídal jen zlomky: sen vstoupil do reálného života.</p>
<p>„Ne!“ zařval.</p>
<p>Sekvence se přehrála v řadě vteřin, které trvaly celá staletí: Rhage na něj hledí, jako by zešílel. Jane běží přes trávník. On spouští <emphasis>mhis</emphasis><emphasis> </emphasis>a překonává ho strach.</p>
<p><emphasis>Bezduchý</emphasis> se shýbá a prolézá pod garážovými vraty s vytasenou zbraní.</p>
<p>Výstřel nevydal ani hlásku, protože zbraň byla opatřena tlumičem. Vishous skočil po Jane, pokusil se ji zaštítit vlastním tělem. Nepovedlo se. Dostala zásah do zad a kulka vyšla na druhé straně, prorazila jí hrudní kost, skončila v jeho paži. Zachytil ji, když padala, hruď mu spalovala bolest.</p>
<p>Když se sesuli na zem, Rhage vyrazil po zabijákovi, ne že by to Vishous doopravdy vnímal. Věděl jen, že se ocitl ve svém zlém snu: krev na jeho košili. Srdce mu řve bolestí. Smrt přichází… ale ne pro něj. <emphasis>Pro Jane.</emphasis></p>
<p>„Dvě minuty,“ řekla a lapala po vzduchu, ruka jí vylétla k hrudi. „Mám necelé… dvě minuty.“</p>
<p>Asi dostala zásah do tepny a věděla o tom. „Musím…“</p>
<p>Zavrtěla hlavou a popadla ho za paži. „Zůstaň. Sakra… já… to…“</p>
<p><emphasis>Nezvládnu</emphasis>… bylo slovo, jež se pokoušela vyslovit. „Kašli na to!“</p>
<p>„Vishousi…“ Oči jí zvlhly, z tváře rychle mizela barva. „Drž mě za ruku. Zůstaň u mě. Nemůžeš… Nenech mě odejít samotnou.“</p>
<p>„Uzdravíš se!“ Začal ji zvedat. „Odnesu tě k Haversovi.“</p>
<p>„<emphasis>Vishousi. </emphasis>Tohle se nedá napravit. Drž mě za ruku. Odcházím… Ach, kruci…“ Začala plakat a přitom lapala po vzduchu. „Miluju tě.“</p>
<p><emphasis>„Ne!“</emphasis></p>
<p>„Miluju…“</p>
<p><emphasis>„Ne!“</emphasis></p><empty-line /><p><strong>Kapitola čtyřicátá osmá</strong></p>
<p>S</p>
<p>tvořitelka vzhlédla od ptáka ve své dlani, zaskočil ji náhlý děs.</p>
<p>Ach… Zatracená náhoda. Ach, hrůzný osud.</p>
<p>Přišlo to. Ta věc, kterou vycítila a jíž se obávala už dávno – zhroucení struktury její reality – přišlo. Teď se dostavil její trest.</p>
<p>Ten člověk… ta lidská žena, kterou miluje její syn, právě v tomto okamžiku umírá. Je v jeho náručí a krvácí a umírá.</p>
<p>Nejistou rukou posadila Stvořitelka pěnkavu zpátky na bíle kvetoucí strom a klopýtala k fontáně. Usedla na její mramorový okraj a cítila lehkou tíži svého roucha, jako by byla stažena těžkými řetězy.</p>
<p>Na synově ztrátě nese vinu ona. Ano, ona mu tuhle zkázu způsobila: porušila pravidla. Před třemi sty roky porušila pravidla.</p>
<p>Na počátku času jí byl dopřán jeden akt stvoření a v souladu s tím po dosažení zralosti také jeden akt stvoření vykonala. Jenže pak to zopakovala. Porodila, což neměla, a tím proklela svého potomka. Osud jejího syna – celý osud, od toho, jak s ním zacházel jeho otec, přes toho muže s tvrdým a chladným srdcem, v nějž Vishous dozrál, až po tuhle jeho smrtelnou agonii – to bylo ve skutečnosti její pokání. Neboť jestliže trpěl on, pak ona trpěla tisícinásobně víc.</p>
<p>Chtělo se jí křičet po svém Otci, ale věděla, že nemůže. Rozhodnutí, která ona učinila, nebyla nikterak jeho starost a důsledky musela také nést jen ona sama.</p>
<p>Když se vztáhla skrze dimenze a uviděla, co se děje s jejím synem, cítila Vishousovu bolest jako svou vlastní, vnímala otupělost chladného šoku, oheň jeho nevíry, trýznivé sevření jeho hrůzy. Cítila také smrt jeho milované, postupné chladnutí té ženy, jíž se krev vylévá do hrudní dutiny a srdce se začíná tetelit. A pak ano, pak také ona uslyšela, jak její syn mumlá slova lásky, a ucítila čpavý, hnilobný pach strachu, který z něj prýštil.</p>
<p>Nemohla nic dělat. Ona, která měla nad tolika jinými nezměrnou moc, byla v této chvíli nemohoucí, protože osud a důsledky svobodné vůle byly výlučnou doménou jejího Otce. Jen on znal absolutní mapu věčnosti, souhrn všech rozhodnutí učiněných i neučiněných, cest známých a neznámých. On byl Kniha a Stránka a nesmazatelný Inkoust.</p>
<p>Ona ne.</p>
<p>A On k ní teď z toho důvodu nepřišel. Tohle je její osud: trpět, protože neviňátko zrozené z těla, jež nikdy nemělo trpět bolestmi – její syn – kráčí po světě jako mrtvý kvůli rozhodnutím, která učinila ona.</p>
<p>Stvořitelka zaúpěla, ztratila tvar a vyklouzla z roucha, které měla na sobě, černé záhyby spadly na mramorovou podlahu. Vstoupila do vody ve fontáně jako světelná vlna, putovala mezi molekulami vodíku a kyslíku, její zoufalství jim předávalo energii, přivádělo je k varu, vypařovalo je. Přenos energie pokračoval a tekutina se zvedla jako mrak, srazila se nad nádvořím a padala zpátky dolů jako slzy pláče, jehož nebyla schopna.</p>
<p>V koruně bílého stromu natahovali její ptáci hrdélka k padajícím krůpějím vody, jako by uvažovali nad tímto novým jevem. A pak jako hejno poprvé opustili svůj hřad a přelétli k fontáně. Seřadili se podél okraje, odvráceni od zářivé, kypící vody, kterou obývala.</p>
<p>Střežili ji v jejím smutku a lítostech, střežili ji, jako by každý z nich byl velký a divoký jako orel.</p>
<p>Jako vždy byli její jedinou útěchou a jedinými přáteli.</p><empty-line /><p>Jane věděla, že je mrtvá.</p>
<p>Poznala to, protože se ocitla uprostřed jakési mlhy a před ní stál někdo, kdo se podobal její mrtvé sestře.</p>
<p>Takže si byla sakra jistá, že natáhla bačkory. Jenomže… Neměla by být rozčilená nebo tak něco? Neměla by si dělat starosti o Vishouse? Neměla by být nadšená ze shledání se svou malou sestřičkou?</p>
<p>„Hannah?“ řekla, protože chtěla mít jistotu, že ví, koho má před sebou. „Jsi to ty?“</p>
<p>„Tak trochu.“ Obraz její sestry pokrčil rameny, hezké rudé vlasy se pohnuly spolu s nimi. „Vlastně jsem jen posel.“</p>
<p>„No, podobáš se jí.“</p>
<p>„Samozřejmě. To, co teď vidíš, je to, co máš v hlavě, když na ni myslíš.“</p>
<p>„Tak jo… Tohle je trochu jako <emphasis>Zóna soumraku</emphasis>. Nebo počkej, není to jen sen?“ Protože to by byla skvělá zpráva, vzhledem k tomu, co se domnívala, že ji právě potkalo.</p>
<p>„Ne, ztratila jsi vědomí. Momentálně jsi prostě uprostřed.“</p>
<p>„Uprostřed čeho?“</p>
<p>„Jsi mezi. Ani tady, ani tam.“</p>
<p>„Můžeš se vyjádřit trochu konkrétněji?“</p>
<p>„To fakt ne.“ Hannah-vize se usmála svým milovaným úsměvem, tím andělským, který dokázal zvednout náladu dokonce i protivnému kuchaři Richardovi. „Ale tady je moje zpráva. Budeš ho muset nechat být, Jane. Jestli chceš nalézt klid, musíš ho prostě nechat být.“</p>
<p>Jestli ten <emphasis>on </emphasis>má být Vishous, tak to se prostě nestane. „To nemůžu.“</p>
<p>„Musíš. Jinak tu budeš ztracená. Máš jen omezený čas, dokud nejsi tady ani tam.“</p>
<p>„A co se stane potom?“</p>
<p>„Budeš ztracená navždy.“ Hannah-vize zvážněla. „Nech ho být, Jane.“</p>
<p>„Jak?“</p>
<p>„Ty víš jak. A jestli to uděláš, uvidíš mě na druhé straně opravdovou. Nech. Ho. Být.“ Posel kdovíčeho se vypařil.</p>
<p>Ponechána sama sobě se Jane rozhlédla. Mlha byla vtíravá, hustá jak dešťový mrak a nekonečná jako horizont.</p>
<p>Vplížil se do ní strach. Tohle není správné. Tady opravdu nechce být.</p>
<p>Pocit naléhavosti náhle zesílil, jako by jí docházel čas, ačkoliv netušila, jak to může vědět. Jenomže pak si vzpomněla na Vishouse. Jestliže „nechat být“ znamená vzdát se své lásky k němu, pak to prostě nejde.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola čtyřicátá devátá</strong></p>
<p>V</p>
<p>ishous se za volantem Janina audi hnal deštěm jako pekelný posel a byl v polovině cesty k Haversovi, když si uvědomil, že ona už s ním v autě není.</p>
<p>Její mrtvola ano.</p>
<p>Jedinou energii v uzavřeném prostoru představovala jeho panika, bušilo tu pouze jeho srdce, jeho oči byly jediné, které tu mrkaly.</p>
<p>Vázaný muž v něm potvrzoval to, co mozek popíral: v hloubi své krve věděl, že Jane odešla.</p>
<p>Vishous pustil nohu z plynu a audi jelo kus cesty setrvačností, pak zpomalilo a zastavilo. Silnice 22 byla prázdná, patrně kvůli téhle předjarní bouři, která zuřila, ale on by zůstal stát přímo uprostřed vozovky, i kdyby byla dopravní špička.</p>
<p>Jane seděla na sedadle vedle něj. Připásána ve vzpřímené poloze, bezpečnostní pás jí přidržoval k ráně na hrudi jeho tričko, které použil jako tlakový obvaz.</p>
<p>Neotočil hlavu.</p>
<p>Nemohl se na ni podívat.</p>
<p>Zíral přímo před sebe, na dvojitou žlutou čáru uprostřed vozovky. Před ním na předním skle se míhaly stěrače sem a tam, jejich rytmické pleskání bylo jako zvuk staromódních hodin, <emphasis>tik… tak… tik… tak…</emphasis></p>
<p>Plynutí času už nebylo relevantní. A jeho spěch také ne.</p>
<p><emphasis>Tik… tak… tik…</emphasis></p>
<p>Měl pocit, že by měl být také mrtvý, vzhledem k tomu, jakou bolest cítil v hrudi. Neměl zdání, jak to, že je ještě naživu a dýchá, když to tolik bolí.</p>
<p><emphasis>Tak… tik…</emphasis></p>
<p>Před ním byla zátočina, les sahal až k okraji asfaltky. Bez zřejmého důvodu vnímal, že stromy jsou směstnány těsně u sebe, jejich holé větve se proplétají a působí dojmem černé krajky.</p>
<p><emphasis>Tak…</emphasis></p>
<p>Vize, která se k němu dostavila tak tiše, až nejdřív nevěděl, co jeho oči vnímají, se změnila. Ale pak uviděl zeď, zeď s nenápadnou strukturou… osvětlenou jasným, ostrým světlem. Právě když se v duchu ptal na zdroj toho osvětlení…</p>
<p>Uvědomil si, že jsou to reflektory auta.</p>
<p>Řev klaksonu ho prudce probral, dupl na plyn a strhl volant doprava. Druhé vozidlo uklouzlo na kluzké dlažbě, pak se vrátilo do původního kurzu a zmizelo v dáli před ním.</p>
<p>Vishous znovu zaostřil pohled na ten les a v rychlém sledu se pak dostavil zbytek vize, jako film. S otupělou lhostejností pozoroval sám sebe, jak provádí úkony, které byly patrně podvědomé; byl svědkem budoucnosti, jež se před ním odvíjela, a dělal si poznámky. Když už se nic neukazovalo, vyrazil se zoufalou cílevědomostí, pryč od Caldwellu dvojnásobkem povolené rychlosti.</p>
<p>Když mu zazvonil mobilní telefon, sáhl na zadní sedadlo, kam prve odhodil koženou bundu, a našel ho. Vypnul telefon, pak sjel k okraji silnice a otevřel zadní kryt telefonu. Vyndal čip GPS, položil ho na přístrojovou desku audi a rozdrtil ho pěstí.</p><empty-line /><p>„Kde, <emphasis>sakra, </emphasis>je?“</p>
<p>Phury otálel, Wrath přecházel po své pracovně a ostatní bratři se mu také drželi z cesty. Když se král takhle proměnil v buldozer, bylo lepší mu jít z cesty, aby vás nezašlapal do koberce.</p>
<p>Jenomže zjevně čekal odpověď. „Mluvím tady snad sám k sobě? Kde je V?“</p>
<p>Phury si odkašlal. „Vážně nevíme. GPS chcípla asi před deseti minutami.“</p>
<p>„Chcípla?“</p>
<p>„Prostě umlkla. Obyčejně blikne, když má telefon u sebe, ale… teď ani nemrkne.“</p>
<p>„Úžasné. Senzace, kurva.“ Wrath si nadzvedl brýle, promnul oči a škubl sebou. Poslední dobou trpěl bolestmi hlavy, patrně jak se snažil příliš mnoho číst, a bylo zřejmé, že ztracený bratr situaci neprospívá.</p>
<p>Rhage naproti němu zaklel a zavěsil telefon. „U Haverse se ještě neukázal. Třeba ji jel někam pohřbít? Země je zmrzlá, ale s tou jeho rukou by to nebyl problém.“</p>
<p>„Vážně myslíš, že je mrtvá?“ zeptal se Wrath polohlasem.</p>
<p>„Podle toho, co jsem viděl, to dostala přímo do hrudi. Než jsem zabil toho <emphasis>bezduchýho</emphasis> a<emphasis> </emphasis>vrátil se, byli oba pryč, a její auto taky. Ale… jo, myslím, že to nepřežila.“</p>
<p>Wrath pohlédl na Butche, který od chvíle, kdy vstoupil do místnosti, neřekl ani slovo. „Nevíš, jak najít některou z těch ženských, které používal na sex a krmení?“</p>
<p>Polda zavrtěl hlavou. „Ani jednu. Tuhle část svého života držel pod pokličkou.“</p>
<p>„Takže touhle cestou ho nevystopujeme. Další dobrá zpráva. Existuje důvod k domněnce, že je v tom svým střešním apartmá?“</p>
<p>„Stavil jsem se tam cestou zpátky,“ řekl Butch. „Nebyl tam a nemyslím, že by se tam objevil. Vzhledem k tomu, nač to tam používal.“</p>
<p>„A za dvě hodiny se rozední.“ Wrath usedl za svůj psací stůl ve stylu Ludvíka XVI., ale zapřel se pažemi o křehké křesílko, jako by se chystal každou chvíli vymrštit vzhůru.</p>
<p>Butchovi zazvonil telefon, spěšně přijal hovor. „V? Aha… Ahoj, malá. Ne… zatím nic. Zavolám. Slibuju. Miluju tě.“</p>
<p>Když polda zavěsil, Wrath se obrátil k ohni v krbu a chvíli mlčel; nepochybně si – stejně jako všichni ostatní – v duchu probíral, jaké mají možnosti. Což byly… žádné. Vishous mohl být v této chvíli kdekoliv, takže i kdyby se bratři rozprchli do všech čtyř světových stran, hledali by jehlu v kupce sena. Kromě toho bylo zřejmé, že V svůj čip GPS zničil. Nechtěl, aby ho našli.</p>
<p>Nakonec Wrath řekl: „Granát je odjištěný, pánové. Teď je jen otázka, co vyletí do vzduchu.“</p><empty-line /><p>Místo pro autonehodu vybíral Vishous pečlivě. Chtěl být blízko cíle, ale přesto dost daleko kvůli utajení, a právě když se dostal na dostřel, nabídla se mu zatáčka silnice, pro jeho účel jako stvořená. Ideální. Zapnul si bezpečnostní pás, dupl na plyn a vzepřel se. Motor audi zaburácel a kola se na kluzké vozovce točila čím dál rychleji. Sakra pěkně rychle to přestalo být auto a proměnilo se to všeho všudy jen v hromský náboj kinetické energie.</p>
<p>Místo aby projel ostrou zatáčkou doleva, zamířil Vishous přímo do linie stromů. Jako dobře vychované dítě bez pudu sebezáchovy vyletělo auto z krajnice a na zlomek sekundy zůstalo viset ve vzduchu.</p>
<p>Přistání nadhodilo Vishouse na sedadle za volantem, až se praštil hlavou o střešní okno, pak to s ním smýklo dopředu. Airbagy explodovaly z volantu a z palubní desky a ze dveří, jak se sedan řítil podrostem a mezi malými stromky a…</p>
<p>Dub byl obrovský. Velký jako dům. Stejně bytelný.</p>
<p>Protinárazová konstrukce audiny byla to jediné, co zachránilo Vishouse před zánikem, když se předek auta změnil ve zmuchlanou tahací harmoniku, tvořenou kovem a motorem. Šokem z nárazu se Vishousovi div neutrhla hlava, znovu narazil obličejem do airbagu a přední sklo prorazila větev.</p>
<p>Potom mu v uších zvonilo, jako by se v nich spustil požární poplach, a tělo samo v sobě hledalo polámané součástky. Omámený a krvácející z oděrek způsobených větví si rozepnul bezpečnostní pás, násilím otevřel dveře a vyklopýtal z auta. Několikrát se zhluboka nadechl, uslyšel sykot motoru a hvízdavé vypouštění airbagů. Déšť padal z nebe s poklidným, elegantním nezájmem, stékal ze stromů a tvořil na lesní půdě mělké kaluže.</p>
<p>Jak jen to šlo, obešel auto k Jane. Náraz ji mrštil kupředu a po její krvi teď zůstaly stopy na předním skle a na palubní desce a na sedadle. Což právě chtěl. Naklonil se dovnitř, uvolnil jí pás a pak ji zvedl do náručí tak opatrně, jako by ještě žila; upravil si ji tak, aby měla pohodlí. Než vyrazil do lesa, vzal svou koženou bundu a přehodil ji přes ni, aby ji chránila před chladným povětřím.</p>
<p>Vishous se dal do kroku tak, jak se to obvykle dělá. Posunul jednu nohu před druhou. Pak to opakoval. Pak to opakoval.</p>
<p>Trmácel se lesem, čím dál mokřejší, až na tom byl stejně jako stromy, jen další předmět, ze kterého stékala voda. K cíli to vzal oklikou, až měl paže a záda rozbolavělé, jak Jane nesl.</p>
<p>Konečně se ocitl u vchodu do jeskyně. Nenamáhal se kontrolovat, zda ho někdo nesleduje. Věděl, že je sám.</p>
<p>Vstoupil do hliněné prohlubně, zvuk deště se vzdaloval, jak pokračoval po hliněné podlaze dál a dál. Po paměti našel úchyt ve skalnaté stěně a stiskl ho. Když se třímetrová žulová deska odsunula, vstoupil do síně, která se za ní objevila, a přistoupil k železné bráně. Myslí uvolnil zámkový mechanismus, bariéra se nehlučně rozestoupila a skála za ním se vrátila na své místo.</p>
<p>Uvnitř byla neproniknutelná tma, vzduch byl tady pod zemí hustší, jako by byl do uzavřeného prostoru napěchován. Letmou myšlenkou zapálil několik nástěnných pochodní, pak zamířil k místu, kde se v Kryptě provádělo vzývání a rituály. Po obou stranách síně, na policích sahajících do výše nějakých šesti metrů, byly tisíce keramických nádob, obsahujících srdce <emphasis>bezduchých,</emphasis> které zabili bratři. Nerozhlédl se po nich, jak zpravidla dělával. Zíral přímo před sebe a nesl svou milovanou kupředu, jeho mokré boty zanechávaly stopy na lesklé černé mramorové podlaze.</p>
<p>Nedlouho poté vstoupil do hlavního prostoru Krypty, rozlehlé podzemní jeskyně, tvořící velikou díru v zemi. Z jeho vůle se rozsvítily tlusté černé svícny ve stojanech, ozářily dýkovité stalaktity visící od stropu a také masivní černé mramorové desky, které skládaly stěnu za oltářem.</p>
<p>Ty desky byly tím, co prve viděl ve své vizi. Když upíral pohled před sebe na vozovku a hleděl na ty stromy, představoval si v duchu tuto pamětní stěnu: jako propletené větve stromů, tak i nápisy na mramory, všechna ta jména válečníků, kteří po celé generace sloužili Bratrstvu, tvořily nenápadný, něžný vzorek, který z dálky působil jako krajka.</p>
<p>Oltář před stěnou byl hrubě vytesaný, ale mocný: obrovský blok kamene, postavený na dvou bytelných překladech. Uprostřed ležela prastará lebka prvního člena Bratrstva černé dýky, nejposvátnější relikvie, kterou bratři měli.</p>
<p>Odstrčil ji stranou a položil na oltář Jane. Ztratila barvu a její ochablá bílá ruka, která se svezla stranou přes okraj oltáře, ho celého rozechvěla. Opatrně ji vrátil zpět, položil ji Jane na hruď.</p>
<p>Ustupoval, až zády narazil na stěnu s rytinami. Ve světle svíček a s bundou přehozenou přes horní část trupu vypadala skoro, jako by spala.</p>
<p>Skoro.</p>
<p>Tady v podzemí vzpomínal na jeskyni, kde býval tábor válečníků. Pak viděl sám sebe, jak používá svou ruku proti pretransovi, který ho ohrožoval, a proti otci.</p>
<p>Rozepnul si rukavici a stáhl ji ze zářící dlaně.</p>
<p>To, o čem teď uvažoval, bylo v rozporu se zákony přírody i jeho druhu.</p>
<p>Oživení mrtvého nebylo za žádných okolností řádným a přijatelným jednáním. A nejen proto, že to spadalo do Omegovy říše. Kroniky rasy, ty početné svazky dějin, uváděly jen dva případy, a žádný z nich nevyústil v nic jiného než tragédii.</p>
<p>Jenže on je jiný. Tohle je jiné. Jane je jiná. Dělá to z lásky, kdežto ty případy, o kterých četl, byly provedeny z nenávisti: byl tu vrah, kterého někdo oživil a použil jako zbraň, a žena vrácená do života jakožto akt pomsty.</p>
<p>A v jeho prospěch toho svědčilo víc. Pravidelně uzdravoval Butche, odčerpával z poldy zlo, když vykonal své dílo s <emphasis>bezduchými</emphasis>. Totéž by mohl udělat pro Jane. Rozhodně by mohl.</p>
<p>Se železným odhodláním zapudil z mysli výsledky těch druhých výprav do Omegovy říše temných umění. A soustředil se na svou lásku k této ženě.</p>
<p>Skutečnost, že byla Jane člověk, nepředstavovala problém, protože oživení bylo aktem přivedení mrtvého zpátky k životu, a dělicí čára byla stejná, bez ohledu na živočišný druh. A měl vše, co potřeboval. Rituál vyžadoval tři věci: něco od Omegy, trochu čerstvé krve a zdroj elektrické energie, například zkrocený blesk.</p>
<p>Nebo v jeho případě to zatracené prokletí.</p>
<p>Vishous vyšel zpátky do síně s nádobami a nemarnil čas vybíráním. Vzal nazdařbůh jednu z police, její keramika byla poznamenána jemnými prasklinami a barva byla kalně hnědá, což znamenalo, že je to jedna z nejstarších.</p>
<p>Když se vrátil k oltáři, bouchl nádobou o kámen, až ji roztříštil, a ukázalo se to, co bylo uvnitř. Srdce bylo pokryto černým, mastným filmem, obestřené tím, co proudilo v Omegových žilách. Ačkoliv přesná povaha zasvěcení do Vyhlazovací společnosti nebyla známa, bylo jasné, že nejprve vstoupí dovnitř Omegova „krev“, a teprve pak je srdce vyjmuto.</p>
<p>A tak měl Vishous od nepřítele to, co potřeboval.</p>
<p>Pohlédl na lebku prvního bratra a bez rozmýšlení použil posvátnou relikvii k bezbožnému účelu. Vyndal jednu ze svých dýk, škrábl se do zápěstí a zachytil krev do poháru z ryzího stříbra, který stál na vrcholku lebky. Pak uchopil do dlaně srdce <emphasis>bezduchého</emphasis><emphasis> </emphasis>a zmáčkl ho v pěsti.</p>
