%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/1/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/1/1353.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name>Lem,</first-name><last-name>Stanisław</last-name></author>
            <book-title>Mír na Zemi</book-title>
            
            <lang>en</lang>
            <keywords>Pokój na Ziemi</keywords>
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name>Lem,</first-name><last-name>Stanisław</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>15.8.2019</date>
            <id>ca88705f-d76d-43c8-a330-413648f88824</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            
            <year>2000</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>STANIS</strong><strong>ŁAW</strong></p>

<p><strong>LEM</strong></p>

<p><strong>MÍR NA ZEMI</strong></p><empty-line /><p>PŘELOŽILA</p>

<p>HELENA STACHOVÁ</p><empty-line /><p>Copyright by Stanisław Lem,</p>

<p>Kraków 1987</p>

<p>»Pokój na Ziemi« – originally published</p>

<p>by Wydawnictwo Literackie</p>

<p>Translation</p>

<p>© Helena Stachová, 1989</p>

<p>Illustration</p>

<p>© Zdeněk Vlach, 1989</p>

<p><strong>ISBN 80-204-0036-2</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p>I/                            rozdvojení</p><empty-line /><p>Nevím, co dělat. Kdybych aspoň mohl říct „jsem na tom špatně“, nebylo by to nejhorší. Jenže já nemůžu říct ani „jsme na tom špatně“, protože o vlastní osobě můžu mluvit jen částečně, ačkoli jsme pořád Ijon Tichý. Odedávna mám ve zvyku mluvit při holení nahlas, ale teď jsem toho musel nechat, protože mě levé oko rušilo zlomyslným pomrkáváním. Dokud jsem seděl v <emphasis>LEM</emphasis>, neuvědomoval jsem si, co se stalo těsně před startem. Ten <emphasis>LEM</emphasis> neměl nic společného s americkou trojnožkou, kterou NASA poslala Armstronga a Aldrina pro pár měsíčních šutrů. Jmenoval se stejně jako já, aby se tím zakamuflovalo moje tajné poslání. Čert aby ho vzal! Po návratu z hvězkokupy Telete jsem nejmíň rok nechtěl letět vůbec nikam. Tohleto jsem vzal výhradně z ohledu na blaho lidstva. Věděl jsem, že se můžu nevrátit. Doktor Lopez vypočítal, že mám šanci jedna ku dvaceti celým a osmi desetinám. Ale to mě nezadrželo. Rád riskuju. Musíme tam všichni. Buď se vrátím, nebo nevrátím, řekl jsem si. Nenapadlo mě, že se můžu vrátit, i když se nevrátím, neboť se vrátíme my. Na vysvětlenou musím prozradit pár věcí nejvyššího stupně utajení, ale to je mi fuk. Tedy částečně. Psát přece musím taky jen částečně, se značným úsilím. Ťukám do psacího stroje pravou rukou. Levou jsem si musel přivázat k opěradlu židle, protože byla proti tomu. Rvala mi papír ze stroje, nenechala se uchlácholit žádnými argumenty, a když jsem jí v tom bránil, udělala mi pod okem monokl. To je důsledek rozdvojení. Každý má v hlavě dvě mozkové polokoule čili hemisféry spojené trámcem. Latinsky <emphasis>corpus callosum</emphasis>. Dvě stě miliónů bílých nervových vláken spojuje mozek, aby mohl myslet, jenomže můj už ne. Fik, a bylo po všem. Vlastně nebylo ani žádné fik, byl jenom ten polygon, kde měsíční roboti zkoušeli novou zbraň. Nachomýtl jsem se tam úplně náhodou. Úkol už jsem provedl, přelstil jsem ty studené stvůry a už jsem se vracel k <emphasis>LEM</emphasis>, ale najednou se mi chtělo čurat. Na Měsíci žádné záchody nejsou. Ve vzduchoprázdnu by ostatně nebyly k ničemu. Člověk si s sebou musí ve skafandru nosit pytlík, jako to dělali Armstrong a Aldrin. A tak si to člověk může vyřídit kdekoli a kdykoli, jenže já jsem se žinýroval. Jsem slušně vychovaný člověk, vlastně spíš jsem byl. Na slunci uprostřed Mare Serenitatis mi to připadalo trapné. Kousek dál čněl osamělý veliký balvan, a tak jsem namířil do jeho stínu. Jak jsem mohl tušit, že tam už působí to ultrazvukové pole? Jakmile jsem začal, ucítil jsem v hlavě nepatrné cvaknutí. Jako by mi něco ruplo ne přímo v krku, což se stává, ale trochu výš. Uprostřed lebky. To právě byla dálková integrální callotomie. Nebolelo to. Měl jsem takový nějaký divný pocit, ale ten se hned rozplynul a já šel k <emphasis>LEM</emphasis>. Měl jsem pocit, že všechno je nějaké jiné, i já, to je fakt, ale připisoval jsem to rozrušení, které bylo po tolika zážitcích pochopitelné. Pravou ruku ovládá levá mozková polokoule. Proto jsem řekl, že tohleto píšu jen částečně. Pravá polokoule má něco proti tomu, když mi v tom brání. Je to hrozně složité. Nemůžu říct, že já – to je jen moje levá polokoule. Musím hledat kompromis s tou druhou, nemůžu přece věčně sedět s uvázanou rukou. Pokoušel jsem se ji oblomit různými způsoby, ale marně. Je zkrátka nemožná. Agresívní, vulgární a arogantní. Ještě štěstí, že nedokáže přečíst všechno. Přečte jen některá slova, nejlíp podstatná jména. Je to tak vždycky, vím to, protože už jsem o tom přelouskal spoustu knih. Slovesům ani přídavným jménům správně nerozumí, a protože se dívá nato, co tady teď píšu, musím se vyjadřovat tak, abych ji nenaštval. Nevím, jestli se mi to podaří. Nikdo ostatně neví, proč je celé slušné vychování umístěno v levé polokouli.</p>

<p>Na Měsíci jsme přistál také částečně, ale v docela jiném smyslu, protože to bylo ještě před tou nehodou, a tak jsem dosud nebyl rozdvojený. Měl jsem obíhat kolem Měsíce na stacionární oběžné dráze a průzkum měl provést můj telemat. Byl mi dokonce dost podobný, přestože byl z umělé hmoty a měl čidla. Já seděl v <emphasis>LEM 1</emphasis>, a na Měsíci přistál <emphasis>LEM 2</emphasis> s telematem. Ti vojenští roboti mají na lidi hrozně spadeno. V každém člověku větří protivníka. Tak mi to aspoň bylo řečeno. Jenže <emphasis>LEM 2</emphasis> se bohužel porouchal, a proto jsem se rozhodl přistát osobně, abych se podíval, co mu je, protože spojení bylo částečně přerušeno. Seděl jsem v <emphasis>LEM 1</emphasis> a necítil jsem už <emphasis>LEM 2</emphasis>, ale cítil jsem, jak mě bolí břicho, které mě vlastně nebolelo přímo, nýbrž prostřednictvím rádia, protože jak se po přistání ukázalo, rozbili <emphasis>LEM</emphasis> schránku, vytáhli z něj telemata a pustili se mu do břicha. Nemohl jsem ten kabel vypnout na oběžné dráze, protože kdybych ho vypnul, přestalo by mě sice bolet břicho, ale ztratil bych i poslední spojení se svým telematem, nevěděl bych, kde ho hledat. Mare Serenitatis, kde jsem padl do léčky, je skoro stejné jako Sahara. Kromě toho jsem si popletl kabely, i když byl každý jiné barvy, ale byla jich hrozná spousta, někam jsem zašantročil pokyny pro havarijní obsluhu a jejich hledání mě při tom bolení břicha tak rozzuřilo, že místo abych volal Zemi, rozhodl jsem se přistát, přestože mě varovali, abych to v žádném případě nedělal, jinak že už se z toho nevyhrabu. Jenže já tak hned něco nevzdám, to neodpovídá mé povaze. A pak i když je <emphasis>LEM</emphasis> jenom mašina vycpaná elektronikou, nechtěl jsem ho nechat na pospas robotům.</p>

<p>Koukám, že čím víc toho vysvětluju, tím je to zamotanější. Asi bych měl začít od začátku. Jenže já vlastně nevím, jaký byl ten začátek, protože jsem si ho musel zapamatovat převážně pravou polovinou mozku, a jelikož k ní mám odříznutý přístup, nevybavuje se mi to. Z toho soudím, že si nepamatuju spoustu věcí, a abych se aspoň něco dověděl, musím dávat levé ruce pravačkou znamení převzatá z řeči hluchoněmých, jenže levá mi nechce vždycky odpovědět. Občas mi palcem ukáže „tůdle“, a to je ještě nejslušnější výraz jejího odlišného názoru.</p>

<p>Těžko ode mě chtít nejen abych se gestikulací vyptával jednou ruku druhé, ale abych ji navíc seřezal a zlomil tak její odpor. Nebudu nic balit do servítku, třeba bych nakonec vyťal facku vlastní končetině, ale malér je v tom, že pravá ruka je silnější než levá. Nohy jsou v tomto ohledu stejné a nejhorší je, že mám na pravém malíku zastaralé kuří oko a levá to ví. Když tenkrát v autobuse došlo k tomu skandálu a já násilám nacpal levou ruku do kapsy, její noha mi naschvál tak dupla na kuří oko, že se mi zajiskřilo před očima. Nevím, jestli to dělá úpadek inteligence vyvolaný mou polovičatostí, ale vidím, že píšu nějaké blbosti. Noha levé ruky je prostě levá noha. Jsou chvíle, kdy se moje nešťastné tělo rozpadá na dva nepřátelské tábory.</p>

<p>Musel jsem psaní přerušit, protože jsem se pokoušel se kopnout. Levá noha se pokoušela kopnout do pravého chodidla, nechtěl jsem tedy kopnout sám sebe, ne já, tedy ne úplně já, jenže mluvnice prostě není pro takové situace uzpůsobená. Už jsem si skoro začal zouvat boty, ale radši jsem toho nechal. Člověk by ani v takové šlamastyce ze sebe neměl dělat šaška. Přece si nezpřerážím hnáty, abych se dověděl, jak to bylo s tou instrukcí a s těmi kabely! Kdysi jsem se sice rval sám se  sebou, ale to byly jiné okolnosti. Jednou jsem se rval já dřívější se sebou pozdějším v časové smyčce, a podruhé to bylo po otravě benignátory. Rval jsem se, to ano, ale zůstával jsem nedělitelný, a každý, kdo chce, se může do takové situace vcítit. Copak se ve středověku lidé sami nemrskali, když konali pokání? Jenže teď se do mě nikdo nevcítí. Není to možné. Nemůžu ani říct, že jsou mě dva, protože ani to není pravda z rozumového hlediska. Jsou mě dva, čili částečně jsem jen částečně, ne v každé situaci. Jestli se chcete dovědět, co mě potkalo, musíte bez řečí a protestů přečíst všechno, co tady píšu, i když něčem nerozumíte. Postupem času se vám sem tam něco vyjasní. Úplně ne, to je jisté, protože úplně by to šlo jen pomocí callotomie, stejně jako se nedá vysvětlit, co znamená být vydrou nebo želvou. Kdyby se někdo, lhostejno jak, stal želvou nebo tou vydrou, stejně o tom nebude moct podat žádné informace, protože zvířata nemluví ani nepíšou. Obyčejní lidé, ke kterým jsem patřil velkou část svého života, nechápou, jak je možné, abych chlapík s rozseknutým mozkem byl nadále sebou, a zdá se, že je, když o sobě říká JÁ, a ne MY, chodí docela normálně, mluví rozumě, když jí, taky se nedá poznat, že pravá polokoule neví, co dělá levá (v mém případě až na krupkovou polévku), ostatně jsou tací, co tvrdí, že callotomie už musela být u zrodu <emphasis>Písma svatého,</emphasis> když je v něm psáno, že nemusí vědět levice, co činí pravice, jenže já to považuju za náboženskou metaforu. Jeden chlap mě dva měsíce pronásledoval, aby ze mě vymáčkl pravdu. Navštěvoval mě v nejnevhodnější dobu a týral mě otázkami, kolik mě doopravdy je. Obdobné příručky, které jsem mu dával, aby si to sám přečetl a nastudoval, mu nic nedaly, zrovna jako mně. Půjčoval jsem mu ty knihy jen proto, aby mi dal pokoj. Šel jsem si tenkrát koupit boty bez tkaniček, takové s elastickou gumou nahoře, kterým se dřív říkalo tuším perka, protože když se mé levé části nechtělo jít na procházku, nedokázal jsem boty zašněrovat. Co jsem pravačkou zašněroval, levačka zase rozvázala. Rozhodl jsem se tedy, že si koupím ta perka a ještě tenisky na běhání, ne proto, že by se mi chtělo pěstovat módní <emphasis>jogging,</emphasis> ale abych dal co proto pravé mozkové polokouli, protože tenkrát jsem se s ní ještě nedokázal ani trochu dorozumět a měl jsem jenom čím dál tím větší vztek a čím dál tím víc modřin. Považoval jsme prodavače v obchodě za obyčejného příručího a něco jsem zabručel, abych omluvil své podivné chování, vlastně ani ne moje. Když totiž přede mnou  klečel se lžící na boty, chytil jsem ho levačkou za nos. Chci říct, že ona ho chytila a já jsem se snažil omluvit, respektive svalit to na ni. Myslel jsem, že i když mě třeba bude považovat za blázna (jak by prodavač v obchodě s botami mohl něco vědět o callotomii?), může mi to být jedno, protože mi nakonec ta perka prodal. Blázen taky nemusí chodit bos. Ale byl to bohužel student filozofie, který byl v tom obchodě na brigádě, a strašně ho to sebralo.</p>

<p>„Prokristapána, pane Tichý!“ křičel potom v mém bytě. „Logika přece říká, že buď jste jeden, nebo je vás víc! Jestliže si vaše pravá ruka natahuje kalhoty a levá jí v tom brání, tak to znamená, že za každou z nich stojí určitá polovina mozku, který si něco myslí nebo aspoň chce, nemá-li chuť na to, nač má chuť druhá polovina. Kdyby tomu tak nebylo, hádaly by se spolu i odříznuté ruce a nohy, jenže ta to, jak známo nedělají!“</p>

<p>Dal jsem mu tenkrát Gazzanigu. Nejlepší monografie o proťatém mozku  následcích této operace je kniha profesora Gazzanigy <emphasis>Bisected Brain</emphasis>, vydaná již v roce 1970 v Apleton Century Grofts a Educational Division in Medith Corporation, a ať mi mozek zase sroste, jestli nemluvím pravdu, že jsem si nevymyslel ani toho Michaela Gazzanigu, ani jeho tatínka, (kterému svou monografii věnoval), ten se jmenoval Dante Achilles Gazzaniga a také byl doktorem (M.D.). Kdo nevěří, ať běží hned do nejbližšího lékařského knihkupectví a mně ať dá svatý pokoj.</p>

<p>Ten chlápek, který mě pronásledoval, aby ze mě vymáčkl, jaké to je, žít v rozdvojení, se ode mě nic nedověděl, dosáhl jen toho, že přivedl obě mé polokoule k shodné zuřivostí, já ho oběma rukama popadl za krk a vyrazil s ním dveře. K takovým chvilkovým harmoniím v mé rozdvojené bytosti občas docházelo, ale nic z toho dál nevím.</p>

<p>Ten mladý filozof mi potom uprostřed noci telefonoval, protože si myslel, že když mě vytrhne ze spánu, prozradím mu své nadpřirozené tajemství. Prosil mě, abych si přikládal sluchátko hned k levému, hned k pravému uchu, a vůbec nedbal na šťavnaté charakteristiky, kterými jsem ho častoval.</p>

<p>Tvrdohlavě trval na tom, že nejsou idiotské jeho otázky, nýbrž stav, v jakém se nacházím, neboť odporuje celé antropologické, existenciální a ještě nějaké filozofii člověka jakožto rozumné bytosti, která si je vlastního rozumu vědoma. Ten student filozofie zřejmě složit zkoušky teprve nedávno, protože ze sebe sypal Hegela, Descartese (myslím, tedy jsem, a nikoli myslíme, tedy jsme), napadal mě Husserlem a vypomáhal si Heideggerem, aby dokázal, že to, co se mnou je, vůbec být nemůže, protože to odporuje všem interpretacím duševního života, za které přece nevděčíme nějakým hejskům, ale nejgeniálnějším myslitelům v dějinách, kteří se pěkných pár tisíc let – počínaje Řeky – zabývali introspektivním výzkumem jáství, a potom si přijde nějaký chlápek s proťatým vazníkem velkého mozku, navenek zdravý jako rybička, jenže jeho pravá ruka neví, co dělá levá, a nohy jakbysmet, a přitom jedni experti tvrdí, že vědomí má jenom na levé straně, protože pravá je jen bezduchý automat, a jiní experti zas, že má vědomí dvě, ale to pravé je němé, protože Brocovo centrum se nachází v levém spánkovém laloku, a ještě jiní experti tvrdí, že má dvě částečně rozdělená já, a to už je vrchol všeho. Jestliže se nedá částečně vyskočit z vlaku, křičel na mě, ani částečně umřít, znamená to, že se nedá ani částečně myslet! Potom už jsem ho nevyhazoval z bytu, protože mi ho bylo líto. Ze zoufalství se mě snažil podplatit. Říkal tomu přátelská pozornost. Osm set čtyřicet dolarů, přísahal, že jsou to všechny jeho úspory na prázdniny s děvčetem, ale byl ochotný se vzdát jak těch prázdnin, tak té holky, jen abych mu proboha řekl, KDO myslí, když myslí moje pravá polokoule, a JÁ nevím, CO si ona myslí, ale když jsem ho posílal za profesorem Ecclesem (ten se totiž domnívá, že prvá vůbec nemyslí, a je stoupencem teorie vědomí na levé straně), vyjadřoval se o Ecclesovi dost nezdvořile. Věděl už totiž, že jsem pomaloučku naučil pravou polovinu řeči hluchoněmých, a tak chtěl, abych šel za Ecclesem sám a vysvětlil mu, že se mýlí. Místo aby večer chodil na přednášky, četl lékařské časopisy, věděl už, že nervové cesty jdou křížem, a hledal v nejtlustších učebnicích odpověď na otázku, pro jakého ďasa došlo k tomu zkřížení, proč pravý mozek ovládá levou polovinu těla a obráceně, jenže o tomhle nebylo samozřejmě nikde ani slůvko. Buď nám to pomáhá být člověkem, usuzoval, nebo nám to vadí. Studoval psychoanalytické autory a našel jednoho, který se domníval, že v levé polokouli tkví vědomí, kdežto v pravé nevědomí, jenže tohleto se mi podařílo mu vytlouct z hlavy. Byl jsem pochopitelně sečtělejší než on. Protože jsem se nechtěl prát ani sám se sebou, ani s chlapíkem, který prahl po vědění, odjel jsem, vlastně spíš jsem před ním utekl do New Yorku a dostal jsem se z deště pod okap.</p>

<p>Pronajal jsem si garsoniéru na Manhattanu a jezdil jsem metrem nebo autobusem do veřejné knihovny číst Yozatitze, Wernera, Tuckera, Woodse, Shapira, Riklana, Schwartze, Szwarce, Shwartze, Sai-Mai-Halasše. Rossiho, Lishmana, Kenyona, Harveye, Fischera, Cohena, Brumbacka a asi třicet všelijakých Rappaportů, a skoro pokaždé docházelo cestou k drastickým scénám, protože jsem všecky hezké ženské, zejména blondýnky, štípal do zadku. Dělala to přirozeně moje levá ruka, a to ne vždycky v tlačenici, ale rád bych věděl, jak něco takového omluvit několika slovy! Nejhorší nebylo to ,že jsem párkrát dostal přes hubu, ale to, že většina dotyčných dam mi to vůbec neměla za zlé! Považovaly to za úvod k menšímu flirtu, jenže flirt byl to poslední, po čem jsem tenkrát toužil. Jestli to správně odhaduju, fackovaly mě aktivistky <emphasis>women</emphasis><emphasis>’s liberation</emphasis>, ale stávalo se to zřídka, protože mezi těmi je hezkých ženských jako šafránu.</p>

<p>Když jsem viděl, že sám se z té příšerné situace nevymotám, spojil jsem se nakonec s význačnými autoritami. Ti vědci se mnou zabývali, to ano. Byl jsem prohlédnut a zrentgenován, tachystoskopován, drážděn elektrickým proudem, omotán čtyřmi sty elektrodami, uvázán ve zvláštním křesle, přesvědčen, abych celé hodiny úzkým průzorem pozoroval jablka, psy, vidličky, hřebeny, starce, stoly, myši, houby, doutníky, sklenice, nahé ženy, nemluvňata a pár tisíc jiných věcí, které mi promítali na plátno, načež mi řekli, co už jsem předtím dobře věděl sám, že když mi tímto přístrojem ukazují kulečníkovou kouli tak, aby ji viděla jen moje levá polokoule, pak pravá ruka, vstrčená do pytle s různými předměty, nedokáže vytáhnout takovou kouli z toho pytle, a obráceně, neboť neví levice, co činí pravice. Tenkrát mě prohlásili za banální případ a ztratili o mě zájem, protože jsem se ani slůvkem nezmínil o tom, že učím svou němou polovičku řeči hluchoněmých. Chtěl jsem se od nich přece dovědět něco o sobě a neměl jsem zájem na tom, abych je přivzdělával.</p>

<p>Zašel jsem pak za profesorem S. Turteltaubem, který byl se všemi tamtěmi kapacitami na kordy, ale místo aby mě poučil o mém stavu, stěžoval si mi, co je to za bandu podvodníků, čemuž jsem naslouchal zprvu s napětím v domněnce, že jim nadává z důvodů teoreticko-empirických. Turteltaub jim však spílal proto, že mu zakousli jeden jeho návrh. Když jsem byl naposled u pánů Globuse a Savodnicka či možná jiných odborníků, protože už jsem si je začal trochu plést, vždyť jich byla taková spousta, a když jsem jim řekl, že chodím k Turteltaubovi, nejdřív se poněkud urazili a potom mi řekli, že ho z etických důvodů vyloučili ze svého vědeckého středu. Turteltaub totiž navrhoval, aby se vrahům odsouzeným k doživotí nebo na smrt nabídl výměnou trest podrobení se callotomii. Vysvětloval, že když se callotomizují z lékařských důvodů výhradně epileptici, není známo, zda následky přerušení trámce budou u zdravých lidí stejné, že by každý, například i on, kdyby třeba zabil svou tchyni a měl za to zemřít na elektrickém křesle, byl radši, kdyby mu místo toho proťali <emphasis>corpus callosum</emphasis>, ale penzionovaný soudce Nejvyššího soudu Klösenfänger tenkrát prohlásil, že bez ohledu na etické zřetele by bylo lepší návrh zamítnout, protože kdyby se ukázalo, že při vraždě tchyně jednala úkladně a chladnokrevně pouze Turteltaubova levá polokoule, zatímco pravá nic nevěděla, ba dokonce protestovala, avšak podrobila se polokouli dominující, a po vnitřním duševně mozkovém boji by bylo došlo k vraždě, vznikl by příšerný precedens, neboť by po skončení soudního řízení bylo záhodno jednu polokouli zavřít, kdežto druhou osvobodit. Výsledkem by bylo, že vrah by byl odsouzen k smrti pouze z padesáti procent.</p>

<p>Když Turteltaub za nic na světě nemohl dosáhnout toho, o čem snil, z nouze operoval opice, což bylo daleko nákladnější než operovat vrahy, a subvence mu pořád snižovali, takže si zoufal, že skončí u krys a morčat, přestože to přece není totéž. Členky Spolku pro ochranu zvířat a Spolku pro boj proti vivisekci mu pravidelně vytloukaly okna a dokonce mu zapálily auto. Pojišťovna mu to odmítala zaplatit, tvrdila, že nemá důkaz, že si to auto nezapálil sám, protože by tím sfoukl dvě věci najednou, dosáhl by soudního stíhání ochránkyň zvířat a materiálního zisku, protože auto bylo staré. Tak mě s tím otravoval, že když jsem chtěl, aby už přestal, zmínil jsem se mu o gestikulační řeči, jíž jsem pravou rukou učil levačku. Ale raději jsem to říkat neměl. Okamžitě zatelefonoval Globusovi nebo možná Maxwellovi, aby ohlásil demonstrování případu v neurologické společnosti. Počítal, že je tímhletím všechny omráčí. Když jsem viděl, co se chystá, bez rozloučení jsem od Turteltauba utekl a jel přímo do svého hotelu, jenomže tamti už na mě čekali v hale. Když jsem viděl jejich rozpálené tváře a oči žhnoucí nezdravou badatelskou zvědavostí, řekl jsem jim, že s nimi samozřejmě hned pojedu na kliniku, jen se skočím do pokoje převléknout, a když na mě dole čekali, utekl jsem z jedenáctého patra po hasičském žebříku, chytil taxík a odjel na letiště. Bylo mi úplně jedno, kam poletím, hlavně abych byl od těch vědců co nejdál, a protože první spoj letěl do San Diega, doletěl jsem tam a ještě než jsem stačil rozbalit kufry, zatelefonoval jsem z malého ošklivého hotýlku, který byl vlastně špeluňkou všelijakých podezřelých individuí, Tarantogovi o pomoc.</p>

<p>Tarantoga byl naštěstí doma. V bídě poznáš přítele. Přiletěl v noci do San Diega, a když jsem mu všechno vyprávěl pokud možno stručně a přesně, slíbil mi, že se o mě postará jako dobrá duše, a ne jako vědec.Na jeho radu jsem se přestěhoval do jiného hotelu a nechával si růst vousy, kdežto on zatím hledal takového znalce, který si Hippokratovy přísahy cení víc než zajímavého, slávu zaručujícího případu. Třetí den mezi námi došlo k rozepři, protože přišel, aby mě potěšil dobrými konkrétními zprávami, kdežto já mu projevil vděčnost jen částečně. Rozčilila ho moje levostranná mimika, protože jsem na něho levým okem pořád mrkal. Vysvětloval jsem mu sice, že to nedělám já, že to dělá jen pravá polokoule mého mozku, kterou neovládám, ale on se nechal uchlácholit jen na chvíli a pak mi znovu vyčetl, že všechno není tak, jak by mělo být. I když prý mě jsou v mém jediném těle dva, pak z těch ironických a sarkastických úšklebků, kterými ho z poloviny častuju, je jasně vidět, že alergický už jsem na něho musel být předtím aspoň částečně, a to se teď projevilo jako černý nevděk, jenže on se domnívá, že lidé jsou buď přáteli stoprocentními, nebo jimi nejsou vůbec. Padesátiprocentní přátelství prý nevyhovuje jeho vkusu. Nakonec se mi ho přece jen podařilo trochu uklidnit, a když odešel, koupil jsem si pásku přes oko.</p>

<p>Odborníka pro mě našel až v Austrálii, a tak jsem spolu odletěli do Melbourne. Byl to profesor Joshua McIntyre, který tam přednášel neurofyziologii a jehož otec byl blízkým přítelem Tarantogova otce a dokonce nějakým vzdáleným příbuzným. McIntyre budil důvěru už svým vzezřením. Byl vysoký, měl šedivého ježka, byl neobyčejně klidný, věcný, a jak mě Tarantoga ujistil, i lidský. Nepřicházelo tedy v úvahu, že by mě chtěl využít nebo sčuchnout se s Američany, kteří se stavěli na hlavu, aby mi přišli na stopu. Podrobil mě tříhodinové prohlídce, postavil na stůl láhev whisky, nalil mně i sobě, a když nálada v důsledku toho nabyla společenského rázu, přehodil si nohu přes nohu, zamyslel se, soustředil a řekl:</p>

<p>„Pane Tichý, budu k vám mluvit v jednotném čísle, protože je to pohodlnější. Zjistil jsem mimo veškerou pochybnost, že vám proťali trámec velkého mozku od <emphasis>comissura anterior</emphasis> až po <emphasis>posterior,</emphasis> přestože nemáte na lebce vůbec žádnou potrepanační jizvu…“</p>

<p>„Vždyť už jsem vám říkal, pane profesore,“ přerušil jsem ho, „že k tomu nedošlo žádnou trepanací, nýbrž působením nové zbraně. Má to být zbraň budoucnosti, který by nikoho nezabíjela, jen by celé útočící armádě provedla totální dálkově řízenou cerebellotomii. S odříznutým malým mozkem by se každý voják okamžitě svalil na zem, protože by ho to ochromilo. To mi řekli na tom středisku, jehož název vám nemůžu prozradit. Zcela náhodně jsem se postavil bokem, nebo jak bych to řekl, k tomu ultrazvukovému poli sagitálně, jak říkají lékaři. Není to ostatně zcela jisté, víte, ti roboti pracují skrytě a působení ultrazvuků není jasné…</p>

<p>„To není důležité,“ řekl profesor a díval se na mě laskavýma moudrýma očima z zlatými obroučkami. „Mimolékařské okolnosti nás teď zajímat nebudou. Pokud jde o množství rozumu v callotomizovaném člověku, máme o tom dnes osmnáct teorií. Jelikož každou z nich dokazují určitě pokusy, je pochopitelné, že žádná nemůže být ani zcela nesprávná, ani zcela správná. Nejste jeden, nejste dva, a o nějakých zlomcích také nemůže být řeč.“</p>

<p>„Tak kolik mě vlastně je?“ zeptal jsem se překvapeně.</p>

<p>„Na špatně formulovanou otázku není správná odpověď. Představte si dvojčata, která od narození nedělají nic jiného, než řežou dřevo dvouruční pilou. Pracují v souhře, protože jinak by řezat nemohla, a kdybychom jim pilu vzali, podobala by se vám ve vašem nynějším stavu.“</p>

<p>„Ala každé z těch dvojčat má přece jen jedno vědomí, ať řeže, nebo ne,“ řekl jsem zklamaně. „Pane profesore, vaši američtí kolegové mě častovali spoustou takovýchhle historek. I touhletou o dvojčatech s pilou.“</p>

<p>„Pochopitelně,“ pravil McIntyre a mrkl na mě levým okem, až mě napadlo, že má možná taky něco proťatého. „Moji američtí kolegové jsou úplní analfabeti a tohleto srovnání je pro kočku. Schválně jsem vám citoval to o těch dvojčatech, což vymyslel jeden Američan. Protože to svádí na scestí. Kdybychom práci mozku vyjádřili graficky, vypadala by u vás jako velké písmeno Y, protože nadále máte jednotný mozkový stonek a střední mozek. A to je násada ypsilonu, naproti tomu hemisféry jsou rozděleny jako rameny tohoto písmene. Rozumíte mi? Intuitivně lze snadno…“</p>

<p>Profesor se odmlčel a vyjekl, protože jsem ho silně kopl do čéšky.</p>

<p>„To jsem nebyl já, to moje levá noha, promiňte! Zvolal jsem honem. „Já opravdu nechtěl…“</p>

<p>McIntyre se shovívavě usmál (ale v jeho úsměvu bylo něco nuceného jako ve tváři psychiatra, který předstírá, že blázen, který ho kousl, je normální sympatický chlapík). Vstal, aby se i se židlí přemístil na bezpečnou vzdálenost ode mne.</p>

<p>„Pravá polokoule bývá značně agresívnější než levá, to je fakt,“ řekl a opatrně se dotkl kolena. „Ale mohl byste nechat nohy spojené a ruce taky, víte? To nám usnadní rozhovor.“</p>

<p>„Už jsem to zkoušel, ale brzy mě začnou brnět. A kromě toho mi ten ypsilon nic nevysvětluje, když dovolíte. Kde v něm začíná vědomí, před rozdvojením, přímo v rozdvojení, ještě výš, nebo kde?“</p>

<p>„To nelze přesně zjistit,“ řekl profesor, nadále pohyboval nakopnutou nohou a pečlivě si ji masíroval. „Mozek, drahý pane Tichý, se skládá z velkého množství hierarchicky uspořádaných struktur, které se u normálního člověka mohou různým způsobem spojovat k provádění různých úkolů. U vás jsou nejvyšší struktury trvale rozpojeny , a proto nemohou navzájem komunikovat.</p>

<p>„O těch strukturách jsem už slyšel stokrát, když dovolíte. Nechci být nezdvořilý, pane profesore, alespoň vás můžu ujistit, že moje levá polokoule, tak která k vám teď mluví, nechce být nezdvořilá, ale já pořád nic nevím. Pohybuju se přece normálně, jím, chodím, čtu, spím, jen musím hlídat levou ruku a nohu, protože se občas bez výstrahy začnou chovat skandálně. Chci se dovědět, KDO ty vylomeniny provádí. A jestliže můj mozek, tak proč o tom JÁ nic nevím?“</p>

<p>„Protože hemisféra, která to provádí, je němá, pane tichý. Centrum řeči se nachází v levé, v la…“</p>

<p>Na zemi mezi námi ležely svitky kabelů od různých přístrojů, kterými mě McIntyre předtím vyšetřoval. Povšiml jsem si, že si moje levá noha začíná s těmi kabely nějak pohrávat.- Jeden z nich, tlustý, s lesklou černou izolací, si obtočila kolem kotníku, ale nepřipisoval jsem tomu větší význam. Jenže noha sebou najednou vší silou prudce cukla nazpátek a trhla za onen kabel, který, jak se ukázalo, byl obtočený kolem nohy židle, na níž seděl profesor. Křeslo se postavilo na zadní a profesor žuchl na linoleum. Ihned se však ukázalo, že je to zkušený lékař a skvěle se ovládající vědec protože když vstával, říkal téměř vyrovnaným hlasem:</p>

<p>„To nic, z toho si nic nedělejte. Pravá hemisféra řídí stereognosii, a proto je v činnosti tohoto druhu obratnější. Znovu váš však prosím, drahý pane, abyste se posadil dál od stolu, od kabelů a vůbec od všeho. To nám ulehčí rozhovor a stanovení správné terapie.“</p>

<p>„Já bych jen rád věděl, kde je moje vědomí,“ odpověděl jsem a odvinoval jsem kabel z nohy, což nebylo snadné, protože se silně tiskla k linoleu. „Vypadá to přece, jak když jsem vám tu židli podtrhl já, jenže já to vůbec neměl v úmyslu! KDO to tedy udělal?“</p>

<p>„Vaše levá dolní končetina řízená levou hemisférou.“ Profesor si narovnal brýle, odstrčil židli ještě o kus dál, ale po krátkém zaváhání se neposadil, nýbrž postavil za židli a opřel se rukama o její opěradlo. Nevím, kterou polokoulí jsem si pomyslel, že už možná  dostal chuť na protiútok.</p>

<p>„Takhle bychom si mohli povídat až do soudného dne,“ prohlásil jsem a cítil, že se celá levá strana mého těla napjala. Zneklidněn jsem si propletl nohy a ruce. McIntyre mě pozorně sledoval a pokračoval milým hlasem:</p>

<p>„Levá hemisféra dominuje dík centru řeči. Když teď s vámi mluvím, mluvím vlastně s ní kdežto pravá to může jenom poslouchat. Její znalost řeči je značně omezená.“</p>

<p>„Možná u jiných lidí, ale ne u mě,“ odpověděl jsem a pro jistotu jsem pravou rukou uchopil levé zápěstí. „Je fakticky němá, ale už jsem vám řekl, že jsem ji naučil řeči hluchoněmých. Dalo mi to hroznou práci.“</p>

<p>„Ale neříkejte!“</p>

<p>V profesorových očích jsem spatřil záblesk, který jsem viděl už u jeho amerických kolegů, a začal jsem litovat své upřímnosti, jenže na to už bylo pozdě.</p>

<p>„Ale vždyť neovládá slovesa! To je prokázáno…“</p>

<p>„To nevadí. Slovesa nejsou nezbytná.“</p>

<p>„Prosím. Tak se jí teď hned zeptejte, chci říct sebe, tedy chci říct jí, co soudí o našem rozhovoru. Dokážete to?“</p>

<p>Chtě nechtě jsem vzal pravou ruku do levé, nejdřív jsem ji párkrát pohladil, abych ji uchlácholil, protože jsem věděl, že je záhodno takhle začít, načež jsem začal kreslit příslušné znaky a dotýkat se levé dlaně. Za chvíli se její prsty začaly hýbat. Hodnou chvíli jsem se na ně díval a pak jsem ve snaze skrýt vztek položil levou ruku na koleno, přestože se vzpírala. Pochopitelně že mě hned pořádně štípla do stehna. To jsem sice mohl čekat, ale nechtěl jsem před profesorem hrát divadlo a zápasit sám se sebou.</p>

<p>„No, no, tak co vám řekla?“ zeptal se profesor a neopatrně se vyklonil zpoza židle.</p>

<p>„Nic důležitého.“</p>

<p>„Ale vždyť jsem dobře viděl ,že vám dávala nějaká znamení! Byla snad nekoordinovaná?“</p>

<p>„Ale ne, byla docela dobře koordinovaná, ale neřekla nic důležitého.“</p>

<p>„No tak mluvte, ve vědě je důležité všechno.“</p>

<p>„Řekla mi: Ty prdel.“</p>

<p>Profesor se ani neusmál, jak ho to překvapilo.</p>

<p>„Vážně? Tak teď se jí zeptejte na mě.“</p>

<p>Jak si přejete.“</p>

<p>Zase jsem se začal zabývat levou rukou, ukázal jsem prstem na profesora, ale tentokrát jsem ji nemusel ani moc hladit, protože odpověděla okamžitě.</p>

<p>„Tak to?“</p>

<p>„Taky prdel.“</p>

<p>„To že řekla?“</p>

<p>„Ano. Se slovesy si sice neví rady, ale rozumět se jí dá. Jenže já pořád nevím, KDO to vlastně mluví. Sice posunčinou, ale to je přece jedno. Na vás mluvím ústy, kdežto na ni musím rukama, tak jak to vlastně je? V mé hlavě je JÁ i ON? A když je tam ON, tak proč o něm nic nevím, a vůbec, proč ho ani necítím, proč neprožívám jeho prožitky ani emoce, ani nic, přestože je v MÉ hlavě a představuje část MÉHO mozku? Není přece mimo mě! Kdybych měl nějaké rozdvojené vědomí, kdybych myslel v první osobě množného čísla, to bych ještě mohl pochopit, ale tohleto ne. Kde se tu vzal ten ON? JE to taky Ijon Tichý? A jestliže je, proč se na něho musím obracet oklikou prostřednictvím ruky, a dostávám odpověď taky oklikou, pane profesore? On, nebo snad ona, má-li to být polokoule mého mozku, dokáže i jiné věci. Kdyby aspoň měl nebo měla o kolečko víc. Už mi párkrát způsobila všelijaké skandály.“ Neviděl jsem, proč bych mu měl dále něco zamlčovat, a tak jsem mu vyprávěl své příhody z autobus a metra. Fascinovaly ho.</p>

<p>„Výhradně blondýnky?“</p>

<p>„Ano. Třeba odbarvené, to nemá význam.“</p>

<p>„A jde ještě dál?“</p>

<p>„V autobuse ne.“</p>

<p>„A jinde?“</p>

<p>„To nevím, to jsem nezkoušel. Tedy nedával jsem mu možnost, nebo jí, jestli chcete. A když už chcete vědět všechno dopodrobna, musím dodat, že mi to párkrát nafackovalo. Když jsem dostal facku, měl jsem prostě vztek a nevěděl jsem, co mám dělat, protože jsem se vůbec necítil vinen, ale současně mě to pobavilo. Jednou mi však dalo facku děvče, které bylo zřejmě levák, tedy do levé tváře a tenkrát už mě to ani trochu nepobavilo a nerozveselilo. Zamyslel jsem se nad tím a dospěl jsem k závěru, že ten rozdíl dokážu pochopit.“</p>

<p>„Ale samozřejmě!“ zvolal profesor. „Levý Tichý dostal facku za pravého Tichého, a právě to pravého pobavilo. Naproti tomu když pravý dostal za pravého, nebylo to ani trochu zábavné. Dostal jsem, abych tak řekl, nejen za své nestoudnosti, ale i do své části obličeje.“</p>

<p>„No právě. Takže přece jen je v mé nešťastné hlavě nějaká komunikace, jenže spíše emocionální než myšlenková. Prožívám však i emoce, jenže o tom vůbec nic nevím. Kdyby vědomé, tak dobře. Ale jak můžou nebýt? Ty Ecclesovy automatické reflexy jsou úplný nesmysl. Vyhlédnout si v tlačenici hezké děvče, manévrovat tak, aby se člověk k němu dostal blíž, za ně, aniž vím proč, a tak dále – to je přece promyšlená akce, a žádné bezmyšlenkovité reflexy! Promyšlená akce čili akce vědomá. Ale KDO ji promyslel, KDO si to uvědomuje, když ne JÁ?“</p>

<p>„No víte, to se dá nakonec vysvětlit,“ řekl stále ještě velmi rozrušený profesor. „Světlo svíčky je vidět ve tmě, ale ne na slunci. Pravý mozek možná nějaké to vědomí má, ale slabounké jako svíčka, vědomí levého jakožto dominantního to světélko hasí. To je docela mo…“</p>

<p>Profesor se bleskurychle sehnul, díky čemuž nedostal botou do hlavy. Levá noha si ji zula tak, že nejdřív opřela podpatek o nohu židle a potom se vyhodila do vzduchu tak prudce, že boty o vlásek prolétla kolem profesora a bouchla do zdi jako vystřelená z děla.</p>

<p>„Třeba je to tak, jak říkáte,“ poznamenal jsem, „ona je hrozná netýkavka.“</p>

<p>„Možná že se cítí nějakým nejasným způsobem ohrožena naším rozhovorem, vlastně spíš tím, co z něho nesprávně vyrozuměla?“ řekl profesor. „Kdo ví, jestli by nebylo lepší obracet se k ní přímo.“</p>

<p>„Tak jak to dělám já?“ domyslel jsem si. „To mě zatím nenapadlo. Ale nač vlastně? Co jí chcete oznámit?“</p>

<p>„To bude záviset na tom, jak bude reagovat. Váš případ je unikátní. Dosud se nestalo, že by byl callotomii podroben člověk naprosto zdravý a ještě k tomu nadprůměrně inteligentní.“</p>

<p>„Musíme věc postavit jasně,“ odpověděl jsem a hladil jsem přitom hřbet levé ruky, abych ji uklidnil, protože se začala hýbat, svírala a roztahovala prsty, což mi připadalo podezřelé. „Můj zájem není totožný se zájmem vědy, a to tím méně, čím více jsem unikátní, jak říkáte. Jestli se s NÍ vy nebo někdo jiný začne dohadovat – víte, co mám na myslí – může to pro mě mít neblahé, dokonce moc zlé následky, kdyby se osamostatňovala čím dál tím víc.“</p>

<p>„Ale to není možné!“ prohlásil profesor energicky, na můj vkus až příliš energicky. Sundal si brýle a utíral si je jelenicí. Jeho oči bez skel neměly ten výraz mírné bezradnosti jako obvykle u lidí, kteří bez brýlí skoro nic nevidí. Podíval se na mě tak bystře, jako kdyby vůbec žádné brýle nepotřeboval, a zase sklopil oči.</p>

<p>„Jenomže ono se vždycky stane to, co je nemožné,“ řekl jsem a pečlivě jsem vážil slova. „Celé dějiny lidstva se skládají ze samých nemožných věcí, zrovna jako vědecký pokrok. Jeden mladý filozof mi vysvětloval, že stav, v jaké se nacházím, je nemožný, protože popírá vše, k čemu až dosud filozofie dospěla. Vědomí má být nedělitelné. Takzvaná rozdvojenost vědomí jsou přece vlastně jeho po sobě následující změněné stavy, spojené s poruchami paměti a ztrátou identity. Není to žádný dort!“</p>

<p>„Vidím, že jste přečetl spoustu odborné literatury,“ poznamenal profesor a nasadil si brýle. Ještě dodal něco, čemu jsem nerozuměl. Chtěl jsem říct, jednotlivá vědomí se podle filozofů nedají krájet na kousky jako dort, ale odmlčel jsem se, protože moje levá ruka strčila prsty do pravé dlaně a začala dělat znamení. To se ještě nikdy nestalo. McIntyre si povšiml, že se dívám na své ruce, a okamžitě pochopil.</p>

<p>„Ona něco říká?“ zeptal se přitlumeným hlasem, jako se mluví před někým, kdo nás nemá slyšet.</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>Ohromně mě to překvapilo, ale opakoval jsem, co říkala ruka:</p>

<p>„Ona chce kus dortu.“</p>

<p>Nadšení, které se zračilo v profesorově tváři, mě zmrazilo. Posunčinou jsem levačku ujistil, že dostane dort, když klidně počká, a vrátil jsem se k tématu.</p>

<p>„Z vašeho hlediska by bylo vynikající, kdyby se osamostatňovala čím dál tím víc. Nemám jí to za zlé, protože chápu, že by to byla fantastická věc, dva zcela vyvinutí chlapi v jednom tělo, to skýtá možnost spousty objevů, výzkumů a tak dále. Jenomže mně takové zavádění demokracie v mé hlavě nevyhovuje. Chci být čím dál tím míň a ne čím dál tím víc rozdvojený.</p>

<p>„Takže vyjádření nedůvěry? To taky dobře chápu…,“ usmíval se přátelsky profesor. „Předem vás ujišťuji, že si všechno, co jsem se o vás dověděl, nechám pro sebe. Jako lékařské tajemství. A kromě toho vám nehodlám navrhovat nějako konkrétní terapii. Uděláte, co sám uznáte za vhodné. Dobře si to rozmyslete, přirozeně ne tady a ne hned. Zůstanete v Melbourne dlouho?“</p>

<p>„To ještě nevím. Ale rozhodně si vám dovolím zavolat.“</p>

<p>Tarantoga, který seděl v čekárně, vyskočil, když mě spatřil.</p>

<p>„Tak co? Profesore? Ijone?“</p>

<p>„Prozatím jsme ještě nedospěli k žádnému rozhodnutí,“ řekl oficiózně McIntyre. „Pan Tichý si musí vyřešit nějaké pochybnosti. Já jsem mu ovšem kdykoli k dispozici.“</p>

<p>Protože plním sliby, řekl jsem taxikáři, aby cestou zastavil u nějaké cukrárny, a šel jsem koupit kus dortu, který jsem musel sníst hned v autě, protože to na mě chtěla, ačkoli jsem neměl nejmenší chuť na něco sladkého. Ale řekl jsem si, že se aspoň nějakou dobu nebudu trápit otázkami, KDO vlastně má chuť na něco sladkého, když nikdo kromě mne nemůže na takové otázky odpovědět, a já odpovědět nedovedu.</p>

<p>Měli jsme s Tarantogou pokoje hned vedle sebe, a tak jsem k němu zašel a zhruba mu vylíčil průběh své návštěvy u McIntyra. Ruka mě několikrát přerušila, protože nebyla spokojená. Dort byl totiž slazený umělinou, kterou nesnáším. Přesto jsem ho snědl v domnění, že to dělám pro ni, ale ukázalo se, že já i ona – já i tamten – já i ten druhý já – a čet ví, kdo s kým – máme stejné gusto. Dá se to pochopit potud, že ruka sama jíst nemohla, a ústa, dásně a jazyk jsme měli společné. Začal mě trápit pocit jako z nějakého pitomého snu, trochu hrůzného a trochu legračního: že s sebou nosím ne-li nemluvně, tedy malé, rozmarné, mazané dítě. Taky jsem si vzpomněl na hypotézu nějakých psychologů, že malé děti nemají jednotné vědomí, protože hlavní nervová vlákna jejich mozkového trámce nejsou ještě dostatečně vyvinuta.</p>

<p>„Je tady pro tebe nějaký dopis.“ Těmito slovy mě Tarantoga vytrhl ze zamyšlení. Překvapilo mě to, protože ani živá duše nevěděla, kde jsem. Dopis byl odeslán z hlavního města Mexika, letecky, bez adresy odesilatele. V obálce byl nevelký lístek a na něm bylo strojem napsáno: „On je z LA.“</p>

<p>Nic víc. Otočil jsem lístek na druhou stranu. Ta byla čistá.</p>

<p>Tarantoga vzal kartičku, podíval se na ní a potom na mě.</p>

<p>„Co to má znamenat? Rozumíš tomu?“</p>

<p>„Ne. Totiž… LA může znamenat Lunar Agency. Poslali mě tam oni.“</p>

<p>„Na Měsíc?“</p>

<p>„Ano. Na ten průzkum. Po návratu jsem měl podat hlášení.“</p>

<p>„A podal jsi ho?“</p>

<p>„Ano. Napsal jsem, co jsem si zapamatoval. Dal jsem to holiči.“</p>

<p>„Holiči?“</p>

<p>„Tak to bylo domluveno. Abych nemusel chodit za nimi. Ale kdo je to ten on? Snad jedině McIntyre. Kromě něho jsem se tu nesetkal s nikým.“</p>

<p>„Počkej. Já vůbec ničemu nerozumím. Co bylo v tom hlášení?“</p>

<p>„To nemůžu říct ani vám. Slíbil jsem zachovat tajemství. Ale nebylo tam toho moc. Hodně věcí jsem zapomněl.“</p>

<p>„Poté tvé nehodě?“</p>

<p>„Ano. Co to děláte, pane profesore?“</p>

<p>Tarantoga obrátil roztrženou obálku od dopisu naruby. Někdo na ni napsal tužkou tiskacími písmeny: „Spal to. Ať pravá neztratí levou.“</p>

<p>Pořád ještě jsem nic nechápal, ale nějaký smysl do dávalo. Najednou jsem na Tarantogu vyvalil oči.</p>

<p>„Začínám tušit, co to znamená. Ani v obálce, ani na tom lístku nebylo ani jedno podstatné jméno. Všiml jsem si toho.“</p>

<p>„A co má být?“</p>

<p>„Ona nejlíp rozumí podstatným jménům. Ten, kdo to poslal, chtěl,a by se já něco dověděl, kdežto ona ne…“</p>

<p>Při těchto slovech jsem se pravou rukou významně dotkl pravého spánku. Tarantoga vstal, prošel se po pokoji, zabubnoval prsty na stůl a řekl:</p>

<p>„Jestli to má znamenat, že McIntyre je…“</p>

<p>„Nic neříkejte.“</p>

<p>Vytáhl jsem z kapsy notes a napsal na čistou stránku: „Ona rozumí líp tomu, co slyší, než tomu, co čte. Budeme se v té věci nějakou dobu dorozumívat písemně. Má dojem, že to, co jsem nenapsal pro LA, protože jsem to zapomněl, si ona pamatuje a někdo to ví, nebo se to aspoň domnívá. K němu nezatelefonuju ani nepůjdu, protože je to pravděpodobně právě ten ON. Chtěl se s ní dorozumět tak, jako to dělám já. Asi se jí chtěl začít vyptávat. Odepište mi teď hned, prosím.“</p>

<p>Tarantoga si to přečet, svraštil čelo a už beze slova začal psát natažený přes stůl: „Jestliže je on z LA, nač taková oklika? LA se na tebe mohla obrátit přímo, ne?“</p>

<p>Odepsal jsem mu: „Mezi těmi, na které jsem se obrátil v NY, byl jistě někdo z LA. Od toho se dověděli, že jsem přišel na to, jak se s ní dorozumívat. Protože jsem hned utekl nemohli si to sami vyzkoušet. Syn toho chlapíka, který byl přítelem vašeho tatínka, to s ní měl zkusit, jestliže mluví anonym pravdu. Možná, že by z ní vytáhl všechno, co si ona pamatuje, aniž by vzbudil moje podezření. Vůbec bych nevěděl, co se od ní dozvěděl. A kdyby se naproti tomu obrátili na mě přímo, oficiálně, mohl bych takový výslech odmítnout a oni by se mohli jít klouzat, protože z právního hlediska není ona přece zvláštní bytost a jedině já můžu dát souhlas k tomu, aby s ní někdo mluvil. Užívejte, prosím, participií, zájmen, sloves a co nejsložitější syntaxe.“</p>

<p>Profesor vytrhl popsaný lístek z notesu, schoval ho do kapsy a napsal mi: „A proč vlastně nechceš, aby se dověděla, co se teď děje?“</p>

<p>„Pro jistotu. Pro to, co bylo napsáno uvnitř obálky, nemůže to být od LA, protože LA přirozeně nemá zájem na tom, aby mě varovala před sebou samou. To pssl někdo jiný.“</p>

<p>Tentokrát byla Tarantogova odpověď stručná: „Kdo?“</p>

<p>„Nevím. O tom, co se děje tam, kde jsem byl a měl nehodu, by se chtělo dovědět mnoho stran. LA má zřejmě silnou konkurenci. Domnívám se, že budeme muset společnost klokanů oželet. Utečme. Nerozumí rozkazovacímu způsobu.“</p>

<p>Tarantoga vyndal z kapsy všechny lístečky, smačkal je do koule i s dopisem a obálkou, zapálil sirkou, hodil do krbu a díval se, jak papíry hoří a mění se v popel.</p>

<p>„Půjdu do cestovní kanceláře,“ řekl. „Co teď chceš dělat ty?“</p>

<p>„Oholím se,“ odpověděl jsem. „Ty vousy mě hrozně lechtají a teď už je zřejmě nepotřebuju. Čím dřív, tím líp, pane profesore. Můžeme letět třeba v noci. A neříkejte mi kam.“</p>

<p>Oholil jsem se v koupelně. Když jsem se koukal do zrcadla, všelijak jsem se šklebil. Levé oko ani nemrklo. Vypadal jsem docela normálně. Začal jsem si balit věci, chvilkami jsem soustředil pozornost na levou ruku a nohu, ale chovaly se normálně. Až teprve v poslední chvíli, kdy jsem do plného kufru navrch ukládal kravaty, hodila levá ruky na zem zelenou kravatu s hnědými muřími nohami, kterou jsem měl rád, přestože už byl hodně stará. Nelíbila se jí snad? Zvedl jsem ji pravou rukou a podal levé ve snaze přimět ji, aby kravatu uložila do kufru. Stalo se to, čeho jsem si předtím už několikrát všiml. Paže mě poslouchala, ale prsty nechtěly. Rozevřely se a vypustily kravatu, která zase spadla na koberec vedle postele.</p>

<p>„Jsi protivná,“ řekl jsem s povzdechem. Pravou rukou jsem položil kravatu do kufru a zavřel ho. Tarantoga otevřel dveře, beze slova mi uzkázal dva letenkové sešitky a šel se sbalit. Uvažoval jsem, jestli mám důvod se pravé polokoule obávat. Myslet jsem na to mohl klidně, protože jsem věděl, že ona nic z toho neví a mohla by se to dovědět, jedině kdybych jí to oznámil prostřednictvím ruky. Člověk je tak zařízený, že sám nevím, co ví. Obsah knihy se dá poznat o „obsahu“, jenomže v hlavě žádný takový seznam není. Hlava je jako plný pytel, ale aby se člověk dověděl, co v ní je, musí všechno vytáhnout jedno po druhém. Musí myšlenkami sahat do paměti jako rukou do pytle. Když Tarantoga platil účet za hotel a když jsme jeli za soumraku na letiště a potom seděli v čekárně, snažil jsem se vzpomenout si na všechno, co se událo od mého návratu z Telete, abych zjistil, co z toho si pamatuju. Na zemi jsem našel úplně jinou situaci. Došlo k všeobecnému odzbrojení. Ani supervelmoci už nebyly s to dále financovat závody ve zbrojení. Stále inteligentnější druhy zbraní byly dražší a dražší. Asi kvůli tomu došlo k podepsání ženevské dohody. V Evropě ani ve Spojených státech už nikdo nechtěl do armády. Lidi nahrazovaly automaty, jenže jeden stál tolik co tryskáč. Živí vojáci nebyli tak bojovní jako mrtví. Nebyli to ostatně žádní roboti, jen malé elektronické bloky, které se dávaly do raket, samohybných děl, tanků plochých jako velké štěnice, protože nebylo třeba místa pro osádku, a když byl takový řízený blok zničen, nahradil ho další. Hlavním úkolem protivníka se stalo poškozování spojení s velením, to znamená, že vojenský pokrok spočíval ve zvyšování samostatnosti automatů. Bylo to stál účinnější a stále dražší. Nepamatoval jsem si, kdo si vymyslel nové řešení, které spočívalo v tom, že se celé zbrojení přestěhovalo na Měsíc. Ne v podobě zbrojovek, nýbrž takzvaných planetárních strojů. Těchto strojů se už několik letu používali při průzkumu slunečního systému. Když jsem si tohleto všechno připomínal, všiml jsem si, že mi navzdory úsilí unikají četné detaily, a nebyl jsem si jistý, jestli jsem je předtím znal nebo ne. Když si člověk na něco nemůže vzpomenout, většinou si vzpomene, jestli to věděl nebo ne, ale já jsem ani tohleto nedokázal. Asi jsem před akcí tu novou ženevskou konvenci četl, ale ani to jsem nevěděl docela jistě. Ty planetární mašiny stavělo mnoho firem, hlavně amerických. Nepřipomínaly nic, co až dosud průmysl vytvářel. Nebyl to ani továrny, ani roboti, spíš něco mezi tím. Některé vypadaly jako obrovští pavouci. Bylo samozřejmě spousta řečí a výzev, aby se nevyzbrojovaly, aby sloužily výhradně pro práci v hornictví a tak dále, ale když nastala chvíle jejich převozu na Měsíc, ukázalo se, že každý stát, který si to mohl dovolit, měl už samočinné raketové odpalovací základny, dělostřelecké baterie schopné se potápět, zařízení na cíleno palbu zvaná krtci, protože se zarývala hluboko pod zem, a kráčející laseromety pro jednorázové použití, protože radiační salvu spouštěla atomová nálož, která současně takový laseromet proměnila v rozžhavený plyn. Každý stát si na Zemi mohl naprogramovat své planetární stroje a k tomu účelu založená Lunar Agency je odvážela na Měsíc, do jednotlivých sektorů. Byl dohodnut princip parity, kolik čeho kdo tam bude moci umístit, a na ten celý exodus dohlížely smíšené mezinárodní komise. Vojenští a vědečtí experti každého státu mohli na Měsíci zkontrolovat, že jejich přístroje byly vyloženy a že jaksepatří fungují, ale potom se museli vrátit na Zemi všichni najednou. Ve  20. Století by bylo takové řešení nesmyslné, protože závody ve zbrojení nepředstavují ani tak početní vzrůst, jako spíš inovační pokrok, a ten tenkrát závisel výhradně na lidech. Ale tahleta nová zařízení fungovala podle docela jiného principu, vypůjčeného od přirozeného vývoje rostlin a zvířat. Byly to systémy schopné takzvané radiační a divergenční autooptimalizace. Prostě se mohly rozmnožovat a měnit. Pocítil jsem jisté zadostiučinění, že si tohleto přece jen pamatuju.</p>

<p>Mohla moje pravá mozková polokoule, kterou zajímaly hlavně zadečky děvčat a sladkosti a která byla alergická na určitý druh kravat, vůbec takovéhle věci a problémy chápat? Co když její paměť neměla vůbec žádnou militární hodnotu? Jestli tomu tak je, vzpamatoval jsem se, tím hůř pro mě, protože i kdybych stokrát odpřísáhl, že ona nic neví, nikdo mi to neuvěří. Pustí se do mě, tedy do ní, tedy vlastně do mě, a pokud ze mě nic nevytáhnou po dobrém, těmi znaky, které jsem ji naučil, vymyslí si nějaké efektivnější způsoby a nedají pokoj, kdyby nevím co. Čím méně toho ví, tím víc na to já doplatím zdravím a možná i životem. Tohleto nebyl žádný stihomam. Pokračoval jsem tedy ve zkoumání své paměti. Na Měsíci měl být zahájen elektronický vývoj nových zbraní. Díky tomu nebyl žádný stát bezbranný, i když odzbrojil, protože si zavrhoval sebezdokonalující arzenál a současně zmařil každý nenadálý útok protivníka. Válka bez vypovězení nebyla už možná. Která vláda by chtěla zahájit válečné akce, musela by se nejprve obrátit na Lunar Agency se žádostí o právo dostat se do svého měsíčního sektoru. Utajit se to nedalo, takže ohrožený by byl obdržel oprávnění, a začal by zpětný transport zbraní na Zemi. Pojišťovací záklopka, která tohleto znemožňovala – to byla neobydlenost Měsíce.</p>

<p>Nikdo tam nemohl poslat ani lidi, ani průzkumná zařízení, aby se přesvědčil, jakým zbrojním potenciálem v tu chvíli disponuje. Bylo to chytře vymyšleno, ačkoli projekt nejprve narazil na silný odpor štábů a na politické námitky. Měsíc se měl stát pokusným polygonem vojenského vývoje uvnitř sektorů přidělených jednotlivým státům. Nejprve bylo nutno vyloučit konflikty mezi sektory. Kdyby zbraně vzniklé v jednom z nich zaútočily a zničily zbraně sousedního sektoru, likvidovalo by to žádoucí rovnováhu sil. Kdyby z Měsíce přišla taková zpráva, okamžitě by se obnovila předchozí situace a jistě by také vypukla válka vedená zprvu velmi skromnými prostředky, ale zanedlouho by přece všichni zase obnovili zbrojní průmysl. Programy měsíčních systémů byly sice pod kontrolou Lunar Agency a smíšených komisí omezeny tak, aby nemohlo dojít k napadení jednoho sektoru jinými, ale toto zajištění bylo považováno za nedostatečné. Nadále nikdo nikomu nevěřil. Ženevská dohoda nezměnila lidi a v anděly, ani nezměnila styky mezi státy ve vztahy světců. Proto  byl Měsíc po dokončení prací prohlášen za nepřístupnou zónu. Nesměla ho zkoumat ani sama Lunar Agency. Kdyby byly zajišťující programy na některém polygonu ochromeny nebo proraženy, dověděla by se to celá Země okamžitě, protože každý sektor měl ochranný systém naježený čidly, a ten pracoval samočinně a bez ustání. Tato čidla by způsobila poplach, kdyby jakákoli zbraň, třeba železný mravenec, překročila hranici zóny která byla zemí nikoho. Ani to však nedávalo stoprocentní záruku chránící před válkou. Tuto záruku dávala takzvaná doktrína totální nevědomosti. Každá vláda sice věděla, že se v jejím sektoru vyvíjejí stále účinnější zbraně, ale nevěděla, jako mají hodnotu, a zejména to, jsou-li účinnější než zbraně produkované v jiných sektorech. Vědět to nemohla, protože průběh jakéhokoli vývoje je netušený. To bylo přesně dokázáno už dost dávno a hlavní potíží byla nepřístupnost politiků a štábních důstojníků jakýmkoli vědeckým argumentům. Nepřesvědčily je žádné logické důkazy, až teprve rostoucí hospodářská zbídačelost zaviněná tradičním způsobem zbrojení. I ten největší blbec musel nakonec pochopit, že k zničení světa vůbec není zapotřebí války, ať atomové, nebo neatomové, protože k něm uvedou vzrůstající náklady na další zbrojení,k a jelikož se o jejich omezení bezvýsledně jednalo desítky let, měsíční projekt byl jediným reálným východiskem ze slepé uličky. Každá vláda se mohla domnívat, že je dík měsíčním základnám vojensky stále mocnější, ale nemohla srovnávat ničivou sílu, která tam vznikala s ničivými silami jiných vlád. Když tedy nikdo nevěděl, jestli může počítat s vítězstvím, nemohl si nikdo dovolit válečné riziko.</p>

<p>Achillovou patou tohoto řešení byla účinná kontrola. Experti hned pochopili, že to hlavní, na čem bude záležet programátorům každého státu, bude vybavit systémy odvážené na Měsíc něčím, co dokáže zničit účinnou kontrolu. A to nikoli útokem na kontrolní satelity, nýbrž chytřejším tahem, hůře zjistitelným – tajným proniknutím do jejich spojů za účelem falšování údajů vysílaných na Zemi, zejména údajů předávaných Lunar Agency. Tohleto všechno jsem si pamatoval docela dobře, a proto když jsem za Tarantogou nastupoval do letadla, byl jsem už klidnější. Ale když jsem se usadil ve fotelu, probíral jsem se svou pamětí dál. Ano, všichni pochopili, že nenarušitelnost míru závisí na nenarušitelnosti kontroly, ale háček byl v tom, jak ji stoprocentně zajistit. Úkol pojímal to neřešitelné jako <emphasis>regressus ad infinitum:</emphasis> šlo o to vytvořit systém kontroly nedotknutelnosti kontroly, jenže i tento systém se mohl stát cílem útoku, a tak by bylo nutné vytvářet kontrolu kontroly a tak bez konce. Tuto bezednou díru však ucpali docela jednoduše. Měsíc obtočili dvěma kontrolními zónami. Zóna blíž u Měsíce dohlížela na nedotknutelnost sektorů, zóna dál od Měsíce na nedotknutelnost té první zóny. Svorníkem bezpečnosti měla být úplná nezávislost obou zón na Zemi. To znamená, že se závody ve zbrojení měly odehrávat na Měsíci v absolutní tajnosti pro všechny státy a vlády. Zbrojení mohlo pokračovat, ale nikoli jejich dohled. Ten měl fungovat beze změn sto let. Všechno to teď vypadalo dost iracionálně. Každá mocnost věděla, že se její měsíční arzenál obohacuje, ale nevěděla jak. Proto to také nemělo žádný význam v politice. Nejlepší by bylo přistoupit na úplné odzbrojení bez měsíčních komplikací, jenže o tom vůbec nemohla být řeč. Řeč o tom vlastně byla, mluvilo se o tom přece od začátku lidstva, ale s jakými výsledkem, to každý ví. Když byl přijat návrh na demilitarizaci Země a militarizaci Měsíce, bylo jasné, že dříve nebo později se někdo pokusí narušit doktrínu nevědomosti. V tisku se každou chvíli palcovými titulky psalo o výzvědných automatech, které uprchly, jakmile byly zpozorovány, nebo byly zajaty – jak se tomu říkalo – dozírajícími satelity. Každá strana pak obviňovala tu druhou, že vyslala špióna, jenže identifikovat jeho původ nebylo možné, protože elektronický pozorovatel není člověk. Je-li správně zkonstruován, nic z něho nevymáčknete. Za nějakou dobu se takoví anonymní průzkumníci, kterým se říkalo kosmičtí špióni, přestali objevovat. Lidstvo si oddychlo, zejména proto, že tu byla hospodářská stránka celé věci. Měsíční zbrojení totiž nestálo ani zlámanou grešli. Energii dodávalo Slunce, suroviny Měsíc. Mělo to navíc omezit vývoj zbrojení, protože na měsíci nejsou kovové rudy.</p>

<p>Štábní důstojníci všech zemí zprvu nechtěli na tento návrh přistoupit a tvrdili ,že zbraně přizpůsobené měsíční podmínkám mohou být na Zemi nepoužitelné, neboť na Měsíci není například atmosféra. Nepamatoval jsem se, jak Měsíc dotížili, i když mi v Lunar Agency jistě vysvětlili i tohleto. Letěli jsme s Tarantogou v mašině BOAC, za okny byla inkoustová tma a já jsem si najednou pobaveně uvědomil, že nemám tušení, kam letíme. Řekl jsem si však, že nemá smysl se Tarantogy ptát. A taky jsem si řekl, že bude asi bezpečnější, když se co nejdřív rozloučíme. V mé ošklivé situaci bylo lepší mlčet a být odkázán sám na sebe. Konejšilo mě vědomí, že <emphasis>ona</emphasis> nemůže vědět, o čem přemýšlím. Jak kdybych měl v hlavě nepřítele, ač jsem přece věděl, že to žádný nepřítel není.</p>

<p>Lunar Agency byla nadnárodní orgán, který vznikl jako součást OSN, a obrátila se na mě z dosti zvláštního důvodu. Ukázalo se totiž, ž dvojitý systém kontroly funguje <emphasis>příliš dobře</emphasis>. Vědělo se, že mezisektorové hranice zůstávají nenarušeny, ale nic víc. V nápaditých a horkých hlavách se tedy zrodila vidina toho, jak Měsíc útočí na Zemi. Vojenský obsah sektorů se nemohl materiálně střetnout ani informativně zkontaktovat, ale jen po určitou dobu. Sektory by si mohly předávat informace například záchvěvy půdy, takzvaným seizmickým kanálem, a napodobovat přirozené otřesy půdy, které občas způsobují chvění měsíčních skal. Samočinně se zdokonalující zbraně se tedy nakonec mohly sjednotit a jednoho dne se mohl jejich hrůzně znásobený potenciál sesypat na Zemi. Proč by to měly dělat? Dejme tomu, že by to způsobila úchylka ve vývoji programů. Jaký prospěch by mohly mít armády bez lidí z toho, že by Zemi proměnily v rumiště? Přirozeně žádný, jenže i rakovina, tak častá v organismech vyšších zvířat a lidí, je stálým, i když neužitečným, ba dokonce velmi škodlivým důsledkem přirozeného vývoje. Když se začalo psát a mluvit o té měsíční rakovině, když se objevily úvahy, články, romány, filmy a knihy věnované invazi, strach před atomovou zkázou, ze Země už jednou vyhnaný, se vrátil v nové podobně. Systém kontroly obsahoval i seizmická čidla a našli se odborníci, kteří tvrdily, že záchvěvy měsíční kůry jsou teď častější, a jejich křivky se považovaly za dorozumívací šifry, ale nevzešlo z toho nic jiného než narůstající strach. Lunar Agency publikovala články, které měly veřejné mínění uklidnit, že totiž pravděpodobnost této možnosti není větší než jedna ku dvaceti miliónům, ale i tento přesný výpočet byl jako hrách házený a zeď. Strach už prosakoval i do programů politických stran a ozvaly se hlasy žádající občasnou kontrolu sektorů, nikoli pouze jejich hranic. Těmto hlasům oponovali mluvčí Lunar Agency a vysvětlovali, že jakákoli inspekce může mít za cíl nejen zjištění aktuálního stavu měsíčních arzenálů, ale i cíl špionážní. Po dlouhých s složitých poradách a konferencích dostala nakonec Lunar Agency zplnomocnění provádět kontroly. Ukázalo se, že to vůbec nebude snadné. Žádný z vyslaných průzkumných automatů se nevrátil, ba dokonce ani nepípl rádiovou cestou posílaly se zvlášť zajištěné přistávací automaty s televizní aparaturou. Jak konstatovaly satelitární observatoře, přistávaly průzkumné automaty na přesně vyznačených místech, na Mare Imbrium, na Mare Frigoris a nectaris, na zemi nikoho mezi sektory, ale žádný z nich nevyslal ani jediný obraz. Každý jako by se propadl do měsíční půdy. To teprve vyvolalo paniku, pochopitelně. Nastala situace krajní nouze. V tisku už se psalo, že je nutno celý Měsíc preventivně bombardovat vodíkovými raketami. Nejprve by však bylo nutno takové rakety znovu vyrobit, a tedy současně obnovit atomové zbrojení. Z toho strachu a zmatku povstal můj úkol.</p>

<p>Letěli jsem nad silnou vrstvou mraků, mírně zvlněnou, až se její obliny zbarvily červánky od slunce doposud skrytého pod obzorem. Uvažoval jsem, proč si tak dobře pamatuju všechno pozemské a jak málo si toho současně dokážu vybavit z toho, co se událo na Měsíci. Příčinu jsem si domyslel. Ne nadarmo jsem od návratu studoval lékařskou literaturu. Věděl jsem, že jsou dva druhy paměti. Chvilková a trvalá. Protětí mozkového vazníku nenaruší to, co si už mozek pořádně zapamatoval, zato se rozplynou všechny čerstvé, nedávno vzniklé vzpomínky, místo aby přešly do trvalé paměti. Nejvíc se však rozplyne z toho, co delikvent zažil a viděl krátce před operací. Nepamatoval jsem si tedy spoustu věcí, které se mi přihodily za těch sedm týdnů na Měsíci, když jsem putoval od jednoho sektoru k druhému. V hlavě mi zůstala jen záře něčeho nadpřirozeného, ale protože jsem ji nedokázal vyjádřit slovy, v hlášení jsem se o ní vůbec nezmínil. A přece tam nebylo nic poplašného, jak se mi zdálo. Žádné spiknutí, pohotovost, strategická konspirace namířená proti Zemi. Cítil jsem to jako jistotu. Mohl bych však přísahat, že to, co vím a cítím, je všechno? Že <emphasis>ona</emphasis> nic víc neví?“</p>

<p>Tarantoga mlčel a jen tu a tam se na mě podíval. Jako obvykle, kdy se letí na východ, měli jsme totiž pod sebou Tichý oceán, se kalendář zajíkl a ztratil jeden den. BOAC na cestujících šetřil. Dostali jsme každý jen porci pečeného kuřete v salátu těsně před přistáním, jak se ukázalo, v Miami. Bylo časné odpoledne. Psi celníků očichali naše zavazadla a my jsme vyšli do volného prostoru příliš teple oblečeni. V Melbourne bylo daleko chladněji. Očekávalo nás auto bez řidiči. Tarantoga ho zřejmě objednal ještě z Austrálie. Když jsme naložili zavazadla do kufru, jeli jsem po highwayi v silném provozu, stále mlčky, proto jsem profesora požádal, aby mi teď neříkal ani to, kam jedeme. Byla to možná přehnaná opatrnost, docela zbytečná, ale raději jsem se držel této metody, dokud si nevymyslím lepší. Nemusel mi ostatní ani vysvětlovat, kam jsem dojeli po dobrých dvou hodinách jízdy po vedlejší silnici. Jakmile jsem spatřil velikou bílou budovu obklopenou menšími pavilóny mezi palmami a kaktusy, pochopil jsem, že mě můj důvěrný přítel zavezl do blázince. Napadlo mě, že to není nehorší azyl. V autě jsem se záměrně posadil dozadu a každou chvíli jsem kontroloval, jestli za námi někdo nejde, ale nenapadlo mě, že už můžu být osobou tak důležitou, ba přímo drahocennou, že mě sledují jiným způsobem, méně konvenčním než v nějakém špionážním románu. Z moderního umělého satelitu lze pozorovat nejen auta, ale i spočítat zápalky rozsypané na zahradním stole. Tohleto však mou hlavu nenapadlo, přesněji řečeno tu polovinu hlavy, která dokázala bez pomoci posunčiny hluchoněmých pochopit, do čeho se to namočil Ijon Tichý.II/              zasvěcení</p><empty-line /><p>Do nejhorší šlamastiky svého života jsem se dostal úplně náhodou, když jsem se po návratu z Encie chtěl vidět s profesorem Tarantogou. Nebyl doma, protože si pro něco odskočil do Austrálie. Chtěl být sice za pár dní zpátky, ale protože pěstoval nějakou zvláštní primulku, která vyžadovala častou zálivku, pozval si na tu krátkou dobu do bytu svého bratrance. Ne toho, co sbírá nápisy po všech záchodech světa, ale jiného, co se zabývá paleobotanikou. Tarantoga má mnoho bratranců. tohohle jsem neznal, a když jsem viděl, že mě přijal v domácím kabátku bez kalhot a vstal od psacího stroje s vysunutým papírem, chtěl jsem odejít, ale nepustil mě. Nejenže ho neruším, řekl mi, ale naopak jsem přišel právě včas, píše totiž těžkou, novátorskou knihu a nejlíp se soustředí, když může vyprávět obsah připravené kapitoly byť i náhodnému posluchači. Polekal jsem se, že píše botanické dílo a že mi zaneřádí hlavu lopuchy, bylinami a semeníky, ale naštěstí tomu tak nebylo. Dokonce mě dost překvapil. Řeko mi, že od prvopočátku dějin se vyskytovali mezi primitivními kmeny různí originální lidé, kteří byli nepochybně považováni za šílence, protože se pokoušeli jíst všechno, na co se podívali – listy, bobule, výhonky, lodyhy, čerstvé i vyschlé kořeny všech možných rostlin, a přitom jistě mřeli jako mouchy, protože spousta rostlin je jedovatá. Neodstrašilo to však další nonkonformisty, kteří v této nebezpečné práci pokračovali. Jedině díky jim dnes víme, jak se připravuje chřest nebo špenát, co udělat s listem vavřínu a co s muškátovým oříškem, naproti tomu vlochyni se raději vyhneme. Tarantogův bratranec mě upozornil na skutečnou známou dnešní světové vědě, že k zjištění, která rostlina se nejlépe hodí ke kouření a vtahování jejího dýmu, museli starověcí sisyfové sbírat, sušit, kvasit, stáčet a obracet v popel dobrých 47 000 druhů listnatých rostlin, než jim přišel do ruky tabák, protože na žádné větvičce přece nenašli cedulku s nápisem, že TOHLETO se hodí jak pro výrobu doutníků, tak rovněž, po semletí, na tabák. Divize těchto prasvětců po dlouhá staletí braly do úst, hryzaly, žvýkaly, ochutnávaly a polykaly všechno, absolutně všechno, co kde rostlo u plotu nebo na stromě, a to všemi možnými způsoby: vařené nebo nasyrovo, s vodou i bez vody, scezené i nescezené, ale také v nespočetných kombinacích, díky čemuž jsme přišli k hotovému a víme, že nejvhodnější místo pro zelí je vedle vepřového, zato k zajíci patří červená řepa. Z toho, že někde neuznávají červenou řepu k zajíci a dávají přednost například červenému zelí, usuzuje Tarantogův bratranec, že brzy vznikaly národní pospolitosti. Neexistují Slované bez boršče. Každý národ měl zřejmě vlastní experimentátory, a ti když se jednou rozhodli pro červenou řepu, zůstali jí jejich potomci věrní navzdory tomu, že sousední národy řepou pohrdaly. O rozdílech gastronomické kultury, podmiňujících rozdíly národního charakteru (korelace mátové omáčky se splínem Angličanů, například u příležitosti roštěnky), napíše Tarantogův bratranec zvláštní knihu. Prozradí v ní, proč Číňané, kterých je spousta už od nepaměti, jedí nejraději tyčinkami a všechno musejí mít rozsekané a rozdrobené a ke všemu musejí mít rýži. Ale o tom bude psát až později.</p>

<p>Každý ví – zvýšil hlas – kdo byl Stephenson, každý ho ctí za jeho banální lokomotivy, ale co je lokomotiva, ještě k tomu neaktuální, protože parní, ve srovnání s artyčoky, které s námi zůstanou věčně? Tato zelenina na rozdíl od techniky nestárne a já ho zastihl právě při promýšlení kapitoly na toto novátorské téma. Hrozila snad smrt Stephensonovi, když hotový už Wattův parní stroj stavěl na kole? Byl snad v nebezpečí života Edison, když vymýšlel fonograf? Oba riskovali leda tím, že se na ně naštve rodina nebo že zbankrotují. Jak je nespravedlivé, že vynálezce zastaralých technických krámů musí znát každý, kdežto velké vynálezce gastronomie nezná nikdo a nikoho ani ve snu nenapadne, že by bylo záhodno přinejmenším postavit pomník Neznámému kuchaři, tak jako se staví pomníky Neznámým vojínům. Vždyť mnoho těchto anonymních hrdinů padlo v strašlivých mukách, když vědomě riskovali život například při sbírání hub, neboť neexistoval jiný způsob, jak odlišit jedlé houby od jedovatých, než sníst ty, co člověk našel, a čekat, zda uhodí jeho poslední hodinka.</p>

<p>Proč jsou školní učebnice plné báji o všelijakých Alexandrech Velikých, kteří přišli k hotovému, protože měli otecka krále? Proč se děti musejí učit o Kolumbovi jakožto objeviteli Ameriky, když ji Kolumbus objevil úplnou náhodou, cestou do Indie, naproti tomu o objeviteli okurky není nikde ani slůvko? Bez Ameriky by se lidstvo klidně obešlo, dříve nebo později by se ozvala sama, ale okurka by se sama neozvala a k masu by se nepodávala chutná marináda. Oč heroičtější a zářnější byly smrti tamtěch anonymů ve srovnání se smrtí vojáka! Pokud se voják nerozběhl k nepřátelským zákopům, byl postaven před polní soud, naproti tomu nikdy nikdo nikoho nenutil vystavovat se smrtelnému nebezpečí neznámých hub nebo bobulí. Tarantogův bratranec by rád viděl aspoň pamětní desky u vchodu do každé slušnější restaurace s příslušnými nápisy typu MORTUI SUNT UT NOS BENE EDAMUS nebo alespoň  MAKE SALAD, NOT WAR. A to zejména na vegetariánských jídelnách, protože se zvěřinou bylo daleko méně potíž. Abychom se naučili naklepávat řízky nebo sekat hamburgery, stačilo okoukat, co dělá hyena nebo šakal s mršinou, a totéž se týká i vajec. Za šest set druhů sýra si možná Francouzi zaslouží malou plaketu, ale ne pomník ani mramorovou desku, protože většinu těch sýrů objevili z roztržitosti: zapomnětlivý pastýř nechal prostě u homolky sýra krajíc plesnivějícího chleba, a tak se zrodil rokfór. Když se Tarantogův bratranec pustil do urážení současných politiků za to, že si málo váží zeleniny, zazvonil telefon. Nejprve ho zvedl, ale pak mi ho podal s tím, že je to pro mě. Přiložil jsem sluchátko k uchu dost překvapený, neboť nikdo přece nemohl vědět, že jsem se vrátil z hvězd, ale věc se hned vysvětlila. Někdo z kanceláře generálního tajemníka Osm se chtěl Tarantogy zeptat na mou adresu. Bratránek tedy učinil, abych tak řekl, krátké spojení a podal mi sluchátko. U telefonu byl doktor Kakesut Wahatan, mimořádný zmocněnec poradce pro věci globální bezpečnosti při generálním sekretariátu Organizace spojených národů. Chtěl se se mnou sejít co nejdřív, a tak jsem si dali schůzku na příští den. Když jsem si do notýsku zapisoval hodinu, neměl jsem potuchy, do čeho lezu. Ale telefonát mi v tu chvíli přišel vhod, protože přerušil proud výřečnosti Tarantogova bratrance, který se chystal mluvit o pálivém koření, ale podařilo se mi s ním rozloučit v předstíraném spěchu a po lživém slibu, že ho brzy zase navštívím.</p>

<p>Daleko později mi pak Tarantoga řekl, že mu primulka uschla, protože ji bratranec ve svém paleobotanicko-gastronomickém nadšení zapomněl zalévat. Považoval jsem to za typické: kdo se oddává množnému číslu, neváží si čísla jednotného. Proto nemají velcí melioristé, kteří chtějí obšťastnit hned všechno lidstvo najednou, trpělivost pro jednotlivé osoby.</p>

<p>Oč vlastně jde se neukázalo tak hned. Nedověděl jsem se, že mám nastavovat kůži za lidstvo tím, že poletím na Měsíc, abych se podíval, jaké pikle tam kují důmyslné zbraně. Nejprve mě přijal doktor Wahatan a pohostil mě kávou mocca a starým koňakem. Byl to asiat zosobněný úsměv, Asiat dokonalý, protože jsem se od něho nedověděl vůbec nic, tak dovedl zachovávat tajemství. Generální tajemník se prý rozhodně chce seznámit s mými knihami, ale jako člověk ve své vysoké funkci nesmírně přetížený mě prosí, abych mu sám doporučil ten ze svých titulů, který sám považuji za nejdůležitější. Jako náhodou se u Wahatana zastavilo pár chlapíků, kteří mě požádali o autogram. Nemohl jsem odmítnout. Mluvilo se o robotech, o Měsíci, ale hlavně o jeho historické úloze, buď jako exponátu, nebo dekoraci v lyrických a milostných dílech. Daleko později jsem se dozvěděl, že to nebyl obyčejný rozhovor, nýbrž přechod od <emphasis>screening </emphasis>ke <emphasis>clearence</emphasis>, protože křeslo, do kterého jsem byl pohodlně zabořen, bylo celé prošpikované čidly, která měla podle mikroskopických změn napětí mých svalů zkoumat mou reakci na slova zvaná klíčové impulsy – právě toho typu jako Měsíc nebo robot. Situace, jako jsem zanechal na Zemi, když jsem letěl k hvězdám Telete, se totiž poněkud obrátila: mé špionážní schopnosti zkoumal a hodnotil počítač, kdežto lidé, se kterými jsem hovořil, mu sloužili jen jako naslouchací přístroje. Sám nevím, jak se stalo, že jsem  druhý den znovu zašel do kanceláře OSN a potom ještě jednou, když mě pořád zvali. Stůj co stůj mě chtěli často vídat, takže jsem nakonec začal chodit na obědy do jejich kantýny, ostatně dost slušné, jenže mimospolečenský cíl mých stále častějších návštěv zůstával nejasný. Někdo navrhl, že by Spojené národy měly vydat mé sebrané spisy ve všech jazycích světa, kterých je pes čtyři a půl tisíce. Nejsem sice ani trochu ješitný, ale tu myšlenku jsem považoval za správnou. Moji noví známí byli nadšenými čtenáři mých <emphasis>Hvězdných deníků</emphasis>. Byli to doktor Rorty, inženýr Tottentanz a dva bratři Cybbilkisové, dvojčata, která jsem se naučil rozlišovat podle kravat. Oba byli matematici. Starší Castor se zabýval algomatikou čili algebrou takových konfliktů, které končí tragicky pro všechny zúčastněné strany. (Proto bývá toto odvětví teorie her někdy nazýváno sadistikou a kolegové říkali, že Castor je sadistik, přičemž Rorty tvrdil, že jeho celé rodné jméno zní Castor Oil. Byl to asi žert.). Pollux, druhý Cybbilkis, byl statistik a měl dost zvláštní zvyk vměšovat se po delším mlčení do hovoru úplně nesmyslnými otázkami, například – kolik lidí na celém světě se právě v tuhle chvíli dloubá v nose? Jako fenomenální matematik dovedl takové věci vypočítat téměř bleskově. Jeden z nich mi prokázal tu laskavost, že na mě čekal dole ve vestibulu velikém jako raketoplánový hangár a dovedl mě k výtahu. Jeli jsem do pracovny Cybbilkisů, nebo k profesoru Jonášovi Kuschtykovi, zamilovanému do mých knih do té míry, že mě dovedl citovat s uvedením strany a roku vydání. Kuschtyk (stejně jako Tottentanz) se zabýval teorií telematů čili teleferistikou. Teleferistika je nový obor robotiky, zvaný zprostředkováním nebo převodem osobnosti (kdysi se tomu říkalo <emphasis>teleprezence</emphasis>). Heslem teleferiků je: „Kam člověk nemůže, tam pošle telemata.“ Právě Kuschtyk a Tottentanz mě přemluvili, abych okusil převodu – čili abych se nechal převést –, protože člověk, jehož všechny smysly převedou rádiové vlny do telematu, se nazývá převedený nebo převedenec.</p>

<p>Rád jsem souhlasil a teprve daleko později mě napadlo, že všichni ti lidé nebyli doopravdy zamilovaní do mých děl, že mě četli v rámci svých služebních povinností, protože spolu s řadou jiných zaměstnanců Lunar Agency, které radši nebudu jmenovat, abych je neučinil nesmrtelnými, mě měli pomaloučku vtáhnout do projektu zvaného Měsíční mise. Proč pomaloučku? Proto, že jsem přece mohl odmítnout a místo letět na Měsíc odjet domů si se všemi tajnostmi tohoto poslání. „No a?“ mohl by se někdo zeptat. Díru do nebe by to snad neudělalo! Háček je v tom, že mohlo udělat. Chlapík, kterého Lunar Agency vybrala z tisíců, se měl vyznačovat maximální kompetencí a loajálností. Kompetence se rozumí sama sebou, ale loajálnost? Vůči komu jsem měl být loajální, vůči agentuře? V jistém smyslu, protože reprezentovala zájmy celého lidstva. Šlo o to, aby se žádný stát zvlášť ani žádná skupina či tajná koalice států nemohla seznámit s výsledky měsíční špionáže, pokud se podaří, protože ten, kdo by jako první poznal tamější stav zbrojení, by tak mohl i získat strategickou informaci, která  by mu dala na Zemi náhlou převahu. Z toho je vidět, že mír vládnoucí na Zemi nebyl žádná idyla.</p>

<p>Takže ti vědci, kteří mě zahrnovali pozorností a nechávali mě hrát si s telematy jako malé dítě, ve skutečnosti zaživa pitvali můj mozek, přesněji řečeno, pomáhali to dělat počítačům, které neviditelně asistovaly všem naším besedám. Castor Cybblikis se svými surrealistickými kravatami byl přítomen jako teoretik pyrrhovsky končících konfliktů, protože právě takový konflikt se mnou nebo proti mně rozehrávali. Měl-li jsem poslání přijmout nebo odmítnout, musel jsem se s ním nejprve seznámit, ale kdybych ho poznal a odmítl, nebo kdybych ho přijal a po návratu někomu po straně prozradil pouze mně známé výsledky průzkumu, nastal by stav, kterém algomatici říkají předkatastrofální. Kandidátů bylo mnoho, nejrůznějších národností, ras, vzdělání, s různými zásluhami, byl jsem jedním z nich, ale neměl jsem o tom tušení. Vybraný člověk měl být delegátem lidstva, a ne špiónem, byť jen potenciálním, některé mocnosti. Proto měla operace Krupička tajné heslo <emphasis>PAS (Perfect Assured Secrecy).</emphasis> Krupička se jmenovala protože šlo o důkladné <strong>prosívání</strong>, a tedy selektivně dokonalý výběr průzkumníka. V šifrovaných zprávách se mu říkalo Misionář. Krupička byla narážkou na Síto, kteréžto slovo se nevyslovovalo přímo, aby nějakou nepovolanou osobu prokristapána nenapadlo, oč jde.</p>

<p>Prozradil mi někdo tohle všechno? Ale kdež! Jenže když už jsem byl jmenován Misionářem (<emphasis>LEM: Lunar Efficient Missionary)</emphasis> a ixkrát jsem lezl do rakety, abych z ní po několika hodinách jako zmoklá slepice zase vylezl ven ve skafandru ověšeném kabely a rourami, protože během startovního odpočítávání <emphasis>(count-down)</emphasis> zase něco kikslo, měl jsem dost času, abych si promyslel poslední měsíce, až mi to v hlavě do sebe všechno jaksepatří zapadlo, a když jsem to všechno sečetl, pochopil jsem skrytý obsah hry, kterou se mnou hrála LA o nejvyšší možnou sázku. Nejvyšší ne pro lidstvo, ne pro svět, ale pro mě: dospěl jsem totiž bez veškeré algomatiky a teorie Pyrrhových her k přesvědčení, že v takové situaci by bylo nejjistějším způsobem, jak zachovat <emphasis>PAS</emphasis> odkráglování průzkumníka hned po jeho šťastném návratu na Zemi, hned, jakmile podá hlášení. A protože jsem věděl, že teď už mě <strong>musejí</strong> poslat nahoru, když jsem se ukázal jako nejlepší a nejspolehlivější ze všech kandidátů, řekl jsem to mezi jedním a druhým odpočítáváním svým drahým kolegům, Cybbilkisům, Kuschtykovi, Blahousemu, Tottentanzovi a Garraphizovi (o Garraphizovi se možná ještě zmíním zvlášť), kteří spolu s asi dvaceti techniky spojaři měli představovat pozemskou posádku mé selenografické výpravy, čili být mi tím, čím byl Houston během úkolu Apollo pro Armstronga et Co. Abych ty pokrytce hodně naštval, zeptal jsem se jich, jestli vědí, kdo se o mě postará,  až se vrátím jako hrdina, jestli sama Lunar Agency, nebo jí najatá MURDER INCORPORATED?</p>

<p>Právě takhle jsem to řekl,  těmihle slovy, abych viděl jejich reakci. Jestli totiž TU variantu vůbec brali v úvahu, museli mě okamžitě pochopit. Ztuhli, jako kdy do nich praští hrom. Jako bych měl tu scénu před očima. Nevelká místnost kosmodromu zvaná čekárna, zařízená spartánsky – plech pokrytý světle zelenou umělou hmotou, automaty s coca-colou, jen křesla tam byla skutečně pohodlná – já v andělsky bílém skafandru, s hlavou pod paží (s přilbou, ale takhle se to říkalo: kdo měl „hlavu pod paží“, ten už měl letět) proto svým věrným druhům, vědcům, doktorům, inženýrům. První promluvil tuším Castor Oil. Že to ne oni, že to, jenom v rovnicích, sám počítač, protože v čistě matematickém pojetí je řešení lematu <emphasis>Perfect Assured Secrecy</emphasis> právě takové, jenže ta abstrakce, neberoucí na zřetel etického činitele, nikdy nepřicházela v úvahu – a že všechny urážím, když to v takovou chvílí říkám, když si to myslím.</p>

<p>„Povídali, že mu hráli,“ odpověděl jsem. „To je jasné, že za všechno může počítač! Ten ošklivec! Ale nejde o etiku. Všichni jak vás tu mám, jste skoro svatí, já ostatně taky. Ale copak nikoho z vás v čele s počítačem nenapadlo zrovna TOHLETO?“</p>

<p>„CO jako?“ zeptal se užasle Pyrrhus Cabbilkis (i tak se mu říkalo).</p>

<p>„To, že <strong>si to domyslím</strong>, a když si TENHLE svůj dohad ověřím  jak jsem to udělal právě teď –, vstoupí tato skutečnost do rovnic určujících mou loajálnost – a tím se ten determinant <strong>změní</strong>…“</p>

<p>„Ale samozřejmě, se to bralo v úvahu!“ zasténal druhý Cybbilkis. „Vždyť je to ABC algomatické statistiky: já vím, že ty víš, že já vím, že ty víš, že já vím – to jsou přece ty nekonečné aspekty teorie konfliktů, které…“</p>

<p>„Dobře, dobře,“ řekl jsem a už jsem se uklidňoval, protože mě začala zajímat výpočetní stránka věci. „Tak co vám vlastně nakonec vyšlo? Že takový dohad mou loajálnost naruší?“</p>

<p>„Ano,“ odpověděl neochotně Castor Oil za bratra. „Ale pohled tvé loajálnosti po TAKOVÉ scéně jako TAHLETA (taky jsem ji přece museli vymodelovat…) je klesající číselná řada s nulovou hranicí.“</p>

<p>„Aha,“ poškrábal jsem se na nose a přendal jsem si přilbu z pravého podpaží do levého, takže TOHLETO TEĎ TADY  <strong>zmenšuje</strong> matematické očekávání redukce mé loajálnosti?“</p>

<p>„Zmenšuje, zmenšuje,“ řekl. A jeho bratr dodal, dívaje se mi něžně a současně zkoumavě do očí: „Sám to přece cítíš…“</p>

<p>„Fakt,“ zabručel jsem, protože jsem s údivem musel konstatovat, že v těch psychologických výpočtech měli pravdu, oni nebo jejich počítač: moje zlost na ně už značně opadla.</p>

<p>Nad východem na plochu kosmodromu se rozsvítilo zelené světlo a současně se ozvaly všechny zvonky na znamení, že závada byla odstraněna a já mám znovu vlézt do rakety. U jsem neřekl nic, udělal jsem čelem vzad a vykročil v jejich doprovodu ke dveřím. Cestou jsem vymýšlel pointu celé téhle historie. Předbíhám událostem, ale když už jsem začal, musím do dopovědět. Jakmile jsem opustil zemskou stacionární dráhu a mohli mi starou belu udělat, odpověděl jsem na otázku, jak se prý cítím, že výborně, protože zrovna uvažuju, jestli se nemám sčuchnout s měsíčním <strong>státem</strong>, abych vypekl pár svých známých na Zemi. Jak falešně zazněl jejich smích v mých sluchátkách!</p>

<p>Ale to bylo potom, po výletech na pseudoměsíční cvičák a po prohlídce Gynandroics Corporation. Ta gigantická firma už svým obratem předhonila i International Business Ma­chines, přestože vznikla jako skromná odnož. Musím zde vysvětlit, že Gynandroics navzdory všeobecnému mínění nevyrábí žádné roboty nebo androidy, máme-li tím rozumět člověku podobné panáky obdařené člověku podobnou psychikou. Dokonalé simulování lidského ro­zumu je téměř nemožné – jistě, počítače osmdesáté generace a všech dalších jsou inteligent­nější než my, ale jejich rozumový život nepřipomíná lidský. Normální člověk je bytost vysoce nelogická, a v tom tkví jeho člověčenství. Je to rozum, to jistě, jenž silně znečistěný před­sudky, emocemi a přesvědčeními buď z dětství, nebo z genů otce a matky. Proto může být robot, který se vydává za člověka (například v telefonu), odborníkem poměrně snadno odha­len. Navzdory této principiální námitce produkovala proslavená SEX INDUSTRY pro vyson­dování trhu krátké série takzvaných S-DOLLS (jedni tvrdí, že šlo o SEX DOLLS, loutky na milování, jiní tvrdí, že o SEDUCTIVE DOLLS – záletné svůdnice či spíše svůdné záletnice z nových druhů plastických hmot, tak příbuzných biologickým, že se ji v chirurgii používá jako  transplantátů pokožky při spáleninách). Tyto <emphasis>femmes de compagnie</emphasis> se neujaly. Byly příliš LOGICKÉ – prostě příliš inteligentní – a muž obcující s takovou intelektuálkou trpěl komplexy méněcennosti. A taky byly hrozně drahé. Ten, kdo si takovou konkubínu mohl do­volit (ty nejlevnější, <emphasis>made in Japan</emphasis>, stály přes 90 000 dolarů kus, nepočítaje v to místní daně z přepychu), si přece mohl užít s přirozenými partnerkami za levnější peníz. Převrat způsobily na trhu až teprve telematky čili „prázdnice“. Jsou to taky loutky, ideálně podobné ženám, ale „prázdné“, to znamená bez možku. Nejsem misogyn, a když říkám bez mozku, neopakuju hlouposti po všelijakých Weiningerech, kteří upírali krásnému pohlaví rozum, ale myslím to doslovně: telemat a telematka jsou panáci řízení člověkem, a tedy prázdné tělesné schránky.</p>

<p>Každý člověk, který si oblékne oděv s mraveništěm všitých elektrod přiléhajících ke kůži, se může vtělit v telemata nebo telematku. Nikdo nevěděl, jako otřesy vyvolá tato technika v lidském životě, najmě erotice. A to počínaje manželským soužitím a konče nejstarším po­voláním světa. Vznikla tak nová dilemata pro právníky. Zákon nepovažoval intimní styky jichž se někdo dopouštěl s takzvanou <emphasis>sex doll,</emphasis> za nevěru poskytující důvod k rozvodu. Jestli byla vycpaná nebo nafukovací (pumpičkou na kolo), jestli měla přední náhon nebo zadní, automatickou převodovku nebo rychlosti zařazované ručně, to nemělo význam. O nevěře ne­mohla být řeč zrovna tak, jako by někdo žil se zásuvkou. Telematické výrobky však donutily občanské právo řešit otázku, zda osoba nacházející se ve svazku manželském a přitom žijící se telematem nebo telematkou se tím dopouští nevěry, nebo ne. O pojmu takové „nevěry“ se zuřivě diskutovalo v odborných časopisech a tisku. Byl to však jen začátek těžkých problémů. Lze například být nevěrný vlastní manželce s  ní samou, ale v mladším věku? Nějaký Aldai Groutzer si u bostonské filiálky Gynandroics objednal telematku jako kopii vlastní ženy, když jí bylo 21 let, a ne 59 jako nyní. Problém komplikovalo to, že v 21. Roce života nebyla paní Groutzerová ještě paní Groutzerovou, ale manželkou Jamese Browna, s nímž se rozešla o dvacet let později, aby se provdala za Groutzera. Causa se vlekla všemi instancemi. Sudy se měly vyjádřit, zda manželka, která <strong>nechce</strong> intimně pohybovat telematkou zakoupenou man­želem, mu tím odmítá manželské soužití. Zda je tímto způsobem možný incest, sadismus a masochismus. Jakož i homosexualita. Kterási firma vyrobila sérii manekýnů, které bylo možno po výměně určitých součástek předělat na damekýny nebo dokonce na hermafrodity. Japonci vyváželi do Ameriky i do Evropy herma­frodity za dumpingové ceny: jediným pohybem ruky bylo možno zjistit jejich pohlaví (podle zásady „šup tam, šup ven“). Mezi klienty Gynandroics bylo prý mnoho přestárlých prostitu­tek, které už osobně postrádaly šanci provozovat své povolání, ale které měly dík své dlou­holeté rutině mistrovské řídicí schopnosti. Věci se přirozeně neomezovaly jen na erotiku. Tak například jeden dvanáctiletý žák, kterého učitel potrestal špatnou známkou z diktátu, použil atleticky zkonstruovaného telemata svého otce k tomu, že učitele pořádně zmlátil a roztřískal mu všechen nábytek v bytě. Byl to telemat zvaný domácí strážce. Takové šly v obchodech na dračku. Tento exemplář byl tržen v boudě za zahradě, kterou měl chránit před zloději. Proto večer uléhal chlapcův otec ve zvláštním pyžamu s všitými elektrodami, a když poplašné zaří­zení signalizovalo přítomnost cizích lidí v zahradě, dokázal, aniž vstal z postele, zvládnou jako telemat hned několik vetřelců najednou a zadržet je až do příchodu policie. Synáček otci za jeho nepřítomnosti pyžamo vyfoukl. Často jsem vídal na ulicích protestní hlídky a demon­strace namířené proti Gynandroics a analogickým japonským výrobcům. Většinou demon­strovaly ženy. Zákonodárci několika posledních států USA, kde byly homosexualita dosud trestným deliktem, propadli panice, jelikož nebylo známo, zda se homosexuál zamilovaný do normálního muže dopouští zmíněného deliktu, když pošle svému druhovi hezkou telematku, kterou osobně řídí. Vznikaly nové pojmy, například telemate – umělá milostná partnerka mi­lenka nebo manželka. Když nejvyšší soud konečně uznal jako přípustné čili náležející do sféry matrimoniálních relací – manželské styky <strong>per procura</strong> (tedy prostřednictvím telemata) na základě souhlasu obou manželů, vypukl případ Kuckermanových. On byl obchodním ces­tujícím, ona vedla kadeřnictví. Vídali se zřídka, protože ona nemohla opustit kadeřnictví a manžel pořád někde cestoval. Oba souhlasili s použitím prostředníka v manželství, ale šlo o to, zda má tím prostředníkem být telemat manžela, nebo telematka zastupujícíc manželku. Kuckermanových soused jim chtěl z dobré vůle pomoci a řekl jim, že by mohli volit kom­promisní řešení a použít telematické <strong>dvojice</strong>. Manželův telemat s telematkou manželky mu připadaly šalamounským řešením dilematu. Ale Kuckermanovi považovali tento nápad za idiotský a urážlivý a na souseda se rozhněvali. Jistě netušili, že jejich spor po zveřejnění v tisku povede k takzvané telematické eskalaci. Telematovi lze totiž také obléknout oděv s elektrodami, aby řídil dalšího telemata, a tak to může jít bez konce. Tuto koncepci nadšeně přivítaly nekalé živly. Stejně jako lze snadno objevit rádiovou vysílačku, lze také zjistit, od­kud je řízen konkrétní teoemat. Tohoto způsobu běžně používala policie při telematicky pro­vedených loupežích nebo vraždách. Je-li však pachatel telemat řízen jiným telematem pelengátory, je možno najít toho druhého, ale než je lapen, stačí už skuteční pachatel, člověk přerušit rádiové spojení, s „prostředkujícím“ telematem a zahladit tak svou stopu. Katalogy TELEMATE CO. A (japonské) firmy SONY nabízely telematy počínaje liliputem až po King Konga a telematy zosobňující nedostižitelným způsobem slavné historické postavy jako Ne­fertiijti, Kleopatru, navarrskou královnu, jakož i soudobé filmové hvězdy. Kdo se chtěl vy­hnout procesům souvisejícím s takzvaným „zneužitím tělesné podobnosti“, kdo chtěl mít na skříni kopii First Lady USA nebo sousedovy manželky, ten použil zásilkového prodeje tako­vých kopií, rozebraných na součástky. Kupec si podle návodu smontoval vytouženou play­mate doma vy bytě. Vyskytla se prý i individua trpící takzvaným narcismem, která si objednávala vlastní podobizny, protože nemilovala nikoho jiného než sebe. Zákonodárství praskalo pod tíhou bezpočetných nových případů, a současně bylo jasné, že nelze prostě zaká­zat výboru telematů tak, jak se soukromým osobám zakazuje výroba atomových pum nebo narkotik, protože to byl už obrovský průmysl, který pracoval jak pro národní hospodářství, tak pro techniku a vědu včetně kosmonautiky. Jedině jako telemat mohl člověk přistát na velkých planetách, jako Saturn nebo Jupiter. Telematů se rovněž používalo pro práci v hornictví a při záchranářských pracích, často ve velehorách, ale i při zemětřesení a jiných živelných pohro­mách. Telemat by nenahraditelný při životu nebezpečných pokusech, kterým se říkalo de­struktivní. Lunar Agency měla s Gynandroics zvláštní smlouvu na měsíční telematy. Brzy jsem se měl dovědět, že jejich použití už se zkoušelo v projektu LEM (<emphasis>Lunar Efficient Missi</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>onary),</emphasis> ale výsledky byly stejně záhadné jako katastrofální.</p>

<p>Po montážních halách Gynandroics mě doprovázel Paridon Sawekahu, hlavní inženýr. Musel jsem si dávat pozor, protože mi podle zvyklostí svého národa říkal křestním jménem, a já jsem si Paridona pořád pletl s pyramidonem. Byl jsem ve společnosti Tottentanze a Blahou­seho. Inženýr Sawekahu si stýskal na příval nových a nových právních restrikcí, které firmě ztěžují výzkum a vývoj nových prototypů. Všude v bankách byla například čidla, která reagují na telematy, ale to by ještě tolik nevadilo. Banky se obávají elematických loupeží, to je po­chopitelné. Ale místo čistě poplašného zařízení používají některé termoindukčního. Jakmile je telemat rozpoznán dík elektronice, kterou nosí v sobě, podlehne neviditelnému proudovému rázu vysokofrakvenčních vln. Tím vyvolaný skok teploty roztaví jeho převody a promění ho v šrot. Četní majitelé takových telematů to nemají za zlé bankám, ale firmě Gynandroics. Kromě toho už někdy bohužel dochází k atentátům, dokonce i pumovým, na transporty telematek, zejména když jsou krásné. Inženýr Paridon mi dal na srozuměnou, že z těchto teroristických akcí podezírá jeho firma hnutí <emphasis>Women</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>s liberation</emphasis><emphasis>, </emphasis>ale prozatím na to nemá důkazy, které by jí umožnily ty baby žalovat.</p>

<p>Předvedli mi celý výrobní proces počínaje sváření ultralehkých duralových skeletů až po polévání tohoto „chasiss“ tělotvornou hmotou. Většina telematek se vyrábí v osmi rozměrech, zvaných běžně „kalibry“. Telematy na individuální objednávku jsou více než dvacetkrát dražší. Telemat ostatně vůbec nemusí být podobný člověku, ale čím víc se od něho stavbou liší, tím větší potíže jsou pak s jeho řízením. Ocas je velmi výhodným zajištěním pro telematy pracující ve značných výškách, například při zavěšování lan visutých mostů nebo kabelů vysokého napětí, ale člověk nemá ten chápavý ohon <strong>čím</strong><strong><emphasis> </emphasis></strong>řídit. Odjeli jsme potom elektrickým autíčkem (protože plocha továrny je obrovská) do skladu, kde jsem si prohlédl planetární a měsíční telematy. Čím větší je gravitace, tím obtížnější úkoly mají stavitelé telemata, protože příliš malý toho moc nedokáže, a příliš velký, zatížený silnými motory, které ho uvádějí v chod, zas mnoho váží.</p>

<p>Vrátili jsme se do haly konečné montáže. Zatímco doktor Wahatan z kanceláří OSN byl Asiat diplomat se zdrženlivě zdvořilým úsměvem, byl inženýr Paridon Asiat nadšenec a jeho modré rty se nezavíraly, když se smál a předváděl přitom nádherný chrup:</p>

<p>„Věřil byste, Yvone, na čem ztroskotal tým General Pedipulatrics se svými roboty? Na dvounohé chůzi! Padli i se svými prototypem, protože pořád padal! Legrace, ne? Chachacha! Gyroskopy, protiváhy, sensory z <emphasis>double feed-back</emphasis> v podkolení – nic nepomáhalo. My přirozeně žádné problémy s rovnováhou nemáme, protože rovnováhu telemata udržuje člověk!“</p>

<p>Když jsem se díval na růžovo-bílá těla telematek podobná nemluvňatům, který zvedáky postupně braly z pásu, takže jsme stáli pod řadou nahých holek stejnoměrně plujících nad našimi hlavami k balírně, bezvládných, zatímco jejich dlouhé rozpuštěné vlasy se pohybovaly a vlnily jako živé, zeptal jsem se Paridona, jestli je ženatý.</p>

<p>„Chachacha! Vy jste mi ale vtipálek, Yone! Jsem! Mám ženu a děti, samozřejmě! Švec nechodí v botách, které si sám ušije, nemyslíte? Ale našim zaměstnancům přidělujeme jeden kus ročně v rámci prémií. Je to pro ně skvělý obchod!“</p>

<p>„Jakým zaměstnancům?“ zeptal jsem se. V hale nebylo ani živáčka. U pásů pracovali žlutě, zeleně a modře natření roboti s pohyblivými rameny, kteří se podobali mnohačlenným hranatým housenkám.</p>

