Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/1/1310.fb2
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Stephen</first-name><last-name>King</last-name></author>
<book-title>Temna vez III - Pustiny</book-title>
<lang>sk</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Stephen</first-name><last-name>King</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>36116cd8-0f3c-498f-be68-dacaa0f8fcb2</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2003</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><p>Třetí svazek tohoto příběhu s vděčností věnuji</p>
<p>svému synovi Owenu Philipu Kingovi:</p>
<p><emphasis>Khef, Ka a Ka-tet.</emphasis><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Zápletka</strong></p>
<p><emphasis>Pustiny</emphasis> jsou třetím dílem delšího příběhu, který je inspirován a do jisté míry založen na básnickém příběhu Roberta Browninga Childe Roland přišel k Temné věži.</p>
<p>První díl, <emphasis>Pistolník</emphasis>, vypráví o tom, jak Roland, poslední pistolník světa, jenž se „hnul“, pronásleduje a nakonec dopadne muže v černém, čaroděje Waltera, jenž byl falešným přítelem Rolandova otce v dobách, kdy Středosvět stále ještě trval. Chytit toho zpola lidského čaroděje není Rolandovým hlavním cílem, jen dalším mezníkem na cestě k mocné a tajemné Temné věži, která stojí v průsečíku času.</p>
<p>Kdo je vlastně Roland? Jaký byl jeho svět, než se hnul? Co znamená ta Věž a proč ji Roland hledá? Známe jen zlomky odpovědí. Roland je zřejmě jakýsi rytíř, který patří k těm, kdo mají zachovat (nebo snad zachránit) svět, na nějž si Roland vzpomíná jako na „plný lásky a světla“. Ovšem do jaké míry se Rolandovy vzpomínky kryjí s tím, jak skutečně jeho svět vypadal, to je otevřená otázka.</p>
<p><emphasis>Víme</emphasis>, že byl donucen velmi časně podstoupit zkoušku mužnosti, protože odhalil, že jeho matka se stala milenkou Martena, mnohem většího čaroděje, než byl Walter. Víme, že Marten nastrojil věci tak, aby Roland matčin vztah odhalil, protože očekával, že Roland ve zkoušce mužnosti neobstojí a bude „poslán na Západ“ do pustiny. Víme, že Roland Martenovy plány zhatil, protože zkoušku složil.</p>
<p>Víme také, že pistolníkův svět má jakýsi zvláštní, ale zásadní vztah k našemu světu, a někdy je možné mezi těmi světy procházet.</p>
<p>Na stanici u dávno opuštěné dostavníkové cesty, která vede přes poušť, se Roland setká s chlapcem Jakem, který v našem světě zemřel, s chlapcem, kterého kdosi strčil z rohu ulice uprostřed Manhattanu do silnice pod přijíždějící auto. Jake Chambers zemřel, zatímco na něj shlížel muž v černém - Walter - a probudil se v Rolandově světě.</p>
<p>Než dohoní muže v černém, Jake zemře znovu... tentokrát vinou pistolníka, který je postaven před druhou nejbolestnější volbu v životě a rozhodne se tohoto symbolického syna obětovat. Pokud má volit mezi Věží a dítětem, Roland volí Věž. Jakeova poslední slova, která praví pistolníkovi, než se zřítí do propasti, znějí: „Tak jdi - jsou jiné světy než tento.“</p>
<p>Poslední střetnutí mezi Rolandem a Walterem se odehraje na prašné golgotě plné rozpadajících se kostí. Muž v černém vykládá Rolandovi budoucnost z balíčku tarotových karet. Roland má věnovat pozornost zvláště třem <emphasis>velmi</emphasis> zvláštním kartám - Vězni, Paní stínů a Smrti („Nikoli pro tebe, pistolníku“).</p>
<p>Druhý díl, <emphasis>Tři vyvolení</emphasis>, začíná na břehu Západního moře zanedlouho poté, co skončilo Rolandovo střetnutí s Walterem. Vyčerpaný pistolník se probudí uprostřed noci a zjistí, že se stoupajícím přílivem se objevilo i hejno plazivých masožravých příšer - „humroidů“. Než jim pistolník stačí uniknout z dosahu, utrpí vážné zranění, protože ho ti netvoři připraví o dva prsty na pravé ruce. Také ho otráví jed, který humroidi mají v zubech, a když se pistolník znovu vydá na cestu na sever po břehu Západního moře, onemocní... možná umírá.</p>
<p>Postupně najde na břehu moře troje dveře, volně stojící v kamení. Každé dveře se otevírají - pouze a jenom pro Rolanda - do našeho světa. Vlastně do města, kde žil Jake. Roland navštíví New York ve třech bodech našeho časového kontinua, a to jednak proto, aby si zachránil život, a potom aby vybral tři, kteří ho musejí provázet na cestě k Věži.</p>
<p>Eddie Dean je <emphasis>Vězeň</emphasis>, narkoman navyklý na heroin, z New Yorku konce osmdesátých let. Roland projde dveřmi na pláži ve svém světě a vkročí do mysli Eddieho Deana, zrovna když Eddie, coby nájemný pašerák drog pracující pro Enrica Balazara, přistává v letadle na letišti JFK. Roland a Eddie prožijí spolu strhující dobrodružství, během kterých Roland dokáže získat trochu penicilinu a přivede Eddieho Deana do svého světa. Eddie, feťák, který zjistí, že se ocitl ve světě, kde není co fetovat (a kde nejsou ani Pepkova smažená kuřata, když na to přijde), nemá z takového obratu žádnou radost.</p>
<p>Druhé dveře zavedou Rolanda k <emphasis>Paní stínů</emphasis> - ve skutečnosti ke dvěma ženám v jednom těle. Tentokrát se Roland ocitne v New Yorku počátkem šedesátých let a střetne se s mladou aktivistkou hnutí za lidská práva Odettou Holmesovou, upoutanou na invalidní vozík. Žena, která se v ní ukrývá, je vychytralá a nenávistná Detta Walkerová. Když je tato dvojitá žena odvezena do Rolandova světa, jsou následky pro Eddieho a rychle chřadnoucího pistolníka všelijaké. Odetta věří, že to, co se s ní děje, je jen sen nebo halucinace. Detta, obdařená mnohem surovějším a přímočařejším intelektem, napne veškeré síly, aby zabila Rolanda a Eddieho, ve kterých vidí své bílé ďábelské mučitele.</p>
<p>Jack Mort, sériový vrah, který se skrývá za třetími dveřmi (v New Yorku uprostřed sedmdesátých let), je <emphasis>Smrt</emphasis>. Mort dvakrát způsobil velkou změnu v životě Odetty Holmesové/Detty Walkerové, i když to ani jeden z nich neví. Mort, jehož modus operandi obnáší strkat do svých obětí nebo na ně něco z výšky shazovat, provedl během své šílené (ale nesmírně opatrné) kariéry Odettě obojí. Když byla Odetta ještě malá, Mort jí shodil na hlavu cihlu a holčička upadla do komatu, ve kterém se zrodila také Detta Walkerová, Odettina skrytá sestra. Po letech, v roce 1959, Mort znovu na Odettu narazí a strčí ji do cesty přijíždějícího vlaku metra v Greenwich Village. Odetta Morta opět přežije, ale zaplatí za to: přijíždějící vlak jí ujel obě nohy v kolenou. Pouze díky přítomnosti statečného mladého lékaře (a možná také díky odpornému, ale nezkrotnému duchu Detty Walkerové) přežije... aspoň se tak zdá. Rolandovu zraku připadá, že tyto propletené vztahy naznačují něco víc než pouhou náhodu. Věří, že titánské síly, které obklopují Temnou věž, se začaly znovu stahovat kolem.</p>
<p>Roland zjistí, že Mort je zřejmě jádrem dalšího tajemství a číhajícího paradoxu, který ničí rozum. Neboť oběť, na kterou Mort číhá v době, kdy pistolník vkročí do Mortova života, není nikdo jiný než Jake, chlapec, kterého Roland potkal na dostavníkové stanici a ztratil ho v horách. Roland neměl nikdy důvod nevěřit Jakeovu příběhu o tom, jak v našem světě zemřel, ani pochybovat o tom, kdo byl Jakeovým vrahem - samozřejmě Walter. Jake ho uviděl oblečeného jako kněze v davu, který se shromáždil kolem místa jeho smrtelné nehody na ulici, a Roland nikdy o jeho popisu nepochyboval.</p>
<p>Nepochyboval ani teď. Walter tam byl, ach ano, o tom není pochyb. <emphasis>Ale co když to byl Jack Mort a ne Walter, kdo strčil Jakea pod přijíždějící cadillac?</emphasis> Je něco takového možné? Roland neví, není si jist, ale pokud tomu tak je, kde je Jake nyní? Je mrtvý? Živý? Uvízl někde v čase?</p>
<p>A pokud je Jake Chambers stále živ a zdráv ve svém světě v Manhattanu uprostřed sedmdesátých let, jak je možné, <emphasis>že si ho Roland st</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>le pamatuje</emphasis>?</p>
<p>I když je vývoj událostí spletitý a možná nebezpečný, znamená otevření dveří - a zvolení těch tří - pro Rolanda nakonec úspěch. Eddie Dean se smíří s Rolandovým světem, protože se zamiloval do Paní stínů. Detta Walkerová a Odetta Holmesová, druhé dvě z Rolandových tří, se spojí do jedné osobnosti, která spojuje prvky z Detty a Odetty, protože pistolník nakonec dokáže obě donutit, aby na sebe pohlédly. Tato propojená osobnost dokáže přijímat a oplácet Eddieho lásku. Odetta Susannah Holmesová a Detta Susannah Walkerová se proto stanou novou, třetí ženou: Susannah Deanovou.</p>
<p>Jack Mort umírá pod koly téhož vlaku - slavného A-vlaku - který před patnácti nebo šestnácti lety připravil Odettu o nohy. Nebyla ho škoda.</p>
<p>A Roland z Gileadu, poprvé po nezměrné řadě roků, konečně není na své cestě k Temné věži sám. Cuthbert a Alain, jeho dávno ztracení přátelé minulých let, byli nahrazeni Eddiem a Susannah... ale pistolník je pro své přátele hořkou pilulkou. Moc hořkou.</p>
<p>Pustiny vyprávějí, co se přihodilo těmto třem poutníkům Středosvětem několik měsíců poté, co byly otevřeny poslední dveře na břehu moře. Ušli už pořádný kus cesty do vnitrozemí. Doba odpočinku končí a začíná doba učení. Susannah se učí střílet... Eddie se učí vyřezávat...a pistolník se učí, jaké to je, přicházet kousek po kousku o rozum.</p>
<p>(Ještě jedna poznámka: moji čtenáři z New Yorku poznají, že jsem si geografii města poněkud upravil. Doufám, že mi mohou odpustit.)</p><empty-line /><p>Jen kupa rozbitých model, kam bije slunce</p>
<p>a kde suchý strom nechrání, cvrček nedá úlevu</p>
<p>a na suchém kameni nezazní voda. Jen</p>
<p>tady pod touto červenou skálou je stín,</p>
<p>(pojď v stín této červené skály,)</p>
<p>a já ti ukážu něco docela jiného, než</p>
<p>je tvůj stín, ráno kráčející za tebou,</p>
<p>a než je tvůj stín, večer jdoucí ti vstříc.</p>
<p>Ukážu ti strach v hrsti prachu.</p>
<p>T. S. Eliot</p>
<p>„Pustá země“ (přel. Jiřina Hauková a Jindřich Chalupecký)</p>
<p>Pokud se vystrčil některý rozježený bodlák</p>
<p>nad své druhy, tu hlavu usekli; lada</p>
<p>jinak žárlila. Co způsobilo ty trhliny a praskliny</p>
<p>v listech za zdí, hrubých a zhnědlých a pobitých tak, že se vzdaly</p>
<p>vší naděje na zeleň? Hovado muselo tudy kráčet</p>
<p>a vytloukat život z nich, s hovadským záměrem.</p>
<p>Robert Browning</p>
<p>„Childe Roland přišel k Temné věži“</p>
<p>„Co je to za řeku?“ vyzvídala líně Millicent.</p>
<p>„Je to jenom potok. No, možná <emphasis>trochu</emphasis> víc než potok.</p>
<p>Jmenuje se Pustý.“</p>
<p>„Opravdu?“</p>
<p>„Ano,“ řekla Winifred, „opravdu.“</p>
<p>Robert Aickman</p>
<p>„Ruka v rukavici“</p><empty-line /><empty-line /><p> <strong>Kniha první</strong></p>
<p> <strong>Jake</strong></p><empty-line /><p> <strong>STRACH V HRSTI PRACHU</strong></p><empty-line /><p><strong>I. Medvěd a kost</strong></p>
<p> <strong><image xlink:href="#_1.jpg" /></strong></p><empty-line /><p><strong>1</strong></p>
<p>S ostrými náboji to zkoušela potřetí... a poprvé tasila z pouzdra, kterým ji vystrojil Roland.</p>
<p>Ostrých nábojů měli spoustu. Roland jich přinesl víc než tři stovky ze světa, ve kterém Eddie a Susannah Deanovi žili své životy až do chvíle volby. Ale skutečnost, že měli spoustu munice, ještě neznamenala, že jí mohli plýtvat. Spíš naopak. Bohové se na marnotratníky mračí. V této víře Rolanda vychovávali, nejdřív otec a potom Cort, jeho největší učitel, a Roland v to věřit nepřestal. Bohové nemusejí trestat okamžitě, ale dřív nebo později na pokání dojde... a čím déle se odkládá, tím pádněji trest dopadne.</p>
<p>Ze začátku stejně nebyly ostré náboje potřeba. Roland střílel víc let, než by krásná žena s hnědou kůží na kolečkovém křesle věřila. Nejdřív jen sledoval, jak míří a naprázdno střílí na terče, které jí stanovil, a opravoval ji. Učila se rychle. Ona i Eddie se učili rychle.</p>
<p>Přesně jak Roland předpokládal, oba byli rozenými pistolníky.</p>
<p>Dnes Roland a Susannah přišli na mýtinu vzdálenou necelou míli od tábora v lese, který jim byl domovem už skoro dva měsíce. Dny míjely v sladké jednotvárnosti. Pistolníkovo tělo se hojilo a Eddie a Susannah se zatím učili věci, které jim pistolník předváděl: jak střílet, lovit, kuchat a čistit to, co zabili. Jak nejprve vypnout, potom vyčinit a ošetřit kůži kořisti. Jak všeho využít, aby žádná část zvířete nepřišla nazmar. Jak najít podle Staré hvězdy sever a podle Staré matky jih. Jak naslouchat lesu, ve kterém nyní pobývali, více než šedesát mil od Západního moře. Dnes se k nim Eddie nepřidal, ale pistolníka to nerozladilo. Věděl, že lekce, které si člověk pamatuje nejdéle, jsou ty, které se naučil sám.</p>
<p>Avšak lekce, která byla nejdůležitější v dřívějších časech, zůstala nejdůležitější i dnes: jak střílet a jak pokaždé zasáhnout to, nač míříme. Jak zabít.</p>
<p>Okraje mýtiny tvořily tmavé, sladce vonící jedle, které mýtinu obstupovaly v hrubém půlkruhu. Na jižní straně mýtina náhle končila a spadala tři sta stop hluboko v řadě drolivých mělkých říms a popraskaných útesů, podobných obřímu schodišti. Z lesa vytékal čistý potok, rozděloval mýtinu na dvě poloviny, a nejdřív bublal hlubokou strouhou v měkké půdě a drobném kamení, a pak se hrnul přes šupinaté kamenné podloží, které se svažovalo k místu, kde se skála prudce lámala.</p>
<p>Voda spadala po kamenných stupních v řadě vodopádů a vytvářela spoustu hezkých, rozvlněných duh. Za okrajem srázu se prostíralo nádherné hluboké údolí, hustě zarostlé jedlemi a několika vzrostlými starými jilmy, které se nenechaly zadusit. Jilmy se tyčily vysoko, zelené a bujné, a mohly být staré už v době, kdy země, odkud Roland přišel, byla ještě mladá. Neviděl žádné znamení, které by prozrazovalo, že údolím někdy prošel požár, i když blesk do něj musel občas sjet. A blesk nebyl jediným nebezpečím. V dávných dobách byli v tomto lese lidé. Během uplynulých týdnů Roland několikrát narazil na jejich stopy. Byly to většinou primitivní artefakty, ale mezi nimi nalezl i střepy nádobí, které mohlo být vypáleno jen v ohni. A oheň je zlý sluha, jenž radostně utíká rukám, které ho stvořily.</p>
<p>Nad touto krajinou, jako vymalovanou, se klenulo bezchybně modré nebe a jen pár vran několik mil daleko po něm kroužilo a krákalo svými stařeckými, chraptivými hlasy. Vypadaly neklidně, jako by se blížila bouřka, ale Roland zavětřil a neucítil ve vzduchu žádný déšť.</p>
<p>Nalevo od potoka ležel balvan. Roland na něj položil šest kamenů. Každý byl hustě poset lupínky slídy, takže se v teplém odpoledním světle leskly jako čočky.</p>
<p>„Poslední možnost,“ řekl pistolník. „Jestli ti to pouzdro nesedí - třeba jenom nepatrně -, řekni mi to radši hned. Nepřišli jsme sem plýtvat náboji.“</p>
<p>Potměšile se po něm podívala a Roland v tom pohledu na okamžik spatřil Dettu Walkerovou. Jako když se záblesk slunce odrazí od ocelové tyče. „Co bys dělal, kdyby mi nesedlo a já ti to neřekla? Kdybych minula všech šest těch mrňousů? Praštil mě po palici, jako vám to dělával ten váš starej učitel?“</p>
<p>Pistolník se usmál. V uplynulých pěti týdnech se usmál víckrát než za uplynulých pět let. „To nemůžu a ty to víš. Byli jsme děti, to za prvé - děti, které ještě neprošly našimi obřady dospělosti. Můžeš dítě plácnout, abys ho usměrnila, ale -“</p>
<p>„V mém světě lepší lidi neuznávají, když se bijí děti,“ řekla Susannah suše.</p>
<p>Roland pokrčil rameny. Takový svět si dokázal těžko představit -copak se ve Velké knize neříká „Nešetři březový proutek, abys nezkazil dítě“? - ale věřil, že mu Susannah nelže. „Tvůj svět se nepohnul,“ řekl. „Mnoho věcí je tam jinak. Copak jsem to sám neviděl?“</p>
<p>„Asi viděl.“</p>
<p>„Každopádně ty a Eddie nejste děti. Dělal bych chybu, kdybych s vámi zacházel, jako byste byli. A pokud byly zapotřebí nějaké zkoušky, oba jste je složili.“</p>
<p>Sice to neřekl, ale vzpomněl si, jak to skončilo na břehu moře, kdy Susannah poslala přesnou kulkou tři nemotorné humroidy do pekel, než stačili pistolníka a Eddieho obrat na kost. Viděl, že se na něj usmívá, a napadlo ho, že asi myslí na totéž.</p>
<p>„Tak co máš v plánu, jestli netrefím ani prd?“</p>
<p>„Podívám se na tebe. Myslím, že to bude stačit.“</p>
<p>Přemýšlela nad tím, pak přikývla. „Může bejt.“</p>
<p>Znovu vyzkoušela řemen s pistolí. Zavěsila si ho křížem přes prsa, skoro jako ramenní pouzdro (takovému způsobu Roland říkal „dokařův hmat“); vypadal docela jednoduše, ale vyžádal si řadu týdnů pokusů a omylů - a spoustu přešívání -, než přesně padl. Řemen a revolver, který vystrkoval ohmatanou pažbu ze santalového dřeva z prastarého promaštěného pouzdra, patřívaly pistolníkovi. To pouzdro mu kdysi viselo u pravého boku. Za posledních pět týdnů věnoval hodně času tomu, aby se smířil s tím, že už tam to pouzdro nikdy viset nebude. Kvůli humroidům z něj nyní byl výlučně levoruký pistolník.</p>
<p>„Tak jaký je?“ zeptal se znovu.</p>
<p>Tentokrát se na něj zasmála. „Rolande, tendle starej řemen sedí tak parádně, že už to lepší bejt nemůže. Tak co, chceš, abych střílela, nebo tu budeme vysedávat a poslouchat támhlety vrány?“</p>
<p>Pocítil pod kůží ostré mravenčení a napadlo ho, že Cort se v podobných chvílích asi cítil stejně, i pod tou svou zakaboněnou obtloustlou slupkou. Chtěl, aby byla dobrá... <emphasis>potřeboval</emphasis>, aby byla dobrá. Ale ukázat, jak strašně to chce a potřebuje - to by mohlo vést ke katastrofě.</p>
<p>„Tak mi znovu odříkej, co ses naučila, Susannah.“</p>
<p>Vzdychla, jako by ji tou žádostí popudil... ale když promluvila, úsměv se jí vytratil z tváře a její tmavá, krásná tvář zvážněla. A z jejích rtů opět uslyšel slova starého učení, oživovaného jejími ústy. Nikdy nečekal, že ta slova uslyší od ženy. Jak přirozeně zněla... ale zároveň podivně a nebezpečně.</p>
<p>„Nemířím rukou. Ta, která míří rukou, zapomněla tvář svého otce.</p>
<p>Mířím zrakem.</p>
<p>Nestřílím rukou. Ta, která střílí rukou, zapomněla tvář svého otce.</p>
<p>Střílím hlavou.</p>
<p>Nezabíjím pistolí -“'</p>
<p>Zmlkla a ukázala na kameny lesklé slídou, postavené na balvanu.</p>
<p>„Teď každopádně nic nezabiju - je to jenom pitomé kamení.“</p>
<p>Podle jejího výrazu - trochu nafoukaného, trochu uličnického - bylo znát, že čeká, že tím Rolanda poškádlí, možná i rozzlobí. Ale Roland kdysi prožil to, co teď prožívala ona. Nezapomněl, že pistolničtí učňové byli vzpurní a bujní, drzí a schopní kousnout přesně v tom nejméně vhodném okamžiku... a objevil v sobě neočekávanou schopnost. Uměl učit. Co víc, líbilo se mu učit a občas se přistihl, jak uvažuje, jestli to platilo také o Cortovi. Nejspíš ano.</p>
<p>Z lesa za nimi se ozvalo chraptivé volání dalších vran. Rolandův mozek zaregistroval skutečnost, že ten nový křik zní spíš poplašeně než hádavě. Podle volání těch ptáků to vypadalo, že je cosi vystrašilo a zahnalo z místa, kde se krmili. Pistolník měl však důležitější věci na práci než přemýšlet o tom, co vyplašilo hejno vran, a tak tu informaci prostě odsunul a opět se soustředil na Susannah. Jednat s učedníkem jinak by znamenalo říkat si o druhé, méně hravé kousnutí. A čí by to byla vina: koho jiného než učitele? Copak ji sám neučil, jak kousat? Copak oba neučil kousat? Copak k tomu nebyl pistolník určen, když jste z něj stáhli otěže rituálu a umlčeli těch pár železných ozdůbek učení? Copak nebyl (nebo nebyla) jen lidským dravcem, cvičeným kousnout na povel?</p>
<p>„Ne,“ řekl. „Není to kamení.“</p>
<p>Povytáhla obočí a znovu se začala usmívat. Když teď viděla, že se proti ní zuřivě neobrátí, jak se občas stávalo, když byla pomalá nebo vzpurná (aspoň zatím), objevil se jí znovu v očích ten posměvačný odlesk podobný slunci na oceli, který si spojoval s Dettou Walkerovou. „Tak není?“ Posměvačný tón zněl zatím dobromyslně, ale pistolník tušil, že by hodně zjízlivěl, kdyby to dovolil. Byla celá napjatá, vyčkávala, drápy už napůl vysunuté.</p>
<p>„Ne, není,“ opakoval také posměšně. Také se začal usmívat, byl to však tvrdý a neveselý úsměv. „Susannah, pamatuješ se na ty <emphasis>bílý haj</emphasis><emphasis>z</emphasis><emphasis>ly</emphasis>?“</p>
<p>Úsměv jí z tváře začal mizet.</p>
<p>„Ty <emphasis>bílý hajzly </emphasis>v městečku Oxford?“</p>
<p>Přestala se usmívat nadobro.</p>
<p>„Pamatuješ se na to, co ti <emphasis>bílí hajzlové</emphasis> provedli, tobě a tvým přátelům?“</p>
<p>„To jsem nebyla já,“ namítla. „To byla jiná žena.“ Její oči získaly kalný, zlověstný lesk. Nenáviděl ten pohled, ale také se mu zamlouval. Byl to ten správný pohled, takový, který napovídal, že troud pěkně doutná a polínka brzy chytnou.</p>
<p>„Ano. Byla. Ať se ti to líbí, nebo ne, byla to Odetta Susannah Holmesová, dcera Sarah Walker Holmesové. Nebylas to ty, jaká jsi teď, ale jaká jsi byla. Pamatuješ se na ty požárnické hadice, Susannah? Pamatuješ se na ty zlaté zuby, které jsi viděla, když v Oxfordu ty hadice vzali na tebe a na tvé přátele? Které jsi viděla blýskat, když se ti smáli?“</p>
<p>Vyprávěla jim o tom, jako o spoustě dalších věcí, za dlouhých večerů, kdy jen chvílemi přikládali na táborový oheň. Pistolník nerozuměl všemu, ale přesto poslouchal pozorně. A pamatoval si. Bolest byla přece jen nástrojem. Někdy tím nejlepším.</p>
<p>„Co je to s tebou, Rolande? Proč chceš, abych si vybavovala takové svinstvo?“</p>
<p>Teď ty zlověstné oči po něm nebezpečně blýskly. Připomněly mu Alainovy oči, když se dobromyslný Alain nakonec rozzlobil.</p>
<p>„Tamhleto kamení jsou ti muži,“ odpověděl Roland tiše. „Ti muži, kteří tě zamkli do cely a nechali tě, aby ses pokálela. Ti muži s klacky a psy. Ti muži, kteří tě nazývali negerskou píčou.“</p>
<p>Natáhl ruku a postupně na všechny ukázal.</p>
<p>„Tamten je muž, který tě štípal do prsou a smál se. Tamten je muž, který říkal, že se pro jistotu podívá, jestli sis něco nenacpala do zadku. Tamten je muž, který tě nazval šimpanzem v pětistovkovým vohozu. Tamten je muž, který pořád přejížděl obuškem po špicích tvého pojízdného křesla, až sis myslela, že se z toho drnčení zblázníš. Tamten je muž, který nazval tvého přítele Leona <emphasis>socanským poskokem</emphasis>. A tamten na konci, Susannah, je Jack Mort.</p>
<p>Tak. Tam je to kamení. Ti muži.“</p>
<p>Zrychleně dýchala, hruď pod pistolnickým řemenem obtíženým náboji se jí trhaně zvedala a klesala. Odvrátila od něj oči. Zahleděla se na kameny poseté lupínky slídy. Za nimi, kdesi daleko, se rozštípl strom a padl. Na nebi se rozkřičely další vrány. Oni však, zabraní hluboko do hry, která už nebyla hrou, si toho nevšimli.</p>
<p>„Ano?“ vydechla. „Je to tak?“</p>
<p>„Je. Teď odříkej, co ses naučila, Susannah Deanová, a věrně.“</p>
<p>Tentokrát ta slova odpadala z jejích rtů jako kousky ledu. Pravá ruka na opěrce pojízdného křesla se lehce chvěla jako motor spuštěný na volnoběh.</p>
<p>„Nemířím svou rukou. Ta, která míří rukou, zapomněla tvář svého otce.</p>
<p>Mířím zrakem.“</p>
<p>„Dobře.“</p>
<p>„Nestřílím rukou. Ta, která střílí rukou, zapomněla tvář svého otce.</p>
<p>Střílím myšlenkou.“</p>
<p>„Tak tomu bylo vždy, Susannah Deanová.“</p>
<p>„Nezabíjím pistolí. Ta, která zabíjí pistolí, zapomněla tvář svého otce.</p>
<p>Zabíjím srdcem.“</p>
<p>„Tak je ZABIJ, při jménu tvého otce!“ zakřičel Roland. „ZAB JE VŠECHNY!“</p>
<p>Pravá ruka se jen mihla mezi opěrkou křesla a pažbou Rolandovy šestiranné pistole. Ve vteřině byla venku a její levá ruka poklesávala a natahovala kohoutek rychlými, ladnými pohyby, které připomínaly křídlo kolibříka. Šestkrát to suše prásklo údolím a pět ze šesti kamenů položených na balvanu rázem zmizelo ze světa.</p>
<p>Chvíli ani jeden nepromluvil - snad ani nedýchal - a ozvěna se převalovala sem a tam a pomalu slábla. Dokonce i vrány zmlkly, aspoň prozatím.</p>
<p>Ticho přerušil pistolník čtyřmi slovy, suchými, přesto důraznými: „Je to velmi dobré.“</p>
<p>Susannah se podívala na pistoli v ruce, jako by ji v životě neviděla. Z hlavně stoupal pramínek kouře, v tom bezvětří dokonale rovný. Potom pistoli pomalu vrátila do pouzdra pod prsy.</p>
<p>„Dobré, ale ne perfektní,“ řekla konečně. „Jeden jsem netrefila.“</p>
<p>„Opravdu?“ Přešel k balvanu a zvedl zbývající kámen. Pohlédl na něj a pak jí ho hodil.</p>
<p>Chytila ho levačkou. Pravou stále držela poblíž pistole v pouzdře. Všiml si toho s uspokojením. Střílela líp a přirozeněji než Eddie, ale konkrétně tuto lekci se nenaučila tak rychle jako Eddie. Kdyby se s nimi zúčastnila přestřelky v Balazarově nočním klubu, tak by tomu asi bylo jinak. Roland však viděl, že se konečně učí i to. Podívala se na kámen a uviděla v horním rohu zub, sotva půl centimetru hluboký.</p>
<p>„Jenom jsi ho škrábla,“ řekl Roland, který se k ní vracel, „ale v boji často víc nepotřebuješ. Když takhle škrábneš nějakého chlapa, rozkolísáš mu mušku...“ Odmlčel se. „Proč se na mě tak díváš?“</p>
<p>„Ty nevíš, co? Fakt netušíš?“</p>
<p>„Ne. Tvá mysl je pro mě často uzavřena, Susannah.“</p>
<p>Z jeho hlasu nebylo nijak znát, že by se bránil, a Susannah podrážděně zavrtěla hlavou. Rychlé střídání jejích osobností pistolníka někdy unavovalo. Avšak jeho zřejmá neschopnost říct něco jiného než přesně to, co si myslí, ji unavovala stejně tak.</p>
<p>„Dobře,“ řekla. „Já ti povím, proč se tak na tebe dívám, Rolande. Protože to, co jsi mi udělal, byl zlomyslný trik. Řekl jsi, že mě neuhodíš, že mě nemůžeš uhodit, i když zaryju hluboko... ale buď jsi lhal, nebo jsi hodně hloupý, a já vím, že hloupý nejsi. Lidi nedávají facky jenom rukama, jak by ti mohl dosvědčit každý muž a žena mé rasy. Tam, odkud pocházím, máme takovou říkanku: Kamení a klacky zpřeráží mi pracky-“</p>
<p>„- ale štiplavost mě nepopálí,“ dokončil Roland.</p>
<p>„No, tak to přesně neříkáme, ale je to dost podobné. Každopádně je to kec. Jazyk jako břitva, to se neříká nadarmo. Tvoje slova mě ranila, Rolande - chceš tu přede mnou stát a tvrdit, žes to nevěděl?“</p>
<p>Seděla v křesle, hleděla na něj vzhůru bystře a se zlověstnou zvědavostí, a Rolanda napadlo - a nebylo to poprvé - že ti <emphasis>bílí hajzli</emphasis> z její země museli být buď hodně stateční, nebo hodně hloupí, když jí křížili cestu, bez ohledu na to křeslo. A jelikož mezi nimi pobyl, nepovažoval statečnost za tu správnou odpověď.</p>
<p>„Nemyslel jsem na to a nezajímalo mě, jestli tě raním,“ řekl trpělivě. „Viděl jsem, že ceníš zuby, a věděl jsem, že chceš kousat, tak jsem ti strčil mezi čelisti klacek. A zabralo to... ne?“</p>
<p>Její výraz byl obrazem bolestného úžasu. „Ty <emphasis>parchante</emphasis>!“</p>
<p>Místo odpovědi vzal z jejího pouzdra pistoli, zbývajícími dvěma prsty na pravé ruce otevřel bubínek a začal levačkou doplňovat komory.</p>
<p>„Ze všech panovačných, nafoukaných -“</p>
<p>„Potřebovala jsi kousnout,“ pokračoval stejně trpělivě. „Kdyby ne, střílela bys úplně špatně - rukou a pistolí, místo zrakem a hlavou a srdcem. Byl to trik? Bylo to nafoukané? Nemyslím. Řekl bych, Susannah, že to ty jsi měla nafoukanost v srdci. Řekl bych, že to ty ses chystala k nějakému triku. To mě nerozčiluje. Právě naopak. Pistolník bez zubů není žádný pistolník.“</p>
<p>„Krucinál, já nejsem pistolník!“</p>
<p>Nevšímal si toho. Mohl si to dovolit. Jestli nebyla pistolník, pak on byl podomek. „Kdybychom hráli nějakou hru, možná bych se choval jinak. Ale tohle není hra. Je...“</p>
<p>Zdravá ruka mu zabloudila k čelu a chvíli tam setrvala, prsty se opíraly o lebku těsně nad levým spánkem. Susannah viděla, že špičky těch prstů se nepatrně chvějí.</p>
<p>„Rolande, co tě trápí?“ zeptala se tiše.</p>
<p>Ruka se pomalu spustila dolů. Zasunul bubínek na místo a vrátil revolver do pouzdra, které nosila. „Nic.“</p>
<p>„Ale ano. Viděla jsem to. Eddie taky. Začalo to skoro hned, když jsme odešli od moře. Něco se děje a je to pořád horší.“</p>
<p>„Nic se neděje,“ opakoval.</p>
<p>Natáhla se a vzala ho za ruce. Její vztek se rozplynul, aspoň pro tu chvíli. Naléhavě se mu zahleděla do očí. „Eddie a já... tohle není náš svět, Rolande. Bez tebe bychom tu umřeli. Měli bychom tvoje pistole a umíme s nimi střílet, naučils nás to dost dobře, ale stejně bychom umřeli... My... jsme na tobě závislí. Tak mi pověz, co se děje. Třeba ti pomůžu. Třeba ti oba pomůžeme.“</p>
<p>Nikdy nebyl člověkem, který si dokonale rozumí nebo který by o to vůbec stál. Představa sebeuvědomění (nemluvě o sebeanalýze) mu byla cizí. On prostě jednal - rychle se poradil se svým nitrem, vrcholně tajuplným uspořádáním, a pak jednal. Ze všech tří byl nejdokonaleji uspořádán on, člověk s hluboce romantickým jádrem, uzavřeným v syrově prosté schránce, složené z instinktů a pragmatismu. Nyní tedy rychle nahlédl do svého nitra a rozhodl se, že jí všechno poví. Ano, něco se s ním dělo. Nepochybně. Něco se dělo s jeho hlavou, cosi stejně prostého, jako byla jeho povaha, a stejně divného, jako přízračný tulácký život, do kterého jej ta povaha vehnala.</p>
<p>Už už otvíral ústa, aby řekl, <emphasis>Povím ti, co se děje, Susannah, a p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vím ti to jen dvěma slovy. Propadám šílenství.</emphasis> Ale než stačil začít, v lese padl další strom - padl s mohutným, pronikavým praskotem. Tento strom padl blíž a oni tentokrát nebyli tak hluboce zabráni do zkoušky vůle zamaskované do pláště výuky. Slyšeli to oba, slyšeli oba to poplašené krákání vran, které vzápětí následovalo, a oba si všimli, že ten strom padl nedaleko jejich tábora.</p>
<p>Susannah hleděla směrem, odkud ten zvuk zazněl, ale teď se její oči, doširoka otevřené a vyděšené, otočily k pistolníkově tváři. „Eddie!“ vydechla.</p>
<p>Z husté hluboké lesní zeleně za nimi zazněl řev - mohutný vzteklý řev. Další strom padl, a pak další. Padaly a znělo to jako překotná palba z moždířů. Suché dřevo, pomyslel si pistolník. Uschlé stromy.</p>
<p>„Eddie!“ Tentokrát vykřikla. „Nevím, co to je, ale je to u Eddieho!“ Ruce jí vzlétly ke kolům křesla a pustily se do pracné obrátky.</p>
<p>„Na to není čas.“ Roland ji chytil pod pažemi a vytáhl ji ven. Už ji tak několikrát nesl, když byla cesta pro její křeslo příliš neprůchodná - nosili ji tak oba muži -, ale stejně ji stále udivovala ta jeho ďábelská, bezohledná rychlost. V jednu chvíli seděla v křesle, což byla pomůcka zakoupená v nejlepším newyorském obchodě se zdravotnickými potřebami na podzim roku 1962. V následujícím okamžiku vratce balancovala na Rolandových ramenou jako fanynka na fotbale, svalnatými stehny mu tiskla po stranách krk a jeho dlaně, zvednuté nad hlavu, se jí tiskly k bedrům. Rozběhl se s ní a jeho roztrhané boty dusaly po jehličím zasypané zemi mezi kolejemi, které zanechalo její křeslo.</p>
<p>„Odetto!“ vykřikl, v této napjaté chvilce se vrátil ke jménu, pod kterým ji znal na počátku. „Neztrať pistoli! Při jménu svého otce!“</p>
<p>Uháněl už mezi stromy. Mezi nimi běžela jako pohyblivá mozaika stínová krajka a svítivé řetězy slunečních zrcátek. Roland prodloužil krok. Utíkal z kopce. Susannah zvedla levou ruku, aby odrazila větev, která ji málem shodila z pistolníkových ramenou. Zároveň spustila pravici k pažbě jeho prastarého revolveru, aby ho ochránila.</p>
<p><emphasis>Jedna míle,</emphasis> pomyslela si. <emphasis>Za jak dlouho se uběhne míle? Za jak dlouho, když běží takovým tryskem? Dlouho ne, pokud se udrží na nohou na tom kluzkém jehličí... ale možná to bude trvat příliš dlouho. Bože, ať se mu nic nestane - ať se mému Eddiemu nic nestane.</emphasis></p>
<p>Jako by v odpověď zaslechla řev, který vydalo neviditelné zvíře. Ten mohutný hlas zněl jako hrom. Jako zkáza.<strong>2</strong></p>
<p>Byl největším tvorem v lese, který byl kdysi známý jako Velký západní les, a byl nejstarší. Mnoho z těch mohutných starých jilmů, kterých si Roland všiml v údolí dole, bylo sotva víc než proutky rašící ze země, když medvěd přišel z kalných neznámých končin Zásvětí jako krutý, potulný král.</p>
<p>Kdysi žil v Západním lese Starý lid (to jeho stopy Roland v uplynulých týdnech tu a tam nacházel), ale odešel ve strachu z obrovitého, neumírajícího medvěda. Pokusili se ho na počátku zabít, když zjistili, že nejsou sami na novém území, na které přišli, ale i když ho jejich šípy rozzuřovaly, nezpůsobily vážné zranění. A medvěd netápal ani chvilku, co je zdrojem jeho trápení, jako tápala jiná lesní zvířata - i draví leopardi, kteří sídlili a rozmnožovali se v písečných kopcích na západě. Ne, on věděl, ten medvěd, odkud šípy přilétají. A za každý šíp, který našel cíl v mase pod jeho hrubou kožešinou, si vzal tři, čtyři, snad i půl tuctu lidí. Děti, když je dokázal chytit; ženy, když to nedokázal. Jejich válečníky přehlížel, a to byla největší potupa.</p>
<p>Nakonec, když si uvědomili, co je zač, už se ho nepokoušeli zabít. Byl samozřejmě vtělením démona - nebo stínem boha. Nazvali ho Mir, což pro tento lid znamenalo „svět pod světem“. Tyčil se do výše sedmdesáti stop a po osmnácti nebo ještě více stoletích, kdy nepochybně vládl Západním lesům, umíral. Nástrojem jeho smrti byl zprvu snad nějaký mikroskopický organismus, který snědl nebo vypil. Možná to bylo vysokým věkem, ale nejspíš obojím. Na příčině nezáleželo. Záleželo na konečném výsledku - na rychle se množící kolonii parazitů hemžících se v jeho úžasném mozku. Po letech vypočítavé, kruté inteligence Mir zešílel.</p>
<p>Medvěd věděl, že v jeho lese jsou opět lidé. Vládl tomu lesu, a i když to byl rozlehlý les, žádná důležitá událost na dlouho neunikla medvědově pozornosti. Držel se od nově příchozích stranou, nikoli proto, že by se bál, ale protože s nimi neměl co do činění, ani oni s ním. Potom se parazité pustili do díla, a jak jeho šílenství postupovalo, dospěl k jistotě, že je to znovu Starý lid, že ti kladeči pastí a paliči lesů se vrátili a brzy se pustí do toho svého hloupého pošťuchování. Teprve když ležel ve svém posledním doupěti asi třicet mil od místa, kde žili nově příchozí, a s každým úsvitem mu bylo hůř než při západu slunce předchozího dne, došel k přesvědčení, že Starý lid na něj nakonec našel účinný trik: jed.</p>
<p>Tentokrát přišel nikoli proto, aby pomstil nějaké drobné zranění, ale aby je úplně rozdupal, než ten jejich jed stačí dokončit svou práci... a cestou, na kterou se vydal, ho veškeré myšlení opustilo. Zbyl jen rudý vztek, zrezivělé vrzání té věci na jeho hlavě - té otáčející se věci mezi ušima, která donedávna konala svou práci hladce a tiše - a přízračně vytříbený čich ho zavedl neomylně k táboru tří poutníků.</p>
<p>Medvěd, jehož skutečné jméno neznělo Mir, ale úplně jinak, se prodíral lesem jako pohybující se budova, jako chlupatá věž s rudě hnědýma očima. Ty oči svítily horečkou a šílenstvím. Jeho obrovitá hlava, nyní ověnčená girlandou zlámaných větví a jehličí, se neustále houpala ze strany na stranu. Každou chvíli kýchl, jako tlumený výbuch to znělo - HAP-ČU! - a z mokrých nozder mu vylétla mračna hemživých bílých parazitů. Jeho tlapy, ozbrojené zahnutými drápy na tři stopy dlouhými, drásaly stromy. Kráčel vzpřímeně a zanechával hluboké stopy v měkké černé půdě pod stromy. Čpěl čerstvou pryskyřicí a starými, zkyslými výkaly.</p>
<p>Ta věc na jeho hlavě se točila a vrzala, vrzala a točila se.</p>
<p>Směr, kterým medvěd šel, byl téměř neochvějný: byla to přímá čára, která ho zavede do tábora těch, kdo se odvážili vrátit do jeho lesa, kteří se odvážili naplnit mu hlavu tou tmavě zelenou bolestí. Starý lid nebo Nový lid, umřou stejně. Když zahlédl uschlý strom, opouštěl přímý směr právě na tak dlouho, aby strom povalil. Suchý, výbušný praskot, který provázel jeho pád, medvěda těšil. Když strom nakonec svalil svůj ztrouchnivělý kmen na lesní půdu nebo se opřel o některého bližního, pustil se medvěd dál šikmými slunečními paprsky, proměněnými poletujícími pilinami v mlhu.<strong>3</strong></p>
<p>Dva dny předtím si Eddie Dean začal znovu vyřezávat - zkusil to poprvé od doby, kdy mu bylo dvanáct. Vzpomínal si, že vyřezával rád, a byl přesvědčen, že to také uměl. Na to si tak jistě nevzpomínal, ale existovalo nejméně jedno jasné vodítko, že tomu tak bylo: Henry, jeho starší bratr, nesnášel, když se Eddie do vyřezávání pustil.</p>
<p><emphasis>No koukněme na tu slečinku,</emphasis> posmíval se Henry. <emphasis>S čímpak si to dneska hrajeme, slečinko? Děláme domeček pro panenky? Hrníček pro svůj pinďoureček? Ach... no není to ROZTOMILÉ?</emphasis></p>
<p>Henry nikdy Eddiemu neřekl přímo, aby něco nedělal. Nikdy k němu nepřišel a neřekl, <emphasis>Mohl bys toho nechat, brácho? Koukej, je to docela dobrý, a když děláš něco, co je docela dobrý, jsem z toho ne</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>vózní. Protože, chápeš, já jsem tady ten, kterej má bejt docela dobrej. Já. Henry Dean. Takže víš, bratříčku můj, já se ti budu prostě kvůli některejm věcem posmívat. Nenapochoduju k tobě a neřeknu, „Nech toho, znervózňuje mě to,“ protože to bych potom vypadal, že mi tr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>chu hráblo, víš. Ale můžu se ti posmívat, protože to starší bráchové dělají, že jo? To prostě patří k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>věci. Budu se ti posmívat a rejpat do tebe a dělat si z tebe srandu, dokud toho... hergot... NENECHÁŠ! V pořá</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ku?</emphasis></p>
<p>No, moc v pořádku to nebylo, ale u Deanových všechno chodilo obvykle tak, jak chtěl Henry. A donedávna se zdálo, že je to tak správné - ne zrovna v pořádku, ale <emphasis>správné</emphasis>. V tom byl nepatrný, ale zásadní rozdíl, jestli rozumíte. Existovaly dva důvody, proč se zdálo, že je to tak správné. Jeden byl zjevný, druhý skrytý.</p>
<p>Ten zjevný důvod spočíval v tom, že Henry musel na Eddieho dávat pozor, když byla paní Deanová v práci. Musel na něj dávat pozor stále, protože kdysi existovala u Deanových sestra, jestli rozumíte. Byla by o čtyři roky starší než Eddie a o čtyři roky mladší než Henry, kdyby žila, jenomže háček byl v tom, chápete, že nežila. Přejelo ji auto s opilým řidičem, když byly Eddiemu dva. Dívala se, jak si kamarádky na chodníku hrají nebe, peklo ráj, když se to stalo.</p>
<p>Když byl Eddie malý, někdy si na sestru vzpomněl, když poslouchal Mela Allena, který byl reportérem z Yankee Baseball Network. Některý hráč to pořádně odpálil a Mel zařval <emphasis>„Páni drazí, ten to sfouknul! SBOHEM A ŠÁTEČEK!“</emphasis> No, ten opilec sfoukl Glorii Deanovou jako svíčku, páni drazí, sbohem a šáteček. Gloria se ocitla na skvělé horní palubě nebes a nestalo se to proto, že měla smůlu, nebo protože newyorská státní policie nesebrala tomu pitomci řidičák, ani když ho potřetí nachytala za volantem pod vlivem alkoholu, ani se to nestalo proto, že se Bůh shýbl a utrhl Glorii jako kvítek. Stalo se to (jak paní Deanová často říkala svým synům), protože poblíž nebyl nikdo, kdo by dával na Glorii pozor.</p>
<p>Henry měl za úkol postarat se, aby se nikdy nic takového nestalo Eddiemu. Byl to jeho úkol a on ho plnil, ale nebylo to snadné. Na tom, když už na ničem jiném, se Henry a paní Deanová shodli. Oba Eddiemu často připomínali, nakolik se Henry obětuje, aby Eddieho uchránil před opilými řidiči a násilníky a feťáky a možná i zlovolnými mimozemšťany, kteří se třeba potulují někde poblíž horní paluby a mohou si kdykoli usmyslet, že vyletí ze svých létajících talířů v atomových tryskacích a unesou nějaké děcko, například Eddieho Deana. Takže nebylo dobré Henryho znervózňovat ještě víc, než už byl. Pokud Eddie dělal něco, co Henryho přece jen znervózňovalo, musel s tím Eddie okamžitě přestat. Tím oplácel Henrymu všechen ten čas, kdy na něj Henry musel dávat pozor. Pokud se to vzalo z této stránky, bylo jasné, že dělat něco líp než Henry bylo velmi nespravedlivé.</p>
<p>Pak tu byl ten skrytý důvod. Ten důvod (svět pod světem, jak by se dalo říct) byl mocnější, protože nemohl být nikdy vysloven: Eddie si nemohl dovolit být lepší než Henry skoro v ničem, protože Henry nebyl dobrý snad vůbec k ničemu... samozřejmě kromě toho, aby dával pozor na Eddieho.</p>
<p>Henry naučil Eddieho hrát košíkovou na hřišti poblíž činžáku, kde bydleli - na betonovém předměstí, odkud se věžáky Manhattanu rýsovaly proti obzoru jako sen a kde kraloval šek na podporu. Eddie byl o osm let mladší než Henry, byl mnohem menší, ale byl také mnohem rychlejší. Měl pro tu hru přirozený cit. Jakmile se dostal na popraskaný, hrbolatý beton hřiště s míčem v rukou, zdálo se, že mu nervy jen syčí pohybem. Byl rychlejší, ale o to ani moc nešlo. Šlo hlavně o to, že byl lepší než Henry. Pokud by to nepoznal z výsledků střelby na koš, ve které si někdy dali závod, poznal by to podle Henryho zamračených pohledů a tvrdých úderů pěstí do paže, kterými ho Henry častoval cestou domů. Ty rány měly být asi Henryho vtípky - „O co, že uhneš!“ volal vesele Henry, a pak zabušil Eddiemu do bicepsu pěstí s vystrčeným kloubem prostředníku - ale jako vtipy to <emphasis>nevypadalo</emphasis>. Vypadalo to spíš jako varování. Vypadalo to, jako by tím Henry říkal, <emphasis>Neměl bys mě obehrávat a dělat ze mě blbce, když se ženeš ke koši, brácho. Neměl bys zapom</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>nat, že já na tebe dávám pozor.</emphasis></p>
<p>Totéž platilo o četbě... baseballu... házení kroužků... matematice... dokonce i skákání přes provaz, což byla holčičí hra. To, že byl v těchto věcech lepší, nebo mohl být lepší, bylo tajemství, které se nesmělo za žádnou cenu prozradit. Protože Eddie byl mladší bratr. Protože Henry na něj dával pozor. Ale to nejdůležitější na tom skrytém důvodu bylo zároveň nejprostší: nic z toho se nesmělo prozradit, protože Henry byl Eddieho starší bratr a Eddie ho zbožňoval.<strong>4</strong></p>
<p>Před dvěma dny, zrovna když Susannah stahovala králíka a Roland začal připravovat večeři, procházel Eddie lesem jižně od tábora. Uviděl tam z čerstvého pahýlu trčet takový divný výstupek dřeva. Zaplavil ho přízračný pocit - takovému asi lidé říkají <emphasis>déjà vu</emphasis> - a upřeně se na ten pahýl zahleděl. Vypadal jako špatně opracovaný knoflík u dveří. Eddie si matně uvědomoval, že mu vyschlo v ústech.</p>
<p>Po několika vteřinách si uvědomil, že se dívá na ten výčnělek, trčící z pařezu, ale myslí na dvorek za činžákem, kde s Henrym bydleli - že myslí na to, jak ho teplý beton hřál do zadku, a na odporný puch odpadků z popelnic za rohem v uličce. V této vzpomínce držel v levé ruce kus dřeva a v pravé ruce nůž na brambory ze šuplíku u dřezu. Ten kus dřeva trčící z pařezu vyvolal vzpomínku na krátké období, kdy úplně propadl vyřezávání do dřeva. Ta vzpomínka byla pohřbená tak hluboko, že si zpočátku vůbec neuvědomil, oč jde.</p>
<p>Na vyřezávání ze dřeva se mu nejvíc líbilo to obhlížení, s čímž se začíná, ještě než se pustíte do práce. Někdy uvidíte auto nebo náklaďák. Jindy psa nebo kočku. Vzpomínal si, že jednou to byla tvář modly - nějakého toho strašidelného monolitu z Velikonočního ostrova, jejž viděl v <emphasis>National Geographic</emphasis> ve škole. Ten se nakonec povedl. Bavilo ho zjišťovat, nakolik ten předmět dokázal ze dřeva vydolovat, aniž ho zničil. Nedokázal ho nikdy vydolovat ze dřeva celý, ale při troše pečlivosti se mu občas povedl pořádný kus.</p>
<p>Uvnitř toho výrůstku na pařezu cosi bylo. Napadlo ho, že by z toho dokázal pořádný kus vysvobodit pomocí Rolandova nože - byl to nejostřejší, nejšikovnější nástroj, jaký v životě použil.</p>
<p>V tom dřevě cosi bylo a trpělivě čekalo, až někdo - někdo jako on! - půjde kolem a vysvobodí to. Pustí na svobodu.</p>
<p><emphasis>No koukněme na tu slečinku. S čímpak si to dneska hrajeme, slečinko? Děláme domeček pro panenky? Hrníček pro svůj pinďoureček? Prak, aby sis mohl hrát, že jsi na lovu králíků, jako velcí kluci? Ach... no není to ROZTOMILÉ?</emphasis></p>
<p>Zaplavil ho stud a pocit, že dělá něco špatného. Ten silný pocit, že má tajemství, které musí udržet za každou cenu, a pak si vzpomněl -znovu - že Henry Dean, který se v pozdějším věku stal velkým mudrcem a význačným feťákem, je mrtvý. Tento fakt ho ještě pořád dokázal překvapit. Neustále na něj různými způsoby dorážel, někdy smutkem, jindy pocitem viny, někdy vztekem. Toho dne, dva dny předtím, než ze zelených lesních koridorů vyrazil veliký medvěd, ho ten fakt zaskočil naprosto nečekaným způsobem. Pocítil úlevu a prudkou radost.</p>
<p>Byl volný.</p>
<p>Eddie si půjčil Rolandův nůž. Opatrně vyřízl dřevěný výrůstek a pak ho přinesl do tábora a posadil se s ním pod strom a všelijak ho obracel. Nedíval se na něj. Díval se do něj.</p>
<p>Susannah už měla králíka připraveného. Maso putovalo do kotlíku nad ohněm. Kůži přivázala kousky řemínků z Rolandovy torby ke dvěma klackům a vypnula ji. Později, po večerním jídle, Eddie začal dřevo čistit. Susannah se pomocí dlaní a paží bez námahy přisunula k místu, kde seděl Eddie, zády opřený o vysokou starou borovici. Roland u táborového ohně drolil do kotlíku nějaké tajemné - a nepochybně lahodné - lesní byliny. „Co to děláš, Eddie?“</p>
<p>Eddie se přistihl, že se musí bránit absurdnímu nutkání schovat ten kus dřeva za zády. „Ale nic,“ odbyl ji. „Myslel jsem, že bych mohl, víš, něco vyřezat ze dřeva.“ Odmlčel se a pak dodal. „Moc mi to ale nejde.“ Vypadalo to, jako by se ji snažil o tom přesvědčit.</p>
<p>Zmateně se na něj zadívala. Chvíli se zdálo, že mu něco řekne, ale pak jen pokrčila rameny a nechala ho o samotě. Netušila, proč se Eddie stydí za to, že tráví volnou chvilku vyřezáváním - její otec to dělal každou chvíli - ale pokud o tom bude nutno mluvit, byla přesvědčená, že o tom Eddie začne sám, až přijde čas.</p>
<p>Věděl, že ty jeho pocity viny jsou hloupé a bezdůvodné, ale také věděl, že se mu se dřevem pracuje mnohem líp, když Roland a Susannah nejsou v táboře. Zdálo se, že staré zvyky odumírají těžko. Čelit heroinu byla úplná hračka ve srovnání s tím, jak čelit vlastnímu dětství.</p>
<p>Když ti dva tedy odešli na lov nebo si zastřílet nebo na nějakou další Rolandovu prazvláštní lekci, zjistil Eddie, že dokáže se svým kouskem dřeva zacházet úžasně zručně a se stále větší radostí. Něco v něm bylo, to bylo jisté. V tom měl Eddie pravdu. Tvar byl prostý a Rolandův nůž ho dostával na světlo denní podivuhodně snadno. Eddieho napadlo, že ho dokáže osvobodit skoro celý, a to znamenalo, že ten prak by se mohl ve skutečnosti stát praktickou zbraní. Možná nic moc ve srovnání s Rolandovými velkými revolvery, ale bylo to přesto něco, co vyrobil sám. Bylo to jeho. A to pomyšlení ho velmi těšilo.</p>
<p>Když se první vrány vznesly do vzduchu a poplašeně zakrákaly, neslyšel je. Myslel si už - doufal -, že možná zanedlouho uvidí strom, ve kterém bude uvězněn luk.<strong>5</strong></p>
<p>Slyšel dřív než Roland a Susannah, jak se medvěd blíží, ale ne zase o moc dřív - byl pohroužen ve vzdáleném oparu soustředění, které provází nejsladší a nejmocnější nutkání tvořivosti. Potlačoval to nutkání skoro celý život a teď mu nadobro podlehl. Eddie podlehl rád.</p>
<p>Z toho oparu ho vytrhl nikoli praskot padajících stromů, ale rachot rychle po sobě jdoucích výstřelů pětačtyřicítky, který k němu dolehl od jihu. Zvedl hlavu, usmál se a rukou plnou dřevitého prachu si shrnul vlasy z čela. V té chvíli, jak tak seděl zády opřený o vysokou borovici na mýtině, která se mu stala domovem, s tváří osvětlenou paprsky zelenozlatého lesního světla, vypadal opravdu hezky - mladý muž s rozcuchanými tmavými vlasy, které se neustále snažily padat mu do čela, mladý muž se silnými, živými ústy a oříškově hnědýma očima.</p>
<p>Pohledem na okamžik zabloudil k druhé Rolandově pistoli, která visela v pouzdru na nedaleké větvi, a zauvažoval, kolik času uplynulo od chvíle, kdy Roland začal vycházet bez nejméně jedné ze svých úžasných zbraní, zavěšených po boku. Ta otázka vedla ke dvěma dalším.</p>
<p>Jak byl starý ten muž, který vytáhl Eddieho a Susannah z jejich světa a jejich času? A co bylo ještě důležitější, co se s ním děje?</p>
<p>Susannah slíbila, že na to téma zavede řeč... tedy pokud bude dobře střílet a Rolanda nerozzuří. Eddie si nemyslel, že jí Roland něco poví - aspoň ne hned -, byl však čas dát tomu hubenému, zlému dlouhánovi najevo, že oni vědí, že cosi není v pořádku.</p>
<p>„Voda bude, pokud to bude Boží vůle,“ řekl Eddie. Vrátil se znovu k vyřezávání, na rtech mírný úsměv. Oba začali přebírat Rolandova úsloví... a on zase jejich. Skoro jako by byli půlemi stejného -</p>
<p>Pak nedaleko v lese padl strom a Eddie ve vteřině vyskočil na nohy, v jedné ruce napůl vyřezaný prak, v druhé Rolandův nůž. Hleděl přes mýtinu směrem, odkud ten zvuk zazněl, se srdcem rozbušeným a všemi smysly v nejvyšší pohotovosti. Cosi se blížilo. Už to slyšel, bezohledně se to prodíralo křovím, a Eddie hořce zauvažoval, že si toho všiml moc pozdě. V hloubi duše se mu ozval hlásek, který pravil, že to má z toho. To má z toho, že dělá něco líp než Henry, že Henryho znervózňuje.</p>
<p>Další strom s praskavým skřípotem padl. Eddie se zadíval klikatou uličkou mezi vysokými jedlemi a zahlédl v klidném vzduchu stoupající mračno dřevitého prachu. Tvor, který rozvířil ten mrak, najednou zařval - zuřivě, až tuhla krev v žilách.</p>
<p>Byl to pořádný macek, i když ještě nebylo jasné, jaký vlastně.</p>
<p>Eddie upustil kus dřeva na zem, pak hodil Rolandův nůž ke stromu pět metrů vlevo. Nůž se dvakrát přetočil ve vzduchu a pak se zanořil do poloviny ostří do dřeva, jen zadrnčel. Eddie popadl Rolandovu pětačtyřicítku z místa, kde visela, a natáhl kohoutek.</p>
<p>Má zůstat, nebo utéct?</p>
<p>Zjistil však, že už mu luxus takového rozhodování není dopřán. Ten tvor byl stejně rychlý jako mohutný a na útěk už bylo pozdě. V průchodu mezi stromy na sever od mýtiny se začal zjevovat obrovitý obrys, který převyšoval všechny stromy kromě těch nejvzrostlejších. Prodíral se lesem přímo k němu, a když upřel oči na Eddieho Deana, dal průchod dalšímu řevu.</p>
<p>„Panejo, jsem v prdeli,“ zašeptal Eddie, když se další strom ohnul, práskl jako moždíř a pak se zřítil na zem v mračnu prachu a suchého jehličí. Tvor se teď hrnul rovnou k mýtině, kde stál Eddie, a byl to medvěd veliký jako King Kong. Při každém jeho kroku se otřásla země.</p>
<p><emphasis>Co uděláš, Eddie,</emphasis> zeptal se najednou Roland. <emphasis>Mysli! Je to tvá jed</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>ná výhoda oproti tamté bestii. Co uděláš?</emphasis></p>
<p>Nepřipadalo mu, že by ho mohl zabít. Možná bazukou, ale pistolníkovou pětačtyřicítkou nejspíš ne. Mohl utéct, ale měl dojem, že přibližující se bestie dokáže být asi hodně rychlá, když chce. Odhadoval svoje možnosti půl na půl, že by skončil na kaši pod chodidlem toho obrovského medvěda.</p>
<p>Takže co bude? Zůstane tu stát a začne střílet, nebo poběží, jako by mu hořelo za patami a koudel u zadku už chytala?</p>
<p>Napadlo ho, že má ještě třetí možnost. Mohl by vylézt nahoru.</p>
<p>Otočil se ke stromu, o který se opíral. Byla to statná, věkovitá borovice, rozhodně nejvyšší strom v této části lesa. První větev se prostírala jako načechraný zelený vějíř víc než dva metry nad zemí. Eddie zasunul úderník pistole a tu strčil za opasek kalhot. Vyskočil k větvi, chytil se jí a horečně k ní přitáhl bradu. Medvěd za ním znovu zařval a vtrhl na palouk.</p>
<p>Určitě by Eddieho Deana chytil a rozvěsil jeho střeva po nejnižších větvích borovice, kdyby v tu chvíli medvěda nepostihl znovu ten záchvat kýchání. Kopl do popela z ohniště, až se vzneslo černé mračno, a vzápětí strnul, skoro zlomený v pase, mohutné přední tlapy opřené o mohutná stehna, takže vypadal chvíli jako stařec v kožichu, stařec s rýmou. Kýchal a kýchal - HAP-ČU! HAP-ČU! HAP-ČU! – a z čenichu mu tryskala oblaka parazitů. Mezi nohama mu proudem tekla horká moč a syčela na rozházených uhlících z ohniště.</p>
<p>Eddie nepromarnil těch několik klíčových okamžiků, které mu byly dány. Vylétl po kmeni vzhůru jako opice a zastavil se jen jednou, aby se přesvědčil, jestli pistolníkův revolver stále pevně sedí za opaskem. Strašně se bál a byl skoro přesvědčený, že zemře (co jiného mohl čekat, když poblíž nebyl Henry, který by na něj dával pozor?), ale zároveň se v duchu smál jako blázen. <emphasis>Zahnal mě na strom</emphasis>, pomyslel si. <emphasis>Co vy na to, sportovci? Zahnal mě na strom Mědzilla.</emphasis></p>
<p>Netvor znovu zvedl hlavu a při tom se ta věc, která se mu otáčela mezi ušima, zablýskala ve slunci, a pak zaútočil na Eddieho strom. Jednu tlapu vysoko natáhl a rozmáchl se, chtěl Eddieho shodit jako šišku. Tlapa pročísla větev, na které Eddie stál, zrovna když mladík vyskočil na další. Tlapa mu ale roztrhla botu, stáhla mu ji z nohy a odhodila ji jako dva střapaté kusy.</p>
<p><emphasis>To nic,</emphasis> pomyslel si Eddie. <emphasis>Klidně ti dám obě, bratře medvěde, jes</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>li chceš. Stejně už ty křápy byly ošlapaný.</emphasis></p>
<p>Medvěd zařval a zaútočil tlapami, až do staré kůry vyryl hluboké rány, které ronily čirou, pryskyřičnou šťávu. Eddie skákal po větvích stále výš. Větve byly pořád tenčí, a když se odvážil pohlédnout dolů, zahleděl se rovnou do kalných medvědích očí. Pod jeho zakloněnou hlavou byl palouk, který vypadal jako pouhý terč s rozházeným ohništěm místo středu.</p>
<p>„Nechytils, ty chlupatý par-“ začal Eddie, jenomže medvěd, s hlavou stále zakloněnou, aby na Eddieho viděl, najednou kýchl. Eddieho rázem promáčel hlen plný tisícovek drobných bílých červů. Horečně se mu svíjeli na košili, předloktích, krku a obličeji.</p>
<p>Eddie vykřikl překvapením a hnusem. Začal si otírat oči a ústa, ztratil rovnováhu a tak tak se mu podařilo včas se zaháknout paží za větev pod sebou. Držel se a otíral si kůži, snažil se toho červovitého hlenu setřít co nejvíc. Medvěd zařval a znovu zaútočil na strom. Borovice se zakývala jako stěžeň ve vichřici, ale čerstvé drápance, které se objevily v kůře, byly nejméně dva metry pod větví, o kterou se opírala Eddieho chodidla.</p>
<p>Uvědomil si, že červi chcípají - museli začít hynout, sotva opustili zamořenou bažinu uvnitř těla toho netvora. Trochu se mu tím ulevilo a začal znovu šplhat. Zastavil se o čtyři metry výš, dál se už neodvážil. Kmen borovice, u země o průměru nejméně dva a půl metru, se už ztenčil na průměr sotva pětačtyřicet centimetrů. Rozložil váhu na dvě větve, ale stejně cítil, jak se obě pod ním pružně ohýbají. Naskytl se mu teď ptačí pohled na lesy a předhůří na západě, rozprostřené jako zvlněný koberec. Za jiných okolností by si takový výhled rád vychutnal.</p>
<p><emphasis>Střecha světa, mami</emphasis>, pomyslel si. Znovu pohlédl dolů do medvědího obličeje, a užasl tak, že mu na okamžik z hlavy vyprchaly všechny souvislé myšlenky.</p>
<p>Medvědovi z lebky cosi vyrůstalo a Eddiemu to připadalo jako malý talíř radarové antény.</p>
<p>Ta věc se trhaně otáčela, odrážela záblesky slunce a Eddie slyšel, jak potichu vrže. Eddie vlastnil svého času pár starých aut - takových, která stojí v bazarech a na čelním skle mají ceduli VHODNÉ PRO KUTILY - a napadlo ho, že takový zvuk vydávají ložiska, která se brzo zadřou, pokud se co nejdříve nevymění.</p>
<p>Medvěd vyrazil dlouhé, drtivé zavrčení. Tlapami mačkal hrudkovitou nažloutlou pěnu, zahuštěnou červy. Pokud Eddie nikdy nepohlédl do tváře čirého šílenství (a to asi pohleděl, jelikož si nejednou pohlédl z očí do očí s prvotřídní mrchou Dettou Walkerovou), udělal to nyní... ale ta tvář byla díkybohu nějakých deset metrů pod ním a zabijácké drápy dosáhly nejvýš na pět metrů pod jeho chodidla. A tato borovice ještě nebyla suchá, na rozdíl od stromů, na kterých si medvěd chladil žáhu, než došel na palouk.</p>
<p>„Mexická plichta, zlato,“ zafuněl Eddie. Otřel si z čela pot rukou ulepenou od smoly a špínu z ní třepl medvědákovi do obličeje.</p>
<p>Potom ten tvor, kterého Starý lid nazýval Mír, objal strom mohutnými předními tlapami a začal stromem třást. Eddie se chytil kmene a držel se jako klíště, oči přivřené do zlověstných štěrbin, a borovice se začala houpat sem a tam jako kyvadlo.<strong>6</strong></p>
<p>Roland se zarazil na okraji palouku. Susannah, usazená na jeho ramenou, užasle hleděla přes volné prostranství. U stromu, pod kterým Eddie seděl, když s Rolandem před pětačtyřiceti minutami odcházeli z palouku, stál netvor. Skrz větve a tmavě zelené jehličí viděla jen kusy jeho těla. Druhé Rolandovo pouzdro na pistole leželo o nohou toho netvora. Viděla, že pouzdro je prázdné.</p>
<p>„Pane Bože,“ zamumlala.</p>
<p>Medvěd zařičel jako šílená žena a začal třást stromem. Větve se zmítaly jako v silném větru. Susannah zvedala zrak stále výš a poblíž vrcholku zahlédla tmavou postavu. Eddie objímal kmen a strom se houpal a kolébal. Zrovna když se dívala, Eddiemu sklouzla ruka a vzápětí divoce zatápala po opoře.</p>
<p><emphasis>„Co budeme dělat?“</emphasis> zakřičela na Rolanda. <emphasis>„On ho shodí! Co b</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>deme dělat?“</emphasis></p>
<p>Roland se o tom snažil přemýšlet, ale znovu se vrátil ten divný pocit - provázel ho teď pořád, ale zdálo se, že při vypětí se zhoršuje. Připadalo mu, že je dvěma muži, kteří existují v jedné lebce. Každý muž má své vlastní vzpomínky, a když se začnou hádat a každý trvat na svém, že ty jeho vzpomínky jsou jedině pravé, měl pistolník pocit, jako by se trhal ve dví. Zoufale se pokusil ty dvě půle usmířit a podařilo se mu to... aspoň prozatím.</p>
<p>„Je to jeden z Dvanácti!“ zakřičel. „Jeden ze Strážců! Určitě! Ale myslel jsem, že jsou -“</p>
<p>Medvěd znovu na Eddieho zařval. Začal tlouct do stromu jako unavený bojovník. Větve praskaly a padaly mu k nohám na neuspořádanou hromadu.</p>
<p>„Co?“ křičela Susannah. <emphasis>„Cos to chtěl říct?“</emphasis></p>
<p>Roland zavřel oči. V hlavě mu zakřičel jakýsi hlas, <emphasis>Ten chlapec se jmenoval Jack!</emphasis> Jiný hlas mu odpověděl, <emphasis>Žádný kluk NEBYL! Žádný kluk NEBYL a ty to víš!</emphasis></p>
<p><emphasis>Vypadněte, oba dva!</emphasis> zavrčel a pak nahlas zavolal: „Střel po něm! Střel ho do zadku, Susannah! Otočí se a vyrazí! Až to udělá, dívej se po něčem na jeho hlavě! To-“</p>
<p>Medvěd zase zavřeštěl. Přestal bušit do stromu a znovu jím začal třást. Z horní části kmene se ozývalo zlověstné praskání a vrzání.</p>
<p>Roland zakřičel, když už bylo možné ho znovu slyšet: „Myslím, že to vypadá jako nějaký klobouk! Malý ocelový klobouk! Střel po tom, Susannah! A miř dobře!“</p>
<p>Najednou ji posedla hrůza - hrůza a ještě jiný pocit, jaký by nikdy nečekala: drtivá osamělost.</p>
<p>„Ne! Já minu! Udělej to ty, Rolande!“ Začala šátrat po revolveru na opasku, který nosila, a chtěla mu ho dát.</p>
<p>„Nemůžu!“ křikl Roland. „Mám špatný úhel! Ty to musíš udělat, Susannah! Je to opravdová zkouška, a měla bys ji zvládnout!“</p>
<p>„Rolande -“</p>
<p>„Chce ulomit vršek toho stromu!“ zařval na ni. „Copak to nevidíš?“</p>
<p>Podívala se na revolver v ruce. Podívala se přes palouk na obrovitého medvěda zahaleného mračny a přeprškami jehličí. Podívala se na Eddieho, který se houpal sem a tam jako metronom. Druhou Rolandovu pistoli měl nejspíš Eddie, ale Susannah viděla, že ji nemůže použít, protože by spadl z větve jako přezrála švestka. Také by možná nestřílel na ten správný cíl.</p>
<p>Zvedla revolver. Žaludek se jí stáhl strachem. „Drž mě klidně, Rolande,“ řekla. „Jestli ne -“</p>
<p>„O mě se nestarej!“</p>
<p>Vystřelila dvakrát, spoušť zmáčkla tak, jak ji to Roland učil. Výstřely práskly do rachotu rozhoupaných větví jako bič. Susannah viděla, že kulky zasáhly levou půli medvědího zadku ani ne pět centimetrů od sebe.</p>
<p>Medvěd zařval překvapením, bolestí a vztekem. Z husté záclony větví a jehličí se vynořila jedna mohutná přední tlapa a plácla do bolavého místa. Když se tlapa zvedla, kapala z ní šarlatová tekutina, a tlapa zmizela zase nahoře z dohledu. Susannah si představovala, jak zvíře zkoumá svou zakrvácenou dlaň. Pak se ozvalo praskání, vrzání a rachot, jak se medvěd otáčel a zároveň skláněl, padal na všechny čtyři, aby dosáhl maximální rychlosti. Poprvé uviděla jeho tvář a srdce se jí zachvělo. Čenich měl potřísněný pěnou. Obrovské oči mu svítily jako lampy. Chlupatá hlava se smýkla vlevo... a zase vpravo... a pak se zaměřila na Rolanda, který stál rozkročen a na jeho ramenou mu balancovala Susannah Deanová.</p>
<p>Medvěd zařval, až se všechno otřáslo, a vyrazil.<strong>7</strong></p>
<p><emphasis>ODŘÍKEJ, CO SES NAUČILA, Susannah Deanová, a věrně.</emphasis></p>
<p>Medvěd se na ně řítil rachotivým cvalem. Jako by pozorovali nějaký stroj, uprchlý z továrny, přes který někdo přehodil obrovskou, moly prožranou pokrývku.</p>
<p><emphasis>Vypadá to jako klobouk! Malý ocelový klobouk!</emphasis></p>
<p>Uviděla to... ale jí to klobouk nepřipomínalo. Vypadalo to jako talíř radarové antény, mnohem menší vydání těch, jež vídala v televizních zprávách o tom, jak systém včasné výstrahy ochraňuje všechny před podlým ruským útokem. Byl větší než kamínky, které před chvílí sestřelila z balvanu, ale byl dál. Přebíhaly po něm matoucí skvrny světla a stínu.</p>
<p><emphasis>Nemířím rukou, ta, která míří rukou, zapomněla tvář svého otce.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nedokážu to!</emphasis></p>
<p><emphasis>Nestřílím rukou, ta, která střílí rukou, zapomněla tvář svého otce.</emphasis></p>
<p><emphasis>Netrefím! Vím, že netrefím!</emphasis></p>
<p><emphasis>Nezabiju pistolí, ta, která zabijí pistolí -</emphasis></p>
<p>„Střílej!“ zařval Roland. „Susannah, střílej!“</p>
<p>Spoušť ještě nezmáčkla, ale už viděla, jak kulka letí tam, kam má, vedena od ústí do cíle pouze nezlomnou touhou jejího srdce, aby letěla správně. Všechen strach z ní spadl. Zbyl po něm naprostý chlad a ona měla čas si pomyslet: <emphasis>Tohle cítí on. Pane Bože - jak to vydrží?</emphasis></p>
<p>„Zabiju srdcem, hajzle,“ řekla a pistolníkův revolver jí v ruce zaburácel.<strong>8</strong></p>
<p>Ta stříbřitá věc se otáčela na ocelové tyči zanořené do medvědí lebky. Susannah ji zasáhla kulkou rovnou doprostřed a talíř radaru se rozlétl na stovku třpytivých úlomků. Tyč najednou obalil záblesk praskavého modrého ohně, který vyšlehl jako síť nitek, a zdálo se, že na chvíli sevřel ze stran medvědovu tvář.</p>
<p>Zvedl se na zadní, sípavě zavyl bolestí, předními tlapami bezcílně máchl ve vzduchu. Začal se potácet v širokém kruhu a máchat tlapami, jako by se rozhodl odlétnout. Znovu se pokusil zařvat, ale vyšel z něj jen přízračný kvil, který zněl jako letecký poplach.</p>
<p>„Velmi dobře.“ Roland vypadal vyčerpaně. „Dobrá rána, řádná a přesná.“</p>
<p>„Mám ho střelit ještě jednou?“ zeptala se nejistě. Medvěd se stále potácel v šíleném kruhu, ale tělo se už začalo naklánět. Narazil do menšího stromku, znovu se narovnal, skoro upadl, a pak znovu začal klopýtat v kruhu.</p>
<p>„Není potřeba,“ řekl Roland. Cítila, že ji uchopil v pase a zvedl ji. Za okamžik seděla na zemi se stehny složenými pod sebou. Eddie pomalu a roztřeseně slézal z borovice, ale ona ho neviděla. Nemohla oči odtrhnout od medvěda.</p>
<p>Viděla velryby v Mořském akváriu u Mystic v Connecticutu, a ty byly určitě mnohem větší než tohle - asi mnohem větší - ale zde byl rozhodně největší suchozemský tvor, jakého v životě spatřila. A zřejmě umíral. Jeho řev přešel v bublavé zvuky, a i když měl oči otevřené, vypadaly nevidomě. Bezcílně bloumal táborem a přitom převrátil držák na sušení kožek, rozšlápl přístřešek, kde bydlela s Eddiem, porážel stromy. Viděla tu ocelovou tyč, která mu trčela z hlavy. Stoupaly z ní proužky dýmu, jako by mu její výstřel zapálil mozek.</p>
<p>Eddie sešplhal na nejnižší větev stromu, který mu zachránil život, a roztřeseně se na ni obkročmo posadil. „Svatá Maria, matko Boží,“ pronesl. „Koukám na to a pořád tomu nemůžu uvě-“</p>
<p>Medvěd se stočil rovnou k němu. Eddie mrštně seskočil ze stromu a uháněl k Susannah a Rolandovi. Medvěd si ho nevšímal, opilecky kráčel k borovici, která poskytla Eddiemu útočiště, pokusil se ji popadnout, ale nepodařilo se mu to, a pak padl na kolena. Z jeho útrob se ozvaly jiné zvuky, takové, které Eddiemu připomněly motor obrovského náklaďáku se zadřenou převodovkou.</p>
<p>Zachvátila ho křeč, shrbila mu záda. Přední tlapy se zvedly a zuřivě se zabořily do tváře. Vytryskla a vyšplíchla krev zamořená červy. Potom medvěd padl, až se země při jeho pádu zatřásla, a pak zůstal nehybně ležet. Po všech těch podivných staletích byl medvěd, kterého Starý lid nazýval Mír - Svět pod světem -, mrtev.<strong>9</strong></p>
<p>Eddie zvedl Susannah, podržel ji u sebe ulepenýma rukama opřenýma o její bedra, a pořádně ji políbil. Čpěl potem a pryskyřicí. Dotýkala se jeho tváří, krku. Probírala se mu mokrými vlasy. Nutkalo ji to až k nepříčetnosti, aby se ho všude dotýkala, dokud si nebyla naprosto jistá, že je skutečný.</p>
<p>„Skoro mě dostal,“ hekal. „Připadal jsem si jako na nějakým šíleným karnevalovým průvodu. To byla trefa! Ježíši, Suze - to byla trefa!“</p>
<p>„Doufám, že už nikdy nic takového nebudu muset dělat,“ řekla... jenomže jakýsi hlásek v jejím nitru se ohradil. Ten hlas tvrdil, že už se nemůže dočkat, až něco takového udělá znovu. A byl chladný, ten hlas. Chladný.</p>
<p>„To byl -“ začal a otočil se k Rolandovi, ale Roland už tam nestál. Pomalu kráčel k medvědovi, který ležel na zemi, chlupatá kolena zdvižená. Z útrob se mu ozývaly tlumené vzdechy a vrzání podivných vnitřností, které pomalu dohasínaly.</p>
<p>Roland uviděl svůj nůž hluboko zarytý do stromu poblíž zjizvené prastaré borovice, která zachránila Eddiemu život. Vytáhl ho a dočista otřel o měkkou jelenicovou košili nahrazující hadry, jež měl na sobě, když všichni tři opustili pobřeží moře. Stál u medvěda a shlížel na něj lítostivě a užasle.</p>
<p><emphasis>Zdravím tě, cizinče,</emphasis> pomyslel si. <emphasis>Zdravím tě, dávný příteli. Nikdy jsem v tebe nevěřil, doopravdy ne. Určitě v tebe věřil Alain a vím, že taky Cuthbert - Cuthbert věřil všemu - ale já byl střízlivý. Myslel jsem, že jsi jenom pohádka pro děti. Další vítr, který táhl dutou hlavou mé staré chůvy, než nakonec vylétl z jejích brebentivých úst. Ale ty jsi tu celou dobu byl, další zbloudilec ze starých časů, jako ta pumpa na dostavníkové stanici a staré stroje pod horami. Pomalí mutanti, kteří ty rozbité pozůstatky uctívali, jsou snad posledními potomky lidí, kteří kdysi žili v těchto lesích a nakonec uprchlí před tvým hněvem? Nevím, nikdy se to nedozvím... ale připadá mi, že to tak je. Ano. A pak jsem přišel já se svými přáteli - nejnovějšími přáteli, kteří jsou stále podo</emphasis><emphasis>b</emphasis><emphasis>nější mým nejdávnějším přátelům. Přišli jsme, splétajíce magický kruh kolem sebe a kolem všeho, čeho se dotkneme, otrávený pr</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>men po prameni, a teď zde ležíš, poražen. Svět se znovu hnul, a tent</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>krát jsi to ty, starý příteli, kdo zůstal pozadu.</emphasis></p>
<p>Z netvorova těla stále sálalo nepříjemné teplo. Parazité v hejnech opouštěli jeho tlamu a nozdry, ale skoro ihned hynuli. Sypali se na voskově bílé hromady, které rostly po stranách medvědovy hlavy.</p>
<p>Eddie se k němu pomalu přiblížil. Přesunul si Susannah na bok, takže ji nesl jako matka své dítě. „Co je to, Rolande? Víš to?“</p>
<p>„Myslím, že ho nazval Strážcem,“ řekla Susannah.</p>
<p>„Ano.“ Roland mluvil pomalu, tak byl překvapen. „Myslel jsem, že už všichni zmizeli, že museli všichni zmizet... pokud vůbec existovali jinde než v babských povídačkách.“</p>
<p>„Každopádně to byl pořádně nakrknutej pacholek,“ poznamenal Eddie.</p>
<p>Roland se usmál. „Kdybys žil dva nebo tři tisíce let, taky by z tebe byl nakrknutý pacholek.“</p>
<p>„Dva nebo tři tisíce... Kristepane!“</p>
<p>Susannah se zeptala: „Je to vůbec medvěd? Opravdu? A co je tohle?“ Ukazovala na cosi, co vypadalo jako hranatá kovová destička zasazená vysoko do tlusté zadní nohy medvěda. Byla skoro zarostlá tuhými chuchvalci srsti, ale odpolední slunce rozsvítilo osamělou světelnou hvězdu na nerezocelovém povrchu a destičku prozradilo.</p>
<p>Eddie si klekl a váhavě natáhl ruku k destičce, pořád si totiž uvědomoval, jak to v hloubi padlého obra tlumeně cvaká a ťuká. Podíval se na Rolanda.</p>
<p>„Jen do toho,“ povzbudil ho pistolník, „je po něm.“</p>
<p>Eddie odhrnul hrst chlupů a naklonil se blíž. Do kovu byla vytištěna slova. Byla hodně poškrábaná, ale s trochou úsilí je dokázal přečíst.</p>
<p>NORTH CENTRAL POSITRONICS, LTD.</p>
<p>Žulové město</p>
<p>Severovýchodní koridor</p>
<p>Vzor 4 STRÁŽCE</p>
<p>Sériové č. AA 24123 CX 755431297 L 14</p>
<p>Typ/Druh MEDVĚD</p>
<p>ŠARDIK</p>
<p>*NR**SUBNUKLEÁRNÍ ČLÁNKY NESMĚJÍ BÝT VYMĚŇOVÁNY* *NR*</p>
<p> „Panebože, to je robot,“ vydechl Eddie.</p>
<p>„To není možné,“ ozvala se Susannah. „Když jsem ho střelila, krvácel.“</p>
<p>„Možná jo, ale normálnímu zahradnímu medvědovi neroste z hlavy radarová anténa. A pokud vím, normální zahradní medvěd nežije dva nebo tři ti-“ Náhle zmlkl a zahleděl se na Rolanda. Když promluvil znovu, zazněl mu v hlase nesouhlas. „Rolande, co to děláš?“</p>
<p>Roland neodpověděl. Nemusel odpovídat. Bylo dokonale jasné, co dělá - nožem vylupoval medvědovi oko. Operace to byla rychlá, čistá a přesná. Když skončil, chvíli balancoval naprasklou hnědou želatinovou koulí na ploše nože a pak ji odhodil stranou. Ze zející díry vylezlo dalších několik červů, pokusili se doplazit na medvědův čenich, ale uhynuli.</p>
<p>Pistolník se naklonil nad oční důlek Šardika, velkého strážného medvěda, a nahlédl dovnitř. „Pojďte se podívat, oba,“ řekl. „Ukážu vám zázrak nové doby.“</p>
<p>„Postav mě na zem, Eddie,“ řekla Susannah.</p>
<p>Poslechl a Susannah se rychle pomocí rukou a stehen přesunula k Rolandovi, který se hrbil nad medvědovým širokým, ochablým obličejem. Eddie se k nim přidal a nakukoval mezi jejich rameny. Všichni tři hleděli mlčky, jako uhranutí, skoro celou minutu. Ticho rušily jen vrány, které stále kroužily po nebi a rozčilovaly se.</p>
<p>Z důlku vytékala krev v několika hustých, vysychajících pramíncích. Eddie však viděl, že to nebyla jenom krev. Byla smíšená s jakousi čirou tekutinou, která vydávala známou vůni - po banánech. A uprostřed jemné výstelky šlach, které tvořily důlek, uviděl Eddie síť čehosi, co vypadalo jako struny. Za nimi, na zadní straně důlku, blikala červená hvězdička. Osvětlovala maličkou hranatou desku plnou stříbřitých klikyháků, které mohly být pájením.</p>
