%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/1/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/1/1354.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name>Stanislaw</first-name><last-name>Lem</last-name></author>
            <book-title>Nepřemožitelný</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name>Stanislaw</first-name><last-name>Lem</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>15.8.2019</date>
            <id>e099129e-06c8-443c-9f44-fc0c850576d4</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            
            <year>2001</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p> <image xlink:href="#_0.jpg" /></p>

<p> <emphasis>Stanisław Lem</emphasis></p>

<p> Nepřemožitelný</p><empty-line /><p>Přeložil Pavel Weigel</p>

<p>© Stanislaw Lem 1976</p>

<p>Translation © Ing. Pavel Weigel 1976</p>

<p>ISBN 80-85634-92-9<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>ČERNÝ DÉŠŤ</strong></p>

<p>Nepřemožitelný, hvězdolet druhé třídy s fotonovým poho­nem, největší jednotka, kterou disponovala Báze v soustavě Lyry, letěl krajním kvadrantem souhvězdí. Třiaosmdesát čle­nů posádky spalo v tunelovém hibernátoru centrální části. Poněvadž cesta byla poměrně krátká, volili místo úplné hi­bernace prohloubený spánek, kdy tělesná teplota neklesá pod deset stupňů. V řídicí kabině pracovaly pouze automaty. V jejich zorném poli, v kříži zaměřovače, byl kotouč slunce žhavého asi tak jako červený trpaslík. Když slunce zakrylo polovinu obrazovky, ustala anihilační reakce. Nějakou chvíli panovalo ještě v celém hvězdoletu mrtvé ticho. Klimatizátory a počítací stroje nehlučně pracovaly. Ustaly nejjemnější vibrace, doprovázející vyzařování světelného sloupu, který předtím šlehal ze zádi, protínal tmu jako nekonečně dlouhý ohnivý kord a poháněl hvězdolet. Nepřemožitelný stále letěl subsvětelnou rychlostí, tichý, němý a zdánlivě prázdný.</p>

<p>Potom na sebe začala mrkat světélka z pultů, zalitých rů­žovým svitem vzdáleného slunce, které zářilo na prostřední obrazovce. Feromagnetické pásky programů se vsouvaly do stále nových přístrojů, přepínače jiskřily a proud plynul ve­dením s hukotem, který nikdo neslyšel. Elektromotory pře­konávaly odpor dávno ztuhlých mazadel, rozbíhaly se a z basů přecházely do vysokých tónin. Kadmiové tyče se vysouvaly z pomocných reaktorů, magnetická čerpadla čer­pala kapalný sodík do chladicích hadic, pancíř zadních pa­lub se zachvěl a současně slabý šramot uvnitř stěn prozradil, že pohyblivé kontrolní přístroje se už vydaly na mnohakilometrovou cestu, aby překontrolovaly každé spojení pák, hermetičnost trupu a pevnost kovových spojů. Celý kosmický koráb se naplnil šumem a pohybem, pouze jeho posádka ještě spala.</p>

<p>Teprve potom automat, který pohltil pásku s programem, vyslal signál do centrály hibernátoru. Do proudu studeného vzduchu se vmísil budicí plyn. Mezi řady lůžek zavanul z mříže na podlaze teplý vzduch. Avšak lidé se nějak dlou­ho nechtěli probrat. Někteří pohybovali bezvládně rukama; prázdnotu jejich ledového spánku vyplňovalo blouznění a přeludy. Konečně první z nich otevřel oči. Koráb už byl na to připraven. Dosavadní tmu dlouhých palubních chodeb, výtahových šachet, kajut, řídicí kabiny, pracoven a tlakových komor rozptýlila během několika minut bílá záře umělého dne. Zatímco hibernátor zaplňovaly lidské vzdechy a napůl bezvědomé steny, koráb nečekal, až se posádka probere, a za­hájil úvodní manévr brždění. Na hlavní obrazovce se objevi­ly plameny. Dosavadní ticho subsvětelného letu přerušily otřesy. Mohutná síla proudící z brzdných trysek se snažila zabrzdit osmnáct tisíc tun klidové masy Nepřemožitelného, znásobené jeho obrovskou rychlostí. V kartografických kaju­tách se neklidně třásly sbalené mapy. Tu a tam se pohybova­ly špatně upevněné předměty jako oživlé; v kuchyních zara­chotilo nádobí, opěradla prázdných křesel se zachvěla, pásy a lana na stěnách kajut se rozhoupaly. Celým korábem, od přídě až k zádi, proběhlo ve vlnách klepání, řinčení skla a kovu. V té době se už z hibernátoru ozýval hluk hlasů; li­dé se z nicoty, v níž přebývali sedm měsíců, vraceli zpět do skutečnosti.</p>

<p>Hvězdolet ztrácel rychlost. Planeta zahalená do rudých oblaků zakryla hvězdy. Vypouklé zrcadlo oceánu s odleskem slunce ubíhalo dozadu stále pomaleji. V zorném poli se obje­vil tmavošedý, krátery posetý kontinent. Lidé na palubě však dosud neviděli nic. Hluboko pod nimi, v gigantickém hna­cím ústrojí, vzrůstal tlumený hukot, přetížení strhávalo prsty z pák. Mrak, který se dostal do ohnivého proudu, se ve stří­břitém rtuťovém výbuchu rozpadl a zanikl. Řev motorů na okamžik zesílil. Červenohnědý kotouč se zplošťoval, planeta se měnila v pevninu. Bylo už vidět větrem přesýpané srpky písečných dun. Řeky ztuhlé lávy, rozbíhající se od nejbližšího kráteru jako loukotě kola, zahořely odraženým ohněm rake­tových trysek, silnějším než sluneční svit.</p>

<p>„Plný výkon v ose. Statický tah.“</p>

<p>Ručičky ciferníků se líně posunuly do druhé části stupni­ce. Manévr proběhl bez chyby. Hvězdolet jako převrácený vulkán soptící oheň visel půl míle nad zvrásněnou plošinou se skalisky utopenými v písku.</p>

<p>„Plný výkon v ose. Snížit statický tah.“</p>

<p>Bylo už vidět místo, v němž oheň vyrážející z trysek bil kolmo dolů do půdy. Vytryskl tam rudý gejzír písku. Ze zá­di vystřelovaly fialové blesky, zdánlivě nehlučné, neboť jejich hřmění pohlcoval silnější řev motorů. Rozdíl potenciálů se vyrovnal, blesky zmizely. Rozezněla se nějaká přepážka, ve­litel pokynul inženýrovi: rezonance. Odstranit. Nikdo se však nepohnul, motory kvílely, hvězdolet klesal, teď už bez jedi­ného zachvění, jako ocelová hora zavěšená na neviditelných lanech.</p>

<p>„Poloviční výkon v ose. Malý statický tah.“</p>

<p>Jako na opravdovém moři se v kruzích rozbíhaly na všech­ny strany dýmající vlny pouštního písku. Epicentrum, zasa­žené z neveliké vzdálenosti plameny z trysek, už nedýmalo. Písek zmizel, změnil se v zrcadlo červených bublin, v kypící jezero roztaveného křemene, v sloup žhavých explozí a na­konec se vypařil. Obnažený starý čedič planety začal měk­nout.</p>

<p>„Reaktory neutrál. Studený tah.“</p>

<p>Blankytný atomový oheň uhasí. Z trysek vyrazily šikmé proudy borovodíků a naráz poušť, stěny skalních kráterů i mraky nad nimi zalila přízračná zeleň. Čedičovému podlo­ží, na které měla dosednout široká záď Nepřemožitelného, už nehrozilo roztavení.</p>

<p>„Reaktory nula. Studeným tahem k přistání.“</p>

<p>Všechna srdce zabušila prudčeji, hlavy se sklonily nad pří­stroje, páky se zpotily v sevřených dlaních. Tato slova zna­menala, že už není návratu, že nohy stanou na opravdové zemi, i když to bude písek pusté planety. Bude tam však vý­chod a západ slunce, horizont, mraky a vítr.</p>

<p>„Přistání bodové v nadiru.“</p>

<p>Korábem se nesl táhlý řev turbín, které čerpaly pohonné látky. Zelený vějířovitý sloup ohně jej spojoval s dýmající skálou. Na všech stranách se zvedaly mraky písku, oslepily periskopy středních částí, pouze v řídicí kabině se na obra­zovkách radarů neustále objevovaly a hasly obrysy krajiny tonoucí v chaosu tajfunu.</p>

<p>„Stop při přistání.“</p>

<p>Oheň zlostně bouřil pod zádí, jež klesala a utlačovala ho milimetr po milimetru, zelené peklo šlehalo dlouhými jazy­ky do písečných mračen. Mezera mezi zádí a ožehlým čedi­čem skály se změnila v úzkou štěrbinu, v nitku zeleného plamene.</p>

<p>„Nula, nula. Všechny motory stop.“</p>

<p>Zazněl úder, připomínající ohromný zvon s puklým srd­cem. Raketa dosedla. Hlavní inženýr stál s rukama na pákách havarijních trysek: skála nemusela vydržet. Ručičky stopek se pohybovaly dál pravidelným hmyzím pohybem. Velitel chvíli hleděl na ukazatel vertikály; jeho stříbřité světélko se neodchýlilo ani o vlas od červené nuly. Mlčeli. Trysky rozpá­lené do višňového žáru začaly chladnout a vydávaly přitom charakteristické zvuky, podobné chraptivému sténání. Rudý mrak, vznášející se do výše několika set metrů, klesal. Vyno­řila se z něj nejprve tupá špička Nepřemožitelného, potom jeho boky, ožehlé třením o atmosféru a drsný, dvojitý pancíř připomínající svou barvou skálu. Rudý prach stále ještě vířil kolem zádi, ale koráb už znehybněl nadobro; stal se součástí planety a nyní kroužil lenivým pohybem trvajícím věky spo­lu s jejím povrchem pod fialovým nebem, na němž zářily nej­jasnější hvězdy, mizející jen v bezprostřední blízkosti červe­ného slunce.</p>

<p>„Normální postup?“</p>

<p>Astrogátor se narovnal nad palubním deníkem, do kterého vepsal smluvený znak přistání, čas a název planety: „Regis III.“</p>

<p>„Ne, Rohane. Začneme třetím stupněm.“</p>

<p>Rohan se pokusil zakrýt údiv.</p>

<p>„Ano. Ačkoliv...,“ dodal s důvěrností, kterou mu Horpach někdy dovolil, „nechtěl bych být na místě toho, kdo to ozná­mí posádce.“</p>

<p>Astrogátor, jako by neslyšel slova svého důstojníka, ucho­pil ho za paži a odvedl k obrazovce jako k oknu. Písek od­hrnutý přistávacím manévrem vytvořil mělkou dolinu, lemo­vanou pohyblivými dunami. Z výšky osmnácti pater hleděli na trojbarevnou plochu obrazovky, zaznamenávající věrný obraz vnějšího světa, na skalnatý hřeben kráteru vzdáleného tři míle. Na západě se ztrácel za horizontem. Na východě se pod jeho stržemi hromadily černé, neproniknutelné stíny. Ši­roké řeky lávy vystupující z písku měly barvu sražené krve. Na nebi, těsně pod horním okrajem obrazovky, planula jedi­ná velká hvězda. Kataklyzma vyvolané přistáním Nepřemo­žitelného minulo a pouštní vítr, mocný proud vzduchu ne­ustále proudící z rovníkového pásma k pólu planety, vsouval první písečné jazyky pod záď korábu a trpělivě se snažil zajizvit ránu vytvořenou plameny motorů. Astrogátor zapojil vnější mikrofony. Vzdálené skučení větru spolu se zvukem písku narážejícího na pancíř zaplnilo na chvíli řídicí kabinu. Potom vypnul mikrofony a nastalo ticho.</p>

<p>„Takhle to tedy vypadá,“ řekl pomalu. „Ale Kondor se od­tud nevrátil, Rohane.“ Rohan zaťal zuby. S velitelem se ne­mohl hádat. Nalétali spolu mnoho parseků, ale nespřátelili se. Snad byl věkový rozdíl příliš velký, nebo společně překo­naná nebezpečí příliš malá. Ten člověk, s vlasy právě tak bí­lými jako jeho oděv, byl bezcitný. Téměř sto lidí nehnutě se­trvávalo na svých místech po skončené úmorné práci, která předcházela let, tři sta hodin brždění kinetické energie na­hromaděné v každém atomu Nepřemožitelného, vstup na oběžnou dráhu, přistání. Téměř sto lidí, kteří dlouhé měsíce neslyšeli zvuk větru a naučili se nenávidět prázdnotu tak, jak ji nenávidí pouze ten, kdo ji zná. Ale o tom velitel určitě ne­přemýšlel. Přešel pomalu místnost, opřel se o opěradlo křes­la a zabručel:</p>

<p>„Nevíme, co to je, Rohane.“</p>

<p>Jeho hlas zazněl náhle ostře:</p>

<p>„Na co ještě čekáte?“</p>

<p>Rohan rychle přistoupil k řídicím pultům, zapojil vnitřní mikrofony a hlasem, v němž se ještě chvělo tlumené pobou­ření, hlásil:</p>

<p>„Všechny sekce, pozor! Přistání ukončeno. Pozemní opera­ce třetího stupně. Osmá sekce připraví energoboty. Devátá sekce zapojí ochrannou clonu. Technici ochrany na svá sta­noviště. Zbytek posádky na určená místa. Konec.“</p>

<p>Jak se tak při řeči díval na zelené oko zesilovače, které po­mrkávalo shodně s modulací hlasu, zdálo se mu, že vidí zpo­cené tváře lidí, jak tuhnou v náhlém úžasu a hněvu. Teprve nyní museli pochopit, teprve nyní začali klít...</p>

<p>„Probíhá pozemní operace třetího stupně, astrogátore,“ řekl a zadíval se na starce, který na něj pohlédl a neočekáva­ně se koutkem úst usmál:</p>

<p>„Je to teprve začátek, Rohane. Snad ještě dojde na dlouhé procházky při západu slunce, kdo ví...“</p>

<p>Vyňal ze skříně ve zdi tenkou knihu, otevřel ji, položil na bílý pult plný různých pák a řekl:</p>

<p>„Četl jste to?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Jejich poslední signál, zaregistrovaný sedmým hypertranslátorem, došel k nejbližší boji v dosahu Báze před rokem.“</p>

<p>„Znám jeho obsah nazpaměť. ,Přistání na Regis III ukonče­no. Pouštní planeta typu sub-Delta 92. Sestupujeme na pev­ninu s použitím operace druhého stupně v rovníkovém pás­mu kontinentu Evana.“</p>

<p>„Ano. Ale to nebyl poslední signál.“</p>

<p>„Vím. Čtyřicet hodin nato hypertranslátor zaregistroval sé­rii impulsů vysílaných zřejmě morseovkou, ale bez jakéhoko­liv smyslu, a potom se několikrát opakovaly podivné zvuky. Haertel je nazval ‚mňoukáním koček tahaných za ocas‘.“</p>

<p>„Ano...,“ řekl astrogátor, ale bylo zřejmé, že neposlouchá. Znovu se zastavil před obrazovkou. Na spodním okraji zor­ného pole se z rakety vysunula nakloněná rampa, po níž se vyrovnaně jako na přehlídce sunuly energoboty, třicetitunové stroje, opatřené ohnivzdorným silikonovým pancířem. Ces­tou se jejich stěny rozevíraly a tím zvětšovaly své obrysy. Sot­va sjely z rampy, propadaly se do písku, brázdily však s jis­totou duny, které už vítr navál kolem Nepřemožitelného. Střídavě se rozjížděly na všechny strany, takže za deset mi­nut byl celý obvod korábu obklopen řetězem kovových želv. Pak energoboty znehybněly a začaly se pomalu zahrabávat do písku, takže po chvíli pouze lesklé skvrnky rovnoměrně rozmístěné po rudých úbočích dun vyznačovaly místa, kde vyčnívaly kopule Diracových emitorů. Ocelová podlaha řídi­cí kabiny, pokrytá pěnovou hmotou, se otřásla. Těly lidí pro­běhlo krátké, sotva postřehnutelné zachvění, které ihned za­niklo; ještě chvíli mravenčila ve svalech křeč a obraz okolí se rozmazal. Tento jev netrval ani půl vteřiny. Nastalo opět ti­cho, přerušované jen vzdáleným bzučením běžících motorů. Poušť, černorudé skály, řady líně se převalujících písečných vln na obrazovkách se opět zaostřily a všechno bylo jako předtím, jen nad Nepřemožitelným se rozklenula neviditelná kopule silového pole, zabraňující přístupu ke korábu. Z ram­py sestupovali kovoví krabi s anténami, které se pohybovaly střídavě vlevo a vpravo. Inforoboty, mnohem větší než emitory pole, měly ploché trupy a do stran ohnuté kovové nohy. Vázly v písku a se zdánlivou ošklivostí z něj vytahovaly hlu­boko zapadající končetiny. Nakonec zaujaly místa v mezerách řetězce energobotů. Jak se operace rozvíjela, vyskakovala na matném pozadí hlavního pultu kontrolní světélka a stupnice nazelenale svítily jako desítky nehybných kočičích očí. Ručič­ky byly všude na nule a dokazovaly, že se nic nesnaží pro­niknout neviditelnou přehradou silového pole. Jen ukazatel dispozice výkonu stoupal stále výš a míjel červené rysky gigawattů.</p>

<p>„Půjdu si teď dolů něco sníst. Pokračujte podle programu, Rohane!“ řekl náhle unaveným hlasem Horpach a odtrhl se od obrazovky.</p>

<p>„Na dálku?“</p>

<p>„Jestli vám na tom záleží, můžete někoho poslat... nebo jít sám.“</p>

<p>Astrogátor otevřel dveře a odešel. Rohan ještě na okamžik zahlédl jeho profil ve slabém světle výtahu, který sjel nehluč­ně dolů. Podíval se na stupnici ukazatele pole. Nula. Vlastně se mělo začít fotogrammetrií, pomyslel si. Kroužit kolem pla­nety tak dlouho, až budeme mít kompletní soubor snímků. Snad bychom tímto způsobem něco objevili. Pozorování pou­hým okem z oběžné dráhy nemá valnou cenu; kontinent není moře a všichni pozorovatelé nemají postřeh námořníka ve strážním koši. Jiná věc je, že kompletní soubor snímků mů­žeme získat za měsíc nebo jen o málo dřív.</p>

<p>Výtah se vrátil. Rohan nasedl a sjel do šesté sekce. Velká chodba před tlakovou komorou byla plná lidí, kteří tu vlastně neměli co dělat, tím spíš, že signály ohlašující oběd se opakovaly už asi čtvrt hodiny. Rozestupovali se před ním.</p>

<p>„Jordan a Blank. Půjdete se mnou ven.“</p>

<p>„Těžké skafandry, navigátore?“</p>

<p>„Ne. Pouze kyslíkové masky. A jeden robot. Nejlépe ně­který z arktanů, aby nám neuvázl v tom proklatém písku. Co tu vlastně všichni stojíte? Nemáte hlad?“</p>

<p>„Rádi bychom ven...“</p>

<p>„Aspoň na chviličku...“</p>

<p>Zvedl se šum hlasů.</p>

<p>„Jen klid, chlapci. Na výlety také dojde. Teď máme třetí stupeň.“ Rozcházeli se neochotně. Současně se ze šachty ná­kladního výtahu vynořil jeřáb s robotem, který o hlavu pře­vyšoval nejurostlejší lidi. Jordan a Blank, už s kyslíkovými přístroji, se vraceli na elektrickém vozíku – zahlédl je, když se opíral o zábradlí chodby, která se po přistání změnila ve svislou šachtu. Cítil nad sebou i pod sebou rozsáhlé vrstvy kovu, kdesi dole pracovaly pomalé transportéry, slyšel slabý šumot hydraulického rozvodu. Z hloubky čtyřicetimetrové šachty rovnoměrně vanul z klimatizátorů strojovny studený filtrovaný vzduch.</p>

<p>Dva lidé z obsluhy jim otevřeli dveře komory. Rohan si automaticky upravil popruhy a zkontroloval, jak přiléhá maska. Jordan a Blank vstoupili za ním; potom plech těžce zaskřípal pod váhou robota. Vzduch nasávaný do korábu pronikavě zasyčel. Otevřel se vnější uzávěr. Nákladní rampa byla o čtyři patra níže. Aby se dostali dolů, použili lidé ma­lý jeřáb, který vysunuli z pancíře a který sahal až k rampě. Kabina výtahu neměla stěny. Venkovní vzduch byl chladněj­ší než vzduch uvnitř Nepřemožitelného. Všichni čtyři nastou­pili a měkce sjeli z jedenáctipatrové výšky, míjejíce jednotlivé části trupu. Rohan mechanicky kontroloval jejich vzhled. Mi­mo dok není tak často příležitost prohlížet loď zvenčí. Na­dřela se dost, pomyslel si, když viděl šrámy od meteoritů. Pancéřové pláty ztratily lesk jako po naleptání silnou kyseli­nou. Výtah měkce dosedl na vlny navátého písku. Seskočili a hned zapadli až po kolena. Pouze robot určený k výzku­mům na zasněžených pláních kráčel na svých širokých cho­didlech jako kachna směšným, ale jistým krokem. Rohan mu přikázal, aby se zastavil, a sám s lidmi pozorně prohlížel ústí trysek na zádi, pokud byly zvenčí dostupné.</p>

<p>„Prospěje jim malý výbrus a profouknutí,“ prohlásil. Te­prve potom si všiml obrovského stínu, který koráb vrhal. Jako široká cesta se táhl přes duny osvětlené zapadajícím sluncem. V pravidelnosti písečných vln byl zvláštní klid. Je­jich úpatí zaléval modrý stín, vrcholky růžověly v soumraku a tato teplá, jemná červeň mu připomněla barvy, které kdysi viděl v obrázkové knize pro děti. Tak byla neskutečná. Pomalu přenášel pohled z vlny na vlnu a nalézal přitom po­každé jiný odstín broskvové barvy. Písečné vlny přerušovaly černé stíny, které se v dálce měnily v šedavou žluť, obklope­nou hrozivě čnějícími sopečnými útesy. Tak stál a jen se díval, zatímco jeho lidé beze spěchu, pohyby zautomatizovanými dlouholetým výcvikem, prováděli základní měření, odebírali do malých kontejnerů vzorky vzduchu a písku, měřili radio­aktivitu půdy přenosnou sondou, jejíž vrtnou věž přidržoval arktan. Rohan si jich nevšímal: Maska kryla pouze nos a ústa, oči a celou hlavu měl volné, poněvadž sňal měkkou ochran­nou přílbu. Cítil vítr ve vlasech a na tváři lechtání jemných zrníček písku, který padal za okraj masky. Neklidné poryvy větru mu cloumaly nohavicemi kombinézy. Velký kotouč slunce, do něhož se bylo možné dívat bez následků skoro vteřinu, visel nyní přímo za špičkou rakety. Vítr táhle svištěl, silové pole totiž nebránilo pohybu plynů, Rohan nemohl tedy postřehnout, kde vyvstává z písku neviditelná stěna po­le. Obrovský prostor, který obsáhl zrakem, byl mrtvý, jako by sem nikdy nevkročila lidská noha, jako by to nebyla planeta, která pohltila hvězdolet třídy Nepřemožitelného i s jeho osmdesátičlennou posádkou, obrovské, zkušené plavidlo v prázdnotě, plavidlo schopné vyvinout ve zlomku vteřiny energii miliard kilowatt, přeměnit ji v energetické pole, kte­rým nepronikne žádné materiální těleso, zkoncentrovat ji do všeničícího záření o hvězdné teplotě, které může sežehnout horský řetěz nebo vysušit moře. A přece tu zahynul onen ocelový organismus, vybudovaný na Zemi, výsledek mnoha­letého technického rozvoje, a zanikl neznámým způsobem, beze stopy, bez signálu SOS, jako by se rozplynul v té reza­vé a šedé poušti.</p>

<p>A celý kontinent vypadá stejně, pomyslel si. Pamatoval si jej dobře. Prohlížel si shora krátery a registroval jediný po­hyb mezi nimi – způsobovala ho oblaka, která vrhala své stí­ny mezi nekonečné vlny písku.</p>

<p>„Aktivita?“ zeptal se, aniž se obrátil.</p>

<p>„Nula nula dva,“ odpověděl Jordan a zvedl se z pokleku. Tvář mu zčervenala, oči se leskly. Maska zkreslovala zvuk hlasu.</p>

<p>To je méně než nic, pomyslel si. Nemohli zhynout pro ta­kovou neopatrnost, automatické přístroje by vyhlásily po­plach, i kdyby se nikdo nestaral o stereotyp průzkumů.</p>

<p>„Atmosféra?“</p>

<p>„Dusíku sedmdesát osm procent, argonu dvě procenta, kysličníku uhličitého nula, metanu čtyři procenta, zbytek je kyslík.“</p>

<p>„Šestnáct procent kyslíku? Určitě?“</p>

<p>„Určitě.“</p>

<p>„Radioaktivita vzduchu?“</p>

<p>„Prakticky nula.“ To bylo divné. Tolik kyslíku! Tato zpráva jej elektrizovala. Přešel k robotovi, který mu okamžitě ukázal kazetu s analy­zátory. Snad se pokoušeli obejít bez kyslíkových přístrojů, na­padlo jej nesmyslně, vždyť věděl, že tak to nebylo. Občas se sice stávalo, že některý člověk, víc než ostatní trápený tou­hou po návratu, si sundal masku – okolní vzduch vypadal přece tak čistý, tak svěží – a otrávil se. To se však mohlo při­hodit jednomu, nanejvýš dvěma.</p>

<p>„Máte už všechno?“ zeptal se.</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Vraťte se,“ řekl.</p>

<p>„A vy?“</p>

<p>„Já tu ještě zůstanu. Vraťte se,“ opakovat netrpělivě. Chtěl zůstat konečně sám. Blank si hodil na záda kontejnery, Jordan podal robotovi sondu a oba odešli brodíce se pískem; arktan šel za nimi, zezadu podobný maskovanému člověku.</p>

<p>Rohan přistoupil k nejbližší duně. Z písku vyčnívalo roz­šířené ústí emitoru, který vytvářel ochranné silové pole. Ne proto, aby zkontroloval jeho funkci, ale prostě z dětinského nápadu nabral hrst písku a hodil ji před sebe. Písek narazil na jakési neviditelné sklo a sesypal se k zemi.</p>

<p>Ruce ho svrběly, aby si sundal masku. Znal to dobře. Vy­plivnout plastický náustek, strhnout pásky, naplnit celou hruď vzduchem, zalknout se jím. Je to se mnou špatné, pomyslel si a pomalu se vracel ke korábu. Prázdná kabina výtahu čekala, s podlahou měkce zabořenou do písku. Vítr ji už stačil za několik minut jeho nepřítomnosti pokrýt tenkou vrstvičkou navátého písku.</p>

<p>Teprve v hlavní chodbě páté sekce pohlédl na nástěnný in­formátor. Velitel byl v řídicí kabině. Spěchal nahoru.</p>

<p>„Jedním slovem – idyla?“ shrnul astrogátor jeho slova. „Žádná radioaktivita, žádné spory, bakterie, plísně, viry, nic – pouze ten kyslík. Pro všechny případy je třeba dát vzorky mikrobiologům.“</p>

<p>„Už jsou v laboratoři. Život se tu možná rozvíjí na jiných kontinentech,“ poznamenal Rohan nepřesvědčivě.</p>

<p>„Pochybuji. Oslunění mimo rovníkovou oblast je slabé; ne­všiml jste si mohutnosti polárních čepiček? Ručím za to, že je tam osm, možná deset kilometrů silná ledová vrstva. To spíš oceán, nějaké řasy a chaluhy, ale proč život nevyšel z vo­dy na souš?“</p>

<p>„Budeme se muset do té vody podívat,“ řekl Rohan.</p>

<p>„Je předčasné ptát se našich lidí, ale planeta mi připadá stará. Takové shnilé vejce musí mít šest miliard let. Ostatně slunce má období nádhery už také za sebou. Je to už jen čer­vený trpaslík. Ta nepřítomnost života na pevnině je zarážejí­cí. Zvláštní druh evoluce, která nesnáší souš. To by vysvětli­lo přítomnost kyslíku, ale ne případ Kondora.“</p>

<p>„Nějaké formy života, nějaké bytosti skrývající se v oceá­ně, které vytvořily civilizaci na jeho dně,“ nadhodil Rohan. Oba hleděli na velikou mapu planety v Mercatorově projekci, dosti nepřesnou, neboť byla nakreslena podle údajů auto­matických sond z minulého století. Zobrazovala pouze obry­sy hlavních kontinentů a moří, hranice polárních oblastí a ně­kolik největších kráterů. V síti protínajících se poledníků a rovnoběžek zářil pod osmým stupněm jižní šířky červeným kroužkem vyznačený bod – místo, na kterém přistáli. Astro­gátor netrpělivě posunul papíry na stole.</p>

<p>„Tomu sám nevěříte. Tressor nemohl být hloupější než my, žádným podmořským bytostem by nepodlehl. To je nesmysl. A vůbec, kdyby opravdu existovaly rozumné vodní bytosti, jedna z prvních věcí, kterou by podnikly, by bylo ovládnutí souše. Třeba ve skafandrech naplněných vodou. To je opravdu nesmysl,“ opakoval, ne proto, aby definitivně zamítl Rohanovu koncepci, ale protože už přemýšlel o něčem jiném.</p>

<p>„Počkáme tu nějaký čas,“ rozhodl konečně a dotkl se spod­ního okraje mapy, která se ihned svinula a zmizela v jedné z poliček velkého regálu. „Počkáme a uvidíme.“</p>

<p>„A co když neuvidíme nic?“ zeptal se Rohan opatrně. „Bu­deme je hledat?“</p>

<p>„Rohane, mějte rozum. Šestý hvězdný rok a takové...,“ astrogátor hledal vhodný výraz, nenašel jej a nahradil jej ne­určitým pohybem ruky. „Planeta je velká jako Mars. Jak je máme hledat? Mám na mysli Kondora,“ opravil se.</p>

<p>„Hm ano, půda je železitá,“ přiznal neochotně Rohan. Analýzy prokázaly velký obsah kysličníku železa v písku. Feroindukční přístroje byly k ničemu. Nevěděl, co říci, a proto mlčel. Byl přesvědčen, že velitel nakonec najde nějaké výcho­disko. Nevrátí se přece s prázdnýma rukama, bez výsledků. Čekal a hleděl na Horpachovo husté obočí.</p>

<p>„Upřímně řečeno, nevěřím, že by to osmačtyřicetihodinové čekání k něčemu bylo, ale předpis je předpis,“ svěřil se neočekávaně astrogátor. „Sedněte si, Rohane. Stojíte nade mnou jako ztělesněná výčitka svědomí. Regis je nejpitomější místo, jaké si jen dovedu představit. Nehodí se k ničemu. Ne­vím, proč sem byl Kondor vyslán – ostatně už se stalo.“</p>

<p>Umlkl. Měl špatnou náladu a jako vždy se stával hovor­ným. Ochotně se pouštěl do diskusí, i důvěrných, což bylo pokaždé trochu nebezpečné, protože každou chvíli mohl pře­rušit debatu nějakou jedovatostí.</p>

<p>„Zkrátka, tak či onak, musíme něco dělat. Víte co? Vyšleme pár malých sond na rovníkovou oběžnou dráhu. Ale aby by­la opravdu kruhová a nízká. Takových sedmdesát kilometrů.“</p>

<p>„To je ještě v dosahu ionosféry,“ protestoval Rohan. „Sho­ří po několika obletech.“</p>

<p>„Ať shoří. Ale předtím vyfotografují co se dá. Dokonce bych radil riskovat šedesát kilometrů. Shoří možná už při de­sátém obletu, ale pouze snímky z takové výšky mohou něco přinést. Víte, jak vypadá raketa z výšky sto kilometrů nejlep­ším teleobjektivem? Špendlíková hlavička je vedle ní horský masiv. Hned to... Rohane!“</p>

<p>Na tento výkřik se navigátor obrátil, už ode dveří. Velitel hodil na stůl protokol s výsledky analýz.</p>

<p>„Co je to!? Co je to zase za blbost? Kdo to psal?“</p>

<p>„Automat. O co jde?“ zeptal se Rohan a snažil se zachovat klid, neboť i v něm se už probouzela zlost. Bude mi tady teď nadávat! pomyslel si a vracel se úmyslně pomalu.</p>

<p>„Čtěte. Tady. Ano, tady.“</p>

<p>„Čtyři procenta metanu,“ přečetl Rohan. Náhle ztuhl.</p>

<p>„Čtyři procenta metanu, že? A šestnáct kyslíku? Víte, co to je? Výbušná směs! Můžete mi vysvětlit, proč celá atmosféra nevybuchla, když jsme přistáli s borovodíky?“</p>

<p>„Skutečně... nerozumím tomu,“ vykoktal Rohan. Přistou­pil rychle k pultu vnější kontroly, vpustil do přístrojů trochu venkovní atmosféry, a zatímco astrogátor v zlověstném mlče­ní přecházel sem a tam, díval se, jak analyzátory horlivě po­klepávají skleněnými nádobkami.</p>

<p>„Tak co je?“</p>

<p>„Totéž. Metanu čtyři procenta... kyslíku šestnáct,“ řekl Ro­han. Ve skutečnosti vůbec nechápal, jak je to možné, cítil však zadostiučinění: přinejmenším mu Horpach teď nebude moci nic vyčítat.</p>

<p>„Ukažte? Hm. Metanu čtyři, no, ať mě čert... dobrá. Vyšle­te sondy na oběžnou dráhu a potom přijďte do malé labora­toře. Ostatně, nač máme odborníky! Ať si lámou hlavy!“</p>

<p>Rohan sjel dolů, zavolal dva raketové techniky a opakoval jim astrogátorův příkaz. Potom se vrátil na druhou sekci. By­ly tu umístěny laboratoře a pracovny vědců. Postupně míjel úzké, do kovových dveří zasazené tabulky se dvěma písme­ny: H. I., H. F., H. T., H. B a celou řadu jiných. Dveře malé laboratoře byly otevřeny dokořán; monotónní hlasy vědců občas přehlušoval astrogátorův bas. Rohan stanul na prahu. Byli tu všichni „hlavní": hlavní inženýr, biolog, fyzik, lékař i všichni technici ze strojovny. Astrogátor, který nyní mlčel, seděl v krajním křesle pod příručním elektronickým počítacím strojem a opálený Moderon se založenýma, téměř dívčí­ma rukama vysvětloval:</p>

<p>„Nejsem specialista v chemii plynů, ale tady asi nejde o obyčejný metan. Energie vazby je jiná, liší se sice v seti­nách, ale liší. Reaguje s kyslíkem jen v přítomnosti katalyzá­torů a značně pomalu.“</p>

<p>„Jakého původu je ten metan?“ zeptal se Horpach.</p>

<p>„Uhlík je rozhodně organického původu. Není ho sice příliš mnoho, ale nepochybuji...“</p>

<p>„A izotopy? Jak starý je ten metan?“</p>

<p>„Dva až patnáct miliónů let.“</p>

<p>„To je trochu široké rozpětí!“</p>

<p>„Měli jsme na to půl hodiny. Nic víc teď nemohu říci.“</p>

<p>„Doktore Quastlere! Odkud pochází ten metan?“</p>

<p>„Nevím.“</p>

<p>Horpach se postupně podíval na svoje odborníky. Předpo­kládali, že vybuchne, ale on se náhle usmál.</p>

<p>„Pánové, jsme přece zkušení lidé. Nelétáme spolu první den. Prosím o váš názor. Co máme teď dělat? Čím začít?“</p>

<p>Poněvadž nikdo se nedral o slovo, biolog Joppe, jeden z mála, kteří se nebáli Horpachova hněvu, pohlédl klidně ve­liteli do očí a řekl:</p>

<p>„To není obyčejná planeta třídy Sub-Delta 92. Kdyby tako­vá byla, Kondor by nezmizel. Poněvadž měl na palubě od­borníky stejně kvalitní jako jsme my, jediná věc, kterou víme určitě, je to, že jejich znalosti nestačily k tomu, aby zabráni­ly katastrofě. Z toho plyne závěr, že musíme zachovávat tře­tí stupeň a zkoumat pevninu i oceán. Myslím, že je třeba za­hájit geologické vrty a současně se zabývat zdejší vodou. Všechno ostatní by byly hypotézy; v této situaci si nemůže­me dovolit takový luxus.“</p>

<p>„Dobrá.“ Horpach stiskl zuby. „Vrty v obvodu silového pole nejsou problém. Zařídí to doktor Novik.“</p>

<p>Hlavní geolog přikývl.</p>

<p>„Pokud jde o oceán... jak daleko je pobřeží, Rohane?“</p>

<p>„Asi dvě stě kilometrů,“ odvětil navigátor, vůbec nepře­kvapen tím, že velitel ví o jeho přítomnosti, třebaže jej nevi­dí; Rohan stál u dveří, pár kroků za jeho zády.</p>

<p>„Trochu daleko. Ale nebudeme už Nepřemožitelným hý­bat. Vezměte tolik lidí, kolik uznáte za vhodné, Rohane, Fitzpatrika, ještě nějakého oceánologa a šest rezervních energobotů. Pojedete s tím ke břehu. Pracovat budete pouze pod ochranou silového pole; žádné výlety po moři, žádné potá­pění. Automaty také neplýtvejte, nemáme jich mnoho. Jasné? Můžete tedy začít. Aha, ještě něco. Je zdejší vzduch vhodný k dýchání?“</p>

<p>Lékaři si mezi sebou šeptali.</p>

<p>„V podstatě ano,“ řekl konečně Stormont, ale málo pře­svědčivě.</p>

<p>„Co znamená to ‚v podstatě’? Lze jej dýchat?“</p>

<p>„Takové množství metanu není zanedbatelné. Po určité do­bě se krev nasytí a mohou nastat mozkové příznaky. Omámení... ale teprve za hodinu, možná za několik hodin.“</p>

<p>„A nepostačí nějaký absorbér metanu?“</p>

<p>„Ne. Nevyplatí se vyrábět absorbéry, bylo by je totiž třeba často měnit a kromě toho je procento kyslíku dost nízké. Osobně jsem pro kyslíkové přístroje.“</p>

<p>„Hm. Ostatní také?“</p>

<p>Witte a Eldjarn přikývli. Horpach vstal.</p>

<p>„Tak začneme. Rohane! Co je se sondami?“</p>

<p>„Hned je začneme vypouštět. Mám ještě překontrolovat je­jich dráhy?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>Rohan vyšel a nechal hluk laboratoře za sebou. Když vy­šel do řídicí kabiny, slunce už zapadalo. Na pozadí tmavé, purpurové fialové úseče jeho disku se rýsoval na horizontu nepřirozeně výrazný zubatý obrys kráteru. Nebe, v této čás­ti galaxie plné hvězd, se teď zdálo ještě větší. Stále níže se objevovala velká souhvězdí. Rohan se spojil s kabinou na od­palování sond ve špičce korábu. K vystřelení byla připrave­na první dvojice fotosatelitů. Další měla následovat po hodi­ně. Nazítří měly denní i noční fotografie obou polokoulí pla­nety poskytnout obraz celého rovníkového pásma.</p>

<p>„Minuta třicet jedna... azimut sedm. Navádím...,“ opako­val zpěvavý hlas v reproduktoru. Rohan ho ztišil knoflíkem a otočil křeslo ke kontrolnímu pultu. Nikomu by to nepři­znal, ale vždy jej bavila hra světel při vystřelování sondy na oběžnou dráhu kolem planety. Nejdříve vzplanula rubínová, bílá a modrá kontrola boosteru. Potom zatikal startovní auto­mat. Když umlkl, celý trup korábu se slabě zachvěl a poušť na obrazovkách ozářil fosforeskující záblesk. S vysokým hvizdem vylétla ze špičky miniaturní střela a zalila hvězdolet proudem světla. Záblesky vzdalujícího se boosteru tančily po úbočích dun stále slaběji, až konečně uhasly. Teď už nebylo sondu ani slyšet, zato pult zachvátila světelná horečka. Ze šera spěšně vyskakovala oválná světélka balistické kon­troly, souhlasně jim přitakávaly žárovky dálkového řízení, potom se objevily jako barevné vánoční stromky signály po­stupného odpadání spálených stupňů a nakonec nad celým tím duhovým mraveništěm vzplanul bílý čtverec, znamení, že se satelit dostal na oběžnou dráhu. Uprostřed jeho sněžně lesklého povrchu se objevil šedý ostrůvek, který se změnil v číslo 67. To byla výška letu. Rohan překontroloval prvky dráhy, ale perigeum i apogeum byly v určených mezích. Ne­měl zde už nic na práci. Podíval se na palubní chronometr, který ukazoval osmnáct hodin, potom na svoje hodinky s místním časem – jedenáct hodin v noci. Zavřel na chvíli oči. Měl radost z toho výletu k oceánu. Rád pracoval sám. Byl ospalý a hladový. Chvíli uvažoval, zda nemá polknout osvě­žující tabletku, ale rozhodl se, že postačí večeře. Vstal a po­cítil únavu, podivil se a tento údiv jej trochu osvěžil. Sjel dolů do jídelny. Byli tam už dva řidiči vznášedel, jeden z nich byl Jarg, kterého měl rád pro jeho neustále dobrou ná­ladu, byl tam i Fitzpatrik se dvěma kolegy, Brozou a Koechlinem. Dojídali už večeři, když si Rohan teprve objednal hor­kou polévku a ze skříňky ve stěně si vzal chléb a láhev ne­alkoholického piva. Nesl si to na tácku ke stolu, když se po­dlaha lehce zachvěla. Nepřemožitelný vystřelil další satelit.</p>

<p>Velitel jim nedovolil jet v noci. Vyjeli tedy v pět hodin místního času, krátce před východem slunce. Podobnému pochodu říkali pohřební průvod, z bezpečnostních důvodů měl totiž pevně stanovené pořadí a byl únavně pomalý. Za­hajovaly a uzavíraly jej energoboty, které elipsoidním silo­vým polem chránily všechny stroje uvnitř: univerzální vznášedla, vozy s radiostanicemi a radarem, kuchyni, transportér se skládacím hermetickým obydlím a malý laser přímého do­sahu na housenkových pásech, nazývaný všeobecně sídlo. Rohan se usadil společně se třemi vědci v předním energobotu, což bylo značně nepohodlné, neboť se tam stěží vešli; jen tak však měli dojem normálního cestování. Rychlost bylo nutno přizpůsobit nejpomalejším strojům kolony, tedy energobotům. Jízda nebyla příjemná. Housenkové pásy vrzaly a řinčely, turbínové motory kvílely jako komáři velikosti slo­na a celý energobot plul jako těžká šalupa po vlnách. Černá jehla Nepřemožitelného se rychle skryla za obzorem. Nějakou dobu jeli ve vodorovných paprscích studeného a jako krev červeného slunce jednotvárnou pouští, potom písku ubývalo a vystupovaly z něj šikmé stěny skal, které museli objíždět. Kyslíkové masky spolu s vytím motorů nepovzbu­zovaly k hovoru. Pozorovali pečlivě obzor, ale obraz byl stá­le stejný – nakupené skály, velké zvětralé balvany, v jednom místě se začala rovina svažovat a na dně mělké kotliny se objevil napůl vyschlý potok s vodou rudou odleskem červe­ného slunce. Štěrk na obou březích potoka dokazoval, že průtok vody se někdy značně zvyšuje. Na chvíli se zastavili, aby si prohlédli vodu. Byla čistá, dosti tvrdá, s příměsí kys­ličníků železa a nepatrnými stopami sirníku. Rozjeli se dále, teď už o něco rychleji, protože pásy se pohybovaly po kame­nitém podloží. Na západě se zvedaly nevysoké svahy. Po­slední stroj udržoval stálé spojení s Nepřemožitelným, anté­ny radarů se otáčely, členové obsluhy si upravovali sluchát­ka, seděli u obrazovek a pojídali tabletky koncentrátu; občas vyletěl zpod některého vznášedla kámen, vymrštěn vzduš­ným vírem, a skákal po štěrku jako živý. Potom cestu zahra­dilo nízké holé návrší. Odebrali pár vzorků a Fitzpatrik kři­kl na Rohana, že křemík je organického původu. Nakonec, když se před nimi jako modročerná čára objevilo moře, na­lezli i vápník. Sjeli ke břehu po malých oblázcích. Horký dech stroje, skřípění pásů, vytí turbín, to všechno náhle ztich­lo, když se objevil asi sto metrů od nich oceán, zblízka zele­navý a na pohled docela pozemský.</p>

<p>Nyní začalo dost složité manévrování, protože k ochraně pracovní skupiny bylo třeba zavést přední energobot dost hluboko do vody. Utěsněný stroj, řízený z druhého energobotu, vjel do vln, které bouřily a pěnily, až se stal jen stěží viditelným stínem v hlubině; teprve potom na signál vyslaný z ústředního stanoviště vysunul zatopený kolos nad hladinu Diracův emitor. Teprve když se pole ustálilo a přikrylo nevi­ditelným příklopem část břehu a pobřežních vod, začal vlast­ní výzkum.</p>

<p>Oceán nebyl tak slaný jako na Zemi, analýzy však nepři­nesly žádné překvapivé výsledky. Po dvou hodinách věděli zhruba totéž co na začátku. Vyslali tedy dvě dálkově řízené televizní sondy na širé moře a sledovali jejich pohyb na ob­razovkách. Teprve když zmizely z obzoru, oznámily první skutečnou novinku. V oceáně žily organismy podobné ry­bám. Od sondy však prchaly obrovskou rychlostí a hledaly záchranu v hlubinách. Echologové určili hloubku oceánu v tomto místě prvního setkání s živými tvory na sto padesát metrů.</p>

<p>Broza si umínil, že musí chytit aspoň jednu takovou rybu. Lovili tedy; sondy pronásledovaly stíny míhající se v zele­ném šeru, střílely elektrickými náboji, ale údajné ryby proje­vily nepochopitelnou obratnost v manévrování. Nakonec se jim podařilo jednu zasáhnout. Sondu, která ji zachytila do svých kleští, okamžitě přivolali ke břehu; Koechlin a Fitzpat­rik zatím řídili druhou, která sbírala vzorky vláken vznášejí­cích se ve vlnách, o nichž se domnívali, že je to nějaký druh chaluh či řas. Konečně ji poslali až na dno, do hloubky čtvrt kilometru. Silný proud u dna velmi ztěžoval ovládání sondy, protože ji stále odnášel mezi balvany. Nakonec se však poda­řilo několik z nich odvalit, a jak správně předpokládal Koechlin, sídlila pod nimi celý kolonie pružných štětinatých tvorů.</p>

<p>Když se obě sondy vrátily a biologové se dali do práce, Rohan, Jarg a pět ostatních pojedli první teplé jídlo toho dne v nově postaveném domku, kde si také mohli sundat nepří­jemné masky.</p>

<p>Čas do večera strávili tak, že sbírali vzorky minerálů, zkoumali radioaktivitu dna, intenzitu záření a vykonávali stovky podobných zdlouhavých prací, které však bylo třeba udělat svědomitě, ba pedanticky, jestliže měly přinést hodno­věrné výsledky.</p>

<p>Do soumraku byly téměř všechny práce ukončeny, a když zavolal Horpach, mohl Rohan s klidným svědomím odejít k rádiu. Oceán byl plný živých organismů, které se však vy­hýbaly pobřežní oblasti. V těle pitvané a zkoumané ryby ne­našli nic zvláštního. Vývoj na planetě probíhal podle odhadu stovky miliónů let. Objevili značné množství zelených cha­luh, což objasňovalo přítomnost kyslíku v atmosféře. Rozdě­lení živých organismů na rostlinné a živočišné bylo typické; typické byly také kostní struktury obratlovců. Jediným orgá­nem zjištěným u ulovené ryby, jehož pozemskou obdobu bio­logové neznali, byl zvláštní smysl, citlivý na velmi nepatrné změny intenzity magnetického pole. Horpach přikázal celé výpravě, aby se co nejrychleji vrátila, a nakonec oznámil no­vinku: pravděpodobně se po dařilo na fotografickém snímku nalézt místo přistání zmizelého Kondora.</p>

<p>Přes protesty biologů, kteří tvrdili, že by jim nestačilo ani několik týdnů pro další výzkumy, byl domek demontován, motory spuštěny a kolona se pohnula na severozápad. Ro­han nemohl oznámit žádné podrobnosti o Kondorovi, protože je sám neznal. Chtěl být co nejrychleji zpátky, neboť tušil, že velitel rozděluje další úkoly, slibující možná četné objevy. Samozřejmě bude třeba především prozkoumat místo údajného přistání Kondora. Rohan tedy ždímal ze strojů všechno, a návrat byl provázen ještě pekelnějším řevem hou­senkových pásů. Když nastala tma, rozsvítily se velké reflek­tory strojů; byl to pohled neobvyklý a dokonce hrozivý – každou chvíli se v pohyblivých sloupech světla vynořily ze tmy nestvůrné, zdánlivě se pohybující siluety obrů. Byly to však jen skály, poslední pozůstatky po zvětralém horském masivu. Několikrát se museli zastavit u hlubokých rozsedlin zejících v čediči. Nakonec, už hodně dlouho po půlnoci, uvi­děli ze všech stran osvětlený lesklý trup Nepřemožitelného. V silovém poli se na všechny strany pohybovaly řady strojů; vykládaly se zásoby, palivo, pod nákladní rampou stály v oslepujícím světle reflektorů skupinky lidí. Už zdálky sly­šeli ohlasy tohoto mravenčího hemžení. Nad sloupy světel se vznášel mlčící trup hvězdoletu.</p>

<p>Modravá světla vyznačila průchod v silové ochraně a vo­zy pokryté silnou vrstvou prachu vjely jeden za druhým do­prostřed kruhového prostranství. Ještě než Rohan seskočil na zem, už volal na jednoho z nejblíže stojících lidí, v němž po­znal Blanka, co je s Kondorem.</p>

<p>Ale bocman nevěděl nic o údajném objevu. Rohan se toho od něj mnoho nedozvěděl. Než čtyři satelity shořely v hus­tých vrstvách atmosféry, pořídily jedenáct tisíc snímků, které byly postupně přeneseny na speciálně leptané destičky v ka­jutě kartografii. Aby neztrácel čas, zavolal si Rohan technika kartografii Eretta a při sprchování se ho vyptával na vše, co se stalo na lodi. Erett byl jedním z těch, kteří hledali na zís­kaném filmu Kondora. Toto zrníčko oceli v oceánech písku hledalo asi třicet lidí; kromě planetologů byli k tomuto úče­lu zmobilizováni kartografové, radaroví operátoři a všichni piloti. Celý den i noc střídavě prohlíželi fotografie a zazna­menávali souřadnice každého podezřelého bodu. Ale zpráva, kterou oznámil Rohanovi velitel, byla mylná. Považovali za Kondora neobyčejně vysokou skalní jehlu, která vrhala stín překvapivě podobný skutečnému stínu rakety. O osudu Kon­dora nevěděli tedy nic nového. Rohan se chtěl hlásit u velitele, ale ten se už odebral k odpočinku. Odešel tedy do své kajuty. Ač byl unaven, nemohl dlouho usnout. Když ráno vstal, astrogátor mu vzkázal po Ballminovi, vedoucím plane­tologů, aby poslal získaný materiál do hlavní laboratoře. V deset hodin pocítil Rohan takový hlad, že sjel na druhou sekci do malé jídelny radarových operátorů. Právě když do­píjel kávu, dostihl ho tam Erett.</p>

<p>„Už ho máte?“ zeptal se při pohledu na kartografovu vzrušenou tvář.</p>

<p>„Ne. Ale našli jsme něco většího. Pojďte se mnou, astrogá­tor vás volá...“</p>

<p>Rohanovi se zdálo, že zasklená klec výtahu se pohybuje neuvěřitelně pomalu. V setmělé kajutě vládlo ticho, bylo slyšet jen šum elektrických přístrojů a z podavače vylézaly stále nové snímky, vlhké a lesklé, kterým nikdo nevěnoval pozornost. Dva technici připravili epidiaskop a zhasli posled­ní světla v okamžiku, kdy Rohan otevřel dveře. Uprostřed shromáždění postřehl bílou hlavu astrogátora. Hned nato se rozzářilo plátno spuštěné se stropu. V nastalém tichu přešel Rohan co nejblíže k velké, jasné ploše.</p>

<p>Černobílý snímek nebyl zrovna nejkvalitnější. V okolí drobných, nepravidelně rozmístěných kráterů se rýsovala ho­lá planina, z jedné strany přerušená čarou tak rovnou, jako by tam skály uřízl nějaký obrovský nůž; to bylo pobřeží, ne­boť zbytek snímku zaplňovala jednolitá čerň oceánu. Nedale­ko od břehu se rozprostírala mozaika poměrně nejasných tvarů, která byla na dvou místech zakryta šmouhami oblaků. Ale i tak bylo nepochybné, že zvláštní, v detailech rozmaza­ný útvar není geologického původu.</p>

<p>Město..., pomyslel si vzrušeně Rohan, ale nahlas to neřekl. Všichni stále zachovávali mlčení. Technik u epidiaskopu se marně snažil zaostřit obraz.</p>

<p>„Byly poruchy při příjmu?“ přerušil ticho klidný hlas astrogátora.</p>

<p>„Ne,“ odpověděl Ballmin ze tmy. „Příjem byl čistý, ale toto je jeden z posledních snímků třetí sondy. Osm minut po jeho vyslání přestala odpovídat na signály. Je možné, že snímek byl zhotoven objektivy poškozenými zvýšenou teplotou.“</p>

<p>„Kamera nebyla výš než sedmdesát kilometrů,“ ozval se jiný hlas, náležející zřejmě Maltovi, jednomu z nejschopněj­ších planetologů. „Odhadl bych ji na padesát pět až šedesát kilometrů... Podívejte se...“ Jeho silueta částečně zakryla plátno. Přiložil k obrazu průhlednou plastickou šablonu s vy­značenými ryskami a přeměřil postupně několik kráterů ve druhé polovině snímků. „Jsou zřetelně větší než na předchá­zejících fotografiích. Ostatně,“ dodal, „to není důležité. Tak či onak...“</p>

<p>Nedokončil, ale všichni pochopili, co chtěl říci: že brzy zkontrolují přesnost fotografie, až prozkoumají tuto část pla­nety. Nějakou chvíli se ještě dívali na obraz na plátně. Rohan si už nebyl tak jist, že ukazuje město, či spíše jeho ruiny. O tom, že geometricky pravidelný útvar je už dávno opuš­těn, svědčily tenké čárky, zvlněné stíny dun, které ze všech stran oblévaly složité konstrukce, takže některé už napůl mi­zely v písečné záplavě pouště. Navíc tyto ruiny rozdělovala na dvě nestejné části černá, křivolaká čára rozšiřující se smě­rem do pevniny – seismická trhlina, která rozštěpila některé z velkých „budov". Jedna z nich vytvořila jakýsi most, opře­ný o oba protější okraje trhliny.</p>

<p>„Světlo,“ rozlehl se astrogátorův hlas. Když se rozsvítilo, podíval se na nástěnné hodiny.</p>

<p>„Za dvě hodiny startujeme.“</p>

<p>Zdvihla se bouře hlasů; nejenergičtěji protestovali lidé hlavního biologa, kteří se při zkušebních vrtech dostali do hloubky dvě stě metrů. Horpach dal rukou znamení, že ne­připouští žádnou diskusi.</p>

<p>„Všechny stroje se vrátí na palubu. Uložte získaný materi­ál. Prohlídka snímků a zbytek analýz pokračují. Kde je Ro­han? Jste tady? Dobrá. Slyšel jste, co jsem řekl? Za dvě hodi­ny musí být všichni lidé na startovních stanovištích.“</p>

<p>Nakládání vyložených strojů pokračovalo spěšně, ale sy­stematicky. Rohan byl hluchý k námitkám Ballmina, který prosil o patnáct minut pro další vrty.</p>

<p>„Slyšel jste, co říkal velitel,“ opakoval nalevo napravo a popoháněl montéry, kteří přijížděli k vykopaným jámám s velkými jeřáby. Vrtné aparatury, provizorní plošiny a nádr­že s palivem putovaly postupně do nákladních prostor; když už jen rozrytá půda svědčila o vykonané práci, Rohan s Westergardem, zástupcem hlavního inženýra, obešli pro všechny případy opuštěná pracoviště. Potom lidé zmizeli uvnitř. Te­prve pak se pohnul písek, rádiem přivolané energoboty se vracely a mizely uvnitř korábu, který vtáhl pod pancéřové pláty i nákladní rampu a osobní výtah. Za okamžik nato pře­hlušil jednotvárné vytí vichru kovový hvizd stlačeného vzduchu, který profoukl trysky. Kotouče prachu obklopily záď, pod níž vzplanula zelená záře a smísila se s červeným svě­tlem slunce. Za hromového řevu, který otřásal pouští a mno­honásobnou ozvěnou se vracel od skalních stěn, se hvězdolet pomalu vznesl do výše. Zanechal za sebou vypálené skály, roztavený písek a zmizel s rostoucí rychlostí ve fialovém ne­bi. Dlouho potom, když se poslední stopa jeho cesty, vyzna­čená bělavou čarou par, rozplynula v atmosféře a pohyblivé písky začaly pokrývat holé skály a zaplňovat opuštěné výko­py, objevil se na západě temný mrak. Sunul se nízko nad ze­mí, pak se rozvinul, dlouhým ramenem obchvátil místo při­stání a nehybně strnul. Když se slunce nadobro schýlilo k zá­padu, začal z něj na poušť padat černý déšť.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>UPROSTŘED RUIN</strong></p>

<p>Nepřemožitelný přistál na pečlivě vybraném místě, asi šest kilometrů na jih od údajného „města". Z řídicí kabiny bylo vidět docela dobře. Dojem, že jsou to uměle vybudované konstrukce, byl ještě silnější než při prohlížení fotografií. By­ly rozloženy na ploše mnoha kilometrů. Stavby byly hranaté, u základny většinou širší než nahoře, nestejné výšky, zčerna­lé, místy se kovově leskly, ale ani nejsilnější dalekohled ne­umožňoval rozeznat podrobnosti; zdálo se, že většina těchto budov je děravá jako řešeto.</p>

<p>Kovové sténání chladnoucích trysek ještě neustalo, když koráb vysunul ze svého nitra rampu, lešení výtahu a obklo­pil se kruhem energobotů. V místě ležícím přímo proti „měs­tu“ (ze země je nebylo vidět kvůli nízkému návrší) se uvnitř energetické clony soustředila skupina pěti terénních vozů, ke které se připojil dvakrát větší pohyblivý zářič antihmoty, po­dobný apokalyptickému brouku s modrým krunýřem.</p>

<p>Velitelem operační skupiny byl Rohan. Stál vzpřímen v pr­vém terénním voze a čekal, až se na rozkaz z paluby Nepře­možitelného otevře průchod v silovém poli. Dva inforoboty na nejbližších návrších vystřelily zelené světlice, které vyzna­čily cestu, a malá kolona, zformovaná do dvojstupu s Roha­novým vozem v čele, se rozjela.</p>

<p>Motory strojů řvaly, zpod pneumatik gigantů létaly gejzíry písku, vpředu, dvě stě metrů před čelním vozem se vznášel průzkumový robot, podobný plochému talíři s rychle kmita­jícími tykadly. Proud vzduchu, který z něj vycházel, vířil pí­sek. Zvířený prach se v poměrně klidném vzduchu dlouho neusazoval a po průchodu kolony vyznačovala její trasu čer­vená křivolaká stopa. Stíny strojů byly stále delší, cesta ved­la k západu. Kolona se vyhnula téměř úplně zasypanému kráteru a po dvaceti minutách dorazila k ruinám. Tady se konvoj rozpadl. Tři vozy bez posádky vyjely vpřed a rozsví­tily ostře modrá světla na znamení, že vytvořily lokální silo­vé pole. Uvnitř ochranné clony se pohybovaly dva vozy s lidmi. Padesát metrů za nimi kráčel obrovský zářič anti­hmoty. V jedné chvíli, když překročili zasypanou spleť ja­kýchsi potrhaných kovových lan či drátů, museli zastavit, protože jedna noha zářiče zapadla do neviditelné štěrbiny v písku. Z Rohanova vozu seskočily dva arktany a osvobodi­ly uvázlý kolos. Potom se kolona zase rozjela.</p>

<p>To, co nazvali městem, nebylo ve skutečnosti ani trochu podobné lidským sídlištím. Temné masívy, zasypané pohyb­livými písky kdovíjak hluboko, tu stály a nepodobaly se ni­čemu, co znají lidské oči. Pichlavé konstrukce neurčitých tva­rů sahaly do výše několika pater. Neměly okna, dveře, do­konce ani stěny. Jedny vypadaly jako zvlněné, velmi hustě pletené sítě, protínající se mnoha směry a zesílené v místech styku, jiné připomínaly složité prostorové arabesky, jaké vzniknou při vzájemném pronikání včelích pláství, nebo síť s trojúhelníkovými a pětiúhelníkovými otvory. V každém větším prvku a v každé viditelné ploše bylo možno najít ně­jakou pravidelnost, ne tak stejnorodou jako v krystalu, ale nepochybnou, opakující se v určitém rytmu, třebaže na mno­ha místech přerušenou stopami ničení. Některé konstrukce byly spojeny v jakési hranolovité útvary, které byly hustě po­rostlé větvemi (ty větve však nerostly libovolně jako u stro­mů a keřů: buď vytvářely část oblouku, nebo byly zkroucené do spirály). Většinou trčely z písku kolmo, nalezli však i na­kloněné jako pilíře padacího mostu. Vítr vanoucí nejčastěji ze severu nakupil na všech vodorovných plochách a na mírných svazích sypký písek, takže zdálky mnohá z těchto ruin při­pomínala nevysokou pyramidu s useknutým vrcholem. Zblízka však její zdánlivě hladká plocha ukazovala, co to ve skutečnosti je: systém keříčkovitých ostrohranných prutů a lišt, místy tak propletených, že zadržovaly ve své spleti i písek. Rohanovi se zdálo, že jsou to nějaké krychlovité a jehlanovité úlomky skal, porostlé mrtvým, uschlým rost­linstvem. Ale i tento dojem mizel ze vzdálenosti několika kroků: tehdy se totiž v chaosu zkázy projevila pravidelnost cizí živým formám. Ruiny nebyly monolitní, dalo se do nich nahlédnout mezerami v kovové houštině, která je zcela vypl­ňovala, nebyly však ani duté. Odevšad vanula mrtvolná opuštěnost. Rohan uvažoval o zářiči, použít násilí však ne­mělo smysl, nebyl tu prostor, do něhož by mohli proniknout. Vítr honil mezi vysokými baštami oblaka prachu. Pravidel­nou mozaiku černých otvorů vyplňoval písek; sypal se neustále v praméncích, které připomínaly miniaturní laviny. Po celou cestu je provázel neustálý sypký šelest. Otáčivé antény, pohyblivé geigery, ultrazvukové mikrofony i detektory záře­ní mlčely. Bylo slyšet pouze skřípění písku pod koly a při změně směru přerývané kvílení hnacích motorů; kolona stří­davě mizela v hlubokém chladném stínu, který vrhaly okol­ní kolosy, a znovu vjížděla na osvětlený písek.</p>

<p>Konečně dorazili k tektonické trhlině. Byla široká sto met­rů, zdánlivě bezedná, určitě nesmírně hluboká, neboť ji neza­plnily ani úplné vodopády písku, které vítr neustále smetal dolů. Zastavili se a Rohan vyslal na druhou stranu na prů­zkum létajícího robota. Pozoroval na obrazovce všechno, co snímal robot svými televizními kamerami, ale obraz byl stá­le stejný. Robot byl za hodinu povolán zpět, a když se připo­jil ke skupině, Rohan se po poradě s Ballminem a fyzikem Gralevem, kteří seděli ve vozidle, odhodlal k důkladnější prohlídce několika rozvalin.</p>

<p>Nejprve se pokusili zjistit ultrazvukovými sondami, jak silná vrstva písku pokrývá „ulice“ mrtvého „města". Bylo to dosti zdlouhavé a výsledky si odporovaly, pravděpodobně proto, že podkladovou skálu postihla vnitřní dekrystalizace při otřesu, který vytvořil onu velkou trhlinu. Sedm až dvacet metrů silná vrstva písku vyplňovala tuto ohromnou terénní pá­nev. Zamířili na východ k oceánu, překonali jedenáct kilomet­rů klikaté cesty mezi zčernalými ruinami, které byly čím dál nižší, stále méně vyčnívaly z písku, až konečně zmizely; dora­zili k holým skalám. Stanuli tak vysoko nad útesy, že hukot vln tříštících se hluboko pod nimi o skály bylo slyšet jen slabě. Pás holé skály bez písku pokračoval k severu řadou horských štítů, které sestupovaly až k oceánu a mizely v jeho zrcadle.</p>

<p>Za sebou zanechali „město“ – vypadalo teď jako černá si­lueta s pravidelnými obrysy, utopená v rudé mlze. Rohan se spojil s Nepřemožitelným, předal astrogátorovi získané vý­sledky, jejichž informační hodnota se rovnala vlastně nule, a celá kolona, stále zachovávající nezbytnou opatrnost, se vrátila mezi trosky.</p>

<p>Cestou je potkala malá nehoda. Levý krajní energobot, pravděpodobně vinou malé odchylky v kursu, nadměrně rozšířil silové pole, takže zachytilo okraj jedné nakloněné plástvovité stavby. Zářič antihmoty spojený s ukazatelem po­le, který někdo nastavil na automatický zásah v případě úto­ku, si vysvětlil změnu hodnoty jako pokus o probití silového pole a střelil do nevinné ruiny. Část nakloněné stavby vyso­ké jako pozemský mrakodrap pozbyla svou špinavě černou barvu a oslnivě se rozzářila, načež se v následujícím zlomku vteřiny rozpadla v liják vroucího kovu. Na kolonu nedopadl ani kousek, neboť žhavé kapky sklouzly po povrchu nevidi­telné kopule, kterou vytvořila silová clona. Vypařily se dřív, než dopadly k zemi. Anihilací se zvýšila radioaktivita, geige­ry automaticky vyhlásily poplach a Rohan klel a sliboval, že přerazí toho, kdo programoval přístroje. Ztratil hezkou chví­li odvoláváním poplachu a odpovědí Nepřemožitelnému, který zpozoroval záblesk a ptal se okamžitě na jeho příčinu.</p>

<p>„Určitě víme jen to, že je to kov. Pravděpodobně ocel s pří­měsí wolframu a niklu,“ řekl Ballmin, jehož nevzrušil vznik­lý chaos. Využil příležitosti a provedl spektroskopickou ana­lýzu plamenů, které zachvátily trosky.</p>

<p>„Můžete odhadnout stáří?“ zeptal se Rohan a setřásal jem­ný písek, který se na něm usadil. Zbytek ruiny nechali za se­bou; visela teď nad cestou jako zlomené křídlo.</p>

<p>„Ne. Mohu jen říci, že je to pekelně staré. Pekelně staré,“ opakoval Ballmin.</p>

<p>„Musíme to prozkoumat blíže... Nebudu žádat starého o povolení,“ dodal Rohan s náhlou rozhodností.</p>

<p>Zastavili se u složitého objektu vytvořeného z několika ra­men sbíhajících se do středu. V silovém poli se otevřela bran­ka vyznačená dvěma světly. Zblízka převládal dojem chaosu. Průčelí stavby tvořily trojúhelníkové pláty pokryté drátěný­mi „kartáči", zevnitř tyto pláty podepírala soustava prutů, silných jako větve; na povrchu předstíraly nějaký systém, ale v hloubi, kam se lidé snažili nahlédnout pomocí silných re­flektorů, se les prutů rozvětvoval, znovu se spojoval a všechno dohromady bylo podobné gigantické drátěnce, mraveništi miliónů propletených kabelů. Hledali v nich sto­py elektrického proudu, polarizaci, zbytkový magnetismus i radioaktivitu – bez jakéhokoliv výsledku.</p>

<p>Zelená světla vyznačující vstup do silového pole neklidně mrkala. Vítr svištěl, masy vzduchu vháněné do ocelového houští vydávaly příšerné zvuky.</p>

<p>„Co jen ta prokletá džungle má znamenat!“</p>

<p>Rohan si utíral zpocenou tvář, na niž se mu lepil písek. Spolu s Ballminem stáli u nízkého zábradlí na plošině létají­cího robota, který se s nimi vznášel nad „ulicí“ či spíše pís­kem pokrytým trojúhelníkovým náměstím mezi troskami. Hluboko dole stály jejich stroje a lidé zezdola na ně hleděli se zvednutými hlavami.</p>

<p>Robot letěl dál. Ocitli se nad vrcholky, lesem ostrých hro­tů zčernalého kovu, nerovnými, potrhanými, místy přikrytý­mi oněmi trojúhelníkovými deskami, které však neležely v jedné rovině; nakloněny do všech směrů dovolovaly po­hlédnout do temného nitra. Změť kovových prutů a pláství byla tak hustá, že jí sluneční světlo nemohlo proniknout a zá­ře reflektorů byla stejně bezmocná.</p>

<p>„Co myslíte, Ballmine, co to může znamenat?“ opakoval Rohan. Měl špatnou náladu. Čelo mu zčervenalo, jak si je ne­ustále otíral, kůže ho bolela, oči pálily; za několik minut mu­sí předat Nepřemožitelnému další hlášení a nebyl s to ani na­jít slova, aby popsal to, před čím stál.</p>

<p>„Nejsem jasnovidec,“ odvětil vědec. „Ani archeolog. Do­mnívám se, že by nám ani archeolog nic neřekl. Zdá se mi...“ Umlkl.</p>

<p>„Mluvte!“</p>

<p>„Nepřipadá mi to jako obydlí. Jako obydlí jakýchkoli by­tostí, rozumíte? Dá-li se to vůbec s něčím srovnat, tak snad se strojem.“</p>

<p>„Se strojem? Ale s jakým? Koncentrátor informací? Nějaký druh elektromozku?“</p>

<p>„Tomu sám nevěříte,“ odvětil planetolog flegmaticky.</p>

<p>Robot se přesunul stranou, stále se téměř dotýkal prutů, které chaoticky trčely mezi zprohýbanými deskami.</p>

<p>„Ne. Tady nebyly žádné elektrické obvody. Kde máte něja­ké kabely, izolátory, stínicí zařízení?“</p>

<p>„Snad byly hořlavé. Mohl je zničit oheň. Koneckonců je to ruina,“ namítl nepřesvědčivě Rohan.</p>

<p>„Možná,“ souhlasil nečekaně Ballmin.</p>

<p>„Co mám tedy říci astrogátorovi?“</p>

<p>„Nejlépe bude, když mu ukážete celý ten krám v televizi.“</p>

<p>„To nebylo město...,“ řekl náhle Rohan, jako by shrnoval v mysli vše, co viděl.</p>

<p>„Pravděpodobně ne,“ přitakal planetolog. „A vůbec už ne takové, jaké si umíme představit. Nebydlily tu bytosti připo­mínající aspoň trochu člověka. Přitom život v oceáně se po­zemskému docela podobá. Bylo by tedy logické, že podobné bytosti se vyskytují i na souši.“</p>

<p>„Ano. Stále na to myslím. Nikdo z biologů o tom nechce mluvit. Co o tom soudíte?“</p>

<p>„Nechtějí o tom mluvit, poněvadž to zní nepravděpodob­ně: jako by něco nepustilo život na pevninu... Jako by mu znemožňovalo vynořit se z vody...“</p>