<p>Černé krůpěje destilovaného zla vytryskly a skanuly, smísily se s jeho rudou krví. Tekutý hřích měl v sobě kouzlo toho druhu, které překonává pravidla spravedlnosti, které z mučení dělá sport, které nalézá radost v bolesti způsobené nevinným… ale měl v sobě také věčnost.</p>
<p>A tu pro Jane potřeboval.</p>
<p>„Ne!“</p>
<p>Otočil se na patě.</p>
<p>Za ním se objevila Stvořitelka, kápi spuštěnou, její průsvitná tvář byla jako maska hrůzy. „Tohle <emphasis>nesmíš</emphasis><emphasis> </emphasis>udělat.“</p>
<p>Odvrátil se a přenesl lebku vedle Janiny hlavy. Ve zlomku myšlenky objevil zvláštní, uklidňující paralelu v tom, že Jane věděla, jak vypadá zevnitř jeho hruď, a on se teď totéž dozví o ní.</p>
<p>„V tomhle není rovnováha! Není splacena žádná cena!“</p>
<p>Vishous sundal ze své ženy bundu. Krvavá skvrna pod ní, na jeho košili, byla jako srdcové eso přímo uprostřed hrudi, mezi jejími ňadry.</p>
<p>„Nevrátí se taková, jak ji znáš,“ syčela jeho matka. „Vrátí se zlá. Ničeho jiného nedosáhneš.“</p>
<p>„Miluju ji. Dokážu se o ni postarat, jako se starám o Butche.“</p>
<p>„Tvá láska výsledek nezmění, ani když si víš rady s Omegovými ostatky. Tohle je zakázáno!“</p>
<p>Otočil se k matce na patě, nenáviděl ji i s těmi jejími zatracenými kecy o rovnováze. „Chceš rovnováhu? Obchod? Chceš mi něco pověsit na krk, než tohle udělám? Skvěle! Co to bude stát? Rhageovi jsi pověsila na krk tu jeho kletbu na zbytek života, sakra, co uděláš se mnou?“</p>
<p>„Spravedlnost a rovnováha není můj zákon!“</p>
<p>„Tak čí tedy! A kolik, krucinál, dlužím!“</p>
<p>Stvořitelka jako by se okamžik vzpamatovávala. „Tohle přesahuje možnosti toho, co smím nebo nesmím dát. Odešla. Není návratu, jakmile tělo zůstane ležet ladem jako to její.“</p>
<p>„Kecy.“ Sklonil se nad Jane, chystal se rozříznout jí hruď.</p>
<p>„Odsoudíš ji navěky. Nebude mít kam odejít, než k Omegovi, a ty ji tam budeš muset poslat. Bude zlá a ty ji budeš muset zničit.“</p>
<p>Zadíval se na Janinu neživou tvář. Rozpomněl se na její úsměv. Snažil se ho nalézt v tvarohové pleti.</p>
<p>Nešlo to.</p>
<p>„Rovnováha…,“ zašeptal.</p>
<p>Vztáhl svou zdravou ruku a dotkl se její studené líce a snažil se vymyslet, co všechno by mohl dát, co všechno by mohl nabídnout výměnou.</p>
<p>„Tady nejde jen o rovnováhu,“ řekla Stvořitelka. „Některé věci jsou zakázané.“</p>
<p>Vtom mu svitlo řešení a už od matky nic neslyšel.</p>
<p>Zvedl svou normální ruku, tu, která se mohla dotýkat lidí a věcí, tu, která byla, jaká má být, ne nějaké prokleté břímě zkázy.</p>
<p>Svou zdravou ruku.</p>
<p>Položil ji na oltář, roztáhl prsty a přitiskl zápěstí ke kameni. Pak uchopil čepel své dýky a přiložil ji ke kůži. Přitlačil a ostrá čepel dýky se prořízla až ke kosti.</p>
<p>„Ne!“ vykřikla Stvořitelka.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola padesátá</strong></p>
<p>J</p>
<p>ane došel čas. A poznala to stejně, jako poznala, když u pacienta nastal obrat k horšímu. Její vnitřní hodiny doběhly, budík začal pípat.</p>
<p>„Nechci ho nechat být,“ řekla do prázdna.</p>
<p>Její hlas nedorazil daleko a všimla si, že mlha je hustší… Tak hustá, až začínala zastírat dokonce i její nohy. A pak jí svitlo. Nejsou zakryté. Se studeným děsem si uvědomila, že pokud nic neudělá, rozplyne se a zaujme místo ve stěně okolní nicoty. Bude navěky sama a osamělá, tesknící po lásce, již kdysi poznala.</p>
<p>Smutný, potulný duch.</p>
<p>Teď ji konečně zasáhly emoce, až jí vhrkly slzy do očí. Jediná možnost, jak se zachránit, byla nechat pominout svou touhu po Vishousovi; to byl klíč ke dveřím. Kdyby to ale udělala, bylo by jí, jako by ho opouštěla, jako by ho zanechávala o samotě čelit studené, trpké budoucnosti. Koneckonců, uměla si představit, jaké by to bylo pro ni, kdyby zemřel.</p>
<p>V prudkém poryvu mlha ještě zhoustla a teplota klesla. Podívala se dolů. Nohy jí mizely… nejprve ke kotníkům, teď už k lýtkům. Splývá s nicotou, rozpouští se.</p>
<p>Jane se rozplakala, když dospěla k rozhodnutí, a plakala nad sobectvím toho, co musí udělat.</p>
<p>Jak se ho ale zbaví?</p>
<p>Mlha se jí plazila ke stehnům a Jane zpanikařila. Nevěděla, jak udělat to, co musí…</p>
<p>Odpověď, která se k ní dostavila, byla bolestná a prostá.</p>
<p><emphasis>Ach… bože… </emphasis>Nechat být znamenalo smířit se s tím, co nelze změnit. Nesnažit se držet naděje, aby přinutila Štěstěnu ke změně… ani nebojovat proti nadřazeným silám osudu a nesnažit se je přimět ke kapitulaci před svou vůlí… ani nežadonit o spásu, protože si myslíš, že tomu rozumíš líp. Nechat být znamená, že hledíš na to, co máš před sebou, jasnýma očima; že uznáváš, že ničím nerušená volba je výjimkou a osud je pravidlem.</p>
<p>Žádné handrkování. Žádná snaha ovládat. Vzdáš to a uvidíš, že ten, koho jsi milovala, ve skutečnosti nebyl tvá budoucnost a že proti tomu nemůžeš nic dělat.</p>
<p>Slzy jí kanuly z očí do vířící mlhy. Upouštěla od veškerého předstírání síly a přestávala bojovat o to, aby její pouto k Vishousovi zůstalo naživu. Přitom necítila žádnou víru ani optimismus, byla prázdná jako mlha kolem ní: ateistka v životě shledávala, že i ve smrti je na tom stejně. Nevěřila v nic, a teď není ničím.</p>
<p>A tehdy se stal zázrak.</p>
<p>Shora zazářilo světlo, zahalilo ji, zahřálo, zaplavilo ji něčím, co bylo docela jako ta láska, kterou cítívala k Vishousovi: rituál požehnání.</p>
<p>Táhlo ji to vzhůru jako sedmikrásku utrženou něžnou rukou ze země a ona si uvědomila, že může dál milovat toho, koho milovala, i když už s ním není. Po pravdě řečeno, to, že se jejich cesty rozešly, nepřerušilo a neznesvětilo to, co cítila. Zahalilo to její city pláštěm hořkosladkého stesku, ale nezměnilo se tím to, co měla v srdci. Může ho milovat a čekat na něj na druhé straně života. Protože láska, koneckonců, je věčná a není podrobena rozmarům smrti.</p>
<p>Jane byla volná… a letěla vzhůru.</p><empty-line /><p>Phury užuž ztrácel nervy.</p>
<p>Musel se ale postavit do fronty, pokud chtěl zešílet, protože všichni bratři měli namále. Zvlášť Butch, který přecházel po pracovně jako vězeň na samotce.</p>
<p>Ani stopa po Vishousovi. Žádný telefonát. Nic. A svítání se blížilo jako nákladní vlak.</p>
<p>Butch se zastavil. „Kde byste uspořádali pohřeb své <emphasis>shellan</emphasis>?“</p>
<p>Wrath svraštil čelo. „V Kryptě.“</p>
<p>„Myslíš, že ji mohl odnést tam?“</p>
<p>„Nikdy si moc nepotrpěl na rituály, a když se ho matka zřekla…?“ Wrath zavrtěl hlavou. „Nešel by tam. Kromě toho by musel vědět, že je to jedno z míst, kde ho budeme hledat, a on je tajnůstkář. Pokud ji ukládá do země, nebude stát o obecenstvo.“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>Butch znovu začal chodit po místnosti a stojací hodiny odbily půl páté ráno.</p>
<p>„Víte co?“ řekl polda. „Já to prostě prověřím, pokud to nevadí. Už tady nevydržím ani vteřinu.“</p>
<p>Wrath pokrčil rameny. „Klidně můžeš. Jinak se nemáme čeho chytit.“</p>
<p>Phury vstal, také už nedokázal čekat déle. „Jdu s tebou. Budeš potřebovat, aby ti někdo ukázal, kde je vchod.“</p>
<p>Protože se Butch nedokázal přemisťovat, nastoupili oba do escalade a Phury hnal teréňák přes trávník do lesa. Slunce mělo vyjít už brzy, a tak se neobtěžoval jet oklikou a řítil se přímo ke Kryptě.</p>
<p>Oba mlčeli, dokud Phury nezastavil před vstupem do jeskyně a nevystoupili.</p>
<p>„Cítím krev,“ zabručel Butch. „Myslím, že je máme!“</p>
<p>Jo, ve vzduchu visel slaboučký závan lidské krve… Nepochybně od toho, jak V nesl Jane dovnitř.</p>
<p>Krucinál. Klusem zamířili do jeskyně, proklouzli skrytým vstupem a došli až k železné bráně. Jedno křídlo bylo otevřené a středem síně nádob vedla řádka mokrých šlépějí.</p>
<p>„Je tady!“ zvolal Butch a úleva nesla jeho slova víc než dech, který je doprovázel.</p>
<p>Jo, jenomže proč by V, který nenávidí svou matku, pohřbíval ženu, již miluje, podle tradic Stvořitelky?</p>
<p>To by neudělal.</p>
<p>Když vyrazili síní, procitl v Phurym pocit zkázy… Zvlášť když se ocitli na konci síně a on uviděl prázdné místo na polici, kde chyběla jedna nádobka <emphasis>bezduchého. Ach, ne. </emphasis>Ach… bože, ne. Měli si vzít víc zbraní. Jestli V udělal to, čeho se Phury obával, pak budou potřebovat být ozbrojeni až po zuby.</p>
<p>„Počkej!“ Zarazil se, strhl ze stěny pochodeň a podal ji Butchovi. Další popadl sám a chytil Butche za rameno. „Buď připravený na boj.“</p>
<p>„Proč? V se možná naštve, až přijdeme, ale do žádných násilností se nepustí.“</p>
<p>„Budeš si muset dávat pozor na Jane.“</p>
<p>„O čem to mlu…“</p>
<p>„Myslím, že se ji asi pokusil přivést zpátky…“</p>
<p>Před nimi vybuchl záblesk jasného světla, který všechno proměnil v poledne.</p>
<p>„Sakra!“ vyštěkl polda. „Neříkej mi, že by to udělal?“</p>
<p>„Kdyby Marissa zemřela a ty bys to mohl změnit, neudělal bys to?“</p>
<p>Oba vyrazili a vtrhli do jeskyně. Načež znehybněli.</p>
<p>„Co to je?“ vydechl Butch.</p>
<p>„Já… nemám zdání.“</p>
<p>Pomalu, tiše kráčeli k oltáři, hypnotizováni tím, co viděli před sebou. Uprostřed kamene na překladech seděla socha, busta… Janiny hlavy a ramenou. Kompozice byla provedena z tmavě šedého kamene a podoba tak přesná, jako by to byla fotografie. Nebo snad hologram. Světlo svíček se mihotavě odráželo od jejích rysů a vrhalo stíny, které jako by je oživovaly.</p>
<p>Na druhém konci desky byla rozbitá keramická nádobka, posvátná lebka Bratrstva a cosi, co vypadalo jako znetvořené, naolejované srdce.</p>
<p>Na druhé straně oltáře se Vishous opíral o stěnu jmen, oči zavřené, ruce v klíně. Jedno zápěstí měl pevně ovázané pruhem černé látky a jedna z jeho dýk chyběla. Páchlo to tu kouřem, ale ve vzduchu žádný nebyl.</p>
<p>„V?“ Butch přistoupil ke svému spolubydlícímu a poklekl vedle něj.</p>
<p>Phury nechal Vishouse na pospas poldovi a zamířil k oltáři. Socha měla dokonalou podobu Jane, tak reálnou, jako by měla jenjen začít dýchat. Vztáhl ruku, byl v pokušení dotknout se tváře, ale v okamžiku, kdy se jí jeho ukazováček dotkl, busta ztratila veškerý tvar. <emphasis>Sakra. </emphasis>Nebyla z kamene, ale z popela, a teď z ní zbyla jen hromádka toho, co asi byly poslední ostatky Jane.</p>
<p>Phury pohlédl na Butche. „Pověz mi, je V naživu?“</p>
<p>„No, rozhodně dýchá.“</p>
<p>„Vezmeme ho domů,“ Phury pohlédl na popel. „Vezmeme je oba domů.“</p>
<p>Potřeboval něco, v čem by přenesl Jane, a jistě věděl, že nepoužije nádobku <emphasis>bezduchého</emphasis>. Rozhlédl se. Nic tu nebylo.</p>
<p>Phury sundal svou hedvábnou košili a rozprostřel ji na oltář. Nic lepšího udělat nemohl a čas se krátil.</p>
<p>Blížilo se rozednění. A s tím se moc vyjednávat nedá.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola padesátá první</strong></p>
<p>D</p>
<p>va dny nato se Phury rozhodl přejít na Druhou stranu. Directrix dotírala, chtěla se setkat, a on už to netoužil déle odkládat. Kromě toho musel vypadnout z domu.</p>
<p>Janina smrt zahalila sídlo chmurami, postihla všechny vázané muže. Ztráta <emphasis>shellan, </emphasis>jíž byla, i když ona a V nebyli formálně spojeni, byla vždycky pro všechny největší obavou. To, že ji zabil nepřítel, však bylo takřka nesnesitelné. Co hůř, došlo k tomu ani ne rok poté, co byla podobně zavražděna Wellsie – byla to hrůzná připomínka toho, o čem každý z mužů věděl, že je pravda: družkám členů Bratrstva hrozilo ze strany <emphasis>bezduchých </emphasis>obzvláštní nebezpečí.</p>
<p>Tohrment se o tom poučil z první ruky. Stejně tak nyní Vishous.</p>
<p>Bože, všichni se v duchu museli ptát, jestli to V vydrží. Tohr se odporoučel hned poté, co Wellsie zahynula rukou zabijáka, a nikdo ho od té doby neviděl ani o něm neslyšel. Ačkoliv Wrath trval na tom, že cítí, že je bratr dosud naživu, všichni už se víceméně vzdali myšlenky, že by se znovu objevil v této nebo příští dekádě. Možná se vrátí v nějaké budoucí éře. Anebo snad zemře někde ve světě, sám. Hned tak brzy ho ale nikdo neuvidí, a možná dokonce až ve Stínu.</p>
<p><emphasis>Sakra… </emphasis>Chudák Vishous.</p>
<p>Momentálně byl V ve svém pokoji v Doupěti, kde ležel vedle mosazné urny, do které Phury nakonec vložil Janin popel. Bratr nemluvil a nic nejedl, ačkoliv oči měl zjevně otevřené.</p>
<p>Bylo jasné, že nemá v úmyslu vysvětlit, co se událo v Kryptě. Co se stalo s Jane. Nebo s jeho zápěstím.</p>
<p>Phury zaklel, poklekl u svého lože a zavěsil si kolem krku Primalův medailon. Zavřel oči a odcestoval přímo do svatyně Vyvolených, přičemž celou cestu myslel na Cormii. Také ona zůstávala ve svém pokoji, jedla málo a mluvila ještě méně. Často ji chodil kontrolovat, ačkoliv nevěděl, co by pro ni udělal kromě toho, že jí nosil knihy, což se jí zřejmě líbilo. Obzvlášť si zamilovala Jane Austenovou, ačkoliv zcela nechápala, jak něco může být fikce neboli, jak tomu říkala, vykonstruovaná lež.</p>
<p>Phury se zhmotnil v amfiteátru, protože ještě neznal moc dobře půdorys chrámu a usoudil, že je to dobrý startovní bod. Páni, byl to bizarní pocit, stát uprostřed všeho toho bílého. Ještě podivnější bylo obejít jeviště zezadu a mít před sebou rozmanité bílé chrámy. Krucinál, tohle místo je jako reklama na odbarvovač. Nikde žádná barva. A takový klid. Ujetý klid.</p>
<p>Když zvolil směr a vykročil, obával se, aby ho nepřepadla nějaká parta Vyvolených, a nijak zvlášť nespěchal k setkání s Directrix. Aby trochu ubil čas, rozhodl se obhlédnout vnitřek jednoho z chrámů. Nazdařbůh si jeden vybral, vystoupil po nízkých mramorových stupních, ale shledal, že dvojité dveře jsou zamčené.</p>
<p>Zamračil se, sklonil se a pohlédl na velkou, podivně tvarovanou klíčovou dírku. Z okamžitého popudu uchopil Primalův medailon a strčil ho do zámku.</p>
<p><emphasis>No podívejme. </emphasis>Ta věc je klíč.</p>
<p>Dvojité dveře se nehlasně otevřely a Phury byl překvapen tím, co bylo uvnitř. Podél obou stěn budovy, v šesti až osmi řadách, bylo nesčetné množství nádob s drahokamy. Obcházel to bohatství, tu a tam se zastavil a vsunul ruce do jiskřících klenotů.</p>
<p>To ale nebylo vše, co bylo uvnitř. Vzadu, na protějším konci, byly řady skleněných vitrín, jaké jsou k vidění v muzeu. Došel tam a prohlédl si je. Přirozeně na nich nebyl prach, ačkoliv, jak vycítil, ne proto, že by je někdo oprašoval. Prostě si neuměl představit, že by tu byla ve vzduchu nějaká nečistota, byť i jen mikroskopická.</p>
<p>Předměty uvnitř vitrín byly fascinující a očividně pocházely ze skutečného světa. Byly tu staromódní brýle, porcelánová mísa orientálního původu, láhev od whisky s nálepkou z 30. let 20. století, ebenová špička na cigarety, dámský vějíř z bílých per.</p>
<p>V duchu se ptal, jak se sem ty věci dostaly. Některé z nich byly dost staré, i když byly v dokonalém stavu a samozřejmě všechno se blýskalo čistotou.</p>
<p>Zastavil se nad čímsi, co vypadalo jako prastará kniha.</p>
<p>„Proboha.“</p>
<p>Kožené desky byly otrhané, ale vyrytý titul byl dosud zřetelný: Darius, syn Marklonův.</p>
<p>Phury se užasle sklonil. To byla Dariova kniha… patrně deník.</p>
<p>Otevřel vitrínu, pak se zamračil nad pachem, který byl uvnitř. Střelný prach?</p>
<p>Pohlédl na nashromážděné předměty. V protějším rohu byla stará zbraň, výrobce a model znal z učebnice střelných zbraní, podle které vyučoval cvičence. Byl to Colt Navy .36 z roku 1890, šestiranný revolver. Který byl nedávno použitý.</p>
<p>Vyndal tu věc, otevřel komoru a vysypal na dlaň jeden projektil. Byl kulovitý… a nerovný, jakoby ručně vyrobený.</p>
<p>Tenhle tvar už viděl. Když vymazával výsledky Vishousova zdravotního vyšetření z počítače Nemocnice u svatého Františka, podíval se na rentgen hrudníku, který byl tehdy pořízen… a viděl kulovitý, mírně nepravidelný kousek olova v bratrově plíci.</p>
<p>„Přišel jsi za mnou?“</p>
<p>Phury se ohlédl přes rameno a uviděl Directrix. Stála v dvojitých dveřích, oděna v tom bílém rouchu, které nosily všechny. Kolem krku na řetízku měla stejný medailon jako on.</p>
<p>„Pěknou sbírku artefaktů tady máte,“ protáhl a otočil se.</p>
<p>Žena přimhouřila oči. „Myslela bych, že drahokamy tě budou zajímat víc.“</p>
<p>„Ani ne.“ Bedlivě ji pozoroval, když zvedal knihu, kterou držel v ruce. „Tohle vypadá jako deník mého bratra.“</p>
<p>Ramena jí maličko vyjela vzhůru a on měl sto chutí ji zabít. „Ano, to je Dariův deník.“</p>
<p>Phury zaťukal na desky knihy, pak máchl rukou kolem, po všech těch drahokamech. „Řekni mi něco – je to tady pořád zamčené?“</p>
<p>„Ano. Už od toho útoku.“</p>
<p>„Ty a já jsme jediní, kdo mají klíče, je to tak? Moc by mi vadilo, kdyby se něco stalo tomu, co je tady.“</p>
<p>„Ano. Jen my dva. Nikdo se sem nedostane bez mého vědomí nebo bez mé přítomnosti.“</p>
<p>„Nikdo.“</p>
<p>Oči jí dopáleně zaplanuly. „Rozkazy se musí dodržet. Celá léta jsem školila Vyvolené k jejich řádnému dodržování.“</p>
<p>„Jo… Takže když se tu najednou ukáže Primal, musí tě to pekelně dožrat. Protože teď tu velím já, že ano?“</p>
<p>Poklesla hlasem. „Je správné a patřičné, abys tady vládl ty.“</p>
<p>„Promiň, mohla bys to zopakovat? Nějak jsem tě špatně slyšel.“</p>
<p>Na zlomek vteřiny jí z očí kypěla zloba – což mu potvrdilo její činy i její motiv: Directrix postřelila Vishouse. Tou zbraní z vitríny. Chtěla tu mít všechno dál na povel a moc dobře věděla, že přijde-li sem Primal, bude přinejlepším zástupkyní mužského velitele. Přinejhorším by mohla ztratit veškerou moc jen proto, že by se tomu muži nezamlouvala barva jejích očí.</p>
<p>Když se jí nepodařilo zabít Vishouse, couvla… Dokud to nebude moci zkusit znovu. Nepochybně je dost chytrá a dost ničemná, aby bránila své teritorium, dokud buď bratři nevyhynou, nebo se role Primala nezačne zdát být prokletá.</p>
<p>„Chtěla jsi něco říci, ne?“ pobídl ji.</p>
<p>Directrix pohladila medailon, zavěšený na svém hrdle. „Jsi Primal. Ty jsi tady vládcem.“</p>
<p>„To je dobře. Jsem rád, že v tom máme oba jasno.“ Znovu poklepal na Dariův deník. „Tohle si odnesu s sebou zpátky.“</p>
<p>„Nemáme se sejít?“</p>
<p>Přikročil k ní a říkal si, že kdyby byla muž, zlomil by jí vaz.</p>
<p>„Ne teď hned, ne. Musím něco vyřídit se Stvořitelkou.“ Sklonil se a přiložil ústa těsně k jejímu uchu. „Ale vrátím se ti.“</p><empty-line /><p><strong>Kapitola padesátá druhá</strong></p>
<p>V</p>
<p>ishous ještě nikdy neplakal. Za celý svůj život vůbec nikdy neplakal. Po všech těch svinstvech, kterými prošel, se dostal do bodu, kdy usoudil, že se asi narodil bez slzovodů.</p>
<p>Událostmi z poslední doby se na tom nic nezměnilo. Když mu Jane ležela mrtvá v náručí, neplakal. Když se pokoušel uříznout si ruku v Kryptě, aby přinesl oběť, a trpěl šílenou bolestí, nevyhrkly mu slzy. Když ho jeho nenáviděná matka odvrátila od činu, který se chystal vykonat, měl líce suché.</p>
<p>Dokonce i když Stvořitelka položila ruku na Janino tělo a on jako omámený přihlížel, jak se jeho milovaná mění v popel, neplakal.</p>
<p>Teď ano.</p>
<p>Poprvé od narození se mu po tváři valily slzy a smáčely polštář.</p>
<p>Začalo to, když se mu vybavila vidina Butche a Marissy na gauči v obývacím pokoji Doupěte. Živá… tak živá! Vishous nejenže slyšel v duchu jejich myšlenky, ale také věděl, že si Butch představuje Marissu na jejich posteli v černé podprsence a modrých džínsech. A Marissa si představuje, jak jí ty modré džínsy sundává a vkládá jí hlavu dolů mezi stehna.</p>
<p>Vishous věděl, že za šest minut vezme Butch sklenici s pomerančovým džusem, kterou Marissa drží v ruce, a postaví ji na konferenční stolek. Vybryndá ji, protože sklenice přistane na okraji <emphasis>Sports Illustrated,</emphasis><emphasis> </emphasis>a šťáva se dostane na Marissiny džínsy. Polda to použije jako záminku, aby ji odvedl přes chodbu, a hned ji bude mít pěkně nahou.</p>