<p>„Není to medvěd, je to pitomej walkman Sony,“ zamumlal.</p>
<p>Susannah se po něm ohlédla. „Cože?“</p>
<p>„Ale nic.“ Eddie pohlédl na Rolanda. „Myslíš, že se nic nestane, když sáhnu dovnitř?“</p>
<p>Roland pokrčil rameny. „Asi ne. Pokud byl v tom tvorovi démon, už uprchl.“</p>
<p>Eddie sáhl dovnitř jen malíkem, s nervy napjatými a připraven ucuknout, pokud ucítí byť jen zalechtání elektřiny. Dotkl se chladnoucího kovu uvnitř očního důlku, který byl veliký skoro jako míč, a potom jedné struny. Jenomže to nebyla struna. Bylo to pavučinově tenké ocelové vlákno. Odtáhl malík a uviděl, že ta červená hvězdička ještě jednou blikla a navždycky zhasla.</p>
<p>„Šardik,“ zamumlal Eddie. „Já to jméno znám, ale nemůžu ho zařadit. Tobě to nic neříká, Suze?“</p>
<p>Zavrtěla hlavou.</p>
<p>„Jde o to...“ Eddie se bezmocně zasmál. „Vybavuje se mi nějaká souvislost s králíkama. Není to praštěný?“</p>
<p>Roland se narovnal. V kolenou mu zapraskalo, jako když vystřelí. „Budeme muset přestěhovat tábor,“ řekl. „Země je tu pošpiněná. Ta druhá mýtina, kam chodíme střílet, bude -“</p>
<p>Roztřeseně udělal dva kroky a pak se zhroutil na kolena, s dlaněmi přimáčknutými ke spánkům svěšené hlavy.<strong>10</strong></p>
<p>Eddie a Susannah na sebe jen vyděšeně pohlédli a pak Eddie přiskočil k Rolandovi. „Co je ti? Rolande, co se ti stalo?“</p>
<p>„<emphasis>Byl</emphasis> jeden chlapec,“ řekl pistolník vzdáleným, tlumeným hlasem. A potom, vzápětí: „<emphasis>Nebyl</emphasis> žádný chlapec.“</p>
<p>„Rolande?“ ozvala se Susannah. Přišla k němu, vzala ho kolem ramen a ucítila, jak se třese. „Rolande, co je ti?“</p>
<p>„Ten chlapec,“ řekl Roland a podíval se na ni zamženýma, omámenýma očima. „Je to ten chlapec. <emphasis>Vždycky</emphasis> ten chlapec.“</p>
<p>„Jakej chlapec?“ zaječel Eddie horečně. „Jakej chlapec?“</p>
<p>„Tak jdi,“ řekl Roland. „Jsou jiné světy než tento.“ A omdlel.<strong>11</strong></p>
<p>Ten večer seděli všichni tři kolem pořádného táboráku, který Eddie a Susannah založili na mýtině, již Eddie nazval „střelnice“. V zimě by to nebylo pro tábor vhodné místo, protože se otevíralo do údolí, ale prozatím to stačilo. Eddie se domníval, že v Rolandově světě je stále pozdní léto.</p>
<p>Černé nebe, poseté snad celými galaxiemi, se jim klenulo nad hlavou. Skoro přímo před nimi směrem na jih, za řekou temnoty, v niž se proměnilo údolí, viděl Eddie stoupat nad vzdáleným, neviditelným obzorem Starou matku. Pohlédl na Rolanda, který se choulil u ohně s třemi kůžemi přehozenými přes ramena, i když byla teplá noc a oheň hřál. Vedle něj ležel nedotčený talíř s jídlem a v rukou svíral jakousi kost. Eddie se znovu zadíval na nebe a vzpomněl si na jeden příběh, který jim pistolník vyprávěl za jednoho z těch dlouhých dnů, kdy odešli od pobřeží, prošli předhůřím a nakonec se ocitli v těchto hlubokých lesích, kde našli dočasné útočiště.</p>
<p>Než započal čas, vyprávěl Roland, byli Stará hvězda a Stará matka mladí a vášniví novomanželé. Potom, jednoho dne, se strašlivě pohádali. Stará matka (které se v těch dávných dobách říkalo jejím skutečným jménem Lydia) přistihla Starou hvězdu (jehož skutečné jméno znělo Apon), jak se točí kolem mladé krasavice jménem Cassiopeia. Pořádně se porvali, ti dva, škubali si vlasy, škrábali oči a házeli po sobě nádobím. Jeden takový zatoulaný hrnec se stal Zemí. Menší střep Měsícem. Uhlík z kuchyňského sporáku se stal sluncem. Nakonec se do hádky vložili bohové, aby Apon a Lydia ve vzteku nezničili vesmír ještě dřív, než pořádně začal. Cassiopeia, ta plnokrevná holka, která tu potíž vlastně způsobila („No jistě - vždycky za to může žena,“ řekla v té chvíli Susannah), byla na věky věků upoutána do houpacího křesla z hvězd. Ale ani to celou potíž nevyřešilo. Lydia byla ochotná zkusit manželství znova, ale Apon byl příliš hrdý a ješitný („Jo, všechno sveďte na mužskýho,“ zamručel v té chvíli Eddie). Rozešli se tedy, a teď se na sebe dívají s nenávistí smíšenou s touhou z opačných konců trosek svého manželství posypaných hvězdami. Apon a Lydia jsou tři miliardy let daleko, řekl jim pistolník, takže se stali Starou hvězdou a Starou matkou, severem a jihem, navzájem po sobě hynou touhou, ale oba už jsou příliš hrdí, než aby žadonili o smíření. A Cassiopeia sedí stranou ve svém křesle, houpe se a oběma se jim směje.</p>
<p>Eddie se lekl, protože se ho cosi jemně dotklo. Byla to Susannah. „Pojď,“ řekla. „Musíme to z něj vytáhnout.“</p>
<p>Eddie ji odnesl k ohni a opatrně ji postavil napravo od Rolanda. Sám se posadil nalevo od něj. Roland se podíval nejdřív na Susannah, potom na Eddieho.</p>
<p>„Jak blízko jste se ke mně posadili,“ poznamenal. „Jako milenci... nebo jako strážci v žaláři.“</p>
<p>„Je čas, aby ses trochu rozpovídal,“ Susannah mluvila tichým, jasným, melodickým hlasem. „Pokud jsme tví společníci, Rolande - a zdá se, že jsme, ať se ti to líbí, nebo ne - je čas, abys s námi začal zacházet jako se společníky. Pověz nám, co se děje...“</p>
<p>„... a co s tím můžeme dělat,“ doplnil Eddie.</p>
<p>Roland zhluboka vzdychl. „Nevím, jak začít,“ řekl. „Je to už tak dávno, co jsem měl společníky... nebo co jsem vyprávěl příběh...“</p>
<p>„Začni tím medvědem,“ poradil mu Eddie.</p>
<p>Susannah se naklonila vpřed a dotkla se čelistní kosti, kterou Roland držel v rukou. Děsila ji, ale stejně se jí dotkla. „A skonči tímhle.“</p>
<p>„Ano.“ Roland zvedl kost k očím a chvíli se na ni díval, než ji spustil zase do klína. „Budeme si o ní muset promluvit, že? Je jádrem všeho.“</p>
<p>Ale medvěd přišel na řadu první.<strong>12</strong></p>
<p>„Ten příběh mi vyprávěli, když jsem byl malý,“ začal Roland. „Když bylo všechno nové, Velcí staří - nebyli to bohové, ale lidé, kteří věděli skoro tolik co bohové - stvořili Dvanáct strážců, kteří drželi hlídku u dvanácti portálů, jež vedly do světa a ven z něj. Někdy jsem slýchal, že ty portály jsou od přírody, jako souhvězdí, která vidíme na nebi, nebo bezedná puklina v zemi, kterou nazýváme Dračí hrob, protože každých třicet nebo čtyřicet dní z ní tryská ohromný oblak páry. Ale jiní lidé - jednoho si zvlášť pamatuji, byl to hlavní kuchař na otcově hradě, jmenoval se Hax - říkali, že nejsou od přírody, že je stvořili Velcí staří v dobách, než se oběsili na své pýše jako oprátce a zmizeli z povrchu zemského. Hax říkával, že stvoření Dvanácti strážců bylo posledním činem Velkých starých, jejich pokusem napravit velká pochybení, kterých se dopustili na sobě navzájem i na samotné zemi.“</p>
<p>„Portály,“ opakoval Eddie. „Myslíš dveře. A jsme zase u toho. Ty portály, který vedou do světa a ven z něho, otevírají se taky do světa, ze kterýho jsme přišli Suze a já? Jako ty dveře, co jsme našli na pláži?“</p>
<p>„Nevím,“ řekl. „Na každou věc, kterou vím, připadá stovka jiných, které nevím. Budete se s tím muset smířit - oba. Svět se hnul, jak říkáme. Když se to stalo, podobalo se to velké ustupující vlně, která za sebou nechávala jen spoušť - spoušť, která někdy vypadá jako mapa.“</p>
<p>„Tak aspoň <emphasis>hádej</emphasis>!“ zvolal Eddie a ta syrová dychtivost v jeho hlase pověděla pistolníkovi, že Eddie se ani teď nevzdal naděje, že se vrátí do vlastního světa - a světa Susannah. Ne tak docela.</p>
<p>„Nech ho být, Eddie,“ tišila ho Susannah. „Muž nehádá.“</p>
<p>„To není pravda - někdy muž <emphasis>hádá</emphasis>,“ překvapil je Roland. „Když nic jiného nezbývá, někdy <emphasis>hádá</emphasis>. Odpověď zní ne. Nemyslím - <emphasis>neh</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>dám</emphasis> - že ty portály jsou jako ty dveře na pobřeží. Nehádám, že vedou do kde a kdy, které byste poznali. Myslím, že ty dveře na pobřeží - ty, které vedly do světa, ze kterého oba pocházíte - byly jako osa uprostřed dětské kolébačky. Víte, co to je?“</p>
<p>„Houpačka?“ zeptala se Susannah a názorně sklopila dlaň.</p>
<p>„Ano!“ souhlasil Roland potěšené. „Přesně tak. Na jednom konci hupačky -“</p>
<p>„Houpačky,“ opravil ho Eddie a pousmál se.</p>
<p>„Ano. Na jednom konci je moje <emphasis>ka</emphasis>. Na druhém ten muž v černém -Walter. Ty dveře představovaly střed, výplod napětí mezi dvěma protikladnými osudy. Ty druhé portály jsou mnohem větší věc než Walter nebo já nebo to drobné přátelství mezi námi třemi.“</p>
<p>„Ty říkáš,“ ozvala se Susannah váhavě, „že ty portály, kde ti Strážci drží hlídku, jsou vně <emphasis>ka</emphasis>? Mimo <emphasis>ka</emphasis>?“</p>
<p>„Říkám, že taková je moje víra.“ Také na jeho tváři se objevil úsměv, ve světle ohně vypadal jako tenký srpek. „Že <emphasis>hádám</emphasis>.“</p>
<p>Chvíli mlčel, pak zvedl klacek. Odhrnul vrstvu borového jehličí a klackem začal kreslit do hlíny:</p>
<p><image xlink:href="#_2.jpg" /></p>
<p>„Toto je svět, jak mě o něm učili, když jsem byl malý. Ty křížky jsou portály, které stojí v kruhu na nekonečném okraji. Když se nakreslí šest čar, které ty brány spojují do dvojic - takhle -“</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Zvedl hlavu. „Vidíte, kde se ty čáry uprostřed protínají?“</p>
<p>Eddie cítil, jak mu na zádech a pažích naskočila husí kůže. V ústech mu najednou vyschlo. „To je ono, Rolande? Je to -?“</p>
<p>Roland přikývl. Jeho podlouhlá tvář s hlubokými vráskami kolem úst byla vážná. „V tomto průsečíku stojí Velký portál, takzvaná Třináctá brána, která řídí nejenom tento svět, ale všechny světy.“</p>
<p>Poklepal na střed kruhu.</p>
<p>„Zde je Temná věž, po které pátrám celý život.“<strong>13</strong></p>
<p>Pistolník uzavřel: „U každého z dvanácti menších portálů postavili Velcí staří Strážce. Když jsem byl malý, dokázal jsem je všechny vyjmenovat v říkankách, které mě naučila chůva - a kuchař Hax - ale moje dětství je dávno pryč. Byl to samozřejmě Medvěd a Ryba a Lev, Netopýr. A Želva - ta byla důležitá.“</p>
<p>Pistolník se zahleděl na hvězdnaté nebe, čelo zkrabatil v hlubokém zamyšlení. Potom mu obličej rozzářil krásný úsměv a pistolník zarecitoval:</p>
<p><emphasis>„Vidím Želvu obrovitou, </emphasis></p>
<p><emphasis>krunýřem hne zemí celou. </emphasis></p>
<p><emphasis>Myšlenky má pomalé, </emphasis></p>
<p><emphasis>ale vždycky laskavé. </emphasis></p>
<p><emphasis>Přísahy vždy uhlídá, </emphasis></p>
<p><emphasis>pravdu zná, však vyčkává. </emphasis></p>
<p><emphasis>Zemi hýčká, moře též, </emphasis></p>
<p><emphasis>ráda má tě, tak už běž.“</emphasis></p>
<p>Roland se letmo, zamyšleně zasmál. „To mě naučil Hax, zpíval si to, když míchal polevu na nějaký dort a dával mi líznout sladkého z měchačky. Je zvláštní, co si člověk pamatuje, viďte? Ovšem jak jsem rostl a stárnul, začal jsem věřit, že ti Strážci ve skutečnosti neexistují - že to jsou spíš symboly než skutečnost. Zdá se, že jsem se mýlil.“</p>
<p>„Já to považoval za robota,“ řekl Eddie, „ale to není ono. Susannah má pravdu. Když robota střelíte, teče z něho nejvejš olej. Myslím, Rolande, že v mým světě by mu lidi říkali kyborg - tvor, kterej je částečně stroj a částečně z masa a krve. Viděl jsem takovej film... povídali jsme ti o filmech, ne?“</p>
<p>Roland se usmál a přikývl.</p>
<p>„No, tenhle film se jmenoval <emphasis>Robocop</emphasis>, a ten chlap v něm nebyl zas tak odlišnej od medvěda, kterýho zabila Susannah. Jak jsi věděl, kam ho má střelit?“</p>
<p>„To jsem si pamatoval z těch starých pohádek, které mi vyprávěl Hax. Kdyby to bylo podle mé chůvy, Eddie, už bys byl v medvědově břiše. Říká se ve vašem světě někdy nechápavým dětem, aby si nasadily myslící čepičku?“</p>
<p>„Ano,“ řekla Susannah. „Určitě se to říká.“</p>
<p>„Tady taky a to úsloví pochází z příběhu o Strážcích. Každý prý nosí náhradní mozek nahoře na hlavě. V klobouku.“ Podíval se na ně těma svýma strašlivýma očima a znovu se usmál. „Jako klobouk to zrovna nevypadalo, že?“</p>
<p>„Ne,“ souhlasil Eddie, „ale ten příběh byl dost přesnej, aby nám zachránil kůži.“</p>
<p>„Myslím si teď, že jsem hledal některého Strážce od chvíle, kdy jsem se vydal na své putování,“ řekl Roland. „Až najdeme portál, který střežil tento Šardik - a k tomu by nám mělo stačit jen sledovat jeho stopy - konečně budeme mít směr, kterým se vydáme. Musíme se postavit k portálu zády a pak jít rovnou dopředu. A uprostřed kruhu... bude Věž.“</p>
<p>Eddie otevřel ústa a už chtěl říct, Tak jo, popovídáme si o té Věži. Konečně si o ní jednou provždy promluvíme - co to je, co to znamená, a hlavně co se s námi stane, až se k ní dostaneme. Ale nevyšla z něj ani hláska a po chvíli zase ústa zavřel. Nebyla to ta pravá chvíle - teď ne, když Roland očividně trpí bolestmi. Teď ne, když jenom hvězdička jejich ohně zadržuje noc v ohradě.</p>
<p>„Takže teď se blížíme k té druhé části,“ řekl Roland ztěžka. „Nakonec jsem našel svůj směr - po těch dlouhých letech jsem našel svůj směr - ale zároveň mi připadá, že přicházím o rozum. Cítím, jak se mi drolí pod nohama, jako příkré nábřeží, které rozmáčely deště. To je můj trest za to, že jsem nechal propadnout smrti jednoho chlapce, který nikdy neexistoval. A to je také <emphasis>ka</emphasis>-“</p>
<p>„Kdo je ten chlapec, Rolande?“ zeptala se Susannah.</p>
<p>Roland pohlédl na Eddieho. „Ty to víš?“</p>
<p>Eddie zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Ale já o něm mluvil,“ namítl Roland. „Vlastně jsem o něm <emphasis>blouznil</emphasis>, když se ten můj zánět zhoršil a já skoro umíral.“ Pistolníkův hlas se najednou zvýšil o půl oktávy a napodobil Eddieho dikci tak dobře, že Susannah pocítila záchvěv pověrčivého strachu. „Jestli o tom pitomým klukovi nepřestaneš žvanit, Rolande, ucpu ti hubu tvou vlastní košilí! Už toho mám po krk a nebudu to poslouchat!“ Pamatuješ se, že jsi to říkal, Eddie?“</p>
<p>Eddie se důkladně zamyslel. Roland mluvil o tisíci věcech, když se ve dvou trmáceli po břehu moře od dveří s nápisem VĚZEŇ ke dveřím označeným PANÍ STÍNU, a pistolník se ve svých horečkami ohřívaných monolozích zmínil snad o tisícovce jmen - Alainovi, Cortovi, Jamiem de Curry, Cuthbertovi (o něm mluvil častěji než o ostatních), Haxovi, Martinovi (nebo to snad byl Marten, jako to zvíře), Walterovi, Susan, dokonce o nějakém chlapíkovi s neuvěřitelným jménem Zoltán. Eddieho velmi unavovalo věčné blouznění o lidech, které nikdy nepotkal (a ani o to nestál), ale v té době měl Eddie samozřejmě pár vlastních problémů, heroinový absťák a pásmová nemoc kosmických rozměrů, abychom vyjmenovali jen dva z nich. Aby byl spravedlivý, musel uznat, že Roland byl nejspíš stejně tak unavený Eddieho vyprávěním Nakřáplých pohádek - o tom, jak s Henrym společně vyrůstali a společně se z nich stali feťáci.</p>
<p>Ale nevzpomínal si, že by Rolandovi někdy říkal, že mu ucpe hubu vlastní košilí, pokud nepřestane mluvit o nějakém klukovi.</p>
<p>„Nic se ti nevybavuje?“ zeptal se Roland. „Vůbec nic?“</p>
<p>Něco snad mělo? Nějaké vzdálené zašimrání, jako pocit <emphasis>déjà vu,</emphasis> který se ho zmocnil, když uviděl v kusu dřeva, vyčnívajícím z pařezu, schovaný prak? Eddie se snažil to zašimrání vystopovat, ale nepodařilo se mu to. Řekl si, že vůbec nic takového ani nebylo. Jen chtěl, aby bylo, protože Roland měl takové bolesti.</p>
<p>„Ne,“ řekl. „Promiň, kámo.“</p>
<p>„Ale já ti to říkal,“ Roland mluvil klidně, ale pod tím klidem se táhla a pulsovala červená nitka naléhavosti. „Ten chlapec se jmenoval Jake. Obětoval jsem ho - zabil jsem ho - abych konečně dohnal Waltera a donutil ho mluvit. Zabil jsem ho pod těmi horami.“</p>
<p>V tomto ohledu si byl Eddie jistější. „No, možná se to stalo, ale neříkal jsi, že se to stalo. Povídal jsi, že jsi byl pod těma horama sám, na nějaký šílený drezíně. O tom jsi mluvil hodně, když jsme šli kolem moře, Rolande. O tom, jak je to děsivý, být sám.“</p>
<p>„Pamatuji se. Ale také si pamatuji, že jsem ti vyprávěl o tom chlapci, a jak spadl z toho pilíře do propasti. A právě ta vzdálenost mezi těmi dvěma vzpomínkami trhá můj mozek na kusy.“</p>
<p>„Ničemu z toho nerozumím,“ řekla Susannah ustaraně.</p>
<p>„Myslím, že já právě rozumět začínám,“ pravil Roland.</p>
<p>Přihodil dřevo na oheň, až se do temného nebe ve spirálách zvedly husté snopce červených jisker, a pak se usadil znovu mezi ně. „Povím vám příběh, který je pravdivý,“ řekl, „a pak vám povím příběh, který pravdivý není... ale měl by být.</p>
<p>V Princetownu jsem si koupil mezka, a když jsem se konečně dostal do Tuliu, posledního městečka před pouští, byl mezek ještě celkem svěží.“<strong>14</strong></p>
<p>Pistolník se tedy pustil do vyprávění zatím poslední části svého dlouhého příběhu. Eddie dosud slyšel jednotlivé úryvky, ale poslouchal jako uhranutý, stejně jako Susannah, pro kterou bylo všechno naprostou novinkou. Vyprávěl jim o baru, kde se v rohu hrála nekonečná hra „dej si bacha“, o pianistovi Shebovi, ženě jménem Allie s jizvou na čele... a o Nortovi, pojídači trávy, který zemřel a kterého pak muž v černém vzkřísil k jakési pochybné formě života. Vyprávěl jim o Sylvii Pittstonové, ztělesnění náboženského šílenství, a o posledním apokalyptickém masakru, ve kterém on, pistolník Roland, zabil všechny muže, ženy a děti ve městě.</p>
<p>„Do-pr-de-le!“ ozval se Eddie potichu a roztřeseně. „Teď už vím, proč ti zbývalo tak málo nábojů, Rolande.“</p>
<p>„Ticho!“ okřikla ho Susannah. „Nech ho domluvit!“</p>
<p>Roland pokračoval dál a vyprávěl svůj příběh stejně lhostejně, jako překročil poušť, která ho čekala za chýší posledního osadníka, mladého muže, jemuž sahala divoká, platinově světlá hříva až k pasu. Vyprávěl jim o tom, jak mezek nakonec uhynul. Dokonce jim vyprávěl o tom, jak osadníkův ochočený pták Zoltán sežral mezkovy oči.</p>
<p>Vyprávěl jim o dlouhých pouštních dnech a krátkých pouštních nocích, které po dnech následují, a o tom, jak šel podle vychladlého popela Walterových ohnišť, a o tom, jak se nakonec dopotácel, na pokraji smrti dehydratací, k dostavníkové stanici.</p>
<p>„Byla prázdná. Myslím, že musela být prázdná už v době, kdy tamten velký medvěd byl ještě zbrusu nový. Přenocoval jsem a putoval jsem dál. To se stalo... ale teď vám budu vyprávět jiný příběh.“</p>
<p>„Ten, který není pravdivý, ale měl by být?“ zeptala se Susannah.</p>
<p>Roland přikývl. „V tomto vymyšleném příběhu - této bajce - jakýsi pistolník jménem Roland potkal v dostavníkové stanici chlapce Jakea. Ten chlapec byl z vašeho světa, z vašeho města New York, a z času někdy mezi Eddieho rokem 1987 a rokem 1963 Odetty Holmesové.“</p>
<p>Eddie se dychtivě naklonil dopředu. „Jsou v tomto příběhu nějaké dveře, Rolande? Dveře s nápisem CHLAPEC nebo s něčím podobným?“</p>
<p>Roland zavrtěl hlavou. „Dveřmi toho chlapce byla smrt. Šel zrovna do školy, když ho jakýsi muž - věřil jsem, že je to Walter - strčil z chodníku do ulice, kde ho přejelo auto. Jake ho slyšel, jak říká cosi jako ,Z cesty, nechte mě projít, jsem kněz‘. Jake toho muže <emphasis>viděl</emphasis> - jenom na okamžik - a pak se ocitl v <emphasis>mém</emphasis> světě.“</p>
<p>Pistolník se odmlčel a zahleděl se do ohně.</p>
<p>„Teď chci na okamžik opustit příběh chlapce, který nikdy nebyl, a vrátit se k tomu, co se doopravdy stalo. Souhlasíte?“</p>
<p>Eddie a Susannah si vyměnili překvapený pohled a pak Eddie naznačil rukou gesto ve smyslu „Až po vás, drahý Alfonsi“.</p>
<p>„Jak už jsem říkal, ta dostavníková stanice byla pustá. Byla tam však pumpa, která stále fungovala. Byla vzadu ve stáji, kde bývali ustájeni tažní koně. Našel jsem ji po sluchu, ale našel bych ji, i kdyby byla úplně zticha. Já tu vodu cítil, víte. Když jste v poušti dost dlouho, když skoro umíráte žízní, pak skutečně vodu vycítíte. Napil jsem se a pak usnul. Když jsem se probudil, znovu jsem se napil. Chtěl jsem okamžitě vyrazit - to nutkání bylo jako horečka. Lék, který jsi mi přinesl ze svého světa - astin - je úžasný, Eddie, ale jsou horečky, na které nestačí žádný lék, a tahle k nim patřila. Věděl jsem, že moje tělo potřebuje odpočívat, ale stejně jsem musel vynaložit veškerou vůli, abych zůstal aspoň jednu noc. Ráno jsem se cítil odpočatý, tak jsem si doplnil měchy vodou a šel dál. Nevzal jsem si ze stanice nic, jenom vodu. To je nejdůležitější ze všeho, co se doopravdy stalo.“</p>
<p>Susannah promluvila co nejrozumnějším, nejpříjemnějším hlasem ve stylu Odetty Holmesové. „Dobrá, to se tedy skutečně stalo. Doplnil jsi měchy vodou a pokračoval dál. Teď nám pověz zbytek toho, co se nestalo, Rolande.“</p>
<p>Pistolník na chvíli položil čelistní kost do klína, sbalil ruce do pěstí a promnul si jimi oči - bylo to zvláštní dětské gesto. Potom kost znovu chytil do rukou, jako by si jí dodával odvahy, a pokračoval.</p>
<p>„Toho chlapce, který tam nebyl, jsem zhypnotizoval,“ řekl. „Udělal jsem to s pomocí jednoho náboje. Je to trik, který znám spoustu let, a naučil jsem se ho, což je velmi zvláštní, od Martena, dvorního kouzelníka mého otce. Chlapce jsem zhypnotizoval snadno. V tranzu mi pověděl, za jakých okolností zemřel, před chvílí jsem vám o tom vyprávěl. Když jsem se od něj dozvěděl, co jsem mohl, aniž bych ho příliš rozrušil nebo mu přímo ublížil, přikázal jsem mu, aby si nepamatoval o svém umírání vůbec nic, až se znovu probudí.“</p>
<p>„Kdo by taky chtěl?“ zamumlal Eddie.</p>
<p>Roland přikývl. „Ano, kdo? Chlapec přešel z tranzu rovnou do přirozeného spánku. Já jsem taky spal, a když jsme se probudili, pověděl jsem tomu chlapci, že chci dohonit muže v černém. Věděl, koho myslím. Také Walter se zastavil na dostavníkové stanici. Jake se ho bál a schovával se před ním. Jsem přesvědčen, že Walter věděl, že tam chlapec je, ale hodilo se jeho záměrům, když předstíral, že to neví. Nechal tam chlapce jako nastraženou past.</p>
<p>Zeptal jsem se ho, jestli je tam něco k jídlu. Zdálo se mi, že tam něco musí být. Chlapec vypadal docela zdravě a pouštní podnebí skvěle konzervuje cokoliv. Měl trochu sušeného masa a řekl, že je tam sklep. Neprohlížel ho, protože se bál.“ Pistolník se na ně zasmušile podíval. „Měl proč se ho bát. Našel jsem tam potraviny... a také Mluvícího démona.“</p>
<p>Eddie pohlédl na čelistní kost a rozšířily se mu oči. Na prastarých oblinách kosti a uvolněných zubech tancovalo oranžové světlo ohně. „Mluvícího démona? To myslíš tohle?“</p>
<p>„Ne,“ řekl. „Ano. Obojí. Poslouchejte a porozumíte.“</p>
<p>Vyprávěl jim o nelidském sténání, které zaslechl ze země za sklepem. O tom, jak viděl vytékat písek ze škvíry mezi dvěma starými cihlami, kterými byl sklep vyzděn. Vyprávěl jim o tom, jak se blížil k té díře, která se tam objevila, a jak na něj Jake křičel, aby šel nahoru.</p>
<p>Přikázal démonovi, aby promluvil... a tak démon promluvil hlasem Allie, ženy s jizvou na čele, ženy, která měla bar v Tuliu. <emphasis>Kolem P</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>běrků pomalu, pistolníku. Dokud putuješ s chlapcem, muž v če</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>ném putuje s tvou duší v kapse.</emphasis></p>
<p>„Kolem Paběrků?“ zeptala se Susannah polekaně.</p>
<p>„Ano.“ Roland se na ni upřeně zadíval. „To ti něco říká, ne?“</p>
<p>„Ano... a ne.“</p>
<p>Promluvila velmi váhavě. Rolanda napadlo, že váhá částečně proto, že se jí jednoduše nechce mluvit o věcech, které jsou pro ni bolestné. Zejména však netoužila komplikovat záležitosti tím, že by řekla víc, než doopravdy ví. Obdivoval to. Obdivoval ji.</p>
<p>„Řekni to, čím si můžeš být jista,“ pravil. „Nic víc.“</p>
<p>„Dobrá. Paběrky se říkalo jednomu místu, které znala Detta Walkerová. Detta o tom místu přemýšlela. Je to slangový výraz, pochytila ho od dospělých, když sedávali na verandě a pili pivo a povídali o starých časech. Znamená to místo, které je špinavé nebo zbytečné nebo obojí. V Paběrcích - v pojmu Paběrků bylo cosi, co Dettu lákalo. Neptejte se mě, co to bylo. Možná jsem to kdysi věděla, ale už nevím nic. A ani nechci.</p>
<p>Detta ukradla mé tetě Modřence porcelánový talíř - ten, který jí dali moji rodiče jako svatební dar - a odnesla ho do Paběrků - svých Paběrků - a tam ho rozbila. To místo bylo jáma, kde se kdysi těžil štěrk, a pak se tam navážely odpadky. Skládka. Později Detta občas balila kluky v motorestech.“</p>
<p>Susannah na chvilku sklonila hlavu, pevně stiskla rty. Pak znovu vzhlédla a pokračovala.</p>
<p>„Bílé kluky. A když ji vzali na zadní sedadlo v autě, vyrajcovala je a utekla. Ta parkoviště... to byly taky Paběrky. Byla to nebezpečná hra, ale ona byla dost mladá, dost rychlá a dost zlá, aby hrála na ostří nože, a líbilo se jí to. Později, v New Yorku, chodila na zlodějské výpravy do obchodních domů... o tom víte. Oba. Vždycky do nóbl obchodů - k Macymu, Gimbelovi, Bloomingdaleovi - a kradla cetky. A když se rozhodla, že vyrazí na nějakou takovou výpravu, myslela si: <emphasis>Dneska vyrazím do Paběrků. Nakradu si vod bílejch pár blbostí. N</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>kradu si něco speciálního a pak ty sračky rozbiju.“</emphasis></p>
<p>Odmlčela se, rty se jí zachvěly a zahleděla se do ohně. Když se rozhlédla, uviděl Roland a Eddie v jejích očích slzy.</p>
<p>„Pláču, ale to vás nesmí zmást. Pamatuju si, že jsem to dělala, a pamatuju si, že se mi to líbilo. Brečím asi proto, že vím, že bych to udělala všechno znova, kdyby nastaly vhodné okolnosti.“</p>
<p>Zdálo se, že Roland znovu získal svou dávnou důstojnost, svou přízračnou rovnováhu. „V naší zemi máme jedno úsloví, Susannah: ,Moudrému zloději se vždy daří dobře.‘“</p>
<p>„Nevidím nic moudrého na krádeži hromady bižuterie,“ odsekla.</p>
<p>„Chytili tě někdy?“</p>
<p>„Ne -“</p>
<p>Rozhodil rukama, jak by chtěl říct, <emphasis>Tak to vidíš.</emphasis></p>
<p>„Takže pro Dettu Walkerovou byly Paběrky nějaké špatné místo?“ zeptal se Eddie. „Je to tak správně? Protože vyloženě správně mi to nepřipadá.“</p>
<p>„Dobré a zároveň špatné. Bylo to mocné místo, kde se Detta... kde se <emphasis>obrozovala</emphasis>, to by se snad dalo říct... ale bylo to taky ztracené místo. Ale to všechno jde naprosto mimo Rolandova strašidelného chlapce, ne?“</p>
<p>„Možná ne,“ řekl Roland. „My jsme také měli Paběrky, víš, v mém světě. Pro nás to byl také slang, a význam byl velmi podobný.“</p>
<p>„Co pro tebe a tvoje přátele znamenal?“ zeptal se Eddie.</p>
<p>„To se mírně lišilo podle místa a situace. Mohlo to znamenat kupu hnoje. Mohlo to taky znamenat hampejz nebo místo, kam muži chodili hrát nebo žvýkat ďáblovu trávu. Ale nejčastější význam, který znám, je zároveň nejjednodušší.“</p>
<p>Podíval se na oba.</p>
<p>„Paběrky znamenají prázdnotu,“ řekl. „Paběrky jsou pustiny.“<strong>15</strong></p>
<p>Tentokrát přiložila do ohně Susannah. Na jihu zářivě svítila Stará matka, ani neblikala. Susannah věděla ze školy, co to znamená: je to planeta, nikoli hvězda. <emphasis>Venuše</emphasis>? uvažovala. <emphasis>Nebo je sluneční soust</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>va, do které patří tento svět, stejně odlišná jako všechno ostatní?</emphasis></p>
<p>Znovu ji zaplavil ten pocit neskutečna - pocit, že to všechno je určitě sen.</p>
<p>„Pokračuj,“ řekla. „Co se stalo, když tě ten hlas upozornil na Paběrky a toho malého kluka?“</p>
<p>„Vrazil jsem ruku do díry, ze které se sypal písek, jak mě učili, že se má udělat, když se mi něco takového někdy stane. Ven jsem vytáhl čelistní kost... ale ne tuhle. Ta čelistní kost, kterou jsem vytáhl ze zdi dostavníkové stanice, byla mnohem větší. Patřila jednomu z Velkých starých, o tom skoro nepochybuji.“</p>
<p>„Co se s ní stalo?“ zeptala se Susannah tiše.</p>
<p>„Jednoho večera jsem ji dal tomu chlapci,“ řekl Roland. Oheň mu zbarvil tváře sytě oranžovými odstíny a pohyblivými stíny. „Jako ochranu - takový talisman. Později jsem měl pocit, že už posloužila svému účelu, a zahodil jsem ji.“</p>
<p>„Takže komu patří ta čelistní kost, kterou tu máš, Rolande?“ zeptal se Eddie.</p>
<p>Roland ji zvedl, dlouze a zamyšleně se na ni zahleděl a pak ji nechal padnout zpět. „Později, když Jake... když zemřel... jsem dohonil toho muže, kterého jsem pronásledoval.“</p>
<p>„Waltera,“ řekla Susannah.</p>
<p>„Ano. Měli jsme rozhovor, my dva... <emphasis>dlouhý</emphasis> rozhovor. V jednu chvíli jsem usnul, a když jsem se probudil, byl Walter po smrti. Byl mrtvý nejméně stovku let, a možná víc. Nezbylo z něj nic, jenom kosti, což bylo docela příhodné, protože jsme byli na místě plném kostí.“</p>
<p>„Jo, to musel být pořádně dlouhej rozhovor, fakt že jo,“ řekl Eddie suše.</p>
<p>Susannah se trochu zamračila, ale Roland jen přikývl. „Předlouhý.“ Zadíval se do ohně.</p>
<p>„Probral ses ráno a stejnej večer jsi došel k Západnímu moři,“ řekl Eddie. „V tu noci přišli ti humroidi, co?“</p>
<p>Roland znovu přikývl. „Ano. Ale než jsem odešel z místa, kde jsme s Walterem hovořili... nebo snili... nebo co jsme to vlastně dělali... vzal jsem si z jeho lebky tohle.“ Zvedl kost a od zubů se odrazilo oranžové světlo.</p>
<p><emphasis>Walterova čelistní kost</emphasis>, pomyslel si Eddie a trochu ho zamrazilo. <emphasis>Čelistní kost muže v černém. Pamatuj si, Eddie, hochu můj, že příště tě napadne, že Roland je možná další takovej. Nosí to s sebou celou dobu jako nějakej... kanibalskej suvenýr. Jé-žiš.</emphasis></p>
<p>„Pamatuji se, co jsem si myslel, když jsem ji bral,“ pokračoval Roland. „Pamatuji se na to velmi dobře. Je to jediná vzpomínka z té doby, která je jednoznačná. Myslel jsem si: ,Přineslo mi smůlu, když jsem zahodil to, co jsem nalezl, když jsem našel toho chlapce. Toto bude náhrada.‘ Jenomže v té chvíli jsem zaslechl Walterův smích - to jeho zlé uchechtávání. Slyšel jsem také jeho hlas.“</p>
<p>„Co říkal?“ zeptala se Susannah.</p>
<p>„Příliš pozdě, pistolníku,“ odpověděl Roland. „Přesně to mi řekl: ,Příliš pozdě - od této chvíle až do konce věčnosti k tobě zůstane štěstí obráceno zády - to je tvoje <emphasis>ka</emphasis>.‘“<strong>16</strong></p>
<p>„Dobře,“ pravil Eddie nakonec. „Rozumím tomu základnímu paradoxu. Tvoje paměť se rozdělila -“</p>
<p><emphasis>„Nerozdělila. Zdvojila.“</emphasis></p>
<p>„Tak dobře. Je to skoro totéž, ne?“ Eddie sebral větvičku a také nakreslil do písku obrázek:</p>
<p><image xlink:href="#_4.jpg" /></p>
<p>Poklepal na čáru vlevo. „Tohle je tvoje paměť z doby, než jsi došel na dostavníkovou stanici - je jednostopá.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Poklepal na čáru vpravo. „A když jsi vyšel na opačné straně hor na to místo plné kostí... místo, kde na tebe čekal Walter. To je taky jedna stopa.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Eddie teď na prostřední část nejprve ukázal a pak kolem ní načrtl kruh.</p>
<p><image xlink:href="#_5.jpg" /></p>
<p>„Tohle musíš udělat, Rolande - odříznout tu dvojitou stopu. V duchu kolem ní postavit palisádu a pak na ni zapomenout. Protože to nic neznamená, nic to nemění, je to pryč, už se to stalo -“</p>
<p>„Ale to není pravda.“ Roland zvedl kost. „Jestli jsou moje vzpomínky na malého Jakea falešné - a já vím, že jsou -, jak můžu mít tohle? Vzal jsem to, abych tím nahradil kost, kterou jsem zahodil... ale ta, kterou jsem zahodil, pocházela ze sklepa na dostavníkové stanici, a podle té stopy, o které vím, že je pravdivá, jsem <emphasis>nikdy do toho sklepa nešel!</emphasis> Nikdy jsem s démonem nemluvil! Šel jsem sám, měl jsem s sebou jenom čerstvou vodu a nic víc!“</p>
<p>„Rolande, poslouchej mě,“ řekl Eddie naléhavě. „Jestli ta čelistní kost, kterou držíš v ruce, pochází z dostavníkové stanice, to by byla jedna věc. Ale pokud všechno byly jenom halucinace - ta stanice, kluk, Mluvící démon - pak sis možná vzal Walterovu kost, abys -“</p>
<p>„Nebyla to žádná halucinace,“ řekl Roland. Podíval se na ně těma svýma světle modrýma ostřelovačskýma očima a pak udělal věc, kterou ani jeden nečekal. Eddie by přísahal, že sám Roland netušil, že to chce udělat.</p>
<p>Vhodil čelistní kost do ohně.<strong>17</strong></p>
<p>Chvíli v něm jen ležela, bílá kost prohnutá v přízračném polovičním šklebu. Potom náhle rudě vzplála a zaplavila palouk oslnivě šarlatovým světlem. Eddie a Susannah vykřikli a rychle si zakryli oči před tím plamenem.</p>
<p>Potom se kost začala měnit. Netavila se, ale měnila se. Zuby, které křivě trčely jako náhrobky, se začaly slévat dohromady. Mírný horní oblouk se narovnal a na konci se prudce zkosil.</p>
<p>Eddie nechal ruce padnout do klína a hleděl na kost, která už nebyla kostí, ale neuvěřitelným zázrakem. Nyní měla barvu hořící oceli. Zuby se proměnily ve tři obrácená vé, z nichž prostřední bylo větší než ta po stranách. A najednou Eddie viděl, v co se kost proměňuje, stejně jako spatřil prak v kusu dřeva.</p>
<p>Napadlo ho, že je to klíč.</p>
<p><emphasis>Musíš si ten tvar zapamatovat</emphasis>, myslel si horečně. <emphasis>Musíš, musíš.</emphasis></p>
<p>Zoufale po kosti přejížděl pohledem - tři véčka, to uprostřed je větší a hlubší než ta na konci. Tři zuby... a ten, co je blíž u kraje, má ještě zářez, mírný zářez ve tvaru malého es...</p>
<p>Potom se ten předmět v plamenech znovu změnil. Kost, která se stala jakýmsi klíčem, se stáhla do sebe, proměnila se v zářivé okvětní lístky, které se navzájem překrývaly a tvořily záhyby tmavé a sametové jako bezměsíčná letní noc. Eddie na okamžik spatřil růži - vítěznou růži, která by mohla vykvést za úsvitu prvního dne tohoto světa, a byla nezměrně, nadčasově krásná. Jeho zrak to spatřil a srdce se otevřelo. Jako by z Rolandova mrtvého předmětu náhle povstala veškerá láska a život. Ležela v ohni, hořela vítězstvím a jakýmsi nádherným, probouzejícím se vzdorem, kterým hlásala, že zoufalství je chiméra a smrt sen.</p>
<p><emphasis>Ta růže!</emphasis> myslel si roztěkaně. <emphasis>Nejdřív klíč, potom růže! Dívej se! Uvidíš otevírání cesty k Věži!</emphasis></p>
<p>Oheň tlumeně zahučel. Zvedl se vějíř jisker. Susannah vykřikla a odkulila se, plácala po oranžových jiskrách na šatech, zatímco se plameny vzpínaly k hvězdnatému nebi. Eddie se nepohnul. Seděl jako uhranutý svou vizí, uvázl v síti zázraku, nádherném a děsivém zároveň, nevšímal si jisker, které mu tančily po tváři. Potom plameny poklesly.</p>
<p>Kost zmizela.</p>
<p>Klíč zmizel.</p>
<p>Růže zmizela.</p>
<p><emphasis>Zapamatuj si to,</emphasis> myslel si. <emphasis>Zapamatuj si tu růži... a zapamatuj si, jak vypadal ten klíč.</emphasis></p>
<p>Susannah vzlykala úlekem a strachem, ale on si jí v té chvíli nevšímal, a našel si větvičku, kterou on i Roland předtím kreslili. A do hlíny nakreslil roztřesenou rukou tento obrys:</p>
<p><image xlink:href="#_6.jpg" /></p>
<p> <strong>18</strong></p>
<p>„Proč jsi to udělal?“ zeptala se Susannah konečně. „Panebože, proč - a co to bylo?“</p>
<p>Uplynulo patnáct minut. Oheň nechali hořet jen nízko. Rozházené uhlíky buď udupali nebo nechali vyhasnout. Eddie seděl a držel svou manželku v náručí: Susannah seděla před ním, zády se opírala o jeho hruď. Roland seděl stranou s koleny přitaženými k tělu a zadumaně hleděl do oranžovočervených uhlíků. Pokud Eddie věděl, ani jeden z nich si nevšiml, jak se ta kost mění. Oba viděli, že svítí prudkým žárem, a Roland viděl, jak vybuchla (nebo se zhroutila do sebe? Eddiemu to připadalo pravděpodobnější, podle toho, co viděl), ale to bylo všechno. Aspoň byl o tom přesvědčen. Roland si však někdy své názory nechával pro sebe, a když se rozhodl, že bude hrát s dobře schovanými kartami, schovával je opravdu dobře, to Eddie věděl z vlastní trpké zkušenosti. Napadlo ho, že jim poví, co viděl - aspoň si myslel, že to viděl -, ale rozhodl se, že si své karty také důkladně schová, aspoň prozatím.</p>
<p>Po čelistní kosti nezbylo ani stopy - ani štěpinka.</p>
<p>„Udělal jsem to, protože mi v hlavě promluvil jakýsi hlas a ten mi poručil, že musím,“ řekl Roland. „Byl to hlas mého otce. Všech mých otců. Když člověk uslyší takový hlas - je nemyslitelné neposlechnout - a okamžitě. Tak mě to učili. Co to bylo, nemůžu říct - aspoň zatím. Vím jenom, že ta kost pronesla své konečné slovo. Nesl jsem ji celou cestu, abych je slyšel.“</p>
<p><emphasis>Nebo viděl,</emphasis> pomyslel si Eddie, a znovu: <emphasis>Zapamatuj si to. Zapam</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>tuj si tu růži. A jak vypadal ten klíč.</emphasis></p>
<p>„Skoro nás usmažila!“ Susannah mluvila unaveně a zároveň zlostně.</p>
<p>Roland zavrtěl hlavou. „Myslím, že to bylo spíš jako ohňostroj, který baroni někdy odpalovali do nebe při oslavách na konci roku. Spousta světel a lekání, ale bez nebezpečí.“</p>
<p>Eddie dostal nápad. „To zdvojení tvé mysli, Rolande - zmizelo? Nepřešlo to, když ta kost vybuchla, nebo co to udělala?“</p>
<p>Byl skoro přesvědčen, že se to stalo. Ve filmech, které viděl, taková drsná léčba šokem skoro vždycky zabrala. Ale Roland zavrtěl hlavou.</p>
<p>Susannah se v Eddieho náruči posunula. „Řekl jsi, že začínáš rozumět.“</p>
<p>Roland přikývl. „Ano, myslím si to. Jestli mám pravdu, bojím se o Jakea. Ať je kdekoli, ať je kdykoli, bojím se o něj.“</p>
<p>„Co tím myslíš?“ zeptal se Eddie.</p>
<p>Roland vstal, přešel ke svému uzlu kůží, a začal je rozprostírat po zemi. „Na jeden večer už bylo těch příběhů a vzrušení dost. Je čas jít spát. Ráno se vydáme po medvědových stopách a podíváme se, jestli nenajdeme portál, který měl hlídat. Cestou vám povím, co vím, a o čem jsem přesvědčen, že se stalo - o čem věřím, že se stále děje.“</p>
<p>S tím se zabalil do staré pokrývky a nové jelenice, odvrátil se od ohně a už nepromluvil.</p>
<p>Eddie a Susannah ulehli spolu. Když měli jistotu, že pistolník určitě usnul, pomilovali se. Roland je slyšel, protože ležel s očima dokořán, a slyšel, jak si potom potichu povídají. Většinou o něm. Ležel bez pohnutí a otevřené oči upíral do tmy ještě dlouho poté, co jejich hovor umlkl a jejich dech se srovnal do jediné tiché noty.</p>
<p>Pomyslel si, že je pěkné být mladý a zamilovaný. Dokonce i na hřbitově, kterým se tento svět stal, to bylo pěkné.</p>
<p><emphasis>Užívejte si toho, dokud můžete,</emphasis> pomyslel si, <emphasis>protože vpředu čeká smrt. Došli jsme k potoku krve. Ten nás zavede k řece, ve které pot</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>če totéž, o tom nepochybuji. A ještě dál nás čeká oceán. V tomto světě zívají hroby a nikdo z mrtvých neodpočívá v pokoji.</emphasis></p>
<p>Když se na východě začaly objevovat znaky svítání, zavřel oči. Spal krátce. A zdálo se mu o Jakeovi.<strong>19</strong></p>
<p>Eddie měl také sen - zdálo se mu, že je zase v New Yorku, prochází se po Druhé avenue a v ruce má knihu.</p>
<p>V tom snu bylo jaro. Vzduch byl teplý, město samý květ, a stesk v něm vzlykal jako sval, do kterého se hluboko zabořil rybí háček. <emphasis>Už</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>vej si toho snu a sni ho, dokud můžeš,</emphasis> pomyslel si. <emphasis>Vychutnávej ho... protože blíž se k New Yorku nedostaneš. Nemůžeš jít domů, Eddie. Tenhle kousek je u konce.</emphasis></p>
<p>Podíval se na knihu a vůbec ho nepřekvapilo, že je to <emphasis>Není návr</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>tu domů</emphasis> od Thomase Wolfa. Do tmavě červené obálky byly vtisknuty tři obrysy: klíče, růže a dveří. Na chvilku se zastavil, rozevřel tu knihu a přečetl si první řádek. Muž v černém prchal přes poušť, psal Wolfe, a pistolník mu byl v patách.</p>
<p>Eddie knihu zavřel a šel dál. Bylo asi devět hodin ráno, usuzoval, možná půl desáté, a na Druhé avenue byl řídký provoz. Taxíky houkaly a proplétaly se z pruhu do pruhu a na čelních sklech a ostře žlutých lacích se odráželo jarní slunce. Nějaký pobuda na rohu Druhé a Padesáté druhé ho požádal o almužnu a Eddie mu hodil do klína tu knihu. Všiml si (rovněž ho to nepřekvapilo), že ten pobuda je Enrico Balazar. Seděl s nohama zkříženýma před krámkem s kouzelnickými potřebami. DŮM KARET, hlásal nápis ve výkladní skříni, a uvnitř byla vidět věž postavená z tarotových karet. Na jejím vršku stál model King Konga. Z hlavy velkého opičáka vyrůstal maličký radarový talíř.</p>
<p>Eddie šel dál, pomalu bloumal městem, pouliční nápisy pluly kolem něj. Věděl, kam jde, jakmile to uviděl: maličký obchůdek na rohu Druhé a Padesáté šesté.</p>
<p>Jo, pomyslel si. Zaplavila ho úleva. <emphasis>To je to místo. Přesně to mí</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>to.</emphasis> Výloha byla plná pověšených kusů masa a sýrů. TOMOVO A GERRYHO UMĚLECKÉ LAHŮDKÁŘSTVÍ, hlásal nápis. OBLOŽENÉ TALÍŘE - NAŠE SPECIALITA!</p>
<p>Když tak stál a nahlížel dovnitř, objevil se na rohu další člověk, kterého znal. Byl to Jack Andolini, měl na sobě trojdílný oblek barvy vanilkové zmrzliny a v levé ruce si nesl černou hůlku. Půlku obličeje měl pryč, utrhla mu ji klepeta humroidů.</p>
<p><emphasis>Jdi dál, Eddie,</emphasis> řekl Jack, když procházel kolem. <emphasis>Koneckonců, jsou jiné světy než tento a ten zasraný vlak jimi všemi projíždí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nemůžu</emphasis>, odpověděl Eddie. <emphasis>Dveře jsou zamčené</emphasis>. Nevěděl, jak to ví, ale bylo to tak. Věděl to a necítil ani náznak pochybnosti.</p>
<p><emphasis>Dad-e-čam, dad-a-či, žádný strach, máš klíč</emphasis>, řekl Jack, aniž se ohlížel. Eddie pohlédl dolů a uviděl, že má klíč, takový primitivní se třemi zuby ve tvaru obráceného vé.</p>
<p><emphasis>Ten malý zářez ve tvaru es na konci posledního zubu je to taje</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>ství,</emphasis> pomyslel si. Vstoupil pod markýzu Tomova a Gerryho uměleckého lahůdkářství a strčil klíč do zámku. Snadno jím otočil. Otevřel dveře a vstoupil na rozlehlé volné pole. Ohlédl se přes rameno a viděl, jak po Druhé avenue jezdí auta, a pak se ty dveře zabouchly a spadly. Za nimi nebylo nic. Vůbec nic. Otočil se tedy zpět, aby prozkoumal nové okolí, a to, co spatřil, ho nejdřív naplnilo hrůzou. To pole bylo sytě šarlatové, jako by se zde odehrála nějaká titánská bitva a půda byla promáčená takovým množstvím krve, že se nemohla všechna vsáknout.</p>
<p>Pak si uvědomil, že se nedívá na krev, ale na růže.</p>
<p>Znovu jím projel ten pocit radosti smíšené s vítězstvím a zaplavil mu srdce, až se bál, že by mu mohlo puknout. Zvedl vysoko nad hlavu zaťaté pěsti ve vítězném gestu... a tak ztuhl.</p>
<p>To pole se táhlo celé míle, stoupalo do mírného svahu a na obzoru stála Temná věž. Byl to sloup z obyčejného kamene, který se tyčil tak vysoko do nebe, že Eddie sotva rozeznal špičku. Její základna, obklopená křiklavě rudými růžemi, byla hrozivá, titánské tíhy i velikosti, ale Věž přesto nabývala podivného půvabu, jak se tak zdvíhala a štíhlela. Kámen, ze kterého byla postavena, nebyl černý, jak si dřív představoval, ale měla barvu sazí. Po obvodu se táhla ve stoupající spirále řada úzkých oken jako štěrbiny. Pod okny se táhlo skoro nekonečné kamenné schodiště, kroutící se stále výš. Věž byla tmavě šedivým vykřičníkem, zasazeným do země a zdvíhajícím se nad polem krvavě červených růží. Nebe, které se klenulo nad ní, bylo modré, ale plné nadýchaných bílých oblaků, podobných plachetnicím. Pluly nad Temnou věží v nekonečném průvodu.</p>
<p><emphasis>Jak je nádherná!</emphasis> zamyslel se Eddie. Jak je nádherná a zvláštní! Ale pocit radosti a vítězství ho opustil. Zůstal mu jen hluboký neklid a pocit hrozící zkázy. Rozhlédl se a najednou si s hrůzou uvědomil, že stojí ve stínu Věže. Ne, nejenom že v něm stojí, je v něm zaživa pohřben.</p>
<p>Vykřikl, ale jeho křik se ztratil ve zlatém zadutí jakéhosi obrovského rohu. Snášelo se z vrcholku Věže a zdálo se, že zaplňuje celý svět. Varovný tón neustával a zaplavoval pole, na kterém stál, a z oken, která se v řadě táhla po celé Věži, se valila tma. Vylévala se a rozprostírala se po nebi jako fábory, které se spojovaly a tvořily stále rostoucí černou skvrnu. Nevypadala jako mrak. Vypadala jako nádor visící nad zemí. Vymazala nebe. A Eddie viděl, že to není mrak ani nádor, ale postava, jakási záhadná, kyklopská postava, která uhání k místu, kde stál. Nebylo by k ničemu, kdyby utíkal před tou bestií, která krystalizovala na nebi nad růžovým polem. Chytila by ho a svět světla by ho už nikdy nespatřil.</p>
<p>V temnotě se objevily trhliny a na Eddieho shlédly strašlivé nelidské oči, každé o velikosti medvěda Šardika, který ležel mrtev v lese. Byly rudé - rudé jako růže, rudé jako krev.</p>
<p>V uších mu zaduněl mrtvý hlas Jacka Andoliniho: <emphasis>Tisíc světů, E</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>die - deset tisíc! - a ten vlak projíždí každým. Jestli můžeš, rozjeď ho. A jestli ho rozjedeš, tak ti potíže teprve začnou, protože ten krám se dá sakra těžko zarazit.</emphasis></p>
<p>Jackův hlas se proměnil v mechanické říkání. <emphasis>Ten krám se dá tě</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>ko zarazit, hochu, věř tomu, ten krám -</emphasis></p>
<p>„- ZASTAVUJEME! PROVOZ BUDE UKONČEN ZA JEDNU HODINU A ŠEST MINUT!“</p>
<p>Eddie ve snu prudce zvedl ruce a zakryl si oči...<strong>20</strong></p>
<p>... A probudil se tím, že se zprudka posadil vedle vyhaslého ohně. Díval se na svět mezerami mezi roztaženými prsty. A ten hlas se stále převaloval ovzduším, ten hlas jakéhosi nelítostného velitele útvaru rychlého nasazení, hulákající megafonem.</p>
<p>„ŽÁDNÉ NEBEZPEČÍ NEHROZÍ! OPAKUJI, ŽÁDNÉ NEBEZPEČÍ NEHROZÍ! DVA SUBNUKLEÁRNÍ ČLÁNKY NEJSOU ZAPOJENY, DVA SUBNUKLEÁRNÍ ČLÁNKY SE NYNÍ NACHÁZEJÍ VE FÁZI PŘERUŠENÍ ČINNOSTI, JEDEN SUBNUKLEÁRNÍ ČLÁNEK VYUŽÍVÁ DVĚ PROCENTA SVÉ KAPACITY. TYTO ČLÁNKY NEMAJÍ ŽÁDNOU HODNOTU. OPAKUJI, TYTO ČLÁNKY NEMAJÍ ŽÁDNOU HODNOTU. OHLASTE LOKALIZACI SPOLEČNOSTI NORTH CENTRAL POSITRONICS! VOLEJTE 1-900-44! HESLO PRO TOTO ZAŘÍZENÍ ZNÍ ,ŠARDIK'. NABÍZÍ SE ODMĚNA! OPAKUJI, NABÍZÍ SE ODMĚNA!“</p>
<p>Hlas umlkl. Eddie viděl, že Roland stojí na okraji palouku a drží Susannah v podpaží. Hleděli směrem,odkud přicházel ten hlas, a když nahrávka hlášení začala znovu, dokázal Eddie konečně setřást ledové pozůstatky noční můry. Vstal a přidal se k Rolandovi a Susannah, jen uvažoval, kolik století uplynulo od chvíle, kdy bylo nahráváno toto hlášení, naprogramované tak, aby se spustilo pouze v případě naprostého zhroucení systému.</p>
<p>„TOTO ZAŘÍZENÍ SE NACHÁZÍ VE FÁZI PŘERUŠENÍ ČINNOSTI! PROVOZ BUDE UKONČEN ZA JEDNU HODINU A PĚT MINUT! ŽÁDNÉ NEBEZPEČÍ NEHROZÍ! OPAKUJI -“</p>
<p>Eddie se dotkl paže Susannah a ona se ohlédla. „Jak dlouho už se to ozývá?“</p>
<p>„Asi čtvrt hodiny. Tys nevěděl o svě-“ zarazila se. „Eddie, vypadáš hrozně! Je ti špatně?“</p>
<p>„Ne. Jenom jsem měl zlý sen.“</p>
<p>Roland si ho prohlížel tak upřeně, až to bylo Eddiemu nepříjemné. „Někdy se ve snech skrývá pravda, Eddie. Co se ti zdálo?“</p>
<p>Chvíli přemýšlel, pak zavrtěl hlavou. „Nevzpomínám si.“</p>
<p>„Víš, pochybuji o tom.“</p>
<p>Eddie pokrčil rameny a poctil Rolanda náznakem úsměvu. „Klidně pochybuj - můžeš si posloužit. A jak se dnes ráno daří tobě, Rolande?“</p>
<p>„Stejně,“ řekl Roland. Jeho bledě modré oči se stále upíraly Eddiemu do obličeje.</p>
<p>„Nechte toho, oba,“ ozvala se Susannah. Mluvila bryskně, ale Eddie postřehl v jejím hlase náznak nervozity. „Mám lepší věci na práci než se dívat, jak vy dva kolem sebe tancujete a kopete se do holení jako malí kluci, kteří si hrajou Kdo dřív uhne. Zvlášť dnes ráno, s tím mrtvým medvědem, který se snaží uřvat celý svět.“</p>
<p>Pistolník přikývl, ale oči z Eddieho nespouštěl. „Dobře... ale určitě mi nechceš nic říct, Eddie?“</p>
<p>Chvíli o tom tedy přemýšlel - opravdu přemýšlel, jestli to má povědět. Co viděl v ohni, co viděl ve snu. Rozhodl se, že nepoví nic. Možná to bylo jen vzpomínkou na růži v tom ohni a na další růže, které pokrývaly to snové pole jako nádherná záplava. Věděl, že by nedokázal nic z toho vypovědět tak, jak je jeho oči viděly a srdce cítilo. Mohl by o nich mluvit jen nízce. A chtěl si to všechno rozvážit sám, aspoň prozatím.</p>
<p><emphasis>Ale pamatuj,</emphasis> řekl si znovu... jenomže ten hlas, který v duchu slyšel, se jeho hlasu nepodobal. Připadal mu hlubší, starší - hlas cizince. <emphasis>Pamatuj na tu růži. ..a na to, jak vypadal ten klíč.</emphasis></p>
<p>„Dobře,“ zamumlal.</p>
<p>„Co dobře?“ zeptal se Roland.</p>
<p>„Povím. Pokud se objeví něco, co bude vypadat, víš, opravdu důležitě, povím ti to. Oběma. Zrovna teď nic takového nevím. Takže jestli někam pojedeme, Shane, kamaráde, pojďme sedlat.“</p>
<p>„Shane? Kdo je ten Shane?“</p>
<p>„To ti povím taky někdy jindy. Zatím půjdeme.“</p>
<p>Sbalili si výstroj, kterou si sem přenesli z předchozího tábora, a zamířili zpět, Susannah opět na kolečkovém křesle. Eddie měl dojem, že na něm už dlouho nepojede.<strong>21</strong></p>
<p>Jednou, ještě než se Eddie začal natolik zajímat o téma heroinu, že se nezajímal o nic jiného, odjel s několika přáteli do New Jersey, aby se podívali na pár speed metalových kapel - Anthrax a Megadeth, které měly koncert v Meadowlands. Podle jeho přesvědčení byli Anthrax mírně hlasitější než opakované hlášení, které vycházelo z padlého medvěda, ale nebyl si stoprocentně jist. Roland je zastavil, když byli asi půl míle od palouku v lese, a utrhl ze své staré košile šest malých kousků. Nacpali si je do uší a pokračovali dál. Ani látka však to neustálé hulákání neutlumila.</p>
<p>„PROVOZ TOHOTO ZAŘÍZENÍ BUDE UKONČEN!“ řval medvěd, když znovu vkročili na palouk. Ležel jako předtím, u paty stromu, na který vyšplhal Eddie, padlý Kolos s nohama roztaženýma a koleny zvednutými, jako chlupatá obryně, která zemřela při porodu. „PROVOZ BUDE UKONČEN ZA ČTYŘICET SEDM MINUT! ŽÁDNÉ NEBEZPEČÍ NEHROZÍ-“</p>
<p>Ale ano, hrozí, pomyslel si Eddie a sbíral rozložené kůže, které nevzaly za své při medvědově útoku nebo smrtelném zápase. Velké nebezpečí. Mým uším, doprdele. Zvedl Rolandův nábojový pás a mlčky ho Rolandovi podal. Kus dřeva, který opracovával, ležel poblíž. Popadl ho a strčil do kapsy na zadní straně kolečkového křesla Susannah, a pistolník si zatím pomalu připínal široký kožený opasek a přitahoval kůži řemínky.</p>
<p>„-BUDE UKONČEN, JEDEN SUBNUKLEÁRNÍ ČLÁNEK VYUŽÍVÁ JEDNO PROCENTO SVÉ KAPACITY. TYTO ČLÁNKY-“</p>
<p>Susannah následovala Eddieho příkladu a vzala si na klín víceúčelovou kabelu, kterou si sama ušila. Eddie jí podával kůže a ona je cpala do kabely. Když je všechny uklidili, poklepal Roland Eddiemu na paži a podal mu batoh. Bylo v něm hlavně jelení maso, důkladně nasolené z přírodního slaniska, které Roland našel asi tři míle proti proudu potoka. Pistolník si už vhodil na rameno podobný batoh. Torba - znovu naplněná a naditá všemožnými potřebnostmi - mu visela na druhém rameni.</p>
<p>Z nejbližší větve visel zvláštní, ručně vyrobený postroj se sedadlem ze sestehovaných jelenic. Roland ho stáhl, chvíli si ho prohlížel a pak si ho hodil na záda a zavázal pod hrudníkem šňůrky. Susannah se na to zatvářila kysele a Roland to uviděl. Nepokusil se promluvit - takhle blízko medvědovi by ho nikdo neslyšel, i kdyby křičel zplna hrdla - ale pokrčil soucitně rameny a rozpřáhl ruce: <emphasis>Víš, že to bud</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>me potřebovat.</emphasis></p>
<p>Také pokrčila rameny. <emphasis>Já vím... ale to neznamená, že se mi to l</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>bí.</emphasis></p>
<p>Pistolník ukázal na druhou stranu palouku. Pár nakloněných, naštípnutých smrků označovalo místo, kudy Šardik, kterého kdysi v těchto končinách znali pod jménem Mir, vstoupil na palouk.</p>
<p>Eddie se naklonil k Susannah, udělal palcem a ukazovákem kroužek, pak pozvedl tázavě obočí. <emphasis>Souhlas?</emphasis></p>
<p>Přikývla, pak si přitiskla hrany dlaní k uším. <emphasis>Dobře - ale vypadn</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>me dřív, než ohluchnu.</emphasis></p>
<p>Všichni tři vyrazili na druhou stranu palouku, Eddie strkal kolečkové křeslo se Susannah, která držela na klíně pytel s kůžemi. Kapsa na zadní straně opěradla křesla byla plná dalších věcí. Kus dřeva, ve kterém se pořád ukrývala větší část praku, byla jenom jedna z nich.</p>
<p>Medvěd za jejich zády pořád řval své poslední oznámení světu a tentokrát jim dal na srozuměnou, že provoz bude ukončen za čtyřicet minut.</p>
<p>Eddie se nemohl dočkat. Zlomené smrky se nakláněly k sobě, takže tvořily hrubou bránu, a Eddieho napadlo: <emphasis>Tady je místo, kde Rola</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>dovo putování k Temné věži doopravdy začíná, aspoň pro nás.</emphasis></p>
<p>Znovu si vzpomněl na svůj sen - na okna stoupající ve spirále vzhůru, z nichž prýštily fábory temnoty, fábory, které se prostíraly po růžovém poli jako skvrna - a když procházeli mezi nakloněnými stromy, otřásl se jako v zimnici.<strong>22</strong></p>
<p>Kolečkové křeslo bylo použitelné déle, než Roland očekával. Jedle v tomto lese byly velmi staré a jejich rozložité větve vytvořily vysoký koberec z jehličí, které udusilo skoro všechen porost. Susannah měla silné paže - silnější než Eddie, i když Roland si nemyslel, že to bude platit moc dlouho - a Susannah se pohybovala na křesle po rovné zemi stíněné lesem sama a snadno. Když přišli k jednomu ze stromů, které medvěd vyvrátil, zvedl ji Roland z křesla a Eddie křeslo přesunul přes překážku.</p>
<p>Zezadu se ozýval medvěd, jehož hlasu vzdálenost ubrala jen málo na síle, a oznamoval jim zplna mechanického hrdla, že kapacita posledních nukleárních subčlánků je nyní zanedbatelná.</p>
<p>„Doufám, že ti ten zatracený postroj zůstane viset na zádech prázdný celý den!“ křikla Susannah na pistolníka.</p>
<p>Roland souhlasil, ale ani ne za čtvrt hodiny se půda začala svažovat a starý les začal ustupovat menším, mladším stromům: břízám, olším a místy i zakrslým javorům, které se zarputile draly o svůj díl půdy. Jehličnatý koberec se ztenčil a kola pojízdného křesla začala váznout v nízkém hustém křoví, které rostlo mezi stromy. Tenké větvičky drnčely a rachotily v nerezocelových špicích. Eddie se opřel plnou vahou do madel křesla a tak mohli pokračovat další čtvrt míle. Pak se kopec začal svažovat prudčeji a půda byla stále rozbředlejší.</p>
<p>„Čas na nůši, madam,“ řekl Roland.</p>
<p>„Zkusíme to křeslo ještě chvíli, co říkáte? Možná to půjde za chvíli zase líp -“</p>
<p>Roland zavrtěl hlavou. „Kdybys zkusila sjet z toho kopce, tak bys... jak tomu říkáš, Eddie? Vzít pohůnka?“</p>
<p>Eddie se usmál a zavrtěl hlavou. „Říká se tomu vzít pochopa, Rolande. Výraz pochází ze dnů zbytečně prosurfovaných po chodníku.“</p>
<p>„To je jedno, jak tomu říkáš, v každém případě to znamená přistát na hlavě. Pojď, Susannah. Jdeš nahoru.“</p>
<p>„Mám toho plné zuby, že jsem mrzák,“ řekla Susannah naštvaně, ale nechala Eddieho, aby ji zvedl z křesla a pomáhala mu, když ji pevně usazoval do postroje, který nesl Roland na zádech. Jakmile se usadila, dotkla se rukojeti Rolandovy pistole. „Chceš tu holku?“ zeptala se Eddieho.</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Ty jsi rychlejší. A ty to víš taky.“</p>
<p>Zamručela a upravila si pás, aby měla rukojeť pistole pěkně po pravé ruce. „Zdržuju vás, chlapci, tohle vím... ale jestli se někdy dostaneme na nějakou slušnou asfaltku, nechám vás oba zakleknuté v blocích.“</p>
<p>„O tom nepochybuji,“ řekl Roland... a pak naklonil hlavu. Lesy ztichly.</p>
<p>„Bratr medvěd to konečně vzdal,“ řekla Susannah. „Chvalme Boha.“</p>
<p>„Myslel jsem, že mu zbývá ještě sedm minut,“ poznamenal Eddie.</p>
<p>Roland si upravil přezky postroje. „Hodiny se mu musely za posledních pět nebo šest století začít trochu opožďovat.“</p>
<p>„Ty si opravdu myslíš, že byl tak starý, Rolande?“</p>
<p>Roland přikývl. „Možná ještě víc. A teď zahynul... poslední z Dvanácti strážců, pokud víme.“</p>
<p>„Jo, zeptej se mě, jestli mě pro to bolí srdce,“ odpověděl Eddie a Susannah se zasmála.</p>
<p>„Sedí se ti pohodlně?“ zeptal se jí Roland.</p>
<p>„Ne. Zadek mě bolí už teď, ale jdeme. Jenom se vynasnaž mě neshodit.“</p>
<p>Roland přikývl a začal sestupovat ze svahu. Eddie šel za ním, tlačil prázdné křeslo a snažil se ho příliš neotloukat o kamení, které začalo vylézat půdy jako bílé klouby. Teď, když medvěd konečně ztichl, napadlo Eddieho, že les je až moc tichý - skoro si připadal jako postava v některém starém béčkovém filmu o kanibalech a obrovských opicích.<strong>23</strong></p>
<p>Medvědovu stopu mohli sledovat lehko, ale hůř se po ní šlo. Asi tak pět mil od palouku stopa vedla rovinatou, bažinatou krajinou, která však ještě bažinou nebyla. Než se terén začal znovu zvedat a půda byla pevnější, měl Roland své vybledlé džíny promáčené až po kolena a zdlouha, pravidelně supěl. Přesto byl v trochu lepší kondici než Eddie, který se prodíral s pojízdným křeslem bahnem a stojatou vodou pořád hůř.</p>
<p>„Čas odpočívat a něco pojíst,“ řekl Roland.</p>
<p>„Panejo, dejte mi něco k snědku,“ funěl Eddie. Pomohl Susannah z postroje a posadil ji na kmen padlého stromu, rozrytého dlouhými, šikmými drápanci. Potom se vedle ní napůl posadil, napůl zhroutil.</p>
<p>„Pěkně jsi mi to křeslo zaprášil, běloušku,“ poznamenala Susannah. „Všecko se mi to nalepí na zadek.“</p>
<p>Jenom pozvedl obočí. „Jakmile dojdeme k příští myčce, osobně tě provezu skrz. Objednám ti i tvrdý vosk. Co ty na to?“</p>
<p>Usmála se. „Budu se těšit, hezoune.“</p>
<p>Eddie měl kolem pasu přivázán jeden Rolandův měch s vodou. Poklepal na něj. „Dáme si?“</p>
<p>„Ano,“ řekl Roland. „Zatím jen trochu, všichni se napijeme víc, než znovu vyrazíme. Tak aspoň nikdo nedostane křeče.“</p>
<p>„Roland, Orlí skaut z Ozu,“ zasmál se Eddie, když rozvazoval šňůrky měchu.</p>
<p>„Co je ten Oz?“</p>
<p>„Jedno vymyšlené město z filmu,“ vysvětlila Susannah.</p>
<p>„Oz byl víc než to. Můj bratr Henry mi jednou za čas čítával pohádky. Některou ti někdy večer povím, Rolande.“</p>
<p>„To by bylo pěkné,“ odpověděl pistolník vážně. „Dychtím po všem, co bych se mohl dozvědět o vašem světě.“</p>
<p>„Oz ale není z našeho světa. Jak říkala Susannah, je to vymyšlené město -“</p>
<p>Roland jim podal kus masa, který zabalil do jakéhosi listí. „O neznámém místě se nejrychleji poučíte tak, že poznáte jeho sny. Poslechnu si vyprávění o Ozu.“</p>
<p>„Tak jo, takže jsme domluveni. Suze ti bude vyprávět o Dorotce a Totovi a Plechovém dřevorubci a já ti povím zbytek.“ Zakousl se do svého kusu masa a pochvalně zakoulel očima. Maso natáhlo vůni listí, ve kterém bylo zabaleno, a bylo lahodné. Eddie svou porci zhltl a žaludek mu celou dobu pilně kručel. Když konečně zase popadal dech, cítil se dobře - vlastně skvěle. Na těle mu narůstala pevná vrstva svalstva a každičké místo těla bylo v míru s ostatními součástmi.</p>
<p><emphasis>Neboj se,</emphasis> myslel si. <emphasis>Do večera se všechno pohádá. Myslím, že nás povede dál, dokud nebudu na padnutí.</emphasis></p>
<p>Susannah jedla slušněji, každé druhé nebo třetí sousto zapíjela drobným douškem vody, maso v rukou otáčela a jedla od kůrky ke středu. „Dopověz to, co jsi včera v noci začal,“ vyzvala Rolanda. „Říkal jsi, že si myslíš, že jsi pochopil ty rozpory ve vzpomínkách.“</p>
<p>Roland přikývl. „Ano. Myslím, že obojí vzpomínky jsou pravdivé. Jedny jsou trochu pravdivější než ty druhé, ale tím se nepopírá pravdivost těch prvních.“</p>
<p>„Mně to nedává smysl,“ poznamenal Eddie. „Buď ten malý Jake na té dostavníkové stanici byl, nebo nebyl, Rolande.“</p>
<p>„Je to paradox - věc, která je a zároveň není. Dokud se nevyřeší, budu pořád rozdělený. To je dost zlé, ale ta základní trhlina se stále rozšiřuje. Cítím to. Je to... nedá se to vyslovit.“</p>
<p>„Co to podle tebe způsobilo?“ zeptala se Susannah.</p>
<p>„Pověděl jsem vám, že toho chlapce strčili pod auto. Strčili. A kdo z našich známých rád strkal lidi do různých situací?“</p>
<p>Tvář se jí rozsvítila poznáním. „Jack Mort. Ty myslíš, že to on strčil toho chlapce do ulice?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Ale říkal jsi, že to udělal ten muž v černém,“ namítl Eddie. „Tvůj kámoš Walter. Říkal jsi, že ten kluk ho viděl - chlapa, co vypadal jako kněz. Copak ho ten kluk přímo neslyšel říkat, že je kněz? ,Pusťte mě, jsem kněz,‘ nebo něco takového?“</p>
<p>„Ach, tam byl Walter. Byli tam oba a oba do Jakea strčili.“</p>
<p>„Přineste někdo thorazin a svěrací kazajku,“ zvolal Eddie. „Roland právě překročil most.“</p>
<p>Roland tomu nevěnoval pozornost. Začínal chápat, že Eddieho vtipy a šaškování jsou způsob, jak se mladík vyrovnává se stresem. Cuthbert nebyl o moc jinačí... stejně jako Susannah nebyla, svým způsobem, zase tolik odlišná od Alaina. „Nejvíc mě na tom rozčiluje to, že jsem to měl vědět. Byl jsem přece uvnitř Jacka Morta a měl jsem přístup k jeho myšlenkám, stejně jako jsem měl přístup k tvým, Eddie, a tvým, Susannah. Viděl jsem Jakea, když jsem byl v Mortovi. Viděl jsem ho Mertovýma očima, a věděl jsem, že Mort má v plánu do něj strčit. Nejen to. Zastavil jsem ho, takže to neudělal. Stačilo jen vstoupit do jeho těla. Nevěděl však, co se vlastně stalo. Soustředil se tak usilovně na svůj plán, že si vlastně myslel, že jsem jenom moucha, která mu přistála za krkem.“</p>
<p>Eddie začínal chápat. „Jestli Jake neupadl do ulice, tak nezemřel. A jestli nezemřel, nepřišel do tohoto světa! A jestli nepřišel do tohoto světa, nikdy ses s ním na dostavníkové stanici nesetkal. Správně?“</p>
<p>„Ano. Vlastně mě tehdy napadlo, že pokud Jack Mort chce toho chlapce zabít, měl bych se držet stranou a nechat ho to udělat. Abych se vyhnul vzniku toho paradoxu, který mě trhá. Ale to jsem nemohl... já... já...“</p>
<p>„Nemohl jsi toho kluka zabít dvakrát, že?“ zeptal se Eddie potichu. „Pokaždé, když už si začínám myslet, že jsi stroj jako ten medvěd, mě překvapíš něčím, co fakticky vypadá lidsky. Krucinál.“</p>
<p>„Nech toho, Eddie,“ řekla Susannah.</p>
<p>Eddie se podíval na pistolníkovu nachýlenou hlavu a zašklebil se. „Promiň, Rolande. Moje máma říkala, že moje pusa má ten zlozvyk, že mi předbíhá mozek.“</p>
<p>„To nic. Měl jsem přítele, který byl stejný.“</p>
<p>„Cuthberta?“</p>
<p>Roland přikývl. Dlouho se díval na svou pravou ruku ukrácenou o několik prstů, pak ji sevřel do bolavé pěsti, vzdychl a znovu se na ně podíval. Kdesi hluboko v lese sladce zazpíval skřivan.</p>
<p>„Já věřím tomuto. Kdybych nevstoupil do Jacka Morta ve chvíli, kdy jsem to udělal, stejně by toho dne do Jakea nestrčil. Tehdy ne. Proč ne? <emphasis>Ka-tet</emphasis>. Prostě proto. Poprvé od chvíle, kdy zemřeli poslední z přátel, se kterými jsem se vydal na tuto výpravu, jsem se znovu ocitl ve středu <emphasis>ka-tet</emphasis>.“</p>
<p>„Kvartet?“ zeptal se Eddie nedůvěřivě.</p>
<p>Pistolník zavrtěl hlavou. „<emphasis>Ka</emphasis> - to slovo pro tebe znamená ,osud‘, Eddie, i když skutečný význam je mnohem složitější a těžko se vysvětluje, což se stává skoro u všech slov Vysoké řeči. A <emphasis>tet</emphasis>, to znamená skupinu lidí se stejnými zájmy a cíli. Například my tři jsme <emphasis>tet</emphasis>. <emphasis>Ka-tet </emphasis>je místo, kde osud spojí více životů.“</p>
<p>„Jako v <emphasis>Mostu přes San Luis Rey</emphasis>,“ zamumlala Susannah.</p>
<p>„Co je to?“ zeptal se Roland.</p>
<p>„Příběh o lidech, kteří společně zemřou, když se pod nimi zřítí most. V našem světě je to slavný příběh.“</p>
<p>Roland přikývl na znamení, že rozumí. „V tom případě <emphasis>ka-tet</emphasis> spojilo Jakea, Waltera, Jacka Morta a mě. Nebyla to žádná past, jak jsem se zpočátku obával, když jsem si uvědomil, koho si Jack Mort vyhlédl jako další oběť, protože <emphasis>ka-tet</emphasis> se nemůže změnit nebo přizpůsobit podle vůle některého člověka. Ale <emphasis>ka-tet</emphasis> můžeme vidět, poznat a pochopit. Walter viděl a Walter věděl.“ Pistolník se udeřil pěstí do stehna a hořce zvolal: „Jak se mi musel v duchu smát, když jsem ho nakonec dohnal!“</p>
<p>„Vraťme se k tomu, co by se stalo, kdybys nepřekazil plány Jacku Mortovi v ten den, kdy sledoval Jakea,“ řekl Eddie. „Tvrdíš, že kdybys ty nezastavil Morta, udělal by to někdo jiný, nebo něco jiného. Je to tak?“</p>
<p>„Ano - protože to pro Jakea nebyl ten správný den, kdy měl zemřít. Já to taky cítil. Možná že si Mort, těsně předtím, než to udělal, všiml, že ho někdo pozoruje. Nebo by zasáhl někdo úplně cizí. Nebo-“</p>
<p>„Nebo policajt,“ navrhla Susannah. „Možná zahlédl policajta na nesprávném místě v nesprávnou dobu.“</p>
<p>„Ano. Na přesném důvodu - prostředníkovi <emphasis>ka-tet</emphasis> - nezáleží. Vím z vlastní zkušenosti, že Mort byl lstivý jako stará liška. Kdyby vycítil, že nesouhlasí sebemenší maličkost, nechal by toho a počkal na další den.</p>
<p>Vím ještě něco. Lovil v převleku. Toho dne, kdy vhodil cihlu na hlavu Detty Holmesové, měl na sobě pletenou čepici a starý svetr, který mu byl příliš velký. Chtěl vypadat jako piják vína, protože vyhodil tu cihlu z budovy, kde mělo doupata spousta opilců. Chápete?“</p>
<p>Přikývli.</p>
<p>„O mnoho let později, v ten den, kdy tě strčil pod vlak, Susannah, měl na sobě oděv stavebního dělníka. Měl na hlavě velkou žlutou přilbu, které říkal ,buřinka‘, a falešný knír. V ten den, kdy by skutečně strčil Jakea pod auto a způsobil tak jeho smrt, <emphasis>by byl oblečený jako kněz</emphasis>.“</p>
<p>„Ježíši,“ zašeptala skoro Susannah. „Muž, který do něj strčil v New Yorku, byl Jack Mort, a ten muž, kterého viděl na dostavníkové stanici, byl ten chlap, kterého jsi honil - Walter.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„A ten kluk si myslel, že je to jedna a táž osoba, protože oba měli na sobě stejný černý oblek?“</p>
<p>Roland přikývl. „Walter a Jack Mort si byli dokonce podobní. Ne jako bratři, to nemyslím, ale oba to byli vysocí muži s černými vlasy a velmi bledou pletí. A vzhledem k tomu, že Jake umíral, když jedinkrát pořádně zahlédl Morta, a pak se nacházel na divném místě a strach ho skoro připravil o rozum, když si jedinkrát pořádně prohlédl Waltera, myslím, že jeho omyl je pochopitelný a omluvitelný. Pokud je v celém tom obraze nějaký osel, jsem to já, protože jsem tu pravdu nepoznal dřív.“</p>
<p>„Že by Mort nevěděl, že ho někdo využívá?“ zeptal se Eddie. Když si vzpomněl na své vlastní zkušenosti a zdivočelé myšlenky, když mu Roland vtrhl do hlavy, nechápal, jak to Mort mohl nevědět... ale Roland vrtěl hlavou.</p>
<p>„Walter byl nesmírně opatrný. Mort si myslel, že ten kněžský převlek je jeho nápad... aspoň jsem o tom přesvědčen. Nepoznal, že mu hlas vetřelce - Walterův - našeptává, co má dělat.“</p>
<p>„Jack Mort,“ opakoval Eddie. „Celou dobu to byl Jack Mort.“</p>
<p>„Ano... a Walter mu napomáhal. A tak jsem nakonec přece jenom zachránil Jakeovi život. Když jsem Morta donutil, aby skočil z nástupiště před vlak podzemní drány, všechno jsem změnil.“</p>
<p>Susannah se zeptala: „Pokud ten Walter dokázal vstoupit do našeho světa - třeba svými soukromými dveřmi - kdykoli se mu zachtělo, nemohl by využít někoho jiného, aby do toho tvého kluka strčil? Pokud dokázal vnuknout Mortovi, aby se oblékl jako kněz, pak k tomu mohl donutit i někoho jiného. Copak, Eddie? Proč vrtíš hlavou?“</p>
<p>„Protože si nemyslím, že by to Walter chtěl. Walter chtěl, aby se stalo to, co se děje... aby Roland ztrácel rozum, kousek po kousku. Nemám pravdu?“</p>
<p>Pistolník přikývl.</p>
<p>„Walter by to tak nemohl udělat, i kdyby chtěl,“ dodal Eddie, „protože byl mrtvý dávno předtím, než Roland našel ty dveře u moře. Když Roland prošel těmi posledními do hlavy Jacka Morta, Walterův pobyt na tomhle světě skončil.“</p>
<p>Susannah o tom přemýšlela, pak přikývla. „Chápu... myslím. Tohle cestování v čase leze trochu na palici, že?“</p>
<p>Roland začal sbírat své věci a ukládat je zase na místo. „Je čas vyrazit.“</p>
<p>Eddie vstal a navlékl si popruhy batohu. „Budiž ti útěchou aspoň jedna věc,“ řekl Rolandovi. „Nakonec jsi toho kluka - ty nebo to tvoje <emphasis>ka-tet</emphasis> - dokázal zachránit.“</p>
<p>Roland si svazoval šňůry na hrudníku. Teď však zvedl hlavu a před svítivě jasnýma očima Eddie couvl. „Opravdu?“ zeptal se drsně. „Opravdu jsem ho zachránil? Kousek po kousku propadám šílenství, jak se snažím žít s oběma podobami téže skutečnosti. Nejdřív jsem doufal, že jedna nebo druhá začne blednout, ale to se nestalo. Vlastně se děje přesný opak: ty dvě skutečnosti se mi v hlavě ozývají stále hlasitěji a hulákají na sebe jako protivníci, kteří se brzy pustí do války. Tak mi pověz, Eddie: jak si myslíš, že je Jakeovi? Jaké to podle tebe je, vědět, že jsi v jednom světě mrtvý, a v tom druhém živý?“</p>
<p>Znovu zazpíval skřivan, ale nikdo si ho nevšímal. Eddie hleděl do bledě modrých očí, které svítily z Rolandovy bledé tváře, a nepřišel na žádnou odpověď.<strong>24</strong></p>
<p>Toho večera se utábořili asi patnáct mil na východ od mrtvého medvěda, usnuli spánkem naprosto vyčerpaných lidí (dokonce i Roland tu noc prospal, i když jeho sny se podobaly karnevalovým jízdám nočních můr) a ráno při východu slunce byli vzhůru. Eddie bez řečí zapálil malý ohníček a pohlédl na Susannah, když se nedaleko od nich z lesa ozval výstřel z pistole.</p>
<p>„Snídaně,“ řekla.</p>
<p>Roland se vrátil za tři minuty, přes rameno měl přehozenou kůži. Na ní ležela čerstvě vyvržená mrtvola králíka. Susannah ho uvařila. Pojedli a vydali se na cestu.</p>
<p>Eddie se neustále snažil představit si, jaké by to bylo pamatovat si vlastní smrt. Tu, které se kvapem blížil.<strong>25</strong></p>
<p>Chvíli po poledni vstoupili do oblasti, kde byly skoro všechny stromy vyvrácené z kořenů a křoví rozdupané - vypadalo to, jako by zde před mnoha lety řádil cyklon a stvořil zde širokou pochmurnou ulici zkázy.</p>
<p>„Už jsme blízko místu, které chceme najít,“ poznamenal Roland. „Všechno vytrhal, aby měl volný výhled. Náš přítel medvěd netoužil po žádném překvapení. Byl velký, ale ne přehnaně spokojený.“</p>
<p>„A nám nechal nějaké překvapení?“ zeptal se Eddie.</p>
<p>„Možná ano,“ pousmál se Roland a poplácal Eddieho po rameni. „Ale v tom to je - budou to <emphasis>stará</emphasis> překvapení.“</p>
<p>Postupovali tím krajem zkázy pomalu. Padlé stromy byly většinou velmi staré - hodně se jich skoro úplně navrátilo do země, ze které vyrostly - ale stále tvořily změť, která pořádně ztěžovala pochod. Bylo by to dost obtížné, i kdyby žádného z nich tělesně nic neomezovalo. Se Susannah upoutanou v postroji na pistolníkova záda se postup proměnil v prověrku zdatnosti. A vytrvalosti.</p>