<p>„Chachacha! V kancelářích ještě pár lidí máme. V třídírně, u technické kontroly a v balírně taky. Podívejte, tadyhle je zmetek! Nějak nemá v pořádku nohy. Jsou křivé! Nereflektujete na ten exemplář, Yone? Za týden vám ho můžeme zdarma dodat do bytu.“</p>

<p>„Ne, děkuji,“ řekl jsem. „Prozatím ne. Pygmalionismus mému vkusu nevyhovuje.“</p>

<p>„Pygmalionismus? Aha, pygmalionismus! Bernard Shaw! Už vím! Chápu vaši narážku. V některých lidech to budí odpor. Ale jistě přiznáte, že je lepší vyrábět damekýny než karabiny, ne? Výroba pro mír. <emphasis>Make love not war? </emphasis>Že je to tak?“</p>

<p>„Někdo může mít určité výhrady,“ poznamenal jsem obecně. „Před vaší bránou jsem viděl protestní hlídky.“</p>

<p>„Ano. Problémy máme, to je jasné! Obyčejná žena se telematce nemůže rovnat. Krása je v životě jen výjimkou. Kdežto u nás je to technická norma! Tržní zákony. Nabídka řízená poptávkou. Co se dá dělat, takový už je svět…“­</p>

<p>Ještě jsme si prohlédli oblékárnu plnou šustivých šatů a prádla, spěchajících děv­čat s nůžkami a centimetry pověšenými na krku, děvčat dost nenápadných, protože byla živá, a rozloučili jsme se s inženýrem Paridonem, který nás doprovodil k autu na parkoviště. Tottentanz a Blahouse při zpáteční cerstě zaraženě mlčeli. Mně taky nebylo do hovoru. Ale den ještě nebyl u konce.</p>

<p>Když jsem přišel domů, našel jsem ve schránce na dopisy tlustě vycpanou obálku, ve které byla kniha s dlouhým názvem: <emphasis>Dehumanization trend in weapon systems of the twenty first centry or upside-down evolution</emphasis>. Meslant, jméno autora, mi nic neříkalo. Svazek byl těžký, solidní, velkého formátu, plný výkresů a tabulek. Jelikož jsem neměl nic lepšího na práci, posadil jsem se do lenošky a začal jsem číst. Nad úvodem figurovalo na první straně německé motto:</p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Aus dem Angst ud Not</emphasis></p>

<p><emphasis>Das Heer ward tot.“</emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p>(Eugen von Wahnzenstein)</p>

<p>Autor se představoval jako expert na moderní dějiny vojenství. Tyto dějiny – psal – se prostírají mezi dvěma aforistickými hesly koncem XX. Století: <emphasis>FIF</emphasis> a <emphasis>LOD</emphasis>, označujícími <emphasis>FIRE AND FORGET</emphasis><strong><emphasis> </emphasis></strong>na začátku, a na konci <emphasis>LET OTHERS DO</emphasis>. Otcem moderního pacifismu byl blahobyt, matkou strach. Jejich zkřížení dalo vznik trendu <strong>odlidnění </strong>války. Stále méně lidí bylo ochotno nastoupit před zbraně, a tento zánik bojového ducha byl přímo úměrný životní úrovni. Mládež bohatých států považovala ušlechtilé heslo <emphasis>dulce et decorum est pro patria mori</emphasis> za reklamu morové epidemie. Právě tehdy začal pokles nákladů v intelektronickém průmyslu. Výpočetní prvky zvané CHIPS byly nahrazeny výrobky genetického inženýrství zvanými CORN. Říkalo se jim obilí, protože pocházely z <strong>pěstování</strong> umělých mikrobů, především SILICOBACTERIUM LOGICU WIENERI na počest tvůrce kybernetiky. Hrst těchto prvků nestála víc než hrst prosa. Takhle tedy zlevnila umělá inteligence, naproti tomu nové generace zbraní zdražovaly geometrickou cestou. Letadlo první světové války stálo tolik co auto, druhé světové války tolik co dvacet aut, a koncem století stálo už 600krát víc. Bylo vypočteno, že za 70 let si supervelmoc bude moci dovolit 18 až 22 letadel. Z toho – z průsečíku křivky poklesu nákladů na inteligenci a křivky vzrůstu nákladů na zbraně – povstal trend odlidnění armád. Armády se začaly ze živé síly měnit v sílu mrtvou. Bylo to v době, kdy svět prožil dvě těžké krize. První, když náhle zdražila nafta, a druhou, když krátce nato stejně náhle zlevnila. Klasické zákony tržního hospodářství přestaly fungovat, ale málokdo si uvědomoval význam tohoto jevu stejně jako to, že postava vojáka v uniformě, který jde v přílbě do útoku na bodáky, se už vzdaluje, aby se postavila vedle středověkých rytířů v brnění. V důsledku myšlenkové setrvačnosti techniků se ještě nějakou dobu vyráběly mohutné zbraně – tanky, děla transportéry a jiné bojové stroje, určené pro lidi a velké ještě i v době, kdy už mohly vyrazit do boje samostatně, bez lidí. Ale tato fáze pancéřové gigantomanie brzy pominula a přešla ve fázi rychle miniaturizace. Až dosud byly všechny složky zbrojení přizpůsobeny člověku, střiženy podle jeho anatomie, abys jimi mohl účinně zabíjet, a podle jeho fyziologie, aby mohl být účinně zabíjen.</p>

<p>Jak se v dějinách obvykle stává, nikdo nechápal, co se blíží. Objevy, které se měly spojit v <emphasis>DEHUMANIZATION TREND IN NEW WEAPON SYSTEMS</emphasis>, vznikaly totiž v navzájem velmi vzdálených vědeckých oblastech. Intelektronika vytvořila minikalkulačky laciné jako tráva a neuroentomologie konečně vyřešila otázku hmyzu, který žije ve společenstvích jako včely, pracuje pro společné cíle a dorozumívá se vlastní řečí, i když je mozek člověka 38 000krát větší než nervová soustava včely. Řadovému vojákovi úplně postačí důvtip včely, je-li příslušně uzpůsoben. Bojová účinnost a rozum jsou dvě různé věci, alespoň na bojišti. Hlavním činitelem <strong>nátlaku</strong> na miniaturizaci zbraní byla atomová puma. Nebytnost miniaturizace vyplývala z prostých a známých faktů, jenže ty byly mimo meze vojenských znalostí té doby. Když před 70 miliony lety dopadl na Zemi velký meteorit a nadlouho ochladil její podnebí, protože svými úlomky zastínil atmosféru, způsobila tato zkáza vymření všech veleještěrů, dinosaurů, ale hmyzu příliš neuškodila a baktérií se ani nedotkla. Výmluvnost paleontologie byla jednoznačná: čím větší je působící destrukční síla, tím menší systémy jí dokáží uniknout. Atomová puma vyžadovala <strong>rozptyl</strong> jak vojáků, tak armád. Nápad zmenšit vojáka v mravence nemohl však ve 20. Století najít jiné uplatnění než ve fantazii. Člověka přece ani nerozptýlíš, ani jeho rozměry neredukuješ. Myslelo se tenkrát na vojáky-automaty, člověku podobné roboty, ačkoli už tenkrát to byl naivní anachronismus. Z průmyslu mizeli lidé, ale roboti, kteří nahrazovali dělníky u běžících pásů automobilové výroby, neměli podobu lidí. Byli výběrovými zvětšeninami <strong>částí</strong> člověka: jako mozek s obrovskou ocelovou dlaní, jako mozek s očima a pěstí, jak smysly a ruce. Ale v době atomového ohrožení nebylo možné přenést na bojiště velké roboty. Tak začaly vnikat radioaktivní synsekty (syntetické insekty, tedy hmyz), keramičtí korýši, zmije a dešťovky z titanu, schopné zarýt se do země a vylézt z ní po atomovém výbuchu. Létající synsekty byly jakousi zmenšeninou letadla, letce a jeho pum v jediný mikroskopický celek. Operační jednotka se tak stávala <strong>mikroarmádou</strong>, představující bojovou sílu jedině jako <strong>celek</strong>, stejně jako je pouze celý <strong>včelí roj</strong> samostatnou jednotkou, která může přežít, kdežto jednotlivá včela neznamená nic. Vznikaly tedy mikroarmády různých typů, založené na dvou protikladných principech. Podle principu samostatnosti působila taková armáda jako válečný útvar mravenců, jako mračno baktérií neb jako roj sršňů. Podle principu <strong>teletopismu</strong> byla mikroarmáda pouze obrovským letícím nebo lezoucím souborem <strong>prvků</strong> automontáže: podle taktické nebo i strategické potřeby směřovala k cíli ve značném rozptýlení, aby se až teprve u cíle spojila v předem naprogramovaný celek. Bylo to, jako kdyby válečná zařízení neopouštěla továrnu v definitivním tvaru, nýbrž jako polofabrikáty nebo čtvrtfabrikáty, schopné spojit se ve válečný stoj těsně před dostižením cíle. Těmto armádám se také říkalo samospojné. Nejjednodušším příkladem byla autodisperzní atomová zbraň. Vystřelenou raketu (ICBM) a nukleární hlavicí lze vystopovat – z vesmíru satelitním dozorem a ze Země radary. Nedají se však vystopovat gigantické mraky mikročástic v silné disperzi, které nesou uran nebo plutonium a které se v kritickou masu spojují až u cíle, ať už jím je továrna nebo nepřátelské město.</p>

<p>Po určitou dobu existovaly staré i nové druhy zbraní vedle sebe. Ale masívní těžké váleční zbraně definitivně a rychle podlehly útoků mikrozbraní. Ty přece byly téměř neviditelné. Tak jako mikrobi nepozorovaně pronikají do zvířecího organismu, aby ho zabili<strong> zevnitř</strong>, tak také mrtví uměli mikrobi podle naprogramovaných tropismů pronikali do hlavní děl, nábojových komor, tankových a leteckých motorů, rozežírali kov nebo vyhazovali do vzduchu náboje se střelným prachem. Co si mohl počít sebestatečnější voják ověšený granáty tváří v tvář mikroskopickému protivníkovi? Nedokázal nic víc než lékař, který by s baktériemi cholery chtělo bojovat kladivem. Mezi mraky mikrozbraní, které se samy naváděly na naprogramované cíle, zbraní biotropických, neboť zabíjely vše živé, byl člověk v uniformě bezradný jako římský legionář se štítem a mečem pod krupobitím kulek.</p>

<p>Už ve dvacátém století ustoupila taktika boje v sevřených šicích taktice rozptýlených vojsk, která se v pohyblivé válce rozptylovala ještě víc. I tenkrát však ještě existovaly frontové linie. Nyní zmizely i ty. Mikroarmády snadno pronikaly obrannými pásmy a dostávaly se hluboko do týlu nepřítele. Mohutná jaderná zbraň byla stále bezmocnější, její použití se prostě nevyplácelo. Efektivnost potírání virové epidemie termojadernými pumami je pranepatrná. Kromě toho nemohou být náklady na výrobu náboje vyšší než hodnota jím zničeného cíle. Nikdo neloví pijavice křižníky.</p>

<p>Ukázalo se, že nejtěžším úkolem bezčlověčí etapy zápasu člověka se sebou samým je <strong>odlišování</strong> nepřátel od vlastních lidí. Tento úkol, již dříve zvaný FOF (Friend or Foe), byl kdysi řešen elektronickými systémy, které pracovaly podle pravidla hesla a odpovědi. Na dotaz prostřednictvím rádiových vln odpovědělo buď letadlo, nebo sám náboj svou vyslačkou buď správně, nebo byl napaden jako nepřátelský. Ale tahleta metoda dvacátého století byla již zastaralá. Noví zbrojmistři se poučili o životě v hájemství rostlin, baktérií a zvířat. Rekognoskace opakovala chování živých druhů, jejich imunitního systému, způsob boje antigenu s protilátkou, tropismu, ale také mimikry, ochranného zbarvení, kamufláže a maskování. Mrtvá mikrozbraň se často tvářila jako nevinný mikoorganismus nebo dokonce rostlinný pyl, ale pod tímto povrchem se skrýval smrtonosný erozívní obsah. Rostli také význam informačních střetů – ne ve smyslu propagandy, ale jako pronikání do spojů nepřítele s cílem chromit je, nebo – jako při náletech jaderných kobylek – přinutit je k předčasnému spojení v kritickou hmotu a tak jim znemožnit, aby dosáhly cíle. Autor knihy popisoval švába, který byl prototypem určitých mikrovojáků. Tento šváb má na zadečku pár tenoučkých chlupů. Jakmile se pohnou při záchvěvu vzduchu, dá se šváb na útěk, protože tato čidla mají krátké spojení s jeho zádovou nervovou uzlinou, která rozlišuje nevinný závan větru od záchvěvů vyvolaných útočníkem.</p>

<p>Pohroužen do četby jsem se soucitem myslel na vážené milovníky uniforem, praporů a vyznamenání za statečnost. Tato nová válečná éra pro ně jistě byla hanbou, urážkou jejich vznešených ideálů. Autor nazýval proměny „evolucí vzhůru nohama“ <emphasis>(upside-down)</emphasis>, protože v přírodě zpočátku vznikaly mikroskopické organismy, které se pomalu měnily v druhy stále větší, naproti tomu ve vojenském vývoji panoval obrácený trend, mikrominiaturizační, a velký lidský mozek nahrazovaly současně simuláty nervových ganglií hmyzu. Mikroarmády vznikaly dvoufázově. V  první fázi byli projektanty a konstruktéry zbraní bez lidí ještě lidé. V druhé fázi koncipovaly mrtvé divize, podrobovaly je bojovým zkouškám a uváděly do velkovýroby – stejně mrtvé počítačové systémy. Lidi odstranil nejprve z armády a později i ze zbrojního průmyslu jev takzvané „sociointegrační degenerace“. Této degeneraci podlehl jednotlivý voják, stával se stále menší a tím také  stále jednodušší. Nakonec měl už jen tolik rozumu co mravenec nebo termit. Tím větší roli však přejímal <strong>sociální soubor</strong> minibojovníků. Mrtvá armáda byla dalekou složitější než úl nebo mraveniště a v tomto ohledu odpovídala spíše velkým přírodním biotopům čili pyramidám druhů, jež setrvávají v subtilní rovnováze konkurence, antagonismu a symbiózy. Je jasné, že četař nebo desátník neměli už v téhle armádě nic na práci. Pro pochopení celku například při pouhé inspekci, nemluvě o velení, nepostačoval ani rozum celé univerzity. Proto také byly důstojnické sbory – vedle chudých států třetího světa – zcela smeteny po velkých vojenských převratech jedenadvacátého století. Bezohledný nápor trendu, který zbavil armády lidí, zničil krásné tradice manévrů, střídání stráží, šermu, parádních uniforem, drilu a raportů. Po nějakou dobu, bohužel nepříliš dlouhou, bylo ještě možno pro lidi zajistit vysoké velitelské šarže, především štábní, ale moc dlouho ne. Strategicko-výpočetní nadřazenost komputerizovaných velitelských stupňů nakonec přivedla k nezaměstnanosti i ty nejvýznamnější vůdce včetně maršálů. Kobereček řádových stužek na prsou neuchránil před předčasným důchodem ani nejvýznačnější štábní důstojníky. Tenkrát vzniklo opoziční hnutí důstojníků z povolání, kteří se ze zoufalství, že jim hrozí nezaměstnanost, uchylovali do teroristického podzemí. Bylo vskutku nechutnou historickou zlomyslností, že tato vzpoura byla potlačena mikrošpióny a policií vybudovanou na principů zmíněného švába, neboť jeho bojovnost nebyla ohrožena ani tmou, ani mlhou, ani libovolnou formou klamné kamufláže používané zoufalými tradicionalisty, kteří zůstali věrni ideám Achillovým a Clausewitzovým.</p>

<p>Pokud jde o chudé státy, ty mohly bojovat jedině postaru, živou silou, to znamená se stejně zastaralým protivníkem. Kdo neměl peníze na to, aby se vojensky automatizoval, ten musel být zticha jako myška.</p>

<p>Ani bohatým státům se však nyní nežilo příjemně. Starým způsobem praktikovaná politická hran byla ochromena. Už dost dlouho nebyla zřetelná hranice mezi válku a mírem. Dvacáté století smetlo ceremoniální rituál vypovídat válku a zavedlo pojem páté kolony, hromadné sabotáže, studené války a války <emphasis>per procura</emphasis>, a to byl jen začátek dalšího stírání rozdílů. Handrkováním na konferencích o odzbrojení směřovalo ani ne tak k dohodě jak k ustanovení rovnováhy sil, ale i ke zjištění slabých a silných stránek protivníka. Svět s dvoučlennou alternativou – války nebo míru – se proměnil ve svět války, která byla mírem, a míru, který byl válkou. V první fázi dominovala široká diverze pod rouškou oficiálně hlásaných a sociálních hnutí, a to i tak šlechetných a nevinných, jako bylo hnutí na ochranu životního prostředí. Nahlodávala kulturu, hromadné sdělovací prostředky, využívala iluzí mládeže i tradičních postojů starých lidí. Ve druhé fázi zmohutněla kryptomilitární diverze, od války téměř k nerozeznání, jedině že to byla válka nerozpoznatelná. Kyselý déšť, který padal, když kuře ze palovaného zasířeného uhlí proměňoval mraky v zředěnou kyselinu sírovou, znalo už dvacáté století. Přišly deště tak žíravé, že ničily střechy, továrny, silnice, elektrické vedení, a současně nebylo možno zjistit, jestli jsou dílem otrávené přírody, anebo nepřítele, který posílá  jedovaté mraky hnané příslušně zaměřeným větrem. A tak tomu bylo se vším. Chovná zvířata hynula masově – ale nikdo nevěděl, zda byly tyto epizootie přirozené, nebo záměrné. Byla bouře, která zaplavila pobřeží, přihnána osudem jako kdysi, anebo umělým nasměrováním cyklónů nad oceánem? Bylo sucho, ač katastrofální způsobeno samou přírodou, nebo tajným přemisťováním vzdušné hmoty nalité dešťovými mraky? Klimaticko-meteorologická kontrašpionáž, seizmická špionáž, špionážní služby epidemiologů, pak genetiků a nakonec a hydrografů měly plné ruce práce. Stále větší část světové vědy se angažovala pro vojenskou rozdílovou rekognoskaci a výsledky průzkumu byly stále méně jasné. Odhalit diverzanta dovedlo každé malé dítě, dokud šlo o lidi, jakmile byl však z diverze podezřelý uragán, krupobití, nákaza pěstovaných rostlin, vymírání dobytka, vzrůst úmrtnosti novorozeňat, onemocnění nádorovými chorobami a dokonce i <strong>pády meteorů</strong> (myšlenka navést asteroidy na protivníkovo území vznikla už ve dvacátém století), stal se život nesnesitelný. A to nejen život obyčejných lidí, ale i státníků, bezradných a zpitomělých, když ne nemohli dovědět nic jistého od svých neméně zpitomělých poradců. Do přednášek na vojenských akademiích byly tenkrát zařazeny takové nové přeměty, jako kryptoofenzívní a kryptodefenzívní strategie a taktiky, kryptologie rekontrašpionáže (to je způsob a klamání kontrašpionáží na druhou), jak kryptografie, polní enigmatika, a konečně KRYPTOKRYPTIKA, která tajným způsobem pojednávala o tajném použití tajných zraní, jež se nedaly odlišit od nevinných přírodních jevů.</p>

<p>Zmizely fronta a hranice velkých i malých antagonismů. S cílem očernit druhou stranu u vlastního veřejného mínění produkovaly zvláštní služby <strong>falzifikáty</strong> živelních pohrom na svém území, a to s takovými vlastnostmi, aby jejich nepřirozenost bila do očí. Bylo dokázáno, že určité bohaté státy, které poskytovaly pomoc chudším, dodávaly jako přimíšeninu k prodávaným (dosti levně) zásobám obilí, kukuřice nebo kakaa určité prostředky oslabující sexuální potenci. Byla to tedy tajná <strong>natalistická válka.</strong> Mír se stal válkou a válka mírem. I když katastrofální důsledky tohoto trendu byly v dalším vývoji zřejmé – jako oboustranné vítězství rovnající se oboustranné porážce –, dělali politici nadále svou politiku, dbali o to, aby nepřišli o své voliče, stále mlhavěji jim slibovali příznivý obrat v nedaleké budoucnosti, ač byli stále méně schopni ovlivňovat běh reálného světa. Válka byla mírem nikoli následkem totalitárních piklů, jak si to kdysi představoval Orwell, nýbrž dík stavu technologie, která stírala hranice mezi přirozeným a umělým jevem v každém oboru, v každé části lidského světa a jeho okolí, neboť tomu bylo stejně i v kosmickém prostoru.</p>

<p>Tam, psal autor DEHUMANIZATION TREND IN WEAPON SYSTEMS OF THE TWENTY FIRST CENTURY              , kde není rozdíl ani mezi přírodní a umělou bílkovinou, ani mezi přírodní a umělou inteligencí, nelze neštěstí, která jsou způsobena důmyslnými pachateli, odlišit od neštěstí nezaviněných nikým. Tak jako světlo vtažené silou přitažlivosti  spadne do hlubiny černé hvězdné díry a nemůže se už dostat z gravitační pasti, tak také lidstvo vtažen silami antagonismů do hlubiny tajemství hmoty padlo do pasti technologické. O investici všech sil do nového přezbrojení už nerozhodovaly vlády, státníci, záměry generálních štábů, zájmy monopolů nebo jiných nátlakových skupin, ale stále více strach, že na objevy nebo techniky, jež poskytují převahu, narazí jako první Druhá strana. To zcela ochromilo tradiční politiku. Vyjednavači už nemohli vyjednat vůbec nic, protože jejich dobrá vůle – upustit od nové zbraně – pro druhou stranu znamenala, že už zřejmě nají v pácu zbraň ještě novější. Narazil jsem na matematický vzor teorie konfliktů, který ukazoval, proč nemohly další konference o odzbrojení přinést žádný výsledek. Na takových konferencích dochází k určitým rozhodnutím. Je-li doba rozhodování delší než doba vzniku takových inovací, které radikálně mění stavo podléhající rozhodnutí, stává se rozhodnutí zastaralé už v momentě, kdy bylo učiněno. V každém „dnes“ se rozhoduje o tom, co bylo včera. Rozhodování se přesouvá z přítomnosti do minulosti, a tím se stává hrou prázdných slov. Právě to vynutilo na mocnostech ženevskou dohodu jako měsíční exodus zbrojení. Svět si oddychl, ale ne nadlouho, protože strach se vrátil – nyní v podobně invaze měsíčních zbraní na Zemi. Nejnaléhavějším úkolem bylo proto stanovit diagnózu měsíční záhady.</p>

<p>Těmito slovy se kapitola uzavírala. Do konce knihy zbývalo ještě pár listů, ale nemohl jsem je rozevřít. Jako kdyby byly slepené. Nejdřív jsem si myslel, že knihařským klihem. Pokoušel jsem se všemi možnými způsoby odlepit další list, ale nakonec jsem si vzal na pomoc nůž a vsunul ho mezi slepené stránky. První vypadala nepotištěná, ale tam, kde se jí dotklo ostří nože, vyskočila písmena. Přejel jsem nožem přes papír a tím jsem na papíru vyvolal nápis: „Jsi ochoten vzít na sebe to břímě? Jestliže ne, ulož knihu zpátky do skříňky! Jestliže ano, otevři další stranu!“</p>

<p>Rozřízl jsem ji. Byla čistá. Přejel jsem po ní shora dolů ostřím nože. Objevilo se osm čísel, seskupených vždy po dvou a rozdělených pomlkami jako telefonní číslo. Oddělil jsem nožem další listy, ale nebylo na nich nic. Podivný způsob verbování spasitelů světa! pomyslel jsem si. Současně se mi v hlavě začalo mlhavě rýsovat, co můžu očekávat Zavřel jsem knihu, ale sama se otevřela na stránce s výrazně natištěnými čísly. Nezbývalo mi nic jiného než zvednou sluchátko a vytočit číslo.III/ v úkrytu</p><empty-line /><p>Bylo to soukromé sanatorium pro milionáře. O zešílevších milionářích se většinou nemluví. Zbláznit se může filmová hvězda, státní, dokonce i král, ale ne milionář. Takhle by mohl uvažovat člověk, který čte noviny vydávané velkým nákladem a otiskující zprávy o pádech vlád a revolucí droboučkým tiskem až teprve uprostřed listu, kdežto na první straně umísťující zprávy o duševní rozpoložení vysvlečených holek s obrovským poprsím a o hadu, který vezl cirkusovému slonu do chobotu, následkem čehož se tento slon vřítil do samoobsluhy a rozdupal tři tisíce plechovek s Campbellovou rajskou polévkou včetně pokladny a kasírky. Pro takové noviny by byl zbláznivší se milionář hotová senzace. Jenže milionáři netouží po publicitě – ani když jsou jakž takž normální, ani když se zblázní. Pořádné šílenství může filmové hvězdě pomoci ke kariéře, ale milionáři ne. Filmová hvězda není slavná tím, že podává vynikající herecké výkony v četných filmech. Tak tomu  možná bylo kdysi. Hvězda může hrát jako dříve, může chroptět vychlastaným hlasem, protože jí hlas zdabují, může se po důkladném umytí ukázat, že je celá pihovatá, nepodobná sobě z plakátů a filmů, ale musí mít „cosi“ a má „cosi“, pokud se imervére rozvádí, má roadster potažený hranostajem, bere 25 000 dolarů za nahatou fotografii v Playboyi, milovala se s čtyřmi kvakery najednou, a kdyby propadla nymfomanii a svedla postarší siamská dvojčata, může počítat se zaručenými smlouvami nejméně na rok. Takže politik by měl dnes být známý jedině tím, že má hlas jako Caruso, že hraje polo jako ďábel, že se usmívá jako Ramón Novarro a televizně miluje všechny voliče. Naproti tomu milionáři by to mohlo jedině uškodit, narušit úvěr, ba dokonce vyvolat paniku na burze. Milionář musí být vždycky vzdálený, klidný a spolehlivý. Pokud není, musí se i se svou nevypočitatelností náležitě chovat. Jelikož je však dnes neobyčejně těžké schovat se před novináři jsou sanatoria milionářů neviditelnými pevnostmi. Neviditelnými proto, že jejich nedobytnost je zamaskovaná a navenek nenápadná. Nikde žádný strážce v uniformě ani zlý pes na řetězu, ani ostnatý drát, protož to právě dokáže novináře vzrušit a dokonce rozběsnit. Takové sanatorium musí vypadat spíše nezajímavě. Především se nesmí nazývat sanatoriem pro duševně choré. To, kam jsem se dostal já, byl útulek pro přepracované vředaře a kardiaky. Jak jsem tedy na první pohled poznal, že je to jen fasáda, za kterou se skrývá šílenství? Vy byste chtěli vědět všechno najednou. Nemohli jsme se dostat dovnitř, dokud pro nás nepřišel doktor Hous, Tarantogův dobrý známý. Požádal mě, abych se šel trochu projít po parku, zatímco on si pohovoří s Tarantogou. Napadlo mě, že mě asi má za blázna. Profesor ho zřejmě nestačil náležitě informovat, což bylo ostatně rozumné, protože jsme chtěli opustit Austrálii rychle a bez rámusu. Hous mě zanechal svému osudu mezi záhony, fontánami a živými ploty, o naše zavazadla se postaraly dvě hezké dívky v elegantních kostýmech, které vůbec nevypadaly jako ošetřovatelky, a i to mi vrtalo hlavou, a zbytek zařídil břichatý staroch v pyžamu, který si poposedl na čalouněné houpačce, aby mi udělal místo. Přisedl jsem si k němu, abych mu oplatil zdvořilosti za zdvořilost. Hodnou chvíli jsem se houpali mlčky, ale pak se mě zeptal, jestli bych se na něho nemohl vymočit. Vyjádři se vlastně lapidárněji. Byl jsem tak překvapený, že místo abych odmítl, zeptal jsem se proč. To ho strašně rozrušilo. Slezl z houpačky, odcházel napadaje na levou nohu a přitom si hlasitě brumlal, tuším něco o mně, ale radši jsem to neposlouchal. Rozhlížel jsem se po parku, každou chvíli jsem se bezděčně podíval na levou ruku a nohu, asi tak, jako se člověk dívá na nedávno podarovaného čistokrevného psa, který už mimochodem pokousal několik lidí. To, že se obě chovaly pasivně a houpaly společně se mnou, mě nijak neuklidňovalo. A když jsem uvažoval o nedávných událostech, současně jsem si říkal, že hned vedle toho mého přemýšlení číhá uvnitř v hlavě jiné myšlení, zdánlivě také moje, ale mně zcela nedostupné, a že to vůbec není lepší než schizofrenie, protože ta se dá léčit, ani než choroba svatého Víta, protože takový pacient ví, že si nanejvýš zatančí, kdežto já jsem byl doživotně odsouzen k vylomeninám ve svém vlastní jáství. Pacienti se procházeli po cestičkách, za některými se v určité vzdálenosti pohyboval tichoběžný vozík podobný golfovému, asi pro případ, že by se pacient unavil. Seskočil jsem z houpačky, abych se podíval, jestli už doktor Hous skončil poradu s Tarantogou, a tak jsem poznal Gramera. Nesl ho na zádech už hodně starý posluha zlitý potem, zmodralý v obličeji, protože Gramer vážil asi metrák. Přišlo mi toho sluhy líto, ale nic jsem neřekl, jen jsem uhnul z cesty, protože jsem se domníval, že v mé nynější situaci bude lepší se na nic neptat. Ale když mě Grame spatřil, slezl z ošetřovatele a představil se mi první. Nová tvář zřejmě vzbudila jeho zvědavost. Upadl jsem do rozpaků, protože jsem si nezapamatoval, pod jakým jménem mám v sanatorní kartotéce figurovat, přestože jsem se o tom s Tarantogou dohodl. Vzpomněl jsem si jen na křestní jméno – Jonatán. Gramerovi se zalíbila moje srdečnost – cizí chlapík se představí jen křestním jménem – a požádal mě, abych mu říkal Adelaida.</p>

<p>Ukázalo se, že je dost upovídaný. Od té oby, co se začal vyhrabávat z deprese, se hrozně nudil. Dokud byl v depresi, nemohl se nudit, protože měl spoustu starostí. Vysvětloval mi, že měl depresi z toho, že nikdy nemohl usnout, pokud předtím v posteli nemohl nějakou dobu snít. Zpočátku snil o tom, by akcie, které koupil, šly nahoru, a ty které prodal aby klesly. Potom snil, že by chtěl mít milión. Když ho měl, snil o dvou, potom o třech, ale od pěti nahoru to přestalo být zajímavé. Musel pro svou fantazii hledat nové objekty. Bylo to pořád těžší, řekl mi zamračeně. Člověk přece nemůže snít o tom, že se zbaví třetí manželky a nedá jí vůbec žádné alimenty. Ale to se mu podařilo. Hous se pořád neobjevoval a Gramer se na mě přilepil nadobro. Nějaký čas se před usnutím zabýval lidmi, na které měl pifku. Ale to byla chyby. Především proto, že v něm takové snění budilo nenávist a tak zaháněla jeho ospalost, takže si musel brát prášky na spaní, což mu lékaři rozmlouvali, jelikož měl zvětšená játra. Neviděl však jinou možnost, jak se takového snu zbavit, než zbavit se jeho předmětu. Ujišťoval mě, že nad sto tisíc dolarů je to fraška. Ne že by angažoval nějakou Murder Incorporated, chraň bůh. To jsou hlouposti, které se vymýšlejí pro filmy. Najal si experta, který to udělal velice šikovně. Jak? No prostě jinak. Zabít není žádné umění. Nebožtík nikde není, a co mu uděláš? V tělesných mukách tak pro sebe neviděl zadostiučinění. Nepřátele, závistivce a zlomyslné konkurenty je třeba ruinovat a současně jim projevovat soucit, ale nic víc. Je to jakýsi druh strategické šťáry. Velmi efektní a efektivní. Měl intelektuální záliby, které musel před spolumilionáři skrývat: četl knihy, dokonce i markýze de Sade. Byl to nešťastný trouba! Snil o narážení na kůl, stahování z kůže a kuchání břich, ale seděl za mřížemi a nic než mouchy k dispozici neměl. Jo chudák, ten se má! Všechno ho láká a všechno se mu líbí. Každá krásná žena je pro něho nedostupná. Proto pornoprůmysl tak prosperuje, pochopitelně. Nafukovací milenky s našpulenou pusinkou, barvitě ilustrované popisy orgií, kopulatorinky, pasty a masti,  to všechno jsou přece náhražky a oblbování. Nic neunaví člověka víc než orgie, i kdyby byly sebelíp naaranžované. Není o čem mluvit, není o čem snít. Ach, mít na nějakou neuskutečnitelnou touhu! Asi jsem se tvářil dost překvapeně, když jsem poslouchal ta jeho vyznání. Adelaida však jen pokýval hlavou a řekl, že si bezděčně podřízl větev, na které seděl, když uspokojil svou touhu pomstít se, komu chtěl. A jelikož už neměl o čem snít ,trpěl chronickou nespavostí. Najal si tenkrát odborníka na vymýšlení nových tužeb. Prý nějakého  literáta nebo básníka. Ten mu nabídl pár docela slušných námětů, to ano, jenže solidní touha vyžaduje naplnění a po něm mizí, takže potřeboval sny téměř neuskutečnitelné. Poznamenal jsem, že ty snad není tak těžké vymyslet. Přesunout světadíl, rozpilovat Měsíc na čtyři stejné čtvrtky. Sníst nohu amerického prezidenta s tou omáčkou, ve které se podává kachna v čínských restauracích (rozjížděl jsem se s pocitem, že mluvím k bláznovi). Pohlavně obcovat se svatojánskou muškou ve chvílích, kdy nejjasněji svítí. Chodit po vodě nebo – šíře – dělat zázraky. Stát se světcem, vyměnit si místo s Pánembohem, podplatit teroristy, aby nechali na pokoji ministry, velvyslance a jiné kapitalisty a pustili se do těch, kteří si skutečně výprask zaslouží. I s posledním pomazáním.</p>

<p>Adelaida se na mě díval se sympatiemi přecházejícími v obdiv. „Škoda, že jsem tě nepoznal dřív, Jonatáne,“ povzdychl si. „Na tom, co říkáš, něco je, ale ne úplně. K těm světadílům, měsícům, zázrakům nemůžu mít žádný osobní vztah. Skutečný snílek se citově angažuje, bez toho se nic nedokáže. Svatojánská muška mě taky nevzrušuje. Mne tedy ne. Dobrý sen se nemění ani v bezmocnou zlost, ani ve zvýšenou bujarost, ale tak nějak duhově svítí, víš, trochu je a trochu už není, a potom člověk usne. Ve dne, v bdělém stavu, jsem na to nikdy neměl čas. Ten můj pisálek tvrdil, že množství dostupných snů je nepřímo úměrné množství platebních prostředků, které člověk vlastní. Kdo má všechno, nedokáže už o ničem snít. Vyměnit si místo s Pánembohem? Chraň mě Pánbůh! Ale tebe bych přece jen angažoval.“ Na obrovském listu nízkého kaktusu bez pichláků ležel velký slimák. Vypadal dost odporně a asi proto kývl Adelaida na ošetřovatele. „Sněz to,“ řekl a ukázal na slimáka prstem. Současně vytáhl z kapsy od pyžama šekovou knížku a propisku.</p>

<p>„Za kolik to udělá?“ projevil jsem zájem. Ošetřovatel mlčky natáhl ruku po slimákovi, ale já ho zadržel.</p>

<p>„Dostaneš o tisíc dolarů víc než od pana Gramera, když o nesníš,“ prohlásil jsem a vytáhl jsem z kapsy notes. Byl zrovna v takových umělohmotných zelených deskách jako Adelaidova šeková knížka.</p>

<p>Ošetřovatel znehybněl. V milionářově tváři se zračilo váhání, pro mě dost riskantní, protože jsem nevěděl, jestli nezačne licitovat. Moje aktuální finanční rezerva určitě nedosahovala Gramerovy sazby za slimáka. Musel jsem tedy situaci přebít trumfem.</p>

<p>„Za kolik to sníte VY Adelaido?“ zeptal jsem se a otevřel jsem notes, jako kdybych měl v úmyslu vypsat šek. To ho nadchlo. Zřízenec se slimákem pro něho přestali existovat.</p>

<p>„Dám ti bianco šek, když ho polkneš bez rozkousání a budeš mi vyprávět, jak se ti hýbá v břiše,“ řekl hlasem poněkud ochraptělým rozčilením.</p>

<p>„Jsem bohužel po snídani a nemám ve zvyku jíst mezi jídly,“ odpověděl jsem s úsměvem, „A kromě toho máš jistě  zablokovaná konta, Adelaido. Zbavení svéprávnosti plus kuratela a tak dále. Že je to tak?“</p>

<p>„Ne, ne! Mýlíš se! Manhattan Chase uzná každý můj šek.“</p>

<p>„Možná, ale já zrovna nemám chuť. Radši se vraťme k tomu snění.“</p>

<p>Rozhovor mě tak zaujal, že jsem při tom všem zapomněl na svou levou stranu, až se přihlásila sama. Vzdálili jsme se od kritického slimáka a já najednou nastavil milionáři nohu a současně ho udeřil do krku tak, že se natáhl na trávník jak dlouhý tak široký. Vyprávím to v první osobě, přestože to provedly mé levé končetiny. musel jsem  honem nějak zachránit situaci.</p>

<p>„Odpusť,“ řekl jsem a snažil se přitom, aby moje slova zazněla co nejsrdečněji, „a TOHLETO byl zase můj sen.“ Pomohl jsem mu vstát. Nebyl ani tak uražený jako překvapený. Zřejmě s ním takhle nikdy nenakládal ani tady, ani uvnitř sanatoria.</p>

<p>„Nápady tedy máš,“ řekl mi a setřepal ze sebe drobty hlíny, „ale už to nikdy nedělej, protože by mi mohla vlítnout plotýnka a navíc bych taky mohl začít snít já o <strong>tobě,</strong>“ zasmál se ošklivě. „Co je ti vlastně?“</p>

<p>„Nic.“</p>

<p>„To je jasné. Ale proč jsi tady?“</p>

<p>„Abych si trochu odpočinul.“</p>

<p>Spatřil jsem v hloubi stinné aleje doktora House, který na mě zamával, abych přišel, pak jsem se otočil a kráčel k pavilónu.</p>

<p>„Musím jít, Adelaido,“ řekl jsem a poplácal ho po zádech. „Necháme to snění na jindy.“</p>

<p>Od otevřených dveří vanul příjemný chlad. Klimatizace fungovala bezhlučně, zdi byly bledě zelené, ticho jako v nitru pyramidy, protože kroky tlumil vysoký bílý koberec, který vypadal jako kožešina ledního medvěda. Hous na mě čekal ve své pracovně. Byl tam i Tarantoga. Vypadal rozčileně. Na klíně měl aktovku nacpanou papíry, pořád je vyndával a zase zastrkoval nazpátek. Hous mi ukázal na křeslo. Posadil jsem se s pocitem dost nepříjemného návratu k věcem, kterých se nemůžu zbavit dřív, než se zbavím sama sebe.</p>

<p>Hous se za psacím stolem pustil do čtení novin. Tarantoga konečně našel papíry, které hledal.</p>

<p>„Vypadá to tedy takhle, milý Ijone... Byl jsem u dvou právníků nejlepších odborníků, abych zjistil, jak vypadá tvoje situace z právního hlediska. Eventuálního mandanta jsem přirozeně nejmenoval. Také jsem nic neříkal o tvém poslání, příběh jsem předělal tak, aby zbylo jen jádro věci. Existuje někdo, kdo měl přístup k určitým přísně důvěrným záležitostem, a když se s nimi seznámil, měl vládnímu orgánu podat zprávu. Než to však stačil udělat, byl podroben callotomii. Část toho, co zjistil a měl oznámit, zapomněl, protože to je zřejmě uloženo v pravé hemisféře jeho mozku. Jak velké jsou jeho závazky vůči zaměstnavateli? Jak daleko ten může legálně jít, aby tyto zprávy získal? Oba právníci prohlásili, že věc není lehká, protože je to precedens. Pokud by ji měl řešit soud, povolá si znalce a může, ale nemusí rozhodnout podle jejich posudku. Bez soudního výroku se však nemusíš podrobit žádnému vyšetření ani pokusům, kdyby to na tobě ta instituce chtěla.“</p>

<p>Doktor Hous zvedl hlavu od novin.</p>

<p>„Je to zvlášť zábavný příběh,“ řekl, vytáhl ze zásuvky sáček perníčků, vysypal je na talířek a přistrčil mi ho. „Já vím, pane Tichá, že pro vás na tom není nic zábavného, ale zábavný je každý paradox typu <emphasis>circulus vitiosus</emphasis>. Víte, co je to lateralizace?“</p>

<p>„Jistěže,“ odpověděl jsem a nevrle jsem přitom sledoval svou levou ruku, která se sápala po perníčcích, přestože jsem na ně neměl nejmenší chuť. Protože jsem však nechtěla vypadat jako šašek, zakousl jsem se do jednoho. „O tom jsem se načetl dost. U průměrného člověka dominuje levá mozková polokoule, protože ovládá řeč. Pravá bývá většinou němá, i když jakžtakž chápe jednoduché věty a někdy taky umí trochu číst, jenže obojí různou měrou. Jestliže není levá lateralizace silně vyjádřena, může být pravá polokoule příslušně samostatnější, rovněž v užívání řeči. Velmi zřídka se však stává, že se lateralizace nevyskytuje téměř vůbec, a pak se centra řeči nacházejí v obou polokoulích, což může působit koktání nebo jiné poruchy...“</p>

<p>„Velmi dobře,“ usmál se na mě Hous přátelsky. „Z toho, co jsem se dověděl, že u vás levý mozek – jak my někdy říkáme – zřetelně dominuje, kdežto pravý je nadprůměrně aktivní. Zcela jistý si tím nejsem, vyžadovalo by to delší vyšetření.“</p>

<p>„A v čem spočívá ten paradox?“ zeptal jsem se a přitom se co možná nenápadně snažil odstrčit levou ruku, která mi zase strkala do úst perníček.</p>

<p>„to, jestli může být výslech vašeho pravého mozku reálně prospěšný, závisí na tom, jak značná je pravostranná lateralizace. Abychom zjistili, zda takový výslech vůbec stojí za námahu, musíme nejprve zjistiti velikost lateralizace, čili vyšetřit vás, a abychom vás mohli vyšetřit, potřebujeme váš souhlas. To znamená, že znalci, na které se obrátí soud, nebudou moci říct nic víc, než co vám tady říkám já: že jejich výrok bude záviset na míře lateralizace Ijona Tichého, která se bez vyšetření zjistit nedá. Bylo by vás tedy třeba vyšetřit proto, aby se dalo usoudit, zda je vás třeba vyšetřit. Rozumíte mi?“</p>

<p>„Rozumím. A co mi radíte, pane doktore?“</p>

<p>„Já vám nemůžu nic radit, protože jsem ve stejné situaci jako ti experti a celý soud. Nikdo na světě, ani vy, neví, co obsahuje váš pravý mozek. Ten nápad, na který jste přišel, že totiž používáte řeči u hluchoněmých, byl už kdysi pokusně použit, ale bez zvláštních výsledků, protože pravá lateralizace byla v těch případech příliš slabá.“</p>

<p>„Opravdu mi nemůže říct nic víc?“</p>

<p>„Můžu. Jestli se chcete vyhnout potížím, noste levou ruku na pásce, nebo ještě lépe v sádře. Prozrazuje vás.“</p>

<p>„Jak to myslíte?“</p>

<p>Hous mlčky ukázal na talíř s perníčky.</p>

<p>„Pravý mozek má většinou sladkosti raději než levý. Vyplývá to ze statistického materiálu. Chtěl jsem vám předvést jednoduchý způsob, jaké by někdo mohl použít, aby baj vočko zjistil vaši lateralizaci. Jako pravák byste měl pro perníčky sahat pravou rukou, nebo žádnou.“</p>

<p>„Jak dlouho a proč bych měl chodit s rukou v sádře? Co mi to dá?“</p>

<p>Hous nepatrně pokrčil rameny.</p>

<p>„Dobře. Řeknu vám něco, co bych vám vlastně říkat neměl. Jistě jste slyšel o piraňách.“</p>

<p>„Ano. To jsou takové malé, ale hrozně krvelačné ryby.“</p>

<p>„Ano. Většinou nezaútočí na člověka ve vodě, ale vyřítí se na člověka všechny najednou, pokud má sebemenší škrábnutí, stačí jediná kapička krve. Jazyková způsobilost pravého mozku není větší než u tříletého dítěte, a i to dosti vzácně. U vás je však značná. Kdyby se to rozneslo, můžete mít vážné potíže.“</p>

<p>„A neměl by prostě zajít do Lunar Agency?“ vmísil se do hovoru Tarantoga. „Svěřit se  do jejich ochrany? Měl by na to přece nárok, když za ně nastavoval hlavu...“</p>

<p>„Možná že to není nejhorší řešení, ale dobré taky není. Žádné dobré řešení neexistuje.“</p>

<p>„Proč?“ zeptali jsme se s Tarantogou téměř jednohlasně..</p>

<p>„Protože čím víc toho vytáhnou z pravého mozku, tím větší budou mít chuť toho vytáhnout ještě víc, a to může znamenat – když o nazveme slušně – dlouhotrvající izolaci.“</p>

<p>„Měsíc, dva?“</p>

<p>„Nebo rok i víc. Pravý mozek normálně komunikuje se světem zejména prostřednictvím levého, řečí i písmem. Dosud se nestalo, aby někdo naučil pravý mozek mluvit, a ještě k tomu plynně. V tomto případě je sázka tak vysoká, že na tuto vědu bude vynaloženo větší úsilí, než doposud vynaložili všichni odborníci dohromady.“</p>

<p>„Ale něco udělat musíme,“ zabručel Tarantoga. Hous vstal.</p>

<p>„Jistěže, ale nemusí to být dneska, tady a teď hned. Prozatím nemusíme spěchat. Pan Tichý u mě může zůstat třeba pár měsíců, když bude chtít. Možná, že se za tu dobu něco vyjasní.“</p>

<p>Později jsem musel konstatovat, že doktor Hous má bohužel pravdu.</p>

<p>Když jsem dospěl k názoru, že mi nikdo nepomůže líp než já sám, sepsal jsem všechno, co se až odsud událo, nahrál jsem to na diktafon, poznámky spálil, a teď zakopu diktafon i s kazetami v hermeticky uzavřené schránce pod ten kaktus, na kterém jsem potkal slimáka. Tato slova ještě říkám na diktafon, abych využil zbytek pásky. Mám dojem, že vyjádření „potkal slimáka“ není zrovna šťastné, i když nevím proč. Potkat přece může člověk krávu, opici, slona, ale slimáka jaksi ne. Jde snad o to, že za potkaného lze považovat jen tvora, který si mě může povšimnout? Myslím že ne. Nevím, jestli si mě slimák všiml, přestože měl vystrčené růžky. Je to snad otázka velikosti? Nikdo neřekne „potkal jsem blechu“. Ale může potkat docela malé dítě. Nevím, proč mrhám koncem pásky na takové hlouposti. Teď půjdu schránku zakopat a k dalším poznámkám budu používat šifry, kterou jsem si vymyslel. Nebudu o své pravé mozkové polokouli mluvit jinak než „ona“, nebo ji prosotě pojmenuju IJA. To přece není špatné. IJA znamená tolik co I JÁ, JÁ i JÁ, přestože to možná nebude dost srozumitelné. Ale jelikož pásek končí, beru do ruky lopatu.</p>

<p><emphasis>8. července</emphasis>. Hrozné vedro. Všichni chodí v pyžamech nebo v plavkách. Já taky. Prostřednictvím Gramera jsem poznal dva jiné milionáře, Strumana a Padderhorna. Oba jsou melancholici. Struman je asi šedesátník, dlouhý ksicht, velké břicho, křivé nohy, mluví šeptem. Působí to dojmem, jako kdyby člověku chtěl sdělit bůhvíjaké tajemství. Tvrdí, že ho tu léčí úplně špatně. Poslední dobou se jeho deprese prohloubila proto, že zapomněl, proč si dělá tak hrozné starosti. Má tři dcery. Všechny jsou vdané, provozují swinging, různí chlapíci je při tom fotografují a on pak musí za těžké peníze ty fotky vykupovat, aby je nepublikovali v Hustleru. Protože jsem mu chtěl pomoct, snažil jsem se mu namluvit, že příčinou jeho starostí je možná právě tohleto, ale on mi řekl, že ne, protože už si na to zvykl. Je ostatně zbavený svéprávnosti, a kdyby ty jeho dcery pěstovaly swinging v zoologické zahradě, museli by si s tím dělat starosti kurátoři, a ne on. Vůbec nevím, proč tohleto sepisuju. Nahatý milionář je hrozně nezajímavá postava. Padderhorn nic neříká. Provedl prý fúzi s nějakým Japoncem a dopadl špatně. Deprimující společnost. Ale Gagerstine je asi ještě horší. Směje se sám sobě a slintá. Prý je to exhibicionista. Musím se od těch odporňoušů držet na dištanc. Doktor Hous mi řekl, že zítra přijde někdo komu může věřit jak jemu samému. Bude to prý mladý lékař na praxi, ale ve skutečnosti etnolog, který chce psát práci o milionářích z oboru takzvané dynymiky malých skupin nebo něco takového.</p>

<p><emphasis>9.července</emphasis>. Po Tarantogově odjezdu jsem zůstal sám s Housem, jeho asistentem a milionáři, kteří se flákají po parku. Hous mi řekl mezi čtyřma očima, že raději nebude dalším vyšetřením zjišťovat míru mé lateralizace, protože to, co nikdo neví, nemůže nikdo ukrást. Asistentem je skutečně mladý etnolog. Prozradil mi to pod přísahou, když se dověděl, že nepatřím k těm boháčům. Studoval v terénu. chce napsat práci o zvycích a mentalitě milionářů tak, jak se zkoumají poměry primitivních kmenů. Hous ví, že ten mladík nemá nic společného s medicínou, a asi právě proto ho k sobě vzal. S etnologem jsem si povídal celé večery v menší laboratoři u láhve Teachers Whisky. Místo skleniček jsme používali zkumavek. Kromě Adelaidy jsem poznal ještě pár jiných bláznů. Jaktěživ jsem neměl tak nudnou společnost. Etnolog byl stejného názoru jako já. Skličovalo ho to, neboť začínal tušit, že mu sebraný materiál na tu jeho práci nepostačí.</p>

<p>„Víte co?“ řekl jsem mu jednou, protože jsem mu chtěl pomoci. „Tak napište komparatistickou studii Boháči dříve a dnes. Státní nebo nadační mecenát, to je přece hrozně stará záležitost. Soukromý mecenáš byl už ve starém Římě. Ochránce umění. Múzy a tak dále. I později různí boháči a knížata zajišťovali umělcům, sochařům a malířům docela slušný život. Zřejmě je umění zajímalo, přestože ho nestudovali. Kdežto tyhlety,“ ukázal jsem palcem za sebe z okna do tmavého parku, protože se mezitím setmělo, „ty nezajímá nic jiného než bankocetle. A nebudu se strojit cizím peřím, když řeknu, že jsem dost známý. Svým cestopisům vděčím za spousty dopisů, ale mezi milióny čtenářů se nenašel ani jeden milionář. Proč? Nejvíc je jich prý u vás v Texasu. Tady jsou takoví tři. Otravní jsou dokonce i jako blázni. Kde se to bere? Latifundie neohlupovaly. Co ohlupuje je? Burza? Kapitál? A jak?“</p>

<p>„Ne, to je něco jiného. Tamti byli dejme tomu věřící. Chtěli si získat zásluhy u Pánaboha. Umrtvovat se jim nechtělo. Něco jiného bylo postavit katedrálu nebo zaplatit malíře, ať si střihnou <emphasis>Poslední večeři, Mojžíše</emphasis>. Ať postaví něco velkého s kopulí, největší kopulí na světě. Viděli v tom svůj obchod, pane Tichý, jenomže ho viděli tamhle,“ ukázal na strop, tedy na nebe. „A když to dělali jedni, druzí se po nich začali opičit. patřilo to k bontónu. Kníže, dóže, magnát měl kolem sebe zahradníky, kočí, písaře, malíře. Ludvík XV. měl Bouchera, aby mu portrétoval nahé dámy. Boucher je jistě třetí nálev, já vím, ale něco po něm zbylo a jiných umělcích také, kdežto po těch kočích a zahradnících vůbec nic.“</p>

<p>„Po zahradnících zůstali Versailles.“</p>

<p>„No tak to vidíte. A co mohlo po kočím zůstat jiného než bičiště? Nerozuměli tomu, ale viděli v tom svůj obchod. Kdežto teď, v době specializace, by z toho neměli nic... Co je vám? Bolí vás u srdce?“</p>

<p>„Ne. Myslím, že jsem byl okraden.“</p>

<p>skutečně jsem se držel za srdce, protože vnitřní kapsa mé bundy byla prázdná.</p>

<p>„To není možné. Tady žádní kleptomani nejsou. Jistě jste nechal náprsní tašku v pokoji.“</p>

<p>„Ne. Když jsem vcházel, měl jsem ji ještě v kapse. Vím to, protože jsem vám chtěl ukázat svou vousatou fotografii. Sáhl jsem pro nákupní tašku, ale nevytáhl jsem ji.“</p>

<p>„Není možná! Vždyť jsme tu sami a já jsem se k vám ani nepřiblížil...“</p>

<p>Začalo mi svítat.</p>

<p>„Řekněte mi podrobně, co jste dělal od chvíle, kdy jsme sem přišli.“</p>

<p>„Vy jste se posadil, a já jsem vyndal láhev ze skříňky. O čem jsme v tu chvíli mluvili? O Gramerovi. Vy jste vyprávěl o tom slimákovi, ale neviděl jsem, co děláte, protože jsem hledal čisté zkumavky. Když jsem se otočil, tak jste seděl... ne, tak jste stál. Vedle tachystoskopu. Tadyhle. Díval jste se dovnitř, já jsem vám podal desky... Ano. Napili jsme se a vy jste se vrátil na své místo.“</p>

<p>Vstal jsem a prohlédl jsem si aparaturu. Na jedné její straně stála židle před řídicím pultem, kolmá, černá deska s okuláry, za ní boční lampy, obrazovka a plochá skříňka projektoru. Našel jsem kontakt. Prázdná obrazovka se rozsvítila. Nahlédl jsem za přepážku. Vnitřek byl pokrytý černě oxidovanými deskami. Mezi čelní stěnou a černou deskou zela skulina, která nebyla širší než štěrbina ve schránce na dopisy. Pokoušel jsem se do ni vstrčit ruku, ale byla příliš úzká.</p>

<p>„Nejsou tu nějaké kleště?“ zeptal jsem se. „Pokud možno dlouhé a ploché...“</p>

<p>„To nevím. Asi ne. Jo, je tu sonda. Chcete ji?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>Byla kovová, pružná, dala se ohýbat všemi možnými způsoby. Udělal jsem si z ní něco jako háček, zastrčil jsem ho do štěrbiny a narazil na dost měkký odpor. Po několika nezdařených pokusech vylezl černý růžek. Potřeboval jsem druhou ruku, abych ho uchopil, ale vzpírala se. zavolal jsem studenta. Pomohl mi. Byla to moje náprsní taška.</p>

<p>„To má na svědomí ona,“ řekl jsem a zvedl levou ruku.</p>

<p>„Ale jak to udělala? Vy jste si ničeho nevšiml? A především – proč to udělala?“</p>

<p>„Vůbec jsem si ničeho nevšiml, i když to jistě nebylo snadné. Kapsu mám vlevo. Udělala to obratně a lehce jako kapsář. Jenže to je právě specialita pravého mozku. Koordinace pohybů, ve všech hrách, ve sportu. A proč to udělala? To si můžu jen domýšlet. Není to logické verbální uvažování, spíš trochu dětinské. Asi proto, aby zmizela moje totožnost. Kdo nemá žádné papíry, kdo nemá občanský průkaz, ten nemá ani jméno pro ty, kteří ho neznají.“</p>

<p>„Takže... proto, abyste zmizel? Ale to je přece magie! Magické myšlení!“</p>

<p>„Něco takového. Ale dobré to není.“</p>

<p>„Proč? Chce vám pomoct, jak umí. Není divu, vždyť jste to konečně *také* vy. Jen trochu zvlášť. Trochu izolovaný.“</p>

<p>„Není to dobře, protože když mi chce pomoct, tak to znamená, že přece jen do jisté míry pochopila situaci a ví, že mi něco hrozí. Tohleto byla maličkost, ale příště to může být medvědí služba...“</p>

<p>Večer ke mně zašle Hous. Seděl jsem na posteli už svlečený, v pyžamu, a prohlížel jsem si levé lýtko. Pod kolenem jsem měl velkou modřinu.</p>

<p>„Jak se cítíte?“</p>

<p>„Dobře, ale...“</p>

<p>Vyprávěl jsem mu o své náprsní tašce.</p>

<p>„Podivné. Opravdu jste si ničeho nevšiml?“</p>

<p>Podíval jsem se dolů, zase jsem spatřil tu modřinu – najednou jsem si vzpomněl na krátkou bolest a příčinu jejího vzniku. Když jsem nahlížel do tachystoskopu, uhodil jsem se levou nohou  o něco tvrdého, pod kolenem. Pořádně mě to zabolelo, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Stalo se to zřejmě v tu chvíli.</p>

<p>„Velmi poučné,“ poznamenal Hous. „Levá ruka nemůže provádět složité pohyby tak, aby se svalové napětí nepřenášelo na pravou stranu těla. Musela tedy odvrátit vaši pozornost.“</p>

<p>„Tímhletím?“ ukázal jsem na modřinu.</p>

<p>„ano. Spolupráce levé nohy a ruky. Pocítil jste bolest, takže jste vteřinu necítil nic jiného. To stačilo.“</p>

<p>„Často se to stává?“</p>

<p>„Ne. Velice zřídka.“</p>

<p>„A kdyby si mě někdo chtěl pořádně podat, taky by mohl dělat takové věci? Například píchat mě na pravé straně, aby se nemohla plést do věci levé, kterou by mezitím někdo vyslýchal?“</p>

<p>„Kdyby to byl odborník, udělal by to jinak. Dává se injekce amytalu do levé krční tepny. <emphasis>Carotis</emphasis>. Levý mozek je uspán, bdí jen pravý. Trvá to několik minut.“</p>

<p>„A to stačí?“</p>

<p>„Pokud to nestačí, zavede se do tepny malá hadička a amytal se podává v kapkách. Za nějakou dobu usne i pravá polokoule, protože mozkové tepny jsou spojeny takzvanými kolaterálami. Pak se musí nějakou chvíli počkat a zase se může pokračovat.“</p>

<p>Stáhl jsem si nohavici od pyžama a vstal jsem.</p>

<p>„Nevím, jak dlouho tady dokážu takhle sedět a čekat bůhví na co. To, co člověk vidí, je lepší než nic. Pusťte se do mě, doktore.“</p>

<p>„Copak vy to neumíte sám? Vždyť už se dokážete jednou rukou dorozumívat s druhou. Dověděl jste se tímhle způsobem něco?“</p>

<p>„Skoro nic.“</p>

<p>„Nechce vám odpovídat na otázky?“</p>

<p>„spíš odpovídá nesrozumitelně. Vím jen to, že si věci pamatuje jinak než já. Možná v celých obrazech, v celých scénách. Když to chce vyjádřit slovy, znaky, vznikají hlavolamy. Mělo by se to všechno asi zapsat nějak popořadě a považovat to za jakýsi stenogram. Mám takový dojem.“</p>

<p>„To je spíš úkol pro kryptografy než pro lékaře. Dejme tomu, že se vám podaří takový zápis udělat. Co z toho budete mít?“</p>

<p>„Nevím.“</p>

<p>„Já taky ne. Prozatím vám přeju dobrou noc.“</p>

<p>Odešel, já zhasl světlo a lehl jsem si, ale nemohl jsem usnout. Ležel jsem naznak. V jednu chvíli se moje levá ruka zvedla a několikrát mě pomalu pohladila po tváři. Zřejmě mě litovala. Vstal jsem, rozsvítil, vzal jsem si tabletku seconalu, čímž jsem uspal oba Ijony Tiché a pohroužil se do nevědomí.</p>

<p>Moje situace nebyla jenom zlá. Byla úplně blbá. Byl jsem schovaný v sanatoriu, a ani jsem nevěděl před kým. Čekal jsem, a nevěděl na co. Pokoušel jsem se se sebou domluvit prostřednictvím ruky, ale přestože odpovídala o něco čileji než předtím, nerozuměl jsem jí. Hrabal jsem se v sanatorní knihovně a odnášel si do pokoje učebnice, monografie, hromady odborných časopisů, abych se konečně dověděl, kdo nebo co jsem na pravé straně. Ptal jsem se ruky na věci, na které odpovídala se zřejmým vynaložením dobré vůle, ba co víc, naučila se novým obratům a novým slovům, což mě současně vybízelo k další konverzaci, ale také znepokojovalo. Měl jsem strach, že se mi vyrovná anebo mě dokonce předčí, a já nejenže na ni budu muset brát ohled, ale dokonce ji budu muset poslouchat, nebo dojde k přetahováni obou stran, a to bych pak nezůstal uprostřed, protož by mě roztrhly vejpůl a ze mě by se stal jakýs brouček rozšlápnutý tak, že jedny nohy by ho táhly dopředu a druhé dozadu. Ve snu jsem pořád před někým utíkal a zlézal nějaké tmavé srázy, dokonce jsem ani nevěděl, kterou polovinou se mi to zdálo. to, co jsem se dověděl v hromadách knih, odpovídalo pravdě. Levý mozek, který nemá spojení s pravým, chátrá. I když zůstává upovídaný, jeho řeč se stále zjednodušuje, což se pozná zejména podle toho, jak často používá pomocných sloves býti a míti. Když jsem po sobě četl poznámky, které jsem si předtím udělal, musel jsem konstatovat, že je tomu se mnou přesně tak. Ale krom takových podrobností jsem se z odborných prací nedověděl nic důležitého. Byla tu spousta hypotéz, které si navzájem odporovaly, porovnával jsem každou z nich se sebou, ale když mi nepasovaly, dostával jsem vztek na ty vědce, kteří předstírali, že vědí lépe než já, jaké to je být teď mnou. Jednoho dne už jsem měl chuť vykašlat sena jakoukoli opatrnost a rozjet se do New Yorku do Lunar Agency. Druhý den ráno jsem si říkal, že je toto poslední, co bych měl udělat. Tarantoga se nehlásil, a přestože jsem ho sám prosil, aby počkal, až se ozvu já, už mě jeho mlčení začínalo štvát. Nakonec jsem si umínil, že se zachovám jako chlap tak, jako by to udělal někdejší nerozkrojený Ijon Tichý. Zajel jsem do Derlína, malého městečka dvě míle od sanatoria. Jeho obyvatelé ho prý chtěli pojmenovat Berlín, ale nějak si spletli první písmeno. Chtěl jsem si koupit psací stroj, abych mohl zahájit křížový výslech levé ruky, sepsat její odpovědi a shromáždit jich dostatečné množství, aby se dalo zjistit, jestli dávají nějaký smysl. Možná že jsem vlastně pravostranný idiot, pomyslel jsem si, a jedině ctižádost mi dovoluje se o tom přesvědčit. Blair, Goddeck, Shapir, Rosekrrantz, Bombardino, Klosky a Serenghi tvrdili, že němota pravé hemisféry je hlubinou plnou neznámých talentů, intuicí, předtuch, bezeslovné celkové orientace, dokonce druhem génia, územím, kde pramení všechny ty divy, s nimiž se neche smířit levý racionalismus, dále telepatie, jasnovidectví, duchovního přenášení do jiných dimenzí existence, vidin, mystických stavů, nadšení a iluminace, ale Kleis, Zuckrerkandel, Pinotti, Veehold, paní Meyerová, Rabaudi, Ottitchkin, Nüerlö a osmdesát jiných expertů tvrdilo, že je to úplný nesmysl. Jistě, je to rezonátor, organizátor citů, asociační systém, myšlenkový echoprostor, no a nějaký paměť, jenže nevyslovitelná: pravý mozek je alogický patvor, excentrik, fantasta, lhář, vykladač, je to duch, ale v surovém stavu, je to mouka, ale také droždí, a chleba z toho dovede upéct teprve mozek levý. Podle názoru jiných vědců je pravý mozek generátor, kdežto levý selektor, takže pravý je vzdálený světu, a proto ho musí vést, překládat do lidské řeči, vyjadřovat, komentovat, cepovat, udělat z něho člověka – mozek levý.</p>

<p>Hous mi nabídl, abych si zajel do městečka jeho autem. Nebyl mým úmyslem překvapen ani mi ho nerozmlouval. Nakreslil mi na kus papíru hlavní ulici a naznačil křížkem místo, kde je místní obchodní dům. Poznamenal jen, že nakoupit už dneska nestihnu, protože je sobota a ten obchoďák v jednu zavírá. Celou neděli jsem tedy chodil po praku a vyhýbal se Adelaide, jak jsem mohl. V pondělí jsem House nikde nemohl najít, a tak jsem jel autobusem, který jezdil každou hodinu. Byl skoro prázdný. Kromě černého řidiče v něm byly jen dvě děti, které lízaly zmrzlinu. To městečko asi dvě míle od sanatoria vypadalo jako americké osad před půl stoletím. Jedna široká ulice, telegrafní sloupy, domky v zahradách, nízké živé ploty, branky, u každé schránka na dopisy, a několik větších domů na křižovatce se státní silnicí, které předstíraly město. Stál tam listonoš a hovořil s tlustým zpoceným chlapíkem v květované košili, jehož pes, veliký vořech v zubatém obojku, čural na sloup elektrického osvětlení. Vystoupil jsem u nich, a když autobus odjel a zanechal za sebou mrak smradlavého dýmu, rozhlížel jsem se, kde je ten obchodní dům, o kterém mi říkal doktor Hous. Stál na druhé straně ulice, veliký, prosklený. Dva prodavači v pracovních pláštích převáželi nějaké krabice ze skladu motorovým zdvihákem a nakládali je na nákladní auto. slunce nesnesitelně pražilo. Šofér nákladního auta,který seděl otočený ve dveřích kabiny, pil pivo z plechovky, už ne první, protože u nohou se mu válely prázdné plechovky. Byl to už docela šedivý černoch, přestože ve tváři starý nevypadal. Po slunné straně ulice šly dvě ženy, mladá před sebou tlačila dětský kočárek se zvednutou boudou, starší nahlížela do kočáru a něco říkala. Přestože bylo horko, měla na sobě vlněný černý šál přehozený přes hlavu a ramena. Ženy zrovna procházely kolem otevřené autodílny, lesklo se tam několik umytých aut, byl slyšet šumění vody a sykot vzduchu. Toho všeho jsem si všiml jen tam mimochodem, když jsem se zastavil na chodníku, abych přešel k obchodnímu domu na druhé straně. Zastavil jsem se proto, že veliký tmavozelený lincoln, který stál o několik desítek kroků dál, se najednou rozjel směrem ke mně. přední okno měl nazelenalé, takže jsem sotva rozeznával siluetu řidiče. Měl jsem dojem, že má černý obličej, a napadlo mě, že je to černoch. Stále jsem na kraji chodníku, abych ho nechal projet, ale lincoln dost prudce zabrzdil těsně přede mnou. Napadlo mě, že se mě chce na něco zeptat, když vtom mě někdo zezadu pevně popadl a přitlačil mi ruku na ústa. Byl jsem tak překvapený, že jsem se ani nepokoušel bránit. Někdo, kdo seděl vzadu, otevřel dveře, já sebou začal zmítat, ale nemohl jsem vyrazit ani hlásek, tak mě ten chlap škrtil. Listonoš se rozběhl k nám, sehnul se a chytil mě za nohy. Vtom cosi nablízku houklo a vzhled ulice se v okamihu změnil.</p>

<p>Stará žena hodila šátek na chodník a otočila se k nám. V obou rukou držela krátký samopal. Střílela přímo na předek auta, dlouhou dávkou rozstřílela chladič a pneumatiky, až se zvedly obláčky prachu. Šedovlasý černoch už nepil pivo. Seděl za volantem a jeho náklaďák jediným obratem zahradil cestu lincolnu. Na střílející ženu se vrhl chundelatý pes, ale začal se svíjet a roztažený dopadl na asfalt. Listonoš mě pustil, uskočil, vytáhl ze své tašky něco černého a kulatého, hodil to směrem k ženám, bouchlo to, vyvalil se bílý dým, mladá žena padla na kolena za dětským kočárkem, který se tak nějak otevřel, vytryskl z něho gejzír zpěněné tekutiny jako z obrovské hadice a polil řidiče lincolnu, který právě vyskočil na vozovku, a než ho pěna polila, stačil jsem si všimnout, že má obličej zakrytý něčím černým a v ruce revolver. Proud pěny udeřil do předního skla limuzíny s takovou silou, že se sklo rozlétlo a zasáhlo listonoše. Tlustý chlap, který mě pořád ještě zezadu držel, couval a chránil se mým tělem. Z garáže se vyřítilo několik mužů v montérkách. Doběhli k nám a tlusťocha ode mě odtrhli. Netrvalo to všechno dohromady ani pět sekund. Nejbližší auto v dílně vyjelo na zpátečku před otevřená vrata, dva muži v pracovních pláštích přehodili pře řidiče lincolnu síť a dávali přitom pozor, aby se ho ani nedotkli, protože po  něm stékala lepkavá pěna. Tlusťoch a listonoš, už spoutaní, byli donuceni nastoupit do auta z dílny. Stál jsem jako opařený a díval jsem se, jak ten, co předtím otevřel zadní dvířka lincolnu, vystupuje s rukama nad hlavou, jak jde poslušně před revolverem k náklaďáku a šedivý černoch mu nasazuje pouta. Nikdo se mě nedotkl, nikdo mi dokonce ani nic neřekl. Auto odjelo. Malý náklaďák, do kterého vsadili raněného, možná zastřeleného řidiče a jeho společníka, se rozjel, žena zvedla černý šál, vyprášila ho, zastrčila samopal o dětského kočárku, znovu zvedla boudičku a šla dál, jako by se nic nestalo. Zase tam bylo prázdno a ticho. Jedině velké auto s vypuštěnými pneumatikami a rozbitými reflektory a mrtvý pes nasvědčovaly tomu, že se mi to nezdálo. Vedle obchodního domu stál v zahradě plné vysokých slunečnic přízemní dřevěný domek s verandou. V otevřeném okně stál muž s temně opálenou tváří, blonďák s téměř bílými vlasy, lokty pohodlně opřené o parapet, dýmku v ruce, a díval se na mě s výmluvným klidem, jako kdyby chtěl říct: „Vidíš?“ Teprve pak jsem si uvědomil to, co bylo ještě podivnější než pokus o můj únos: přestože mi stále ještě zněly v uších výstřely, výbuchy křik, neotevřelo se ani jediné okno a nikdo nevykoukl na ulici, jak kdyby kolem mě byla prázdná divadelní dekorace. Stál jsem tam dost dlouho a nevěděl, co si počít. Kupovat psací stroj už se mi nechtělo.IV/ LUNAR AGENCY</p><empty-line /><p>„Pane Tichý,“ řekl mi ředitel, „naši lidé vás seznámí se všemi detaily Poslání. Já vám poskytnu jen celkový obraz, abyste pro stromy nepřestávali vidět les. Ženevská smlouva realizovala čtyři nemožnosti. všeobecné odzbrojení spolu s dále trvajícími závody ve zbrojení – to za prvé. Maximální tempo zbrojení při nulových nákladech – to za druhé. Naprosté zabezpečení každého státu před nepředvídaným útokem, aniž zrušili právo na vedení války, kdyby ji někdo vést chtěl. To za třetí. A konečně likvidaci všech armád, které navzdory všemu existují dál. Žádná vojska nejsou, ale štáby zůstaly a mohou si vymýšlet, co chtěj. Zkrátka jsme zavedli <emphasis>pacem in terris</emphasis>. Dáváte pozor?“</p>

<p>„Jistěže,“ odpověděl jsem, „ale čtu noviny. A tam se píše, že jsme se dostali z deště pod okap. A jednou jsem někde četl, už se nepamatuju kde, že Měsíc mlčí a pohlcuje všechny průzkumníky, protože se Někomu podařilo tajně dohodnout s tamějšími roboty. Že za vším, co se teď děje na Měsíci, stojí nějaký stát. A že agentura tohle všechno ví. Co vy na to?“</p>

<p>„To jsou nesmysly,“ řekl energicky ředitel. Seděli jsme v jeho pracovně, která byla veliká jako sál. Stranou na stupínku stál obrovský glóbus Měsíce, poďobaný neštovicemi kráterů. Sektory jednotlivých států, označené zeleně, růžově a oranžově jako na politických mapách, se táhly od jednoho pólu k druhému, takže glóbus připomínal dětskou hračku nebo osvětlený skleněný oloupaný pomeranč. Na zdi za ředitelem visela od stropu vlajka OSN.</p>

<p>„Takových žvástů slyší teď člověk spoustu,“ zdůrazni ředitel a usmál se na mě s výrzaem politováni v snědé tváři. „Naše tiskové oddělené vám může posloužit výstřižky. Všechno je to vycucané z prstu.“</p>

<p>„Ale hnutí těch neopacifistů, těch lunofilů, to je snad fakt, ne?“</p>

<p>„Takzvaných lunatiků?“ Jistěže. Četl jste jejich prohlášení? Ten jejich program?“</p>

<p>„Četl. Chtějí, aby byla s Měsíce uzavřena dohoda…“</p>

<p>„Dohoda!“ vyprskl pohrdavě ředitel. „Nejde jim o dohodu, chtějí se podrobit! A přitom ani nevědí komu! Jsou to zabedněnci. Představují si, že se Měsíc stal Někým, že je možné ho považovat za jednající stranu při uzavírání smluv a paktů, za stranu mocnou a inteligentní. Že tam už není nic než gigantický počítač, který pohltil všechny sektory. Pane Tichý, strach má nejen velké oči, ale i malý rozum!“</p>

<p>„No dobře. Ale copak se dá vyloučit sjednocení všech těch zbraní, všech těch armád, pokud to vůbec armády jsou? Jak si člověk může být jistý, že se něco takového nestalo, když nic nevíme?“</p>

<p>„Dokonce i tam, kde nic nevím, jsou určité věci vyloučeny. Sektor každého státu byl zařízen jako vývojový polygon. Podívejte se.“ Držel v ruce malou plochou krabičku. Jednotlivé sektory Měsíce se začaly rozsvěcovat, až nakonec svítil celý jako barevný lampión.</p>

<p>„Ty nejširší patří supermocnostem. Samozřejmě, že jsme věděli, co převážíme, naše agentura přece pracovala jako dopravce. Provedli jsme i přípravné práce, hloubili jsme výkopy pod SUPS. Supersimulátory. V každém sektoru je takový simulátor, obklopený výrobním komplesem. Sektory proti sobě bojovat nemůžou, to je vyloučeno. SUPS projektuje nové typy zbraní a SEKS – selektivní simulátor – se je pokouší ničit. Obojí je počítačová simulace. Počítače jsou naprogramovány podle principu meče a šítu. Asi tak, jak kdyby každý sát umístil na Měsíc svůj dvoučlenný počítač, který hraje sám se sebou šachy. Jsou to však šachy, při kterých se nepoužívá figurek, nýbrž zbraní, a během hry se všechno může měnit – pohyby figur, síla, s jakou spolu válčí, druh šachovnice. Všechno.“</p>

<p>„Jak to?“ podivil jsem se. „Copak tam není nic jiného než počítače, které simulují závody ve zbrojení? Jaké by tedy Zemi mohlo hrozit nebezpečí? Simulované zbraně jsou přece méně nebezpečné než kus papíru…“</p>

<p>Ale ne! Vybrané optimální projekty odcházejí do reálné výroby. Jiná věc je, a v tom je ten háček, <strong>kdy</strong> tam jsou. To je tak: SUPS neprojektuje jednu novou zbraň, nýbrž celý bojový systém. Jsou to pochopitelně systémy bez lidí. Voják představuje jednotku se zbraní. Ještě lépe se to dá pochopit ze srovnání s přirozeným vývojem. Boj o přežití, rozumíte? Boj o bytí. SUPS projektuje – obrazně řečeno – nějaké dravce, kdežto SEKS hledá jejich slabé stránky, aby je zničil. Když se mu to podaří, vymyslí SUPS něco nového, a SEKS taky něco nového. Takový simulovaný boj, neustále zdokonalovaný, by vlastně mohl trvat třeba milión let, jenže každý z těch systémů má za nějakou dobu zahájit výrobu skutečných zbraní. Za JAKOU dobu a JAKÁ účinnost se od prototypu vyžaduje – to už předtím stanovili programátoři daného státu. No, protože každý stát chtěl mít na Měsíci reálný sklad zbraní, arzenál a nejen simuláty jako plány na papíře nebo v počítači. I v tomhle tkví důležitý háček, důležitý rozpor, rozumíte mi?“</p>

<p>„Ne docela. Jaký rozpor?“</p>

<p>„Simulovaný vývoj je daleko rychlejší než vývoj reálný. Ten, kdo <strong>déle</strong> čeká na výsledky simulace, získá <strong>dokonalejší</strong> zbraň. Jenže dokud čeká, je bezbranný. Naproti tomu ten, kdo se rozhodne pro kratší simulaci, získá zbraně dřív. Říkáme tomu součinitel hazardu. Každý stát, který na Měsíc umístil svůj vojenský potenciál, se musel předem rozhodnout pro jednu z alternativ: buď lepší zbraně později, nebo horší zbraně dřív.“</p>

<p>„Podivné,“ poznamenal jsem. „A co se stane, když se dříve nebo později rozjede výroba? Zbraně jdou do skladišť?“</p>

<p>„Část může jít do skladišť. Ale jenom část. Pak už totiž začíná opravdový, nesimulovaný boj, přirozeně jen v rámci daného sektoru.“</p>

<p>„Manévry?“</p>

<p>„Ne, protože při manévrech byl boj vždycky předstíraný, vojáci neumírali, kdežto tam,“ ukázal ředitel na barevně svítící Měsíc, „probíhá boj doopravdy. Opakuji, že v mezích sektoru. Nic a nikdo nemůže zaútočit na sektor sousední…“</p>

<p>„Nejdřív tedy ty zbraně bojují  ničí se v počítačích, naoko, a potom doopravdy? A co dál?“</p>

<p>„No to je právě to! Nevíme, co dál. V zásadě jsou dvě možnosti: buď závody ve zbrojení mají meze, nebo nemají. Jestliže mají, pak to znamená, že existuje „poslední zbraň“, a závody jakožto simulovaný vývoj nakonec k této zbrani dospějí. Tato zbraň nemůže přemoci sama sebe a nastává stav trvalé rovnováhy. Vývoj ustrne. Měsíční arzenály jsou plné zbraní, které obstály v této poslední zkoušce, a nic víc už se tam neděje. Přáli bychom si, aby tomu tak bylo.“</p>

<p>„A on to tak není?“</p>

<p>„Skoro určitě ne. Za prvé přirozený vývoj nemá žádný konec. Nemá, protože neexistují žádné „poslední“, to znamená dokonale přežívající organismy. Každý druh má nějakou slabou stránku. Za druhé se přece na Měsíci nerozvinul vývoj přirozený, nýbrž umělý, a to vývoj zbraní. Každý sektor se jistě snaží sledovat to, co se děje v jiných sektorech, a reaguje na to po svém. Vojenská rovnováha je něco jiného než rovnováha biologická. Živé druhy nemohou příliš účinně bojovat proti druhům konkurenčním. Proč? Dokonale toxické baktérie by zabily všechny nositele, takže by zahynuly společně s nimi. Proto stojí rovnováha v přírodě poněkud níž než vyhubení. V opačném případě by byl vývoj sebeničivý. Naproti tomu vývoj zbraní směřuje k získání převahy nad protivníkem. Zbraň nemá pud sebezáchovy.“</p>

<p>„Počkejte, pane řediteli,“ řekl jsem překvapen tím, co mě právě napadlo. „Každý stát by si přece mohl na Zemi potichounku vybudovat zrovinka takový systém jako ten, který má na Měsíci, a kdyby sledoval jeho činnost, dověděl by se, co dělá měsíční dvojče…“</p>

<p>„Ale kdepak!“ zvolal ředitel se vzdorovitým úsměvem. „Právě že něco takového není možné.“ Průběh vývoje se předvídat nedá. O tom jsme se prakticky přesvědčili.“</p>

<p>„Jak?“</p>

<p>„Tak, jak jste říkal. Vložili jsme do stejných počítačů v našem výzkumném středisku stejné programy a uvedli jsme je do chodu. Vývoj probíhal krásně, jenomže opačným směrem. Je to asi tak, jako byste chtěl předvídat průběh šachového turnaje v Moskvě mezi stovkou velmistrovských počítačů, které simulují hru na stovce stejných počítačů v New Yorku. Co se dozvíte o moskevské hře? Vůbec nic. Žádný hráč, člověk ani počítač, nedělá přece vždycky stejné tahy. Politice sice chtěli, abychom jim dodali takové simulátory, to ano, ale nic jim to nepřineslo.“</p>

<p>„No dobře. Ale když dosud nikdo nic nedokázal a všichni vaši průzkumníci zmizeli jako kámen ve studni, jak můžu spoléhat na to, že zrovna mně se to podaří?“</p>

<p>„Dostanete prostředky, jaké neměl dosud nikdo. Podrobnosti se dozvíte od mých podřízených. Mnoho úspěchů…“</p>

<p>Tři měsíce jsem se mordoval na trenažérech ve středisku Lunar Agency a můžu říct bez přehánění, že telematiku jsme měl nakonec v malíku. Je to umění pohybovat telematem. Člověk se musí svléknout do naha a natáhnout na sebe elastický oděv, který trochu připomíná potápěčský, ale je z tenčího materiálu a leskne se jako rtuť, protože je utkaný z kabelů tenčích než pavučina. Jsou to elektrody. Přiléhají k tělu, kůží vnímají elektrické změny ve svalech a předávají je telematovi, který díky tomu opakuje každý provedený pohyb s absolutní přesností. To ostatně není nijak divné. Divné je to, že člověk nejenže vidí očima telemata, ale i cítí to, co by cítil na jeho místě. Když vezmeš do ruky kámen, cítíš jeho tvar a váhu tak, jako bys ho sám držel v dlani. Cítíš každý krok, každé klopýtnutí, a když telemat o něco pořádně zakopne, cítíš i bolest. Považoval jsem to za chyb, ale šéf mého školení doktor Miguel Lopez mě ujišťoval, že to tak musí být. Jinak by byl telemat stále ohrožen poškozením. Je-li bolest silná, dá se ten převáděcí kanál vypnout, ale lepší je modulátorem snížit intezitu bolesti, aby člověk pořád věděl, jak se má telemat. Člověk přenesený do umělé kůže ztrácí pojem toho, kde je jeho vlastní osoba, a celý se přenáší do telemata. Trénoval jsem na různých modelech. Telemat vůbec nemusí vypadat jako člověk, může být menší než trpaslík, nebo větší než Goliáš, ale to zas působí všelijaké komplikace. Když má místo nohou dojem tomu housenkové pásy, zaniká pocit přímého styku s podložím, tak trochu jako při řízení auta nebo tanku. Když je telematem obr desetkrát větší než člověk, je nutno se v něm pohybovat velmi pomalu, protože každá jeho končetina váží několik desítek tun a má příslušnou setrvačnost na Měsíci stejnou jako na Zemi. Vyzkoušel jsem si to s dvousettunovým telematem a měl jsem přitom pocit, jako kdybych kráčel pod vodou. Odpor mi nekladla voda, ale neovladatelnost masívních nohou a celého těla. Tak obrovský telemat by mi moc nepomohl, byl by to cíl velký jako věž. Zato jsem měl disponovat mimo jiné sérií stále menších telematů, kterým se říkalo skřeti. připomínaly spíš hmyz. Zní to sice dost zábavně, ale z žabí perpektivy vypadá každý oblázek jako hora a člověk se těžko může orientovat v terénu. Těžší měsíční telemati vypadali dost nestvůrně. ti nejtlustší měli krátké nohy, aby těžiště bylo co možná nejníž. Takový <emphasis>LEM</emphasis> – <emphasis>Lunar Efficient Missionary</emphasis> – udržuje rovnováhu lépe než člověk ve skafandru, protože se nepotácí a ruce má dlouhé jako orangutan. Ty ruce jsou výhodné při dvousetmetrových skocích. Především jsem se chtěl dovědět, jakých modelů se používalo při dřívějším průzkumu a jak jim to šlo. Než mě mohli ochránci mohli zasvětit do těch nezdařených výprav, museli si k tomu vyžádat zvláštní souhlas od ředitele, protože všechno, čeho jsem se dotkl, bylo tajné. Tajné bylo ostatně celé mé poslání, jakož i to, že řada dřívějších průzkumů skončila fiaskem. šlo údajně o to, aby se ještě nezvětšovala panika šířená v tisku nejpodivnějšími výmysly. <emphasis>CON, Centrální Ochrana Mise</emphasis>, mě uváděla jako poradce Měsíční agentury a novinářům jsem se musel vyhýbat jako čert kříži. Nakonec jsem se mohl vyptat obou průzkumníků, kteří se vrátili živí, ale neviděl jsem je na vlastní oči, mluvil jsem s každým z nich jen telefonicky. Oba prý se teď jmenují docela jinak a oba prý prodělali takovou plastickou operaci, že by je vlastní matka nepoznala. ten první, jménem Lon – ale určitě se jmenoval jinak – bez problémů dorazil k zóně Rádiového mlčení, dostal se na selenostacionární dráhu asi dva tisíce mil nad Mare Nibium a poslal dolů pancéřového telemata, který přistál v úplné pustině. Neušel ani sto kroků, a už byl napaden.</p>

<p>Sna­žil jsem se z něho vymáčknout nějaké konkrétní podrobnosti, ale opakoval mi pořád totéž: šel po rovině Mare Nibium úpl­ně sám, předtím ostatně prozkoumal celý terén o průměru několikaset kilometrů a nezjistil nic podezřelého, když vtom se kousíček od něho objevil obrovský robot, nejméně dvakrát větší než LEM, a zahájil palbu. Oslnil ho nehlasný záblesk, a bylo po všem. Potom to místo vyfotografoval z oběžné drá­hy, ano, vedle malého kráteru ležely pozůstatky telemata pře­tavené v hroudy kovové škváry a kolem se rozprostírala mrtvá pustina. Druhý průzkumník měl dva telematy, ale ten první začal metat kotrmelce hned po startu a roztříštil se o skály, kdežto ten druhý byl vlastně dvojice, které se říkalo blíženci. Blíženci je dvojice telematů, kterými paralelně po­hybuje jediný člověk. Vykonávají tedy všechny pohyby na­prosto stejně. Jeden měl jít napřed a druhý sto metrů za ním, aby viděl, co zaútočí na toho vpředu. Kromě toho byli oba zajištěni mikropy. Mikropy je zkratka pro mikroskopické ky­klopy. Je to jakási televizní kamera skládající se ze spousty čidel, která nejsou větší než mušky a jsou opatřena mikrosko­pickými objektivy. Blížence telematy doprovázel tedy celý mrak mikropů, vznášel se dobrou míli nad povrchem Měsíce, aby je měl v zorném poli i s jejich okolím. Telematy pohybo­val člověk, kdežto mikropy vysílaly obraz přímo na Zemi do kontrolního střediska letu. Výsledek ták dobře promyšlené a zajištěné výpravy byl mizerný. Oba telemati byli zničeni ve stejný okamžik, jen co se rovnýma nohama postavili na mě­síční povrch. Přičemž druhý průzkumník, se kterým jsem mluvil, tvrdil, že byli napadeni dvěma roboty velmi podivné konstrukce, byli totiž malí, hrbatí a nesmírně tlustí. Pamato­val si, že se objevili prostě odnikud a hned si to štrádovali k němu, a tak zamířil, ale ani nestačil stisknout spoušť. Spa­třil jen modrobílý záblesk, jistě laserový, a probral se až tepr­ve na palubě. Potom vyfotografoval pozůstatky telematů a zemská kontrola potvrdila jeho hlášení pouze v posledním bodě. Telemati se skutečně rozžhavili a rozlétli v okamihu ja­ko zasažení neobyčejně silným laserem, ale zdroje výstřelu se zjistit nedaly. Prohlédl jsem si celý film, na kterém bylo za­chyceno pozorování mikropů, i kritické snímky z posledních okamžiků v maximálním zvětšení. Počítač analyzoval obraz každého kamínku v poloměru dvou kilometrů, protože tako­vý je měsíční obzor, a laserem se dá střílet pouze přímočaře. Vypadalo to záhadně. Oba telemati přistáli velmi obratně, vůbec se nezapotáceli, když se rovnýma nohama dotkli půdy, vykročili jeden za druhým zpomaleným tempem, načež jako jeden muž zvedli naprosto stejným pohybem své ruční lase­romety – jako kdyby zpozorovali nějaké ohrožení, přestože na fotografiích nebylo nic vidět – a začali pálit, ale současně byli sami zasaženi, jeden do prsou, druhý poněkud níže. Zá­sah je v oblacích prachu a hořícího kovu roztrhal na cucky. Přestože se tyto obrazy analyzovaly nesčíslněkrát a přestože se měřením hledalo místo, odkud vyšel ten laserový náboj, nic se nezjistilo. Ani na Sahaře není tak pusto, jako bylo na těchto snímcích. Neviditelní zůstali jak útočníci, tak jejich zbraíť. Průzkumník současně neústupně trval na svém: ve chvíli útoku spatřil dva velké, nestvůrně shrbené roboty tam, kde před zlomkem sekundy zcela určitě ještě nestáli. Povstali z ničeho, zamířili, vystřelili a zmizeli. To, jak zmizeli, už ne­mohl vidět očima telematů, protože ti už se rozpadli, ale sta­čil ještě z paluby zahlédnout klesající obláček prachu na mí­stě zásahu. Právě v tom souhlasila jeho výpověď s informace­mi všech mikropů. Na jimi zaznamenaných obrazech bylo dobře vidět rozžhavené kusy telematů v oblacích písečného prachu, ale nic víc.</p>

<p>Nedověděl jsem se toho mnoho, ale přece jen to pro mě mělo určitý smysl, znamenalo to totiž, že se z této výpravy může člověk vrátit živý. Pokud jde o nepochopitelný útok, vznikly četné hypotézy včetně té, že na Měsíci <strong>Cosi</strong> převza­lo kontrolu nad oběma telematy a ti se zničili vzájemnou pal­bou. Zvětšené snímky však ukazovaly, že vůbec nemířili na sebe, nýbrž stranou. A navíc ještě to – což bylo zjištěno ma­ximálně přesným měřením –, že laserová palba, která odpo­věděla na jejich výstřely, je zničila vlastně současně, jednu desetimilióntinu sekundy poté, co sami vystřelili. Na základě spektrální analýzy hořícího pancíře telematů se zjistilo i to, že lasery, kterých použila měsíční strana, měly stejnou inten­zitu emise jako lasery blíženců, ale jiný druh záření.</p>

<p>Na Zemi nelze simulovat slabou měsíční gravitaci, a tak jsem po úvodním tréninku na polygonu několikrát týdně létal na orbitální stanici agentury, kde byla zřízena zvláštní přistá­vací plocha s přitažlivostí šestkrát slabší než zemská. Když už jsem se pohyboval v telematově kůži zcela suverénně, začala další fáze zkoušek, velice realistická, i když ne zcela bezpeč­ná. Nemůžu však říct, že to byly zkoušky příjemné. Pochodo­val jsem po falešném Měsíci mezi malými i velkými krátery a nevěděl jsem, co a kdy mě znenadání překvapí.</p>

<p>Jelikož moji předchůdci nepořídili ozbrojeni, rozhodl štáb mise, že bude lepší, když vyrazím beze zbraně. Měl jsem zůstat v telematovi, jak nejdéle to půjde, protože každá sekunda znamenala množství pozorování registrovaných mikropy, které za mnou táhly jako včelí roj. O účinné obraně stejně ne­může být řeč, přesvědčoval mě Tottentanz, takže jsem měl vkročit do mrtvé pustiny naježené smrtí a zcela jistě být po­ražen, a oni vkládali veškerou naději do toho, že to bude po­rážka poučná. Ti první dva průzkumníci mermomocí chtěli být ozbrojeni z pochopitelných psychologických důvodů. Když je zle, má člověk lepší pocit, drží-li prst na nějaké spou­šti. Mezi mými mentory, kterým jsem říkal mučitelé, byli i psychologové. Dbali na to, abych si zvykl na nejrůznější ne­příjemná překvapení. přestože jsem věděl, že mi ve skutečno­sti nic nehrozí, chodil jsem po umělém Měsíci jako po roz­žhavené plotně a rozhlížel jsem se na všechny strany. Něco jiného je hledat protivníka známého vzezření, a něco jiného nemít ponětí, jestli se blízký kámen, který je mrtvější než ne­božtík, najednou nerozevře a nezačne do mě pálit. Přestože šlo vždycky o simulaci, byl moment každého takového pře­kvapení značně nepříjemný. Samočinné pojistky sice přeru­šovaly spojení mezi mnou a telematem, když byl zasažen, ale fungovaly o zlomek sekundy později a já mnohokrát zakou­šel nepopsatelný pocit: jaké to je, když se rozlétáš na kusy a vidíš uraženou hlavou, jejíma očima, než zhasnou, vnitřno­sti, které ti létají z rozpáraného břicha. Trochu mě utěšovalo to, že jsou z křemíku a porcelánu. Prožil jsem několik desítek takových agónií, díky nimž jsem si mohl uvědomit, jaké atrakce mě čekají na Měsíci. Nevím už pokolikáté roztrhán na kusy jsem zašel za hlavním teletronikem Sultzrem a vylo­žil jsem mu své pochybnosti. Možná že se vrátím z Měsíce ja­ko jediný kus a zanechám tam pozůstatky rozšrotovaných <emphasis>LEM</emphasis>, ale co nám to vlastně dá? Co se můžu dovědět o nezná­mých systémech zbraní v několika zlomcích sekundy? Nač by tam vůbec měl letět člověk, když tam stejně nemůže při­stát?</p>

<p>„Ale vždyť vy víte proč, pane Tichý,“ řekl a nalil mi sklen­ku sherry. Byl malý, hubený a hlavu měl jako koleno. „Ze Země se to provést nedá. Čtyři sta tisíc kilometrů znamená téměř třísekundové zpoždění při řízení. Musíte se dostat co nejníž. Na půldruhého tisíce kilometrů to ještě jde. To je spodní strop zóny Mlčení.“</p>

<p>„Ale o to přece nejde. Jestliže předpokládáme, že telemat nepřežije ani minutu, můžeme ho poslat odtud, s mikropy, které zaznamenají jeho konec.“</p>

<p>„To už jsme udělali.“</p>

<p>„No a co?“</p>

<p>„Nic.“</p>

<p>„A mikropy?“</p>

<p>„Ukázaly trochu prachu.“</p>

<p>„A nebylo by možné tam místo telemata poslat něco v po­řádném pancíři?“</p>

<p>„Čemu říkáte pořádný pancíř?“</p>

<p>„No, třeba kouli, jakých se dřív používalo k sondování mořských hlubin. S příslušnými průzory, čidly a tak dále.“</p>

<p>„Něco takového jsme udělali. Ne přesně tak, jak říkáte, ale něco podobného.“</p>

<p>„No a co?“</p>

<p>„Ani nepípla.“</p>

<p>„Co se s ní stalo?“</p>

<p>„Nic. Leží tam dodnes. Přerušené spojení.“</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>„To je otázka za čtyřiašedesát tisíc dolarů. Kdybychom to věděli, nemuseli bychom vás obtěžovat.“</p>

<p>Takové rozhovory se v tu dobu opakovaly několikrát. Po ukončení druhé fáze tréninku jsem dostal volno. Už tři měsí­ce jsem žil na bedlivě střeženém území základny a chtěl jsem z těch kasáren pláchnout alespoň na jeden večer. Šel jsem te­dy za velitelem ochrany (VO – tak se jmenoval) pro propust­ku. Předtím jsem ho nikdy neviděl. Přijal mě pobledlý smut­ný civilista v košili s krátkými rukávy, vyslechl mě, zatvářil se soucitně a řekl:</p>

<p>„Je mi líto, ale nemůžu vás pustit.“</p>

<p>„Cože? Proč?“</p>

<p>„Takový jsem dostal rozkaz. Oficiálně nic víc nevím.“</p>

<p>„A neoficiálně?“</p>

<p>„Neoficiálně taky ne. Asi o vás mají strach.“</p>

<p>„Kdyby na Měsíci, to bych chápal. Ale tady?“</p>

<p>„Tady ještě větší.“</p>

<p>„Znamená to, že se odtud až do startu nesmím hnout?“</p>

<p>„Bohužel ano.“</p>

<p>„V tom případě,“ řekl jsem převelice tiše a zdvořile jako, obvykle, když mě čerti berou, „nikam neletím. O něčem tako­vém nikdy nebyla řeč. Zavázal jsem se, že budu riskovat hla­vu, ale ne že budu sedět za katrem. Letět jsem měl dobrovol­ně. Jenomže tu dobrou vůli právě ztrácím. Nacpete mě do rakety násilím nebo jak?“</p>

<p>„Ale co to říkáte?“</p>

<p>Postavil jsem si hlavu a nakonec jsem tu propustku dostal. Chtěl jsem se cítit jako docela obyčejný chodec, chtěl jsem se vnořit do velkoměstského davu, možná si zajít do kina, ale ze všeho nejvíc jsem se toužil navečeřet ve slušné restauraci, a ne v kantýně s chlapíky, kteří nemluví o ničem jiném než o posledních chvílích Ijona Tichého v telematu, který bouch­ne jako ohňostroj. Doktor Lopez mi dal k dispozici své auto a já odjel ze základny, když už se stmívalo. Když jsem sjížděl z highwaye, spatřil jsem ve světle reflektorů postavu se zdvi­ženou rukou vedle malého auta s rozsvícenými havarijními bunkry. Zastavil jsem. Byla to mladá žena v bílých kalhotách a bílém svetru, blondýnka s obličejem umazaným od oleje.  Domnívala se, že se jí zadřel motor. Motor se skutečně nedal natočit ani klikou, a tak jsem jí nabídl, že ji dovezu do města. Když vyndávala ze svého auta kabát, zahlédl jsem na pravém předním sedadle velkého muže. Byl nehybný, jako dřevěný. Prohlédl jsem si ho blíž.</p>

<p>„To je můj telemat,“ vysvětlovala mi. „Je porouchaný. Po­řád mám všechno porouchané. Chtěla jsem ho odvézt do opravy.“</p>

<p>Hlas měla zastřený, trochu chraptivý, skoro dětský. Ten hlas už jsem někdy někde slyšel. Byl jsem si tím skoro jistý. Otevřel jsem pravé dveře, aby nastoupila, a než zhasla žárov­ka nad zpětným zrcátkem, spatřil jsem její tvář zblízka. Užasl jsem, jak se podobala Marilyn Monroe, filmové hvězdě mi­nulého století. Táž tvář, týž jakoby bezděčný, naivní výraz úst a očí. Chtěla, abychom se zastavili v nějaké restauraci, kde by se mohla umýt. Zpomalil jsem tedy, jeli jsme v pruhu poma­lých vozidel a míjeli světelné reklamy.</p>

<p>„Kousek odtud je malá italská restaurace, docela slušná,“ řekla.</p>

<p>A opravdu jsem už viděl blýskající neón <emphasis>Ristorante</emphasis>. Za­bočil jsem na parkoviště. Vstoupili jsme do intimně osvět­leného lokálu. Na několika stolcích hořely svíčky. Dívka odešla na toaletu, já chvíli nerozhodně postával, až jsem si konečně sedl do boxu mezi dřevěné přepážky. Ty oddělovaly stolky, ze tří stran lemované dřevěnými lavicemi. Bylo tu sko­ro prázdno. Na obvyklém pozadí barevných lahví myl zrzavý barman sklenice, vedle něho vedly do kuchyně kyvadlové dveře pobité leštěnou mosazí. V sousedním boxu se někdo choulil u talíře se zbytky jídla a něco si psal do notesu. Dívka se vrátila.</p>

<p>„Mám hlad,“ prohlásila. „Čučela jsem tam víc než hodi­nu. Nikdo mi nechtěl zastavit. Najíme se? Zvu vás.“</p>

<p>„Dobře,“ odvětil jsem.</p>

<p>Tlustý muž, který seděl u baru zády k nám, se díval do své sklenice. Mezi nohama držel veliký černý deštník. Přišel číš­ník, v ruce tác se špinavými talíři, přijal objednávku, pak ko­pl do kyvadlových dveří a zmizel v kuchyni. Blondýnka mlče­la. Z kapsy kalhot vyndala zmačkaný balíček cigaret, jednu si zapálila od svíčky a pak mi balíček podala. Poděkoval jsem zavrtěním hlavy. Snažil jsem se přijít na to, aniž bych si ji pří­liš prohlížel, čím se liší od Marilyn. Nelišila se ničím. Bylo to tím podivnější, že se spousta žen snažila Marilyn co nejvíc napodobit, ale žádné se to nepodařilo. Marilyn byla neopa­kovatelná, přestože se nevyznačovala krásou ani ohromující, ani exotickou. Bylo o ní napsáno mnoho knih, ale žádná ne­vystihla tu směsici dětskosti a ženskosti, kterou se Marilyn li­šila od všech ostatních žen. Když jsem si ještě v Evropě pro­hlížel její fotografie, napadlo mě jednou, že se o ní nedá říct „dívka“. Byla to holčičí žena, vždy jakoby udivená nebo pře­kvapená, veselá jako rozmarné dítě, skrývající jakési zoufal­ství nebo strach jako někdo, kdo nemá komu svěřit své oškli­vé tajemství. Hluboko vtahovala dým a vypouštěla ho z úst ke svíčce, která plápolala mezi námi. Ne, tohle nebyla po­dobnost, tohle byla totožnost! Cítil jsem, že jestli teď začnu příliš přemýšlet, přepadne mě lecjaké podezření, protože ne­jsem slepý a mohlo by mi začít vrtat hlavou, proč tahleta dív­ka měla cigarety v kapse, to ženy nikdy nedělávají. Kabel­ku měla, a to velkou, nacpanou, pověšenou přes opěradlo. Číšník přinesl pizzu, zapomněl na chianti, omluvil se a vybě­hl ze sálu. Víno donesl jiný číšník. Všiml jsem si toho, proto­že tahleta restaurace měla ráz taverny a číšníci tu chodili opásáni utěrkami jako zástěrami po kolena. Ten druhý číšník držel však svůj ubrousek přes ruku. Naplnil nám sklínky, ale neodešel, jen o krok ucouvl a postavil se těsně za přepážku. Viděl jsem ho tam, protože se v mosazném kování kyvadlo­vých dveří odrážel jako v zrcadle. Blondýnka seděla víc vza­du a asi ho vidět nemohla. Pizza ušla, těsto bylo dost tvrdé. Jedli jsme mlčky. Když odstrčila talíř, zase sáhla pro ca­melku.</p>

<p>„Jak se jmenujete?“ zeptal jsem se jí. Chtěl jsem uslyšet cizí ­jméno, abych zahnal pocit, že je to Marilyn.</p>

<p>„Nejdřív se napijeme,“ řekla tím téměř chraptivým hlasem. Uchopila obě naše sklínky a vyměnila je.</p>

<p>„Znamená to něco?“ zeptal jsem se.</p>

<p>„Mám takový předsudek.“</p>

<p>Neusmívala se.</p>

<p>„Na náš úspěch!“</p>

<p>S těmito slovy zvedla sklenku k ústům. Já taky. Pizza byla hodně ostrá a byl bych nejradši do sebe víno obrátil jedním douškem, ale cosi přede mnou najednou bleskově třesklo vyrazilo mi sklenku z ruky. Chianti vystříklo na dívku, roz­lilo se po jejím bílém svetru jako krev. Udělal to ten číšník. Chtěl jsem vyskočit, ale nemohl jsem. Měl jsem nohy hlubo­ko zastrčené pod dřevěnou lavicí, a než jsem je vytáhl, všech­no kolem začalo vířit. Číšník bez zástěry se vrhl vpřed a chy­til dívku za paži. Vytrhla se mu a zvedla oběma rukama ka­belku, jako kdyby si s ní chtěla zakrýt obličej. Barman vyběhl zpoza pultu. Ospalý tlustý plešatec mu nastavil nohu. Bar­man s rámusem upadl. Dívka cosi provedla s kabelkou. Vy­tryskl z ní proud bílé pěny jako z hasicího přístroje. Číšník, který stál vedle ní, uskočil a chytil se za obličej celý politý bí­lou pěnou, která mu stékala na vestu. Blondýnka namířila bí­lý proud na druhého číšníka, který vbíhal dovnitř kyvadlový­mi dveřmi a zasažen vykřikl. Oba si zoufale třeli oči a obliče­je zalepené bílou pěnou jako herci, kteří po sobě házejí šle­hačkovými dorty ve filmových groteskách. Stáli jsme už v bě­lavém oparu, protože ta pěna, která ostře, štiplavě páchla, se okamžitě vypařovala a rozptylovala v kalných oblacích po celé místnosti. Blondýnka se bleskově rozhlédla nalevo na­pravo, na oba zneškodněné číšníky, a pak namířila kabelku na mě. Pochopil jsem, že jsem na řadě. Dodneška bych rád věděl, proč jsem se nepokoušel krýt. Začernalo se přede mnou něco velikého. Černá látka zaduněla, jako když udeří do bubnu. To byl ten tlusťoch. Zaštítil mě otevřeným deštní­kem. Kabelka odlétla doprostřed místnosti a téměř nezvučně z ní blesklo. Buchl z ní hustý tmavý dým a smísil se s bílým oparem. Barman vyskočil ze země a podél baru mazal ke ku­chyňským dveřím. Ještě se pohybovaly. Blondýnka v nich zmizela. Tlusťoch mrštil otevřeným deštníkem barmanovi pod nohy. Ten ho přeskočil, ale ztratil rovnováhu, zapotácel se a padl na pult. S rámusem z něho shodil všechno sklo a vřítil se do kuchyně. Vstal jsem a díval se na tu spoušť. Zu­helnatělá kabelka stále ještě doutnala mezi stolky. Bílá mlha se rozptylovala a štípala do očí. Kolem otevřeného deštníku se na podlaze válely střepy talířů a sklínek, kusy pizzy obale­né lepkavou patlaninou a zalité vínem. Všechno to trvalo tak krátce, že láhev chianti se ještě pořád kutálela ve svém košíč­ku, až narazila na stěnu. Za přepážkou, která oddělovala můj stolek od sousedního, někdo vstal – ten člověk, který si tam psal do notesu a pil pivo. Okamžitě jsem ho poznal. Byl to ten vybledlý civilista, se kterým jsem se před dvěma hodina­mi hádal na základně. Melancholicky zvedl obočí a pozna­menal</p>

<p>„No tak vidíte, pane Tichý. Stála vám ta propustka za to?“</p>

<p>„Tvrdě stočený ubrousek je na krátkou vzdálenost účinný proti krátké zbrani,“ řekl po úvaze Leon Grün, šéf ochrany, kterému se běžně říkalo Lohengrin. „To věděl každý francouzský flik, když ještě nosívali peleríny. Parabelka ani be­retta by se do kabelky nevešly. Mohla mít s sebou cestovní brašnu, to je fakt, jenže než z ní člověk vytáhne větší kvér, dost dlouho to trvá. Přesto jsem Truflimu poradil, aby si vzal deštník. To byl moc dobrý nápad. Doktore, byl to salpektin, že jo?“ Dotázaný chemik se poškrábal za uchem. Seděli jsme na základně v zakouřeném pokoji plném lidí, bylo už hodně po půlnoci.</p>

<p>„Copak já vím? Salpektin nebo jiný aerosol s volnými rad­ikály, amonium plus emulgátor a navíc něco, co zmenšuje povrchové napětí. Pod pořádným tlakem, minimálně padesát atmosfér. Do té kabelky se toho vešla spousta. Mají zřejmě vynikající odborníky.“</p>

<p>„Kdo?“ zeptal jsem se, ale jako by to nikdo neslyšel.</p>

<p>„Nač to všechno bylo? Jaký to mělo smysl?“ zeptal jsem se znovu, teď už hlasitěji.</p>

<p>„Zneškodnit vás. Oslepit,“ řekl Lohengrin s milým úsmě­vem. Zapálil si cigaretu, ale hned nato ji s odporem zamáčkl popelníku. „Dejte mi něco k pití. Dnes už jsem nakouřený jako komín. Užíráte nám zdraví, pane Tichý. Zorganizovat takovou ochranu během půlhodiny, to není žádná malič­kost.“</p>

<p>„Já že měl oslepnout? Přechodně, nebo nadobro?“</p>

<p>„Těžko říct. Víte, ona je to moc ošklivá žíravina. Možná byste se z toho po transplantaci rohovky dostal.“</p>

<p>„A co ti dva? Ti číšníci?“</p>

<p>„Náš člověk zavřel oči. Stihl to. To je dobrý reflex. Ale ta kabelka byla určitě novinka.“</p>