<p>„Mohl tu být kdysi takový důvod, například blízký vý­buch supernovy. Víte přece, že zeta Lyry byla před několika milióny lety novou. Tvrdé záření možná vyhubilo život na pevninách, zatímco v hlubinách oceánů se mohly živé orga­nismy zachránit...“</p>

<p>„Kdyby záření bylo tak silné, jak říkáte, daly by se dnes objevit jeho stopy. A zatím je aktivita půdy na tuto část gala­xie výjimečně nízká. Kromě toho za ty milióny let by evolu­ce znovu pokročila vpřed, neexistovali by samozřejmě žádní obratlovci, ale primitivní pobřežní živočichové ano. Všiml jste si, že břeh je úplně pustý?“</p>

<p>„Všiml. Má to opravdu takový význam?“</p>

<p>„Rozhodující. Život vzniká zpravidla nejprve v pobřežních mělčinách, teprve potom proniká do hlubin oceánu. Tady to­mu nemohlo být jinak. Něco jej zahnalo. A myslím, že to pů­sobí dodnes.“</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>„Protože se ryby bojí sond. Na planetách, které znám, se žádná zvířata nebojí přístrojů. Nebojí se toho, co nikdy nevi­děla.“</p>

<p>„Chcete říci, že ryby už někdy viděly sondy?“</p>

<p>„Nevím, co viděly. Ale proč mají magnetický smysl?“</p>

<p>„To je zatracený případ!“ zabručel Rohan a naklonil se před zábradlí. Ve vzdušném proudu trysek robota vibrovaly zkřivené černé konce drátů. Ballmin je dlouhými kleštěmi ulamoval.</p>

<p>„Něco vám povím,“ prohlásil. „Tady vůbec nikdy nebyla vysoká teplota, kov by se přece otavil. Padá tedy i vaše hy­potéza o požáru...“</p>

<p>„Tady padá každá hypotéza,“ zabručel Rohan. „Kromě to­ho nevím, jak uvést do souvislosti tu bláznivou změť se zká­zou Kondora. Vždyť je to absolutně mrtvé.“</p>

<p>„Nemuselo to takové být vždycky.“</p>

<p>„Souhlasím. Před tisíci lety snad. Ale ne před několika le­ty. Nemáme tu už co pohledávat. Vrátíme se dolů.“</p>

<p>Oba mlčeli, dokud se stroj nespustil k zeleným signálním světlům expedice. Rohan poručil technikům, aby zapojili tele­vizní kamery a předali zprávu o situaci Nepřemožitelnému.</p>

<p>Sám se uzavřel v kabině hlavního transportéru s vědci. Profoukli miniaturní místnost kyslíkem, jedli chlebíčky a za­píjeli je kávou z termosek. Nad jejich hlavami svítila kulatá zářivka. Rohanovi bylo její bílé světlo příjemné. Zprotivil se mu už načervenalý den planety. Ballmin odplivoval, protože mu při jídle skřípal mezi zuby písek, který vnikl do náustku masky.</p>

<p>„Něco mi to připomíná...,“ ozval se nečekaně Gralev a za­šrouboval termosku. Pod zářivkou se leskly jeho husté černé vlasy. „Povím vám to. Ale pod podmínkou, že nebudete má slova brát příliš vážně.“</p>

<p>„Dost na tom, že ti to vůbec něco připomíná,“ odvětil Ro­han s plnými ústy. „Mluv.“</p>

<p>„Přímo mi to nepřipomíná nic. Ale slyšel jsem takovou historku... vlastně pohádku. O Lyřanech.“</p>

<p>„To není pohádka. Oni opravdu existovali. Achramian o nich napsal celou monografii,“ poznamenal Rohan. Za Gralevovými zády zablikalo na pultě světélko, znamená, že ma­jí spojení s Nepřemožitelným.</p>

<p>„Ano. Payne připouštěl, že se někteří mohli zachránit. Ale já jsem si téměř jist, že to není pravda. Při výbuchu novy všichni zahynuli.“</p>

<p>„To je odtud šestnáct světelných let,“ řekl Gralev. „Neznám tu Achramianovu knihu. Ale slyšel jsem, už si ani nevzpomí­nám kde, vyprávění o tom, jak se pokoušeli zachránit. Prý vy­sílali kosmické lodi na všechny planety jiných hvězd ve svém okolí. Znali už dost dobře subsvětelnou astrogacii.“</p>

<p>„A co dál?“</p>

<p>„To je vlastně všechno. Šestnáct světelných let není příliš velká vzdálenost. Možná že někteří přistáli tady?“</p>

<p>„Připouštíš, že jsou tady? Lépe řečeno, že jsou tu jejich po­tomci?“</p>

<p>„Nevím. Prostě jsem si na ně vzpomněl v souvislosti s tě­mi troskami. Mohli to vybudovat...“</p>

<p>„Jak vlastně vypadali?“ zeptal se Rohan. „Podobali se li­dem?“</p>

<p>„Achramian soudí, že ano,“ odvětil Ballmin. „Ale to je jenom hypotéza. Zůstalo toho po nich méně než po australopithekovi.“</p>

<p>„To je divné...“</p>

<p>„Vůbec ne. Jejich planeta byla několik tisíc let v chromo­sféře novy. Teplota na povrchu přesahovala deset tisíc stup­ňů. Zemská kůra prošla úplnou metamorfózou. Po oceánech nezůstalo ani stopy, celý glóbus se vypálil jako kost v ohni. Představte si to, celá století v žáru novy!“</p>

<p>„Lyřané tady? Ale proč by se měli skrývat? A kde?“</p>

<p>„Možná už vymřeli. Nechtějte ode mne příliš mnoho. Prostě jsem řekl, co mě napadlo.“</p>

<p>Nastalo ticho. Na ovládacím pultu vzplanul poplašný sig­nál, Rohan vyskočil a zvedl sluchátka k uším.</p>

<p>„Tady Rohan... Cože? To jste vy? Ano! Ano! Slyším... Ano, okamžitě se vracíme!“</p>

<p>Obrátil pobledlou tvář k ostatním.</p>

<p>„Druhá skupina našla Kondora... tři sta kilometrů od­tud...“<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>KONDOR</strong></p>

<p>Zdálky vypadala raketa jako šikmá věž. Tento dojem zvy­šoval písek navátý kolem: závěj na západě byla vzhledem k převládajícímu směru větrů značně vyšší než na východě. Několik traktorů poblíž bylo téměř úplně zasypáno, dokonce i nehybný zářič antihmoty se zvednutým krytem byl zavát pískem asi do poloviny. Ale koráb sám měl otvory trysek volné, neboť stál v nezasypané prohlubni. Předměty rozsypa­né kolem nákladní rampy byly díky tomu přikryty jen ten­kou vrstvou písku.</p>

<p>Výprava z Nepřemožitelného se zastavila na okraji náno­su. Vozidla, která ji přivezla, obklopila už velkým kruhem celý terén a energie vyzařovaná z emitorů se spojila v ochranné pole. Transportéry a inforoboty lidé zanechali ně­kolik desítek metrů od Kondora a hleděli z náspu dolů.</p>

<p>Nákladní rampa se vznášela pět metrů nad zemí, jako by ji při spouštění něco znenadání zadrželo v pohybu. Lešení osobní výtahu však stálo pevně a prázdná kabina měla dve­ře pohostinně dokořán. Vedle ní vyčnívalo z písku několik kyslíkových bomb. Jejich hliníkové stěny se leskly, jako by tam byly pohozeny teprve před několika minutami. O kus dále vyčnívala z písku modravá část nějakého předmětu, z něhož se vyklubal kontejner z umělé hmoty. Chaoticky roz­házených předmětů bylo ostatně v prohlubni kolem rakety mnoho: plné i prázdné konzervy, theodolity, fotoaparáty, da­lekohledy, stativy i termosky; některé byly celé, jiné nesly stopy poškození.</p>

<p>Docela jako kdyby je někdo vyhazoval z rakety! pomyslel si Rohan a pohlédl vzhůru, kde byl v temném trupu vchod pro posádku: jeho záklopka byla pootevřena. De Vriesovo malé průzkumné letadlo narazilo na mrtvý koráb čirou ná­hodou. De Vries se nepokoušel dostat dovnitř, ale ihned uvě­domil velitele. Teprve Rohanova skupina měla prozkoumat tajemství dvojníka Nepřemožitelného. Technici už přibíhali od svých strojů a přinášeli bedničky s přístroji.</p>

<p>Rohan si povšiml malé vypoukliny, kterou pokrývala ten­ká vrstva písku; odstranil ji špičkou boty v domnění, že jde o nějaký malý glóbus. Stále si ještě neuvědomoval, co to je, když zvedal onu bledě žlutou kouli ze země. Vykřikl a všichni se k němu obrátili. Držel v ruce lidskou lebku.</p>

<p>Brzy nato našli další kosti a také jednu celou kostru oble­čenou do kombinézy. Mezi dolní čelistí a horními zuby vězel ještě náustek kyslíkového přístroje, jehož tlakoměr se zastavil na čtyřiceti šesti atmosférách. Jarg otočil ventilem kyslíkové bomby a plyn zasyčel. V naprosto suchém vzduchu pouště nebyla na ocelových částech redukčního ventilu ani stopa rzi a šel otevřít docela lehce.</p>

<p>Mechanismus výtahu se dal ovládat z kabiny, ale síť byla zřejmě bez proudu, protože knoflíky mačkali bezvýsledně. Vyšplhat se po čtyřicetimetrové konstrukci výtahu znamena­lo velkou námahu a Rohan váhal, zda nemá poslat nahoru několik lidí na létajícím talíři. Po konstrukci však už lezli dva technici, připoutaní k sobě lanem. Ostatní mlčky přihlíželi.</p>

<p>Kondor, hvězdolet přesně stejné konstrukce jako Nepře­možitelný, opustil loděnici o několik let dříve. Jejich obrysy byly naprosto stejné. Lidé mlčeli. Ačkoliv o tom nikdy ne­mluvili, viděli by raději trosky zničené nehodou, například výbuchem reaktoru. To, že hvězdolet stál zde, zabořený do písku pouště, nakloněn na jednu stranu, jako by půda povo­lila pod váhou zadních podpěr, obklopen změtí předmětů a lidských kostí, a přitom téměř nedotčený, všechny ohromi­lo. Oba technici dorazili ke vchodu, bez námahy jej otevřeli a zmizeli uvnitř. Neobjevovali se dlouho, až se Rohan začal znepokojovat. Vtom však se výtah neočekávaně pohnul, po­skočil asi o metr a potom přistál na písku. Současně se v ote­vřených dveřích objevila silueta jednoho z techniků, který ukazoval, že mohou nastoupit.</p>

<p>Rohan, Ballmin, biolog Hagerup a jeden z techniků, Krá­lík, vyjeli nahoru. Ze starého zvyku pozoroval Rohan trup, který se objevoval za konstrukcí výtahu, a poprvé, ne však naposled toho dne strnul. Titano-molybdenové pláty pancíře byly rozryté nějakým nesmírně tvrdým nástrojem; tyto stopy nebyly příliš hluboké, ale tak husté, že byl celý vnější povrch korábu poďobán jako od neštovic. Rohan chtěl upozornit Ballmina, ale ten už si toho také všiml. Oba se snažili pro­hlédnout nerovnosti co nejdůkladněji. Byly drobné jako sto­py ostrého dláta, ale Rohan věděl, že neexistuje dláto, které by dokázalo narušit tvrzený povrch. Jamky mohly vzniknout pouze nějakým chemickým leptáním. Pozorování však musel přerušit, výtah ukončil krátkou cestu a museli vstoupit do tlakové komory.</p>

<p>Uvnitř lodi se svítilo, technici už uvedli do provozu hava­rijní generátor, poháněný stlačeným vzduchem. Neobyčejně jemný písek vytvořil závěj jen u vysokého prahu, kam ho ví­tr navál pootevřenou záklopkou. Na chodbách nebyl vůbec. Vnitřek třetí sekce se před příchozími otevíral čistý, jasně osvětlený, jen místy se válely pohozené předměty: kyslíková maska, talíř z umělé hmoty, knížka, část kombinézy; ale tak to vypadalo jen na třetí sekci.</p>

<p>Dole, v kartografických a hvězdných kajutách, v jídelnách, v kajutách pro posádku, v místnostech radarů, na palubních i spojovacích chodbách panoval nevysvětlitelný chaos.</p>

<p>Ještě horší obrázek uviděli v řídicí kabině. Nezůstalo tam snad ani jedno sklo celé. Všechny přístroje byly sice vybave­ny bezpečnostním sklem, nějaké úžasně silné údery je však rozdrtily na stříbřitý prášek, který pokrýval pulty, křesla, ka­bely i kontakty. V přilehlé knihovně byla úplná kaše z mikrofilmů spletených do velkých slizkých chumáčů, potrha­ných knih, polámaných kružítek a logaritmických pravítek. Analytické a spektrální záznamy se válely mezi hromadami Cameronových velkých hvězdných katalogů, z nichž nějaký šílenec vytrhal s nepochopitelnou trpělivostí všechny silné, tuhé plastické mapy. V klubovně a ve vedlejším promítacím sále zahrazovaly vchod hromady zmačkaných šatů a kusy kůže odtržené z rozpáraných potahů křesel. Podle slov bocmana Ternera to tam vypadalo tak, jako by raketu přepadlo stádo vzteklých paviánů. Lidé procházeli celou lodí a ztráce­li řeč při pohledu na tuto zkázu. V malé navigační kajutě le­žela u stěny do klubíčka stočená vyschlá mrtvola člověka v plátěných kalhotech a špinavé košili. Nyní ji zakrývala plachta – technik, který tam vešel první, ji natáhl přes mrt­volu. Byla to vlastně mumie se zhnědlou kůží, přischlou ke kostem.</p>

<p>Rohan opustil Kondora jako jeden z posledních. Točila se mu hlava; pociťoval fyzickou nevolnost a její opakované zá­chvaty potlačoval vší silou vůle. Měl pocit, že to všechno byl příšerný, neuvěřitelný sen. Tváře ostatních ho však ujistily o reálnosti všeho, co viděl. Poslali na Nepřemožitelného krát­ký radiogram. Část posádky zůstala u opuštěného Kondora, aby udělala uvnitř aspoň jakýs takýs pořádek. Předtím však přikázal Rohan důkladně vyfotografovat všechny místnosti a zhotovit přesné popisy stavu, v němž byly nalezeny.</p>

<p>Vraceli se s Ballminem a Gaarbem, jedním z biofyziků; ři­dičem transportéru byl Jarg. Jeho široká, obvykle usměvavá tvář jako by se scvrkla a potemněla. Mnohatunový stroj trha­ně přejížděl mezi dunami a chrlil na strany obrovské gejzíry písku. Nesmírně se to lišilo od řidičovy obvyklé plynulé jíz­dy. Před nimi jel prázdný energobot, který jim poskytoval si­lovou ochranu. Celou cestu mlčeli. Rohan se skoro bál setká­ní s astrogátorem; nevěděl, co mu vlastně řekne. Nejstrašněj­ší, protože nejnesmyslnější, nejšílenější objev si nechal pro sebe. V koupelně osmé sekce našel kousky mýdla s výrazný­mi stopami lidských zubů, Nemohli přece mít hlad; sklady byly plné téměř neporušených zásob potravin; dokonale se zachovalo dokonce i mléko v chladírnách. V polovině cesty uslyšeli rádiové signály malého terénního vozu, který jim jel vstříc a zanechával za sebou sloup prachu. Oba stroje se při setkání zastavily. Ve voze přijeli dva lidé, zkušený technik Magdov a neurofyziolog Sax. Rohan vypnul pole, takže se mohli dorozumívat přímo. Po Rohanově odjezdu bylo v hibernátoru Kondora nalezeno zmrazené lidské tělo. Ten člo­věk snad mohl být ještě oživen; Sax tedy vezl z Nepřemoži­telného potřebné přístroje. Rohan se rozhodl, že se vrátí se Saxem, odůvodňoval to tím, že lékařovo vozidlo nemá silo­vou ochranu. Ve skutečnosti byl však rád, že může odložit rozhovor s Horpachem. Otočili tedy stroj, až písek zavířil, a spěchali nazpět.</p>

<p>Kolem Kondora panoval čilý ruch. Lidé dobývali z písku nejrůznější předměty. Opodál ležely pod bílými plachtami mrtvoly narovnané do řady; bylo jich už přes dvacet. Rampa byla v provozu a také reaktor už dodával proud. Zpozorova­li je zdálky podle zvířeného prachu a otevřeli průchod v si­lovém poli. Byl tam už lékař, malý doktor Nygren, nechtěl však bez asistence prohlížet člověka nalezeného v hibernátoru. Rohan, který těžil ze svého privilegia – zastupoval zde totiž velitele –, se odebral s oběma lékaři na palubu; rozbité předměty, které při jeho předchozí návštěvě znemožňovaly přístup ke dveřím hibernátoru, byly už odstraněny. Teploměr ukazoval sedmnáct stupňů pod nulou. Oba lékaři se mlčky dorozuměli očima. Rohan znal zásady hibernace natolik, aby pochopil, že je to teplota pro odvrácení smrti příliš vysoká a pro hypotermický spánek příliš nízká. Člověk v hibernátoru nebyl asi speciálně připraven na pobyt v příslušně upra­vených podmínkách, dostal se tam zřejmě náhodou, způso­bem stejně nepochopitelným a nesmyslným, který byl cha­rakteristický pro všechno kolem. Skutečně, když si oblékli termostatické skafandry, uvolnili šrouby a zvedli těžký příklop, uviděli na podlaze tělo člověka ve spodním prádle; člo­věk ležel tváří dolů. Rohan ho pomohl lékařům přenést na malý měkký stůl pod třemi lampami, které nevrhaly stín. Ne­byl to vlastně operační stůl, ale lehátko pro drobné zákroky, které je třeba občas v hibernátoru provádět. Rohan se obával pohledu do tváře toho člověka, znal totiž většinu posádky Kondora. Tohoto však neznal. Kdyby jeho údy nebyly ledo­vě studené a tuhé, mohli by se domnívat, že nalezený muž spí. Víčka měl zavřena, kůže téměř neztratila v suché a her­meticky uzavřené místnosti přirozenou barvu, byla jenom bledší. Ale tkáně pod ní byly plny mikroskopických ledových krystalků. Oba lékaři nic neříkali, pouze se dorozuměli oči­ma podruhé. Potom si začali připravovat nástroje. Rohan usedl na jedno z prázdných lůžek. Všechna lůžka v obou dlouhých řadách byla řádně ustlána, v hibernátoru panoval dokonalý pořádek. Několikrát zacinkaly nástroje a lékaři si něco šeptali. Nakonec Sax odstoupil od stolu a řekl:</p>

<p>„Nic se nedá dělat.“</p>

<p>„Nežije,“ vyvodil Rohan z jeho slov jediný možný závěr. Nygren mezitím přešel ke klimatizátoru. Za okamžik rozvířil vzduch teplý závan. Rohan chtěl odejít, když tu spatřil Saxe, jak se vrací ke stolu. Lékař zvedl z podlahy nevelkou černou brašnu a otevřel ji. Byl v ní přístroj, o němž už Rohan nejed­nou slyšel, ale který ještě nikdy neviděl v činnosti. Sax ne­obyčejně klidnými pohyby rozmotával stočené vodiče, za­končené plochými elektrodami. Šest jich přiložil k lebce mrt­vého a upevnil je elastickou páskou. Pak se sehnul a vyňal z brašny tři páry sluchátek, jeden pár si nasadil na uši a po­hyboval knoflíky přístroje, který měl stále v brašně. V jeho tváři se zavřenýma očima se zračilo naprosté soustředění. Náhle svraštil obočí, sklonil se ještě níž, přidržel rukou kno­flík a rychle sňal sluchátka.</p>

<p>„Kolego Nygrene,“ řekl podivným hlasem. Malý doktor převzal sluchátka.</p>

<p>„Co je?“ zašeptal téměř bez dechu Rohan chvějícími se rty. Přístroji říkali v palubním žargonu „proklepávač hrobů". U člověka, jehož smrt nastala nedávno, nebo když nedošlo k rozkladu těla v důsledku nízké teploty jako v tomto přípa­dě, bylo možno „odposlouchat mozek", přesněji řečeno to, co tvořilo poslední obsah vědomí.</p>

<p>Přístroj vysílal do mozku elektrické impulsy; plynuly ces­tou nejmenšího odporu, to znamená po těch nervových vlák­nech, které tvořily funkční celek v době před agónií. Výsled­ky nebyly nikdy zaručené, ale kolovaly pověsti, že se tímto způsobem několikrát podařilo získat neobyčejně závažné in­formace. Za takových okolností, jaké byly právě tyto, kdy tak záleželo na odhalení tajemství tragédie Kondora, bylo jeho použití nezbytné. Rohan se už domyslel, že neurolog ve sku­tečnosti nepočítal s oživením zmrzlého těla a přijel sem vlastně jen proto, aby prozkoumal obsah jeho mozku. Stál nehnutě, cítil podivné sucho v ústech a těžké údery srdce, když mu Sax podal třetí pár sluchátek. Kdyby nebylo pros­toty a přirozenosti toho gesta, neodvážil by si je nasadit. Ale učinil to pod klidným zachmuřeným pohledem Saxových tmavých očí. Sax klečel na jednom koleně u přístroje a drob­nými pohyby otáčel knoflíkem zesilovače.</p>

<p>Zpočátku neslyšel nic kromě šumění proudu a cítil vlastně úlevu, poněvadž nechtěl nic slyšet. Aniž si to uvědomoval, chtěl, aby mozek onoho neznámého člověka byl němý jako kámen. Sax se zvedl z podlahy a upravil mu sluchátka na hlavě. Tu Rohan spatřil ve světle zalévajícím bílou stěnu ob­raz šedý jak z popela, zamlžený, odehrávající se v neurčité vzdálenosti. Zavřel mimoděk víčka a to, co před chvílí spat­řil, bylo výraznější. Viděl nějaký průchod uvnitř lodi, s po­trubím pod stropem; celou šířku chodby zatarasovala lidská těla. Zdánlivě se hýbala, ale to se chvěl a vlnil celý obraz. Li­dé byli polonazí, zbytky šatů na nich visely v cárech a jejich nepřirozeně bledá kůže byla pokryta skvrnami připomínají­cími nějakou vyrážku. Snad byl tento úkaz jen náhodným vedlejším efektem, neboť stejné černé body se rojily na po­dlaze a stěnách. Celý obraz, jako nezřetelná fotografie zhoto­vená přes silnou vrstvu tekoucí vody, se chvěl, roztahoval, krčil a vlnil. Zachvácen hrůzou otevřel Rohan oči; obraz ze­šedl a téměř zanikl, jen stínem pronikal do okolní skutečnos­ti. Ale Sax se znovu dotkl přístroje a Rohan uslyšel – zdánli­vě uvnitř hlavy – slabý šepot:</p>

<p>„... ala ama... lála... ala má... mama...“</p>

<p>Nic víc. Zesílený proud náhle zahučel a zaplnil sluchátka opakujícím se šíleným kvílením, jakýmsi divokým a straš­ným smíchem; ale to už byl jen proud, heterodyn začal prostě produkovat příliš silné impulsy...</p>

<p>Sax svinoval kabely, pak je nacpal do brašny, Nygren zatím přinesl prostěradlo a přikryl jím tělo i tvář zemřelého, jehož dosud zavřená ústa, možná vlivem tepla (v hibernátoru už bylo dosti horko – aspoň Rohanovi tekl po zádech pot), se lehce rozevřela a nabyla výrazu neobyčejného úžasu. Pak zmizela pod bílým příkrovem.</p>

<p>„Řekněte něco... Proč nic neříkáte?!“ vybuchl Rohan. Sax utáhl řemínky brašny, vstal a přistoupil k němu.</p>

<p>„Vzpamatujte se, navigátore...“</p>

<p>Rohan přimhouřil oči a sevřel pěsti. Jako obvykle v tako­vých chvílích se v něm probouzel vztek, který dokázal jen stěží zadržet.</p>

<p>„Promiňte...,“ vykoktal. „Co to vlastně znamenalo?“</p>

<p>Sax rozepjal prostorný skafandr, který zvětšoval jeho po­stavu, a nechal jej sklouznout na podlahu. Opět to byl hube­ný, přihrbený človíček s vpadlým hrudníkem a štíhlýma ner­vózníma rukama.</p>

<p>„Nevím o nic víc než vy,“ řekl. „Možná i méně.“</p>

<p>Rohan nechápal, ale zachytil se jeho posledních slov.</p>

<p>„Jakto...? Proč méně?“</p>

<p>„Protože jsem tu nebyl – neviděl jsem nic kromě toho těla. Vy jste tu od rána. Vám ten obraz nic neříká?“</p>

<p>„Ne. Oni – oni se pohybovali? Žili snad ještě? Co to měli na sobě? Ty skvrny...?“</p>

<p>„Nepohybovali se. To je přelud. Engramy se ustalují jako fotografie. Někdy jsou složeny z několika obrazů; v tomto případě tomu tak nebylo.“</p>

<p>„A ty skvrny? To byl také přelud?“</p>

<p>„Nevím. Je to možné. Řekl bych však, že ne. Co si o tom myslíte, Nygrene?“</p>

<p>Malý lékař se už vyprostil ze skafandru.</p>

<p>„Nevím,“ řekl. „Asi to nebyl artefakt. Na stropě nebyly, že?“</p>

<p>„Ty skvrny? Ne. Jenom na nich... a na podlaze. A několik na stěnách...“</p>

<p>„Kdyby to byla druhá projekce, pokrývaly by spíše celý obraz,“ řekl Nygren. „Ale to není jisté. Je při tom příliš mno­ho náhodnosti...“</p>

<p>„A hlas? To – to blekotání?“ vyptával se zoufale Roha.</p>

<p>„Jedno slovo bylo výrazné: ‚mama‘. Slyšel jste je?“</p>

<p>„Ano. Ale bylo tam ještě něco. ‚Ala... lála...’ to se opako­valo...“</p>

<p>„Opakovalo se, protože jsem prohledal celou temenní ků­ru,“ zabručel Sax. „To znamená celou oblast sluchové pamě­ti,“ vysvětlil Rohanovi. „To bylo nejneobvyklejší...“</p>

<p>„Ta slova?“</p>

<p>„Ne. Ta slova ne. Umírající může myslet na cokoliv; kdyby myslel na matku, bylo by to asi úplně normální. Ale jeho slu­chová kůra je prázdná. Úplně prázdná, rozumíte?“</p>

<p>„Ne. Nerozumím. Co to znamená?“</p>

<p>„Zkoumání temenních vrstev obvykle nevede k cíli,“ ob­jasnil Nygren. „Je tam příliš mnoho engramů, příliš mnoho ustálených slov. Jako byste se pokoušel číst sto knih naráz. Vzniká z toho chaos. Ale on,“ hleděl na podlouhlý tvar pod bílým plátnem, „tam nic neměl. Žádná slova kromě těch ně­kolik slabik.“</p>

<p>„Ano. Přešel jsem od senzorického centra řeči až k sukus Rolandi,“ řekl Sax. „Proto se ty slabiky opakovaly, byly to poslední struktury, které zůstaly neporušené.“</p>

<p>„A zbytek? A ostatní?“</p>

<p>„Nemá je.“ Sax ztratil trpělivost a zvedl těžký přístroj, až kůže popruhů zaskřípěla. „Prostě je nemá a konec. Neptejte se mě, co se s nimi stalo. Ten člověk ztratil celou sluchovou paměť.“</p>

<p>„A co ten obraz?“</p>

<p>„To je něco jiného. Viděl ho. Nemusel ani chápat, co vidí, ale fotoaparát také nic nechápe, a přece zachytí to, nač je na­mířen. Ostatně nevím, zda to chápal, či ne.“</p>

<p>„Pomůžete mi, kolego?“</p>

<p>Oba lékaři odnesli přístroje. Dveře se zavřely. Rohan zů­stal sám. Zachvátilo ho takové zoufalství, že přistoupil ke stolu, odhodil plátno, rozepjal košili mrtvého, která roztála a byla už docela měkká, a pozorně prohlížel jeho hruď. Když se jí dotkl, zachvěl se, neboť kůže se stala elastickou; tkáně postupně roztávaly, svaly ochabovaly a hlava, dosud nepři­rozeně zvednutá, pasivně poklesla, jako by ten člověk opravdu spal.</p>

<p>Rohan hledal na jeho těle nějaké stopy epidemie, otravy, uštknutí, ale nenašel nic. Dva prsty levé ruky se rozevřely a objevila se drobná ranka. Její okraje se lehce rozevřely; ran­ka začala krvácet. Na bílý povrch stolu padaly červené ka­pky. To už bylo na Rohana příliš. Ani nezakryl mrtvého, vyběhl z kajuty, odstrčil lidi shromážděné před ní a zamířil jako štvaný k hlavnímu východu.</p>

<p>U tlakové komory ho zadržel Jarg a pomohl mu nasadit kyslíkový přístroj, dokonce i náústek mu vtiskl mezi zuby.</p>

<p>„Je něco nového, navigátore?“</p>

<p>„Ne, Jargu. Nic. Nic!“</p>

<p>Nevnímal, s kým jede dolů výtahem. Motory strojů kvíle­ly ve vysokých obrátkách. Vítr zesílil, vlny písku šlehaly do drsného povrchu trupu. Rohan úplně zapomněl na jizvy v pancíři. Přešel k zádi, postavil se na špičky a konečky prs­tů se dotkl kovu. Pancíř byl jako skála, lépe řečeno jako vel­mi starý povrch skály rozryté drsnými nerovnými rýhami. Mezi transportéry zahlédl vysokou siluetu inženýra Ganonga, ale ani se ho nepokoušel ptát, co o tom soudí. Inženýr věděl totéž co on. To znamená nic. Nic.</p>

<p>Při návratu seděl v koutě kabiny největšího transportéru s několika lidmi. Jejich hlasy slyšel jako z velké dálky. Bocman Terner říkal něco o otravě, ale přerušili ho.</p>

<p>„Otrava? Čím? Všechny filtry jsou v dokonalém stavu! Ná­drže plné kyslíku. Zásoby vody neporušené... hojnost potra­vin...“</p>

<p>„Viděli jste, jak vypadal ten, kterého jsme našli v malé na­vigační?“ zeptal se Blank. „Znal jsem ho... Nebyl bych ho poznal, ale měl takový prsten...“</p>

<p>Nikdo mu neodpovídal. Po návratu na základnu se Rohan odebral přímo k Horpachovi. Ten se už orientoval v situaci díky televiznímu přenosu a hlášení skupiny, která se vrátila dříve a která také přivezla několik set dokonalých snímků. Rohan pocítil mimovolně úlevu, že nemusí veliteli podávat zprávu o tom, co viděl.</p>

<p>Astrogátor se na něj podíval a vstal od stolu, na němž měl kolem mapy rozloženy fotografie. Byli ve velké navigační ka­jutě sami.</p>

<p>„Vzchopte se, Rohane,“ řekl. „Chápu, co cítíte, ale potře­bujeme především chladnokrevnost. A sebeovládání. Musí­me se dostat k jádru té zmatené historie.“</p>

<p>„Měli všechny obranné prostředky: energoboty, lasery, zá­řiče. Hlavní antimat stojí u lodi. Měli totéž co my,“ řekl bez­barvým hlasem Rohan. Náhle se posadil. „Promiňte,“ řekl.</p>

<p>Astrogátor vyňal ze skřínky ve stěně lahvičku koňaku.</p>

<p>„Starý prostředek, občas se hodí. Napijte se, Rohane. Uží­valo se to dříve, na bojištích...“</p>

<p>Rohan mlčky polkl pálící tekutinu.</p>

<p>„Kontroloval jsem registrátory všech zdrojů energie,“ řekl takovým tónem, jako by si stěžoval. „Neútočilo na ně nic. Nevystřelili ani jednu. Prostě, prostě...“</p>

<p>„Zešíleli?“ nabídl mu klidně astrogátor.</p>

<p>„Chtěl bych si být jist aspoň tím. Ale jak je to možné?“</p>

<p>„Viděl jste palubní deník?“</p>

<p>„Ne. Odnesl jej Gaarb. Máte ho?“</p>

<p>„Ano. Po datu přistání jsou jen čtyři zápisy. Týkají se těch ruin, které jste zkoumal a... ‚mušek‘.“</p>

<p>„Nerozumím. Jakých mušek?“</p>

<p>Astrogátor zvedl ze stolu otevřenou knihu.</p>

<p>„To nevím. Doslovně to zní tak: ‚Na souši žádný příznak života. Složená atmosféra‘... zde jsou výsledky analýz... ano, tady... ,V osmnáct čtyřicet se druhá hlídka dostala při návra­tu z rozvalin do lokální písečné bouře se značnou aktivitou atmosférických výbojů. Hlídka hlásí výskyt velikého množ­ství mušek, zaplňujících...“</p>

<p>Astrogátor přestal číst a odložil knihu.</p>

<p>„A dál? Proč nedokončíte větu?“</p>

<p>„To je totiž konec. Tím končí poslední zápis.“</p>

<p>„Dál už tam není nic?“</p>

<p>„Na zbytek se můžete podívat.“</p>

<p>Podal mu rozevřenou knihu. Stránka byla pokryta nečitel­nými čmáranicemi. Rohan se zadíval rozšířenýma očima na chaotické protínající se čáry.</p>

<p>„Tady to vypadá jako písmeno ‚b’,“ řekl tiše.</p>

<p>„Ano. A tady ‚G‘. Velké ‚G‘. Úplně jako kdyby to psalo malé dítě... Nemyslíte?“</p>

<p>Rohan mlčel s prázdnou sklenkou v ruce. Zapomněl ji od­ložit. Myslel na svoje nedávné tužby: snil o tom, že bude sám velet Nepřemožitelnému. Teď byl vděčný osudu, že nemusí rozhodovat o dalším programu výpravy.</p>

<p>„Svolejte vedoucí skupin specialistů. Rohane! Probuďte se!“</p>

<p>„Promiňte. Bude porada?“</p>

<p>„Ano. Ať přijdou všichni do knihovny.“</p>

<p>Za čtvrt hodiny už všichni seděli ve velkém čtvercovém sále s barevnými stěnami, které skrývaly knihy a mikrofilmy. Nejhorší byla zlověstná podobnost místností Kondora a Ne­přemožitelného. Pochopitelně, byly to rakety-dvojčata, ale ať se Rohan díval do kteréhokoliv kouta, nemohl zahnat obrazy šílenství, které se mu vryly do paměti.</p>

<p>Každý člověk tu měl své stálé místo. Biolog, lékař, planetolog, elektronici i spojoví inženýři, kybernetici i fyzikové se­děli v křeslech rozestavených do půlkruhu. Těchto devate­náct lidí tvořilo strategický mozek lodi. Astrogátor stál samoten pod bílým plátnem.</p>

<p>„Seznámili se všichni přítomní se situací na palubě Kon­dora?“</p>

<p>Odpovědí bylo mnohohlasé souhlasné zabručení.</p>

<p>„Do této chvíle,“ řekl Horpach, „čety pracující u Kondora našly dvacet devět těl. Přímo v korábu jich bylo nalezeno tři­cet čtyři, z toho jedno dokonale zachované díky zmrazení v hibernátoru. Doktor Nygren, který se právě odtud vrátil, nám podá celkovou zprávu.“</p>

<p>„Nemohu toho mnoho říct,“ řekl malý doktor a vstal. Pomalu přešel k astrogátorovi. Byl o hlavu menší než on.</p>

<p>„Nalezli jsme pouze devět mumifikovaných těl. Kromě to­ho, o němž mluvil velitel a které bude zkoumáno zvlášť. Ostatní jsou vlastně kostry nebo části koster vyproštěné z písku. Mumifikace nastala uvnitř lodi, kde k tomu byly vhodné podmínky: nízká vlhkost vzduchu, prakticky žádné hnilobné baktérie a nepříliš vysoká teplota. Těla, která se na­lézala na volném prostranství, podlehla rozkladu, stupňující­mu se v období dešťů, neboť písek tu obsahuje značné pro­cento kysličníků a sirníků železa, které reagují se slabými ky­selinami... Ty podrobnosti nejsou důležité. Bude-li potřeba přesný popis probíhajících reakcí, je možné předat tuto zále­žitost kolegům chemikům. V každém případě ve venkovním prostoru nemohla mumifikace nastat, tím spíše, že k působe­ní vody a v ní rozpuštěných látek se přidalo působení písku, a to trvalo několik let. Tím lze také vysvětlit ohlazený po­vrch kostí.“</p>

<p>„Promiňte,“ přerušil ho astrogátor. „V této chvíli je nejdů­ležitější, co bylo příčinou smrti těch lidí, doktore...“</p>

<p>„Žádné příznaky násilné smrti, přinejmenším na nejlépe zachovaných tělech,“ odvětil okamžitě lékař. Nedíval se na nikoho z přítomných, vypadalo to, že pozoruje něco nevidi­telného na své ruce zvednuté k obličeji. „Zdá se, že zemřeli přirozeným způsobem.“</p>

<p>„To znamená?“</p>

<p>„Bez vnějšího násilného zásahu. Některé dlouhé kosti, na­lezené odděleně, byly zlomeny, ale to se mohlo stát později. Vyžaduje to delší zkoumání. Ti, kteří měli na sobě šaty, mají povrch kůže i kostru nepoškozeny. Žádné rány, nepočítám-li drobná škrábnutí, která určitě nemohla být příčinou smrti.“</p>

<p>„Jak tedy zahynuli?“</p>

<p>„To nevím. Zřejmě hladem nebo žízní...“</p>

<p>„Zásoby vody a potravin nejsou spotřebovány,“ pozname­nal ze svého místa Gaarb.</p>

<p>„Vím.“</p>

<p>Na chvíli zavládlo mlčení.</p>

<p>„K mumifikaci dochází především tehdy, když organismus pozbude vody,“ vysvětloval Nygren. Stále se nedíval na žád­ného z přítomných. „Tukové tkáně se mění, ale dají se zjistit. Tedy... u těch lidí prakticky neexistovaly. Stejně jako při dlouhodobém hladovění.“</p>

<p>„Ale ten v hibernátoru je měl,“ namítl Rohan stojící za po­slední řadou křesel.</p>

<p>„To je pravda. Ale ten pravděpodobně zmrzl. Musel se dostat nějakým způsobem do hibernátoru; možná prostě usnul, zatímco klesala teplota.“</p>

<p>„Připouštíte možnost hromadné otravy?“ zeptal se Hor­pach.</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Ale doktore... nemůžete tak kategoricky...“</p>

<p>„Mohu,“ odvětil lékař. „K otravě v planetárních podmínkách může dojít buď plícemi, zažívacím ústrojím nebo kůží. Jedna z nejlépe zachovaných mrtvol měla nasazen kyslíkový pří­stroj. V bombě byl kyslík. Stačil by ještě na mnoho hodin...“</p>

<p>To je pravda, pomyslel si Rohan. Připomněl si lebku se zbytky hnědé kůže na lícních kostech, oční důlky, z nichž se sypal písek.</p>

<p>„Ti lidé nemohli sníst nic otráveného, vždyť tu vůbec nic k jídlu není. Alespoň na souši. A žádný lov v oceánu nepod­nikli. Katastrofa nastala krátce po přistání. Vyslali pouze jed­nu výpravu k ruinám. To bylo vše. Ostatně zrovna přichází McMinn. Kolego Minne, skončil jste?“</p>

<p>„Ano,“ řekl biochemik ode dveří. Všechny hlavy se k ně­mu obrátily. Prošel mezi sedícími a postavil se vedle Nygrena. Měl na sobě ještě dlouhý laboratorní plášť.</p>

<p>„Provedl jste analýzy?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Doktor McMinn zkoumal tělo člověka, který byl nalezen v hibernátoru,“ vysvětlil Nygren. „Můžete nám říci, co jste zjistil?“</p>

<p>„Nic,“ řekl McMinn. Měl vlasy tak světlé, že se nedalo ro­zeznat, zda už nejsou šedivé, a oči téže barvy. Dokonce i víč­ka měl pokryta velkými pihami. Ale teď se jeho dlouhá koň­ská tvář nezdála nikomu směšná.</p>

<p>„Žádné organické ani anorganické jedy. Všechny enzyma­tické komplexy tkání v normálním stavu. Krev v normě. V žaludku zbytky strávených sucharů a koncentrátů.“</p>

<p>„Jak tedy zahynul?“ zeptal se Horpach. Byl stále stejně klidný.</p>

<p>„Prostě zmrzl,“ odpověděl McMinn a teprve teď si všiml, že má na sobě plášť. Rozepjal knoflíky a odhodil jej na nej­bližší prázdné křeslo. Hladká tkanina po něm sklouzla a spadla na podlahu.</p>

<p>„Jaký je tedy váš názor?“ dotíral neústupně astrogátor.</p>

<p>„Nemám žádný,“ řekl McMinn. „Mohu jen prohlásit, že se ti lidé neotrávili.“</p>

<p>„Nějaká rychle se rozpadající radioaktivní látka? Nebo tvr­dé záření?“</p>

<p>„Tvrdé záření ve smrtelných dávkách zanechává stopy: poškozené kapiláry, změny v krevním obraze. Takové změny jsem nenašel. Neexistuje žádná radioaktivní látka, která by při smrtelné dávce za osm let zmizela beze stopy. Zdejší úro­veň radioaktivity je nižší než pozemská. Ti lidé se nesetkali se žádnou formou radioaktivního záření. Za to ručím.“</p>

<p>„Ale něco je přece zabilo!“ pronesl zvýšeným hlasem planetolog Ballmin.</p>

<p>McMinn mlčel. Nygren mu něco tiše šeptal. Biochemik při­kývl a prošel kolem řad sedadel ven. Nygren sestoupil z pó­dia a usedl na své místo.</p>

<p>„Nevypadá to dobře,“ řekl astrogátor. „V žádném přípa­dě nemůžeme očekávat pomoc od biologů. Chce někdo něco říci?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>Vstal atomový fyzik Sarner.</p>

<p>„Vysvětlení konce Kondora je v něm samém,“ řekl. Postupně pohlédl na všechny svýma očima dalekozrakého ptáka. Ačkoliv byl brunet, měl duhovky téměř bílé. „Chci ří­ci, že tam je, my je zatím jen neumíme nalézt. Chaos v kaju­tách, neporušené zásoby, způsob rozmístění mrtvol, poškoze­ná instalace – to všechno něco znamená.“</p>

<p>„Jestliže nechcete říci nic jiného...,“ ozval se znechuceně Gaarb.</p>

<p>„Pomalu. Tápeme v temnotách. Musíme hledat nějakou cestu. Zatím toho víme málo. Mám dojem, že určité věci, kte­ré jsme viděli na palubě Kondora, si nemáme odvahu připo­mínat. Proto jsme se tak úporně vraceli k hypotéze hromad­né otravy, která mohla způsobit šílenství. V našem vlastním zájmu však musíme být vůči faktům bez skrupulí. Navrhuji či spíše kategoricky žádám, aby každý z nás teď řekl, co ho na Kondorovi nejvíce šokovalo. Co možná neřekl nikomu. O čem se domníval, že je to třeba zapomenout.“</p>

<p>Sarner usedl. Rohan po krátkém vnitřním boji pověděl o těch kouscích mýdla, kterých si povšiml v koupelně.</p>

<p>Potom vstal Gralev. Pod vrstvou roztrhaných map a knih bylo v místnostech plno zaschlých fekálií.</p>

<p>Další hovořil o konzervě, která nesla stopy zubů, jako by se někdo snažil rozkousat plech. Gaarba nejvíce polekaly čmáranice v palubní knize a zmínka o ‚muškách‘. Ale tím ne­skončil.</p>

<p>„Řekněme, že z té tektonické trhliny ve ‚městě‘ vytryskla vlna jedovatých plynů a vítr ji zanesl do rakety. Jestliže z ne­opatrnosti zůstal vchod otevřen...“</p>

<p>„Otevřen byl pouze vnější příklop, kolego Gaarbe. Svědčí o tom písek v tlakové komoře. Vnitřní byl zavřen...“</p>

<p>„Mohli ho zavřít, až když začali pociťovat jedovaté účinky plynu...“</p>

<p>„To je přece nemožné, Gaarbe. Vnitřní příklop nelze ote­vřít, když je otevřen vnější. Otevírají se střídavě, to vylučuje jakoukoli neopatrnost nebo nedbalost...“</p>

<p>„Je nepochybné, že k tomu došlo náhle. Všichni víme, že během letu dochází někdy k případům psychózy, nikdy ne však na planetách, navíc několik hodin po přistání. Hromad­né šílenství, zahrnující celou posádku, mohlo být pouze dů­sledkem otravy...“</p>

<p>„Nebo zdětinštění,“ poznamenal Sarner.</p>

<p>„Jak? Co to říkáte?“ strnul Gaarb. „Má to být... žert?“</p>

<p>„V takové situaci nežertuji. Mluvil jsem o zdětinštění, protože o tom se nikdo nezmínil. A přece – ty čmáranice v palubní knize, ty roztrhané hvězdné atlasy, ta s námahou kreslená písmena... viděli jste je přece?“</p>

<p>„Ale co to je?“ zeptal se Nygren. „To má být nemoc?“</p>

<p>„Ne. Taková snad ani neexistuje, viďte, doktore?“</p>

<p>„Určitě ne.“</p>

<p>Opět nastalo ticho. Astrogátor váhal.</p>

<p>„To nás může uvést na falešnou stopu. Výsledky nekroptických vyšetření jsou vždy nejisté. Ale teď nevím, co by nám mohlo ještě uškodit. Doktore Saxi...“</p>

<p>Neurofyziolog popsal obraz získaný z mozku zmrzlého člověka a nezapomněl se zmínit o slabikách, které zůstaly v jeho sluchové paměti. Vyvolalo to opravdovou bouři dota­zů; jejich křížová palba zasáhla i Rohana, protože se experi­mentu zúčastnil také. K žádnému závěru však nedošli.</p>

<p>„Ty skvrny souvisí s ‚muškami‘,“ řekl Gaarb. „Moment. Ale příčiny smrti byly asi různé. Řekněme, že posádku napa­dl nějaký jedovatý hmyz. Nejsou dosud vysvětleny stopy drobných škrábnutí na mumifikované kůži. A člověk naleze­ný v hibernátoru se prostě snažil ukrýt před oním hmyzem, aby ušel osudu ostatních... a zmrzl.“</p>

<p>„Proč však před smrtí onemocněl amnézií?“</p>

<p>„To je ztráta paměti, ano? Bylo to zjištěno naprosto jistě?“</p>

<p>„Natolik, jak jsou jisté výsledky nekroptického vyšetření.“</p>

<p>„Ale co říkáte hypotéze o tom hmyzu?“</p>

<p>„Ať se k tomu vyjádří Lauda.“</p>

<p>Byl to hlavní paleobiolog; vstal a čekal, až se ostatní utiší.</p>

<p>„Ne náhodou jsme dosud vůbec nemluvili o tak zvaných ‚muškách‘. Každý, kdo se vyzná v biologii, ví, že žádné orga­nismy nemohou žít mimo vymezený biotop, to je nadřazená jednotka, která zahrnuje prostředí a všechny druhy v něm ži­jící. To je stejné v celém prozkoumaném vesmíru. Život buď vytváří obrovskou rozmanitost forem, nebo nevzniká vůbec. Hmyz nikdy nemohl vzniknout bez paralelního rozvoje po­zemních rostlin, jiných druhů živočichů, bezobratlých a tak dále. Nebudu vám přednášet obecnou teorii vývoje, myslím, že postačí, když vás ujistím, že je to nemožné. Nejsou tu žád­né jedovaté mouchy ani jiní členovci, blanokřídlí či pavoukovití. Nejsou tu také žádné formy jim příbuzné.“</p>

<p>„Nemůžete si tím být tak jist!“ zvolal Ballmin.</p>

<p>„Kdybyste byl mým žákem, Ballmine, nedostal byste se na tuto palubu, protože byste u mne neudělal zkoušku,“ řekl nevzrušeně paleobiolog a přítomní se mimovolně usmáli. „Nevím jak z planetologie, ale z evoluční biologie máte ne­dostatečnou!“</p>

<p>„Už začíná typický spor odborníků... není na to škoda ča­su...?“ zašeptal někdo Rohanovi zezadu. Rohan se obrátil a spatřil širokou, opálenou Jargovu tvář, která na něj s poro­zuměním mrkala.</p>

<p>„Třeba to není hmyz místního původu,“ trval na svém Ballmin, „třeba ho odněkud dovezli...“</p>

<p>„Odkud?“</p>

<p>„Z planet novy...“</p>

<p>Teď začali mluvit všichni současně. Trvalo dost dlouho, než se podařilo shromážděné uklidnit.</p>

<p>„Kolegové!“ řekl Sarner. „Vím, kde vzal Ballmin tento ná­pad. Od doktora Graleva...“</p>

<p>„Nepopírám autorství,“ odvětil fyzik.</p>

<p>„Výborně. Řekněme, že luxus pravděpodobně znějících hypotéz si už nemůžeme dovolit. Že potřebujeme hypotézy šílené. Prosím. Vážení biologové! Řekněme, že nějaký koráb z planety novy sem přivezl tamnější hmyz... Mohl by se při­způsobit místním podmínkám?“</p>

<p>„Jestliže má být hypotéza šílená, tak by mohl,“ souhlasil ze svého místa Lauda. „Ale i šílená hypotéza musí vysvětlit vše.“</p>

<p>„To znamená?“</p>

<p>„To znamená, že musí objasnit, co ohlodalo celý vnější pancíř Kondora do té míry, že podle mínění inženýrů nebu­de koráb vůbec schopen letu, dokud nebude velmi důkladně opraven. Domníváte se snad, že se nějaký hmyz přizpůsobil tak, že mohl požívat molybdenovou slitinu? Je to jedna z nej­tvrdších látek v celém vesmíru. Inženýre Petersene, co může poškodit ten pancíř?“</p>

<p>„Když je dobře vytvrzen, tak vlastně nic,“ řekl zástupce hlavního inženýra. „Je ho možné trochu navrtat diamanty, ale na to je třeba tuny vrtacích nástrojů a tisíců hodin. To už spí­še kyseliny. Ale musí to být kyseliny anorganické, musí pů­sobit za teploty nejméně dva tisíce stupňů a za přítomnosti příslušných katalyzátorů.“</p>

<p>„Co tedy podle vás ohryzalo pancíř Kondora?“</p>

<p>„Nemám ponětí. Vypadal by tak, kdyby byl ponořen v těch kyselinách při určité teplotě. Ale jak se to stalo bez plazmových hořáků a bez katalyzátorů – to si nedovedu představit.“</p>

<p>„Tu máte vaše ‚mušky‘, Ballmine,“ řekl Lauda a usedl.</p>

<p>„Myslím, že nemá smysl prodlužovat diskusi,“ ozval se dosud mlčící astrogátor. „Bylo na ni možná ještě brzy. Ne­zbude nám nic jiného než pokračovat ve výzkumech. Roz­dělíme se na tři skupiny. Jedna se bude zabývat ruinami, druhá Kondorem a třetí podnikne několik výprav do západní pouště. To je maximum našich možností, neboť i když použijeme některé stroje Kondora, nemohu stáhnout z ob­vodu více než čtrnáct energobotů. I nadále bude platit třetí stupeň...“<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>PRVNÍ</strong></p>

<p>Tíživá tma ho obklopovala ze všech stran. Dusil se. Zoufa­lými pohyby se snažil od sebe odstrčit smyčky, které ho oví­jely, zapadal stále hlouběji, s křikem zadrhnutým v oteklém hrdle marně hledal nějakou zbraň, ale byl bezbranný. Napjal všechny síly a vykřikl. Ohlušující zvuk ho vytrhl ze sna. Ro­han vyskočil z lůžka napůl bez sebe, uvědomoval si jen to, že ho obklopuje šero a že neustále zvoní poplašný signál. To už nebyl sen. Rozsvítil světlo, hodil na sebe kombinézu a bě­žel k výtahu, u kterého se tlačila spousta lidí ze všech sekcí. Bylo slyšet táhlý zvuk poplašného signálu, na stěnách svítily červené nápisy POPLACH. Vběhl do řídicí kabiny. Před hlav­ní obrazovkou stál astrogátor v denním oděvu.</p>

<p>„Poplach jsem už odvolal,“ řekl klidně. „To byl jen déšť, Rohane, ale podívejte se. Nádherný pohled.“</p>

<p>Obrazovka, která ukazovala horní část nočního nebe, jisk­řila nesčetnými výboji. Kapky deště padaly z výše na nevidi­telnou clonu silového pole, která přikrývala Nepřemožitelné­ho, a jak se v okamžiku měnily v mikroskopickém výbuchy, osvětlovaly celou krajinu mihotavým světlem, podobným po­lární záři.</p>

<p>„Je třeba lépe programovat automaty,“ řekl tiše Rohan, kte­rý se už docela vzpamatoval. Ospalost ho už úplně přešla. „Musím říci Ternerovi, aby nezapojoval anihilaci. Jinak nás bude hrst písku přinesená větrem budit uprostřed noci...“</p>

<p>„Dejme tomu, že to byl cvičný poplach. Jakési manévry,“ odvětil astrogátor, který měl neobvykle dobrou náladu. „Teď jsou čtyři. Můžete si zase lehnout, Rohane.“</p>

<p>„Abych pravdu řekl, nechce se mi spát. A vám?“</p>

<p>„Už jsem se vyspal. Stačí mi čtyři hodiny. Po šestnácti le­tech ve vesmíru nemá rytmus spánku a bdění už nic společ­ného se starým pozemským návykem. Přemýšlel jsem o nej­lepší ochraně průzkumných výprav, Rohane. Je dost obtížné vléci s sebou kvůli silové cloně všechny energoboty. Máte nějaký jiný návrh?“</p>

<p>„Bylo by možné dát lidem individuální emitory. Ale tím se to také nevyřeší. Člověk v silové bublině se nemůže niče­ho dotknout... víte, jak je to. A při zmenšení poloměru ener­getické clony se může sám popálit. Už jsem se s tím setkal.“</p>

<p>„Myslel jsem i na to, že bychom nikoho nepustili ven a pracovali pomocí dálkově řízených robotů,“ přiznal se astrogátor. „Ale to stačí jen na několik hodin, na den a mně se zdá, že tu zůstaneme déle...“</p>

<p>„Co tedy hodláte dělat?“</p>

<p>„Každá skupina bude mít výchozí základnu obklopenou silovým polem, ale jednotliví průzkumníci si musí ponechat určitou volnost pohybu. Jinak budeme chráněni před neho­dami tak dobře, že se k ničemu nedostaneme. Bude nezbyt­né, aby každý člověk pracující mimo silovou clonu měl za zády chráněného člověka, který bude sledovat jeho pohyby. Neztrácet se z očí – to je hlavní zásada na Regis III.“</p>

<p>„Kam mě přidělíte?“</p>

<p>„Chtěl byste pracovat u Kondora?... Vidím, že ne. Dobrá. Zbývá město nebo poušť. Můžete si vybrat.“</p>

<p>„Volím město, astrogátore. Stále se mi zdá, že tam je ukry­to tajemství.“</p>

<p>„Možná. Tedy zítra, vlastně dnes, protože už svítá, vezmete s sebou svoji včerejší skupinu. Dám vám ještě dva arktany. Vezměte si raději také několik ručních laserů, mám takový pocit, že ‚to‘ působí z nevelké vzdálenosti...“</p>

<p>„Co?“</p>

<p>„To kdybych věděl. Aha. Kuchyni si vezměte také, abyste byl na nás úplně nezávislý a mohl v případě potřeby praco­vat bez trvalého spojení s korábem...“</p>

<p>Červené, téměř nehřející slunce se překulilo přes nebeskou klenbu. Stíny groteskních budov se protáhly a spojily. Pohy­blivé duny mezi kovovými pyramidami honil vítr stále na nová místa. Rohan seděl na těžkém transportéru a dalekohle­dem pozoroval Graleva a Chena, kteří za hranicí silového po­le kopali u úpatí černé „plástve medu“. Popruh, na němž měl zavěšen ruční laser, ho tísnil u krku. Přesunul jej co nejvíce na záda a nespouštěl přitom oči z obou lidí. Plazmový hořák v Chenově ruce svítil jako drobný, ale oslepující briliant. Z transportéru k němu dolehl rytmický zvuk opakovaného volacího signálu, ale on se ani na chvíli neotočil. Slyšel, jak řidič odpovídá základně.</p>

<p>„Navigátore! Velitelův rozkaz! Máme se okamžitě vrátit!“ vykřikl vzrušený Jarg a vystrčil hlavu průlezem věže.</p>

<p>„Vrátit? Proč?“</p>

<p>„Nevím. Opakují stále signál okamžitého návratu a čtyři­krát EV.“</p>

<p>„EV?! To znamená, že si musíme pospíšit. Podej mi mikro­fon a vystřel rakety.“</p>

<p>Za deset minut byli už všichni lidé ve vozidlech. Rohan vedl svoji malou kolonu maximální rychlostí, jakou jen kop­covitý terén dovoloval. Blank, který teď vykonával funkci spojaře, mu náhle podal sluchátka. Rohan seskočil dolů do kovového nitra, kde to páchlo rozehřátou umělou hmotou, a v závanech ventilátoru, které mu čuchaly vlasy, poslouchal výměnu signálu mezi Gallagherovou skupinou, pracující v Západní poušti, a Nepřemožitelným. Zřejmě se blížila bou­ře. Už od rána ukazoval barometr nízký tlak, ale teprve teď vylézaly zpod obzoru tmavomodré ploché mraky. Nebe nad nimi bylo čisté. Na nedostatek atmosférických poruch si ne­mohli stěžovat – ve sluchátkách to třaskalo tak, že spojení bylo možné pouze morseovkou. Rohan zachycoval série smluvených signálů. Zapojil se na poslech příliš pozdě, ne­mohl tedy pochopit, oč jde. Poznal jen to, že se Gallagherova skupina také vrací co nejrychleji na základnu a že na lodi byla vyhlášena pohotovost a svoláni všichni lékaři.</p>

<p>„Pohotovost lékařů,“ řekl Ballminovi a Gralevovi, kteří na něj vyčkávavě hleděli. „Nějaké neštěstí. Ale určitě nic vážné­ho. Třeba je někde zával, mohlo to někoho zasypat...“</p>

<p>Říkal to, poněvadž všichni věděli, že se Gallagherovi lidé měli pustit do geologických vykopávek na místě určeném předchozím průzkumem. Sám nevěřil tomu, že došlo k ob­vyklé pracovní nehodě. Od základny jej dělilo asi šest kilo­metrů, ale druhou skupinu odvolali zřejmě dříve, neboť v okamžiku, kdy spatřil temný trup Nepřemožitelného, pře­ťali úplně čerstvé stopy po housenkových pásech. Při tako­vém větru by nebyly zřetelné ani půl hodiny.</p>

<p>Přiblížili se k hranici vnějšího pole a začali volat řídicí ka­binu, aby jim otevřela průchod. Museli čekat neobvykle dlou­ho, než jim vůbec odpověděli. Nakonec se rozsvítila smluve­ná modrá světla a vjeli do vnitřního obvodu. Skupina z Kon­dora tu už byla. Ta tedy byla povolána před nimi, nikoliv Gallagherovi geologové. Kolem stály transportéry, některé kolem nákladní rampy, jiné tarasily příjezd. Panoval tu zmatek, lidé běhali, vázli po kolena v písku, automaty blýskaly svítilnami.</p>

<p>Pomalu se stmívalo. Rohan se v tom zmatku nemohl vy­znat. Náhle vyrazil z výšky oslepivě bílý sloup světla z vel­kého reflektoru. Raketa v něm vypadala jako obrovský ma­ják. Reflektor vyhledal daleko v poušti kolonu světel, komí­hajících nahoru, dolů a do stran, což vyvolávalo dojem blíží­cího se konvoje lodí. Znovu zazářila světla otevíraného pole. Vozy se ještě nezastavily a už z nich seskakovali do písku Gallagherovi lidé, od rampy přijížděl druhý reflektor a špalí­rem nahromaděných strojů kráčelo několik mužů okolo nosí­tek, na kterých někdo ležel.</p>

<p>Rohan odstrčil ostatní v okamžiku, kdy ho nosítka míjela, a strnul. V první chvíli si pomyslil, že se opravdu přihodilo neštěstí, ale člověk na nosítkách měl svázané nohy a ruce.</p>

<p>Škubal celým tělem tak, až vrzaly provazy, kterými byl spoután, a široce otevřenými ústy vydával kňučivý, strašný zvuk. Skupina už přešla ve stopách reflektoru, který ji vedl, a k Rohanovi stojícímu ve tmě stále doléhalo to nelidské kňučení, nepodobné ničemu, co kdy slyšel. Bílá skvrna svě­tla na rampě s pohybujícími se postavičkami se zmenšovala a nakonec zmizela v dokořán otevřeném otvoru nákladních prostor. Rohan se začal vyptávat, co se stalo, ale obklopova­li ho pouze lidé ze skupiny Kondora, kteří věděli stejně má­lo jako on.</p>

<p>Uběhla delší chvíle, než se vzpamatoval natolik, aby zave­dl aspoň jakýs takýs pořádek. Řada strojů se pohnula za ře­vu motorů vzhůru po rampě, rozsvítila se světla výtahu a če­kající zástup se zmenšoval. Rohan odjel nahoru jako jeden z posledních, s těžce naloženými arktany, jejichž klid mu při­padal jako zvlášť zrádný výsměch.</p>

<p>Uvnitř rakety bylo slyšet zvonění informátorů a vnitřních telefonů, na stěnách stále ještě planuly poplachové příkazy lékařům, které však rychle hasly. Chodby se uvolňovaly. Část posádky sjížděla dolů do jídelny, nějaký opožděný arktan těžce našlapoval a mířil do oddělení robotů, až se konečně všichni rozešli, Rohan zůstal jako ochrnutý, jako by pozbyl naděje pochopit to, co se stalo; byl si jist, že žádné rozumné vysvětlení neexistuje.</p>

<p>„Rohane!“</p>

<p>Ten výkřik ho probudil z mrákoty. Zachvěl se. Stál před ním Gaarb.</p>

<p>„To jste vy?... Doktore... viděl jste? Kdo to byl?“</p>

<p>„Kertelen.“</p>

<p>„Cože?! To je nemožné...“</p>

<p>„Viděl jsem ho skoro až do konce...“</p>

<p>„Do jakého konce?“</p>

<p>„Byl jsem tam s ním,“ řekl nepřirozeně klidným hlasem Gaarb. Rohan pozoroval odlesk světel chodby v jeho brýlích.</p>

<p>„Skupina průzkumu pouště...,“ vykoktal.</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Co se s ním stalo?“</p>

<p>„Gallagher určil to místo na základě seismické sondáže... narazili jsme na labyrint malých klikatých kaňonů,“ vyprá­věl pomalu Gaarb, jako by nemluvil k němu, ale snažil se sám sobě přesně připomenout sled událostí. „Jsou tam nízké skalky organického původu, erodované vodou, plno jeskyň, museli jsme nechat transportéry nahoře... šli jsme blízko sebe, bylo nás jedenáct. Ferometry signalizovaly výskyt vět­šího množství železa, hledali jsme je. Kertelen si myslel, že jsou tam někde ukryté nějaké stroje.“</p>

<p>„Ano, mně to také říkal... a co bylo pak?“</p>

<p>„V jedné jeskyni – jsou tam dokonce stalaktity i stalagmi­ty – našel pod blátem, ani ne moc hluboko, něco jako auto­mat.“</p>

<p>„Opravdu?!“</p>

<p>„Ne, ne to, co si myslíte. Úplný vrak, ne sice zrezivělý, je to nějaká nerezavějící slitina, ale zkorodovaný, napůl spálený, prostě šrot.“</p>

<p>„Ale možná jiné...“</p>

<p>„Kdepak, ten automat tam byl nejméně tři sta tisíc let...“</p>

<p>„Jak to můžete vědět?“</p>

<p>„Protože se na povrchu usazoval vápenec, jak se odpařo­vala voda kapající ze stalaktitů na stropě. Gallagher sám udě­lal přibližný výpočet, podle rychlosti vypařování, vytváření usazeniny a její tloušťky. Tři sta tisíc let je nejstřízlivější od­had... Ostatně, víte čemu je ten automat podobný? Těm rui­nám!“</p>

<p>„Není to tedy žádný automat...“</p>

<p>„Ne, musel se pohybovat, ale ne na dvou nohách. Ani jako krab. Neměli jsme ostatně čas ho zkoumat, protože hned nato...“</p>

<p>„Co se stalo?“</p>

<p>„Každou chvíli jsem počítal lidi. Byl jsem v ochranném poli, měl jsem je chránit, rozumíte... ale všichni byli v maskách, znáte to, všichni jsou si podobní a kombinézy už také neby­ly barevné, protože se zašpinily od hlíny. Najednou mi chy­běl jeden člověk. Svolal jsem všechny a začali jsme ho hle­dat. Kertelen byl velmi potěšen svým nálezem a šmejdil dál... Myslel jsem si prostě, že někam odbočil... Je tam plno postranních uliček, ale všechny krátké, mělké, dokonale osvětlené... Náhle vyšel ze zatáčky. Už v takovém stavu. Nygren byl s námi, myslel si, že je to po tepelném šoku...“</p>

<p>„Co mu tedy vlastně je?“</p>

<p>„Není při vědomí. Ačkoliv... vlastně ne. Může chodit, po­hybovat se, pouze s ním není možné navázat kontakt. Kromě toho ztratil řeč. Slyšel jste jeho hlas?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Teď už se asi trochu unavil. Předtím to bylo horší. Nepo­znával nikoho z nás. Nejhorší to bylo v první chvíli. ‚Kertelene, kam ses poděl!‘ zvolal jsem a on mě minul jako hluchý, prošel mezi námi a lezl nahoru do stráně, ale takovým způ­sobem, že všem přeběhl mráz po zádech. Nereagoval na volání, museli jsme ho tedy honit. Hrůza! Nakonec jsme ho museli svázat, jinak bychom ho nepřivedli zpátky.“</p>

<p>„Co říkají lékaři?“</p>

<p>„Jako obvykle se vyjadřují latinsky, ale stejně nevědí nic. Nygren se Saxem jsou u velitele, můžeš se jich zeptat...“</p>

<p>Gaarb odešel těžkým krokem, s charakteristicky skloněnou hlavou. Rohan nasedl do výtahu a jel nahoru do řídicí kabi­ny. Byla prázdná, ale když míjel kajutu kartografů, uslyšel pootevřenými dveřmi Saxův hlas. Vešel dovnitř.</p>

<p>„Vypadá to jako celkový zánik paměti,“ říkal neurofyziolog. Stál k Rohanovi zády a prohlížel rentgenové snímky, kte­ré držel v ruce. Za stolem seděl u otevřeného palubního de­níku astrogátor, zvednutou ruku měl opřenu o regály zcela zaplněné svitky hvězdných map. Poslouchal mlčky Saxe, kte­rý pomalu ukládal snímky do obálky.</p>

<p>„Amnézie. Zvláštního druhu. Ztratil nejen vědomí své to­tožnosti, ale i řeč, schopnost psaní a čtení, je to vlastně ještě víc než amnézie: úplný rozpad, zničení osobnosti. Nezůstalo z ní nic kromě nejprimitivnějších reflexů. Dokáže chodit a jíst, ale jen tehdy, dá-li se mu jídlo do úst. Reaguje, ale...“</p>

<p>„Slyší a vidí?“</p>

<p>„Ano. Určitě. Ale nechápe to, co vidí. Neodlišuje lidi od věcí.“</p>

<p>„Reflexy?“</p>

<p>„Normální. To je záležitost centrální.“</p>

<p>„Centrální?“</p>

<p>„Ano. Mozková. Něco jako úplné vymazání paměti.“</p>

<p>„Tedy onen člověk z Kondora...“</p>

<p>„Ano. Teď jsem si tím jist. To bylo totéž.“</p>

<p>„Viděl jsem jednou něco takového...,“ řekl úplně tiše, téměř šeptem astrogátor. Hleděl na Rohana, ale nevnímal ho. „To bylo ve vesmíru...“</p>

<p>„Ano, vzpomínám si! Že mě to nenapadlo!“ vykřikl vzru­šeným hlasem neurofyziolog. „Amnézie po magnetickém úderu, že?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Nikdy jsem takový případ neviděl. Znám je pouze teore­ticky. To se stávalo kdysi dávno, když se velkou rychlostí proletělo silnými magnetickými poli?“</p>

<p>„Ano – za jistých podmínek. Intenzita pole není ani tak důležitá jako její gradient a rychlost probíhající změny. Jestli­že jsou v prostoru velké gradienty a mění se skokem – pří­stroje je na dálku objeví. Dříve takové přístroje neexistovaly.“</p>

<p>„Pravda...,“ opakoval lékař. „Pravda... Ammerhatten dělal takové experimenty na opicích a kočkách. Vystavoval je půso­bení mohutných magnetických polí, až ztrácely paměť...“</p>

<p>„Ano, souvisí to nějak s elektrickými impulsy mozku...“</p>

<p>„Ale v tomto případě,“ uvažoval nahlas Sax, „máme kromě Gaarbova hlášení výpovědi všech jeho lidí. Silné mag­netické pole... to musí mít snad statisíce gaussů?“</p>

<p>„Statisíce jsou málo. Musí to být milióny,“ řekl suše astro­gátor. Teprve teď se jeho zrak zastavil na Rohanovi.</p>

<p>„Pojďte dál a zavřete dveře.“</p>

<p>„Milióny? Že by naše přístroje takové pole neobjevily?“</p>

<p>„Kdyby bylo zkoncentrováno ve velmi malém prostoru, kdyby mělo, řekněme, objem jako tento glóbus a kdyby bylo zvenčí odstíněno...,“ odvětil Horpach.</p>

<p>„Jinými slovy, kdyby Kertelen strčil hlavu mezi póly gi­gantického elektromagnetu...?“</p>

<p>„To by nestačilo. Pole musí oscilovat s určenou frekvencí.“</p>

<p>„Ale tam nebyl žádný elektromagnet, žádný stroj, nic kromě těch rezavých úlomků, pouze vodou vyhloubená údo­lí, štěrk a písek...“</p>

<p>„A jeskyně,“ namítl měkce, zdánlivě lhostejně Horbach.</p>

<p>„A jeskyně... myslíte, že ho někdo vtáhl do takové jeskyně, kde byl magnet – ne, to přece...“</p>

<p>„A jak to tedy vysvětlíte?“ zeptal se velitel tónem, jako by se mu ten rozhovor už zprotivil. Lékař mlčel.</p>

<p>Ve tři čtyřicet v noci zaplnil všechny sekce Nepřemožitel­ného táhlý zvuk poplašných signálů. Lidé s klením vyskako­vali z lůžek, v běhu se oblékali a spěchali na svá místa. Ro­han se ocitl v řídicí kabině pět minut poté, co se ozvalo zvo­nění. Astrogátor tam ještě nebyl. Přiskočil k hlavní obrazovce. Černou noc rozjasňovalo na východě mraveniště bílých zá­blesků. Vypadalo to tak, jako by na raketu útočil roj meteori­tů vycházející z jednoho radiantu. Pohlédl na kontrolní uka­zatele pole. Automaty programoval sám, nemohly tedy rea­govat na déšť nebo písečnou bouři. Z pouště, která nebyla vi­dět, něco létalo a rozstřikovalo se jako korálky ohnivými vý­buchy na povrchu pole a záhadné střely odskakovaly v záři­vých parabolách nebo stékaly po vypouklé energetické cloně. Vrcholy dun se vynořovaly na okamžik ze tmy a opět mize­ly; ručičky ciferníků líně kmitaly: efektivní energie, spotřebo­vávaná Diracovými emitory k zastavení záhadného bombar­dování, byla poměrně malá. Když uslyšel za zády velitelovy kroky, pohlédl Rohan na údaje spektroskopických přístrojů.</p>