<p>Povalené stromy a změť křovin sloužily k tomu, aby kryly medvědovu stopu a také zpomalovaly jejich postup. Až do poledne sledovali stopy drápů, zřetelně se rýsující na stromech jako šipky. Avšak zde, blízko výchozího bodu, medvěd neřádil naplno, a ty příhodné známky jeho průchodu zmizely. Roland šel pomalu, hledal v křoví výkaly a chuchvalce srsti na kmenech stromů, které medvěd přelézal. Trvalo jim celé odpoledne, než prošli tu hnijící změť prostírající se na tři míle daleko.</p>
<p>Eddie právě došel k závěru, že je tu zastihne noc a budou muset tábořit tady v těch strašidelných končinách, když došli k řídkému olšovému hájku. Za ním byl slyšet potok, hlučně bublající kamenitým korytem. Zapadající slunce za jejich zády vysílalo přes neutěšenou krajinu, kterou právě prošli, svazky kalně červeného světla a měnilo padlé stromy v neuspořádané černé obrysy podobné čínským znakům.</p>
<p>Roland vyhlásil odpočinek a posadil Susannah na zem. Protáhla si záda a s rukama na bocích se otočila v pase vlevo a vpravo.</p>
<p>„Tady budeme na noc?“ zeptal se Eddie.</p>
<p>Roland zavrtěl hlavou. „Susannah, dej Eddiemu svou pistoli.“</p>
<p>Udělala to, ale tázavě se na něj dívala.</p>
<p>„No tak, Eddie. Místo, kam chceme dojít, je za těmi stromy. Musíme se tam podívat. Možná budeme muset odvést trochu práce.“</p>
<p>„Proč si myslíš -“</p>
<p>„Nastraž uši.“</p>
<p>Eddie se zaposlouchal a uvědomil si, že slyší stroje. Dál si uvědomil, že už je slyší nějakou dobu. „Nechci tu nechat Susannah samotnou.“</p>
<p>„Nepůjdeme daleko a ona má pořádně silný hlas. Kromě toho, jestli je tu nebezpečí, čeká vpředu - budeme mezi ním a jí.“</p>
<p>Eddie se podíval dolů na Susannah.</p>
<p>„Jenom jdi - jenom sebou hoďte, abyste byli brzo zpátky.“ Zamyšleně se ohlédla po cestě, kterou sem přišli. „Nevím, jestli tu straší nebo ne, ale vypadá to tady tak.“</p>
<p>„Vrátíme se, než se setmí,“ slíbil Roland. Zamířil k olšovému háji a Eddie ho za chvilku následoval.<strong>26</strong></p>
<p>Když vešli mezi stromy, uvědomil si Eddie asi po patnácti yardech, že jdou po jakési stezce, asi té, kterou si během let vyšlapal medvěd. Olše se nad nimi skláněly a tvořily tunel. Zvuky se ozývaly hlasitěji a Eddie je začal rozlišovat. Slyšel hluboké, tiché hučení. Cítil je v nohou - slabé chvění, jako by v zemi pracoval nějaký obrovský stroj. Kromě něj se porůznu ozývaly jiné zvuky, bližší a pronikavější jako ostré škrábance - vrzání, kvílení, bručení.</p>
<p>Roland přiblížil ústa Eddiemu k uchu a zašeptal: „Myslím, že když budeme potichu, nehrozí velké nebezpečí.“</p>
<p>Ušli dalších pět yardů a pak se Roland znovu zastavil. Vytáhl pistoli a hlavní pistole odhrnul větev, která visela ve výhledu, obtížená sluncem prozářeným listím. Eddie nahlédl do tohoto průzoru a uviděl mýtinu, kde medvěd tak dlouho žil - operační základnu, ze které se vydal na tolik hrůzných zkázonosných výprav.</p>
<p>Nerostlo tu žádné křoví. Půda byla dávno udupána. U paty skalní stěny asi padesát stop vysoké vyvěral potok a protékal mýtinou, která měla tvar trojúhelníku. Na té straně potoka, kde stáli oni, stála u skalní stěny kovová bedna, asi devět stop vysoká. Střechu měla zakřivenou a Eddiemu připomínala vchod do metra. Vpředu byly namalované šikmé žluté a černé pruhy. Půda na mýtině nebyla černá jako půda v lese, ale podivně prašně šedá. Byla posetá kostmi a Eddie si po chvíli uvědomil, že to, co považoval za šedou půdu, byly spíš kosti, kosti tak staré, že se drolily na prach.</p>
<p>V tom prachu se cosi pohybovalo - věci, které vydávaly kvílivé, drnčivé zvuky. Byly čtyři... ne, pět jich bylo. Malá kovová zařízení, největší bylo velké jako štěně kolie. To jsou roboti, uvědomil si Eddie, něco jako roboti. Byli si navzájem podobní a medvědovi sloužili nepochybně jen v jednom - každému se na vršku rychle otáčela maličká radarová anténa.</p>
<p><emphasis>Další myslící čepičky,</emphasis> pomyslel si Eddie. <emphasis>Pane Bože, co je tohle vůbec za svět?</emphasis></p>
<p>Největší z těch robotů vypadal trochu jako traktor Tonka, který Eddie dostal k šestým narozeninám. Jeho pásy vířily drobná mračna prachu z kostí, když tak rejdil kolem. Další vypadal jako nerezocelová krysa. Třetí, jak se zdálo, byl had zkonstruovaný z pospojovaných ocelových dílů - kroutil se a svíjel, když se pohyboval. Jezdily na druhé straně potoka zhruba v kruhu, pořád kolem dokola v hluboké brázdě, kterou vyryly v zemi. Při pohledu na ně se Eddiemu vybavil kreslený vtip ze starého <emphasis>Saturday Evening Post</emphasis>, které si matka z nějakého důvodu schovávala a měla je uloženy v přední chodbě bytu. V tom vtipu jacísi ustaraní muži se zapálenými cigaretami vyšlapali v koberci kruh, zatímco čekali, až jejich manželky porodí.</p>
<p>Když si jeho oči zvykly na jednoduché uspořádání na mýtině, uviděl Eddie, že těch vybraných výtečníků je tu mnohem víc než pět. Viděl nejméně tucet dalších a ostatní se určitě schovávali za kostrami medvědových obětí. Rozdíl byl v tom, že ti ostatní se nepohybovali. Členové medvědovy mechanické družiny zemřeli během dlouhých let jeden po druhém, až zbyla jen pětičlenná skupinka... a zřejmě neoplývali zdravím, podle všeho toho vrzání, kvílení a zrezivělého pištění. Hlavně ten had, který se plazil za mechanickou krysou kolem dokola, vypadal nějak váhavě a mrzácky. Každou chvíli stroj, který šel za hadem - byl to ocelový kvádřík, jenž kráčel na sporých mechanických nohách - ho dohonil a do hada dloubl, jako by mu říkal, aby sebou sakra mrsknul.</p>
<p>Eddie uvažoval, jaký měli úkol. Rozhodně ne chránit, medvěd byl postaven tak, aby se ochránil sám, a Eddie uhadoval, že kdyby je tři Šardik potkal za svých lepších časů, bez cavyků by je ožvýkal a pak vyplivl. Možná že ti malí roboti byli údržbářská četa nebo průzkumníci, nebo poslíčci. Hádal, že by mohli být nebezpeční, ale jenom v sebeobraně... nebo v obraně svého pána. Nevypadali bojechtivě.</p>
<p>Bylo na nich spíš cosi žalostného. Většina posádky byla nefunkční, jejich pán zmizel a Eddie byl přesvědčen, že to nějak vědí. Nevyzařovali hrozbu, ale zvláštní, nelidský smutek. Byli staří a skoro úplně opotřebovaní, ale kráčeli a valili se a plazili se usilovně v ustaraném kruhu, který si vyšlapali na této bohem zapomenuté mýtině, a Eddiemu skoro připadalo, že přečte běh jejich zmatených myšlenek: <emphasis>Pan</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>bože, panebože, co teď? Jaký je teď náš cíl, když On je pryč? A kdo se o nás postará, když On je pryč? Ach panebože, panebože.</emphasis></p>
<p>Eddie ucítil, že ho cosi zezadu tahá za nohu, a skoro zaječel strachem a překvapením. Prudce se otočil, napřáhl Rolandovu zbraň a uviděl, jak k němu rozšířenýma očima vzhlíží Susannah... Eddie začal zase dýchat a opatrně vrátil kohoutek do bezpečné pozice. Klekl si, položil Susannah ruce na ramena, políbil ji na tvář a zašeptal jí do ucha. „Málem jsem vpálil kulku do ty tvý hloupý hlavy - co tu děláš?“</p>
<p>„Chtěla jsem se podívat,“ zašeptala také a vůbec se nerozpakovala. Očima zalétla k Rolandovi, který se také sehnul k ní. „Kromě toho to tam bylo strašidelné, když jsem tam zůstala sama.“</p>
<p>Měla po sobě spoustu drobných škrábanců, jak se za nimi plazila křovím, ale Roland si musel přiznat, že se dokázala pohybovat tiše jako duch, když chtěla. Neslyšel vůbec nic. Ze zadní kapsy vzal hadřík (poslední zbytek své staré košile) a otřel jí drobné praménky krve na pažích. Chvíli si prohlížel své dílo a pak jí otřel i škrábnutí na čele. „Tak se dívej,“ řekl. Sotva pohyboval rty, tak potichu mluvil. „Myslím, že si to zasloužíš.“</p>
<p>Jednou rukou odhrnul v její úrovni úponky a větve, aby viděla, a počkal, než se vynadívala na palouk. Nakonec se odtáhla a Roland nechal větve sklouznout zase na místo.</p>
<p>„Je mi jich líto,“ zašeptala. „Že je to šílené?“</p>
<p>„Ale vůbec ne,“ zašeptal také Roland. „Myslím, že jsou to velmi smutná stvoření, svým podivným způsobem. Eddie je zbaví trápení.“</p>
<p>Eddie okamžitě začal vrtět hlavou.</p>
<p>„Ale ano... pokud se tu nechceš krčit celou noc ,zaseknutej‘, jak říkáš. Jdi po těch kloboucích. Po těch otáčivých věcičkách.“</p>
<p>„Co když minu?“ zašeptal Eddie zuřivě.</p>
<p>Roland pokrčil rameny.</p>
<p>Eddie vstal a neochotně natáhl kohoutek pistolníkova revolveru. Podíval se křovím na kroužící servomechanismy, putující po osamělé, zbytečné oběžné dráze. Bude to jako střílet na štěňata, pomyslel si naštvaně. Pak uviděl, že zprostředka jednoho z nich - toho, co vypadal jako kráčející krabice - se vysunul jakýsi ošklivý klešťovitý nástroj a na chvíli jím stiskl hada. Had překvapeně zabzučel a poskočil vpřed. Kráčející krabice kleště schovala.</p>
<p><emphasis>No... možná ne tak docela jako na štěňata,</emphasis> řekl si Eddie. Znovu pohlédl na Rolanda. Roland mu netečně vracel pohled, paže založené na hrudi.</p>
<p><emphasis>Vybíráš si pro svý školení zatraceně divný chvíle, kámo.</emphasis></p>
<p>Eddie si vzpomněl na Susannah, která nejdřív střelila medvěda do zadku, potom mu rozstřelila senzor na třísky, když se na ni a na Rolanda vrhl, a trochu se zastyděl. A ještě něco: cosi v něm chtělo do toho jít, stejně jako cosi v něm chtělo jít proti Balazarovi a té jeho partě řízků v Šikmé věži. To nutkání nebylo asi zdravé, ale to nic neměnilo na tom, že jej přitahovalo. <emphasis>Uvidíme, kdo odejde po svých... podíváme se na to.</emphasis></p>
<p>Jo, bylo to pořádně ujetý, jen co je pravda.</p>
<p><emphasis>Dělej, jako bys byl na pouťový střelnici a chtěl holce vystřílet pl</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>šáka,</emphasis> pomyslel si. <emphasis>Třeba medvěda.</emphasis> Zacílil na chodící krabici, ale netrpělivě se ohlédl, protože Roland mu položil ruku na rameno.</p>
<p>„Odříkej, co ses naučil, Eddie. A věrně.“</p>
<p>Eddie netrpělivě sykl mezi zuby, to zdržování ho rozčilovalo, ale Rolandovy oči neuhnuly, a tak se zhluboka nadechl a pokusil se ze své hlavy všechno vyhnat: vrzání a pískot přístrojů, které přesluhovaly, bolesti a trápení po těle, vědomí, že je tu Susannah, která se opírá o pěsti a dívá se, k tomu vědomí, že ona je nejblíž u země, a jestli Eddie tamty hračičky mine, bude Susannah nejpříhodnější cíl, proti kterému se vrhnou.</p>
<p>„Nestřílím svou rukou. Ten, kdo střílí rukou, zapomněl tvář svého otce.“</p>
<p>To je teda vtip, pomyslel si. Stanka by nepoznal, i kdyby ho potkal na ulici. Ale cítil, že ta slova odvádějí svou práci, čistí mu myšlenky a uklidňují nervy. Nevěděl, jestli je z těsta, z jakého se hnětou pistolníci - ta představa mu připadala naprosto nereálná, i když věděl, že při té přestřelce v Balazarově nočním klubu se dokázal držet docela slušně - ale věděl, že cosi v něm si libovalo ten chlad, který na něj padal, když odříkával slova prastarého učení, jež jim pistolník vštěpoval. Líbilo se mu, jaký cítí chlad a jak všechno vystupuje zářivě jasně a nehybně. Cosi jiného v něm chápalo, že je to jen další smrtelná droga, ani ne tolik odlišná od heroinu, který zabil Henryho a skoro zabil i jeho, ale to nijak neměnilo tu jemnou, napjatou slast okamžiku. Bzučelo to v něm jako napnuté dráty vibrující v silném věru.</p>
<p>„Nemířím rukou. Ten, kdo míří rukou, zapomněl tvář svého otce.</p>
<p>Mířím okem.</p>
<p>Nezabíjím pistolí. Ten, kdo zabíjí pistolí, zapomněl tvář svého otce.“</p>
<p>Potom, i když nevěděl, že to udělá, vykročil z úkrytu mezi stromy a promluvil přímo k pachtícím se robotům na druhé straně mýtiny:</p>
<p><emphasis>„Zabíjím srdcem.“</emphasis></p>
<p>Stroje se přestaly motat v nekonečném kruhu. Jeden z nich pronikavě zabzučel, což mohlo znamenat vyhlášení poplachu nebo varování. Talíře radarových antén, docela maličké, se stočily po neznámém hlasu.</p>
<p>Eddie zahájil palbu.</p>
<p>Senzory se rozletovaly jeden po druhém jako hlinění holubi. Soucit z Eddieho srdce vyprchal. Zbyl jen ten chlad a vědomí, že toho nenechá, nemůže nechat, dokud práci nedokončí.</p>
<p>Zšeřelý palouk zaplnilo hřmění, které se odráželo od popraskané skalní stěny na širším konci prostranství. Ocelový had udělal dva kotrmelce a zůstal ležet v prachu, jen sebou ještě škubal. Největší mechanismus - ten, který připomínal Eddiemu traktůrek na hraní z dětství - se pokusil prchnout. Eddie poslal jeho radarový talíř do království nebeského, když se stroj klopotně snažil vyjet z hluboké brázdy. Padl na hranatý nos a z ocelových důlků, ve kterých spočívaly skleněné oči, vyšlehly tenké modré plaménky.</p>
<p>Jediný senzor, který Eddie minul, patřil nerezocelové kryse. Rána se odrazila od ocelových zad, až to zabzučelo jako komár. Krysa vyjela z brázdy, opsala půloblouk kolem krabicového stroje, který následoval hada, a překvapivě rychle vyrazila přes palouk. Vydávala rozčilené cvakání, a jak se blížila, uviděl Eddie, že má jakási ústa plná dlouhých, ostrých bodců. Nevypadaly jako zuby. Vypadaly jako jehly z šicího stroje, kmitající nahoru a dolů. Ne, tyto předměty skutečně nebyly štěňaty, vůbec ne.</p>
<p>„Sejmi ho, Rolande!“ zařval zoufale, ale když se chvatně ohlédl, uviděl, že Roland stále stojí s pažemi založenými na hrudi a tváří se klidně a nepřítomně. Jako by přemýšlel o nějakém šachovém problému nebo starých milostných dopisech.</p>
<p>Anténa na krysích zádech se najednou zastavila. Krysa mírně změnila směr a už bzučela rovnou k Susannah Deanové.</p>
<p>Zbývá jedna kulka, pomyslel si Eddie. Jestli minu, utrhne jí obličej.</p>
<p>Místo střelby udělal krok vpřed a ze všech sil do krysy kopl. Už dávno vyměnil své boty za jelenicové mokasíny, takže ho teď ta rána zabolela až v koleni. Krysa rachtavě zakvičela a odkutálela se po zemi, až zůstala ležet na zádech. Eddie viděl asi deset jakýchsi krátkých mechanických nožek, pumpujících nahoru a dolů. Každá byla zakončena ostrým ocelovým drápem. Ty drápy se vrtěly dokolečka na kardanových závěsech o velikosti tužkové gumy.</p>
<p>Z prostředka robota se vysunula ocelová tyč a postavila švihem celý stroj zase na nohy. Eddie sklonil Rolandův revolver, neuposlechl při tom chvilkového nutkání pistoli ustálit volnou rukou. Tak se možná učili střílet policajti v jeho světě, ale tady to tak nechodilo. <emphasis>Až z</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>pomenete, že máte v ruce pistoli, až vám bude připadat, že střílíte pr</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>tem, </emphasis>říkával jim Roland, <emphasis>pak budete už na dohled cíle.</emphasis></p>
<p>Eddie stiskl spoušť. Talířek radarové antény, který se opět roztočil ve snaze najít nepřátele, zmizel v modrém zášlehu. Krysa dušeně hekla a svalila se mrtvá na bok.</p>
<p>Eddie se obrátil, srdce mu v hrudi bouchalo jako splašené. Takový vztek neměl od doby, kdy si uvědomil, že ho Roland míní nechat v tomto světě, dokud tu svou zatracenou Věž nezíská nebo neprohraje... jinými slovy nejspíš do chvíle, až je všechny budou žrát červi.</p>
<p>Zamířil prázdnou pistolí na Rolandovo srdce a promluvil chraptivým hlasem, který sotva poznával. „Kdyby v ní zbývala ještě kulka, rovnou v týhle chvíli bych tě navěky zbavil těch tvejch starostí o tu zasranou Věž.“</p>
<p>„Přestaň, Eddie!“ vykřikla Susannah.</p>
<p>Podíval se na ni. „Ten krám šel po tobě, Susannah, a chtěl z tebe udělat sekanej biftek.“</p>
<p>„Ale nedostal mě. Ty jsi ho dostal, Eddie. Ty jsi dostal jeho.“</p>
<p>„Ale ne jeho zásluhou.“ Eddie se pokusil zastrčit pistoli do pouzdra, ale uvědomil si, což ho podráždilo ještě víc, že žádné pouzdro nemá. Nosila ho Susannah. „Ten a ty jeho lekce. Ty jeho zatracený lekce.“ Otočil se k Rolandovi. „Něco ti povím, za dva centy -“</p>
<p>Roland se do té chvíle tvářil mírně zaujatě, ale jeho výraz se prudce změnil. Pohledem zalétl kamsi za Eddieho levé rameno. „K ZEMI!“ zařval.</p>
<p>Eddie se na nic neptal. Vztek a zmatek mu rázem vyprchaly z hlavy. Přikrčil se a při tom uviděl, že pistolníkova levá ruka sjela k boku jako blesk. <emphasis>Panebože,</emphasis> pomyslel si a vrhal se na břicho, <emphasis>přece NEM</emphasis><emphasis>Ů</emphasis><emphasis>ŽE bejt tak rychlej, nikdo nemůže bejt takhle rychlej, sám na tom nejsem špatně, ale vedle Susannah vypadám pomalej, a přitom Susa</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>nah vedle něj vypadá jako želva, která se snaží vylézt na kopec -</emphasis></p>
<p>Cosi mu prolétlo nad hlavou, zakvičelo to na něj v mechanickém vzteku a vytrhlo mu to chuchvalec vlasů. Pistolník po tom od boku vypálil tři rychlé rány, které zněly jako dunění hromu, a kvičení utichlo. Na zem mezi místem, kde ležel Eddie, a místem, kde Susannah klečela vedle Rolanda, dopadl jakýsi tvor, který Eddiemu připomínal velikého mechanického netopýra. Kloubnatým, skvrnitým křídlem jednou, slabě udeřil o zem, jako by zuřil nad promarněnou šancí, a pak znehybněl.</p>
<p>Roland přešel k Eddiemu, a kráčel volně ve svých starých popraskaných botách. Natáhl ruku. Eddie se jí chopil a dovolil Rolandovi, aby mu pomohl vstát. Nemohl totiž popadnout dech a zjistil, že nedokáže ani promluvit. <emphasis>Nejspíš je to jenom dobře... tak se mi zdá, že p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>každé, když otevřu hubu, rovnou si do ní šlápnu.</emphasis></p>
<p>„Eddie! Je ti něco?“ Susannah se sunula přes palouk tam, kde stál Eddie s hlavou skloněnou a rukama opřenýma o stehna a snažil se dýchat.</p>
<p>„Jo.“ Jenom zachraptěl. Namáhavě se narovnal. „Trochu mě sestřihl.“</p>
<p>„Seděl na stromě,“ pravil Roland mírně. „Sám jsem ho nejdřív neviděl. Slunce je touto denní dobou ošidné.“ Odmlčel se a pak pokračoval stejně mírně: „Žádné nebezpečí jí nehrozilo, Eddie.“</p>
<p>Eddie přikývl. Uvědomil si, že Roland mohl klidně pojíst hamburger a vypít koktejl, než začal pálit. Byl prostě rychlý.</p>
<p>„No dobře. Řekněme, že neschvaluju tvoje učitelský techniky, jasný? Nemíním se ale omlouvat, jestli na něco takovýho čekáš, tak toho můžeš rovnou nechat.“</p>
<p>Roland se shýbl, zvedl Susannah nahoru a začal ji oprašovat. Počínal si při tom s jakousi automatickou laskavostí, jako když matka oprašuje batole, které zdvihla po dalším nezbytném pádu do prachu na zadním dvorku. „Tvou omluvu nečekám a není ani nutná,“ řekl. „Susannah a já jsme vedli před dvěma dny podobný rozhovor. Viď, Susannah?“</p>
<p>Přikývla. „Roland je toho názoru, že pistolničtí učni, kteří čas od času nekousnou ruku, která je krmí, potřebujou nakopat do zadku.“</p>
<p>Eddie se rozhlédl po vrakovišti a pomalu si začal také vyklepávat kostní moučku z kalhot a košile. „Rolande, kamaráde, co kdybych ti řekl, že nechci být pistolníkem?“</p>
<p>„Odpověděl bych, že na tom nijak nezáleží.“ Roland se díval na kovovou budku, která stála u skalní stěny, a vypadal, že o pokračování rozhovoru nemá zájem. Eddie už s tím měl zkušenosti. Když se rozhovor stočil na otázky typu co kdyby, mohlo by, mělo by, Rolanda to skoro vždycky přestalo zajímat.</p>
<p>„<emphasis>Ka</emphasis>?“ zeptal se Eddie se stopou dávné hořkosti v hlase.</p>
<p>„Správně. <emphasis>Ka</emphasis>.“ Roland přešel k budce a přejel rukou po žlutých a černých pruzích, které byly namalovány vpředu. „Našli jsme jeden z dvanácti portálů, které stojí v kruhu na okraji světa... a jednu z šesti stezek k Temné věži.“<strong>27</strong></p>
<p>Eddie se vrátil pro kolečkové křeslo Susannah. Nikdo ho o to nežádal. Chtěl být chvíli sám, aby se dal opět dohromady. Když střelba skončila, připadalo mu, že každičkého svalu v těle se mu zmocnila třesavka. Nechtěl, aby ho tak viděli - ne proto, že by to mohli mylně chápat jako strach, ale protože by některý z nich nebo oba mohli poznat, oč doopravdy jde: nadbytek vzrušení. Líbilo se mu to. I s tím nádavkem netopýra, který ho skoro skalpoval, i tak se mu to líbilo.</p>
<p><emphasis>To je blbost, kámo. A ty to víš.</emphasis></p>
<p>Potíž byla v tom, že to nevěděl. Ocitl se ve stejné situaci jako Susannah po střelbě na medvěda, mohl mluvit o tom, jak nechce být pistolníkem, jak se nechce trmácet po tomhle bláznivém světě, kde jsou oni tři snad jedinými lidmi, o tom, že opravdu nechce nic jiného než stát na rohu Broadwaye a Čtyřicáté druhé, lupat klouby v prstech, žvýkat hot dog s chilli omáčkou a poslouchat ze sluchátek walkmanu Creedence Clearwater Revival a přitom pozorovat kolemjdoucí holky, ty děsně sexy newyorské holky s těmi svými naštvanými našpulenými pusinkami a dlouhýma nohama pod krátkou sukní. Mohl o tom všem vykládat, až by byl modrý, ale v hloubi duše věděl, že je to jinak. Věděl, že se mu líbilo, když odstřeloval ten elektronický zvěřinec do nebe, aspoň dokud hra trvala a Rolandova pistole byla jeho soukromou příruční bouří. Líbilo se mu, když do toho krysího robota kopl, i když ho noha bolela, a dokonce i když byl k smrti vystrašený. Bylo to divné, ale i tohle - jak se bál - nějak zesilovalo vzrušení.</p>
<p>To všechno bylo dost zlé, ale v hloubi duše věděl něco ještě horšího: že i kdyby se v této chvíli před ním objevily dveře vedoucí do New Yorku, možná by jimi neprošel. Aspoň dokud na vlastní oči neuvidí Temnou věž. Začínal docházet k závěru, že Rolandova nemoc je nakažlivá.</p>
<p>Jak se tak prodíral s kolečkovým křeslem hustým olšovím a proklínal větve, které mu šlehaly do tváře a snažily se mu vypíchnout oči, zjistil Eddie, že si dokáže přiznat aspoň něco z toho všeho, a to přiznání mu trochu ochladilo krev. <emphasis>Chci vidět, jestli vypadá jako v tom snu, </emphasis>pomyslel si. <emphasis>Podívat se na cosi takového... to by bylo fantasti</emphasis><emphasis>c</emphasis><emphasis>ké.</emphasis></p>
<p>A v nitru se mu ozval další hlas. <emphasis>Vsadím se, že ti jeho další kam</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>rádi - ti s těma jménama, co znějí, jako by vypadla rovnou od Kulat</emphasis><emphasis>ý</emphasis><emphasis>ho stolu u dvora krále Artuše - vsadím se, že měli stejnej pocit, Eddie. A ti jsou všichni mrtví. Všichni do jednoho.</emphasis></p>
<p>Poznal ten hlas, ať se mu to líbilo nebo ne. Patřil Henrymu, a ten hlas bylo těžké neslyšet.<strong>28</strong></p>
<p>Roland, se Susannah posazenou na pravém boku, stál před kovovou krabicí, která vypadala jako vchod do podzemky, pro dnešní večer už zavřený. Eddie nechal křeslo na okraji palouku a přešel k nim. Cítil přitom, že to neustálé hučení a chvění pod nohama sílí. Uvědomil si, že stroje, které ten hluk vydávají, jsou buď v té krabici, nebo pod ní. Připadalo mu, že ty zvuky vnímá nikoli ušima, ale kdesi hluboko v hlavě a v dutinách trupu.</p>
<p>„Takže tohle je jeden z dvanácti portálů. Kam vede, Rolande? Do Disneyova světa?“</p>
<p>Roland zavrtěl hlavou. „Nevím, kam vede. Možná nikam... nebo všude. Je toho spousta, co o svém světě nevím - to jste si určitě oba uvědomili. A jsou věci, které jsem kdysi znal, ale změnily se.“</p>
<p>„Protože svět se hnul?“</p>
<p>„Ano.“ Roland na něj pohlédl. „Víš, to není žádný řečnický obrat. Svět se opravdu hýbe, a stále rychleji. A zároveň se všechno opotřebovává... rozpadá.“ Pro názornost kopl do mechanické mrtvoly kráčející krabice.</p>
<p>Eddie si vzpomněl na náčrtek portálů, který Roland nakreslil do hlíny. „Je tohle okraj světa?“ zeptal se skoro ustrašeně. „Víš, vypadá to tu skoro stejně jako všude jinde.“ Zasmál se. „Pokud je tu nějaká propast, tak ji nevidím.“</p>
<p>Roland zavrtěl hlavou. „Není to takový okraj. Je to místo, kde začíná jeden z Paprsků. Tak mě to učili.“</p>
<p>„Paprsků?“ zeptala se Susannah. „Jakých Paprsků?“</p>
<p>„Velcí staří svět nestvořili, ale přetvořili. Někteří vypravěči říkají, že svět zachránily Paprsky. Jiní tvrdí, že to jsou semena světové zkázy. Paprsky vytvořili Velcí staří. Jsou to jakési linky... linky, které vážou... a drží.“</p>
<p>„Mluvíš o magnetismu?“ ptala se Susannah opatrně.</p>
<p>Rozzářila se mu tvář, takže se tvrdé rysy a vrásky proměnily v cosi nového a úžasného, a Eddie pro tu chvíli věděl, jak bude Roland vypadat, jestli skutečně najde tu svou Věž.</p>
<p>„Ano! Nejen o magnetismu, ale ten k tomu patří taky... a přitažlivost... a správné seřízení prostoru, velikosti a rozměru. Paprsky jsou síly, které to všechno drží pohromadě.“</p>
<p>„Vítejte na fyzice v blázinci,“ řekl Eddie potichu.</p>
<p>Susannah si ho nevšímala. „A Temná věž? Má to být jakýsi generátor? Centrální energetický zdroj těch Paprsků?“</p>
<p>„To nevím.“</p>
<p>„Ale víš, že tohle je bod A,“ řekl Eddie, „kdybychom šli dost dlouho rovným směrem, došli bychom k dalšímu portálu - řekněme bodu C - na opačném okraji světa. Ale předtím bychom narazili na bod B. Na střed. Temnou věž.“</p>
<p>Pistolník přikývl.</p>
<p>„Jak je to daleko? Víš to?“</p>
<p>„Ne. Ale vím, že je to velmi daleko a že ta vzdálenost roste každým dnem, který uplyne.“</p>
<p>Eddie už chvíli v předklonu zkoumal kráčející krabici. Teď se narovnal a zahleděl se na Rolanda. „To není možné.“ Mluvil jako člověk, který se snaží vysvětlit malému dítěti, že ve skříni opravdu nebydlí žádní strašáci, že to není možné, protože žádný strašák ve skutečnosti není. „Světy nerostou, Rolande.“</p>
<p>„Opravdu? Když jsem byl malý, Eddie, existovaly mapy. Jednu si pamatuji zvlášť dobře. Jmenovala se Větší království Západní země. Byla na ní moje zem, která se jmenovala Gilead. Byla na ní Rovinatá panství, kde se rozhořelo povstání a občanská válka rok poté, co jsem získal své pistole, a byly tam kopce a poušť a hory a Západní moře. Z Gileadu k Západnímu moři to bylo daleko - nejméně tisíc mil - ale <emphasis>trvalo mi víc než dvacet let, než jsem tu vzdálenost překonal.</emphasis>“</p>
<p>„To není možné,“ vyjela Susannah ustrašeně. „I kdybys celou cestu šel pěšky, nemohlo by ti to trvat dvacet let.“</p>
<p>„No, něco připočti na zastávky, aby člověk napsal pohlednice a napil se piva,“ řekl Eddie, ale oni si ho nevšímali.</p>
<p>„Nešel jsem pěšky, ale většinu vzdálenosti jsem ujel na koni,“ řekl Roland. „Občas jsem se - zdržel, dá se to tak říct? - ale většinou jsem byl na cestě. Na cestě pryč od Johna Farsona, který vedl povstání, jež rozvrátilo svět, jak jsem ho znal, a který chtěl mou hlavu napíchnout na kůl na svém dvoře - měl k tomu dobrý důvod, jelikož já a moji krajané jsme způsobili smrt mnoha jeho následovníků - a protože jsem ukradl něco, co si hlídal jako oko v hlavě.“</p>
<p>„Co je to, Rolande?“ zeptal se Eddie zvědavě.</p>
<p>Roland zavrtěl hlavou. „To je příběh pro jiný den... nebo možná pro žádný den. Prozatím myslete pouze na toto: Prošel jsem mnoho tisíc mil. Protože svět roste.“</p>
<p>„Něco takového se prostě nemůže stát,“ opakoval Eddie, ale přesto ho Roland zviklal. „Může nastat zemětřesení... záplava... přílivová vlna... nevím, co všechno.“</p>
<p>„Podívej se!“ rozzlobil se Roland. „Jenom se kolem sebe podívej! Co vidíš? Svět, který zpomaluje jako dětská káča, i když zvyšuje rychlost, a míří jiným směrem, kterému nikdo z nás nerozumí. Podívej se na to, co jsi zabil, Eddie! Podívej se na to, pro tvář tvého otce!“</p>
<p>Udělal dva kroky k potoku, zvedl ocelového hada, chvilku ho prohlížel a hodil ho Eddiemu, který ho chytil do levé ruky. Had se při tom rozlomil na dva kusy.</p>
<p>„Vidíš? Opotřeboval se. Všichni tvorové, které jsme tady našli, byli opotřebovaní. Kdybychom nepřišli, stejně by zanedlouho sami zahynuli. Stejně jako by zahynul ten medvěd.“</p>
<p>„Ten měl nějakou nemoc,“ namítla Susannah.</p>
<p>Pistolník přikývl. „Přírodní části jeho těla napadli paraziti. Ale proč ho nenapadli už dřív?“</p>
<p>Susannah neodpověděla.</p>
<p>Eddie si prohlížel hada. Na rozdíl od medvěda se zdálo, že je celý umělý, z kovu, obvodů a yardů (možná mil) tenounkých drátů. Přesto viděl rezavé skvrny, nejen na povrchu půlky hada, kterou stále držel v ruce, ale také ve vnitřnostech. A viděl vlhko v místech, kde zevnitř prosákl olej nebo naopak voda prosákla dovnitř. Kvůli tomu vlhku zkorodovaly některé dráty a na některých obvodových destičkách velkých jako nehet na palci vyrostlo cosi nazelenalého, jako mech.</p>
<p>Eddie hada obrátil. Ocelová destička prohlašovala, že je to výrobek North Central Positronics, Ltd. Bylo na ní sériové číslo, ale žádné jméno. <emphasis>Nejspíš nebyl vůbec důležitej, takže ho ani nepojmenovali,</emphasis> pomyslel si. <emphasis>Je to jenom taková lepší sonda, která měla za úkol je</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>nou za čas dát starýmu brachovi Medvědovi klystýr, aby chodil pravide</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>ně, nebo něco podobně nechutnýho.</emphasis></p>
<p>Upustil hada na zem a otřel si ruce o kalhoty.</p>
<p>Roland zvedl přístroj, který vypadal jako traktor. Škubl za jeden pás. Šlo to snadno a mezi gumami se objevil mrak rzi. Odhodil pás stranou.</p>
<p>„Všechno na světě se buď ukládá k odpočinku, nebo se rozpadá na kusy,“ řekl hluše. „A síly, které svět spojují a udržují pohromadě - v čase a velikosti i prostoru - slábnou. Věděli jsme to už jako děti, ale netušili jsme, jak bude ten konec vypadat. Jak jsme mohli? Ale teď v té době žiju a nevěřím, že ty síly ovlivňují jen můj svět. Ovlivňují i váš, Eddie a Susannah. Možná ovlivňují miliardu jiných. Paprsky se hroutí. Nevím, jestli je to příčinou nebo jen dalším příznakem, ale vím, že je to tak. Pojďte! Blíž ke mně! Poslouchejte!“</p>
<p>Když Eddie zamířil ke kovové budce se žlutými a černými pruhy, vybavila se mu silná a nepříjemná vzpomínka - poprvé po letech si vzpomněl na polorozpadlou viktoriánskou barabiznu v Dutch Hill, asi míli od čtvrti, ve které s Henrym vyrostli. Té barabizně místní kluci říkali Sídlo, stála uprostřed zapleveleného, neudržovaného trávníku na Rhinehold Street. Podle Eddieho prakticky všechny děti ve čtvrti slyšely o Sídle strašidelné historky. Dům se hrbil pod příkrou střechou a zdálo se, že přísně hledí na kolemjdoucí z hlubokých stínů, které vrhaly jeho okapy. Okna byla samozřejmě vytlučena - kluci umějí házet kamením do oken a nemusejí se k domu ani moc přibližovat - ale nebyl pomalovaný sprejery a nestal se místem tajných schůzek ani cvičnou střelnicí. Nejdivnější ale bylo, že tu pořád stál: nikdo ho nezapálil, aby si vybral pojistku nebo aby se prostě podíval na požár. Kluci samozřejmě říkali, že tam straší, a když Eddie jednou stál na chodníku s Henrym a dívali se na ten dům (vydali se na tu pouť jen proto, aby ten bájný dům uviděli, ale Henry matce řekl, že jdou jenom s kamarády na Hoodsie Rocket u Dahlberga), a dům vypadal, že by v něm opravdu mohlo strašit. Copak necítil, jak z těch starých viktoriánských stinných oken vyvěrá jakási silná a nepřátelská síla, z oken, která na něj hleděla upřeným pohledem nebezpečného šílence? Copak necítil, jak mu jakýsi lehounký větřík čechrá chloupky na pažích a v zátylku? Copak neměl zřetelné tušení, že kdyby vstoupil dovnitř, dveře by se za ním zabouchly a zamkly a stěny by se začaly přibližovat k sobě, až by rozdrtily kosti mrtvých myší na prach a chtěly totéž udělat s jeho kostmi?</p>
<p>Byl strašidelný. Strašilo tam.</p>
<p>Když se teď blížil k té kovové bedně, prožíval stejný známý pocit, že je zde cosi tajemného a nebezpečného. Na nohou a pažích mu začala naskakovat husí kůže. Chloupky v zátylku se mu začaly ježit jako hrubá srst psovi. Cítil, jak kolem něj zavanul stejný lehounký vánek, i když listí na stromech, které lemovaly palouk, zůstávaly naprosto nehybné.</p>
<p>Přesto k těm dveřím kráčel (protože co jiného to bylo než další dveře, samozřejmě, i když tyhle byly zamčené a pro takové jako on vždycky zamčené zůstanou) a nezastavil se, dokud k nim nepřitiskl ucho.</p>
<p>Bylo to, jako by si před půlhodinou šlehnul pořádně silný hérák a právě v této chvíli začal pořádný záhul. Tmou za očními bulvami mu plynuly zvláštní barvy. Připadalo mu, že slyší jakési hlasy, které na něj mumlaly z dlouhých chodeb jako kamenných hrdel, chodeb, které byly osvětleny kalnými elektrickými pochodněmi. Kdysi ty pochodně moderní doby vrhaly jasnou zář na vše kolem sebe, ale teď z nich zbývaly jen matné koule modrého světla. Cítil prázdnotu... pustotu... osamění... smrt.</p>
<p>Stroje rachotily stále dál, ale neslyšel pod tím zvukem hrubý podtón? Jakési zoufalé dusání pod tím hučením, jako arytmický tep nemocného srdce? Pocit, že ten stroj, i když mnohem propracovanější než ten, který byl v medvědovi, jaksi vypadává z rytmu?</p>
<p>„Vše je tiché v chodbách mrtvých,“ slyšel se Eddie, jak šeptá klesajícím, slábnoucím hlasem. „Vše je zapomenuto v kamenných chodbách mrtvých. Pohleď na schodiště, jež stojí v tmách. Pohleď na pokoje, zborcené. Toto jsou chodby mrtvých, kde pavouci tkají a velké obvody utichají, jeden po druhém.“</p>
<p>Roland ho bezohledně strhl zpět a Eddie se na něj zahleděl omámenýma očima.</p>
<p>„To by stačilo,“ řekl Roland.</p>
<p>„Nevím, co tam nastrkali, ale moc dobře to nefunguje, co?“ slyšel se Eddie, jak se ptá. Připadalo mu, že jeho roztřesený hlas se ozývá z veliké dálky. Stále cítil tu sílu, která vycházela z krabice. Volala ho.</p>
<p>„Ne. V dnešní době v mém světě nic nefunguje dobře.“</p>
<p>„Pánové, jestli se chcete na noc utábořit tady, budete se muset obejít bez mé společnosti,“ řekla Susannah. Její tvář vypadala v popelavém šírání jako bílá šmouha. „Já jdu tamhle. Nelíbí se mi, jaké pocity ve mně ta věc vyvolává.“</p>
<p>„Všichni budeme tábořit jinde,“ pravil Roland. „Jdeme.“</p>
<p>„Výtečný nápad,“ souhlasil Eddie. Jak se vzdalovali od krabice, hluk strojů utichal. Eddie cítil, jak síla, která ho svírala, slábne, i když ho stále volala a zvala ho, aby prozkoumal šeré chodby, tyčící se schodiště, zborcené pokoje, kde pavouci tkají a ovládací panely temní, jeden po druhém.<strong>29</strong></p>
<p>Eddie v tu noc ve snu stále kráčel po Druhé avenue k Uměleckému lahůdkářství Torna a Gerryho na rohu Druhé a Čtyřicáté šesté. Procházel kolem obchodu s deskami a z reproduktorů duněli Rolling Stones:</p>
<p><emphasis>„Vidím dveře červený a chci je mít černý, </emphasis></p>
<p><emphasis>žádný barvy, nikdy víc, chci, aby zčernaly, </emphasis></p>
<p><emphasis>vidím holky chodit kolem oblečený v letních šatech, </emphasis></p>
<p><emphasis>hlavu musím otáčet, než se v ní tma rozplyne.“</emphasis></p>
<p>Šel dál kolem obchodu, který se jmenoval Tvoje obrazy, mezi Čtyřicátou devátou a Čtyřicátou osmou. Viděl se v jednom zrcadle pověšeném ve výloze. Napadlo ho, že vypadá líp než v posledních letech - vlasy měl trochu přerostlé, ale jinak byl opálený a ve formě. Jen ty šaty... panejo. Byl jako ze žurnálu. Modré sako, bílá košile, tmavě červená kravata, šedé kalhoty... v životě mu žádný takový oblek á la pracující mladý muž nepatřil.</p>
<p>Někdo jím třásl.</p>
<p>Eddie se pokusil zakutat se hlouběji do snu. Nechtěl se z něho probouzet. Chtěl v něm vydržet, dokud se nedostane k tomu lahůdkářství, neotevře si dveře klíčem a nevstoupí na růžové pole. Chtěl to všechno vidět znovu - nekonečný červený koberec, klenuté modré nebe, po kterém pluly mohutné bílé lodi mraků, a Temnou věž. Bál se temnoty, která vládla uvnitř toho tajuplného válce a čekala, až pohltí dalšího, kdo se k ní příliš přiblíží, ale přesto ji chtěl znovu spatřit. Potřeboval ji spatřit.</p>
<p>Ta ruka jím však nepřestávala třást. Sen začal hasnout a pachy výfukových plynů na Druhé avenue se proměnily v pach páleného dříví - sotva znatelný, protože oheň už skoro dohasl.</p>
<p>Byla to Susannah. Vypadala ustrašeně. Eddie se posadil a vzal ji kolem ramenou. Utábořili se na druhé straně olšového háje, na doslech potoka, který bublal přes palouk vystlaný kostmi. Na druhé straně zářících uhlíků, ve které se proměnil táborový oheň, ležel a spal Roland. Spal neklidně. Odhodil svou jedinou přikrývku a ležel s koleny téměř přitaženými k hrudi. Byl bos a jeho chodidla vypadala bílá, úzká a bezbranná. Palec na pravé noze chyběl, padl za oběť humroidovi, který mu ukousl také kus pravé ruky.</p>
<p>Pořád dokola sténal jakousi nesrozumitelnou větu. Když ji několikrát zopakoval, uvědomil si Eddie, že je to stejná věta, kterou pronesl, než se zhroutil na palouku, kde Susannah zastřelila medvěda: <emphasis>Tak si jdi - jsou jiné světy než tento. </emphasis>Na chvíli ztichl, ale pak zavolal chlapcovo jméno: „Jakeu! Kde jsi? <emphasis>Jakeu</emphasis>!“</p>
<p>Ze zoufalství a smutku, který se v jeho hlase ozýval, padla na Eddieho hrůza. Chytil Susannah a pevně ji přitáhl k sobě. Cítil, jak se třese, i když noc byla teplá.</p>
<p>Pistolník se převalil. Do otevřených očí mu posvítily hvězdy.</p>
<p>„Jakeu, kde jsi?“ zavolal do noci. „Vrať se!“</p>
<p>„Ježíši - je zase bez sebe. Co budeme dělat, Suze?“</p>
<p>„To nevím. Věděla jsem jenom, že už to nedokážu poslouchat sama. Jako by byl hrozně daleko. Daleko od všeho.“</p>
<p>„Tak si jdi,“ zamumlal pistolník a obrátil se na bok a znovu si přitáhl kolena k tělu, „jsou jiné světy než tento.“ Chvíli mlčel. Potom se mu prudce zvedl hrudník a pistolník zavolal chlapce jediným dlouhým zasténáním, při kterém stydla krev v žilách. V lese za nimi nějaký velký pták zatřepotal křídly a odletěl do méně rušné části světa.</p>
<p>„Máš nějaký nápad?“ zeptala se Susannah. Oči měla rozšířené a plné slz. „Třeba bychom ho měli probudit?“</p>
<p>„To nevím.“ Eddie viděl pistolníkův revolver, ten, který nosil na levém boku. Byl na svém místě, v pouzdře, na úhledně složené kůži na dosah od místa, kde ležel Roland. „Myslím, že se neodvážím,“ dodal nakonec.</p>
<p>„On se z toho zblázní.“</p>
<p>Eddie přikývl.</p>
<p>„Co s tím uděláme? Eddie, co s tím uděláme?“</p>
<p>Eddie neměl tušení. Antibiotikum zastavilo infekci, kterou způsobilo kousnutí humroida. Teď Roland znovu hořel infekcí, ale podle Eddieho tentokrát na celém světě neexistovalo antibiotikum, které by ho vyléčilo.</p>
<p>„Nevím. Lehni si ke mně, Suze.“</p>
<p>Eddie přes oba přehodil kůži a žena se po chvíli přestala třást.</p>
<p>„Jestli zešílí, mohl by nám ublížit,“ řekla.</p>
<p>„Jako bych to nevěděl.“ Ta nepříjemná myšlenka ho napadla, už když se setkal s tím medvědem - těma jeho rudýma, nenávistnýma očima (cožpak v těch červených hlubinách nečíhalo také pomatení?) a smrtelně ostrými drápy. Eddie pohlédl k revolveru, který ležel tak blízko u pistolníkovy zdravé levé ruky, a znovu si vzpomněl, jak rychlý Roland byl, když zahlédl mechanického netopýra, který na ně nalétal. Ta ruka vypadala tak rychlá, že se téměř rozmazala. Jestli pistolník zešílí a on a Susannah se stanou terčem jeho šílenství, nebudou mít žádnou šanci. Vůbec žádnou.</p>
<p>Přitiskl se tváří do teplé prohlubně na šíji Susannah a zavřel oči.</p>
<p>Zanedlouho přestal Roland fantazírovat. Eddie zvedl hlavu a rozhlédl se. Zdálo se, že pistolník znovu klidně usnul. Eddie pohlédl na Susannah a viděl, že také ona spí. Lehl si vedle ní, jemně ji políbil na oblý prs, a také zavřel oči.</p>
<p><emphasis>Ty ne, kámo. Ty budeš dlouho, dlouho vzhůru.</emphasis></p>
<p>Ale pochodovali už dva dny a Eddie byl k smrti unavený. Dřímal a klimbal.</p>
<p><emphasis>Chci se vrátit do toho snu,</emphasis> pomyslel si přitom. <emphasis>Chci se vrátit na Druhou avenue... zpátky k Tomovi a Gerrymu. To chci.</emphasis></p>
<p>Ten sen se však té noci nevrátil.<strong>30</strong></p>
<p>Když vyšlo slunce, rychle posnídali, sbalili se a rozdělili si výstroj, a vrátili se na palouk ve tvaru klínu. Za jasného ranního světla nevypadal tak strašidelně, ale všichni tři se přesto snažili držet se co nejdál od kovové krabice pomalované varovnými černými a žlutými pruhy. Pokud si Roland vzpomínal na zlé sny, které ho v noci trápily, nedával to nijak najevo. Chystal se na cestu jako každé ráno, zamyšlený, mlčenlivý.</p>
<p>„Jak míníš udržet rovný kurs, až půjdeme odtud?“ zeptala se Susannah pistolníka.</p>
<p>„Pokud legendy nelžou, nemělo by to být těžké. Pamatuješ, jak ses ptala na magnetismus?“</p>
<p>Přikývla.</p>
<p>Zalovil v torbě a nakonec vytáhl čtvereček staré, měkké kůže. Byla propíchnutá dlouhou stříbrnou jehlou.</p>
<p>„Kompas!“ zvolal Eddie. „Ty seš fakt mladý skaut!“</p>
<p>Roland zavrtěl hlavou. „Žádný kompas. Samozřejmě vím, co to kompas je, ale poslední dobou se řídím podle slunce a hvězd, ty mi dokonce i dnes slouží docela dobře.“</p>
<p>„Dokonce i dnes?“ opakovala Susannah trochu neklidně.</p>
<p>Přikývl. „Směry ve světě jsou také v pohybu.“</p>
<p>„Kristepane,“ ulevil si Eddie. Pokoušel se představit si svět, kde se pravý sever potměšile stáčí na východ nebo západ, a skoro hned toho nechal. Dělalo se mu z toho trochu nevolno, jako kdyby se díval z vršku vysoké budovy.</p>
<p>„Je to jenom jehla, ale je z oceli, a tak by měla posloužit svému účelu stejně dobře jako kompas. Náš kurs se teď bude řídit paprskem a jehla nám ho ukáže.“ Znovu zalovil v torbě a vytáhl otlučený hrnek. Po jedné straně byl naprasklý. Roland vyspravil ten výrobek, který našel na dávném tábořišti, pomocí borové pryskyřice. Teď odešel k potoku, ponořil do něj hrnek a odnesl ho zpátky ke křeslu, kde seděla Susannah. Opatrně postavil hrnek na opěradlo křesla, a když se hladina vody uklidnila, vhodil dovnitř jehlu. Ponořila se na dno a zůstala tam ležet.</p>
<p>„Páni!“ neudržel se Eddie. „Skvělé! Padl bych ti úžasem k nohám, Rolande, ale nechtěl bych si zmačkat puky na kalhotách.“</p>
<p>„Ještě jsem neskončil. Drž ten hrnek klidně, Susannah.“</p>
<p>Poslechla a Roland ji pomalu strkal přes palouk. Když se ocitla asi dvanáct stop od dveří, opatrně křeslo otočil, aby seděla tváří od nich.</p>
<p>„Eddie!“ vykřikla. „Podívej se na to!“</p>
<p>Naklonil se nad hrnek, maně si přitom všiml, že voda už prosakuje Rolandovým provizorním lepem. Jehla se pomalu zvedala k hladině. Dospěla až k ní a houpala se na ní klidně jako korková zátka. Ukazovala přímo od portálu za zády do starého, hustého lesa. „Panenko skákavá - jehla, která plave. Teď už jsem fakticky viděl všecko.“</p>
<p>„Drž ten hrnek, Susannah.“</p>
<p>Držela pevně a Roland popojížděl s křeslem po palouku, v pravých úhlech ke krabici. Jehla přestala neochvějně ukazovat jedním směrem, chvíli se různě pohupovala a pak klesla znovu na dno hrnku. Když Roland odtáhl křeslo zpátky na původní místo, vystoupila jehla znovu na hladinu a ukázala směr.</p>
<p>„Kdybychom měli železné piliny a kus papíru,“ řekl pistolník, „mohli bychom poházet piliny na papír a dívat se, jak se stahují do jedné čáry, která by ukazovala stejný směrem.“</p>
<p>„Stane se to, i když Portál opustíme?“ ptal se Eddie.</p>
<p>Roland přikývl. „A nejen to. Paprsek můžeme přímo vidět.“</p>
<p>Susannah se ohlédla. Přitom trochu strčila loktem do hrnku. Jehla se bezcílně rozhoupala, když voda v hrnku šplíchla... a pak se pevně usadila v původním směru.</p>
<p>„Tak ne,“ řekl Roland. „Podívejte se dolů, oba - Eddie na nohy, Susannah na klín.“</p>
<p>Udělali, co jim řekl.</p>
<p>„Až vám povím, abyste zvedli hlavu, podívejte se přímo před sebe, směrem, který ukazuje jehla. Nehledejte očima žádnou jednotlivost. Dovolte zraku, aby viděl, co uvidí. Tak - zvedněte hlavu!“</p>
<p>Udělali to. Eddie chvíli neviděl nic, jenom stromy. Pokusil se oči přimět, aby se uvolnily... a najednou to tu bylo, stejně jako se v kusu dřeva objevil obrys praku, a on věděl, proč jim Roland říkal, aby se nedívali na žádnou jednotlivost. Paprsek ovlivňoval vše, co mu stálo v cestě, ale jeho vliv byl velmi jemný. Jeho směrem ukazovalo jehličí borovic a jedlí. Zelené křoví rostlo mírně našikmo a to stejným směrem, kterým ubíhal Paprsek. Ne všechny stromy, které medvědovi vadily ve výhledu, popadaly podél této skryté stezky - která mířila na jihovýchod - ale většinou tomu tak bylo, jako by je síla vycházející z té krabice tím směrem postrčila, když se potácely v kořenech. Nejzřetelnějším důkazem byly stíny ležící na zemi. Když slunce vycházelo na východě, tak samozřejmě všechny ukazovaly na západ, ale když se Eddie podíval na jihovýchod, uviděl zhruba vzorec rybí kosti, který se držel podle linie, jíž ukazovala jehla v hrnku.</p>
<p>„Možná něco vidím,“ ozvala se Susannah nejistě, „ale -“</p>
<p>„Podívej se na ty stíny! Stíny, Susannah!“</p>
<p>Eddie viděl, jak se jí rozšiřují oči, když uviděla to pravé. „Panebože! Je to tam! Přímo tam! Vypadá to jako pěšinka ve vlasech!“</p>
<p>Když ji Eddie jednou uviděl, nemohl ji už nevidět. Naznačenou uličku pronikající neuspořádaným houštím, které obklopovalo palouk, přímý kurs, kterým běžel Paprsek. Najednou si uvědomil, jak mohutné musejí být síly, které kolem něj (a pravděpodobně i přímo jím, jak rentgenové paprsky) proudí, a musel se ovládnout, aby neustoupil stranou, vlevo nebo vpravo. „Pověz, Rolande, nebudu z toho neplodný?“</p>
<p>Roland pokrčil rameny a usmál se.</p>
<p>„Je to jako říční koryto,“ přemýšlela Susannah. „Říční koryto, které tak zarostlo, že je sotva vidět... ale je pořád tu. Vzorec stínů se nezmění, dokud zůstaneme v dráze Paprsku, že?“</p>
<p>„Ne,“ řekl Roland. „Budou měnit směr podle toho, jak se bude slunce pohybovat po nebi, samozřejmě, ale směr paprsku bude pro nás stále zřetelný. Musíte mít na paměti, že vede stejným směrem už tisíce - možná desetitisíce let. Podívejte se nahoru, oba, do nebe!“</p>
<p>Podívali se a uviděli, že tenké záclony mraků se také seskupily do rybích kůstek seskládaných podle dráhy Paprsku... a mračna v té uličce síly plula rychleji než ta, co zůstala stranou. Síla je poháněla na jihovýchod. Poháněla je směrem k Temné věži.</p>
<p>„Vidíte? Dokonce i mraky musejí poslouchat.“</p>
<p>Zamířilo k nim malé hejno ptáků. Když doletěli k dráze Paprsku, všechny to na okamžik odchýlilo na jihovýchod. I když Eddie jasně viděl, že se to stalo, oči tomu odmítaly uvěřit. Když ptáci přelétli úzký koridor vlivu Paprsku, znovu se vydali svým směrem.</p>
<p>„Tak jo,“ vzdychl Eddie. „Asi bychom měli vyrazit. Cesta dlouhá tisíc mil začíná jediným krokem, a tak dál všelijak podobně.“</p>
<p>„Počkej chvilku.“ Susannah se dívala na Rolanda. „To není jenom tisíc mil, že? Už ne. Jak daleko to je, Rolande? Pět tisíc mil? Deset?“</p>
<p>„Opravdu nevím. Bude to velmi daleko.“</p>
<p>„No, a jak se tam sakra dostaneme, když mě vy dva budete muset strkat na tom pitomém křesle? Budeme mít štěstí, když urazíme tři míle denně támhletěmi Paběrky, a ty to víš.“</p>
<p>„Cesta je otevřena,“ odpověděl Roland trpělivě, „a to prozatím stačí. Může přijít chvíle, Susannah Deanová, kdy poputujeme rychleji, než ti bude po chuti.“</p>
<p>„Opravdu?“ Bojovně se na něj dívala a oba muži viděli, že jí v očích znovu tancuje nebezpečné tanečky Detta Walkerová. „Přistavěj ti závoďák? Jestli jo, nebylo by špatný, kdyby se tu objevila nějaká asfaltka, po který bych mohla jet, sakra!“</p>
<p>„Krajina a cesta, po které poputujeme, se změní. Vždycky je to tak.“</p>
<p>Susannah se ohnala po pistolníkovi rukou. Jdi s tím někam, naznačila. „Mluvíš jako moje babička, která pořád říkala, Bůh se postará.“</p>
<p>„A nepostaral?“ zeptal se Roland vážně.</p>
<p>Chvíli se na něj překvapeně a mlčky dívala, pak zaklonila hlavu a zasmála se do nebe. „No, to záleží na tom, jak se na to díváš. Já můžu jenom říct, že jestli je tohle starání, Rolande, nechci vidět, co by se stalo, kdyby se On rozhodl, že nás nechá na holičkách.“</p>
<p>„Tak jdeme, pustíme se do toho,“ ozval se Eddie. „Chci odtud vypadnout. Nelíbí se mi tu.“ A to byla pravda, nikoli však celá. Zároveň nesmírně dychtil vstoupit na tu skrytou stezku, tu dálnici na zapřenou. Každý krok znamenal krok blíž k růžovému poli a Věži, která poli vládla. Uvědomil si - trochu udiveně - že má v úmyslu tu Věž spatřit... nebo na cestě k ní zemřít.</p>
<p><emphasis>Blahopřeju, Rolande,</emphasis> pomyslel si. Tak jsi to dokázal. <emphasis>Obrátils mě na víru. Zazpívejte někdo aleluja.</emphasis></p>
<p>„Dřív než odejdeme, musíme udělat ještě něco.“ Roland se shýbl a rozvázal kožený řemen kolem levého stehna. Pak si pomalu začal odepínat opasek.</p>
<p>„Co je tohle za taneček?“ zajímal se Eddie.</p>
<p>Roland uvolnil opasek a podal mu ho. „Víš, proč to dělám,“ řekl klidně.</p>
<p>„Vrať to tam, kde to bylo, chlape!“ Eddieho se zmocnila protichůdná změť pocitů, která se v něm vařila. Cítil, jak se mu třesou prsty, přestože měl ruce zaťaté v pěst. „Co to sakra děláš?“</p>
<p>„Kousek po kousku přicházím o rozum. Dokud se ta rána ve mně nezacelí - pokud se to vůbec stane - nemohu to nosit. A ty to víš.“</p>
<p>„Vezmi si to, Eddie,“ řekla Susannah klidně.</p>
<p>„Kdybys tu pitomou bouchačku včera večer neměl u sebe, když po mně vyjel ten netopýr, ležel bych dneska ráno bradou vzhůru!“</p>
<p>Pistolník odpověděl jen tím, že mu dál podával zbývající pistoli. Z jeho postoje bylo jasné, že je ochoten tak stát celý den, pokud to bude nutné.</p>
<p>„Tak dobře!“ zařval Eddie. „Krucinál, dobře!“</p>
<p>Vytrhl opasek Rolandovi z ruky a několika prudkými pohyby si ho připjal k pasu. Měl dojem, že by se mu mělo ulevit - copak se uprostřed noci nedíval na tu pistoli, která ležela tak blízko u Rolandovy ruky, a nemyslel na to, co by se mohlo stát, kdyby Roland skutečně překročil jistou hranici? Copak na to oba se Susannah nemysleli? Ale žádnou úlevu necítil. Jenom strach, vinu a divný, bolavý smutek, který vězel příliš hluboko, než aby Eddie brečel.</p>
<p>Roland vypadal bez svých pistolí tak divně.</p>
<p>Tak nepatřičně.</p>
<p>„Spokojen? Teď, když pitomí učedníci mají pistole a mistr je neozbrojen, můžeme konečně jít? Pokud na nás z křoví vyletí nějaká potvora, Rolande, vždycky po ní můžeš hodit nožem.“</p>
<p>„Aha, ten,“ zamumlal. „Skoro jsem zapomněl.“ Vytáhl z torby nůž a rukojetí napřed ho podal Eddiemu.</p>
<p>„To je směsný!“ zařval Eddie.</p>
<p>„Život je směšný.“</p>
<p>„Jo, napiš to na koresponďák a pošli do <emphasis>Reader's Digest</emphasis>, sakra.“ Eddie vrazil nůž za opasek a pak se vzdorovitě zahleděl na Rolanda. „Tak můžeme konečně jít?“</p>
<p>„Ještě je tu jedna věc,“ řekl Roland.</p>
<p>„Prokristapána na nebesích!“</p>
<p>Roland se znovu zlehka pousmál. „Jenom jsem žertoval,“ řekl.</p>
<p>Eddiemu spadla brada. Susannah se vedle něj začala znovu smát. Ten smích se nesl ranním tichem melodicky jako zvonky.<strong>31</strong></p>
<p>Trvalo jim skoro celé dopoledne, než opustili zničenou zónu, kterou se velký medvěd chránil, ale po dráze Paprsku se jim šlo trochu lehčeji, a jakmile nechali polomy a křoviny za sebou, obklopil je znovu vzrostlý les a oni mohli pokračovat rychleji. Potok, který vytékal ze skalní stěny na palouku, uháněl po jejich pravé ruce. Postupně se k němu přidalo několik menších potůčků, takže hučel temněji. Bylo tu víc zvířat - slyšeli, jak se lesem vydávají na své denní pochůzky - a dvakrát zahlédli menší stáda vysoké. Jeden jelen se vznosným parožím na pátravě pozvednuté hlavě vypadal nejméně na sto padesát kilo. Potok se od nich oddělil, jakmile začali znovu stoupat do kopce. A když se odpoledne začalo chýlit k večeru, Eddie cosi uviděl.</p>
<p>„Můžeme se tu zastavit? Na minutku si odpočinout?“</p>
<p>„Co se děje?“ zeptala se Susannah.</p>
<p>„Ano,“ řekl Roland. „Můžeme se zastavit.“</p>
<p>Eddie najednou cítil, že je s ním zase Henry, jako by se mu na ramenou usazovalo závaží. <emphasis>Ale koukněme se na slečinku. Slečinka n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>co na tom stlomečku vidí? Slečinka si chce něco upižlat? Jo? Ach, není to ROZTOMILÉ?</emphasis></p>
<p>„Není nutný, abychom se zastavovali. Chápete, nic vážnýho. Já jsem jenom -“</p>
<p>„- něco viděl,“ dokončil za něj Roland. „To je jedno, co to je, přestaň namáhat svá neúnavná ústa a seber to.“</p>
<p>„Fakt o nic nejde.“ Eddie cítil, jak se mu do tváře hrne teplá krev. Snažil se dívat jinam než na jasan, který ho upoutal.</p>
<p>„Ale jde. Je to věc, kterou potřebuješ, a rozhodně o něco jde. Jestli to potřebuješ ty, Eddie, potřebujeme to i my. Nepotřebujeme ale chlapa, který se nedokáže zbavit zbytečné zátěže vzpomínek.“</p>
<p>Teplá krev byla najednou horká. Eddie, kterému hořely tváře, chvíli ještě hleděl na své mokasíny a měl pocit, že mu Roland nahlédl těma svýma modrýma ostřelovačskýma očima přímo do zmateného srdce.</p>
<p>„Eddie?“ ozvala se Susannah zvědavě. „Co je, miláčku?“</p>
<p>Její hlas mu dodal odvahu, kterou potřeboval. Přešel ke štíhlému, rovnému jasanu a vytáhl z opasku Rolandův nůž.</p>
<p>„Možná nic,“ zamumlal, a pak se donutil, aby dodal: „Možná hodně. Jestli to nepodělám, tak možná docela hodně.“</p>
<p>„Jasan je vznešený strom, a plný síly,“ poznamenal mu Roland za zády, ale Eddie ho sotva slyšel. Henryho posměvačný, tyranský hlas byl pryč. Pocit studu zmizel s ním. Eddie myslel jenom na tu větev, která upoutala jeho pozornost. V místě, kde se spojovala s kmenem, byla silnější a vyboulenější. Právě ten podivně ztluštělý tvar Eddieho upoutal.</p>
<p>Měl pocit, že je uvnitř schován tvar toho klíče - klíče, který nakrátko zahlédl v ohni, než se hořící zbytky čelistní kosti znovu proměnily a objevila se růže. Tři obrácená V, přičemž střední V bylo hlubší a širší než ta druhá dvě. A na konci malé s. V tom tkvělo tajemství.</p>
<p>Vybavil se mu útržek snu: <emphasis>Ded-a-čam, dad-a-či, jen se neboj, vždyť máš klíč.</emphasis></p>
<p>Možná, pomyslel si. Ale tentokrát ho budu muset dostat celý. Myslím, že devadesát procent tentokrát nebude stačit.</p>
<p>Velmi pečlivě odřízl větev ze stromu a potom zkrátil úzký konec. Zůstal mu tlustý špalík jasanu, asi devět palců dlouhý. Připadal mu těžký a v ruce živý, velmi živý a ochotný vydat svůj tajený tvar... tedy muži dostatečně obratnému, aby ho z něj vymámil.</p>
<p>Byl tím mužem on? A záleželo na tom?</p>
<p>Eddie Dean si pomyslel, že odpověď na obě otázky zní ano.</p>
<p>Pistolníkova zdravá levačka sevřela Eddiemu pravou ruku. „Myslím, že znáš nějaké tajemství.“</p>
<p>„Možná znám.“</p>
<p>„Můžeš ho povědět?“</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Myslím, že radši ne. Ještě ne.“</p>
<p>Roland se chvíli rozmýšlel, pak přikývl. „Dobře. Chci ti položit jednu otázku a pak toto téma opustíme. Třeba jsi nějak nahlédl do srdce mého... mých obtíží?“</p>
<p>Eddie si pomyslel: <emphasis>A to je maximum, do jakého kdy dokáže proj</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>vit zoufalství, které ho zaživa požírá.</emphasis></p>
<p>„To nevím. V této chvíli nevím jistě. Ale doufám v to, kámo. Fakticky v to doufám.“</p>
<p>Roland znovu přikývl a pustil Eddiemu ruku. „Děkuju ti. Ještě nám zbývají dvě hodiny pěkného denního světla - co kdybychom jich využili?“</p>
<p>„Mně to vyhovuje.“</p>
<p>Vydali se dál. Roland tlačil Susannah a Eddie šel vpředu, v ruce kus dřeva s ukrytým klíčem. Připadalo mu, že dřevo tepe svým vlastním teplem, tajným a mocným.<strong>32</strong></p>
<p>Večer, když snědli jídlo, vzal Eddie z opasku pistolníkův nůž a začal vyřezávat. Nůž byl úžasně ostrý a zdálo se, že se nikdy neztupí. Eddie pracoval pomalu a opatrně za svitu ohně a obracel kus jasanu v rukou sem a tam, pozoroval, jak se před dlouhými, jistými řezy zvedají hobliny jemně strukturovaného dřeva.</p>
<p>Susannah si lehla, založila si ruce za hlavou a dívala se vzhůru na hvězdy, pomalu putující černým nebem.</p>
<p>Roland stál na okraji tábořiště, mimo okruh záře ohně, a poslouchal, jak se v jeho bolavé zmatené hlavě znovu zvedají šílené hlasy.</p>
<p><emphasis>Byl jede</emphasis><emphasis>n chlapec.</emphasis></p>
<p><emphasis>Žádný chlapec nebyl.</emphasis></p>
<p><emphasis>Byl.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nebyl.</emphasis></p>
<p><emphasis>Byl-</emphasis></p>
<p>Zavřel oči, sevřel si bolavé čelo chladnou rukou a uvažoval, jak dlouho bude trvat, než konečně pukne jako příliš napjatá tětiva.</p>
<p><emphasis>Ach Jakeu,</emphasis> pomyslel si. <emphasis>Kde jsi? Kde jsi?</emphasis></p>
<p>A nad všemi třemi Stará hvězda a Stará matka stoupaly na svá určená místa a hleděly na sebe přes hvězdnaté trosky svého dávného rozbitého manželství.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>II. Klíč a růže</strong></p>
<p><image xlink:href="#_7.jpg" /><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>1</strong></p>
<p>Po tři týdny John „Jake“ Chambers hrdinně bojoval s šílenstvím, které se v něm vzmáhalo. V té době se cítil jako poslední člověk na palubě potápějícího se zaoceánského parníku, který ze všech sil pumpuje, aby si zachránil život a udržel loď na hladině, dokud bouře neskončí, nebe se nevyjasní a nepřijde pomoc... odněkud. Odkudkoli. 31. května 1977, čtyři dny před letními prázdninami, se konečně smířil se skutečností, že žádná pomoc nepřijde. Byl čas to vzdát. Čas nechat bouři, aby ho odnesla.</p>
<p>To sté nic, které umořilo osla, byla závěrečná slohová práce z angličtiny.</p>
<p>John Chambers, jinak též Jake pro ty tři nebo čtyři chlapce, kteří byli téměř jeho přáteli (kdyby tento drobný fakt znal jeho otec, nepochybně by se chytil stropu), právě končil první ročník na Piperově škole. I když mu bylo jedenáct a byl v šesté třídě, byl malý na svůj věk a lidé, kteří ho viděli poprvé, si často mysleli, že je mnohem mladší. Vlastně si ho ještě před rokem někdy pletli s dívkou, ale pak se tvrdě vzepřel a donutil matku, aby mu dovolila se ostříhat. S otcem samozřejmě problémy ohledně stříhání nebyly. Otec se jen usmál tím svým tvrdým, nerezocelovým úsměvem a řekl, <emphasis>Ten kluk chce vypadat jako mariňák, Laurie. Nic proti tomu.</emphasis></p>
<p>Pro otce nikdy nebyl Jake, a John jen málokdy. Pro otce byl obvykle „ten kluk“.</p>
<p>Otec mu předchozího roku v létě vysvětlil (Piperova škola slavila zrovna dvousté výročí - spousta rozruchu a vlajky a newyorský přístav plný plachetnic), že Piperova škola je prostě Sakra nejlepší škola v zemi pro kluka tvého věku. Skutečnost, že tam Jakea přijali, neměla s penězi nic společného, jak vysvětloval Elmer Chambers... skoro to zdůrazňoval. Byl na tu skutečnost nezřízeně pyšný, ale Jake, i když mu bylo tehdy teprve deset, měl podezření, že to možná není pravdivá skutečnost, že je to možná planý kec, který jeho otec proměnil ve skutečnost, o které se může nedbale zmiňovat při konverzaci u oběda nebo při koktejlu: <emphasis>Můj kluk? Ach, ten chodí na Piperovu. Sakra nejlepší školu v zemi pro kluka jeho věku. Peníze vám na tu školu nepomůžou, víte. Na P</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>perovu potřebujete mozek, víc nic.</emphasis></p>
<p>Jake si dokonale uvědomoval, že ve žhavé peci uvnitř hlavy Elmera Chamberse se hrubý uhlík přání a názoru často přetaví v tvrdé diamanty, které nazývá fakty... nebo při méně oficiálních příležitostech „faktoidy“. Jeho oblíbená fráze, kterou často a vážně používal, zněla <emphasis>Faktem je</emphasis>, a vyslovoval ji při každé příležitosti.</p>
<p><emphasis>Faktem je, že prachy na Piperovu školu nikoho nedostanou</emphasis>, řekl mu otec v létě o dvoustém výročí, v létě plném modrého nebe a oslav a plachetnic, v létě, které připadalo Jakeovi ve vzpomínkách zlaté, protože ještě nezačal přicházet o rozum a musel si dělat starosti nanejvýš s tím, jestli bude nebo nebude muset na Piperově škole přidat v učení, protože vypadala jako líheň géniů. <emphasis>Jediné, co tě dostane na šk</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>lu jako Piperova, je to, co máš tady nahoře.</emphasis> Elmer Chambers se natáhl přes stůl a poklepal synovi doprostřed čela tvrdým, nikotinem zažloutlým prstem. <emphasis>Chápeš, ty kluku?</emphasis></p>
<p>Jake přikývl. S otcem nebylo nutno mluvit, protože otec s každým - dokonce i s manželkou - zacházel jako se svými podřízenými v televizní společnosti, kde měl na starosti programy a byl uznávaným mistrem Trháku. Stačilo jenom mu naslouchat a na správných místech přikyvovat a po chvíli vás nechal jít.</p>
<p><emphasis>Dobře,</emphasis> řekl jeho otec a zapálil si jednu z osmdesáti camelek, které každičký den vykouřil. <emphasis>Takže si rozumíme. Budeš sice muset p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>řádně makat, ale zvládneš to. Vůbec by nám tohle neposílali, kdybys to n</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>zvládl.</emphasis> Zvedl přijímací dopis z Piperovy školy a potřásl jím. Bylo v tom gestu jakési divoké vítězství, jako by ten dopis byl zvíře, které zabil v džungli, zvíře, které teď stáhne a sní. <emphasis>Takže tvrdě pracuj. D</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>stávej dobré známky. Ať jsme na tebe s matkou pyšní. Pokud skončíš ročník s jedničkami, dostaneš za to výlet do Disneyova sv</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>ta. To už stojí za trochu námahy, co, kluku?</emphasis></p>
<p>Jake dostával dobré známky - ve všem jedničky (tedy kromě posledních tří týdnů). Dalo se předpokládat, že otec a matka jsou na něj pyšní, jenomže vídal je tak málo, že to bylo těžké poznat. Když přišel ze školy, nebyl doma obyčejně nikdo, jenom Greta Shawová - hospodyně - a tak nakonec ukazoval svoje jedničky jí. Potom pochvaly putovaly do tmavého kouta pokoje. Někdy si je Jake prohlížel a uvažoval, jestli něco znamenají. Chtěl, aby znamenaly, ale měl vážné pochybnosti.</p>
<p>Jake si nemyslel, že letos v létě pojede do Disneyova světa, bez ohledu na jedničky.</p>
<p>Podle jeho názoru byl blázinec mnohem pravděpodobnější cíl.</p>
<p>Když 31. května v 8.45 ráno procházel lítačkami Piperovy školy, přepadla ho hrozná vidina. Uviděl otce v jeho kanceláři na Rockefeler Plaza č. 70, jak se naklání nad stolem s camelkou v koutku úst a mluví s jedním svým podřízeným, a modrý kouř mu zatím ovíjí hlavu. Za otcem a pod ním se všude prostíral New York, ale jeho hukot a spěch zadržovaly dvě vrstvy speciálního skla.</p>
<p><emphasis>Faktem je, že prachy do sanatoria Sunnyvale nikoho nedostanou,</emphasis> říkal otec podřízenému pochmurně a spokojeně. Natáhl se a zaťukal podřízenému na čelo. <emphasis>Tam tě dostane jedině to, když se hodiny tady ve věži porouchají. To se stalo tomu klukovi. Ale maká ze všech sil. Dělá nejlepší košíky z celýho baráku, to mi řekli. Ale až ho pustí -pokud ho pustí - čeká na něho vejlet. Vejlet na -</emphasis></p>
<p>„- dostavníkovou stanici,“ zamumlal Jake, pak si sáhl na čelo rukou, která se chtěla třást. Ty hlasy se vracely. Ty uječené, hádavé hlasy, které ho doháněly k šílenství.</p>
<p><emphasis>Jsi mrtvý, Jakeu. Přejelo tě auto a jsi mrtvý.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nebuď hloupý! Podívej se - vidíš ten plakát? NEZAPOMEŇ NA PIKNIK S PRVNÍ TŘÍDOU, stojí na něm. Myslíš, že v posmrtném ž</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>votě jsou nějaké třídní pikniky?</emphasis></p>
<p><emphasis>To nevím. Ale vím, že tě přejelo auto.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ne!</emphasis></p>
<p><emphasis>Ano. Stalo se to 9. května v 8.25. Umřel jsi o necelou minutu po</emphasis><emphasis>z</emphasis><emphasis>ději.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ne! N</emphasis><emphasis>e! Ne!</emphasis></p>
<p>„Johne?“</p>
<p>Rozhlédl se, hrozně se lekl. Nedaleko stál pan Bissette, učitel francouzštiny, a vypadal trochu ustaraně. Ostatní žáci mu za zády už odcházeli do společenské místnosti k rannímu shromáždění. Jen chvílemi se ozval hovor a vůbec nikdo nekřičel. Nejspíš i ostatním studentům, stejně jako Jakeovi, rodiče řekli, jaké mají štěstí, že můžou chodit na Piperovu školu, kde nezáleží na penězích (i když školné dělalo dvaadvacet tisíc dolarů ročně), ale na tom, co má člověk v hlavě. Nejspíš mnoha z nich rodiče slíbili, že pojedou v létě na výlet, pokud dostanou slušné známky. Rodiče šťastných výherců výletu dokonce v některých případech dostojí slovu. Nejspíš -</p>
<p>„Johne, není ti něco?“ zeptal se pan Bissette.</p>
<p>„Vůbec ne,“ řekl Jake. „Je mi dobře. Trochu jsem ráno zaspal. Asi jsem se ještě neprobudil.“</p>
<p>Rysy obličeje pana Bissetta se uvolnily a učitel se usmál. „To se stává i těm nejlepším z nás.“</p>
<p><emphasis>Mému tátovi ne. Mistr Trháku nikdy nezaspí.</emphasis></p>
<p>„Jsi připraven k závěrečné zkoušce z francouzštiny?“ zeptal se pan Bissette. „Voulez-vous faire 1'examen čet après-midi?“</p>
<p>„Snad ano,“ řekl Jake. Po pravdě řečeno nevěděl, jestli je ke zkoušce připraven nebo ne. Nemohl si ani vzpomenout, jestli na závěrečnou zkoušku z francouzštiny studoval nebo ne. Poslední dobou se zdálo, že nezáleží na ničem, kromě hlasů v jeho hlavě.</p>
<p>„Chci ti znovu říct, jak moc jsem byl rád, že jsem tě letos učil, Johne. Chtěl jsem to říct i tvým rodičům, ale nepřišli na rodičovskou schůzku -“</p>
<p>„Mají moc práce,“ řekl Jake.</p>
<p>Pan Bissette přikývl. „No, dělal jsi mi radost. Chtěl jsem ti to prostě říct... a že se těším, že tě budu učit francouzštinu i příští rok.“</p>
<p>„Díky,“ odpověděl Jake a uvažoval, co by pan Bissette říkal, kdyby dodal, <emphasis>Myslím, že příští rok francouzštinu nebudu mít, ledaže bych se mohl účastnit korespondenčního kursu, který by mi chodil do po</emphasis><emphasis>š</emphasis><emphasis>tovní přihrádky ve starém dobrém Sunnyvale.</emphasis></p>
<p>Joanne Franksová, školní tajemnice, vešla do dveří společenské místnosti, v ruce malý postříbřený zvonek. V Piperově škole se všechna zvonění odbývala ručně. Jake předpokládal, že pokud je člověk rodičem, představuje to pro něj jeden z půvabů této školy. Vzpomínky na malou školu z červených cihel a tak. On ten zvonek nenáviděl. Připadalo mu, že mu ten zvuk projíždí hlavou skrz naskrz -</p>
<p><emphasis>Už to dlouho nevydržím,</emphasis> pomyslel si zoufale. <emphasis>Je mi líto, ale pr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>hrávám. Opravdu, opravdu prohrávám.</emphasis></p>
<p>Pan Bissette zahlédl slečnu Franksovou. Otočil se k odchodu, ale pak se obrátil znovu k němu. „Opravdu ti nic není, Johne? Zdálo se mi, že jsi v posledních týdnech nějak přetažený. Ustaraný. Neleží ti něco v hlavě?“</p>
<p>Jakea skoro překonala laskavost hlasu pana Bissetta, ale pak si představil, jak by se pan Bissette tvářil, kdyby řekl, <emphasis>Ano. Leží mi něco v hlavě. Takový drobný, ohavný faktoid. Umřel jsem, víte, a odešel do jiného světa. A pak jsem umřel znovu. Vy mi řeknete, že nic takového se nestalo, a samozřejmě máte pravdu, a něco ve mně ví, že máte pravdu, ale větší část mého mozku ví, že se pletete. Ono se to stalo. Já jsem zemřel, opravdu.</emphasis></p>
<p>Kdyby řekl něco takového, pan Bissette by okamžitě telefonoval Elmeru Chambersovi a Jake si pomyslel, že sanatorium Sunnyvale by nejspíš vypadalo jako lázně po tom všem, co by otec musel proslovit na téma kluků, kteří začali mít bláznivé průpovídky před závěrečnými zkouškami. Kluků, kteří dělají věci, o kterých se nedá debatovat u oběda nebo při koktejlu. Kluků, kteří to Zvorali.</p>
<p>Jake se donutil k úsměvu. „Mám trochu strach ze zkoušek, nic víc.“</p>
<p>Pan Bissette mrkl. „Zvládneš to.“</p>
<p>Slečna Franksová začala zvonit ke Shromáždění. Každé cinknutí proniklo Jakeovi ušima a pak mu proletělo mozkem jako malá raketa.</p>
<p>„Pojď,“ řekl pan Bissette. „Přijdeme pozdě. Přece nemůžeme přijít pozdě hned první den zkouškového týdne, co?“</p>
<p>Prošli kolem slečny Franksové a jejího rozkmitaného zvonku. Pan Bissette zamířil k řadě sedadel, které se říkalo Fakultní sbor. V Piperově škole měli mnoho podobných roztomilých jmen: aule se říkalo Společenský sál, přestávce na oběd se říkalo Oddechový čas, sedmáci a osmáci byli Vyšší ročníky, a skládací židličky u klavíru (do kterého se slečna Franksová brzy opře stejně nemilosrdně jako do stříbrného zvonku) byly samozřejmě Fakultní sbor. Všechno patřilo k tradici, jak si Jake domyslel. Kdybyste byli rodičem, který ví, že vaše dítě má v poledne Oddechový čas ve Společenském sále, místo aby se cpalo tuňákovým sendvičem ve školní jídelně, určitě byste nabyli jistoty, že na ministerstvu vzdělávání je všechno tip ťop.</p>
<p>Svezl se na sedadlo vzadu a nechal se omývat ranním hlášením. Hlavou mu nepřetržitě probíhala hrůza, takže se cítil jako krysa lapená ve cvičném válečku. A když se pokusil podívat se dopředu vstříc lepším, jasnějším dobám, viděl jenom tmu.</p>
<p>Ta loď byla jeho zdravý rozum, a potápěla se.</p>
<p>Na pódium vyšel pan Harley, ředitel školy, a pronesl krátký proslov o tom, jak je Zkouškový týden důležitý, a o tom, jak jejich známky vytvoří další krok na Velké cestě životem. Pověděl jim, že škola na nich závisí, že na nich také on závisí a rodiče na nich také závisejí. Neřekl jim, že na nich závisí celý svobodný svět, ale silně naznačoval, že by tomu tak mohlo být. Skončil oznámením, že během Zkouškového týdne nebude zvonit (což byla první a jediná dobrá zpráva, kterou toho rána Jake obdržel).</p>
<p>Slečna Franksová, která zaujala místo u klavíru, udeřila zahajovací akord. Studentstvo, sedmdesát chlapců a padesát dívek, z nichž každý byl oblečen úhledným a střízlivým způsobem, který prozrazoval rodičovský vkus a finanční stabilitu, vstalo jako jeden muž a začalo zpívat školní hymnu. Jake vypouštěl z úst slova a myslel na místo, kde se po smrti probudil. Nejdřív věřil, že je v pekle... a když přišel ten muž v černé kutně s kapuci, byl si tím jist.</p>
<p>Potom samozřejmě přišel ten druhý muž. Muž, kterého si Jake skoro zamiloval.</p>
<p><emphasis>Jenomže mě nechal spadnout. Zabil mě.</emphasis></p>
<p>Cítil, jak mu v zátylku a mezi lopatkami vyráží mrazivý pot.</p>
<p><emphasis>„Zdravíme proto síně Piperu, </emphasis></p>
<p><emphasis>vysoko držíme její vlajku. </emphasis></p>
<p><emphasis>Sláva jí, naší alma mater, </emphasis></p>
<p><emphasis>Pipere, dál, nebo zhyň!“</emphasis></p>
<p><emphasis>Panebože, to je ale pitomá písnička</emphasis>, pomyslel si Jake, a najednou ho napadlo, že jeho otci by se moc líbila.<strong>2</strong></p>
<p>První hodinu měli anglickou kompozici, jediný předmět, ve kterém neskládali závěrečné zkoušky. Jejich úkolem bylo napsat doma Závěrečnou slohovou práci. Mělo se jednat o strojopis o rozsahu patnáct set až čtyři tisíce slov. Téma, které jim zadala slečna Averyová, znělo <emphasis>Jak chápu </emphasis><emphasis>pravdu</emphasis>. Závěrečná slohová práce bude tvořit pětadvacet procent jejich závěrečné známky v tomto semestru.</p>
<p>Jake vešel do učebny a usedl do třetí řady. Ve třídě jich bylo pouze jedenáct. Jake si vzpomněl na Den statistik, který měli loni v září, kdy jim pan Harley prozradil, že Piperova škola má největší poměr učitelů na žáka ze všech lepších soukromých středních škol na východě. Do rytmu tohoto sdělení bouchal pěstí do pultíku ve Společenské síni, aby tento bod zdůraznil. Na Jakea to neudělalo zvláštní dojem, ale sdělil tuto informaci otci. Myslel si, že na otce dojem udělá, a nemýlil se.</p>
