Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/1/1352.fb2
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name></first-name><last-name>.</last-name></author>
<book-title>Stanislav Lem</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name></first-name><last-name>.</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>c2827bcc-7949-4006-a67c-5af5fedd89a6</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2009</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><strong><image xlink:href="#_0.jpg" /></strong><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Stanisław Lem</strong><strong><emphasis>Marťan</emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong>1</strong></p>
<p>Ulice přímo vřela. Dunění nadzemky, houkačky aut, hluk uhánějících autobusů, cinkot signalizace a mohutný halas lidských hlasů kypěly v temně modrém vzduchu, rozervaném na cáry temnoty trsy světel všech barev i odstínů. Zástupy lidstva proudily jako nekonečný had, zaplňovaly chodníky, zazářily v obdélnících výkladních skříní a opět zapadly do stínů domů. Mokrý asfalt syčel pod stovkami pneumatik. Slizké černé a stříbřité dlouhé limuzíny se míhaly jedna za druhou.</p>
<p>Kráčel jsem hustým davem, tvořil jeho nedílnou součást, bez cíle a uvažování, nechal jsem se unášet jako korek ve vlnách.</p>
<p>Ulice supěla, mručela a hučela, zalévaly mě proudy světel a stužky těžkých vůní ženských parfémů, občas mě ovinul ostrý dým jižanských doutníků nebo nasládlý, dusný kouř narkotických cigaret. Po fasádách domů poskakovala v bláznivém rytmu neonová písmena rozsvěcujících se a hasnoucích reklam, tryskaly světelné fontány, vyletovaly rakety a jiskřily ohňostroje, padající v posledních záblescích na hlavy davu.</p>
<p>Kráčel jsem pod obrovskými rozzářenými portály, pod temnými klenbami, pod vznešenými sloupy neznámých budov, vmáčknut do živé, mnohajazyčné, ani na chvíli neutichající lidské masy, a přece osamělejší než na neobydleném ostrově. Ruka zastrčená v kapse si mechanicky pohrávala se dvěma pěticentovými mincemi, které tvořily veškeré mé jmění.</p>
<p>Na křižovatce tří širokých ulic, jejichž kamenné čelisti pokračovaly do dáli jako šíje zmenšované perspektivou, zpestřené páteřemi pravidelných mozaik lamp, jsem se oddělil od houfu a zastavil se na obrubníku.</p>
<p>Davy se sunuly přes vozovku jako vypouštěné gigantickým stavidlem v závislosti na barvě semaforů. Střídavě místo nich hučely, vyly a mručely motory velkých aut, občas doplňované pronikavým kvílením brzd. Pobíhající kolportér mi vtiskl do ruky nějaké noviny, které jsem koupil, abych se ho zbavil, strčil jsem si je do rukávu a okouněl dál.</p>
<p>Dav byl každou chvíli jiný, a přece pořád stejný. Ulice stále tepala na obě strany, propouštěla svým asfaltovým hrdlem porce lidské masy jako žvýkačku, na střídačku s nablýskaným kovem automobilů.</p>
<p>Z neširokého jízdního pruhu znenadání sjel ohromný lesklý stín a s tichým syknutím pneumatik stanul přímo přede mnou. Byl to obrovský buick, jehož levé přední sklo sklouzlo dolů a uvnitř se ozval hlas:</p>
<p>„Jaké máte noviny?“</p>
<p>Dlaň v silné šoférské rukavici současně ukázala na bílý okraj papíru vyčnívající z mého rukávu.</p>
<p>Tato otázka, obsah i způsob jejího položení byly velice podivné, ale život mě naučil nedivit se ničemu, zejména ve velké metropoli. Vytáhl jsem noviny (sám jsem totiž jejich název neznal) a odpověděl:</p>
<p>„New York Times.“</p>
<p>„A kolikátého je dnes? Jaký je den?“ pokračoval hlas. Tato hloupá hra mě omrzela.</p>
<p>„Pátek!“ odsekl jsem.</p>
<p>Tu se otevřely dveře auta a hlas pronesl:</p>
<p>„Nastupte si.“</p>
<p>Pohnul jsem se jakoby k ústupu.</p>
<p>„Go on!“ ozvalo se tak rozhodně, že jsem bezděky poslechl.</p>
<p>Jakmile jsem zapadl do měkkého čalounění, dveře bouchly a současně, jako v gangsterských filmech, se rozběhl motor. Pouliční světla se zatřásla a změnila v tepající šmouhy — rozjeli jsme se.</p>
<p>Rozhlédl j sem se. Vnitřek auta byl temný. Seděl jsem na zadním sedadle sám. Přede mnou se na pozadí nezřetelně osvětlené palubní desky a předního skla rýsovaly dvě podobné ramenaté mužské siluety: řidiče a jeho komplice. Zamyslel jsem se. Mozek jsem měl sice trošku poničený dvoudenním nuceným hladověním, ale fungoval. Tento hlad spíše naváděl k určitým neobvyklým rozhodnutím a ke značné lhostejnosti na vnější podněty. Ale teď se dělo něco nezvyklého. Auto zřejmě vjelo do prázdnější ulice, protože motor začal pracovat v oné charakteristicky vysoké zpěvavé tónině, typické pro vysokoobrátkové kompresory při plném plynu. Najednou ostrá zatáčka — brzdy, náhlý náraz, svist — vůz několikrát poskočil, zapadl do nějaké díry a zastavil se.</p>
<p>Dveře se neotevřely. Jen řidič zatroubil, jednou krátce, dvakrát dlouze. Dvakrát zhasl reflektory a rozsvítil parkovačky, potom zhasl i je. Obklopila nás egyptská tma.</p>
<p>„Co je to za blbost, k čer…“ začal jsem slabým hlasem, jak jsem měl uši ještě plné hučení motoru a jízdy. Tu se před kapotou objevil světlý obdélník. Auto zavrčelo a vyrazilo vpřed. Najednou jsem pocítil klesání podlahy. Aha, řekl jsem si, podzemní garáž, a už jsme stáli.</p>
<p>Dveře odskočily. Řidič mi ukázal obličej — veliký, široký, s mohutnými čelistmi a obočím, obličej současně suchý i masitý. Nohy našlapovaly měkce — podlaha v této podzemní garáži byla z materiálu tlumícího hluk. Potom se otevřely postranní dveře a zahlédl jsem místnost, v níž sedělo pět mužů. Místnost byla nevelká, tmavě modrá, muži sedící za malým kulatým stolem při pohledu na mne povstali a mlčky na mě pohlíželi v jakémsi očekávání.</p>
<p>Nejmenší z nich, tmavý blondýn s bledým, lesklým obličejem, jakoby trošku oteklým, se obrátil k řidičovi: „To je on?“ Řidiče tato otázka trošku zaskočila, zaváhal, ale odpověděl:</p>
<p>„Samozřejmě.“</p>
<p>Tázající se poté otočil ke mně a přistoupil blíž:</p>
<p>„Co je dnes za den?“</p>
<p>Odpověděl jsem, tentokrát v souladu s pravdou, že středa — což způsobilo, že se všichni zachvěli. Chvíli jsem si myslel, že jsem mezi blázny, ale ani jsem se nestačil polekat, když atletický řidič pokročil dopředu a spustil:</p>
<p>„Pane Frazere, přísahám, že řekl: pátek. A měl New York Times na rohu Fifth Avenue.“</p>
<p>„Co to má znamenat?“ zeptal se bledolící muž. „Odkud jste?“</p>
<p>„Z Chicaga,“ odvětil jsem. „Ale není teď řada na mně, abych se ptal? Co znamená toto shromáždění? A ta záhadná cesta autem?“</p>
<p>„Nenamáhejte se,“ přerušil mě chladně. „Ještě nejste na řadě s dotazy. Proč jste odpověděl, že je pátek?“</p>
<p>Napadlo mě, že jde přece jen o blázny. Musím být vstřícným a mírným — kdesi jsem to četl.</p>
<p>„Když se zamyslím, může být i pátek,“ začal jsem. „Hlavně podle greenwichského poledníku…“</p>
<p>„Nekecejte, k věci. Máte dopis a nástroje?“</p>
<p>Mlčel jsem.</p>
<p>„Tak,“ protáhl tazatel. „Nu, ale než… než… musíte nám povědět, kdo vás poslal. S jakými záměry jste přijel. A kdo vám řekl, co máte udělat, abyste se sem dostal.“</p>
<p>Poslední slova skoro zasyčel, přičemž odhalil zuby, ještě bělejší, či spíše bledší než obličej. Ne, to já jsem byl zatraceným starým bláznem, který se zapletl do nějaké špinavosti.</p>
<p>„Vážení,“ začal jsem, ale žoviální tón byl evidentně nepřiměřený, přesto jsem se usmál a pokračoval: „jsem, tedy byl jsem reportérem ,Chicago World’. Z jistých důvodů jsem byl před dvěma měsíci propuštěn… Při hledání práce jsem dorazil do New Yorku. Jsem tu už několik týdnů, ale nic jsem nenašel a ujišťuji, že to, jak jsem se ocitl tady, je čirá náhoda. Každý snad smí mít ,New York Times’, ne?“</p>
<p>„A na otázku, co je za den, odpovědět pátek místo středy… To taky?“</p>
<p>Tato slova pronesl vysoký, hubený blondýn s brýlemi. Otočil jsem se k němu a postřehl, že se dveře zavřely. V jejich rámu stál řidič s masivní, kamennou, bezvýraznou tváří, který zaplnil východ dokonale, pro mě však velice nevhodně. Pochopil jsem, že mi nevěří.</p>
<p>„Pánové,“ spustil jsem, „jde o hloupou shodu okolností… Nechte mě odejít… Vždyť nic nevím, nic nechápu, dokonce ani nevím, kde jsem.“</p>
<p>„Zřejmě se moc neorientujete,“ pronesl pomalu muž s lesklým, bledým obličejem. „Odtud nemůžete odejít.“</p>
<p>„Teď ne? A kdy?“</p>
<p>„Nikdy.“</p>
<p>Když zaznělo toto slovo, ovzduší se jaksi uvolnilo. Teď už bylo všechno jasné — muži pomalu usedli, od malé petrolejky si zapálili cigarety a já jsem zíral. Lačně zíral na jejich pohyby, na rozzářenou místnost, na obličej muže stojícího přede mnou, který vynesl rozsudek. Mám něco říkat? uvažoval jsem, prosit, přesvědčovat, vysvětlovat, objasňovat? Při pohledu do těch vybledlých, nepřítomných modrých očí jsem pochopil, že každé slovo je zbytečné.</p>
<p>„Ničemu nerozumím,“ protáhl jsem se. Byl jsem unavený a hladový. „Nevím, za co mám umřít. Ani proč. Ale i kanibalové své oběti krmí… Mám hlad.“ Nato jsem přistoupil ke stolu, vytáhl s pouzdra cigaretu a nad lampou si zapálil.</p>
<p>Zahlédl jsem, jak muži po sobě koukli, potom — nad mou hlavou — na toho, který rozmlouval se mnou, jako na svého vůdce, a opět znehybněli. Šéf pohlédl na mne. Vydržel jsem jeho pohled s hranou lhostejností. Dveře uzavíralo tělo, které znemožňovalo přístup ke klice, odhadl jsem je na dvě stě liber — byl jsem nevyspalý, unavený, hladový — boj by byl marný.</p>
<p>„Dejte mu najíst,“ pronesl bledý muž, „a postarejte se o něj. Ale dobře!“</p>
<p>Toto slovo pohnulo mužovými rozložitými rameny. Mlčky otevřel dveře a pokynul mi.</p>
<p>„Dobrou noc, pánové,“ pronesl jsem a zamířil za ním.</p>
<p>Klaply dveře, stál jsem v tmavé chodbě.</p>
<p>Tu mě uchopily za ruce dvě silné dlaně, ozvalo se cvaknutí a na zápěstí jsem pocítil chladnou ocel pout.</p>
<p>„Takhle zacházíte s návštěvníky?“ zeptal jsem se nevzrušeně.</p>
<p>Řidič a jeho ve tmě neviditelný pomocník, který mě spoutal, nebyli hovorní. Jeden z nich mi důkladně prošacoval kapsy, a když v nich nenašel nic podezřelého, mírně mě postrčil.</p>
<p>Pochopil jsem to jako pozvání k večeři. Kráčeli jsme egyptskou tmou dobrou minutu, když tu můj průvodce stanul tak náhle, že jsem málem narazil na znenadání vyrostlou, dosud neviditelnou stěnu. Ozvalo se cvaknutí a otevřely se dveře — světlý obdélník.</p>
<p>Tato nová místnost se podobala bankovnímu trezoru nebo spíše představě o trezoru, jakou mají čtenáři detektivek. Zabouchly za mnou a mým průvodcem ohromné ocelové dveře, do otvorů v rámu vklouzly silné spáry zástrček. Pokoj byl jasně osvětlen silnou holou žárovkou. Stěny tvořily pravidelné řady ocelových dvířek s masivními rukojeťmi a početnými zámky. Jediným nábytkem byly na betonové podlaze stojící dvě židle, trojnožka taburetu a malý stolek. Všechny předměty byly kupodivu z oceli. Zpozoroval jsem to až tehdy, kdy mi řidič přisunul nohou taburet: ozval se charakteristický zvuk.</p>
<p>Usedl jsem, řidič přistoupil ke stolku, zvedl desku a z tak otevřené zásuvky vyňal několik konzerv a šišku bílého chleba. Potom vytáhl z kapsy kapesní nůž, našel patřičné ostří, jednu plechovku otevřel, potom stejným nožem ukrojil chleba a začal si znovu prohledávat kapsy, posléze vytáhl klíč k mým poutům — právě tehdy, když jsem myslel, že mě bude spoutaného krmit. Potom usedl naproti mně a sledoval mou dost jednotvárnou činnost až do doby, kdy byla plechovka prázdná. Pohlédl jsem na další — byli to humři (mám humry moc rád) — a natáhl jsem ruku: nůž. Řidič mírně roztáhl tvář, což měl být úsměv, zavrtěl odmítavě hlavou a otevřel konzervu sám. Bojí se mě! pomyslel jsem si s uspokojením, protože vážil nejmíň dvakrát tolik co já. Když byla plechovka prázdná a vytřená kůrkou chleba, zeptal jsem se: „Prohibice?“</p>
<p>Řidič opět roztáhl ústa, tentokrát ještě víc, zvedl desku stolku a vytáhl láhev výtečného koňaku. Myslel jsem, že se napije se mnou, ale on ji jen otevřel a postavil přede mě skleničku na vajíčka, kterou jsem však pohrdl. Pořádná dávka koňaku mi promazala mozkostroj: připadalo mi, že jsem ve velice zábavné situaci, a právě jsem se chtěl zeptal na možnost přespání v tomto mizerném hotelu, když se nad mou hlavou ozvalo krátké houknutí, které se třikrát opakovalo. Řidič se zavrtěl, vytáhl pouta a řekl:</p>
<p>„Půjdeme.“</p>
<p>Zaváhal jsem a on ustoupil o krok a dotkl se podezřele vyboulené kapsy svých kalhot.</p>
<p>„Nec Hercules,“ řekl jsem hlasitě, usmál se a natáhl ruce. Usmál se také, i když trošku křivě, otevřel dveře a vstoupili jsme do temnoty za nimi.</p>
<p>Nyní jsme šli jinudy, protože mě jednou uchopil za paži a trhl. Moc se to hodilo, protože jinak bych se rozplácl na schodech. Kráčeli jsme po nich nahoru, spatřil jsem světlemodré světlo, které stále sílilo, až jsme vstoupili přes podestu do široké chodby bez oken, se stěnami osvětlenými matovými lampami ve tvaru čtverců, zapuštěných do stěn. Chodba končila dveřmi, velkými přes celou stěnu, kterou uzavíraly. Když jsme k těm dveřím došli, řidič mě postrčil napřed — samy se otevřely a samy se za námi (tedy za mnou) zavřely.</p>
<p>Ocitl jsem se v jakési ohromné knihovně — alespoň takový jsem měl první dojem. Stěny až ke stropu zaplňovaly poličky naplněné knihami. Pod nimi stály žebříčky, stolky s lampami, křesla a uprostřed malý kulatý stůl, u něhož seděli muži, které jsem už znal. Jeden z nich, který na mě tehdy promluvil jen jednou, vysoký a štíhlý, s prošedivělými skráněmi, blýskl na mě skly brýlí. Přistoupil jsem blíž.</p>
<p>„Právě jsme o vás mluvili,“ pronesl pomalu a dost potichu. Mluvil jakoby s velkou únavou. Mírně jsem se uklonil a čekal. „Chceme vám věřit… Šetření ukazuje, že jste pravděpodobně mluvil pravdu…“</p>
<p>Udiveně jsem na něj pohlédl. Jaké šetření? Tvořila je snad večeře s mlčícím řidičem? V tom případě bych je pokládal za nedostatečné. Muž však můj údiv přehlížel.</p>
<p>„Proti své vůli jste se dostal do jisté… komplikované situace.“ Bylo zřejmé, že si rozmýšlí každé slovo. „Jedno ale musíte vědět: takový, jaký jste byl dosud, nemůžete odtud odejít.“</p>
<p>Problesklo mi hlavou, že tu je centrála nějakého skvěle organizovaného gangu nebo politické bandy — snad fašistů nebo něčeho takového. Ale proč tu jsou ty knihy?</p>
<p>„Buď neodejdete vůbec, nebo…“ zmlkl. Pohlíželi na mě klidně, ale cítil jsem napětí.</p>
<p>„Nebo?“ otázal jsem se. Pak jsem se obrátil k muži, který si zapaloval cigaretu: „Smím taky dostat? Jak vidíte, nemůžu používat ruce, a rád bych si zakouřil.“</p>
<p>Muž mi pomalu (všechno dělali pomalu — bylo to směšné, ale někdy i hrozivé — docela jakoby hráli divadelní role) vložil cigaretu do úst a zapálil. Ostatní si mezitím opět vyměnili pohledy.</p>
<p>„Nebo se dáte k nám…“ dokončil muž s brýlemi. „A zdá se mi, že právě k tomu dojde.“</p>
<p>„Zdání může klamat,“ pokusil jsem se hovořit také pomalu, ne proto, abych se jim přizpůsobil, spíše proto, abych ovládl opojení, které jsem začal pociťovat po koňaku vypitém po dlouhém lačnění. „Smím vědět, oč se jedná?“</p>
<p>Muž s bledým, širokým obličejem, který dosud mlčel, zvedl hlavu.</p>
<p>„To pochopitelně vědět nesmíte,“ řekl jakoby omluvným tónem. A hlasitěji: „Ostatně vám to může být jedno. Zásada je jednoduchá: poslouchat a mlčet.“</p>
<p>Přiznám se, že jsem byl z tohoto rozhovoru rozpačitý. Pokud mě tato zvláštní společnost odsoudila k likvidaci čili k smrti, uvědomoval jsem si, že jsem v beznadějné situaci, náhlý obrat ve mně však probudil zvláštní síly. Člověk v bezvýchodné situaci je apatický, otupělý. Stačí však sebemenší paprsek naděje a síly se zestonásobí, všechny smysly se maximálně napnou a změní se v jediný mocný sval, aby prudkým úsilím zachránily život. Tak tomu bylo i se mnou. Hovořil jsem tiše, pomalu a současně zkoumavě sledoval okolí, přimhouřenýma očima odhadoval vzdálenosti. Útěk…? Proč ne? Ano, to byla poslední šance. Mohl jsem popadnout masivní popelník ze stolu a praštit jím šéfa do hlavy, ale to by byla hloupost. Mnohem lepší by bylo praštit do velké lampy, osvětlující sál. Šlo jen o to, jestli je v matové kouli jedna nebo víc žárovek? Na tom mohlo záležet všechno. No dobrá, ale zbývaly dveře. Ty podivné dveře, které se otevíraly a zavíraly samy. Stál jsem k nim obrácen zády, ani jsem nevěděl, zda mají kliku.</p>
<p>„Nemáte nárok na žádné dotazy,“ pronesl pomalu a důrazně muž s bledým, zpoceným obličejem a zamáčkl cigaretu v parádním stříbrném popelníku. Z rukávu setřepal neviditelný prach a studeně na mě pohlédl modrýma očima.</p>
<p>„Jistě dovolíte,“ usmál jsem se, pokrčil rameny a mrkl dozadu. Dveře měly neobvyklou kliku. „Domnívám se, že alespoň v jistých obrysech…“</p>
<p>Jeden z mužů, který náš rozhovor zdánlivě vůbec neposlouchal, najednou pronesl několik slov zcela neznámým jazykem. Zněla podivně hrdelně. Muž, který rozmlouval se mnou, se sklonil nad stolní deskou a pronesl rychle a tiše:</p>
<p>„Souhlasíte?“</p>
<p>„S čím?“ hrál jsem o čas.</p>
<p>„Můžete buď vstoupit do naší…“ zaváhal (zřejmě nemají cvik, napadlo mě, tohle není žádný gang, tam mají jinou praxi), „do naší organizace, nebo budete zneškodněn.“</p>
<p>„Tedy ochlazen na teplotu půdy?“</p>
<p>„Ne,“ odvětil klidně. „Nezabijeme vás. Jen vám uděláme jistou operaci, po které se stanete na zbytek života idiotem, duševně postiženým.“</p>
<p>„Tak… A co budu v ,organizaci’ dělat?“</p>
<p>„Nic, co byste nedokázal.“</p>
<p>„Nebude to v rozporu se zákony?“</p>
<p>„Jakými zákony?“</p>
<p>Zaujalo mě to.</p>
<p>„No přece… s našimi, americkými…“</p>
<p>„Nepochybně… často,“ odpověděl. Jako na rozkaz se všichni pousmáli. Jako voskové masky, které na moment ožily. Posunul jsem nohu, abych se při obratu mohl zmocnit popelníku. Trefím lampu spoutanýma rukama? Jsem trénovaný. V tom okamžiku se muž v brýlích otočil k oleandru stojícímu v hezké jaspisové váze vedle stolku a pronesl několik slov, která jsem nezaslechl. Otevřely se dveře a objevil se v nich řidič se svým pomocníkem.</p>
<p>„Odveďte ho… do operačního sálu,“ vyzval ho předseda. „A sundejte mu pouta.“</p>
<p>Řidič ke mně přistoupil a klíček zaskřípal v zámku. V příštím okamžiku jsem ho udeřil do spánku ocelovým náramkem levé, ještě spoutané ruky a současně nohou do břicha. Upadl bez křiku. Když jeho těžké tělo padalo na mne, uchopil jsem ho za klopy kožené blůzy a vší silou jsem ho vrhl proti mužům vstávajícím od stolu. Masivní tělo převrhlo stůl — převrátilo se několik židlí — nečekal jsem, co bude dál, ale skočil jsem ke dveřím. Kupodivu nikdo nestřílel, řidičův společník v nich stál klidně, s mírně rozpaženýma rukama, jako by po dlouhé nepřítomnosti uviděl svého známého.</p>
<p>Uhodil jsem ho levou pěstí do brady, tedy zamířil jsem do tohoto místa, ale on odrazil úder hranou dlaně, ruka mě zabolela a klesla. Chlap znal judo, což bylo fatální.</p>
<p>V tomto zmatku, kdy jsem slyšel za zády blížící se kroky, z paměti mi na okamžik vyskočila silueta jistého Itchi-Hasama, který v Kiotu učil japonskému boji. Při poslední lekci mě naučil dva smrtelné chvaty, které Evropané neznají. Jsou to údery obouruč, zdola, které zlomí vaz. Úder vedený zoufalou silou se podařil pouze částečně. V okamžiku, kdy jsem ve výpadu pocítil jeho napjaté tělo, zezadu mě uchopilo několik silných paží. Vrhl jsem se k zemi, ale boj trval jen krátce. Z množství dorážejících rukou a nohou jsem se vynořil držen pevně za šaty, načež mě — kupodivu — odvedli ke stolku. Tam mi jeden z udýchaných mužů přistrčil křeslo, a když jsem do něj užaslý a funící padl, druhý mi vsunul do úst cigaretu, třetí zapálil a všichni se rozsadili kolem mě jako po krátkém přerušení přátelského rozhovoru.</p>
<p>Řidič se rychle zvedl i s pomocníkem, který chrčel, plival krev a držel se za rozbitý krk. Po chvíli mlčení se ozval šéf.</p>
<p>„Složil jste zkoušku… už patříte k nám. To všechno byla samozřejmě komedie,“ dodal na můj udivený pohled. „Dali jsme vám šanci a vy jste ji využil.“</p>
<p>„Originální,“ řekl jsem a masíroval si levé zápěstí. „Smím vědět, jaké vtipy máte ještě v záloze? Co jsem americkým reportérem, něco takového se mi ještě nestalo.“</p>
<p>„To vám věřím,“ řekl muž s bledým obličejem. „Dovolte, abych vás seznámil s přítomnými: zde je doktor Thomas Kennedy,“ ukázal na muže s brýlemi, „pan Gedevani, inženýr Fink a já se jmenuji Frazer.“</p>
<p>Muži se ukláněli a podávali mi ruce. Nevěděl jsem, jestli se mám zlobit nebo smát.</p>
<p>„Já se jmenuji…“</p>
<p>„Víme, pane Mcíloore, zřejmě pocházíte ze Skotska, že?“</p>
<p>„Můžete s tím vtipkováním skončit?“</p>
<p>„Rozumíme vám,“ řekl Frazer. „Tedy několika slovy: tak, jak tu sedíme, tvoříme organizaci, jejíž cíle nejsou čistě vědecké ani fianční, dokonce ani,“ usmál se, „lupičské. Ani si nemyslete, že jsme fašisté,“ dodal rychle při pohledu na mou protahující se tvář. „Nejsme ani klubem znuděných milioná…“</p>
<p>„Takhle můžete vypočítávat třeba hodinu,“ řekl jsem jedovatě. „Nejste společnost ochrany nepovedených řízků ani klub péče o vlastní kapsu…“</p>
<p>„Je to těžko pochopitelné a ještě méně uvěřitelné,“ promluvil poprvé muž ve tmavém obleku, s úzkým obličejem vybaveným pěstěným prokvetlým knírem. Šéf ho označil jako inženýra Finka. „Podle všeho vás záležitost nejen zaujme, ale budete se jí věnovat stejně jako my.“</p>
<p>„Tedy jak?“</p>
<p>„Naplno,“ řekl a vstal. Ostatní vstali také a Frazer se otočil ke mně: „Půjdete se mnou? Musím vás podrobně informovat.“</p>
<p>Uklonil jsem se a kráčel za ním po koberci tlumícím zvuk kroků.</p>
<p>Došli jsme ke dveřím, které se dva kroky před námi samy otevřely. Zjistil jsem, že jsme sami – ostatní spiklenci (jak jsem je v duchu nazýval) zůstali v knihovně. Chodba vedla k nějakému schodišti, které vypadalo jako z jednoho kusu betonu: bez oken, těžké, masivní. Na stěnách svítily tlumeným světlem čtverce lamp, zapuštěné do zdi. Ve druhém patře byla stejná chodba jako dole –průvodce mě vedl ke dveřím na podestě, otevřel je a vstoupil první.</p>
<p>Malý pokojík byl přecpaný nástroji a knihami, na stěnách visely mapy – snad nějakých pouští – na podlaze stály globusy rozličné velikosti. Vybavení tvořil velký americký stůl, několik křesel a u stěn stojící stoly s nějakými velice složitými přístroji s mnoha kontrolkami.</p>
<p>Jen to jsem stačil zaregistrovat, než jsem na výzvu usedl a pohlédl na svého společníka. Tvářil se podivně soustředěně a vážně.</p>
<p>„Velice vás prosím, pane McMoore, abyste se mě pokusil pochopit a pokud možno uvěřit tomu, co vám povím. Později se pokusím rozptýlit vaše pochyby zřetelnými důkazy.“ Pokynul rukou, zvedl ze stolu nějaké noviny a zeptal se: „Nevzpomínáte si na úkaz, který se objevil na obloze před třemi měsíci?“</p>
<p>Zamyslel jsem se.</p>
<p>„Prý se vyskytla nějaká veliká kometa nebo meteor, už si přesně nevzpomínám,“ odpověděl jsem. „Zabývali jsme se tehdy kapitulací Německa, na astronomii a meteorologii nebyl čas.“</p>
<p>„To je ono.“ Muž byl velice spokojen. „Víte, jsem povoláním fyzik. Dokonce astrofyzik,“ dodal po krátké úvaze. „Ten meteorit dopadl na hranici mezi Severní a Jižní Dakotou, způsobil požár a zkázu lesů na ploše tří tisíc hektarů. Společně s kolegy z observatoře na Mount Wilsonu jsem se vydal prozkoumat místo dopadu. Bylo to jakési vyryté údolí, kosmické těleso zřejmě příliš nedodržovalo zákony nebeské mechaniky: setkalo se s pozemským povrchem pod velice ostrým úhlem, téměř po tečně. Asi dva kilometry letělo lesem, vyoralo brázdu hlubokou místy až dvanáct metrů, kácelo a zapalovalo stromy, a nakonec se zarylo v pahorku, jehož vrcholek smetlo, do hloubky několika desítek metrů. Vysoká teplota a stále hořící les ztěžovaly přístup k místu s tajemným meteoritem. Nejzvláštnější bylo, že jsme v blízkosti nenalezli žádné úlomky meteoritického železa, naprosto nic, co by nás poučilo o jeho struktuře. Pomocí přivolaných strojů a dělníků se mi podařilo po jeho vychladnutí ono těleso vykopat; o trampotách spojených s jeho dobýváním vám povím jindy. Ten bolid je tady, brzy ho uvidíte, hned zítra. Vlastně to není bolid…“ zaváhal.</p>
<p>„Není to raketa z Evropy?“ zeptal jsem se. „Němci se je pokoušeli střílet, ale pokud vím, tak jen na Británii.“</p>
<p>„Ano, je to raketa,“ odpověděl Frazer, „jste velice nápaditý, ale ne z Evropy.“</p>
<p>„Japonsko?“</p>
<p>„Ani to…“ Ukázal na mapy velkých polokoulí na stěně. Prohlédl jsem si je zblízka. Podivně velký povrch, nepravidelné tmavé plochy, snad zalesněné, na pólech sněžné čepičky… najednou jsem postřehl labyrint úzkých kanálů…</p>
<p>„Mars!“ téměř jsem vykřikl.</p>
<p>„Ano, je to střela z Marsu,“ pronesl Frazer pomalu a položil přede mne předmět, který velice opatrně vytáhl ze zásuvky. „A tohle je první zpráva z jiné planety…“</p>
<p>Na červené desce stolu ležel lesklý modrý váleček z nějakého kovu. Uchopil jsem jej a klesla mi ruka.</p>
<p>„To je olovo?“ zajímal jsem se.</p>
<p>Frazer se usmál.</p>
<p>„Ne, to není olovo, to je kov na Zemi velice vzácný: paládium…“</p>
<p>Pomalu jsem odšrouboval víčko — zaleskl se matný závit — a pohlédl dovnitř: dutý válec zaplňoval nějaký prášek.</p>
<p>„Co je to?“</p>
<p>Frazer vysypal prášek na list bílého papíru, potom papír položil na skleněnou desku uloženou na dvou stojanech a zespodu přiložil kovový válec. Posunul jím dopředu a dozadu. Málem jsem vykřikl. Prachová zrnka připomínající pilinky na papíru vytvořily obrázek: trojúhelník se čtverci nad stranami. Pythagorův zákon. Pod ním byly patrné tři malé značky připomínající noty. Frazer přesypal prášek pozorně do válce, zavřel jej a vložil do zásuvky. Potom pohlédl na mne, jako by chtěl zjistit dojem, který u mne vyvolala tato zvláštní ukázka, a hovořil dál: „Pane McMoore… střela přinesla nejen zprávy z jiné planety… ale i živé dojmy…“</p>
<p>„Lidé z Marsu?“</p>
<p>„Kdyby to byli lidé… uvnitř byl velice složitý mechanismus. Jak vám to mám vysvětlit? Chybí slova… Jakýsi mechanický robot… uvidíte ho… Mysleli jsme si, že je to autopilot, robot řídící raketu. Ale ne: ukázalo se, že v jistém místě, v centru, se nalézá, neuvěřitelné, pojďte, to musíte vidět na vlastní oči. I já sám, třebaže jsem ho viděl tolikrát, začínám pochybovat o svém zdravém rozumu…“</p>
<p>Vyšli jsme na chodbu. V hlavě mi hučelo, nevnímal jsem okolí, jen jsem zaznamenal, že jsme nastoupili do výtahu, jehož šachta zela uprostřed bloku schodiště. Výtah se rozjel, podlaha pod námi se propadla. Jízda netrvala dlouho. Dole byla stejná chodba — dlouhá, jen trošku tmavší, protože každá druhá nástěnná lampa nesvítila.</p>
<p>Cvakly zástrčky a masivní dveře, podobné kovovému příklopu, se pomalu odsunuly. Vstoupil jsem.</p>
<p>Ve vzduchu jsem ihned ucítil nějakou těžkou, nepříjemnou vůni. Uslyšel jsem rytmický, slabý tlukot, snad čerpadla, spojený s mlaskáním oleje ve ventilech. Rozzářilo se světlo: místnost měla kovové stěny a nízký strop. Uprostřed se tyčily dva silné dřevěné sloupy, mezi nimi ležel jako na zednických kozách nějaký neforemný stroj, lesknoucí se černě a modře. Vypadal jako veliká homole cukru, doplněná kovovými spirálami, visícími k podlaze jako hadi. Ze základny trčely šrouby a držáky.</p>
<p>V různých místech byly patrné světlejší přepážky, jakoby ze skla, na vrcholku pak měl kužel jakousi kovovou čepičku nebo velikou matici.</p>
<p>„To je ,Marťan’,“ pronesl tiše Frazer. Tvor ležel nehybně, ozývalo se jen rytmické tikání v jeho nitru.</p>
<p>„A… on… to žije?“</p>
<p>„Ještě nevíme, jak funguje…“ řekl Frazer. „Podívejte,“ přistoupil a pomalu odšrouboval čepici na špičce, nejprve na jednu a potom druhou stranu, „tady je kamera. Jen se toho nedotýkejte, proboha,“ dodal vylekaně, když jsem se naklonil moc blízko.</p>
<p>Spatřil jsem kovovou hrušku velikosti pomeranče se spoustou drátků vybíhajících z jednoho pólu.</p>
<p>„Tady je okénko…“</p>
<p>Opravdu, tato ocelová či paládiová hruška měla na opačném konci okénko z průhledné hmoty. Nahlédl jsem dovnitř. Klokotalo tam, nepatrně, pomalu, ale rytmicky. Při zesílení to vypadalo jako pásy svítící želatiny nebo rybího slizu. Při ztmavnutí byly patrné jen ojedinělé světélkující body, které se ve stádiu rozsvícení slily v jediný svit.</p>
<p>„Co je to?“ zašeptal jsem mimovolně.</p>
<p>„Zřejmě se ještě nevzpamatoval nebo se poškodil při přistání,“ řekl Frazer a vrátil čepičku zpět. Odvedl mě rychle na chodbu, zatočil klikou, která uzavřela tlustou kovovou desku dveří, se zřejmou úlevou se ohlédl (kam se poděl onen klidný, sebejistý muž z horního sálu?) a dodal: „To, co jste viděl, je právě ono jediné živé… v něm.“</p>
<p>„V kom?“</p>
<p>„Přece v tom návštěvníkovi z Marsu… nějaký druh plazmy, ještě pořádně nevíme co…“</p>
<p>Zrychlil krok. Hleděl jsem na něj ze strany, až posléze zvedl hlavu:</p>
<p>„Vím, co si myslíte, ale kdybyste věděl, co dokáže… jako jsem to viděl já, nevím, jestli byste do té místnosti ještě někdy dobrovolně vstoupil.“</p>
<p>A strčil mě do výtahu.</p>
<p>Výtah tiše zavrčel a vznesl se vzhůru. Hučelo mi v hlavě, pociťoval jsem mírnou závrať, přidržel jsem se kliky dveří. Náhle jsme se zastavili. Frazer na mě hodnou chvíli zkoumavě pohlížel, jakoby zjišťoval dojem, kterým na mě zapůsobilo neobyčejné představení. Potom otevřel dveře a vyšel první.</p>
<p>Opět jsme stáli v prvním patře. Šli jsme opačným směrem než do knihovny, až jsme došli k ohybu chodby. Tady zdi najednou skončily a napravo jsem spatřil vysoké skleněné desky zapuštěné do betonových příklopů, oddělující část prostoru připomínajícího astronomickou observatoř. Frazer mě vedl dál, k malým bílým dveřím, na které zaklepal.</p>
<p>Zevnitř k nám dolehl tichý sípavý hlas.</p>
<p>„Dále!“</p>
<p>Vstoupili jsme do maličkého pokoje, tak zavaleného a zaneřáděného papíry, fotografiemi a náčrty, ležícími na velkém stole, na oknech, židlích i skříních, že tu už nebylo místo pro nikoho kromě malého mužíka, který při našem pozdravu zvedl hlavu od stolu. Zajímavý typ — stařík s ruměnými tvářemi, porostlými stříbrnými vousy — vypadal jako pocukrovaný bonbon. Z obličeje, každou chvíli měnícího výraz, svítily veliké pozlacené brýle a za nimi černé, pronikavé a neveselé oči, kontrastující se žoviálním vzhledem.</p>
<p>„Pane profesore, to je ten mladík, který se k nám omylem dostal…“</p>
<p>„Haha, tak to vy jste padl do našich tenat, co?“ posunul si stařík brýle na čelo a pohlédl kriticky na mé zřetelně opotřebované šaty. „Tady se vám nic nestane. Je to vážná věc, ovšem, aha, posaďte se, prosím.“</p>
<p>Usedli jsme. Bylo třeba odstranit ze židlí nějaké výkresy, hromady popsaných archů a tabulek. Profesor nepřestával mluvit.</p>
<p>„Tak tedy… Pan Frazer vám ukázal, hm, našeho hosta?“</p>
<p>Přikývl jsem.</p>
<p>„Neuvěřitelné, že? Aha, pokud vím, tak… co jsem to chtěl říct, aha, tedy vy se určitě divíte, proč taková tajnost, ty zdi a zámky jako u nějakého gangu…“ zasmál se, postrčil si brýle, které mu spadly, a promluvil naprosto jiným tónem, vyrovnaně a klidně, přičemž podtrhával svá slova vztyčeným prstem: „Tedy, je tomu tak: ten návštěvník z Marsu může přinést lidstvu hodně prospěšného… ale ještě víc potíží. Proto se dalo dohromady několik lidí, poskytly se potřebné peníze, prostředky a znalosti s tímto cílem: poznat podstatu tohoto hosta… posla z jiné planety, domluvit se s ním, zjistit, zda a co o nás ví, jak nás převyšuje technicky či duševně, aby se to využilo pro obecné blaho, nebo v případě potřeby ho zničit.“ Poslední slova pronesl klidně, bez zvýšení hlasu, a právě to zesílilo dojem.</p>
<p>„Pochopitelně se musíme bránit zvědavosti, především tisku, našeho báječného tisku,“ dodal a potutelně na mě mrkl. Opět se stal žoviálním dědečkem. „Rozumíte mi?“</p>
<p>„Rozumím. Rád bych se teď zeptal, zda a jak vám mohu pomoci? Nemám žádné speciální znalosti… Mohl bych dát slovo a odejít. Přiznávám, že jde o nesmírně fascinující událost a možnost jejího popisu, třeba až potom, kdy už nebude třeba zachovávat tajemství, mě nesmírně přitahuje, ale nemyslím, že bych měl u vás zůstat jen proto, že jsem se sem dostal náhodou a mám, tak říkajíc, tu působit jako cizí těleso a sdílet jeho osud: buď být odvržen nebo resorbován.“</p>
<p>„Studoval jste medicínu?“ zeptal se profesor a pozorně na mě pohlédl.</p>
<p>Ve sklech brýlí mu poskakovaly jiskřičky.</p>
<p>„Studoval… několik let.“</p>
<p>„Je to znát,“ poznamenal. „Pokud se týče vašeho odchodu odtud, nevím, jestli je to možné: taková senzace v tisku by moc…“</p>
<p>Bezděky jsem se narovnal, ale on mávl několikrát rukou, jakoby něco zažehnával a řekl: „Nechtěl jsem se vás dotknout… nepochybuji o vašem slovu, slovu Skota…“ usmál se, „ale, hm, víte, co je to reportérská žilka, ostatně si myslím, že se nám budete hodit a my vám taky. Nyní očekáváme jednoho…“ zaváhal, „jednoho inženýra z Oregonu, který má přivézt od našich přátel určité konstrukční díly… Víte, máme dost skvělých odborníků, ale chybí nám někdo s obyčejným zdravým rozumem,“ opět na mě potutelně mrkl, „a takový rozum je moc dobrá věc a může se nám hodit taky. Slyšel jste už o konstrukci AREANTHROPA?“</p>
<p>„Ještě jsem se s tím docela nevyrovnal… ostatně jsem ho viděl jen chvilku.“</p>
<p>„Já vím, já vím… je tam nezdravo…“ poznamenal tiše profesor a hleděl mimo mě. „Ještě nevíme, jak to funguje, připadá mi, že se jedná o nějaké záření, některé látky v blízkosti aparátu světélkují, kromě toho při jeho vyndávání z rakety…“</p>
<p>Zpozorněl jsem. Profesor se přikrčil a otřásl.</p>
<p>„Nechme toho… Ještě o tom uslyšíte.“ Najednou zvedl hlavu. „Víte, jedná se o nebezpečnou hru, ten aparát nebo živočich, případně živočich uzavřený v aparátu, ještě se docela neorientujeme, má různé zvláštní vlastnosti a může nám připravit ještě nejedno překvapení.“</p>