<p>„Nikl, železo, mangan, barylium, titan,“ přečetl z jasně osvětlené tabule astrogátor, když stanul vedle něj. „Velice rád bych věděl, co to vlastně je.“</p>

<p>„Déšť kovových částic,“ řekl pomalu Rohan. „Zdá se, že jejich rozměry musí být malé...“</p>

<p>„Rád bych si je prohlédl zblízka..,“ zabručel velitel. „Co myslíte, riskneme to?“</p>

<p>„Vypnout pole?“</p>

<p>„Ano. Na zlomek vteřiny. Malá část se jich dostane do chráněné části a zbytek oddělíme, až zase zapojíme pole...“</p>

<p>Rohan dlouhou dobu neodpovídal.</p>

<p>„Možné by to bylo,“ ozval se konečně váhavým hlasem. Avšak dřív než velitel došel k řídicímu pultu, světélkující mraveniště zhaslo stejně náhle jako se objevilo a nastala ta­ková tma, jakou znají pouze planety bez měsíců, kroužící da­leko od centrálních hvězdokup galaxie.</p>

<p>„Lov se nám nepodařil,“ zabručel Horpach. Chvíli stál s rukou na hlavním vypínači, potom pokynul Rohanovi hla­vou a odešel. Ječivý zvuk signálů odvolávajících poplach na­plnil všechny sekce. Rohan vzdychl, ještě jednou se podíval na obrazovky zahalené černou tmou a šel spát.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>MRAK</strong></p>

<p>Začínali už planetě přivykat – její neměnné pouštní tvář­nosti s nepatrnými šmouhami rozplývajících se oblak, mezi nimiž i ve dne prosvítaly hvězdy. Šumotu písku pod noha­ma a pod koly vozů, červenému slunci, jehož paprsky byly mnohem jemnější než na Zemi, takže na holé kůži bylo mís­to tepla cítit jen jeho němou přítomnost. Ráno vyjížděly sku­piny do terénu, každá svým směrem, energoboty mizely ko­lébavě jako nemotorné loďky mezi dunami, a když se prach usadil, zbytek posádky Nepřemožitelného hovořil o tom, co bude k obědu, co řekl dnes radarový bocman spojovému, nebo vzpomínali, jak se jmenoval pilot, který před šesti lety přišel o nohu při nehodě na navigačním satelitu Terra 5. Tak seděli a povídali na prázdných kanystrech pod hvězdoletem, jehož stín se jako ručička gigantických slunečních hodin otá­čel a současně prodlužoval, až se dotkl linie energobotů. V tom okamžiku začali vstávat a vyhlížet navrátilce. Ty zase, když se objevili, hladoví a unavení, opouštělo náhle vzruše­ní, v němž je udržovala jejich práce v kovovém spáleništi „města", a dokonce i skupina Kondora už po týdnu přestala ohlašovat senzační novinky asi toho druhu, že se v naleze­ných pozůstatcích podařilo rozpoznat některého známého člověka. To, co bylo v prvních dnech zdrojem hrůzy, po při­vezení z Kondora pečlivě zabalili (jak jinak nazvat onen pro­ces svědomitého ukládání všech zachovalých lidských pozů­statků do hermetických nádob, které putovaly na dno lodi) a odstranili. Místo očekávané úlevy se však lidé, nadále prosévající písek kolem Kondora a pátrající v jeho místnostech, začali nudit, jako by zapomněli na to, co potkalo jeho posád­ku, a zabývali se shromažďováním nesmyslných drobností, které zbyly po nežijících majitelích. Tak přiváželi místo do­kumentů, které by vysvětlily tajemství záhuby, hned nějakou starou harmoniku, tu zas čínský hlavolam, a tyto předměty, zbavené mystické příšernosti svého původu, kolovaly a stá­valy se jakýmsi společným vlastnictvím posádky.</p>

<p>Rohan, který by nikdy nevěřil, že je něco takového možné, se už po týdnu choval stejně jako ostatní. Pouze někdy, když byl sám, kladl si otázku, proč tu vlastně je, a tehdy cítil, že celá jejich činnost, veškerá námaha, ten komplikovaný proces výzkumů, prosvěcování, sbírání vzorků, vrtání skalních vrs­tev, ztížený tím, že museli neustále dodržovat třetí stupeň, otvírání a zavírání polí, namířené lasery, stálá optická kon­trola, stálé počítání, mnohokanálové spojení, že to všechno je jen velký sebeklam. Že ve skutečnosti pouze čekají na něja­kou novou událost, nové neštěstí a pouze předstírají, že to­mu tak není. Zpočátku se každé ráno shromažďovali před ošetřovnou Nepřemožitelného lidé, aby vyslechli zprávu o Kertelenově stavu. Byl pro ně nejen obětí záhadného úto­ku, ale zároveň jakousi nelidskou bytostí, tvorem odlišným od nich od všech. Jako by náhle uvěřili ve fantastické pohád­ky a domnívali se, že je možné změnit člověka, jednoho z nich, nepřátelskými cizími silami planety v příšeru. Ve sku­tečnosti byl pouze zmrzačen; nakonec se ukázalo, že jeho mozek, stejně prázdný jako u novorozeněte, přijímá znalosti, které mu předávají lékaři, a postupně se začal učit mluvit; z ošetřovny už nedoléhalo lidskému hlasu nepodobné kňu­čení, strašné proto, že nesmyslné breptání nemluvněte se dra­lo z hrdla dospělého muže. Kertelen už po týdnu začal vy­slovovat první slabiky a poznával lékaře, ačkoliv nedokázal vyslovit jejich jména.</p>

<p>Na začátku druhého týdne zájem o jeho osobu opadl, když lékaři prohlásili, že o okolnostech neštěstí nebude moci nic říci ani po návratu do normálního stavu, či spíše až skončí podivná, třebaže nutná výchova.</p>

<p>Mezitím práce pokračovaly. Hromadily se plány „města", podrobnosti konstrukcí jeho „keřovitých pyramid", ačkoliv jejich funkce zůstávala dále tajemstvím. Když astrogátor usoudil, že další průzkum Kondora nic nepřináší, přerušil jej. Koráb sám museli nechat na místě, protože oprava povrchu přesahovala možnosti inženýrů. Kromě toho tu bylo mnoho důležitějších prací. Stáhli tedy k Nepřemožitelnému všechny energoboty, transportéry, vozy i různé přístroje a vrak Kon­dora – po tak důkladném vyprázdnění se vlastně stal vra­kem – hermeticky uzavřeli. Utěšovali se, že za čas oni sami nebo některá následující expedice dopraví hvězdolet do ma­teřského přístavu. Horpach potom převedl skupinu Kondora na jih, kde se připojila stejně jako Regnarova skupina ke Gallagherově výpravě. Rohan byl nyní hlavním koordinátorem všech výzkumů a Nepřemožitelného opouštěl pouze na krát­kou dobu a ne každý den.</p>

<p>Obě skupiny narazily v systému kaňonů, vyhlodaných podzemními prameny, na zvláštní naleziště.</p>

<p>Vrstvy usazených jílů byly odděleny vrstvami červenočerné látky, která nebyla ani geologického, ani planetárního pů­vodu. Odborníci nemohli k tomu víc říci. Vypadalo to tak, jako by na starém čedičovém štítu byla před milióny let ulo­žena ohromná množství kovových úlomků (objevila se hypo­téza, že se v atmosféře Regis rozpadl gigantický železoniklový meteor a ohnivým deštěm se vtavil do skal oné pradávné doby), které pozvolna oxidovaly a nakonec se proměnily v černohnědé, místy purpurové vrstvy.</p>

<p>Dosavadní vrty pronikly sotva vrchní vrstvou terénu, jehož geologická struktura mohla svou složitostí zamotat hlavu i zkušenému planetologovi. Když se dostali až na čedič starý miliardu let, zjistili, že kámen na něm uložený vykazuje přes pokročilou rekrystalizaci přítomnost organického uhlíku. Ze začátku se domnívali, že tam bylo dno oceánu. Ale ve vrst­vách pravého kamenného uhlí našli otisky četných rostlin­ných druhů, které mohly vegetovat pouze na souši. Katalog živých kontinentálních forem planety se neustále doplňoval a zvětšoval. Bylo už známo, že před třemi sty miliony let se proháněli po jejích džunglích primitivní ještěři. Zbytky páteře a čelistí jednoho z nich přivezli vědci s triumfem, který však posádka nesdílela. Vývoj na souši jako by se rozvíjel nadva­krát; první soumrak živé přírody připadal na epochu před sto milióny lety; tehdy začala rychle vymírat zvířata i rostliny, což vyvolal pravděpodobně blízký výbuch novy. Život se však potom opět vzchopil a vybujel novými formami, avšak ani množství ani stav nalezených pozůstatků nedovoloval dů­kladnější klasifikaci. Planeta nikdy nevytvořila zvířata podob­ná savcům. Po dalších devadesáti miliónech let došlo ke dru­hé hvězdné erupci, tentokrát ve větší vzdálenosti; její stopy v podobě radioaktivních izotopů bylo možné zjistit. Podle při­bližných výpočtů tehdejší intenzita tvrdého záření nebyla tak silná, aby mohla zanechat hekatomby obětí. Tím nepochopi­telnější bylo, že od té doby byly pozůstatky rostlin i živoči­chů v mladších vrstvách stále vzácnější. Zato se objevovalo stále větší množství onoho „jílu", sirníků antimonu, kysliční­ků molybdenu a železa, solí, niklu, kobaltu a titanu.</p>

<p>Tyto kovové, šest až osm miliónů let staré vrstvy, poměr­ně tenké, obsahovaly místy silná ohniska radioaktivity, ale byla to radioaktivita ve srovnání s délkou existence planety krátkodobá. Zřejmě v této éře něco vyvolalo sérii prudkých, ale pouze místních jaderných reakcí, jejichž produkty se usa­zovaly v „kovových jílech". Kromě hypotézy o „železoradioaktivním meteoru“ byly vyslovovány jiné, zcela fantastické domněnky, které uváděly v souvislost ona zvláštní ohniska radioaktivity s katastrofou planetárního systému Lyry a se zánikem její civilizace.</p>

<p>Vědci nevylučovali, že při pokusech o kolonizaci Regis III došlo k jaderným střetnutím mezi koráby vyslanými z ohro­žené soustavy. To však nevysvětlovalo rozměry podivných kovových vrstev, které objevili vrtnými pokusy i v jiných, od­lehlejších oblastech. V každém případě se neodbytně vnuco­val obraz stejně záhadný jako samozřejmý: život na pevni­nách vyhynul v téže době, kdy začaly vznikat kovové vrstvy. Příčinou záhuby živých forem nemohla být radioaktivita: cel­kové množství záření po přepočtu na ekvivalenty jaderných výbuchů tvořilo stěží dvacet až třicet megatun; rozloženy na stovky tisíciletí nemohly takové výbuchy (pokud to vůbec byly atomové výbuchy, a ne nějaké jiné jaderné reakce) vý­znamně ohrozit vývoj živých forem.</p>

<p>Poněvadž vědci předpokládali určitou spojitost mezi ko­vovými vrstvami a ruinami „města", naléhali na další pokra­čování výzkumu. Bylo to spojeno s mnoha obtížemi, neboť skrývkové stroje musely přemístit velké množství zeminy. Je­diným řešením bylo ražení štol, ale lidé pracující pod zemí se nenalézali pod ochranou silových polí. O tom, že se prese všechno v práci pokračovalo, rozhodl objev (v hloubce něco přes dvacet metrů, ve vrstvě bohaté na kysličníky železa) re­zavých pozůstatků velice zvláštního tvaru, rozpadlých částí nějakých mikroskopických mechanismů.</p>

<p>Devatenáctý den po přistání se stáhly nad místo, kde pra­covala geologická skupina, tak mohutné a temné mraky, jaké dosud na planetě neviděli. Kolem poledne se rozpoutala bou­ře, která předčila prudkostí elektrických výbojů pozemské bouře. Nebe a skály spojil nepřetržitý proud blesků. Vzduté vody řítící se po svazích začaly zaplňovat vykopané chodby. Lidé je museli opustit a společně s automaty se schovat pod kopuli hlavního silového pole, které zasahovaly kilometrové blesky. Bouře se pomalu převalila k západu a černá, blesky rozrytá stěna zaclonila celý obzor nad oceánem. Při návratu k Nepřemožitelnému objevili kopáči na písku velké množ­ství drobných černých kovových kapiček. Pokládali je za smutně proslulé „mušky". Pečlivě je posbírali a přivezli na základnu, kde vzbudily velký zájem vědců. Rozhodně se však nejednalo o zbytky hmyzu. Specialisté svolali další po­radu, která několikrát vyústila v bouřlivé spory. Nakonec by­lo rozhodnuto vyslat expedici severovýchodním směrem, za terén klikatých kaňonů a sedimentů sloučenin železa, poně­vadž na housenkových pásech vozidel Kondora byla objeve­na malá množství zajímavých minerálů, které se v dosud zkoumaných oblastech nevyskytovaly.</p>

<p>Následujícího dne vyrazila pod vedením Regnara dokona­le vybavená kolona s energoboty, kráčivým emitorem z Kon­dora, transportéry i roboty, mezi nimiž bylo dvanáct arktanů s automatickými rypadly a vrtnými věžemi. Vezla dvaadva­cet lidí, zásoby kyslíku, potravin a jaderného paliva. Udržo­vali s ní rádiové i televizní spojení až do chvíle, kdy kulatost planety zabránila šíření ultrakrátkých vln v přímé směru. Nepřemožitelný tedy vypustil na stacionární oběžnou dráhu automatickou televizní družici, která umožnila další spojení. Kolona byla na cestě celý den. V noci sešikovali vozy do kru­hu, obklopili se silovým polem a další den pokračovali v ces­tě. Kolem poledne Regnar informoval Rohana, že se zastaví u ruin, téměř úplně zasypaných pískem uvnitř mělkého krá­teru, neboť je chce blíže prozkoumat. Hodinu nato se kvalita rádiového příjmu začala zhoršovat v důsledku silných po­ruch. Spojaři přešli tedy na pásmo krátkých vln, kde byl pří­jem lepší. Brzy potom, když burácení daleké bouře přesou­vající se k východu, kam mířila expedice, začalo utichat, byl příjem náhle přerušen. Ztrátu spojení několikrát předcházel stále silnější fading; nejpodivnější však bylo, že se současně zhoršil televizní příjem, který byl předáván mimoatmosférickým satelitem a nebyl tedy závislý na stavu ionosféry. V jed­nu hodinu spojení ustalo definitivně. Žádný z techniků ani z fyziků, ke kterým se obrátili o pomoc, nechápal proč. Vy­padalo to tak, jako by někde v pouští vyrostla kovová stěna a oddělila sto sedmdesát kilometrů vzdálenou skupinu od hvězdoletu.</p>

<p>Rohan, který celou dobu neopouštěl astrogátora, postřehl jeho neklid. Jemu samotnému se zdál zpočátku neodůvodně­ný. Domníval se, že poruchy příjmu zavinily zvláštní odrazové vlastnosti bouřkového mraku, který postupoval ve smě­ru expedice. Avšak fyzikové, kterých se dotazovali, může-li vzniknout tak silná vrstva ionizovaného vzduchu, o tom po­chybovali. Když bouře kolem šesti utichla a spojení se nepo­dařilo navázat, vyslal Horpach dva průzkumné letouny typu létajících talířů; přitom neustále vysílali signály, na které nikdo neodpovídal.</p>

<p>První z talířů letěl několik set metrů nad pouští, druhý se vznášel nad ním ve výši čtyř kilometrů a sloužil prvnímu jako televizní retranslátor. Rohan, astrogátor a Gralev s další­mi členy posádky, mezi nimiž byli Ballmin a Sax, stáli před hlavní obrazovkou v řídicí kabině a sledovali všechno, co by­lo v zorném poli pilota prvního stroje. Až na pásmo kaňonů se rozkládala všude poušť s nekonečnými řadami dun. Teď byly černě pruhované, protože slunce se už sklánělo k zápa­du. V jeho šikmých paprscích vypadala krajina zvlášť ponu­ře. Občas proplouvaly pod nízko letícím strojem nevelké krá­tery, vyplněné až k okrajům pískem. Některé byly rozezna­telné jen díky střednímu kuželu navěky vyhaslého vulkánu. Terén se zvolna zvedal a byl čím dál členitější. Z písečných vln vystupovaly vysoké skalní stěny, tvořící souvislý, podiv­ně rozeklaný řetěz. Osamělé skalní sloupy připomínaly tru­py roztříštěných lodí nebo obrovské figury. Ve skalách se rý­sovaly ostré linie žlebů, zasypaných štěrkem lavin. Konečně zmizel písek nadobro a ustoupil divoké scenérii plné strmých skal, občas protkaných propastmi tektonických trhlin, které se zdálky podobaly řekám. Připomínalo to měsíční krajinu. Zároveň se poprvé zhoršil televizní příjem, obraz se třásl a synchronizace byla porušena. Vydali rozkaz zvýšit výkon vysílače, obraz to však nadlouho nezlepšilo.</p>

<p>Dosud bělavé skály vystřídaly útesy stále tmavší. Hřebeny na okrajích zorného pole měly hnědý odstín s jedovatě kovo­vým leskem; místy bylo možno postřehnout aksamitově čer­né skvrny, jako by tam na holém kamení rostly husté, ale ne­živé houštiny. Náhle se ozvala dosud mlčící vysílačka první­ho stroje. Pilot hlásil, že slyší zvuk automatických pozičních hlásičů, jimiž byl opatřen čelní vůz expedice. V řídicí kabině však slyšeli pouze jeho slabý a jakoby zanikající hlas, kterým začal volat Regnarovu skupinu.</p>

<p>Slunce už stálo docela nízko. V jeho krvavém světle se ve směru letu stroje objevila černá stěna podobná mraku. Saha­la od vrcholků skal do výše tisíc metrů a zakryla všechno, co bylo za ní. Kdyby nebylo pomalého, rovnoměrného pohybu této inkoustové černi, jež místy zasvítila kovově fialovým šarlatem, mohli ji považovat za neobvyklý horský útvar. Ve vodorovných paprscích slunce se v ní rozevíraly jeskyně, pl­né nepochopitelných třpytivých záblesků, jako by v nich ví­řily roje blýskavých krystalků černého ledu. V první chvíli se pozorovatelům zdálo, že mrak letí stroji vstříc, ale byl to zra­kový klam. To se pouze létající talíř přibližoval ke zvláštní překážce.</p>

<p>„LT 4 základně. Mám vystoupit nad mrak, příjem,“ ozval se tlumený hlas pilota. Po zlomku vteřiny astrogátor odpo­věděl:</p>

<p>„První LT 4, zastav před mrakem!“</p>

<p>„LT 4 základně, zastavuji,“ odpověděl okamžitě pilot a Ro­hanovi se zdálo, že v jeho slovech zaslechl úlevu. Už jen ně­kolik set metrů dělilo stroj od neobvyklého útvaru, rozbíha­jícího se na obě strany až za obzor.</p>

<p>Téměř celou obrazovku zakrýval nyní povrch gigantické­ho, jako uhel černého, neskutečného vertikálního moře. Stroj zpomalil a zastavil. Dřív než se stačil kdokoliv ozvat, zvolna se vlnící masa vymrštila náhle dlouhá rozvinující se ramena, která zaclonila obraz. Ten se současné zachvěl a zmizel pro­tkán nitkami slábnoucích poruch.</p>

<p>„LT 4, LT 4!“ volal telegrafista.</p>

<p>„Zde LT 8,“ ozval se náhle hlas pilota druhého stroje, kte­rý dosud sloužil jako retranslátor. „LT 8 základně, mám za­pojit obraz, příjem!“</p>

<p>„Základna LT 8, zapoj obraz!“</p>

<p>Obrazovka se zaplnila chaosem zuřivě vířících černých proudů. Byl to stejný obraz, nyní však pozorovaný z výše čtyř kilometrů. Bylo vidět, že mrak pokrývá dlouhým homo­genním ramenem okraj zvedajícího se horského masivu, jako by bránil přístup k němu. Povrch mraku se líně pohyboval jako nějaká tuhnoucí mazlavá látka, ale první stroj, který před chvílí pohltil, se nedařilo postřehnout.</p>

<p>„Základna LT 8, slyšíš LT 4, příjem.“</p>

<p>„LT 8 základně, neslyším, přecházím na interferenční pás­ma, pozor, LT 4, tu LT 8, volám LT 4, LT 4!“ slyšeli hlas pi­lota. „LT 4 neodpovídá, přecházím na infračervené pásmo, pozor LT 4, tu LT 8, ozvi se, LT 4 neodpovídá, pokusím se sondovat mrak radarem...“</p>

<p>Ve ztemnělé řídicí kabině všichni zatajili dech a ztuhli očekáváním. Obraz se neměnil, skalní hřbet trčel v moři černi jako ostrov ponořený do inkoustového oceánu. Vysoko na nebi dohasínala nazlátlá oblaka, sluneční kotouč se už dotý­kal obzoru, za několik minut měl nastat soumrak.</p>

<p>„LT 8 základně,“ ozval se hlas pilota, změněný za těch ně­kolik vteřin, které uplynuly od jeho zmlknutí. „Radar vyka­zuje kovový odraz, příjem!“</p>

<p>„Základna LT 8, přelaď radarový signál na obrazovku, pří­jem!“</p>

<p>Obrazovka potemněla, zhasla, chvíli zářila naprázdno a potom zezelenala miliardami chvějících se jiskřiček.</p>

<p>„Ten mrak je ze železa,“ řekl či spíše vzdychl někdo za Ro­hanovými zády.</p>

<p>„Jazone!“ zvolal astrogátor. „Je tu Jazon?!“</p>

<p>„Zde,“ vystoupil nukleonik.</p>

<p>„Mohu to přihřát?“ zeptal se klidně astrogátor, ukázal na obrazovku a všichni ho pochopili. Jazon otálel s odpovědí.</p>

<p>„Měli bychom varovat LT 4, aby maximálně rozšířil silové pole...“</p>

<p>„Nedělej hloupé vtipy, Jazone. Nemám spojení...“</p>

<p>„Čtyři tisíce stupňů... s malým rizikem...“</p>

<p>„Děkuji. Blaare, mikrofon! Prví LT 8, namiř lasery na mrak, malý výkon, bilierg do epicentra, stálá dávka po azimutu!“</p>

<p>„LT 8, stálá dávka, bilierg,“ odpověděl okamžitě pilotův hlas. Asi vteřinu se nedělo nic. Potom se zablýsklo a mrak zaplňující spodní část obrazovky změnil barvu. Nejprve se začal rozmazávat, potom zrudl a vzkypěl; vznikla v něm ja­kási jáma s planoucími stěnami, do níž padaly jako do ná­levky sousední části mraku. Tento pohyb náhle ustal, mrak se rozevřel a ve vzniklém oknu se objevilo chaotické sesku­pení skal, nad kterým se vznášel drobný černý prach.</p>

<p>„První LT 8, přejdi na vzdálenost maximálního účinku!“</p>

<p>Pilot opakoval rozkaz. Mrak, obklopující neklidnými víry vytvořenou průrvu, se ji snažil vyplnit, ale pokaždé když vy­sunutá chapadla zachvátil žár, zatáhl je zpět. To trvalo něko­lik minut. Situaci bylo třeba řešit. Astrogátor nesměl udeřit do mraku vší silou emitoru, neboť kdesi uvnitř se nalézal druhý letoun. Rohan se dovtípil, s čím Horpach počítá: dou­fal, že se stroj dostane do vyčištěného prostoru. Stále jej však nebylo vidět. LT 8 visel nyní téměř nehybně nad oslnivými okraji kypícího černého kotle. Nebe nad ním bylo ještě dost jasné, aby skály pod strojem pomalu mizely ve stínu. Slunce zapadalo. Náhle houstnoucí soumrak v údolí zaplanul nepři­rozeným jasem. Celé zorné pole zakryl špinavě rudý oblak, připomínající soptící vulkán. Bylo vidět pouze splývající čerň, v jejíž hloubi vířily plameny. To mrak, ať byl čímkoliv, útočil na první pohlcený stroj a strašlivý žár v silové cloně ho spa­loval.</p>

<p>Rohan pohlédl na astrogátora, který stál jako neživý, s bezvýraznou tváří zalitou chvějivým odleskem ohně. Černé vře­ní a požár planoucí v jeho hloubi zaujímaly střed obrazovky. V dáli bylo vidět vysoký skalní štít, zalitý šarlatem, stude­nou červení posledních paprsků, v této chvíli nevýslovně po­zemských. Tím neuvěřitelnější byl pohled do nitra mraku. Rohan čekal; astrogátorova tvář nevyjadřovala nic. Musel však rozhodnout: buď rozkázat hornímu stroji, aby šel dru­hému na pomoc, nebo LT 4 ponechat osudu a přikázat hor­nímu stroji, aby pokračoval v letu na severovýchod.</p>

<p>Náhle se stalo něco neočekávaného. Buď pilot spodního stroje uzavřeného v mraku ztratil hlavu, nebo došlo na palu­bě letounu k nějaké poruše – černý vír proťal záblesk, jehož centrum oslepivě zajiskřilo, a cáry výbuchem rozervaného mraku se rozlétly na všechny strany; tlaková vlna byla tak silná, že celý obraz zakolísal shodně s LT 8. Potom se čerň vrátila, splynula a kromě ní už nebylo vidět nic.</p>

<p>Astrogátor se naklonil a řekl telegrafistovi něco tak tiše, že Rohan nezaslech. jeho slova; telegrafista je však okamžitě opakovat téměř křikem:</p>

<p>„Připrav antiprotony! Plný výkon na mrak, stálá dávka!“</p>

<p>Pilot opakoval rozkaz. Vtom jeden z techniků sledujících boční obrazovku, která ukazovala vše, co se dělo za strojem, zvolal:</p>

<p>„Pozor! LT 8! Nahoru! Nahoru! Nahoru!!!“</p>

<p>Z dosud volného prostoru na západě přilétal s prudkostí orkánu vířící černý oblak. Před chvílí ještě tvořil okraj mra­ku, utrhl se však od něj, táhl za sebou násilně odtržené části a hnal se prudce vzhůru. Pilot, který jej postřehl zlomek vte­řiny před výstrahou, nabíral výšku strmým stoupáním, ale mrak ho doháněl a bil do nebe černými sloupy. Pilot přená­šel palbu z jedněch sloupů na druhé. Po přímém zásahu se nejbližší černý chumáč rozdvojil a ztemněl. Náhle začal celý obraz kmitat.</p>

<p>V tom okamžiku, kdy část mraku pronikla do proudu vy­sílaných rádiových vln a přerušila spojení, pilot pravděpodobně poprvé použil emitor antihmoty. Celá atmosféra pla­nety se změnila v jediné moře ohně; purpurová záře západu zmizela jako sfouknuta. Mrak ještě chvíli jiskřil a dýmal, když druhý, ještě strašlivější výbuch rozžhavil ohňostroj nad skalami, mizícími v oblacích páry a plynů. Ale to byl posled­ní záběr, který spatřili, neboť v následující vteřině se celý ob­raz rozkmital, zajiskřil poruchami a zmizel. Pouze prázdná bílá obrazovka zářila v setmělé místnosti a osvětlovala smr­telně bledé tváře lidí, kteří na ni hleděli.</p>

<p>Horpach přikázal radiotelegrafistům volat oba stroje a sám přešel s Rohanem, Jazonem a dalšími členy posádky do sou­sední navigační kabiny.</p>

<p>„Co je podle vašeho mínění ten mrak?“ zeptal se bez úvodu.</p>

<p>„Skládá se z kovových částic. Zřejmě je řízen na dálku z nějakého centra,“ řekl Jazon.</p>

<p>„Gaarb?“</p>

<p>„Také si to myslím.“</p>

<p>„Máte nějaké návrhy? Ne? Tím lépe. Hlavní inženýre, která superhelikoptéra je v lepším stavu, naše, nebo ta z Kon­dora?“</p>

<p>„Obě jsou v pořádku, astrogátore. Ale osobně bych dopo­ručoval naši.“</p>

<p>„Dobrá. Rohane, nemýlím-li se, chtěl jste opustit silový deštník... Budete mít příležitost. Vezměte si osmnáct lidí, dvojnásobnou soupravu automatů, obvodové lasery a antiprony... máme snad ještě něco?“ Nikdo neodpovídal. „Nu ano, zatím nic dokonalejšího než antihmotu nevynalezli... Vyjedete ve čtyři třicet jedna, to znamená při východu slun­ce, a pokusíte se najít ten kráter na severovýchodě, o němž hovořil Regnar v poslední zprávě. Tam přistanete v otevře­ném silovém poli. Cestou se všemu vyhýbat na maximální vzdálenost. Žádné vyčkávání, pozorování, experimenty. Při útoku nešetřit energií. Ztratíte-li spojení se mnou, dělejte dál svou práci. Až najdete ten kráter, přistanete, ale opatrně, abyste se neposadil na lidi... je možné, že jsou někde v této oblasti...“</p>

<p>Ukázal bod na mapě, která zakrývala celou stěnu.</p>

<p>„V tomto červeně vyčárkovaném prostoru. Je to pouze ná­črt, ale nic lepšího nemám.“</p>

<p>„Co mám dělat po přistání, astrogátore? Mám je hledat?“</p>

<p>„Nechám to na vás. Pamatujte si jen jedno: na žádné cíle nesmíte útočit už ve vzdálenosti padesát kilometrů od toho­to místa, protože dole mohou být naši lidé.“</p>

<p>„Na žádné pozemní cíle?“</p>

<p>„Vůbec žádné. Až sem,“ astrogátor jediným pohybem roz­dělil prostor na mapě na dvě části, „můžete preventivně po­užívat vlastních ničivých prostředků. Za touto čárou se smí­te bránit pouze silovým polem. Jazone! Kolik může vydržet pole superhelikoptéry?“</p>

<p>„Řádově milión atmosfér na čtvereční centimetr.“</p>

<p>„Co to znamená ‚řádově‘? Ptám se kolik. Pět miliónů? Dvacet?“</p>

<p>Horpach to říkal zcela klidně; právě z takové velitelovy nálady měli na palubě největší strach. Jazon si odkašlal.</p>

<p>„Pole bylo vyzkoušeno na dva a půl...“</p>

<p>„To je něco jiného. Slyšíte, Rohane? Jestliže vás mrak sevře do této hranice, utíkejte. Nejlépe nahoru. Ostatně, všechno nemohu předpovědět...“ Podíval se na hodinky.</p>

<p>„Osm hodin po startu vás budu volat na všech pásmech. Jestliže se to nepodaří, pokusíme se navázat spojení buď sa­telity, nebo opticky. Budeme laserovat morseovkou. Neslyšel jsem ještě, že by to nevedlo k úspěchu. Pokusme se však předvídat víc, než o čem jsme slyšeli. Jestliže i lasery selžou, za další tři hodiny odstartujete a vrátíte se. Kdybych tu ne­byl...“</p>

<p>„Hodláte odstartovat?“</p>

<p>„Nepřerušujte mě, Rohane. Ne. Nehodlám odstartovat, ale všechno nezáleží na mně. Kdybych tu nebyl, přejděte na oběžnou dráhu kolem planety. Dělal jste to už se superhelikoptérou?“</p>

<p>„Ano, dvakrát, na deltě Lyry.“</p>

<p>„Dobrá. Víte tedy, že je to trochu komplikované, ale mož­né. Dráha musí být stacionární; její přesné parametry vám dá před startem Stroem. Na té dráze na mne budete čekat třicet šest hodin. Nedám-li o sobě za tu dobu vědět, vrátíte se na planetu. Odletíte ke Kondorovi a pokusíte se jej dát do po­řádku. Vím, jak vypadá. Bohužel však nebudete mít nic jiné­ho na vybranou. Jestli se vám to podaří, vraťte se s Kondo­rem na Bázi a podejte zprávu o událostech. Máte ještě něja­ké dotazy?“</p>

<p>„Ano. Mohu se pokusit navázat kontakt s těmi – s tím centrem, které řídí mrak, v případě, že by se mi je podařilo objevit?“</p>

<p>„I to nechám na vás. V každém případě musí mít riziko rozumné meze. Nevím přirozeně nic, ale zdá se mi, že to centrum není na povrchu planety. Jeho existence mi připadá vůbec problematická...“</p>

<p>„Jak tomu mám rozumět?“</p>

<p>„Máme přece rádiový poslech v celém elektromagnetickém spektru. Kdyby kdokoliv řídil ten mrak rádiem, zachytili by­chom příslušné signály.“</p>

<p>„To centrum se mohlo nalézat přímo v mraku...“</p>

<p>„Možná. Nevím. Jazone, je možné, aby existovaly nějaké jiné způsoby dálkového spojení než elektromagnetické?“</p>

<p>„Ptáte se na můj názor? Ne. Neznám takové způsoby.“</p>

<p>„Na váš názor? A na co jiného bych se mohl ptát?“</p>

<p>„To, co vím, není totožné s tím, co existuje. Co může exis­tovat. My takové způsoby neznáme. To je vše.“</p>

<p>„Telepatie...,“ poznamenal někdo vzadu.</p>

<p>„Na toto téma nemám co říci,“ odvětil suše Jazon. „V kaž­dém případě v oblasti dosud známého vesmíru nebylo nic podobného objeveno.“</p>

<p>„Nemůžeme ztrácet čas neplodnou diskusí. Vezměte své lidi, Rohane, a připravte superhelikoptéru. Parametry eliptic­ké dráhy vám předá za hodinu Stroem. Stroeme, vypočtěte stacionární oběžnou dráhu s apogeem pět tisíc.“</p>

<p>„Provedu.“</p>

<p>Astrogátor otevřel dveře řídicí kabiny.</p>

<p>„Ternere, je něco nového?“</p>

<p>„Nic, astrogátore. Jen výboje. Hodně statických, ale nic víc.“</p>

<p>„Žádné stopy emisního spektra?“</p>

<p>„Žádné stopy...“</p>

<p>To znamená, že žádný z obou strojů už nepoužívá své zbraně, že přestaly bojovat, pomyslel si Rohan. Kdyby po­užívaly lasery či alespoň indukční emitory, přístroje Nepře­možitelného by to zaznamenaly na vzdálenost několika set kilometrů.</p>

<p>Rohan byl natolik fascinován dramatickou situací, že se neznepokojoval úkolem, který dostal od astrogátora. Neměl na to ostatní ani čas. Tu noc nezamhouřil oka. Bylo třeba pře­kontrolovat všechny přístroje superhelikoptéry, naložit doda­tečné zásoby paliva, potravin i zbraní, takže to do určené ho­diny stěží stihli. Sedmdesátitunový dvoupatrový stroj se vznesl do vzduchu, zvedal mračna písku a v paprscích právě vyšlého slunce mířil přímo na severovýchod. Hned po startu Rohan nabral výšku patnáct kilometrů, ve stratosféře mohl vyvinout maximální rychlost a kromě toho bylo méně prav­děpodobné, že se tam setká s černým mrakem. Alespoň se domníval. Snad měl pravdu, snad to byla jen šťastná náho­da, ale za necelou hodinu přistáli v zasypaném kráteru, je­hož dno ještě zakrýval stín.</p>

<p>Dříve než sloupy horkých plynů zvířily oblaka písku, lidé u obrazovek poplašili navigační kabinu zprávou, že v sever­ní části kráteru zahlédli něco podezřelého. Těžký stroj se za­stavil v letu, lehce se chvěl jako na neviditelné napjaté pruži­ně; z výše pěti set metrů to místo podrobně prozkoumali.</p>

<p>Na popelavě rudém dně byly vidět na obrazovce drobné obdélníky, rozložené s geometrickou pravidelností kolem vět­šího obdélníku ocelově šedé barvy. Současně s Gaarbem a Ballminem, kteří byli s ním u řízení, rozeznal Rohan vozid­la Regnarovy expedice.</p>

<p>Neotáleli a s maximální opatrností přistáli nedaleko od nich. Teleskopické „nohy“ helikoptéry se ještě nepřestaly mírně prohýbat, když vysunuli schůdky a vyslali dva prů­zkumné stroje, chráněné pohyblivým silovým polem. Nitro kráteru připomínalo plochou mísu s otlučenými okraji. So­pečný kužel uprostřed pokrývala černohnědá vrstva lávy.</p>

<p>Půldruhého kilometru zdolal pohyblivý stroj za několik minut. Rádiové spojení fungovalo dokonale. Rohan hovořil s Gaarbem, který byl v předním transportéru.</p>

<p>„Stoupání končí, hned je uvidíme,“ opakoval několikrát Gaarb. Za chvíli vykřikl: „Jsou tam! Vidím je!“</p>

<p>A klidněji dodal:</p>

<p>„Zdá se, že je vše v pořádku. Jeden, dva, tři, čtyři – všech­ny stroje jsou na svých místech, ale proč stojí na slunci?“</p>

<p>„A lidé? Vidíte je?“ vyptával se Rohan. Stál s přimhouře­nýma očima u mikrofonu.</p>

<p>„Ano. Něco se tam pohybuje... dva lidé... ještě jeden... ně­kdo tam leží ve stínu... Rohane, vidím je!“</p>

<p>Jeho hlas se vzdálil. Rohan slyšel, jak něco povídá řidiči. Ozval se tupý zvuk, svědčící o tom, že byla vystřelena dýmovnice. Gaarbův hlas pokračoval:</p>

<p>„Pozdravíme je... dým vane k nim... hned se rozplyne... Jargu... co je? Co? Jak to... hej, vy tam!“</p>

<p>Jeho křik, který zaplnil celou kabinu, náhle ustal. Rohan uslyšel ozvěnu tichnoucích motorů, slyšel rychlé kroky, jakési nejasné, vzdáleností ztlumené volání a dva výkřiky. Potom nastalo ticho.</p>

<p>„Haló! Gaarbe! Gaarbe!“ opakoval ztuhlými rty. Kroky v písku se přiblížily, ve sluchátkách to zaskřípělo.</p>

<p>„Rohane!“ rozlehl se změněný, udýchaný Gaarbův hlas. „Rohane! Totéž co s Kertelenem! Bez vědomí, nepoznávají nás, nic neříkají... Rohane, slyšíte mě?!“</p>

<p>„Slyším... všichni totéž?“</p>

<p>„Zdá se... ještě nevím. Jarg a Terner chodí od jednoho k druhému...“</p>

<p>„Jak to? A co je s polem?“</p>

<p>„Pole je vypnuté. Neexistuje. Nevím. Zřejmě je vypnuli.“</p>

<p>„Nějaké stopy po boji?“</p>

<p>„Žádné. Stroje sedí, všechny jsou celé, nepoškozené – a oni sedí, leží, můžete s nimi třást – co? Co je to tam?!“</p>

<p>K Rohanovi dolehl nejasný zvuk, přerušený dlouhým ná­řkem. Stiskl zuby, nemohl však ovládnout pocit nevolnosti, který mu svíral vnitřnosti.</p>

<p>„Proboha, to je Gralev!“ rozlehl se Gaarbův křik. „Graleve! Člověče! Nepoznáváš mě?!“</p>

<p>Jeho hlasitý dech zaplnil náhle celou kabinu.</p>

<p>„On také...,“ vydechl. Chvíli mlčel, jako by sbíral síly</p>

<p>„Rohane... nevím, jestli si sami poradíme... Je třeba všech­ny odtud odvézt. Pošlete víc lidí...“</p>

<p>„Hned.“</p>

<p>Za hodinu se děsivý průvod zastavil pod kovovým tru­pem superhelikoptéry. Ze dvaceti dvou lidí, kteří patřili k ex­pedici, zbylo jen osmnáct; osud čtyř nebyl znám. Většina se nechala přivést dobrovolně, bez odporu; pět však bylo třeba odvést násilím, poněvadž nechtěli opustit místo, kde je našli. Patero nosítek putovalo do improvizované nemocnice na spodní palubě helikoptéry. Zbývajících třináct mužů, jejichž zastřený výraz tváře působil strašným dojmem, odvedli do oddělené místnosti, kde se nechali bez odporu uložit. Bylo je třeba svléci, stáhnout jim boty, byli totiž bezradní jako ne­mluvňata. Rohan, němý svědek této scény, stál mezi řadami lůžek a povšiml si, že většina nalezených zachovává pasivní klid. Zoufale naříkali pouze ti, které přivedli násilím.</p>

<p>Zanechal všechny postižené péči lékaře a sám vyslal všechny stroje, kterými disponoval, hledat ztracené. Techni­ky měl teď spoustu, neboť uvedl do provozu nalezené stro­je a obsadil je svými lidmi. Právě vyslal poslední hlídku, když ho zavolali do kabiny: navázali spojení s Nepřemoži­telným.</p>

<p>Ani se nepodivil, že se to podařilo. Jako by se už nebyl schopen ničemu divit. Informoval Horpacha stručně o všem, co se stalo.</p>

<p>„Kteří lidé chybějí?“ chtěl vědět astrogátor.</p>

<p>„Sám Regnar, Bennigsen, Korotkij a Mead. Co je s letou­ny?“ zeptal se Rohan na oplátku.</p>

<p>„Nic nového.“</p>

<p>„A mrak?“</p>

<p>„Vyslal jsem ráno tříčlennou hlídku. Vrátila se před hodi­nou. Není tam po mraku ani stopy.“</p>

<p>„Nic? Vůbec nic?“</p>

<p>„Nic.“</p>

<p>„Ani letouny?“</p>

<p>„Nic.“<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>LAUDOVA HYPOTÉZA</strong></p>

<p>Doktor Lauda zaklepal na dveře astrogátorovy kajuty. Když vstoupil, astrogátor něco zakresloval na fotogrammet­rickou mapu.</p>

<p>„Co je?“ otázal se Horpach, aniž zvedl hlavu.</p>

<p>„Chtěl bych vám něco říci.“</p>

<p>„Spěchá to? Za patnáct minut startujeme.“</p>

<p>„Nevím. Zdá se mi, že začínám chápat, co se tu děje...,“ řekl Lauda.</p>

<p>Astrogátor odložil kružítko. Jejich oči se setkaly. Biolog ne­byl mladší než velitel. Bylo divné, že smí ještě létat. Zřejmě mu na tom hodně záleželo. Připomínal víc starého mechani­ka než vědce.</p>

<p>„Tak vám se zdá, doktore? Poslouchám.“</p>

<p>„V oceáně je život,“ řekl biolog. „V oceáně je a na souši není.“</p>

<p>„No a? Na souši byl život také, Ballmin po něm nalezl stopy.“</p>

<p>„Ano. Ale přes pět miliónů let staré. Potom bylo vyhube­no všechno, co žilo na pevné zemi. To, co řeknu, zní fantasticky a nemám vlastně ani žádné důkazy, ale... je tomu tak. Předpokládejme, že kdysi, snad před pěti milióny let, zde přistála raketa z jiné soustavy. Řekněme z oblasti novy.“</p>

<p>Hovořil nyní rychleji, ale stále klidně.</p>

<p>„Víme, že před výbuchem zety Lyry obývaly šestou plane­tu soustavy rozumné bytosti. Měly vysoce rozvinutou civili­zaci technického typu. Dejme tomu, že tu přistála průzkum­ná raketa Lyřanů a že došlo ke katastrofě nebo k jinému neštěstí, při němž zahynula celá posádka. Například výbuch reaktoru, řetězová reakce... prostě vrak, který přistál na Regis, neměl na palubě žádnou živou bytost. Zůstaly pouze automaty. Ne takové, jako jsou naše – podobné lidem. Lyřané pravděpodobně také nebyli podobní lidem. Automaty tedy zůstaly a opustily loď. Byly to vysoce specializované homeostatické mechanismy, schopné snášet nejhorší podmínky. Neměly už nikoho, kdo by jim dával rozkazy. Ty z nich, kte­ré byly strukturou myšlení nejpodobnější Lyřanům, snažily se možná opravit loď, třebaže to v dané situaci nemělo smysl. Ale víte, jak to je. Robot opravář bude opravovat to, k čemu je určen, bez ohledu, zda to někomu slouží či nikoli. Potom se osamostatnily jiné automaty a získaly převahu. Snad se je místní fauna pokoušela napadat. Existovali tu draví plazi po­dobní ještěrům, a dravec určitého typu napadá všechno, co se pohybuje. Automaty začaly s nimi bojovat a zdolaly je.</p>

<p>K tomuto boji se musely přizpůsobit. Přetvořily se tak, aby odpovídaly nejlépe podmínkám planety. Podstatné podle mne je to, že jedny automaty byly schopné produkovat další podle potřeby. Tedy, řekněme, že pro boj s létajícími ještěry byly třeba létající mechanismy. Žádné konkrétní podrobnosti přirozeně neznám. Říkám to tak, jak bych si podobnou situaci představoval v podmínkách přirozeného vývoje. Snad tu nebyli létající ještěři, ale plazi pozemní. Nevím. Prostě, časem se ty mechanismy, které existovaly na souši, dokonale přizpůsobily podmínkám – a podařilo se jim zahu­bit všechny formy živočišného života planety. Rostlinného ostatně také.“</p>

<p>„Rostlinného také? Jak to vysvětlujete?“</p>

<p>„To přesně nevím. Mohl bych vymyslet řadu různých hy­potéz, ale nechci to dělat. Neřekl jsem ostatně ještě to nejdů­ležitější. V průběhu své existence na planetě se vznikající me­chanismy po stovkách generací přestaly podobat těm prapů­vodním – produktům civilizace Lyry. Rozumíte? To zname­ná, že začal neživý vývoj. Evoluce mechanismů. Co je hlavní princip homeostatu? Přetrvat ve změněných podmínkách, i v nejnepřátelštějších, v nejtěžších. Dalším formám tohoto vývoje samoorganizujících se kovových systémů nehrozilo už hlavní nebezpečí od místních zvířat nebo rostlin. Musely zís­kat zdroje energie a materiálu, z nichž by mohly vyrábět ná­hradní součástky a další mechanismy. Rozvinuly tedy určitý druh hornictví, dobývání kovových rud. Původní generace, která sem přiletěla na onom hypotetickém korábu, byla ne­pochybně poháněna jadernou energií. Na Regis se však ra­dioaktivní prvky vůbec nevyskytují. Zdroj energie byl tedy pro ně uzavřen. Musely hledat jiný. Tehdy muselo dojít k prudké energetické krizi a myslím, že tehdy vypukl vzá­jemný boj mezi těmito mechanismy. Prostě boj o přežití, o existenci. To je přece podstata vývoje. Selekce. Mechanismy po intelektuální stránce dokonalejší, neschopné však přežít dejme tomu vinou rozměrů, jež vyžadovaly značná množství energie, nemohly obstát v konkurenci s těmi, které byly z to­hoto hlediska rozvinuty méně, avšak úsporněji a energeticky efektivněji...“</p>

<p>„Počkejte. Nechme fantazie stranou, ale ve vývoji, v evo­lučním boji vyhrává vždycky bytost s více vyvinutým nervo­vým systémem, ne? V tomto případě existoval místo nervo­vého systému dejme tomu nějaký elektrický systém, ale prin­cip je stejný.“</p>

<p>„To je pravda, astrogátore, ale platí pouze pro organismy stejnorodé, vzniklé přirozeným způsobem na planetě, a ne pro ty, co pocházejí z jiných soustav.“</p>

<p>„Nerozumím.“</p>

<p>„Prostě biochemické podmínky pro bytosti na Zemi jsou a vždycky byly téměř stejné. Řasy, améby, rostliny, živočicho­vé nižší i vyšší se skládají z téměř identických buněk, mají skoro stejnou bílkovinnou látkovou výměnu a za těchto okol­ností se stává rozlišujícím činitelem ten, o němž jste mluvil. Není to činitel jediný, ale rozhodně jeden z nejdůležitějších. Zde tomu však bylo jinak. Nejdokonalejší mechanismy, které přistály na Regis, čerpaly energii z vlastních radioaktivních zásob, avšak zařízení jednodušší, nějaké malé samoopravující se systémy, mohly mít třeba baterie nabíjené sluneční ener­gií. Byly by tedy vůči nim ve velké výhodě.“</p>

<p>„Ty dokonalejší však mohly získávat energii také ze slu­nečního záření... ostatně, proč se vlastně hádáme? Je asi zby­tečné o tom diskutovat, Laudo.“</p>

<p>„Ne, to je podstatná věc, astrogátore, to je velmi důležitý bod. Podle mého mínění tu došlo totiž k neživé evoluci vel­mi zvláštního charakteru, neboť shoda okolností vytvořila mimořádné podmínky. Stručně řečeno, vidím to tak: v tomto vývoji zvítězily jednak mechanismy, jež se nejúčinněji minia­turizovaly, jednak mechanismy nepohyblivé. Z těch prvních vznikly takzvané černé mraky. Osobně se domnívám, že je to velmi malý pseudohmyz, který se může v případě potřeby spojovat za určitým cílem ve větší nadřazené systémy. Právě ve formě mraků. Tímto směrem postupoval vývoj pohybli­vých mechanismů. Naproti tomu ty nepohyblivé tvoří onen podivný druh kovové vegetace, kterou představují ruiny tak­zvaných měst...“</p>

<p>„Podle vás to tedy nejsou města?“</p>

<p>„Samozřejmě. To nejsou žádná města, ale velká seskupe­ní nepohyblivých mechanismů, neživých tvorů schopných rozmnožování a čerpajících sluneční energii pomocí urči­tých orgánů... podle mého názoru těmi trojúhelníkovými deskami...“</p>

<p>„Myslíte si tedy, že to ‚město‘ vegetuje i dnes?“</p>

<p>„Ne. Mám pocit, že z nějakého nám neznámého důvodu to ‚město‘ či vlastně ten ‚kovový les‘ prohrál boj o život a ny­ní jsou z něj jen rezavějící trosky. Zůstala pouze jedna forma: pohyblivé mechanismy, které ovládly všechny pevniny pla­nety.“</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>„Nevím. Pokoušel jsem se o různé výpočty. Je možné, že během posledních tři miliónů let slunce Regis chladlo rychle­ji než předtím, takže ony velké nepohyblivé ‚organismy‘ už z něho nemohly čerpat potřebné množství energie. Ale to jsou pouze mlhavé domněnky.“</p>

<p>„Dejme tomu, že je to tak, jak říkáte. Domníváte se, že ty ‚mraky‘ mají nějaké řídicí centrum, ať už na povrchu planety či v podzemí?“</p>

<p>„Myslím, že nic takového neexistuje. Je možné, že se ty mikromechanismy samy stanou takovým centrem, ‚neživým mozkem‘, jakmile se spojí příslušným způsobem. Rozdělení může být pro ně výhodné. Vytvoří volné roje, díky tomu mo­hou pobývat stále pod sluncem, směřovat ve stopách bouřko­vých mračen, není přece vyloučeno, že čerpají energii z atmo­sférických výbojů. Avšak v okamžiku nebezpečí, nebo obec­něji, náhlé změny, která ohrožuje jejich existenci, se spojí...“</p>

<p>„Něco však musí vyvolat tu spojovací reakci a vůbec, kde se nalézá během ‚rojení‘ nesmírně složitá paměť celého systé­mu? Elektronický mozek je přece ‚moudřejší‘ než všechny je­ho prvky, Laudo. Jak dokáží tyto prvky po jeho rozpadu sa­my skočit na příslušná místa? Nejdřív by musel vzniknout plán celého mozku...“</p>

<p>„Ne. Stačilo by, kdyby si každý prvek pamatoval, s který­mi dalšími se má spojit. Dejme tomu, že prvek číslo jedna se má dotýkat určitými plochami šesti jiných; každý z nich ‚ví‘ totéž. Tak může být množství informace obsažené v jednotli­vém prvku velmi malé, ale kromě ní stačí už jen určitý sig­nál typu: pozor! nebezpečí! Na tento signál se všechny prv­ky spojí do příslušného útvaru a okamžitě vznikne ‚mozek‘. Ale to je pouze primitivní schéma, astrogátore. Připouštím, že problém je mnohem složitější, třeba proto, že tyto prvky určitě dost často podléhají záhubě, což se však nesmí odrazit na činnosti celku...“</p>

<p>„Dobrá. Nemáme čas, abychom dále rozváděli takové po­drobnosti. Vyplývají z vaší hypotézy pro nás nějaké konkrétní závěry?“</p>

<p>„V určitém smyslu ano, ovšem negativní. Milióny let me­chanického vývoje je úkaz, s jakým se člověk v galaxii ještě nesetkal. Věnujte pozornost základnímu problému. Všechny nám známé stroje neslouží samy sobě, ale někomu. Z lidské­ho hlediska je tedy existence kovových houštin planety Regis či jejích železných mraků nesmyslná – je pravda, že stejně ‚nesmyslnými‘ se dají nazvat například kaktusy pozemských pouští. Podstata věci tkví v tom, že se dokonale přizpůsobi­ly k boji s živými bytostmi. Mám dojem, že zabíjely pouze na začátku tohoto boje, kdy se pevnina hemžila životem; při tom se zjistilo, že je neekonomické vydávat tolik energie na zabíjení. Proto používají jiné metody, jejichž důsledkem byla katastrofa Kondora, nehoda Kertelena a konečně i záhuba Regnarovy skupiny...“</p>

<p>„Jaké jsou to metody?“</p>

<p>„Neznám přesně jejich princip. Mohu pouze vyslovit svůj osobní názor. Kertelenův případ – to je zničení skoro veške­ré informace, kterou obsahuje mozek člověka. U zvířat to bude stejné. Takto zmrzačené živé bytosti musí přirozeně za­hynout. Je to způsob jednoduchý a rychlý, úspornější než za­bíjení... Můj závěr z toho je bohužel pesimistický. Jsme v situaci nesrovnatelně horší než oni, a to hned z několika důvodů. Za prvé: živou bytost lze zničit daleko snadněji než mechanismus nebo technické zařízení. Za druhé – mechanis­my se vyvíjely v takových podmínkách, že bojovaly součas­ně se živými bytostmi i se svými kovovými ‚bratry‘, rozum­nými automaty. Bojovaly tedy na dvou frontách zároveň a potíraly všechny adaptační mechanismy živých organismů i každý projev inteligence rozumných strojů. Výsledkem ta­kových bojů trvajících milióny let musí být neobyčejná vše­strannost a dokonalost v ničivé činnosti. Obávám se, že k je­jich zdolání bychom je museli zničit prakticky všechny, a to je téměř nemožné...“</p>

<p>„To je váš názor?“</p>

<p>„Ano. Kdybychom soustředili prostředky, mohli bychom samozřejmě zničit celou planetu... ale to přece není naším úkolem, nemluvě už o tom, že nám na to nestačí síly. Situa­ce je opravdu výjimečná, alespoň já ji tak vidím, vždyť my jsme vlastně intelektuálně silnější. Ty mechanismy nelze po­važovat ani v nejmenším za myslící, jsou pouze dokonale přizpůsobeny podmínkám planety... k ničení všeho, co je ro­zumné, nebo lépe řečeno, všeho, co je živé. Ony samy jsou naproti tomu neživé. Proto to, co je pro ně pořád ještě ne­škodné, může být pro nás vražedné.“</p>

<p>„Odkud však berete jistotu, že nemají rozum?“</p>

<p>„Mohl bych se vymlouvat, ale řeknu vám, že jestli jsem si vůbec něčím jist, pak je to právě tohle. Proč nejsou rozumné? Kdyby byly, už dávno by se s námi vypořádaly. Když postupně promyslíte všechny události na Regis od okamžiku našeho přistání, všimnete si, že jednají bez nějakého strate­gického plánu. Útočí případ od případu.“</p>

<p>„Nu... způsob, jakým zbavily Regnara spojení s námi, a potom útok na průzkumné stroje...“</p>

<p>„Dělají prostě to, co dělaly před tisíciletími. Všechny vyšší automaty, které vyhubily, se určitě dorozumívaly právě rá­diovými vlnami. Znemožnit tuto výměnu informací, přerušit spojení, to byl jeden z jejich prvních úkolů. Řešení se nabíze­lo samo, protože kovový mrak, dokonale odráží rádiové vl­ny. Co máme dělat dál? Musíme chránit sebe i automaty, na­še stroje, bez nichž bychom byli nemožní – mechanismy pla­nety naproti tomu manévrují naprosto svobodně, mají prak­ticky nevyčerpatelné zdroje energie, když jich část zničíme, mohou se zase rozmnožit a kromě toho jim nemohou ublížit žádné prostředky zhoubné pro živé tvory. Budeme muset ne­zbytně použít našich nejúčinnějších prostředků: udeřit anti­hmotou... ale zničit tímto způsobem všechny není možné. Všiml jste si, jak si počínají při napadení? Prostě se rozsy­pou... Kromě toho se musíme stále chránit clonou, což ome­zuje naši strategii, kdežto ony se mohou libovolně rozdrobit, pohybovat z místa na místo... a kdybychom je zničili na tom­to kontinentě, přestěhují se na jiný. To však není náš úkol – zničit je všechny. Domnívám se, že musíme odletět.“</p>

<p>„Ach tak.“</p>

<p>„Ano. Poněvadž za protivníky máme nepochybně apsychické výtvory neživé evoluce, nemůžeme řešit problém v kategoriích pomsty či odplaty za Kondora, za osud jeho posádky. Bylo by to totéž, jako zbičovat oceán za to, že poto­pil loď s lidmi.“</p>

<p>„V tom, co říkáte, by bylo hodně pravdy, kdyby tomu tak opravdu bylo,“ řekl Horpach a vstal. Opřel se oběma ruka­ma o pokreslenou mapu. „Je to však koneckonců hypotéza a nemůžeme se vrátit s hypotézami. Potřebujeme jistotu. Ne pomstu, ale jistotu. Důkladnou diagnózu, fakta. Jestliže je získáme, jestliže budu mít v kontejnerech Nepřemožitelného vzorky té létající mechanické fauny, pokud opravdu existuje, samozřejmě uznávám, že už tu nemáme co pohledávat. Pak bude věcí Báze určit další postup. Není mimochodem žádná záruka, že tito tvorové zůstanou na planetě, snad se budou vyvíjet dál a nakonec ohrozí i kosmické lety v této oblasti ga­laxie.“</p>

<p>„I kdyby k tomu mělo dojít, nebude to dříve než za stati­síce či spíše milióny let. Stále se obávám, astrogátore, že uva­žujete tak, jako bychom stáli proti myslícímu protivníkovi. To, co bylo kdysi nástrojem rozumných bytostí, se po jejich záhubě osamostatnilo a během miliónů let se vlastně stalo součástí přírodních sil planety. V oceáně zůstal život, protože tam mechanická evoluce nepronikla, tomuto životu však ne­dovolí vystoupit na pevninu. Tím lze vysvětlit menší obsah kyslíku v atmosféře – vytvářejí jej oceánské řasy – i vzhled kontinentů. Je to poušť, vždyť tyto mechanismy nic nebudu­jí, nemají žádnou civilizaci, nemají vůbec nic kromě sebe, ne­vytvářejí žádné hodnoty: proto je musíme považovat za pří­rodní sílu. Příroda také netvoří žádné hodnoty. Tyto výtvory jsou prostě samy sebou, existují a jednají tak, aby tato exis­tence pokračovala...“</p>

<p>„Jak vysvětlujete záhubu letounů? Chránilo ji silové pole...“</p>

<p>„Silové pole lze zničit jiným silovým polem. Ostatně k to­mu, astrogátore, aby byla ve zlomku vteřiny vymazána celá paměť obsažená v lidském mozku, musí kolem hlavy půso­bit magnetické pole takové intenzity, jaké bychom těžko rea­lizovali i my pomocí prostředků, které máme na palubě. By­ly by k tomu třeba gigantické transformátory, elektromagnety...“</p>

<p>„Myslíte, že to všechno mají?“</p>

<p>„Kdepak, vůbec ne! Nemají nic. Jsou prostě cihlami, z nichž se v potřebném okamžiku staví to, co je nutné. Při­chází signál: Nebezpečí! Objevilo se něco, co signalizovaly například změny elektrostatického pole... volný roj se oka­mžitě skládá do jakéhosi ‚mrakomozku‘ a burcuje se jeho společná paměť: Takové bytosti tu už byly, postupovalo se proti nim tak a tak, takže zahynuly... a opakují onen způsob postupu...“</p>

<p>„Dobrá,“ řekl Horpach, který starého biologa už delší do­bu neposlouchal. „Odkládám start. Svoláme poradu; raději bych to nedělal, čekám totiž dlouhou diskusi, nevidím však jiné východisko. Za půl hodiny v hlavní knihovně, doktore Laudo...“</p>

<p>„Ať mě přesvědčí, že se mýlím, a pak vám přibude na pa­lubě jeden opravdu spokojený člověk,“ řekl klidně doktor a opustil tiše kajutu. Horpach se narovnal, přistoupil k ná­stěnnému informátoru a svolal postupně všechny vědce.</p>

<p>Ukázalo se, že většina odborníků má podobný názor jako Lauda; on byl pouze první, kdo ho tak kategoricky formulo­val. Spor se rozpoutal pouze kolem problému psychičnosti či apsychičnosti „mraků". Kybernetikové se klonili k tomu, že je to myslící systém vybavený schopností strategického jed­nání. Utočili ostře na Laudu; Horpach si uvědomoval, že prudkost těchto útoků nevyvolala pouze Laudova hypotéza, spíše to, že místo s kolegy ji nejprve prodiskutoval s ním. Přes všechny svazky spojující je s posádkou tvořili vědci na palubě hvězdoletu něco jako ‚stát ve státě‘ a dodržovali urči­tý nepsaný kodex jednání.</p>

<p>Hlavní kybernetik Kronotos se ptal, jak se podle Laudy „mrak“ postrádající inteligenci naučil útočit na lidi.</p>

<p>„To je přece jednoduché,“ odvětil biolog. „Nedělal nic ji­ného milióny let. Mám na mysli boj s původními obyvateli Regis. Byla to zvířata s centrální nervovou soustavou. Naučil se je napadat stejně jako pozemský hmyz napadá svoji oběť. Dělá to s obdobnou přesností, s jakou vosa dokáže vstříknout jed do nervových vláken kobylky nebo brouka. To není inteligence, to je instinkt.“</p>

<p>„A odkud věděl, jak zaútočit letouny? S letouny se dosud nesetkal...“</p>

<p>„To nemůžeme vědět, kolego. Bojoval, jak jsem vám už řekl, s obyvateli Regis na dvou frontách: s živými i neživý­mi, to jest s jinými automaty. Ty automaty musely používat nejrůznější druhy energie při obraně i útoku...“</p>

<p>„Jestliže však mezi nimi nebyly létající mechanismy...“</p>

<p>„Tuším, oč doktorovi běží,“ poznamenal zástupce hlavní­ho kybernetika Saurahan. „Ty velké automaty, makroautomaty, komunikovaly spolu za účelem kooperace a nejsnáze je bylo možno zničit izolací, rozdělením, nejsnazší cestou bylo tedy blokovat spojení...“</p>

<p>„Nejde o to, zda je možné vysvětlit jednotlivé formy cho­vání mraku bez předpokladu inteligence,“ odvětil Kronotos. „Nás přece neomezuje Occamův nůž. Naším úkolem není vy­myslit hypotézu, která co nejstručněji vysvětlí vše, ale tako­vou hypotézu, která zaručí nejvyšší bezpečnost. Proto bude lépe, uznáme-li, že ‚mrak‘ může mít inteligenci, to bude obe­zřetnější. Pak budeme jednat opatrněji. Kdybychom však sou­hlasili s Laudou, že mrak nemá inteligenci, a ve skutečnosti by ji měl, snadno můžeme za takový omyl zaplatit strašnou cenu... Neříkám to jako teoretik, ale především jako stratég.“</p>

<p>„Nevím, koho chceš porazit, zda mrak nebo mě,“ odvětil klidně Lauda. „Nejsem proti opatrnosti, ale mrak nemá inte­ligenci jiného typu než hmyz a vlastně ani ne jako jednotlivý hmyz, ale spíše jako mraveniště. Protože kdyby tomu bylo ji­nak, už bychom nežili.“</p>

<p>„Dokaž to.“</p>

<p>„Nejsme pro něj prvním lidským protivníkem, s nímž má co dělat: připomínám, že tu byl před námi Kondor. K pronik­nutí do silového pole by těm mikroskopickým ‚muškám‘ sta­čilo zahrabat se do písku. Silové pole sahá pouze k jeho povrchu. Znaly silové pole Kondora, mohly se tedy naučit to­muto způsobu útoku. Nic takového však neučinily. Buď je tedy ‚mrak’ hloupý, nebo jedná instinktivně...“</p>

<p>Kronotos se nechtěl vzdát, ale zakročil Horpach a navrhl, aby další diskuse byla odložena. Prosil o konkrétní návrhy vyplývající z toho, na čem se shodli. Nygren se ptal, zda by nebylo možné chránit lidi kovovými přilbami, které znemož­ní působení magnetického pole. Fyzikové však došli k názo­ru, že to nebude možné, protože velmi silné pole vytváří v kovu vířivé proudy, které by přilbu rozžhavily. Když začne pálit, není jiné pomoci než ji strhnout z hlavy se známými následky. Byla už noc. Horpach v jednom koutě sálu hovořil s Laudou a lékaři, opodál se shromáždili kybernetici.</p>

<p>„Je podivné, že nezvítězily bytosti s vyšší inteligencí. Mám na mysli ony makroautomaty,“ řekl jeden z nich. „Byla by to výjimka potvrzující pravidlo, že evoluce jde ve směru kom­plikace, zdokonalení homeostáze a využívání informace...“</p>

<p>„Ty automaty neměly šanci právě proto, že byly hned na začátku tak vysoce vyvinuté a komplikované,“ namítl Saurahan. „Pochop, že byly vysoce specializovány pro účely spolupráce se svými konstruktéry Lyřany, a když už Lyřané ne­byli, zůstaly jako ochrnuté, zbavené velení. Naproti tomu ty formy, z nichž vznikly dnešní ‚mušky‘ (vůbec netvrdím, že existovaly už tehdy, považuji to prakticky za vyloučené, mu­sely vzniknout daleko později), byly poměrně primitivní a díky tomu měly před sebou mnoho vývojových možností.“</p>

<p>„Snad působil i významnější faktor,“ dodal doktor Sax, který k nim přistoupil, „máme co dělat s mechanismy a me­chanismy nikdy nevykazují takové regenerační tendence jako živá tkáň, která se při poranění sama hojí. Makroautomat, který by chtěl opravit jiný, potřebuje k tomu nástroje, celý strojový park. Stačilo tedy vzít jim takové nástroje, načež se staly téměř bezbrannou kořistí létajících výtvorů, které se ne­daly tak snadno poškodit...“</p>

<p>„To je velmi zajímavé,“ řekl náhle Saurahan. „Vyplývá z toho, že je třeba automaty konstruovat úplně jinak, než to děláme my. Aby byly opravdu univerzální, je třeba vycházet z malých elementárních prvků, z pseudobuněk, které se mo­hou vzájemně zastupovat...“</p>

<p>„To také není nic nového,“ usmál se Sax, „vždyť vývoj ži­vých organismů se děje právě tímto způsobem, a ne náho­dou... Proto i to, že se ‚mrak‘ skládá z takových zaměnitel­ných prvků, není určitě náhodné... To je otázka materiálu: poškozený makroautomat vyžaduje součásti, které může vy­robit pouze vysoce rozvinutý průmysl, kdežto systém vytvo­řený z několika krystalků či termistorů nebo jiných jednodu­chých článků může být zničen a nijak mu to neublíží, neboť jej okamžitě nahradí jeden z miliardy jiných.“</p>

<p>Když Horpach viděl, že už nemá od nich co očekávat, opustil shromážděné vědce, kteří si toho v zápalu diskuse ani nevšimli. Šel do řídicí kabiny, aby uvědomil Rohanovu výpravu o hypotéze ‚neživé evoluce‘. Byla už tma, když Ne­přemožitelný navázal spojení se superhelikoptérou, která by­la v kráteru. U mikrofonu se ohlásil Gaarb.</p>

<p>„Mám tu pouze sedm lidí,“ řekl, „z toho dva lékaře u těch nešťastníků. Ostatní v této chvíli spí, jen telegrafista tu sedí se mnou. Ano... máme úplnou silovou ochranu. Ale Rohan se ještě nevrátil.“</p>

<p>„Ještě se nevrátil? A kdy odjel?“</p>

<p>„Kolem šesté odpoledne. Vzal si šest strojů a zbytek lidí... domluvili jsme se, že se vrátí po západu. Slunce zašlo před deseti minutami.“</p>

<p>„Máte s ním rádiové spojení?“</p>

<p>„Ztratil jsem je před hodinou.“</p>

<p>„Gaarbe! Proč jste mě okamžitě neuvědomil?!“</p>

<p>„Rohan říkal, že spojení na nějaký čas ustane, protože se spustí do jednoho z těch hlubokých kaňonů. Jejich svahy jsou zarostlé tím kovovým svinstvem, které odráží signály tak, že se prakticky nedají vůbec zachytit...“</p>

<p>„Okamžitě mně oznamte, až se Rohan vrátí... to si zodpo­ví... tak můžeme snadno ztratit všechny...“</p>

<p>Astrogátor ještě mluvil, když jej přerušil Gaarbův výkřik:</p>

<p>„Už jedou, astrogátore! Vidím světla, jedou nahoru po sva­hu, to je Rohan... jeden – dva – je to jen jeden stroj... hned se všechno dozvím...“</p>

<p>„Čekám.“</p>

<p>Gaarb viděl světla reflektorů, houpající se nízko nad zemí. Chvílemi zasvítila do tábora a opět mizela v terénních vl­nách. Gaarb uchopil opodál ležící raketovou pistoli a dvak­rát vystřelil vzhůru. Účinek byl okamžitý – všichni spáči vy­skočili, současně stroj vytočil zatáčku, telegrafista bdící v centrále otevřel průchod v silové stěně a po pruhu vyzna­čeném modrými světly se valilo prachem pokryté vozidlo, mířící k superhelikoptéře. Ke svému zděšení poznal Gaarb malé průzkumné obojživelné vozidlo pro tři osoby. Ve světle namířených reflektorů vyběhl spolu s ostatními jedoucími stroji vstříc. Ještě než se vůz zastavil, s vyskočil z něj člověk v potrhané kombinéze, s tváří tak umazanou blátem a krví, že ho nepoznal, dokud se neozval.</p>

<p>„Gaarbe,“ zasténal onen muž, uchopil ho za ramena a no­hy se pod ním podlomily. Ostatní přiskočili, podepřeli ho a volali:</p>

<p>„Co se stalo? Kde jsou ostatní...?“</p>

<p>„Ne – jsou – už – ostatní... nikdo...,“ zašeptal Rohan a vy­čerpaně jim klesl do náruče.</p>

<p>Kolem půlnoci se lékařům podařilo přivést ho k vědomí. Ležel v kyslíkovém stanu pod hliníkovou střechou a vyprávěl to, co za půl hodiny telegrafoval Gaarb Nepřemožitelnému.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>ROHANOVA SKUPINA</strong></p>

<p>Kolona, kterou vedl Rohan, se skládala ze dvou velkých energobotů, čtyř terénních vozidel s housenkovými pásy a malého obojživelného vozu, v němž jel Rohan s řidičem Jargem a bocmanem Ternerem. Postupovali v pořadí urče­ném předpisy operace třetího stupně. Jako první se valil ne­obsazený energobot, za ním jel Rohanův průzkumný obojži­velník, pak čtyři vozy, každý se dvěma muži, a kolonu uza­víral druhý energobot; oba chránily celou skupinu silovým polem.</p>