<p>Rozepjal tašku na knihy a opatrně vytáhl modrou složku, ve které měl Závěrečnou slohovou práci. Položil ji na stůl a chtěl ji naposledy přehlédnout, když tu jeho oči padly na dveře po levé straně učebny. Věděl, že vedou do šatny, a byly toho dne zavřené, protože v New Yorku bylo čtyřiadvacet stupňů a nikdo neměl kabát, který by bylo potřeba v šatně pověsit. Nic tam nebylo, jenom řady mosazných háčků na zdi a na podlaze dlouhá gumová rohožka na boty. V rohu na konci leželo několik krabic se školními potřebami - křídou, pracovními sešity a podobně.</p>
<p>Nic zvláštního.</p>
<p>Přesto Jake vstal z židle, nechal svou složku zavřenou na stole a prošel těmi dveřmi. Slyšel, jak spolužáci spolu potichu hovoří, a šustění stránek, jak si prohlíželi své Závěrečné slohové práce a pátrali po chybných přívlastcích a nevýstižných frázích, ale jemu ty zvuky připadaly vzdálené.</p>
<p>Jeho pozornost upoutaly ty dveře.</p>
<p>V posledních asi deseti dnech, kdy mu hlasy v hlavě stále sílily, byl Jake stále víc fascinován dveřmi - všemožnými dveřmi. Dveře mezi svou ložnicí a chodbou v poschodí otevřel za uplynulý týden nejméně pětsetkrát, a dveře mezi svým pokojem a koupelnou tisíckrát. Pokaždé, když to udělal, cítil v hrudi sevřený balónek naděje a očekávání, jako by kdesi za těmi nebo oněmi dveřmi ležela odpověď na jeho potíže a on ji tam určitě najde... nakonec. Ale pokaždé tam našel jen chodbu, koupelnu, chodník nebo něco podobného.</p>
<p>Minulý čtvrtek přišel domů ze školy, vrhl se na postel a usnul - zdálo se, že spánek je jediná skrýš, která mu zůstala. Jenomže když se za tři čtvrtě hodiny probudil, stál v koupelnových dveřích a omámeně hleděl na tak vzrušující věc jako záchod a umyvadlo. Naštěstí ho nikdo neviděl.</p>
<p>Když se teď přibližoval ke dveřím do šatny, cítil stejně omamný záchvěv naděje, jakési jistoty, že se ty dveře neotevřou do tmavé komory přechovávající jenom vytrvalé zimní pachy - flanelu, gumy a mokré vlny - ale že se otevřou do nějakého jiného světa, kde bude moci být znovu celý. Na podlahu učebny padne rozšiřující se trojúhelník horkého, oslnivého světla, a on uvidí kroužit ptáky na bledě modrém nebi barvy</p>
<p><emphasis>(jeho očí)</emphasis></p>
<p>starých džínů. Pouštní vítr mu sfoukne vlasy dozadu a vysuší mu nervózní pot na čele.</p>
<p>Projde těmi dveřmi a bude uzdraven.</p>
<p>Jake otočil knoflíkem dveří a otevřel je. Uvnitř byla jen tma a řada lesklých mosazných háčků. U hromádky sešitů v rohu ležela dávno zapomenutá rukavice.</p>
<p>Srdce mu kleslo a Jake měl najednou chuť vplížit se do té tmavé místnosti plné hořkých zimních pachů a křídového prachu. Mohl by odsunout tu rukavici a posadit se do rohu pod háčky. Mohl by se posadit na gumovou rohož, kam se mají v zimě odkládat boty. Mohl by tam sedět, strčit si palec do úst, přitáhnout si kolena pevně k hrudi, zavřít oči, a... a...</p>
<p>A prostě to vzdát.</p>
<p>Ten nápad - úleva v tom nápadu obsažená - ho nesmírně přitahoval. Znamenalo by to konec hrůzy, zmatku a vykořenění. To poslední bylo kdoví proč nejhorší. Ten vytrvalý pocit, že celý jeho život se proměnil v bláznivé zrcadlové bludiště.</p>
<p>Jenomže v Jakeovi Chambersovi se skrývala ocel, stejně jako se skrývala v Eddiem a Susannah. Teď z ní vyšlehl do toho šera tvrdý modrý záblesk jako z majáku. Nikdo se vzdávat nebude. To, co v něm bylo poroucháno, mu možná nakonec zdravý rozum sebere, ale do té doby neustoupí ani o píď. Ať se propadne, jestli to udělá.</p>
<p>Nikdy! Pomyslel si zarputile. Nikdy! Ni-</p>
<p>„Až dokončíte inventuru školních zásob v šatně, Johne, snad byste se k nám mohl připojit,“ ozvala se za ním slečna Averyová suchým, kultivovaným hlasem.</p>
<p>Třídou proběhla vlnka hihňání, když se Jake obracel od šatny zpět. Slečna Averyová stála za stolem, dlouhými prsty se lehce opírala o podložku a dívala se na něj klidným, inteligentním pohledem. Měla dnes na sobě modrý kostým a vlasy stažené jako obvykle do drdolu. Přes rameno jí nakukoval Nathaniel Hawthorne, mračil se ze svého místa na zdi na Jakea.</p>
<p>„Promiňte,“ zamumlal Jake a zavřel dveře. Okamžitě se ho zmocnilo silné nutkání je znovu otevřít, přesvědčit se, podívat se, jestli tam tentokrát nebude ten jiný svět, s horkým sluncem a pouštní krajinou.</p>
<p>Místo toho se vrátil na místo. Petra Jesserlingová se po něm podívala veselýma očima, které jí jen hrály. „Příště tam vem s sebou mě,“ zašeptala. „Pak se budeš mít na co dívat.“</p>
<p>Jake se nepřítomně usmál a vklouzl na sedačku.</p>
<p>„Děkuji ti, Johne,“ řekla slečna Averyová svým nesmírně klidným hlasem. „A teď, než mi odevzdáte své Závěrečné slohové práce - o nichž jsem přesvědčena, že budou všechny velmi pěkné, velmi úhledně napsané, velmi zvláštní -, bych vám ráda přečetla krátký seznam doporučené prázdninové literatury, který vypracovalo oddělení angličtiny. O některých těch výtečných knihách vám povím několik slov -“</p>
<p>Při řeči předala Davidu Surreyovi hromádku stejnopisů. David je začal rozdávat a Jake si otevřel složku, aby se naposledy podíval na to, co napsal na téma <emphasis>Jak chápu pravdu</emphasis>. Upřímně ho to zajímalo, protože si už nevzpomínal, že by Závěrečnou slohovou práci psal, stejně jako si nedokázal vzpomenout, jestli studoval na závěrečnou zkoušku z francouzštiny.</p>
<p>Díval se na titulní stránku překvapeně a stále neklidněji. JAK CHÁPU PRAVDU, <emphasis>John Chambers</emphasis>, stálo úhledným strojopisem uprostřed stránky, a to bylo v pořádku, ale z nějakého důvodu pod nadpis přilepil dvě fotografie. Na jedné byly dveře - pomyslel si, že to jsou možná dveře do čísla 10 v Downing Street v Londýně - a na druhé byl vlak Amtraku. Byly to barevné fotografie, určitě je vystřihl z nějakého časopisu.</p>
<p><emphasis>Proč jsem to udělal? A kdy jsem to udělal?</emphasis></p>
<p>Otočil list a zahleděl se na první stránku své Závěrečné slohové práce, ale nemohl uvěřit a porozumět tomu, co vidí. Potom, když úlekem začalo pronikat pochopení, ho zaplavila hrůza, která stále rostla. Tak se to nakonec stalo. Nakonec ztratil tolik zdravého rozumu, že to jiní lidé poznají.<strong>3</strong></p>
<p><emphasis>JAK CHÁPU PRAVDU</emphasis></p>
<p>John Chambers</p>
<p><emphasis>„Ukážu ti strach v hrsti prachu.“ </emphasis></p>
<p><emphasis>T. S. „BUTCH“ ELIOT</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>„Moje první myšlenka zněla, že každé jeho slovo je lež.“ </emphasis></p>
<p><emphasis>- ROBERT „SUNDANCE“ BROWNING</emphasis></p>
<p><emphasis>Pistolník je pravda.</emphasis></p>
<p><emphasis>Roland je pravda.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vězeň je pravda.</emphasis></p>
<p><emphasis>Paní stínů je pravda.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vězeň a Paní se stali manželi. To je pravda.</emphasis></p>
<p><emphasis>Dostavníková stanice je pravda.</emphasis></p>
<p><emphasis>Mluvící démon je pravda.</emphasis></p>
<p><emphasis>Prošli jsme pod horami a to je pravda.</emphasis></p>
<p><emphasis>Pod těmi horami byly příšery. To je pravda.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jedna z nich měla mezi nohama benzínové čerpadlo Amoco</emphasis></p>
<p><emphasis>a předstírala, že je to penis. To je pravda.</emphasis></p>
<p><emphasis>Roland mě nechal zemřít. To je pravda.</emphasis></p>
<p><emphasis>Pořád ho mám rád.</emphasis></p>
<p><emphasis>To je pravda.</emphasis></p>
<p>„A je velmi důležité, abyste si všichni přečetli Pána much,“ říkala slečna Averyová jasným, ale poněkud vyšeptalým hlasem. „A až to uděláte, musíte si položit jisté otázky. Dobrý román se často podobá řadě hádanek ukrytých v hádankách, a toto je velmi dobrý román - jeden z nejlepších, jaké byly napsány v druhé polovině dvacátého století. Nejprve si tedy položte otázku, jaký může mít symbolický význam ta lastura. Za druhé -“</p>
<p>Daleko. Daleko, předaleko. Jake otočil druhý list své Závěrečné slohové práce a roztřesená ruka zanechala na první stránce tmavou šmouhu od potu.</p>
<p><emphasis>Kdy brána není brána? Když je dána, a to je pravda.</emphasis></p>
<p><emphasis>Blaine je pravda.</emphasis></p>
<p><emphasis>Blaine je pravda.</emphasis></p>
<p><emphasis>Který vůz nic neuveze? Velký vůz, a to je pravda.</emphasis></p>
<p><emphasis>Blaine je pravda.</emphasis></p>
<p><emphasis>Musíš stále sledovat Blainea, Blaine je svízel, a to je pravda.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jsem si docela jist, že Blaine je nebezpečný, a to je pravda.</emphasis></p>
<p><emphasis>Co je celé černé a bílé a červené? Červenající se zebra, a to je pr</emphasis><emphasis>avda.</emphasis></p>
<p><emphasis>Chci se vrátit a to je pravda.</emphasis></p>
<p><emphasis>Musím se vrátit a to je pravda.</emphasis></p>
<p><emphasis>Zblázním se, jestli se nevrátím, a to je pravda.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nemůžu jít znovu domů, pokud nenajdu kámen, růži, dveře,</emphasis></p>
<p><emphasis>a to je pravda.</emphasis></p>
<p><emphasis>Šš-šš, a to je pravda.</emphasis></p>
<p><emphasis>Šš-šš. Šš-šš.</emphasis></p>
<p><emphasis>Šš-šš. Šš-šš. Šš-šš.</emphasis></p>
<p><emphasis>Šš-šš. </emphasis><emphasis>Šš-šš. Šš-šš. Šš-šš</emphasis></p>
<p><emphasis>Bojím se. To je pravda.</emphasis></p>
<p><emphasis>Šš-šš.</emphasis></p>
<p>Jake pomalu zvedl hlavu. Srdce mu bouchalo tak prudce, že viděl před očima tancovat zářivé světlo jako odraz fotografického blesku, světlo, které pulsovalo do rytmu titánského dusotu jeho srdce.</p>
<p>Viděl, jak slečna Averyová podává jeho Závěrečnou slohovou práci jeho matce a otci. Vedle slečny Averyové stál pan Bissette s vážnou tváří. Slyšel, jak slečna Averyová říká zřetelným, vyšeptalým hlasem, <emphasis>Vás syn je vážně nemocen. Pokud potřebujete důkaz, podívejte se na tuto Závěrečnou slohovou práci.</emphasis></p>
<p><emphasis>John nebyl poslední tři týdny ve své kůži,</emphasis> dodal pan Bissette. <emphasis>Zdá se, že je chvílemi vystrašený, a neustále jako omámený... není zcela přítomen, jestli víte, jak to myslím.</emphasis> Je pense que John est fou... comprenez-vous?</p>
<p>Opět slečna Averyová: <emphasis>Možná máte doma nějaké léky na uprav</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vání nálady a John se k nim dostal?</emphasis></p>
<p>John nevěděl o lécích na upravování nálady, ale věděl, že otec má ve spodní zásuvce pracovního stolu několik gramů kokainu. Otec si bude určitě myslet, že Jake na něm byl.</p>
<p>„Teď mi dovolte říct několik slovo o Hlavě 22,“ pokračovala slečna Averyová od katedry. „Je to velmi náročná kniha pro studenty šesté a sedmé třídy, ale přesto bude pro vás docela zábavná, pokud otevřete svou mysl jejímu zvláštnímu kouzlu. Můžete tento román považovat, jestli budete chtít, za surrealistickou komedii.“</p>
<p><emphasis>Nepotřebuju nic takového číst,</emphasis> pomyslel si Jake. <emphasis>Já v něčem tak</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vém žiju, a není to žádná komedie.</emphasis></p>
<p>Otočil na poslední stránku své Závěrečné slohové práce. Nebyla na ní žádná slova. Místo nich nalepil na papír další obrázek. Byla to fotografie šikmé věže v Pise. Počmáral ji černou pastelkou. Tmavé, voskové tahy se vlnily a vířily v šílených smyčkách.</p>
<p>Nevzpomínal si, že by něco z toho dělal.</p>
<p>Nevzpomínal si absolutně na nic.</p>
<p>Teď slyšel, jak jeho otec říká panu Bissettovi: Fou. <emphasis>Ano, rozho</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ně je</emphasis> fou. <emphasis>Kluk, který podělá svou šanci na škole, jako je Piperova, MUSÍ být </emphasis>fou, <emphasis>viďte? No... tohle zvládnu. Všechno zvládat je moje práce. Vyřeší to Sunnyvale. Potřebuje strávit nějaký čas v Sunnyv</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>le</emphasis><emphasis>, bude plést košíky a brát rozum do hrsti. O našeho kluka se nebo</emphasis><emphasis>j</emphasis><emphasis>te, lidi. Umí běhat... ale neschová se.</emphasis></p>
<p>Opravdu ho pošlou do blázince, jestli se jim začne zdát, že jeho výtah už nedojede do nejvyššího patra? Podle Jakea by se na to daly vsadit poslední boty. Jeho otec se v žádném případě nebude otravovat s cvokem ve vlastním domě. To místo, kam ho strčí, se možná nebude jmenovat Sunnyvale, ale na oknech tam budou mříže a chodbami se budou plížit mladí muži v bílých pláštích a v botách s gumovou podrážkou. Ti mladí muži budou velmi svalnatí a budou mít pozorné oči a přístup k podkožním injekcím plným umělého spánku.</p>
<p><emphasis>Všem řeknou, že jsem odjel,</emphasis> pomyslel si Jake. <emphasis>Ty hádavé hlasy v jeho hlavě dočasně umlčel stoupající příliv paniky. Řeknou, že jsem odjel na rok k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tetě a strýci do Modesta... nebo do Švédska na studen</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>skou výměnu... nebo opravovat satelity do vesmíru. Matce se to neb</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>de líbit... bude plakat... ale podřídí se. Má své přátele a kromě toho ona se vždycky podřídí tomu, co on rozhodne. Ona... oni... mě...</emphasis></p>
<p>Cítil, jak mu do krku stoupá jekot, a pevně stiskl rty k sobě, aby ho zadržel. Znovu se podíval dolů na divokou černou čmáranici zakrývající fotografii šikmé věže, a pomyslel si, <emphasis>Musím se odtud dostat. M</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>sím se odtud okamžitě dostat.</emphasis></p>
<p>Zvedl ruku.</p>
<p>„Ano, Johne, copak je?“ Slečna Averyová se na něj dívala s mírně podrážděným výrazem, který měla vyhrazen pro studenty, kteří ji vyrušovali při vyučování.</p>
<p>„Rád bych si na chvilku odskočil, jestli dovolíte,“ řekl Jake.</p>
<p>To byl další příklad mluvy na Piperu. Zdejší studenti nikdy neříkali „jít se vyčurat“ nebo „vypustit ledviny“, nebo, Bože chraň, „vyložit náklad“. Nevyslovený předpoklad zněl, že zdejší studenti jsou příliš dokonalí na to, než aby produkovali vedlejší odpad při svém vkusně tichém klouzání životem. Jednou za čas někdo požádal o svolení „na chvilku si odskočit“, a to bylo vše.</p>
<p>Slečna Averyová vzdychla. „Musíš, Johne?“</p>
<p>„Ano, prosím.“</p>
<p>„Dobře. Vrať se co nejdříve.“</p>
<p>„Ano, slečno Averyová.“</p>
<p>Zavřel složku, vstal, vzal složku do ruky a pak ji neochotně znovu pustil. Nemělo to smysl. Slečna Averyová by se ptala, proč si bere Závěrečnou slohovou práci na záchod. Měl ty pitomé papíry ze složky vytáhnout a nacpat je do kapsy, než se ptal o dovolení odskočit si. Teď už bylo pozdě.</p>
<p>Jake prošel uličkou ke dveřím, složku nechal na stolku a tašku na knihy pod ním.</p>
<p>„Doufám, že všechno vyjde bez potíží, Chambersi,“ zašeptal David Surrey a uchechtl se do dlaně.</p>
<p>„Zklidni svá neklidná ústa, Davide,“ řekla slečna Averyová již zřetelně podrážděná, a celá třída se zasmála.</p>
<p>Jake došel ke dveřím na chodbu, a když uchopil otočný knoflík, zdvihl se v něm znovu ten pocit naděje a jistoty: <emphasis>To je ono - opravdu. Otevřu ty dveře a za nimi bude svítit pouštní slunce. Ucítím na tváři suchý vítr. Projdu jimi a už nikdy tuhle učebnu neuvidím.</emphasis></p>
<p>Otevřel dveře a na druhé straně byla jen chodba, ale v jedné věci měl přesto pravdu: už nikdy učebnu slečny Averyové neviděl.<strong>4</strong></p>
<p>Pomalu odcházel zšeřelou, dřevem obloženou chodbou, a mírně se potil. Procházel kolem dveří do učeben, které by byl rád otevíral, nebýt čirých skleněných výplní. Nahlédl do hodiny francouzštiny pana Bissetta a úvodu do geometrie pana Knopfa. V obou učebnách seděli žáci s tužkami v ruce a hlavou skloněnou nad otevřenými sešity. Nahlédl do hodiny rétoriky pana Harleyho a uviděl Stana Dorfmana - jednoho ze svých známých, kteří nebyli tak docela přáteli - který zrovna začínal svou Závěrečnou řeč. Stan vypadal k smrti vyděšený, ale Jake věděl, že Stan nemá nejmenší ponětí, co strach - opravdový strach - znamená.</p>
<p><emphasis>Zemřel jsem.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ne. Nezemřel.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ale ano.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ale ne.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ano.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ne.</emphasis></p>
<p>Došel ke dveřím s nápisem DÍVKY. Strčil do nich a očekával, že uvidí zářivé pouštní nebe a na obzoru hory v modrém oparu. Místo toho uviděl u jednoho umyvadla Belindu Stevensovou, která se dívala do zrcadla a vymačkávala si pupínek na čele.</p>
<p>„Ježíši Kriste, nevadí ti to?“ zeptala se.</p>
<p>„Promiň. Spletl jsem si dveře. Myslel jsem, že tu bude poušť.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>Ale to už dveře pustil a nechal je na jejich pneumatickém kloubu zaklapnout. Prošel kolem pítka a otevřel dveře označené CHLAPCI. Tady to bylo, věděl to, byl si tím jist, toto byly dveře, které ho zavedou zpátky -</p>
<p>Pod zářivkami se leskly tři bezchybně čisté mušle. Do umyvadla pochmurně odkapával kohoutek. To bylo vše.</p>
<p>Jake nechal dveře, aby se zavřely. Šel chodbou dál, podpatky pevně a drobně klapaly po dlaždicích. Než prošel kolem kanceláře, nahlédl do ní a uviděl jen slečnu Franksovou. S kýmsi telefonovala, houpala se na houpacím křesle dopředu a dozadu a hrála si s kadeří svých vlasů. Na stole vedle ní stál postříbřený zvonek. Jake počkal, až se zhoupne tváří ode dveří, a pak proběhl kolem. O půl minuty později se vynořil do jasného ranního slunce pozdního května.</p>
<p><emphasis>Jdu za školu,</emphasis> pomyslel si. Ani momentální roztěkanost nepřehlušila úžas nad tím nečekaným vývojem. Až se za takových pět minut nevrátím ze záchodu, slečna Averyová někoho za mnou pošle... a pak jim to dojde. Všem dojde, že jsem pryč, že jsem šel za školu.</p>
<p>Vzpomněl si na složku ležící na stolku.</p>
<p><emphasis>Přečtou si to a budou si myslet, že jsem blázen. Fou</emphasis>. Určitě. <emphasis>Sam</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>zřejmě. Protože blázen jsem.</emphasis></p>
<p>Pak promluvil jiný hlas. Napadlo ho, že je to hlas toho muže s ostřelovačskýma očima, muže, který nosil nízko na bocích dvě veliké pistole. Ten hlas byl studený... ale poskytoval trochu útěchy.</p>
<p><emphasis>Ne, Jakeu</emphasis>, řekl Roland. <emphasis>Nejsi blázen. Jsi ztracený a vystrašený, ale nejsi blázen a nemusíš se bát svého stínu, který za tebou ráno kráčí, ani svého stínu, který ti večer stoupá vstříc. Musíš najít cestu domů, to je všechno.</emphasis></p>
<p>„Ale kam jdu?“ zašeptal Jake. Stál na chodníku Padesáté šesté ulice mezi ulicemi Park a Madison, a pozoroval auta uhánějící kolem. Prohučel kolem něj městský autobus, zůstala po něm tenká vrstva štiplavého modrého naftového kouře. „Kam jdu? Kde jsou ty zatracené dveře?“</p>
<p>Ale pistolníkův hlas ztichl.</p>
<p>Jake se otočil vlevo, směrem k East River, a naslepo vykročil vpřed. Neměl ponětí, kam jde - vůbec žádné ponětí. Mohl jen doufat, že ho nohy donesou na to pravé místo... stejně jako ho nedávno donesly na to nepravé.<strong>5</strong></p>
<p>Stalo se to před třemi týdny.</p>
<p>Nikdo nemohl říct, Všechno to začalo před třemi týdny, protože by tím vyvolal dojem, že mezitím došlo k nějakému vývoji, a to nebyla pravda. K vývoji došlo ohledně těch hlasů, naléhavosti, se kterou trvaly na své vlastní verzi skutečnosti, ale všechno ostatní se udalo naráz.</p>
<p>V osm hodin odešel z domu do školy - vždycky chodil pěšky, když bylo pěkné počasí, a počasí tehdy v květnu bylo naprosto skvělé. Jeho otec odešel do televize, jeho matka ještě ležela a paní Greta Shawová byla v kuchyni, popíjela kávu a četla svůj <emphasis>New York Post</emphasis>.</p>
<p>„Sbohem, Greto,“ řekl. „Už jdu do školy.“</p>
<p>Zvedla na pozdrav ruku, ale hlavu od novin nezvedla. „Měj se pěkně, Johnny.“</p>
<p>Všechno jako vždy. Prostě další den v životě.</p>
<p>A tak to bylo dalších tisíc pět set vteřin. Potom se všechno navždycky změnilo.</p>
<p>Loudal se, v jedné ruce tašku, v druhé sáček s obědem, nahlížel do výloh. Sedm set dvacet vteřin před koncem svého života, jak ho dosud znal, se zastavil a podíval se do výlohy u Brendia, kde figuríny v kožešinových kabátech a edvardiánských oblecích ztuhle předstíraly konverzaci. Myslel jen na to, že dnes odpoledne po škole půjde na kuželky. Jeho průměr dělal 158, což bylo skvělé na kluka, kterému bylo teprve jedenáct. Toužil po tom, aby se z něj jednoho dne stal profesionální kuželkář a jel na turnaj (a kdyby jeho otec znal tento drobný faktoid, chytil by se stropu).</p>
<p>Už se to blížilo - blížila se chvíle, kdy se mu zdravý rozum najednou zatemní.</p>
<p>Přešel Třicátou devátou, zbývalo čtyři sta vteřin. U semaforu na Čtyřicáté první musel počkat na zelenou, zbývalo dvě stě sedmdesát. Zastavil se, aby se podíval do obchodu s novinkami na rohu Padesáté a Čtyřicáté druhé, zbývalo sto devadesát. A potom, kdy mu zbývalo něco přes tři minuty obyčejného života, vstoupil Jake Chambers pod neviditelný deštník té síly, kterou Roland nazýval <emphasis>ka-tet</emphasis>.</p>
<p>Začal ho zaplavovat divný, stísněný pocit. Nejdřív měl dojem, že ho snad někdo pozoruje, ale pak si uvědomil, že to vůbec není ono... tedy že to tak docela není ono. Měl pocit, že už tu někdy byl. Že znovu prožívá sen, na který už skoro zapomněl. Čekal, až ten pocit pomine, ale nedočkal se. Sílil a začal se mísit s pocitem, ve kterém chtě nechtě poznal hrůzu.</p>
<p>Vpředu, na nedalekém rohu Padesáté a Čtyřicáté třetí, si černoch ve slamáku chystal pojízdný stánek s preclíky a limonádou.</p>
<p>To je ten, který zaječí „<emphasis>Ach panebože, je po ňom</emphasis>!“ pomyslel si Jake.</p>
<p>Ke vzdálenějšímu rohu přicházela tlustá paní, v ruce nesla tašku od Bloomingdalea.</p>
<p><emphasis>Ona tu tašku upustí. Upustí tašku a zakryje si rukama pusu a začne křičet. Ta taška se roztrhne. V tašce je panenka. Je zabalená do červeného ručníku. Uvidím to z ulice. Z místa, kde budu ležet, a krev mi bude prosakovat do kalhot a bude kolem mě dělat kaluž.</emphasis></p>
<p>Za tlustou ženou stál vysoký muž v šedém obleku z česané vlny. Nesl si kufřík.</p>
<p><emphasis>Ten si pozvrací střevíce. Ten upustí kufřík a pozvrací si střevíce. Co se stane se mnou?</emphasis></p>
<p>Ale nohy ho otupěle nesly ke křižovatce, kde lidé přecházeli, zčerstva a v neustálém proudu. Kdesi za ním byl vraždící kněz, stále se přibližoval. Jake to věděl, stejně jako věděl, že knězovy ruce se za okamžik natáhnou, aby do něj strčily... ale nemohl se rozhlédnout. Jako by byl uvězněn v noční můře, kde všechno musí jít svým směrem.</p>
<p>Zbývaly padesát tři vteřiny. Prodavač preclíků vpředu otevíral po straně svého vozíku poklop.</p>
<p><emphasis>Vytáhne láhev limonády</emphasis>, pomyslel si Jake. <emphasis>Nebude to plechovka, ale láhev. Zatřese s ní a celou ji naráz vypije.</emphasis></p>
<p>Prodavač preclíků vytáhl láhev limonády, prudce s ní zatřásl a odšrouboval uzávěr.</p>
<p>Zbývalo čtyřicet vteřin.</p>
<p><emphasis>Teď se změní světla na semaforu.</emphasis></p>
<p>Bílý nápis JDI zmizel. Červený nápis STŮJ začal rychle blikat. A kdesi, necelého půl bloku odtud, se rozjel velký modrý cadillac a zamířil ke křižovatce Páté a Čtyřicáté třetí. Jake to věděl, stejně jako věděl, že cadillac řídí tlustý muž s kloboukem skoro stejného modrého odstínu, jako bylo jeho auto.</p>
<p><emphasis>Já zemřu!</emphasis></p>
<p>Chtěl to nahlas zakřičet na lidi, kteří všude kolem něj nevšímavě spěchali, ale čelisti měl pevně sevřené. Nohy ho klidně nesly dál ke křižovatce. Nápis STŮJ přestal blikat a rozsvítil se klidným červeným varovným světlem. Prodavač preclíků vhodil prázdnou láhev od limonády do drátěného koše na rohu. Tlustá paní stála na rohu na druhé straně ulice naproti Jakeovi, nákupní tašku držela za ucha. Muž v šedém obleku stál přímo za ní. Zbývalo osmnáct vteřin.</p>
<p><emphasis>Teď by měla kolem projet dodávka z hračkářství, pomyslel si Jake.</emphasis></p>
<p>Křižovatkou před ním prohrčel náklaďák, který měl na boku namalovaný obrázek veselého panáčka a slova TOOKERŮV VELKOOBCHOD HRAČKAMI a poskakoval nahoru a dolů ve výmolech. Jake věděl, že muž v černém plášti za ním vyrazil rychleji, zmenšuje vzdálenost mezi nimi a už natahuje dlouhé ruce. Přesto se Jake nemohl ohlédnout, stejně jako se člověk nedokáže ohlížet ve snech, ve kterých ho dohání něco strašného.</p>
<p><emphasis>Uteč! A jestli nemůžeš utíkt, sedni si a chyť se značky Zákaz parkování! Hlavně nedovol, ať se to stane!</emphasis></p>
<p>Nebylo však v jeho moci, aby něčemu zabránil. Před ním, na okraji obrubníku, stála mladá žena v bílém svetru a černé sukni. Nalevo od ní stál mladý Mexičan s přenosným rádiem. Zrovna končila disko písnička od Donny Summerové. Jake věděl, že příští písnička bude „Dr. Love“ od Kiss.</p>
<p><emphasis>Půjdou každý na jinou stranu -</emphasis></p>
<p>Sotva si to pomyslel, žena udělala krok napravo. Mexický mladík ukročil nalevo, takže mezi nimi vznikla mezera. Jakeovy zrádné nohy ho zavedly do té mezery. Zbývalo devět vteřin.</p>
<p>Kousek dál v ulici se jasné květnové slunce zablýsklo na kapotové ozdobě cadillaku. Jake věděl, že je to typ Sedan de Ville, ročník 1976. Auto zrychlovalo. Světla semaforu se chystala přeskočit a muž řídící cadillac, ten tlustý muž v modrém klobouku s pírkem furiantsky zastrčeným za krempou se chtěl prosmýknout křižovatkou dřív, než naskočí červená. Tři vteřiny. Muž v černém za Jakem se chystal k výpadu. Písnička „Love to Love You, Baby“ z rádia mladého muže končila a začala „Dr. Love“.</p>
<p>Dvě.</p>
<p>Cadillac přejel do pruhu silnice, který byl Jakeovi nejblíž, a uháněl ke křižovatce, s mřížkou chladiče vyceněnou.</p>
<p>Jedna.</p>
<p>Jakeovi se zastavil dech v hrdle.</p>
<p>Nula.</p>
<p>„Och!“ vykřikl Jake, když ho ruce prudce udeřily do zad a strčily do něj, strčily ho do ulice, vyrazily z něj život -</p>
<p>Jenomže tam žádné ruce nebyly.</p>
<p>Přesto se zapotácel, rukama zamával ve vzduchu, ústa proměněná v temné zoufalé O. Ten mladý Mexičan s rádiem se natáhl, chytil Jakea za paži a strhl ho zpět. „Bacha, hrdino,“ řekl. „Nebo tě ty auta rozmašírujou.“</p>
<p>Cadillac proplul kolem. Jake zahlédl tlustého muže v modrém klobouku, který vyhlížel čelním sklem, a pak auto zmizelo.</p>
<p>Tehdy se to stalo. Tehdy se rozčísl v půli a stal se dvěma chlapci. Jeden ležel na ulici a umíral. Ten druhý stál na rohu, díval se celý otupělý a strnulý úžasem, jak se nápis STŮJ mění opět na VOLNO a lidé začínají kolem něj procházet, jako by se nic nestalo... protože se opravdu nic nestalo.</p>
<p><emphasis>Jsem naživu!</emphasis> radovala se půlka jeho duše a křičela úlevou.</p>
<p><emphasis>Mrtvý!</emphasis> ječela druhá půlka. <emphasis>Ležím mrtvý na ulici. Všichni se sbíhají kolem mě a ten muž v černém, který do mě strčil, říká: Jsem kněz. Nechte mě projít.“</emphasis></p>
<p>Projížděly jím vlny slabosti a ty proměnily jeho myšlenky v nadýchané padákové hedvábí. Viděl přicházet tlustou paní, a když procházela kolem, nahlédl jí Jake do tašky. Uviděl zářivě modré oči panenky vykukující nad okrajem červeného ručníku, jak přesně věděl, že tomu bude. Pak paní zmizela v davu. Prodavač preclíků neječel <emphasis>Ach pan</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>bože, je po ňom!</emphasis> Dál se chystal na všední pracovní den a pískal si k tomu písničku od Donny Summerové, kterou slyšel z Mexičanova rádia.</p>
<p>Jake se otočil a zdivočele se rozhlížel po knězi, který nebyl knězem. Nebyl tam.</p>
<p>Jake zaúpěl.</p>
<p><emphasis>Nech toho! Co je to s tebou?</emphasis></p>
<p>To nevěděl. Věděl pouze, že má v této chvíli ležet na ulici a připravovat se na smrt a že ta tlustá žena má křičet a pán v obleku z česané vlny má zvracet a ten muž v černém se prodírat houstnoucím davem.</p>
<p>A v koutku duše mu připadalo, že se to skutečně děje.</p>
<p>Ta slabost se začala vracet. Jake najednou upustil sáček s obědem na chodník a ze všech sil se plácl do obličeje. Nějaká paní, která spěchala do práce, se na něj divně podívala. Jake si jí nevšímal. Nechal oběd ležet na chodníku a vrhl se do křižovatky a nevšímal si ani červeného nápisu STŮJ, který začal znovu blikat. Už na tom nezáleželo. Smrt se přiblížila, a potom ho minula, aniž se po něm ohlédla. Tak se to nemělo stát a v nejhlubší hloubi duše to věděl, ale stalo se to.</p>
<p>Možná teď bude žít navěky.</p>
<p>Při tom pomyšlení se mu znovu zachtělo zaječet na celé kolo.<strong>6</strong></p>
<p>Než se dostal do školy, hlava se mu trochu vyčistila a mozek se pustil do pracného přesvědčování sebe sama, že se nic neděje, opravdu vůbec nic. Možná se něco trochu divného stalo, nějaký psychický jev, chvilkové vidění možné budoucnosti, no a co? Nic zvláštního, ne? To pomyšlení bylo spíš lichotivé - o něčem takovém se věčně píše v těch divných novinách ze samoobsluhy, které Greta Shawová ráda četla, když si byla jista, že poblíž není Jakeova matka - noviny jako <emphasis>Nati</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>nal Enquirer</emphasis> a <emphasis>Inside View</emphasis>. Jenomže v těch novinách byly podobné psychické úkazy samozřejmě pokaždé pojednány jako takticko jaderný úder - nějaké paní se zdálo o letecké katastrofě, a tak si změnila rezervaci letenky, nebo pánovi se zdálo, že jeho bratra zavřeli do čínské továrny na koláčky štěstí, a ukázalo se, že je to pravda. Pokud se však jeho psychický úkaz sestával z vědomí, že následující písnička v rádiu bude od Kiss, že nějaká tlustá paní má v tašce od Bloomingdalea panenku zabalenou v červeném ručníku a že prodavač preclíků vypije láhev limonády a ne plechovku, tak přece o nic zvláštního nešlo?</p>
<p><emphasis>Zapomeň na to,</emphasis> poradil sám sobě. <emphasis>Už je to za tebou.</emphasis></p>
<p>Skvělý nápad, jenomže než uběhla třetí hodina ve škole, věděl, že to za ním není. Teprve to začínalo. Seděl na hodině přípravy na algebru, díval se, jak pan Knopf řeší na tabuli jednoduché rovnice, a uvědomil si s počínající hrůzou, že se mu v hlavě začíná vynořovat nová soustava vzpomínek. Připadalo mu, jako by sledoval cizí objekty, pomalu se vynořující k hladině kalného jezera.</p>
<p>Jsem na jakémsi místě, kde to neznám, pomyslel si. Vlastně budu vědět, kde to jsem - nebo bych věděl, kdyby mě ten cadillac přejel. Je to dostavníková stanice - ale ta moje část, která tam je, to ještě neví. Ta část ví jenom, že jsem někde v poušti a že tam nejsou lidé. Brečím, protože se bojím. Bojím se, protože by to mohlo být peklo.</p>
<p>Než byly tři hodiny, kdy dojel do Mid-Town Lanes, věděl, že našel ve stájích pumpu a napil se vody. Voda byla velmi studená a se silnou minerální chutí. Brzy odejde dovnitř a v pokoji, kde byla kdysi kuchyně najde nevelkou zásobu sušeného hovězího. Věděl to stejně jasně a jistě, jako věděl, že si ten prodavač preclíků vybere limonádu v láhvi a že ta panenka vykukující z tašky od Bloomingdalea bude mít modré oči.</p>
<p>Jako by si začínal pamatovat v předstihu.</p>
<p>Na kuželkách mnoho nepořídil - poprvé uhrál 96, podruhé 87. Timmy se podíval na jeho výsledkovou listinu, když ji vracel u pultu, a zavrtěl hlavou. „Dneska ti to nesedlo, šampióne,“ poznamenal.</p>
<p>„Tak to je slabé slovo,“ odpověděl Jake.</p>
<p>Timmy se na něj pozorně podíval. „Není ti něco? Vypadáš fakt bledě.“</p>
<p>„Možná že na mě leze chřipka.“ Nebyla to vlastně lež. Byl skálopevně přesvědčený, že cosi na něj leze.</p>
<p>„Tak jdi domů a vlez si do postele,“ radil Timmy. „Pij hodně čistých tekutin - gin, vodku a takové věci.“</p>
<p>Jake se poslušně usmál. „Možná ano.“</p>
<p>Pomalu odešel domů. Prostíral se před ním celý New York, ten nejsvůdnější New York - serenáda ulic pozdního odpoledne s muzikantem na každém rohu, všechny stromy v květu a všichni v očividně dobré náladě. Jake to všechno viděl, ale viděl také za to všechno: viděl sám sebe, jak se schovává ve stínech v kuchyni, zatímco ten muž v černém pije jako vyceněný pes u pumpy ve stáji, viděl sám sebe, jak vzlyká úlevou, když neznámý odtáhl dál a Jakea neobjevil, viděl sám sebe, jak tvrdě usíná, když slunce zapadlo a hvězdy začaly vycházet jako kousky ledu na tvrdě fialovém pouštním nebi.</p>
<p>Otevřel si vlastním klíčem dvoupodlažní byt a vešel do kuchyně, aby si vzal něco k snědku. Neměl hlad, ale měl takový zvyk. Mířil k lednici, když mu zrak náhodou padl na dveře do komory, a tak se zastavil. Najednou si uvědomil, že ta dostavníková stanice - a celý ten zvláštní jiný svět, kam nyní patřil - je za těmi dveřmi. Stačilo jenom do těch dveří strčit a připojit se k tomu Jakeovi, který tam už žil. To přízračné rozdvojení mysli by skončilo. Ty hlasy, nekonečně se dohadující o tom, jestli je od 8.25 ráno mrtvý, nebo ne, by utichly.</p>
<p>Jake oběma rukama strčil do dveří od komory, tvář už rozzářenou jasným, úlevným úsměvem... ale pak strnul, protože paní Shawová, která stála na stoličce vzadu v komoře, vykřikla. Plechovka rajského protlaku, kterou držela, jí vypadla z ruky a spadla na podlahu. Paní Shawová se zapotácela a Jake vyrazil vpřed, aby ji zachytil, než se připojí k rajskému protlaku.</p>
<p>„Ježíšku na křížku!“ hekala a třepotala rukou před hrudníkem. „Vyděsils mě k smrti, Johnny!“</p>
<p>„To je mi líto,“ omlouval se. Opravdu bylo, ale zároveň byl trpce zklamaný. Nakonec to byla jenom komora. Byl si tak jist -</p>
<p>„Proč se tu vlastně tak plížíš? Dneska máš kuželky! Čekala jsem, že přijdeš nejdřív za hodinu! Neudělala jsem ti ještě ani svačinu, tak ji ani nečekej.“</p>
<p>„To nevadí. Stejně nemám moc hlad.“ Shýbl se a zvedl plechovku, kterou upustila.</p>
<p>„Ani bych neřekla, podle toho, jak jsi sem vrazil,“ zabručela.</p>
<p>„Měl jsem dojem, že tu snad slyším myš. Asi jste to byla jenom vy.“</p>
<p>„Asi ano.“ Sestoupila ze stoličky a vzala si od něj plechovku. „Vypadáš, že na tebe leze chřipka nebo co, Johnny.“ Přitiskla mu ruku na čelo. „Nejsi rozpálený, ale to nemusí nic znamenat.“</p>
<p>„Myslím, že jsem jenom unavený,“ řekl Jake a pomyslel si: Kéž by to nebylo nic jiného. „Možná si dám trochu limonády a chvíli se podívám na televizi.“</p>
<p>Zamručela. „Máš nějaké papíry, které bys mi chtěl ukázat? Jestli ano, tak si pospěš. Mám zpoždění s večeří.“</p>
<p>„Dnes nic,“ řekl. Odešel z komory, vzal si limonádu, pak odešel do obývacího pokoje. Pustil si seriál <emphasis>Hollywood Squares</emphasis> a nepřítomně se díval, zatímco se ty hlasy dohadovaly a nové vzpomínky na prašný jiný svět dál vyplouvaly na povrch.<strong>7</strong></p>
<p>Matka ani otec si nevšimli, že mu něco je - otec přišel teprve v půl desáté - a to Jakeovi vyhovovalo. V deset šel do postele, ale zůstal ležet s očima dokořán otevřenýma do tmy a poslouchal město za oknem: brzdy, houkačky, kvílející sirény.</p>
<p><emphasis>Umřels.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ale neumřel. Jsem tady, v bezpečí na posteli.</emphasis></p>
<p><emphasis>Na tom nesejde, umřels a víš to.</emphasis></p>
<p>Nejhorší peklo bylo v tom, že věděl obojí.</p>
<p><emphasis>Nevím, který hlas má pravdu, ale vím, že takhle to dlouho nepůjde. Tak toho nechte, oba. Přestaňte se hádat a nechtě mě být. Jasné? Prosím.</emphasis></p>
<p>Ale nenechaly. Zřejmě nemohly. A Jakea napadlo, že by měl vstát - okamžitě - a otevřít dveře do koupelny. Bude tam ten druhý svět. Bude tam dostavníková stanice a bude tam taky jeho zbytek, bude se tam choulit pod prastarou dekou ve stáji, kde se snaží usnout a uvažuje, co se to sakra stalo.</p>
<p>Já mu to můžu říct, pomyslel si Jake vzrušeně. Odhodil přikrývky, najednou věděl, že ty dveře vedle knihovny už nevedou do koupelny, ale do světa, který voní horkem a fialovou šalvějí a strachem v hrsti prachu, do světa, který teď leží pod tmavnoucím křídlem noci. <emphasis>Já mu to můžu povědět, ale ani nemusím... protože budu V NĚM... Já B</emphasis><emphasis>U</emphasis><emphasis>DU on!</emphasis></p>
<p>Proběhl ztemnělým pokojem, skoro se smál úlevou, a rozrazil dveře. A-</p>
<p>A byla tam koupelna. Jenom koupelna, se zarámovaným plakátem Marvina Gaye na stěně a stíny okenních žaluzií rozloženými po dlažbě jako pruhy světel a stínů.</p>
<p>Dlouho tam stál a snažil se polknout zklamání. Nešlo to. A bylo to trpké.</p>
<p>Trpké.<strong>8</strong></p>
<p>Ty tři týdny, které mezitím uplynuly, se táhly Jakeovou pamětí jako pochmurná, vyprahlá krajina - přízračná pustina, kde nebylo klidu, žádného spočinutí, žádné úlevy od bolesti. Pozoroval, jako bezmocný vězeň pozoruje rabování města, kterému kdysi vládl, jak se jeho rozum pod neustále rostoucím tlakem přízračných hlasů a vzpomínek hroutí. Doufal, že ty vzpomínky se ztratí, až v nich dosáhne bodu, kdy ho ten muž jménem Roland nechal padnout do propasti pod horami, ale to se nestalo. Místo toho se prostě začaly odvíjet znovu a sále se přehrávaly jako smyčka, která se opakuje pořád dokola, dokud se buď nepřetrhne, nebo ji někdo jiný nezastaví.</p>
<p>Svůj více méně skutečný život chlapce v New Yorku vnímal stále útržkovitěji, jak se jeho strašné rozpolcení prohlubovalo. Vzpomínal si, že chodil do školy, o víkendu do kina a v neděli s rodiči na oběd, to bylo před týdnem (nebo čtrnácti dny?), ale vzpomínal si na to jako člověk, který onemocněl malárií, vzpomíná na nejhorší, nejtemnější fázi nemoci: lidé se stali stíny, hlasy znějí ozvěnou a překrývají se, a dokonce i tak prostý čin jako pojídání obloženého chleba nebo získání plechovky s limonádou z automatu v tělocvičně se proměnilo v zápas. Jake se prodíral těmi dny obklopen uječenými hlasy a dvojitými vzpomínkami. Jeho posedlost dveřmi - všemi možnými dveřmi - se prohlubovala. Jeho naděje, že za některými z nich třeba leží pistolníkův svět, nikdy zcela neodumřela. Nebylo divu, protože to byla jediná naděje, která mu zbývala.</p>
<p>Ale dnešním dnem hra skončila. Stejně nikdy neměl opravdovou šanci, že vyhraje. Vzdal se. Odešel za školu. Jake šel naslepo na východ mřížováním ulic, s hlavou skloněnou, a netušil, kam jde ani co bude dělat, až se tam dostane.<strong>9</strong></p>
<p>Když tak chvíli šel, začal se vynořovat z toho nešťastného omámení a začal si trochu všímat okolí. Stál na rohu Lexington Avenue a Padesáté čtvrté ulice, ale vůbec si nevzpomínal, jak se tam ocitl. Poprvé si všiml, že je moc krásné ráno. Devátý květen, den, kdy toto šílenství začalo, byl také pěkný, ale dnešek byl desetkrát lepší- takový den, kdy se jaro jakoby rozhlíží a vidí nedaleko stát léto, silné a pěkné a s fešáckým úsměvem na opálené tváři. Slunce se jasně odráželo od skleněných stěn výškových domů. Stín každého chodce byl černý a ostrý. Nebe nad hlavou bylo jasné a bezchybně modré, tu a tam ozdobené baculatými nadýchanými mráčky.</p>
<p>Kousek dál v ulici uviděl dva obchodníky v drahých, dobře padnoucích oblecích, stáli u ohrady, která oplocovala staveniště. Smáli se a cosi si předávali sem a tam. Jake zvědavě zamířil k nim, a když se přiblížil, uviděl, že ti dva obchodníci hrají na plotě piškvorky a kreslí si mřížky a křížky a kolečka drahým perem Mark Cross. Jake si pomyslel, že je to správná sranda. Když došel až k nim, jeden pán udělal kolečko do pravého horního rohu mřížky a pak udělal šikmou čáru středem.</p>
<p>„Znovu jsem to projel!“ zamručel jeho přítel. Potom ten muž, který vypadal jako vysoce postavený řídicí pracovník nebo právník nebo zámožný makléř, vzal pero Mark Cross a nakreslil další mřížku.</p>
<p>První obchodník, ten vítěz, pohlédl vlevo a uviděl Jakea. Usmál se. „Pěkný den, viď, chlapče?“</p>
<p>„Rozhodně,“ souhlasil Jake celý blažený zjištěním, že má v tomto bodě jistotu.</p>
<p>„Moc pěkně na to, aby se šlo do školy, viď?“</p>
<p>Tentokrát se Jake opravdu zasmál. Piperova škola, kde mají místo oběda Oddechový čas a kde si můžete občas odskočit, ale nikdy se nesmíte vykadit, mu najednou připadala vzdálená a naprosto nedůležitá. „To víte.“</p>
<p>„Chceš si zahrát? Tady Billy mě nedokázal porazit, když jsme chodili do páté třídy, a pořád mu to nejde.“</p>
<p>„Nech toho kluka na pokoji,“ řekl druhý obchodník a zvedl pero Mark Cross. „Tentokrát tě smetu.“ Mrkl na Jakea a Jake k vlastnímu úžasu mrknutí oplatil. Šel dál a zanechal oba muže jejich hře. Pocit, že se stane něco naprosto úžasného - že se to už možná začalo dít - neustále rostl, a připadalo mu, že už se nohama skoro nedotýká chodníku.</p>
<p>Na rohu se rozsvítilo světlo JDI a Jake začal přecházet Lexington Avenue. Zastavil se uprostřed ulice tak prudce, že ho poslíček na kole s deseti převody málem porazil. Byl nádherný jarní den - to souhlasilo. Ale proto se tak dobře necítil a neuvědomoval si všechno, co se kolem něj děje, v přesvědčení, že se schyluje k něčemu nádhernému.</p>
<p>Ty hlasy umlkly.</p>
<p>Neutichly nadobro - nějak to věděl -, ale prozatím umlkly. Proč?</p>
<p>Jake si najednou představil dva lidi, jak se hádají v jednom pokoji. Sedí za stolem tváří proti sobě a čím dál hůř na sebe řvou. Za chvíli se začnou k sobě naklánět, nosy bojovně nastavují dopředu, navzájem se zalévají jemnou sprškou zuřivých slin. Brzy dojde na rány. Ale než se to stane, uslyší pravidelné dusání - zvuk velikého bubnu - a potom veselé zaburácení dechovky. Ti dva muži se přestanou hádat a překvapeně se na sebe podívají.</p>
<p><emphasis>Co je to?</emphasis> ptá se jeden.</p>
<p><emphasis>Nevím,</emphasis> odpovídá druhý. <emphasis>Vypadá to na průvod.</emphasis></p>
<p>Utíkají k oknu a je to průvod - kapela v uniformě pochoduje jako jeden muž a slunce se odráží od hornů, pěkné mažoretky víří hůlkami a kmitají dlouhýma opálenýma nohama, vozy se stahovací střechou jsou plné květin a mávajících osobností.</p>
<p>Ti dva muži hledí z okna, na hádku zapomněli. Nepochybně se k ní vrátí, ale prozatím stojí vedle sebe jako nejlepší přátelé, rameno u ramene, a dívají se, jak průvod prochází kolem -<strong>10</strong></p>
<p>Zahoukal klakson a vytrhl Jakea z tohoto příběhu, živého jako barevný sen. Uvědomil si, že pořád stojí uprostřed Lexingtonovy a že semafor přeskočil. Divoce se rozhlédl v očekávání, že uvidí, jak se na něj řítí modrý cadillac, ale chlapík, který mačkal klakson, seděl za volantem žlutého mustangu se stahovací střechou a smál se na něj. Jako by si dnes všichni v New Yorku dýchli rajského plynu.</p>
<p>Jake pánovi zamával a přeběhl na druhou stranu ulice. Chlapík v mustangu zavrtěl prstem kolem ucha, aby naznačil, že Jake je cvok, pak mu taky zamával a odjel.</p>
<p>Jake chvíli jen stál na rohu s obličejem obráceným vstříc květnovému slunci a usmíval se, vychutnával ten den. Měl pocit, že takto se určitě cítí vězni odsouzení k smrti na elektrickém křesle, když se dozvědí, že dostali odklad.</p>
<p><emphasis>Ty hlasy mlčely.</emphasis></p>
<p>Otázkou zůstávalo, co to bylo za průvod, který dočasně odvrátil jejich pozornost? Byla to jen neobyčejná krása dnešního jarního dne?</p>
<p>Jake si nemyslel, že by to bylo jenom tím. Nemyslel si to, protože ho znovu celého zaplavoval pocit, že ví, pocit, který se ho zmocnil před třemi týdny, když se přiblížil k rohu Páté a Čtyřicáté šesté. Ale 9. května to byl pocit hrozící zkázy. Dnes byl celý rozzářený a cítil se výtečně a plný očekávání. Bylo mu, jako by... jako by...</p>
<p>Bílá. To bylo to pravé slovo, které ho napadlo a zazvonilo mu v hlavě zřetelně a nepochybně.</p>
<p>„Je to Bílá!“ vykřikl nahlas. „Přichází Bílá!“</p>
<p>Šel po Padesáté čtvrté ulici, a když došel na roh Druhé a Padesáté čtvrté, znovu se ocitl pod deštníkem <emphasis>ka-tet</emphasis>.<strong>11</strong></p>
<p>Zabočil vpravo, pak se zastavil, otočil a vrátil se na roh. Teď potřeboval jít po Druhé avenue, ano, tak to bylo nepochybně správně, ale ocitl se opět na špatné straně. Když se světla změnila, přeběhl ulici a znovu zabočil vpravo. Ten dojem, ten pocit</p>
<p><emphasis>(Bílé)</emphasis></p>
<p>že je to tak správně, neustále sílil. Byl napůl bez sebe radostí a úlevou. Bude zase v pořádku. Tentokrát nebylo pochyb. Byl si jist, že brzy začne vidět lidi, které poznal, jako poznal tu tlustou paní a prodavače preclíků, a že budou dělat věci, které si pamatuje napřed.</p>
<p>Místo toho zamířil ke knihkupectví.<strong>12</strong></p>
<p>MANHATTANSKÁ RESTAURCE PRO DUŠI, hlásal nápis namalovaný na skle výlohy. Jake došel ke dveřím. Visela u nich černá tabule. Vypadala podobně jako tabule na zdi v jídelně nebo bufetu.</p>
<p>DNEŠNÍ SPECIALITY</p>
<p><emphasis>Z Floridy! Čerstvě opečený John D. MacDonald</emphasis></p>
<p><emphasis>Vázané vydání 3 ks za 2,50 $</emphasis></p>
<p><emphasis>Brožované vydání 9 ks za 5,00 $</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>Z Mississippi! Smažený William Faulkner</emphasis></p>
<p><emphasis>Vázané vydání za tržní cenu</emphasis></p>
<p><emphasis>Brožované Vintage Library po 75 c za kus</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>Z Kalifornie! Natvrdo vařený Raymond Chandler</emphasis></p>
<p><emphasis>Vázané vydání za tržní cenu</emphasis></p>
<p><emphasis>Brožované vydání 7 ks za 5,00$</emphasis></p>
<p><emphasis>NAKRMTE SVOU POTŘEBU ČÍST</emphasis></p>
<p>Jake vešel dovnitř a uvědomoval si při tom, že poprvé za tři týdny otevřel dveře, aniž by zoufale očekával, že na druhé straně objeví jiný svět. Nad hlavou mu cinkl zvonek. Obklopila ho jemná, kořeněná vůně starých knih a ta vůně nějak způsobila, že si připadal, jako by se vrátil domů.</p>
<p>Styl restaurace, ve kterém bylo knihkupectví pojato, pokračoval i uvnitř. Stěny byly sice obloženy policemi s knihami, ale místnost rozděloval jakoby nálevní pult. Na Jakeově straně pultu stálo několik stolečků a u nich židličky s drátěnými opěradly. Na každém stolku byly rozloženy dnešní speciality: romány s Travisem McGee od Johna D. MacDonalda, romány s Philipem Marlowem od Raymonda Chandlera, romány se Snopesem od Williama Faulknera. Na stolku s Faulknerem ležela cedulka: <emphasis>K dostání jsou vzácná první vydání - pte</emphasis><emphasis>j</emphasis><emphasis>te se u pultu. </emphasis>Další cedulka, tentokrát na pultu, hlásala prostě: LISTUJTE! Několik zákazníků dělalo přesně to. Seděli u pultu, popíjeli kávu a četli. Jake si pomyslel, že je to rozhodně nejlepší knihkupectví, jaké v životě navštívil.</p>
<p>Otázka zněla, proč je tady? Byla to náhoda, nebo to patřilo k tomu mírnému, vytrvalému pocitu, že jde po nějaké stezce - jakémsi silovém paprsku - kterou měl najít?</p>
<p>Pohlédl na výstavku na stolku vlevo a odpověď mu byla jasná.<strong>13</strong></p>
<p>Ležely tam knihy pro děti. Na stolku nebylo moc místa, takže jich tam bylo asi jen deset - <emphasis>Alenčina dobrodružství v říši divů, Hobit, Tom Sawyer</emphasis> a podobné věci. Jakea upoutala jakási knížka zřejmě určená pro velmi malé děti. Na křiklavě zeleném obalu byl obrázek lokomotivy s lidskými rysy, jak bafá do kopce. Radlice vpředu (jasně růžová) se vesele usmívala a světlomet byl jako rozjásané oko, které jako by zvalo Jakea Chamberse, aby vešel dovnitř a všechno si o ní přečetl. <emphasis>Karlík Šš-šš,</emphasis> hlásal nadpis, Napsala a nakreslila Beryl Evansová. Jake v duchu zalétl zpátky ke své Závěrečné slohové práci s obrázkem vlaku Amtraku na titulní stránce a na slova šš-šš, kterých byly stránky plné.</p>
<p>Chytil knihu a pevně ji sevřel, jako by mu mohla uletět, kdyby prsty povolil. A když se podíval na obálku, zjistil Jake, že tomu úsměvu Karlíka Šš-šš nevěří. <emphasis>Vypadáš šťastně, ale myslím, že nosíš jenom t</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>kovou masku,</emphasis> napadlo ho. <emphasis>Myslím, že vůbec nejsi šťastný. A my</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>lím, že se ani ve skutečnosti nejmenuješ Karlík.</emphasis></p>
<p>Byly to bláznivé myšlenky, o tom nebylo pochyb, ale nějak mu nepřipadaly bláznivé. Připadaly mu rozumné. Připadaly mu pravdivé.</p>
<p>Vedle místa, kde ležel Karlík Šš-šš, ležela otrhaná brožovaná kniha. Obálka byla roztržená a vyspravená lepicí páskou, zažloutlou věkem. Na obrázku byl zamyšlený chlapec s holčičkou s rojem otazníků nad hlavou. Kniha se jmenovala <emphasis>Hádej, hádači! Hlavolamy a hádanky pro každého!</emphasis> Autor nebyl uveden.</p>
<p>Jake zastrčil Karlíka Šš-šš pod paži a zvedl knížku hádanek. Namátkou ji otevřel a uviděl toto:</p>
<p><emphasis>Kdy brána není brána?</emphasis></p>
<p>„Když je dána,“ zamumlal Jake. Cítil, jak mu na čele vyráží pot... i na pažích... po celém těle.</p>
<p>„Když je dána!“</p>
<p>„Našel jsi něco, synku?“ zeptal se mírně jakýsi hlas.</p>
<p>Jake se otočil a uviděl na konci pultu tlustého pána v bílé košili s rozhalenkou. Ruce měl vražené do kapes starých gabardénových kalhot. Brýle si postrčil na blýskavou klenbu plešaté hlavy.</p>
<p>„Ano,“ vyhrkl Jake horečně. „Tyhle dvě. Jsou na prodej?“</p>
<p>„Všechno, co vidíš, je na prodej,“ řekl tlustý pán. „I ten dům by byl na prodej, kdyby mi patřil. Bohužel jsem tu jenom v nájmu.“ Natáhl ruku po knihách, ale Jake chvilku váhal. Potom mu je neochotně podal. V koutku duše čekal, že ten tlustý pán s nimi uteče, a pokud by to udělal - pokud by jenom nepatrně naznačil, že se o to pokusí - byl Jake rozhodnut podrazit mu nohy, vytrhnout mu knihy z rukou a vzít do zaječích. On ty knihy potřeboval.</p>
<p>„Tak jo, podíváme se, co to máš,“ řekl tlustý pán. „Mimochodem, já se jmenuju Věž. Calvin Věž.“ Podal mu ruku.</p>
<p>Jake vytřeštil oči a nevědomky o krok couvl. „Cože?“</p>
<p>Tlustý pán se na něj podíval s jistým zájmem. „Calvin Věž. Které z těch slov je ve vašem jazyce urážkou, ó hyperborejský poutníče?“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Jenom jsem chtěl říct, že vypadáš, jako by tě něco vyvedlo z míry, hochu.“</p>
<p>„Aha. Promiňte.“ Sevřel velikou, měkkou ruku pana Věže, jen doufal, že se ten pán už nebude vyptávat. To jméno ho skutečně vylekalo, ale nevěděl proč. „Já jsem Jake Chambers.“</p>
<p>Calvin Věž mu potřásl rukou. „Slušný stisk, parde. Připomínáš potulného hrdinu z westernového románu - chlapíka, který vjede do Black Forku v Arizoně, vyčistí město a pak jede dál. Něco ve stylu Wayna D. Overholsera. Jenomže ty nevypadáš moc toulavě, Jakeu. Vypadáš, že sis řekl, že je dneska moc pěkně na to, abys trčel ve škole.“</p>
<p>„Ach... to ne. Skončili jsme minulý pátek.“</p>
<p>Věž se usmál. „Aha. To určitě. A musíš mít tyhle dva kousky, co? Je to trochu legrační, co lidé musejí mít. Teď ty - tipoval bych tě podle toho leknutí na kluka à la Robert Howard, který hledá něco pořádného z těch pěkných vydání Donalda M. Granta - s ilustracemi od Roye Krenkela. Zkrvavené meče, mocní svalovci a Barbar Conan klestící si cestu styžskými hordami.“</p>
<p>„To zní opravdu moc pěkně. Tohle je pro... hm... pro mého mladšího bratra. Příští týden má narozeniny.“</p>
<p>Calvin Věž si palcem pošoupl brýle na nos a důkladně si Jakea prohlédl. „Opravdu? Mně připadáš jako jedináček. Jedináček jako vyšitý, který se za tak krásného dne ulil z francouzštiny, zatímco milá May se chvěje ve svých zelených šatech na okraji červnového zeleného údolíčka.“</p>
<p>„Prosím?“</p>
<p>„To nic. Jaro mě vždycky dostane do nálady à la William Cowper. Lidi jsou divní, ale zajímaví, Texi - mám pravdu?“</p>
<p>„Asi ano,“ řekl Jake opatrně. Nemohl se rozhodnout, jestli se mu ten zvláštní pán líbí, nebo ne.</p>
<p>Jeden člověk, který si listoval v knihách u pultu, se otočil na stoličce. Držel v ruce šálek kávy a v druhé ruce ohmataný paperback <emphasis>M</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>ru</emphasis>. „Přestaň toho kluka trápit a prodej mu ty knížky, Gale,“ řekl. „Musíme ještě dohrát tu partičku šachu, než nastane konec světa, pokud sebou hodíš.“</p>
<p>„Spěch je mé povaze cizí,“ řekl Gal, ale otevřel knížku <emphasis>Karlík Šš-šš</emphasis> a podíval se na cenu, napsanou tužkou na záložce. „Úplně obyčejná knížka, ale tahle je v neobyčejně dobrém stavu. Malé děti obyčejně nadělají salát z knížky, která se jim líbí. Měl bych za ni dostat dvanáct dolarů -“</p>
<p>„Zatracený zloději,“ ozval se muž, který četl <emphasis>Mor</emphasis>, a jiný čtenář u pultu se zasmál. Calvin Věž si jich nevšímal.</p>
<p>„- ale nemůžu tě za tak pěkného dne tak strašně obrat. Sedm babek a je tvoje. Plus daň, samozřejmě. Tu hádankovou knížku můžeš mít zadarmo. Považuj to ode mě za dárek chlapci natolik moudrému, že o posledním skutečně jarním dni vsedne na kůň a vyrazí do neznáma.“</p>
<p>Jake vylovil peněženku a ustaraně ji otevřel, bál se totiž, že odešel z domu jen s nějakými třemi čtyřmi dolary. Měl však štěstí. Měl tam pětidolarovku a tři jednodolarovky. Podal peníze panu Věži, který bankovky opatrně složil do jedné kapsy a z druhé vytáhl drobné.</p>
<p>„Nepospíchej pryč, Jakeu. Když už jsi tady, zajdi si k pultu a dej si šálek kávy. Oči se ti rozšíří úžasem nad tím, jak sekám kulhavou kyjevskou obranu Aarona Deepneaua na nudličky.“</p>
<p>„Zlatý voči,“ ozval se muž, který četl <emphasis>Mor</emphasis> - nejspíš Aaron Deepneau.</p>
<p>„To bych moc rád, ale nemůžu. Já... musím už být jinde.“</p>
<p>„Tak jo. Pokud to není škola.“</p>
<p>Jake se usmál. „Ne - škola ne. Tím směrem leží šílenství.“</p>
<p>Věž se hlasitě zasmál a pošoupl si brýle zase na čelo. „To nebylo špatné! Vůbec to nebylo špatné. Možná že mladší generace přece jenom netáhne do pekel, Aarone - co myslíš?“</p>
<p>„Ach, ti do toho pekla míří plnou parou,“ řekl Aaron. „Tento chlapec je pouze výjimka potvrzující pravidlo. Možná.“</p>
<p>„Nevšímej si toho starého cynického prďoly,“ řekl Calvin Věž. „Startuj motory, ó hyperborejský poutníče. Lituju, že mi není znovu deset nebo jedenáct, když nás čeká takový nádherný den.“</p>
<p>„Děkuju za knihy,“ řekl Jake.</p>
<p>„To nic. Proto tady jsme. Někdy zase přijď.“</p>
<p>„To bych rád.“</p>
<p>„No, víš, kde jsme.“</p>
<p><emphasis>Ano,</emphasis> pomyslel si Jake. <emphasis>Teď jenom kdybych věděl, kde to jsem.</emphasis><strong>14</strong></p>
<p>Zastavil se hned před knihkupectvím a zalistoval knížkou hádanek, tentokrát na stranu jedna, kde byl krátký úvod bez jména autora.</p>
<p>„Hádanky jsou snad nejstarší hrou, kterou lidé hrají dodnes,“ začínal. „Bohové a bohyně z řeckých bájí se škádlili hádankami, a hádanky byly učebním nástrojem starověkého Říma. Také v bibli nalezneme několik dobrých hádanek. Jednu z nejslavnějších dává Samson v den, kdy se oženil s Dalilou:</p>
<p><emphasis>,Ze žrouta vyšel pokrm, </emphasis></p>
<p><emphasis>ze siláka vyšla sladkost!‘</emphasis></p>
<p>Položil tuto hádanku několika mladíkům, kteří mu byli na svatbě, a věřil, že neuhodnou odpověď. Ti mladíci však odvedli Dalilu stranou a ona jim odpověď pošeptala. Samson zuřil a mladíky usmrtil za podvádění - vidíte, že za starých časů brali hádanky mnohem vážněji než dnes!</p>
<p>Mimochodem, odpověď na Samsonovu hádanku - i na ostatní hádanky v této knize - najdete na posledních stránkách. Prosíme vás jenom, abyste dali každé hádance šanci, než začnete listovat dozadu!“</p>
<p>Jake to hned udělal, ale věděl, co najde, ještě než stránky obrátil. Za stránkou s nadpisem ODPOVĚDI nebylo nic, jen několik útržků a stránka s tiráží. Oddíl s odpověďmi byl vytržen.</p>
<p>Jake chvíli stál a přemýšlel. Potom na nějaké vnuknutí, které mu ale ve skutečnosti vůbec nepřipadalo jako vnuknutí, zašel Jake zpátky do Manhattanské restaurace pro duši.</p>
<p>Calvin Věž zvedl hlavu od šachovnice. „Rozmyslel sis to s tou kávou, ó hyperborejský poutníče?“</p>
<p>„Ne. Chtěl jsem se vás zeptat, jestli znáte odpověď na jednu hádanku.“</p>
<p>„Tak spusť,“ vyzval ho Věž a táhl pěšcem.</p>
<p>„Řekl ji Samson. Ten silák z bible. Bylo to takhle -“</p>
<p>„Ze žrouta vyšel pokrm,“ řekl Aaron Deepneau a znovu se na židličce otočil, aby se podíval na Jakea, „a ze siláka vyšla sladkost. Je to ona?“</p>
<p>„Ano, je,“ řekl Jake. „Jak jste věděl -“</p>
<p>„Ach, už jsem něco zažil a viděl. Poslechni si tohle.“ Zaklonil hlavu a zazpíval plným, melodickým hlasem:</p>
<p><emphasis>„Samson a lev se pustili do křížku</emphasis></p>
<p><emphasis>a Samson vskočil na lví hřbet.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nu, známe ty příběhy o lvech, co zabili muže tlapou,</emphasis></p>
<p><emphasis>ale Samson pevně svírá lví chřtán!</emphasis></p>
<p><emphasis>Jel na tom lvu, až zvíře mrtvé padlo,</emphasis></p>
<p><emphasis>a včely se usadily ve hlavě lví!“</emphasis></p>
<p>Aaron zamrkal a pak se zasmál nad Jakeovým užaslým výrazem. „Je to odpověď na tvou otázku, příteli?“</p>
<p>Jake jen kulil oči. „Páni! Dobrá písnička! Kde jste ji slyšel?“</p>
<p>„Ach, Aaron je zná všechny,“ řekl Věž. „Potloukal se po Bleecker Street dávno předtím, než Bob Dylan poznal, jak na svou hohnerku zafoukat něco jiného než géčko. Aspoň pokud mu věříš.“</p>
<p>„Je to starý spirituál,“ odpověděl Aaron Jakeovi a potom se obrátil k Věži: „Mimochodem, šach, tlusťochu.“</p>
<p>„Jen počkej,“ řekl Věž. Pohnul střelcem. Aaron ho ihned vzal. Věž cosi nesrozumitelného zamumlal. Jakeovi to podezřele připomínalo doprdele.</p>
<p>„Takže odpověď zní lev,“ ujistil se Jake.</p>
<p>Aaron zavrtěl hlavou. „To je jen půlka odpovědi. Samsonova hádanka je dvojitá, příteli. Ta druhá půlka je med. Chápeš?“</p>
<p>„Ano, snad ano.“</p>
<p>„Dobře, tak zkus tuhle.“ Aaron na chvíli zavřel oči a zarecitoval:</p>
<p><emphasis>„Co umí běhat, ale nikdy nechodí, </emphasis></p>
<p><emphasis>co má ústa, ale nikdy </emphasis><emphasis>nemluví, </emphasis></p>
<p><emphasis>co má lože, ale nikdy nespí, </emphasis></p>
<p><emphasis>co má hlavu, ale nikdy nepláče?“</emphasis></p>
<p>„Chytrolíne,“ zavrčel Věž na Aarona.</p>
<p>Jake přemýšlel, ale pak zavrtěl hlavou. Mohl by přemýšlet déle -hádanky mu připadaly úžasné a zároveň okouzlující -, ale měl silný pocit, že by měl odtud odejít, že má dnes dopoledne na Druhé avenue jinou práci.</p>
<p>„Vzdávám se.“</p>
<p>„Nevzdáváš,“ řekl Aaron. „To se dělá s moderními hádankami. Ale opravdové hádanky nejsou jenom vtip, hochu - je to hlavolam. Přeber si ji v hlavě. Jestli ji přesto nevyluštíš, ber to jako záminku, aby ses tu ještě někdy stavil. Pokud potřebuješ jinou záminku, tady ten tlusťoch opravdu dělá moc dobré kafe.“</p>
<p>„Tak jo,“ souhlasil Jake. „Děkuju. Stavím se.“</p>
<p>Ale když odešel, zmocnila se ho jistota: do Manhattanské restaurace pro duši už nikdy znovu nevstoupí.<strong>15</strong></p>
<p>Jake pomalu kráčel po Druhé avenue, v levé ruce držel čerstvý nákup. Nejdřív se pokoušel přemýšlet o té hádance - co má lože, ale nikdy nespí? -, ale tu otázku kousek po kousku vytlačovalo narůstající očekávání. Připadalo mu, že jeho smysly jsou zbystřené jako nikdy v životě. Viděl na dlažbě miliardy třpytivých hvězdiček, při každém nádechu cítil tisíc různých vůní a připadalo mu, že v každém zvuku, který slyší, vnímá ještě další, utajené zvuky. Uvažoval, jestli se takto cítí psi před bouří nebo zemětřesením, a byl si tím skoro jist. Avšak ten pocit, že událost, která se blíží, není zlá, ale dobrá, že uvede do rovnováhy to strašné, co se mu stalo před třemi týdny, ten pocit stále narůstal.</p>
<p>A nyní, jak se tak blížil k místu, kde bude stanoven kurs, opět získal schopnost poznat, co se stane vzápětí.</p>
<p><emphasis>Osloví mě pobuda a bude chtít almužnu, já mu dám drobné, které jsem dostal od pana Věže. A bude tam obchod s deskami. Dveře jsou otevřené, aby dovnitř mohl čerstvý vzduch, a já, až půjdu kolem, uslyším písničku od Stones. A v řadě zrcadel uvidím svůj obraz.</emphasis></p>
<p>Doprava na Druhé avenue nebyla nijak hustá. Taxíky houkaly a proplétaly se mezi pomalejšími auty a náklaďáky. Jarní slunce se odráželo od čelních skel a jasně žlutého laku. Zatímco Jake čekal, až mu padne zelená, uviděl na druhém rohu Druhé a Padesáté druhé toho pobudu. Seděl a opíral se o cihlovou zeď malé restaurace, a když k němu Jake přišel, uviděl, že ta restaurace se jmenuje U mámy Šš-šš.</p>
<p><emphasis>Šš-šš</emphasis>, pomyslel si Jake. <emphasis>A to je pravda.</emphasis></p>
<p>„Nemáš čtvrťák?“ zeptal se pobuda unaveně a Jake vhodil drobné z knihkupectví pobudovi do klína, aniž se ohlédl. Teď uslyšel Rolling Stones, přesně podle plánu:</p>
<p><emphasis>„Vidím dveře červený a chci je mít černý, </emphasis></p>
<p><emphasis>žádný barvy, nikdy víc, chci, aby zčernaly.“</emphasis></p>
<p>Když procházel kolem, uviděl - a nijak ho to nepřekvapilo -, že se obchod jmenuje Věž dobrých nahrávek.</p>
<p>Zdálo se, že věže jsou dnes na každém rohu.</p>
<p>Jake šel dál. Pouliční nápisy kolem něj pluly v jakémsi snovém oparu. Mezi Čtyřicátou devátou a Čtyřicátou osmou prošel kolem obchodu, který se jmenoval Tvoje obrazy. Otočil hlavu a v zrcadlech zahlédl tucet Jakeů, přesně jak předvídal - tucet chlapců, kteří byli malí na svůj věk, tucet chlapců oblečených do úhledných školních šatů: modrého saka, bílé košile, tmavě červené kravaty, šedých kalhot. Piperova škola neměla oficiální uniformu, ale tohle se té neoficiální blížilo co nejvíc.</p>
<p>Piperova škola mu připadala jako dávná, vzdálená minulost.</p>
<p>Najednou si Jake uvědomil, kam jde. To vědomí stoupalo v jeho mysli jako sladká, osvěžující voda z podzemního pramene. <emphasis>Jdu do lahůdkářství</emphasis>, pomyslel si. <emphasis>Tak to aspoň vypadá. Ve skutečnosti je to něco jiného - dveře do jiného světa. Tamtoho světa. Jeho světa. Toho pravého světa.</emphasis></p>
<p>Rozběhl se a dychtivě se díval vpřed. Světlo na Čtyřicáté sedmé bylo proti němu, ale on si ho nevšímal, seskočil z obrubníku a omámeně uháněl mezi širokými bílými čarami přechodu a jen letmo se ohlédl vlevo. Instalatérská dodávka na místě zastavila, až zakvílely brzdy, když se před ní Jake mihl.</p>
<p>„Hej! Co blázníš?“ zaječel řidič, ale Jake si ho nevšímal.</p>
<p>Ještě jeden blok.</p>
<p>Rozběhl se tryskem. Kravata mu vlála za levým ramenem. Vlasy se mu shrnuly z čela. Školní sandály dusaly do chodníku. Nevšímal si pohledů - pobavených nebo jen zvědavých - kolemjdoucích, stejně jako si nevšímal vzteklého křiku řidiče dodávky.</p>
<p>Tam nahoře - na tom rohu. Vedle papírnictví.</p>
<p>Přicházel poštovní doručovatel v tmavě hnědé uniformě, tlačil před sebou vozík plný balíčků. Jake ho přeskočil jako závodník ve skoku do výšky, s pažemi nad hlavou. Cíp bílé košile se mu vytrhl z kalhot a zavlál mu pod sakem jako podolek. Dopadl na zem a skoro se srazil s kočárkem, který tlačila mladá Portorikánka. Jake se prosmýkl kolem jako fotbalový obránce, který zahlédl díru v útočné linii a je odhodlán zvítězit. „Hoří snad, fešáku?“ zavolala mladá žena, ale ani jí si Jake nevšímal. Proběhl kolem papírnictví, jehož výlohy byly plné per, notesů a kalkulaček.</p>
<p><emphasis>Ty dveře!</emphasis> honilo se mu hlavou vzrušeně. <emphasis>Uvidím je! A zastavím se? V žádném případě, José! Rovnou jimi projdu, a jestli jsou zamč</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>né, rozplácnu se přímo -</emphasis></p>
<p>Pak uviděl, co stálo na rohu Druhé a Čtyřicáté šesté, a přece jenom se zastavil - vlastně zabrzdil smykem na patách sandálů. Zastavil se uprostřed chodníku, s pěstmi zaťatými, sípavě a prudce oddychoval, a vlasy mu padly zpět na čelo v propocených pramenech.</p>
<p>„Ne,“ zakňučel skoro. „Ne!“ Ale jeho skoro nepříčetné odmítání nic neměnilo na tom, co viděl, a právě že neviděl vůbec nic. Nebylo tam k vidění vůbec nic, jen nízký laťový plot a za ním zaplevelená parcela plná odpadků.</p>
<p>Dům, který tam stával, zbourali.<strong>16</strong></p>
<p>Jake stál před plotem bez pohybu skoro dvě minuty a otupěle obhlížel prázdné prostranství. Chvílemi mu zacukal koutek úst. Cítil, jak ho opouští naděje, jeho absolutní jistota. Pocit, který ji nahrazoval, bylo nejhlubší, nejtrpčí zoufalství, jaké v životě poznal.</p>
<p><emphasis>Jenom další falešný poplach</emphasis>, pomyslel si, když šok pominul natolik, že vůbec dokázal přemýšlet. <emphasis>Další falešný poplach, slepá ulička, vyschlá studna. Teď zase začnou ty hlasy, a až začnou, nejspíš se ro</emphasis><emphasis>z</emphasis><emphasis>křičím. A to je v pořádku. Protože už mě unavilo, jak to pořád musím tutlat. Unavilo mě, jak se ze mě stává blázen. Jestli matení rozumu vypadá takhle, tak to chci uspíšit a dostat se někam, odkud mě někdo odveze do nemocnice a dá mi něco, co mě odrovná. Vzdávám se. T</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>hle je konečná - mám toho dost.</emphasis></p>
<p>Ale hlasy se nevrátily - aspoň zatím. A když začal přemýšlet o tom, co vidí, uvědomil si, že to prostranství není přece jen úplně prázdné. Uprostřed parcely plné odpadků a zarostlé plevelem stála cedule.</p>
<p>STAVEBNÍ PRÁCE MILLS A NEMOVITOSTI SOMBRA</p>
<p>NADÁLE PŘETVÁŘEJÍ MANHATTAN!</p>
<p>V TĚCHTO MÍSTECH SE BRZY OBJEVÍ</p>
<p>LUXUSNÍ SÍDLIŠTĚ ŽELVÍ ZÁTOKA!</p>
<p>VOLEJTE 555-6712, KDE ZÍSKÁTE DALŠÍ INFORMACE!</p>
<p><emphasis>BUDETE MOC RÁDI, AŽ TO UDĚLÁTE!</emphasis></p>
<p>Brzy se objeví? Možná... ale Jake pochyboval. Písmena byla vybledlá a nápis se celý prohýbal. Nejméně jeden umělec graffiti, podepsaný BANGKO SKANK, zanechal svou značku provedenou jasně modrým sprejem na umělecké kresbě luxusního sídliště Želví zátoka. Jake uvažoval, jestli byl projekt odložen nebo jestli skončil nadobro. Vzpomněl si, jak jeho otec asi před čtrnácti dny mluvil po telefonu se svým obchodním poradcem, a jeho otec na toho muže ječel, aby se neodvažoval ještě někdy investovat do výstavby sídlišť. „Mě nezajímá, jak dobře vypadá daňové přiznání!“ křičel skoro otec (pokud se Jake pamatoval, byl to pro otce normální tón, když probíral obchodní záležitosti - možná s tím nějak souvisel kokain schovaný v zásuvce stolu). „Když nabízejí pitomou televizi jenom za to, že člověk sejde dolů a podívá se na projekt, tak něco není v pořádku!“</p>
<p>Laťová ohrada kolem pozemku sahala Jakeovi po bradu. Byla polepena malými plakáty - Olivia Newton-John na Rádio City, jakási skupina G. Gordon Liddy a Grots v klubu v East Village, film <emphasis>Válka zombií</emphasis>, který přišel a odešel dřív, než skončilo jaro. Na plotu bylo také v určitých rozestupech napsáno ZÁKAZ VSTUPU, ale nápisy byly většinou přelepeny pilnými lepiči plakátů. Kousek dál byl na plotě další sprejerský výtvor - tento byl kdysi určitě jasně červený, ale vybledl do starorůžové barvy podzimních růží. Jake ta slova šeptal nahlas, fascinované oči dokořán:</p>
<p>„Vidím ŽELVU obrovitou,</p>
<p>krunýřem hne zemí celou.</p>
<p>Jestli běhat chceš a hrát,</p>
<p>PAPRSEK ti řekne jak.“</p>
<p>Jake předpokládal, že inspirace této divné básničky (když už ne její význam) je docela jasná. Této části manhattanské East Side se přece říkalo Želví zátoka. Ale to nevysvětlovalo husí kůži, která mu vyrážela podél páteře jako drsný pruh, ani jeho zřetelný pocit, že našel další ukazatel u jakési bájné utajené dálnice.</p>
<p>Jake si rozepjal košili a zastrčil si dvě zakoupené knihy dovnitř. Pak se rozhlédl, přesvědčil se, že si ho nikdo nevšímá, a chytil se horní hrany plotu. Vyšvihl se nahoru, přehodil nohu a seskočil na druhé straně. Levá noha mu přistála na vratké hromadě cihel, která se pod ním okamžitě zhroutila. Kotník pod jeho váhou povolil a nohou mu projela ostrá bolest. Spadl, jen to zadunělo, a vykřikl bolestí i překvapením, protože na žebra mu popadaly další cihly jako tvrdé, nepřátelské pěsti.</p>
<p>Chvíli jenom ležel a čekal, až zase chytí dech. Nemyslel si, že je vážně zraněn, ale vyvrtnul si kotník a ten nejspíš napuchne. Než dojde domů, bude kulhat. Bude to však muset vydržet s úsměvem. Určitě neměl s sebou na taxík.</p>
<p><emphasis>Přece nemáš v plánu jít domů, nebo ano? Sežerou tě zaživa.</emphasis></p>
<p>No, možná sežerou a možná nesežerou. Pokud viděl, neměl mnoho na vybranou. A to zatím počká. V této chvíli se chystal prozkoumat toto místo, které ho přitáhlo stejně jistě, jako magnet přitahuje ocelové piliny. Pocit, že ho obklopuje jakási síla, ho neopouštěl, naopak zesílil. Nemyslel si, že je to obyčejný prázdný pozemek. Něco se tu dělo, něco velikého. Cítil, jak to tepe ve vzduchu, jako volty unikající z největší elektrárny na světě.</p>
<p>Když vstal, uviděl Jake, že nakonec měl při pádu štěstí. Nedaleko ležela ošklivá hromádka rozbitého skla. Kdyby do ní spadl, mohl se vážně pořezat.</p>
<p><emphasis>To bývala výloha,</emphasis> napadlo Jakea. <emphasis>Když tu ještě stálo lahůdká</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ství, mohl se člověk zastavit na chodníku a dívat se na všechny ty sýry a maso. Majitelé je věšeli na provázky. Nevěděl, jak to ví, ale věděl to jistě - neměl ani stín pochybnosti.</emphasis></p>
<p>Zamyšleně se rozhlédl a pak zašel dál na parcelu. Skoro uprostřed ležel na zemi další nápis, napůl zakrytý šťavnatou zelení jarního plevele. Jake si klekl vedle něj, zvedl ho a smetl špínu. Písmena byla vybledlá, ale stejně je dokázal přečíst:</p>
<p>UMĚLECKÉ LAHŮDKÁŘSTVÍ TOMA A GERRYHO</p>
<p>OBLOŽENÉ MÍSY JSOU NAŠE SPECIALITA!</p>
<p>A pod tím byla sprejem, červenou barvou vybledlou do starorůžové, napsána tato překvapivá věta: ON MYSLÍ NA NÁS VŠECHNY.</p>
<p><emphasis>Tady je to místo</emphasis>, pomyslel si Jake. <emphasis>No jistě.</emphasis></p>
<p>Nechal nápis zase spadnout do trávy, vstal a zašel ještě dál, šel pomalu, všechno si prohlížel. Při tom ten pocit síly rostl. Všechno, co viděl - plevel, rozbité sklo, úlomky cihel -, vyvstávalo s jakousi nepřirozenou jasností. Dokonce i sáček od bramborových lupínků mu připadal krásný a slunce proměnilo prázdnou plechovku od piva ve válec hnědého ohně.</p>
<p>Jake si silně uvědomoval vlastní dech a slunce, které na všechno dopadalo jako těžké zlato. Najednou chápal, že stojí na pokraji velikého tajemství, a cítil, jak jím projíždí třas - hrůzou i úžasem.</p>
<p>Všechno je to tady. Všechno. Všechno je pořád tady.</p>
<p>Tráva se mu otírala o kalhoty. Lopuchy se mu lepily k ponožkám. Vítr před ním popoháněl obal od sušenek. Slunce se od něj odráželo a obal se na chvíli naplnil nádherným, strašlivým vnitřním světlem.</p>
<p>„Všechno je pořád tady,“ opakoval si a ani si neuvědomoval, že i jeho tvář se plní vlastním vnitřním světlem. „Všechno.“</p>