<p>„Proč jste se ho nepokusili rozebrat?“ vyhrkl jsem.</p>
<p>Oba muži se ošili.</p>
<p>„I takové pokusy bohužel byly… víte, bylo nás šest… a teď je nás už jen pět. Není to tak jednoduché.“</p>
<p>„Teď už víte skoro tolik co my,“ řekl tiše Frazer. „Souhlasíte s našimi podmínkami, tedy s naprostou volností, pokládáním za spolupracovníka a složením slibu, že se nepokusíte o útěk?“</p>
<p>„Jaký útěk? Copak odtud nebudu smět vycházet?“</p>
<p>Muži se usmáli.</p>
<p>„Samozřejmě že ne,“ řekl Frazer. „Snad jste si nemyslel…?“</p>
<p>„V tom případě souhlasím… ale neslibuji,“ odpověděl jsem. „Možná to nepochopíte, ale kdybych dal slovo, byla by to pro mě nepřekonatelná překážka. Silnější než vaše zdi. Mohu tu zůstat se stejnými právy, jaká máte vy.“</p>
<p>Vstal jsem.</p>
<p>Profesor se usmál. Vytáhl z kapsy zlaté hodinky a pohlédl na ně:</p>
<p>„Táhne na druhou… Myslím, že jste toho zažil dnes už dost, přeji vám dobrou noc.“</p>
<p>A opět se sklonil nad svými lejstry. Přestal nás vnímat a začal sepisovat dlouhé sloupce čísel.</p>
<p>Frazer mě vzal za ruku a vyšli jsme na chodbu.</p>
<p>Světlo lamp jakoby pobledlo. V hrudi jsem pocítil chlad a ohromnou únavu.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>2</strong></p>
<p>Probudila mě záře slunečního světla. Udiveně jsem se protáhl — vnímal jsem měkké lůžko — pak jsem se rychle posadil a vzhlédl.</p>
<p>Velký světlý pokoj byl plný svitu. Okny proudil sluneční jas a mým prvním pocitem bylo, že jsem snil nějaký podivný, nesmyslný sen, ale v příštím okamžiku můj pohled padl na dveře bez kliky a všechno jsem si připomenul. Spěšně jsem vstal, přistoupil k oknu a vyhlédl ven. Pode mnou se vlnilo velké temné jezero, jehož břehy halila ranní mlha. Kam jsem dohlédl — samá voda. Hleděl jsem na rozlehlou, jen mírně zvlněnou zelenočernou hladinu z výše nejméně třetího patra. Rozhlédl jsem se po místnosti. Mé šaty zmizely a na židli ležel tmavošedý kostkovaný oblek ve skotském stylu. Bezděky jsem se usmál péči svých hostitelů. Najednou jsem zahlédl ve stěně malá dvířka s kresbou. Otevřel jsem je: za nimi se leskla bílými obklady a niklem malá, vkusně zařízená koupelna.</p>
<p>Za chviličku jsem už stál pod hučící horkou sprchou a vychutnával dotyk pěny drahého voňavého mýdla, bez kterého jsem se musel tak dlouho obejít. Právě jsem se oblékl, když se ozvalo lehké zaklepání a do pokoje vstoupil pan Fraser.</p>
<p>„Aha! Jste ranní ptáče, to je dobře.“</p>
<p>Vypadal odpočatě, usmíval se a zdálo se, že mi naprosto důvěřuje. Uchopil mě pod paží a vedl s sebou.</p>
<p>„Zvu vás na snídani.“ A na vysvětlenou dodal: „Snídáme vždycky společně. Uslyšíte zajímavé novinky, přijel inženýr Lindsay z Oregonu.“</p>
<p>Sjeli jsme o patro níž. Sál, do kterého jsme vstoupili, by mohl být v jakémkoli starém anglickém zámku. Ohromný krb, dlouhý úzký stůl obklopený vysokými židlemi s mahagonovými vyřezávanými opěradly, stříbro a porcelán, příbory, na stěnách erby — lidé, u nichž jsem byl, si nepochybně dokázali zařídit život i v nejneobvyklejších podmínkách.</p>
<p>U stolu už seděli všichni muži, které jsem znal, rovněž nový příchozí, urostlý a ramenatý, se širokým kostnatým obličejem opáleným do bronzova. Představil se mi jako inženýr Lindsay. Když jsem usedl, vstoupil už známý řidičův pomocník a začal podávat kávu a čaj. Úkosem jsem na něj pohlédl — zajímalo mě, jak se cítí po našem včerejším střetu.</p>
<p>Zdálo se, že je mu dobře, jen Adamovo jablko měl hodně oteklé a také pohled, kterým po mně hodil, mi nepřipadal moc přívětivý. Nemohl jsem mu však věnovat pozornost, protože u stolu pokračoval hovor, přerušený mým příchodem.</p>
<p>Profesor sedící na konci stolu a namáčející si sousta housky v nakloněném šálku kávy se ke mně obrátil. Při mluvení mu poskakovaly brýle na nevýrazném nosu.</p>
<p>„Pane McMoore, při snídani zpravidla rekapitulujeme všechny události předchozího dne. Tedy, včera jsme očekávali příjezd pana inženýra, který nám přivezl materiál potřebný pro další zkoumání, tedy olověné a azbestové pancíře. Jde totiž o to, že onen stroj, Areanthropos, vysílá určitou energii, patrně záření, které působí zhoubně na naše tkáně. Ze dvou morčat vystavených jeho účinku nepřežilo dvě hodiny ani jedno. Přitom předpokládáme, že toto působení je oslabeno, protože aparatura není podle všeho v normálním stavu.“</p>
<p>„Je to jen naše domněnka,“ promluvil Fraser. „Jde o to, že zbytky atmosféry, které byly v raketě a zřejmě do jisté míry odpovídají atmosféře Marsu, jsou oproti pozemskému vzduchu bohatší o oxid uhličitý a jiné plyny. Usuzujeme proto, že organismus, tedy organická substance, ovládající funkce mechanismu, se otrávila nevhodným složením našeho ovzduší.“</p>
<p>„Co když je její současný stav pro ni obvyklý?“ zeptal jsem se. „Vždyť nevíme, jak se má takový tvor chovat… Asi bychom neměli moc srovnávat… tedy snažit se ho polidšťovat.“</p>
<p>Všichni na mě pátravě pohlédli.</p>
<p>„Nejspíš jsem plácnul nějakou hloupost? Promiňte, byl to názor laika.“</p>
<p>„Tady jsme laiky i my,“ odvětil profesor, který spořádal už druhou dávku kávy a nyní žmoulal z chleba kuličky, „máte docela správný názor. Bohužel, reakce stroje v okamžiku otevření rakety byla…“</p>
<p>„Smím vědět, co se vlastně stalo?“ zeptal jsem se. „Slyšel jsem tolik náznaků, že hořím nedočkavostí…“</p>
<p>„Máte pravdu,“ pronesl starší štíhlý muž, kterému říkali doktor. „Když jsme kyslíkovými hořáky odřízli špičku kovového válce, tedy rakety z Marsu, z otvoru se vynořila jakási kovová trubice, které jste si patrně všiml…“</p>
<p>Přikývl jsem.</p>
<p>„Trubice se pravděpodobně dotkla jednoho z našich pracovníků, nedá se to už přesně ověřit, načež se prudce, až křečovitě roztřásla. Potom se objevil trup, který vypadl z výšky několika metrů na zem a znehybněl. Nehybný je doposud, tedy víc než týden.“</p>
<p>„A co je na tom zvláštního?“</p>
<p>„To, že onen svářeč ještě téhož dne zemřel. S příznaky mozkové mrtvice… a pitva neprokázala žádné změny kromě mírného překrvení mozku.“</p>
<p>„Co se tedy domníváte?“</p>
<p>„My se nedomníváme nic, mladíku, vzpomínáte si, co řekl Newton? Hypothesas non fingo, řekl starý Newton… Tak, tak, neděláme hypotézy… Tedy, je skutečností, že blízkost stroje může mít různé nepříjemné následky včetně ztráty života, pamatujte si to.“</p>
<p>Potom se obrátil věcným tónem na Frasera.</p>
<p>„Připravil jste na dnešek všechno, kolego?“</p>
<p>„Ano, pane profesore, v devět hodin přenesu Areanthropa pomocí dodaných drapáků do malé montážní dílny, kde ho vložíme do nádrže naplněné směsí plynů podle doktorovy receptury a snížením tlaku na úroveň marsovského se pokusíme vyvolat remisi… Pokud není mechanismus poškozený, mělo by se to podle mého názoru podařit.“</p>
<p>„A jak se vede morčatům v komoře za olověnou clonou?</p>
<p>Frazer zrozpačitěl.</p>
<p>„Ještě jsem je neviděl… Nevím… dali jsme je tam teprve v pět ráno.“</p>
<p>Profesorův růžový obličej zrudl.</p>
<p>„Jestli budeme všichni pracovat jako vy, pane Frazere, Marťan nám uteče oknem a už ho nechytíme. Proboha! Neviděl jsem… Nevím…“ mručel starý cholerik a házel chlebové kuličky na stůl. Frazer spěšně vstal a přistoupil k výklenku ve stěně. Uslyšel jsem cvaknout sluchátko — interní telefon.</p>
<p>Po chvíli se Frazer vrátil na své místo. Pomalu usedl a pohlédl profesorovi do očí. Ten se zavrtěl, pootevřel ústa a čekal.</p>
<p>„Nuže?!“</p>
<p>„Všechna morčata zdechla,“ pronesl Frazer temně. „Nyní existují dvě možnosti: buď je dávka pro lidi neškodná, ale stačí na zahubení morčat za olověným pancířem, nebo…“</p>
<p>„Nebo třesky plesky,“ pronesl profesor znechuceně. „Musíme vyčkat do večera, pokud se máme u večeře sejít kompletní… Zesilte pancíř na maximum. Kolik máme olověných desek?“</p>
<p>„Třicet šest silných osm centimetrů,“ řekl ramenatý inženýr.</p>
<p>„Tak dáme padesát šest centimetrů olova místo dvanácti…“</p>
<p>„Co když nejde o lineární záření a morčata by měla být kryta pancířem ze všech stran?“ otázal se doktor.</p>
<p>„Myslíte si, že na Marsu platí jiné fyzikální zákony?“ ironizoval Fraser.</p>
<p>„A vy snad všechny znáte?“ podpořil doktora profesor. „Když jsem byl ve vašem věku, také jsem si myslel, že už vím všechno… Myslím, že doktor má pravdu. Vyrobte pancíř ve tvaru válce a vybavte ho filtry k dýchání. Nebo ne, raději ho hermeticky uzavřete a dovnitř vložte bombu s kyslíkem. Zařiďte to hned a dejte vše do komory s Marťanem.“</p>
<p>Všichni pomalu vstávali od stolu. Profesor uchopil Frasera za ruku, odvedl ho k oknu a něco mu vysvětloval, prstem přitom kreslil na sklo.</p>
<p>Doktor přišel ke mně.</p>
<p>„Jak se vám líbí náš profesor?“ otázal se a třel si přitom špičatý a dlouhý nos. „Bručoun, viďte? Ale povím vám: je to hlava!“ Poklepal si prstem na čelo. „Víte co? Řeknu inženýru Finkovi, aby vám ukázal všechno, co vytáhli z rakety. Zajímavé věci, já jsem je už viděl, ale víte, profesor drží všechno pod zámkem.“</p>
<p>Doktor kývl na inženýra, šedivého bruneta s modrýma očima a opáleným obličejem. Vyšli jsme na chodbu.</p>
<p>„Odpusťte, pánové, ale domnívám se, že neděláte nic nesprávného, proč tedy takové tajnosti? Ta podivná hesla, metody dorozumívání… Nemohl sem inženýr Lindsay přijet rovnou? Možná bych se nestal účastníkem tohoto nesmírně zajímavého výzkumu, ale…“</p>
<p>„Vaši kolegové nám nedají vydechnout,“ přerušil ho impulsivní doktor. „Proto je park chráněn ostnatým drátem a psy. Už totiž vyčmuchali, ani nevím jak, že profesor Widdíletton má něco společného se spadlým meteoritem… Naštěstí mají hlavy plné Japonska, ale kdyby se dověděli, že tady sedí špičky současné astrofyziky s předními experty atomové fyziky, že je tu takový konstruktér jako Fink a elektrotechnik jako Lindsay, získali jsem ho, víte, teprve před třemi dny, tak vás ujišťuji, že by nám všechny ty zdi ani voda a psi nebyli nic platní.“</p>
<p>Během hovoru jsme došli do laboratoře. Byl to velký sál s částečně skleněným stropem, moderně zařízený. U stropu vrčely vrtule velkých ventilátorů, všude se lesklo sklo seřazených aparatur, ze stěn svítily duhové barvy chemikálií v lahvičkách. Místy syčely plynové kahany, ohřívající nějaké přístroje. Ve druhé části místnosti byly stoly plné optických přístrojů a složitých mechanismů, podobné hodinářským, jejichž účel jsem neznal. Prošli jsme sálem a v následující místnosti jsem spatřil na stěnách barevné snímky okolí místa pádu meteoritu.</p>
<p>S lítostí přiznávám, že jsem si je prohlédl jen zběžně. Nezaujal mě ani snímek rakety, doutníku s tupým koncem. Mí průvodci to postřehli.</p>
<p>„Vidím, že chcete poznat to nejdůležitější,“ poznamenal doktor. „Půjdeme tedy dolů.“</p>
<p>Sjeli jsme dolů do přízemí, potom jsme sešli po schodech do už známé podzemní chodby. Jak jsem se však podivil, když jsem se po chvíli ocitl v povědomé kovové místnosti, kde jsem povečeřel v doprovodu mrzutého řidiče.</p>
<p>„Znáte tento pokojíček, viďte?“ obrátil se ke mně žoviálně doktor. Usmál jsem se, inženýr mezitím nastavil čísla trezoru a za chvíli cvaknutí ohlásilo, že jsou dveře otevřené.</p>
<p>„Co je to?“ ukázal jsem na paládiový válec, který měl po straně něco jako tlačítka nebo klávesnici.</p>
<p>„To je zřejmě nástroj na psaní nebo zaznamenávání myšlenek. Uvnitř je takový prášek, jakési nekovové pilinky nějaké organické látky… Ten válec má velice důmyslné zařízení, vytvářející proměnné neelektrické pole působící na ten prášek… Změny jsou zaznamenány tím, že prášek vysypaný na papír…“</p>
<p>„Už vím, viděl jsem to včera,“ přerušil jsem ho, „ale jak je to možné?“</p>
<p>„To ještě nevíme, což je odpověď, kterou uslyšíte často,“ poznamenal doktor.</p>
<p>Druhým předmětem byl trojúhelník ze stříbřitého kovu se třemi protínajícími se výškami. Vše bylo zhotoveno ze silného drátu.</p>
<p>„Co je to?“</p>
<p>„Vezměte to do ruky…“</p>
<p>Pokusil jsem se, ale předmět při dotyku uhnul — sevřel jsem ho v dlani. Byl tvrdý a studený, okamžitě se rozechvěl, začal se mi v ruce svíjet a ohřál se do té míry, že jsem ho bezděky pustil. Spadl na stůl a ztuhl v původní podobě.</p>
<p>„Zdánlivě kovová látka vybavená dráždivostí,“ deklamoval doktor s přimhouřenýma očima. „Boří všechny naše představy o živé hmotě a rozdílu mezi živým a mrtvým…“</p>
<p>Třetí předmět tvořila malá černá kazeta.</p>
<p>Doktor ji zvedl a přidržel mi ji před očima proti světlu.</p>
<p>Když mé oči přivykly poměrné temnotě, zpozoroval jsem, že stěna kazety občas potemní a vytvoří jakýsi zelenavě fosforeskující povrch, po kterém pomalu přecházejí světlejší světelné pruhy. Občas na chvíli znehybněly, občas se pohybovaly neobyčejně rychle.</p>
<p>„Pokud jde o tohle,“ ozval se inženýr, „názory se různí… Já se domnívám, že je to druh televizoru pro dorozumívání s Marsem, kolega Lindsay, že je to přijímač nějaké neznámé nebo neidentifikované formy energie. Nelze ani vyloučit,“ usmál se, „že jde o něco naprosto jiného, principiálně odlišného od našich domněnek.“</p>
<p>Poslední předmět byl malý doutník, zhotovený snad z gumy nebo nepříliš tvrdé plastické hmoty, který mi velice připomínal bolid z fotografie.</p>
<p>„To je model rakety?“ zeptal jsem se s úlevou, že návštěvníci z Marsu mají alespoň jednu vlastnost společnou s lidmi: mají v oblibě modely svých technických výrobků.</p>
<p>„Bohužel ne,“ usmál se ironicky doktor. „To je jen obal. Pane inženýre, ukažte panu McMoorovi, co je v tom doutníku, protože můj prst,“ pohlédl starostlivě na svůj palec, „se ještě nezahojil.“</p>
<p>Inženýr se zašklebil, uchopil však doutník do ruky a vložil ho do skleněného terária, stojícího na stolku. Potom vyňal ze skříňky na zdi dlouhé kleště, doutník přidržel a pomalu stiskl jeho konec.</p>
<p>Tu se tento konec otevřel jako kapří huba a vyskočilo z něho něco červeného, nevelikého, ale nesmírně pohyblivého. Bylo to stvořeníčko velikosti vlašského ořechu, neustále poskakující jako míček. Nahoře z něj jakoby trčely dva tmavomodré trny.</p>
<p>„To je ukázka marsovské fauny, popřípadě flóry,“ poznamenal doktor Kennedy. „Dost nepříjemně kouše, ale dá se to vydržet.“ Strčil mi pod nos palec s nepěknou, jakoby vypálenou ránou. „Podobá se našim pavoukům nebo členovcům, ale zřejmě je chytřejší než veškerý pozemský hmyz dohromady…“</p>
<p>„Jak jste to poznal? A proč k nim zaujímáte pozitivní postoj?“ otázal jsem se. Nesmírná podivnost, převaha a současně cizost všech předmětů, s nimiž se můj obvykle funkční mozek nedokázal vyrovnat, mě začala rozčilovat.</p>
<p>„To je docela prosté… Při dvoudenních experimentech to vykázalo paměť, za kterou by se nemusel stydět pes z laboratoře podmíněných reflexů… při mnohem vyšší rychlosti. Jen si povšimněte mechanismu jeho pohybu: nemá končetiny, ale pohybuje se skoky díky smršťování spodní strany břicha…“</p>
<p>Hleděl jsem na cihlově červeného tvora poskakujícího po dně prázdného terária a zahlédl jsem, že je proužkovaný světlejšími a tmavšími pásy, že má jakési tenké vlásky s trny na koncích.</p>
<p>„To vlastně vůbec nejsou jeho končetiny!“ zvolal jsem užasle.</p>
<p>Opravdu, tak zvané trny byly dvě čelisti pečlivě vypilované ze stříbřitě modrého kovu s téměř matematicky propočteným ozubením. Výrůstky přidržující tyto čelisti byly spirálovitě zavinuté.</p>
<p>„Máte bohužel pravdu: ukazuje se, že hmyz na Marsu používá nástroje,“ řekl doktor. Uchopil zvířátko do kleští, což se mu nepodařilo hned. Inženýr nedůvěřivě přihlížel, radil k větší opatrnosti. Tvor se posléze ocitl v doutníkovém pouzdru. Když svědomitý inženýr všechno uložil do úkrytu, doktor promluvil:</p>
<p>„Při tomto pohledu se mi dělá špatně. Kdybych nebyl takový starý blázen, nikdy bych sem nepřišel. Nemluvím o nebezpečí,“ narovnal se, „mám Military Cross, ale tyhle bláznivé věci i s tím naším mechanickým nebožtíkem mě vyvádějí z rovnováhy. K čemu je tu doktor?“ divil se, když mě vedl na chodbu, osvětlenou jako vždy umělým světlem, nezávisle na denní době. „Nemyslíte? Pro toho Marťana by byl třeba spíš hodinář, haha!“</p>
<p>Inženýr zasunul velkou závoru a otočil se k nám.</p>
<p>„Ty doktorovy úvahy si moc neberte,“ řekl, „ani jeho pesimismus: sám je nebere vážně.“</p>
<p>Došli jsme na podestu přízemí a inženýr stiskl tlačítko. Ozval se tichý svist, dveře se otevřely a objevil se neveliký, tlumeně osvětlený vnitřek výtahu. Pohlédl jsem na své společníky.</p>
<p>„Půjdeme do knihovny,“ řekl doktor a pohlédl na hodinky. „Je jedenáct, za chvíli bude válečná porada.“</p>
<p>Knihovna byla prázdná, alespoň mi to tak v první chvíli připadalo. U postranního okna však stál muž, se kterým jsem ještě nemluvil. Byl malý, obtloustlý, měl volný oblek ušitý s velkou rezervou, který visel na jeho značně zaoblených tvarech a neúspěšně se je snažil maskovat. Měl kulatý obličej, modravě černé vlasy, jen zelené oči jakoby pocházely od nějakého Nora, zářily totiž podobně jako úlomky ledovce.</p>
<p>„Podívejme, pan Gedevani,“ řekl spokojeně doktor. „Copak je nového?“</p>
<p>Pan Gedevani mluvil anglicky dost lámaně.</p>
<p>„Doktore, hledal vás profesor. Už třikrát volal nahoru dolů. Jděte hned do malé operační.“</p>
<p>Doktor sebou trhl a zrychlil své pohyby — levou rukou sáhl do vnitřní kapsy, zkontroloval, jestli má u sebe injekční stříkačku a odběhl.</p>
<p>„Co se stalo?“ otázal jsem se.</p>
<p>„Nevím.“ Gedevani bubnoval prsty na stole. „Zdá se, že se náš přítel Lindsay pokusil dokázat Frazerovi, že hm… že stroj, tedy ten člověk z Marsu, nevysílá záření pronikající dveřmi komory…“</p>
<p>„Co se mu stalo?“</p>
<p>„Burke ho našel u výtahu v bezvědomí. Určitě odtud utíkal, co jiného?“</p>
<p>V téže chvíli se otevřely dveře a dovnitř vpadl profesor jako malý černý skřet se šedivou čupřinou. Za ním postupně vstoupili všichni ostatní kromě doktora a Lindsaye. Profesor pobíhal kolem poliček s knihami, dupal, mručel a zpod brýlí vrhal zlobné pohledy na muže, kteří usedali do křesel, zapalovali si cigarety a patrně čekali, až staříka přejde zlost.</p>
<p>„Řekl jsem tisíckrát: žádné pokusy na vlastní triko! To musí skončit nebo hned zítra odjedu! Copak jste děti?“ vybuchl posléze profesor. „Věc je vážná i bez toho, aby jeden odborník za druhým kvůli ambicím nebo ad hoc zkonstruované hypotéze strkal hlavu do nebezpe…“ Zmlkl, vytáhl z kapsy neuvěřitelně devastovaný doutník, ukousl špičku, zapálil si a pokračoval docela jiným tónem: „Zdá se, že náš přítel Lindsay z toho vyvázne… Ale teď bych rád vyslechl návrhy a výsledky vaší dosavadní práce… s tím, aby se pokud možno před rychlostí práce dávala přednost vytvoření optimálních bezpečnostních podmínek… ostatně dost iluzorních. Prosím inženýra Finka, aby informoval o technické stránce.“</p>
<p>Inženýr vstal a začal na stolku rozkládat své poznámky.</p>
<p>„Tedy takhle… Stroj je nyní v pancéřové komoře, vyložené, jak víte, olovem tlustým šedesát centimetrů. Domnívali jsme se, že to postačí, a to byla chyba: usuzovat podle výsledků paprsků produkovaných v našich laboratořích, že půl metru olova dostatečně chrání před každou energií vln. Nehoda s kolegou Lindsayem nám ukázala, že tyto paprsky pronikají naším pancířem jako papírem. Pokusy s morčaty jsou tudíž bezpředmětné. Naší snahou je umožnit působení určité atmosféry na tento stroj: pokusy o demontáž totiž dopadly tragicky a návrh otrávit živou bytost byl odmítnut, protože podle doktorova názoru by mohlo dojít k zániku oné plazmy.</p>
<p>K provedení tohoto projektu navrhuji: Za prvé zhotovit olověnou trubku se stěnami silnými dva metry. Stroj vložit do této trubky a oba konce uzavřít patřičnými pláty. Za druhé, vložit dovnitř televizní kameru, která nám umožní z bezpečné vzdálenosti sledovat, co se tam bude dít. Myslím, že můj návrh zajišťuje maximální bezpečnost.“</p>
<p>„Skončil jste?“ otázal se profesor.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Chci vás tedy požádat, abyste zašel za Burkem, který vás oblékne do našeho skafandru, pak zajdete do podzemí a pokusíte se změřit záření vycházející z komory přes zavřené dveře. Jenom tak můžete spočítat, jaký pancíř bude třeba, a to jen s určitým procentem bezpečnosti. A žádné triky, nelezte zbytečně dovnitř, Burke ať celou dobu sedí na chodbě u výtahu. Kdyby se něco stalo, okamžitě mi to hlaste. Rozumíte mi? Dosud jsem si myslel, že všichni tu umí anglicky, ale po příhodě s Lindsayem si tím nejsem jistý.“</p>
<p>Inženýr se sklonil, posbíral své papíry a odešel.</p>
<p>Ve dveřích potkal doktora, který vstoupil, spěšně zamířil k profesorovi a řekl mu něco tak tichým hlasem, že jsem nic nerozeznal. Profesor vytřeštil oči, pohlédl na doktora, potom si poklepal prstem na čelo a pokrčil rameny. Doktor se ho pokoušel přesvědčit, prstem si kreslil něco na dlani.</p>
<p>„Zbláznil se!“ vybuchl nakonec profesor.</p>
<p>Doktor se nerozčiloval:</p>
<p>„Je stejně normální jako já. Mohla to ovšem být halucinace.“ Pak se otočil k nám: „Inženýr Lindsay se probral a řekl mi, že chtěl změřit záření u dveří zamčené komory, hrál si tam asi půl hodiny s měřičem. Ale teď se ukázalo, že přístroj je pokažen a žádné záření nezaznamenal, přestože bylo silné až moc. Důkazem je skutečnost, že inženýr ztratil vědomí. Ležel tam asi patnáct minut, avšak zřejmě v okamžiku, kdy se mu udělalo nevolno a upadl, začal se plazit směrem k východu, až ho Burke našel u výtahu.</p>
<p>Inženýr tvrdí, že asi ve tři čtvrtě na deset, tedy po čtvrthodině měření, ostatně bezvýsledného, uviděl následující: část ocelových dveří uzavírajících komoru začala svítit jako při rozpálení do višňového žáru. Přiblížil k nim ruku, ale teplota byla normální. O chvilku později tato část dveří úplně zmizela a ve vzniklé díře se objevilo něco jako černý, lesklý a tupý konec olověného kabelu. Domníval se, že je to konec hadice, která zřejmě slouží Marťanovi jako končetina. Inženýr však byl ve zvláštním duševním stavu, patrně pod škodlivým vlivem záření, že se tomu nijak nedivil a seděl tam ještě asi deset minut, než ztratil vědomí. Myslím, že pokud tento úkaz, tedy místní zmizení patnácticentimetrové ocelové desky, nenastal a je pouze výplodem omámeného vědomí, může naznačovat mechanismus působení paprsků vysílaných Areanthropem: ruší kritičnost, pomalu a nepozorovaně vede ke ztrátě vědomí, které se nelze ubránit.“</p>
<p>Po doktorově projevu všichni dlouho mlčeli.</p>
<p>„To na věci nic nemění,“ poznamenal profesor. „Pane Gedevani, jste tady a nejen tady největším odborníkem experimentální atomové fyziky. Pracoval jste čtyři roky v Chicagu u Lawrencových cyklotronů, prosím tedy o váš názor: je možná taková, hm, difúze nějakého tělesa ocelovou deskou bez zvýšení tlaku a teploty? Vysvětlete to důkladně.“</p>
<p>Malý Gedevani vstal, chvíli mlčel a posléze vybuchl:</p>
<p>„Pane profesore, pánové! Jestli je něco takového možné, pak je možné všechno… Teoreticky ano. Zdůrazňuji teoreticky, tedy podle teorie pravděpodobnosti kámen nemusí spadnout, voda nemusí na ohni vřít, je jen pravděpodobné, že se… jak se to řekne?… že se to stane. Ale v tomto případě: ne. Kdyby to bylo možné, byly by otřeseny základy našich znalostí o struktuře hmoty.“</p>
<p>„Kdo ví, jestli už k tomu nedošlo… Možná nám ten návštěvník naruší všechny naše pojmy,“ poznamenal doktor polohlasem.</p>
<p>„Pokud ano, bude nám za to muset dát něco jiného, lepšího, dokonalejšího,“ řekl Gedevani.</p>
<p>„Pokud jde o paprsky,“ pokračoval pak bývalý Lawrenceův spolupracovník, „myslím, že je to prosté. Pokud je části stroje vyzařují, pak v každém případě existuje pancíř, který je ztlumí, i kdyby se jejich emisní intenzita rovnala intenzitě záření tělesa pod tlakem šestnácti trilionů atmosfér a teplotě deseti milionů stupňů… tedy hvězd, které takové záření vysílají.“</p>
<p>„A jaká by byla tloušťka takového pancíře?“ zeptal se profesor.</p>
<p>„Asi tři sta metrů olova.“</p>
<p>Zavládl nepopsatelný úžas.</p>
<p>„My tu tedy sedíme j ako na sopce!“ zvolal doktor. „Nebo jsme se všichni vlivem těch vln nebo paprsků docela zbláznili. Směšné!“</p>
<p>„Netvrdím, že taková intenzita tu je, to je maximum, ten stroj nemůže vytvářet takové tlaky ani teploty…“</p>
<p>„Jak to víte?“</p>
<p>„Že se ptáte právě vy, pane inženýre. Vždyť pouhý tlak záření tělesa o takové teplotě by smetl všechno v poloměru několika kilometrů… kdežto tady, chválabohu, všechno stojí.“ Poklepal prstem na stůl.</p>
<p>Profesor Widdletton nevydržel:</p>
<p>„Nepřijel jste sem proto, abyste klepal na dřevo, vážený pane,“ pronesl sladce. „Co navrhujete?“</p>
<p>„Smím vědět, co chcete?“</p>
<p>„To je snad jasné, nebo ne? Chci uskutečnit pokus navržený doktorem.“</p>
<p>„V čem spočívá?“</p>
<p>„Ztratil jste paměť? Vytvoříme atmosféru Marsu…“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Aby se stroj vrátil k normě.“</p>
<p>„A víte, jak se ta norma projevuje?“</p>
<p>Už chvíli mi bušilo v hlavě. Rovněž jsem postřehl, že všem zčervenaly tváře a na čele jim naběhly žíly.</p>
<p>Najednou jsme pocítili otřes, o patro níž zařinčelo nějaké okenní sklo a všichni ztichli.</p>
<p>Tu se rozletěly dveře a do knihovny se vřítil muž šílený strachem, s pěnou u úst.</p>
<p>„Co je, Burke?“ zvolal profesor. „Neopil jste se?“</p>
<p>„Pomoc, profesore! Jde sem! Jde sem!“ volal řidič, jehož obličej změnil strach v popelavou masku.</p>
<p>„Kdo? Nezbláznil jste se?“</p>
<p>Tu vběhl do místnosti inženýr.</p>
<p>Z obličeje mu tekla krev, byl celý zaprášený a od omítky.</p>
<p>„Pozor, pánové, utekl!“ zasupěl.</p>
<p>„Co, kde, jak?“ Všichni vstali či spíše vyskočili z křesel.</p>
<p>Ještě jsem zahlédl, jak Gedevani přiskočil k oknu a něco volal – v tom okamžiku vpadl do chaosu ocelový hlas a okamžitě ho změnil v ticho. „Zbabělci!“ To zvolal profesor. Jeho malá postava jakoby vyrostla, opíral se o stůl a oči mu blýskaly. „Okamžitě se uklidněte! Pane inženýre, co se stalo?“</p>
<p>„Stroj vyšel z komory, nevím jak, byl jsem dole, měřák ukázal ohromně silné záření, zvyšující se ve dvacetisekundových intervalech. Odebral jsem se do přízemí, abych změřil intenzitu záření nad stropem komory; v tom okamžiku jsem pocítil otřes, který mě povalil a rozbil přístroje.“</p>
<p>Současně se na dvoře — nebo u průčelí domu — rozlehl pronikavý křik, až se všichni zachvěli a obrátili k oknu. Křik se opakoval, ozval se přidušený chropot, který přešel ve vzlyknutí, v nastalém tichu dobře slyšitelné — a všechno umlklo.</p>
<p>„Nemůžeme mu pomoci.“ Profesor pronášel slova těžce a pomalu. „Nevíme, co dokáže, jak se bránit, můžeme se jen radit.“</p>
<p>„Zahyneme tady, tak to tedy ne, já odjíždím.“ To byl Gedevani.</p>
<p>„Prosím, dveře jsou otevřené, nikoho nedržím, mé místo je tady, i kdybych měl zhebnout v půli slova.“ Profesorova tvář byla jako z kamene. Panečku, to je dědek!</p>
<p>Gedevani klesl do křesla.</p>
<p>„Jak se dostal ven, kudy a co dělá?“ zeptal se profesor.</p>
<p>„Nevím, neviděl jsem to, možná Burke?“ blábolil vyčerpaně inženýr. Padl do křesla, funěl, otíral si kapesníkem z čela a vlasů krev smíchanou s omítkou.</p>
<p>Ukázalo se, že Burke zalezl mezi dvě skříně. Doktor ho vytáhl, pomalu a flegmaticky vyňal z náprsní kapsy pouzdro, vyhledal ampulku s posilujícím prostředkem a velkému, roztřesenému muži dal injekci. Potom vrátil stříkačku do pouzdra a obrátil se k profesorovi:</p>
<p>„Jestli to tak půjde dál, za chvíli mi dojdou všechny ampule, nepředpokládal jsem takovou epidemii.“</p>
<p>Snažil se o žoviálnost, ale profesor jen pokrčil rameny. Nyní mi připadalo, že jeho povídavost a roztržitost jsou jen maskou, za kterou se skrývá jako v ořechové skořápce pekelně tvrdé a pevné jádro.</p>
<p>„Tak mluvte, Burke, co jste viděl?“</p>
<p>„Pane profesore, nepřijde sem?“ Řidič se ještě pořád třásl.</p>
<p>„Ne! Tak mluv, osle!“</p>
<p>„Stál jsem u výtahu a najednou jsem zahlédl záblesk, jakési modré světlo, koukám, kde jsou dveře, ale všude jenom prach, jako kdyby spadl strop, a z toho prachu se vynořuje…“</p>
<p>Otřásl se a zbledl.</p>
<p>„Copak? Co jste viděl?“</p>
<p>Všichni stáli napjatě kolem něj, bledí, profesor sklonil hlavu a jeho oči planuly jakýmsi neuhasitelným ohněm. V tom okamžiku mi připadalo, že tento pohled by nevydržel ani Marťan.</p>
<p>„Pomalu šel velký černý kužel, před ním a za ním takoví divní hadi ve vzduchu, jako chapadla, šel, kýval se a jednou narazil na sloup, ucítil jsem otřes.“</p>
<p>„Takhle to bylo, on tedy nevyrazil dveře,“ zašeptal mi Fink.</p>
<p>„Koukám: lítají cihly, nohy se mi odlepily a skočil jsem do výtahu, naštěstí ještě fungoval,“ dokončil řidič a ulekanýma očima se ohlédl ke dveřím.</p>
<p>„K čertu, kužel, před kterým je třeba prchat,“ začal někdo za mými zády. V tom okamžiku se sálem rozlehl sborový výkřik.</p>
<p>Mírně se setmělo, oknem jsem zahlédl oblaka páry, horké páry.</p>
<p>„Jezero vaří!“ zvolal někdo. Voda v jezeru opravdu vřela a stříkala v malých vírech, které splývaly dohromady. Tento úkaz trval asi pět minut a ustal stejně rychle, jako začal.</p>
<p>„Připadá mi, že chápu: stroj se částečně vzpamatoval, ale ne docela, jako by byl opilý, odtud onen náraz na zeď a to kolébání, stejně jako tento úkaz.“ Profesor mluvil pomalu a otíral si čelo. „Hm, zřejmě se přizpůsobil naší atmosféře… Pánové!“</p>
<p>Všichni se obrátili k němu.</p>
<p>„Pánové, zbývá poslední prostředek: Musíme použít zbraně. Několik min se směsí oxidu uhličitého, chloru a acetylenu by mělo zapůsobit. Pokud mu podruhé změníme složení vzduchu, opět upadne do strnulého stavu, který dokážeme líp využít.“</p>
<p>Nápad vypadal dobře.</p>
<p>„Musíme sejít dolů pro zbraně a miny,“ řekl někdo.</p>
<p>„Kdo to řekl? Račte…“</p>
<p>Všichni na sebe pohlédli.</p>
<p>„Tak co je? Nikdo nechce dolů?“</p>
<p>V uších mi ještě dozníval onen strašlivý křik, křik člověka, který vidí přicházet smrt.</p>
<p>„Půjdu,“ řekl jsem.</p>
<p>„Děkuji, pane McMoore, ještě se tu nevyznáte, půjdu sám,“ odstoupil profesor od stolu.</p>
<p>Skupinka mužů se probrala:</p>
<p>„Půjdeme všichni!“</p>
<p>Profesor na ně omluvně pohlédl: „Není třeba, pánové, postačí tři. Půjde doktor, inženýr a McMoor.“</p>
<p>Vyšli jsme z místnosti. Na chodbě ležela vrstva bílé omítky. Vládl tu klid a mír. Vstoupili jsme do výtahu, který nás odvezl do podzemí. Tam vládl chaos. Jeden ze sloupů podepírajících strop byl skoro do poloviny uražený, vytržené části v podobě potrhané sítě plné kusů betonu spolu s pískem a omítkou pokryly podlahu, po které jsme šli.</p>
<p>„Pekelná síla! Ale vždyť není vyšší než půldruhého metru,“ šeptal inženýr. „Vážili jsme ho, měl necelých čtyři sta kilo…“</p>
<p>Spěšně jsme došli na konec chodby.</p>
<p>Vzduch byl cítit nesnesitelným, nepříjemným pachem, který jsem v mnohem slabší intenzitě cítil při první prohlídce netvora.</p>
<p>Ve známé ocelové místnosti vytáhl inženýr z několika skříněk dlouhé, oblé plynové náboje, označené barevnými prstenci na nábojnici, každého z nás obdařil šesti, sobě přidal ještě tři a dva raketomety v podobě malých sáněk s hliníkovou základnou, velice lehké a jednoduché konstrukce.</p>
<p>Každý z nás si přehodil přes záda několik plynových masek a vydali jsme se na zpáteční cestu, kterou jsme absolvovali bez problémů.</p>
<p>Když v knihovně viděli, že jsme se šťastně vrátili, napětí se trochu zmírnilo.</p>
<p>„Tak začínáme!“ vydal profesor každému jednu masku. „Masky noste až do okamžiku, kdy vydám jiný rozkaz. Kdyby mě… kdybych nemohl rozkaz vydat, bude velet pan Frazer a po něm inženýr Fink.“</p>
<p>Vyšli jsme s náboji z knihovny. Profesor nás vedl nahoru do čtvrtého patra a odtud úzkým schodištěm do malé kupole na střeše. V kupoli stálo pár stolků, malý dalekohled na stativu a několik meteorologických přístrojů.</p>
<p>Muži přistoupili k malým okénkům v postranních stěnách tohoto dosti tmavého místa a rozhlíželi se. Na mne zbyl otvor velikosti lidské hlavy, vhodný pro pozorování dalekohledem, kterým jsem sledoval prázdná pole, oddělující nás ze severu od New Yorku. Ve vzdálenosti několika kilometrů bylo temné nebe — kouř velkoměsta. Pole se toto časné jaro už zelenala. Mladá zeleň svítila i na stromech, ale mé oči napínané do krajnosti nehleděly pro zábavu — každý bod, každý stín terénu mi připadal podezřelý.</p>
<p>„Tady je!“ zvolal profesor. Seběhli jsme se. Zkusil jsem, jestli ze svého okénka vidím směrem, kterým ukazoval.</p>
<p>Ale to už někdo spouštěl část vypouklého stropu, odkryl tím skoro polovinu obzoru a zřetelně jsem spatřil ve vzdálenosti asi tří nebo čtyř set metrů černou siluetu, silně odrážející sluneční světlo, jako by byla naolejovaná. Pomalu a pravidelně postupovala osením, za sebou zanechávala zdupaná stébla.</p>
<p>„Rychle, raketomety.“ Profesor byl opět klidný, seřídil mířidla a pomohl inženýrovi nabít.</p>
<p>„Ve jménu Božím. Kryjte se před plameny a současně sledujte jeho reakce. Pal!“</p>
<p>Ozvalo se houknutí, v polootevřené kupoli zasmrděl kouř a dvě stuhy dýmu vyznačily parabolickou dráhu střel, které vybuchly současně několik metrů od cíle. V okamžiku výbuchu jsem zahlédl, že silueta stanula a hadice, které jako pohyblivá chapadla nesla před sebou, vylétly nahoru a stranou.</p>
<p>„Pal!“</p>
<p>Druhá salva byla přesnější, ale slabá exploze stroj nepřevrátila. Připadalo mi, že od něj odlétly nějaké úlomky, ale na tu vzdálenost to bylo asi jen zdání.</p>
<p>„Pal!“</p>
<p>Tentokrát byly nálože zřejmě chlorové, protože po výbuchu se objevilo mračno plynu. Když je vítr odvál stranou, uviděl jsem, jak se černý kužel kývá ze strany na stranu.</p>