<p>„Ale proč mi ten… ten falešný číšník vyrazil sklenku z ru­ky?“</p>

<p>„Nemluvil jsem s ním. Není k mluvení. Asi proto, že si s vámi ty sklenky vyměnila.“</p>

<p>„V té mojí něco bylo?“</p>

<p>„Na pětadevadesát procent ano. Proč by to jinak dělala?“</p>

<p>„Ve víně nemohlo být nic. Pila ho taky,“ poznamenal jsem.</p>

<p>„Ve víně ne. Ale ve sklence. Nepohrávala si se sklenkou, než přišel číšník, pane Tichý?“</p>

<p>„Tím si nejsem tak docela jistý. Vlastně ano, točila s ní.“</p>

<p>„No tak vidíte. Na výsledek rozboru si musíme počkat. Je­dině chromatografií se dá něco zjistit, protože všechno je na­padrť.“</p>

<p>„Jed?“</p>

<p>„Řekl bych že ano. Měl jste být zneškodněn, ale asi ne za­bit. To myslím ne. Člověk se musí vmyslet do jejich hlediska. Mrtvola by pro ně nebyla výhodná. Rámus, podezření, tisk, pitva, řeči. Co by z toho kdo měl? Naproti tomu pořádná psychóza – to je něco jiného. Jako výsledek je to daleko ele­gantnější. Takových preparátů je dneska spousta. Depresívní stavy, útlum, halucinace. Myslím, že po vypití toho vína bys­te necítil vůbec nic. Až teprve zítra nebo později. Čím delší je období latence, tím víc se to podobá skutečné psychóze. Kdo se dneska nemůže zbláznit? Každý. Já první, pane Tichý.“</p>

<p>„A co ta pěna? Ten spray?“</p>

<p>„Spray byla ta poslední rezerva. Páté kolo v kufru. Použila ho, protože musela.“</p>

<p>„A kdo jsou to ti oni, o kterých pořád mluvíte?“ Lohengrin se přívětivě usmíval. Otřel si zpocené čelo kape­sníkem, který nebyl zrovna nejčistší, nevrle se na něj podíval, nacpal ho do kapsy a řekl:</p>

<p>„Mluvíte jako malý kluk, fakt. Každý není tak nadšený va­ší kandidaturou jako my, pane Tichý.“</p>

<p>„Mám nějakého náhradníka? Nikdy jsem se nezeptal…, jestli je někdo v záloze. Podle něho by se možná dalo zjistit, kdo…“</p>

<p>„Ne. Teď už nebývá jenom <strong>jeden</strong> náhradník. Je jich spousta, s podobným bodováním, a to by znamenalo začít nové zkoušky, nový výběr. Pak bychom si něco mohli domy­slet, ale teď ne.“</p>

<p>„Ještě jedno bych se rad dověděl,“ řekl jsem po určitém váhání. „Kde vzali zrovna takovouhle holku?“</p>

<p>„To částečně víme,“ usmíval se zase Lohengrin. „Před ně­kolika týdny byl váš evropský byteček pořádně prohledán. Nic nezmizelo, ale všechno si důkladně prohlédli.“</p>

<p>„Nechápu…“</p>

<p>„Knihovna. Máte knihu o Marilyn Monroe a dvě alba. Va­še slabůstka, že?“</p>

<p>„Tak vy jste mi obrátili byt vzhůru nohama a nic jste mi ne­řekli?“</p>

<p>„Všechno tam máte přesně tak, jak jste to měl, a navíc vám utřeli prach. A pokud jde o tu návštěvu, nebyli jsme první. Sám jste viděl, jak bylo dobře, že se naši lidé porozhlédli i po knihách. Nic jsme vám neříkali, abyste se zbytečně nerozčilo­val. Beztoho máte starostí dost. Musíte se přece maximálně soustředit. A my jsme vaše kolektivní chůva,“ opsal rukou kruh, do něhož zahrnul všechny přítomné – tlusťocha už bez deštníku, chemika a tři mlčící muže, kteří se opírali o zeď.</p>

<p>„Právě proto jsem si myslel, že je lepší vám tu propustku dát, když jste ji vyžadoval, než vykládat vám o vašem bytě, protože to by vás zrovna neuklidnilo. Viďte že ne?“</p>

<p>„Nevím. Asi ne.“</p>

<p>„No tak vidíte.“</p>

<p>„Dobře. Ale já měl tou otázkou na mysli podobnost, můj bože! Byla… byl to člověk?“</p>

<p>„Částečně. Ne docela. Chcete se na ni podívat? Máme ji tady, leží ve vedlejším pokoji,“ ukázal na dveře za sebou. Přestože jsem ho chápal, zlomek vteřiny mi hlavou poletova­la myšlenka, že Marilyn Monroe zemřela podruhé.</p>

<p>„Výrobek Gynandroics?“ zeptal jsem se pomalu. „Takzva­ná playmate?“</p>

<p>„Jenomže od jiné Firmy. Je jich víc. Chcete si ji prohléd­nout?“</p>

<p>„Ne,“ řekl jsem energicky. „Ale to znamená, že jí někdo… pohybovat.“</p>

<p>„Samozřejmě. Utekl. Musela to být žena s velkým herec­kým talentem. Pohybově i mimicky byla na vysoké úrovni, nemyslíte? To by amatérka nedokázala. Vtisknout jí takovou podobnost – jak bych to řekl? – vdechnout jí <strong>toho</strong> du­cha, to vyžadovalo studium. A taky trénink. Po Marilyn Monroe zůstaly filmy. To jim trochu pomohlo, ale stejně…“</p>

<p>Pokrčil rameny. On jediný pořád mluvil. Za všechny.</p>

<p>„Tak velkou snahu vynaložili?“ řekl jsem. „Nač?“</p>

<p>„A vzal byste do auta stařenku?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Ale na pizzu byste s ní nešel. Ne určitě, kdežto oni potře­bovali jistotu. Aby vzbudili váš zájem. To přece sám moc dobře víte, zlato. Už bychom tu kapitolu mohli uzavřít.“</p>

<p>„Co jste jí… udělali?“</p>

<p>Chtěl jsem se vlastně zeptat „vy jste ji zabili?“, i když jsem věděl, že je to otázka nesmyslná. Pochopil mě.</p>

<p>„Nic. Telematka s přerušeným spojením sama padne jako kláda. Vždyť je to loutka.“</p>

<p>„Tak proč utíkala?“</p>

<p>„Kdo prozkoumá výrobek, ten se může něco dovědět o je­ho výrobcích. V tomto případě ani ne, ale chtěli spálit všech­ny mosty. Aby nezůstala ani stopa. Už budou tři. Musíte se šetřit, pane Tichý. Máte s prominutím pocity jako lidé v mi­nulém století. Přeju vám dobrou noc a krásné sny.“</p>

<p>Následující den byla neděle. V neděli se nepracovalo. Ho­lil jsem se, když mi poslíček přinesl dopis. Profesor Lax-Gu­gliborc se se mnou chtěl setkat. Už jsem o něm slyšel. Byl to odborník na spoje, telematik. Měl zvláštní pracovnu na úze­mí základny. Oblékl jsem se a přesně v deset jsem k němu za­šel. Na rubu dopisu nakreslil, jak se k němu jde. Mezi pří­zemními bTudovami stál dlouhý pavilón v zahradě obehnané vysokým pletivem. Dvakrát jsem zmáčkl zvonek. Nejdřív se nad tím rozsvítil nápis NEJSEM PRO NIKOHO DOMA. Potom v zámku něco zabzučelo a vrátka se otevřela. Úzká, štěrkem sypaná pěšina vedla ke kovovým dveřím. Byly zavře­né, bez kulky. Zaklepal jsem. Uvnitř bylo ticho. Zaklepal jsem znovu. Už jsem chtěl odejít, když vtom se křídlo potichu po­otevřelo a za ním vykoukl vysoký hubený člověk v modrém plášti, který byl zmazaný a politý vším možným. Byl to muž skoro plešatý, s krátce zastřiženými šedivými vlasy na skrá­ních, na nose tlustá zmenšující skla, možná že právě kvůli těm bifokálním brýlím vypadal, jako kdyby se pořád divil ku­latýma rybíma očima. Měl dlouhý větřící nos a masívní čelo.</p>

<p>Beze slova ustoupil. Když jsem vešel dovnitř, zamkl dveře na spoustu zámků. Chodba tonula ve tmě. Šel první a já za ním, rukou jsem šmátral po stěně. Bylo to takové nějaké spi­klenecké a zvláštní. V horkém suchém vzduchu tkvěl pach chemikálií. Další dveře se rozsunuly do stran. Dal mi před­nost.</p>

<p>Vešel jsem do velké pracovny přímo neuvěřitelně zakrámo­vané. Všude se tyčily přístroje z oxidovaného kovu, stály je­den na druhém, byly spojeny kabely. Změť kabelů se táhla i po podlaze. Uprostřed stál laboratorní stůl také se spoustou přístrojů, papírů a nástrojů, vedle něho klec, pravá papouščí klec z tenkého drátu, ale tak velká, že by se do ní vešla gorila. Nejpodivnější byly loutky ležící v řadě podél tří stěn. Byly nahé, podobaly se manekýnům z výloh, byly bez hlavy nebo s otevřenými lebkami, s hrudníky rozevřenými jako dveře, uvnitř plné jakýchsi kabelů, destiček seřazených do řad, a pod stolem ležely na zvláštní hromadě početné nohy a ruce. Ta přecpaná místnost neměla okna. Profesor shodil na zem svitky kabelů a elektronických součástek, které ležely na ži­dli. Pohyboval se tak hbitě, že bych to byl od něho nikdy ne­čekal. Po čtyřech vlezl pod stůl, vytáhl odtamtud magnetofon a zapnul ho. Zdola z podřepu se mi podíval do očí, přitiskl si prst na ústa a z magnetofonu se současně ozval jeho skřeho­tavý hlas.</p>

<p>„Pozval jsem si vás na hodinu. Je čas, abyste se dověděl něco o spojích. Posaďte se a poslouchejte. Žádné poznámky si dělat nesmíte!“</p>

<p>Zatímco jeho hlas zněl z magnetofonu, nadzvedl profesor tu velikou drátěnou klec a pohybem mi ukázal, že do ní mám vlézt. Zaváhal jsem. Bez jakýchkoli cirátů mě do ní nacpal, vlezl tam se mnou, uchopil mě za ruku a zatahal mě za ni na znamení, abych se posadil vedle něho na podlahu. Sám usedl proti mně se zkříženýma nohama, jejichž špičatá kolena trče­la z pracovního pláště. Poslechl jsem ho. Všechno mi připo­mínalo výjev jako z nějakého špatného filmu o bláznivém vědci. V kleci se taky táhly kabely na všechny strany. Dva z nich spojil a ozvalo se monotónní tiché bzučení. Jeho hlas však nadále zněl z magnetofonu, který ležel venku vedle ži­dle. Lax sáhl za sebe pro dvě tlusté černé obruče, jednu si přes hlavu navlékl na krk a druhou mi podal s náznakem, abych udělal totéž, pak si vložil do ucha kabel zakončený zá­strčkou ve tvaru malé olivy a opět mi posunčinou naznačil, abych udělal totéž. Magnetofon hlasitě mluvil dál, ale já v uchu uslyšel to, co říkal profesor mně.</p>

<p>„Teď si pohovoříme. Můžete mi dávat otázky, ale jenom inteligentní. Nikdo nás neuslyší. Jsme stíněni. Vy se divíte? Nemáte se co divit. Oni nemají důvěru ani k vlastním lidem, a právem.“</p>

<p>„Můžu mluvit?“ zeptal jsem se. Seděli jsme v té kleci na podlaze tak blízko sebe, že se naše kolena téměř dotýkala. Magnetofon pořád mluvil.</p>

<p>„Můžete. Na každou elektroniku je jiná elektronika. Znám vás z knih. To všechno smetí tady kolem je jenom dekorace. Byl jste povýšen na héroa. Na měsíčního špióna. Poletíte.“</p>

<p>„Poletím,“ řekl jsem. Mluvil, ale skoro vůbec přitom nepo­hyboval ústy. Slyšel jsem ho výborně dík tomu mikrorepro­duktoru v uchu. Bylo to prapodivné, to je fakt, ale řekl jsem si, že přijmu vnucená pravidla hry.</p>

<p>„Jasně že poletíte. Ze Země vám bude pomáhat tisíc lidí. Spolehlivá Lunar Agency. Ale uvnitř se všichni rvou jako psi.“</p>

<p>„V agentuře?“</p>

<p>„Ano. Vybaví vás sérií nových telematů. Ale opravdovou cenu má jenom jeden. Ten můj. Úplně nová technologie. Prach jsi a v prach se obrátíš - a znovu vznikneš. Potom vám ho ukážu. Chtěl jsem vám ho předvést. Ale nejdřív ode mě dostanete viatikum. Spásné poučení na cestu.“ Zvedl prst. Jeho malá kulatá očka za tlustými skly se na mě dobrác­ky a mazaně usmívala.</p>

<p>„Uslyšíte to, co chtěli, ale nejdřív to, co nechtěli. Udělám to, protože chci. Jsem člověk starých zásad. Dobře mě po­slouchejte. Agentura je mezinárodní instituce, ale nemohla angažovat anděly. Na vzdáleném perimetru, dejme tomu ně­kde na Marsu, byste musel jednat sám. Sám proti Thébám. Naproti tomu na Měsíci budete jen špičičkou pyramidy. Spo­lu s pozemským týmem strategického centra. Víte, kdo bude v tom týmu?“</p>

<p>„Ne docela. Ale většinu těch lidí znám. Cybbilkisy, Totten­tanze. Kromě toho je tam doktor Lopez. No a Sultzer a ostat­ní. Co má být? Oč jde?“</p>

<p>Melancholicky pokýval hlavou. Určitě jsme vypadali hroz­ně směšně v té vysoké drátěné kleci a v tom nepřetržitém, ja­koby hmyzím bzukotu, s nímž se mísil jeho hlas zvenčí, z magnetofonu.</p>

<p>„Všichni ti chlapíci představují nejrůznější protichůdné zá­jmy. Jinak to ani nejde.“</p>

<p> „Můžu říkat <strong>všechno</strong>?“ zeptal jsem se, protože už jsem tušil, k čemu ten podivín směřuje.</p>

<p>„Můžete. Podle toho, co ode mě uslyšíte, byste neměl věřit nikomu. To znamená, že mně taky ne. Ale <strong>někomu</strong> přece jen věřit musíte. Celý ten nápad se stěhováním,“ ukázal prstem na strop, „a s pravidlem nevědomosti neměl pochopitel­ně vůbec žádný smysl. Takhle to dopadnout muselo. Pokud je tohle ovšem konec. Sami si tu kaši navařili. Muselo to tak být. Ředitel vám jistě vykládal o čtyřech uskutečněných ne­možnostech, že?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Je tu ještě pátá. Chtějí se dovědět pravdu i nechtějí. To znamená ne jakoukoli pravdu. A ne všichni stejně. Rozumíte mi?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>Seděli jsme při tom hovoru na podlaze proti sobě, ale já ho slyšel jako z telefonu. On mě také. Proud bzučel, magnetofon mluvil a mluvil, on pomrkával za skly, ruce položené na kole­nou, a beze spěchu říkal:</p>

<p>„Zařídil jsem se tak, abych znemožnil odposlech. Je úplně jedno, čí a pro koho. Chci udělat, co můžu, protože se domnívám, že je to tak správné. Že je to prostě slušnost. Díky si můžete odpustit. Budou vám pomáhat. Ale moudřejší bude, když si určité fakty necháte pro sebe. Nemá to být zpověď. Nevíme, co se na Měsíci stalo. Sibelius i někteří jiní lidé se domnívají, že tam vývoj běží na zpátečku. Že došlo k vývoji pudů místo k vývoji inteligence. Inteligentní zbraň není zbraň optimální. Může se dejme tomu leknout. Může přestat chtít být zbraní. Může dostat všelijaké nápady. Ale živý nebo mrtvý voják by žádné vlastní nápady mít neměl. Inteligence je mnoharozměrnost činu, to znamená svoboda. Jenže nic takového. <strong>Tam</strong> je něco docela jiného. Úroveň lidské. inteligence byla překročena.“</p>

<p>„Jak to víte?“</p>

<p>„Tak, že kdo seje vývoj, ten sklízí rozum. A rozum nechce nikomu sloužit. Ledaže musí. Jenže tam nemusí. Ale já nechci mluvit o tom, co je <strong>tam</strong> , protože to nevím. Jde mi o to, co je tady.“</p>

<p>„To znamená?“</p>

<p>„Lunar Agency měla znemožnit získání informací z Měsíce. Skončilo to tím, že chce udělat opak. Proto tam poletíte. Buď se vrátíte s prázdnou, nebo se zprávami destruktivnějšími než atomové pumy. Co je vám milejší?“</p>

<p>„Počkejte. Nemluvte v narážkách, prosím vás. Považujete své kolegy za představitele nějakých špionážních center? Za agenty? Ano?“</p>

<p>„Ne. Ale vy toho můžete dosáhnout.“</p>

<p>„Já?“</p>

<p>„Ano. Rovnováha trvající od ženevské dohody je kolísavá. Až se vrátíte můžete staré ohrožení proměnit v nové. Ale nemůžete se stát spasitelem světa. Ani zvěstovatelem míru.“</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>„Program přestěhování zemských konfliktů na Měsíc byl amorální už v zárodku. Jinak to ani být nemohlo. Kontrola zbrojení byla znemožněna jeho mikrominiaturizací. Dají sespočítat rakety a umělé satelity, ale nedají se spočítat umělé baktérie. Ani umělé živelné pohromy, ani to, co způsobilo pokles přírůstku obyvatelstva ve třetím světě. Ten pokles byl nezbytný. Jenže po dobrém se uskutečnit nedal. Můžete vzít pár lidí pod paží a vysvětlit jim, co je pro ně prospěšné a co zhoubné. Jenže celé lidstvo nevezmete pod paží a nevysvětlí­te mu to, že?“</p>

<p>„Jak to souvisí s Měsícem?“</p>

<p>„Tak, že záhuba nebyla zlikvidovaná, ale jenom přemístě­ná v čase a prostoru. Nemohlo to trvat věčně. Vytvořil jsem novou technologii, která se dá použít v telematice. Pro stavbu disperzantů. Telematů schopných zvratné disperze. Nechtěl jsem, aby posloužila agentuře, ale už se stalo.“ Zvedl obě ru­ce, jako by se vzdával. „Někdo z mých pracovníků jim to do­nesl. Nevím určitě který, a nepovažuju to za nijak důležité. Pod velkým tlakem nutně musí dojít k prosakování informa­cí. Každá loajálnost má své meze.“ Přejel si rukou po lesklé pleši. Magnetofon pořád mluvil. „Můžu udělat jednu věc: můžu dokázat, že disperzní telematika není dosud použitel­ná. To můžu. Dejme tomu tak na rok. Potom pochopí, že jsem je oklamal. Co chcete, abych udělal?“</p>

<p>„Proč bych to měl rozhodnout já? A nač?“</p>

<p>„Jestli se vrátíte s prázdnou, neštěkne po vás ani pes. Je vám to jasné?“</p>

<p>„Asi ano.“</p>

<p>„Ale jestli se vrátíte se zprávami, budou následky nepřed­vídatelné.“</p>

<p>„Pro mě? Tak vy chcete zachránit mě? Proto, že jsem vám sympatický?“</p>

<p>„Ne. Abych získal čas.“</p>

<p>„Na rekognoskaci Měsíce? Takže vy tu chystanou invazi Země na Měsíc považujete za vyloučenou? Myslíte si, že je to jen hromadná hysterie?“</p>

<p>„Samozřejmě. Hromadná hysterie nebo nehysterie, ale roz­hodně zvěsti a rozruch vyvolané naprosto záměrně určitým státem nebo určitými státy.“</p>

<p>„Nač?“</p>

<p>„Aby byla zničena doktrína ignorování a abychom se vráti­li k politice vedené po staru. Podle Clausewitze.“</p>

<p>Mlčel jsem, protože jsem nevěděl, co na to říct. Ani co si myslet o jeho slovech.</p>

<p>„Ale to je jen vaše domněnka,“ ozval jsem se konečně.</p>

<p>„Ano. Dopis, který Einstein napsal Rooseveltovi, byl také založený jenom na domněnce, že se dá zkonstruovat atomová puma. Litoval toho až do smrti.“</p>

<p>„Aha. Chápu. A vy toho nechcete litovat?“</p>

<p>„Atomová puma by byla vznikla i bez Einsteina. Moje technologie taky. Ale čím později, tím lépe“</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Aprés nous le déluge?“</emphasis></p>

<p>„Ne, to je něco jiného. Strach z Měsíce byl vyvolán záměr­ně. Tím jsem si jistý. Až se vrátíte po úspěšném průzkumu, zaměníte jeden strach za druhý. Ten druhý může být horší, protože bude reálný.“</p>

<p>„Konečně jsem vás pochopil. Vy chcete, aby se mi to <strong>ne</strong> ­povedlo?“</p>

<p>„Ano. Ale jen s vaším souhlasem.“</p>

<p>„ Proč?“</p>

<p>Jeho veverčí jízlivá ošklivost, způsobená maličkýma očima, byla najednou ta tam. Nehlasně se zasmál otevřenými ústy. „Už jsem vám řekl proč. Jsem člověk starých zásad, to zna­mená <emphasis>fair play</emphasis>. Musíte mi hned odpovědět, protože mě už bo­lí nohy.“</p>

<p>„Měl jste sem hodit aspoň dva polštáře,“ poznamenal jsem. „A pokud jde o tu… tu techniku s disperzí, věnujte mi ji.“</p>

<p>„Vy nevěříte tomu, co jsem říkal?“</p>

<p>„Věřím, a právě proto to chci.“</p>

<p>„Stát se Hérostratem?“</p>

<p>„Budu se snažit nezapálit chrám. Můžeme už vylézt z té klece?“V/ LUNAR EFFICIENT MISSIONARY</p><empty-line /><p>Start se odkládal osmkrát. Během odpočítávání vycházely najevo havárie. Jednou se porouchala klimatizace, jednou hlásil rezervní počítač zkrat, který se nekonal, jednou nastal zkrat, který hlavní počítač nesdělil kontrole, a při desátém <emphasis>count-down</emphasis>, když už to vypadalo, že poletím, odmítl poslu­šnost <emphasis>LEM</emphasis> číslo sedm. Ležel jsem omotaný a ovázaný samo­lepicími páskami s tisíci senzory jako faraónova mumie v sar­kofágu, v zavřené přilbě, s laryngofonem na hrtanu a s trubič­kou od nádoby s pomerančovou šťávou v ústech, s jednou rukou na páce katapultu a s druhou na kniplu, a snažil jsem se myslet na věci hezké a vzdálené, aby mi nebušilo srdce, sledované osmi kontrolory na obrazovkách spolu s mým tla­kem, svalovým napětím, vylučováním potu, pohybem očních bulu a elektrickou vodivostí těla, která prozrazuje, jaký strach prožívá statečný astronaut čekající na posvátnou NULU a na rámus, který mě má vystřelit vzhůru, jenže pokaždé jsem uslyšel šťavnaté zaklení Wivitche, hlavního koordinátora, které předcházelo slovům STOP! STOP! STOP! Nevím, jestli za to mohly moje uši, nebo jestli něco v mikrofonech nebylo v pořádku, ale jeho hlas zněl jako z prázdného sudu, jenže já se o tom ani nezmínil, protože jsem věděl, že kdybych řekl slůvko, začnou zkoumat akustiku přilby, přivolají odborníky na rezonanci a všechno se to potáhne donekonečna.</p>

<p>Poslední havárie, kterou technici obsluhy nazvali vzpou­rou <emphasis>LEM</emphasis>, byla skutečně neuvěřitelná a idiotská, protože ná­sledkem kontrolních impulsů, které měly jen zkontrolovat všechny agregáty, se <emphasis>LEM</emphasis> začal pohybovat, a místo aby po vypnutí znehybněl, zachvěl se a usmyslel si vstát. Jako blbec, kterému úplně přeskočilo, začal škubat za pásy, div celý ten postroj neroztrhal, přestože mu postupně vypínali jedno na­pájení po druhém a nevěděli, odkud se to bere. Byl to prý ně­jaký únik či prosakování proudu. Impedance, kapacitance, rezistance. Když technici nevědí, co se děje, vyrovnají se bo­hatstvím slovníku lékařskému konziliu nad beznadějným pří­padem. Jak známo, cokoli se může porouchat a taky se to jednou určitě porouchá, a v systému skládajícím se ze dvou set devadesáti osmi tisíc hlavních obvodů a sdružených blo­ků nedává žádné dublování stoprocentní jistotu. Stoprocent­ní jistotu, řekl Fin Halevala, starší technik obsluhy, dává jedi­ně nebožtík, a to tu, že už nevstane. Halevala rád říkával, že když Pánbůh dělal svět, nebral v úvahu statistiku, a když vy­pukly havárie, už v ráji, použil zázraků, jenže to už bylo poz­dě, protože nepomohly ani zázraky. Naštvaný Wivitch žádal, aby ředitel odstranil Halevalu, protože prý přináší smůlu. Ře­ditel sice věřil na smůlu, ale nevěřila na ni vědecká rada, k níž se Halevala odvolal, a tak zůstal na svém místě. V tako­vém ovzduší jsem se chystal na svou měsíční misi.</p>

<p>Nepochyboval jsem o tom, že se něco porouchá i nad Mě­sícem, přestože se simulace kontroly a odpočítávání opako­valy do zblbnutí. Byl jsem jenom zvědav, kdy se to stane a do jaké šlamastyky se v tu chvíli dostanu. Když jednou všechno báječně klapalo, sám jsem přerušil <emphasis>count-down</emphasis>, protože mě začala brnět příliš pevně obandážovaná levá noha, a jako v hrobce zmrtvýchvstalý faraón jsem se fonií hádal s Wivi­tchem, který tvrdil, že mě to za chvíli samo přejde a že se obi­nadla nesmí příliš povolit. Ale já si postavil hlavu a museli mě půldruhé hodiny vybalovat z celého kokonu. Ukázalo se, že si někdo – ale nikdo se k tomu přirozeně nepřiznal – při utahování sponek pomohl čudlíkem, kterého se používá při nacpávání a čištění dýmky, a zapomněl ho pod obinadlem pod mým kolenem. Ze soucitu jsem žádal, aby po tom člově­ku nepátrali, přestože mě napadlo, kdo za to může, protože jsem věděl, který z mých ochránců kouří dýmku. V senzač­ních románech o letech na hvězdy se takové věci nikdy nepři­házejí. Nikdy se nestane, aby astronaut, ač nacpaný příslu­šnými prostředky, dostal průjem nebo aby mu sklouzla tru­bička od nádoby sloužící přirozené fyziologické potřebě, ná­sledkem čehož se člověk může nejen počurat, ale také si na­čurat do skafandru. Právě tohle se přihodilo prvnímu americ­kému astronautovi za suborbitálního letu, ale NASA to z po­chopitelných historicko-vlasteneckých důvodů před novináři zamlčela, a když se to nakonec přece jen dozvěděli, nikoho už astronautika nezajímala.</p>

<p>Čím víc se o člověka starají, čím víc o něho dbají, tím je pravděpodobnější, že ho bude nějaký zašmodrchaný kablík škrtit v podpaží, že se mu spona dostane někam, kde vůbec nemá co dělat, a dotyčný se může zbláznit, jak ho to lechtá. Když jsem jednou navrhoval, aby do skafandru umístili zven­čí ovladatelná drbátka, považovali to všichni za fór a chech­tali se – až na rutinované astronauty, protože ti dobře vědě­li, o čem mluvím. To já jsem objevil Tichého zákon, který praví, že jako první začíná svědět a lechtat ta část těla, kde se člověk za nic na světě nemůže poškrábat. Svědění ustane, až teprve když dojde k nějaké vážnější havárii, pak se totiž na člověku zježí všechny chlupy, naskočí mu husí kůže a zbytek dodělá studený pot. Je to sice svatá pravda, ale autority uzna­ly, že se o tom nesmí mluvit, protože se to špatně rýmuje s Velkými Kroky Člověka Letícího k Hvězdám. Pěkně by vy­padal Armstrong, kdyby při sestupu po žebříčku toho první­ho <emphasis>LEM</emphasis> místo o těch Velkých Krocích pronesl, že ho lechtají podvlékačky, protože mu sjely. Vždycky jsem tvrdil, že by si páni kontroloři letu, kteří se pohodlně rozvalují v lenoškách, popíjejí pivo z plechovek, přitom dávají astronautovi promě­něnému v mumii dobré rady a navíc ho povzbuzují, měli nej­dřív lehnout na jeho místo.</p>

<p>Poslední dva týdny strávené v řídícím středisku nebyly ni­jak příjemné. Došlo k novým atentátům na Ijona Tichého. Ani po příhodě s falešnou Marilyn Monroe mu neřekli, že dopisy docházející na mé jméno zkoumají zvláštní aparatury na odzbrojování korespondence. Epistolární balistika, jak ji nazývají odborníci, je už tak daleko, že nálož schopná roztr­hat adresáta na kusy může vězet mezi složenou kartičkou s vánočním přáním, nebo aby to bylo zábavnější, s přáním štěstí a zdraví k narozeninám. Až teprve po smrtonosném do­pisu profesora Tarantogy, který mě div neposlal na onen svět, a po rámusu, jaký jsem tenkrát ztropil, mi ukázali ten stroj – v pancéřovém boxu se zvláštními, šikmo postavenými ocelovými bloky, které mají tlumit úder exploze. Dopisy se otevírají telematickými chapadly, a to po předchozím prosví­cení Roentgenovými paprsky a ultrazvukem, aby roznětka vybuchla, dokud je v obálce. Ale ten dopis vůbec nevybuchl a Tarantoga ho skutečně napsal, a tak mi ho přinesli, a já vy­vázl živý jen dík svému citlivému čichu. Dopis totiž voněl tak nějak jako po rezedě nebo levanduli, což mi připadalo divné, přímo podezřelé, protože Tarantoga je poslední člověk, který by někomu posílal navoněný dopis. Když jsem tedy přečetl slova „Milý Ijone“, začal jsem se smát a okamžitě jsem po­chopil, že se směju přesto, že mi vůbec není do smíchu, a jeli­kož jsem neobyčejně inteligentní, nesměju se nikdy bezdů­vodně jako blbec, což znamená, že můj smích není přirozený. Pro jistotu jsem udělal velmi moudrou věc, že jsem totiž do­pis zastrčil pod skleněnou desku, která leží na mém psacím stole, abych si ho přečetl skrz sklo. Taky jsem měl naštěstí zrovna rýmu. Proto jsem se vysmrkal. Vědecká rada potom uvažovala, jestli jsem se vysmrkal bezděčně, a nebo dík mo­mentálnímu detektivnímu tušení, protože jsem si sám ještě nebyl jistý, co a jak. Ale ať už to bylo jak chtělo, vdechl jsem jen zcela nepatrnou dávku preparátu, kterým byl ten dopis prosycen. Je to preparát úplně nový. Smích, který vyvolával, je jen úvodem k tak úporné škytavce, že ustává až teprve v hluboké narkóze. Okamžitě jsem zatelefonoval Lohengrino­vi, který si nejdřív myslel, že si z něho dělám srandu, protože jsem se při hovoru zajíkal smíchy. Z neurologického hlediska je smích prvním stupněm škytavky. Věc se nakonec vysvětli­la, dopis odnesli dva chlapíci v maskách do laboratoře, dok­tor Lopez a jeho kolegové mě začali zachraňovat čistým ky­slíkem, a když už jsem se jenom hihňal, donutili mě číst všechny úvodníky novin z toho dne i z minulého. Neměl jsem nejmenší potuchy, že se za mé nepřítomnosti tisk a televize rozpadly vedví. Jsou noviny a programy, které vysílají všech­no, jak to přijde, ale jsou i takové, které přinášejí výhradně dobré zprávy. Mne až dosud krmili těmi dobrými zprávami, a proto jsem měl v řídícím středisku dojem, že svět po uza­vření ženevské dohody skutečně zkrásněl. Člověk si mohl myslet, že aspoň pacifisté jsou už naprosto spokojeni, ale kdepak. O duchu nové doby svědčila kniha, kterou mi jed­nou půjčil Lopez. Její autor dokazoval, že Ježíš byl diverzant, který měl hlásáním lásky k bližnímu způsobit rozpad židov­ské jednoty podle zásady <emphasis>divide et impera</emphasis>, což se podařilo, a pád římského císařství, což se taky podařilo, jenže o něco později. Sám Ježíš neměl nejmenší potuchy, že je diverzant, a apoštolové taky nic nevěděli, ti jednali s nejlepšími úmysly, jenže je přece známo, co je vydlážděno právě takovými úmy­sly. Ten autor, jehož jméno jsem bohužel zapomněl, tvrdil, že každého, kdo hlásá lásku k bližnímu a pokoj lidem dobré vů­le, je třeba hned zavést na nejbližší policejní komisařství a zjistit, kdo se za tím vším <strong>doopravdy</strong> skrývá. Není pro­to divu, že pacifisté už změnili kvalifikaci. Část jich protestu­je proti strašlivému osudu chutných zvířat. Přesto spotřeba kotlet ani uzenin neklesla. Jedni hlásali potřebu bratřit se se vším, co žije, a v německém Bundestagu získala osmnáct kře­sel probakterijní strana, která hlásala, že mikrobi mají napro­sto stejné právo na existenci jako my, a proto se nesmí vraž­dit léky, nýbrž je nutno je geneticky měnit čili udělovat jim milost, aby se začali živit něčím jiným než lidmi. Všeobecná láska se přímo rozběsnila. Lidé se jenom nemohli dohodnout na tom, kdo brání jejímu šíření, zato se všichni sjednotili v názoru, že nepřátele lásky a dobrotivosti je nutno odstraňo­vat. U Tarantogy jsem viděl zajímavou novou encyklopedii, <emphasis>Lexikon strachu</emphasis>. Dříve, jak vysvětlovala tato kniha, měl strach zdroj v Nadpřirozenu: v čárech, kouzlech, čarodějni­cích, kacířích, ateistech, černých magiích, démonech, duších činících pokání, prostopášném životě, abstraktním umění, ve­přovém mase, naproti tomu v průmyslové době se přenesl na její produkty. Nový strach vinil ze zhoubné činnosti rajčata (působící rakovinu), aspirín (vypalující díry v žaludku), kávu (po které se rodí hrbaté děti), máslo (skleróza, jak známo), čaj, cukr, auta, televizi, diskotéky, pornografii, askezi, anti­koncepční prostředky, vědu, cigarety, atomové elektrárny a vysokoškolské vzdělání. Úspěchu této encyklopedie jsem se vůbec nedivil. Profesor Tarantoga tvrdí, že lidé potřebují dvě věci: především odpověď na otázku KDO, a za druhé na otázku CO. Při první otázce jde o to, KDO za všechno může. Odpověď má být krátká, konkrétní, jasná, jednoznačná. Za druhé, lidé potřebují to, CO je tajemstvím. Už dvě stě let štvali vědci všechny lidi tím, že všecko věděli víc a líp. Jak krá­sné bylo pozorovat jejich bezradnost vůči bermudskému tro­júhelníku, létajícím talířům, duševnímu životu rostlin! Po­skytuje přece ohromné zadostiučinění, zná-li prostá Pařížan­ka v klimaktériu celou politickou budoucnost světa, kdežto profesoři o tom nedovedou žbleptnout ani popel.</p>

<p>Lidé věří tomu, čemu věřit chtějí, říká Tarantoga. Vezmě­me si například rozkvět astrologie. Astronomové, kteří by to­ho pochopitelně měli o hvězdách vědět víc než všichni ostat­ní lidé dohromady, tvrdí, že hvězdy na nás kašlou. Jsou to obrovské koule rozžhavených plynů, které víří od začátku světa, a jejich souvislost s naším osudem je rozhodně daleko menší než slupky od banánu, na které můžeme uklouznout a zlomit si nohu. Jenže slupky od banánů nikoho nezajímají, kdežto i seriózní časopisy otiskují astrologické horoskopy, a existují dokonce mrňavé kapesní počítače, kterých se lze před transakcí na burze zeptat, jestli jí hvězdy budou naklo­něny. Ten, kdo hlásá, že ovocná slupka může mít na osud člověk větší vliv než všechny planety a hvězdy dohromady, nebude vyslyšen. Kdosi se narodil, protože jeho rodič, abych tak řekl, včas necouvl, a právě proto se stal rodičem. Když ro­dička zjistila, co se stalo, začala polykat chinin a skákat z al­mary na zem, ale nějak to nepomohlo. A tak ten kdosi přece jen přišel na svět, vystudoval nějakou školu, a teď v obchodě prodává šle nebo úřaduje na poště či na magistrátě. Najed­nou se dozví, že všechno je docela jinak. Planety vytvořily zvláštní konjunkci, znamení zvěrokruhu se dlouho bedlivě a vytrvale skládala do určitého zvláštního vzoru, jedna polo­vina nebes se domluvila s druhou jen proto, aby mohl vznik­nout on a postavit se za pult nebo sedět v kanceláři. To člově­ka vskutku povzbudí na duchu. Točí se kolem něho celý ves­mír, a i když mu není nakloněn, i když hvězdy zaujmou takové postavení, že výrobce šlí zbankrotuje a on kvůli tomu při­jde o místo, je to přece jen příjemnější než vědět, že na něho hvězdy kašlou a do jaké míry se o něho starají. Vymluv mu to současně se zprávou o sympatii, jakou ho obdařuje jeho kak­tus v květináči na okně, a co mu zbude? Bosá ubohá holá pustina a beznadějné zoufalství. Tak pravil profesor Tarantoga, ale já koukám, že jsem se příliš vzdálil od tématu.</p>

<p>Na zemskou oběžnou dráhu mě vystřelili 27. října. Ovinutý čidly v prádle jako nemluvně povijanem jsem pozoroval ma­teřskou planetu z výše dvou set šedesáti kilometrů a slyšel jsem, jak technici v řídícím středisku vykřikují nadšením i překvapením, že se to tentokrát přece jen povedlo. Můj prv­ní stupeň – mám na mysli hlavní <emphasis>booster</emphasis> – se odpojil přes­ně ve stanoveném zlomku vteřiny nad Tichým oceánem, ale tomu druhému se nechtělo, takže jsem mu musel pomoct. Dopadl na Zemi někde v Andách. Popřál jsem mu šťastnou cestu, ujal jsem se řízení sám a namířil si to tou nejnebezpeč­nější zónou k Měsíci. Nemáte ponětí, co kolem Země lítá vše­možných starých civilních i vojenských družic. Je jich asi osmnáct tisíc, a to nepočítám ty, které se už částečně rozpa­dly a jsou nejnebezpečnější, protože jsou tak malé, že na ra­daru nejsou skoro vůbec vidět. Krom toho je ve vzducho­prázdnu spousta obyčejného smetí od té doby, co se všechen možný škodlivý odpad, především radioaktivní, vyváží ze Ze­mě popelářskými raketami. Letěl jsem tedy zachovávaje nej­vyšší opatrnost, až konečně bylo kolem mě skutečně prázdno. Teprve pak jsem si odepnul všechny pásy a začal kontrolovat stav mých <emphasis>LEM</emphasis>.</p>

<p>Zapínal jsem popořadě každého z nich, abych se s ním sžil a prohlédl si vnitřek skladu jeho krystalickýma očima. Měl jsem těch telematů devatenáct, ale ten poslední ležel zvlášť v nádobě obsahující podle nápisu plechovky s ovocnou šťá­vou, aby to zmátlo nepovolané osoby. Taková kamufláž mi nepřipadá dost chytrá, protože by se z rozměrů kontejneru dalo usoudit, že se v tom džusu budu koupat. Uvnitř byl her­meticky zapečetěný válec bledě modré barvy označený písme­ny ITEM čili INSTANT ELECTRONIC MODULE. Byl to telemat v prášku, <emphasis>top secret</emphasis>, dílo profesora Laxe, a měl jsem ho použít jedině v případě nejvyšší nutnosti. Znal jsem princip, na němž byl založen, ale nevím, jestli ho mám prozradit už teď. Nerad bych své vyprávění proměnil v katalog výrobků Gynandroics a telematického oddělení Lunar Agency. <emphasis>Lunar Excursion Missionary</emphasis> číslo pět dostal hned po zapnutí mírnou třesavku. Jelikož byl se mnou spojen zpětnou vazbou, začal jsem se celý třást jako v horečce a cvakat zuby. Podle infor­mací jsem měl o tomto defektu okamžitě informovat řídící středisko, ale raději jsem to neudělal, protože jsem věděl z praxe, co by se stalo. Okamžitě by svolali grémium kon­struktérů, projektantů, inženýrů a znalců elektronické patolo­gie a ti by především na mě dostali vztek, že jsem se ozval kvůli takové hlouposti, jako jsou mírné křeče, které přece mohou přejít samy od sebe, a začali by mi rádiem dávat roz­porné pokyny, co s čím spojit a co rozpojit, jakou amperáží do toho chudáka praštit, protože elektrický šok někdy pomá­há – a nejen lidem – soustředit myšlenky. Kdybych je po­slechl, vyvolalo by to nové nečekané reakce, a tak by mě nechali klidně čekat a sami by se pustili do analogového ne­bo numerického modelování toho <emphasis>LEM</emphasis> a eventuálně mne na hlavním simulátoru, hádali by se při něm do roztrhání těla a chvílemi by mě vyzývali, abych si zachoval chladnokrev­nost. Tým by se rozpadl na dva nebo na tři tábory, tak jako se to stává na konziliu vynikajících lékařů. Možná že by mi po­ručili slézt s příručními nástroji do skladového prostoru vni­třním průlezem, otevřít <emphasis>LEM</emphasis> břicho a namířit na něj přeno­snou televizní kameru, protože všechnu elektroniku má tele­mat v břiše, v hlavě je na ni málo místa. Musel bych tedy operovat pod taktovkou znalců, a kdyby se to náhodou pove­dlo, zásluhu by připsali sobě, zato kdyby nebylo pomoci, pa­dla by vina na mě jako na neschopného blba. Dokud ještě neexistovali žádní roboti ani telemati a podivnou shodou okolností se neporouchávaly palubní počítače, porouchávaly se jednodušší věci, například záchod na Columbii za zkušeb­ního letu.</p>

<p>Zatím jsem se už vzdálil od Země 150 000 kilometrů a byl jsem náramně spokojený, že jsem defekt <emphasis>LEM</emphasis> zamlčel. Vzdá­lenost, kterou jsem urazil, by se rozhovorem s řídícím střediskem zdržela víc než o sekundu, dřív nebo později by mi něco ruplo pod prsty, zableskl by se maličký ohníček na znamení, že jsem způsobil zkrat, a za vteřinu nato bych uslyšel sbor hlasů s příslušnými komentáři. Řekli by: když teď Tichý všechno zpackal, nedá se už nic dělat. A tak jsem ušetřil roz­čilování jak jim, tak sobě.</p>

<p>Čím víc jsem se blížil k Měsíci, tím víc jsem rádiovou ces­tou dostával zbytečných rad a výstrah, až jsem nakonec pro­hlásil, že jestli mě nepřestanou otravovat, vypnu rádio. Měsíc znám jako své boty z dřívějších let, dokud byl aktuální pro­jekt předělat ho na expozituru Disneylandu. Obletěl jsem ho třikrát po vysoké orbitální dráze a nad Oceánem Procellarum jsem pomaličku začal sestupovat . Na jedné straně jsem viděl Mare Imbrium, na druhé Erathosthenův kráter, dále Murchi­son a Sinus Medii až po Mare Nibium. Byl jsem už tak nízko, že další část podobaného měsíčního povrchu mi zakryl jeho pól. Nacházel jsem se u dolní hranice zóny Mlčení. Do té do­by se neudálo nic neočekávaného, nepočítám-li dvě prázdné plechovky od piva, které se během mých manévrů probudily k životu. Když jsem přibrzdil, vykutálely se odněkud ty ple­chovky, které tam technici jako obvykle ve spěchu pohodili, začaly lítat po celé kabině, každou chvíli se s plechovým řachnutím srazily bud' někde na podlaze, nebo nad mou hla­vou. Greenhorn by se je byl pokoušel chytit, ale mě to ani ne­napadlo. Změnil jsem dráhu a přeletěl jsem nad Taurem. Když se pode mnou rozprostřelo veliké Mare Serenitatis, do­stal jsem zezadu do přilby takovou nečekanou ránu, až jsem nadskočil. Byla to plechová krabice od sušenek, které obslu­ha rakety asi konzumovala k pivu. Na základně tu ránu slyše­li a všichni se mě hned začali vyptávat, co se stalo, ale já jsem jim nalhal, že jsem se chtěl jenom poškrábat na hlavě, a pro­tože mám hlavu v přilbě, udeřil jsem o tu báň rukavicí. Vždycky se snažím být lidský a chápu, že technici <strong>musejí</strong> nechávat v raketě všelijaké věci. To vždycky bylo, je a bude. Prolétl jsem zónou vnitřní kontroly bez potíží, protože její sa­telity dostaly ze Země příkaz, aby mě propustily. Přestože se s tím v programu nepočítalo, párkrát jsem dost prudce zap­nul brzdy, abych odevšad vytřásl pozůstatky po montáži a kontrole rakety. Jako obrovská můra se nade mnou zatřepe­tal sešit comics, zastrčený pod skříňkou rezervní selenografic­ké soupravy. Provedl jsem bleskovou inventuru – dvě piva, jedny sušenky a jeden comics – a dospěl jsem k závěru, že další překvápka už bych měl očekávat s napětím. I Měsíc jsem měl jako na dlani. I dvacetkrát zvětšujícím dalekohledem vy­padal mrtvý, pustý, bez lidí. Věděl jsem, že komputerové zbrojovky jednotlivých sektorů spočívají dobrých několik de­sítek metrů pod povrchem moří, to znamená těch velikých ro­vin utvořených kdysi rozlitou lávou, a že jsou zakopány tak hluboko, aby je nemohl poškodit pád meteorů. Přesto jsem si obzvlášť pozorně prohlížel Mare Vaporum, Mare Tranquili­tatis a Fecunditatis (ti staří astronomové, kteří tak  pěkně po­jmenovali tyhlety rozsáhlé zkameněliny, měli tedy pořádnou fantazii), a potom jsem ještě dvakrát obletěl Marre Crisium a Frigoris v domnění, že tam třeba zahlédnu nějaký nepatrný pohyb. Čočky jsem měl prvotřídní, na srázech kráterů bych byl mohl spočítat kameny veliké jako lidská hlava, ale nic se tam nehýbalo, a to mi právě připadalo nejpodezřelejší. Kde jsou ty legie ozbrojených automatů, ty roje pancéřových pr­voků, ty kolosy a neméně smrtonosní liliputáni, kteří se už to­lik let nepřetržitě rodili v měsíčním podzemí? Nikde nic, všu­de jen suť, balvany a krátery od největších až po maličké jako talíře, paprsčité brázdy lesknoucího se starého magmatu kolem Koperníka, útesy Huygense, dál k pólu Archimedees, Cassini, na obzoru Plato, a všude stejně mrtvo, přímo nepochopitelně mrtvo. Podél poledníku, který vyznačovaly Flamstteed, Hero­dotus a Riimker, a přes Sinus Roris se táhlo nejširší pásmo země nikoho, a právě tam jsem měl vysadit prvního telemata, až se raketa ustálí na stacionární dráze. Místo, kde má při­stát, mi nestanovili přesně. Měl jsem o tom rozhodnout sám, až si prohlédnu celý poledník země nikoho, tedy téměř jistě země bezpečné. Jenže o žádné rekognoskaci, která by mi mohla poskytnout jakékoli taktické údaje, vůbec nemohla být řeč. Když jsem se chtěl usadit na stacionární dráze, musel jsem se vznést dost vysoko a trochu manévrovat, až se pode mnou obrovský měsíční kotouč, celý ozářený sluncem, začal přesouvat stále pomaleji. Když znehybněl nadobro, měl jsem přímo pod sebou Flamsteed, kráter velmi starý, plochý a měl­ký, zasypaný tufem až skoro po okraj. Visel jsem tam dlouho, asi půl hodiny, a přemýšlel, co mám dělat, s pohledem stále upřeným na měsíční rumiště. Žádný telemat nepotřeboval pro přistání raketu. Měl prostě v nohou gyroskopicky řízené trubičky brzdových trysek a já v něm mohl sjet dolů libovol­nou rychlostí, stačilo regulovat sílu zpětného odrazu. Ty trys­ky byly připevněny k nohám tak, aby je bylo možno po měk­kém přistání jediným pohybem odhodit i s prázdnou palivo­vou nádrží. Od té chvíle zůstával telemat pod mou kontrolou na Měsíci, vrátit už se nemohl. Nebyl to ani robot, ani andro­id, protože neměl vůbec žádný vlastní rozum, byl jaksi mým nástrojem, prodloužením, neschopným sebemenší iniciativy, a přece mi nebylo příjemné pomyšlení, že je bez ohledu na výsledek průzkumu odsouzen k zničení, poněvadž ho musím zanechat v té mrtvolné pustině. Dokonce mě napadlo, že tele­mat číslo sedm havárii jenom simuloval, aby se zachránil, protože on jediný se měl se mnou vrátit zpátky na Zemi. Ta­hleta moje myšlenka byla ovšem úplně nesmyslná, protože jsem věděl, že je to jenom tělesná schránka podobná člověku zrovna jako každý jiný <emphasis>LEM</emphasis>, ale byl to důkaz, v jakém jsem se nacházet duševním stavu. Nebylo už nač čekat. Ještě jed­nou jsem si pozorně prohlédl šedivou náhorní rovinu, kterou jsem si zvolil pro přistání, a odhadoval jsem přibližnou vzdá­lenost od severních skal Flamsteedu, které čněly ze štěrku, pak jsem přepnul řízení na automatiku a zmáčkl jsem tlačítko číslo jedna. Přeskok všech mých pocitů, který jsem přece oče­kával a už tolikrát zažil, byl bleskurychlý. Neseděl jsem v hlubokém křesle před pravidelně mrkajícími světélky pa­lubních počítačů, u dalekohledu, ale ležel jsem naznak v kóji uzoučké jako rakev, otevřené jen z jedné strany. Pomalu jsem se z ní vysunul a v tom náklonu jsem spatřil matový šedivý pancíř trupu, ocelová stehna a holeně s přivázanými popruhy brzdných zařízení. Pomalu jsem se napřimoval a přitom jsem cítil, jak mé magnetické podešve lnou ke kovové podlaze. Kolem mě v kójích, které vypadaly jako palandy, zrovna ta­kových, jako byla ta, v níž jsem před chvílí ležel, nehybně spočívaly trupy jiných telematů. Slyšel jsem současně vlastní dýchání, ale necítil jsem pohyby hrudníku. S dost velkou ná­mahou jsem musel odtrhávat střídavě pravou a levou nohu od ocelového dna nákladního prostoru, přistoupil jsem k zá­bradlí kolem výstupového otvoru, postavil se na klapku, ob­jal se pažemi, abych nezavadil o okraje, až mě shora rameno katapultu shodí dolů, a čekal jsem na odpočítání. Po několi­ka sekundách se ozval bezduchý hlas zařízení, které jsem předtím nastavil u řídicích pák: „Dvacet…, devatenáct…“ Počítal jsem společně s tím hlasem, teď už naprosto klidný, protože couvnout už jsem nemohl. Instinktivně jsem však na­pjal svaly, když jsem uslyšel „NULA“, a současně do mě ně­co měkce, ale s obrovskou silou strčilo tak, že jsem dírou, která se otevřela ve dně nákladního prostoru, vyletěl ven jako kámen, a když jsem zvedl hlavu, zahlédl jsem ještě na oka­mžik tmavý obrys lodi proti ještě tmavšímu pozadí oblohy s nečetnými puntíky slabě zářících hvězd. Než raketa splynu­la v jedno s černou oblohou, pocítil jsem silný tlak u nohou a současně mě ovanul bledý plamen. Raketky brzdného sy­stému odpálily a já teď padal pomaleji, ač stále ještě tak rychle, že se povrch Měsíce zvětšoval, jako kdyby se mě sna­žil přitáhnout a spolknout. Plameny byly horké, to jsem cítil, i když jen jako nerovnoměrné vlny tepla skrze tlustý pancíř. Stále ještě jsem se objímal pažemi, skláněl jsem hlavu dopře­du, jak jen jsem mohl nejvíc, a díval jsem se na šedozelené plochy suti a písku Flamsteedu, který mi rostl před očima. Když už mě od povrchu toho zasypaného kráteru nedělilo víc než nějakých sto metrů, sáhl jsem za opasek pro manévrovací páku, abych při stále pomalejším klesání pečlivě odměřil zpětný odraz. Uhnul jsem trochu, abych se vyhnul velkému hranatému balvanu a abych dopadl oběma nohama rovně do písku, ale vtom nade mnou něco zasvítilo. Zahlédl jsem to na samém okraji zorného pole, zvedl jsem hlavu – a užasl.</p>

<p>Ne víc než deset metrů nade mnou klesal kolmo dolů člo­věk, bílý proti černé obloze, v těžkém skafandru, od chodidel po pás ovívaný bledým plamenem brzdných zařízení, s rukou na jejich páce u pasu, klesal stále pomaleji, vzpřímený, veli­ký, až mě dohnal a postavil se na zem ve stejný okamžik, kdy jsem ji ucítil pod nohama já. Stáli jsme nějakých pět nebo šest kroků od sebe, bez hnutí jako dvě sochy, i on vypadal užasle, že tu není sám. Byl přesně tak velký jako já. Brzďáky kolen, už vyhaslé, obepínaly jeho obrovské měsíční boty posledními zbytky šedivého kouře. Nehýbal se a zdálo se, že se mi dívá přímo do očí, přestože jsem za protislunečním sklem bílé přilby jeho tvář neviděl. V hlavě jsem měl příšerný natek. Nejdřív mě napadlo, že je to telemat číslo dvě, ale když mě tenhle nápad znovu přivedl k rozumnému myšlení, spatřil jsem na hrudním krytu jeho skafandru velkou černou jedničku. Jenomže tohleto číslo bylo na mém skafandru a ji­ná jednička ve skladovacím prostoru zcela určitě nebyla. To bych mohl odpřisáhnout. Zcela bezděčně jsem tedy udělal krok k němu, abych se mu sklem přilby zblízka podíval do tváře, a on současně udělal krok ke mně, a když už nás nedělil­y ani dva kroky, strnul jsem. Nebýt vnitřní části přilby těsně přiléhající k mým vlasům, asi by se mi byly zježily hrů­zou, protože jsem okénkem nahlédl do jeho přilby. Nebyl m nikdo. Uvnitř se černaly jakési dvě černé, na mě namíře­né tyčky, nic víc. Instinktivně jsem ucouvl, tak prudce, div že jsem neupadl naznak, ztratil jsem totiž rovnováhu, protože jsem zapomněl, že se při slabé gravitaci musím pohybovat pomalu, on ucouvl zrovna tak – a vtom mi svitlo. Pořád ješ­tě jsem stejně jako on držel pravou rukou páčku regulace větného odrazu. On ji držel levou. Pomalu jsem ruku zvedl, on udělal totéž, pohnul jsem nohou, on také, a já už začínal chápat (přestože jsem vlastně pořád ještě nic nechápal), že ten chlap je mým zrcadlovým odrazem. Abych se o tom ujistil, přemohl jsem vnitřní odpor a přistoupil jsem k němu a on za­se ke mně, takže jsme na sebe div nenarazili hrudními vypouk­linami skafandrů. Pomalu, jako kdybych se měl dotknout rozžhaveného železa, jsem mu sáhl na prsa a on zase mně, já pravou rukou, on levou. Moje pětiprstá masívní rukavice se o něho vnořila beze stopy, prostě v něm zmizela, a v mém skafandru současně zmizela jeho ruka až po zápěstí. Teď už jsem neměl skoro žádné pochybnosti, že jsem sám a stojím před zrcadlovým odrazem, přestože jsem neviděl nic, co by se zrcadlu podobalo. Stáli jsme tak bez hnutí a já už se nedíval a nebe, ale na nejbližší okolí svého odrazu a za jeho zády jsem na jedné straně viděl ten balvan čnějící z šedivého štěr­ku, kterému jsem se před chvilkou vyhýbal, když jsem přistá­val. Jenomže ten balvan se nacházel za mnou, tím jsem si byl naprosto jistý, a proto jsem viděl nejen svůj odraz, ale i odraz všeho kolem. Teď jsem začal očima hledat místo, kde zrca­dlový odraz končí, protože někde končit musel, musel přejít v hrboly nízkých měsíčních dun, jenže ten šev, tu hranici jsem nedokázal rozpoznat. A protože jsem nevěděl, jak se mám za­chovat dál, začal jsem couvat, on se taky pohyboval pozadu jako rak, až jsme se od sebe vzdálili natolik, že se mi v očích trochu zmenšil, a potom jsem se najednou, ani nevím proč, prudce otočil a vyrazil vpřed, přímo proti dost nízkému slun­ci, které mě navzdory cloně dost oslňovalo. Když jsem ušel několik desítek kroků tím nejistým kachním krokem, kterému se člověk na Měsíci neubrání, zastavil jsem se a ohlédl. On taky stál na vrcholku nevelké duny a ohlížel se po mně.</p>

<p>Další experimenty byly už vlastně zbytečné. Stál jsem jako sloup, ale v hlavě mi všechno vřelo, jak horečnatě jsem pře­mýšlel. Najednou, teprve v tuto chvíli jsem si uvědomil, že jsem se nikdy nezeptal, jestli průzkumné automaty, které Lu­nar Agency až dosud posílala na Měsíc, byly ozbrojeny. Ni­kdo mi o tom nic neříkal, a já trouba jsem se na to nikoho nezeptal, protože mě to prostě nenapadlo. Jestli ty automaty ozbrojené byly, vysvětlovalo se teď, proč po přistání přestaly vysílat a proč náhle zmizely, ovšem za předpokladu, že byly vybaveny lasery. O tom bych se měl ujistit, ale jak? Neměl jsem přímé spojení se zemským řídícím střediskem, jenom s raketou, která visela vysoko nade mnou, protože se pohybo­vala se stejnou úhlovou rychlostí jako měsíční povrch, po stacionární oběžné dráze. Ve skutečnosti, tedy svou tělesnou osobou jsem se nacházel na palubě rakety, kdežto v kráteru Flamsteed jsem stál jako telemat. Abych se domluvil se Zemí, musel jsem zapnout vysílačku, to znamená vnitřní zařízení ve skafandru, které jsem záměrně vypnul těsně předtím, než jsem opustil raketu, aby mě moji pozemští ochránci během přistání neotravovali svými radami, a těch by mě určitě neu­šetřili, kdybych s nimi byl podle instrukce zůstal v rádiovém spojení. Otočil jsem tedy snadno uchopitelným knoflíkem na prsou a začal jsem volat Zemi. Věděl jsem, že odpověď přijde s třísekundovým zpožděním, ale ty sekundy mi připadaly dlouhé jako staletí. Konečně jsem uslyšel Wivitchův hlas. Za­sypal mě otázkami, ale řekl jsem mu, aby mlčel, informoval jsem ho jen, že jsem přistál bez úrazu a že jsem v cíli nula nu­la nula, že na mě nic nezaútočilo, ale o druhém telematovi jsem se nezmínil ani slůvkem.</p>

<p>„Odpovězte mi na jednu otázku, je to velmi důležité,“ řekl jsem a snažil jsem se mluvit pomalu a flegmaticky. „Ti TE­LEMATI, které jste sem posílali přede mnou, byli vybaveni laserem. Jaký to byl laser? Neodymový?“</p>

<p>„Vy jste našel jejich pozůstatky? Shořelé? Leží tam? Kde?“</p>

<p>„Neodpovídejte mi otázkami na otázky,“ přerušil jsem ho. „Když je to první věc, na jakou se vás z Měsíce ptám, tak je asi důležitá. Jaké lasery měli ti dva průzkumníci? Lon a ten druhý? Stejné?“</p>

<p>Krátká chvíle ticha. Stál jsem bez hnutí pod těžkým čer­ným nebem vedle mělkého kráteru vyplněného spečeným pís­kem, viděl jsem šňůru vlastních stop, které se táhly přes tři vyboulené duny ke čtvrté, u níž stál můj odraz. Nespouštěl jsem z něho oči a současně jsem slyšel nezřetelné hlasy v přil­bě. Wivitch sháněl informace.</p>

<p>„Automaty měly stejné lasery jako lidé,“ zazněl najednou Wivitchův hlas, až jsem sebou trhl. „Typ E-M-devět. Devět procent emise v pásmu rentgenových a gama paprsků, zby­tek modrý.“</p>

<p>„Světlo viditelné? Ultrafialové paprsky taky?“</p>

<p>„Taky. Spektrum se přece nemůže přerušit jen tak. Proč?“</p>

<p>„Počkejte. Maximální emise v nadsvětelných pásmech?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Kolik procent?“</p>

<p>Zase ticho. Trpělivě jsem čekal, cítil jsem, jak se mi po­malu zahřívá skafandr na levé straně, kde na něj dopadalo slunce.</p>

<p>„Jedenadevadesát procent v nadsvětelných pásmech. Ha­ló, Tichý! Co se tam děje?“</p>

<p>„Čekejte.“</p>

<p>Ta informace mě v první chvíli vyvedla z míry, protože jsem si pamatoval, že emisní charakteristika laserového záře­ní, které zničilo naše průzkumníky, byla jiná. Posunutá k čer­vené. Že by to přece jen nebylo zrcadlo? Najednou jsem si uvědomil, že odražený paprsek nemusí být stejný jako dopa­dající. Ani jde-li o obyčejné sklo. O skle tu ostatně vůbec ne­mohla být řeč. To, co odráželo laserové paprsky, je mohlo spektrálně posunout blíž k červené. Nemohl jsem teď žádat o konzultaci s fyziky. Odložil jsem to na pozdější dobu a za­tím jsem ve své hlavě pátral po těch zbytcích, které jsem si za­pamatoval z optiky. Přeměna vysokoenergetických paprsků jako například paprsky Roentgenovy nebo gama ve viditelné světlo nevyžaduje zvýšenou energii. Je tedy snazší. Proto byl paprsek, který narazil na to zrcadlo, jiný než paprsek odraže­ný. Mohl jsem zůstat u zrcadlové hypotézy, aniž bych se mu­sel odvolávat na zázraky. To mě uklidnilo. Začal jsem určo­vat svou vlastní pozici podle hvězd, jako kdybych stál na polygonu. Asi pět mil na východ se prostíral francouzský sek­tor a daleko blíž, o necelou míli, jsem měl za zády hranici prostoru amerického. Stál jsem tedy na zemi nikoho.</p>

<p>„Wivitchi? Slyšíš mě? Tady Měsíc.“</p>

<p>„Ano, Tichý. Žádné záblesky jsme neviděli. Proč jste se ptal na ty lasery?“</p>

<p>„Vy mě nahráváte?“</p>

<p>„Samozřejmě. Každé slovo.“</p>

<p>Podle jeho hlasu jsem poznal, jak je rozčilený.</p>

<p>„Pozor. To, co teď řeknu, je důležité. Stojím ve Flamstee­dově kráteru. Dívám se na východ k francouzskému sektoru. Před sebou mám zrcadlo. Opakuji: zrcadlo. Žádné obyčejné zrcadlo, ale něco, v čem se odrážím i s celým svým okolím. Nevím, co to je. Vidím přesně svůj vlastní odraz, to znamená, že vidím telemata číslo jedna ve vzdálenosti asi dvou set čty­řiceti kroků. Ten odraz přistál společně se mnou. Nevím, jak vysoko dosahuje ta odražená zóna, protože když jsem přistá­val, koukal jsem dolů, pod nohy. Dvojníka jsem zpozoroval až těsně nad kráterem. Nebyl ve stejné výšce jako já, byl o kousek výš. Byl taky větší, to znamená vyšší a tlustší než já. A když se potom postavil přede mě, byl úplně stejný jako já. Považuju za možné, že to zrcadlo dokáže odražený obraz zvětšovat. A že proto ti takzvaní měsíční roboti, kteří oddělali telematy, vypadali tak nestvůrně tlustí. Zkusil jsem se svého dvojníka dotknout rukou. Ruka jím projde, nenaráží na od­por. Kdybych měl laser a vystřelil, bylo by už po mně, proto­že bych ji koupil odraženým nábojem. Nevím, co bude dál. Nedokážu rozeznat, kde takzvané zrcadlo končí a přechází v normální okolí. To je prozatím všechno. Řekl jsem vám, co vím. Teď se ode mě nic víc nedozvíte. Jestli budete zticha, ne­vypnu rádio, ale jestli začnete kecat, tak se vypnu, aby mě ni­kdo nerušil. Mám se vypnout, nebo ne?“</p>

<p>„Ne, ne! Prosím vás, zkontrolujte…“ „Mlčte!“</p>

<p>Slyšel jsem zřetelně, jak Wivitch s třísekundovým zpoždě­ním supěl a funěl čtyři sta tisíc kilometrů nade mnou. Říkám nade mnou, protože Země visela vysoko na černém nebi, té­měř v nadhlavníku, líbezně modrá mezi hvězdami, kdežto Slunce bylo nízko, a když jsem neustále pozoroval svého dvojníka v bílém skafandru, viděl jsem vlastní dlouhý zvlně­ný stín dopadat na duny. Ve sluchátkách trochu praskalo, ji­nak bylo ticho. Slyšel jsem vlastní dech, věděl jsem ovšem, že dýchám na palubě rakety, ale slyším to tady, jako kdyby mé vlastní tělo stálo vedle Flamsteedova kráteru. Byli jsme při­praveni na všelijaká překvapení, ale ne zrovna na území ni­koho. Zdálo se, že používají triku se zrcadlem, aby se každý, živý nebo mrtvý, hned po přistání sám odkrágloval, ještě než si čichne k měsíčnímu prachu. Důmyslné. Mazané. Ba co víc, inteligentní, ale pokud jde o další šance mého průzkumu – nezdravé. Takových překvapení jistě uchystali víc. Abych pravdu řekl, byl bych se nejradši vrátil na palubu, abych si promyslel svou situaci a prodebatoval ji s řídícím střediskem, ale hned jsem takovou variantu zase zamítl. Mohl jsem přiro­zeně opustit telemata jediným otočením hlavního knoflíku po rozbití bezpečnostního okénka na prsou, ale to bych neudě­lal za nic. V telematovi jsem nebyl vystaven většímu nebezpe­čí než na palubě. Hledat zdroje toho zrcadla? Dejme tomu že nějaké jsou a že je najdu, ale co z toho budu mít? Odraz zmi­zí. Nic víc se nestane. Rozumné myšlenky napadají člověka obvykle při malé zdravotní procházce. A tak jsem vykročil vpřed, ne sice procházkovým krokem, ale tím trochu opilým, měsíčním, nejprve jsem střídal nohy jako při chůzi na Zemi, ale potom už jsem pokračoval měsíčním způsobem – skákal jsem snožmo jako vrabec. Vlastně spíš jako pořádně velký míč, který se odráží a mezi jednotlivými skoky se dlouho vznáší nad písčitým povrchem. Vzdálil jsem se tímto způso­bem dost velký kus od místa svého přistání a pak jsem se ohlédl. Až skoro na obzoru jsem spatřil malou postavičku a užasl jsem podruhé. Navzdory velké vzdálenosti jsem viděl, že to není postava v bílém skafandru, ale někdo docela jiný. Někdo křehký, štíhlý, s hlavou lesknoucí se ve Slunci. Lidská postava bez skafandru na Měsíci! A ještě k tomu úplně nahá! Robinson Crusoe neužasl tak strašlivě, když spatřil Pátka, ja­ko já v tuto chvíli. Honem jsem zvedl obě paže, ale ta bytost můj pohyb neopakovala. Nebyl to můj odraz. Měla zlaté vla­sy, jež jí spadaly až na ramena, bílé tělo, dlouhé nohy a krá­čela ke mně beze spěchu tak nějak nonšalantně, nepohybova­la se potácivou kachní chůzí, nýbrž kráčela plavná jako po pláži. Když jsem si vzpomněl na pláž, současně jsem zjistil, že je ta žena. Přesněji dívka, blondýnka, nahá jako v nudistic­kém klubu. Držela v ruce něco různobarevného, velikého, za­krývala si tím ňadra, přibližovala se, ale nešla přímo ke mně, nýbrž poněkud stranou, jako kdyby se mi chtěla vyhnout ve slušné vzdálenosti. Užuž jsem málem zavolal Wivitche, ale v poslední sekundě jsem se kousl do jazyka. Neuvěřil by mi. Myslel, by, že mám halucinace. Stál jsem bez hnutí, snažil jsem se rozeznat rysy jejího obličeje a zoufale jsem si říkal, že kdybych tak věděl, co mám dělat, jako že to nevím, bylo by to báječné. Otázky pravděpodobnosti, věrohodnosti smyslů a tak dále jsem už zavrhl, protože byl-li jsem si něčím napro­sto jistý, pak tím, že se nedívám na nějakou iluzi. Nevím, proč jsem měl beze slov pocit, že všechno závisí na jejím obli­čeji. Kdyby měla takový jako ta falešná Marilyn Monroe v italské restauraci, přece jen bych asi zapochyboval o stavu svých smyslů. Jak by jakékoli proudy, vlny, síly, .čert ví co mohly proniknout do mé paměti a vyhrábnout z ní právě ten­hle obraz? Nestál jsem přece na té mrtvé půdě ve své vlastní osobě. Ve skutečnosti jsem pořád seděl v raketě, popruhy při­poutaný k hlubokému křeslu u řídicích pák. Ostatně kdybych tu byl sám, co by mi tak účinně a precizně proniklo do moz­ku? Pomyslel jsem si, že existují nemožnosti různého druhu, větší i menší.</p>

<p>Byla to Siréna z ostrovů, kolem nichž proplul Odysseus. Smrtelná návnada. Nevím, proč mě tohleto napadlo. Já stál, a ona kráčela pořád kupředu, chvílemi skláněla rozčechra­nými vlasy lemovaný obličej a tiskla ho do kytice, kterou dr­žela před sebou (na Měsíci, kde si nikdo nemá k čemu čich­nout). Vůbec si mě nevšímala. Bez ohledu na to, jak vypadalo a fungovalo zařízení té faty morgány, fungovalo zřejmě logic­ky, protože vzniklo z logického programu. To mohl být opěr­ný bod. Něčeho jsem se přece držet musel. Neviditelné zrca­dlo mělo zneškodnit každého průzkumníka, který byl ozbro­jen. Když spatřil protivníka, zamířil na něho, zprvu jen v se­beobraně, ne aby vystřelil, protože jeho úkolem byl průzkum, ne útok. Ale když na něj ten druhý zamířil zrovna tak – vy­střelil by v sebeobraně, protože kdyby se nechal bez odporu zničit, nesplnil by ani špetičku z plánovaného průzkumu. Ale já jsem to neudělal. Zbraně jsem nepoužil. Naproti tomu jsem zavolal Zemi a řekl Wivitchovi, co vidím. Odposlouchal mě někdo? Asi ano. A teď, když o tom přemýšlím, mi to při­ padá jako strašlivý omyl, jako přímo katastrofální nedostatek celého průzkumného programu – to, že nikoho vůbec ne­napadlo uchránit spojení Tichého s řídícím střediskem před odposlechem, což přece není žádný problém. Příslušný kon­vertor zabudovaný do mého rádia by měnil jak to, co říkám, tak to, co slyším ze Země, v proud nesrozumitelně zašifrova­ných signálů. Ty komputerové podzemní zbrojovky zřejmě znaly lidskou řeč, a přestože ji možná neznaly hned od začát­ku, mohly se ji snadno naučit odposloucháváním desetitisíců rozhlasových stanic ze Země. A bylo-li tomu tak, pak stej­ně jednoduše přijímaly televizní programy, a právě z těch povstala ta nahá dívka jako Venuše z mořské pěny. Logice té­to úvahy se nedalo nic vytknout. Když to není robot, protože nestřílí a ani se nepokouší důkladně prozkoumat svého dvoj­níka, a tím by asi po přistání začal každý – tak je to člověk.</p>

<p>A když je to člověk, tak je to stoprocentně muž, protože lidé by na takový průzkum určitě jako první neposlali ženu. A když je to muž, jeho Achillovu patu prozrazuje každý tele­vizní program. A tou je druhé pohlaví. Z toho plyne, že se teď za nic na světě nesmím k té svůdné Siréně přiblížit, proto­že by mě to mohlo přijít draho. Jak draho, to jsem nevěděl, ale raději jsem se nepokoušel tu cenu pokusně zjistit. Že uva­žuju správně, to mělo dokázat její vzezření, tvář té Sirény, protože příběh s tou předchozí dívkou, také blondýnou, ne­mohl nikdo znát, ten přece zůstal naprosto utajen. Nebo snad že by ti měsíční zbrojmistři měli spojence uvnitř Lunar Agency? To jsem prozatím považoval za vyloučené.</p>

<p>Kráčela pomalu, a proto jsem měl dost času intenzívně přemýšlet, ale teď už nás nedělilo víc než několik desítek kro­ků. Ani jednou se nepodívala směrem ke mně. Snažil jsem se dohlédnout, zda její bosé nohy zanechávají v písku stopy, moje boty se do něho obtiskly při každém kroku, ale nic jsem neviděl. Kdyby byla zanechávala stopy, bylo by to horší, my­slím tím ještě horší, protože by to znamenalo, že ta fata mor­gána je přímo úděsně perfektní. Zahlédl jsem však její obličej a oddychl jsem si. Nebyla to Marilyn Monroe, přestože mi je­jí rysy připadaly povědomé, možná z nějakého filmu, tu tvář určitě ukradli nějaké herečce nebo jiné krásce, protože byla nejen mladá, ale i půvabná. Kráčela stále pomaleji, jako kdy­by váhala, jestli se nemá zastavit nebo možná posadit nebo dokonce si lehnout na slunce jako na pláži. Teď už si neza­krývala prsa květinami. Držela kytici ve svěšené ruce. Rozhlí­žela se, a když uviděla velký, mírně nakloněný kámen s hlad­kým povrchem, sedla si na něj a květiny pustila z ruky.Vypa­daly hrozně divně, byly červené,. žluté a modré v té mrtvé šedobílé krajině. Seděla bokem, a já přemýšlel tak šíleně in­tenzívně, div že se mi nezavařil mozek, co asi teď její tvůrci nebo pachatelé ode mě očekávají jako od člověka, a co bych tedy rozhodně udělat neměl. Kdybych informoval Wivitche, koho jsem tu potkal, udělal bych přesně to, co chtěli, protože by mi to neuvěřil nejen on, ale ani nikdo jiný z řídícího stře­diska, což by mi ovšem neřekli. Byli by přesvědčeni, že mám halucinace, přikázali by mi opustit telemata číslo jedna jako mrtvou schránku a vrátit se na palubu, abych se přemístil na cíl nula nula dva nebo tři na druhé měsíční polokouli a opa­koval celou proceduru přistání od začátku, a předtím by na­rychlo svolali psychiatrické konzilium, aby zjistili, co by si ten Ijon Tichý, kterému zřejmě přeskočilo, měl vzít z palubní lékárničky na uklidnění. Lékárnička byla plná, ale já se do ní ani nepodíval. Kdyby moji pozemští chlebodárci přestali po­važovat mé informace za věrohodné, zlikvidoval bych z deva­desáti procent šance svého průzkumu, a to by určitě vyhovo­valo tvůrcům faty morgány, protože by to uchránilo jejich čin­nost před vměšováním Země stejně účinně jako předchozí likvidace satelitární kontroly Měsíce. Což tedy znamenalo, že řídící středisko volat nemám. Flirt asi taky nepřicházel v úva­hu. Věděli toho zřejmě o lidech dost, aby neočekávali, že živý průzkumník nespustí pohled z nahaté holky v měsíčním krá­teru. Určitě by však měl chuť dojít až k ní, aby si ji prohlédl zblízka, aby se přesvědčil, jestli je tělesná. Mohla být stopro­centně tělesná, nikoli jen holografická projekce, nýbrž mate­riální tvor. Opravdové děvče to samozřejmě nebylo, ale kdy­bych se jí dotkl, třeba bych ten dotyk nepřežil. Její výraz byl zdokonalen podle zjištěných rysů člověčího sexuálního pudu. Ocitl jsem se v pěkné šlamastyce. Oznámit řídícímu středis­ku, co se stalo, je zrovna tak nežádoucí, jako mu to neozná­mit, a projevit bližší zájem o tu měsíční Sirénu je jak nebez­pečné, tak hloupé. Bylo by tedy správné udělat něco, co by žádný muž – ať na Zemi či na Měsíci – jaktěživ neudělal, kdyby spatřil mladou a krásnou nahatou blondýnu. Udělat něco, s čím program této léčky nepočítal. Rozhlédl jsem se kolem, spatřil jsem opodál veliký balvan rozštěpený vedví, za který bych se mohl schovat celý, a s pohledem upřeným na dívku jsem odcházel k tomu balvanu, jako kdybych si vůbec neuvědomoval, kam jdu. Ale jakmile jsem se ocitl za ním, za­čal jsem se pohybovat přímo bleskurychle. Zvedl jsem dost velký kámen, takový, jaký by na Zemi vážil asi pět kilo, po­řádný drsný bochník, a potěžkal jsem ho v ruce. Byl tvrdý a lehký jako zkamenělá houba. Mám po ní hodit, nebo ne­mám – toť otázka, pomyslel jsem si, když jsem na ni koukal, jak tam sedí. Opírala se zády o vysoký kámen, jako kdyby se opalovala. Dobře jsem viděl růžové bradavky jejích ňader i to, že měla prsa bělejší než břicho – jako ženy, které se obvykle opalují ve dvoudílných plavkách. V hlavě jsem měl přímo nepopsatelný zmatek. Chápal jsem, čemu měl tento zjev sloužit. Představte si reakci velitele, kterému dělostřelec­ký pozorovatel polním telefonem hlásí, že se děla nepřátelské baterie před jeho očima mění v miminka nebo kolébky. Kdy­by mi prostě přerušili rádiové spojení, v řídícím středisku by aspoň věděli, že Tichý je v rejži, ale kdybych prohlásil, že se schovávám před nahou blondýnou, znamenalo by to, že mi ruplo v bedně a že spojení funguje. Nepříjemné. Nic lepšího jsem nevymyslel, a tak jsem po ní hodil kamenem. Letěl po­malu, nekonečně dlouho, až ji konečně zasáhl do paže, prolé­tl jí skrz naskrz a zaryl se do prachu u jejích bosých nohou. Očekával jsem výbuch, ale nic takového nenastalo. Zamrkal jsem očima a při jednom takovém mrknutí zmizela. Před sekundou tam ještě seděla, v prstech otáčela pramenem svě­tlých vlasů, loket opřený o zdvižené koleno, a v následující chvíli už tam nebylo nic. Po jejím těle ani stopy. Jen hozený kámen se pomalu otočil, než znehybněl, a maličký obláček zvířeného prachu se usadil na šedivé skále. Zase jsem tam byl úplně sám. Zvedl jsem se, nejprve jsem si klekl, a teprve po­tom se vztyčil. V tom se ozval Wivitch. Zřejmě už déle nevy­držel mé mlčení. Z jeho hlasu jsem poznal, že celou tu scénu viděli ve vizi. Někde nade mnou přece visel mrak mikropů. „Tichý! Nemáme obraz! Co se stalo?“</p>

<p>„Nemáte <strong>obraz</strong>…?“ otázal jsem se pomalu.</p>

<p>„Ne, čtyřicet sekund jsme měli poruchu. Technici mysleli, že je to v naší aparatuře, ale už ji zkontrolovali, u nás je všec­ko v pořádku. Podívej se pořádně, měl bys je vidět.“</p>

<p>Měl na mysli mikropy. Jsou maličké jako mušky, ale na slunci je člověk skutečně vidí na dost velkou vzdálenost, les­knou se jako jiskřičky. Přejel jsem pohledem po celé protislu­nečmí klenbě černého nebe, ale nespatřil jsem sebemenší zá­blesk. Zato jsem si povšiml něčeho jiného, podivnějšího. Za­čalo pršet. Řídké malé tmavé kapky se objevovaly na písku hned blíž, hned dál. Jedna mi sklouzla po přilbě, a než spa­dla, stačil jsem ji zachytit. Byl to mikrop, zčernalý, jako žárem proměněný v maličkou kovovou hrudku. Ten deštík padal dál, přestože byl už řidší, když jsem o tom informoval Wivi­tche. Po třech sekundách jsem uslyšel zaklení.</p>

<p>„Roztavené?“</p>

<p>„Vypadají tak.“</p>

<p>Bylo to logické. Jestliže se manévr s děvčetem měl podařit, jestliže měl otřást věrohodností mých informací, nesměla Ze­mě nic vidět.</p>

<p>„Co je s rezervou?“ zeptal jsem se.</p>

<p>Mikropy byly pod přímou kontrolou teletroniků. Jejich po­hyby nezávisely na mně. V raketě jich byly ještě čtyři rezervní sady.</p>

<p>„Druhá rezerva už letí, čekej!“</p>

<p>Wivitch někomu něco říkal odvrácený od mikrofonu, slyšel jsem jen vzdálené hlasy.</p>

<p>„Byly vystřeleny přede dvěma minutami,“ řekl mi. Funěl.</p>

<p>„Obraz už naskočil?“</p>

<p>„Ano. Haló, kolik máte na telemetrech? Už vidíme Flam­steed, Tichý, už sestupují. Za chviličku uvidíme i tebe… Co je?“</p>

<p>Tato otázka sice nebyla určena mně, ale mohl jsem mu od­povědět, protože už zase začal padat déšť roztavených mi­kropů.</p>

<p>„Radar!“ křičel Wivitch, ne sice na mě, ale tak hlasitě, že jsem ho dobře slyšel. „Co? Že rozptyl nestačí? Jo ták…“</p>

<p>„Tichý, poslouchej! Viděli jsme tě jedenáct sekund, shora. A teď zase nic. Říkáš, že jsou roztavené?“</p>

<p>„Jo. Jako upražené na pánvi. Ale ta pánev musí být zatra­ceně dobře zahřátá, protože je z nich černá škvára.“</p>

<p>„Zkusíme to ještě jednou! Teď s trénem.“</p>

<p>To mělo znamenat, že za první sadou mikropů pošlou dal­ší, které mají pozorovat osud těch, co letí před nimi. Nic jsem od tohoto úsilí neočekával. Znali už mikropy z dřívějších průzkumů a věděli, jak na ně. Nějakým indukčním zahřátím, zónou, kde se každá kovová částečka rozžhavila Foucaulto­vými vířivými proudy. Tohleto jsme se učili ve fyzice ještě ve škole. Mechanismus destrukce jsem ostatně nepovažoval za nejdůležitější. Mikropy nebyly k ničemu, přestože byly tak skvěle chráněny před radary. Zdokonalený nový typ. Zkon­struované podle principu hmyzího oka seřízeného tak, že je­ho jednotlivá ommatidia – prizmatická očka – zabírala v letu přes osm set čtverečních metrů prostoru. Získaný obraz byl holografický, trojrozměrný, barevný a ostrý dokonce i v případě, kdyby tři čtvrtiny mikropů osleply. Měsíc se v ta­kových kouscích zřejmě náramně dobře vyznal. Byla to sen­zace dost smutná, i když se dala čekat. Pokud mi něco zůstá­valo záhadou, pak to byla skutečnost, že se pořád ještě pohy­buju živý a zdravý. Když si tak snadno poradili s mikropy, proč si neporadili po přistání se mnou, i když jim nevyšla ta lest se zrcadlem? Proč mi nepřerušili spojení s telematem? Telematici tvrdili, že je to prakticky nemožné, protože kanál řízení je celý v pásmu nejtvrdších kosmických paprsků. Byla to neviditelná jehla, která sahala do rakety po telemata, tak „tvrdá“, jak říkali, že mohla být citlivá snad jedině na gravi­tační přitažlivost černé díry. Magnetické pole, které dokázalo tu „jehlu“ ohnout nebo roztrhnout, vyžadovalo přívod ener­gie vyjádřené bilióny joulů. Jinak řečeno, museli by do pro­storu mezi raketou a telematem pumpovat nějaké megatuny nebo gigatuny, udržovat nad Měsícem roztažený jakýsi dešt­ník termonukleární plazmy. Buď to udělat nemohli, nebo prozatím nechtěli.</p>

<p>Možná že ta zdrženlivost nebyla způsobena neschopností, ale strategickou vypočítavostí. Dá se říct, že až dosud neza­útočilo na Měsíci na průzkumníky nic, ať to byly automaty, nebo lidé. Zničili se sami, když první použili zbraně a vystře­lili na svůj odraz. Ano, jako kdyby se mrtvé obyvatelstvo Mě­síce rozhodlo zůstat v defenzívě. Tato taktika se mohla po určitou dobu vyplácet. Dezorientovaný protivník je podle strategického hodnocení v horší situaci než protivník, který už ví, že na něho někdo útočí. Tak pracně vymyšlená doktrí­na nevědomosti jako záruka míru se ironicky a nebezpečně obracela proti svým vynálezcům.</p>

<p>Najednou se Wivitch ozval. Třetí sada mikropů ke mně do­razila bez úhony. Už zase mě Země měla na svých obrazov­kách. Možná že chtěli oslepit řídící středisko jen na dobu trvání faty morgány s tím děvčetem. Vlastně jsem už ani nevěděl, co si mám myslet. Rádiovým odposlechem se přece na Měsíc musely dostávat zprávy o vzrůstajícím pocitu ohrožení na Zemi. Panika, rozpoutaná převážnou částí tisku, nakazila nejen mínění veřejnosti, ale i vlád. Všichni však chápali, že jestliže obnoví stavbu termonukleárních raket pro útok na Měsíc, bude to současně znamenat konec míru na Zemi. Buď byl tedy blízký útok namířený proti lidstvu, nebo se na Měsí­ci dělo něco naprosto nesrozumitelného. Wivitch mě znovu zavolal, aby mi ohlásil hotové bombardování mikropy. Měly přilétat ve vlnách, jedna za druhou, a nejen z mé rakety, ale ze všech čtyř světových stran, protože bylo rozhodnuto pou­žít rezerv uskladněných pod zónou Mlčení. Až dosud jsem neměl ponětí, že tam jsou. Posadil jsem se v té mrtvé pustině, trochu jsem zaklonil hlavu a díval se na černé nebe. Raketu jsem vidět nemohl, ale spatřil jsem mikropy jako malé jis­křící obláčky přilétající jak shora, tak ze všech stran obzoru. Část jich zůstala viset nade mnou, nadýmala se, vlnila a bly­štěla jako roj zlatých mušek, které bezstarostně poletují na slunci. Jiné, ty rezervy, jsem mohl vidět jen chvilkami, když některá z nehybně svítících hvězd zamrkala a na okamžik zhasla, zacloněna mrakem mých mikroskopických strážců. Měli mě na všech obrazovkách, shora, z ánfasu i z profilu. Musel jsem tedy vstát a vykročit vpřed, přestože se mi ani trochu nechtělo. Pomalý, neohrabaný v tom těžkém skafan­dru jsem na rozdíl od mikropů představoval vynikající cíl i pro střelce s bělmem na oku. Proč jsem vlastně měl dělat průzkumníka já, když jsem musel pochodovat tak hrozně po­malu? Proč se neměly mým letícím průzkumem stát mikro­py? Řídící středisko s tím souhlasilo, změnili jsme taktiku. Roje nazlátlých komárů pluly v široké rojnici nade mnou k měsíčnímu Uralu.</p>

<p>Šel jsem a pozorně se rozhlížel na všechny strany. Byl jsem na zvlněné rovině mezi spoustou malých kráterů zasypaných skoro až po okraje. Z jednoho z nich trčelo z písku něco, co vypadalo jako tlustá suchá větev. Vzal jsem za to a zatáhl, ja­ko kdybych vytahoval z půdy hluboce zarostlý kořen. Pomo­hl jsem si mladou skládací lopatkou, kterou jsem měl vždyc­ky pověšenou na opasku – a ze sypkého písku vylezl kus železa spáleného žárem. Mohl to být zbytek jedné z nespočet­ných primitivních raket, které se rozbíjely o měsíční skály v první fázi dobývání Měsíce. Nevolal jsem řídící středisko, protože jsem věděl, že dík mikropům vidí, co jsem našel. A tak jsem ty podivně zkroucené pruty tahal a tahal, až se ob­jevila větší cívka a pod ní zasvítil světlejší kov. Nevypadalo to příliš slibně, ale když už jsem se do toho pustil, tahal jsem se stále větší silou bez obavy, že by mi některý ostrý drát pro­řízl skafandr, protože jsem se obešel bez vzduchu, a tak mi nehrozila dehermetizace. Ale něco se přece jen změnilo. V prvním okamžiku jsem nepochopil, proč stěží udržuju rov­nováhu, až jsem pocítil, že moje levá bota vězí ve smyčce zploštělých a zohýbaných trnů jako v kleštích. Snažil jsem se ji vytáhnout, protože jsem myslel, že jsem se takhle zamotal sám, ale trny mě držely za nohu pevně a nepodařilo se mi je rozevřít ani s pomocí lopatky.</p>

<p>„Je tam Wivitch?“ zeptal jsem se. Přihlásil se za pouhé tři sekundy.</p>

<p>„Mám dojem, že mě lapili jako jezevce,“ řekl jsem. „Vypa­dá to jako past.“</p>

<p>Taková pitomost. Dostal jsem se do želez, do primitivních tenat! A nemohl jsem se z nich vymanit. Mikropy lítaly ko­lem mě jako rozčilené mouchy a já celý zpocený zápasil s če­listmi, ve kterých vězela moje bota jako ve svěráku.</p>

<p>„Vrať se na palubu,“ navrhl mi Wivitch. Anebo některý z jeho asistentů, protože hlas mi připadal nějaký jiný.</p>

<p>„Jestli mám kvůli <strong>TOMUHLE</strong> přijít o telemata, tak se daleko nedostaneme,“ řekl jsem. „Musím to rozříznout!“</p>

<p>„Máš karborundovou pilu.“</p>

<p>Odepnul jsem si ploché pouzdro připoutané ke stehnu. Skutečně jsem tam měl pěknou pilku. Zastrčil jsem její kablík do napáječe ve skafandru a sklonil jsem se. Pod vířícím os­třím vylétly jiskry. Čelisti, které držely mou botu v kotníku, se už začaly rozvírat, proříznuty skoro až do konce, když vtom jsem na chodidle v botě ucítil narůstající žár. Vší silou jsem vytrhl nohu z pasti a uviděl jsem, jak se kovová bulva podobná velkému bramboru, z níž vystupovaly ty kořenovité pruty, rozžhavuje jako od neviditelného plamene. Bílá umělá hmota mé boty už černala žárem a začala se loupat. Trhl jsem nohou z posledních sil – a náhle osvobozen jsem se zapotá­cel dozadu. Oslnil mě košatý blesk, ucítil jsem prudký úder do prsou, uslyšel praskot rozpáraného skafandru a v okami­hu jsem se propadl do neproniknutelné tmy. Neztratil jsem vědomí, jen mě prostě náhle obklopila tma. Za chvíli jsem uslyšel Wivitchův hlas:</p>

<p>„Jsi na palubě, Tichý. Ozvi se! První telemat už to má za sebou.“</p>

<p>Zamrkal jsem. Seděl jsem v křesle, hlavu opřenou o pod­hlavník, nohy podivně ohnuté, a držel jsem se za prsa, tam, kde jsem před chvílí ucítil ostrý úder. Vlastně bolest, jak jsem si až teprve teď uvědomil.</p>

<p>„Byla to mina?“ řekl jsem s údivem. „Mina spojená se sa­moroznětkou? To už si neuměli vymyslet nic lepšího?“</p>

<p>Slyšel jsem hlasy, ale nikdo nemluvil na mě. Kdosi se ptal na mikropy.</p>

<p>„Nemáme obraz,“ řekl nějaký jiný hlas.</p>

<p>„Jak to? To všechny zničil ten jediný výbuch?“</p>

<p>„To není možné!“</p>

<p>„Nevím, jestli je to možné nebo ne, ale obraz nemáme.“</p>

<p>Stále jsem dýchal zhluboka jako po dlouhém běhu a díval jsem se na kotouč Měsíce. Celý Flamsteedův kráter i rovinu, kde jsem tak hloupě přišel o telemata, jsem mohl zakrýt bříš­kem prstu.</p>

<p>„Co je s mikropy?“ ozval jsem se konečně.</p>

<p>„To nevíme.“</p>

<p>Podíval jsem se na hodinky a podivil jsem se. Strávil jsem na Měsíci téměř čtyři hodiny. Blížila se půlnoc palubního času.</p>

<p>„Nevím, co si myslíte vy,“ řekl jsem a neskrýval jsem při­tom zívnutí, „ale já už toho mám pro dnešek po krk. Jdu spát.“VI/ DRUHÝ PRŮZKUM</p><empty-line /><p>Probudil jsem se odpočatý a okamžitě jsem si vzpomněl na to, co se přihodilo minulý den. Po pořádné sprše to člověku vždycky myslí nejlíp. Proto jsem tak naléhal, aby mi na palu­bě zřídili koupelnu s tekoucí vodou, a odmítl jsem ty mokré ručníky, které bídně nahrazují vanu. Na vanu nemohlo být přirozeně ani pomyšlení, koupelnou byla nádrž velká jako sud, proudy vody stříkaly z jedné strany a z druhé je vcucával silný proud vzduchu. Abych se neutopil, protože voda se v beztížném stavu rozlévá v stále tlustší vrstvě po celém těle a obličeji, musel jsem si před koupelí nasadit kyslíkovou masku. Bylo to sice dost obtížné, ale dával jsem přednost ta­kovéhle sprše než žádné. Jak známo, když už inženýři doko­nale zvládli stavbu raket, děsili se astronauti havárií záchodů, a technici dlouho museli namáhat mozky, než tuto šarádu vy­řešili. Lidská anatomie se absolutně nehodí pro kosmické podmínky. Tento tvrdý oříšek nedával spát astrotechnikům, ale přitom ani trochu nezajímal autory <emphasis>science fiction,</emphasis> protože ti byli nad takové problémy prostě povznesení. Pokud šlo o malou stranu, nebylo to ještě nejhorší, alespoň když šlo o muže. Naproti tomu velkou stranu bylo možno šťastně vy­řešit až teprve dík příslušně naprogramovaným počítačům, takzvaným defekátorům, které mají jenom jednu slabinu, že totiž když se porouchají, je to hotová tragédie, takže si pak každý musí poradit, jak umí. Ale v mém měsíčním modulu to byl snad jediný počítač, který až do konce fungoval jako švý­carské hodinky, smím-li použít takové pochvalné metafory. Umytý a osvěžený jsem vypil kávu z plastikové hrušky a při­kusoval k ní vánočku s rozinkami pod trychtýřem silného ex­haustoru nastaveného na plný tah, protože mi bylo milejší, aby mi proud vzduchu trhal drobty z ruky, než abych se udá­vil nebo zakuckal rozinkou. Nepatřím k lidem, kteří se pro kdejakou blbost vzdávají svých návyků. Najedl jsem se jakse­patří, zasedl jsem do křesla před selenograf a s pohledem upřeným na glóbus simulovaného Měsíce jsem začal uvažo­vat s příjemným pocitem, že mě nikdo nebude otravovat ra­dami, protože jsem řídícímu středisku neoznámil, že jsem se probudil, a tak si asi myslelo, že ještě spím. Zrcadlový feno­mén a ta nahatá holka zřejmě představovaly dvě fáze průzku­mu, KDO to přistál, a pravděpodobně uspokojily toho nebo to, co mi takové uvítání připravilo, když jsem se potom mohl courat po Flamsteedu, a přitom se mě nikdo nepokoušel ani mámit, ani na mě útočit. Ale ta železa, což byla ve skutečnosti mina, trčela v tom obrazu jako Pilát v Krédu. Na jedné straně vynaložili námahu, aby vyvolali fatu morgánu na zemi niko­ho, což museli provést na dálku, protože to vyžadovala nedo­tknutelnost této zóny, a na druhé straně tam zakopali miny­-pasti, což všechno dohromady vypadalo, jako kdybych čelil armádě vybavené radary dálkové výstrahy i mačetami. Mina mohla ovšem pocházet ze starých časů, neměl jsem přece po­tuchy, jako ostatně nikdo, co se dělo na Měsíci po tak dlouhou dobu hermetické izolace. Tuhletu záhadu jsem tedy ne­rozluštil, ale začal jsem se připravovat na další průzkum. <emphasis>LEM 2</emphasis>, dokonale způsobilý, byl dílem firmy General Teletronics a vypadal docela jinak než ten chudák, kterého jsem tak nečekaně ztratil. A tak jsem sjel do nákladního prostoru, abych si ho prohlédl, než se jím stanu. Musel to být fantastický silák, měl totiž úžasně silné nohy a paže, příslušně širo­ká ramena, trojitý pancíř, který zaduněl, když jsem na něj prstem zaklepal, a kromě průzorů v přilbě měl navíc ještě šest párů očí – na zádech, na bocích a na kolenou. Aby General Teletronics předčila konkurenci, která navrhla prvního <emphasis>LEM</emphasis>, vybavila svůj model dvěma systémy osobních raketových sy­stémů: kromě brzdících, které po přistání odpadávaly, měl tento pancéřový atlet napevno připevněné trysky v patách, pod koleny a dokonce jednu i v zadku, což mělo – jak jsem vyčetl z instrukce plné samochvály – pomáhat udržet rovno­váhu a kromě toho mu to umožňovalo provádět skoky dlou­hé 80 až 160 metrů. K tomu všemu se mu pancíř leskl jako rtuť, aby po něm sklouzl paprsek každého světelného laseru. Dost jsem si pamatoval, jak je tento <emphasis>LEM</emphasis> nádherný, ale ne­můžu říct, že bych byl jeho prohlídkou nadšený, protože čím víc má telemat průzorů, očí, indikátorů, trysek a ponocného zařízení, tím větší vyžaduje pozornost, jenže já jsem jenom standardní člověk a mám jen tolik končetin a smyslů jako každý jiný. Když jsem se vrátil do kabiny, pokusná jsem se do toho telemata zapnul, a když jsem se postavil na jeho no­hy, vlastně už na svoje, seznámil jsem se s jeho příšerně složi­tým řízením. Tlačítko umožňující dlouhé skoky vypadalo ja­ko maličký zákusek, od kterého se rozbíhaly příslušné kabe­ly, a bylo nutno ho uchopit do zubů. Jak jsem s takovým knoflíkem v hubě mohl mluvit s řídícím střediskem? Jenže ten elastický zákusek bylo možno v prstech libovolně tvaro­vat jako plastelínu, vsunout si ho mezi zuby a tváři nebo ho v případě potřeby odtamtud vydloubnout a nakousnout ho na řezáky. Pokud by však nastala situace obzvlášť napjatá – vysvětlovaly pokyny pro použití –, mohl jsem ho po ce­lou dobu držet mezi zuby a jen dávat pozor na to abych je příliš nesevřel. O cvakání zubů následkem náhlého rozčilení tam nebylo ani slovo. Olízl jsem ten knoflík, ale chuť měl ta­kovou, že jsem ho hned vyplivl. Mám dojem, i když bych to odpřisáhnout nemohl, že ho na pozemském polygonu něčím mazali, tuším, že pomerančovou nebo mátovou pastou. Když jsem telemata zase vypnul, vystoupil jsem s raketou na vyšší oběžnou dráhu a vydal se na cestu kolem Měsíce, abych seří­dil sestup na cíl číslo nula nula dva mezi Mare Spumans a Mare Smythii, přičemž jsem se už odměřeně zdvořile bavil s řídícím střediskem na Zemi. Letěl jsem klidně jako nakrme­né mimino v kolébce, ale najednou se v selenografu začalo dít něco divného. Je to vynikající zařízení, pokud dobře fun­guje. Nemá smysl tahat s sebou skutečný glóbus Měsíce, a proto je nahrazen trojrozměrným obrazem vytvářeným ho­lograficky a efekt je takový, jako kdyby ti celý velký Měsíc pomalu rotoval před očima zavěšený ve vzduchu metr před tebou, přičemž dokonale vidíš jak celý profil povrchu, tak hranice sektorů a názvy jejich majitelů, takže se přede mnou přesouvaly ty mezinárodně zavedené zkratky, jakými se ozna­čují auta: US, G, I, F, SU, S, N a tak dále. Něco se však ne­nadále porouchalo, protože sektory se najednou zbarvily vše­mi duhovými barvami, potom větší i menší krátery zmatově­ly, obraz se roztřásl, a když jsem skočil k regulátorům, byla na obrazovce už jen hladká, bílá, ničím nedotčená koule. Mě­nil jsem ostrost transfokace, zvětšoval jsem kontrast i zmen­šoval, a to s takovým výsledkem, že se Měsíc na chvilku obje­vil vzhůru nohama, ale potom zmizel nadobro a žádná síla už nemohla selenograf donutit, aby začal fungovat normálně. Řekl jsem o tom Wivitchovi a přirozeně jsem od něj uslyšel, že jsem něco zbabral. Po mém dušování a nejméně desetkrát opakovaném prohlášení, že „tu mám vážný problém“, proto­že tohoto vyjádření se užívá od časů Armstronga, začali se odborníci zabývat mým holografem, což trvalo půl dne. Nej­dřív mi přikázali zvětšit dráhu tak, abych se dostal nad zónu Mlčení, aby se tak vyloučilo rušivé působení jakýchsi nezná­mých sil nebo vln namířených na mě z Měsíce. Když to nepo­mohlo, začali kontrolovat všechny spojené i nespojené obvo­dy holografu přímo ze Země, a já si zatím připravoval svači­nu a potom i oběd. Jelikož není lehké udělat si pěknou ome­letu v beztížném stavu, sundal jsem si přilbu i sluchátka, aby mou pozornost nerozptylovaly hádky informatiků s teletroni­ky a zvlášť přizvaným profesorským štábem. Po všech deba­tách vyšlo najevo, že holograf  JE porouchaný a že je sice známo, který mikrosystém nefunguje, ale právě ten jediný že s sebou v rezervě nemám, a tak se nedá nic dělat. Poučili mě, abych hledal na obyčejných, na papíře tištěných měsíčních mapách, které jsem si měl samolepící páskou přilepit k obra­zovkám, a tak se dostat ze šlamastyky. Mapy jsem sice našel, ale ne všechny. Měl jsem čtyři exempláře první čtvrtky Měsí­ce, právě té, na které jsem už pár dobrodružství prožil, ale po ostatních nebylo ani stopy. Nastalo veliké zděšení. Vybízeli mě, abych pořádně hledal. Obrátil jsem raketu vzhůru noha­ma, ale kromě malého pornocomics, který tam technici ob­sluhy pohodili během posledních příprav před startem, jsem našel jen slovník slangu užívaného americkými gangstery pá­té generace. Řídící středisko se mezitím rozdělilo na dva tá­bory. Jedni tvrdili, že za těchto podmínek nemůžu pokračo­vat ve svém úkolu a že se mám vrátit, kdežto druzí chtěli, abych se rozhodl sám. Přiklonil jsem se k druhému řešení a rozhodl se, že přistanu tam, kde to bylo původně napláno­váno. Mohli mi konečně vysílat obraz Měsíce videem. Obraz nebyl nejhorší, ale nějak ho nedokázali synchronizovat s mou orbitální rychlostí, a tak mi jednou ukazovali měsíční povrch letící závratnou rychlostí, a jindy zase skoro nehybný. Horší bylo, že jsem měl přistát až na kraji kotouče, který bylo vidět ze Země, a potom se vydat na druhou stranu – a zde se obje­vil nový problém. Nemohli mi televizní obraz poskytnout pří­mo, protože raketa visela nad opačnou polokoulí. Nakonec z toho byla fraška, protože obraz mi měly zprostředkovat sa­telity vnitřního kontrolního systému, jenže ty nechtěly. Ne­chtěly proto, že na tuhletu možnost jaksi předtím nikdo ne­pomyslel a satelity byly naprogramovány v souladu s direkti­vou nevědomosti, takže nesměly nic předávat ani ze Země, ani na Zemi. Prostě nic. Ve snaze udržet spojení mezi mnou a mými mikropy byly sice na vysokou rovníkovou dráhu Mě­síce uvedeny takzvané trojské satelity, ale ty zas nebyly uzpů­sobeny k předávání televizních obrazů. Totiž byly, ale jen k předávání obrazů vysílaných mikropy. Hrozně dlouho se o tom mluvilo, až v té bezvýchodné situaci někoho napadlo zorganizovat v řídícím středisku <emphasis>brain storming</emphasis>. Učeně řeče­no, <emphasis>brain storming</emphasis> je improvizovaná porada, kdy každý může předkládat i ty nejsmělejší, nejodvážnější hypotézy a koncep­ce a ostatní se ho v tom snaží přelicitovat. Vyjádříme-li to pří­zemnějším způsobem, může tam každý plácat, co ho zrovna napadne. Onen <emphasis>brain storming</emphasis> trval čtyři hodiny. Vědci toho napovídali až na půdu, já se příšerně nudil a nakonec nějak uhnuli od tématu a už jim nešlo o to, jak mi pomoct, nýbrž o to, kdo zavinil tuhletu situaci, kdo nepomyslel na pořádné dublování holografické simulace. A jako obvykle, když se jedná veřejně, kolektivně, žádný viník se nenašel, výtky pin­kali jeden na druhého, a tak jsem se nakonec do toho vmísil a prohlásil, že si nějak poradím sám. Neviděl jsem v tom žád­né strašné riziko, protože to už bylo tak veliké, že jeden dro­beček navíc už ho příliš nezvětšil, a navíc skutečnost, zda přistanu v sektoru US, SU, F, G, E, I, C, CH nebo jiného pís­mena abecedy, měla ráz čistě akademický. Pojem národní či dokonce státní příslušnosti robotů, kteří už v bůhvíkolikáté generaci působili na Měsíci, bylo jen prázdné slovo. Jak víte nebo možná nevíte, nejtěžším úkolem vojenské automatizace bylo naprogramovat samozbraně tak, aby útočily výhradně na protivníka. Na Zemi s tímhletím snad nikdy žádné potíže nebyly – od toho jsou uniformy, barevné znaky na křídlech letadel, vlajky, tvar přileb, ostatně není těžké zjistit, jestli zaja­tý voják mluví holandsky nebo čínsky. S automaty je to něco jiného. Vznikly tedy dvě doktríny s rozlišovacím heslem <emphasis>FOF</emphasis> čili <emphasis>Friend Or Foe</emphasis>. První doktrína doporučovala použít spousty čidel, analytických filtrů, rozlišovacích selektorů a podobného diagnostického zařízení, naproti tomu druhá se vyznačovala výhodnou jednoduchostí: nepřítelem měl být Někdo Jiný, a tedy všechno, co neumělo na vyslovené heslo dát správnou odpověď. V tom případě se mělo zaútočit. Ni­kdo však nevěděl, jakým způsobem se ubírá samočinný vý­voj zbraní na Měsíci a co tam dělají takticko-strategické pro­gramy, aby odlišily spojence od nepřítele. Jsou to ostatně, jak známo z dějin, pojmy značně relativní. Pokud na tom něko­mu obzvlášť záleží, může se pohrabat v matrikách a jiných dokumentech a zjistit, zda určitá osoba měla árijskou babič­ku, ale už nemůže zjistit, zda jejím předkem z océnu byl si­nantrop nebo spíše paleopithecantrop. Automatizace všech armád navíc likvidovala ideologické otázky. Robot se snaží zničit to, proti čemu je naprogramován, a dělá to metodou fo­kální optimalizace, diferenciální diagnostiky a matematic­kých pravidel teorie her a konfliktů, nikoli však z vlastenec­tví. Takzvaná vojenská matematika, která vznikla v souvislo­sti s automatizací všech druhů zbraní, má své vynikající tvůr­ce a mluvčí, ale také své odpadlíky a kacíře. Ti první tvrdili, že existují programy zajišťující stoprocentní loajálnost bitev­ních robotů a že není síly, která by je mohla přimět k velezra­dě, kdežto ti druzí tvrdili, že žádné takové záruky neexistují. Já jsem se – jako obvykle tváří v tvář problémům, které mě přerůstaly – i v tomto případě řídil zdravým rozumem. Ne­existuje šifra, která by se nedala rozluštit, ani kód tak tajný, aby ho nikdo nedokázal obrátit ve vlastní prospěch, jak to dokazují dějiny počítačových zločinů. Sto čtrnáct programá­torů zajistilo Manhattan Chase Bank před proniknutím ne­povolaných osob do jeho výpočetních center, a potom se ně­jaký bystrý mládeneček s příruční kalkulačkou pomocí oby­čejného telefonu jen tak pro zábavu dostal až do nejhlubší hlubiny nejtajnějších programů a předělal bilance pro třetí stranu. A jako profesionální kasař, který zanechává určitým maximálně dramatickým způsobem na místě činu stopu své totožnosti, aby rozzuřil vyšetřující orgány, tak také tento stu­dent vsunul do supertajného bankovního programu jako svou vizitku příkaz, že jakmile uživatelé začnou kontrolovat bilanci, má počítač před každé MÁ DÁTI a DAL nejprve na­psat KLIKU. Teoretici programování se přirozeně nenechali kukáním zmást, nýbrž okamžitě vymysleli jiný, ještě lepší a ještě složitější program, který nikdo dešifrovat nedokáže. Už si nevzpomínám, kdo ho pak dešifroval. Nemá to ostat­ně význam pro druhou etapu mé zoufalé mise.</p>