<p>Slyšel jakýsi zvuk - vlastně ho slyšel od chvíle, kdy na pozemek vstoupil. Bylo to nádherné pronikavé bzučení, nevýslovně osamělé a nevýslovně líbezné. Byl by to mohl být zvuk prudkého větru na holé pláni, jenomže byl živý. Jake si pomyslel, že je to zvuk tisíce hlasů zpívajících nějaký krásný přirozený akord. Podíval se dolů a uvědomil si, že v propletenci trávy, nízkých křovin a hromad cihel jsou tváře. <emphasis>Tváře</emphasis>.</p>
<p>„Co jste zač?“ zašeptal Jake. „Kdo jste?“ Žádná odpověď, ale Jakeovi se zdálo, že pod tím sborovým zpěvem slyší dusot kopyt na prašné zemi a střelbu a anděly volající ze stínů hosana. Zdálo se, že tváře na rumišti se otáčejí, když prochází kolem. Zdálo se, že sledují jeho kroky, ale nebyl v nich žádný zlý záměr. Viděl Čtyřicátou šestou ulici a na druhé straně První avenue okraj budovy OSN, ale ty domy neměly žádný význam - <emphasis>New York</emphasis> neměl žádný význam. Vybledl jako okenní sklo.</p>
<p>Bzučení sílilo. Nebylo to tisíc hlasů, ale milion, otevřený trychtýř plný hlasů stoupajících z nejhlubší studnice vesmíru. Zachytil v tom hromadném hlasu jména, ale nedokázal je přesně rozeznat. Jedno znělo snad Marten. Další znělo snad Cuthbert. Jiné možná znělo Roland - Roland z Gileadu.</p>
<p>Ozývala se jména. Ozývalo se nepřehledné balábile hlasů, které možná vyprávěly deset tisíc propletených příběhů. Ale nad tím vším znělo to nádherné, vzdouvající se bzučení, vibrace, která mu toužila zaplnit hlavu jasně bílým světlem. Jake si uvědomil s radostí tak nebývalou, že ho málem roztrhala na kusy, že je to hlas <emphasis>Ano</emphasis>, je to hlas <emphasis>Bílé</emphasis>, hlas <emphasis>Vždy</emphasis>. Byl to nezměrný sbor zpívající své ujištění a zpíval na prázdném prostranství. Zpíval pro něj.</p>
<p>Potom Jake uviděl klíč, ležící v chomáči pichlavých bodláků... a za ním růži.<strong>17</strong></p>
<p>Nohy ho zradily a Jake padl na kolena. Matně si uvědomoval, že pláče, a ještě matněji si uvědomoval, že se trochu pomočil. Plazil se po kolenou vpřed a sáhl po klíči, který ležel v hustém bodláčí. Připadalo mu, že jeho jednoduchý tvar vídal ve snech:</p>
<p><image xlink:href="#_6.jpg" /></p>
<p>Pomyslel si: <emphasis>To malé es na konci - v tom tkví tajemství.</emphasis></p>
<p>Když sevřel klíč do ruky, hlasy zesílily v harmonickém vítězném výkřiku. Jakeův výkřik se ztratil v hlase onoho sboru. Uviděl, že klíč v jeho prstech bíle zablýskl, a Jake ucítil, jak mu paží projel mocný zášleh síly. Jako by uchopil drát vysokého napětí, ale necítil žádnou bolest.</p>
<p>Otevřel knížku <emphasis>Karlík Šš-šš </emphasis>a vložil klíč dovnitř. Potom znovu upřel zrak na tu růži a uvědomil si, že toto je ten skutečný klíč - klíč ke všemu. Připlazil se k ní, s tváří jako planoucí světelnou korónou, s očima jako svítícími studnami modrého ohně.</p>
<p>Růže vyrůstala z chomáče neznámé fialové trávy.</p>
<p>Když se Jake přiblížil k té cizí trávě, růže se mu začala před očima otevírat. Odhalila tmavě šarlatovou pec, okvětní lístky skrývající další tajemné lístky, z nichž každý plál tajuplným zlobným žárem. Nikdy v životě neviděl nic tak mocně a navýsost živoucího.</p>
<p>A potom, když natáhl špinavou ruku k tomu zázraku, ty hlasy začaly zpívat jeho jméno... a přímo do středu jeho srdce se začal vkrádat smrtelný strach. Byl studený jako led a těžký jako kámen.</p>
<p>Cosi nebylo v pořádku. Cítil pulsující nesoulad, jako hluboký a ošklivý škrábanec na vzácném uměleckém díle nebo jako smrtelnou horečku doutnající pod chladnou kůží na čele nemocného.</p>
<p>Bylo to něco jako červ. Nemocný červ. A ještě cosi. Cosi, co číhá hned za příští zatáčkou na cestě.</p>
<p>Potom se srdce růže před ním otevřelo a odkrylo žlutou záplavu světla, a všechny myšlenky zahnala vlna úžasu. Jake si chvíli myslel, že to, co vidí, je pouze pyl, obdařený nadpřirozenou září, která sídlila v srdci všeho, co se nacházelo na tomto opuštěném pozemku - myslel si to, i když nikdy neslyšel o tom, že by v růži byl pyl. Naklonil se blíž a uviděl, že ten soustředný kruh svítící žlutí vůbec není pyl. Bylo to slunce: obrovská pec hořící uprostřed růže vyrůstající z fialové trávy.</p>
<p>Strach se vrátil, jenomže teď z něj byla čirá hrůza. <emphasis>Je to v pořá</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ku,</emphasis> říkal si, <emphasis>všechno je tady v pořádku, ale mohlo by se to pokazit - možná se to už kazit začalo. Je mi dovoleno pocítit z toho špatného tolik, k</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>lik unesu... ale co to je? A co můžu dělat?</emphasis></p>
<p>Bylo to něco jako červ.</p>
<p>Cítil, jak tepe jako nemocné a špinavé srdce, kazí tu klidnou krásu růže, křičí drsné nadávky do sboru hlasů, které ho tak uklidňovaly a pozvedaly.</p>
<p>Naklonil se k růži blíž a uviděl, že v jejím jádru není jen jedno slunce, ale je jich mnoho... možná se v té ohnivé, ale křehké schránce schovávala všechna slunce.</p>
<p>Ale je to špatné. Všechno se ocitlo v nebezpečí.</p>
<p>Jake věděl, že dotknout se toho zářícího mikrokosmu bude skoro jistě znamenat jeho smrt, ale nemohl se zastavit, natáhl tedy ruku vpřed. V tom gestu nebyla žádná zvědavost nebo strach. Jenom veliká, nevýslovná potřeba růži ochránit.<strong>18</strong></p>
<p>Když přišel k sobě, zpočátku si jenom uvědomoval, že uplynula spousta času a že ho pekelně bolí hlava.</p>
<p><emphasis>Co se stalo? Praštil mě někdo?</emphasis></p>
<p>Převalil se a posadil se. Hlavou mu znovu projela prudká bolest. Zvedl ruku k levému spánku, a když prsty odtáhl, byly lepkavé krví. Podíval se dolů a uviděl, že z trávy trčí cihla. Její zaoblená hrana byla příliš červená.</p>
<p><emphasis>Kdyby byla ostrá, nejspíš bych byl mrtvý nebo v komatu.</emphasis></p>
<p>Podíval se na zápěstí a překvapeně zjistil, že má pořád své hodinky. Byly značky Seiko, nijak zvlášť drahé, ale v tomto městě si člověk nezdřímne na opuštěném místě, aniž by něco neztratil. Na ceně nezáleželo, člověka prostě obrali. Tentokrát se zdálo, že měl štěstí.</p>
<p>Bylo čtvrt na pět odpoledne. Ležel tam a nevěděl o světě nejméně pět hodin. Jeho otec už nejspíš zburcoval policii, aby ho hledala, ale na tom nijak zvlášť nezáleželo. Jakeovi se zdálo, že odešel z Piperovy školy asi před tisíci lety.</p>
<p>Jake ušel polovinu vzdálenosti k plotu mezi prázdnou mýtinkou a chodníkem na Druhé avenue, pak se zastavil.</p>
<p>Co se mu vlastně stalo?</p>
<p>Kousek po kousku se mu vracela paměť. Přeskočil plot. Uklouzl a vyvrtl si kotník. Sáhl si na něj a škubl sebou. Ano - to se tedy skutečně stalo. Co potom?</p>
<p>Cosi magického.</p>
<p>Tápal po tom, jako starý člověk tápavě hledá cestu zšeřelým pokojem. Všechno bylo naplněno vlastním světlem. Všechno - dokonce i prázdné obaly a vyhozené plechovky od piva. Slyšel hlasy - zpívaly a vyprávěly tisíce propletených příběhů.</p>
<p>„A obličeje,“ zamumlal. Při té vzpomínce se pátravě rozhlédl. Žádné tváře neviděl. Hromady cihel byly jen hromadami cihel, a trsy trávy byly jen trsy trávy. Žádné tváře tu nebyly, ale -</p>
<p><emphasis>- ale předtím tu byly. Nebyla to jen moje fantazie.</emphasis></p>
<p>Věřil tomu. Nemohl uchopit podstatu té vzpomínky, její krásu a přesah, ale zdála se mu naprosto reálná. Připadalo mu, že jeho vzpomínky na chvíle před tím, než ztratil vědomí, jsou jako fotografie pořízené za nejkrásnějšího dne jeho života. Můžete si pamatovat, jaký ten den byl - aspoň trochu - ale fotografie jsou ploché a skoro bez síly.</p>
<p>Jake se rozhlédl po pustém prostranství, které se už plnilo fialovými stíny pozdního odpoledne, a pomyslel si: <emphasis>Chci, aby se to vrát</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>lo. Bože, chci, aby to bylo jako předtím.</emphasis></p>
<p>Potom uviděl tu růži, vyrůstající z trsu fialové trávy těsně u místa, kde upadl. Srdce mu vyskočilo do krku. Jake se vydal klopýtavě k ní, bez ohledu na bolest, která šlehala z kotníku při každém kroku. Padl před růží na kolena jako při bohoslužbě u oltáře. Naklonil se k ní, oči dokořán.</p>
<p><emphasis>Je to jenom růže. Nakonec jenom růže. A ta tráva -</emphasis></p>
<p>Tráva přece jen nebyla fialová, jak viděl. Na stéblech byly fialové cákance, to ano, ale pod nimi byla úplně normální zelená barva. Podíval se o kousek dál a uviděl na jiném chomáči trávy modré cákance. Napravo od něj zase statečný trs bodláčí nesl stopy červené a žluté barvy. A za bodláčím ležela hromádka vyhozených plechovek od barvy. Venkovní nátěr matný, stálo na nálepkách.</p>
<p><emphasis>To bylo všechno. Jenom barevné cákance. Jenomže v hlavě se ti to pomíchalo, myslel sis, že vidíš -</emphasis></p>
<p>To byla hloupost.</p>
<p>Věděl, co viděl tehdy a co vidí teď. „Kamufláž,“ zašeptal. „Bylo to tady. Všechno. A... ještě pořád je.“</p>
<p>Když se mu v hlavě vyjasnilo, znovu ucítil klidnou, harmonickou sílu, kterou toto místo v sobě tajilo. Sbor zde zněl stále, jeho hlasy byly stejně melodické, i když zastřené a vzdálené. Podíval se na hromadu cihel a starých rozbitých kusů omítky a uviděl v ní schovaný sotva rozeznatelný obličej. Byla to tvář ženy s jizvou na čele.</p>
<p>„Allie?“ zamumlal Jake. „Nejmenuješ se Allie?“</p>
<p>Žádná odpověď. Obličej zmizel. Díval se zase jen na neladnou hromadu cihel a omítky.</p>
<p>Podíval se opět na růži. Viděl, že není tmavě červená, jako bývá srdce rozpálené pece, ale uprášeně, matně růžová. Byla velmi krásná, ale ne dokonalá. Některé okvětní lístky se už kroutily. Vnější okraje byly hnědé a mrtvé. Nebyla to pěstěná květina, jaké vídal v květinářství. Předpokládal, že je to divoká růže.</p>
<p>„Jsi velmi krásná,“ řekl a znovu natáhl ruku, aby se jí dotkl.</p>
<p>Nefoukal vítr, ale růže se přesto k němu naklonila. Na okamžik se polštářky jeho prstů dotýkaly jejích lístků, hladkých a sametových a úžasně živých, a sborový hlas všude kolem něj zesílil.</p>
<p>„Jsi nemocná, růže?“</p>
<p>Žádná odpověď se samozřejmě neozvala. Když jeho prsty opustily vybledlý růžový kalich květiny, růže se znovu vrátila do původní pozice a hrdě vyčnívala z barvou pocákané trávy v tiché, zapomenuté nádheře.</p>
<p><emphasis>Kvetou růže v tuhle roční dobu?</emphasis> uvažoval Jake. <emphasis>Ty divoké? Proč by vlastně divoká růže rostla na prázdné parcele? A jestli ano, jak to, že jich tu není víc?</emphasis></p>
<p>Zůstal ještě chvíli na všech čtyřech, pak si uvědomil, že by mohl tu růži pozorovat celý zbytek odpoledne (možná zbytek života) a nepřiblížit se ani o krůček k rozluštění jejího tajemství. Na okamžik ji zahlédl jako obyčejnou růži, stejně jako viděl všechno ostatní v tomto zapomenutém, špinavém koutu města. Viděl ji s odloženou maskou a odhozenou kamufláží. Chtěl ji tak vidět znovu, ale chtění nepomůže.</p>
<p>Byl čas jít domů.</p>
<p>Uviděl, že poblíž leží dvě knihy, které si koupil v Manhattanské restauraci pro duši. Když je sbíral, vyklouzl ze stránek <emphasis>Karlíka Šš-šš</emphasis> jakýsi zářivě stříbrný předmět a dopadl na hrubý drn. Jake se shýbl, opatrně přitom nadlehčoval zraněný kotník a předmět zvedl. Když to udělal, sbor vzdychl a zesílil a pak se ztišil do skoro nezřetelného hučení.</p>
<p>„Takže tohle byla taky skutečnost,“ zamumlal. Přejel bříškem palce po tupých výstupcích klíče a jednoduchých zářezech ve tvaru vé. Nakonec i po mírných křivkách ve tvaru es na konci třetího zářezu. Potom klíč zastrčil hluboko do pravé přední kapsy kalhot a začal se belhat k plotu.</p>
<p>Došel k němu a chystal se přelézt, když ho najednou napadlo něco hrozného.</p>
<p><emphasis>Ta růže! Co když sem někdo přijde a utrhne ji?</emphasis></p>
<p>Ale v hlavě mu promluvil jakýsi hlas, hlas, který určitě patřil muži, kterého potkal v dostavníkové stanici v tom podivném jiném životě. Nikdo ji neutrhne. Ani ji žádný vandal nerozšlápne patou, protože jeho tupé oči nesnesou pohled na její krásu. Tady nehrozí nebezpečí. Dokáže se před takovými věcmi ochránit sama.</p>
<p>Jakea zaplavila veliká úleva.</p>
<p><emphasis>Můžu sem přijít znovu a podívat se na ni?</emphasis> zeptal se toho neznámého hlasu. <emphasis>Až mi bude mizerně nebo jestli se vrátí ty hlasy a začnou se znovu hádat? Můžu se vrátit a podívat se na ni a nabrat trochu klidu?</emphasis></p>
<p>Hlas neodpověděl, a po chvíli pozorného naslouchání došel Jake k závěru, že hlas zmizel. Zastrčil si <emphasis>Karlíka Šš-šš </emphasis>a <emphasis>Hádej hádači</emphasis> za opasek kalhot - viděl, že jsou umazané od hlíny a plné kuliček bodláků - a potom se chytil plotu. Vytáhl se nahoru, přehoupl se na druhou stranu a znovu seskočil na chodník Druhé avenue, jen dával pozor, aby dopadl na zdravou nohu.</p>
<p>Na ulici byl mnohem hustší provoz - bylo více chodců i vozidel -protože lidé cestovali na noc domů. Několik kolemjdoucích pohlédlo na špinavého chlapce v roztrženém saku a s košilí vytaženou z kalhot, který neohrabaně seskočil z plotu, ale moc jich nebylo. Newyorčané jsou zvyklí vídat lidi, kteří dělají zvláštní věci.</p>
<p>Chvíli tam stál s pocitem, že něco ztratil, a uvědomoval si ještě něco - ty hádavé hlasy se pořád ještě neozvaly. To byla dobrá zpráva.</p>
<p>Pohlédl na plot. A vylétla z něj ta neobratná veršovánka, možná proto, že byla nastříkaná stejnou barvou, jakou měla ta růže.</p>
<p>„Vidím ŽELVU obrovitou,“ zamumlal Jake. „Krunýřem hne zemí celou.“ Otřásl se. „To byl ale den! Páni!“</p>
<p>Otočil se a začal se pomalu belhat k domovu.<strong>19</strong></p>
<p>Vrátný určitě zavolal nahoru, jakmile Jake vešel do haly, protože otec stál před výtahem, když se v pátém patře otevřel. Elmer Chambers měl na sobě vybledlé džíny a kovbojské boty, které přidávaly dobrých pět centimetrů k jeho jakž takž celým šesti stopám. Nakrátko ostříhané černé vlasy mu trčely z hlavy. Pokud si Jake pamatoval, jeho otec vypadal jako člověk, který právě utrpěl důkladný elektrický šok. Jakmile Jake vystoupil z výtahu, popadl ho Chambers za paži.</p>
<p>„Podívej se na sebe!“ Otcovy oči létaly nahoru a dolů a zaznamenávaly Jakeův špinavý obličej a ruce, krev zasychající na tváři a spánku, uprášené kalhoty, roztržené sako a bodlák, který mu uvízl na kravatě jako prapodivná spona. „Padej dovnitř! Kde jsi sakra byl? Tvoje matka málem vyletěla z kůže, doprdele!“</p>
<p>Nečekal na Jakeovu odpověď a vtáhl ho do bytu. Jake viděl, že v průchodu mezi jídelnou a kuchyní stojí Greta Shawová. Soucitně se na něj podívala, ale zmizela dřív, než ji mohly zaregistrovat „pánovy“ oči.</p>
<p>Jakeova matka seděla v houpacím křesle. Vstala, když uviděla Jakea, ale nevyskočila na nohy. Ani se k němu nerozběhla halou, aby ho mohla celého zahrnout polibky a výčitkami. Když k němu přicházela, zapátral jí Jake v očích a odhadl, že měla toho odpoledne nejméně tři valia. Možná čtyři. Oba jeho rodiče byli skálopevnými zastánci přesvědčení, že chemie ulehčuje život.</p>
<p>„Ty krvácíš! Kde jsi byl?“ Položila mu tu otázku svým kultivovaným školeným hlasem a vyslovila poslední slovo tak, že se rýmovalo s pyl. Jako by zdravila známého, který se zapletl do menší pouliční nehody.</p>
<p>„Venku,“ odpověděl.</p>
<p>Otec jím prudce zatřásl. Jake to nečekal. Zapotácel se a dopadl na pochroumaný kotník. Znovu to příšerně zabolelo a Jake se najednou rozzuřil. Jake si nemyslel, že se jeho otec rozčílil, protože zmizel ze školy a nechal po sobě jenom šílenou slohovou práci. Jeho otec se rozčílil, protože Jake měl tu drzost narušit mu jeho vlastní převzácné plány.</p>
<p>Až do této chvíle v životě Jake choval jenom tři pocity vůči otci: zmatek, strach a jakýsi druh slabé, tápavé lásky. Teď se vynořil čtvrtý a pátý. Jeden byl vztek. Druhý znechucení. Do těchto nepříjemných pocitů se mísil stesk. V této chvíli to bylo to největší, co se v něm nacházelo a proplétalo se vším ostatním jako dým. Podíval se na otcovy zarudlé tváře a trčící vlasy a přál si, aby byl zase na tom opuštěném pozemku, kde by se díval na růži a poslouchal sbor<emphasis>. Já sem nepatřím,</emphasis> pomyslel si. <emphasis>Už ne. Čeká mě práce. Kdybych jenom věděl jaká.</emphasis></p>
<p>„Pusť mě,“ pravil.</p>
<p>„Co jsi mi to řekl?“ Otcovy modré oči se rozšířily. Byly dnes večer silně podlité krví. Jake uhodl, že nejspíš řádně ubral ze svých zásob kouzelného prášku a že nejspíš není vhodná chvíle ho rozčilovat, ale Jake si uvědomil, že ho přesto rozčílit chce. Nikdo s ním nebude třást jako sadistický kocour s myší. Dnes večer ne. Možná už nikdy. Najednou si uvědomil, že ten vztek z velké části vyvěrá z jedné prosté skutečnosti: nemohl s nimi mluvit o tom, co se stalo - co se stále děje. Zavřeli všechny dveře.</p>
<p><emphasis>Ale já mám klíč</emphasis>, pomyslel si a sáhl na něj přes látku kalhot. A vybavil se mu zbytek té zvláštní veršovánky: <emphasis>Jestli běhat chceš a hrát, PAPRSEK ti řekne jak.</emphasis></p>
<p>„Řekl jsem, abys mě pustil,“ opakoval. „Mám vyvrtnutý kotník a ty mi ubližuješ.“</p>
<p>„Ublížím ti ještě mnohem víc, jestli -“</p>
<p>Do Jakea najednou jako by proudila nečekaná síla. Sevřel ruku, která ho držela za paži těsně pod ramenem, a prudce ji odstrčil. Otci poklesla brada.</p>
<p>„Já pro tebe nepracuji,“ řekl Jake. „Jsem tvůj syn, pamatuješ? Jestli jsi zapomněl, podívej se na fotku na svém stole.“</p>
<p>Otec vycenil dokonalé korunky na svém chrupu v úšklebku, který vyjadřoval překvapení a zároveň vztek. „Takhle se mnou nemluv, hochu - kde je sakra tvoje úcta?“</p>
<p>„Nevím. Možná jsem ji ztratil cestou domů.“</p>
<p>„Ty se celý den flákáš bez dovolení a potom si tu pouštíš na špacír tu svou tlustou, sprostou hubu -“</p>
<p>„Nech toho! Nechte toho, oba!“ vykřikla Jakeova matka. Vypadala, že má slzy na krajíčku, i když jí tělem koloval uklidňující prostředek.</p>
<p>Otec znovu sáhl po Jakeově paži, ale pak si to rozmyslel. Možná s tím měla co dělat překvapivá síla, se kterou mu syn ruku před chvílí odtrhl. Nebo to bylo jen pohledem v Jakeových očích. „Chci vědět, kde jsi byl.“</p>
<p>„Venku. Řekl jsem vám to. A to je všechno, co vám povím.“</p>
<p>„Doprdele! Volal tvůj ředitel, tvůj učitel francouzštiny sem přišel a oba měli na tebe <emphasis>beaucoup</emphasis> otázek! Já taky a chci nějakou odpověď!“</p>
<p>„Máš špinavé šaty,“ poznamenala matka a pak ustrašeně dodala: „Přepadli tě, Johnny? Šel jsi za školu a na ulici tě přepadli?“</p>
<p>„Samozřejmě že ho nepřepadli,“ vrčel Elmer Chambers. „Pořád má hodinky, ne?“</p>
<p>„Ale na hlavě má krev.“</p>
<p>„To nic, mami. Jenom jsem se praštil.“</p>
<p>„Ale -“</p>
<p>„Jdu spát. Jsem hrozně unavený. Jestli o tom chcete mluvit ráno, můžeme. Možná to bude mít ráno smysl. Ale teď nechci říct ani slovo.“</p>
<p>Otec k němu udělal krok a hmátl po něm.</p>
<p>„Ne, Elmere!“ vykřikla skoro Jakeova matka.</p>
<p>Chambers si jí nevšímal. Chytil Jakea za límec saka. „Neodvažuj se teď odejít -“ začal, ale pak se Jake zkroutil a vytrhl mu sako z ruky. Šev pod jeho pravou paží, už tak dost namáhaný, povolil, jen to zapraskalo.</p>
<p>Otec uviděl ty svítivé oči a ustoupil. Vztek v jeho obličeji vyhnalo cosi, co vypadalo jako strach. Ta zář nebyla jen metafora. Zdálo se, že Jakeovi skutečně hoří oči. Jeho matka slabě vykřikla a přimáčkla si ruku k ústům, udělala dva dlouhé, nejisté kroky zpět a z výšky dopadla do houpacího křesla.</p>
<p>„<emphasis>Nech... mě... být</emphasis>,“ řekl Jake</p>
<p>„Co se ti stalo?“ zeptal se otec, jako by si téměř stěžoval. „Co se ti sakra stalo? V první den zkoušek vypadneš ze školy a nikomu neřekneš ani slovo, vrátíš se špinavý od hlavy k patě... a chováš se, jako by ses zbláznil.“</p>
<p>A bylo to tu - chováš se, jako by ses zbláznil. To, čeho se bál od chvíle před třemi týdny, kdy se ozvaly ty hlasy. Strašlivé obvinění. Jenomže když už to bylo venku, zjistil Jake, že ho to vůbec neděsí, možná proto, že konečně nalezl pro toto téma klidné místečko ve své hlavě. Ano, cosi se mu stalo. A ještě to neskončilo. Ale - nezbláznil se. Aspoň zatím.</p>
<p>„Promluvíme si o tom ráno,“ opakoval. Prošel jídelnou a otec se ho tentokrát nepokusil zastavit. Došel skoro na chodbu, když ho zastavil matčin ustaraný hlas. „Johnny... není ti něco?“</p>
<p>A co měl odpovědět? Ano? Ne? Obojí? Ani jedno? Ale ty hlasy přestaly, a to už něco znamenalo. Vlastně to znamenalo hodně.</p>
<p>„Je mi líp,“ řekl nakonec. Došel ke svému pokoji a pečlivě za sebou zavřel dveře. Klapnutí dveří, pevně se zavírající mezi ním a zbytkem okolního světa, ho naplnilo nesmírnou úlevou.<strong>20</strong></p>
<p>Ještě chvíli stál u dveří a poslouchal. Matčin hlas zněl jenom jako mumlání, otcův hlas byl trochu hlasitější.</p>
<p>Jeho matka říkala cosi o krvi a doktorovi.</p>
<p>Otec řekl, že klukovi nic není. S tím klukem nebylo v pořádku akorát to hulvátství, které vypustil z huby, a na to se podívá.</p>
<p>Matka řekla cosi o tom, aby se uklidnil.</p>
<p>Otec řekl, že je klidný.</p>
<p>Matka řekla -</p>
<p>On řekl, ona řekla, bla bla bla. Jake je měl stále rád - aspoň tím si byl docela jist -, ale teď se cosi stalo a způsobilo to, že je nutné, aby se staly ještě jiné věci.</p>
<p>Proč? Protože té růži něco bylo. A možná proto, že chtěl utíkat a hrát si... a vidět zase jeho oči, modré, jako bylo nebe nad dostavníkovou stanicí.</p>
<p>Jake pomalu přešel ke stolu, v chůzi si sundal sako. Bylo pěkně poničené - jeden rukáv skoro utržený, podšívka visela jako zplihlá plachta. Pověsil ho na opěradlo židle, pak se posadil a položil na stůl knížky. Za uplynulý týden nebo deset dní toho moc nenaspal, ale dnes v noci bude určitě spát dobře. Nevzpomínal si, že by byl někdy tak unavený. Až se ráno probudí, bude možná vědět, co dělat.</p>
<p>Ode dveří se ozvalo tiché zaklepání a Jake se k nim unaveně obrátil.</p>
<p>„Tady je Shawová, Johne. Můžu na chvilku dovnitř?“</p>
<p>Usmál se. Paní Shawová - kdo jiný. Rodiče ji vyslali jako prostředníka. Nebo spíš tlumočníka.</p>
<p><emphasis>Běžte se na něj podívat</emphasis>, řekla matka. <emphasis>Vám poví, co se mu stalo. Jsem jeho matka a tento muž se zarudlýma očima a ucpaným nosem je jeho otec a vy jste jenom hospodyně, ale vám poví, co nepoví nám. Protože ho vídáte častěji než my a možná mluvíte jeho jazykem.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nese mi tác, </emphasis>pomyslel si Jake, a když otevřel dveře, usmíval se.</p>
<p>Paní Shawová mu opravdu nesla tác. Byly na něm dva obložené chleby, kus jablkového koláče a sklenice čokoládového mléka. Dívala se na Jakea trochu nejistě, jako by čekala, jestli se na ni vrhne a kousne ji. Jake se podíval za ni, ale po rodičích nebylo ani stopy. Domyslel si, že sedí v obývacím pokoji a úzkostně naslouchají.</p>
<p>„Myslela jsem, že by sis dal něco k jídlu,“ řekla paní Shawová.</p>
<p>„Ano, děkuju.“ Opravdu měl hlad jako vlk. Nejedl od snídaně. Ustoupil a paní Shawová vešla dovnitř (znovu se na něj pátravě podívala, když kolem něj procházela) a položila tác na stůl.</p>
<p>„Ale to se podívejme,“ zvedla <emphasis>Karlíka Šš-šš</emphasis>. „Tuhle jsem měla, když jsem byla malá. Tu sis dneska koupil, Johnny?“</p>
<p>„Ano. Rodiče vás požádali, abyste zjistila, co jsem dělal?“</p>
<p>Přikývla. Žádné předstírání, žádné okolky. Byla to prostě práce, jako vynášet odpadky. <emphasis>Můžeš mi to povědět, jestli chceš, říkal její v</emphasis><emphasis>ý</emphasis><emphasis>raz, nebo můžeš mlčet. Mám tě ráda, Johnny, ale opravdu je mi jedno, jestli uděláš to nebo ono. Já tu prostě pracuju a už mám hod</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>nu po obvyklé pracovní době.</emphasis></p>
<p>Nijak ho neurazilo, co mu její tvář řekla. Naopak, spíš ho uklidnila. Paní Shawová byla dalším známým, který nebyl tak docela přítelem, ale myslel si, že je mu možná o něco bližším přítelem než děti ve škole, a je mu mnohem bližší než otec nebo matka. Paní Shawová byla aspoň upřímná. Nepotrpěla si na tanečky. Všechno šlo na vrub účtu na konci měsíce, a vždycky odkrajovala kůrky z chleba.</p>
<p>Jake zvedl obložený chleba a pořádně si ukousl. Boloňský salám a sýr, ten měl rád. To byl další bod ve prospěch paní Shawové - věděla, co má rád. Jeho matka žila stále v domnění, že má rád kukuřičný klas a nesnáší růžičkovou kapustu.</p>
<p>„Povězte jim laskavě, že je mi dobře,“ řekl. „A otci povězte, že je mi líto, že jsem byl na něj hrubý.“</p>
<p>Nebylo mu to líto, ale jeho otec doopravdy toužil pouze po omluvě. Jakmile mu ji paní Shawová vyřídí, uvolní se a začne si namlouvat starou lež - že dostál otcovské povinnosti a všechno je v pořádku, všechno je v pořádku, a veškerý řád věcí je v pořádku.</p>
<p>„Usilovně jsem studoval ke zkouškám,“ pokračoval a při řeči žvýkal, „a dnes ráno to na mě asi padlo. Nějak jsem zamrzl. Připadalo mi, že musím jít ven, jinak se zadusím.“ Sáhl si na uschlý krvavý škraloup na čele. „A pokud jde o toto, povězte laskavě mé matce, že to opravdu nic není. Byla to jenom hloupá nehoda. Jeden pošťák tlačil vozík s balíčky a já vrazil přímo do něj. Trochu jsem se řízl, ale nic to není. Nevidím dvojitě, nic podobného, a hlava už mě bolet přestala.“</p>
<p>Přikývla. „Umím si představit, jaké to musí být - taková náročná škola, a vůbec. Prostě ses trochu vyděsil. To není žádná hanba, Johnny. Ale posledních pár týdnů jsi opravdu nevypadal ve své kůži.“</p>
<p>„Myslím, že teď už budu v pořádku. Možná budu muset opakovat Závěrečnou slohovou práci z angličtiny, ale -“</p>
<p>„Ach!“ vyhrkla paní Shawová. Tváří jí prolétl polekaný výraz. Položila <emphasis>Karlíka Šš-šš</emphasis> znovu Jakeovi na stůl. „Skoro jsem zapomněla! Učitel francouzštiny ti tu něco nechal. Hned to přinesu.“</p>
<p>Odešla z pokoje. Jake doufal, že nezpůsobil starosti panu Bissettovi, který vypadal na příjemného člověka, ale asi se to stalo, protože Bissette měl skutečně osobní přístup. Jake měl pocit, že osobní přístup je pro učitele na Piperově škole velmi vzácný. Uvažoval, co mu tu pan Bissette nechal. Nejspíš pozvání k pohovoru s panem Hotchkissem, školním cvokařem. Ráno by ho to ještě vyděsilo, ale večer už ne.</p>
<p>Dnes večer se zdálo, že záleží jen na té růži.</p>
<p>Pustil se do druhého chleba. Paní Shawová nechala dveře otevřené, takže slyšel, jak spolu rodiče hovoří. Oba mluvili trochu klidněji. Jake se napil mléka, potom chytil talíř s jablkovým koláčem. Za chvilku se paní Shawová vrátila. Nesla velmi povědomou modrou složku.</p>
<p>Jake zjistil, že ho všechen strach přece jen neopustil. Takže už to budou všichni vědět, studenti a sbor, a bylo příliš pozdě, než aby s tím šlo něco udělat, ale to neznamenalo, že se mu líbí, že všichni vědí, že mu uletěly včely. Že o něm mluví.</p>
<p>Vpředu byla ke složce připnuta malá obálka. Jake ji vytáhl, a když ji otevíral, podíval se na paní Shawovou. „Jak se teď vede mým rodičům?“ zeptal se.</p>
<p>Dovolila si nepatrný úsměv. „Tvůj otec chtěl, abych se tě zeptala, proč jsi mu prostě neřekl, že máš zkouškovou horečku. Prý ji sám měl, jednou nebo dvakrát, když byl malý.“</p>
<p>Jakea to překvapilo. Jeho otec nikdy nepatřil k lidem, kteří si libují ve vzpomínkách, jež začínají: <emphasis>Víš, když jsem byl malý</emphasis>. Jake se pokusil představit si otce jako chlapce postiženého zkouškovou horečkou, ale zjistil, že mu to moc nejde - vzmohl se pouze na nepříjemný obrázek bojovného trpaslíka ve svetru Piperovy školy, trpaslíka v kovbojských botách šitých na míru, trpaslíka s krátkými černými vlasy, které mu trčí z čela.</p>
<p>Vzkaz byl od pana Bissetta.</p>
<p><emphasis>Milý Johne,</emphasis></p>
<p><emphasis>Bonnie Averyová mi řekla, že jsi brzy odešel. Dělá si o tebe velké st</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>rosti a já také, i když už jsme takové příhody zažili, zvlášť ve zkoušk</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vém týdnu. Přijď mě prosím zítra ráno navštívit, ano? Všechny pr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>blémy, které máš, se dají vyřešit. Pokud máš pocit, že tě zkou</emphasis><emphasis>š</emphasis><emphasis>ky příliš zatěžují - a opakuji, že se to stává každou chvíli -, dá se zař</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>dit odklad. Naší hlavní starostí je tvé blaho. Zavolej mi dnes večer, jestli se ti bude chtít. Budu na čísle 555-7661. Budu vzhůru do půlnoci. Nezap</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>meň, že tě všichni máme moc rádi a jsme na tvé straně.</emphasis></p>
<p><emphasis>À votre santé</emphasis></p>
<p><image xlink:href="#_8.jpg" /></p>
<p>Jakeovi se chtělo brečet. Pan Bissette napsal, že má starost, a to bylo nádherné, ale ve vzkazu byly ještě další věci, které nenapsal a které byly ještě nádhernější - vřelost, zájem a úsilí (i když pomýlené) porozumět a utěšit.</p>
<p>Pan Bissete nakreslil dole na stránce malou šipku. Jake lístek obrátil a přečetl toto:</p>
<p><emphasis>Mimochodem, Bonnie mě požádala, abych ti poslal tohle - blahopř</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>ji!!</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>Blahopřeji? Co tohle sakra znamenalo?</emphasis></p>
<p>Rozevřel složku. K první stránce jeho Závěrečné slohové práce byl přišpendlen list papíru. Byl označen ZE STOLU BONITY AVERYOVÉ a Jake se pustil do čtení špičatého písma, vyvedeného plnicím perem, a užasl stále víc.</p>
<p><emphasis>Johne, Leonard ti bude nepochybně tlumočit starost, kterou všichni o tebe máme - umí to báječně -, tak mi dovol, abych se om</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>zila na tvou Závěrečnou slohovou práci, kterou jsem během volné hodiny přečetla a oznámkovala. Je úžasně originální a výtečná ve srovnání s jakoukoli studentskou prací, kterou jsem v posledních několika letech četla. Tv</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>je použití repetic („... a to je pravda“) je nápadité, ale repetice jsou samozřejmě jenom trik. Skutečná cena tvé práce je v její symbolice, vyjádřené nejprve fotografiemi vlaku a dveří na titulní straně, a výte</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ně rozvinuté v celé práci. Logického vyústění dosahuje obrazem „če</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>né věže“, kterou chápu jako tvé prohlášení, že konvenční ambice jsou nejen falešné, ale i nebezpečné.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nepředstírám, že rozumím veškerým symbolům (např. „Pani st</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>nů“, „pistolník“), ale zdá se mi jasné, že ty sám jsi „Vězeň“ (školy, společnosti atd.) a že vzdělávací systém je „Mluvící démon“. Je mo</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>né, že „Roland“ a „pistolník“ jsou ste</emphasis><emphasis>jnou autoritou - snad tvým o</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>cem? Tato možnost mě okouzlila natolik, že jsem si vyhledala v tvých záznamech jeho jméno. Vím tedy, že se jmenuje Elmer, ale vím také, že jeho prostřední jméno začíná na R.</emphasis></p>
<p><emphasis>To vše je nesmírně provokativní. Nebo je to jméno dvo</emphasis><emphasis>jitým symb</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>lem, inspirovaný jak tvým otcem, tak básní Roberta Browninga „Chi</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>de Roland přišel k Temné věži“? Takovou otázku bych nepoložila vě</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>šině studentů, ale samozřejmě vím, jak mnoho čteš!</emphasis></p>
<p><emphasis>V každém případě jsi na mě udělal neobyčejný dojem. Mladší st</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>denty často přitahuje psaní ve stylu takzvaného „proudu vědomí“, ale málokdy jej dokážou zvládnout. Ty jsi odvedl vynikající práci vycház</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>jící z tohoto stylu, obohacenou symbolickým jazykem.</emphasis></p>
<p><emphasis>Bravo!</emphasis></p>
<p><emphasis>Zastav se, jakmile budeš zase „zpátky“ - chci s tebou probrat př</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>padnou publikaci této práce v prvním vydání studentského literárního časopisu v příštím roce.</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>B. Averyová</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>P. S. Pokud jsi dnes ze školy odešel proto, že tě náhle přepadly p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>chybnosti o mé schopnosti pochopit tak nečekaně bohatou Závěrečnou práci, doufám, že jsem ty pochybnosti rozehnala.</emphasis></p>
<p>Jake vytáhl list papíru ze svorky, takže se pod ním ukázala titulní strana jeho nesmírně originální a bohatě symbolické Závěrečné slohové práce. Červeným inkoustem pera slečny Averyové na ní byla napsána a zakroužkována podtržená jednička. Pod ni napsala SKVĚLÁ PRÁCE!!!</p>
<p>Jake se rozesmál.</p>
<p>Celý den - ten dlouhý, děsivý, zmatený, radostný, strašidelný, tajuplný den - se vešel do mohutného, vzlykavého chechtotu. Svezl se na židli, zvrátil hlavu, rukama si mačkal břicho a po tváři mu tekly slzy. Smál se do ochraptění. Už se skoro uklidnil, ale pak mu zrak padl na některý řádek dobře míněné recenze slečny Averyové a znovu se rozchechtal. Neviděl, že ke dveřím přišel jeho otec, podíval se na něj zmateným, ostražitým pohledem a pak znovu odešel, jen vrtěl hlavou.</p>
<p>Nakonec si přece jen uvědomil, že paní Shawová pořád sedí u něj na posteli a dívá se na něj s přátelským odstupem, jen mírně zvědavě. Pokusil se promluvit, ale smích ho přemohl dřív, než to stačil.</p>
<p><emphasis>Musím přestat,</emphasis> napomínal se. <emphasis>Musím přestat, nebo mě to zabije. Raní mě mrtvice nebo budu mít infarkt, nebo něco takového.</emphasis></p>
<p>Potom ho napadlo, <emphasis>To by mě zajímalo, co si vybrala z toho „šš-šš, šš-šš“</emphasis>? A znovu se divoce rozchechtal.</p>
<p>Nakonec ten záchvat začal polevovat a přecházel v klidnější hihňání. Otřel si loktem uslzené oči a řekl: „Promiňte, paní Shawová - já jenom... no... dostal jsem ze Závěrečné slohové práci jedničku. Byla velmi... velmi bohatá... a velmi sym... sym...“</p>
<p>Ale nedokázal domluvit. Znovu se zhroutil smíchem, jen se držel za bolavé břicho.</p>
<p>Paní Shawová s úsměvem vstala. „To je moc pěkné, Johne. Jsem ráda, že všechno tak dobře dopadlo, a tvoji rodiče určitě také budou rádi. Už jsem se hrozně opozdila. Myslím, že vrátného požádám, aby mi zavolal taxi. Dobrou noc a vyspi se dobře.“</p>
<p>„Dobrou noc, paní Shawová,“ řekl Jake a vynaložil veškeré úsilí, aby se ovládl. „A děkuju.“</p>
<p>Jakmile odešla, znovu se rozchechtal.<strong>21</strong></p>
<p>Během příští půl hodiny ho navštívili rodiče, každý zvlášť. Skutečně se už uklidnili a Jakeova jednička ze Závěrečné písemné práce je asi uklidnila ještě víc. Jake je přijal s francouzštinou rozloženou na stole před sebou, ale vlastně se do ní nedíval a neměl to ani v úmyslu. Čekal jenom, až odejdou, aby si mohl prohlédnout ty dvě knihy, které si toho dne koupil. Měl pocit, že ta opravdová závěrečná zkouška na něj teprve čeká někde za obzorem, a on si zoufale přál uspět.</p>
<p>Otec k němu strčil hlavu někdy kolem čtvrt na deset, asi dvacet minut poté, co matka ukončila svou krátkou, neurčitou návštěvu. Elmer Chambers držel v jedné ruce cigaretu a v druhé sklenici skotské. Zdálo se, že je nejen klidnější, ale také otupělý. Jake chvilku uvažoval, ale celkem lhostejně, jestli otec neplení matčiny zásoby valia.</p>
<p>„Všecko v pořádku, ty kluku?“</p>
<p>„Ano.“ Znovu byl malým, úpravným chlapcem, který se vždycky naprosto ovládal. Oči, které otočil k otci, už nesvítily, ale byly kalné.</p>
<p>„Chtěl jsem ti říct, že mě tamto mrzí.“ Otec nebyl člověk, který se často omlouvá, a dělal to špatně. Jake se přistihl, že je mu ho trochu líto.</p>
<p>„To je v pořádku.“</p>
<p>„Těžkej den,“ řekl otec. Máchl prázdnou skleničkou. „Co kdybysme prostě zapomněli na to, co se stalo?“ Mluvil, jako by ten skvělý a logický nápad dostal právě v této chvíli.</p>
<p>„Třeba,“ řekl Jake. „Máma je v pořádku?“</p>
<p>„V pořádku, no jo. Půjdu do pracovny. Mám dneska spoustu papírování.“</p>
<p>„Tati?“</p>
<p>Otec se na něj znovu ostražitě podíval.</p>
<p>„Jak se jmenuješ prostředním jménem?“</p>
<p>Cosi v otcově tváři Jakeovi prozradilo, že se sice podíval na známku ze Závěrečné písemné práce, ale neobtěžoval se přečíst si vlastní práci, ani hodnocení slečny Averyové.</p>
<p>„Žádné nemám,“ odpověděl. „Je to jenom iniciála, jako Hany S. Truman. Jenomže u mě je to R. Jak tě to napadlo?“</p>
<p>„Byl jsem jenom zvědavý,“ řekl Jake.</p>
<p>Podařilo se mu zachovat vážnost, dokud otec neodešel, ale jakmile se dveře zavřely, utíkal k posteli a zabořil obličej do polštáře, aby zadusil další záchvat divokého smíchu.<strong>22</strong></p>
<p>Když měl jistotu, že momentální záchvat pominul (až na škytnutí, které mu občas proběhlo hrdlem jako doznívání šoku) a že jeho otec bude bezpečně zavřený ve své pracovně se svými cigaretami, skotskou, papíry a lahvičkou bílého prášku, vrátil se Jake ke svému stolu, rozsvítil lampičku a otevřel <emphasis>Karlíka Šš-šš</emphasis>. Zběžně si prohlédl stránku s tiráží a uviděl, že poprvé vyšla v roce 1942. Jeho výtisk pocházel ze čtvrtého vydání. Podíval se dozadu, ale nebyla tam vůbec žádná informace o Beryl Evansové, autorce knihy.</p>
<p>Jake zalistoval zase na začátek, podíval se na obrázek usměvavého světlovlasého muže sedícího v kabině parní lokomotivy, zauvažoval nad hrdým úsměvem na tváři toho muže a pustil se do čtení.</p>
<p>Bob Brooks byl strojvůdcem u společnosti Středosvětské železnice na trati ze St. Louis do Topeky. Strojvůdce Bob byl nejlepším vlakvedoucím, jakého kdy společnost Středosvětské železnice měla, a Karlík byl nejlepší vlak!</p>
<p>Karlík byl parní lokomotiva typu Velký kluk 402 a strojvůdce Bob byl jediný člověk, který mohl sedět na vyvýšeném sedátku a spouštět píšťalu. Všichni znali HÚÚÚÚ-ÚÚÚ Karlíkovy píšťaly a pokaždé, když slyšeli to houkání po rozlehlých pláních Kansasu, říkali: „To jede Karlík a strojvůdce Bob, nejrychlejší dvojice mezi St. Louis a Topekou!“</p>
<p>Chlapci a děvčata utíkali na dvorek, aby se dívali, jak Karlík a strojvůdce Bob projíždějí kolem. Strojvůdce Bob se usmíval a mával. Děti se také usmívaly a mávaly.</p>
<p>Strojvůdce Bob měl zvláštní tajemství. Byl jediný, kdo ho znal. Karlík Šš-šš byl opravdu, opravdicky živý. Jednoho dne, kdy uháněli mezi Topekou a St. Louis, zaslechl strojvůdce Bob zpěv, tichý a hluboký.</p>
<p>„Kdo je to se mnou v kabině?“ zeptal se strojvůdce Bob přísně.</p>
<p>„Potřebuješ zajít ke cvokaři, strojvůdce Bobe,“ zamumlal Jake a otočil stránku. Byl na ní obrázek Boba, který se sklání, aby se podíval pod automatickou pec Karlíka Šš-šš. Jake uvažoval, kdo asi řídí vlak a dává pozor na krávy (nemluvě o chlapcích a děvčatech) na kolejích, když Bob hledá černé pasažéry, a došel k závěru, že Beryl Evansová toho o vlacích moc nevěděla.</p>
<p>„Neboj se,“ ozval se tichý, bručivý hlas. „To jsem jenom já.“</p>
<p>„Kdo já?“ zeptal se strojvůdce Bob. Mluvil co nejhlasitěji a nejpřísněji, protože si pořád myslel, že si z něj někdo tropí žerty.</p>
<p>„Karlík,“ řekl ten tichý, bručivý hlas.</p>
<p>„Cha chá!“ zasmál se Bob. „Vlaky neumějí mluvit! Možná toho moc nevím, ale tohle vím určitě! Jestli jsi Karlík, tak určitě umíš zapískat na vlastní píšťalu!“</p>
<p>„Samozřejmě,“ odpověděl ten tichý, bručivý hlas a v té chvíli píšťala spustila na celé kolo, až se to rozléhalo po missourských pláních: HÚÚÚ-ÚÚÚ!</p>
<p>„Panečku!“ podivil se strojvůdce Bob. „Opravdu jsi to ty!“</p>
<p>„Říkal jsem ti to,“ odpověděl Karlík Šš-šš.</p>
<p>„Jak to, že jsem nikdy nepoznal, že jsi živý?“ zeptal se strojvůdce Bob. „Proč jsi se mnou nikdy nemluvil?“</p>
<p>Pak Karlík zazpíval svým tichým, bručivým hlasem strojvůdci Bobovi tuto písničku:</p>
<p><emphasis>To jsou hloupé otázky, </emphasis></p>
<p><emphasis>Hloupé hry já nemám rád. </emphasis></p>
<p><emphasis>Jsem jen obyčejný vlak </emphasis></p>
<p><emphasis>A takový zůstanu.</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>Já chci jenom uhánět </emphasis></p>
<p><emphasis>Pod jasně modrým nebem, </emphasis></p>
<p><emphasis>A být šťastným vláčkem </emphasis></p>
<p><emphasis>Do konce svých dnů.</emphasis></p>
<p>„Budeš se mnou ještě mluvit, až vyjedeme na trať?“ zeptal se strojvůdce Bob. „To by se mi líbilo.“</p>
<p>„Mně taky,“ řekl Karlík. „Mám tě rád, strojvůdce Bobe.“</p>
<p>„Já tebe taky, Karlíku,“ řekl strojvůdce Bob a potom sám zatáhl za píšťalu, jenom aby ukázal, jak je spokojený.</p>
<p>HUUU-UUU! To bylo nejhlasitější a nejlepší zapískání, jaké se Karlíkovi povedlo, a všichni, kdo to slyšeli, se vyšli podívat.</p>
<p>Obrázek, který text ilustroval, byl podobný tomu na přebalu knihy. Na předchozích obrázcích (byly to hrubé kresby, které Jakeovi připomněly obrázky z jeho oblíbené knížky ze školky, Mike Mulligan a jeho parní rypadlo) byla lokomotiva obyčejnou lokomotivou - veselou a nepochybně zajímavou pro chlapce čtyřicátých let, kterým byla kniha určena, ale byl to pořád jenom stroj. Ale na tomto obrázku už měla lokomotiva zřetelné lidské rysy, až z nich Jakea v hloubi duše zamrazilo, přestože se Karlík usmíval a příběh byl těžkopádně roztomilý.</p>
<p>Jake tomu úsměvu nedůvěřoval.</p>
<p>Otočil se ke své Závěrečné slohové práci a prohlédl si napsané řádky. <emphasis>Jsem si docela jist, že Blaine je nebezpečný, četl, a to je pra</emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>da</emphasis>.</p>
<p>Zavřel složku, chvilku na ni zamyšleně klepal prsty a pak se vrátil ke <emphasis>Karlíkovi Šš-šš</emphasis>.</p>
<p>Strojvůdce Bob a Karlík strávili spolu mnoho šťastných dnů a mluvili o mnoha věcech. Strojvůdce Bob bydlel sám a Karlík byl první opravdový přítel, kterého měl od chvíle, kdy mu, už dávno v New Yorku, zemřela žena.</p>
<p>Potom, jednoho dne, kdy se Karlík a strojvůdce Bob vrátili do otočného depa v St. Louis, našli v Karlíkově stání novou dieselovou lokomotivu. A jaká to byla dieselová lokomotiva! Pět tisíc koňských sil! Spřáhla z nerezové oceli! Trakční motory ze Strojíren v Utice v New Yorku! A nahoře, za generátorem, seděly tři jasně žluté chladicí větráky.</p>
<p>„Co je to?“ zeptal se strojvůdce Bob ustaraně, ale Karlík jen zazpíval svou písničku tím nejtišším, nejbručivějším hlasem:</p>
<p><emphasis>To jsou hloupé otázky, </emphasis></p>
<p><emphasis>Hloupé hry já ne</emphasis><emphasis>mám rád. </emphasis></p>
<p><emphasis>Jsem jen obyčejný vlak </emphasis></p>
<p><emphasis>A takový zůstanu.</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>Já chci jenom uhánět </emphasis></p>
<p><emphasis>Pod jasně modrým nebem, </emphasis></p>
<p><emphasis>A být šťastným vláčkem </emphasis></p>
<p><emphasis>Do konce svých dnů.</emphasis></p>
<p>Pan Briggs, správce otočného depa, přišel k nim.</p>
<p>„To je krásná dieselová lokomotiva,“ řekl strojvůdce Bob, „ale budete ji muset vystěhovat z Karlíkova depa, pane Briggsi. Karlík potřebuje právě dnes odpoledne pořádně promazat.“</p>
<p>„Karlík už žádné mazání nikdy potřebovat nebude, strojvůdce Bobe,“ řekl pan Briggs smutně. „Toto je jeho náhradník - zbrusu nová dieselová lokomotiva Burlingtonský Zefýr. Kdysi byl Karlík nejlepší lokomotiva na světě, ale teď je starý a kotel mu prosakuje. Je mi líto, ale přišel čas, aby šel Karlík do výslužby.“</p>
<p>„Nesmysl!“ rozčilil se strojvůdce Bob. „Karlík je pořád plný elánu! Pošlu telegram do hlavní kanceláře společnosti Středosvětské železnice! Pošlu telegram prezidentovi, panu Raymondu Martinovi! Znám ho, protože mi kdysi dal odměnu Za dobrou službu, a potom jsme s Karlíkem odvezli jeho dcerušku na výlet. Nechal jsem ji zatáhnout za šňůru píšťaly, a Karlík pro ni pěkně zapískal!“</p>
<p>„Je mi líto, Bobe,“ řekl pan Briggs, „ale sám pan Martin objednal tu novou dieselovou lokomotivu.“</p>
<p>To byla pravda. A tak Karlíka Šš-šš odsunuli stranou do nejvzdálenějšího kouta na dvoře Středosvětských železnic v St. Louis, aby tam zrezavěl mezi plevelem. Teď na trati ze St. Louis do Topeky bylo slyšet TÚÚÚ! TÚÚÚ! Burlingtonského Zefýra, a Karlíkovo hvízdání už ne. Na sedátku, kde kdysi strojvůdce Bob tak pyšně sedával a sledoval ubíhající krajinu, se usadila rodina myší. V komíně se mu uhnízdila rodina vlaštovek. Karlík byl sám a velmi smutný. Stýskalo se mu po ocelových kolejích a jasně modrém nebi a volné krajině. Někdy, pozdě v noci, na to všechno myslel a ronil tmavé, olejové slzy. Rezavěl mu z toho pěkný světlomet Stratham, ale jemu to bylo jedno, protože světlomet Stratham už byl starý a vždycky málo svítil.</p>
<p>Pan Martin, prezident společnosti Středosvětská železnice, napsal strojvůdci Bobovi a nabídl mu vyvýšené sedátko v novém Burlingtonském Zefýru. „Je to dobrá lokomotiva, strojvůdče Bobe,“ psal pan Martin, „plná elánu, a měl bys to být ty, kdo ji bude řídit! Ze všech strojvůdců, kteří pracují pro Středosvětskou, jsi ten nejlepší. A moje dcera Susannah nikdy nezapomněla, že jsi ji nechal zatáhnout za píšťalu starého Karlíka.“</p>
<p>Ale strojvůdce Bob řekl, že jestli nemůže řídit Karlíka, přestane dělat vlakvedoucího. „Nerozuměl bych tak dobré nové dieselové lokomotivě,“ odpověděl strojvůdce Bob, „a ona by nerozuměla mně.“</p>
<p>Dostal na starosti čištění strojů v depu St. Louis a ze strojvůdce Boba se stal čistič Bob. Ostatní strojvůdci, kteří jezdili na dobrých nových dieselových lokomotivách, se mu někdy smáli. „Podívejte se na toho starého blázna!“ říkali. „Nechápe, že se svět hnul!“</p>
<p>Někdy pozdě v noci strojvůdce Bob chodíval na opačnou stranu depa, kde stál Karlík Šš-šš na rezavých osamělých kolejích, které se staly jeho domovem. Do kol mu vrostl plevel. Světlomet byl zrezavělý a tmavý. Strojvůdce Bob vždycky na Karlíka promluvil, ale Karlík odpovídal stále méně. Mnoho nocí nepromluvil vůbec.</p>
<p>Jednou v noci napadla strojvůdce Boba hrozná myšlenka. „Karlíku, ty umíráš?“ zeptal se, a Karlík odpověděl nejtišším, nejbručivějším hláskem:</p>
<p><emphasis>To jsou hloupé otázky, </emphasis></p>
<p><emphasis>Hloupé hry já nemám rád. </emphasis></p>
<p><emphasis>Jsem jen obyčejný vlak </emphasis></p>
<p><emphasis>A takový zůstanu.</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>Když už nesmím uhánět </emphasis></p>
<p><emphasis>Pod jasně modrým nebem, </emphasis></p>
<p><emphasis>Asi tady zůstanu </emphasis></p>
<p><emphasis>Do konce svých dnů.</emphasis></p>
<p>Jake se dlouho díval na obrázek, který provázel tento nikoli nečekaný vývoj událostí. Třebaže to byla hrubá kresba, rozhodně byla na tři kapesníky. Karlík vypadal starý, poničený a zapomenutý. Strojvůdce Bob vypadal, jako by ztratil posledního kamaráda... což se podle příběhu stalo. Jake si uměl představit, jak si děti po celé Americe mohly v této chvíli vyplakat oči, a napadlo ho, že existuje spousta pohádek pro děti s podobným tématem, které vám poplení city. Jeníček a Mařenka zůstanou sami v lese, matku Bambiho zastřelí nějaký lovec. Malé děti je snadné zranit, je snadné je rozplakat, takže to mnoha pohádkářům dodávalo podivně sadistického nádechu... včetně Beryl Evansové, jak se zdálo.</p>
<p>Ale Jake zjistil, že jeho nijak nerozesmutnil Karlíkův odchod do zarostlých pustin na okraji depa Středosvětských železnic v St. Louis. Právě naopak. <emphasis>Dobře,</emphasis> pomyslel si. <emphasis>Přesně tam patří. Tam patří, prot</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>že je nebezpečný. Ať tam zrezaví a nevěřte těm slzám v oku - říká se tomu krokodýlí slzy.</emphasis></p>
<p>Zbytek rychle dočetl. Konec byl samozřejmě šťastný, i když děti si nepochybně pamatovaly tu zoufalou chvíli na okraji depa ještě dlouho poté, co se jim šťastný konec vykouřil z hlavy.</p>
<p>Pan Martin, prezident společnosti Stredosvetské železnice, přijel do St. Louis na kontrolu. Chtěl se projet Burlingtonským Zefýrem do Topeky, kde měla toho dne odpoledne jeho dcera poprvé koncertovat na klavír. Jenomže Zefýr nešel nastartovat. Zdálo se, že v dieselovém palivu je voda.</p>
<p><emphasis>(Nebyl jsi to ty, kdo tam tu vodu nalil, strojvůdče Bobe? uvažoval Jake. Vsadil bych se, že ano, ty mazaný pse!)</emphasis></p>
<p>Všechny ostatní vlaky byly na trati. Co dělat?</p>
<p>Někdo zatahal pana Martina za rukáv. Byl to čistič Bob, jenomže už nevypadal jako čistič strojů. Svlékl zamaštěné tepláky a oblékl si čisté montérky. Na hlavě měl svou starou strojvůdcovskou čepičku.</p>
<p>„Tamhle stojí Karlík, na té slepé koleji,“ řekl. „Karlík pojede do Topeky, pane Martine. Karlík vás tam doveze včas, abyste si poslechl koncert své dcery.“</p>
<p>„Ta stará parní lokomotiva?“ ušklíbl se pan Briggs. „Až zapadne slunce, bude Karlík ještě padesát mil od Topeky!“</p>
<p>„Karlík to zvládne,“ trval na svém strojvůdce Bob. „Když nepotáhne vlak, tak určitě! Ve volném čase jsem čistil jeho stroj a vyspravil mu kotel, víte.“</p>
<p>„Tak to zkusíme,“ souhlasil pan Martin. „Mrzelo by mě, kdybych propásl první koncert své Susannah!“</p>
<p>Karlík byl připravený, jen jen vyrazit. Strojvůdce Bob už mu dávno naplnil tendr čerstvým uhlím a pec byla tak rozpálená, že měla rudé postranice. Pomohl panu Martinovi do kabiny a vycouval s Karlíkem ze zrezavělých, zapomenutých kolejí na hlavní trasu poprvé po mnoha letech. Potom, když zařadil první rychlost, zatáhl za šňůrku a Karlík hrdinně zahoukal jako za starých časů: HÚÚÚ-ÚÚÚ!</p>
<p>Děti po celém St. Louis slyšely to zahoukání a vyběhly na dvorek, aby se podívaly, jak kolem pojede zrezivělá stará parní lokomotiva. „Podívejte!“ křičely. „To je Karlík! Karlík Šš-šš se vrátil! Hurá!“ Všechny mávaly, a když Karlík vysupěl z města a nabral rychlost, zahoukal si sám, jako za starých časů: HÚÚÚ-ÚÚÚ!</p>
<p><emphasis>Klapity klap</emphasis>, duněla Karlíkova kola!</p>
<p><emphasis>Pufy puf</emphasis>, odfukoval kouř Karlík z komína!</p>
<p><emphasis>Brumpty brum</emphasis>, dělal pásový dopravník, který tahal uhlí do ohniště!</p>
<p>To bylo elánu! To bylo práce! To bylo radosti, všichni se smáli! Karlík ještě nikdy nejel tak rychle! Krajina kolem nich ubíhala tak prudce, až byla rozmazaná! Předjížděli auta na silnici číslo 41, jako by tam stála!</p>
<p>„Hopsá hejsa!“ radoval se pan Martin a mával kloboukem ve vzduchu. „To je mi panečku lokomotiva, Bobe! Nevím, proč jsme ji vůbec dávali do výslužby! Jak při takové rychlosti dokážeš nakládat na dopravník uhlí?“</p>
<p>Strojvůdce Bob se jen usmál, protože věděl, že Karlík se krmí sám. A pod klapotem a odfukováním a hrkotáním slyšel, jak si Karlík zpívá starou písničku tím svým tichým, bručivým hlasem:</p>
<p><emphasis>To jsou hloupé otázky, </emphasis></p>
<p><emphasis>Hloupé hry já nemám rád.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jsem jen obyčejný vlak </emphasis></p>
<p><emphasis>A takový zůstanu.</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>Já chci jenom uhánět </emphasis></p>
<p><emphasis>Pod jasně modrým nebem, </emphasis></p>
<p><emphasis>A být šťastným vláčkem </emphasis></p>
<p><emphasis>Do konce svých dnů.</emphasis></p>
<p>Karlík dovezl pana Martina na koncert dcery včas (samozřejmě) a Susannah jen zrůžověla, když znovu uviděla svého starého přítele Karlíka (samozřejmě), a všichni se společně vrátili do St. Louis a Susannah tahala za šňůrku píšťaly jako o život celou cestu. Pan Martin sehnal Karlíkovi a strojvůdci Bobovi práci, takže vozili děti po zbrusu novém zábavním parku v Kalifornii, a</p>
<p>najdete je tam i dnes, jak vozí rozesmáté děti sem a tam v tom světě světel a hudby a dobré, správné legrace. Strojvůdce Bob už má šedivé vlasy a Karlík už nemluví tolik jako dřív, ale oba mají ještě spoustu elánu a děti každou chvíli zaslechnou, jak si Karlík prozpěvuje tu svou starou písničku tichým, bručivým hlasem.</p>
<p>KONEC</p>
<p>„To jsou hloupé otázky, hloupé hry já nemám rád,“ zamumlal Jake a zahleděl se na poslední obrázek. Byl na něm Karlík Šš-šš, jak veze dva vagóny plné veselých dětí od horské dráhy k obřímu kolu. Strojvůdce Bob seděl v kabině, tahal za šňůru píšťaly a vypadal spokojeně jako prase v žitě. Jake předpokládal, že úsměv strojvůdce Boba má vyjadřovat vrcholnou spokojenost, ale jemu spíš připomínal úsměv šílence. Oba, Karlík i strojvůdce Bob, vypadali jako šílenci... a čím víc se Jake díval na ty děti, tím větší měl dojem, že jejich výrazy vyjadřují spíš hrůzu. <emphasis>Pusťte nás z toho vlaku, jako by říkaly jejich tváře. Prosím vás, jenom nás pusťte z toho vlaku živé.</emphasis></p>
<p><emphasis>A budu šťastným vláčkem do konce svých dnů.</emphasis></p>
<p>Jake zavřel knížku a zamyšleně se na ni zadíval. Potom ji znovu otevřel a začal jí listovat, a přitom si zakroužkovával některá slova a věty, které ho nějak upoutaly.</p>
<p><emphasis>Společnost Středosvětské železnice... strojvůdce Bob... tichý, mrz</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>tý hlas... HÚU-ÚÚ... první opravdový přítel, kterého měl od chvíle, kdy mu, už dávno v New Yorku, umřela žena. Pan Martin... svět se hnul. Susannah.</emphasis></p>
<p>Odložil pero. Proč ho ta slova a věty upoutaly? Ta o New Yorku mu ještě připadala vysvětlitelná, ale co ty ostatní? A když už na to přišlo, proč ho upoutala tahle knížka? Nebylo pochyb, že ji měl koupit. Kdyby neměl v kapse peníze, určitě by ji prostě popadl a utekl z obchodu. Ale proč? Cítil se jako jehla kompasu. Jehla, která neví nic o magnetickém severu. Ví jenom, že musí ukazovat určitým směrem, ať chce nebo nechce.</p>
<p>To jediné, co Jake věděl určitě, bylo, že je strašlivě unavený, a jestli si brzy nevleze do postele, usne u stolu. Sundal si košili, ale pak se znovu zahleděl na obal <emphasis>Karlíka Šš-šš</emphasis>.</p>
<p>Ten úsměv. Nedůvěřoval tomu úsměvu.</p>
<p>Ani trochu.<strong>23</strong></p>
<p>Spánek nepřišel tak brzo, jak Jake doufal. Ty hlasy se znovu začaly dohadovat, jestli je živý nebo mrtvý, a udržovaly ho při vědomí. Nakonec se posadil na posteli s očima zavřenýma a přitiskl si pěsti ke spánkům.</p>
<p><emphasis>Nechte toho!</emphasis> zaječel na ně. <emphasis>Už toho nechte! Byly jste pryč celý den, tak zase zmizte!</emphasis></p>
<p><emphasis>Udělal bych to, kdyby jenom uznal, že jsem mrtvý</emphasis>, promluvil jeden hlas zarytě.</p>
<p><emphasis>Udělal bych to, kdyby se prokristapána rozhlédl kolem sebe a uznal, že jsem očividně živý,</emphasis> odsekl druhý.</p>
<p>Málem zakřičel nahlas. Nemohl to zadržet. Cítil, jak mu křik stoupá do krku jako zvratky. Otevřel oči, uviděl přes opěradlo židle u stolu přehozené kalhoty, a něco ho napadlo. Vstal, došel k židli a nahmatal pravou přední kapsu kalhot.</p>
<p>Stříbrný klíč v ní pořád byl a ve chvíli, kdy ho sevřel v prstech, hlasy umlkly.</p>
<p><emphasis>Pověz mu</emphasis>, pomyslel si, aniž měl ponětí, komu je ta myšlenka určena. <emphasis>Pověz mu, aby se chytil klíče. Ten klíč ty hlasy zažene.</emphasis></p>
<p>Vrátil se do postele a usnul s klíčem volně uloženým v ruce za tři minuty poté, co položil hlavu na polštář.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>III. Dveře a démon</strong></p>
<p><image xlink:href="#_9.jpg" /><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>1</strong></p>
<p>Eddie už skoro spal, když mu do ucha zřetelně promluvil jakýsi hlas: <emphasis>Pověz mu, aby se chytil klíče. Ten klíč ty hlasy zažene.</emphasis></p>
<p>Zprudka se posadil a polekaně se rozhlédl. Susannah vedle něj hluboce spala. Ten hlas nepatřil jí.</p>
<p>Ani nikomu jinému, jak se zdálo. Procházeli lesy po stezce Paprsku už osm dní a toho večera se utábořili v hluboké roklině zapadlého údolí. Kousek nalevo hlučně uháněl potok, který mířil stejným směrem jako oni, na jihovýchod. Napravo se zvedal prudký svah, zarostlý jedlemi. Nebyli tu žádní vetřelci. Jenom spící Susannah a bdící Roland. Seděl schoulený pod pokrývkou na břehu potoka a hleděl do tmy.</p>
<p><emphasis>Pověz mu, ať se chytí klíče. Ten klíč ty hlasy zažene.</emphasis></p>
<p>Eddie váhal jenom chvilku. Rolandův zdravý rozum byl na vážkách a převažoval se špatným směrem, a nejhorší bylo, že Roland moc dobře věděl, jak zlé to s ním je. V takové chvíli byl Eddie ochoten chytit se každého stébla.</p>
<p>Pod hlavou měl místo polštáře kus složené jelenice. Hmátl pod ni a vytáhl předmět zabalený v dalším kusu kůže. Přešel k Rolandovi, ustaraně si přitom všiml, že pistolník ho zpozoroval, teprve když byl na čtyři kroky od jeho nechráněných zad. Bývaly doby - a ne tak dávné -, kdy by Roland poznal, že je Eddie vzhůru, ještě než by se Eddie posadil. Zaslechl by, že jinak dýchá.</p>
<p><emphasis>Tehdy na pláži, když byl polomrtvý po kousnutí tím humroidem, byl v lepší kondici než teď,</emphasis> pomyslel si Eddie sklesle.</p>
<p>Roland nakonec otočil hlavu a pohlédl na něj. Oči měl zjasněné bolestí a únavou, ale Eddie poznal, že jde jen o třpyt na povrchu. Pod ním vycítil rostoucí zmatek, který se skoro jistě promění v šílenství, pokud se bude bez zábran rozvíjet. Lítost se dotkla Eddieho srdce.</p>
<p>„Nemůžeš spát?“ zeptal se Roland. Mluvil pomalu, jakoby omámeně.</p>
<p>„Už jsem skoro spal, ale pak jsem se vzbudil,“ řekl Eddie. „Poslouchej -“</p>
<p>„Myslím, že se chystám umřít.“ Roland se podíval na Eddieho. Jasný třpyt mu vyprchal z očí, a když do nich člověk pohlédl, jako by pohlédl do páru hlubokých, tmavých studní, které snad neměly dno. Eddie se otřásl, spíš z toho prázdného pohledu než z toho, co Roland právě řekl. „A víš, v co doufám, že najdu na té mýtině, kde končí všechny stezky, Eddie?“</p>
<p>„Rolande -“</p>
<p>„Ticho,“ řekl Roland. Zdušeně vydechl. „Prostě ticho. To bude stačit. Konec tomu... tomuhle.“</p>
<p>Opřel se pěstmi o spánky a Eddie si pomyslel: <emphasis>To už jsem u k</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>hosi viděl, a není to tak dávno. Ale u koho? Kde?</emphasis></p>
<p>To bylo samozřejmě směšné. Už dva měsíce neviděl nikoho kromě Rolanda a Susannah. Ale přesto mu připadalo, že je to pravda.</p>
<p>„Rolande, já něco vyrábím,“ řekl Eddie.</p>
<p>Roland přikývl. Na rtech se mu objevil mírný úsměv. „Já vím. Co je to? Už jsi ochoten to říct?“</p>
<p>„Myslím, že to možná patří k tomuhle <emphasis>ka-tet</emphasis>.“</p>
<p>Prázdný pohled v Rolandových očích zmizel. Pistolník se díval na Eddieho zamyšleně, ale nic neřekl.</p>
<p>„Podívej.“ Eddie začal rozbalovat kus kůže.</p>
<p><emphasis>To nebude k ničemu!</emphasis> zahýkal najednou Henryho hlas. Byl tak hlasitý, že sebou Eddie trochu škubl. <emphasis>Je to jenom hloupej kus vyřezáv</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>nýho dřeva! Jednou se na něj podívá a vysměje se tomu! Bude se smát tobě! „Ach, podívejme na to!“ řekne. „Naše slečinka něco upi</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>lala?“</emphasis></p>
<p>„Drž hubu,“ zamumlal Eddie.</p>
<p>Pistolník povytáhl obočí.</p>
<p>„Ty ne.“</p>
<p>Roland přikývl, nijak ho to nepřekvapilo. „Tvůj bratr tě často navštěvuje, viď, Eddie?“</p>
<p>Eddie se na něj chvíli jen díval, nerozbalené dřevo držel v ruce. Pak se usmál. Nebyl to moc příjemný úsměv. „Ne tak často jako dřív, Rolande. Díky bohu za drobné laskavosti.“</p>
<p>„Ano,“ souhlasil Roland. „Příliš mnoho hlasů zatíží lidské srdce. Co je to, Eddie? Ukaž mi to, prosím.“</p>
<p>Eddie zvedl kus jasanového dřeva. Klíč, skoro hotový, se z něj nořil jako hlava ženy z přídě plující lodě... nebo jílec meče z kusu kamene.</p>
<p>Eddie nevěděl, nakolik vystihl podobu klíče, jejž viděl v ohni (a dokonale se mu to nikdy asi nepodaří, pokud nenajde správný zámek, ve kterém by ho vyzkoušel), ale myslel, že se mu přiblížil hodně. Jednou věcí si byl docela jist: byla to nejlepší dřevořezba, jakou v životě udělal. Zatím.</p>
<p>„Bohové, to je krása, Eddie!“ vydechl Roland. Odevzdanost z jeho hlasu zmizela. Mluvil překvapeným a uctivým tónem, který Eddie ještě nikdy neslyšel. „Je to hotové? Asi ne, že?“</p>
<p>„Ne - ještě ne úplně.“ Zajel palcem do třetí prohlubně a potom přes výstupek tvaru es na konci posledního zubu. „Ještě něco se musí udělat na tomhle zubu a křivka na konci taky ještě není správně. Nevím, jak to vím, ale je to tak.“</p>
<p>„To je to tvoje tajemství.“ Nebyla to otázka.</p>
<p>„Ano. Teď jenom kdybych věděl, co to znamená.“</p>
<p>Roland se ohlédl. Eddie sledoval jeho pohled a uviděl Susannah. Trochu se mu ulevilo, když si uvědomil, že ji Roland zaslechl první.</p>
<p>„Co to tam chlapci máte, tak pozdě? Chtěli jste si pokecat?“ Uviděla dřevěný klíč v Eddieho ruce a přikývla. „Říkala jsem si, kdy se nám to odhodláš ukázat. Je to dobré, víš. Nevím, k čemu to je, ale je to sakra dobré.“</p>
<p>„Nemáš ponětí, které dveře by mohl otevřít?“ zeptal se Roland Eddieho. „To se v tvém <emphasis>khef</emphasis> neobjevilo?“</p>
<p>„Ne - ale možná by mohl být k něčemu dobrý, i když ještě není hotový.“ Podal klíč Rolandovi. „Chci, abys mi ho u sebe schoval.“</p>
<p>Roland se ani nepohnul a nevzal si ho. Pozorně si Eddieho prohlížel. „Proč?“</p>
<p>„Protože... no... protože myslím, že mi někdo řekl, že bys to měl udělat.“</p>
<p>„Kdo?“</p>
<p><emphasis>Ten tvůj kluk</emphasis>, napadlo Eddieho najednou, a jakmile se mu ta myšlenka vynořila v hlavě, věděl, že je to pravda. <emphasis>Byl to ten tvůj zatracený kluk</emphasis>. Ale nechtěl to říct. Nechtěl se o tom chlapci vůbec zmiňovat. Mohl by tím Rolanda znovu vyvést z rovnováhy.</p>
<p>„Nevím. Ale myslím, že bys to měl zkusit.“</p>
<p>Roland pomalu natáhl ruku ke klíči. Když se ho dotkl svými prsty, zazdálo se, že klíčem probleskla jasná zář, ale zmizela tak rychle, že si Eddie nebyl jist, jestli ji skutečně viděl. Možná to bylo jen světlo hvězd.</p>
<p>Rolandova ruka sevřela klíč vyrůstající z větve. Chvíli na jeho tváři nebylo znát vůbec nic. Potom se mu čelo zachmuřilo a hlava se nachýlila, jako by naslouchal.</p>
<p>„Co je?“ ptala se Susannah. „Slyšíš -“</p>
<p>„<emphasis>Šššš</emphasis>!“ Nejistotu v Rolandově tváři pomalu vystřídal úžas. Podíval se z Eddieho na Susannah a potom zase na Eddieho. Oči se mu plnily nějakým silným citem, jako se džbán ponořený do studánky plní vodou. „Rolande?“ zeptal se Eddie znepokojeně. „Není ti něco?“</p>
<p>Roland cosi zašeptal. Eddie neslyšel, co to bylo.</p>
<p>Susannah vypadala vylekaně. Prudce se otočila k Eddiemu, jako by se ptala, <emphasis>Co jsi mu to provedl?</emphasis></p>
<p>Eddie vzal její dlaň do svých. „Myslím, že je to v pořádku.“</p>
<p>Rolandova ruka svírala kus dřeva tak pevně, že se Eddie chvilku bál, že ho snad zlomí, ale dřevo bylo silné a Eddie vyřezával masivně. Pistolníkovo hrdlo se napjalo. Ohryzek mu poskakoval nahoru a dolů, jak se namáhal promluvit. A najednou zakřičel do nebe jasným, silným hlasem:</p>
<p><emphasis>„JSOU PRYČ! TY HLASY JSOU PRYČ!“</emphasis></p>
<p>Podíval se znovu na ně a Eddie spatřil cosi, co by v životě nečekal - ani kdyby se ten život táhl tisíc let.</p>
<p>Roland z Gileadu plakal.<strong>2</strong></p>
<p>Pistolník v tu noc spal poprvé za celé měsíce tvrdě a beze snů, a spal s nehotovým klíčem pevně sevřeným v ruce.<strong>3</strong></p>
<p>V jiném světě, ale ve stínu stejného <emphasis>ka-tet</emphasis> se Jakeovi Chambersovi zdál nejživější sen v životě.</p>
<p>Kráčel pozůstatky prastarého lesa - mrtvou zónou polomů a trnitými, propletenými křovinami, které ho chytaly za kotníky a snažily se mu stáhnout tenisky. Došel k řídkému pásu mladších stromů (pomyslel si, že jsou to asi olše nebo snad břízy - byl městským chlapcem a tak s určitostí o stromech věděl jen to, že některé mají listí a jiné jehličí) a objevil mezi nimi pěšinu. Vydal se po ní a šlo mu to rychleji. Vpředu byl jakýsi palouk.</p>
<p>Než k němu došel, zastavil se, protože napravo zahlédl jakýsi kamenný ukazatel. Sešel z pěšiny, aby se na něj podíval. Byla do něj vytesána písmena, ale byla tak poničená časem, že je nedokázal rozluštit. Nakonec zavřel oči (to ještě nikdy ve snu neudělal) a prsty přejel každé písmeno, jako když slepec čte Brailleovo písmo. Každé se zformovalo ve tmě za víčky, až vytvořily větu, která vyvstala jako modré světlo:</p>
<p>POUTNÍKU, DÁL LEŽÍ STŘEDOSVĚT.</p>
<p>Jake, spící v posteli, si přitáhl kolena k hrudi. Ruku svírající klíč měl pod polštářem a jeho prsty se v té chvíli sevřely kolem klíče pevněji.</p>
<p><emphasis>Středosvět,</emphasis> pomyslel si, <emphasis>no jistě. St. Louis a Topeka a Oz a Pouť a Karlík Šš-šš...</emphasis></p>
<p>Otevřel ve snu oči a vydal se dál. Palouk za stromy byl vyasfaltovaný, ale asfalt byl starý a popraskaný. Uprostřed byl namalovaný vybledlý žlutý kruh. Jake si uvědomil, že to bylo basketbalové hřiště, ještě než uviděl, že na opačném konci stojí chlapec na pomezní čáře a střílí koše zaprášeným starým balonem Wilson. Střílel jeden za druhým, míč úhledně propadal obroučkou. Koš byl zavěšen na čemsi, co vypadalo jako budka v podzemce, kterou na noc zavřeli. Zavřené dveře byly pomalovány šikmými žlutými a černými pruhy. Zpoza dveří - nebo možná z podzemí - Jake slyšel stejnoměrné hučení silných strojů. Ten zvuk byl jaksi znepokojivý. Děsivý.</p>
<p><emphasis>Nešlápni na roboty</emphasis>, pravil chlapec, který střílel koše, aniž otočil hlavu. <emphasis>Myslím, že jsou všichni mrtví, ale já bych to neriskoval, být na tvým místě.</emphasis></p>
<p>Jake se rozhlédl a uviděl, že kolem leží spousta rozbitých mechanických zařízení. Jeden stroj vypadal jako krysa nebo myš, jiný jako netopýr. Skoro u nohou mu ve dvou rezavých kusech ležel mechanický had.</p>
<p><emphasis>Ty JSI já?</emphasis> zeptal se Jake a vykročil blíž k chlapci u koše, ale ještě než se chlapec otočil, věděl Jake, že tomu tak není. Chlapec byl větší než Jake, bylo mu nejméně třináct. Vlasy měl tmavší, a když se na Jakea podíval, bylo vidět, že cizinec má oříškově hnědé oči. Jake měl oči modré.</p>
<p><emphasis>Co myslíš?</emphasis> zeptal se cizí chlapec a přihrál míč Jakeovi.</p>
<p><emphasis>Ne, samozřejmě že ne</emphasis>, odpověděl Jake. Mluvil, jako by se omlouval. <emphasis>Já jenom, že jsem asi poslední tři týdny rozdělený na dva.</emphasis> Přikrčil se a zprostředka vystřelil. Míč letěl vysokým obloukem a nehlučně propadl sítí. Jakea to blažilo... ale zároveň se také bál, co mu ten cizí chlapec možná řekne.</p>
<p><emphasis>Já vím,</emphasis> řekl chlapec. <emphasis>Dalo ti to zabrat, co?</emphasis> Měl na sobě vybledlé bavlněné šortky a žluté tričko s nápisem VE STŘEDOSVĚTĚ SE NIKDY NENUDÍTE. Kolem čela si uvázal zelenou pásku, aby mu vlasy nepadaly do očí. <emphasis>A všechno se zhorší, než se to zlepší.</emphasis></p>
<p><emphasis>Kde to jsme?</emphasis> zeptal se Jake. <emphasis>A kdo jsi ty?</emphasis></p>
<p><emphasis>Toto je Portál Medvěda... ale zároveň je to Brooklyn.</emphasis></p>
<p>To nedávalo valný smysl, přesto bylo všechno v pořádku. Jake si řekl, že to tak ve snech chodí, ale toto rozhodně nevypadalo jako sen.</p>
<p><emphasis>Pokud jde o mě, na mně moc nezáleží,</emphasis> řekl chlapec. Hodil míčem přes rameno. Míč vysoko vzlétl a hladce propadl košem. <emphasis>Mám tě pr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vázet, to je všechno. Vezmu tě tam, kam potřebuješ, a ukážu ti, co p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>třebuješ vidět, ale radím ti, abys byl opatrnej, protože tě nebudu znát. A Henry je z cizích lidí nervózní. Je dost zlej, když znervózní, a je větší než ty.</emphasis></p>
<p><emphasis>Kdo je Henry?</emphasis> zeptal se Jake.</p>
<p><emphasis>Nech to plavat. Jenom dej pozor, ať si tě nevšimne. Stačí, když se budeš držet poblíž... a sledovat nás. Potom, až odejdeme.</emphasis></p>
<p>Chlapec se podíval na Jakea. Měl v očích lítost a strach. Jake si najednou uvědomil, že ten chlapec začíná vybledat - skrz chlapcovo žluté tričko viděl žlutočerné pruhy na krabici za ním.</p>
<p><emphasis>Jak tě najdu?</emphasis> Jake se najednou bál, že se chlapec rozplyne dřív, než stačí říct všechno, co Jake potřeboval slyšet.</p>
<p><emphasis>Žádnej problém,</emphasis> řekl chlapec. Jeho hlas získal podivnou, cinkavou ozvěnu. Zajeď prostě metrem na sídliště. Tam mě najdeš.</p>
<p><emphasis>To ne, nenajdu!</emphasis> vykřikl Jake. <emphasis>Sídliště je obrovské! Určitě tam žije sto tisíc lidí!</emphasis></p>
<p>Z chlapce už zbyl jen mléčný obrys. Jen jeho oříškově hnědé oči byly stále na místě, jako u kočky Šklíby z Alenky. Pozorovaly Jakea soucitně a starostlivě. <emphasis>Žádnej problém</emphasis>, opakoval. <emphasis>Našel jsi ten klíč a růži, ne? Mě najdeš stejně. Dnes odpoledne, Jakeu. Kolem třetí by to vyhovovalo. Budeš muset dávat p</emphasis><emphasis>ozor a budeš muset sebou hodit.</emphasis> Odmlčel se, ten přízračný chlapec se starým basketbalovým míčem ležícím u jedné průhledné nohy. <emphasis>Už musím jít... ale rád jsem se s t</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>bou seznámil. Připadáš mi jako milej kluk a nijak mě nepřekvap</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>je, že tě má rád. Nezapomeň ale, že je to nebezpečný. Dávej pozor... a hoď sebou.</emphasis></p>
<p><emphasis>Počkej!</emphasis> vykřikl Jake a proběhl hřištěm k mizícímu chlapci. Jednou nohou zavadil o rozbitého robota, který vypadal jako dětský traktorek. Zapotácel se, padl na kolena a roztrhl si kalhoty. Nevšímal si pálivé bolesti. <emphasis>Počkej! Musíš mi říct, o co tu vlastně jde! Musíš mi říct, proč se se mnou tohle všechno děje!</emphasis></p>
<p><emphasis>Kvůli Paprsku,</emphasis> odpověděl chlapec, ze kterého zbyly jen oči vznášející se ve vzduchu, a kvůli Věži. <emphasis>Nakonec všechno, dokonce i P</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>prsky, slouží Temné věži. Myslel sis, že budeš jinej?</emphasis></p>
<p>Jake se vzepřel a vyhrabal se na nohy. <emphasis>Najdu ho? Najdu pistoln</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>ka?</emphasis></p>
<p><emphasis>To nevím, </emphasis>odpověděl chlapec. Jeho hlas jako by přicházel z dálky milionu mil. <emphasis>Vím jenom, že to musíš zkusit. Že nemáš na vybranou.</emphasis></p>
<p>Chlapec zmizel. Basketbalové hřiště v lese bylo prázdné. Ozývalo se zde jen slabé hučení strojů a Jakeovi se to nelíbilo. Na tom zvuku bylo cosi v nepořádku, a pomyslel si, že to, co pokazilo ty stroje, ovlivňuje i tu růži, nebo naopak. Všechno bylo nějak navzájem pospojované.</p>
<p>Zvedl starý, odřený míč a hodil. Míč hladce prolétl síťkou... a zmizel.</p>
<p><emphasis>Řeka,</emphasis> vzdychl hlas cizího chlapce. Zněl jako závan větru. Přicházel odnikud a odevšad. <emphasis>Odpovědí je řeka.</emphasis><strong>4</strong></p>