<p>Jenomže cestou se zastaví u Vishousových dveří a přejde je chuť na sex. Se smutnýma očima půjdou do svého manželského lože a mlčky se budou objímat.</p>
<p>Vishous si položil paži přes obličej. A nezvladatelně plakal.</p>
<p>Vize se mu vrátily, jeho kletba – čtení budoucnosti – se mu vrátila.</p>
<p>Křižovatku života nechal za sebou.</p>
<p>Což znamená, že tohle bude od nynějška jeho existence: nebude nic než prázdná skořápka, která leží vedle popela své milované.</p>
<p>A samozřejmě, uprostřed pláče uslyšel, jak Butch a Marissa přicházejí chodbou, slyšel, jak se zastavili před jeho ložnicí, pak je slyšel zavírat jejich dveře. Žádné zvuky sexu tlumené stěnou mezi jejich pokoji, žádné bouchání čela postele, žádné hrdelní výkřiky, nic se neozvalo.</p>
<p>Přesně jak předvídal. V tichu, jež následovalo, si Vishous otřel líce a pak se zahleděl na své ruce. V levé ještě trochu pulzovalo po zranění, které si způsobil. Pravá zářila jako vždycky – a jeho slzy se bělaly na pozadí vnitřního světla, byly bílé jako duhovky Vishousových očí.</p>
<p>Zhluboka se nadechl a pohlédl na hodiny.</p>
<p>Jediné, co ho ještě nutilo dýchat, byl příchod noci. Rozhodně už by se dávno zabil – vzal by svůj glock a vložil si hlaveň do úst a ustřelil si zátylek – nebýt stmívání.</p>
<p>Uložil si jako osobní úkol vymazat Vyhlazovací společnost z povrchu zemského. Zabere mu to zbytek života, ale je to sakra fajn, protože nic jiného mu nezbývá. A bylo by mu milejší přenechat tu práci Bratrstvu, ale Butch by bez něj zemřel, takže to tu bude muset vydržet.</p>
<p>Zčistajasna svraštil čelo a pohlédl směrem ke dveřím.</p>
<p>Okamžik nato si znovu otřel líce a řekl: „Překvapuje mě, že sem prostě nevstoupíš.“</p>
<p>Dveře se otevřely, aniž by se jich dotkla nějaká ruka. Na jejich druhé straně stála v chodbě Stvořitelka, černé roucho ji zakrývalo od hlavy až k patě.</p>
<p>„Nebyla jsem si jista uvítáním,“ řekla tlumeným hlasem a vplula do místnosti.</p>
<p>Nezvedl hlavu z polštáře. Neměl zájem prokazovat jí jakékoli pocty. „Víš, jak jsi vítána.“</p>
<p>„To vskutku vím. Půjdu tedy rovnou k účelu své návštěvy. Mám pro tebe dar.“</p>
<p>„Nechci ho.“</p>
<p>„Ano. Chceš.“</p>
<p>„Trhni si.“ Pod rouchem jako by jí poklesla hlava. Kašlal na to, jestli náhodou neurazil její milované citečky. „Odejdi.“</p>
<p>„Budeš chtít…“</p>
<p>Prudce se vztyčil. „<emphasis>Vzalas mi, </emphasis>co jsem chtěl…“</p>
<p>Do dveří vstoupila postava, přízračná postava. „V…?“</p>
<p>„A vracím ti to,“ řekla Stvořitelka. „Jistým způsobem.“</p>
<p>Vishous neslyšel ani slovo z toho, co pronesla, protože nedokázal pochopit, co má před očima. Byla to Jane… tak nějak. Mělo to Janinu tvář a Janino tělo, ale bylo to… průhledné zjevení.</p>
<p>„Jane?“</p>
<p>Stvořitelka na odchodu poznamenala: „Nemusíš mi děkovat. Jen věz, že tvá kletba je způsob, jímž se jí můžeš dotknout. Sbohem.“</p><empty-line /><p>Fajn, jak už to u romantických shledání bývá, i tohle bylo bizarní a nepříjemné.</p>
<p>A nejen proto, že se Jane dala zařadit mezi duchy.</p>
<p>Vishous se tvářil, jako by se chystal omdlít. Což bolelo. Bylo klidně možné, že se mu takhle nelíbí, a co pak s ní bude? Když za ní Stvořitelka přišla do nebe, nebo kde to byla, a nabídla jí možnost vrátit se, rozhodla se okamžitě. Ale když teď stála před zcela šokovaným Vishousem, nebyla si už tak jista, zda volila správně. Možná by měla…</p>
<p>Vstal z postele, přešel pokoj a se zaváháním položil svou zářící ruku na její tvář. S povzdechem se opřela do otisku jeho dlaně a tepla jeho kůže.</p>
<p>„Jsi to ty?“ řekl chraplavě.</p>
<p>Kývla a vztáhla ruku k jeho lícím, které byly trochu zarudlé. „Ty jsi plakal.“</p>
<p>Chytil ji za ruku. „Cítím tě.“</p>
<p>„Já taky.“</p>
<p>Dotýkal se její šíje, ramene, hrudní kosti. Přitáhl k sobě její paži a podíval se na ni… No, spíš skrze ni.</p>
<p>„Hm… takže sedět můžu na ledačems,“ řekla celkem bezdůvodně. „Chci říct… když jsem čekala tam venku, seděla jsem na pohovce. Taky jsem pohnula obrazem na stěně, položila minci na tvou misku s drobnými, zvedla časopis. Je to trochu divné, ale stačí se jen soustředit.“ <emphasis>Sakra. </emphasis>Neměla zdání, co to mele. „Ta, hm… Stvořitelka říkala, že mohu jíst, ale nemusím. Říkala… že můžu taky pít. Nevím, jak to všechno funguje, ale ona to zřejmě ví. Jo. Takže. Každopádně myslím, že to bude chtít trochu času, než si to nacvičíme, ale…“</p>
<p>Vložil ruku do jejích vlasů a byly na dotek stejné jako předtím. Její neexistující tělo budilo přesně stejné pocity jako dřív.</p>
<p>Svraštil čelo, pak se zatvářil rozhněvaně. „Říkala, že to vyžaduje oběť. Přivést někoho nazpátek. Co jsi jí dala? S čím jsi kšeftovala?“</p>
<p>„Jak to myslíš?“</p>
<p>„Ona nerozdává věci, aniž by za ně něco chtěla. Co si od tebe vzala?“</p>
<p>„Nic. Vůbec nic ode mě nežádala.“</p>
<p>Potřásl hlavou a zdálo se, že chce něco říct. Ale pak ji objal svými mohutnými pažemi a tiskl ji k třesoucímu se, zářícímu tělu. Na rozdíl od jiných chvilek, kdy se musela soustředit, aby nalezla pevnost, s Vishousem to bylo hned. Při dotyku s ním byla tělesná bez jakéhokoli úsilí ze své strany.</p>
<p>Poznala, že pláče, podle toho, jak dýchal, a podle toho, že se o ni opíral, ale věděla, že kdyby se o tom zmínila nebo se ho pokusila chlácholit slovy, okamžitě by přestal. A tak ho jen držela a nechala to být.</p>
<p>Ale na druhé straně, měla dost práce udržet se sama.</p>
<p>„Myslel jsem, že už to nikdy neudělám,“ řekl hlasem, který se lámal.</p>
<p>Jane zavřela oči a stiskla ho; myslela na ten okamžik v mlze, kdy ho nechala být. Kdyby to neudělala, nebyli by tady, že?</p>
<p><emphasis>Kašlu na svobodnou vůli, </emphasis>říkala si. Bude spoléhat na osud, aťsi to z krátkodobého hlediska bolí sebevíc. Protože láska ve svých mnoha podobách vždycky přetrvá. Je nekonečná. Věčná. Trvanlivá. Jane neměla zdání, kdo nebo co je Stvořitelka. Neměla zdání, kde sama byla ani jak se dostala zpátky. Ale jednou věcí si byla jista.</p>
<p>„Měl jsi pravdu,“ řekla do Vishousovy hrudi.</p>
<p>„V čem?“</p>
<p>„Věřím v Boha.“</p><empty-line /><p><strong>Kapitola padesátá třetí</strong></p>
<p>N</p>
<p>ásledujícího večera neměl John školu, zasedl tedy k Prvnímu jídlu s bratry a jejich ženami. Nálada v domě byla značně odlehčenější než v posledních týdnech. On se však na jejich lehkovážnostech nepodílel.</p>
<p>„Každopádně,“ říkal právě Phury, „jsem šel za Stvořitelkou a pověděl jí o té kulce.“</p>
<p>„Ježíši Kriste. Directrix.“ Vishous se předklonil a uchopil Janinu ruku. „Já myslel, že to byl nějaký <emphasis>bezduchý</emphasis>.“</p>
<p>Vishous se nepouštěl své doktorky od chvíle, kdy spolu usedli, jako by se bál, že mu zmizí. Což bylo svým způsobem pochopitelné. John se na ni snažil necivět, ale bylo to těžké. Měla na sobě Vishousovu košili a modré džínsy a vyplňovala je jako normální bytost. Ale to, co bylo v nich, to byl… no, nejspíš duch, usoudil.</p>
<p>„Samozřejmě, že sis to myslel,“ řekl Phury, obrátil se k Belle a nabídl jí talířek s máslem. „My všichni jsme si to mysleli. Ale ta ženská měla pekelný motiv. Chtěla si udržet velení, a když se objevil na scéně Primal, prostě by k tomu nemohlo dojít. Klasický scénář mocenských her.“</p>
<p>John pohlédl na mlčenlivou plavovlasou ženu, sedící vedle Phuryho z druhé strany. Páni, ta Vyvolená je krásná… Étericky krásná jako andělé a vychází z ní nezemská záře. Ale není šťastná. Nimrá se v jídle a klopí oči.</p>
<p>No, až na chvíle, kdy se podívá na Phuryho. Což je zpravidla tehdy, když Phury promluví nebo se dívá na Bellu.</p>
<p>Wrathův hlas z čela stolu zazněl tvrdě. „Directrix musí zemřít.“</p>
<p>Phury si odkašlal a vzal si od Belly zpátky talířek s máslem. „Můžeš to považovat… za vyřízené, můj pane.“</p>
<p><emphasis>Do horoucích pekel. </emphasis>Copak snad Phury…</p>
<p>„Dobrá.“ Wrath kývl, jako by to zcela chápal a schvaloval. „Kdo ji nahradí?“</p>
<p>„Stvořitelka se ptala, koho do té role chci. Ale neznám žádnou…“</p>
<p>„Amalya,“ řekla plavá Cormia.</p>
<p>Všechny hlavy se obrátily směrem k ní.</p>
<p>„Prosím?“ zeptal se Phury. „Co jsi říkala?“</p>
<p>Když mluvila, byl hlas Vyvolené líbezný jako zvonkohra ve větru, sladký a melodický. „Jestli tě to neurazí, smím doporučit Vyvolenou Amalyi? Je milá a laskavá a zaujímá patřičné postavení.“</p>
<p>Phury přejel ženu žlutýma očima, ale jeho tvář byla rezervovaná, jako by nevěděl, co jí má říci nebo co s ní dělat. „Pak tedy chci ji. Děkuji ti.“</p>
<p>Na okamžik k němu zvedla oči, líce jí zrůžověly ruměncem. Pak ale Phury odvrátil pohled a ona také.</p>
<p>„Všichni si dopřejeme volnou noc,“ řekl Wrath prudce. „Potřebujeme se trochu vzpamatovat.“</p>
<p>Rhage přes stůl zafuněl. „Nebudeš nás zase nutit hrát Monopoly, že ne?“</p>
<p>„Jo.“ Bratrstvo sborem zasténalo, což Wrath ignoroval. „Hned po večeři.“</p>
<p>„Mám něco naléhavého na práci,“ řekl V. „Vrátím se, hned jak to půjde.“</p>
<p>„Fajn, ale pak nemůžeš mít figurku boty ani pejska. Ti vždycky začínají.“</p>
<p>„To přežiju.“</p>
<p>Vstoupil Fritz s obrovskou zapečenou palačinkou, plněnou zmrzlinou. „Bude libo moučník?“ otázal se <emphasis>doggen</emphasis><emphasis> </emphasis>s úsměvem.</p>
<p>Místnost naplnilo jednohlasné „ano, prosím“, jen John složil ubrousek a omluvil se. Když Beth kývla, odporoučel se a zamířil k tunelu pod hlavním schodištěm. Cesta do tréninkového centra netrvala dlouho, zvlášť proto, že zvečera měl svižný krok a už si zvykal lépe na své tělo.</p>
<p>Když vstoupil do Tohrovy kanceláře, vzchopil se a rozhlédl kolem sebe. Od zmizení bratra se to tu vlastně nezměnilo. Kromě skutečnosti, že to hnusné zelené křeslo teď bylo ve Wrathově pracovně, všechno vypadalo víceméně stejně.</p>
<p>John obešel psací stůl a usedl. Před ním byly rozložené papíry a složky, některé opatřené samolepicími papírky, na které Zsadist svým pečlivým písmem něco poznamenal.</p>
<p>John položil ruce na područky křesla, přejel jimi sem a tam.</p>
<p>Vadilo mu, jak se v té chvíli cítil.</p>
<p>Vadilo mu, že ho štve, když má Vishous zpátky Jane, kdežto Tohr ztratil Wellsii navždy. Jenomže to nebylo fér. A nejen vůči Tohrovi. John by také měl rád ve svém životě ducha Wellsie. Rád by měl nablízku jedinou matku, kterou kdy poznal.</p>
<p>Jenomže prémii získal Vishous.</p>
<p>A stejně tak Rhage. S Mary.</p>
<p>Čím jsou, krucinál, tak výjimeční?</p>
<p>Vložil hlavu do dlaní a připadal si jako ten nejhorší lump. Žehrat na něčí štěstí a radost, to je přece hrozné, zvlášť když ty dotyčné milujete. Bylo však tak těžké postrádat Tohra a truchlit po Wellsii a…</p>
<p>„Hej.“</p>
<p>John vzhlédl. Zsadist stál v kanceláři, ačkoliv jen bůh věděl, jak se mu podařilo projít nehlučně šatnou.</p>
<p>„Co tě žere, Johne?“</p>
<p><emphasis>Nic.</emphasis></p>
<p>„Nechceš to zkusit znovu?“</p>
<p>John zavrtěl hlavou a sklopil oči. Náhodou si povšiml, že na vrchu hromady je Lashova složka, a vzpomněl si na něj. Páni, oni dva směřují ke kolizi. Jen zatím není jasné, kdy to bude.</p>
<p>„Víš,“ řekl Zsadist, „kdysi jsem se ptal, proč já a ne Phury.“</p>
<p>John vzhlédl se svraštělým čelem.</p>
<p>„Jo, ptal jsem se, proč jsem to byl já, kterého ukradli a skončil tam, kde jsem skončil. Nebyl jsem jediný. Phury se pořád ještě trápí faktem, že jsem to byl já a ne on.“ Zsadist si založil paže na hrudi. „Potíž je, že když uvízneš v tom, proč něco potkalo jednoho a ne druhého, nikdy to k ničemu nevede.“</p>
<p><emphasis>Chci, aby se vrátila Wellsie.</emphasis></p>
<p>„Já tušil, že jsi odešel kvůli tomu.“ Bratr si přejel dlaní oholenou lebku. „Ale je to takhle. Já věřím, že existuje nějaká ruka, která nás vede. Jenže není vždycky vlídná. A občas se zdá, že ani spravedlivá. Ale já nevím, snažím se jí teď věřit. Když magořím, prostě se snažím… sakra, nejspíš v ni důvěřovat. Protože co jiného ti nakonec zbývá? Vlastní volbou nezvládneš všechno. Ani zdůvodňováním a plánováním. To ostatní… je na někom jiném. Kde skončíme, koho známe, co se stane s lidmi, které milujeme… Nad ničím z toho nemáme moc velkou kontrolu.“</p>
<p><emphasis>Stýská se mi po Tohrovi.</emphasis></p>
<p>„Nám všem se stýská.“</p>
<p>Jo, John nebyl jediný, kdo trpěl. Musel si to připomenout.</p>
<p>„Tak pro tebe něco mám.“ Zsadist přistoupil ke skříňce a otevřel ji. „Phury mi to včera dal. Chtěli jsme to schovat na tvé narozeniny, ale kašlu na to. Potřebuješ to dneska.“</p>
<p>Zsadist se vrátil ke stolu se starou, rozdrbanou knihou v rukou. Položil ji na hromadu papírů, velkou dlaň na titulní stránce.</p>
<p>„Všechno nejlepší k narozeninám, Johne.“</p>
<p>Zvedl paži a John shlédl dolů.</p>
<p>Zčistajasna se mu zastavilo srdce.</p>
<p>Roztřesenou rukou se dotýkal omšelých písmen, která tvořila slova: Darius, syn Marklonův.</p>
<p>Jemně odklopil desky… Krásně úpravným, rozmáchlým rukopisem tu stála slova a symboly nezměrného významu, odrazy života vedeného před dávnou dobou. Otcův rukopis ve Staré řeči.</p>
<p>John ucukl rukou a zakryl si ústa, zděšen obavou, že se rozvzlyká.</p>
<p>Jenomže když zahanbeně vzhlédl, shledal, že je sám.</p>
<p>Zsadist se svou typickou elegancí odešel, aby mu umožnil zachovat si hrdost.</p>
<p>A teď… když mu dal otcův deník… také trochu radosti.</p><empty-line /><p>Hned po Prvním jídle se Vishous přenesl na nádvoří Stvořitelky. Byl trochu překvapen, že dostal k audienci svolení, s ohledem na to, jaká situace mezi ním a jeho matkou panovala, ale byl tomu rád.</p>
<p>Když se tam objevil, zamračil se a rozhlédl se po bílé mramorové hoře a kolonádě a portálu do prostor Vyvolených. Něco bylo jinak. Nebyl si jist, ale něco…</p>
<p>„Zdravím tě, pane.“</p>
<p>Obrátil se. Jedna Vyvolená stála u dveří, o nichž se vždy domníval, že vedou do osobních komnat Stvořitelky. Byla oděna v tom bílém rouchu s vlasy svinutými na temeni hlavy a on v ní poznal tu, která přišla za Cormií po prezentačním obřadu.</p>
<p>„Amalya,“ řekl.</p>
<p>Vypadala překvapeně, že si pamatuje její jméno. „Vaše Milosti.“</p>
<p>Tak tohle je ta, kterou Cormia doporučila místo Directrix. To dávalo smysl. Žena působila příjemně.</p>
<p>„Přišel jsem za Stvořitelkou.“ Ačkoliv hádal, že už o tom ví.</p>
<p>„S veškerou úctou, pane, ona dnes nepřijímá.“</p>
<p>„Nepřijímá mě, nebo nikoho?“</p>
<p>„Žádné příchozí. Mám jí předat nějaký vzkaz?“</p>
<p>„Vrátím se zítra.“</p>
<p>Vyvolená se hluboce uklonila. „S veškerou úctou, pane, mám za to, že bude ještě stále indisponována.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Neptám se proč.“ Její tón byl maličko nesouhlasný. Jako by se neměl ptát ani on.</p>
<p><emphasis>No sakra. </emphasis>Co vlastně chce přesně říct?</p>
<p>„Povíš jí… že Vishous přišel, aby jí řekl…“</p>
<p>Slova ho opustila a oči Vyvolené byly studnicemi soucitu. „Smím-li být tak smělá, snad abych jí pověděla, že jí syn přišel poděkovat za velkorysý dar a za oběť, kterou přinesla pro jeho štěstí.“</p>
<p>Syn.</p>
<p>Ne, tak daleko nemůže zajít. I když je Jane zpátky, tahle nálepka mu připadala nemístná. „Jen Vishous. Řekni jí, že Vishous přišel poděkovat.“</p>
<p>Vyvolená se znovu uklonila, ve tváři smutek. „Jak si přeješ.“</p>
<p>Sledoval, jak se žena obrací a mizí za malými, ozdobnými dveřmi.</p>
<p>Počkat chvilku. Řekla snad <emphasis>oběť</emphasis>? Jaká oběť?</p>
<p>Znovu se rozhlédl, zaměřil pohled na fontánu. Náhle mu zvuk padající vody připadal divný. Když přišel prve…</p>
<p>Vishous zvolna otočil hlavu.</p>
<p>Bílý strom s bílými květy byl prázdný. Všichni zpěvní ptáci zmizeli.</p>
<p>Tak tohle tu chybělo. Ptáci Stvořitelky zmizeli, větve stromu byly prázdné, bez jejich barev, nehybný vzduch byl zbaven jejich veselého pokřiku.</p>
<p>V relativním tichu na něj dolehla osamělost tohoto místa, dutý zvuk dopadající vody násobil prázdnotu.</p>
<p><emphasis>Ach, bože. </emphasis>Tohle je ta oběť, že ano.</p>
<p>Vzdala se své lásky pro jeho.</p><empty-line /><p>Ve svých osobních komnatách Stvořitelka hned poznala, když Vishous odešel. Cítila, jak se jeho postava vrací do světa venku.</p>
<p>Vyvolená Amalya k ní tiše přistoupila. „Jestli tě to neurazí, promluvila bych.“</p>
<p>„Není třeba. Vím, co říkal. Teď odejdi a vrať se do svatyně.“</p>
<p>„Ano, Výsosti.“</p>
<p>„Děkuji ti.“</p>
<p>Stvořitelka čekala, dokud se Vyvolená nevzdálí, pak se otočila a zahleděla se po bílých prostorách svého apartmá. Místnosti nebyly převážně k ničemu jinému kromě procházení. Protože nespala a nejedla, ložnici a jídelnu tvořily jen čtvereční metry vhodné k chůzi.</p>
<p>Všude teď panovalo takové ticho!</p>
<p>Plula z pokoje do pokoje, zneklidněna. Zklamala svého syna v přemnohém ohledu, a nemohla mu vyčítat, že odmítá to přízvisko. A přece to bolelo.</p>
<p>A nejen to.</p>
<p>S hrůzou pohlédla do vzdáleného kouta svých komnat, na místo, kam nikdy nechodila. Nebo tam aspoň nebyla už dvě století. Zklamala znovu.</p>
<p>S těžkým srdcem přistoupila k rohu a silou vůle uvolnila dvojitý zámek dveří. Pečeť se zasyčením povolila, ven vyvanula jemná mlha, způsobená změnou vlhkosti. Opravdu je to už tak dlouho?</p>
<p>Stvořitelka vstoupila dovnitř a pozorovala v šeru postavu vznášející se v hlubokém spánku nad podlahou.</p>
<p>Její dcera. Vishousovo rodné dvojče. Payne.</p>
<p>Stvořitelka už dávno přistoupila na názor, že pro její dceru je lepší a bezpečnější takto odpočívat. Nyní si ale nebyla jistá. Rozhodnutí, která se pokusila učinit za svého syna, skončila špatně. Možná je tomu tak, i pokud jde o její dítě odlišného pohlaví.</p>
<p>Stvořitelka upřeně hleděla do tváře své dcery. Payne nebyla jako jiné ženy, od narození byla jiná. Měla otcův válečnický instinkt a nutkání k boji a zahálení mezi Vyvolenými ji neuspokojovalo o nic víc, než dokáže být lev spokojen v kleci s myškami.</p>
<p>Možná je na čase dceru osvobodit, tak jako osvobodila syna. Připadalo jí to jedině spravedlivé. Ochrana se vskutku projevila jako pochybná služba.</p>
<p>Přesto jí vadilo ustoupit. Zvlášť když nebyl důvod očekávat, že by k ní dcera chovala větší lásku než syn. Takže je ztratí oba.</p>
<p>Když zápolila s tíží svých myšlenek, instinkt jí velel vyjít na nádvoří a dát se uchlácholit svými ptáky. Tam ji však žádná úleva neočekávala. Žádný veselý ptačí pokřik ji neutěší.</p>
<p>A tak Stvořitelka zůstala ve svých komnatách, vznášela se v nehybném, tichém vzduchu na nekonečné cestě prázdnými místnostmi. Ubíjela čas a nekonečná povaha její neexistence byla jako plášť z jehel vložený na její ramena, tisíc maličkých hrotů bolesti a smutku.</p>
<p>Neměla na dohled únik ani úlevu, ani klid, ani vlídnost, ani útěchu. Byla na tom stejně jako vždycky: osamělá uprostřed světa, který stvořila.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola padesátá čtvrtá</strong></p>
<p>J</p>
<p>ane byla v bytě Mannyho Manella jednou nebo dvakrát. Ale ne dlouho. Když byli spolu, pak pokaždé v nemocnici.</p>
<p>Páni, tady to vypadá chlapsky. <emphasis>Vážně </emphasis>chlapsky. Kdyby se tu povalovalo jen o trochu sportovního náčiní víc, vypadalo by to tu jako ve fitcentru.</p>
<p>Trochu jí to připomínalo Doupě.</p>
<p>Prošla se po jeho obývacím pokoji, podívala se na DVD a cédéčka a časopisy. Jo, s Butchem a Vishousem by vycházel náramně: očividně měl doživotní předplatné <emphasis>Sports Illustrated</emphasis>, stejně jako oni. A schovával si staré výtisky, stejně jako oni. A měl rád svou láhev alkoholu, ačkoliv pil Jacka Danielse na rozdíl od jejich Grey Goose nebo Lagavulinu.</p>
<p>Sklonila se a soustředila svou energii, aby mohla zvednout nejnovější číslo <emphasis>Sports Illustrated</emphasis>; přitom si uvědomila, že je duchem přesně jeden den. Před čtyřiadvaceti hodinami se objevila se Stvořitelkou ve Vishousově pokoji.</p>