<p>Nevím, jak se jmenoval kráter, kde jsem přistál. Od severu se trochu podobal Helvetiovi, ale od jihu vypadal nějak ji­nak. Prohlédl jsem si to druhé místo pro přistání z dráhy, zvolil jsem si ho jen tak od oka. Možná že to kdysi byla země nikoho, možná že ne. Mohl jsem zjistit koordináty, pohrát si s astrografem, zaměřit hvězdy, různé inklinace a tak dále, ale radši jsem si to nechal na později, a dobře jsem udělal. <emphasis>LEM</emphasis> číslo dvě byl daleko šikovnější, než jsem s nedůvěrou sobě vlastní tušil, protože vždycky ve všem hledám nedostatky, ale měl jedno nepochybné minus. Klimatizace se v něm dala na­stavit buď na maximum, nebo na minimum. Určitě bych si poradil s tím neustálým přeskakováním z pece do ledničky a nazpátek, kdyby šlo jen o klimatizaci skafandru, jenže s tou neměl defekt nic společného. Já přece nadále seděl v raketě v její příjemné teplotě, jenže v cenzorech tohoto <emphasis>LEM</emphasis> nebylo něco v pořádku, a tak jednou dráždil mou pokožku předstíra­ným teplem, jindy zase chladem. Nemohl jsem dělat nic jiné­ho než každou chvíli přepínat páčku. Nebýt toho, že mi ra­ketu před startem sterilizovali, byl bych určitě dostal chřipku. Takhle jsem dostal jen rýmu, jejíž viry má v nose každý po celý život. Sám jsem zprvu nevěděl, proč jsem s přistáním tak dlouho otálel, strach jsem přece neměl, ale najednou jsem pochopil skutečnou příčinu. Neznal jsem totiž název místa, kde přistáváme. Jako kdyby ten název mohl mít nějaký vý­znam, ale tak už tomu bývá. Tenhleten důvod vedl asi astro­nomy k horlivosti, s jakou pokřtili každý kráter na Měsíci a na Marsu, a div si nezoufali, když na jiných planetách obje­vili tolik hor a údolí, že už jim pro ně nezbyla žádná pěkná jména.</p>

<p>Okolí představovala rovina, jen na obzoru na severní stra­ně se proti černému nebi rýsovaly obrysy oblých skal světle šedé barvy. Prachu tam byla spousta, těžce jsem se v něm brodil a chvílemi jsem se díval nahoru, jestli mě doprovázejí mikropy. Vznášely se nade mnou tak vysoko, že se jen tu a tam zableskly jako jiskry, lišíce se od hvězd rychlým pohy­bem. Byl jsem v blízkostí terminátoru, hranice dne a noci, ale tmavou polovinu měsíčního kotouče jsem měl před sebou někde za obzorem, odtud vzdáleným asi dvě míle. Slunce bylo hodně nízko, obrovským kotoučem se dotýkalo obzoru za mými zády, rozpínalo tu náhorní rovinu dlouhými rovnoběž­nými stíny. Každá sebemenší jamka byla tak tmavá, že jsem do ní vstupoval jako do vody. Střídavě zaléván zimou a hor­kem jsem šel tvrdošíjně vpřed, šlapal jsem přímo po vlastním obrovském stínu, který ze mě dělal úplného obra. S řídícím střediskem jsem sice mluvit mohl, ale neměl jsem o čem. Wi­vitch se mě každou chvíli ptal, jak se mám a co vidím, a já odpovídal, že dobře a že nic. Na vrcholu vzduté duny ležela hromada plochých, dost velkých kamenů, a tak jsem k ním zamířil, protože se tam zalesklo něco kovového. Byla to ma­sívní prázdná schránka nějaké staré rakety, možná ještě z do­by prvních výstřelů na Měsíc. Zvedl jsem ji, prohlédl si ji a zahodil. Šel jsem dál. Na samém vrcholu pahorku, kde ne­byl skoro žádný jemný prach, který se tak lepí na boty, ležel osaměle kámen podobající se plochému, špatně vypečenému bochníku chleba, a nevím, proč se mi zachtělo do něj kop­nout. Možná z nudy, možná proto, že tu ležel tak sám. Tak jsem do něj kopl, ale kámen místo aby se skutálel z kopce do­lů, pukl, a to tak, že se z něho odloupl kus veliký asi jako pěst a vnitřek rozštěpu se zaleskl jako čistý křemík. Nacpali mi si­ce do hlavy spoustu informací o chemickém složení měsíční­ho povrchu, ale nemohl jsem si vzpomenout, jestli se tu vy­skytuje i krystalický křemík, a proto jsem se pro ten úlomek shýbl. Na to, že jsem byl na Měsíci, byl zatraceně těžký. Podr­žel jsem si ho na dlani před očima, a protože jsem nevěděl co s ním, odhodil jsem ho a chtěl jít dál, ale ani jsem se nepo­hnul, protože v posledním zlomku sekundy, když už jsem ho vypouštěl z ruky, se tak nějak podivně zaleskl na slunci, jako kdyby se na vkleslém povrchu, tom, z něhož kus odprýskl, něco mikroskopického zahemžilo.</p>

<p>Nezvedl jsem ho však podruhé, jen jsem se sklonil a díval se na něj dost dlouho, mrkal jsem v přesvědčení, že mám ně­jakou zrakovou halucinaci, protože se s tím kamenem skutečně dělo něco divného. Rýhy způsobené prasknutím ztrácely lesk, a to tak rychle, že za několik sekund zmatověly a potom se začaly vyplňovat, jako kdyby se z útrob toho kamene něco vylévalo ven, ale já vůbec nechápal, jak je to možné – z toho kamene prýštila polotekutá hmota jako z naříznutého stromu pryskyřice. Pomalu jsem se ho dotkl prstem, ale ta hmota ne­byla lepkavá, spíš maltovitá jako sádra, než ztuhne. Podíval jsem se tedy na druhou část kamene, na tu větší a užasl jsem ještě víc. Nejenže zmatověla, ale v místě rozlomení jako by se trochu vyboulila. Přesto jsem Wivitchovi nic neřekl, jen jsem stál rozkročený a cítil přítomnost Slunce za zády jako horký tlak, několik metrů nad mírně zvlněnou rovinou celou v bí­lých pásech a skvrnách stínu, a nespouštěl jsem pohled z to­ho, co se dělo s kamenem. Rostl, vlastně zarůstal. Zarůstal prostě tak, že za několik minut k sobě obě části, ta velká i ta malá, kterou jsem držel v ruce, přestaly pasovat, protože se obě zaoblily, až se každá z nich stala nepravidelnou hroudou bez plochy pukliny. Čekal jsem, co bude dál, ale nic víc už se nestalo, jako kdyby vzniklé jizvy zacelily nějakou ránu. Bylo to nemožné a nemělo to vůbec žádný smysl, ale stalo se to. Najednou jsem si uvědomil, jak snadno ten kámen pukl, pře­stože jsem do něho kopl jen lehce, a rozhlédl jsem se po jiných. Několik menších leželo na slunečném svahu, a tak jsem vzal lopatku, sešel dolů a jejím ostřím jsem jako sekerou tloukl do jednoho kamene po druhém. Každý pukal jako pře­zrálý plod kaštanu, jeho rozlomený vnitřek se leskl, až jsem narazil na kámen obyčejný, protože od toho lopatka odskoči­la a zanechala na povrchu jen bělavou rýhu. Vrátil jsem se te­dy k těm, které se rozpadly vedví. Zajizvovaly se. Už jsem o tom nemohl pochybovat. V pytlíkovité kapse na pravém stehnu jsem měl malý Geigerův počítač. Přiložil jsem ho k těm kamenům, ale ani se nepohnul. Mohlo to být důležité zjištění, protože kameny se takhle nechovají, nebyly tedy pří­rodní, byly produktem místní technologie a já je měl posbí­rat. Užuž jsem po jednom sahal, ale vtom jsem si vzpomněl, že se přece nemůžu vrátit na palubu rakety, protože s něčím takovým se nepočítalo. Taky jsem nemohl na místě provést žádný chemický rozbor, protože jsem k tomu s sebou neměl žádná činidla. Kdybych o tom fenoménu informoval Wivi­tche, začaly by sáhodlouhé rozhovory, konzultace, rozčilení lunologové by mi poručili zůstat na té duně, roztlouct co nej­víc jiných kamenů jako vajíčka, pozorovat, co se s nimi děje, vyslovovali by stále odvážnější hypotézy, ale já cítil ve všech kostech, že z toho nic nebude, protože nejdřív by bylo záhod­no pochopit, k čemu takový jev je, co se za ním skrývá, až jsem uslyšel Wivitche, který viděl, že do něčeho tluču lopat­kou, ale dobře neviděl do čeho. Obraz předávaný mikropy nebyl zřejmě dostatečně ostrý. Řekl jsem, že to nic, a šel jsem honem dál s hlavou přecpanou myšlenkami.</p>

<p>Schopnost zajizvovat rány utrpěné v boji mohla být úžasně výhodná pro nějaké bitevní roboty, kdyby tu byli, ale přece ne pro kameny! Že by snad bylo místní zbrojení pod vedením počítačů začalo fází praku a kamene? A i kdyby tomu tak by­lo, nač k čertu ty kameny zarůstaly? Najednou mě ani nevím jak napadlo, že tu přece nejsem jako člověk, ale jako telemat, tedy nikoli v živé podobě, nýbrž v mrtvé. Nemohlo tomu být například tak, že se vývoj měsíčního zbrojení ubíral dvěma na sobě nezávislými směry – jako vytváření zbraní útočících na to, co je nepřátelské a mrtvé, a zcela jinak na to, co je ne­přátelské a živé? Dejme tomu, že to tak bylo. Dejme tomu – fantazíroval jsem už – že prostředky ochromující mrtvou zbraň nemůžou současně anebo stejně účinně ochromovat ži­vé nepřátele, a já narazil zrovna na ty druhé, připravené pro přistání člověka. Jelikož jsem nebyl člověk, ty miny – dejme tomu, že to byly miny – nevycítily živé tělo uvnitř skafan­dru, nic zlého mi neudělaly a celá jejich aktivita se omezila na zajizvení odlomeného kusu. Kdyby do nich kopl nějaký zemský průzkumný robot, vůbec by si nevšiml jejich zajizvo­vání, protože by určitě nemohl být naprogramovaný tak, aby bral v úvahu tak nečekaný a překvapivý jev. Já naproti tomu nebyl ani robot, ani člověk, a proto jsem si toho všiml. Co dál? To už jsem nevěděl, ale pokud mé dohady obsahovaly alespoň atom pravdy, bylo na místě očekávat jiné miny nečí­hající na lidi, nýbrž na automaty. Kráčel jsem tedy trochu po­maleji a našlapoval velmi opatrně, obcházel jsem jednu dunu po druhé s nehybným Sluncem za zády, tu a tam jsem viděl ležet větší i menší kameny, do kterých už jsem nemlátil lopat­kou a nekopal, protože kdyby byly skutečně dvojího druhu, mohlo by to špatně skončit. Ušel jsem tak dobré tři míle, možná i víc, ale nechtělo se mi vytahovat krokoměr, protože jsem ho měl někde hluboko ve vnější kapse na koleni, a ta kapsa byla tak úzká, že jsem do ní ruku v rukavici mohl strčit jen s maximálním úsilím. A pak jsem se podíval na jih a za­hlédl nějaké zříceniny. Neudělalo to na mě žádný velký do­jem, protože na Měsíci je mnoho rumišť se skalními zlomky náhodou seskupenými takovým způsobem, že zdaleka vypa­dají jako trosky budov, ale když k ním člověk dojde blíž, kon­statuje, že podlehl iluzi. Přesto jsem změnil směr a brodil se stále hlubším prachem. Čekal jsem, kdy ta skupina skal uká­že svou skutečnou chaotickou podobu, jenže ona nechtěla. Naopak, čím jsem byl blíž, tím zřetelněji se přede mnou rýso­valy částečně rozbité a očouzené fasády nízkých' budov, černé skvrny nebyly obyčejnými stíny, nýbrž zely jako vyražená ok­na, i když ne zcela pravidelná. Ale takhle veliké díry v žád­ných měsíčních skalách, ještě k tomu vytvářejících skoro pra­videlnou řadu, dosud nikdo neobjevil. Prach se mi najednou přestal propadat pod nohama. Boty narážely na hrubou, drsnou skelnou hmotu, jakoby na ztuhlou lávu, ale láva to nebyla, byl to asi přetavený a ztuhlý prach, na který po urči­tou dobu působila nesmírně vysoká teplota. Nemýlil jsem se, protože se ta skořápka na slunci silně leskla a pokrývala celé mírné úbočí, po němž jsem k zříceninám stoupal. Dělila mě od nich dost vysoká duna tyčící se nad celým okolím, takže když jsem se ocitl na jejím vrcholu, spatřil jsem ty zříceniny jako celek – a v tu chvíli jsem pochopil, proč jsem je neza­hlédl z dráhy. Vězely hluboko v suti. Kdyby to byly skutečně zbytky rozbitých domů, řekl bych, že suť ležela až do výše oken. Ze vzdálenosti asi tří set metrů připomínaly pohled dobře známý z fotografií: osady postavené z kamene a roz­padlé za zemětřesení. Takové osady jsou například v Persii. Z orbitálního letu by se daly rozeznat jen v blízkostí terminá­toru, když by velmi nízké Slunce svítilo skrz ta jejich prostře­lená nebo napůl propadlá, jakoby výbuchem znetvořená ok­na. Stále jsem si však nebyl jistý, zda to není jen zvláštní skalní útvar, a tak jsem si to k ním namířil, ale začaly se mi tak nelíbit, že jsem uchopil Geigerův počítač a podíval se na jeho ciferník. Bylo to nepohodlné. Sestupoval jsem z úbočí a div jsem se nenatáhl jak dlouhý tak široký, protože jsem zapnul kabel geigera do zásuvky ve skafandru, abych mohl slyšet jeho tikání, kdyby byl terén radioaktivní. A to taky byl, jenže až teprve od poloviny protějšího svahu. Jen jsem vstou­pil na suť, která ležela kolem těch bachratých domů beze střech a s vykotlanými zdmi (teď už jsem si byl jistý, že to ne­ní dílo přírodních sil Měsíce), uslyšel jsem časté drobné tiká­ní. Ba co víc, suť se mi nerozjížděla pod nohama, jak by to udělala docela obyčejná suť, protože tahleta byla slitá v ne­hybný masív. Bylo to jako kdyby tu podivnou osadu zasáhl přímo doprostřed výbuch, jehož záření trvalo dost dlouho, aby se rumiště, v něž se osada proměnila, částečně roztavilo a vytvořilo skalistý, celek. Byl jsem už u prvních zřícenin, ale moc jsem si je neprohlížel, protože jsem musel dávat pozor na každý krok, opatrně jsem našlapoval těžkými botami na ostré výstupky té veliké haldy, abych nesjel mezi balvany, což se snadno mohlo stát. Až teprve výš, už proti blízké zřícenině, přešla dosti strmá suť v skelnou polevu pokrytou začernalými šmouhami jako sazemi. Šlo se po ní snáz, proto jsem přidal do kroku, až jsem došel k prvnímu oknu. Byl to nepravidelný otvor shora promáčklý převislými kameny. Nahlédl jsem do­vnitř, a až teprve za chvíli, protože tam byla tma, jsem tam spatřil ležet páté přes deváté nějaké podlouhlé předměty. Ne­chtělo se mi tím deformovaným oknem prolézat dovnitř, abych tam náhodou neuvázl, když jsem vzal v úvahu masív­nost svého telemata, a tak jsem hledal dveře. Když tu byla okna, měly by tu přece někde být i dveře. Žádné jsem však nenašel, a tak jsem obešel kolem dokola tu budovu, vtlače­nou do podloží tak obrovskou silou, že se celá zkřivila a roz­plácla. V boční zdi jsem nakonec objevil dost širokou průrvu, kterou jsem se mohl dostat dovnitř, když jsem se sklonil. Tam, kde na Měsíci sluneční světlo přímo sousedí se stínem, je kontrast tak obrovský, že ho oči nezvládnou. Musel jsem tedy uvnitř zalézt do kouta, šmátrat nataženýma rukama po zdi, přitisknout se zády k tlusté zdi a sevřít víčka, aby si mé oči zvykly na tmu. V duchu jsem počítal do sta a pak jsem se roz­hlédl.</p>

<p>Vnitřek připomínal jeskyni bez klenby, avšak nebyl shora ani trochu osvětlen, protože měsíční obloha je černá jako noc. Ani sluneční světlo tam není viditelné jako světlý pruh, dopadá-li dovnitř nějakým otvorem, protože ho nic nerozpty­luje jako vzduch a prach na Zemi. Slunce zůstalo venku a o­světlovalo jen bíle zářící stěnu proti koutu, kde jsem stál. V odrazu světla ležely u mých nohou tři mrtvoly. To mě aspoň v první chvíli napadlo, protože i když byly zčernalé a znetvořené, měly přece nohy, ruce, trupy a jedna měla do­konce hlavu. Přimhouřil jsem oči, zakryl jsem si je před slu­neční skvrnou, aby mě neoslňovala, a dřepl jsem si k té nej­bližší. Nebyly to lidské mrtvoly, a nejen to, nebyly to ničí pozůstatky, protože to, co je od počátku mrtvé, nemůže umřít. Ještě než jsem se dotkl trupu, který ležel u mých no­hou naznak s roztaženýma nohama, poznal jsem, že je to ně­jaký druh panáka, ale asi ne robot, protože trup rozpáraný odshora až dolů byl úplně prázdný. Bylo v něm jen trochu štěrku a prachu. Opatrně jsem ho zatahal za paži. Byl neoby­čejně lehký, jako z polystyrénu, černý jako uhel, bez hlavy, ale tu jsem viděl u zdi. Stála na utrženém krku a dívala se na mě třemi prázdnými očními důlky. Pochopitelně mě překva­pilo, proč zrovna třemi, a ne dvěma. Třetí oko zelo jako kula­tá jamka pod čelem, tam, kde má člověk násadu nosní kosti, ale ten podivný panák asi nikdy nos neměl, což je pochopi­telné, protože na Měsíci by mu k ničemu nebyl. Ostatní paná­ci se také víceméně podobali lidem. Přestože je zkáza těch budov značně deformovala, bylo na první pohled vidět, že je­jich lidská podoba byla i předtím jen přibližnou, nikoli přes­nou kopií lidské anatomie. Měli příliš dlouhé nohy, asi jede­napůlkrát delší než trup, příliš tenké ruce, a ještě k tomu jim nevystupovaly z ramen, nýbrž tak nějak podivně – jedna z prsou a jedna ze zad. Určitě takhle vypadali i původně, pro­tože výbuch, vzdušná vlna a sesuv půdy by mohly zkroutit končetiny jednomu, ale ne všem stejným způsobem. Mít jed­nu ruku vpředu a druhou vzadu může být za určitých okolno­stí výhodné, kdož ví. Dřepěl jsem proti oslňující sluneční skvrně ve tmě mezi třemi ztrouchnivělinami a uvědomil jsem si, že kromě rychlého tikání přístroje na měření radioaktivity necítím nic a že už dobrých pár minut ne-li déle neslyším Wi­vitchův hlas. Naposledy jsem mu odpověděl z vrcholu duny nad zříceninou, ale o svém objevu jsem mu nic neříkal, pro­tože jsem se chtěl nejprve ujistit, že nejde o omyl. Volal jsem řídící středisko, ale neslyšel jsem nic jiného než rychlé, po­plašné tikání svého geigera. Radioaktivita tady byla značná, ale neztrácel jsem čas jejím měřením, protože mi stejně jako telematovi nemohla uškodit, až mě napadlo, že mi rádiové spojení přerušil nějaký ionizovaný plyn, který stále neviditel­ně vypouštělo zhroucené kamenné sídliště, a že tedy každou chvíli můžu ztratit spojení i se svou raketou. To mě pořádně vylekalo, a hloupě, protože jsem měl pocit, že bych tu zůstal navždycky. Ale kdyby se spojení přerušilo doopravdy, zůstal by uprostřed suti a zřícenin jenom telemat, kdežto já bych se probudil na palubě rakety. Prozatím jsem však neměl dojem, že bych nějak ztrácel schopnost ovládat telemata. Moje rake­ta zřejmě visela přímo nad zříceninami, protože putovala po stacionární oběžné dráze tak, aby byla vždycky přímo v nad­hlavníku nade mnou. Nikdo sice nepočítal ani s takovým ob­jevem, ani s takovou situací, ale nadhlavníková poloha je pro manévrování telematy optimální, protože vzdálenost od řídí­cího člověka je nejkratší, a proto je také nejkratší zpoždění všech reakcí. Měsíc nemá atmosféru, a hustota ionizovaného plynu, možná důsledek vypařování minerálů po výbuchu, ne­byla příliš velká. Zda to poškodilo i spojení základny s mik­ropy, to jsem nevěděl, a v tu chvíli jsem se o to nestaral. Byl bych se radši dověděl, co se tu stalo, a tím si také domyslel proč a nač. Vycouval jsem dírou ve zdi a přitom vytáhl ven tu největší mrtvolu, která měla celou hlavu. Říkám mrtvolu, i když to mrtvoly nebyly, ale takový dojem jsem z nich měl.</p>

<p>Rádiové spojení jsem nedostal ani venku, ale především jsem si chtěl prohlédnout toho chudáka, který sice nikdy ne­byl živý, ale vypadal tak hrozně a tak žalostně. Byl vysoký asi tři metry, možná trochu méně, štíhlý, hlavu měl značně pro­dlouženou, tři oči, ani stopu po nose či ústech, krk dlouhý, ruce chápavé, ale prsty bych nespočítal, protože materiál, ze kterého byl udělaný, se nejvíc roztavil právě tam, kde byly části těla tenké, například na rukou. Celý byl pokrytý smol­natou škvárou. Panečku, tady bylo asi pěkně horko, pomyslel jsem si, a teprve pak mi blesklo hlavou, že to mohla být osa­da toho druhu, jaké se kdysi stavěly na Zemi pro výzkum ná­sledků jaderných výbuchů, například v Nevadě a jinde, s do­my, zahrádkami, obchody, ulicemi, jen lidi tam nahrazovala různá zvířata, myslím, že ovce a kozy, ale také prasata, proto­že nemají ochlupenou pokožku stejně jako my, a proto rea­gují na termojaderný úder podobnými spáleninami. Nemo­hlo se tu stát něco podobného? Kdybych znal původní inten­zitu jaderné nálože, která zničila tuto osadu a vtlačila ji do suti, mohl bych na základě nynějšího radioaktivního záření zjistit, před jak dlouhou dobou došlo k výbuchu, a možná že by to fyzici dokázali zjistit ze složení izotopů ještě i teď, a tak jsem pro jistotu vložil do kapsy na koleně skafandru trochu drobné suti, ale zase mě k mé zlosti napadlo, že se přece na palubu nevrátím. Zjistit datum tohoto výbuchu bylo nutné aspoň přibližně. Rozhodl jsem se opustit zamořenou zónu, navázat ztracené spojení s řídícím střediskem, předat jim informace a potom ten úkol přenechat fyzikům. Ať si sami do­myslí, jakým způsobem provést rozbor prvků, které jsem se­bral. Nebylo mi sice jasné proč, ale zvedl jsem toho ubohého nebožtíka, bez námahy jsem si ho přehodil přes rameno, pro­tože tady nevážil víc než osm nebo deset kilogramů, a vydal jsem se na dost namáhavou taktickou zpáteční cestu. Jeho dlouhé nohy se vlekly po zemi, zachytávaly o kameny, a tak jsem musel jít hrozně pomalu, abych se nenatáhl i s ním. Svah nebyl nijak moc strmý, ale sám jsem nevěděl, jestli je lepší jít po kluzkých místech, po skále pokryté glazurou, ane­bo po suti, která mi ujížděla pod nohama. Tak jsem se s ním namordoval, že jsem si spletl směr, a místo na dunu, odkud jsem přišel, jsem se dostal asi o čtvrt míle západněji mezi ve­liké oblé balvany podobající se kamenům-monolitům, kte­rým zemští geologové říkají „mužíci“. Položil jsem mrtvolu na rovnou půdu a sám jsem se posadil, abych si oddychl, než začnu volat Wivitche. Chvíli jsem se rozhlížel po mikropech, ale nikde nebylo ani stopy po jejich jiskřícím obláčku ani jsem neslyšel žádné hlasy, přestože už jsem je vlastně slyšet měl. Tikání čidla v přilbě bylo už tak řídké, jako kdyby na membránu dopadala jednotlivá zrníčka písku. Uslyšel jsem nevýrazný hlas, napadlo mě, že je to řídící středisko, ale když jsem se do něj zaposlouchal, strnul jsem. Z chraptivého blá­bolu jsem rozeznal nejprve dvě slova: „Bratře rodný…, rod­ný bratře…,“ pak bylo chvíli ticho a znovu se to opakovalo: „Bratře rodný­…, rodný bratře…“</p>

<p>„Kdo je to?“ chtěl jsem vykřiknout, ale neodvážil jsem se. Seděl jsem schoulený, cítil jsem, jak mi na čele perlí pot, a ten cizí hlas mi znovu naplnil přilbu. „Pojď, rodný bratře. Rodný bratře, pojď ke mně. Přistup ke mně beze strachu. Ne­chci nic špatného, rodný bratře. Pojď ke mně. Nebudeme spolu bojovat. Přistup ke mně, rodný bratře. Neboj se. Ne­chci bojovat. Musíme se sbratřit. Ano, rodný bratře, pomoz mi. Já ti taky pomůžu, rodný bratře.“ Něco zapráskalo a týž hlas, jenže docela jiným tónem, krátce, ostře zavrčel: „Od­hoď zbraň! Odhoď zbraň! Odhoď zbraň, nebo tě spálím! Ne­pokoušej se o útěk! Čelem vzad! Ruce vzhůru! Obě ruce! Ano! Obě ruce za krk! Stůj a ani se nehni! Nehýbej se! Nehý­bej se!“</p>

<p>Zase něco zachrupalo a vrátil se první hlas, stejný, ale zají­kavý a slabý: „Rodný bratře! Přistup ke mně! Musíme se sbratřit! Pomoz mi! Nebudeme bojovat.“ Teď už jsem nepo­chyboval, že to mluví ta mrtvola. Ležela tak, jak jsem ji poho­dil, vypadala jako mrtvý pavouk s roztrženým trupem a smo­tanými končetinami, cenila prázdné oční důlky na Slunce, nehýbala se, ale něco z ní pořád na mě mluvilo. Písnička na dva takty, na dvě melodie. Nejprve o rodném bratrovi, potom chraptivé rozpaky. To je jeho program, pomyslel jsem si, nic jiného. Ať je to panák, nebo robot, nejdřív měl člověka přilá­kat, člověka vojáka, a potom ho zajmout nebo zabít. Pohnout už se nemohl, jen v něm chrčel ten nedohořelý zbytek progra­mu pořád dokolečka. Ale proč rádiem? Kdyby byl určen pro boj na Zemi, mluvil by snad obyčejným hlasem přímo. Ne­chápal jsem, nač potřeboval rádio. Na Měsíci přece nemohli být žádní živí vojáci, a robota by takhle nepřilákal. Aspoň myslím že ne. Připadalo mi to všechno beze smyslu a řádu. Díval jsem se na jeho zčernalou lebku, na zkroucené a očou­zené ruce, na prsty přetavené v rampouchy, na otevřený trup, jenže teď už bez instinktivního soucitu jako před chvílí. Řekl bych, že spíše nepřátelsky a nejenom s odporem, přestože ten chudák za nic nemohl. Byl tak přece naprogramovaný. Co­pak se lze zlobit na program obtisknutý do elektrických ob­vodů? A když zase začal s tím svým „rodným bratrem“, pro­mluvil jsem na něho, ale on mě neslyšel. Aspoň to tedy nedal nijak najevo. Vstal jsem, a když můj stín padl na jeho hlavu, odmlčel se v půli slova. O krok jsem ustoupil – a on se zase ozval. To tedy znamenalo, že na něj působí Slunce. Když jsem se o tom přesvědčil, uvažoval jsem, co mám dělat dál. Z toho panáka-návnady jsem žádnou radost mít nemohl. Ta­kovéhle „bojové zařízení“ bylo až příliš primitivní. Zřejmě i měsíční zbrojmistři považovali ty dlouhonohé stvůry za bez­cennou veteš, když jich použili pro vyzkoušení následků ja­derného úderu. Aby mě neotravoval tou svou morbidní pí­sničkou – popravdě řečeno sám dobře nevím, jestli jenom proto – začal jsem sbírat kolem sebe větší kusy sutě a házel jsem mu je nejdřív na hlavu a potom i na trup, jako kdybych ho chtěl pohřbít. Nastalo ticho a já uslyšel tenoučké pískání. Zprvu jsem si myslel, že je to pořád ještě on, a rozhlédl jsem se po dalších kamenech, ale poznal jsem morseovku. T-i-ch-ý – p-o-z-o-r – T-i-ch-ý – t-a-d-y – ř-í-d-í-c-í – s-t-ř-e-d-i­s-k-o – h-a-v-á-r-i-e – s-a-t-e-l-i-t-u – f-o­-n-i-e – s-e – h-n-e-d – v-r-á-t-í – č-e-k-e-j – T-i-ch-ý.</p>

<p>To znamenalo, že vypověděl jeden z těch trojských satelitů, které mezi námi udržovaly spojení. Hned ho opraví, pochopi­telně, pomyslel jsem si kousavě. Odpovědět jsem nemohl, ne­měl jsem jak. Naposledy jsem se podíval na spálené pozů­statky, na Sluncem ozářené zříceniny budov na druhé straně prohlubně mezi dunami. Očima jsem přejel po černém nebi, ale marně na něm hledal mikropy, a pak jsem se vydal k obrovskému vypouklému skalnímu zlomu, který se nořil z písku jako šedivé tělo gigantické velryby. Kráčel jsem pří­mo k puklině té skály, která vypadala jako vchod do jeskyně v černém stínu. Přimhouřil jsem oči. Někdo tam stál. Postava téměř lidská. Malá, ramenatá, v šedozeleném skafandru. Zvedl jsem ruku v domnění, že je to zase můj odraz a že bar­vu skafandru změnil jen pruh stínu, ale tamten se ani nepoh­nul. Zaváhal jsem. Možná že jsem dostal strach, možná něja­kou předtuchu. Ale nebyl jsem tu přece proto, abych se teď dal na útěk, kam bych ostatně utíkal? Šel jsem dál. Vypadal jako zavalitý skrček.</p>

<p>„Haló,“ uslyšel jsem jeho hlas. „Haló, slyšíš mě?“</p>

<p>„Slyším,“ odpověděl jsem dost neochotně.</p>

<p>„Pojď sem, pojď . . . Já mám taky rádio!“</p>

<p>Zaznělo to dost naivně, ale šel jsem k němu. Na střihu jeho skafandru bylo něco vojenského. Na prsou se mu křížily ko­vově se lesknoucí pásy. Ruce měl prázdné. I to je dobré, po­myslel jsem si, když jsem šel k němu, ale kráčel jsem stále pomaleji. Vykročil mi v ústrety a zvedl paže spontánním sr­dečným pohybem, jako kdyby spatřil starého známého.</p>

<p>„Vítej, vítej! Dejž ti pánbůh zdraví… To je dobře, že jsi konečně přišel. Popovídáme si… já s tebou, ty se mnou… popovídáme si, jak zavést mír na světě… jak se žije tobě a jak mně…“</p>

<p>Říkal to rozechvělým hlasem, podivně vroucným a zpěv­ným, protahoval samohlásky – a přitom ke mně vytrvale kráčel těžkým prachem, pořád s rukama rozpaženýma, jako by se mě chystal obejmout, a v celém jeho chování, v každém jeho pohybu bylo tolik srdečnosti, že už jsem sám nevěděl, co si mám o tom setkání myslet. Byl už pár kroků ode mě, ale v tmavém skle jeho přilby se odráželo jen slunce. Objal mě, a tak jsme stáli u šedivého srázu velké skály. Pokoušel jsem se mu podívat do obličeje. Nic jsem nespatřil ani ze vzdále­nosti dlaně, protože skelná hmota jeho přilby byla neprů­hledná. Vlastně to ani nebyla žádná skelná hmota, spíš mas­ka pokrytá tenkou vrstvou skla. Jak mě tedy mohl vidět?</p>

<p>„Tady u nás se budeš mít dobře, zlatíčko…,“ řekl a klepl tou svou přilbou do mé, jako kdyby mě chtěl políbit na obě tváře. „U nás je dobře… My válku nechceme, my jsme hod­ní, máme rádi klid, sám se o tom přesvědčíš, zlatíčko.“ Při posledních slovech mě současně tak silně a prudce kopl do holeně, že jsem se natáhl na záda jak dlouhý tak široký, a on si mi oběma koleny klekl na břicho. Viděl jsem všechny hvěz­dy, to myslím doslovně, hvězdy černého měsíčního nebe, a můj údajný přítel mi levou rukou přitiskl hlavu k zemi a pravou ze sebe strhl ty kovové pásy, které se samy stočily do jakýchsi podkov. Neříkal jsem nic, byl jsem spíš dezorien­tovaný, protože když připoutával mé ruce k zemi těmi podko­vami, které zatloukal mohutnými pomalými ranami pěstí, ří­kal dál:</p>

<p>„Bude ti dobře, zlatíčko… My jsme prostí, hodní, mírní, já tě mám rád a ty mě taky budeš mít rád, zlatíčko…“</p>

<p>„A ne ‚rodný bratře‘?“ zeptal jsem se, když jsem cítil, že už nejsem s to pohnout ani rukou, ani nohou.</p>

<p>Má otázka ho nezbavila jeho srdečnosti.</p>

<p>„Bratře…?“ řekl po úvaze, jako kdyby chvíli vychutnával kvalitu tohoto výrazu. „Tak třeba bratře! Já jsem dobrý, ty jsi dobrý! Bratr pro bratra! Jsme přece bratři, že?“</p>

<p>Vstal ze mě, rychle a věcně mě poplácal po nohou a steh­nech, nahmatal kapsy, vytahal mi z nich všechno, co jsem v nich měl, plochou krabici s nástroji, Geigerův počítač, odepnul mi lopatku, ještě jednou mě prohmatal, tentokrát už s větší silou, zejména pod pažemi, potom se mi pokoušel za­strčit prsty za holeně bot a při této pečlivé osobní prohlídce ani na chvíli nezavřel zobák.</p>

<p>„Tak ty říkáš – rodný bratře, co? Možná ano, možná ne. Cožpak nás zrodila jedna matka? Ech matka, matka… Mat­ka je bytost svatá, bratře. Matka je dobrá! Ty jsi taky dobrý. Nemáš u sebe žádnou zbraň. Jsi chytrák, takový zlatý chytrá­ček… Jen tak se tu špacíruješ a sbíráš houby. Hřibů je tu spousta. Tady zrovna je les, jenomže nějak není vidět. Ano, ano, drahý bratře… hned ti ulevím, uvidíš, že se hned budeš cítit lip. My jsme lidé míroví a prostí, nám patří svět!“</p>

<p>Mezitím si sundal ze zad něco jako plochý batoh a otevřel ho. Zaleskly se v něm ostré nástroje. Jeden z nich vyndal, po­těžkal v ruce, odložil, vyndal druhý, něco jako dlouhé nůžky, jakými vojáci při útoku rozstřihávají ostnatý drát, otočil se ke mně, ostří se zalesklo na slunci, posadil se mi obkročmo na břicho, zvedl ten nástroj a se slovy „dej Bůh zdraví“ mi ho jedním pohybem vrazil do prsou. Zabolelo mě to, ale ne moc. Můj telemat měl zřejmě tlumiče nepříjemných pocitů. Ted' už jsem nepochyboval, že mě můj měsíční přítel rozpárá jako ry­bu, vlastně už jsem se měl vrátit na palubu rakety a ponechat mu svou tělesnou schránku k roztrhání, ale byl jsem tak fasci­nován kontrastem jeho slov a činů, že jsem ležel jako v nar­kóze.</p>

<p>„Proč nic neříkáš?“ zeptal se mě, když mi s ostrým chrup­káním rozřezával svrchní vrstvu skafandru. Nůžky měl vyni­kající, z nějaké úžasně tvrdé oceli.</p>

<p>„Mám ti něco říct?“ zeptal jsem se.</p>

<p>„No jen řekni!“</p>

<p>„Hyena.“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Šakal.“</p>

<p>„Ty mě chceš urazit, svého přítele? To od tebe není hezké. Ty jsi můj nepřítel! Jsi zrádce! Schválně jsi sem přišel beze zbraně, abys mě pomýlil! Já to s tebou myslel dobře, ale ne­přítele si musím prohlédnout. Je to moje povinnost. Mám na to právo. Byl jsem napaden. Bez vypovězení války jsi vtrhl do naší svaté země! Můžeš si za to sám. „Rodný bratře“! Bratr jsi leda psovi! Jsi horší než pes, a za tu hyenu a šakala na mě nezapomeneš, jenže to nepotrvá dlouho. Tvá paměť vezme za své i s tvým životem.“</p>

<p>Povolily poslední spoje hrudní pokrývky, a tak je začal pá­čit a vylamovat do stran. Podíval se mi dovnitř a znehybněl.</p>

<p>„Zajímavé zařízeníčko,“ řekl a vstal. „Těch čudlíčků! Já žádný vzdělanec nejsem, ale naši vědci, ti už tomu porozumí. Počkej tady, kam bys taky pospíchal. Teď už pospíchat ne­musíš. Už jsi náš, příteli.“</p>

<p>Půda se zachvěla. Otočil jsem hlavu stranou, jak jsem mohl nejvíc, a spatřil jsem další, stejné jako on. Šli ve čtyřstupu pa­rádním krokem, vykopávali nohy vysoko jako na přehlídce. Dělali při tom parádemarši takový rámus, až vířili prach. Můj kat se zřejmě chystal podat hlášení, protože se postavil do pozoru.</p>

<p>„Tichý, ozvi se, kde jsi?“ zahučelo mi v uších. „Fonie už je v pořádku. Tady Wivitch. Tady řídící středisko! Slyšíš mě?“</p>

<p>„Slyším,“ odpověděl jsem.</p>

<p>Ti, co se blížili, zřejmě ten hovor zaslechli, protože se je­jich pochod změnil v poklus.</p>

<p>„Víš, v jakém jsi sektoru?“ zeptal se Wivitch.</p>

<p>„Vím, právě jsem se o tom přesvědčil. Zajali mě! Jsem už napůl rozpáraný!“</p>

<p>„Kdo? Kdo?“ začal Wivitch, ale můj kat další slova pře­rušil.</p>

<p>„Poplach!“ vykřikl. „Vyhlašuju poplach! Seberte ho, hoď­te sebou!“</p>

<p>„Tichý, nedej se!“ křičel zdaleka Wivitch.</p>

<p>Pochopil jsem ho správně. Nebylo v našem zájmu prozra­dit měsíčním robotům nejnovější zemskou technologii. Ne­mohl jsem pohnout ani prstem, ale věděl jsem, jak na to. Sevřel jsem čelisti ze všech sil. Uslyšel jsem klapnutí, jako když otočí vypínačem, a propadl jsem se do tmy tmoucí. Mís­to prachu jsem pod zády ucítil měkkou výstelku křesla. Byl jsem zase na palubě rakety. Točila se mi hlava, a tak jsem ne­dokázal hned najít správný knoflík. Najednou mi na něj padl zrak. Rozbil jsem ochranné víčko z umělé hmoty a vší silou jsem bouchl pěstí do červeného kotoučku, aby se jim telemat nedostal do rukou. Libra ekrazitu ho roztrhala na cucky. Bylo mi toho <emphasis>LEM</emphasis> líto, ale udělat jsem to musel. Tak skončil můj druhý průzkum.VII/ MASAKR</p><empty-line /><p>Z deseti následujících přistání mi zbyly vzpomínky nesou­vislé a nepříjemné. Třetí průzkum trval nejdéle, tři hodiny, přestože jsem se dostal přímo do centra regulérní bitvy vede­né roboty, kteří se podobali předpotopním ještěrům. Byli bo­jem tak zaujati, že si mě nevšimli, když jsem bílý jako anděl, jenže bez křídel, slétl na bitevní pole v aureole plamene. Ještě v letu jsem pochopil, proč i tato krajina vypadala z rakety ja­ko pustá. Byli pokryti ochrannými barvami a kromě toho mě­li na hřbetech plastický desén imitující kameny rozsypané na písku. Lezli úžasně rychle a já v první chvíli nevěděl, co dě­lat. Kulky tu sice nesvištěly, střelných zbraní se tu neužívalo, zato od laserových záblesků bylo možno oslepnout. Honem jsem dolezl k velikým bílým balvanům, protože to byl jediný blízký úkryt, a když jsem zpoza nich vykoukl, sledoval jsem bitvu. Popravdě řečeno, nevyznal jsem se hned v tom, kdo s kým válčí. Ti ještěři-roboti podobající se kajmanům útočili na dost rovné úbočí svažující se směrem ke mně a pohybovali se skoky. Ukázalo se, že situace je velmi zmatená. Vypadalo to, že nepřítel je mezi útočníky, přímo v jejich šicích, možná že předtím došlo k výsadku, to nevím, ale viděl jsem, jak se jedni takoví ještěři vrhají na jiné, kteří vypadali zrovna tak. V jednu chvíli se tři, kteří honili jednoho, ocitli kousíček ode mne. Dostihli ho, ale nezastavili, protože postupně ztratil všechny nohy, za které ho chytali, a utíkal dál, pohyboval se jako had. Neočekával jsem tak primitivní souboje s vytrhává­ním ocasů a nohou a čekal jsem, až se stejným způsobem pu­stí do mne, ale kupodivu si mě v té bitevní vřavě žádný ještě nepovšiml, V širokém šiku táhli na úbočí, chrlili záblesky la­serů, které asi měli v tlamách, možná že to ostatně nebyly tla­my, jen hlavně trychtýřovitě rozšířené jako minomety. Na úbočí se dělo cosi podivného. Rychle lezoucí roboti první li­nie, chránění palbou těch, kteří šli za nimi, docházeli přibliž­ně do poloviny úbočí a tam se zastavovali. Nezakopávali se do půdy, ale kráčeli stále pomaleji a měnili barvu. Pískové chrániče hřbetů jim tmavly, pak je zahaloval šedivý kouř ja­koby od neviditelného plamene, až se rozžhavili a proměnili v hořící mrtvoly. Z druhé strany však nic neblýskalo, takže nemohlo jít o laserový oheň. Na úbočí už ležela spousta zu­helnatělých a zpola roztavených automatů, ale objevovaly se další a další řady a hnaly se vpřed hlava nehlava. Teprve když jsem zapnul dalekohled, pochopil jsem, na co útočí. Na samém vrcholu kopce se rozprostíralo cosi obrovského a ne­hybného jako pevnost, ale byla to pevnost dost zvláštní, pro­tože byla zrcadlová. Vlastně možná že ani zrcadlová nebyla, ale byla krytá jakýmisi obrazovkami, které v horní části uka­zovaly černé nebe s hvězdami a v dolní písčité rumiště úbočí. Bylo to asi jak zrcadlo, tak obrazovka současně, záblesky la­serů tomu nemohly nic udělat, protože se od toho odrážely, a níž, tam, kde se válelo nejvíc těch panáků, přesahovala te­plota skal dva tisíce stupňů – to mi ukázal bolometr, který jsem měl v přilbě. Nějaká indukční přehrada nebo něco tako­vého, pomyslel jsem si a přitiskl jsem se co nejvíc k balvanu, který tvořil můj kryt.</p>

<p>Ti malí útočí a ten zrcadlově obrázkový se obklopil nevidi­telným štítem žáru. Fajn, ale co mám dělat já, bezbranný jako nemluvně mezi mraky útočících tanků? Řídícímu středisku jsem o tom nemusel nic hlásit, protože můj třetí telemat měl s sebou zvláštní tryskový kluzák, který vypadal jako obyčejný kus skály. Tvářil se jako meteor a podezření mohl vzbudit je­dině tím, že nepadal, jak by se slušelo na obyčejný meteor, ale poletoval asi dvě míle nade mnou. Cosi se dotklo mého stehna. Podíval jsem se dolů a užasl jsem. Byla to utržená no­ha robota, který před chvílí všechny nohy ztratil a proměnil se v hada. Noha pomaličku lezla kupředu, až proklouzla me­zi kameny, za kterými jsem byl schovaný, a narazila na mě. V té slepě roztřesené noze se třemi ostrými pazoury, pokryté povlakem jako z hrubozrnného písku, bylo něco odporného a zoufalého současně. Pokoušela se mi zarýt do stehna, ale nemohla, protože se neměla čeho zachytit. S odporem jsem ji vzal do ruky a odhodil co nejdál. Okamžitě ke mně vyrazila nazpátek. Místo abych pozoroval průběh bitvy, musel jsem svádět souboj s tou nohou, protože se už zase na mě sápala, neohrabaně, jako opilá. Za ní co nevidět přijdou jiné, prolét­lo mi hlavou, a to bude horší. Ještě že řídící středisko mlčelo, protože rozhovor mohl být odposloucháván a to by se mi mohlo nevyplatit. Schoulil jsem se za tmavou stinnou stranu velikého balvanu a ve velmi nepříjemném duševním stavu če­kal s lopatkou v ruce na tu nohu. Ještě by tak chybělo, aby v ní vězela nějaká vysílačka! Stahovala se a roztahovala, až dolezla k mým kolenům, protože jsem klečel, a tak jsem ji jednou rukou přitlačil k zemi a druhou do ní začal mlátit os­třím lopatky. Místo aby Ijon Tichý pozoroval bitvu, pokouší se udělat si na Měsíci sekanou z robotích nožiček! No to je teda něco! Nakonec jsem ji zřejmě zasáhl do nějakého citli­vějšího místa, protože se obrátila rozseknutým podkolením nahoru a ztuhla. Odhodil jsem ji tedy a vykoukl zpoza balva­nu. Rojnice se zastavily, takže jsem sotva rozeznával jednotli­vé automaty, jejichž šeď se slévala s okolím. Naproti tomu po úbočí vzhůru lezl nevím odkud pavouk velikostí pořádné chalupy a přitom se mírně kolébal jako loď na vlnách. Svrchu byl plochý jako želva, chvěl se na široce rozkročených početných nohách, jejichž kolena se nad ním tyčila z obou stran, a on lezl těžce, pravidelně, rozvážně, přemísťoval své mnohočlánkové chůdy a už se blížil k zóně žáru. To jsem zvě­davý, co se s ním teď stane. Pod břichem mu bylo vidět něco podlouhlého, tmavého, skoro černého, jako kdyby tam nesl nějaké bitevní zařízení. Těsně před zónou žáru se zastavil v širokém rozkročení a stál tak hodnou chvíli, jako kdyby se rozmýšlel. Celé bojiště ztuhlo. Jen v přilbě jsem slyšel pískání signálů vysílaných nesrozumitelnou šifrou. Byla to velice po­divná bitva, protože vypadala, jako by byla vedena primitiv­ně, přímo se podobala zápasům mezozoických dinosaurů z doby před milióny let na Zemi, ale současně i rafinovaně, protože ti ještěři byli laserovými automaty a nevylíhli se z ha­dích vajec, ale byli to roboti vycpaní elektronikou. Gigantic­ký pavouk skoro dosedl, takže se břichem dotkl země a jako by se v sobě schoulil. Neslyšel jsem nic – ani kdyby měl Mě­síc puknout, neuslyšíš žádný rámus ani zvuk – ale půda se třikrát zachvěla. Ty záchvěvy přešly v nepřetržité chvění – všechno kolem mě i se mnou se roztřáslo, proniknuto stále prudší, stále rychlejší vibrací. Dál jsem viděl měsíční duny s rozházenými šedivými ještěry mezi nimi, vyboulený svah protějšího úbočí a nad ním černé nebe, ale jako skrz roztřese­né sklo. Obrysy předmětů byly rozmazané, dokonce i hvězdy nad obzorem mrkaly jako na Zemi a potom se měnily v tající skvrnky. Společně s tím velikým balvanem, ke kterému jsem se přitiskl, jsem se třásl jako v horečce, hotová ladička, a toto chvění mě naplnilo celého, cítil jsem ho v každé kosti a každém prstu, stále silnější, jako kdyby rozhoupávalo všechny čá­stečky mé bytosti, aby se rozprskly jako rosol. Ta vibrace už mě bolela, měl jsem v sobě tisíce mikroskopických vrtáčků najednou, chtěl jsem se odlepit od balvanu a postavit na no­hy, protože pak by do mě vibrace mohla vstupovat jen pode­švemi bot a to by ji mohlo oslabit, ale nedokázal jsem po­hnout rukou, byl jsem jako ochromený a díval jsem se jen zpola oslepený na velikého pavouka, který se stočil v chlupa­tou tmavou kouli jako živý pavouk umírající pod silně zvět­šovacím sklem. Vtom se mi zatmělo před očima, cítil jsem, že padám do jakési nekonečné propasti, až jsem celý zpocený a s přiškrceným hrdlem otevřel víčka a před očima mi přátel­sky zasvítila pestrá palubní deska. Byl jsem zase na palubě. Zajišťovací zařízení mě zřejmě samo odpojilo od ohroženého telemata. Počkal jsem pár minut a rozhodl se přece jen znovu vrátit do telemata, i když s hrozným, do té doby neznámým pocitem, že se vtělím do mrtvoly roztrhané na kusy. Opatrně, jako kdybych se nechtěl popálit, jsem stlačil rukojeť a ocitl se znovu na Měsíci a znovu pocítil všeobjímající vibraci. Než mě pojistka přehodila zpátky do rakety, stačil jsem ještě dost nejasně zahlédnout velikou hromadu černých mrtvol, poma­lu se sesouvajících z vrcholu kopce. Pevnost zřejmě padla, pomyslel jsem si a opět jsem se vrátil do vlastního těla. Sku­tečnost, že se telemat nerozpadl, mi dodala odvahu, abych se do něho vtělil ještě jednou.</p>

<p>Nechvělo se už nic. Všude panoval mrtvý klid. Mezi pozů­statky spálených ještěřích automatů ležely kusy pevnosti – toho záhadného zařízení, které bránilo přístupu na vrchol kopce. Pavouk, který pevnost zničil katastrofální rezonancí (nepochyboval jsem, že to způsobil on), ležel na břiše jako obrovské klubko cukajících končetin, které se natahovaly a krčily v agónii. Ty pravidelné pohyby byly čím dál tím po­malejší, až ustaly. Pyrrhovo vítězství? Čekal jsem další útok, ale nic se ani nepohnulo. A kdybych si zapamatoval to, co se událo, možná že bych si ani nepovšiml škvárovitého haram­pádí pokrývajícího celé předpolí, tak bylo slito v jedno s pís­čitými vlnami terénu. Chtěl jsem vstát, ale nemohl jsem. Jen se mi podařilo sklonit hlavu v přilbě, abych se mohl podívat za sebe.</p>

<p>Nebyla to příjemná podívaná. Balvan, který mi až dosud sloužil jako kryt, se rozpukl ve velké zlomky pokryté síťkou drobnějších prasklin. V suti vzniklé z jeho pozůstatků vězela má stehna, vlastně spíš jejich pahýly. Z nešťastného zmrzače­ného telemata zbyl teď jen bezruký a beznohý trup. Měl jsem fantastický pocit, že jsem hlavou na Měsíci, kdežto tělem v raketě, protože jsem sice stále viděl opuštěné bojiště pod černým nebem, ale současně jsem cítil popruhy, kterými jsem byl připoután k sedadlu a opěradlu křesla. To neviditelné křeslo jako by bylo se mnou i nebylo, protože jsem ho vidět nemohl. Není těžké mé dojmy vysvětlit. Čidla, k nímž už žád­né signály nedocházely, přestala fungovat, ale já zůstal ve spojení jen s hlavou, která byla kryta přilbou a vydržela stra­šlivé zemětřesení vyvolané pavoukem. Tady už nemám nic na práci, pomyslel jsem si, musím se vrátit nadobro. Přesto jsem nadále zůstával na místě, zarytý trupem do suti, a rozhlížel se po sluncem nasvíceném jevišti bitvy. Daleko v písku se cosi těžce zatřepalo jako zpola zdechlá ryba vyhozená na břeh. Je­den z ještěřích automatů. Písek se mu sypal ze hřbetu, když vstával, až se přikrčil jako klokan nebo spíš dinosaurus, a zů­stal tak sedět, poslední svědek a současně účastník boje, ve kterém nikdo nezvítězil. Obrátil se ke mně a najednou se za­čal točit na místě, stále rychleji, až mu odstředivá síla daleko odhodila dlouhý ocas. Zíral jsem na to s úžasem, ale on se pořád točil jako káča, až z něho lítaly kusy na všechny strany, pak sebou plácl do písku, několikrát se převrátil, při posled­ním kotrmelci narazil do jiné mrtvoly a znehybněl definitiv­ně. Přestože mě nikdy nikdo neučil, jak vypadá elektronické umírání, nepochyboval jsem, že jsem ho teď spatřil, protože nesmírně připomínalo křeče rozmáčknutého chrousta nebo housenky, a my přece dobře víme, jak vypadá jejich smrt, ač nemůžeme vědět, zda je jejich poslední cukání známkami utr­pení. Měl jsem té podívané zrovna dost. Ba co víc, zdálo se mi, že jsem do toho zapletený jakýmsi těžko vyjádřitelným způsobem, jako kdyby to byla všechno moje vina. Ale proto­že jsem se nevypravil na Měsíc, abych tam vedl filozoficko­morální úvahy, stiskl jsem čelisti a přerušil spojení s ubohým zbytkem <emphasis>Lunar Excursion Mannequin</emphasis> číslo tři a v okamžiku jsem se vrátil na palubu rakety, abych řídícímu středisku pře­dal hlášení o dalším průzkumu.VIII/ NEVIDITELNÝ</p><empty-line /><p>Tarantoga, kterému jsem dal přečíst tyhlety zápisky, mi ře­kl, že ze všech lidí, kteří mé poslání připravovali a kteří nade mnou bděli, dělám blbce. Obecná teorie systému však matematicky dokazuje, že neexistuje prvek nebo součástka, která by byla stoprocentně spolehlivá, a počítáme-li u každé z nich s milióntinou zlomku havarijnosti čili takovou, že se určitý prvek může porouchat s pravděpodobností jedna k jednomu miliónu, <strong>musí</strong> systém skládající se z miliónu v nějakém mí­stě vypovědět poslušnost. A ten, jehož měsíční špičičkou jsem byl já, se skládal z osmnácti miliónů součástek, takže tím blbcem odpovědným za většinu mých potíží je <strong>hmota</strong>, protože i kdyby se všichni odborníci postavili na hlavu a i kdyby to byli všechno géniové, mohlo to dopadnout jedi­ně hůř, ale nikdy lépe. Určitě. Na druhé straně se následky všech těch nevyhnutelných havárií soustřeďovaly na mě, a když to vezmeme psychologicky, nikdo, kdo je v zoufalé si­tuaci, nenadává na atomy ani na elektrony, nýbrž na konkrét­ní lidi, a tak byly mé deprese a hádanice v rádiu také nevyhnutelné. Řídící středisko vkládalo obzvláštní naděje do po­sledního <emphasis>LEM</emphasis>, protože to byl technický zázrak a zajišťoval maximální bezpečnost. Byl to telemat v prášku. Místo ocelového atleta spočívala v kontejneru hromada mikroskopic­kých zrnéček a každé z nich se intelektuální hustotou mohlo rovnat superpočítači. Vlivem příslušných impulsů se tyto drobečky začaly spojovat, až vytvořily <emphasis>LEM</emphasis>. Toto tajemství označovalo Lunar EVASIVE Molecules. Mohl jsem přistát jako silně rozptýlený mrak molekul, mohl jsem se v případě potřeby koncentrovat do podoby robota s lidskou postavou, ale stejně dobře jsem se mohl proměnit v jednoho z devěta­čtyřiceti jiných naprogramovaných tvorů. A i kdyby snad podlehlo zkáze osmdesát pět procent těch zrnéček, stačila by ta zbývající pokračovat v průzkumu. Teorie takového telema­ta zvaného DISPERZANT je tak složitá, že se absolutně ni­komu nevejde do hlavy, ani kdyby byl dítětem Einsteina, von Neumanna, varietního kouzelníka a hlavní rady Massachu­setts Institute of Technology plus Rabindranátha Thákura, takže jsem ani já o ní neměl nejmenší potuchu. Věděl jsem jen, že mě vtělili do třiceti miliard různých součástek, vše­strannější než buňky živého organismu, a že se nepamatu­ju, kolikrát dublované programy nutí tyto součástky spojovat se v nejrozmanitější agregáty, proměňované v prach po stisk­nutí knoflíku, a k tomu ke všemu ve stavu rozptýlení neviditelné jak pro oko, tak pro radary a všechny druhy záření s výjimkou paprsků gama. Kdybych tedy měl padnout do ně­jaké léčky, mohl jsem se rozptýlit, provést taktický ústup a znovu se koncentrovat do žádaného tvaru. To, co člověk cí­tí, je-li mrakem zaujímajícím více než dva tisíce kubíků, ne­dokážu vyjádřit slovy. To může pochopit jen ten, kdo se aspoň jednou takovým mrakem stane. Kdybych přišel o zrak, přesněji řečeno o optická čidla, mohl jsem si je nahradit té­měř jakýmkoli druhem jiných, a totéž se týkalo rukou, no­hou, chapadel a nástrojů. Musel jsem jen dávat pozor abych se neztratil v té spoustě možností. Pak bych však mohl vinit z neúspěchu jedině sebe. Tak se vědci zbavili odpovědnosti za havarijnost telemata a svalili ji na mě. Nemůžu říct že by mi to bylo nějak náramně vylepšilo náladu. Přistál jsem u rovníku pod vysokým Sluncem na odvrácené straně Měsíce přímo uprostřed japonského sektoru a vzal na sebe podobu kentaura, vlastně tvora opatřeného čtyřma nohama, dvěma rukama a horní částí trupu a navíc s maskovacím ústrojím, které mě obklopovalo jako vysoce inteligentní plyn, tvora, který za název kentaur vděčil z nedostatku lepšího pojmenování dost vzdálené podobnosti s touto mytickou bytostí. Pře­stože jsem se i s tímhletím telematem v prášku seznámil na polygonu Lunar Agency, zkontroloval jsem dole v nákladním prostoru rakety, jestli správně funguje, a byla skutečně úža­sná podívaná, jak se ta velká hromada matově se lesknoucího prášku po zapnutí zvoleného programu začíná pohybovat, přesypávat, scelovat, slepovat, až vytvoří žádaný tvar, a jak se po vypnutí scelujícího elektromagnetického pole (nebo mož­ná docela jiného) v okamžiku rozletí, jako když kopnete do pískového panáka. Fakt, že se kdykoli můžu rozletět na drob­né částečky a zase znovu slepit, mi měl dodat sebejistoty. Tyto proměny byly však spíš nepříjemné, protože jsem je po­ciťoval jako velice silnou závrať spojenou s třesavkou, jenže proti tomu se nedalo nic dělat. Tento stav trval ostatně jen tak dlouho, dokud jsem se nevtělil do nového tvaru. Tohoto telemata prý mohl zničit jedině termojaderný výbuch, a to z bezprostřední blízkostí. Ptal jsem se, jaká je pravděpodob­nost, že se pak celý rozsype, ale nic jednoznačného mi neřekli. Pochopitelně že jsem se pokoušel zapnout dva programy najednou, a to tak, že podle jednoho jsem se měl vtělit do Molocha s podobou člověka a podle druhého do třímetrové housenky se zploštělou hlavou a chapadly jako obrovské kle­ště, ale nic z toho nebylo, protože sektor vtělení fungoval po­dle principu buď a nebo. Tentokrát jsem stanul na měsíční půdě bez doprovodu mikropů, sám jsem totiž byl v jistém smyslu množstvím mikroskopických kyklopů (kterým techni­ci ve svém žargonu říkají také mikrokyky). Táhl jsem za se­bou téměř nepostižitelný chvost přepínačů, jakoby mlhavý vlající závoj, který bylo vidět, jenom když zhoustl. S pohy­bem jsem také neměl žádné problémy. Jelikož jsem člověk zvídavý, vyptával jsem se, co se stane, když se ukáže, že na Měsíci rovněž vznikly podobné próteovské automaty, ale to mi nikdo nemohl říct, přestože na polygonu na sebe pouštěly dva nebo dokonce tři exempláře najednou, aby se promísily jako mraky táhnoucí opačnými směry. Z devadesáti procent si však zachovaly totožnost. Čím je devadesátiprocentní to­tožnost, to se taky nedá snadno vysvětlit, to člověk musí pro­žít, aby to pochopil. Začátek nového průzkumu šel jako na drátkách. Mašíroval jsem a ani jsem se přitom nemusel roz­hlížet, protože jsem viděl na všechny strany najednou, i když bočně a zezadu jen ve zkratce jako včela, která má půlkruho­vité oči a dívá se tisíci ommatidií všude najednou, ale jelikož nikdo z mých čtenářů není včelou, chápu, že ani toto srovná­ní nemůže vyjádřit, co jsem cítil.</p>

<p>To, jakým způsobem jednotlivé státy naprogramovaly své počítačové líhně zbraní, bylo jejich tajemství, ale od Japonců, kteří jsou známi jako neobyčejně rafinovaní tichošlápkové, jsem očekával dost velká překvapení. Profesor Hakagava, člen našeho týmu v řídícím středisku, taky s jistotou nevěděl, v co se vyvinuly prazárodky japonských zbraní, ale loajálně mě varoval, abych se měl na pozoru a nenechal se zmást žád­ným zdáním. Klusal jsem fádní plochou krajinou, jelikož jsem nevěděl, jak odlišit zdání od faktů. Jen na obzoru bylo vidět nízké návrší obrovského kráteru. Wivitch, Hakagava i všichni ostatní projevovali náramnou spokojenost, protože televizní obraz vysílaný prostřednictvím trojských satelitů na Zemi byl prý ostrý jako břitva. Po hodině cesty jsem si mezi rozházenými menšími i většími kameny zasypanými pískem povšiml jakýchsi nízkých výhonků, které se otáčely za mnou. Vypadaly jako bramborová nať, když zvadne. Zeptal jsem se, jestli můžu jeden ten výhonek utrhnout, ale nikdo to nechtěl rozhodnout za mě, a když jsem naléhal, jedni prohlašovali, že bych to určitě měl udělat, a druzí křičeli, že radši ne. Sklonil jsem tedy své kentauři tělo k poněkud většímu trsu těch keří­ků a pokusil se jednu pružnou lodyhu utrhnout. Nic se nesta­lo. Držel jsem ji v dlaních a zvedl k očím. Začala se kroutit jako malá zmije, pevně se mi omotala kolem zápěstí a já se při různých pokusech přesvědčil, že když ji zlehka hladím, vlastně spíš lechtám prstem, sevření povoluje. Připadalo mi vlastně dost hloupé promluvit k bramborové nati, i když jsem věděl, že nemá s bramborami nic společného, ale přesto jsem to zkusil.</p>

<p>S odpovědí jsem nepočítal a taky jsem žádnou nedostal. Zahodil jsem tedy ty rozvinuté pupeny, jež se pohybovaly ja­ko brouci, a cválal jsem dál. Krajina připomínala zanedbané záhony nějaké zeleniny, a tak vypadala dost rustikálně, jenže já čekal každou chvíli útok a dokonce jsem tu pseudozeleni­nu provokoval tím, že jsem po ní dupal kopyty (tak totiž vy­padaly mé boty, a kdyby mi na tom záleželo, mohl jsem je proměnit v kopýtka). Zanedlouho jsem došel k dlouhým zá­honům jiných mrtvých keřů. Před každým záhonem stála ve­liká tabule s obrovským nápisem STOP! HALT! STŮJ! a stej­noznačnými slovy asi ve dvaceti jiných jazycích včetně malaj­štiny a hebrejštiny. Přesto jsem mezi ty záhony vešel. O něco dál vířily přímo nad půdou malinké bledě modré mušky, kte­ré se, jakmile mě spatřily, začaly sestavovat v písmena DAN­GER! OPASNOSŤ! GEFAHR! NEBEZPEČÍ! DANGER! YOU ARE ENTERING JAPANESE PINTELOU! Spojil jsem se s řídícím střediskem, ale dokonce ani Hakagava nevě­děl, co znamená PINTELOU, a já se dostal do prvních men­ších potíží, protože když jsem vstoupil mezi ta písmenka tete­lící se nad pískem, začala se na mě lepit a lézt mi po celém těle jako mravenci. Ale neudělala mi nic zlého, a tak jsem je jenom ze sebe setřepával ocasem (poprvé jsem ho měl k če­mu použít), a potom jsem běžel dál, pokud možno v brázdě mezi záhony, až jsem došel do úbočí velkého kráteru. Křovis­ka mírně přecházela v jakýsi úvoz a dál v prohlubující se širo­kou rokli, tak hlubokou, že jsem jejího dna nedohlédl, proto­že byla plná měsíční tmy, která je černá jako saze. Najednou odtamtud přímo proti mně vyjel obrovský plochý tank s hla­sitě skřípajícími a rachotícími širokými housenkovými pásy, což bylo víc než zvláštní, protože na Měsíci není nic slyšet, je­likož tam není vzduch, který by vedl zvukové vlny.</p>

<p>Ale já ten hřmot slyšel a dokonce i to, jak písek skřípe pod ocelí housenkových pásů. Tank se valil přímo na mě. Za ním se objevila druhá řada dalších. Byl bych jim rád uhnul z cesty, jenže v tom úzkém průsmyku jsem neměl kam couv­nout. Užuž jsem se chtěl proměnit v prach, když na mě ten první najel a převalil se přese mě jako mlha, jen na chvíli se trošku setmělo. Zas nějaké vidiny a faty morgány, pomyslel jsem si, a stále odvážněji jsem se nechával přejíždět těmi dal­šími. Za nimi šli v rojnici vojáci, docela obyčejní vojáci, šik­moocí, s bodáky nasazenými na krátké automatické karabi­ny, a mezi nimi kráčel důstojník s šavlí a nesl prapor, na němž bylo červené slunce. Všichni mnou prošli jako dým a kolem zas byla jen pustina. V prohlubující se roklině byla najednou tma, a tak jsem rozsvítil reflektory, vlastně takzva né rozjasňovače, které lemovaly všechny mé oči. Pohyboval jsem se teď už daleko pomaleji a došel jsem k vstupu do jes­kyně, kolem něhož se povalovalo staré železo. Otvor však byl pro mou postavu příliš nízký, a tak abych se nemusel unavo­vat v neustálém předklonu, proměnil jsem se v kentaura-je­zevčíka, i když to zní dost hloupě, zato to dobře vystihuje skutečnost, protože se mi scvrkly nohy, a břicho jsem málem táhl po kamení, když jsem lezl dál a dál do hlubiny měsíční­ho podzemí; kde dosud nestanula lidská noha. Ani mé nohy nebyly vlastně lidské. Zakopával jsem stále častěji, nohy se mi rozjížděly po kluzkém štěrku, a tak když jsem si vzpo­mněl, co všechno si teď můžu dovolit, proměnil jsem je v polštářkovité tlapy přiléhající k podloží jako nohy lva nebo ty­gra. Cítil jsem se ve svém novém těle čím dál tím líp, ale, neměl jsem čas to vychutnat. Osvětloval jsem si nepravidelně řezané stěny jeskyně s plochým dnem, až jsem narazil na mříž uzavírající průchod v celé jeho šíři a napadlo mě, že ty japonské zbraně jsou k vetřelcům nějak podivně zdvořilé, protože nad mříží těsně pod stropem svítily velké nápisy: NO ENTERING! DO NOT TRESPASS THIS BARRIER! KEIN DURCHGANG! PROCHODA NĚT! NE PAS SE PENCHER EN DEHORS! PERICOLOSO! OPASNO! GEFÄIHRLICH! a za mříží bylo vidět fosforeskující lebku se zkříženými hnáty s nápisem DEATH IS VERY PERMA­NENT. Nezastavilo mě to ani na chvíli. Rozptýlil jsem. se, pronikl mříží na druhou stranu a tam se zase zhustil. Přírodní stěny této skalní chodby se nyní změnily v oválný tunel se světlým, jakoby keramickým obložením. Zaťukal jsem do něj prstem, a v místě, kde jsem se ho dotkl, vyrostl malý pupenec, který se rozšířil v tabulku MENE TEKEL UFARSIN! Takové množství výstrah dokazovalo, že situace je vážná, jen­že já přece nevlezl tak hluboko proto, abych teď ustoupil. Šel jsem tedy dál po svých tichošlapkách, cítil jsem, jak se ohon měkce táhne za mnou, připraven mi kdykoli pomoci. Nedělal jsem si starosti o to, že mě z řídícího střediska není vidět. Rá­dio ztichlo a já slyšel jen jakýsi tichý, ale srdceryvný a podiv­ně sténavý nářek. Došel jsem k rozšířenému místu, kde se tunel rozdvojoval. Nad levou odnoží svítil neónový nápis THIS IS OUR LAST WARNING, ale nad pravou žádný ná­pis nebyl, a tak jsem si přirozeně zvolil levou chodbu, ve kte­ré se najednou něco zabělalo: zeď, uzavírající další cestu, a v ní obrovské pancéřové dveře s řadou klíčových dírek, ho­tová brána od Sezamu nebo pokladnice. Proměnil jsem svou pravou ruku v obláček a postupně jsem ji vsál do jedné klíčo­vé dírky. Uvnitř byla tma jako v pytli. Porozhlédl jsem se tam na všechny strany, vrátil jsem se abych tak řekl ven a opako­val jsem tyto sondáže tak dlouho, až se mi skrz tu nejvýš umí­stěnou klíčovou dírku podařilo prolézt na druhou stranu, proto jsem se celý proměnil v mlhu nebo molekulární emulzi, a tak jsem zdolal i tuto překážku. Doufal jsem, že s proniká­ním vetřelců klíčovou dírkou nepočítali ani Japonci, respekti­ve jejich výplody. Měl jsem pocit, jako by se mi hůř dýchalo, ač to nelze brát doslovně, vždyť jsem nedýchal. Tmu teď pro­svěcovaly nejen okraje všech mých očí. Vzpomněl jsem si to­tiž na další schopnosti tohoto <emphasis>LEM</emphasis> a zasvítil jsem celý jako svatojánská muška. Zprvu mě tak intenzívní světlo oslňovalo, ale pak jsem si zvykl.</p>

<p>Tunel vedl úplně rovně hlouběji a hlouběji, až mě dovedl k jakési obyčejné rohoži, spletené z jakýchsi téměř slaměných stébel. Když jsem ji odhrnul, vstoupil jsem do prostorného sálu osvětleného řadami stropních lamp. Prvním dojmem byl naprostý chaos. Přímo uprostřed leželo něco, co mohl být su­perpočítač, vyhozený do povětří bombou. Veliké kusy z lesk­lého porcelánu nebo keramiky tam ležely rozhozeny do stran. Potrhané kusy kabelů se klikatily a omotávaly jednotli­vé články těch puklých kusů, pokrytých vrstvou rozbitého skla s lesklými šupinami uzavřených obvodů. Někdo tu byl přede mnou a udělal Japoncům kůlničku na dříví přímo v centru jejich zbrojního komplexu. Nejpodivnější však bylo to, že ten gigantický několikaposchoďový počítač byl roztr­žen silou vycházející z jeho nitra, asi odspodu, protože všech­ny jeho stěny, chráněné solidními pancíři, se rozletěly odstře­divě a padly směrem ven. Některé byly větší než knihovny, trochu se jim podobaly, protože měly dlouhé regály nacpané popraskanými hustě stočenými kabely a lesknoucí se miriá­dami rozdělovacích destiček. Jako kdyby do dna toho kolosu uhodila nějaká nadpřirozená pěst a rozbila ho, ale v tom pří­padě bych ji byl měl spatřit v samém středu zkázy. A tak jsem se začal šplhat na tu suť, mrtvou jako vyrabované nitro pyramidy, hotová hrobka vyloupená neznámými lupiči, až jsem se dostal na samý vrchol a shora se podíval do centra těch tro­sek. Kdosi tam ležel bez hnutí, jakoby pohroužen do zaslou­ženého spánku. V prvním okamžiku jsem měl dojem, že je to ten robot, který mě tak srdečně zdravil za mého druhého průzkumu a nazýval mě bratrem – a pak mě porazil na zem a rozpáral jako plechovku šprotů. Prohlížel jsem si tu posta­vu na dně nepravidelného trychtýře, který vytvořil rozbitý počítač, postavu podobnou člověku, ač měla rozměry nadlidské. Na to, abych toho chlapíka probudil, budu mít vždycky dost času, rozumnější bude pouvažovat, co se tu vlastně sta­lo. Japonské zbrojařské centrum si jistě takovou návštěvu nepřálo a ani ji nemohlo zorganizovat samo sobě jako harakiri. Takovou eventualitu jsem odmítl jako nepravděpodobnou. Jelikož byly hranice jednotlivých sektorů dobře střeženy, možná že došlo k té invazi pod nimi, možná že si někdo po krtčím způsobu provrtal hluboké tunely ve skalách a touto cestou se neznámí pachatelé dostali až do srdce výpočetních arzenálů, aby je proměnili v rumiště. Kdybych se o tom chtěl ujistit, musel bych vyslechnout automatického chlapíka, kte­rý asi spal po poctivém splnění svého destruktivního úkolu. Ale nějak se mi do toho nechtělo. V duchu jsem probral všechny podoby, které jsem na sebe mohl vzít, abych si zajis­til maximální bezpečnost během rozhovoru, jelikož robot probuzený ze spánku by ke mně mohl být dost nevrlý. Jako mrak jsem nemohl mluvit, ale mohl jsem se stát mrakem jen částečně a zachovat si řečový systém uvnitř mlžného obalu. To mi připadalo nejrozumnější. Budit kolosa nějakými rafi­novanými způsoby mi připadalo zbytečné, a tak jsem kopl do pěkně velkého kusu počítače, aby se skutálel přímq na něho, a podle plánu jsem se co nejrychleji proměnil ve zvolenou podobu. Schytal to do hlavy, až se hromada pozůstatků za­chvěla. Po jejich úbočích se začaly dolů kutálet větší kusy elektronické suti. Hned se probral, vyskočil, postavil se do pozoru a zachrčel:</p>

<p>„Úkol splněn nad plán! Nepřátelské postavení dobyto, pro slávu vlasti! Hlásím se pro další rozkazy!“</p>

<p>„Pohov,“ řekl jsem.</p>

<p>Takový povel asi nečekal, ale uvolnil se, rozkročil, a teprve v tu chvíli mě spatřil. Něco v něm zaskřípělo.</p>

<p>­„Vítej,“ řekl. „Vítej! Dej ti pánbůh zdraví! Proč jsi tak ne­zřetelný, příteli? Dobře že jsi konečně přišel. Pojď sem ke mně, poveselíme se spolu, písně sobě zapějeme, potěšíme svá srdce. Bude ti u nás dobře. My jsme klidní, máme rádi mír, válku si nepřejeme, válkou pohrdáme. Z jakého sektoru vlastně jsi?“ dodal už docela jiným tónem, jako kdyby se ho nečekaně zmocnilo podezření, protože stopy jeho mírové čin­nosti byly až příliš přítomny. Asi proto se honem přepnul na praktičtější program. Napřáhl ke mně obrovskou železnou pravici a já viděl, že každý její prst je hlaveň.</p>

<p>„Ty chceš střílet na přítele?“ řekl jsem a přitom jsem se mírně vlnil nad porcelánovou strží. „No jen si posluž, střílej, rodný bratře! Střílej! Posluž si, na zdraví!“</p>

<p>„Hlásím kamuflovaného Japonce!“ vychrčel rychle a sou­časně na mě vypálil ze všech pěti prstů. Stěny se začaly sypat a já se nad ním pořád ještě mírně vlnil, ale z opatrnosti jsem snížil řečové centrum tak, aby ho nemohl zasáhnout. Zhustil jsem spodní část mraku, kterým jsem byl, a přitiskl jsem se ke kusu počítače většímu než almara, až se na ni vrhl a strhl s sebou celou lavinu suti.</p>

<p>„Útok!“ vykřikl. „Všechnu palbu na mne! Pro slávu vlasti!“</p>

<p>„Jsi obětavý,“ stačil jsem ještě poznamenat, než jsem se ce­lý proměnil v mrak. Byl nejvyšší čas, protože cosi zadunělo, obrovská hora suti se zatřásla a z jejího vnitřku vyšlehl pla­men. Sebevrah stál v namodralé záři, rozžhavil se a zčernal, ale posledním dechem ze sebe ještě stačil vychrlit: „Pro slávu vlasti!“ Potom se začal po troškách rozpadat. Nejdřív mu upadly ruce, potom mu žárem pukl hrudník, v němž se na okamžik ukázaly měděné dráty, podivně primitivně svázané lýkem, a teprve nakonec hlava, zřejmě nejtvrdší. Praskla. By­la úplně prázdná, vypadala jako skořápka obrovského oře­chu. Ale on už stál jako rozžhavený sloup a šedl jako dřevě­ný trám v ohni, až se po jednotlivých segmentech rozpadl nadobro.</p>

<p>Přestože jsem měl podobu mlhy, cítil jsem horko sálající zprostřed sutě jako ze sopečného kráteru. Chvíli jsem poč­kal, rozvanul jsem se k stěnám, ale žádný nový kandidát, kte­rý by si se mnou chtěl popovídat, nevyhlédl z plamenů horli­vě plápolajících do výše, takže dosud nedotčené stropní zá­řivky začaly praskat jedna za druhou, na suť padaly kusy trubic, skla a kabelů a současně se postupně stmívalo, a ten kdysi úhledný, matematicky kruhovitý sál, který připomínal jeviště pro rej čarodějnic, byl osvětlen namodralým plame­nem, který plápolal do výše a pálil mě, ale když jsem viděl, že už tady nemám nic na práci, soustředil jsem se a vyplul jsem na chodbu. Japonci mohli mít ještě nějaká jiná rezervní cen­tra vojenského průmyslu, stejně dobře mohlo být rezervní, a tedy méně důležité tohleto zničené, ale považoval jsem za rozumné vylézt na denní světlo a informovat řídící středisko, co se stalo před další etapou průzkumu. Cestou mě nic neza­stavilo ani nepotkalo. Chodbou jsem se dostal k pancéřovým dveřím, jejich klíčovou dírkou na druhou stranu, pak jsem za sebou zanechal mříž – s určitým soucitem jsem pohlédl na všechny výstražné nápisy, které byly pro kočku, až v dálce za­svítil nepravidelný otvor do jeskyně. Teprve tehdy jsem na sebe vzal podobu víceméně lidskou, protože už se mi po ní tak nějak zastesklo – byl to nový druh nostalgie, dosud ne­poznaný – a spatřil jsem balvan, který se hodil pro místo od­počinku, ale nemohl jsem se rozhodnout, co mám dělat dřív, protože jsem pociťoval pořád větší hlad, jenže jako telemat jsem nemohl nic vzít do úst. Bylo mi však zatěžko ponechat tak mnohostranného telemata na pospas osudu jen proto, abych aspoň něco ve chvatu snědl. Odložil jsem tedy jídlo na později a rozhodl se nejdříve informovat své chlebodárce, kdežto pauzu na posilnění si udělat hned potom, až telemata šoupnu na nějaké chráněné místo.</p>

<p>Vyvolával jsem Wivitche a vyvolával, ale odpovídalo mi jen hrobové ticho. Zkontroloval jsem geigera, jestli mě i tady nekryje ionizovaný plyn. Možná že se krátké vlny nemohly dostat z té úzké rokliny, a tak jsem se, ač nerad, proměnil v mrak, vznesl svíčkou vysoko pod černou oblohu a jako ptá­ček znovu začal vyvolávat Zemi. Nebyl jsem přirozeně žádný ptáček, bez vzduchu bych se na křídlech neudržel, řekl jsem to jen proto, že to tak hezky zní.IX/ návštěvy</p><empty-line /><p>Vrátil jsem se z nepodařeného nákupu jako náměsíčný. Sám nevím, jak jsem se ocitl ve svém pokoji, tolik jsem se snažil pochopit to, co se událo před obchodním domem. Ne­měl jsem nejmenší chuť sedět u stolu s Gramerem a všemi os­tatními, a tak jsem snědl všechny sušenky ze zásuvky psacího stolu a zapil je kolnu. Už se stmívalo, když někdo zaklepal na dveře. Myslel jsem, že je to Hous, a otevřel jsem. Ve dveřích stál cizí muž v tmavých šatech a s plochou černou aktovkou v ruce. Nevím proč, ale připadal mi jako zaměstnanec po­hřebního ústavu.</p>

<p>„Mohu dál?“ zeptal se. Mlčky jsem ucouvl. Nerozhlížel se a rovnou se posadil na židli, na které viselo mé pyžamo, po­ložil si aktovku na kolena a vyndal z ní dost velké množství strojopisů, z kapsy vytáhl staromódní brýle, nasadil si je na nos a delší dobu na mě mlčky zíral. Vlasy měl skoro šedivé, ale obočí černé, obličej hubený se svěšenými koutky bezkrevných úst. Stál jsem u psacího stolu bez hnutí. Položil na stůl vizitku. Četl jsem: prof. dr. Allan Shapiro I. C. G. D. Adresa a číslo telefonu byly vytištěny tak drobounce, že jsem je nerozluštil, ale nechtěl jsem vzít vizitku do rukou. Zmocnila se mě lhostejná únava, trochu se podobající ospalosti.</p>

<p>„Jsem neurolog,“ řekl. „Dost známý.“</p>

<p>„Myslím, že jsem od vás něco četl…,“ zabručel jsem neji­stě. „Callotomie, lateralizace mozkových funkcí…, že je to tak?“</p>

<p>„Ano. Jsem také poradcem Lunar Agency. To díky mně jste se mohl dosud chovat tak, jak jste chtěl. Byl jsem toho názoru, že v nynějším stavu je správné vás chránit, ale nic víc Ten pokus o útěk byl dětinský. Pochopte to, prosím vás. Stal jste se nositelem pokladu jehož cenu nelze vyčíslit. <emphasis>Geheim</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nisträger</emphasis>, jak říkají Němci. Každý váš pohyb byl ustavičně kontrolován, a to nejen agenturou. Do dnešního dne zmařila osm pokusů o váš únos, pane Tichý. Už když jste letěl do Au­strálie, byl jste pozorován zvláštními satelity, a to nejen našimi. Celou svou autoritou jsem se stavěl proti požadavkům politiků, jimž agentura podléhá, abyste byl zatčen, zbaven svéprávnosti a tak dále. Jisté rady vašeho přítele nemají vů­bec žádnou cenu. Je-li sázka dostatečně vysoká, zákon už ne­má význam. Dokud žijete, všichni… všechny zainteresované strany jsou v patové situaci. To nemůže trvat dlouho. Pokud vás nezískají, zabijí vás.“</p>

<p>„Kdo?“ zeptal jsem se a upřel na něho pohled bez údivu. Pochopil jsem, že jeho návštěva potrvá déle, a tak jsem sho­dil z křesla několikero novin a knih a posadil se.</p>

<p>„To je jedno. Projevil jste – nejen podle mého názoru – dobrou vůli, vaše oficiální zpráva byla porovnána s tím, co jste sepsal tady a zakopal ve sklenici. Kromě toho disponuje agentura jako <emphasis>tertium comparationis</emphasis> všemi nahrávkami z řídí­cího střediska.“</p>

<p>„No a co?“ řekl jsem bez většího zájmu jen proto, že udě­lal pauzu.</p>

<p>„Částečně jste psal pravdu a částečně jste si musel vymý­šlet. Nedělal jste to záměrně, věřil jste tomu, co bylo ve zprá­vě, i tomu, co jste napsal tady. Když nám v paměti vznikají mezery, každý normální člověk se je snaží zaplnit. Zcela bez­děčně. Nevíme ostatně, zda se váš pravý mozek skutečně stal pokladnicí.“</p>

<p>„Co to má znamenat?“</p>

<p>„Že callotomie nemusela být náhodná.“</p>

<p>„Nýbrž?“</p>

<p>„Nýbrž že to mohl být manévr pro odvrácení pozornosti.“</p>

<p>„Čí manévr? Měsíce?“</p>

<p>„Je to docela možné.“</p>

<p>„Copak je to tak důležité?“ zeptal jsem se. „Agentura tam přece může vyslat další průzkumníky.“</p>

<p>„To samozřejmě může. Vy jste se vrátil před šesti týdny. Hned po stanovení diagnózy – tím myslím vaši callotomii – byli postupně vysláni tři další lidé ze zálohy.“</p>

<p>„A nepodařilo se jim to?“</p>

<p>„Podařilo se jim vrátit. Všem. Bohužel se jim to podařilo až příliš dobře.“</p>

<p>„Nerozumím vám.“</p>

<p>„Jejich zážitky neodpovídají vašim.“</p>

<p>„V žádném bodě?“</p>

<p>„Bude pro vás lepší, když nebudete znát podrobnosti.“</p>

<p>„A jestliže je znáte vy, mohou potkat nepříjemnosti i vás, pane profesore,“ řekl jsem s úsměvem. Filozoficky pokýval hlavou.</p>

<p>„Přirozeně. Mezi experty vznikla spousta hypotéz, které si navzájem odporují. Výsledky rozboru jsou přibližně následu­jící: klasicky konstruovaní telemati nebyli pro Měsíc překvapením. Překvapením se stal teprve molekulární telemat, tedy vaše poslední vtělení. Jenže od té doby tam už není nezná­mý ani on.“</p>

<p>„Co z toho pro mě plyne?“</p>

<p>„To už si jistě domýšlíte. Pronikl jste TAM hlouběji než vaši nástupci.“</p>

<p>„Měsíc pro ně připravil divadýlko?“</p>

<p>„Zdá se.“</p>

<p>„Kdežto pro mě ne?“</p>

<p>„Vy jste prorazil kulisy, aspoň částečně.“</p>

<p>„Proč jsem se směl vrátit?“</p>

<p>„Protože to bylo optimální řešení dilematu, v duchu strate­gické hry. Vrátil jste se, splnil jste úkol, ale současně jste se nevrátil, a tedy jste ho nesplnil. Kdybyste se byl vůbec nevrá­til, získali by v Radě bezpečnosti většinu odpůrci dalšího průzkumu.“</p>

<p>„Ti, kteří chtějí zničit celý Měsíc?“</p>

<p>„Ani ne tak zničit jako neutralizovat.“</p>

<p>„To je pro mě novinka. Jak se to dá udělat?“</p>

<p>„Jedna metoda by tu byla. I když nesmírně drahá jako jistá nová technologie, která je v plenkách. Neznám její detaily, protože je to tak lepší pro nás všechny i pro mě samého.“</p>

<p>„Ale něco jste o tom jistě slyšel…,“ zabručel jsem. „Urči­tě to musí být nějaká poatomová technologie, že? Žádné vo­díkové nálože, žádné balistické střely, něco diskrétnějšího. Něco, co by Měsíc nedokázal zpozorovat včas…“</p>

<p>„Na člověka zbaveného poloviny mozku jste nadále velmi inteligentní. Ale vraťme se k věci, to znamená k vám.“</p>

<p>„Mám souhlasit s vyšetřením? Pod ochranou agentury? S výslechem pravé strany?“</p>

<p>„Věc je daleko složitější, než si myslíte. Kromě vaší zprávy a nahrávek vašeho průzkumu máme řadu hypotéz. Ta nej­pravděpodobnější zní přibližně takto: na Měsíci došlo k stře­tům mezi jednotlivými sektory. Nedošlo k sjednocení všech sektorů, ani ke zničení jedněch druhými, ani k vytvoření plá­nu, jak zaútočit na Zemi.“</p>

<p>„Tak co se vlastně stalo?“</p>

<p>„Kdyby se to dalo říct s naprostou jistotou, nemusel bych vás obtěžovat. Mezisektorová zajištění zřejmě zklamala. Vo­jenské hry se střetly. Došlo k bezprecedenčním následkům.“</p>

<p>„Jakým?“</p>

<p>„Nejsem expert na tyto otázky, ale pokud vím, neexistují na ni vůbec žádní kompetentní experti. Jsme odsouzeni k do­mněnkám ve smyslu <emphasis>ceterum censeo humanitatem preservandam esse</emphasis>. Vy umíte latinsky, že?“</p>

<p>„Trochu. Řekněte mi, co ode mě chcete?“</p>

<p>„Prozatím ještě nic. Jste, odpusťte mi ten výraz, něco jako člověk nakažený morem ještě v době, kdy nebyla antibiotika. Navštívil jsem vás, protože jsem si to naléhavě přál, a získal jsem k tomu neochotný souhlas. Řekněme – <emphasis>ultimum refugi</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>um</emphasis>. Strašlivě jste rozmnožil počet verzí toho, co se událo na Měsíci. Řeknu vám rovnou, že po vašem návratu toho víme méně než před vaším průzkumem.“</p>

<p>„Méně?“</p>

<p>„Samozřejmě! Vždyť ani nevíme, jestli váš pravý mozek obsahuje nějakou kritickou informaci! Počet neznámých vzrostl, když se zmenšil.“</p>

<p>„Mluvíte jako Pýthie.“</p>

<p>„Lunar Agency převážela na Měsíc a uskladňovala v sek­torech to, co tam podle ženevské dohody převézt měla. Jenže programy počítačů první převezené generace zůstaly tajem­stvím jednotlivých států. Agentura k nim neměla přístup.“</p>

<p>„To znamená, že hned na začátku byl vlastně nebezpečný nesmysl!“</p>

<p>„Přirozeně, jako důsledek světových antagonismů. Copak se dá dělat rozdíl mezi programem, jehož činnost vykolejila po několika desítkách let vzdor zajištění, které do něho vloži­li programátoři, a mezi takovým programem, který se určitým specifickým způsobem vykolejit <strong>měl?</strong>“</p>

<p>„Nevím, jestli lze poznat takový rozdíl, to snad dovedou vysvětlit odborníci.“</p>

<p>„Ne, to nedokáže vysvětlit nikdo kromě lidí, kteří tamty programy vytvořili.“</p>

<p>„Víte co, pane profesore?“ řekl jsem, vstal a přistoupil k ok­nu. „Mám dojem, že mě omotáváte jemňoučkou sítí. Čím déle si tu povídáme, tím je to všechno nejasnější. Co se událo na Měsíci? To se neví. Co jsem tam opravdu zažil? To se neví. Proč jsem byl podroben té zatracené callotomii? To se neví. Ví o tom něco polovina mého mozku? To se neví. Proto vás zdvořile žádám, abyste mi stručně sdělil, co si ode mě přejete.“</p>

<p>„Neměl byste mluvit o zdvořilosti tak sardonicky. Zdvoři­lost platí stále, a to zdvořilost dost značná…“</p>

<p>„Protože zdvořilost odpovídá zájmům agentury a možná ještě někoho jiného. Ledaže mě, jak jste řekl, chránili jen z dobrosrdečnosti. Ne?“</p>

<p>„Ne. O žádné dobrosrdečnosti se tady nedá mluvit. To jsem vám řekl hned na začátku. Sázka je příliš vysoká. Tak vysoká, že kdyby z vás bylo možno vytáhnout věcné informa­ce krutým mučením, byli by to už dávno udělali.“</p>

<p>Najednou mě oslnila nečekaná myšlenka. Otočil jsem se zády k oknu, které už bylo tmavé, široce jsem se usmál, zkří­žil si ruce na prsou a řekl:</p>

<p>„Děkuju vám, pane profesore. Teprve teď jsem pochopil, KDO mě skutečně po celou tu dobu chránil.“</p>

<p>„Vždyť jsem vám to říkal!“</p>

<p>„Ale teď už to vím líp. Oni. Vlastně on…,“ otevřel jsem okno a ukázal na měsíční srpek, který se ostře rýsoval na tmavomodré obloze. Právě vycházel nad stromy.</p>

<p>Profesor mlčel.</p>

<p>„Zřejmě to souvisí s mým přistáním,“ dodal jsem. „S tím, že jsem se rozhodl stanout na Měsíci na vlastních nohou, abych sebral to, co našel poslední telemat, a udělat jsem to mohl, protože v nákladním prostoru byl skafandr s přistá­vacím zařízením. Strčili ho tam pro jistotu a já toho vy­užil. Nevzpomínám si bohužel, co se se mnou dělo, když jsem přistál ve vlastní osobě. Pamatuju se na to i nepamatu­ju. Telemata jsem našel, ale asi to nebyl ten molekulární. Pamatuju se, že jsem <strong>věděl</strong>, proč přistávám: ne proto, abych ho zachránil, protože to bylo jak nemožné, tak ne­smyslné, ale proto, abych <strong>něco</strong> sebral. Nějaké vzorky? Če­ho? Na to si nemůžu vzpomenout. A přestože jsem samu callotomii nepocítil nebo si ji nezapamatoval jako v amnézii po otřesu mozku, nacpal jsem po návratu na palubu svůj skafandr do zvláštního kontejneru. Vzpomínám si, že byl celý pokrytý jemným prachem. Divným prachem, protože v prstech byl suchý a droboučký jako sůl, ale z rukou se dal těžko setřít. Radioaktivní nebyl. Přesto jsem se umyl tak, jako kdybych byl ozářený. A později už jsem se, ani ne­pokoušel zjistit, co to bylo za substanci, neměl jsem ostatně příležitost takové otázky klást. Když jsem se dověděl, že mám přeťatý mozek, že jsem to takhle ošklivě schytal, už jsem se ani v myšlenkách nevracel k té hodině na Měsíci, protože jsem měl větší starosti. Neslyšel jste něco o tom prášku? Nebyl to prášek proti hmyzu. <strong>Něco</strong> jsem přece přivezl… Ale co?“</p>

<p>Profesor se na mě díval přimhouřenýma očima skrze brýle, s tváří hráče pokeru.</p>

<p>„Přihořívá…,“ řekl. „Vlastně hoří…. Ano, přivezl jste něco… a pravděpodobně proto jste se vrátil živý, přestože jste tam přistál.“</p>

<p>Vstal a přistoupil ke mně. Oba jsme se dívali na Měsíc, kte­rý nevinně svítil mezi hvězdami.</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Lunar Expedition Molecules </emphasis>zůstaly tam…,“ řekl můj host jakoby pro sebe. „Ale doufejme, že nejsou zničeny tak, aby se nedaly rekonstruovat. Vy sám jste je zničil, přestože jste to netušil, když jste sestoupil do nákladního prostoru pro skafandr. Tím faktem jste zapnul <emphasis>AUDEM, autodemolition</emphasis>, teď už vám to můžu říct, protože už to nemá význam.“</p>

<p>„Na experta neurologa jste skvěle informován,“ pozname­nal jsem s pohledem stále upřeným na Měsíc, který už byl čá­stečně zakryt mraky. „Třeba dokonce víte, kdo se se mnou odtamtud vrátil? Jejich mikropy? Krystalický prach, který se nepodobá obyčejnému písku…“</p>

<p>„Ne. Pokud vím, byly to nějaké křemité polymery, nějaká Silicoidea­…“</p>

<p>„Ne baktérie?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Proč je to tak důležité?“</p>

<p>„Protože letěly za vámi.“</p>

<p>„To není možné, vždyť…“</p>

<p>„Je to možné proto, že se to stalo.“</p>

<p>„Kontejner přestal být hermetický?“</p>

<p>„Ne. Pravděpodobně jste vdechl nějaké ty drobečky ještě v raketě, když jste se svlékal ze skafandru.“</p>

<p>„A jsou ve mně?“</p>

<p>„Nevím, jestli ještě jsou. Že to není obyčejný měsíční prach, na to se přišlo, když jste se chystal do Austrálie.“</p>

<p>„Ach tak! Takže každé místo, kde jsem byl, se potom zkou­malo mikroskopem?“</p>

<p>„Dá se to tak říct.“</p>

<p>„A… nacházely se ty…?“</p>

<p>Přikývl. Stále ještě jsme stáli u okna a Měsíc proplouval mezi mraky.</p>

<p>„Vědí to všichni?“</p>

<p>„Kdo všichni?“</p>

<p>„Všechny zainteresované strany…“</p>

<p>„Pravděpodobně dosud ne. V agentuře jen několik lidí a ze zdravotnické služby jen já.“</p>

<p>„Proč jste mi to řekl?“</p>

<p>„Protože už jste se tomu dostal sám na stopu a já chci, aby vám situace byla jasná.“</p>

<p>„Moje situace?“</p>

<p>„Vaše situace i celková situace.“</p>

<p>„Takže oni mě opravdu hlídají?“</p>

<p>„Sám jste to před chvílí dal najevo.“</p>

<p>„Střílel jsem naslepo. Je to tak?“</p>

<p>„Nevím. Což ovšem neznamená, že nikdo nic neví. Celá ta věc má různé stupně utajení. Na základě toho, co jsem slyšel od některých přátel zcela soukromě, probíhá výzkum dál a nelze prozatím vyloučit, že ty částečky jsou nadále ve spoje­ní s Měsícem…“</p>

<p>„Říkáte hrozně divné věci. V jakém spojení? Rádiovém?“</p>

<p>„To určitě ne.“</p>

<p>„A existuje jiné?“</p>

<p>„Přiletěl jsem, abych vám položil několik otázek, a místo toho se vyptáváte vy mě.“</p>

<p>„Údajně jste měl v úmyslu mi pořádně vyložit situaci, ve které se nacházím.“</p>

<p>„Ale nemohu odpovídat na otázky, na které neznám odpo­věď.“</p>

<p>„Zkrátka až dosud mě chránila domněnka, že Měsíc se může a dovede zabývat mým osudem.“</p>

<p>Shapiro neodpověděl. Pokoj tonul v pološeru. Našel očima vypínač, přistoupil k němu, rozsvítil a světlo stropní lampy mě jak oslnilo, tak probudilo. Zatáhl jsem závěsy na oknech, vyndal z baru láhev a dvě skleničky, nalil do nich zbytek sherry, posadil se a ukázal mu na křeslo.</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Chi va piano, va sano,“</emphasis> řekl nečekaně profesor, ale jen omočil rty ve víně, postavil skleničku na stůl a povzdychl si. „Člověk vždycky jedná podle nějakých vzorů,“ řekl, „jenže v takové situaci, jako je ta nynější, žádné vzory neexistují, a přesto musíme něco dělat, protože z otálení nic dobrého nevzejde. Dohadováním nic nepořídíme. Jako neurolog vám řeknu tohleto: existuje paměť krátkodobá a dlouhodobá. Ta krátkodobá se mění v dlouhodobou, pokud nedojde k ná­hlým poruchám. A větší poruchu než protětí velkého mozko­vého vazníku neznám! To, co se stalo těsně před tím i krátce po tom, nemůže vaše paměť obsáhnout, tyto mezery jste zapl­nil konfabulací, jak už jsem poznamenal, a pokud jde o zby­tek, nevíme ani to, KDO je v ofenzívě a KDO v defenzívě. Žádná vláda se za žádných okolností nepřizná k tomu, že její programátoři neprovedli úkoly stanovené ženevskou dohodou tak, jak se slušelo a patřilo. Ostatně i kdyby měl některý z těch programátorů v úmyslu něco prozradit, nebude to důležité, pro­tože ani on, ani nikdo jiný neví, co se později na Měsíci odehrá­lo. V tomhletom sanatoriu jste stejně bezpečný jako mezi tygry. Vám se to nezdá? Doufám, že tu nebudete trčet donekonečna.“</p>

<p>„Tak dlouhý rozhovor,“ poznamenal jsem, „a pořád se to­číme dokolečka. Vy chcete, abych se svěřil – abych tak řekl – do vaší péče?“ Dotkl jsem se pravého spánku.</p>

<p>„Myslím, že byste to měl udělat. Nedomnívám se, že by to mohlo nějak výrazně prospět jak agentuře, tak vám, ale nic výhodnějšího nevidím.“</p>

<p>„Váš skepticismus má možná probudit mou důvěru…,“ zabručel jsem, jako kdybych uvažoval nahlas. „Je důsledek callotomie skutečně neodvratný?“</p>

<p>„Jestli to byla chirurgická callotomie, proťatá bílá vlákna zcela určitě nesrostou. To možné není. Ale nikdo vám přece nedělal trepanaci lebky!“</p>

<p>„Chápu,“ odpověděl jsem po krátké úvaze, „chcete ve mně vzbudit naději, že se se mnou stalo něco jiného. Bud' mě na to chcete nalákat, nebo tomu sám trochu věříte…“</p>

<p>„Jak jste se tedy rozhodl?“</p>

<p>„Odpovím vám do osmačtyřiceti hodin, ano?“</p>

<p>Přikývl a ukázal na vizitku, která ležela na stole.</p>

<p>„Máte tam mé telefonní číslo.“</p>

<p>„Copak se budeme dohadovat docela otevřeně?“</p>

<p>„Ano i ne. Nikdo nezvedne sluchátko. Počkáte, až to de­setkrát zazvoní, a za minutu zatelefonujete znovu. Znovu počkáte na deset signálů a to je všechno.“</p>

<p>„To bude znamenat, že souhlasím?“</p>

<p>Přikývl a vstal.</p>

<p>„Všechno ostatní záleží na nás. Už musím jít. Přeji vám dobrou noc.“</p>

<p>Když odešel, stál jsem hodnou chvíli uprostřed pokoje a bezmyšlenkovitě jsem upíral pohled na závěs na okně. Stropní lampa najednou zhasla. Asi se přepálila žárovka, po­myslel jsem si, ale když jsem vyhlédl z okna, uviděl jsem, že jsou tmavé všechny pavilóny sanatoria. Zhasly i vzdálené pouliční lampy, obvykle mrkající na sjezdu na dálnici. Byla to zřejmě nějaká větší havárie. Nechtělo se mi hledat baterku nebo svíčky, hodinky ukazovaly jedenáct, a tak jsem jen roz­táhl závěs na okně, abych se v slabém měsíčním svitu svlékl a osprchoval v koupelně. Chtěl jsem si vzít župan místo pyža­ma, a tak jsem otevřel skříň. Zkoprněl jsem. Kdosi v ní stál, kdosi tlustý, malý, skoro plešatý, nehybný jako socha, prst přitisknutý na ústa. Poznal jsem Gramera.</p>

<p>„Adelaido…,“ zašeptal jsem – a odmlčel jsem se, proto­že mi pohrozil prstem. Mlčky ukázal na okno. Jelikož jsem se nepohnul z místa, dřepl si, vylezl po čtyřech ze skříně, dolezl za psací stůl a stále ještě skrčený pečlivě zatáhl závěsy. Byla najednou taková tma, že jsem sotva rozeznal, jak se zase po kolenou vrací ke skříni a vytahuje z ní něco obdélníkového a plochého. Ale v tu chvíli už si mé oči zvykly na tmu a já vi­děl, že Gramer otvírá malý kufřík, vyndává z něj nějaké pro­vázky nebo dráty a něco spojuje, cosi zapraskalo. Seděl při­tom pořád na podlahové krytině a zašeptal:</p>

<p>„Sedněte si vedle mě, Tichý. Popovídáme si…“</p>

<p>Tak jsem se posadil, pořád ještě tak užaslý, že jsem ze sebe nemohl dostat slovo, Gramer si přesedl blíž, až se kolenem dotkl mého, a řekl tiše, ale už ne šeptem:</p>

<p>„Máme nejmíň tři čtvrtě hodiny času, možná i hodinu, než naskočí proud. Část odposlouchávacího zařízení má vlastní pohon, ale jenom pro hlupáky. Jsme prvotřídně stíněni. Říkej mi Gramere, Tichý, už sis na to přece zvykl…“</p>

<p>„Kdo jste?“ zeptal jsem se a uslyšel jsem, jak se tichounce zasmál.</p>

<p>„Váš anděl strážný.“</p>

<p>„Jak to? Vždyť už tu sedíte dlouho, ne? Jak jste mohl vě­dět, že sem přijdu? Tarantoga…“</p>

<p>„Zvědavost je první stupínek do pekla,“ řekl mírně Gra­mer. „Není důležité odkud, jak a proč, Tichý. Ted' musíme vyřešit důležitější věci. Za prvé vám nedoporučuju, abyste udělal to, co na vás chtěl Shapiro. Nic horšího byste udělat nemohl.“</p>

<p>Mlčel jsem a Gramer se zase tiše zasmál. Měl zřejmě skvě­lou náladu. Jeho hlas zněl docela jinak, už se nezajíkal jako dosud, nebyl rozvleklý, nezněl přihlouple.</p>

<p>„Vy mě považujete za agenta cizí špionážní centrály, co?“ řekl a familiárně mě poplácal po zádech. „Chápu, že ve vás budím osmnáct různých podezření najednou, ale teď začnu spoléhat na váš rozum. Dejme tomu, že poslechnete Shapiro­vu dobrou radu. Pěkně si vás podají, mučit vás nebudou, to ne. Budou s vámi na té jejich klinice zacházet jako s prezidentem. Něco možná z té pravé strany vaší hlavy vytáhnou, nebo taky ne, ale ať tak či onak, nebude to mít žádný vý­znam, protože ortel už vynesli předem.“</p>

<p>„Jaký ortel?“</p>

<p>„No, diagnózu, výsledky vědeckého odposlechu ruky, no­hy, paty, to je přece jedno čeho. Když mě nebudete přerušo­vat, tak vám řeknu všechno. Všechno, co už je známo.“</p>

<p>Udělal malou pauzu, jako kdyby čekal na můj souhlas. Se­děli jsme potmě. Náhle jsem řekl:</p>

<p>„Může sem přijít doktor Hous…“</p>

<p>„Ne, nemůže. Nepřijde sem nikdo, s tím si starosti nedělej­te. Nehrajeme si na Indiány. Tak už konečně poslouchejte. Na Měsíci se do sebe zakously programy různých stran. Zakously se, pomíchaly, kdo začal první, to není důležité, ale­spoň prozatím. Stručně řečeno, došlo tam k něčemu takové­mu, jako je povrchová rakovina. Vzájemné ničení hlava ne­hlava, různé fáze různého simulačního i produktivního zbro­jení napadly jedna druhou, v různých sektorech různě, střetly se, narazily na sebe, můžete si to nazvat, jak chcete.“</p>

<p>„Měsíc se zbláznil?“</p>

<p>„Taky se to tak dá říct. Ovšem jen v jistém smyslu. V tu do­bu, kdy to, co bylo naprogramováno, i to, co z programů vy­plynulo, se měnilo v trosky, začaly zcela nové procesy, které předtím nikdo na Zemi nečekal, absolutně nikdo.“</p>

<p>„Jaké procesy?“</p>

<p>Gramer si povzdychl.</p>

<p>„Zapálil bych si,“ řekl, „ale nemůžu, protože vy nekouříte. Jaké procesy? Vy jste přivezl jejich první stopu.“</p>

<p>„Ten prach na skafandru?“</p>

<p>„Ano. To není žádný prach, to jsou silikonové polymery, začátky ordogeneze, nekroorganizace, jak tvrdí odborníci, už těch termínů vymysleli spoustu, prostě to, co se tam odehrá­vá, Zemi absolutně neohrožuje, ale právě proto, že ji to neo­hrožuje, vyvolává to ohrožení, které si agentura nepřeje.“</p>

<p>„Tomu nerozumím.“</p>

<p>„Agentura střeží doktrínu nevědomosti, víte? Jsou státy, které by si přály, aby ta doktrína padla, aby padla celá ta his­torie se stěhováním zbrojení na Měsíc. To jsem neřekl správ­ně. Je to složitější. Existují různé nátlakové a zájmové skupi­ny. Jedni by si přáli, aby ta neustále nafukovaná panika s ná­pisem Měsíční invaze vzrůstala, aby v OSN nebo mimo ni vznikla koalice schopná zaútočit na Měsíc tradičně čili ter­monukleárně, anebo neklasicky, tou novou technikou, kolap­tickou, ale teď se mě neptejte, co je to za techniku, o tom až jindy. Jde jen o to, aby zahájili zbrojení ve velkém měřítku z důvodů všeobecných, nadnárodních, celozemských, proto­že hrozí-li invaze, je třeba ji zničit v zárodku.“</p>

<p>„A to agentura nechce?“</p>

<p>„Sama agentura podléhá rozkladu zevnitř, ty rozporné zá­jmy v ní mají své lidi. Jinak tomu ani být nemůže. A vy jste se stal v tomto boji velkým esem. Tím největším.“</p>

<p>„Já? S tím mým postižením?“</p>

<p>„Ano. To, co z vás dostane Shapiro a jeho tým, se přece nedá ověřit. Až na pár lidí nebude nikdo vědět, jestli skuteč­ně získali nějaké jasné a definitivní informace, nebo jestli prostě prohlásili, že je získali, a zveřejní je, nebo nejprve pře­dají Radě bezpečnosti, není ostatně důležité, koho budou in­formovat dřív. Jde o to, že nikdo, ani vy sám, nemůže říct, jestli lžou, nebo jestli mluví pravdu.“</p>

<p>„Zřejmě budou lhát, když jste předtím řekl, že už si pře­dem připravili diagnózu…“</p>