<p>Jake se probudil do prvního mléčného světla svítání a zahleděl se do stropu pokoje. Myslel na toho pána v Manhattanské restauraci pro duši - Aarona Deepneaua, který se potloukal po Bleecker Street už v dobách, kdy Bob Dylan uměl zahrát na svou hohnerku jenom géčko. Aaron Deepneau dal Jakeovi hádanku.</p>
<p><emphasis>Co může běžet, ale nikdy nechodí,</emphasis></p>
<p><emphasis>Co má ústa, ale nikdy nemluví,</emphasis></p>
<p><emphasis>Co má lože, ale nikdy nespí,</emphasis></p>
<p><emphasis>Co má hlavu, ale nikdy nebrečí?</emphasis></p>
<p>Teď už znal odpověď. Řeka běží, řeka má ústí, řeka má kamenité lože, řeka má počátek. Ten chlapec mu prozradil odpověď. Ten chlapec ve snu.</p>
<p>A najednou si vzpomněl ještě na něco, co mu Deepneau řekl: <emphasis>Je to jenom půlka odpovědi. Samsonova hádanka je dvojitá, příteli.</emphasis></p>
<p>Jake pohlédl na budík u postele a viděl, že je za deset minut půl sedmé. Byl čas vstávat, pokud chtěl odejít ven dřív, než se probudí rodiče. Dneska nepůjde do školy vůbec. Jake měl dojem, že pokud jde o něj, odpadne mu škola navždy.</p>
<p>Odhodil deku, přehodil nohy přes pelest na podlahu a uviděl, že má obě kolena poškrábaná. Byly to čerstvé škrábance. Včera si pohmoždil levý bok, když sklouzl po cihlách a upadl, a udeřil se do hlavy, když omdlel u růže, ale s koleny nic neměl.</p>
<p>„To se stalo v tom snu,“ zašeptal Jake, ale nijak ho to nepřekvapilo. Začal se rychle oblékat.<strong>5</strong></p>
<p>Vzadu v přístěnku, pod hromadou starých tenisek bez tkaniček a komiksů o <emphasis>Pavoučím muži,</emphasis> našel batoh, se kterým chodil do základní školy. Na Piperově škole by nikoho nenačapali s batohem na zádech - drahoušku, je to příliš, příliš obyčejné -, a když ho Jake popadl, zaplavila ho mocná vlna nostalgie po těch starých časech, kdy život vypadal tak prostý.</p>
<p>Nacpal do něj čistou košili, čisté džíny, nějaké prádlo a ponožky, pak přidal <emphasis>Hádej, hádači!</emphasis> a <emphasis>Karlíka Šš-šš</emphasis>. Než začal v přístěnku pátrat po starém batohu, odložil klíč na stůl a hlasy se okamžitě vrátily, byly však vzdálené a ztlumené. Kromě toho měl jistotu, že je dokáže nadobro zahnat tím, že znovu uchopí klíč, a to ho uklidňovalo.</p>
<p>Dobrá, pomyslel si a zadíval se na batoh. I když do něj přidal knihy, zbývala v něm spousta místa. Co ještě?</p>
<p>Chvilku si myslel, že nic jiného nezbývá... ale pak si vzpomněl.<strong>6</strong></p>
<p>Otcova pracovna byla cítit cigaretami a ctižádostí.</p>
<p>Vévodil jí stůl z teakového dřeva. Na druhé straně pokoje byly do stěny jinak plné knih zasazeny tři monitory televize Mitsubishi. Na každé byl naladěn jeden z konkurenčních kanálů a v noci, když tu jeho otec byl, každá s vypnutým zvukem přehrávala svou sadu obrázků pro hlavní vysílací čas.</p>
<p>Závěsy byly zataženy a Jake musel rozsvítit stolní lampu, aby viděl.</p>
<p>Byl nervózní už z toho, že tu je, i když měl tenisky. Kdyby se jeho otec probudil a vešel sem (a to bylo možné; i když chodil spát hodně pozdě a hodně pil, Elmer Chambers měl lehké spaní a časně vstával), rozzlobil by se. Přinejmenším by se tím hladký únik velmi ztížil. Čím dříve bude odtud, tím lépe Jakeovi bude.</p>
<p>Stůl byl zamčený, ale otec se nikdy netajil tím, kde má klíč schovaný. Jake zajel prsty pod podložku na stole a klíč vytáhl. Otevřel třetí zásuvku, sáhl za spisy a nahmatal studený kov.</p>
<p>Na chodbě vrzlo prkno a Jake ztuhl. Uplynulo několik vteřin. Když se vrznutí už neozvalo, vytáhl Jake zbraň, kterou si otec pořídil pro „domácí obranu“ - automatický Ruger ráže .44. Když si ho koupil, ukazoval otec zbraň Jakeovi s velkou pýchou - to bylo před dvěma lety. Byl naprosto hluchý k manželčiným nervózním prosbám, aby ji dal pryč, než se někomu něco stane.</p>
<p>Jake našel po straně knoflík, kterým se uvolňoval zásobník. Padl mu do ruky s kovovým cvaknutím, jež mu připadalo v tichém bytě velmi hlasité. Znovu se nervózně podíval ke dveřím, pak se soustředil na zásobník. Byl plný. Už ho chtěl znovu zasunout do pistole, ale pak ho znovu vytáhl. Přechovávat nabitou zbraň v zamčené zásuvce je jedna věc; nosit ji po New Yorku je věc docela jiná.</p>
<p>Nacpal automat na dno batohu, pak znovu zašátral mezi spisy. Tentokrát vytáhl krabičku nábojů, asi zpola plnou. Vzpomněl si, že otec chodíval střílet do terče na policejní střelnici na První avenue, než ho to přestalo bavit.</p>
<p>Prkno znovu vrzlo. Jake by měl co nejdřív odejít.</p>
<p>Vytáhl z batohu jednu košili, položil ji na otcův stůl a zabalil do ní zásobník a krabičku čtyřiačtyřicítek. Potom balíček vrátil zase do batohu a zapnul přezky chlopně. Už se chystal odejít, když mu oči padly na hromádku papírů vedle otcova košíku na došlou a odesílanou poštu. Nahoře na hromádce ležely složené sluneční brýle, které jeho otec rád nosil. Vzal si list papíru a po chvilce přemýšlení taky ty brýle. Ty si vložil do náprsní kapsy. Potom vytáhl z držátka štíhlé zlaté pero a napsal pod dopisní hlavičku <emphasis>Milý tati a mami.</emphasis></p>
<p>Zarazil se a zamračil se na to oslovení. Co má napsat dál? Co vlastně měl napsat? Že je má rád? To byla pravda, ale nestačilo to - tuto ústřední pravdu protkávaly další nepříjemné pravdy, jako ocelové jehly propichují klubko nití. Že se mu bude po nich stýskat? Nevěděl, jestli je to pravda nebo ne, což bylo poněkud hrozné. Že doufá, že se jím bude po něm stýskat?</p>
<p>Najednou si uvědomil, v čem je potíž. Kdyby měl v plánu odejít jen pro dnešek, dokázal by něco napsat. Měl však skoro jistotu, že to nebude jen dnešek, ani tento týden nebo měsíc či léto. Měl pocit, že až tentokrát vyjde z bytu, bude to nadobro.</p>
<p>Skoro ten list papíru zmačkal, ale pak se rozmyslel. Napsal: <emphasis>Pr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>sím, dávejte na sebe pozor. S láskou, J</emphasis>. To bylo dost neohrabané, ale aspoň něco.</p>
<p><emphasis>Dobře. Tak už přestaneš pokoušet štěstí a odejdeš odtud?</emphasis></p>
<p>Odešel.</p>
<p>Byt byl skoro úplně tichý. Po špičkách přešel obývací pokoj, slyšel jen dech svých rodičů: matčino tiché pochrupování, otcovo nosovější dýchání, které při každém nádechu končilo tenkým písknutím. Když došel ke dveřím, nastartovala lednice a Jake na okamžik ztuhl a srdce mu v hrudi poskočilo. Pak se ocitl u dveří. Odemkl co nejtišeji, pak vykročil ven a potichu za sebou zavřel.</p>
<p>Když západka zaklapla, připadalo mu, že se mu ze srdce odvalil kámen a posedl ho silný pocit očekávání. Nevěděl, co ho čeká, a měl důvod se domnívat, že to bude nebezpečné, ale bylo mu jedenáct let -byl příliš mladý, než aby zapřel nezvyklé blaho, které ho najednou zaplnilo. Vpředu ležela dálnice - skrytá dálnice vedoucí hluboko do neznámé země. Byla tam tajemství, která se mu možná odhalí, pokud bude chytrý... a bude mít štěstí. Odešel z domova za dlouhého svítání a to, co čekalo před ním, bylo veliké dobrodružství.</p>
<p><emphasis>Jestli vydržím, jestli zůstanu věrný, uvidím tu růži</emphasis>, pomyslel si, <emphasis>když mačkal knoflík výtahu. Vím to... a jeho uvidím taky.</emphasis></p>
<p>To pomyšlení ho naplnilo dychtivostí tak velikou, že byl skoro u vytržení.</p>
<p>Za tři minuty vyšel zpod baldachýnu, který kryl vchod domu, v němž žil celý život. Na chvilku se zastavil, pak zabočil vlevo. To rozhodnutí mu nepřipadalo náhodné, a také nebylo. Zamířil na jihovýchod, po stezce Paprsku, a pokračoval tak ve své vlastní, přerušené výpravě k Temné věži.<strong>7</strong></p>
<p>Dva dny poté, co dal Eddie Rolandovi nedokončený klíč, se tři poutníci - rozpálení, upocení, unavení a vyčerpaní - prodírali obzvlášť hustými křovinami a náletovými stromky a objevili něco, co zprvu vypadalo na dvě naznačené pěšiny, které běžely vedle sebe pod propletenými větvemi starých stromů, hustě se tyčících těsně z obou stran. Po chvíli přemýšlení došel Eddie k závěru, že to nejsou jen pěšiny, ale pozůstatky dávno opuštěné cesty. Křoví a zákrsky rostly jako neupravený hřebínek na vyvýšenině mezi pěšinami. Travnaté pěšiny byly koleje a obě z nich byly dost široké, aby se do nich vešlo kolečkové křeslo Susannah.</p>
<p>„Aleluja!“ zvolal. „Na to se napijeme!“</p>
<p>Roland přikývl a odepjal kožený měch, který nesl kolem pasu. Podal ho nejdřív nahoru Susannah, která se nesla v popruhu na jeho zádech. Eddieho klíč, zavěšený na Rolandově krku na koženém řemínku, se při každém pohybu pod košilí posunul. Susannah se napila a podala měch Eddiemu. Napil se také a pak začal rozkládat její křeslo. Eddie už začal nenávidět ten nemotorný, objemný vynález. Byl jako železná kotva, neustále je zdržoval. Až na nějakou tu zlomenou špici byl stále v dobrém stavu. Eddie míval dny, kdy si myslel, že je ten zatracený krám všechny přežije. Teď by však mohl být užitečný... aspoň na chvíli.</p>
<p>Eddie pomohl Susannah z popruhu a posadil ji na křeslo. Opřela se dlaněmi o bedra, prohnula se a protáhla a slastně se zašklebila. Eddie a Roland zaslechli tiché zalupání, které se jí při tom ozvalo z páteře.</p>
<p>Před nimi se z lesa vyloudalo jakési velké zvíře, které vypadalo jako kříženec jezevce s mývalem. Podívalo se na ně velkýma, zlatě lemovanýma očima, nakrčilo ostrý vousatý čenich, jako by říkalo <emphasis>Pche! Nic moc</emphasis><emphasis>!,</emphasis> pak přešlo na druhou stranu cesty a zase zmizelo. Ale než se tak stalo, všiml si Eddie jeho ocasu - dlouhého a pevně stočeného, vypadal jako chlupaté matracové péro.</p>
<p>„Co to bylo, Rolande?“</p>
<p>„Brumlák.“</p>
<p>„Nedá se jíst?“</p>
<p>Roland zavrtěl hlavou. „Je tuhý. Kyselý. Radši bych snědl psa.“</p>
<p>„Už jsi ho jedl?“ zeptala se Susannah. „Myslím psa?“</p>
<p>Roland přikývl, ale nic nevysvětloval. Eddie si vzpomněl na citát z jednoho filmu Paula Newmana: <emphasis>To je v pořádku, paní - jedl jsem je a žil jako jeden z nich.</emphasis></p>
<p>Ve stromech vesele zpívali ptáci. Na cestě foukal mírný větřík. Eddie a Susannah k němu vděčně obrátili tváře, a pak se na sebe podívali a usmáli se. Eddie si znovu uvědomil, jak je za ni vděčný - bylo děsivé někoho milovat, ale bylo to také moc krásné.</p>
<p>„Kdo tu cestu udělal?“ zeptal se Eddie.</p>
<p>„Lidé, kteří už dávno zmizeli,“ odpověděl Roland.</p>
<p>„Stejní, co vyrobili ty hrnky a talíře, které jsme našli?“ zeptala se Susannah.</p>
<p>„Ne - ti ne. Toto vypadá spíš na bývalou kočárovou cestu, a když je pořád tady, po všech těch letech, kdy nebyla používaná, musela být opravdu široká... možná to byla ta Velká cesta. Kdybychom kopali, asi bychom našli štěrkové podloží a možná taky odvodňovací systém. Dokud jsme tady, najíme se.“</p>
<p>„Potrava!“ zvolal Eddie. „Sem s ní! Kuře po florentinsku! Polynéští garnáti! Telecí v lehké houbové omáčce a -“</p>
<p>Susannah do něj dloubla loktem. „Nech toho, běloušku.“</p>
<p>„Nemůžu si pomoct, když mám tak živou představivost,“ nedal se Eddie vesele.</p>
<p>Roland shodil torbu z ramene, shrbil se nad ni a začal dávat dohromady menší polední jídlo sestávající ze sušeného masa zabaleného v olivově zbarvených listech. Eddie a Susannah zjistili, že to listí chutná trochu jako špenát, ale je mnohem silnější.</p>
<p>Eddie převezl Susannah k Rolandovi a ten jí podal tři porce „pistolnických burritos“, jak to nazval Eddie. Pustila se do jídla.</p>
<p>Když se k němu Eddie zase otočil, podával Roland tři porce i jemu - a ještě cosi. Byl to kus jasanového dřeva, ze kterého vyrůstal klíč. Roland ho sundal z koženého řemínku, který mu zůstal viset na krku jako prázdná smyčka.</p>
<p>„Hele, to potřebuješ, ne?“ namítl Eddie.</p>
<p>„Když ho sundám, hlasy se vracejí, ale jsou velmi vzdálené,“ řekl Roland. „Dokážu se s nimi vypořádat. Vlastně je slyším, i když ho nosím - jako hlasy lidí, kteří potichu mluví za nedalekým kopcem. Myslím, že je to tím, že ten klíč ještě není hotový. Nepracoval jsi na něm od chvíle, kdy jsi mi ho dal.“</p>
<p>„No... nosil jsi ho, a já jsem nechtěl.“</p>
<p>Roland nic neřekl, ale jeho bledě modré oči si měřily Eddieho trpělivým učitelským pohledem.</p>
<p>„Tak dobře,“ řekl Eddie. „Bojím se, že to zvorám. Spokojen?“</p>
<p>„Podle tvého bratra jsi zvoral všechno... není to tak?“ ozvala se Susannah.</p>
<p>„Susannah Deanová, dívčí psycholožka. Minula ses povoláním, miláčku.“</p>
<p>Susannah se tím sarkasmem neurazila. Zvedla loktem měch s vodou jako dělník džbán, a zhluboka se napila. „Ale je to pravda, ne?“</p>
<p>Eddie, který si uvědomil, že nedokončil ani ten prak - aspoň zatím - pokrčil rameny.</p>
<p>„Musíš ho dokončit,“ řekl Roland mírně. „Myslím, že se blíží chvíle, kdy ho budeš muset použít.“</p>
<p>Eddie chtěl něco říct, ale pak zavřel ústa. Lehko se to řeklo, ale ani jeden z nich pořádně nechápal to hlavní. A to hlavní znělo: sedmdesát nebo osmdesát, dokonce ani devadesát osm a půl procenta nebude stačit. Tentokrát ne. A jestli to skutečně zvorá, nebude moci ten krám hodit za hlavu a odkráčet. Za prvé neviděl žádný jasan ode dne, kdy ten kousek dřeva uřízl. Ale hlavně ho užíral ten jasný příkaz: buď všechno, nebo nic. Jestli to pokazí jenom trošku, klíč se neotočí, až jím budou potřebovat otočit. Vypadal jednoduše, ale jestli ty křivky nebudou úplně přesné...</p>
<p><emphasis>To by ale nefungoval, jako už funguje. Aspoň tohle víš.</emphasis></p>
<p>Vzdychl, podíval se na klíč. Ano, aspoň tohle věděl. Bude se muset pokusit ho dokončit. Strach z neúspěchu mu ještě ztíží beztak obtížnou práci, ale bude muset ten strach spolknout a zkusit to. Možná to dokonce zvládne. Bůh ví, že toho dokázal zvládnout mnoho v týdnech uplynulých od chvíle, kdy letěl tryskovým letadlem společnosti Delta, mířícím na letiště JFK, a Roland vstoupil do jeho mysli. To, že byl stále naživu a při smyslech, byl úspěch sám o sobě.</p>
<p>Eddie podal klíč zase Rolandovi. „Prozatím si ho nechej,“ řekl. „Pustím se do něj, až se utáboříme na noc.“</p>
<p>„Slibuješ?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>Roland přikývl, vzal si klíč a začal si znovu uvazovat řemínek. Pracoval pomalu, ale Eddie si dobře všiml, jak obratně se zbývající prsty na pravé ruce pohybují. Ten chlap byl přizpůsobivý jako nikdo.</p>
<p>„Něco se chystá, že?“ zeptala se Susannah najednou.</p>
<p>Eddie k ní vzhlédl. „Jak tě to napadlo?“</p>
<p>„Spím s tebou, Eddie, a vím, že se ti teď každou noc zdají sny. Někdy taky mluvíš ze spaní. Nepřipadá mi, že máš vyloženě noční můry, ale je dost jasné, že se ti v hlavě cosi děje.“</p>
<p>„Ano. Cosi se děje. Ale nevím co.“</p>
<p>„Sny jsou mocné,“ poznamenal Roland. „Nepamatuješ si vůbec, co se ti zdá?“</p>
<p>Eddie zaváhal. „Trochu, ale je to zmatený. Jsem zase kluk, to vím. Je po škole. Henry a já si zkoušíme střelbu na koš na starým hřišti v Markey Avenue, tam je teď budova soudu pro mladistvé. Chci, aby mě Henry vzal na jedno místo v Dutch Hill. Byl tam takovej starej barák. Kluci mu říkali Sídlo a všichni tvrdili, že tam straší. Možná i strašilo. Bylo to tam strašidelný, to taky vím. Fakt strašidelný.“</p>
<p>Eddie zavrtěl hlavou, vzpomínal.</p>
<p>„Poprvý jsem si na Sídlo vzpomněl, když jsme byli na palouku toho medvěda a já jsem přistrčil hlavu k tý divný budce. Nevím - možná proto mám ty sny.“</p>
<p>„Ale nemyslíš si to,“ řekla Susannah.</p>
<p>„Ne. Myslím, že to, co se děje, je mnohem složitější než nějaká vzpomínka.“</p>
<p>„A šli jste tam s bratrem opravdu?“ zeptal se Roland.</p>
<p>„Jo - přemluvil jsem ho k tomu.“</p>
<p>„A stalo se něco?“</p>
<p>„Ne. Ale bylo to strašidelný. Stáli jsme tam a chvíli se na ten barák dívali, a Henry si ze mě utahoval - říkal, že mě donutí jít dovnitř a přinést nějakej suvenýr, něco takovýho - ale věděl jsem, že to nemyslí vážně. Bál se toho baráku stejně jako já.“</p>
<p>„A to je ono?“ zeptala se Susannah. „Zdá se ti prostě o tom, že jdeš dovnitř? Do toho Sídla?“</p>
<p>„Je v tom ještě cosi. Někdo přijde... a potom se prostě jen tak potuluje poblíž. V tom snu si ho všimnu, ale jenom trochu... jakoby koutkem oka, víte? Vím jenom, že máme předstírat, že se neznáme.“</p>
<p>„Ten neznámý tam tehdy byl i ve skutečnosti?“ zeptal se Roland. Upřeně Eddieho pozoroval. „Nebo je to jen postava z tohoto snu?“</p>
<p>„Bylo to dávno. Nebylo mi určitě víc než třináct. Jak si mám takovou věc pamatovat?“</p>
<p>Roland nic neřekl.</p>
<p>„Tak jo,“ řekl Eddie nakonec. „Jo. Myslím, že tam tehdy byl. Nějakej kluk, nesl buď pytel na tělocvik nebo batoh, to už si nevzpomenu. A sluneční brýle, byly na jeho obličej moc velký. Měly zrcadlový skla.“</p>
<p>„Kdo byl ten člověk?“ zeptal se Roland.</p>
<p>Eddie byl dlouho zticha. Držel v ruce poslední ze tří burritos á la Roland, ale přešla ho chuť. „Myslím, že je to ten kluk, kterýho jsi potkal na dostavníkový stanici,“ řekl nakonec. „Myslím, že se tam potloukal tvůj starej kamarád Jake a pozoroval mě a Henryho to odpoledne, když jsme šli na Dutch Hill. Myslím, že nás sledoval. Protože slyší hlasy stejně jako ty, Rolande. A protože se dělí o moje sny, a já se dělím o jeho. Myslím, že to, co si pamatuju, je to, co se děje teď, v Jakeově čase. Ten kluk se snaží vrátit se sem. A jestli ten klíč nebude hotovej, až se o to pokusí - nebo jestli bude udělanej špatně - nejspíš umře.“</p>
<p>Roland řekl: „Možná má svůj vlastní klíč. Je to možné?“</p>
<p>„Jo, asi jo,“ řekl Eddie, „ale to nestačí.“ Vzdychl a strčil poslední burrito do kapsy na potom. <emphasis>„A myslím, že on to neví.“</emphasis><strong>8</strong></p>
<p>Šli dál, Roland a Eddie se střídali u pojízdného křesla Susannah. Vybrali si levou kolej. Křeslo poskakovalo a drncalo, a každou chvíli je musel Eddie a Roland přenášet přes kameny, které místy trčely z hlíny jako staré zuby. Přesto postupovali rychleji a lehčeji než za uplynulý týden. Terén se zvedal, a když se Eddie ohlédl, viděl, že les za nimi klesá v jakési řadě sotva znatelných schodů. Daleko na severozápadě viděl stužku vody padající přes rozbitou skalní stěnu. Užasle si uvědomil, že je to místo, kterému přezdívali „střelnice“. Teď se za nimi skoro ztrácelo v oparu zasněného letního odpoledne.</p>
<p>„Prrr, hochu!“ křikla Susannah ostře. Eddie se podíval znovu vpřed právě včas, aby nevrazil křeslem do Rolanda. Pistolník stál a upřeně hleděl do hustého křoví nalevo od cesty.</p>
<p>„Jestli to tak půjde dál, seberu ti řidičák,“ kabonila se Susannah.</p>
<p>Eddie si jí nevšímal. Sledoval Rolandův pohled. „Co je?“</p>
<p>„To se dá zjistit jenom jedním způsobem.“ Otočil se, zvedl Susannah z křesla a posadil si ji na bok. „Podíváme se všichni.“</p>
<p>„Polož mě na zem, velký hochu - já to zvládnu sama. Líp než vy, chlapci, pokud to chcete fakt vědět.“</p>
<p>Když ji Roland jemně postavil do travnaté koleje, podíval se Eddie do lesa. Odpolední slunce vrhalo překrývající se stíny, ale měl dojem, že vidí to, co upoutalo Rolandovu pozornost. Byl to vysoký šedý kámen, skoro schovaný pod porostem divokého vína a popínavých rostlin.</p>
<p>Susannah vklouzla do lesa vedle cesty jako úhoř. Roland a Eddie ji následovali.</p>
<p>„Je to mezník, ne?“ Susannah se opírala o ruce a prohlížela si obdélníkový balvan. Kdysi stál vzpřímeně, ale teď se opilecky naháněl vpravo, jako starý náhrobek.</p>
<p>„Ano. Dej mi můj nůž, Eddie.“</p>
<p>Eddie mu ho podal a pak si dřepl k Susannah, protože pistolník začal odřezávat popínavé rostliny. Když spadly k zemi, uviděl Eddie skoro vyhlazená písmena vtesaná do kamene, a věděl, co říkají, ještě než Roland odhalil polovinu nápisu:</p>
<p>POUTNÍKU, DÁL LEŽÍ STŘEDOSVĚT.<strong>9</strong></p>
<p>„Co to znamená?“ zeptala se Susannah nakonec. Mluvila potichu a bázlivě. Očima si neustále měřila šedý kamenný patník.</p>
<p>„Znamená to, že se blížíme ke konci první etapy.“ Rolandova tvář byla vážná a zamyšlená, když vracel nůž Eddiemu. „Myslím si, že se teď budeme držet této staré kočárové cesty - nebo spíš ona se bude držet nás. Přidala se ke stezce Paprsku. Lesy brzy skončí. Očekávám velkou změnu.“</p>
<p>„Co je Středosvět?“ zeptal se Eddie.</p>
<p>„Jedno z velkých království, která vládla zemi v dobách před našimi časy. Království naděje, vědění a světla - takových věcí, kterých jsme se snažili držet v mé zemi předtím, než také nás zahltila temnota. Někdy, jestli bude čas, vám budu vyprávět všechny staré přílohy... aspoň ty, které znám. Tvoří dohromady velikou tapisérii, krásnou, ale velmi smutnou.</p>
<p>Podle těch starých příběhů kdysi stálo na pokraji Středosvěta veliké město - možná velké jako vaše město New York. Teď z něj budou trosky, pokud ještě vůbec existuje. Ale možná tam budou lidé... nebo příšery... nebo obojí. Budeme muset být na stráži.“</p>
<p>Natáhl pravou ruku se dvěma prsty a dotkl se nápisu. „Středosvět,“ řekl potichu, zamyšleně. „Kdo by si byl pomyslel...“ Nedopověděl.</p>
<p>„No, stejně nemůžeme nic jinýho dělat, že?“ zeptal se Eddie.</p>
<p>Pistolník zavrtěl hlavou. „Nemůžeme.“</p>
<p>„<emphasis>Ka</emphasis>,“ řekla Susannah najednou, a oba se na ni podívali.<strong>10</strong></p>
<p>Zbývaly ještě dvě hodiny denního světla, a tak se pustili dál. Cesta pokračovala na jihovýchod, podle dráhy Paprsku, a vplynuly do ní další dvě zarostlé cesty - užší. Po straně té druhé stály rozvalené, mechem zarostlé zbytky jakési ohromné kamenné zdi. Nedaleko sedělo na rozvalinách nejméně deset tlustých brumláků, kteří pozorovali poutníky svýma zvláštníma, zlatě lemovanýma očima. Eddiemu připadali jako porota, která chce pověsit odsouzeného.</p>
<p>Cesta se rozšiřovala a byla stále zřetelnější. Dvakrát prošli kolem skořápek dávno opuštěných domů. Ten druhý byl možná větrný mlýn, jak řekl Roland. Susannah tvrdila, že vypadá, jako by v něm strašilo. „To by mě nepřekvapilo,“ odpověděl pistolník. Ten jeho věcný tón oba zamrazil.</p>
<p>Když je tma donutila k zastávce, stromy už rostly řidčeji a vítr, který se kolem nich proháněl celý den, se změnil v mírný, teplý vánek. Krajina vpředu stále stoupala.</p>
<p>„Za den nebo dva dojdeme na vrchol hřebene,“ řekl Roland. „Potom uvidíme.“</p>
<p>„Co uvidíme?“ zeptala se Susannah, ale Roland jen pokrčil rameny.</p>
<p>Ten večer začal Eddie znovu vyřezávat, ale necítil opravdovou inspiraci. Sebedůvěra a spokojenost, které cítil, když začal klíč dobývat z kusu dřeva, ho opustily. Prsty mu připadaly neohrabané a hloupé. Poprvé za celé měsíce toužebně pomyslel na to, jak by bylo dobré mít trochu heroinu. Ne moc. Byl přesvědčený, že maličké psaníčko a smotaná dolarová bankovka by ho vynesly do nebes a pronesly ho tímhle nepatrným řezbářským projektem, než by stačil mrknout.</p>
<p>„Čemu se usmíváš, Eddie?“ zeptal se Roland. Seděl na druhé straně ohně. Mezi nimi poskakovaly nízké, větrem čechrané plamínky.</p>
<p>„Já se usmíval?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Zrovna jsem myslel na to, jak můžou být někteří lidi hloupí - strčíš je do pokoje se šesti dveřma, a oni stejně pořád vrážejí do zdí. A ještě se kvůli tomu rozčilujou.“</p>
<p>„Když se člověk bojí, co by je mohlo čekat na druhé straně těch dveří, možná jim vrážení do zdí připadá bezpečnější,“ poznamenala Susannah.</p>
<p>Eddie přikývl. „Možná.“</p>
<p>Pracoval pomalu, snažil se v dřevě vidět příslušné tvary - zvlášť to malé esíčko. Zjistil, že se mu nějak vytratilo.</p>
<p><emphasis>Prosím tě, Bože, pomoz mi, abych to nezvoral,</emphasis> myslel si, ale hrozně se bál, že už to vorat začal. Nakonec to vzdal, vrátil klíč (který se sotva změnil) zase pistolníkovi a schoulil se pod jednou kůží. Za pět minut se znovu začal odvíjet sen o chlapci a starém hřišti na Markey Avenue.<strong>11</strong></p>
<p>Jake vyšel z obytného domu asi ve tři čtvrtě na sedm, takže mu zbývalo asi osm volných hodin. Uvažoval, že hned pojede vlakem do Brooklynu, ale pak si řekl, že je to špatný nápad. Kluk, který není ve škole, bude přitahovat víc pozornosti na periférii než v srdci velkoměsta, a jestli bude muset opravdu hledat to místo a kluka, se kterým se tam měl setkat, už byl stejně v koncích.</p>
<p><emphasis>No problémo</emphasis>, řekl kluk ve žlutém tričku a zelenou čelenkou. <emphasis>N</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>šel jsi klíč a růži, ne? Najdeš mě stejně.</emphasis></p>
<p>Jenomže Jake si už nepamatoval, jak ten klíč a růži našel. Vzpomínal si jenom na radost a jistotu, která naplnila jeho srdce a hlavu. Bude muset doufat, že se to stane znovu. Mezitím prostě šel. To byl nejlepší způsob, jak zabránit tomu, aby si ho někdo v New Yorku všiml.</p>
<p>Prošel skoro až k První avenue a pak zamířil zpátky stejnou cestou, jenom mírně a postupně zahýbal do centra, když procházel vzorcem semaforů na přechodech (možná věděl, nějak v hloubi duše, že slouží Paprsku). Kolem desáté se ocitl před Metropolitním muzeem umění na Páté avenue. Bylo mu horko, byl unavený, a skleslý. Chtěl se něčeho napít, ale měl pocit, že by si měl šetřit tu trochu peněz, co měl u sebe, co nejdéle. Vybral z krabičky u postele každičký cent, ale daly dohromady jen osm dolarů, plus minus pár centů.</p>
<p>Skupina školních dětí se řadila k vycházce. Jake si byl skoro jist, že je to státní škola - děti byly oblečeny skoro stejně ledabyle jako on. Žádná saka od Paula Stuarta, žádné kravaty, žádné svetry, žádné hladké krátké sukně, které stojí sto dvacet pět dolarů v obchodech jako je Miss So Pretty nebo Tweenity. Tato třída byla celá z Kmartu. Jake poslechl náhlého impulsu, postavil se na konec řady a následoval je do muzea.</p>
<p>Prohlídka trvala hodinu a čtvrt. Jakeovi se líbila. V muzeu byl klid. A co bylo ještě lepší, byla tu klimatizace. A obrazy byly hezké. Obzvlášť ho fascinovalo několik pláten Fredericka Remingtona nazvaných Starý západ a veliký obraz od Thomase Harta Bentona, na kterém byla parní lokomotiva uhánějící rozlehlými pláněmi k Chicagu, zatímco na polích stojí a dívají se svalnatí farmáři v montérkách. Až skoro do konce si ho nevšiml žádný učitel, který skupinu dětí provázel. Potom mu hezká černá žena v přísném modrém kostýmu poklepala na rameno a zeptala se, kdo je.</p>
<p>Jake ji neviděl přicházet a mozek mu na okamžik zamrzl. Aniž přemýšlel, co dělá, sáhl do kapsy a sevřel do ruky stříbrný klíč. Hlava se mu ihned vyčistila a znovu byl klidný.</p>
<p>„Moje skupina je nahoře,“ usmál se provinile. „Máme si prohlédnout hromadu moderního umění, ale mně se to tady dole líbí mnohem víc, protože to jsou skutečné obrazy. Takže jsem si říkal... víte.“</p>
<p>„Že se ztratíš?“ napověděla mu učitelka. Koutky rtů jí zacukaly v potlačovaném úsměvu.</p>
<p>„No, raději bych to nazval francouzskou propustkou.“ Ta slova mu prostě vyletěla z úst.</p>
<p>Studenti, kteří Jakea okukovali, teď vypadali zmateně, ale učitelka se hlasitě rozesmála. „Buď to nevíš, nebo jsi to zapomněl,“ řekla, „ale ve francouzské cizinecké legii dezertéry stříleli. Navrhuji, aby ses okamžitě připojil ke své třídě, mladý muži.“</p>
<p>„Ano, paní. Děkuji vám. Stejně už budou skoro hotoví.“</p>
<p>„Jaká je to škola?“</p>
<p>„Akademie Markey,“ řekl Jake. To mu také vylétlo z úst.</p>
<p>Šel nahoru, poslouchal přitom neosobní ozvěnu kroků a tiché hlasy</p>
<p>ve veliké prázdné rotundě, a uvažoval, proč to řekl. V životě neslyšel o jakési Akademii Markey.<strong>12</strong></p>
<p>Chvíli počkal v horní hale, ale pak si všiml, že se po něm stále zvědavěji dívá jeden strážný, a řekl si, že by nebylo moudré čekání protahovat - bude muset prostě doufat, že třída, ke které se nakrátko přidal, už odešla.</p>
<p>Podíval se na hodinky, nasadil výraz, který měl říkat <emphasis>Páni! To je najednou pozdě!</emphasis> a seběhl ze schodů. Třída - a pěkná černá učitelka, která se smála jeho poznámce o francouzské propustce - byla pryč, a Jake si řekl, že by mohl jít také. Půjde ještě chvíli pěšky - pomalu, bylo přece jenom horko - a nastoupí do některého metra.</p>
<p>Zastavil se u stánku s párky na rohu Broadwaye a Čtyřicáté druhé, a vyměnil trochu drobné hotovosti za sladký párek a limonádu. Posadil se na schody bankovní budovy, aby si snědl oběd, ale ukázalo se, že to byla velká chyba.</p>
<p>Přiloudal se k němu policista, přitom složitými pohyby vrtěl obuškem. Zdálo se, že se věnuje jen tomuto cvičení, ale když přišel až k Jakeovi, najednou zastrčil pendrek na místo a otočil se k němu.</p>
<p>„Helemese,“ začal. „Ty dneska nemáš školu?“</p>
<p>Jake zrovna hltal svůj párek, ale poslední sousto mu náhle uvízlo v krku. Tohle byla ale všivá smůla. Byli na Times Square, ušmudlaném centru Ameriky. Všude tu byli feťáci, děvky, podvodníci, násilníci... ale policista si jich nevšímal, aby se mohl věnovat jemu.</p>
<p>Jake namáhavě polkl a pak řekl: „Máme ve škole zkouškový týden. Měl jsem dneska jenom jeden test. Pak jsem mohl odejít.“ Odmlčel se, nelíbil se mu jasný, pátravý pohled policistových očí. „Měl jsem propustku,“ dopověděl stísněně.</p>
<p>„Aha. Můžu vidět nějaký průkaz?“</p>
<p>Jakeovi pokleslo srdce. Že by matka a otec už zavolali policii? Asi ano, po tom včerejším dobrodružství to bylo docela pravděpodobné. Za obvyklých okolností by si newyorská policie příliš nevšímala dalšího nezvěstného kluka, zvlášť takového, který je pryč teprve půl dne, ale jeho otec byl velké zvíře v televizi a pyšnil se spoustou nitek, za něž mohl tahat. Jake pochyboval, že ten policista má jeho fotografii... ale mohl by klidně znát jeho jméno.</p>
<p>„No,“ řekl Jake neochotně, „mám studentskou kartu na slevu ze Středosvětské ulice, ale to je všechno.“</p>
<p>„Středosvětská ulice? V životě jsem o ní neslyšel. Kde to je? V Queensu?“</p>
<p>„Chtěl jsem říct ve středu města.“ Jake se zamyslel. Panebože, tohle mířilo na sever místo na jih... a rychle. „Znáte to tam? Na Třiatřicáté?“</p>
<p>„Aha. Ta mi bude stačit.“ Policista natáhl ruku.</p>
<p>Nějaký černý muž s dredy spadajícími na ramena kanárkově žlutého svetru se ohlédl. „Do něj, pane!“ zvolalo to zjevení vesele. „Jen do toho bílýho spratka! Konejte svou povinnost!“</p>
<p>„Sklapni a vypař se, Eli,“ řekl policista, ani se neohlédl.</p>
<p>Eli se zasmál, ukázal při tom několik zlatých zubů a šel dál.</p>
<p>„Proč nechcete po něm nějaký průkaz?“ zeptal se Jake.</p>
<p>„Protože v této chvíli ho chci po tobě. Tak honem, chlapče.“</p>
<p>Policista asi znal jeho jméno nebo vycítil, že s ním není něco v pořádku - což možná nebylo tak divné, protože byl jediný běloch v okolí, který se očividně neflákal. Každopádně to skončilo jasně: vysedávat tady na schodech a pojídat oběd byla hloupost. Ale bolely ho nohy a měl hlad, krucinál - hlad...</p>
<p><emphasis>Ty mě nezastavíš</emphasis>, pomyslel si Jake. <emphasis>Nemůžu ti dovolit, abys mě z</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>stavil. Mám se dneska odpoledne s někým setkat v Brooklynu... a já tam budu.</emphasis></p>
<p>Místo aby sáhl po peněžence, sáhl do přední kapsy a vytáhl klíč. Podal ho policistovi. Dopolední slunce vykreslilo na mužově čele a tvářích drobné kroužky odraženého světla. Rozšířily se mu oči.</p>
<p>„Páni!“ vydechl. „Kde jsi to vzal, chlapče?“</p>
<p>Chtěl po něm sáhnout, ale Jake s klíčem trochu couvl. Odražené světelné kroužky hypnoticky tančily po policistově tváři. „Nemusíte ho brát do ruky,“ řekl Jake. „Přečtete moje jméno i tak, ne?“</p>
<p>„Ano, jistě.“</p>
<p>Zvědavost vyprchala z policistova obličeje. Díval se jen na klíč. Oči měl dokořán, strnulé, ale ne úplně prázdné. Jake v nich četl úžas a nečekané štěstí. <emphasis>Tak mě tu máte,</emphasis> pomyslel si Jake, <emphasis>rozdávám radost a dobrou vůli, kudy chodím. Otázkou je,</emphasis><emphasis> co dál?</emphasis></p>
<p>Po chodníku k nim došla mladá žena (žádná knihovnice, soudě podle zelených hedvábných elasťáků a průhledné halenky), houpajíc se na fialových vyzývavých střevících s osmicentimetrovými podpatky. Pohlédla nejdřív na policistu, potom na Jakea, aby viděla, na co se policista dívá. Když se důkladně podívala, celá strnula. Jednou rukou si zabloudila ke krku. Nějaký muž do ní vrazil a řekl jí, aby sakra čuměla na cestu. Mladá žena, která nejspíš nebyla knihovnicí, si ho vůbec nevšímala. Jake už viděl, že se zastavilo dalších pět nebo šest lidí. Všichni hleděli na klíč. Shromaždovali se, jak to lidé někdy dělají kolem velmi dobrého karetního podvodníka, který na rohu ulice předvádí své umění.</p>
<p><emphasis>Děláš, co můžeš, abys byl nenápadný</emphasis>, pomyslel si. <emphasis>Ach jo</emphasis>. Pohlédl za policistu a jeho oči upoutal nápis na druhé straně ulice. Denbyho drogerie, stálo na něm.</p>
<p>„Jmenuji se Tom Denby,“ řekl policistovi. „Stojí to tady rovnou na té kartě z kuželek - vidíte?“</p>
<p>„Vidím, vidím,“ vydechl policista. Přestal se o Jakea nadobro zajímat. Zajímal ho jen ten klíč. Drobné kroužky odraženého světla mu vířily po tváři.</p>
<p>„A vy nehledáte nikoho, kdo se jmenuje Tom Denby, že?“</p>
<p>„Ne,“ souhlasil policista. „Nikdy jsem o něm neslyšel.“</p>
<p>Teď už se kolem policisty mačkalo nejméně pět lidí a všichni zírali v tichém úžasu na stříbrný klíč v Jakeově ruce.</p>
<p>„Takže můžu jít, ano?“</p>
<p>„Co? Aha! No jistě - běž, kristepane!“</p>
<p>„Díky,“ řekl Jake, ale chvíli nevěděl, jak má jít. Byl obklopen mlčenlivou hradbou zombií, ke kterým se stále přidávali další lidé. Přicházeli se jen podívat, co se děje, to Jake věděl, ale jakmile uviděli klíč, strnuli na místě a jen hleděli.</p>
<p>Vstal a pomalu couval po širokých schodech banky, a držel klíč před sebou jako krotitel lvů židli. Když se dostal na široké betonové prostranství, nacpal si klíč do kalhot, otočil se a utekl.</p>
<p>Zastavil se až na opačné straně náměstí a ohlédl se. Skupinka lidí kolem místa, kde před chvílí stál, se pomalu probírala k životu. Trochu omámeně se dívali po sobě, ale pak šli dál. Policista se nepřítomně podíval vlevo, vpravo a pak rovnou do nebe, jako by se snažil vzpomenout, jak se sem dostal a co tu chtěl dělat. Jake viděl dost. Byl čas najít stanici metra a přesunout se do Brooklynu, než se přihodí další prapodivná příhoda.<strong>13</strong></p>
<p>Ve tři čtvrtě na dvě odpoledne vyšel pomalu po schodech z metra, zastavil se na rohu Castle a Brooklyn avenue a zadíval se na věžáky z pískovce, které tvořily sídliště. Čekal na ten pocit jistoty a směřování - pocit, který jako by mu umožňoval pamatovat si s předstihem. Jenže nepřicházel. Nepřišlo nic. Byl jenom klukem, který stojí na rozpáleném brooklynském rohu a jemuž krátký stín leží u nohou jako unavený pes.</p>
<p><emphasis>No, tak jsem tady... co mám teď dělat?</emphasis></p>
<p>Jake zjistil, že nemá nejmenší ponětí.<strong>14</strong></p>
<p>Rolandova skupinka cestovatelů konečně vyšla na hřeben táhlého, mírného kopce, do kterého stoupala, a všichni se zahleděli na jihovýchod. Dlouho nikdo z nich nepromluvil. Susannah dvakrát otevřela ústa, ale pak je zavřela. Poprvé v životě ztratila řeč.</p>
<p>Před nimi v šikmém zlatém světle letního odpoledne dřímala téměř nekonečná pláň. Tráva byla sytě, smaragdově zelená, a velmi vysoká. Místy rostly hájky stromů s vysokými štíhlými kmeny a široce rozloženými korunami. Susannah měla dojem, že kdysi podobné stromy viděla, snad v cestopisném filmu o Austrálii.</p>
<p>Cesta, po které šli, se na druhé straně kopce svažovala a pak mířila přímou čarou na jihovýchod, jako zářivě bílá linka protínající trávu. Na západě, několik mil stranou, viděla stádo velikých zvířat, která se mírumilovně pásla. Vypadala jako bizoni. Na východě se do travnaté pláně nořil jako zakřivený poloostrov výběžek lesa. Svým tmavým, zvlněným obrysem připomínal předloktí se zaťatou pěstí.</p>
<p>Uvědomila si, že tím směrem tekly všechny potoky a bystřiny, na které narazili. Byly to přítoky široké řeky, jež se nořila z té vyčnívající lesní paže, a tekla, klidná a zasněná pod letním sluncem, k východnímu okraji světa. Byla široká, ta řeka - od jednoho břehu ke druhému to mohly být dvě míle.</p>
<p>A viděla město.</p>
<p>Leželo přímo před nimi, nad vzdáleným obzorem se z mlžného oparu zdvíhaly věže a špičky staveb. Ty vzdušné hradby byly možná stovku mil daleko, možná i dvě stovky nebo čtyři stovky. Zdálo se, že vzduch je na tomto světě dokonale čistý, takže odhad vzdálenosti byl směšnou záležitostí. Věděla jistě jen to, že pohled na ty zamlžené věže ji naplňuje tichým úžasem... a hlubokým, bolestným steskem po New Yorku. Pomyslela si, <emphasis>Věřím, že bych udělala cokoliv, jenom abych znovu uviděla Manhattanské panoráma z mostu Triborough.</emphasis></p>
<p>Pak se musela usmát, protože to nebyla pravda. Pravda byla, že by Rolandův svět za nic nevyměnila. Jeho mlčenlivá tajuplnost a volné prostory byly omamné. A byl zde její milenec. V New Yorku - aspoň v New Yorku z jejích časů - by se stali terčem posměchu a zloby, cílem sprostých, krutých žertů každého idiota: černá šestadvacetiletá žena a její bílý milenec, který je o tři roky mladší a který má sklony být trochu prostořeký, když se rozčilí. Její bílý milenec, jenž ještě před osmi měsíci vlekl na zádech těžkou opici. Tady nebyl nikdo, kdo by se jim posmíval nebo nadával. Tady nebyl nikdo, kdo by ukazoval prstem. Tady byl jen Roland, Eddie a ona, poslední tři pistolníci na světě.</p>
<p>Vzala Eddieho za ruku a položila si ji, teplou a uklidňující, do dlaní.</p>
<p>Roland kamsi ukázal. „To musí být řeka Send,“ řekl potichu. „To jsem si nepomyslel, že ji někdy v životě uvidím... ani jsem si nebyl jistý, že skutečně existuje, jako ti Strážci.“</p>
<p>„Je nádherná,“ zamumlala Susannah. Nedokázala odtrhnout oči od širé krajiny před sebou, spokojeně snící v kolébce léta. Očima sledovala stíny stromů, které se táhly po pláni snad celé míle, protože slunce kleslo nízko nad obzor. „Takhle musely vypadat naše Velké pláně, než byly osídleny - ještě než přišli Indiáni.“ Zvedla volnou ruku a ukázala k místu, kde se Velká cesta zužovala do jediného bodu. „Tam je tvoje město,“ řekla. „Je to tak?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Vypadá dobře,“ pronesl Eddie. „Je to možný, Rolande? Mohlo by zůstat pořád celkem zachovalý. Nebo ti dávní obyvatelé stavěli tak důkladně?“</p>
<p>„V dnešních časech je všechno možné,“ řekl Roland, ale vypadal pochybovačně. „Neměl by sis však dělat přílišné naděje, Eddie.“</p>
<p>„Co? Ne.“ Ale Eddie si ty naděje dělal. To načrtnuté panoráma probudilo v srdci Susannah stesk. U Eddieho zažehlo řetěz domněnek. Pokud to město stále stojí - a to očividně stálo -, možná je pořád obydlené, a možná nejen nižšími bytostmi, které Roland potkal pod horami. Obyvatelé města by mohli být</p>
<p><emphasis>(Američané, našeptávalo Eddiemu podvědomí)</emphasis></p>
<p>inteligentní a ochotní pomoci. Mohli by dokonce znamenat rozdíl mezi úspěchem a selháním výpravy... nebo i mezi životem a smrtí. V Eddieho mysli jasně zazářila vize (částečně kradená z filmů jako <emphasis>P</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>slední hvězdný bojovník</emphasis> nebo <emphasis>Temný krystal</emphasis>): rada věkem pokroucených, leč důstojných starších je uctí skvělou hostinou z nedotčených městských zásob (nebo možná ze zvláštních zahrad uchovávaných pod ochrannými bublinami) a až se on, Roland a Susannah pořádně najedí, rada jim přesně vysvětlí, co je čeká a co to všechno znamená. Na rozloučenou jim dají prvotřídní turistickou mapu, ve které bude červeně vyznačená nejlepší trasa k Temné věži.</p>
<p>Eddie neznal výraz <emphasis>deus ex machina</emphasis>, ale věděl - už vyrostl natolik, aby to věděl -, že tak moudří a laskaví lidé žijí hlavně v komiksech a béčkových filmech. Ale ta představa byla omamná: enkláva civilizace v tomto nebezpečném, téměř prázdném světě; moudří staří elfové, kteří jim povědí, co mají sakra dělat. A nádherné obrysy města zahalené oparem to pomyšlení aspoň přivolávaly. I když je to město naprosto opuštěné, jeho obyvatele vyhladil nějaký dávný mor nebo chemická válka, mohlo by jim posloužit jako jakási obří krabice s nářadím - obrovitý sklad armádního námořnictva, kde se budou moci vybavit na tvrdé zkoušky, které je určitě čekají. Kromě toho byl Eddie městský kluk, rodem i výchovou, a pohled na všechny ty vysoké věže ho přirozeně rozveselil.</p>
<p>„Prima!“ zvolal a skoro se hlasitě smál vzrušením. „Hej hou, už poutníci jdou! Sem s těmi moudrými elfy, sakra!“</p>
<p>Susannah se na něj podívala, celá zmatená, ale usměvavá. „O čem to blábolíš, běloušku?“</p>
<p>„To nic. Nevšímej si mě. Už bych chtěl vyrazit. Co říkáš, Rolande? Nechceš -“</p>
<p>Ale cosi v Rolandově tváři nebo těsně pod jejím povrchem - cosi ztraceného, zasněného - ho přinutilo zmlknout a vzít Susannah kolem ramenou, jako by ji chtěl chránit.<strong>15</strong></p>
<p>Roland se krátce, letmo zadíval na město na obzoru, a potom jeho pohled upoutalo cosi mnohem bližšího jejich současnému postavení, cosi, co ho naplnilo neklidem a neblahou předtuchou. Něco takového už viděl dřív, a když na to narazil naposledy, byl s ním Jake. Pamatoval si, jak nakonec vyšli z pouště a stopa muže v černém je vedla úpatím do hor. Byla to těžká cesta, ale byla tam aspoň voda. A tráva.</p>
<p>Jednou v noci se probudil a zjistil, že Jake zmizel. Zaslechl dušené, zoufalé výkřiky z vrbového porostu u malého potůčku. Než se prodral na palouk uprostřed toho háje, chlapcovy výkřiky utichly. Roland ho našel stát na místě úplně stejném, jaké leželo dole před nimi. Bylo to místo kamenů; místo oběti; místo, kde pobývalo Drákulům.</p>
<p>„Rolande?“ zeptal se Eddie. „Co je? Co se stalo?“</p>
<p>„Vidíte to?“ ukázal Roland. „To je mluvící kruh. Ty obrysy, které vidíte, jsou vysoké vztyčené balvany.“ Zjistil, že hledí na Eddieho, se kterým se prvně potkal v tom děsivém, ale úžasném létajícím voze z toho divného druhého světa, kde pistolníci nosili modré uniformy a byla tam nekonečná zásoba cukru, papíru a úžasných léků jako astin. Eddiemu se na tváři objevil jakýsi podivný výraz - jakési tušení. Ta jasná naděje, jež mu rozzářila oči, když si prohlížel město, vyvanula, a pohled, který mu zůstal, byl šedý a prázdný. Byl to výraz člověka, který si prohlíží šibenici, na níž bude brzy viset.</p>
<p><emphasis>Nejdřív Jake a teď Eddie</emphasis>, pomyslel si pistolník. <emphasis>Kolo, které otáčí našimi životy, je nelítostné. Vždycky se otočí znovu ke stejnému místu.</emphasis></p>
<p>„Doprdele,“ zahučel Eddie. Hlas měl přiškrcený a vystrašený. „Myslím, že to je to místo, kde se ten kluk pokusí projít.“</p>
<p>Pistolník přikývl. „S velkou pravděpodobností. Na takových místech je tenko, a také přitahují. Už jednou jsem ho na takové místo sledoval. Orákulum, které se tam drželo, ho skoro zabilo.“</p>
<p>„Jak to víš?“ zeptala se Susannah Eddieho. „Byl to sen?“</p>
<p>Jenom zavrtěl hlavou. „Nevím. Ale v minutě, kdy Roland ukázal na tamto zatracené místo...“ Odmlčel se a podíval se na pistolníka. „Musíme se tam dostat, a co nejrychleji.“ Eddie mluvil horečně a zároveň ustrašeně.</p>
<p>„Stane se to dnes?“ zeptal se Roland. „Večer?“</p>
<p>Eddie znovu zavrtěl hlavou a olízl si rty. „Ani to nevím. Nejistě. Dnes večer? To bych neřekl. Čas... není stejný tady a tam, kde je ten kluk. V jeho místě a době ubíhá pomaleji. Možná zítra.“ Bojoval s panikou, ale teď propukla naplno. Otočil se a chytil Rolanda za košili studenými, zpocenými prsty. „Ale já mám dodělat ten klíč a neudělal jsem to, a mám udělat ještě něco, a nemám ponětí, co to má být. A jestli ten kluk umře, bude to moje vina!“</p>
<p>Pistolník sevřel Eddieho ruce a odtrhl je od košile. „Ovládej se.“</p>
<p>„Rolande, ty nerozumíš -“</p>
<p>„Rozumím tomu, že kňučení a fňukání tvůj problém nevyřeší. Rozumím tomu, že jsi zapomněl tvář svého otce.“</p>
<p>„Přestaň s těmi kecy! Já na svýho otce seru!“ Eddie hystericky křičel a Roland ho udeřil do tváře. Ozval se zvuk, jako když praskne větev.</p>
<p>Eddiemu poskočila hlava vzad. Oči se mu rozšířily leknutím. Zahleděl se na pistolníka, potom pomalu zvedl ruku a dotkl se rudnoucího otisku na tváři. „Ty <emphasis>hajzle</emphasis>!“ zašeptal. Ruka mu klesla k rukojeti revolveru, který nosil na levém boku. Susannah se ho pokusila zadržet, ale Eddie ji odstrčil.</p>
<p><emphasis>A teď musím znovu učit</emphasis>, pomyslel si Roland, <emphasis>jenomže tentokrát asi učím o vlastní život, stejně jako o jeho.</emphasis></p>
<p>Kdesi v dálce zakrákala do ticha vrána a Roland si na chvilku vzpomněl na svého sokola Davida. Teď byl jeho sokolem Eddie... a stejně jako David se nebude rozpakovat vyklovnout mu oko, pokud mu popustí jenom o nepatrný kousek.</p>
<p>Nebo mu roztrhá hrdlo.</p>
<p>„Zastřelíš mě? Tak to skončíš, Eddie?“</p>
<p>„Chlape, já mám těch tvých žvástů po krk,“ řekl Eddie. Oči měl zamlžené slzami a vztekem.</p>
<p>„Nedokončil jsi ten klíč, ale ne proto, že se ho bojíš dokončit. Bojíš se zjištění, že ho nedokážeš dokončit. Bojíš se sejít k těm kamenům, ale ne proto, že se bojíš toho, co se stane, jakmile vstoupíš do kruhu. Bojíš se toho, co se třeba nestane. Nebojíš se toho velkého světa, Eddie, ale toho malého světa v sobě. Nezapomněl jsi tvář svého otce. Tak to udělej. Zastřel mě, jestli se odvažuješ. Už jsem unavený tím tvým fňukáním.“</p>
<p>„Nech toho!“ zakřičela na něj Susannah. „Copak nevidíš, že to udělá, copak nevidíš, že ho nutíš, aby to udělal?“</p>
<p>Roland zaměřil pohled na ni. „Nutím ho, aby se rozhodl.“ Pohlédl znovu na Eddieho a jeho hluboce zvrásněný obličej byl nehybný. „Vyšel jsi ze stínu heroinu a ze stínu svého bratra, příteli. Vyjdi také ze svého stínu, jestli se odvažuješ. Vyjdi teď hned. Vyjdi, nebo mě zastřel a skoncuj s tím.“</p>
<p>Chvilku si myslel, že přesně to Eddie udělá a všechno tím skončí rovnou na tomto místě, pod bezmračným letním nebem s věžemi města třpytícími se na obzoru jako modrými duchy. Potom Eddiemu začalo cukat ve tváři. Pevná linie rtů změkla a začala se třást. Ruka mu sklouzla ze santálové rukojeti Rolandovy pistole. Hrudník mu zaškubal jednou... dvakrát... třikrát. Otevřel ústa a všechno zoufalství a strach vyšly v jediném úpěnlivém výkřiku a Eddie klopýtl k pistolníkovi.</p>
<p>„Já se bojím, ty pitomče! Copak to nechápeš? Rolande, já se bojím!“</p>
<p>Nohy se mu zapletly. Padl dopředu. Roland ho chytil a podržel, a přitom z něj ucítil pot a špínu na kůži, ucítil jeho slzy a strach.</p>
<p>Pistolník ho chvíli objímal a pak ho otočil k Susannah. Eddie dopadl na kolena vedle jejího křesla, s hlavou unaveně svěšenou. Položila mu ruku na zátylek a přitiskla si jeho hlavu na stehno, a hořce řekla Rolandovi: „Někdy tě nenávidím, velký bílý muži.“</p>
<p>Roland si přitiskl klouby rukou k čelu a pořádně zatlačil. „Někdy se nenávidím.“</p>
<p>„Ale nikdy toho nenecháš, co?“</p>
<p>Roland neodpověděl. Podíval se na Eddieho, který ležel s tváří přitisknutou na stehno Susannah a oči měl pevně zavřené. Jeho tvář byla obrazem zoufalství. Roland zahnal rostoucí únavu, která ho ponoukala, aby zbytek této okouzlující debaty nechal na jindy. Pokud měl Eddie pravdu, žádný den jim už nezbýval. Jake byl skoro připraven. Eddie byl vybrán, aby jako porodní bába pomohl tomu chlapci na tento svět. Pokud k tomu nebyl připraven, Jake v místě vstupu zemře, stejně jistě jako se novorozeně musí uškrtit, pokud se mu pupeční šňůra zamotá kolem krku, když začnou stahy.</p>
<p>„Vstaň, Eddie.“</p>
<p>Chvíli si myslel, že tam Eddie zůstane ležet a schovávat si tvář v ženském klíně. Jestli ano, bylo všechno ztraceno... ale to bylo také <emphasis>ka</emphasis>. Potom se Eddie pomalu vyhrabal na nohy. Když vstal, bylo na něm všechno zplihlé - ruce, ramena, hlava, vlasy -, nevypadalo to dobře, ale aspoň že stál, a to byl začátek.</p>
<p>„Podívej se na mě.“</p>
<p>Susannah se neklidně zavrtěla, ale tentokrát nic neřekla.</p>
<p>Eddie pomalu zvedl hlavu a roztřesenou rukou si shrnul vlasy z očí.</p>
<p>„Toto je pro tebe. Udělal jsem chybu, když jsem si to vzal, i když jsem trpěl bolestmi.“ Roland sevřel ruku kolem koženého řemínku a škubl, až ho přetrhl. Podal klíč Eddiemu. Eddie po něm sáhl jako ve snu, ale Roland klíč hned nepustil. „Pokusíš se udělat to, co je třeba?“</p>
<p>„Ano.“ Jeho hlas skoro nebylo slyšet.</p>
<p>„Chceš mi něco říct?“</p>
<p>„Je mi líto, že se bojím.“ V Eddieho hlasu bylo cosi hrozného, co zabolelo v Rolandově srdci, a Roland asi věděl, co to je: byl to zbytek Eddieho dětství, v bolestech hynoucí mezi nimi třemi. Nebyl vidět, ale Roland slyšel jeho slábnoucí křik. Pokusil se zůstat k němu hluchý.</p>
<p><emphasis>Tak jsem zase něco udělal ve jménu Věže. Moje záznamy se mn</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>ží a den, kdy budou všechny sečteny jako dlouhodobý pijákův účet v pi</emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>nici, se stále blíží. Jak jenom zaplatím?</emphasis></p>
<p>„Nechci, aby ses omlouval, a už vůbec ne za to, že se bojíš,“ řekl. „Co bychom byli bez strachu? Šílení psi s pěnou u huby a výkaly schnoucími na zadku.“</p>
<p>„Tak co ještě chceš?“ zakřičel Eddie. „Už sis vzal všechno ostatní - všechno jsem musel dát! Ne, ani to ne, protože nakonec jsem to dal tobě! Tak co ode mě ještě chceš?“</p>
<p>Roland mu podal klíč, který byl jejich půlí spásy Jakea Chamberse, ale ruku neotevřel a nic neřekl. Upíral zrak Eddiemu do očí, a slunce svítilo po zelené širé pláni a modrošedé hladině řeky Send a kdesi v dálce znovu zakřičela vrána, až se to rozléhalo zlatými mílemi blednoucího letního odpoledne.</p>
<p>Po chvíli začalo v očích Eddieho Deana svítat pochopení.</p>
<p>Roland přikývl.</p>
<p>„Zapomněl jsem tvář.“ Eddie se odmlčel. Sklonil hlavu. Polkl. Znovu se podíval na pistolníka. Ta věc, která mezi nimi umírala, se nyní pohnula - Roland to věděl. Ta věc byla pryč. Prostě tak. Zde, na tomto slunném větrném hřebeni na pokraji všeho, odešla navždy. „Zapomněl jsem tvář svého otce, pistolníku... a žádám tě o odpouštění.“</p>
<p>Roland otevřel dlaň a vrátil ten těžký klíč tomu, koho <emphasis>ka</emphasis> pověřilo, že jeho břemeno musí nést. „Nemluv tak, pistolníku,“ pronesl Vysokou řečí. „Tvůj otec tě vidí velmi dobře... miluje tě velmi... a já také.“</p>
<p>Eddie sevřel klíč do pěsti a otočil se, na tváři mu stále usychaly slzy. „Pojďme,“ řekl, a pak se vydali na cestu z kopce k pláni, která se prostírala pod nimi.<strong>16</strong></p>
<p>Jake pomalu šel po Castle avenue, kolem pizzerií a barů a bufetů, kde staré ženy s podezíravými tvářemi smažily brambory a rozmačkávaly rajčata. Popruhy batohu ho dřely v podpaží a nohy bolely. Prošel pod digitálním teploměrem, který oznamoval, že je osmadvacet stupňů. Jakeovi připadalo, že je spíš osmatřicet.</p>
<p>Vpředu zahnulo na Avenue policejní auto. Jake se okamžitě začal nesmírně zajímat o výlohu se zahradnickými potřebami jednoho železářství. Díval se, jak ho míjí odraz modrobílého auta, a nepohnul se, dokud nezmizel.</p>
<p><emphasis>Hej, Jakeu, kamaráde - kam vlastně jdeš?</emphasis></p>
<p>Neměl ponětí. Byl přesvědčen, že ten chlapec, kterého hledá - ten kluk se zelenou čelenkou a žlutým tričkem s nápisem VE STŘEDOSVĚTĚ SE NIKDY NENUDÍTE - byl někde blízko, ale co s tím? Pro Jakea byl jako jehla v kupce sena, tedy v Brooklynu.</p>
<p>Prošel uličkou, vyzdobenou spletí nasprejovaných graffiti. Většinou to byla jména - EL TIANTE 91, SPEEDY GONZALES, MOTORVAN MIKE - ale místy se objevilo moudrým očím několik hesel a slov, a Jakeovi padl zrak na dvě z nich.</p>
<p>RŮŽE JE RŮŽE JE RŮŽE,</p>
<p>bylo nasprejováno na cihly, ale nápis dávno vybledl do starorůžového odstínu růže, která rostla na prázdném pozemku, kde kdysi stávalo Umělecké lahůdkářství Torna a Gerryho. Pod tím kdosi napsal sprejem tak tmavě modrým, až byl skoro černý, tuto podivnost:</p>
<p>PROSÍM TĚ O ODPUŠTĚNÍ.</p>
<p><emphasis>Co má tohle znamenat?</emphasis> podivil se Jake. Nevěděl - možná to bylo něco z bible - ale fascinovalo ho to stejně, jako had údajně fascinuje pohledem ptáka. Nakonec šel dál, pomalu a zamyšleně. Bylo skoro půl třetí a jeho stín se začal dloužit.</p>
<p>Kousek vpředu zahlédl starého muže, který šel po ulici a držel se pokud možno ve stínu a opíral se o sukovatou hůl. Za silnými brýlemi, které měl na nose, plovaly hnědé oči jako obrovitá vejce.</p>
<p>„Žádám vás o odpuštění,“ vyhrkl Jake bez přemýšlení, a vlastně se ani neslyšel.</p>
<p>Starý muž se otočil, podíval se na něj a zamžikal překvapením a leknutím. „Nech mě bejt, hochu,“ řekl. Zvedl vycházkovou hůl a neohrabaně s ní Jakeovi zahrozil.</p>
<p>„Nevěděl byste, jestli tu někde v okolí není nějaká Akademie Markey, pane?“ To bylo čiré zoufalství, ale jinou otázku nedokázal vymyslet.</p>
<p>Starý muž pomalu hůl spustil - oslovení pane zapůsobilo. Podíval se na Jakea s mírně šíleným zájmem starých a skoro senilních lidí. „Jak to, že nejsi ve škole, chlapče?“</p>
<p>Jake se unaveně usmál. To už začínala být hodně stará písnička. „Mám zkouškový týden. Přišel jsem sem za kamarádem, který chodí na Akademii Markey, nic víc. Promiňte, že jsem vás obtěžoval.“</p>
<p>Obešel starého pána (jen doufal, že se pán nerozhodne přetáhnout ho holí přes zadek, jen tak pro štěstí) a už byl skoro na rohu, když starý pán zakřičel: „Chlapče! Chlapčééé!“</p>
<p>Jake se otočil.</p>
<p>„Tady žádná Akademie Markey není,“ řekl starý pán. „Bydlím tady dvaadvacet let, takže bych to měl vědět. Markey avenue, to ano, ale žádná akademie Markey.“</p>
<p>Jakeovi se sevřel vzrušením žaludek. Udělal krok zase ke starému pánovi, který okamžitě zvedl hůlku v obranném gestu. Jake se zastavil a nechal mezi nimi sedmimetrovou bezpečnostní zónu. „Kde je Markey avenue, pane? Můžete mi to povědět?“</p>
<p>„No jistě. Copak jsem právě neříkal, že tu bydlím dvaadvacet let? Je to o dva bloky níž. Zahni vlevo u kina Majestic. Ale to ti povídám, žádná akademie Markey tu není.“</p>
<p>„Děkuji vám, pane! Děkuji!“</p>
<p>Jake se otočil a podíval se po Castle avenue. Ano - několik bloků odtud zahlédl nezaměnitelný obrys markýzy na budově kina, trčící nad chodník. Rozběhl se k ní, ale pak si řekl, že by tím mohl upoutat pozornost, a zpomalil do rychlé chůze.</p>
<p>Starý pán se za ním díval. „Pane!“ opakoval si pro sebe mírně užasle. „Pane, no toto!“</p>
<p>Chrastivě se uchechtl a šel dál.<strong>17</strong></p>
<p>Rolandova družina se zastavila až za šera. Pistolník vykopal mělkou jámu a zapálil oheň. Ne kvůli vaření, ale potřebovali ho stejně. Potřeboval ho Eddie. Pokud měl dodělat dřevořezbu, bude potřebovat světlo, u kterého by pracoval.</p>
<p>Pistolník se rozhlédl a uviděl Susannah jako temnou siluetu rýsující se proti blednoucímu akvamarínovému nebi, ale neviděl Eddieho.</p>
<p>„Kde je?“ zeptal se.</p>
<p>„Šel se projít kousek po cestě. Nech ho teď o samotě, Rolande - udělal jsi dost.“</p>
<p>Roland přikývl, sklonil se nad jámou pro oheň a křísl odřenou ocelovou tyčinkou o pazourek. Za chvíli hořely třísky, které nasbíral. Přidával klacíky, jeden po druhém, a čekal, až se Eddie vrátí.<strong>18</strong></p>
<p>Půl míle od nich, směrem, kterým přišli, seděl Eddie s nohama zkříženýma uprostřed Velké cesty s nedokončeným klíčem v ruce a díval se na nebe. Ohlédl se po cestě, zahlédl jiskru ohně, a přesně věděl, co Roland dělá... a proč. Potom obrátil pohled znovu na nebe. Nikdy necítil takovou samotu a strach.</p>
<p>To nebe bylo obrovské - nevzpomínal si, že by někdy viděl tolik nerušeného prostoru, tolik čisté prázdnoty. Cítil se před ním velmi malý, ale to bylo asi v pořádku. V plánu veškerých věcí přece byl velmi malý.</p>
<p>Ten chlapec už byl blízko. Měl pocit, že ví, kde Jake je a k čemu se chystá, a to ho naplňovalo tichým úžasem. Susannah přišla z roku 1963. Eddie z roku 1987. Mezi nimi... Jake. Snaží se přejít. Snaží se narodit.</p>
<p><emphasis>Já ho potkal</emphasis>, pomyslel si Eddie. <emphasis>Určitě jsem ho potkal a myslím, že si vzpomínám... trochu. Bylo to těsně předtím, než Henry odešel do armády, že? Chodil tehdy na kursy do Brooklynského doškolovacího institutu a chodil celý v černém - černé džíny, černé motorkářské boty s ocelovými špičkami, černá trika s vyhrnutými rukávy. Henryho pojetí Jamese Deana. Kouřil Area Chic. Myslil jsem si to, ale n</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>kdy jsem to neřekl nahlas, protože jsem nechtěl, aby se na mě n</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>štval.</emphasis></p>
<p>Uvědomil si, že to, na co čeká, se stalo ve chvíli, kdy si pomyslel: Vyšla Stará hvězda. Během čtvrt hodiny, možná méně, se k ní připojí celá galaxie neznámých šperků, ale prozatím svítila osaměle v řídké tmě.</p>
<p>Eddie pomalu zvedal klíč, až Stará hvězda svítila v jeho hlavním zářezu. A pak odříkal starou formulku ze svého světa, kterou ho naučila matka, když vedle něj klečela u okna v ložnici a spolu se dívali na večernici, která přišla s nastávající tmou nad střechy a požární schodiště Brooklynu. „Hvězdo jasná, hvězdo milá, první hvězdo, již dnes vidím, přál bych si, přál, jestli smím, splň mi přání, které dnes mám.“</p>
<p>Stará hvězda svítila v zářezu klíče, jako diamant zasazený do jasanu.</p>
<p>„Pomoz mi najít kuráž,“ řekl Eddie. „To je moje přání. Pomoz mi najít kuráž, abych se pokusil dokončit ten zatracenej krám.“</p>
<p>Seděl tam ještě chvíli, potom vstal a pomalu se vrátil do tábora. Posadil se co nejblíž k ohni, vzal si pistolníkův nůž, aniž řekl slovo Susannah nebo Rolandovi, a pustil se do práce. Z esíčka na konci klíče se začaly oddělovat drobné, kudrnaté hobliny dřeva. Eddie pracoval rychle, obracel klíč sem a tam, chvílemi zavíral oči a přejížděl palcem po mírných oblinách. Snažil se nemyslet na to, co by se mohlo stát, jestli ten tvar nebude správný - to by ho určitě ochromilo.</p>
<p>Roland a Susannah seděli za ním a mlčky se dívali. Nakonec Eddie nůž odložil. Obličej měl mokrý potem. „Ten tvůj kluk,“ řekl. „Ten Jake. To musí bejt odvážnej spratek.“</p>
<p>„Byl odvážný pod těmi horami,“ řekl Roland. „Bál se, ale nikdy neustoupil ani o píď.“</p>
<p>„Škoda, že taky nejsem takový.“</p>
<p>Roland pokrčil rameny. „U Balazara jsi bojoval dobře, i když ti sebrali šaty. Pro muže je velmi těžké bojovat nahý, ale ty jsi to dokázal.“</p>
<p>Eddie se snažil vzpomenout si na přestřelku v nočním klubu, ale ta se v jeho hlavě proměnila v rozmazanou změť - kouř, randál a světlo svítící skrz stěnu zmatenými, zkříženými paprsky. Tu stěnu asi rozbila střelba z automatických zbraní, ale nemohl si pořádně vzpomenout.</p>
<p>Podržel klíč tak, aby se jeho zuby ostře rýsovaly proti plamenům. Držel ho tak dlouho a díval se hlavně na to esíčko. Vypadalo přesně tak, jak si ho pamatoval z toho snu a chvilkového vidění v ohni... ale neměl z toho ten správný pocit. Bylo to skoro správně, ale ne úplně.</p>
<p><emphasis>To je zase Henry. Protože jsem za celý ty roky nikdy nebyl dost dobrej. Zvládls to, kamaráde - to jenom ten Henry v tobě to nechce přiznat.</emphasis></p>
<p>Odložil klíč na kus kůže a opatrně ho zabalil. „Jsem hotovej. Nevím, jestli je správnej nebo ne, ale myslím, že líp jsem ho udělat nemohl.“ Cítil podivnou prázdnotu, když už neměl žádný klíč, na kterém by pracoval - neměl už účel a směřování.</p>
<p>„Chceš si něco sníst, Eddie?“ zeptala se Susannah potichu.</p>
<p><emphasis>To je tvůj účel</emphasis>, pomyslel si. <emphasis>To je tvé směřování. Sedět s rukama složenýma do klína. Veškerý účel a směřování, jakého kdy -</emphasis></p>
<p>Ale teď mu na mysli vyvstalo ještě něco - zčistajasna. Nebyl to sen... ani vidění.</p>
<p><emphasis>Ne, ani jedno. Je to vzpomínka. Tak je to tu zase - pamatuješ si d</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>předu.</emphasis></p>
<p>„Nejdřív musím něco udělat,“ řekl a vstal.</p>
<p>Roland na druhé straně ohně uložil trochu nasbíraného dříví. Eddie se jím probral a našel suchý klacek asi půl metru dlouhý a uprostřed asi deset centimetrů široký. Vzal ho, vrátil se zase k ohni a znovu zvedl Rolandův nůž. Tentokrát pracoval rychleji, protože ten klacek jen zašpičatil, takže z něj dělal jakoby stanový kolík.</p>
<p>„Můžeme vyrazit před svítáním?“ zeptal se pistolníka. „Myslím, že bychom se měli dostat do toho kruhu co nejrychleji.“</p>
<p>„Ano. I dřív, jestli musíme. Nechci jít za tmy - v noci není zrovna bezpečné pobývat v mluvicím kruhu - ale jestli musíme, tak musíme.“</p>
<p>„Podle toho, jak se tváříš, velký hochu, pochybuju, že ty kamenné kruhy jsou vůbec někdy bezpečné,“ poznamenala Susannah.</p>
<p>Eddie znovu nůž odložil. Hlína, kterou Roland vybral z jámy na oheň, ležela na hromádce u Eddieho nohou. Ostrým koncem klacku vyryl do hlíny otazník. Byl zřetelný a ostře ohraničený.</p>
<p>„Fajn,“ řekl a otazník zase smazal. „Hotovo.“</p>
<p>„Tak si vezmi něco k jídlu,“ řekla Susannah.</p>
<p>Eddie se pokusil, ale neměl moc hlad. Když šel nakonec spát, zachumlaný vedle teplého těla Susannah, spal sice beze snů, ale velmi lehce. Než ho pistolník ve čtyři ráno probudil, slyšel, jak se plání pod nimi nekonečně prohání vítr, a připadalo mu, že letí s ním, letí vysoko do noci, daleko od těchto starostí, a Stará hvězda a Stará matka pluly klidně nad ním a stříbřily mu tváře mrazem.<strong>19</strong></p>
<p>„Je čas,“ řekl Roland.</p>
<p>Eddie se posadil. Susannah seděla vedle něj, mnula si dlaněmi tvář. Když se Eddiemu vyčistila hlava, najednou ho posedl nepokoj. „Ano. Jdeme, a rychle.“</p>
<p>„Už je blízko, že?“</p>
<p>„Velmi blízko.“ Eddie vstal, popadl Susannah kolem pasu a posadil ji od křesla.</p>
<p>Stísněně se na něj podívala. „Máme ještě dost času, abychom se tam dostali?“</p>
<p>Eddie přikývl. „Tak tak.“</p>
<p>Za tři minuty už byli na Velké cestě. Svítila před nimi jako duch. A asi za hodinu poté, když se na východě začalo nebe rozsvěcet prvním světlem, začal se kdesi daleko před nimi ozývat rytmický zvuk.</p>
<p><emphasis>To jsou bubny</emphasis>, pomyslel si Roland.</p>
<p><emphasis>Stroje</emphasis>, pomyslel si Eddie. <emphasis>Nějaké obrovské stroje.</emphasis></p>
<p><emphasis>To je srdce</emphasis>, pomyslela si Susannah. <emphasis>Nějaké obrovské, nemocné, tlukoucí srdce... a tluče v tom městě, kam musíme jít.</emphasis></p>
<p>Za dvě hodiny ten buchot utichl stejně náhle, jako začal. Nebe nad hlavou jim začaly zaplňovat bílé, beztvaré mraky, nejdříve zahalily ranní slunce oparem a pak je zakryly úplně. Kruh vztyčených kamenů ležel před nimi už necelých pět mil, a svítil v tom světle bez stínů jako zuby padlé příšery.<strong>20</strong></p>
<p>TÝDEN KOVBOJEK V MAJESTICU!</p>
<p>Hlásal otlučený, nenápaditý poutač trčící nad rohem Brooklynské a Markey avenue.</p>
<p>2 KLASIKY SERGIA LEONEHO!</p>
<p>PRO HRST $$ plus HODNÝ, ZLÝ A OŠKLIVÝ!</p>
<p>99 c všechna představení</p>
<p>V pokladně seděla fešanda s natáčkami v blond vlasech a žvýkačkou v ústech a poslouchala z tranzistoráku Led Zep a četla si jeden z bulvárních plátků, které měla paní Shawová tak ráda. Nalevo od ní byl ve výloze, která kinu zbývala, plakát s Clintem Eastwoodem.</p>
<p>Jake věděl, že by sebou měl hodit - byly skoro tři hodiny - ale stejně se na chvilku zastavil a zahleděl se na plakát za špinavým, popraskaným sklem. Eastwood měl na sobě mexické pončo. V zubech svíral doutník. Jeden cíp ponča měl přehozený přes rameno, aby měl pistoli volnou. Oči měl bledě, světle modré. Oči ostřelovače.</p>
<p><emphasis>To není on</emphasis>, pomyslel si Jake, <emphasis>ale je to skoro on. Ty oči, skoro... ty oči jsou skoro stejné.</emphasis></p>
<p>„Nechals mě spadnout,“ řekl muži na starém plakátu, muži, který nebyl Roland. „Nechal jsi mě umřít. Co se stane tentokrát?“</p>
<p>„Hej, kluku,“ zavolala blonďatá pokladní, až sebou Jake trhl. „Půjdeš dovnitř, nebo tam budeš postávat a povídat si pro sebe?“</p>
<p>„Ne,“ řekl Jake. „Já už jsem oba filmy viděl.“</p>
<p>Vydal se dál a zabočil vlevo na Markey avenue.</p>
<p>Znovu čekal, že se ho zmocní ten pocit předbíhající paměti, ale nestalo se to. Byla to jenom rozpálená, prosluněná ulice lemovaná činžáky z pískovce, které Jakeovi připomínaly vězeňské bloky. Procházelo se tu několik mladých žen, ve dvojicích tlačily kočárky a tlachaly, ale ulice byly jinak opuštěné. Na květen bylo velké horko - příliš horko na procházky.</p>
<p><emphasis>Co hledám? Co?</emphasis></p>
<p>Odněkud zezadu se najednou ozval výbuch mužského smíchu. Následoval rozzlobený ženský křik: „Okamžitě mi to vrať!“</p>
<p>Jake poskočil, protože si myslel, že majitelka hlasu určitě myslí jeho.</p>
<p>„Vrať mi to, Henry! Nedělám si srandu!“</p>
<p>Jake se otočil a uviděl dva chlapce, jednomu bylo nejméně osmnáct a druhému mnohem méně... dvanáct nebo třináct. Při pohledu na toho druhého chlapce udělalo Jakeovo srdce v hrudi jakýsi přemet. Ten chlapec měl sice zelené manšestráky místo bavlněných kraťasů, ale žluté tričko bylo stejné a pod paží držel starý odřený basketbalový míč. I když stál k Jakeovi zády, věděl Jake, že našel chlapce ze snu minulé noci.<strong>21</strong></p>
<p>Ženský hlas patřil dívce se žvýkačkou z pokladny kina. Starší z chlapců - vypadal skoro dost starý na to, aby se mu říkalo muž - držel v rukou její noviny. Chňapla po nich. Zloděj novin - měl na sobě černé džíny a tričko s vyhrnutými rukávy - je podržel nad hlavou a zasmál se.</p>
<p>„Skoč si pro ně, Maryanne! Skoč, holčičko, skoč!“</p>
<p>Hleděla na něj zlostnýma očima, tváře zarudlé. „Dej mi to!“ opakovala. „Přestaň blbnout a okamžitě mi to dej! <emphasis>Hajzle</emphasis>!“</p>
<p>„Alealeale, jen si to poslechni, Eddie!“ řekl starší chlapec. „To je ale potvůrka! Zlobí, zlobí!“ Se smíchem zamával novinami těsně mimo dosah prodavačky lístků a Jake najednou pochopil. Ti dva se vraceli ze školy společně - i když nejspíš nechodili do stejné, pokud se nemýlil ohledně jejich věkového rozdílu - a větší chlapec zašel k pokladně a přitom předstíral, že chce blondýnce něco zajímavého říct. Pak sáhl dovnitř otvorem na peníze a sebral jí noviny.</p>
<p>Tvář většího chlapce už Jake viděl. Byla to tvář kluka, který bude považovat za vrchol legrace, když namočí kočce ocas do benzínu nebo podá hladovému psovi kus chleba se zabodnutým háčkem na ryby. Byl to kluk, který sedí v učebně vzadu a tahá holky za ramínka podprsenek a pak říká, „Kdo, já?“ s nesmírně udiveným, pitomým výrazem na tváři, když si nakonec někdo stěžuje. Takových kluků nebylo na Piperově škole mnoho, ale několik se jich tam našlo. Jake se domníval, že pár se jich najde na každé škole. Na Piperově škole se oblékali lépe, ale tvář byla stejná. Jake se domníval, že za starých časů by se říkalo, že je to tvář chlapce, který se narodil pro šibenici.</p>
<p>Maryanne skočila po svých novinách, které starší chlapec v černých kalhotách sroloval. Trhl rukou právě včas, aby je nechytila, a pak ji novinami vzal přes hlavu, jako uhodíte psa, když se vyčurá na koberec. Dívka už začínala plakat - hlavně ponížením, říkal si Jake. Tvář měla tak rudou, že skoro svítila. „Tak si je nech!“ zaječela na něj. „Vím, že neumíš číst, ale můžeš si aspoň prohlížet obrázky!“</p>
<p>Pak se chtěla otočit.</p>
<p>„Proč jí to nevrátíš?“ ozval se potichu mladší chlapec - Jakeův chlapec.</p>
<p>Starší natáhl ruku se srolovanými novinami. Dívka mu je vytrhla a Jake, i když stál na deset metrů od nich, zaslechl zvuk trhaného papíru. „Seš kretén, Henry Deane!“ vykřikla. „Fakticky kretén!“</p>
<p>„Hele, co se ti děje?“ Henry vypadal skutečně ublíženě. „Byl to jenom vtip. Kromě toho se ty noviny roztrhly jenom na jednom místě - pořád se dají číst, kristepane. Proč se tomu nezasměješ?“</p>
<p>A to také sedělo, pomyslel si Jake. Chlapíci jako Henry vždycky doženou i ten nejpodařenější vtip o dva kroky dál, než je záhodno... pak vypadají ublíženě a nepochopeně, když je někdo seřve. A pak vždycky následovalo <emphasis>Co je? </emphasis>a<emphasis> Nerozumíš vtipu? </emphasis>a<emphasis> Proč se tomu nez</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>směješ?</emphasis></p>
<p><emphasis>Proč s ním jsi, hochu?</emphasis> uvažoval Jake. <emphasis>Pokud jsi na mé straně, proč jsi s takovým pitomcem?</emphasis></p>
<p>Ale když se mladší hoch otočil a oba pak zase vyrazili po ulici, Jakeovi to došlo. Starší chlapec měl hrubší rysy a pleť měl samý pupínek, ale jinak ta podoba byla zarážející. Ti dva chlapci byli bratři.<strong>22</strong></p>
<p>Jake se otočil a začal se loudat před nimi. Sáhl roztřesenou rukou do náprsní kapsy, vytáhl otcovy sluneční brýle a podařilo se mu je nasadit na nos.</p>
<p>Hlasy za ním sílily, jako by někdo postupně otáčel knoflíkem u rádia.</p>
<p>„Neměls ji tak buzerovat, Henry. Bylo to blbý.“</p>
<p>„Jí se to líbí, Eddie.“ Henry mluvil samolibě a světácky. „Až budeš trochu starší, tak pochopíš.“</p>
<p>„Ona brečela.“</p>
<p>„Nejspíš má krámy,“ řekl Henry filozofickým tónem.</p>
<p>Už byli velmi blízko. Jake se stáhl stranou k domům. Hlavu měl skloněnou, ruce zastrčené hluboko do kapes džínů. Nevěděl, proč mu připadalo tak životně důležité, aby si ho nevšimli. Na tom starším nezáleželo, vůbec ne, ale -</p>
<p><emphasis>Ten mladší si mě nemá pamatovat</emphasis>, pomyslel si. <emphasis>Nevím vlastně proč, ale nemá.</emphasis></p>
<p>Minuli ho, sotva se na něj podívali, kluk, kterému Henry říkal Eddie, šel po vnější straně a podle odpadní strouhy dribloval míčem.</p>
<p>„Musíš uznat, že vypadala srandovně,“ říkal Henry. „Olé Maryanne, skákající pro noviny. Hups! Hups!“</p>
<p>Eddie se podíval na bratra s výrazem, který měl být káravý... ale pak se vzdal a rozesmál se. Jake viděl v té vzhůru obrácené tváři bezpodmínečnou lásku a domyslel se, že Eddie svému starším bratrovi odpustí hodně, než toho nechá jako špatného zvyku.</p>
<p>„Takže jdeme?“ ptal se Eddie. „Říkal jsi, že můžeme. Po škole.“</p>
<p>„Řekl jsem možná. Nevím, jestli se mi chce jít takovej flák cesty. Máma už bude taky doma. Možná bys na to měl zapomenout. Běž domů a koukej se na televizi.“</p>
<p>Už byli před Jakem tři metry a stále se vzdalovali.</p>
<p>„Ale no tak! <emphasis>Říkal jsi to</emphasis>!“</p>
<p>Ti dva chlapci právě došli za dům a míjeli drátěný plot, ve kterém byla otevřená brána. Jake viděl, že za ní je hřiště, o kterém se mu minulou noc zdálo... tedy o jedné jeho verzi. Nerostly kolem stromy a nestála tu žádná divná budka se šikmými žlutočernými pruhy, ale popraskaný beton byl stejný. Stejně jako vybledlé žluté pomezní čáry.</p>
<p>„No... možná. Nevím.“ Jake si uvědomil, že Henry si zase dělá legraci. Eddie to však nepoznal. Příliš chtěl jít na místo, o kterém se domlouvali. „Tak si zastřílíme pár košů, než si to rozmyslím.“</p>