<p>Vycházelo to. Sex byl pro nemrtvou stejně dobrý jako zaživa. Po pravdě řečeno, ke konci večera se ona a Vishous měli sejít v jeho střešním bytě. Chtěl se dát „zpracovat“, jak to nazval, oči se mu leskly nedočkavostí – a ona byla víc než ochotna svému muži vyhovět.</p>
<p><emphasis>Absolutně ve všem.</emphasis></p>
<p>Jane odložila časopis, ještě se trochu prošla, pak si stoupla k jednomu z oken a čekala.</p>
<p>Bude to těžké. Loučení je těžké.</p>
<p>Ona a Vishous mluvili o tom, jak vyřešit její odchod z lidského světa. Autonehoda, kterou sehrál, poskytne částečné vysvětlení jejího zmizení. Jasně, tělo se nikdy nenajde, ale oblast, kde audi zůstalo, byla lesnatá a hornatá. Lze doufat, že policie prostě uzavře její spis, až proběhne pátrání, ale bez materiálních výsledků. Nikdy se nevrátí. Takže je to jedno.</p>
<p>Pokud šlo o její věci, jediné, co mělo v jejím bytě cenu, byl obrázek, na kterém byla s Hannah. Vishous tam došel a fotografii jí přinesl. To ostatní prodá nakonec právník, kterého před dvěma roky ve své závěti uvedla jako vykonavatele. Výnos dostane Nemocnice u svatého Františka.</p>
<p>Bude se jí stýskat po knihách, ale V řekl, že jí opatří nové. A ačkoliv to nebylo docela stejné, věřila, že časem si na ty nové zvykne.</p>
<p>Jediným nevyřešeným problémem zůstával Manny…</p>
<p>Ozvalo se cinkání klíčů v zámku, pak se dveře otevřely.</p>
<p>Jane ustoupila do stínu, Manny vstoupil, upustil černou tašku značky Nike a zamířil do kuchyně.</p>
<p>Vypadal vyčerpaně. A sklíčeně.</p>
<p>První popud jí velel přistoupit k němu, ale věděla, že lépe bude počkat, až usne – a právě proto přišla pozdě; doufala, že už bude v posteli. Očividně však pracoval, dokud se udržel na nohou.</p>
<p>Když vyšel do haly, měl v ruce sklenku s trochou vody. Zarazil se, pohlédl směrem k ní se svraštělým čelem… ale pak pokračoval v cestě do ložnice.</p>
<p>Uslyšela sprchu. Kroky. Pak tiché zaklení, jako by se protahoval v posteli, ale byl ztuhlý a strnulý.</p>
<p>Čekala a čekala… pak konečně prošla halou.</p>
<p>Manny ležel na posteli, ručník kolem boků, oči upřené do stropu.</p>
<p>Ten hned tak neusne.</p>
<p>Vstoupila do světla lampy na prádelníku. „Ahoj.“</p>
<p>Prudce k ní otočil hlavu, pak sebou škubl a napřímil se. „Co…“</p>
<p>„To se ti zdá.“</p>
<p>„Zdá?“</p>
<p>„Jo. Chci říct, duchové přece neexistují.“</p>
<p>Promnul si obličej. „Mně to připadá reálné.“</p>
<p>„Samozřejmě, že připadá. To sny dělají.“ Objala se pažemi. „Chci, abys věděl, že se mám fajn. Vážně. Mám se dobře a jsem šťastná tam, kde jsem skončila.“</p>
<p>Není důvod uvádět, že je dosud v Caldwellu.</p>
<p>„Jane…“ Hlas se mu zlomil.</p>
<p>„Já vím. Bylo by mi taky tak, kdybys… kdybych o tebe přišla.“</p>
<p>„Nemůžu uvěřit, že jsi umřela. Nemůžu uvěřit, že jsi…“ Začal rychle mrkat.</p>
<p>„Poslechni, všechno dobře dopadlo. Věř mi. Život… no, končí dobře, vážně. Chci říct, viděla jsem svou sestru. Rodiče. Některé pacienty, o které jsme přišli. Všichni tu pořád ještě jsou, jenomže je nevidíme – chci říct, ty je nevidíš. Ale všechno je v pořádku, Manny. Neměl by ses bát smrti. Je to vlastně jen přechod.“</p>
<p>„Jo, ale už tady nejsi. Musím žít bez tebe.“</p>
<p>Hruď ji bolela při tónu jeho hlasu a ze skutečnosti, že nemůže ničím ulevit jeho utrpení. Také ji bolelo, že ho ztratila.</p>
<p>„Vážně mi budeš chybět,“ řekla.</p>
<p>„Ty mně taky.“ Znovu si promnul tvář. „Chci říct… chybíš mi už teď. Je mi z toho nanic. V určité rovině… sakra, myslel jsem, že skončíme spolu, ty a já. Připadalo mi to jako osud. Sakra, byla jsi jediná ženská, kterou jsem znal a která byla stejně silná jako já. Ale jo… nejspíš to nemělo být. Plány o myších a lidech a tyhlety blbosti.“</p>
<p>„Někde nejspíš běhá nějaká ještě lepší.“</p>
<p>„Ale jdi, jo? Dej mi na ni číslo, než se vrátíš do nebe.“</p>
<p>Jane se pousmála, pak zvážněla. „Neuděláš žádnou hloupost, že ne?“</p>
<p>„Myslíš jako že bych se zabil? Kdepak. Ale nemůžu ti slíbit, že příštích pár měsíců nebudu hodně pít.“</p>
<p>„Jen to dělej v soukromí. Musíš dostát své reputaci šéfa-prevíta.“</p>
<p>Ušklíbl se. „Co by řeklo oddělení.“</p>
<p>„Přesně tak.“ Chvíli bylo ticho. „Radši už půjdu.“</p>
<p>Zadíval se na ni přes pokoj. „Bože, mně to připadá, jako bys tady opravdu byla.“</p>
<p>„Nejsem. Je to jen sen.“ Začala mizet a na lících jí přistály slzy. „Sbohem, Manny, můj drahý příteli.“</p>
<p>Zvedl ruku a promluvil očividně se staženým hrdlem. „Přijď mě někdy zase navštívit.“</p>
<p>„Možná.“</p>
<p>„Prosím.“</p>
<p>„Uvidíme.“</p>
<p>Ale bylo to divné, když se rozplývala, měla prapodivný pocit, že se s ním ještě někdy setká.</p>
<p>Jo, bylo to zvláštní. Docela jako ta vize autonehody a také pocit, který měla, že už nebude v Nemocnici u svatého Františka – stejně tak věděla, že její kroky ještě někdy zkříží cestu Mannyho Manella.</p>
<p>Ta myšlenka ji utěšovala. Strašně jí vadilo opustit ho. Opravdu vadilo.</p><empty-line /><p><strong>Epilog</strong></p>
<p><emphasis>O</emphasis> <emphasis>týden později</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>V</p>
<p>ishous sundal horkou čokoládu ze sporáku a vypnul hořák. Když naléval nápoj do hrnku, uslyšel vykviknutí a: „Ach, můj bože!“</p>
<p>Přes kuchyni sídla uviděl, jak Rhage stojí napůl uvnitř Jane, jako by byla kaluž, do které šlápl. Odskočili od sebe, právě když Vishous vycenil zuby a zavrčel na bratra.</p>
<p>Rhage zvedl ruce. „Já ji neviděl! Na mou duši!“</p>
<p>Jane se zasmála. „To není jeho vina. Nesoustředila jsem se, tak jsem zmizela…“</p>
<p>Vishous ji přerušil. „Rhage bude opatrnější, viď, můj bratře.“</p>
<p>Což naznačovalo, že buď bude opatrnější, nebo skončí v sádře.</p>
<p>„Jo, jednoznačně.“</p>
<p>„Jsem rád, že to vidíme stejně.“ Vishous zvedl hrnek, donesl ho Jane a podal jí ho. Když zafoukala na hladinu nápoje, políbil ji na krk. Pak se trochu přitulil.</p>
<p>Pro něj byl její dotek stejný jako vždycky, ale pro ostatní byla bytostí jiného druhu. Nosila šaty, ale jestliže se neudržela v pevném skupenství a někdo do ní vrazil, látka povolila, jako by uvnitř nic nebylo, a člověk, který jí přišel do cesty, v podstatě prošel skrze ni.</p>
<p>Bylo to trochu divné. A pokud to byl náhodou někdo z jeho bratrů, nastartovala se navíc Vishousova teritorialita přímo učebnicově. Šlo však o to, že tahle realita byla nová, takže se s ní všichni museli vypořádat. Vishous i Jane přecházeli do nové dimenze, a nebylo to vždycky snadné.</p>
<p>Ale komu na tom, sakra, sejde? Mají jeden druhého.</p>
<p>„Takže jdeš dneska do Domova bezpečí?“ zeptal se jí.</p>
<p>„Jo, první den v novém zaměstnání. Nemůžu se dočkat!“ Jane se leskly oči. „Pak se vrátím sem a dám dohromady objednávku vybavení pro svou kliniku. Rozhodla jsem se, že přijmu dva <emphasis>doggeny</emphasis><emphasis> </emphasis>a vyškolím je jako ošetřovatele. Myslím, že to je z bezpečnostních důvodů nejlepší…“</p>
<p>Zatímco Jane mluvila o svých plánech pro kliniku Bratrstva a o tom, co podnikne pro Domov bezpečí, V se začal usmívat.</p>
<p>„Co je?“ řekla. Podívala se po sobě, oprášila si bílý plášť, pak se ohlédla.</p>
<p>„Pojď sem.“ Přitáhl ji k sobě a sklonil hlavu. „Už jsem se poslední dobou zmínil o tom, jak sexy je tvůj mozek?“</p>
<p>„Dnes odpoledne tě zajímalo převážně něco jiného, takže ne, nezmínil.“</p>
<p>Zasmál se jejímu sarkastickému úsměvu. „Byl jsem trochu duchem jinde, že?“</p>
<p>„Hmm, ano.“</p>
<p>„Později se zastavím v Domově bezpečí, ano?“</p>
<p>„Dobrá. Myslím, že Marissa má problém se sítí, který s tebou chce projednat.“</p>
<p>Aniž by si toho byl vědom, přivinul ji k sobě a jen tak ji objímal. Přesně takhle to chtěl, tohle promísení životů, tuhle blízkost, tenhle společný cíl. Oni dva, spolu.</p>
<p>„Není ti nic?“ řekla tiše, aby to nikdo jiný neslyšel.</p>
<p>„Ne, ne. Je mi dobře.“ Přiložil ústa k jejímu uchu. „Jenom… nejsem na to zvyklý.“</p>
<p>„Zvyklý na co?“</p>
<p>„Cítit… Sakra, já nevím.“ Odtáhl se, celý užaslý, že je z něj taková citlivka. „To je jedno…“</p>
<p>„Nemůžeš si zvyknout na pocit, že je všechno fajn?“</p>
<p>Kývl, protože nedůvěřoval svému hlasu.</p>
<p>Položila mu dlaň na obličej. „Na to si zvykneš. Stejně jako já.“</p>
<p>„Pane? Prosím za prominutí…“</p>
<p>V se ohlédl na Fritze. „Jo, co se děje?“</p>
<p><emphasis>Doggen </emphasis>se uklonil. „Mám, oč jste žádal. Nechal jsem to v hale.“</p>
<p>„Výtečně. Díky.“ Políbil Jane. „Takže se uvidíme později?“</p>
<p>„Rozhodně.“</p>
<p>Cítil na sobě její oči, když odcházel, a líbilo se mu to. Všechno se mu líbilo. Byl…</p>
<p><emphasis>No, sakra. </emphasis>Byl prostě plný radostí jara, ne?</p>
<p>Když vyšel do haly, našel to, co mu Fritz nechal na stole u úpatí hlavního schodiště. Nejprve si nebyl docela jistý, jak s tou věcí zacházet… Nechtěl ji polámat. Nakonec ji uchopil jemně do dlaní a vstoupil do knihovny. Myšlenkou zavřel dvojité dveře a vyslal žádost na Druhou stranu.</p>
<p>Jo, jasně, nedodržoval pravidla patřičného oděvu, ale byl trochu myšlenkově zaneprázdněn tím, co držel v rukou.</p>
<p>Když bylo svolení poskytnuto, přenesl se na nádvoří Stvořitelky a byl tam uvítán toutéž Vyvolenou, jako když tu byl posledně. Amalya se užuž začala klanět, ale vzhlédla, když z jeho pečlivě uzavřených dlaní zazněl švitořivý zvuk.</p>
<p>„Co jsi to přinesl?“ zašeptala.</p>
<p>„Dáreček. Nic moc.“ Přistoupil k bílému stromu s bílými květy a rozevřel dlaně. Andulka z nich vyskočila a usadila se na větvi, jako by věděla, že je to teď její domov.</p>
<p>Zářivě žlutý ptáček se šoural sem a tam po bledé paži stromu, jeho nožičky se chytaly a pouštěly, chytaly a pouštěly. Uzobl z květu, vydal trylek… zvedl nožku a podrbal se na šíji.</p>
<p>Vishous si založil ruce v bok a poměřoval, kolik prostoru je mezi všemi květy na větvích. Bude muset přinést celý náklad ptáků.</p>
<p>Hlas Vyvolené překypoval pohnutím. „Vzdala se jich kvůli tobě.“</p>
<p>„Jo. A já jí přinesu nové.“</p>
<p>„Ale oběť…“</p>
<p>„Byla vykonána. Co se hemží na tomhle stromě, je dar.“ Ohlédl se přes rameno. „Zabydlím ho, ať se jí to líbí nebo ne. Je to její volba, co s nimi udělá.“</p>
<p>Oči Vyvolené se zaleskly vděčností. „Nechá si je. A oni ji ochrání před samotou.“</p>
<p>Vishous se zhluboka nadechl. „Jo. To je dobře. Protože…“</p>
<p>Nedořekl a Vyvolená vlídně prohlásila: „Nemusíš to říkat.“</p>
<p>Odkašlal si. „Takže jí povíš, že jsou ode mě?“</p>
<p>„Nebudu muset. Kdo jiný než její syn by jí prokázal takovou laskavost?“</p>
<p>Vishous se ohlédl na osamělého žlutého ptáčka uprostřed bílého stromu. Představil si větve, opět zaplněné.</p>
<p>„To je pravda,“ souhlasil.</p>
<p>Beze slova se přenesl zpět do života, který mu byl dán, do života, který vedl… do života, za nějž byl teď a poprvé vděčný.</p><empty-line /><p>[*)] Cellies – klub fanoušků paranormální literatury, který má dokonce vlastní pobočku pro Bratrstvo černé dýky. <emphasis>Pozn. překl.</emphasis></p>
</section>
</body><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAA2ACwBAREA/8QAHA
AAAgEFAQAAAAAAAAAAAAAABgcBAAMEBQgC/8QAMRAAAQMDAgUBBgYDAAAAAAAAAQIDBAAFE
QYSBxMhMUEUIjdRYYGRFnN0sbPBMlKh/9oACAEBAAA/AHLU0uOJ/ExekltWu0hpy5LAW4XB
uSyjx0/2P7dfIon0Vq2JrKwN3FgBt5J2SGc55S/I+YPcGiCoqagkAEk4A8muRdQ3R296hn3
N7IXJfUvaVZ2jPQZ+AGB9KPeBN1ci6sk2zqWpscqPyUg5B+xUKf1RSzu3E5zTPE6XZ7qQu0
KS0ELCBujqKASrp1Ukk9fPw+BYcsestbwjlLnOYVyyD0VlPTrXHyklKik9wcGj/gmha+ITa
kpJCIzpUR4GAM/cj706da6zgaLs5mShzX3cpjRwcF1X9AeTV/R11lXzSVuuk0oMiS1vXsTh
OcnsKQ/GP3lXD8tn+NNMPhPrq3fg5EG9XaLGehOFpsyZCUqW3gFOMnsM4+gpN6shQ7fqm4R
7dIZkQw8VMOMOBadiuqRuHcgHB+YpicE3bJZ27hd7pd4MR97DDLb0hCFbR1UcE56nH2NDHF
fUqdR6ze9NIS9ChpDMdSFZSrypQI75JPX4AU8OG3u7sv6f+zST4x+8q4fls/xpoHqqqqrqT
ht7u7L+n/s0NamY0RcdcuxLtp6XKmrejxnZSHtqApxI5Y2hwHt3IT4NapVr4YEXQMaclSHL
ZLbirbbkLy4pa9iSklwDG4EdcVbat3DmVlmHoy6SprSnhIiNOqK2A2QFFR5u0jKhjBNeEM8
J3kySzYJTnpyx0DywVpdAwoZc7DIBz8fNQYHD9On1X1WhLp6BISouCUD7KugOA9kDOB9aa+
no8eJYIbESA7b2EN4RGeVlbQz2Jyf3NAeqbBHXrKTcHLk4zzHY7yktwUKcSW0jaEulYIBOC
QBWoY0xaGeWDc57yF8v1zT8ZC25BS6Heid/sAneMdf8vvkR7TGtrzz1kvEq3uOOSAgCChaG
47pSeUElzulSchX/ACsNzR+ntwVHlzGlIeacaUYqVKShDYQUE8zrkgHPTB8VmsWmI1pCZpx
ycnZJZbaRIZtSG3BsUFZWQ77ecfKmpAkNy4DL7QUELQMbhg1//9k=
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAL3AeEDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDjPGcKf8J5rxwP+P6Xt/tm
ue8le2PyrpfGIz4510f9Psv/AKGa58/Kcda8lvVnoQpqxX8jJ6Dj2pwiBPb8qkbHrUWTnnm
h36HRGmuorRDaen5VFsAHb8qkL8H5qru7BDSi29zVQQ7j0/SmsyjjaCfpUEcjHNOJPJpOy3
NVBITcg7D8qjYruyAB+FJ1JNRMckiiyauDS6EhcA44P4Uhc46D8qhy2cY4oOQOOtOOxAyST
GSMZ+lQmRs54H4U51bI4qFkboM1QaiyNlScjP0qLP8AnFO8tqURNVqVhcrbFReRyOfap1+U
dj+FNEbAip0jJzkUm7m8ItCBCRnjFOGVXt+VP2nsKeIT1NRLY6lTXUIycZwPypWBYYAH5U4
LzjpUqqMVkdKp3IlBxwv6VKOOgH5VLsWnBAKClTRAyMxzwPwqMqwOMD8qtUYHcZoFKCRVw3
oPypMN6D8qt4X0pAqjtQYuCZWRDyWAz9KVgFOMVYKqe1ROvzcig55Q6kRb2H5UHj0/KlVTj
PSpMDuM1UXY55xuQ5Pt+VIw3dAB+FTBAeaTYB0rRHPKF9ChLGSTwD+FUWj+fp+lbZiBBqB7
ZTyRQc0qb2MsRg//AKqTy+en6VoGJQfpTSoXjrVczMPZszzFg5I/SngHHA/SrRVSelOC9gt
PmYuQgRDx0H4VYjXGDgfXFPVcCnAdqkpRsaGn65rWkLIulardWCykFxbytHuI6Zx1q43jXx
gP+Zp1b/wLf/GsgAAAHmgqpPSld9ClE0z4y8YSKQfFOrbe4N2/P61ROveII0dV1m8CvjcBM
wzjkZqEqMcDmkCDbgjmi7D2aEOva6nP9r3n/f01GNb1rzPMGq3m7GM+a1OeEMMY4qPyAp9q
rmZDp2Jf7e17/oLXf/f00f29rv8A0F7v/v6aj8tMYIzSGEHoBVc/clwZMNd17Gf7XvP+/pp
8XiTxDBKssOt3scinIdZmBH0OaqmDiomgxVcyJ5He5pweJ/EcE/nweIL+OXkb1nYHn3zU0H
jDxVbK62/iPUog7bmCXLrk+p5rBKspwBindhWeq2FY6JfG/jInH/CVat/4GP8A41IPG3jID
H/CV6r/AOBb/wCNc0ASeKcWYd80lzMDpP8AhN/GX/Q1ar/4Fv8A40f8Jt4zP/M1ar/4Fv8A
41zwIPSpV+7SuwOgHjPxkRn/AISnVv8AwLf/ABqePxj4zJGPFGqn63b/AONYSlfWpUkVWB6
0XYGp/wAJF4p/6GDUf/Ah/wDGis/zxRRdjOy8ZYHjnXSef9Nl/wDQzXMux3cV03jIZ8ba5z
/y+y/+hGuYkGG6g1L3ue0qPuoaTmmsgPOacSSOaKjmYKlYgpGXcAB1qV1GfSoyVB61XM2aK
PYiKkdaUITUlBIA61Lbe5XLrYhMeCcioWjAJOKndst14pPrzVRTRagVinPWmMpX3FWmA4IF
JtDA1d0hOKK+0n6U0xZPSrJQg8DIpVj5GePaglQbKpi9qeIflzirOxQelBL9BSfkWoEG0A9
MGnqpOPSlCsW55p4BHBqHfqXGLAADpS07Yc80/avpUm6dmRDrUq9M+tKFUdqOO1B0xHbTwR
S9TilReTzS7VB5oLIyMHFJUxUE5xTShIyDQTJjAcAmkVuc4opQCelBjLYd5i9xUU7ApkVJt
b0prxkqQRQYSWhTicl8GrS7ccVV8shuBViPrmg4wKHdwKAjGnM2D0qNpm9KaZEtBWG04pPl
7moXmbJ+lNW4xWiOdtE21fSmmNT35qNpmY5xTTLjmmRoS/ZwRwAfxpBD2xTUnz1q0pAGTyD
QLlRD5R244xUe0A8irjLnkdKjwO4oK5EQfSnhDn2qUKMdhmgDDYzmgnl7jCgPUmm+XgcVZ2
9/1pCox70BylUgjrTCCwyB0qwyMeMUCPA560uZdRct9isI2NOVSowat+XxnFJsOM4oTTdie
Sz0K5BHBphRSMYqy0ZK8ikWL2pjaTKZtwev4U3yParbI248Um1vSkmmZWS2K3k4B4pvlrVw
IT14oKMKZHKijsPYU4IR0Y1aMee1IYc9qDEiU4Yc4qZcMRg0hjI6DmhRjAoBtLck2e9FMya
KBcyO68YpnxvrfPW9l/8AQjXOSLk8DpXU+L1B8ba5nvey/wDoRrnWXcOO1Yvds+uhB8q9Cp
2zTWyeRU+1gCBUexvSgPZ+REQ5700oxqcjFIBk0Jh7PyIMHoKRoyRmrYjJGQKesORyKA9n5
Gf5ZzzzTvKJOeleufD/AMGaDr2gT3eq2ryypOYwVkK8YHpW7rfws0KTRp/7Fgkhv1G6MtKW
DY/h59a5pYmEXysr2btc8G8k+tL5WB0rRe1aOV43Qo6EhlI5UjtWt4V0u11Pxbp2n3sZe3n
l2uoOCRg963bsrmHI3ocyIuelOMXGcV9Ef8Ky8Hj/AJcJf+/7V454i0230/xNqFjaIUt4ZS
iAnJA+tZUsQpyaiVKm4nM7P9mgpx92rpQg4600Q85xXRfuTzpGeYz9KXy8d6utGD2qIxnAA
FItSTIaFGKf5bA4IqQR5PzUGkXYYqnHFLt9RUwVRjilIGaDVNLUi444pCoJzip8DPSlMYPa
gvmurogo7YqcIB2pPK9qDNvqyvsz2zT9h7CpQMdBTwmRnNBm3crlSOtJx3FWGUKuetRlM+1
BlIgaNWGelJ5Y9asbOMZppjwOKDCRWYDOKBEpAJwAakMffpQVAUAUGT2K7QBjnjFM+zrnp0
qx3pDVxdzFxVypOqquB+FVhuPGKvvAWqJowmB3qzJxK0UeH61adwi8VS8xgeKDKxFBF7FxL
kYOTil81T71nmponHQ0DUrsujmpAvFQp904PFSg4TGPeguw7HGCOaNo/GlHOPeniMkcUA0N
7D6Ug4JqUJjg0bR6VDaGkRgZp4Tb1p6qDxTmTaOagCPatJ5fpUq4zjpSsuTwc076WFYrtEe
9M8vHB5qzsNAViOmDSMXFkdvZ3NwzC2gkmKDcwRSSB68VYm0nUoSPP0+4j4DAtGRwe9ekfC
O3b7fql3lcJGseCOeTmuk+IHildG0k6fbMPt90pC8f6tehb6+lYOrJT5EdEcLF0fbTlY8G8
oN26UNEe1WQpJJ70bDg+1diR5RX8sAAEVGVAblatEEjBqIYzyKZk7lfj0oqb5fSimI7XxeM
+NtbH/T7L/6Ea58jFbni9seN9cHT/TZf/QjXPs4HGc1zLdo++hFezXovyHNt7VESQDimF8d
Kbv8A9o1QWQoJJ6Ug+9zRv9DRuoI5SYNxUy8GqyyHPSpBLxzQDie4fCn/AJFW5/6+T/IV31
effCUhvCV0R2um/wDQRXZazqcWjaU+ozgmGJl8zHUKSAT+teLVv7R2NEeb/EnwyILg+IbKL
91KcXKKPut2b8a5bwWi/wDCcaUR/wA9v6GveZY7TULBopAs9rcR4PcOpFePWOhz+Hfitp1j
IC0LTboZCPvpg/qK6KU7xcXuiGle57R1NfPfi9N3jPVj/wBNzX0J0P414B4swvjHVdw4M5q
MK7SZNVdTm/J49KTywoHOTXrfgnwhod/4fi1O/tvtUszMArMQqAHHQVuaj4c8C6XCk+o6db
W6O20Mxbk+nBrq+sxT5bGDpN6ngxjBqMoAcYr22K0+GM0yQxRWTyOQqqN+ST2rZk8CeE3Rk
bRoh2yjMD+HNTLFxjumONJ9z53MYJ6UeUe9dD4m0qLRvEl7p1uWeKFvkLdcEZAr07wv4G8P
SeHbS7vrMXlxcRiRmkY4GewFayrxjFS7iiuZ2PEQigYxRtX0r3fUtB+HukNGupWNrbGUEpv
LfNjrUNhpfw21S8FpYWtncTlS2xS2cCs/rPVp2NVHWx4eVDDGKcIyOK98vfh/4Wns5Ei04W
0m0lZImIIP514hDEPtqROMjzQh9xnFaU66mm4rYJXRRIAJwKAAVyfzr6HPgbwlgf8AEkg6e
rf41kX/AIM8CRXo+1NHZNtH7nz9gPvg81n9aje1mJwe7Z4fSV7tZeEvAE0vk2kFtdSYztFw
XOPXrVu6+H/hW5t2iTS1gZgcSRMQyn160PFxTtZi9m2tGfP1KBkdQKmmtzFeS24JISQx7se
hxXuunfD/AMLwafCk2nLdSlFLSysSWOP0rWpWjTSb6mEYOex4GQD2ppQHpxXv1z4Z8A2coi
vLKxt3IyFkl2kj160lt4b+H95MILS0sJ5SMhI5dx/LNZfW49mN0G+p8/lB0Iphixzmvoi6+
HvhO5t3jTTFtnYcSROwKn868AugsFzNBnd5bsuT3wcVrSrRqXsc1Wm6dr9Sk6jPFR7QH5r6
NsvAvhKXTrWWTRIWd4kZjluSVBPevNPijomk6JqmnxaXZJapLCzOEJ+Y7velSxMZT5UgqUH
CHO2cDwMjFVLgc11XgWws9V8a2NjqEC3FtJu3xt0OFOOle4f8K+8FuQG8P25H1b/Grq4iNO
VmiaVB1Y8yZ8psgGSK9W+EvhDw94l0rVJ9a08XUkM6KjF2XAK57GsGz0zRo/i22n6jFDHpC
XkiMkrbUVBnAJr33wzp/hXT7a5TwqtqsLuDN9mk3jdjjPJ7Vniq9oKKvdiwtBObcrNI4vxj
8O/B2l+CtV1Gx0gRXNvAXjfzWO05Hqa+f4+FBz1r7G1SHT7jSbmHVRGbF0xMJThdvua8h8e
6L8PrPwfPN4eTTxfiRAvkTb2xnnAzWOFrte7K7ub4rDJvmjZWPHUclsdMVOGLYzXafDTwfp
virWbtNUeRrezjV/LQ7S5JwOewr1i7+HXw+06ykvL3Tlt7eIZeR53AUe5zXVVxMYS5Xuc1P
DTnHmT0PngPjtViNwce1ezjR/g51F3ZY/6+m/xret/h34FubaO4t9MEkUi7kkWZyGB7jmsn
i0t0zWOFk9E0eBDBGQM0celdb8QvDdj4W1m2j05pPs9zEZAjtnYQcYz3Fbfw08M6H4h0zUZ
tWs/tDwyqiHeVwCue1ayqpQ5+hkqbc/Z9TzfKUHBGO1e+3Xw28HG0kAsja/L/AK4Sn5Pfk4
rJi+HvgGJgZdTaY9912oH6Vj9ah5mjws/I8X2j0pfbGK+gYvh14MMSsmm+apGQ/nMcj65rz
v4ieFNM8Ny2U+leZHFdbg0TtuCkY5B/GnDERnLlRnVw06ceaT0OEUr3p5UYxXqHgDw94U8R
eH2a900SX9s+yVvMYbh1VsZ9P5Ve8Z+BNGsvCtzfaNYmG5t8SEh2bcnccn3p/WIKfIyVhpy
hzrYp+A7i30HwRqOt3W0IZSeB8zYGAv515trGqXetarLqF826RzwOyL2UfStK51mOfw3aaB
ZWrqFbfI7PnfIT2Ar1nTfhv4YTSrVb/TjNdeUvmuZGGWxz0NJzjRblLdk8k8QlSp7JfieDU
1sAcCu/+I2l+HdDubTTdHsRDckebMwkZsL/AAjk/jXn5OWrtpz548x5FaLpzcG72I3cgYFV
y5D+1WWUfWq8i5YYrpUUc4zcPSik2fT86KOULo6rxnLjx1roz/y/Tf8AoZrnWmOK0/Gs/wD
xX2v8/wDL/N/6Ga51peOtc0oO7PvYyXs16L8iyZfU03zzVPzD60wy89aqyFzl7zqcJsc5rP
8AN96cJOeDzRZBzmksvvT/ADRWaJTnmpVkz3osg5z6B+DzbvCF3/19n/0EVu/EI7fh9qp/2
F/9CFc78GSD4Nuzn/l7b/0EVv8AxHOPhzqp/wBhf/QhXiTX7/5lXujmfhd4r+0xHw5eyfvY
xutWY/eXun4dRXod9plvf3NldSLiezlEsT45HGCPoRXyzZ309heRXdrKY54XDo46gg19MeF
PEdv4n8Pw6jCQJR8k8f8AcfuPp3FaYmi6cuddRRfQ3a+f/FbD/hNNVB5xOa+gK+ePFsoHjb
Vwf+fg1OEXvsiqevfD/wD5Ea0/33/9CNTeL9Bu/EGlwWlnJFG8cvmEyE9MY7VX+HbBvAdkR
/ek/wDQqrfEXUL3T9EtJbK6kt3afaWRsEjB4rOz9rZdyr2hcw7D4dazbajbXUlzbFIpFcgE
5IB+leo85zg14JZ69r95f29p/bd0nnSLHu8wnGTjNegnwb4kZSjeMZyp4Iw3P61pWhJte0k
jKE1Z8qOA8cFZPHGpFSCNy9D/ALIr0vwl4l0a40KysWu0guYYhG0ch2kkemeteUa3pg0bW7
jTpJ/PaIjMmMbsjNdPY/Du+v8ATra+i1C3RZ4w6gq2VBraqockU3YxjOXM7K53/iLwrp3ia
OFrqSWOSJSI5IyOh9jwa46DwX4i8MamdU0KW2v2VCgSQbWwevHf86zdSTxJ4Gmtkh1rzVmB
IjGSox2wa6bwj43u9c1MaZfWkQk8sv50ZxnHtWLjOEeaLujVTjJ2krM5+88eeMLFzDfadBb
Mcrh4SP64rh4ADfRP3aVSf++q+jLy1t7yzlt7qJJo3Ugq4z2r54SMLqSIAQqzgD6Bq2oSjK
LsrEVbxaTZ9H/wr9K8Z+KHPi2LP/Psv8zXsvYV478Tl3eLYuelsv8AM1zYb+KaV3anch+GI
A8Yn/r3f+le0ZwK8b+GcTjxY8gUlVt2y2OBXsZ6U8V/EuGHd6bPmm8H/E3uMD/lu3/oVfSk
P/HvF/uD+Qr5vuQTqs//AF3b/wBCNfR8P/HvF/uL/IVri9o/P9DLDO8pHj3xWAPim2yP+XY
fzNUvhkFHjmIr18iT+VXfir/yNFtxn/Rh/M1R+GZH/Cdxf9cJP5Vsv4BzOdsRbzPc6+VNT/
5Cd2f+mr/+hGvqwd/pXy9qMf8AxMLsgf8ALZ//AEKssH1NMe/h9T6W07/kE2X/AFwj/wDQR
XkfxjTfrelj0gb/ANCr13T/APkE2f8A1wT/ANBFeUfF5d2s6YcH/UN0H+1WNDSrqb4nWgcv
8OI9vxB04+m//wBBNfRA6ge9fP8A8PImHj3T22tj5+3+ya+gF6j608W06isTgv4fzPlrxTA
JPFusbhnN3J/6FXp/wTh8jRdYX1uEP/jtedeJAD4q1b1+1Sf+hGvTPg6MaVqo/wCm6f8AoN
dmK/gI4sP/AB/vOr8djd8PtaX1tz/MV8vLDtUAL29K+pfGw3eBNYB7wH+dfNSqMAYqMD8LL
x3xo6b4fp4vTUbseE44g7oonkmUFFXPHJrvtU0L4qazpdxpd9f6Q9tcLtdVG0kZz1xTPg6o
W11YDu6fyNdr4yu7mw8Gand2c7QTxx5SROqnIrKrUftrJI1owXsOZtnj/wDwpvxUAf3mn/8
Af0/4V7fodlLp3h7T7CcqZbeBY3KnIyBzivn0+NfFYOf+Eguv++hX0B4fnlufDWm3M8hklk
t0d3bqxI5NLEqoorna+RWFdNyfIn8zyn4zIH1nSueRA/8A6FWp8F1K6Pq4P/Pwn/oNZ/xhU