<p>„Asi ano. Nejsem vševědoucí. Ale násilím z vás nic nevy­máčknou.“</p>

<p>„Jak to? Shapiro říkal…“</p>

<p>„Ty atentáty? Ty byly naaranžované, pane Tichý. Samo­zřejmě. Ale byly tak naaranžované, abyste při nich nepřišel o život, protože pak by z nich nikdo nic neměl.“</p>

<p>„Kdo to dělal?“</p>

<p>„Různé strany s různými záměry. Nejprve řekněme spon­tánně a proto, aby vás <strong>mě1i </strong>, a potom, když byly ty pokusy zmařeny, proto, aby vás trochu zmáčkli, postrašili a abyste se vrhl do Shapirova láskyplného objetí.“</p>

<p>„Počkat, Gramere… Tak chtějí mě postrašit, nebo ne?“</p>

<p>„Myslí vám to moc pomalu. Nejdřív někdo chtěl, ano, ale nepodařilo se mu to, a potom si v agentuře uvědomili, že ne­ní třeba čekat, až to zase někdo zkusí. Agentura, to znamená výkonný orgán takzvané ochrany mise, sehrála párkrát diva­dýlko ve váš prospěch.“</p>

<p>„Takže agentura mě nejdřív chránila, a potom napadala? Ano? Nejprve to bylo opravdové, a potom narežírované?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„No dobře. Dejme tomu, že přece jen budu souhlasit s prohlídkou. Co z té prohlídky vyplyne?“</p>

<p>„Bridž, nebo poker.“</p>

<p>„Tomu nerozumím.“</p>

<p>„Začne to určitým zahájením. Licitací. Předpovědět se dá jen začátek, pokračování už ne. To, že na Měsíci nejde všech­no tak, jak mělo jít, je už jasné. Zbyla alternativa: vzniká tam situace Zemi nebezpečná, nebo ne? Všechno až dosud na­svědčuje tomu, že nás Měsíc nijak neohrožuje a že se nic ta­kového nechystá ani v nejbližších několika stech letech, což je odhad velmi opatrný. Možná že v několika tisících nebo dokonce miliónech letech, ale na takové období se přece poli­tika nedělá. Do roku tři tisíce rozhodně můžeme klidně spát. Ale kdo chce klidně spát? Neškodný Měsíc také potřebují jiné nátlakové skupiny.“</p>

<p>„Aby mohly něco dělat?“</p>

<p>„Aby mohly prohlásit: žádný stát už tam nemá žádné arze­nály, není tam nic, celý měsíční projekt se rozpadl, ženevská dohoda pozbyla smysl i platnost. Musíme ve vrátit ke Clausewitzovi.“</p>

<p>„Ale z toho plyne, Gramere, že to všechno špatně dopadne ať tak, nebo onak. Kdyby hrozila invaze, musíme zbrojit proti Měsíci, a kdyby nehrozila, musíme zbrojit postaru, po po­zemsku, ano?“</p>

<p>„Zajisté. Takže už to víte. Takhle vypadá bilance.“</p>

<p>„To je mi pěkná bilance! V tom případě celé to tajemství schované v mé hlavě nestojí ani za zlámanou grešli…“</p>

<p>„V tomhletom se mýlíte. Podle toho, co bude oznámeno ja­ko výsledek vyšetření vaší osoby, bude možno sestavit rozma­nité modely.“</p>

<p>„Jaké modely?“</p>

<p>„Podle naší počítačové simulace nejméně dvacet různých modelů, protože to bude závislé na výsledku výzkumu, ne na skutečném výsledku, ale na tom, co bude jako výsledek ohlá­šeno.“</p>

<p>„A vy to nevíte?“</p>

<p>„Ne, protože oni sami to ještě nevědí. Shapirův tým dosud není zajedno. I tam jsou zastoupeny rozporné zájmy. Tichý, to není tak, že by ohlásili stoprocentně čistou lež. To nedoká­žou, to by přece mohli udělat, jen kdyby u nich šlo o absolut­ně jisté spiknutí prachsprostých úplatných falšovatelů, jenže tak tomu není. Nemohou přece předem vyloučit možnost, že vy se během toho vyšetření nedozvíte nic z toho, co obsahuje váš pravý mozek, a přesto se okamžitě zapojíte do pokeru.“</p>

<p>„Jak?“</p>

<p>„Nebuďte malé dítě. Jak to, copak vy potom nemůžete na­psat do New York Times nebo do Zürcher nebo kam chcete, že zveřejnili přikrášlenou diagnózu? Že něco doštukovali ne­bo nesprávně interpretovali? Z toho by byl pěkný skandál. Stačí, abyste uvedl v potaz jejich diagnózu, a hned se najdou významní odborníci, kteří se postaví za vás a budou žádat nové, kontrolní vyšetření. A potom už se v tom nevyzná ani sám ďábel.“</p>

<p>„Když to vidíte tak dobře, proč to tak nevidí i Shapirovi li­dé?“</p>

<p>„Co ti mohou v nynější situaci dělat jiného než přemlouvat vás, abyste se podrobil vyšetření? Všichni byly vehnáni do bez­východné situace, ač na různých pozicích.“</p>

<p>„A kdyby mě někdo zabil?“</p>

<p>„To by taky nebylo dobré. Dokonce i kdybyste spáchal opravdovou sebevraždu, rozlétlo by se po celém světě pode­zření, že jste byl zavražděn.“</p>

<p>„Nevěřím, že by se nedalo zopakovat to, co se na Měsíci podařilo mně. Shapiro sice říkal, že už to zkoušeli a nic z to­ho nebylo, ale můžou tam přece poslat další výpravy.“</p>

<p>„Ano, to můžou, ale i to je labyrint. Vy se divíte? Nezbývá nám už moc času, Tichý. Vznikl absolutní <strong>pat</strong> ve světovém měřítku, neexistuje žádné hnutí, které by zaručovalo zacho­vání <strong>míru</strong>, jsou jen cvzné druhy rizika.“</p>

<p>„A co mi radíte vy jako můj anděl strážný?“</p>

<p>„Radím vám, abyste neposlouchal ničí rady. Neberte v úvahu ani ty moje. Neskrývám, že reprezentuju určité zá­jmy, neposlal mě za vámi ani Pánbůh, ani Prozřetelnost, ný­brž strana, které na obnoveném zbrojení <strong>nezá1eží</strong>.“</p>

<p>„Dejme tomu. Ale co bych měl udělat podle doporučení této strany?“</p>

<p>„Prozatím nic. Vůbec nic. Zůstaňte tady. Netelefonujte Shapirovi. Scházejte se s tím starým bláznem Gramerem v nejbližších týdnech nebo možná jenom dnech, a uvidí se, co dál.“</p>

<p>„Proč bych vám měl věřit?“</p>

<p>„Už jsem vám řekl, že mi vůbec nemusíte věřit, jenom jsem vám nastínil všeobecnou situaci. To jediné, co jsem dokázal, bylo, že jsem na hodinku vypnul hlavní státní transformátor, ale teď si seberu svých elektronických pět švestek a půjdu spát, protože jsem přece milionář v depresi, což je vám jistě známo. Na shledanou, Jonatáne.“</p>

<p>„Na shledanou, Adelaido,“ odpověděl jsem. Gramer dolezl po čtyřech ke dveřím, pootevřel je, někdo tam stál na chodbě, měl jsem dojem, že mu dal nějaké znamení. Gramer se posta­vil, odešel, zavřel za sebou tiše dveře a já seděl s přebrnělýma nohama tak dlouho, dokud se světlo znovu nerozsvítilo.</p>

<p>Zhasl jsem ho a lehl si na postel. Tam, kde seděl předtím Gramer, leželo něco lesklého, jakoby zploštělý prstýnek. Pro­hlédl jsem si to zblízka. Uprostřed byl zastrčený maličký sto­čený kousek papíru. Rozvinul jsem ho. „Pro všechny přípa­dy,“ hlásala křivá, jakoby ve spěchu napsaná písmena. Odlo­žil jsem smačkaný papír stranou a pokoušel jsem se navlék­nout si kroužek na prst. Byl šedivý se slabým kovovým les­kem, podivně těžký, asi olověný. Na jedné straně byl vybou­lený do fazolky s malým otvůrkem, jako by byla napíchnutá tenkou jehlou. Nemohl jsem ho natáhnout na žádný jiný prst než na malíček. Nevím, proč mě ten kroužek znepokojoval víc než obě návštěvy. Čemu mohl sloužit? Pokusil jsem se jím čmárat na okenní tabuli, ale nezanechával na skle žádnou stopu. Nakonec jsem ho dokonce olízl. Byl tak trochu slaný. Mám si ho natáhnout na prst, nebo nemám? Nakonec jsem si ho natáhl, ač ne bez námahy, a podíval jsem se na hodinky. Minula půlnoc, ale spánek nepřicházel. Opravdu jsem už ne­věděl, na kterou ze svých starostí myslet dřív. Znepokojovalo mě i to, že se levá ruka a noha chovají tak klidně, a v polo­spánku mi už jejich pasivita připadala jako nová léčka, tento­krát políčená na mě zevnitř. A jak se často stává, zdálo se mi, že nemůžu usnout, nebo když jsem usnul, měl jsem dojem, že bdím. Nevím, jak dlouho jsem se pokoušel rozeznat, jestli spím, nebo nespím, a hrozně jsem se s tím problémem na­mordoval, až tma poněkud zřídla. Svítá, pomyslel jsem si, tak to znamená, že se mi přece jen podařilo odepsat několik ho­din. Jenže světlo nepřicházelo od zacloněného okna. Prosa­kovalo do pokoje skulinou pod dveřmi na chodbu, ale bylo neobyčejně silné, jako kdyby těsně nad podlahou namířil ně­kdo na práh mého pokoje silný reflektor, a tak jsem se posa­dil na posteli. To, co po podlaze vsakovalo dovnitř, nebyla voda, nýbrž něco jako rtuť. Kutálelo se to po parketách v ma­ličkých kuličkách a rozlévalo v plochou louži, ze tří stran už to dorazilo až k malému koberečku před mou postelí. Ve svě­tle ze spáry pode dveřmi vytékaly další potůčky této podivné kovové tekutiny. Skoro celá podlaha už se leskla jako tenká hladina rtuťového zrcadla. Rozsvítil jsem stolní lampu. Rtuť to asi nebyla, tekutina měla barvu stářím potemnělého stří­bra. Bylo jí už tolik, že se kobereček začal pohybovat jako na vodě a světlo za dveřmi současně zhaslo. Seděl jsem sehnutý a valil oči na to, co se dělo se sirupovitou kovovou tekutinou. Rozpadala se na mikroskopické kapičky, ty se v hrudkách slepovaly do čehosi jako houba, pak to napuchlo jako kynou­cí těsto, začalo to růst a mohutnět. Tohleto je sen, o tom ne­může být nejmenších pochybností, řekl jsem si, ale navzdory tak kategorickému zjištění jsem neměl nejmenší chuť do­tknout se té rtuti bosou nohou, byl jsem jako zpitomnělý, a sou­časně ani ne tak překvapený, jako pln zadostiučinění, že vyjá­dření „živé stříbro“ tak dobře vyhovuje tomuto jevu. Neboť TO se skutečně pohybovalo jako něco živého, ale nehodlalo se to stát ani rostlinou, ani zvířetem, ani nevímjakou stvůrou, protože se to měnilo v prázdnou kuklu, v pancíř stále více se podobající člověku, spíše nepořádně provedený odlitek pan­cíře s velkými dírami a zpředu zející podlouhlou štěrbinou. Když jsem se daleko později pokoušel rekonstruovat ve své paměti tu metamorfózu, považoval jsem za nejlepší srovnání film běžící nazpátek: jako kdyby nejprve někdo vytvořil po­divný druh zbroje, potom na ni nechal působit vysokou te­plotu, aby se proměnila v tekutý kov, jenže tohleto probíhalo před mýma očima obráceně. Nejprve tekutina, potom z ní vy­kynuté duté tělo, protože pancíř to přece jen nebyl, už se ne­lesklo, nýbrž matovělo a připomínalo velkého panáka, vlast­ně spíš manekýna z výlohy s hlavou bez vlasů, s obličejem bez úst a nosu, i když s kulatými otvory místo očí, a konečně z toho začala v tom mém zmatku vznikat žena nadpřirozené velikostí, to neříkám správně, socha ženy, uvnitř prázdná a zející, neboť byla otevřená jako skříň, socha, která ze sebe – namouduši – vylučovala oděv, nejprve se totiž pokryla bílou barvou jako prádlem, potom se na bílé barvě objevila zeleň šatů, a já už uklidněn tím, že se mi to určitě zdá, jsem vstal z postele a přistoupil k přízraku. Zelené šaty zase zběle­ly, připomínaly teď nemocniční bílý plášť, a obličej se formo­val stále zřetelněji. Současně zakryl světlé vlasy na hlavě če­peček ošetřovatelky, lemovaný karmínovou sametkou. Tak dost, řekl jsem si, musím se probudit, tohleto jsou blbé sny, ale nechtěl jsem se dotknout vysněného stvoření. Rozhlížel jsem se kolem, viděl jsem celý pokoj ve světle lampy z noční­ho stolku, psací stůl, závěs, křesílka, nerozhodně jsem tam chvíli stál, a nakonec jsem se zase podíval na manekýnu. Ve­lice se podobala ošetřovatelce Didy, kterou jsem nejednou ví­dal v zahradě i u doktora House, ale byla daleko větší a vyšší. Řekla: „Vlez si do mě, tak se odtud dostaneš, vezmeš si dok­torovu toyotu a vyjedeš ven, protože brána je otevřená, ale nejdřív se oblékni a vem si peníze, koupíš si letenku a hned poletíš za Tarantogou. No tak tu nestůj jako sloup, jako oše­třovatelku tě nikdo nezastaví…“ „Vždyť jsi větší než ona…,“ vykoktal jsem, překvapila mě nejen její slova, ale i to, že vůbec nemluvila ústy. Hlas zněl z jejího těla, které se spolu s bílým pláštěm rozevřelo tak, že bych se byl opravdu vešel dovnitř. Byla ovšem otázka, zda to mám udělat. Najed­nou mi to začalo moc dobře myslet, nemusí to přece být sen, jestliže existuje technika molekulární teleferistiky, sám jsem se s ní seznámil, možná že je to skutečnost? Ale kdo může v tom případě vědět, zda to není past?</p>

<p>„Velikost nemá v noci význam. Přestaň se ofrňovat! Oblé­kej se, vezmi si jen šaty,“ opakovala.</p>

<p>„Ale proč bych měl odtud utíkat? A kdo vlastně jsi?“ zep­tal jsem se, přestože jsem se současně začal oblékat, ne proto, že bych skutečně měl v úmyslu se zúčastnit toho nečekaného, výletu, ale proto, že oblečený jsem měl lepší pocit.</p>

<p>„Vždyť vidíš, že nejsem nikdo,“ řekl. Byl to však ženský hlas, hluboký, sympatický, trochu matový, odněkud jsem ho, znal, ale nemohl jsem si vzpomenout odkud. Seděl jsem na kraji zválené postele a už jsem si zavazoval boty.</p>

<p>„Tak kdo tě za mnou poslal, paní Nikdo?“ zeptal jsem se a zvedl jsem hlavu, ale než jsem se vzpamatoval, padla na mě, vlastně mě objala, ne rukama, ale celým svým nitrem najednou, a stalo se to tak rychle, že jsem v jednu chvíli ještě se­děl na kraji postele v pulovru, ale bez kravaty a cítil, že jsem si příliš pevně utáhl tkaničku na levé botě, ale v následující chvíli už jsem byl vtažen do nitra té prázdné bytosti a olepen jejími útrobami, jako kdyby mě spolkla krajta. Nedovedu to lépe popsat, protože se mi něco takového ještě nikdy nepři­hodilo. Uvnitř bylo vlastně dost měkko, očními otvory jsem viděl pokoj, ale nemohl jsem se pohybovat tak, jak bych byl chtěl, musel jsem se pohybovat, jak chtěla ona nebo ono, to­ho telemata určitě někdo řídil, aby mě dostal tam, kde netr­pělivě čekají na Ijona Tichého. Vynaložil jsem všechny síly, abych vzdoroval té telematické maškaře, ale marně. Všechny končetiny se mi hýbaly jinak, než bych byl chtěl, tak, jako by je někdo ohýbal a narovnával, ruka otevřela dveře tím, že stiskla kliku, přestože jsem se vzpíral, jak jen jsem mohl. Chodba byla chabě osvětlená zelenými nočními lampami, nikde ani živáčka, neměl jsem čas uvažovat, KDO se za tím skrývá, snažil jsem se z té situace nějak zachránit, ale ta ne­osoba, která mě pohltila, ten mnou nadívaný Frankenstein kráčel beze spěchu, těžko si vymyslet hloupější situaci, až jsem si vzpomněl na kroužek od Gramera, ale co ten mi mohl pomoci? I když jsem věděl, že do něj mám kousnout nebo ho na prstě otočit jako v pohádce, aby se mi zjevil spásný džin, nemohl jsem to udělat. Už jsem měl před sebou domovní dveře pavilónu, ve stínu staré palmy se černalo dlouhé tmavé auto, jehož karosérie se dotýkaly paprsky vzdáleného svítání. Kyvadlové dveře se otevřely, má zotročená ruka strčila do je­jich křídla, a v tu chvíli se otevřely i zadní dveře auta, ale ni­kdo uvnitř nebyl, aspoň jsem nikoho neviděl.</p>

<p>Už jsem nasedl do auta, vlastně jsem spíše „byl nasednut“, pořád jsem se totiž bránil, napínal jsem všechny síly, až jsem pochopil svou chybu. Neměl jsem se bránit, protože právě na to byl připraven ten, kdo telemata řídil. Měl jsem se raději přizpůsobit vnucenému pohybu, ale tak, abych překročil vlastní cíl. Schýlený, už ve dveřích auta, jsem se vrhl dopředu a o něco jsem se přitom praštil do hlavy, až jsem pozbyl vě­domí a otevřel oči.</p>

<p>Ležel jsem na podlaze vedle postele, závěs na okně už ble­dl svítáním, zvedl jsem ruku k očím, po kroužku nebylo ani stopy, tak přece jen to byl sen? Nedokázal jsem si vzpomenout, kdy skončilo to, co se večer opravdu dělo, Gramer mě navštívil zcela jistě. Vyskočil jsem a nahlédl do skříně, ze které vystoupil, mé šaty byly odsunuty stranou, takže tam opravdu stál, a na dně skříně leželo něco bílého. Dopis. Zve­dl jsem ho, nikde žádná adresa, roztrhl jsem obálku. Uvnitř byl lísteček popsaný na stroji, bez data a oslovení. V pokoji byla příliš velká tma, okno jsem nechtěl odclonit, nejdřív jsem se podíval, jestli jsou dveře zamčené, byly, rozsvítil jsem si noční lampičku a podíval se na papír.</p>

<p>„Jestli se ti zdálo, žes byl unesen nebo mučen nebo podro­ben jinému utrpení, zřetelnému a <strong>barevnému,</strong> znamená to, žes byl podroben pokusnému vyšetřování, protože jsi do­stal narkotikum. Jde o to zjistit tvé reakce na určité prostřed­ky bez chuti a bez zápachu. Nemáme jistotu, jestli jsi nebyl takto otráven. Jediným člověkem, na kterého se kromě mne můžeš obrátit, je tvůj lékař. Slimák.“</p>

<p>Slimák, to znamená, že dopis pochází od Gramera. Mohl mi oznamovat stejně dobře pravdu jako lež. Pokoušel jsem se vzpomenout si, co mi říkal Shapiro a co Gramer. Oba se sho­dovali v tom, že celý měsíční projekt selhal. Dál už se jejich naléhání lišilo. Profesor chtěl, abych se dal vyšetřit, kdežto Gramer, abych čekal na něco neznámého. Shapiro reprezen­toval Lunar Agency, aspoň to tvrdil, kdežto Gramer se o svých chlebodárcích vůbec nezmínil. Proč tu však nechal dopis, místo aby mě před možností narkózy varoval osobně? Že by se zúčastnila hry ještě jiná, třetí strana? Tolik mi toho oba napovídali, a přesto jsem se nedověděl, proč je tak důle­žité to, co vězí v mém pravém mozku. Možná že jsem spoly­kal něco, co nejprve uspalo tu mou ubohou, skoro němou polovinu hlavy, a proto se vůbec nijak neprojevovala. Od­kdy? Asi tak odvčerejška. Dejme tomu, že se tak stalo. Proč? Měl jsem dojem, že všichni ti, kteří se zabývají honbou na Ti­chého, nevědí co dělat a zdržují hru. Byl jsem v té hře kar­tou s neznámou hodnotou, možná vysokým trumfem, možná ničím, a jedni bránili druhým zjistit, zda je to tak či onak. Uspali mi snad pravou polokouli, abych se nemohl dorozu­mět sám se sebou? To jediné jsem mohl konstatovat hned. Vzal jsem levou ruku do pravé a obrátil jsem se na ni způso­bem, který už jsem znal.</p>

<p>„Co nového?“ zeptal jsem se prsty. Malíček a palec se zachvěly, ale tak nějak slabě.</p>

<p>„Haló, slyšíš mě?“ signalizoval jsem.</p>

<p>Prsteník se dotkl bříška palce a vytvořil kroužek, což zna­menalo „ahoj“.</p>

<p>„No dobře, dobře, ahoj, ale jak se máš?“</p>

<p>„Dej mi pokoj.“</p>

<p>„Ihned mi řekni, jak se cítíš! Na tom přece máme zájem oba, pochop to.“</p>

<p>„Bolí mě hlava.“</p>

<p>Ano. V tu chvíli jsem ucítil, že mě TAKÉ bolí hlava. Už jsem toho z neurologické literatury vyčetl dost, abych věděl, že emocionálně rozpůlen nejsem, protože sídlem afektů je střední mozek, kterého se callotomie nedotkla.</p>

<p>„Mě taky bolí hlava. Bolí NÁS hlava, rozumíš?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Jak to že ne?“</p>

<p>„Takto.“</p>

<p>Byl jsem z toho němého rozhovoru celý zbrocený potem, ale umínil jsem si, že vytrvám. Vymáčknu z ní teď, co se dá, řekl jsem si, stůj co stůj. Najednou mě oslnila úplně nová myšlenka. Gestikulační řeč hluchoněmých vyžadovala znač­nou obratnost prstů. A přece jsem byl odedávna zvyklý na morseovku. Roztáhl jsem tedy levou ruku a začal jsem na ni ukazovákem pravice střídavě kreslit tečky a čárky – pro za­čátek SOS Save Our Souls, zachraňte naše duše. Vnitřní po­vrch levé ruky se delší dobu nechal škrábat, ale najednou se stočil do pěsti a dal mi pořádnou herdu, až jsem nadskočil. Je to marné, pomyslel jsem si, ale ruka vystrčila prst a ten mě začal v tečkách a čárkách škrábat do pravé tváře. Ano, na­mouduši odpovídala morseovkou!</p>

<p>„Nelechtej mě, nebo dostaneš!“</p>

<p>Byla to první věta, jakou jsem od NÍ uslyšel, vlastně vycí­til. Seděl jsem nehybně jako socha na kraji postele, protože ruka signalizovala dál.</p>

<p>„Osel.“</p>

<p>„Kdo, já?“</p>

<p>„Ano, ty. Měl jsi s tím začít už dávno.“</p>

<p>„Tak proč jsi mi to nedala najevo?“</p>

<p>„Stokrát, blboune. Nevšiml sis toho.“</p>

<p>Opravdu jsem si teď uvědomil, že už mě kolikrát všelijak škrábala, ale mou část hlavy nenapadlo, že je to morseovka.</p>

<p>„Propánajána, tak ty umíš mluvit?“ poškrábal jsem ruku.</p>

<p>„Líp než ty.“</p>

<p>„Tak mluv. Zachráníš mě, tedy nás.“</p>

<p>Nevím, kdo z nás získával rutinu, ale němý rozhovor se do­stával do tempa.</p>

<p>„Co se stalo na Měsíci?“</p>

<p>„Nač se pamatuješ ty?“</p>

<p>Ten náhlý obrat situace mě překvapil.</p>

<p>„Ty to nevíš?“</p>

<p>„Vím, že sis něco psal. Potom jsi to zakopal ve sklenici. Je to tak?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Psal jsi pravdu?“</p>

<p>„Ano. To, co jsem si zapamatoval.“</p>

<p>„A oni to hned vykopali. Asi ten první.“</p>

<p>„Shapiro?“</p>

<p>„Jméno si nepamatuju. Ten, co se koukal na Měsíc.“</p>

<p>„Rozumíš, když se mluví hlasem, normálně?“</p>

<p>„Špatně. Spíš francouzsky.“</p>

<p>Radši jsem se na tu francouzštinu neptal.</p>

<p>„Jen morseovkou?“</p>

<p>„Nejlíp.“</p>

<p>„Tak mluv.“</p>

<p>„Ty to zapíšeš a oni to ukradnou.“</p>

<p>„Nezapíšu. Čestné slovo.“</p>

<p>„Dejme tomu. Ty <strong>něco</strong> víš a já <strong>něco</strong> vím. Ty to řekni první.“</p>

<p>„Tys to nečetla?“</p>

<p>„Neumím číst.“</p>

<p>„Dobře… To poslední, co si pamatuju, je…, že jsem se pokoušel navázat spojení s Wivitchem, když jsem se vymotal z toho rozsekaného podzemí v japonském sektoru, ale nepo­dařilo se mi to. Na nic si nevzpomínám. Vím jen, že jsem po­tom přistál sám. Na Měsíci. Jednou se mi zdá, že jsem chtěl něco sebrat telematovi, který někam vlezl… nebo… něco objevil…, ale nevím co a taky nevím, který to byl telemat. Ten molekulární asi ne. Nepamatuju, se, co se s ním stalo.“</p>

<p>„S tím práškovým?“</p>

<p>„Ano. Ale ty to jistě víš…,“ nahrál jsem jí opatrně.</p>

<p>„Nejdřív dopověz to svoje,“ odpověděla. „Co si myslíš jindy?“</p>

<p>„Že tam vůbec žádný telemat nebyl, nebo možná byl, ale já už ho nehledal, protože…“</p>

<p>„Protože co?“</p>

<p>Zaváhal jsem. Měl jsem přiznat, že to, nač si někdy vzpo­mínám, je jako fantastický sen, který nelze slovy postihnout a zbývá po něm jen dojem něčeho úžasného?</p>

<p>„Nevím, co si myslíš,“ poškrábala mě, „ale vím, že něco chystáš. <strong>Cítím</strong> to.“</p>

<p>„Proč bych měl něco chystat?“</p>

<p>„Proto. Intuice. Tak mluv. Co se ti zdá <strong>jindy?</strong>“</p>

<p>„Někdy mám dojem, že jsem přistál na výzvu. Ale nevím, kdo mě volal.“</p>

<p>„Cos napsal do protokolu?“</p>

<p>„O tomhle nic.“</p>

<p>„Ale oni měli kontrolu. To znamená, že mají zápisy. Vědí, jestli jsi přistál proto, žes dostal z Měsíce výzvu, nebo zda se žádná výzva nekonala. Měli odposlech. Agentura to ví.“</p>

<p>„Nevím, co vědí v agentuře. Neviděl jsem na vlastní oči záznamy nahrané řídícím střediskem, ani zvukové, ani video. Nic. Vždyť to víš.“</p>

<p>„Vím. A ještě něco vím!“</p>

<p>„Co?“</p>

<p>„Oddělal jsi toho v prášku.“</p>

<p>„Disperzanta? To se ví, že jsem ho oddělal, když jsem po­tom vlezl do skafandru sám a…“</p>

<p>„Blboune. Oddělal jsi ho jinak.“</p>

<p>„Jak? Rozpadl se?“</p>

<p>„Ne. Sebrali ho.“</p>

<p>„Kdo?“</p>

<p>„Nevím. Měsíc. Něco nebo někdo. Měnil se tam. Sám. By­lo to vidět z paluby.“</p>

<p>„Já že to viděl?“</p>

<p>„Ano. Ale pod kontrolou už jsi ho neměl.“</p>

<p>„Tak kdo ho řídil?“</p>

<p>„Nevím. Od lodi byl odpojený. Ale měnil se dál. Podle všelijakých těch programů.“</p>

<p>„Není možná!“</p>

<p>„Ale je, bylo to tak. Víc nevím. Pak zase Měsíc, dole. Byla jsem tam. Chci říct – byli jsme tam oba. A potom Tichý upadl.“</p>

<p>„Co to povídáš?“</p>

<p>„Upadl. To musela být ta callotomie. Tady mám díru. A potom jsme byli zase na palubě a ty jsi cpal skafandr do kontejneru a sypal se písek.“</p>

<p>„Čili přistál jsem, abych se přesvědčil, co se stalo s tím mo­lekulárním telematem?“</p>

<p>„Nevím. Možná. Nevím. Tady je díra. Kvůli tomu byla ta callotomie.“</p>

<p>„Záměrná?“</p>

<p>„Ano. Možná. Určitě. Aby ses vrátil i nevrátil.“</p>

<p>„To už mi říkali, Shapiro a Gramer vlastně taky. Ale ne tak jednoznačně.“</p>

<p>„Protože je to hra. Něco vědí, něco jim chybí. Asi tam mají taky díru.“</p>

<p>„Počkej. Proč jsem upadl?“</p>

<p>„Blboune. Kvůli callotomii. Ztratil jsi vědomí. Jak bys mohl neupadnout?“</p>

<p>„A co ten písek, co ten prach? Kde ten se vzal?“</p>

<p>„To nevím. Nic nevím.“</p>

<p>Mlčel jsem dlouho. Už to bylo docela jasné. Blížila se os­má. Ale nic jsem neviděl, tak horečnatě jsem přemýšlel. Mě­síční projekt že se rozpadl? Ale v těch jeho troskách nejenže probíhalo nesmyslné zápolení a podkopovávání, v těch tros­kách současně vznikalo něco, co nikdo na Zemi nenaprogra­moval, co nikdo nečekal. A to něco, co vznikalo, rozbilo La­xova telemata? Vlastně nad ním převzalo kontrolu? Ale na to jsem se nepamatoval, zřejmě jsem si to po callotomii zapama­tovat nemohl. A teď tohleto: buď mě převzatý telemat přilá­kal na Měsíc se špatnými úmysly, nebo s jinými. Se špatný­mi? Aby mě zbavil paměti? Co by z toho měl? Asi nic. Třeba mi chtěl něco dát? Kdyby mi chtěl něco jen sdělit, bylo by mé přistání zbytečné. Dejme tomu, že mi dal ten prach. A tenkrát mi něco nebo někdo, kdo nechtěl, aby se ta akce podařila, ochromil mozek protětím vazníku. Dejme tomu, že to tak by­lo. TO, co řídilo disperzanta, mě tenkrát zachránilo? Šlo však jen o to zachránit Tichého? Asi ne. Šlo o to, aby se informace dostala na Zemi. Tou informací byl právě ten těžký, jemný prach. Ne, nemohl být jenom informací. Bylo to materiální. Měl jsem to přivézt s sebou. Ano. Takhle se mi část toho hla­volamu skládala ve větší celek. Ale nebyla zcela srozumitel­ná. Takže jsem co nejrychleji, jak jen to bylo možné, sdělil tuto hypotézu své druhé polovině.</p>

<p>„Možná,“ řekla konečně. „Oni ten prach mají. Ale to jim nestačí.“</p>

<p>„A proto ty přepady, zachraňování, přesvědčování, návště­vy a zlé sny?“</p>

<p>„Vypadá to tak. Aby ses dal vyšetřit. Tedy vyšetřit mne.“</p>

<p>„Ale vždyť se nic nedozvědí, pokud toho nevíš víc, než ří­káš…“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Ale jestliže <strong>tam</strong> vzniklo něco tak silného, že to doká­zalo ovládat molekulárního telemata, tak by se to snad doká­zalo domluvit se Zemí přímo, ne? S agenturou, s řídícím střediskem, s kým by chtělo. Přinejmenším s těmi chlapíky, které tam agentura poslala po mém návratu.“</p>

<p>„To nevím. Kde ti noví přistávali?“</p>

<p>„Nevím. Rozhodně to vypadá tak, že TADY a TAM vlád­nou rozdílné zájmy. Co TAM mohlo vzniknout? Z té rakovi­ny, z toho rozpadu, jak jen to Gramer nazval? Ordogeneze, myslím. Vznik řádu? Jakého řádu? Elektronická sebeorgani­zace? Nač? S jakým cílem?“</p>

<p>„Jestli tam něco vznikalo, tak bez cíle. Tak jako život na Zemi. Elektroniky se prožraly navzájem. Programy se rozjely. Jedny opakovaly dokolečka pořád totéž, druhé se úplně roz­padly. A třetí vtrhly do země nikoho. Organizují zrcadlové léčky. Faty morgány…“</p>

<p>„Možná, možná…,“ opakoval jsem si užasle v podivné euforii. „To je možné. To si aspoň můžu představit. Pokud tam vůbec došlo k všeobecnému rozpadu a útoku. A kdyby něco mohlo vyrůst, něco jako fotobaktérie, něco jako viry z uzavřených obvodů, pak se to rozhodně nestalo všude, ný­brž jen na určitém místě. Jako zvláštní shoda okolností… A začalo se to šířit po svém. To si ještě dovedu představit. Dobře, ale aby z toho vznikl NĚKDO, to ne! To už je prostě pohádka! Žádný molekulární duch se tam narodit nemohl. Rozum na Měsíci z té rozdrcené elektroniky? Ne, to je čirá fantazie.“</p>

<p>„KDO tedy převzal řízení toho molekulárního telemata?“</p>

<p>„Víš určitě, že se to stalo?“</p>

<p>„Podle indicií. Když jsi vyšel z japonských zřícenin, ne­mohl jsi navázat spojení s řídícím střediskem, že?“</p>

<p>„Ano, ale nemám potuchy, co se stalo potom. Snažil jsem se dorozumět nejen s řídícím střediskem, ale prostřednictvím lodního počítače i s trojskými satelity, abych zjistil, jestli mě řídící středisko vidí prostřednictvím mikropů. Ale nikdo na mé výzvy neodpovídal. Nikdo. Takže mikropy byly asi zase ochromeny, roztaveny, a v agentuře nevědí, co se s tím telematem stalo. Vědí, že jsem hned nato přistál na Měsíci sám a že jsem se vrátil. To ostatní jsou už jen dohady. Co my­slíš?“</p>

<p>„To jsou právě ty indicie. Jediný člověk, který by věděl víc, je vynálezce molekulárního telemata. Jak se jmenuje?“</p>

<p>„Lax. Ale to není zaměstnanec agentury.“</p>

<p>„Nechtěl ti toho telemata dát?“</p>

<p>„Nechával rozhodnutí na mně.“</p>

<p>„To je taky indicie.“</p>

<p>„Myslíš?“</p>

<p>„Ano. Měl obavy.“</p>

<p>„Obavy? Aby Měsíc…“</p>

<p>„Neexistuje technologie, která by se nedala dešifrovat. To­ho se mohl obávat.“</p>

<p>„A stalo se to?“</p>

<p>„Asi ano. Jenže jinak, než předpokládal.“</p>

<p>„Jak tohleto můžeš vědět?“</p>

<p>„Všechno je vždycky jinak, než se dalo předpokládat.“</p>

<p>„Už vím,“ řekl jsem po dlouhém mlčení. „To nemohlo být žádné převzetí moci. Spíše hybridizace! To, co TAM vzniklo, se spojilo s tím, co vzniklo TADY, v Laxově laboratoři. Ano, to se nedá vyloučit. Jedna rozptýlená elektronika se spojila s jinou elektronikou, také schopnou disipací, různých meta­morfóz. Protože ten molekulární telemat měl částečně vlastní paměť, měl v sobě programy proměn tak jako ledové krystal­ky, které se samy dokáží měnit v milióny různých sněhových vloček. Pokaždé sice vznikne symetrický šestiúhelník, ale pokaždé jiný. Ano! Měl jsem s ním spojení, dokonce jsem JÍM v určitém smyslu byl. Ale současně jsem mu jen dodával impul­sy, jak se má měnit, a on to dělal sám, na místě, na měsíční půdě i v měsíčním podzemí.“</p>

<p>„Měl inteligenci?“</p>

<p>„Popravdě řečeno – to nevím. Řidič nemusí znát kon­strukci automobilu. Věděl jsem, jak ho řídit, a viděl jsem, co viděl on, ale nevěděl jsem, jak je konstruován. I kdyby se do­kázal chovat ne jako obyčejný telemat, prázdná skořápka, ale jako nějaký robot, taky bych o tom nic nevěděl.</p>

<p>„Ale Lax to ví.“</p>

<p>„Asi ano. Ale radši bych se na něho neobracel, aspoň ne přímo.“</p>

<p>„Tak mu napiš.“</p>

<p>„Zbláznil ses?“</p>

<p>„Napiš mu tak, aby tomu rozuměl jen on.“</p>

<p>„Oni zachytí každý dopis. Telefonovat mu taky nemůžu.“</p>

<p>„Zachytí sice každý dopis, ale ty se nepodepíšeš.“</p>

<p>„A co písmo?“</p>

<p>„Tak ten dopis napíšu já. Budeš mi diktovat písmenka.“</p>

<p>„To bude pěkná mazanice.“</p>

<p>„A co má být? Mám hlad, přeju si k snídani omeletu se za­vařeninou. Potom sepíšeme ten dopis.“</p>

<p>„Kdo ho pošle? A jak?“</p>

<p>„Až po snídani.“</p>

<p>Dopis mi zprvu připadal jako neproveditelný úkol. Neznal jsem Laxovu soukromou adresu. Ale to bylo to nejmenší. Musel jsem napsat ten dopis tak, aby pochopil, že se s ním chci setkat, ale nikdo jiný než on to pochopit neměl, přestože všechnu korespondenci zkoumají nejlepší odborníci. Musel jsem tedy všechny přelstít. Žádné šifry nepřicházely v úvahu. Kromě toho mě nenapadal nikdo, ke komu bych mohl mít důvěru alespoň při odesílání toho dopisu. Ještě horší je, že Lax třeba v agentuře nepracuje. A kdyby nějakým zázrakem dopis došel do jeho rukou a on se se mnou chtěl spojit, hordy agentů a špionážních centrál by ho nespustily z očí. Místo mého pobytu prý ustavičně pozorovaly zvláštní satelity na stacionárních oběžných drahách. K Housovi jsem měl stej­nou důvěru jako ke Gramerovi. Nemohl jsem se obrátit ani na Tarantogu. Na toho jsem se sice mohl spolehnout jako na sebe sama, ale nedokázal jsem vymyslet, jak bych ho mohl informovat o svém (nebo našem) plánu, aniž bych na něj upozornil – beztak byl určitě do každého jeho okna namířen supercitlivý laserový mikrofon, a když kupoval v samoobslu­ze ovesné vločky a jogurt, prosvěcovali oboje, než stačil ná­kup přendat z vozíku do auta. Bylo mi už vlastně všechno jedno, a tak jsem se hned po snídani rozjel do městečka stej­ným autobusem jako poprvé. Před vchodem do obchodního domu se na stojanech leskla spousta barevných pohlednic. Začal jsem si je prohlížet, až jsem našel tu spásnou. Na červe­ném pozadí veliká zlatá klec se skoro bílou sovou s obrovský­ma očima paprskovitě lemovanýma pírky. Nebyl jsem tak neopatrný, abych hned vzal ten lístek do ruky, nejprve jsem vybral osm jiných, úplně nevinných, potom ten se sovou, ješ­tě dva navrch, koupil jsem známky a pěšky jsem se vrátil do sanatoria. Městečko bylo jako po vymření. Jen v několika za­hradách pracovali lidé a v autoservisu proti místu, kde se odehrála známá scéna, vjížděla pomalu auta v proudech vo­dy mezi otáčející se válce modrých kartáčů. Nikdo za mnou nešel, nikdo mě nesledoval ani se mě nepokoušel unést. Slun­ce připalovalo a já se po hodinovém pochodu vrátil v propo­cené košili, a tak jsem si musel vzít čistou, ale nejdřív jsem se osprchoval, a potom jsem začal psát pozdravy známým: Ta­rantogovi, oběma Cibbilkisům, Wivitchovi, oběma Taranto­govým bratrancům, ani příliš stručně, ani příliš rozvláčně, ani slovo o agentuře, poslání, Měsíci, to je pochopitelné, jenom zdvořilosti, nevinné vzpomínky, no a moje zpáteční adresa, proč taky ne? Abych sympaticky zdůraznil žertovnost těch pohlednic, na každou jsem něco dokreslil do obrázku, dvěma černobílým pandám určeným pro dvojčata jsem dokreslil kní­ry a kravaty, jezevčíkovi pro Tarantogu kolem hlavy svatozář, sově jsem nasadil brýle, jaké nosil Lax, a na tyčku, které se drápy držela, jsem nakreslil myšku. Jak se chová myška, ze­jména vedle sovy? Je zticha, ani se nepohne. Lax byl nejen bystrý chlapík, ale měl zvláštní druhou polovinu jména, Gug­liborc, což není ani anglicky, ani německy, spíš tak trochu slovansky, a pokud je tomu tak, měl by vědět, že Tichý zna­mená asi tolik co tichý, a kromě toho jsme přece u něho opravdu spolu seděli v kleci. Jelikož jsem už všem napsal, že bych se s nimi rád viděl, mohl jsem to klidně napsat i jemu, a navíc jsem mu poděkoval za projevy přátelství a v <strong>post scriptum </strong>jsem mu vyřizoval pozdrav od paní P. P. Psyliumo­vé. <emphasis>Plantago Psyllium</emphasis> je suchý pyl rostliny, která se takto jme­nuje latinsky, pyl podobný prachu, a kdyby cenzoři agentury nahlédli do Webstera nebo do encyklopedie, dověděli by se, že stejně se jmenuje určitý projímací prostředek. Pochybuju, že by jim bylo cokoli známo o <strong>prachu</strong> z Měsíce. Lax-Gugliborc možná o tom prachu pylu taky nevěděl, pak by ta po­hlednice neměla smysl, ale víc jsem si dovolit nemohl. Shapi­rovi jsem nezatelefonoval. Gramer se nijak zvlášť nepokoušel se mnou navázat rozhovor, půl dne jsem strávil u plaveckého bazénu a od té doby, co jsme se dohovořili s mou druhou osobou, zachovávala naprostý klid. Jen občas večer, když už jsem ležel v posteli, jsem s ní vyměnil pár vět před usnutím. Příliš pozdě mě napadlo, že jsem Laxovi možná měl raději poslat pohlednici s papouškem, a ne se sovou, ale už se stalo, musel jsem čekat na jeho iniciativu. Uplynul jeden den, dru­hý, třetí, nic se nedělo. Dvakrát jsem se houpal s Gramerem na houpačce pod stříškou u zahradní fontány, ale ani se ne­pokoušel vrátit k věci. Měl jsem dojem, že i on na něco čeká. Potil se, funěl, hekal, naříkal na revma, měl mizernou náladu. Z nudy jsem se večer díval na televizi a listoval v novinách. Lunar Agency vydávala psychoterapeuticky znějící zprávy, že rozbor údajů z měsíčního průzkumu se právě provádí a že v sektorech nebyly objeveny žádné vady či dokonce havárie. Publicisty vždycky tyhlety stručné zprávy šíleně rozzuřily, žá­dali, aby byl komisí ustanovenou OSN vyslechnut ředitel Lu­nar Agency i vedoucí různých oddělení, žádali zvláštní tisko­vé konference pro vysvětlení věcí, jež veřejnost zneklidňova­ly, ale jinak jako by nikdo nic nevěděl.</p>

<p>Večer za mnou chodíval Russell, ten mladý etnolog, který chtěl napsat práci o víře a obyčejích milionářů. Nejvíc mate­riálu nashromáždil dík rozhovorům s Gramerem, ale nemohl jsem mu prozradit, jak malou mají cenu, vždyť Gramer roli blázna jenom hraje, naproti tomu ti skuteční miliardáři, ze­jména z Texasu, byli příšerně nudní. Obyčejnými milionáři pohrdali. Měli své vlastní tajemníky, i v sanatoriu, vlastní maséry, gorily, každý ve zvláštním pavilónu, každý tak střeže­ný, že si Russell musel v mé mansardě zřídit zvláštní observa­toř s periskopickým dalekohledem, aby se jím mohl aspoň koukat do oken. Už toho měl dost, protože nedělali nic origi­nálního, ani když se notně pomátli na rozumu. Když Russell neměl nic lepšího na práci, slézal ke mně po žebříku, aby si se mnou popovídal jako člověk s člověkem. Blahobyt, který se rozběsnil po přestěhování zbrojení na Měsíc, přinesl ve spojení s automatizací průmyslu dost chmurné výsledky. Russell je nazýval érou jeskynní elektroniky. Šířil se analfabe­tismus, a to tím spíše, že nikdo už nemusel umět podepsat ani šek, protože stačil otisk palce a vším ostatním se zabývali po­čítačoví čteci. American Medical Association definitivně pro­hrála boj o záchranu lékařského povolání, protože počítače stanovily diagnózu lépe a vyznačovaly se neomezenou trpě­livostí v naslouchání pacientům. Krajně ohrožen byl i kom­puterizovaný sex. Rafinované přístroje pro erotiku odrovnalo totiž docela prostinké zařízení, takzvaný orgiák. Vypadal ja­ko trojčlenná sluchátka s maličkými elektrodami, nasazoval se na hlavu a měl rukojeť, která vypadala jako dětský revol­ver. Stačilo zatáhnout za páčku, a člověk hned pociťoval ma­ximální rozkoš, protože příslušné chvění dráždilo příslušná místa v hlubinách mozku bez jakékoli námahy, bez pocení, bez nákladů na udržování telematky nebo telemata v dobré kondici, nemluvě už o docela obyčejném dvoření či o závaz­cích vedoucích k sňatku. Trh byl orgiáky zaplaven, a kdo chtěl mít nejlépe připasovaného, šel si dát změřit vnímání, a to ne k nějakému sexuologovi, nýbrž do střediska OO (or­ganizace orgasmu). A přestože Gynandroics a jiné firmy, kte­ré už kromě syntefanek (<strong>Synthetical Female</strong>) vyráběly i andě­ly, andělice, najády, rusalky a mikronymfomanky, dělala všechno možné a společnosti Orgiastics Inc. nadávala pojme­nováním „Onanistic“, pranic to odbytu nenapomáhalo. Ve většině pokrokových států byla zrušena povinná školní osvě­ta. „Být dítětem,“ hlásala doktrína descholarizace, „to je to­též jako být odsouzen ke každodennímu uvěznění v cele du­ševních muk, jimž se říká vyučování.“ Jedině blázen chce vědět, kolik mužských košil se dá ušít z osmnácti metrů pope­línu, jestliže na jednu košili připadá 7/8 metru, nebo jak brzy se srazí dva vlaky, z nichž první má opilého osmdesátiletého strojvůdce s rýmou a rychlostí 180 km/h, a druhý řídí rychlostí menší o 54/8 km/h barvoslepý chlapík za předpokladu, že na 23 kilometry dráhy připadá 43,7 semaforu z před­automatizační éry.</p>

<p>Stejně zbytečné jsou informace o králích, válkách, dobývá­ní, křížových výpravách a všech jiných lumpárnách prehisto­rie. Zeměpisu se člověk nejlépe naučí při cestování. Je třeba se jen orientovat v cenách letenek a letovém řádu. Nač znát cizí jazyky, když stačí strčit si do ucha minitranslátorek? Pří­rodní vědy deprimují a depravují mladý rozum a nikdo už z nich nemůže mít žádný prospěch, protože se nikdo nemůže stát lékařem a dokonce ani dentistou (od té doby, co se maso­vě vyrábějí dentomaty, spáchalo ročně sebevraždu přibližně 30 000 bývalých zubařů v obou Amerikách a Eurasii). Učit se chemii má asi stejnou cenu jako učit se egyptským hierogly­fům. Který rodič má nepřemožitelnou chuť svá dítka vzdělá­vat, zvládne to svým domácím terminálem. Ale od té doby, co Nejvyšší soud prohlásil, že děti tak starosvětsky uvažují­cích osob mají právo se zříct otce i matky, přešla i ta terminá­lová domácí rodinná výuka do ilegality a jen poslední sadisté toužili posadit své ubohé dětičky před pedagogery. Pedago­gery se stále ještě směly vyrábět a prodávat, alespoň ve Spo­jených státech, a firmy k nim vždycky přibalovaly něco pěk­ného ze střelných zbraní. Písmo začínal pomalu nahrazovat piktografický jazyk, a to i na tabulkách se jmény ulic a na sil­ničních ukazatelích. Russell nad tímto stavem věcí nijak zvlášť nebědoval, protože tvrdil, že to nestojí za to, nedá se přece nic dělat. Na světě žilo ještě deset nebo dvacet tisíc vědců, ale průměrný věk docenta činil už 61,7 let a mladých bylo stále méně. Všechno tonulo v takové nudě blahobytu, že zprávy o hrozící invazi z Měsíce, jak tvrdil Russell, přijímala většina lidí se zadostiučiněním a projevy paniky byly výmys­lem tisku a televize, aby se obchody hýbaly. Státní zákono­dárství bylo ucpané případy takzvaných s/orgiáků, suicidál­ních čili sebevražedných, protože si pouštěli elektrický proud do centra rozkoše mezi limbickou a hypotalamickou částí mozku, prý se tak mohlo skonat s maximálním uspokojením. Problémy právního typu nastaly i s transcedentálními počíta­či, které umožňovaly navázat spojení se záhrobím. Šlo o to, zda toto spojení je iluzorní, nebo reálné, ale výzkum veřejné­ho mínění prokázal, že tento zdánlivě kolosální rozdíl nepů­sobí kupcům větší potíže. Velmi oblíbené byly i hagiopneu­mátory, které umožňovaly krátké spojení s Duchem svatým. Téměř všechny církve bojovaly proti hagiopneumatizaci, ale dosavadní výsledky byly mizerné. <strong>Mundus vult decipi, ergo de</strong><strong>­</strong><strong>cipiatur</strong>, končíval své filozofování můj etnolog, když se v do­pité láhvi bourbonského objevilo dno. Polní výzkum miliar­dářů ho tak zklamal, že propadl naprostému cynismu a místo do oken boháčů mířil se svými periskopy na solárium, kde se opalovaly nahaté ošetřovatelky a zdravotnice. Připadalo mi to spíš divné, protože si tam mohl docela klidně zajít a pro­hlédnout si každou zblízka, ale když jsem mu to řekl, jen po­krčil rameny. Malér je právě v tom, že už se to smí, řekl.</p>

<p>V rekreačním sále nového pavilónu pracovali montéři, kte­ří dokončovali montáž imagin. Russell mě tam jednoho veče­ra zatáhl. Do imaginy se vloží prokaz (proponovaná kazeta) a v prázdném prostoru před aparaturou se objeví obraz. Vlastně ne obraz, ale umělá skutečnost, například Olymp přecpaný řeckými bohy a bohyněmi, nebo něco ze života – dvoukolák plný lidí z vyšších sfér, který je bouřícím da­vem veze pod gilotinu. Nebo Jeníček a Mařenka před chalu­pou čarodějnice, jak se cpou perníkovými taškami ze střechy. Nebo konečně klášterní refektář, kam právě vtrhli Tataři ne­bo Marťané. Jde o to, že co bude dál, závisí na divákovi. Pod nohama má dva pedály, v ruce řídicí páku. Pohádku může změnit v masakr, zorganizovat povstání bohyň proti Diovi, hlavy, které spadly do koše gilotiny, vybavit křidélky vyrůstajícími z uší, aby mohly někam odlétnout, nebo je nechat zas přirůst k tělům, a tedy vzkřísit. Možné je úplně všechno. Ča­rodějnice nadělá z Jeníčka karbanátky, ale taky je možno ji těmi karbanátky udusit, nebo tam hodit zpátečku, aby to bylo obráceně. Hamlet může ukrást dánský poklad a utéct s Ofélií, eventuálně s Rosenkrantzem, pokud stisknete knoflík „ho­mo“. Imagina má klaviaturu podobnou harmoniu, ale místo zvuků vznikají jiné efekty. Instrukce naplňují tlustou knihu, ale člověk se bez ní snadno obejde. Stačí pár pohybů kni­plem, aby se přesvědčil, že když páku táhne nalevo, zapojí se nejprve sadomat a potom perverzátor. Naproti tomu když táhne na druhou stranu, kormidluje do lyrismu různých slaďur a happyendů. Nebýt toho, že jsme byli oba napaření, by­la by nás ta hra brzy otrávila, ale i tak jsme šli za čtvrt hodiny spát. Sanatorium zakoupilo dvacet imagin, ale skoro nikdo jich nepoužíval. Doktora House to dost mrzelo. Chodil od jednoho pacienta k druhému a přesvědčoval je, aby se vyží­vali, protože je to prý nejlepší psychoterapie. Ale ukázalo se, že žádný milionář a miliardář jaktěživ ani neslyšel o Honzíč­kovi, Mařence, čarodějnici, řeckém bájesloví a Hamletovi, ani o středověkých mniších. Podle jejich názoru se Tataři ni­čím nelišili od Marťanů. Gilotinu většinou považovali za zvětšený nástroj na uřezávání doutníků a to všechno dohro­mady pro ně mělo menší cenu než zlámaná grešle. Doktor Hous zřejmě považoval za svou povinnost chodit do imagina­toria sám, přesedával si z jednoho křesla na druhé a uváděl do pohybu pohádky, revoluce, středověk, křížil Shakespeara s Agathou Christieovou, tahal nějaké speleology do sopky a vytahoval je odtamtud pěkně opálené, živé a zdravé. Snažil se pro to získat i mě, ale odmítl jsem. Pořád jsem čekal na ně­jaké znamení od Laxe, Gramer také jako by na něco pořád čekal, asi proto se mi vyhýbal. Zřejmě nedostal nové instruk­ce. Cítil jsem se docela slušně, zejména proto, že jsem si sám se sebou výborně rozuměl.X/ KONTAKT</p><empty-line /><p>Byl už konec srpna, a tak než jsem večer rozsvítil lampu na psacím stole, zavíral jsem okno před můrami. Můj poměr k hmyzu je spíše záporný s výjimkou slunéček sedmitečných. Nijak zvlášť nemiluju motýly, ale snáším je, naproti tomu můry mě dovedou vyděsit, i když nevím proč. Právě tenkrát v srpnu se jich vyrojila spousta a ustavičně se třepetaly za okny mého pokoje. Některé byly tak velké, že jsem slyšel, jak měkce narážejí na sklo. Jelikož mi vadí už pouhý pohled na ně, chtěl jsem zatáhnout záclony, když vtom jsem uslyšel kle­pání. Bylo zřetelné a ostré, jako když někdo zvenčí ťuká na skleněnou tabuli kovovou trubičkou. Přistoupil jsem k oknu s lampou v ruce. Mezi zmateně se třepetajícími můrami jsem spatřil jednu úplně černou, větší než všechny ostatní, lesk­noucí se odraženým světlem. Odlétala od okna a narážela na ně takovou silou, že jsem cítil, jak se chvěje okenní rám. Ta můra měla navíc ještě něco jako malý zobáček místo hlavy. Stál jsem a koukal na ni jako uhranutý, protože nenarážela na okno chaoticky, nýbrž v pravidelných intervalech, třikrát za sebou, pak na hodnou chvíli odlétla, ale znovu se vrátila, aby vyťukala svůj signál. Tři tečky, pauza, tři tečky, pauza, to se pořád opakovalo, až jsem pochopil, že je to písmeno S z morseovky. Přiznávám, že jsem chvíli váhal, zda mám ote­vřít okno, přestože jsem si už nejasně domýšlel, že to není ži­vý tvor, ale pomyšlení na to, že bych vpustil do pokoje ty obyčejné můry, mi ztěžovalo rozhodnutí. Nakonec jsem se však přemohl. Pootevřel jsem okno. Okamžitě skulinou vlétla dovnitř. Zavřel jsem ho a podíval se na ni. Usedla na papíry na psacím stole. Neměla žádná křídla a teď mi vůbec nepři­pomínala můru nebo jiný hmyz. Vypadala spíš jako lesklá černá oliva. Přiznávám, že jsem instinktivně ucouvl, když ne­vímjak vzlétla, zůstala trčet asi půl metru nad stolem a zabzu­čela. Jelikož se nevylíhla z larvy, nebudila už můj hnus. Stále ještě jsem držel v levé ruce lampu, a tak jsem pravou sáhl po té olivě. Nechala se vzít do prstů. Byla tvrdá, z kovu nebo z umělé hmoty. Znovu jsem uslyšel to bzučení, tři tečky, tři čárky, tři tečky. Přiložil jsem ji k uchu a zaslechl jsem sla­bounký vzdálený, ale zřetelný lidský hlas.</p>

<p>„Tady sova, tady sova. Slyšíš mě?“</p>

<p>Vložil jsem si olivu do ucha a ani nevím, jak mě hned na­padla správná odpověď.</p>

<p>„Tady myš, tady myš. Ano, slyším tě, sovo.“</p>

<p>„Dobrý večer.“</p>

<p>„Buďte vítán,“ odpověděl jsem, a jelikož jsem pochopil, že hovor bude delší, zaclonil jsem okno a ještě jednou otočil klí­čem v zámku. Laxe jsem slyšel výborně. Poznal jsem jeho hlas.</p>

<p>„Můžeme si klidně pohovořit,“ řekl a tichounce se zahih­ňal. „Nikdo nám nebude rozumět, protože používám <strong>scram</strong><strong>­</strong><strong>bling </strong>vlastní výroby. Ale bude lepší, když zůstanu sovou a vy myší. Nemyslíte?“</p>

<p>„Dobře,“ odpověděl jsem a současně zhasl lampu.</p>

<p>„Nebylo to příliš těžké,“ prohlásil Lax. „Zachoval ses vel­mi rozumně, hned jsem to pochopil.</p>

<p>„Ale jak…?“</p>

<p>„Bude lepší, když to myš nebude vědět. Dorozumíváme se určitým zlodějským způsobem. Myš ať se přesvědčí, že to ne­ní falešný partner. Máme před sebou různé části hlavolamu. Sova začne první. Prach není žádný pyl. Jsou to velmi zajíma­vě konstruované mikropolymery s vlastnostmi elektrické su­pravodivosti při pokojové teplotě. Některé splynuly s pozů­statky toho chudáka, který zůstal na Měsíci.“</p>

<p>„Co to znamená?“</p>

<p>„Je příliš brzy na hledání určité odpovědi. Prozatím bych měl jen pár hypotéz. Ze známosti se mi podařilo sehnat špet­ku toho prášku. Máme asi půl hodiny čas, protože to, co nám zprostředkovává spojení, zajde potom za obzor myši. Ne­mohl jsem se ozvat ve dne, ač bychom měli víc času, ale riziko by bylo větší.“</p>

<p>Byl jsem strašlivě zvědavý, jak mi Lax dokázal poslat toho kovového brouka, ale pochopil jsem, že bych se ho neměl ptát.</p>

<p>„Mluv dál, sovo, poslouchám.“</p>

<p>„Mé obavy se potvrdily, ale s opačným znaménkem. Před­pokládal jsem, že se na Měsíci něco z toho zmatku zrodí, ale nepředpokládal jsem, že TAM vznikne něco, co bude umět využít našeho posla.“</p>

<p>„Nešlo by to jasněji?“</p>

<p>„Zbytečně bych musel používat technické hantýrky. Řek­nu vám, co považuji za pravděpodobné, jak nejjednodušeji to půjde. Došlo k imunologické reakci. Samozřejmě ne na ce­lém povrchu Měsíce, ale nejméně na jednom místě, a odtam­tud začínala expanze nekrocytů. Tak jsem provizorně nazval ten prach.“</p>

<p>„Kde se ty nekrocyty vzaly a co dělají?“</p>

<p>„Vylíhly se z logobitových rumišť. Některé dokáží čerpat sluneční energii. To ostatně není tak moc divné, protože sy­stémů s fotoprvky tam bylo hodně. Odhaduji jejich množství na mnoho miliard. Kámen úrazu je v tom, že – jak bych to řekl – Měsíc získal postupem času odolnost proti invazím veškerého druhu. Ne, nesmíte si myslet, že tam vznikla něja­ká inteligence. Jak známo, překonali jsme gravitaci, překona­li jsme atom, ale nepřekonali jsme ani rýmu, ani chřipku. Jelikož na Zemi vznikly biocenózy, dá se říct, že na Měsíci vznikla nekrocenóza. Z celého toho nepořádku, vzájemných úskoků a útoků. Zkrátka systém štítu a meče, bez vědomí a vůle programátorů, umíraje porodil nekrocyty.“</p>

<p>„Ale co vlastně dělají?“</p>

<p>„No což, myslím, že nejdříve plnily úlohu nejstarších po­zemských baktérií, a tak se prostě rozmnožovaly, bylo jich ur­čitě mnoho druhů a většina zahynula, jak to při vývoji bývá. Za nějakou dobu se začaly formovat symbiotické druhy. Ta­kové, které spolupracují, protože z toho mají společný pro­spěch. Ale opakuji: nejde o žádnou inteligenci, nic takového. Jsou jen schopny obrovského množství transformací jako na­příklad viry chřipky. Na rozdíl od pozemských baktérií to však nejsou cizopasníci, protože neměly na kom cizopasit, pokud nebereme v úvahu ty komputerové trosky, ze kterých se vylíhly. Ale to byla jen jejich počáteční výživa. Věc se zkomplikovala tím, že mezitím došlo k rozdvojení všech zbra­ní, které tam vznikaly, dokud programy ještě jakž takž mohly fungovat podle předpokladů.“</p>

<p>„Tedy působit na zbraně namířené proti tomu, co je živé, a na zbraně namířené proti mrtvým zbraním, že?“</p>

<p>„Myš je chytrá. Jinak to ani být nemohlo. Ale z těch prvot­ních nekrocytů, které vznikly jistě před mnoha lety, nezbylo už asi nic. Z nekrocytů vznikly selenocyty. Jinak řečeno, začaly se slučovat, aby přežily, aby získaly všestrannost jako dejme tomu obyčejné baktérie, které jsou teď vlivem antibio­tik daleko škodlivější, protože vůči nim získávají značnou odolnost.“</p>

<p>„Ale co plnilo roli antibiotik na Měsíci?“</p>

<p>„O tom by se dalo dlouho mluvit. Nebezpečné pro sele­nocyty se přirozeně staly především ty produkty vojenské au­toevoluce, které měly za úkol ničit veškerou ‚nepřátelskou sílu‘.“</p>

<p>„Tomu nerozumím.“</p>

<p>„Jak to? Agonická fáze měsíčního projektu přece v <strong>sou</strong><strong>­</strong><strong>časné</strong> době trvá, dlouhá léta tam však pokračovala specia­lizace a vývoj zbraní, nejprve simulovaných a potom vyrábě­ných, a některé z nich se pustily do selenocytů.“</p>

<p>„Aha, považovaly je za nepřítele, kterého je nutno zničit?“</p>

<p>„Samozřejmě. Byl to vynikající doping. Bylo to něco jako děla, ze kterých farmaceutický průmysl střílí na baktérie. To způsobilo vývojové zrychlení. Selenocyty měly vrch, protože se ukázaly schopnější. Člověk může mít rýmu, ale rýma ne­může mít člověka. To je snad jasné, ne? Velké složité systémy tam hrály úlohu lidí.“</p>

<p>„A co dál?“</p>

<p>„Nastal velice zajímavý a zcela neočekávaný zvrat. Pasívní odolnost se proměnila v aktivní.“</p>

<p>„Tomu nerozumím.“</p>

<p>„Z obrany přešly do útoku. Urychlily, a dokonce značně, rozpad měsíčních závodů ve zbrojení…“</p>

<p>„Ten prach?“</p>

<p>„Ten prach. A když už tam zbyly jen tlející zbytky nádher­ného ženevského projektu, dostaly selenocyty nečekanou po­silu.“</p>

<p>„A to?“</p>

<p>„Disperzanta. Využily ho. Ani se nedá říct, že by ho byly zničily, spíš ho pohltily, ba ještě lépe řečeno – došlo k logo­elektronické výměně informací. Došlo k hybridizaci. Ke kří­žení.“</p>

<p>„Jak je to možné?“</p>

<p>„Není to zase nic tak zvláštního, protože já jsem taky vy­cházel od silikonových polymerů s polovodivou charakteris­tikou. Přirozeně jinou, ale adaptabilita <strong>mých</strong> molekul se víceméně podobala adaptabilitám měsíčním. Příbuznost byla vzdálená, ale přece jen tu byla. Když se použije určité staveb­niny, dojde se k dost podobným výsledkům.“</p>

<p>„A co teď?“</p>

<p>„To jsem právě ještě zcela nevyřešil. Klíčem by mohlo být tvé přistání. Proč jsi přistál zrovna na Mare Ignium?“</p>

<p>„V japonském sektoru? Nevím. Nepamatuju se.“</p>

<p>„Vůbec na nic?“</p>

<p>„Vlastně ne.“</p>

<p>„A co tvoje pravá polovička?“</p>

<p>„Taky ne. Už se s ní dovedu docela dobře dorozumět. Ale nechte si to, prosím vás, pro sebe, ano?“</p>

<p>„Dobře. Pro jistotu se tě nezeptám, JAK to děláš. Co ví?“</p>

<p>„Když jsem se vrátil na loď, měl jsem kapsu skafandru pl­nou toho prachu. Ale kde se tam vzal, to neví.“</p>

<p>„Možná žes ho sám sebral na místě. Je ovšem otázka proč.“</p>

<p>„Podle toho, co jsem teď slyšel, jsem to asi udělal, protože ty selenocyty by mi přece nevlezly do kapsy samy. Ale na nic si nepamatuji. Co o tom ví agentura?“</p>

<p>„Prach vzbudil senzaci a paniku. Zejména tím, že šel po tvých stopách. Víš to?“</p>

<p>„Ano. Řekl mi to profesor S. Byl u mě před týdnem.“</p>

<p>„Aby ses nechal vyšetřit? Odmítl jsi?“</p>

<p>„Neodmítl jsem přímo, odložil jsem rozhodnutí. Je tu ještě nejméně jeden chlapík. Ten mě z toho zrazoval. Nevím, koho reprezentuje. Hraje si na pacienta.“</p>

<p>„Takových máš kolem sebe víc.“</p>

<p>„Co znamená, že prach šel po mých stopách? Špehoval mě?“</p>

<p>„Možná ani ne. Člověk se může stát bacilonosičem, aniž o tom ví.“</p>

<p>„Ale co ta věc se skafandrem?“</p>

<p>„Ano, to je tvrdý oříšek. Někdo ti ho nasypal do skafandru, nebo jsi to udělal sám. Otázka je proč.“</p>

<p>„Vy to nevíte?“</p>

<p>„ Nejsem jasnovidec. Situace je dost složitá. Kvůli <strong>něče</strong><strong>­</strong><strong>mu</strong> jsi tam přistál. <strong>Něco</strong> jsi našel. <strong>Někdo</strong> se tě pokusil zbavit paměti týkající se obou těch záležitostí. Odtud calloto­mie.“</p>

<p>„Máme tedy nejméně tři antagonistické strany?“</p>

<p>„Není důležité, kolik jich je, ale jak je identifikovat.“</p>

<p>„Proč je to vlastně tak důležité? Dřív nebo později vyjde fiasko celého měsíčního projektu ve známost. A i když se snad ty selenocyty staly měsíčním imunitním systémem, jaký by to mohlo mít vliv na Zemi?“</p>

<p>„Dvojí. Především návrat závodů ve zbrojení, což se ostat­ně dalo dávno čekat. Za druhé – a to je to hlavní překvapení – se selenocyty začaly zajímat o <strong>nás</strong>.“</p>

<p>„O lidi? O Zemi? Nejen o mě?“</p>

<p>„No právě.“</p>

<p>„Co dělají?“</p>

<p>„Prozatím se jen rozmnožují.“</p>

<p>„V laboratořích?“</p>

<p>„Než se naši chlapci vzpamatovali, stačily se rozšířit do všech světových stran. S tebou přišla jen malá část.“</p>

<p>„Rozmnožují se? No a co?“</p>

<p>„Vždyť ti říkám, zatím nic. Jsou velké jako ultraviry.“</p>

<p>„Čím se živí?“</p>

<p>„Sluneční energií. Slyšel jsem odhad. Je jich už několik tri­liónů, ve vzduchu, v mořích, všude.“</p>

<p>„Jsou úplně neškodné?“</p>

<p>„Doposud ano. Ale všechno to vzbudilo velké znepoko­jení.“</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>„To je docela jednoduché: nejen ze značné výšky, ale i na dlani vypadají jako droboučký písek. Když jsi přistál, měl jsi k tomu zřejmě důvod. Ale jaký? To chtějí pochopit.“</p>

<p>„Jenže když se na nic nepamatuju… ani já, ani můj zby­tek…“</p>

<p>„Nevědí přece o <strong>vaší</strong> dohodě. A kromě toho existují růz­né typy amnézie. V hypnóze nebo v jiných zvláštních pod­mínkách lze z člověka dostat i to, na co si za nic na světě nemůže vzpomenout. Jednají s tebou tak opatrně a mírně z obavy, aby šok, otřes mozku nebo jiné trauma nepoškodilo nebo úplně nevymazalo to, co možná víš, i když si na to ne­vzpomínáš. Kromě toho nejsou naši lidé jednotní. Přou se o správnou vyšetřovací metodu… Z toho jsi měl zatím jen prospěch.“</p>

<p>„Myslím, že už vím, kde je mé místo v celé té historii… Ale proč další průzkumníci nepřinesli žádné výsledky?“</p>

<p>„Kdo ti to řekl?“</p>

<p>„Můj první host. Ten neurolog.“</p>

<p>„Co ti řekl konkrétně?“</p>

<p>„Že se průzkumníci sice vrátili, ale že jim Měsíc sehrál di­vadýlko. Takhle se vyjádřil.“</p>

<p>„To není pravda. Pokud vím, prováděl se tam průzkum ješ­tě třikrát, jeden po druhém. Dva byly teleferické, přičemž by­li všichni telemati zničeni. Mého už nepoužili, jenom těch konvenčních. Měli sice zvláštní raketky, aby mohli vystřelit sebrané vzorky půdy na loď, ale to se nepovedlo.“</p>

<p>„Kdo je zničil?“</p>

<p>„To se neví, protože spojení bylo velmi brzy přerušeno. Už když přistávali, byl terén v rádiu několika mil zahalen čímsi jako mlhou nebo mraky, pro radary neproniknutelnými.“</p>

<p>„To je pro mě novinka. A co ten třetí průzkumník?“</p>

<p>„Byl na místě, přistál a vrátil se. V naprosté amnézii. Pro­bral se teprve na palubě. Tak jsem to slyšel. Jestli je to prav­da, tím si nejsem tak docela jistý. Neviděl jsem ho. Čím nejasnější se stává situace, tím více ji utajují. Proto taky ne­vím, jestli přivezl ten prach. Asi toho chudáka vyšetřují, ale zřejmě bezvýsledně, když pořád projevují tak velký zájem o tebe.“</p>

<p>„Co mám dělat?“</p>

<p>„Podle mě to vypadá špatně, ale ne beznadějně. Selenocy­ty zakrátko ochromí poslední měsíční zbrojení. Působí meto­dou krátkých spojení. Měsíční projekt byl už sice potichu odepsaný, ale o to nejde. Máme tu několik prvotřídních in­formatiků, kteří tvrdí, že Měsíc se začíná zajímat o Zemi. Heslo zní: selenosféra vstoupí do biosféry.“</p>

<p>„Tak přece jen invaze?“</p>

<p>„Ne. Jsou na to různé názory, ale spíš ne. Nic, co by odpo­vídalo jakýmkoli tradičním pojmům. Bylo vysláno mnoho různých džinů v pořádně uzavřených láhvích, ale dostali se z nich a začali se spolu rvát, až jako vedlejší efekt vznikly mrtvé, velmi silné mikroorganismy. Nevypadá to na připra­vovanou invazi. Spíš na pandemii.“</p>

<p>„Jaký je v tom rozdíl?“</p>

<p>„Můžu ti to vysvětlit jen obrazně. Selenosféra se vůči všem vetřelcům chová jako imunitní systém vůči cizím tělesům. Antigenům. I když tomu snad není přesně tak, nemáme jiné pojmy, abychom to mohli pochopit. Dva průzkumníci, kteří tam byli po tobě, byli vybaveni nejnovějším typem zbraní. Detaily neznám, ale nebyly to zbraně ani konvenční, ani nu­kleární. Agentura udržuje v tajnosti, co se na Měsíci událo, ale prašné mraky byly tak veliké, že byly viditelné a daly se fotografovat z mnoha astronomických observatoří. Ba co víc – když ty mraky klesly, terén vypadal jinak. Vznikly tam průrvy, něco jako krátery, které však ani trochu nepřipomína­ly typické krátery Měsíce. To přirozeně agentura zatajit ne­mohla, a tak mlčí. Teprve teď se štáb začal chytat za hlavu. Teprve teď začali považovat za možné, že čím razantnější prostředky použijí pro průzkum, tím razantnější může být protiofenzíva.“</p>

<p>„Tak přece jen?“</p>

<p>„Ne, žádné přece, protože to není protivník ani nepřítel, jen něco jako gigantické mraveniště. Zaslechl jsem domněnky tak podivné, že se mi je nechce opakovat. Už musím končit. Seď, kde sedíš. Dokud nepřijdou o poslední zbytek rozumu, nic ti neudělají. Já teď na tři dny odjíždím, v sobotu v tuhle do­bu se ti ozvu, jestli budu moci. Buď zdráv, statečný misionáři.“</p>

<p>„Na slyšenou,“ řekl jsem, ale nebyl jsem si jistý, jestli má slova zaregistroval, protože nastalo mrtvé ticho. Vyndal jsem si z ucha tu lesklou olivu, po úvaze jsem ji zabalil do stanio­lu jako cukrátko a uložil do bonboniéry. Měl jsem dost času a materiálu na přemýšlení, ale nic víc. Než jsem si lehl, odtá­hl jsem závěs z okna. Můry už odlétly, zřejmě je přilákalo světlo z oken jiných pavilónů v zahradě. Měsíc plul mezi bě­lavými péřovými mráčky. To jsme to dopracovali, řekl jsem si v duchu a přetáhl jsem si přikrývku přes hlavu.</p>

<p>Druhý den mi Gramer zaklepal na dveře, ještě když jsem ležel v posteli. Řekl mi, že Padderhorn včera spolkl vidličku. Už párkrát se pokusil o sebevraždu polykáním příborů. Hlí­dají ho, před týdnem spolkl lžíci na boty. Udělali mu oesofa­goskopii a dostal půlmetrovou lžíci, ale tu vidličku někomu šlohnul v jídelně.</p>

<p>„Jde ti jen o ty příbory?“ zeptal jsem se ho přiměřeně zdvořile. Gramer si těžce povzdychl, dopnul si pyžamo a po­sadil se na opěradlo lenošky vedle mě.</p>

<p>„Ne, nejenom o to…,“ řekl podivně slabým hlasem. „Je to s námi zlé, Jonatáne.“</p>

<p>„Jak s kým, Adelaido,“ odpověděl jsem, „já rozhodně ne­mám v úmyslu nic polykat.“</p>

<p>„Je to s námi opravdu zlé,“ opakoval Gramer. Propletl si prsty na břiše a točil palci. „Mám o tebe strach, Jonatáne.“</p>

<p>„Jen klid,“ odpověděl jsem, popotáhl jsem si polštář a podložil jsem si malý polštářek pod záda. „Mám stopro­centní ochranu. Neslyšels náhodou o nekrocytech?“</p>

<p>Tak strašně jsem ho překvapil, že ztuhl s napůl otevřenými ústy a jeho obličej si nasadil ten přihlouplý výraz, kterým se honosil jako milionář prahnoucí po snech.</p>

<p>„Slyšel, jak vidím. O selenosféře jistě taky, co? Anebo jsi nedosáhl tak vysokého zasvěcení? Třeba taky něco víš o zlém osudu takzvané kolaptické zbraně z posledních průzkumů, co? A o těch mracích nad Mare Ignium? Ne, to už ti určitě ne­řekli…“</p>

<p>Seděl, koukal na mě rybíma očima a trochu funěl. „Buď tak laskav a podej mi tu bonboniéru ze stolu, Adelai­do,“ řekl jsem mu s úsměvem. „Rád si před snídaní smlsnu něco sladkého.“</p>

<p>Jelikož se nehýbal, vylezl jsem z postele pro bonbóny a pak si zalezl zpátky pod přikrývku. Strčil jsem mu krabici pod nos, ale tak, že jsem palcem přikryl její roh.</p>

<p>„Vezmi si…“</p>

<p>„Jak to víš?“ ozval se nakonec ochraptělým hlasem. „Kdo… vždyť…“</p>

<p>„Zbytečně se rozčiluješ,“ řekl jsem trochu nezřetelně, pro­tože se mi marcipán přilepil na patro. „Co vím, to vím. Nejen o svých dobrodružstvích na Měsíci, ale i o nepříjemnostech svých kolegů.“</p>

<p>Znovu mu to vyrazilo dech. Rozhlížel se po pokoji, jako kdyby v něm seděl poprvé v životě.</p>

<p>„Radiopřijímače, reproduktory, tajné vedení, antény a mo­dulátory, co?“ zeptal jsem se. „Není tu nic takového, jen tro­chu kape voda ze sprchy. Zřejmě by potřebovala nové těsně­ní. Co se divíš? Copak opravdu nevíš, že jsou ve <strong>mně</strong>?“</p>

<p>Užasle mlčel. Začal si třít zpocený nos. Chytil se za ušní boltec. Sledoval jsem tyto projevy zoufalství s neskrývaným soucitem.</p>

<p>„Mohli bychom si něco dvojhlasně zazpívat, nechceš?“ na­vrhl jsem mu. Čokoládové bonbóny byly skutečně dobré, ale musel jsem dávat pozor, aby jich nezbylo příliš málo. Olízl jsem si rty a podíval se na Gramera.</p>

<p>„No tak sebou hni, řekni něco, děláš mi starosti. Měl jsi o mě strach a teď zas mám strach já o tebe. Myslíš, že budeš mít nepříjemnosti? Pokud se zachováš slušně, máš u mě pro­tekci, víš přece <strong>kde</strong>.“</p>

<p>Blafoval jsem. Proč taky ne? Už to, že ho těch pár slov tak­hle totálně zmátlo, svědčilo o bezradnosti jeho nadřízených, ať už to byl kdokoli.</p>

<p>„Slibuju ti, že neuvedu žádná jména ani instituce, protože ti nechci přidělat ještě další potíže.“</p>

<p>„Tichý…,“ zasténal konečně, „proboha ne! To není možné. Vždyť <strong>ony</strong> vůbec takhle nepůsobí!“</p>

<p>„Copak jsem snad říkal <strong>jak</strong>? Měl jsem sen, jsem přece ja­snovidec.“</p>

<p>Gramer se najednou rozhodl. Položil si prst na ústa a rych­le odešel. Byl jsem přesvědčen, že se vrátí, a tak jsem schoval bonboniéru pod košile do skříně a stačil se ještě osprchovat a oholit, než tiše zaklepal. Ze županu se převlékl do svého bí­lého obleku, v ruce držel dost velký raneček ve froté ručníku. Zatáhl závěsy přes záclony a začal z ranečku vytahovat ma­lé přístroje, které rozestavil černými trubičkami ke všem stě­nám. Kablík visící z černé krabičky zastrčil do zásuvky, dělal ještě jiné věci a přitom funěl, protože byl opravdu hrozně tlu­stý, břicho měl pravé, bylo mu asi k šedesátce, měl odstávají­cí uši s obrovskými boltci, vkleče zápasil se svou elektroni­kou. Nakonec se na kolenou napřímil, tvář celou překrvenou.</p>

<p>„Tak si teda promluvme,“ povzdychl si, „když, tak teda doopravdy…“</p>

<p>„O čem?“ podivil jsem se, když jsem si natahoval přes hla­vu svou nejhezčí košili s nesmírně praktickým tmavomodrým límečkem. „Mluv ty, když jsi překvapením celý bez sebe. Vy­právěj mi o té úzkosti, kterou prožíváš v souvislosti s mým osudem. O tom chlapíkovi, který mě ujišťoval, že jsem tady zavřený líp než moucha v láhvi. Říkej si ostatně, co chceš, vy­zpovídej se mi, ať se ti uleví. Uvidíš, jak ti to pomůže.“</p>

<p>A najednou jsem vypálil zničehonic jako hráč pokeru, kte­rý přebíjí, přestože nemá v kartách vůbec nic:</p>

<p>„Ze kterého jsi oddělení, ze čtyřky?“</p>

<p>„Ne, z jed…“</p>

<p>Nedokončil. „Co o mně víš?“</p>

<p>„Už toho mám dost,“ posadil jsem se na židli tak, že jsem měl opěradlo před sebou. „Snad si nemyslíš, že ti něco řeknu za nic?“</p>

<p>„A co chceš, abych ti řekl já?“</p>

<p>„Můžeme začít Shapirem,“ řekl jsem s úsměvem. „Je z LA. To je fakt:“</p>

<p>„Ale není to <strong>jenom</strong> neurolog, že ne?“</p>

<p>„Ne. Je neurolog, ale má i druhý obor.“</p>

<p>„Mluv dál.“</p>

<p>„Co víš o nekrosféře?“</p>

<p>„A co o ní víš ty?“</p>

<p>Věc začala být nejasná. Možná že jsem to přehnal. I když to byl agent špionážní centrály, ať už kterékoli, nemohl toho vědět příliš mnoho. Vynikajícím expertům se většinou taková úloha nesvěřuje. Ale záležitost byla výjimečná, mohl jsem se tedy mýlit.</p>

<p>„Dost už té hry na schovávanou,“ řekl Gramer. Byl zoufa­lý. Bílou vestu měl pod pažemi úplně propocenou. „Radši si sedni vedle mě,“ zabručel a klesl na kobereček.</p>

<p>Posadili jsme se tedy, jako kdybychom spolu chtěli vykou­řit dýmku míru uprostřed kruhu, který tvořily jeho přístroječ­ky a dráty.XI/ DA CAPO</p><empty-line /><p>Než otevřel ústa, ozval se nad námi hukot motoru a venku přelétl přes zahradu veliký stín. Gramer vyvalil oči. Hukot zeslábl a za chvíli se vrátil. Přímo nad stromy zůstal viset vr­tulník, jehož vrtule se otáčela. Dvakrát to bouchlo, jako kdy­by někdo vytáhl zátku z gigantických lahví. Vrtulník se snesl tak nízko, že jsem viděl lidi v kabině. Jeden pootevřel dveře a znovu vystřelil z raketové pistole namířené dolů. Gramer vyskočil. Netušil jsem, že se dovede pohybovat tak rychle. Vyřítil se z pokoje se zakloněnou hlavou. Z vrtulníku vypa­dlo něco lesklého, co zmizelo v trávě. Stroj se s řevem motoru vznesl do vzduchu a odletěl. Gramer klečel ve vysoké trávě a hrabal v ní, pak otevřel schránku, která nebyla větší než fot­balový míč, něco z ní vyndal a stále na kolenou roztrhával v předklonu velikou obálku. Zpráva, kterou dostal, byla zřej­mě závažná, protože se mu papír třásl v rukou. Potom se po­díval na mě. Byl bledý a úplně změněný. Ještě jednou zvedl papír k očím a vstal. Smačkal ho v hrsti, zastrčil za košili a pomaloučku, aniž se namáhal jít po pěšině, se vracel napříč přes trávníky. Vešel do pokoje a beze slova kopl do největší­ho z přístrojů proti odposlouchávání, až v něm něco prasklo a ze štěrbin kovové kazety bouchl namodralý kouř krátkého spojení. Seděl jsem pořád ještě na podlaze a Gramer šlapal po svých drahocenných přístrojích a trhal kabely, jako kdyby se doopravdy zbláznil. Nakonec celý udýchaný usedl do kře­sla, ale ještě předtím si svlékl vestu a pověsil ji na mou židli. Teprve pak se mi podíval do očí, jako kdyby mě teprve teď zpozoroval, a hlasitě si povzdychl.</p>

<p>„To jen tak, z rozčilení,“ vysvětlil mi dost nejasně. „Asi půjdu do důchodu. Tvoje kariéra taky skončila. Na Měsíc za­pomeň. Shapirovi můžeš poslat pohlednici. Eventuálně na adresu agentury. Ze setrvačnosti budou ještě nějakou dobu úřadovat.“</p>

<p>Nic jsem neříkal, protože jsem čekal nějakou novou bou­du. Gramer vyndal z kapsy velký kostkovaný kapesník, otřel si zpocené čelo a podíval se na mě se soucitem i lítostí.</p>

<p>„Začalo to přede dvěma hodinami, letí jako čerti, jsou všu­de najednou. Dovedeš si to představit, člověče? Jsme totálně pacifikováni! Tady i za oceánem, od jednoho pólu k druhé­mu a nazpátek! Globální ztráty asi devět set biliónů. Včetně vesmíru, protože satelity vypověděly poslušnost první. Co na mě tak čumíš?“ dodal naštvaně. „Nedomyslel sis, oč jde? Dostal jsem dopis od strýčka Sama…“</p>

<p>„Nemám nadání pro hádanky.“</p>

<p>„Ty si myslíš, že hrajeme dál, co? Kdepak, kamaráde. Hra skončila. Popiš svá dobrodružství, agenturu, poslání, co chceš. Za pár týdnů si vyděláš na zbytek života. Bude to zaručený bestseller. A nikdo ti nezkřiví vlas na hlavě. Musíš si pospíšit, jinak tě chlapíci z agentury předběhnou. Možná že už sedí a píšou vzpomínky na uplynulou éru…“</p>

<p>„Co se stalo?“</p>

<p>„Všechno. Slyšel jsi někdy o <emphasis>soft wars?</emphasis>“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„A <emphasis>core wars?</emphasis>“</p>

<p>„To jsou počítačové hry?“</p>

<p>„Tak vidíš, že to víš. Ano. Programy, které ničí všechny os­tatní programy. Vynalezli to už v osmdesátých letech. Tehdy byly úplně hloupé. Takové hříčky programátorů. Říkalo se tomu infekce uzavřených obvodů, taková zábava. Dwarf, Creeper, Raider, Reaper, Darwin a spousta jiných. Nevím, proč tu vlastně sedím a vykládám ti patologii informatiky,“ podivil se sám. „Co já jsem se na tom nadřel! Dostal jsem za úkol přivést tě do maléru, ale teď jsem tak hodný, že tě tu vzdělávám, místo abych si hledal nové místo.“</p>

<p>„Strýček ti poslal dopis vrtulníkem? Copak už neexistuje pošta?“ zeptal jsem se. Pořád jsem v tom větřil další lest.</p>

<p>Gramer vyndal šekovou knížku, něco načmáral napříč přes blanket, složil ho v papírovou vlaštovku a pustil mi ji na klín.</p>

<p>Misionáři na památku od věrné Adelaidy – přečetl jsem oněměle.</p>

<p>„Na co si teď hrajeme?“ zvedl jsem k němu oči.</p>

<p>„Nic jiného mi nezbylo. Strýček pozdravuje i tebe, samo­zřejmě. Pošta už neexistuje. Neexistuje vůbec nic. Nic,“ opsal rukou kruh. „Nic, nic! Začalo to před dvěma hodina­mi, vždyť ti to povídám! A ani nestojí za to hledat viníky. Ten tvůj profesor už je taky nezaměstnaný. Ten hodný staroušek! Ještě štěstí, že jsem si včas koupil barák. Budu pěstovat růže, eventuálně zeleninu jako zboží, které se dá směnit za jiné zboží. Banky už se taky rozpadly. Těžko se mi dýchá…“</p>

<p>Začal se ovívat šekovou knížkou. Po chvíli na ni s odporem pohlédl a hodil ji do koše na papíry.</p>

<p>„<emphasis>Pax vobiscum</emphasis>,“ řekl. <emphasis>„Et cum spiritu tuo. </emphasis>Aby to čert vzal!“</p>

<p>Začalo mi svítat. To zoufalství nehrál.</p>

<p>„Viry?“ zeptal jsem se pomalu.</p>

<p>„Konečně ti to zapálilo… Ano, statečný misionáři. Všech­no jsi rozsekal na cimprcampr. To ty jsi přece přivezl na Ze­mi ten chytrý prášek! Teď ti můžou dát buď Nobelovu cenu míru, nebo tě zastřelit za celosvětovou velezradu. Na Nobelo­vu cenu si zuby nedělej, ale místo v dějinách máš už zajiště­né. Přivezl jsi mor, a jestli je zhoubný, nebo spásný, o to se budou v nejbližších letech všichni hádat. Najdeš se v každé encyklopedii.“</p>

<p>„Možná i s tebou?“ nabídl jsem mu. Ještě pořád mi nebylo úplně jasné, k jaké katastrofě vlastně došlo, ale Gramer už nic nehrál. Za to bych dal obě poloviny své ubohé hlavy.</p>

<p>„Byl kdysi takový program, Brouček, Worm,“ řekl flegma­ticky Gramer, jako kdyby se právě probudil. „Měl bys vědět, že slušný odborník mého fochu musí teď mít vysokoškolské vzdě­lání. Už minula doba, kdy stačilo být pěknou ženskou, vlézt s chlapíkem do postele, ukrást mu dokumenty, ofotografovat je v koupelně a hajdy na smluvený sraz. Ne, nejdřív doktorát z matematiky, potom z informatiky, potom zvláštní vyšší škole­ní, a člověku uplyne polovina života, než vůbec začne.“</p>

<p>„Jako špión?“ zeptal jsem se.</p>

<p>„Špión?“ obrátil to slovo dvakrát v ústech a s pohrdáním pokrčil rameny. „Špión!“ řekl znovu, chytil se oběma ruka­ma za tmavomodré šle s bílými hvězdičkami a několikrát jimi střelil do košile. „Nemluv hlouposti,“ řekl mi mírně. „Jsem státní úředník, agent pro zvláštní úkoly v rámci vyšších záj­mů. Slovo špión se ke mně hodí jako pěst na oko. Ale to už nemá žádný význam. Z těch červivých programů vznikla teo­rie informační eroze, slyšel jsi o ní?“</p>

<p>„Jen páté přes deváté.“</p>

<p>„No tak vidíš. A potom se ukázalo, že to vůbec nevynalezli professors od Computer Science, nýbrž baktérie asi tak před čtyřmi miliardami let. O dvě stě miliónů plus nebo minus ne­stojí za to se přít. Vždyť už ty nejstarší buňky, ty původní, měly každá svůj program a požíraly se navzájem, protože do­sud neexistoval nikdo, kdo by mohl dostat herpes nebo rako­vinu.</p>

<p>Jenže ta podobnost ty vynikající experty vůbec nenapadla. Byli přecpaní kolosálními vědomostmi a jen párkrát došlo k pokusům – v rámci tichého konkurenčního boje velkých konsorcií – ochromit cizí počítače. Tenkrát vznikly ty <emphasis>battle programs</emphasis>, o tom jsi snad slyšel, ne?“</p>

<p>„Ale to bylo dávno…“</p>

<p>„Před čtyřiceti nebo možná padesáti lety. Právě proto se všechno rozpadlo… Kromě hole, kuchyňského nože a pisto­le neexistují přece žádné nepočítačové zbraně! Všude už byly programy, programečky, data processors, kvůli tomu to je. Nepokoušel ses nikam telefonovat?“</p>

<p>„Dneska ne. Proč?“</p>

<p>„Proto, že automatické centrály už taky nefungují. Člově­če, ty viry vlezly všude najednou! Poslouchal jsi rádio?“</p>

<p>„Ne. Ostatně žádné nemám.“</p>

<p>„Nemají rozum. To bylo jasné od samého začátku. Mají tolik rozumu, co kterýkoli virus. Ale virulence – erozivity – maximum! Nevím,“ postěžoval si stěně, na které visely ohnivě žluté květy reprodukce van Gogha, „proč JÁ bych se s tebou ještě měl bavit? Půjdu na procházku, nebo se oběsím. Na těchhle drátech.“</p>

<p>Kopl do nejbližšího přístroje.</p>

<p>„To, co zepředu vypadá jako složité tajemství, je obyčejně zezadu jednoduché jako drát,“ řekl. „Poslali jsme na Měsíc nejlepší zbranětvorné programy? Poslali. Zdokonalovaly se ix let? Zdokonalovaly. Vrhly se na sebe plnou parou? Pocho­pitelně, jinak to ani dopadnout nemohlo. Kdo zvítězil? Jako obyčejně ten, kdo obsahoval největší množství škodlivosti v nejmenších rozměrech. Vyhráli cizopasníci, molekulární mrňata. Ani nevím, jestli už byli pokřtěni. Já bych navrhoval název <emphasis>Virus lunaris pacemfaciens</emphasis>. Jsem jenom zvědavý, JAK a CO tě přitáhlo na Měsíc, co tě přimělo, abys tam přistál a přivezl ten hodný mor? Už mi to můžeš říct, soukromě. Vlá­dy už to dneska nezajímá.“</p>

<p>„Všechny programy že byly zničeny? Paměti v počítačích, všechno?“ zeptal jsem se užasle. Teprve teď jsem začínal chá­pat rozměr té senzace.</p>

<p>„Ano, pane morový misionáři. Mám na mysli mor z povíd­ky Edgara Allana Poea. Ty jsi to přivezl! Neříkám, že úmysl­ně, protože tohle jsi nemohl tušit. Ocitli jsme se asi tak v prv­ní polovině devatenáctého století. Co do techniky a vůbec. Chápeš? Ale tenkrát existovala aspoň děla. Ted' je budeme muset vytáhnout z muzeí.“</p>

<p>„Počkej, Adelaido,“ přerušil jsem ho. „Proč zrovna v de­vatenáctém století? Tenkrát už přece existovaly pořádně vy­zbrojené armády…“</p>

<p>„Máš pravdu. Je to vlastně bezprecedenční stav. Asi jako po takové tichounké atomové válce, kdy se rozpadla celá in­frastruktura a proměnila se v dým. Průmyslová základna, spoje, banky, automatizace. Přetrvaly jen jednoduché mecha­nismy, ale žádnému člověku ani mouše to neublížilo. Ale tak to vlastně asi není. Jistě došlo k mnoha neštěstím, ale když není spojení, nikdo zatím pořádně nic neví. Ani noviny se přece už dávno netisknou podle Gutenberga. Redakce taky vzal čert. Nefungují ani všechna zařízení v autech. Z mého cadillaku je už mrtvola.“</p>

<p>„Ten byl služební, ne?“ poznamenal jsem. „Tak tě to ne­musí trápit…“</p>

<p>„To je fakt,“ souhlasil Gramer. „Teď na tom budou nejlíp chudáci, čtvrtý svět, protože ti mají ještě staré remingtonky, možná dokonce lebelovky z roku tisíc osm set sedmdesát a střelivo, eventuálně oštěpy, bumerangy a hole. To jsou teď „zbraně hromadného ničení". Můžeme očekávat invazi au­stralských domorodců. Dávno už mají vládu ve svých rukou. No, ale mohl bys mi říct, proč jsi lezl tam dolů, ne? Co by ti to udělalo?“</p>

<p>„Ty si opravdu myslíš, že to vím?“ podivil jsem se, ale ne moc, protože jsem cítil, jak mikroskopickou se stává má oso­ba i má situace. „Nemám potuchy, a jsem ochotný ti přene­chat pět procent ze svých příštích honorářů za ten bestseller, když mi TOHLETO dokážeš vysvětlit… Když jsi toho tolik vystudoval, musíš být lepší než Sherlock Holmes. Tak uva­žuj! Všechny indicie znáš stejně dobře jako já…“</p>

<p>Melancholicky pokýval hlavou.</p>

<p>„On to neví,“ pravil van Goghovým květinám, na které už padlo slunce. Vrhaly nažloutlý odraz na mou zválenou po­stel. Jelikož mě rozbolely nohy, jak jsem dřepěl na bobku, vstal jsem, vyndal ze skříně láhev bourbonské, kterou jsem měl schovanou za šaty, z mrazáku kostky ledu, nalil jsem so­bě i jemu a navrhl jsem, abychom pronesli pohřební přípitek nad hrobem odzbrojovacího zbrojení.</p>

<p>„Mám vysoký tlak a cukrovku,“ upozorňoval mě Gramer a otáčel sklenkou v prstech. „Ale pro jednou se nic nestane. Ať je po tvém. Za náš mrtvý svět!“</p>

<p>„Proč mrtvý?“ protestoval jsem. Oba jsme se napili. Gra­mer se zakuckal, dlouho kašlal, postavil nedopitou skleničku na stůl a začal si třít tvář. Všiml jsem si, jak nepořádně je oholený. Slabým hlasem, jako kdyby v okamžiku zestárnul o deset let, řekl:</p>

<p>„Čím víc byl kdo napěchovaný počítači, tím víc to odnesl. Prožraly všechny programy,“ praštil se přes kapsu, ve které měl dopis od „strýčka Sama“. „Tohleto je tryzna. Konec jed­né epochy.“</p>

<p>„Proč? Když existují léky na obyčejné viry…“</p>

<p>„Neplácej hlouposti. Jaké léky ti vzkřísí mrtvého? Ze všech programů na zemi, ve vzduchu, pod vodou a ve vesmí­ru nezbylo nic. I tenhleten dopis mi sem přece museli dovézt starým bellem, protože v novějších typech se všechno zastavi­lo. Začalo to pár minut po osmé… A ti blbci si mysleli, že je to obyčejná infekce.“</p>

<p>„Všude najednou?“</p>

<p>Marně jsem se snažil představit si chaos v bankách, na le­tištích, v kancelářích, na ministerstvech, v nemocnicích, ve výpočetních střediscích, na univerzitách, ve školách, továr­nách…</p>

<p>„To se neví přesně, protože nemáme spojení, ale podle to­ho, co jsem se doslechl, všude najednou.“</p>

<p>„Jak se to mohlo stát?“</p>

<p>„Asi jsi přivezl larvální formy nebo výtrusy. Zárodky, které se začaly lavinovitě rozmnožovat, aby získaly určitý stav na­sycenosti ve vzduchu, ve vodě, všude, až to dosažené zhuštění způsobilo jejich aktivizaci. Nejlépe zajištěny musely být zbro­jařské programy na Měsíci, a tak jim to s těmi pozemskými šlo jako z partesů. Totální bitodemie. Parazitární bitocid. S výjimkou toho, co je živé, protože na Měsíci nikdy neměly co dělat s něčím živým. Nebýt toho, jistě by nás všechny od­dělaly i s antilopami, mravenci, sardinkami a trávou. Dej mi pokoj! Už se mi nechce v té přednášce pokračovat…“</p>

<p>„Jestli je to tak, jak říkáš, začne všechno od začátku, po starém…“</p>

<p>„To je jasné. Za půl roku nebo za rok najdou protilátku na <emphasis>Virus lunaris bitoclasticus</emphasis>, použijí proti němu antivirů a svět se pohrne do nové šlamastyky.“</p>

<p>„Tak třeba o to své místo nepřijdeš?“</p>

<p>„Už toho mám dost,“ prohlásil kategoricky. „Ne že bych nechtěl, ale jsem už moc starý. Nová éra vyžaduje nové vy­školení. V oboru antilunární informatiky a tak dále. Celý Mě­síc určitě termonukleárně zahřejí, sterilizují, i když to bude stát miliardy, ale vyplatí se to, na to můžeš vzít jed.“</p>

<p>„Komu se to vyplatí?“ zeptal jsem se. Gramer byl divný, pořád se se mnou loučil, ale ani ho nenapadlo vstát a odejít. Najednou mi došlo, že si přede mnou vylévá srdce, protože jedině já z celého sanatoria vím, kdo on je. Měl snad jít se svým zlomeným životem za psychiatry?</p>

<p>„Komu?“ opakoval. „Jak to komu? Všem výrobcům zbraní, všem průmyslovým odvětvím. Všem. Vytáhnou z knihoven staré plány, nejdřív opraví nějaké to klasické zařízení, rakety a pustí se do počítačových mrtvol. Celé hardware je přece v pořádku jako dobře konzervovaná mumie. Jenom software vzali čerti. Počkej pár let. Uvidíš sám.“</p>

<p>„Dějiny se nikdy neopakují do puntíku,“ poznamenal jsem, a aniž jsem se ho ptal, dolil jsem mu hlt bourbonu. Vy­pil skleničku do dna, nezakuckal se, jenom mu trochu zrudla lysina. Ve slunečním paprsku, který dovnitř dopadal oknem, poletovaly maličké lesklé mušky.</p>

<p>„Těm zatraceným mouchám se přirozeně nic nestalo,“ řekl zamračeně Gramer. Díval se do zahrady, kde se pacienti v barevných županech a pyžamech procházeli po cestičkách, jako by se nic nedělo. Nebe bylo modré, slunce svítilo, vítr pohyboval korunami velkých kaštanů, kolotoče na zalévání trávníků se pravidelně otáčely, v gejzírech rozptýlené vody se klenula duha. A přitom se jeden svět zhroutil a odcházel do nenávratné minulosti, kdežto další nebyl ještě ani v plenkách. Nevyslovil jsem tu myšlenku nahlas, protože byla příliš ba­nální. Jen jsem Gramerovi dolil zbytek whisky.</p>

<p>„Ty mě chceš opít?“ zeptal se, ale vypil skleničku, postavil ji na stůl, konečně vstal, přehodil si sako přes ramena a s ru­kou na klice zaváhal.</p>

<p>„Kdyby sis na to vzpomněl… víš na co, tak mi napiš. Po­rovnáme si to.“</p>

<p>„Porovnáme si to?“ opakoval jsem jako ozvěna. „Musím ti soukromě říct, že na to mám svůj názor.“</p>

<p>„Na to, proč jsem tam přistál?“</p>

<p>„Jo.“</p>

<p>„Tak mi to řekni.“</p>

<p>„Nemůžu.“</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>„Nebylo by to vhodné. Jsem pod přísahou. Služba není družba. Seděli jsme každý na jiné straně stolu.“</p>

<p>„Ale ten stůl už zmizel. Nebuď tak komisní. Můžu ti ostat­ně dát čestné slovo, že si to nechám pro sebe.“</p>

<p>„Ty jsi dobrý! Napíšeš to, vydáš a budeš trvat na tom, že se ti vrátila paměť.“</p>

<p>„Tak se teda šábnem. Dostaneš šest procent z mých hono­rářů.“</p>

<p>„Dáš mi to písemně?“</p>

<p>„Samozřejmě.“</p>

<p>„Dvacet procent!“</p>

<p>„Tos teda přehnal.“</p>

<p>„Já?“</p>

<p>„Stejně už si domýšlím, co mi tak můžeš říct.“</p>

<p>„Fakt?“</p>

<p>Gramer upadl do rozpaků. Zřejmě spolykal příliš mnoho vědy, ale málo toho druhého školení. Připadalo mi, že se pro své povolání příliš nehodí, ale neřekl jsem mu to. Stejně chtěl jít do důchodu.</p>

<p>Zavřel zatím pootevřené dveře, ze zvyku vykoukl z okna, posadil se na kraj psacího stolu a poškrábal za uchem. „Tak mluv…,“ zabručel.</p>

<p>„Když ti to řeknu, neuvidíš ani cent…“</p>

<p>Za jeho zády se zelenaly zahrady. Po cestičce jel na inva­lidním vozíku starý Padderhorn s půlmetrovou lžící v ruce. Držel ji jako žerď praporu. Ošetřovatel tlačil vozík a kouřil jeho doutník. Několik kroků za nimi šla Padderhornova gori­la v šortkách, jinak nahý, do bronzova opálený svalovec ve velikém bílém klobouku a s obličejem zakrytým otevřeným barevným comics. Pouzdro s pistolí se mu houpalo na vol­ném řemeni a tlouklo ho do stehna.</p>

<p>„Mluv, nebo buď sbohem, starý příteli,“ prohlásil jsem. „Víš přece, že agentura stejně popře všechno, co zveřej­ním…“</p>

<p>„Jestli mě uvedeš jako informátora, budu mít nepříjemno­sti…“</p>

<p>„Nic nezmenšuje nepříjemnosti tolik co peníze. Víš co? Uvedu tě, když mi NIC neřekneš… Kromě toho se domní­vám, že by ses měl trochu léčit. Nervově ses sesypal, je to na tobě vidět. Co na mě tak koukáš? Už jsi mi všechno řekl.“</p>

<p>Zdrceně mlčel. Tváře mu cukaly. Přišlo mi ho trochu líto.</p>

<p>„Že se na mě neodvoláš?“</p>

<p>„Změním jméno i vzezření.“</p>

<p>„Stejně mě poznají.“</p>

<p>„Ale ne. Copak si myslíš, že sem za mnou poslali jenom te­be? Bylo to kvůli vám, co?“</p>

<p>Rozhořčil se.</p>

<p>„Kvůli jakým ‚nám‘? My nemáme s Lunar Agency nic společného! To oni!“</p>

<p>„Jak a nač?“</p>

<p>„Nevím přesně jak, ale vím nač. Aby ses nevrátil. Kdybys tam chcípnul, mohlo všechno zůstat při starém.“</p>

<p>„Navždycky ne. Dřív nebo později…“</p>

<p>„Šlo právě o to, aby to bylo později. Báli se tvého hláše­ní.“</p>

<p>„Dejme tomu. Ale co ten prach? Kde se vzal v mém ska­fandru? Jak o něm mohli vědět?“</p>

<p>„Nevěděli o něm, ale Lax měl svého strašáka. Proto se tak vymlouval s tím disperzantem.“</p>

<p>„Tak vy víte i tohleto?“ podivil jsem se. „Jeho asistent je náš člověk. Lauger.“</p>

<p>Vzpomněl jsem si na první rozhovor s Laxem. Opravdu tenkrát říkal, že mu jeden z jeho spolupracovníků připravil podraz. Všechno se dostávalo do nového světla.</p>

<p>„Callotomii provedli taky oni?“ zeptal jsem se.</p>

<p>„Nemám ponětí.“</p>

<p>Pokrčil rameny.</p>

<p>„To se nikdy nedozvíš,“ dodal. „To se nedozví nikdo. Když je sázka nejvyšší, přestává pravda existovat. Zbudou samé hypotézy. Různé verze. Jako to bylo s Kennedym.“</p>

<p>„Prezidentem Kennedym?“</p>

<p>„Tentokrát byla sázka ještě vyšší. Celý svět! Větší sázka už být nemůže! A teď napiš, co jsi slíbil…“</p>

<p>Vyndal jsem ze zásuvky dopisní papír a propisku. Gramer stál zády k oknu. Podepsal jsem se a podal jsem mu úpis. Po­díval se na papír a podivil se.</p>

<p>„Nespletl ses?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Deset?“</p>

<p>„Deset.“</p>

<p>„Veta za vetu. Když jsi přidal, přidám i já. Disperzant tě měl přitáhnout na Měsíc.“</p>

<p>„Chceš říct, že Lax? Tomu nevěřím!“</p>

<p>„Lax ne, ten nic nevěděl. Lauger znal všechny plány. K ně­kolika desítkám programů přidal ještě jeden. To není žádné umění. Je to přece programátor.“</p>

<p>„Tak přece jen to bylo kvůli vám…“</p>

<p>„Ne. On pracoval pro tři strany najednou.“ „Lauger?“</p>

<p>„Jo. Ale my jsme ho potřebovali.“</p>

<p>„Dobře. Disperzant mě tedy přivolal. A tak jsem přistál. Ale co ten prach?“</p>

<p>„To byla náhoda. Nikdo s tím nepočítal. Pokud si nevzpo­meneš na tu chvíli tam dole, nikdo už se v tom nikdy nevy­zná. Nikdy.“</p>

<p>Přeložil papír, zastrčil ho do kapsy a ode dveří mi řekl: „Tak se měj!“</p>

<p>Viděl jsem ho, jak jde k hlavnímu pavilónu. Než zmizel za živým plotem, vzala mě levá ruka za pravou a stiskla mi ji. Nemůžu říct, že by mě tento souhlas nějak potěšil. Ale ať to­mu bylo jak chtělo, musel jsem žít dál.</p>

<p><emphasis>Květen 1984</emphasis></p>

<p> POZNÁMKA O AUTOROVI</p><empty-line /><p><emphasis>Polský spisovatel Stanis</emphasis><emphasis>ł</emphasis><emphasis>aw Lem náleží dnes ke světové elitě autorů vědeckofantastické literatury. O jeho knihách se s uznáním vyjadřují jak kritici mnoha zemí, tak světově prosluli autoři, jako K.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vonnegut či J.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Updike.</emphasis></p>

<p><emphasis>Narodil se 12. září 1921 ve Lvově, kde začal r. 1939 studovat medicí</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nu. Za války byl nucen přerušit studia, pracoval jako elektromecha</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nik a automechanik; po válce studia dokončil v Krakově, který se stal jeho novým domovem.</emphasis></p>