<p>Vytrhl míč mladšímu bratrovi, neohrabaně zadribloval po hřišti a vypálil ránu, která však šla vysoko a odrazila se od prkna, aniž se dotkla okraje sítě. Henry uměl dobře krást noviny nezletilým holkám, pomyslel si Jake, ale na basketbalovém hřišti byl motovidlo.</p>
<p>Eddie prošel bránou, rozepjal si manšestráky a stáhl si je. Pod nimi měl vybledlé bavlněné kraťasy, které měl na sobě i v Jakeově snu.</p>
<p>„Ach, ono to má zase svoje kraťounké kalhotečky?“ ozval se Henry. „No není to roztomilé?“ Počkal, až bratr balancoval na jedné noze, když si stahoval kalhoty, a pak po něm mrskl míčem. Eddiemu se ho podařilo odrazit, nejspíš si tím ušetřil červenou z nosu, ale ztratil rovnováhu a nemotorně padl na beton. Nepořezal se, ale mohlo se to stát, jak Jake viděl. Kolem plotu se ve slunci třpytila spousta rozbitého skla.</p>
<p>„No tak, Henry, nech toho,“ řekl, ale nijak vážně ho nekáral. Jake uhodl, že Henry provádí takové podrazy už tak dlouho, že si toho mladší bratr všiml jen tehdy, když něco provedl někomu jinému - například té světlovlasé pokladní.</p>
<p>„Ňuňu, Henly, něch ťoho.“</p>
<p>Eddie vstal a doklusal na hřiště. Míč se odrazil od drátěného plotu zpátky k Henrymu. Henry se pokoušel driblovat kolem bratra. Eddie natáhl ruku, rychle jako blesk, ale zároveň podivuhodně ladně, a míč mu vzal. Snadno se prosmýkl pod Henryho nataženou, mávající paží a šel k síti. Henry vyrazil za ním, hrozně se při tom mračil, ale stejně dobře si mohl zdřímnout. Eddie vyskočil, kolena pokrčená, chodidla úhledně při sobě, a vsítil. Henry popadl míč a vydribloval k čáře.</p>
<p><emphasis>To jsi neměl dělat, Eddie</emphasis>, pomyslel si Jake. Stál těsně za místem, kde končil plot, a pozoroval je. Vypadalo to docela bezpečně, aspoň prozatím. Měl nasazeny otcovy brýle a oba chlapci byli tak zabraní do toho, co dělali, že by si nevšimli ani prezidenta Cartera, pokud by se na ně přišel podívat. Jake však pochyboval, že by Henry prezidenta Cartera poznal.</p>
<p>Čekal, že Henry svého bratra zfauluje, možná tvrdě, oplátkou za ten sebraný míč, ale podcenil Eddieho lstivost. Henry se vytasil s klamným manévrem, který by neplatil ani na Jakeovu mámu, ale Eddie na to zřejmě skočil. Henry se protáhl kolem něj a uháněl ke koši a drze skoro celou dobu míč držel. Jake si byl docela jistý, že by ho Eddie dokázal snadno dohnat a znovu mu míč vzít, ale chlapec se držel zpátky. Henry míč nemotorně vypálil a míč se znovu odrazil od okraje. Eddie míč chytil... a pak ho nechal proklouznout mezi prsty. Henry ho sebral, otočil se a potom prohodil kruhem bez sítě.</p>
<p>„Jedna jedna,“ funěl Henry. „Hrajeme do dvanácti?“</p>
<p>„Jasně.“</p>
<p>Jake viděl dost. Bude to těsné, ale nakonec Henry vyhraje. Eddie se o to postará. Získá tím víc než jen ochranu před boulemi. Henrymu se zlepší nálada a bude spíš ochoten k tomu, co po něm Eddie chce.</p>
<p><emphasis>Hej, nádivo - myslím, že tvůj mladší bratr s tebou mává jako s m</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>vátkem, a ty o tom nemáš ani ponětí, co?</emphasis></p>
<p>Vrátil se zpět, až mu činžák na severním konci hřiště zastínil výhled na bratry Deanovy a obráceně. Opřel se o zeď a poslouchal bouchání balonu o beton. Henry brzo funěl jako Karlík Šš-šš do pořádného kopce. Bude to kuřák, no jistě. Chlapíci jako Henry jsou vždycky kuřáci.</p>
<p>Hra trvala skoro deset minut, a než Henry vyhlásil vítězství, byla ulice plná dalších dětí, které se vracely domů. Některé z nich se po Jakeovi zvědavě podívaly, když šly kolem.</p>
<p>„Dobrý zápas, Henry,“ řekl Eddie.</p>
<p>„Nebylo to zlý,“ hekal Henry. „Pokaždý mi naletíš na tamtu fintu.“</p>
<p><emphasis>Jistěže naletí</emphasis>, pomyslel si Jake. <emphasis>A naletí pokaždé, dokud nepřib</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>re čtyřicet kilo. Pak se možná dožiješ překvapení.</emphasis></p>
<p>„Asi jo. Hele, Henry, prosím tě, nemůžeme se tam jít podívat?“</p>
<p>„Jo, proč ne? Tak tam zajdem.“</p>
<p>„Príma!“ zaječel Eddie. Ozvala se mlaskavá rána, Eddie nejspíš praštil bratra do ramene. „Seš boss!“</p>
<p>„Zajdi domů. Pověz mámě, že se vrátíme v půl páté, ve tři čtvrtě. Ale o Sídle ani slovo. Podělala by se strachy. Taky si myslí, že tam straší.“</p>
<p>„Chceš, abych jí řekl, že jdeme k Deweyovým?“</p>
<p>Chvíli bylo ticho, Henry uvažoval. „Ne. Mohla by zavolat paní Bukowské. Řekni jí, že jdeme k Dahliemu poslechnout si Hoodsie Rockets. Tomu uvěří. Řekni si taky o pár babek.“</p>
<p>„Žádný peníze mi nedá. Jsou dva dny před výplatou.“</p>
<p>„Kecy. Ty je z ní dostaneš. Tak už běž.“</p>
<p>„Dobře.“ Ale Jake neslyšel, že by se Eddie pohnul. „Henry?“</p>
<p>„Co?“ Henry byl netrpělivý.</p>
<p>„A ty myslíš, že v Sídle straší?“</p>
<p>Jake se přesunul trochu blíž k hřišti. Nechtěl, aby si ho všimli, ale potřeboval slyšet odpověď.</p>
<p>„Ne. Žádný domy, kde straší, ve skutečnosti nejsou - jenom v těch podělanejch filmech.“</p>
<p>„Aha.“ Z Eddieho hlasu byla jasně patrná úleva.</p>
<p>„Ale pokud by nějakej existoval,“ pokračoval Henry (možná že nechtěl, aby se jeho bratříčkovi ulevilo zase příliš, pomyslel si Jake), „bylo by to Sídlo. Slyšel jsem, že před pár lety tam zašli dva kluci z Norwood Street a policajti je našli s podřezaným krkem a vykrvácený. Ale kolem nich žádná krev nebyla. Chápeš? Jejich krev zmizela.“</p>
<p>„Ty mě houpeš?“ vydechl Eddie.</p>
<p>„Ne. Ale to nebylo to nejhorší.“</p>
<p>„Co teda?“</p>
<p>„Měli úplně bílý vlasy,“ řekl Henry. Hlas, který doléhal k Jakeovi, byl zcela vážný. Jakea napadlo, že tentokrát si Henry legraci nedělá, že tentokrát věří každému svému slovu. (Jake také pochyboval, že by měl Henry tolik důvtipu, aby si takový příběh dokázal vymyslet.) „Oba. A oči měli otevřený a vytřeštěný, jako by uviděli to nejstrašnější na světě.“</p>
<p>„Hele, nekecej,“ řekl Eddie, ale mluvil potichu a bázlivě.</p>
<p>„Chceš tam ještě jít?“</p>
<p>„Jasně. Ale jenom... víš, pokud nebudeme muset moc blízko.“</p>
<p>„Tak zajdi za mámou. A zkus z ní vytáhnout pár babek. Potřebuju cigára. Vezmi taky ten pitomej balon.“</p>
<p>Jake ustoupil zpět a vstoupil do nejbližšího činžákového vchodu, zrovna když Eddie prošel bránou hřiště.</p>
<p>K Jakeově hrůze však chlapec v žlutém tričku zamířil Jakeovým směrem. <emphasis>Panenko skákavá</emphasis>! pomyslel si polekaně. <emphasis>Co když je to jeho dům?</emphasis></p>
<p>Byl. Jake měl právě čas se otočit a začít si prohlížet jména vedle řady zvonků, když kolem něj Eddie Dean proběhl, a to tak těsně, že Jake ucítil pot, který na něm vyrazil na basketbalovém hřišti. Napůl vycítil, napůl zahlédl zvědavý pohled, který po něm chlapec vrhl. Potom už byl Eddie v chodbě a mířil k výtahům, školní kalhoty zmuchlané pod jednou paží a odřený míč pod druhou.</p>
<p>Jakeovo srdce prudce bouchalo. Sledovat lidi je v opravdovém životě mnohem těžší než v detektivních románech, které občas četl. Přešel ulici a postavil se mezi dva činžáky o půl bloku dál. Odtud viděl jak na vchod domu bratrů Deanových, tak na hřiště. Hřiště už se plnilo, hlavně malými dětmi. Henry se opíral o plot, kouřil cigaretu a snažil se vypadat mladicky rozzlobeně. Každou chvíli natáhl nohu, když se k němu některé dítě tryskem rozběhlo, a než se Eddie vrátil, podařilo se mu tři povalit. Poslední kluk se natáhl jak široký, tak dlouhý, tváří se udeřil o beton a utekl s pláčem a zakrváceným čelem. Henry po něm mrskl nedopalek cigarety a vesele se zasmál.</p>
<p><emphasis>Je to prostě veselá kopa</emphasis>, pomyslel si Jake.</p>
<p>Potom se malé děti poučily a vyhýbaly se mu širokým obloukem. Henry vyšel z hřiště a vydal se ulicí k činžáku, do kterého Eddie před pěti minutami vešel. Když se k němu doloudal, dveře se otevřely a objevil se Eddie. Převlékl se do džínů a čistého trička. Také si uvázal zelenou čelenku, stejnou, jakou měl v Jakeově snu. Vítězně mával několika dolarovými bankovkami. Henry mu je sebral, pak se Eddieho na cosi zeptal. Eddie přikývl a oba chlapci vyrazili.</p>
<p>Jake, který se za nimi držel na půl bloku, je následoval.<strong>23</strong></p>
<p>Stáli ve vysoké trávě na okraji Velké cesty a dívali se na mluvicí kruh.</p>
<p><emphasis>Stonehenge</emphasis>, pomyslela si Susannah a otřásla se. <emphasis>Tak to vypadá. Jako Stonehenge.</emphasis></p>
<p>I když hustá tráva, která porůstala celou pláň, rostla i kolem paty vztyčených šedých monolitů, kruh mezi nimi byl holý, jen tu a tam se povalovaly jakési bílé předměty.</p>
<p>„Co je to?“ zeptala se potichu. „Úlomky kamene?“</p>
<p>„Podívej se pořádně,“ řekl Roland.</p>
<p>Podívala a uviděla, že to jsou kosti. Kosti drobných zvířat, snad. Doufala v to.</p>
<p>Eddie si přehodil naostřený klacek do levé ruky, otřel si pravou dlaň o košili a pak si klacek přehodil zpět. Otevřel ústa, ale z vyschlého hrdla nevyšel žádný zvuk. Odkašlal si a zkusil to znovu. „Myslím, že mám jít dovnitř a nakreslit něco do hlíny.“</p>
<p>Roland přikývl. „Hned?“</p>
<p>„Brzo.“ Podíval se Rolandovi do tváře. „Něco tu je, že? Něco, co nevidíme.“</p>
<p>„Zrovna teď to tady není,“ řekl Roland. „Aspoň si myslím, že to tu není. Ale přijde to. Naše <emphasis>khef</emphasis> - naše životní síla - to přitáhne. A samozřejmě si bude své místo žárlivě chránit. Vrať mi mou pistoli, Eddie.“</p>
<p>Eddie odepjal opasek a podal mu ho. Pak se otočil znovu ke kruhu z dvacet stop vysokých kamenů. Cosi tu žilo, určitě. Cítil to, ten pach mu připomněl vlhkou sádru a plesnivé pohovky a prastaré matrace hnijící pod polotekutou vrstvou plísně. Byl známý, ten pach.</p>
<p><emphasis>Sídlo - tam jsem cítil něco podobného. V den, kdy jsem Henryho přemluvil, aby mě vzal k Sídlu na Rhinehold Street v Dutch Hill.</emphasis></p>
<p>Roland si připjal opasek, pak se sklonil, aby svázal šňůrky. Podíval se při tom na Susannah. „Možná budeme potřebovat Dettu Walkerovou,“ řekl. „Je tu poblíž?“</p>
<p>„Ta mrcha je poblíž vždycky.“ Susannah nakrčila nos.</p>
<p>„Dobře. Jeden z nás bude muset Eddieho chránit, až bude dělat, co má. Ten druhý bude jenom zbytečná přítěž. Tady to místo patří démonovi. Démoni nejsou lidé, ale stejně to jsou muži a ženy. Sex je jejich zbraní i slabostí. Bez ohledu na to, jakého pohlaví ten démon je, půjde po Eddiem. Aby chránil své místo. Aby zabránil tomu, aby jeho místo využíval někdo zvenčí. Rozumíš?“</p>
<p>Susannah přikývla. Zdálo se, že Eddie neposlouchá. Zastrčil si kus kůže s klíčem pod košili a teď hleděl do mluvícího kruhu jako zhypnotizovaný.</p>
<p>„Není čas říkat to nějak jemně nebo zaobaleně,“ pokračoval Roland. „Jeden z nás bude -“</p>
<p>„Jeden z nás s ním bude šukat, aby ho udržel od Eddieho dál,“ přerušila ho Susannah. „Takže dotyčnej nikdy nedokáže odmítnout šukání gratis. To mi chceš naznačit, co?“</p>
<p>Roland přikývl.</p>
<p>Zasvítily jí oči. Byly to oči Detty Walkerové, chytré a nelaskavé, tvrdě a pobaveně svítící, a její hlas klouzal stále hlouběji do žargonu jižanských plantáží, který byl Dettiným poznávacím znamením. „Jestli je ten démon holka, je tvoje. Ale jestli je to kluk, je můj. Souhlas?“</p>
<p>Roland přikývl.</p>
<p>„A co když je podobojí? Co potom, velkej chlapče?“</p>
<p>Roland zacukal rty v neznatelném úsměvu. „Tak se do toho pustíme společně. Jenom nezapomeň -“</p>
<p>Eddie, který stál vedle nich, zamumlal skomírajícím, vzdáleným hlasem: „Všechno není tiché v chodbách mrtvých. Vizte, spáč se probouzí.“ Otočil ustrašené oči k Rolandovi. „Je tam nějaký netvor.“</p>
<p>„Ten démon -“</p>
<p>„Ne. Netvor. Něco mezi těmi dveřmi - mezi světy. Něco, co čeká. A otevírá oči.“</p>
<p>Susannah polekaně pohlédla na Rolanda.</p>
<p>„Vydrž, Eddie,“ řekl Roland. „A počínej si věrně.“</p>
<p>Eddie se zhluboka nadechl. „Vydržím, dokud mě nesrazí,“ řekl. „Musím už jít dovnitř. Už to začíná.“</p>
<p>„Všichni půjdeme dovnitř,“ řekla Susannah. Prohnula se v zádech a sklouzla z křesla. „Každej démon, co si bude chtít se mnou zašukat, zjistí, že šuká s tou nejlepší. Já ho vošukám tak, že na to do smrti nezapomene.“</p>
<p>Když prošli mezi dvěma vysokými kameny do mluvícího kruhu, spustil se déšť.<strong>24</strong></p>
<p>Jakmile Jake to místo uviděl, pochopil dvě věci: za prvé, že už je viděl dřív, a to ve snech tak hrozných, že mu vědomí nedovolilo, aby si je pamatoval. Za druhé, že je to místo smrti a vraždy a šílenství. Stál na rohu Rhinehold Street a Brooklyn avenue, sedmdesát metrů od Henryho a Eddieho Deanových, ale i odtud cítil, že Sídlo si jich nevšímá a natahuje se po něm svýma dychtivýma neviditelnýma rukama. Napadlo ho, že na konci těch rukou jsou drápy. A ostré.</p>
<p><emphasis>Chce mě a já nemůžu utéct. Jestli vejdu, bude to smrt... ale jestli nevejdu, bude to šílenství. Protože kdesi uvnitř jsou zamčené dveře. Mám klíč, který je otevře, a jediná spása, ve kterou můžu doufat, je to, co je za nimi.</emphasis></p>
<p>Hleděl na Sídlo, dům, jehož neobvyklost přímo křičela, a srdce mu klesalo. Dům stál uprostřed zapleveleného, nepořádného pozemku jako nádor.</p>
<p>Bratři Deanovi prošli kolem devíti bloků v Brooklynu, šli pomalu pod horkým odpoledním sluncem a nakonec došli do části města, která se podle jmen obchodů a dílen jmenovala Dutch Hill. Teď stáli asi půl bloku od Sídla. Vypadalo, jako by bylo opuštěno už celá léta, přesto bylo pozoruhodně zachovalé. A kdysi, jak si Jake pomyslel, to opravdu bylo Sídlo - možná domov nějakého bohatého obchodníka a jeho velké rodiny. V těch dávno zašlých dnech byl dům určitě bílý, ale nyní byl špinavě šedě bezbarvý. Okna byla vytlučena a oprýskaný dřevěný plot, který ho obklopoval, byl posprejován, ale samotného domu se nikdo rukou nedotkl.</p>
<p>Dřímal v tom horkém slunci, ošumělý přízrak s břidlicovou střechou vyrůstající z bujně zarostlé zahrady plné odpadků, a Jakeovi připomněl nebezpečného psa, který předstírá, že spí. Strmá střecha stínila přední verandu jako převislé obočí. Prkna verandy byla popraskaná a prohnutá. Okenice, kdysi zřejmě zelené, visely vedle prázdných oken nakřivo. Za některými okny stále visely prastaré závěsy, zplihlé jako cáry mrtvé kůže. Nalevo se od domu odkláněla stará mříž, kterou už nedržely hřeby, ale pouze přebujelé a zacuchané chomáče vína, které se po ní popínalo. Na trávníku a dveřích byl jakýsi nápis. Z místa, kde Jake stál, ho nebylo možno přečíst.</p>
<p>Ten dům byl živý. Jake to věděl, cítil, jak se vědomí toho domu zdvíhá z prken a prohnuté střechy, cítil, jak prýští jako řeky z černých okenních děr. Pomyšlení, že by se měl k tomu strašnému domu přiblížit, ho plnilo zoufalstvím. Pomyšlení, že by měl vejít přímo dovnitř, ho naplnilo nevýslovnou hrůzou. Jenže bude muset. Uslyšel v uších tiché, ospalé bzučení - jako z úlu za horkého letního dne - a okamžik se bál, že omdlí. Zavřel oči... a pak mu zaplnil hlavu jeho hlas.</p>
<p><emphasis>Ty musíš přijít, Jakeu. Toto je stezka Paprsku, cesta Věže, a čas tvého Vyvolení. Stůj věrně; vydrž. Přijď ke mně.</emphasis></p>
<p>Strach ho neopustil, ale ta hrozivá panika vyprchala. Otevřel znovu oči a viděl, že není jediný, kdo vycítil moc a probouzející se vědomí toho domu. Eddie se pokoušel odtrhnout od plotu. Otočil se k Jakeovi, který zahlédl Eddieho oči, rozšířené a ustrašené pod zelenou čelenkou. Starší bratr ho chytil a postrčil ho k zrezivělé bráně, ale to gesto bylo příliš mdlé, než aby vydalo na žertování. Henry byl možná hlupák, ale Sídlo se mu nelíbilo o nic víc než Eddiemu.</p>
<p>Kousek poodešli a chvíli se na dům dívali. Jake neslyšel, co si povídají, ale tón jejich hlasu byl ustrašený a stísněný. Jake si najednou vzpomněl, jak mu Eddie ve snu říkal: Nezapomeň ale, že je to nebezpečný. Dávej pozor... a hoď sebou.</p>
<p>Najednou ten skutečný Eddie, který stál na ulici, zvýšil hlas natolik, že Jake rozeznal slova. „Už můžeme jít domů, Henry? Prosím tě? Nelíbí se mi tu.“ Mluvil prosebným tónem.</p>
<p>„Ty podělaná slečinko,“ vrčel Henry, ale Jake měl dojem, že v Henryho hlase zaslechl kromě zadostiučinění také úlevu. „Tak jdeme.“</p>
<p>Otočili se od starého domu za poklesávajícím plotem, shrbeného, leč statného, a zamířili na ulici. Jake ucouvl, pak se otočil a zadíval se do výlohy smutného krámku nazvaného Obchod použitým zbožím. Pozoroval, jak Henry a Eddie, jejichž kalné a strašidelné odrazy překrývaly prastarý vysavač Hoover, přecházejí Rhinehold Street.</p>
<p>„Víš určitě, že tam doopravdy nestraší?“ zeptal se Eddie, když vcházeli na chodník na Jakeově straně.</p>
<p>„No, něco ti povím,“ řekl Henry. „Když jsem tu dneska zase byl, fakticky to nevím jistě.“</p>
<p>Prošli přímo za Jakem, ale nepodívali se na něj. „Šel bys dovnitř?“ ptal se Eddie.</p>
<p>„Ani za milion dolarů,“ odpověděl Henry okamžitě.</p>
<p>Zahnuli za roh. Jake odstoupil od výlohy a zahleděl se za nimi. Vraceli se stejnou cestou, jakou přišli, šli těsně vedle sebe po chodníku, Henry se klátil na svých frajerských botách s ocelovými špičkami, ale s rameny skleslými, jako by byl mnohem starší, a Eddie šel vedle něj pěkně vzpřímený, plný nevědomého půvabu. Jejich stíny, už dlouhé a táhnoucí se daleko po ulici, se přátelsky proplétaly.</p>
<p><emphasis>Jdou domů,</emphasis> pomyslel si Jake a zaplavila ho osamělost tak silná, až měl pocit, že ho rozdrtí. <emphasis>Jdou na večeři a dělat úkoly a hádat se, který program v televizi si pustí, a pak půjdou spát. Henry je možná srab a násilník, ale mají život, ti dva, život, který dává smysl... a teď se k n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>mu vracejí. Zajímalo by mě, jestli tuší, jaké mají štěstí. Eddie to možná ví.</emphasis></p>
<p>Jake se otočil, posunul si přezky batohu a přešel Rhinehold Street.<strong>25</strong></p>
<p>Susannah vycítila na prázdném travnatém prostranství za kruhem vztyčených kamenů pohyb: vzdychavý, šepotavý spěch.</p>
<p>„Něco sem jde,“ řekla napjatě. „A rychle.“</p>
<p>„Buďte opatrní,“ ozval se Eddie, „ale nepouštějte to ke mně. Rozumíte? Nepouštějte to ke mně.“</p>
<p>„Slyším tě, Eddie. Jenom dělej to, co máš.“</p>
<p>Eddie přikývl. Klekl si doprostřed kruhu a podržel zašpičatělý klacek před sebou, jako by si prohlížel jeho hrot. Potom hůl sklonil a vyryl do hlíny tmavou rovnou čáru. „Rolande, dávej na ni pozor.“</p>
<p>„Budu, pokud budu moci, Eddie.“</p>
<p>„... ale nepouštějte to ke mně. Jake už jde. Ten bláznivej malej spratek fakticky jde.“</p>
<p>Susannah viděla, že tráva na sever od mluvicího kruhu se rozděluje do dlouhé temné linie, takže vytvořila brázdu, která mínila přímo protnout kamenný kruh.</p>
<p>„Připrav se,“ řekl Roland. „Půjde to po Eddiem. Jeden z nás to bude muset zaskočit.“</p>
<p>Susannah se zvedla na stehnech jako had vysunující se z košíku hindského fakíra. Ruce, sevřené do tvrdých hnědých pěstí, si přitiskla k tvářím. Oči jí svítily. „Jsem připravena,“ řekla a pak zakřičela: „<emphasis>D</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>lej, velkej kluku! Hned sem pojď! Utíkej jako o narozen</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>nách!“</emphasis></p>
<p>Začalo pršet hustěji, když démon, který zde bydlel, vtrhl do kruhu jako vítr. Susannah měla právě čas vycítit jeho drsnou a nelítostnou mužnost - dolehla k ní jako palčivý pach ginu a jalovce - a pak se démon vrhl do středu kruhu. Susannah zavřela oči a sáhla po něm, nikoli rukama nebo myšlenkami, ale veškerou svou ženskostí, která pobývala v jejím jádru: <emphasis>Hej, velkej kluku! Kampak to jdeš? Číču máš přece tady!</emphasis></p>
<p>Prudce se otočil. Cítila, jak je překvapený... a potom syrový chtíč, plný a naléhavý jako pulsující tepna. Skočil na ni jako násilník z temné uličky.</p>
<p>Susannah zavyla a prohnula se, žíly na krku jí vystoupily. Šaty se jí na břiše a prsou nejprve napjaly a pak se začaly trhat na cáry. Slyšela prudké oddechování, které se však ozývalo odevšad a odnikud, jako by se s ní rozhodl obcovat okolní vzduch.</p>
<p>„Suze!“ vykřikl Eddie a už chtěl vstát.</p>
<p>„Ne!“ zakřičela na něj. <emphasis>„Pokračuj! Já mám toho parchanta přesně tam, kde ho chci mít! Dělej, Eddie! Přiveď toho kluka! Přiveď -“</emphasis> Chlad zaútočil na jemnou tkáň mezi jejími stehny. Zamručela a upadla na záda. Pak se zvedla na jeden loket a vzdorně se vzepjala vzhůru a vpřed. „<emphasis>Přiveď ho sem!“</emphasis></p>
<p>Eddie se nejistě podíval na Rolanda, který přikývl. Eddie znovu pohlédl na Susannah očima plnýma temné bolesti a ještě temnějšího strachu, a potom se neochotně otočil k oběma zády a znovu padl na kolena. Natáhl se dopředu zašpičatělou holí, která se stala provizorní tužkou, a nevšímal si studeného deště, který mu padal na paže a zátylek. Hůl se začala pohybovat, vyrývala čáry a úhly a vytvářela tak obraz, který Roland okamžitě poznal.</p>
<p>Byly to dveře.<strong>26</strong></p>
<p>Jake natáhl ruce, položil je na popraskanou bránu a zatlačil. Brána se pomalu otevřela, zrezavělé panty zavrzaly. Před ním se objevil nerovný cihlový chodník. Za chodníkem byla veranda. Za verandou byly dveře. Byly zatlučeny prkny.</p>
<p>Pomalu šel k domu a srdce mu v hrdle telegrafovalo řadu teček a čárek. Mezi vyboulenými cihlami chodníku rostla tráva. Slyšel, jak mu šustí o nohavice džínů. Zdálo se, že má všechny smysly zesílené o dvě čárky. <emphasis>Přece tam fakticky nepůjdeš, nebo jo?</emphasis> ptal se ho jakýsi zpanikařený hlas v duši.</p>
<p>A odpověď, která ho napadla, mu připadala naprosto bláznivá a zároveň dokonale rozumná: <emphasis>Všechny věci slouží Paprsku.</emphasis></p>
<p>Nápis na trávníku hlásal:</p>
<p>ABSOLUTNÍ ZÁKAZ VSTUPU POD HROZBOU TRESTU!</p>
<p>Zažloutlý, rzí pošpiněný kus papíru připíchnutý na prkno křížící přední dveře byl přesnější:</p>
<p>Z ROZHODNUTÍ MĚSTSKÉHO STAVEBNÍHO ÚŘADU</p>
<p>JE TENTO DŮM PROHLÁŠEN ZA NEOBYVATELNÝ</p>
<p>Jake se zastavil pod schody a zadíval se nahoru na dveře. Na tom prázdném pozemku slyšel hlasy a teď je slyšel znovu... ale byl to sbor zatracenců, blábol šílených pohrůžek a stejně šílených slibů. Přesto měl pocit, že je to jen jeden hlas. Hlas toho domu. Hlas nějakého nestvůrného dveřníka probuzeného z dlouhého, neklidného spánku.</p>
<p>Na okamžik si vzpomněl na otcův ruger, dokonce uvažoval, že ho vytáhne z batohu, ale k čemu by to bylo? Za jeho zády jezdila po Rhinehold Street sem a tam auta a nějaká paní křičela na dceru, aby se přestala vodit za ručičky s tím klukem a přinesla prádlo, ale tady byl jiný svět, takový, kterému vládla jakási tupá bytost, na kterou žádné pistole neplatily.</p>
<p><emphasis>Zůstaň věrný, Jakeu - vydrž.</emphasis></p>
<p>„Tak jo,“ řekl potichu a roztřeseně. „Tak jo, já to zkusím. Ale neměl bys mě zase opustit.“</p>
<p>Pomalu začal vystupovat po schodech na verandu.<strong>27</strong></p>
<p>Prkna, kterými byly dveře zatlučeny, byla stará a prohnilá, hřebíky zrezivělé. Jake je chytil nahoře v místě, kde se křížily, a zabral. Povolily se stejným zavrzáním jako brána. Odhodil je přes zábradlí verandy do prastarého záhonu, na kterém rostla jen metlice a ostřice. Sklonil se, chytil spodní prkna... a na chvilku se zarazil.</p>
<p>Dveřmi k němu dolehl jakýsi dutý zvuk. Znělo to, jako když odněkud z hloubi betonového potrubí hladově slintá nějaké zvíře. Jake cítil, jak mu na tvářích a čele začíná vyrážet lepkavý pot. Bál se tak hrozně, že začínal mít dojem, že už není tak docela ve skutečnosti. Připadalo mu, že se stal postavou v cizím snu.</p>
<p>Ten zlý sbor, ta zlá bytost čekala za těmi dveřmi. Zvuky, které vydávala, prosakovaly ven jako sirup.</p>
<p>Trhl za nižší prkna. Snadno povolila.</p>
<p><emphasis>No jistě. Chce, abych vešel dovnitř. Má hlad a já mám být hlavní chod.</emphasis></p>
<p>Najednou ho napadl útržek jakési básně, kterou jim četla slečna Averyová. Mělo to být o trpkém údělu moderního člověka, který je odříznut od všech svých kořenů a tradic, ale Jakeovi najednou připadalo, že ten člověk, jenž báseň napsal, byl určitě v tomto domě: <emphasis>Uk</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>žu ti něco jiného/Než je tvůj ranní stín táhnoucí se ti v patách/Nebo tvůj večerní stín stoupající ti vstříc/Ukážu ti...</emphasis></p>
<p>„Ukážu ti strach v hrsti prachu,“ zamumlal Jake a položil ruku na otočný knoflík dveří. Když to udělal, znovu ho zaplavil ten zřetelný pocit úlevy a jistoty, pocit, že je to ono, tentokrát se ty dveře otevřou do jiného světa, uvidí nebe nedotčené smogem a továrním kouřem a na vzdáleném obzoru nebudou hory, ale zamlžené modré věže nádherného neznámého města.</p>
<p>Sevřel do prstů stříbrný klíč v kapse v očekávání, že jsou dveře zavřené a on ho bude moci použít. Veřeje zavrzaly a ze závěsů se snesly vločky rzi, když se pomalu otáčely a otvíraly. Pach rozkladu zasáhl Jakea jako rána pěstí: vlhké dřevo, nasáknutá omítka, hnijící latě, prastaré polstrování. Pod všemi těmi pachy byl ještě jiný - pach zvířecího doupěte. Před ním byla vlhká, zšeřelá chodba. Nalevo se zdvíhalo schodiště a otvíralo svou bláznivou cestu do stínů nahoře. Zhroucené zábradlí leželo rozštípané na podlaze v hale, ale Jake nebyl tak hloupý, aby si myslel, že se dívá jenom na třísky. Mezi těmi třískami byly také kosti - kosti drobných zvířat. Některé příliš nevypadaly jako zvířecí, ale na ty se Jake nedíval moc dlouho. Věděl, že by nedokázal sebrat odvahu jít dál, kdyby to udělal. Zastavil se na prahu a povzbuzoval se k prvnímu kroku. Slyšel jakýsi slabý, tlumený zvuk, velmi ostrý a velmi rychlý, a uvědomil si, že mu cvakají zuby.</p>
<p><emphasis>Proč mě někdo nezastaví?</emphasis> pomyslel si zdivočele. <emphasis>Proč někdo n</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>projde po chodníku a nezavolá, „Hej, ty tam! Tam nemáš co dělat, neumíš číst?“</emphasis></p>
<p>Ale věděl, proč to nikdo neudělá. Chodci se drželi spíš na druhé straně ulice a ti, kteří se k domu přece jen přiblížili, tu nijak neotáleli.</p>
<p><emphasis>I kdyby se někdo náhodou podíval na dům, neuviděl by mě, protože už tu vlastně nejsem. Ať to dopadne, jak chce, já už jsem nechal svůj svět za sebou. Začal jsem přecházet. Jeho svět je někde vpředu. T</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>hle...</emphasis></p>
<p>Tohle je peklo mezi nimi.</p>
<p>Jake vstoupil do chodby, a i když vykřikl, když se dveře za ním zabouchly jako vrata mauzolea, nijak ho to nepřekvapilo.</p>
<p>V hloubi duše ho to vůbec nepřekvapilo.<strong>28</strong></p>
<p>Bylo nebylo, kdysi žila mladá žena, která se jmenovala Detta Walkerová, a ta ráda chodila do barů a zapadáků kolem Ridgeline Road u Nutley a u silnice číslo 88 pod vysokonapěťovým vedením před Amhigh. V těch dobách měla ještě nohy, a jak to stojí v té písničce, uměla s nimi zacházet. Nosila upnutý laciný šaty, který vypadaly jak z hedvábí, ale hedvábný nebyly, a tancovala s bílejma klukama, zatímco kapela hrála všecky ty bělošský cajdáky jako „Dvojitej zásah lásky mý holky“ a „Hippy Hippy Shake“. Nakonec některýho bělouška vytáhla z party a nechala se odvést na zadní sedadlo jeho auta na parkovišti. Tam ho pěkně vytočila (Detta Walkerová uměla božsky líbat a ty nehtíky jí nikdy neuklouzly), až byl kluk skoro šílenej... a pak ho odkopla. Co se stalo pak? No, to je otázka, že? V tom spočívala ta hra. Někteří brečeli a prosili - fajn, ale nic moc. Někteří běsnili a řvali, což bylo lepší.</p>
<p>A i když dostala nafackováno nebo pěstí do oka, poplivali ji a jednou dostala takový kopanec do zadku, že upadla na štěrkovém parkovišti Červeného větrného mlýna jak široká, tak dlouhá, nikdy ji neznásilnili.</p>
<p>Všichni odjeli domů s promodralými koulemi, všichni ti zatracení běloši do jednoho. Což znamenalo, že podle záznamů Detty Walkerové byla kralující šampiónkou, neporaženou královnou. Čí? Jejich. Všech těch nakrátko ostříhaných, ulízaných bílých hajzlíků s pevným zadkem.</p>
<p>Až do této chvíle.</p>
<p>Nebylo možné vzdorovat démonovi, který bydlel v mluvicím kruhu. Nebyly tu žádné kliky u dveří, kterých by se chytila, žádné auto, ze kterého by vyskočila, žádný dům, do kterého by utekla, žádná tvář, které by vrazila facku, žádný obličej, který by poškrábala, žádné koule, do kterých by kopla, pokud by ten bílej parchant nepochopil dost rychle.</p>
<p>Ten démon byl na ní... a potom, rázem byl v ní.</p>
<p>Cítila, jak ji to - on - tlačí vzad, i když to - ho - neviděla. Neviděla jeho ruce, ale viděla, jak jí bezohledně na některých místech trhají šaty. Potom, najednou, bolest. Měla pocit, jako by ji tam dole cosi trhalo, a bolestí a překvapením vykřikla. Eddie se ohlédl, oči se mu zúžily.</p>
<p>„Nic mi není!“ zaječela. „Dělej, Eddie, nevšímej si mě! Nic mi není!“</p>
<p>Ale bylo. Poprvé od chvíle, kdy Detta ve věku třinácti let vstoupila na pohlavní bitevní pole, prohrávala. Vtrhl do ní jakýsi strašný, nezměrný led. Bylo to, jako by ji šukal rampouch.</p>
<p>Zakaleným zrakem viděla, že se Eddie otočil a začal znovu kreslit do hlíny, a výraz vřelého soucitu ustupuje tomu hroznému, soustředěnému chladu, který v něm někdy cítila a vídala na jeho tváři. Nu, to bylo v pořádku, ne? Řekla mu přece, aby pokračoval, aby na ni zapomněl, aby dělal, co dělat má, aby toho chlapce přivedl. Toto byl její podíl na úkolu převést Jakea a ona neměla právo nenávidět žádného z těch mužů, kteří ji nijak nenutili, aby to udělala, ale když ji ten chlad znehybněl a Eddie se od ní odvrátil, nenáviděla je oba. Nejraději by jim by bělošské koule utrhla.</p>
<p>Potom byl s ní Roland, ucítila jeho silné ruce na ramenou, a i když nepromluvil, uslyšela ho: <emphasis>Nebojuj. Nemůžeš vyhrát, pokud budeš b</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>jovat - můžeš jenom zemřít. Jeho zbraní je pohlaví, Susannah, ale je to také jeho slabost.</emphasis></p>
<p>Ano. To byla vždycky jejich slabost. Jediný rozdíl tkvěl v tom, že tentokrát bude muset dát trochu víc - ale možná to tak bylo v pořádku. Možná že nakonec dokáže toho neviditelného bílého démona přinutit, aby zaplatil trochu víc.</p>
<p>Donutila se povolit stehna. Okamžitě se jí roztáhla, až se v prachu objevily dlouhé zakřivené vějíře. Zvrátila hlavu vzad vstříc dešti, který se lil z nebe plnou silou, a cítila, jak se jeho tvář sklání těsně nad její a dychtivé oči vpíjejí každý bolestný záškub, který jí proběhl obličejem.</p>
<p>Natáhla vzhůru jednu ruku, jako by ho chtěla udeřit... ale místo toho přejela po zátylku démonského násilníka. Bylo to, jako by vzala do dlaně hrst pevného kouře. A skutečně pocítila, jak ucukl, překvapen tím mazlivým gestem? Pozvedla boky, opírajíc se o ten neviditelný krk, aby vytvořila páku. Zároveň roztáhla nohy ještě víc a roztrhla tím zbytek šatů ve švech. Bože, ten byl obrovský!</p>
<p>„No tak,“ oddechovala. „Ty mě neznásilníš. Ty ne. Chceš mě ošukat? Já ošukám tebe. Já tě tak ošukám, že na to nikdy nezapomeneš! Ušukám tě k smrti!“</p>
<p>Cítila, jak se ta mohutnost v ní chvěje. Cítila, jak se ten démon snaží, aspoň v tomto okamžiku, odtáhnout a přeskupit se.</p>
<p>„Ne - ne, zlato,“ zachraptěla. Přimáčkla stehna k sobě a nepustila ho. „Zábava se teprve rozjíždí.“ Začala stahovat zadek a přirážet té neviditelné bytosti. Sáhla vzhůru volnou rukou a propletla všech deset prstů a padla na záda s boky zvednutými, s pažemi zdánlivě objímajícími nicotu. Odhodila zpocené vlasy z očí. Rty roztáhla ve žraločím úsměvu.</p>
<p><emphasis>Pusť mě!</emphasis> zakřičel na ni jakýsi hlas v duchu. Ale zároveň cítila, že majitel hlasu nevolky reaguje.</p>
<p>„V žádným případě, zlato. Chtěl jsi to... tak to dostaneš.“ Vyrazila vzhůru, nepouštěla, a ze všech sil se soustředila na mrazivý chlad v sobě. „Já ten rampouch rozpustím, zlato, a až zmizí, copak si počneš?“ Její rty se zdvíhaly a klesaly, zdvíhaly a klesaly. Zmáčkla stehna nemilosrdně k sobě, zavřela oči, zabořila prsty hlouběji do neviditelného krku, a modlila se, aby si Eddie pospíšil.</p>
<p>Nevěděla, jak dlouho to vydrží.<strong>29</strong></p>
<p>Problém byl prostý, jak si Jake pomyslel: kdesi v tom vlhkém, hrozivém domě byly zamčené dveře. <emphasis>Ty pravé dveře</emphasis>. Stačilo, aby je našel. Ale to bylo těžké, protože cítil, jak se v domě podebírá cosi cizího. Ty vzdálené, drmolící hlasy se začínaly slévat do jednoho zvuku - tichého, drsného šepotu.</p>
<p>A ten se blížil.</p>
<p>Napravo byly otevřené dveře. Vedle nich byl na stěně připíchnutý vybledlý daguerreotyp, na kterém byl oběšený člověk visící jako shnilá hruška z uschlého stromu. Za dveřmi viděl místnost, kde bývala kdysi kuchyně. Sporák už zmizel, ale na opačné straně podlahy pokryté zvlněným, vybledlým linoleem stála prastará chladnice - ta s bubnovým chlazením nahoře. Dvířka byla otevřená. Uvnitř ležela jakási černá, zapáchající hmota, které vytékala ven a vytvářela na podlaze dávno zatuhlou kaluž. Kuchyňské skříňky byly otevřené. V jedné Jake uviděl patrně nejstarší kukuřičné vločky na světě. Z jiné vykukovala hlava mrtvé krysy. Oči měla bílé a jakoby pohyblivé, ale po chvíli si Jake uvědomil, že prázdné oční jamky jsou plné hemživých červů.</p>
<p>Cosi mu dopadlo do vlasů jako měkká hrouda. Jake vykřikl překvapením. Hmátl po tom předmětu a chytil cosi, co mu připadalo jako měkký, štětinatý gumový míček. Vytáhl ho z vlasů a uviděl, že je to pavouk, a jeho nafouknuté tělo mělo barvu čerstvé modřiny. Pavoučí oči si ho tupě a zlověstně měřily. Jake jím mrštil o zeď. Pavouk se roztrhl a rozplácl, jen nohama slabě zaškubal.</p>
<p>Další mu dopadl na krk. Jake najednou ucítil bolestivé kousnutí těsně pod místem, kde mu končily vlasy. Pozpátku se rozběhl do chodby, zakopl o povalené zábradlí, ztěžka dopadl na záda a ucítil, jak pavouk pukl. Jeho vnitřnosti, mokré, horečnaté a kluzké mu vklouzly mezi lopatky jako teplý žloutek. Jake už viděl v kuchyňských dveřích další pavouky. Někteří viseli na skoro neviditelných hedvábných nitkách jako odporné olovnice. Další prostě dopadli na podlahu, až se ozvala řada blátivých plácnutí, a dychtivě se rozcupitali k němu.</p>
<p>Jake vyskočil na nohy, ale nepřestával křičet. Cítil, že cosi v mozku, co mu připadalo jako třepící se provaz, začíná povolovat. Nejspíš to byl zdravý rozum, a když si to uvědomil, Jakeova pozoruhodná odvaha nevydržela. Už to nemohl snášet, bez ohledu na to, co bylo v sázce. Rozběhl se, chtěl utéct, dokud mohl, ale příliš pozdě si uvědomil, že se vydal špatným směrem a utíká do hlubin Sídla, místo aby se vrátil na verandu.</p>
<p>Vtrhl do místnosti příliš velké, než aby to byl salon nebo obývací pokoj. Vypadala spíš jako taneční sál. Na tapetách skotačili elfové s divnými, potměšilými úsměvy a vykukovali na Jakea zpod špičatých zelených čepiček. K jedné stěně bylo přistrčeno plesnivé kanape. Uprostřed zvlněné dřevěné podlahy ležel rozbitý lustr, jeho rezivý řetěz se ovíjel kolem rozházených skleněných korálků a zaprášených závěsů ze skleněných slz. Jake proběhl kolem lustru, jen se kradmo ustrašeně ohlédl. Žádné pavouky neviděl. Nebýt toho hnusu, který mu pořád tekl po zádech, mohl by uvěřit, že si je pouze představoval.</p>
<p>Znovu se podíval před sebe a prudce, na místě se zastavil. Byly tam posuvné dveře, napůl rozevřené. Za nimi se táhla další chodba. Na jejím konci byly zavřené dveře se zlatým knoflíkem. Na dveřích byla napsána - možná vyryta - dvě slova:</p>
<p>TEN CHLAPEC</p>
<p>Pod knoflíkem byl zdobený stříbrný kryt a klíčová dírka.</p>
<p><emphasis>Našel jsem je!</emphasis> pomyslel si Jake horečně. <emphasis>Konečně jsem je našel! To jsou ony! Ty dveře!</emphasis></p>
<p>Za zády se mu začalo ozývat hluboké sténání, jako by se dům začal trhat na kusy. Jake se otočil a zahleděl se přes taneční sál. Stěna na druhé straně pokoje se začala vydouvat a tlačit před sebou starobylou pohovku. Stará tapeta se třásla. Elfové začali poskakovat a tančit. Místy se papír prostě roztrhl a svíjel se vzhůru v dlouhých kudrnách jako rolety, které někdo příliš brzy pustil. Omítka se vykoulila v těhotné křivce. Zpod ní bylo slyšet suché praskání, jak prkna povolovala a přeskupovala se do nového, zatím však skrytého tvaru. A ten zvuk stále sílil. Nebylo to už tak docela sténání. Už to znělo jako vrčení.</p>
<p>Jake hleděl jako zhypnotizovaný, nedokázal od té podívané odtrhnout zrak.</p>
<p>Omítka nepraskala a nevysypala se v kusech na podlahu. Zdálo se, že je najednou pružná, a jak se stěna dál boulila a vytvářela nepravidelný bílý bublinovitý obrys, ze kterého stále visely útržky a cáry tapety, povrch se začal přetvářet do výstupků a křivek a prohlubenin. Najednou si Jake uvědomil, že hledí do obrovského plastického obličeje, který se cpal ze stěny ven. Jako by se kdosi obličejem opřel do mokrého prostěradla.</p>
<p>Hlasitě to zapraskalo a z povolující zdi vypadl kus prkna. Na jeho místě se objevila zubatá zornice oka. Pod ní se stěna zkroutila do vyceněné huby plné ostrých zubů. Jake viděl útržky tapety přilepené k jejím rtům a dásním.</p>
<p>Ze zdi se osvobodila jedna sádrová ruka, která za sebou táhla rozmotávající se náramek zrezavělého elektrického drátu. Ruka chytila pohovku a odhodila ji stranou, na jejím tmavém potahu zanechala strašidelně bílé otisky prstů. Další prkna povolila, když se sádrové prsty sevřely. Najednou z nich byly ostré, zubaté drápy. Tvář už byla ze stěny celá venku a hleděla na Jakea jedním dřevěným okem. Nad ním, uprostřed čela, stále tančil tapetový elf. Vypadal jako přízračné tetování. Ozvalo se vrzání a skřípot, jak se ten netvor začal sunout vpřed. Zárubeň dveří do chodby povolila a stala se shrbeným ramenem. Netvorova volná ruka zašátrala po podlaze a rozhazovala skleněné korálky ze spadlého lustru.</p>
<p>Jakeovo ochromení povolilo. Otočil se, proletěl posuvnými dveřmi a uháněl druhou chodbou, až mu batoh na zádech poskakoval, a pravou rukou přitom hmatal po klíči v kapse. Srdce v hrudi mu pracovalo jako tovární stroj na útěku. Netvor, který se vyplazil z ostění Sídla, za ním zařval, a i když to nebyla žádná slova, Jake porozuměl, co říká. Říkal mu, aby zůstal stát, říkal mu, že je zbytečné utíkat, říkal mu, že není úniku. Zdálo se teď, že ožil celý dům. Vzduch zvučel praskajícím dřevem a vrzajícími trámy. Ten hučivý, šílený hlas dveřníka se ozýval ze všech stran.</p>
<p>Jake sevřel do ruky klíč. Když ho však vytahoval, zachytil se jedním zubem v kapse. Jeho prsty, mokré potem, sklouzly. Klíč padl na podlahu, odrazil se, propadl prasklinou mezi dvěma zprohýbanými prkny a zmizel.<strong>30</strong></p>
<p>„Je v průšvihu!“ uslyšela Susannah křičet Eddieho, ale připadalo jí, že ho slyší z veliké dálky. Sama měla dost potíží... ale přesto si myslela, že si snad vede docela dobře.</p>
<p><emphasis>Já t</emphasis><emphasis>i ten rampouch rozpustím, zlato</emphasis>, řekla démonovi. <emphasis>Já ti ho ro</emphasis><emphasis>z</emphasis><emphasis>pustím, a až zmizí, copak si počneš?</emphasis></p>
<p>Nedalo se říct, že ho rozpustila, ale změnila ho. Ta věc v jejích útrobách jí neposkytovala rozhodně žádnou rozkoš, ale aspoň ta hrozná bolest ustoupila a už nebyl studený. Byl lapen, neschopen se oddělit.</p>
<p>Nedržela ho v sobě vlastně svým tělem. Roland říkal, že pohlaví je jeho zbraň stejně jako slabost, a měl pravdu, jako obvykle. Vzal si ji, ale ona si ho vzala taky, a teď to bylo, jako by oba strčili prst do jedné z těch proradných čínských trubiček, která vás svírá tím pevněji, čím prudčeji sebou škubete.</p>
<p>Držela se jedné myšlenky, jako by jí šlo o život. Musela, protože všechny ostatní vědomé myšlenky se rozprchly. Musela udržet toho vzlykajícího, vyděšeného, zlého démona v křeči jeho vlastního bezmocného chtíče. Zmítal se a dorážel na ni a svíjel se v ní, křičel, ať ho pustí, a zároveň využíval její tělo dychtivě a s bezmocnou prudkostí, ale ona ho pustit nemínila.</p>
<p><emphasis>A co se stane, až ho nakonec pustím?</emphasis> uvažovala zoufale. <emphasis>Čím mi oplatí?</emphasis></p>
<p>To nevěděla.<strong>31</strong></p>
<p>Déšť se lil z nebes plným proudem a hrozil, že promění kruh mezi kameny v moře. „Podrž něco nad těma dveřma!“ zakřičel Eddie. „Ať je déšť nesmyje!“</p>
<p>Roland chvatně pohlédl na Susannah a viděl, že stále zápasí s démonem. Oči měla přivřené, ústa sešklebená. Démona neviděl ani neslyšel, ale vycítil jeho zuřivé, zděšené zmítání.</p>
<p>Eddie k němu otočil mokrou tvář. „Slyšíš mě?“ zařval. „Dej něco nad ty pitomý dveře, a HNED!“</p>
<p>Roland vyškubl z batohu kůži a podržel ji za cípy. Pak roztáhl ruce a naklonil se na Eddiem, takže vytvořil provizorní stan. Špička Eddieho hrubého pera byla obalena blátem. Otřel je o paži, takže se na ní objevila šmouha barvy hořké čokolády, pak znovu sevřel klacek do pěsti a shýbl se nad kresbou. Dveře nebyly přesně stejně velké jako na Jakeově straně - poměr byl možná 0,75 : l - ale budou stačit, aby Jake prošel... pokud budou fungovat klíče.</p>
<p><emphasis>Jestli má klíč, nechtěl jsi říct spíš tohle? </emphasis>ptal se v duchu. <emphasis>Co když ho upustil... nebo co když ho ten dům přinutil, aby ho upustil?</emphasis></p>
<p>Pod kroužkem, který měl být otočným knoflíkem, nakreslil krycí štítek, zaváhal, a pak do něj načmáral známý tvar klíčové dírky:</p>
<p><image xlink:href="#_10.jpg" /></p>
<p>Zamyslel se. Byla tam ještě jedna věc, ale jaká? Těžko se mu přemýšlelo, protože měl pocit, jako by mu hlavou burácelo tornádo, které místo chlévů a záchodů a slepičáren trhá ze základů jeho myšlenky a bláznivě je roztáčí.</p>
<p>„Makej, zlato!“ zakřičela Susannah za ním. „Nějak ochabuješ! Co je s tebou? Myslela jsem, že seš pořádnej kanec, chlapče!“</p>
<p><emphasis>Chlapec</emphasis>. To bylo ono.</p>
<p>Opatrně napsal špičkou klacku na horní část dveří TEN CHLAPEC. V okamžiku, kdy dokončil poslední písmeno, se kresba změnila. Kroužek promáčené půdy, který obkreslil, najednou potemněl ještě víc... a vyloupl se ze země jako tmavý, lesklý knoflík. A místo hnědé, mokré hlíny, která byla na místě klíčové dírky, uviděl kalné světlo.</p>
<p>Susannah za ním znovu křikla na démona, poháněla ho, ale zdálo se, že už i ona je unavená. To muselo skončit, a brzo.</p>
<p>Eddie se sklonil v pase jako muslim zdravící Alláha a přiložil oko k dírce, kterou nakreslil. Podíval se jí do svého vlastního světa, do domu, na který se s Henrym šli podívat v květnu 1977 a neuvědomovali si při tom (jenže on, Eddie, nebyl tak nevědomý; ne, už tehdy nebyl naprosto nevědomý), že je sleduje nějaký chlapec z jiné části města.</p>
<p>Uviděl chodbu. Jake klečel na všech čtyřech a horečně tahal za prkno v podlaze. Cosi se k němu hnalo. Eddie to viděl, ale zároveň neviděl - jako by část jeho mozku odmítala uvidět, jako by ten pohled vedl k pochopení a pochopení k šílenství.</p>
<p>„Honem, Jakeu!“ zakřičel do klíčové dírky. „Kristepane, dělej!“</p>
<p>Nebe nad mluvicím kruhem roztrhl hrom jako kanonáda a déšť se proměnil v kroupy.<strong>32</strong></p>
<p>Když Jakeovi upadl klíč, zůstal chlapec chvíli stát, jen se díval na úzkou prasklinu mezi prkny.</p>
<p>Bylo to zvláštní, ale chtělo se mu spát.</p>
<p><emphasis>To se nemělo stát</emphasis>, pomyslel si. <emphasis>To už je prostě moc. Já už to n</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>zvládnu, ani minutu, už ani vteřinu. Já se radši tady u těch dveřím schoulím do klubíčka. Usnu, hned teď, okamžitě, a až mě to chytí a strčí si mě to do tlamy, už nikdy se neprobudím.</emphasis></p>
<p>Pak ten netvor vycházející ze zdi zamručel, a když Jake zvedl hlavu, nutkání vzdát se zmizelo jediným závanem strachu. Netvor už se vyloupl ze stěny celý, obrovská sádrová hlava s jedním rozbitým dřevěným okem a jednou šátrající sádrovou rukou. Na lebce mu vyvstávaly kusy latí jako rozcuchané štětiny, jako když dítě nakreslí vlasy. Netvor uviděl Jakea a otevřel tlamu, až se ukázaly ostré dřevěné zuby. Znovu zamručel. Z rozevřené tlamy mu vylétl sádrový prach jako cigaretový kouř.</p>
<p>Jake padl na kolena a nahlédl do štěrbiny. Klíč vypadal dole v té tmě jako drobné statečné stříbrné světélko, ale štěrbina byla moc úzká, než aby do ní prostrčil prsty. Chytil prkno a vší silou jím trhl. Hřebíky, které prkno držely, zavrzaly... ale nepovolily.</p>
<p>Ozval se lomoz a praskot. Podíval se do chodby a uviděl, že ta ruka, která byla větší než celé jeho tělo, chytila rozbitý lustr a odhodila ho stranou. Rezivý řetěz, který ho kdysi držel, se zvedl jako bič a pak s těžkým zařinčením dopadl. Slepá lampa na rezivém řetězu nad Jakem zadrnčela, špinavé sklo zadrkotalo o prastarou mosaz.</p>
<p>Dveřníkova hlava, připojená pouze k jedinému shrbenému rameni a natažené paži, se posunula po podlaze blíž. Zbytky stěny za ní se zhroutily v mračnu prachu. Za okamžik se trosky spojily a proměnily se v netvorova prohnutá kostnatá záda.</p>
<p>Dveřník si všiml, že se Jake dívá, a zdálo se, že se usmál. Při tom mu z nakrčených tváří vylezly třísky dřeva. Netvor se přitáhl blíž po podlaze tanečního sálu plného prachu, a otvíral a zavíral tlamu. Jeho velká ruka hmatala mezi troskami, hledala, o co se opřít, a vytrhla z kolejniček jedno křídlo posuvných dveří na konci chodby.</p>
<p>Jake bez dechu vykřikl a začal se znovu potýkat s prknem. Nechtělo povolit, ale v tu chvíli se ozval pistolníkův hlas:</p>
<p><emphasis>To druhé, Jakeu! Zkus to druhé!</emphasis></p>
<p>Pustil prkno, za které škubal, a popadl to vedlejší. Když to udělal, ozval se jiný hlas. Neslyšel ho v hlavě, ale přímo ušima, a pochopil, že se ozývá z druhé strany dveří - dveří, které hledal ode dne, kdy ho nepřejelo auto na ulici.</p>
<p><emphasis>„Honem, Jakeu! Kristepane, dělej!“</emphasis></p>
<p>Když zabral za to druhé prkno, povolilo tak lehce, že se skoro překotil.<strong>33</strong></p>
<p>Na druhé straně ulice naproti Sídla stály dvě ženy mezi dveřmi Obchodu s použitým zbožím. Ta starší byla majitelkou, ta mladší byla její jedinou zákaznicí, když se začal ozývat rachot a praskot bortících se zdí. Aniž si uvědomily, co dělají, chytily se navzájem kolem pasu a zůstaly tak stát, roztřesené jako děti, které zaslechly ze tmy podezřelé zvuky.</p>
<p>Kousek dál v ulici zůstali stát tři chlapci, kteří měli namířeno na místní hřiště, a jen zírali na dům, vozík s baseballovou výbavou nechali za zády bez povšimnutí. Doručovatel zajel s dodávkou k obrubníku a vyšel ven, aby se podíval. Štamgasti z rohového bufetu U Henryho a hospody Dutch Hill se vypotáceli na ulici a popleteně se rozhlíželi.</p>
<p>Začala se chvět země a přes Rhinehold Street se začal šířit vějíř jemných puklin.</p>
<p>„To je zemětřesení?“ zakřičel řidič dodávky na ženy stojící před obchodem s nářadím, ale než aby čekal na odpověď, vskočil zase za volant a rychle ujížděl pryč, a zajel při tom na nesprávnou stranu ulice, aby se držel dál od padajícího domu, který stál v epicentru otřesů.</p>
<p>Zdálo se, že se celý dům hroutí do sebe. Prkna se štípala, odletovala z fasády a padala hustě na zahradu. Ze střechy sjížděly proudy špinavých šedočerných břidlicových tašek. Ozvala se ohlušující rána a středem Sídla projela dlouhá, klikatá puklina. Zmizely v ní dveře a potom se celý dům začal bortit do sebe.</p>
<p>Mladší žena se najednou té starší vytrhla. „Já padám,“ oznámila a rozběhla se ulicí, ani se neohlížela.<strong>34</strong></p>
<p>Chodbou začal vanout horký, divný vítr, a odfoukl Jakeovi propocené vlasy z čela, když jeho prsty sevřely stříbrný klíč. Nějak instinktivně už pochopil, co je to za dům a co se děje. Dveřník nebyl jen v domě, on byl tím domem: každé prkno, každý šindel, každá předprseň, každý okap. A teď se tlačil vpřed a přitom nabýval skutečné šílené podoby. Chtěl ho chytit, než stačí otočit klíčem. Za tou obří bílou hlavou a znetvořeným, skleslým ramenem viděl Jake, jak z hlavní haly do tanečního sálu vletují prkna a šindele a dráty a skleněné střepy - dokonce i přední dveře a rozbité zábradlí - a spojují se s postavou, která se zde hrbila, a tvořila další a další části znetvořeného sádrového muže, který už po něm hmatal přízračnou rukou.</p>
<p>Jake vytrhl svou ruku z díry v podlaze a uviděl, že je pokryta velikými hemživými brouky. Udeřil rukou o stěnu, aby je setřásl, ale vykřikl, protože stěna se otevřela a pokusila se mu sevřít kolem zápěstí. Vytrhl ruku právě včas, rychle se otočil a vrazil stříbrný klíč do dírky.</p>
<p>Sádrový muž znovu zařval, ale jeho hlas na okamžik přehlušil melodický výkřik, který Jake poznal: slyšel ho na tom prázdném pozemku, ale tehdy byl tichý, jakoby zasněný. Teď to byl jednoznačný vítězný pokřik. Ten pocit jistoty - neodolatelný, nepopiratelný - ho znovu zaplnil a tentokrát si byl jist, že k žádnému zklamání nedojde. Slyšel v tom hlasu veškeré ujištění, jaké potřeboval. Byl to hlas růže.</p>
<p>Kalné světlo v chodbě potemnělo, protože sádrová ruka odtrhla druhé křídlo posuvných dveří a vmáčkla se do chodby. Do otvoru nad rukou se vtěsnal i obličej a zahleděl se na Jakea. Sádrové prsty se k němu plížily jako nohy obrovitého pavouka.</p>
<p>Jake otočil klíčem a najednou ucítil, jak mu paží projel příval síly. Uslyšel těžké, tlumené cvaknutí, když se západka uvnitř odsunula. Chytil knoflík, otočil jím a rozrazil dveře. Otevřely se dokořán. Když však Jake uviděl, co leží za nimi, zmateně a zděšeně vykřikl.</p>
<p>Dveře byly zavaleny hlínou, odshora dolů a zleva doprava. Trčely z ní kořeny jako smotky drátu. Červi, zřejmě zmatení stejně jako Jake, se plazili sem a tam po obdélníkové výseči hlíny. Někteří se zavrtávali zpět. Jiní se jen plazili sem a tam, jako by se divili, kam se poděla země, která ještě před chvilkou pod nimi byla. Jeden červ dopadl Jakeovi na tenisku.</p>
<p>Klíčová dírka si ještě chvíli podržela v hlíně tvar a vrhala na Jakeovo tričko skvrnku mléčně bílého světla. Za ní - tak blízko, tak nedosažitelně daleko - slyšel déšť a tlumené dunění hromu burácejícího otevřeným nebem. Pak se klíčová dírka rozmazala a obří sádrové prsty sevřely Jakeovu nohu.<strong>35</strong></p>
<p>Eddie necítil bodáni krup, když Roland upustil kůži, vyskočil na nohy a rozběhl se k místu, kde ležela Susannah.</p>
<p>Pistolník ji chytil pod pažemi a odtáhl ji - co nejjemněji a nejopatrněji - k místu, kde se krčil Eddie. „Pustíš ho, až ti řeknu, Susannah!“ křičel Roland. „Rozumíš? Až ti řeknu!“</p>
<p>Eddie nic z toho neviděl a neslyšel. Slyšel jenom Jakea, jehož křik k němu slabě doléhal z druhé strany dveří.</p>
<p>Přišel čas použít klíč.</p>
<p>Vytáhl ho zpod košile a vsunul do klíčové dírky, kterou nakreslil. Pokusil se jím otočit. Klíč se neotočil. Ani o milimetr. Eddie zvedl tvář do hustého krupobití, nevšímal si ledových kuliček, které mu bušily do čela a tváří a rtů a zanechávaly po sobě modřiny a červené skvrny.</p>
<p><emphasis>„NE!“</emphasis> zavyl. <emphasis>„ACH PANE BOŽE, PROSÍM! NE!“</emphasis></p>
<p>Ale bůh neodpovídal. Jenom znovu třeskl hrom a nebe, zaplněné uhánějícími mračny, pročísl blesk.<strong>36</strong></p>
<p>Jake vyskočil, chytil se řetězu lampy, která visela nad ním, a vytrhl se dveřníkovým prstům. Zhoupl se zpět, odrazil se od udusané země ve dveřích a pak se zhoupl vpřed jako Tarzan na liáně. Zvedl nohy a kopl po chňapajících prstech, když se k nim přiblížil. Sádra se rozletěla na kusy a odhalila nahrubo pospojovaný skelet z prken. Sádrový muž zařval, v tom řevu byl hlad a vztek zároveň. Pod tím řevem Jake slyšel, jak se bortí celý dům jako ten dům v povídce od Edgara Allana Poea.</p>
<p>Zhoupl se na řetězu zpět, narazil do hliněné stěny, která ucpávala dveře, a znovu se zhoupl dopředu. Ta ruka po něm hmátla a on po ní divoce kopl, švihl nohama jako nůžkami. V chodidle ucítil bodnutí, když ho jeden ten dřevěný prst chytil. Když se znovu zhoupl zpátky, byl bez tenisky.</p>
<p>Pokusil se přehmátnout po řetězu výš, podařilo se mu chytit se pevněji a začal šplhat ke stropu. Nad ním se ozvalo tlumené, vrzavé dusání. Jemný sádrový prach se začal sypat na jeho vzhůru obrácený, upocený obličej. Strop se začal propadat. Řetěz lampy se z něj vytahoval, očko po očku. Z druhého konce chodby se ozvalo dušené zapraskám, protože sádrový muž konečně protlačil svůj hladový obličej dveřmi.</p>
<p>Jake, který nepřestával křičet, se bezmocně zhoupl k tomu obličeji.<strong>37</strong></p>
<p>Z Eddieho najednou veškerá hrůza a panika opadla. Zahalil ho plášť chladu - plášť, který mnohokrát nosil Roland z Gileadu. Bylo to jediné brnění, které pravý pistolník vlastní... a jediné, které potřebuje. V téže chvíli mu v hlavě promluvil jakýsi hlas. Za poslední tři měsíce ho takové hlasy pronásledovaly. Byl to hlas matky, hlas Rolanda a samozřejmě hlas Henryho. Ale tentokrát s úlevou poznal, že je to jeho vlastní hlas, konečně klidný, rozumný a odvážný.</p>
<p><emphasis>Viděl jsi tvar toho klíče v ohni, viděl jsi ho znovu v tom dřevu a v obou případech jsi ho viděl naprosto jasně. Později sis nasadil na oči pásku strachu. Sundej si ji. Sundej si ji a podívej se znovu. Možná n</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>bude pozdě, ani teď.</emphasis></p>
<p>Maně si uvědomoval, že pistolník na něj zachmuřeně hledí; maně si uvědomoval, že Susannah křičí na démona slábnoucím, ale stále vzdorným hlasem; maně si uvědomoval, že Jake na druhé straně dveří křičí hrůzou - nebo už bolestí?</p>
<p>Eddie si ničeho z toho nevšímal. Vytáhl dřevěný klíč z dírky, kterou nakreslil, ze dveří, které teď byly skutečné, a upřeně se na něj podíval a snažil se znovu pocítit to nevinné blaho, jež někdy jako dítě zažil - blaho, když uviděl souvislý tvar skrytý v čemsi beztvarém. A bylo to tam, zahlédl místo, které vystihl špatně, tak zřetelně, že nechápal, jak je vůbec mohl opominout. Já jsem opravdu musel mít na očích pásku, pomyslel si. Bylo to v tom esíčku na konci klíče, samozřejmě. Druhá křivka byla trochu silnější. Jen nepatrně.</p>
<p>„Nůž,“ řekl a natáhl ruku jako chirurg na operačním sále. Roland mu ho beze slova strčil do ruky.</p>
<p>Eddie chytil špičku čepele mezi palec a ukazovák pravé ruky. Sklonil se nad klíčem nevšímaje si krup, které mu bušily do nechráněného krku, a tvar ve dřevě vystoupil ještě jasněji - vystoupil líbezně a nepochybně.</p>
<p>Nasadil nůž a zabral.</p>
<p>Jedinkrát.</p>
<p>Nepatrně.</p>
<p>Od břicha esíčka na konci klíče se odvinula jediná jasanová hoblinka, tak tenká, že byla skoro průhledná.</p>
<p>Jake Chambers za dveřmi znovu zakřičel.<strong>38</strong></p>
<p>Řetěz s řinčením povolil a Jake ztěžka dopadl na kolena. Dveřník vítězně zařičel. Sádrová ruka chytila Jakea kolem boků a začala ho táhnout chodbou k sobě. Natáhl nohy a zapřel se chodidly, ale k ničemu to nebylo. Cítil, jak se mu do kůže zarývají třísky a rzí ztupené hřebíky, když ruka sevřela pevněji a táhla ho dál.</p>
<p>Zdálo se, že obličej vězí ve vchodu do chodby jako zátka v láhvi. Tlak, který vyvinul, aby se dostal tak daleko, zmáčkl jeho hrubé rysy do nového tvaru, do podoby jakéhosi příšerného, znetvořeného skřeta. Tlama se dokořán otevřela, aby ho přijala. Jake zoufale hmatal po klíči, chtěl po použít jako poslední talisman, ale samozřejmě ho nechal ve dveřích.</p>
<p>„Ty hajzle!“ zaječel a ze všech sil sebou škubl zpět, prohnul se v zádech jako olympijský skokan bez ohledu na popraskaná prkna, která se do něj zakousla jako hřebové lože. Cítil, jak mu džíny sjíždějí z boků, a sevřená ruka poněkud sklouzla.</p>
<p>Jake vyrazil znovu. Ruka se surově sevřela, ale džíny sjely Jakeovi ke kolenům a Jake dopadl zády na podlahu, ale batoh ránu ztlumil. Ruka povolila, snad chtěla uchopit svou kořist pevněji. Jake mohl přitáhnout trochu kolena, a když ruka znovu sevřela, Jake prudce vykopl. Ruka tím nárazem škubla vzad a to, v co Jake doufal, se stalo: jeho džíny (a zbývající teniska) se z něj stáhly a on byl znovu volný, aspoň na chvíli. Viděl, že se ruka otáčí v zápěstí tvořeném prkny a rozpadající se sádrou a cpe si jeho šaty do tlamy. Ale to už se Jake plazil znovu k zataraseným dveřím, po rukou a kolenou, a nevšímal si skleněných střepů ze spadlé lampy, chtěl se jen znovu dostat ke svému klíči.</p>
<p>Skoro se ke dveřím dostal, když se kolem jeho holých nohou znovu sevřela ta ruka a začala ho znovu tahat zpět.<strong>39</strong></p>
<p>Ten tvar byl správný, konečně.</p>
<p>Eddie zastrčil klíč do dírky a zatlačil. Chvilku cítil odpor... a pak se mu klíč v ruce otočil. Slyšel, jak se západkový mechanismus otáčí, uslyšel, jak se západka stahuje, ucítil, jak klíč praská ve chvíli, kdy dosloužil svému účelu. Popadl tmavý, naleštěný knoflík oběma rukama a zatáhl. Ucítil velikou tíhu, otáčející se na neviditelných veřejích. Pocítil, že jeho paže je obdařena nezměrnou silou. A jasné poznání, že dva světy se najednou setkaly a cesta mezi nimi je otevřena.</p>
<p>Na okamžik se ho zmocnila závrať a nevěděl, kde je, a když se zadíval dveřmi, uvědomil si, proč tomu tak je: i když se díval dolů - kolmo - viděl vodorovně. Bylo to jako zvláštní optický klam, vytvořený krystaly a zrcadly. Pak uviděl, že Jakea cosi táhne pozpátku chodbou plnou střepů a kusů zdiva, Jake se vzpíral lokty, ale lýtka mu svírala jakási obrovitá ruka. A uviděl přízračnou tlamu, která na něj čekala, a vyfukovala bílou mlhu, která mohla být buď kouř nebo prach.</p>
<p>„Rolande!“ zařval Eddie. „Rolande, ono ho to -“</p>
<p>Ale v tu chvíli odletěl stranou.<strong>40</strong></p>
<p>Susannah si uvědomovala, že ji někdo zvedá a otáčí. Svět se rozmazal jako na kolotoči: vztyčené kameny, šedé nebe, zem plná krup... a obdélníková díra v zemi, která vypadala jako padací dveře. Ozývaly se z ní výkřiky. Démon v ní běsnil a bojoval, chtěl jen uniknout, ale nemohl nic dělat, dokud mu to ona nedovolí.</p>
<p><emphasis>„Teď!“</emphasis> křičel Roland. <emphasis>„Teď ho pusť, Susannah! Pro tvého otce, TEĎ ho pusť!“</emphasis></p>
<p>A ona ho pustila.</p>
<p>Nachystala pro něj (s Dettinou pomocí) ve své mysli past, něco jako síť utkanou z rákosí, a teď ji přeřízla. Ucítila, že démon z ní okamžitě vylétl, a na okamžik pocítila strašnou prázdnotu, děsivou neúplnost. Ty pocity okamžitě přehlušila úleva a chmurný pocit ošklivosti a pošpinění.</p>
<p>Když ta neviditelná tíha odpadla, zahlédla ho - nelidský obrys podobný rejnokovi s mohutnými, zakřivenými křídly a s čímsi, co vypadalo jako krutý hák vyčnívající z břicha ven a vzhůru. Uviděla/ucítila, jak se démon mihl nad otevřenou dírou v zemi. Uviděla, jak Eddie hledí vzhůru rozšířenýma očima. Uviděla, jak Roland rozpřahuje paže doširoka, aby démona chytil.</p>
<p>Pistolník se zapotácel a skoro upadl na zem pod neviditelnou démonovou tíhou. Pak se znovu zhoupl vpřed s náručí plnou nicoty.</p>
<p>Nepustil ji a proskočil i s ní dveřmi a zmizel.<strong>41</strong></p>
<p>Náhle zaplavilo chodbu Sídla bílé světlo. Do stěn zabušily kroupy a odrážely se od popraskaných prken v podlaze. Jake zaslechl zmatený křik, pak uviděl, že dovnitř vchází pistolník. Zdálo se spíš, že dovnitř skáče, jako by přicházel shora. Paže držel natažené daleko před sebou, špičky prstů měl zakřivené.</p>
<p>Jake cítil, jak jeho chodidla vklouzla do dveřníkovy tlamy.</p>
<p><emphasis>„Rolande!“</emphasis> zakřičel<emphasis>. „Rolande, pomoz mi!“</emphasis></p>
<p>Pistolníkovy dlaně se rozdělily a paže se mu v tu chvíli doširoka rozlétly. Zapotácel se. Jake cítil, jak se jeho kůže dotkly špičaté zuby, připravené trhat maso a drtit kosti, a potom mu přelétlo cosi obrovského nad hlavou, jako když prudce zavane vítr. Za okamžik ty zuby zmizely. Ruka, která mu držela nohy, povolila. Uslyšel, že z prašného dveřníkova hrdla začíná stoupat nepozemský výkřik bolesti a překvapení, ale pak výkřik utichl a uvázl v půli cesty.</p>
<p>Roland chytil Jakea a vytáhl ho na nohy.</p>
<p>„Tys přišel!“ křičel Jake. „Tys opravdu přišel!“</p>
<p>„Ano, přišel jsem. Z milosti bohů a díky odvaze mých přátel, já jsem přišel.“</p>
<p>Když dveřník znovu zařval, Jake se rozbrečel úlevou a strachem. Teď dům vydával zvuky jako loď potápějící se do hlubokého moře. Všude kolem nich padaly kusy dřeva a cihel. Roland popadl Jakea do náručí a rozběhl se ke dveřím. Sádrová ruka divoce zašátrala, narazila na jeho nohu a stočila ho ke zdi, která se znovu pokusila kousnout. Roland se vzepřel, otočil se a vytáhl pistoli. Dvakrát vypálil do bezcílně chňapající dlaně a rozprášil jeden hrubý sádrový prst. Tvář dveřníka za jejich zády změnila barvu z bílé na špinavou fialově černou, jako by se čímsi dusila - čímsi, co letělo tak rychle, že to vlétlo netvorovi do tlamy a ucpalo mu chřtán dřív, než si to uvědomilo, co dělá.</p>
<p>Roland se znovu otočil a rozběhl ke dveřím. I když už nezbyla žádná viditelná překážka, na okamžik nehybně strnul, jako by přes dveře byla natažena neviditelná síť.</p>
<p>Potom ucítil ve vlasech Eddieho ruku a už ho to táhlo nikoli vpřed, ale nahoru.<strong>42</strong></p>
<p>Vynořili se do vlhkého vzduchu a polevujícího krupobití jako právě narozené děti. Eddie byl porodní bábou, jak mu pistolník předpověděl. Ležel na hrudi a břiše, ruce ponořené hluboko do otvoru dveří a svíral v rukou Rolandovy vlasy.</p>
<p>„Suze! Pomoz mi!“</p>
<p>Připlazila se k němu, hmátla dovnitř a zahákla ruku Rolandovi pod bradu. Zvedl se o kousek s hlavou zakloněnou a rty staženými v bolestném a namáhavém úšklebku.</p>
<p>Eddie ucítil, že se cosi trhá, a jedna ruka mu najednou povolila a držela jenom chumáč pistolníkových prošedivělých vlasů. „Klouže!“</p>
<p>„Ten hajzl... nic takovýho... nebude!“ hekala Susannah a zabrala hroznou silou, jako by chtěla Rolandovi zlámat krk.</p>
<p>Z otvoru uprostřed kruhu vylétly dvě malé ruce a chytily se okrajů. Když se Jake zbavil Jakeovy váhy, dostal loket nahoru a za okamžik už se vyhoupl. Když to udělal, chytil Eddie Jakeova zápěstí a vyzdvihl ho k nim.</p>
<p>Jake se převrátil na záda a zůstal ležet, jen ztěžka oddechoval.</p>
<p>Eddie se otočil k Susannah, vzal ji do náručí a začal ji zasypávat polibky na čelo, tváře a krk. Smál se a plakal zároveň. Tiskla se k němu, prudce oddychovala... ale na rtech se jí objevil drobný, spokojený úsměv a jednou rukou pomalu hladila Eddieho mokré vlasy.</p>
<p>Zdola se ozvala kakofonie temných zvuků: vrzání, mručení, rány, praskot. Roland se odplazil od otvoru s hlavou skloněnou. Vlasy mu divoce trčely v mokrém chomáči. Po tvářích mu stékaly čúrky krve. „Zavři to!“ zakřičel na Eddieho. „Zavři to, u památky tvého otce!“</p>
<p>Eddie zabral za dveře a ty obrovské, neviditelné závěsy dokončily práci. Dveře zapadly s mohutnou, nezvučnou ránou a umlčely veškeré zvuky zdola. Před Eddieho očima se rýhy, které označovaly okraje dveří, začaly rozmazávat do obyčejných nakreslených čar. Knoflík dveří ztratil třetí rozměr a znovu byl jen kroužkem, který nakreslil klackem. Tam, kde byla klíčová dírka, zůstal jenom hrubý obrys s kusem vyčnívajícího dřeva, jako jilec meče trčící z kamene.</p>
<p>Susannah přešla k Jakeovi a jemně ho zvedla do sedu. „Nestalo se ti nic, zlato?“</p>
<p>Omámeně se na ni zahleděl. „Ne, snad ne. Kde je? Pistolník? Musím se ho na něco zeptat.“</p>
<p>„Jsem tady, Jakeu,“ ozval se Roland. Vstal, jako opilý přešel k Jakeovi a dřepl si k němu. Dotkl se chlapcovy hladké tváře, skoro jako by nevěřil.</p>
<p>„Nenecháš mě tentokrát spadnout?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Roland. „Tentokrát ne, a už nikdy.“ Ale v nejhlubší temnotě svého srdce si vzpomněl na Temnou věž a v duši se mu objevil otazník.<strong>43</strong></p>
<p>Krupobití přešlo v prudký liják, ale Eddie zahlédl mezi trhajícími se mračny na severu záblesky modrého nebe. Bouře brzy skončí, ale mezitím promoknou na kůži.</p>
<p>Zjistil, že mu to nevadí. Nemohl si vzpomenout, kdy se v životě cítil tak klidně, tak v míru sám se sebou, tak naprosto vyčerpaně. To šílené dobrodružství ještě neskončilo - měl spíš podezření, že sotva začalo - ale dnes získal velké vítězství.</p>
<p>„Suze?“ odhrnul jí vlasy z čela a podíval sejí do tmavých očí. „Nestalo se ti nic? Ublížil ti?“</p>
<p>„Trochu, ale jinak jsem v pořádku. Myslím, že ta mrcha Detta Walkerová zůstala neporaženou motelovou šampionkou, bez ohledu na démona.“</p>
<p>„Co to má znamenat?“</p>
<p>Uličnicky se zasmála. „Nic moc, už ne... díkybohu. A co ty, Eddie? V pořádku?“</p>
<p>Eddie poslouchal, jestli uslyší Henryho, ale nestalo se to. Napadlo ho, že Henryho hlas možná zmizel nadobro. „Ještě líp,“ zasmál se a znovu ji přitáhl k sobě. Přes její rameno viděl to, co zbylo ze dveří: jenom několik naznačených čar a úhlů. Déšť brzy smyje i to.<strong>44</strong></p>
<p>„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Jake ženy, jejíž nohy končily těsně nad koleny. Najednou si uvědomil, že v boji s dveřníkem přišel o kalhoty, a stáhl si okraje trika přes spodky. Z jejích šatů také mnoho nezbývalo, když už na to přišlo.</p>
<p>„Susannah Deanová,“ řekla. „Tvoje jméno už znám.“</p>
<p>„Susannah,“ opakoval Jake zamyšleně. „Tvůj otec asi není majitelem železnice, viď?“</p>
<p>Chvíli vypadala užasle, pak zvrátila hlavu a zasmála se. „No to ne, zlato! Byl to zubař, který vynalezl pár věcí a zbohatl. Jak tě to napadlo?“</p>
<p>Jake neodpověděl. Zaměřil pozornost na Eddieho. Hrůza už z jeho obličeje zmizela a v očích měl znovu ten klidný, zkoumavý pohled, který si Roland tak dobře pamatoval z dostavníkové stanice.</p>
<p>„Ahoj, Jakeu,“ pozdravil ho Eddie. „Rád tě vidím, kámo.“</p>
<p>„Ahoj,“ odpověděl Jake. „Já už jsem tě dneska viděl, ale byl jsi tehdy mnohem mladší.“</p>
<p>„Mnohem mladší jsem byl před deseti minutama. Nestalo se ti něco?“</p>
<p>„Ne,“ řekl Jake. „Jsem trochu poškrábaný, nic víc.“ Rozhlédl se. „Takže jste ten vlak ještě nenašli.“ To nebyla otázka.</p>
<p>Eddie a Susannah si vyměnili překvapený pohled, ale Roland jen zavrtěl hlavou. „Nenašli.“</p>
<p>„Tvoje hlasy zmizely?“</p>
<p>Roland přikývl. „Úplně. A tvoje?“</p>
<p>„Jsou pryč. Jsem už zase pohromadě. Oba jsme pohromadě.“</p>
<p>Podívali se na sebe ve stejném okamžiku se stejnou myšlenkou. Když Roland sevřel Jakea do náručí, nepřirozené chlapcovo sebeovládání povolilo a Jake se rozbrečel - byl to vyčerpaný, úlevný pláč dítěte, které bylo dlouho ztraceno, hodně trpělo a konečně je znovu v bezpečí. Když chytil Roland Jakea kolem pasu, Jake objal Rolanda kolem krku a sevřel ho jako ocelovými obručemi.</p>
<p>„Nikdy tě neopustím,“ řekl Roland a v tu chvíli se objevily i v jeho očích slzy. „Přisahám ti při jménech všech svých otců. Nikdy tě už neopustím.“</p>
<p>Přesto jeho srdce, ten mlčenlivý, pozorný, doživotní vězeň <emphasis>ka</emphasis>, přijalo ten slib nejen s otázkou, ale i s pochybností.</p><empty-line /><p> <strong>Kniha druhá </strong></p>
<p> <strong>Lud</strong></p><empty-line /><p> <strong>Kupa rozbitých model</strong></p>
<p> <strong></strong></p><empty-line /><p><strong>IV. Město a ka-tet</strong></p>
<p><image xlink:href="#_11.jpg" /><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>1</strong></p>
<p>Čtyři dny poté, co Eddie protáhl Jakea dveřmi mezi světy, chudšího o původní kalhoty a tenisky, ale stále s batohem a životem v těle, se chlapec probudil, protože ho do obličeje dloubalo cosi teplého a vlhkého.</p>
<p>Kdyby se s takovým pocitem probral někdy během právě uplynulých tří dní, určitě by probudil své druhy křikem, protože měl horečky a ve spánku ho pronásledovaly noční můry a sádrový muž. V těch snech mu kalhoty nesklouzly, dveřník ho chytil pevně a zastrčil si ho do té své odporné tlamy se zuby vyčnívajícími jako mříže v hradní bráně. Jake se z těch snů budil celý roztřesený a s bezmocným sténáním.</p>
<p>Tu horečku vyvolalo pavoučí kousnutí do zátylku. Když Roland ránu druhého dne prohlížel a zjistil, že se horší, místo aby se hojila, promluvil krátce s Eddiem a pak dal Jakeovi růžovou pilulku. „Budeš je brát čtyřikrát denně nejméně týden,“ prohlásil.</p>
<p>Jake nedůvěřivě na pilulku hleděl. „Co to je?“</p>
<p>„<emphasis>Cheflet</emphasis>,“ řekl Roland a pak se znechuceně podíval na Eddieho. „Pověz mu to ty. Já to pořád neumím vyslovit.“</p>
<p>„Keflex. Můžeš tomu důvěřovat, Jakeu. Pochází to z vládou schválené lékárny v starém dobrém New Yorku. Roland toho spolykal hromadu a je zdravej jako kůň. Dokonce taky tak trochu vypadá, jak sám vidíš.“</p>
<p>Jake užasl. „Jak jste sehnali lék z New Yorku?“</p>
<p>„To je dlouhá historie,“ odbyl ho pistolník. „Až přijde čas, poslechneš si ho celý, ale prozatím si vezmi tu pilulku.“</p>
<p>Jake poslechl. Reakce byla rychlá a uspokojivá. Červený otok kolem kousnutí začal během čtyřiadvaceti hodin ustupovat a horečka už také přešla.</p>
<p>Ta teplá věc ho znovu dloubla a Jake se prudce posadil, oči dokořán.</p>
<p>Tvor, který mu olizoval tváře, udělal dva váhavé kroky vzad. Byl to brumlák, ale Jake to nevěděl. Nikdy žádného neviděl, až teď. Byl hubenější než ti, které Rolandova společnost viděla už dřív, a jeho černošedě pruhovaná srst byla zacuchaná a špinavá. Na boku měl starý zaschlý krvavý strup. Jeho zlatě lemované černé oči se úzkostlivě dívaly na Jakea. Zadek se mu nadějně houpal sem a tam. Jake se uvolnil. Určitě existovaly výjimky z pravidla, ale Jake měl dojem, že pokud něco vrtí ocasem - nebo se o to pokouší - nejspíš to není příliš nebezpečné.</p>
<p>Rozbřesk sotva začal, bylo asi půl šesté ráno. Jake to lépe odhadnout nemohl, protože jeho digitální hodinky Seiko už nefungovaly... tedy fungovaly, ale mimořádně výstředním způsobem. Když se na ně podíval poprvé od chvíle, kdy prošel, seiko tvrdily, že je 98:71:65, což byl čas, který neexistoval, pokud Jake věděl. Při důkladnějším pohledu se ukázalo, že hodinky utíkají pozpátku. Pokud by to dělaly rovnoměrně, možná by i tak mohly být k jakémusi užitku, ale nebylo mu přáno. Číslice se chvíli posunovaly správnou rychlostí (Jake si to ověřil tím, že mezi každou číslicí řekl „Mississippi“), ale pak se buď na deset nebo dvacet vteřin úplně zastavily - takže si Jake myslel, že hodinky konečně vypustily duši - nebo se najednou rozběhly všechny číslice najednou bláznivou rychlostí.</p>
<p>Zmínil se o tom podivném chování Rolandovi a ukázal mu hodinky, myslel si přitom, že Roland bude žasnout, ale Roland si je chvilku prohlížel a pak jen přikývl a řekl Jakeovi, že to jsou zajímavé hodinky, ale v těchto dnech žádný časoměr pořádně nepracuje. Takže hodinky Seiko byly k ničemu, ale Jake je stejně nedokázal zahodit... asi proto, že patřily k jeho minulému životu, a takových věcí mnoho nezbývalo.</p>
<p>V této chvíli hodinky tvrdily, že jsou šedesát dvě minuty po čtyřicáté, ve středu, čtvrtek a sobotu, a to v prosinci a březnu zároveň.</p>