<p>Rohan se odhodlal k této výpravě, poněvadž ještě v kráte­ru se podařilo pomocí ‚elektronických psů‘ – olfaktometrických indikátorů – nalézt stopy čtyř ztracených lidí Regnarovy výpravy. Bylo zřejmé, že nebudou-li nalezeni, zahynou ve skalním bludišti hladem nebo žízní, bezmocnější než děti. Zdolali první kilometry, spoléhajíce na údaje přístrojů. V ústí jednoho ze širokých a v tomto místě mělkých kaňonů, které míjeli, objevili asi v sedm hodin výrazné stopy chodidel, otiš­těné v blátě vysychajícího potoka. Rozlišili tři druhy stop, do­konale zachované v měkkém blátě, které během dne vyschlo jen nepatrně, byly tam i čtvrté, nevýrazné stopy, částečně už rozmyté vodou, která protékala mezi kameny. Tyto stopy s charakteristickou kresbou dokazovaly, že je zanechaly dů­kladně obuté nohy lidí Regnarovy výpravy, a mířily do hlou­bi kaňonu. O kus dál mizely na skále, ale to Rohana příliš neznepokojovalo, protože viděl, že svahy kaňonu jsou stále strmější. Bylo tedy nepravděpodobné, že by se je duševně ochrnutí lidé pokoušeli zlézt. Rohan počítal s tím, že je brzy najde uvnitř nepřehledného kaňonu s četnými ostrými zatáč­kami. Po krátké poradě se kolona pohnula dále, až dospěla k místu, kde na obou svazích rostly podivné, neobyčejné trni­té kovové keře. Byly to útvary přízemní, štětičkovité, vysoké asi metr až metr a půl. Vyrůstaly z holé skály, z puklin, kte­ré byly plné černé hlíny. Zpočátku se objevovaly ojediněle, dál tvořily jednolitou houštinu, která jako rezavá, huňatá vrstva zarůstala oba svahy kaňonu až téměř ke dnu, kde zur­čela nitka vody skrytá pod velkými kameny.</p>

<p>Tu a tam zely mezi ‚keři‘ otvory jeskyň. Z některých vyté­kaly tenké praménky vody, jiné byly suché nebo zdánlivě vyschlé. Do těch, jejichž vchody byly nízko, se Rohanovi li­dé pokoušeli nahlédnout a svítili si dovnitř reflektory. V jed­né z těchto jeskyní nalezli značné množství trojúhelníkovi­tých krystalků, částečně zatopených vodou, která kapala ze stropu. Rohan si jich strčil do kapsy celou hrst. Jeli asi půl kilometru vzhůru po stále strmějším svahu. Housenkové pá­sy si dosud dokázaly se svahem dobře poradit, a když na dvou místech znovu objevili zbytky stop v zaschlém jílu u potoka, byli si jisti, že jedou správným směrem. Za jed­nou ze zatáček se rádiové spojení, dosud udržované se superhelikoptérou, značně zhoršilo, což Rohan připsal stínící­mu účinku kovového houští. Po obou stranách kaňonu, širo­kého nahoře asi dvacet metrů a u dna asi dvanáct metrů, se zvedaly místy téměř kolmé stěny, pokryté tuhou černou ko­žešinou, drátěnou masou keřů. Keřů bylo po obou stranách kaňonu tolik, že tvořily jednolitou houštinou, sahající až k vrcholkům svahů.</p>

<p>Kavalkáda vozidel projela dvěma širokými skalními bra­nami; tento průjezd zabral dost času, poněvadž technici museli velice přesně zúžit dosah pole, aby nezavadilo o ská­ly. Byly totiž silně zvětralé a popraskané erozí a každý dotyk energetického pole se skalním pilířem mohl strhnout celou lavinu kamení. Nebáli se přirozeně o sebe, ale o ztracené mu­že, které by podobný zával – kdyby se nalézali poblíž – mohl zranit nebo zabít.</p>

<p>Uplynula asi hodina od přerušení rádiového spojení, když se na magnetických detektorech objevily četné záblesky. Za­měřovače se zřejmě porouchaly, neboť při pokusech určit směr, z něhož plynou tyto impulsy, ukazovaly na všechny světové strany současně. Teprve indikátory napětí a polarizátory se podařilo zjistit, že zdrojem kolísání magnetického po­le je houští zarůstající okolní svahy. Teprve teď si také po­všimli, že toto houští vypadá jinak než v počáteční části ka­ňonu, nebylo už pokryto rzí, keře byly vyšší, větší a zdánli­vě černější, protože dráty či spíše větve obalovaly podivné hrbolky. Rohan se ho neodvažoval zkoumat, nechtěl totiž ris­kovat otevření silové ochrany.</p>

<p>Jeli poněkud rychleji, impulzometry a magnetické indikátory vykazovaly stále se měnící intenzitu. Při pohledu vzhů­ru mohli postřehnout, jak se vzduch nad povrchem černé houštiny chvěje. Za druhou skalní bránou si povšimli, že nad keři krouží nepatrné stužky, podobné rozplývajícímu se dý­mu. Bylo to však tak vysoko ve svahu, že se nedalo zjistit ani dalekohledem, co to vlastně je. Jarg, který řídil Rohanův vůz, však měl velmi ostrý zrak a tvrdil, že ty ‚dýmy‘ vypa­dají jako roje drobného hmyzu.</p>

<p>Rohan se už začínal znepokojovat, cesta totiž trvala déle, než očekával, a stále nebylo vidět konec točitého kaňonu. Mohli však jet rychleji, protože zmizely hromady balvanů na dně potoka, a ten už přestal téměř existovat, skryt hluboko pod štěrkem. Jen když se stroje zastavily, bylo slyšet v nasta­lém tichu nepatrný šum neviditelné vody.</p>

<p>Za další zatáčkou se objevila skalní brána ještě užší než předchozí. Technici ji změřili a prohlásili, že jí nemohou pro­jet se zapnutým silovým polem. Jak je známo, pole nemůže mít libovolný tvar, vždy je to varianta rotačního tělesa, tedy koule, elipsoidu nebo hyperboloidu. Dosud se jim dařilo pře­konávat úzká místa smáčknutím ochranného pole do tvaru plochého balónu, který byl samozřejmě neviditelný.</p>

<p>Teď však toho nemohli dosáhnout žádným manévrem. Rohan se poradil s fyzikem Tomanem a s oběma techniky a společně rozhodli, že se při průjezdu pokusí krátkodobě a navíc pouze částečně vypnout ochranné pole. Jako první měl projet neobsazený energobot s vypnutým emitorem; za skalní branou jej měl okamžitě znovu zapnout a vytvořit před nimi ochranné pole ve tvaru vypouklého disku. Při průjezdu čtyř velkých transportérů a malého Rohanova stro­je úzkým průchodem měli lidé zůstat nechráněni pouze se­shora. Poslední energobot, uzavírající kolonu, měl spojit svůj ‚disk‘ s ,diskem prvního hned za skalní bránou a tak vytvo­řit úplnou ochranu.</p>

<p>Všechno probíhalo podle tohoto plánu a poslední ze čtyř transportérů právě projížděl mezi skalními sloupy, když se vzduch zachvěl zvláštním otřesem – ne zvukem, ale otřesem, jako by někde blízko spadl kus skály. Z kartáčovitých stěn kaňonu se zakouřilo, vynořil se z nich černý mrak a závratnou rychlostí se řítil na kolonu.</p>

<p>Rohan, který se rozhodl pustit před svůj vůz velké trans­portéry, v tom okamžiku stál a čekal na průjezd posledního. Náhle spatřil černé výbuchy na srázech kaňonu a obrovský záblesk vpředu, kde přední energobot, nalézající se už za skalní bránou, zapojil pole, v němž se spalovaly chumáče útočícího mraku. Větší část mraku však přelétla nad plame­ny a vrhla se současně na všechny stroje. Křikl na Jarga, aby okamžitě zapnul zadní energobot a spojil jeho ochranné pole s předním, neboť v této situaci bylo nebezpečí závalu už bez­významné. Jarg se o to pokusil, ale bezvýsledně. Pravděpo­dobně – jak později poznamenal hlavní inženýr – klistrony aparatury byly přehřáté. Kdyby je Jarg udržoval pod prou­dem o několik vteřin déle, pole by nepochybně ‚naskočilo‘, on však ztratil hlavu a místo nového pokusu vyskočil ze stro­je. Rohan ho uchopil za kombinézu, ale strachem posedlý muž se mu vytrhl a začal prchat po svahu dolů. Když se Ro­han dostal k přístrojům, bylo už pozdě.</p>

<p>Ohromení lidé vyskakovali z transportérů a rozbíhali se na všechny strany, téměř neviditelní v kotoučích vířícího mra­ku. Tento pohled byl tak neuvěřitelný, že se Rohan už nepo­koušel nic dělat. (Bylo to ostatně nemožné: kdyby zapojil po­le, zabil by je, pokoušeli se totiž vyškrábat na úbočí, jako by hledali záchranu v kovovém houští.) Stál nehnutě v otevře­ném stroji a čekal, až ho potká tentýž osud. Za jeho zády Terner, napůl vykloněný ze své střelecké věžičky, pálil ze všech laserů vzhůru, ale tato palba neměla význam, neboť větší část mraku už byla příliš blízko. Od ostatních vozidel nedělilo Rohana víc než šedesát metrů. V tomto prostoru sebou na zemi házeli a škubali nešťastníci, obklopení černými plame­ny. Určitě křičeli, ale jejich křik stejně jako všechny zvuky, včetně hučení předního energobotu, v jehož silové cloně se stále spalovaly celé miliardy útočníků, zanikal v táhlém ba­sovém hukotu mraku.</p>

<p>Rohan pořád stál, napůl vysunutý ze svého obojživelného vozu. Ani se nepokoušel skrýt, ne ze zoufalé odvahy, jak po­tom sám opakoval, ale prostě proto, že na to nepomyslel – nemyslel vůbec na nic.</p>

<p>Tento obraz, na který nemohl zapomenout – lidé pod čer­nou lavinou – se náhle překvapivě změnil. Napadení se pře­stali zmítat na kamenech, utíkat a zalézat do drátěného houš­tí. Pomalu se zvedali a mrak, rozdělený na několik částí, vy­tvořil nad každým jakýsi lokální vír, který kroužil kolem je­ho těla nebo hlavy. Potom se hučící mrak vzdálil, stoupal stá­le výše mezi stěnami kaňonu, až zakryl svit večerního nebe. Nakonec s táhlým tichnoucím šumem zalezl do skal, zapadl do černé džungle a zmizel, takže pouze drobné černé body, pořídku rozhozené mezi nehybnými postavami, svědčily o reálnosti toho, co se tu před chvíli odehrálo.</p>

<p>Rohan, který stále ještě nevěřil ve vlastní záchranu a ne­chápal, čemu za ni vděčí, vyhledal očima Ternera. Věžička však byla prázdná; bocman z ní zřejmě vyskočil, neznámo jak a kdy. Spatřil ho, jak leží opodál s lasery, které stále ještě tiskl ke své hrudi, a nehybnýma očima hledící před sebe.</p>

<p>Rohan vystoupil a začal běhat od jednoho člověka k dru­hému. Nepoznávali ho. Žádný na něj nepromluvil. Většinou byli klidní, leželi nebo seděli na kamení; dva tři lidé vstali, přistoupili k vozidlům a začali ohmatávat jejich boky poma­lými, neobratnými pohyby slepců.</p>

<p>Rohan spatřil, jak vynikající radarový technik, Jargův pří­tel Genlis, podobný divochu, který poprvé v životě vidí stroj, se s pootevřenými ústy pokouší pohnout rukojetí, kterou se otevírá příklop transportéru.</p>

<p>V následujícím okamžiku Rohan pochopil, co znamená okrouhlá díra vypálená v jedné přepážce řídicí kabiny Kon­dora. Když přiklekl k doktoru Ballminovi, uchopil ho za ra­mena a zoufale jím vší silou třásl v iluzorním přesvědčení, že se mu ho podaří tímto způsobem přivést k vědomí, vybu­chl vedle jeho hlavy fialový plamen. To jeden z mužů sedí­cích opodál vyňal z pouzdra svůj Weyrův emitor a stiskl bez­děčně spoušť. Rohan na něj křikl, ale ten člověk si ho vůbec nevšímal. Možná se mu záblesk líbil, jako se líbí ohňostroj malému dítěti, neboť pokračoval ve střelbě, až vzduch syčel žárem a Rohan se musel ukrýt na zemi mezi kameny. V tom okamžiku se ozval rychlý dupot a ze zatáčky vyběhl udýcha­ný Jarg s tváří zalitou potem. Běžel přímo na šílence, který se bavil střílením z weyra. „Stůj! K zemi! K zemi!!!“ křičel ze všech sil Rohan. Dezorientovaný Jarg se zastavil a výstřel jej v tom okamžiku zasáhl do levého ramene. Rohan mu viděl do tváře, když utržená paže letěla vzduchem a ze strašné rá­ny se valila krev. Střílející člověk si toho vůbec nevšiml. Jarg se podíval s nezměrným údivem nejprve na svoje zkrvavené rámě, potom na utrženou ruku, zapotácel se a klesl k zemi.</p>

<p>Člověk s weyrem vstal. Rohan viděl, jak stálý plamen z emitoru křeše z dýmajícího křemene jiskry. Muž se potácivě pohyboval; pohyby měl stejné jako nemluvně, které drží chrastítko. Plamen prořízl vzduch mezi dvěma vedle sebe sedícími lidmi, kteří před jeho oslepující září ani nezavřeli oči. Ještě okamžik a jeden z nich by byl dostal zásah přímo do tváře. Rohan – zase to nebylo rozhodnutí, ale reflex – vy­trhl z pouzdra vlastního weyra a vystřelil. Pouze jednou. Za­sažený muž se uhodil s rozmachem oběma rukama do pr­sou, zbraň mu vypadla z ruky na kamení a on sám padl tvá­ří na ní.</p>

<p>Rohan se konečně vzpamatoval. Blížil se soumrak. Bylo třeba všechny co nejrychleji odvézt zpátky. Měl k dispozici jen své vozidlo. Když chtěl totiž použít jeden z transportérů, ukázalo se, že se dva z nich srazily v nejužším místě skalní­ho průchodu, takže je může od sebe odtrhnout pouze jeřáb. Zbýval zadní energobot, který mohl uvézt nanejvýš pět lidí, a Rohan jich měl živých, třebaže bezvědomých, celkem de­vět. Pomyslel si, že nejlépe bude všechny shromáždit, svázat je, aby nemohli utéci ani si ublížit, zapojit pole obou energobotů, aby je chránilo, a sám jet pro pomoc. Nechtěl brát ni­koho s sebou, jeho malý terénní vůz byl totiž zcela bezbran­ný, chtěl tedy v případě útoku vystavit riziku jen sebe.</p>

<p>Byla už temná noc, když skončil úděsnou práci. Lidé se ne­chali svázat bez jakéhokoliv odporu. Poodjel zadním energobotem, aby mohl vyjet na volné prostranství, nastavil oba emitory a zdálky zapojil silovou ochranu. V ochranném poli nechal všechny svázané lidi a sám se vydal na zpáteční cestu.</p>

<p>A tak dvacátý sedmý den po přistání byla už téměř polo­vina posádky Nepřemožitelného vyřazena z činnosti.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>PORÁŽKA</strong></p>

<p>Jako každý pravdivý příběh bylo Rohanovo vyprávění udivující a nesouvislé. Proč mrak neútočil na něj ani na Jarga? Proč vynechal i Ternera, dokud neopustil vůz? Proč Jarg nejprve utíkal a potom se vrátil? Odpověď na poslední otáz­ku byla poměrně snadná. Dalo se předpokládat, že se vrátil, když se vzpamatoval z paniky a uvědomil si, že ho od zá­kladny dělí padesát kilometrů, které by pěšky se svou záso­bou kyslíku nezdolal.</p>

<p>Zůstávala záhada předchozích otázek. Odpověď na ně mohla rozhodnout o životě či smrti všech. Ale úvahy a hy­potézy musely stranou, bylo potřeba jednat.</p>

<p>Horpach se dozvěděl o osudu Rohanovy skupiny po půl­noci; půl hodiny nato odstartoval.</p>

<p>Přemístit kosmický koráb z jednoho místa na druhé, vzdá­lené sotva dvě stě kilometrů, je nevděčný úkol. Koráb se mu­sí celou dobu udržovat ve vertikální poloze a musí letět po­měrně malou rychlostí, což předpokládá značnou spotřebu paliva. Hnací motory, nepřizpůsobené takové práci, vyžado­valy neustálé zásahy elektronických automatů, ale přesto se ocelový kolos šinul nocí s lehkým pohupováním, jako by se vznášel po mírně se vlnícím moři. Pro pozorovatele na povr­chu planety Regis III by to byl určitě neobvyklý pohled – sot­va viditelná silueta v záři šlehajících plamenů, plující nocí jako ohnivý sloup.</p>

<p>Udržovat správný směr také nebylo snadné. Museli vy­stoupit nad atmosféru a potom se do ní opět vrátit zádí na­před.</p>

<p>To všechno pohlcovalo veškerou astrogátorovu pozornost, tím spíše, že hledaný kráter byl skryt pod tenkou vrstvou mračen. Nakonec ještě před úsvitem přistál Nepřemožitelný v kráteru, dva kilometry od bývalé Regnarovy základny. Superhelikoptéru, stroje i stavby přesunuli do jeho silového po­le a silně vyzbrojená záchranná skupina přivezla kolem po­ledne všechny zachráněné Rohanovy lidi, zdravé, ale zbavené rozumu. Pro ošetřovnu museli vyhradit další dvě místnos­ti, protože v původní nemocnici už nebyla místa. Teprve když bylo vše skončeno, snažili se vědci přijít na kloub ta­jemství, které zachránilo Rohana, a kdyby nebylo nešťastné náhody s emitorem v rukou šílence, zachránilo by i Jarga.</p>

<p>Bylo to nepochopitelné, oba se přece oděvem, výzbrojí i vzhledem vůbec nelišili od ostatních. Význam zřejmě nemě­lo ani to, že spolu s Ternerem jeli v malém terénním vozidle.</p>

<p>Horpach měl tedy rozhodnout, co dělat dál. Situace byla natolik jasná, že by se mohl vrátit na Bázi s údaji, které ospravedlňovaly návrat a současně objasňovaly tragický ko­nec Kondora. To, co vědce nejvíce zajímalo – kovový pseudohmyz, jeho symbióza s mechanickými ‚rostlinami‘ rostou­cími na skalách a nakonec otázka ‚psychiky‘ mraku (nebylo ani známo, zda existuje jen jeden, nebo zda je jich víc, nebo konečně zda se mohou menší mraky spojit v jediný celek) – to vše dohromady by ho nedonutilo k tomu, aby zůstal na Regis III třeba jen o hodinu déle, nebýt toho, že stále chybě­li čtyři lidé z Regnarovy skupiny včetně samotného Regnara.</p>

<p>Stopy zmizelých zavedly Rohanovu výpravu do kaňonu. Nebylo pochyb, že tamti bezmocně zahynou, i kdyby je ne­živí obyvatelé Regis nechali na pokoji. Bylo tedy třeba pro­hledat okolní terén, protože nešťastníci zbavení schopnosti rozumného uvažování mohli počítat pouze s pomocí Nepře­možitelného.</p>

<p>Jediné, co se dalo přibližně určit, byl okruh průzkumu, protože lidé ztracení v labyrintu jeskyní a kaňonů se nemoh­li vzdálit od kráteru víc než několik desítek kilometrů. Kys­líku už měli málo, lékaři však ujišťovali, že vdechování at­mosféry planety určitě není životu nebezpečné a ve stavu, v němž tito lidé byli, nemělo samozřejmě význam to, že jsou omámeni metanem rozpuštěným v krvi.</p>

<p>Terén, který museli prohledat, nebyl příliš rozsáhlý, ale ve­lice neschůdný a nepřehledný. Prohledání všech uliček, sku­lin, rozsedlin a jeskyní mohlo i za příznivých podmínek tr­vat týdny. Pod skalnatými úžlabinami a různě propojenými klikatými údolími se skrýval další labyrint podzemních cho­deb a jeskyní vyhledaných vodou. Bylo docela možné, že ztracení jsou v jedné z takových skrýší, kromě toho se neda­lo počítat s tím, že budou na stejném místě. Zbaveni paměti byli bezradnější než děti – ty by se aspoň držely pohromadě. Navíc byla tato krajina sídlem černých mraků. Mohutná výzbroj Nepřemožitelného a jeho technické prostředky nemoh­ly při hledání příliš pomoci. Nejjistější ochrana, silové pole, se v chodbách planetárního podzemí nedala vůbec použít. Museli se tedy rozhodnout buď pro okamžitý návrat, rovna­jící se rozsudku smrti pro ztracené, nebo zahájit riskantní pátrání. Reálnou naději na úspěch mohli mít několik dní, na­nejvýš týden. Horpach věděl, že další hledání by mohlo ob­jevit pouze pozůstatky zmizelých, a ne živé lidi.</p>

<p>Příštího dne ráno svolal astrogátor odborníky, vysvětlil jim situaci a oznámil, že počítá s jejich pomocí. Vlastnili hrst ko­vového ‚hmyzu‘, kterou přinesl Rohan v kapse své kombiné­zy. Téměř celý den věnovali jeho zkoumání. Horpach chtěl vědět, zda se ti tvorové dají radikálně zneškodnit. Vynořila se rovněž znovu otázka, co zachránilo Jarga a Rohana před útokem mraku.</p>

<p>‚Zajatci’ zaujímali během porady čestné místo v uzavře­ných skleněných nádobách uprostřed stolu. Nebylo jich do­hromady ani dvacet kusů, neboť zbytek byl zničen při vý­zkumech. Tyto výtvory s důsledně trigonální symetrií připo­mínaly tvarem písmeno Y se třemi ostrými rameny spojený­mi v centrálním bodě. V dopadajícím světle byly černé jako uhel, v odraženém zase modře a olivově opalizovaly, podob­ně jako bříška některých pozemských brouků, vytvořená z drobounkých šupinek připomínajících vybroušený briliant. Jejich vnitřní mikroskopická stavba byla zcela totožná. Její prvky, několikrát menší než zrnka písku, tvořily určitý auto­nomní nervový systém, v němž se daly částečně rozlišit dva na sobě nezávislé soubory.</p>

<p>Menší část, zaujímající vnitřek ramen písmena Y, tvořila systém ovládající pohyby ‚hmyzu‘, který měl v mikrokrystalické struktuře ramen jakýsi univerzální akumulátor a sou­časně transformátor energie. Podle toho, jak byly mikrokrystalky stisknuty, vytvářely buď elektrické, nebo magnetické pole, popřípadě střídavé silové pole, kterými mohly ohřívat na poměrně vysoké teploty střední část; nahromaděné teplo pak vyzařovalo jedním směrem. Vznikl tím proud vzduchu, jakási obdoba trysky, a ten umožňoval pohyb libovolným směrem. Osamělý krystalek spíše poletoval, než létal, a ne­byl, alespoň při laboratorních experimentech, schopen přesně řídit svůj let. Když se však spojil dotykem ramen s jinými, vytvářely se shluky s tím většími aerodynamickými schop­nostmi, čím větší byl jejich počet.</p>

<p>Každý krystalek se spojoval se třemi jinými; kromě toho se také mohl spojit koncem ramene s centrem jiného, což umožňovalo mnohovrstevný růst komplexů. Spojení se ne­muselo uskutečnit dotykem, stačilo přiblížit konce, aby vy­tvořené magnetické pole udržovalo celý útvar v rovnováze. Při určitém počtu kusů agregát začínal vykazovat četné zá­konitosti, mohl podrážděn vnějšími popudy měnit směr po­hybu, formu, tvar, četnost vnitřních impulsů. Při určité jejich změně se znaménka pole měnila, místo přitahování se kovo­vé krystalky rozpojovaly a přecházely do stavu ‚individuálního rozptylu‘.</p>

<p>Kromě systému ovládajícího tyto pohyby každý krystalek obsahoval ještě druhý systém spojení, či spíše jeho fragment – zřejmě tvořil část nějakého většího celku. Tento nadřazený celek, vznikající pravděpodobné teprve spojením ohromného množství prvků, byl vlastním hnacím motorem činnosti mra­ku. Tu však končily vědomosti vědců. Nevěděli, jak vlastně vyroste takový nadřazený systém, záhadou zůstal zejména problém jeho ‚inteligence‘. Kronotos připouštěl, že se do jed­noho celku spojí tím víc krystalků, čím obtížnější je úkol, se kterým se setkají. Znělo to dosti přesvědčivě, ale ani kyber­netikové, ani odborníci v teorii informace neznali žádnou ekvivalentní konstrukci ‚libovolně se rozrůstajícího mozku‘, který své rozměry přizpůsobuje velikosti záměrů.</p>

<p>Část Rohanovy kořisti byla poškozená. Jiná část však vy­kazovala typické reakce. Osamělý krystalek mohl poletovat, vznášet se téměř nehybně, klesat, blížit se zdroji podnětů nebo se od něj vzdalovat, kromě toho byl naprosto nebojác­ný, nevydával ani při ohrožení (a ničit se je pokoušeli vědci chemickými prostředky, žárem, silovými poli i zářením) žád­ný druh energie. Bylo jej možno zničit stejně jako nejkřehčího pozemského broučka – pouze s tím rozdílem, že krystalicko-kovový pancíř se nedal tak lehce rozmáčknout. Zato spojen v poměrně malý agregát začal ‚hmyz‘ vystavěný účin­kům magnetického pole vytvářet pole vlastní, které tyto účinky rušilo; při zahřátí se snažil zbavit tepla infračerveným zářením. Experimenty nemohly pokračovat, protože vědci měli k dispozici jen hrst krystalků.</p>

<p>Na astrogátorovy otázky odpovídal jménem ‚hlavních‘ Kronotos. Vědci žádali čas pro další výzkumy – především však toužili získat větší množství krystalků. Navrhovali tedy, aby byla do kaňonu vyslána expedice, která by pátrala po zmizelých a zároveň by mohla dodat přinejmenším několik desítek tisíc kusů pseudohmyzu.</p>

<p>Horpach s tím souhlasil. Prohlásil však, že už nesmí risko­vat životy lidí. Rozhodl se poslat do kaňonu stroj, který se dosud nezúčastnil žádné akce. Bylo to osmdesátitunové sa­mohybné vozidlo speciálního určení, obvykle používané jen v podmínkách vysoké radioaktivity, obrovských tlaků a tep­lot. Tento stroj, nazývaný neoficiálně Kyklop, se nalézal až na dně korábu. Většinou nebyl používán na povrchu planet, a popravdě řečeno, Nepřemožitelný svého Kyklopa dosud nikdy nepoužil. Situace, které vyžadovaly tuto krajnost, se daly spočítat na prstech jedné ruky – a to se týkalo celé léta­jící tonáže Báze. Poslat pro něco Kyklopa znamenalo v pa­lubní hantýrce totéž jako dát úkol samotnému ďáblu. O po­rážce některého Kyklopa dosud nikdo neslyšel.</p>

<p>Stroj, vyzvednutý jeřáby, byl postaven na rampu, kde se jím začali zabývat technici a programátoři. Kromě obvyklého sys­tému emitorů vytvářejících silové pole byl vybaven kulovým emitorem antihmoty, mohl tedy vrhat antiprotony v libovol­ném směru nebo ve všech směrech současně. Trysky zabudo­vané do pancéřového břicha umožňovaly Kyklopovi díky interferenci silových polí vznášet se několik metrů nad zemí, nebyl tedy závislý ani na terénu ani na kolech či housenko­vých pásech. Pancéřová přední část šla otevřít a vzniklým otvorem mohl Kyklop vysunout inhaustor – teleskopickou ‚ruku‘, která mohla vrtat v terénu, sbírat zvenčí vzorky minerálů a vykonávat další práce. Kyklop byl sice opatřen silnou radio­stanicí a televizním vysílačem, mohl však také díky elektronic­kému mozku, který jej řídil, jednat naprosto samostatně. Tech­nici z operační skupiny inženýra Petersena zavedli do mozku Kyklopa příslušně přizpůsobený program: astrogátor totiž po­čítal s tím, že uvnitř kaňonu ztratí se strojem spojení.</p>

<p>Program zahrnoval pátrání po zmizelých, které měl Kyk­lop zavést do svého nitra tak, že by nejprve překryl sebe i je druhou, vnější clonou a teprve pod její ochranou by otevřel průchod ve vnitřním silovém poli chránícím jeho trup. Kromě toho měl přivézt větší množství těch krystalků, které na něj zaútočí. Emitor antihmoty měl užít pouze v krajním případě, kdyby ochrannému silovému poli hrozilo zničení. Anihilační reakce totiž nutně způsobuje radioaktivní zamoře­ní terénu, které by mohlo ohrozit životy lidí zdržujících se možná nedaleko místa boje.</p>

<p>Na délku měřil Kyklop osm metrů, byl také příslušně ‚ramenatý‘ – trup měl v průměru přes čtyři metry. Kdyby ne­mohl projít nějakou skalní rozsedlinou, mohl ji rozšířit buď ‚ocelovou rukou‘, nebo mohl rozdrtit skály silovým polem. Ani vypnutí pole ho však nemohlo ohrozit, poněvadž jeho vlastní keramicko-vanadový pancíř byl tvrdý jak diamant.</p>

<p>Uvnitř Kyklopa umístili automat, který se měl starat o na­lezené. Rovněž tam pro ně připravili lůžka. Po poslední kon­trole všech přístrojů se pancéřový trup sesunul nečekaně leh­ce po prázdné rampě, zdánlivě nadnášen neviditelnou silou – vůbec totiž nezvedal prach, ani při nejrychlejším pohybu – minul průchod v silové cloně Nepřemožitelného, vyznačený modravými světly, a rychle zmizel z očí lidem shromáždě­ným pod zádí.</p>

<p>Asi hodinu fungovalo radiotelevizní spojení mezi Kyklopem a řídicí kabinou velmi dobře. Rohan poznal ústí kaňo­nu, v němž došlo k útoku, podle velkého obelisku podobné­ho zbořené kostelní věži, který částečně uzavíral průchod ve skalní stěně. Na první hromadě velkých balvanů se rychlost mírně snížila. Lidé stojící u obrazovek dokonce slyšeli zurče­ní potůčku pod kamením – tak nehlučně pracoval Kyklopův atomový pohon. Spojaři udržovali obraz i zvuk do dvou čty­řiceti, kdy se po zdolání ploché a snadno dostupné části ka­ňonu Kyklop ocitl v labyrintu rezivějícího houští. Díky úsilí radiotechniků se podařilo předat oběma směry ještě čtyři hlá­šení, ale páté došlo už tak zkomolené, že si jeho obsah moh­li jen domýšlet: Kyklopův elektronický mozek hlásil úspěšný postup vpřed.</p>

<p>Podle dohodnutého plánu vyslal tedy Horpach z Nepřemo­žitelného létající sondu vybavenou televizním vysílačem. Son­da se vznesla strmě k nebi a za několik vteřin zmizela. Do ří­dicí kabiny začaly přicházet její signály a současně se objevi­la malebná krajina snímaná z výšky jedné míle, plná rozerva­ných skal, pokrytých skvrnami rezavého i černého houští. Po chvíli nalezli bez námahy dole Kyklopa, který se šinul po dně velkého kaňonu a leskl se jako ocel. Horpach, Rohan i vedou­cí speciálních skupin stanuli u obrazovek řidiči kabiny. Příjem byl dobrý, předpokládali však, že se může zhoršit nebo pře­rušit. Proto byly připraveny ke startu další sondy, které měly sloužit jako vysílače. Hlavní inženýr soudil, že v případě úto­ku bude spojení s Kyklopem určitě přerušeno, budou však moci alespoň pozorovat jeho pohyby.</p>

<p>Elektrické oči Kyklopa to nemohly zpozorovat, ale lidé u obrazovek postřehli díky rozsahu zorného pole, které se před nimi otevíralo z výše telesondy, že už jen několik set metrů dělí stroj od skalní brány a převržených transportérů, zahrazujících další cestu. Až splní své úkoly, měl Kyklop na zpáteční cestě vzít oba zaklíněné transportéry do vleku.</p>

<p>Prázdné transportéry vypadaly z výšky jako nazelenalé krabičky; u jednoho byla patrná částečně zuhelnatělá figur­ka, mrtvola člověka, kterého Rohan zastřelil.</p>

<p>Blízko zatáčky, za níž trčely jehly skalní brány, se Kyklop zastavil a přiblížil k hřívě kovového houští, které sahalo sko­ro až na dno kaňonu. Pozorovali jeho pohyby s napjatou po­zorností. Vpředu musel otevřít silové pole, aby vzniklou sku­linou vysunul inhaustor jako prodlouženou dělovou hlaveň. Ozubenou dlaní na jeho konci uchopil trs keřů a zdánlivě bez námahy jej vyrval ze skalního podloží, načež couvl a spustil se na dno kaňonu.</p>

<p>Celá operace proběhla hladce a obratně. Díky telesondě plachtící nad kaňonem navázali rádiový kontakt s mozkem Kyklopa, který jim oznámil, že vzorek hemžící se černým ‚hmyzem‘ uzavřel do kontejneru.</p>

<p>Kyklop dorazil asi sto metrů od místa katastrofy. Tam stál opřen pancéřovou zádí o skálu zadní energobot Rohanovy výpravy. Ve skalní soutěsce byly do sebe zaklíněny transpor­téry a kus před nimi stál druhý energobot. Jemné chvění vzduchu svědčilo o tom, že ještě stále vytváří ochranné pole, jako když ho Rohan opustil po porážce své skupiny. Kyklop nejprve na dálku vypnul Diracovy emitory tohoto energobotu, potom zvýšil tah trysek a vznesl se do vzduchu, obratně přeletěl nad nakloněnými transportéry a za soutěskou opět dosedl na kamení. Právě v tomto okamžiku někdo z přihlí­žejících varovně vykřikl. Výkřik se ozval v řídicí kabině Ne­přemožitelného, vzdálené šedesát kilometrů od kaňonu. Tam totiž se v téže chvíli z černé srsti strání vynořil mrak a vrhl se ve vlnách na pozemské vozidlo s takovou prudkostí, že v první chvíli úplně zmizelo, zakryto pláštěm smolného dý­mu. Hned nato však celou vrstvou útočícího mraku projel rozvětvený blesk. Kyklop nepoužil své strašné zbraně: to se jen mrakem vytvořené silové pole srazilo s jeho silovou clo­nou. Ta jako by se náhle zhmotnila, olepena tlustou vrstvou hemživé černi, která se místy nadouvala jako obrovská bub­lina lávy, místy se rozpraskávala. Tato zvláštní hra trvala hezkou chvíli. Pozorovatelé nabyli dojmu, že stroj ukrytý jejich zrakům se snaží rozrazit miliardy útočníků, kterých stále při­bývalo, neboť ke dnu kaňonu se snášely stále nové mraky. Už nebylo vidět blýskání silové sféry. V němém tichu pokra­čoval příšerný zápas dvou neživých, ale mocných sil. Koneč­ně jeden z lidí stojících u obrazovky vzdychl: kmitající tem­ná bublina zmizela pod černou nálevkou; mrak se změnil v obrovský vír, který se vznesl nad vrcholy nejvyšších skal a – dole zachycen o neviditelného protivníka – rotoval v ší­lených otáčkách namodrale opalizujícím kilometrovým maelstrómem. Nikdo ani nehlesl, všichni pochopili, že se mrak snaží tímto způsobem zničit energetickou kopuli, pod níž je skryt stroj jako jádro v pecce.</p>

<p>Rohan koutkem oka postřehl, jak astrogátor otvírá ústa, aby se zeptal vedle stojícího hlavního inženýra, zda pole vy­drží – ale neozval se. Nestačil.</p>

<p>Černý vír, svahy kaňonu, porost to vše ve zlomku vteřiny zmizelo. Vypadalo to, jako by se na dně skalní rozsedliny ro­zevřel ohnivý vulkán. Sloup dýmu, kypící lávy, skalních úlomků i veliký závojem par zahalený oblak se zvedal stále výš, až se pára (pocházející určitě z vody klokotajícího poto­ka) vznesla do výše půldruhého kilometru, kde plul televiz­ní vysílač. Kyklop použil emitor antihmoty.</p>

<p>Nikdo z lidí v řídicí kabině se nepohnul ani neozval, nikdo však také nemohl potlačit pocit mstivé satisfakce: to, že byl nesmyslný, nezmenšovalo jeho intenzitu. Dalo se soudit, že mrak konečně nalezl důstojného protivníka. Veškeré spojení s Kyklopem bylo za útoku přerušeno a od té chvíle viděli li­dé jen to, co ze vzdálenosti sedmdesáti kilometrů nestálé at­mosféry přenášely ultrakrátké vlny létající sondy. O bitvě, která se rozpoutala v uzavřeném kaňonu, se dozvěděli i lidé mimo řídicí kabinu. Část posádky, zabývající se rozebíráním hliníkového domku, přerušila práci. Severovýchodní okraj obzoru se rozjasnil, jako by tam mělo vyjít druhé slunce, jas­nější než to, které stálo v zenitu. Pak tento svit ztlumil sloup dýmu, který se rozrostl do tvaru velkého hřibu.</p>

<p>Technici, kteří bděli nad činností sondy, ji museli vzdálit od ohniska boje a vynést ji do výše čtyř kilometrů. Teprve tak se dostala z oblasti prudkých vzdušných proudů vyvola­ných neustávající explozí. Nebylo vidět skály kaňonu, chlu­patá úbočí ani černý mrak, který se z nich vynořil. Obrazov­ky zaplňovaly pásy kypícího ohně a dýmu, které protínaly paraboly planoucích úlomků; akustické indikátory sondy přenášely neustálý kolísající hřmot, jako kdyby většinu pla­nety zachvátilo zemětřesení.</p>

<p>To, že příšerná bitva nekončí, bylo udivující. Po několika desítkách vteřin dno kaňonu i celé okolí Kyklopa muselo do­sáhnout teploty tavení. Skály padaly, bortily se, měnily se v magma a opravdu už bylo vidět šarlatový proud, který si začínal razit cestu k ústí kaňonu, několik kilometrů od cent­ra boje. Horpach chvíli uvažoval o tom, zda se nezničily elektrické spínače emitoru, připadalo mu totiž nemožné, aby mrak pokračoval v boji s protivníkem, který jej tak decimuje. To, co se objevilo na obrazovce, když se sonda vznesla podle nového rozkazu ještě výš, až k hranici troposféry, však doká­zalo, že se mýlil.</p>

<p>Zorné pole zahrnovalo nyní asi čtyřicet čtverečních kilo­metrů. Na tomto kaňony rozrytém terénu pozorovali podiv­ný pohyb. Ve zdánlivě zpomaleném tempu, což způsobovala pouze vzdálenost místa pozorování, z temných porostů skal­ních svahů, z rozsedlin a jeskyní vyplouvala stále nová a no­vá klubka černi, vznášela se vzhůru, za letu se spojovala a mířila k ohnisku boje. Několik minut se všem zdálo, že čer­né laviny neustále se valící do centra boje mohou udusit svým množstvím atomový žár, ale Horpach znal energetické rezervy netvora zhotoveného rukama lidí.</p>

<p>Ohlušující, ani na chvíli neustávající hřmot z tlampačů za­plnil řídicí kabinu. Současně plameny šlehající do výše tří ki­lometrů proťaly útočící mrak, začaly se zvolna otáčet a vy­tvořily obrovský ohnivý mlýn; vzduch se chvěl žárem, jehož střed se začal pozvolna posunovat.</p>

<p>Kyklop z neznámých důvodů couval, ani na chvíli však nepřestával bojovat, až pomalu ustoupil k ústí kaňonu. Snad jeho elektronický mozek počítal s tím, že se skalní svahy mo­hou atomovými explozemi narušit a zřítit na něj. I kdyby vy­vázl bez úhony i z takové situace, mohlo by mu to znesnad­nit manévrování. Bojující Kyklop se tedy snažil dostat se na volné prostranství. V kypících ohnivých vírech jeho emitoru nebylo možné rozlišit dým požáru, zbytky mraku a změť ří­tících se skal.</p>

<p>Zdálo se, že rozsah kataklyzmatu už dosáhl vrcholu. V ná­sledující chvíli se však stalo něco neuvěřitelného. Obraz vzplanul, rozjasnil se do neuvěřitelné běli, která bodala do očí, a pokryl se vyrážkou miliard výbuchů. Novou dávkou antihmoty bylo zničeno celé okolí Kyklopa – vzduch, úlom­ky skal, pára, plyny i kouř – to všechno, změněno v nejtvrd­ší záření, rozštěpilo kaňon, sevřelo v kilometrovém okruhu mrak v objetí anihilace a nakonec vyletělo do vzduchu jako vystřelené explozí samého nitra planety.</p>

<p>Nepřemožitelný, kterého od epicentra tohoto příšerného výbuchu dělilo sedmdesát kilometrů, se zachvěl, pouští se přehnaly seismické vlny. Transportéry a energoboty expedi­ce, stojící pod rampou, se posunuly. Po několika minutách přiletěl od hor ryčící prudký vichr, ožehl žárem tváře lidí, hledajících ochranu za vozidly, zvedl stěnu vířícího písku a hnal se dál do nitra pouště.</p>

<p>Televizní sondu musel zasáhnout nějaký úlomek, přestože se nalézala třináct kilometrů od centra katastrofy. Spojení ne­bylo přerušeno, ale přijímaný obraz se značně zhoršil a měl časté poruchy. Asi za minutu, když dým odplynul poněkud stranou, Rohan napjatým zrakem spatřil následující etapu boje.</p>

<p>Boj neskončil, jak by byl soudil ještě před chvílí. Kdyby byly útočníky živé bytosti, masakr, který je potkal, by zřejmě donutil následující šiky k ústupu nebo alespoň k zastavení u vrat planoucího pekla. Neživé však bojovalo s neživým, atomový oheň neuhasl, změnil pouze tvar a směr hlavního úderu. Teprve tehdy Rohan poprvé pochopil, či spíše si do­myslil, jak musely vypadat zápasy odehrávající se kdysi na pustém povrchu Regis III, v nichž jedni roboti ničili a rozbí­jeli druhé, jaké metody selekce užívala neživá evoluce a co znamenala Laudova slova, že pseudohmyz zvítězil jako nej­lépe přizpůsobený. Současně ho napadlo, že něco takového se tu muselo už někdy odehrávat, že mrtvá, nezničitelná pa­měť mraku, vrytá sluneční energií do bilionů krystalků, mu­sela obsahovat povědomí o podobných střetnutích, že právě s podobnými samotáři, s těžce opancéřovanými obry, s ato­movými mamutími roboty musely před stovkami staletí bo­jovat tyto neživé křehotinky, zdánlivě nepatrné ve srovnání s všeničícím plamenem, který propaloval skály. To, co jim umožnilo udržet se a co způsobilo, že pancíř jejich ohrom­ných protivníků a skelety kdysi precizních mechanismů byly rozsety po veliké poušti a zasypány pískem – to že je nějaká neuvěřitelná, nepojmenovatelná odvaha, lze-li užít takového slova vůči krystalkům titánského mraku. Jaké však najít jiné slovo? A mimoděk se nemohl ubránit obdivu při pohledu na jeho další činnost, tváří v tvář dosavadní hekatombě...</p>

<p>Mrak totiž pokračoval v útoku. Nad celým povrchem pla­nety viditelným z výše čněly osaměle jen nejvyšší hory. Všechno ostatní, celá krajina zmizela pod záplavou černých vln, plazících se ze všech stran obzoru, aby se vřítily do hlu­biny ohnivé jámy, jejíž střed tvořil Kyklop, neviditelný za oh­nivým štítem. Tento zdánlivě nesmyslný útok s obrovskými ztrátami však nebyl zcela bez vyhlídek na úspěch.</p>

<p>Rohan a všichni lidé, stojící nyní bezmocně před hlavní obrazovkou, si to uvědomovali. Energetické zásoby Kyklopa byly prakticky nevyčerpatelné, ale tím, jak pokračovala ne­ustálá anihilace, přes silnou izolaci, přes antiradiační odrazo­vá zrcadla se nepatrná část hvězdných teplot přenášela na emitory a vracela se ke svému zdroji. Uvnitř stroje musel být stále větší žár. Proto útok pokračoval s takovou úporností, proto se vedl ze všech stran současně. Čím blíž Kyklopu by­ly další střety antihmoty s krupobitím krystalků letících do záhuby, tím silněji se zahřívaly všechny přístroje. Už dávno by uvnitř Kyklopa nevydržel žádný člověk, jeho keramitový pancíř už asi višňově žhnul, ale oni viděli jen modravou bub­linu pulsujícího ohně pod kopulí dýmu. Oheň se pomalu, krok za krokem plazil k ústí kaňonu. Tři kilometry na sever se objevilo místo prvního útoku mraku a ukázalo svůj zniče­ný, spečený, vrstvami škváry a lávy pokryty povrch, s roz­drcenými zbytky spáleného houští visícími se skal a krystal­ků spečených do kovových hrudek.</p>

<p>Horpach dal vypnout tlampače, protože stále zaplňovaly řídicí kabinu ohlušujícím řevem, a zeptal se Jazona, co se sta­ne, až teplota uvnitř Kyklopa překročí meze odolnosti elektromozku.</p>

<p>Vědec neváhal ani na okamžik.</p>

<p>„Emitor bude vypnut.“</p>

<p>„A silové pole?“</p>

<p>„Pole ne.“</p>

<p>Ohnivá bitva se už přenesla na rovinu před ústí kaňonu. Inkoustově černý oceán vřel, vzdouval se, vířil a velkými vl­nami se vrhal do ohnivého kráteru.</p>

<p>„To už snad za chvíli...,“ řekl Kronotos do ticha němého obrazu, který kypěl na obrazovkách. Uplynula ještě jedna mi­nuta. Náhle záře ohnivého kráteru prudce zeslábla. Mrak ji zakryl.</p>

<p>„Šedesát kilometrů od nás,“ odpověděl spojovací technik na Horpachovu otázku. Astrogátor vyhlásil poplach. Všichni lidé se rozběhli na svá místa. Nepřemožitelný vtáhl náklad­ní rampu, výtah a uzavřel vstupní otvory. Na obrazovkách se objevila nová záře. Ohnivý vulkán opět vzplanul. Tento­krát na něj mrak neútočil; jakmile část mraku zachvátil oheň, začal zbytek couvat zpět ke kaňonům, mizel v jejich změti plné stínů a před zraky přihlížejících se objevil zdánlivě ne­porušený Kyklop. Nadále postupoval pozpátku, velice pomalu, a dál atakoval stálým žárem celé okolí – kamení, písek i duny.</p>

<p>„Proč nevypne emitor!?“ zvolal kdosi. Jako by ta slova uslyšel, stroj přestal střílet, otočil se a zvyšující se rychlostí uháněl do pouště. Létající sonda jej ve výšce následovala. Najednou spatřili jakousi tenkou nitku ohně, letící neuvěři­telnou rychlostí do jejich tváří. Než pochopili, že Kyklop střelil do sondy a to, co vidí, je pás molekul vzduchu, anihilovaných na dráze střely – instinktivně ucouvli v iluzorní obavě, že střela vyletí z obrazovky a vybuchne v kabině. V následujícím okamžiku obraz zmizel a svítící obrazovka byla prázdná.</p>

<p>„Sestřelil sondu!“ vykřikl technik u ovládacího pultu. „Astrogátore!“</p>

<p>Horpach dal vystřelit druhou sondu. Kyklop byl už tak blízko Nepřemožitelného, že ho zpozorovali hned, jakmile sonda nabrala výšku. Nový nitkovitý záblesk a bylo po ní. Než obraz zmizel, stačili si všimnout v zorném poli sondy vlastního hvězdoletu; Kyklop nebyl od nich dál než deset ki­lometrů.</p>

<p>„Zbláznil se nebo co,“ pronesl vzrušeným hlasem druhý technik u přístrojů. Ta slova Rohanovi něco připomenula. Při­padalo mu, že jeho údy, hlavu, celé tělo zavaluje nesmyslná olověná ospalost. Rozkazy však byly vydány: velitel přikázal vystřelit nejprve čtvrtou a potom pátou sondu. Kyklop je postupně ničil jako elitní střelec při střelbě na pohyblivý cíl.</p>

<p>„Potřebuji plný výkon,“ řekl Horpach, aniž odvrátil hlavu od obrazovky.</p>

<p>Hlavní inženýr jako pianista, který bere akord, udeřil obě­ma rukama do kláves řídicího pultu.</p>

<p>„Startovní výkon za šest minut,“ řekl.</p>

<p>„Potřebuji plný výkon,“ opakoval Horpach týmž tónem a v řídicí kabině nastalo takové ticho, že bylo slyšet bzučet relé za panelovou stěnou, jako by se tam usadil roj včel.</p>

<p>„Reaktor je příliš studený,“ začal hlavní inženýr a tu se Horpach obrátil tváří k němu a potřetí, stále nezvýšeným hlasem pronesl:</p>

<p>„Potřebuji PLNÝ výkon.“</p>

<p>Inženýr zvedl beze slova ruku k hlavnímu spínači. Uvnitř hvězdoletu se krátce rozječely poplachové sirény a jako vzdá­lené víření bubnu jim odpověděly kroky lidí běžících do bo­jových postavení. Horpach znovu pohlédl na obrazovku. Nikdo nic neříkal, ale všichni pochopili, že se stalo skutkem nemožné: astrogátor se chystal k boji s vlastním Kyklopem.</p>

<p>Lesklé ručičky přístrojů stály v řadě jako vojáci. Ukazatel dispozičního výkonu ukazoval v okénkách pěti- a potom šestimístná čísla. Někde probíjel vodič, cítili vůni ozónu. V řídicí kabině se technici dorozumívali smluvenými signá­ly a ukazovali si na prstech, který kontrolní systém mají za­pojit.</p>

<p>Následující sonda ukázala před sestřelením Kyklopa, pla­zícího se přes skalní hřbety; potom obrazovka znovu vzpla­nula stříbrnou bělí. Každou chvíli se mohl Kyklop objevit na obzoru; radarový bocman už čekal u přístroje, který mohl vysunout vnější telekameru nad vrcholek hvězdoletu, a tím zvětšit zorné pole. Spojovací technik vystřelil další sondu. Kyklop nemířil přímo k Nepřemožitelnému, který uzavřen setrvával v plné bojové pohotovosti, chráněn silovým polem. Z jeho špičky v pravidelných časových intervalech tryskaly telesondy. Rohan věděl, že Nepřemožitelný může zadržet náboj antihmoty, energií úderu by však pohltil na úkor ener­getických rezerv. Nejrozumnější mu v této chvíli připadal ústup, to znamená start na stacionární oběžnou dráhu. Oče­kával takový rozkaz každou chvíli, ale Horpach mlčel, jako by počítal s tím, že se elektronický mozek Kyklopa vzpama­tuje. Aniž přestal pozorovat zpod těžkých víček pohyby je­ho temného trupu, který se nehlučně šinul mezi dunami, ze­ptal se:</p>

<p>„Voláte ho?“</p>

<p>„Ano. Nemáme spojení.“</p>

<p>„Dejte mu velké STOP.“</p>

<p>Technici se točili kolem pultu. Dvakrát, třikrát, čtyřikrát vzplanuly pod jejich rukama série světel.</p>

<p>„Neodpovídá.“</p>

<p>Proč nestartuje? nemohl pochopit Rohan. Nechce přiznat porážku? Horpachu! Co je to za nesmysl! Pohnul se... Teď-teď vydá rozkaz.</p>

<p>Ale astrogátor pouze ustoupil o krok. „Kronotos?“ Kybernetik se přiblížil. Zde“</p>

<p>„Co mu mohli udělat?“</p>

<p>Rohana překvapila ta formulace: ‚oni‘ řekl Horpach, jako by měl proti sobě myslícího protivníka.</p>

<p>„Autonomní obvody jsou kryotronové,“ řekl Kronotos a bylo znát, že vyslovuje pouhou domněnku. „Teplota stoup­la, ztratily supravodivost...“</p>

<p>„Doktore, víte to, nebo hádáte?“ zeptal se astrogátor.</p>

<p>Byl to podivný rozhovor, protože všichni hleděli na obra­zovku, na níž viděli Kyklopa už bez prostřednictví sond. Po­hyboval se plynule, a přece ne příliš jistě. Chvílemi totiž mě­nil směr, jako kdyby se nemohl rozhodnout, kam má vlastně jet. Několikrát za sebou střelil do nefungující telesondy, než ji konečně zasáhl. Uviděl ji padat jako jiskřící světlici.</p>

<p>„Jediné, co si dovedu představit, je rezonance,“ řekl po krátkém váhání kybernetik. „Jestliže se jejich pole krylo se samobudící tendencí mozku...“</p>

<p>„A co silové pole?“</p>

<p>„Silové pole nechrání pole magnetické.“</p>

<p>„Škoda,“ poznamenal suše astrogátor.</p>

<p>Napětí pomalu sláblo, neboť Kyklop už nesměřoval přímo k mateřskému korábu. Vzdálenost mezi nimi se začala zvět­šovat. Stroj, který se vymkl z moci člověka, mířil do prostor severní pouště.</p>

<p>„Zastupuje mě hlavní inženýr,“ řekl Horpach, „a ostatní zvu dolů.“<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>DLOUHÁ NOC</strong></p>

<p>Rohan se probudil zimou. V polospánku se třásl pod při­krývkou a tiskl tvář k podušce. Pokoušel se skrýt tvář do dlaní, přesto mu však bylo stále větší zima. Věděl, že se mu­sí probudit, ale stále tu chvíli odkládal a ani nevěděl proč. Najednou se v naprosté tmě posadil na lůžku. Ledový závan jej udeřil přímo do tváře. Rychle vyskočil a s tichým klením hledal po hmatu klimatizátor. Když šel spát, bylo mu tak vedro, že nastavil chlazení naplno.</p>

<p>Vzduch v malé kajutě se zvolna oteploval, ale on napůl se­děl dál pod přikrývkou a nemohl už usnout. Pohlédl na sví­tící ciferník náramkových hodinek – ukazovaly tři hodiny pa­lubního času. Zase jen tři hodiny spánku, pomyslel si hněvi­vě. Bylo mu stále ještě zima.</p>

<p>Porada trvala dlouho, rozešli se kolem půlnoci. Tolik zby­tečných řečí, pomyslel si. Teď, v té tmě, by dal cokoliv za to, aby byl zpátky na Bázi, aby nevěděl nic o proklaté Regis III, o jejích neživých přízracích. Většina stratégů radila odstarto­vat na oběžnou dráhu, pouze hlavní inženýr a hlavní fyzik se od začátku přikláněli k Horpachovu stanovisku zůstat tak dlouho, jak to bude možné. Naděje, že najdou čtyři ztracené Regnarovy lidi, byla snad jedna ku sto tisícům, možná ještě méně. Jestliže nezahynuli už předtím, mohla je zachránit před tím atomovým peklem jen velká vzdálenost od místa boje. Rohan by dal mnoho za to, aby se dozvěděl, zda astro­gátor neodstartoval pouze kvůli těm lidem, nebo zda tu hrá­ly roli i jiné okolnosti. Tady vypadalo všechno úplně jinak, než by se to jevilo ze suchých slov hlášení v klidném světle Báze. V něm by museli přiznat, že přišli o polovinu důleži­tých strojů, nejsilnější zbraň – Kyklop s emitorem antihmoty – byl od této chvíle nebezpečný každé kosmické lodi přistá­vající na planetě, že mají šest ztrát na lidských životech, na­víc byla polovina lidí hospitalizována a bude na několik let nebo snad na vždycky vyřazena z práce. Nakonec po ztrátě lidí, strojů a nejlepší výzbroje utekli – neboť čím jiným by byl nyní návrat, když ne obyčejným útěkem – před mikroskopic­kými krystalky, obyvateli malé pusté planety, neživým dědic­tvím lyřanské civilizace, která už tak dávno předstihla po­zemskou! Je Horpach schopen uvážit tyto věci? Snad sám dobře neví, proč nestartuje? Počítá snad s něčím? Ale s čím?</p>

<p>Pravda, biologové navrhli, aby se lidé pokusili přemoci ne­živý hmyz jeho vlastní zbraní. Jestliže se tento druh rychle vyvíjel, uvažovali, snad by mohli vzít do vlastních rukou je­ho další vývoj. Nejprve bude třeba vnést do velkého množ­ství pochytaných exemplářů mutaci, dědičnou změnu určité­ho typu, která při rozmnožování přejde do následujících ge­nerací a zneškodní celé to krystalické plémě. Musí to být ta­ková změna, aby přinesla okamžitý prospěch a současně aby způsobila, že by tento nový druh měl nějakou Achillovu pa­tu, slabý bod, na který by mohli udeřit. Byly to typické úva­hy teoretiků: neměli ponětí o tom, jaká by to měla být muta­ce, jaká změna, jak ji vyvolat, jak se zmocnit většího množ­ství těch prokletých krystalků, aniž by vznikla další bitva, v níž lidé mohli utrpět ještě větší porážku než včera. A i kdyby se to všechno podařilo, jak dlouho by museli če­kat na výsledky tohoto vývoje? Den nebo týden určitě ne. Měli tedy kroužit kolem Regis jako na kolotoči rok, dva nebo dokonce deset let?! Dohromady to všechno nemělo smysl.</p>

<p>Rohan cítil, že to s klimatizátorem přehnal, bylo už zase horko. Vstal, odhodil přikrývku, umyl se, rychle se oblékl a vyšel z místnosti.</p>

<p>Výtah tu nebyl. Přivolal jej a čekal v přítmí osvětleném jen přeskakujícími světélky výtahové signalizace. V hlavě cítil tí­hu všech nedospaných nocí, přes šumění krve ve spáncích se zaposlouchával do nočního ticha hvězdoletu. Chvílemi se ozvaly zvuky z neviditelného potrubí, z dolních sekcí dolé­hal hukot motorů běžících naprázdno, byli totiž stále připra­veni ke startu. Z kolmých šachet po obou stranách plošiny, na které stál, táhl suchý průvan s kovovým pachem. Dveře se otevřely, vstoupil do výtahu. V osmé sekci vystoupil. Chodba zde zatáčela, vedla totiž podél vnějšího pancíře. By­la osvětlena řadou světle modrých světel. Šel, ani nevěděl kam, navykle zvedal nohy, když překračoval vysoké prahy hermetických přepážek, až postřehl stíny lidí z obsluhy hlav­ního reaktoru. Místnost byla ponořená do tmy, zářilo pouze několik desítek ručiček na cifernících. Pod nimi seděli v roz­ložených křeslech lidé.</p>

<p>„Nežijí,“ řekl kdosi. Rohan řečníka nepoznal. „Chceš se vsadit? V poloměru pěti mil bylo tisíc rentgenů. Už neexistu­jí. Můžeš být klidný.“</p>

<p>„Tak proč tu sedíme?“ zabručel druhý. Ne po hlase, ale po­dle místa, které zaujímal – u gravimetrické kontroly – Rohan poznal, že je to bocman Blank.</p>

<p>„Protože se starý nechce vrátit.“</p>

<p>„A ty by ses vrátil?“</p>

<p>„Co jiného můžeme udělat?“</p>

<p>Bylo tu teplo a ve vzduchu se vznášel zvláštní pach, umě­lá vůně jehličí, jíž se klimatizátory pokoušely ztlumit pach rozehřátého plastikového a plechového obložení pancéřové ochrany reaktoru. Výsledkem byla směs nepodobná ničemu kromě okolí osmé sekce. Rohan stál opřen o kolmou přepáž­ku, sedící lidi ho nemohli vidět. Neskrýval se: prostě se ne­chtěl vměšovat do debaty.</p>

<p>„Každou chvíli se může přiblížit...,“ ozval se kdosi po krátkém mlčení. Když se naklonil kupředu, objevila se jeho tvář, napůl růžová, napůl žlutá ve světle kontrolních světé­lek, jimiž stěna reaktoru jako by zírala na lidi pod sebou. Ro­han stejně jako všichni okamžitě pochopil, o kom mluví.</p>

<p>„Máme pole a radar,“ namítl nepřesvědčivě bocman.</p>

<p>„Pole ti houby pomůže, když přejde na bilierg úderu.“</p>

<p>„Radar ho nepustí.“</p>

<p>„To říkáš mně? Vždyť ho znám jako vlastní boty.“</p>

<p>„A co má být?“</p>

<p>„To, že má antirad. RUŠÍCÍ zařízení...“</p>

<p>„Ale on je přece zničený. Elektronický blázen...“</p>

<p>„Pěkný blázen. Byl jsi v řídicí kabině?“</p>

<p>„Ne. Byl jsem tady.“</p>

<p>„No vidíš. Já tam byl. Škoda že jsi neviděl, jak sestřeloval naše sondy.“</p>

<p>„Co to znamená? Copak ho předělali? Je snad pod jejich kontrolou?“</p>

<p>Všichni říkají ‚oni‘, pomyslel si Rohan. Jako by to opravdu byly živé, rozumné bytosti...</p>

<p>„Á, čert ví. Prý se jen přerušilo spojení.“</p>

<p>„Tak proč by na nás měl střílet?“</p>

<p>Znovu nastalo ticho.</p>

<p>„Ví se, kde je?“ zeptal se ten, který nebyl v řídicí kabině.</p>

<p>„Ne. Poslední hlášení přišlo v jedenáct. Říkal mi to Králík. Viděli ho na poušti.“</p>

<p>„Daleko?“</p>

<p>„Copak, máš strach? Asi devadesát mil odtud. Pro něj je to necelá hodina. Nebo ještě míň.“</p>

<p>„Nemohli byste už nechat těch zbytečných řečí?“ vmísil se hněvivě Blank a ukázal svůj ostrý profil na pozadí barevně mrkajících světélek.</p>

<p>Všichni umlkli. Rohan se pomalu obrátil a vzdálil se stej­ně tiše jako přišel. Cestou minul dvě laboratoře; ve velké by­lo zhasnuto, v malé se svítilo. Viděl světlo dopadající do chodby okrouhlými okénky pod stropem.</p>

<p>Nahlédl dovnitř. U kulatého stolu seděli samí kyberneti­kové a fyzikové – Jazon, Kronotos, Sarner, Livin, Saurahan a ještě jeden, který obrácen k ostatním zády programoval ve stínu šikmé přepážky velký elektronický mozek.</p>

<p>„... existují dvě eskalační řešení, jedno anihilující, jedno se sebezničením a potom planetární,“ říkal Saurahan. Rohan ne­překročil práh. Znovu se zastavil a naslouchal.</p>

<p>„První způsob znamená vyvolat řetězovou reakci. Je k to­mu potřeba emitor, který zajede do kaňonu a zůstane tam.“</p>

<p>„Jeden tam už byl,“ řekl někdo.</p>

<p>„Nebude-li mít elektromozek, může fungovat i tehdy, když teplota překročí milión stupňů. Potřebujeme emitor plazmy, plazmě neuškodí hvězdné teploty. Mrak bude postupovat stejně jako předtím – bude se ho snažit udusit, dostat se do rezonance s řídicími obvody, ale tam žádné obvody nebudou, nic kromě subjaderné reakce. Čím více hmoty se zúčastní re­akce, tím bude prudší. Tak můžeme stáhnout na jedno místo a anihilovat celou nekrosféru planety...“</p>

<p>Nekrosféra..., pomyslel si Rohan, aha, ty krystalky nejsou živé. Tihle vědci. Vždycky vymyslí nějaký pěkný nový ter­mín...</p>

<p>„Nejvíc se mi líbí druhá varianta,“ řekl Jazon. „Jak si to ale představujete?“</p>

<p>„Nu, princip je v tom, že je třeba vytvořit nejprve dva vel­ké ‚mrakomozky‘ a potom je přinutit ke vzájemnému boji – postup je zaměřen tak, aby jeden mrak považoval druhý za konkurenta v boji o život...“</p>

<p>„Rozumím, ale jak to chcete zařídit?“</p>

<p>„Není to snadné, ale je to možné, protože mrak je pouze pseudomozkem, a není tedy schopen uvažování...“</p>

<p>„Avšak spolehlivější je planetární varianta se sníženou průměrnou dávkou záření...,“ řekl Sarner.</p>

<p>„Stačí čtyři vodíkové bomby po padesáti až sto megatunách na každé polokouli – dohromady necelých osm set megatun... Vody oceánu se vypaří, zvětší vrstvu mračen, vzros­te albedo a nehybné symbiózní mechanismy jim nebudou moci dodat energii potřebnou k rozmnožování...“</p>

<p>„Výpočet se opírá o neověřené údaje,“ protestoval Jazon. Rohan viděl, že mezi odborníky se schyluje ke sporu, couvl ode dveří a šel dál.</p>

<p>Nazpět se nevrátil výtahem, ale točitými ocelovými schůd­ky, které normálně nikdo nepoužíval. Prošel několik sekcí. Viděl, jak se de Vriesovi lidé točí v dílně kolem tmavých ne­hybných arktanů. Zdálky postřehl kulatá okénka lodní ne­mocnice, v nichž svítila tlumená fialová světla. Chodbou pro­šel nějaký lékař v bílém plášti, automat za ním nesl soupra­vu lesklých nástrojů. Míjel prázdné a tmavé jídelny, klubov­ny, knihovny, až se konečně ocitl ve své sekci. Prošel kolem astrogátorovy kajuty a v půli kroku se zastavil, jako by chtěl poslouchat i za jeho dveřmi, ale hladkou plochou dveří ne­pronikl vůbec žádný zvuk, ba ani proužek světla. Kulatá okénka byla neprodyšně uzavřena šrouby s měděnými hla­vami.</p>

<p>Teprve v kajutě pocítil opět únavu. Svěsil ramena, usedl těžce na lůžko, shodil z nohou boty a složil ruce za hlavou. Tak seděl a díval se na nízký strop s podélnou spárou v la­ku, která dělila na dvě poloviny jeho světle modrý povrch, slabě osvětlený noční lampičkou.</p>

<p>Neobcházel loď z pocitu odpovědnosti, ani ze zvědavosti na život a řeči jiných lidí. Bál se prostě takových nočních ho­din, neboť v nich se k němu vracely obrazy, které si nechtěl pamatovat. Ze všech vzpomínek byla nejhorší vzpomínka na člověka, kterého zabil proto, aby mu zabránil zabít jiné. Mu­sel to udělat, ale nebylo mu proto lehčeji. Věděl, že když zhasne lampu, uvidí tu scénu znova, uvidí muže s mírným nesmyslným úsměvem, jak kráčí se zbraní v třesoucí se ruce, jak překračuje tělo bez ruky ležící na kamenech.</p>

<p>Tím mrtvým byl Jarg, který se vrátil, aby po zázračné zá­chraně tak hloupě zahynul. Za vteřinu se onen muž měl zhroutit na mrtvolu, s roztrhanou a na prsou dýmající kombi­nézou. Marně se snažil zahnat tento obraz, který se mu sa­movolně vybavoval před očima. Cítil ostrou vůni ozónu, horký náraz pažby, kterou svíral zpocenými prsty, a slyšel sté­nání lidí, které později udýchaně táhl a nakonec svázal jako snopy. A pokaždé jej blízká, známá, náhle jakoby oslepla tvář zasaženého zdrtila svým výrazem zoufalé bezmocnosti.</p>

<p>Něco bouchlo, spadla kniha, kterou začal číst ještě na Bá­zi. Založil tehdy stránku bílým listem, ale nepřečetl ani řá­dek, neměl kdy. Poposedl na lůžku. Myslel na stratégy, kteří vymýšleli plány na zničení mraku, a ústa mu zkřivil pohrda­vý úsměv. To všechno dohromady nemá smysl... uvažoval. Chtějí zničit... a my vlastně také, všichni to chceme zničit, ale nikoho tím nezachráníme. Regis je liduprázdná, člověk na ní nemá co pohledávat. Proč tedy ta tvrdohlavost? Vždyť je to stejné, jako kdyby je zabila bouře nebo zemětřesení. Žád­ný vědomý záměr, žádný nepřátelský úmysl se nám nepo­stavil do cesty. Neživý proces samoorganizace... stojí za to mrhat silami i energií na to, abychom ho zničili jen proto, že jsme ho zpočátku považovali za číhajícího vraha, který nej­prve ze zálohy napadl Kondora a potom nás? Kolik takových zvláštních, lidskému chápání cizích jevů skrývá v sobě ves­mír? Máme všude přijít s ničivou silou na palubách, aby­chom zahubili všechno, co se vymyká našemu chápání? Jak ji to nazvali – nekrosféra, tedy i nekroevoluce, evoluce neži­vé hmoty, snad by k tomu měli co říci Lyřané, Regis III pat­řila do jejich sféry, snad ji chtěli kolonizovat, když jejich astrofyzikové předpověděli přeměnu jejich slunce v novu... snad to byla jejich poslední naděje. Kdybychom byli v tako­vé situaci, samozřejmě bychom bojovali, ničili bychom ten černý krystalický hnus, ale takhle? Jsme parsek od Báze, která je vzdálená od Země tolik světelných let... Ve jménu čeho tu teď stojíme, ztrácíme lidi, proč stratégové po nocích hledají nejlepší způsob anihilace, vždyť o pomstě nemůže být ani řeči...</p>

<p>Kdyby stál před ním Horpach, to všechno by mu v této chvíli pověděl. Jak směšné a současně šílené je to ‚podmaně­ní za každou cenu‘, to ‚heroické jednání člověka‘, ta touha po pomstě za smrt druhů, kteří zahynuli, protože byli posláni na smrt. Byli jsme prostě neopatrní, vkládali jsme příliš mno­ho důvěry do svých zbraní a přístrojů, dopustili jsme se chyb a neseme následky. My, pouze my jsme vinni. Tak uvažoval v přítmí se zavřenýma očima, které ho pálily, jako by měl pod víčky plno písku. V této chvíli si uvědomil, že člověk se ještě nepovznesl k vlastní velikosti, ještě si nezaslouží ono tak krásně nazvané a odedávna oslavované galaktocentrické poslání, které nespočívá v tom, že se hledají podobné bytosti, jež lze pochopit, ale v tom, nemíchat se do cizích, člověku nepříslušejících záležitostí. Obsazovat pustiny, prosím, proč ne, ale neútočit na to, co existuje, co si za milióny let vytvo­řilo svou vlastní, nikomu a ničemu – s výjimkou záření a ma­teriálních sil – nepodléhající rovnováhu činné, aktivní exis­tence, která není ani lepší ani horší než existence bílkovin­ných sloučenin nazývaných zvířaty či lidmi.</p>

<p>V tomto stavu, kdy byl pln velkorysého galaktocentrického pochopení pro všechny existující formy, zastihl Rohana opakovaný, do nervů se zařezávající vysoký jek poplacho­vých sirén.</p>

<p>Všechny jeho úvahy rázem zmizely, smeteny dotěrným zvukem zaplňujícím všechny sekce. V následujícím okamži­ku vyběhl na chodbu a běžel s ostatními za těžkého rytmic­kého dusotu unavených nohou, uprostřed teplého lidského oddechování. Ještě než doběhl k výtahu, pocítil úder – ne ně­kterým smyslem, ani svým tělem, ale jakoby trupem lodi, jejíž součástí se nyní stal, úder sice zdánlivě nesmírně vzdá­lený a slabý, ale pronikající trupem hvězdoletu od zádi až ke špičce, úder nesrovnatelné síly, který – i to pocítil – přijalo a odrazilo něco ještě většího než Nepřemožitelný.</p>