<p>Pojednou osením prolétla tenká linka ohně, jakoby někdo lil po zemi hořící benzin — zeleň usychala, zčernala a okamžitě vzplanula — stuha ohně mířila obrovskou rychlostí k nám, blížila se k budově.</p>
<p>„Pal!“</p>
<p>Houkl další výstřel. Do prsou mě udeřila vlna horkého vzduchu — se zatajeným dechem jsem padl na podlahu.</p>
<p>Když jsem opět vyskočil a vrhl se k parapetu, bylo už po všem. Osení ještě trošku dýmalo, ale malý černý kužel ležel na boku s bezmocně rozhozenými chapadly.</p>
<p>„Máme ho!“</p>
<p>Otočil jsem se. Profesor Widdletton odstoupil od dýmajícího ra-ketometu, strhl si z obličeje masku a vytáhl z kapsy doutník.</p>
<p>„Račte dolů, pánové, začíná další část našeho úkolu.“</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>3</strong></p>
<p>Když lesklý černý kužel v oslnivé záři obloukových lamp konečně znehybněl, inženýr Fink si setřel hřbetem ruky pot z čela, upravil si posunutou kravatu, pohlédl na zrudlé a zpocené tváře mužů kolem sebe a řekl:</p>
<p>„Tak ho zase máme a musíme se rozhodnout, jak postupovat dál.“</p>
<p>Profesor Widdletton, který jako jediný neměl azbesto-olověný skafandr a proto stál za zástěnou, narychlo zhotovenou z olověných desek, se přiblížil a pohlédl na své hodinky:</p>
<p>„Pánové, už dvanáct minut jsme vystaveni záření, pojďte za mnou.“</p>
<p>Vyšli jsme s neklidnými pohledy na velké černé těleso. Šel jsem poslední, ještě jednou jsem se ohlédl. Podivný tvor ležel na vyvýšeném dřevěném stupínku, tři hadice vycházející z jeho boků spočívaly v neuspořádaných smyčkách na podlaze. Z nitra zazníval ve značných časových odstupech známý kovový tikot, přerušovaný tichým syčením nebo lépe třením kovových ploch. Na lesklém černém povrchu pobleskávalo světlo, které se na některých místech se skleněnými vypouklinami, připomínajícími slepé oči, odráželo silněji. Zamrazilo mi v zádech a s úlevou jsem zavřel dveře. Kráčeli jsme ve dvojicích chodbou vedoucí k výtahu. „Co myslíte, doktore, mohou se dávky záření sčítat? Tedy, když mu nebudeme vystaveni půl hodiny nebo hodinu, nepřidá se nová dávka ozáření ke škodlivému působení předchozí?“ Doktor rozhodil rukama:</p>
<p>„Nevím, pane profesore, opravdu nevím. Pokud jde o analogii s radioaktivitou, byla by potřebná delší přestávka, nejméně několik dní.“</p>
<p>„To je špatné,“ broukl profesor. „Tady je třeba jednat ihned.“</p>
<p>Za chvíli jsme seděli v pohodlných křeslech knihovny. S úlevou jsem si zapálil. Svaly se mi po námaze ještě třásly. Zneškodněného netvora jsme museli vlastnoručně přenést do zkušební komory dříve, než se vzpamatuje. Profesor si zapálil zhaslý doutník.</p>
<p>„Situace je jasná, pánové: buď našeho hosta opustíme a zdrhneme stovky mil odtud, čím dále, tím lépe, nebo přistoupíme neprodleně k akci. Třetí cestu nevidím, pokud nechceme, aby se nám rozpadl pod rukama a nás samotné proměnil v atomový prach…“</p>
<p>„Dovolíte, pane profesore?“ začal Fraser. Obličej se mu leskl v zapadajícím slunci. „Jediný způsob, který si umím představit, je rozebrat stroj na neškodné části, případně odpojit kamery, regulující živé centrum. Toto centrum, jak víme, má v okénku několik otvůrků, sloužících nejspíš k dýchání. Kdyby tomu tak nebylo, nedokázali bychom ho otrávit tak rychle. Opakuji tedy, že je třeba nějak odpojit…“</p>
<p>„To ovšem znamená rozsudek smrti,“ poznamenal tiše profesor. „Kdybych se zeptal, kdo z vás se pokusí uskutečnit tuto operaci pod vedením a podle pokynů našich inženýrů, kdo by se přihlásil?“</p>
<p>Aniž na sebe pohlédli, všichni muži povstali. Ani sám nevím, jak jsem vstal, ale najednou jsem spatřil černé, teple lesklé profesorovy oči hledící na nás.</p>
<p>„Děkuji vám. Věděl jsem to. Ale nepřipustím zbytečné maření života. Máte nějaký návrh, inženýre?“</p>
<p>Vypadalo to tak, protože Fink horečně črtal ve svém příručním bloku; čmáral na papír nějaké vzorce a posléze řekl:</p>
<p>„Ano. Zkusíme využít fotografické snímky.“</p>
<p>„To nepomůže,“ řekl jsem. „Záření filmy nepochybně spálí…“</p>
<p>„I kdyby, nevadí.“ Finka se má námitka nijak nedotkla. „Osvítíme řadu snímků, budeme je exponovat na různých místech stroje, čímž zaprvé najdeme místo vyzařující ony paprsky a zadruhé možná získáme alespoň nějaký pojem o vnitřní struktuře stroje.“</p>
<p>„Jak?“ otázal se profesor.</p>
<p>„Docela jednoduše, různé části aparátu pohltí paprsky vznikající uvnitř v různé míře a propustí na filmy přiložené ke kuželi stíny podobné rentgenovým, podle kterých snad poznáme obrysy jeho vnitřní stavby.“</p>
<p>Profesor přikývl.</p>
<p>„Udělejte to, inženýre,“ ale hned dodal při pohledu na Finka, který vstával: „Ať jde někdo s vámi a skulinou v pancéřových dveřích ať sleduje, co je s vámi. Taková kontrola bude napříště povinná a nutná. A my jednáme dál.“</p>
<p>Zdálo se, že nikdo nechce opustit zajímavé jednání, vstal jsem tedy a doprovodil inženýra. Ten si cestou do komory nabral velké množství fotografických desek, které pečlivě obložil olověnými deskami. Vážily tolik, že jsme je stěží donesli na místo určení. Tam mi inženýr přikázal nahlížet olověným sklem, zapuštěným do pancéřové desky dveří, sám uchopil několik desek do ruky a vstoupil do komory. Odsunul olověnou clonu a osvětloval jednu desku po druhé jejich systematickým přikládáním po spirále na různá místa černého kužele. To vše probíhalo v naprostém tichu, přerušovaném pouze pravidelným tikáním, vycházejícím z nitra stroje.</p>
<p>Když inženýr opět vyšel ven, zpozoroval jsem, že má zarudlé tváře. Připadalo mi to jako první příznak škodlivého účinku paprsků. Nechtěl jsem ho však znepokojovat, a proto jsem mlčel. Odešli jsme se do laboratoře.</p>
<p>Inspektor vstoupil za mnou do malé tmavé místnosti, kde bublala činidla a svítilo malé červené světélko. Kapaliny vířily, z kohoutku vytékal pramínek vody. Usedl jsem na židli. Pociťoval jsem nesmírnou únavu a připadalo mi, že jsem nespal nejmíň měsíc. Když se však inženýr sklonil nad snímky, okamžitě jsem zapomněl na únavu a ospalost — rázem jsem byl u něj. Na prvním snímku bylo jedno zčernalé místo, jakési nezřetelné vodorovné pruhy, uprostřed byl úplně sežehlý. Druhý vypadal podobně. Všechny ostatní, které jsem vzal do ruky, byly černé.</p>
<p>„Zatraceně, tohle je nanic,“ zaklel inženýr. „Musíme tam ještě jednou. Zkrátíme expozici na polovinu, ty paprsky jsou pekelně pronikavé.“</p>
<p>„Už tam nesmíte,“ řekl jsem. „Teď jsem na řadě já. Vy už máte dost. Když jste vyšel z komory, měl jste zarudlý obličej a víte, co to znamená.“</p>
<p>Inženýr protestoval, ale trval jsem na svém. Zašli jsme znovu pro desky a s novou zásobou jsem vstoupil do komory. Přiznávám, že zpočátku jsem se cítil nesvůj. Poprvé jsem byl o samotě s naším tajuplným, smrtonosným hostem — a jeho tikání, chvílemi velice podobné tichému lidskému funění (možná šlo jen o hru mé fantazie) také neuklidňovalo.</p>
<p>Rychle jsem přikládal filmy s pohledem na stopky připevněné na zápěstí a ihned po expozici jsem vybíhal z komory a předával je inženýrovi. Po osvětlení posledního jsme šli do temné komory.</p>
<p>Opět ty napínavé minuty, kdy desky šplouchaly v miskách, na mokrém skle se objevovaly nějaké stíny, vystupovaly zřetelněji, výrazněji… Dva snímky byly přeexponovány. Inženýr zkontroloval jejich číslo, porovnal je s plánkem stroje a řekl:</p>
<p>„Centrum záření je mezi dolními sklovitými otvory. Tam to spálilo obě desky.“</p>
<p>„A ostatní?“ nahlížel jsem mu přes rameno.</p>
<p>„Ještě okamžik, musím je dát do ustalovače.“</p>
<p>Ve tmě tikaly stopky, byl slyšet náš zrychlený dech.</p>
<p>Posléze inženýr vytáhl desky z lázně a vyšli jsme na chodbu.</p>
<p>„Tady je první: změť světlých a tmavých pruhů, nějaké čáry, a tohle, není to slabý oválný stín? Ano, ale to je…“</p>
<p>„Správně, to je centrální hruška, máte pravdu. Ten stín prokazuje, že je pro paprsky neproniknutelná, což vysvětluje jedno, totiž to, že záření je pro plazmu obsaženou v hrušce neškodné jen proto, že ta je z nějakého záhadného materiálu, který tyto vlny nepropouští.“</p>
<p>Druhá a třetí deska: další podrobnosti v podobě vrstev stínů, křižujících se světlejších a tmavších pruhů…</p>
<p>„Ty ostré,“ vysvětlil mi inženýr, „pocházejí od kabelů nebo trubek hned u povrchu, ke kterému jste ty desky přikládal, ty rozmazané ze vzdálenějších částí.“</p>
<p>„Už něco víte, už se v tom vyznáte?“ zeptal jsem se tiše.</p>
<p>Inženýr se usmál.</p>
<p>„Máte o mých znalostech příliš dobré mínění… Zatím vím stejně málo jako vy. Musíme udělat pár náčrtů.“</p>
<p>Zamířili jsme do laboratoře, kde Fink uchopil tužku a na velký výkres připevněný k rýsovací desce začal rýsovat přímky a křivky, promítal je, obracel desky v ruce, až se posléze na bílém papíru objevila spleť obrysů, v souhrnu připomínající rotační těleso podobné kuželu.</p>
<p>„Mechanismus pohybu je už skoro jasný…“ mručel inženýr, „ale co z toho… Jak vyloupnout tohle jádro ze skořápky, pěkný oříšek.“</p>
<p>„Pochopil jste alespoň trochu konstrukční princip?“ otázal jsem se.</p>
<p>„Vidím, že je to pekelně složité, jsou tam části nepochybně související s nějakými transformačními systémy, snad kabely, ale co je k čertu zdrojem energie? Nemám ponětí. Nevidím žádné rotační díly.“</p>
<p>„Připadalo mi, že tikání vychází z horní části kužele,“ poznamenal jsem. „Ale můžu se mýlit.“</p>
<p>„Ne, také mě to napadlo, je tam pohyblivá část: tohle,“ ukázal na nezřetelný stín ve tvaru různostranného trojúhelníku, vypadajícího jako…</p>
<p>„Pane inženýre,“ zvolal jsem, „to přece vypadá docela jako dětský vlček…“</p>
<p>„Myslíte?“ svraštil inženýr obočí. „Princip gyroskopu, jeho srdcem by tedy byl gyroskop. Připadá mi, že máte pravdu,“ řekl po chvíli a přikreslil několik čar. Nyní byl v centru tělesa patrný vlček podobný dvěma kuželům spojeným základnami. Ležel v mezeře centrálního stínu — jakési trubice, procházející středem stroje, přerušené pro napojení vlčka a končící nahoře růžicí, na které byla uložena záhadná hruška.</p>
<p>„Jdeme,“ řekl inženýr, uvolnil několik napínáčků přidržujících papír, svinul ho do ruličky a strčil pod paži.</p>
<p>Náš vstup byl uvítán napjatým očekáváním. Inženýr rozvinul nákres před profesorem a stručně vysvětlil:</p>
<p>„Princip činnosti naprosto nechápu,“ prohlásil. „Vidím jedinou cestu: musíme zadržet záření, to je conditio sine quo non.“</p>
<p>Widdletton na něj hleděl přimhouřenýma očima a mlčky naslouchal.</p>
<p>„Protože jediným, jakýmsi centrálním mechanickým zařízením je ten vlček čili gyroskop, objevený vlastně, i když ne na sto procent, panem McMoorem,“ všichni na mě udiveně pohlédli, „musíme ho zastavit. Ten rozmazaný stín na snímku naznačuje, že je to jediná pohyblivá část. Nevím, možná jde o nesmyslnou analogii s lidským srdcem, ale připadá mi, že tento orgán musíme znehybnět. Pak snad bude možné přistoupit k demontáži…“</p>
<p>„Jak to chcete udělat?“ zeptal se profesor.</p>
<p>„Vidím jedinou možnost: z tragické zkušenosti profesora Hawleye víme, že napadení centrální hrušky s plazmou není možné, za pokus o její vynětí zaplatil smrtí. Musíme tedy prorazit pancíř kužele zde,“ ukázal červenou pastelkou na výkres, „a nějakým nástrojem zastavit gyroskop.“</p>
<p>Nastalo mlčení, které přerušil doktor:</p>
<p>„Dejme tomu, že vyvrtání díry v pancíři proběhne klidně a bez potíží. Předpokládám však, že takový orgán, jako je toto takzvané srdce, bude chráněn a pokus o jeho zastavení nedopadne dobře.“</p>
<p>„Také si myslím,“ řekl inženýr, „ale nevidím jinou cestu.“ Usedl. Widdletton podrobně zkoumal nákres, porovnával ho se snímky, posléze pohlédl na hodinky.</p>
<p>„Pánové,“ prohlásil, „tady nejde o chytrost nebo hloupost. V tomto případě nejsem vaším vedoucím, budeme tedy hlasovat: kdo je pro návrh inženýra Finka? Dobře si to rozmyslete, třeba existuje nějaký jiný projekt?“</p>
<p>„Já jeden mám…“ řekl jsem. „Je to třeba udělat tak: díru vyvrtat dálkově ovládanou automatickou vrtačkou. To se dá zařídit. Sledovat prostřednictvím televizní kamery a příslušně jednat.“</p>
<p>„Co znamená příslušně?“ zeptal se Frazer.</p>
<p>„Třeba se dá použít dálkově řízený přístroj, jakýsi robot, který bude stroj demontovat…“</p>
<p>„Dobrá myšlenka,“ řekl inženýr, „ale bohužel máme málo času. Takové přístroje tu nemáme a jejich zaslání, i letecky, by trvalo nejméně několik dnů…“</p>
<p>„Tolik času vám nedám,“ řekl profesor. „Musíme něčeho dosáhnout do dvanácti, nejdéle do půl jedné.“</p>
<p>„To je vyloučeno,“ namítl Fink, „ale existuje jiná možnost: vyhodit kužel do vzduchu ekrazitem.“</p>
<p>„Cože, zničit? Ne, nikdy!“ ozvaly se rozčilené hlasy.</p>
<p>„Jsem na vás pyšný, pánové!“ Profesor Widdletton vstal. „Ptám se ještě jednou, jestli máme postupovat podle návrhu inženýra Finka?“</p>
<p>„Ano!“</p>
<p>„Tedy do díla.“ Profesor pohlédl na Finka. „Co pokládáte za optimální ochranné podmínky?“</p>
<p>Fink se zamyslel.</p>
<p>„Všichni musí mít skafandry, i na chodbě, v komoře bude vždycky jen jeden člověk, musí být připravené plynové granáty a pro nás protiplynové masky. První etapa bude vrtání. Myslím, že to půjde zařídit podle návrhu McMoora, už jsem vše promyslel. Pozorovat budeme mezerou ve dveřích. Co bude dál, uvidíme.“</p>
<p>Chodba byla prázdná. Přišla řada na mne — stál jsem u ocelových dveří, u obličeje držel sluchátko urychleně natažené telefonní linky a napjatě nahlížel do komory. Jako druhý — po doktorovi — jsem sledoval, jak v namodralém elektrickém světle tiše syčí a píská vrtačka, připevněná kovovým držákem ke stojanům se záhadným strojem.</p>
<p>Široký vrták z vanadokřemíkové oceli se vpíjel do tvrdé skořepiny kužele. Na jeho vířících závitech se chvěla světelná nitka. V jedné ruce jsem držel sluchátko, v druhé vypínač elektrické vrtačky, vyvedený z komory, a čekal jsem. Zatím se nic nedělo — vrtačka se ponořovala naprosto neznatelně, znal jsem však překvapení tohoto mechanického netvora a byl j sem proto nesmírně napjatý.</p>
<p>„Tak co je?“ ozval se ve sluchátku profesorův hlas.</p>
<p>„Zatím nic nového,“ odpověděl jsem. „Vrtání díry pokračuje, ale hrozně pomalu. Neměl by se vyměnit vrták?“</p>
<p>Slyšel jsem, jak profesor na někoho mluví — nepochybně na inženýra — ale náhle jsem zkameněl. Černá hadice, ležící na podlaze, dlouhá snad dva metry nebo ještě víc, se zachvěla, potom se pohnula druhou, slabší vlnou křečí, která proběhla kovovými závity a sklouzla po nich opačným směrem.</p>
<p>„Pane profesore!“ řekl jsem. „Ne!“ přímo jsem vyjekl do sluchátka. „Hýbe se, pohybuje chapadly, nemám vypnout vrtačku?“</p>
<p>„Ne! Pokračujte, proboha!“ ozval se vzdálený hlas. Čekal jsem dál. Nejsem zbabělec a nikdy jsem jím nebyl, ale cítil jsem, jak mne zalévá studený pot. Čekal jsem. Čekal a čekal, přitom jsem věděl, že se něco musí stát. A to, že nebezpečí bylo tak tajemné a neznámé, bylo horší, daleko horší než strach před smrtí.</p>
<p>Další hadice se pozvedla z podlahy, švihla vzduchem jako ocelový bič a udeřila do vrtáku. Ozval se tenký, vysoký, až bolestivý zvuk praskající oceli a rozlétly se úlomky. Stiskl jsem vypínač. Vrtačka se zastavila.</p>
<p>„Pane profesore, tím svým zatracených chapadlem zničil vrták!“ zvolal jsem do sluchátka.</p>
<p>„Přijdu hned!“</p>
<p>Vyčkával jsem. Tentokrát se tvor uklidnil a nepozoroval jsem žádné známky pohybu nebo života.</p>
<p>Profesor přišel téměř bez hluku, v doprovodu inženýra, třímajícího v ruce nový vrták. Odstoupil jsem stranou, aby mohli nahlédnout průzorem.</p>
<p>„Mávnul hadicí, že?“ pokýval profesor hlavou. „Umíněná potvora, viďte?“</p>
<p>„Myslím, že by měl dostat dávku plynu nebo bychom měli zkusit nějaký nový prostředek, například chloroform nebo éter, co říkáte?“</p>
<p>„A otrávit ho docela?“ řekl profesor tak pobouřeně, jako bychom stáli u lože jemu osobně drahého nemocného.</p>
<p>Fink přikývl:</p>
<p>„Profesor má pravdu. Každý z nás se dá nahradit, ale kdybychom zabili nebo zničili jeho, nedalo by se to už napravit…“ Potom odsunul závoru a vstoupil do komory.</p>
<p>Čekali jsme se zatajeným dechem. Inženýr pomalu nohou odsunul zbytky vrtáku, vložil do sklíčidla nový, seřídil ho a vyšel ven. Vypadal klidně, ale na chodbě si otřel kapesníkem čelo.</p>
<p>„Pokračujeme. McMoore, zapněte proud!“</p>
<p>Stiskl jsem vypínač. Vrtačka zavyla a začala pracovat.</p>
<p>V napjatém očekávání plynul čas.</p>
<p>„Vypadá to dobře,“ řekl profesor. „Půjdeme, inženýre, a vy tu počkejte ještě deset minut. Pak vás vystřídá Gedevani.“</p>
<p>Odešli. Cítil jsem se nesmírně osamělý. Napjatě jsem hleděl — hleděl na to, co se dělo.</p>
<p>Bezvládnými chapadly opět probíhaly vlny křečí. Pružní oblí hadi se zmítali na betonové podlaze.</p>
<p>Najednou se chapadla pomalu a trhavě zvedla, zůstala viset v prostoru — pouze jejich konce rychle vibrovaly kmitavým pohybem do různých stran. Zahlédl jsem, jak se zatřásla vrtačka — vrták se měkce propadl. Aha! končíme, díra je hotová, napadlo mě, načež jsem (naprosto nevědomě) stiskl vypínač. Nebylo to však třeba.</p>
<p>Spatřil jsem modrý záblesk. Potom mnou ohromný orkán žhavého vzduchu mrštil na protilehlou stěnu — pocítil jsem v hlavě hroznou bolest a ztratil jsem vědomí.</p>
<p>Probudil jsem se až ráno. Ležel jsem ve svém pokoji, na okraji postele seděl doktor a vykládal si na přikrývce pasiáns.</p>
<p>„Aha! Už jste zase mezi živými. Jak se cítíte?“ zeptal se a sbíral karty.</p>
<p>S námahou jsem otevřel vyschlá ústa: „Co se stalo, doktore? Zase utekl?“</p>
<p>„Cože, vás zajímá osud našeho holoubka z Marsu víc než díra ve vlastní hlavě? Ne, neutekl. To byl jeho poslední vtípek, prozatím. Vrták se zaryl do toho chytrého mechanismu, toho údajného srdce, a natropil tam pěkný galimatyáš, to teda jo! Určitě jste to neviděl, jak taky?“ potřásal doktor hlavou. „Přiběhli jsme, chodba byla plná prachu, omítka na podlaze, říkám si, s naším reportérem je konec. Dveře do komory málem utržené, visely na posledním závěsu, mříže rozlámané, Marťan leží na podlaze, a vrtačka — neuvěřitelné! nadobro roztavená, nezbylo z ní vůbec nic. Inženýr tvrdí, že tam muselo chvilku být takových šest, sedm tisíc stupňů… jak vám bylo v té lázni?“</p>
<p>„Vzpomínám si jenom na nějaký záblesk a hrozný úder do hlavy, aha, a předtím závan strašného vedra, určitě vzduchu.“</p>
<p>„Zachránily vás dveře a to, že jste se při pádu zabalil do azbestového běhounu. Musíte poděkovat Finkovi za jeho nápad s azbestovými koberci. Ten závan vás zahalil do azbestu a nebýt toho, že jste se praštil do hlavy…“</p>
<p>„Jak vypadá?“ vytáhl jsem potlučenou ruku zpod přikrývky a dotkl se hlavy. Mírně v ní šumělo, ale byla celá, jen na čele byl obvaz. „Ve zdi byla díra, a pořádná,“ nepřestával doktor. „Ale vy Skoti máte tvrdé hlavy, ostatně pohřeb bývá drahý, viďte? Ha, ha, ha!“ smál se, „rozhodl jste se tedy žít dál.“</p>
<p>„Proboha, doktore, povězte mi, co se děje? Co dělají dál?“</p>
<p>„Najednou se dovoláváte Boha, že? A předevčírem jste se na nás utrhoval… No nic, už mluvím,“ dodal, protože jsem se zřejmě zamračil. „Pomalu ho rozmontovávají, protože, jak jsem se už zmínil, to železné srdce vrták zastavil. Nádržka s tou plazmou už na mě určitě čeká v laboratoři,“ pohlédl na hodinky, „protože já jsem lékařem jen tak trošku, ve skutečnosti jsem biolog. Biolog přesvědčením,“ deklamoval a chystal se odejít.</p>
<p>„Půjdu s vámi!“</p>
<p>„Neblázněte! Musíte ležet, vyloučeno!“</p>
<p>Vstal jsem. Nohy se mi podlamovaly a v hlavě trošku šumělo, ale jinak jsem se cítil docela fit.</p>
<p>Rychle jsem se oblékl, zavěsil se do doktora a vyšli jsme na chodbu. Pohledem na hodinky jsem zjistil, že je deset.</p>
<p>„Za chvíli bude konference,“ řekl jsem. „Půjdu do knihovny.“ Doktor mi pokynul a zamířil ke schodům vedoucím k laboratoři. Já jsem odjel výtahem do prvního patra.</p>
<p>Uvítalo mě nadšení.</p>
<p>„Ohó! Náš hrdina. Jak se cítíte?“</p>
<p>Tiskl jsem všem ruce, profesor na mě s úsměvem kývl.</p>
<p>Spatřil jsem také inženýra Lindsaye, který seděl u okna. Byl pobledlý, ale jinak neprojevoval žádné známky oslabení.</p>
<p>„Vítám druha v neštěstí,“ pronesl.</p>
<p>Inženýr Fink nebyl přítomen.</p>
<p>„Copak je s naším hostem?“ otázal jsem se.</p>
<p>„Zajímavé věci, tuze zajímavé. A především: všechno jde dobře. Plazma je zřejmě v pořádku, protože hruška normálně pulzuje.“</p>
<p>„A záření?“</p>
<p>„Přestalo! Hned po té explozi. Je teď bezpečný jako stará plechovka,“ zachichotal se profesor. „Teď už je náš plán prostý: musíme vymontovat všechno, co používá k záření a ničení, víte, ty proudy ohně, vřelou vodu a různé hokusy pokusy, potom se ho pokusíme složit a popovídat si s ním.“</p>
<p>„Popovídat?“ žasl jsem.</p>
<p>„Snad nás nějak pochopí? Strčíme ho do marsovské atmosféry, víte, já si totiž myslím, že ty neplechy, které dělal, zavinilo otravné působení našeho vzduchu, možná i zvýšená přitažlivost.“</p>
<p>V tom okamžiku vstoupil inženýr.</p>
<p>„Koukejme, je tu i pan McMoor, to jsem rád,“ přivítal mě. „Pánové, máme těžký oříšek,“ obrátil se na Lindsaye, „je tomu tak: pokud se orientuji, stroj využívá atomovou energii, kterou čerpá ze špetky uranu, umístěné ve spodní části kužele. Tato energie v podobě proudu je využita k pohybu, speciální zařízení pak umožňují její vysílání na vzdálenost v podobě tepelného nebo magnetického působení. Myslím, že ty aparatury půjdou vymontovat, ale samotné záření je pro život stroje nezbytné. Pokud je vypnu, vypnu tím všechno. Ovšem zeslábne, když všechna speciální zařízení k jeho zesilování, směrování a ovládání odstraníme.“</p>
<p>Profesor se zamyslel.</p>
<p>„Nedalo by se to spustit bez centrální hrušky? Myslím spustit to centrální srdce…“</p>
<p>„Zkusím to, nevím. Neznám detaily konstrukce, jde o pekelně složitý stroj, postavený, jen tak mimochodem, naprosto nelidským způsobem.“</p>
<p>„To si myslím,“ usmál se profesor. „A jak vypadá ten nelidský způsob?“</p>
<p>„Nesmějte se, díly má v zásadě výměnné, ale proniknout do nich nelze. Mám tu nejdokonalejší soubor nástrojů, jaký si jen může technik představit, a i ten selhává. Místo šroubů jsou tam nesmírně důvtipná spojení,“ vytáhl z kapsy dva kousky kovu. „Prosím, pane profesore…“</p>
<p>Byly to dva kolíčky, snad kovové. Inženýr je přitiskl k sobě plochými konci a otočil je o sto osmdesát stupňů.</p>
<p>„Zkuste je teď oddělit.“</p>
<p>Staříkovy tváře zrudly.</p>
<p>„Co je to za kouzla?“</p>
<p>Inženýr znovu pootočil kolíčky podél delší osy a bez zřejmého úsilí je oddělil.</p>
<p>„Jde o jakýsi druh přitažlivosti: v této poloze,“ předváděl „nepůsobí žádné síly. Pokud je však přetočíme takto, nelze je oddělit…“</p>
<p>„Možná rukama,“ poznamenal Frazer, „ale ve svěráku…“</p>
<p>„Mám ještě jeden pár, zkoušel jsem to,“ oznámil inženýr. „Víte, jak to dopadlo? Prosím, v trhacím stroji jsem je podrobil tahu padesáti tun a opravdu se přetrhly, ne však v místě spojení, ale u hlavy. Stejnorodý materiál praskl a místo jednoduchého styku vydrželo!“ Hodil jejich pozůstatky na stůl. „To je vynález! Nejsou potřebné žádné šrouby ani matky, stačí jeden pohyb a drží jako přilepené.“</p>
<p>„Co si myslíte o tomto principu?“ zeptal se Gedevani.</p>
<p>„To je spíš váš obor… Myslím si, že je to jakýsi magnet, dva magnety v této poloze se přitahují… ale,“ mávl rukou, „ten stroj má takových drobností tisíce, nevím, čím začít. Kde je doktor?“</p>
<p>„Řekl mi, že jde do laboratoře,“ odvětil jsem.</p>
<p>„Aha, ta centrální hruška… To je opravdová záhada, protože tyhle mechanické triky se konec konců pochopit dají…“</p>
<p>„Pánové,“ začal profesor, „nyní se rozdělíme do skupin. Inženýři a doktor se budou seznamovat s prvky konstrukce a funkcí stroje i jeho živého organismu a my,“ otočil se k Frazerovi, Gedevanimu a mně, „se zamyslíme nad metodami dorozumění s naším hostem, pokud se ho po tom poškození podaří oživit…“ Když jsme se pohodlně uvelebili v křeslech, profesor na nás tři pohlédl a řekl:</p>
<p>„Pánové, zdá se, že jsme už našeho návštěvníka z Marsu ovládli. Možná, že podléháte takové představě. Já si však myslím, že ona část úkolu, která na nás nyní připadla, bude obtížnější než první, i když možná méně nebezpečná. Jde o to, že se vždycky snáz ničí než staví. To je jedna věc. Druhá je záležitost společného jazyka. Co si o tom myslíte?“ otočil se ke mně.</p>
<p>Podivil jsem se.</p>
<p>„Lichotí mi, pane profesore, že se obracíte ke mně, ale nemyslím, že jsem první…“</p>
<p>„Bez frází, vážený pane, bez frází. Právě to, že nemáte předsudky a nejste tak zatížený balastem vědomostí jako my, vám určitě mnohé usnadní. Pozoroval jsem vás v mnoha situacích a věděl jsem, že kromě svěžího pohledu, kterým se vyznačujete, máte také, řekl bych, velice originální nápady.“</p>
<p>Uklonil jsem se.</p>
<p>„Myslím, že bychom měli začít geometrickým jazykem, soustředné kruhy, jednoduché rovnice, jako třeba Pythagorova, alespoň na začátek…“</p>
<p>„Už jsem na to myslel,“ ozval se Frazer, „ale to je opravdu jen začátek. Co dál?“</p>
<p>„To bude záležet na jeho reakci. Co nám může naznačit o sobě? Vidí vůbec v našem smyslu slova? Jaké části světelného spektra vnímá a jaké jsou jeho reakce, tedy způsob projevů životních procesů, které v něm probíhají?“</p>
<p>Profesor si otřel brýle, usadil je na nos a dlouze na mě hleděl. Vzpomněl jsem si na školní léta a přikrčil jsem se. Neplácl jsem nějakou pitomost?</p>
<p>„Vidím, že jsem vás nedocenil,“ pronesl stařík. „Ano, ano, začínám stárnout… Připomenul jste mi to, co jsem říkal včera: Newtonova slova, že? Nepřerušujte mě, neironizuji. Nejdříve ho musíme poznat, než se s ním seznámíme. To je skutečná Kantova ,Dicht an sich’, v tom je celá obtíž.“</p>
<p>Tu vedle krbu zazářil červený signál. Fraser přistoupil k výklenku a uchopil telefonní sluchátko.</p>
<p>„Volá doktor,“ obrátil se k nám. „Zve nás do laboratoře. Asi má nějaké novinky. Už jdeme,“ pronesl do sluchátka. Všichni jsme vstali. Gedevani vyňal z kapsy kartáč, očistil si sako, pohlédl bádavě do zrcadla pověšeného mezi skříněmi a zamířil ke dveřím. Následovali jsme ho.</p>
<p>V laboratoři byl pouze doktor. Na dlouhém stole stálo několik přístrojů. Záhadná černá hruška, upevněná ve stojanu jako nějaký jedovatý, ale už neškodný plod, byla spojena — jak jsem postřehl — s galvanometrem.</p>
<p>„Zajímavé: produkuje slabé proudy jako vzbuzená, živá plazma,“ obrátil se k nám doktor. „Podobají se těm, které produkuje podrážděný lidský mozek. Bude třeba sestavit dobrý a citlivý registrátor. Třeba to bude cesta k jeho pochopení: pohleďte.“</p>
<p>Doktor uchopil malou baterku, rozsvítil ji a přiblížil k oné části hrušky, ve které bylo děrované průzračné okénko. V okamžiku, kdy na ně dopadl světelný paprsek, ručička galvanometru se několikrát značně vychýlila.</p>
<p>„Typická fototropní reakce,“ prohlásil doktor.</p>
<p>Profesor nevypadal moc nadšeně.</p>
<p>„Myslím, že tato cesta si vyžádá dlouhé a namáhavé pokusy. Co chcete dělat?“</p>
<p>„Budu před okénkem exponovat světlo různé intenzity, potom barvy, odstíny, posléze kresby a budu zkoumat reakce.“</p>
<p>„Elektrické, pochopitelně?“</p>
<p>„Jistě, jiné zatím nejsou možné. Sami vidíte: hruška má dole dvacet sedm tenkých drátků, jakýchsi kabílků, propojených příslušnými kontakty s růžicí ve stroji. Zkoumal jsem vedení proudu v jednotlivých kabílcích a zjistil jsem zajímavou věc: některé na světlo reagují, jiné ne.“</p>
<p>„Kolik jich reaguje na světlo?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Zdá se, že tři.“</p>
<p>Doktor propojil jiné dva drátky s galvanometrem a ukázal, že nyní světlo nevyvolává žádnou reakci. Přiblížil jsem se a položil ruku na hrušku. Galvanometr se vychýlil.</p>
<p>„To mohlo vyvolat teplo vaší ruky. Že by šlo o registraci tepelných změn? Zkusíme to jinak.“</p>
<p>Zahájil nové pokusy. Z chaosu faktů se začal vynořovat stále jasnější obraz: tenoučké kabílky sloužily k recepci různých fyzikálních změn okolí. Postupně jsme odkryli receptory intenzity elektrického pole, jeho frekvence a proměnlivosti, ale to bylo jen pár drátků. Funkce většiny z nich zůstávala záhadou. Zkoušeli jsme podněty chemické i tepelné, magnetické i zvukové — bezvýsledně.</p>
<p>„Těžká věc,“ prohlásil konečně doktor. „Třeba ta hruška netvoří úplný celek? Napadlo mě, že organizovaná plazma na Marsu šla jinou cestou než na Zemi: tady si musela sama evoluční cestou vytvořit pohybový a zažívací aparát, systém spojení s okolím, tedy smyslové orgány a nervovou soustavu, kdežto na Marsu tomu bylo jinak, mnohem jednodušeji. Vznikla plazma sice myslící, ale dost nešikovná, která urychlila evoluci tím, že si pořídila stroj k pohybu, vidění, slyšení a ochraně před zničením. V takovém případě bude zkoumání samotné hrušky méně hodnotné.“</p>
<p>Profesor mu naslouchal a přikyvoval.</p>
<p>„Tak, tak… právě to je nejvíc nelidská věc, jak se včera jeden z vás vyjádřil, jaká může člověka potkat, v tom je její kouzelná potíž…“ Obrátil se k doktorovi: „To nic, nedejte se odstrašit, pokračujte. A my zajdeme k našim konstruktérům.“</p>
<p>Ve velké montážní hale, kterou jsem spatřil poprvé, vládl ohlušující lomoz. Po dlouhých kolejnicích z lisovaného ebonitu se pomalu a majestátně posunovaly dva obrovské sloupy z porcelánu, se zavěšenými velkými niklovými koulemi. Byly spojené světle fialovým, rachotícím a roztřepeným bleskem, který jakoby se pokoušel odtrhnout se od gigantického jiskřiště. Od skleněného stropu doléhala ozvěna hromů.</p>
<p>Betonová podlaha se chvěla pod nohama. V prvním okamžiku mi připadalo, že je hala prázdná, ale spatřil jsem, že mezi vozíky s namontovanými sloupy a koulí jiskřiště stojí přístroj podobný otočené velké hrušce, zhotovený z matného kovu, a před ním malá postavička v azbestovém skafandru. Když se otočila, spatřil jsem za průzorem z olovnatého skla blýskající chrup. Byl to inženýr Fink, který se na nás usmíval. Zvedl ruce nahoru a zkřížil je. Na toto znamení jiskření zmizelo a uši mi zaplnilo hučivé dunění náhlého ticha. Inženýr si sundal masku z hlavy a otíral si zpocené čelo.</p>
<p>„Všechno jde dobře,“ řekl. „Zkoušíme stroj uvést do činnosti bez použití atomové energie, kterou ještě neovládáme, k tomu by bylo potřeba alespoň dva, tři miliony voltů.“</p>
<p>„Dokážete nám do večera připravit alespoň orientační náčrt stroje: jeho princip činnosti, jednotlivé orgány i to nejdůležitější, totiž konstrukční myšlenku, kterou představuje?“</p>
<p>Inženýr přikyvoval.</p>
<p>„Chcete toho hodně, pane profesore… Pokusím se, ale upozorňuji: nedělejte si příliš velké naděje. Nejhorší je, že stroj je tak pekelně jednoduchý, že se obejde bez jakýchkoli pro mě samozřejmých zařízení na přeměnu energie, až mě mrazí… například atomová energie se mění přímo v elektrickou nebo tepelnou, podívejte se.“</p>
<p>Odvedl nás do temného kouta haly. Tam stál inženýr Lindsay, který právě připevňoval do nitra bezvládného černého Marťanova kužele dva silné kabely opatřené porcelánovými izolátory. Inženýr nás postrčil do malé olověné komory, mlčky ukázal na průzor a vyšel ven. Ještě jsem zahlédl, jak přistoupil k mramorové rozvodné desce visící na stěně a přesunul dlouhou páku. Ohlušující lomoz umělého blesku opět rozerval vzduch. Fialové blesky ozářily všechna zákoutí haly, na našich tvářích zasvítilo přízračné světlo. Pohlédl jsem na kužel — stál u něj inženýr Lindsay, něco připevňoval a náhle strčil ruku ve velké červené rukavici do vyvrtaného otvoru.</p>
<p>Asi jsem vykřikl. Bezvládně ležící hadice vycházející z kužele se začaly třást, pohybovat, tlouci sebou o zem jako při záchvatu zuřivosti. Inženýr manipuloval dál. Tentokrát se chapadla pomalu zvedla, třásla se jenom na koncích a zůstala viset v prostoru. Posléze se jedno z nich přiblížilo k ocelové desce zavěšené na laně. Podivil jsem se, proč tam ta deska visí, ale rychle jsem vše pochopil. Tupý černý konec hadice se přiblížil k bloku oceli. Možná to byl jen přelud, ale připadalo mi, že deska uprostřed zčervenala. Najednou se lano zatřáslo, blok se začal pomalu kývat jako velké vahadlo a uprostřed něj se objevil otvor, kterým chapadlo prošlo volně na druhou stranu a opět couvlo. Lindsay zvedl levou, volnou ruku — blesk se s rachotem utrhl a zhasl. Také chapadla ukončila neobvyklou iluzi života a padla bezmocně na podlahu.</p>
<p>Vyšli jsme z kabiny.</p>
<p>„Inženýr Lindsay se nejspíš nemýlil, že?“ řekl Fink, doprovázející nás ke dveřím. „To byla jen jedna z mnoha možností…“</p>
<p>„Pořád mluvíte jen o technických možnostech,“ řekl profesor.</p>
<p>„A o čem jiném?“ nechápal inženýr.</p>
<p>„O tom, že… Jistě, musíte, a doktor také… Jde o přístup, přiblížení, ale tohle jen vzdaluje… Víte,“ dokončil profesor, „neodvažuji se dávat nějaké pokyny, ale prosím, abyste mysleli především na syntézu. Analýza je důležitá také, ale nelze zabloudit v jejích detailech. Nebylo by jednodušší, kdyby nám mohl všechno vysvětlit sám?“</p>
<p>Inženýr se málem rozesmál.</p>
<p>„Nadarmo vás u nás nenazývají starým metafyzikem, nezlobte se, pane profesore…“</p>
<p>„To proto, že věřím v Boha a jiné podivné věci, které se některým lidem nevejdou do jejich mozečků?“ otázal se profesor tiše. „Jestli je tomu tak, proč bych se měl urážet? Tak chápaný pojem metafyziky může být jen poklonou.“</p>
<p>Stiskl inženýrovi ruku a vyšel z haly.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>4</strong></p>
<p>Opět jsme seděli v bílém svitu matových žárovek a napjatě naslouchali slovům inženýra Finka, který rozložil po stole hromady svých poznámek.</p>