HWtLz/zwb/0Ktb4Of8AII1Yf9N0/wDQa1n/ALqjOH+9M6/xqceBNa5x/ozV8xmYBD9K+m/G
gz4F1oets1fMRhwp57VWCS5WRj5WqI+pfCvPg7SCP+fVP5VwHxmJFto2P78n8hXf+FgB4O0
gf9Oqfyrz74zk/Z9GA/vyfyFclBXrfNnXiP8Ad/kjlPh3r39j+LYlmbbbXmIJOeAT90/n/O
voGeCO5tpbaZQY5VKMD6EYr5PjLBgQSMHII7GvpLwZrg1/wpa3jMPPQeVMO4ccfqMGt8ZSS
amjlwNVO9NnlPhfw3I3xIGlzISlhKZJcjqqnK/nxXudxPFbW0tzMdsUKl2PoAM1SttHtbbX
r3WEH7+8REfjoF/x/pXI/FHW/sHh9dJifE98fmx1EY6/mcVjKTrzjFG0YLC0ZTfmeN69q02
teILvVJSczuSo9F/hH5VmhSanaMY45poUqozXuwirW7HyUpObcnuQnqVqEqd2CKu+Xk7utB
QK2CK1SsrENmb5P1oq/tHpRVCuUPGF/FP4616aGTfE99MyN6guaw/Pz6VT1m4J8RaiMn/j5
k/9CNQpNgCk4W3PrIVtEjTMmR1pDIB0qmJiad5lRyI15y1vz0apBIMZ71UV8npUm4gdqTh2
KUm9y4JCRnFOEmO9VN6AfeA9804Sg9CDU8rW4c6PZvhl478NeGvDVxZaxdyQzvcmQKkTP8u
B3H0rY8a/EfwprfgrUNN029lkuplHlq0LKDhgeteBCVfWnrKoHWuOWFg585fttLF8Nk5zx7
V2PgTxa/hbXRNKzNYT4S4ReSB2YD1FcEtyoON1TJcZ4B5ronBTVpbGTqW1PpgfFXwWT/x/T
5/692rxvxFqNrqPifUb+0cvBPKXjYjBI+lcrHLzyKtLKpODXPTw0abvEHXvueu+B/H+jaR4
fj0nVVlheJmKyIm8MCc9uRXTXXjjwLqUKRXzG6RTuVZLdiAfWvBY3U8+laFkEkuURwSnJIB
wTxms6mFg3zFLEO1j2CPxH8NopVkis4kdDlSLUgg+tajfEbwsqFluZ3P90Qnmvk4/FSFWIH
hqPg/8/bf4Uv8AwtaPP/ItR/8AgW3+FaPLW9/zONZjBbM9b17Uo9Z1671FYzEszfKpOSABj
mvRPDfjjSIdGs9PvRLDcRKIhhNyt2BzXjOi6omueHrTV0tfshnLqYg5cDa2M5NbFmw+1wZP
PmL/ADqKtFNcsuhpSrNPnj1Ox1P40fCK4umh1O6e4lt2aP8AeWTttIODjj2qva/Gj4M2Nx5
9nO0EuMb47BwcfWvkPWf+Q/qP/XzJ/wChGqQruWW0bbv7zzHmdZPZfcfeEHxW8J6noTalo8
092jlo0UxFPmAHXPbkV5jC++9jc4BaUHH1auO+HIB+HsHH/L3N/Ja66GMi6hI/vr/OuR0IU
eaMTs+sTrRjKR9G/wAC/Sue1nxF4c0q+FrqwUTlAwzBv4PvW8HQqMuvT1FeQ/Esg+KoiCD/
AKMvQ+5ryqMOefKz1MRU9nDmR2KePvCEKERTNGPRLcis3VPibYC2ePSbaaWYghZJRtVffHU
15X+FH4V3LCwTuec8bPYkL5kMhOXLbifU5zXrdh8SPDr2MX2tp7aZVCsvllhkDsRXjyg96X
aPStalGNS1+hjTxE6bdj2WXx54MnbdNIZCOAWti2P0pIvHngqJ90LeU4/iS1IP8q8aKZ7Yp
AmDyBWP1SHmbfXJ9kezXPxK8NQ27PbvPcSAfLGIiuT9TXis7ieeWXIBkYvj0yc1K2A2MVEQ
N2elbU6MafwmNavKrbm6HsGk/Enw+NKt4r1preaKMIyiMsMgYyCKmuPiL4POHJlnYdP9Hz/
OvE2wDjPFNJGOorL6pC99S/r1RK2h7ND8UPDH2lY/slxDH3lMS4H4Dmrw+JnhDIzfTf8Afh
q8GpDt61TwdNsFj6iXQvazPDe69f3cBJimmZ0JGCQTXV+APGGm+Glu7TUklEU7BxLGN20jj
BFcDk5zk0c9a6p0lKHI9jhp13CfOtz3x/iV4NdCkl5I6nqDAxB/Cua8X+LfCGqeFrmy0rYL
qQrtxbbD155xXlGCegpwQkZrCOEhF3uzpnjaklZpHefDvxXpnh2W8t9TLxR3G1lkUbgpHY1
6DdePfBNzbNDc36TxMMPG0LMG/DFeBbDTSMHBp1MLCcuZipY6VOHIkrHsM3jD4aQZMejJOf
8AZsx/Wt62+IngwWkQTUBbqFGIvKYbPbgYrwILkdqULzg8Ung4PdsqOOqRd0l9x2/xJ17Sd
e1Kwm0q6+0JFEyudpGCT71ofDbxNougadqEWq3gt3mlVkGwnIA68V5wyALkGmVq6EXT9m9j
L63L2ntOp7d4m8c+FtQ8K6lZWmpiS4mgKxr5bDcfyrwvacEAdqmowT0FOlRjSTSJrYl1XeS
PctA8eeFbLw3p1pc6oEmhgRHXy2OCByOlcf8AE3xHo3iCHTF0m8+0mFnMg2ldoOMdRXn2CO
oowfQ1nHDQjP2i3NKmMnOnyNaCAYGBXo/wl1G5i1660xUZ7e4i8xsdI2Xofx6V5yVI+le3/
C7Qf7P8Ovqk6bbi/OVyOVjHT8+tGKaVJ3Fg4ylWTj0PQCQBkkADqT2r528Y6ydc8VXV2rZg
Q+VCOwVeM/icmvX/AB9rX9jeE5/LfFzd/uIsHnnqfyr5/rnwNLebN81r6qkvUWkxkYIqVQC
mKUAA5Ar2NFsfPEXQYxilC7iOKUjLGnqoIBqecCDZ7CipNn+c0Uc4Hl2sOR4k1Ln/AJeZP/
QjTImzjcaNb/5GPUv+vmT/ANDNRRnIrpl2PXg2mX0bjHFSoQfrTbK2mu7kQQBdxBJLsFAAG
SST0GKtjTwOf7U0z8L6P/Gsjr5l1ZDnFU727McYUHFaLW8qZMd/phPb/To/8ax7/R/EEtyu
NOmuVkUOktuvmRup6EMvBq4rXUzrV7RtFmd9vcH75/OpItUaNuSSaePDGv7iZLDyV9ZpEj/
maG8OXSEmXUtKi9mvkz+hNatQZ5yq1Nxz6tjlSSfSpVv5du5jtB96gOhFhhdc0fJ/6fB/hU
U+i61bqgaylnjk+5Lb/vkb6MuRS5Yl+3mTT6kwICuRT7fWblCAshqunh3xDKNy6NeY9XjKj
9cVZh8MaqjF7o2lqOmJruNT/wChU2o2FGtUbNm18Q9p1zWxbapaTkYfax7GuPbQyhI/t7SA
fQ3i/wBBUlvo+pCTNjc2WoFedlpcq7/gvBP4Vi6cX1On6xJOzPQk69a1NMBa+iHOTnj8DXB
aXreD5M5IcHB3cY9q7Kx8y4ljWHJZj8uDiuSa5dGdcZKSujxN9G1fe2NKvMZP/LBv8KBo2s
cf8Sm8/wC/Df4V7mNZtFOD4lsRjt9tH+NTrr9kBg+JbH6/bV/xroeIn/Ked9Vp/wAxn+C4J
7bwDpkU8LwyB5iUkUqQN/oa6O0/4/rf/rov86rCf7RFHcrcx3UUmdkscnmKwB5wfrVizYG+
gP8A00X+dcUndtvqelD3YqKPnHWP+Q9qH/XzJ/6EapCrur/8hy//AOviT/0I1SFe2uh8492
e4/DkgfD6355+1zfyWuuVjtrjfh3/AMk/h/6+5f5LXW5AA2nFePV/iSPaou1NEpllPWV/++
jURRmOWcsfUnNKxEUPnzyxwQ/89JnCL+Zqr/a+hA4bxBpg/wC3pahRfRBJvqyyEA96CPQCq
jazoYxt8QaWf+3paBrOg9/EGmD/ALeloSfYydt7lnYaUIRVT+2dD/6D+mf+BS0q6ro0rBI9
d01m7AXSc1XK+xKk+5ZOQvTmmfWnvG6hXblH5V1IKsPYjg1EzDHFSVd9RGPzZHNQyNk4ouJ
7O0WI3t/aWhlBKLPMqFgDjIB7Zqs2paOT/wAh3TP/AALSnyvsS2yR/u1FUkEtlfTi2sdTsr
udgSsUFwru2Bk4A61K1jdKSXiMa+rkL/M1pr2Mmio/3aYB8ue9SySWkH/HxqVhD/v3SD+tV
21bQE4bxHpYJ9J8/wAhT17CJFXPXNPKggCmW93pt84isNYsLuU9I45xuP0Bxmp2jZGKuNrD
gg8EUDIwAtLS9/WnvGIYhNcyw2sZ6NPKsYP0yeaXUL3RHRgelNS40+XJh1fT5AOpW6Tj9ak
LWmONSsf/AAKj/wAafyFqN4A6Uv4Um+1/6CNj/wCBUf8AjRvtf+gjY/8AgVH/AI0rvsOwUY
HpT0WKU7Yb2zlb+6lzGT+WaJIpIX2SoyN6MMUXAZgYxgUACjIHenxxyTEiJC5HJx2+p7Uxb
7DPXiilbyY22yXtmjdw1zGCP1o32v8A0EbD/wACo/8AGmtSWmNbHQ1KL29UBVvblQOABKwA
/WmB7XP/ACEbD/wKj/xpVe0zzqNh/wCBUf8AjQlfdGfvLYdJPcTBfOuJZcdPMctj86BHkcm
l32WcDUrAn/r6j/xqz9lkEQl4aM/xowZfzHFFkuhElJ7kHQHFNQEocdqlZMDNR4+c84oTMh
F+8Se9IpCkDtT/AMBTwgIGQOfSkBDuX1op3lL6GigDynW/+Rj1P/r5k/8AQzVeGrGt/wDIx
6n/ANfUv/oZqCMfLXc9z1IbmzpP/Hxcf9ek/wD6LavO8+1dzpdx/wATOWMd7W4/9FNXC1VN
WuYYqSbVvMXPtVkX18IVgF3OIl4CCQ7R9BmqtdzcaxqWm2OiQWVyIIWsEdlWNeSWbJORVt2
OaCv1OJJYnLEk+pppB9K6ybxP4h3Dyr4qv/XNP8Kh8S3U97pWhXV04kuHgkDvtAJxIcZwPS
hMcoJXsczmrdtqOpWkTRWd7cW8bnLLFIyhj74NU66fwV5o12ZrcAzLZzsh2g4YIcHBok7K5
ME3JJGBLdXMxzNcSyH/AG3JqHk9B+ldx/avitjgXEuf+uKf/E1paPc+I59R8rUJWktWil3o
8K4I8tvao9ojf2EjzQ5HFOR3jdZEYqynIIOCDTT1oFanKdfrFy5l0zUZBma9tEllYfxOCVL
H3O0ZrtPBOpebqltaSck5Ktn2PFcRqyBtL0PP/Pgv/obVZ8ITOnibT0ViP3wHHpXNUipQ1P
VpSalr1ONm/wBfJ/vH+dMp8/8Ax8Sf7x/nTPSulHls9y8GsB4B0cEcYl/9GGuks2H22DH/A
D0X+dcx4QP/ABQWkZ9Jf/RhrorIj7db8/8ALVf5149X4me3Sl7sUfPer/8AIdv/APr4k/8A
QjVIVd1j/kPah/18Sf8AoRqkK9eOyPEluz234dc+AYR2+1y/yWuvghEtxHGTwzhfzNcb8Pm
K+AIeePtcv8lrrLSX/Trcg9JF/nXj1fjkevSkuRI8L8Y6ve6r4rv3uZSUhneKKPPyxorEAA
dulc6ecVo68c+JNTP/AE9S/wDoZrNr14pJJI8mbu3cvW+katdwie00y7niJwHjhZlP4gVN/
wAI9r//AEA7/wD8Bn/wr2LwHcSR/D3TFSR0/eTdGI/jromu7nHFxJ/32a5JYhxbVjb2cEtT
5xu9O1Cw2fbrG4td+dvnRMm76ZFVgcV6t8VpHl0nQ2d2c+ZOMsc/3a8orppzc4qRlOPK7Ho
fwu1O7GuzaM0zNZXFvI5iJ4V1G4MPQ8Yr02vJPhh/yPCf9e0//os16wj8fNXJW+Nm8H7up5
z8Vv8Aj70U/wDTq/8A6MavOK9H+KxBu9Fx/wA+r/8Aoxq84rqo/AjGp8RJDLLBIJYZHjcdG
QkEfiKdJPNL/rZXc/7TE11Hw4RH8d2gkjSQCOU4dQwz5bdjXrouSB/q4f8Avwn+FRUrcjta
44xXLds+duT0pD34r6OSRZ1mikhgZWglyPJT+43tXzj9aqlU576ClFK1mKrEMCDgjoa910C
8mv8Awho95dMZLh4nR3PJba5UE++APyrwkV7X4XOPAWi467Zf/RhqcR8KHB2TN622fa1Z1D
KoZyp74BOP0rwTVNUvNX1Ga+v52mmkbJLHOB6D0A9K92tMtcnP/POT/wBANfPZ6mow/Uqb9
1APTFWk06/kjWSOxuHRhkMsTEH9KqjrX0Do13cQ+FdDSKeRFFhHwrEDvW1WfIkzOMU9zwn+
y9T/AOgbdf8Aflv8Khmt57dwlxBJC2M7XUqcfjX0QdQvCP8Aj7mP/AzXmnxUlkm1fSpJHZn
+wjJY5J+dqinVcpWsU4q10zz4cV6l8OdWvr+w1LTLyZ54rSNZ4Gc5MfzbSoJ7HPSvK69G+F
p/0rXP+vRf/Ri1VZJwbYUm1I7tl/iFcF8SNVvIdQt9DhmeK0S3jldEOBK7DJLeuOAK78jsa
8y+Jox4yH/XnB/6AK56CvMptpM4qjB9KSvRPhhDC8utSy20MzRW6FfNjV9uXxxkV2Tlyxcj
KK5nY884o/CvoPbb4/48LH/wFj/wrA8aRW7+A76T7FapLHPDteKBUYZJyMgViq92lYrlXRn
jddF4Q1u+0fxHZ/Zpm8maZIpoS3ySKTggj8a52r+jf8h/T/8Ar5j/APQhW7V1qTF2Z9DTxi
K6lj7I5UfnVdly3SrN46m/uM/89G/nVXf715S2E1qxNhxjNSKACBTd/tUZfDZ60xEmR60VB
5tFO4zyvWhnxJqQ/wCnmT/0M1CGCxkmp9YGfEmpH/p5k/8AQjVC6fy4Nv8AFiu5u7PTTSVy
bRZN2tyf9e1x/wCimrlK6bw/zrDn1tbj/wBFNXM1olZs4ajuk/UK6nWAxtNEx0/s5P8A0N6
5avQv7HutSs9DaFfl+wIMn/fapnJRs2y8PFybSObgs5ZumR+FXPFFu1tpPh+Jhg/Z5D+chr
0nTPCkCpGXU7xjJ965n4uWS6fqGh26DAFkT+cjVzU6ynUUUddamoUWzzKvQ/g3bx3fxRsLa
VN6SRTKynuNhrzw9a9O+BC7/jNoyeolH/jhroq/A/Q4KXxo+jX8GaUFytoi49qx9Z8N2dlo
2oTxQorR2kxBA/6ZmvXJdPGDx+Fcn4ts9nhPWX29LKY/+OGvKl7rPRpVeY+DKUUlKK9o8k6
/U1J0vQuP+XBf/Q3pPCr+V4v08N0aYDNXdQhz4e0KU/8APiB/4+1Z3h3B8V6Xn/n4Wudaxf
zPSkrcr9DmJ/8Aj4k/3j/OmelSXH/HzJ/vH+dR+ldCPOe57X4TYL4D0fPpL/6MNb9k4OoW3
/XVf51zXhh9vgbRl9Vl/wDRhrcsmzqNtz/y1X+deRUV5M9aHwo8M1jnXb//AK+JP/QjVEVd
1j/kO3//AF8Sf+hGqQr1o7I8qW7PZPAr7fAFuPW6m/ktdPZyf6bb5H/LRf51yfgk/wDFBW3
/AF9TfyWuksyft9vz/wAtF/mK8uorzkdydkvQ8M1z/kYtS/6+pf8A0M1njrWhrn/Ixal/19
S/+hms6vUjsjge53vh/wAe2ujeHrbSrjSHujAzsJEn2Z3HPTBrV/4Whp3fw9Mf+3r/AOxrO
8PeBdN1bw7bapdapcQPOzjy44QwAU46kitE/DjRB/zGr0/9u6//ABVckvY3dzf37Wuc54v8
XweJraxt4NOazW1Z2y0u8sWx7DHSuRr1FfhxojHH9t3v/gOv/wAVTv8AhW2h/wDQavf/AAH
T/wCKq41acVZESi27tmB8Msjxsh/6dp//AEA16fk4qno2jaN4fgKaZCzXDrtku5sGRh3Axw
o9h+dXpOFyK56klOV0PZJHnvxRJM+iZ/59X/8ARhrzuvQ/if8A63Q/+vV//Rhrzyuyl8CIn
udh8Nv+R7tf+uU3/otq9RDZOBXlvw3/AOR6tf8ArlN/6LavTS2CMVzV/iG/hRdtiBLIM9YJ
f/RbV88GvoK05mdif+WMv/otq+fDV4fqD+FAOte1eFf+RF0XP92X/wBGGvFR1r2rwuP+KC0
TH92X/wBGGrr/AAhHZ/11N61UC5Yj/nnJ/wCgGvnc9TX0XaLmRj/0zk/9ANfOh6mpw/UJfC
gHWvTdO+Imi22i2FldaTevLawLCzRzKFbHcAivMh1r0jTvhrZ3ej2N9NrzxSXUKzeWtruCg
9s7hmtavJb3xQv0L3/CyPDx4/sfUf8Av+n/AMTXIeMPEVp4jv7SeztZbaK3txCBK4Zm+YnP
A966r/hV+n/9DHL/AOAf/wBnSf8ACstMHXxJNn/rz/8As6wjKjF3Rdm1bQ8vxXonwu4utc9
fsi/+jFq5/wAKy0vI/wCKjmP/AG5//Z11Wm6TpmhWbWek2+zzABLPId0s2OeT0Az2H61U60
ZRcUJLl1bLZUnnNeYfE8Y8aAZz/ocH/oAr1EYxjvXl/wAT/wDkdP8Atzg/9AFZ0PjEvhfyO
Hr0r4Vjc2vj/p2j/wDRgrzWvTPhT/rNe/69o/8A0YK6K3wMKfxfed2Y/So57e2uLKayvbZL
q2mKs0bkgZHQ5BBq6eaUW8k+RFGzkcnA6VwBu/dObPhrwvn/AJF22/7+yf8AxVSRaB4atp4
5ovD1uskbB1PmyHBByP4q3X068JyLZ6gbT73r9mkP4VXM77itPsRy3LyytIxG5iWP1NRiYd
zVVy4cgggjsabvI+9WiijN7l4zjuSaBKGIqhvbOaeH54oUUjO7LW8UVV8z/Zoo5UPXucJrI
H/CR6iP+nmT/wBCNY98PlzWzrHPiPUT/wBPMn/oRrKvVzBnvXUtz1Z/DYPD/wDyGWx0+y3H
/opq5mul8PE/20w7fZbj/wBFNXN4NaLdnA9kJXvPha383w7oRI4+xj/0Nq8HxX0H4RB/4RT
QW/6dB/6G1cWNdoI7cF8b9Dt9NsF+XgGvJfj3H5fifRl/6cP/AGdq9q0ofMuOhrxv9oMY8X
aOB/z4D/0Nq5MI71kjqxelNnjJ616l8ABu+N+hL6+b/wCizXlp616t+z0ufjt4fHqZP/RZr
1aivBnlQ+NH3S9uMHjmuO8cQBfBGvNjpYzf+gGvSJLcbenauH8fRBfAPiAjoLCb/wBANeXV
WtzooSu7H5wUoooFeycZ6fe6dJN4E8P3SA4FoQeP9t65rQF2+LtMU9ftC16/4bto7r4ZaFG
6g5tmHP8AvtXAzaI2m+OdNZVO37SvIHFebSqrmlCXmexODlTjJdLHm8//AB8y/wC+f50z0q
Sfm5lP+2f51HXorY8h7nsHh0geCNG/3Zf/AEYa2bBv+Jhbc/8ALVf5isPQDjwPov8Auy/+j
DWtYt/xMbUY/wCWq/zFeXP4merF6RPGdY/5Dt//ANfEn/oRqkKu6v8A8h3UP+viT/0I1SAr
01sjynuz17wV/wAiJa/9fU38lrpLTP2+2A6mVf5iub8FA/8ACCWuP+fqb+S101mVS+gkc/K
sik+wzXm1Pikdy6HheujHiPUwe11L/wChms+tbxLBLb+K9VimQo63UhIPuxI/SskCvSjsji
luz2jwjGT8PtLIPV5v/Q61djAYzXlWleOdc0bSYtMtBatbxMzIJYA5GTk81e/4WZ4i7w6f/
wCAq1xyozbbNeaLOq8a63q2g6NpUmk3r2jzyyiQoBlsbcZyPeuF/wCE+8X/APQdn/Jf8Kra
/wCKdV8RxW0WoeQEtixjWGIIAWxnOOvQVhYNb06SjGzRMqjv7r0PTfA3inX9Y8TfYdT1OS6
tmtpmMbhcEhCQenrXb9R615n8LoZJPGTShCY4rSYu3ZQV2j8yQK9WEYA6VzVrKdkPWSTZ5p
8URibQx/06v/6MavO69J+K4/0rRMD/AJdX/wDRjV5viuqjfkVyJr3jrvhvz47tR6xTf+i2r
1IxHaO9eX/DVSfH1mPWOb/0W1etCMjhuneuav8AEVa8SK2XEsgxz5Mv/otq+ejX0bCmGkb/
AKYy4/79tXzmeRV4bqS/hQg617Z4V/5EPRP92XP/AH8NeJjrXtnhQH/hA9F7DbL/AOjDV4j
4RLZnQWh/ev6eXJ/6Aa+cz1NfRVmC10I15Lq6D3JUgfrXzxLFJDNJFIpV0YqwPUEHkVGH6j
fwojr3/SM/8IvoZ/6cYv614CBg12tl8RtZstNtbBLOwljtYhEjSREsVHTPNa1oSklyhG1mm
eq981x3jnxNrOg3mnW2l3KW8ctqJXBhRtzF2GckH0FYX/Cz9b/6B2mf9+W/+KrnfEPiO98S
XkNzexQRNDF5SLAu1QuSfX3rKnRkpLmWhSainZmj/wALC8Wf9BJP/AeP/wCJrsPA/ibV9ef
VYdVuEuFht1kj/dIu1t4GcgDsa8kAOa9F+F8bhtcmKHyxbom7tuLjA/Q/lWlWMVF6Cg23Y7
8HHNeY/E07vGYP/TnB/wCgCvS9w6ZrzX4mRuPFcMpQiOWyhKMe+Fwf1FYUPjFH4X8jh69L+
FTBX10n/n3jH/kQV5rg1p6Rr2saDLLJpF89o0y7JCoB3DOcHIrrqR5otBB2d2e9hgehrA8c
sy/D2/KMQRcQdDjua85/4WD4yHTXJf8AvhP8Kqan4v8AEmsWDWGparJcWzMHMbKoBI6HgVz
RoSUk2yk4x1RiefN/z2f/AL6NX9HmmOvaePNfBuI/4j/eFZuK0tChkm8R6bFEhZ2uYwABk/
eFdbWhCbue16htGpXOT/y1b+ZrObGevNXL9xJqFyVOVMrYPrzVUqCcmuGOxlPcXI9aBzioe
h71JGCOtUQOxRRRQBwutSY8Ralgf8vMn/oRrOuJA0WKt68//FR6lt4H2mT/ANCNZhcPwTmu
nlPVeomm3q6bqK3TQeeu10ePdt3KylTz24NWVm8Nk4Og3H/gcf8A4is6RMHIqOqsYLTodZY
WPhW7YBtIulz6Xv8A9jXqOjvaw2VnaWkTRW9tGI41Z9xxknk4GeteMaVcFJQCe9em6HcmSJ
T6cV5eLUtnserQ5bXij1LSZhvU571pa18KfDXxFvrfUNZnvY5beLyE+zSKo25J5BB9a5PTL
goVOa9G0HX4rWMKzDOa82FRwd0azipKzMOD9lb4fTLk6lrC/SVP/ia6nwZ+zz4M8E+LbPxL
pmpalJdWhYokzqVOVI5wPeuqtvFNqIxlx+Bq+NejmiYxThsDOAeldSxMnu2cTw8r+6b17dp
BGScAe5rzvxZrukvod9Y6pP5VvdwvC21sNhhg4rmvF/xDt7S3miMjiZcgIOpr5v8AEHiLW9
du2FzcySQgnYoqU5VXo7I3p4ZU9xNW8MeAbG9e3s7bULoKMgi6H9Fp1t4F0a4RZBoN+qMMg
m7xx/3zUGnwa1p10pj0ueSWQfKfLJFdTB/wsCeX96qQx9AjKARXTKpUWil+Jp7Kl/KvuOh0
q2js9JtNNt4HitrVPLRXbc2Mk5J47k1Q12yK+XqMUKyy2reYFPAbHau10rRLpdNSS9jIlYc
5qtqFmqIVIGDXKm+bmZWi0PnCdfDyzsr+H7lWJP8Ay+n/AOJq1BpehSoJG0S7VfX7X/8AY1
ueMNJjgv42iGNzdfxrvdA8Pzr4OkS9tgF2M0bkcsD0Nel7ZuKaON0oR3RyMDW0Wm2lnYwtF
bW6sEDvvY5bJycCp4LgwzxygZKMGAPsaowHbGUzypxUhYg8HI+lRyt6kkUnhfwvd3E1zLZX
nmSsXbF1gZJycfLUf/CI+FN2PsV6P+3of/E1sQRtsUjB3enalkxHOU6470c8l1JcY9kLZQW
WnabFp2nwyRW8btJ+8k3sS2M84HpVtWyOM1TVgG4NW0KkcCpbvqJtIbfaZpGtIp1fTY7mRB
tWYMY5QOw3Dr+Oayj4F8Jk8Wl9+FyP/ia302AD0qymwgEdaOeUVoyHKPY5xfh94SYf8e9+P
+3kf/E07/hXnhLPFvfn/t5H/wATXSBgp9jU8eC2an2s+5m7dF+Byn/Cu/Cf/PC//wDAkf8A
xNSJ8PfCCNu+yXsmOzXXH6LXVPtGdtQK2Dnr7VUak3uyb+RHY2FhpdqbTS7KKygYguEyWkI
6FmPJ/lVgx554pocE+lSBsA55rKV7j5kZWseHdE182z6rBcu9shjQwzbBgknkYPrWaPh34O
xn7Jf/APgUP/ia6XINTIRt96aqTWlzRWetjC0rwj4d0LUk1LTra7FzGrKhluAyjcCDkbRng
+tbGzI6fjUpILUpzjFTKTk7tilp0II8JJkrvUqykZxwQQf51ybeAPCI/wCXO/8A/Aof/E11
tKVXZnHNOM3H4WS3ocePAfhEHmyv/wDwKH/xNblvaWtjp9tp1jE8drbhggkfc3JJOTgdzV5
kOTgcUwrnjpWzk2tWZybtZFZhtIK8Y71nanouhaxKbjVNKSW4b708LmJ2+uOCffFa4TPvTH
jH50k2tjJNo5ZvAvhKTG2HUYv924Vs/mtKvw+8KNxnU/8Av8n/AMTXUrAdvSgRlDmq9pPuV
zvsvuOaHw58KkZDan/3+T/4mmf8K88KZ+9qf/f5P/ia6kFuaa3TOaPaT7hzvsvuOaX4f+E4
3DlNRlH91rhQD+S1vQQWljaLY6fZxWdop3eXHk7m/vMTyT9aeSSetIeetJyb3YuZ7ERHOe1
NurOw1WyWz1WxivIFJKFiVeMnqVYcj6dKl2j60tJO2wk7O6OcfwF4TZyRHqSA/wAIuEIH5r
TD4B8KD/oJ/wDf9P8A4munxxntUbnng1anLqyufyX3HMnwN4TCn/kJ5/67p/8AE1F/whfhM
fw6p/3/AE/+Iro2ByQeQaryKeo4xWnM+4+Z9vwMH/hDfCg/5Z6mf+3hP/iK1NOsNH0VjJpG
neVOQV+0zSeZIAeu3oF+oGanI7mmDnpQ5N9RNtkikEe9OpEGBnHNP+X3pXRNmMIB6ilztHS
lwfSjb6jincmxBvb0op+Fopi5UeeeICf+Ej1IdvtMn/oRrMrR14k+JNT/AOvqT/0I1nV2Ho
AeRg9KhIwamqNxyKCJklq5S4XB6mu30zXEsIuVLGuAAw4IrZhG9V5rnq01Jam2Em1dHdr49
MZ+W1yPeg/Eq+jOIoQvpzXIxQNKwjVck8Vtab8OtU1K5XffxRoxyODwK43Tw8PjPQbn9lGv
H8T9YzjP613/AMO/G91qHi2zsZ3YrcMFYE+tZll8FIpQp+3sx+ldTpfg2Hwvq1lMigtFIH3
Y5OD61xVKlD7CNFzdT1/xh8KNI1uJZ4oNk2wAMP1rhX+Cem267w+4jnBFe/2l0t9pkMp/iQ
GqNxEqnA/KlKEd47HDDETXuyex5Bb+Fr+AKkMa4Ubfm4rQtvDM0TmS5Eec9AM16QtorkNtH
NQ3FsADkcU4UL6iliehwd7ahYtoHArhtYQLxXp2qRhFJ+teZa+65bHFVKNjSnPmR5H4sgNz
eRquBtPNeqwsq+FoUIGBbgY/CvNdUG+6zjPPWu0vLyS38LK6rlRD8x9Bit6T0sKsm0rHksZ
BmulB+7Kwqwg+T3qlZ5ZJJgf9ZIzfhmrW8+tdS2M21c1dLyRJv5Ciqs/Nw23kZ61PprD96O
uRVWSTEzA8nNLlRmyeMDGe9TK5B5NVEfd2qdfmHWs2tSGWQ7AeoqxFLVEEjjNTI2MHNSYXb
L6vu61MrstZ6tk/KealWU8A0ESbWxe37uKKgEinr1FSh1Ix3osJS7iglSSTShwx4prHj0qP
O09cUBzak+4jvShyp5NQLLng9aVm755qeVFc5ZEmT04p5kBGB1qkZMAc0CQngUcqBzLW5c4
zThz0qpv45FKJcDinZAmWulMZctkd6asoK+9LuJ7YoegXQhUg4HSmlBjkmrIHGSaZIvocmm
ZsiBxxnpSnkGmeW27PSnkYWgQ3oM1XkJzgipsMetRODuHtQBERzxSYxUpznFJsyetXFrqAw
Ak4FKVINSBNvXrS02kikrsgIzSFR9amKLjpSBBjmobuaJX2IPL75qJ4uDVphjjNNOMYNI0U
O5ntGTx1qNYdpq80Y4JPWk2r6UD5EQKhGe9TLFke9KMjqf0qZQMZBxQTytkBQH2pjoSAKss
ARwOaiYYPPWqUrESp2ZT8pqKm+aiq5yeRHmOu/wDIx6mP+nqX/wBCNZ1aGuZ/4SXU8/8APz
J/6EazicV6Jtzi1E7ZPXpSlz24plAnK6DntXR+H1SW7WOQZUnkVzo6itfTZ/s9wjj1rKqrx
aRphXaR7Xpvg2wuFjmhJRjjtmu70bwd5DowuCQO22uQ8J63FNbxL0PFes6LdJIRlhj6181O
Ur2ke1drQ19N0p7faTyKw/Fh2XUTEY7V3ds6FMZBrifiEscFrFdMwXBrIInpfgu4+1+HYAD
kqoXFaF6SrehrzT4ZeMdNhiktJZtz44APSr3jj4j2mkmM6dbm/lP3ogcEV2RlH2eu557oyd
V22O9s33Ixz0qO5657VzHw/wDFTeJNNmnutPfT5Q2BG/Uj1rpLyVVU8jH1r0KLXs7nFVhKM
2mcjrrbY2PbmvKNeb5G5r07xBMDbvgjpXkutz73KVyVHdnZQ+E4LUSUZj3HNYlz4k1fU7eT
Sw3l2mNjYHLD0re1L7xJrj7W4MVxcJtBAbIrekjSq7K7LCxiGJUT7o4xSEelK98SP9WM1Vk
vmz9wfhXUef7RGxphxI4b0qpIwNxJz0Y1Ug1No8hUG4989KcJDuLN1bmgtST2LyPtFTrJiq
SNuAzU6nOOaHqS5FtST1PFSAkcA1XUnPXipxz3qGtDK5YXrwcGpctnC1XR+R0qXd71FmS7E
gz2qZGyM1WEmO1P3Ed6q2hmWg4NNdsmq4kb1pGbHU1FmBKWCnnk08MCOtU2ck8dKkikGcEc
0AWPlNAbB60wtk8cUuMLkmkBKuWBJppA3cA00Ng9ak8xRzQA5Bt5zzVhZMDg1VMg7ClDZFA
FwOd2DTh61XjYHqeam/hzQASE9hxSKpYU8jnFSKQqn2oK5SDy8d6iMRzmrJyxJrct9Ls7DS
YdX1wOy3OTaWSHa84HBdj/AAx549Tzj1oHyMwbLTdQ1K4+zabZT3k5/ghjLn9K6iD4c6quG
1vVtG0Je4vb5N4/4AmTWXd6/q1xbG0guBYWf/PrZ/uk/HHLfUk1h7AM5GT61Wg1Bs9Cg8G/
DqFP+Jp8U4Hcfw2Ni7j8zV1PDPwYY7D8QtSBPRjaYA+vy15cVJ5xj8aTkdelPmXYtQd9T2a
3+EPg/wAQIV8IfEq1u7g/dhuEUE/gCD+lcJ4x+HfinwSwfV7INaM21buA74ifQn+E+xrkd7
RSCSNmSRTlWU4I/Gvp34T+KZvGHwv1+w8ZsLuz05DE9zP/ABxFCcMe7Ljr16VcVGWlrF6xP
l3OaCAQM9aVtm5vKJKZO0n0zxUe1j1/OsTpSHbV9KQqMcDmnYwMZzRRdDshAq46c0oGOlPV
cp703BoDlAnJ4FRPyQe1OLENTMknmgiS6keF9KKdx7UUzGx5Vrm7/hJdUzz/AKTJ/wChGs1
jgVsa6APEmp4H/LzJ/wChGsRzlzXqEyS6DaKKKCBGIGM1agkOOO1VJOgpYZAjc96BU58sju
NB1qaylXMh2ivbPDPiRJYY98gyR1r5wgnxgr0zXW6LqzW5Xcxx9a8jFYfm95Hu0qikj610n
VVeIfOCPXNcv8VrmWXwyj2w3Mr9B9K43wx4nj8kCVyF9zWhr3ii0uLb7PGQ+Ox9a8lJpm1t
dDw1Z9bs9QM1tLPFISfusRXqfgI6leTtJqUzS7iAofk5rGtZNPg1Rby9A8tSSQa7Vvih4Es
I4GgtnaeEAKI48c+9ds5OorKIrW1R6VaS3lkuUiZPrxTrjW7ojEjZ+hrya8+JfizxQTJpUB
igjOB5aZJ+tPsrTxtqbLJc3Lxxn+9xj8KxScdDOST1Z217qzSqyn+dcFqkpadmzXQ3FrNZQ
gTzCRh1Irj9VnCsSK0Rny9jn9UmAUjNclbIJ9UnTeiEgH5jW1qk5wScc1yhfy9RSU9WOK7q
W5jWV42Nue0aPrIhzxwaqNaMcjzE596klBPOKrSAnBBrdeZ5SURTatER86nPYVbS3cgZIJ+
tZpYjjPNJvc5OT+dXa+xSstjVIaEjfjB9DmpY3xyTWXC5ZhyePWtCPkYqHpoO5dWX3qZZMj
NUQM9Dipt+EwOtBnJ9i0sw3YqYPuHDVmZIOamQsV60GLlY01IYDBp7Z6ZqlHJjFWRKhPKk/
jUSvuhKdxwJHQ07IYYNAUFetPCL60uctEe0g4peF69aGGD1yaaST1oauJysTBvl5NJvHTNR
DJpMc0cthcxMWC9TRuyOtRdaMmk02VfS5YWQAYNPDg9D1qpn3p8ZB71XKieYux8HmrSOcYJ
4qijADrTxJgiosUmaG4E5BoLkA8VTWUjnt2oMxJ6mpNFItb/kOfxrqfHsobxawQ/6Itrbi0
x93yfKXbj26/jmuKMozzXQ2ep2OqaRDouuTG3NtkWV+F3eSCcmOQDkx55BHK59KdilK5kF8
n5TSdTzU1/pd9pcii6jHlvzHPGweKUeqsOD/OpNI0u+17WrPRtLhMt3dyCNB2HqT6ADk0jS
NlqzqPh54Bv/AB5r5tY2a3063w11dYzsB6Kvqx/SrXjqL4f+HribQPClrLqt7HlLjUrqcss
bDqsajAJ9T0rvvHviCw+F3gW2+HHhe4/4mtxHuvrpPvIG+8xPZm7egr594xxVztFcvUuC53
fodB4W8O6br+orDqniWx0S3B+Zrhvnb2UdM+5IFd541i8Wad4Pj8N+HPDE+n+D1+d7mCRbl
r1u7yvGSME9q8jPQeldr8OPG2r+D/FNl9kuJH065mSK4tGJKOrHGQOzDPUUoyS0ZrKD3Rwg
HJ4p21vSvqj4y/DTRb7wze+KtLtYrLU7JPOl8pQq3CDruA/iA5zXy8cbeOTU1YODsXSkqiu
iuRikp7jnIHFNAJ7Vjc2sh6sMgY4pzDI460irgepp4BPai7CyKjqc5xxTVUk9KvGPIwBSLb
tnlapStuZyWhT2v6Cirf2dv7pop8yMuU8e1+QnxJqmMf8AHzJ/6Eaxj1rS1wE+JdUx/wA/U
n/oRqjsHGf0r2Dl3I6Kk2D3o8setAWsRMOKiqY1E4IOe1BjZgrFSCO1dNpUwmjDDgg1zFWr
G5e3uQcnYeozWU4XjZHTh6vJNX2PRbG/kTbHv4J4rWaa4MJMalm/nXD299hw4Oea7DS9Xia
LDEbq8qrTcXex70JXIbXTL+/uA15MYlJ+7Xqmg/DzwM2nrfaldYuR1RnFcMrtOf3LYc9Pat
PT/DN7q1zHFLfGNWYBup4rmnNt2vYpo9ITxX4V0G0XTtNtkmuvuxxRKOfqatw397exCaWFr
fdz5YHSui8HfDHwtof+mTxNe3TAESSn7v0rZ8Qx6baQN5USI2Ow6VPLpdM5nUjzctjyXXLx
9uzHTqa4DU5sKxY8Dmus1+4UTSNkBQeteVeI9ZJfyIWBXB3EGtKSc2aN2M7UL3z7vykORnF
Q6jatHaRyAfMGBp2gafJfXpldCY05z71sa5bbbTA7HNd1+WSSOaWsWU3BZV9xUDr8pwOatA
bokPqKjdQBnvWx4t7Mo7QTyOaQkDIxVkj2xURj5PNNOwczGQsN/TFaMeeMVTijAfpV+JMY7
0nq7lp3Q9N26psD0pyJ0JFSiPJGFoIkrbEQiJGRUio3ReKmCsABViOPplc0GbjcqbGGOKnh
Q8Z5NWBFk9DUqoFHA5qHIhQsxIxwc051ANKM5ApzjuBWZauQlQaaUwOKlwaT1Bq4vUUkQ0D
k05lwOKVAMcitCbDMHpShSTgCplQE5qVVXNS5JD5WUpEbGMVGN4+7Wq0QK57UxYUH8PNLnQ
cjKSu4XkGnK8hYYBq8I1HanCNM9OanntsNU2QBzgAilbOKnESk9qk8pcbcCoc0acrM4Z3c9
asQgvMkagEsQBk45+tTtbqSMYprWwz1pcyNVBo9b0j4VeKG09H0bxb4fumlXdJYC7Eq59CM
FSfeu+8L+Ern4Z+F9S8XX3h4z+IpAbeG3sFNwsKk/ex2B6nB6DFeUfCzwfZ6jq1x4p16QW3
h7Qh59w54ErjlU/qfwHena78V/Gms+LbvU9G1a9062Y7YLW3YlUjHQlcEE9ya3i4xXM0Uot
uxx2rQahqus3WoXGox317cSGSYyN5UhYn+6+Ppis6S0vLc4nt5Yh6shAruZ/iV4svoQ2rx6
bq8X3N97p0cnP8AvYBz+NRW/jadZ8W/hLRDIf4YrVxn/gKtj9K53yyd7m6TXQ4pEaVlSJTI
zcKqjJJ+gr3D4T/CHVbnWbTxP4otWsbC0YTQW0w2yTMOQSD91R155Nctb/FbxHZM9zpGiaF
pzrgNLb6aoYdhkms7XviD4y8RZtdY1G6YMcG3hZoQf+Ar1qouEXfc2anJcq0PXPjV8TNMfR
p/CGhXaXVxcHbeTRNlYkByUz3Y47dK+c9uAT2HWtLS9HvdX1y10eytnjnuH2jzAfkHdjxwA
Mk/Sust7fSLrxHPdRW5bw94ejBA24a8cHCA+pkk5/3c0pt1HzMuEY01yoq6Xp2neHrR7vXd
Ohu5XtWZ4rgZ8suh8qNR/fOQ5P8ACAPWuKEW0AE1o6heXl/qNxd37MbiaRpHU5GGJ547en4
Cq8kMsTBZonjYjIDqQSPXms3JPRdDohC273IEUc4AowR2p6jHp+FOzSLasJGvP3asKMkVGr
Y6VKnLCgzEwKKftPpRQKx4Jri48Sap/wBfMn/oRqhg1sa7F/xUmp8D/j5k/wDQjWeUIr2Wz
zeVFc5Haipyhx0pu0elGo2kysy45FMI4681ZcYPFVm5Jx3NUYzVtCE8HBopW++aSgwLtvcF
QAa27K92Ec4Ncwpw1WkkYNwaznBSR20K7joz0jTdVRXBZxn3Nd7oWtxfbISZFGGBPPWvCIb
t17nitKDX57Zcgc151XCOWx6qxEWtT6T8VeO9Ttkt5tPv/KVPvBTwfrXO3XxMN3bAXtyGcd
SrCvFLnxTdT2zRHJzWKXnmbgMcntUQwbt7zIdaCfunofiHxm14XjtyDG351ylrZ3Go3QVUY
7j2pun6ZdXMqgRnBIr1vwj4aEcySSx4wMjPrVTlGjHljuVrJXY/TdBi07TEVFILAE5HOawN
btS0UiYPQ16tdWJWPkVxWrWeXYY6iudTaepO+x57ZqxtwhGShxTpYWHanyxyWGqMzKRC/BJ
6VbcBuVOVIzXYp3Wh49eDhN9jJdT6Ugjyc9quNHlv8aYY8cYrUwuQRL+9x2rRjjC1VjjxLm
tWNegIzRcuDGoMDmpU6ZApcAdBUiDAqJX6FjkUkDirkSHHA5psYAXirkW0jnis7sLXIhHxT
hASMiraomRjvU6xKRnOBSJ5TO8oelL5WeMVf8taRkweAKCGrGdJbEDIqHyua1+Dweajkt1Z
crxQLczCgxS+WNtWDAVbnmlWLJxjindgQxx89OKn8pfpT0Ur2zT8BjyKTZUVcb5YVBTW6cK
KlCClCDNK+l0bRiV9ueoFKEAOanZBmkKADPWo5maoiK4GcUqngGlJPTt6UlSUo3Hb/ar+ja
RfeIdctNF02HzLu7cIg7D1Y+wHJrP3YXBxj1r0uycfDzwQbxfk8VeIIcQ5HzWNof4/Zn7e1