<p>„To je on! To je on!“ vykřikovali běžící lidé. Postupně mi­zeli ve výtazích, dveře se se sykotem zavíraly, posádka hlu­čela po točitých schůdcích, protože se nemohla dočkat výta­hu. Směsicí hlasů, voláním, pískáním bocmanů, opakovaným zvukem poplachových sirén a dupotem z horní paluby pro­nikl druhý, nehlučný, ale o to mocnější otřes dalšího zásahu. Světla na chodbě pohasla a znovu se rozjasnila. Rohana ni­kdy nenapadlo, že výtah může jet tak pomalu. Stál a ani si neuvědomoval, že stále ještě tiskne vší silou tlačítko. Vedle něj čekal už jen jeden člověk, kybernetik Livin. Výtah se za­stavil. Rohan z něj ihned vyběhl a uslyšel nejtenčí svist, jaký si je možné představit. Věděl, že jeho vyšší rejstříky už ne­jsou slyšitelné pro lidské ucho. Jakoby současně zasténaly všechny titanové spoje hvězdoletu. Doběhl ke dveřím řídicí kabiny s jistotou, že Nepřemožitelný odpověděl na výstřel výstřelem.</p>

<p>Souboj však už vlastně skončil. Před obrazovkou, s její pla­noucí plochou za zády, stál černý a velký astrogátor. Stropní světla byla zhasnuta, snad úmyslně. Přes pruhy běhající po obrazovce odshora dolů a rozmazávající obraz jiskřil gigan­tický, zdánlivě docela nehybný hřib exploze, která na atomy rozbila a zničila Kyklopa. Dole se opíral o půdu, nahoře se rozkládal oblými kumuly do všech stran. Jen ve vzduchu ja­ko by ještě viselo strašlivé, průzračné chvění rozplývajícího se výbuchu, kterým pronikal monotónní hlas technika:</p>

<p>„Dvacet šest set v bodě nula... devět osm set v obvodu... jedna čtyři dvacet dva v poli...“</p>

<p>Máme čtrnáct set dvacet rentgenů v poli, to znamená, že záření proniklo silovou bariérou..., pochopil Rohan. Netušil, že je něco takového možné. Když se však podíval na hlavní ukazatel výkonu, pochopil, jaké nálože astrogátor použil. Ta­to energie by stačila přivést k varu vnitrozemní moře střední velikosti. Horpach nechtěl riskovat další výstřel. Snad to pře­hnal, ale teď přinejmenším měli zase jen jednoho protivníka.</p>

<p>Na obrazovkách se jim nabízela nevídaná podívaná. Kade­řavý, květák připomínající vrchol hřibu planul všemi barva­mi duhy, od stříbřité zeleně až po pastelově meruňkový a karmínový šarlat. Teprve teď si Rohan všiml, že poušť není vůbec vidět, neboť ji jako hustá mlha zakryl zvířený písek, který se zvedl do výše několika desítek metrů, neklesal a vlnil se jako opravdové moře. Technik stále hlásil údaje, které odečítal ze stupnice:</p>

<p>„Devatenáct tisíc v bodě nula... osm šest set v obvodu... jedna jedna nula dva v poli...“</p>

<p>Vítězství nad Kyklopem přijali hlubokým mlčením, vždyť triumfovat nad zkázou vlastní a navíc nejsilnější zbraně ne­bylo zvlášť velkou ctí. Lidé se pomalu rozcházeli. Hřib vý­buchu v atmosféře stále rostl a náhle na vrcholu vzplál no­vou škálou barev, tentokrát zasažen paprsky slunce skryté­ho pod obzorem. Nakonec pronikl nejvyššími vrstvami le­dových cirrusů a vysoko nad nimi se změnil v liliově zlatý, jantarový a platinový; tyto záblesky zalévaly ve vlnách z obrazovek celou řídicí kabinu, která hrála měňavými od­stíny, jako by bílé pulty někdo poházel barvami pozem­ských květin.</p>

<p>Rohan užasl ještě jednou při pohledu na Horpachův oděv. Astrogátor byl v plášti – v onom sněhobílém slavnostním plášti, který na něm viděl naposledy v Bázi při slavnosti na rozloučenou. Zřejmě musel přes sebe přehodit první kus odě­vu, který mu padl do ruky. S rukama v kapsách, s rozcucha­nými vlasy na skráních, přeběhl očima po přítomných.</p>

<p>„Kolego Rohane,“ pronesl nečekaně měkkým hlasem, „pojďte ke mně.“</p>

<p>Rohan se bezděčně napřímil a přistoupil blíže k astrogátorovi, který se obrátil a mířil ke dveřím. Jak kráčeli za sebou po chodbě, slyšeli ventilačními otvory v šumu vháněného vzduchu tlumené a jakoby rozhněvané hučení lidské masy, která zaplňovala dolní sekce.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>ROZHOVOR</strong></p>

<p>Rohan vstoupil do astrogátorovy kajuty. Pozvání jej nepře­kvapilo. Býval v ní sice málokdy, ale po jeho osamělém ná­vratu do základny v kráteru ho povolali na palubu Nepře­možitelného a Horpach ho přijal právě zde. Taková pozvání nevěštila nikdy nic dobrého. Rohan byl tehdy ovšem příliš otřesen katastrofou v kaňonu, než aby se bál astrogátorova hněvu. Nebyl ostatně pokárán ani slůvkem, astrogátor se jen vyptával velmi podrobně na okolnosti, které provázely útok mraku. Rozhovoru se zúčastnil doktor Sax, který vyslovil do­mněnku, že Rohan se zachránil proto, že upadl do stavu str­nulosti, který snižuje elektrickou aktivitu mozku, takže jej mrak považoval za zneškodněného, za jednoho z poraže­ných. Pokud jde o Jarga, neurofyziolog se domníval, že řidič se zachránil čirou náhodou, když se při útěku ocitl mimo ob­last útoku. Naproti tomu Terner, který se téměř do konce snažil bránit sebe i ostatní střelbou z laserů, choval se sice přesně podle svých povinností, avšak právě to jej zahubilo, protože jeho mozek pracoval normálně a upoutal na něj po­zornost mraku. Mrak se zřejmě neorientoval v lidském myš­lení a člověk pro něj tvořil určitý pohyblivý objekt, který ma­nifestoval svou přítomnost elektrickými potenciály mozkové kůry. Promýšleli tedy s Horpachem a lékařem možnost, zda by se lidé dali chránit tím, že by byli uvedeni do stavu umě­lé strnulosti příslušným chemickým preparátem. Sax však na­mítl, že takový lék by pracoval v případě okamžité potřeby ‚elektrické kamufláže‘ s příliš velkým zpožděním a vysílat do akce ochrnuté lidi není možné.</p>

<p>Rohanův výslech tedy nepřinesl žádné konkrétní výsled­ky. Proto se domníval, že se Horpach chce k této záležitosti vrátit. Zastavil se uprostřed kajuty, která byla dvakrát větší než jeho vlastní. Ve stěně měla vmontováno přímé propojení s řídicí kabinou a řadu mikrofonů vnitřního spojení, jinak zde však nic nenasvědčovalo, že zde léta žije velitel lodi. Horpach svlékl plášť. Měl pod ním kalhoty a síťovanou košili, z jejíchž ok trčely husté šedivé chlupy jeho široké hrudi. Posadil se trochu stranou od stojícího Rohana, těžkýma ru­kama se opřel o stolek, na němž ležela pouze v kůži vázaná ohmataná kniha, kterou Rohan neznal. Když přenesl zrak z této jemu neznámé velitelovy četby na něho samotného, jako by jej spatřil poprvé. Byl to člověk smrtelně unavený, který se ani nepokoušel skrýt před ním třas ruky, zvednuté k čelu. V té chvíli Rohan pochopil, že Horpacha vůbec ne­zná, třebaže pod ním slouží už čtvrtý rok. Nikdy jej nena­padlo uvažovat o tom, proč není v astrogátorově kajutě nic osobního, žádná z těch drobných věcí, buď zábavných, nebo naivních, které si lidé berou do vesmíru jako památky na dět­ství nebo domov. V této chvíli mu připadalo, že chápe, proč Horpach nic nemá, proč nevisí na stěnách nějaké staré foto­grafie s tvářemi blízkých, kteří zůstali na Zemi. Nepotřebo­val nic takového, neboť byl celý zde, Země mu nebyla domo­vem. Že by toho teď litoval, poprvé v životě? Jeho mohutná ramena, ruce i krk neprozrazovaly stáří. Stará byla pouze hrubá kůže na rukou, která se neochotně skládala do vrásek na kloubech prstů a zbělala, když ruce narovnal a zdánlivě lhostejné a unaveně pozoroval jejich chvění, jako by konsta­toval něco, co dosud neznal. Rohanovi byl pohled na to ne­příjemný. Velitel však mírně sklonil hlavu, podíval se mu do očí a s téměř rozpačitým úsměvem broukl:</p>

<p>„Přehnal jsem to, že?“</p>

<p>Rohana neohromila ani tak tato slova jako jejich tón a celé astrogátorovo chování. Neodpověděl a stál mlčky dál. Astro­gátor si pohladil širokou dlaní chlupatou hruď a dodal:</p>

<p>„Snad je to tak lépe.“</p>

<p>A po několika vteřinách pokračoval s nezvyklou upřím­ností:</p>

<p>„Nevěděl jsem, co mám dělat...“</p>

<p>Bylo v tom něco otřesného. Rohanovi se sice vnucovala myšlenka, že astrogátor je už řadu dní stejně bezradný jako všichni ostatní, ale v tomto okamžiku si uvědomil, že si to nemyslel doopravdy. V duchu věřil, že astrogátor vidí dál než kdokoliv jiný, poněvadž tak to musí být. Náhle se mu je­vil astrogátor jaksi podvojně, neboť viděl napůl obnažený Horpachův trup, to unavené tělo s třesoucíma se rukama, je­hož existenci si dosud nikdy neuvědomoval, a současně usly­šel slova potvrzující správnost tohoto objevu.</p>

<p>„Posaď se, hochu,“ řekl velitel. Rohan usedl. Horpach vstal, přešel k umyvadlu, nacákal si vodu na tváře a krk, rychle a důkladně se utřel, natáhl si vestu, zapjal knoflíky a usedl naproti Rohanovi. Pohlédl mu do očí svýma bledý­ma očima, lehce zaslzenýma jako od silného větru, a nucené se zeptal:</p>

<p>„Jak jsi dopadl s imunitou? Prohlíželi tě?“</p>

<p>Tohle tedy, problesklo Rohanovi hlavou. Odkašlal si:</p>

<p>„Ovšem, lékaři mě prohlíželi, ale nic neobjevili. Pravděpo­dobně měl Sax pravdu s tou strnulostí.“</p>

<p>„Hm. Nic víc neříkal?“</p>

<p>„Mně ne. Ale slyšel jsem... uvažovali o tom, proč mrak za­útočí na člověka jen jednou a pak ho ponechá svému osudu.“</p>

<p>„To je zajímavé. Proč?“</p>

<p>„Lauda se domnívá, že mrak odlišuje normální lidi od ochrnutých podle rozdílu v elektrické aktivitě mozku. U ochrnutého vykazuje mozek stejnou nebo alespoň velmi podobnou aktivitu jako u novorozeněte. Zdá se, že právě v takové strnulosti, která se mě zmocnila, je obraz dosti po­dobný. Sax připouští, že by bylo možné zhotovit tenkou ko­vovou síťku, která by se dala ukrýt ve vlasech... vysílala by slabé impulsy, právě takové jako mozek ochrnutého. Bylo by to něco jako kouzelná čapka, jíž se člověk stane neviditel­ným. Tímto způsobem by snad bylo možné maskovat se před mrakem. Ale to je pouze domněnka. Nelze říci, jestli se to podaří. Potřebovali by udělat několik pokusů. Nemají však dostatečné množství těch krystalků, protože ani ty, které měl přivést Kyklop, jsme nedostali...“</p>

<p>„Dobrá,“ vzdychl astrogátor. „O tom jsem s tebou nechtěl mluvit... To, co si povíme, zůstane mezi námi. Souhlasíš?“</p>

<p>„Ano...,“ řekl pomalu Rohan a opět ho ovládlo napětí. Astrogátor se díval mimo něj, jako by nevěděl jak začít.</p>

<p>„Ještě jsem se nerozhodl,“ řekl náhle. „Někdo jiný na mém místě by házel mincí. Vrátit se – nevrátit se... Ale já nechci. Vím, jak často se mnou nesouhlasíš...“</p>

<p>Rohan otevřel ústa, ale on zarazil jeho slova v zárodku lehkým pohybem ruky.</p>

<p>„Ne, ne... Nuže, máš možnost. Dám ti ji. Ty rozhodneš. Uděláme to, co řekneš.“</p>

<p>Pohlédl mu do očí a opět je skryl za těžkými víčky.</p>

<p>„Jak to... já?“ vykoktal Rohan. Očekával všechno, jenom tohle ne.</p>

<p>„Ano, právě ty. Samozřejmě platí, že to zůstane mezi námi. Ty rozhodneš a já rozhodnutí provedu. Já za ně budu od­povídat Bázi. Výhodné podmínky, ne?“</p>

<p>„To míníte... vážně?“ zeptal se Rohan jen proto, aby získal čas, protože věděl, že je to pravda.</p>

<p>„Ano. Kdybych tě neznal, poskytl bych ti čas. Vím však, že chodíš a myslíš si svoje... že ses už dávno rozhodl... ale že bych z tebe to rozhodnutí nedostal. Proto mi je povíš teď tady. Je to rozkaz. Pro tuto chvíli se staneš velitelem Nepře­možitelného... Nechceš hned? Dobrá. Máš minutu času.“</p>

<p>Horpach vstal, přešel k umyvadlu, přejel si tváře dlaní, až mu mezi prsty zašelestil šedivý porost, a začal se klidně ho­lit elektrickým strojkem. Díval se přitom do zrcadla.</p>

<p>Rohan ho viděl i neviděl. Jeho prvním pocitem byl hněv na Horpacha, že s ním jedná tak bezohledně, když mu dal právo či vlastně povinnost rozhodnout, zavázal ho slovem a současně převzal všechnu odpovědnost. Rohan ho znal na­tolik, aby věděl, že to všechno je promyšleno a že tomu ne­lze zabránit. Vteřiny běžely a bylo třeba se vyslovit, za chví­li, hned, a on nevěděl, co má říci. Všechny argumenty, které by byl tak rád vmetl astrogátorovi do tváře, které si skládal jako železné cihly v době nočních meditací, zmizely. Čtyři li­dé nežili – téměř určitě. Kdyby nebylo toho ‚téměř‘, nebylo by třeba nic rozvažovat, zkoumat, prostě by za svítání odle­těli. Ale teď se v něm to ‚téměř‘ začalo rozrůstat. Dokud byl vedle Horpacha, domníval se, že jsou povinni okamžitě od­startovat. Teď cítil, že se mu takový rozkaz vzpříčí v hrdle. Věděl, že by to nebyl konec problému Regis, ale jeho začá­tek. Nemělo to nic společného s odpovědností vůči Bázi. Ti čtyři lidé by zůstali s nimi, už nikdy by to nebylo stejné jako předtím. Posádka se chtěla vrátit. Připomenul si však svoji noční pouť a pochopil, že po určité době by o tom začali nej­prve přemýšlet a potom hovořit. Řekli by: ,Vidíte? Opustil čtyři lidi a odstartoval. Neuznali by žádné argumenty. Kaž­dý člověk musel být přesvědčen, že ho ostatní neopustí za žádných okolností. Že je možné prohrát všechno, ale posád­ka se musí vrátit na palubu – živí i mrtví. Tato zásada neby­la v předpisech. Ale kdyby tak nejednali, nikdo by nemohl létat.</p>

<p>„Poslouchám,“ řekl Horpach. Odložil strojek a usedl na­proti němu.</p>

<p>Rohan si olízl rty.</p>

<p>„Musíme se pokusit...“</p>

<p>„Co?“</p>

<p>„Najít je...“</p>

<p>A bylo to. Věděl, že mu astrogátor nebude odporovat. Byl si teď docela jist, že Horpach s tím vlastně počítal, že to udě­lal úmyslně. Snad aby nepodstoupil riziko sám?</p>

<p>„Ty čtyři. Rozumím. Dobrá.“</p>

<p>„Potřebujeme však nějaký plán. Nějaký rozumný způsob.“</p>

<p>„Rozumní jsme byli doposud,“ řekl Horpach. „Výsledky znáš.“</p>

<p>„Mohu něco říci?“</p>

<p>„Poslouchám.“</p>

<p>„Byl jsem dnes v noci na poradě stratégů. Lépe řečeno, slyšel jsem... ostatně to není důležité. Vypracovávají různé varianty anihilace mraku... ale problém není přece v tom, jak jej zničit, ale jak najít ty čtyři. Jestliže podnikneme nějaký antiprotonový masakr, tak v případě, že některý z nich ještě žije, z dalšího podobného pekla určitě nevyvážné. Nikdo. To je nemožné.“</p>

<p>„I já si to myslím,“ pomalu odvětil astrogátor.</p>

<p>„Vy také!? To je dobře... co tedy?“</p>

<p>Horpach mlčel.</p>

<p>„Ale oni... našli snad nějaké jiné řešení?“</p>

<p>„Oni...? Ne.“</p>

<p>Rohan se chtěl ještě na něco zeptat, ale nenašel odvahu. Slova mu ztuhla na rtech. Horpach na něj hleděl, jako by na něco čekal. Ale Rohana nic nenapadalo – připouští snad ve­litel, že on sám dokáže vymyslet něco dokonalejšího než všichni vědci, kybernetikové a stratégové i s jejich elektronic­kými mozky? To je nesmysl. A přece na něj Horpach trpěli­vě hleděl. Mlčeli. Z kohoutku kapaly pravidelně kapky vody, nezvykle hlasitě v naprostém tichu. A z toho mlčení mezi ni­mi se zrodilo něco, co sevřelo Rohanovi hrdlo. Náhle se celý jeho obličej, jeho kůže od krku až k lícím začala chvět při po­hledu do zaslzených, v této chvíli nevýslovně starých Horpachových očí. Už neviděl nic kromě těch očí. Už věděl.</p>

<p>Pomalu kývl hlavou. Jako kdyby říkal ‚ano‘. Rozumíš? ptal se astrogátorův zrak. Rozumím, odpovídal Rohan pohledem. Ale postupně, jak se v něm toto vědomí stávalo stále zřetel­nější, cítil, že to není možné. Že nikdo nemá právo to od něj žádat, ani on sám. Mlčel tedy dále. Mlčel, ale teď už předstí­ral, že nic netuší, že neví; zachytil se té naivní naděje, že nic nebylo řečeno, že to, co přešlo z očí do očí, může zapřít. Může namítnout, že je to nedomyšlené – přece chápal a cítil, že mu to Horpach sám nikdy nenavrhne. Ale ten to viděl, vi­děl všechno. Seděli bez hnutí. Horpachův pohled zjihl. Už nevyjadřoval očekávání ani naléhavost, ale jen soucit. Jako kdyby říkal: „Rozumím. Dobrá. Jak chceš.“ Velitel zavřel oči. Ještě chvíli a všechno nevyslovené by zmizelo a oba by se mohli chovat tak, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Ale ten odvrácený pohled rozhodl. Rohan uslyšel vlastní hlas.</p>

<p>„Půjdu,“ pronesl.</p>

<p>Horpach těžce vydechl, ale Rohan, zachvácený panikou, kterou v něm vyvolalo jeho vlastní slovo, si toho nevšiml.</p>

<p>„Ne,“ řekl Horpach. „Takhle nepůjdeš.“</p>

<p>Rohan mlčel.</p>

<p>„Nemohl jsem ti to říci...,“ pokračoval astrogátor. „Ani hle­dat dobrovolníka. Nemám právo. Ale teď už sám chápeš, že takhle nemůžeme odletět. Pouze jediný osamělý člověk tam může jít... a vyváznout. Bez přílby, bez vozu, beze zbraní.“</p>

<p>Rohan ho stěží slyšel.</p>

<p>„Vysvětlím ti svůj plán. Přemýšlej o něm. Můžeš ho zavrh­nout, protože všechno stále ještě zůstává mezi námi dvěma. Představuji si to tak: Kyslíkový přístroj ze silikonu. Žádný kov. Pošlu tam dva vozy, bez lidí. Přitáhnou k sobě mrak, který je zničí. V téže době pojede třetí vůz. S člověkem. To je největší riziko: je třeba přijet co nejblíž, aby se neztrácel čas pochodem přes poušť. Zásoba kyslíku bude stačit na osmnáct hodin. Mám tu fotogramy celého kaňonu i okolí. Myslím, že nemá cenu postupovat dosavadní cestou, ale přijet co nejblí­že k severnímu okraji planiny a odtud sejít pěšky po skalách dolů do horní části kaňonu. Jestli vůbec někde jsou, tedy jen tam. Jen tam se mohli zachránit. Terén je těžko schůdný, pl­ný jeskyň a rozsedlin. Kdybys našel všechny, nebo alespoň některého z nich...“</p>

<p>„Právě. Jak je odvezu?“ zeptal se Rohan, který pocítil osten vzdorovité satisfakce. V tomto bodě měl plán slabinu. Jak lehce jej Horpach obětoval...</p>

<p>„Budeš mít příslušný mírně omamný prostředek. Něco ta­kového existuje. Samozřejmě jej použiješ jen tehdy, když na­lezený nebude chtít jít dobrovolně. Naštěstí nemohou v tom stavu chodit...“</p>

<p>Naštěstí..., pomyslel si Rohan. Svíral pod stolem pěsti a snažil se, aby to Horpach nepostřehl. Vůbec se nebál. Ještě ne. Všechno bylo příliš neskutečné...</p>

<p>„V případě, že by se mrak o tebe zajímal, musíš nehybně ulehnout na zem. Uvažoval jsem o nějakém preparátu pro ta­kový případ, ale účinkoval by s příliš velkým zpožděním. Zůstává pouze ta ochrana hlavy, ten proudový simulátor, o kterém mluvil Sax...“</p>

<p>„Copak už něco takového máme?“ zeptal se Rohan. Horpach pochopil skrytý smysl této otázky. Zachoval však klid.</p>

<p>„Ne. Ale můžeme ho vyrobit za hodinu. Síťka ukrytá ve vlasech. Generátor proudových rytmů se zašije do límce kombinézy. Teď... dám ti hodinu času. Dal bych ti víc, ale s každou další hodinou se naděje na jejich záchranu zmenšu­je. I tak je nepatrná. Kdy se rozhodneš?“</p>

<p>„Už jsem se rozhodl.“</p>

<p>„Nesmysl. Neslyšíš, co ti říkám? To předtím bylo proto, abys pochopil, že nemůžeme ještě startovat...“</p>

<p>„Vždyť víte, že stejně půjdu...“</p>

<p>„Nepůjdeš, když ti to nedovolím. Nezapomínej, že jsem tu stále ještě velitelem. Je před námi úkol, při kterém nelze brát ohled na ničí ctižádost.“</p>

<p>„Chápu,“ řekl Rohan. „Nechcete, abych to cítil jako donu­cení...? Dobrá. A proto... platí pro tento rozhovor stále ještě naše úmluva?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Chci tedy vědět, co byste dělal na mém místě. Vyměníme si role...“</p>

<p>Horpach chvíli mlčel.</p>

<p>„A kdybych ti řekl, že nepůjdu?“</p>

<p>„Tak nepůjdu ani já. Vím však, že povíte pravdu...“</p>

<p>„Tak nepůjdeš? Opravdu? Ne, ne... vím, že to není třeba...“</p>

<p>Astrogátor vstal. Vstal i Rohan.</p>

<p>„Neodpověděl jste mi.“</p>

<p>Astrogátor se na něj díval. Byl vyšší a rozložitější. Jeho oči nabyly téhož unaveného výrazu jako na začátku rozhovoru.</p>

<p>„Můžeš jít,“ řekl. Rohan se automatický napřímil a zamířil ke dveřím. Tu astrogátor udělal gesto, jako by ho chtěl zadr­žet, uchopit za ramena, ale Rohan si toho nevšiml. Odešel a Horpach zůstal nehnutě stát u zavírajících se dveří, a stál tak dlouho.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>NEPŘEMOŽITELNÝ</strong></p>

<p>První dva vozy sjely z rampy za úsvitu. Stinné svahy dun byly ještě černé, plné noční tmy. Pole se otevřelo, uvolnilo strojům cestu a zase se uzavřelo; zazářilo přitom bleděmod­rými světly. Na zadním sedadle třetího vozu, stojícího u zá­di korábu, seděl Rohan v kombinéze, bez přílby, bez ochran­ných brýlí, pouze s malou maskou kyslíkového přístroje na ústech. Sepjatýma rukama objímal kolena, protože tak nejlé­pe viděl na poskakující ručičku stopek.</p>

<p>V levé náprsní kapse kombinézy měl čtyři ampulky injek­cí, v pravé kapse ploché tablety výživného koncentrátu, kap­sy kalhot zaplňovaly drobné přístroje: rentgenometr, malý magnetický indikátor, kompas a mikrofotogrammetrická ma­pa terénu, velká jako pohlednice, kterou musel prohlížet sil­nou lupou. Byl několikanásobně opásán tenkým lanem z umělého vlákna a celý jeho oblek byl zbaven prakticky všech kovových částí. Drátěnou síťku, kterou měl ukrytou ve vlasech, vůbec necítil – jedině když pohyboval kůží na hlavě. Nepociťoval ani, že v ní probíhá proud, mohl však kontrolo­vat činnost mikrovysílače všitého do límce, když přiložil prst na to místo: tvrdý váleček pravidelně tikal a jeho puls se dal sledovat dotykem.</p>

<p>Na východě zrudl pruh oblohy, zdvihl se vítr a stíhal pí­sečné vrcholky dun. Zubatý okraj kráteru, tvořící obrys ob­zoru, zvolna tonul v červené záplavě. Rohan zvedl hlavu: ne­měl mít s korábem oboustranné spojení, neboť zapojená vy­sílačka by ho okamžitě prozradila. V uchu však měl přijímač velký jako pecku; Nepřemožitelný mu mohl – alespoň občas – posílat svoje signály. Právě teď přístroj hovořil. Rohanovi připadalo, že hlas zní uvnitř jeho hlavy.</p>

<p>„Pozor, Rohane. Tady Horpach... indikátory zaznamená­vají vzrůst magnetické aktivity. Vozy jsou už pravděpodobně u mraku... vysílám sondu...“</p>

<p>Rohan hleděl na rozjasňující se nebe. Nepostřehl start ra­kety, která se náhle vznesla kolmo vzhůru, zanechala za sebou slaboučký pás bílého dýmu, který zaclonil špičku korá­bu, a závratnou rychlostí zamířila na severovýchod. Minuty ubíhaly. Jako posazena na cimbuří kráteru, objevila se už po­lovina kotouče starého slunce.</p>

<p>„Nevelký mrak napadl první vůz...,“ ozval se v jeho hla­vě hlas. „Druhý postupuje zatím bez překážek... první se blí­ží ke skalní bráně... pozor! V této chvíli jsme ztratili nad ním kontrolu. Optickou také – mrak jej zakryl. Druhý přijíždí do zatáčky u šesté soutěsky... není atakován... teď to začalo! Ztratili jsme kontrolu i nad druhým. Už ho zakryly... Roha­ne! Pozor! Vyjedeš za patnáct vteřin – od této chvíle budeš postupovat podle vlastního uvážení. Zapínám startovní au­tomat – mnoho zdaru...“</p>

<p>Horpachův hlas se nečekaně vzdálil. Nahradil ho mecha­nický tikot odpočítávající vteřiny. Rohan se uvelebil pohodl­něji, zapřel se nohama a zády se opřel o smyčku kabelu, při­pevněnou zvenčí k zábradlí. Lehký stroj se náhle zachvěl a plynule se rozjel vpřed. Horpach zadržel celou posádku v korábu, Rohan mu byl za to skoro vděčný – nesnesl by ně­jaké loučení. Protože se tiskl k poskakujícímu sedátku, viděl pouze obrovský, pomalu se zmenšující trup Nepřemožitelné­ho. Modravý svit, který se na chvíli objevil na svazích dun, jej upozornil, že právě překonává hranici silového pole. Hned nato rychlost vzrostla a pneumatikami zvířený rudý oblak mu zakryl výhled; jen stěží rozpoznal nad ním prosví­tající nebe. Nebylo to příliš šťastné řešení – mohl být napa­den a ani by o tom nevěděl. Přestože byla plánována jízda vsedě, obrátil se a povstal. Stál a držel se zábradlí, takže se mohl dívat přes plochý vršek prázdného stroje na ubíhající poušť. Vůz jel maximální rychlostí, poskakoval a občas se propadal, takže se Rohan musel k němu tisknout vší silou. Motor nebylo téměř slyšet, pouze vítr mu svištěl kolem hla­vy, do očí mu padala zrníčka písku, po obou stranách stroje vylétaly gejzíry písku a tvořily neproniknutelnou stěnu, tak­že ani nevěděl, kdy vyjel z kráteru. Zřejmě pronikl jedním z písečných průsmyků v jeho severním valu.</p>

<p>Rohan náhle uslyšel přibližující se zpěvavý signál; byl to vysílač telesondy, vystřelené do takové výše, že ji nespatřil, ani když napjal zrak. Musela se vznést tak vysoko, aby ji mrak nezpozoroval. Její přítomnost byla však nezbytná – ji­nak by hvězdolet nemohl řídit pohyby vozu. Na zadní stěně stroje byl připevněn tachometr, aby mu usnadnil orientaci. Ujel už devatenáct kilometrů a každou chvíli očekával, že se objeví první skály. Nízko stojící sluneční kotouč, který měl dosud po pravé straně a který se s námahou prodíral rudě zvířeným prachem, se přesunul trochu dozadu. Zatáčel tedy nalevo – Rohan se marně snažil rozpoznat, zda oblouk od­povídá předem určenému kursu, nebo zda je větší, což by znamenalo, že v řídicí kabině postřehli nějaký nepředvídaný manévr mraku a chtějí se mu vyhnout. Slunce za chvíli zmi­zelo za prvním skalním hřebenem. Potom se znovu objevilo. V šikmém osvětlení vypadala krajina divoce a vůbec se ne­podobala krajině, kterou si pamatoval ze své poslední výpra­vy. Tehdy ji však pozoroval z větší výše, neboť stál ve věži transportéru. Vůz sebou začal náhle házet tak strašně, že se několikrát bolestivě uhodil do prsou o pancíř. Musel napnout všechny síly, aby jej tyto prudké nárazy, které účinně netlumily ani pneumatiky, neshodily z úzkého sedátka. Kola tančila na kamenech, vyhazovala vysoko do vzduchu štěrk, který se řítil hlučně dolů po svahu; stroj občas dostal smyk, takže Rohan měl dojem, že ta pekelná jízda musí být nápad­ná v okruhu mnoha kilometrů. Začal vážně uvažovat o tom, zda nemá zastavit – hned u ruky měl páku brzdy – a sesko­čit. V tom případě by ho však čekala mnohakilometrová ces­ta pěšky, její délka by zmenšila i tak nepatrnou naději na rychlý úspěch. Se zaťatými zuby svíral křečovitě držadla, která mu už nepřipadala tak pevná jako předtím, a hleděl přimhouřenýma očima přes plochý povrch vozu vzhůru do svahu. Zpěv radiosondy chvílemi utichal, musela se však ne­ustále vznášet nad ním, protože vůz opatrně manévroval, mí­jel zřícené skály, občas se nakláněl, zpomaloval a opět se drá­pal vší silou vzhůru.</p>

<p>Tachometr ukazoval, že zdolal dvacet sedm kilometrů. Ur­čená dráha na mapě měřila šedesát kilometrů, musela však být určitě delší, jízda byla klikatá a plná zatáček. Teď už ne­bylo po písku ani stopy; obrovské a téměř nehřející slunce viselo těžce a jakoby hrozivě, jeho kotouč se stále dotýkal skalních hřebenů. Stroj otřásající se jako v zimnici se úporně dral přes balvany, občas sklouzl i s rachotící sutí, kola skří­pala, jak se bezmocně třela o kameny neustále strmějšího svahu. Dvacet devět kilometrů – kromě zpěvavého signálu sondy neslyšel nic. Nepřemožitelný mlčel. Proč? Zdálo se mu, že černou čarou vyznačený nevýrazný obrys, který vidí pod červeným sluncem, je horní okraj kaňonu, do něhož míří, že však místo, kde má sestoupit, leží mnohem dále na se­ver. Třicet kilometrů. V každém případě nebylo po černém mraku ani stopy. Už se asi vypořádal s oběma stroji. Nebo je prostě opustil a spokojil se tím, že zablokoval spojení, a tím je odřízl od korábu? Vůz sebou házel jak zoufalé zvíře; chví­lemi se Rohanovi zvedal žaludek otřesy motoru pracujícího na maximální obrátky. Rychlost stále klesala, ale i tak postu­poval vpřed překvapivě rychle; měl snad použít vznášedlo? To však byl stroj příliš velký a těžký, ostatně je zbytečné na to myslit, teď už se nedá nic změnit...</p>

<p>Chtěl se podívat na hodinky, ale nemohl – ani na vteřinu nemohl přiblížit ruce k očím. Snažil se pokrčenými koleny tlumit strašné otřesy, které mu převracely vnitřnosti. Stroj se náhle se zvednutým předkem vrhl současně stranou a dolů, brzdy zaskřípaly, ale to už ze všech stran létal štěrk a hlučně bubnoval na tenkém pancíři. Vůz křečovitě zatočil, chvíli klouzal záplavou sutin bokem napřed a nakonec se zastavil...</p>

<p>Pak se pomalu vyprostil a znovu umíněně lezl nahoru do svahu. Rohan už viděl kaňon. Poznával ho podle načernalého, kosodřevině podobného ohavného houští, pokrývajícího okolní skály. Od okraje kaňonu jej dělilo stěží půl míle. Tři­cátý čtvrtý kilometr...</p>

<p>Svah, který musel ještě zdolat, připomínal moře chaoticky nahromaděných rozvalin. Zdálo se nemožné, aby stroj našel mezi nimi cestu. Přestal proto hledat možné průchody, stejně nemohl sám manévrovat. Spíše se snažil nespouštět oči z okol­ních skal. Každou chvíli se odtud mohl vynořit černý mrak.</p>

<p>„Rohane... Rohane...,“ uslyšel náhle. Srdce mu zabušilo rychleji. Poznal Horpachův hlas.</p>

<p>„Vůz tě pravděpodobně nedoveze až k cíli. Nemůžeme odtud určit sklon svahu dostatečně přesně, ale zdá se, že ti zbývá už jen pět až šest kilometrů sjízdné cesty – když se vůz zastaví, budeš musel jít dále pěšky... Opakuji...“</p>

<p>Horpach opakoval totéž ještě jednou. Nanejvýš čtyřicet dva až čtyřicet tři kilometry... Zbude mi asi sedmnáct – v tomto terénu jsou to nejméně čtyři hodiny, jestli ne víc, vy­počítal Rohan bleskově. Ale snad se mýlí, snad projedu...</p>

<p>Hlas utichl a opět bylo slyšet jen rytmicky se opakující zpěvavý hlas sondy. Rohan se zahryzl do náustku masky, který mu při prudkých nárazech bolestivě odíral rty. Slunce se už nedotýkalo nejbližší hory, ale ani nestoupalo. Před oči­ma měl větší i menší balvany, skalní stěny, chvílemi jej poléval jejich chladný stín; stroj nyní jel velice pomalu. Zvedl oči a spatřil nepatrná načechraná oblaka, rozplývající se v nebi, na kterém zářilo několik hvězd. Náhle se s vozem začalo dít něco divného. Jeho zadní část poklesla, přední se zvedla vzhůru... okamžik se vzpínal jako kůň na zadních nohou... ještě vteřinu a snad by se byl zřítil a pohřbil Rohana pod se­bou, kdyby Rohan rychle neseskočil. Padl na ruce a kolena, přes ochranné rukavice a chrániče holení ucítil bolestivý ná­raz a klouzal dva metry po kamení, než se konečně zastavil. Vůz ještě jednou zaskřípal koly a znehybněl.</p>

<p>„Pozor... Rohane... jsi na devětatřicátém kilometru... stroj dál neprojede... musíš jít pěšky... orientuj se podle mapy... vůz zůstane na tomto místě pro případ, že by ses nemohl vrátit jinak... jsi na průsečíku souřadnic čtyřicet šest a sto de­vadesát dva...“</p>

<p>Rohan pomalu vstal. Všechny svaly ho bolely. Obtížné by­ly však jen první kroky, pak se rozchodil. Chtěl se co nejvíce vzdálit od vozu, který uvázl mezi dvěma skalními prahy. Pod velikým obeliskem usedl, vyňal z kapsy mapu a pokou­šel se podle ní určit, kde je. Nebylo to snadné, ale nakonec se mu to podařilo. Od horní části kaňonu jej dělil vzdušnou čarou asi kilometr, ale v tomto místě nemohl na sestup ani pomyslet, protože svahy pokrývala jednolitá vrstva kovové­ho houští. Postupoval tedy dál a stále přemýšlel, nemá-li se pokusit sestoupit do kaňonu někde blíž než na určeném mís­tě, ke kterému by musel jít nejméně čtyři hodiny. I kdyby se mu podařilo vrátit se k vozu a odjet, musel počítat s dalšími pěti hodinami na zpáteční cestu – a kolik času mu zabere jen sestup do kaňonu, o hledání už ani nemluvě?</p>

<p>Najednou mu celý plán připadal naprosto absurdní. Bylo to prostě stejně marné jako heroické gesto, kterým jej Hor­pach obětoval, aby uklidnil vlastní svědomí. Na okamžik se ho zmocnila zuřivost – dal se obelstít jako usmrkánek, všechno přece určil astrogátor předem – že téměř nevnímal okolí. Potom pomalu ochladí. Není návratu, opakoval si, zkusím to. Jestliže se mi nepodaří sestoupit, nenajdu-li niko­ho do tří hodin, vrátím se.</p>

<p>Bylo sedm hodin patnáct minut. Snažil se jít dlouhým a pravidelným krokem, ne však rychle, protože spotřeba kys­líku při námaze prudce stoupala. Kompas si připevnil k zá­pěstí pravé ruky, aby neztratil směr. Několikrát však musel obcházet rozsedliny s kolmými svahy. Přitažlivost byla na Regis mnohem menší než na Zemi, což mu poskytovalo ur­čitou volnost pohybu i v tomto obtížném terénu. Slunce stou­palo. Jeho sluch, přivyklý neustálému doprovodu všech zvu­ků, které jej jako ochranná bariéra obklopovaly při dosavad­ních výpravách, mu připadal jakoby obnažený a neobvykle ostrý. Jen občas zaslechl rytmický zpěv sondy, mnohem slab­ší než dřív. Každý závan větru, rozrážející se o skalní břity, jitřil jeho pozornost. Připadalo mu totiž, že v něm slyší slabé hučení, které si tak dobře pamatoval. Pomalu si zvykl na zá­ludnost cesty a získal tak volnost k přemýšlení, protože pře­cházel z balvanu na balvan automaticky. V kapse měl krokoměr; nechtěl se dívat na jeho ciferník příliš brzy, rozhodl se, že to učiní teprve za hodinu. Nevydržel to však a vyňal pří­stroj podobný hodinkám dříve. Bylo to bolestné zklamání: neurazil ani tři kilometry. Musel zdolávat výšku a to zpoma­lovalo pochod. Tedy ne tři, ani čtyři hodiny, ale přinejmen­ším šest..., pomyslel si. Vyňal mapu, poklekl a orientoval se podruhé. Kaňon ležel asi sedm či osm set metrů na východ. Rohan se pohyboval celou dobu přibližně rovnoběžně s jeho horním okrajem. V jednom místě černé houští na svahu roz­dělovala černá klikatá mezera, pravděpodobně koryto vy­schlého potoka. Snažil se toto místo nalézt. Klečel v poryvech větru, který mu svištěl nad hlavou, a chvíli váhal. Pak neroz­hodně vstal, mechanicky vstrčil mapu do kapsy a vykročil kolmo na směr dosavadní cesty. Mířil přímo ke kaňonu.</p>

<p>Blížil se k mlčícím rozervaným skalám s pocitem, že se může pod ním každou chvíli rozestoupit země. Zachvátil ho hrozný strach, postupoval však kupředu a pravidelně pohy­boval rukama, které byly tak strašně prázdné. Náhle se za­stavil a ohlédl se do pouště, kde stál Nepřemožitelný. Ne­mohl jej vidět, koráb byl za obzorem. Věděl to, ale hleděl do rudého nebe na horizontu, které pomalu zahalovaly chomáč­ky oblak. Zpěv sondy byl tak slabý, že si nebyl jist, zda to není jen přelud. Proč Nepřemožitelný mlčí?</p>

<p>Proto, že ti už nemá co říci, odpověděl sám sobě. Byl teď u erozí rozežraných skal, které se podobaly groteskním so­chám. Kaňon se před ním rozevřel jako ohromný příkop pl­ný tmy, paprsky slunce nedosahovaly ještě ani do poloviny černých stěn. Místy pronikaly kartáčovitou houštinou skalní jehly, bílé jako vápno. Jediným pohledem přehlédl celý ohromný prostor až po kamenité dno v hloubce půldruhého kilometru, a cítil se tak zranitelný, tak bezradný, že instinktivně poklekl, aby se přitiskl ke kamenům a stal se tak jako­by jedním z nich. Bylo to nesmyslné, nehrozilo mu přece, že bude zpozorován. To, čeho se musel obávat, nemělo oči. Le­žel na mírně zahřáté kamenné desce a hleděl dolů. Foto­grammetrická mapa poskytovala neužitečné údaje, protože zachycovala terén z ptačí perspektivy, s velkým kolmým zkreslením. Sestup úzkou průrvou mezi dvěma masivy čer­ného křoví nepřicházel v úvahu. Musel by mít ne pětadvacetimetrové, ale nejméně stometrové lano a ještě by potřebo­val skoby a cepín. Neměl však nic, nebyl vybaven na horo­lezeckou túru. Těsný žlab se svažoval zpočátku dosti mírně, potom se ztrácel z očí pod skalním převisem a objevoval se hluboko dole. Napadla ho nesmyslná myšlenka, že kdyby měl padák...</p>

<p>Vytrvale prohlížel svahy v obou směrech od místa, na kte­rém ležel přitisknut k velikému hřibovitému balvanu. Teprve teď pocítil, že z hluboké propasti, která se pod ním rozevírá, stoupá lehký proud zahřátého vzduchu. Houština byla aku­mulátorem slunečních paprsků. Také obrys protilehlého sva­hu se mírně chvěl. Když přesunul pohled na jih, objevil vr­choly sloupů, které tvořily skalní bránu na místě katastrofy. Nepoznal by je, nebýt toho, že na rozdíl od ostatních skal by­ly úplně černé a leskly se jako pokryty silnou glazurou – je­jich povrch musel při utkání Kyklopa s mrakem vařit... Ze svého stanoviště nemohl postřehnout na dně kaňonu ani transportéry ani stopy atomové exploze. Tak ležel a náhle ho zachvátilo zoufalství: musí sestoupit dolů a cesta neexistuje. Namísto úlevy, že se může vrátit a oznámit astrogátorovi, že udělal, co mohl, mu napadlo řešení.</p>

<p>Vstal. Jakýsi pohyb v hloubi kaňonu, který postřehl kout­kem oka, ho přiměl lehnout na kamení, ale znovu se narov­nal. Budu-li každou chvíli padat k zemi, pořídím málo..., pomyslel si. Postupoval nyní po skalním hřebenu a hledal průchod; každých několik set metrů se nakláněl nad hlubinu a viděl stále stejný obraz – tam, kde byl svah mírný, byl po­kryt černým houštím, na holých místech spadal kolmo. Jed­nou uvolnil nohou kámen, který letěl dolů a strhl s sebou další. Malá lavina s rachotem udeřila do huňaté stěny asi sto metrů pod ním; vyplazila se odtud stužka lesklého dýmu, ve vzduchu se rozvinula a chvíli tak setrvávala, jako by pozoro­vala okolí; asi za minutu zřídla a nehlučně se vsákla do lesk­lého houští.</p>

<p>Blížila se devátá hodina, když při pohledu od dalšího bal­vanu postřehl dole, na samém dně údolí, které se tu značně rozšiřovalo, jasnou pohybující se skvrnu. Třesoucí rukou vy­ňal z kapsy malý skládací dalekohled, namířil jej...</p>

<p>Byl to člověk. Zvětšení bylo příliš malé, nemohl tedy spat­řit jeho tvář, dobře však viděl pravidelné pohyby nohou. Člo­věk kráčel pomalu a lehce klopýtal, jako by měl zmrzačená chodidla. Má na něj zavolat? Neodvážil se. Opravdu se o to pokoušel: hlas mu neprošel hrdlem. Nenáviděl sám sebe za ten prokletý strach. Věděl, že teď už určitě neodejde. Zapa­matoval si dobře místa, kudy ten druhý postupoval – mířil rozšiřujícím se údolím vzhůru k bělavým kuželům sesuvů. Rohan se rozběhl po hřebenu stejným směrem, přeskakoval balvany a rozsedliny, až ho svištící dech začal dusit a srdce se mu silně rozbušilo. To je šílenství, takhle to nejde..., pomyslel si bezradně. Zpomalil a tu se přímo před ním lákavě rozevřel široký žlab. Z obou stran ho pokrývalo nízké křoví. Směrem dolů byl svah stále příkřejší... je tam snad převis?</p>

<p>Rozhodly hodinky: bylo téměř půl desáté. Začal sestupo­vat, nejprve tváří k propasti, pak se obrátil, neboť svah byl náhle příliš strmý. Slézal krok za krokem, pomáhal si ruka­ma, černé houští bylo blízko, žhnulo nehybným a mlčícím horkem. Ve spáncích mu bušilo. Zastavil se na šikmé skalní hraně, zapřel se levou nohou a pohlédl dolů. Asi o čtyřicet metrů níž viděl široký převis, z něhož spadal dolů mohutný holý skalní útes, přečnívající neživé štětiny černých keřů. Od této spásné hrany jej však odděloval vzduch. Podíval se nahoru, sestoupil už nejméně dvě stě metrů. Srdce mu prud­ce bušilo. Několikrát zamrkal. Pomalými navyklými pohyby začal rozvíjet lano. Nebuď tak nervózní..., říkal si. Posunul se šikmo dolů k nejbližšímu keři. Jeho ostré větvičky byly pokryty rzí, která při dotyku prášila. Dotknul se ho. Očeká­val, že se něco stane, nestalo se však nic. Uslyšel pouze su­chý, skřípavý šelest, zatáhl tedy silněji, keř držel pevně, ovi­nul jej lanem, ještě jednou zatáhl... V náhlém přílivu odvahy ovinul základnu druhého a třetího keře, opřel se a trhl ze všech sil. Držely pevně, vzrostlé do popraskaných kamenů. Začal se spouštět, zpočátku se ještě mohl opírat nohama o skálu, ale pak se odrazil a zůstal viset. Popouštěl lano stá­le rychleji. Pravou rukou brzdil a pozorně se díval dolů, až přistál na hraně útesu. Pokusil se uvolnit lano zatažením za jeden konec. Keře nepovolily. Zatáhl několikrát. Zaseklo se. Posadil se tedy rozkročmo na hranu a zatáhl vší silou. Lano náhle s pronikavým svistem proťalo vzduch a udeřilo ho do krku, až se zapotácel. Zůstal sedět ještě několik minut, neboť měl nohy příliš nejisté, než aby se mohl vydat na delší cestu. Opět spatřil figurku člověka, který šel dole. Byla už trochu větší. Připadalo mu divné, že je tak jasná; i ve tvaru hlavy, či spíše v pokrývce jeho hlavy bylo něco zvláštního.</p>

<p>Mýlil se, když se domníval, že nejhorší má už za sebou. Přesněji řečeno na to nemyslel. Jen doufal, ukázalo se však, že marně. Další cesta byla technicky mnohem snadnější, ale mrtvé, rezavé houští vystřídaly lesklé, mastně černé keře, je­jichž drátěné větvičky byly místy ztluštělé, jako obsypané drobnými plody, které okamžitě poznal.</p>

<p>Chvílemi se z nich vyrojily slabě bzučící dýmy, které krou­žily ve vzduchu. Tehdy Rohan ztuhl, ne však na dlouho, protože by se jinak nikdy nedostal na dno kaňonu. Postupo­val určitou dobu rozkročmo jako na koni, potom se útes za­čal rozšiřovat a byl méně strmý, takže už mohl po něm se­stupovat, nikoli však bez námahy. Musel si pomáhat ruka­ma, stěží si však uvědomoval průběh tohoto dlouhého sestu­pu, neboť musel věnovat pozornost oběma stranám součas­ně. Chvílemi slézal tak blízko rojících se keřů, že jejich štětičkovité drátky zachytávaly záhyby jeho kombinézy. Nahoře plynuly proužky dýmu, jiskřící ve slunci, k němu se však ani jednou nepřiblížily. Když konečně stanul na kamenité suti jen několik desítek metrů ode dna, kde se bělavě leskly suché oblázky připomínající kosti, blížila se dvanáctá. Byl už pod pásmem černých keřů. Svah, kterým sestoupil, osvětlovalo do poloviny slunce. Teď mohl ocenit délku zdolané cesty, ale ani se neohlédl. Běžel dolů co nejrychleji, snažil se přenášet váhu těla z nohy na nohu, z kamene na kámen, ale ohromná masa uvolněné suti začala sjíždět i s ním. Rachotila stále hla­sitěji, až najednou, už docela blízko vyschlého potoka, mu štěrk ujel pod nohama a Rohan upadl tak prudce, že mu sklouzla kyslíková maska, a několik metrů se kutálel. Zvedal se, aby běžel dál; na modřiny se neohlížel, protože se bál, že mu zmizí z očí postava, kterou zahlédl seshora – oba svahy byly totiž plné černých otvorů jeskyní –, když ho něco varo­valo, ani hned nepochopil co, vrhl se zpět na ostré kameny a zůstal ležet s roztaženýma rukama. Z výšky na něj padl lehký stín a ve vzrůstajícím monotónním hukotu, který zahr­noval všechny rejstříky, od hvízdání až po basy, jej obklopilo černé beztvaré klubko. Snad měl zavřít oči, ale neudělal to. Jeho poslední myšlenka se týkala toho, zda přístroj, který měl zašitý do kombinézy, neutrpěl prudkým pádem. Přemohl se a zůstal bezvládně ležet. Nepohnul ani okem, a přece viděl, jak nad ním visí hučící mračno, jak dolů vysouvá pomalu se rozvinující chapadlo, spatřil zblízka jeho konec, který vypa­dal jako ústí inkoustově lesklého víru. Kůží lebky, tvářemi, celým obličejem pocítil tisíce teplých dotyků vzduchu jako dech rozdrobený na milióny částí. Něco se mu otřelo o kom­binézu na prsou, obklopila ho téměř úplná tma. Náhle se to­to vzdušné chapadlo, stále prohnuté jako miniaturní chobot, vrátilo zpět do mraku. Bzučení zesílilo. Mravenčilo mu od něj v ústech, cítil je kdesi uprostřed lebky. Pak zesláblo. Mrak stoupal téměř kolmo vzhůru a měnil se v černou mlhu, roz­prostřenou od jednoho svahu k druhému. Ta se rozpadla na jednotlivá rotující klubka, která vklouzla do nehybného koži­chu houští a zmizela. Ještě dlouho ležel bez pohnutí jako mrtvý. Napadlo ho, že už k tomu možná došlo, že snad ne­bude vědět ani kdo je, ani kde se tu vzal, ani co má dělat, a z té myšlenky dostal takový strach, že prudce usedl. Náhle mu bylo do smíchu. To, že tak mohl uvažovat, znamenalo, že je zachráněn. Mrak mu neublížil, dal se tedy oklamat. Sna­žil se ovládnout nesmyslný smích, který se mu zvedal v hrd­le a začínal jím otřásat, až se dusil. To je hysterie, pomyslel si a zvedl se. Zdálo se mu, že už je zcela klidný. Upravil si kyslíkovou masku a rozhlédl se. Člověk, kterého viděl sesho­ra, byl pryč. Slyšel však jeho kroky. Zřejmě už minul toto místo a zmizel za zřícenou skálou sahající do poloviny dna kaňonu. Běžel za ním. Kroky se stále víc blížily a byly po­divně hlučné. Jako kdyby ten člověk kráčel v železných bo­tách. Běžel a cítil jehly bolesti pronikající od kotníku ke kole­nu. Určitě jsem si vymknul nohu, pomyslel si; mával zoufa­le rukama, opět se mu nedostávalo vzduchu, už se začínal téměř dusit, když jej spatřil. Kráčel přímo vpřed mechanic­kým, dlouhým krokem, postupoval z balvanu na balvan. Blízké skalní stěny tleskavou ozvěnou opakovaly zvuk jeho kroků. Náhle se v Rohanovi zhroutila naděje. Byl to robot, a ne člověk. Jeden z arktanů. Vůbec nepřemýšlel o jejich osu­du, o tom, co se s nimi stalo po katastrofě; při útoku mraku se nalézaly v prostředním transportéru. Byl od něj už jen ně­kolik desítek metrů. Tu zpozoroval, že levá robotova ruka je roztříštěná a bezvládně visí a že jeho kdysi lesklý pancíř je poškrábán a pomačkán. Rohanovo zklamání bylo veliké, avšak za chvíli ho napadlo, že bude mít aspoň při dalším pátrání společníka. Chtěl na robota zavolat, ale něco jej od toho odradilo, přidal tedy do kroku, předešel ho, postavil se mu do cesty a čekal. Avšak dva a půl metru vysoký obr jako by jej vůbec neviděl. Rohan zblízka postřehl, že má rozbité miskovité ucho, kde byla uložena radarová anténa, a v mís­tě objektivu levého oka zel otvor s nerovnými okraji. Kráčel však dost jistě na svých ohromných nohách, pouze na levou kulhal. Když se vzdálenost mezi nimi zkrátila na několik kroků, Rohan na něj zavolal, ale stroj mířil přímo k němu, jako kdyby byl slepý, takže mu musel v poslední chvíli ustoupit z cesty. Přiběhl k robotovi podruhé a chtěl ho ucho­pit za kovovou tlapu, ale ten mu ji lhostejným pohybem vy­trhl a kráčel dál. Rohan pochopil, že i tento arktan se stal obětí útoku a že s ním nemůže počítat. Bylo mu však zatěž­ko zanechat bezradný stroj vlastnímu osudu a navíc začal být zvědav, kam vlastně robot míří, vybíral si totiž co nejrovněj­ší cestu, jako kdyby měl vyhlédnutý cíl. Po krátké úvaze, bě­hem níž se robot vzdálil o několik metrů, se vydal za ním. Robot došel ke kamenité suti a vstoupil na ni. Kamení, které mu létalo zpod širokých chodidel, nevěnoval nejmenší po­zornost. Vylezl asi do poloviny kamenitého svahu a pak se zřítil. Klouzal dolů a stále přitom kráčel ve vzduchu, což by za jiných okolností vypadalo směšně. Potom se zvedl a opět začal stoupat do svahu.</p>

<p>Rohan se obrátil a rychle se vzdálil, ale ještě dlouho za ním doléhal hluk sypajícího se kamení a neustálý těžkopád­ný kovový dupot, který si skalní stěny předávaly s mnoho­násobnou ozvěnou. Postupoval nyní rychle, protože cesta po plochých balvanech, zakrývajících koryto potoka, byla po­měrně rovná a pouze občas nepatrné chvění vzduchu nad svahy svědčilo o aktivitě skryté v černém houští. Tak došel k nejširší části kaňonu, který zde přecházel v údolí obklope­né skalnatými svahy. Asi o dva kilometry dál se nalézala skalní brána, místo katastrofy. Teprve teď poznal, jak velice mu bude chybět olfaktometrický indikátor, který by mu po­mohl při hledání lidských stop. Byl to však přístroj příliš těž­ký, musil si tedy poradit bez něj. Zastavil se a postupně pře­jížděl zrakem po skalách. O tom, že by se mohl někdo ukrýt v kovovém houští, nebylo ani řeči. Zůstávaly pouze jeskyně a skalní pukliny. Ze svého stanoviště napočítal čtyři; jejich vnitřek zakrývaly před jeho zrakem vysoké prahy s kolmý­mi stěnami, které naznačovaly, že výstup nebude snadný. Rozhodl se proto prozkoumat nejprve jeskyně. Ještě na palu­bě uvažoval s lékaři a psychology, kde by měl hledat zmize­lé, či lépe řečeno, kde by se mohli skrývat. Ta porada mu však příliš nepomohla, chování ochrnutých bylo přece nevypočitatelné. To, že se ti čtyři vzdálili od ostatních Regnarových lidí, naznačovalo, že jejich aktivita byla jiná než u ostat­ních. Do jisté míry i to, že se stopy těchto lidí až k prozkou­manému místu nerozešly, ponechávalo naději, že je najde po­hromadě. Samozřejmě – pokud ještě žijí a pokud za skalní bránou nezamířili na různé strany.</p>

<p>Rohan postupně prohledal dvě malé a čtyři větší jeskyně, jejichž vchody byly poměrně dobře přístupné. Znamenalo to pouze několik minut bezpečného výstupu po šikmých vel­kých skalních tabulích. V poslední z těchto jeskyní se setkal s kovovými úlomky zatopenými vodou. Zpočátku je považo­val za skelet druhého arktanu, byly však velmi staré a nepři­pomínaly žádné konstrukční řešení, které znal. V mělké ka­luži, viditelné díky tomu, že se trochu denního světla odrá­želo od hladkého, jako vyleštěného stropu, leželo podivné podlouhlé těleso, trochu podobné pětimetrovému kříži. Pláty, které jej pokrývaly, se už dávno rozpadly a rez vytvořila na dně kaluže rudou usazeninu. Rohan si nemohl dovolit delší prohlídku neobvyklého nálezu, asi pozůstatku některého z oněch makroautomatů zničených mrakem, který zvítězil v neživé evoluci. Zapamatoval si pouze jeho tvar, rozmazané obrysy nějakých spojů a drátů, které sloužily spíše k létání než k chůzi. Hodiny jej nutily ke stále většímu spěchu, ne­otálel tedy a prohledával další jeskyně. Bylo jich mnoho, některé vypadaly ze dna údolí jako černá okna ve vysokých skalních stěnách; podzemní chodby a síně, často zatopené vodou, ústily někdy do kolmých propastí a sifonů s ledový­mi šumícími bystřinami a byly tak klikaté, že se nesměl od­vážit příliš daleko od vchodu. Měl bohužel jen malou bater­ku, která dávala poměrně slabé světlo, bezmocné zejména v rozlehlých jeskyních s vysokými klenbami a mnoha patry, do jakých se několikrát dostal. Nakonec nesmírně unaven usedl na ohromném, slunečními paprsky vyhřátém plochém kameni u ústí právě prohledané jeskyně, žvýkal tabulky liso­vaného koncentrátu a zapíjel suchá sousta vodou z potůčku. Několikrát se mu zdálo, že slyší šum blížícího se mraku, ale byla to asi jen ozvěna sisyfovského úsilí arktanu z horní čás­ti údolí. Když snědl svoje skrovné zásoby, cítil se mnohem lépe. Sám se nejvíce divil tomu, že si stále méně dělá z děsi­vého okolí – černé houští se totiž vypínalo na všech svazích, na které pohlédl.</p>

<p>Sestoupil z pahorku před jeskyní, kde odpočíval, a tu po­střehl na vyprahlých skalách druhé strany údolí jakýsi tenký rezavý pás. Když se přiblížil, poznal v těchto skvrnách stopy krve. Byly už úplně suché, změnily i barvu, a nebýt skála tak čistě bílá, bělejší než vápno, určitě by si jich nevšiml. Chvíli se pokoušel určit, kterým směrem šel krvácející člověk, ale neúspěšně. Vydal se tedy nazdařbůh nahoru údolím, neboť předpokládal, že to mohl být člověk raněný při souboji Kyklopa s mrakem a že se vzdaloval od centra boje. Stopy se kli­katily, na některých místech mizely, až jej dovedly do blíz­kosti jeskyně, kterou prohledal jako jednu z prvních. Tím vět­ší bylo jeho překvapení, když zjistil, že vedle jejího vchodu se otevírá kolmá, studni připomínající úzká rozsedlina, které si předtím nepovšiml. Právě k ní vedla krvavá stopa. Rohan poklekl a naklonil se nad tmavý otvor. Třebaže byl připra­ven na nejhorší, přece se mu nepodařilo zadržet zdušený vý­křik – uviděl totiž hlavu Bennigsena s vyceněnými zuby. Hle­děl přímo na něj prázdnými očními důlky. Poznal ho podle zlatých brýlí, jejichž skla slepou ironií náhody zůstala celá a leskla se v pablescích vápencové desky, nakloněné nad tu­to skalní rakev. Geologovo tělo uvízlo kolmo, zaklíněno ra­meny mezi balvany kamenné studny. Rohan nechtěl nechal jeho pozůstatky v tomto stavu a snažil se mrtvolu vyzved­nout, pocítil však přes silnou látku kombinézy, jak se mu roz­padá pod rukama. Rozklad urychlený působením slunce, které do tohoto místa svítilo každý den, už dokončil své dí­lo. Rohan tedy pouze otevřel lesklý zip náprsní kapsy kom­binézy a vyňal z ní vědcovu identifikační známku. Před od­chodem zvedl ze všech sil jednu z nedalekých skalních de­sek a přikryl jí skalní hrobku.</p>

<p>Tak našel prvního. Když se od tohoto místa vzdálil, na­padlo Rohana, že měl prozkoumat radioaktivitu mrtvoly. Její stupeň mohl do určité míry osvětlit osudy Bennigsena i ostatních. Radioaktivita by totiž nasvědčovala tomu, že ze­mřelý se nalézal blízko místa atomového střetnutí. Zapomněl však na to a teď už by ho nic nedonutilo znovu zvednout ná­hrobní kámen. Současně si Rohan uvědomil, jak velkou úlohu hraje při jeho hledání náhoda, domníval se totiž, že oko­lí onoho místa prohledal předtím velmi důkladně.</p>

<p>Napadla ho nová myšlenka: Postupoval spěšně po krvavé stopě a hledal její začátek. Sestupoval údolím téměř přímo dolů, směrem k atomovému bojišti. Ale už o několik set kro­ků dále náhle zabočila stranou. Geolog ztratil ohromné množství krve a tím více udivovalo, že přesto došel tak da­leko. Balvany, jichž se od katastrofy nedotkla ani kapka deš­tě, byly zbroceny krví. Rohan se vyšplhal po vratkých kame­nech a ocitl se v široké mělké proláklině pod holým skalním výstupkem. První věc, kterou spatřil, byly obrovské podešve kovového obutí robota. Spočíval na boku, téměř přepůlen dávkou vystřelenou zřejmě z weyra. O kus dál se polosedě opíral o balvan zhroucený člověk v přílbě, která byla na te­meni černá sazemi. Byl mrtev. V dlani držel ještě emitor, kte­rý se dotýkal lesklou hlavní půdy. Rohan se mrtvoly zpočát­ku neodvážil dotknout a pouze se v kleče pokoušel pohléd­nout do jeho tváře; byla však znetvořena rozkladem stejně jako Bennigsenova. Vtom poznal širokou a plochou geologic­kou tornu, která visela mrtvému přes rameno. Byl to sám Regnar, velitel expedice napadené v kráteru. Měření radio­aktivity prokázalo, že arktan byl roztříštěn weyrem: indiká­tor zaregistroval charakteristickou přítomnost izotopů vzác­ných zemin. Rohan chtěl opět odebrat geologovi identifikač­ní známku, ale tentokrát to nedokázal. Odepjal pouze tornu, při tom se totiž nemusel dotýkat jeho těla. Torba však byla plná úlomků minerálů. Po krátkém uvažování vylomil tedy nožem geologův monogram, připevněný na kůži, schoval jej do kapsy, ještě jednou si prohlédl nehybnou scénu a snažil se pochopit, co se tu vlastně stalo. Zdálo se, že Regnar stře­lil do robota. Útočil snad robot na něj nebo na Benningsena? Copak se mohl člověk postižený amnézií bránit jakémukoliv útoku? Viděl, že záhadu nevyřeší, a čekalo jej ještě další hle­dání. Opět se podíval na hodinky: blížila se pátá. Kdyby měl počítat pouze s vlastní zásobou kyslíku, musel by se už vrá­tit. Tu ho napadlo, že může použít kyslíkové bomby z Regnarova přístroje. Sundal tedy kyslíkový přístroj ze zad mrt­voly, přesvědčil se, že jedna bomba je ještě plná, vlastní prázdnou tu nechal a začal kupit na mrtvolu kameny. Trvalo to téměř hodinu, mínil však, že mrtvý se mu i tak bohatě od­vděčil, když mu poskytl svou zásobu kyslíku. Když byla ma­lá mohyla hotova, napadlo Rohana, že by bylo vhodné opatřit si zbraň a Regnarův weyr byl určitě ještě nabitý. I tento nápad však přišel pozdě, a Rohan musel proto odejít s prázdnou.</p>

<p>V šest hodin byl tak unaven, že sotva vláčel nohy. Měl ještě čtyři tabletky povzbuzujícího preparátu, jednu snědl a za minutu pocítil příliv sil. Neměl nejmenší tušení, kde má hledat dál, šel tedy přímo dopředu ke skalní bráně. Dělil ho od ní ještě asi kilometr, když ho indikátor upozornil na stou­pající radioaktivitu. Prozatím byla dosti nízká, kráčel tedy dále a pozorně se rozhlížel na všechny strany. Poněvadž ka­ňon byl klikatý, povrch skal byl roztaven pouze místy. Při dalším postupu charakteristické glazury stále přibývalo, až nakonec spatřil ohromné balvany se ztuhlými bublinami, jak jejich povrch žárem vařil. Vlastně už tu neměl co pohledá­vat, a přece šel stále vpřed; indikátor na zápěstí mírně tikal, tikot stále sílil, až ručička skákala po stupnici jako šílená. Ko­nečně spatřil zdálky zbytky skalní brány, které se zřítily do vzniklého kotle, připomínajícího jezírko ztuhlé při onom mocném výbuchu. Skála se změnila v tlustou vrstvu lávy a kdysi černá kožešina kovového houští byla sežehnuta na popel. V dálce probleskovaly mezi skalními stěnami obrov­ské světlejší průrvy. Rohan se spěšně vrátil.</p>

<p>Když se blížil k další, mnohem širší skalní bráně, přišla mu opět na pomoc náhoda: blízko místa, které už jednou mi­nul, zahlédl nějaký lesklý kovový předmět. Byl to hliníkový reduktor kyslíkového přístroje; v mělké prohlubni mezi ská­lou a vyschlým korytem potoka se černala záda v ožehlé kombinéze. Mrtvola neměla hlavu. Výbuch strašlivé síly ji přehodil přes hromady kamenů a mrštil na skálu. Opodál le­žel zasunut do nepoškozeného pouzdra lesklý, jakoby právě vyčištěný weyr. Rohan si jej ponechal. Chtěl identifikovat na­lezeného muže, bylo to však nemožné. Šel tedy dále vzhůru kaňonem, jehož východní svah už rudl a červený svit jako planoucí opona stoupal stále výše, jak slunce zapadalo za horský hřeben. Bylo tři čtvrtě na sedm.</p>

<p>Rohan nevěděl, co má dělat. Dosud měl štěstí, přinejmen­ším v tom smyslu, že splnil svůj úkol, nic se mu nestalo a mohl se vrátit zpět na základnu. Smrt čtvrtého člověka by­la podle jeho přesvědčení nepochybná, avšak nebyla nesmír­ně pravděpodobná už na Nepřemožitelném? Přišel sem, aby získal jistotu. Má už právo na návrat? Zásoba kyslíku, za kte­rou vděčil Regnarovi, stačila na dalších šest hodin. Měl však před sebou celou noc, během níž nemohl nic dělat, ani ne tak kvůli mraku, jako proto, že byl blízek naprostému vyčerpání. Snědl další povzbuzující tabletu, a než se projevil její účinek, pokoušel se vymyslet nějaký aspoň trochu rozumný plán dal­šího postupu.</p>

<p>Černé houští vysoko nad ním u okraje skal zalévala stále rudější záře západu, v níž keře nepravidelně opalizovaly temně fialovou barvou.</p>

<p>Rohan se stále ještě nemohl rozhodnout. Jak tak seděl pod velkým balvanem, uslyšel, jak se zdálky s temným bzučením blíží mrak. Zvláštní věc – vůbec se nelekl. Jeho vztah k mra­ku se během tohoto jediného dne podivuhodně změnil. Vě­děl, či spíše tušil, co si může dovolit, asi jako alpinista, kte­rého neodstraší smrt číhající ve stěnách ledovců. Sám se sice příliš nevyznal ve změně, která se v něm udala, nepamato­val si už totiž, kdy poprvé začal vnímat ponurou krásu čer­ného houští, hrajícího na skalách všemi odstíny fialové bar­vy. Teď, když uviděl, jak se blíží dva černé mraky, které se vynořily z protilehlých horských svahů, vůbec se nepohnul, nehledal už úkryt s tváří přitisknutou ke skále. Pozice, kte­rou zaujímal, nemohla mít koneckonců význam, pokud ukry­tý přístroj ještě stále fungoval. Dotkl se konečky prstů jeho kulatého dna a přes látku kombinézy pocítil jemné chvění. Nechtěl provokovat nebezpečí, posadil se tedy pohodlněji, aby nemusel zbytečně měnit polohu těla. Mraky už zakryly oba svahy kaňonu. Zdálo se, že černými klubky prochází usměrňující proud, neboť na okrajích houstla a tvořila téměř kolmé sloupy, kdežto vnitřní části mraků se k sobě stále víc přibližovaly. Vypadalo to, jako by je rychle tvaroval nevidi­telnými pohyby nějaký titánský řezbář. Několik krátkých vý­bojů prořízlo vzduch mezi nejbližšími body obou mraků, kte­ré se k sobě zdánlivě blížily, a přece zůstávaly každý na své straně, pouze jejich centra vibrovala stále rychlejším tempem. Světlo těchto blýskavic bylo podivně temné a oba mraky se v něm na okamžik zaleskly jako miliardy černostříbrných krystalků ustrnulých v letu. Skály několikrát slabě a tlumeně opakovaly ozvěnu hromů, jako kdyby byly zakryty látkou pohlcující zvuk. Potom se oba okraje vibrujícího, do krajnosti napjatého černého moře spojily a pronikly. Vzduch pod ni­mi ztemněl, jako kdyby zašlo slunce, a současně se v něm objevily nepochopitelné klikaté čáry. Rohan teprve po dlouhé chvíli pochopil, že je to groteskně znetvořený odraz skalního dna údolí. Toto vzdušné zrcadlo pod mrakem se vlnilo a šířilo; a nakonec uviděl obrovskou, až do mraků sahající lid­skou postavu, která na něj nehybně hleděla. Tento obraz ne­ustále kmital, jako kdyby stále hasl a opět byl tajemným ryt­mem znovu vyvoláván. A opět uplynuly vteřiny, než v něm poznal svůj vlastní obraz, který čněl v prázdnu mezi boční­mi okraji mraku. Byl nepochopitelnou činností mraku tak udiven, tak zaražen, že zapomněl na všechno. Napadlo ho, že mrak o něm možná ví, ví o mikroskopické přítomnosti po­sledního živého člověka mezi balvany, vůbec se však této myšlenky nelekl. Ne proto, že byla málo pravděpodobná: nic už nepovažoval za nemožné, toužil se prostě účastnit tohoto večerního mystéria, jehož význam – tím si byl jist – nikdy nepochopí. Jeho gigantický obraz, kterým slabě prosvítaly vzdálené svahy skal v horní části údolí, kam stín mraku ne­dosahoval, se rozplýval. Současně z mraku vyšlehla nesčetná ramena; když vtáhl jedna, zaujala jejich místa jiná. Stále hus­těji z nich začal padat černý déšť. Drobné krystalky padaly i na něho, zasahovaly ho zlehka do hlavy klouzaly po kom­binéze a hromadily se v jejich záhybech. Černý déšť stále pa­dal a hlas mraku, ono hučení, zaplňující už nejen údolí, ale snad celou atmosféru planety, zesílilo. V mraku vznikly lo­kální víry, mezery, ve kterých se objevilo nebe, nakonec se černý příkrov uprostřed roztrhl a ve dvou vlnách se těžce, téměř neochotně pohyboval směrem k nehybnému houští, až do něj zapadl a zmizel. Rohan seděl nehybně dál. Nevěděl, zda může setřást krystalky, kterými byl posypán; spousty jich ležely na skalách, celé dosud bílé koryto potoka vypadalo jako postříkané inkoustem. Uchopil opatrně jeden z trojúhel­níkovitých krystalků do prstů. Krystalek náhle jako by ožil, jemně mu dýchl teplem do dlaně, a když Rohan reflexivně otevřel pěst, vznesl se drobný útvar do vzduchu.</p>