<p>„Vysvětlil jsem vám systém pohybu našeho stroje, jehož principem je přímé využití intenzity, tedy tlaku záření na rotační pohyb pohyblivých válců. Uvažovali jsme, proč se pohybuje tak pomalu a zdánlivě nemotorně, proč nemá úchopovou aparaturu. Ukazuje se, že naše neobratné nástroje zhotovené podle modelu ruky značně zaostávají za tímto mechanismem. Jde o to, že chapadla čili ty hadice, mohou ze svých konců, které jsem nazval emitory, vysílat energii různých druhů jako je třeba tepelná, případně jiné stanovené energetické pole, například magnetické či elektrické. Jedním slovem: přizpůsobením vibrací vlastních atomů vibracím dotýkané látky může dojít k přitažení a takové fixaci, jakou nelze získat ani šroubovým spojením. Tragický konec kolegy Whitea, který byl na dvoře v okamžiku útěku Areanthropa z domu a přes který jsme mlčky přešli k dennímu pořádku, protože stejný osud mohl potkat i nás, spočíval v jeho dokonalém rozprášení na atomy, což vysvětluje skutečnost, že zmizel náhle, aniž jsme našli nějaké pozůstatky. Pokud jde tedy o energetické projevy stroje, známe je už alespoň v obrysech, i když musím poznamenat, že ne všechny. Jedná se totiž o to, že nemáme pocitové receptory ani fyzikální přístroje k registraci intenzity hmotných vln, a já si myslím, že právě vlnění hmoty je základním oborem pro určité konstrukční prvky aparátu. To je jedna stránka. Pokud jde o kontrolu vnějšího světa, o jeho působení na stroj, tedy v prvé řadě na živé jádro v hrušce, povím vám bohužel jen velice málo, tady spoléhám na doktora. Jistě, jsou tu aparatury připomínající přibližně systémy citlivé na světlo, jsou tu spojení kovů, snad pro registraci různých teplot, napětí, vnějších tlaků, ale to jsou jen dílčí prvky. Všechny jejich výčnělky vedou do centrální trubice, ve které slepě končí. Tato trubice je naplněna nějakou kapalinou či tekutinou… vlastně to ani není tekutina,“ postavil na stůl malou skleněnou baňku, „tady je vzorek oné látky. Mohu o ní říci jen to, že se nejpravděpodobněji jedná o organickou látku… Bohužel se nevyznám v chemii natolik, abych dokázal zjistit její přesné složení. V každém případě je její působení udivující… ale byl bych rád, kdybyste se přesvědčili sami. To nedokážou popsat žádná slova.“</p>
<p>Pohlédli jsme na sebe jakoby s myšlenkou: aha, už začínají zázraky.</p>
<p>Inženýr Fink pronesl: „Jen směle, doktore.“ Pak odzátkoval láhev a přiložil mu ji k nosu. Doktor se opatrně nadechl, škublo mu ve tváři a najednou málem vytrhl láhev z inženýrových rukou a silně i křečovitě vdechoval plyn, který z ní zřejmě unikal. Tváře mu nejprve zrudly, potom zbledly, padl na židli a zavřel oči. „Co je to, inženýre?“ zvolal profesor. „Není to jed?“ Fink přistoupil k doktorovi, bez odporu z jeho strany mu vzal láhev z ruky a podal ji mně. Rozhodl jsem se chovat opatrně a přičichl jsem k tomu podivnému plynu jen trošku.</p>
<p>Nevím, co se se mnou stalo. Nejprve jsem spatřil neuvěřitelně krásné, mlhavé, pomalu se posunující kruhy. Následovaly vysoké i nízké tóny, vytvářející překrásnou melodii. Toto všechno se slévalo v jediný proud barev, světel a vůně, vůně ne příliš příjemné, spíše protivné, jak bych řekl nyní, když si na ni vzpomínám — ale ta protivnost byla až bolestně sladká. Byl to pocit silného a hrozně prudkého života, poskytující rozkoš každičkým úderem srdce, pohybem svalů, dýcháním, a to všechno zahalené jakoby hedvábným závojem. Současně jsem však dokonale viděl, co se děje kolem, cítil jsem, že myslím tak jasně jako dosud nikdy, že vidím tak zřetelně a barevně, jako bych hleděl nějakým podivným optickým zařízením — někdo, patrně inženýr, mi chtěl láhev vzít. Křečovitě jsem ji stiskl, jako bych ji chtěl udržet, ale pocítil jsem slabost a pustil jsem ji…</p>
<p>Teď se nedivím — nedivím se už ničemu. Viděl jsem schouleného doktora, jak pláče. I mně se zaplnily oči slzami — byl hrozný ten návrat k sobě, do toho člověka, který byl před chvílí docela spokojený, normální a teď je nešťastný, jakoby vyhnán ze ztraceného ráje. Cítil jsem, jak je to směšné, že jsem starý, hloupý osel, střízlivý reportér a současně mi křeč smutku svírala hrdlo.</p>
<p>Láhev putovala kolem a každému poskytla chvíli nadlidského štěstí i lidského, hořkého rozčarování.</p>
<p>Profesor láhev odmítl.</p>
<p>„Určitě se jedná o nějaké narkotikum,“ řekl. „Odmítám se dát otrávit hašišem či opiem.“</p>
<p>„To je něco jiného, profesore, promiňte, že se pletu do řemesla našemu biologovi.“ Fink postavil na stůl zavařovačku, kterou vytáhl z aktovky.</p>
<p>Seděli v ní dvě žáby: jedna maličká, hubená, druhá neobvykle veliká, jakoby nafouklá.</p>
<p>„To má být zázrak z Marsu?“ ušklíbl se přezíravě doktor. Pociťoval stud — stejně jako my — z oné vlny smutku, která nás zalila po odnětí podivné kapaliny.</p>
<p>„Ještě ráno byly obě pulci. Té větší jsem přidal do vody kapku kapaliny… a to je vše.“ Inženýr klidně pokračoval: „Řekl jsem si, že se nebudu ničemu divit, a pokaždé užasnu znovu. Jak jsem se zmínil, všechny receptory končí slepě, zaústěním výrůstků podobných elektrodám do trubice s kapalinou. Stejné výrůstky jsou na jejím horním konci, kde tvoří kontakty pro růžici, v níž ústí kabílky centrální hrušky. To je všechno, co jsem chtěl říct.“</p>
<p>Profesor na nás tvrdě pohlédl.</p>
<p>„Připadá mi, že z vás všech teskní po láhvi nejvíc pan Gedevani. Proto připomínám, že tu nejsme jen pro sebe, ba nejsme ani pouzí vědci, ale delegace lidstva pro přijetí a seznámení s návštěvníkem z Marsu. Musím připomínat, jaké vlastnosti musí mít taková delegace a čemu se má vyhýbat?“</p>
<p>Sklopili jsme hlavy. Opravdu, profesor byl příliš tvrdý… nepoznal totiž úděsné a současně nádherné působení kapaliny… Stařík zřejmě četl naše myšlenky.</p>
<p>„I kdyby to byla živá voda, dovolím si připomenout, že ta se nazývá aqua vitae, akvavit, a po skončení našeho výzkumu se může každý z vás věnovat studiu jejích vlastností — nikomu v tom nebudu bránit.“</p>
<p>Stařík byl uštěpačný, ale cítil jsem, že má pravdu.</p>
<p>„Profesore,“ ozval jsem se, „zato nikdo nemůže. Myslím si a vím, že všechno dopadne dobře, dovoluji si hovořit jménem všech ostatních. I když nejsme žádné ,výzkumné mozky’, ale lidé, tak právě proto, že jsme lidé, budeme postupovat tak, jak vyžaduje situace.“</p>
<p>„Čekal jsem to,“ řekl profesor suše. „Příště se vyhněte podobným demonstracím, inženýre, a nyní žádám doktora o názor.“</p>
<p>Inženýr se mi později přiznal, že ona demonstrace působení Areanthropovy kapaliny měla profesorovi ukázat, že je stejně „slabým člověkem“ jako my. Ukázalo se však, že léčka byla příliš průhledná, stařík sice (jak se později ukázalo) odnesl láhev do své pracovny, ale určitě ne proto, aby prožíval okamžiky rozkoše. Nepochybuji, že by se stejně nechal kousnout nejodpornějším hmyzem, kdyby z toho mohl vyvodit nějaký vědecký závěr. Prostě se bál, že se přestane ovládat — a byl dost chytrý, aby se před námi nezesměšnil.</p>
<p>Doktor, který se po neobyčejné zkušenosti už vzpamatoval (účinky pominuly velice rychle), vstal a položil před sebe hromádku papírů různé velikosti i formátů. Měl ve zvyku zapisovat si výsledky práce na manžety, útržky novin, špinavé pijáky, staré účty, aniž by použil dokonalé zápisníky z křídového papíru, které byly v každé laboratoři. Svěřil se mi, že bílý prázdný papír rozptyluje myšlenky a vede k duševní prázdnotě.</p>
<p>„Bohužel vás asi neudivím, ani nepředvedu žádný zázrak,“ zřejmě se zlobil na Finka za jeho experiment. „Jsem v mnohem vážnější situaci než můj předchůdce a to ze dvou důvodů. Zaprvé proto, že tajemství lze daleko snáze získat z neživé než živé hmoty, a zadruhé proto, že stroj už přes týden nepřijímá zvenčí žádné látky kromě jedovatého, nebo přinejmenším pro jeho živou část škodlivého našeho vzduchu. Třeba z mé strany takové polidšťování vypadá přehnaně, ale pokud je to živá substance, a k tomuto názoru mám podle všech údajů právo, pak musí k udržení základní přeměny hmoty doplňovat své ztráty přijímáním chemických látek zvenčí. To je jediná možnost.“</p>
<p>„Mýlíte se, doktore,“ přerušil ho Gedevani. „Existuje druhá možnost a sice tato: je možné, že životní energii dostává živý stroj také zvenčí bez takzvaných chemických sloučenin. Například záření nebo vlny vysílané neutrony mohou předávat svou kinetickou energii atomům této živé bytosti…“</p>
<p>Doktor sklonil hlavu.</p>
<p>„Můžete mít pravdu. Taková ,výživa energií‘ je možná, v každém případě v půl jedenácté začala plazma projevovat znepokojivé příznaky jakéhosi umírání, jejich první předzvěstí bylo, abych tak řekl, určité zvýšení funkčních proudů…“</p>
<p>„Nechte toho krasořečnění. Zůstalo z něho vůbec něco?“ Profesor rozzlobeně pohlížel zpod brýlí na doktora. Ten vypadal, jako by se chtěl urazit.</p>
<p>„Ještě jsem neskončil. Já své výsledky nezískávám tak snadnou cestou, jako je odšroubování nějakých koleček.“</p>
<p>„Copak, chcete se zase hádat?!“</p>
<p>Profesor zrudl jako pivoňka.</p>
<p>Doktor se ovládl.</p>
<p>„Třeba působí ta ďábelská tekutina… v každém případě jsem se půl hodiny hrozně bál, protože světelné pulzace klesly skoro k nule, také proudy hrozně zeslábly, dával jsem kyslík a kysličník s velice chabou odezvou, v 11.55 šlo už přímo o agónii, v zoufalství jsem tedy…“</p>
<p>„Co jste udělal, k čertu!“</p>
<p>„Vstříkl jsem do otvoru v hrušce 0,001 g adrenalinu, výsledek byl fenomenální. Všechny projevy se vrátily k normálu a když jsem před čtvrthodinou odcházel…“</p>
<p>Profesor vstal.</p>
<p>„Ale mohlo jít jen o dočasnou remisi, od odpojení hrušky od kužele uplynulo dvanáct hodin. Jestli je plazma citlivá a nedostává potřebnou energii…“</p>
<p>„Rychle do laboratoře! Finku, láhev s tou tekutinou, rychle!“</p>
<p>Rozběhli jsme se ke dveřím jako žáčci hnaní silným hlasem.</p>
<p>„Pozor na můj kabát,“ to byl Gedevani. Funěl vedle mě a vůbec projevoval špatnou náladu. „Věděl jsem, že to neskončí tak lehce, že udělá ještě nějaký trik.“</p>
<p>„Kdo?“</p>
<p>„Nu, ten Marťan.“</p>
<p>V laboratoři bylo ticho. Nejdříve jsem běžel ke galvanometru a pohlédl do skleněného okénka — bylo temné.</p>
<p>„K sakru, doktore, to bych od vás nečekal… zdá se, že nežije… My tam sedíme jako idioti a čumíme a zatím tu plazma chcípá. Chcípá, chápete? A vy se hádáte s inženýrem o své pitomé ambice.“</p>
<p>Doktor by zřejmě nejraději zalezl pod zem.</p>
<p>„Já… přísahám, když jsem odcházel, byl v báječném stavu, tohle jsem nečekal, vždyť jsem tu proseděl celou noc a…“</p>
<p>„Ticho! Inženýre, tekutinu!“</p>
<p>Profesor Widdletton byl evidentně ve svém živlu. Kmital jako blesk — doktorovi vytrhl injekční stříkačku, nabral několik kapek tajemné tekutiny a vsunul jehlu do otvoru v pancíři. Sekundy míjely — píst dospěl téměř ke konci — tajili jsme dech.</p>
<p>Najednou jsem zahlédl v okénku slabý záblesk — a současně se pohnula ručička galvanometru. Druhý záblesk — uvnitř baňky začalo slabé světelné pulsování.</p>
<p>„Chválabohu,“ rozzářil se profesor. „Nu což, musíme ho začít dávat dohromady,“ přejel nás pohledem. „Vidím, že mi tu chcete předvádět vzorek vědeckého světa: kolik vědců, tolik názorů, teorií a tak dále, bavíme se a Areanthropos mezitím chcípá. To není možné. Ty akademické diskuze a referáty na půl dne musí skončit, tady je potřeba jednat. Inženýre, jděte s doktorem skládat stroj, aby dostal energii nezbytnou k životu, diskutovat budeme potom.“</p>
<p>„Aby začal znovu řádit,“ pronesl Gedevani.</p>
<p>„Přijel jste sem snad na dovolenou?“ S profesorem nebyly žerty.</p>
<p>„Pane profesore,“ odhodlal jsem se, „tady nejde o nebezpečí, ale o účelnost postupu. Může inženýr zaručit, že zvládne záření, tedy, že je kdykoli dokáže vypnout?“</p>
<p>„Myslím, že ano, jenže stroj přestane být strojem.“</p>
<p>„Co tím míníte?“</p>
<p>„Tedy, jestliže myslí, a já se oprávněně domnívám, že plazma je konstruktérem celého stroje, pak se dokáže zorientovat v tom, co se stalo a po opětovném ovládnutí svých aparatur dokáže zrekonstruovat zařízení atomové přeměny. V tom případě neodpovídám za nic.“</p>
<p>„Má to znamenat, že si myjete ruce?“ zeptal se pomalu profesor.</p>
<p>„Ne. Jen nic negarantuji, a zahajuji montáž.“</p>
<p>„Chápu a prosím, abyste se do ní pustil.“</p>
<p>Inženýr s pomocí doktora vymontoval hrušku ze stojanu, opatrně ji uchopil a vyšel z místnosti. Zůstali jsme v laboratoři ještě chvíli.</p>
<p>„Co uděláme, pane profesore?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Umístíme ho do komory s marsovskou atmosférou a pokusíme se dát najevo, že k němu nechováme nepřátelství, nebudeme tedy na něj působit střelami, ale myšlenkami.“ Profesor hovořil pomalu, zřejmě svá slova teprve promýšlel.</p>
<p>„Snad se nevrátíme do výchozího bodu?“ otázal jsem se. „Informace o jeho konstrukci jsou stále mlhavé, a to nemluvím o samotné plazmě, o tom centrálním mozku…“</p>
<p>„Mozek? Výborně řečeno!“ Profesor se nadchnul. „Mám nápad!“ vykřikl a vyběhl z laboratoře. Frazer ho následoval.</p>
<p>Malý Gedevani zůstal se mnou. Otřel si čelo kapesníkem, potom se ohlédl a řekl:</p>
<p>„Tušil jsem, že to špatně skončí. Čtyři roky jsem pracoval u cyklotronu s napětím čtyři miliony volt, ale to byla zábava. Co se tady chystá, co se jen tady chystá!“ Po těchto zoufalých slovech odešel.</p>
<p>Zamířil jsem nahoru a cestou přemítal o profesorových slovech. Že by konečně nalezl klíč k dorozumění s Marťanem? Nemohl jsem tomu uvěřit. V malé montážní, kam jsem nahlédl, stál Lindsay s profesorem. Ten rychle rozmisťoval nějaké přístroje, mezi kterými jsem poznal velký dynatronový zesilovač a vysokofrekvenční zesilovač.</p>
<p>Uprostřed sálu stála veliká židle, připomínající elektrické křeslo — alespoň takový jsem měl první dojem, protože na horní hraně opěradla měla jakousi měděnou čepičku, ke které vedly kabely.</p>
<p>„Zapojte akumulátory,“ řekl profesor, „a sem na stupínek dáme katodový oscilátor. Zavolejte Burka, pomůže vám.“ Potom se obrátil ke mně: „Víte, co chci udělat? Je to fantastický záměr, ale co nám pomůže, když ne fantazie? Hodlám zachytit elektrické proudy vytvářené mozkovou kůrou jednoho z nás, miliónkrát je zesílit a předat do regulátoru rentgenové trubice; intenzita paprsků X se bude měnit v závislosti na změnách intenzity mozkových proudů. Tímto zářením, regulovaným podle proudů našeho mozku, budu ozařovat Areanthropa.“</p>
<p>Vstoupil Burke a pomáhal inženýrovi montovat nějaké díly aparatury. Profesor mě usadil na židli, na hlavu vložil měděnou čepičku a zapnul několik kontaktů.</p>
<p>Ozvalo se hluboké hučení. Profesor se otáčel mezi přístroj i a nepřestával mluvit.</p>
<p>„Chápete, o co mi jde? Naše řeč, gesta a podobně jsou návštěvníkovi z Marsu nesrozumitelné. Ale je možné, že uvnitř mozku mají psychické procesy obdobný průběh. Hodlám tedy vynechat zprostředkované cesty a působit impulzy našich mozků na jeho.“</p>
<p>Lampy zesilovače se rozzářily narůžovělým svitem. Hučení zesílilo. Pocítil jsem, že mi někdo přitahuje kovovou přilbu na hlavě řemenem.</p>
<p>„Nevzrušujte se, seďte docela klidně,“ zaslechl jsem profesorův hlas. „Zatím se nic neděje, podívejte se na obrazovku.“</p>
<p>Velký oscilátor, podobný skleněnému válci s kuželově rozšířenou základnou, stál na dvou ebonitových stojanech. V jeho spodní části se na nažloutlém fluoreskujícím povrchu objevily zvolna kmitající světelné čáry.</p>
<p>„To jsou proudy vašeho mozku. Zkuste v duchu násobit třicet krát osmnáct.“ Světelné klikyháky na obrazovce se začaly svíjet mnohem rychleji. „V pořádku, přístroj funguje výtečně.“</p>
<p>Hučení najednou ustalo, pocítil jsem, že mi inženýr uvolnil řemeny a sundal čapku z hlavy.</p>
<p>„Nyní zajděte dolů, my tady prostrčíme ventilací kabel osciloskopu, vy jej tam převezmete z větracího otvoru a počkáte, dokud nepřijdu zapojit rentgen,“ řekl Lindsay.</p>
<p>Seběhl jsem po schodech do přízemí. Ve velké montážní hale hučel elektrický motor, malý jeřáb právě zvedal bezvládné těleso mimozemského stroje z jeho lůžka a přenášel ho doprostřed haly. Inženýr obcházel kolem a dával pokyny doktorovi, který pohyboval klikou regulátoru. Našel jsem ventilační otvor a po chvíli jsem spatřil, jak z něj vylézá černý konec kabelu. Za okamžik se objevil Lindsay s velkou pancéřovou rentgenovou trubicí. Kabel připevnil na nástěnný izolátor a začal sestavovat potřebnou aparaturu.</p>
<p>„Plynové náboje jsou připraveny,“ pronesl a otočil se ke Gedevanimu, který stál stranou: „Nemyslete si, že nemám život rád… Teď uděláme tohle: pustíme mu na deset sekund proud z generátoru. Pokud nezareaguje, zapneme proud opět na deset sekund a budeme to opakovat tak dlouho, dokud nezabere. Pak vypneme proud, který ho oživuje a podrobíme jeho mozek nebo receptor, možná všechno současně, působení rentgenu. Jeden z nás bude sedět nahoře a pomalu, klidně přemýšlet, nikoli však slovy, to je k ničemu, ale v obrazech: schéma těch myšlenek, tedy obrazy, které je třeba vyvolávat v obrazotvornosti, jsem už načrtl. Potom mu opět pustíme oživující proud a zjistíme, jak reagoval a vše budeme opakovat tak dlouho, dokud neuspějeme.“</p>
<p>„Jak dlouho?“</p>
<p>„Pokud bude zapotřebí, třeba do zítřka,“ odsekl profesor Gedevanimu. Pohlédl jsem na hodinky: bylo sedm večer.</p>
<p>„Pane McMoore, vy jste kliďas se zdravým rozumem,“ pohlédl profesor ostře na Itala, avšak ten se naprosto nehodlal urazit. „Jděte nahoru, na mém stole najdete lístek se schématem, podle kterého máte myslet. Dělejte to pomalu, na každý obraz myslete alespoň dvacet sekund, začnete na červený signál, na zelený přestanete. Pokud se to podaří, budete prvním člověkem na světě, který se dorozuměl s obyvatelem Marsu. Dej Bůh štěstí nám i vám. Škoda, že nám jednoho inženýra vzali čerti, hodil by se, no nic. Frazer je také dost dobrý fyzik. Pane Frazere, jděte s McMoorem a zapojte všechno potřebné k zaznamenávání a předávání mozkových proudů zesilovačem. Seďte se sluchátky na uších. Budu vám volat a vy podle pokynů zesilujte nebo zeslabujte proud dodávaný sem dolů.“</p>
<p>Domluvil a otočil se k Lindsayovi. Odešel jsem s Frazerem nahoru. V malé montážní jsem usedl na židli. Frazer mi nasadil na hlavu kovovou čapku a do ruky vložil list papíru. Stálo na ní několik vět a byl připojen balíček očíslovaných fotografií.</p>
<p>Nejprve jsem měl pozorně prohlížet mapu Marsu — aktivně pozorovat, nikoli koukat jako tele na nová vrata — načmáral profesor pod fotografii svým téměř nečitelným písmem. Potom fotografii Země. Dále mapu Ameriky, okolí místa našeho pobytu, přitom jsem „měl prožívat kladné pocity, beze strachu a nenávisti.“</p>
<p>Ten je dobrý, pomyslil jsem si, trošku podrážděn profesorovými příkazy adresovanými mé mozkovně. Myslí si snad, že funguje jako nějaké hodinky? Další fotografie představovala všechny přítomné (kromě mne) shromážděné nahoře u dalekohledu. Také zde jsem měl myslet na Mars, ale obrazově, nikoli slovy, poznamenal profesor. Následovaly fotografie rakety, okolí jejího pádu, i samotného Marťana, při jejichž intenzivním představování jsem podle profesorových pokynů měl být v dobré náladě a příznivě nakloněn našemu hostu. Přiznám se, že má první myšlenka po seznámení s tímto elaborátem byla, aby šlak trefil tohoto šíleného mechanického tvora, který zabil už několik lidí, ale ovládl jsem se. Najednou zazvonil telefon. Volal profesor. Oznamoval nahoru, že začínají probouzet Areanthropa elektrickým proudem o napětí tři miliony volt a upozorňují nás, abychom byli připraveni se na výzvu okamžitě připojit. Narovnal jsem se na židli a čekal. Po chvíli jsem pocítil nepatrné vibrace podlahy. „Elektrizují našeho Marťana,“ pronesl Frazer. „Elektrizují!“ Správný výraz: tři miliony volt — zamrazilo mě — hopla — mám mít dobrou náladu. Začal jsem myslet na Skotsko, zalesněné kopce, staré dobré časy, milionové náklady novin se senzačními reportážemi. Z myšlenek mě vytrhl zvonek.</p>
<p>„Cože? Co? Jak?“ křičel do sluchátka Frazer. „Hlasitěji! Neslyším!“ Dokonce i já jsem slyšel na vzdálenost několika kroků, jak se sluchátko zalyká hlukem — a nebylo to nic divného: všechny generátory pracovaly naplno, aby poskytly potřebné miliony voltů.</p>
<p>Frazer odhodil sluchátko.</p>
<p>„Při třetím zapnutí proudu se otřásl a pohnul. Profesor říká, že se máte připravit.“</p>
<p>Fink mezitím spustil Marťana na podlahu, umístil ho do normální polohy na podstavec a nyní se zaměstnával vkládáním jednotlivých kabílků hrušky s plazmou do jejich kontaktů. Když skončil, překryl horní otvor čepičkou a pokoušel se oživit srdce — nebo snad gyroskop — námi vyvrtaným otvorem.</p>
<p>„Opatrně, pane inženýre!“ vykřikl jsem.</p>
<p>„Nebojte se, vždyť nemá aparaturu pro přeměnu atomové energie, a když mu delší dobu neposkytneme tři miliony volt, bude stejně bezmocný jako pařez.“</p>
<p>Vložil ruku do otvoru a začal s ní pohybovat. Zaslechl jsem dvě známá mlasknutí, jako ventilu, najednou inženýr vyjekl, zbledl a zhroutil se na podlahu.</p>
<p>„Do pytle!“ Zuřivě jsem se vrhl k němu a chtěl ho odtáhnout stranou, avšak pocítil jsem v ruce hrozný úder. Odpotácel jsem se ke stěně. Ale to už přibíhal Lindsay s červenými gumovými rukavicemi a odtáhl omdleného inženýra stranou. Zvedl jsem ho, přestože se mi třásly nohy a prsty pravé ruky mě pálily jako oheň, a položil jsem ho na stůl. Doktor beze slova vytáhl z kapsy stříkačku, obratně a rychle mu dal injekci, poslechl si puls, potom pohledem přepočítal ampulky, pohlédl na mě s němou výčitkou: vidíš? a začal inženýrovi masírovat krajinu srdeční.</p>
<p>Mezitím interní telefon zvonil tak, jako by se chtěl utrhnout ze stěny, ale v tom rozruchu na něj všichni zapomněli. Teprve nyní k němu přistoupil Lindsay a informoval profesora, co se stalo.</p>
<p>„Nemám ho odnést nahoru?“ zeptal jsem se doktora a ukázal očima na Finka. „Jestli se tady něco stane, pak jako bezmocný může utrpět nejvíc.“</p>
<p>Doktor přikývl. Zvedl jsem Finka a odnesl ho do své ložnice. Cestou jsem potkal spěchajícího profesora. Nic neřekl, pouze na mě pohlédl tak, že jsem se až zpotil, a skočil do výtahu.</p>
<p>Seděl jsem u Finka snad pět minut, ale při pohledu na jeho pravidelné oddechování mě napadlo, že mé místo je dole. Přikryl jsem ho přikrývkou a vyšel.</p>
<p>V montážní se definitivně usadil Widdletton.</p>
<p>Neustálá varování mě začala rozčilovat. Abych si zachoval dobrou náladu, začal jsem si potichu opakovat známou anglickou říkánku: „Mary měla beránka, bílého jak sníh, a když Mary odešla, on běžel za ní,“ a když jsem skončil, začal jsem ji přeslabikovávat od konce, ale náhle se ozvalo ostré trojí zazvonění a před obličejem se mi rozsvítila červená žárovka.</p>
<p>„Pozor!“ ozval se Frazerův silný hlas. „McMoore, myslete pomalu a klidně, zapínám proud!“</p>
<p>„Go on!“ odvětil jsem a ozvalo se hluboké hučení. Začal jsem se dloubat v paměti, intenzivně zírat na teleskopové snímky Marsu, připomenul jsem si jeho kanály a pouště, jak jsem jen dokázal, dloubal jsem se v paměti. Za mými zády se ozval zvonek — nevěnoval jsem mu pozornost. Postupně jsem si prohlížel fotografie, občas zavíral oči a podrobně si snímky vybavoval, pak jsem je prohlížel po několika naráz — probíral jsem je postupně — konečně jsem prohlédl poslední. Nyní jsem měl přejít do dokonalé, přátelské, diplomatické nálady. Představil jsem si Zemi s velkou Amerikou na líci, spojenou širokým pásmem s Marsem, a na tom pásmu bylo napsáno… Stop! Nesmí se myslet slovy.</p>
<p>V tom okamžiku červené světlo zhaslo, Frazer vypnul zesilovač a skočil k telefonu. Poněvadž zřejmě na mě nemyslel, sundal jsem si čapku sám a pohlédl na inženýra. Držel sluchátko u ucha a čekal.</p>
<p>Pomalu míjely sekundy.</p>
<p>„Tak co je tam?“ zeptal jsem se. Frazer zavrtěl záporně hlavou. Vstal jsem. Frazer několikrát stiskl vidlici a volal:</p>
<p>„Haló! Haló!“ a opět čekal.</p>
<p>Nevydržel jsem.</p>
<p>„Seběhnu dolů, bůhví, co se tam stalo!“ A než stačil otevřít ústa, už jsem byl pryč. Ve výtahu bych nevydržel, skákal jsem schody po čtyřech až dolů do přízemí. Když jsem doběhl do montážní haly, zalila mě vlna hluku z motorů. Otevřel jsem dveře, nahlédl — a zkameněl.</p>
<p>Ve fialovém světle umělých blesků jsem viděl, že černý kužel… žije. Pomalu se pohyboval, klátil se na místě, jeho chapadla se hýbala plynule, bez chvění, jakoby zaklínala nebo opisovala složité křivky. Ovzduší zaplňoval pekelný hukot a rachot.</p>
<p>U ovládacího panelu stála skupinka mužů: vysoký Lindsay s tváří zalitou potem v kožené zástěře držel páku vypínače. Vedle něho stál profesor a za ním, trošku vzadu, Gedevani. Nevím, jestli mě Marťan zaznamenal — v každém případě posunul chapadla stranou a chvíli je držel vodorovně. Potom najednou dvě z nich přiblížil k sobě a spatřil jsem jiskry přeskakující mezi jejich konci. Pak se chapadla opět odsunula stranou a trošku nahoru, kde zavířila vzduchem křivkou, připomínající hranu válce. Chce tím snad něco vyjádřit? Marťan opakoval pohyby beze změny, jako stroj. Vždyť je to stroj, prolétlo mi hlavou.</p>
<p>Spouštěl chapadla, potom je zvedal a opisoval kruhy, občas tak rychle, že vznikaly dva nevýrazné válce. Profesor se najednou odloučil od skupiny stojících mužů a postranními dveřmi vyšel ven. Stál jsem jako přikován k podlaze a rozevřenýma očima jen zíral. Marťan stále opakoval své pohyby, pořád rychleji. Opět spojil dvě končetiny, odsunul je a mezerou mezi nimi prolétla řada mírně rachotících jisker.</p>
<p>V tomto okamžiku se objevil profesor. Malý, tmavý, nahrbený, kráčel rychlými kroky a v natažených rukách něco nesl. Nesl to přímo doprostřed haly — hodlá snad spáchat sebevraždu? Skočil jsem vpřed, abych ho zadržel, avšak on se sehnul a položil na podlahu dva kovové válce. Jeden z nich nadskakoval v rotaci: poznal jsem je, byly to válce z rakety.</p>
<p>Spatřil jsem je včera; jeden z nich obsahoval už „popsaný“ prášek, ve druhém byl mechanismus ke zvěčnění myšlenek.</p>
<p>Profesor stál nyní vzpřímeně pět kroků od malého černého monstra. Chapadla přestala kroužit, sklonila se a oba válce k nim přilnuly jako přilepené. Kužel znehybněl — pak se chapadla zvedla a v horní části čapky se otevřela klapka – nebo možná vznikl otvor v jednolitém kovu – nevím, ale oba válce náhle zmizely, tak rychle, že jsem několikrát zamrkal. Netrvalo to ani sekundu a už byly zase zpátky a opuštěně rotovaly po podlaze směrem k profesorovi.</p>
<p>Vypadalo to směšně: skupina mužů se tlačí u stěny a ten kovový, bachratý kužel snad hodlá hrát kuželky.</p>
<p>Na pokyn inženýra Lindsaye jsem vypnul proud. Z náhlého ticha mi zašumělo v hlavě. Profesor dychtivě uchopil oba válce, přiběhl ke stolu s rozloženými listy papíru a začal otvírat první válec.</p>
<p>Na papír se vysypal jemný kovový prach — několik pohybů válcem a spatřil jsem na bílé ploše zřetelnou mapu Marsu a vedle ní Země, spojené širokým pásem. Otevřel jsem ústa dokořán:</p>
<p>„Právě tohle jsem si myslel!“ vyrazil jsem. Nikdo neodpovídal — pod kresbou se prášek shromáždil do několika malých znaků připomínajících noty. Profesor už otevíral druhý válec a jeho obsah vysypal na další list — oči nám přímo vylézaly z důlků.</p>
<p>Na bílém pozadí se objevil trojúhelník se třemi výškami, rovnostranný trojúhelník obklopený věnečkem nějakých záhadných znaků — vypadaly víc jako čísla než písmena — a vedle se rýsovaly nějaké nevýrazné obrysy. Pohlédl jsem na ně pozorněji. Nu ovšem, naše laboratoř, načrtnutá velice neobvyklým způsobem, bez prostorové perspektivy, docela ploše, jako při geometrickém promítání: uprostřed dva sloupy a koule jiskřiště, nevýrazný klikyhák jisker byl přeškrtnut kolmými čárkami.</p>
<p>„Má to snad znamenat, že si přeje, abychom ho šimrali proudem?“ přerušil jako první ticho inženýr, zahleděný do kresby.</p>
<p>„Připadá mi, že chce zpátky svou aparaturu k přeměně atomové energie, a dodám, že je velice zdvořilý, protože nevím, jestli bych se na jeho místě po takové vivisekci choval klidně… s jeho možnostmi.“ Profesor přímo zářil. Každá vráska jeho tři dny ne-holeného obličeje přímo tryskala spokojeností, dokonce i odlesky světel v brýlích pomrkávaly vesele a usměvavě. Poklepával nás po zádech, postrkoval, postavil stativ fotoaparátu a pořídil několik snímků obrázků, načež opatrně nasypal prášek do trubiček. Oddychovali jsme zhluboka jako po dlouhém běhu.</p>
<p>„Myslím, že pro dnešek to stačí,“ prohlásil profesor. „Je už jedenáct, dvě noci jsme nespali.“</p>
<p>„Dobrá, ale co uděláme s ním? To je velice důležité, v návalu události jsme na to zapomněli. Fink tvrdil, že stroj bez proudu je neškodný, a přesto byl zasažen…“</p>
<p>„Opravdu, co uděláme s Areanthropem?“ řekl profesor. „Nechutná záležitost, vždyť nejde o pokusné morče.“</p>
<p>„Myslíte, že se urazí, když ho na noc strčíme zpátky do kovové komory?“ zeptal se skepticky doktor.</p>
<p>„Vy byste se určitě urazil,“ odpověděl profesor. „Nu, začátek jsme zvládli, v každém případě už ví, že nejsme úplní divoši, ve jménu Páně ať tedy sedí tady.“</p>
<p>„Já bych vyndal centrální hrušku,“ řekl doktor a opatrný Gedevani tento návrh vehementně podpořil.</p>
<p>„Abyste klidně spal, viďte?“ popíchl ho stařík. „Kdepak, vážený, ledaže byste tu seděl celou noc a koukal do okýnka, jestli životní puls je normální, protože v případě poruchy by musela dostat injekci a putovat zpátky do kužele.“</p>
<p>„Promiňte,“ vmísil jsem se, „ale pokud proud opravdu nemá, stejně nepřijímá vyživující energii, protože jeho vlastní atomovou aparaturu inženýr Fink celou odmontoval.“</p>
<p>„Když odmontoval, tak odmontoval, a vůbec, proč tady není, to se jen nahoře povaluje v peřinách?“ zeptal se ironicky profesor. „Jak víte, co vymontoval, a co ne? Je jisté, že tu tajemnou tekutinu hrozně potřebuje, možná nezbytně, ať si tedy v ní koupe nožičky a my půjdeme do hajan.“ S těmito slovy přistoupil k mramorové rozvodné desce a postupně začal vypínat obloukové lampy.</p>
<p>„Ale on může v noci, znenadání…“ vyjekl Gedevani.</p>
<p>„Tak mu křikněte do ucha, aby byl hodný,“ řekl neústupně profesor a zhášel lampy dál. Museli jsme tedy opustit sál. Když jsme se shromáždili u výtahu, profesor řekl: „Měli bychom povečeřet, souhlasíte?“</p>
<p>„Souhlasíme,“ zazněla sborová odpověď.</p>
<p>„Tak si uspořádáme lukulské hody, jen na chvilku zaskočím za chudákem Finkem. A zavolejte Frazera. Burke ať všechno připraví do jídelny.“</p>
<p>Výtah stanul, vyšli jsme na chodbu. Inženýr Fink spal ve svém pokoji horečným, neklidným spánkem. Profesor mu změřil tep, dal mu utišující injekci a všem přikázal, aby odešli.</p>
<p>V jídelně planuly svíce – profesorův nápad. Jejich žluto-oranžový mírně třepetavý svit velice uklidňoval nervy.</p>
<p>Servíroval Burke – všechna jídla byla ostatně z konzerv, ohřátá na elektrickém vařiči, tedy jsme kuchaře nepostrádali. Po večeři začal profesor kutálet své kuličky z chleba po stole a řekl:</p>
<p>„Pánové, konečně jsme postoupili dopředu. Je možné, že Marťan reagoval na naše rentgenové depeše podobným zářením. Nechtěl jsem je zaznamenávat, přestože jsem mohl v hale umístit pár citlivých Geigerových počítačů s automatickým záznamem, protože zápis by byl pro nás beztoho nesrozumitelný: vždyť ani my nedokážeme číst obsah vlastního elektroencefalogramu, co tedy tvrdit o marsovském jazyku proudů. Pokus se podařil, bude možné se dorozumívat obrazy, pokusíme se ho naučit nějaké znaky, třeba prstovou abecedu, nebo nás možná naučí něco nového on sám pro usnadnění kontaktu. V každém případě doufám, že nejhorší obtíže skončily. Neusmívejte se tak přezíravě a ironicky, doktore, ruším bonus vates sim. Máte snad nějaké návrhy?“</p>
<p>„Myslím,“ řekl jsem, „že je zřejmé jedno: jeho živá substance je obdobná, pokud jde o působení, nikoli stavbu našeho mozku. Zřejmě je vytvořen tak, že přijímá jen, tak říkajíc, důležitý obsah a ne vedlejší, vnější příznaky jako hlas, světlo tedy není pro něj tak důležité jako záření či změny intenzity proudu. Na druhé straně je počet obrazů, které mu lze takto předat, dosti omezen. Lze předávat pouze obrazy, konkrétní pojmy, a nikoliv všechny ty pěkné, příjemné nálady, o kterých jste psal, pane profesore…“</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>5</strong></p>
<p>Tu noc jsem spal jako špalek. Nejasně si pamatuji, jak jsem padl na gauč, protože v posteli tiše sténal inženýr Fink, a propadl jsem se do spánku jako do černé propasti. Probudil mě silný hluk. Omámen spánkem jsem vyskočil z gauče a vrhl se k oknu. Bylo ticho – jen nad jezírkem se válela řídká ranní mlha. Nezdálo se mi to jen? Rychle jsem se oblékl, zběžně pohlédl na dosud spícího Finka a vyběhl jsem na chodbu. Byla tichá a prázdná. Pocítil jsem, že podlaha nyní mírně vibruje – cože, generátory pracují? Rozzlobil jsem se na své společníky, kteří mě včas neprobudili, ale začali práci sami. Ukázalo se, že výtah nefunguje: síť zřejmě spotřebovávala veškerou energii. Seběhl jsem tedy dvě patra do přízemí, poněkud znepokojenější, protože jsem pod nohama slyšel i cítil sílící vibrace stěn i vzduchu. Ve velké montážní hale jsem spatřil všechny shromážděné u stěny. Naproti nim se mírně kolébal z boku na bok malý černý kužel, jakoby si s nimi povídal — bylo to současně úděsné i směšné.</p>
<p>Profesor na mne zamával:</p>
<p>„Co je nového?“ křikl jsem mu do ucha, protože v panujícím rachotu strojů jiná domluva nebyla možná.</p>
<p>„Všechno je v pořádku, právě rozmlouváme s Areanthropem,“ zvolal Frazer.</p>