VFXepUlZWLXi66iuZdL+Evg2QSWFnIFupwcC6uOrux/uryfw9hWd4dkXRpLnxFZmSDQdKYp
Cw+V9VucEIp9V/iI6BR71x+iavqHh7WYdX0ucR3cO7azoHHIIOQevBq/ceMfE11p17p0+pb
7a9l82ZfLUHOMYU4+UY7DFXz31ZapNaI6rSfEWv6V8Po7bTAv/EyuZY4E+zqzTTMR5kgJHC
pkKPdvaqmnp/wj/ji30i3vDbxaRMJtVvkOGcp8zqD/AHQflA7k1zaeKNfi0Wx0eLUDFZWEv
nQIiAFX3bsk9SM84PFWNa8YeIfENzHPqd3HIUYPtSBI1dh3YKBuP1zSc0xqk9kdfc3EUMEs
XlpY6nrV2dYvZtmf7Nt8nylA/vkMSB6sKrT6pY32uah4q8TR39kmoweRpP2bBuk2EKJMH2X
BY9ycVzln4x8S2TajJb6gI5dRffcS+Uhdz2wxGVx2x0qePxx4qj0NNGj1Qi0jQxp+6Quqk5
ID43Dqe9HOnuaRpNaI24/E/iTTtEvNbuL27n8Sa0gtbZguZLe1jPzSHA4LH5R9Ca3p7i50X
wpBcz6yF1O3v431WYJvneZkysMfGAVQBST0LGuFm8ceLZrG0sH1ZvstmVMUQiQAbemcD5sd
eap23iPXrPSb7TLfUHS3v5POuAVBZ3IwTuIyMj0o5yvZSOlurTWNX8QQ6hb2QPiPxE5u41K
/JZQE4VzngEgZyegHqaw/GWoRXmq29lazPcWmmQC0juJCS1wQSXkJPOCxOPYCpl8deLFbTd
uqsP7NQJbgRqAABgBhj5uOOc1h3dxdX97NeXsrTzzNud27n+n0qJTXQ0hFp3ZQ2n60FSO1W
BEexApViJOM5qG9Lmj2IUUhquW8J3ChYTnODV2FeRxiobuQotkPkUVcx9KKQ+U8A1wL/wAJ
FqRK5/0mT/0I1kOyhvStrXkJ8Raljp9ok/8AQjWHIo3fMOK9s4mrDDJgHimFh1NK688UzsQ
RWtyXEaSCDiqznAJqztIFV5EbBFM5qi6kOc8mij2xRQcwZCkE9604bUyRCVR1rLIzjjNdfo
tuJrKIEdqzqS5Vc7cJBTk4sxjCyjoRSpAzHBzXZtohkTKqKqnQrhD9zPvmuVYiLPR+rWMa1
sN7AYru9C8N208eXTmqemaPIGAdMGu/0C1eAnK/nXFiK7fws3hBQRLpPhSJZgyrwOa9F0jS
I4wqhTx7Uuj2O5AxXg111jZbASBxiuGLb1YpM53UbELEflrhtSsNztxXq+pW+Yelchcad5j
ngnmtOYhaM84vNEhuIjHNHuVqx28JPGP9HuCE/utzXqsujZXKqazpdLkQ8qSK0jJ9CZqMt0
eYyeHL1ScBW+lVZNDv048kn6V6mLRl4K042Kt1GK0VWRzPDU30PJG0y6jYFoW4qdY34AUg/
SvUTpcRP3P0pjaFA5B8tVPqBVe2tuR9VitmeYEFTg9acjYB716Lc+FrKU7imD6is6bwhbfd
jmkX3qvrMdmiXg5PVM5WJ8kDP5VbTse1ax8JSxfNFck/7y06Lw1qPA8yIj8aTrwZH1Ooupm
oXDd6vxDevNW/+Ee1BSD+7P0NB0+8gPzRjA7rS9tDuS8NVS2KjKQeM01MkYP61ZaNudylT9
KjVAD94fSqU4vYydGcd0MMWBxSAEf4Va8s4yDTTGT1XFaXIcSsUU/MTURC7vlNW2t88g1B5
OCcUroXIMIO3IpgDjvmrKRcc07yvQZpORrCGhWBbH3aCSOxqxtIOMVG6Et7VHMbxj2IjuJy
DilGcc9akCYHSl2CkaqHYiKqfrTdgqfYKs2Gn3GpahDY2oBllOAWOAo7sT2AGSfpRY2VPQ2
PCWl2PmXHiXXI9+j6WQxi6fa5zzHCPrjJ9ADWTrGq32u6zdaxqUm+6uX3Njoo6BQOwA4ArU
17Ure4S20fSyRpOngrFxgzyH78ze7Hp6ACsLbzjH51TdlYuFPXmYwICOaURYNTLGecjipUj
GME1m5GziVfL/yKcseOateV2A5p6Rk8Ypc5SjYqrHuOCamWLjrVlYMjhakWHB5FJy7FKBUE
Y7g0ph9Birqxc8il8qpHZFARd+aUQMec1dERHY1KkXGCKNyDNMDAZzTo4iGzg1qi3U9iaR7
fnABouLlK8UYJFWRD0AGKakTK3StCKMcZoGZ/2c0Vo+WKKAPnvxHZT23iPVIp4mjkS6kVkY
YKncetc7NH7V9LeOvCsL+KtXnMHMlzI2dvXLV5XqvhgLuIix9BXdCvqcso3VzzUjIpgjLNj
FdJLoUoYgR0xNAuichK6farqZJNmMkHHShrQHnHWt5NFvQwUxHmuq0PwlLOwNzFisp4iMVc
3VK61PNoNEub+bybaFnbPOO1dfa/C68khEk+4k9QOle4eG/CtjaIC9um712ivQYtFgNruEa
gAelcFTHTb93RFKhSW6ufI934FjtFYlWBUdDVjRbAwFUK8Zr2DxfbQjU/JjVRlOcCuOh03Z
LwvU1LxE5RtI6Y0oR1ii7YaakgGVzmugi8NwSoG2Y/CjTINoUV3GmWwcKMVxOTHKTWxydt4
agVh+7z711Om+HbcFcx498V1tt4caZA6qefate30KWHAKfjQrszcu5Q07SkTCAHAroYrBUj
4Wp7SxKMMrzW4tsDHgDtXRThdWOOtW5XZHE31rkYwaxDY5cnHeu0v4AGxjvWU0G081LVmbx
fMjHXTwV+7VabS0IOVrfLoq46VSnmXGAwNHQOVnLT6Yqk/LVJ7ILztrqHheY/IpNOTSJZOs
ZxSDZ6nGSREZwKhEcu/wC7+ldy/h3aSfLNQNoYTkIfxoLTT2OWitncbSMZq9HoiPhmBJ9q2
Bp5Rvu9K07a2O0UFGCuiRFeYyabJpCL91cfSuvW2LAALS/YT/c/Sk9hHBy6Q2MqTVN9MIHK
/nXoclj1+XFUZtPB/hrNplJux5/NpQP3kz+FZs+jRkE7DkV6HNYjByvSs6azAzxmp2C7PM5
o5La4KkZSp/J3KCBkGuj1XTlZGwuD9K5yEiOf7LIcEn5Sa6qVS+kjnqUU9Ug8kDrUbwrjIX
FXngIb6U9YMgg103OZ0WYxjxSiLIzitJ7Zc9OlAtwTgdKTkilRe5meVkcU0xc1s/ZByaha2
XOKjmZvGkjL8r2pph79q0/IAOKjaMc0czOiNNIz/LGcVrKTpemvbx8Xl4uJm/55RHkJ9W6n
2wKrRoI5lfYG2nOD0NOZXkkZ5GLMxySe9HMzT2V1qVfLX0qQRcdKs+Wo7VIFBPApD5EiqIs
rzThCc8LVsRA809UIIGKV0ikrlZYj3GDU0cA5PWrCxbz/AI1ZjgwcYqeYrkKix4HSn+WCOl
Xxb8c05YBjgUuYrlRRWIEAYpVgOeVrQWEZxtqUQjsKHITgZ4tyf4aX7ORyBzWosJxk0/yhn
JFTzMHBdDPigcHBWpvsoINaC2/GRxS+UMU+Zi5EZTWfTAqWKHBAK1p+StKsQ3D60XbGqXYz
fKHpRWh5Qopaj9mzr/E2nxzaxe5XOZGrz3UvDkbsdqZr1vXLZm1W5OOrmufns/ar5mpM89Q
vFHjs/hRS+RHUkHhUf3B+VenSWiZ6VWeNUHC/nTlV0EoHBN4ahi+YxAke1Pht4rVhlcYrrJ
0ZlOBWNPp8s74AxXLKTZqS2urW8RAMgwOtalz4thSz8u1kDsRjpWJF4fUn94T+FXo/D9uBj
H61BStY466Et5dmeUliTQthxuKmuuk0QISQBiq72YXIxQVzmRZxFHB9DXa6Oy7lya5yO3Ct
wK2rEFcY4oIbuez+Goo59N3DkitKWFfSua8H32y3aFmxxXUmUb/m5Br0adnBI8mqpKo2VRH
tywFOs7jzrtoM9BmpLl41hYg44rH0iUjUnc/dKnmp5uWaQKPPBtk+oxASHnoaw50ZjhRmtu
Z2mlfd68VTk2RHLjArOTTd0dlJ8q1OfksbqZsBDircOiBUDTofzq3/AGrCkmAvAqGbWFYYU
ipukaPmexMlnbwj5QBVmMRp1IrCk1EkHmqEt/IzffP4Gj2iRLpc251c00bcDFUpBGe9c+t5
Jg/OalS7Zh97NT7RMqFNQ2L8sUZzjikjUKQBVRrkdzinR3K7utLmRqb1uq7RzV1YAwFYMF2
ARg1s2t0DjLVUZJvUxqRe6CW2HNUJ7cDOBW9lHXrVK5iGCaqSREJ9GcvPFyayZ4/auhuUBz
msa4GCa5mdJz19AWjY1wusW/ly+ao5U5r0m4UMrVxGuQkB8jtQnYqO9iexSO8tEn6kjn2NT
tZgZwDWX4Wutsc1o/8ACdy10UjgHrXYnobKKMeS2IPSmx27K3StfcrcUqxhulJyRrGnczXg
zyQc+1QSQKBn0raaH5SSKpzR7R04qL3N1RMcxgHJqIxDceKvTvbLJDCLhWllziPByMU1oyv
bmm1Yr2SM9o2U9OKVUPBI4q4yHuOKaUyMYwKSD2aKzLnpTgAMA09o8cinxoSOlaXuDgkgRS
RwKsxQZPPWnxWzNay3P3Yocb2PaizvrWe6a1jlBmQbivt61DizLl0LCRKDjFTrD3x1qQIN2
D2p4XHSpFysQRgCnKh/u0vzZ5wKeobuaTaQ+QYU54pdp+lWVj4z1oKAjkc0lLuSRAEKKcoy
cEU/b8uBSr7iqESKo28GmMozxTk+9UhCkdaAT1I4kLdQatJbruUn1psIJGMYq1FEQwI9aW+
zOxEHkJ6UVa2n0oo5fMo9M1azzfytt4J/pWBcWnONtd5fQrJdSYwTx/Ksi4sgc4FdEqerPk
6WI6M4We2PI21jXUD7vu9K7u5seTxWLdWfX5a42mjuTT2OMcEZ4qNcAc1uT2IySFqk9ptHA
qCioHUUNcADFPNswPAqJ7V2P3aAIZLrdkYNUSWZ/atAWEpP3circOmMxAKdaAMQRsW4Fadl
bsWBxW/b6AjYypratPD21htHBqlFsTaSuxdCXyhk8GuqMjFQRzUVt4fZEDowHtWhHp7qNp5
xXXCnJdDiq1YN6MzZ2cxlc8Gq9sRAGI4JrVntCoztrKuPkB4qHdMunKMlYPPCEtnmsq/uWc
nFT/NI31pwsldsd6zabOjlUdTnmEm4kVBIkuRxXVtpWE3cVWbTweAtRZjUk9jmjHIeuaBbs
e1dC2nYH3ai+x4P3aLMZiCBgKesHFaz2+OStRPF8vSlYZneX6HimkFSR0q2YyDgioXU4JFS
BEsxRutXYb3aR81ZU6nrjvUPmlTgmncDs7XUQwAL1eknSRDg59q4NL7Z/FWraaojAAtV8+l
ieRbmhcrwTWJc9CK1JbhHU/NzWNdSAE89azKM+VjzmuZ11cxEgdq6GZyc1h6mQ0bDrkUDju
cdp119l1IBuATzXZxj7Qu5eR6159qJEUu9RyDXc+Gr2O5sVOckDBrpT0OiCvLU1FtAVJpY4
ip2ir8aq6cUhXnipbSPSjHsVnjxz3qlJEXOD3rVKHHIqARnzC3QAZ+lCaZulY4Yz28+uWiR
urPBctFKB1RsdDXQzw4c8VyVpaiLWtN1KNtq39y0k6Z4384P5V28y5c4FaVdGrGUFd6lERZ
HSontzngVeKkY4p6J6ioL5UZZgyPmGKVIMZ281pNb55pnlbT0p3aMpIfGgXwzqvm8IArMfQ
DrXFWjBfFdlPDIDFcR/Iw6MtdxcDb4U1bsW2Jz6E4riBpqaX4tsLKGVpLaIKIt5yVB6j863
i/dscs5NJLzOyOQ1PVs8GnsgMpXtThEF6VzlcyDBUA4zSjcGzjg08DotWFjTbxwaTtuDkug
sbZxnpUhwewFKiDbxxTht25xjFZWvsZkTLuHpUbL71YYgsMc+1DJxkCtb9CW7FEM6tzU0Up
ON3Sh0I6jgVHzjIpnOps0ImAHrmnXGoWljD5lzOsSjuTVOF8H5jWPrWn3EXhXU9Tjs5rp2n
CpHEpYnJ4/KqpwTlYqVWpb92rsu/8ACYaJ/wA/4/74P+FFeVbPEH/QsX//AH5NFdv1aP8AM
c/tcb/Kj7Jn1NG1KdA3Kttq0kyyDHrXjOleKpJ5DcSzb5JDuJPUmu00/Xy6gsw5rjjV1uzj
nhtFY6i5jBBNYl3EuDir39oxzJjeM/WqFxIG6mlOzLpRlHcyJoFGSRVJ4FY421pS9ahZAx5
rlOozGtVHGKEsgxztrSEXPSrUcOe1UlcLGXHYAn7vetez0tS6krirlvbjI4rbtIFDZxitYU
7swq1eXYWz0qJSCVzW1HaW4QDygDSRLgVMGAGK9ehTglZnjVKspvVixbV+QDp2pxVcEmqlw
5jZZY+T0IqF7qSQDbkfStZVYxVmTyN6jrsL5Zx1rmLuMkn0rblWZ8kgn3qjLaSt/CefavNq
tyd0juoWg9WZSRheasRKSasCykByV4qT7Pg5Nc9mdcqiewo+5zTBEGJ5pzAY25xUYOORxWm
iMo6CGNeRULW69cZqbcvrSFx0rN26FpsoywL/AHarNCMnC1pMMiojGSORU2RvGRkyQgZwKq
SRc5xW7JDlelVJLdiM4qJRLuc9PF7VnzQ4BOK6Oa3Y9qyrmEgHFRYZz0hIfBqI3UkTfKcVd
njO41i3QYE4pAbEOqEjDPzT3vFf+KuKnu2ibJOKItVyPv5oHZnVTTjBwaw9Ql+RuetQG/JH
LVQvLrKkbu1MI7nOai5LNnmrfhHUDDfNbFuGNZWoS5JGai8PyY1yMDkk10QWmpuvI9ot5c4
xwDVtimMjjFZ1q2UXjtVqspLU9Ok7LUmUhzjtVTVS0GmXLx53lCikdieM/rVu2ALkGpmtku
9TtrdwxjCvI2Dx8q8Z/GiCbdjZyUVdnndxbx2UmixZwqXKpkn2rrTGSSCMVxMt+NcuTZzQi
OSz1FlVQceagGVceo616EEDRqw6sAa3rq1jOnPmbsUTFz0zShdoPbFWmTpkUxl2/SsL3NiB
VJ6jinGNSc1Mn86a/wAhJ696qN+phJ3dihqTeXpJtVGTNMjE9gF5rjrxw/jK0APIKiuu1GR
o/D+qagiCSS2wI0I4YkdK4XTr5dU8R6ddsgR2Vd8Y/gbHIP0rqgtLnBWkuW3mj0InkmozN2
pjyHaR6mosksB0FZWuU9NSwkh3c1cjIJGTxWbGwBIzmp0l2ngipcSTTV13c0OQOBVQODznm
kebB4PNSo8oy2HC/MQMe9OE6HvVDzsqQTSbgeR3otrcmz6l15C3SqTu27pipFlGMGoyyl8Z
q7aXInHTQRXbpmvW/CojbwXbuhyQ5DfXNeTqozxVnWtd8Rad4Ie38NzNbvFIZp5VUEhcds/
Sqpq8rdzLlcrW3PWdo9aK8y/tbxF/0FLv/vmP/Giun6lLuR9YR4b4c8WKyKplIIx1r1LSPE
SzEbWFfLdrdyW06/Ngg16HoHiWSEjc47VhWocmqKTUkfSVpq4wPmrUXUN4HzV5ZpGt/aYwx
YZrqbW+BH3q4SWmjrftAbjOacDuYCsSG63EAmtSGQHHNAjRRAauxQ98VShcYBFaELcYxWsd
iZbF6GMDFaUAxg1Shxmr0ddUEjzqpoxEnntUh6VFFwKlVdxyeld8ItnnMYV3jb60RQKjcjN
WUUeuAKVlyeDXT7BXTC7GhVC/dFKVUAfKOfanLjOKH9u1b2XYRmXskUWVPBFZEt0mcKafrE
22cjpxXPtPlzhuK8CvP32enh6Scbs0HmycVGXY1TEhJwasKQVyKw3O/lSRIGOakxkfWmIO9
TRqCAe5oM5OwqpxginiEHrxU8ceRgVaS3yBWqjc5ZVLbGcYcdqikhwOnWtryB3FQvAMEgYp
8gKsc7Nb5U1iXMXzHiusuIcZGKw7pFGa55qx2U5cyOVuoPvVhXkYVCCK6i7VeeK56/AG7Hp
WJqcJrGUL46gZrlU1IrLgmup1t13Sc9jXmMlyVum571vTjzI2W2p3MN8Cmd1R3F4dp96wbS
4YLwc1LNOxB5zU8mpRDdz5J5qTw7IDr0A77qy7iViTU3h+XGv2/P8AFXTyNLQL2PfbaP5R6
4qyR8mKjtXVoUPQ4FW+DxXK/M9Smk1qNtRh8eoqVGWKbUbx+FtrSTkdztzTQNnzAdKzppZX
0i7hGQ92zL/wHv8ApVU/iuFTXQ5dbW3E3hJljC3OTCxxyQyk4P4119h82norA70JVs9eDXJ
ancraahoFyykrFegED6YrroCq313Cp4D7/wA+a3rK5CajNpExQdR1qNkz9ankc4GBVd3INc
6jY1c2R/dJOOarytxk1KZD6H61VuWxExNWYyl1IJ8nwrdqP+W17EB9Opri9VMVp48juIEAD
sjMF6Emux2yzWqQR58tG3sB0z6muO1SIx+MIElBVmVcZH1rqpnDWfufM6pnGSQc1E8rYqNG
bYMVKFY9awvY6UrpXIvNcLkflQXfAJ605xg4xinBE796OZPcza10J7dpWTdx9KiS7E2WQHA
ODU11dx6XoKX7QmSLzxG2OoycZ/CqOnAfZnOQwaRiCD2zVyiuXmJSs7dTRWRcZpjThTgVFu
KvmoZpCc/IQaxNGrbllZ2/hqRJAOWNZfnSIc4NN+1ttPBrRaowm30OggVrjOzkCsPx3rJn+
F4hsDJbul99nuiBtcYzgH2NWLTW/wCyNKvb57eS4SLaxRB8xGcEj6ZrmPFzRyWWuvbSiWGe
aGQEHhueDXTQglNNl4WaWIhG29zo/wC1NS/5/G/75FFUtjelFeyd3JT7HhfiHQpbK6LxoSh
xzisi3vHgcHOCDXr+o2KXtvtYZ4HX6V5lrWiS2E7sq5TrkV5NKsprkkeLKNndHV+H/EhDor
Pgj3r1PTNW89FO/wDHNfNNpcSQTBw+MGvR/DevcKryfOcYFYYjD2fMhxlzaM90tb3OPmrct
rvAHzV5xp2pA7QWzXU2t5kA7q86wmmjuLS5JA5ratZCTXE2V9yOa6axuQ2Oea1iyWro6WMn
PB4PWtGBWbBzWVbNnjNbdsM49q7KSueXX0LcYPpUuWVcg9KWMHb7UEY4r2acbI88ryTz/wA
JGPpUS3NyTy4/KrRiBFN8sA1sA+OVtoJqbfkZ61AEyuKgSby2aOZtvoTWUpcrsxpXZynie4
aPUtoPG0VzwuiW61oeJXZ9TkcnIxgVzInIkINfN1nebaPfoq1NHQRz7sVejclODWDbTZPWt
yzO/HelF6Fy2Lke5jV6GJiBgU62tS2DitiC1CgEiuulRc2edUrWK8Fu2BxmryxhVx3qdY1X
GBUm0V6UMPbc4JSbdyoUJqpcBlGelajKMVn3rBUJNRWp8quEW7mBdyHnJrn7ybBIzWjqF0F
JOa5e8vQWOTXjTa1PdpxsiK5cbTXJ6rdhUkweQK1L3UFVWJbgVwOuaoD5jBuAOBWKVzZK5y
+v6iyJKd/U1xljG15dHAzg9abr2rCSR4t5JJzW/wDD+x+3PIx5ycDNdyh7OnzMvmLdvYSKg
JH6U27i2Kc8V6FJo4jgzgHiuT1m18uM8deK5VK7HGVzibkkE80ujzeVrluzHjcKku4zkjGK
yt7QXMco42nNdsNVZhI+m9OPmWcbDoVFXMMGAzxXL+D9VN9o0PqB1rp5C+c9a4pr3rHrUn7
tx8zstuefpTNMzJqojbpDbSy7QOvy4qGSfzWjgAzyM/SprYpbSazqat/qbGWNM8YO3H9a1p
xszCpUdzzKBbpNRt1nZprXUrx7u3ZzkxDGNn6ZruI7hlvUmz9+IKfqKwb9lig8OW0SkiO4V
eRyPlOauiRlYhv4HIrerruZ2cJXN/7SfXikM+4gZrPEnQmneaByOtcxrzFt24yBgetUbycB
FTPJNKbnIOTWZdXAeQAN93tVRVzOUkkX5CjeEdW3SFGmYQI6nBVmGAfwNcLdzXf/AAk+lWt
/81xYRpbyTZz5+3o/411y3CDQWtGAZpbpHx7Ada5LxBI7eJY5hwwRTxXXF2XKcVV6c508d2
qqQMcGnG8GO1c1JdMpyrdetMF8wPLVj7K50QxUeU6X7Srck5NOa6XYc4OPauZ/tEjq1I2qA
qckij2QvrUb6HcpHHf6LpULYMct0+5T0YBe9ZehCO30w23aGZ1GeTjPFafg6UTac11K2yCN
9iFyAuT1xXLLetbXlzCTgCZyPzqpJ8tilUinzM6rKsMnH5UyRRjGBWPFqIIwWq4l0r9GrFw
aLdaLRK4BX7o/Kq20ZIwKm83cvXFROMMCGHWrSIui9o8Qk1e3iwCrPkjHUCuA8cJFZXd/ZW
wKQCc/Lnjrn+tehaHcQWl297dzLDDGuGdzgLk461wnjxA2saghO1jNu5/Cuuh8SuOk7YmDR
ubqKf5fuKK9bQ9PQ5q2mWVQDzwKZqenwXllJEyAkr1rk9G1omRd0meOhNdjaXCzx7uor5eS
cWeInc8b1XSp7Gcjb8meCKk0u6aCZCeADzXpmv6St1aMyIM4zivMZbWSC4MbKVOa9OFVVIW
Zm4Wd0enaDqiyEYbjrXd2N8CoG6vGtCuTE4UnvXoFhefIPmrzKsOV6F7o9CtLrDA5rqNNvh
uALV5pb34XHzVu2OqoGXLYxWNjI9h064BC4bNdTaOCAe9eUaTrKEqN/wCtdzp2rxsAC3613
UJWaPPxNPqdgjAKOetKSvWs2O7UqCDUyz5r3YNNHlFxXXHpSFgTUAfvThJk4FaAT8D6Vn3p
haOXJG8KTVl2IQkmuO1/XYNKu4jdRSSQS5DGPqtceJmoqxtRg5ysjH12RfIyTlia41pwGIJ
rotcY3GnTX1vuZFGVHfFeaSasBKV3c189I96K0O0trkBh83FdVplyjlQTyK8tg1NePnrodN
1dYjlmNKLsxuOh7PppWSNSK1woxxXD+H9bgcKDIOnQmuziuYpFBVhivewlSLjY8KvBxlqT0
U3zF9ailuYkUszjArulJRRzpXdkPdwBk1zes6jFDGw5zVbV/EyW6tt24HvXluv+LyglaSXC
HPU14+KxKl7sT0sPhZN80jY1XV1BPzfrXLXWqZz81ee6p41lecrGv7r+8TyapjxCXTfknPq
a83ll1PW5WdPqWr4Rhux+Neaa/rOVkJbhc0/VNbZ2bD8fWvONY1aR5JE3ls5rroUHJ6inKN
ON2RT3RuLwndkE1698MWWKMZ/iavD7EmScepNez+CH8mJBnGMGurGR5YWRhRnzps9guiDCM
HtXG65GHiI962/tgkj+9msm+G9W9cV463NlueeXEZM7gjvWZPahm4HNdBPD/pLDHeoZbYgZ
xXZGdjV2Z2nw6uysDWzHkdBXpYlEcJdxwOa8Z8JXEttrACg7TXp15dsNNduc7TxUON3c7qU
7QsZ0GrbvEEaq/wArPgj2rcxNPG1jE2Dc73k9AF55rzzTY719RS5SGRkD43BSQK9L0Y5vNT
MgAFvp8jc9jjmt3Hlkkjkw82+aUjgb6/TUFtm05yZLPUhA+75cOBkj8q6e9VTPIyj5XAYVy
Saetr/YOqhxGL2XddoOjSEEq2PXBxXWfabILAk8yqxUq2e1Ou7NNG0pPmlzkqIDCp74pChB
HGalsjDJAqiZGI4+8KuG2O0ntXC52ep1RpqSTMloCzZxWJcbo75z1HvXV7FQ7iOF5Ncpftu
keTG3LHitqE+Zs83MU4RViZSo0q51FxiK1JL7RzgDNcprUqT6vZXULbobuCOSMjuprqYJtn
hS7jYFhcXccJUDqCOf0rmNX04aVr62MTZtIwDbqTny0/u13JLdnC5Slh07GiLSE/eOfbNMN
jAp3KD+dSqSUBJ5xSOxC9aSR5bqSK8lpGV4GKj/ALHjniJ88ofYZqxvyMGr1iEeGQP1qnto
a0XefvGrYaR9o8AWmjGZitxesTIOCpUZH61hR6ZNdSuLmfEu4hio6n1rprG5MVtDDE5AiZm
H49TWLBMTdXIJOVkIzUczPZqqPKmMTRjEebkv+FWorMoB8zHNKZWHXJqRZ/l61k5MhWJ1ti
UwGOPrUZtyerk0omAGCaf5yVOxb8h8dpa6hE+jXQJgvCEkAODgHI5+orhvGLXS6pdJeSie4
SQq0v8AexgD9MV6FoqibW0Zhwi5H1rzvx2WGuXrZO3zSSa6qHxpG1BL21OfmdTuPoKKf9ku
v+fSb/vg0V69ken7SPc+a9N1JopQQ3WvQND1g7AGfqa8eglMbAA11GlakUZfmNefiKF1ofN
4evfQ9h+1LLHtznIrjfENogkEijBNWLPUtyj5s1Fq8wlUdzXmU4uMjue1zJspPKkGa63T7s
YHNcnBDukzW/ZxOi9KqrZsmFzplvCEJBrPudentpQqvjNNRX2VSuNNa5ffu5rGKRLTOm0rx
bcF0j35JPavXPDOryTIhkYkk9a8J0zRninRwSea9h8JrtRFPGDTuk9DKUeZHrllcMwHOa6C
3LN1rm9KjBRee1dTbABa9KhW7ni1qfIycLgcVIAByaiaeKIfOwFZWo63Hbx/IQW9Ca6p4iM
Fe5nCnKbskXr+6SG3Y7sEA153rl7HcttIDDv3p+pa/JPlCwHsDXPTTtIc5614lfEOqz16FH
2aN/SGR7drZhkMOB7V5T4y0WfS9QkuI42SJ2O1e9et+ETDNqYSVQQq966bxd4dsNX0eTMKN
MikKcdKUKLnTc09husqdVRfU+VYdQKEKWINbdjqhyMvVHXdBl0u/kUAGMHg1jwyPEeScVk4
rod2jR6fp2utBjYwrrbLxm8SgGTA+teKQakU4LVaXWAvR6j3lsQ6d90e4Hx5tXAfNZl9448
yJlDHJ968gbWhn74/E1Vl1rP8VXzTl1JVGKd7Ha6p4gecHdMePQ1wGvai1zC0JYketU7rVS
c/P+tc3f6nkN81VCDbNrJalG5lcSFd52ioWvyibQ5xWddXjMxxVULJLjuDXoKmrakO7C9vW
ctg8Vyt5kyseua6t7NsElaxL+2IYkAV2UXFaHLXg5RKmnNsnRj2Neu+GZgsQI715FB8ko+v
evSfDtwVRFB7VjjFpoLD6Rsem20xK4Bqaf7prL0+TKjk1sMu6P1rx5OzsdBzF9blZfNA4pn
keZDkdxW7dW++PpWd5flrinzX2LiUNODW+pKw556V6Ebl7mw8pYjnHNcPZhU1WAkZywzmvY
Li2tYdJjeONd8mAOK3jqb03JvlRz+mJcWVtHEj7QzF8YqKHVr24tteWSRQLi0aJiBgnccDH
pVu4l8oTyYwIoyPpWZ4UtE1XV7tJTiKG1knZQcbiOn611QjfU61TUbX2MnWJWj0ixkC48i4
Xap9hWNf6/Ig3tEmOpPSrF3qFxdaVfWmpqkckd5utdo2+bBg4YevPBrk9aZnsiiE7sj8q3h
G71OLFSUqjNS38Uw3QbzrLG0/KUfmtO28UmMjbJcxjOfvZrz3TSyrIG61prNgAGiVJXPBxV
SUajUJM9h0DXv7WtL2P7xijB3OvOScVna0UScxqfuNg+9ZPge52TXSD+MKT+FaWq/vZJZfV
jXCoKNWSWx3SqSq4WDm7u7HWV0otVt9uR54mJz0IXArC8STE69CTyTEP51tWqiPw1qFzEUW
4U4iZuhbHyj865q/uft82n3EuFvDbqtxEBjy5B1FdKXUaklhFE04ZG8oUrnIJ7mq8UmFCmn
u4xVWPHl3QokAGO4qaznwzAHrWe0i8mrFg6iU5/i4/Gjl0HBvmTOlkt9RXwcl5pah7+W52I
pGd4HJH5ZrPtGimSS4jyvmuWKsMEHvxXSWEzDR9JhTolxJI+O3GBWJOB/aF0Om2Q4FYnt4l
S9nFiRrvzmgnYeBxRH3ocnAFRezOJti7skAGlG4tg0wKQcjFJuYNuIosOFRlqaW8XSbqPSp
vJ1OQKsEnodwJ/MUlppdt4x8XP5tuI4WYSSwydwMBh+JzUmmxtdamqIfuDeTW34MRYvH2oQ
kAuLeRgPU8Gqvyx0OtXtCafU9K/4RbTf+eL/9/Wop/wDbK/8APGb9KKj2lQXIz80hhTV+2u
SjDFQTIN24LximKcN1xXvNXPJg+RnYadqBG35q1prnzUzmuJtJyjAFuK34rgNGOfzrzqtFJ
3PWpVOZWN6wdS4zXVWmxlxXB21wEcHd3rorS+4GGrjqQ1OmLWx10caY5qVVRT0FYUV8x4ya
n+1vxyTXM9CrHS2rRo2a7DQ71YpUbOBnmvMY74huuK1rTVXRgA5FZNMzcWfQWm69bIoUnH4
10MXiC32cSAfU188W+vSKR+9Y1r2/iKXjMxwexNXGUkc86UZbnsd9riyRnypAWrmbqW4u3y
XJIrl7bXI2b55OPrWxD4n06HA5Y03725SioL3Sz9gmIye9N+xmM7ncD60DxMtxlYlApJEe9
C7s/hWbh2LTMxbi8i1AyWrOMHHy16dpWtXs2kRefZySnGCx71yVtAtsMxxDPcmtVNevLO28
uMLtUenSrg+TqZVqfOlZHG+MraC6uZGWNV5OQO1edS6JcOT5SE16Bf3H2q6ldzkuSSBUmm6
d9omCgfL1rK+uhunbU8xk8Ma6Rvi0+aRfVFzWbceH9eTIfTrlfqhFfWOhWCwWihkA49KuX0
duIWZ4UP1FdPJLluYPF+9y2Pi6bStUT79tMv1U1SktL7srk19DeJoraWVlEar9BXBz6dGJD
gZrL2ljr50eUSWGqSHaLeQ571JD4U1C45YbR716iliu7O0VZFuiKCQCar2ztoJtbnmA8GCK
PNwcn2qCXSobQYRRn1r0PUiqxk1xV5J5kpVR3xVRqyerHGzOZuYW3FUFc9qUBRCzDFejJZp
s3FASa47xMqL8oAGa66NRuVkRNaM4zGHB9Dmuw8O3JJAyRiuN80NMyDqOtdBoU4SbaT1rvx
EbxOSk7vQ9c0qYlV/CumjJaMVyGiyhlUYrrrVgUr5+e51pNaitHlT8vNZtxFhulbLfd4qtc
QllyoyahMvmT0OeIKXUbDAwc12dr4uhu72x04WsrOjbAwPBPrXJ3MZRskdKh08W1tqsN42o
lZlY7bYLy7HpXVQd2dFBam5eeLrS51a60Ozt5JLoSMrMPunFSeAvEFu+p+I/KBLQ6PcS5x/
dIXH5muRtdP07S9Vk1aXWZJLh5TmNF/iPVa0fAVnBa+INfW3vBPd3NgbdrcAEopkDNn8K9K
KjytlyjUkkr9TU8TQQ2/hHS5JwWmtlVN/oCMmuFnmE9stwlvM1mUL/AGkITGPYn19q73xpm
TwxGFIfMwBw2ccGvOdP1fUtO8NDw8LzfYPMxMYwVDE96dH4bnNjYpVPdeg22NpLbtNA6kMm
5T/eFVBdREjnj1NSPbXi2mmyNCJpzMwlMKYUKehrMukSCZ4Y84Q4Ga1aPnK69656h4HAeK4
uFIII2ite8yYnwc81gfDoD+0by03BRHaxnk9ycmtm6lUGRd3RiOtcLi/aSO5NfV4JeY63/e
6GbRc7pbxMfQDJrH1yJI9bLogVnUM/ua1dMV7iKa5ik2C1+cE9N3ofwqh4kkjn1C1uoSNk0
Ibg9Ktbm61wlmVFY5UE8YqZ3BiGOtVF56HJFSOCFPPStFbqeVO2yIZCdxqxBxJCfQ5qi7Nk
LnqatswQIQeRVt3WhNPc7+zns9N8My69fLK8CyrFtjxnkgZx+NZt9tj1i7QEbd+5SD1B5Fd
JovkS+FtChuI1dJLqR5AwyCAOhFccII4r+7iikLxxSsoJ+vSuZn0M05RTL8IB5qR0AXpVaN
9rDBqdpA6/KcGsbM550tQKDbkYzTSP3Z6HNS20YubyK3aQoHYAsOwpltJoM2rjTZLi8kmNy
IFKKFUjOCacY3Kp4WVT4STT71NGg1DWZYWnjtogWROuCwGf1rX0Xy4/jJPMjhoVQOpXkOrI
AP50Tf2NYeIn0fToLt5IrgKzTFSroBzkfWs7wtYiz+IFxbQFyAski7jkgfeA+grTZamjoyh
yKW1z3T7FB/dH5UVW+3f7QoqLkexj3PzT/HNMK4PtSbz7U8fMvNe8eG3fcVH+Ybe1bFnLuX
B5rCOQavWUpV+T1rOcbo6MPOzszcSTDAYNb2ntkDmuaEnCn1rTs7ooBg1wVIto9WD1O1t0U
getW/L965u21PA5NacWpJJgDNefKD3Oi5fZSp4qWOTAyW5quJgB15ppk4zmlFdzNyNSO5IP
B5qyL5wMA1hJIxbg1biyW6k07IzZuQXkrH7xre09HuZFHPJ6VztnHlhXoXhXT4ridC3XNL3
WZSulc6PRfD00qKTAckda61NFe3h3Mu2tzTLZIrdMDjFaV3Er2bYXmuz6p7nNc4Fipc1rHC
XG2EkVVnKNpVzOByik5p2q7kZsZrJedho13Ef41Iry2+jPUWpz1u5nuAM816J4Z09WXJXmu
A0CFpNQCkZ4r2DQbYRLnGOKujDmkjLET5IM34I0SIYHQVmau6i2cVrk7UAx1rntefbEw9RX
p148kLHj0LyqI8s1yQGZu9cxIwaQ4rX1ubE7jNYEZJkbPevFPeLKqNuainO1euKsIMjnjiq
t5gI2KBrc5jVpyNwya5cAvOcHPNbuqZLHk1W02yMsm/HFbRdlc1SB18u2B9ua858SS+beGN
R06V6hqiLFbuegAryrWSzXLSKce/pXXhdZXZE9jkjBJFJIzcYODWnpkhS5jOOpqeWDdayby
Cxy1ZtnKRcIPevYl7ysebTjySsev6JNhF56121nINg4rzTQrjcic8g4rv7CX5RXz1ZWZ6j6
I2wQRml4IP0qFHBUin7sD27VzkPRmdfQjaTXNwlLbxFbXUuNiOM+1dbcKHQ1zGpwhTvK/dP
51tSlys0pys7lSOO+sNVhu5khlhFy8p+bnk8GtX4Q2U1h4y8XanqEaPLNZs8Lqc4DPkn64r
j4BJDrUmoz20l3bwgstvvIVvrXYfDBpG/4S8lwN+iFxk52u8gCgfhXrxacWPni5xunuR6nB
cW1i4i3TW2tXJu4d3WNycFfxGDXn+rWt3pUN7aXlpJbyq6zx553qTzivYPFTix8Mac8Yx9l
njfA6/KK808a6kdX8QWN1HICtxC+0Z4Bx0p0ZNu3QMfRSXPfUyTqOrW2l3jwtOkMeyWOTYS
oHcZ6VTvZ531tATn7RtZQPetGLX9QXwVN4emug1tcnLooBBYeh7Vk2kq7bK8cbvKhcEnsV6
ZrpSvueHVjtre5ah1G6E2p33myRqzJBHtOPbtWwdQvFuGTz3K28OME9Sa5W3lJt9NifpPMZ
yPYGto3G63uLjH+vuBGPYVEoq9zG9j0PwddvP4W1S0uWP74qmT1BcYqhf29xpEyaVOxYWaC
ONyPvL2NM8KXMX22a0aRVhM8e847qOP1rW8a7jqUO88+V/Wud6SPTUObDc5gWuoFr5YWb5X
Bwa1M7lIGeRXEWVwftEJVgzRz+WSa7FHIO3mhnku9xFA3gEd6ldGbAwcE0xI33l/So7u7MF
pK6n51U7fr2qugou2p6fZXSx6ZZwsAiRDcrHvurmFbOpaljtcHNTmwm1TwTo2l3d0ftM9wE
kmUdCo3D8KpWDXLzXkl7GI7ppisqdsjgH8RzWMtrs+jT5oq2xdjdS30NW4zH1zzTbSJFcSu
o2KctnpinXXiqDTZGS1gtAxGC20McVik5axNFTb0ZJasg1KJ2yIw43kdcVzU8F0dWu5YbO5
CeczI/lMMjPBHFTXXjHUXbMJhjOeqxCg+MvFMybX1mUJt2hQowB6dK6YQlHoejh6Uomz4cE
0eoy3d8HjCp9+cFeScdTWzo119l+LkcbJuS4DQt/s5Qc1zmnX174kB0LWr6WaC8KorHGY8H
ORx7VJbXl7D4/DXsYFxC+w7ejADAb8RWdSLWhw41yVSKa2Z7v8AYR/f/Wisz+0W/uiijlZw
6n50U5XxxikYYbrRnFeyeI1YfIOcilhcq4pA27OabyrZA49aTGnZ3NeNyy5FW4JDnA61jwy
kcZ4q9DJ81YTTselSqXNuJ8d60rWbBBz3rGjYFBjrVmGQgge9cUl0Z2Xe51UUu9Qe9SFz3r
LtpjgCr+7K1ySVhFqKQACr8My9MViCQjrVuJyehrOS0NYx01Opsphnmu00G/kimXy2KgHtX
ntkSe9dvoMZIUk8E1mRNdD3jw3fPd2yByeldS6gwMD6Vx/hFALVPpXa7QUxXs4dt0tTwKyt
UdjzPXx5Uxz3zWFBGbomAZ5roPFYxMcVj+G8Sa7DGeQc/jxXhyV5WPag/c5ifQtJNtqLGTB
xXommsAxHtXK3BW11CTtzWxpE5lnG05GOa3oPlmrHPiU5Qujps8cmuZ8RyYhb6V0rA4P0rl
vEoxbsfbNeti1enc8zDfxEeLaxLuupKzYCSwJq9qYzcP8AWqkQG8V86e8X1ztyDis29Ztpx
Whn5ODWXft8p5oRUdzm7mMySEZq9ZqsMOCoFRYUyEmiaYRxHBzWj7Gxi+JLkeV5cffrzXAT
2xkdN/ILD+ddXqsjS3OOoFYuoIFgXAxyK7aPutCtdow54g0swHADEfhWPqdmdO1UQnoVVxj
3FaolKtKCe5pnjKSE31i8Z+c267hivXTdzinFOMpdmjX8N3BJAJ716Lps25Qc15Fol15brz
1r0XSrxTCvPJNeRiYO9zeErpHawyirBcbayrWZWAOc1cLgg4rz7GtkyVnD8VnXluJFNWY2O
akkXch45o2FscVdWkrGW2UkJJwwzjIrqfCfhnWtHmvZbu1NrbarHGI5M53RxnP88Vm6lbsY
yVHNa3hDUDb6Prh1DUbi4ENt+6ilfcsQzyVHau+jO8WjWn/Ei30I9d1OPXPCt6Y42ie0vTb
SK/qB1+hrye8utLlS2WO4mhlsZtsjeXkBj6e1ek+I7QweEodStziWWMRzKT99zyG+vauAuN
JXR7spf2jSm8hEzMDja3pg8Zr06NknYyxqqyd3sYot4bSwmAeRjbXyvnbglWPP1FLdwyRaf
qcaoSWuBhh2Dc4q7dvEYLyC3YyM8G/zCD1Haq0GqfaZbCxYhTcwiZxjjI6fyrfc8WajF2bF
iQR6hJKImIsbLaD/ALRH/wBepbc+W+mWzYwqNO4PT1/pVRdSL6dcu8TCW6uxFtB6getOu5x
DdalMUP7i3SFPTJ4NRY52d94Gih/sXXdUusSDllA5IwM5HvWhql9Bq0Gm34yyvApcHr9Kyf
AcjQ6JqVpMQ5TyF2+u7k1o63bCzaRkwscgLIoHCj0rkl8Wp61JyeHVtrkMuvaal1G9polvA
kWRsHO/3J9aZJ4mjESxxaZCpXOXLHJBrmg245PUmmt8zDmutU1uz6GNJOK0Nwa3NJe2yiNB
5sgQDPAzUl3qkkd7NGI0G19qE85A71zMzkajpq8grIZM+wFWrqYGUuxz1Y1HJqeFWwftqsm
tLHqHha++2aLazNJ88FxK/XP3uP5VUsb6STx9dae5X7NK7MSRyDisnwyLuD4cwX2nRCbULi
7O1W6MoPI/Komv7ceMY7yCTMU0pwehzjkfnWMoXbNHeMIw7HoF9d6Jb28ltcswimi2PngFu