<p>Tu se jako na dané znamení zahemžilo celé údolí. Pohyb byl chaotický pouze v první vteřině. Potom černé body vy­tvořily při zemi vrstvu dýmu, seskupily se a stoupaly ve sloupech vzhůru. Vypadalo to, jako by samy skály dýmaly obrovskými temnými obětními pochodněmi. Potom se stalo něco nepochopitelného: když vzlétající roj strnul jako kulovi­tý oblak přesně nad středem údolí, takže připomínal na po­zadí pomalu tmavnoucího nebe ohromný, nafouklý černý ba­lón, z houští se vynořila tamta mračna a šílenou rychlostí se na něj vrhla. Rohanovi se zdálo, že zaslechl nezvyklý, skřípa­vý zvuk vzdušné srážky, ale byl to přelud. Domníval se, že uvidí bitvu, že mraky vyvrhly na dno kaňonu tu část neživé­ho hmyzu, které se toužily zbavit. Ke střetnutí však nedošlo. Mraky se rozptýlily a po balónu nezůstalo ani stopy. Pohlti­ly jej. Za okamžik už jen skalní štíty krvavě svítily v posled­ním odlesku slunce a rozlehlé údolí bylo tiché a prázdné.</p>

<p>Rohan se postavil na poněkud nejisté nohy. Náhle si při­padal směšný se svým weyrem, který vzal mrtvému, a co víc, cítil se zbytečný v této krajině absolutní smrti, kde mohly ví­tězně přetrvat pouze neživé formy, aby vykonávaly tajemnou činnost, kterou neměly spatřit žádné živé oči. Ne poděšen, ale omámen údivem se zúčastnil před chvílí toho, co se tu odehrávalo. Věděl, že žádný z vědců nebude schopen sdílet jeho pocity, nyní se však chtěl vrátit nikoliv jako zvěstovatel záhuby zmizelých lidí, ale i jako člověk, který bude požado­vat, aby planeta zůstala nedotčena. Ne všechno a ne všude je pro nás, pomyslel si, když pomalu sestupoval dolů. Obloha byla jasná a tak mohl rychle dorazit k bojišti. Teprve tam mu­sel přidat do kroku, protože záření z otavených skal, jejichž příšerné siluety jiskřily v houstnoucím šeru, stále sílilo. Na­konec se rozběhl; kamenné stěny opakovaly ozvěnou jeho kroky, předávaly ji dalším a on v tomto nepřetržitém echu, které zvyšovalo jeho spěch, skákal z balvanu na balvan. Když minul k nepoznání roztavené zbytky strojů, dostal se na nerovný svah, ale i tu ručička indikátoru rubínově zářila.</p>

<p>Nesměl se zastavit, třebaže se dusil, proto nezpomalil, otevřel pouze ventil bomby naplno. Kdyby měl kyslík vy­čerpat u ústí kaňonu a potom dýchat vzduch planety, bylo by to určitě lepší než zůstávat zde, kde každý kousek skály vysílal smrtící záření. Kyslík mu proudil do úst ve stude­ných vlnách. Běželo se mu dobře, povrch ztuhlého potoka lávy, který zanechal po své porážce ustupující Kyklop, byl hladký, místy téměř jako sklo. Naštěstí měl na botách horo­lezecké podrážky, takže neklouzaly. Byla už taková tma, že jen světlé kameny, místy prosvítající zpod skelného povlaku, ho vedly dolů, stále dolů. Věděl, že má před sebou ještě nej­méně tři kilometry takové cesty. Bylo nemožné při tomto usilovném běhu provádět jakékoliv výpočty, přesto však ob­čas mrkl na červeně pulsující stupnici indikátoru. Mohl být mezi těmito devastovanými skalami ještě hodinu, pak celko­vá dávka nepřekročí dvě stě rentgenů. Řekněme hodinu a čtvrt; pokud za tu dobu nedorazí k okraji pouště, nebude mít už proč spěchat.</p>

<p>Asi ve dvacáté minutě nastala krize. Srdce cítil jako kruté nepřátelské těleso, které mu drásalo a svíralo hruď, kyslík mu spaloval hrdlo a hrtan živým ohněm, v očích se mu mí­haly jiskry, ale nejhorší bylo, že začal klopýtat. Záření bylo sice trošku slabší, indikátor svítil ve tmě jen jako hasnoucí uhlík, ale i tak věděl, že musí běžet, běžet dál, a nohy už od­mítaly poslušnost. Každá buňka jeho těla byla unavena, všechno v něm volalo, aby se zastavil, aby zůstal stát nebo padl na ty zdánlivě chladné a neškodné pláty taveného skla. Když se jednou podíval nahoru na hvězdy, zakopl a letěl do­předu na roztažené ruce. Se zaúpěním lapal po dechu. Nad­zvedl se, pak vstal, kulhavě uběhl několik kroků, a pak se rytmus vrátil a opět ho unášel. Ztratil pojem času. Jak se vůbec orientovat v té naprosté tmě? Zapomněl na všechny mrtvé, které nalezl, na Bennigsenův kostěný úsměv, na Regnara spočívajícího pod kamením vedle roztříštěného arktanu, na onoho muže bez hlavy, kterého se mu nepodařilo identi­fikovat, zapomněl i na mrak. Byl docela pohlcen tou temno­tou, jeho krví podlité oči nevnímavě hleděly na velké hvězdnaté nebe pouště, jejíž písečná prázdnota mu připadala spás­ná. Běžel poslepu dál s víčky zalitými slaným potem, unášen silou, jejíž neustávající přítomností v sobě se chvílemi sám divil. Ten běh, ta noc neměly zdánlivě konce.</p>

<p>Nevnímal už téměř nic, když náhle jeho kroky ztěžkly, bo­řil se do půdy, naposledy pocítil příval zoufalství, zvedl hla­vu a tu pochopil, že je na poušti. Nad horizontem uviděl hvězdy. Než se pod ním podlomily nohy, vyhledal ještě po­hledem ciferník indikátoru, ale nespatřil jej: byl temný, mlčel, neviditelnou smrt nechal vzadu, ve ztuhlém potoku lávy. To byla jeho poslední myšlenka. Když na tváři ucítil drsný chlad písku, poddal se nikoliv spánku, ale strnulosti, v níž se celé jeho tělo ještě stále zoufale namáhalo – hruď se zvedala, srd­ce tlouklo a tyto mrákoty naprostého vyčerpání se prohlubo­valy, až ztratil vědomí.</p>

<p>Náhle se probral a nevěděl, kde je. Pohnul rukama a ucí­til v nich chladný písek, který se mu sypal mezi prsty. Usedl a mimovolně zasténal a zalapal po dechu. Vzpamatoval se. Fosforeskující ručička manometru ukazovala nulu. Ve druhé láhvi zbývalo ještě osmnáct atmosfér. Otevřel ventil a vstal. Byla jedna hodina v noci. Hvězdy na černém nebi jasně sví­tily. Vyhledal na kompasu správný směr a vykročil vpřed. Ve tři hodiny snědl poslední tabletku. Před čtvrtou mu došel kyslík. Odhodil tedy kyslíkový přístroj a vykročil dál. Zpo­čátku dýchal nedůvěřivě, ale když mu studený ranní vzduch naplnil plíce, zrychlil chůzi, snažil se nemyslet na nic jiného než na tento pochod přes písečné duny, do nichž občas zapa­dl až po kolena. Byl trochu jako opilý, ale nevěděl, zda je to účinkem plynů v atmosféře nebo prostě únavou. Vypočítal si, že při rychlosti čtyři kilometry za hodinu dorazí ke korá­bu v jedenáct dopoledne.</p>

<p>Snažil se určit své tempo na krokoměru, ale nedařilo se mu to. Obrovský stříbřitý pás Mléčné dráhy rozděloval oblo­hu na dvě nestejné části. Tak už přivykl nepatrnému světlu hvězd, že se mohl vyhýbat největším dunám. Brodil se stále dál, až na pozadí horizontu postřehl podivně utvářený pro­stor bez hvězd, jakousi hranatou siluetu. Ještě si ani neuvě­domil, co to je, a už mířil tím směrem. Rozběhl se, bořil se stále hlouběji, ale nevnímal to. Nakonec narazil rukama na­přaženýma jako slepec na tvrdý kov. Byl to prázdný terénní vůz, snad jeden z těch, které vyslal Horpach včera ráno, snad nějaký jiný, zapomenutý Regnarovou skupinou; nepřemýšlel o tom, prostě stál, oddechoval a objímal stroj oběma rukama. Únavou klesal k zemi. Moci tak ulehnout vedle stroje, usnout a teprve ráno ve slunečním světle pokračovat v cestě...</p>

<p>Pomalu se vyšplhal nahoru na pancíř, po hmatu nalezl pá­ku přístroje a otevřel jej. Rozsvítilo se světlo. Sešinul se na sedadlo. Teď už věděl, že je omámen, určitě se otrávil tím plynem, neboť nemohl nalézt startér, nepamatoval si jeho umístění, nevěděl nic... Nakonec ruka sama nalezla přísluš­ný spínač a stiskla jej, motor lehce zakvílel a rozběhl se. Od­kryl víčko gyrokompasu, přesně znal už jen jedno číslo, zpá­teční kurs. Vůz jel chvíli potmě, Rohan zapomněl, že má re­flektory...</p>

<p>V pět hodin byla ještě tma. Náhle spatřil v dálce přímo před sebou, uprostřed bílých a namodralých hvězd jednu ru­bínovou, která visela nízko nad obzorem. Zamrkal. Červená hvězda...? Takové neexistují... Zdálo se mu, že vedle něj ně­kdo sedí, určitě Jarg, chtěl se ho zeptat, co to může být za hvězdu, když se náhle vzpamatoval. Bylo to vrcholové svět­lo hvězdoletu. Jel přímo k té rubínové kapičce v mracích, která pomalu stoupala, až se změnila v jasně svítící kouli, v jejímž jasu se leskl povrch pancíře. Mezi ciferníky zamrka­lo červené oko a ozval se zvonek signalizující blízkost silové­ho pole. Rohan vypnul motor. Stroj sjel po úbočí duny a zastavil se. Rohan si nebyl jist, zda dokáže opět nasednout, opustí-li vůz. Sáhl tedy do přihrádky, vyňal z ní raketovou pistoli, a poněvadž ji neudržel bez chvění, opřel loket o pá­ku, druhou rukou ho přidržel a stiskl spoušť. Do tmy vyra­zila oranžová stuha. Její krátký let přerušil výbuch, jak za­sáhla silovou clonu, průzračnou jako sklo. Střílel ránu za rá­nou, až úderník klapl naprázdno. Neměl už náboje. Ostatně ho už zpozorovali, nejdříve strhla poplach určitě služba v ří­dicí kabině, neboť téměř současně zazářily pod špičkou korá­bu dva velké reflektory, bílými jazyky olízly písek a proťaly se na jeho voze. Současně se rozsvítila světla na rampě a v nich jako studený plamen zazářila konstrukce osobního výtahu. Schůdky se okamžitě zaplnily běžícími lidmi, na du­nách poblíž zádi vzplanuly reflektory, otáčely se a pohybo­valy sloupy světel. Nakonec se rozsvítila řada namodralých ohýnků, které vyznačily průchod v obvodu.</p>

<p>Rohanovi vypadla pistole z ruky. Ani nevěděl, kdy vylezl z vozu a sklouzl po boku stroje. Šel nejistým, přehnaně dlou­hým krokem, nepřirozeně vzpřímen a zatínal pěsti, aby ovlá­dl nesnesitelné chvění prstů. Kráčel přímo k dvacetipatrovému hvězdoletu, který se rýsoval v záplavě světel na pozadí blednoucího nebe tak nehybné a majestátně, jako by byl opravdu nepřemožitelný.</p>

<p>Zakopané,</p>

<p>červen 1962 – červen 1963</p><empty-line /><p>Z polského originálu Niezwyciężony</p>