<p>Opravdu s ním rozmlouvali a byla to zvláštní rozmluva. Malým projektorem, laternou magikou, promítal profesor jakési modely a kresby. Vsouval je do promítačky tak rychle, že jsem nedokázal zachytit jednotlivé obrazy, ale jeho to zřejmě nijak netrápilo. Připadal jsem si trošku hloupě, odstrčený, nepotřebný, že tu stojím se založenýma rukama a nechápu nic z toho, co se tu děje.</p>
<p>Najednou nastalo ticho, dva kovové válce se opět roztočily na podlaze a profesor začal posypávat práškem připravené papírové archy. Byla tu změť naprosto nesmyslně propletených čar, přímek i křivek. A vedle nich opět ty zvláštní znaky, jakoby noty. A opět snad jakýsi model planetární soustavy, protáhlé soustředné elipsy, ale modiíikované a hojně obsypané záhadnými znaky. Všichni mlčeli s pohledy upřenými na tyto podivné zprávy, až posléze promluvil Gedevani:</p>
<p>„Myslím, že se cítí špatně… vždyť tohle všechno nemá smysl, není nemocný?“ Profesor na něj pohlédl tak, jako by chtěl říci: To vy jste nemocný, ale mlčel.</p>
<p>„Pořád nás dělí propasti,“ pronesl, „nerozumíme si, ne…“ Přikázal zapnout proud. Když motory zahučely a zavyly unisono basovým rykem, který rozechvíval ocelové spoje, rozezníval stále vyššími akordy oblouky klenby, až přešel v bolestivě vysoký tón dunivé síly — kužel opět ožil, zakolébal se a najednou vyrazil vpřed. Šel neobratně, jaksi nejistě, až ho najednou zadržely kabely, spojující ho s generátory. Poutaly ho — a to mi připadalo zvláštní. Chtěl to nebo se nemohl uvolnit? Připadalo mi, že jsem na jeho straně, že si přeji, aby se osvobodil, vyšel z hranic, které jsme mu vymezili. Nevím, jak tyto zvláštní myšlenky vyjádřit — zdálo se mi, že nás něco spojuje. S kým? S netvorem z bláznivého snu, s kovovým kuželem se sukovitou světélkující hmotou připomínající mozek? Profesor nyní promítal řady rovnic, komentující geometrické poučky. Tato čísla mu určitě připadala nejsrozumitelnější řečí, která mohla přemostit propast oddělující naše světy. Určitě?</p>
<p>Najednou jsem zpozoroval podivnou věc. Víme, že kužel měl tři chapadla. Dvě z nich ležela klidně na betonu, jen občas se mírně zvedla, třetí, zadní, mezitím usilovně dloubalo v betonu, jakoby něco vrtalo. Kovový váleček, kterým tupě končilo, dělal účelové, spěšné pohyby. Připadalo mi, že beton rudne, ale to snad není možné? Kromě mě to nikdo nemohl postřehnout, protože kužel stál před nimi a kryl svou zadní hadici.</p>
<p>Nu ovšem. Nyní zvedá své třetí chapadlo a na jejím konci něco malého, černého, zubatého.</p>
<p>„Profesore!“ zaječel jsem. „Vypněte proud! Proboha, vypněte proud!“</p>
<p>Došlo mi, co chce Areanthropos udělat. Pekelný tvor! Jeho dosavadní chování byl pouhý úskok — ďábelská diplomacie, náš proud nevyužíval k dorozumění s námi, ale k odpoutání od nás. Snažil se zhotovit demontované části aparatury z jakéhokoli materiálu — a protože uměl ničit, nepochybně uměl i tvořit, budovat.</p>
<p>„Vypněte proud!“ křičel jsem.</p>
<p>Teď už všichni viděli, jak se chapadlo zvedá a ve spodní části základny vzniká otvor s nejasnými okraji, který pohltil ozubený mechanismus i chapadlo, které ho tam strčilo. Ztrnulý Lindsay skočil k desce a uklouzl. Místo vypnutí proudu posunul páku opačným směrem, k červeným bleskům s nápisem: Přetížení – nebezpečí!</p>
<p>Zahřmělo. Vibrující kužel zahalil oblak prachu, kabely modře zajiskřily, bouchly hlavní pojistky a vše utichlo. Kdo však popíše můj úžas a úděs, když jsem postřehl, že kužel žije dál, že se pohybuje, že shodil za sebe ony dva kabely jako smítka a jediným dotykem černého konce chapadla uzavřel otvor vyvrtaný k jeho srdci.</p>
<p>Kužel jako by se rozmýšlel. Scéna byla vskutku neobvyklá: znenadání zastavené stroje, bezmocní lidé vrostlí do podlahy, nehybní, s očima dokořán, a kužel, onen legrační kužel, který se potácel a hýbal, mával chapadly, jakoby uvažoval, jakým činem zahájit svůj obnovený, svobodný život. Cítil jsem, že můj mozek opět horečně pracuje. Co dělat? Co teď? Postřehl jsem v koutě haly plynové náboje a vrhač. Teď už jsem nebyl na jeho straně, to tedy ne! Teď už šlo o život. Ale ten ďábelský, pulzující stroj se pohybuje kupředu, a kdo se odváží vstoupit do dosahu třímetrových chapadel? Nyní je napřáhl před sebe a – hrůza — pyramida nábojů se hroutí, mění ve vířící sloup prachu a mizí, jakoby nikdy neexistovala. Jen na podlaze zůstávají stopy v místě, kde stály — otisky stop nábojnic — a to je vše. Rachotící kužel se přesouvá po betonu, zatáčí, blíží se k věcem, blíží se k lidem!</p>
<p>Ti ustupují, dým jim cloní cestu ke dveřím. Nyní dospěl ke skupině Frazera, Lindsaye a Gedevaniho. Profesor stojí stranou.</p>
<p>„Utíkej!“ slyším křičet nějaký hlas, nohy se samy zvedají, stroj odděluje lidi ode dveří, ale mě ne.</p>
<p>Tu slyším profesorův klidný hlas: „Nejsme obyčejní vědci, ale delegace Země pro kontakt s návštěvníkem z Marsu. Mám snad vysvětlovat, jak se taková delegace má chovat?“ Cítím, že se červenám. Stojím a bezmocně hledím.</p>
<p>Kužel se blíží ke třem mužům. Lindsay stojí, kouše se do rtů, pobledlý, s planoucíma očima a napjatými svaly: připomíná karyatidu zvedající obrovské břímě.</p>
<p>Tu se ozval výkřik. Křičí Gedevani, kterého se dotklo chapadlo, blíží se druhé a vidím tělo zvednuté do výše, kmitající nohy, úděsný křik — najednou ticho. Ticho buší do uší jako kladivo. Kužel míří k profesorovi. Gedevani? Ach ano, leží u stěny splasklý jako balon, ze kterého unikl vzduch. Kužel míří k profesorovi. Nyní stojí naproti sobě. Starcovy oči hledí dost zvláštně. Jakoby vyrostl. Co se stane teď? Chapadla se vinou při podlaze, slyším chřestivý zvuk. Ejhle, výměna úloh: ti, co chtěli zkoumat, nyní stojí bezmocně u stěn, zhlouplí ve své bezmocnosti, roztřesení — roztřesení? Ne. Profesor Widdletton zkřížil ruce na prsou a zírá na vypouklé, svítící sklovité disky na Areanthropově pancíři. Kužel se pohybuje, vzdaluje se od profesora — najednou se jeho chapadlo dotkne starce — a ten se hroutí na podlahu jako zasažen bleskem. Kužel si toho nevšímá. Jde ke mně, klepe chapadly, buší pařáty svých spirál do betonu, až pod jeho základnou létají jiskry a kusy cementu. Nyní stojí přede mnou — čas se natahuje donekonečna. Vidím všechno jako v mlze, jen ten černý kužel, blízký a s mávajícími chapadly… náhle uhodil hrom.</p>
<p>Někam jsem letěl. Vytí a hukot, jako při orkánu. „Kam letím?“ podivil jsem se. Tělo nic nevážilo, ale tomu jsem se nedivil. Stále dutý hukot. Najednou se začalo vyjasňovat, jako by někdo otíral velké opocené sklo, před kterým jsem stál.</p>
<p>Viděl jsem poušť. Táhla se kilometry daleko, šedožlutá, posetá kameny, rozrytá velkými krátery a písečnými dunami, poušť, nad níž se klene ohromné, nesmírně hluboké, světlezelené nebe. A na něm hvězdy, současně však i slunce. Bylo jaksi menší, ale hřálo dost silně. Stálo vysoko, přímo nad mou hlavou. Poušť se ke mně blížila. Copak letím? Kde mám ruce a nohy? Nikde nic. Nikde nic. Vůbec jsem neexistoval, jen oči, možná mozek. Ale viděl jsem! Závratný let klesal k zemi. Najednou — jsem uviděl. Dole pode mnou se sunula jakási dvě gigantická mřížoví či ocelové věže, zaryté hluboko do písku.</p>
<p>Padal jsem stále níž. Věže se posunovaly pohybem vodorovných tenkých ramínek, na jejichž koncích byly široké lesklé disky. Když se tyto disky na pružných ramínkách přiblížily k půdě, písek se propadal, rozplýval, jakoby se pod ním otevíraly díry a mizel před očima. Jeho zbytky rozprášil hučící, žhavý pouštní vichr. Tak vznikal giganticky široký kanál, vedoucí do dáli. K čemu je takový kanál? Jak ty stroje fungují? Vždyť je to nemožné, říkal jsem si, kam se ztrácí ten vykopaný písek? Přece nemizí? A pokud mizí, kdo ovládá ty stroje? Pracovaly pomalu a rytmicky, každým pohybem ramen vytvářely v půdě mohutnou průrvu pravidelného tvaru, širokou několik set metrů, možná kilometr. Vítr pronikavě hučel.</p>
<p>Nyní začal vzduch pode mnou vířit. Houstnul, byl stále temnější… Bože! Je tu černý kovový kužel s chapadly, padající pomalu, vířivě, jako list ze stromu. Černý a malý, dopadl u strojů a vlezl pod ně. Po chvíli se vynořil, zvedl chapadla a kolem něj začal vznikat jakýsi sklovitý obrys. Víření před očima. Černý kužel zmizel v pískovém víru. Kam se ztratil? Napínal jsem ještě zrak, když tu jsem postřehl, že se dotýkám půdy, klesám, propadám se do písku. Chtěl jsem vykřiknout, volat, ale obklopila mě tma. Dýchal jsem volně, ale kde mám plíce? Své tělo? Byl jsem pouhé oči. Slyším? Ano, slyším rytmický, vzdálený, značně utlumený zvuk: bum — a pauza — a zase: bum — vzplanulo světlo. Ne, tak ne, žádné světlo. Jak to vyjádřit? Žádné světlo, ale viděl jsem. Vlastně jsem neviděl žádné osvětlené předměty, ale věděl jsem, že tu jsou. Připomínalo to pocit pohledu upřeného do zad, ale tisíckrát silnější. Vyvolávalo to strach. Cítil jsem, že je kolem spousta předmětů. Neviděl jsem je, ale věděl jsem o nich. Jako v děsivém snu, jako bych si nemohl vzpomenout, nechápal jsem jejich smysl ani určení. Byly to poloeliptické haly, obrovské haly pohroužené do tmy, v nichž se pohybovaly řady kuželů. Všechny tyto kužely držely chapadla na bocích jako ouška na hrnku, šly a šly, stále stejným směrem. Já rovněž. Míjel jsem nějaké aparatury, jejichž existenci jsem vnímal okamžitě, ze všech stran, jako bych je pozoroval současně shora, ze strany i zepředu.</p>
<p>Mohutné stroje, avšak bez jakýchkoli pohyblivých částí, jen navzájem spojené fragmenty rotačních těles, jakési nepatrné stíny, body ještě temnější než tma, přebíhající po vypouklém povrchu. Hukot rostl. Hukot sílil. Zazářilo světlo. Jsem v podzemí Marsu? Jednotlivé dvorky a poloeliptické haly se spojovaly ve stále větší a širší, v galerie zaplavené světlem, ve kterých se stále posunovaly řady kuželů. Bylo to nezvyklé, ale jaksi pochopitelné. A najednou…</p>
<p>Prostor. Ohromné pole, slovo hala se totiž nehodí, táhnoucí se do dáli. Obrovský, geometricky vypouklý prostor. Dlouhý válec vystupující nade dvě koule, s tupou zaoblenou špičkou, stojí šikmo na mírné vyvýšenině. A tisíce, tisíce černých pohybujících se kuželů. Nyní jsem uviděl, že strop tvoří půlkruhová klenba z nějaké homogenní, mírně lesklé kovové hmoty. Úplně nahoře zel otvor podobný nálevce, ve kterém zářilo slunce: otvor vedl na povrch planety…</p>
<p>Najednou jsem pocítil, že shromážděnými stroji prochází nějaká vlna. Pole kuželů ztuhlo — na pódiu zhoustl vír a tam, kde byl před chvílí čirý vzduch, se objevil Areanthropos. Přiblížil se k válci a splynul s jeho stínem. Nebo zase zmizel? Hukot jakoby byl nyní uvnitř mne, dotěrný, hlasitý, přikazující. Připadalo mi, že mám počítat údery, sám nevím proč. Při dvacátém šestém jsem pocítil mírné postrčeni — zachvěl jsem se — válec zmizel. Zůstala jen vypouklá prázdná podesta a dvě koule, které vypadaly menší. Nad kužely se vznášel kouř nebo možná řídká mlha… pak už jsem neviděl nic. Chviličku jsem pociťoval, že padám. V naprosté tmě jsem vnímal, že jsem uvnitř svislé trubice, ve které pomalu klesám, jako kapka oleje v lihu. Dopadl jsem do přízemí nízké klenuté haly s mírně skloněnou, rýhovanou podlahou. Všechno zhaslo. Nějaká síla mi přikázala pohlédnout nahoru: nad hlavou se mi rozevřel červený otvor. V jeho hloubi jiskřilo moře hvězd Mléčné dráhy. Na jeho pozadí klouzala tmavá raketa se zaoblenou špičkou, ze zádi tryskaly plameny. Raketa klesala. Vstříc setkání šla rotující planeta: zpočátku malá, ale rostoucí před očima, zvětšovala se a mohutněla. Obrazovka zmizela, planeta nyní zabírala celé zorné pole, raketa byla jen maličkým lesklým drobkem a nestvůrně veliká, šedočerná planeta zabrala půl obzoru, posetého na okrajích hvězdami, postupovala naproti jako kalný, bezedný vír.</p>
<p>Tu jsem pocítil otřes. Připadl mi mírný, ale slyšel jsem, aniž bych něco viděl, rachot a hřmot, oválo mě úděsné vedro a ztratil jsem vědomí.</p>
<p>Otevřel jsem oči. Vládla naprostá tma a hrozně mě bolela hlava.</p>
<p>Co se stalo? Hmatal jsem rukama — beton — co je to? — beton — a tady? — kabel — aha, montážní hala. Kde jsem se tu vzal? Otevřel jsem ústa:</p>
<p>„Haló! Haló, pane profesore!“</p>
<p>Ticho.</p>
<p>„PaneLindsay!“</p>
<p>Ticho.</p>
<p>„Pane Frazere! Haló, to jsem já, McMoor…“</p>
<p>Ticho. Bolelo mě v krku a hlava mi přímo pukala. Co se stalo? Experiment a potom — kužel se uvolnil — ach, ano — kužel — a potom? Byl to sen? A kde jsou všichni? Začal jsem se sbírat. Zvedl jsem se na kolena, potom na nohy – rukou jsem se opíral o stěnu, byl jsem hrozně slab. Kde jsem? Neupadl jsem u hlavní podpěry? Pokud ano, pak někde blízko, tak tři kroky, musí být vypínače světel. Panovala tu naprostá tma. Usilovně jsem mrkal, ale neviděl jsem ani ruku před očima. Tady je vypínač — stiskl jsem jej — ticho a tma. Nu ovšem, praskly pojistky, není tedy proud. Ale kde jsou všichni? Sáhl jsem do kapsy, kde jsem měl zapalovač — škrtnutí kamínkem — nepatrný benzínový plamínek osvětlil neveliký prostor. Vypadalo to, že je hala prázdná. Světlo zanikalo — po stěnách poskakovaly ohromné nestvůrné stíny.</p>
<p>Co je tohle za černé stvoření, možná…</p>
<p>Byl to Gedevani. Ležel na znaku — přiskočil jsem k němu a škubnul jeho tělem — a hned vedle leželi Frazer a Lindsay. Leželi spolu, tvářemi k sobě, Frazer měl obličej zabořený v předloktí, jakoby se chránil před úderem. Uchopil jsem Gedevaniho za klopy kabátu a trhl. Tiše zasténal. Žije! Chválabohu – přiskočil jsem k ostatním a zjistil, že jim buší srdce.</p>
<p>Ale kde je profesor? Nemohl jsem ho najít. Zapalovač mě už začal v ruce pálit, navíc jeho knot se začal škvířit.</p>
<p>„Pane profesore!“ zařval jsem. Stařík ležel u protějšího sloupu na místě, kde upadl. Jistě, stál přece u promítačky.</p>
<p>Uchopil jsem ho za rukáv a obrátil na záda. Zapalovač zhasl, jen chvíli ještě svítila ve tmě rudá jiskra a nastala opět tma.</p>
<p>Ohmatával jsem jeho neoholený obličej — dýchá? Připadalo mi, že není úplně studený. Srdce? Inu ovšem, bilo. Velice slabě a pomalu, ale bilo.</p>
<p>Klopýtavě jsem se rozběhl ke dveřím. Hlavou jsem narazil na nějakou neviditelnou překážku, až se mi zajiskřilo v očích — k čertu! — a vyběhl jsem na chodbu.</p>
<p>Všude tma. Běžel jsem nahoru. V malé montážní byly akumulátory — svítilna — a ostatně: kde je doktor? Třeba se Fink už vzpamatoval?</p>
<p>Vběhl jsem do svého pokoje. „Pane Finku!“ zvolal jsem. Ticho. Šátral jsem po posteli: byla prázdná. Fink vstal?</p>
<p>Nic jsem nechápal. Vyřítil jsem se na chodbu jako šílený. Všude panovala tma — v běhu jsem ohmatával rukou stěny, málem jsem minul dveře montážní haly. Otevřel jsem je a ztuhl. Uprostřed haly stál Areanthropos a chapadly ohmatával velkou kovovou kouli, lesknoucí se ve svitu reflektorů. Ale to mě nevyděsilo. Vedle Marťana totiž stál Fink v pyžamu, pobledlý, s ovázanou levou rukou a zdálo se, že pomáhá Areanthropovi upevnit kovový pásek k něčemu velkému a černému, co leželo za podestou.</p>
<p>„Pane Finku!“ zvolal jsem, ale z hrdla se mi vydral jen chrapot. „Inženýre!“ Neotočil se. Pomalu, s jemu vlastní důkladností utahoval jakýsi šroub.</p>
<p>Polekal jsem se. Bál jsem se ho víc než Marťana. Kužel jakoby na mě hleděl, ale to snad není možné?</p>
<p>Kužel chřestil, hrčel — a najednou jakoby mě zahlédl. Hrozné. Když kužel zaregistroval mou přítomnost, Fink ji postřehl také. Hleděl na mě, ale jeho obličej byl cizí. Úplně cizí a prázdný, přestože mě znal. Fink se sklonil a aniž mi věnoval pozornost, pokračoval v utahování šroubu.</p>
<p>„Pane inženýre!“ zařval jsem, protože mi všechno bylo už fuk. Strach nebo ne, ale začínal jsem zuřit. „Co děláte s tím zatraceným železným monstrem? Zbláznil jste se?“</p>
<p>Fink se ani nehnul, zato kužel ke mně natáhl chapadlo.</p>
<p>Jako blesk jsem skočil za dveře, zabouchl je a utíkal dolů.</p>
<p>Honil mě? Nevím. Vběhl jsem do veliké haly v přízemí a začal sbírat kousky gumy, celuloidu, papíru, potom je zapálil zapalovačem a v jejich slabém světle vyhledal akumulátor. Ten mi poskytl proud pro pomocnou svítilnu. Konečně jsem měl světlo. Věnoval jsem se lidem ležícím stejně bezvládně jako při mém odchodu. Zalil mě strach. Nezešíleli stejně jako Fink? Co se mu stalo — nezbláznil se po zasažení proudu?</p>
<p>První se probral Frazer. Hlasitě vyjekl a začal zvracet. Gedevani ležel v bezvědomí ještě dlouho — mezitím otevřel oči Lindsay. Nejvíc mě lekal profesor. Opatrně jsem mu dával masáž srdce, abych mu medvědí službou nepolámal žebra, a proklínal doktorovu nepřítomnost. Ovšem, nechtěl jsem je opustit, protože j sem nevěděl, co ten zatracený kužel dělá v druhém patře s inženýrem.</p>
<p>Posléze se víčka v bledém, svraštělém obličeji zvedla a mé oči se setkaly s lesklým a temným pohledem starého vědce. Chviličku hleděl, pak zavřel oči, až jsem se vylekal a zatřepal s ním, snad až příliš silně.</p>
<p>„Opatrně, McMoore, ještě žiji, navzdory vaší snaze,“ zaslechl jsem slabý šepot. Po starcově obličeji přelétl bledý stín úsměvu. Zvedl jsem ho, posadil a z nádržky přinesl vodu. Za chvíli už dokázal mluvit. Jeho první slova zněla:</p>
<p>„Také jste viděl Mars?“</p>
<p>Zřejmě jsem se zatvářil pitomě, protože netrpělivě dodal:</p>
<p>„Nedělejte se hloupější, než jste. Neviděl jste nic, nebo pokud chcete, se vám nic nezdálo?“</p>
<p>„Ale ovšem!“ zvolal jsem. „Ano, něco se mi zdálo, nebo to byla halucinace…“</p>
<p>„O tom později,“ řekl profesor. „Připadá mi, že můžu vstát. Na povídačky bude čas později, jak říká Gedevani. Co teď vyvádí a co ostatní?“</p>
<p>„Všichni žijí.“</p>
<p>Přistoupil k nám Frazer, kterému zezelenal obličej a těžce funěl.</p>
<p>„Chvála Bohu, profesore, že žijete…“</p>
<p>Lindsay se opíral o sloup a otíral si čelo kapesníkem.</p>
<p>„Jistě, žijeme, ale hrozně se mi točí hlava…“</p>
<p>„Co se stalo s Areanthropem?“ otázal se profesor. „To je nejdůležitější, dokud ještě žijeme. Přestanu se o něho starat snad až po smrti,“ pousmál se.</p>
<p>„Pane profesore, ten úskočný železný dobytek je v malé montážní.“</p>
<p>„Cože? Jak to víte?“ Muži se rázem probrali. Dokonce i Gedevani se pokoušel vstát.</p>
<p>„Byl jsem tam… věřte mi… přestože se tam děly příšerné věci, ale přísahám, že jsem ho viděl, protože tam svítí rezervní osvětlení, Fink pracuje s Marťanem.“</p>
<p>„Chcete říct, že na něm? Že se mu ho podařilo znovu zneškodnit?“ zeptal se rychle profesor.</p>
<p>„Ne, chci říct to, co říkám: viděl jsem, jak Fink pracuje jakoby pod řízením Areanthropa. Volal jsem na něho jménem… ptal jsem se, ale neodpovídal.“</p>
<p>„Třeba to nebyl Fink?“ zapochyboval Gedevani.</p>
<p>Ztratil jsem trpělivost:</p>
<p>„Ne, byla to má tetička. Pane profesore, vy mi věříte?“</p>
<p>„Věřím, jsem starý osel… Ale je to i vaše vina. Vlastně vaše ne,“ dodal se sklopenou hlavou, když jsem na něj udiveně pohlédl. „Vy jediný jste se choval prakticky a nedůvěřivě, kdežto my jsme chtěli získat zkušenosti: spoutat beránka a na operační stůl s ním. Pěkný beránek.“ Domluvil a uhodil pěstí do sloupu, u kterého jsme stáli. „Teď musíme uvážit, co dál. Je tu něco k sezení?“ Byly tu tři trojnožky. Profesor se pokusil s úšklebkem na jednu usadit.</p>
<p>„Není o čem uvažovat, tohle je konec. Musíme najít Burkeho, ať předjede autem. Já odjedu,“ prohlásil Gedevani, kterému bylo pořád ještě nevolno.</p>
<p>„Beru vám slovo,“ profesor se už vzpamatoval. „Nebudeme uvažovat o způsobu, jak odtud utéct, ale o tom, jak pokračovat s ním. Aha, a ještě jedna věc: kde je doktor?“</p>
<p>„Dneska jsem ho neviděl. Kde byl ráno?“</p>
<p>„Měl se podívat na vás a potom hodlal udělat v laboratoři nějaký pokus s tou centrální tekutinou,“ odpověděl Frazer.</p>
<p>Profesor se zašklebil. „Pánové, není čas na kecy a žvásty. Máme ještě nějaké plynové náboje?“</p>
<p>„Jsou dole, ale nevím, jestli je nezničil,“ řekl jsem. „Když jsme je brali, zbývalo ještě asi třicet kusů. Můžeme jít, protože Marťan zřejmě Finka nepropustí.“</p>
<p>„Pánové,“ řekl profesor, „přestože mé pokyny mohou někomu připadat zvláštní, přikazuji: přineste plynové náboje, nabijte vrhače a namiřte je na dveře. Posadíme se tu s maskami a každý poví, co viděl v době svého… bezvědomí. Třeba nám to pomůže. Pokud jde o mě, určitě vím víc, než bych vědět chtěl. Je někdo proti?“</p>
<p>Nikdo neodporoval. Šel jsem s Lindsayem, který se cítil ze všech nejlíp, a za patnáct minut jsme už seděli v sále, obloženi náboji a s rukama připravenýma ke střelbě z vrhačů.</p>
<p>„Nepochybuji o tom, že nás ještě před otrávením dokáže odeslat k předkům,“ prohlásil profesor. „Nedělejme si iluze. Iluze jsou prospěšné jen někdy a přiměřeně, kromě toho člověk bez iluzí vždycky jedná odvážněji. A teď prosím, aby někdo doběhl pro doktora, ale ať se přitom nepřibližuje k malé hale.“</p>
<p>Rozběhl jsem se nahoru. Laboratoř však byla tichá a temná. Bezvýsledně jsem volal a hledal. Vrátil jsem se bez úspěchu.</p>
<p>„Zvláštní,“ řekl profesor. „Nu, ale než začneme jednat, musíme se zorientovat. Rád bych si vás poslechl. McMoore, povídejte první, co jste viděl v té ,halucinaci’, jak jste ji pojmenoval.“</p>
<p>Začal jsem mluvit. Když jsem skončil, zavládlo na chvíli ticho.</p>
<p>„Tak, v zásadě tyto pocity sdílím, ano.“ Profesor si posunul brýle. „Prožil jsem něco podobného, i když s mnohem většími detaily. Vaše závěry?“</p>
<p>Trošku mi svitlo.</p>
<p>„Myslím, že šlo o záznam vyslání rakety z Marsu na Zemi a potom její cesta meziplanetárním prostorem… Ostatní, nu, to jsou, hm, marsovské zvyky a obyčeje, technická zařízení…“</p>
<p>„Velice dobře.“ Profesor se vyjadřoval, jako by chválil žáka za správnou odpověď. „Máte dobrou hlavu, McMoore… Když jste začal žvanit o snu a halucinacích, obával jsem se, že jste padlý na hlavu, upřímně řečeno. Povím vám pravdu: já jsem také… tedy, hm, pocházím ze Skotska… pst,“ podotkl, když spatřil, jak jsem se rozzářil, „teď není čas na to, abychom se vítali jako krajani. Myslím si, že dotykem svého chapadla nabudil určitým energetickým nábojem naše mozky tak, jak zamýšlel.“</p>
<p>„K čemu tedy byla ta komedie s válci, magickým práškem a tak dále?“ otázal se Frazer.</p>
<p>„Jasná zpráva: domnívám se, že při odjezdu z Marsu nevěděli, s kým se tu na Zemi setkají, že? Pro všechny případy se tedy patřičně vybavil, nu a tady se už choval tak říkajíc jak jsme chtěli… dokud musel, tedy dokud se nepřizpůsobil našemu ovzduší a neopravil zařízení, která jsme mu poškodili. Využil mé nekonečné hlouposti…“</p>
<p>„Pane profesore,“ přerušil jsem ho, „nemyslím…“</p>
<p>„Opakuji, mou nekonečnou hloupost,“ pokýval stařík hlavou, „využil k tomu, aby v době, kdy jsem se dětinskou naivitou bavil tím, že jsem mu ukazoval abecedu nebo ho učil základům geometrie, se od nás osvobodil a basta. Rád bych tu měl doktora s jeho systémem slabikáře,“ dodal podrážděně, „to on mě přemluvil k těm trikům… Nu, o to nejde, nemá smysl si dělat výčitky, ale ne že bychom nebyli hlupáci, to jsme tedy byli.“</p>
<p>„Pane profesore,“ řekl Frazer, „kdybychom začali jinak, stejně by využil čas, kdy měl k dispozici náš proud, vždyť mu na to stačilo pár vteřin. Raději povězte, co jste viděl.“</p>
<p>„Co jsem viděl? Hm, kdybychom si měli povídat jen pro zábavu. tak bych neřekl nic, ale má hlava, přátelé, je nyní docela prázdna. I když,“ blesklo mu v očích, „já se nevzdám. Pro mě totiž vzdát se je totéž jako umřít.“</p>
<p>A stiskl vrhač tak, až Gedevani nadskočil.</p>
<p>„Viděl jsem Mars stejně jako vy, pánové…“ hovořil přidušeně Widdíletton. „Byl jsem na jeho povrchu, teď není čas na podrobné vyprávění, viděl jsem stroje na přeměnu hmoty v energii, viděl jsem, jak se přenášejí z místa na místo.“</p>
<p>„Nu?“ zeptal jsem se zaujatě. „Jak to probíhá?“</p>
<p>„Viděl jste jen jedno stadium tohoto procesu a neporozuměl jste mu příliš dobře. Areanthropos vstoupí do jistého druhu přenosové kabiny z nějaké průzračné látky a je v ní rozptýlen na atomy… a stejný Areanthropos vznikne v téže chvíli zhmotněn v libovolné vzdálenosti. Podmínkou je, aby byla poblíž příslušná aparatura. Například ty věže, které kopou kanály, slouží rovněž jako takové přijímače…</p>
<p>„Ach tak,“ zvolal jsem, „proto se tedy objevovali a mizeli… Ale jak to probíhá?“</p>
<p>„Nevím, existují tu dvě možnosti: buď jsou atomy samostatně přeneseny prostorem, nebo, jak se domnívám, úbytek energie a hmoty v jednom místě vesmíru vyvolá v jiném místě, s oním nějak speciálně propojeným, vznik stejné konfigurace atomů a molekul, až do posledního detailu.“</p>
<p>„A nevíte, pane profesore, k čemu jsou ony kanály?“ zeptal jsem se. „Při jejich technické dokonalosti by byl přímo směšný nápad, že obdělávají půdu a musí ji zavlažovat. Ostatně jsem na povrchu neviděl nic kromě písku, ale pod ním… nahoře je jedna veliká poušť.“</p>
<p>Profesor se podivně usmál.</p>
<p>„Ne tak docela, drahý McMoore, ne tak docela… Jsou tam okouzlující krajiny, lesy stromů s purpurovými listy, terénní prolákliny naplněné slanou temnou vodou… po březích lezou miliardy hmyzu vyzbrojené různými nástroji… rohy, čelisti, dokonce i jistý druh střel, některý totiž vystřeluje do určité vzdálenosti otrávená žihadla… ve vodě se míhají svítící a světélkující stíny nějakých jiných živočichů… ale tohle všechno panicky utíká, skrývá se, mizí pod kameny, na dně, ve vzduchu, jakmile se přiblíží jakýkoli Marťan, Areanthropos.“</p>
<p>„Oni tedy také…?“ zeptal jsem se. „Oni také ovládli povrch planety, potlačují a hubí jiná zvířata?“</p>
<p>„Jak to také?“ otázal se profesor. „Copak my dokážeme hubit například hmyz? Naše prostředky jsou dětinské… To oni umí zabíjet… ale ve svých kovových schránkách mají důležitější věci…“ A po našich udivených pohledech dodal: „V hlavách ty věci nemají, jsou přece bezhlaví… ale nepřerušujte mě pořád. Přesto je to země nesmírně smutná, protože jsem vůbec neviděl výsledek jejich činnosti. Ovšem, nějakou dobu jsem mohl obdivovat automatické stroje, občas nějakého Areanthropa, který na značnou vzdálenost zničil zbytečný nebo překážející skalní výstupek, nebo naopak, vykouzlil nějaký materiál z ničeho… Prohlížel jsem si ony eliptické haly, ona podzemí, kde není vidět, ale všechno se vycítí jakýmsi zázračným smyslem, ale nechápal jsem smysl jejich počínání, neviděl jsem cíl, jen jsem byl přetížen udivujícími detaily. Mají lidské instinkty? Cítí? Milují? Nenávidí? Proč přiletěl ten, co nás tak udivil, na Zemi? McMoore, vy jste tom ve svém vidění neuvažoval?“</p>
<p>„Ne, musím přiznat, že jsem byl příliš omráčen, pane profesore…“</p>
<p>„To je zlé… Nechtěl jsem polehnout té strašlivé cizotě, drtící mě jako člověka, jako vědce, jako představitele Země… Chtěl jsem vidět dál, za to. Bylo to hrozně obtížné, protože jsem mnoha úkazům nerozuměl. Jak žijí? Ptal jsem se. Jistě, viděl jsem jak se nehlučně přemisťují a napadlo mně: možná vidím jenom část jevů. Když mě porazil na podlahu v marsovském vidění, nemohl mě obdařit novými smysly vnímání. To, že jsme viděli v údajné tmě, jsem chápal jako určitý impulz, který aktivizoval mou mozkovou kůru při zavřených očích, například jako ve snu, nevyužívají třeba k rozkoši ultrafialové vlny? Nebo kosmické paprsky? Či nějaké jiné působení hmoty? Myslím, že pokud je Marťanovi dostupný pojem směšnosti, musel by pro něho být směšný pohled na člověka kouřícího nebo požírajícího nějakou mršinu, politou její mrtvolnou omáčkou a uvařenou ve špinavé vodě… nebo ty futrály na nohy z oslí a kravské kůže, ty omotané, rozstříhané sestehované a sešité do jednoho pytle vpředu rozříznutého s trubkami pro ruce a nohy, naše šaty… a tak dále. Matematika, jistě… technika, ale tyhle legrační věci? Ty každodenní lahůdky, jako je vodka, nu a problém žen, tedy vůbec pohlaví?“</p>
<p>„Hodláte nás ještě dlouho napínat na skřipci zvědavosti?“ zeptal se Lindsay. „Prosím vás, odpovězte na ten milion otázek.“</p>
<p>„Moji drazí, nemyslete si, že jsem zapomněl na to, že náš přítel inženýr Fink sedí ve druhém patře a jak se zdá, musí plnit příkazy Areanthropa, který něco dělá… činí… nevíme, jestli proti nám nebo proti lidstvu? Co můžeme dělat?“</p>
<p>„Vyhodit celý dům,“ zvolal najednou Frazer. „Od předvčerejška jsou pod základy miny, roznětka je podle profesorova pokynu napájena z akumulátorů, nikoli ze sítě.“</p>
<p>„Nešlo by to beze mne, mám snad vyletět do vzduchu proto, že si profesor přeje hrdinskou smrt?“ zeptal se roztřesený Gedevani. Připadalo mi, že se třese zlostí.</p>
<p>„Uklidněte se a posaďte se.“ Profesor se usmál. „To nám zůstává jako poslední možnost. Jsme blízko spínače a přestože jsem na něj ani na okamžik nezapomněl, děkuji vám, Frazere.“</p>
<p>„Měl jsem ho přece u ruky v oné kritické chvíli, kdy mě Marťan… hm, fixoval, dokud nás jediným dotykem nevyslal na Mars.“</p>
<p>„Jak to?!“ zvolali jsme a já jsem dodal: „Pane profesore! A vy jste nestiskl? Já bych to udělal, jako že jsem Skot!“</p>
<p>„Ale já jsem čekal,“ prohlásil profesor. „Uvažoval jsem jednoduše: Proč by nás měl zabíjet? Co z toho bude mít? Už jsme věděli, že je pekelně chytrý, a právě proto nás nemusí zabíjet: užitek z toho nebude mít žádný, škodit jsme mu už nemohli, a rozkoš ze zabíjení? Bohužel věřím, že je vlastní jen lidem…“ dodal tišeji. „Chtěl jsem ta kouzla vychutnat do konce a nelituji. Nevím, třeba ten náš návštěvník chystá s nešťastným Finkem aparaturu pro zničení světa, třeba nás chtějí zlikvidovat, aby mohli kolonizovat Zemi, třeba mají málo prostoru?“</p>
<p>Vstal jsem:</p>
<p>„A my tady sedíme naprosto nečinně? Dokud ještě můžu hýbat alespoň malíčkem…“</p>
<p>„Posaďte se, jen se posaďte! Proč jste nepohnul malíčkem ráno?“ řekl profesor. „Bylo by to těžké, nyní je silnější než my. Všimli jste si, že čas je pro něho něčím jiným než pro nás? Jak jsem zjistil, na zápis dvou kovových válců nepotřeboval ani vteřinu… ale to ještě není všechno. Dotykem svého chapadla, trvajícím zlomek vteřiny, snad několik milisekund, nás uvedl do stavu omamného snu nebo vidění, jehož obsah, o čemž nepochybuji, nám ve zlomku vteřiny připravil a předal. Vůči tomu probíhá naše myšlení hlemýždím tempem. Nechápete, že i v případě rovnosti všech ostatních podmínek, zatímco my pochopíme jednu pravdu, on v téže době jich dokáže pochopit tisíc?“</p>
<p>„Pane profesore,“ řekl jsem, „to všechno víme. On <emphasis>j</emphasis><emphasis>e</emphasis> silnější. Odpovězte tedy na otázky, které jste položil.“</p>
<p>„Milí přátelé,“ odpověděl Widdletton, „je mi hrozně těžko. Je lehké něco zničit, ale obtížné obnovit. Existují různé pravdy — tvořivé, ale i ničivé. Proto váhám…“</p>
<p>„Co to povídáte? Nechápu vás. Neskrýváte před námi něco úděsného? Třeba se živí krví, vzájemně se vybíjejí, pojídají?“ řekl jsem. „Jen směle řízněte, pane profesore, známe to… z pozemských poměrů, co nás může ještě vyděsit? Vždyť je to směšné.“</p>
<p>„Ne, drahý příteli, je to strašné,“ řekl profesor, „protože to, co jsem viděl, zničilo mé chápání všeho. Navenek jsem asi stejný jako předtím, že? A přece jsem jiný než vy. Už vím, jaký cíl a smysl má život,“ zaváhal. „Byl jsem na jižní polokouli Marsu,“ řekl a hlasitě dodal: „Byl ještě někdo z vás na jižní polokouli?“</p>
<p>„Já jsem viděl totéž, co McMoor,“ řekl Frazer.</p>
<p>„Já také,“ přidal se Lindsay, „viděl jsem síť kanálů naplněných nějakou tekutinou a stroje… Mluvte, pane profesore, mluvte…“</p>
<p>Stařec zbledl a sklopil hlavu.</p>
<p>„Ano, byl jsem na jižní polokouli,“ prohlásil tak podivným hlasem, že mě až zamrazilo.</p>
<p>„A co jste tam viděl, zatraceně?“</p>
<p>Profesor otevřel ústa. V tom okamžiku se otevřely dveře a do sálu se vpotácela nějaká roztřesená postava, která se po několika krocích zhroutila k zemi.</p>
<p>„Doktore!“ vykřikl jsem. „Doktore!“</p>
<p>Ležel v bezvědomí. Z rozseklého čela mu tekla krev, která zanechávala na zaprášeném betonu podlahy temnou stopu.</p>
<p>Pokoušeli jsme se ho vzkřísit. Vytáhl jsem jeho pouzdro s ampulkami — všechny byly rozbité. Dýchal povrchně, chrčel, až jsme se divili, jak se dostal vlastními silami do haly.</p>
<p>„Kde je Burke?“ zeptal se někdo.</p>
<p>Nikdo neodpověděl.</p>
<p>Doktor otevřel oči a zasténal. Z úst mu vyteklo trochu krve.</p>
<p>„Má vnitřní krvácení,“ polekal jsem se. „Pane profesore!“</p>
<p>Profesor se nehýbal.</p>
<p>„Nejsem všemohoucí, McMoore, nejsem všemohoucí… Obávám se, že náš přítel umírá.“</p>
<p>Doktorův dech opravdu chvílemi ustával. Rozepnul jsem mu košili a uviděl úděsné krvavé modřiny na hrudním koši.</p>
<p>„Někdo ho škrtil!“ zvolal jsem. „Má zlámaná žebra!“</p>
<p>Doktor podruhé otevřel oči, které zasvítily jakýmsi zábleskem vědomí. Otevřel ústa, ze kterých opět vytekl pramínek krve na bradu a stékal dál po límci košile.</p>
<p>„Přátelé…“ zašeptal doktor a pokoušel se zvednout.</p>
<p>„Chce mluvit. To nesmíte, nenamáhejte se!“ zvolal jsem, ale pohlédl na mě tak, že jsem ho sám nadzvedl a opatrně mu přidržoval hlavu.</p>
<p>Začal šeptat s přestávkami, vyvolanými stále silnějším krvácením;</p>
<p>„Vyhoďte, všechno vyhoďte do vzduchu…“ chrčel. „Zničte ho, za chvíli už může být pozdě…“</p>
<p>„Co se stalo? Co se vám stalo?“ ptali jsme se jeden přes druhého.</p>
<p>„To Fink… to Fink… viděl jsem… viděl jsem…“</p>
<p>Co to říká o Finkovi? Nic jsem nechápal.</p>
<p>Doktorova hlava mi v dlaních stále těžkla.</p>
<p>„Všechny miny, hned, hned, vyhodit,“ ztrácel vědomí.</p>
<p>„Neblouzní?“ řekl Frazer.</p>
<p>V doktorových očích naposledy blesklo. Vyplivl z plic obrovský chuchvalec, zakuckal se a pronesl skoro normálním hlasem:</p>
<p>„Vyhoďte hned celý dům, jinak všichni zahyneme.“ A tišeji dodal: „To Fink… Fink… tam.“</p>
<p>Hlava mu klesla stranou. Nahmatal jsem tep: srdce netlouklo.</p>
<p>„Nežije.“</p>