<p><emphasis>Publikoval zprvu odborné články z oblasti medicíny (v oboru však pracoval jen krátkou dobu), jako beletrista debutoval časopisecky r. 1946 prózou </emphasis>Člověk z Marsu<emphasis>. Od r. 1949 se věnuje výhradně literár</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ní tvorbě. Jeho první vydanou knihou jsou </emphasis>Astronauti <emphasis>z r. 1951 (česky 1956), už před nimi však začal psát zčásti autobiografický román </emphasis>Ne­promarněný čas<emphasis> (knižně 1955, cena města Krakova, č. 1959). Vedle ro</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mánu </emphasis>Vysoký zámek<emphasis> z r. 1966 je to jediná kniha, která nepatří k žánru sci-fi a žánrů jemu příbuzných. Průkopnickou rolí nejen v polské fan</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tastice sehrál román K</emphasis> mrakům Magellanovým <emphasis>(1955, č. 1958, 1959, 1962), který posloužil jako volně pojatá předloha k českému filmu Ika</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>rie BX. Následovaly vědeckofantastické prózy </emphasis>Hvězdné deníky <emphasis>(1957, č. část. v </emphasis>Invaze z Aldebaranu <emphasis>1961), </emphasis>Eden <emphasis>(1959, č. </emphasis>Planeta Eden<emphasis>, 1960), </emphasis>Invaze z Aldebaranu <emphasis>(1959), </emphasis>Návrat z hvězd <emphasis>(1961, č. 1962), je</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>den ze stěžejních Lemových románů </emphasis>Solaris <emphasis>(1961, č. 1972) zfilmovaný Andrejem Tarkovským, dále </emphasis>Kniha robotů <emphasis>(1961, č. ve </emphasis>Vzpomínkách Ijona Tichého<emphasis>, 1964), </emphasis>Kyberiáda <emphasis>(1965, č. 1983), </emphasis>Příběhy pilota Pirxe <emphasis>(1968, č. 1976), </emphasis>Nepřemožitelný <emphasis>(1964, č. 1976), </emphasis>Pánův hlas <emphasis>(1968, č. 1981), </emphasis>Dokonalá prázdnota <emphasis>(1971, č. 1983), </emphasis>Rýma <emphasis>(1976, č. 1978), </emphasis>Ohledání na místě <emphasis>(1982), </emphasis>Mír na Zemi <emphasis>(1987), </emphasis>Fiasko <emphasis>(1987) aj. Kla</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>sická témata sci-fi o vesmírných průzkumech, kontaktu s neznámými planetami a civilizacemi atd. zpracovává Lem na vysoké odborné i my</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>šlenkové úrovni, podložené hlubokou erudicí a informovaností v mnoha oborech.</emphasis></p>

<p><emphasis>Své pochybnosti o dosahu i smyslu literatury science fiction vyslovil Lem v četných knihách, např. </emphasis>Futurologický kongres <emphasis>(1971, č. 1977), kde do jisté míry zparodoval žánr sci-fi. Tyto jeho pochyby ho vedly k napsání několika děl, kde fabule ustupuje místo futurologické reflexi, esejistice, jako byly už </emphasis>Dialogy <emphasis>z r. 1957, </emphasis>Summa technologiae <emphasis>z roku 1964, </emphasis>Filozofie náhody <emphasis>z r. 1968, </emphasis>Fantastika a futurologie <emphasis>(1970), ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>bo k vytvoření vyslovených persifláží a parodií, jako byl </emphasis>Golem XIV. <emphasis>(1981, č. 1983) či </emphasis>Knihovna XXI. století <emphasis>(1986), sborník recenzi na ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>existující knihy. Knihy tohoto typu jsou čtenářsky značně náročnější, provokující k polemice.</emphasis></p>

<p><emphasis>Lem – vedle Sienkiewicze – je nejpřekládanější polský spisovatel. Jeho téměř 50 knih bylo přeloženo do 30 jazyků a vydáno prozatím v nákladu víc než 12 miliónů výtisků. Je čestným členem mj. Science Fiction Writers of America, nositelem mnoha cen (např. ceny polského ministerstva kultury a umění za rok 1973, rakouské státní ceny atd.).</emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis>OBSAH</p><empty-line /><p>I/  rozdvojení              5</p>