<p>přeložil Pavel Weigel.</p>

<p>Obálka Michal Houba.</p>

<p>Grafická úprava Jarmila Sojková.</p>

<p>Vydal Knižní klub, spol. s r. o.,</p>

<p>v Praze roku 1994</p>

<p>jako svou 90. publikaci.</p>

<p>Technická redaktorka Alena Suchánková.</p>

<p>Sazba Cadis Praha.</p>

<p>Tisk Tlačiarne Banská Bystrica.</p>

<p>Vydání druhé, v Knižním klubu první.</p>
</section>

</body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCALaAbIDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD6XDIlzGV2Z8sc7R6Vw3xK
+LukfDNLJtWsJ7s3eQnkqvUV3QRdynHG0AflXy5+10yrpHh4BSZBLIVPp0r53DxVSVpHq1Z
cqujo5/2ufCFrKyf2BfsB6BRVdv2w/COCV8PX+ewOyvknwl4V1nx34og0DSWRrycFgZm2rw
M8muo8f/BjxV8ONLttQ1/7O0c7eWGgk3KG+tepLD0Yvle5xqrN62Ppl/2ufB0LQiXQ9Q2yL
uOAnFEn7XngoIWTRb9sdBhK+eNb+C3iuH4ZW/j7FudN8hZSqv8AMAfavKbK2a91C2s1YI08
ixBm6Ak4z+tNYeh22D2sr2Z9rp+2F4OIJl0DUEPbGyk/4bD8G4GPD+o5zz9yvNYf2RvFksS
SjxBY7WUNgqe/auA+JnwS1/4YaLZ6pq1/bXUV3L5KrD1U4J5/Ks4UsO3aI3Umt0fRw/bE8E
f9ADUfySo2/bG8G5wvh3Ucf8Ar5n+Gfwh1/wCKP206NdW1utntDtOcA5r0WT9kbxyqlk1fT
HIHClyN3tmm6VCL5WL2k3qkeo/8Ni+DtmR4e1Hd/wAArTtP2qfD93bG7s/B+u3Nun35IoA6
qfdhxXxN4k8Pal4W8RXWh6vbG3vLVtrrnIPoR7V9P/s8eEfiFp3hg63pV3p1xo+qKwWyuuQ
Gz97FOdGlCPN3HCpKTszvof2qNAu7CW9tfBuvXFrH96ZLcFE+rDpVNf2wPAarg6Pqe4dtqV
U+KPhL4ty/De70rRrTRrHTowZrmDT/AJJZFHJA9RXxK67X2OCCCQR3B9DU06FKorjqVHHQ+
5v+GwvAe3P9jann/cSk/wCGwPATcNo+p4/3Ur53+GXwE8QfE7w7Nrmnala2lvHKYgJeSxFb
/ir9lzxR4X8J3/iGXW7KeGxhaaSPBVio9Peq9jRvy9SfaS3sez/8Nf8AgFQSujamSOnypSn
9sHwHx/xJtT9/kSvh6zt2vL63tIyA88ixjPqxx/Wvoe4/ZM8VxaPNqA12ycxw+aIgpy3GcU
5UKMdGCqzl0PWj+2B4C7aPqX/fCU8fte/D9lydL1IH3Ra+NvCvhS+8V+NLLwtZFIry7lMIZ
+ikdf5V654j/Zc8Y+HfDuoa3PqtjLBYxGV1Q/MQKmWHoJ2YKpN9D28/td/D4rn+ztQB/wBx
aav7XngHODp2oY/65rXwsBk8jHeu++H3wk8Y/El5X0CzVLOE4kupztQH0z3NW8NRirsSrSb
sfVjftdfD7d8un6hj/rmtPP7XPw8ERYWGol+ONi14F4j/AGYfiR4f0yfUFgtdQghXey28mZ
CO+FrxB0aN3jkVkZeCrDkGlHDUZ6LoN1ZJ2aPvT/hrT4d7AzWeoR7uRugHIqaT9qr4fwQrJ
c2GpQBvu77cjd9OK5/4a+GfFl38MNKtvEPgvQfEFoypPaXDuI3RMZXfheTXm37RHhv4hXNt
F4j13TNN03QbJhBBaWcgJQn+JsAZzWCp0XPkNOZ8tz2IftYfDUnIS9H/AGx/+tUo/at+GDD
5pb1T/wBcP/rV8U+DPBmtePPEcfh/QY4nvWRpP3r7F2jqSas+Lvh/rngjxVB4b1zyFvZghU
wyblAY4GTW/wBUo35DP20tLH2en7VvwwLlTLeKo6E25/wpx/as+Fw6XF4x/wCvc/4V4Bb/A
LKHxGuYo5YrvSzHIoZT5/YjI7VYH7I/xFbrf6VgHBPnd/yqfY0Nrle0m9bHu4/as+Fp58+7
B97c/wCFKf2rPhcP+Xi7P/buf8K+NtI+GfiDWviXN4Atjbpq8MjRsXfCZXrzivR5P2TvifG
jFW0xm6KDcY3H24pvD0YbkqrN9D6B/wCGrPhe3/Lxdj/t3P8AhTm/ap+FYXIurtj/ANe5/w
AK+HvF/hHV/BHiSfw/rsccd9CoZ1jfcAD713fhT4CeLvF/gX/hMdPurGLTtjviSTD4UnPH4
UPCUY6vqHtpXsfUkf7VXwtJw092g9Rbn/Cnr+1T8LOc3dyBnjNuf8K/P+QGOV0P8JI/Ktvw
n4U1jxp4gh0HQYVmvpgWVWbaMDrzVfU6VrsPby6H3an7UPwmZdx1WdT6fZm/woH7UXwoII/
tWf8A8Bm/wr4q8b/C7xj8PI7WXxPpwtkuSVjZW3Ake9Sah8KvG+l+CY/GN9pflaNIqusxbq
D04qPqtHdMPbSW6PtNf2nvhQR/yF5R/wBuzf4VIP2m/hO8gRdYmJPpasePyr4M8NeE/EHjD
Um03w3pkuoXSJvaOPqBnGa9j+Gb+GfhBqur3fxE0yY+KYY/Ls9LmiDDno3ccmlLB01oUqzf
Q+jm/aZ+Fce3fqs6bs4zasOPyqM/tPfCYN8urzFfU2zZ/lXyr8VdM+KOrwf8Jd4s8M/2Ro5
wbeOOFY44g33QAOa8fPtTjg6bVwlWa0P0OH7Tvwmb/mNSj/t2b/Chf2nfhKzZ/tqVR05tW/
wr88MmjJ9ar6lAn27P0QP7TXwmBAGuPj/r2b/CtS3+PXw4vNAvtdg1ZmsLF1SV/IbIZunav
zcr3/wj4YaX9kjxfrAB3TXSsOOojIH9ameEpx17lRrNtn0j/wANMfCYZA1xv/Adj/SpR+0n
8JDHu/4SAg+n2Zv8K/Ovtn1rQttH1O70q51a1sZZrG0ZVnmA+WMnoD9abwNNE/WH2P0DT9p
T4Svkf8JAV+tu3+FTL+0b8JW/5mRR/wBsD/hX576no2p6QIDqdhNZ/aYxLF5q4LqehA9Kdq
Hh7WtKs7W81LS7i1t7sboZZFwsgxnj8KPqVPuP6w+x+hbftEfCYIP+KpiP/bE/4Uw/tFfCf
bx4kiYjkZiP+FfAdp4M8U6hpI1Ww8P3tzY8/v4oiyn8awHVkkKMpVlOCCMEGj6lDuH1h9j9
VfC/i/QPGOj/ANreHL5L6zLlPMCYO4dQcitpyJCrqq71I/hFeC/sqLt+CiMuCTezZ/SveYy
VlB2968mrHkqOKOuPvK5VZ33Hjv6UVYZ49x/c96KkoiiO6NdvZR/KvlP9sJmW18NryMPJ/I
V9Vw/dCqMHaP5V8o/tiEiHw1knlpP5Ct8Iv3qIr/CeU/s2Ow+OOlYPVJM/9819RftJaQ2qf
Ba+lSP95YOs/TsP/wBdfLX7NwJ+OWkjOB5cuf8AvmvsTxmT4n8OeNfC8rAtBZ5UeowSP5V1
4nSsn6GNJ/uzgdXZz+xwWV8EacuSD3xXxXoBz4l0sEdbuLP/AH2K+zdQEg/Y0mjIIK2eCD2
INfGOgf8AIy6X/wBfcX/oYrow70mZVPiR93/HvxPrnhL4RW+qeH71rK8E0S+YBnj05r4v8V
fErxl41s4rPxLrDX0EL+YiFQMNjHavuv4r+AdS+I/w0h8P6XdQwTM8cgaU8YHWvi/4ofCHW
vhcdPGqX9vdi+DbPJz8uOuajCuDTvvcqupK3Y9z/Y/AOleJeRneny1qeD/iJ4quf2pdZ8I3
l+ZdJMkqxwEDEeOQRWX+x5tbT/EyFc5eP8favSPD3wautI+N2qfEe81RJUuGZorZU5Xd6ms
qvKqsubsaQT5Uz5x/aqgSL4z+ev3p7KNn9zkivffhxfzad+yauoWk3lz2+nzPGwHKsASDXz
7+1HqFpf8AxmeK0mWU2tokUhU5CtycfrX0V8K9Jm179liDR7QqJryzmhRn4G45A/CrqNqhF
yM46zdjM/Zp8da/448MazaeI7xr6SzkAWRsBtrDoT6V8c+O7VbD4ieIrRQAI76YDHYbzX2r
8Hvh7cfBjwVreoeLL+3DP++maPJREUcc4zmviDxZqceseMtY1aJt0V3dSSofVSxIrTD29pJ
R2JrXsrn2H+zPvi+AWp3EBKTJNcurAZIIXg18sa58SvHepLfaZf8Aia9ns5WeN4mkJVlz0x
X1h+y/bG7+BF5aK5Q3FzPGGA6ZGK8q8f8A7Md54T8H6x4sfxJHcJaq0/kiLG4Z6ZzRBx9tJ
Pcc0+RWPAvDyh/FWkrjreQj/wAfFfqGL+BZbXRyMyz2xK7u4C81+X/hYbvGOjD1vYf/AEMV
+i/iC9Wy+I/g1GJRbiO4h46k7AanF7xCjsz5d+DGgGL9qnUbd48DTJ7hzn+HnH9a+qvHt9B
qfwn8T/ZjuRbSWIkjv3ry74f6GNN/aq+IN35fyrAsikjj5yCf5V1dhenV/gX4lvAc+aLse3
DEf0rmrvmkmvI2homfngTX3z4Wun8A/slw6rpsKR3UOnG6ViMgyscbj618CsfmP1r7z8Vlb
f8AY4kjVzj+ykH5kV24rVRRzUt2zH/Zj+I/ifxq3iCx8SX5v3hCyRuygEA8Ecdq+YvjJYQa
Z8aPFFraoEhF4xVR2zg17b+xwhGs+JZgePKjXH/Aq8d+Oo/4vp4p5/5ej/IUqaUa8lHsOTv
BNm74I+MXxVutU0Dwfo+vCGAyx2sMawrgLkDnjnivd/2sNZXT/hbpehPKHury4Vn9wq8tj6
14b+zL4fGt/GqynkUNDp0bXDE9jjC/rW5+1l4gGo/E+z0iJwYtNtsEDpuY5P8AKlKnF142W
w1J+zKH7KyB/jSpIHy2cpAI9qf+1NcPD8b90eA8VrEwI9etO/ZSGPjFI5Xdiykql+1I4b44
XIAwRaw5/Kqa/wBoJ1VO53v7P3xh8d+KfiXY+Gdc1VbnTVtX2x+Uq42gY5FdB+0D8ZfHHw/
8dWek+HLyCC1ktRIVeEMd2fevIv2Wxn46Wh44tJj+grc/a6BHxQ00nvZf1rN0oe3tYtTl7O
9yl+z9rV74l/aVGu6oQ95eRSyylBgFiB2ruP2g/i3478GfFD+yvDes/Y7MWyt5YRW59ea83
/ZdU/8AC9LPGCRay9/pXuHxm/Z98S/Ejx/J4g07VbK2g8gRhJcgkj6U6nJ7XlktAi3yXR8b
+IvEeseKtbm1nXbs3d9N9+QjGfyr7X+DZZP2TJGDgFba6IP4mvijxHodz4a8S6hoF48bz2M
phkeP7pI9K+0/hGpH7I046E2tyf1NVirckbdyKT1bZ8MTczyn/aP869o/ZhhE3x1sM/wW8z
AY4JxXi0n+tk/3jXuP7LEe/wCONsf7tpMT+Vb1tKUiIfEe9/tZaQL74SW+oImTYXatn0Dcf
1ql47G79jG2cc/6FDnPPA9K634pyHxf8IfHOlPGDNppfAX0X5gf0ri/HrlP2KrDszWsCkV5
lN+7BeZ1zWrZ8/8A7PfiIaB8adIaV9kF6TbPz1yOP1xXunx18DDWfj54Fulty0epSLBMVHH
yHPNfH2k6hLpes2WpQEiS0mSZceqkGv1A0ePTPFGj6B4kkt0nljhS4gk9HZRk104l8klJGd
JKW588/te+Iha+HdC8JwS4M0hnkX/YUYA+ma+OG617H+0h4mPiH4z6hEjbrfTVFrGPQjlv1
rxs9a6aEbU1fcwqO8mJRRRW5mSBSxAGdx4A9a/RPwR4Fitf2cLfwm8IEt7p7NIrD/lo6kg/
niviP4TeF28Y/FPRNGZd0BnEs3/XNeTX6axQRQW6QonyRoFVfYcV5uNnblSOrDx3bPybvbS
XT9RubGYYltpWiP1UkH+VfQnwNvPCun/CbxVceMIDcaSuo2vnRBgM9MH6A4zXEftAeEj4S+
MeqQRoUt70i7iyOzdf1zT/AId/Dm98b/D3xBcaVdXP223uoIEtYz+7kDdWYd8V1ykpU07mc
dJWZ1Hi3wP4k8VftFWFrqci3Wk6k6XFpcw8w/Y1APy+mBwRXqvxNsLXx38N/EOj2uo6TdPo
DLNpUVlIHkSJFw4YD6V4B41M/hzxnYeDfCHiXU7yS0UWksjSEhZXwHRB2Wuq+IfwrPw28JW
/iHwl4juLi+iAttYEUv8Aqi46HHQH0rKSu46lppX0O28PeNND8C/AjwJqmrXOoIVeR0t7Mg
LcHJysgPavl7xRrCa/4r1LWY7VLVLydpViQYCgnpVW41XULqwt7C4vJZbW2JMMTHKx564FU
iM966I01H3jKUr6H3t+ymR/wpNM8f6bN/SveUI3L05NeF/sqqy/BGEsu3deTEe/SveFByo4
wDXg1/4rPQpv3EQlV3H5hRUhxuPP6UVkWVIx+8UgnG0c/hXyr+2Ev+g+GyezyAfpX1XGoUY
weg/lXyh+2Gx8vw3H23SH9BW+D1qIjEfCeT/s3An47aUobrHLj/vmvq211KOL9o7W9AlYbN
Q0iNhnoSMg/wA6+T/2cQD8ctJbdjakp/8AHTXvPjHVYtD/AGyPDV05KR3Nmluw7HOa7sRHm
q2Oal8J1XjzTZNJ/Zv8Q6dIpQxpKFB443HH6V8I6BgeJtKyP+XuL/0MV+ifxpKD4L+Ii43f
6Oenavzo0dv+J9pxz0uYv/QhV4S7jJsVbRo+/vjX4w13wP8ACSLXPDtwLe6EsSZZQeDXxN4
3+JXiz4gtbf8ACS363Itc+UqptC5619qfGrwnrnjX4OQaN4ftPtV4zwyBNwHA618f+Ivgp8
RPCugz65rOh/Z7O3/1jiQNjPHajC8iTvvcVa7se6fsdsBB4mQ9zGRn+dedfEz4z/Eqy+IHi
HQ7XxPNbWUF08UaRqoKrnscZr0L9jw4j8TZJ48vjHWvA/jAB/wuPxOAmP8ATX/nVJRdd3QN
vkRxd3d3F5cyXd3O89xI255JG3Fj3Jr7y+Ft9daV+yrFqdk4iuraynljcc4IBI618CkYFfe
nw9bd+yG4wP8AkG3H/oJp4lLlSJpbsl+AfjrVvip4D1az8XiO/lgkMLO6jEisOAwr4j8Y6b
Fo/jjWtLtxiG2vJI0+gY4r6o/Y6k/4lXiWPP3Zo22/nXzZ8Uhj4teJRjH+nSfzooq1aS6Dq
axTPrL9mWSSL9n/AFGWJijpNcsrDqDtr5N1/wAfeNNRa/02+8R3txZvI6NC0mVK5PGK+sP2
XYnuvgVqNtFhpHuLhFUnqSuK8C1/9nr4m6fBqWsT6TELSLzJ3YSjIQEnOKmlb2srhLmcVY8
18IAt430MDvfQ/wDoYr7o+MF9/ZXjH4aXpYqf7W8tvYFQK+GvCEbHx3oS/dP26H8MOK+wf2
oLo2mn+CbtGy0OpB93uMUYhc00h0noemSaWdG8V+NPFLJtimsI2VyMA7IznmuO+Gc4uf2Xr
qVus9vdSH6lmNdd8TtYTT/gZrGp7gBLp+0YPOXXH9a434PqZP2WI4xjabOYHP8AwKuK3uXf
c3vrY+Cm+8frX3r43jx+x7PnAI0qI4/KvhU2q/YprgygFJNgQ9TX3vPpk3jP9lGPTtFAuZ7
vS1EYzyWH8P6V34nTlZz0lueXfscRs0/idl7LH/OvEPjYSfjj4p3HJF42fyFfT37L3gbxD4
R0TX7vxHp0mnPcSKIo5epAH+NfKXxVvk1P4ueJ76Fw8cl6+GHQ44pU3zVpSWwS0po+j/2Rt
BFn4d8QeK5kUNM4gRj/AHVG4/rXzX8StePib4na/rIJKT3b7PZQcAV9meA9K1Hwx+y1HDpF
k8+q3Vi8iRxjlmcZB/WvjjWfhn4/0fTrjWdY8NXlraod8szgYGT3p0pJ1JMKitBJHqH7Jag
/Fq6JH/Lk4rG/ah/5LrfD0tof/Qa3v2SR/wAXWvmz0sm/Hmuc/aZJf47ajn/n3h/9Bp71/k
L/AJdlz9llN3xytj0xZzfyFbH7XLbvinpyZ+7ZD+dZH7LAU/HCEscYs5v5CtX9rdkb4rWW1
SD9iHP40n/vFvIP+XRj/stgn45W2Mf8ecuf0rvv2h/ih478IfFU6X4d8QzWVn9lR/KVVIBI
56iuD/ZZGfjhB6/Y5QP0ru/2hPhX478W/FJtT8O+HpL60FuieapVcsPqaU3H2+o435D5e1P
UrzWNUuNU1GYz3dy5klkP8TetfcXwkkjb9kySMo3Flcnd+Jr4k1zRNU8O6xPpGtWj2l9bnE
kLY+X8q+4vhHaXV5+ydHZ265mmtLhI40HzPkmqxNuVdiaW7PgyUEzPgZ+Y/wA695/ZRUN8a
hnjFnL/ACrzuf4V/EOFpHk8JX4Ubju8s4AHevTv2UIXX4xXIf5Xis5FIPY9MVpUkpU3YmCf
Nqe+eHriK++J3xR8Ju5YXFsjqD7xlT+prA+LNrJpn7I0diy4eHy4WB6jDEf0qjoer/2f+2z
rNkzBBf2ixbT0YgA/411/7TzCP4E3qRIEjNxFgD6mvOS5akV6HZe8Wz8+6/Qj9n/XJ7v9nW
2uJmYvpsU0SH1CgkV+fFfdn7PIK/s33YwfmFx/6Ca7MXbkV+5zUb30PiLWr6fU9fv9Rum3T
XM7yOfckmqB6CproYvZx/tt/OoD0rrjsYvdiUd6KKYj6s/Y98Mi413W/Fcy5W1QW0Zx/EeT
+lfZgHGMZA9a8F/ZV06Ky+CyXUagSXlw7ufocD+Ve7gtyNwrwsVLmqM9CkrQR8pftheHhJp
Wg+JY4gGhka2mfuQfu/1rxH4dfFJfAHgLxBYWDyxa5e3EMtrIoygVfvA/Wvqv9qG2W5+Bt7
I+0tBcROp79a/PwjHBrvwv7ylys563uzuj3QeP/htffE/RPH17Y3NndRIZr+0ij3RvcKPkY
fU9a0X+Puj+ILXxFo3iXwta22nazGxeezB8zzR9xz9OK+eaSun2UTP2jHttDsEJK54J7ijq
KZSjpWxmff8A+y1I0nwQtQeiXUoH5ivd1PT614T+yyAPgfa4Gc3cufzFe58bgR6187X/AIr
PUp/AhpYbjytFRM43H5h1orE0IY5QoQMeCBj8q+UP2xZPl8Mp3zIf5V9ZBU+RiOdo/lXyR+
2JtM3hkr1/eZ/SujB/xEZ4n4Lnzn4I8XX3gfxZbeItOhjmuINwCSfdIIxXQeMPixrvi/x/p
/jG6t4Le708IIki+78pzXnqqX+VVLMxwoHUmppbK7t5EFxazQl/u+YhXP0r3XGLkmzzVJpa
Ht3in9pbxN4q8J3/AIevdIs44L2ExNJHkMM968OtpXgu4bhAN0Th1z7HNSCxvS3/AB6z4Hr
GeKiMUiyeW0bK+cFWHP5UoxjHRBJt6nv9t+1f45tbeOJNK0wiNQgJQ5wB9ax/GH7RvjPxp4
SvPDmoWFhBZ3mFkeJDu4OfWvF5EkicrLGyN12uCDQIpNhfa2wcbsHGfTNL2VNO6K52z0/4V
fGPUfhZFqEdjpcN8L0qWMrEbcVw3irX5/FHirUfENzEsUt9M0rIvRc1lMshRm2NsB5YDoaQ
I5VjscgdSBwPrVcsb3RPM7WI+a9h0L49+I9C+GEngWDTLOW1aB4BO+d4Dda8hVGY7VRix5A
UZzS7TuK7WBz0NEoxluEW1seh/DP4ua98LZb59Ftba6W9C7xcA8EemDXJ+KvEF14p8VX3iG
9hjhuL2QyOkQwoPtWQVZSQykcdxg0gXMhUBuegxQopPmFzO1j1j4cfHXxN8NPDr6LpFhZXF
u8rTZnBLZP/AOqug1n9qXx7rOk3mmzWOmxw3cTRPtQ52kY45rwgh/uMpGCQB70m1t+0A7hx
jvmpdON+Yvnlaxb07UJtM1i11SAK0trMsyhvukg5r0T4ifGrxL8TNMsNO1axtII7KTzUaBS
GJ968y8tlfaysCexHOfpTTkZBBGDznqKpRi2mybtHrXiX49eLfE/gA+DL21s47Fo0jZ41O8
hSMc59qZ4d+PfjTw14Hj8IabFZfYI42iy8ZLFWznnPvXlA6nAz9BSYB6dDUqlC1rD55Ds5c
luhOSB617B8M/j54o+HOm/2NFbR6lpgbfHDM2Gi/wB0+leQFJUPzoy/UYpuMjIB468cCqlG
M42kJScdD6K8V/tW+K9c0eXTtH0qDSmmUo8+7e6qew/xr52laSSZ3kdmkZiST1JPU0gXLbQ
CW7Ac0w5yRSjTjDSIOTe59D+H/wBqfxN4e8N6fosWhWcyWUKwK7sckKMCqPjT9pfxD428G6
h4ZvNFtIIb5ArSRscjBB/pXgpJJzSUvZQTuhubasehfCv4lXfwx8RXGsWmnRXzTxCIo5xgZ
zxWf8R/G83xB8a3HiaeyWzkmREManIG0Yrj9xxikDEHNVyq/N1E5aWR33wt+IX/AArXxifE
K6WNQfyWiCF9uM980/4rfEeb4neK4tdl08WJjhEQjD7unvXn+4igOR6UuRc3N1Dm0sdn8Nv
Ht38OfGK+I7GyjvJ0iaJUkOBhq9qP7X/icgk+GrLcCCDuPFfMXIo3njpxSlSjLVjU2lY6Tx
v4svPHHjO/8TX0KQT3jbmSPoK9i+H37S914D8D2PhqPw3HeC1BxOZcE5OemK+eNxwaNxpyh
GS5WJSaPqy6/bBvrrTri0k8IoDNG0Ybz/u5BHp714l8OfiRf/DrxvL4msrGO7kmV0aGQ4GG
OetcDuOAPSk3GkqcUmh8zvc9Ol+LV5L8a4fiW2mos8bhjbK3BwpXGfxrr/ij+0TN8RvA0vh
r/hHVsUeVJDMZd/3e3QV4EWJoLE/Sh0o3T7AptKwelfS3wx+PfhjwZ8KP+ER1HT7yS5KyAy
RD5fmBA/nXzTml3H86dSCmrMUZOOxLcusl3LImdrMSM+mahPSgkk5pKv0Fu7hSjrSUo60CP
vP9lLWrW/8AhCdMRg1zp9yyumeQG5B/WvoHcNjHAIH61+ZXwx+Jmr/DPxP/AGppyie2nAS5
tmPEi+3oa+qX/a28Cf2V9pXTtQ+2hc/ZtoGW9M9K8jEYeTnzJHdTqLlsO/ax8QQWHwxt9G3
KLrUblSqg9FXlsivhY9BXb/Ev4j6x8R/FT6vqWIoV+WC3HSJc/wA64cnNehh6bpws9znrSU
paBSUUVuYhSikpQKAP0C/Zf+X4GWeF25uZOfXkV7cuSw5PWvE/2YPm+BtipPAuJf5ivblGH
GD3r56v/FZ6lP4EiEgbj16+lFOJO48frRWJqQpgonPO0fyr5M/a/QH/AIRwgZI8wfyr6xVS
dhPPyj+VfKH7XvlFvDwdSuN/IPXpW+D+MyxPwHh/wb1/w34c+I1pqHiq0WawCld5Tf5THox
HpXp/xrttfm8MWHiax1nTdd8O/axLb3VtAqvGwOQhx2FeD+FvEc3hXXF1SKxtr7CFGguk3I
6n1rqvGHxb1XxP4ct/DdppVlomjwv5v2WzXCs/qa9qVNuSZwRklGx7J4M+I2v6n8FfF3iO6
tdNN9pciLbuLVAACOc+tcZ8G7G/+Ifxen8Wa1ax3SabGbmZIYgFdgPlXb0rznQ/iBqOheBt
a8J29pDLbaswaWRgdy4Har/g/wCJ+t+CvCeq6NoEMUE+oMC98CRIoHYUnTdmkHMnY9T/AGh
vDceraDo/xJ03R20xLjdbXVv5e3YQeGx71rfCSPwan7OlzH4xt4zY3+oNbtPsG+NjwrBuoA
715Cvxn8U3PgzVPC2vOutWt9gq90TugI7risKLx9qUXwzk8BLBCNPkuftJl/jz6fSpVOXLy
tj5kme/3Hw1bwP8DvHsE8dvd2sjCawvcBjLHxgg1xXwxt4D+z/8RLmeBPNQxqkmwFhxnAJ6
Vx8Pxj8T/wDCrbj4eXCw3WnzDas8pPmRL/dB9KxdD8eavoHg3W/C1tDFLaauVM0j5LIV9Kp
Qa3E5I9M+AWq+FbS11mw1C9sdM8Q3W0WF7fRCRAfTB4pfE/hTW3+PuiWfiy50qxE8kUkV5B
FsguVDAjAHGT0rzXwf43t/DEUtte+GtP1u2lYPtu0+aMj+6w6Vb8VfE/WvFvi3TfEV4kULa
WyfZbWMHZGqnIA/Km4PmuJNHdftKnwxb/EL+z9J0drbUUiRri4BCpJx0Cjj8am/Zz8NRS6p
rXjfUtMbUbPRLclLcJvMshHQD6VQ1r9oB9fEz6v4B0K5upovKa5dCXHGAQa5vR/jDr/hv4e
Hwl4cSPSy9wZ5byHPmNn+H6dqTjJwshqydzuf2gvDC6T4p0b4gaRpxtbLVY45nt2j2+XKpz
tI7Z9K9CsPBXhzxZr3h/4xPFa23h+3sTPqMAQKvnRjoV+o/GvAtX+MHiPxF8Pn8JeISupZn
E8d7KT5kZ9KzdM+Jev6X8ONT8D28gNhqLh3Yk7kHdR7GlyS5bNj51c+nb3wh4SuPFf/AAu+
1S1k8MrpzXCW20AG4AwMr6GvjnV9QbVdbvNRaNY/tErSBFGAoJJArqIfiRr0Pwxl8AxyAad
LP5pcn5wvdPpmuJ71dODjuTOV9j3L4P6dp138KviJdXllBPJb2ytG8iZaPg8g9q8a01Q+p2
SnkGZBj23Cu/8Ahp8VB8P9M1fTJtBg1a01UKJklYjgDGKzvGHjbQvEF3p1xo3hCz0FrNw7G
BifOwcgH8qNbsSsfU3xPY6Vpf2TStV8KadGdP3NbX1upmcbf4T615V+zdZeHLtPGc/imyt7
mwhtgZWdN2xSTkr6Vh+IPjtpnieDOs/D7TLy7EHkrcyMSy8da4rwZ8RrnwbpfiPT7Wwinj1
uAwMWJHlj2/Os1CXLY0bXMfT3w8+Gvww8JeLVvI9Ut9fl1sNJpkDAOIYsZ5HrXyJ4ySOPxz
raQxiONbyQKo6AbjWl4D8c3ngjxhZeIY4ftz2aPGkUrHADDGB6VzerX51TWbzUWjERuZWlK
DouTnFXCDjJtszk09ilRS4z0pK2ICiiigAooooAXNJRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFLh
cdeaSgApcUlPRA38WD70AAY4I9aUOc9M/WmrtydxpO9PzHcGOTQaKDyaQhKKKKAClFJThjH
vQCP0B/Zedf8AhR9kMZP2mXP5ivcMjeAB3rxP9mJQPgfp4AyxnkP617dt+YZXPPavnq/8Vn
qU/hK5Q7j9aKcV+Y/uj+dFYmpEiY24b+Efyr5a/al0y61nxF4W0mzVWubgOsQJ4Le/5V9TK
GUg7gQQP5V8u/tSy3EOv+GGtIzJPiQhQ2CRjsRyDW+E0qGWI1gfI19Zmy1GazuCPOiYq4HR
T3FU/wB3znPHSuk8VGe9nh1VtHTS4WiSMRq3MjAcv6nJrmWGM56+lfQHligAnjIo5Ulc00d
acTk5/CgBG3dDSYzxTsfJuzyKbmgBe2Kcdu0bQffJpmeKXOQB6UAIetJS/WkoAUnNGKSlzQ
AlFLmkoAKU0lFABRTlAJGTxQ/3utADaKKKAFyRmkpT96g9aAFXbg560nakooAKKKKAFx8ua
U9BTaKACiiigAopTSUAFFFFABRRSjk0AJRS8YNJQAUUUUAFOJyef0pB1p7qEbCuGB70AR0U
Up6CgBKKKKACiiigAqWKGWZtsUbOwBOFGTio88YrYtrZ7O2iupF85bqCQxrby4dDnGWA5A9
u4oBH3n+zCCPgdp3y8maTn8a9qGd4yeM14x+zMX/4UdpmW3AyydRgjnpXtIGGHHGa+frfxW
enD4SEkbjz3ooONx470ViaEKsAUyeCo/lXyr+1e6wa54XumEjbNxRY+GZuOM9a+qmAATAzg
D+VfL/7UDtF4n8KXMW9JIhK6sgDHgDsetbYX4zPEfCj5VvdN1G61C4hithMbZTM8cbbiiHn
BPqO9ZV3HAjI8LIUkUNsUk7PUEnvXoVt9pudXurtLeNYFiEGomFdkxDctIBnnPrXKX0FpJF
FGumSQxxwsYp4lyZxu4dh/OvfuedJHPkDBx9QKYatSOFtGt/s+1w+/ew+YDGMfSo5okj27Z
BICoJx2NMkgop4UZ9ce/Wk4AoAbRTipxnHFJQAlKMUFSBmkoAU47UqjccU2nNgYwKADbyRT
aWkoAcV+XOabRRQAoHelY57YptFABRRRQAo5OM0rYHFNooAKKKKACiiigAooooAKUDPNLjj
ikHpQAE5oHWkooAU4ycdKSnAAfeowO9ADaUdalRITE+5m8z+FQOD9TUrWc9tFBd3Fu3kTZM
ZPR8daAKvf0pKlYo82Qvlr6CpruOzS6dbOWSSDgq7rgnjnj65oAqUoGaXaO5oA545oAdtHl
7gDmmls9BgVO8jLEsRRMDuOtVx6UAJRRRQAoo6mkpe2KADFJRUiRNJIscY3MxwBQBbsNOuN
Suo7azi3zSZ4YgAe5PYfWtDQIooNe2XtxeW6RBtz2RVnUj6nGM1NpDy6LaJr0V1ZXEnmNby
afMSWZT6juK0/COiwa5qmoQ3V6ujrHC9xJvhLRKoGQp7jngVLdkykj7b/ZqI/wCFI2BVzIp
nl2seuM969nBGQCCOa8d/ZtVV+BuklSCN74IGM817ETlhn1rwa3xs9CC0Ijt3HmikKruNFY
mpFnG0eoH8q+cP2iUsH8S6BJqUSywQ20z43lSp4+YY5JHXHevo8JgJk54H8q8T+K87wfEHS
XKQvENOucrOMxrwOenWtsN8RnW1R81f8I7aXnh172e3vktwyiHXkbakq7sAFDyQK4zX5f7N
8X3/APYGoNBpssRjindGRZ0wM4B9813+qXvimfw/dlb5F8K2SfaBbWKkLFl/lwzDnnrVJ/B
d7deFV1o63YapLdRmVrYHzHCjkKn91sZJ4r2k7s4Web3UUGnsLu8uTNqAEbRwPCQjoV5JJr
JvJLee+d7SHyYWO4JnkD610k+k20ltB4iuZLm70ncYpF3/AL6Mj7oI7DHeq1qy3el38lg9t
pxx5csROfNiYjnnoAQOnNamZlavFpKTQNpEszW8kQYrNjcj9COO2aoxN5cys0YfjpWrdWcV
xEw064luxaJ85ZQqjnkrz0qfVJP+JTa+WkZMqL5h372yBxjgbRigDH8qWZpTHEWCDc23ooq
vjvmtJvsMekoVeRrx3IYI2AqehHrmoo7HzdMa6inR5Uf5oP4guPvfSmBRznigLkgZ4PerCx
i5nQRQtt4DbfTuaW7jt0vpI7Zn8oNhTJwR9cUCK5G0+vuKafWrd9YyWV3JA0kchTB3RnKkE
djVZo3XG5CufUYoAZRUnky+SJvLbyycbscZpmD6UAJRS4NLsbIGOtADaKXFTvZXUdnFdvCw
glJVH/vEdaAIBycUYqWSCa3dVmjKllDAH0IyDUlqwimErW/nogJZSOPrQBWx70YNTwW093K
ywRNIwUsQo6AdTUjW6rp8dytzEzO5Uwj7646E+xoArBCTgEfjSbDgHsasxXckVrcWyqmyfG
8lckYPY9qltbCa7t7u4QxqLVPMkDMBuGQMAdzQBRKkfhTavRW9vJplzcSXaRTQlRHCRlpcn
nH0FVGQqRjnIzQA3bxnPFBGKs3dutrOIluI5xtDb0PHI6VXbrx6UAJmgdac0UiqrsjBX+6S
ODToYmklChHYDk7RkgUAR4oAJHFTJA807JbqXxkjPHFJHGjBi8ojwOAe9AFi2jkNjdSLArx
hQGc9Uz6Vf0SU2Fvd6hNoqajalDCzyghYmPQg+tZtnEtxcpbPcR2yyHBlkYhF9zikkZ4ZJb
RJy0O/B2MSr4PXHekMtWWmPe2V9dR3NvF9kQSMksm1nBOPlHc1GtvqF1pclwpeW0tCActxH
u9BUd4tolwVspHlgHKtINp9+K0IVsreSO3mu4porqIZkUnFuf8AaHcigDISCV0aRUOxfvNj
havW66ba6yqakHvLJCN/2dsMwx/DmokiiNxJC1yRGAQrjo+On51XTIYZTODgj3oAvz6ddW9
vFrKWMq6bNKRBJIOGwehPrVOeXzpXl8kJ5hyAo4H0qW5S+tFSzu2kRRiRYi+QAehAzjmpXk
a109rY2sR+1bJo5WOXQDPA9M0AZxHFJj3qaSVXijQRIhTgsowW+tOt7f7SxQSIjdtxxmmIr
7eB70Y461bT7RdeVZqFODhegP51XCZdgxwRQAzHvxQFJqSOJnJwD8oyxx0FWEijlaJLUs7s
wXyjxn8aQxsVjKZLc3GbaCc4WZ1O3HrSiFEmmEdxuaNv3bID8/PUfzqaa5vAptG3CGBsrEx
3CP1Gat6fZBtZtWvy1slwN0TxfNtb+Dge+KBFG02C9SS4DmJTukdF3ED19q9q+CVzaXGreJ
m1hru80++tGtWAti6soGQXbGFwK868P3l5DqGoQWtrafvLY210LgcPlsbgD0bOK+k/hN4jv
PCxXw9qGkWlmuoM1qbRE/fxusfExXHzK3r0rGrKyNYK7PXf2frZLf4LaVHHkJvk25GONxx+
lerhRkZPevNvgoH/AOFUac0zFnMkuW6Z+c9u1elKAWDAd68OfxHdsiIhMn5qKcT8x4FFTYd
yuOQn0H8q8o8e24u/idpFkZo4/P024UtIuQnTB56E9M16ugIUHPYfyry7xkIx8Y/DwntTcw
tYThot2A3TpV0NwqnhXjWw0hLFLXTNRvbLUbKYi4t5kMquTyoMQ+UqT7VxGoSW+mzReIdXs
r19UaeOD7PY27W0aAAgq+OCWzxX1R4j0m70/UI/FRTTLOyYxmS3ng+baBxuK5JOeleJeMb6
91y9uIb26a10aKJWj+xwnZdzliQUJHy4HBPWvUpzucbieK31lP8A27cXV1bTaXbXEyCOJ42
ZFUfwFR97A44rIuEeyivZtPvLSVUaRGUxYLKSPmAPIr1bxHb+HbTSmuxrGs6nHb4a1iafDW
MrDj7wG/LccZrlv7N8R2u9dM0dbpYrcwSHAzFu5bex4dsehrqTMmji5LfRbyK3h0s3Ju2gV
BFGh/ezE8gk+1SR2dpb6Ze3k3lW9/ZypGsRfDdOcKfvc9a3Z7TTLLRoLWPVrRFtrtpEa3Zm
nLlB8vTHXvmmWmjaff30tyb2G0v47pWUzsZxs6EsACO+Saq4rHKLLYxNNFLb/a5rhMK4OPJ
cnIKjvV66kZtEtNBOmTQajYvIzyKuN0bcnd3OK0721s011Ld7OC6eZJY4mRgiOSeJh2A64F
VIoLGBrqG71md5LUkQwBT+/wAj5gT6Z4qgsEmhnTHsYGYrNfQMHdLhDGQRkc9h65rP/ssWU
9o83lX5ukJjSB9x3dMHHcHn3rpIofCupafp2m4vrB5o2EbHDI9wT8oPOdvamjQY7dodNub4
WsdhMY7u8MWPsrluGz1K/UUDOe1i31KW6aKa1j32sAMzW+GUAfxNjgHnBqu0w1GwLzyxRTW
qAKzfemHTaBXS2mlrDezaPNrFqNCvpwsusGFiuBydrEZ59KZYt4d0vWoxBGstssksR1C9hL
wypyFYJ6/SlcVjnNMsYr2zu3uNUhtIrZd6xSknzWPYAfzqvc6e1uS8c8dxFuCLIh+8cZxir
lwsJlTTt9uluZWdbzyyAw7YPp7U660v7BcRWhRb+SRFkHkOfkyehx3xRcVh17bxQaJHCdKa
2v7aYrdTO2SSRlRt7DHesy2EXzTThiI8FRtJEjdlJ7V01tZalbatdaA80UcV+NpBbzUDYyC
e5I6Z96z9M821N7bTATWqZ86BgQshHAI/2gelAWMW7lW4vJJkhSBJG3CND8q+1WYRaPYfvr
+WORNxEe0lc9semasvBYxak/8AZ4N/aRpvbzfkOccj6A0hgMkVtbGwjLzxkwPG4DHk8v69D
1piKd1AY4YJzcpO0q5Kq2THjjmp3kgghSKzupD50f8ApQI469qdagNfQpYhfOZCj/aMbckY
OO2KnifSrfQZC8Ec9+zPE4Zj+7Xja69vWgCBfs1nqYWC5a6gZQGMeULAjG33qO+tmsJpbEN
uYYaQFMGM+n8qngS8Fk9mtskcUoM4eUbWYKP4WPbH50l4sljqTFSII7hVyiy+ZlDjq3+TQA
upahPfW9p5lrbwwxxBMwqFLgHufWmSjSbmaM2kM0W5juQnO1exrW1LR7E+KfsME1vp9iYVk
EhlaaMHaDknGeT2rMuhHehTZWiibIV3TCLnB+6uenHWkMoKxhuTLCvmKnUuv8xU32CdtKbU
T5axLIIzl8OSRkYHpTraXe8VtcS/Z7SRgksirnaM8/WnawkcWoyQxX5vreMBIpsY3KOnFAF
WWW3IAt4tm0clzkn19qbJHBhGhkaQkZcbcYNTtC8dktwkCtb7yBKwGWbA+WiJ5IIxdwvJFM
xKqQuFIxzzRcCzFZLNqMOm3WqRrCEJEobKLxnH1rOimmt3ZoZWjJBXK9weDV600iW9t4JIZ
o3kmlKGIZ3IO7N6Ci9ikjsURp42WCRo4wqkeaueXB7jPFAitDvvJIbfzI49oIVj8uB7mkh8
0xzyxxh0UYdsfdB4Bq/M0C6fZwPpmJIz580mMM6E9M+npVpRpa3UMtnGI5CDKiO++PIPCtu
xxTAxlt0leFIJlZ3X5gQQAa29LtNC1a7h08Sy6ddtGI0kchopJs/xHsPek0bTdUvWFxY6Pc
TP9pUfabckLHnO5B25Heu80X4Xaz4giubzw7oMmsabEZDOVfaYZBxgOOWx6Y61LdikjjYpN
JsNTjnvjHPcKJobqN490YbBVSm3r1zWTb22nxurXUzyWxU4lSMja45xjv2zXr8Xg7TodCbR
W00tqEcrr9pa1LxOFGCTj5xg+3XFLN4L0bTfBj3MGuq93eW621rFNp5SV23fOue59+uAKjn
Q+U8psInkWbVtRso2spVeJJpAVjEgUkBcd6hTTvJm01Tf26G8h83zevlZz8re/H6163deH7
eafS9A1fw7a2lpeq1ul1BmMoyr8sm09WJ6n04rltF0KC81zTtC1jWobAWyTRlncxuFBICEM
MDPWmpXCxwcljPa6g0OoA27InmjzFzuGMqPxFMeyuJGE0kQgSYb4yxwMe1dM+iavY2usm31
aC4t1uEsZSCX81TypBxjA+tU9W0290mOOy1ASsy4Nm8YyrdySOtVckwWkgSdcWylUG1gxPz
H1qSCC3VGkvllSNkLxKv8Z7fhWlYXF42pXuoxLBeNDEfMMkJdGUjBOAOPrWUlrJKDJIwjHB
RXJG8E9FNUIsaTftY6lFdpbW9wyA4W4GUBxjJBpJY7uR8T2yl7xt0bKABnPYDtTZg8Mctg9
rEG37jIPmKD03elW5rPHlwxMC8AImkWUbcdivPPHalcCnCbi1uJkWVEfaVcMeD7fWoFjSSM
GNma4Z8BFHGPb3zV7UYp0tFmhTdp7yERz+Xt3sAM1rXdyq+H7ZdOtkRreSK5lkhQlYzjA3E
85zzjpQMzbhJrS1eb91brNL5U1jzvXaAcnPIzmtGfVru8u4rnSrRdI0+3ljnDRoG8phhd+e
p+lNvLiS/vrqWUu9xc24kbkZkYHq+cY/DtXTafpl42sXOmeRBp0g05neB0aQJkctGAMc/lU
37lJGfonh7Uta8Ww2uz7Tf3lyAjMpX7SrA5kA64HB4r628M6RqPhzQYLTxba22tajpxEVnr
UGVaSJhgoW+9x0xXE/DTwlp1z400zxJezR3t/pdukbxxKTCE2naR33dcjHFeo6OPDOu+Hzd
WGgT2OnwTzzJK8p8oTAlSMHqCeg6VxVZ30N4ROn+DbIfhTpZUbVJkwP8AgZ5r0Pjge9ee/B
k7vhJorFdpKudoGAPnbpXoIX5h9a82e9jp6DDGuT1ooK8nmis7gRKg2D6D+VeaeKAn/C8PC
yzHEb2c6seo7da9KjYtGCeOB/KvOPFUQl+M/hJcfM1vOP5VpQ3Y5+Z2msWdnfWyWt0AE5ET
DGM46/QV5N4o0LQLJ9Dt9b1Lba2R+0R29pEziVVPQkH1Ne3PbLLbNAc4ZSp+nSs+Lw7ZRyW
0ltBGj26tEhkGQFb7351tCdmZNI8Q8ReEtM8UajazafoENvqc4ZplmjMtv5DDCucEbG715p
4s+E2s3t5ZaN4T1WSZ7G2WS5lFyEhKc7tidWbGea+q9U0Ka4t30+OCNbK8G28lhPlyFRwFX
HtXD33hey8M+Iv7S8M6ZDAiae6R3bMWEcmR8jjuD611Rqsykj5s1D4Waj4fFtfaXeQPp7L9
uRhF89kijDSsrZznFcxZajfv4gvoHl0e2vdYeO1luoIjtaEjllI+UZ43elfUOtDxBe6hbO2
ikebFF9pjePdFOgPzRLjgg9QfeuC1rwVrj+Gbh9JsrPSNOW5klltbmMKwRzzEknUcZ6V0Kp
3IcTwHU9AtDq18mn6Zava6PMsJZLgul0x4wG9PpUdrdXKWmnx384XT9LneW5EES+dajOAmS
MtmvbB8PbywE3in7HpdxokTQ26W9oDMw/vAqfvuB3rj/F3h/wAN3niPV/EMUcdxp2nupuLd
le2aVX4HBAGUz261qponlZw2mWN/Y6zb3NlYva316jSWZukEizxsxPmL2BAH51YsdJlu9TW
50xZfFLX0ix3kE8bRmNgctn5ufaui1Oz8LWkc2uHVL28iih+wabHBdYlhlIypA6+X82PzrA
t9NtYrDTYobSSPxCbsx3cT3ZXf8vHA6A+vrVXJFttPSKPxPo135dzZWLhrZlLN5EpPARc/g
c+lY11A0Goyy6+Te6aqkiJCIv3rfKfLXvtPWtt9Tj0bw+bewsG0zUJbwQalM82ZRyQAsZ6r
g/e71S8QaD9ik/sS11OwvdMj2FtRZNrx7m59yR3254oAwdQbTLS3tm0VbuWS2lLfablQEKN
93Cn8fypIbldGkklhuYn1CRGaV2yNqsOAh6E1t6lZfaLaGPUPtNxZ2UYtbWWw2sJNueSDzt
JIx+NaVjoUn/CrjfLZ2UV5K5eW7vGVyojOAi91Y4xt70XQrGCNGuG1CSz0S3ePzLJb5Jb2T
ZJEMZZgfetjw3YeIIfDlyllqkAtL2ba8i24lYnbklSfTPNdFoPgM61rt6dzyWkWnhryRoto
iONxULJggcdVr1vXfDuoXHha28N6Fa6X4gT7NHsAiVHsg4HAReenOTUSnYaR84WukW0OnPG
ltFd2823fOJgTuDYbZj27Gr8OgQxxarPpn2e2ufDSm5VnjJmulbGA6k4AHtX0nZeApvDkbw
ap4b0n7H9mcNcWI8qWSRFzs2n72SOK5K6+Fum+JJLPVNKgOgLqsDq66hEzSSy8YUjpHnGB3
qfaXK5TyjSPCcni2C0vNWv10vSXDT7pbcIGmC8qvfbUN/4W0xvEFtpcdpMNaMzSS29tbMqY
CgokbNkNng5+teqaVpP2m1vPD/iOJfEEUL/uHhgYypIowbdGxjg85/CsLxzYaxpFzA3iPxV
cW2uW1xH5VraHbmBxhcE8KygYIp8wrHDaZYXtu93c6kYbaS4K6feR6mgL2xkP3ol7DB69qz
NS8OG48R23hfQ7FpPKd543kcOJYzjGSB3wfzFdrfeFrWx1DTri+je8k1c5nk1QmYRpEc4V0
z8xAxWlFqfiC58Z6h400jQdXtbVIY7Oyhs4lQvCAc4U8npnIquYLHikavaXd/b3KTWssgaL
7PGuTuz9zB6DtVcRWD3MckS3EdrGmJQzDeWxzt46Zr1SbRLS+nvPEKHVYkWNZbSabLf6U0h
DL8vf1BrKGjpGFXTRHJK+p+WkM54SMj52LHgg+p6VXMiWjhrZmu7iDdE2oRQIxa3VdpVB3y
Ov1pqWMeny2F7fRCa0uVaRE678cbcj3rtr3SLDT7m4a30+/t9NvLhQsKQ73EYOH2y9NpIOM
GktPDfhvUtSvGVryK3Ox7CG0UytGmcuzk8LgA575o5kFjhZorA38cUd1JHbt87K6E+U393b
/WtJ7vzVj0ifT7eOMyK8e5jhSfTn+LvXY+KdJ8H6RqdnYYl1KzhKTyXtu2yW6STjD7sYIxx
jiskaFp2n2+o/aJVFhPLHGtxIrN9mUnJww4YjocUcyCxzNhBE929vbpcG9cSJ5cL7VHpz6d
c1P4f0+71O58oQidrdC8MEmf3pz91R3yfSvR7vQvC+h6drZudGdJJ/JurOCV8B7YDBZX+9u
YnO0VqS2Wi6DNoS6PNf6haBPtNtJGiAQzsudhY8gg/wnmhyQWPPrHw9A/hd9Zuri5m1H7Z9
jfSVUq2wg45Pv0HtVmw02I6ppGlaRaySNNukmgu0XdHKp2sqt/F9K9Ls/Dev+MNK0nWZjB9
jW9kn85bZnmA6MshAxkdia9A0/wCGtr4TfTtZ8L6f/aMk1z5txNf4laGPO7EQ+7uPrWbnbc
qx594S+HGoxmS51+5vLfRNOl8qQaZlWEikEsy9Dwea9m0NZr3w239hzDSdNupJGtTp6FZlb
OFmZSfmBI5rpLbTrhh4rsr22uY9J2JemS3yJZGIyUDDr0xXW6HpWhzWptdLtZLbUJbNJRPL
F80KnlRz1INc0ps1UTjtD8OX+k6el/P4k0271acfZBfRjYxfOWDA8H3GM1X1jwBd3WmXctx
NJc6p50TwX1pGNiMCcyLGc4IHBHevVLLwhYW2nQW8kcLyib7TLIsQ/eyd2PoTW3a2FrZw+T
BEFTcW2+hzmsudlWR84x+DtQ0rXjdWdne6ybiFYIY7mAGWBs/NOpbIAJ/StHx58MPDerXFx
qt9oiXF9EkMV8ZMIrRgcyZHf6ele/3FmlyqrIzrgg5RtpODnr6e1Zmu+HLfxDpd3pl/NILW
6VUZYvlIAOeD1pqo0KyPhzxP4F07S5r86SbiDQrC2FyttqDbEmJfCklQDnPINU59G8cppMA
8Qyi7tLZftsE9jGkjEYwED454OOlfbGq+H7S+ttQ065tLTa1mLSO5uFyXz91TnggHmuMvfh
UmjeE7VtIu7pNa0y3bybov5ixHq2EPBGOgFaqt3IcT5b8NxXl5pcfiYeCbM6cqy2F3GXMa+
V/z0ZQc7gePes2Xwr4Mb7Fo1nN9ta+VnGqsxMFsevlonXtivpOLwlar4cmubTRrlLnUJrc/
apF2rMxxvcx9Rg5zxWBF4L0fUvGV2ieDJLl9PZrizlsiLeJQV/ifozFu3Wr9oTyngHirw5p
Wl6uur6ZJKtvFDC89tcW5jS6IOGVf7owM89ad4p8Gw/2jDqmmyaPFod4V82/iYyLaM652Nj
gY7V9FH4eX8dtaXs2qmymYs91BqwWYySEYCgdeBjntXnt54L1Sy8Lz+HtK1yO2Fi5vb20Ma
ywXCM3L5GegP4VSqBY8YhElzp9/4evo59VaNVFkyR+UIXBxuHZlIxWnrFothNG8zTWfnWwW
8hEOcBOFJQdFLY+gr0uXwdaav4b05zqMtrHFHIotyRHO0jH5XYHrFgDFdNafD5nsoNTSG9u
L66Jiu2uokke2Gw7MkffjJx9KbqWBI8P0PQrvUA89poMtykN+jXucPHHFt4G7rjJ/lXs3w2
0nSNJ8UQG+ml0/VnElvZ2t4wfyYyOTI/Qj+6tdV4I8LXVxr8PiK58OWLwTlIJJrWcoJGXK5
WMfLge/WvRZvCMUttbWlxpEFwiTtGkjxDJh3fd+vvXLUramsYmNY2l99lsZL7SI3ltbmWCb
V7cCFfI4JcKv3t3Su91C10O68DyCytitlGjSxoi7drY6kVpQ+H7ezt7W3sA1rDbkARg7lK/
3SDV3VIoo/D9+BGAvkvwPpXK53Zscb8HUK/CPQwVI/dsRnr98134HI+tcN8IWLfCXQ9xyfL
bn/gZruRyR25rGXxMojK8nk0UhJ3HkdaKiwEcYG3jsBn8q4TxBGD8Y/CkoAOyCf9QK7mNiV
L4HIHH4Vxuuhv8AhbPhjbjPky/0rSh1KqHfH5lxnBzzigpuAB6d6UHk8flTxk9KtGYjJvTB
AwKoXUExmPlW0EkBjIZWGNzen09a0hnoelL34FWQc9FpV/JYXoN55E8w2QOif6hcdAPb1rK
uPA3h+RNNgu90vkSBhHMxP2mQdM8/jXbdcgmqd1p8F1c211MCZbYloyCRgng1XO0Ju55nbe
E9MtvFFzL4b1IWNtZF5L63flDKedwB4GPUVxWvWNzr2mRpZWtlrc1/eSbEuGARBGDgqQBnJ
7GvoRrK3dGEltHJu4YEffB7k+tMj0rT4oVhh0+BY4wVRRGoAB61oqhJ8iaj4euNe0ywt/E1
kuktYSmQXL2giSV88KGX0xWVdeCdE8VSTSaNYSprGpyM9zOJ9iR7WwArEYC5AOe9fXg8MD7
Y73F+91aNkmykjHlKCMbQPSoovDcc/h+XSdQsLRbcuQkMCBUWPPyj6gc1sq5PKfLTeBbrXd
T0qwsbRrrVoZFj1W/jZXWXCkK2CBnb3rmNV+E2laTolhENcN3rMt7LFfW+nN5pa3ydzRjHB
Hevs+y0PSLG/DWVj5l5Gghll+7uQ9/Qmrdt4b0Wwn82x0i2gkXJDpGo5PX86XtmHKj5P8B/
BLUbzQSPE32u60ieVRbW+BG9vFztkcjkYHUV0rfB/StH1HQ7qLSH8Q2MRdUa0hLbiDw8gLY
JHrX0KNCEd3d6hYyOZLsDek7ttyOwXsMZqxNo8NxFHFA0th9ncFGtztHvx3FS6rHZHz1rPg
K+i8Qm1sn1G0FxbFo0l/fKsb8PjGMFegBz1r0fwL4KtfBEE++8tryTaJLacxHzdm0Aqx9eK
9T8iLekjoGlRdocjJAPUUot40BWOIIv3eAKl1LhscGNIu1spr6zs455ItxtIZ1IMTE5LbiT
mlGg3U8WpXmuafAweNJEmtyd5kA6hOxGTj613pXjP93sKXacdQWPqMip5wbR4t4p8KXkvh+
GPw7ZXGhHSmjuGmx890uQxVSOjE9TXA+MdB8Vat4rtx4kshqSXFul5ZabaQgyJMPu5bHOOC
ST36V9SFRgnBOTkg85P+FMaBSdwUCUKQr45wewParVSwj5f8P+Gbe60nXNI8T6dNrev3B/f
NtKxQHr5KMONw9gK5y+HiaHxbp11qPhS6ltbS1B02zt7v8AdwqDtZpmA619dxWKRWkkUaJH
LMcu6pjL46n/ABqjD4Z0a1u579LIGeZNrlsupA/2eg/CqVUVj5V8BeDtT0298XaX4inM0Oq
W0twmkox8qNiSy7ZCPvYx0rR8HaA/iX4fWmh6pokGn2dvbO2oB4dzLtb927MDk5GTj2r6Ot
fB+kKlqEikNvDI8yLKxJDN657exqyNB0qG/upYNNEL3aLFM6DakigdwOmOn40e1uOx853Xw
wn8Y+D49D8G6vaxwxSLPOrQuguUB4+Y/dHXgVSu/BNu8tr4O0zTb59EjRp7ieOVYYt4O10a
QDIVSeBnmvpGLw5BFfyX1rqdzFaMgQ2mR5fHHHpgdqxLL4babp9rqFpDe3LaTeyNI1gx3IA
xywz1OTzTVULI+brXwFpE2s2djpPgyVYo7aaK7S4Jkmkj7SoeQenygVoHwH4Yj8F6jqVno7
XjMTAialKZTBNnCReWNu05xyenvX0uNGfSoQ+jW3mLbeXHb22AgiQejdT9K018O6RtuwNLt
/8ATCHnDDO9h3PrT9qFj5a0bw7/AGq2mat4j8IXF3q+iwNCkGPLtzKOuQc8KCMeteoeAfDF
mLf+wta0+yOprM2pEJEWCluIy5xgkDAwK9hbT7R4Et5bOF4kwVVlzyO9WYwcfOqBu5UY4qH
UYjxzTPANimqatpDXElvq98zPeG1DRQNC3UIvTOK7u08F2Njaw2cMrtZ2sRjtrcnAjBGDz3
PvXUhUAOBk9i1OxUOTY0ipaada2lrFbwxBYo4/LVM5AHv61ZEKAsRGg3DHAwcemaf9KUdOa
jmuA3aevGT2HajHOTT6OPahjuNxSY460tGR3pBcq3dha38AhvIVmjU7grdMjoamMQKeWBhM
bcA9BUnHajOKYFO406Ce08h1CqOPl4OPTNQy6PYTReQ1uoi3K+xflBI6HitLNIOvSjVAYM/
h6ObUry/mnNw8ybY451DJCfUCufg8B2+lXkWqaXbW0t+tsbZlkG2Lb6Bfc9c5rv8A6ijApO
TQ7nDSeEbCW9e7udMgXUZICDfhAVhOPuIOwGKnfTNUFxpt/ZXkU6pAYLjcAok/28Y6+1dcw
DHOD6YPSm+WoULtAUcYA4qXJlJo5rTfCWlaVBDFp1uttEspndUztZzyeO1dBySfXpn1FSbe
y9qQZzzjNZt3L0GtnG0VT1XK6HfcZAhf+VXH4NU9VZRot4WUsPJf+VLqM4/4Qkf8Kq0QhSM
o3/oZrvBy4wMc1w/wmYH4V6IVXaDG3/oZruASWA96UviGRleTyPyopCh3HmipAroQiLgZ4H
8q4vX2z8WPCu1cHyps/kK7NMfL9B/KuN10Y+LnhnngwzfyFOi9WXUPQF+oJp6UxeOmKetaI
yew+ikz7UZ+laEi0o5GKT8qOOuaBC+1FJnOacOnNAhKUjNLxR0NACKoXkKAT39aXGe2KMnN
O5PfFBIbaAKOnegEZoAX5aKDim7qBC4HajB7UbuKKAEGMUY9elAp2TQA2jrTyBTQAe9AABi
l+p49PWkAx3pTQAxokaJoyoCN1FCxrGAqZVR+NOzQTQAYB6/pSYHY4oAPrSfXmgdhcDuc0u
BSZoBzTuFhCKXb/tUY96XORSAaAAetOIyOtJg+1KOBg0CExgdaKU0HjFABj1o4ozSUALjNG
BSjpSMMigAUCg9qReBil/GgANICMYow1IOpoGKRTCMjGcU6jvUsYwoB0OKZjnpj3qQ/eOOa
Q5xmosUiMgMciqerLnRb0Kf+WTfyq2OGqvqOP7MuTtz+6b+VCWpZyHwojaP4WaKpI/1bf+h
mu3Gd4571xnwuKH4Z6SF6BW/9DNdoMAgj1pP4mMjO/J5/SimlzuP1oqQKwwMfQfyrjvF2g+
IbzxPo3iDw89oJLEOsiXRIUg46YrsUIZR34H8qmUqBwRjPPFZ0pcprNXOCM3xcWYsLPQfL7
DzH/wAKYLv4xK+Tp2gle371x/SvRF4yWPJp64I55Ndal2Rg0ec/a/jJ5uP7J0Er/wBd3/wq
Rr34vAYXRdCJ9fPf/CvQ8EdaX6kY+tUp+RNkebPqHxnj/wCYFoL/AEuH/wAKVNT+MXV/Dmi
E+guX/wAK9KBXGKPlAJBGafP5BY86OrfF3bx4V0Yn/r7f/CohrfxiRsP4P0dh7Xbf4V6Xnn
AIoGec0c3kKx5yda+LqsD/AMIfpJHp9qb/AApra98XMA/8IRppP/X4a9IB4zzTgw64xRz+Q
rM85XxB8WA4VvA2n4PcXZ4om8Q/FeNSV8C2LnPa7NejhuDwCKA2FwDijmXYNTzFvE/xYV1D
eALLae/2s0yXxX8WIz8nw6tpP928r1LAIxkikKKOcZ/GnzLsFzyweMPiwWAb4ZxKPX7YP8a
c3i/4qqPl+Gsbf9vg/wAa9SIUqBjj6UYA4B59KOZdhXPJT44+LS8f8KrBPqLsf41NF45+KZ
cCb4WMq+q3a/416rt560hOG6fnS5l2A8uHjn4mmUoPhbKV/vfa04/Wnt43+JQjyfhhNu9rp
D/WvTC2D2o3bu5H0o512Geb/wDCa/EXZn/hWVwT/wBfSf40i+OfHyqd/wAMLzd7XCY/nXpX
3ScYpM5xyKXOuwHmj+PvH6qNnwtvWPp9oT/Glj8d/EF48t8LbwNnobhP8a9MyB0H5UnHcZ+
pp8yA86Txv44I+f4Z3oPoJ0/xpr+OPHasSPhjfFf+u6f416QMfh9aQ5wBu/Wi6A82Tx345x
h/hlfj/tun+NOPjjxvtJ/4VlqDfSeP/GvRxx/eP40HJBwTmlcLnnDeOPGwI/4tjqOD1/fx/
wDxVTReNvFrg+Z8ONST/ttH/jXoA+9kkg04Bep5pcyC556/jfxaq5X4b6mx/wCusf8AjR/w
nPi5Y8n4a6nn086P/GvQzjHH86QNkgk4xVXQXPOW+IHiwE/8Wy1f8JY//iqQfEPxQB8/wz1
df+2kZ/rXo5b0z9aA3HJouhHnP/Cx/EJ4Pw31nj/aj/xo/wCFja+xx/wrbWv++o/8a9Fz6n
9aXPp0+tF0M84X4ka6XKt8NdbX3zH/AI1E3xQ1tGw3wz17HqDGf616WHPIwaUsexxRdAeaJ
8UdWdtv/CuddX6hP8acfihq4DEfDjXmx6BP8a9JDcd/zpd/uaLoDzEfFTVmGT8NdfH1Cf40
knxU1SMAn4ca8foq/wCNenF8juKQSEdz+NF0I8v/AOFsaruAHw28Q7e7bU/xqd/ijqCgMvw
8185/2E/xr0oEkc/zoyR0J/Op5hnmJ+KuoAf8k68QH6Iv+NV5Pi7fpjPw38QnntGv+Neq7i
P4iPxoLHGck/jRzIZ5QPi/f7xn4b+IgD38pf8AGnP8XrhWIPw98SDH/TFf8a9U3NjOT+dJu
bJOSaV12GeTj4v3Jf5vh14jH/bJf8akn+KUs+jXjL4H19JDGVVGhHOeK9TDEnO40mWAJDEf
SjmQXZwvwntbuz+FukQahbS210EYvFKMMpLE/wBa7fJyOO9O6cc596ADuH1rNu5VyAlsnp+
dFOPU8L+VFQXcqrxhuo2jj8K8V8QfEzx/F4v1XR/Cvh2yvrexIVmuZinJr2wLtjXP90fyrw
y2VV+I/i1kOSZUyK8PM8bUwVB1aaTa7npYOhGvPlkRJ8TfjR/F4G0c/wDb0atR/Er4v8F/B
Okj6XRrXXGKdmvjnxbjekY/j/me3/ZVDzMxfiZ8VzJmTwNpmPUXZpw+JfxUCE/8IPppbPT7
Wa0R16GnY96n/W3G/wAsfx/zF/ZVDzMk/FD4sbePAWnZ/wCvylHxP+K+efAem9P+fytX8aK
f+t2N/lj+P+Yv7KoeZkL8UPiyG+bwFpv/AIGVKnxP+KRyZPAdgD2xeVp0lH+t2N/lj+P+Yf
2VQ8zN/wCFn/FIyMB4EsMdv9Mpp+KPxTjP/Ig2ErH0vcYrT6dDRyODR/rbjf5Y/j/mH9k0P
MzR8UPikMFvANkc9dt2P8akX4pfEg5DeAbYf9vg/wAavY55zQwA6554q1xdjH9mP3P/ADD+
yqF+pzXiL48eM/CumHUdV+HubYHBaK5DY9ziuH/4bRCn5vBrf9/6u/GXx1Z+GPCM+lBFn1H
UY2SNHXIQHgk18Yvya/R+H8TVx+F9viI27W6nzeY04UKnLTPsA/tprn/kTW/7/wBSL+2ja7
958GS7v+uwr44oGc19F7CB5ftGfZP/AA2lbf8AQmy/9/hVq2/bD+1gmDwJdS467JAa+NLW2
lurqO3hUs7nAAr6D8OaJp+i6TbnIBePD5HOa8rMMTSwkE7Xb6HdhKUq9+x6qn7WN48Pnr8O
tQMQ6tuGKj/4a3nEfm/8K91DYeh3DBrz66sbw2H2exlZrYncV6E1yuqf2pYSjTbSCSS5mXK
Fj8kQ7mvMoZkqrsor7ztng+VHtEf7YMElwbUeAr5px1RZASPwqZP2tyyNt+HWpHb1w3Svnv
TfI0+5JtXGVP7+5bl5W9BXpttHELZGi/cM43MrdaeKzKNBq0Lomng3M7uD9rZ5wfI+HOqPt
+9tYcVKf2rLhYjK/wANdXCDqc15xaloZ7jyIwN7fnWp9smjhkiaFiwXPtXFPOrP3af4nRHL
+7OsX9ruBmMa/D/VS47bhxSf8Nd24UO/gDVQp77hXmF7FFewJP5LRTPuD7DjiuYvbfUw4tt
PV1ZjlUkP3q7qOYxqaOFvmZSwfKe5n9sPTNm//hB9T2jqdy4FRr+2ZoJx/wAUdqJz6SJXzO
bqcXUioGgvY3KyW7D5JB3qta3WhWGoLdy23mwyAxXNsesfuK9ROL3icUqbT7H1Mf2xtFRgr
+CdUVmGQNy81bj/AGtdPkXevgLWtvXIC18u6fbXeo3ws4I/tEcR8y1kIySnXaTXsPhzUJLv
Tl+02K28ifI8YHQDvXm43HRw0U4xv8zqo4T2i3O0k/bL8OI5RvCWpqwOCC6cVp6F+1hpXiL
V49K0nwhfyXUv3UeaNc/iTXy58S/BzaZePrVgjG0nbL/7JrkfDGuS6Dr1vexAbkcHPdRmvQ
hKGIwzrYfV209TjcXTrclTY/QY/F7X88/DrUMdP+PiP/GpG+L+tLHkfDzUd3p9oj/xrA8Je
IbTxN4eh1O1mDLtCtzzmt3uRnNfl9finG0Kkqc4RuvX/M+khllCaum7EbfGbXQwx8NdUP8A
23j/AMaR/jPrajj4aaqfbz4/8amDHoWb86TJB5Y/nULjDFL7Efx/zH/ZNLuyofjXr2OPhfq
uf+u0f+NM/wCF368E5+F+sZ/66x/41fyM9RQWwc54qlxlif8An3H8f8xf2TS7soP8cNaVAx
+GOs8/9NI6Z/wvLXeM/C7WQvcmRK0h93OCTSh2x1PNP/XLEf8APtfj/mL+yafcy5fjnriti
L4X6wwPcyIKB8cPEBj/AOSW6vu/66pWmGPvQST/ABGj/XLEf8+1+P8AmP8Asmn3Mn/heXiX
HHwr1b/v6lMX46+I9xDfCzVhj/polbW73NJuOcZPNH+uWI/59L8f8xf2RT7szR8dNa43/C7
WR9HSnf8AC89VwSfhrrQ44AZK0Nzf3jTct/eNH+uNf/n2vxGspp9zMb4+aii5b4Ya6W/3ko
X4+aizAn4Ya6B9UrU3H1NJ5jdATVf641n/AMul+If2RT7lD/hfN35mG+GmvhPXC1FP+0NHZ
obi/wDh7r8Fsgy8rKu1F7k1qbj2J/OuY8fOf+Fea0Ocm3bPPWt8PxXVq1Y05U0rtIzqZVCM
W0z3vT76PUNMtb+JGWO4jWVAw5AIyM1aBO4Y9axPCo2eENHVRgCzi4/4CK21yeD61+gOSvZ
HzbVnYjLfMaKaU+Y8UUiiPkJjA+6P5V4FYbh8S/GA/wCnhf5V77x5fTnaP5V4NY4/4WN4tx
189c/lXyfEf+5Sf9bnt5Z/FN9OlOpq9DTxX5Q9z6piUU7tRSJuIR7UmD2p46U3kUxic0c96
XNFABRjgUp4XNNjcSRhwCM9jRYVyTpTWOSQOpHfpSlgOGbmkA7nH502yT5d/aB0vU7jxL/a
awTPYQRANMR8oPpXgtwESUqj7hgYNfWH7QfiWOz8IjRIZQZLpgXA7j0r5KbgnP0r974Zqzq
5dDmVrafcfEZvFRrDcdKUHBpuTTunUV9S9TxjvfhnpM15r/24R7o7frnpzXuUiRuAgQADsB
0rifhJZiLwtLcFTumkPXpgV6JIAVUIucD86/M86xPtMXKPSOh9dgaShRT7lC5EsdoJgzlxx
ha5zU7LUWkaOOSSb7YP3ox88a+xrrw7YEbpn1HrVOQCSWUxTIZwMBOnFedh6zg9EdU6cZHE
6ZoqJcPLJAY4oQTbxjqx9TXVicvaRySsNynBYDq3pTbCz/eyTy3PmIgwqkd60RZMVKtsIJ3
bQK3xOIc37zIpwSWhXikmWNmdFQnkgVN9vWIBW+cuMYHb3pLpbtohFbIiN0+YdqwLm3u7W2
QzSiaXccsTjArGFONXW5Tdi5c7NUkWOPcPKbOVGKlCIJ7eK7jCjOBKazNKnjMJllPR/m2t2
ro7pIJYEjaMNkZjIbmtKl6bUNSVZoyfEPg7T9TjLwhUmHIkXq1cjN4Jil1S2luLdY9seJR0
3H1NdxZaujRoly4jaJtjBzyfStO70+HULdw+dkg9cZPrWtPG4jDe45OxDpQkjnNHg0nQAtl
Z/vXfLRrj5sj0NbtpE4mFxwqzLzGeqn3qG20iCKa0uJBh4MrGc5zWkMhWdl79R2rixFZTej
u3vc2hGMVoiK/0yHVbOfTbpA8U6bT7GvlvX9Kl0bXrvTZMgwyFQfUdq+rIZSCHXO/rXhfxg
shb+J4L1Rxcx5/Gvf4cxLjXdB7NfiebmdJOHP2O/wD2dtbnsvtVjcufs0rfulJ7nrX0uAd3
PI9RXxH8LNUjstfTzroxhGBVccHNfa9lKJrCGVX3hlBzj2r5PjHDezxntF9o9LKqnNhyb+L
ilpAOeKXBr4Zs9cKXijFJSuG47IxRgdabik56ZphYfwe9KMY9aYODTwM9KPmKwzAzS8GlIA
60zPpQFgOKMUmOaDwc0XZVhcCg+wpOooGAetAWEJP90VyvxCZl+HWtsuAwtziur4rlfiGdv
w61k9/JP4124D/eqfqvzIq/w5eh7X4OZn8EaJJJ942cWf8AvkVuLy2fesjwwT/wh2jfIFzZ
xcD/AHRWsp+YY65r96k9T4B6u4w/eNFBLbjwaKgZGVIQZ/uj+VeF2mw+P/FWBhvtCgn8K90
58oAnkKP5V4Xan/i4PiohcZuV59eK+T4k/wByf9dT28r/AIptKc8VIvWmKOKetflDPqWLij
AoJFNzSEKOKQ9aM0UAAx3oXawBoHFHQYFMYOSE4HNN8wJCXl+UAcindWzQyqcoV+UjmmIQi
OQK45HUGlyOB3zSgKOAOlGAuD39aVxHiP7Q1pCfCUFz9jjJMm0yY+YH29q+Sz3r7a+MPhO9
8VeDJEsZgslrmQqf4gK+K7m2ltpmimXawJH5V+3cHV41MDy31Teh8bnVOSq81tCtUg6c0zH
OM08tls4FfbdDwEfTnw+tWg8DacG27Cm/jvmukZRwyrkHt6Vz/giWF/AOleWSVSMKfrXTxw
zGQvwqjoT0r8ezBv61Ub7s+7w6XsY2ITbKVeXPzbTx6VlSae7iFodpcZyx61uyrtQ4Gc8Go
k8uMEFWzjP0rlhVcdi3C5ly2gWFCqsXH38HGanN2sMXnthI1HT+6KllEm47mO30rifF/im3
0KxeGSISNIcBQO3vXbQpTxNRQSu2ZVGqcbs1rTUH1K5klhmIjXggDr9KoX7eJUlEdrZxyW7
vyzcnFVvBniaz1YvFbWOzHOewru2jxhg2e5HauitJ4Sq4OP3mUEqkbpnIrobG4SbAjZfmZV
6Z+la9vbztAYLmVROh3I4HGKlN3NHe7QoUg5BArkPG3i+bQLKNYFV7iU53kcj61VKFbFTVO
O4puFKLmxdeCoL5raL7RdSAEFOiEVq+G7jVr2BPtVyoQRgOoYEg+1eU6T4xvYdUZr3Mdtec
SkDPHtWTa6nqFj4q3addTiJ5vlAycqT6V9HLKpypOnJq6V7nB9bSmpxR9LiMoqncOBj60jE
SDCKR6+led+LfFXiPRzZx6XbeejRgu5TOT6U/QviDf3+o2+lXelOJ3GXkQcLXzjyvEez9pd
Nep3rFQc+U9LQKiLlRgDk968n+NFkkukWWoDgo5QD2NenLKC3yng+tcF8YZEPgu3DY3+f2+
lRk7cMbTa6sWMSdBs8Z8LzQxasrTSbGGNh7ZyOtfeHheVZPC9iVlEhEYyRXwh4Z0a41zU2t
rY4kRC4J7Gvtj4bRXMPgeyiuzmZBtY+uK6uN4QcINPVGGSuXK10OwBI5NOBz2owQvUUA1+S
vU+jFpuQegpc0E59qBiN0weKQGlIyOtIB1pgLn2pc0g680Y5oAXJ7jNNOM8Cnfw8Gmde9AI
KKUAetIRjpTGHcUmOelKM5FI5pDEAwfbtXMfEFQ3w+1gf9Mf611UYUOu7oK5X4iEL8P9aZe
R5P9a9DAW+s07d1+ZnVfuS9D3Lw6oXwppCg5/0SLr/uitZcbh9ayPDjB/CmksP+fWP/ANBF
aqglhz3r93lufn4053GimkcnmipsOxH0jyf7o/lXiELs3jbxIuAAs4x78V7eT8mMcBR/KvE
kngl8b+IRGmGjlVWPvXyPEz/2VL+tz3cq/is0xn0p1J04NHPavypn1AtGKAcDkUZyKQCUUU
UAKaSilHWmAYpsaMgYNIX3HPNPpCAQU420wFyCc8UhOeKaqBFCqOBTsUgI5Y1lheJhkOCvP
vXzB8ZvAOlaTsutOugbkgtKhGNor6jHQ15v8WfCB8T+E7g2VohvIgW355NfTcOY54XGRvK0
XuefjqKq0npsfE2MN7UcZyPyqa4hktriS3kXa8TFW+tRdc1+/Lb1Pz13R9FfB+7iu/A5ti3
zW0pBz05PFdzqF19mJk+6ijPtntXkHwQv2E+o6bkFmQSqD3xXf+JJtSS5tordA0Eh/esOor
8vzPDL+0pxe259hhJuWHTRhL461NvtgezQkEiLHX2NZlt4k8c3lx9k+yqk7DhivBFdRD4LE
vk3Qdt6nfhuM108cG75jbiM4xv9Kc8VhqS5YQTLjTqSe55rrOseKtNWAzzxrIRlkHJxXAeM
tTudT8q8lk+bG0qRx+Fe36zpK3cUjqgM4Q4PXNZUHg/SNU0hItQsz5sYJ5OOfSu7BZhQpWq
SjZowrUak7wPN/hfBd3d68dtL5KxHe5P8Qr3gsksat5yqp6H1r5m1jVL7RNduLXTy9kiMV2
r3Fb+mfFrVLOCOGa0jnWMcEnBrtzPKq2Nkq9HqceGxcKC9nPdHtFzGsZeZxtEY3EnuBXgfi
vUj4l15pIiI4y21ELdcVv6v8VX1OyNpBaPEJVw7bumfSsPSPBGt313aSKRFbzESLIW5ArTL
cI8FzVsVo+hVev7dqNPY9G8IeELKLRIW1W3indeQG7V08Wi6bHKLmPTrYTKfkIXpV5LaO2t
IbclpCqhd3rgUgBB4HA9K+Wr4urWnKXM7Nno06MYJJolRVZT9oRXA5GVGM1EILWKVmjt41e
TkuF5+lTMqPAyFthPSljXCqj4JHT3rkU2tEzZxi5bDGRFCIMgA815R8Yb3ENjpoJ+UlyfWv
WXLZZkGcV4V8WrmWXxYsMigCOIY/GvayGnz4yLfS7OHHz5aDRT+GLNH4tVgrFSuGwenNfav
huLydFiUDAOT1r5S+E2j2/ljVpi5laXy417HFfXGmRtHpdurja+wEjPevJ40rKdZRXQ6Mnh
y0rl4Nnik70g4NKTX5z6Hti96CaSigYbueaMkHNLxSZB6UCFznmjNJRQMPbNICOlFGMc0AL
kUv0phOadxt5oAXqKTFNGM4z0pcGgBc89K5P4gkD4f6sOxixj15rqx0rlPiCSPAepYGcqP5
13YD/eqfqvzM6v8OXoe66AAPDOl7V2/6LHx6fKK01OCPrVHRcjw/p3H/LtH/wCgir65JwR3
r97lufAMiLcn5aKCo3HiipKIN+Bj1UfyrxC1GPHPigEcfaR/KvbQMpnttGPyrxS0cSeNPEy
gfMlyA3vxXx3Ev+5v+up7uV/xWa+OaXGaBjaDSjrxX5W9z6YQdKKXjpRgUgG96cOlIaUDig
AxmjbS4oIoEN6Un0pcCigoQHLYxTmyBijJqKWe3gQyTzIiqMnJxWiTbSsQ9NZD2LDBBI964
z4geM9E8KeGbptSuEM8yFIrcN875H8q4fx78d9I0ezudO0DN1qPMYl/hj9/evlzVta1LXdR
a91K6kuZ3PVjnH09K/Qch4VrYiUa+K9yC182eJjs0hSThT1YmrXkF7qU1xbQCGJ3JC9etZ5
zXU+F5vD+m6kJ/E2nzTxYICAYrO8QyaNPrMj6HG8Vm3Kq38Jr9YhNRl7JJ2XU+SnFtc0nqy
74G19vDviy0vy5WEnZKPVTX1XGILyASxgMrqHX8a+L+QR2Ir6G+EPiv+1NN/sa7mzc2q/u8
nl19Pwr5XiXASqU1iae639D18qxHLelLqemeWEAGTkdqjl4Uhhnd2FW5W+ZXjIcEZ57VVXz
S2444r87i+rPpNEroqsF2Bdn0p6xuiL8oDHnnvTsAvu25Pc0/wCUnGclegrTmZNjz7xl8O7
fxK32m122t53PZq8nuPhr4qjv2tY9PLrnAdfumvpcyEvgIB6mp0UbCnUHrXv4PPcThYezWq
PPr5fSqvme5454W+D6LAt1r848xjzAvOPqa9Vj0jTrW3gSOIKIRtQVf8kMPkbkdQDiodh3Y
POK8/FZliMXK9SXyOijhYUVaJRuNuVwOPX0qjOwjyVfIHVvWtGeMStgsFx6VmzQSBihIVQM
/WsaTWxcnrYZDKrrhVwexNWk2A5cbiPQ1mP5ryqicDFSxhwp3g5HTmuhwTIZNJeJEJbiWQi
NQS3tivm/xdrJ1/xPcXg4j3bE/wB0V6N8RvFUdjYHRrCUGabmUjqntXjagySBQCWJwAO9fb
5BgVTg8RNWb29DwMxxCqSUF0PZfhdr9vHr+l6Zd3sFtZWymR2lO0H8a+rNP1jSNUTdpuo29
wMcBJA1fAl7pUum24F8GSVgNoHPHvVaw1fVNLkEun309s3/AEzkK1yZrw1SzOftoT5X+Bth
80eHShJaH6KEkAZGB6UoAxmvjfw18e/GeiiOK+lTVbdTgrN97H1r3Dwp8dPB/iEpb3sraRd
tgbJj8hPs1fnmP4Vx+DTmo80e61/A93D5jh62kXZnrNFQ211DcwJNbyrLE4yrowINTA8ncK
+UnGUZWkrM9JC4OPak+lKAc9adwBUBcYFOaU4HWlz24pMZ9qLiuJkYpATnHalPYZ2j+dOoG
JxTeN1Oo4xQAjUlBpMUFITJ9K5T4hsF8Baix6ALn8662uO+JjFPh3qbg4OF/nXoZar4umvN
GVb+HL0PoDR3DaFp7L9028eB/wABFXVbn8aztC+bw7ppJJJtoyf++RWgq5P41+7JaHwLIy3
zHnvRQUOT1ooK0If4FzxwP5V4facePvFeBj/Sh+PFe4AhkG7rtH8q8NsXL+PPFgxwLoD9K+
P4k/3P+u57mV/xWbo+6OacB70nYCndK/Kz6YMUmPelopAIcetKMAUhFGKAFzQaQ0meM9qAH
DHemnlsAGq15fWtlA0txMqKozjPNeP/ABD+La6ZoMw0KaIz527g+SK9TA5ZXxtRU6S3+4wq
14UYuU2en674n0bw5aG51S/htuDtDMMn8K+WvEfj3xV8RfETaLoshjty5ClG27hnqTXmmra
1rOv3r3GpXc11ITkBiSB9BS6fba5HJHLYRXCFm2q8YIyfrX61lXDVHLY+0qSUqnnsj5bE5l
Urvlgmomxr/gLXtEnzeoXVmwJE+beT2q3oHgTXHvYp1t0aSMiRoH4YL6mu78GT+JLG/Njrc
M96gTfH5q/6v6Zrr9Xurqz8y9ttJMtxOmwyKeQvvW1fNcRCXsFZ+a2Cng6Uv3mp5P43ksIt
FjsLyVZ9XD7gYlCiIehx1rh4tA1eawmv4rOR7eDG9wOBmuo1q7ltry4jvNGjV5fmEjjJNWN
N+KF9p+gto0mmW80O0oTjBP1+lexQdenQSox5r+f5HBWhDnbk7HnsjEv845Fafh7Xbvw9rU
Op2Zw8bcj1HcVnTP5tw8gUAMd2F7UxgvVDXrzjGpHlqLc4FJwnzRZ9eeGvE1h4o0eG/tXAc
jEkQ6qavyh4mYljt7n0r5P8N+J9U8M6iLzT5yF/jQnhq+g/CvjnTPFdkfLYW9+o/eQsfv8A
0r8zzXI6uEm6lNXg/wAD6rB46NaPK9JHUeZtfZv4PfFOBK8noKr78AK7HLfdGelTDAI3Sbi
O571860kekpN7kiqXb5eAalTcjDgY9ahWQF8rwAOamJBiLbx6is5XHcZyZ2ZHx6j1qVyArD
gkDNVSx+Vs9+wqOV0VHdpdoUck9BTUbtIObyK1xOkrnLAbeoFUpJFlCsoyORyalnCySExbV
Zhz7iqssqxQkZQIOpIwRXoQj0WrMZPuOcqx64KjoO1c54n8XWGh6e6rOGvGX5QOcGub8V/E
eO0Mthoo3ygFGmPRfpXkVzdT3crSzytKxOSzGvrMuySVS06+i7Hj4rHKHuw3C9vLi+vZbq4
cvJISSx71e0bRrrV5Ln7K2Gt4zKR34rMjjeSQIg3EmuqktL/wuyfYrtJJ7qLLtEfuA9q+wq
yUIqENH0PDgnKXNIw7jUruW2NtcyGQF8ktyR7VnswyQBx2z1rT1d/NuQWiWJ8ZIXnJ9azAA
R71dNK21iat07MCxOMqPSgOQcgDighiOASB7U3Bz0rTToZ6nceD/ih4q8GTAafeNNa/xW05
3If8K+mPBPxt8MeKFitL110y/bAKTN8hPsa+MApPJBwOpp6uVYMjEEcg9xXzuZ8PYPME5Tj
aXdf1qelhsxrUNG7o/SBJUkUPGwdG+6VOQ30qZHKZ6YPrXxV4D+NPiLwlItpezNqWmEgNDI
fmA9jX1b4S8a6D4z09LzR7xHfaDJAeHj+or8kzbh3FZbLma5od1+p9XhsfRxKsnZ9mdNncS
QORSAjncKcGGDtwR7Ux484PP518u9zvXYMK2M8gdKccUoxjpijipuMTr0oo70hweKYxCKTF
HPalWgYuK4r4oDPw61EDqSg/8ertq4/4kW5uPAN9GhAZnjA5/wBqvSyv/fKXqjCt/Dl6Hvu
jceH9NUjpaxD/AMdFXkwGH1qrpUeNDsFJHy28YP8A3yKuAAMPrX7t0Pgu5EcbjRSnqelFIq
yKyJ8o/wB0fyrwuyUr478WDH/L0P5V7quFRBz90fyrw6148eeKjn/l5H8q+P4l0wiPdyv+M
zaHXmlPam4pwIA5r8pPpxT2op+Bim4FIVxD1FLRwaTJABXvTAM471k6rrdnpVpJI8qvIozt
z0+tR61rttpsEmHJmA7dB9a8ola58TPdqG/cyAqXB5bPpXtYDL/bP2lTSKMKlRqN4as868d
/E3UfEV3NpOhRyyvI5R3jz8w9vSqGhfCm/uLVdQ8S3qWFt97Y784981u6nrnhX4b2Ys9Gs4
b7U+Q0rclGryfXvF+v+IblrjUbuTy3/wCWakhR+FfruCw9R0lTwcfZw7vdnymJqxhP967vt
0PUhqPwr8IH9xA2p3QGMjDD9apzfGezjkWKw8PILdOgJ5FeLsMNTl8xOVU5+leosloWvWk5
vzZx/Xqif7tWPXdT+NU04QWOlBcdfMbv9aq2/wAadTU4n0u3cegY15rbabqF6+22sppWboE
Q0t3pGpWQ3XdjNAOmXUiqWV5fFcnKvv1E8bipa3PX/wDhZfg/X0S38SaIUX++Odv5VHdeA/
BviKI3nhvWEg3dEZhnP+71rxcjHXipoZJYHDwymNh0w2DUrKo0XfCzcPLdfcP65zaVopnZa
x4B1fRLOS4eBpUQ8tHyCPWoV8D6xqOlRalZWgaNyAAg/nWh4b+JmraUUtdS/wBPs84IflwP
x617X4a1bQ9bt2k8PXCI+3c9vjG0/SvOxuOx2Bj78b+a2+fY66NHD4jSDPmDUNPvNNna3vb
KS3kU4+YEA0yyvrnTriO6s5WhlQ5V1NfTvjHw/YeIdDa1u7ZBe9VmUd6+c9S0e/0C+ns721
JH9/acY9q7stzSnjqbjJWl27+hyYjCzw07r7z0TQPjAyKIfEFuz+k8X3j9a9F03xfoWrRh7
DU4cn/lnIQpr5707w4+rov2C6R526RN1rUfwDqdo0YluooLlukeSCK4MblmX1HZS5JHVh8X
iLbcyPo1JJ2UNH5ZRuOvFSLlfvnBHYV4rovw88bz7ydbazhHKN5pIat238C+PoFwnilR35O
c183Wy3DQ0Vdfcz1I4io1d02j0wz+adikBqqXN5p9tA5vLuGNDwVZxg/WuG/4QvxldKUu/F
AReh2dcVmz/CO5uZsT69cSr1YNzn9azp4LCx1qV/uTKnVrpXjTZqax8RvDWmxGKCX7W65wk
XT868n13xxq2sFog/2e1LZ8uPjj61q6z8OzpeofZ/7UiK7SxZjgKK4l7VheG2t83BBwGQfe
r7XLsHgoxU6XvebPBxVfEP4lYhkcsW2DCn1OTQGYQmPYDnv3rsNJ8JWaA3vinUV061AyIgw
Mr+wArM0y00u+8WpaQw3D2UjFY1Xlz6E16zxEGnbVI4vZS0cuv3lfQtNuLy8WRbCS6hj5cJ
xx9a6E+Etc1xprzTbAw2oO1I3JBA+vevZtA0C08OWElvax5eTAkZscVgeJPHmkaHK1vb3Bu
rlSQ0MHCqfc18z/AGtVxFZxw0L+Z7CwkKdPmqSsctoXwllkdZvEF0I4yMiKLlj+NdFe+EPh
z4dijn1QNsP96XJb8BXm2pfETxJfsyR3ZtYT0WLqB6Zrlbi7ubt99zO8zZz87E13rA47EPm
r1Wl2icn1jD01+7jd+Z7OfGXw0tM21rpKeUD18kHNMPjL4ZSSDzNFXA6MIeleKMKTtWv9j0
t+eX/gRksbNdEe8QeI/hTeERzWMUA/2oetPuPAvgPxNEs2hajHbOe8LD/0GvA81Zt7m5tJl
mt5nhkU5DK2KzeUSg+bD1pRfm7o0+vKWk4Kx6Pr3wh1bTbQ3OnTrfhclkA+YD1rk9A17XPB
PiCO9smltLmI/PG3AYehFdV4c+LOs6bKial/psWQCx++BXeMngP4ll3BSG+A+8flkGfbvXO
8TicOnSx8OeD6r9Tb2NKo1LDu0j3HwL4207xloEF/b3EZuygE8II+RvpXXk/KK+M7Ww1D4V
eJP7Vnnne2Ukw+X92b6+lfTPgPx7pfjrRhdWbhbmMfv4D1U+1fl2eZL9Xf1rCe9SfXt5H0e
FxPtPcqaSR2e40wnnpS5zTehr5Gx6I4Unc0DJoORQMTsaUdKRlfB2/e7Uibtg8xec9qLAOw
a5L4hM6+Cboo2D5sQ/8AHq60muR+IbY8Fze88P8A6HXpZX/vlL1RlX/hS9D6A07cNJsgTk+
Qn/oIq2M5H1qvY/8AILs/+uKf+girK9R9a/dmfBdyAn5jzRTiOTRSKIAxwB7D+VeIWw/4rz
xRn/n4H8q9vxyO3yj+VeKQoV8c+JmPQ3A/lXx3E3+6o9zKv4rNTIwKXtTRxinZ4r8rPqGPB
4pM00dadnI4pWJsHPYdawdd1yPTYjFCQ9w4wB/drXvLkWtm9w3AVTx715ldTC+vCzMQ55J/
pXqYHDqo3KWyMqk7Kxjym51rUpI7hZPs4PzSA/fPp9K82+IPxAl0eU+HfDkyw+WMSyqOh9q
6P4g+OoPC9m2k2Lg30y9Bz5QPc+9fO09xLcXMtxMxeRzksec1+r5JljqWxFWNo9F+p8zj8X
y/u6b1GzTSTytNLIXlY5Zyckmr+kaXf6/qEOnWiNIzHjHRfrWaoYFWC5JPFfR/ww8LLoXh/
wDtW7CLd3g3IGXlRX0mZ46OBw/Pu3sjyMJQeIqWZn+G/hJpNhbCXW1N5dsMhVOFWuwh8M+H
bS1CJosMgz1ZQTmtiSdjGY2UA+1Z11dwWltNPcyFUjGceg71+cTx+KxVS8ps+nhh6VKN4op
alqvh7wnYPcS/ZoJFGVjjA3A1wOm3EHjG21e61a9V7GNi0YLAMtcnFAmt+LbvUZ7G51TTEZ
nIVug7VyGpTrHqdydPSW0tnY7Yix4Hoa+wwWVRinFTfO7O/Y8mvi3a/KrDNUgt7bUpYbeXz
IlPyt61nH7x5p24n7xzSEEDNfWRVopN3PBm7yuKeg5zWno+t6lod8t5p9y0Mg64PDD0NZgI
K8jmnANgehqZRhOLjNXTKhKUXeOh9S+C/F2n+L9LjZQEvkGJoiefqK3L7S9OvY3ivLJLgdA
xA+avlHQtYu9D1mG+s52jZG+Yj+Idwa+rdF1i013RrbULRlaKVBux/C3pX5rnGXSwE/a0H7
r/AAPqsDiVXh7OerPM/EnwuCStqPhWV7K4QZ8ndg/ga4K+m8b6VfiLUraW4kHyqWXdx6A19
LOhG5V4J4zUMltAXDSokrKc5ZeQfas8Nn1SEeWvFTXnv95dTAJyvCXKeA2fxH8QaXsguLOR
Y4z8wcHgfjXqXg/xjaeLJZIcMrAZCg4xXT3Om6ZqJIubSCUn72UGT9a4LxB8PBpnn6z4RuJ
bbUB83koeGHoBWzxWBxqdPk9nJ9enzFGnWoyTk+ZE3jXxteeF79NMsNJa5mZT8z5xXBP44+
IWo74LSxdARgiOMkj8a9g8PWs02gWs2uJ9pv8Abud5VyUPpWs2ASURFB9ABWdPG4bCr2SpK
Ul1vuE6FSq3LnaXY+b7zwh4+1H/AEm7tLiYsOdz1n3nh7xP4aj8ye1kt/N43KMkflX0pPI7
OQHKL9eKrSBSR5mH9yM16NPiGqtHTXL2OSWXR3Unc8D8MeCNW8SXizX3m29nn5ppByfpXtW
jeGfD/ha1ae3tkV41y9xJjn/CrqvGCW3hB3AGAB6/hXjvxB8cyahI+i6ZJi1jO2SVf+WmP6
U/aYrN6vso+7DrYHClgoXkuaXcPHXxDuNTuJLHR5GgtVOGkQ4LmvNWdnbc7Ek9SaTJ6c0Ec
8Zr7TC4WlhYKnTVjwq1eVV80hwTcuQanNoRGGMicjjmq+w+mQOuKmjhmZHCIWCjLAnGB610
O72ZimmMIQw8FjID+FSxWzSzINwAYbixHAFTRr9tEUSrDCyqRu6Z+tWbm/R4re1hjEMcQwf
l5Prz3rNya0RrGCb1EtdKlu5DBb2sk0koJhZeAQOtXofBWvzIjixdA67hkdh1r2DwfpmjXW
g6fewwmc24I3dOSfmFbEtvqEOryXdrMGgyoEb9h3AFfMV87nGpKnFWt3PXp5fGSTfU+abu3
ktLuS3lUq6HvSW1zcWsyzW87wyL0dGwRXefFTSobPxGLqNChuvm2+mK4P7NJ5YkUZBGcV9F
h68cRh41OjPJqU3TqOMeh634P+INvq1uvhvxaiXCykJFcOM4+v8AjV+ynu/hN8SbbVrVWGh
3hCTKOVAPUfh1rxAFgQRwwPFeteBvFEWvWo8J+ItsyygrDLJ2OO5rxcbgFRjKdON6cvij+q
8z0MNiHNpSfvLZn2Dpmp6fq2nw3+m3SXcEi7lZD/OrZIzjrXzN8L9evPA/ja88J6qzLYy5a
BmPA+lfSkEsM8SyROHVuQw6V+NZzln9n1/cd4PVM+sw9X2keZ7knSgHNBBzzSdOleEdY6m0
vbik5oATNcf8Riy+C5CuCTcw8H/err+nvXIfEXd/whx2oWzdQjH/AAOvUylf7bS9UZV/4Uv
Q+hrD/kGWmevkp/6CKsrkN+NVrIH+zrYkYPkpx/wEVZQ/MB71+6M+C7jCeTRSnqeKKQtSuV
4BPoP5V4nGXHjvxMmflE6kflXtpA8sfNzgfyrxCPP/AAnvibLdZl/lXx3E3+6o97Kv4rNXg
DmlyCKQcmlNflZ9SApwGT6Ug/WkaQIpJOABkn2pq70RLZzfi67MFnDDvwzv09RXmHiDX08N
eHbrVrpQLiTIhX37Vp+KfExu/GdlpkMfnedkHB+4o/irxv4y6+ZdWg0OC4V4rdN0m3sx7V+
hZHlk6k6dOa0er9DxcbifZwbPMdRv7jVtQuL68lLyytuYk/pVIN82M8ZzShsqFAB70+C3lu
rhLeCMvJIdqgdSa/X1FQVlol+R8W+acr9WdR4C8Ptr/ieCORc2sB82U9gK+mmZRFGiqCq9B
6CuX8F+FY/Dnh2G2aEC7kUSTOByc/w10aIUbJIKgdSa/L86xqxmI93aOiPrcDQVKmr7sbNN
iLzGGCp69qy55rW9drRsSRyod7AZGOlWLm5jDZmeKKI8ZdsZFOiudLjAWK4t2XHZhk151OM
oLminc7JWtY84msNP+HX229eea6t7xSqQLwBmvGL2YXN5POuQrsWVSegJ6V9MeK4ftnhm6+
zWcV1hOA3OB7V4XcaLEfKXToXu0lG50UfMh9B7V93k2L9pB1KvxbN+h8/jqEm1GByWDmjBI
AJ4r1TwZ4S0GfRtS1LxPDNb/Zj8u5iuP8a881M2i3s6WK/uCx2NnORXuU8XGtUlTj069DzK
lB00nJ7lIAAFNufekUlMlunp60gB6g8ntQVfOGGa6THUUOoxtGOe9enfCzxe+l6n/YlzJiy
uWypJ4R68wbGRkVPaSmCVJ0+9G4YH6Vz4vDQxNCVKS3N6FWVOomj7MAG3Gd2Rmk3IzYYYK8