<p>Stáli jsme na mrtvým tělem. Co dělat dál? „Je třeba zajít nahoru podívat se, co je s Finkem, a pokusit se ho zachránit,“ řekl profesor. „Potom budovu vyhodíme do vzduchu. Potom, co vím… tedy, myslel jsem si, že se mýlím, chtěl jsem lidsky pochopit tu strašlivou vizi, ale teď vidím, že jsem měl pravdu. To nebyly příšerné přízraky, ale něco horšího: skutečnost.“</p>
<p>Potom se napřímil a bývalým silným hlasem pronesl: „Kdo půjde nahoru, pánové?“</p>
<p>Přihlásili jsme se já a Lindsay.</p>
<p>„Vy ne,“ řekl Widdletton. „Byl jste už pro plynové náboje a pro doktora, viděl jste Areanthropa, to stačí. Jděte vy, inženýre… na vlastní odpovědnost!“</p>
<p>Tato slova ve starcových ústech mnou otřásla, ale ovládl jsem se. Lindsay si přitáhl pásek kalhot. Profesor se ho otázal zvláštním hlasem: „Máte revolver?“</p>
<p>„Nač revolver?“ užasl inženýr. „Vždyť Areanthropovi kulka nevadí.“</p>
<p>„Jistě, Marťanovi ne… určitě ne,“ potvrdil profesor a najednou přistoupil k jedné skříňce, chvíli se přebíral uvnitř a podal Lindsayovi černý plochý browning. „Pro všechny případy si ho vezměte.“</p>
<p>Inženýr chvíli hleděl na lesklou zbraň, potěžkal ji, potom pokrčil rameny a vyšel ven s rozsvícenou svítilnou. Stáli jsme ve dveřích, Frazer zůstal u vrhače, Gedevani u spínače min, já a profesor jsme vyšli na chodbu. Napjaté ticho. Nedokázal jsem jen tak stát a čekat.</p>
<p>„Půjdu ke schodišti,“ zvolal jsem a vykročil.</p>
<p>Zastavil mě silným přidržením za kabát.</p>
<p>„Čestné slovo, McMoore?“</p>
<p>„Ano, pane profesore!“ odvětil jsem a běžel k podestě. Ve tmě jsem viděl slabý odlesk inženýrovy svítilny kroužící po schodech pořád výš a výš. Potom se rozlehly jeho kroky ve druhém patře –zaslechl jsem otevírání dveří do malé montážní – potom zavládlo ticho.</p>
<p>Tep mi bušil ve spáncích, svaly se napjaly, stál jsem v inkoustové tmě a počítal: 45, 46, 47, 48, 49, 50… najednou práskl výstřel. Otřásl jsem se, přiskočil ke schodům, ale proklatý slib mě zastavil. Druhý výstřel, třetí. Znenadání mi poprvé a naposledy v životě vstaly vlasy na hlavě. Ozvalo se zaječení strašlivé paniky, jekot člověka šíleného hrůzou. Hlasitý, rychlý dusot nohou – přímo na schodišti zahřměl výstřel – a ostrý, pronikavý jekot, který stále sílil — pocítil jsem náhlý závan vzduchu a asi metr přede mnou narazila na beton podlahy nějaké tmavá hmota.</p>
<p>Pocítil jsem, že mi na tvář stříklo něco mokrého a teplého. Skočil jsem dopředu – ze svítilny vytrysklo světlo.</p>
<p>V jeho žlutém kruhu se objevilo pádem z druhého patra rozbité tělo inženýra Lindsaye, hrozně polámané, s hlavou vraženou mezi ramena. Poznal jsem ho podle kalhot, a když jsem ho uchopil za šaty a otočil na záda, s výkřikem hrůzy jsem uskočil. Měl vytřeštěné oči, ze široce otevřených úst vyčníval jazyk, který si při pádu překousl, a krvavou pěnou zaléval obličej. Uslyšel jsem kroky – přišel profesor.</p>
<p>„Bál jsem se,“ zašeptal za mými zády tiše, jakoby pro sebe. „Tohoto jsem se bál.“</p>
<p>„Co se stalo, pane profesore, Marťan zešílel?!“</p>
<p>Profesor na mě dlouze hleděl.</p>
<p>„Milý hochu,“ pronesl posléze s hlubokým smutkem, „Lindsay neutíkal před Marťanem tak, že ztratil orientaci a spadl ze druhého patra… Marťan nezlámal doktorovi žebra…“</p>
<p>„Kdo tedy?“ zeptal jsem se a cítil, jak mi tuhne srdce.</p>
<p>„Inženýr Fink,“ řekl profesor, otočil se a odešel do tmy. Vyrazil jsem za ním. V hale profesor vyložil Frazerovi a Gedevanimu, co se stalo.</p>
<p>„Fink! To není možné, musel zešílet!“</p>
<p>„Ne, nezešílel… když to posuzujeme jako lidé. Milí hoši, nezlobte se, že vám to říkám, ale Fink už není člověk. A nyní založíme roznětky, přidáme plynové miny, ať všechno vyletí do vzduchu, musí to být.“</p>
<p>„Tedy se vzdáváme, pane profesore?“</p>
<p>„Nemyslete si, že kvůli ztrátě kolegů. Ne. Proto, že už jsem poznal tu bytost ve druhém patře. Ona i jí podobné nesmějí existovat. Nepotřebujeme její moudrost, ani znalosti, ani tu hroznou, studenou dokonalost.“</p>
<p>„Nerozumím vám, pane profesore.“</p>
<p>„Na to teď není čas, McMoore. Natáhněte kabely.“</p>
<p>Pod Frazerovým vedením jsme rozvedli síť dodatečných roznětek u všech plynových i trhavých nábojů, potom jsem vyšli ze sálu a rozvíjeli za sebou roli telefonního kabelu jako přívod k roznětkám.</p>
<p>Prošli jsme průčelní branou – počkal jsem na schodech s rolí, zatímco Gedevani odběhl do služební budovy pro řidiče. To byl první rozkaz, který provedl s ohromnou ochotou a rychlostí. Během minuty předjel černý, mně dobře známý buick, který nás měl odvézt do města.</p>
<p>„Burke!“ oslovil ho profesor. „Pojedete na konec jezera, asi půl kilometru odtud, a počkáte tam na nás…“</p>
<p>Řidič, který se evidentně ničemu nedivil, nastartoval. Zavrčel motor a po chvíli zmizelo v noční temnotě zadní červené světlo. Byla dost citelná zima a vlhko. Profesor kráčel první, my tři za nim. Nesl jsem buben, z něhož se odvíjel kabel.</p>
<p>Když jsem poodešli asi tři sta metrů, kabel skončil. Rozložili jsme se tedy u příkopu na suché mezi, kde jsem rozsvítil svítilnu a Frazer připojil konce drátů do speciálního klíče se širokou rukojetí, načež ho beze slova podal profesorovi. Pohlédl jsem k domu. Byl tmavý, téměř neviditelný, od světlejší oblohy se odrážela pouze střecha s hrbem kupole. V křídle druhého patra probleskávala tři okna. Pomyšlení, že za nimi je Areanthropos a Fink — jakýsi neznámý, strašlivý inženýr Fink, který nezešílel, přesto však zabíjel své přátele — mě zamrazilo v zádech. Profesor nám přikázal, abychom přitiskli hlavy na dno příkopu a stiskl rukojeť.</p>
<p>Tmu rozťal velký rudý záblesk. Ozval se dunivý hřmot výbuchu, následovaný třaskajícími sériemi dalších, praskot krovů, lomoz a třeskot padajících strojů, zášlehy plamenů explozí — rachot tříštěných a hroutících se temných zdí. Trosky padaly, rachotily, až z velké honosné budovy vzniklo kolosální, pořád ještě kouřící a plameny blýskající zbořeniště.</p>
<p>Nastalo ticho, jen kapky deště padaly do trávy s tichým pleskáním a v rozvalinách se sypala v dálce drobná suť. Profesor pomalu vstával.</p>
<p>„Přátelé, ukončili jsme svou práci,“ řekl. „S hodně smutným koncem! Stála život tří vynikajících vědců. Dověděli jsme se něco? Ano, připadá mi, že jednu důležitou pravdu. Planety si jsou cizí. Tak cizí si nejsou dva lidé: jeden z horké Austrálie, druhý od ledového pólu. Tak cizí si nejsou lidé a zvířata, ryby a hmyz. Něco je spojuje. Vyrostli pod stejnou oblohou. Dýchají stejný vzduch. Hřeje je stejné slunce. Společné pravdy, ano, existují. Ale každý má svou, příznivou jen sobě. Tady nejde, moji drazí, o cenu objevu. Jde o jeho vyšší smysl. Dověděli jsme se něco? Vyrvali jsme mu tajemství přeměny hmoty? Ne. Nebo něco takového, co nám může prozradit něco nového o nás? Nějakou novou pravdu? Bohužel ano. Já jsem ji poznal. Ale k čemu mi ta pravda je? Milí přátelé, změnil jsem názor: nepovím vám nic. A ať vás netrápí zvědavost, ta nešťastná lidská zvědavost, ale vděčnost ke mně. Právě za to, že jsem nepověděl a nepovím. Ten Marťan byl totiž příšerný tvor. Věděl, že vás vedu já, že jsem nejsilnější. A napadlo ho: můžu ho zničit, stačí chtít. Ale co z toho budu mít? Nic! Já ho zlomím. Otevřu mu oči, ukážu mu něco, co ani ve snu netuší. A také to udělal. Přátelé, rád bych věřil, že se Mars už nikdy nepokusí ovládnout Zemi. V plazmě opancéřované ocelí se líhly myšlenky, jimž byly cizí veškeré city: jim jsou naprosto cizí nenávist i smutek, zloba, hněv, vztek, ale i dobrota, přátelství, radost a láska. Co však člověka přitahuje k vědě a poznání, když ne láska, láska k pravdě? Copak člověk něco dokáže bez lásky?</p>
<p>Pozemskými slovy hovořil apoštol Pavel: Kdybych jazyky lidskými mluvil i andělskými a lásky kdybych neměl, učiněn jsem měď zvučící aneb zvonec znějící. Ano, to jsou lidská slova. A jsem na to hrdý. Musíme zapomenout, přátelé. Lidem nelze vysvětlit to, co jste prožili, jak bych se tedy mohl osmělit já, kterého podrobil nejtěžší zkoušce vetřelec z cizího světa?“</p>
<p>Profesor domluvil. Naše šaty nasákly deštěm. Vlhký vítr přinášel pach spáleniště. Na východě začala šednout obloha.</p>
<p>„Profesore Widdlettone,“ řekl jsem, „jestli nám nechcete prozradit, jakou strašnou věc vám na své planetě ukázal ten netvor z Marsu, povězte alespoň jedno: přemohl vás tím? A co se proboha stalo Finkovi?“</p>
<p>„Jestli mě přemohl…“ pronesl profesor tiše. „Ty dvě otázky spolu souvisí, souvisí tak těsně, jak ani netušíte. Totiž právě on přemohl inženýra Finka. To nejednal zhypnotizovaný Fink, Fink v kataleptickém stavu, Fink-šílenec… To byl Fink jen naoko. To byl Fink jen navenek… nikoli náš přítel, ale něco, v co se změnilo jeho tělo, jeho nohy a ruce, co nosilo jeho šaty a co nebylo inženýrem Finkem.“</p>
<p>„Co to povídáte,“ zvolal jsem omráčeně, „co to vůbec má znamenat?“</p>
<p>„Inu ovšem, divíte se…“</p>
<p>„Tak dobrá, co s ním tedy udělal?“</p>
<p>„Nevím přesně, jen se domýšlím… na základě své vize. Něco v něm změnil a něco mu vzal. Místo toho mu dal něco jiného.“</p>
<p>Byl jsem dočista omámen.</p>
<p>„Co mu tedy dal a vzal?“ protahoval jsem slova. „Nebyla to snad duše? Co když ji předal nebo poslal na Mars?“</p>
<p>„Nemusíte používat slovo ,duše’ s takovou ironií,“ řekl tiše profesor. „To nebyla duše. Já vám to povědět nemůžu, vážený pane, protože se to dotýká něčeho, co nesmím povědět. Ale povím vám tohle: za prvé, on mě nezlomil. V nejhorším, nejtěžším okamžiku jsem si uvědomil, kdo jsem a koho miluji. Možná mě zachránilo právě to. Je totiž třeba mít špetku víry… když ne v sobě, tedy za sebou… třebaže raději i v sobě i v ostatních, abys něco dokázal. A za druhé, pokusím se vám, možná ne vysvětlit, ale přiblížit problém inženýra Finka z jiné strany. Snad víte, že tělesnými svaly lze pohybovat dle libosti?“</p>
<p>„Přirozeně.“</p>
<p>„Dobrá, ale jak to probíhá?“</p>
<p>„O tom existují různé teorie,“ odvětil jsem, „ale pokud vím, mechanismus vůle není znám.“</p>
<p>„Vám, nikoli mně, pokud mám být přesný,“ řekl profesor, „a díkybohu, ale když chvíli ležíte klidně, některý sval se občas samovolně smrští, stáhne a vy to zaznamenáte, že?“</p>
<p>„Stává se mi to,“ připustil jsem. „A myslím si, že se to stává každému.“</p>
<p>„A kdo v tomto případě působí?“</p>
<p>„Co já vím,“ řekl jsem, „třeba se ve svalu vytvořila kyselina mléčná nebo v mozkové kůře nějaký náhodný proud podráždil příslušné centrum…“</p>
<p>Profesor přikyvoval a usmíval se.</p>
<p>„Vidím, že si dobře pamatujete svá studia, ale není to tak jednoduché… Pokud znáte ty různé teorie o činnosti mozku, jistě víte, že někteří vědci právě v takových proudech a podrážděních spatřují příčiny dobrovolného jednání?“</p>
<p>„Jistě, ale jsou i jiní…“</p>
<p>„Nechme je být, abychom se nerozptylovali. Tedy to, co jedni nazývají dobrovolným chováním, jak se ukazuje, občas probíhá nikoli bez, ale dokonce přímo proti naší vůli. Pochopitelně nemluvím o stazích unavených svalů, tehdy je to jasné, ale o stazích naprosto normálního svalu v klidu…</p>
<p>Je tomu tedy tak: pokud budeme tento dobrovolně se stahující sval pokládat za symbol inženýra Finka před tou… nehodou, pak ten druhý, který pozorujete v akci a divíte se, že se stahuje, vnímáte jeho činnost, která však probíhá naprosto bez vašeho zásahu, pak ten druhý, tvrdím, je symbolem Finka potom.“</p>
<p>A při pohledu na můj zřejmě nepříliš chápavý výraz řekl:</p>
<p>„Pane McMoore, víc vám nepovím, protože jinak bych prozradil všechno… což nesmím.“</p>
<p>Bylo už skoro jasno. Profesor se k nám obrátil se slovy:</p>
<p>„Než půjdeme za Burkem, který na nás čeká s vozem, musíme prohlédnout ruiny. I kdyby, což doufám, byl kužel zničen, je možné, že centrální koule vydržela. A právě to je onen strašlivý tvor… čím je totiž vinna hmota?“</p>
<p>„Pane profesore,“ otázal jsem se, „myslíte si, že samotná koule, bez aparatury, docela bezmocná, má schopnost obnovy?“</p>
<p>„Nechtěl bych mít tak bezmocného soupeře ani kdyby mě podporovala celá armáda Spojených států,“ řekl profesor. „Ale teď se mě už neptejte, protože nic neřeknu.“</p>
<p>Kráčeli jsme po zplihlé, mokré trávě. Branou smetenou výbuchem jsem prošel první a začal jsem šplhat po zbořeništi. Strašlivá síla výbuchu zohýbala nejsilnější profilové nosníky z konstrukční oceli, rozdrtila motory, roztříštila železobetonové bloky.</p>
<p>Najednou jsem v rozvalinách zahlédl něco černého a přiskočil jsem blíž.</p>
<p>Bylo to jedno netvorovo utržené chapadlo.</p>
<p>„Nedotýkat se!“ vykřikl profesor. „Jeho plazma je smrtelná, jeho zloba ne.“</p>
<p>Hledal jsem dál. Zahlédl jsem něco, co vypadalo jako ohnutá špička kužele, ale nebyl jsem si jistý, jestli je to opravdu on. Potom nás přivolal Frazer: mezi cihlami byl cár Finkova kabátu. Chodili jsme po rumovišti, stále ještě páchnoucím chlorem z plynových nábojů. Konečně profesor promluvil:</p>
<p>„Tohle je k ničemu. Nechám to polít benzinem a zapálit. I kdyby jádro přežilo, to ho zničí.“</p>
<p>Malý, tmavý, přikrčený, zamířil k bráně. Skákali jsme z kamene na kámen a následovali ho po sesouvajících se ruinách.</p>
<p>Kráčeli jsme mlčky a obhlíželi okolí. Nedaleko, napravo od nás, se rozlévaly zelené kalné vlny jezera. Konečně se za zatáčkou objevilo auto jako černý bod na šedém pásu silnice. V téže chvíli obloha na východě vzplanula rudě a zlatě a první svazek slunečních paprsků jako triumfální světelný pozdrav vytryskl do prostoru. Nízké mraky, osvětlené krémově a bíle, se rychle rozplývaly. Tváře ovíval vítr vonící jezerní vodou.</p>
<p>„Tohle všechno nám chtěl vzít…“ zašeptal profesor. Rozuměl jsem mu správně? Nechtěl jsem se ptát. Mlčky jsme došli k velkému černému buicku. Burke vyskočil z vozu a otevřel nám dveře. Nastoupili jsme — dveře bouchly — chviličku vrčel startér — z výfuku vyšel kouř. Vůz se otřásl a rozjel se směrem k New Yorku.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>doslov</strong></p>
<p>Skončila 2. světová válka a jako její důsledek se daly do pohybu hranice států i miliony lidí. Ve velké míře se to týkalo zejména Polska, jehož hranice se posunuly o stovky kilometrů na západ. Jedním z měst, které se dostalo do ruského (ukrajinského) záboru, bylo starobylé město Lvov. Zdejší polští obyvatelé byli postaveni před rozhodnutí: buď přijmout ukrajinské občanství nebo se vystěhovat.</p>
<p>Rodina polského lékaře Samuela Lema zvolila vystěhování. Musela ve Lvově zanechat skoro celý majetek, lékařův syn Stanislaw musel přerušit studia.</p>
<p>Stanislaw Lem se narodil ve Lvově 12. září 1921. V roce 1939 maturoval na zdejším gymnáziu a chystal se na vysokoškolská studia. 1. září 1939 však vypukla válka a podle německo-ruské smlouvy Lvov obsadila sovětská vojska. Nová administrativa začala uplatňovat sovětská kriteria, a maloburžoasní původ (otec byl zámožný lékař) znemožnil Stanislawovi studium na technice, kam se původně chystal. Otec však svými kontakty dosáhl, že ho přijali na medicínu. Válka však pokračovala a po německém vpádu v roce 1941 byla škola uzavřena. Stanislaw začal pracovat v německé firmě Rohstofferfassung, která se zabývala získáváním surovin pro průmysl. S dalšími spolupracovníky objížděli nedávná bojiště a demontovali pozůstatky tanků a jiné techniky pro opětovné využití v hutích. I jeho zásluhou některé přístroje a munice končily v polském odboji. I tato práce však skončila a několik měsíců se skrýval, než Lvovem opět prošla fronta. Výuka na lékařském institutu byla obnovena, pro polské studenty ale záhy skončila.</p>
<p>Lemova rodina se usadila v Krakově a Stanislaw se zapsal do třetího ročníku lékařské fakulty Jagiellonské univerzity. Začal také pracovat v Konwersatoriu Jagiellonské univerzity, jehož vedoucí Mieczyslaw Cboynowski psal na americké a kanadské university o těžké situaci polského školství a žádal je o zasílání odborné literatury. Do Polska tedy začaly docházet balíky knih, které mladý Lem třídil a rozesílal ostatním polským vysokým školám. Pochopitelné je také četl, protože měl vždy široké zájmy. Zapůsobila na něj zejména <emphasis>Kybernetika</emphasis> Norberta Wicnera, kterou přelouskal s anglickým slovníkem v nice. Ihned pochopil perspektivy, které tato nová věda má, což do značné míry ovlivnilo jeho další život i literární tvorbu. Jednou z jeho prvních knih byly <emphasis>Dialogi</emphasis> (celým názvem <emphasis>Dialogy o atomovém zmrtvýchvstání, teorii nemožnosti, filosofických pří</emphasis><emphasis></emphasis><emphasis>nosech kanibalismu, smutku ve zkumavce, kybernetické psychoanalýze, elek</emphasis><emphasis></emphasis><emphasis>trické reikarnaci duší, zpětných vazbách evoluce, kybernetické eschatologii, charakteru elektrických sítí, falešnosti elektromozků, věčném životě v bedně, konstruování géniů, ep</emphasis><emphasis>il</emphasis><emphasis>epsii kapitalismu, řídicích strojích, projektování spo</emphasis><emphasis></emphasis><emphasis>lečenských systémů od Stanislava Lema</emphasis> z roku 1957). Do této sféry je možné zařadit i <emphasis>Summu</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>ec</emphasis><emphasis>hnologia</emphasis><emphasis>e</emphasis> z roku 1964 (česky nakladatelství Magnet-press, Praha 1996) nebo groteskní <emphasis>Kybe</emphasis><emphasis>riá</emphasis><emphasis>du</emphasis> (česky Československý spisovatel, Praha 1983 a Baronet, Praha 2000).</p>
<p>Vraťme se však do poválečné doby, kdy Lem píše přehledy tisku a recenze do měsíčníku <emphasis>Ži</emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>t vědy</emphasis>, který založil Choynowski a začíná psát beletrii. V časopisu Polský voják otiskl povídky <emphasis>D-Day</emphasis> (1946), <emphasis>V n</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>d Londýnem, Atomová město</emphasis> a <emphasis>Člověk z Hirošimy</emphasis> (1947), v časopisu <emphasis>Kužn</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>ca</emphasis> povídku <emphasis>KW-1</emphasis> (1946), v týdeníku <emphasis>Každý týden</emphasis> román <emphasis>P</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>án anti-V</emphasis>, <emphasis>Kone</emphasis><emphasis>c</emphasis><emphasis> světa o osm hodin</emphasis> (1947), <emphasis>Trust </emphasis><emphasis>Tvých</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>snů</emphasis> a <emphasis>Příběh s vysokým napětím</emphasis> (1948), krakovský <emphasis>Tygodnik Powszechny </emphasis>publikoval povídku <emphasis>Cizí</emphasis> o vynálezci perpetua mobile a <emphasis>Dějiny jednoho objevu</emphasis> <emphasis>o výzkumu rakoviny</emphasis> (1946). Z této povídkové tvorby vyšel česky <emphasis>Konec světa v osm hodin</emphasis>, zahrnutý do výboru <emphasis>Pánův hlas</emphasis> (Nakladatelství Svoboda, Praha 1981). Ostatní povídky musely počkat až do roku 2005, kdy se staly součástí 31. svazku <emphasis>Sebraných spisů</emphasis> (Lata czterdzieste. Dyktanda, Wydawnictwo Literackie, Kraków 2005). Ani sem však nebyly zařazeny povídky <emphasis>Haup</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>sturmf</emphasis><emphasis>ü</emphasis><emphasis>hrer Koestnitz, Pevnůstka, Nový, Setkání v Kolobřehu</emphasis> a filosofická úvaha o stvoření světa <emphasis>Sedmý den</emphasis> (1946), či melancholická povídka <emphasis>Zahrada temnoty</emphasis> (1947).</p>
<p>Nejrozsáhlejší z této rané tvorby byl román <emphasis>Marťan</emphasis> (Czlowiek z Marsa), otiskovaný v roce 1946 na pokračování v časopisu Nový svět dobrodružství. Stejně jako u výše uvedených povídek autor dlouhá léta odmítal dát souhlas ke knižnímu vydání této své juvenilie. Čtenáři (s výjimkou pamětníků časopisu, který se však zachoval jen ojediněle, např. krakovská Jagiellonská knihovna nevlastnila ani jeden výtisk) neměli několik desítek let možnost seznámit se s jednou z prvních prací tohoto populárního autora. Až v osmdesátých létech polští příznivci science fiction vydali knihu v nepatrném nákladu v samizdatu, s oficiální publikací souhlasil autor teprve v roce 1994 (nakladatelství NOWA, Warszawa 1994). Od té doby tvoří toto dílo součást jeho <emphasis>Sebraných spisů</emphasis> (16. svazek <emphasis>Cz</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>owiek z Marsa</emphasis>, Wydawnictwo Literackie, Kraków).</p>
<p><emphasis>Mar</emphasis><emphasis>ť</emphasis><emphasis>an</emphasis>, rozsahem spíše novela, je typickou science fiction. Není ještě poznamenán ideologickými tlaky, které se projevily např. v Astronautech, přesto odráží atmosféru své doby i autorovy názory. Napínavý příběh mimozemšťana, který ztroskotá na planetě Zemi, obsahuje hned několik zajímavých aspektů. Válka přinesla některé dosud nevídané věci. Došlo k odhalení amerického výzkumu atomové bomby, v čerstvé paměti byly masové nálety (např. zničení Drážďan) i jaderné výbuchy v Hirošimě a Nagasaki, přetrvávaly obavy z pozůstatků nacismu. Lidé začínali chápat, že věda nemusí být jen k jejich prospěchu. Do knihy proniklo i autorovo přesvědčení, že domluva s mimozemšťany (pokud vůbec existují) nebude možná, protože vzájemná odlišnost a cizost jsou příliš veliké. Toto přesvědčení přetrvávalo celý jeho život a promítalo se do skoro všech knih na toto téma, ve vyhraněné poloze pak zejména do jeho posledního románu <emphasis>Fiasko</emphasis> (Mladá fronta, Praha 1990). Do popisů zkoumání mimozemšťana, které v Marťanovi probíhá v naprostém utajení (podobně jako projekt Manhattan, i když v podstatně menším rozsahu), mohly přispět i autorovy čerstvé zkušenosti ze školní prosektury, stejně jako obdiv k odborníkům, zejména lékařům. I ten se ostatně projevuje v několika jeho knihách, zejména v prvním opravdovém románu <emphasis>Dům proměnění</emphasis> z roku 1948 (česky jako součást románu <emphasis>Nepromarněný čas</emphasis>, Mladá fronta, Praha 1959).</p>
<p>I když jedním z hlavních motivů Lemovy nejranější tvorby byla potřeba získat pro rodinu finanční příspěvek, <emphasis>Marťan</emphasis> je názornou ukázkou, že velký autor se nezapře ani zde. Román nemá výrazné začátečnické nedostatky, osobně se domnívám, že pokud by podobné dílo vyšlo v některém americkém SF časopisu své doby, sice by nijak nevyčnívalo, ale ani se nedočkalo odsouzení. A konec konců i volba námětu předznamenala těžiště budoucí tvorby (což tehdy vůbec nebylo jisté, protože hned další dílo byl realistický román a science fiction se věnoval až po obrovském úspěchu <emphasis>Astronautů</emphasis>). Čtenáři a milovníci Lemova díla, které jen u nás vyšlo v celkovém nákladu skoro milion výtisků, touto knihou získávají možnost doplnit si nejen pohled na významného světového autora, ale i na jeho východiska, tak dlouho nedostupná.</p>
<p><emphasis>Pavel Weigel</emphasis></p>
</section>
</body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAJdAc0DASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD510bTkvpDbFvmGSa77SvD
cTGJgc8dMVy9lp15BCl/ZK25Dltv8fqK9R0G4sdR0yK6tDjadrqTyh7giu2hBN6m8YomtdN
htgVKgg9QB/P2qnrPhex1SAxG3SQMM4PGD6r6VvpGm9mwcg9acrjJwefavSdOLVjSyPHb74
ZzK+bS5lA/uTJkj/gQqvB8NL95gJ71QvokZJr2liw/gIA5pd5ycErxXO8JTZKijiNC8CWOl
MZ9u+b+KaQfMP8AdHRa6c2EaQCKKNNnbjmtBUDjcSDj160xlXd8pbPvXRGnGCskNJHG6r4c
SZGK4Vx6CuA1rRI7GBp+BghSPc17ZPtEbNIcBRlmPGB615JrbvrupSPZk/YFbap24EjDuK4
cRTjHYiSRwboAhOOSaglG1VJ+8ePwrXmtT50iyEKkWSx+lZMrCSUv/CPu5rz7GT0I9pzk8n
tUiRGSZEwCBzTVDfePTvzViFDHbvckEA5CmkBE533DsRgKMUz5ySoYD5eKCpFvySDIe9NbA
lBBztGKCScSHzI39tuabIoFyV6K4z+NIq5jManLR/OKkdTPbFxy0PJ96Boq87hnrT4xv3Ke
3I+tBQnD5pFLoysgzg5pMCUIzAY6963dI0xb8eYFyV6iqYt12xzxfMsvOR/CfSt6yjudKeK
8iVmtsgyqnce1awjd6lpHVaR4cQvmUbVx0xXX2OnRxwNbMoMZ9BS6SltdWcdxb3Cyq4+8Od
p9DWqMqhwoxmvWp0opXRrE5PXfAljqgy0ZJX7jRja6/wBG/GuAuvhxqUEzeRdKwHA8xCG/H
Fe34d264HpmlA4+bB+tE8NCfQORHiFt8ONTlI+0XMaKepVCTXc+H/BNjpaEtE8cx4aRxulc
e3ZRXajH3i/HpihuXychacMNTjqHKkZF5p8XkfZI4gEVfTkD1rjdU0GPZlV6+or0ZiIxkDC
4xn2rJ1V7WK0e7unSGKMfePGDRVpRaBqx4tq+mpZqpUY354rAeL5gCeO1dXqIuNVuHnZG8l
SREn9awGhK73kwI4jg+5rx6i10MpGcw24Gee9J94ih2aRi2cE9aQKwzxkEVnYkmjGZt2QQo
pjkP5rk9cCpETybHdgh5entULApGiEc53H3HpTATcA2CeRUobbOr4znjmoScuWxw1SHLQg8
sUPP40AKw2TyRg4B5Wqyowyr84q5MA0EdwASFO01XYOWZv4T0oegD0UtFtHDDpj0qbYGUEH
kCooiYZEfk54PsK2BaEPE6DMU4yGHQD0+tC1BG1oekQX0SScE5wc16Hp/hq3SNdu3djnIrj
tHQ6FcwXc6yPZSD5lHSM/3jXq1q0E1tFLBIsiMAVZTkGvTw1OLWptFDRa5t/JkCsgGNu3rX
Na14HsNWG94iz/wyr98fU9DXZlmCYYDAph4QhTnPau2VKMlZouyPHrr4Y3MbHybxtme8Z/p
Vuw+GQLbryaWZB1WNdo/M816sjbo9oYhfSnsw2/M+7joa5/qlO9xWXY5zTdCsdOijjSJUjT
oFXj8T3NXL2xS6JLKjxkcYHer7LnDNySOAPSkaPy1GOVzzjqK6FTilZbA9jzzV9BhDE7due
vFec6lBGl88Ef3U6H3r13xde29pb/Z4SJb6b5ViU/MoPc15pfaZLBAGk5k3fN3Zq8qvBJ+6
Zs50p944wFquflOTyTWhfqIMWwIJ+9If7p7CqLKTgDv+lcaVjKwKNqs6jBPFTnMVsqE8tSQ
xGWaKH0+Zj7U+TEtwSPupk0xkUrAyZB+6AKYVPo1Ic72P9/mkYmkI9i0CaCNFntZGl0x+FY
/8s29D710CaOkdw+q6PIIbvOdmfkk9iP614/out3OjXJlh/eQy8TQv91x/Q16toWu2GoBZN
Jk3EfK9tIQHT2HqK9ChUizdNG5Z6zDIwtb+I2F4vWNz8je4atYcYwpIPOccfhVBxa38ZguI
UZDxsdeV+lU10aW1kB03VZ4QP8AlnJ+8H69K9FNlm3vxnGT9RQ5PVgOaymbXt+11sZwoznl
Sajc+IncAQWUS+pY4/lRzrswZsLt3cA5HrxVa91SzsYzNdzbWBxsUbnJ9Ao5qmdP1a6QLd6
wsSnqlsgGfx61Jb6bpeknzkyZM/NNO5dz9CaTkxGLcWt74iYPqIksdOVty26tiSX3b29qz9
X8qOKPTNLt1BGcN/Co7n2rZ1fVlitmllmS0tASTNIMH6D1rynXvExvTLZaUGtrRvvSE/PL7
+1cVeUY7kNoztdv4ZWXT7TH2aNvmY9XcdefSsJsZPfHanu23Hy4wOg7VGOG3Hkd8dj6V5rd
2ZEkUX2iSO2RSHc5Y9gKtXIE06WcWAsfHHQ46k1aKx6Zp53gi8mHP+wD0zVTa0FvtYATSjB
I6hfWgCrcujtujBCHhM1ARsAB6nvSu6t8o6KcYph3Z6ZoJJ7dijqxXIHUjuKtxYt7vYeY37
+oNUIiVJ+fHtV2NfNi8lvlkj+aMnvQNEdxAbaZoWYkdVPqKgXnuRWrH5d/Y/ZWyLqPlM9/a
svZIWIYBZB95fSgDR0u7SznZLjJtJOH/wBj3Feg6QRDKtpMPMtnG6J+zqa8vBLJwQQPWtrR
NdfTT9lulN3p7NkxE4KH+8p/pWtKdtGXFnqcGnXOh7rzR38yJ2zJY5yGHqp7Guk0zV7PU1M
cJaKcfegmG11/DvXOaNqcctuZrCddQt26k8FB6EVuTxaVrEC+agZ16Mhwy/QjpXq09FeJqn
2NslcAgEHOCPamAseijPuax4tM1a1J+way0iBflS7UPU4m8QrGWe0tGI7rKRn8K3Uu6Hdmg
WAO0AZPpzTt427S2VHUisn7Rr8rDZp9pH6F5TwfXimy2Or3YZbvVvJRuq2yhT+dHOuiHqTa
lrWn2EeyaQySt9yGMbnb8K5q7sLzW3W51pxb28ZylkD+rHvW/DBpWjQN5Mah+pkY7nY+5rA
1nVUSMXF3KtjajkuerewFYVJaaktmHrDW8oa1tlEMUQ/eS9AgrgNVvYruYQWwK2sfCg9WP9
41c1vXP7QBt7OI29kGJ2E5Mh/vE/0rCPC4/WvJnNSehk2MZ1XI2/j3qWCMzzog3Kg5Yn0qI
RuXUABnY4Ue9aMy/YrYWi5Nw5y/t7VmSVXKz3Xy5EcZ/QVDNJ5jkgcHp9KndPKjEA4I+Zz/
AEqkzFmBU8UAAJ3AHj2qeF1U5ZSU6Nioc8jINOQ7c84B7UCLlqY47h7aX7jetV5ka3keBwf
lOQfUVPsEkIUDdLHzn1FWMf2lYqAMXMJwP9sUwM1XYnGePet7RdQhgP2C+z9kmPDDrE3Y/S
sEqcEnjHBqRH27QSGC5wD2zSTsxnsWlu8edL1CNJA64RjyHHbBrXisLvRB5+jp9otW+aS1Z
sMp/wBivLfD/icab5dnqCNdWAPy85eInuDXqWlaoslqktrOl7ankv1ZfYivTozi+pombOn6
tZag3yuYph96CUYkQ/TvV7qCBx7mqEun6dqsCvcQrIP4Spw6/iOahXSb63UrYaxMkY6RTgS
KK7k2t9UaGsoC4wCfXigMOW2qD0+Y4rMEXiAKSLiyb0ypprxeIGI33lnCh7xR7j+tVfyA05
HEa7ncKvYk1iX2syT7rfRoPtE4+VpjkRR+5PrUr6Jay7W1S7nvsHdskYhAfoKfd38dsohtY
VLdlQcAVEm35AYDaPa6d5l5eyi51BhlpXPUeg9q4zWdQWzY3RjzcTA/Z4s9B/eNbPiLxHaW
Qcy7by9Y/LDG2Uj9zXm1zdTXs8s9w++WU7iSOF9MV5lapFaRM5MruSXMknzSPyx/vH1qIHD
FiM46/X2pzLI7dQSKv6ZaLPKLq64toOc9mb0rhWpkMRGtLFpXGJ5hwPQVEFZIPLx88nzHPY
CrbyfbbyW8lXbbx8EenoKozyszmQ8O/QegpsCJsde4ph7HNLnj3oPbmkItpJhthGR61IkzR
TJNbyNHIp4dThl+lX7/AES50/DuFuIGHEkX3T9ax8Mp46U7OLuM7rR/iFqdkqRanCL6JeN+
cSY/rXb6f8QvDVyi+bcSWbE8rKvT8a8NaVlPNOEoJzjNdNPFTj1GpNH0XD4i0Kd8xaxaux4
Ub8VPca3o0ajzdUtgfQyCvmtmjDHKDJ9qczRlsbR09M1v9cf8pXOz3q68ceGrWNg2qRysvR
YuSa4/VfiXHK5Gk6cdw48247fRa8zEiFjhSSO5pPNPUVjPFTkrC52aWp6vfapcGXUbuSYfw
qTwv0FZ7ydAD8y9feoiHf5toParVpZXN5MIbS3eRxwT2X3PtXI7yfmTe5CHy+SMluAPWti2
tU0yEahdoGnI/dQt2Hqwqcw2WgASbku9S745SOqohe4LajqrvsY5jTo7n6elaKNtGMiB81l
1C6LEMx2KBnzW7flVSeQ72yo89j8xz09qt3VxJHIZpNpmK7UjHSMetY7yMSTjLHkt61MgEb
aW5JoyQeDQMnljk0FSelSiRfk9Oe9WonIZf7w5Un+VVVwDzTwxAb68UDRpPmU/abcMkoPzp
3GO/wBKmaJNVXz7dBFdIOR/fqtayNKylGCTLwQf4x6VObZwzXNnlHU5eMfeWqsMy5NyswI2
sDhl9DTUcAYPB9a3lFnq6hZXW2usYDdn9jWZe6bcWEvl3Me0fwsv3W+lFgHWd/c2Monsrl7
eT1U8fiO9dtpnxBK4GrWAfn/j4t/lb8VrzpVcAEcjNTB2J5Qg+lVCcobME7HvNh408O3UK7
NYSGQ9UnXBH41rJrGnyHbDfWsufSUV88JZ3NyR5dvJJnsAcCr66FexR+ZOYbVfV5AD+XWuy
OMn1Rpzs95k1OwXKT6haqcdfNHFZF94y0CyVvN1iKRgMeXCu4mvFpbayiXIn+0v3MeMfrTY
bJZPmV9gPqKcsZLohc0jtNT8fqWZNIsSC3/LxcnkfRa4q9vbrULo3F9cPPJ/tfdH4VbbQ52
bFvdxvxn5u1Qy6Dqm3eY1cf7DVySnOW5LuzLeQ4pY/MMiqqlmbhV9TV6DRNRmuFgis3B6ln
6LV1jZ6MrCFxcXxG12PSMe3vWaiKzINg0qAyzAPduOn9wf41XjjZGE85L3MgykfYD1qcQMq
/a7whpJOY4s8t6Fqr3krRsyl1aWQZJH8A9KHoBBM+NyA8nl2Peqm0fwmjezHB6Dv603OX46
VNwHc46596UD9aZz26U45wKLkluGRshVbbIvQj+L2qYgo/2y3O1l++p/hNUFYggqcEd607W
QzfvYiqyKMGNv46aY0TS2w1OM3dmoW5HMkX9/3FZDI6tgrhh1B7VqyW7xhL6wLMIzl41++h
+npVkJa66SSwtr/qW/geq5bjMNJMANwCOhq/Y6jd6fOJrG5e2bqQh4Y+4qtd2E9o5S5hK85
DDofpUC+YMZ5HpS95PQD0rSfiVMqhdWsVlA4823+U/iK662+IHhiaID+0jA/dJU24/GvBll
wMjI5p5kQjJHNdUMXOKsNSaPoaPxNoksZ8vWLUgdfnqGbxd4chTL6zbjHZTk14CDEM7sfVa
TKAj5VP41f12XYOdnr9/8RtEiVvsqz37dl+4v51xOseNNW1IFInSzgb/lnEOfoTXJmYBiFO
aaSx61hOvOfUOZsnLj5ufmPJPr+NQ+YW4FIImZtrLndxgdTW7ZaNFFGLrV5vs8P8Mf/LR6w
SuyStp2mvfq0khEVpEf3shOM+wq3d3Rv3j0+2iWK1i6Y7f7VPmmm1ZxBax+TZQcABcKi/3m
pssdukD29vKFtV5kmbgyH29q1asMrTyQxxoIATbx5wx/5at3JrLlYM28/ebk+3tTprgyvhs
CMcKB6VGNhyCfpWLYgAJ5FDDGKBt28Gkbt0pCOst21LSCTayLc2pGWA+ZG9sdqWQeHdUlUH
dpExHJHzIx9/Sktb+1uJWmhlNnck8D+E/h0qzdWqS7jd2BbJ5ntWH6rW/ktTS5Qk8Jaj5bT
WjRXsXZomBNZEulX0DlZbWeMejIa247AQzK2n6ssbd1cmIr7c9avfaPFkUSlXkuE7HAdaOS
JOhxbQPuyPmI4w3FI0MhHGAa7Ntd1xPkm0yA+u+3HJ/KkXXdZwPK0i1DdyIM0uSIWRyUNjc
ysBFA0hH91Sa1rXwtrNyMizMaDndL8g/HNbH9peKpiVitzAJOm2MJiqVwmqXAA1LVtoz8wk
lz+go5I9w0FbStE00B9Rvvtcg621ucD86SbVbu7X7JpFp9ktOmAvP4t3pYbKziYSW9rPfP6
suxPzp97OkKbdQukii6i2tv6mjTpoBUjtbe3kKoPt1z97A/1an1Y1Bf6gsbiZpvtV4RtLkf
LEPQVXvNVkuIPs9qiwwD+5wW+vrWcsZVT6+9Te2wCMxZi5OSe9M+bnFOJwMGmrkg81ArjBn
HNOx3zSZ7Y6U/nNMQi8L16UvzD5e1L2Ix1pAB69PWkxoVSQ4KtgrWtZ3qM48yUxTr9x+341
QtbWe6YpAm456joPrWtFpNpB811KJJO6L0ppDRLPbJdyBWiMV23O+MfI/vntVyxF9aKYr14
pLU8bJTuJ+h7VUOoOqfZrcYQdMdqhMhDj7VJsH55rVaFXLMtlpPmkxQybH5EW7jNW7f7Nbb
TJFHbIvdlyax5NUjSNxbNtPTkZzWa95cTEGSRmHvS5lvYLnU3Hia0hJS2kaRux24FYV3ql5
eyZlkDAe3Ss8ou4561IqjacCpcmyR64DE4wTzmrCSbACGyfSqq4B4607cR070gNFbxlFTJq
cof7+BWPvPc5pS1NOwjootbkjA+fA9fWnjU7RpBJPZoxzw+O9cyrhRwKUTEOG7U+cDelFjc
LI6SmK4kPLkZA9qy30a6OWiZJ++UODVbz2blKmiuJU5DbT7Um09xlKW3ngYiaAqfUioQQRt
UYrpItSJUJKgdT/eGac+naXesMZtpD3U5B+tJRT2A5nKrjmlwGYjqK1NQ0W7sAsjxiWFj8r
x8j8fSsps9uPUDp+dS1YQ4KMdMY6UbmUhxww6UDnjNCk7uRmgLGxZX3mNhpPJuccOPusKsP
BFcMiEG0nfIaVT8je/t9awfLyuzkZOauW2pXForRTKJoT8pB6gVaY1oa8GoX+nQNb6hbLeW
jfKd4zn6NThYaFqERa0vH0+ftFMNyn6GpLC6hlTZYXSR5GPs84yv4Z6U2exhyDdWktvk/fh
+dD+FWPcry+E9UiyY4kukxnfbvurIn0i+hYiW2mjPuhrchs54fm0zVlyT0WQxH8QetX47vx
dHjy5HuMeiiSjli9w5TjVtZgMbG/75py2dyxOyN2+ik12I1XxTuwbRST62woOp+LpEMawFc
/3YAv60uWP9IVvI5q20PU53/c2cjE+qFR+ZrRHh37P8+p30FoOm3O5vw96tXEXiIorXd80A
7+ZLtH5VR+x2u8mS5e6c/wxIT+posug7Ey3enWTeXpVo00x48+YbmJ9hULWsk0wuNUmbf1E
Y5kP09KsqWt4PkVLGP8AvnmQ/wCFZrakkDMLLMkzHmY8mh2QjRnuBBahLjNlbDpbR8u/+/W
DdXTXL7iAka8Kg6YpriSWbzbiRmY+vemFQSeMCobuhMiK4wdtKB8udtB5bk0vbAJqBBjnbt
pSj9Ag/OmjDNnJBpckDAY0AaotFLZRvwqSObVbIkwSM0ZOcE5Bq3FGFHyn9Ksxjcdu0sfQV
olbY0sVxr4kONT05JWxjeBtIFPW/wBFyjRS3dsQP4TmrX2ZXVtyLkdQwqNtMs5EDvCOlae9
a4rDzqFuyAReIbpD2DA04anGoLHxLOPXCmqZ0a0OCSUHselKNFtCcljge/BpczFZiy6jprT
kyaleT7ew4zUB1rTYVK2WmFmPeU7jVhdJsoyr7T+JzTltYUOEiX69Kd5BZmVNqOrXQ8sExJ
02qMAVW+xFf9YzFupyc5rclCqvy9vSqcx+YDbyR3rNrqIzmQBeFHHYVCQW+7VpxgHAGagwc
Zzg1IyF1/P0qIjjIqd87d3eoO/FSIaBwcinbOdwOKQllUnFO3E7V25z0x3qkIaHz2Nalnp6
OVmvDsj6qo6tT7awWICedgWPRafLK0su0DIHfsKY0WXvBH+5tkEMfQqvVqhZ12mSZ9qj+Ed
TTBdWtqh8tPNuP77dB9KoyXEs5JfGT3xRzDJGv8giJdi/TrVJ5pJCSzZHYGnkqvTlu9AjPm
ISuAT1NF2IhyMYbPy+1SKyj7vP1pJQFYknIPpTRjHHFIQ4udxJNOEi8Z9cVHt4zgfWlCHGW
6A0hkpYZ+VqQs2ODk1EOrY70o3Dk0xDg4HJ4oB9TTEIBO/DUHG8ntQA/fjOOhpynC+uKhGQ
MU7Kr1PNAD8sASBgUobio9xK5xSj5uMgZ9aAJVc7hk1Osu18hiPxqjt2sQTyKUHByMmkBt2
uq3MSlN5ZPQ9DT5rC21ImSzVbe4I+4eEb/A1iLINwHf61bimYEYbj0zVJvqMqyQTW8rRTRl
HXqp7e9KuMEjjFbDPb6igiujiVeEkz0+vrWZLC8UpjlX516D+99KLdgEAxg1KIxJ1G4UwAE
DPFWI2GMYwBStcZG1kCP3TFW64qWG/1WzbakjMB/CRkVaxvUYAHvViLaFwzAke3NUgsyFdc
tWAS/wBMVmPVo/lNOXUNL35jlu7ceimrJhjdNzRqfT1qF7C2kU5hUH61pdodmSpqFkQC+sX
uR6EVFJfacIiG1K8kPvioRpNn19s5Bp66baLk/e/Gldi1IDqOkQruFtNcsf77HBpr63eSKF
s7dLZB2Vefzq2LKBQCiD6UyVAjf6vZ9KTuw1MtknuHL3EpZvekESIuxR9atsF3dc0wnPG0V
DVguVSCRg0x+vNWG2jvUTcEkDNIRW5XJPApu5gcnjNPf5gdwwKafmUeg6UgFB74pTjjOR+F
IOO9KSOM5P40hHTW6s7eWkbO/oBk1u2eh38vLIIO5WQ/N+AHNaL3+h6CVt40FxPjmK26592
rMk8Taq4dbXydKiJ5A5lP411pRj8TNbo2ovDZVFluJJQpOPm2xj8zzSuNBsnKtc2pdeCN7O
f04rllhu7+Q75Lm7cnJaRjt/ACrcVjPHG6v5Vsp43FOv51XMukQubQ1Xw+jEuY89gIM5/Op
BqnhqbjzEUjs9tWBBp8s1wwF/Aqxrncyjmkns7iF43N/bS7zgFVGB9afM+w7m4B4euyNlxb
Rn0BMZ/wpsvhxWjzauzL2KkSD9OaxGsrvaUUW821trbFqjJbXlrLhjPauejRucflSbXVBcv
3eg3qZMeyYj+EEhvyNYVwjwvsmjZGHUMMGtiDxLrFtGI7gQ6hCv8ABKuGrTi1XR9dItblPs
krDiO45X8G6is3GMvhFa5wj4LEjtUEjdAW6+1dVqvhpoJM2jbschHOR/wFu/0NcvNE0UjLI
pVh1B/pWUouO5LViBs7cHNMxnp1qQ/d7496ib73XjvjsKiwiP5mODyO2Ota8NqlnGsky7rg
jIT+6KmsbH7LYjVLlVLMcQofT1qHe8sjsTh26k/0qkAnmPOck8+3pRJdfZw0MKbg3UmkGZH
S1iIXHJaq91s84+WS4XjJouBCATJgDtSAPnn8qcrgEDbhu1KGLse/qRU2Abyx+6B705icDe
/TpSYGCA2DSgM4JONq0wGktj5cflUGW3YqxwXwKiO0njNArCkkDnmjJI5II7UgIDkN92kbG
fk6UgHAjGM0Zx3pF5GP4qdgcZoQgXbn5lpGUfwU/wAokZIOKBGQOAaYDAQBhhzQQMcAfjQV
NOC4U5oAZ0FGzIyDSc5xxinBsClYBuQccdOtKDjO0cUhBxuHQ0oJxyMUXAacBgcEVIjcZ5F
NQB2xnIobduwBgCmBOr88c5rRjZL6DypDtlT7j96x8sBlasROysDn600+g0TOuxjHICGX1q
VAdmce1aSWw1O3Vk2LcD7uehHvWrp+g20MX2i9cKqnAkkOFB7j3qlBspGPZWtzcsPs8Dyn1
AwB+NdBaeHLpyC84JbjCDcfzon8Q6fBCYNKsTcsnAd+EH0FZlxrOrXkZinv2WNh/q7YbR9K
1XItyjpP7G02yBN9NGhXr5sgJ/JaiW+0O22hNjg/3YS/86wINOnkXzYU2pn70h3kn3qybZ/
L/fXiROi8ACrTtsh3NY6z4dU48uXdjGBCtIdY0RzkRMqHrmAf0rGitgIEkm1RI9zcBQCT9a
i8jE0oe9jwnIAAINHO+yC7N0LoF3JsS6hVm6K4MdQ3HhlnH+jy9TxsIkH6VlTWd3MGK7JFb
B2FcZqh/pNlJut5J7Y9D5b8flUtp7oLk13pF3byMpTzdnLbOoHuKymHzYwVPvW3D4h1GNgt
0kd5GP4gMSCtCO10nW4Ga1c+d/FGx2yfh61m4p/CTY4+THQjFQsSDjpWvqGi3ViN+0yxL0P
Qr9V61jtyN3rWL00ZLRG6kjr+FR46EcCpeoz6U3II5pCG4Pbmg/SlGdxApCOnNAjt9L0idw