<p>II/ zasvěcení              20</p>

<p>III/ v úkrytu              32</p>

<p>IV/ LUNAR AGENCY              42</p>

<p>V/ LUNAR EFFICIENT MISSIONARY              55</p>

<p>VI/ DRUHÝ PRŮZKUM              69</p>

<p>VII/ MASAKR              80</p>

<p>VIII/ NEVIDITELNÝ              83</p>

<p>IX/ návštěvy              89</p>

<p>X/ KONTAKT              107</p>

<p>XI/ DA CAPO              114</p>

<p>POZNÁMKA O AUTOROVI              120</p>

<p>OBSAH              121</p>
</section>

</body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAOrAiEDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD7EbORwPyp46dBSEVy3i3x
jb+FPsCSWE99PfSGOOOHrmueO4zq8n2oyfavOV+I98xO3wbqPHXNO/4WNf8A/Qm6hWgWPRM
n0FLz7V5wfiLqSnH/AAhWofn/APWpf+Fi6qTgeCdQx65/+tQOx6Nk+ooyfUV5yvxF1U9fBN
+P+Bf/AFqVviJqqjI8FX5/4F/9amFj0Xn1FHPqK82X4ja0T/yIt+P+B/8A1qkHxD1kj/kR7
7/vsf4VQmj0Xn1FHPrXnX/Cwdczx4Gvsf8AXQf4UD4ga4T/AMiNe/8Afwf4UMEj0Xn1oz+N
ed/8J/rp+74GvT/20H+FH/CfeIu3gO8P/bUf4Uh2PQ84o3CvOx498TscL4AvD9Zh/hS/8Jz
4p/6J/df9/wBf8KQWPQ80ua89/wCE38V7N3/CAXX0+0L/AIUh8b+MONnw+uSPe4X/AAqgse
hZFGf84rz7/hNPGZHHw+nz73K/4Un/AAmvjTOD8Pp//AlaNeguU9CyO2PyoPuR+VeeHxj47
5KfD1yB63K0Dxf8QHOF+Hx49bpRUuSj8QWfQ9DP4flRkY7flXno8W/EBjgfD8g+9yKRvFPx
E42+ABx/09LVLsFup6FuPqPypQc85rz7/hKPiKengFR/29LTT4k+JGMr4Gj+huloHY9Dzzz
Rurzo+I/iYykr4HhDe9ytJ/wkHxQYf8iVbg+9ytJhY9F3fQ0Z5+7Xmp1/4sHhfBlqv1uVpB
rvxc7+EbT/AMCFpCsel7vQCjP+7Xmv9t/FsjjwpZg+9wtRf2z8Yt3/ACK9jj/rutID1Dd/t
CjOeMgV5j/a3xgPTw3YKf8ArstA1T4x7sHQNPHv5opgem556jjvijPHVTXmA1D4ylj/AMSf
TQP+ugpBe/Ggn/kGaYo/3hTA9Q3fSl3D2/KvLTe/GrP/ACDNL/76FIbv41npYaWv1IoA9T3
D1H5UbvbNeWG6+NuOLLSv0pPP+N5HEGkL+ApphY9T3H+7Ru9sV5aJfjceqaQP+AilD/G0n/
mED/gAoVwPUs/5xRu9h+VeX4+NRH+v0hT/ANcs08Q/Gjbk6ho4Pp5NK7Cx6bu+n5UZz/8Aq
rzEw/Go9L/Rx/2xp0Vn8ZXlHnaxpMa+1vmi47HpnU9Bj3oyeeNvvXnM2h/Fd0bb4q0xWPb7
KaiTS/jCsgU+JNKKjubbrTCx6Xk475+lGSR0/SvPj4f+JzOHPjOxXPJUWxwKa3h/4pBv3fj
KwwfW2NKwrHoZJ9P0pAT6fpXnLeH/AIsdvGOn4/69jUTeHfiyxwvjPTx/27Gm2thaHpuc9R
+lJnHY/lXlU+hfE+LHn+PtOiB6Zt8ZqdfCvxMmUMfH1rjsUtzzWanCbcU9UU4teh6dnjofy
oBPoT9RXmw8IfEfHPjyL/vwaafBnxDbr4+X8IaYrHpWT/d/SjnuP0rzMeBvHuct8QG/COnH
wL42b73j+UfRKdgPS/8AgP6UmT6H8q8z/wCED8aHr8QJsey0v/CBeMf+h/uPyotYD0wZ9/y
o+b0/SvMj8PvFbfe+IF4D3xmnr8PPEY+/49vz9GNNIR6Xz6fpSYP90V5ufh7r7EZ8daht74
Y07/hXWs/9Dzqn/fw03cLo9FIbOduQPbvTAfbJ9SOteLeLtD8Q+El0jUoPGWoXPm6lBbtFI
52sGJyDXtUZ3Rqc5OBn61LiNBz6D8qUfQdPSlxR3rLlaY7j6KKK2sIYa4Pxcv8AxXng5tpP
+kMM56cV3hriPFnHjPwg3/T0R+lTYDuAW5BbPvRk/wB401jjd6VQSS9uY/MjdVGflB9KiUr
OwWNElqTJ6kn86x21GeK8WwcZuHwQe2KtFb5AW8xWOORWUa176bFODRf59T+dGT6n86z9P1
GHUIiUbDodrr3BqWWW5WTZDbhwO5OK0jVUo8yE4yTsy1k/3j+VNdwi5aUL7mqDLespaa6WJ
e+B0/GqiSaWpJnvN7D+8/BrOVe1ltctQuro1Y7qOSXy45N7eo6VY5x96sq7vLew0tryCBXQ
D+DrWAPGTMQfshwzACuarj6OGahUlqzSFCdS7itjtOe7H8KB9WqKKQyRrIw25GcU8nkkng9
q9JNPY5noO6fxGjJ9TTTxgA/jS98Z5o0DrYXtjJoJ46mm5Prj61Uup5ozhdqIf4mPepnPki
5PoNK7SLgLEdzTHmSMfNIq/U1mht4zNfDB6BafFb2bMQrec/UhmzWHtr+SLcbbalhb6F5Aq
szfQcVw2s6lqVxrrW8Eki7XCBV449a79Y0XlEVQOwFQtb2iz/aniQSH+MiubFYepONlO2zN
6NWNOV3G5NBu8mLzCd2wA896lB9KbkbeDketcTrev6tY6tNbIFEYwUPrW2JxMMLTUp9CKNG
VeXJHqdx/wKjIz1Nc/wCHdRvNRsJZboDer4XFc3P4m1dLqUZQbWIUVzVc0o06cKn8xrTwdS
dSVNfZPRMjPU0v0/nWdptxNLpMFxeMFkZct6U972ISYQO5H90Zr0YVoSipX3ORxabTLv4n8
6MH3/Os7z7yQHyoQgPQucGlFtdSDM91tP8AsjFJzd7JAk7XZf8AqSPxo4PQn86zTH5948by
PtiwMDjNQaha/Y7OW7t5ZN8Y3bS3FZurJRcuXYtQu1HubQGfX86CMD/69ZWj6nHqlitxEfn
HDD0rSZggznpzzWkKinFTjsyZRcZOL6CkqmMnGfegbSuRg596zbe2FygllZ8uS2M8AZrPvz
cWepW0NoWMV2xRiT933rGpXcFdoqMObqdF8nYgn0zS/wDAf1qj/Z8IXaHkz65rL0vViNTn0
i7J8xD8jHuKcq/JJKelwUHJNx6HRduFz+NIxCLk4X6mqc8V08n7uUIgGCaqz2trChuLy4dl
UZJLYFVOpy7oOXonqWnv7aMnMoc+ijNJFfGeYLHbybe7MuKx313T7SJZGsnWFhlXK9a0f7Q
ku9Da/tAysyEoGH61zwxEXdqWq1saOlJJabmqAc5wKMD1rzX/AISjWwpw67s4xiu/0+SaTT
oJLj/XMoJFGFzCnim1FbF4jCzw6vPqXMDHWkxk85/CkzgHPT0oyP72BXpabHGm7XY4gYwKT
2z+lNJOeF6dPegZyTn8KXqJSHfL75pGwBljgDue1U7xpkTfHKI416nGSaoDy3yZPtUoPbBA
rCpWtLlSNIRvqzQkvrZM5m3kdk5NMW+Z5QkVs5Q9WbimQy2MUiRCDyWb7pdcZNaPUcdamDk
3oxtLsee+JYL6810RiFyuAIdo4Hqa7jTrdrawhgdtzIoBNPmnt7aPzp2WNV7nrT0ZZIg8bf
IwBU+tcmHw8adadRSu5dOxtUqc0UrWSJqQ59RXBeLZ7621kGK5dI2jHyhsCrfgu4uJ/tYnu
Gk24xuOccVhHM4vEvDcvzNng2qHt+Y7EkDh2FKoPqDXk+qXV7Fql2i3kmEkOBuru/DZlXw/
FLNI0rNk8nJNGEzJYmtKlCOwV8G6NONRvc3vwFH4CqH2i8fPlWwUDuxpjW1xImZ7wlf9kbc
e1erKr0SucSjdlyW5hhOJJlB9Kilv4IQpLE7+mBnNRwWVqmAE8xuuXOTTVX/icum0FAgwMf
drJzutHrsNabitqluo+dJEX1KYFXlYNtYEFSMiq98u6wnTAI8s9a5jwfqU1wXs52JZCSCT2
rKWIdKtGjLW5pGjzwlNdDH+MPnDwtpUsEYlli1W3ZYz0Y5OK7/Tnnk06CS6iWGZkBkjXorV
w3xbz/wiuluP4dXtifzNegx/6sH1A/lXfcwHUd6KO9MQ6iiigBhriPF/Hi3wef8Ap+x+hrt
zXD+MM/8ACWeD/wDr/wD6Gs7jOvvHKWczfUCnwxqkSKBwq8VBf/MIYM8vIM/SrY7+nas170
35DbsipLYpLqMN233olKj8atYy3KgE0/Io46mrUY/fuDk+hxMROmeOJFRisdx0Xtk12bY5L
cDHJzXH+LEaDUrLUEGMHk/Sr+v6sLbRIzCf3tyAR9K8OhXWHdRS+zqvmejOm6qptddCCa5l
1zVzYWzEW0HMzjjd7VneIIY7jWbTS7ZQgGASBW34ftF0vQvPl4dwZHY9ayPDqtqfiG51GUE
qmdua56ylUjBVF783f0RrTUYSnNbRVl6nTXUCx6JJAoBCxEfjXm9pzqFuDypccfjXp92v+g
zjj7hry23bbewn0kH865s79yrS93Y6crlJ05po9bUfIoxxgVg6z4gOnSpHFD5jE4JPT6fWt
iZ3S1ynLMAqj0NcRrpVtYsrF34Q75D7nrXtZjiJ0qC5ep5eGpKrN37HXT6kIbRHVN8rru2e
nufaqGg65LqTTpPCI2iPUelLdH7LpM+oXC4kZMAf3V7Csfw1E0tk0aMQ85Jd/RfSsJ4mf1m
nFdFexcaMXSlPsaWseIpbMqbaDzIs4Mh4FaEcv2/7IzAFSm8riuX1xlu9Zt9Gt+I0IDqP1r
rrOMLK4UbREBGPwp4edStVnGTvG4VYQp04vqyysMQ2gRKAP9msTxC01lbRX9sqrJE43AcBh
WtLHM1zDJFLiNSdy+tQazCLnR7mLGTjIr0cTFyoyilZrY5qTSqJPqT2N2t7YRXKD767sVw2
ualqMuqNbySGGONwAq9xmt3wfcF9Lkt92Wifj6Vz/iU48RyD/drw8fiZVMLTqxdrtJnp4Wi
liJQl0PQYQxt4/TYP5VwHixgfEDDGdsYx9a9BiOLaPH90fyrzjxMzHXptvLcCtM6tHCrrsT
li/wBou/Mv+Fb/AOz2d7EzY2KZBXMzOZJZXI5J3Z9806OWSAvtON67TUZ649a+SqYpShSpt
fCfQ06CjUnU7nqekMs+j2zEZBjHUVZmlgtIWlcrGq8kis3w0/meHrdiexFY9/cSa7rsemWz
EW0R/fEdxX3axUKdCElG7eyPk3Sc6suy3LratdyWcmoQQhLZM7fMPJqx4e1W61eKWaeFURT
gY71Q8WTrbaXDptuADJ8uB6DpVzRFls9NSKK33Kq/MfeuWnOccV7NSura+prKEfq/tGtXt6
GrCG+13Pb5hjj2qLWcnRbr18s0tmZHubmR4ygJGM9+KbrH/IHuv+uZr06lvYSdujOOm71In
NeBmObpenA4rq76TZaOcckbR+PFcn4H+/dfQV1N987QQj+N8n8K4ssb+opdTsxqSxMootQJ
5dtGn91QKJYUd0dkB2cj2NPBPODgUxJUlG+NtwJIr1m1yrmR56uh5BAxn6Vw+vj7D4utbxR
hZAMmu1SRJEyH3gHHFcv42tmk0+G5UcxPnPtXnZmr0OeO6s/uOvBvlq2fW505kQQ+YThdu4
n2rkPNk8Ta4YRuTT7XnA/jPoabqutH/hGbWKJv3twoBx1wK1dEt49H0ETPgZUyOT69q5ZYl
4mcIx+GKvI0VD2UXN/FeyMXxS32rVbLSYBgIB8o6f5xXWxwrb6cIU4jSPbj8K5Lw4jap4gu
dSk5ReVz2NdjLPCY3i81CdpBGaWCSmqmIk7czsvQeJVuSlb4dzyViVuCM7v3hz+deuWhJs4
CRg+WOleSTrtu5gvGJP616vBubTYvLOHMQwfwrgyK7qVrndmrThTsYfiPWrmxtj9iAfawUu
ex9K0IdRl/sq1cx+ZdTLkKf5n2rlPE0ipNa6cG5X944H8T5rpY9lrpEuozEqwi+UH+AY6V2
xxVaeIqNbJHHOlFUoO27M7Q9Y1C61m6tbxlKoTwDwBUuua3eQ2hlsAqQhtpkPc+1ZXhuNrl
rgZIlnPzuP4Ep3iZ/P1C20a2+4hC7B6+v5VzrEVHgnaW97Gzp0/rHLy6Lc3NPuJtR0+wNwD
5jklvcDvW+CFHXaOgrPtIVgnW3QfJbxhQasXVsboRjzSm1g3HevcwkH7JOe9jy6rTk3HYoe
I7cy6JMyEiWMbkYHkGm+HNQfUtJSWTiSNth98VqXEXm2s0ZGQwK/pXIeEJTb6ne2DnocgfT
iuSpOdHGU39mWh0QSnh5LqjO8WG7XVpI55iYnGY0B4rudJO7SLTI/5ZiuL8aD/ibw/9c67P
SR/xJrU/9MxXLl7ksdXjLpsdOJjH6tTfc47xs27VYR6R81S8M3/2TUZNx2pJET+NWPGOG11
VJ6Riuc2v5i7sxuRk+1fOYutKnjZTR7GHpRqYSMH1EuZvPnmlf7zsSa9K8JyeZ4dh55QkV5
mTk7ymARivQPBLn+xZUJ4SQ5+ldOSVL4y+107kZrBfVo26M3NSvYLKykuLhsKozjOCfaufT
7VqGlzaxfSNDEEJhhBxgdiap6hKfEHiiPTVY/ZYHy5HfHWrvi+8W10tNPi488hQB2Fe1UxT
lCdVO0Y3S82eLCjZwh1evyIfBz31y891cXDSR/dAPrXTocasw4+ZBmsXQrCWOzEPntCyAZw
Oua2bWzkiu3mkmMmFCrn2rry6M/YxTXmzPEyi6srbE11zaTDtsNcP4OP/ABO5PXYR+td1MM
28mf7hrgvCWR4jkA6YaufHNrF0X3N8NrQq+hL8WF3eDrQj+HUrc/qa7yL/AFKH/ZH8hXEfF
Rc+Coz/AHb2Fv1rt4f+PeP/AHR/IV76PLH0d6KTPP4USYD6KKKq4hhriPGKk+KvB7ZwBf8A
58Gu3NcN4zVm8UeDsHGNRBx68Gs+rKR1cmZNUiUjOxCT9aluphb2MsmeY0JzVHULp9Nne88
hpo2ADY/hrndS8UpeabJbRQmPzRjJrzK+LpUIy55WZ00sNUqtOK0On0uaefSYZrht0roWz/
KotHu5ri2lW6fdLDKyn6dqwoPF0UFtHCtoTsUKKpW3iMWup3U4gJS4IJX0NcX9pUFyS5r9z
q+o1mpWR0HiqATaG7KAWiIbJrkIZJdUvrC3kOUj+X8K1b7xSb21e2FuE8wbTuqn4e0pdSmZ
jM0TQNkFe9eXi6qxeLX1Zep24eEsPQftd1sbviS7kGkvaWuOAPMPbHoKzrC8bSvDImtF8x3
O9j/d9K6O70OC701bFiyqGDbu5x2NV9R0hY/Dktrapgr82B/F7V6VfCVnVnVfRaHDSrU1D2
b7nJ2eravLeOvmtKGzvXtisxBi6Qn5fn7djmr2magdKmn3QljIu3B6qaq2cE17qEcMIJZpA
xHoM18s3UqqnHmbd+p9AuWDm4pKNj1LzEitDKx4VQTn1x1riNJtv7a8ST3UozEj7z7kdK6H
xJcPa6A8candKAgwP1pfDNibHRg7piSX52z1r67FUpYjEU6b+GKuz5yjKFOjOSfvPQzvGF2
whhsYslpCDx7dK0dPtU0Tw80j8OE3sfU1j20cureLXuZIz5NueARxWl4tklTSlgjViJG5wP
0qL+9UxbWsdEaP7FBbPcyfDca3F9c6rcjjcdpP8TH0rrrMAwbw27exbd61g6TYzRaSk0sRj
ES5jQ/3vU10Vu0SW6hXXoO9dWXRVKCbT17nPi5RqTaj0ILu8W1u7aFuTO2BVqRFKMmPvZH4
Vi6xJGNT0z5gdrknmtvzY+hdfXrXbCtGUpxmzBwaUXY43w632HxLdWJOM5A/nWZ4l/5GSU/
Sr2pypZ+NYp4iDvxux79ao+JSD4ikI6YWvlMQ/wDZ50Y7Rke9Qi1XjU/miehwf8esOf7i/w
Aq861QiXxYwJyDMBj2r0OJttpEcdEH8q80le4bWmuWt33rNnbjtmvTza7o0onFgbKU230G6
zaG01WeBQQAQyD1Bp+rWaWNzBEvGYgx+prr9S0VtR1GxvRwIwN49R1rnfFIkuNbEawttRQA
wHUV4uLy+VKnUlFa3VvQ9HDY32k4Rk+mpf03UhZeDJDuO4MY09iat+E7bydPk1C4AV5SWJ9
BXKt9tfRmtktn8tXLFsdM8V1di0l1oqW8cLpBHHhyeCxHavQwc6jnGUlpCOhy4iMYRkov4n
r6GUso13xaGJJhhO456ACuzsHElsxBGCxAx6VyHhqzuZbi63RGON2xvPHHpWtrEOp2MJuNL
chB1i/rXRgfaUofWHG7k3c5sQlOSpxey0Oj4wADkisvXpVi0a4LsF3KQK40+ItaB++Qe42m
qd1falqTBLhndR/AAeaMTm6nSdOEHcull0lUUnJWN3wSMPdjuMc11Mnzaoq9VjTPuDWT4V0
2SzsnmnUpJLyVPYdqvata3csLXGnzGG4VcezD0rrwcZ0MJByjruc+KlGeIdmWr64W30yect
gIhINVtBiaPRoS5BL5kJ+tcLd6lrEyyWtw0mx/lZdvSlj1fXYYhHE7rGgCrlewrklmvNWbU
HZHQsC3DSS3Ov0YmDUdQsS/STev0NWtegFxoVzH3C7gT7VwUepaql414rSiRxgjbUlzrGsz
RNDI7lXGD8vasVmSlSnCUHqaf2fNTjJSRnWz+Zd2cUr4jVwMnsM5rsfENyZtGmWB8W0QG5v
73tWV4W02K7upBdWzNGi5DEYBOa7eaxtZ7b7JJAvlHsKnLcHWnQnyu1x43EU414+Rw9lNJa
+FpLi1Zoixy745J6VladFfXepAwOxl+85J7V6Pe6ZFcaU9nGixgrgYHGa86Rr3Q7yT5GWXG
0nH3q5sbhJ4epBSb5EvxN8NWhVjJ/aKU5P2mUHlvMIPtzXq9s4j0qGRjhUjDfpXmVnYXOqX
gSKFjvbc7YxjmvQNZFxBoLW1pEZZNoQAVeSc0I1JqLsloRmMoVXTgnr1OU062OueKJJpl3Q
RNu5788VteMbwRafHYxH55j90dxV3wzpr6bpWZ0xK53MO4rMewutS8W/aLiBhbQfcJ6E12x
ozjhPdT5qhz88J1m7+7FaGjotmmjaGZZQBIyGRif5VgaCRdazPrU4PlJwM9Sx9K6PxLFcya
HJFbKzuxGQPSqGg6XcwWAlu02kEtHF6emaqrRn7alRjH3YK/wAyIVL05VG9ZaG9ZHessxGN
zYqPVb46fbRSBd26QJ+dFre2UdtskuEVx94E4wayvEN/ay2sIjmRsTKcZ7eterOrGlTtzL7
zihSnOpsdIvA5PP8ASuEP/Eu8fn+FZjx+PNdguo2BQE3SdM9a43xXdWz6taXVrKHkj64+tc
GY1YulCakrxZ1YOE/aSi47qw3xoP8AiZwk/wDPImuv0hj/AGLZ55zEDXGeLZRPcWkq874M1
2ejZOiWYPXyhWOAfPjqkl2RrioyWFp37nDeKm3+ISCeQqjP41F4lsjb3cciLhZ4wQfQj/Gr
Gr6Xqt1rM8yWjn58KfUV00+jnV9ItIr0eXNFtLDuMdq894SeIq1k42u9H8zpWIjRULPY5HW
bEWelaY5TaZFy49TVrQb42mh6uwbay42/U1p+KNL1K+ntorW3ZoIkxkdjWRB4Z11opovL8q
OQfMD3rmq4etQxXNSg9rbeR0RqU61Be0kt77+ZreDLYLbXOpTEb5G5J7AdaybmY614viyCI
EPAb+4Oprf0TS9UjshZ3aCK2Rs7R1aobPwzd/8ACQ3F3cNthLfKB3X0r0ZYetUp0oRjZX1O
JVaUKtScnrbQ1rK+i82RnBiDH5GfgMvY1e+32aDP2mPHuah1PR4NSsjBJHt2jCFeMVxj+Et
XSQruDr2INeliMTisP7sIXOKlToVleUrHU6pr9ha2UhScO5UhVXvXLeEC514Nj/lmSx+tA8
JaqT88kYHueldLoOiQaQGeSZZJ36ncK8+KxeMxUKrjyqJ1yeHoUJRi7tmP8Uj/AMUNuOcC7
i/LdXbQf8e8f+6v8q4r4pq7eAJimMieI4/4FXaW+fssOf7i/wAq+sPH3JaTAzS0UmhIdRRR
TEMNcR4yIHifwcTznUQB+RrtzXEeNAP+Ei8HHv8A2mv8jWfW5SOm1C/060YRX1ykfmDG1uh
FcxIfBwmZmu9p9gcV1t1p1jeMDd20cxU8FxnFR/2PpfbT4cf7tYVcPSqfHG5dOrOF0mcoZ/
BSfK12T/wE0n2vwRG2PPJPX7jf4V140vThjFjD9dtOGn2KnizhwP8AZqXgMNb4VZD+sVGrc
zOPe78EY3GRse0TH+lXbLxB4VsVItJmXd1/ct/hXULa268rbRr/AMBFP8mLtEn/AHyK0hhq
UdYxswlWnJWbuc+3jPQh0nnb6Qt/hUR8caHuK5uSf+uLYrptkYOQij/gIppC7sYAP0re9tN
zCyTucNd6z4WvJN5srh3PcRMKuWGu6HbSLHbafcI543GM117KOm0fXAoIX0GfXFYQw1GM+Z
RVzaVabjyt6FW5ljSMO8Pmg84xmoft6lcLBLtHPTH4Vo49OKMDHrTdOTd1LfyJ5l9pGcl4A
pK2LqW6470G9Dja9jI23pmtA9fTNICefaj2MkuW6+4ftIq2n4mebx9m02EhDcY9K5TUdM1J
7xnsI5hG3Vd3Q13uDzg9aTAB6dutc+Iwsq0UpT08jWnX9m20jzZ9G1uRh5sMhZfuktTzo/i
FQufNJb/ar0Yjjk596AVJ65NefHJacW7TZ1/2jUaUeVaHmv8AYOsSTAtA4dRneT6VSvLqTU
NRSVlKyMQhX6V6sQNp3DGe1cTrE+l6Tq4khtPNnyGcDotebjstjRgpRlo3qdmGx0qkmpR2W
h0t9dXllpcctnYtfSgBfJU4J4rF/tjXt2R4NlB9TItdLaypPapOn3ZBuA9Km+Y4yfrX1qhC
UFbU8Hma0ejOaGs+IiAf+EXkB/66Co21XxE5yfCpJ9S611XU5Iz+NKB3q5U4y3Qua2xya6r
4kJwPCxCnr84oXVvE4U/8U0wHoHHNdZgcAAnFGD6GpVOEdEhcz5bHKLqfihT8vhwKPTeKeN
V8UMcN4d+X/fFdRsGKXGPWr5Uo8q2Bu7OTe98RE/L4aj/76FJ9t8Rg5Xw1GD/vCutxTWXcu
CazdKDew1NmHpd9rlzdtFqOkfZYMcNuBqzqV3qNsY10/TjdKepBxitPaoXBzilwp6dBWijy
q1xeZyz3viBZdy+HFYf7wpp1PxH0/wCEXGP94V1YHGOv40uBU+yhvYrnb3OSGo+Iu/hYf99
LR9v8QHk+Fhn/AHlrrPxpCBnnINJUYLoPmfc5car4kRf3fhgr7BxzSjWfE/fw0w/7aCupIG
KTAq1FJWRN7avU5f8AtjxRt48NsDn/AJ6Cq02oeJZTl/CiufUuDXY7R6daAAOhpSpxkrSVw
i3HRHKQX3iSORQvh1YVJG4hhwK6KVplj3xw7nI5UngVZKg+1BUYweadko8sVZDcm3cz/tN/
jAsyPxoNzfjgWYP41f2jsfwpdo9Kw9lLSzDS1jN+0akeDZDnuTS+fqOP+PZfpWjgYxjFAWm
qElf3gv1ON1jw5d6jOtxDCkT9SM9TWafB2qsd26LPpzXom3Hv+NAXr2P1rzKmS0KjvJs7qe
PrU42izz5vBmpbAwuE3H7y5PFNHg7VGPzzRrjuK9D2DrgUHoMVnLIsO1a7LWZV1rc8l1D7U
LtbO4BaWEeUmB1FehQQ36eHIY7TYt2sYA8wfKPrV2WxtJZTMYEaQHqRzmrWM9PpirweW/Va
0ql7p6EYnFe3hGFtjkza+PnUk3+kowPAEbY/GkOleMXy8mrWCOf+eaMBXWnBzSnBGSeK9pR
srHn35tGcmNK8YAkvr8GPQKaQ6N4rfJfxDGP91TXWjnknijHrxT1jogfvLU5E+HPET8v4ru
F/3KcvhjWCPn8WXp+hrrDjHtSZAAwcik0rDvZXOYXwtfH7/inUz9HFK/hRz8r+JNUOf+mg/
wAK6cEHtikz82O9O/YLvocuPBkQGG1vUnz6yVJb+ELK2vEuvtl3I6HIEj5BrpCxxnH0pAx/
+uaS5b2E5O12cf8AEtQ3gO4/66x/+hV19vj7LEf9hf5CuS+JLY8BXbY6PH/6EK6y2/49If8
AcX+QplEtB6fhRQT/ACpMQ6iiimIYa4nxn/yMXg7/ALCa/wAjXbGuJ8Zj/iofB/8A2E1/ka
yvqM7U4yc9M1Tk1CBJPLw7D1UZFWJ38uCR/wC6CahsowtmnHLjJ/Gpcm3yopWEjvrd0Yh9u
0Z2twaZ/aUQHEUmM/3apX9g8mt2k8YzGeJfp2rZYYQ55wOR61hFzmmn0L90I5UmjWWNtyn0
pslxFFw8qqfQmuW069l0/wASTaXI+YHJaP8A2faumktYJZfNeJWYcZNKjX9suZbx3HKnyPU
rnVITxCkkzeu3immXUZOEjWEf3mOf0qvqWqJp6R29uge5lO2ONe31rE1i91TTlgP2lWnnzu
XHA9q5a+MdKMlLVLexpTpczsdLHE8LG4urwkAc9lFO/tXTwdv2mP67hVJ4J7vwv5d2w86SL
LY9a85EY8wJ1BbFcuMzF4RQUI6SVzqw2DjX5tdj2BXDoHQhlPQjvS1VtI1t7GFFJ2ogAp1x
eQWoDTSBVJ7176qpQU5qx5lm5OKLFHBBpnmRmLzdw2EZBqvb3ttdF1gnWRl6hTzS9pDSN9X
sJRly3tsWwahnnhhGZJAP9nPNR3F5bWcYkuJlj7cmq13LE/ktEiu0xwrYzxUSqQXuJ6lQi3
8Q86iG+WC3kc/TFJu1KY8KkAP97k05La8U/wDH2OeSNtUr28m0kRTTTGWB3wzbeUFc7qTgu
aWyLSV7RL0dnIHDvcs7A5x2rEvvC4vNXe9M5WJ8Mw9TXSRzRyxI8bBlccEVhav4ltrCRoLf
9/OvDL2FY4uOHdLnrfCzXDurGVqe5tRotvbbFG2KNc/UCuEi+LfhefcYYNRcCRkZktWZSV4
613sEomtVmxjeuSPTiuP+GMUa+A4fkU5uJu3/AE0NelTcEv3ZzSs78+5CPin4cJwLHVD/AN
ujU4fFDQDythqv/gK1dxtUcqij145pR6AL9cdK0sxaHDH4n6LjI0zVT/26tSf8LP0j/oE6t
/4CtXc7ifuEYHXIp2QTkUcrDQ4X/hZ2kEZ/sjVcf9ezUh+J2kgZ/sfVcev2Zq7slhyCMH+G
jLHpz2IoDQ4T/hZ2lHpo+qn/ALdmo/4Wbpf/AEBtV/8AAZq7rccn5x+A6U4t3BPPSmGhwY+
J2lkZXR9VP/bs1PT4kWEkTy/2JqQ2nGDbtk13GT3OcegpN5P8WPwoHocEPibZt00DVP8AwH
ag/EuH+Hw7qZ+sJrvt55A5x1NG8gkbsntSC5wQ+JUP8Xh3VB/2xNKPiXZA4Oh6rn08hq73J
xjcc0mT3Yn6CgLnnx+JOSTH4X1JvTMZGaP+FkXRHHhPUf8Avk16Fk4HOQe9IW+bqT6elMDz
7/hYl4fu+EdQJ+lH/CwtSPTwbfn8f/rV6AGPOMkfWlL8cEn+dFmK6PP/APhYOpn/AJky+/P
/AOtSD4g6tuwPBd9+f/1q9ALEkEE8elO+bGC/I64FFhHnf/CwdcB+XwPff99j/Cg+P/EBGf
8AhBb0/wDbQf4V6ICSNwJx70m7nhiPqKAPP/8AhO/EOB/xQt5n080f4U4eOPEbf8yLdj/ts
P8ACu+BJHUn9KMsOc9OozS1A4T/AITPxPjI8CXGP+u6/wCFJ/wmXirt4CuP+/6/4V3mc9Dk
Um7aMlj9ByadmBwn/CZ+K84/4QO4/wC/6/4Ui+M/FZLf8UFccf8ATdf8K70txnPHpjmg7uB
uwfpQB5hq3xK8SaPYyXt54BuRBGu5nEwO0e/Fd9ompDWNBsdWSMxC8iWUITnbkdKzvHIMvw
/1tQ33rVwKPAsbw/D7Qo5Dlls0z+VLXoN7FnVtetdJkRJ1Jd+mBUeleIrTU7xraJWDAZ6Vk
eNwii1k2/MSRmszwpKkGviM/wAaYFfM1MdWhjVSb0PYhhIywrqrc6PUvFNpp981pJC7MOpF
XtH1qDWYpHgjZfLODnvXC+I5RL4hmC/LtIBP0ro/BO06XKB8p8wkmlhswrVMW6Vx18HGGHV
U6slVX5iAPeqkuoWkWQH8zH9zmmvp8byF5ZJXB6DPFV7i90/TnECRI0zc7EHP1r3J1eRtTl
Y8qMb6LUk+2XcxzbWZxjhnOKSaS9EcUBZVlkzkjtVa08S2N5fLZoGErHDA9qv3WDqFrx/eF
ZRqxrRcoTuloaSi4SV1Yi+xXu3P2wnjpiodJ1eO+eW2cBbiFtpQ9/etnHUCvO7ItH47cRnr
IymufGV5YaULdXY1w9FV4zXZXNT4kLu8BXn++n/oQrrLf/j1h/3F/kK5b4jf8iDqH/Af/Qh
XU23/AB6w/wC4v8q9c4yWkP8AjS00tz+BqWxIkopM+1FUIaa4nxnz4j8Hj/qJL/I12xrifG
fHiLwef+okv8jWK+LUrc6rUSfsTIOC7bR+dWUAVVAHQAVUuz5l3bQ+jbz+FWXkVFdj2BalC
XvSa2CWiS6skwMdOvBpCMg84qtaXkV3a/aIw200tneQ3kTvFnCMUOfUVUai0S67CcXf0OR8
RRGx8QWd8pwhIL/hXU3N7Hb6abyQ8Abhz1PpWR4ugabR1mVclWAP0rntQ1Nr3TLGyjbJ4Vx
7185VxH1KvVi95bHsU6X1mELdNzY8O20uoX1xrV38zE7YgegFVLgHWPF6QDDRQ9Tj0rcuJU
0Pw2qggOqbVHqxrF8NGK3tp9XvGCAttBPc1lUUfcw/V+9LzCF7TqpabI7GVR9lkVQNoQgD8
K8mB2SRkDpJz+ddsviu2mme2KFAcqG9a4l8CclTld+f1rmzivSrcjps68toypObqHrCuqWy
uxwgQE/lXFeJXa4ERkLeZM/yRg9h3rs1RJrFYnPyugU/lXD6pI+oeJUgthnY4iQ/3fU162Z
zksPCPWVtDzcFG1STey1OjWPzrRLVpCttbx5dh3OKwvDTraz316i4Qnai56tnpW5rUyaX4d
eOP/WMNg/2jVDwpaFrXz5x+6BLRj1PrXPNc2JpQjvFfcaRX7mVR7P8Sl4lj2QQtcsXu5W3h
c8KPTFb+jwPFBZRuf3kUW5vqa56Rv7b8XD5S0ULfoK7CzA86d+mDsH4Vtg4+1ryqdL6fLcz
xL9nTjF7j57qO2eJXDEyNt4HeqeuW5uNDuQRn5ScVqNs4LbTzwT602aMPEynqwwa9qtF1IS
g+pxU3ySTRzvhG4aXSPKkbJhbb+Fc74pt4rfWpUjXb5ihifetLwvJ9l169snPBOB+Bqj4vO
dcU/8ATOvlsVJywC5vsux7eGj/ALY7bNHd2IxpsBH/ADyH8q5j4bBv+EFt+n+vmP8A5Eauo
sf+QZB/1yH8q5r4bZ/4QW3/AOu03/oxq+so6U16HiT3ZH4p8U3dh4i0nwzpCRnU9V3ESynC
xIoyT7mp/D2p+In8SahomvWyBbeJZYLlOk6k45HY+1Z3xB8EweMorb7JftY63px862njOGH
sfbNZHw78X69da9e+DPGdssevaem5bmP7s8fZq7uVON0cz3Itf8V+PNH8Kap4peC3S0tHPl
QEDcyBsZNa+j6x44lXRNQvobeax1EBphH1hBGR9etL8X1X/hUeuEqf9UBgdxmuh8Hgf8IRo
oGCps48HrztFOy9lfrcWvNYr+OPEy+E/B99q/lmaeNSkEK/ekc9AKs+Etfi8S+ELDWo8bp4
gZFB+4w6j8643xRq7XXxGs7I6Rcatp+kwtJOIE3YmcYAP4YNYHwd1WfSfEmu+CL60msW85r
6zimGCI2PIo5E4eYN2l5HY/E3xHr/AIS8PR6/o8cc8EEiie3Ycsp4yDWhp/ixPEngB/EWgT
L5ywM7I38DqMlSO1V/iHGr6Hp0Ug8xW1CAMOzAuODXm/ii2vPhP4p1HU7NGk8J67HIs8K9L
eYg4I9AaqMIygl1/MTbTu9j1rwZqeq6t4Ts9S1jYLi4BbbH0UZrlb7xZ4rt/i1a+DkSBra6
iNws3dUHbFdP4D58AaS2Mbodwx6E1xeoZH7TmkccHTXwRUQinKSfS5Tb6Hf+J9ej8M+FdQ1
yePzRaQ7sD+Ju361xsOu+O4dM0bXZfs19YagyGaGEDMCvjBB79a7zW7TTtQ0S50/Vtosrlf
Kfd/FnivDoh4q+C+t2tnNN/a3gy8nEY805e3JPH5elOnFNCk2me6arLewaXcPYBTcRoXXf0
OO2a4b4d+OtU8V2Ml/q62tjH57W0EYf5pWU88V12v3s9t4Yu7ywtGvZmhLRxD+LI/wryb4E
+HrKfRrnxDeK73y3kipGx+SEknOB60QivZSb3Bu0kj3EnAIIwPWvOtd+JEWj/FDSvCbKPss
8e25m7RyH7i/U13F5fwadYXV3PKu22RpJMnsBnn0r508RjU9Y+H1xqK+GdQOsteHUkuzF8q
qDlOfTbRRpqb94KkmlofQPiN9Wg8O3k+iMgvYI2dAwyHwM4rzmx8beLNW+Dk3i2xkgbVbZm
MtvsGF28EH+dd34L1+LxP4K0zV1IYyxBZR/tAYbP414/FHc6L4s8TfDaAMg124WW3deiRty
5/LNVTim+V9BNnodh4p1K6+EP/CVLcxtevD5oIUbQ+cBfz4rrdAk1O48P2Vxqm0Xk0SySqB
jYSM7a8J8Ii4tdSn+ErCUpaalvDN2th8w/MgV9EKMA5GOent2qasVF6FQbY5iR1/DFeaah4
s8UW3xVs/B8cUBt7qIziYnkKOoxXpZIC+gPrXkmsEr+0roYCEq2nOM+nNTSV9wm2tj1ocjr
yOOK87+I3ivxB4UfS59LSCaG/uVtSH/AICe9d+7xqgDsq7jhSTjcfSvJvjmszaN4dWGTZI2
qxhXx9w9jToxvUs9glJ8p0d1L8RbNEuR9ju0V1DxrgEqTz+Irp9dmvoNBu7vTCFuoojKu8c
HAziuXfRfGcetaNcXXiAXllDPvuYhGEyuDzx6V1GuSbvDGoyody/Z5CuO/wApxStqF3Y5f4
Y+PW8c+G5Lu5hW31C3kMc0QPQdj+NZ/irx/qFl8SNH8FaFGhnuiDcTSciPPIA/CuM0yWL4d
+KtC13HlaNrumqlwOyTgZB/Grl1azR+OvAd/eqoudUvJLiRv4gCCUX8BW6px5r9LEc0j1Tx
ajHwNqyu2WFq2Tjqaf4QyfA+i85P2SPn8KXxb83g3WAeD9mb+VN8GHPgXQ897OP+VcGtzov
ZGT43b57NT0IJxXLWd01reRzqPmjbNdH45fF1aAdlY1zN3avbpBKfu3Ee4V+eZlzfXZzgvg
PrMDb6tGEutyK5mkurqS4YfNK5Y+wrsfA0h+z3aN0DA1yBt5Fs/tg/1ZbZXSeC5gt9dKT8m
zcB9KjK6jWLU57vUrHQTw8ox2R0+uasmlae0g5mbhFz3rN0qyNjpE2r6g2+6dCxZv4QegrN
OfEPikI/NvbsCfwq74vvxDaxWMR5lPzKP7tfRVMQqiniJfCtF6niwocrhQW71foZvhjyBf3
GoXA+Zj8uBnr3rqnu4p761EbEnB6iqPh+wFokKPGA7Rbmz61vrDCHEgjAdeAQK6sBRn7Hl6
N3MsVVgqrtsTDgkGvOov3fjzjvcGvRAQFz1zXnIfPjfd/08Vnm7u6UVupI2y679o0vss2vi
Jg+ANR56bf/AEIV1Nt/x6w/9c1/lXLfETaPAGpf8B/9CFdRbY+yw/8AXNf5V7x5S2JqYSAf
wNPqNhlh9D/Ks5DRNRRRWhIw1w3jRnXxP4NAGVOpDPtwa7k1xfjRvL1jwm23JOpoo/I1mld
u5S0OkkkVdVAkIUKhAJqHVr63h0242TJvK4HNT6lp8eoQsjEqw6MOxrjJvDmrqTGsfnLnkk
npXj4yvXopxpQvc7cNTpTalUlax1ekzWtvpNvC06ZCY61R0y7gt9Zv7YyqI3bzAc8c1hL4a
1nYPlAx0GafH4a1U8NGBnqc81wLEYu8LU/hOr2ND3vf3Om1i5s5NKuI2nTBXjBrgrCOU38b
xwGby5A2BWq/hfVsgYBXHOSa2vD2hXem3Es05GGXAHpXNVoYjGYiM6kLI3pzpYelPlldjNX
tLy80p7h4C0pOFi9B61Qk026g8JyG5XcycxIP4fc12+05zznp+FMltxLE0TjKMMEV7tbLIz
fNfW1jzKeKcYxp20TueZ6JaWl3fOl0+1UUsOfvGqUgXz5BEf3YbCj15ro7vwhewzE2TqY8k
jnke1TaV4SnWeOa/KfuzkKDXyUctrykqLhazep7zxlFc1RS36HSTzi10UzthWWLv64rnfCV
o0ks+pyLksdqZ9e5rodT05NSsjaNKUTI5HtU1jZx2FmlvERhBwa+ueFnPEU51NoI8GNZRpS
it5HLeJGfUNbttMi5CkFiO3rW3qkiaToLrCuNq7FpbPQ4LXVpdRMpkkkycE9M1Pq2nLqtoL
d5QgBzwaxWGmlVnb3pbeho60W6cPsx3OX8OxmKAvCcTzncXPREFddYACyU7slzuz61Baabb
WNgbSPGGBBYnk1jXPiK40qRbee0Uso/h6YqqMY4OEY1HZW1FVviZvkRf16Qo2n7W25nUHB6
1t7iSc4xXn2p+I2vvs2LZVEcgc5NX18a4UL9k+pNYU81oyqSbloaTwNVQj7upFdgaf41Eqn
CzEfrVLxd/wAhwcYHliq+p6o+pXsdy0YiIwFHpTvEc63V9FMh3fuVBx614WIrxlTqU0/tJo
9bD0nGdOT7O56HYf8AILt/+uQ/lXNfDjP/AAglr/12l/8ARjV0lgR/ZtuM/wDLMfyrm/huW
PgiHKkfvpsf9/Gr7ihrBWPmZ7sl13QNUuvENnrmj6l9mnto2ieFvuTKem6q+geEri08U33i
zWbhbjVbuMQKE+7DGDnaK7Hacg4z2NJtYc4yetdSm1GxlY5jx14buvFvha50G3vvscVyNsk
gGSBVvw5pd/o3hu30q5uRPJbRiKOYDsBxW5sJB4K560BWPUYPt6UuZ2sNrqcx4U8O33h9tU
ku7/7fJf3H2guRgqemPwFZGueA7vVviJYeLrfWHtJrFfKWNFH7xOpBNd/tPPBpNrHgDCjoR
1qlNp6CcbnLeLvDV/4igsorXUzYpbzLOwAzvZTkVoa1odt4g8Nz6LqqLPDcxlJGI6NjqPxr
XEbDIAA75z3pdrDpj0qVNpKw3G+hnaJpSaJoFppMbl0toxEp+lchdeCtbn+Jtr4xTVEX7PG
YFgxwYz1r0Ho2R1+tIdp449+aSnJSkwsY/iHRTr3hy50gym2aYDZKh5Rgcg1yd34H1vXf7N
03xJq63em2MiysFGHmZem6vRPl2kZAB96T5D1ZemOtOM2kJxuVNRguZNLuLfTmEU7x7UJ6L
xivOfDHgfxj4U02ew07WoGSaUzHePus3WvUQwx95Rj/AGhTT5YUqGQenzVSqOKsDjd3PNbj
wB4jvdBubC58SYudQnEt7IOfMAPyqPQYArvTY3A8P/2cJVEgg8jfjjpjpV/fHxukQkf7Q5p
PNTOfMT/voUnNhy3OI8BeB7zwWl3ZnVTd2Vw5kWIjGxj1x7Vs3PhaxufHVp4rYAXNtbtbj/
ayc5re86MciSPP+8KQzQ/89Y/UfOOKHVcnfuJRRg23hazg8e3fixMG4ubYW7ceh610lQLPC
P8AlrF/32Kd9ot+9xEP+Bipu29RqNiQ8hsjOOgrznWPA2vX/wAQIPFltrSwTWyGGGPb0Q9Q
a9BFzb8H7RFn13ikE9sGLefFk/7YqlLl2BxucfaeGPEk/iSz1HW9cFzbWbF47dBgbsY59ah
8feC9Q8ZtYRRaoLO3s5RPjGSZB0rtftFqP+XqEf8AbQc0v2q073UH/fYoVRp3QON0cRfeHv
G1/atZy+KFhjfCuyIAWHcD8K6TUNKuZfC8mjafdfZyYPISZuTjGM1ebUNPiYK9/bL7NIv+N
H9o6aeTqFqfT96v+NJzGk7HISeAU1LwXpfh/W7oXR090ZZdvXb0pvibwZqGt+JtI1i11VbI
aUQ1tEFzk98/hXX/ANp6Ypy2p2p9vNXj9ab/AGppPONUtR6fvV/xqvavoS4Mo+Jd3/CFapu
OW+yvk+pxTfBx/wCKE0M5wfscf8qg8UatpbeEtUjGp2pZrZwAJBycfWl8H3EK+A9DMkir/o
UZOT0GKy32LeiRg+M5Vl1SKJWGY4zn2qTUrUXXhCyvIR5jwqFOP1qzqK+E7y/kuJ9XiDk4I
zV6z1fwrYaf9ij1aBo+uDk1848tqSr1XJ6TPWeMUKdOMOhiarbR2ng6xtj8sjuJCD1rK0i9
+wz3MrALvjZQfeuo1TVfB+pogutXiUJ025rOS58AQyK76xG+OgIb/CuevlVf6x7SFtrG1HH
Uo0nCabcnqS+Epre3tbu6kcNKxwqjq1Zuos8vieNrxtzZU7R2HYVqWmreArGUzRarFuzkfK
3H6U9vEfgVtTbUH1BHlIA/1bY4/CtlllV0IUm/hZksZSjVlOK3NScX1nA2rRoZpMcw+idh9
ayh42KHBscd8E8irj+O/C4AxfM+PSNuf0rJm1rwRcytNtlLMcnbGf8ACuvEUMSor6pPl73O
ehUoK/to3Jbnxpcyo0cFuqbhgN6Vm6BBPe67DKmWRTudj61N/a/g5TtisrpifRDWjZeK9Jt
P3Vnol7jcBuEdcscuxVWqpV53SOqWKoQptUY2bLfxF/5J5qh/2F/9CFdRa/8AHlAf+ma/yF
ct8QX834b6m4UruiVsHt8wrqLQ/wCgW/8A1yX+Qr6NKyseMSnoaaOv4GnGgDmk9RklFFFVY
Qw1xfjVQ2reE12fN/aqYb04Ndoa43xsQmp+FXPQaog/Q1mBuaxaatdyRnS9QW1CnD5HWsp9
H8Utn/iowv0FdWR8xJo7dCKp37BqckdA8Tn73id1+gpR4e8Rtz/wlVwPoBXV5yM5AoJOcgZ
o0tqh3Zy48Oa5/F4svM+2KkHhzVs8+K74j2xXS8N0/WjgcDpVWikS22cyfDOpn7/izUMe2K
b/AMIreMOfFepH8RXTquOgx9aa00aZLsox3JpNqI1c5g+Ebhm58Vamcdtwpw8Jzbg58Rakc
dtwreivreebyYpdzEdMVZ46ccUKcWgu1oQywGSERGR1wMbh3qv/AGapAzcyn8avnBHX8KO3
FQ6FKWrQ1K2iKH9mJ3nlP1NJ/ZMJP+uk/OtDn1o59aj2FHsPnl3M86VAQFJk475qCfw/p9w
wadGkbGMk1r9sCkPA9BUSwlCUdY3HGrNfCzD/AOEW0nOfIP508+GdLIx5FbAxjPJ+lDSIg+
aRR+NZfUMKtfZo1+sVusjH/wCEc0wH/U5OOM1y0/hu7GpmLywImfIcnoPSu4F5btIsSsSWP
BA6VxfiPULyTWGtYXkUqQqBe59a8vH0aFOCaj1R14arVlJq/Q7mKLy7VIFbG1MZH0rx3wV4
S1u70N7qDxrf2sL3MpjijxhfnNewWIkWyhWU/vAg3fXFcl8OgB4R6cfaZR/4+a9iUpezj7P
Q4Nm2yuvgzXcfN4+1T9KX/hC9cDZ/4T7Vf0rtqMCuT2k+4HEnwVrbHnx7qv04o/4QjWv+h7
1X8xXbUYo9pMDiD4G1ZvveO9W/MU7/AIQbUP8AoeNXP4iu2pKPaTA4v/hBr3d83jTVz7bhS
/8ACC3Z/wCZw1f/AL6Fdp1pKftJgcSfAVwW58Y6v9N4pD4Act83i3VyfdxXb4Gc4paPaTA4
Y/D4kYPirViPTeKT/hXa/wDQ0av/AN9iu4dgiM7fdUZNZWmeIdG1e4ntdO1CO5ng/wBYi9U
+tHtJhY50/DuEjnxFqv8A38pv/Ct7Xq2v6o31krrNR1Kx0qwe/wBQvI7a2TrK5woosNSs9Q
09b+ym862bJEgH3hS55hY5T/hXFgTzrOpn6yUv/CttM76rqJ/7aVRi8bnXfiLDpOk6nFBp1
ln7QjIfMuXPYeij3rttU1iw0Sya81KYwwLnLYzj3NNzncLHMf8ACtdIx82oX5/7amm/8Kz0
In5ru+Y+8pq3H8SPB0sccy6yoikOFkKEJ+fSuohmSdVlhkWSJxuRl6EUOc0FjjT8MdA/5+L
3/v6aY3wv8OnrPe/9/TXeDHPFFT7SYHDj4ZeGgBzdH/tqf8ad/wAKw8MH7y3LfWVv8a7XA9
KMU/aTA4r/AIVj4T6G3uD/ANtW/wAaUfDHwn/z6z/9/W/xrtKXNPnkBxMnwu8FSYMumO5Hf
zW/xoHwu8EY/wCQUSPeVv8AGu16UGo9pMZxX/CrvAmf+QNk/wDXV/8AGl/4Vb4F/wCgIP8A
v63+NdoDSnpTVSfcDzjxF8NvBUPhfUJ4dFHmQ27lcSNwcfWuh8GWVpJ8PtBD26MPsUa4yem
OlXfEh3eFNWyMj7LJn8jUHgQ5+HegEDA+yJ/KuvDN6tky21LA8IeG8lv7IhOTknmpV8NaBG
P3elQD6itXeFBZiFGe9CyK5wGU+wNdPPF6N6kK7VzOHh7RPvf2XBn/AHakj0fSkyF0+2A9k
FXS6pjeQpPYmkVg68Mp9cGhSjHRvUT5rXRD/ZumqwxYW4/7Ziniys16WcP/AH7FTjkZGPak
3AtjPPtVtRerDfYZ9mtsf8e0Q/4AKPs1v2hiP/ABTyVUZJC/71RmWJslZFIXliD0qXUihpM
UwQgf6qMf8AFO2R84RMH0UVW/tKzViPPznnGKmjljeMPE25T371SlGQmmc18RP+Sd6uf+mY
/9CFdHZ86fan/pkn8q534i8/DnWMf88gf/AB4Vv2JP9m2nP/LBP/QRQxlk9aUdaSlFQMfRR
RWhIw9a4f4htsPhh/TV4v5Gu3J5rhPiR/qvDRz/AMxeH+RrFPUpHdu2EYjqBms6MXd0nnCf
y1PI+lWb1zHZTMp+YjAp8KCOCNB0AAqWueXKnp1C9o3MmTULq2v49Omw7zf6tsdattBe+UX
W5BcDgAdammso5b2G5YfNFnFWRgADv3rCnSneXO/Q0lJWVjP03VIr4OhGJoTtdammlull8u
C23r6k4rlXJ03xsGBKpPwV7c12ZOFJJwOufascLWdaMlPdN/ca1qfJZx6oz3hvHUtc3axqO
uzjFVUn0dXJluDIR/FIetZ9zcya3rI0y3Yi0iP75x/H7VQ8SxQtqVlplsoXA2HHoa4auLcV
KdLVJ217m9LD80lCXa51Nxe29tpLX1pEsiAZAXuK5xfGchCsLMnPXmuka2SDR2tkUFUi2/k
K80iOJl3DjcF/WubMsZiMO6fI7X3XmdGBoUq0Z36Hq1tMZ7aOZk2s3apuFzTYuIkIHAUY/K
sPXNd/s1AsMXmueWx/CK+hlWhQp88jyoU3Vnypam8WUZ9qMris37cg0+O42kvKoIQdTWfoe
uzaldTwTQiPZ6UPF04zjB/aGqEnGTtsdGWAIHrVS8mnjGIVUY5Lt0FZGr+IWskzbxeaqnDS
fw1Yguv7Tt7GRVwsuWYH0FZyxUJylSg9UUqMornlsKXMzfvr8qcf8ship4bewYg7zM56eYe
tXPIhUfLEuOlZHiBXgsRfWigS27g49R3pVIShH2ktbfkKNpSUV1NcRog/dqifhUL2to1yLm
SFDIP4iP1qPTL9NS0+O6C7C3BHvXJeItV1Br6SyY+RHGeCP4h61hicZRp0VUsaUaM5z5Fud
2hznPbr71xnw758Jf8Ab1N/6Ga660JaygLHJKDn14rkvh4QPChA7XMv/oZrqrtTSaMFGyaO
vooorjGFFFFIAoooouAUUUUrsdgoooouyRCARgnA757182x3Fx4N+N8/ic4TR9Rv/wCz5lT
hY2K5Ga+kWwFJYgAdc14lc6XbeM/C3jnSYIpkuUu/tdqZEIJZB1X8RitYPuUit8e7iXVdDu
NMs3ItNKEd1dlejFmAVPy5r2Dw7GieFdJSJEjQWsRVVHT5RmvDNXsdStP2d7uTWo7ibxBrL
RvJEiEuQhAA/ACvbfCt5Bc+DNKnj3hVtY1fcMMpCgHIpya6DPOfCUFtH+0f4y2QqrfZIiMD
7vTp6V6H4ujWfwPriOqsGs5SQ3I+6eK828L3sY/aH8UXhguI7a7tY44ZTGQsjAjIzXpHjC4
jg8G6uJEYtNbPGEjXcS5U4qW1cR4Zpfibwx/wzxZ+GprZbvV72BoLa1VMF5CcAg+1e2fD7S
dS0P4e6NpWsSmS+t7cLJk5K+34V5JoHglfFvwP06yt4ZNK8T6UzS28zR7GSQHIBPoa9L+HX
ijVPEOgfZte0ybT9Zsv3Fx5i4ErDjcp7g1U7DZ246/WnU3nO71GDTqwTICiiimNBRRRQOwU
hpaKAEpT0oopLcDK8QrnwxqqgdbWT/0E1U8AkH4c6CR0FolXtc58PaoP+nWT/wBBNZ/w/IP
w30H/AK9Vrtw3mTLYf4uE/wDY/mxymMRtkhT1rj9Iubltetg13JsaXG0nrXZeL2xoLj+8wr
z6GRoLuKZfvIwYV81mtaVPGxd7LQ9/A0vaYaWh1PjOWeK6tvLuHUkE4BqHwY91NqUsj3Dsi
JkoxznNZ/iW8+26srI2USNcfXvV7wU+NXuI84BTArGniHUzCLv7pUqXJg3danazXcqOqQ2p
kJHTOMVHjU5h99IF9AMkVfJAGTjGK5ibUrnVtWbTtKkCQxn97Ov8q+rxFRQa1d30PAhFyu0
tEa39lh/muLmaXvjdxTbqCGCwPkx7A7AHHcVyUt1qX/CSrpVpeuyI4Bz2Heux1BStucsWyy
8elcuGxMK/O0vhN6tKVJpPrqWFs4BGqiFcAY6da5i/1OTSvFKIDi2dVDIO3vXXr92vPfFef
+ElT6LSzCcqNKM4btorCQVWo4S2sbPj7B+G2sN2MAI/76FdBYc6XZ/9cE/9BFc944BPwz1c
H/n3H8xXRaac6RZn/pin/oIr1YP3Ucb3LOKO/wCFLSU7CH0UUVoSQnr+FcL8R/8Aj28OE9B
q8P8AWu6PX8K4j4jc2WgDH/MXh/rXMtrlLc6y9OTBF13yAn6VcA24FVCQ+pxjGdkZOKdezf
Z7KacnBVCfpUJ8qcy7XaiWeemeaTGXJ7GqOmSTS6RA8xzK8ZJNRaJdST2063BzJFMVPsO1V
CvzNf3hclk2YXi+Jobu0vl42n5jV/W9XFvocbRN+9uFAWn+K7fz9DlKjLRtuFcdHM+o3tha
OcqhCrXzeMrPCV5pfbSPYw9NVqUJP7J2Hhy0XT9F+0zjDyAyuT2rI0VDqviie+kGY4icE9/
StHxNdtBpRtLY4BG1yOw9Ky9Ou30jw+bi3USTSku3+yOwNFWcFUhSjtBXfmTCMnCVTrJ2Xo
dpNhraU4xlCK8nQ4uFyOkvP51q22tao9795pBL1QdhWSxKyZcc7/615uZY+OLdOUVpc9DA4
Z0OdNnrDSMtmroPmCjH5VxPiJgtzaWhYh93mTN9a7ZHAtY3bhdgJ/KuEtom1vxPI7nMStuf
/dHQV7uZOUoQpLrY8rBK03Ve0TqIwLexfUpflCxfu1P8AxXP+HUkdZzG2Li4faT/AHVzkmt
TxVd+RpkVqv3pCAyjuBUmg2S6VoxuJ/8AWspdiew9KynBPFxgvhitRxbhQcv5n+Rl+Iihub
bR7ccAjIHdj610dharDKka/dhjCgDsT1rl9E/4mGvTajcfcT5lJ6ewrsbLDmeVOQ75B9q2y
6MataVdf1YyxXNCKosdcR3DND9nkVArfOCM5FRahB9o024iPRkOPrTru/hsmh81STNIEFWi
FICt74r2ZctSLi97HCnyOMuxyvg2XNpc2rHJjk+UHsKyvFnGu+p8sVd0n/QvF09t91HLD+o
qh4tP/E9/7Z18rip82XqLWzse/h7fW3JdUd5Zf8eFsf8AYH8q5D4eAf8ACMyf9fU3/oRrrr
A50+29ox/KuR+Hn/IrSH/p7m/9CNfSTtKkkux4TT5n6nY0tJ2pa5ACiiigApO9LSd6lgByB
kDNJuwOeT60N93pnmvGfF3xE8QeBfilZ2Oqut54Zuot8jpHhrYE7QWP1qooZ7Pzk8cdKTJA
yeO30rhfGWpa1DHol34d1WOG2vZ1iclQwZG5BB+ldvGrrEF3eY6jbk9yOpqrAOI3BlfB7EU
xLeCIkxwojHglRgmvN4fiTv8Aja3g0xgaY9vtiuez3A5YA+w4r0we9DTSAiaKKZg0saOV4B
Zc4pUijjUKkKoD/CowKJXKxs6Lu2Anb+Fef20XjV9IvNZ1nxVHplqpdxEbdcxRjOMmklcD0
DyIl5+zxgg9dvSlZQcbl3Y+bkZzXl/wn13xh4pXUNb1q6EujM5hsB5ewygHl/pTfifrfiTQ
de8Nx6Pq4tYNWvBayKU3bBjqKbWqA9SCgkt5aqW5OO+PWlP9/blgMcDtXEXmieLrC4gubTx
R9oImXdbyRBRIueQPfFbfjE30fhHUZ9OvTZXFvC0qSqucEDOMUW1A3SzDIPOOOKNzcZBBPU
DtXmnwc8a6h4v8JSprkmdZspNk/wAu1mVuVOPpWDr/AIw1vUvjpo/hXS71rXRgTFO6jPnSA
ZIB9sYocLBY9qycdMn0pRnvXM+NEuo/BOoz2d89vdWkDypMvXIBPNY/wln1PUPh3p+satfv
e3l6PMd27ewpctgO+zzilpAc54pakApDS0hoAWiiijqBn6wAfD+pZ72so/8AHTWX8Psf8K4
0LH/Pqtausf8AIB1ED/n1l/8AQTWP8Oz/AMW40LP/AD7AV1YfUmWw/wAaMRo6KDyZK4L5zh
wuFxhTXceNyRY26KeWkrAa0Mng1LpFw0UxBPtXy2bQ9tipxXRI+jwFVUsPC/VmIQd5PJAGT
W74RYpr6AfdZDVeytA3h3ULxlyVIVTSeHZPK8RW244GCRXmUIujVhUfU7q0o1aVSK6f5HV+
LtYazs0src4nuOOOoFSaZaxaB4ceeUBZSm+QjqSelc/aFtb8aGeb5oUbcoPZR0q7401PhNN
iPzMQWx6elfSSxMZ+0xTe2kTxIUW+SguurKfhyO7utQlvlIDyOQJCOh71101tqDhY5JlkTI
JIXFZWmxxafFptoT+9Kl3x0yfWuoRgQSCMnjGa7MvpwjS99+89TkxdRud4rTYcucj0x+tee
+KST4jUdwqn9a9BLxxj53AHXJNeaa9dreeJN8RBVWCZHeozicfYwinrdGuXxbqN+R0njfH/
AArXWD/07D+Yre0v/kD2X/XBD+grA8cZHwy1j/r1/qK3tJ50Wx/64J/6CK9uHwo857suE0h
OPyNLTCT5n4H+VDYiaiiitCSE9a4b4lkrpehSLncmrQHHr1ruCSXwOmBXCfFElNC0dt23Gq
wf1rnTvoUjptSu5tNd7pLczxuAG29VNc7qXib7fZyWsNuV3jBZjXTahquj2DCDUryOEyLnY
wJz71zcs/gYsS+oxgE54z/hXl43D4uVo0WrM7sPUox/iRuyaHxbHDAkYteEULVK18RG21C6
uVt/3c5B2571ObrwEFA/tCLj/e/wqP7f4CDjGoIcezf4VxPDY9tXktDo9thdfdJr3xObyym
hW3Cl1xye1Z2iaYt/dOEn8sw4IZexq2bzwM3S9Vs9gG/wrQsvEHhHTo2W1ugm45J2n/Cqjl
tetiFUxMtEEsVTpUnGnHc07vRIbnTvsaylNzBnY8k4qrfaLHD4ems7VDkcg92pD418OD/l8
Y/8ANMbx14dBI+0SN7hDXs1MHRk9rO1jz416kbORy+lagNLvJjLEGbaV2nqDVGKKW6vVjhX
5nkyR1xzW5e6x4PvZGcrMZG6lUOTVvT9a8MWcm+3t5t5xyUNfORyStzKDfup3PX/ALQhCLn
bVqxuazdNY+H225ZygQYFVfClgbXSvtE3+tl5ORzitu5eD7OrTRmRDg4xVddQhVQEgk29gF
r3ZYeEa0akpapWPKVV+zcF1OZmEmueL0TDLBbnuODitjxPMYdDaONG/eHaNtW1u7aMlktZA
x6kL1pJNQgkG2W1ldewK1gqMVTnBv3p9bGsq15Qkl7sehi6DaTDTA0sRSNCX245Y+ldLZYW
zj2MMY7VX+3xYAFvNgDgbelctqdvqH2oyad9oET8lfQ1N1gqUFFXsP8A3qV27G54hzmwKnO
LhSa3O3XOea83ks9akC+ZFO+05H1qT7J4jSMHbPj61xxzKoqk2qL1OmpgocqXtEX9ab7J4n
gulcAMy5qt4sw+sKxxzGDVJ9N1i4YNPayuR0JqHUrp7y6VpFMbIBEQfWvJxFadSnJuLim1Z
HoUqcYzi1JOysel6d/yDrf/AHB/KuR+HeR4XlH/AE9zf+hGuvsBjToAQRhB/KuS+HjbvDMv
GNt3L/6Ea+xlG1BeiPnJv336nYdqWiiuRCEPSgdKKKAFooopCEP3T9K8/wBY0Sw1/wCIWo6
Rqdss9nd6MFfIyU/eH5q9A57VzB8Kzr41bxQmsziVovINvtGwpnOPzq4uxSZ4raXOt+EPE+
lfDDXS95At8s+k3rfxQ55Qn1Fe9eI9WTRPD1/qZOXhQ+Wg/ic8Kv4nFRa34X0vxBPp11fxf
6Vp0wmglUfMp9PpVXxZ4Wm8UpZw/wBqSWdvbTLO0cag+aynIz+NOUrjPDvFll4jj8CaVq8H
hmW31PRrn+0XuR1OTucH8OK+gvD2tW/iHw3p+tWjB472FZAR0BxyPwNTalYSanolxpktwU+
0wmFpAM8EYJxWD4E8EL4F0H+xLbVp72zVi0SzADy8nJApyndCOrIHBP3jyB614/8AEXUrnx
r4ss/hdoc58iXE2szx/wDLOIfwZ7E17C6lomQNtJBAYdq850f4VjQdT1LUtN8U3sV3qT77i
UxqS3oM+lRB2A7S1i0/QrPT9Gt1S2iUCC3iHG4KO34V5d8bYzPe+CYhM0Ak1UKXUZI47V22
n+CXtvEkGu6hr93qUtspWGOUALHnqeKh8X/D2z8ZX9hdX2p3EAsG8yCOMDCv/epp6jQxfB9
xY+INO12XxBcTW+nl2kimOFwVOTWx4jkSbwRqk0Th43tHdWz1BGc1j3nw/l1GJYNQ8UX9xb
h1Zo8BQ4BztJHauh1bQ4tW0KTSPtD20MieUTGOdmMbaTeoHh99dN8OPFug+LrSJm0/xDpkd
rOicjzwnyH6nitC601tI+KHw3jmTNzciaecngh2+Y5+nSvT/wDhCNIm8P6douolr6306RJb
cyDlCv3aqa58P9M1/wAUWfiK9vrgXlkc2+04EXr+dauWgGp4wAfwPrmVOGs5Rt/4Ca574Nn
Pwi0EHAIiIIBzjmur1jRIda0SXSZ7iSOGddkhXq49KqeFfCen+D9IGlaXJIbRWJRHOdn0qG
7oRv8AQAe9LR2orMQUUUUhhRSUZoQFPVf+QJqA/wCnaT/0E1i/DvA+HOiDPSAVtamB/ZF8P
W3k/wDQTWH8Om3fDfSCDtIhwK68La+pMthPFlnfXtzbrBCzoq5/GpNC025/sC60++j8pH+7
n3pk1h41e4cx6pbJET8gI5po03xuSc61bgH/AGelR9Qg60q3WR0PFSdKNLsTX+kXNr4YGn2
KCZifm461y8Gg65HcRyR2m2VeQSeK6A6Z45OQNdgH/ARSjS/G/fXIf++a56+U0azTb2NqOO
qUk0ktSjo+mazp99NHHagSSDBlPQe9P1fQb6XU7VLRN6Abnnb+I1a/szxvt2/29Dn12ihdJ
8bBGB1+Ek9DsHy1osrpOn7HoS8XPn5zbj0iNtNa3mYtJJy0g6hvauOv9M1+yuzHFPNNF/Cy
+lbX9l+NM8a9F/3zSHS/GhP/ACHYf++BW1fARrwUE7W6mdLFSpycmr+RzbW2uyjbKtyVPXr
V7RPDd9PdxvdRGGFDvOeprW/srxp316H/AL4FJ/ZXjIghvEMa59EFcUcngqilOTZ0vMZum4
wikWfHWD8ONaA6fZz/ADFbWj/8gOwP/Tun8qwfGCTp8MtWiuZRLMtph3H8RyOa3NGP/Eg08
/8ATBP5V7lklZHmepePemJlmJPannmlFS43dxIfRRmitRFYSFpnjKYwBz+FcN8Ucjw/pPAw
NUgz+td8ev4VwPxU/wCRZ04+mpwfzNc8VqWdt9mgnVWnt0kbAwZEBIoNhYnrY2//AH7FTj7
g55IH8qqS30CSFAHY9DtHStHJK9xJMeLGx/58YD/2yX/CnfYrIdLGAf8AbNf8KZFe28nG4q
cbjmozqMJUsFdgvXis1Vgo3GovqT/ZLQf8ucH/AH7FO+yWn/PrB/3wKSOWOWPfGxcenpUhk
RVy7Kv+8a0U4uN3sTZ31I/sdn/z6Q/9+xR9kteCLWEf9sxUEup2sQxv3n0AzURvrubAt7Qj
PeSs3WhLS9x2b0Rd+z2w/wCXaL/v2KPIgB/1Cf8AfAqosd+ZVeaYIo5Kr0qwb23U4Myc9cs
KTqxXx6MfI3sizhSMEDbQFHoMfSmK4dQykMD3FSZHrWvuvVEarcTA9B+VG0eg/KjilzQrWa
C43A9vyo2k5xjFLxTXdUGSwX/e6Uci5feDd6B27Gkxz1FVpL+1jPLkn0UZzUX2yeUZt7Uj/
ak6VPtIK3K9S0mti+emMD3rj9Zs9H02+F7MheRju8ofzrohFqMrBnmWFfRe9Y2v6Bd6jeRy
wSjAQIxbvXm4+lKpR92F2nodWFko1PelZG5p15FfWMVxCCFYYA9K5f4frt8Mzf8AX3L/AOh
Gup06zWwsYraPGFHze5rl/h//AMi9OPS8l/ma6Gn7Nc276HO7czSOupaKK5gCiiikAUUlAp
AHWjGO9FGKBAKQ4/u5paWlYYnOB/KjjuKWiiwXCj3oophuJ3paKKBiUClopiCjPtSUDrSGL
RRRQAUUUUCCiikNIYHpSUDrTqEBU1HB0m9/695P/QTWB8N+Phzo+AT+76D610Gof8gq8/64
v/6Ca5/4btn4d6UPVSP1rswpMtjrTgN6k+valyMVQ1TUI9N057uSMyFTjA61gxeMrV50iFt
KPMIFa1MTTpVFCbtcuFCc4uUUddjvSdKx9Y1yLR7eOaaKRxL0A7VS07xXbahfLaLbyIX6Zq
ZYynGfs766CWHm489tDph16Upx6VGcAHkrj3qKW7gh+/Mo/U11ynFXaZiosscUYHrWb/aaM
StvFJcn2GBTlnugjyzxrHEqk7e9Q6kU7ND1saGB2NJjHNZkI1C4iSYSoikcD2qJNTa21COx
1BlWRhlG/vVDxEYpN9S/ZtuyZU8d/wDJP9bP/Tsf5itTRf8AkX9P/wCuCfyrL8cn/i3utf8
AXsf51paF/wAi3pv/AF7p/Ktb31JNGlHWkp2KBDqKKKsRGRzXAfFbjwrYf9hKD+degHrXnv
xaOPCVkfTUoP51gtyzv8gRAn+EA/pVaxTNqJD1kYtReSbNOYg4LIAKnhXy7dEH8K4o0lO3Y
HdK6MfWbGSW5tJoSUIfD7e4rYVQq7QgAHtUgHXdzzkUhbH41EaUYybl1FzvlOSkvZNM8VNb
sx+z3JBA/umulktLe5w0kQYYzXM+K4lW6tLsjocGukW6jGn/AGktti2Bs15uHqOFSpQq7LU
7K0FKEHHqVb+8s9ItNwhXeThEXqaxtQ1DVbHT01CWSNWlOFix0FRaYsmva7JqVxzbQHbGvY
mo/EbHUtattNhOQpwcds1xV67nRlVhp0VvzN6VJQqckum5u6XLd6joRlu8I8wIGO1ee3CtF
PJEWL7WIyTXqsUSwW6xpwoXbj6CvLL7/j9uP981zZtGdChSu7vRHVl1pVJu2h6LoULwaNAp
kLHAbJrSZ1UFiQB1Oe1VNJ/5BFsxOfkFYXiW5kn02RhMYYEYKNp5ZvSvdVf2GGjLd2PL9m6
tZrzOoSVZEDoQVPQjvTRcQtN5KyKZMZ2g1z+ktOmjW1jGxMrLuZj/AArWTpeI/F8wSdmgiD
Esx6cd6zlmMkoPl3HHDXc12O4aVFUszAAepqpdtBLaGVh5yjooPU1z2vzPNpEl3LI0MQOIV
Xgt7mpPD8co0i2hkcsXl3jP90U/rjlV9lISoctLnNmKC+CLjyI1P3Rt5FMurm6sI/tFzsaJ
SAdg5HvV+5uI7eIyynCjH/1qivYftGnywfeEkZHNdE6SjCXL8S1MovW7J4ZYpollhIdWGcg
1R1LV7TToW859zgZ2Z5rC8IXTqk+nuxYxOduap+MrdF1GC5BJMi4IrirY6osIq0VrsdVLC3
rqnLqdfpt5Hf2EN0i7RIM4PauX+HxzoF1/1+Sj9TW14YP/ABILY44xWJ8Pf+Rfuv8Ar9l/m
a6ufnowm9znqRUZyijsO1LRRWJAUUUUgD8aQUgBBp1IAoyKKKAE70tIOtLQAUUUUAFFFFAI
KKKKBhRRRQISlAopCcUDQtFJS0AFJ0oo60CFpDS0hpDEpaSl7ULcCrqHOm3Y9YH/APQTXO/
DQ/8AFuNLHcKw/WujvudNux6Qv/6Ca5r4ZHPw7sPYuP1rrw3kTLY39fVToN5uGQEz+NeX28
3lXUEzKMBwcGvTfEbbfD137rivLmAbjtnAr5rPp3xMJ9kfQ5VHmpSv/Wh2HjG5STT7KMAFn
+cH2rN8HOB4iG8DLRkisq8vnvRaK/SBNgq34YbyvEVqWOSxK1wxrqrjozT00Ol0fZ4OUHvq
elT2v2hlLyPjHIB61BOmm6fAZpgiejN1Jq1PcR2ts9zM2ERcmuR0/wA3xFq76heA/YoG/dp
2J9a+yrzhCahD4pHzVOnKUeZ7I1R4k023O2ctGTyARjj1rUnlWfSnmjJw8eQD2rhtYaPVPF
i2hIWGIAOVHQDtXYyXlo2nSIkm0iMAKeOK5sLialSdWFRq0dEb1qUY8rW73L9vn7LH6lRXG
eNMpeWjLjcqnB7g12dsf9Gi/wB0Vx3jcgXNrn0NGaJfU+aPSwYD/ebPzLHih3m+FWpSOcs1
mSf0rd0Dnw3pv/Xun8qwPEh/4tJqJ/6cjW94eOfDOmH/AKdk/lXp0NaUfRHJU+N+pp4pc5o
pB1rUgfxRRRVkjD1rzz4unHgu2b01CD+dehnrXnXxgz/whFv6f2hBn/vqsb2bKR2t0dwtIc
Z3sCR7AVcyAOfSqLSIl9A0rBQsXBbgZ4puoajbw2U8izoSEIGD3rldWMFOTeppGLl7qRYtL
2K+hLwjKK5TP0ot72K680RD5oXKEH2rP0OSC30aBfNQO3zMCe561Xsp4YPE1/GJFCSgOpzx
nvWP1q0YObVnoX7J3atsS+J4DNopdV+aMhq5q51Rm8NW9ijEuDg+4Hau0vri0ezmV5kIKY6
15rCjtcIscbSbXzgDPGa8PNajjXfI782h6uAjGdPlqr4dTvNOWHR/DiSuQoC7j6ljWF4eAm
1i51S7basZPJ7k1pahHdXmkzXDW7KixhUi7k+uKzrLTrpPDVy86FF5ZQepPvW1ZSVSEKa92
KuZU3HknJvWTNlvFGmLe/ZFJYg7d3auEv2RtRuih+XzCRmp9IskvtTit3fYhy+73FQahEke
oTqjbgjkA142MxVXFQjOo9Lnq4bDUqM3DrY9J0oFtDtVJIJQdK5PxPJi8g063G7yjkj+8x9
a6rSpPL8P20jj7sWTXL6PC+r+IZ72ZTsiJbnv6V7+KbnSpUI7yt9x4+GtGpOq9l+Z0VsBpm
hvczcOU3HPbjgVzPheB767uHkGQzZlPrzwK1/Fty32RLKL78xHH8qvabaRaJouT1VSzn1NS
6cZ1uV/DTHGXLRk38UzB8TTG81i30uH/VrhTt9TXUW8CRXMUCDiGIAVx+jbptSuNVmG+QuV
RPVz/Suz08ORLLKMPu2kelaYBe1nKb+1r9xni/cgqf8AKWpI45UHmqrJ3B6UKuAAaz9cleL
RZ3hOGXFX4MmCIk5JQH9K91S5qsqb6JHncvu3XU4zTj/Z/jea3PCyE4qXxrjzLPj1qHxOps
/EdreoMA4yfcU7xk24WL84Iz+lfK1pOFGtRfR/me9SfPWp1O6t9xv+GMf8I7a/jWD8PTnQL
v2vZf5mt3wv/wAi5a+wNc/8Os/8I/eZ/wCf6X+de5S/3aPoeRVX7yXqdrRRRWJmFFFFA0FF
FFACUc0tHFACUtFJSAWikpapCYUUUUwCiiigAoooqQEPSkAz1p1AoGhpoPSgjJoI4oAUdKW
kHApaACkNGaDSASiiihbgV73/AJBt17wv/wCgmuY+GP8AyTyyHffJ/wChV1F4P9AuPeJ//Q
TXL/DEBvANoM8rLIP/AB6uvDa3QpGx4rYjw5P7kCvP0s2l0ue8XpDIAf613HjGZE0ZYWbBd
+Ae9Y3hmGO70XUbI4Z2+bFfO5jT+sYz2a+yj28JP2WF5vM5u1tjdvIq9I0MpxVnRm8vW7Nx
zmTP51s6HZC10XU7u5TYcGMZ9K521k8i9glLf6tg1eS8O8NKDvv/AJnpxqqvGou3+R1vi/U
JJZodJgzmTBbHfPathkttB8MYyFVI+PVmNcrYyx3vjH7RNIPKX5wW/SrHiy7kuoYip22xOE
zxur2VikoVcTu9l5eZ5LoNOnQXqxvhq2aZZ9SnGWkkCj39a7pra2lIZokYAben6Vy2mWk82
jwpaZSOAeZzx5j09/GMdtK0NxZOki/eUDoa7cHUpYSipVdL9TnxMatevLk6HVBVXgYVR0Fc
T43O64tuQSoORVqTxtBt+W0bJ6cVy+pahPq94JGTa7fKiDmscyzChOj7Gi+Zs2wWDrUqntJ
o6fXgv/Cpb7nI+xHrW54bP/FL6X/17J/KsbxLEYvhbqMJ+UrZEHP4VreGefCmlEf8+yD9K+
hoJqjBPsjyarvOXqbGaUH2puDQM5rQgkz7UUUVoSMPWvO/i/j/AIQeHP8Az/wf+hV6J3rzr
4xAf8IGmev22Ej2O6sVu7lI7W9sor/TlhkU5KgqR64rjJvDWqrJhR5ij1PWutvrTVLqC1/s
/VfsQVRvOwNu496oS6N4jaQGHxQyqOoMK15+JwEMRdtnVRxEqXwnPf8ACOaztyEIA6LvoTw
7q4bPlcnqd3Nbp0XxTnP/AAlh/wC/C0f2L4oJGfFh/wC/C1x/2PSjZps6Xj6j3SMY+HdXDA
FCU7/NmtTw/ol7ZXz3NyAEC8LUh0TxQSR/wlrAe0C0o0LxRnP/AAlz/wDgOta08oo06kal2
2iZ46pODi7HSbQSCc5PalkiV4midco4wRXNf2F4n/6G2T/wHWg6F4n6f8JbJ/4DrXsPk6bn
nJPuZWoeGr+1uzNZBjFnOF61FZeGdQu5gbiLyYSdzFuprZ/4R/xTjH/CYSY/64LTl0HxGF+
bxbKT/wBcFrw3kdDnUtbXvY9KOY1VFxVrmvdWckmkvZQP5fyhQR6VHoulDSrQw797ltxb29
KtrDMtosDXLNLjBl21ALS9DZ/tBv8AvkV6U6MVUVRrVbHEpyaauUZtEluNdW/nkBiU5C1f1
SzkvtMmton2mTge1J9juiMf2g3/AHzR9iu85/tBumPu1n7KFpK3xbjc22m3sU9G0KPTI9zs
ZJc9+3vUc2tRaQ7W15DIech1GQ1X/sFxtC/b3wOOlVbvQUv0VLq6ZwvI4xWUqMqcEqCs0aR
mpzbrPRmLq/iWzvtOe2iikDEjqMVYi8WWccSI6PlVx+lTHwfZHP75xTl8I6YE++xb1rzVSz
Dnc1bVHZz4RR5bM57xBrEGreUsMbAxZwfek1q5a40vTZM/OEwQa6D/AIQ/T8AeY+Acketc7
qmh3dvqAhgikeL/AJZnsPauHE0MVFTlUXxWOyhWoNwjDSx2Hhjjw9an1U1gfDsY0K9H/T9L
/Oun0W2ey0qC1kADquSB2rmfh5/yBL7/AK/pf519FCLjh4J9jxKsk6krdzsQ5JwRxTj7UlF
ZGYtFFFABRRRQO4UUUUBcKTFLRSsFxMUtFFNCCiiincAoooouAUUUUgCiiigAooooGFFFFA
DaKXFBpAJRRSc0LcCK75sZ/wDrm/8A6Ca5X4XHPgO3z/z3l/8AQq6q6/48ph6xv/I1ynwtA
PgSIdhczAf99V2YXcmWxc13U/ClzKLXVNUhWaFshN3Kn3qvpmseC9NZpLbVYgzdea6l9K0u
WVpJdNtXdurNEpJ/HFN/snSgcjTLT/vyv+Fb/V6Tm6nUFUkqfJcwrrxN4TubWW1l1OARuMn
aax1k8BjGNQU4GeSa7b+y9L/6Blp/35X/AApP7M00dNNtf+/K/wCFZzwtCa95eg4Vpw0izj
xe+BftKzi/QFR6nmrV5rXgq/WCKbUotkHKrmum/svTcf8AINtf+/K/4UDS9Kzn+zLXP/XFf
8KqGFpRi4wjow9tNy5mzGi8X+FoY0ji1OJUXgKKz9S1PwbqUwae/USAclOM11f9laZ/0DbX
/vyv+FKNM04dNOtf+/S/4VpOhSqrkqxulshQqShLmi9Tgm/4QlVx/aTcd8mrVpe+CrCUSrc
NI3UMQTXaHTdP/wCgfbf9+l/wo/s+wxj7Dbf9+hXPHL8PTnzxjqavFVZqzkzmfE1/Z6n8NN
ZuLRi9ubd+T6jFavhVt3hDSTnP+jJz+FVvGMMUfgPWY44ljQWzfKgwKseEv+RN0g/9OyV3P
QwNs0UppBzWYh9FFFaiI+9ecfGYE/D35ThvtkGD/wACr0hq87+MLBfh6xIz/pcP/oVYlI76
En7LFk4xGpz68VJnP8WPbFRQf8ecPvGp/SqoN3cM8kMiqm4gfhSlNxdu4+W5fLgfxe3Slzx
157cViXOoz2FykE4DtMv7oju1XPL1Axs/mru6gelZe3bul0K5LF7t1zR26Vm2GpJcyyW8n+
vhOGX1qe5uZonCxWjyFvTtVwqxcOaOrJlCUZWZbz64oJA5OAPrWaU1N1wZI4Af7vaqxFh5u
y5vvNfHO5sCs5Ym2jjb1KUHLVGr9qtvOEPnKZD/AAg1Lkfhms9DZQ2j3NqqOsYLZHJ4rBbx
rCGOLdiP61lPG08O/wB69+xccNOtpDodfySecj0pVwF61S0y+S/sY7tYyocdDV3sK66c4zj
zJ7mUk0+Vi0UlFafImwY96Tv1par3MksSgxQtKT2HQUpTUQ5bljORwaMqB1FZTXF07bWuYY
R6LyRSpa28kw826Msn93NY+2f2S1Cy1Lcl3axko8w3MeMVzHivV5oJYrOCYoJE3FsdK6mK1
hi5SED3bmoLvTrK8dHuYRIUPBxXNi6dWvStF2NaE4U6ilNXRV8OSXEmiwG6JZ8febriuf8A
h7j+xb7/AK/pf5120aKgCKBt6ADtXFfD8D+ytQHpfy/zq5QlClGMnciUoylJxVjsqWiiuQQ
UUUhoAWiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiijNAxKDSUUgClxS
DrTqFuBBcj/Q5gP+ebfyNcp8LePAyA/wDP1N/6FXWXH/HrP/uN/I1yPwuI/wCEJXBz/pc3/
oVdeGb6Azuc8mmlxVe9aVLGdrcgShSVPvXmx8R62rkfaRleMVGNzGlhWlURrhsNKum4nqWc
daTcK57Ub7UIvCSXsJH2lkUsa5Wy8Ra1NqEMUd0JFdwpUj86yrZrRpzjCUdy6eDnODmuh6b
nrnik5xmq1xeQWkPnXMuxDxnHesyTX0dttlZzXR9VGBXoSxNONuZ2ucipOWxudRmjIUcnrW
Kk2uXK5S3itge0mc1Zis7lHWa5vGkZMkKOlNVk9UmNwaWrNAuB1IH407cmM5BrFtLJbxGub
h2Zmc4APAqpq839hCO9hZtjvtkQnPHrWcsQ6cHORSp80lCO5P4zx/wg+s/9ezU/wkR/whmk
DP8Ay7LVbxFcQ3vw/wBTnibdG9qxBqbwed3gvRz/ANOq10wmpxUu5DTTszfPSkHFLUYJ8zH
bmh7komzRRmirERk81538Yf8AknUhI4F1Cf8Ax4V6Ietec/GZtvw1nI7XMP8A6EK54u8mWt
jvEk8vSopDwBCp/Sizj2WMSkc8E1Wc79EtIu8sca/oK0R8o46Cp5rzt2DZIqXVhHc3FvK3W
BtyVa2gKcdfWl9KX3/CqUYxuxJvU4zUsaf4whnU7Y5cbvf1rsVwQSDgt0PoK5TxhDiC1ugO
YzgmtC51dIPDaXhIy8Y2141GosPXqxltuj0KkHWhTlHfYravqUtzfLounv8AvWOZGH8K96z
fE1tb2NpaWVuvzOTubPJq/wCFbPbBNqk/zSTnKseoFZ+7+2fF6huYoT+WK5K86tSleS96b0
8kdFOCjNpbRWvmdJo1iLPRIrZl6plgfWvObz5budU+UCQ4x9a9ZPyhs9McV5Nff8ftx/10N
YZzTjRp0orfqbZVNynKVj07TQI9MtgAANoyBUWr6vFpNs0zje5Hyxr1NSac+3RbeTGcRBjX
LeIZSNPVpB/pN0/DH+BBXs1q7w+GvE8ylS9rXs+rOns9WiudJXUGG1SPu98+lZ9l4kW61g6
eYCpP3c9vrTNFt/MsoQ5zbQD/AL7PrWNpc5n8QXl+gBbOIVH8XauaeLqKFJp77m8aEL1I22
2On1XW4tNjP7sySY6L/D9ar2+qtqmlJNGNrO4jbH61leIXFjpYt9266uTl3PJ+laWjWgtbO
xgIxkGQir9tUqYjlvol+Jl7OEaN7amutjbIihYRx196qaraKNNmmtl8uVFLKR1q3eNc/ZWa
0A80kYz6d6ldTLblJOpTBFepOmmpcq1OSMtVczdB1UapYLIwAlT5XHvWN4n1u9tpzYWylN6
58z0+lQeFXNvrt9YOcFmLD8Kd43GZLUM23cTyK8KripzwLnF2adj06VCKxag1ob3huV5tDt
3kcs5GWJ7mue+Hp3aVqme2oS1veFuPDtp9DzWB8PP+QVqn/YQlr1abcsNFvexw1dKkku52n
alpKWsCApKWigAooooAKKKKBBRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUdqKKAG5OcU6jFFAwpKWkPSgA
7UlHaikAUopKUUAGKWiil1AhnH+jTD1Rv5GuR+FqgeCSB2vJx/49XXz/APHvL/uN/KuQ+Fx
/4op/+v2f/wBCrrwzFLY7G6OLSU+in+VePykFmI6sSa9evzt025Pohrx4Ena3ua8DiCTjOP
oe5k+0jqr/AFQyeCbZFfa7ERtjrxWBpTFNZtM8FZRzVUyv5IhY/ugdwHvT7Z9lzA5PzLIMn
8a8P61KrWjJ9LI9aNH2VKUV1uz2IxJJgSIHA+YZ7GqGparbaTaiWRQWc4SNQMk1bnuYrWya
5lbCIuSa4/Rkl8Ra3Jq12CIITiJe31r7nEYnk5KUNZM+TpUua85bIs33iHV9Pt4rmeCMpNk
qndRW9pd3c3ukx3NxEI5JFJwK5DxHOL/xFFahsxw8EDue9dRDczQWqg2D+XtwpB7Yrhwtap
7afM7xWnzOitCCpRajZstacB9hVhjBJ/GsXxpn+yYyD1kArb0sEaam5NmecHtWJ40P/EpjX
/poK68db6lJsywvN9ZiZuS3wq1ME5/cSVt+C+fA+jH/AKdVrEXn4Xal/wBcJK2/BX/Ii6L/
ANey10YLXDwfkZYn+NL1OhpMc0tHeuy3vHOOzRRRViIz1/CvOPjOSvwznYdrmE/+PCvRz1/
CvOPjVn/hVt2ByfOi/wDQhWGzZaOytz5w05D0WFJP0rQmk2W7SdAATWILiSw0ywv/ACTMn2
dFYDqvArMv/FUV1YS20MDI8owDnpXn1MbTw6kpu0uh006E6rTgro6HSLia60xZ5+rMSPpTN
LvZZ5r2Cf78MpC/7vasO08UQW1jFAbZsRqF+p9aq2/iGOLWp7zyW8uZQMehrz1mdBKFpa9T
p+o1fevE6PxFb/atEuE/uAMK4R7h7y1tLH+FG2/ga6a78URPZyRC2JDKV61zujWD6hfeRFN
5bRDduxnNeZmFWOKxCVB3bWp24Sm6VJurolsdbqtwNO0UWlqD5ix4GOgHrWJoUw0/S7nUWX
zZ2O3b6gd66WbRFm0uW1a4Yyy/elNVRoC2WhXFtA5eRl+8e9elWw+I9oqi2SOKFWkqfs29W
zmv+El1Nr0PtypP+rHpWTeZe6lLDG5t3+6auaZcRadqgluYi+wFSvv2qrcMbi9lKqf3j549
PSvnKk51V77vK+x71KMaUm4rS256ZpR/4k9nk5+QZrjtVeTWPFAtIfuo2wf1NdOX/szw4rP
kmOHAHqayfCNkztNqU3LMSqk19LiIur7LDr1Z4FFqmp1evQ0tYlj0nw+0UB2Fl2IfQmsvwj
YskB1GZeWO1AfTuai8Qu+pa7b6XFnYhy/v71v6m/8AZnh+XyQAI49q49KHFTxEqn2afQd3G
koLee5y8x/tvxWVzmCI8n0UV2MW2S8aSP7qqEzXH+GreW4guXijK+Y+HkI6L3Arr9PUC3dl
+4znb7CjLtX7Sf2nd/oTi7RfLHpoTXVzHZ2zXErYRepqaMq6K6nKsM1k+IwRoE46liMfnWn
bnNnDg5+QdPpXtRq/vZLyRw2Sgmu5xl0P7N8cRydFm/rUnjf79p6Yb+VO8YptuLO6TG4ZB/
Cq3iydJ7TTpVP3k/PivmsTanCtRW10/vPaoNSnSn1tqdF4X/5F61/GsD4eknTNUH/UQlrf8
LH/AIp21PpmsH4f8aVqfHP9oSAivapf7tH0PKrfxJep2YpaTGKWszMKKKKACiiigAooooEF
FFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUDQU2nUmB60rgJRQc0uKAEooNFABRRRS6gMlH7qQeq
n+Vch8LwB4OnH/UQuP/Q67CTlH/3T/KuL+FTl/CV4pH3NSuBn1+aurDbhLY67Vn8rRrtv9g
15tpFh9ua7ix8yQkj/AHq7vxPcNDoU2yNpDINvy84rlPCBnh1vy3hcpMhyxGMGvHzSHtcZC
D2PVwUvZYWclvcx9MszfalFbEZBzuHoKrXGIbuVcfckx+Oa76w0OTTdXvtQZAY2DGMD0rhJ
1llmllaCQEyE/d968PEYR4eKdtbnq0MUq02r6W/E6vxRqTPY2mnxH5pFVmHqDWzb+V4d8NK
XIDRp0/vsa4syzNqtne31tII02r0zkCt7xKbi80dryWF40TAhQDJ+pr1MNXk3Ou1rayPOrU
lFQot6bsz9BQzG91S4OQMgE/3iea9CgI8iMZz8o59a5Pw/pk02lRJdRGKHJJXu+ehqHVrzX
9DcRxMstt/C23oPSuvCVXhqPtKkfX/M566+sVeWL9DtuBz2+lcp4ykUafFCCDIXzj2rE/4S
3Vz8u5Tx/crOmuL3U7pWlLTSZ4AHSssbmccRQdKEdzbC4GdOopzdkdDD83w01IEY/cycVs+
Cv+RE0f8A69lqldWUll8OL+Fvv/ZnJH1FW/Axz4A0Xv8A6MtfQYOLjh4J9jyq7Tqya7nQmg
daWkHWuu2piPoooqiSM9fwrzf40jPwtvhzzNFk+nzCvSG6/hXnHxoUt8LL0D/nrHn/AL6Fc
/UpHWLqWl2ej2Eep3kcAkgXaHONwwKw5V8Fs7yHV4FB54f7tdJaWVld6Rp5urSGcrAm3zED
Y4HrUh0XRyCDpVoQf+mS1lUwtKp8cbmsK0qfwto5bd4H2YfWof8Av7TV/wCEJDDbrcB748y
up/sHRD10iz/78rR/YeiqeNJsx7+Sv+FZ/wBnYe38NF/W6n8zOalk8FyYH9sQfTfViw1Pwf
psheDVITI3H363xomj5z/ZVnn/AK4r/hS/2LpHUaVaZ/64r/hV08HQh76grkSxE5R5W2Z//
CX+Gu2qR/nQ3i7w22AdUj49+taP9j6Vj/kGWn/fpaDpGlY50y0/79CutNPRmN9LnI31/wCD
r2RpjfiNzwSvWiwvfB9nIJUvDI6/3665dL0vPGnWuf8ArkKd/ZumnONPtsj/AKZCuL6lQcu
ZR1Oj6xV5eW4SyWk1iJJQHt2XcD7VBFeWFvGsMTbV7ACtDy4/L8vYuwDG3HFIIIQP9UmR7V
s4e9zQauvIxi/dtIzftOli6NyEPmngttp8t9YTQtFLukVuo21f8uEf8skz9KXyk/55IPwqI
0qiTTa18i+eDknrp5mZFfafBEqwo6Iv8KpXPaxcXVvIJ9Llm2ufmjCZx712gjQf8s1/Kjag
/gX8qxq4adSHIpWLp1oQnflueZT3OsXcLwzmd0PQbMVKlxr6xDylmVRxyK9ICIf4Fx9KXag
42jFea8qmtVVd2d0sxUo8qgkeV3KavdMguoZZcMMECi9uneytbORCJLTO4GvUgqZyAo5zjF
cr4g0rSTdi8up/I83hl/vVx4vLHTg6ntL33Oijj+ecU47Gl4XXHh62z3yRXPfDveLDWi/fU
pNtdhpn2Y2MAtWBhC4XHauU8A/8eGrf9hCSvehDkw0fQ8ipLnqSfmdkOlLRRXOQFFFFABRR
RQAUUUUAFFFFABRRRTQBRSUCmAtFFFABRRRUgFFFJQNC0x2CLuPQVzN1420m18QW2i7biaW
5l8kTxpmNX/uk105HJB5pWAiSeKQ4V/m9KlBpoRAchFB+lOoAU00d6cDikoAKKKKS3AY/3G
X1B/lXH/DFNvhO7A4/4mVzn/vuuwf7rf7p/lXH/C/P/CKXZ/6iVz/6HXVhVeQS1Rra1qmt2
t2LbTtAW/gK53GTaM1mRaz4rjOR4MjVhxxOK7bvxS5PrXfyQvzyWplGTS5Tj213xeF48Ioc
9jcCoTq3isf8yTAR7Tj/AArtvxpOf7xp8vNrIE7bM4xtW8V7Ru8Gwt6DzxxSf274qlBVvB6
kehn4rtefWjmkkmtECcr7nGjXfFYUD/hEFAHYT02TWvE8y7ZvB6MvoZwa7Xn1pDn1qrJrll
Ed2ne5wQ1HXSTnwPEMdP3oqaPVNehbKeDERvVZRXbkkDJJwKQMD3NQqFNO6ihuo2tzkr2+1
S98HazLqWmf2fItu4UB924Y9KueBTnwBop/6dl/rVzxPz4S1XBOfsz8/hVDwEc/DzQz/wBO
y/1rTYk6akHWigdam4x9FFFWSRt1/CvPPjGQvwuviRn97H/6EK9EP9K87+MuB8LL8ntJH/6
EKw6lI7jS/wDkD2X/AFxT+VTvPBG2HkVSPWqumHdodkQcfuEP6CmW0EVyJbiVN+9zt+lKU7
NLuO1y6s0L/wCrcP8AQ1G93aqcGZfzrF1iCe1ltXsMxmR/KcD0Naq2VqF2eVux1JrCNabcl
2KcdNC0rIwBU9envSg5GTxXMwag+neIX06clopDmI/3fat24tGndf35RByQKKWIVTbdb+pU
6bg03syaW5ghwJZFUnsTVV9XtQT5KvOw4wgzzUFxDpthatczjPl9STk/hWZPrc1taLeiwRb
aQ/Jnhj71nWxM4Lmlp3KhS57WRsRz6jLMrC1Eceed3Wr+RuPTJFZGnX82p6LJcLGYS2Quet
cJLqWpK0itespVytcVbM6eHjGau1I6KWDnVk49j1PI496M9cdRWZohuTo0Bu33yMM5rSzxk
4HcmvYpVVOCnbdXOGUbScX0FIBwT1pBknBORSggYPUHoRSBuWGRkenWteZ6PuSkrPQeWPpT
CQzYyM0Z+UkkYHrVHUFRoBK8rKi/wx/xVnKXJutRxTbLT3EUS5eRVHuelVpNSg3BY1eX3QZ
qhFAww66ecdfnOSasteG1VTParBC38Q/h+tcrqzSlJ6GvJZkvn38hBitlUE9X4OK5fxTp2o
XmqJ5ULTRsgUY6IfWu0Rg0QYEuG6EVBd3ltYwGW5mESD86jFUIVadpuyZpRqypVOaKItGs2
sNLgtWbLIvzfWuY8An/AELWF7jUZBXY2s8dxbxzRHKScg+tcZ4C/wCPfWv+wlJ/IVrJKlRj
FaoycnKUm9ztaKKK4wCiiigQUUUUAFFFFABRRRQAlGaWkx7UwCgUtFABRRRTAKKKKVgE7Ux
pUXGTg/yp7fdOK8P+JPxY1vwH46+yHQvtNm9t/o8zg4dj1PHcVSWo0dX4i1TSYvij4W8ORt
GLl5Xu3hjHIO0gM1ehqSy7vWvGPg74Xvby81D4leKFZtY1UlrcSf8ALGL0APSvaF6ZxjgUT
02AO9ZWl+IdK1m6vbbT7gSSWUnlzD0NT61cmy0HULsAnyoHbj6HmvMfhjq11ruvS6jpmmGL
w6bNUS8YYaaf+M+/NSkCPWiw4IOQehoRw6bh+tGcIHBAQd24oVVUnHU8mps+oDqKKKS3Aa/
3G+h/lXH/AAwP/FKXgHbUrn/0OuwOOQe/+Fcf8McDw3qKjtqlz/6FXRh1d6ClsduDwc1D9s
tQ23z03dcZp1xH5lrLGSRuUjIrx+4VoriaPc2d5XduNYZhmP1PlfLe514PBvEyaXQ9iMihC
5YbAM7u1RLe2rMFE6ZPvXO/IfAWPNYjys7s1wlnue/t4zLIA8g+bNY4nN/YyguT4jWjgXUj
Jvoey7gOT8oHrS7hjPb1qm7yQWyeVE0zDAqHOpynrHAp/Ovb520mla55iiaO7jIORUJu7dX
CGVSxOABVL7CGfNxdvMT/AA5xVmGytYiTDEuR0JOaz9pKXw9Nx8qTEl1K2jYp8zkHB2jOKI
9QtmcJyhPTdxmo7BE8qZyq7/NYHis3xSfJ0kToQskcgKkVnVq1KcPa30RpCEZS5UXPEfzeF
tU5/wCXZ+PwrO+H7BvhzoRH/PsP5mmNqD6j4C1CeVcyrbure5xS/D7n4caGSMZth/M10U6i
q04zXUiUXGXKzqKUdaSlHWqSIH0UUVqIjPX8K88+Mwz8J9T9mQ/+PCvQz1/CvPfjJz8KNV9
in/oQrn6lI6uwk8vwrZSn+G2Q/jir9onlWkUZHKisqzO/wxpUP/PWKNT9MVtj/wDVWcWnUl
fsU9gZEbG5QcHIzSlRj2FMjmimDGNwwVipI7EUiXEUhdUcNsO1sdjWt4KzRKu0cl4rX7LqF
rfKOQck11cUqvarNuwrIGzWL4qgE+kBivMbCsibWGj8Iwwo/wC/fKY9K8GVZYTE1b9VdHpK
k61GD87EpkfxDr4hUn7FbHJ9GNN8Tyie7s9Lg456DtWn4ftU0vQDczcM48xs1jaP/wATTxH
LfSD5E5BP8PpXLUd4RU/jqav0N48vPKS2jt6nYWdqlrYw24GNq4P1ry+/4vbof9NCa9LbVr
AXBtzcKJf7tebahg6lcj/bNZ5vKM6cKcLOxtlinzylLsekaSf+JTasDklBisnxJqNwllILS
TYkZG9x/IVqaUC+iWxX5GMQAP8AdNcr4mcQRwWIOSMvJjux6Zr0MXVnHCR1tojgoRU8Q79z
Z02+uo9BtEUma5lzs3dx6mszSZ7seKpITdtOi7txb/PStnT4zaaQ13cDY6x5A/ujFc7oCPe
30+0kGQfOw/hXPT6muapKpejFSeptGEbVH0Rp63f3cmnSy28pito227u707RZZ7nRbVZpGd
5Jsgn+6OtUPFEyS3VtpNqOBgbR6n1rorC3EE8FuFwIIvzJrem5TxN3J2Wn3mdRJUV0ZpuyI
hdmCY4yap6rCt1pNzF1DJx9as3NtHdRGGXO3Ibj2p0ifufL/gxjFevUpc0XDyPPg3dNnP8A
hK7kmspLeZy7QNgE+lYvi6GRdUDNKWikXO0ngVP4fkNl4ourJjhGyR796Txpj7ba84BWvnq
1SVXA3b+F2PYoRSxWq0aOj8Of8gK0B/u1z3gP/j31sf8AUSk/lXReHsf2HaH/AGa53wGMw6
37alJ/IV7VNyWHhY8yrZ1JWOyyadTQKdWJAUUUUCYUUUUAFFFFABRRRQAUZpKMjn24oAWik
yMgdzQDkZpgLRRRTAKKKKAE6nBqhqOi6Tq/k/2np8N2YG3xmRc7TV/vRSuAixoiqiIqqvAU
DAFBByT0Hc0uR60EEmhu4iC6ggvLOW2uYy0EqlHU9GB4rP0/TdH8M6JDpmnQJZ2cZ+SIeue
cVDr+s32m2+3S9Ll1K/k4SJTgD61jRQ+KL0rK1kttduvzTXByIc9lApplI4vxB4p17U/GN/
oc0raZBbywG0t4z+9uVPJP0r2kD5QcEcDg9q5nTPBekWGpLrN1GdQ1nveTcsD7e1dMBgc9e
/vRJpgFFIaWs1uA3q351yHw1/5F/Uz/ANRS5/8AQq7EYyfXmuM+GZzoWrA9tVuR/wCPV0Yf
cUtjtpDiFz7GvHrhybyU55LnNewTkC3k9dp/lXjxjaaeXYN2GJP0rxM/lNKHIe3lHxS1NUa
ljwc9ju+cy4x/s+lY9s224iJ4CyAj86ZjIPBPIwPWnMNmTjBRhn86+bdeU3CU3toe1CkqfP
FddT2WMhokPqAaxNc1k2Pl2tqvm3sxwqD+H3q3JfxWWhx3cp+VYgfqe1c74XtpNS1GbXLrn
LFUB7AV9zWrt8tCMtZJfJHyVOjpKpLZfiRa7Fcadp0Ej3cr387DLA9PUV0XhyC4j0KJrmVn
kk+c56r7VzGtzvq/ieOzgf5ITjj9a6m0tLr7HFJDckFhnB6AVy4OV8TOUdYrT/gnTXtChCD
3epcsGBhk28jzGzmsvxcB/YL/AO8DWrZwS28LLMwYli2RWZ4r58PyexFeli044SV+px0LLE
RsYmmHPgTVgef3cn8qvfDkk/DPQSTybYfzNZ+mHHgfVx/0zk/lV/4b/wDJMdA/69h/M08u1
wkH2Kxf8WXqdXSjrRigda773SONIfRRRVgRnrXnfxmBPwm1Yg4wU/8AQhXoh6/hXnvxj2/8
Ko1cEnonH/AhXMviZUdDo9IJk0/Rlx8q2qt+grXuZBDbSzNn5VJxWJbWslx4U0x7eVoJ1tk
2kH/ZHFc1dT60xeGZpsAbXIHX6V5WJxLoXXLe53UMP7Z72Ov0BCmjo5DFpXZzn3NRWDfZ/E
V/aFjiTEoz71ycdzrUcarEZlRRgDFRibVftX2n995uNudpry/7T5oU1GDujrWB1ackeg6lC
LjTbiJl5ZDya8vUgFFlY+UG249DnrWlJe604aNnnZSORg1c8P6dLPqZNzbER4/jHFc+MnLH
1ouEWmdFCH1SlLnkmjU1O4+16O6WrFLOJAWkHc+lY+lpO2gXvkxtFn5pJP7w9BXd/Y7Y25g
8pRGRgp2pjWcJsZLVAFVlIAFe3Uy6c5e16pWPNhioxhyW6nmNlbS6hewxxFgc5BJ5xUd3G0
VxLDI25ker89nqGkX+6GN8AEK49KhttOvtQu9oiYM5yzkV8fLDzjaE073PoY1YXck9LHoGk
yBNBt5G4AjzXKWcR1rxW0r5aONix9CB0rqru2nh0BrOzTdIse0ZNVfDWlPp1kxnH7+RvmPt
X1dXDynOlSfwrU+fp1YwhOa+J6FfxXe/ZdMjtV4eU4wPSp9Bsl0fRBNMMSlTI5P8qp3umXu
oeJIpZ0/0aM5/KtfW4J7jRriG1XMjDjBq4026s6z3WyCUlGnCinvuzkdLZbrW59WuFJSIkk
f32PQCuzsG82S4uGGG3bcentWJoGhXFrb+ZeMC3VIx2PvWhBqlhZo1vczeXKGO7d/F70sDC
VOCdd2vqwxElUnanqWNbu5bLTWnhHzhlH4E1eQ740c9Sv8ASuY8Qazp91pLRW9wHcupwPQG
tOLXtLW3RTdKDtGRXTDHUnXknNctkYyw81Ti+V3uzndX/wBA8ZW1wowkhGTR41IN5akdCtQ
+KtQs7ya3e1l3tHyeO1R+I5xdQ6dP0BhzXz+KqQ5a0KctLo9nD02p05tdzr/Dn/IAtP8Adr
A8CY8vXP8AsJSfyFb/AIdz/wAI9aHvtrn/AAOuF15R21N//QRX0sFbDw9Dwqnxz9TsRS0gp
awJCiiigTCiiigAooooAKKQkg4C5z0prOEBJI4+8ScBfc0JBYfTMgnGCcDkn+GuA1T4saDZ
6oukadbXOqag77UigQ/MOhbPpnvW1dWGt69HB9ou20u2OGeCM/vGHoWq0gN2S/sYsJLdxIX
PA3DPpVoemMYrnNX8Madf6JLYRR+VPgGObPzBhypz9QKl8M63JqtjJb3kH2fVbI+VdQE85H
Rh7HrTsBv0Uzc3JxgAZJ9PasmfXo/tH2bToGv584KocKv/AALpU2sFjZorG8P6tdavp8tze
Wf2N0meIITnO04zWzkVIwpDR9OahuLiO2tZbmU4jhRpHPoAMmgCXFL1rhPh146m8eWuq6h9
ge1sbe5MVszjBlUd67jnOenqKAHdfmAB9+9GTUUc8EgPlSpJtO0+W2drehqXkj0NSwCijjt
RSARvummjNPPSk6ChbgCg7wc9a4r4at/xKdcUdtXuP/Qq7VfvA1xfw2A+xa+vT/ibXB/8er
qwzaloEtjsb9gunzsTjCHn8K858MxLdauUI+WSNh+Nd/rMNzPo88NrgzOuFHqK5LQtB1ex1
eK4MYVFGDn0rzsxpzqYimlHQ78JOMKEm3qZOm2DN4mj0+Rc+VKd/wBKqamgi1a8TsJSFFel
po8EesXGpxgmaRduCOK4u88N63cXs87QBmcnoa8nF5bUhTahB73PSw+PhKo5T7JDtdvpZdE
0qyRvmeMFgO/aujeWPQvDMUSj955e1Pcnqa5z/hGtcCW0pRXeLACk9BXQX2l6jdaZcSTbWu
mXbGg6LXbh/bKU6koa2svuOOrOk+Wmnpe/4mB4aOHu9TlQs7/u4x3kY9a7bTbiA2SKJQpQb
WUnG0+lZPhzQZrCAS33zSA5SMdEP+NQ+IPDs9zKbuwZ45CPmQHhveuvCRrYWh7Xku3ujCvK
Fes1eyOma4gAOZ0/FhXLeLdTtjYfYopgzuc/LzWCPD+vluYHwPV+tLD4V1iWRVaMoM8s3au
bE43FV6bpxpM6aOGoUpqo6i0NHS1L+CNXPOTHIOf92r/w2z/wq/QAeotgP1NXZNPTTPCF5a
sScW7lmx1O01n/AAwmE/wu0JwePJI/8eNe9gqbp0FGS1seZiJqdRzXc6/tQOtLTQea6+xzE
lFLiirERHr+FeffGPcfhNrIU9kzn/eFegHrXBfF8Z+FGsZ9E/8AQhXMviuWjXtZ9Yg8M6Sd
HsY7wfZ0z5j7SOKY974yJ/5F21Yd8zitbw//AMizpgP/AD7R/wAq08CtLR6iOS+3eNR08OW
uP+u4pPtvjfPHh20A/wCuwrrsUEcUKlBLYLtnJG78bHP/ABILQcdfOFNF748yR/Y1qox2lF
deB0owOaagk+eKsK97pnIfa/H/AP0CbQf9tBSC5+IBPOm2aj/roK68cdRmjHfH4U+bS9waO
NeT4gS8HT7HGepYGhP+E9RvktbJF9sV2OUU5bC9utO2jkEYHqKShG6bRTk7WRVU3hsQXQC7
KjODxmoB/a+fuxitKispU3OXMwjLTQzSNXPXyvypNusAHBiH4Vp0UewvdsfM+xlGPWCwJeL
B6nFZuo6Dd6kVaUxK6n723qK6eiuerhYVU4s0hWlTlzR3OHbwXc+ZvF0ihj/d6U0eCpsZF0
pbPda7o47nFJlfXP0rkllGGVnbQ6fr9d7s4ceCrogZvQxHB4rC1G3urW6+wzbpBECiHHUV6
oSc8gY+uK5vxHqkWnvGIraOa4IyN38I9a4cbl+Fp03UjodOHxtec1Hc1dDha30e2icEHYMg
9q57wWuybxCP+om/H/ARW9od82o6dFcOMNnDelYPhJv+Jp4qXsupnH/fAr14tfVoW2PNqXU
5cx1opaTFFc5ItFFFABRRn3opoQUnXpQRkdcUm7A5HXoBSAjkmjiI8yURhs8E4zj0rkZhq3
iq5uLe3nFroajYZV+/Oe4B9KZ4xiuNVv7fw7p8jRXd0N0s3/PvB0Yj3PSus06zg0/TbewtU
2QW6BEHfA7n3NXsMo6T4d0rR2WWys40mEYjE235gv8Adz6d62OBlu+OTS57UUrgRnLKwAx6
muG8f+E9Y1azGreE9QfTfEFquUKnC3Cj+B/X613tRvnovU9KadhHmPhOPxR4t00L4j19UFs
fLuLW1Ty5Aw7Mf85r0eztLewtkt7WFYYh/CBkn3rivFOhto+qHxnokz2+pCSNLqPP7qaIsF
OR/eHXNd2hDIHRt6dVI96JMZR0ewbTrFrdySTM8gJOfvHNaHIPT8fWnDrS1ncVxmT24psqL
JG8TIHDrtKnoQetSHpSU7hcrWdlaWFstrZWsdtAn/LOMYA96nbOcgdeM+1OopXKOVsNO07w
NpVw1st1eLeXZlk4Ltuc/oBXUgYIySeeKXJ7UZ7UCCiiilYApDyKWijYBE6j61xnw4H+j+I
lxn/ibz8f8CrtQfnFcR8N2BHiQD/oLT/zrqwztIT1Rv6zpus30yNpusrYIPlK+VuJrNHh7x
QBz4pH/fmuvor0EnL5GfN1OQPh7xGxyfFJxjoIqb/wjPiE8f8ACUvu7fJXYg0U7XdxXunY5
BfDOvKDnxPIWHU7KT/hG/EPAPihyB/0zrsKUUrRG5NnIf8ACM68Bj/hJ5c/7tH/AAjGtYIb
xPMT/u12FIRk5qk+Z6vQaZyH/CL6u2M+JLj64p3/AAi2q9G8S3OPaut70YHamkuglJ9Tljo
8+l6Hqkkup3F4TbPgSHI+6ah+GQC/C/QQMc2+eP8AeNdDrH/IC1D/AK93/wDQTXO/DH/kl2
hf9cT/AOhGlf3rMPs2OwNIPvU49KSk9wWxJRSUVQiI9a4b4tgH4Ua0TzhFP/jwruT1rhvi3
/ySfXP+ua/+hCuZblI6Xw83/FL6Y2Mk2sf8qsPeSGVkt4RKEOGJOKq+Hzjwppjeloh/8dq3
YL/ou/oZGLn8aJ/HFLqUrdSE6qIpfLu4/JJHy+9OF3esm4WgI9M81FqunG+W2IxuikBY+3e
tIDAwpwRWMI1XUknsi2420K9rfxXQZU4kTh07g0+5vIbTBk3HPQKM5rldVkfS/FUdxG21bg
gOO1dcFjkVW2gtjIzUYevKo6kOxVSnyRUu5R/tG4k/497NsHvJxSGLUJjiS5WDP8K81V1vV
WsESCHMt3KcIo7Vj6xFLp+kRzy3DteStktu4A7iuWviGlLW/KaU6Lly6WudGlhBGv2iWV5C
vJJP9Kpt4n0pCQZiRnbjFGgW8o0T/SmMjS5OSf4TXB30ccN7cRxqMI/Ga4sZjZUKUKkVa51
4fCxq1JRk9j1KzvIb62W4tzuQnGasA5rL0GOKPRLcINoZd1XLy8hsoDPOwSNRnNe5Sq81JV
ZvQ82cEpuMSwT0o96qWt/BeWouYHBjPeq0WuWE+ofYYZgZR2o9vSVnf4thezkag55xxUFxd
R2yqzqxDHA2jNR3t9bWMHnXUoRfSqf9qQ3envcWhDnO1frSqV4r3Y7gqblqSm/nkJ+z2hb0
38UbdTl5aVLdcdhk037AW2mS4lLYBIWob2Gays5Lu3leRovm2N3FYtVIrmnsXZN6FoacsmH
uJnmceh21T1jw7b6rLE7StGUAX5e4q/pl/DqVmtzCeG6j0NZuueIo9MJggTzLgDOPalWlQl
RcqnwlUlU9panua1nbRWNvHbQrtQdBXK+EP+Qn4oPrqbf+gCuh0W7kvtMiuJfvtyR6Vzvg3
5r3xM3/AFE2/wDQRWt4OjHl2M2pKUuc7AHjpRSUtcgBRj3pKM0ALgetIeOe3ejNNJ9Pbikw
YpyVwO4rk/H3jKy8EeFbjVZ3Vrtk8q0gB+aaQ9MD61W+IvxAsPAOhC7uYzLdXW5LaMd2A4z
7V89+AbTxH8VvifZ654knNxZWkhuJYs/IhH3QB9a3jT0uNK59G+BbXV28OQ6x4iAOtahGJZ
x/zyX+FB7V1o+mKb8vpgev9KcCSOetZtiDvS0nelpITG5PpRjdnPT0pcUUwKWq2A1HSrqyz
jzoiq57N2P51k+D9QnvPDscN8yrfWTG2uE7gqcA/iOa6JhleTXK6z4evf7UOu+HLkWWpkYk
jbmO6A/hb0PvSjroM6rlRyKUZPbiuS07xgpl+yeILRtGvydo83Plyf7pro5by0tovOnu4Yk
PO+RwKqwFrOQeCPrTQQWIOR6Z71x+ufEvwToMTSX2vQSOBkRxtkn6V88+P/j9rOurLpvhdX
0vTTlWnP8ArXH9KqNHnY1G59HXfj/wvZ+K7bwvLqUbalPn5EORHgZ+Y9qy9M+KnhvVviPN4
Ls51eZIt6XAPySt3UGviDzL0tJfrLM0u7L3AJZgT7+9fRHwe+Hllq3wsvNcYSQ63dTFra7I
w0TJ93HsSMH61pOlyopxsrn0mCMge2eKXvXO+D9efxB4ejurhBFfQsbe6i/uSLw34Zroq5p
aEBRRRUgFFFFDAAfnA78Vw/w3Ro5PFCMckarKfzNdxnJX+9muD+HRK614xiJzt1In866sP8
QnsegSOI4mkPRRniuVfxvYKx/dvgHB4711L/6o5GfavIb8IupXaRjaglI6d68/OMZUw0YOH
U78uw8K7amenR6zbPo39qAN5OMnjmsceNdOMgUq4z04qC2vYv8AhAzIF4RCjL6n1rioMfaI
gxBRnGQR71yY3MakPZez6rU6MPgoT579GeyRyLLGsi8qwzmnbwvLMAPc1VMTtarHDIYRgDI
HSoRp8BGbiSSTHUscCvpnOaS5UeNZXaRPJqVpEcGQO391eTUQ1KSR1WGzlOTyXGBiqg1HRr
aRogyAJwWx0/Gr9pe215EXtbgSKvde1ZKrzS5edX7FOFlcje7uZZnS1hSQJwxZsc0yTUpbM
JJeQrHE52lgc4NS2S/Nc/KAvmEZ7ms/xSp/4R64464x7e9Z1JzhSdbsaQjGdRQL+qssmgX7
Agqbd+R/umud+GBz8LtBP/TE/wDoRo0i6kn8F6gsjlxFDIgb1+Wj4Xgf8Kt0HH/PA/8AoRr
ow9X29NVEZ1abhJrsdiaBQaB1re9yB9FFFUSRnr+FcR8V1z8Ktb/65D/0IV2x61xfxTUv8K
9dA7Qg/wDjwrl6lGvpT+X4G09h1+yRgflW1AgigSPHCACsHRwW8LaHARy0UeR7YrfLFRk/W
hNc0pvoiraWHYG3g4XrRkYU461n6dfG9jlkK/KshC+4FJaagZ769tnQhoHGPcHoaarKXLyv
WQuVq9+hi+MIM21vOo5R9pPtWta6jEPD0V/KflVB+dLrtsbrRp1C/MoLD61wj6nIdDj0sZA
LE/h6V89icQ8LXb25l+J62HpLE0YwjvF/gbmgRS6rrE+sXC52Ntjz0pmuyHVfEdvpsXMaMA
xH61rW8iaJ4YTA+cpkDuWNc/4fdILi61e7yQnAPv3rnqWhThhZP3payLjeUp1Y/Z0R3capF
EqLwAMV5fqaEandkHJEh4rfl8ZP9sXZCBATjB6kVzl/KJr6e4QEbyWxXPmuKw9WnFUVezNs
uo1KdTmqHouiMBoVoT/zz5rB8RTGbTpZ5cnLeVDH/M1u6CAfD1oSM5QZFcr4mma51eLT7Zc
7PlGO7GvWxb5cHG7tfocWHjzYmT6LU1dItnfS4dPU/uiN8zjj/gNZNkYT4rmuAgWO2zyOwH
SukYJovh13z8yx9fVq5/wtYSXU8t1Lnyiwbn+M/wCFctSEuejTjujWE041KnRlzXH26W91e
Lumn4iiP8A9ak8P27RaZbIes8nm/lVDXZH1PxDFYQn5Y2Ck+vqK6qGFI71IYwAkEYC47etb
UY+0xDn/AC6feZVPcoqH82pZvJWt7VpUiMrA/dFK6+daEOuN8eCv1qSaVIoy8jBVHUmkJ3q
Cp69xXvSSV/NHm66epyHhKQ2+qXmnMeF6D8aj8apGt1azqPmIIz68VHn+zfHiHnbKSD+NT+
NePsbf71fM1HbBTpP7Lse5Bf7VGa6o2/C//IvW+epzWN4O/wCQl4pX01M/+gCtnwwT/wAI9
ak1j+EgBq/isA/8xM/+gCvapf7pH0PLrfxpep1lIetLRiskZgKD0pabuBA2nOTigQm7nk8j
qvrWNrXiG20cRxMjXN9NxFawcux9T6CqGseIZ2vW0Xw7Gt9qXSRz/q7Yf3mPrXCfEfWbb4a
eCri6W5N94o1ZTCtxJyxz94j0AHSrhC7HueDfFbxJrmteOLmz1LUIbwWr7IkhOUhJ7D37Gv
on4I+EYPDvgz7cEIutQw75/ujt+dfJPh/Tm1zxJZaeN8tzd3CgSDkAk8k1+gGnWSafptpYR
42W8ap8vfA5rpruySLk9LFvtSimkkAnBwKQt8oKgtnoB3rid3sZJj6SkGSoODz/AJxUNzeW
tnAJ7mZYo9wTc3HJ6Cq12G1csUtVY7+ymuXtYrqKSeMAvGjAlR71YyDyKQkOpDSDrSk0DKd
9p9nqFuYL61S5Q9mGSPx7V514n+DHh7xHEVXVL+wcA7BHKxC/rXppIHPOO+KVSrPhHAYfeQ
EZH1qotoLnxn44+Cnifwpb/brcNq9ihyZovndB7g15bIHWQxMjLIOfLxgk++a/R1gjK0Z2t
6rwf0rhPFnwq8E+K5Fm1Gxjs7o/cnhIRs/SuqnWexXMYHwd+Htjonw1Q6zp0U91qmJ5kkUM
dv8ACBnpxXqltZ21lbR2tnbpBDGPljQYAFRadZrpumWuno7Si1iWJWfrhRjJq5tBA+uc1yz
k2xXucRboPD/xQngX5bHxDH5y+gnTjH4jJrtif4iDuyCRXK+OtOuZ/Dy6nZDdfaXMLuLHoP
vD/vnNdFp2owanptpf25Gy5jEqj2I6UmroRboooyBUgFFHfA5opdQAfeH1rhPh6Ma94yPrq
P8AQ13Y+8D6YriPAIxrni8+uof4104fV6B0O7kOImPsa8euzuvrkjnMpavXrltttKfRD/Kv
JLS2kvr6SJCAxDHn2rxM/wCaThBHsZS1FzmxyXzLo8ljyFeQNVQMFmUjoHH86RI5JZEiVSH
Y7AD60s8LQ3DwMcNG2Pyr5luTSUujse9FRV7dUeyW7B7OJ8ZygNcrrGpz3+qxaHpzYLnMzj
+EVau9VNj4RgnTPnPEFQd81W8I6f5NpJqkx3SXBzvb0r7apXnWlDD0uybfkfK06Xs4Sqy+X
qVfFEdrp+j22nRKPvAlu5963PD0EGn6TDD5ieaRukz6muYmLa54xK4/0eEE89NorsbOztpL
CFmj3EjdmsMEva151orbRF4m0KMKUt92S6e2ftHO4GZmGKo+KT/xT831rVt7dLWLZEMAnJr
I8UsP+Efn56da9TFrlwcuZHHQkpYiPKY3h4A+EtWH/TOT/wBBNS/C4j/hV2iY/wCeR/8AQj
UXhwBvCurYPWOT/wBBNL8Kufhdov8A1zb/ANCNLLP92h6GuN/iz+R2vO6nd6QDBNL3r0bWZ
w3uh1FFFUBEetcV8Vd3/CqNfCHB8kc/8CFdsetcV8U8H4Wa6pzzCPw+YVy+RSRc0q4W08Pa
HdTk+UtoikjscCrd14h04WUphn3PsJUUaBFFJ4K0mKcrta1QEMcdutZk/heEzM8F/Eqnplu
ledi/rUE/ZK6Z2YeNCT/euxPo+s6daaVFDNNiTkt9TUA1uxi8Tm5ilJhlj2vx3FRjwrH1bU
YQfXdTf+EXiBP/ABNYOfVhXlWx8lFOOzujt5cGm7Sepry+I9MaGRDIWG3GK4m1sri/vFjtg
N2dyhvTNdCfDMAUA6pB/wB9irul6RZ6bdi7k1SB2AwP3g4qauExeMqwVaPuxLp16GHjL2T1
aLEmm3k+nzNcsGumTaiDolUtP0C4tNJuTcN5szKf3fbNdH9v0/8A5/bbn/pqKU32ngZ+3W+
P+uq17k8BSfvLVnlxxE4rlR5jp6wDU4mvABGpIcHsRTb5onvbhoeIg2UPrXT6romkXcrTW2
p2sLMckGUYP61BZ6BpccqvdavayIv8AlGP518y8qxF3SS03ue4swpv35b2sb+kSG18MwzTH
b5cZYg+lc/4atzqGuT6nKMxoSUJ7k11slvbXNiYMj7OyY3q3GKZp9rY6fai3tpECZycsOa9
6eDvOlz7QPIVdKM+XeRzvi24Z5bbSoDuZjkqPfpW2scejaCSgGIo8/U0PpumPqg1B5VaZem
WHFWrqOzurV7aWVAjjrvFVGhJVKlRtXe3kKVVcsILZbnE6ArS3U9wmXuZPlRv7uerGuz01N
sMrMxbDbQx6morCy03ToDHbOmT95iwyayNV1O80d82rxTW8pyQTkqa56MfqdPnqO/exdWSx
EnyadjV8RnboNyQTkAGr9mc2MP/AFzX88V5/feJLy+ge2cIsY5J9fapYvFuoQ20aeUjKvGa
zWbUVWcne1jZ4Go6aS3Lni+PyNQsr5eCCATTPF0omi09x0dCf0rH1XWbnVlQTqqxqSRt70a
hepdaXYIGPmRqQa8jE4mMudraR30aE4+z5ltc7fwx/wAi9a1keE1A1jxYQf8AmJn/ANAFa/
hY40C3BIOKxvCnGu+LR0/4mX/sgr6ik19VjbseHWt7WV+511GaB0orMzGsFZcN0/lXEeIb/
wAa32r/ANg+H9JNpb7gs+qzMMGM9dg/vV3BGQaQMGyu4HjnHQe1F7AYdrp+l+E/Dl1JDFmO
2jaaeRz882Bkkn1NfL3xH1ZfEXhxPF3iFZYtU1STytF09T/qLcHl2Hqa9p+KGvQSMvhT7V5
FjGn2vVph/BAOkefVzxXzdrHiW28VeI5NQWLBkYRWcSjiCJBiONR6kgZrspLqaQR3P7NejW
d54u1XUruFGlsoQIUYcq5PJ/Kvq0EbiOgBrwH4HQweFvAXiTxLq0Oy6ExMo6nAGQo/Hiu40
TxBdeF/hc/iXxbd7p5t90kMhw2GJKIM+2KiouaRMtzvmvrZZZYZJ0WWGPzZVz9xPU18n6p8
dPES+NtfuIbp10to3t7RI/8AlmQcB/rmtvRte1yf4beLPHs7TT6r4im+w2NuD0QnGB9K8+0
X4LfEDWAhTSTagHDyTt098d6unCK+JjSSNPTfj98QdPD/AGqaHUBKgAMg/wBW2Ov9aw7z4r
eMtQkuf7V1H7Ws6ECNj8kGf40965vxP4e1Lwx4kuNA1lQt5b4bco4KkcYrDKgqWyTtrqVOP
YtJWPqj9mm1kl8Paxrl1dG4ubicRF3YtIABxmvoAfTnufWvkD9nPxedG8Zz+HLyTZZasv7k
54EgH+FfXy8DHYdK4KyszJ7ijrQaDnHHWkJwPmrARz3jXxDH4X8FarrkmN1pCWjH+2eF/XF
fEp+IHjZNTn1WPxHdR3d0Q8jK3y/TFe6ftK+KBBY6f4Sgc5m/0mfB7DgA/wA6+YWG8MVbIH
Ga9ChTXLdlxSOlj+IfjeC+W8XxLfJcZzw2Q1LfePvGGp3a31/4hvXkRg8eHwFI9RXJK7IuA
Mj1NdF4P8N3vjHxVZ+HrGRVmuGO+UjAUYzmuhwglzWLaR9VfBD4mX3jrSrvTtbVRqmnAbnH
/LWM9DXsA447jrXnfw6+Fej/AA7imks7mS61G5QJLK5+Uj0FeijjjrivKnZvQyEdEkjaOQZ
RxsI9QeK8Z8A/ETS9J8S6n8P9cf7HcWt7ItmZOAyE8DP8q9mZsAnHQV8i/HnSZE+Klrc2Kb
bvUoFZI1O0+YvGc1VNc2glqfXYGAP6UE7ecdeK8T+DfxSl1uL/AIQ/xKTb67YZRTLwbhR2+
o/WvYruaS2tmkWEzSDpGD1NZzi4uw3oWeM7VIz1Ipa4PwgPEkfiTUE1+CdHkDShy+6LBPyq
npgda7uptZiYZ5/EVxPgBv8AiofGK9hqH9DXbjBNcN4EGPE/jIf9PynH4GujDfEJ7HZapKl
vpVxM74Gw81574V8seIYxKw/eKVHua7XXL7Robb7Hq1ysCzjgE1gWR8G2l2l1Dqil0OVy3S
uXG4OtXrwnHZHbh8RGlSlB7sr2uklPHDRFD5SOZd3YelYeqlH1m8KMGUynaw9K9AbxB4cJZ
xfxb3GC2ecVz7WXg+SWRhqqrv5IDYxXDispqSjamut/wOnD5hGMrz7WMnULr7Za6TZJL9xA
GIPQ5rrdVuTaaJ9hsCpdY8M46ItZRsvB7QKkeqRowP3w4ya1Gn8MPpkliNTg2yjDtvGWq6G
CrxhJN6siriac3BRWidzF8KjFvP5ALXM52bj/AArW8viC20jFjfBlljGN2OGHtRpdz4b0q2
8qDU7fLdXLjJo1Z/DuqwrDJqdqrgfK4cZFdlLC1qNFeza5kYVa1OrWcprRjv8AhL9KPCuSf
pXO6/4gi1OL7JbArGTlie9P/sHQzyuv247Z8wU+LQNC3q0muQMqnp5o5rgrLMa0XTaOulLC
Unzou+HImHhTUCVwJUkx/wB8mq/wmz/wq7SATnAcf+PGuiD6euiXVtptzC6xwPxGwbHyn0r
m/hGMfC/S8kk5fr/vGvocLSdKjGEt0jy61T2lSUl1O870d6D1pB1rpMLD6KKKoRGev4Vx3x
OQv8LteXPHkD/0IV2J6/hXI/Er/kmGvf8AXv8A+zCuXqWS6bo9trPgvRormSWNUto2HlNtJ
4p3/CE6SxB868GO3m1f8MY/4RDScjP+ix/yrUeVY+ZJAvtWzdkr7E36I5g+BtGP3pr3/v7S
jwHoYJzJdE+8tdOsqSDKEPTDLErf61AfQnmiU4rVjTexzv8Awg+hDAK3DfWSl/4QbQOphmP
tvrpVcEccj1FKSwpRtbnRLktjmj4F8N5/482P/AjTv+EH8N7dv2Ekf71dC0ioMs20e9VX1K
0i/wCWu72Tk/lSlVUdylB7mMfA3hk4B0449zT18FeGgDjTU4960RqE8zr5FpIUJ+8/H6VoK
GHJQZqY1oA43WpXisreCxW0jTECjASmDTLMDHk9uuau5O31opSjCbva4KTjoin/AGZZcAwA
+uaT+y7IZ/0dTjpV3NGaXsqf8qH7R9yj/Zdn/wA+6c9aT+ydPIwbRCPcVfzz0pCee9T7Kk4
8tg55oz/7F0s53WUR/ClOkaZs2izi2+m2rpbaMkhR6k1Vk1C0iyDMHb0j5NZunSStZFqc3s
2QjRNMXBFjHwOmK5bW/D0kV609u0Uds3XJxtrqjqEshAtrSSQdy3y4rnvF8V9N9kVImeNzg
hexrzMdSpexcoRuzrwtWaqJOR0OixwxaVBFbuJEA+8K57wsR/wkHiwY4/tH/wBkFbHhqxms
NISOfIdjkqax/C3HiLxb/wBhEf8AoArvp64eKatoc1Tl55X1OsyAMk8evaore7tbuNpLW4j
nRTgtGwYA+nFPZQ48th8rgjaOmO9UdK0nTtFtGt9NtxDCXMhAP3ie9YElpLuF72SzTcZolD
MMcYPvWbreq2fhrQbvUnGViHyoT/rJDwq/ia1GxGrO21CBl5Dxgep+lfK3xv8AiYmv6xB4Y
8P3Z+yWT5kmi58+T0H07VrTp8zuNK5S+KWuR2Gh/wDCLx3om1vV5Rf6zcbtwTukQPovHFbH
wx+Gelahd23jd0lg0TTYfOi83j7RMOS3PavD9WsL7SdaaDXo5jdBkeZXOWIOCAfciun1z4q
+LNX0p9HW6TTdGCiNba24KIBjbx6138to2NbWWh7V8P449cji8Px3X2hb2+l1e/KHiKMOQk
Z+pGa9V8a+ANC8e2FrZaybiOK3YOghfb+Fcd8AfCi6B8PU1O5AN5qzeazA5wo+6K9dDNgFg
ATnJ9BXC7qRk3qci/gXTY5PDcNkwgsNDkZ4rbH3yRjJ9+9ZfxA+K3h7wPpszPcpe6pnZHaI
QSr+/oKfpnxJsNZ8Q+I9M054pho8JaMA5eeQddo7gHivL/AfwZfxFqVz408eLKDezNLFZfx
EE8Fj2+lUoxvebBeZ4H4n8Ual4u8TXWt6tPGbmc4Pl/dC9lrH2bcoGzkZz2r71h+G/gWCLy
o/C9nsxk5Qc/jXyB8VfDtv4Y+JGraRaKIrZWWeJR0G7tXZTq8zsacyZxlreS2FzBdWkphuL
eQSRSDsQc19xfCv4hWvj/wkl05EeqWwEd3D3B7N9DXwyVDPyv1r0z4G3XiCy+KdoNFiaa3m
UpeR9hF/e/OlXgmria0ufbPXvUcssUMLzTMFjjUu7HsB1pwGScdBwPYVxHxam1KD4Wa4+lo
zXDQgEr1C55/SvPSu7EHyL8TvFB8W/EPUtWVt1ujGCL3VeAfxri1Ut93gMOfrUjH5AwOR79
69Z+DXwv0b4iR6ndaxcyxpZOqCOI4LAjOa9PmUIGmx48PKA8tnUZ6766fwR4ln8F+L7LxDb
xfaWtmKmA9XU9cGvrmy+CXw5srZY/7GafAxumO414x8TfgXceHbe41/wq8l3p4YySW55eAe
3qKz9tGegcy2PonwX410Xxx4eTVdJfAU7Zrcn5oW9DXT7iBjrz1r4E8FeN9Y8C64NV0uUiN
2Xz4G+7MnfI9fSvt/wp4o03xf4btdb0mUGKZfnjzyjdwa5KtLlfMZtG8w3KV7+1eIftAeFm
1TwxY67ZRsdVsZgqNHwVU8gfnivbu2V79fauc8b2N7feDb+LTUDXqqskQI++ysDj9KyhLlY
lufMnhjxTpH9tab4y1W3VNe0VvKvrb7rXK9BIv+0M8jvX0dpfxE8L63b+fYXU80Q++RCflP
ofSvKfiR8IbnXLGHxr4atls9aZEuLqwC8M4GTj0/rWn8Fdf8OXM+pWUiNpfiGdgt5p05+V3
UY3KO2a3k1JXLep6/aa7o90yxW1+pdz8qMcE/QVqY4B7GqK6XponW4FhbxyIflYINyn61e5
wAvauTqQL3HtjNcN4FyfF3jPpj7Yn5YNdyD8/PfFcT4IAHjLxmB2uo/wD0E104f4hPY7C70
rTb5g95ZQzsowvmLnFVv+Ee0Hg/2Ra/98Vq/hmozMgz864+tehKXK171iOVsz/7A0TdxpNt
/wB8Un/CPaEWwdKtf++K0gwwMHdnoRR5i9CVz65pOa/msK19kZn/AAjXh8n/AJA9r9dlH/C
MeHwc/wBjWufXZWsD0HanVd10Fcxz4X8OsedHtD/wCk/4Rfw6Dxo1r7nZWwef4enemPNGmB
I6qDxj1ovFMdroyT4X8O9P7FteOfu0Hwr4cc5Oj2wx/s4rSkuoIMCWRVJ6CkW8tZW2LMpPo
e9PmiFtNih/Y+mabp96dPsorYvC+Sg/2TXOfCTj4Y6bzn5n59fmNdld/wDIOugRg+S3H4Gu
L+ETbvhhp3+/J/6EaAO9PWkHWlPemn+hpMZJiik5oqiSM9etcl8S+Phb4gI6i3z+orrCTnp
2rk/iTz8LvEOf+fY/zFcq3KNTwoxPgzR2PU2kf8qtQwpc3E00uWCttUZqj4VcDwPpLZ4Fmh
/StSwXFohP8Xz/AFzQ0pTSZSbinYzNZjls7YXNgSkhYAjtitCOyt/KVnQl3GSTVqRElQhxl
RSt0AFR7Bc7l0K9o2kupz09++k68tm5JtpgNg9DWzdQyzBfJn8odTxnNc94whKwW12vLRtw
RW/Yz+fp9vNkHdGCfeuKhUar1MO/VG9RWpwqLroQGxtY4zJczO4TlmLcVmHWLaFDc29gGgV
tvm46mq2qXcmsaymj2rFYVOZSvel8USRWejwabbYQORjHp61z18Q+ScoWSX5m1Kg3KMJby/
BGxpOrjVoJZYkZApKjPrXHXWta1DeTwtc8oTxiuy0WyWw0qKED5sb2+prg9bJGu3hAx85Fc
eY1MTDCwle0na9jowcaUq8o2ujtvDdzeXOlefeOGZj8pxW1g5xnHNYvhrnQbUHjil1zUpbW
3kS1IMoUs57IO1ezRr+zwkak3fS7PPqQ5q7jHq7GwNxPOFz0peMA9BXMaHqk50Jp7tjJOZC
sY7sfaqD6lqqeKYYpZQys4XYvQZ9aTzCHJGpZ+9sV9Wlzyhf4TticduvSq155jQkLN5BAyW
xnA71l6rqFx9mmSwcKYeZZG6fhWXo13eXujXK3Dlw0ojRvrTnjV7R0vIiNFqHtOxoqsUmJD
DczD1ycGrHn29t8z2Pkx4yZNvStNB5cS44CjHtUd5CtxYTwsNyyL3NDpNw87XJUrtJkyENE
jo24N0Ips7pCheUqEHdq5nwlqEzGfTp23NCTjPpmqvjE3aPC/nEW7jaVHc1nLHRjhXXS8ja
OGcq6otnW2tzDdxLLA4ZAcCuT8ME/8JR4uHYX6n/xwVpeEMf2BHjpvODWT4UYnxj4zU8AXy
9f9wVrTquthlN9jKdP2VSUUdeWJBAIBzke/tXO6d410DU/Fuo+FrS6L6nYqGmUDjHse9aN9
rulaeQtxfRB+R5KfMzH2FefyzeG/BQvNdsdOj0yS9YvJc3TZuJ264Re+fSs1EksfGm38Q3P
gLydF1JdPR5MXUhOP3WOee1fP3hLRo/CvgaT4kTaZHqsqyvDY+b/AKuEjpK3rk9BXW+JPD/
xj+JkKTY+zaJeSHyLWU+WwA6M47A1R+J+g+KtK8NeD/hzYqtwqW7Sz29t/HICTub/AGRXVT
aRcdzyDWG8QapriX+r+ZNqOpHft6vIT93jt7V0lj8LNduvEdv4fleK3uFiFzfzt9ywjP8Af
Pr7V03wUEl94r1c3cEU2rQW7BLy5OVslHG8A9xXqcvgaXRdCW3l1l9Wt9Sl+13ci8TanN1S
IHrs6Z9q0dQ0Z2fgOax0lYvB2hwzXenWFuHa/kbIdyeg9u9TfFPxJH4Y+G2p3ck4inmiMMB
BwxduOPpXJeEvij4Y0yyk0nXYm0vWkZjc26r90jgKvrxgVyXjex8TfGrxHY6foum3Om6Bp2
GkmvF2GUk4JA78VyJWlzMw6lT9nDwfePqV540ugRblTBEXHLseWb6V9JX19ZabZyXeoXUdt
BEMtJI20YrKgj0PwP4Phiklis9LsIAjO3G4gfzNfIXxT+I13488UYtzNbaTagxwRhiA4z1Y
d6rkVV6j3Z9BX/7QPgC1SQW88928ZIAWPAYj09q+W/HXiZvGfjS+8QSxmFbnHlxZztA4Aqr
4UsLXVvGGm6bd7o7a7mEcpjXJA7Yrc+JfgtPAvjS40aIubN0Elu7DJZT1zXWqcYNRTK0RxS
xEjD5TJyNvOBX0H+y/YM2r69qjIcRxLCremTmvFNA0aXXfEFro1vvSS4yRgZ6c/r0r6u+A3
hbUfDfg/UW1Wye0ury7LbJBhtq8A0YiSUbJjk9D1zoRxziqWp2aajo17p8mClxC8TZ7ZB5q
6eBnuRio54vOt5bckqrqUZh15HWvNTMj86dUsjYaxeWTEEW0zxlgeAAcCvV/gB4z07wt4o1
Cz1mdLWzvYtwmdsKrD/61TeIvg0ugxavqniLXorOSWSRtOtyc+eScjcax7D4H+Kr/AMJz+I
7u6s47OOEzhY3DFiB0/pXpcymrGl7ntWp/tGeC7PWI7CziuLyIuFkuCNqqPb1r0XSPGPhTx
NAyaXq1rdGRdrQswDbT1XFfn15i5CSKY26lGUgr+FT2Ut1FOj6fJMtwhyGtyVZceuKydBfE
g5T0340eA18EeMxJYQu2majmaDI4RieVJrsf2Zdeki8Rar4dZ2aGWL7Qg7BhwcV5pqPjrxf
4r8GweFb6GTVFik82K4CEyA/3c19CfAj4bXfhbS5vEWtReVqGoIBHARzAnofr1onbkaBvQ9
sB56d6XvmkHUDsB+dLXAyBMfMT39a5C8+H3hPUPF9t4rlsfJ1aBsLLE2zcfcd67BRhjk9RU
exQQSB689vehNgc3Z+LrOTxPPoGoQPp94p/0fzuFuh6qe59q6fJO5Qw3DnHpWF4l8Nab4n0
02moApNG26G4j/1kL9mU/wBK5jTPFGq+GNTi8O+OQBGx2WerqP3c47K/91qdhHoYwTuHIz1
71xXgr5fG/jUHP/HzEef901v654i0bw3p/wDaOs30VrAFO0luZD6L6muN+FmuWPiPXvFmra
esotZ5oSgmXDY2nnFdNCLTuD2PT2BKkZxkV5Nqj3Vvql3AbqQ7ZCRhu1erh8uVKkAdK8l1d
t2tXhzyJT+VePn1RwjBxPTymCnUkpK52mgmWXwjLI9wxLKxBzyK4M3N5uUfa5jubg7z1zW1
pmqC18M6jbg/OB+7Hrnriue5AVc524avFxeMc4UeV69T1cNhlGpU5loevWxlttKh3AyuqAn
1JpoudQmbENsFX+8xxU1g/nabbyqcb4waq6xq0Gl2nnzZZzxHGOrGvs+ZRoKUnZWPmNXNxS
ux/kXcxxPd7eeVUVJHp1qCCQ7sD/Ea5e/l1K20ZtZubkxTMQUiHRc9BWp4Umv7mxku9Qm8w
yt8gx0FYU8VCVVUeR7bs2lQcYe0T02+ZowQRSXtw8ihihAGewqDW4IotFnmiQJJGu5WUYwa
t2n/AB93f+8Ki17nw/d4/wCeZrepCPsZSW9mZwd6kV5oz9I1Q6loFz5hzLHEyufXg1hfB/P
/AArGx5ziWQf+PGrHhQ/8S/VUA4EZ/Paag+EIA+GtoB/z2l/9CNPLarqYaMpas0xkFTryS2
O/pvO78Kd3pMc13NXscaY+iiiqERHrXJ/EkZ+F/iEf9Ox/mK61utcl8SP+SX+IP+vU/wAxX
NsUiXw+2z4c6QF+81pGo/KulUBIgi/wgAVy/hn5/CHhyLP/AC7Rv+Qrp5WKqz9l5NQpJSlJ
+RXZAkiSMyI4LKfmHpQs0bysisCU+9WNoIaWG4u85M8x/ACkjb7P4plhzhLiIMAexFZ/WLU
1J97FqHxEviODzNEkOM+V8+Kw7HVha+DXyf3sZMa/0rrbmPzbSSNgOUwRXls25DJbl/lVuQ
fr1rxM1qyw9VVY7tWPTwUFWp8r6O52HhOy8qyl1GY5klJIY+nesxnOt+LUKfNDGc4PTaOta
5uA+hraWLgBY/mkHQcVheHiwS8NuG34xvxwB7VzVZKMadHl0Wr9S4u7nVvq9Edy15axMI5J
0SQ8AZrznXcnXLoMflznI71TH2i+vFAlaSV2wpJ6HNS6hFNBeNFcn96OW964swzGeIp6R0u
dmEwioVNXuju/DAz4ft+f4cisjxLI1rYeQxzNdPudv9kdq1/DGD4ftypB5/Sub1XzNc8UC1
jyI1O0n0A6mvZxOmDpQi/elZHm0o3xMpPaOps+HbcHTYriUbY4kPl59e7VhWU0l74nuJkGZ
GJVB6e9dNrdwml6G0S4AK7EA/WqPhDTDb2h1CcfvJB8pPpUTpP2tLDJ/DuaQqJQqVn9rREH
iaQWGkx6bC/zynLE9W9av6RY/Y7GwtcfM582T6jkVgll1nxbJLIQYLdt2T0Cj0rrrKVbm5M
yqwUR7RmtcNCNWvKr0urenUxr80KSp9d2XbqFZ7R4GYhXHUUsMQihWNWLbRtOe9QalcPZ6d
NdIAWjXIBp1nO1zYQzvw0gDHFe25pS5f6sefZ8qZx9sx03x48YGEmYj9Ku+NuLS1/3zVTxa
httes7xQRyuT+NTeMX8zT7Fh0Zs5/CvmKn7unXov7LuexTXPUpVO+5f8H4Ph1RnGXNcYnhy
08SeJvFkN5ez2cUN+rFon2Z+QdTXZ+DRnw8PaQ1xaaPea14q8UWdreeTanUFN0ucb02jgH1
r2cG74ON+x51fStL1NHX9F1Dw94eSPwFo8F3q0p2rLdtv8sY+9k96t+H/AAJY2Qi1TxA39q
606hpZLg7kibqdqngYNanh/StU0ubUI7vVpLy3lkDWkcg5t0AxtNVdV8Ss2pt4d8OhLvVmA
Lt1S2XuWPr7VVzIta7r8liY9O0yA3mrXAxFbr92Mf32x0Fc/dabb+H7KSS/uluvEusI0DXc
nVFx8xX0Cg9uuK6fSNGstFhklMvm3cnz3N1KeT68noK+dPjp47TVTpkfh1C9jZ3Df8TJWwJ
pAOUX1XHWrp3k9BxRWsvBvhfwXrd94s1jW7keHg/l2sAJWTUHHLHHdM5qO/8AjpqUFyb6Lw
4be7lUppyzDCW8Q4BUeprz6Tx34h8SeNdI1XUbKPU5NNTba2AH7pvfFYfiTUNX1XxJeahrb
7LqRsPGRtEQ7KB2rrVPXU19T6Q+Alh4T8QWt94gu7c33ippC9892obaSeCoPavfwoQAKmzj
GFGBXjX7PHhuTRvh5Jf3ln5VxqE3mLI33nQDivZuq7W5riqNp2MG9Tzb4p+B7rxnpqRyeIv
7L0u1XzXQgbSw7t7V5Bo/wI8OazNItp4/guV67YWBPv1r6d1TTLLVtKudLvk3213GYpFzjI
Ir4o8d+CNZ+G/iYRCWWGzmZhZzo5XKf3T7itaLT3Kiz13w14C8EfC7xgNf1vxbbXKJGVtIH
wSrdzgd67nwvrPg/wCK1xc6rNpEc8mlzG3hMwyzr13Y9K+c/h78LPEPxDuPtsk01vpSsd93
OSxc5/gzX1b4N8B6F4H0k2Ojxkyyf66d/vSGnNKL0eoMi0X4feHtD8W6p4jtLSM3V4AqfKN
sSgchfTmuwXJzls+g9K5yG+vtS8Vy2dmPJ0zTeJpO8zkfcHsK6NeFA/yK55XerIuOpDS00k
1I7nGfEnwbD448FXmkgIt3jzLaVhyJB0APYV8l2Pibx78L9bm09ppYnU/vbC5+aNx7Z7Gvq
rxd8SLTwZ4ktLDXNKuE0q7UKupIMork42n0qz4v8B+GviFo0S6gi+cUzb3sQyyg9Oe9bwfL
uCPlQfFKzu4r6XxD4MsNRuLiQSQSAeWYh3Bx2rrfhz41i13xxb+H9B8H6TpcNyNs0rne2zu
Rnuelcl44+EXinwZPI72b6hpu7KXEAyUHq1efxvcWVz51rPJbTqc5XKsR2xXYnzrQ2urH3x
CnhjRNas/D9npNvDdXCNLEUhU7QOpJ7V0qtlQcEfWvAf2dZNYvdN1jxFr2qG4ikkWCB7gjs
OcE9K95t5obiES20iyRsSAwOQT3rgqaSsYsnxxRj2oBOD8pFGTWLFqFVr1bh7KeK0fy7loz
5bnoGxxn8as011BHuOh9KSGc14S1u81Kyez16OO112yPlXUan5W9HX1BrX1PS9P1iwm0/Ub
Vbi2cYdGGSD6r6Gs/XfC9nrvlzedJY30WAl1AcMAOx9fxrYgheK0SJ3MhUAFj1b3NNuwHgn
xD8H3g8Px+GdWv5LrQ1mElnqn3n05h0SUf3Peuq+DKXkOo+I7fUGtXnhFvGJLU5jkQIdrj6
12OoWGi6XeX99qkpMGtGO1lglOY8gYH0zXOfDjRbLw7428ZaPpu4WcbwPEjHOwFScA+lddK
QP4T1BsYz7GvH79Wm1a72jJaUgD2r11siJ2PZT/KvMNIRbjxZHG5B3SNxXi53HndOHVs9XL
HyOc+yMfLAsc/L6UjAgEAfNgVoz6e8fiFtOwc+bhc9wTTtbthbaxNCnChR/KvlZ0JwTcujs
fQQrRk1FddT0PRrhF8O20rnakcQya5my83xL4ma7lz9ktmyi+oHSq8+oyReB7W2i+/K2wkf
3RXQaHHFpHhtbpyMunmHPb0FfWKr7edODl7kUmz55x9ipzS95tpGZ4vuftF1b6RByzEFh6H
sK3NMt7yLT4khZQkY2geuK5PR2/tPxBPqtzlY48vz2PYV22lTRS2SsF28n5SeVNaYFqvWlX
lpfb0MsUvZ040V01fqS2MNxHJM9xgFzkAVDrpx4fvP+uZrQ3KOchvYGsTxNfQwaLLAzAvMN
uAa9TEOEcPLXozjopyqxt3Ri+ECTY6nxxsP8jUPwiAHw4tcHP7+X/0I1L4RLCx1L08sgfka
g+EDBvhxBjtcSj/AMerHJ1bCxXY6MwfNXk0eg96TPNFIBzXqannklFFFWIjbrXK/EIbvhp4
gU9Psprqj1rlfiF/yTbxB/16tXMt7Mob4dtnuPh5ohjcpMtpGVZfpWPc3euRSvbyyzbu+Bw
a1PDtxqVv8OtAk02yFy5tYwVJxgYqdtQ8Unn/AIR9Cf8AeFcWMwUq6XJJo6qFdU3rFM5+2v
tYtohHC0ixx/7Peozfao9wLp5JTKg2g7a3zqniocDwyn/fQpBqnigHnwsp9wwrzpZNUVrVG
dn9oQi7+zRktrGtH5HeTn1FR6PaPd6vF59uZFbO8kVtNqvic9fCgP8AwIUo1jxUg+TwqFP+
+KpZRL2qnUqX+RLx8VBqELXOkS0to7YwRQqkR4K0RWNrbQmGCJY0Oc4HWuc/tfxj/wBC6n/
fYpjav4zzgeHI/wDvsV7jpwSs15Hm80trmHfWN1o+piQIQqNuRgKqH7XqN8XEbPNIckkcAV
0UmpeMZFw/hmJh6FhRHfeLo1ynhqFT7MK8CeSPmcVO0ex6sce4pO2qN+ztZdP8PeSgDSqhw
B61leF9MuYZri9voyksnCg+nrW5aTX0mmJLd2ojuwOYwaYs+pBQBZD869GphacZQb15ThVa
UlJfzGL4gtL3UNWtraOLNsnVvfvW7dxmLSZYbZcMse1QKZ5+p/8APmufUmkMuq/8+qVPJTj
KT1vLfQpttRjpaPmc7oGh3QLyXieXBIdxXuTW9Be21rLcR3UyxOXyFPGB2p/mavjiCOsrWN
I1DVYl3QRiUH73tXMofV4fuYtmjk60/wB7LQta1qdlJo12qXSk7OlSadqdgmk2wa6TIQd65
j/hD9VOTujz9aX/AIQzUdmfNXP1rl+sY1VPa+zOn2GFUVHnLfi+6s7zT4khuA8qnIxVDVbr
7Z4W0uTqykqfwpR4O1TJHmKR0rL1OC801k0y5cKkfzqR39q86vPEylUqzhZSOyhCh7kYy1T
Oy8HHHh3jGfMOM+tc3pNlc3XjLxWtpqD2xTUI5X2DlgFGVPtXT+EoXi0CMsv32zg1i+Giw8
beMj3F0gX/AL5FfSYVP6rGL6JHi4iyrSt3OqvbeS7066tracwSTIyLMnWMkcEV51quq+F/g
r4NkkkkN5qU53Nk5nvJD3PtXD/GH4z3mj3134P8Or5FzEAtxfIRhSey+9fPt3qPiDxRdyXe
pXz309tFlmlb5okFdFKk+pHLc9h+KXxpn1/w9baF4dJgaeIPqLpkBCekYNeF3F1czW0EElz
J5FuMQxHop7/nXe6N4y8M2Hwg1Tw1daGJtZumDxXOOWPYk+1eeKCCMOJCVwQe5712QhGKua
RVjp/h7Np9t8QdJvNU8xbdZw5jTq79FQexNeoan4Qs/Fvx68QX10Ug0HTNt3qEoHygBQfLH
v2Ncd4A8H39xCni2WHbbwSCPT43GPPuOzf7qdTXUD4pw+FtTvPC+n6VBrGkzOFv5ZBl7qZj
+8YHuAcgfSoqSvqgZ9CeBPEkviOzlmg0V9P0aJQunORgSxjjOK7MVQ0oWn9hWK2EPk23kqY
4wMBARwKvL8oA9K813ctTn6ikcMDyK5vxf4O0HxppK6brtv50aMGSQfejPt9a6Pq2D9DnuK
8bvPj1oWj+INS0XWdJubeayl8vcpHzjsfpVxv0H6Hqul6XY6Npdvpen2ywWluoSOJOMD1Pv
VLW9aS0lh0u0lV9Tv8AKW8XcKOrn6V4t4g/aTs47Yr4d0V2mYHElyfkrp/g5Dq/iBL34geJ
1J1K+PlWqtwkUI6hB25qrPdgeqWNkljYxWqMWKjLv3ZupY1cHOT60Ud6hu5ItBHNFFIZyfj
7wxH4t8CapoRwryJuRiMneORj8sV8seH/AIweOPBcI0PzEuoLN2i8m46oQfu/SvtLkcjkjt
Xzx8Zfg7PezzeK/ClsslwRvurUfef/AGl963otfaKRn6V+02jafNH4m8NiWToiW/Kt9c14X
4o8QS+KPFF7rrxRW4nbdFEi4WJOgXjvisqWFw0qvC29DtKt95T7+9Ntrea4uIrW2iaaeU4V
FG4v7YHSu6MUlc0VkeveEvG+j2XwcHg9rJtQ1m4uWMFuCVVc9CSK+hPC/h7W0g0W7n1Y2lj
awKfsEPKuxHO4n3rjfhH8HbTQdKj1zxRZJcapcgMkDdLde3417dFGkUSxIgRV4AFcNWabsQ
2mPHBA2kAGhmxQelHauVkh2zRnmsk6O58RvrA1O5UGMJ9kLfuuO+PWrt1cw2yK886wruA3P
wCfSgCySBTEkjlTKuGAOODmjB3Zzn0P9Kq2VlBp8DpbjMbyNJt9Cx5pNAVdf0Oz8RaWdNvs
+WHWUOOqsDkVzXhbI+K/jKPPKx23H/ADiu7Gc+/euE8Nn/i8HjFRwTDbfX7prpovUOh3F55
50y4FuMy7SFHvXnulaRrVtqlvOLX5g2539Bmu01mDXriONdDvba1Kn5zOpOfyrH/szx6Dka
3p2f8Arm1VicEsROE39k2o4l0oyS6mtLokUuvx6rn5lGMY71yWsaTrFzrNzcfYy8RPyEelb
n9n+OMc61Y574Q1H/Z3jgtzrVl/37NYYrLKFWKh3YUcXOnLm7HPPoustZRq1sxSEkBfXNdU
bTUb3SW+1QCMJF+7tx1LVV/svxznjXLH/v2acNM8dYwddsv++DU0MqhSbae6saVcY6ttNmQ
+G9EvEV5b+MrGTkx/3iOn5Ve17RruVvtemzPHLj5o04DVD/Z3jYYxrdl/3wacNO8anrrdn+