AetY/gzW7XxB4RttQDBpQuyTHZvStlrd3ZSeMdq/GKtJ0qsqctGj7eElUjzIR4lZlYKsZPp
U5XPMbAhRyelROoBTrVjyBNE4AIUjBFYcw7aNMz5ZUKKVcMp4ypyD9aoyscHzBhB6Vbg0+H
Tovs0GSMk5fvmgbAGcx5YdjXSnFfCS9kZexZBxnYO3eqc4kByrfKO2K03dUPmouC3aqbvli
zALg110277GTOC+I2vnR9FFhDJsvLkduoXvXhjdzuJ966bxvrUuveLLmYtvSJvKQDpgcV23
hP4b2BsINQ19naSTlbdTgAe9fo+GdHLcJGVTeWtj5qtz4ys4w2R5PbxvLMqpE0pJxtA61pn
S9SvJfIt9IdJIztYIh4PvX0PZ6VpGmKF03SYICp++EBb86vPJa6ezzzNBaBsF3bCkn3rzp8
Qc0rUqdzdZa0v3jPCdL+G3ie+lUNbi2Rhy7n+ldTb/B2QRq17q4DEchF967WXx/4as3VbjV
4XIYkhAT/ACqNvib4RbJOoqMjgCM8Vx1cwzWfwU2vRG8MNhIbtFCL4daBZXVtOloJlRQHV2
6n1FS6z4D0bV5JLyO1+y3GAu2PoavW3jXwzqCpHHqsTOTwjDbW7ZGO6Mk0MwcZwAjAivLni
sdS96q2n5nWqeGlpAx/D+gjQdLTToncJvL5JrZ8oIFbaGYfxHvViRhAV35IY459af8AI5IB
XjtXm1aspy55O99zqjBQWhwvjDwjJ4rWIfa0huYFJUuOoz0rn/CXh3T55bjSry2MlxaHy2f
HynNertCXgKh0XB6kdRTbaxjtY3ZIwXfJJAH613080qU8P7H7jmeFi5c7PnHxr4cl0DW5EW
Lbbn5kI6VzMM8tvcR3EDlHQ7lI7GvcfiBol9f6ZcXZKtBCAcAc14TtO/auTzxX3mWYr6zhl
zatbnz2NoulVvE9nMx8eeA01JJCuu6Su75OrqK9i+E/je31TQ4LS4nzOAFdc5KvXzb4C1a4
8N+MoIbpTHBd4ilV+mD0P616RpGn2Pg/4nI8l2YrG+O9SDjac18tnGXwqU54eXnKH6o9fB1
3pNb7M+pAxbr1704EDtmqtne2V7D5llcxzx4+8jA5+tWcd6/G6kJU5OMlZn1Caa0DPNL+FF
JUFCc9RXI/EElvCJGSD9qg6f79dd1Fcl4/B/4RaP3vrcf+PivVyhXxtL1RhiP4UvQ+hbPjT
7Yf9Mk/9BFTofmH1qG2B+wwZHSNR+gqZB8wr9zPgxhPJopT1NFAalcgBRj0H8q8PiJPxB8T
Z/56r/KvbV+4M88D+VeJxlW8f+JQMgiVf5V8bxN/uiPeyv8Ais1+MdKPwpB0or8rPqBc45x
msrX7j7Lo9xIeSRtA+tanPauR8eXwsdF8xiNgDOc+w4rswVP2taMEt2ZVZcsGzynSL4SeId
e1aS3RVs08tHPbA5r5y1q8fUdauryQ5aWQt+te06bqqn4Ta3qNxIYjcytlx/ESeBXhEjFpC
xHXmv3LJqHLUqNra0fu3PjMxqXjGIvbk16z8M9EsLG3fxbrRSCCHKxF+5+leTw7fNUyLlR1
HrWhfavdX8CW7O4tof8AVxZ4SvaxlCWIp+yT5U92edh5qm+d7rY9g1v4z2UPmw6PppeQ/L5
rtgflXm2rePfE2rH9/qDRoOiR/LiuXBJ6nNIcZzgiufD5XhcP8ELvuy62NrVX7zsvItz6jq
FzzPezyf70hNQi4nXG2eUH2c1CevWkr0lCKVrHK5N9zUt9c1i0XEGp3Cr6bzj9a3dG8ZCyn
R7/AE+O4APMqfLIPyrjvrSgggcVlUw9Oas1uXGvOPws9YXWb3xhdXGlaY4uLEpvMM2Fkz6D
1rlbzwzbWVlLNfTy2k7NhI3Tg/jWNZarNYLCbf8AclX5mTh2HpXpY+Imiao/9maxpnm6btV
FuNvzg45NeTOnWwskqEbw69z0YTp1lapueSyq0ErKACO1AYlSHbaRXrWueE/D1h4SudRQm5
jcFrSeM8j2I9q8u2bkDSIBu6MTXfhsVHERbitjlqUXSdrlLIGT1NG07d/QU51C5U7SAeoNN
ypDDPA+7Xb0OXqe5fBHUt9lfaUzgAHzFr2V5BxhmOOK+efgxMI/GE8R+bfAcYFfQa7iQmTk
V+VcQ0lDHSa66n2GXT5sOhBNubCLgr61O0rsVxkZ9KhMRQkg5qaAdy3J9a+albc9QglYsMy
MWI4z6VmuxWT5m+nvWuYiSx9+PSqbxr5mDGM+tbU5IzkjKkhLuJN/A/irm/GeoLo/ha9u0G
1yu1fqeM11cuQ5VUGK8y+LMxTwzBC6kebN29q9zLIKriacHtc4cTLkpykjzPwXo7674shSV
GeGNvOmPtXvmp6jp2i2Ul5eyJDbRALGO59sV514Lkt/CvgO68Rzw5mlYhMnG4DpXnGs61qG
t3j3N5O0hdsiPOQv0FfY4jCyzLEO+kIaep4dOqsNSt9p6nb658VL+7DW+jwraQH+I8ufeuB
vNW1HUZC97eyzk/33P8qosGQkMCp9CMEU0YzyK9zDYPD4eNqUbeZwVcRUqaSYp6nHNNJGad
jg80yuyyOa7JkAIyGVSOetaWneIdY0l82N/NCM5wG4NZCnB5FKOuRUypwkrTV12LjOUdYs9
T0T4tXyuIdeiFzExAMicMtetaJq2ka5bvLpV9HMQOVPBr5R78VpaVq9/o18l7YTvFJGQeOh
+tfPY7IaFZOVFcr/AAPRw+Yzg7T1Pqn5gxUj7vUVYdm6qdgx09a4Hwh8RLPxK0dlqIS01Do
uOFlrvjG5gZvlUKcc+or4HE4Wrhp8lVWZ9HSqQqx54sz9ZtZtQ0t7ULgOhG08Zr5c1S2Njq
txbgbTFIVyD05r6t895LV2DqWPBzXivxG8GGx1H+1bVi8N1IoYDszV9Hw7io0ZujU+0ebmV
F1I86POLi/urm5W4uJS8igAN7DpXsPigW+vfC3TfEKuGuLZQMDqD3FeR6xpz6VqsthL96LG
fxGa9V8AWx1n4W61pch37WLKG6DivosyUFGliI7Ra+56M83BcznKk93+Z6z8Ei7aZBNEji2
lj3bmOee9ezg8YJzXlfwLLt8OI1dVzHI0eR7V6oc5Jr8Tz5p46pHsz7HC60otgKB1qMlt2B
0p6+9eEzrFyAK5D4htjwxb++oW3/owV11cj8QgzeG7RF76jbf+hivVyb/fqXqc+I/hS9D6I
tv+POEf9M1/kKlHUfWorcEWsYP9xf5Cpl6j61+4nwjIipyaKcQMniiqKuUg21V+U9B/KvFY
33ePPEvQbZl/lXtfAUcdh/KvF8AePPEez/nqufyr4zib/dUe9lf8VmkD70ZNIDkmlr8sPpw
5rxv436mbfwxeRKwG1Ng57mvZBxz1x2r5k/aBvikkdkjkmSUseeMCvp+GKCrZhCPbU87MZ8
tCRyl1bvD8AYScqZLgP9RmvJuc5IzXsd3uuvgDb7V5hbBHXvXkkNpNcOqoOv6V+y5bK8arl
0kz47Fxk3C3ZG94V8J6j4i1GJLeFhblvnlI4A+tdr488DW+geGEubeeJSjcqeC309a6LTtf
0TwV8M4mhmWS/mUhYweS3fNeK6trWp6tM0l/dSSgnKozEhfoK5KM8XjMS5/DTi/vNqqoUKX
s3rJorWNxFa3azS26XCDOY36Gop5/OdiqLGpPCr0FQg/hSgc8D86+ht3PK5nayHxRtJKqRx
l2bgKB1okiaGQxyoUcdVIwRSwzz20yTQuUeM7lI7GnXFxPeXD3Ny5klc5ZvWkJK6saOg2ek
3l+IdXvDaQsDiTGcHtVC7ihhvZoreYTxIxVJAMbx61AM4J6470gOKFFp81xtppRQZOQDS7m
AwGOPSgLubjJrc1Pwvf6RotjqV58hvclIyOQPU0nOMWk3qwUJSu49DR8I+K5NJkbT9QQXWl
3X7uWJ+doP8S+9a3jfw9FpVjajTXEtjMTJDJjJIPYmvPclWxnFeg+EtZXV9NfwjqcgMb5a1
mfrG47fQ15+Joyp1FXp9N13O2jP2kfZzPP2AUEbcU1WGRkZArT1qOFb50jR1kjO2Td0JHpW
YmNwzXoRlzR5jkkrS5T0/4Otjx+Hh+55bZB9K+ihIY5jkAD1rwv4IWYfX77UHiPlRRBAxHc
9f0r2+Zy8zlG+U+tfl3EclPGtLokj63LY2w6JHKOwIbOar31/Dpln9omjldQwGI13GpYwRG
ApBNTR8uUYbuMla+aTSequj1WNQrcKmCwDAMD04P9aqSlNzKCQR3NW4bgl3UwmNV5Gao3Uq
OzevtVRWpLKTnurcZryf4rLNd3+kWKyEpI5+X8cV6tI6jAV/l61gatpdjqGr2F1OjPNExKf
L8iH3r3strLD11Uktk/yODEU/ax5Cjq/hOx1LwjYaQN1rFEqsWH6j8aq6Z8PPC+mSxag0Zc
243MZm+Q++K7DIwSzmTnjjoP8K8d+JHjNZ5JND0qYiJG/fyL0c+g9q9PASxeKl7CEmotu79
TlxKpUlzySuc18QbvSbzxZNNpIUxhQHaMYUn2rj8+lO385xSxRtLIERSSegr9Bp0/ZU1C97
HzE5e1m2luNxnnHFIe3GK1JNOnQKkvlxHHc9frUI0yZpFQMhY9PmpqcTb6rV2jFlHBHNAzn
GcVo3mj3VkqmZBlugBzWeU2nBBHtVKSexlUo1KUuWasx8SGaRY0X52OBWlrGhajoF0tvfxb
GZA6kdGBGeDWWThsg9Ohrak1m81i3trDUrwmOAYjdhkj6molzJprbqKKi01Iy7a5ktbmOeJ
yrowZWHY19G+D/F9v4m0QB5cXsS7ZkHXj+KvnKeERSmPfvUdCBwa1PDGtyaD4gt70MyxZ2y
hf4l715uZ4CGNo3+0tjrwmKlQlZ7H0moVZtysWVuTnsR2FYfjCyvL9tK08oBHJdKzMeeBzW
9YXNpqNtHcWkiyQlQygH/PNVvE2pJo3hm91NkAlSIpGGbnceM1+fYdzhiIxS97Y+kqWcLdD
wHxs8V5451H7MwkXzfLBHsMV6B8JEnXQvENrJGGRRkg9VO09K8d+0y/ajPuO5n3k++a9j+F
dyV0DxJeM4DldxdjgA7TX3GaU3DA+zX91fijwsHLmxHMd9+z94haS01PQpItscUzMhB6c17
6D8uK+UfgDqEMfji+t5m3GXJwvrmvq0sCeAQK/J+KqCpZhJpbpM+ny+fPQXkIDzQeaaM8mn
DpXybPT6i1yHxBfZ4fsQOranbDP/AxXXZ4rj/iAyDRNODjrqlsP/HxXr5N/v9L1OfE/wpH0
XDkWsWTk7Bn8qlU8j61DFjyI8f3R/KpF6j61+3s+EaGnG48UUhzk80UgsVhjyxkdh/KvFwm
zx34lY/xSr/KvZ2JCDnsP5V4mkjP488TAngTLj8q+Q4l/3RHv5X/FZr7sds04MMZpoxg+tY
nifxFp3hXw/caxqcoWKMfKueXbsBX5jRpSrTjTgrtux9JKSSbehtO20FsHgZ6V8ifHKfzdb
s1wcMGfnr1rvG+PGo6rtttL8OzRB3CNITuwD/KvHfibrNzq3i1jcRtH5CBdrHNfpfDOTYjB
4tTrqzs+p89meLjOg1E774Wvbat4CvNOv8TQxuQ0QAzjHWua1nTtDTxOukeFrMCQxFppXfI
XvWf8JNSNp4yFk7kRXaFNueCccVBq1rd6J431jZHIJAHIPT5W7/rX1CoSp46qr2TV0uh5ft
FOhCSWxxt7NM1y4d9+0lV54FUyQRg9fWnyAiVgTnBqMda+oitEkePOV5tj4oJJ5QkalifSr
b26WcqiZg5B5UdKvW17Hp+m7EhHmPyJCOfwrLSGa6nwil2Y/WsU3Ju+iR3ujCnGKj703+BP
Lc2ksrGO0EYJ4GelW7Kxj1BxBHtRj/EDWlaeEJmXfdThBjtzipJPClxCGmsbrLryOME1yyx
FL4Yy1PZoZRjbKtUo3j1Stexz+p6Vc6bMY5lOD0YDg1QA2jORXSnVXe1ax1NS0qnALfw1jX
dlJADIF3xN0cdK6aU5PSa1PKx2GpRbqYf4X06r1LXh6OwfxDYrqMm20Mo3kdhX0P4ysbW88
OLElkl7H5e6Pj7gA4xXzEfave/hJ4jbUNNm0a/mDSQDMZY5LL6V4Oe0akYRxUNeR6lZdOOt
J9TyTWdKs4rCO/sXc5YpJEyn5DWLBK1rIkqsVkVgykdq+l9btPC89pPaT2bNGW3MluvzOa8
N13wnqkKz6la6Lc22mqTt8xeQPU1vl2ZxxMOWat6kYrBzpS5omVrV0mo3K3yRhHlGZAvTdW
WuFGT36Y7UAEdNwx2q7pen3Gpanb2FuhkaZwMAc9ea9vSnF9kecm5O3U99+DNpcWvhV5p1K
i4myMjqMV6e0aCH5xz61j6PZxWGlWdhCu2KGMLtHc+taUuEiC7GBNfjWYVvrGKnVXU+3w9J
0qSiSh1xhVAA7ipBLFkYTLepqCInZt56elKzMh4UsQPyrzWrnUyCZw0hUDB+tUHAJP0zirE
svzFgoLdD71W5Vi5UHnArqgrGbKbmJmw2VWqz/IpO5vLYhcetXZQpmPA2+lRysqhhszgZz2
rsgzLZ3OR8d+ITofhhzA5S5ufkQjsO9fPTOzgsxLEsSSe5r0v4t3RbV7S0DZCx7ivoTXmPR
uetfpGSYdUsIpdZanymYVHKryvZDkQu+0Dk1PFJ9mf5eCOC1T2EsNuJJ5VDHGFWq6JJcXAj
jXljivab1aexjGNoxcNZPoTN59wx2ZkZu/U1bh0LVWw4Up6EmujsobXSrFd4RGx87HqT7VS
uPFECzbUt/MQfxZrz/b1JStSjofVrK8LQjGrj6vK30RiX6ahBIBd78joxqvEqXLsssgRscM
e59666G6s9XhaJec9VPJFcrqNlJp94ysMKfukVtRq814SVmedmOBVFKvSlz02USp3bScUgK
gkVanWHyIpImJcj5x6VSxzXan2PnqkeSR1aJZX/AIJlllaNbuzfCBfvMD61zOw7ecDvmtvw
non9v+IrbTfM2K7Zkb/ZHUV7rqHgrw2NAudOsdMiWbyyI5D94mvGxOYUsDNQlrc7KWGliIu
a6HMfB6/muLS505ioW2O9WJyTmpPjJqCQ6XZWAbMszl2+grnvhXBcWHje6tZlZNkbK6n2rK
+KGoxah42nS3l81LdRGDnIyOteUsLGWb88dVa52us44NQe5zt1oN5a6BZ604H2a6Yqp9CPW
vSPCUVvpfwj1m+vhxcNhRnGcDFa+n6Np+tfCbSLOcPCd52sBncTWX8TBH4d8H6R4WtXDK6+
ZI/qRW1TGLFzWF6834JkQoewjKr5aepzXws15fD3j+0vZM+QTh8DOAa+27G+t9Qsorq1cSR
yLuDKc9a/PXS5L9b9E05Wa4cFVVVyT7V2Vn4n+JWkIbWymvoFJzsCHg15/EPD6zGpGpCajJ
LqzfLseqEGnFtH3CoYHGD+VJn5j2FfElx8Vfibp04trzW7mCRedrqMirEfxz+IsciOdXD7e
zRjBr5X/UfGNXjOL+//ACPSWdUNbpn2nkA4JriviP8A8gfSuCf+JrbdP+ugrP8AhN44u/HX
hRr7UUUXtvJ5chAwG960viCm/TtITB2/2rbAY/66CvCwGEnhM2hQq7xkehVqKrh3OOzR9HR
cQIP9kfyqRSMjnvSIMQIMZ+Ufyp6n5hxjmv2E+JuRHqaKcTyeTRSGVANyA/7I/lXikSj/AI
TrxL/12X+Ve07TsDBsDaP5V4rGwbxv4kx/z2X+VfGcTP8A2ZHv5Uv3rNQqTgk8V5F8cvD3i
HXNEsLjRomuYLRzJLbqMlsdDj869fHSjt2x3r4DAY6WCrxrxSbj3PoK9JVoODPjRPiRe6XC
LWbSIRMi7Qxj2kH0NcDqepTazqVxf3BPmynOPQV96XPhvw/eyeZc6PZyN6mIf4V8l/G3T9P
0r4mTJpUCQRNCpZYxgAnrxX6vkGc4fG15QpUuWVrt3ufKZhgp0aabldXPONPvptN1O3vrdi
kkLhlNe4+J20/WvBcvi6yci4e2ETqoznpkn6V4JKc/KOg6V6L8NPEMUcs/hjU2Bsb9Sq7jw
j19DmVCU+XEw3jv5rqefhaqTlSl129TzlyWZmNOt4TcXMcK9WOK6Lxn4WuPDGtNbsCbWQlo
n9RXOQyGKYOpww7ivUpVVVpe0pvRnHyKFXlqd9S/qkMttci1mcM8WAMeldH4XgjtrOa+kQb
icAkcAVyVw6yy+arM27qTXaeHXil8NT2p+aV8j6elcuLdqS/E+lyRQnj3NLZNoy77xM5uXj
t4lCqeG7mptL8UyPciC9QGNuAV4xXM3dtJazNHICCDjmi03m4TyxubNP6rSdLRaGUM6x9PF
Lmk077fodP4otYJLZLuKMK4xyO4rmEuZfIeDOU6kGuu1/bBoyBwQSBjNcSz7sYown8OxXEF
qWLcqejaTaDcA2RXYeAL46d440+Qk4kPlsB71x3cVseHX8nxPYO4JCzKeO/Na4mCnSlF9mf
PUJONaLPqyFYlkWRYRk8EkU+6tVutPmtpRuRwVKkZBz0p8Lj7MpAOWUELjpU8Uys2DucEYK
gdPSvxvnnGV09j7jkU4+9qfIev2E+m6/eWUy7XjkII9B2r034SeF3k87X50KhRsgJHX1atT
xl8P7vxB8QYpbJB5NyoeeT+5/8AXr0yytLLRdJi0q0ZXMSiMHv+Ir7XMc5UsFCnRfvTWp4e
HwLjXcpIuwmJkVEZtyjmpQBN1Y8UiwrEFwdznrinKibsOcYr4GT7H0LvaxIHKoVGBUQYF8H
OaHJ+6hOPpUXmuW2qBkdzUpXBshYhJGO7BB6elMMQk4Vwx64NSDyjLlsA+tD+WsYAUA5+9W
6ZDKUoVG2sMn2qk8ciXIbewjZNpXHQ5rQlUNKWoCxucnpXRCVjJrU8Y+L2nSRzWGoBBtKbG
b1NeUYwefrX1bq+i6drmny2F7F5kTjAPdW7EV84+JNAu/C+uvZzqrhG3RuRww7V+hZDj4Va
Kw7+KJ81mOHkqjmtipptjFcwXMkzECNNwxS6CqHWYQ/I3c1NpmohtWZrhFEc3Dqo4qK/gfS
dWE0JzHu3KR6V7km25U3u1ob0IxjTpYuC0i/eNPxdvW6QKcQleMVyxPbPTpXcyfZda0wFmI
bqCOcGsC48N36EOihlNZYatCEOSTs0d2cZfXr1/rNFc8ZfMq6JI8eqR4JAY4OK2/FFvi0hk
b72f0pNJ0OW0uUuZyFZeQp7VX8R6glxMltG2UTqevNS3z11KHQ3jSlhMpqRxKs5bIyElhSx
ZDDmRv4iao5+appFdOCpC9Rmoexr0Y6anyNSTkkn0R2vwwYr48syOhDZ+mK99YtK5YMFjBP
zeteKfCK1+0eKpJTGSsUJOR6+9e2TSJFticdDnC9K+B4gnfFKK3SPosti1Q06mdf2dho8F3
q8UCJIIWZ3HU8V8z3dw93ezXL8vK5Y/nXv/wAQ9Sis/A1wGJD3AESj8ea8EsbK61K/isrRD
JPKwRVUfrXq8PR5aM6093p8kcOZW5404Hv/AMPNastR8M21nDbMsVjF++kYcb68f8eeIn8S
+Kri6UEW8X7uJR6DvXoviGez8A/DmLQLK5VtUvP9ZtPK+ua8QLkknJOa3yrDQlWqYtLRv3f
1ZnjKz9lGj1W5p6BrVz4e1mLVLSNJJo+gcZFdlL8WfED3HnR2tujDrhKwfh7aQ6h8QNHtLi
NZIXnUOrcgivt2Lwp4XjfdHoNjuwAD5Q5H5V5+f5rhcBVgq9LnbXc6MvwtWrTlKnOyPhHVb
7VNf1GXVLuB3ll5LLGcYqrDpWqTkCDTriTdwNsbH+lfoOuk6WibF0y1VRwAIVx/KpY7Kzix
5VnBHjpiJR/SvB/17pxVoUPx/wCAdqyO7vKZ5v8ABDw7c6B8N4RqEDwXV1I0pjcYKjjGa3/
HxItdDUcZ1a1/9GCuwGP6Vxvj4ny/DygddYtv/QxXymBxcsZnEa8lZylc9irT9jhXBPZH0g
MiNQf7opyk7hj1701furz2FO/jXnvX672PiiM7tx4WikI+Y/WilcZWJ/drn+6P5V4nGMeOf
Eh65nXj8K9oZixVQOABz+FeMoR/wm3iLHB89c/lXxnEv+7I+gyr+KzUU/KM9TTu1MXkfjS5
xX5iz6aw7tXxp8bxIfiNcST/ACsyZHvX2QTuBHrXyH+0DNBL8RvJixuihAbHrX3PBV/r79G
eJnWmH+Z5BuNOjkeORXjYq6nIPoaZgZPNAPqOlftFuh8NezZ6xoevWXjfQv8AhG/EDgaiBi
C5bAyewrgvEPhnVfDN+bbUrdkz9x+zCsiGd4JlliYpIhDKw7GvYfC/jbTPFNuvh3xnbpKzD
bDckcj2z2rxakamBbqUY3g9Wu3mj0IuOIgozfvdGeS2u2SQQMQvmcBj2rXsmutD1DZOp8lu
pHSur8TfCnVLGWS60Rlv7YfMFThgPb1rj7XU5bQvY6lCzJnBWQYIrpjiKWKhei+ZdUd+EX1
arFVW4yW0unozpbgaVqcKtcPGzEZBBwaihPh/S9sgKlwfqay2tNHvFza3bQHGdpPSs2Kysj
eFbm8+RT1xkmsFRi1bmaXY+jq4+UZe0jRg5P7V0WfEOrpqtwEt1IiTpnvXPkFTgjBro7q/0
y0gaKwtw7njew6Cufd97lm4Jr0KGkbRVkfJ5m+eq5zmpSfbYZ1NdB4Ot/tfjHTIu3nKT+FY
AIAIx1713fwts7m88dWgt4RIIVZ246VGMnyUJy8mcGHXNVifSELRh8uMY4GKc9yUwsSjB65
4qvPN5aSSzKIok6t2H1rz3xl8TdP0f/Q9K23l4R/rUOUTP86/JMNg62Lny0o3PtKtWFGKcn
Y2/G/ju18MWBgtdrX8q4Re6e5qp8PLe4uNNk1u/meaa5O75iTmvHdI0jWvGviL7RKJJwzbp
ZT0A9K+jtOtF0zTYrCJMRQoAMHvXu5hQo5fh1h4azl8TOTDVKlep7SWxpq7FyzYwOlNIBJc
IT+NQkk4Cqcd89qmQMM7TkV8m1Y9MGkBIJBTAxgd6r3DkQO1vF5sg5Vc4yallyZF2nI6Ggq
EcA8gjtVRdgKkRmniR5rfyZh95M5p0jAEbucdsVZSNAz5fBxycdKgkI+zM0YBI7mrvdkspz
YLZAYZ9aFjbHPzewNOlZyg8xPlAzupFmAjXapAxk8VujNkEjMCQoKn+EVg67o+leKNOlsri
MNcxDCS4wyntz6VuylGlDISVxznjNVZ98O65gjUlQSUHVq7MPUdKalB6mc1zK0kfOGu+H9T
8OXzQ3kbKucJIOjfSprK+t7uy+wXoG7+F+4r2qS48M+NtOn0q4JjuUyAknDofUV5D4m8D6t
4ck85Qbmzz8s6Dp9fSvvsJj1iIqniPdqL8fQ8NKeDk50vei915FP7Ff6XJ5lmWkTqCOhqZf
EV2rjzrY5HrxWPb6tfWzZWZiB2NXT4ilzl7eNj64r0Z0XJ+/FM66OPow/gVXTXZq6J7rXL+
/VoYbcxgjkqOaxOYbjMqncOSD3rTl8QzsCI4liyP4RWPLI8shdskn1rWlDk05bHn4/E+1kp
+1c2vkh89w0772xgcAVD3xSYPpUgXccYro6nkuTnK7d2z1z4MRqZNScBg20KSO4r0258kT7
WDYzge1YXw40I6N4UhmZMS3QMjMvYdhWzd3LIktvFGJbuSMhF9z3r8zzGr7fHTcXpsfWYOD
jQUdmeQfEzV5tS1iDQ7cBxAeiHO5jXVaDp+kfDXw+dX1l0m1W5QPHHjLJxwKzoINE8BGTUt
ckj1DXJmLrF97y68013Xb3X9Wlv72RnZ2O1SeFHYCvqKOHliKccNDSkt3/M/I8idVUpOrLW
fRdhmtavca1q82oXLZaViQD0UVnMAp570hbBPy8GkzuOOg/lX0cYxhFKKskeVKTlLme7O8+
ENv5/xS0j5dwSTfX3GvOQeg6V8UfBy5i0/wAfwXcuGjQbOfU9K+1Y5FdAyjhhkH2r8h42bl
iqa8j7LJopUH6jxxnFFJmivztnvC1yPjba0vhtWGc6vb/+hCuuAJ7Vx3jfcbjwztHP9sW//
oYr2cj/AN/pepyYz+BL0Po/bzSgYdee9JltwzxQCS4zzzX7a90j4YafvHmikOdx+WikMpkn
Yv0H8q8ZVQvjXxESes6/yr2cD5B/u/0rxhcHxh4gOc5nH8q+M4lX+zI+gyr+KzRUgDFKTxm
moAPxqTAx1r8xZ9K2VNRNymmXL2ab7hY2Ma+rY4r4P8Ztqsviq7uNZ3LePId6t/Cc9K+3PF
niFPDWgy6jIAcHAycV8PeLNTk1nxTe6hMTvlcscnP0r9Q4IpTj7SdtH1Pmc9muSKuYJGTxS
McnNO3YOaaa/UX5HyOoDHWnI5UjDEEdCKYM54qVYyWGWC+9Da6hFPoegeGPinrGixRWd+Pt
1lHwEPDD8a7WTVPh541tUN9FFbXbj5j9x1P1714Rgdd9ben6nYx2S2l9psc6Bt3mqdrgfWv
FxOWUpP2tK8Zd1p+B6VLGTfuVPeS7no158GxPJv0TWVeJuR5gyB+IrCm+EHipCDAbedc4yJ
AKxJ/E15pN2B4e1a6W0K7gkjZ2n0rRt/ih4ot4AouhJIT1Zc8VhGnmUEuWal6qxtKeDk3eL
ViCT4Y+MEmaNrBSR38wYNW7X4TeKp1LSxwQAf3pAal/4Wv4iDgosOB1DJkmpJfi7r0iMsVr
bxMwxuC5x70OWb/ZUUQoYLfmZ0GlfB20ghF1ruohQBkqpAH510lhrfw/8F2kyWUiNIB1jbL
t+NeI6h4n1jU4sXV7OzEnJDcH2xWdbWN9eSp5NrLKWPG1Cc1nLLa1dOWMrO3ZaI0jiYU3ah
DU7fxZ8TNU14PZWX+iWTfLtB5ce9ZHhXQP+Eh121slwIwd0r5/QVt6V8KvEt7DFdeSsSSnj
f1Ar2jwj4JsfDFiMRCS6I+ZsdDXHi8yweAoOnhmuby/U6KOGr4ipz1di3p2nabodhDbWsIt
40GCW6sfrV93BAMagjvzUksAmceYodQM4NQMrR48uPIPbtXwUp+0k5N3bPfSjGPLEk2hgWd
iCe1JzGAq5OR60/JKbTtzUJV97HdnHQVitSiRXiH3ic08EbuOpquhBI3JzVxAScKNtD0GQS
KwB55x+dVo9jxskikc1fOWfk9O2Kr3HyxMQAH7VUX0EyrcIu9PmO0DGDUR+RS46YxgGmeaw
VY3XDE8k0ShmHyNyvp0NdCT6mZCoMhDYwCOhqRYiSCoBFMBYksM4747VOCI4VIOQe5q9b6C
vY47xF4Gs9RkfUtNmktNR6h0PU1had49j03OjeK7VxNCNrSkblf6ivRJpHNrMisElwdpB71
4L4t1bWLlm03UdNjjdHP7/Z8zge9fU5YpYxOlX1S69V6HlYtrD+/Dd/idlf8Agfw34rifVP
Dl6kUsnJizjn6dq4fVvh14m01mP2E3EYOA0R3H8q5q2v7ywl32lzLAw/utiu30j4p65p/F4
EvlC7QJOD+dfQqjjsMrUJc67S3+88r2mHrfEuVnDT2F9bMUuLSWJl6hlIqARykZCNj6V62v
xesprcxXvh2N9wwcNn+dRj4o6Cq+VH4YjEY+nNaxxmMStKhr6ozeHoX0qHl0Nnd3DhIbeWR
j2VSa9L8HfDy6/tBLvXdPlMaYZIuzfU0rfFtIZGex8OWsRIwpI5FYt/8AFPxVe5CXKWynjE
S7azrPH4iPJCKhfq3f8i4LD0nzOVz3DUtRtdPiBvtRtrS0jTAiQ4bGOleaaz8Wo7cPbaDZj
5VKrcy8n8K8uu9Qv9RlMt5dS3Ejd3bOarPFJA4E0ZU+hrDCZHQpa1Pef4FV8wlNWp6Ilury
4v7t7q5lMksjZZjyTUfCSHYQcDqajB+YsOKUNg5ODmvoUkkl0PNcm9WG5ieaTKgnI7UZyTS
gE4GM07W1F0SPTvg9pa6jr7JIj53K8ZA43A19nogjiRAMbVA+teUfB3wNYaZ4M03VnJa6uF
80H0zXrZz04z3r8K4px6xeNcYbR0PvMuoOjSSfUYRRTuD160mK+QPUE5z14rlPGbKLjw0pH
zNrFuB/30K60EAcCuL8dE/bPCnOP+J1B/6EK9rI/wDkYUvU5cX/AAJeh9I4ww9aXPzqB60Y
5GaMfvB9a/bX8R8KRktuPFFBY5PFFSUVhxGBj+EfyrxZEx4w8RNjrc/0Fe2Ajy1B67R/KvF
EkL+L/EKgDAuev4V8ZxN/uyPeyn+KzQX7w9MmsHxV4jTwxpovJITKhOOO1b3IGR9KxPFVtp
1z4VvhqaK0CRlssP5V+e4NQlXiqiuux9HVbUG0fN/xG+J58U6ZJaqwiiRsrGO5rxByXYuxy
Sa2fEX2YapMlmuItxKn1FYVf0Dl2DpYWgo0lZM/PMZWlUqPm6BS9qMZpa9I4bCjjmtqw0K9
1DRbvVLZQ6WpAkXPIGKxa1NM1W4so57aOd0guFxIq/xelTVvy+6a00uazNLTYtNh0Zb8xLP
dRSlJoJOhjOMEe/Wuzt7HwTcW0s2rab9ht5Ila3mjfOD3GPWuUiuNDs4FktnmYygKSw5hfv
x3rObUHN01rCftMBPIkGN309K8yrTlWejcbHfGdOCtKzJb2DSlvnj0KZ5IHBH+krgqPWus0
D4ax694efUzc+RMOEj7N75rm9QvbGLT47aCyWN3bLTMNzBe4ro77xTqcFtZaFo98sdoYlG7
gHB96zxDxEqcY0HZ31b7F0o0X8Zlj4b6y+otaR7WIBYMpyuPr61qaP8ADO9ttShm1y0aSwJ
Kssbc+xrptE8Qy6XaDTo4vtskUoyw6sh6nPtXpQWMwqY9p3DOc9B1wfevAxmbYyi3HS34no
UsHQnqkc7pvgvw1ZWslhFpiSLINxeb7w9ga6PTtO03T7WKCwtYk8vhflGfeo5FjkK73/eL0
qVIhxIMAj0NfLVsTVqfHJnq06MIaRRrpLtQRk+wqykjsoK4JHBzWeoYoNoBb1p6NL0GAV6m
vJlC+p13sW5s7S+0ZHUVQdmlC/IAPSrIlUt8zAZqEqdzMh3Y9qIKwmx3kxoNyklj1zUcihQ
CvU9acZDjOefpUcrq5U5xx2qlcgjAJkGOg5NWWDSMMKcDniowSExjB9alSUbCMnI5psY1pX
L4GF+veopW3SEFQVxx9afNgFdvJPP0qvMGUDBzmqiJsy7lcswT73qaWEs0H735SvSp5E3ZV
1Cn371WcPuEaKTj1rtTurGT7ilWAAyR6471DgNuYNgL93NKyzv/ABcj9KYUYDDLlu2OlaKx
JAyOz8vgewqO80zT7zL3UaStt2hiOauneMAL+FCuufmiwe464rWNScHeLIcVLRng3inwlqF
vrMz2djK9sT8pVa5S50+9tH23NtJGf9oV9VPFE6BsFx97nvVHUtI03Uow01hFISPTBr6fDc
RcqUakdjya2WKTbiz5awR1yKArHJ2k46n0r3i48DaIX8w2iFsfcLYrH1vw3pWl6RdXkOnuX
cBNicgV7VPOqFVqMVqzgll1RK9zyKNVaRVZtqk8mpoxAk+9yGjQ/dJzuq3e6VPBPErQvDFK
cKzjAz9aqS2k0Ny9uyDzE4Pv7166kpK6ZwSg07WH3t2lzdm4itY7dcAKkecDHemyLPdyJJv
82SU4Cg5INOmWSQxImCcY2jgZ+tRqGtpwzZRkPO3qDVLTYWuzIZI2R2Vl2lTgj3qPNTNKXm
Z87snPzc5qIkknI/KqXmQ7Bnmt7wnoM3iTxRYaNAxV7mUKW7Kvc1iHYQoXO7vXv/wE+H8uo
XH/AAl91O0UVuxjgA/jI615ua42OBwk60nrbT16HZg6DrVYpbH0pplhFpWkWmmQqBHbRrEM
ewxmrnWk9eKM1/ONScpzc5bs/RYqysgA561JUdPFZgxK4jx+f9K8J/8AYat//QhXcZFcJ8Q
yftnhIDjOtW//AKEK9zIf+RjS9Tkxn8CXofTGeR9KAcyL9ab6fSlX/WL9a/aurPhhh+8frR
Sn7x+X9aKmxRUc45H90fyrxW3Q/wDCWeIm9bn+gr2hyxGc9VH8q8chyfE2ucdbk8/gK+N4l
/3ZHv5VpULw469MV83fHzxlrVtrh8OWl0qWYiVnVeufQ19GzS+TBJPgHYpOD9K+HviRqk2s
+N9QvZSTIzlevGBXl8HYKNfGOpNXUV+J2ZtWdKlaLs2cdLI0pBY9BVensCOtNxX7P0PhW29
XuFGadgAdc03FAhQTUm5Q6lMjHJzUXSnIRuHrRfQadnc3Ybu3W7W6urZGjKY2r6+tZ8MsST
y7yzLztKjqe1WULxQK7xEwzDDHA/T0rSi8PI1uLuOdkj3fLu6EDqa5OaMLtnbZuzQ6Pw9eX
drBeXcohjlBOXOAcVBpGmxyy3VxPKjC1xtG7/WHPA+ldRq0U9n4fi0wXAubeRxhjyVB7jHW
uo0/w7p0dnDFDYJOTGMnPzH1BryqmNdODc+r0t2O2OH52mjH0WXVJL8w2ipFdxyCWK2IG2W
M9cH8K9QSdktUC/uy5BaI8lT9ahtPD9rHDZkQJFcRJtRl52r6ZrS+xxR7FGSqHp6n1r43HY
ynXlotj2aVKUVqyURhrc7cB2HU1LZxqAERifWjCuNpHA7VJGxRjsyBXiyd0diLJds7c4anl
+OXBb2qvudmwBk45Y1LHtUr0yR3rnaRpzCFQrj5lIqeIjkKT7ioHjJRuhPtUUZeMF9430Wu
BZUlgwxg9qa8LRgEjPcc0+Jw5G4jOM/WnOVaAOOc9M1OwaCF42ZRnBPWnbE37lH51EVVmUH
AxVuOSIEiUduMVLGtSmsapKzFs+xoMYWUBgDu9O1DqskpCkginBlUEt3GPpV3ZLKFxEzzMw
UHHTNVQ/lnLZ9KvzvtIIJx/Osy4jaTLR5yvIGeldVPVakMjZmRtrfxc5qNrkKMANg+narDR
kwjOcDkn3qo5Gx/3gDehH3vpXTFJmTHb8hTuOTTgvlEtjOarndGI2lyE/lVhZAi72UkseB1
z71TVthWJYd4IkDfL3Bp7XBBJCqG7YFQudo8uPJ3c0iRMRg9RUPXcpK2wbBM4Lxnd/eouLe
1aCRbkbk+8wA9KsxCXLKMFVpZDkbFUFu5NJTcZJoLaHjHjTxLbanaf2Y9mYFR2KPt546Yrh
L28huJoPIQ7ol2sx6tx3r1Lxlpd9bXcz29gs8Tj5XCZKV48UliuGyCjDPDCv0vLZQnRTifM
YxSjPbc0IoIZ7q1s459omcFieNv41J4j0q30fUPs1vqC3eeW29vqaq3v2QRWjWxJPl/OPRq
oEl3y7FjjmvSjGTfNfRHDJpLlsMPUEjijPNPwgUMcnPQUwkZ4GK2MWSxIZZ0RRyxAr7z+HO
nwaX8ONIsoCCBACwHZj1NfEWjoLe6hnMaySuf3anp1619t/D2WabwVayXCBHP93pX5zxvNv
Dwitrn02SU0pNs67aPXNJgUUnfFfkT8z6oXAoBHQdaTpS4GM0hiYrhPiGcah4PGef7agx+Y
rvK4D4hq51rwSVPH9tRZH4iveyD/kY0vX9Djxn8CR9NjqKcB84zTDu3dacM+YO/Nfs/VnxA
0qu40UhzuPAooGU34QY5+UfyrxqAt/wkWvEj/l6P8hXsrcRnAx8o/lXjNvn/AISPXyTkfaz
/ACFfGcS/7sj6DKvjZn+MryW08L3DwplnG3jrzXxR4xWOLxBKsW5e7BvWvsb4jFE8HyzNOY
mjbK47mvjLxHci6vC+4uNxw/r6108F07U5TIz1qyMNiW60IU3jfyPakPSm1+lvyPkiRynmZ
UfL6UzPNJRSAKUDJpKVfvCgDrNGn8vSja3ipJbXQMaSH/lkau32jajpVvCyKW026wpy27a3
fntVbw1ard2yJGPM/eATxeq9iK9c0Lww1qs1rM32ixuiXMEnOPpXz2NxsMNJ833Ht4ai6sV
Y5LQ/DU/kxJqX7+w+Vop4myV57fSu2j8KW9nrSa3YTS7mxuiZ/lPviuistHttMhjgttqQKu
FTqBWhGgOVIGMelfGYrNJ1JNwejPbp0FFGdJqkMWoRacsypIy7gCOD9DV0N5O4LyxHOe1c5
4q8Q2nh/TzevbpNcJwny9DXE2WvfEfxUfN0y1itICciUrgEfjU0culXh7ZWjHq2xVMTGnLl
s2z1zcFQZyGPUntRG67isZDY64Oa4mPwz4nuLQ/2n4pdJHGGZMY+lVE8EW8EnmL4puYgRhi
JvmJqPqVC+tX7k2Uq8pLSP4nozRhGDCTOR0pese4Kc44rhB4Z02GLdJ4tnZRyW+0DOKVfC+
mTwuLfxfdssn3f34OKzWDpdaj/APAWP2slvH8TuBIrRHfJtPSmrJGWMfmKrD1NcKPAeEWKP
xReMVzk+bmqy/DqMTFrnxJqDEdcSVawmF61f/JWJ1anSJ6VK9pGgkMikD7xDDrUB1OzZSFu
4G+jgVwSeBdNwYJtbuyp6hp6tW/gTwrHEInupHb+80//ANep+p4W13N/+AjVSp/KdlHd2kp
CtdRrnnO8VY8+0VgBcp6A7hzXIS+GfDPlpCbiPKcA+fg/zq0nhnw45CCY7sdpz/jWEsPQt8
T/APATSNSfZG9LdwpKR56f99ClEu9iFkXpnk1yk3hbQTMZN8hVOhE56/nVceGdKkZv+JjOo
PAXzj/jWiwtB7Tf3EurJdLnUzSNIir5i9fWqrLjd55J/ula4m4+HbMJHtvEt5GRyAZMisd/
BPixBI9l4lkcqvyqzH5q76eCw70VdfNNGMq846uB6qFAhZ928gdB6Vlyb/MAGMdq85i8PfE
uFNsWroAB0aQVl3et+PtI1IWV0ftUhxt2rkH8RXVTynm/h1YsweLtvBnsmIzb/PyV4Oe9Jh
mC4dRs4Cr0FeS/8Jb46imMVxopdjg4CHpU6fFDVLO6EV3oZXnOwj5jUyyfE29yz+aGsbS6p
nrQhnDBtoGacYphk5BbPSvM9Q+Md5iGNvDTWyjn5s/P71zt/wDFrXbmci3gjt4W4KgZJH1q
KeR4ybV0l8xyx+Hi7c34HuIVmkJPyLmmmEFHCjLe/euY8E+JIda0td9wj3C9U3fMtdS7b0L
Z2kHmvIr0Z0KrpzVrHZCSmuZMo4+YAjIHUZ4rhfE/gwXN7Lf29orK6khQOQa9AkmjhwCobP
enxTJLAycgE4LA104bFVaElKL0MalOM1Znz5/wjVivhvVNSurho7y0cKLfPXNccwVQOc/Sv
V/iTpVrpWkxy2iMhupSJdx5JByK8mc8DFfpGArfWKPtb7ny2Kgqc7IVm4ABGBTB1pKK9E4z
Z0VJLvV7S3A3Nu+XnpX3D8Pwq+DbeNeHQkMDXwnpt62n6jDdgfNGc19a/BHxc+v6Zd2s4Cm
DBUetfn/GeGqVMMqkVpE+lyWpFScXuex5GaOM00/eo71+Nn1theKCeOKTJpO1ILDuPWuF8f
IX1zwSq/8AQaiP8q7iuD8fyPFr3glkXOdaiH8q97h//kY0vX9DjxumHkfTY5b1xTv4xgd6Y
pOScYNOU/MPrX7Q92fEMYSdx4opCfmPy0UDKrj5P+Aj+VeLwHd4n8QL/dvD/IV7ayr5XI52
j+VeKwrjxL4gOet4f5CvjOJdMKj38pd6jON+J2lT3vh2W4WWQxxLgxJ396+OdYlVZvs6wmJ
lJ37upr7Q+KWqDTfh9qJTmSdBGoHXPrXxFfNI9yzyFix67q9HgtSlhpN7XMM8kuZIrE8U2n
U2v0Jny4UUUUgClX71JTlODmgDsfBE+NVSER7WJ6ha+lrK1XyYsHzGKcMe1fOHwx2v41gWQ
jaVI+Y96+loowkfcg9PavzniZ2rxifWZV71P0EmBHyFRgVXznJLDB/Sre7DkMfmx09arusb
ABiQfUDpXykX0PXex558RnS3sLa7vrJru0jlw+DjIqsfF8+r2dvpHgWICUIPMeRMCEema72
70y11axmsboCa2kGCretZmh+E9K8NLONPR99wRkuegHYV9FRxmHjh1Goryjsujv3RwTpVJT
unZHOD4f6xqCibWPFNyZmHzLCflWpo/hVpBAWbWb1933jvrtycuNgPA/KqtzqEFjbS3N022
NAWLZxnHYVh/aOLm7U3bySQ5UKMdZ6nE3vwn0C2tZZpNWuo4gp+Z5MBa8Ovd1jfzQW12zxo
5CsrHBHrXR+M/G194l1A7Z3is4/lSJTj8640n86+/wAtw+IhTviZ8zfQ+bxdam52pK3maUO
s6pAT5eoToG64c5qRvEWtsPm1W6IH+2ayATmlJI4zXpulTf2UcftZ9y5JqeoSEs99OxPXLm
mLe3and9ok/wC+zVXJozinyR7E88+7LDXVw77vPkz/ALxqUX18mCLuVfoxqqrYBPemlixyT
mnyx7DU5dy7/ampc4v58H/bNMOo3563kv8A32aqE0ZpckOwueS6m3b+KNftQot9WuFC9Bvq
0vjnxUucaxN+dczSjNQ8PRe8F9xar1FtJnQv4z8TO246vPn61PD458SROGN95mO7qDXL5NK
Cah4Wg9HBfcP29W9+Zndp8T/EKptKwsfXZzVv/hZiSqHutCtpLleRMOpNefQSNDPHKACVII
z04r2O/tPBknhq01jU9PERu0GWt1xtbvXm4qjhsO4p093bQ7KNWtVTfPsZVv8AEvT7mWIax
ocbiNsqUAOF9K6zRr74deI5GgWytYpXH3ZBsP4GuNk+HmmajB9o8P6qZAV3bZiB+H1rjNR0
HWNEdZLu1khUHKyD/GuV4XCYhONCbjL1Zv8AWK1NWqJNHrd3peg+BfE0QtbacrdLkOWzj2z
6V38Mpnt45lQZkGcD+tfMkN/rOq6hbQrdTXE+4LErNnFfROmJqkOk2sN/gThBv9c14mcYN0
owdSV5Hdg68Z35FZIvDY7l5YsMvpUsbrDEZJV3b+nl9qiiVg/zDjvmnOYhIwjbauQAD2r5x
66HpO3NY89+LEYbw1byB84m/pXh7V7n8VXWHwjbxO4LS3GV9cYrwx+tfouQ/wC5r1Z8vmFv
a6DaKKK9480kUgEZGRnpXvfwKupYdf32oUrcfJIpPQV4Gpw3Neo/CTW00fxHHcTSpFHnbtP
VzXiZ5RdbBThHsenls1Gsmz7QPU9Me1Haoref7RaRTBQokQNge4qSv53krNo+/WwppPrS0l
SMK4H4h/8AIb8Ef9hqL+ld9XBfEDb/AG94G3DIOtR/0r3+H/8AkZUvX9GcWO/3eR9Mg/MRU
gxkAnHNRgAsTUg4IJBbntX7O92fEPciONx+aiommbcf3UnX+7RU3KFc/J/wEfyrxkIE8Ra6
eu66J/QV7Ex59iB/KvIM51vWDjrcn+Qr47ib/dke7lP8RnCfF3TGv/AVxPA2ya2O9c9D2wa
+L71JUlxN98EjPrX3R8QpVXwJqETKG3pwp718OasY/tzKm7I659a9Dgmq3hpQfRmGeQXMmU
KbTuucU2v0I+YCiiigBaXGTxTadnNAGlod41jrdrcq5TZIpyPrX1ta3TS2qy7gysgZffNfH
SHayP6HNfU/hO9XUvCGnXI4cxBSewr4viiipQhV87H0GT1NZRN9HUMZmOW6Y9KJchd4I5ps
KiKVstux2xUpdiNx2nFfBPRn0TMXUVnbTp5LGfypoxuBIznHauAsPi/AbgWus2HkurbDJGc
gEd+ea9KnOI5FBzvU8D6V8sazA41u7QAtiVsjuOa+uyTCUMXGdOsv8zyMwrTpJOJ9KafrGm
apD59hfxyA8ldwz+Vcp8UbGa78Lrc27OFgfcyo2Pl714RDd3FrKHt5niYdCjYrvdI8X20Xg
/UINbu5L+e4Xy4YCfue+a9RZJLC1o16MrpPbqcf9oQq03TqKzPPW2hm25xnjPWmMc8nrT2I
Lbu1NfaT8tfX7nhPeyGUUuKUYHWgkbRThz2FBUg07ANop2w96NhxmkOwhB9KKdhj+FAyhzx
TsIaB68Uo6cZoOWPFSYwuOQRSGRfnQOtKCexpSe2OfWgAX5mAr0/xTO+neBtFsA3mQyR7vn
HfGa8vBwciug1PxVe6no9ppcyr5Nsu1eOa48TRlUnB9Ezpo1IwjLuMs/EFzZWpgUlgDlRkj
B/Cq+oeINX1KIRXl7JLH2Uniszt1/CmkYro9hTUr2VzOVac1Zs6HwY23xppZY7R5w59K+mJ
trys28nsfevlTS5jBqtpKOCsqnj619OHMlr+4Db2QYPocZr47iODdSnK+lj28qkuWSLas8a
SLGuWTsKrxxO0hkmBJJzz2ohRwgDK3X72eTUgfFwRuKr79DXydrXsew9Xc8s+L9+DLp1n8r
KqtJx2PSvITya9B+Ktyk3i8xL92KMLj3rz5s55r9NyqHJg6a8j5LGS5qrE70nel7Ggda9Q4
xe+a7DwPLaQ6qJ7spkY2s38NceFJ4r0L4aeFxrmur55DRIwDL2PNcOYThDDyc3ZWO3Bp+1j
Y+0tIcS6LZyA53RKSfXirwx3qvZW4trGG3ThY0CgenFWMV/NtZp1JW7n6JHbUXIpOoowaUg
k1kMTnuK4L4gY/t7wPxnGtRf0rvsE1wfj4f8AE/8ABH/Yai/mK9/h/wD5GNL1/Q48d/u8j6
XHJPanrwR9aj53EYp6n5hn1r9ml1PiHuQlRuP1/u0Upb5jRUFFZiNi+uB/KvH4m3azrOSci
6b+Qr19wSmW/ujp9K8fgZf7X1cKR/x9t/IV8hxN/uyPeyr42cP8Wr4WPg8sTnc33fX2r4x1
EH+0JiV25bOPSvtz4maOdW8EXO0gNAPM57j0r4q1eNhfPISCCcY/u/WvR4MlB4Zpb31OfPI
vnTM4HBzTSQTnFK1Nr9CZ8y9wooopCClHWkopoB4PygV718KNSeXwqLUMQttMwY9evIrwTF
esfBu9jXVL2wkk/wBYm5E9SP8A61eHnlL2mDl5ano5dPkrJdz2wb8sWlHPU460u5QuFbOfW
lMqYz/AeOemagMqqwRSC3fHNflqu+h9g2ZolnaWUSJhQ2FJ4rwiS0d/F99NJllVnLqBnIya
+gWk89pIJVVlAOfWvHLyFtJk1i4YfvIwwCFhnDdDX1uSVeVzS3djysdHnUfI8vn2meTYPl3
HGfSmZ44HPrTmyWJJ5JzUfOa/QEtEj5V7tjju7igMV6d6Q7iMmjqKQrgTz1zRRilRdxxQAA
ADNKckAZz7U518s4Yc+npT4U8yRY1jLsTgKOpNK+lyuVt2RHjYMEj5hUwXzY1EeBtGDnvXc
6P8L/EOrLHNLALOCRuBJwfyrtoPgjDAT9o1aRuPuqg/nXk4nN8HRdpT1O6ngqstUjw14JI+
WHB9Kiavbbz4M5tz9i1VxNnhJAMVw+t/DbxFo0bTGJbqIdWi5NXh81wlfSM9SauDrU1exxP
IPpSkHOc0rKyuVKncOCKb1OK9VM4bdxD14oHXNDDBxR2oEGacFYsBjk00DmtqxvI9PjkVLZ
JZplxmVQQn0qZSsi4xuyW10INYPeahcC1iUfKh++59h6VhEDJIP511tvJHf2DaTcxkyg/Lc
ZyQ/wDdPtXOajp91pl89pdxGOVOo9fcVjRqNyakbVoJWcSKBwk0UgXJRga+oNMuvtml286j
ZujQ/pXy0K+mfCM4n8Iae7bVPlDJ+lfOcRw/dwl5npZXL32jUZg0m0M20dxTodjZU8BeSaQ
7Iyp8wYYGq1zew2enTSSbhGI2bfn2r4yEOdqK6s9pytFs+evGd8b/AMX39wW3DzNoPsOK50
1bvZhPezy8ne5YE/Wqhr9ZoxUKaj2R8dVfNNsSjvRSjlgK1Mx3IOM16T8JZrtvEiW8DlQWB
OO9ecou6YKTkbscd6+mPgl4asRcrdx24Mijc7N2rwM+xMKGDm59UepltGVSsmtkfQVurrbR
h/vBRmpfxoAPpjFO4r+em7u596IPpQenFKAOcmkwM0gEya4Lx8f+J94JPP8AyGov5iu9Irg
/HoH/AAkHgcHvrUf9K97h/wD5GNP5/kceN/3eR9Ko4Ynn86lXqOe9ZiR3H2zhsJWkC2QOMZ
r9lTumfGTVmRE8n5v0ooKtuPNFMRDJ0x7D+VeMWfOta4Cel638hXs8g3Yx6D+VeOWq41nXN
y4/01sH14FfGcTf7sme7lXxjdVt7e50i6huSTCYzuA9AOtfCnjCKzg1q4WzlLxtISBjGBmv
vC+R3065jQZZo2GPXivirx3oF0mp3F2IBGFcqwH86z4JqqM6kW97GudRbhc8/wC1NqQj5M4
P1qOv1g+MFAycUEYNOZCmN3emUAFOGOwptOAHXNAC4OK6HwXqbaT4wsLtTgeYEb6Hiudzni
pI3KMGXgg5qKtNVISg+qNac+SopLofYAkeW2OQrKeRioPkT70aqSeDWD4K1g6l4RtbotukK
BW9iK3VfdsdgWLH7vpX47WoypVJU5dGfcU5qpBSKU5eBZbllGVBOR3FfP8A4qvp21i7vFk4
uxhlPOAK+grsi8EsSkZXgoe4rwv4i21pp2tJHZoqsUw6kZwa+n4fa9q4tas8rMdIXRyujXt
tY6rFc3dqt1Cmd0Z75rS12x0I2y6jo14B5jfPbSH5o65snipI45Z32RoXbrgDNfcyp+8pp2
PnIzuuWxGeDUiJuUnIwMfWrcWj6rcKWgsJ5FHohOKqNFJE7JIrI68EEYINWpxezIty/EjoP
D/hbU9ZvYGhsJZbUyAO2MDHeur8XeGND0i2a4s43S5cYEGc+Wfeud0jxvr/AIftDZ2037kg
8MvPIrHvtd1K/nkmurhmkk6nNebKli6lfnulFdj0FUoQp2tqNsLO71PUks7S2M11K21VHPP
rXufg/wCHNj4fCalqe27viMqpHyxmsj4S+HVh0t9dnh/fSttiY9QB1xXq+0uBEcYr5bO82n
7R4ei9FuepgcIuVVZCLcMZV3HJX06Vc8+S4YF1yAO3FUxbMsboASB396IS643Mdo56V8bPX
U9q1hk8TlxuHG7jnmqwiJVgqHk4q5lnnLLgL2zTHkVQY923HP1q4yktEJq+5594l8A6Xq9o
8trCtvqAyVK8Bz714Xf6beadqD2V5C0cynG0jr9K+rwYdxkwCT1rhPiL4fjurCHXbeEST2b
Bnx1K56V9flGcThNUKuqe3qeNjMAp+/A8XHhnXWg88aVcMh6ELWXLHJA5SWNkcfwsMYr6it
rlLnSLWeA4SWMMpQ9OBWJq/h3SPEEQj1K2Czdpo1AYV6dPiB87hWhZX6HHPLHy80WfOowxO
ThqvQ2rCLzpIyVcFVZuBn2r1SD4S6X9rfdqUs0PVQijI+tW9f8AAk8Xh+GPSYhObVw5jbks
DXbLOcLKSjCW5lDAVYptxPKdLm8pcRhnnZ8gdgB3+tbfiSx1W90K01i5jLqg2O5HI+tdto/
gSS11eKaWNWtigZwwwVJ5Irb8fzafZ+Bbq0LJDv4jXHLH/PeuWeZwliKcaCvd6mywzjRbmf
PXOAD2r6G+HcRufBFmSuduR196+fGwOiHPTn1r6F+Gyp/wg9qUY5yQwBquIX/syfmZZYrVW
bs7tFN8wG0cBcVzXjq4Fn4NuWddiTjy1+prrLpI5oSu4q6nhiK8t+LWrK0dlpCMPlHmuM59
h/WvmcspOtiYR7O/3Hr4ufLTZ5KeScdKZU8wTaCjdulR7VGPm61+l3vqfJjKKUjFJQIngws
6k9M5r6V+C3iOOO4t7QgAzExZ/lXgPhyyt7rUGa5I8uNckHvX0z8KPDVrNNHf21n5drH827
1avj+J6tH6rKNQ+gyqnNS5ke3hSvBOTSMcYp5OcE9aQgV+FH2CfcQNRwaOBSjFAxDjsK4Xx
2rN4j8Cjp/xOo+30rujnPBrh/G5A8UeBQd2TrKY/Sve4f8A+RjS9f0Zx43+BI+kyF307I3A
dOaG4bH480Dlhjjmv2Z7s+I7EJYbjyaKCrbjz+tFKxRE5AUEf3Qf0rx6MsdX1fI4+2N/IV6
84IA/3R/KvHoMnWNaYtx9sbj8BXx3E3+6o97KvjLbchuxA4r5G+I8F8mu6pb3QcJ5h2noDX
1yM4z0715R8ZNHtW0Jb9YVMrNhz07V85w1i1h8VyNfEermFH2lJ67Hx4zMEMeflBqKrM8RD
SMAMBiOtVq/dU7o/PZKzsLkd80lFFMQUvFJRQA9QT0FJuyaT8aO9FwPYfg7q/7+60eVsoR5
kYJ7969hZikiLGqlWJyc4NfL/hLVU0bxDaXxckK2GHsetfT0Agu7GG8Q4jkGVPtX53xDh/Z
4hVbaS/M+ry2ftKdr6opskUc9xcvhAi7jzk5+lfP/AIvN5ruuX+rw27mCEgOwX5U7da9/uI
YILW88pfPdo2PzHBYYPFef6FNZP4QXRtQtHSTVZmVeOevU/SnlNZ4e9aKu7pfLq/wKxdP2k
VFHh4XI4r1r4deF9MvdHa9ufmuJCQrA/dFcTrvha70bxGulyEssjjymHJKn2r6I0DSbbS9H
s4LZBGEQbjt5JxzXuZ3mChh06cviPLy/C3qNzWxwvirV5fBWjx22k7PMuGPLDJwOteSPBf6
hHda66OyI4JkA+Xcegr3bx/4dj1rS0hjGycNvWbGQD6GuQ0z4da//AGVJp1xceTa3Lq7bTk
DHtXPlmOw9LDKc5Wk9zoxOGqVKrXQ4qy0nxB42vhLFCHYAJv27VAFYt3pdxp+uHTLtCkqyB
GGPevqrQ9GstA0aHTbBF2oM7iOWb6/WvBNcabW/i8I5dqubpYzt9jXTgc2eKrVYxVoxWhzV
8H7KEZP4me96HZQWehWVtAhCQRBT2we9aLsiIoVcMKTlCEjIUIuCPWkcF3XLcH0Ffm9WbnU
cpM+mUUoqPQRX35B/InrQTvwu0Ko9KlMAhIORzyM0rACQcjOOgrN76FkbKoUKeQehqm0WZC
5+gzVt95bLcc8CmSFhBhgDVRbB7Gc0MqHcpG0npSTQiaE28yBkkBVlJ4PFWnMf2cNu5B6VT
kkDMA4IPYj9K66cne/YytpY47wjqKxPqHhqT5pLGY+WMfwE1xfjDxzqi6nc6Rp6C2jjYoZB
95vcVuaJI0Xxb1VFOS8ZycdK6HWPB2ia1ILmeJopefmj4LV9VGph8Piva1ldSSfzPJcalSm
403azPKRqfijwdqkCm/Z5Zo1mKFtwIbtXsGgaxqOtAS3lsLePbuBHBJ9KzNS8O6VL4g0y8v
C0ksSBFTHDAdAa6S3UW8uI13ckgdgKyzDF0MRTjKMPetuVh6VSm7N6GB4r8Y2Xh+GREuPOv
COIgM4z3rw/WNa1HxDqJnu5mkc4CJ2H0FdN8UIWh8WBmAG+INle9c/4Y0241TxBbW1rxKDu
DYztx3NfRZVhqOHw0a9rtrc8vGV5VKvs+ha0vw9FfeHdYv5pGS5sArbfUGvVfhtKieCYyu5
Tls89a8piGqLPrdirmQkHz2XocHrXpnw3k83wpDDsZWR2IOOGH1rlztOWHld6XX5G2BSjU0
7M7szIYnYxsQME+1fPHjPWF1bxTdzxgFFbYvHQDiveNZ1FNN8OXt3IuH8kgAHHNfPGn6bJq
19KqzQwty/71wuSa5OH6Kjz1pehtmUndRTMljhsUh6Vpaho19YKJZ41aM9JIzuX9KzDmvsl
JSV0zwGmhzFmUAnpTlhZjheWz0FIpGfmGR6VraNBcNq0LW9uZSWGFqak1FXLpw558qNPw/4
e1S6vYxaKGLEcDvX2v4L0xdJ8KWlqIRG20Fx6tXDfCjwlJDpv9o6vbIHZ90aqoyv1r132wB
j0r8W4ozj65U+rx2ifbZfhfYx1Gngnp+FBJxTiOc+tHGa+GbuesN7ZNFLj8qToeKBgOlcV4
yG7xd4Fz21hf5Cu15x1rifGS7vGHgQbsf8AE3U/Xive4f8A+RlS9X+TOLHf7vM+ktwLHJzi
lBUsOO9M4LHtTkXLjvzX7O92fFWIiRuNFKYzuPyt1oqbj5itKMj/AICP5V41ZnGs65lePtj
c/gK9okACHv8AKP5V4zbFTq2sgDpeN/IV8bxO/wDZ0j38pV5su4yMisTxLosfiDRJrGVdxx
lQfWtsEBsUoAbjpnvX5xSqTpzVSO6PpJRUk4vqfB/jvw3ceHPEMlrNCYgSce9cgetfRHx6l
ju9ajIgWPyV2livX3r58ABkY/eAr+gsnxcsVg4VJ72PzzH0VRqtIhp2OKUnNNJya9k88Sii
igAoopcYNADlOBgdf5V7r8M/Er6pozaTd3ZElsRsHcrXhPT8a6LwhrLaH4ktbwAFd21gTjg
15uZ4P6zh5R6rVHbg67pVE+h7n421seHdPjlt3MktwCi4H3fes3R4rA22hahquolb1dxUAD
aQazfie8EunWt2spJKhkQHgg1x3iDxJb3kVhFbxeTLbW+xQnTJHX618xgsC54eMVo3e7Pcq
4iMaikj0nUNc0DV/HWmx2SR38yfK0gXHl4r0Bt2wMOc9sV8/wDhzxbb6RJayDw8onLBGuzn
nNbt/wDELUtMv5WKKI25QO27cPbHSuXF5NVnKNKjsl1e5pSxNOKbfU9cNtJNHLCW/wBYwO0
/wgVbkUHCE42jGB2r5xuviZ4plmM9vcNDHk4G3P61U/4T/wAWzlXGpNlMkkDsfWpXDeIkk5
SSIeZUtran0rMBDA0sfVVJBY8V8yW+pOnxMj1Gbb8t5knt1xWla+JfFD6c1w1wZLaXKvvk5
I74FcRPJi6Z0JA3ZA/GvdyrKpYRVI1HfmVjixmLVXlceh9jLLFIEIKneM7qYUEZyMsT3FYH
hHUYdV8LafcwsDiIK5PJ3CuhHyI2OfSvzuvSdGpKm90fQQfNHmQ0hWGWJJ7ZpII/3hLPtI5
BpFWQyABgxbsak8lxKAFAbofSsXoapEhRmkySCRycVUmVGO1m5PABPWr8kJQh1iJ7HBxXlH
xE+36ZrOlaxFcyCzik/eBTwMda7MFh1iaqp3s2Y16ns48x6A0MRQpnBFVlgUnzXBJU8elQy
ajENPhv57yGK3nVSjHgjPPPrTdXvYdL0GbUXmCxxjcOfvkjitI0aikodW7EymlfyOF8NwLe
fFXXLzg+UuML712t1fada3sdnLMftDnKxgZNeW/DaK4v/Fd9q5unQBjuUdHye9erw2Fsdbb
VXXfPt2bm/hFe1mcYQxCjJ3tFffY48M24PlW7GTxJI4Y7WOepHSrEcBWUMQFWkciduygNwc
VKisu0SOGHrXiObtY7LHnnxF8Lpq13DfrqNvaFECkTvjd9KyNP8LQ6R4dukt9e06PVpGBSd
JudmOlWfjJZDOnXUe9g+UIzxXk5tXt5AtwWEjcbR1FfeZbTqVcJD95ZdrHgYmXJW+E6Xws0
zS68Awlke0fcSc7ueTXo/wAOol/4Qm1YTgOZGG305rlfCOlQ2NzrMZbzW/s5myOMZFdr8NY
4z4Lt/LYEAsSG9a5c4qKVKdu8fyZthIcsk31TMH4qam1tp0OnJKCZjuIHXFeQBZXiDJEx29
WANdJ4/wBQOoeLblg6ukR8tcHPArI0rXL7R3Y2rIVb70bruVq9zLqLoYSKS1ep5uKqKdZ3e
hZttM1x9HfUQkkenLwZJD8p+gPWsOQYPByK29X8T6rrcccN1LiCMfJDENqD8BWIckA9/wBK
9GkptXloc1Vxv7ruEas0gVQcngV9G/CLwS8xglvLZfOKeYGI7V4X4d02XUdXt4oonlJcb8D
gCvuLwTZxWvh+ArGBJtCZAxwK+K4tzF4fDqnDeR7WU4bnnzs6O3to7OCOGFcIoxgVMOmO9N
O4nrQAe5r8UcnJ3e59elYXkUgyTxThgd6XI7VICEHHJpvfinZzTcc0DQtcb4pQt458BDbkf
2r/AOy12PToa5LxLJ/xXPgVSOTqf/stfQcPf8jGl8/yZx47/d5H0RxvbI4zSZkB/dkDnuKN
pLnnFKpw4yM81+yt7s+LKxe53H96v5UVIT8x4FFK47IgfhMf7I/lXjlsMatrPr9sb+Qr2N2
UDA/ugfpXj9uVOrazgji8b+Qr4vif/d0e/lLtNloDnkYNOXlsU0cnJ4pRwcivzU+lOA+KPh
Gy1zwreXq2u67hXcFUcsB1r421OyW3upVjhMe0fMrHla/QllDptYZBGCD3FfPnx68GWkFpb
6/plqturny7jy1wD71+i8JZ17KawdTrsfP5nglUhzrc+Y/WkNTSgKxXjj0qE1+tJ31Pi32A
UlFFMQU4nIHrTaXvQAvU0oJB4puaMnNPqBoS6nfXMSxXFzJKEXam9s7R6CoYFkNxGnOGYDj
vUVvGZ7iOHpvYLmuj0GzhTxtY2c0ZlVbgIy+tc9SUacXZbJs6Ic05K52PijT7uLwhbxz3cU
cGVEcW3BBPc1naV4cbxP4mnsLiaON7eBUAiOQ3HBH9a9R8Q+EDr8KQC6FrGcDHXArnrX4X6
9p2syX+mazHA6Daj/3hjvXyVDM6PsWpVFGWtj3Z4RqV4q6O2tfB2h22iwafPY28jIm13Zfv
H2rLHw18NGxe1+xEBmMhZTg49Kybjw98QrtEgn8Qx7Ac7lXG32+ldnodlqdppKWmo332q6V
t3mgcH2r5+rVq0IuUMRdt7K53Qp056OB5N4r8E2ejXBn0uNpIpFyIS2Sg715dewrFOVTPln
7meo9jX1PqlqptbqUQ77nyyAwXOa8CuvB/iW9vGK6RJ85JBxgV9Tk+Ze0h++ktO7PLxuGX2
EdP8JPFVvYNNomoTLEkvzW7t0DHjBr22RiVyZBkdCO9fLv/AAhviy3lH/EnuQ6nIIHQ17r4
IudXvdGS31yyktbmEY3MuAyj+teVn+EpOSxVKSd9zry+rUUfZSTOstpv3m1jVxE/ebmPFU0
EIAIYLkcbuDVjBaPPmcAdhXxk1roeyl0RQ8X/AGyLwnfTWF59nljjLjPJP0ryh7mfxP8ACG
f7RO1xeWjZYdW/OvX9Uw+kXm9DtWI5z3GK8R+HuqwRnW9OMiIrqzojDuK+oyeD+rymlrGSd
zzMXJKfLJ7obqt0dR+Dmn3LhmlsphGVHasnxB40l1zwzpejwoUKqFmYnO4jpVG31PVpNN1H
SooGmjml3hVXIBzWl4N8MwJrkd9r7x2kUPzCGRsM59cV9VGnSpRlKpum2vmeU6k6krLrZM9
N8FaHY6D4fjULvuLgCSV2HOfSur3RiMyIA1cjeeNvDcLhBfqSDjheAKZL490CK3/cPLcvj7
saEGviq+GxWIqOpKLuz2Kc6cI2izpnkVlYKOtLGrlQqPu+vavNrv4nQIgS30e4abJwrjHFV
I/i1d8J/YB2r94hjn+VdEcnxcldR/FEPF0k7XPQvEkGmyaM51YGSOEfIdmdre1eH+NhaW2r
W0kBaSTYGYtwfatjxB8RNS1i3FrHY/ZrZsMQeuB3rlfEd4t/dxXaHcu0AkcjgV9LlOBrYfl
9p5nmYytGcfd3Ot8K3IvrjVrhPvvpr5AOSMCs3R/iBLonhL+x7SzxP8374t0Jqf4bRC41vU
9iMYjZsv0OK4KZAl3NH/dcj9a9GNCnVrVKdRXS5X+DOSdaUacZLzQkszzTtK7fO5LMfrUR4
6UdyO1Kzlsbj2r2e1jzm23qJuYEMDg08o5VTtO09Kj/AArR060lvN6iUIsa7jk9qiUrK5UV
rY9F8ETnS9ESW20zz7meXa7M2MD1r690JVHh+y2gcxBiF5wa+NdG1fULm5tNPhcRwRMoYIu
Nw9TX1/4T1SDUtCiWP70KhGAGM1+R8YQlaM33PsstajHlRu4Oc0uBS+1JX5ue2IQPpQMetL
gUcCgBCp65ooz2ooBCYHpXKa/GZPiB4ETB41Jm/JK6zgVy2ssf+FkeBAGwGvpAf++K+h4d/
wCRjT+f5M48d/u8z6D25dvY0q43DjvSbTvbk9aUKQwx61+xvZnxRA33j9aKUqdx6UUiiu6f
L+A/lXjdmD/bOtngD7Y38hXtMoBXJ44H8q8YtCTrOuDHAvW/kK+N4n/3ZHvZV8bLfepFpoU
npTgCOtfmZ9M2hSfSsLxZ4fi8S+FrzSZm2iVCVJ7Ed63aZNuMEiq3zFSB+VbUakqVSNSOjT
MppSTiz4D8ReHrnSNWubfbuWJyufWudxzXsvj3TLmK+v0mjYSly3I7V44ww5Ff0Vl2J+sUV
Nn59jaPsqrSGUUpoxXonAJS96SigAooooAu6VJBFq1tLc/6lJAz/QGu18JS6fefENtQu7gW
8KOZIz688Vw1g0C30TXK7oQw3j1Gea9vuNQ+G+i6ZHqdhaw3N1JGAkWPmz/SvIzGq4LkjFt
yTWh6ODhfVvRHofnzbpZ7gxpagArLnkj6Vo2txb3MbeRN5iqB83TmvKNN+L1hc3cdrd2CWs
J+UsTuCivRbTVtJuY1msLqLZnOEx81fnOLwNah/Gg15n0tKvTndReprPDuBYIM55+bGajD7
QUYlXPHHQVyuu6d4wuJi+l6uqQOCyxlOh7DNeX6pqPxP024Mlz9pURdSi5BrXCZZ9YXu1I3
82KriXS+w7HvjO2FXbuHr0pVAXcNuARznmvmSb4g+M0m3TahMhHZlxilX4m+LwT/AMTMke6
16a4ZxNtJI4/7UpbSifT0KhiWIUfUU90aRM5yV6CvmiH4r+Lojk3SSD0Zanb4v+LWVgJIVy
MZCVn/AKtYxS3Vi1mlCzTNzxhbeN5PE11cWlvcpaocJtzjFYiaj8RUhby1vFCnptYmlh+LX
jSVlt1uEd3IVcJU83xN8baRq5ivmTzRjckkY6GvoqWGxNOKpypwdkee69OXvKo0Zl74h8a3
EbRzSXaI67SCDzXX/C/SdMmt7szRb9RAO/zDjCn+tX/C/wASLrVZbganoouMsAn2eIYX3PF
ZL/Ex7e9M8HhtIljlKs8YxnHr71z1liKtOeGhSUX3TNI+yhJVHK/qeo22lWdrAqQ2ccSspy
UUZNZ0/hHTbk+dPA8j/wB4k8Vzkvxc8PGJJIYbl5ivMWMDNZifGaFAUl0Vl56h68GOX5ldy
UXf1PRliaD6qx2Vv4N8PWh85NMWST/bJbFXU0fS4nEpsYlOey4rjT8YtDOANNuGcjp05qs/
xRM0TGHQ5GC88vVSwOYz0mn83/wSPrGH6M72WxsDcK8lpGdvQsoyKhOn6cAQllEdx5OBXK6
P441TxBKsVp4akVOjzF+FrrLeKZd0koBxyQOgrkq0K2H92ej9bm0XTmrx/Ioa34T0vVLAQR
QxROFPzIOfpXDxfCiOO2kW71LG4/KF6Cuy1fx3oGjRys1ykk4BCxx88+9eL61461vV7ksLk
wwqxKonH517mV0cwnG0ZOMfM8/FzwsX7+r8j1rwz4R07w/e3FxaX5dTakSKxHpnNeC6iQdQ
udoG3zWII+tdNoGtahDa6qUvcs9vuZnbr2wK5AnJck8nmvo8BhqlKrUlUlzPQ8vFVYypxUU
MNSrNsUqqqeMZYVFijvXsb6nAAIzz0qWJ5FdvJLDcMEDuKgqVAcg5I+lS/Mcdz0Pw9e2dtb
LNKpF6WA2gcY//AFV9HfCbWZLy3urKSIbk+ZZF6EV8s6FdvbQXAt4I5pcjaz8n3xX1Z8GNP
vrfwaLy9hMIuW+UHGWAr854qhCGGc5b9D6nLZtyR6bSUErnnOKU4xxX5AfSB2ppU+tKN2OK
QkjqaEMADiig9cUAE5wM460AIfpXKa4m/wCI3gMAHP2+Q/8AjldQ8gjG52Cj1biuZ1NhL8T
fAXlyKw+2yn5Tn/lnX0fD0X/aFN201/JnFj3/ALPI+hcne1KpO4fWmhvmJx1NOU8j61+wnx
ZCd248/pRSk8np+dFIorSsANpPQD+VeNWTK+ra2AeftjfyFexTHcMjjKj+VeKaUHXVNfVsc
37n9BXx3Ev+7I97KvjNf5v4aeA1RqxIOF7+tNlnjiXdPIsS9ixAFfmyi5aJH0snbcnpCPWs
O78W+GbBtl1r1kjf3fOUn+dVv+E/8FlGYeJLNgvX5xxXRHA4iW1N/czB16a3kjm/itoVtda
CNRjjVbiNtruByRXyB4htzb6tJEItiA5BHevsjU/iv8N/sk0N1rkE6FSrIFJJr5V8T6vo19
q9ydNZvszOWj3Dsa/UuE/rVKm6denJW2bPm829lPVSVzivrxSVPLGF53A5PGKhYY61+h3uf
LtW6iCkoooEFFKDikoAcn3umasGdzarCxBQHIOOlVh1qVGjxiXJ9MUmNNoYfpV201O+s2DW
tzJHj0armmaL/azPHa3tvG6DdidtmfoapS2NxHctD5e9lPJjO4fpUycJ+7JL5mkeeOsTs9H
+KXiPTSsc0i3SDoJK7Oy+MtnK0ceoaSc/xFGyK8QeNlO1sqR68UMu0dee2DXmVcowdV3cNf
I7I42vDSTPodfFfw110FbxYY2HTzY8Z/GhvAPgDVWW8tLi2UN/BDLuH5V87Dgc/nUsU8sfK
TvGf9liK4Xkjh/u9aUfxNlj4v44JnuF58FdIlB+wavJGW5UNyKwbv4MatFDJ9kv7afHsQf8
K4S38Ua7alWj1Ofev3cv0Fblv8UPE1uybbnft/vd6lYbNKXw1VL1Q/a4Ke8WjpfB/wAONU0
7xPHc61ZBoIMMmxshmrK+Iug6vc+Nbya2sZZYWI2sqcYx0qxafGLV0u995bxuncCt21+NFq
rn7RpzFcdQAa5280p1vbSpqWnRnQvqrpuEZWNT4QWGoaZpV9Jf27RAnC7x3rJi0trnw94zQ
2mLtrrcgUcr9K0k+NGgt9+ymUegUVXn+Lfh3zmaGym2t975RzXn8mYOvOq6OsrfhqdH7j2a
hzpnB6b8Ndf1TSJL6MCGVGwIZRtZveprT4VeKbmULP5UCZ5LyVt3XxicF0stLAX+FmfpWY/
xc15kdVtoRkYB6lfxr2+fNp3aUVf8DhcMFH7TZ0tr8JNKs4fN1bVmZvRWCgevJq9ean4I8N
6etnDDb3LqPlUYJB/2j3rx6/8AEes6q7G7v5WDnpu4FZDAiQ7m3n1FOOWV6rvi6zl5LREyx
lKmuWlE9Jl+Kl5CZIrKwgii6KoGK5q98ceJL0MG1B41JwVTgVzRYEHC0ijLYPH1r1KeBw9P
VR1+84pYqrLROyHSSNK5kkYsx5JJ6mlgiknnWGJSzucADvUbABiPT0oDFTlSQR6V2paWRy9
bvU72zg0Hw94Z1WPVTFc6rdL5UCJ83kkdSa4Njnnv7UhZmJJYkn1ptRTg4Ntu7ZpOakrIUn
ik60VZhjklKwqNobqa0uluZpN7EABJwOtdpp+j6ff6dahScg/MR1zVDQfDk2o3xjkVlAHyk
fxH0rudI0C7stWt1EcsKbwzjHFeRjcXCCaUtT0sLh2/elsFhp+haPPEke55ZG5aQdK+rPCs
tpL4UsWs5Q0QjwGHQHvXy548tmudRht4IyJcjY3TNfQHwqs3svBNutwzmcn5ldulfnXEcfb
4OFeUve7H0eBShPkSO/SMtyF4p20huVpPOfoCVFBckf3vevzjyR6+ojHBxnHtTJJY4omklO
1AOWNVr7UbTT4vNuZVHoueTXnHiDxRPqi+SiGKBeir/F9a7sNgZ132RMpqKJPH/wATv+EW0
n7VpkEdwTkBpfWuT8IftF6XqMkFj4ksWsJ2O03EZzH+I61yvxBlhbw5KlzBLN+7Ij2dIz6m
vAeS3yjkmv1HKuHcBisI41Ya9z5zFZjWo1VZ6dj6m+Nfiiz1HwnD/YOsyrIp3P5LkBxXBfA
LWdU1H45+GrW9vZ7iKJpCiO5IB2GvKrnVrq50pLV52IQAMD3r0X9nHP8Awv8A0Aj1k/8AQT
X0uW5ZTwGFdJq9r+p5mKxrr1FJXR+kI+vTjrmndxz3qLd1zTg2WA6c1Cd25bGdiM/eP1opC
fmPz96KYWKs7OUG3jgdPpXyh4o+JQ8K+Ktb0yHTJLi6+1s5kLBUAIFfV0hKDg9VH8q/PX4w
XJPxX1+KdwWeYLGD0xXFPBUsZVjTqx0sdkK8qEXKBX8R/G/x1dXc9tb3sVjCMrsgAP6muAv
vFviTUjm+1q7mHoZSB+QrO1AML6QsoGTxjvVTIPOOa9+hl+FoK1Kml8jzZ4ytU+KTHmV3k3
OxYnuTzTCxBPNPUL5qlyVUnrTXC+Y205HY+tdySOZybG7ie9KTnqabRTJFz6UZNJRQAUUUp
PAGKAHApsIK8+tMpSc0lABSgkHNJRQA7camgu7i1k8yCVo29qr07BxSaT0ZSb6G9B4iYxeV
f2Vver/00XB/MU9G8MXZ3TxXFkT1EXzCueycYo5rP2MFrF2NPav7SN2607SGdRp2rCTOMLM
uzH40kvhzUUOI44px13xvmsTkDPFPE0o6SuPoaOWeyYc0X0Lj6TqQVybOXCHDEDgVXe1uIz
iWF1PoRzUiapfou1LuULnON3GafLq99NdrdyzFpVOQT/hRep5B7pW8iVTgxPn/AHaQxyA7X
UqR2IrZTxTqKyF8pyckbe9L/wAJFK5eWaFHduOR2qeeouhSjB9TEK4GR1PpTTk8f0rXbWod
kYTTbcMgwWIzurQl8WWjRRCPw5YxyRjlgCd1L2k1tC/zF7On3Odjt7iZxHFC7seigVvQeDt
am08XzJHFDnbh3Ab8qo/8JFfJqD3sHlwSNwAq8Ae1Q3Gs6ndvvmupCfQHA/KlJVpbWQ17KO
7J5NIW3vGhu7yKNFxllbNVLxLKN9tpK8qjqxGBVVnZjljk+9Mya3jCSXvSIlNfZRaF9IkZS
JEQHvjJqpk5yTRn2pO9O1jIXJpKXGTgUEEdaYCUUUUAPXYDl84rbtgH0hlLLGgYck81hZOM
U4Of/rVE48xcJcruepeGvs1nbPb3N2u+Bw8Tq/3gR0rrNO1WaRgZSQobH3s5rwPzjk7crn0
NbWkeKNU0h2a2cMD2cbsV4mLyv215J6nq0cco+69j6BuLSC+1C0lDbmgO5gRwK3ofFaaFKX
kvooFzyrkYNfO9x8SfEU1q1vHJHCp7ovP51zN1qd/fSNJdXDys39415H+r1TEe7iJLlOt5p
CDvFan1FqHx902wkMQMdwfWIZplp8ZovEamy067+yXTKdocYDHtzXyp1J711XhjQr67Etyk
D7ABhwSNp9aqrwxl1ClzPRrq/wDIzp5nXqzskeyvrviq1h8zVbA3z5OWifOBWhpmoy3luJp
7eS1LHAR+v1rH0LSZbWzj36nNdg/fV+grN8Y+MRpCmztov3+zCkjjFeP7CnWqewoRV+60/A
9J1Gk5SZF4u8X6fYQ3ekFfMeRTG5ByOa8SZxuJXu2RUlzNNczyXNwWZ5Dnce9V12lhuyB3x
2r7vA4OOFp8kWfNYnEurK9thdxbJLcjoK9c/ZwjZ/j5oWMA4lP/AI4a8jbaDhR0717B+zSA
fj9omeySn/xw12VPhZzRd2mfowsYHU5p4C7hn1pvBPJp4A3Dgda8BneyA7Nx+vrRUhQZPyi
incRmzccAk4Ufyr88PjBdbPi9rRWMbhOcsRn8q/QuUDadr5O0fyr86/i/GT8UtdeVidkxZS
v9arCX+srXoXW/hJeZ5tfuHvHYMSPeqynDA0rkk5Pelj27/mGRX0B5YrPubLCmZ7Up+8cU2
gBcUlKKSgAooooAXFJSmkoAKKKKACiiigApc8daSnY9qaVwDvSZpccUlIAozSUoOKADNGaS
indgODDkHpRnPWm0UALmnbvf9KZRSAlymzH8X0poyelNNTwGFJEaaMyR85AOKHsNeZCeOtJ
nPFK+NxwMDPAPYUi/eFAhQhKk5HFIR3pxGCQOlBUgDIODTtbcEN70cnqaXHtRijcLCUlKRx
mkpAFLikpRQAUoYjgdKbS0AKMGpoLea4mWCCNpJHOAqjk1AK0tG1F9K1i21BBuML5I9RUzb
Ubx3Lgk3Znpfhb4drZGPU/EARyBlbb0+tdNDq0sl+NP0SwihjdirkLgACtPR76y8S6Ss6Al
ZFJdQ2SvtUyzaNocSRI/lYGFHVq/PMRiqtao/bJuXboj6mlRhCK9mWTb+TbRxFjkDDNjuap
3WnafeY+2WiSso2lmHQetPGu2Et/LbRXqMqpuIbqDWVeatb3Hm2/26OB+Cr7h81clKlXUrq
6Oibg1ZMy/EfhjQP8AhG7hIIAjwqWR1FeISLtdgD0OK9O1zxJHp8Nxarem9km4IxwleZShj
IXI278mvt8qp1owaqu/qfPY507rkIxgnnivYv2aR/xf3Rcf885f/QDXjuD1xxXsn7M+f+F+
6Nj/AJ5zf+g16tX4GedH4kfosDjOR7UqnLDHrQOSc+tOAAcYGa8Dc9BkJLbjx3opxPzH5P1
op2EZUykLu7FR0+lfnt8YZFh+IWvsEzul28/zr9DpYgI8A4wo6/Svzh+NLSJ8UtbiMu4eee
lVhP8AeV6Glb+Hfz/Q80YY4oU47UN1xTa+gPKHE8nim0UUAFFFKKAEopT1pKACiiigAoooo
AKKKUdaAHRje6rnGSOa2df8P3Wg3McVx8yzIsiOOhBGaxVOCCOxr0nx3JPf+EPDmq+WBGYf
LJHqK5atWUKtOK2dzopU+aMn2PNyeopppaB0NdZzjaKuLZXUsLTR20jxqMswXgVWIwcHikm
n1HZpXYyin4560hH4UxeY2injjp1oxR6gMoqVEJIypxWlZeH9Y1Hc1lplzcAf884yQKhyiv
idi1CT2RkU9WwuCM+ntUtzby2s7QTxmORTgqeoqIjg46U9GiXo9RpOTSr156UDpzT443ldY
kG5mOAAKeyuFm9D1TwH4EtdQ0ldX1NGYSNiFPX61xHi6I2viK5tPLWOOFsRqo6D3r3bTZY/
DXgW1e4lRBBBuO88lgK+edY1KTVtWuL+X78zbiBXzmWV6uIxNScvgWx6+Lp04UYpfEJpml3
2rXa21hbtPK3AUCnalpGo6Rcm3v7aSB14+ZcA/SvXfhVYWGk6Dda/qcqRb+FLnGAO4ri/iD
4wXxNqKxwLi2gYhGPVhXdSxtWpi3ShH3V1OaWHhGl7RvXscMx46UynH7opteqcAUUUUAKKD
1pKKAClGc8UlFAHU+EPE1x4f1dX3ZtpTtkQnj616Z4ktrTUfDja1asQI13oy5JNeGAkHrXZ
aB4uura1Om3crPalNiIB37V4+OwTlNV6ejW/mj0sLiOVOEigLzUp5ZNVRfKkt1G7Py7genH
eqc915+RbbghG4Bm5jPcD2rY1OG+1qNrxWCG3Xyiv3SVHtVDTvD8uoyRW8DgyucEk4CiumE
6SjeWlvwJnGpeyM20tbrUbjy4I5JpDy2OfxqC5jaF/LbduU4IPavZfDXhi70e7mFo8EkoXb
IT6e1ea+LLWS08R30MiAESbuO4NZ4fGxrVXCPQKuHcKfMznckDFex/sz5/4X7o3/XOX/wBB
rx5iM/Kc565r2T9mYEfHzRzjGYZse/y131fgZxQV2j9FDkE0qk7x9aQLk5JOO1OQDzAO1fP
o7yJmG48d6KeQu49OtFXYkyrx2wQxwTj+VfnT8Z4Wb4j63cKuR9oIZsY9K/Ru5IYBkAYgD+
VfnR8ZJpH+IGuxzbkC3TbAOhqcJf6yn5G1X+HY8sYdD2NIBk4pTzjtSou5wBX0Z5IjKVODT
accnkmm0AFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRS0pUjqaAEr2FNHuNc+FFjaQvveMGSMHuQTkV49i
vcfh3rH2rwyllvPmWxOckdO2K8bNp1KdKNWmtYu56eASlKUJdTxW4hkguHilQq6kgqexqIc
GvY/Gvgc6lbSazpqg3AG6QKOHrx5kKOVcEMpwQe1duCxcMXDmg9Vuc2Kw8qE7NaHrnw41ez
t/A+uJfQpNFAu9lYckHoM/WvNLGwn1vW0s7OLMtzIdi+gJrW0VbuHwzrUkWfLaJQy+vzday
NJ1a60a7NzZkJMVKBj1Ge4rGjS5J1Z092a1JJqmpbdTvPGOh+EPDvh22sIHefW8DzVVsqD3
Oe30rzJgM55x71ZeSe9vS80rPJI3zMTnk1veMdIttLvrOK0PyNbIx+ta0F7G1KcryZnVaq/
vIKyN/wCHvhfwz4hs7galJJ9sjIIRX25WvRLPwB4UtW3JYlySSpd93FeDaPqs2kajHdRMyj
+Lb1Irf1bxzq8sgjsdUmFuVxtIAxXk4zAYqtVbp1Wos7cPiqEILmjqevXtv4S0k754bO328
4cAn8BXG6/8UfKjktPDqBcjb9o27dv+6K8nnuri5kMlxM8rHnLNmowfYk1vhsmhBqdeTmzK
tjubSEbEl1czXdy89xIZJHOWY9zUfBGavW2i6rep5lpYTyof4lQkVsaP4F8R6y5WGwaGJT8
0s3yhRXrSr0qSs5JI4VTnN/Cc2QpwAOTXq/w88JpZWreKtbiWG2jGYRIcZ96bb6b4J8EuJt
VvE1nUEGVhi5QH0Ncj4o8bal4kuGDMbayXiO2jOFUV5dWdTHJ0aKcY9ZPr6HbCnDDe9N3fY
t+N/GM2v3j20DkWUbYjxxurigdpBFBYEdMGkOK9OhRhRgqcFocdWrKrLnkW3v7x7YW7XUhh
HSPdwPwqvuJUbjnHSo804NjqM1uoxVktDOTctxCcjmlKYjD5HPakyPSkPPU0PckSiiloASi
looASilxSUAL705XZSCpwQc02jmgDtfCHiWxsr3GtwiaIjAbbnH1r0L+xtOumW90aRV3nzA
VPyk+leEg8dK6jwp4ruPD98C6tNbNw8eenuPevHxuBlNOpSevbuephcVytRnse1WEBjeS4K
bGPyuPT3rzv4m28Int71CVZk2MMY3H1rsU8Y6JdWy38E5UIp3Q45/GvKfFviOTXtRWX7sEf
CIewrxMrw1aOJ55K1j0cbUg6Ohy4PJzz/Wvbf2fL97348+G1gt44PIilXCjqNprxRlwNy8q
a9j/Zj2n4+6RuHSKbH/fNfXVVeLZ89B2aP0UyN3GMGlBG8fWkwoOfenKnzgg968BXO7zIyR
uPBopxU5PSinZj0Ke1AMZ5Iyfpivzn+OwEXxS1a38w/LOSF9uK/Rr5I4UZ1ydoH6VxusfDD
wDr2oS6lqvhm0vLqTl5HU7mPvzVUJxhU5mOonJWR+YBqSE7ZQx6Cv0wHwV+F4PHg+wP1Q8f
rUqfB34ZoSV8G6eOMf6sn+teh9fg+hyLDs/Mbk0cV+nDfBb4WyAMfBenk5/uEf1pT8Fvhbx
/xRdh/wB8H/GqWOh2D2DPzG4ox9a/TY/BL4Vkn/ijLD/vk/40v/ClfhYE2/8ACF6fj/dP+N
H12HYXsJH5kdaOK/TZfgj8KgcjwXYHPXg/400fA/4U4z/whdhnPof8aPrsOwewkfmXxRX6b
H4I/CzcCfBVhu/3T/jTf+FG/ChmyfBViD9D/jR9dh2D2DPzLozX6af8KM+FABH/AAhVj+R/
xpD8DfhNgA+C7Hn2P+NH12HYPYM/MynLtwQ3J7Gv0vHwH+EoO7/hCbE/Ut/jUi/Az4Uo4K+
CtPAHsf8AGj67DsHsGfmUcA4Fb3hjXpdC1ZbhXbyW4dR3Ffow/wAEPhU5+bwXp4Hsp/xpB8
DfhQvK+C7A+xB/xqJ4mlUi4TWjKhTlCSkmfK1h4p0a8gjkGtW8COMNFIQCK8z8e6RpUVydT
0q/tZllY74o3BI96+91+CfwtRcDwVp6jrjaf8aR/gh8KpVG7wTYfkf8a8nDUKeGqc9Nux6F
fESrQ5Wj8/tD1+x07R7yye3SZruEoxJxtrjSQTkHvX6YP8C/hO4w/gux56YDD+tQt8BfhIH
yPBlkCO3zf416sK9OlKXmcVSM52R+bEMpjkVwcFTmt3xJriaw9q6hcxRBCQOSa/QofAj4Tj
hfBdl/49/jUo+BvwoAwfBNjx7H/GnLFU3NTtsKMZxjyn5nkj1pPav0zX4IfCfOP+ELsfyP+
NNPwK+E5cbvBdiR26j+tafXYdjL2MlufnNpuhTX9o90tzbRRrxiSUKx+gNd74e8J+E7eAXG
r6zBNK38KyAbK+4D8D/hN/D4L0/A6jB/xpjfA74UMgB8F2B5/ut/jXHXqOsnDm5U+x10bU3
dxufKOr+K9C8OeGvL0aa2knRdqBGB3fWvLtX+Imvapa/ZhMLaIjDCLjdX33/wov4TCTK+Cr
HPp83+NOHwN+E/U+CrA/8AfX+NcmFoYahrL3n3ZtVxNafux0R+aRdmJZ8sx6k9TTS3y4r9M
R8DvhMeB4JsP/Hv8aYfgT8Js5PguwH/AH1/jXr/AFyO1jzvZSWx+Z1Liv0wPwK+Eu8EeDLD
/wAe/wAad/woz4Tli48F2JbuMH/Gn9cgHsZH5m0Zr9MT8DPhORkeCbAfXP8AjSD4F/Cnn/i
ibDP4/wCNH1yA/YSPzPpK/S9fgV8KFcn/AIQqx5GD1/xqUfA74UBQP+ENsdo6cHn9aPrkBe
wkfmXRX6Yj4GfCYSbv+EMsPp83+NPHwP8AhMpyPBVj+R/xo+uQD2Mj8y6Wv01b4J/Ck/8AM
lWH/fJ/xpp+B/woIy3guxHp8p/xo+uQD2Ej8zDSV+my/BD4U9R4LsPxU/407/hSvwqH/Ml6
f/3yf8aPrkA9hI/MjNFfpr/wpT4W5/5EzTv++T/jS/8AClvhaPl/4QrTjn/ZP+NT9dh2H7C
R+ZNOUjPp7+lfpg3wL+EzZLeCdOz/ALrf40wfAj4S8/8AFFWPPs3+NV9djbZi9hI/PrRtTs
1SPS2XaJiVeXHXNYOoRNBfSwtgFTjrmv0i/wCFEfCcDH/CF2QI7jd/jSH4C/CZ2G7wTZs3V
id3P61jTrQjNtG01Jw5Wfm1FBvgaQyABeozXsP7MkZPx70ooCwWGYk/8Br7GHwE+Ey7Q3gy
z46jLc/rWxoHwt8A+FdXXWNA8NWun3qAqJEznB/GnPFRcWiFStY7MYx1709SdwxTMsBhue1
OUjI+teZ5nRuiIltx570UpIyeKKd2VYqO+99hPQD+VKhOBgZFZrSSC7YB2A2jv7VLFLJ5Y/
eN+dYI2ehpZIHpSg5GKpeZJgfvG/OnxSSE/wCsbp61ZBezgdKNxPQYqHe+8fO350ru/wDfb
86ZJMM91AoIB6iqySSbvvt+dTF3wfnb86sVx/AwAKdjsoqqZJOfnb86fFI+4fO351EQJtrU
o35o3v8A32/OkDvn77fnVE8wNu2k45FIpbAJHPvQzvv++3500u/mj52/OkFx53EdOfalGcV
Gzvx87fnSeZJj77dPWhbjuOLNnBUkU5fu/dP5Um98ffP50B32n5z+dD3FzCn8RRz2zQXf++
fzpjO/Hzt+dV0Hced3amMD260nmP8A32/OmCR9x+dvzqAuO+bNLvPTFQmR8/fb86TzHyfnb
86aKuTDJBNGT25qAyPg/O351GsknzfvG6etDHctnJI4470jMwcY6VSSWTn94351M8km0fO3
50gLJJ9KQuc45pgd8ffb86N77vvt+dArjwWz0NC/MTSb32/fb86hSSTJ+dvzphcsbiny7Sa
UseytUZkfzPvt+dRpJJ/fb86YXJ+fQ5pRuzytNLvt++3T1pY3fafnbr60E3HHI5wTmk+Yn7
ppqu/mn526etSh3wfnP50C5hmCTjBp20f3T+VIrvv++fzpd7/32/OgOYMHsvFJ36E0hkfd9
9vzp7O/HzH86A5hOo+7SDdnleKR3fZ99vzpjSPj77fnQHMSFWPO2lG7HC1GZJNv32/OiOST
J+dvzpDuPAfuMUv4UF3x99vzqIySZ++350Bcnx7YoGR05+tQiSTf99vzpsskgPDt+dUK5ZU
n0NIRuOcVGrvgfO350od8/fb86lhcfsIPAqEuwbBB61YDvz87fnVCeSQE4kbqO9UgTuQNcf
MeT1orPYksSTk5oq7lH//Z
</binary>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0