TLKtpARl5G6n8asedYQXBh020OpP8AdBC8fh61Zi0p7nE/iC58uNTlbNDgY96fd+MrDSbb7
LotlCuONy8Z/HvXYkl5F3H2vh7xHcvud49NQjgFwGx9OtWG8NadHxqXiKSVgeVBwf1rjNT8
WarqDFXmZQOm3jArFmvrqVgzykmk6kF0uF12PTP7J8ERrhr2SR8nkvTDpvghgALqRQR0V68
xNxIB/rCCeetIJJRhldgB6Gp9rF/ZQc3kemr4d0qSQpp+vywg8gF85/KoJ/DOvw/PBOmohe
i52tj8a4CO9nhbej4PrWlZ+KdRtGDi5Ln0bkUc8Hug5jcmntty22qWElg4ODIw4P41BqOjS
Rp5ttIl9bHkbDyn41qWfjS01Ffs2s2sUqMMDdzimT6ZCrG58N3oUHlrdiW3fSm4q2gzDs9Z
v9LGxJPtEHRreUfdrTnh07xDbk2p23CjLQsMOvv7j2qrItrf5hkjNnqK9Vc/erHmS7sLskS
GK4XoVPB+tTzW0Yype201pK0Uu0kHhh/EKbYWr3t8sQBOWBYgcKPeuiWeDWLExzIouwMv7+
4rOgQ6ZbylpAJH+Ujvis3FXuQWdSkiebYrF4k+RCOBxWSZ1DOGO3HSkuLt5D5aYVEGFAqlu
O75ucik99CS0lwY0PlDBP8AEagdvTv1qPLY4pS2HxjmkA7GGxQpxkClGARn0poO0nPc0DHK
MDd1NPXHPJ5pil1fAwcc1KEKqJDjLeh6UAMYDaQCaSGMvk8ALSjHO8nNKrKT8pIz1FAWIj6
bTkn0oMbA9DVoRNI/mO4Cg4B6UkjujOikPg8mgLFcDGcjk1bgRWbY6eYxHGKq+Z2J5qcOUO
Seo7UuoGgFjaRSsRMY42571ZGmbSN2HLDovas2NxxjGK6DT5Y2kADDjgGtY2Y1YqNo06RFh
Zsy4/irKltCpLNEyqOCD2r2jQZbd4SJVWYKvG4ZrkPGUFoty7RKI8jOBwK1lRSjzFNKx5wU
AOFHAo2K3AOKnLbGJABJqDB3Ejr6VzPQiw1lKHhg1Mwc88inkEAdjmkK7SeetAhSVC7VXHv
QFB5LZx2puMDjmnAdCOD3oAaGOSKeh4xSbdwJBAxUix7l3A8+lAFyzkkQYRijA5GKuz3c+o
vEssrM6fKsZPyn39qyVkeMblbGOKcGKuxRiWB3cmmnYaOoTToLeAzaldRxoo+SLODn+tSWY
vL2PydL0tpEPPnSDaBSWI0W2tY77UZDd3LcqsvRfwpt942nYGGxhSKJemB0Nb2ildl3XU1o
fCl6sXmalra2qH5mjhbpQdI8KwHdd6hNckd/Mrg7rW9QunLy3DMxOcsc4qm9xK3HndeuaXP
FdBXtsj0dovA4GQhB3f3jTEt/BU7hMvEexDcV5yXccl2bnPWgSSqc7ytL2q/lDmZ6Q3h7S7
jnTtbkjIGOTkCqMmh63p5aRRDfxDrhvmNcSt5cKOJCcdCTWvYeJ9Ut3QeeXQfwtyKXPF9A5
i8os52aOYtZXXUI4x+tVbm0ubaZJSzIR0lj9K1TrenavD5OoQoH3ffHB/OmhbnTB5qBtQsH
4KkfNGP8KbV3ow3HWPiR9wt9aTzoxxHdKBvX/H8ai1jRYmiF7YukkcvzEJ0b39j7VXu7G2l
t3vLCdXhbrH6fhVLT9Vn02YqxM1qcb0JztPqKG+kg2Mlw6lgQykdVYYIphXdjJ4rodWto7q
L7ZbOXD87lHX61z3OSMcD1rFrlJYm0DoTQW9SKXJpSAMVIja1DVrq/uG3sSh5Izx+FZDknL
YJzxyKljUsQqHHqTU5uI7UZgjEsp/5aP/D9Kpu+5Qy3sLybLFQiYzukOKcLSxiOJros/cJ0
/Oq0txNKzPLMzk+vSmLGz4CKST3FK6EWidL34Mcr4/2utKZNMZgBA6D/AHs1CbO4xgRndSG
zuwf9QxpiFkgsXb/R5mA9GFOk066jijlwHjPQRnJH4VWeKRCdyMfYjGKIpZIGDRSOD9aAEB
I+XLB8/Sr9hqk9jcBkdwAeR6j0qP7Ulyu25QBsffUfzqq6svy8kdjQnbYd2do9za63b5ZBD
dj7syjBHtWfKQWbTtSHlXKj91IBnePesS1vHtpFMhLLntXRu8Wq2GHbEq/cfHNa3uikzCYT
wXAYNsmj+YcY4/rS3wczFpDuLneSasTv9ot/JnT/AEqE8EfxKPemXjAxxMRyUFQxGa20biO
pqHOCPcVKQSzY7ioyDuGT0GKkkFy3ANO6/MCKYv3sdKnijDZaSRVHpRYYgXOGP3emamEUQt
TM7/Nn5Vx1/GrEl3ZCzWzS2LZO4yZ70y7v1ubeKEWyp5QwCD1osBVcbWDcHPQ0g3cYPOaYf
ReQOlAkdWBC0ATKxDZJH0pQAZGIYA1CxP3uKTc3sDQAMCTjPApuCDn1pCGDcmlPBGT1pAGO
c+tSBiWwRmoWyHAqReTTAso21hmtGzkIcBMcVk4bzABzWnFOltZyJhfNboc00B0OlandwTe
XHITuO3CnvWzrWlrPpz3l7exQyDAEZbLVwen3jWFyt4suWj+YAjPNVrm+e8u5bm5laRpCWJ
PQfhWqmrWY7kt/Yy2kgyQyMMqy81etdJtrrSGuhdLHOv8AA3eskXrbPL5K+hNMa5fb97K+n
pWWlwuhrLskKkj5TzT5ZEdRtTBHtVbduHIIOevrTiwDdSBSJHZGORg+mKYzEY2jOaUk+uTS
HdgUACkjcMCpIpGUnJyaiJBDe9NRSOTkUATDc0ZXPfrVyHAkXIBPHNUU/wBX161ctx86ZHV
gM0DRWuJTLI4GTg4APaoog8jCOJSzHsBVhol85zMT5W49OCaV7p1Ux26+Wo7gfMfxob7jH/
YGSJWuJoogT8yg5YfhSsNMjAz5kpHviqRG75n5b171JHbTux2ITjrk0XAm8+yXJ+w5z79KR
ZLEjDwMp/3qY1jOR9wfnTDazoeUyPbmndiJBBBNKFinVQf7/amyWc0JY7Q6DjenIqJoirDf
HjvyKfDPLEcxtx/dzwfwpARBmGMDn19a6HR9euLWTypCWRhg7hnIrGd1uG3KmyTuB0NRgup
O3IIpLR3Q72OxurQKg1XSIwVH+sh/nxWTcRx3sRvLaLaF4kjA6U3StWkibaWKk8E9jV6+It
rhdQs1zGwxJGOB9a1b5kFzLtboWcgiO4wSfoahvrcI/mxrkd6kuoyCZU4hl5+hpIpG2GCTk
qOD61LYjOyDSZOBmpJU8t9m3GeRTCTWYiwGHCI37sDrTArOPk6DrQMZ54HtQxwCqNgGgoeq
xjjbvP1qwjyfcTCn0AqrEmep6d62rIwALmPec4prcCD7NOyDO8n6054J4wDyv41urHhCdqg
euelIU3BgFVuO5rVxCxy8jy87mDL71UJj28AA1tXxiDeXJGA3bbWJMmxw3UD0rNoRExcLnO
FNSCYKAG5BqM5JKE4TtQcDGRkdAakQ+TKPuH3auWF20cuxm4b3qiWAXaTn0pMHcOxpp2KNm
+Yh1uY2+ZRgj1qKeTzoIpB3HSi3lD25QkHA7imxsBZkdRuOM1VwKwjZmI+57mo5Y0HLEkj0
qSZ2dsOOlQMfmGBgUiRg3nntTgBkluTS5201jgDvQA7OWUYxgVHzuP1qRdm7LZpDsbI5oAV
eOc0vXvmmjbwCSBSnyxgqTQO4FT1pwOV2jk0b1WPJY0JIuT8lAxNh29akS1lI3NgDtzSLKq
r80ZKn3pWnGOAdoHANAriiBSfmcfSiUJGSRzVcMWyx456U/G4daAuCuQw96C2T3pgBLZ9Kc
NobnNAgLHGM00EDGaUhCMikPagBwOIyCByc5o75ppX5c0v8QHtSsAAndjHFNJy1OJxgZpvG
TTHcV+VyDzSjOwc5pPpQTjBoEA605ndgA459qQ4HzHoaCw3cUAPA6BeKuwEb48nkNVVMbc5
zU8PUEEcAmmNFa4YtMxY9CcUBSy7mOBSdQznBJ7U3J4z0x0qWhkybAMJgH1ParUSzy8biQf
7tVYgnmZat61dWVViAB9TVxQGebaX+7/OmPFMi5UkVutsDcuo9qjnwI8hQwPpTasOxzzs68
uc/UVWIVn+UgGr9ztIIxg1nthTz1rNksaT5bHnn1qRdrJl2O/txTeCvPXtS7uhXqKBCB2jc
MBnFbtreedB5TjhhyPSsVj/y0/Sn20pikzk00xou7vna2ckofu5qGQE4H3Gj4wO4p902VSU
Z3Zpkm4kSHo3BoYDJ13xbgpJHenxKojGWXP0phYKgG45B5+nagygAZI/KgLjCcJjHNMOcA4
4NPJy3I5pBwACKkYKACMEnPatjSLHUNRk2WMS7QcGV/lVTWTCAZjngdz7V3nhq7WV4rZPkh
U42+vua1pq71Gki9a+AbmVQbzWZGY9oU4pL34fvb7vs2ryq4GR5i8GvUrVIktkCYbA6dqSd
VnXZs/HNep9Why3saWVj581bTtR0w7b9RIG6Sx9G/wAKxHztwGzXpPiqWO0nliJVlJwUYZF
ecTlPObYDjPevLqR5XYyasQAFsDORnmnsASV7dRTQcE8YFObjGPrWZIxgc5xhx2p7ZYK47U
1mLPuFIDxjkUATwSMrrnofWr6x77eVePl5rK38jtitK2fD4LfLIp/OmtRlFj8pJ5PvUBPze
1TzfK5XFREHIHHNAhpyVXHNOG0H1poByAe3pTiMH2PSkwFJy3tSdzR82/HpSDPJ7ZoQACM8
EmkweacAQcjGKRs5yaYCOAY2FIgPWkOeR2NPThcYoAUg44oOBjNKOCBSHknigAIAOAc0o4H
pTQNo4H509QSBQAEHI7CilGd3tSHrQAhxTWzxS5BOMGlZcigAB45NNU7iV9O9B+7ilVflxQ
AbQSKcxULgpzSbfmAzTiNpwRmlcY3HtigjoDTgOMk00gkZJ47UxBwflPIo246jihRhfWnJ8
+QSFx60ACD5QMY/GplyI2IHtUQxnp1qZ2EdvtFAFZc9AKRicjNCsSSaXggk0DHoduT1rptI
8PajfokskwsoOzEZL/h2rAsZIY5fMZd5XkA9Ca9Q8JOb26VpMMCOQa2pRUnqVFIig+H9jLG
Ge7u5W9RgVmah4La1B+y6k0b/AMMdx0b8a9ciQRriMfL9KzdahiewkZkG5e+K9CeGio3Rq0
jwK/t7m1n8q7QxuO/Y/Ss9uTk4PNdLrdxHJM8R2sB09q5xwMg4ryZKzsYNDMcZ96eduMikG
Nh44oU7UIxmpEOiyWyelISRn60nPGOtEh75600BdifzYCpI+Ud6ajBrUgjkHrUdsQ2Y2AO6
nxqG3xgY20wGsQzA5HI/Okw+Btb86QldmCuCO9OBUKMkfnQA3JznrQc9SRQFboozRt52nqO
1SUMDEbjnHatDT9Vm0+ZZVPI4+tUGJK7QvemBGYAj8M1SdtRXsesaT8SLfEaX8bhRx8tWNQ
+JdksTLZQyZ9TXj2XVhlyaXcSpB/nXR9Zmla4+dmtrGtS6rdNLLxk5rJJzyDmmcg/d49adj
AxXNKTk7sTdxDyDSjJoAOenFBBBzjikIXGFAxg+tNByxDdqccEcjB7UhBUjPJqgBhxzUqsR
ErK33WyKj68gU8AmL1BNGwE9ygILj+LmqhQqRlu1XMkxCNuoqtLwxoAjXuTQTnk/gKUAleK
U5zjIpMBucYPrTSQcjpzS4w/JzS9T93mhAIOB16UmctjNKdxBG2gDLZx2pgDcCgDHHNJkZ5
6UAjNADgeaQ8nIajo2N34U7IA5FACAe+aQkgYoOAeRTgRjrigBMn3pc0MRngnijBJ6daAFB
O3FJzg800nFL1470AHGKUc03gd+aUHBx3oAU4Jxgg+tJuy2Dk0E5ppwPm7UrAOXbnk8U84x
8vSo1GVyRxUnG3rgUwG5UjGcUcHg0uwYz3o5Py0APVRkAUs/3gvpUkYC/Pn7o5+tVzlmLmg
BBgZHSkxwc07JB7UYJPJyDQMRMBQR1Brb0bxFc6VNujNYRADYwcUhOM44xTi7aoL2PXIPid
bi2/0i0BkH904rD1n4g3F+jLDH5SNxjNcBnueaCecmtpYibVrhzNk010ZpdzHJPJqIuSTgU
D1GKcoZkOV4rnvcQmSV2+tC5AGKUDgnFA+6BjmgAH3+tKQSo9PWm5bGcjNPzjAJz7UAKhKu
Ap5z1qUH9+/HWogP3gwKliP79++BQAzcCCrdqeu0qMqppnVHO3vT1Rtoxt/OjUZMsR3ACrC
WE0jAheDW3omlrfvgHlOor0DS/DMQ/wBYAQRkcVvSpOexai2ecHwnd3FqWhUgsPlPTJ9K5q
aGe3uJIblGSaM7Sp4219M2WmoiLD5asuMfN0/H0+tc74h8E2OrxszRncvCTJ99fZv7wrpqY
R8uhThoeGW9sszgE4ye9OvLVLeTGQcj1rrbn4e6vCx+yzw3CKeDko5+oNRQfD/Wbh/3k0MU
Y6sX8xh+Ark9lPaxnyNHHKuSqoGbnAUfxV0MXhm9W2WV4irYyy+gr0bQPANppknnyAzXHaa
Tgr/ur2/Guuk0+JLUW0cYIbqccmuqGFk1eRagfPE9i8TkFTjtxVZ4ioJH617Nq3huNlDRqC
e4rhdZ0gWMYlPAbOB71zzouD1Jasci6gleRx7VGwwCT34q2ykDB+pqCRdgA7nmsREX3eM07
59iqMkE80jDgAd6ljG+dY+yjNBIshH2hI0zjHOaJY9p4NDY8x2H8IwKajMflbnigCFuDyM0
0kZqVl5qMr3oAQctShsZ9c0mBuHNHA6E5pAOByCaau0HOeaUc9+aacZwRmmAoyQaAvGaOV5
LZHpS7T1zQAmAWB70uTkgjNBB9aXBPegBFYEnIxSNjHFKRgc80nJ6dKAHbhvyvQCl3nCtmm
KOeadhcdKAEzwS3IpAAx3ClGMYFKB81ADeME980fxUpHB5pVXBX3oAb6e9HG7aaewGcfrTD
gH1oAXPGAOKcR8lIDkjbkUckEdTmgAycnnFSIu58AZJpqKewGasEiJcBRvNADZyBtjI+ZeG
96aFUoeR9KeqBk3g7iODUqxdGxgA5P0oHYrpFkdPyrSstNeeVQo5PTiuj0rQEu4llj6Mcrx
Xbab4bWF0bywSOTXTTouTLUTzPUfCuoQ2puoUJCfMwx1+lc2U5+7weGr6aWySe3ETpsaP7p
HUVxWu/D20vC9zATDM3WSJfkb6p2+oraphJL4SnC55TbWcMkbEsOPeqU0YVyoPArtH+HmrC
RglxBt/2sir2n/DaWScG9uiy944B1/4Ea5VRm3axHIzhtO0q51S58m3jJ28s/oPStq88N3F
pGpZSVIwpFexaT4csdLtliWBUHZQMH6k9zSanpInUuVC7R0Heur6o7XZfJoeCNaNECGU1Ds
2nrtr0rU/Dy8sFGxuvHQ1w15FGs5iQklDjJrklBxepDiZpDAYG0g0MACfarAQMxI6L61XbI
JJ71kQCEM4qWAACVj3qKMbVdu4HFTgGOwUH7zmmOxDs2xZz15qRWO0bgCaJQAY0XoBUeAcb
mAPvQFjvNNjutMnjvoon8njzRtzuHt7167pssN1YxXNpIksUi/Ky9v8DXE6K8UMot3cz20w
zBNjhv8ACt+LSrjR5XvtFZpoX5lsGOF9yp9favUw/u7G8TpMHy8gEeq+lKQ/BLEDHA9KpWG
r2eoqywOUlUYaCQbXWrpzlScEY4AOcfWvQTT2LEkCbPmw2OckUKEC8KOfQYpBjYSTyeMYpz
ruKgn+lOwCFSzk8/jSHPBzyO9TsRtwOT7nFZ93f2WnwtJeXCQr2Ockn0A65pPTUBk8SuGLM
FAG4k8ADuSa8l1+R9Xv5Ps//HhCSI8Dl2Heu2u01PxKhjk8zTdMB/1bfLJOPf0FZOqJBCqa
fZwASY28f8sx65rz67czOR5m1u3mybvup8zZ9u1Zbyea5cjHPyitvW7qJpTY2hVo4z+8l7y
NWIeK82XYyEA4YkkD1qeFPKt2uHB54X3pkcbzskKHJc8+1WJiHuEtFf5V6n0x1qRFUnEQyD
uc8imhiHyMYIxT7hw0jvHnYPlWoCvIAzxzQIm2loy2eRUZAB2knNWLYqH+f7rDDexpjQne6
EEsp4x3pAQNwwA7UmefenEESbeuB+OaYMbiM5/pQArYPNIM9RSrnkYyKQgBgATTATHGTxTu
lBPG3HFLj2NACZHpQuN3PpSEHOacAMcc0AIMc8mlIA+6MUbWJ9KQA54NAAAc5NOB+bGKCDi
lAIPOKAG/QUmDkE0ckk0ufl5oAaeTgU4ngA5/Cm4x1GSaU+1AAzYXA5pMn0pduTnFGQGwwo
AWMndksRTmXGSCeaABjip4kVnABxngZ9aAERfKQOy49DTJSWk5++eh9KvwRmYS2smNx6Z7E
VRcBd0ZBDIce9OwyS2bZLtYfu2O1s+vrWtFZFLgWzfOG5B/vg1iryOfwPpXR6FdR3G3TrqU
QyDm3uD2P900Rs2Ujq/DN0+japHYaicWsn+pYj7pPqa9SgCK2Aoz1z1DCuG01LfU7Q2GpwC
OXGCh+9n1BrSge80BFgcS3emr1mHzPD9fUV69B8q1NkdXLs5Kg5xyfSosHAcOfm4+lQwXtr
d26vZ3KzRnupqcDLkLjGP4uK7E76oq4Dcyn/CkXPPzYK+lPDADGMfWghdxxtLex5NO1xjOQ
hwoOeuaaRjGTlQMY9KViQp3HAHcjGKxL7XSshtdIhN1ddCwGY09yf6VMpcomZPi67js7f7P
CN19J9xEPQeprze+sZYIFlmUlpDksfWvRW0yHTGl1C/n+0XknJkJ4X2HtXK6rfxWxN/dQje
3/HvCf4z6kdhXl1o31kZPQ467jNtGI2wZJfmYD+EVQIyMKpPpU08rSzPNITvY5J/pUIYFic
Zxz+FcG70MxyRGaSOAZVmPJFTz5a6EaDKx8Y7cdaktoxb2bX8oKmT5Ywe3vUcWY4Hc/wCsk
6Z9O9Ais/LFgxwTx7VGZVU4IB+op5cb844AxTCVOMqD9aVxHXaB4ik0WRop0NzYS4Dxk8of
VfSvWNK1WG5tlnspzeWnBKjlk+orwaKQDk5DenrV2y1C8025W7069e1kHG5DwfYr3FdNGu4
OzNVI+gZ7LTtTj3mPbKRxLGdjD/gQqslpqtoNlpqS3S9hdLyPow61welfEeMBYNbsyRnme3
7++K7jT/FPh69CmHVITxwJDtI/A16cKlOetzVSRYW51fBMmkqzDq6yAflmmPfaueI9F+bs0
koxWitxbSoWSeKQjn5XH+NNe7iztaWNQPWQCtrX2kK6KO3W7qNvPuLezXuI1Lv+BNRW2k2N
ozXE8r3c458+5OWH09KW98QaNZQn7TqcEZ77Xyf0riNU+IWnKPJ0u3kvH/56ycIPw71jOUI
atibSOr1HUN0DBpEgjUZeWU7QB7e9eW6/4ljuA9npIYQv8r3DcNJ9PasnVdZv9XmL6jcb0z
xEvCL+FZbv/dbn27/4V5lau5P3djNy6DWbYAg545z/ABfWo1zvGQSKkyN3z5xWna20dnGt/
fI28/6mM/zrnj3JI/LWwswW4uZu390dqqYWKBgSTLJ1/wBkVYfM7vfXRymflHqfQVUnlLNk
43v1x/COwqmkIrSMTgZ+UcCjdg5B69KOo9QKX5CQO9SIfG38DcA9TVvDSAOp/exDGPUVRBI
6mrcE2BuB/eKcfUUDRYMMN7ZB4AftEfJUdWHrWWQGLkfdPOR3rTyIpxdW7FUJzgfw+oNPu7
eK6iN7ZRkD+OMdvemBkIDtx1HUUKDnnipMLtLKwxUZOTyRxz1pCBjg9RTgSe9R4DZwCcU7n
HFAC+uTSLjnjNAXONxxSkYG3ofWkAmSenT1FOCgDIPJpo6YB49KdgYHNMAz6mg4xnrSEjNB
IxjoaABdoBHekyOhNG0k5yAB3o3KSBgE+tAADz8350uVHOc0xgc9KVQCM4PFADgy+nWjAL5
JpCRkZJApWOWGBketACg5yFqRcEFN2M8j6iolypOB1pV4Oe9JbjNBwzwrcodsif6z296muI
VurQXkIBlj/wBavt61XgmVB5ijc3SRf7wqdW+wypdxnfC3JA6Y/umrGZ+cJuAyPanoVeP2P
P0PrV26sY5IpL6zUmBjukjHVDWc7kP2APPFS9NQO68PeKLYSR2etSFXHCXY6+wf2r0uy1Bk
CrMUkjcZWdDkMK+flbKZPA+n3v8A61a+k69qej82NyfKJy1vJ80Z/HtXVRr8vxFKTPcp9Gs
LqX7TBK9rP1822+Td9R3pY7bW7aMiC+hu17JOm1vzFcXpPxI02TA1K1kspMYzF8yV1tr4o0
S6jV4tWt2z03ttNelCdOSumaKSLBk1zywP7Ptnf0ElMDeImb5obS2A6FiWxV0X1nLHlbuEo
OhWUZqGXWNMhQtPqdqvu0gNatLqx3RVfR5LyTfqOoz3B/55xAImPfHWpJXs7KEW1nDjHSKM
dTWFqHjzw7axOhu2vZM5VLf+prhNY8c6pfs0dkF02FhjEfLkfXtXPUrQprR3ZLkkb/iPXob
EuLopcXx/1dsrZRP94/0rzi8u7m+unu7mUyTPwSegHoB2qu8mCTnLMckk5z9feoixboa8qp
Uc3qZt3HklmK9/51a0+1F1OEk+WFPmd/X2zSWNhNqMhtoAAo5kl7IPrWnezqII9HsYQEQ5L
D+M9yTUJCK9zKmoXxEa7bOMY57KO9ULmTc3mr0Pyx+6+tXpTBBD5Mbb415lkH8Z/u1lTPuY
v0z0HoPShiI2welNyuBzikOD0BFGBjrUCNm+066sJxHdRleP9Yv3TVIblQ7cYz2ro4b6/wB
MIgv4lurZhgpINwYex7Up0vRNTZv7MvfsUvXyLg5H0B7VpZdC7HNrOQTtPzZpWdGOSp3euM
itG68OaraAyPZNImcbohuH51ltBIjEEFT0IYYIqbSW5NiVZ3iOUuJVP+y5FOe4kYktcStx3
Ymqghdm2kDHrkUFJN2Ow9DS5gsyUMm7PAP503zwR8rZK9RjFAhbd8rDJ7Kc1dtdD1O7DG3s
pCB1YjaKav2CxnPvf5guFqaC1kuZkit43kduNq963E0OztFjk1a/VcnPkwtlzT5dUDILPQb
MW6Hgtj5z+Paq5e4EDWNto7LLemO4uR92BekX1qt5c1673d3NthH3c9/Zal+zRQTf6Sxu7j
/nkOcH/aao7ydYSPMdZbjsq9IvajToMgupPLKvLGBgYjj/ALnuazXYOpO7LZySKdK7yMXd8
1EMZzUvUkcoB6Gl/l60zOT7CjAJ+WgB+0HvTsqrbt/I6Uzkd6UAn2PtSYGjbvvBeNcsRh4/
X3p+2a1C3VrITEThgO3saqwW935iPECvIAPqfT6GtgRtbkuhUSMdiqykqx71ohlWaGxvLZr
mBltZBy0Z6OfUVFBBHHCQ2PkGXxt5c9uR6VeJW3zHGMJGQxXdj5+2M+lQypJtCcZGSeV++e
vQ0+UZnTW0axl4icKMt1//AFVTzWtKCLRooyDJIcECTJwPasgf3mqJIVhQQW5pB/rDzRjtR
gAYHU0hAMc5NOUk8dqZjOR39aRAc8mgB/8AFSDDMeaG+UgetG3jkYoAOBx1JpQBypGB60ig
lcDJx3pfTeD7ZNJgSQwmdgpO0A8n2rYWwhdGSNR5oUsH5+YVS0ncbncrkIwMbESbcZ962I0
3hIiMGRtqSED5ZR/DknoRzVxS6lHOSxMrYYbPrURI6ZrqZFguELXIzGx2zAnzCrDo+egrOu
NHImKo6o2drqcHOehGKHG2wrGMDggU9sk8U+WCWCRhNGUI4PB4PpUQG5upx6mpESxuY5S8b
YI6g9607VxICypvjP34/Q1kKMhg3bpUkTywzeYnX0oGawM+nSJcW7ia39vXuDVhtPt9TU3G
mFEnPL2x/iPtUVndK6k2+xX6PG/RvpQbOKWcGxla1uF5MTnbz7HuParsuo1qZMkEsEjxTRP
E4PKN2piOyA7hgV0Y1RZENprdj5u3hXC4cUN4ftbyMT6Xfo5P/LKZsMKXJfYbRgCdMEGkZo
zxgHHqM1o3Ph/U7UYmsX9QQNwNZr20kRfKlW9DxRqtibMerqOFdgPTJoYo46btvvUAjcrjc
PpuFAikJ4x9AcmlvuIlDoo6jH8qaZmY4XmrFvpd5OxWG3mmJ7KnT3zWtF4WuxEJ7+SKyh7t
KeT+FCQ7GBtIOXyc9h1NbNjojyxi5vXFnZ9zJ98/SrCXGlaazfYITd3A4WeQZAPqtQvFeXm
brUp/Lj7Bj834L3q1G24E1xdedGulaPCUtweD3f3Y1EYo7dTFBc+ZIB++mX7qewqys6RWrJ
CDZ2jD53f/AFk3+FYd3dCY+TEuyJegobsAy4uEf5IhiNf/AB4+tVyc4YnrSMuDzz6U0ggZz
WbC4vPamsc4ylKCaCQccN+FSI7GzuI53b7HOqFvvQS8qfpmluLC1YMZ7Z7Qk/fiG+P/ABFY
YtgQNpIYdParEOp6pYYUv5qDs3IrZST3NLmtarrNoA2m6n5qjkCN8/8AjpqZ9Y1yNT9s0+K
4JOT5kIyfyrMTWNNuAfttgYWPWSI4/SrEOoWiuDa6zLCAMAOOKu/ZksmbXrZkzP4ZsnP+yr
Lio11uzVdsfhq03H1DGrQvrh+f7etcjoDF1pv2u7Vy39tWo3dxGBinfz/BARprmpSHFlpVv
Bnp5cGcfiaSebxHdrtu73yI++5xH/KmNqalv9K1+R0X+GPjNUjqmkRtujSa7fPDSnipcvMA
jsbNZAxeW8mz0iXH6nrVm5fyYcSmKxh6+VFyzfU1nS6vfzDyoFEKHoEGP1qm0EjndJIWPvy
ahsCWfUC0Jjso/KQ8Fx95vrWeE+X5+TnOatMgVTtGG9ai2kY5z9KgCJlJ56j0qI5HUYNWXQ
4wpJ78elTQadLPl3+VFHPqT/dHuaCTPGCCc81PHA8uDGh/4FW5Bo8SfPgyEHGNv5j6ir/2R
AvKMFxktsPTt+dWoMpI5+DS5pAGfA5zj29K04tPijI8uPe7HaAT/F6VpFDGGKwO0gYAKq9Z
P7vPYDk01hExCJMh3t5EYmtyoJ/ifI9OlXyjsQJC8IJTzEM2Y0cpuQgffbjsKYhZpA1uiOp
BhhERJVvV8GrjKgjeeJRbbh5ULwS5VEX75I/2qFiJ8sKnlS3C7YvNxiOLudw6Z9DTsCRSCY
eMQAMEbbEGP+skPVjntURiVvlC7QD6dcdTgde9XcowUxKdhVo4cOrqFH3m5pgVV6yRKpYLt
L7dvft7A5+tFhlVoSIZXdJMpFgAxjktyOnPQ1gskcYKuGkkAwcdAa6lYoZZIQDCSN08myUh
iP4QM8dMVz1+sovXeZWXeQ6np8p6ZqJLqSUmIJG2kOTnmngEEk4JBprHPTvWZIhHy4zikBx
wRmgDJA5NOK442nFACM2XHy0oDetG1gwOOKdnmgBu50J2nrT0uHTBYgqOzCmFmK8DmlCk9e
/GMUDRs6dG/wBkmYxMDIN67I8gkVpQINjRMu7zPlPy7th6hu2PSo7WA21qI50XdbOCS05Us
rfSrnkYBEqGRUzvUqGLJ3PvzzWyRViNghLs675V+W4iPJYf3gowKUo6lICMyLGWhLEfvUP8
JAHUVYff5oTfuliX92rEIJo/QheppvlIkSrD+4t5W3RSZEIjcdVz941pYdik0UMnyuyF1G0
kgudv98/TpVS40jzJFEalD0Py4z6fn1raZDtN5HFKPL+W4jz5YI7sGPJBph8lNwkki2oAWc
3DsSjfdbjuvSpcbhY5mbTJYgCj78DoBzVUpIp3MpGPWuvEQkQ4cSMXKEqrkE44X8eoqvJaJ
JGNqkI3IbaeR3PPp0P1qHT7CaOWIO4SR8HrgVoQ6irR+VqEW9BwHH3lq/cabFj5VIPov8vr
VCaxZSqsu44yGHTFQk0xWZswM9zAEVoL2IDKpKcOPx9artYWDMSs0tnKTysq5GfqKyFtJlY
PbsQRzn/61X4NZ1K3XZMizIOzqDVcy6j1NSB/ENsirZ3pmTp8kgYMPoambWtfhbbcabHOP+
mkAP8AKsuPU9HkJe4tpYJD/FGc/wD6qtR6jZji31y6iX0YHj8qtO+zESnXroYL+HrJz3PkG
lj13U1Um30i2U9MLB0NNF+2wuPEBIbsUPFNOoRiMiTxDMU9FyKfN3f5Du+5KbzxTMBmR4fX
aojH51mzWqvIzXuo+bITzGpLt/hStf6QGzLPd3nfDNxUEmuSbWj060WFT+JqXJdybl6OM2w
L28C2i9POnO5j9B2rOlv4LeZpI83U/wDz0fkCqrC7umL3MzEn3oW2VW4//XWbdwK8slxdSm
SdixPvSMBtAAyanZTngbcelRnJPPBpAyFuDjP/ANaoiSDgmp2QcndyagIPoT70hC5460mNw
HAP40u0YpNpAAH86kDpkGOCAalVVZMkZ9sdKgj6gZ6Vq22nXk5JWLywefnO2to6mlikbSCU
fPGMH0NIdGt2OEBUEdc5rp7bw7KU8yWUkeqqFx+JqZ7HR7WUefcwEjtJLuJ/75rVUmw5Tiz
o8IJBlIA9aX+xIyvM2c9BiuvN34c34MkAHTCxMcfjmny3HheQL5ckW4DP+rYf1p+yXRhY4x
dHt92SScVMtjZouVi+7611IHh2Ztsc1uhPuU/nSyeHVkQm1aQg8jYwkFL2T6BY5RgoHyAAf
SqsiBecYz69627zSLq0DyPJHtXrnII/4DVCW0UxiRWGcjJ3bh/9as3FroHKZ/2d5OUwR6in
pprucNk56cEfhWksawkBF3jgBdp59B+PX6VKghOEM8XzZj3Zbgjln/HpQoBYrQ2MEA3FCRt
ye3HY8+pqwttMjNlW+dzGoG1gv95uv5U8NEVE5MRJHnMpVmAA4RP61CjCRGR2tfNJFuu4GM
knlmq0kgsTrFHguYWSJ1LAmHOEH49SalYRoGkeOIlFEro8DAFzwi/hSxoGV18jKO+0CK75E
UYyRg+pqxGZwEnkW+AwbyXDhx6RjFUBV8mMZVBayyxYiUpMUYyv1YZ71KUeJHCLdRiP/RIs
ESoD/GT/AI0kkz27AySgtChmYXFt1kfoM+uDVZonjuobSBVzFHg3EEhIXdyzMv44zTGTzRw
G4dVZBBaIoleNfLd8dBtPDc+lL5bPI4yI7q4XfKQ3ltDF6bTxupVRGiWdxus7c4i+XzVuJO
5P8QqTytySRtI04BElzImJ1Zv4UHcelFgIJIyy+ZJE2NuFLQrkRD7p69WNHk3ChUTzgxYxc
ImMnlz17ACp2hbYrGJXeRucRsQD/CuM8BetSRxWDB5Lh0eD/j1SSNWEm49SRnjJ7+lFgKNv
LcypLcLciGylcRi6mUfu2U8KB71zusII7nzFSUMRysgwd3t7eldpJEzyziS0jkvIIwl3aAf
uIYv4ZFPdu9c54jiVoUlN095IhCCfbhZIscEepFROOhLRzWcnIPFOVOS/8NARmfA5+lIxYn
APTiucgbnrgDrQxJAGKkVFxjvS7V+tAELN82McD3p24bcY5pXC7zxxTOlACsQvPerOnjdeo
xK5UgqGPBOeB+NV9pkQZ/CtjQrdkuZpSsTSIoRIpR/rHb7uKaV2Nbmu0iQTolxEsK4Mcsgj
8wSsxzhT7dKmCZkGIi8o6b4SN7D+D6EVIsbQyG0giJeBvLSxmPDzN95lPtU6pA0sh8wxxjE
M7ysxkEw5yFB7dM10pGhHHEdiQQswXmW2dgIlRu6Ek5p0flvJxgJckLJHCvmPFIP4t54GTU
/2YCOXzYnj+YFmaPISX+FsH+E051UiR7pf3MuIrlJJBGsb9mCr60wIGZluHlfZJcwZjnQ5l
kdOxwOKYoNp5aM8vkplAEhUsYH9TnrmrGLmCIFY2Z7QbZEVRDHLEf4i3U8U+3hgeKXTkkaS
3ljL2/2cEIc9jIeuKAKnk3LR+W4vMkmF2eURgOOY2x9OKhYrv3jy0LfMEact8w4dMAdD1p5
Tzk/eW9vE80eC1zOWImj9APUCmm4jJ8y2mUuQLlBb23AI4YZNAETPFgA3EZjUg8MxO09D0/
h9ahbAd/tADgcEhW4bsenerrJJ5rYS78tCOpWPMT//AF6jk37vIny0mDBIzXIwSOUJx19KV
rAU3tw0allZSSDuI6g9Dx+VMaAgbiARjGApJNSl4gcYh29Ry4G08EdexGfxqT92EALRO5Ow
qA5yw9OejCpaQFf7BBLlWhTcOmR/SoJNIs/MwAB64OK0VQMSy726ciMgMPrnt0rQs7ywhSZ
7+3jgVTsBKFmY+nNCiKxzf9j2YXJfA/3qE0mxIxvz7Bq7BtX0BIwhjkf6QD/CkfV9AaNRHA
4J4O6Af0p+zXdBZHKx6bao4CIHPuc094o4+PLVD9MV00beHbkbfMgRz/stH+tJNoMcwBtZw
VPA2uJKHTtqgschJjJBXmojwOgravNEvYnZE/fhecA4YfhWNKCjFHBVh1BrFprcTRCeMmq0
nDHjP0qZuBv7VEeOeuaklkRORwPzqIk4welSN6iomzSEMHJpr9qk47UpAOOM1IHpjR6Loah
7pwZMfcUhnJ/kKqSeJ79mI022js0xxJMdz49qy7LT7i4l3KpIP3pZDk1dYadY3Ahw19P0KR
/Nk/WurV7aGpT8y+v2Zpri6uHz0B2qfwqeO2uEjYtbxxjGAX5x+NaUOla/evm3tY9OjzkGQ
8gVbfwwoUtqHiJsnqqEVShJ9wMVbK6e6WFbm2HGc7ePxpJbK4SASm5t2QNsYotbUeg+E0Q+
fqU2/v8AvOtM/srwftYLqUyj08yr9nLsFmYkltcnMSeVM2BwBmoJYLuCQt++tyOjW5OPyre
Xw5pwO6w12SHf0DsDSXOga/boXgvor6NedpOM1DjIDD/tbV5Y/sk101xEePu4kX0I/l+NSt
K0wjzMjP5m0lhslIA5A9h696rsXa5MVxYzQzRcMYz0Hc1cZI7hBbLOQXXLLdpt8qIHKgH1Y
5qE76MB2J4ovNW2vY8L5gCOG+Z+I8/QU9VmYNDGdRYEC1UbB06yH6io1hYyJK+myhPnuGEM
3RF4T9alWC4SN0W0vt8cYHM45lkP+FXYBTK5MbSfbzGxaX5QMeWnC/qKryyTxxBpJZllgjL
7JotxMjn19hVl7TLSQ/Y5drOsIPn/AMKDL/rSKLjfCzJeQGWRrpvLIcbF+6KLAREQM7wRzW
RJVLVTJEVyTyxzVgQx3NwEiht2W4mwDDcFR5cY5HP0qNLp4o0driZGhie4ZZbfOHY4UGnZQ
K6CWxkMcK2yb0KHexyT9RTASaa4SCLy1uUe6nNwVkIaMoDhct2qXO57gmRY5M7ru4z5bD/Y
RhwR7VFLZ+Y0sEFk2wutqn2ebPA5bg1n+U1o2bO4niQztshuE3IQByTSuBsszmaKcIIZWXZ
aISY3iXu7EcHPvTHUNGixxCWMN8jiIM7v3cleSB61n2d2t1G0kpCqV33EqviQqP4VU9qtxP
PcQXF5gR4ADzL+7a2i9VH8XHWmmBaha1XzL2a6WG1jzAl1E7K8TkcsV756URt9mSWSWExhQ
I7gY3S3kR/iQdvXNQxoYw01qiS+Qh/0ucYF1Cf7i9yOtTQDy2SezuJAQu+1vrkfvJ0x80Kr
TuAcxyQ2lvGZpoV8y0t1ORLH3WU+uKydY2XWnNEkxuMDzbdIxhIf70RPqK0PKiaNIYy9pDd
N5tnApzKZe6O3YGmXiI1q0Uzi089ywtLcZMEyj+I+jUpO6sByE8P2e1Cf8tG5J9Kr7eegK4
61bvNwVWZdpzyD2qpJwwfOPauVkDNmFwfXtTSVQ55p2GCnjBznNLmJgC+cikSR8ltx6Uq4b
uKkbaTtXoaaODnpSY0SCP8AcvKFBKHAxXUaY00tojLHb3bxfIkTHDNI33T+Fc4MR6e7M+5p
HHyj0HeupsYZorOPy7eO8EICRyQHEnnP1P4CtoLUaLSR7Q1tbRvd/ZR5aW8p2yec33mU9wK
ljjjEOFU3kVp/o0EkfyzCY/eY+uKUqxTy7aVr6KzxBbyJ/ropW+8x9cHNSMpTbcRv5ohb7P
a3kH3vOP3mcVvYsZteK5+2K0d7aqfs8twU8ySU45Gz1HrUpJtg8bKy+Wo3+aVRpoj0wBzkU
w/uf36ghoz9ntry15DSn77sKjma4hMVzEFlhhfyPtUK+ZJcHvwelMdicgqQ8apLJGuUlkBc
TxenzcZFVXe0WPa92pgUGeDrIUbuoA4FVPt0quH07SZn+zuZVluG3fu84ZdufegwXDSLJeW
8PlxTjPmyBV2P0+UUX6CJEvLJd93by20QV0uC80O6Vs8MMDtU5Y+fsLXtysNwFYIvlLsccV
DCY4pEt3ureH79sy20W9ueV5pWjkvIFZra+uJJYDGTPKI13Rn0qQIvsapIsUttbIcyWzNPP
uPqv5VFuSSESRzQNI8IbbbwEkOh6ZqxKyRLJcY0+2JSK6UZ8x8jhqiaUR3DTJPc3CQzBgsU
flqUfrz2oAA0oG9lvvKOGJG04jfhvpzTWS5IMTG/3gGEdB+8XlOfpSNafvlgWyZCZHiJa56
gjK1F5LFC32EBjEJNrXH8SHDVIA+wDzWt4o42xLtmm3nB4I49DzTl3BXZFgRlbaZ3PyexVe
x/nSyRJBNtY6fbKJCuQfMO1xkfXkVFHHMyfaJI45vlKi4mbaGAGCCvt1FMB9vAstvNK+q7V
DcsV5anm0P2sr/aMe0rkFQMZp+mNoEkVydZYyyo+1JF4DD6VoiHwPOAFMieh34oUL7BoZzW
N3PGpidJkIwMAc/lWfPZXFq2QJIJFP3o3x+ldIuhaFMp+w6vLA4+7iTiq03h/WLXEtncRah
H1w/XNDi1sBlw69qkH7qaSO/iHO2YfMPxrUguNG1lQko8mf8A55TcZ/3W6/nVJhavceRqlu
1jO3G5hxn+lULvSpEO9G8+MdJEqU2hXJ9R8Ozws724LAdFP3iPbs1c7IGDEEEEcEHqK37PX
r6xCwTbryyU8q/3k+lX76zsdbtDqFi6hk+8R95fZh3HvUSUW/dFucYfSoXznAqxcRS2szRz
KQw/X6e1V2JDDaOvesXoQwwO1BBOOFNLgluajORj5hSA9Cht7rUgPtEn9nWA4C9Gerp1/RN
At/L0y1hMwHDEZJ+p7Vy2q61Pcz4U4QDHH86wnYkEkn5up710OpbSJR0uo+LtSvpHKuEQ/w
AKngViTahdS4Ms5OOnNRQ2VxMcrGVU9C3FSi1gjJFzcYYfwpzWbk3uxFQzPuL7+T3oMjZ4d
j3FWHOm524lf8acfsWQxhlVfXdU2ERJd3EeCkh4q/aeINRgnDJM+fTrVJ47R/8AUyMP94VN
b2UmVlLHy+xj5P5VcXJbMDVW4a8vmu7qS4DSsN7IvT14+lXJJ3ubaSM6hFLGym4ljuF2uQp
wig/rVSJ0jXi8nhJ4JdeCDx/WtSHNzIvmm0vogxuJAflYogwq5+taK/UtMSO1WRVj/sq5BY
xQcSHBzy2KnFuG2zf2VLy8k58ybHyrwtV7dlk8uaWDUY3Z5JfLByF2qcY9qsCxLxeSdKupG
MccILyYGWOT+lXZFEf2SQRgLpce5YgpHn875DnP5Gka3mjkuVWzu4Y2ZLSLyJcj/aFWvs8Q
Af8AsRgDO8pIm6IgwP1qFLd45oYW0+6gSGFrmUpJn5mBwaYEjSGWck3GoQiScA7k3Axxjr+
dR/a/NniklvoZAXku2E8OBxwM01vMt4gofUrcwW4xuG4b3PIp0spYvEupL1js0E1v1Xq360
AIkO2OKQ2sEjQ2zSFraXaS7ng/WkmVrSKdS97A0MawfvE3rufr+NKfInmJaC0u1nucKIJNj
bUHTH1qFYWYgXlxJGt07PFaq251lXoGH0oAs/Zrae7mjSGDVJnhC2zqmxU2fe3e5p6u1zOi
xL9vuIkEsBJ2wog+/F74qN5N8agkWUMv763tYvmkaRfvqfrTnQOIoxE6ed/pFjaRHJR/4lc
+/pRZAPUvPcRx2syXtxF+/sJG4giX+KM/4URSCSQS28+4yMXivZ+I7Sbuij0prmOSJLdyGW
4PmQ2lt92GYdVZvenfupnC3CLIZTslgTiGyl/hYnvTGM3o1rJIXazs7ttlzcSD96Jx02DsD
QRKscjyIumxyARXTScys/8ABJ7ZqbcxuLiafbeXCr5N/K4xFEv8MiD29aaikSyTCI381viO
4u5j8jxH7rgd8UxHIXqOzPFKcyKxyfX3qgPmOx1yR0rY1XzDqs3mSJLKpyzRjhh2I/Cs6aF
nJI+Vx6VySWpBWZJGHznHNBXaOoOO1O3YTbKOR3qPCuNw456VIg4Kkcc9/SnJuJAwCvegiL
HUj1HrT0TcQOY0Hf1oEPh/f3SDAAjb5c9CfQ12kUf2VFeWAwzW7eRbz25ykkzdWP0Fcvpiu
NSjjhiWSToiE8Mfeurjk8idlsN1pPH+4ggm+aKaVvvsDXRT2NEOdTZorghWhP2e1v7blZpW
+8XHtUjrLZMJkK206AW9vLFzDdSN95j70AvDIY9PQW80S/Z4beXmO4lb77L70seLcutgAog
PkR2Nz92WZvvuh9q1GRufsL4iJsZYh5MDJ80NzK33mpj5tZd6j7HJF/o1vPD80Msh++xFCf
uJPs1oCBb/ALmOzuufNmb7zKfali/0afbY5hktx5CWl1yksrfeIoGK9tbmRpLq3MkQX7LDJ
bMTHK5+8zegzVaO0Q22FtrFPNgZBNJIWDMh6ipcpYSlYJJNPnt8W0aSDdDLM33jTmt4LZxc
yWSobXFtHPEu+NpT95iv40rCI3ut0crxajnCx3KR2cGDkcE5qSS0/fmRdPmm8q6D77mbaCr
juO1PQSBNh1Rmt8yWubSIZY9QMVWS3+02ZLafczM9t9+4l2gFD6d6OoDo4TbypbCfTrYq8t
tmNN7YPNavg/w8vjHxPYeHJ765/wCJqhiD/diDp0yKz2uGhMkvnWNmW8q5UIu9gMAE5rvfh
Ki3PxY0RFmurmS2vDIo2hU2EZziobfQV7HeD9lW5aQn+3rMn5MN5T/Ky9fzqdf2U5fMBOuW
W1ZHf/VP9xh938K+n+C74OULZH9Kf0QJ145NYuT3DmPl4/sq3yxKsHiawiYRhCwtSSWByG5
qRv2VFad5h4qjllkIc+bA23cOp/H0r6annjt4HuLhvKhjUlmI4Ud6bbzRTwRz2+JYnUMrYy
CD0NHM+4XPlSX9kG5uZNzeNIowP4RbnFNX9jpxz/wnC/hAa+s1KsSeuO2OahW/tzqD6esn+
koocxkdAfes7MVz5Zi/ZCkQ/wDI9kDPaCtaz/Zbu7LiPx5KV67fIzX0Zqep2ukWRvL9mii3
hASOpJwKtkhl3DJQ8g+oq1zR1TC58/v+zXYXdp5Oo+JGuVPUmAZ/Csu3/ZU021u2kg8Y3Qh
P/LExAivpQKSCFHTjHrTASc4zjsPWhyb3HzHzbd/so6HeTh18T3MTnj5YgR+NfMvirQZPBP
j3U9IsLkynT5jHvIwZB3yK/SnOXBcnBYHAOK+APi00d78VvEdvs2XUVycH+/S1Fc4y9W11q
zaaFNsyjlMY2muRmgeF9sgIKmtbfJazGZCysvDp606/iS5gW4hG4sMn2pydyTCzjP6UjFhj
FPc5ZQFOR1pDn0rMRZUs7YHJqYNDbKW2+ZL6HoKjLLExWJwc9TioSN54OfeqGTTXcsyjfIQ
MfdHGKgC5G4DJ6e9PWNVOXOanjYgZUBffrSsIg+y3LnIiIFPME23aY3q4UmKZLtntjil8mY
Lk7qdgM142Q42lSPWtTTUSOEyPPPG5zyq5Wod82/D7thOM9TWsk0UcRihvpoxzw0fTirgtR
ofFMXb93qaYHOJ4+vFaCQ+eywy6dBcrNKAzwPg7UGSP1qvbs7rGq3lrccgFZVwfX+lTeQwR
idJZJNnlLJbufvOx6e+K2sNEkk0bM2bq9gLRN5cAXlAz+vpiplWKWQkW2oT5kZtzOVwEXg/
rULTlLyYJdXEFuGit0WdNzYVhnB+tPMsMsTOJNRnzG7YUbQdzAVWxYht1aAJ/ZN2uIkh/1v
8AfOSf1omUSyyQwWF6q3c/lbg/PlrUmYfMz5OoKiyseW7ItVkm+ywtcQxai00cAEY7BnOfz
o0AnglRmQyyajF5k7O5C7gEQYFH25oVjkOqDekT3BWeD+JuAPrUZZbQTQNcahHItusQBXPz
ucsKna4E1w0Y1UhZJ0iHmw/8s0GfzyKAGgAW8duslpFthIN3GvzGQfNge5oHzxieALp8V2v
npc3HMrSr1UemagmN1PtvLFLGS5aRrrchwEVTgHb61PEi3UwntCJluSJo7q5+WOKccsqg+v
pQA2J9w8ywQW0d0fPjvLvhlmUfOq/WgMkkXmRSNZ2t4+9byTiQTjqoHYGkB+1t5kO+4edgw
nl+SGzuB2A9DTmdZpZJxIhMrBLq5lH7u0mH8SDpzQAnmxfZNsyNYWVy+2S3Tmbzh0f2BNSS
nHmRX1qVAxFd6bDyzj+GVmFN8zykmvJHZEz5N/PMPmlHaSNe31py7rVTlpYBEvXrPfwGmA9
3YSLHdILy6tU2izg+5Lbnux74qJiqbI3m+1m3G6G3hOI3hP3kY+orGvNXFoqWunqIVhYmGV
Pv7D1jf1rGe7uZI8I3lxgnCDgKfb2rN1EieY09XvYDdKqeUIkXZGsRz8vXk+o6VlNdMWJXG
OnFRCHCgkYLetPNsM4UFm9qxbuIgaRmY8jPpQjMFwVGc9alNuNuS3NNaFlGWbj2qRDB1LYF
JuIbIyR6ZqcQDA5fB9qaU+cqME+negRq6EhuLhmW1eZ0G1AhwQT3/DrXRwvIY1Fg4vYY829
vBKMOmfvyD6etYWgwFY2ld5baWR/KinQcRr/Gx+grdk3usM8mCJQYLW4t+DFEPvOw966Kex
ogDD7OFsUe9toMwQRsf3sch+9IPb3qWN2+yRLaA6lbWn7i2RuJklb7z+9QkOAlwCW3D7NY3
sPHy/xO4qRmZDHcbfPSIeRaXNvwWf8AikIHXFaDJFAEe23xqkVofIjgc7ZxM33nB74pgyF2
27DUIrRvLjt5vll85upB74qQrtVZBi+jtm+z2tzbcSGY/ecgdcUhCso8kLqkNr+6haM7JjO
3ViO+KYEcLGFvJtJ/NNoCgtbxeZJ364J7ihimmzbUaaxeyj4Vh5kctw3X609cLH5cU0V7Hb
NsSG4GySS4buD3xQsq2W6JLiWA2fItrj5kmuG64b0FAFS5m+wXkSMSk1phjPa8rK7H5jj2F
Tx27NNErafc3Xl3LRhrmTYMMKox+QUdorySBrqJ1ligTP71TknNW5R5zTzCzvLkssMwaZyq
8cE0gHRv5QSFvsNqrRSW7AfOSV6Z967r4SSpJ8XvC2pNNc3ZmdopJgPLVGCnAI71w257S+Z
t1hZJHdCTK/OcMOnvXc/CqGFPi1ocaxXkiC7S4VzwhypycelZyJZ9yI5H3vWo783ZsJhYEC
62Hy93QnHFS9XYFgx3HpTp7dLq1mtmLBZUKMVOCARjI96yTsxI8qsze6h4Q8Qw3Gs3bXsEB
W4sZx88Tg5JB/ukVJqP2jTvAWjLFrl3Fm385YYRmWRsZXB7KK6yw8ExWpvTfanPfvc2/wBl
Eki8iLt9WHqarSeBBcWVnbTazdF7SFrZZEVQzxHsa6VVjs2XddzlNV1bWruCyli1Wa2Y6Ob
l/L6M4OOa12utbutQvYtNucXbaLE8Y4H7wjk59a228DWRtkgN5N8lh9hzgfcz1+tWW8I2by
TM9zP+8s0tDtwCVXoQexp+1pjujz64u3fwDcqt/eXUy3cImiu/9ZZuCMk+oJ6Vd17Ub+08X
2M1tq1xPP8AaIY5YoRtgiVhgqf9o9a6uHwJaCyuoLjVLm5nupI3kuZAAcJ90YHX0pt14E06
41h9Q+33aNNMk7Q7hs3p0NL2kLhdHA3/AIn1fTNRuLH7XORayTwO+ehc/Ia9c01JIdIs455
C8qQrucnqSOax73wRo95eXt9K0plvZY5XXsNh4rptiABAPlUYGfYVNSpCSsiJNdCM5EmMZG
4Yr4J+L8Qn+J3iJ4DsuIronjvX3wB+9QHPJFfnz8U7sL8ZfE8bnAW7bHvXMtCTgLuRr1BeC
MK6jbIn9aopIYmAUkxP0xVu5ke2nVkX93IMNVOZAGMa8Rt8yUDK10gV2cA/hVZ5VUgGrZOV
KsTnFRpBvUFmUH3pCERsFQfT0pzMBwtLu2jHc9KaTuJNK4xVGT1zmtS1MMYyUDkjpWUqt/C
cc1cso7q6uBFaRGR+h9B9apCN9I/MXOxQMU8RnGQVOO1X7PwXf3XzXeq+UcfciGcfjVq48C
tDCGh1WZWHUutbqErXsVZnNt5PnDzFeLDH5kXNL5o8zb/aDtyThose1K0cllcTQvq2x16Ms
eVPIqWB3eZ/+JnESTtHmpwcmiwrFhle4h2BbO5XHGDtYc4/rU0apDMrLa3lsomZ8xtuHyKM
frUJgZ5Cx063myy5a3kweTn+lRF0hQ7Zb6yJjkIyCwGWxVIdiyt26/YIk1OXIxNIZ4uhZs0
iXKEIv9qXTjYgbZHgfeJOKkmuy4nUavBMBLDGnmRYIAGaijvMja+rRocgDyo84xk0yiRng8
vIudQ5WTkL1LMQKkaWL7Qzi9vdiOxPycEIuB+tQrekqNurzMuUyRH2LE1G18HgCnWJuYtpx
F3dh/Si6AfbXLbYLi6ur6OaaVppS8f8Kj5f5043xMSMNSid0t3fbNFtJdzgH8jUE19LJNdv
JrDGOCNooS0eRnAFWvOkuLjyvtlhceY8MI3rg8LmgBJbaWXzYBaWk7N5dopifafUn8aYsJa
RrcWUwhmmMdpEzZjhlUf6wn09aFDnE7afBIVWW5ZopcH+6tNeA21vJEbe/gaC2CBo23DzZP
b8aAJpNl00wuIzdSE+VdxxnbDBJ/C4PpSN8zyPOq3s0OIrqBOIY1/hl9DUM8lrDcNbO8l1H
bosM9rGCjTjHJb1Iqw4KSJay4u5oFzFZ2vCzwHn5yO4oAdH5gmNwrJeXVquGup+I5ID/dXu
RUcMbfI+mygna0lrqVz/ABLj5owDSAyNLbwwkXlwn72wiX/VxL1aJj3prtbyA+fIbgu3mQw
pxHYzjnafbinYRgTaddyW39oeWZIJCfnxjB9PrVJ1Me0uCuegNaF3qt1fXrNdN5EMh+eKL7
gcdTjpWbI5biRtxPTPOKwlboSSxI7rnAyM0wuI5kO3JxyTQgMfzA5NWABKBvYYxUAVi7PEG
ICjnhulRqodlCDnNTSxInPfP6VC0mzuSPal1A1ktklG8tMojGSF5zUV5ADEZFdZYtw3MBhl
q5YSwyQls+UQMebu4Ddsiq9y3ySSvxKnyzBRww9au1xo09GQ/YRHHfm1km3FhKvy+SvU+xJ
4rREOJCob+zb68U7g3MQtx6ehNJYo82mlZI4ry1EQedPuuiA/Kg9yeasRRLcI8O7z43Hn3t
rP8rQwgfKin1roSsiiqu7eBH/xLLy8HlwI3MKwjq/sTSiVUuEeANp9xL/o9n3iKdHc/WpIl
+0qbeJg/wBoXc9lcja1vbjooPvQp8wkWmY5LlfLS0uP+WEA6lfrTAjZxazJOkLWkkf+jWlx
AdySsfvSEU9z5WLp7UTpbfube7tTzJMerkCkhK28yLp5azlfNvb2lwMoV/ik9qFWK0cTxLL
ZMh8i0MfzxSSfxSH2oHckMiNnaYtWitcxxqRslaZupHrg1nXF0gQWFveoI7JDN/pS7m83Pz
D8KsyZ3xMEhnjs3EcV5E4QSSE8sabBFNFLEs01gr+bJA8p+YtuGQSe9Te4iWO7CXC/8TXGL
jOIIOiuP/r0iRLNEI/L1G7eSGSHLnaPlORUYvJXtvm1W2RjBuxHH0aNv8BTmmjacM93fXKp
Or/u1KgK45/CjVaASYVNyy2UEEU0ULNg73AzjK+9dz8I2jHxZ8MgveH97JCQw4+XkfpXnQi
t4bVgY5bGSFX2Sj52JVs9O1WYdQkt777Vba1fQSpKWWREIYFkJyPSlYR+jysQ7Hdnn1qUSD
qSPzr86V8Wa5lT/wAJnq/IjY5Z/cHvUA8V+I5FWFPF+pyMwACvKyg8euaz5CWmfo8ZkKnMi
D/gQoMseR86D331+cyeKPFf2aA/200ZNuVYyXj7mIYfN1602TxZ4lC4k8YTIFLcJM7d8+tH
swtI/Royp3kX8WA/rSedGMHzIv8Avsf41+acniTV5n2/8JHq12fSOZwP504X/iO5lSIa7eW
IIypa7dmPsRmp5RWkfpSJ4QSfPi/7+Lx+tI13aDObqAf9tV/xr8v9Q1bxNZSsl1rF/nsy3D
lSPzrLOu6yTltYvWz3+0v/AI1LshXZ+qI1Cy2/8f1sB7zL/jTG1Gx/5/rX/v8Ar/jX5XNq+
qn5v7TvD/28N/jS/wBq6qcbtRu/+/7f40tAuz9S/wC09PEin+0rRQGH/Ldcn9a/PP4uyxn4
zeJ5kkVlN0cFWBH5ivPf7R1Ler/b7rKn/ns3+NQzSSPIzvIzMxySxySfek0mF2a8zrLbbs5
qpuaRMN1TpUFvI5JjdvlNLG37x13ZGCKFoO4uQDk9TQZM8nJ/CmZyoU9RTWLA9SKAJSASD6
dqaVAbPr2pcAScnPvSOeQcfjQIRCdxPcH9K6fQpowwt4Rs3n5j3JrmC6hdwPPSp7W8ktp0e
M9OacZWkUmfQWk2cUemxDI3EZIxwas6iYLbT7qd5FVYoy+AK8x0b4hi0jEN0jvgYyKta94+
g1PTnsrJnhMmNzsuePTFev7eHJo9TTmRzbXYZ3I1KL5jkK0VWoGZ4cefZT8s7LINp4GR+tU
4p2eWPF9CeM58urh3XEErPBZXQMeAQdrHLbR+PtXBdt3Yge3VHUtprZV0UvbSdwhJNQmXyr
faNQuYv3CqVljJxlzUzxCOZnfT7u3/AHzgNC+4LhDUJuSIhGNVkUNHCCJ4+R8xqgLDSyTSi
IT6dNm7J5AUnC/yxVG1u2UMVmtISrsAFAPY1dRvOuIf3Gm3RNxNhl+Q4wevp7VmRp9maINb
WkIaLeATknkikBe+2zCPcNQtQRg42eiChbqQSon9pWpAaFeI+OBnNRtJIkZB+w/dYZx/sin
o04uCU+wYVnbGB1CGi4EazTTiGCPVLRFYtIwKYzlj/hVjdJLmRoLG5/1s3ysFJ7D9aq4m8o
xxyWKuUjRScdTk/wBalFnmVbcaZFM+yJC8UmBydxp3AnWxIzB/ZfLtHb5im4wPmano0YeN3
F9apNO8xP3x5acD8qhEcSxpMNNu1AEs42SdyQq/1pDItqjxpPfW0kUSWyqy7l3McsP1ouBM
kj3K2uy+guXJlu381dkgXBG3NVYZpYrc2LEae8IM0DKcyXG7/lnn0NW7jddGdFls74lo7ND
jy3OOSaoX8EMVx9tjS4snS4Eds0nzoqqOSD35pPTUTLzmEWe9m/svSrgmSEKcyRzAYKk9QD
WLd6zFOzw2tr9jtZsGRAc+Y4/iP1qCe4N7dzyzMxaUjOful+xx29aa9u0TNuX5lbD+hOOo9
qiTb2FqVZXMmDt2sD8yjvToYlBJOTtHORUvkgoPLcYblgetSv5cSsztgAYOO9ZWsIquqx5G
Tj0qGKRV3kE+2aSWZ5cbQcelRKnJyCSecVIEjCUruzuzTIyGbaeGrU0iBbhzBIhJPOfSq2o
Wy2t18o4PSmk9wJLVVjDxv3XkVcWb97GXKorDY+Rn86gdokkzgnCAHA6Gp48y3iRCHzQJF+
ToHrRbgjpfJjhgEupQtbxxbZHntzu3SY/dxn8MGpJUDRsmpg3UcY+0XV5bn5g/8KED+VVkk
NrcE20jQSwycW0/KTzt/hUjgWLuzl7N4GDu6/NFdTk8D8K6WX0FmH2mB2vpFukIE91cRDbL
bx/wp+NBSe+jfeVuhNGJGZTtltYB0X6kU2QGJpJr0eUY28ye7thuSeY/djI9qW4i8xnbUIi
2P313dWTYJBHyx4H8qQArPdjZBPHKLlMRR3Q2yQQL1OfU1Wlne1Pm6dHcW1zMvk2lpINwaP
ozD61Zm/fW8nnywXSugnvVceXJDEPuov8AhVGWW3a7ec6hdbLeWPyo4k3FIiOBntSdwEhsU
lt1li0R8XFqWJeTaN6nkgVPNDIsctyun2MOfJuF3SZHoaWK1jWWMixv50humj+aTA2uP0oi
stsccD6Hjck1uA8vGQcihATszw3TL5unQBbhkyoBwHWq32gT22yTV2ffblCkMf8AEjdAalM
c0du10NPsUYxQ3Ay4JGCASaBJKJEin1C0t082RAsK8jcuaAGf6NDfebDfSw7mClLhck70H9
aat6wVD/bEQLeS2fK6EZU/zp0NwdkbC/tHwsTbpV+YYbBoeSVSsYuLAogI5XnhxQAwXMikg
6rCwGApMfJ+ZuKp73ur23jH+nwCUBwi7CD2H51almbBJubAc9dvTk1Tsx5zrLPDPP8A6Sih
7cbVI9B71N9QuTJagWyBNGiRgkuWnm5OGH8qV2liWTA06D5j6H+AUC1Hkkro874E3zzy4OM
jpSvbvGZB/Z1nH8wGZJAf4BTAoXE4kcK2oB+SPLtkxSQfuriGVLQphtpkmfLH8O1F1MyD/j
6hDdcW6ZJquYcShhauQfm33T4zWdyCTWr1WleAkFO/oPpXNOFDYCj8Knu3Y3Dq+Dz26fhVc
Kcdqxb1JD0GOKdkjk4xQOBSbsnB6VIC/dJIbk0FiUHrQwIIwaOWJzxQAsbEN+NTvhblcdKq
HHAz0NWXADxkHO4flTAHyJGOc9xTN2Rk08gLN68Uny4GUoGTFeQP4qRlfJwePSrPlAPhWz7
0q20kpKgdOpFC1CxSZf3Z4560044IIHFdDHoM9xFlFLcYzjpWJdWVxZXRtrqIqw5XIxkUcr
3Agy2eATmtLTZAhaQ3SwnsCuQapQxGSXaTj0rbtLdIQF+0hIxyMR7uapXb0A0LN+h+3wAsR
hJY8Z4Oas+Q0pjWSwtpVIi+e3kweTnP1piZf5UubC4Az99cE8dKcLXbIjtpGMPEh+zy9flB
yK6ErIpEYEcY3eTf25xPIQr7gB0z+HrTkuDtEY1VDkQY+0w8D3J9KYssEdpk3V/bMLaRm3r
kHLdPoalactLtGp204LwriaLGeOn0FFyhqBpZYV+xWNyC87lo22k9ef8ACsuaF4TaTfYYYV
MGSxfcDz1rRCeYyu+n2s5bz8CGXaTjPPsBWfeWwS1UjTCuLZDueTK9euPSlLa4Fry3kjLLY
WnA6b/anvDKyv8A8S60UgynIfr2xUK2wkhDf2cGAU8rJ14p8tvHiRjo7qR5pDeb33AZoAds
kDKv9m2pZWHRweij/Go47byYIZbmxkDnfJvgfg4XA/WlktQokJ0aVMbvuy84wv8A+v8AGoJ
XZZ5lYXVskSMItpyD6imBbjEO1Y9t9G2YozgZ2gZYirMF1GGhcavNGN8l2y3EeRkcKPyqob
xFnfZqlwmHZssnX5cA/wA6njZ5Ukgh1G1nMgitlSVMHkZJoQEiiVlgaS0trsxQvdl7dgr7m
9f8KoagqC3hg8y6TyYt7Qz8qHY84P0xWjJEssrSSaWUiurgIstm/IRPvcVBcXcTWjTyTyXN
vNc8xyr8yIOFOfSh6gV7ewhn8qaIk27nG4jkMB0/Kp5LaWRI2KlkQYJx/qwfWrF7bT6f5yR
GTGVlXYPl9f5VJFHeXnm3MhVbZf8AWdivpn1oSXURkTWDByo4Tb1xismd03BWOV/irT1DUJ
DEYQ2TnAIrId/MDDaM/SspEgJYxIfl609gCRxtyKrmBs5KnHYinL5yN1Zsc7faoTA3/Dq/6
XNJHyqRHJNZmqu7TB24bsKtxaxBbW21EZSw5GKzZJGvLguYzsHOfSqk1YBq3XyuWQh2wSwr
RsZIptSRv3kh/gWPrn1/DmqSW7TKTGu7b7VpeG4DHqrqt2LO5wUidhkKT97P4ZoindAjoYJ
ZGhL23l6pHHm3thJxJvP3n/D1otpJFCLpcqPFC5hhtLsf6yZur89cVZlggDRzG3MTH/R7C5
t/u7f4namtE7wpIIk1GKD/AEaznh4ff/FIfpzXVZllf5LM7Lcy2c1u+1Ecb47i4P3m+gpxi
hslaV4nSOB9zz2j7luLg9Mj0BqWHzBiLS7+Odcm2tYbxeWY/fkz/Wsi+vLUXD2lmk9tHZBd
8MbZWXJ+Zs0paAX1W7uJEtpJLO4W5Em+7lIUvJjOPoKiSUvBiXV4ozcWZj2wR87kP/1qYlt
FG7+RpeRb3KSq9zKABGw6EVbjEttcJEZ9OslgvGQ9GIVhSAqvJFLBPIJtQm3wxXGRlRlTg0
9oozdcadeyD7Ur4aTqrrzSiWFFjhm8Qs5UTWxEUfHqKjkntGjDi7vnzHDJ+Kkg0wGxWQFt5
aaIxYW8sZMkvGFbg1M5mgufOFvY2pE0TbThuq45qN0tQMCC/mJNx/EcY5pY4Y2trhG0U7mi
ikUyy85B6/SkArRyCJ98FgcLIMkjs5NSMs5mkzb6cSWfjI9RTJbWRhIj6LDjEuMSfjUrWqm
R9+kRKA/aT1FAGbqDtFbH9zZIcdBg1FYNEsSK0t8rG4jO2FflHHb3qPVItp2fZkgBIAKncQ
M1p284KgDWblVFzEQgg6DHao6gVzBG0BI0+/umxNzI5Hcf5NI1iQ5YaGgJeL/XS+qip2xIp
EjanMCs23apUdR/OmGyDTZTR76b5oT+8cjt/nFUBnXQkWKNmNrZxn+FPmeq4AnuC6RPcKBn
dcnC/gKvy2lxGkZj02KzwRlny7CqbQSzTSMkMt6dp5KFVrJkGFfKFnZ/k2+idBUO3K/rXRv
ot9qU0NvFCqsRyscZ+Vc9T71dn8J3sEIk+yTFGHykRnLY79KyaCzON2kdTSnHpzWzJo1/Ed
32C5Oen7lv8KgbStQzuNjdD6QN/hSasKxmHrigj+LNaP8AZWo7+NPuv+/Df4UjaRqeONNuy
f8Ar3f/AApBYzTg89MVZxlo8YJAzUv9karnLaVeEY7W7/4UyONxcqHXAA6GgQ1yTMRgdKZ5
TEcFvzqV8vI7lcBeBUe5sDnFMDotOshdT+SpAbsD6V2th4aTdG+Bs74HWuasLS5Qre26/vE
68ZyK9W8NyW17p0c1sNyY/eL0KH0NdmHgpPU2ikO0/R47KMnCFH6E849qp654TsNVhJlTzC
B8rA4ZD6j1HtXRlVCZ7dD70of5AV428AkdK9T2UbWNLHieoeAdRtX/ANHnjmjznDgxuB7jv
UdqRbwCL7aI2ClWR4/l6eteyaxKLbRbyaRWDpETkcn615Kk2+EhdSgf5WJWaPkfL615tWiq
cvdM2kthWikkkYfZ7G5JyMKdvpQbdY51Z9OuYMXGS0T7gAq9vxpphZ5mZ7C3mGcg274PapN
8cULSMdQtXEUr9Ny5Y4H6VHqIqNKI7OaP+0p4vMiVBHLHkHc2cfQdatv5j33F5p1yzXiKQ6
Y5VOv+6aTzw0qouqRkGSGMrPH12jNOBkbyJ2tNPnAaaYkMFyOgNAFI2zttc6XbyMUnctFJj
15+gqlqNqYrZlbT5kK26cmXI55zWnNbCK1dZNEcMlqFZoZsgFj196zNUQPNMkNrdKgKqUd/
Qc/hyKzntYBsIi+xBntJwNrcxtweKmZYDvP2e+H+sAOcjsenpVSxZFtQGF0pyVPlnIyRVzz
UMvzXV9ySSdvYqf6047E3GNFbyO2bW/wM4LP6qPz/AP1U3hY5ygvIBs3b3G4BSvf6mniWLO
8zX7bTGxKjgdiaYq7iIVi1B8o8BBbGSpyv4UcwmNivHk/eHUArnacPF1yMf0q3GZnYTyW1n
cqgeU+W20/d2j9RWdFNm2id7pd6rtcPF3U9j+NWYY4pWAks8+YwQyW5zlc5PH0ouNFxDDZM
CY7zTzaW2Qyncolft+INRahHKw2R6hHcW9nEsbHG3JPJyPapo5UlljWHU5IPtExmaK6TIKJ
0zUVyZRbxy3NnblrpmnZ4j95OgXFN7FGzp119r0RLQuJXbhzJwcnhSPpWbfyyQwFIgXAJUt
u7+hHf61FZLcNLbIUO9D+7ck9P7pFJqt490B5kSebGPLYoCpPPc96bd0IyFt1fDTScEdjU0
cECj5VwPUnNZs8mN6KoCHt3FV/MdBiORgPTNYcxFzd8kMN0fzEN90d6ivSbV8+WNzjoeq1j
I8wk8xXYHuc0+RzI5ZmLtjkk0mwuKVbzcMc7u3pW3ocUdyLi3YhXZSVPqRWPEBIyoASevFS
RyT206y27FWQ8c1KtcaZ0mj2ZNxK8ildoIweA1XdEs2a4vPJWE+aNjLIeUjHLt9egrBk167
kjKMFzjHArS0G3SXS5Jbq2llR8vPLE+GVB0Ue5P8q6YtX0LTN1FMkudPkbTJrhNkVtPzHDB
3Ye5oMcEciyLby2AZTDFNAcqIx96XA7mlEhnhaJrmK6LKHuY5hte3j/AIYl9zVC9uJLW3dL
SO9tbu5j+e0KbhHCvYHtWr0AkublrlcRS2ssMgNtb3BO0wp/ePua+v8A4XeBPCF58LdBur/
w/ZXFzPaBJ5igJmHua+MorFY7W58jRzkBLiMyydF75HfNfffwy2/8Kw8PssaRA2wICH5Rnn
iueTYEz/DfwHOGafwtYPuAWQbT8wHSlHw18BLl/wDhEdOY8ZzEDu9K6pcU4HHHT0rN6k3Zz
ieA/BaMCnhfTVI5yIR971qYeDPCYQH/AIRvTwoAXAhHTPT863gDtK43AHPHUU75skkdeeKW
vQLsxP8AhEfCynI8P2AI3f8ALEdD1/Oo28GeEWYM/hzT2YIASYRyPSt4DB3HnPelJB6809e
4XZhDwb4TA/5FvTuhH+pHQ9aePCfhgcjw5p5Pp5C/4VshlAIByPpzn0pzZxnaRj360guzF/