4GPauZjh8BQuq2YgEp4AZ2OT+NY3jHUWGgySQt+8SRTx6Zrzm+v7iPU/LEg271K9vSlCjdX
TsbTxDpTStuesX9mizfukRUHQLXLHVLmPX7qzwGgiKKOOcmteO5kwGkYkn1rnZV8zxE4B2m
STfn1wK2iuVanu4tOlRU7noXhWaOPxBBNPzGhI+U9G6Cr2rXUdj8Qpbmd/LiRl3kjp8tcl4
Yg1Jra4TT2DXsxZoFbnJY/4ZrY1onV/EErJG6sUUMnfcq4P8qwmryPnq+J9tytdT2P+29N/
wCftfyNFcZ9mvP+fSX/AL4NFXyM5vaI+OZAN3HpTKkfAz6mo69E8iW4VIGG0Lio6UcGgkVW
KmrkMnPBqjU8DDcBUvY2pOzN+1bK9a1oYNwBrHs+xrobPBABrgqux68XoXLe3YYq+sTEcil
twCOlXAuegrz5TN4rS5mt8r4NXbbk1Wu1CvkdamtXxila6uVc6SyAwOK7nQ8DYvuMV59ZzD
I5rtNGuQHjJboRWVjKTue+eFcC2QDqRXZDHl++K8/8K3QEcWea7t5kW33k9q9TDVIqm0zws
RFqZ5r4rfNyy96zfCkTHxFbHrz/AENS+I5vNvnIOat+CoDJraSAcIM14696p8z1W+Wl8h/i
iUwau6dM81r+EpRKNxPTisXx6pj11Sp4KCrXgyYAlSerCtIaVreZD96j8j0dl49BXJ+KUP2
ST6V2YUFR6VzfieHNm5PpXtYrWkzy8P8AxUeCamp+0NiqKEhq29ShHnNWMQqPknivnD3R7y
YXis26bcDk5q1Mw7VQnbOaENblJwMZrJvXKgjOBWtJkIcVh3h+VsmtE9TYxpoy0xJYketY+
o/LIi46npWtI+CcHmsm9JadMcncK7qau0VZmP5QEU7Px8xxVfxjbFZ7KZe9upqxNuNvOR0D
E1d8RIl3BYsoIzaLjNenF2dzilFSo1b7po5HTbjZMoru9LuwAoBrzuMGC8VG65rq9OnIZaz
xEUzLDzvGx6PZXR2dcVrRzkrya5OyuRsHNbEVzlcCvHlGzO1O5tRSfNgHvWnBHvGB1Nc7BO
dwrrdHUS4z3NZSQbGde2RERLLXFXsj2pnSMkLMNjDpxXsF/pjm2Z1AwAe1eXa1a5DtjBqqb
swU7O4/W75L3wLJCjZbzFx7Vg+JtOkin04/b5JLd7RMq/J5HJzVZLkpZyWUxOGcFaq6vqsM
8Z8qVmFrGscm8EYP+Fe1Q1SNq+JhKm+bcyL2M2UMEkEuxWm8je3fPrT47aGW6t23xN9gQwI
YxwwPfPeoHEl3HJayyjy43S4QYqe1tpT50kAwsrhl9AveunofOzlzSuRyaWPMtJ7q/Ro9zS
vEoAYMOh9+lVYNOvL3QzdRxtLDLd5klQ5TAPQmvob4b+F/D0nhC3uNV0u3v7rVb1ov3i8iC
NfmGe2c121vY+Grbw/e6fp3hXTYLaa6EMSBeFAOMj3rmlXS0Oz6opWsfO3gmdLjVdcaFcrb
uJMDsg+X866LxW+4Wu0gh4yRXpni620m1+2f2JotnpZWP7Put4wvmOR1bHvXkl5LMbSxtrz
m7tF2S+5rPmUpcyOjllQoezfcy/Euk2Ph7SLa+t9VF/5zJvAXaIyw6Z7kVlPtjP3t3fNfQ9
i2iy6Vp8F/4dsbwQMjkSxgiRSOh/Oq9zp/hP8A0+ebwvZt5d2FJCkYVuFXA7VpHEJKzR7NK
skry2sfPWqTWaCGdJXDK6xoCv3s9fpTtTkiRZ1UONuEyR1J9DXvL+G/DiyyI2i2kZs5lict
Hn5m+7ivJvG2hS6f4uls2f8AcGXzVXtsx0/OtIVIyZy1K8I80+503g+Vl8NaXDGBshmkcj0
4rGuRaQ+ILuPygu2UugUcAmk8Jaqlr4Wk1G53R2qvhTjOMtg/rVfW5JIPE9xCUKk4bP1FKS
1sjO8XyruOuruxnmkspEeRyMFAuRSWaaPsvJrzSRITbMsZdOUbHB/CstRs1iWbcfMdFI/rW
tzJYTKeWdCP0p2srI6qcY1IuT6aGBbXV/Z6XpUzXJl3QyzSh+S+M7RUrPJLfpebdkgtNxVe
m5u1Vp43ksIIXJwoFuuOOM9KvRp/pok6szKn4ClU30PLrYmf8Nu6O68Ao6eKkifg28YZVPr
jrWhrAX/hP7k48sOedvHJXk/jWJompR2S3+rurstugb5DhjyBV/X7tZfE013bvuV0Rgw91G
a53pIyg4qlFeZ6Pmb/AJ+5v++zRWf5sn/PVqK2uzC58YSD161FVqZQJKhKjGa7zikiOiiig
gKN20gj1pcUwg8YFAN21OksCSoroLXPFYGljdFG3Ukc109tH8g4rzK71se5T1ijWtDkAZrX
WHbHurBiLxuMA4rrtG8q5j2vj5fXvXnVFY6lojkdRYrN7Uy1mJNbvjvR10eW2KMG85d3Hau
VtHOQQa3irwuYc12dNaTHcK6/SXJZTnvXEWhwwOea67S5NuD1Nc89APa/Dt+Io4/mxj1rrr
rX4/sbKCDxivINNvmEYANbaztKo5/KsfaPoRKlF6stXUpuJmYnkmu28D2ZjaWY+1cZYWk9z
dKqISCR2r1fS9POn6bk43EZOKujFylzGOJmlC3VnEePFEmqBx1UBag8LP5UsQzyXFN8UzGa
8kJ/vcVT0a4WGeIlsAHNRJ++2aRj+75fI9phIeHJ4rlvFtysdrsDDOKgk8VQWtm2WBfHArz
LX/FNxdzPufAOcD2rvr4tOCgtziw+Fkp80jK1OVTI2DWDI4J6iq97qBZj81ZjXpJPNeZY9T
lZpPJx1yaoy8twaiFwSCQc1GZCeTxVKLZcY23EnYbcA1i3mSDmtQkkYNZ94hC8ck1olYtGB
KgQk9qzMA3oJ5A5rTu3C5GKxi5a6I6cGuyktS4u8tSrhTDPkZBJNXNYG19PXGB9mXis5nH2
VtvX1rT1rHm6fk/8uq9K79bnHp7Cq/NHEalEYr9ZQOM1sacRLGrKeRTNRhSWH5eoFZmnTyw
3IUdM9DWkkpRPPoStKx3NlIwwM4regk+TrXO2LxzICD8w7e9bMAYJjmvIqHrwNa3kJYcd67
Tw9NidFc4FcJbbtwJzXU6WTlcE5rlmElfY9oWyhl0ljGd+5O9eQa/pzRPIrjua9j0ds6LCp
GTtxXJ+LtPVot4TnOSaa0VzE+fNXtvLlBAOc1jyoskUwx/rUIPucV2uvWw+dcYIriGbZCoP
VJdp9wa9PDS6HHil7qYyyhMltCrH5ggQmu4/4R2TSvDN3cpdpOQyJtUY4Izn+lcfYxtDfQj
+HzR/OvWYbdbjwxcB3jAlSR8E/OdgzwK6Zyszloq+5u+DdZ06w0y2sJdRt3mgtDNbxKDuMr
53D6jAroZNY0fw/daBpevXIsQytKzygkFiMgeuc1494K1e0i15YJQsMlyFjW4fCiEZyTk9O
BXZfFO/sNQtXvYNRhupopoo12OGZlxksPauf2fNKx6sZ2g3c0/EGraZfWljBZzNM91fM8hH
QBeRn1rivGUIOoW9zGgV5kIcj+LHTNYPgqQaiL28WeTyrR2fLt9w1v8AjC5S7s9LurZgVlj
LZHrRyWlyo1rNOhq7s34fFWjCJIfNlJ+zohwnRxVibxTo13FdRxyTN5/lknZja6HmvLoPDe
sXs+1Q0St83mk8KMZqBdE1ORPMjWYxk8MGwD71o6Mbbl8vupXPX7jxXprrfl1mVrqeKYEKD
t2f/qrhfHeu2Gra3LqdoHCmIJiQYIbpiueGi6m6rtMrBjhTvOCam1zQX0+bTtPaXfJdOrvu
/gwMkU4wjF7nLiaS9kzt/D1haxeD9EspIFliMjpKrDIIHP8AM1yviFPs2sSxEmfy2CKRwcH
p19K7bwTMmoeGreRsBBI2M9iTXGeNmeLxbeWojwzIzL2wQBQpXkKp7uHhNb6GHK6HW7UjIj
+eI8fxdq6K3hEcTOx4UEmsNTkiZsMuYp/wPBre0cB9Mv0lJYwtIuc57Z/rVTfVDwuLfI4Pz
OQhYy6dpMx48yaaYn2BOK0goURyDrtLD2qkiCHToYhz5alF/E1pook8/P8ACqRjHam3exxV
FaWp0ngpGn8RRWMsIaylizKW5yw524q9f2KWHjKTTo3LxkhlHopGQPwqh4MmW31ya9l+WGA
HcScAr0J+orX12WE+PmuoyfK8uNg2Oo28Vzy3udDUfYpnZfZG/wBr86KufaB/cFFb3OG6Pi
mfl6ql8rxU0rHee+ar13mUncKUUlGcUGZI68cdqjqfggg1FtOelK42r6nS6Km6CPHpXY2Uf
T0rltDh2wJ9K7KxhJHNeRiZanvUV7qL6WgkQEYq1bw3Fod0Z468VatYvkFbtjppu5FjA4Nc
PM3uaTehyHiS5udTt4vtDljH0J9K5mCIqwAruvEunf2fem2zkFc1z8Vuuc4rWM1y2It1HWk
ZyM11emxMQMVlWcALjIrrtJhUOMjiueowsdHo1i0zIuPvHFen6T4MSeNXeQjIziua8N28LE
E9R0r1rRmXy1T0qqEFOVmc+IqShC8RNL8N2mn4ZFLN71rXMRMBA9O1WhimyDKGveVCEYOMU
eJKpKTvI8d8QW8pvZCEJ59K5545YRuGRXs1zoa3E7NkYJz0rNuvBcM6kGQLn2rxZYSp0R68
cVTsrs8Vu7yUZ3Ox/Guavrh5GJ54r1zW/BUVpkmYMfYVw17oCRM2WH0rllFxdmdUJKXvI4S
Usx6GotreldLNpqxkgD86pSWyjtSTsbKSMpFKqc9Ka57CrksajgHrVV48Nya0i7ljApwO9V
7iPcpx2q8gBA4+tQ3QCrVAcpfREKykj61zZDC9YZzwcflXUXwwW5yK5mKMfbSfnbcSMA4xX
bR1Kpq9RJmTvKwSAnmtbXXxcadg5zarWFIm6aSPOBk9a6jxRbpHNpXzIHFkmQtehdXRyqNq
FZea/NnPqocvu9KrPZCIW869JC36GnicK52/jWg0Rm0yyuVibYrMHYngc0NNK5wUI3kWbCO
RMOAcV1enHziqsu0niqWnQLJboRjFb1vAigdiK8mrK7sestjQl01raNWLBs+laulqAy+tZy
zFgEckgdM1q6enzA5rlmKR6/4cP2i1jTuBimeLLFo7BnYU3wW++7ij65ro/HVqP7CmcdQK0
jDmg5HHKpaaj3PmfXrc+Y5rzPVvNiW5EYGSoZeO4r1nWk3Ox9sV5rq0YEm4etb0HaSKqx54
NGVa3Uy6nCJk+XyhIB6mvYbSOC40hb6eMKLdACB0G8c145bSBpRNIQGDbPoK9l0i2uDoa2q
ttk1KEGEHpgHk131XomceFinzX6HOatodlYtbp9mVyDmRTkh1PrXnlxceXreouiqYrSHy1U
dB2AFew+MQLjUIZIgoRrYRhkPLOBzxXis8bCC9XaweW6EZz97A6/rWtJuSuzrxijGjFpbtn
ceA28rQrzTyeJQhkwO7/wD1q19Z086YYdMZ3aKBcQlu61geE7wQ61chmIgSZA2Bn7q4BNdV
4yZpZ7FwxwFYA/rWE7qYRipYSM10OWbxlq2n6lFZRmF7e5VoWDLyGA4xT9M8QxKLYXFvcLc
zQFSikGNQDyfYmuO1Mu+pTpGu6S2nRlHfnqa3NNmaXWrhbqFTGkqqCOqjHOPrXQ4rc5FXfN
qdNZ6pBbWCWMcM7hJxIjORwM520/xXqUl1rS6wYWjjjjPkowwQuKRo0bRbS8hsXMs0skZRe
eFP3sdhVz4iJHDY6HDAATcWcbEsecZ5qLJSOytUjKk2uxueG9Ha5+FelaWJTDNeSmQSr95G
Dbhz6VyvjGWa58RRXd1H5Vwr+VOPqMZHsa7bwzMRo2nsCQsW9lHpniuC8d3DP4nu1LDJiEq
j+8Vwayj8TKxUU8NGS8jNijxbJb8ZWKSLJ9VORXQeG7e+vp7z7O6CN7czyK54PHNYUdwhbe
CABIkn4OvNW7W5u9PKfZ5CrtBImR6elW7pHkUaipzu9jKKs1jZGThpLk7gP7q1o2b9C/3ZH
Zz64HSq9y0UkMW0MotonckjqxqSFT5HTDLCqfQnrSkzfnUnc6fw/bWuoWf9kzqxa9YDzE4M
YPJp1+s9vrj2V2pWWICPk9QOFP4jFJ4OaMeIU3EiOA7QR/ex3q74qUt4zlZzyI4+fwrLrZn
S4L2Skdrib0oq1vH94UV02OG58XS9euOahPWpm5Y59ahPWu0wYlB7UUUCJ6fEheQACoUJJw
a1dOh3SgkVnOVkdNGPNodPpEOIkFddZIRXPabGRgV1NmvAyK8StK7PYg+VWNi0U5HFdnoUe
xy2MACuXsos7a7WxhAhBXriuOUrEs4zxl+91ct6IK5ZEw1dT4mH/EwkB5OK5kcMKpO6Noqy
NK1xvHrXXaYMBRiuPtOXB7V2WkDe6g1ExSR3ehJcF1dB8nrXotjdtBGCX2nFYXhrTTJp6Ff
zpviCR9NhYnr2HSqinFcxzS5ZPkZ3Fnqkkku0OCPrWld3Jt7Z5GYDAzXiOn+LXtrxDJwAfW
rvi34jxybYLYLtK4Y5rqhiWou+5xzwjc1bY7a58V3UcpEZi29qSPxHqM3O5cfSvIrPWJLyZ
Pmxk9M16z4e037ZYCRs8cdayhUqzdkzedOlTV2irqd680DPM2T9K4TUZ1JYniu48RwLZrJE
DnHrXl2rXW0tg9Kxne+pvCzS5Sjd3CBzk1lzXCMeKoXd8d5y1Z/2vc/JzUqDZtGPU0JDk0w
gHrSI24CpHULjFCdtC79CPhRmqV5JhDkVbkJC1k30hKmtN0MxL5gd230rC0yT/idxhoFmCy
BirHCsO4PtWneTbc5qnoa+bqpkJBQdeK76CEm1JND9X0a31HUb260a0is4h84hjYsp9cZ5r
L8TLFBdac0aFC9sCwJJrt7NZbWa7eZotsrHyVjGNi4xg+9cH4qZFvrSJGLCKIqC3JPPeu2G
+oVXGNCooq17fmYIlXzWGcZ6VuwR266EjbnLs7bwBkL6VzRUB93etzTtV+z6dJbzwefG3IA
OCPxrWSfQ8nDzjCbc9jpvD94skKIeuK6hDleteb6NdbLtcfKPSu4t7ncgya8etG0j0o1E0j
WRiXAzW/YPwormIpvmHNbdlNhlNcslcqUlseueBZtmqRgnjNdz40cP4en7kr/SvM/B1wRqk
Jz2Nek+JVNx4enC8kIT+ldtBXpTR5OIdqsWfN+p/MX/ABrznWV+Y4HINei6nuV3U8Edq891
Ubi/rmsaW56HQ5pRvJTGPmzmvavDmvWckfhhpF8sWoZHY9gRgV4mV/eOAcEqcV2OnyeRojX
G7DwwhlB6Zr1LKSSMcNC9Ro6m9vYLq006KGQlodUfc7jOUJ4GfTpXmeooRr0syqAsc0khTs
Tk812pzFdG3x+7WFbkMPX6Vwt3dJOl3dKcP5jRgegJrSEeVWRvma5aMY+Z1HgoLbaNrN/Ov
mecC2AcZABNbV5cxajoekXIJDNGWYE52+1ZPhHLWNzaAgyBoo1THUHk1v8AiC0FpeI8YVIZ
xkIoxtxXPPV2OaHN9UTjt1POryIQeLXk+9HPBkfVas2t/G+o2kSJj7VC0rEeo7VHqEscd80
zcmM+X9N1T6W1pa60JWw/2NWtkUjruHX8K6G1a55nXQ6KxN3PZRX8AcQNJ5O7OMN0xVrxjc
yW9xa6XqMXlS2UIBDdR3HNV7K9sbXTotPDSeTC+8AHJY5zmtH4gyabqOpQayzhX1G0SNo9w
IViMD8azv7yuenNydJ3XQg8OXWtn4fWl/EDLdM3yIR9+MNzx64rK8XyRya5Y3SN+5ncoSfR
lxg/jXbeGf3Ok6JAhDLa7wc8dOBXE+PvKgvpYYI9qwstwi57g5NKK99o6cVG2FjJbaGPE0j
2KRqMO1u0WfdG4/E1px6g0N3NDMm5QUC56AEdqy4Di/Tyxu8q8BH+7ImasW9/50kaXcJyVd
2P+4ato8EuzvBcRA24wJXEeMdcGmxMXyygjzbgqAfRRUhSBbdbqKQYjUzYHuOKpwziOOJif
mitjIR7sahIuLOi0I3kWiajc6eFa+b/AFKsMhmJH9M1d1m+N/qP2tcF2hRSPcDB/WovB+Dr
dtZiQqYxvZR6gZGam12KC18R3CQRiNSFcgdMnrWbtzHoyh/sykjut8//ADzb8qKu5X0Wiug
8y58ZO+GPH41FTn602uwT3ClHUUlOT71AixGuWFb+mwksCOlY9sm4j611Omw4xXLXaSPQw8
dTotPiArpLOLJFY1jFwBXS2agYAFeJUep6fLobdlHj8K7DR8OrA+lcvaL8o4resHaEN7iuQ
hqxyPiwbdYlwMjtXKZ5zXVeIG8+7Z+9c2YepreOxstie1YbutdlocgDqc8ZFcbbJhsY5zXW
6OMOo7ZFTMUj6R8DokujqxHPSsD4k2e1Y5QeAOgrc+H7j+wQc5INV/iGm7Sww5rvaX1VM8i
LaxNj561XUU0/JKl3zjavWuYn1ue9kWM2pRQeprtPIie+llljDnoNwrKubIPMxVAPoK86Mk
uh6sWrmr4ZYTahChHTtX09o0CW2kwKgwCoJr518Gaa8usRDacHivo1c22mhc/cTH6V6OBVm
5djzcdLRJHBeObpRdSr34rxjWrnO9Twc13XjLUGa/ck5z715RqtyXkf5u9cM3zSbO2irJJm
Rdz/ADnnmoIZCXqGUsX5OasWkZJzVHSbVqcquasydjUFspGOKnmB6AVh1Ja6laR8r6Vi30g
AI61qXBAWsK8PJwa2jqhLcwNSkIBNUtPu/JdGZpU6tuC/Ln0JqTUnIVuc1SguS2n+UDnBzj
NenRQRfvXNq/1RRZyMjgtsPQ9OK4vVLiaR7UzKoPlDoc5+tQT3O9JYnYhkzglvvc8cVBfSb
nhzxhAMV6CSOCrV5k0JLISV2jtzVuxdGnRZBlOciswyZI6YxU1o5M6iqt2OFmgs6w3+xDwp
4rtrGfdCmDzivNnkJmMwPVsV12nXhESDPauHEwvqd+HndWOwik+YVt2c3IFclBcBiOa27Wb
kYNeY0dTdz1fwjcr/AGnABXsV0d2myA90rwHwdcH+1ogW7j+de9zfNZsB3Wu7Cq0ZHl4zSc
WfOfiKFotVuODy2RXnmpRkFya9k8b2YjuzLj2ryjVY/kJrjjoz0ou6OJkiPmcda6m0w+n2U
JTh12kDnJ681zs7hJ9xHFdFp5QaXFO+DtBcZ4216lLYeG92rL+upY85mKzEncB9kfjqOwrk
Lmw+zzXUbOQzXG5VPoDXTRZaGHcSpM4nIY5xWFNY3dzqd28MU0qF22sATwa2WgsxfNTUF3O
u8JaRqtjfy6ldQqkUh86Ebslkxit/xfKpt9PuV5SQMRTbK8ura3twLQ3BSBIgC20jA5rP8Q
yTfYrGGWPbh2dVBztz2rllrK4ThGnQcYbHJ6rpLwzRCWRZDfj7SNh+6q9j71b0LT9PuvFKR
3sjJHchpl29cAVU1mymE9mZG2rLEXQqc55xik0nT7v/AISWzeFZJNkT7lycr7CtpNcp5bj+
9il1OlutMgj0G3v4IiZZJCjBjjAzWPqNjEYYIt5GGEp9gKvX1perZR5Z/s/m5OScZNZl3ay
vGcTNymB9apOyOnFOUWoN6Ha+H9RtLDQjfXzPFbxyCMSYyCWOK5nx7GP+EvWJ87J43j491z
W/oGD4Ws9Ju180B281f7y9v1rmPE6XP2iEXU3mXFpIPLc90PHP0FZRdp3Z34u6wiS20Miwm
ljtZL0R8vZIW9AynGfritHz4JJrgTDa0e2NHP8Atj/Glt9lvsspUJhe5MZYDI2EZ4qRUsr2
4UPKfMuTu2jjAiPX9K0bPnkOlsEe1khjnAxEIjj+Ig9BVMp5lxPjkPKsKj2XtV5YGiuRNFP
iI3TPsPdSOtZ1nI0T2yyht4E1w2RjPUVKVioq6Ow8MmCy0zxB4kuThLd1VGXr6Yq14pCvrD
TxNuEkETcf7tP8Ewo+hnTp0DxzyI0sbDO4dTTdYsjZa3LaSvvjUDyz6J2H4Vz3949KV/qq7
HYea/vRWh9ij/57N+VFdFzyrHxkx3HOKSiiu4YU+L79MqaFQWFSxxV2alknzg+9dbYAYXAr
nrCJiRxxXS2yFMda86vJbHr4daHS2ZGFIroLQdDXJ20pU4JrobK5AAya82aO466wxkZraZl
jhY+1czZ3SAgitOa63QEA9q5WrENa3Oc1B90rEHvWYVzyKu3RJZs1VHato7Fk1smXzgV1ek
RFipPrXNWy/PxwK6/SFAAHvWc9yZOyPafA115OmLEPUmtLxQovdPZGHAFc54SPyIgruLizE
8BUjqK6oNyp8p5dS0K3Oz56vrVlndVGBmqsGnyyON3SvY7zwhbSOX7n2qtb+EIvOC8jNc3s
5bWOv2kGr3I/AehBJfOkUfIMiu51i4EFi4LYypqzpWmx6daJGv3gOtcz48uDb2iMp68GvWj
F0MO31Z5jkq1ZLoeOeLLnzLsspyM15zdtlmJ9a7PWnMkhBPSuPuo/mOOa8xO57UY2MzaS3S
tO0hPFRR25Y85rYtrfao4obsiyaGIBR606UYHNWAuwe9VLh8KRWO5LV2Zd2RtJ7Vzt2/J5r
au5TgjPFc9eSgA810QWw1ojmtUYBW5rChds4jvViLHABGc1qarJlDnB5rCJPlPGFGN27OOa
9iitDza77GjBHayfaReSwzTquY2XjaawmaX+Io1Ss43lwuCRjiqrY38dRXXE4FLUnjEjcmJ
W9qtwgq4Y2TE+oas1Tg5qaOSQAAOw+hoaZXMti9dC3FmUFhLCc5yTmnWNyQFweBUJuJpE2t
KzAjoxzVO3kZJCp9azkuZWNKU+WWh2trcDAOa6CyuB8vNcNa3OMDPNb9ndfdwea86pTsekp
3PTPD96INSgbOAGH86+kIJ1m0xXUg5T+lfJen3hVlOeRyK920bxKqaDGm4F/LwfbippzcLp
nPiKXNZoyvGkizWkuMbgeK8d1HBDD0r0TXr8S5UnIOTXnepLt3EHOa5Y/EdMVZHGXkRebau
Ca2LRdvh90nfYhhKZ6/lWRfcTjBI55NWYJlNpDC1ySocjYR9wetenRdglUVF83U2gbbh1cT
L9nwGVsc1Np2oyBraCRSoZDnA54rCMUSo5S4Ro43AA6bver0f2tnkFu9uWjXcWzwB6Ct79z
m9vTm+ae50unajHJDCMZLseaXxNMkgscrgKGrF0GeO/gaGMolxEeIx/EPUVpaxKt1YWLlAJ
QzB1/ukVhNI6Zyg6L5NjLv8ASNZ1G3tns57cnG6PzXxhRzj2q3oVn4j0jV49VlFldyXAZvK
WbjaRgg+hp1rcW0NptlJzG4wmPvAnmny6gG1NVt7UfZluBibkEKRzTTT0FQpYWbUnPVET6m
k+iWunKkwntXbzWkIIYk8AfSsu6abEbKMkNzVid7lNSuQLCNYVZi0qtnJzxVGe7nAJEBYhc
4xWi3ueZXmpVZJHoPhpYyLZZlHnvbF3Pqd3+Fcv45gA1hsHBePYB+Ga67wmiS+E9I1Z4yJX
laORf7uexrl/iIhh1W3kzlRLGGHfB4/rWMWnUPZryvg0Za3Ea2sPmLmSKFZ/YnpTUtrT7dE
Ym2iBJN+OSC4yB+ZpxEEqtAq4dmNovPOKie0VUupbaUjzGiWPPIYqfm5rY+eI/LvLW3bL5x
bCPbjOG3f4VBd7zeXkhTZlI4Eyem7GavxvdRzuHUEG6bcRyMY4warSTpf3ViSuwu7SP7bQc
ZoGpNHY+BWlnu9TnjP7qzkVMH/d5xV7xdldYllHXyFYZ+nBqt8NAV8O3c7kma7mMrj0HQVa
8QwvJqrwyP1iCqx7AiuaXxnsSjbCJnpf9kn/AJ+pPyH+FFJ/ac3/AD7J/wB9H/CiurQ8U+H
aKKK7BhVuzTc/I4qqoy4rYsIRuJz1qJS0Lppt3R0WkQByvFdZFYgx5rB0eMrIg28V6FbWRa
EcdRXh15tSPcpKyOa8gocYrQtjtxV65sWUk7eKqxxFW5rByTRuattIRitMOzLg1lwADB9q0
UPy+9YyVgKdwpLE1UAOelackecmqbKVbiqTuBLbH5gK63SmA25POa46MlZK6TTJgCDxUTWp
E9j2fwaR8hJ716XGFaMZxXkXhG9EUaFiBjmvTtPuxMnUV3YSUVozyMXCW6L5t426ipY7eJS
CqD8qUMMZFPVunFeyqcFsjzbsJDtTpXknjzUDMfL/AIVPFerXsipauxOMDrXhHiu88yd8HI
DGvNzCdrQR6GChduRwGpvuck9axHTc1at84Zj65qmgBbBryVKx7a0HW1tnBPStRUCJkikto
1C80l3MEBwaHqwuRTSgAmse6uFGehourwhW5rAu7zOelaRiJKwXlwOcGubvbg8/NVm5uwAe
Rmuevbvg4NddKDYSdjPvXLucnmqK4AcMwBYcU+RzIxaqsq2ZUMZ5EfuCM16kFZWPKrvsNlQ
gAKwyOvNVm4Zjj6U2RYxysuQfUGoG2ngSgCuhHBqnqT4JwBUsatvxg4xVNcA8vTwPSQfias
HqX48kDgg+lNuYmjYPioFDbgRMpJ96s+TJKuDdRY9C1ZWsxJyT0FhnIxnFa9pclSMmsBkaC
TaxVsd1ORV+CToQKzqRujvhNs7iwuslSa7zTNYlW3Ean5cV5Zp054ya7HTrg4UZry6iaep3
R1R01zOZVyTWBeozBiBW9bQNcLj0qPVbLyLcMV68Vy9SjzXUB8xJFUGjuI4DOIy0fTIGcVr
6qoUkYqraXMtsAVtXuFP8KmvRpNK1zjxcOaG5loZnUTKDt6ZFRieaSQxxhsgcha7L/hJrPy
vL/wCEHhPqFLcn6VjX2qSzSFbHwstmxAyAjEj1rpTvujxVFLdv7inpuqT6fqMVzBFvnjORk
dfUVrX3i2a7n806XHD0yqMcZrNW7eEq76QBJ64bP8qsHULZ4iJNBZnPQoWFNxTB1nCPKpv7
hs2q3Ekm94PL/wBnPSrEWpXAiIGVVsZ96o/bI/L23cTxufVac2pwtbC3jJKL6ripsuhwSry
j3a9DUbVJ3JJwA3UAYqz/AGmreYfIA8wAADgDHeueiukONxq2JcqSqnHqKXLoQsek7Wf3HS
RaskaukLyRIxUrHu4BHerO+HXLhhqdynygMDJ3I6CuJjvf9IKseBWgt3bjBL4+oqVGzujo/
tNxVtbHTS6NazXCzxXcS4k8zAf7xoh8N3sJhmimYpbrLhTjB3/4Vy39rokuwMSKvxasQo/e
MARjqab5uo1mVHqjWhs7yONA0aPtj6Icln//AFVVv7Jo7OQx2reaFKoV/wBrrUP/AAkK27q
0coLDgZ6VsWuvWMlnm6ZWnz0BA4pOT6Ir+0cMvidje8Ab4ftsFwgjto2jijJGMnH+NX/Fuy
31/B6LCpNc5pviDSLK3vIr7eIpRuUqckEdOK0bzWdH1QwzyXUbfuhEfn6j3rB35r2PW/tXB
zw6hGdz0D7av/PnN/3waKv/AGpv+fyf8x/hRXTddji9vR7nw5RSgH8qeqY685rvNtx0SZI4
rd02HLLWbbRFmArqNKtSzL8tctWaijuoQ1On0ezLlCATXp+m2ebdB+Fcz4b01jCGI716Dp9
vsRUArwK0uZno2sZd3pmUOF/SuXmtjHKQQRXraaa0sedueK53WtFJQlYcMOc4rKLsXGRxUS
YGauxLyM96X7MynaVII9aesbggAdKcpXKuiTywQcCqksYH1q+gI61DKuX6VKdhXMvZh9xNa
NpKVZcVBIgznFSQjDAjtVt3RW6PQ9HvvLgQBu1dzpOvNCwwwx6ZryOyuSgC5xW5b6gVAwaI
Np6HO4pqzPdbbWbaWJSZFUkdK047qJl4YEV4hba2UwGY4FbyeJ4ljAErDivShjJxVmjglg0
3dM7LxRq8dtprqjjOO1eFazeeYzFjyTXQ65rxvIyu7K5rhL+YyZNcNao6s+ZnbQo8kUkZsz
7pSSadCoJ3Gq5BL5qZX8vIxWFjrNAyhExmsy7ut2cmmXF18tYtzcNg8irjHqBFe3WS1c9d3
GAxzVq5mJDc1g3Tux2jvXXThqS2Urq6ZyQKoyRzSKW2kj6V0Wk6I97NveMlBz0rV1DTUgt2
REA+ldHtFF2iZM87dChK5rMufv4rob+LZMQBWDdL83SvQpS5lc8+qilITgVHUrAFOetIq9y
OK6Djkncjp6DnPan7V9BRgDpTEosawIbIHFOAHXFLQBk4FA+ViqcEVet3NVFQd+TUsZ2SVE
ldGtPQ6OxchgK67TZOx7VxVlJ8y9K6zTHBb3ry6yPUpnrXgywGoyyKzfcAOPWrPi6xEMCRD
jDVH8OpgmqOmfvLiul8X2aTbnHICZ/GuRw05jNz/ecp8+azDslJ9DXNXmoXNiubWd4X/vIc
V2GupjIbO7Oea4bUVD4BzXVQCs2oaGefEGu7yf7Wusf79TDxTr6H5dWuCf8AezVVrbkFQag
Nu3UrXqJRa1PKvLoa3/CV68BkajJn3ANOTxr4kjbIvwfrGv8AhWN9nYvjBpTbEdvzo5Y9hq
U+50afETxQpG+W1kx08y1RqWT4ga5cRPFcJYlGGDttEU/mK5xYTzlaRbYMxzmlyx7GLbctz
btfF17bziVLWznKjAEsO4D8Kvnx5flfn0nTCPQQ7f5GuZFuFPSkktyF6UuSBR05+IEoj8o6
BpTL15iOc/XNVx41O4l/D2nuD2+cD+dc0trubpT5LZiMgYp8kQ0Orj8dWS9fBmmHjBJkkz/
OoT4vsWkZ/wCwYApORGJWCj2Fco0LqccmpFhOOlLkiRZvdL7js4fGmi+TJHJ4OtHkddodpn
+T3FXbbx9pVtbR27eG0coAN2VOfzFcAID2FLHE28nJpeyixqMV0R3q+MvCbzGS88L3cwZtz
LHcKg+nSrT+K/hzM28+ENTt1xykd6CP1FcD5J9KbPAfLY4wMUuVdCvZU1vFfcfa/mWX/T5/
3+X/AOJoqntoq+Um0ey+4+IguCfepI0aSQKoyTTau2UscIzsy+etXJ2RvFK+hu6PodxOwLA
L9TXoWjeFrh50SPDsf4V5rg9Ju7ye4EauwBPX0r0C31S90nY1tOyy/wB+vHxHNc9WlHS6PQ
bbT5dLtv3luYyO7cDNbOivdXV4UkttqqNwkXlW/GuCt9c1nUoCl1evJGf71aOg+LdT0zUWt
5YQ9lH0z1f/AArzXB7s6ND2+xtw0Y45xSahpKzxH6Vi+HvFdpqUilGWIk4MbEZr0mzt7e7t
w6MrhvSqhHm0MKk/Z6s8M1fRpbWcsUwvrWYtsPT8a9q8S+GvNt+I2YdRgd68uuLJ7W4eJ0K
lT3FTOLi7MIzjNXRhy25A4qq0ZzjFbs8YK8Ais6WMjtWZpcx5Y8NnFOSPHOKtugLAkDFSCM
Bc4FPfQtOyIkYrVtJyo61XIBHIphxt47GtYqxmXxekcZOaf9vbb15rILnPFIZDjORVAXZrx
2JyTVN5d3FQGX5u1MLjOc1ElfY0g+hKQoGT1qrNKQDzRLKdhrOllYg+1EY9TWwy4n+U81kz
zZGKsTucEVmytnORWsY3CxSuZeSMYo0rS59VvlhiUnPelSB7i4CKpbPpXpnhvSItPtxKBhm
HOa2lLlWhi97jrfR4tPsVjRcNjmua1WDllruryZAhyefauM1WRSSQ1Yx3uTuzzHWYdkxPFc
3cJkdcHFdhryAhmXnBrkpQea9ajscdZXM1o+f8aZ7VZl+5UD/ervRxXsNopQpIyKQcMM0xp
3Cnp0zTSQTwKAxAwBQK9iZfvCnOvfvUPmDuKkEqbMGghys7l2ymw4GeldbpdwFkBNcJHKFl
GDXSadcdBnmuGtC+p6NCpdHrvhbWGstTjmjx6Y9q9P1+bdoBvBn5gOvvXgulXRWRfWvZ9Ru
hN4AQg5PlrxXnWdmmXU0lFo8e8TspmyMVwd1gyV2WvOXf6cVw12zCU+1dVBBWdoDwq4GTSG
IN0qursRnNSpKQ3NegkebzAIwsnNS7EPORUn2WeYZijZv90Up0m/YDbE5/CobQc3cgZYx1x
UOxFycjFSvpd6HAMTk+lQxQ3F1MLW3iLyk7QvTJqjPllJ2jFsUeXnOakLxMuCRmoHs7i3kk
huI2jkjbaynsav6D4c1XxPrsGiaJCs9/cZEcbuFBx7npRp1M3zLSxEogwDkA0p8jHJqafQN
Zs9Yu9GlsZJb+0lME0cQ3hHHbI4om0DVYHaO6tWhdPvKSMj60rrqx69ii6Q7wd2ajfy93yk
Vft/DmrXzBLK0eds44IH86iTQNSmvJLKKEtcRgl0J5GOtP3e5XmVBIgzyD+NIrRFiQa0bnw
dr9rFHPPaBY5V3KRIDVceG9XWIzfZ/3Y5LbhTvHoJ37EkTRYycUTeU0RAI6Utroeq3m5bKJ
ZGVC7Dd0UdTQui30gVY3ind+FWOQEkntSVm9y1PufYOxfaik2S/88Jf++TRWl0Rc+HKtW67
sdKq9s1etB84z0pT2OiLuzqtECRMjH5eea7LUIA1osw6AZyK5TT7ZJbZtrAOBkZOK73TLVb
uPSoJ4jJBLxKQeAPc15FXe56sdjI0nUtl0sXUPwK2b9pIbNpoh05NVtf8ADcVtqby6Uxihj
bKAHJNTWupWogFpqMiq0nyjfxmsmk9i07GdpuqymQXEUrRyKeDnGK9v+HXjRvPWAXG6YDLx
Nk5H96vm3XdOn8P3KSrfrLHK5KqnYe9ep/CDSl1TXI9Xm1L7FBaMCwJwZgf4fcVE6XLaSFJ
qSakfX+nX1jqtiJYJllDcEA8g9+K5PxV4OjugLq1A3LncPWvF/itqmq+CPF+n+KfDkjWlnP
hGjjPDMOv5iuv8JftB6DrDDT/EltJot2FyrTfclHqK6nONWFprVdTzVRnSaqUnddind6BNC
jMRwPauau7aRR93iux8TfFnwXb+bHZPJqFzxiNUwpHqGrmzrOm67ard2gEJYZMROCp9K8uU
HFnoRbau0c+0ZDYbipVACkU65kUc55FUTP15pKLLb0JGAz7Gq7ELwDUbz5OM1A8208nNaiJ
SRmoXkXcearyznsearPOQcsadmIsNIoBNKrgjJNZjXGT1NPNxhOuDRY1px5mTzTAZAOKpPJ
wee9Qyz++ahaX3oszqjG+xHM/Uk1Tb94cLyTUkzOx2gZJrT0nTPOcSyHaAa1ijOq2jS8N6Q
ir9qmj57bhXUSXcUUeAQoFYVxrNtaILdG3yKMEVyGt6rduzNFMyRjsD1p8l2cru3c6TVNcR
A4WQFh2rjdR1aeWUFThT2rnrnUnLbSfm+tULjU5yy9MLziumFElysa97KZYSHBBIx+Nc3cx
SopbacDqas3OuXEpy0KDHtVGbU5JF2SHiuyFNrQ4alRblNyxzkVX5JxUjS7hjmoicDNda2O
SVh+FIK5/GmUm4etJvWmTF2H0qrvOM4qPePSnxuaBt3Y9owvBJNamn2FlcWytMjMxP96s6Q
5T3xWzpQxaR+tRLY1pKLlqhbvR4EiD2ybce9QWTMjlScYrfbOwjrxXOCQreuOlZS1R1SSi1
Y7DS5j5inPSvYrWY3PhAW4OSErw/R5M3KjPWvYdDl/4lojzxivOkrM0lqkzgPEsQhkCjjIO
a4G6Jz1r0jxeoN0AvpXnl0gDkVtR3Cp8OpHAkBaPzLkRqc7vlztqRo7bd8l3v9gtVtgOABU
kKbJcgV2HPFp6WOt0NSLUMSSSf0roET5ckdqxdBXdaFiejVu7sDjmuST1CcLbHIeIZJbe/j
ZGwrL+fNP0pLa41WCdGS2beu2Luxo8SrvuIM9QD/OsWOaS0vYLuLBeJgyg9MiumF7HXhsR7
CXM1dHQ64dJa5ujbXH2m7eZjKpXHlH0rX+Dccn/C4NNMI3HZJuOfujHJri2mMslxcuAJZ3L
tjpk16F8CIwfjFa7/AOO1lA+vFTN+6zjqVPa4jn80eo+KYng8aGW301rZA+6QKoHnepz3zX
mevskl5rE5+QvKoCntg9K9m13W9Bm8QXKz6nbJNA3lum/lSPWuHvfDnhrU5rt7rWzB9qk8x
NhU5FcFJ2d2dmMqRnDlieUXzlfCNyqXBik+1R4Ktg4wc1f8Exr9tupZW839wVLHr83Ga7S/
8B+Er61jtbLXvKt1O5rlmDgydgasR+EdC8PWrvpur/art41EkJYHOP4gByK6ZVIuNjy1Fp6
nDePZDJpNlbQTGNoiSTkjKgYrO1WCSTwtoaR3HltMMM7NgNx3rqtT8L3XiC2WFTHHODkPJI
FGzPPHerJ8DXN7dWljKobTrcALiZR27URqKMUDi2YvheyWwgvZri5tyWs5IQPMHLMuKwvCW
ht/wkOmJcXdvHGJVJKyAk4549a9Lt/BEelDUA0kUiz2rRQq7KxQnv161z+i/DyTTr2zu5b2
G4mRg0VrvUOSDyxGen0pKorMn2Um1Y+lfNT3opd7/wDPC3oo5zo9lI/PwoQwB4q/ZwSPKNo
yTwBUMkJNwQAa39LWO2QXDjJFddWVloVTimzfj0jfpAty5ilcZLjsa9A8GO8wh0+RgSg2s3
qfWvPU1hZAF3KK7HwDeq+ruxcfLjFeZK7Wp6KSR1mrxw2AklmUsq8Z9K4TVdNi1uQPBlFzw
SOhr1Ge5t3lnSYqwbsRmsC6htxKWiCj6cVKSWqGcHP4fvRbETxG8VByevFdD8N9RsLrVT4Y
vS9tdTH/AEYH5R9Kty332dGAINeXeJdSW21qLVLd2hvY2DpIp5XFWoufusmT5Vc9/wDHEN9
LbWGmarE0lvp7HAbnfnoa871iOwukG9VDoPkY9QK63SvizoPjTwpBb6vm31q2XYzYz5v+1x
WbcWnhjUJFiimmaVgSzdAPzrktKErMcJJo41UA6HOO9MfVbvSybu1f96nQE8GtSXTViZo4S
euACc5pk/hO4u9Omnu3+xxqMhpRjdVq19Sr23IbHx5c3WBdwBTjlk6V0Fnrtvfg+VkY65GK
84ggSOT7MCJCD95eldJYx/Z3BB474qpxj0LTT2Ou83POajeQHvyKy21exjlWBriMSngJuGa
fJcjswIqFG25LViSabqM1RklP96oprgZ6/rVNpxnrVqJiyx5pyTupGmJHWs9rkKetMSYvJj
NDiddFdC+rO5yOlWEjJ4POamsrXdHknPFRahcJapt3ANWald2R7CoezhzyJFhRG8xuSOgok
1aOCFvNJRMYwvWsZNSL5j34J7k8CozE0zBZJRt6k5reKsedKHtNSXT7a4upTPLNthYnAbk1
leIriOwuns4WOzAIyealGuNbTfZ4VVlBwDmsTVpWvb9rmTbuxjA6V0wSvZnLUg4uyM9m3yC
Q+lVpW5JqSRwmckfnVOaZDn5h+dditbQ4ardxJDuBJNVX+9QZQRjcPzpm5f7w/OtNjgnK4h
cA4xTCzMMCnnYerCnKqleop3MrMhKkDkUlSS7BzuH51EHU/wAQ/Omg2FqRDgZqPK/3h+dPj