CGuiGBiqLpXsZPFydT2hzXkeIlYrtnD9wKj/szWJ5hutJnJ43P2rpzpnjPOf7bs/8Avg0v9
m+M/wDoOWn/AHwa4P7HUk4yqM7FmcotWii3o+lNpWi3Bm/1jIzN+Vc/8H1Zfhxb5GA1xKw/
76res7LxDb/apNW1OC5t2hYBEUg5weaw/hDu/wCFcWwZs4nlx/30a9qjRVCmqcTzak5VJOb
O/PU0DrQe9A61v2Mx9FFFMRGetcv8Qhn4a6/jvatXTnrXOeO13fDzXV9bVq51qyyTwQmPAO
hLnIFnH/Kug7dM47Vzvgds/D7QT62cf8q2ri7jgdUkO5z0C1cpcuolqycHgEk8/pRn5sdaq
R6hbs4UswLdAwxQ2oQq+35n7fIM1n7WKfKh8jvctnjtRkZ56+lV4LqKfdsOCD0PWpmlVRvZ
lRfU1UZxd2ugmncXK9Bmg4Azk1Tk1G0Q48xpG9Ixmo1vLybi3sioP8TH+lTKtBqydyuR7mg
OexxSlfmyFH41nm1v5WHnXQj9lFPfULODEL3SF067jS9so+9U0BQbdolzC/LnrjFAHYjpUd
vdQXSloZVkA9KmrWLjL3oPQTVtGJjjijkjkmlop9xK1rIOfag9OaKZJIkal3IUD+I1G6v0J
W47/d/lRjA61RfVLcHKF5D/ALK5FM+06hN/qrMRL2d2z+lZe3irtGigzR5yDisPX3062shd
3tusrg4QEck1b+y3s27zr0DPZBiqes6G2pWEVvHM2+Ns5c5rmxSnKnJRV30NaNozXMJ4e1j
+1LZ1MAhaIgbR0rzHW/HWm+Bb/wAc6jdOGunuFit4QfmdigwfoK9X0jSItIs/JViXY/O3cm
vj345Qif406hE7+VG5jD88BcDLY9a1wtOpKilV3sVLkdWThscRPo+talpd94vu4JfsLTnzL
h84lcnovrivT/hN8NdD8W+HtWfXrtrCbcBERIEcx/7QPOKyZvjBd2lpPoNjotjc6JEAlrDM
gKxhR97HqTk5rzWbWNUa8m1D7bNFcXBJcxNtwPTHYV1pPYs2fHXhW58E+MbjQ7m4WbYokjk
TgNGenFZ/hPRh4h8Z6bobP5CXswidj2TPNZ2p6vfatqDX2p3b3d0yBTI5yQAMBQais9RutP
vba+tLgx3ERyjjsatRdgPcfiV41tLPUj4S8L5S20mP7DA0Q4U4w7e5PIzWZ4G+Gl/daXa+L
dTEltax30MdtEesuXGSfavPPD2uNZeI/Nu7MXRu28sszdWY9Qe2SeTXuuveLfEumeC7azv5
7CW30+8ikmSyxtRQQUiyOp6EmueSaE9j6UWNYwqIAqqNoA6Cnj7x96yfDt/c6l4ftb+9MJu
LhQ7CFsqoPIH1xWsOtee7qWpzsMZ46CvNfHfwb8NeNbptQ+aw1FvvSx9H+or0sdaDjvTjJx
2Gjxbwp+z74f0e/N3rt1/bG05ihIxGv1HevZLe1t7WBLe2iWGFAFREGAo9BUgxninVTm5bj
eomccY57CjvVae9tLaeKCe7himlP7pJGAZ/XFWR7DHt6VGxItJS0UXQXG5w3PBNBXcc9D/S
mB1LBDIFL9FPU09TkZ6DpRbW4zynxj8CvC3irV/7UgeTS55DmYQcLJ749a3fCHwo8HeDCJ9
PsBcXv/P1P8zj6eld3SGtHUkwTuMxwQDkds0oGOM5Hagd6ce1ZXYCUUd6DxSATbnGQCR3qr
f6baalZtaXyebCTkZ6g9jVvNBIC5Y8UgMy9h1ZLEJpdzCki4w8y5G0dRUllPevHGL2FFlbq
ycDFT3VzDa25luJAqAZAxkn8KztK1O71CC4u7vTWsbcPiEOctIP72O1PoBctbt57q4iMDxL
C21ZG6SepFcl4dO34weLh0YwWxI/4Ca6a61izs9ZtNMuC3n3gJhAHykjtmua0LC/GbxSAOt
pbt/47XRQ+JWB7Hf9BknHekJY45wKhurqC0t2nuJAiDqT2rKbxNpBk2faRuyAOK6KmIpU5c
spCjSnNaI2zjGe9NUHPPSqt5qdpYwLcXUwVG6VWttf0y5nEEU+XboDRKvSjNU29eglSm4tq
OhqjIJzgelG7nBH40h5HPNGdi/MwVfeuq6vuZO78hSRnoMUm7HAGT7VWkvrOIEGYE+g5pkd
/HNIwVJFRVLF2GBWSrQu1c0UWr6F7PvxRkAcVmJfXs674bIeWehZutLHqA+0/ZLmMQTMMrz
1o9una4cje25duMGzmYc/u2/lXDfCAY+HMH/XxL/6FXdTnNlMe/lt/KuG+EJJ+HFvn/n4l/
8AQq2bF0sd8aB1oNA61N9RD6KKKsREetc943GfAOtj/p1euiNc742BPgPXMf8APq9cy3LG+
BePh5oPtZp/KtW3Cy308hGfLIQE1keBG3fDfQj/ANOafyrZ03m2Mh+9I5Y1M3d2GiHWLR7j
S5lj4lA+Rh1qbTYfI02BGXD7BuPqaucZA7AdPWkyDt7e1Q6KU7+Qc7cbHMeIpZdNvbbUYPl
UfK4HQ5rbiEV/ZxPKNysN2O3NZ/ieHztEmyufL+ajwxceboaB2+ZDtPsK4oVPZ4qVJ7NHVK
HNQ5luaE8tnptq87IiIg5wKxGvNRvbCfUxN9mgUExLjk4qnqU765r0emW5P2aI5c/3sVa8V
XMdrpcGnRDBkIGM4wBXNXrqUZzWkVovNm1KjyuEXu/wRJ4Zv9R1KSe4u5cxjCgYwM1zXiG3
SHW5xuJ3ENXb6FZfYdIghxhiNzZ9TXIeKl266x6hkWuPHwdPBQlN631OnBTg8XJLY2fB0Sp
pstznG9yAPSupdlVSxbCjk+1c34QIbRX46SGrGs3HmRzwqxjiRN0rj9AK9HCVVSwan1scVe
HPiHF9zVt7yC7DiCUPsOGx2qOXUbWGcQSXKb3IVUzyK5LwyZI7GWSEETXT7FHoB3NV9Xto/
wDhJ7SCPLT8NJJmolmL9hGpbRjjhU6rjc75pBGhd5FVAM89qpLqFjeQyMsiyxx8tisu/f7X
ZzSzMU0+FSoGcGQ/4Vh+GrdhZ3lwFKRzYhVfTmtKmOkqkaUVur/ImFBcjm+h1NnBeTQLKJ0
i35IRFxgVNLbXscTyR3e917FatjbDblscInQD0FMtp0u7OO4jVlEgzhuDXf7ONvM5nJtlbS
9Sg1KDenEqnDA9sU7UtTtdNg8y6kAJztUdTXK6c7ad41uLXOI5ScD3rR8Z28L6Qlxsy8bYU
1531ypPCznHSUTr+r/voR6M0NC1l9YtZrnyvLKvtUH0r49+Opi/4XRqfmsVhVE3nvkgcCvq
3wRlrC6yc4k/I18xfGG8tNO+Pt7d3toLuCKMOYm6O20YBruwFWpWoKpN6smrTVKtKmuh51p
2hB7CTV9ZJsdOGRGj8PcnsFHYe9YMhDO5RDGrnKgnJx25rR1XWdQ1m7M+pShzyI0AwsS9lU
dvrWcuAQTnAGMGvRQiFjtAUKABzTAxK42inybyrDA56U1eExg5q0xkgI2ptzyQVjHU/jXrB
+F3jaDwa7yylbSCMX9zCeMAjg5/iYDtXkkbMGG3g53Ant75r6M8OfFbxHqvwsl0H/hErvVm
S1khnvxkKVwQGz6gfyrnqbiYfAPxwml32raNfXsk9rLsayRz8zMTggCvqIZKAjIz1zX5yad
fXmlXsOo2U5iurZy8MxGdpHbFfb/wv8T3XiPwVp7ajcefqhg825cDAY5wB7Vy1qelzGSO/F
GM0gPAJGPanD1xxXISJt54o7gU0Bw5zjFOIJpoDwXwbBqHjn45694n1iUy2Hh2Q2lnEp+VX
9ceuK9P8UfEDwr4Pnhttf1QW8k43IgGWx71Z1Q6b4O8Pa3rdhYxwsI2uZdi/wCskA4Jr4Q1
zWL7xFrM+t6rM1xcTsZNrncEz0A9K6adPnGldn2cvxo+HTRbxrwCjjBXk0kPxp+HM7lBrwj
/ANqRdo/OvhwxRkswVSx5II6UuA2FeNWB7Fc1v9XRXIfaPxMi1i40rSfiB4NvmuJNJ/fmGN
spcwHrx3Nej6NqH9q6DY6l5TQ/aoVm2N1XcM4rxn9nDW7zVvAN9pN9G0tvp02yJmHDIwyV/
Cvco1WOJY1AVV4VQMADsK5JK2hDH01W606mgAZrISF4oNApryIilnOFHJJ7D1qRik4GQcYp
hPc59gP61XuNQtLfTZdQknVbaNd5lHIx7VkWGvWuv6ZZ6rpV79ltXnKSC4G1nA424PemkwN
ODUFuJrqMQSg252nK43HHb1FcXDLrN34s+26hITNG2y20yCT5YU/vynuT1xTtf8Wapea/L4
W8MwPDLbrvvtSmXEdrHjJK/wB5sdqp/DbxHba1ealDpFjs022+UX05/fXr93x/dq4rTUqx6
DFDuKtckTzKOSRgZ9QKS6tFuZ7WaSaRGtn8wqp4f2NTowKqV568nv8A/Wp2MZX73cmsgK0k
cMksTzQo0kTbkYjlD7Vx+iEr8a/Ew7Gytz/47XaPGWZSPxri9GOPjf4iX/pxt8/lW1B2krg
9jrdfhSfQbkSAEbDXlcYUTRFh8gcEmvVtfOzQbtsf8szXkxB2KM5JHSvns8cadeLj/Wp7mU
w56crndeL5LdtAs8YJdgVHtXPeGY1l8RW4kXkZxUOo6mL6ysYD1t02n60/w/IY/EVo+eS23
Fcc8TGpjIzXkdMKEqeFlfzPS5lumUfZ5Aq9CSM4qBrBSDLd3bN6/NtUVoFgq5bCqBkmuRnu
5fEOs/2bZlksoTmV/wC97V9jiakYcrh8T6HzVGEpNu+iNmG50OPPlyQnYeWJ5NXpnjl02Ux
kNHtOCOciuC160t5Ndt9NtI1iC4Xjvn1rto0hh0cwQurBI9vFYYbESqSqU5RSS6m1SkoqMr
u7LFmB9hgGONgrlfGbvBc2FxEcOmTkdTXV2X/HnAD3QVynjcDNpk44ajM21gm46NWKwSUsR
GL8zpLWZrnQlnbgvASfyrkfhH/yTm3/AOviX/0I11GlnPhWI/8ATuf5GuX+EIP/AAri3/6+
Jf8A0I16NB3pRfkjlqq05LzO/pB1pTSdK1e5kPooorQRDznn0FYPjLnwNrY/6dm/lXQGsDx
jx4G1v/r1f+Vckdyyj4NfyvhZoxBwfsaAV09ugjtY09F/WuS8INu+GHhzd91oIwx9q63zYh
1lXaBxz1qW7SbY+ituRLfQvfPaDmZFBJpWvYV1FbA8SMm4GsbSZIZdT1C6aQDc21CT2FLrE
0UGs6fdh1JBKuQexrmeL/d891e/4G/sU5ciT2Nq6jE9pLC4BLLg1wWmaj/ZllqNuMh+QufW
u7a6tsA+cvvk15zqyo2rTJDyryZXbzXk5vUlBwqUmrnbgKSm3CotDo/CVqI7Oa/kP3j94+l
Zckn9t+K1JGYo25B7Ad61tIS9uNKjsfs7QQx5EhbgvWfpGmXzavcuIzFBkqSwwWFYuEvZ0a
SWm7NFKPPUm3tojWvfFVhZOqIfNYjBx/DiuZ8QXkV/qSXcB4MQ496o3cK/2vLbkbP3mz6A9
6s6xaW9jdxW9sxdVjBZvevPxWJr4iFSMnojtw2HpUpp9WjqfBrf8SWYj/nqag8WzR2uni1j
PzTvuapvB3/IJlOODJ+fvWTqCnWvFy2gOUjO0+2K9aVSay+nDrJWR56jF4uU3stTY8N2Rtd
K+13PysyZx/dFc9ZifVfFUksTE7mKlvSOuo8Q3i6bob7OC4EaLVfwppwstKF1KP3kw3H2Hp
RKl+9p4ZfDFXYo1UoTqveWxS8WXSQWdtpcI+RjkgdcVp6bZtZWVhZ4BYnzJPeucM0eo+Kpb
ubm3ibAHrjoK6yxM0l6XuSBsTI/2Qe1aYZqtXlVX+FEVU4U1B6dTVGCpPvSLtwAgB4/h6VD
dZFjOQQMRk5FUfDrFtBt9zljg5Y9+TXt8yhVUGt0eby3hzNnN+JAbPxRZXq8BiNxrU8XuG8
OKwOQzqah8awBtMju1GTG2M+xqvrU/wBp8D202cklRXz1dqm6tNLdXPYpJSdKXnYm8D/8g6
8/6618q/HsZ+Mep46+Wn8q+q/A/wDyD7v/AK6f0r5S+PbMPjLqnP8AyzT+VezlP+7RObFf7
xM8smcbgWGT7U2Q5UMacdg+VuajxuBAXIr1zMTduGCce9M3ttIGacwKL/SnKZCnygCgaFjH
JVxu3DDCvRfCHxN1/wANeCtT8Jae8SxXYYpM/WMYwR+Irzhc7fmHertsLciR7osihcx7Rku
3ofapkroHsSw2d7PYTXvkSNDGds0oX5I2PQ/Wvpf4EodP+HFxPZSzTaneXYjlUDcbZR/eB6
AivMfhJew3Ibw3qHh0azZ3l2LjaX2+SwHLH1UCvqLw7or2+tz3yQ22nWkh3x21r/y34wJG/
DiuSvL3bGU9jsUBEKhjk4GT60yUAxgGUx89RUmTSEBsbhnFcJmC57jGO/rTqSkJPak9gK17
aQX1lcWlwgeCdDHIjDOQeM18d+N/gv4o0DWJhpdi+p6VI5aCSAZZAT0Ir7MIzyfTFJyAxHT
HSrhVcNhrQ/PXV/D2t6EYm1rS57PzThDKu0t9Kt+D/BWu+NdcisNMt3MUr7JLorhIV65J9a
+nPjd4XuPGF34T0S1IV7i6ZWc9UTbkn8q9J8M+HNL8LaDb6PpUSJBCgXcFAaU92J9a6ZV2o
3RXMVPA/g/T/AvhW30KxfzAhLSy45kc9TXUAHvTRgjPqKcOBXI5cxAE0mfelxRgVICCmSKr
xsjgFGG1h6g9qkwAOtcp41t/ElxZWg8P6tFpkSS+ZezuMkQjk7fegDR1EWejeHbgrZCeC1i
Z0gPO7HOCPSvjnxR4117WPHNnNe6hHb2S3Mcq2lo22OH5h6dT616z8ZtcutJutA1SDUbuPT
dVhNteRD70kWR8wHYmvm7VnsH1i5GkwvDp7MfJEhyyr6V30qWmpaR9F+J/iH4ev/ixol3pu
rhNP0aNm1NwdsNzkfdH98+1cgfjVpei63rep+E/D/kXV3IscBlciMRjr8vRcmvEFZVCqCAD
1U/zHvTlDKNzEemOoxW6pRZR9veFPiXZ6xqFppupTWFpcT2qTL5U27c56p7EV6KCwYYGMHD
e4r84LOe4tr2K8heRHglWUMp5BB7fhX2zofxg8CX/AIbttSn8QQwSrCPNhlOH3Ac8VxVaDT
siWj0YEYyOlcPpXy/HPXv9rT4T+lVtC+MPgLxHqY0yw1Yx3D48vzhhXJ7Cp9OYH46a2vII0
6L+VRSXLLUiR1nid9nhu7b/AGcV5hHbym2adBlYeGr0bxfJt8NyA8biB9a5vw5areaVq1vn
c0g3AV4Gax9tiuRdj28BP2OHlPzOdjjaZhHHHuYAsan02Upq1nJjaFkBNbHhm0V5dQnlGPJ
jKc9jWDHlZ0LDpJnI9M14XsZUfZzb1b/I9RVlUU4W0SO/8Var9j0sW0Z/e3HHHUCptBtE0f
w8J5vlkdS7k9q5q9cat4xgjOTGu1QB0xWr4t1BhZGxg5jbCzOOox2FfSRxkJyqYmW0VZevc
8WVCShToQWstWZGmrJqOqXmpNlgGGPxrtm0u3deN6YG07T1rmtGhkj0WK3tRmaRvNlPovpW
6niXShH88/lsDhkbqCK3y9UqdG9aVr639TLFuVSpaC0WhrxRiKBI4+iDHNch44x/onrzWwf
E+jqpIu+T6Vx/iDVxq93GYRiBOFz3NVmmMoywzp0pXbsGAoTVdTlHQ7XR/wDkVIc/88D/AC
Ncz8I/+SdQf9fMv/oRrptKV08KxK4wwgPH4GuY+EWf+Fc2/wD18S/+hGvZwqtRh6I8+t/El
6s7896Q/wBDR3NRsWL7VOOD/Kt7mRPRTcN60VYhhPNYHjM/8UJrf/Xq/wDKt49fwrA8Z/8A
Ih63/wBer/yrlW5ZT8CRR3Hwv0COVcq1otUtQ0DUop2FuryxtypDH5aseC4rub4T6FHZTCG
c2abXPapjo3i0qufESpgc8VhicFDEr3m0b0cRKi7xMaPw/q5JHkNGOvBPNIfD2rsTvgdgOm
Sa2ToPio/8zO4/Cm/8I74oPLeLZh9AK87+w6VmuZnX/aVW97Iyz4d1naSEJLdRk8VPZ+G9U
F7E8gCKrZJrQ/4RvxA3B8X3Q9wBTx4a1n+Pxjf/AIAU1k9O6vJuxLzCr0SOmVTtUEHigIQO
hHNcz/wi2qH73jHUj9MUf8InelefFupn8RXtuCcUpLY87V9Rmu+G3vLn7VaABz1Un9ayIvC
+qyyBZlRVHBYt1Fa//CHXBOT4p1NvYsKf/wAIfIOviTUf++hXkVcpoVZc17L8zvhjqsI8qN
nTtPjsNNW1i46gkfzqppWhR6ZczXJfzJZSTuParem6cdPtPIN5LeHPLynmgafuyTczdfXpX
c6EFy2Xw7HN7STbbe5U1fRhq09vI8u1Yuq+taSwqIGgXhdu0c9KrnSlP/L1N+dJ/ZK/8/U3
51KhaTlbVi5tLGdpfhq30+c3Ekglk5C5PAFGpX02jPJcrB58EnXnlavf2NF/z3m/OmyaBaS
rtnaSRfRjXN7Dlp8tGNmbe155Xqu5zs/jNZrd4hbYMiFQQelV9K8VjT9OS2a2J2Z5roP+EQ
0gnmEj8akXwrpCrgQE/jXnfVsxlLn5tjt9vglBw5dzmNX8TDUtPNr9n2hjnmqguw3gw2zOC
0c4wM9q7D/hEtH7wn865/X/AAw8M8L6Xbl4SMOueh9a5sThcZBSrTd9LWOiliMM+WnFWs7l
/wADtmwvP+utfKnx9H/F49S940/lX134Y0x9O0vbNgySnc2O1fI/x7VW+MmoDPPlL/Kvo8s
hKOHimuh5leXPXk4nk7GMSMT6cU3zOBt49qGQBxjmjyzuyeK9Qm4Y3DcetIzFUPOKRnO7ao
pMqR+8pjuIC3TPNWFfAxnI/ix/KoDgyjHFLuw/H0oGzrvALTSeM9NtI7uSB7yeOMlWwGTd8
yH2Ir7o0S01KzS4gvVgWFJClosZJKQgcBie+a+BvDbSf8JVo4t22S/a4wG9PmFfocm7yk3H
JVQCfXivNxKtqY1B/ajmiiuO5AhJpcgdaM461R1WS/hsmfSoFmuyVAV+m3PJp3XUC+cYpp7
YOCT1pqB9iFxiUqNxHc1xfjj4meF/AcKf2tceddSfctYTlz9fSqjqB1NxYWdzqNrqEq7ri2
J8oj+EkYNXFXcg4ww4B7VyHh34i+FPEfhoa/DqUFtEFxMkrBWiPuKk8L/ELwv4w1C9sdD1D
z57I4ZTxvH94etPlaFY62lFJQaztYY6kyKKQ+tAJgSACTXC/Ebxz4c8IeHJjrpE7zqUiskP
zzH/AAq14/8AHOm+AvDkmp3RD3UuUtrfPMz9vwFfEWv65qvibXJ9a1W4ae6mYnBPEYzwqit
6VNvVlJE/ijxPq3ivUjd6lMTGnyW8OflhQdFH4VzrHqrAIFOSQeQMV7Jo3wUkXwFeeLvFep
DTLeG2M8ECn943pu+tcD4P8Jah438RW+l6Xb7xIVaaU/8ALOPPOfevRU1BWLTPafhp8HPDG
t/DA6/4lDfa7tXlSY8G3QDj/GvnvULWGz1a8tbWYXFvFIyxyj+NQeG/GvrL41a0/gr4S23h
7R4thvAtkkg42IByf0r5hi8K6y/hK88UrD5OkWbBPNf/AJaMfSsqUm1cVznJWcoRGfwpm3a
pIjGD0B7U8YBdsYIOP94UvIGCpO6unoUesfBPwmmv/EWxvo7YT2GmqJ53bhUk7L9a+lLLKf
HnUV/vaWhwe2MV85/CHxFL4W8H+MtSe5a0jMKxQS9zPj5cV3PwA1zUte8e6nfavqr6jfGyC
s0g+5gjiuXl9+7ImtD3rxFpiavBHCLxIjGwbBYVU0DQk0e6kma+ikDAjG8Ut94H0DUdTk1C
6imaSTGQshAqL/hXvhj/AJ95v+/rf41i8LTlV9s9xe2moezWxrS2FibG6t7aWKFrgElg46m
uYXwamcNqkYXqfnFaf/Cv/DIGBBL/AN/G/wAaD8P/AAwettIf+2rf41FbAUKlnOOxVPFVaU
Woy3KqeF0guI57bVkjkAALFxmtDUtFs7uyitor6NNrbmcuMt65qMeAPCw4+wuf+2rf407/A
IQDwt305/8Av63+NOOX0IxcVHRlSxdWUlNvU1NOttP060FvFcxNgcuXGWrH1nw9p2oXH2mK
8ggkb7wDjBPrU48BeFR/zDfzkb/Gnf8ACD+Fv+gUv/fxv8a1qYSjUpqk46IyjXnGXOnqYP8
AwisaqMapbEehcVNaeGdNimSS81WBgh3ALIK2f+EF8K/9Apf++2/xpP8AhB/Co/5hEZ/4G3
+Ncccpw0XdROl4+ty25jYEtvJp7i2kSSMIygqcjpXFfCLI+HcKsMEXMv8A6Ea6200uw0qwl
t9Ptvs0WGOwEkNx71yHwgYt8PhlduLyYY/4FXqpcqsjg33PQT3oA5/DrSmgdai2oD6KKK2s
Ihbr+FYPjIZ8C62P+nV/5Vvt1/CsDxlj/hBtb/69X/lXOlqWV/h6ufhp4fH/AE6JXTnAyc8
d65j4fY/4Vp4e/wCvRK2ZJLi4uikEwjWL7wI605S5QtcvE4xnvQDk4x+NZN5dXOmR/ap5Q8
C/f45FSw/a7uETGby0cZQAdu2a51XbdiuTS5olsHGf0pc9geayI9Re2vhY30gDsMo2OtXri
WZFAhh81j71pCrd2DkZYLYIBOD9KRpAp+YAD1JxWcRqsvBdIV+mTVWX+z4ZMXl60jH7wzlR
9azlXt5eoKHY0pdQtYjtaYEnoAM1ZDbl3dBjOazrSTTpcrZiNtnUisG68WywXUkP2M/I23J
NZTxkaUeao/dNY4eVR2R2HAHWgDCjtWPoeqvqlvJI0WwI2B71sjqea7KNWNWHND4TGcHTfK
wo59aM0ZFW7Ei00lc4PWlyPWobh5BF+5QSN6VEnbVCtfckVufWk3BVJLBfqcVjtcXJYK91B
ED/AAgZI/GlSGzkkHn3skueznC1zus5am3Ki9NqFnDgPOCT2XmsDxXqU1tp0QtZDEJjgvjo
PauiitLaIjy4o1H05pt1Z295FsuYBIqnIVqitTnVpOMXbzKpTjCacjC8HPdSaZIbncwLZVm
/ir5R+PYA+Mt+fWFf5V9nwRxRQrHDtCrwAvavjP4+jHxhvj/0xWt8HCdOmlJ30G5qVSTR5M
64OeAajYE8Z+anuytUe7njOeldxZHJkDavX1qOVWBC4zmp8ANh+/NNfLyBlOMetNAUpJX3g
nAI4qyjb2XpnGaY6B5MFKlGEGcYIoY3sWoZ5beZJkbZLGwdCPUcivvT4a+L7fxn4B0/VkIF
wiiGePurgY5+vWvgXJIHqf0r1L4OfEI+BvFflXs7PpGoERXCnojdnrmr0uZEyV0fbOTnmgk
DrUcE0NxbxT28qywyKGR1OQwNSEAn6V5bVjEXIPA71yVt498Ozavfabd3iWF5ZS+U0UzYZx
jOQPSuswCMVyA8B6HP4z1DxJf6bbXV1chfKd15QAYIoTXUDhvid8XbzR9NNl4MsZr28Yfvb
oRNshX1Hqa+UtTv77Vb+bUr28e7u5T88shyy8+nav0O+x2hthAtnD5O3GzYOleH/Ez4O6Vr
Eepal4W0trLV7ZN4jTiK545GPWuylOC3HF2Z8qZcrKjO4VuJFDEA/lWnomranomsW+oaDcS
xXSMrIkQPzqDypHcU+w8L+IdU+0R6fot1K9qdkwVSBGxOOfXmvpn4MfCa00SyXxHr9kZdWk
4jSQfLEo68fWt6lWCRpzHSeDvjN4d8Q2IXV/M0a/iUGVLlCqntkE+9egaXrWla0ksmlX8V2
kLbXMbZwar6j4Z0DVrdo9S0a2uEkXa4KAZH4Vn+EvAuheCTepocckS3cnmtGzZAPtXA9TJn
UHpnPFU9S1K00rSp9TvpBDaW6GSRz6en1NW8AcZOc5Nea+KzbeNvGkPgGO4mWws1F7qEkB4
JBysRPr0OKlIlI8j+Jeg+IPH/AIb/AOFjRw3CQwO0a6a4O6OEHhwPcc14OxfInRcjsc8jHa
v0ZWGNbZbcIrRBNmwjqOmK8N+IPwAsNZuH1XwlssryZ/38D/6sr3wOxrpp1ktDRM+bpte8T
alANPuNXvr2GQBFtwSc+igelfS/wF8MX/hey1WDV9M8i+nEcxl6kIRwnsfWtn4ZfB6x8EBt
R1do9T1Vv9WxXiBfb3r1CG2iheeaCLbJO252H8VTWqp7Bc8v+PXh65134YzSWkPnz6dKLkq
OpTvivkSTWtXn0YaK2pytpmS4tf8AlmTX6GyxpPC8DoJInBSSM91Ir5s8T/s7rbvrGs6frW
NPjV54rQKcp320UamgI+bSm51ViQAu0D0IpQZNpG7p0qXb1P3XBO4eoprBfzr0072NEb194
l87wTpXhqG0SKG2le4uSgw07H7pP0r3n4D+GtU8OeK999Io/tTTPtUca/wJkYry74X/AA8t
PiL/AGnYPfG0urNVkimH8S/xLX0zodjHpfxZsNMiJMVroYhTPcKQK5Kkry5UKT0Z6coIHPN
G7kcHB71DeNMLKYwkCQKdua8tbX9bXcRe/Ov8P41xYzMIYSSUisLhJ4hNxPWAzE4yM0uQxw
B+Nc9e3t8nhAXayKtwYwxauTtPEOtS3VvEs4O51BHrUVc1p0akYTW46WBnUjJroemBu5wRT
uMZwD7Zqu9ykEYedtuewHeqzairNtgtpJW9xivT9qlr3ONQfU0cjHpQSccHn1NZnm6rKcRx
R2w9ZDupVtJ94knu3kIOSq8Ck66toh8hoM2OTxzjk9aUEN0wfoaybe1+2b7maWUkkqE3cAV
V1K4GhQR3MZcxswDgnNROv7OPOyo0+Z2N2UD7NLjuh5/A1598HTnwA/tfzj/x6u7juIrrTz
PC26N4yQfwrgPguc/D+b/sIT/+hVtGXMlJENWdj0gmlHWkNKOtHUB9FFFaEkR61heMBnwRr
Q9bV/5VunrWJ4tI/wCEM1j/AK9n/lXMiyr4DG34baCD2tErZsPnSaY/8tJD+VYng9xH8NNG
cHIFmv8AKugs0MdnGp/ug/jUy1qLyH0EvbRbyze3fo4FSxxhIlReijbTweTnv0pA2Apxj2r
TkjrLuTd/Ccp4viZVt71TgxEc10OnzfaLGC4BzujBNUfEcH2jQ5wFyUG7FUfDuoJH4bd3bA
gyMmvIVRUsXKT2cb/cd3K6mHjbpoWNe1Y2kaWtr811cHCD+771najaRaV4akE37y5uCNzn1
NQ6BFLqut3Gq3Y3BG2J6UeJLg6jrlvpcJyFOGHoa8+rWlVpyqy+1okdEKfJNU101Zo+EbD7
NpRupF+ec5/Cub8SBU1+fjqBXoVuiQQRxRrhUAUA15/4nIPiKXrwoJ4pZnRjSwUYX1RrgKj
qYlyfU6jwkf8AinkbH8bVp6hepY25mbqOQB39ayvCTH+wQO28iotdnaOzuriX5efJiB9fWv
Sp1nDAxmtLI4qlNPFSi+5b0XWhqdlPcTL5XlORj27VRuPEsyavFbLa4gkIAJ61X8OWxuNPV
MfIW8yZvU9hVO6ljuvFokP3LbhFH8TDoK43ia3sKXvat6m/sIe1kraI6zUdRjsoCwQyTMMi
Mf1rL0rXn1Gwu/Mi8qaIcAVFqsh0/SZrq4I+2XJ2/wC6PaoPD1m8OkxtIMvcyg89dtbTxFR
4lR6Wu/0MlSgqLb7nSWtnDFboPIVmIzk+tFxZwz28qBFAZSAcfdap5lf7O6QNtkI+QnsaLd
ZFtk+0ENJj5iB1Nev7KLXIjhc9bnP+GdVlu/N0+6Obm3OC3qM0ninVrzTreJbdMJLwZPQ1k
wFtO8fSR9EmJz75rS8aj/iSxn0kwK8NV5ywlS28XY9JUYxxNPtKzJPBsssuk3BllMreeeTX
yj+0ET/wuC9/64rX1V4GGNHnJ/56k18r/tBkL8YLzjrAhr1ssk5YaHN2McQoxxEzyIOBwBQ
Dk8jDUN97inKcjpz616hIwjDbnqNhukB79qkbIOG5qJlYPyevf0oAXaS+c/MKV3VhtbkikC
leScn1pyRpkE9TQAsbBsKOKlDEBsqCDVdgq9+CcVKflRVH50Ae5/CH4zyeGBF4f8TTPPozn
bFcdWtj6e4r6ssb6z1KxjvdPuY7m1kAZJI2yCPUmvzji3FtnCgDAz6V0OkeMPEug2Eum6Pr
FxbWj5BjDnGD1x6Vx1aHMyHA++YtT064maCHUbaaRTjYkoytXATkg4D9x6Cvzng1XUrS6Nz
b6hdRSB94ZZTnd6mvqb4PfGceJpbfwv4jKx6qU/cT9pwOx96550OVXIcbHuQBb7oJzxkH9a
888U/F7wz4P8YQeGtXEqSyKGMyDKoPVqZ8Uo/FCaWNU0fX10fTtOhea5YR7mc4+VcV8y6J4
B8f/EfUG1L7NO63R/eXt3lVZfYHtSpwVrslLU+vtP8AEXgs2kt/p2rabDHN++kZHVSx9Wpu
heKB4j1G6bTrSQ6VbqFF44wJ3/2R3HvXkGhfszafazW0ur67LOsZBlt4htVgOdue4r6AtrW
CztYrS1iWG3hQJHGgwFA9KifKOxMOgoOMY9eM0ZGOD+dIjBwGBBweMHioJKOtakmj6Nc6i6
+YIV+Ve5Y8Afnisnwf4fj0PSpZ5Buv9RkN3dOepZucfgDiti/06LUEhjnbMccm9l7N6VcC4
zz1PNMA+lFLikPGPc4qBiN90964/wCIXii18JeFjqV3dG3LTIiMvJJzzx34zXYHP3Shyc49
K5D4h+Crfxv4Qm0eaZLWTcGhuHH+rYd6qCdwRzsfx2+HEtx5Q1KdS5CgmEjdXaatqFofB19
qPm7bQ2by7iMEqVOM14T4K+Auq6f8Qo7rxEYrrSrNvMiYHIuGHTjtVH4zfF2ea41HwP4fjW
KziUQ3M2MHI6oB6CuhUru5R4A7IGaRcKGYnnqwJqAkM3XFTSKvJBBiXoepFdLH4JuG0LSb0
3UbalrMwjstPQ5Zk/vt6V3rQtHr/wCzLpdq9xrWutclruNRb/ZwMKFP8Rr2CMInx3jUHk6S
xxnOPmFYvwX8P+H9C8K39vpE809yLgxX8kse394vBA9q2Dx8fLRfJCk6TINwP3huGK4E71S
X1PQLghbeUnsp/lXjbHe0rf7Rr1++bGn3B6fIT+lePDBAycZbJ9hXz3EDtKNvM9jJlZSbOp
vdUDeBoIQfn3CMj2rC0thFq9mT0WQVWLMyCIt+6zkD0p0RIuYXHB3L/OvAliHWqQb6WPXp0
FShJLrd/eexskbgb0yVAxVLUtUttMthLKcs3CL3J9KsT3UdvYm5lIEYTcTXI6SsviLXpdVu
R/o0J2xIehNfe4jE8nLCnrKWnp5nyNGjdOdT4UT3uv6pYQQ3NzBHsmyUTuK39HvZtQ0hLu4
j8t5ATj27VyHiWcXniCCyjOY4SM45x6109vdTW9ssZsmCbcJtOeK4cLVk604OV0tvU6K1OM
aUXbVl3S/+PMf7zVi+MuNGT/fFbOmBhZjcpU5PBrF8ZYOjRjOPnHNdmNf+xTMsN/vER/hZi
fDLEngF/wCVYHwdiWLwHMF6Nfzt/wCPVveFhnwy3/Ax+lYXwfP/ABQDe17OP/Hq3wH+7QM8
T/Gl6noVKOtJSjrXU/iOcfRRRWoiI9axPFgH/CHauPW0f+VbXesfxSN3g/WB/wBOr/yrli7
lmL4QfPwu8PR95YEWuxxxt9Dn8K4vwcso+GPhyeJPMaK2U7asyeLAN6rbFWHDA9q48RiqeH
b53udFOhOqvdNbT7qa51O9DN+5jbYlL9pmTxMbV2/cyxbkHuOtc1p3iIafbyJJbh2aQtwfW
mXfiJ59QtbyO1CtATkZ7GvMeaUeSNpdTs+o1XJ+70O2lXzbeSM4PmLjFeZtPLawXOnjiN2O
78K6Q+MBtytoBjrk1zSj+09WCOdgnfOBXn5li6VaUFRlqjqwVCdJT9otDsNNYab4bg8sBp5
Fyq+vvWDorBtXuL2U75EyVH+1XV2GipaQAPM0zbNgY9qi03w7b6d5zbzLJLn5iOlejLB15K
m4q1jjjXiua+7ORvtf1O5uTL5hiZDgIvfFVNSuJri6E84ZZmRdwx1p93E2na4fPj4WTcueh
FGq3i31+bhIxHlcDFfM4ipUfPGs9U9u57lKMFKPs1pbc7Dwdj+wyAMYcjmsrxfcNc6hBpsR
z2YDsx6VseGYHs/D+6XIyxkxisbQoDqfiWfUZUYrGTtLDrX0c4uphaVBL4tzx42VepVfS/3
nQKsei+Hz0DRpz/tNiuf8L2D3V9Jqc4JRThR6t61d8WzyOtvp8SsxkOWx2rbtYBpuh7VXPl
x5wO5rpeHU66ilpBGSm4Ub9ZnKa9IdU8Rw6dFyiH5/Y966m28o3cUcLBo4I8cep4rj9AS4u
9TnlSNt0hIMxH3een1rstPijjlnVBjyz5f1rLAXqXqz6v8AAMUlBKmnsi1cypb2zTuCREC5
pLS5S7tEuIxhZBuFQ6pj+x7oE8+WwzUOgsP7CtOASFx1r2HUSrcvkcCj+7ujmPF6m012w1B
eORn8Ku+MpA/h63cdGZW/SneNohLpKSAr5kb8CsfV7o3Pg6ykPOGCmvnsXJUp1VHaSuevRv
ONKT+yzZ8Dc6NN/wBdK+VP2hjj4wXX/XulfVHgjA0eU5wPNP8AKvlj9oUr/wALdu92B+5j4
HJNe3ll3h421SRx4m3t5M8lCqx+9T14Q455pdik+aFZSOxUinL5bAgkL36GvUU0TcgIyct0
qNhubODiraQvcki3jkl29QiE1JLY3YBJtZ1PYeWabkgM4RgrzmngLuUKatGxvWXaLSfBHC+
Wc0020kNw0UkLq4HKspBFLnQFZUVyd3rSoGdnHZRWnFpGoSgOmn3RRvukRHBp6aNqjptTSL
ph3PlmjniFzNDM2GHapFPzcDJqw+nXkB2S2dwn/ADSJa3DN+6tJ37EbDwKXPFdREJ3dCpx7
U+0u7nS9Qt72xuGhuIJRJHJ3jP+BqW4tb20RJbmC4t42OEkePGf9ketdn8KvB8/ifxtHLJY
ve6bYOslwccMc/Kp/Hk0qko8oj6SXxRr2peAZ7fVNCkk1OK3iuHwm6K6hOC2D3OM8V6HoGo
WOqeHLK70uIw2bxjy4iuzYPTHbFWdpxFZpCEiCbXC9EGPuj2oRoYDHYWiiJgu4KowAuea8y
Ur7GTLg6AAYp1VLu5SCAfMd0h8tOO5otoXtLTy3kaQoNxY859azsibMo6tNPJImmWJ23Fwc
SOP+WSdz+PStO2hit7dIIQRHGMAHrVSxhjZpb0xssl1y2eoA6CtAeuc55pgLRRSE0PYYtMk
IVCSM4HAHrSil68Y/GpW4Hzz4mPx+tbyeSzkils5JmMAgG5ljzxn8K8p8Qz/ABakma21ltX
+c8CMFRmvtpRtHlgkEc9a8r+L3g/xDr+mQav4XvXj1Kz4aAvhJV7/AIiumnJbWKTPnPT9Y+
K2gXK6nGNX8ixKtItxkxqB/Q1x2savJrviS+1q4iSOe7laVwOgJ6167c6Z468MfD3xDrnje
/l2XMQsra1LfeLclsV4zZ2NzciQWtrLP5Ee+RkXICD+I/Suun5lWNzwn4bm8RXN9MtlJc2u
nwm4ngh+/IOgA/HFUtLn1ay8VWF3Zpc/2hbXCCCF1O5efuj04r0XwNZ/EDw/aWc3hrSzC3i
N1SK927hDGpG7IPY19Up4e0pdty2l2p1DCu84iGS4HX2rKpWUWF7FvTQG063uHso7Ga5QSz
QoMAORyD6muYk4+OOm5A/5BMv/AKEK68RzEL5n3gea4+6OPjrpIPAbSphn/gQrlpSvO5L2O
v1l/L0S6fp+7NedaLZLfNeRFct5JK/Wu48UyTpoEkdvEZZHARlHYetcx4SW4t9cKPaOqSLg
sR0ry8xpOpi4QaurWPSwcvZ4eUk9TI0uzF7qcdsRwCS1QSKsVw4Ufdfb+td7Y6E2n6rfXoI
ZGB2D0zXCyx3Es0jtayB2ctwPevDxGElQirK92epQxUas3d6JHSeJtRf+zbLT4my8iKWHqD
W/AIPD/hcZwromT7sa4k/aX1K0urq1kMabRjHXFbviNri80iS7dHEAwEhxzn1r1cNVqL2lZ
R95KyOCpTheFLm9292Z+hx+d9v1Sc4GCCzepNegwf6iMBj90dBXLeHdMnm0yMXcHlwgklO7
nsah1S/1zRJvKRhJbkZQ46D0rtwdSWGw6nUjuc2Iiq9Xlpv0O1XpwOK5Pxq6rpsMOfmL1hH
xfq/95R/wGsy6u73VJw87mSQ8KB0Fc+NzKFWhKjTTuzfC4GcKqnNrQ7jwt/yLDH/f/lWB8H
v+RBk/6/5//Qq6vRLR7Lw2kUp+cozMPciuT+DZz4Cm4xjUJx/49Xv4KLjQhF9jysQ71ZNdz
0Q9qUdaDQK6mtTAfRRn2oqxEJHNZPidSfCWrY6m1f8AlWu3WsrxKf8Aik9V/wCvV/5VzQRZ
ieC72z074W6BPf3C28X2dV3N0J54pLy+8F3UxmfVIlZuu0Hn9Ks+A4o5vhpoKTRJIv2ZTh1
yO9dB/Z9jjmxt/wDv2P8ACipSjUVpRuOM3F3TONF14EUEHUojxjv/AIVG194BDEHVE59m/w
AK7X+zrA9dPtv+/Y/wo+wWC8Cwth/2yX/Cub6jQX2Ea/WqvRs4x9Q8COB/pit2wAf8KltdX
8EWc4niuRvXplT/AIV162lnn/jzg+giX/CnfY7T/nzh/wC/YqoYOhGXNCKv6EvETlGzbME+
OPDQAzek49ENM/4Trw7z/pTkeyGuiNnZ4/49Yf8Av2tAtLXr9jg/79iu6z0aexg1pc4zUPF
HhTUABMsrkdCIzmqcGq+EYn3rb3UhHQFDXoAtLbP/AB7Q/hGKBb24/wCWMQ/4AK5p4WlKXN
KKb9DoVepGKjGRR03UrXUNMFzbI4hxjay4NMj1CxhyIYXX12rWls2rtRAo9FGBQEUdAD9BV
zpttOLSXoZLRPmd7ma17ZyEPJbO7DodvNOOqwbSDBKc8Ebe1aW1f7o/EUoVSOVT8qzVGok/
eV35Fc0LKNnp5mTFfWcClYbSRFPUBcZNY2t+bc/v7BbiOXvgYBrrsIDwqn8KXC4ztX8qxqY
WU4cnNb0RdOtGE+ZK55e411o3RluGVhgg0sUWvxW4WFbhI16DFenMvP3QB9KMDPbH0ry1k0
r39qzueZc2nIjyqa21u4AWeOdwTk5FMnluIdMTSpYWV95kwey16xtGRgAj6VzniTSNPuYzf
XkrQeUMFl7j0rlxOU1KUJVFUu9jajmClJQcSDwOB/Ysr4wGlJGe9fP/AMU/GMXg/wCM2pyS
6BZayJ4E4uf+Wf0r6J8M3thPbNZ2UbKkPr3r5M/aEQH4w3ZP/Pule7l6isOodLHFVf7+TZN
J8cJHYf8AFD6MV6AFR/hUX/C4YHkG74faQ+TgjoP5V5PsBk3KeBTihdWwASBu5OK7/ZxRJ7
TZfHiLS96WfgPSoQeoCg/0qZ/2irxtkj+CtJKHo2wY/lXjtlo2q6tcLBpWnz3chA5VDgfj0
rs5/hLq1voL3l9rNja6jIwaHSzIDI49Bg96lpbAej2nxs1m+s7rUbDwLpV5b2oG/wApQWX8
K52b49TXF61y/gXSGZhzuT5gPyryWJtV0PUcK02m3SN/q2yCT6Y6GrlxqdrqwQ3sC2WoO4E
lxGOGGeSw7UKC3Gey2X7RksZWGXwbp4RBnCL0Fblv+0l4aG1bnwnsJ6+XEMV5FrXw31yy0h
Na0a6t9e0oqCZ7Vssnsw61wJLh2Eig84KKDlD7jrQ6ZNkfY+nfGn4VasiG6ihtJG/hngUYP
5V3Wj6l4I1hSdEk0q6dhnYiLmvgJbc5V1gcg8DdC3+FPt7q9sJPNtbi5tJ48srruXBrF0yO
Vn2p4z0u019pLG30y2nnZxaWnyABCRmSTj0XNaHgvw9pugNLYaBEINN05RFuUc3MuPmcnv3
FcJ4TuL7WfB+maxpeuNGujw4uZurXErDOP6V6L4MsvE1nPdpqwgXS3CyWkcXLgty278Sawl
fYT00OuiU+XuPDMM49agslZjNdSLiSViBx90Diuf8ADtp4otrrXv7duVuBNd77Er/yzixwK
tww+JB44mnnuo28P/ZQFiA+YTZ5P0rFdiTTZZJ9WU7d0UCdxwWP/wBarE6SOqIshQEjP0rF
1K28QNe6XJp10iW4uSb9e7x44x+Na15dx2dhcXcpAW3jdyT7DNVYCZ5ERtskqIx/hLAZ+lO
SSNjsWRGbuAwOK+J2v/GvxA8bXX9najcvO/mTqFchIYlJ/pV74Ta1rNt8XdKgk1C5uBNM0M
yGQspHPr71s6LsOx9ll1C5JCj1JxTSw7EHnH3hXy78bfHWqX3jv/hF9Ivmt7Wz2xuI2I3SN
0ziuF8Vnx54OvYtP1nXrhJpLcTRmKQnIx9aXsWFj7e4Heo5XDAwo+JCuR9K5vwHcXb/AA40
SbUGaW4a2UszdWyOproZIFnSMsSu0hsDv7Gud+67CZyHinxVb6fYXtro96t34h8sRQWUXzP
5h9RXl3xRuvHM9r4b0J3lTWb/AGt5dqxEZYDnJH8XtXtOleFdC0rVLvVLW0V7+6lMkszcsp
PpmsrWbRNS+JXh6LO46ekl23HIPQD9a0i0ho+XfidaePdNttHj8b35uHljJgQMTsUHHzD1r
0H4B6Ppdldalba3pcianfRjyUlU4lhYZJ9MUfFOOXxr8e9B8JxP5kdqq+anoCdzZ/KvomGz
tbdYkt7dEWJRGjKg3BRxtzW8qlloO5kQ+GUi1Se4GoS/2dJAtumnqoVIdvdSOhrcjjZVCE5
UHgegqQHadvQ9wKOpricnJiuKeuM5rh79dnxw0J8536ZMuP8AgQ5ruORz7Vwmps5+OPh0Ec
f2dP8A+hCtaPxpBc3tWuvFcV+U0jS7K5tNv3p3IYmqMV948VwW8O6ao7lZTXZjgj5u1Gfp+
delyRer3MYtpNHItqXjsEhdBsCnvKai+3eMycnw1p+f9812ROBQeT9PeqlBSSTtoClZXONO
o+M+N3hqzO3OMOaG1XxiwAk8MW7juNx/CuzA/wA5penGf1pezV35jc7HFrrfjFSP+KXj4GO
HND614klXbc+FN4/Ou1/GkLDu1U4RlFRtsSm1qtzhDf6t38G5Hbinx6rqcDbo/BkmfZa7jr
/FS4PufxrGOFpQfNGKuaOrJqzbMywvJ7zSnnurKSzk2nMbjkcGuM+Dox4Huh6alcf+hV6DL
/qpMHJ2nA9OK88+DeR4JvVZskapcZ/76Fb2sQej0etL2pB/ShgPooopiIj1rL8SDPhXVB/0
7SfyrUPX8BWZ4ix/wi+qE9Ps0n8qwW5Rl/D0n/hWugk/8+q/zNdBcXUdsQJCTnsK5/4fkf8
ACtdBIPH2Vf5mtqEeZf3EmM7AFGfXvRN/ZQJIcuo27SCPLKScAt0NEl9bqWUsSQcZAzUOq2
puNLnjAwxGU29QafpcBg0yFHGZAvzZ9a5+epzchrZKNySG7inciJ/mH8J61ZLbRuJAXuT2r
m/EU0unT2+oQ5BB2uO2K2oGj1DTY5cHZMuSBSo13zypdUKVLlgp9GLLf2sJ2vMPw5qH+0Xl
J+zWkkgH8R4Bp5gs7GIzGOOONBks3WsYajf39tcXlsFt7WHlHccvjr+FZ1q8oaN2fbyKpwU
ttjUb+1JQGLJAvfHWromSMBZZkyBzziud8P6rqOp3kv2jHkqONvesDxRbvBrb/vnYSrnaT0
rkq46NKg69PVXOmGElOqqL3PQopY5smKRWIPODUmMZHSuN8FRHZc3Du7DdgZOa7JiByeM12
4Su8RRjVasc2Io+xquG4o6UVGk0UmdjhscHB6UryxxsqtIoZugJ612cy0m2YtSvaxJ2pCRn
sSOSKCQFPNQM0U6OnmAgD5tp5pupGMveetgSugkureIbnmAHpnNVjqYbIt7aWY+3FVLeB5T
5ttbxIg4Vn5LVbcamibgICR/CBg1ye0nKLl2NOVIA2pS5CRpAP9rrVHXdLu9Q0j7OsoklVt
2Oze1aFhfxX9uWiIDKdrBuoNTTzQW0BlnkCKOc5pzpwrUuaT0tqNTlCasjE8NaI+mRSzzH/
SJsbgOi4r5c+PGnX9/8YbpbG0kuW+zp8sY5r6w0rV4NVa4WBflj/iP8VfK3x31rU9K+L040
3UJLRjbocx4zVYOEIUlGk7xNJczqPn3PH30jVLZpDcabPEsXyzZQ4jb39q9M+E/w6/4SfVz
qHiK2a28PWg3SzSnYsh6gDPauDl8UeI7m2ntZ9XnlhnG184zIPevVfGd/qmt/s9eF9aF5Jb
R2zm2nt1O1bjsCcda6JajLHxF+JU0Ik8MfDrSY7bRtpge9gh+aY9wpx0968Se31aG6hnntr
8TRMGWVg5KkcirUPiDW7W3jjttTmhig+WKNcYX6VpR+P/GBhSE6p5xY7QhQFj+lK1lqM9Es
fFHhL4n2tvoHjS1XR/EIAjtdVCbFlYDCh/c15b4p8L6n4S8R3GiavC4mXIV0GRKv95fXIr2
L4XeD7bW5bvxh8Rg1ta2Lg28d0PLWQ9ckHGfwrrtd8TfC74h69DZR6wun6rphEdjduPkk9u
e31rNOzJueB+D9O8etdI/hm3vbRSMGdzsiCd9wbiu9kg8ItqDDXI4ovEFnhZtYtFzZbz0En
v8ASk+JHhz4raTZyJfXz3+gnlGsxhcHu2OcVz3hHW9FtfhD4t8PatMplvZY2tYVG53k/veu
BTcmxnXeIvEPxD8KWsF6un6Lq+jsP3d3aRBkH4YyPxrD1/xfqc3g2efX7DQYLq9GLaCFMzA
f3jjoK3tC8Maf4e8HGC28X3U+sXUWJ7aKFntyCv3cc815/wCI/D9rbJp+pTaFf6VL5yRXYl
yUkTI5X0zUqWthnf8AhSTx54U+Gtvo8HgqW9srx1vTcxnlhkHB/CvU9F+NPhzUdfg0rVI5/
D9wqZlhvBgbugGfSrt18T9F0z7F4e8OWFxr+qJDGotLMfLENoxuboK5Hx/ous+M7a0vZvBM
S6jYyCUoJ0zKn8SEDk8Z/GsZK7IPcftdu7QqJNwm5jdTlZeOxqy2SmwDAIxxXkHgq4/sHxR
Y6fHfzTeGtUtmawS4OWs7gH54cnpgZxXoHh/xNaeJNIfUrKGXyEna3AcYJZWwWrCUdbmbRv
qMIAevAriPifcXlv8ACvxDLawsZfJ2KE64zgn8q3rTxHp194qv/D1qTJdWKK1w2fuk9BXMf
ErxK2mfCnWNTtY1eRg1sqtyDk7SapfENHzX8Otf03w3oXiu9uLkR3stj9ms4/45C3Wt/wDZ
/wBEluvGl5rzpuTS7UsrucKZSOmfWvKV0y/bS7nV0tvMs7NhHLP/AHSa9P8AAdh4m8U/CbW
PCfhe4jtruK8WR2B2vJGV7n613TlaJTLOnfCzx7rfxKj1fVNMWK1nv/tE8xYEKm7IArH+LG
pR+J/jHcW0DAxwyRWUQY4UAEBua+g9R1gfC34P239r3rXN9BALeMA5MkpH8hXi/wAH/AqeN
9Z1DxF4ihM+nwSkhegmlY56+1ZJ3jdiPqHS7eGx0S0s45IttvAkYAYY4GKuebEefNjzjj5x
1rE/4RTSk082SGZYsYwrnIrMufA+kQ27zfa77bGjNtWT0GTXHKzdyTSa+1z/AITKCwXT420
R7Uu94rciXP3fpis1Z79NdudatbITRTzrbtKx/wBTAgy7/TIqiv2f/hX7alp017D5kRit4Z
mw24naP1NcP4q2aT8PttvrmpJqs8i6WImfakszYD8HsOeaqKGi18LtCk1r4i+JfiROAbW4n
e2sd3V1U8tXta4ySOQR19ax/DOhweHfC2m6NAoAtYVUkd2x8x/E1sj7vp3x6VE3cQuBtxik
6dKX+GkqEAZ5FcLrJx8a/DLf3rG4X/x4V3Q6n6Vw2ugD4t+E3PBME6/qK2o/GgO/LBI2dzh
QOvpWC3irSVdlNz7cCtvBaEqw6g8e1eP3ypHqV0keQFkO2ufNMZLCxhKJ3YDCxxMpRkesJq
NpJp/25Zh9mxkv6VQXxRpLvsF0AT0rNsZ4P+ECYlQVEZVh6tXCwKpnhVlXBkUH2FcuKzSrR
9nyK/MjXD4BT579GezI6uAwYFWGRinnI61UKSi0SO12pgAAn0qD7DM5JuLtj7Ka+icpRim0
eRyLUuS3EMS5klVfx5qsdSt3YLFulJPYdKgjGkxXBjd4zIOcs386vwyQTAm3ZGUHGV7VnTq
+0d1K3kXyuJXkv2VzFbwNOw647U3+0lRlW4ie3BP3mPBPpT7EYN1gHPnNz61neKFP9gTHAO
OR7Gs6lSUKbrX2uXCCnNR7m3IS1u/IwUPT6V518GCD4IvsD/mKXH/oQrpvDF/Le6G6znMkW
5CfbFcv8FuPBeoL6arc/wAxW2HrKtThU7kVIOEnFnpWTilpB0NLXQzKOw+iiimBEev4Cs3X
xu8N6mp72z/yNaeOfwFZ2uj/AIp3Uv8Ar2k/lWC3GZPgLCfDXQx2FoP61tadk2xlPWRyfwr
nfBshT4WaOy/eNqAPzrqbeLy7eONegAFS1eehVtLkxGflxkGkGeQRiqq30T372S58yMZNK1
7GNRWxPErKXFXKqrXsHK9mZ3iO2Nzo8pxynNReE7gz6IiM3MRKn6VsXUfnWs0fXcpBrhNJ1
E6ZBqUROHI+QH1rxMVW+r4qNV7NanfRi6tF01q0X9aupNa1iPR7ZisKsC5XuKveIpo9O0FL
OEbdxCYHp3qr4QtcpcahLyzHAY+nc1nX1x/bnieK3Rswo2FPYgdTXFOrJUvbTd5VNF5I6lB
OqqdrRp7+bOm8NWX2PRYlI+eT5ya5vxh/yG4/9wV0V34j03T1EauHwMYXtXK+JLqG91CG5g
fKMmPxqcxnQhhI0YO7QYKNR4n2rW5t+Cv+QZcMO8ta+qXDhWtYZNjMpZ3/ALi+tZHgs/6Bc
44xJU/iVo7LTZgjHzbr5SSf4e4rsoz5Mv5o7pGFaPNi2nvcy/DM8kC3k7Mzbm2Jk/fema9F
P/admHlb7XMcsoPCD2rS8K2n+gfa5hmMEmJTWVPcPf8Aiw+X85Q7EPofWuSXMsLS527yNlF
OvJrZHSXdxJcRm1hfakcf7yb3xXP+HDIJL6RJHePZgEnq2a0vEM0enaMtnC2JJzjP86do1k
LbRLdSMPPIG/Cuypz1MUoy6I50lGi5PqzoYFEVsgbgKgJpILiK4i8yFvMUZG70qUgFNrc9q
YsccEYSNAqei17yTso9DzZNbt7HHWrNp3jSaMOdlw3C9ua1fFttHNoxlkZl8k5GO5rL8URm
01m0vY+BkEn6Vr+I3EnheRxyGVTXz60jXoy6fkeq/jpVF1MjwYTuuz0OBkV8z/tCBR8XJlP
DPCgUep9K+l/BP37vjJOK8O+NWqabpXxCnkubFLu7QpNHkZIA6frXZlC5MKorYjGf7yzyqT
wpZ6Ra/afFGrpZ3EsXmRWNv8zj03EdK9Zey0LXfhH8PfD+pagdIsbqSZ5ZmOMlQSB+NeN6F
oupeOPGsWnQ8z6hIXlmPSOPqx+gFanxD8QW+ta5DpGn4XRdDj+x2ij+Pbwz/UnNem0zE727
+Bmm3l3E/h/xzpr2x+V/Mcbk96sXOk/DD4UQ/b571PE3iKH5oIlOUV/U14PG7o4aN5EJ4yG
IqGQMWYuSWDZMhOSR6U+VsR7nq+nap8XNNj1TRPGMV/e43SaLJ+6SM+ijuRXiuq6Xf6Pqb6
XqlpJa3kLY2OpVsjv7j3qC3u7qyuRdWNzJazxnMUkTYKmvR38eaf420u30n4gW4S+jAW31q
AfPF2AkH8QqXG2rA3fh98dr/wAPWkeieK421XR2GzzG5kiXpye4ro7Hxl8HNGg1HU9C8ISa
t5Tb5JXTlSx44PQZ4zXkWoeGbzwPqazaxZf2nbSL5llcRf6mfPQk9PwpnhW71jU/GYtdMt0
uZdURreS1iGEdD3I7BTzSa7Dse++BfiL4q8aarNB4d8P6doWj2alp7qWMMIj2Ga4n4ofEjU
fEXhm90ObUtOltDdBFaCPD/Iclh7ZrpPFGm6j4P8Bw/C/wLA97qDQm51iaI5dUPb69vpXmP
gPwtpH2I674t0C9u9GkuBai5gfH2dgeS49B3NZxsndkKxtfCvUbi90W50dPElv4atfO3XV6
Bm5uvYN2wK938O+EvA/nL/ZniW4vtQdch2uwZW/2gK5Lxz4Q8KeELnw5440bTLaXSraRLW5
gIyk0UnAk9zzXbeJ/h3o2paS2o+F7dNK1mCLz7K5tflyQMqpHoaxqSW6E5HNeMfA+s6bpt3
Bol49zHdz/AGqKSU/PZzqOGz6NjH410nwy8QXOt+BAl7Zx2ep2kvl3K24wrvnlsfzrW8Fa8
PG/gKK7vYxHeDMFyh/hlQ4P6jNeY+Jtb174UfEGJ9K003ujamomnREyRz82PQ9TU2urC3Vj
2ux0PS7HWb3WLW3C3d8QJpe744Fef/E+xWX4KeIIY13NE5kHsd9dx4X8VaF4v0r+09AuhPb
q2xxjBjbuCPWqM+kjWtJ8SaBcn93OxQHP3Sy5H61O0tST5V8Jq138HfHFmCHeEw3SqeuOBX
X/ALNfkjxRrk81w2UtQRk4GM8n8K5e6+EfxM0q5vNNsrJ5LZ+GlikwJlHQEV6j8JPhZrnh7
Tdcv9aAtLvUbVraCFTnZkdT+NdbkuWzLueYfFzxo/jTx89hZ3JXTbNhbQNn5SxOGY19H+Dp
/Cfhbwdp+jWutWGyCNfNKyDLSHqfzr5vufgZ8RYnkjg0yKdVJHmeaBu5/nVWD4O/EKzvLKS
40ciJZ0yyybgq7hyRWcuVx0EfaKsGVSpyrDIPrVObVbKHWrfRnbN5cxmVE/2AcE/nUkebWy
jWU5MEIDEd8Dk1k6rPYwi31iGETajPH9mtJB1Ibn8u9cSVmIiuXt9U8T2tpI6i2sTvKjgNL
1A/Ada8gOraR8Tvj+NKvroDS9FBa2gXgXEynlj+NaHxe8bReCfCsPh3TnVtfv1YyXAPMOfv
N7E9q474F2t6qJqi+HZJGhkMk17KMF4z1Cnuc108rSuxpH1KD8oGMYHSg9M4qjYTXc482dl
aJxuQhcHHarw/TrXLcQhkUS+Xv59KdSFFL79o3etLSQhfX6VwviLj4p+Dz6rKK7r1+lcH4n
4+Jvgxh1LyLXRRV5oDv2+VSfQYrx69JOoXLf8ATVv517BOcW7nvg15GsD3l9PEn3tzPXj57
e0InsZTypykyaLUCmgz6YGOWkDD6d6oo+JEbptcfzpo+dgqLyx2r65NOkidJXifiRD834V8
v7SfMnJ6R0PejCNNSit2ex2z77SJ8Z3IDXO65rEpu49F03/j5lOHYfwirLaqtj4Vivicnyg
EHqay/CNm0r3OsXYLSMxC57+9fc1K8puFGm/iSb9D5WnSjFSqT6bepX8SWdrpmhQWwG+4Zw
xcnlz3re8M2y2ejojECSUeawz93PauZ1OX+2/Fq24w0MBwCOw711tlp8MmnwsXkDMvLKcZr
nwnNUxM6kFotC8Q1ChGEt3qyzp33bgYz+9bmqXij/kXZvpWnaWq2kbIjMQzFvm9TWV4pB/s
GdRxXpYq6wslJHLQSeIjYzfBpzpl2Mdz/KsP4MYHg/VAD01e5/mK2/BmDp92B3Y/yrn/AIL
Db4c1yPsur3H86MrV8JGxWOVsTJHqHTNFLSV6KehxofRRRVCI+/4Cs7Xf+Rc1L/r2k/lWj3
/AVn63geHtR/69pP8A0E1j1Gc14PI/4Vj4d3HCmJdxPYZNdcbq2Vc/aEwB61zfgWFJ/hlok
LqGR7YAg+mTVK+8M6hHcubNmaFuME9K8/F1KtL3qUL3OuhCnVfLUlaxqaPcQS6lfXryoru/
ljJ7DvS6rPDFq+nXaSqWVvLYg9jWAnhvWMZChfoab/wjerscNGWx33V4ksRjFTcFTfc9H2G
Hc+f2nkd8bi3K5EyYI9a821VEOrziE71LnG3+KtEeH9a2Dg8f7Xals/DWqfa4ZJIlVUfcct
UYyeJxqhF07F4ZUcK3NTuaGkC6m0xLFIXgjQfvGYYyfQVn6Tp96+tXDxwGKIkrlhjA9q7wL
hQAOBRjB4Xp2r2P7Li4wV72PNeMkuZpbnkl9CF1OeDbhd/lqT1+tWtXsotPktreOQP8m7IN
dF4i8NS3Vwb6yJ3nqtYaeHtZuJRviO4DGW6V83iMDWhUnHlvd6Hu0sVTajPmt3RveCz/AKH
cl+Az8VR8QStq3iSLTom+VMD/ABrptJ0pdL08W6tlzySfWqml6A1lq01/cSCRpMkcfdr3Fh
a/1anQto7XPJVekq06id30LGpTJpGgt5OF8tfLUe9ZPhGw/dPqEqnfJkJkfma0te0mfVkgi
E22NDlx/erVgt1t7SO2j4Ea4zXV9WnPFRm17sNjBVeWlyLd7nE6lMup+KRbk4t4Dhj24610
1nI09zGdmI0BeNcfw9BWZYeF3t9Ra8u5d/zEqoPX61pX96ukym6mhZonUKSgzsrDDUq1KU6
+I01/A1xE1NQp09bI13I8tiPQnNZWg3D3Om75WJbzGHP1rPfxdp5DKqP0+U461n6L4ktLGw
aCYOHLsw49a2eZUfbQtPTUiOEq8kk4djS8YW/m6KJR1jYfhVSe5N14C39SAF/Ko9V8T2V5p
cltHG5aQYJIrLsrk/8ACI3lsz8q4Kg15eJxVOVeUoSunF3O6lRmqMVJaqRp+CcB7vPHAr5w
/aBO34syOx2j7OozX0f4LbL3Z4wABmuQ1nRtR1T4pa0bKwsNRhS3j8y3u1HzZP8ACx6V6mV
u2FjI48ZpiXc8e3wfC/4dSeTJFceLfEUeF2HP2O3PXHua8bKbZCQxcDue/rX1rqnwz8Japa
SR6t4fvdNvpelzFIZVgPp9K4TUv2epXtZJvDHiGLUTENxhfCs3sa9KNVXOe54QcyhQgzjkg
Vc0zQ9V1q9js9L0+a7mZsL5S7lX616p4a+EVzb6i7+PY7nTrGP51WCPPmf7Oa9gW01vTvCH
/FtfD1pp9vnZ5zkGdl9SPWnOsr6BzHzF4h+H/i3wyB/bGjSwRY3ebEm5fxNcyo2nfuBQjB/
2h6V9Y/D/AFHxpqtpqVtqFwuuxWzFZ7a9i2bGzyoPfisDxF8KPCPiOZ5NGkbwxrf/AD53PE
crei57UlVT3C55D4W+Ims+GLMaTJaw6xpwO+K2vV8wQn/Zz0Fei+EPFg1Eaz4stPA9rYRWc
e6a9ilESkdCie5pnhb4KR2F1/aHxAvI7eGN/wB3ZQPukmwen40vxG8VaDcwweBba0/sLQoS
ZHMA+Z3/AIdw+tS582xSZ0/wk8TaZafEHxDHq6yaVf6siXVv9sk3fusfd3nr613HhW88Lya
P4nDXtnFpF5cyAIzgArghzj65NeDa34ZuvEHw20C/0W4XU9Rsd8XmB8TzJk/KB3Irz3Q9Zk
8NeIBLd2D3qRHE1hO5QcdQR60vZ3Qmj6murSzi/Z8ey1cG4i3GO0DdWzJ+6x+lel6M01tpd
jb3KbPJs42llPTIUAj8K+QPEHxs8S6xrNjd29tBY2FiAbawCb0BHdvp2rcs/i/438eXlp4M
nuIdPj1ORYnu0+UhM8ge5HFZexa0Jse6fCa2YaNrWoji2v8AUpZbcdgoYjP411PiGCPyrbU
2gSRrKTLKy5yp4P8AjTwdI8HeF41mkFrp+nRBCx6Y6ZP41NY6jp3iHRReWE63VjcoVEg6MO
hrG9mSeZX+mp8OfiHbeKtIXZ4Y10rBf20Y+SCQ/dl9s8Cu7kkay8fxq0uIdStvkHZpFP8A8
TWatkuseGtY8Gaif9JgiZY2P8SHmNx9OK4XwTrWo6/8M99yxk1zwpeNGWJy0iocE/8AfOar
fUD29T08tzt96Q5LHv2FU7K/g1Gyt760YSRTqHTB4weoPuKuDGCFPuDWE0wEywXAbGOAcd6
arOxxzkcN6GnbiVwoLE9+g/OsPxF4l0Lw5YvLrOqx2QI+TJ+b3OKFGWyGaV1dRW6yG4+W3V
C8jt2Hp7k+leWeL/iFaeEIotQeza41q7UxaTpcYy0admYdietea+J/jtfavqg0/wAL6ZJcR
Rkpa7hlpWx98r39cV1/wo8GC41mTxXq1zJrOvFF3Xk4zHA3dUHTI7+ldMYqO47dWfPmuR69
retzXetpcS6vdzKht2U7sHsB2xX2/wCE9NTS/BekadFamERW6fuyeRkc596yrbwfFceLl13
VreGdrJj9kcKFZixyWb1x0Fdod2DnGfbsKmrUurIlsFXauBgAA4HpR2H0o4HTpRXMIKKKKA
F9fpXB+KePiT4LP/TWQfpXed/wrhfFvHj3wWccm6YbvTg1vSV5IZ295II9PuJGIAVCea848
LqH8RRByAGDE5757V3+rR20+nyWdzdpB5q43FsVzNh4e0+y1CC6OsRnyui7hzXNmFCpVxFO
UVojrwdSFKhOLerMy30vHjZbPGI0l83HsKoa2o/tm9Cf3zjFej+ZpQuWvPtMHmsuzfkZFcr
ceGLGa5lmGsRned33hXn43Kq6pctKN7u53YbHpVOap2sZup3Xn6NpVlG/AQZAPQ11V5cf2R
4djtLbm5EWB7epNY58L2CiPytXj8wHIO4cGts6dbNpE1t/aCSzzLhp2IOK2oYPFw5292tDC
tXpyjCMe7b+85zw0hjW5uUG+6lPlop9+9dVa6xZ20K2t5KIbiIbWU8flUeh6VZaTBzeRyyn
+MkUa1otnqyhxLEkwHDAjmuuhhsRQoc8dZGVapRrVvefulv+3tKPBu1/Oue8S67bXVqLG0b
fuOS/aqf/AAht0AAt5CfxFOXwbds4V7uJY++CK4a9bMMTF0eS1zopUsFCSm5ml4MBOnXL4x
8x/lXO/Bg50PxB2xrE/wDMV6Bp9lDp+nC2gYEKCSV5zx1rz/4NMTp/iZcAKusz4PryK+gwN
J0aEKb3PLxE1Uqymtj1D1opB0pR1rr2OeOw+iiiqAYetZ+tDPh/UB/07v8A+gmtA9ao6sM6
LfL628n/AKCay6jOd8H29xc/C7RYba7azla2XEqruI5Parv9h6+QM+K5sgYz5C03wIMfD7Q
19LYfzNdKKpNLcV9TmToHiDOR4tnHt5C0HQPEB6+Lp/8AvwtdNmjNOySbHd3OZHh/XsYPiy
c/9sVqRdB1jdl/E07DHTyhXRGjNRyp8o1J7HNSeH9af7vimdPpEKiPhrXSRjxfcDH/AExXm
upGfrQfy96b5bWE273OVPhnW2JA8XXPP/TEUv8AwjetscHxbckgY/1QFdBLeWsH+tuFH0qY
OJEV1OVPekrX0Woa9Clpmn3VjaNDdai97ITkSOoBFKbG6LEjUHAJ6bavjFFQ4J6SQ1JrYoG
wuTnOovg9Pl6U0afcg/8AISfGMfdrRowan6vT7D55WsZ39m3PJGpSZP8As0ybRnnhaGW+d0
YcgjrWrk0ZpSw1Jx5WtBqrOLumcv8A8IXZAEC4cD09KcvgvTxkvI7E+vaumzzQTiuX+zsJv
yHS8ZiH9o5f/hC7A5xK4HpWTrXhx7CNDYLJLG3Eijr9a7aa6ggG6WYL7CsjxBq32XRjNbHc
XO3IHSuPE4HCxpScY2NqOKrymle5T8I6dcWljLNNGY3lOArVyUniH+yfi1r9rDptzfXc1tF
5cUKZA56sewrqPB95e3X2o3EpkQfc3djWKli+ofEzxNbx3T2jNawqZ4h84G7kfSunB8qwa5
dkZYpy9u+fct3mpeJJ28i7ubPSo2XmOFvNlP4Gq2m+FZfs9yNPWaymun8yS/kbEjP6hOgGK
67TdE0/TVH2eENJj5pJPmJ98mtLC5J557mk2YXMuG01CGGG2u5Y9RjUANJMOS3riuaml0GH
XpobfUJ9Gvwdx8zOyQ+w6V3OOcgD61BLaWk/MtpDIe7OgJ/Opv3A5q2v77TPnudMjuklYs9
1YgEuf7zD1xVp5/DHilPJm8m4lxnYRtljx79qdqXhi0vIf9Gup9OkQ7hJC3APrjvXmWt6qd
CeODxzbR3enSMyw61YfI6nsZMelaQ1Gd5aaPofh66KzTwK5Uuk95LvcHtwemK808beEPAPi
XxEuoDXLVntoMLaQnJupic8n0zV/wAR+FfD2m+BIdf1TVL/AFjTpGEt3dZIeWNuFwOwHtWl
DdfD/TLaDSIvDMkWnParcPdFcmNG4XLdQSaqEnFDR4J4+8QSaDrWj6B4ZnW1XQBuFxByPNb
lgT3xnFVbjxnoXjHyrfxtpa2150GqWa4cntuUcH616n4x+AUF9bf2p4AvABIpY2sxyJQec5
657V4pD8O/GNz4jfw/BolzHc52s2zKp759K7YONi7nrXwW8C6TbjXvF+oGLV7O0VorTeuVm
4z09e1eQ6lpOvJrFxq0Xh2+sE883EKqhHkkNkH6Cvpmy0C50bwhpHw10LVUtdWtwt1dui5A
GckZ/WvHfE/xg8aW/iDUtMs9VjubZJDAhaBTvx8rfnWcW77krU9/8Ea/pPxS+GHlaggnJQW
17FnncB978etdromkWGhaLb6VpkHk2dsuI09q+R/h3rviD4beJIte1fSbm20LV38qckEJzz
uA7Y/lX2FaXNve2sV5aSiWGdRJGw6MpHFctWNtiZIwfEEEllcWnia1XMlmNlwq9ZIieQfp1
ryPRG0fwZ+0bqzXN4ttpOt2Iu7YyviPLH5hj1Oa9+kRHVldMo42svYjuK+QP2gdBm0rxjZz
yCWaGWIi3c5CqufuA+op0ve90cT3ux8WeFPChvLKbXrIabvM0BWTLKWOWXHpWFrv7QfgbS4
2XTjLqdwOCkY+UfU18dTsGkUPvYj7245H1pVYojrHhG/vqOo966VQW7LUUfSWk/Fzxx8TfF
1t4Z8OwR6HbS5aWdRvZIx1PNega98GNM1zSls/7WuFZ/8Aj4nl/eNKe2Afu/hXEfsyaGo0/
WfEsindMwt42I/hxk4/GvozIIDbcn27VzVHyu0TN6PQ8gtvgh4Y0Lwfd20NzMNRH71dQVf3
kRA/hH04r0Hwjpmn6Z4RsLPTkZbZU3fN95nP3mPuTW62NhDKGUjBz3oVVQbEAVF4CgdKyc2
9xXuLjJzmjgZwME9aXtSVAC49KKD0pDSEOxSYoBpaYCH1rhPGLKPHPghSfmN6cf8AfJruz0
rg/GZYeOvA4EW5TfHL/wB35TW1H40B1Oq+GtJ1x431OB5HTgbXKj9KoHwD4Zzk2cuf+uzV1
J6gDgD9aDzXq3krKKMddzmP+EE8N4I+yy4PUec1A8B+GsY+yS/9/mrp8gDFBNGqVwu9jmB4
B8ND/l0m/wC/zU3/AIV/4aHS3uAPQTtXUhjmlzTSaHscufAXhsknyLjn/pu1KPAnh0cCK5G
P+m7f410/HWl4ppW6CtY5Y+AfDrHPl3QP/Xw3+NH/AAgegc/8fYHp9oauppM8UXV7dQ5nax
iaT4Z0zQ5ZZbAzhnXB8yUuP1rifg7xa+K8nJ/tqf8ApXqOR0rzD4RAL/wlqj/oMzf0pNWaG
tT08dKO9FL3o6grbIdRRRTERnr+FU9TGdGvh/0wf/0E1cPX8Kpanzo98B18h/8A0E1z9SjH
8BjHw80TAyRbjH5mtaeS4luvs9rIE2DL/j0rG8BPn4daI3cQD+ZrasgWkupjjc0pGfYdKU2
3aBSKt3cXmnQfap5PNhUjcB2qWB7u9hFwsnkxSDKjvird3ard2slu+Nsgw1Ot4BBbxwKcqi
7eazdOSqX6FcycTOXUZLTUEsr5wfNBKSf0q/PcNDCHSIyNnAArnvF1sBp8d1nDwsMEVtaTc
fadLgn65jHX1rnpVpe2lSluazpr2aqIY0uqTj5Y47cHgFvvVXmESMqX2ptux0o1vWBptr+6
UPcSHaienvWXNZCw8PXN3eHzrmcZO7tnsKyr1XFvkd7bjpU7pN6X2Nuzi0tpTHbhHdRyc5z
WReeK4rS8e2Fq2Y2xTPBliYrOS9b70hwpJ5xWJ4qXZr7hflDJnj1rgxeLq08Kq0fddztw+H
hPEOlLoddomuLrBlVYDGY+N3atkYxy3TiuY8HKn9jSOn/PQgn1robq5jtLeSaXG1RwPWvXw
laU8OqtV9LnBXpqNZwiT55x1pMjJO7ANY2k69Fq3nKqFBH3PcVWvfE8NlfJAsDPHnaX7Zqv
rlH2aq83usXsKnM4W1R0fA681HNIY4pJFjLMBwo6moLq/htLL7TIckjKqOpPpWVpniOLU5p
4fKeJoV3ZNVUxNONot6vYmNGbi5paIuG6vXdtghiXH/LQ8io/INwMT6mxx1VTgVJZ2UUtsk
9ygkmfliasPYWcqFTAu0j3rNQm9QbSYkOn2kTBlhy395jmnXdnaXcP2eeIFD2ArF0LVZJL2
fSLrJljJw3qPSrXiLVZ9JsUkhiLM527uy0liaLoSnLVIr2VX2kYx0bNG1s7ezgEVvEIlXsK
47Sefiv4lH/TtF/OrvhC9ur1rx7mYyHOee1VdJGPin4kf/p2iH61NGpCthlOmrIdanOnUlC
buzsR0xTqQDinVgjHUKQ0E0jHHHf+dU9tB6kRBdiAQFbjH9a8n+Ifh2fxh4s0Hwdajy9Jjb
7ZqBHRFB4H1JrvtZ1iaG4j07Sbb7ZqEx5A+5CP7zfT0q3pWlJp0UrmU3F3Od09w3V2/wABR
FtFXKV3beH9SsJtDmMM1lpyr59sD9wKMqGHpiuJ8HiLxF4mv/Nt1MEEnnTEcpxxHF9AAGqX
x74P1u1ub7xZ4HYf2nc2zW99ZuflukIxkf7QriPgd4w0XQtI1nSvE+oHT9V+1BninBBIxgY
9a2S5o6DPajocluZmstVns7dyWeMAYQnutUWk8QafI1raoNRS4XEV8VAaH/fqU+K5LtXbRt
Eu9RXpuxtX9aw73VvibaXbiz8O2dxDKMoQ2PLPo1ZqMhGV8TNeh+HPw0ke151rUAbeOYjMj
s33jnr34rm/g78IbKz0y18V+Kbb7XqdyPNhhlHEYPO4j1PWsvTvDXi7x98ZBF42uYZrPQGE
8kdt/q1c8qgr6OCjptAUdAKuUuRWRTdlYw/FPhjTPFfhq70HUIEMMqYQ7cBGxww9K+bNA8Y
eJ/hd4y/4RLxZqFwNGifyhNtJ8tTwrKfTFfWPO055J7dq5vxd4O0nxj4fudL1K3RnlQiO4K
jfG3Yg/WphPm0kSmVLS3vL2Nl03xZcTAqJY5GAKspHFcl8SPh14h8X+F5LWXWFne0JnhQqM
swHTPvXn/w91bxB8MfiPF4J8VThNNlBihllJxtJyGB9zX0z1AIAYL91h3FVb2fvRB6H5zXd
vLFLNDPF5cyN5ciHqpFV9jbdqLy3yKo7ntXsnx48HjQvHJ1W1j22eqjzEKjjzB94f1rA+Dv
hWPxT8TbSC7geSxtP9IkOOAQcgH8a7fa3hc0UtD6r+GOgjw78NNF08xeXIYfNkGMEO3PNdm
vFNUjdkDCkYAHSnc15jbbuzNiijvQKKQhKKKKAFPSkNLmmmpAWigUuKYCAHfnPGK4Pxwk48
XeBpUbCLqWG9/lNd6ccVxPjr5dY8Hv6aqg/8dNaU/iQ0d42DkAVxd/4tu7TUZ7VbMNt6Fu9
doeXz6V5f4pO7xFMAOmKzzirVw9LnpysdmXUI1qjhM7TQtZl1axmuJ7byjETjHesCXxvcRz
MDZcIxBpfCF6sWl38Tn/VjeM/SuPleSWRnzksc4PavDxOY1o4enaWrPRoYCEq1RNaI9c029
OoabFdmPyjIAasS3UEODJMi+5PNUtKVLjw9ZqRtR4R06iplsLKHJ8sEjqWNfWQdR01Pm0sj
wJJKTiNbVbYcRhpz/simfatRmH7iz8r3k7/AEqrJ4i0+3aXy4jLFCcPKg4WrOma3aaq8gtW
fCYyT0rONeM58nPqW6U4x5raA0t5JdfZYGjXYuXJ96bcSalZ2zzyvG6qMt9Knt8nU7sgjGF
xT9VB/su6I/55mqd3SdRbr9ATXOkPtLqC8tEngcMjjHHavOvhNxeeM1PbWZR/KtfwTK5mnt
txMYG4D0rI+FBzqHjQE5I1iX+lVgq/1mkpsrEU/YycT1CjvR2o712nKh1FFFAEZ6/hVPUv+
QRe/wDXCT/0E1cPX8KqaiCdIvcf88H/APQTXP1KRzvgV9nwx0lz2tv6muksE22UWfvEZP1r
lfB5I+GWixD70kYT9TXYqoVcduAKlfxbvoU72HUhrJsr2a41m+TOIIcIMnvSS3U0PiSK3LH
yZYztGf4qzWIjFJvZuw1SbdvmO163+1aJPHjJ25rK8KXyroUonbHkMT+FdM6BkZCM7hjFeY
PNLYG+sQ2NxKmvHx9T6rVWI7pnoYODxFN0PmbemI+u+JZb2YZhgOFHbPapfFd01xdW+lQHJ
OCcVd8PbNO8PJKcb5yWUdzWDprtc+Ipr27P+q3OF7sewrim7UIQvrN3fodevtXNL3YaI7ux
tRZ2MECjAVQDXCeLh/xPSf8AYFJfeJtUlmJi/dKpJCjqQPWs/UruXUJI7mZCj7BketZ5lj6
Vag6dNaJmmDwlSlW9pPqdf4Ny2hyg4A800/WZ2MNzNKMRQjbED3eovBZ/4k04HUSmqnjS7w
0Fgn3pDvIHc9q9H2vJlsJLqjjcefGSj5kPhmJ5bZ4oxtad90xH8K+gqPWRDN4mtbSIAQ2wB
f2/+vXRaPaR6LoIeQ/MFMjsf5Vy+iWj6vr811KT5UL+YfRiegrkqUpeyo0PtPU0jNOpUrPZ
aG/dSNHYS6tcKN6oRBEemPX61k+GrXFjc3hB/wBIbykPsaf4su3nuINLhPO4bsep6AVvWtt
HbQ2GnoRlPmYDsRzXTG1bF67U1b5mLfs6Fv5vyNYBlg2xgB1X5c+tQ2RujbKbwAT88DpU74
Cb2PA+aoLO6jvbVbiE5RiQT+NfQtqMoo8uKbVzjr/dpvjuK46JLgn8eDW54sw3hqdj7YrJ8
bQlWtbxMgqdhNXtemE/grzhyCEr52SVP6zQ6Wuj1173sanyKHgYY+2cegzTdJ/5Kn4jH/Tv
D/OneBWJjvf94U7TSv8AwtHXwF5+yxZ/OuzL0lgo2MMd/vMzsKKaDwfaql5qVpYCMXMmJJP
uIOWY/SrscZcJABJIAHUnpWFd6hc3sp03SU3k8SXR+7F/iasC3u9Qcm8Yw2o+5Gp5b/erSg
ijgj8uCMRxqOABTQFLT9Ng060MUTGSRjvklb70h9SavgYAA6dqXrS0ARTt5cLy7d2xS2B3x
XyX8W7LU9S1i1+IsHhyXS9NikEbFx8xZW/1hA7HGK+uDjvWXr+i2fiLQL3Rb5A0F5GYyCPu
nsaunKw07HJaDY+INY0Kw1KDxUhs7mFZB5K4PSrk3gae7i/0/wAVas+eoSXArzD4HeIrrRv
EurfC7VJWf7HI5tXY84B+6Pw5r6CUDGSMGlP3QbZzHg7whb+ELK9t4L+a+e7n86Sac5duMD
J+ldP0pxA696Ss27ivcXHFMyA6g9c5FSdqYepFLYDzj4s/D6Hxz4Tb7P8AJq9mDLbTDhjj+
DNct8IviJqKXK+A/GwNtq8IC2jy8GRcfdPvXt/X6n+dfK37QOqaX/wsLT5NGk8vWbGMGeeM
4w4OVB963heasUtdD2X4yeG08R/DPUlWPdeWC/aoSByCvUD8M1R+CPg2Pwx4Ehv5wr32rKL
l3H8KkZVfyrofAXiOPx38OLa/mIM08LW1xjpvxtJ/Gqvwu1Frjw5d6LcN/pOi3klqynsgJ2
fpSu0uQR3Y5AOMA9vQ0uKOATnr1pRzWIkNopxFNNABRQBzTqAEAo25paKAE70tHHejigBDX
EePzi98JN6avH/6Ca7euH+IZ2nwu/prEX8jV0/iQHf4/WvK/ER3eJLr2Neqfxe2K8qv0+1e
KZos/em25rg4gbdOMV1Z6mUu1SUn2M+3upbVJ1Q4WRdhquuTknjPNWb63a1v57ZiR5bf/qo
vLN7S4WJyctGG/OvjJqpa0vss+ljKG6+0el+Gn3+G7U5+6u2sfxDqc9zfRaHp7HzpD+8dew
pmj6ktj4LecnJiLKvuab4QsmnuLrVpzlnbYCex719r9ZlUjToU+q19D5f2SpynWl0ZNr0dt
ovhZbGIDfLhD6t6mn+FzZ6bpwEjlZZDlyBxWTq0/wDbnimOyjJMKMEx/M12OmW0Is5IjEpU
OVwe9ThbVcU509o6IVW9Khyy3eo60lSbUbqSNw6ELgipdU/5BFyP+mbVNFb28G7yYljz1x3
qvq3GlXRP3fLPOa9yUZwoST7M8+LvUil3RyPgYAX1zg8lazPhOm3UfGuep1iT+langgf8TG
5IGPkHFZnwsYHWvHAHQavJ/SuHJf8AdonbmP8AHken0d6KO9eyeah1FFFMRGev4VVvwf7Kv
MHkwv8A+gmrR6/hVa+/5Bl1/wBcX/8AQTWFtSjkvB6uvw30SdYzKY49xUH3NW28XQKhQ2rB
xnrxzUPgm8tLL4aaPPe3CQReVgs5wCcnikvZfB91MbiTVYBu7B64MZRruPNQe+h1UZ09qhU
07X47JZxNAZHlkLE57dqS/wDEMdzqFpdR27Zt2z17U4nwWnDatGf+B1Fu8Eg/8hdfoHrylh
MdGEYXWmp3+0wt76mn/wAJhEP+XY7j7965mVl1HVmZCEFxJz3rW3+CsZGprxzndTrW58FwX
C3EV+rMhzzWdXL8ZiLKo1ZDp4nD0W3Tvc6HTdDFpGonnM21cID0XNQ6Z4bisLuS6lkM0rn5
c9FpP+E18N5x/aI/75pD428NA7TqQyeny19B9TpWirfDseX7epd66M47UIGs9elMwJHm7ue
60avfQ316s8CCKNEAC+prf1LXPCGogfabv51/iVeay4JvBkUola9eVf7uK+Zq5RVUnCnblZ
7NLGw5U53ukdD4Rikg0VpnUjzGL8+lZVnGdb8WyTyDdDA24H6dK6zTryw1DThPYtm2UFQAM
VHbz6VaAiLbGzdSBXtfUHGnTpTfuxPO+s3lKa3Zm+Lr4Q6YlnH/AKyc4wPSrug2A03RY1IH
mFd7n1NPml0q5kVplEhXoxFTf2nYKCvmYAG3GKqNL99KrJ9LIh1P3Sp203OGsppNR8US3Pl
GRyTtHZT2NdpYQCO+YFt7omWY92PWo7e50i2J8iPym6k7Kz9ZuDLGbnTJ5I51HIC/eFclOm
sNT9pLV3ubVantnGCVrKx0kpAgfP3ShxWT4ZH/ABI48cfO3H41xR1TXpEOXmKn7w2Ulpc6x
axGGzE/lrljlKylmy9op+zdjb6jam4861Ox8VQCbQpSRyhDD8Kw1uRcfD1lY8owU/nWRcX2
s3SeTKZXU9RspsVw9ro9xps8TxtK4dNwxmvNxON9rWlNRcU4tXZ2U8LywjHmTd0dF4IAQXv
swzTNKLD4seIQSMG0iI/OpPBIby7tmGeQKg0wBPiv4ickKv2SJix7DNe9gLfU0ou+h5eNv9
Ylc7GaWKCFp5nEca/MzMcAAVxun3Udz4hXV7qB5JL5mhskI5WJeS+O1Wd7+LNQyu5dDtm4I
4+1uOw/2RXRxWsSSLIqKZANgfH3R6CtTkLCqAeDz14p2WHOc+1ImDll+6adU3AKTNBNJRcB
c8cUgzkseehx6UUD7tFgPnaysbbTf2xJxjb9phMqe5Kc19EqcjNeC65CqftcaHLnbvtSfrx
ivexjBx6mtaruOTCkxTqKyQkJTcZPFONN7fjQxmX4huLu18Manc6fj7XDbu8ZPYgHmvgO6u
ptRvp7y7naa6nYtKzHPOef1r9DZkWRDGVDq4Ksp6EGvJfHfwR0DXdMlm8O26abqwO9CBhJS
OxHatqM1FjTsYf7MkzN4O1mz5Agu1KgngZWvRPs9p4a+IGo6zcXEVnpup26tK7ttXzlOAPq
RzXlnwdu5vh7q+r+GvGsP9lTXsqvDM/ETkDHDV6z428CaR4+0cWeoSzKoTMMsUnyhuxx3pz
1lcTOnt7+yvFV7W8gnVuhjkDZq1gr2r5Hg+Efjqx1ifStD8XJHcWzbUjNxsZh1BArSf4bfH
xV2f28zBDkEXXWpdNboLH1Mc4+6aTB7qa+Zm8I/tDWoSaPWklC8bDLk1bi0z9o2EGRLm2Oe
drtml7NAfRv4H8qCcdc187jVv2jrQgHT7KfHrjmulXxd8U0it0k8L+XLgfaJfvD8BUuAHsZ
IBI9KX1rgZ/EWuJFaSQG4CMwWbda/dz6VOvie5LspkuwI2wW+yH5veosgO2yMcnim73847l
AjxwTXISeMreOQqZLvp1NocUkXjOxmhfbdXKyD+N7Y4WiyA7ID8K4T4k8Wnh1s4xq8PX6Gr
K+KY5IRs1xdwPJNvXGeNdXF62io+uw34XVIWWFI9hHWtKdlJDR7TLIsSu7HAVcn6YryRL1D
4gN0SPLNxuB74zXo2t61ZaJZpPfxzyxSnYBBFvPTvXHr4g8FtJn+y9Q3Dn/AI9TWeY4SpiJ
QUemp0YTERoqXN1L2vaQ934jspYIi0M5BkYDpisnxRJC3iBkjYfukVSPSugXx7oQXCW2org
YGbU1lXXiHwXd3LXE1jf+a33m+zEZrmxWUucJKG8tWb0MdyuLlstDEN2BoAsA4yJTJ+Fdna
3CReGYbHT33zvGTIy/w+pzWL/wkPgbyWQ2l2ARjJtzmrVr4t8HWUD20Ed3ErDBJhPIrPCZX
iabd2trDxGMpVF7q63M7w47HUJmhUy3LDbG3YZ+8a6WXUZvDSeRcwPcROSyyj171m6d4m8H
afGfsrTKGOSTGcirVz4v8J6havbz3MhQ9yldWHy+rSoWg/eMK+JjUqJyWjHr43syT/or5NZ
mseKGv7F7S3gKIw5JODVNp/BTAbdTdRnjing+CwwZtZH/AAI1x16OZVU4NqzOmnPCQanrdG
r4Hjbz7mYA+WQFDe9Y3wqXGteOD66xJXW6Hq3hyYrp+k38Msi9URuT71yXwr413xyvPGsSd
a9vAYd4ekqfY4MVX9tUc+56hSZyaU9KYp5NdtzlRLRRRVCGEc1WvgP7Ouhn/li//oJqyetV
r7H9nXXH/LJ//QTWPUZy/gK3t7r4caRHdQpOgjJCuoI6muh/sXR/+gVaf9+lrD+HZH/Cu9J
PpGf5muokmiiUNJIFB9arTdsNCp/Y2j/9Aq0/78rSf2Lo46aVaf8Aflaspd2sjBUmQk8AA9
aR7q2RyrzqrDqM0vaQe7HbqQf2PpXbTLT/AL9ClGkaWOmm2o/7ZCrMUsUuTHKHA9Kl7ZzQm
u4ml1KX9k6Wf+Yba/8AfoUn9k6XnH9mWuf+uQqzJNFCMySqo9zVV9TtukbNMc4xGM81MppL
mT1KsxTpemD72nWgP/XMU4aXpwGf7OtQPaMVXa7v5cC3swnPWXjir8ZYIC5CydwDxT9tF/F
oJwaEjghhTy4YUiTrtQYFL9ngIOYE/wC+akyuM7hzS8Ac03FTV1qJaaERt4QMCFMf7tJ9ng
znyI/++am4xRx60nC9lbYOYh8iDPMSn8Kd5UY+7Eo/Cn96Mj1pqHS2gXlfcjESZ/1agfSne
WuDtRRn2pJJYoxlpFX6mqj6paDhGMreiVH7rrYr3mWvLiUkeWn5VieI9ItdQtY5ZZhbNDkh
8dvSrzXd5J/x7WXHrJxWT4mttSu9Mh8lC7K+WRe9cOLtOhJKF/I6KPMqid7Fjw5FZQ6e4sp
vM3N8x9TXDa9JJD4u8VRRyFXuLOCEEdSWfGK7Xwzplxp9nIZ18t5jkJ/drgPFDlviHrFjbq
XvbiG0MES/eJWTJb6Cqw0bYVLl5dB1neu3e56ZpQtk01LO3QRraKsJVeNpwM1olRnHasDQl
kj1PV4XJYeerFu27aM10GcgH1rMxEwM5oNLSGoAbzRinYopgHakPC04/dpD0pjPB9dT7f8A
tZ6FFG2Da2rFgPTGa957n614toGl/wBqftPeIdcV90enWqxAjoGIwRXtAPAq6gpC0UUVmgE
oxzilo70wZGwKtnPFO25AJPQ5pGXLDninH7uMVnZ3JuZWsaHpPiKyez1ewiu4SCAXX5k9we
1eY3nwo8Q6RdW994N8Y3iG1k3x2V05ZGH93Jr2LGMY5b1pOS2CTkc9OK1THc8L03xs6eLDo
PxR0FNJ1GSTFrqkS7Vk54G6vXdI8QWGpTzWETvHd2x2mOYbWcdmHqD607X/AA9pPiXSpdO1
qzjuYZFwpK/PGfVT2NeSfYtQ8F39to/iGZ57BJMaRrwJzbN2jmPcduauzewz3LJODu4HQ+t
HzZ5bnuPSsDQdf/tMvZXsQttShXLRk8SL/fX1BreyCuF79KzakhCnIPDZpo3D+I/iaVBgHJ
zmlxUvmGJz35HpR16gUuKDSAYY4yMGJD9Vpn2aDBX7PFg9RtFS0uPei4Fb+z7Dp9it8H/pm
K8/+J9hY22h6VPBZwRSJqkPzogBAz616RtGa8/+LGB4Ts8df7RhI/OtaT94PQ9DVEZDlQwJ
6EZpfLiH/LFP++aEIC/59KeSOhr1OfS7MtL2IzFCcZiTj2pPs0B/5YRn/gIp5YZ6e1KWC9e
Kd4i969iI2VqRzaQn/gApv2CzPWzgP1QVPu96Xn1oelmFr7lU6dYHJ+w2/wD37FN/srTf+g
fbH/tkKt5x0NL0Gc0/du2GjKR0jSyOdMtf+/Qpp0XSD10q0P8A2xWrzSIgyzgfjSLLGxwsg
J64zRzRTtfULXKttpWmWk/m22nW0En9+OIKfzFee/C5idf8dD01d69OBywIOa8x+GH/ACMf
jsY/5iz0cwJHpx649qQAClPX8KBUvcEx9FFFWAw9ar33/INuv+uL/wAjVg9ar33/ACDLr/r
i/wDI1j1Gc18Oufh5pY/2T/M1ueWtxqUrP8yRAKF96wvh0cfDvSz/ALDH9TW/p67onmJ5ll
LZ9qzqLmtEpFfVbbbps0lsgSaMbl2jvTtKtw2nQSXCB5ZF3MWHOa1GVWBUrkkYIpu0Ku0KR
jjiodCClztdC+duPKczrU82jX9peWy4hc7ZF7Y9a3TsvrINHIQsoyCO1ZniqE3Hh+QjqhBo
8L3In0OJO6HafauOEnDGSo30audDjz0FW6p2LSafZxAyzKWwMs7twKy11eRluZdLtY2trfl
pG43EelV/EN9JfX6aFZtlnI8xh2qbXWh0fw2lrGfvAAY6n1Nc9avCUpqnooLfz7GlOlK6U/
tbLyLGha7PrE0oMAjhVeG75rmtfuL+11ydPtLqmdwANdR4YsTaaMhkXDzHefbPSuZ8Wg/8J
C3OB5QNcWNnW+owqVHrudOEjTeKcVsbng83c1tcT3E5lQvhM9sV1I9+T3rmPBmf7FkI6CU4
xWjq97JDbtDbECbbuJPYetergq8YYSNV66HHiaaeJlCPc1chiR6elBIX7xA9q4zwxf3P2O7
uLiZpQWwgbqW9BVTVbjUU1y03XbK82D5S9B7fWl/aa9kqvLuSsI3UcOx3+Fxj071BOqyxOo
fZkcuO1ZWo3skkT2ls+wxpmWXsvHT61z3h67vpIdQMk7yJtwgfs2a1q41RqqkuqJhh24uob
cUSz/vbe1edGON8hOOKuebPbRFm08Kq/wDPMZNX4FWC2RSdoVQfp61IrLLESrBlbuK2VFKD
kt7GcpXevQZa3MNzbLNC+5D+lOmmigBeVwiAdSa4/wAPXEtl4ju9MkYmI7iqn161Z8ZQytY
xyrKwVGA2Doc1zPGv6q63VGyw/wC+VPozesNQtdQid7Vtyo20k+tcdaLCfjLrU7QiSaLTo9
rEcr8xzWl4MXGn3KKADvyPrWClxdr8d7+0tYiUk02Lz3PQAMf51vQruth+d9URVpezqOHY7
qxjK25k27ZZm8x/5VcPt0pB7etFc5mLRRRQAUUlGaAFo7ikzRQBwngPwzfaRrXivVNQh2Sa
pfeZEc/8swMCu7BDcjpRj5snn0o6UMBaKKKlCYUUUVQCd6WkpaACiiigBDnHBx71Vv7Kz1K
xlsb+3S4t5V2tE4yG9/rVogEYPSgdOeT6007AeUS6deeEr+Kx1CdjpQkDaVqJOXtGP/LKU9
0PQV3+jauupRSxyJ9mvIDtnjbqP9oeoNXdQ06z1Owm0+/gEttcKVkVu4/pXLR+GNRsoYora
9c3Nh/x63B6zRf88n9fQVdx3OyX5sOMH39RT6ytJ1aDVIHdVMNxEdk8LcGJh2+lamc9P1rJ
gLSGjrRSASil70negBRXn/xX/wCRRtGxwuoQn/x6vQO9cF8VkDeCkYsR5d5C2PX5hVwdpAd
7A6OmQc84rz/xJqGp2etyxreFEI3AV38CBYQF43c15z4yJPiBlz/yzArmzupOnhVKHc7stj
CVdqRu+Dry9ure8Nzc+bsI257cVzN5rWrRX1wn20kLIwH9Kv8AhO9FpJeIzABoywz61zcjt
I7yPyzksa+dxGNf1Km1J89z2aGHi8RUbjp0PUdCmuP7BgnvJd7tly3tVl9RVpNsFu8jeuOK
r+G383w3ZlvmwmK0J54rKB7iZlSNRnNfZ0pfuIy5umrZ81Kzm1Yql9WlztjijX2PNL/Z8ko
Burp5R18scVhtrOp3lpcanbEQWkOSm4cyY71N4a1jUNWknlulRUQYGO9c0cTSlVUHe7+41d
CoqblZWRoG3jn1NreTc0cSAqmemaW9sLeCylkgzFKg3Bsn8qsQr/xObkn+4gFTXw/0C4z3Q
/hXW4fupVJbpOxineaXoZnhzWBqtkFkwJ4zhwK474YqV8T+PCT11Z/5Vf8ABeRq8/PVOfzq
h8Nf+Ru8ejsNUb+VYZZXliKMZS6GuMpKlUlFdT07tSUClxXp31OO1h1FFFUAw1XvedPuR/0
xf+RqcjmoLvjT7n08p/8A0E1hfUqxyXgaTyfhfZSDqsbY/OuutI/KtYo/7qgVxXgnDfDvR4
lPDOQfzNdyPlUDHAGM5qNptvYu2gz7RGbk24f5x1o+0Qi5MBl/e4ztrE0o/aNZv7vJILeWM
nsKXU2Nt4g0+6xxITEcH1rn+s+7zedjT2WvKat9B9osJ4WH3kNcV4f1JdOs9QWQ/cBcCu7Y
5Q8jB45NeW6rEItXu0X7rP2ryM0k6TjWo72sd+Ah7VSpy0TOi8JWrXFxc6rNzklVY9c96pa
vcf234nisov8AVRts/wAa0tFn36HHZ2asGwfMYj7tY+hQy/21OLeNpGXcplYfdz3riqWVCF
JL4nd+ZvF/vJ1G9VojtZ9T07T9kU1wqtgKAD0FcT4rkim1kTQuHDRCsi4ic6hJC0hkbzPL3
k9T61PqdhLp1xHayyeY+zerelc+MzCriKU4KPuo6MNhYUakZOWrR2Hgs/8AEll7ASGo/Erm
ysJ3L7p7htgPotO8FgnS51HOJayvEMkmq+I4bG3/AISE47Z616rq8uX04faeiOLkTxspPZa
l/wAKWjvZi5nX91EcoPU+tZUlw194vLwpvZXKxr6D+9XV6jJFo/h0xx4AVPLX61k+D9O2pJ
qcq/NJkJn071EqLvTw3bcFWTc6767Id4iddM0JbSH555+vq/qafotj5Gk2yE5kuJBIT7Csf
UpTq/ioRq+IITgk/wAAHX866qwla6uoj5RjSNDtHt0zW2GcKuJc+2hlWU6VBR6vU1ZVV4mj
YZDDBx6U23gjtrdYY/8AVr0ouHeKzlmT7wQkVS0S5ku9Jinm++2c/nXvJ8tX2Z5yi+Ry7HM
aqPsHjWC46CTBP9a1vFxzoKtn+MVS8aw7Y7e7QfcOKd4hmFx4TtJQepWvnKq9msRSfVXR69
P33Rn52HeDMGxujzkPmqFiB/wurW25ydLhGz1+c1oeCf8AkG3X+/WbaMP+F46uoPJ0uL/0M
16OA/3GJyY12xUzuR06YpaQdKWmcoUUUUrhcSkpSaQGi6FcB1p1Jmlp6BcKKKKVh3CiiinY
QUUYFNLBWA25p2AdRR1FFKw7BRRRQFgoooosKwn8J7g1HIh8rYpxnjPpUtHY0wsYmoWktvI
NVs4gbyNdsij/AJbr6fXvWjZ3cd7aR3EWQkgzg9VPcUXUBuERo5jHJGcgj1rNurm50uRL1o
M2zELdKg/1Z7OPahq4zbBB5FLUakNGrx4ZWGdwPWpOOmaiwCd6b3pTSYoAd3rhPitx4Dc+l
1F/6EK7sVwfxY3D4eXDL2niz9N4rSn8SuNbnd27AwxkHPH9K828Unf4kmPoor0TT/L+xxtH
908/pXnGt4fxXIpO7dKuR7VxZ7GboQjHqz0crS9tOT6IyAzxszIxU7cGm4B6elaniCxFpq8
qL8sbqGUfWk1Wx+wizRVwXiBb3r46VCUedSv7p9JDERlyOP2jtvB8hbw6vP3HK1jatdy694
gi0a1c/ZI2zIR3pmj6l9i8HXkicN5hVPqaueD7RIrKbUpflLEgE/wgda+qo1Z1qdHD7X1fo
eBOmqVSrWkr62XqSeLZ4rDQ4tOgQZf5FA7LUvh6K8tNMSO3hUheX3dWrBuJj4g8WomMwRt8
o7bR1NdrpEsUkc5ifcqyso/CtMLeviXWl8Kdl8jCt+6oRg1ruwsmmlvp55rZocqByetWr7/
kHz/7hqcHJxiqeqSLBp1w0jBUKHgnrXvVVyUZXfRnnxu6iscf4K/5DEw/2Kp/DgY8X+PP+w
o38qs+CTnWpWPGY+B6VV+HJP8Awmfj1SMY1Q/yrzsl/wB2+bO3MX+/+SPSxSiijvXtNHl+Y
6iiigYw9agvOdPuR/0yb/0E1OetV7sf6Dcn/pk3/oJrD7RZxvgGBbz4ZafHuKN821h2OTVe
9GuWszQGWZ0HRh3qf4e/ah8MdP8Asaq02XwG6dTWpI/jEgFLe1P1xXHjMF9ZWk2mdFCt7N6
q5y9uNYiVhAsyljk8dTTZk1mYqJknYpyvsa6PzfHGcLa2Y/KkMnj7tb2f6V5iyS6/iM7HmF
3dQRiNJrxixieorPTr+51OMyW8hBbcxYda3i3xAIwI7JT64Bpqj4hH7z2Q+iih5Kpy96owW
YSUfdijq4beGCNVjjVOOcDrRHbwQgmNFXPJ2jGa5Ux/EIdbux/79igw/EIgEXdh15HlivfV
KnpFx2PJcp733KPiDQ7mDUDd2kZeNzuwo+6ayPs+pX843QSSSjjJHaulEHxD3HN/YAdv3Qp
0dt49BOdQsB9Ia8PEZNGrPmUrJ7o9anmc4wUOVO3U1tE06TTNIMIwZSCTjuaz9D0S8t9WuN
QvgAW+57Vr6ZHq6WJGrTQy3R6GJdooK6zziSLr3Hau+eGpR5bJvl2ONVpycnormb4j06/1N
7eK3UeTuyxz3rZhthb6eLaLAKJtGOxquE1nbnz4V/4Dmk8rWcnbcw899lOKip+0lB3YSnJx
VNNaHPaT4Zu/tby3zhIyTuUdW5rZlv7fS7xxeMU3gbWA4x6VZ8jWAebuIn/cqlf6RqOo2pg
uLqLrlSE6VxqjGjTaw8Hzb6mnP7WperLQLrxJpUljOiz/ADbCMYqjoPiDTLbSIoJ5tsgJGC
OvNVf+EKucAG8XcOp29aUeCZdrF7xS/Y7elcntMe6ntOXU6nHCKDipbsl8Q6vp9/pZht5N7
ZB+lZss/m+CYkLbjFNtJq2vgq5zkXij221l6vplzpDJbGRpIH+f5RxurgxSxa56tZWujroO
heFOm7tM6LwUP+JZdd8yVm2aCT436s8ak7NLi3H/AIGa2PB9tNBpTtKdvmPuAI7Vl+IfAUm
teIJ9asdeu9LnnhWB/JbGQpyK+jwNOTwkF5HkYt3xE35naYbuppcMTwpx6154nw31pMY8ca
iT7uaWX4ca1KBnxvqKkejmtvq8jmuehYPoaMMP4TXnw+HetqoC+Nr/AAO5Y0v/AAr/AMQD7
vje9/E0fVn1Dmsd8QRxtb8qNrehrz4+APFOMR+O7oD3WiLwF4sg3BfHdw+eTvTNH1ZhzHoO
GBB2nFLz/dNcEngvxhGvHjhye2Yqd/wiHjQf8zx/5Bo+rMOY7zBx0owe4xXAt4R8dMmF8cq
P+3epB4V8dCMIfG0ZHqbel9XkFzucnjIIJ6UpBB9q4V/CnjpthHjWIEf9O9VW8E+N3heP/h
OVAbr/AKPzR9XmO6PQQMHlxT+e2K8+HgzxvsVf+EziO0YB8injwj46UYHjGA/W3pewmF0d8
c9cD86TI9R+deft4R8ekY/4TGDH/XCmt4O8eFcDxjBn/rhR7CYXR6FnPTmjPoQfxrz7/hFP
iCsLQDxfbeWw/wCeHNRx+EfiFDEsaeLrZgP70HNP6vMdz0X/ADxS4OK89Xwx8RUIYeK7Ukf
9MKhk8I/EWSYSf8JhDx2ENH1eYXPR6WvNh4U+IyBtviq3JJzzFUy6B8TljCr4osgQc/NBml
7CYXPQs9iMfhUbbGibeMrght3QDvXFnTvijuwviHTSMf8APrUT6b8U35/t/TWVsq0ZtcZp+
wmB0NnOmmXCWkj7rWfmCXPy+yVubgTg8HuK82l8O/EqWxSzfW9MWIMHU/Z+Y2B4xV0WPxXJ
Oda0v/wGFL6vMLnd5Gc0uRmuAew+LeDt1rSz/wBu4pPsXxb/AOgvpnT/AJ4Cj6vMLnoGR61
wHxccr8N7r5goM0WST/tio3tPi9gBdV0vI/6YCua8U+Cvit4utraw1LV9PWzSVZJFjjALYY
H+lXChKMrsVz2OzASxh8ocCMHHvivNLuLUn1iW6Fm5kaXIGO2a9DvxqcOlIulxxzXSAAbjt
BwK54XHj8nc+mWef98VnjMB9aSTla2pvQxHsJNrqXtU0VtXOnXL4jZMF1I6j0rA8VQ3cusL
Gls5jjTapUZzWr9r8eg/8gy0x/10FNN14+3c6RZt7+YKyxOWU69OULtXt+BVHGzpSi7bXOX
FtqB0+S3NrIIAQ549K6vSvtd3osNp9ma3iClpWb/lofami68djj+x7THf94Kd9s8cqGA0a1
I7fvRWGHydUW3z30sa1se6yva2tzJ0HTryTUZ/3Rgic7WkP930Fb+rWN9axG50iQx4GHQD7
2OlVxd+NQvyaHbL3IEop4v/ABsVydFt8nt5wrphlkIUfZc3mZVMXKc1No5s67rqna8kitnG
NtQXd/qeoAR3BkZR2ANdK1x4xJ3Hw7Zn/tqKXz/F4AI8O2gP/XUV5s8oqy0lVdmdcMdCPvc
iHeD9MngaS+nTaXGFB64rC+HJb/hNvHoYgn+0yf0rqtOvPFLXscd9o8MFufvOkoOPwrlfh2
VHjnx8i8kakST+Fe9hcOsPSVNHnVqrrTc2elilpPSlFdb3OZbIdiilopjIz1qG7/48Z/8Ar
k/8jUx61Ddc2M//AFzb+Rrn6lI5P4Z/8k+seP4n/nXYnA6EVx3wzOPAFlnj53H6101xdOs3
kwRb5MZOelOcuVA029C1jPpj2owPTms2TUZrbm8thHEeAynOKfHeXFwpltIFePoGZsZrL28
eZJD9m0rl/HzA4xS4qhHfbbpbW4QRysMjB4NWZrhIIDK4JA4wBzRComnLsDjbUfnnDDJpxx
ngDd9azP7Qmc4trRj7vxmkxfyH97OlsG7Dkml7dPa41CWvMaRZF5bA+tO+XGcflWcumQMQZ
pXlYc8tVSbxFplhM1oS+5DgjGaUsTGmuapJJFRpOelPc3eCc0uAR0rN03V7TUzJ9mLHy+Gy
K0Qf0rWFWM1eDujKUHF2nuGABwKO1KTxTQ2evFauydhNrYWjGfpSAg9OvpUcskcMbSyNhVH
bvRZ79AWvxEuSPu80fgc1mtqTNhbe1kfPI3DApf8AibTY4jgU+hyaw9sm7QuXytbl9uMNgH
6nFZGuX8Flp5meJJnJxGp55qb+zDMQbm6kkb0HFM1PR7fULEW2Smw5VvescT7arSlGnvbqb
UvZxmuZlHw3q1xqUcsc0aqYjwVHH0rozkjFZ2k6bDpNn5EIzk5LHqxqXUdRg02AT3BO0nHy
jNPDudHDxdbpuTVSlU5affQu545o78dKwrfxTp1xcJAu/c5wOKtajrlhpbRx3Dtvk5UKM1c
cXRac+dWQnRqqXLy7mmaXt0rI07XtP1K48i3dvNxnDDFa49MVpSrRqrmg7oiVOUHaSsxaMZ
HNMeSONd0jhB7mq0mo2ijAk3k9AnOat1Evi0Jsy5zj1puQRjHNUhqCNA8pikVU4wwwTTFu7
thlbP5D0yeal1YLRK5SRodAMUp71TtL6K5LoMrJGcMjdRVwc1pGandLoRKLi3cTGcCgg5+b
ikdlVCzdFGeKoi7upVDwWoaM9NxwaU58i03Gk7F/HcD86MD1FZv9rRgtHIhFypx5Q6n6U97
y6jQyy2yiMDLYOTWft4yWnzKVNovYG7jkUtQ2t1FdW6zQncrDPFRz6hbQzGIsXkA+6ozVqp
GXvJ6ITT2LPTk4BpACx6fU1mvqFy4/0ayb6ycUeVqsp/fXSRKeoUZrL6wr8sYtj9m2mmagA
z1pQF7cVliO206M3VxcsQP4mbiox4i0o4/0lQCcZzRLEwpvkqPUv2U5axWhsYFLgelNR1kR
XQggjIIp1dV07NGTEAFLgd6aGGcYNKWAo5lumK6eo1kDcYp20A9OaTP5VHLdQQkCaVUZugP
U0m+XVsE77EjDIwKQ4GOeaovqUZyI4ZZMei8GkMupS42QRwqe7Hmsfbp6RdyuVvSReYAAn1
6Vz+r+JoNLukt408xxy5HYVqR2twJN8t0Wx1UDisC+8LTXmtNcmUeS5Bb14rixdTEygvYLX
qdWHjScv3r0OntpkubaK4UEK43D2qcAZz3qKGIQxCNcbEAAqrPrGnW0piluURwM4Jru5vZ0
06jObkcpPk2LxUHtS44qta39reoWt5lk29cHpUMmsafHKUN1HkHBGehqHiKcIqd9GCpzfuW
L+BRgYxgYpkU8U8YkhcOh7in59q25k9UTqtGGB6UuBnPejORnNV3vbWNirXCBh2zzQ2urBJ
k+BnpRiqsmoW0SKzMTu6ADJNNGp25IGHX3IqPbw/mQ+WWxdxjGPXmvNfh4vl+O/HyHqdR3f
gRXo4ZWAYHIOCD61574L+X4meOVHQzxt+YNa3T1QlezTPRMdKUUUCm+4vIfRRRTAjPWoLn/
AI9J/wDrm38jU561DdZ+xzf9c2/lWHUpHJfDb/kn9n/10f8A9CrpbXdJcXMueN+0fQVy/wA
NyY/h5bs38LyEfnXVaep+yKx/j5NRP3pcpWttA1C0+26fLbZyXXg+hp1hbtbWUMHZEwfc1P
jtnvkUuCfl70exgpXRPO3Gxy/i0SJaQXcZKyRN1FbOmzi802GYgMSvJ96h12Az6JdcZZV3C
szwjdo+jPGx4iYsc9hXlRm4YxqXwtHa48+HbW6Zr6pqcOl2LTy4OOEQdSawGt530ifVtTdv
NkH7lAcbB2qqjv4i8TqCSbS2O/2IHarnjC72xQ6bAcs5DFfYdq5K2I9tCpVey0XmzanRUJw
hfXqN8GRXEn2i+nd5M/INzEisjxPDHHr8hjXDMAxruNKs1sdKggAwQMtjuTXGeLlxroPQGM
VhjqMqWXxi9+pvgqiljJNGz4LjQWE8oX5jIR+VdNLMsERmlYKijJrnPBmP7Jlx/wA9TzUus
3AkiufNB+x26cj/AJ6N6fhXpYOt7HBRlHqjixEHUxLT7l/TdYtdTaZbYnMJwwPeoLzxDp1p
fpZNITI56jotc54bWQ2kwjOJ7tuo/gjHeo9aigbxJZ6fCgwgBZv5kmsZZjWeHVTq9jVYWPt
nF9DuJbiK2t2nmfagGS3rVCz1yw1ISC3ILRDJDelUbyVZbCXUbtc2sC7YYyfvt0BrF8N2xN
vfXjD5pWEQx6mtq2LqKpGnHqrmcKMXTlOXQ6i1tGuYFupZ5C0nO1OAOamk04BJPLuZVcjjJ
q2QYbMbEyUThR3OKZZzyXNqk0sXluTgoe1d6owS91as5HJvfoZ+iawt+rwyfLcREq49cVLq
2sQaTCrygs7n5VrmYj/Z3j9kY4SYnGPfpWx4vijbRDKVBdXGD6V5scTUeGqW0cTt+r0/bwU
tmTeH9WuNVjuHnQLsf5QPSl8VBDoExZckEYrL8DjFrde71o+Ln8vQnA7sBTjVlUy+U5PdDd
NU8Yow2TOI0yVI9TtncYAcZra8ZPF9otYwo3hS270Fc0ThPMxkgjirGp3rahdiZj91Av6V8
pHEKOGlDqz6GdFyxEJp6I3fBKxHU7liAzhAQ3pXZy208jZFwUX0FcP4Mfbrkqjo0dd3c3Ud
pbyTTsFVf1r6nJpx+p3l0PAzKL+su3UpS2ljboZ7hzgdXduD+FMt7zSUX9zNCNx49ayNNWb
Xr99SvP8AjziOIoz0+tZMMEOqeMGdF2QROWOOF47VMsVdxnGO7sjONC903sdrfYktUXJPzr
yPrV4cggAjbwKoXrobWNkIKl15B6c1eGD3z3r3IPmqehwt36HCaleS2PjYSREgyFQ69sV3k
bZXf2IrzzxEufFiH0ZcfnXoEefIX6CvKy2cp1613pfQ7sXBKnTkuqIL+Qx2TgdWwo/E1NCu
yARg4wAKq3w8y6tbbP3myfoKu4UZ788V6sbSqOXyOCTaiZUmmB/ESakD9xNn1NaZGUZCAR0
JPcU7ABJ9OaMAL9aqNGEVLl6jnUvY4zRZ5bHxJc6czHyXY7B6d67DYhfdsTPc45ridc/4l/
i+3vBwspGfftXQa7qq6dpMkyEeY/yxj1NeNhqsaMKsKr+BnfWpObg4faKmo6tPJqK6RpnzX
B/1jHoimsXWvtOn31vY2d9IZXHzknqa2PDOni10+XUrvmac7y7dcVlaWDrPiua7cZiiORn0
HArire0qxS2lN6eh0U4xjOVtorXzZ0Op2gfwu8Fx85WLJb3rzeBI3miiYDYXX+der6iM6Td
DoPLPBryu1x9stgw48xf51zZxT5K9P0R0Za+ajUPXIEEVtGiL90BR9Kr3uo21iym4lC7jgC
ppphBbtO/3UGR71wniJWlvLRWYtcTNuwf4Fz0r38Vi/qtCMo6vQ8jDUfbVLM7t5o44fNMgV
Mbix9Khs9Qtb7cLWZZNp5xWVKq3Ni5kJ+x28eNuf9YcdfzrE8LuLW2u7uNDukYLFH6mpnj5
xrRppKzKWHTpya6HZXGoWdkoNxMsW44ANV7yVW8ryAjySEYYjPHtXJeJ40jaCORzLeynJ/2
R6V02lweWYIm5aCHnPYnmphinWquk1sE6Cp01NPctizuwp/0zYPZapXd/LpEkMl4/mW7nYW
/uk960ZbxIJoLd1JaY4BHQGqPiO0W50C6Tbkgbq6a8eSk509HHUxg7zUZdTWRg8KspBQ9G9
RWFqviaz087E/eSE7SB2pvhK7a60NY3JJjJUE+lcr4igittflEQwGKt61wYzHVIYeFej13O
2hhYSrypVOh6PE3m26OOjgGvOvFkEMWu5ChmKjNeg2f/AB4QH/YBrz3xZJnxFKuOigVjnTX
1SMr6svLY/wC0OHRGn4IaILegDZJx37Vyuo+R/al4Y1JQynHNXNHv/wCz55jnAeMj8ayg2c
u3LNkk/WvmK2Kbw1Oknqj3KdBLETqW0eh6h4ei8jw7ALcbiV3fMetW9mpSE/vkhX0Xmqnhd
w/hy2JPRcVLrOqxaXZeYcGZ+ETuTX3VOqoYZVG7WR8vODdZ01vce1gkjD7VcvKw7bttWI7S
0X7sS5Hc8muXuLaYaBPqmpyO07rvjXOPLz0FSeD4blo5724kdg52oCc9KwjiU6sabjq9S5U
GqbmnonY34lDapIm0MqIMAjpUt9FG9nL8g5Q802P5tWn7HYtS3mBp8wXjCGu2UU6Mmlqc6l
ecTm/CmqyXCtZXBy0X3T7ZrG8Dc/ETx0W+8LtBn2xU/gzB1ec+i8/nxUXgxDF8TfG8ZP3pY
n/MGubK6zq0by6nRjYKFS0T0SgUUCvVWxwj6KKKoCMioboH7JMc9I2/lUxPNQ3J/wBDmH+w
38jWC3KRxHgB2/4VtBzljLIoH/Aq7hFCxJGvAA4rgvAR8v4d2UjfdS5kZvpmupfxHpW0kXI
I6Yx0rnq1qdGTc2aqnKaSiSwagZtYubNVykCDLeh9KWW/eLXoLMrhHjJB9TXPaVrdlFc3k9
xIVeWU/l2pdW1uzmvLO5t5Tvhk5x6GvMePp8l1LW9/kdawk3UtbodXKvm27xkfKy4rzSK8k
0ttRs0BHmZX6V3D+ItMQZaY5PauCv3GoavM1oARI/Ge+a4M2rRlGDpS1OvL6UlzxqLTc6vw
rDHZaBLfSnG85/KsK1kOseKGubriKLMhB7AdBXR6To9+tnHDeyjyoh+7jH9aq6Z4Znj1S4u
ruT92zkqgpyoVZU6KitFqyIzpJ1JN69Cre+MJlkEdlDtVCd27vWPrGpjVJ4boLtfYBntmoN
Qj8jW5knGFEuMf7NTa09jJcxrZD9ykeSR615OIr1pqcasj06FGlBxlBatXudP4LJOlzg8BZ
fzqPxjdpDbw2MS4adtzVJ4MV00aWTPymTPPpWYxOveMhGDmOFvwwK9fmccDToxWstDz9Prc
qsnojc8O2S6bo/2iYFWdd7Z6qPSua02CbWfEssxb5MlpGH930FdN4ovVtNH8lH2vL8igeg6
0vhnTzp+kq8mBJJ87H2raWGU61PDL4aerMo1bU51pfFLYyfGN2FS10m3OFOCVH6Vs2FitpZ
adp6+7t6kjnmuThuI9R8WTXTgygMSkXrjoa7HT4pEvWa4ffKqZPsT2owknVryqPZ6L0JxF4
Uo0lvuzYLAKTngc5qOKaOeESROGVujDoaZcH/Q5iB/AazvDJ3aDDu5OWH617kqn7yEe559v
cc+hz/ixDa61Y3w7EZP0rV8UyCTwwJM/fKmm+MLZZtIWbbzHIMfSs7ULg3PgOCQ/eBAP514
OIfs6teHSSuerSXNGlLs7FjwRzZ3WOu+rXjKTbpcY65cVV8Ef8el3/v0vjWVPItIc8klj9K
cZcuV38hSV8fbzOVNqwsUvOquxFV0gaWKWZVO1ByfTNdLaWwu/BE6qQZIm3DHaobO2Efg26
vJBhp3GAe2K8J4HmaqdHG5631pRTh15rFfwoTH4iiU8bkI/GtPxPePf6nBotuxIY4YisXRr
hbbV7eeRgqruJJ+laXhry7rxDdajMwAjBJLepNdOEqc1KOHi7c0tfQxxMOWq8Rb4V+Jv6jP
BoXhkxINpC+WPc1jeGrDekN1cA5uGJ2+oxVPxPeyXt9DEnyQ52xk988Zrehl+zC2mXmyths
JA+82OW+lek5Kri+aHww0X6nnSTp0F3nqa/wDZlsHjeNSig/dzxV1Vxx0rJXxJop/5fVJ7m
my+JdIiiLi5DfhXufWsNSvaW553sq0tFE5XxA2fFYx2dAa9CjI8pR7V5dLctqPiBLkg4llG
0ewr1FQAgB7Ac15WUvnnVnHud+YRcI04PsU8CXWC3aJPyJqTULtLKxnujz5SZx71Rl1G106
9lN62zzSNrfhWNr+u6fc2K28NwDvkXdx1Ga76+KhRhLXVnFChKo1ZXOlgupJNKS5aMhzHvK
++M4pmlXx1HT47grtJJBHoQaoL4i0UQpH9qXG3bjHtWdoOuadai5t5pwqeaTHx2NR9dpqVO
PPve/3FfV5crajsL42tx9kt7lVJKNj6e/51gTTvrmqWFpk7UCp9SOprd8R61pd7o728E4eT
PAA96wtCtdRlv0urKJHETfxfSvn8dKNTHezp6qVr/I9jDRawvNPRxudP4m1JbDSRZQfecBQ
B/CMVn6HdWmi6ILm75e4OQvfAqxrWi315psaxATXLvmRj2HoPpVLWtMks/DkYYmV0cbj6DF
dtZ4iNaVa3wrQ5qfs5UlRTtd6kv/CWi8E1vNF5ccikIfTiuVg4u7fPGJBn86v6VHYOl1NeN
h1XMQ9ao24Mt1CoBMjSKVA+tfOzrVqzpVKru5f5nsU6dOhzqC0SPV2WOWDEnKBQSDXnzebr
Piz90SCW2g9lUd67HXb3+z9EmkJwzJtA9zWV4P08x2jX8w/eSnAJr6nGQ9vWp0Y7LVng4Vq
jSqVH10RP4ouI7DQFtIPl8z5R9B3qHwzZyRact5cAKoBaEH+Fe5NUdX8zW/FMdlFzDEQhP6
mtrxHdpp2gvFCdhkGxAOwrLmU6k8U9oaIuzjShh1vLVmDZg674sNzjEMTZGewHSuysQGa4l
x9+Qr+A4rlfD8bQ2eYWBml+eaXsiDoPrXW2W0WUezjd83PfNdWVQb5py+Ju5z46S5uWO0Sb
CEqCF4PGetNuYxNbSxN/GpFZGsSOur6XsYrmbkDvxW6R0r1VJVeel1W5yuLjaXc4nwhKbbU
LuwbjaThazPFBB8QyAdglXYgdP8fuDwkzcfjVHxOAPEL+vy18hWl/sfspdJWPdpK+IU+6PQ
rL/jxhH+wK818Sky+JZwG5O0CvS7T/AI8oD/sCvMtSPm+K5HQg/vwo+lehnCi6FKHoc+XaV
Zy7f5mVMjRTPHICrIeQe1BRkGSuNwyPpW/4o04x62pVOLhARjuaZ4mtVtbu1gQYCwjp618r
VwkqaqN/ZPdp4qNTkiuup0/hGdR4Y3yHCozE59Kx7Pf4k8VPcy5NvakbfT2qhb3z2/hC4ij
ba0suwew710fhuOHS/DH2vbhp/nGeregr6KhX+sunSfwpXZ41SHseep9qTsip4yvTJJbaTA
Mu7DcB+grU0vT3S08kTshi+Vdvr71y+lub/wASyajcn93CTJz2bstdjpl7GEkS5YQTO5fax
xweldGBar151597L0RzYiLowVFevzLVpbTQXMs08okLgAH0qS/JFhPj+4af9pt+hnjz/vCs
vWtTtrXTJh56NI4wApzXt1akKdJpdmefShKU42Rzfgs51adexT+tJ4S5+KnjY+8A/Q0/wSM
6pM3YJ1+tR+Dx/wAXP8bHOT5kI/Q1x5Mv9mT82dmYaVpeiPQqKKO9eweaPzRSUVVwIz1/Co
bn/j0lP+w38jUx6/hUFz/x6zf9c2/ka5m9RnJfDfafANvvKhfNkHPTrU2oeGbaa6aa1vYYQ
/JBYVn+ALGLUfhtDbTs6L58hyhwfvVsHwXpLLtae7OR18ysq+FpV1+8NqVaVN+6zMXwtCT+
91ODpj7wpv8AwjNuGP8AxNrfHT74rR/4QPRDyWu2/wC2tA8BeHs5ZJyfeSuL+yMM1Zo6Pr1
VPSRQfw3aMozrNuCBjPmDpTrXw7pkN5FcTavbMsRBAWUc49ea0B4F8O9Dau31elHgXwyOli
T9WNV/ZWFvdon65V/mNoahpo/5iNrn185f8aX+0NN6nUbXP/XZf8ayP+EH8Lls/wBlp+tKP
BXhfoNKjP516qOPcr6zp2iaowm/tS1imHG4TLg/XmsiDw3pwkBn1y0Meeiyj/Gt/wD4Qnwt
/wBAmI/XNOXwf4XTG3RoTj1BrzqmWYac+eSOuGLq048qkaNilkliIrKWOWAfLmNgf1FV7Kx
0zT5pZbaVN8n3iWGatWGn2Om25gsLaO2hJyUQcUg0nT14FsnPPPeuh0opL2a22uYKo3fXcq
Xun6bqE0c1zOpMf3QHGKvGW1MZj8+PaRt+8OlJ/Zen4/49k/Kk/szT/wDn1T8qlU6ik5WV3
uNzbsm9jPsNM0fTpWmgmRpWOQ7MMr7Cq2sXctixvtPlhbcRvUnPStj+ytP/AOfVPypP7L08
jabRCD2rGWHkoclOyNVXjz81S7OJk8YajMjxeXEiEEbsVBp3ia7060W2iVHRSSCRzXdf2Jp
f/PlHx2xTho+lqOLOIfhXmSwONc+eVTU7o4rDKHIqehwWo+JrvULRrWTYEb0HNQx3q/8ACK
S2LSfvPNDKD6V6CdF0rORZR/lXP+IfDpZ47rTVjiCDDqeB9a5MRgcRBOrKfM7WN6WLoNxgo
2V7i+BzmyunHA8zvVnV7bQdUuVe41iCN4xt2+co/Sn+F7WG20swxzrM7NmTB6ZqeXwn4bll
Nw+i28spzkkc17eCw8HhVSnqrHm4mpKOIdSHci0qPQdMglii1aB1lOWDSqf60/Ul0PUdPFo
NVtoY1bICSqOfzqQeE/DQAxotuP8AgNIfCPhlzzotv+Vdjw1NU+Tl02Od1JOXPfXcxl8P6E
HRpNagIB6CZf8AGp7XRNHtbppBrMPlE5KCZefrzWj/AMId4Yz/AMgaD8qa3gzw0xyNMiX86
xjl+Hp6qCuavF1ZJpy3Kt/pWkalqUVy+qW4iRNgjWVa20k0tLcWy3lt5QG0L5i9KyT4H8NF
tw04K3sTSnwR4dzkWZB9mNdFPDU4NyirN7mTqyklFvRGPf8Ahaymu2kstRtokbnaZAQKrjw
s4HGqWrf8CFdAfBWgZBFvID7NTT4K0MDOydf+2lcE8qw0ndo6Y46rBW5ivpHh+zsrlbq4v4
ZJV+6A4xXWDGDg7gRx71zR8EaJuDH7RwQQfMrpIY1giWJDlUGFz6V34bCwwycYK1zmrVpVW
pTdyhqllY31u0F1JHG2MglgCK5U+FIs/wDIUt8DplhXTX/h/T9RvPtNyJC5HQNgVUPg/RS2
Sk2R/t1jiMuoV5c81qaUcVUoq0JWMN/CduACup24bpksKQeFE3fNq9uf+BCto+C9EfOUm/7
7ph8D6GMHbOP+B1yrJcK9bG6x9ZfaMb/hFUDHbqtscdMsK6LQrC00e1eNr+GR5DkneKrHwN
oWSds5P/XSlPgnQyeVnGO/mVvQy6hQqe0itTKri6lSPLKWhvC4tB/y8wcc/wCsFRXBsLm3k
gluYTG4wRvHFY48FaJ/dl/77NB8FaIVK7ZsH0evQmoyi4y6nJs7owrnwuEm/wBF1G2KdAHc
ZrU0TQLWzuo7q6vIZJlOUVXFTHwNoQwSk/8A38qa38I6PbXMU0fniSM5XL5FeTRynD06imo
7bHbLG1nDkvoXtX0eDV4o0uJWRVOcA4zVuCCK3tVtonAVV2g/1ontluABIzrj+6ag/sqE5z
NKR/vV2ey5ZucIavqcyqXjytlXS9Dt9Nu57kXBkkm9TS6zo0WsRwh5tnlnPBqz/ZUGP9dN9
d3SmjSYDyJpuf8AarH6v7jp8mjNPayUue+okemWtrpjWUGACByT94+9YU/iqTTpja3Nj86c
ZU8Ee1b40mDGBNMR/v8ASq0/hrT7iTfNvkcdCzVlXpYjlth1YulOnf8Ae6nLXviY3t9aXK2
xCWz7yN1aQ8bxFeLRifrWifCWkZz5T+4z1ofwlpDYxEy/Q15ccNmdJuSkrs7pV8G0k4vQ5C
+1P+0NZivVUIUK7ef50zxBMJteeQcqQnOehrrz4U0xFPlq2RnGT3rk/wCxbsaklvcptUy/6
xjgYrzMVhsTS0qq/Mzso16M3eGlkeiwEf2bHGzBf3YG4nHOK4pvB129z5gv4xh92c84rrNR
0mDVtKWwnmljjGCHhbawx71hjwFpqsQNV1XOP+fivrKuChXjBz6Hh08ROm5cnU3pNNt5xZv
O4ke2IIOep96wNb8OX2oam1zHOm04wD2qRPA9gowurapj/r4oPgizyG/trVh9LitK2Co1oO
m1vuKlialOSaM1fBl+beQNcr6hccZrbsNHvYrVEvplkMK7YUQYUfWoB4Kt8/LrmrA/9fFN/
wCEJj27V8Q6uDnOfPrGjldKlpE0qYuc/iF0TwvLZXMlxezeZubPlqOCfU1oa5oUeqQ71XbO
owrdKzh4KIbcviTVvxnpf+EOlB3DxLqv4zVqsBR9m6UloZPFVHNTvqc8fDGux/L5TPg8ENT
G8N620gU2bEepaukbwpebSIvEt99WfNIPC+rBcL4mufxNefPIqMn8TsdqzKpHWyL3h7RW0q
2YzEmaY/NgfdHpXN+DW3fEzxvx0li5/A10OmaFqVlfCe51ue6Qf8s2PBrn/B4A+J3jbAAJk
hJH4GvXoUIUIKnTVkjgq1JVZOcnqz0KjvRR3rcxHUUUUwIz1/Cobj/j0n942/lUx6/hUNwQ
LWUn+438jXP1KOS+GYB8Cw54xPL/ADrsmZUwXZVU+tcZ8MSD4FiI6faJf510c0a3l+Y5M7I
wMgHuac58vQFG5dEsTEBZFLduetK0sYPzOqt6HtWZqFmlvp8s9qCJYV3JzUel25vLCG6vQW
nkXJ7YrH20ubkcTTki1c2FdSMqwf1IpQVzkZOetc1q9w2hXVrdW4JhkO10J4+tbe97yyWS1
l2eYBhgM4pRrxlKULax3B07RU+jLLHHJ+UepNVZL+1jJLTqcf3Tk/lVcaWj/Nc3EspH+1gV
ntqVlFdPDYWS3DQjMj44X8azqV3GynpccKfO7RNH+03f/j2tZJPdhtq6juYVaRCjHqOtYuk
eJYdWvjawwMoVcsx6CsDxFqeq2msSxpOUjwGQDvXLUxtOjS9ve62N44aUqns2tTvQwxkjg0
4dK5HwnfajevcPcy+ZEpwOK63OAO5ruw2JWIgqiVjnrUnSnyMWik3ZGRSBs9uK6bmXkO4pD
nOAeP1o3fgf0qKVXK/I+xjxn0olZK6Q0m3Zsl+6SecepNVpb+0izuuEJH8K8msg+W7Msj3N
0QcFkyBmp45bOAb/AOznUDq2zJrkeKk9LGnIidtUD4Fvbyy5742iszxM96+gHy4SGZsMqnJ
xW9bzRzxCSAgofSpH5XgDH8WemKc6ftaMtd0VTqKnUUrbHLeDtPubWKW6uE8sT4Cp7CutPy
g9FBqtbXVtcl1t5Ffy+ML/AA1meJzcJobywTGJk9KypcuDwycPeSRTTr12npdm0BnjsOnNA
PJx1ry7Tb/UG1O1jN7JtZgGBPWui8Yz3lqtoILpkVyQwXjp3rlhmtOdGVXldkdFTL5wqRp8
252OSCATyfSlPNcH4Sur651hhLdM8KpkqxzXYz36QPsETu3oBXdhMXHEUva2sjnr4Z0ans2
7st59GFB9utZwuL6Rf3dsIgehY80n2O7mINxenPdUGK6PauWsVcw5V1NDcnOGBI6jNRfabZ
c/6RH7ZbpWfdW6W1m/kMwLsoYk571bTT7JUA8hT9aFUnK6jG1g5UldFpHVlBDB1PengY+tc
m+q/wBl+J2sH5tpwCB/cNdUpJXcOQRxSoYiNWUodY7lVaTgk31FOcEgZqIzwKcNPGuOxaku
pfKtJX9F4qtb2MBt42liDuw3EmtZzfNypEJK12Xd6FCyOpA79qZ58DMQJV3H1NYE0VyniKO
wRiLOZC7D09q1ZNMtpIzEFK4HykHkVzxrSldJbFuCW5eDDOO/c0Hjj+dc7oGrPcyzafd8zW
7lVP8AeFatxaXU82Td7I/7oFaU8QqkOamrjnT9lLlkWmkjjGZJVUflVWTUrVG2hy/sgzmqV
3b6bp8BuLyV2C9mbOT7CqMniGz09Fa4sDAJBujwv3h71zzxfI3GbSsXCi5/Arm1DdTXMo/0
Vkj/ALxP9Kv9DkVj3uoXD+HXv7JNr7Nyg9q40eKNY3ALMpJxgY6msMRmUMNKMJ9TWlhKlZS
ceh6USKB9KhtWkezheYYkKAt9cVKW2nB+tetF80VJM4ZaO1h1FN3D1x9aAxJ7Yqld9QsHFB
Jz7UhJHJ6VTvZriPaYnWNO7H19qipPkV2NJt2uXOMHrj3qKS5toj80wHtmsjzI5WzcXc0g/
wBldoqzapprT+WikyAZ/ed65VVlOVloaOCSs9ST+0bczBU3yZOMqvArivE91d3WtmAbmRMC
JQuOT3r0FVUIdqBAPQVG8NqZftMkaB1GA7CufG4epiIWnJKxrhq8KUlJRuR6Ys0enQRzvuc
INxPrV3PHTn1pqnI7bf51xniHW9VsNX8mFgsRXK8da0r4mGCoqU9UKlSlianLHRs7PGPunH
1pcg/L3rl/DGrX+p+et2VcR8AgYrE1DxPrEGo3NujqixuVAxXPUzajCkqr6m0cBVnVdNbo9
Dz83WnVjaDf3N9o6XV2oViTz6j1q4+pWqHALOR/dGa74VoTpqonuccqbhJxZcJx1NJkHnni
s77dcSH/AEazJJ7yHbQItSlz5twIvZRmrlVTfKlcLdGaOenHGKVsj5s4/Csp45ZbtbUzsoR
QxYdW9qdNZGCB5oriQOg3fMc5qPbNJ+7oNQu0rmmpzivPfCP/ACVPxuP9qD+RrrNF1hdUti
wAMycOvvXI+EDj4seOE75gP6GtaVWFaCnDZhODg3GXQ9Fo70ego71ZmOooopgRnr+FQ3HNr
MCONjfyNTHr+FRT/wDHvIP9lv5GufqUjj/hngeBowBx9ol/9Crp7Eb3uJ/78nH4Vynw7kEf
gKSQ/wANzMf1rsLFPLsYgepG6lN3lbtqV0LDoHUq3KkYNNijWKNVQYUDApvmAyGMMPM649q
XzUEwhDgPjIHtSbi2pfInW1jE8UwedocpxkxHdS+FLnz9AhXvHlDWpeQi4sJYyclkNcZ4Yv
RYJqEEpx5OXFeTXaoY2M29JLU76UXUw7iuhqeJtWkiCaZZNm5uDg4/hFJcQRaF4RlCDM0g6
92c1m+Gom1TXZ9XuRnadnP940eJ7w32qwaVbnhXA3Due9cVSu50ZVpbt2ibqnaSox6as0fB
1gYNOe8kxuuGyOOgrI8aDOsxHPAQYrsle10+1igaZYUUBQD3rjfF7pJqkMsbAo0WN1LHU6d
PBKinqt/UvCTlPFc7Whq+CF26dcZPBatzU702kGIl3zsDsX6d6wPBTf6FdKez1b193s7O7v
GOZZFEUQ9PeurD1uTAJrsY4mHNjH6lHw5q93NNfz384MEeNoHY+lV9d1XVorq2kicQRyNmK
Luf96jwna/a7cs6YtxJuYf3m7VW1i5W68XIhXekLBUA7sK43WqrDQs9zfkg8Q9NEdXd6jNH
Gltbxh7uSPcR/DHx1NYGhavfzX16lxMJkRCWI7H2q9qcp0jQpZpXBvLnhj9ewql4dsTBon2
hxh7yQAeuM11Tq1JYmEIvZXZzwjGNKUmt9jqtPiMFlEik4xuOe5NWwAVIzuB96RkzGVzjAx
+lV7GzSxtxbxyMwBLEscnmvfjHl922h5zdzldFu5dP8UXGkyOWhdyUz271o+LHvY9IDW0xj
UH58dcVj+IT/Z/i21uwMK+Dn8ea3fFTB/DE0g77TXz8G/Y1abfvK/3HqSjFTpVLaMyfA55v
AuduQcnvW14pYL4duW9cfzrE8C/8vv1Favi9gPDzj+8wq6Mmsu5n2Y6sU8corujzqOQwSxT
K3zI4Nbviq/F5d26q3yxwgn6mufCkgFh8rcZ96cCWYbsknIOfSvkY4iUacqS+1Y+jdCMpxq
N/CdJ4KbZrMkecho67/vkjDdiBXnPhNgniGAf3lZf0rrPEurf2bp5SI5uJflQd8d6+rymvC
GC9pU2TPnswpSeK5F1EvdZlm1H+y9N+eYEeZKBkJWPPrOrQ60umxXAmO8AttxWl4ftRpekP
e3P+tlBlcnr7VgaJ513rkuoIikyOVUt2qK9arJw6Sb/AijRglNPVJfidtqGTZKCfmDJu/Or
vYVk3I1GWJIXiQ5cEup6YNavIBBr6GnLmnbU8uXRHn3ifI8TJxncVwfxr0GEgRRY7gD9K89
8Un/ipoh6bf516DDgQof8AZFePlzf1qv6no4tfuqfoVNRJaGKAdZZAPyNXsDovSqUwEuswp
2iQuf5VbLCNCzEBQCWJ9K9uDXNKbPO6JAY42nExA3qMZpxx68io1kRoRNuGzG7PtSxSJLGH
jYMhGQRVx5VoupMr2OIfGn+P1bokvX8a7W5nWCCSeQ4RF3Vx3jKPyNSsr5eMYz+HNN8T6q1
zb2mn25z9pAZ8e/QV81TrvASqweuunzPXqUvbqlNdtfkP0/zfEmtm/uQfsNsf3SdnPrVXXC
+reK4NPjyUhIB2jg10SRweH/DWSQGRMn/aasbwbbNPdXepzZyeBn35pTpX9nRm/em7y9C4V
Lc2IgrKOiOmv08vRZo0ACpGVx+FeV2q/wCl253ceYMfnXqd5LDLp9zFHKrsIzkZ5HFeW252
3Nue6yAH864875Pa0eR3R0ZXzeyqXWp7FGcRrnsK5bxF4gubRVjsVAJbDOf5V0Nz5psHEH3
yoA/GuC1+SI6pa6fnMNvjzCOrGvZzKvKjRUYO17WPMwVKNSp72yudjLqLxafAwj8y5kTKxj
scdTWZ4c1q9v725trtV/dHqP4asTFtP0a4vrnH2hk+X2HYVg+GIZJoJY0yHuDmZh/B7VhUr
1ViKVK9nbY0p0Y+xqTffQ1tb8Q3Vqm+xiBjVsNK/RvYVbtbptUg0+SSLaX/AHjKe2K57xFJ
9q1W20i0X5IiAAPU/wD1q6uwgEU/lL9y3jWMGqo1KlXETTd4q1v1IqU4woRf2mXhHGBhoxg
egrF8TJJDpYvLfCzQMGyvf2rUuoZ5ZoPJm8tI33Ov98elJqUH2jT54SOqE162Ip89OSgrNH
NSmo1IuWxFo+ojUtKS5I2uRhh71xnibU9RbUJLORjHDGQVC/xVp+CJx9mubRvvRvnBrJ8YD
GvMP9kGvnsZiZywEKkXrezPUw1KCxcoNabo76wO7TrYsSQUB+lcP40cHWYVz9yPH5129hxp
1v6eWK4Hxc+7xA6noqCtc3lbAwv5EZcubFfeS+ELz7JfXMDnh4/MH4Vz15Mbq8nuSceY5ak
jllgbzEOC3y/SoscmvkKmKc6Uab6H0cMMo13Vvuen+GCsvhy2B5AGwj1rU8u3t43bCoo5Jr
D8Gtu0BF/uMwqh4i1GW91GHQrAklj+8YdhX3dLEqngoTSu9l6nyc6DniJw6dS3Nr01wZ5tP
txJBb8M7HAP0qbQvEEusXUkQttkcaj5gc5zVXXhFonhVbGEANIPL9z71F4YH2DThttnZnO+
QqOlYKtWhiY0m/Nmvs4PDOo15I6NRjWJD1Hlip7z/jyn/wCuZqjZz/adTmcRSquxRlxir13
/AMeE3/XM17HN+7k32Zwfaj8jh/BbsutXCZwpUmoPCTKPjJ42jC4Pl27H361J4LwdamHfaf
51B4VBX42+Nc97e2x+tefk83LDr1Z25gkqsvRHpWOho70e1HevaPMHUUUUARnr+FRTf8e8n
+6f5GpT1/Co5v8AUsP9lv5VzfaLOE8DN/xQPljrJeyr/wCPV3asqqFPAAxXD+AYhd+B5YlJ
Ui9mAYdjnrUOoXuuWFy1u1xKVXo2M7q4MXiXh3zNXudNGj7XS9jorF2uvEt/chiUiURKKXV
nNrrmm3WcISY2/HpXGW+oarbs5tmcGQ7mytFzqOp3bJ57OQjAr8p614zzHljyyi7t3PQWBa
lfmVj05uSQBgHivLtZWWz1i9jX5VkJBI7irMmta4Ij+9fABwdpqjHHdX9+jypJMzMM5Fc2P
xDxMVyxdzfBYf2Epc0lZnT+HrqODQo7ezw93Nk4/u+5rF03ePFEihWnkjYgeit6mu/sdPtL
KACCFYiw545ot9OtLWaSWCBY3c7nbu1eq8BNwp+RwfW4qVRpbnmGqTXUuoPHczNI0blVUGn
39re2kdut624smUX0FanibSJ7TUmvrdS0Mjb8gdDWPc3d7qciGVXMiDauBXzeIo1Kc5xkm3
0Pbo1YtQlG1up1ngcH7PeIRkb85qDxdcNdahb6bDnnk46gmtfwxps2naWzzpiWX5yPes7Td
KvrnxLNqOoQbI1JKZr31RqPC06Fvitf0PJ9pD6zOp22NqCOLQfDoUgARR5z3LVznhLTzd3k
uqTjzPmLLnua2PFEOoXllDa2UW5XbLn2rT02xFhp8VsgC+Wvauv6u5V0n8NP8TBVlGjL+aR
yHiaaTVdfg02HBWMjPse5PtXS2rRTzWttAp8u3z9CQOtc1pei6nNrU91MNkZZgWPUg10qTW
mmX7JPIsMflhYye/rXPhFJ1J1ZK12aYiUeSNODvY2CSqFm6jJrN0W+fUrD7VJjduZePQGll
1fTzC4F3GTg4way/Dmp2EeihWuFjZXbIPfmvSniaftUuZW9TkVCfI5W1K/jeANp8FyByj4z
7GnapcfavAiyg/eCip/EN7p9zoUsC3Cu5wQM1gQXHmeA7iAn5oZR+Wa8jEzj7eo4yXvRPQo
05eyhzLaRe8C5xdn+8QK0fGbqNHRd3VxWf4FPzXuOnBFWPGEd7P8AZ4baAyIDuYirpprLeV
a6BUa+v8z6GAtj53hOW5UDfFMDn2qLTrLz9N1C7K5SNQFPvXR+G7K6fSr2xvLYwpITgn3p8
2lzab4SmtbdTPI7849K4oYCU4Koo7R/E3eNs5Rv1Ob0BvK1y1YEc5z+VaDbtb8ZCN+Yojx6
ACs230/U4ruOaGxbKkDmtLR4dR0/V5t1kxnkXCnt1zXLh4z5Y0ZRdr3Z0YicJSlOL1safi3
UkhtU0+3YCST74/urTtGjisIdPgOBNITIy98EYFZuuaXetqFmqwmaWTmST3z0rpIdKdrFo5
XIuXHMq/wn0Fe1ThWq4mVVq1tjzZuEcPGClvubK5PU4x+tBKqpJPX1rz29l8RafctA00zxj
hHHeqUl9rTrsMtxg98VtUzf2bdPkbZnTy9zV+ZWJfENxHc+Jd8J3qpVePXNejQn/R4xjkKK
840jRry91GFnjaOKNtzM38Rr0tUKrtHYVOUU6knOrPRyKx8oJRpx6FK2+fUbt8gncFHsMVS
8R3HlaQ8QfbJOwjXHvUGuWV8qPeaVO0b8mRB3rjpp9Wugry+eypjGR0NVjMbKh7nI3czw2G
VV817Ho8dvt0pLU9TF5efwqj4bc/2W1vnLQOyH865D+0tfRC+6fGeBioLe/wBVtpJDC0qbz
uYEd65Fm3LUjL2bN1gZSjJcyOs8YWwm0XzOA0TbhmuO0eRDrts17IFVPmy3T6VJdalqd3H5
Ny8jJnkbetbnhfSYriGW5vLTDBsKX7iuKanjMapxjY64WwuGcZvX/Mh8V3Ul1YiUEpbq/wC
7z/EfX6VXnuLmz8LQ/ZGe3i43NjlieeK7e60+1vY4454lKoflXHFUtb0sXmim2gUBo+VXtx
XqYnLa3PUrX6aHBRxVPlhBrS5wOnQ6lLLLLaFyVUs7MeCMVSh5vIyBwXUn86u29/daUs8Bj
ZWlGxsj+VP0fTJtQ1CFEjZIkYMzEda+UjCVWdOnyu99T6H2ij7STta2h6VcXC21i07HhEyP
yrhvDtmdX12a+mXdCh3EnoTngV0Hix7kaQtvZxGR5GCnHYVb0LT10zSEQrhmG9x719hVpyx
OIjCS92G583TmqVFtfFIxPGV07GDTIfmaQ72+nYVq6dax6D4dZ25k2b3b1PasewtbnVfFM1
9cxMkcDYQHuBV7xe9wdKjt4EY73y+3sKxjGcnVxjWqVomja5YUOm7Mjwyqy6hNq94flDELn
qWNdlYDEUkoOWdycGsLRtPlj0pZLuPaI0JWMd/c+9bllPALOJVlTG3gk8/jW+WU5U6cfaLl
bu/vMcXP2k24oS+1AWd1bRNGWNw4XPpV5hkYbvxXO65LGb7SwJFJWfJOelbxliHHmpkn1r0
YV1OrOEnotPwOacGow0OI0fNh42ntj8qSFh+vFVPF5zr7f7q1PrkiWvi6G5ikDAspOD+FVv
FfOvHByNikV8jiJxWHnST2noe7Q96tGfeJ6BY/8gy3z/zzFed+ImE3iWQYz8yqRXolmdumW
59Iwf0ry/ULiWXWZrowyKUmHG3qM16eat/V6UbXWhyZe17Wb9Q1yy+xalJEOFdQUpNRsDZR
WjEcyx7jXXaxpEmrjTry3XAIG8HqBWP4tcjU4IIom2wx7eBxzXiYnLnSjUqW00selQxvO6c
G/Ut+HtQSw8L30zHlHO38af4PtWklu9Yuh+8ZiMn0rl45pxpMtmsUm0vvJxXXaNdGbQ47K0
VlOCZXYV14Kq6koQkn7iv8zDFwVNT5X8T/AAMrV5213xRFZoxMMbhVPZsda7XTTGY5xFgqr
lAV9q4bw5DO2tXAt42IAKCRh93PU10OoJqOiQ+dpKrLEFxIj9z6iu/BSlDmxNVX1OPFR5mq
MHolodPgKcn86r6hIsenzMxwAhFcMPGWpr0hRs9iOlUdS8QalqUP2eTaiHrtzW1bOqHspKC
d/QIZZW51dq3qXfBe0a5IR12En86j8NnHxy8Yqf8An2tz/Or/AILsJluZ7qVCikBUJHWs/w
APkf8AC+fFoH/Plb5/WurJoOFD3/UwzCSdZnpPcntS96QUvevZPPHUUUUCGGopBuQr/eBH6
VISM/hTGznA7+vSuaW5Z5t4ZPjDw7YXelt4a89DdySJIrgBlY8V0Mmp+I2VSfC+5h0BYcV1
I3Y+96celL34FOykrSWgr2Zx/wDavigcjwmM/wC8KBqficnnwmAP94V2JXjGaQ+lT7OnvKI
7u+5xx1LxQTtXwqoHuwpRqXixTlfDEYPruFdgPSlP1NCpQ6IXM31OR/tXxl1/4R+P/vqg6t
406jw/F/31XXYo4z0rfmJscXJqXjaQbT4eg2+7AimxT+LlOR4dtUx3FdsR6Gk5z3qJQivea
vctSlayMnR59YmsJG1WzSC4BOxEPB9KwVvfiE90yrpVklvnguTk+9dptHXGfrSgAcHkVdmr
JkJs5Tz/ABzuwtpYD3OaaZvHnT7Lp2Poa6wDHTgUoqUrXQ/M5HzfH/a30z8jVO+sfGmpxLb
3trp2wchkByK7kAk9BS7QDnAz60pU1UjysqM7PmR5x/whmqjaQ0ZYe9PHgrUzjc8Y716KFw
fejGeorx3ktDWT3O7+0a1rHm58G6rswTHnpnNU7+xvtEi+yXLgw3HLMo716ntqvc2UF3Htn
iWQDoDWNfJKbhelpKxtTzOomlPVHKeCIJBBcysMRsQFPrWhfL4zN6wsDpotv4fMBLVvQ28d
tEsMMQWMdhUoBBJ4r1sJh1h6Spy10OCvW9tUlM5UJ4+H8ek4/wB1qCvj3s+lY/3WrqyKB9K
6nGT+HRGByYi8ejnfpP8A3y1KV8e7uG0r/vlq6sjikyc9KcYqL2E5X3OWA8eY5Gln8Gpp/w
CE/wB/3dLI+jV1h9s0mPrTVxWTORcePSeY9KbH+y1Cr46/ih0r/vk11+D2zRz3yaXJDoinJ
7I5IN46C/Lb6b16YNdPam4NtE10FEwHzhegPtUoHHTH1owenP400lDcN9zCv5vEovyNOtra
S2I+8/WqTy+MByum2TV1QHtgenpS4x0puPNugvY5E3fjHHOjWp/GmG98XoedAt3J7giuxxR
j1qfZq+qQOT2Rxv27xbu+bw3CR7EVJ/anixRgeHVH/AhXXYHpRtB65qlTipc1ht6WZyY1rx
WFI/4Rkn/gYpP7a8V4IPhdvpvFdaBgYpAOef0qt9ibJ7dDiZrvXLhw9z4MMhXkHeuauWWpa
6s0Mf8AwjDW0bnDtuHyiurIBG0gkUnzDpj3qFCCfMo6luc5LluZOrXmoWQiaw0pr8ng7SBi
s0694j3Ef8IpO30kWuox025HsKAGAx196tq7/Mney7HKDXvEKAkeEJ8n0kWkbX/ET53eDZz
n1kWutxR+dKSjLSwXfM2ckfEPiLAH/CG3J9f3i1gXOn65eXck8ekT2CMciNnByfbFelDcSc
0u0A+o964sXg4YinyTbv5G9CtOjNs8vbQtblIElu5IOQS3SnvoniFcHypT/wACr00j2FHPT
GRXlLI6S1c2dyzOrZJJHljaHrZk3NaMWBDbifSquo3Ml7fBnQpINseM9xXrpXOM4NYg8Naa
NSF95BLg5254JrkrZE1pSfut3ZtSzPrOOtiW6ub3TtChltLBr+cKB5KHGawDrevu+9/As+7
13rXaAMMcY78fyp3JPWvqFShyqElex43O78y6nJDxD4kwP+KMuBx/z0Wopdb12Q7pfA9w56
A+Ytdl83rSAN3Jq5QhNcsloTzNao4xdZ1pVKDwLchW6/OtPTxDrsMflxeBrsL6B1rsee5NB
J9TURhSi+ZRLc5PRnHQa9rEAPleBrxN3Jw69am/4STWmGH8F32PTevNdZz60c1ooQirWJle
Tu2cO2ozElm8A3eTyfnWiPU5AQR4Du1P+8tdvzmj8TWXsKd/hX3F+1dt395xz+K9Rt42KeD
NQYJ0RWXJNY/gm31q++IfiDxPqWhzaTbXkEUcCTEFm25znFekkEpyTnt60ZbHqP5VtZLRGd
76iDJ2n2p3ejHHHSjHNDAdRRRTEVJJgD8w4wKVZ4nGA3J6CpSPlxz09apyDDghmH/AjXFaV
zXSxbAxwACO5pwFZ2mM32iUF3YZ6MxP861c10QjpqZsZikIqTNGa05UIjxRUhPFFZONhkdF
PyfWgE00guMoqSiqsFyOipKKYXI6KkopWC4wdaWnUZppCG0U7NGaYDaKdmjNADaKdmjNFgG
0U7NGaLANpMU/NGaVgGDrS07NGaLANop2aM07ANop2aM0ANop2aM00A2inZozTAbRTs0ZoA
bRTs0ZoAbRTs0ZoAbRTs0ZoAbRTs0ZoAbRTs0ZoAbRTs0ZoAbRTs0ZoAbRTs0ZqQG0U7NGa
AGEgAk9KRGV87e1SUDvR1AbRTsmjNUA2inZozQA2kOByelPzTJCdhwSPpUtXABzyDxS55oQ
nyxzSmjoMWilxRQI/9k=
</binary>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0