4RPwuDkeGtNB9fs6H+lTL4Z8OKARoOn8HIxbpwex6Vqgk84NHIPQkHjpQF2Z39gaJtwNHsu
c4AgX8e3eg+H9FLDOj2Z6c+Qvbp27VoncB+WOO3rTdwHbimF2ZjeHPDzHL6Hp5PqbZD/Sl/
4R/Qgm0aPp+09hbJ/hWoMdCMY65FNBwue/PXoRS5UF2Z0eiaJDkxaRYpjuLdckflUn9naeQ
B/Z9sR/DmFeB+VWzzg54A4phYluMZ9TSC7K403Tf+gfaf9+F/wpw07Tv+gdaf9+F/wp5kXG
RIDjuMdacHXdgso7DnqfpTt5BdkX9naf2sLUf9sF/wo+wWKj/jztv+/C/4VOHahm+bJpaBd
mfcWll9mmAtbfPluf8AUqP4T7V+Z2rRquvarISCBcygAdvnPQV+nF0N1vOo5zG+P++TX5me
IY2h1u/hzlmuZf8A0M0aBdnPtgRZYck5qDYG5zU84wQpfoPSoQrgDDCpJPTNKe3gmSe0kae
xuOhA/wBX9fSuph0yWG7/ALS0W4aOb7zwMfkm/D1ryjSNXn0m5EkSiSB+JYWPB969Q0TUra
7jEumSmWMffgY/NGf616VCSbNYtM3dP1e3vpPs8wNtdJ9+B+o+nqK0sv5bBFU5P4Y96oT21
jq0O2aJXccb/uuv41TGn61Yrts9VWeNT8sVwuQB6bhXo3kn5GmpU8ZXgtdJW3+0SW5uJP8A
WIN3A7fSuDDmUbVvLS43gZEqbTgjFbPiPUbmfVfs11cLZy22PkC7kbPesj97IelndbehHBO
ORXnVp809CJDWtlVt7adnapffbv6jH9KZJNHF8sd5ewcxR4kTcMn5iKWSFIllJtLqzbHWBt
wxkY/mae88YuHQarOhN6igyxZ4A61n6Ekf2t5Zkk+3WFxm4lYCVNuSBVeRV+yZNhaOPsZ+a
KTGzLdf/rVMkjSTRt9r02ZC8zbXjxUb2zNbgNp1jKFtQPkkxkk8H60gIbmDa9wn9nXUZPkg
COfO0cfnmqeoAYllaC9/1jgvIcAcDg1rSWcQuZEOkTxEzxRqYpt20gZb9KwtTmjFswie8QP
M5WOU5GO2f1qJd2BW0+cr8oaePLbv3fOK0kmAZAt/dZ+Q5MfQ9D/OsC2cxTph2TgjKGt77Q
EQML6ZDjjMeT94H/69ZxZmhpkDQlY728YeSyhQmBlW6H2pCV80SmG+kVJkk5bBIYYI/wDr1
J5+ZlUX9xIgd0O2PBwwzj8arKQ8Jb/TpJHgUg9Fypx+VWMNskECxSO0IjldAkwyozzyanhb
y4mkUSwybOHh5Qk8CldlRWEcEkCtMQDMd4Ix3o0+TyERhdfZRGxl2tzG7KOPzNAGiGmmEkE
F1b6gMJZwpKu1iO+Kc1v++mni0+S3kjdYoSjAoAv3vxpgMkMSPc6bDcraQGYyQuARI/Qn/C
sm1vpIJImglbyozu2SHcBn7xqm0txpm5NfeXi7A3MjfLIOCCO5FYFzP9ouJGkxsb5gy8c1q
XTw3LNLNP5YY4WPbjd+Vc3ckR3DRxtlc4IzUyloO5E5UHK4z/OosAjABzS5JGQQMfrQASPl
+X3Nc9zMTBAIGcA805EaSTYnAxyafGjSZRVwF5JPepZNoykcZBI69aYyPcUYIgOemQalJ+z
rtyJHb9KaggjhQOT5x/hHWnRI0bPJLEWYfdoW4y5LZFNmJADs3s2eOlb+klLewt5GFzE6nc
GjGRJJ/CpHoOTXLRtIuXyG+XO011+nGe206CaxuZZ2c+QqY4BYcvz+VdFOw0M1S9hkcWr31
rdCGRXlugMMzsepx2HpTIp1S4hFzrc0rRztAzopO5HHHPbNNgtZvKjTyLG3NxFJC27BO9Tk
N9atGaZ4Zy2rWsLzW6T7Ios/Mp5A96t3KQ60hidbVWt765IaS0fcdoPHy19z/CJCPhB4bR4
mjaO1CMnXaQa+GJp7eVbt/wC0Ly4IEd2oiUqD2JFfd3wuEP8AwqzQjCsixtbhx5h+Y59aie
iEztADnrTmPFMBA4waUdMViSeU/FfW9Y0nV9NTTNSmtEeJmZYzjcc1yXhPxP4huvFumW1xq
91JG8wRlZuCDW18ZudY0pu4hb+YrjPBzE+NdHOMf6Qpr1qUU6N7GqSsfUByTkjnFNJIIxSk
EnrSbT25rymZDWchTjrhufrXzHe+KPEEeq3aDWrzasrAKJOAM19Olco3y9jXyXqK/wDE0vW
UEHzn6/Wu/CRTbuXBJ7lx/FXiFxxrN4vP/PSm/wDCSeIA3Ot3pI5H73rXS+BPAtv4vtL2W6
vpLZrdgm1FBBB712S/BTSQFLavck+u0V0yrUYOzRfuo5n4Y61q1947ggu9Qupo/KcbZJMiv
dWz5Lksc7Sf0rifDXwzsPDOvR6rbalPM6qy7HUYOa7eRMRtn+4R+lefXnCc1y7GcrdD5cvN
Z1lb25/4m13gSMB+9OOtR22uazBfwXDaldMqyIxDSnBGazLzcL+5VSdnnOP/AB6mSbiBk89
AfpXrWXKzWysfXME/n28Uy/cdFYfiKxPGN6bDwZql0HKFYSAwOCDSeDb4ah4J0q6zkmEK31
HFc98WrvyPBXkBtv2mdYz7jrXjQh+9sZJa6nhq6lfMuDqFyccn96a3/BN3fS+PNLD3lwyGc
5UyEg8VyrIB80Y4PBrpPArN/wAJ5pA/6bZ/SvYqRSgzXlVj6az87Z9adwTtPamlTvOO5NKP
8mvAluYPcinGIZD22MP/AB01+Zmtsf8AhJtVmYkhLmZQfX5zX6aTg+U/zfwMD+Rr8y/EzIv
iPUo4x+7ju5sn1O80gOcmZi5B78moC5XgVLIxJLZ61WbdnrUiNCOXGVBHP61PBeT2twtxaT
vDKvKvGcfnUl3pdxYlDIBLCRxPH0NUuSSOMDuKrVagd7pPxAkiZRq9r5h6NcQ/ex7iu0sPF
OhX0ebfUkAPJjk4J/OvDN+0nH51NamKS4UO/lr1Lhc4rrp4maVi1Jo7G4v/ALZqlxMNQiZZ
JCFWROAB0pRDJIDv0+C4IxzA4DdcVRSV2UAXFncNjBVhtIPapWj/AHrSNpZXBGXtZefv4ob
vqCdx8ZSJY0El9ZMzRkn74xk5/lVxL4+ZFJ/bSOPOmn/ew8bV4FZiSyweXIZ723K8gMoYcE
g/ln9aQ6hIsTI2own9y0SrJDg/fJx+XNJS1GXvMbyWUtpkxSHqV2ktIelOazLO8aaXauzTJ
ArRTdkGWpsd40kuxX0ycGcyncuMqqHFQeWBBDM+kI5jtnnZ7abux4OKbdwGyCGJ4riS01C2
VnluMxtkADha5W5kaSRNjvKiDOJW785/nWzdyNaQ7Y3voJRbrERI2VLNyR+VYsiEQF5Lckg
43ZrGb0sS2Ug4RkxlCP7tbcNyTCUN6yDawwyZPTP86xPLZ1VVU8egrStZ5PkVJ9mM5Vkz2x
URdiTR+2kuf+JsygvG+6KL5umCR/Ko8wmKNPMvJSqSrgAgD0H09ah+0TeWGS8jDFVYAR4OV
Jp4nQXCie7uQPMbJC4yrDlvoa0uMANrByky5KnM5+Q5B6/0qzp4abFrH9nmErgGCU8AL8xx
VJZVaIBTM4IGVk+7kE4/DHSrcreUhguIIZSItsbr8rDJ6/lQvMCW8wbEGPT5Ybm7lM2N2Ee
MdB9Kh0q1sZyZbmRyMHKjgD0qWS9FnqSXdizvAkarEsrbgVHUAVRvdSF3fy3KWhhRjwijAF
EmtxDrlw0gto3JGfl39qjSFgk0Yt1nP8Ui9VogsxPAzSqfMc/Lz0q7a6ZqUGmXN7DJti6Ed
SaSVxozbOzhuUmLSrEI+V3HrVfbGjMHBaQH5cd627ttNEVm8NnIZwB5kZX71Q6tdRSiMx2T
WKnGDipaSAoeRNdl9qmLAwRkCpWMabEtkKzIvzluagdQZd5d5k6lhxmn5litpJIwqrIcDd9
7FICMxt5AkMyq27gdzUlzJKtwsk77QMHHqT2qCS4t2jRYYfnQYLt61UklMrBmYuzDo3apEW
iSxRw2EYYJrsVjhuraNIrie4VYfkEK7RuTB/XNcRAwKmEnLda7vTFludHsIU1JYZJGUosa4
PGd4P4VtSKiWFiWMtPBo0SIssc4M0mThuDUtqk1tdWqMmnWy288kBPBOHHGajmtoLieeK3s
mu1kidEdZPlJXkU5oZmjuPJ0i2BkjjuBvfOCnBrdK5aCGVzDBHNrUSfJLaMIo/TJFfb/AMI
HMvwf8Ms0ryMbbaS3tXxVO8sRuLhJdOtUR47pVUZIzwa+2/havl/CzQwJUm3Qly6DAOTWVR
MiR24GecmkPXik5PWn4rER4t8Z2C6vpZB/5Yt29xXF+EGz410k54E65rtfjMB/a+l5P/LFu
PxFcR4TP/FbaQEXGbhc17FL+AzaOx9QcAlicjNLu9OKQ4LkDqDQwHevIZiJkbTxxg18oaiQ
dVvVXJxO/H419W7Ttxnsa+UdSYjWL4AdJm/nXoYP4jSB678GJN2n6tlcHzFxivVV5C4br61
4n8LfEWjaLYaimrahFatJIpjD9TXoh8f+DlO467AUPBUA5zXPiISdRtIiW51BJxntUczHym
4/hP8AKkininhSaNtySLuQjoRQ/wA0Tj2P8qwS11EfJd3gahdhcnEz/wA6LhQlpZTbciVTg
+pBpuo+Ymp3ePlUzPz+Nat7Y7/h5pl8r5Ed5Im76gV7l7aHSet/CK+WbwW1sTk287rj0B5r
E+NFyXXR7BWAxulYevpVT4MXGL/VLOR2+eNXUDpkHBrK+LF15/jcQZBFtCqAe/WuOMLYhmV
veOLSFV09Zj1Mm3HvW34GA/4TzS2Dc+dj9KjurEw+BtHuG+V7q4kf6gDAqbwR/wAj1pOMcT
8/lXVKXNSuadD6aP3s5xzzRkHgUYG45PejAXkGvDa1sc73IJf9VIvXKN/I1+Y/ihlbxNqqD
5FW8m49fnNfp1JvMUhwPuN/I1+YHiTJ8U6sSM/6ZN/6GahgYP3pD6Co269MVO4P8PFQsOaQ
jqoJr7SgpVhdWbDnjcpqR7XQ9VbfbTHTZ25MZ5Qn2qO0u7e4l3xSi2n7x/wH8Kmu7WGY/v7
I2+fvS2w3Ifcit9dirmfP4c1SGOSRbc3MQ/jh5FRadbmG4d5JvszgYCyJ1FX7WG/t5D/ZWq
CRcgFFYqfyNSG/uJSrXOoF5cbWVrfO3IIOT6ZxTUUthCvJlSW+wSZDDk4JIAI/OodsUjbRD
b5butyV5YZX8jSLcOV8zuOQEt+jrx+RFTEReXJm7hygIw8GCMHcKrcLDSvzDEPBHmALdg4H
Rh19cGrBguB5ZIuAC3zMrLKM9Dx16U5I2lLyJ9hlQMxJWM9CBz9BUyoE3eVbDO0bpbZiQCO
5HpT5R2KhXKOVeGTCj5ZY9jEYIxntUVzPpnlTeXayxs6xqot5cqoH3hSz2s15HHI96sibPN
KFgCqg9SPemTWTwPCLeEuFZTIoIwzHnH5Um3sgsULhrm8EoeaRd77wszZIwOB+VN+x3L23m
QxLgDDHGCautJPJeySxWCoshO7kZGB/hWRdGURqjRyR/Lz8/es35iLqaZcyRZZnzj/lmP50
W+kvOkgAkjZM5NZK3lyibYrh0A7A1JDqF2WZPtciKw5OeDUppiua9nYTz6c8bECRDwx6/hU
UljJDEUvbl8jGM01L2dUEY1JUUlc5Xt61L/ak4AM115ysrLs8rPzDp+daaWHoRf2Xuwhm2E
jKLng1LJp87WwW4mKuvAVj1qyl9caj5SDyWKMojjZdhPc8/gakuZIb64tjdxHT3aQsJCpKi
Mdx9TSUUw0M1Lb7PAXERlZW79BWlBaC6i8zZ5WeT7mrEHnXFokWbeVbgtMrJw+0HAGKdLa3
lqqgLNGwGcEYAB6VSj3KS6laHTfs843TrtlOOTjb71PdWRsDDaRasnkyNkqX4H1rIlimEjP
PK8jsME7qptDKx84KXO3BzyTRzW2QM6+7ubOVUke+t7c24+QR/NvNY13eadM6zTz3FzMwww
KhUU/7NYaptLcYkHQdhUYLEMjEk+tJzv0IuyWS5mjXy0P7vOQB2qrLKZCSx+lPCkR5X8RUW
zdLtxjvWIhrZ44pAV35I6U9s+Yew7YpgAyc5oAfnMgIO2uz8P3DDSoZ/MhX7NMykD77hh/9
auK5DDt6e9dR4UneL7SixQlwA6ySj7uDg4/OtIblJmxbyW9w1u1vZ3nkwSDekbYBVuM1bt7
VEeBP7GuCY3ktnLS44blc1GVt9rwfbbiXeJItkCYGR8y4pjLCY7idbTUSTHHdqC/3mU4aul
aaGiLdpFL9ngQaXZxM0EluxlfOGXkV9tfCCZ5vhB4aaRY932fBEZ4GDXxF5CxzzTxaNIyxT
pcgzSdmHNfcXwptzb/CzRIvKWIrG2FXlQCc1jMhncihycn6Uq4A5pGNZCPGPjOCdT0k5/5Y
t/MVxHg8sPGWkEc/6Stdx8Z8f2ppGT/yyfj8RXD+Ext8X6RtBQ/aV5PevYpfwGbR2PqA/eJ
Pc0ZHYUE/MckHmnZArx2zEiYcdT3r5O1Un+274bvl+0P/ADr6zxuH518n6qoGtahnPNw/86
9DB6tmkNyixXOHwF+vNNbC5J+YEcc9q9d+Emmaff2eqnULKG5dGUIZUzgGvUR4f0A5X+x7M
4HTyx0rapilBuLRTmkGhnPh3TwDnNuv4cVecjy2BGflP8qkRY0CoqBQo2gAcAelJICqMVUH
5T/KvLbu2ZX1ufJN+ZG1S7TGF85+v1rurSzFz8DbtlUE2135owPpmuJv9q6veHbn98/869a
8BWP274TarZNz5jSAA9zgEfyr16jtFG2xxPw0vRa+PLSNmwtyrRHH04rG8Z3Yv/GmrzMSD5
xRSfbgVW0a5fTvEFhe/daGXnHtxTYUm1bxFGjKN1xdAe5y1aJe/wA3kB2vjmzNh4I8JWfG5
I2dj7kZP86wfBTJ/wAJrowBOfOruvjDD5VlocCgYTco9sDFcJ4NwPHOj7RyJxWMHejce6Pp
ogktz3NHzBSO1SFfmbjvSYOPUV5L+I53uQTn924x/A38jX5h+JBjxVq+f+fyX/0M1+nsgJj
ft8p/ka/MPxOAfFmr4GMXk3/oZrN7gYDdTioSOnNTOdpNREnjmkI0/s43gJ8reoqxHd6pYv
8Au3LAdAeRU0aZbng1YCjIBPJ6ZFaq/QZHHqK3+VuLNllXlZIRg7vepYzLLjbJeFTuUkKDl
CM/zFRsLYRmZ3ZPn8sqpwfXI9anjbTkl8qO+dRIdttLu+UepYdQBWiv1HoSxMY1cCe+jkC5
YbM4BAHP1q8ouFkDPdJPYzSNGku0HJPTPoB3qIahEZVa3uY7O6J8qGYnMcq/xSMex9u1BuA
Gxa7dPa4HkpC43Qsn8Tg9ixqx6F6V4hLDGzJbyzHMN0oxHKB95iPTiqjudolAltnuSUSe3G
5HhH3mI96iZlSIm2D2Md0PKhiYebGsQ+8w7jpUUUYmYG2hIS4JVGtZ+kS/eIU9M9adxNjZJ
47uaS4lawdnJdhIpjYRpwF+hpjWrhVb7BGWC7yYp+rv90fgKllnSfaJLnHnNuYXdtgLEnTk
euKafKfE7WVqwYG5cRy7cA8IMUhXM+4tliGf7Nc/JI2Vm6c4H+FZd5GqzkRo6YRc72z83et
S5t/LLKLB0wVhO2UHJHzN/jWNIQ0zFjgg55NYsCB29BTA5TkjHvUjqpGQM1HggnrxyKzJNF
LmRoM/aIlGw4BjycjFPlu90jMLpj+8EvyJjG4ckVUtrhyAWkAKsD93IxVlAJWWM3DrHtKZ2
Y4zxVJjL0EbtaExIl6iD5cHDqzHj6nrxVwS4aaC0v2Qtts1gulyQT97nsAc1WVFkkEzw+Yo
LSGa2ODhRgZHbnvVu3mBhU+dBdrbQl2WcbWDt2z3NaopF1cJcPeT6XF8sgtYZoH+Rdo+Y++
a6W7QalYR27rKt0sY3ENkcHjP4VzVlFDZanaRT6c9ukKbJ2Z8oJH/AIsfSuhhndJZoreQ3C
7SrMgwdo/iJrohZqzKOXurWUb2bhF4zjHP/wBeqcsUf2VJbbd5wHI9vWurltft9jHLazKsM
i52ueevI+orEa3iina1Z3RA+Gkx0A/h/GsnEbOcnjxAZ1B5OGrPy5Gcnb610Wox2xbzVjaJ
WPCZ+Ue4rEePkBTlK52jIrs5EW0fnTEyVZiTzxmpZE5IAqM4RQT35AqRDGBMYO/ocUrKUJU
nPvUnmD7OQVGG9OuajYAjgnB6UAO64Bx9a1/DjbddhVoRMH3LtJwBkf41jBSGHep7ZxHqEL
HcQGBypwTTjuNHo0lxPBk3WoRWpjEcuyFc/dO1v0FQgQBoovtl+xEkkG4L94MMrVoRTgIYr
W2s4pAyh5m3MQ4z/M1Vlun8szHV38zYk+Ej7qcH+ddm6NUJHHFcRxKINQuGmtXgwTjLpyK+
3/g9KZPg/wCHXEbR/wCj4IY55zzXxM06IzlNQvJRDcrKoVMfK45r7b+EMRt/hPolsC+FEnD
9cZzmsaiIkd914pT2pFwOppT1rIR478ZOdR0pRj/VPkn6iuE8Ls3/AAmGkf8AXytdz8aMm7
0nHHyOP1rgPDlzDF4r0qad1jRJ1LMxwBXr0v4NjVbH1Mx6/Wm5PpWV/wAJL4fGf+J1Z9evm
ikPijw8B/yGrTngfvBXl8jb2MjX6HIHIGSK+UtWZm13UFC/8vD/AM6+qUkVwHR8qw6+vFfK
usyBfEN+CSP3z4/Ou7Br3nY0geqfBncLTWVJPDpya9aB+XOM14f8LvEmkaLb6oNXv0tjIVK
Bhy2K9I/4WB4R2t/xO4dq99prCvCTqNpESOozzjHGKRvuNj+6f5Vg6f4z8OatqCWOn6pHcX
EgO1Ap7VuN86Hnsf5VzuLi7MR8oXyk6tflRnM7j9a9q+EStJ4Knjf/AJ+WXH4V4tqTH+1b0
A4PnuePrXtHwhz/AMIXMQ2W+0sc/lXq19KaN2zxbXbZtP8AEWoWeSoince4ycitn4e2hvvi
DpY5YRsZWH0q58TrE2nj+6cDaLlVlH5VsfB62Mvie/vyvywQbenQn/8AVTlO1HmQX0Nb40c
Wmktux87jNcB4I/5HXSQRyZxgmvQ/jKV+x6OCAcu38q898HYPjfSHJ4FwOKmn/BBbH09k72
z6mg9Mg0fxsT60hIA68V5L+Iwe5DJyrEnGFP8AKvzE8Urt8W61z0vph/4+a/TyTlWwM/Kf5
V+YnivP/CYa1xgfbpv/AEM1D3A516hbtUzc1GUY4xSYjoIzulAz8x6VoGzvI7Y3TxeWikHd
IcfkK2WttK0AB7l0Nx2jQ7pD+PSsjVtVTVTDm0aKMNlISdzyn39q6uRRWrKsRSTWlxK6G7f
ZE3mgsAiscY2rx1rNjXTobd9sJmEwKhZOHtx656EntTxaNM3ltMNqZBI+5Hn+En19qsxQqk
aTrCNu0iGFhnOOGLj17g1C1EQtbSXAt7QW6p5R2gt8rLkZHm9hmplspJZGMMxWN42EjSfLG
rDlkXPU/SrUcBIlhZuGUlpJicFhgqXP8hVl134mIDbyl1B5w75wwRB0/Gr5UNIykhmgR7m2
v3t4PL+Qv1mTowUeoqSZyN/mi1ZyFjQRkxsiYznI7kda0cWzT75bmBUYyqElG90yM9uBzTC
zuiA3dlIcBeIyMZQYPH5U+W2wNGU+qxFpUd7i3WQ7Su4OqRr0X86WW7hmcyzizldz5rbkKH
phU4NW5baGZf31vZqcruySuMgj9DiqMtlBhhH9nSQqGB3E/MpwR+XNS2xFWeSNUGIo2ZVI3
JIfvHq3vWecFDjk9zV24so0GI7rzQCSuVIBBH+NUFB+ZGABXp71nJgNY4TBIP0qPIXPPapS
uRk9aYenSoJC3c5wAwzwSP61pwSsP3plaNsblLLlc+hrOgYLIQW2qwwxHpWzAUjbyWfytzq
rJMPlYDnP51SGSeWV8zMbxPJthE9ucpjq2R3q7DuvZFUJb36SzZb+CTZGPTtxVKL/AEVhOE
ls22vKGiO9WzwvH8PerYgZopSIYLsRwKivbNsYO/r6mtkikW7eNLm1eG3e5hnmLTi2m5Dgc
KAT14rWiZ7W1W5hdo2gYb/QHHT3HqK5yR7g6tGkLXRNugiRbjhlI5wD6e1bltLJOJIRGI2l
HzFx/F9KuLsUhYrmE6hNKiRorHfLtOUYf7Pofaq0jNOGEcUsqgfu2fgsO+RWja6bGNPmUDd
ejlc8BucYxT5tPW3iMlyWglRQpTtxWnK3qM5TVkKxKOXX++Oi1hlnRVDN+VdNqojSMpJGdj
fdx+dc20QZNwORXLPQzehHuzhVBz0ye9RSDEuGHSraIGUnb93mqrEct61kSRlVzkZpBjBz0
FO7Gl2YjzQBGwBYHJAqRCclg4wCMmkMZJBPShl4+7zRezGj0HSds2n28trZS3LxnPmTt8uV
Of5VpkzwzCGTUrO2/eSwkBQcBhkVzvhuWO4tWt5zcXAyAIozhRn5a3WjlW389NOtYV8uOc+
a2TlTg/pXbHWOhqiNLh5rRUOuZM1o0ZEcXJdDxX2z8ILg3Xwg8O3HmmcNB95hg5zXxcsksU
2XvrC2WC5x8qbiFcZr7O+DSeX8IdERZlm2iQb1G0ON3UVjU1IkehDHp0oNAUj8acAOhrIR4
18ZmAvNIB/uua8ofbgfMODnGa+qdX8N6JrrRPq1kt0YxiPk/LnrWb/wr7wdkn+xYiSeu49K
76eKhCKVjVSSPmNEQKFZgw5JJ9aVAhdCQgUOOSfevp0fD/wgP+YJCfqTTv8AhA/BwxnQoMA
571o8bCzViueJpaaq/wBmWeW4a3QD/vmvl3WjEfEWpFmIIuH/AJ19ZR28UMSxxDaqDaqdsd
qxZfBfhaeZ5ZdEtnkc7mYr1NctGvGnJtmaavqfLLIpKO2Gx0zSFozwWzjsAME19T/8IV4Uw
F/sO1z/ALtA8GeFFPGg2vHJ+Sur69HsXzxPDvhgF/4WDZYxkhjuHQ8V9D7TtOPQ/wAqo2Xh
rQNPuEuLPSoIJ48gOi4IzWqFQHoa469dVZcxEnfY+SNV+XWb0KwU+ewJP1r2z4QZPgyfkEf
aT0+ldq3hbw6zu76NaMztvJKCr9np1jYQmCwtYreIndtQYGa0q4lTjypDcl0PG/jNZbb3St
T2kBkMJPqQc1sfBux8rw1e6gf+XqfA47CvS73TLDUY0W9tYrgIcqsoyAenSnW9lbWMCwWVu
kESndsjXC5PtWcq96agK91ZnlHxoQfYdHJJ/wBYw4HtXnng4KvjPR8Z5uAea+l7mxsr0ILy
1huBGSQHTOM1FDo2kQyLLFpdsjqcqwjHBq4YhRhyNFKStYuEHc2fWmnG08VKRTSMcmubrcy
ZCRksB/dP8q/MbxapHjLW1J/5fZv/AEM1+nRKseuDg/yr8xvF3/I564P+n6b/ANDNZvcDmT
kdBTWBbHGfxp7ZyaReRSEdLa2VxcT74yxI48yQ5bHuauSWMUV79ltJlmuypZ5iw8vb3XPY+
hqSO2uL/bLcFtOsB0HdvwpdQvdCsNMaxsogWJDEnkkjua6VFLcu5TZIPLWCIObTglZOGmH+
1j+6elSAM+55H3ysuWLHHRTyf6VmPqyGUFhuywz/ADI/GrFremQIqj95IQyDPHm/w5z2HT8
afMhXNHaDIHaQiOJo52LHhFIxuPqc1KkCTBVAIkmDosbNtw4O4M/op9KqiRfLGIvOjVzsjY
c3Ev8AGh9geRTkErylUb7TIcHceBKyjcobPZQMGqTGi8hmmkU2Mgm8weaBBCBGki8MmT7Uu
EBUPKCPK3rGzbSyZ5GFB+ZTTY5WmDFZrm7xi5hS3XZET0dc1YCeTuhsvJt9ri4hWAebM6Hh
lH0qxmeyF3ZkywX5slMgoeA2T+RpGiYJ990Y9w20gjv06j+VSusRZljizFHIUE1xKQm0/wA
L46HPP4UiRO+07ZXkLeXuThVkH3cluoI71FhGLd2zmN5HGEAyEfjA9fpWfp0cdzftC7IUcY
Bf19q3LjEaB3jtIjkuFeQtgg4dcdMd6wJ7dIZ5HS4jdTJ8oj6g4yKxkrO4rBqOmTWbMqksj
HqPb19qziGPQ10NjqRliWzvmVs8JMeh9qzb+ya1kO0Hyz3Hb/61S4roIgs4WnulXCsOu1u9
am9SjbXEY2EiK5GfmY4+U/SqtjEViZygY7SzITjHoQfWtDfhhC0w2+bGjRXKcjA/velVHYC
RgsTzQeXJZkyxxEp+9jOOSSe/anwkTzHMMEzS3BcvDL5TYXoAO2fSorcrFJCYlMREzn9zJx
04AB709OEhaWIZWJ3+eHOQe+R0NWNEj75ILdT9p+d3mfz8bcdjmtiwSRIkjkXdKql95bCnH
r+HSsmO3R9jLHG6QwK24TEbSTzkGtyaSG6to5YGAZEEUgVfvc8H6VcU7lI24IppV81YDDa3
KjJQZ2npk+/eqWtW95EYklufPTy9qEn/AFg7k/57Vp299DDpocPiZVw0eeDz1P8AKua1bVp
p0zCwESn5lxlkJ4B+ldE9IjZzt2u6YQSS7/KP+s/vD0rLZmWfAVSBV9og0recxaQfKdvSqy
W5EmSCQOpPeuF6mY2WVWUAKBuGT9areVkZPBParD2zCco3KkF8j0psqm2OFfzF4+Y96iwrE
LRKFOcYqJwASo5AIpJc7uDwTnFNZiGyPzpCHb8YUjntRgntSFvm44BpA3PFFwOp8OSlLdwb
s2wBKDYMseM10kcUU8oWDTpp45C8QedsAq4yP1Fcd4eu3tr9tkscWdpLyDIGDk11k93bjaL
i/nvGBGwQrhSyHkD8Ca66esTREgiunhfFjZQvNaZ+ds/NGa+3PhHK03wm0KZzGzyQEnyugO
a+KIoY0nBi0VvLS5K75pMDbIOK+lPhh8TvBnhz4aaNo2tavDZX8LSRNAATgg9KmpG4M9+BA
p+RjpXlB+PfwuAj/wCKiD79xULEcnHUVGvx++GTqTFrNw4CeZkWzcrWPJLsQetbuOmKUMMV
5Ynx1+HrPtGo3A+dU+aAgDI4qGb4+fDW3/1mtS45OfKznB5pckuwXPWtwoyD1rx0ftFfDUk
lL68cAnlbY4pi/tGfDOSXZHe3smOp+zHA/WjkYXR7LkDn1pcgDGK8Wf8AaT+GisyrcX8gXk
lbY4Ws9v2pfheSf3mo+223NHKxXR7xvHpS5VhzxivE4v2jPAE+Ghh1SRSwT5bfufxqRP2hf
BZVCLHVvmLAZt/7vXvRyy7DPaARjJoyDXicv7R/gpIfM/s/VmUpvwLfoM49aYf2kfBYfYul
ayT5nlf6jvinyS7Ae38+goHXrivDV/aR8GvF5n9maui4+88QA4OP502b9pnwDApLw3zN02K
mTQoStcD3TjqTQWGK+fW/am8ERq7PpWqhQM/MgB/CqTftceAgxC6NqrD/AHRSsK6Po4MM0v
4183p+1x4HZ9n9iamPcgVftv2oPB90T5Oj6gT2BIoUWwufQBbhcGmE8HJ5r57f9qbwtBepb
XPhzU4GJ2hnI2n8ar3n7Vnhe2cqfDepMQcZ3DBp8rW4XPodsE8DPBr8yfGH/I765z/y+zcf
8DNfVVr+1f4WubgxHw5qETY43OOa+S/E959p8R6hqAiZIru4kmVT1UMxIB/OplHqFzEYE8i
mEKOoNOMgC7VB55FMLtxkA1A7nQ6rrdzdTCFCVix261hyk5DHIB4oXc7o3JJ7CrAaKBtzrv
lB4/uj6jvVtt7jIkgmaMyFCFPOangVWADE4ZgGx1A7496rS3M0pHmSHrjC8AfhU0DqSFJwo
PJx096FuB0KSEkOCeRshY5XaB0lPoexqaF4mBEu5VODwM5bqq/8COM1SG87ndQjN8rL/cTs
v/AutTq0mV2x+bIQQiHnI6tLx3U9K2iNGl5ry3CwJIpuXbfCjgiKybHzRsPftVf7XHLBKIp
JbXTkYefc4/ewSHj5T/dPtVd5EMUiSzebbooN5IDzfj+8n+0KmcTKyNPCsrxxZt4MfKbb+8
/qR+dajEMsjMpvLYxQKQrWKEg3JxhZSO9OufNuVzLY3NxI8TRSmU7BlSMFR2xTSp+ZW1Fnk
Me2OdIyXypyF9uOlPuHidDcOLyYO+4NM+0EMoBHHQ5HSkMq3MErO4NjaQrudcM+4k7c9qoN
HIs6O72sYdh8yjgAqQCauSRY3I0KwnaoKBcy4HRwKZ9mQ7gNmfvKV6E+oPTP+zWclcDHliR
URfPRm28bVPykHGamSdp7eS0uCdwHGT9/8afco6wgmPCnKhzxu9sdqrWvkJdRG7BMeeVHVu
Ky2IJgP3QiRA5XAEbHDDPoe9XY/OWWJdtyA1wwCsgkzx79SKoYRmWImNl3qFjm4OMno1XIo
1EkLeTCrNJIu0znDD+n1q1sAsRIWCVw6gCQ7mtsjHvjr/Sp44SLQhFK7oFjEtqxADMf4hRb
RALCeYMxkJIkhZSSe47en41fEbxz4P8Aot+pyMfclHQe3A6e9WkNEUsSXDNczwpeWrOB58K
4k2JwMr7mur8NrbvpjW6wpeyQqzFQcEx55X8K5xjFbzCTa1jOMDzE5jHp+Hb9e1WBevbBp5
Il5XKz23BB7Zx6/wBK2i+XUouwRQ3Vy8EBYFWJCOMEDvn6VVntE0yeSGRSscqsRKec+hFVr
S6a6ZpGj8xk+TzS+CzE9Se/NR6nevb7gJGfyyUCSckH1+lKTuNmGxkDsqKXSPn/AOvUTszs
jBvk6NVpLlDK+7KySx7eOmaoLk3CIF4Y8iuZmYxbqWzut1udx2kNu5yKqyuso3DKt1Ze1aM
1kz2b3K9FO1/YVlNkMMEHioERnBz1pyFTkNwAM0mcOMdO9IQpOeetIQHsAenSnClCj8RR1G
RQBZsZDHexMArHO3DdOfWu3e8uRby3M7QNFDGrIYhja7cGuAVwu3jnOefauyh86TS4JIYoo
oCj+Ypbl8cgn6VtTlZWLTLLGG4gk3Le3UjwCXAbC5Q5P6YqzJG6meaDRMFZortTJIehGDVX
TLqOS0gS5vpoSsuxook5KOMU+OO2lKxG2v7xniktdxYqNy/drdalFlvtNvKAX0+1SC6Pox2
uO1QrM6eRbS6wWIE1sywJ0xkj8KQ2+61aSLSIoTParKrSvnayHn86nlupoJZpFvbG1CyRXA
CANjcMGjYLFB2SW3E+2/u2e3STJ4G5GwTVkxzRtJ9n023tx5rAGdsnDqCP1zURlTzFhl1W4
kVZZYQkMeAQwyKFjjMMdxFpE0xaKKTdPIccMVJouBFLJ50AWXUPPJCny7dcAkrkj86pElIg
lw3koelrGMsfqa1mEsEbI09nZKu5AIhuYANjH5VQ+aO5zbloUk48+Rcs/vUMRUuTOsJRisS
FflgXqT7muaLFgE3Dr9M108MfmqxtLRpgxKhnPMjd2+grmCHExDAFgxHHesJXEzr7KHESH7
DcMfOi+5J61dtoMtbqNLv8B5+TL9ao2tuyxIzWF0AZIj+7l69R+tXra3CS2+bPUgTLOP8AW
deD0reGw1crPEptEP2C+iP2ZCGWTOPn71YUwi5wW1VT9sHbj7vT61G8MaWS/wCi6jEfsy4b
dnPz9amaZVnYG71JSt6oI8vPO3r9aq4yukayRoGs725yr8yttUfOKhnaWGPazWlmM5yg3se
anMavED5WoXAAcfOdq/fFROrQx70jtbND0Lne1J+QGRfbCJHBkcEfNLMcf98is17FmGbSVJ
1K5wOGH1rQ1bZJE0iiW4Y8eY/yhPoKwVZg5YN06FTgn61zS3IbFIMZ2sCGHrU9tez27K4kK
kHtSNP5y7Z/mI6EjGKiaJkUcbl9RUbO4XO0tNSh1Wy+w3wDoeFJ6qfXNVJWlsZDYXu2a2cE
RS4+6fc1zENy8LjYTjdnFdPbXMOoWzwzoCrdOelb86asBk3Np9ml8t8g/eRs81aW4W/s3WZ
czqNp96jIdg9jcHeVP7uTPJHpVICWKbecqycFR3rN+QhsiRxkRncGAqAx9PnX86tXO6Vd/U
1S3hQPmA/4DUWEXS0Ue3ZIWJHJxUZAZtqA+5pBluMdKXcMgAc96Y7hiNGCtyw5qdGJIAQEZ
yfeoAhJPy8etX7bYuOMmmgLMNwQoG7Lj724cn0P4Cr9vH5icOsEkhDNO3AtT2XjswqnNAZY
vNiwp7j1ogvRkIFxvH3ewYnhz7j0rRMZqIA0kbwRiDyiZLeF2yIZB94t7HsKUphljjkEQZy
xlfrGGHLH/ZB7VA06NtZCArPuXJPAx8+f97sacsglVVzlHUswZvvQj/lif9utUxosi4iVWe
SOVoARutY22u8uOJweu2nf6YNQMYeK51JF3PISPJaLHIXsX/WoovPa6ha0cLdMh+zeaflih
7xtn+L0pS9o2nmLdJHoiSZVzzMtx6f7pNBQyTyGtkkS4eOxLH7PcsMyvJ3jY9dtMdN2+KaF
YXyWuLbGEsOmJcVPP5xu5Zrm2R75lxNaIP3cMeOJR6MKhKt5ACP9o6nzTndqi/3R7CnYCOZ
Q4kaUNO38fdrtP+eiL0GKyNTtxbyRvGykPhgFbecf0rejUNHERKY+d0NwgJOf+fZP60ot03
iJYlgSRyGiXgWsncSOexqJRJsc1FtC5dxGQ6HbIm5Tz3PpV+GVA6bXsJFW4c5K7dwx0Povp
Ud1bC3gnltZWgiXCNGuXCnPv29DULXBE7M0ttL++XGY8duv0qHoIvWD+VG5EKtEFBeNDyRk
8j0rUVi8RSHF5bLz5LH95HnsD+n1rBsmiVRJh7ZySPNjOVZvQ+2M/lV+S4XynkmiO/aXSe3
PU/dU49OM1SY0W4pVMfl2sw8vlnhn64HUD6ngfWm72jmK2wNldEgfZ5OVd27f8BWqZmWeQC
ZkvIg6xq/3JUVBnGPQmlVzNCW80XiIjzyQy/K6MTgAHvxiq5ihZLpLEpd21uVlWXHlN9xwo
6/nzWdd3Fxd30txN8hkOWI6D2q8DIuoRnddAWluWVsBvLY+o9KsIsaoAVguBBCJCEfynaRj
xuB649KnVgZtpES6N5eUJ6Zzn8adeQZuGlUbH3fLjotaMlrBD5onint3iVWnZEI3Mei8Zqs
1vcNIY47q3lAj3tHIduxPTJ70mmibGQbuWNJoQSfOG1h79jVRoG6gE4H/AOutEWkrlPMhUd
/lccCpJ/KmZIbcLyckk8gVm02Ixih27sGmdOSOK3JbEJEAjds+1ZboBkHnFTaxJAH+UHFPB
BoKnHApEQl8Im4/7IpAAcEn5yD6YrrfDDLJbzRf2es5RlLM78BT8p/nXLGCVASYnX1yMVr+
HmjN+0TxSyCVCuxD14yM/jitab1KR1kpuI4ZEN9aWcgjZMRgE7o2yvP0pslxb+a0x1K6kAe
O6UQr2bhv500edHItxHp9rbwgpKWlbLYI2tx9RTkkmAW2l1eCMeXLbkRR5ORyorqLFhtIhN
HHHpl3cLFPJbh5n2gBxkVWW3lW3jjFpZQNJbyQMZHyQ6MSPxpZZ4JoJHNxfXTPClzgKQNyH
DVP9ngFyXTRcql0kgM8mPlcf40h3IWu5VZpm1WGJj5M4EKA4P3TUWIZX8rdf3rDzYsD5Vx9
4fzqYCaOJYpDZWZEcsJ/iIKncKQ3KSN+81WeYeZGSlvHj7y4PP4VIhGDJgiyt7NWKsHkbc2
GT/Gq1wnmkPFI17NGcCUjCRgVYht1Co8elynagw90/wDdfB4+lNnff+6uJhITx9ltRxnOeT
QBV2xNdSJ9sOSodpk4WGPHIHua5u8RYryRYozHE53qr8cHpXS3K+XFGLp0EaNvNtF95j2U+
1Y2riVriGW6dRI2P3RGQi54FYSEalvCfs7MLK4+VImzHN/tHmtGCL98im11MqtzIDh/UdB/
Ws61gH2RmOnykm3DAxzccN1rShgKXK5sr4bbr5cSdNy9D71rAZWKlbEN5WqQL9nzndu2kP8
Ayq406CeQnUNQBF3Hx5WeCBz9arHdHZqW/tKLEEg5G4cMKnku08ycjVLyM+dA3+pz1Aq9QI
MCSPAOo3HzSfKflH3hVcjZykFrakZ5nbzGq3J++UgXGoXLB5Pl2bQfmBqm0f2eEnyLa0Bzn
z23uenak9AMfVJiW3GeSc8gMRtVfYCsc7Wb5wM+vatvVZA8xaSb7QckEquF/D2rCkXaWUdD
zXNLcze42RcEHhhSxkiQEDK9welNVtq7WpT6dM1Ah0qoD5kQ49KsWVyYXGTx3FV92Dg9KaQ
VJUjgd6aY0bV04mg86EHcvII7VVZv3azZJ3cPnqKW0lEiGMg4xUaqWMkLNhSeKdwEUgMUzy
envUMiENgDj2p4bbnjJX5c0yT7w5pBYmUADI6GmOSH+UYGetSbgSBjApGUFs9akRGXfc3Oa
t2cdzdSpBaRmRzyfRfrVcKGYDGDnrXQ6PcpDKIowEBPzn+9VJJvUaRraf4Mluj/AKdqL56+
XCOKyvEOgPoN7GYvNa1lOVZ+Pmr17QY40sw6RKQR2qfXtDt/EGlTWU+0ORuiOPutXp/Vk4X
W5ry6aHhkEu5NoJ3+WE/Amr6SA71bIiZvNYLg7gnQj3B/MVl3VtdaZqMlncq0ckPB/wARSx
XOU2MMcAfhurgvbcy2Nlpo5I7hL92aFyJrry+pc/cKe2OtXd8yXEss0Ucl8kQE6f8ALOODA
w4Hdqxo59s3mgoWV3kGVz0HTHce341agkIhVnOBABMOhxKx4Rj3Q1opIaLiod8MMPmSSMvm
2u7h75e4kOflUehpQqSBXSdktpG2w3AXHlSd4Yx2B6ZpJIozDcx3EhjhYhrqRRlop/4Yl9F
PqKlkDK05uF8lsAXqquVs0xw0fuatalisVVZBL/okKtsnCjIsZO2z1Y9zUTqxMkM9p5zgYn
s92AydppD698VIVkLRlIFadFJjgIO2SHH+vb/aA5qPYu6JIGaeNsm1cg7tROeUb2FAEJVWb
e7JfSohCTy/JDLF2CKPvMvase7sndRJaEyRv8ys0exZAvfnofUVsvgyKxcRKhwJ2B2adL/c
A71Xm8pVM9x8jMwWUzHMmT/y1jU9j3qWQ9zCglESEBxC4DMysMxsenHvzUmwM7Aw4fbGFa3
f/PJ9KsTSRSFsRSOSCGYqB3+8Pr6VUXYZS/lBBnIKnBGPb1rLYCUI800g2+aVZ3aOT5XPHX
Pf6U7/AFimM/vSfLjAf5ZEPU4+nvSmZVYQ3CeYi/dmHDqO/wCOe9RNO8i7JVEjLJ5nmtw7+
gJ+lK4FsFZjfTCN3O1VDJJtkQ54yO/FWLiRZpLrzJUkcvGg+0x7H/McfWskuXSRZ4klLMrB
xwyAds1YkvJSXAdikkgk2yDf09SatSQGlIJlW78uOZEknRQbefemR7Hkn0qS5uJGOoh5nJe
VEzPbDcR6k9j7VlLNG/7xreIM0/mFkJTA9sdKstO0lvcBDeBZLlThGEmfc+p96pNAWhLHJr
UsYW3kgXAPlIUHA7DtWTYi1vNZNpKgWB5CR5fB6+tSi4k/tS4mZnaTJBLrtbp3FU9Kb/ibR
sTwWyazbALxPsup3NvbXBEccm0K5ycV0ugeCNQ8QWq3hliit8kE55rkbhvMvZmPO5s16P4B
1qW10qW0JBVXyo9KulyudpbDVupt2fwx0SHDXbT3DAc5OFro7fRtD0m1UR2ltEgG0EqCSaS
LU3dTMSu3bXLavqDTFJVuCGD5CmvSfsoL3UaXS2OgudS8LiP/AElrZs5yPLGTXF69DoG2LU
NHD253gusXBfBrOvLOG4uBKrjcOcE96xruSWIxxGXaWJGfQVyTq33QN3N02cVz8kem3Em/z
Ii0zYHPzD9TTlkvoT9oAsLXPlT7sg4PRqYkkMkUUpnvbojy5SsYIGASp5qzBZfMYk0UA5mt
ybh/X5hxUruSReavnpHJq7bVlktysK8MrjI/DNU2SKaEYhvLom2Kne+BuQ17T8CdH07XPHc
tprlhY3VubATrCoBIdTgE19Jj4ZeBSBu8MWn8RwB/e61Ep20C6Pg9oiLosmm2sYMyuDPJnh
1INR+cy2kiPqdtblYvu26ZJKNX3j/wqn4eEAN4SsmxgfMM9OlWIvhp4BgH7vwlpwzn/lkD1
61HtPILo+A2jgnkbbHfXzCRwA52qcruFPwY12l7ewDYIEfzP8w/+sa/QE+APBbk58NWPJB/
1YHIGB+lRp8N/AsUiyR+EtMDr0Pkg0e18guj8+VVhEwgEduGPyPN99/U1karChijaCN5ITK
A07HBlPfHsK/R8/DzwO7l38K6Y7HjLQKcfSlk+H/gaQKsnhPTGCfdH2dcD6VDlfoF0fnVbw
K1jkafIxe3YmSOXHIb72P6VqRRKs4L2GpKPtEZO2T7mV6e571+gK/D/wADouI/CmmKORgW6
1P/AMIb4WUq8fhzTwykH/UL1HQ01O3QLo/PQBfsqgy6nGPKmABUsB8wqVrogTN/a1yvzW5C
m3+nt2r9Dk8L+HVjCpoNgo54EC9+tA8LeHM5OgaecgDmBe3T8qr2r7BdH53zP5nmqb6/uMz
SbhHEVHtVJIpUBZbeCM7Tk3WXY9OcV+kP/CM+H/4dDsTzu/1C9ai/4RDwsCWbw3pm5uSfsy
5/lSdRvoF0fmbq8c8jeaJHuEDHLxwlVBz0FYjQysSTFJ7HyzX6pf8ACL+HCmw+H9O2en2dc
fypF8KeGEJ2+HdNHuLZf8KybbJ0PytFvLg4glPv5bf4Uot7ljgQS/8Afpv8K/VVfDfh4fd0
LTh/27L/AIUv/CPaDn/kB6f9fs6/4UtRWR+VJs7gHH2afP8A1yb/AApJkmQIjIynvuXB/Wv
1UbQtFHH9i2H/AIDrXwt+0XaW9t8bNSgt7WOGIQQsFjUKM7R2FArLoeKQMyyLtOADzVh+Lo
NnmmsAHyMVNKR5avtGe5oAikUecx6bhURjJxjFTyAAI55NV3YhuMflTAlzggkZFIzHJK9O1
PI5GMLjtQwBwakQ1SdpyPx9KkhuJImUx4OOeaiYEAkHp29aZngEjbTuF7HcaP48udPURyLv
Uds1vTfE+Py8RWhLhcZz0ryfcA/3qBkjAIHqa3WInHRMpTZt63rr61ffa5UCy9M/41mbnAX
A4YnntVfg8Hk1Zt5iR5DAMpGVz29axbu7k3J452Uj5iDycg9M1pQ3ELFT0bzFHA7AfrWRJD
s5UHkbsd/YVEd8ZAztI5yTxmmnYdzpoLxAySEfIgeQq/R/RW9frUkV0EjQtsPkKZnL8+Yx6
RP6j0Nc7GSwwT8zBlGO3erIZisjKuAdhA9O1aqb6DubpZCnl+f5Ab9/JKQcwf8ATE/7J6Ur
Sn5tyfZ3mILoAc6ev99fY1mpudysnSaTDk5O5V5wR/WrBdpCpd9ktwxJZn5WIfwP/snsavm
KuSSXSIrzywqyqNq23IFyvafPrWcWkkn82aUzylRtd/7vYUl7OHlTbwCMRoWyYEH8H0qNHV
h852n+Ef3ahu5LLjmNtsbMBjpx0qpcWiqxKPnJp6hC3zMDSttJPl1DApeUQ2Tn3NKQeOTx0
OaskfJycg9ahJBPAxikAzaTu3Z29xTNrDkueeAfb0qZTuOKJhtQMBx/KgByLlMFt3Oal+yo
8qMHI53deaoB5EORjFW4Z84LMMAZBFADJI57aWSRlLh8nJOTzUFk8cN4pY4CjJJrZEokXIY
Zx6dapXUau+PLBbjGO9FgMwoHLspIYEkg46ZrY0PUhpxkMmcHpkdTUMryxx3Aks4JzOBh9p
BSoZLdWMhS1lijjUBsHI3eooTs9AOrbxYfLVFK7TxgHn8qzn1hXmRg3myA55FZKWiQ3MMc6
3EX8ExKfcJ6VoHw+wtkmluEtlM4iYSuN2D3xWl5Md2Pl1yYpLJIqAk4AAHFYc128xLHcXHP
HStg6NpqGdRfS3EscoSJYoiRLjrz7U64sLcJdG1sJljdkKSTOF8sH2pOMuoK5qWF35+lRCT
VGyFeLyoU54AI/WryeTcT+bFZ3ly/mxTEu5A+YYNZWiyzQwTxi6trfyZ1OAuWbqCQfSr6+W
1sS17dXD+QQViBXlG6flWq20KPbv2eIPI+Is+6zjg8q2nj4bLdQRn86+sULADJBr5S/Z4gj
j+JGqNFYTQZtt/mzPkkEDjFfViknFYz3IJtw9qM8jGBk8/SmAelNlRZYnikGUdSrAHBIPbN
ZgCXFvKBsni3N0HmKT+hp+8bsDkdjjr618a+ObO/8I/FHWPEmgT3MOm+H9QtRJaiZ2UI4BJ
wT3r6a8TeL7XTPhteeLIHEiNZiS2wfvO4woH4n9KAOqa7tQcG7tw2cbfNXIPp1qUMcc8f1r
5K+D/h5v8Ahemo6R4lkn1Ca2slvCJZWwkz/McDPbNfQHiL4h6RoPiOz8NiC71TXrxPMhsrR
NzbB3PoKAO2ByCD160o5XA5OOK4Xwv8SNE8S+Ir3w59nvNM1qxG+a0vU2vj1HqKyta+Mvhz
w94vj8N6xperw3s2fJIgLrOO20d8nigV0eoBiqYGGHtWfea3pNhq1jpN7fxW99qAJtoHPzT
Y64968ztfjdpusaL4gk0jw7qsmpaMrLPYugWWPIOHPsO/pXFfCC/1HxheeHPFHiDTNT1G5s
muIobx0BgjZ2POfUDj8KAufSW443Hp+tLnHJB2+tcDq/xMsbDxq/g3SdHvNc11IRPNDbgKk
KHuzdAak8GfEfSvGGqano0Njdabq+lttu7K8X5lHbB7j3oHdHc57ZBB9aXOOACPrXk138ad
O0/xq3g++8MazHqhDNHEiB/NA6bR2Bq74a+LVprXjlvBereHtR8P6z5fmRw3mMSL657UXC5
6aCe+DQeR7UxXyB8vUZzTs8UAROMkc18H/tI7z8cdRAGSbaEgf8BFfeDn5h6V8J/tJMYvjn
fMvUWsX/oIpMDw1jjPHUULzbnnkUsw5zmjAW35P3j2pAK67UQjpUTn5v4alnBBjXPy1G0eW
4YflTAubBv+Vt34VNFYyzklEz64FX9LtI7i9+zsMFvu16PpXhiFVXoB0PvW0KfOUo3OEs/D
F1dw7hHn19hWFqujXukXBjuYmVG5RyOCP8a+iLPSIbPJjAVcYJP8qr6r4dtNVgaKeFdpH3D
/ADB7Guv6pdaFOGh83xxq7gMRuq5cWkUcSnKkn0Nd3qXwzdX/ANBuWjQnASUZ/wDHhWXH8P
NXkl2G5t1Ud8k/0rkdGpF2sRyM4lgB06jiui0zwvqF1Zi7eErG3C5HI969A0X4bWlrIJrlm
uphyvmD5F/+Krt002G3tzGq7iRg5rpp4WTV5aDUH1PBJrWa3lZZVJkU7skcFugAqGW0V124
yM7Bn+8eWr1rXPDcVxZmeLBnjJZc9AcV51sVSAOXAwC3AVf4ifc8j8KxnScXZg0c+9u8MhI
+Uf4HFSQTN8qlcgsBz7VqSwxhQT0b5xn+GMcjPuaiNuuWA+VsAfRjz/IVCixWIjMfL3gHft
bO33ParK5cmNzwwEA7ZQfe59/WoDC6x5BAwOMdxmmTStFZnPJC7V/Gh6CKVzcCa6eRfuFtq
ZHIUcAH8qUygzbQRwKgJG1WPXFI64II71m2IuLNhu1So3AJ+XNZ6MNu7Pep1f5vmPy9qANA
R7uvPpUc0LBsYxxTY5CVAU9DU3mMzHcRmna4ytGNpw9XfJEkADDg9qgZWZjxmrVszDhhuxV
JAY93ayRIQM7T0qvHFLjDMEOAOTxzXR3LRmL94QB702C3+wtJdXMMUJRd0cc4JMmRgHFHKx
2MUTNAzKzqdpwSDxViO4Jk3hgT05rpGsQgdidLnWzg34HHmF/54qpPoTqDtsosWsAeVoZR8
7N04o5GFmTackVxeQLMgaMHcwNbz6VpwtJZ+I0XLdfyrlBpuoWTspS6iWKIPKwG7aT90VYV
WM0S3t9PD5cPnSI0R4b+EfjWkbJWaGhsuotPY3rvqrh5pFjMbR/eK/xZ7Yra8hsXkltpe0s
kd0s102c44JAqovz20Nr/AGtaOqK164lhwc9lzUllNbXcdgxju7ySVXtGXkKM8gfSqQyzNc
zQTMG1W0hSOeOZfKjB+V+tYjRRyR3pFpc3rQyIfOZtqlc8gj3rZ8m5S1i22FpaBoDExkYFg
UNUGSGSdg1zd3T3MLxlIFwu4ciiSvqBXsUmg1vUbZba2t2eLzVEzZC9CAPet4GaVbiU6lGI
4t8ki26jGHH8s1z9lCr6xp0g02QxzxmILK/+sYcFga2ZmW206ZFtkinnCQuqHICgf40bAe0
fs6NCfiTdGN7qUyaWHLzZABzjivrJO2Dn3r5H/Z0nDfEmLF/NMx0x18srgLg19cLWDZBJ0F
KPU9CcGhRTZYw8ToXMe4Y3DqPp71AHiVt4fh8U+Pvi74dukDreQ26jcPuv5fyn8688+G+pa
j4wHhn4UalG5Tw5qD3F+7Z/eRRH92p/GveNF+GdhoPiifxDba/rE17csGuftEwKz4+6GGOg
7Vb0n4faBoXiTXvEWmpNBfa4czurcr2+TjikxpHk3hAE/tieMSQcmy5UDpxxW1rfiOfUPjy
nhHwxo+mw6/bWYe41m7Uu8cZGdqKOtdHYfBvw3pvilvFEGray2qsR51wboFph/dbjkVc8Tf
Cnwx4n8Tw+I7l7yw1aJRH9qsZvKeVcYC0gseWeHE1WL9r+9TVb+G+vxpjeZPbxhVxgYBUd6
0fHSN/w1h4B+XczWjbVfnHrj+ddzB8GPB2n+IovEVg2oWuqQgKZo7kkzeofPXPepdW+D/hX
WvE58RX13qzamhJSaO6x5Of4U44FAWNLXvD2i6doPirVLDTYbe+1CzlNzMq/NN8pwT71xf7
NwL/A6wVPurPKCvXadxr1e2023ttKTSy73ECxmMmc72ZTwcnua4jQvg74Q8OaoL/RpdUtVS
Yz/Y0uz5Ksf9mgLHKW3ifVPEXxz1zwz4StNM0SXTIh9s1aa3Etxc4P3RntWD8LY7pf2l/HU
d7qMOqS/Zx5lzDGEVzgcYHAxXp+t/CLwXr3ip/E9xb3Vnqsi4mns7gwmUejY607TfhJ4I0X
xKviDStPuLC+43GKchWGOrDvmgLHn1zu/wCG17Xo27SOrDORs/SneIuf2xPCjc86fjDHOBg
16B/wqHwb/wAJOPEzQXh1YPvFw1ySeudv+77U6++E/gvUfEh8SXlldSanv3i5W4YFP930Ht
RYLHdLjHAJYH8hTsrxyaZHGEjEa8gAYwegFPAqhEb9RXwp+0uP+L2Xzf8ATrD/ACFfdUh45
r4Y/aYI/wCF03IXkm1iyPwpMDw1x82SM8U1lO1F45NSSKS+V6ntTok82dQeAnWgAmUtcIhH
CjJqswYsTGwA96slyZZJSMgDbVR2CnqaYHcaZps88ZmtVZJwdyN1wPSvVPC95bX+nkkFLmD
5JEcYZG9cdxXHaBd2spGpWUZKZAngx/qj/h712cmkW1+0erafO1pdxjAdT8r/AOy49K9KhG
2qNkdGwTau0Ecc55qNh8hUHk1lWusqtwLPVk+yXfr/AMs39w3StUvHjK856HnBr0FJMsidC
pIU9eDTSu1W6j6U75sHJ5JyT6UcscEgA9TmmAqglt7AkkVHIBvIIwfapQTjYGz7d6hmmht4
zLczLEo5y5xRewDGgSVNgGSOTnuK8h8SRWcXiC4+ysZY8gyFRw7Hoo+neu8urq+19JINODW
en/8ALS7YYZh/sisXW9KsLPRv7Pt1MkgO5HYZdm9a4sR7+qIZwbnAYbS7BssRyHk6hfoOlQ
svLYJIJ5b/AGu5/pUk7vHESsfzopO1ukQJwWP+0TUcciG3LD7qgfuu6g9AT3yea8+/Qge0e
9clScdAO3oPy5rJ1Nx+7IQgkkkelbQ4RowSWKtuPp6n+grE1I5uQhG3yYwHAOcHuDUtEGcC
3ljPXpSl8Er+VWxCUyXKjam4t1DH09qJLKfyvMWHeqAbmQ5wW6VFhFMHB56VYUrjAfP1FQs
Cm5XBDL1BGKUEkgj8qm4FpC4PXirKN7ZPrVJHI+8DnHAqwju5byYzIUG5ggJ4qkKxoQupBL
DBxjA71PAJ7wzJZRGWWNN0gUgLGPUk0h0qdFkkuYmkj+ziULE2MK3Qmtef7WLSWB9GgQ2rQ
jh8Eg9Acdc1rFGiQW2nWEcUUzXlrfvdYhYyttFu+M7gO9WoZr24ezlurzTpXxJbEsMnaAcG
qrWcgknJ0O3Xbexk5kzgH+E+taENtOJ4yui2vyagV++O4raKGQxWs9zFa+Zb6bcK9nIoKsA
cg9/emtZpLC7Poj5l08EvBLncV71Zt9PbbYiTQY2bzJ1JilwSKjt7e3it7UvZ39uTZzD5GJ
xyaqwFe7WOMXjY1SATWUcnTcCR6066uCyakDrO1mt4XPnxcnHapXngER26zcQf8S0ZEqZ79
KWWaZrW9K6lYXOLWIYkQA8mkwI79riSLUts2nTloY84UJgeg9KY8sUSTKNVYxRtFcqlsnI7
ECrWpQzNFqzPpVjMGWFQYnwc8dqrxTTmz3G7sYA1oy8D5htPT60gHtaxNNP9n0uWfZcsRLd
Pt4dc9KhWYlrcz6wtuIb0qI7ePmMEYzkdfSrM8ltdSyP59zqbvHDKQgKp0ANVBPc29rdhWs
rIRzRzgHBfk07AZ7JDG1lLDFezeXdyIXf5QBnPHvzVy60y5vWV9Ot2t0VpNzSv1Gcj9Kr6h
cRSSXEc2pT3YW7DhYUwCGHLD0NSaRdR3CSRG1ubiVGUbGYgBT8vI/GsnZsD3L9nmKe1+ISW
1zdQSiC0lj8uIZIztOSa+s1k9SM/SviH4beNo/AXiCXWb3TIBDJCItiyYfOcf0Fept+1DpW
SsHhe6lYB8BWJB29al05MVz6QDEjI6UoOTndgivnAftLTvJti8DzAYQ7nuMD5qef2ktq75f
DUEX+sAU3eSSvap9nIk+jDgDAAppxnPNfOLftP2hkWO28NSXLMUA2SHBDDr+fFRj9pi+dQ7
+D4rVCVAMt1g85z/Kl7OQ0z6SD45oDEcgivmp/2mp5DssvCi3LcZcTEIOcHmop/2nbqKTYv
hi32qR5knnkqntnHJo9mwv5H04XHGSAaaCPbA6Yr5auf2pdTSZUt/CFu25SwDTkY/Spo/wB
pzWHb5/BG3MojwspbIxk0vZsLn09leOnFODDHUdc/jXy+P2oJzb+ZJ4a8o+S0mW3EAg4A6d
D60rftOXCiXGkWqlDGPmLfxde3an7KQXPp4sp9KUNkV8vP+09egkJolvN87qNgbBx07VVf9
pzxMkRmk8N6bbxYBAknO4/gBR7KWw/kfVhxjPGfrShgVwccc14HZfGzWLrToLs6RahZYw2S
xABqhc/H7VzIbXSdEgvrv7p258tD/tN6Vp9Wna4rM+igy4HI9h6Um84PI/Ovnz/hdfiK3sP
OvLGw84ff2Z2qfT/69c/dftEeJYSzLpthHF2Lg/MPWk6Eoq7FZn087rjrXw3+0xj/AIXVc4
GCbWLkfSti8/au8YG7cWGk6b5C8ZkU5PvXjvjzx5qvj/xS/iHVYIYrpo1jKQDCgAcVjJCOb
ydxYcBQTzVlFFvp/wBpYYaU/JmoLVGvLlLccAct7Cp7mT7ReLCmBFD29hTSGVmQxQIjZyx3
GqrlCck4q1dTNJIW2gKRgAelUmVSfvYpbCudFp+pXWl3aXlo4Vl4ZDysg9CK9X8NeJrDUR/
oLiC9x89nI33v931FeLglRhjUwYBhIjtGy9HjOGB+tbUqrgzRSPo3fBfQiCa3V1J/1coHX+
lURos1nIx07VJoMnPkyHfGPpXl2ieO9V04rHfRJqEIGAScOB9a7nT/AB/4du4gGuJbSTPKT
DIz9a9OFWnPc0Ukb+7XFIzb2tzj+JG2Z+oNQPda0R8mlRZJxzMOP0qSHWtJlYMmp20h7AOA
akOoWSNhriLDc5MgFbr/ABFcyK4j16bKvPbWIPUqNzfnTU0CCN/PvJZb6UHIM7ZQfhUdz4g
0K3RvN1O2Xb/dfcf0rltR+JOmRI8WnwPfyDoW+VKylKnHVslyR2N1dbUZIkVgi8uflVBXmP
iLxTbxSGDSJvtV1yJLo9B7J6/Wuf1jxNrGskrdXJSDtBF8qj/GsPeAVwAB0NefVxDk7RMnM
u+dJcWbh3Z3jfeVxy5PUse4HpTNNZXZfKYl92z5hjIwfmb0xVOG6McrsMsuCHXpuFdKhhkj
80ruWUgDYuHnJHygD+6MYJrBK5Nyk0qxwsZGJiwG2nvj7oP1NZUP+k3BllYRs7ku5GQBjuO
9X9UZjGtsgBeRsts6Me6r/umqsYa2tWuEcDepiRgQSD/FkUNgNhcz3KxRMqlm3EZ+R8dMel
aJggeSMPa3Fs0kjO7R8jYvT681R0mMedJKYFnCruZCcE+4rWMkFvDKqXt1bPBAsQSVSfmb7
wpx21A5+WMzEFJTK7kucjG0ds0+OxmbzG8v/UrlucH8PXirMUizTmZwrgDYPL4BA/rV+N0Z
4gWJddqJKhw6gnJyD97jioS1GiKz0qN2R0Zbr5mBhVtjY2k5OavogS0gRNKnh22bhngcZfJ
4Y+1QG5EjpLcQwyMyyuXyY3Y+9OVIhby7bdRttVUbLr+8eevb2rWyQ7Ime0IjuNumXfFtGp
3y/dJOPxB7VYms0BvV/se5G0wxDdNkj1z6n0pr2m5riNNLut5khgCm5BIHBwefyqYWod3Vd
MvCJLwbW8/PC9QferQyaWxiaecJol5zdx4JlzwByD71ZhtIfMiYaPeBJdQZvv8AoKghgWRo
JHsdTVXuZJTtk5wOhx/WnWjokdmzvqygCWcgnoexqtQLNjFaeZYu9jfwYlnJKseB60yGeBI
rYQ6peQgWkzfvEPqabDcwxxQCPV7+2MVo8jCZeAWNT/ap1smjGsWsvlWAUCZMHLGruMbLJN
9nlZdTtJyLBB+9Tnk0++trl11ANp9jNmOCMFGAzRdR3Lx36iw0+5HlwQ/K4Bzmm3dmrz3Hm
6JNGGu4ogYZM5wOcUmxEV7a/vLtn0WaMvdRL+4k9KbHDNDcQKdMtR+8miBdhkAjIzRNJZF1
G7VLYteSOep4UdaS4giF3dyro05H2iK5Jkf7wPB/OkwHLcuYLL7VfKnmWxTyLRecq2cVXjt
3m8+KHS4VaW0JMtw43ZU5qyYpbeIgRWenpFdOhyd0gVxwBVGKCI3ZlNjdXSwXQUlmxuRhj8
qWoDb+aZ4Jml1G2g82COcR26cll449Ko2DRDWbyNJ7to5oywYLhpD94VrraTW0UEMdhaWbL
LLau87BiFblaxkumg1WxuW1As+PIZkX7gHH48Vm9GBuCNHUva6YqsQ2ZbtuM/Kc4p63BS5W
OTVUjDTOpW2TPDpmooGgnVQkdxqRVioZ/lXvnP5ipVme2ZWaezsiphYhFDHj5TWgyBPJmgd
1hv70/ZkYFm25KtVvyDFeCWLSLa2H2jrK+Th071CvlSokTX97cf6+DbChUEdetM8hHiZ00W
V8xwy7p5cdDjvTEH2h0gQSanFGyxL8lsmSSj9AaBGkjSeVZSXEgLYlu22rnKnOPxqdluIGa
HdYWKrLLHxhj8ykjn61DiG4IIa51MuAf7qZPX+VG4DZJDM/lvK10wzm3tRtjHznqaV490RR
o42aH7ltF9yMk/eY96aQxHkSSmRiD/otp8qrzn52pzAMHtgMntb233AO+9qQEF/brNp3msh
mZSASvGcnBx+VNtVQSJtg1GIh5WJibdghTip4G+Q25KOOUwp+QE+h9Fx+tU7JlVS5TUYiqT
ENE2QRz2qeoi2bhVtGU6jqEJW0RQrQ5UAtyKsNdP50yDWh/wAfMUf7y2znA4qB7lkikjGo6
jH+7gQh4dwHOasrf5uxjXMbr4/6y29F47UxlWW88wEHVnlLPKdkUG0dR3qsimJEIiitmfAE
twd8h98VLJeGWJUOqyXCujkrFBtOd4qmZ47a5jaby7bDAl5jvlIz1x2oelmM9WtNEil022N
/d3F4GiU7c7R09BV/faWESwWUajjaEQck+/8A9euRvviLoMFusVr9ovHUYGBsB/GuN1fxxr
Goo8NsE06BhjbFyx+prtlXpwVlqDlY7LxD4jstNMn250ubsDCWsLcg+rdsV5hqGq3upSPJd
yYDH/VrwoHpVB5CXaRvvnqxOSfqahaXPHWvOqVXIjmbHO2cqMnHTI60irIXVVBZ2HCikiEj
yAIrSOThVAzmuhSFNCtzcSmOW/fonXyhWMYiK0oTTNNNquDezAeaw6gH+Ee9V2QQQi36yY3
SN6DsKmiVlf7ZdIXuJDuhQ9z/AHvpVO6lK7rfOTnc7e9U9AKTsSd4A2jgVE/UU9jk8DaPrT
X3Aj5sVncR12qeG5bWFbmxlW/sezpyRWEyFW+Xp9elbFvfXOlSwyWshCvwyE/Ka63UdG03U
PDZ1g2wguCm4iPgE1u4pq6KsecmVlG1hg9qTzQ/D4z6EVM8a7wTk1VkVVZmA5zWOoh5aMZU
Db6470ryK20F2ZR2Yn/GqUkjBgKf97GaL2EyfEeduFA68UGfAwcfgKgU5bFSqi5HFK4gXe4
Yq1PiiMyrGqNK5OAidTVmwto7vUobaTIV2wSDzXWa40Xhe2WHTLdFdyAZW5bmrir7lJGOmk
W+nRLdazKEmUbo7ROT+NJHem4kmlcizhkHl+coyEA5VV9Pf60abZJqmtQJeSSSeaCzEmrUe
y8uruF4wsFoGCRL93I7mqW+g7GG8vnzSP5QjTrsiPKe6/XvUMxkuJBKxDJjjauNo9MVaBEt
lNcldsiE4xT5VVbBbpBscjnH8VSIbpkSP5kcyyGI4XzIfvLk5/pVzWLtjpqIt+twl5MZGR0
w4C8Lz9KSD/RtMn1K2JimUE4XoeO9Zd/qUmoXkPmxRqIoURQq46jrV9AHWiAQjDdPz/Or8U
bCXy2HRwSgUBhxnkE8/nVdWVYZW2AmP5T/ALWSOtXr6T7JbQyoodJVkOxxnGBjg9aS3BIam
UtyQ4DLATjdt6nHcVJIg8142TCFo0JePcDgZxkdBVzVYBYaQbyB2b9zA3lyfMuCc457U7w8
sWtXkJkjNsZJZZP3DFQCq8cVpbWw7WIIRbmeNjFZsz3Ducu6Nhemfb0qe3hhcW7GwR9iyXB
Md3hvbj0qrqE9zpXkxxz+cv2Zj+9RW6nntVCHWkuLiSCTTbb7iRblG04J56U4voU9Dejgkt
4lY2N8rRWjOzx3GcF+n4U+SUW8U0edTiMdokIVxuwzdq1YNI0+6a5UxPGDdw2+EkI+THSl1
TSl0/zZ7e8ucveBCGfIwvSrsOxQlupRFdxRaxHKoENqEuYsEE9RVm6t7mWS6i/s+wuVluIr
fMTDnbzXOR+I7ua+ghuYYZw94WYsoySK7HRtI0++WynMJhZ7iVyI2IGQOKE77EmabWHzy02
iTx+ffZJhfPyoKjtpLZPso+0ala7ria6JbLYA6VqHSEt4rWSG8uUKW8sw/eH7xNc3Nqt7YK
qRTswWxOCxz1PNN6FWLbXhFpE8euSEraySlJE5UscY/GmboLq3ibdqMrXFkQTyMstZ03iC5
kNxC8EJ2pBGG2jOMitnTBcXk1okl5KqreNCNpxhSOlSpXBCrD5guJbfSiJJreKfzrl/u7eG
P1qO6EU93JC95c3LTwFdtsMBXXBX+ta9n4fst1ubmSe5VEuE2PIcEDJHFYJuppGs1ic26xy
x7BHxjJwarYBxthdsz2+kTyPdQB1M8nSROpqpqK3EkEjeZaWcbqLuJIwC+77rAf4V1Nv4ct
nkPmXVywh1AIoMnQN1rA1lrbQZIo7Wzjc/bJYA0nJCmpa7gR2F2LqzYSX8zxeYMQxptZs49
Poa0HgeGFpIbCCyTy2ZGuDuY4bcP0rmdH1e7W5uLVWCqYtwIHKkNgY/Ouzk0u0jtTczB7lx
n/WtnqMUQ1Qulym1yy3bhtZxm5J2W8fHzJ2qosUVzBGn2XUbxmtZFy7bQCrVUGu3buEhSO3
UGHARRxg4rf0/SzdyQNPf3Lb3nGA+McZoT6AtSv5RSV3XSraBfMhl3TvuIyMVA8rMPJm1AT
hCVFvaLgcH1/GtR9D062sJbh43ndbGOT945PIYCuem1ib+1ZdPtYY7WISlcxDBwQM1T0E2X
SBEogdTEgHy21v95vd2pgcynyB+8x/y723yxj/fanaii2M9vp0GR9qXdJMT859s0liEvNYu
bBl8u1tFLCNDjeQP4qm5ViuCpkcZQHG3MY+QD+6vqfU1HO+24uNkl4HWBt8kHKuSeQPbtUy
y+fpq3u0IzXK2qqvARWPJHvx1qcWQnTUJIp5LY2zfZ1EZ4Khu9TbqFhDc7ZHVtVvoyZYV+e
HPQf0qWO9P2mJv7ciz9qlYebb+gqG7ub+2v5At9KwF4vDYP8NZUevahG8OWjf/AFx+ZAf6V
SkkFjTa4SWxjX+1PMYwgYt4SCSTnrWRflY7WUBFtxznzPnlf3J7VNaapfal5EMk/lK0SqfK
ULxg+lZPiCU2d7JpcQ/dqygufvN9TUyd1cluxmmVQPlxjnmmecegzTdo80r2B4qY4VgQOlc
25G5EytjOev41oWejX13IuyHy1P8AG/A/Wuxl0qw0Lwva63b24luZ158zkKfauNbWL3U5sT
ylVZsFV4GK05UtymrGs0mnaEDFYuLi/biSf+FfZarx2qwSm71QFriTmG2bkyf7TegqaGKDT
fD0msRwrJOZRGgk5EfuPenamzWekxXqMz3Nz96Vzkj6VXoSZ95cNbzMTN5l24+Y9ox6Csdm
Jyuec5/3qHGySTksRg5PU5qORyuMd6x3C47P+zTSCcYBNPPHPtUbOQAQTz70hH//2Q==
</binary>
</FictionBook>
Mini Shell