ZeRuH50xFk8rWzpx226CsQOuByPzrTsru2jREkkAJ4qJbGtLSV2dGhyuT6VgX8AivVcfxV0
MCIw+9+tZ+tw7EjcdPWsk7ux3yV437FrQoybgMOxr1nRnC2+1jjAry7wqvmyA984r0e3JSP
gGvNrP3jVLRHP67iedieSCa4i+gxL0rvNRjwWPeuLvgRMcjinSbbKqRTiZgiGelSrASwxU6
REjHarUMO3JJ5rscmckIam5oa7bFhjnfWwqHdn1qlodu0mmyTLyVcjH5VqxEbdx4GK529TS
smlqcr4jt91zHj+5/WsCWDCitu91AXt1nYu1SVUjuM1G1orLkDmt43scMpc2iMbyhgV6j8B
4gfi9bFowSltIVPp0rgTbAMMdq9M+CEYT4tW75/5dZP6UVGuRk0r+1j6mL4yS9uPGHimVoY
fs6XjopVQC3Pf1q5eeFb+a50PAtolSw35mnVAST25q5q3gvXbvxZ4iuo5LRILm/dlLS/MBn
uK1NT8K2epT2DXWsIFtLX7MFjGcn1rmlUUbGjpzlJpI4u+0C503wK0TPbTNPqK4MEodQcdC
w4zW14d0LUF1u+vb2OBHt4drBXBZhxjpWgfB9gfDi6Bca3+6+1i6Yx7VZiBgDnpV/SPDdtp
Wp6hqEGoGX7WvliNgBtXPr3NZuopLcfI7pnI+MDuu4oToYvv3WVcOVZfarvirT49K8D+HG/
spr1pk3NCspXyeMk5HWpPFGgXes+JrGGCRIbaRFjeZnGY+eTjvU+uSQS22n6Tc+XejSCUic
Z2OQMbiO/0rRSSSHGlOcm0c54etdOOmarf6naT6OjQCO1hZmf7QT1Kk9KyDHFbbhpMElmzL
tMrMWk98HsD7VtzB7iTfKenAA6D2A7VXaJEI4zyKFK8tDq9jyR13Pbf7X0z/nyl/If40VlZ
X/nmaK6uZnHbzPlqA8GVhyR3rrfBmt2GhawuoahpMeqwqjKIJMbcn+Ln0rkRlEC9qu2rLkI
f4uKKsVONmddL3ZKR7A/xV8NKCy/Dqxf/AHdv/wATW34f+JOi3kbSx+BbfT+cAgjLe/Sud+
H94fD2myrJpVvdtK29XnXdtqHVbwT6ncahOI4ieiRLhfwFebKEdor8Wekqk27/AKI7mf4l6
TFcMp8MwufUsP8ACmD4l6RJx/wi1vz6sP8ACvHJWvLy5aWOJtvpitPTIpxeIXQgBWP/AI6a
Xsoi9rPv+CPVW8daMV3f8Ilat9SP8KwtX+Inhy1hM0nw8sbnHYhef/Ha8R8Fa1rF94rhtbr
UrieFkkzG7kg/KccV3d7bmaJg/PFaTw6pySZlRxLrRbWnyReT41+GraTMPwzsI29VZQf/AE
Gr0Xx20d4nMXgG3DjnaJV5/wDHa8e1rS2tpS6g4PasKOSWGXcvBHrXYsNSkrpfizkniq1OV
m9PRH1B4b+KOk61puo6tP4Lt7GGxTfu3Kxcjt0rmLv9onSbtfKn8BpcxjoJZgR+W2vFtR1z
Vre4WC11Ce3haFMxRuQpyOeK6W70vS7K9eyute1gzR7Q7R2yFckA8Hd05qFhKUXeS39TP65
XnpB7eSO4X48+HYvufDW0X6SL/wDE1Kv7QGh9vh1bAZ/56r/8TXAJp+kPIq/8JBq43ED/AI
9k/wDiqxpZr/S/Gk2h/aBewrc/ZSs6AiQFsdOx+lWsNQlol+LE8ViI2ba+5Hq7fG7w3NMJ3
+Gli0ueHLLn/wBBqx/wvfRc8fDq2J/66L/8TVvw38HvEGg6idQ8S+Bob/S2QhopLkLJGv8A
eUA5LY7VW8TfB/TLq1/4SHwZqbXOmHl4NpMkftjrkdway9lQ7fizrVau/tfgjU0z4taHqSO
x8A2sW3rllOf/AB2tU+PtFCbz4Hs8epK//E15Nd2V34Pu4LO8tnjkj2ylJh95Tzn8q5Y61q
WneNha3eoXE9l9oA8uRzho26foRULCRm20XPFyp8vNrc9yl+Jvh1H2t4Gsj9Sv+FXLD4gaF
eOBF4Fsx7qVP9K8Dn+0m6lt5s7o2KkHrwcU7XtWvNGstP0/T7uW1mZTczNGxVvm4UZ9MDP4
0LCReiOv65GlH2tRXR9IDxxpe8xjwnbptHqB/SsW/wDiRoUUxSTwPZzEdyV/+Jryzw54omu
vBu68laa7tJjG0rHLMrcrk/mPwqW5nhlH9pxsrwRI00gY4OFB4/PFYxwtpOLR21sXTnQVWl
pfoej2fxL0G4aSNfAVlHj1K8/+O0yX4paGkxgfwDacdcsv+FeHeGdX1Ga/ury7vppIbeIts
ZsqXY7VGPx/SuuV7XUAkxbDgc9s1rUw0YO36s5cFXlXR6MvxE8OYDnwBY/kv/xNRT/Erw3E
Mt8P7E/98/8AxNcWyRLbnowHQ1iag3y8VMKMG/8Ags7q6cFod5N8WfC6Ek/Dawb6lP8A4mq
z/F/wqDj/AIVjp35p/wDE15ZMGJPFV3hLHIXNdMcPTtr+bPHqVanT8j1g/GDwmBk/C/TT+K
f/ABNJ/wALh8Jdvhdp35p/8TXlkOnTTnCxHFaUWhSDG5OKqVGgl/wWKEcTPX9EejRfFvwtI
cf8Ku07/wAc/wDialb4seFU6/DPTv8Axz/4muDXSljT7v1NZuoQeWrYHas1RpN6fmzqdOpT
i3L8kegyfGXwkmc/C3Tm/FP/AImoz8aPCOOPhZpv5p/8TXj8y/MQaqFTuxiuhYWnbb8WeFL
FVU9/wR7V/wALn8Inr8LNN/Ap/wDE04fGfwlnH/Cq9OH4p/8AE15Hp7PBBqE0bbZI7clWHV
TuXkU21vLq9067+0ztLteMru5x1o+rU+34sSxlba/4I9h/4XL4TI/5Jdp35p/8TUtv8YfCU
swT/hWOnIO7fIcf+O14k5O7FWLaUQ5cAlvak8NTtt+LLWLq31f4I+hLX4neGp0zH4Dsl5xz
tH/stcJ8Stc0/XGtbiw0WLS/LUq6RY/ec8HgVwouZZUITzUZeTngVLYpcahcLHJJJIgPRj0
qVRhSfOjaWKlUXIzrfCFqVt0lYYyc16BHgJ+NYWj2oht0jVcKK3dpEfArz5u8mzZJ2SMbU4
/vHFcZqEW6QcV3F6pZTmuU1CMBxninB6mtroz4YgCM1ISASRxSfKqjnioZZ1Uda746o5ZPl
2Ot8OyldIkfGQJDwO/ApuvzPaW4iifa1wu7P90dxWXoeu6bp1gYbuYozSFuBnisrVtXjvZp
rlX3bjtTJ6DtUqD5iK1WLpqN9Sihbzti849K3LYP5XzAg1g2DFZDIRmt2G8RgFPBrVnmkhX
mu9+EF7p+m/EyC51G7itIDBInmSttUHHc1w+5CMjk12Pwrjtbj4gJBe20VxCYHykqhl/I1l
UV4s2or94it4k1KYeK9Zks7xzC907I0b/Kwz1FZD3N4LL7ULwD59mwv8+fXHpWnr1jZtq+p
JZzRQlLiTCk4A5+6B2xXPi40w6ZJCybNQglIeQuNrr6AVnGN1oKalzMbNdTup3yMzE9c1ve
HGnl1KOW7lkaKJTjceB7VyC6hC0ihsYzXZWWoWbxBLUHAA3cVNZuEbpCppOWpraneJNNstI
fLGNplP3mHp9KyZJFtwsMaCSVj0Y4C+5qyLyLzAM96zboTNqLuzmRTzvXoK5qUm9GespwaS
iXLoI1sXiQb4xyF/iqrbxxiNprsfPjMcWcEnsT7VKl1Nb27C2tzcTk9SeAKYsXlMJ5m3yuc
k+lbJnTSpqo7M9Pxcf3RRVnenpRW9zP6tE+UkhaRgoHNdd4c8J3d9L50FrJcOnzFQOF96gt
v7NsFLTxefjiun0n4kS6LFLb6Zp5QXC+WScHAolUlJWitDNQinqbOo2c2g6Uv2iSJ5pVykc
bZI+tc/bW09xF5l3n5udtSQPAWM08hdzz8xzV03UKkAyxpkZG6RQfyJrBX6GzaTJbe3RcYj
FaKQxpDM4QblikI/74NUY3+bjH4HINXg5NvLnvFIP/AB01atuZvY8P+HI3ePLQeqSf+gGvX
54QQRjivHvh3keO7PH92T/0A17JcSEAiuutG8jz8LK0H6nL6tZRyxkFOa4O+0srOWVeK9Hu
jvLZrCuLcOTxRFOCNHao7HAa6nl6kif3YY//AEEV6NrFhNNrt5JFC0v3Cdo4HyLXAeKV2eI
JE9I4x/46K9B19I7jULywu9wtLgRksvWNgg2uPpnn2zVVdeUWFg71Elt/wTLXT78TRH7JJg
MOn1rntYaJ/ircMXBibUgSyntvHQ1Xsre20vxFLp+vwLIhHliQs21CfuvweR/Su+8Gad4et
/FXmeI7HT7HTrNfNmklLEt/dCZJySenBpq0DFxdVaK1nqe1amZ4LqY6d45vrhllLRQ3cGY0
H90MDu49awx4rn0m/um8tbe8uYpFulibMMjbCUmQ+pIwaxJfF/hK6v3bT/EL6eC5Kxz27tC
2T0yeR9ah15rS5SILPam4VmQG3mEiSIVyGUj8sHkVjSpqT5ZmVetOmron+Jlv/a/gjw9qCD
zr6zsUF255bHABJ78mvD/Eccsttp2ptnLxm3Z/Vk6foVr1/UJJtR026Rd6JNEu1VPO1B+7j
/8AQnb0wK86vrB7nwtfouN1sVuVHfg7Wx+Bz+FaxXJozojH29CTj0N3SrCLV7uzu8ALdxRy
MenIGHP5g1iaRp8Hjn4qyQzA/YWdydhxtiQYXH6VL4e1hLP4c6nceYqXVkTBD/ePm9Prj5v
zra+FentZ6HqOuOMPOwgiY/3V5bH44/KsZt04zl8kenRgsdUoYdddZHIaDbz2PiDVPD02Vl
kV4wp4/eRnK/yP50XpmtfD9/Ix2m4kS3UHIP8AeYj8gKu+NC9h4ztfEVvx55WY4/56IcMD9
cA/jVfxzcRzXthZWfzo0f2gY7mQ5Uce2PzreN5OMl1PNqWoxqUXumQaVAYPDkQA+e7nMhPO
difKP1J/Kui0xWLBQVUAFizHAUAZJJ9KnS38gQ6f5YxaRiHpnkct+pNXU02KaCdJBtgaIiV
i20Knc57VhOakz3sFh50qXMt7FObX9BUGMa1ExHGVicg/Tis+bVtClGDrEZ/7ZSf4Va06Tw
po0tw2lamhmkXYzEtJgA54+X9auL4htd3Osr+MTf8AxNLlS2TIVarUX7ypBMxIJdGupxDDr
Fv5jcKHVlBPpkjArcttAffiaPBBwRXB+Kbu2vfFbT20glQiMFwu0MQBnjAr2eUgOc+g/lU1
24RVnudGUSWJqzjUs+Xt1OevLrQdDlittQvUt5mjEgTymb5T0OQPanNrXhnyPMPiG1GeiBX
LfltrjfiYc+JbQ/8ATlH/ADavRYLkw2NrHHsULBHwEH90e1TKEYxUnd3Ko4rEVsRUowcUo+
Xmc9J4i8NE4GsL+MLj+lZ+reS8SywTJPDKu5JIzkMP89q0PFOnnxBaW0P2qOCSCRn3NH1BH
TiuentxY6XbaekwlMIbLhSAcnPetKai1zLc5a9TEqThWS5ejSsZ62DzETTXENnbE4864bap
9gOp/AVWe304t/yG7Ugekcn/AMTS+K8nV7OPJ2CzhwOwyoJxXRanfX2n6tdWenzta20L7Uj
jAAUYHtXXzOyPAt7STXY57NhbafehdSineWHy0REfJO4HuAO1U9KGdPvsf3o/5muguNR1C7
0fUoru6eaMQbgr4xncOelYOj/8eN+fQx/zNVF3TMpw5aiQMuRg06OR4iPLVQR3IzTihIyKE
dlOFA/GrRbui4uqX8mEynp9wV1fhyzLOZnGWbvXL2e+WdUMYx6gV6ZoVmY4lbbxXDiJ2Vkd
VCD+JnRWUO1AcVoOnyD5e1RwBVXHep2wB1zXmnfGNzFvI8KSBXJaiMhjjmuyvB8prkdUHyu
AKqG5ry2Whx15M6jAcg+xqibiTackmrN1EzTEHOKiS08xtu/aPVjgV61P4UeNVUuYpvIzcm
lSQEgCnTRhOBg4PaoYoXeYBCufc4rayZytNnUWMcfkJj7xGTUs0Dtlo2wRWZbLcIR+9iz6b
60Nt6FHzwHP/TQYrBrUpQREt9NA+2Q5FdJ4Y8US+HtZTVrOCO4mVSmyRiFOa5e9guEtxK80
E0OeViYFgazopXiPyscelPkUkafC7nY3+oPe391ePiOS5kMjKpyFJrkLiffI7Zw2atR3wkJ
XcN2MAE1RltLiJBNKBtc8EHNEIKO5hJuTuEcp3ctXS+H9R2ebETw2OfSuR4Vzitbw9em2vZ
R9njm8yMr8/wDD7j3qqkU4kpnbNcxsQd2Bnn2FWZb+FNyWMkiQuAGRzkk9651YdRkuCkdtL
JuPyjAHGKhnu5oGVPs7xuGzyR261xukuhsm47M6KK+8p9xb5cYIFI+pQuwPI571g3GoTool
a0KITgNuFUX1WMNloy4x0BxVKk+prHE1YaRZ9Feb/sP/AN8miux+0n/a/OitvZkfWqvc+Vo
rfcBvAbPrV2CxjPRQtV0kAIwauW867ua8+77nrF2LT04yTmvMvH8Yj8VMgHSCP+VetW8qHH
NNvtA0XXHQ6lYpO6cLICVYD0yOorWlUUJXZzYim6kOVDdAEf8AwjmmN5kf/HtGPvj0rYMsS
QTFpowBE/Jcf3TXPN4A8LKMjT2x/wBfD/41Xk8EeFFB/wCJc5/7eH/xrVcre5k5SStb8Tzn
4e8eOLQ+iSf+gGvW5TJNMIoxukc4A9TWbZ6PouiyPNp1ikEjDaZSxZgD1wT0rorLR3uIRqd
i9xKkLBi6REhW9K6X7zujmg+RcrOLm1HT3vDbJqdqZt/l7N/O7OMfnT0gOTuGCDzVyXwr4Y
h1E3ElsEu1k8w73YENnOcZ9auiCMyMVYODznHWsKs1FHsYLDym+ZnkvjMbfFlwPRI//QRXo
+vR51KQ44Kp/wCgLTtR8P6Lf3Ru7zTxLcEAFvMYZxwOAaS/ka4kaWTG4gDj2GB+gqJVVNJL
odOHwU6NScpbM5rVtNTWdP8AIGBfW4Jt24G9epjPv6flWTo9+2p2i6ReMftduD9mZ+rqOsR
9/T8q35SUYFeCDkVn3MdnPem9ksIjcs24yBmUlvXg4zWsJe7ZnPXw0vae1pfPzKflneR0PT
GK73w/e6Hp1jLo+v6rY2bZIeGQ5MbdQ3yjg1x8rSXN09w6qrudx2jjNdp4c8MeH/FFxd3ut
6YJbkyKzSxztHnI5yM47UXstWLE0W6N7Ky3NBkMFjeLku7w7gYTjdkfNg/wg8EnsPrXP6ZZ
LL5SSAeXMhicL0wwwf510l5LZyXer25MCpFkRh2JVxgYXA5btwOveqel2rwm3iliaNtoOGH
P1qcTJxSky+HKUKs50ejX6nht3b3Flfz6e27fHKYyo7kHFe8x2R0XwppukA4aGEeZju7fM3
6mrs3g7w3dat/a1xpu+7aQSlvMYAsO+M4pNbLOWc8nNcdXExrcsY9Nz6PKskq4CdSrWttZW
PO/FNt9r8O3AyTLauJ0/wB37rD9QfwrkfDNubzxDA8p3pbKZ23nPCDgfniu+uGIkf5FdXUo
ytyGBGCKoWdhbWjSLZ2i25lXa5VicjOccn1rtp1EoWZ4OMy+VbFKpHbr8jXsUaZy7nLMdxP
qTVjxLb+X4H1Vx08pR/48KmsLbha6qGwiuLKS1uollgmTbJG4yGFcEqsYyTPr1gfbYWdKO7
Vjyv4YlhHq22URtiP+IAnk16FvnUY+1Z/4GKrT/D3wekbSDTJFPoLhwP51nt4T8MwH93pEb
4/56SO39audWnVm5JtfI8vDYHGYOiqUqcHbrf8A4B5748IfxzKwYNlYskHPOBXp1zcgSMBz
jH8qwrjw54faYzDSI0YnOEkcAfQZqzPKzyFieTW1Scaiil0OTA4Wrh6lSpUsubscX8RXD6/
ZMO9jH/Nq7oFvLh5/5Yx/+gCsu+sdO1OSKS/sUneJBGrF2X5R24PvWhvztOAAAFCjsAMAUS
knCMV0JwmGnSxNSrJq0iOZjg81zOohjIxI5rpJuVPvWNdxByadN20NsZFyRzHiwFdYtHP3W
tICD2OFrqNT065vb251WziFxZzvuSWN1bdkDsDmqoGYPs00ENzBnISZN23/AHT1H4VWGn6a
nK6bCD/vuP6108y0R85HDVKcpNbMbcWlxb6RqbzQtGht8AsMZO5eKx9BG6x1AY7xfzNbrx2
MkJibSrQqe4DbvzzT7eztI4XjggjtvMIL7SxLY6dT71SmkiXh6kqqm7aeZlPFnHGKGK7Avk
IuOrDqa2hZ2g/1s7EewpskeiIgxDPIw6ndjNTzpmkqBDoyh72NT93Oa9TsVjSFfYV51p0cH
21ZLaIxL6Ft1drFc7IBk9BXFWd3odNKlaJp3OoLDgbutT2uoLMh56VxGo6gZZNqNU2nX80e
FxwTyawcGlc6ErHXXLhhwc5rnb6HcOR1rXin8xefrVW8UZ5PBqU7MqNPmOcXQbm83NCEwOu
5sVm6hpctgFEzRnd0CMGreuH2rs3kL1wtYs0aksSM56Gu2nNo5q1AwpYsn7tX7LQheWwuF1
Oxg7eXMxDVFMoANRRGNWy67q6076o8ydNJmonhi4dtkOpafI3sxrOvrU2U7W5lhnI4LRHK5
ouLnzYthYgdscYqkDFtbkkjpzT1MeQfGsrkrGpbjJ9BUsFvM8wG2Ju+2RsA1XV+uHYZ64OM
04PGODn8DzRdrYXIjoLu5vprIWqaHo8YK7QYcGQ+496xsSx5trxGVlOGVuoNRQkF967hg8E
nkVdEyBi7AFj1YjJobsaQpX1TKM2nyxygghkPQnrUsNtIJU2xh8HkHjI+tWnuUkA3YOOnFM
S5EZGGyPQ1HPIpU4rc7jTdCsr/AEyRrmG70y5VwFBui+V67sVBN4YFlGZpprW6V22qkshj4
9c+tY8fim9hVAqRMFGOQc1Be+JpL4BLy1gmjXlUYHAPrUq97lNRUQkRo7qRI9ER4vujDEj6
jnmrkljp7qURY145Zeo9q5z7SjMXFuo54G48VbhvhGhIsYz3wCa1Zi5RtsfTP9vy/wDPFf1
oq1/wj1t/z0f8qKfvHNzxPmuJycVchidujGqEWCoINaNrKq4J6ivMe9z2y5BFdRvu+Yj2rZ
tYppVB80oScDjJNO0fxFpdhOrXkHmRry3Gciuus/E3hqa4h1Szt4oEKs0AI53gHHH1pxV2Z
VZWuRN4V1C1t421XVbDT3kXcsV1Ntk2+pUZIqO48KJHaPdz+J9PjjRd25VdwB68Cqd1qN3d
+E9P1SWyhupWuj57yLukkbP3WJ6IadcaZ4ZPiaL+19U03TUu42keC2nfyYRgEBsd89q69Ip
aHlc0pPcnGpeGdIRf7C0tNYuzx9pv/mXPqsY4x9ai0nxHrt94jjnvrsvBYQySrbRKI4lY8K
No4PPeuE1ppbXUR9mn8y3RiRIgI+Xsx9OOa6axsbi+0SW783yJFIlRmk2Szx/x4x1A64xWs
vh9TON3NPsSSeMLmKaT7VNDcvjLm5gSQvIzfdGRnHPH0rZh1uH+xo7ubRtMcySOmfs+C+0j
AGD+tcdHYtqurx26qn2aCNjGyusb5/2i3B+taFppk8FyWEdxJYO7IgW6D5IAJO7pk+1Vyxt
ZhCvVh8Lf4nR/8SW9hupL/wAO/ZjBCJSLedkJyQBxzVKPRvBmp3j2UB1K3kUJz5isWZjjAB
AzVO5sb3MtvaNJbma3eRxJdjDRjBI4H0qtZ6Fevq/l2sIu78KGR4LllCPxtJJHOM9Kj2UOx
1xxuItfnfzLo8A+Gby7mt49fvYmi35Lwqcbc57+1S6d8JdG1j97a+KJY4M8tNbhdnrn5qi0
vQdV1MPNNZGeSBisjpfPGyZyct8vPQ9KXS/Bt5qxaAahLcMCCqQ3rxYYjqSwweKlwitilja
1/iNmXwN8PdGEOn4vfEF0uXee2k2bvbHQAe5zzWLB/Yt9pV3Y6TpEun2q3BDvLKXlk28YPY
AZPAqnpWjy2Wo3mi3lmhuUnYZe/ZHYjHy78YPrVrQtMla1vLb7VLbSwzusiLIGC8+/X611Y
KMZT11seNnGMrrD8vM0mznbjTYIbuJY4klDyhOcjOe5x6V1+g6t9sU2J0uLU57djFFFIcnI
GSEYYJGOcVz0sUEGpW/2jUHlRJcEvjABBGeBUGhGCw11dVCXBgsbl5zNv2RMhXGB3Jz39K9
bEU4S0cU0eNhsTUoz541HFpbrTqeh2GumG8MN58MVkRTh835jZR64bita8ufBWrosU3gy+t
Dv277e6Vv5HmuHs/iNp2oXyadMRJHk/vLiTgKT3Z+OnYV2cPiLwKjTPLrulxBlC/PORuI6H
ai8GvFlRpKVuRI+thmOPkr+2k/vMe68AeCHP2pfEeqWcBJzFPY5cfQ9DU2m/DnwJLNG58X3
E8UmCqJCI2Psc9Kur4h8G6hKwuvG+nwEqwU7Z125/wBorjNVV1vwvYxE2vjfSmiQn5GM8zO
D2AUCj2VLsaLMcdspP7jWt/C3wytJzF/aN+/YHzQefwWrEvhjweG3QeLo7NMZKXGGYD8K5+
08Q+E5XL3Wv3kS4wPJ0udt4HoS39KkudW8BySQ+V4oeFYjlYpNJnaTn3zWUqOHnvY7KWZ5t
Rd4uXzX/ANyPSPhz5Ja58RTX7Lxtjbyg/pjg1DJ4K8E6tETpXiD7FK3RZZRIM+hHBrPXxL4
EV5FufE2rMkvEgttGZSfUZYnH4VPZeLPhgt2YpNT8SW1nkncdMQgk9STy1Co4eKsrBLMc1l
Lnk5fdp+RmT/CHVnnEKa1YfNyCQ4JH5VdsvglYMBHqniCYz8lmtoP3YHp83Oa6FdX+DYLyD
x5Pl14Mssysp+nAB/Csq/8U/Byyl/f+I73WGxkiEzSk/jnGaaoUo6ozq5tjqnuvT0Qy8+CH
hyK2Lw+K7uMr94ywKfwGDVGx+EPhxyPtHjJ7j5sYggwf1qSH4p/BmJsHwhqqEcGYIcv+G7I
plz8W/hXFuWy0bxHdRnpDFIYFHsSWzV8lIy+uY/bX7v+Ablz8Lvh1a2ZElzfyyIvLfaFVmP
spH6VnXPwZ8G6jCr6Tr97ayFA+24VXwPQ4xg+1cjd/GHT4JFbwx8PbOzx/wAtdRmM7t7nOT
+tPg+M3nMq6t8OtBvkA5Mc0kbk/Whql2NIvMnrqbVp8GPDFhKbnXdfub+3VcmK1iEOT2yzH
p+FdHD8PPhQluzHQryVmUKpknd8+4CjrXnWpfFu5lh2aX4F0TT3UYilkkknMX0U8Z+tc9P8
VviPJH5K+I/s4HVoIFRj+VCdJbDlTzCprK6/A9VuvhN8NxNARFqlunJYeYRkepyP5Vu6b8N
Phzp9o86+G7q6iALfab1zsI9skcV4JafEr4j2m7yPGOoYJyRJtf8AmOKzdV8SeKfEQI17xH
e3sR6xM+xD9QuKTnT7CeFxr0cvxPbtS8J/CVyLi+XT9Pgc7d8d/wCXg47DJrmtW8GfBCGza
b/hNzaZOF8q4Wfn6AZrxo2dujZWCPPrgU5ZYIX8uS3hI9QAGpc8X0N44OtH4qp2l3oPgTTy
bjSPiLa3wxxE1rKHPtwKzZZh5DFTkY44xmsiP7NkPbAqD2ParMk37kqx7VxzSb0R6VKlOMb
TlcynmYSlhzir9rfRkqrDB9ay5CN3Jp1tjcGHY1TinEa1dj0GxXKKRTr4DZ+FVdLm3RgZ7U
upykJ1rha1sd0UkjBuSWYkcCs+RjgjNVbuYmYnceKotOcHBruhTujz61Wnre/3libaWxnrU
JCKtVvMYmmSO+3pXXFdDy6jhLa46TBJGeKg29etVmaQnOaaWfoCcVaiYNx8y2pIPGfyqVTz
nBFUkLhfvHip4978kkUrIFGL7l9EH3sHP0pzsVXiq4kcDG4/nUEsjjPzGpaOr3aa0bLBZuF
IIJo+oB/CsqSeVjnzD1xUXnS/89G/OrUbnNKtFuzv950SAYA24+tLiR8BD8p9BWAs0rHJdu
PenieQHPmN+fSnyk88H3+83EtpZI/MUgr65ppSc8Lg/jWIZpc/fP0zSGSTa3znpRykN033+
9f5H3FiX2/OiqG4+pop2Ob3fM+VrfcOCTkVdVvl6VU2mPBGatwTJFIrSpvQdR615b2PacW2
bmmWlncIkV4wCOcMc4NX49G0DTp2uYJZBIOzPlT+FUbewtdT23ULm3GeFzwKvf2ZGmftE7S
nt2FSnY1WH52ZWox2s7sLbVLqJycmCNyEHvWX9guirKl9KS3HzgP/ADrppbOB/wDVoif7Q6
1Lb2UQGXOTntVvENLc7aGTwqP3omFA08Vu0Oow3M0RHzyQLu3jGOR2GO1TyeI4jqekurSLb
2bhMPEQQhGCOnTFdOBFCuFT8arzSq3O0flSWLdrNHRPhik3zRm15GRF4kaK+iaw0g6hHbuH
VZ48RuR03Z6jFX77xVr97a+VFo9hpxNw1x+7kJVCy7SqqOg9qryzE5ANU5HbGaft5PbQcch
w8fjk3+BC+ueJ4dmzVY1KxtFlYBnaRgj8qorqPiNZg6a5cxNx/qlCfyFXGhLke9WIrXHJFP
2z7msMmw7fwGfHa3CKzf2heh3zubz2BP15qu1oEOTcXJ9MzN/jW48RAqlLHgdalVZM63l9C
GigvuMwW+WYrNMpJyf3hOT6nNdD4ch1s6hPLYXSM8oCyecvygdATissIAc5ru/B1lKumXeo
BCEEiIHI4z6VrCrODvFnk5nl+GeGm5wRgfZL06rfQXj2s8tjkqFUiDeOhLH17Z4qvYWUerQ
x32qTzXLOSREz4jjGegA4roYIxeya3fZcGN5CJFQqi5HKMw6ZxwcbTjBrA0QbNHtFQHGwVt
i69RxtzHk8L4HD1MRKdSmnZaX16nTWdpYwwhILKBFHYIKz9ZCDAEaD6AVoWpYJzVDVl3Jux
0rwo359WfqlaMVR91JfIx4VMhwQCPfmt2ztUXBEa5xwcdK52Gfy5cnp0rrdPmjeJWJ6VtWc
krnFhOSb1WxoQRgKMgVMV9/0qDz415FOE6SHA6VwnrXuVbxR5Zx1rGfhvSty6KbCa525lUN
zXVSV0cOIai7la7KFGyqk+4rn7iVQcABR7Vp3UwZTzXPXMvU5rvpRPnMXURFJIDn1qIOQaY
XJJJqPcc5zXUlY8f2ivcupJluuKmVwDkGs0OQeTUu4nvQV7Vl9pSwxmk2gkcdarxZOM1fiQ
Y5NQ/d2OiKc0ReWQCRxWfcGaPLIT+FbZRdo96z7lV9O1CmZVaem5gSyXLHlm5pYo5DIGY5+
pq3IVXtSKy4BxV82h5qppO7ZpWp4x71PKQF61Vt5lUY7GmzTgucdKy5Wzu51yoilwRnFNjY
gcdc01mLH2qSJCTnHFW3bQwTvK6Oo0Z38kMehzUmsT7YM56io9KYLaqD1qlrkjMQqniuRL3
jolN8pzk0u5uvWoWGR1qR0bJqPaR1613xskeXJXYIvNPeLIHenxqCeauCHKVTfUn2d9jFkh
+bGKiaLnpW49sG6iqzwbe1LnLlh9LmeqDoeKmRMcDpTmXtjFLVp3IUFFiE8YqlM+M5FXG6Y
qjMetUldmFVtFVpAFPT8qjMgIwaRgP4hwafGsO75k3f8CrRI82UnfQfHKUiK5wG60rSwArk
OFxz35qUvahkxAwGOQW61UOwy7R0oTJ5mP3wZyrN+VK+1wctjijy09KUoNpOO1MaZ9rYX+9
RRxRQZnzNLBtjBHUimRwNINtbAtvNQEjirFnaxecPM4X1rxeeyPv4YF31RmwaXNtUrI0Y9j
W/pvhy/uwZHuGWEdC5PP0q4LeAgCKTdWjfX81pYQwwsFwO3WsPaPoelDCKKvYqJoy2zYeTf
noQaR1WI7cfSo1vZGHzyH61DcS7jwxJ9ahJ9T0YJQJJZPVgB61nzSjH3s1FLK3TOag3buc9
K1iuo51L6IdvJHShYy9PjTcKuQW53AAVTaWpMKbkJBZswyRxVp7Xy4twFaNvDtTJqK7wUwK
5vaczPR9ioxMCcsMjNLpWk3Ou6rHpttJDFLJkhpn2LwM8mlnRixq5o2h6vqcssunGJFUFHe
WVYwARyBk811w1PFxbcIOV0vU0bX4YeMbq8EA05Yo883MkgESj1J9K3db1vTvDmjW/gy1Ju
pbb5nuoceXJIRnJPXA/WneHYdWuHbR7u3v7tof3aulyphc9sc5Ipt/4QRNQuJY2WWW2uIbd
2/he5dx+6X1IXrXVT5E/f6H59j8fiMTTVNLfscxps7waTfz/MWeE4mRiHC7TkDnHXJ2kYI6
YNM0e2J0y1bqTGDkjH6V1/iLw2fDfhPxDbDas0F6NPjVj1jnAdcepU5xVKxsBbWsUKjIjQL
k9eBXLjKyex9Fwnh3D2k5baL57jYbfCgGqWpWxePCjmugEAwOKjkgBOCM15alZ3R9/JxkrH
nUtjIsmdvQ1PBLcQjaCcCu1ksI34KCqzaRHu4jGK6vbp6M876o4SvFmDFcysBlqtx3DIMk8
VrDTYlHEYFVJ7EAEggD0rPmi9DqVOcepVmuPMiPNYF3IRnJrVlUplRyKyryMlc10QSWx52K
baMm4mwp71jXEgJ+laN4hRSecVhztljg16NPU+WxNWzHE5pjMFqPk9zTDuPeteU87nTJ1bd
UqDvVdGC8HvVhH2kelDVi4svJ92rUbLgDNZwmz3qeOUcVjy6nbTqpaF53AXg1m3DEtjtVlp
FINVnAbmqUbFzfOZ03BNVhNgY9K0Z4/l4FZE6hMg960irnk11KGpZE+Vo8wnkVnLMq96njm
HHPXtV8vc5vbXNW0Izlq2FKGI4AzXPxTAHIq/HdDPNc843OunVTNiObykyDiqtzIZiGJzik
hPmsB2NaQtkAB2isNEehFOSMFo8qapODvwa6G5iXGcYPtWY8SAk4raMtDkqU2iqnLZrTtxl
frVPMangcVaimjGK0MUrak4j3PgjNRT2+VNTLPHvBBqclXHHIrF7npU0pwMCWHHaoTGcZra
kiVieOKqSxBO1axl1OWpQtqY8ikA5rNmz2rXn+6azXQ7q6IPqeVXRVeMuB9KYqsjHdwRxir
YTkE8VZhs7aQ/Ouc+9acyPMkrGU0vPrUf8WQea6QaVYyYxGf++qztS09LWU+SCFCg81PtFe
yOdv3jNZ5MDBoMrrGe/FdJoelQX9hvlUk7iOK07nwrYRxbgrk47tUOtFOzJ9rHm5b6n1JuN
Fav2KD+4KKv2iL+Z4bc2CQSHZnZgd/ao44Yd/z9K09XeNGyp6gfyrmZp+fvfrXz0E5H7ZWU
YM6aCO1hjeYLuIHHOcVlXMxuJd7fl2FZa30u0RrIRnirkYCR/MxJPNa8jW55sq6toOXOOnF
QSt1walSdFfJXcPahpw/SML9atRS3MVWctEUiGYjAyO9OWLHAFXEG7gip0tizciplKx20YN
laGHkcVpQqBg96elrtGetP8orWDmnoerCnyq49ptqYzVKR2kbA6CnyBiMURx4GSKlJLVDd5
aMrvAXHTmqs9k8hXa5jZSCrj+E+tbH4VOkYZduM1aqOOpnPCRrQcJLRnQeHvFtlaj+yb7xv
YadpoQC4ltrFkvJuPmVSRx9QK71PEXgjT7GDxFDGF8KaLldKtdp8/Ur5hguA3zHaDjJ7kmv
K47OMnJQE+uKlg0m0W+W8MbNKowhdiwTPXaDwM+1U8RF7o+Tq8MO65aml9dNl5F/VvEWueM
9XDappMenxrd/b5NrbgcR7Iowe5UZJPrV6O3GM01FULwKn80BeO1cFWo5u572EwdPB03To7
N3I3QLgVEcZ5FSSSBsHFQswAyetZo9CHmPCjaSMcUwgE+lAbK8UHgZpmhEy7TioJYVZfSrY
Kk/NxUTgMMVUZPYpOxz95b7WOBWRcw8GunulBFY1zFwSBXZCTe5yV6aZyeoQZUjFcrdIVYj
Fdtep97rzXNXlvkk4r1KUkj4/H0exh7z9Ka0mOtTyW7hjgVVkBHBrsPnpRcWSBs8k1J5jdj
VVXAWpVPI96Bxk0TiRuOamDEY5qGOMtVhIGzz0qHbY6oKTJopGPUcVbjXI4xVeOIgVct09a
xcj0qcH1I3t9wJ71k39pwTiunEamqt3ah42GOoqYzaY8Rh1KJwksZTr26U3eBWxdWeB0rIl
hZScV3RlzI+Uq0pQbsSJcbCDmtK0ZZmAYnn0rFVGJxW5p0RDrx2qalkjXDKUpanW6da2wQF
pXH/Aa1HSyCc3Dg+y1l2zgR7QafI+BnNebJNs+uhFRjYLgWgziZ2+q1myR27Z/eyL9BRNJk
nnmoV5zW8I9TlnaRHKsSjgsfc1UMi84JqzLGccmqphYnjNaxepw1IW1Gmfa2d2Ku291nALG
qLWrAZI/OhFMbdTTlFMzpTcXobQlUjINQSkNk4zVMXGwY5pj3TMOtZqD6HTKunoxk4BPSqD
qqmrbuTySKo3Byc+lbpW0PJru7uIJLcZ3oxx6NU8d5paKRJbzH6OBWY3Q+9VW69a15Ty6kr
HXafqXhC1mWe50q+mZewusA1p7vD2rC6ntNA1GVJoyiBZtwibseB+ledSZ6Zr3r4bWVpceC
rJld7W7VmIuIjgjnuOhrnrP2S50YRtJmPoOlWfhbQ45vFek6m0U5/cvagHd3yRVy58RfDZQ
PN0nxBhjjkBcmvVbfxDquhPEmq2i6zYM23zreLMsfuU7/hXSw6f4P8AFkZW1uYFdiMq0YR1
PujDOa4Papu7W5q8MlK7RY/tDT/+mv8A3+jorpP+Fdaf/wBBGX/v0KK6vaR8x8h8x6jdGWM
MOeBWC7k8d+9WvNLKAT0FVH5kOPWuWEbaH6lVm53bI1JPc5qZWnLAGQ4ojh3HkgVfhMLOsb
JyOhpzZy+zbZZs7ZfL3OevqasmzRmBFRFWMmR+ArYsbN5Iw0jYNc0pW3O7D0LuxFb2SKuSK
upCf7uKtJaRoc5Jqfyxjoa5JTvue7SpqC1KohxUckXsKvCMZwc1WmIXrnioOhO5nyKB2qLo
1E8wBOelMSRXxit1ojFuNywFDEY7VchUYAPFU4+F/GpmnCDkgYqZas2jZK5fV1Q8kYqT7VG
P4gK5q71RVHy5zWQ+qSMx+ciqVByRyVcRTi7HfC9XHWpVulIxmvPY9QkJ++T+NattqBAG5i
T70pULGca8J9DrjNkYpgkJPNYP9pqAOali1ENxU+zaOlOD0TN0Hng1IOQRWbDdKzDPFWxdI
B1rGUXeyE4voTOuBnmoWYKKhkvoxxuqjNeBvumqjBi23J53U8VSlAaM8U3zu5prSjbW0VZG
MndmPeW+4nFYd1ag54FdLMQScVnzwbsk8V205WPFxFK/Q5SW2znAxWZcWmDxXWy2454rPlt
dxxiuxT1PCq4fscs1uyjO39KfHAxxxW89p2wKRLYDt0q/aHKsJqUoYABVkKucYqbZjOOKfF
HuPNRznZTpqOgxVIGBg05cg56Vejsy3QUkluU7VlzK51+ya9COIn1qZk3IaiQYNWQ4C0pOx
dlbUw7q1JJ4rLk09m6Diunm2sc4qmQu7AxWsZtI82rhozdznv7NaNgSOK0raEIvQCrxjDdq
aybRgD8qJTbVjKGFVN8yJoX2rmmzzAr16UxW+XBFVpnG0gUKN0dEqlo2IJJPnPJqSKXJ5qo
Tk5zSq21s1qjijUaZpEK2KsRwxgdBVSFt5FakcYwOtZuVjt9mqiuUJ4lYYA4qhLFtHTFbzQ
cfWqF1FhOlEZ3Mp4blVzDckE1EXx1xVidcnjiqcg4Ga6Iu6PIq3WwrSAqaqTMCDinuewNQy
dhWiWpxTlcglPHWqpJAyKnl71WkJ4FannVXrYltYUurgRSTiHPRm6ZruFg8Q6RpcE2iarOo
h+byhyvuR6/SvPx95RjPNdXo+p6lYxKkTN5XTa3IrGqnpY5pqX2T1bwX8TpNWv7LT9Uhign
jbEzx8tL/ALqnpXtF5pmg+Iore5MBSXAKTIdsqfiK+WbOztbnUo7yK7Sxugc528Me49q920
HxJaoYYpXeMjAGeVrx8RBKScNDpo10nabPXv8AhH7j/oO6h/38oq3/AGmnp+tFaWl3N/axP
mYeAvE6sUawQFeCPOTj9aY3gPxKHyLBP+/yf40UVajc+7+tTXRfcW7fwJ4hC5exTPoJk/xq
zD4E15XDGxQc9fOX/GiiplBalwxc77L7jZtvBWtH79mn/f1f8a0I/CetpwLVAOn+tX/Giiu
WVOLZ6EMbOOyX3Ev/AAiut5x9mT/v4tSjwprY/wCXZP8Av4KKKxdGJUsyrdl9wyTwvrQGRa
oSP+mi1k3PhfxAx+W0Q/8AbVf8aKKuNGNzRZhVtsvuMuXwZ4kfn7GmP+uy/wCNPg8E+I1OT
Zpj/rsv+NFFbuKsY/Xal9l9xZPhHxCmSLRD/wBtV/xrOvvDHiMKM2Sgf9dl/wAaKKI04qzH
Ux9XlexhTeF/ETtgWa/9/V/xqEeEPEPezTP/AF1X/GiiupJJHkzxU32FXwh4hDcWi/8Af1f
8atx+E/EIP/Hov/f1f8aKKcoqwQxU+yLC+FNfyP8ARVH/AG1X/GrsHhbXV5Nqv/f1f8aKKx
cVY64YuaeyLyeHNcGP9GUH/rov+NRz+Htez/x7L/39X/GiisVCNrnd9cqW6Ff/AIRrX92Db
KM/9NV/xqRfDGuk82q/9/V/xoop8qE8VUtcnTwvrZODbL/38X/GpW8L6xt/49V/7+L/AI0U
VPKrlLEzb2RTl8Ka5ni1T/v6v+NQnwprrHm0T/v4v+NFFaxilc5p4iTdrIrP4N1sk/6Kv/f
1f8arP4L1wcm0Uf8AbVf8aKKaMJ1GyFvBmujJ+xJ/39X/ABqu3gvxBkgWaf8Af1f8aKK1Ry
1KjsM/4QrxATgWaf8Af1f8asweB9eDZNog/wC2q/40UUx0ajZqweDNbAwbVB/20X/GnzeB9
aYE/ZkPH/PRf8aKK5j0PavayMubwRrqnC2i/wDf1f8AGqreD/EPI+xpx/01X/Giitoaq7OC
rUkmOg+HfjHUQ5stMSUJgMftEa4z9WpR8KPH5c/8SVD/ANvUX/xVFFdUIpq54GJxdSMmlYk
X4VePRwdFUf8Ab1F/8VTY/hj41neaODSVZ4X8tx9oiGG9PvUUUSgrkxx1XlvZHNa/4e1jw1
fJZa1bC2uJY/NRBIr5XOM5Un0rDkUkdRRRQjuUnKCk+pVYbR1qvuIP3qKKo5ZbmhZsSeTXS
W2DGCSKKK56ux7GDd4kxVTzmqN1GGQnI4oorKHxHZUS5TnrlcM2SOKzJTnv0oor0InzWJVi
qTljTJMfLz3oorRHlT2Kkp5xVeTqDRRWp59TcIv9av1r0fSrOO60yDIGSuc0UVy4htJEwV2
NudKET8OMVJZ6vqGny7RL58I/5Zuf5GiiuZLn0kVKnGTs0fSW+H/n9H/fDUUUV0fV4GXsIH
//2Q==
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0