<p>To ráno byla hustá mlha. Za okruhem padesáti nebo šedesáti stop svět jednoduše zmizel. Pokud se chystalo stejné počasí jako v předchozí dny, vyjde slunce asi za dvě hodiny jako matný bílý kotouč a v půl desáté bude jasno a vedro. Jake se rozhlédl a uviděl, že jeho známí spolucestovatelé (ještě se je neodvažoval nazvat přáteli, aspoň zatím) spí pod koženými přikrývkami. Roland poblíž, Eddie a Susannah zachumlaní na druhé straně vyhaslého ohniště.</p>
<p>Jake se znovu zaměřil na zvíře, které ho probudilo. Vypadalo jako kříženec mývala a sviště, stříknutý pro dobrou míru jezevčíkem.</p>
<p>„Jak se vede, hochu?“ zeptal se Jake potichu.</p>
<p>„Ochu!“ odpověděl brumlák okamžitě a stále se na něj napjatě díval.</p>
<p>Hlas měl tichý a hluboký, znělo to skoro jako štěknutí. Byl to hlas pořádně nachlazeného anglického fotbalisty.</p>
<p>Jake sebou překvapeně škubl. Brumlák, který se lekl prudkého pohybu, couvl ještě o několik kroků, jako by chtěl utéct, ale pak zůstal stát. Zadek se mu kýval ještě prudčeji a zlatočerné oči se dál nervózně upíraly na Jakea. Vousy na čenichu se chvěly.</p>
<p>„Ten si pamatuje lidi,“ poznamenal jakýsi hlas za Jakeovým ramenem. Ohlédl se a uviděl Rolanda, který už dřepěl těsně za ním, lokty se opíral o stehna a dlouhé ruce měl spuštěné mezi koleny. Díval se na to zvíře s mnohem větším zájmem, než jaký projevoval o Jakeovy hodinky.</p>
<p>„Co je to?“ zeptal se Jake potichu. Nechtěl zvíře zaplašit; byl okouzlen. „Má krásné oči!“</p>
<p>„Brumlák,“ řekl Roland.</p>
<p>„Umlá!“ vyrazilo zvíře a couvlo o další krok.</p>
<p>„On mluví!“</p>
<p>„Ne tak docela. Brumláci jenom opakují, co slyší - aspoň to dělávali. Už jsem žádného neslyšel celé roky. Tenhle chlapík vypadá, že umírá hlady. Nejspíš hledá zbytky.“</p>
<p>„Olizoval mi obličej. Můžu ho nakrmit?“</p>
<p>„Jestli to uděláš, už se ho nezbavíme,“ řekl Roland, ale pak se pousmál a luskl prsty. „Hej! Brumláku!“</p>
<p>Zvíře nějak napodobilo lusknutí prstů. Znělo to, jako by mlasklo jazykem o patro tlamy. „Ej!“ zavolalo chraptivě. „Ej, umlá-u!“ Teď se mu zadek úplně míhal sem a tam.</p>
<p>„Tak mu dej něco k snědku. Znal jsem kdysi jednoho starého čeledína, který tvrdil, že hodný brumlák přináší štěstí. A tenhle vypadá, že bude hodný.“</p>
<p>„Bude,“ souhlasil Jake. „Určitě.“</p>
<p>„Kdysi byli krotcí a v každém panství se jich půl tuctu potulovalo po hradu nebo pevnosti. Nebyli nijak užiteční, jenom děti si s nimi hrály a díky nim nebyly v okolí krysy. Dokážou být docela věrní - aspoň kdysi byli -, i když jsem nikdy neslyšel o žádném, který by zůstal věrný jako dobrý pes. Ti divocí jsou mrchožrouti. Nejsou nebezpeční, ale jsou hodně otravní.“</p>
<p>„Avní!“ zavolal brumlák. Úzkostným pohledem přeletoval sem a tam mezi Jakem a pistolníkem.</p>
<p>Jake pomalu hmátl do batohu, nechtěl to zvíře polekat, a vytáhl zbytky pistolníkova burrita. Hodil je k brumlákovi. Ten uskočil a pak se s tichým, jakoby dětským výkřikem obrátil, takže ukázal chlupatý zatočený ocásek. Jake byl přesvědčený, že uteče, ale zvíře se zastavilo a nedůvěřivě se ohlédlo.</p>
<p>„Pojď,“ lákal ho Jake. „Sněz to, hochu.“</p>
<p>„Ochu,“ zamumlal brumlák, ale nehýbal se.</p>
<p>„Dej mu čas,“ řekl Roland. „Myslím, že přijde.“</p>
<p>Brumlák se natáhl vpřed, takže protáhl svůj dlouhý a překvapivě půvabný krk. Štíhlý černý čenich se zacukal, jak očichával potravu. Nakonec k ní udělal pár kroků a Jake si všiml, že trochu kulhá. Brumlák burrito očichal, potom jednou tlapou oddělil jelení maso od listí. Tento úkon provedl delikátně a velmi vážně. Jakmile maso očistil od listí, brumlák ho jedním rázem zhltl a pak se podíval na Jakea. „Ochu!“ řekl, a když se Jake zasmál, znovu uskočil.</p>
<p>„Ten je hubenej,“ ozval se za nimi Eddie ospale. Když brumlák zaslechl jeho hlas, okamžitě se obrátil a zmizel v mlze.</p>
<p>„Tys ho zahnal!“ vyčetl mu Jake.</p>
<p>„Ježíš, tak promiň,“ řekl Eddie. Projel si rukou spánkem rozcuchané vlasy. „Kdybych věděl, že je to tvůj blízký osobní přítel, Jakeu, vytáhl bych koláče na uvítanou, sakra.“</p>
<p>Roland poplácal Jakea po rameni. „Ten se vrátí.“</p>
<p>„Určitě?“</p>
<p>„Jestli ho něco nezabije, tak ano. Přece jsme ho nakrmili, ne?“</p>
<p>Než stačil Jake odpovědět, znovu se ozvaly ty bubny. Toto bylo již třetí ráno, kdy je slyšeli, a dvakrát k nim ten zvuk dolehl, když se odpoledne chýlilo k večeru: slabé, nezvučné dunění doléhající od města. Ten zvuk byl dnes ráno jasnější, ale o nic víc pochopitelnější. Jake ho nenáviděl. Připadalo mu, že kdesi v té husté a beztvaré mlžné ranní oponě tluče srdce nějakého velkého zvířete.</p>
<p>„Pořád netušíš, co to je, Rolande?“ zeptala se Susannah. Navlékla si spodničku, svázala vlasy a teď už skládala pokrývky, pod kterými s Eddiem spali.</p>
<p>„Ne. Ale určitě to zjistíme.“</p>
<p>„To mě uklidňuje,“ zahučel Eddie kysele.</p>
<p>Roland vstal. „Tak jdeme. Nebudeme marnit den.“<strong>2</strong></p>
<p>Mlha se začala rozpouštět, když byli na cestě asi hodinu. Střídali se ve strkání křesla se Susannah a křeslo nešťastně poskakovalo, protože cesta byla plná velikých, hrubých kamenů. V půli dopoledne bylo jasno, horko a nebe bez mráčku. Silueta města se jasně rýsovala na jihovýchodním obzoru. Jakeovi připadalo, že se nijak zvlášť neliší od siluety New Yorku, i když tyto domy nevypadaly tak vysoké. Pokud se rozpadly, což se stalo skoro všemu v Rolandově světě, nedalo se to odtud poznat. Stejně jako Eddie se začal Jake obírat nevyslovenou nadějí, že tam třeba najdou pomoc... nebo aspoň pořádné teplé jídlo.</p>
<p>Nalevo od sebe, asi třicet nebo čtyřicet mil, viděli širokánskou řeku Send. Kroužila nad ní velká hejna ptáků. Každou chvíli některý z nich složil křídla a padal jako kámen, nejspíš za rybou. Cesta i řeka se pomalu blížily k sobě, i když jejich křižovatka ještě nebyla v dohledu.</p>
<p>Viděli před sebou i jiné domy. Většinou vypadaly jako farmy, a všechny opuštěné. Některé byly zbořené, ale zdálo se, že je to spíš práce času než násilí, takže jen přiživily Eddieho a Jakeovy naděje na to, co najdou ve městě - naděje, které si oba nechávali výhradně pro sebe, aby se jim ostatní neposmívali. Na pláních se popásala nepočetná stáda huňatých zvířat. Držela se daleko od cesty, pokud ji nemusela přecházet, a pak to dělala rychle, cvalem, jako hejna dětí přecházejících rušnou silnici. Jakeovi připadala jako bizoni... jenomže několikrát zahlédl zvíře se dvěma hlavami. Zmínil se o tom pistolníkovi a Roland přikývl.</p>
<p>„Muťáci.“</p>
<p>„Jako pod těmi horami?“ Jake si uvědomil strach ve svém hlasu a věděl, že pistolník si ho musel všimnout taky, ale nedokázal se ovládnout. Vzpomněl si moc dobře na tu nekonečnou přízračnou cestu na drezíně.</p>
<p>„Myslím, že zmutované deformace zde postupně s každou generací mizí. Ti tvorové, které jsme našli pod horami, byli na tom stále hůř.“</p>
<p>„A co tam?“ ukázal Jake na město. „Budou tam mutanti, nebo -“ víc ze své naděje nedokázal vyslovit.</p>
<p>Roland pokrčil rameny. „To nevím, Jakeu. Pověděl bych ti to, kdybych věděl.“</p>
<p>Procházeli kolem prázdného domu - skoro určitě to byla farma -, který byl částečně vypálený. <emphasis>Ale to mohl být blesk</emphasis>, pomyslel si Jake a uvažoval, o co se to vlastně pokouši - jestli o vysvětlení, nebo o podvod.</p>
<p>Roland, který mu snad četl myšlenky, vzal Jakea kolem ramen. „Vůbec nemá smysl něco hádat, Jakeu,“ řekl. „Ať se tu stalo cokoliv, stalo se to dávno.“ Kamsi ukázal. „Tamto byla asi dobytčí ohrada. Teď z ní zbylo jenom pár klacků, které trčí z trávy.“</p>
<p>„Svět se hnul, viď?“</p>
<p>Roland přikývl.</p>
<p>„A co lidé? Odešli do města, co myslíš?“</p>
<p>„Někteří ano,“ souhlasil Roland. „Jiní jsou pořád tady kolem.“</p>
<p>„Cože?“ Susannah sebou polekaně škubla, aby se na něj podívala.</p>
<p>Roland přikývl. „Posledních pár dnů nás pozorují. V těch starých domech se nezdržuje mnoho lidí, ale několik se jich najde. Přibude jich, až se dostaneme blíž k civilizaci.“ Odmlčel se. „Nebo k tomu, co bývalo civilizací.“</p>
<p>„Jak víš, že tam jsou?“ zeptal se Jake.</p>
<p>„Cítil jsem je. Viděl jsem několik zahrádek schovaných za vysokým plevelem, který pěstují schválně, aby ukryl úrodu. A kus za tím hájkem byl nejméně jeden pracující větrný mlýn. Ale většinou je to prostě pocit... jako stín na tváři místo slunce. Myslím, že časem to na vás tři také přijde.“</p>
<p>„Myslíš, že jsou nebezpeční?“ zeptala se Susannah. Blížili se k veliké chatrči, která možná kdysi byla kůlnou na zásoby nebo opuštěným venkovským krámem, a stísněně ji pozorovala, rukou přitom zabloudila k pažbě pistole, kterou nosila na hrudi.</p>
<p>„Kousne cizí pes?“ opáčil pistolník.</p>
<p>„Co to znamená?“ zeptal se Eddie. „Nesnáším, když začneš s těmi zenbuddhistickými kecy, Rolande.“</p>
<p>„Znamená to, že nevím,“ odpověděl Roland. „Kdo je ten pan Zen Buddhismus? Je moudrý jako já?“</p>
<p>Eddie se díval na Rolanda dlouho, hodně dlouho, než došel k závěru, že pistolník právě udělal jeden ze svých vzácných vtipů. „Ale, necháme toho,“ řekl. Viděl, že Roland zaškubal koutkem úst, než se otočil. Když se Eddie znovu opřel do křesla Susannah, cosi upoutalo jeho pozornost. „Hej, Jakeu!“ zvolal. „Myslím, že sis našel kamaráda!“</p>
<p>Jake se ohlédl a usmál se od ucha k uchu. Čtyřicet yardů za nimi se kulhavě lopotil vyhublý brumlák, a cestou očichával trávu, které rostla mezi drolivými kameny Velké cesty.<strong>3</strong></p>
<p>Za několik hodin vyhlásil Roland přestávku a pověděl jim, aby se připravili.</p>
<p>„Na co?“ zeptal se Eddie.</p>
<p>Roland na něj pohlédl. „Na cokoliv.“</p>
<p>Byly asi tři hodiny odpoledne. Stáli v místě, kde Velká cesta vyšplhala na vrchol dlouhého, mírného hřebene, který se táhl šikmo přes pláň jako vráska na největším prostěradle světa. O kus dál už cesta procházela prvním skutečným městečkem, které zde viděli. Vypadalo opuštěně, ale Eddie nezapomněl na ranní rozhovor. Rolandova otázka - <emphasis>Kousne cizí pes?</emphasis> - mu už nepřipadala tak zenová.</p>
<p>„Jakeu?“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>Eddie kývl k pažbě rugeru, která trčela za opaskem Jakeových džínů - těch rezervních, které si strčil do batohu před odchodem z domova. „Nechceš, abych to nesl?“</p>
<p>Jake pohlédl na Rolanda. Pistolník jen pokrčil rameny, jako by říkal: <emphasis>To je tvoje věc.</emphasis></p>
<p>„Tak jo.“ Jake mu zbraň podal. Shodil batoh z ramenou, prohledal ho a vytáhl plný zásobník. Vzpomínal si, jak hmatal za složky papírů v zásuvce otcova stolu, aby ho našel, ale to všechno mu připadalo hrozně dávno. Když si dnes vzpomněl na svůj život v New Yorku a kariéru studenta Piperovy školy, měl pocit, jako by se díval obráceným koncem dalekohledu.</p>
<p>Eddie vzal zásobník, prohlédl ho, zacvakl ho na místo, zkontroloval pojistku a zastrčil si ruger za opasek.</p>
<p>„Pořádně poslouchejte a držte se těsně za mnou,“ řekl Roland. „Jestli tu jsou lidé, nejspíš budou staří a budou se nás bát mnohem víc než my jich. Mladší lidé budou dávno pryč. Není pravděpodobné, že ti, kdo zbyli, budou mít palné zbraně - možná že ty naše budou první pistole, které spousta z nich v životě uvidí, snad kromě několika obrázků ve starých knihách. Nedělejte žádná hrozivá gesta. A hodí se nám jedno dobré pravidlo z dětství: mluvte, jenom když jste osloveni.“</p>
<p>„A co luky a šípy?“ zeptala se Susannah.</p>
<p>„Ano, ty můžou mít. Taky oštěpy a palice.“</p>
<p>„Nezapomeň na kamení,“ řekl Eddie ochable a zahleděl se na shluk dřevěných domů. Vypadaly jako opuštěné městečko, ale kdo ví? „A jestli nebudou mít dost kamení, vždycky můžou vytahat dlažbu z cesty.“</p>
<p>„Ano, vždycky se něco najde,“ souhlasil Roland. „<emphasis>Ale my žádné potíže nevyvoláme</emphasis> - je to jasné?“</p>
<p>Přikývli.</p>
<p>„Možná by bylo lehčí jít oklikou,“ navrhla Susannah.</p>
<p>Roland přikývl a nespouštěl oči z prosté krajiny před sebou. Uprostřed městečka křížila Velkou cestu jiná silnice, takže zchátralé domy vypadaly jako cíl zaměřený teleskopickým hledím vysoce výkonné pušky. „Bylo by, ale neuděláme to. Obcházení je zlozvyk, do kterého se snadno upadá. Vždycky je lepší jít rovně, pokud není dobrý, viditelný důvod počínat si jinak. Žádný takový důvod tu nevidím. A pokud tam jsou lidé, pak může být i k něčemu dobré, když tam půjdeme. Trochu si pohovořit, to nám neuškodí.“</p>
<p>Susannah uvažovala nad tím, že Roland teď vypadá jinak, a nemyslela si, že je to prostě tím, že mu utichly ty hlasy v hlavě. <emphasis>Takový byl, když ještě byly bitvy, ve kterých bojoval, a byli lidé, které vedl, a byli přátelé, kteří ho obklopovali, pomyslela si. Takový byl, než se svět hnul a on se hnul s ním, protože pronásledoval toho Waltera. Takový byl, než ho Velká prázdnota obrátila do nitra a udělala z něj podivína.</emphasis></p>
<p>„Možná budou vědět, co znamená to bubnování,“ napadlo Jakea.</p>
<p>Roland znovu přikývl. „Hodilo by se nám cokoliv, co vědí - zvlášť o tom velkém městě, ale není nutné příliš předbíhat a přemýšlet o lidech, kteří tam možná ani nejsou.“</p>
<p>„Já ti něco povím,“ ozvala se Susannah. „Já bych nejspíš nevylezla, kdybych nás viděla. Čtyři lidi, a tři z nich ozbrojení? Nejspíš vypadáme jako banda psanců z těch tvých příběhů o dávných časech, Rolande - jak jim říkáš?“</p>
<p>„Ohaři.“ Levá ruka mu zabloudila k santálové pažbě zbývajícího revolveru, trochu ho povytáhl z pouzdra. „Ale žádný ohař, který se kdy narodil, nikdy nic takového nenosil, a pokud jsou v té vesnici nějací pamětníci, vzpomenou si na to. Půjdeme.“</p>
<p>Jake se ohlédl a uviděl, že brumlák leží - na silnici s čenichem mezi krátkými předními tlapami, a upřeně je pozoruje. „Ochu!“ zavolal Jake. „Ochu!“ opakoval brumlák a okamžitě se vyškrábal na nohy. Vydali se dolů z nevysokého kopce k městečku s Ochem cupitajícím za nimi.<strong>6</strong></p>
<p>Dva domy na okraji byly vypáleny, zbytek městečka vypadal zaprášeně, ale jinak zachovale. Minuli opuštěnou nájemní stáj, která stála vlevo, pak nějaký dům, který byl možná obchodem, ten stál napravo, a potom už byli v městečku - v tom, co z něj zbývalo. Po stranách cesty stálo asi tucet chatrných domů. Mezi některými se táhly uličky. Ta druhá silnice, vlastně jen polní cesta skoro zarostlá trávou, běžela od severovýchodu k jihozápadu.</p>
<p>Susannah se podívala na její severovýchodní větev a pomyslela si: <emphasis>Kdysi pluly po řece bárky a někde u této cesty bylo přístaviště a kolem něj asi další vesnička, kde stály hlavně saloony a špeluňky. Tady bylo poslední tržiště předtím, než bárky vjely do velkého mě</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>ta. Vozy tudy projížděly sem a tam. Jak dávno to bylo?</emphasis></p>
<p>Nevěděla - ale podle toho, jak to tu vypadalo, to bylo hodně dávno.</p>
<p>Kdesi jednotvárně vrzaly rezivé závěsy. Někde jinde ve větru z plání osaměle bouchala okenice.</p>
<p>Před domy stála zábradlí k uvazování koní, většinou polámaná. Kdysi tu byly dřevěné chodníky, ale prkna skoro všechna zmizela a dírami prorostla tráva. Nápisy na domech vybledly, ale některé byly stále čitelné, napsané v jakési zparchantělé formě angličtiny, které, jak Susannah předpokládala, Roland říkal nízká řeč. POTRAVA A OBILÍ, hlásal jeden nápis, Susannah hádala, že ve skutečnosti šlo o krmivo a obilí. Na falešném průčelí vedle, pod neumělou kresbou bizona ležícího v trávě, stála slova POSTEL JÍDLO PITÍ. Pod tímto nápisem našikmo visela lítací dvířka, která se ve větru trochu houpala.</p>
<p>„To je saloon?“ Nevěděla vlastně, proč šeptá, ale nemohla mluvit normálním tónem. To by si pak připadala, jako by na pohřbu hrála na bendžo nějakou odrhovačku.</p>
<p>„Byl,“ souhlasil Roland. Nešeptal, ale hlas měl ztišený a zamyšlený. Jake šel těsně vedle něj, nervózně se rozhlížel. Ochu za nimi zkrátil vzdálenost na deset yardů. Klusal dost rychle, hlava se mu houpala ze strany na stranu jako kyvadlo, když si prohlížel domy.</p>
<p>Teď to Susannah začala cítit: že je někdo pozoruje. Bylo to přesně tak, jak Roland předpovídal, jako pocit, že místo slunce nastoupil stín.</p>
<p>„Jsou tu lidé, že?“ zašeptala.</p>
<p>Roland přikývl.</p>
<p>Na severovýchodním rohu křižovatky stál dům s dalším nápisem, který rozeznala: HOSTEL, a pod tím PRYČNY. Kromě kostela s křivou věží vpředu to byla nejvyšší budova v městečku - měla tři podlaží. Pohlédla vzhůru právě včas, aby zahlédla jakousi bílou skvrnu, určitě obličej, který se od jednoho nezaskleného okna odtáhl. Najednou odtud chtěla pryč. Roland však kráčel pomalým, rozvážným krokem a ona asi věděla proč. Spěch by mohl v pozorovatelích vyvolat dojem, že mají strach... a že by mohli být zajati. Přesto -</p>
<p>U křižovatky se protínající se ulice rozšiřovaly, takže vytvořily náměstí, které však zabrala tráva a plevel. Uprostřed stál ošumělý kamenný mezník. Nad ním se na prověšeném rezivém drátu houpala kovová krabice.</p>
<p>Roland s Jakem po boku došel k mezníku. Eddie za nimi strkal křeslo se Susannah. Tráva šepotala ve špicích kol a vítr si hrál s pramenem vlasů na její tváří. O kus dál v ulici bouchala okenice a vrzal pant. Zachvěla se a vlasy shrnula za ucho.</p>
<p>„Ocenil bych, kdyby sebou hodil,“ řekl Eddie potichu. „Naskakuje mi tu husí kůže.“</p>
<p>Susannah přikývla. Rozhlédla se náměstím a znovu téměř jasně viděla, jaké to zde určitě bylo, když se konaly trhy - chodníky plné lidí, mezi nimi několik městských dam s košíky přes ruku, většinou však kočí a nedbale oblečení plavci z bárek (nevěděla, proč si je tak jistá těmi bárkami, ale bylo to tak). Vozy projížděly náměstím a ty, které se drkotaly po nedlážděné cestě, zvedaly hustá mračna žlutého prachu, když kočí poháněli své koně</p>
<p><emphasis>(voli byli to voli)</emphasis></p>
<p>do rychlejšího kroku. Susannah ty vozy <emphasis>viděla</emphasis>, i zaprášené plachty kryjící žoky s látkou nebo pyramidy vysmolených sudů. Viděla ty voly, zapřažené ve dvojicích a trpělivě táhnoucí, mrskající ušima po mouchách, bzučících kolem jejich mohutných hlav. Slyšela hlasy a smích, a piano v saloonu drnkající nějakou veselou melodii, jako „Holky z Buffalla“ nebo „Drahoušek Katy“.</p>
<p><emphasis>Jako bych tu žila v jiném životě</emphasis>, pomyslela si.</p>
<p>Pistolník se sklonil nad nápisem v kameni. „Velká cesta,“ přečetl. „Lud, jedno sto a šedesát kol.“</p>
<p>„Kol?“ podivil se Jake.</p>
<p>„To byla stará míra.“</p>
<p>„Slyšel jsi někdy o Ludu?“ zeptal se Eddie.</p>
<p>„Snad,“ odpověděl pistolník. „Když jsem byl velmi malý.“</p>
<p>„Rýmuje se to s blud,“ dodal Eddie. „To asi není dobré znamení.“</p>
<p>Jake si prohlížel východní stranu kamene. „Říční cesta. Je to napsané nějak divně, ale tak to tu stojí.“</p>
<p>Eddie se podíval na západní stranu mezníku. „Tady stojí Jimtown, čtyřicet kol. To je rodiště Wayna Newtona, žejo, Rolande?“</p>
<p>Roland se na něj podíval nečitelným pohledem.</p>
<p>„Že jsem nedržel hubu,“ řekl Eddie a obrátil oči v sloup.</p>
<p>Na jihozápadním rohu náměstí stála jediná kamenná budova v městečku - podsaditá, uprášená kostka s rezivými mřížemi v oknech. Kombinace okresního vězení a soudu, pomyslela si Susannah. Viděla podobné domky na jihu. Přidejte pár šikmých parkovacích míst vpředu a nepoznáte rozdíl. Přes fasádu budovy bylo cosi načmáráno vybledlou žlutou barvou. Susannah to přečetla, ale nerozuměla tomu, ale ještě víc ji to pohánělo, aby odtud zmizeli. Stálo tam SMRT PUBŮM.</p>
<p>„Rolande!“ Když upoutala jeho pozornost, ukázala na graffiti. „Co to znamená?“</p>
<p>Přečetl to, ale zavrtěl hlavou. „To nevím.“</p>
<p>Znovu se rozhlédla. Náměstí jí připadalo menší a domky jako by se nad nimi skláněly. „Můžeme odtud odejít?“</p>
<p>„Brzy.“ Sklonil se a vytáhl z podloží cesty menší kámen. Zamyšleně si s ním pohazoval v levé ruce a díval se vzhůru na kovovou krabici, která visela nad mezníkem. Napřáhl se a Susannah si uvědomila, o chlup pozdě, k čemu se chystá.</p>
<p>„Ne, Rolande!“ vykřikla a vzápětí se přikrčila, protože se polekala svého zděšeného hlasu.</p>
<p>Nevšímal si jí a hodil kamenem vzhůru. Mušku měl dobrou jako vždy a kámen narazil přímo doprostřed krabice, jen to dutě, kovově zadunělo.</p>
<p>Zevnitř se ozvalo zarachtání jakéhosi mechanismu a ze zdířky po straně se vysunula zrezivělá zelená vlaječka. Když zapadla na místo, zadrnčel zvonek. Po straně praporku bylo velkými černými písmeny napsáno slovo JEĎ.</p>
<p>„Ať mě vomejou,“ zabručel Eddie. „To je semafor keystoneských policajtů. Když ho zasáhneš znovu, objeví se STŮJ?“</p>
<p>„Máme společnost,“ řekl Roland potichu a ukázal k domku, který Susannah považovala za okresní vězení. Vynořili se z něj muž a žena, sestupovali po kamenných schodech. <emphasis>Vystřílel sis krásnou p</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>nenku, Rolande</emphasis>, pomyslela si Susannah. <emphasis>Ti jsou starší než sám Bůh, oba.</emphasis></p>
<p>Muž měl na sobě montérky s náprsenkou a mohutné slaměné sombrero. Žena šla zavěšena do jeho holé, opálené paže. Měla na hlavě podomácku pletený špičatý čepec, a když přišli blíž k mezníku, viděla Susannah, že ta žena je slepá a že nehoda, která jí zrak vzala, musela být neobyčejně strašná. Tam, kde měla oči, jí nyní zbývaly jen dvě mělké jamky plné zajizvené tkáně. Žena vypadala vylekaně a zmateně.</p>
<p>„Být oni ohaři, Si?“ křičela nakřáplým, nejistým hlasem. „To naše smrt, to zaručím!“</p>
<p>„Sklapni, Mercy,“ odpověděl muž. Podobně jako žena mluvil se silným přízvukem, kterému Susannah sotva rozuměla. „Nejsou to ohaři, tidle ne. Je s nima Pubík, jak jsem ti říkal - žádnej ohař nikdy nechodil s Pubíkem.“</p>
<p>I když byla slepá, pokusila se mu vytrhnout. Zaklel a chytil ji za ruku. „Nech toho, Mercy! Nech toho, povídám! Upadneš a něco si polámeš, krucinál!“</p>
<p>„Nechceme vám ublížit,“ zavolal pistolník. Promluvil Vysokou řečí, a když ji muž uslyšel, oči se mu nedůvěřivě rozsvítily. Žena se otočila k nim, prudce se obrátila tváří jejich směrem.</p>
<p>„Pistolník!“ zakřičel muž. Hlas se mu zlomil a přeskočil vzrušením. „Pro Boha! Já to věděl! Já to věděl!“</p>
<p>Rozběhl se náměstím k nim a táhl ženu za sebou. Bezmocně klopýtala a Susannah čekala na tu nevyhnutelnou chvíli, kdy upadne. Ale muž upadl první, ztěžka dopadl na kolena a žena padla na břicho vedle něj, na kameny Velké cesty.<strong>5</strong></p>
<p>Jake ucítil u kotníku cosi chlupatého a podíval se dolů. Ochu se vedle něj choulil a vypadal ještě ustrašeněji než jindy. Jake natáhl ruku a opatrně ho pohladil po hlavě, aby utěšil sebe i jeho. Měl hedvábnou srst, neuvěřitelně hebkou. Okamžik si myslel, že brumlák uteče, ale ten se po něm jen podíval, olízl mu ruku a pak se zadíval na ty dva nové lidi. Muž se snažil pomoci ženě na nohy, ale moc se mu to nedařilo. Natahovala krk a obracela hlavu sem a tam, celá zmatená.</p>
<p>Muž, který se jmenoval Si, si pořezal dlaně o kamení, ale on si toho nevšímal. Přestal se snažit pomoci ženě, sundal sombrero a přiložil si je k hrudi. Jakeovi ten klobouk připadal velký jako věrtel. „Zdravíme tě velice, pistolníku!“ volal. „Vítej, vskutku vítej! Myslel jsem, že všichni tvého rodu zmizeli ze země, to jsem si myslel!“</p>
<p>„Děkuji ti za tvé srdečné uvítání,“ odpověděl Roland Vysokou řečí. Jemně vložil ruce na paže slepé ženy. Na okamžik se přikrčila, ale pak se uvolnila a dovolila mu, aby jí pomohl vstát. „Nasaď si klobouk, pamětníku. Slunce pálí.“</p>
<p>Poslechl a pak zůstal stát a jen se díval zářícíma očima na Rolanda. Po nějaké chvíli si Jake uvědomil, co ta zář znamená. Si plakal.</p>
<p>„Pistolník! Já ti to povídal, Mercy! Viděl jsem to střílející železo a já ti to <emphasis>povídal</emphasis>!“</p>
<p>„Ne ohaři?“ ptala se, jako by tomu nemohla uvěřit. „Víš určitě, že to nejsou ohaři, Si?“</p>
<p>Roland se otočil k Eddiemu. „Podívej se na pojistku a potom jí dej Jakeovu pistoli.“</p>
<p>Eddie vytáhl z opasku ruger, zkontroloval pojistku a pak pistoli opatrně vložil do rukou slepé ženy. Zalapala po dechu, skoro ji upustila, ale pak po ní zvědavě přejela rukama. Obrátila prázdné jamky, kde mívala oči, k muži. „Pistole!“ zašeptala. „Můj svatý klobouku!“</p>
<p>„Ano, jakási pistole,“ odpověděl starý muž bez zájmu, vzal jí pistoli z rukou a vrátil ji Eddiemu, „ale pistolník má opravdickou, a je tu ještě jedna žena, která má další. Má hnědou kůži, jako lidi z Garlanu, o kterých mi vyprávěl táta.“</p>
<p>Ochu pronikavě, pískavě štěkl. Jake se otočil a uviděl, že ulicí přicházejí další lidé - celkem pět nebo šest. Podobně jako Si a Mercy byli všichni staří, a jedna žena, která se belhala nahrbená nad holí jako čarodějnice z pohádky, byla přímo věkovitá. Když se blížili, Jake si uvědomil, že dva muži jsou jednovaječná dvojčata. Po ramenou záplatovaných, podomácku tkaných košil jim splývaly dlouhé bílé vlasy. Kůži měli bílou jako jemné prádlo a oči měli růžové. Albíni, pomyslel si.</p>
<p>Ta babka byla asi jejich vůdcem. Přibelhala se k Rolandově skupince a zahleděla se na ně pronikavýma očima zelenýma jako smaragd. Bezzubá ústa měla vtažená hluboko dovnitř. Okraj staré šály, kterou měla kolem krku, se třepotal v prérijním větru. Pohled se ustálil na Rolandovi.</p>
<p>„Buď zdráv, pistolníku! Vítáme tě!“ Také mluvila Vysokou řečí a Jake, podobně jako Eddie a Susannah, dokonale slovům rozuměl, i když v jeho světě by mu to asi znělo jako nějaká hatmatilka. „Vítejte do River Crossing!“</p>
<p>Pistolník měl už také klobouk dole a teď se jí uklonil a svou ukrácenou pravicí si třikrát rychle za sebou poklepal na hrdlo. „Díky, sai, Stará matko.“</p>
<p>Vesele se tomu uchechtla a Eddie si najednou uvědomil, že Roland udělal nějaký vtip a zároveň složil poklonu. Teď ho napadlo totéž, nad čím už Susannah přemýšlela: <emphasis>Takový býval... a tohle děl</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>val Tedy nejen to.</emphasis></p>
<p>„Možná seš pistolník, ale pod těma šatama seš akorát další pošetilej mužskej,“ sklouzla žena zase do nízké řeči.</p>
<p>Roland se znovu uklonil. „Krása ve mně vždycky budí sklony k pošetilostem, matko.“</p>
<p>Tentokrát přímo zakrákala smíchem. Ochu se přimáčkl Jakeovi k noze. Jedno albínské dvojče se rozběhlo, aby stařenu zachytilo, protože se na svých zaprášených popraskaných botách zhoupla vzad. Ale ona sama znovu nabyla rovnováhu a jednou rukou udělala královské gesto, aby okolí utišila. Albín se stáhl zpět.</p>
<p>„Jste na výpravě, pistolníku?“ Její zelené oči se na něj chytře zahleděly. Sešitá kapsa jejích úst se vtahovala a vydouvala.</p>
<p>„Ano,“ řekl Roland. „Vydali jsme se hledat Temnou věž.“</p>
<p>Ostatní vypadali jen zmateně, ale stará žena se stáhla a udělala znamení proti uřknutí - ne na ně, uvědomil si Jake, ale na jihovýchod, po stezce Paprsku.</p>
<p>„S jakou lítostí to slyším!“ vykřikla. „Protože nikdo, kdo se vydal hledat toho černého psa, se nikdy nevrátil zpět! To říkal můj děd a před ním jeho děd! Ani jeden!“</p>
<p>„<emphasis>Ka</emphasis>,“ řekl pistolník trpělivě, jako by tím všechno vysvětloval... a jak si Jake pomalu uvědomoval, pro Rolanda to vysvětlení bylo.</p>
<p>„Ano,“ souhlasila, „černý pes <emphasis>ka</emphasis>! Inu, inu. Dělej, k čemu jsi povolán, a žij na své cestě, a zemři, až ta cesta dojde k mýtině mezi stromy. Nalámeš si s námi chléb, než se vydáš dál, pistolníku? Ty i tvoje družina rytířů?“</p>
<p>Roland se znovu uklonil. „Je to už velmi dávno, co jsem lámal chléb v jiné společnosti než naší, Stará matko. Nemůžeme se zdržet dlouho, ale souhlasím - pojíme vaše jídlo, s díky a potěšením.“</p>
<p>Stará žena se otočila k ostatním. Promluvila nakřáplým, ale zvonivým hlasem - přesto to byla slova, která vypustila z úst, a nikoli tón, kterým je pronesla, z čeho Jakea zamrazilo: „Vizte návrat Bílé! Po zlých cestách a zlých časech se Bílá znovu navrací! Buďte dobrého srdce a držte hlavu vztyčenou, neboť jste žili, abyste uviděli, jak se kolo <emphasis>ka</emphasis> začíná znovu otáčet!“<strong>6</strong></p>
<p>Stará žena, které se říkalo teta Talitha, je provedla náměstím ke kostelu s nakloněnou věží - byl to kostel Věčné krve, aspoň podle chatrné cedule na neudržovaném trávníku. Přes ta slova kdosi namaloval zelenou barvou, která vybledla jako duch, jinou zprávu: SMRT ŠEDÝM.</p>
<p>Provedla je poničeným kostelem, rychle se probelhala středovou uličkou kolem rozbitých a převrácených lavic, potom krátkým schodištěm dolů a nakonec do kuchyně tak odlišné od těch trosek nahoře, že Susannah překvapeně zamrkala. Tady bylo všechno jako ze škatulky. Dřevěná podlaha byla velmi stará, ale byla důkladně napuštěná olejem a svítila klidným vnitřním světlem. Černý sporák zabíral celý roh. Byl bez poskvrnky a dřevo složené v cihlovém výklenku vedle něj vypadalo pečlivě vybrané a dobře vyzrálé.</p>
<p>K jejich skupince se přidali další tři staří občané, dvě ženy a muž, který se belhal na dřevěné noze a o berli. Dvě ženy zamířily ke kredenci a pustily se do práce. Třetí otevřela břicho sporáku a škrtla dlouhou sírovou zápalkou u dřeva, které už bylo uvnitř úhledně uloženo. Čtvrtá otevřela další dveře a sešla dolů po úzkých schodech do chladné spíže.</p>
<p>Teta Talitha zatím zavedla zbytek do prostorného vchodu v zadní části kostela. Máchla hůlkou směrem ke dvěma stolům na kozách, které tam byly uloženy pod čistým, ale potrhaným přehozem, a dva starší albíni tam okamžitě šli a začali s jedním stolem zápasit.</p>
<p>„Pojď, Jakeu,“ řekl Eddie. „Přiložíme ruku k dílu.“</p>
<p>„Ne!“ vyštěkla teta Talitha. „Možná jsme staří, ale nepotřebujeme jiné ruce, které by nám pomáhaly s dílem! Ještě ne, mladíku!“</p>
<p>„Nechte je být,“ řekl Roland.</p>
<p>„Staří blázni se sami ztrhnou,“ zamumlal Eddie, ale šel za ostatními a zanechal staré muže jejich vybranému stolu.</p>
<p>Susannah jen vydechla, když ji Eddie zvedl z křesla a pronesl ji zadním vchodem. To nebyl trávník, ale výstavní zahrada plná záhonů květin, které z měkce zelené trávy svítily jako pochodně. Některé květiny poznávala - měsíčky, cínie a fialy -, ale spoustu jiných neznala. Jak se tak dívala, na jednom jasně modrém okvětním lístku přistála masařka... a lístek se okamžitě za mouchou zavřel a smotal se.</p>
<p>„Páni!“ rozhlížel se Eddie. „Buschovy zahrady!“</p>
<p>Si řekl: „Toto je místo, které udržujeme takové, jaké bylo za starých časů, než se svět hnul. A schováváme ho před těmi, kdo projíždějí - Puby, Šedými, ohaři. Spálili by to tu, kdyby věděli... a nás zabili za to, že zahradu udržujeme. Nenávidí všechno pěkné - všichni. To jediné mají ti parchanti společné.“</p>
<p>Slepá žena ho zatahala za ruku, aby ho utišila.</p>
<p>„V dnešní době už ohaři nejezdí,“ prohlásil starý muž s dřevěnou nohou. „Už je to dlouho. Drží se blíž k městu. Asi najdou všechno, co potřebují, rovnou tam.“</p>
<p>Albínská dvojčata se vypotácela se stolem v rukou. Jedna stará žena šla za nimi a poháněla je, aby jí uhnuli z cesty. V každé ruce držela kameninový džbán.</p>
<p>„Sedni si, pistolníku!“ zvolala teta Talitha a rozmáchlým gestem ukázala na trávník. „Sedněte si všichni!“</p>
<p>Susannah čichala stovku protichůdných vůní. Točila se jí z nich hlava a cítila se neskutečně, jako by to všechno byl jenom sen. Sotva mohla uvěřit v ten podivný koutek ráje, pečlivě schovaný za zborcenou fasádou mrtvého města.</p>
<p>Jiná žena vyšla z podnosem plným sklenic. Nebyly stejné, ale zářily čistotou a třpytily se na slunci jako vybraný křišťál. Podržela tác nejdřív před Rolandem, potom tetou Talithou, Eddiem, Susannah a nakonec Jakem. Když si každý vzal sklenici, první žena jim nalila tmavě zlatou tekutinu.</p>
<p>Roland se naklonil k Jakeovi, který seděl se zkříženýma nohama poblíž oválného záhonu s jasně zelenými květy s Ochem po boku. Zamumlal: „Napij se jen ze zdvořilosti, Jakeu, jinak tě z města poneseme - je to <emphasis>graf</emphasis> - silné jablečné pivo.“</p>
<p>Jake přikývl.</p>
<p>Talitha pozvedla sklenici, a když ji Roland následoval, udělal Eddie, Susannah a Jake totéž.</p>
<p>„A co ostatní?“ zašeptal Eddie Rolandovi.</p>
<p>„Budou obslouženi po přípitku. Teď mlč.“</p>
<p>„Poctíš nás několika slovy, pistolníku?“ zeptala se teta Talitha.</p>
<p>Pistolník vstal, sklenku v pozvednuté ruce. Sklonil hlavu, jako by se zamyslel. Několik zbývajících obyvatel River Crossing ho uctivě, a jak si Jake pomyslel, také trochu ustrašeně, pozorovalo. Nakonec znovu zvedl hlavu. „Připijete zemi a dnům, které na ní minuly?“ zeptal se. Hlas měl chraptivý, chvěl se mu dojetím. „Připijete plnosti, která tehdy vládla, a přátelům, kteří odešli? Připijete dobré společnosti, která se v dobrém duchu sešla? Je toto dobrý přípitek, Stará matko?“</p>
<p>Plakala, ale její tvář se zároveň rozzářila šťastným úsměvem... a na okamžik byla skoro mladá. Jake se na ni díval s úžasem a nečekaně se probouzejícím štěstím. Poprvé od chvíle, kdy ho Eddie protáhl dveřmi, ucítil, že stín dveřníka skutečně opouští jeho srdce.</p>
<p>„Ano, pistolníku!“ řekla. „Dobře řečeno! Takový přípitek povzbudí, tak tedy připijeme!“ Naklonila sklenici a naráz ji vypila. Když byla sklenice prázdná, Roland vypil svou. Eddie a Susannah se také napili, i když ne tak hluboce.</p>
<p>Jake také ochutnal a překvapeně zjistil, že mu nápoj chutná - pivo vůbec nebylo hořké, jak čekal, ale sladké a ostré jako mošt. Ale skoro okamžitě pocítil účinky, a tak opatrně sklenku odložil. Ochu k ní čichl, pak se stáhl a lehl si s čenichem opřeným o Jakeův kotník.</p>
<p>Nepočetné společenství starých lidí kolem nich - posledních obyvatel River Crossing - tleskalo. Většina podobně jako teta Talitha neskrývaně plakala. A už se rozdávaly další sklenice - ne tak vybrané, ale zcela funkční. Začala hostina, a byla to dobrá hostina, toho letního odpoledne pod širým prérijním nebem.<strong>7</strong></p>
<p>Eddie si pomyslel, že jídlo, které toho dne snědl, bylo nejlepší od dob bájných narozeninových hostin v dětství, kdy mu matka podstrojovala vše, co měl rád - sekanou a smažené brambory a kukuřičný klas a dort s vanilkovou zmrzlinou.</p>
<p>Už jen prostá pestrost jídel, která jim byla předkládána - zvlášť po měsících, kdy jedli jen humry, jelení maso a nějakou hořkou zeleninu, kterou Roland prohlásil za jedlou - nepochybně měla cosi společného s potěšením, které z jídla měl, ale Eddie si nemyslel, že je to celá odpověď. Všiml si, že i kluk se cpe jako zjednaný (a každou chvíli strčí sousto brumlákovi, schoulenému u jeho nohou), a Jake tu nebyl ještě ani týden.</p>
<p>Na stole se objevily mísy dušeného masa (v husté hnědé omáčce se zeleninou plavaly kousky bizona), podnosy s čerstvými sušenkami, hliněné hrnky se sladkým bílým máslem a mísy s listím, které vypadalo jako špenát, ale nebyl to on... ne tak docela. Eddie nikdy na zeleninu nebyl, ale když toto ochutnal, probudilo se v něm cosi dosud umlčovaného a přihlásilo se o svá práva. Snědl pořádnou porci ode všeho, ale jeho chuť na tu zeleninu se blížila chtivosti a viděl, že Susannah si také pořád přidává. Ve čtyřech spořádali tři mísy listí.</p>
<p>Staré ženy a albínská dvojčata odnesli talíře. Vrátili se s kousky koláče naloženého vysoko na dvou silných bílých talířích a s miskou šlehačky. Z koláče stoupala sladká vůně, která v Eddiem vyvolala pocit, že zemřel a ocitl se v nebi.</p>
<p>„Je to jenom bizoní šlehačka,“ omlouvala se teta Talitha. „Krávy už nejsou - poslední se odporoučela před třiceti lety. Bizoní šlehačka není žádný zázrak, ale lepší než nic, u všech mlékáren!“</p>
<p>Ukázalo se, že koláč je plněný borůvkami. Podle názoru Eddieho koláč překonával nejméně o míli všechny koláče, které v životě jedl. Spořádal tři kousky, pohodlně se opřel a zvučně říhl, než si stačil zakrýt pusu. Provinile se rozhlédl.</p>
<p>Mercy, ta slepá žena, se zasmála. „Já to slyšela! Kdosi děkuje kuchaři, teto!“</p>
<p>„Ano,“ zasmála se teta Talitha. „Přesně tak.“</p>
<p>Dvě ženy, které jim nosily jídlo, se znovu vracely. Jedna nesla džbán, ze kterého se kouřilo. Druhá nesla důkladné hliněné hrnky, vratce uložené na tácu.</p>
<p>Teta Talitha seděla v čele stolu s Rolandem po pravici. Ten se k ní naklonil a zamumlal jí cosi do ucha. Poslouchala, její úsměv trochu pohasl, pak přikývla.</p>
<p>„Si, Bill a Till,“ řekla. „Vy tři zůstanete. Trochu si popovídáme s tímto pistolníkem a jeho přáteli, protože se chtějí vydat na cestu ještě dnes odpoledne. Zbytek si odnese kávu do kuchyně, takže tu nebude takový randál. Nezapomeňte na dobré vychování, než půjdete!“</p>
<p>Bill a Till, albínská dvojčata, zůstali sedět na konci stolu. Ostatní se postavili do řady a pomalu prošli kolem cestovatelů. Každý z nich si potřásl rukou s Eddiem a Susannah, pak políbili Jakea na tvář. Chlapec to přijímal důstojně, ale Eddie si všiml, že je překvapený a v rozpacích.</p>
<p>Když došli k Rolandovi, poklekli před ním a dotkli se santálové pažby revolveru, který vyčníval z pouzdra na levém boku. Roland vkládal ruce na jejich ramena a líbal jejich stará čela. Mercy byla poslední. Chytila Rolanda kolem pasu a počastovala ho mokrým, mlaskavým polibkem na tvář.</p>
<p>„Bůh ti žehneš a opatruj tě, pistolníku! Kéž bych tě jenom viděla!“</p>
<p>„Kde jsou tvé dobré způsoby, Mercy?“ napomenula ji teta Talitha ostře, ale Roland si jí nevšímal a sklonil se nad slepou ženou.</p>
<p>Vzal její ruce jemně, ale pevně do svých, a zvedl si je k tváři. „Tak si mě prohlédni jimi, krasavice,“ řekl a zavřel oči, když se její prsty, vrásčité a pokřivené artritidou, jemně dotýkaly jeho čela, tváří, rtů a brady.</p>
<p>„Ano, pistolník!“ vydechla a pozvedla nevidomé jamky svých očí k jeho bledě modrému pohledu. „Vidím tě velmi dobře! Je to dobrá tvář, ale plná smutku a starostí. Bojím se o tebe i tvé blízké.“</p>
<p>„Přesto to bylo dobré setkání, ne?“ zeptal se a jemně ji políbil na hladkou, ošlehanou kůži na čele.</p>
<p>„Ano - bylo. Bylo. Děkuji ti za políbení, pistolníku. Ze srdce ti děkuji.“</p>
<p>„Tak už běž, Mercy,“ řekla teta Talitha mírněji. „Běž si pro kávu.“</p>
<p>Mercy vstala. Starý muž s berlou a dřevěnou nohou zavedl její ruku ke svému opasku. Chytila se ho, naposledy pozdravila Rolanda a jeho družinu a nechala se odvést.</p>
<p>Eddie si otřel oči, také mokré. „Kdo ji oslepil?“ zeptal se chraptivě.</p>
<p>„Ohaři,“ řekla teta Talitha. „Udělali to vypalovacím železem, tak to udělali. Prý protože se na ně drze podívala. Pětadvacet roků už to bude. Vypijte si kávu, všichni! Je ohavná i za tepla, natož když vychladne, to je prostě břečka!“</p>
<p>Eddie zvedl šálek k ústům a zkušebně usrkl. Rozhodně by to nenazval břečkou, ale žádná výběrová směs to také nebyla.</p>
<p>Susannah také ochutnala a zatvářila se překvapeně. „Ale to je přece cikorka!“</p>
<p>Talitha na ni pohlédla. „To nevím. Znám jenom meltu a nic než kávu z melty jsme neměli od doby, kdy jsem měla ženskou kletbu - a té jsem byla zbavena už hodně, hodně dávno.“</p>
<p>„Jak jste stará, paní?“ zeptal se Jake najednou.</p>
<p>Teta Talitha se na něj překvapeně podívala, pak se uchechtla. „Po pravdě řečeno, mládenče, jsem si to přestala pamatovat. Vzpomínám si, že jsem seděla na stejném místě a slavila své osmdesátiny, ale tehdy tu na trávníku sedělo víc než padesát lidí a Mercy stále měla oči.“ Její vlastní zrak padl na brumláka, který ležel Jakeovi u nohou. Ochu nesundal čenich z Jakeova kotníku, ale zvedl zlatě lemovaný zrak a podíval se na ni. „Brumlák, hleďme! Už je to dávno a dávno, co jsem viděla brumláka ve společnosti lidí... zdá se, že zapomněli na doby, kdy kráčeli s lidmi.“</p>
<p>Jeden z albínských dvojčat se sklonil, aby Ocha pohladil. Ochu se před ním odtáhl.</p>
<p>„Kdysi hlídali stáda,“ řekl Bill (nebo to byl možná Till) Jakeovi. „Věděl jsi to, mladíku?“</p>
<p>Jake zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Mluví?“ zeptal se albín. „Někteří mluvili, za starých časů.“</p>
<p>„Ano, mluví.“ Podíval se dolů na brumláka, který se znovu opřel o Jakeův kotník, jakmile cizí ruka opustila jeho bezprostřední okolí. „Řekni, jak se jmenuješ, Ochu.“</p>
<p>Ochu se po něm jen podíval.</p>
<p>„Ochu!“ naléhal Jake, ale Ochu mlčel. Jake se podíval na tetu Talithu a dvojčata trochu rozzlobeně. „No, mluví... ale asi jenom když se mu chce.“</p>
<p>„Ten chlapec nevypadá, jako by sem patřil,“ řekla teta Talitha Rolandovi. „Má zvláštní šaty... a jeho oči jsou také podivné.“</p>
<p>„Není tu dlouho.“ Roland se na Jakea usmál a Jake mu úsměv nejistě oplatil. „Za měsíc nebo dva nikdo nic divného neuvidí.“</p>
<p>„Ano? Jen aby. A odkud přichází?“</p>
<p>„Zdaleka,“ řekl pistolník. „Z nesmírné dálky.“</p>
<p>Přikývla. „A kdy se vrátí?“</p>
<p>„Nikdy,“ odpověděl Jake. „Teď mám domov tady.“</p>
<p>„Potom bohové nechť tě politují,“ řekla, „protože slunce tohoto světa zapadá. Zapadá navěky.“</p>
<p>Při těch slovech se Susannah neklidně pohnula. Jednou rukou si sáhla na břicho, jako by se jí zvedl žaludek.</p>
<p>„Suze?“ ozval se Eddie. „Je ti něco?“</p>
<p>Pokusila se usmát, ale byla to marná snaha. Zdálo se, že obvyklá sebedůvěra a sebeovládání ji na chvilku opustily. „Ne, vůbec nic. Sáhla na mě smrt, nic víc.“</p>
<p>Teta Talitha se na ni dlouho zkoumavě dívala, až to bylo Susannah nepříjemné... a pak se usmála. „Sáhla na mě smrt - ha! To jsem tedy neslyšela už celou věčnost.“</p>
<p>„Můj otec to říkal každou chvíli.“ Susannah se na Eddieho usmála - tentokrát to byl jistější úsměv. „A každopádně je to pryč. Je mi dobře.“</p>
<p>„Co víte o městě a zemi, která leží mezi námi a ním?“ zeptal se Roland, zvedl svůj šálek a usrkl. „Jsou tam ohaři? A co jsou zač ti ostatní? Ti Šedí a Pubové?“</p>
<p>Teta Talitha zhluboka vzdychla.<strong>8</strong></p>
<p>„Měl bys slyšet mnoho, pistolníku, a my víme jenom málo. Jednu věc vím jistě. To město je zlé, zvlášť pro toho mládence. Pro každého mládence. Nemůžete se mu při své cestě vyhnout?“</p>
<p>Roland vzhlédl a pozoroval už známé tvary mraků, které sledovaly dráhu Paprsku. Na té široké nebeské pláni nebylo možné je přehlédnout, podobné řece na nebi.</p>
<p>„Snad,“ řekl nakonec, ale mluvil podivně neochotně. „Asi bychom mohli obejít Lud z jihozápadu a navázat na Paprsek na opačné straně.“</p>
<p>„Takže sledujete Paprsek,“ řekla. „Ano, myslela jsem si to.“</p>
<p>Eddie zjistil, že jeho vlastní úvahy o městě jsou zabarveny neustále sílící nadějí, že až a jestli se tam dostanou, najde tam pomoc - opuštěné zboží, které jim pomůže při jejich putování, nebo dokonce i lidi, kteří jim budou moci povědět trochu víc o Temné věži a co mají dělat, až se k ní dostanou. Například ti Šedí - ti vypadali na nějaké moudré staré elfy, které si pořád představoval.</p>
<p>Ty bubny byly strašidelné, to je pravda, připomínaly mu stovku nízkorozpočtových filmů z džungle (na které se většinou díval v televizi s Henrym po boku a mísou popcornu mezi nimi), kde bájná ztracená města, po kterých cestovatelé pátrali, byla v troskách, a obyvatelé zdegenerovali v kmeny krvežíznivých kanibalů, ale Eddie nedokázal věřit, že by se něco takového mohlo stát ve městě, které vypadalo, aspoň z dálky, skoro jako New York. Pokud v něm nežili moudří staří elfové a nebyly tam opuštěné zásoby, určitě tam budou aspoň knihy. Poslouchal Rolanda, když vyprávěl o tom, jakou vzácností je tady papír, ale každé město, které kdy Eddie navštívil, se topilo aspoň v knihách. Možná najdou dokonce i nějaký fungující dopravní prostředek. Něco podobného land roveru by bylo příjemné. To byl nejspíš jenom hloupý sen, ale když vás čekají tisíce mil neznámým územím, pár hloupých snů rozhodně neuškodí, už jenom proto, aby vám udržely morálku. A nebylo to všechno aspoň možné, krucinál?</p>
<p>Otevřel ústa, aby něco v tomto duchu řekl, ale Jake ho předběhl.</p>
<p>„Myslím, že ho nemůžeme obejít,“ řekl a trochu se začervenal, když se k němu všichni otočili a podívali se na něj. Ochu u jeho nohou se zavrtěl.</p>
<p>„Nemůžete?“ opakovala teta Talitha. „A proč si to myslíš, ráčíš nám to říct?“</p>
<p>„Víte o vlacích?“ zeptal se Jake.</p>
<p>Rozhostilo se dlouhé ticho. Bill a Till si vyměnili neklidný pohled. Teta Talitha se na Jakea jen upřeně dívala. Jake nesklopil zrak.</p>
<p>„Slyšela jsem o jednom,“ řekla nakonec. „Možná jsem ho i viděla. Tamhle.“ Ukázala k Sendu. „Dávno, to jsem byla ještě děcko a svět se dosud nehnul... aspoň ne tak dalece jako teď. To mluvíš o Blaineovi, chlapče?“</p>
<p>Jakeovy oči zablýskly překvapením a poznáním. „Ano! Blaine!“ Roland nespouštěl z Jakea oči.</p>
<p>„A čímpak to, že znáš Blainea Mona?“ zeptala se teta Talitha.</p>
<p>„Mona?“ Jake vypadal nechápavě.</p>
<p>„Ano, tak se mu říkalo. Čímpak to, že znáš tu starou historii?“</p>
<p>Jake se podíval bezmocně na Rolanda, potom znovu na tetu Talithu. „Já nevím, jak to vím.“</p>
<p><emphasis>A to je pravda</emphasis>, pomyslel si Eddie najednou, ale ne celá pravda. <emphasis>Ví víc, než chce tady říct... a myslím, že se bojí.</emphasis></p>
<p>„Myslím, že to je naše starost,“ pronesl Roland suchým, bryskním tónem. „Musíš nás nechat, abychom to vyřešili sami, Stará matko.“</p>
<p>„Ano,“ souhlasila rychle. „Poradíte si sami. Líp, než by to dokázali nejlepší mezi námi.“</p>
<p>„A co město?“ pobídl ji Roland. „Co víte o Ludu?“</p>
<p>„Už jen málo, ale co víme, uslyšíte.“ A nalila si další šálek kávy.<strong>9</strong></p>
<p>Nejvíc nakonec mluvila dvojčata Bill a Till, jeden hladce navazoval, jakmile druhý přestal. Teta Talitha každou chvíli něco dodala nebo opravila, a dvojčata uctivě počkala, až bylo jisté, že domluvila. Si nemluvil vůbec - jen tam seděl s nevypitou kávou před sebou a tahal za stébla slámy, která mu trčela z širokého okraje sombrera.</p>
<p>Věděli toho opravdu málo, uvědomil si Roland rychle, dokonce ani z historie vlastního městečka mnoho neznali (ani to ho nepřekvapilo; v posledních dnech vzpomínky rychle bledly a zdálo se, že nic kromě nedávné minulosti neexistuje), ale to, co přece jen věděli, bylo znepokojivé. Rolanda nepřekvapilo ani toto.</p>
<p>Za časů pra-pra-pradědů bylo River Crossing městečkem hodně podobným tomu, jak si je představovala Susannah: obchodní zastávka na Velké cestě, poměrně prosperující, místo, kde se zboží občas prodávalo, ale častěji vyměňovalo. Aspoň podle jména patřilo do Říčního panství, i když i takové věci jako Panství a Léna míjely.</p>
<p>V těch dobách žili lovci bizonů, i když obchod skomíral. Stáda byla malá a hodně zmutovaná. Maso zmutovaných zvířat nebylo jedovaté, ale čpělo a bylo hořké. Ale River Crossing, položené mezi místem, kterému říkali prostě Přístaviště, a vesničkou Jimtown, mělo přece jen zvuk. Leželo na Velké cestě jen šest dnů od města po souši a tři bárkou. „Pokud voda není nízká,“ řekl jeden z dvojčat. „Takže to trvalo déle, a děda říkal, že byly doby, kdy cestou po řece až k Tomovu krku ležely bárky na souši.“</p>
<p>Staří lidé nevěděli nic o původních obyvatelích velkého města, ani o technologiích, s jejichž pomocí postavili věže a sloupy. Byli to Staří, a jejich dějiny se ztrácely za hranicemi nejhlubší minulosti i v dobách, kdy pra-pra-praděd tety Talithy byl pouhým chlapcem.</p>
<p>„Ty budovy stále stojí,“ ozval se Eddie. „Zajímalo by mě, jestli stroje, s jejichž pomocí je ti Skvělí staří postavili, stále fungují.“</p>
<p>„Možná,“ řekl jeden z dvojčat. „Jestli ano, mládenče, není tu ani jeden živý člověk, který by stále věděl, jak s nimi zacházet... aspoň jsem o tom přesvědčen, to jsem.“</p>
<p>„Ne,“ odporoval mu bratr. „Pochybuji, že Šedí a Pubové neznají vůbec nic ze starých pořádků, i dnes.“ Podíval se na Eddieho. „Náš táta říkal, že v tom městě kdysi byly elektrické svíčky. Jsou lidi, kteří tvrdí, že možná pořád hoří.“</p>
<p>„Představte si to,“ odpověděl Eddie zamyšleně a Susannah ho pod stolem pořádně štípla do nohy.</p>
<p>„Ano,“ souhlasil druhý z dvojčat. Mluvil vážně, neuvědomil si, že Eddie je sarkastický. „Zmáčkli jste knoflík a svíce se rozsvítily - zářivé, chladné, se zvláštními knoty nebo nádobkami na olej. Slyšel jsem, že kdysi, za starých časů, se Quick, ten vyhnaný princ, skutečně vznesl do nebe v nějakém mechanickém ptáku. Ale jedno křídlo se mu ulomilo a princ zahynul v tom velkém pádu jako Ikaros.“</p>
<p>Susannah otevřela ústa dokořán. „Vy znáte příběh o Ikarovi?“</p>
<p>„Ano, paní,“ řekl očividně překvapen, že jí to připadá podivné. „Měl křídla slepená voskem.“</p>
<p>„To jsou dětské povídačky, obojí,“ ohrnula nos teta Talitha. „Vím, že příběh o nekonečném světle je pravdivý, protože jsem ho viděla na vlastní oči, když jsem byla ještě mladinké děvče, a možná čas od času stále ještě zasvítí. Jsou ti, kterým věřím, a ti říkají, že je vidí za jasných nocí, i když uplynula dlouhá léta od chvíle, kdy jsem je viděla já. Ale žádný člověk nikdy nelétal, dokonce ani Velcí staří.“</p>
<p>Přesto v tom městě byly podivné stroje, postavené k tomu, aby dělaly zvláštní a někdy nebezpečné věci. Mnoho z nich možná ještě pracuje, ale stará dvojčata počítala, že nikdo ve městě už neví, jak je nastartovat, protože už je neslyšeli celé roky.</p>
<p><emphasis>To by se mohlo změnit</emphasis>, pomyslel si Eddie a oči mu svítily. <emphasis>Pokud se poblíž naskytne podnikavý mladý cestovatel s nepatrnou znalostí cizích strojů a nekonečných světel. Možná bude stačit, když se najde knoflík s nadpisem ZAPNI. Fakticky to může bejt tak jednoduchý. N</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>bo možná vyrazili pár pojistek - jenom si to představte, přátelé a so</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>sedé! Vyměňte prostě pár čtyřistaampérových pojistek a rozsvítíte to tam jako na pouti!</emphasis></p>
<p>Susannah do něj dloubla a potichu se zeptala, čemu se tak usmívá. Eddie zavrtěl hlavou a přiložil si ukazovák ke rtům, čímž si vysloužil podrážděný pohled své životní lásky. Dvojčata mezitím pokračovala ve vyprávění a předávala si nitku s nevědomou lehkostí, kterou nelze patrně najít jinde než u dvojčat.</p>
<p>Před čtyřmi nebo pěti generacemi bylo prý město pořád ještě hustě obydlené a poměrně civilizované, i když obyvatelé jezdili v krytých vozech a koleskách po širokých bulvárech, které Velcí staří postavili pro své bájné vozy bez koní. Obyvatelé města byli řemeslníci a to, čemu dvojčata říkala „manufakturníci“, a obchod na řece i přes řeku vzkvétal.</p>
<p>„Přes řeku?“ zeptal se Roland.</p>
<p>„Most přes Send pořád stojí,“ řekla teta Talitha, „nebo aspoň před dvaceti lety stál.“</p>
<p>„Ano, starý Bill Muffin a jeho kluk před deseti lety viděli, že ještě není pryč,“ souhlasil Si a tím poprvé přispěl k rozhovoru.</p>
<p>„Jaký most?“ zeptal se pistolník.</p>
<p>„Velikánský, z ocelových lan,“ řekl jeden z dvojčat. „Tyčí se proti nebi jako pavučina obrovského pavouka.“ Stydlivě dodal: „Rád bych ho znovu viděl, než umřu.“</p>
<p>„Nejspíš už spadl,“ řekla teta Talitha odmítavě, „a to je dobře. Ďáblovo dílo.“ Otočila se k dvojčatům. „Povězte jim, co se od té doby stalo a proč je město teď tak nebezpečné - kromě toho, že se v něm usadila všemožná havěť, a zaručuju, že je jich síla. Tihle lidičkové chtějí vyrazit zase na cestu a slunce už klesá k západu.“<strong>10</strong></p>
<p>Zbytek příběhu byl jen další verzí příběhu, který Roland z Gileadu slyšel už mnohokrát a který do jisté míry sám prožil. Byl útržkovitý a neúplný, nepochybně prošpikovaný mýty a chybnými údaji a jeho dějová linka byla pokřivena podivnými změnami - v čase i směřování - které se teď ve světě děly, ale dal se shrnout do jediné věty: <emphasis>Kdysi byl svět, který jsme znali, ale ten svět se hnul.</emphasis></p>
<p>Tito staří lidé z River Crossing nevěděli o Gileadu o nic víc než Roland věděl o Říčním panství, a jméno Johna Farsona, muže, který přivedl do Rolandovy země zkázu a anarchii, jim nic neříkalo, ale všechny příběhy o odumírání starého světa byly podobné... příliš podobné, pomyslel si Roland, než aby to byla náhoda.</p>
<p>Před třemi, možná čtyřmi sty lety propukla velká občanská válka -snad v Garlanu, snad ve vzdálenější zemi zvané Porla. Její vlny se pomalu šířily do okolí a tlačily před sebou anarchii a rozbroje. Jen málo království, pokud vůbec nějaké, dokázalo odolat těm pomalým vlnám, a anarchie došla do této části světa stejně jistě, jako noc střídá den. V jednu dobu se ocitly na cestách celé armády, někdy na postupu, jindy na ústupu, vždycky zmatené a bez dlouhodobých cílů. Jak míjel čas, drobily se do menších útvarů a ty zdegenerovaly do potulných band ohařů. Obchod vázl, pak nadobro ustal. Cestování se změnilo z nepohodlné záležitosti ve vyloženě nebezpečné dobrodružství. Nakonec se stalo skoro nemožným. Komunikace s městem neustále vázla a před sto dvaceti lety skoro ustala.</p>
<p>Podobně jako stovka jiných městeček, kterými Roland projel - nejprve s Cuthbertem a ostatními pistolníky vyvrženými z Gileadu, potom sám při pronásledování muže v černém - bylo River Crossing odříznuto a odkázáno na vlastní zdroje.</p>
<p>V té chvíli se Si probral a jeho hlas okamžitě upoutal poutníky. Mluvil chraptivým, vzrušeným hlasem celoživotního vypravěče příběhů - jednoho z těch božích bláznů, kteří se zrodili, aby proplétali vzpomínky s nepravdami a dávali tak vzniknout snům, vzdušným a nádherným, jako jsou natažené pavučiny s kapkami rosy.</p>
<p>„Za časů mého praděda poslali do hradu daň,“ začal. „Dvacet šest mužů s vozem kůží - tehdy nebyly už žádné tvrdé mince. Samozřejmě to bylo to nejlepší, na co se vzmohli. Byla to dlouhá a nebezpečná cesta, skoro osmdesát kol, a cestou jich šest zemřelo. Půlka padla za oběť ohařům zapleteným do války ve městě. Druhá půlka zemřela na nemoc nebo ďáblovu trávu.</p>
<p>Když konečně dojeli, našli hrad opuštěný, bydleli tam jenom havrani a vrány. Zdi byly pobořené. Hlavní sál zarůstal trávou. Na polích západně od hradu se konalo veliké zabíjení. Pole zbělelo kostmi a zrudlo rezivou zbrojí, tak to říkal tátův děda, a hlasy démonů křičely jak východní vítr z čelistí těch, kdo tam padli. Vesnice za hradem byla vypálena do základů a víc než tisíc lebek leželo na hradních zdech. Naši lidé nechali náklad kůží u rozbité brány předmostí - nikdo se neodvážil vstoupit na to místo plné duchů a sténavých hlasů - a vydali se znovu domů. Pak jich padlo ještě deset, takže z dvaceti šesti, kdo vyjeli, se jich vrátilo jen deset, můj praděd byl jeden z nich, ale chytil svrab do krku a hrudi a nezbavil se ho až do smrti. Prý to byla nemoc z ozáření, tak se to aspoň říkalo. Potom už nikdo městečko neopustil, pistolníku. Stačíme si sami.“</p>
<p>Postupně si zvykli na nájezdy ohařů, pokračoval Si svým nakřáplým, ale melodickým hlasem. Postavili hlídky. Když se blížily bandy jezdců - skoro vždycky směřovaly na jihovýchod po Velké cestě a podle Paprsku, mířily do války, která nekonečně zuřila v Ludu - místní se schovali ve velkém krytu, který si vykopali pod kostelem. Škody ve městečku neopravovali, aby rabující bandy nezačaly být zvědavé. Většinou zvědavé nebyly. Projely cvalem, luky a bojové sekyry přes rameno, a mířily do zóny zabíjení.</p>
<p>„O jaké válce to mluvíš?“ zeptal se Roland.</p>
<p>„Ano,“ přidal se Eddie, „a co to bubnování?“</p>
<p>Dvojčata si vyměnila rychlý, skoro pověrčivý pohled.</p>
<p>„O božích bubnech nic nevíme,“ řekl jim Si. „Ani slovem, ani pohledem. Tak k té válce ve městě.“</p>
<p>Válka původně začala mezi ohaři a psanci na jedné straně proti volné konfederaci řemeslníků a „manufakturníků“, kteří žili ve městě. Obyvatelé se rozhodli, že budou bojovat, místo aby nechali ohaře loupit a vypalovat dílny, a pak se změnit v ztroskotance přežívající ve Velké prázdnotě, kde by skoro jistě zemřeli. A několik let se jim dařilo bránit Lud proti zlým, ale mizerně organizovaným skupinám nájezdníků, kteří se snažili probít se po mostě nebo vtrhnout do města na lodích.</p>
<p>„Lidé z města používali staré zbraně,“ řekl jeden z dvojčat, „a i když jich nebylo mnoho, ohaři se nemohli postavit takovým věcem se svými luky a palicemi a sekerami.“</p>
<p>„Myslíte tím, že lidé ve městě používali pistole?“ zeptal se Eddie.</p>
<p>Jeden albín přikývl. „Ano, pistole, ale nejen pistole. Byly to věci, které vrhaly ohnivé rány na míli daleko. Bouchaly jako dynamit, jenomže byly silnější. Vyhnanci - to jsou teď Šedí, jak musíte chápat - nemohli dělat nic, jen rozbít ležení za řekou, a právě to udělali.“</p>
<p>Lud se tím pádem stal poslední pevností - útočištěm bývalého světa. Z okolních krajů tam cestovali nejchytřejší a nejschopnější lidé, po jednom a po dvou. Pokud šlo o inteligenční testy, proplést se mezi nejrůznějšími tábory a předsunutými liniemi obléhatelů bylo závěrečnou zkouškou nováčků. Většina jich přišla přes zemi nikoho, tedy most, beze zbraní a ti, kteří se dokázali dostat tak daleko, byli vpuštěni. Někteří se chtěli samozřejmě jen obohatit, ale ti, kteří měli co nabídnout nebo byli obratní (nebo dost chytří, aby se to naučili), mohli zůstat. Nejvíce se cenily farmářské dovednosti. Podle těch příběhů se každý velký park v Ludu přeměnil v zeleninovou zahradu. Jelikož bylo město odříznuto od venkova, muselo se jídlo pěstovat ve městě, jinak uprostřed skleněných věží a kovových ulic hrozilo vyhladovění. Velcí staří byli pryč, jejich stroje byly tajemstvím a mlčenlivé zázraky, které po nich zůstaly, nebyly jedlé.</p>
<p>Kousek po kousku se charakter války začal měnit. Ručička na váze moci se posunula k obléhajícím Šedým - říkalo se jim tak, protože v průměru byli mnohem starší než obyvatelé města. Ti ovšem také stárli. Pořád se jim říkalo Pubíci, ale většinou měli pubertu dávno za sebou. A nakonec buď zapomněli, jak staré zbraně fungují, nebo je spotřebovali.</p>
<p>„Nejspíš obojí,“ zabručel Roland.</p>
<p>Před nějakými devadesáti lety - co si pamatuje Si a teta Talitha - se objevila poslední banda psanců, tak veliká, že jezdci procválali River Crossing za svítání a prach se usadil až skoro při západu slunce. Byla to poslední armáda, kterou v těchto končinách viděli, a vedl ji válečný princ David Quick - stejný, který měl později najít smrt při pádu z nebe. Zorganizoval neuspořádané zbytky psaneckých band, které se stále potulovaly po městě, a zabil každého, kdo se protivil jeho plánům. Quickova armáda Šedých nepoužila ani loď nebo most, když se pokusila vejít do města, ale místo toho postavila pontonový most asi dvanáct mil pod ním a zaútočila z boku.</p>
<p>„Válka se rozhořela, jako když se prohrábne komín u kamen,“ dokončila teta Talitha. „Občas zaslechneme zprávu od někoho, komu se podařilo odejít, ano, to slyšíme. To se stává stále častěji, protože se říká, že most není chráněný, a myslím, že oheň skoro vyhořel. Pubíci a Šedí ve městě se handrkují o zbývající kořist, jenom počítám, že potomci ohařů, kteří následovali Quicka přes pontonový most, jsou teď ti opravdoví Pubíci, i když se jim pořád říká Šedí. Potomci původních obyvatel města už musejí být skoro tak staří jako my, i když mezi nimi pořád bude pár mladých, které přitáhly staré příběhy a opar vědění, který tam možná stále přebývá.</p>
<p>Ty dvě strany pořád udržují staré nepřátelství, pistolníku, a obě by si přály toho mladého muže, kterému říkáš Eddie. Jestli je ta žena s tmavou kůží plodná, nezabijí ji, i když jsou její nohy zkrácené. Nechají si ji, aby jim rodila děti, protože dětí je teď méně, a i když staré nemoci míjejí, stále se některé rodí znetvořené.“</p>
<p>Při těch slovech se Susannah pohnula, jako by chtěla něco říct, ale pak jen vypila zbytek kávy a znovu se zaposlouchala.</p>
<p>„Ale jestli budou mít zálusk na toho mladého muže a ženu, pistolníku, myslím, že nad chlapcem se poperou.“</p>
<p>Jake se sklonil a začal znovu hladit Ocha. Roland zahlédl jeho tvář a poznal, nač myslí: čekala je vlastně cesta pod horami, jenom Pomalí mutanti budou v jiné verzi.</p>
<p>„Tebe jenom co nejdřív zabijí,“ řekla teta Talitha, „protože jsi pistolník, muž svého času a místa, ani ryba ani pták, a bez užitku pro žádnou stranu. Ale chlapce mohou zajmout, využít, naučit, aby si pamatoval některé věci a ostatní zapomněl. Oni všichni zapomněli, proč vůbec musejí bojovat. Svět se od té doby hnul. Teď prostě bojují do rytmu těch hrozných bubnů, někteří jsou stále mladí, ale většina dost stará, aby si sedla do houpací židle jako my tady, a všichni jsou to hlupáci, kteří žijí, jenom aby zabíjeli, a zabíjejí, aby žili.“ Odmlčela se. „Když jsi nás, staré pošetilce, tedy vyslechl do konce, víš určitě, že nebude nejlepší jít kolem, a nechat je být?“</p>
<p>Než stačil Roland odpovědět, promluvil Jake jasným, pevným hlasem. „Povězte mi, co víte o Blaineovi Monovi,“ řekl. „Povídejte o Blaineovi a strojvůdci Bobovi.“<strong>11</strong></p>
<p>„Jakém strojvůdci?“ podivil se Eddie, ale Jake se jen dál díval na ty staré lidi.</p>
<p>„Tamhle leží kolej,“ odpověděl Si nakonec. Ukázal k řece. „Jenom jedna kolej, posazená vysoko na sloupech z kamene vyrobeného lidmi, jaký Staří používali při stavbě svých ulic a zdí.“</p>
<p>„Jednokolejka!“ zvolala Susannah. „Blaine Jednokolejový!“</p>
<p>„Blaine je svízel,“ zamumlal Jake.</p>
<p>Roland na něj pohlédl, ale nic neřekl.</p>
<p>„Jezdí ten vlak ještě?“ zeptal se Eddie.</p>
<p>Si pomalu zavrtěl hlavou. Tvář měl ustaranou a neklidnou. „Ne, mladý pane - ale za mého života, i života tety jezdil. Když jsme byli mladičcí a válka ve městě ještě zuřila plnou silou. Slyšeli jsme ho dřív než viděli - bylo to tiché hučení, takový zvuk, jaký někdy slyšíme, když se blíží zlá letní bouře - taková, co je plná blesků.“</p>
<p>„Ano,“ souhlasila teta Talitha. Výraz v obličeji měla nepřítomný a zasněný.</p>
<p>„Pak přijel - Blaine Mono, třpytil se ve slunci, s nosem podobným kulce ve tvém revolveru, pistolníku. Možná dvě kola dlouhý. Vím, že to zní jako holá nemožnost, a možná to tak nebylo (byli jsme mladičcí, nesmíš zapomenout, a to je pak rozdíl), ale stejně si myslím, že to tak bylo, protože když přijel, zdálo se, že se táhne přes celý obzor. Rychlý, držel se při zemi a zmizel dřív, než si ho člověk stačil pořádně prohlédnout!</p>
<p>Někdy za dnů, kdy počasí bylo ošklivé a mračna nízko, křičel jako harpyje, když se sem od západu přiřítil. Někdy přijížděl v noci a před sebou prostíral dlouhé bílé světlo, a ten jekot nás všechny probudil. Znělo to jako trumpeta, která prý pozvedne mrtvé z hrobů na konci světa, takové to bylo.“</p>
<p>„Pověz jim o té ráně, Si!“ vyzval ho Bili nebo Till hlasem, který se chvěl bázní. „Pověz jim o té bezbožné ráně, která pak vždycky přišla!“</p>
<p>„Ano, zrovna jsem se k tomu blížil,“ odpověděl Si poněkud podrážděně. „Když projel, několik vteřin byl klid... někdy možná celou minutu. a pak se ozval výbuch, který otřásal dveřmi a shazoval šálky z polic a někdy rozbíjel sklo v oknech. Ale nikdo nikdy neviděl žádný záblesk nebo oheň. Bylo to jako výbuch ve světě duchů.“</p>
<p>Eddie poklepal Susannah na rameno, a když se k němu otočila, naznačil dvě slova: <emphasis>Aerodynamický třesk</emphasis>. To byla pitomost - žádný vlak, o kterém v životě slyšel, necestoval rychleji než zvuk - ale bylo to zároveň jediné vysvětlení, které dávalo smysl.</p>
<p>Přikývla a otočila se zase k Si.</p>
<p>„Je to jediný ze strojů Velkých starých, který jsem viděl fungovat na vlastní oči,“ řekl potichu, „a jestli to nebylo ďáblovo dílo, pak žádný ďábel není. Když jsem ho viděl naposledy, bylo jaro, kdy jsem si bral Mercy, a to musí být už šedesát let.“</p>
<p>„Sedmdesát,“ řekla teta Talitha přísně.</p>
<p>„A ten vlak jel do města,“ řekl Roland. „Zezadu, odkud jsme přišli i my... od západu... z lesa.“</p>
<p>„Ano,“ promluvil nečekaně nový hlas, „ale byl tam ještě další... takový, který vyjížděl z města ven... a ten možná pořád funguje.“<strong>12</strong></p>
<p>Otočili se. Mercy stála u květinového záhonu mezi stěnou kostela a stolem, u kterého seděli. Kráčela pomalu za zvukem jejich hlasů, s rukama nataženýma před sebou.</p>
<p>Si neohrabaně vstal, co nejrychleji k ní přispěchal a vzal ji za ruku. Vzala ho kolem pasu a zůstali stát a vypadali jako nejstarší novomanželé na světě.</p>
<p>„Teta ti řekla, aby sis vzala kávu uvnitř!“ pokáral ji.</p>
<p>„Dávno jsem kávu dopila,“ odsekla Mercy. „Je to hořký patok a já ho nesnáším. Kromě toho - chtěla jsem slyšet, o čem budete mluvit.“ Zvedla chvějící se prst a ukázala Rolandovým směrem. „Chtěla jsem slyšet jeho hlas. Je jasný a plný světla, takový je.“</p>
<p>„Prosím o odpuštění, teto,“ řekl Si a podíval se na stařenu trochu ustrašeně. „Nikdy neměla příliš rozumu a léta jí nepřidala.“</p>
<p>Teta Talitha pohlédla na Rolanda. Ten přikývl, skoro neznatelně. „Tak ať přijde a připojí se k nám,“ řekla.</p>
<p>Si ji dovedl ke stolu a celou dobu ji peskoval. Mercy se jen dívala přes jeho rameno nevidomýma očima, ústa sevřená do vzdorné linky.</p>
<p>Když ji Si usadil, naklonila se teta Talitha na loktech vpřed a řekla: „Tak máš co říct, stará sestro-sai, nebo sis jenom pustila dásně na špacír?“</p>
<p>„Slyším, co slyším. Uši mám ostré jako vždycky, Talitho - ještě ostřejší.“</p>
<p>Rolandova ruka na okamžik zalétla k opasku. Když ji vrátil znovu na stůl, držel v prstech náboj. Hodil ho Susannah, která ho chytila. „Opravdu, sai?“ zeptal se.</p>
<p>„Stačí to,“ řekla a otočila se k němu, „abych věděla, že jsi právě cosi hodil. Té své ženě, myslím - té s hnědou kůží. Cosi malého. Co to bylo, pistolníku? Sušenka?“</p>
<p>„Skoro,“ usmál se. „Slyšíš tak dobře, jak tvrdíš. Teď nám pověz, co máš na srdci.“</p>
<p>„Je tu ještě další vlak,“ řekla, „pokud to není ten samý, akorát na jiné trati. Každopádně tím směrem nějaký jednokoleják jezdil... ještě před sedmi, osmi lety. Slýchávala jsem, jak vyjíždí z města a míří do pustin.“</p>
<p>„Hromada hnoje!“ vyrazil jeden z albínských dvojčat. „Do pustin nic nejezdí! Tam nic nemůže žít!“</p>
<p>Otočila se k němu tváří. „Je vlak živý, Tille Tudbury?“ zeptala se. „Může stroj zvracet a mít boláky?“</p>
<p><emphasis>No,</emphasis> chtěl už Eddie říct, <emphasis>byl tady jistý medvěd.</emphasis></p>
<p>Chvíli si to rozmýšlel a pak se rozhodl, že bude lepší, když zůstane zticha.</p>
<p>„Slyšeli bychom ho,“ nedal se druhý z dvojčat rozohněně. „Takový zvuk, o kterém Si vždycky vypráví -“</p>
<p>„Tady ten nedělá žádnou ránu,“ připustila, „ale slyšela jsem ten druhý zvuk, to hučení podobné tomu, které někdy slyšíme po tom, co někde blízko uhodil blesk. Když byl silný vítr a foukal od města, slyšela jsem ho.“ Vystrčila bradu a dodala: „A tu ránu jsem taky jednou slyšela. Z dálky, velké dálky. V tu noc se zvedl vítr Velký Charlie a skoro shodil věž kostela. Určitě to bylo dvě stovky kol odtud. Možná dvě stě padesát.“</p>
<p>„Žvanilko!“ křičel albín. „Žvýkala jsi trávu!“</p>
<p>„Požvýkám tebe, Bille Tudbury, jestli nepřestaneš hýkat. Dámě nemáš co říkat žvanilko. Proč -“</p>
<p>„Nech toho, Mercy -“ zasyčel Si, ale Eddie sotva poslouchal tuto zdvořilou venkovskou konverzaci. To, co slepá žena řekla, dávalo smysl. Samozřejmě žádná rána nemohla být slyšet, protože ten vlak z Ludu vyjížděl. Nemohl si přesně vzpomenout, jaká je rychlost zvuku, ale měl pocit, že to bylo něco kolem dvanácti set kilometrů za hodinu. Vlak, který se rozjíždí z nulové rychlosti, potřebuje trochu času, než rychlost zvuku nabere, a než jí dosáhne, bude dávno z doslechu... pokud nejsou náhodou příznivé zvukové podmínky, jak Mercy tvrdila, že byly v tu noc, kdy sem přišel vítr Velký Charlie - nebo co to bylo.</p>
<p>A naskýtala se další možnost. Blaine Mono sice nebyl land rover, ale možná... možná...</p>
<p>„Neslyšela jsi zvuk toho druhého vlaku už sedm nebo osm let, sai?“ zeptal se Roland. „Víš určitě, že to nebylo mnohem déle?“</p>
<p>„Nemohlo být,“ řekla, „protože naposledy to bylo v roce, kdy starý Bill Muffin dostal krevní nemoc. Chudák Bill!“</p>
<p>„Ten už je skoro deset let po smrti,“ řekla teta Talitha podezřele mírně.</p>
<p>„Proč jsi nikdy neřekla, že něco takového slyšíš?“ zeptal se Si. Podíval se na pistolníka. „Nesmíte jí věřit všechno, co povídá, pane - vždycky být středem pozornosti, to je moje Mercy.“</p>
<p>„Ty starý třasořitko!“ vykřikla a udeřila ho do paže. „Neříkala jsem to, protože jsem ti nechtěla kazit příběh, na který jsi tak pyšný, ale teď, když záleží na tom, co jsem slyšela, to musím povědět!“</p>
<p>„Věřím ti, sai,“ řekl Roland, „ale víš určitě, že jsi zvuky toho vlaku od té doby neslyšela?“</p>
<p>„Ne, od té doby ne. Asi konečně dojel na konec své stezky.“</p>
<p>„To by mě zajímalo,“ řekl Roland. „Opravdu, moc by mě to zajímalo.“ Podíval se na stůl, zamyslel se, najednou se v myšlenkách zatoulal kamsi daleko.</p>
<p><emphasis>Šš-šš</emphasis>, pomyslel si Jake a otřásl se.<strong>13</strong></p>
<p>Za půl hodiny byli znovu na náměstí, Susannah v kolečkovém křesle, Jake si posunoval popruhy batohu a Ochu mu seděl u paty a pozorně ho sledoval. Zdálo se, že hostinu v malém ráji za kostelem Věčné krve navštívili jen staří obyvatelé města, protože když se vrátili na náměstí, očekával je další tucet lidí. Pohlédli na Susannah, ale ještě déle se dívali na Jakea (jeho mládí je očividně zajímalo mnohem víc než její tmavá pleť), bylo však jasné, že se přišli podívat hlavně na Rolanda. Jejich zvědavé oči byly plné dávné úcty a bázně.</p>
<p><emphasis>Je živoucím pozůstatkem minulosti, kterou znají jen z vyprávění</emphasis>, pomyslela si Susannah. <emphasis>Dívají se na něj tak, jak by se zbožní lidé dív</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>li na některého svatého - Petra, Pavla nebo Matouše - kdyby se u nich náhodou zastavil v sobotu na večeři a vyprávěl jim příběhy o tom, jaké to bylo, plahočit se kolem Galilejského moře s tesařem Ježíšem.</emphasis></p>
<p>Obřad, kterým byla hostina zakončena, se opakoval i nyní, jenomže tentokrát se ho zúčastnili všichni, kdo v River Crossing zbývali. Sunuli se v řadě k němu, potřásali si rukou s Eddiem a Susannah, Jakea políbili na tvář nebo čelo, pak si klekli před Rolandem, aby se jich mohl dotknout a dát jim požehnání. Mercy ho znovu objala a přitiskla si slepý obličej k jeho břichu. Roland ji také objal a poděkoval jí za zprávy.</p>
<p>„Nezůstanete s námi na noc, pistolníku? Brzo zapadne slunce a je to dlouho, co jsi ty i tvoji blízcí strávili noc pod střechou, to zaručuju.“</p>
<p>„Je to dlouho, ale radši půjdeme. Děkuji, sai.“</p>
<p>„Přijdeš znovu, pokud budeš moci, pistolníku?“</p>
<p>„Ano,“ řekl Roland, ale Eddie se ani nemusel dívat do tváře svého zvláštního přítele, aby věděl, že šance jsou věru malé. „Jestli budeme moci.“</p>
<p>„Ano.“ Naposledy ho objala a pak odešla s rukou opřenou o opálené rameno muže Si. „Dobrou cestu.“</p>
<p>Teta Talitha přišla poslední. Když se chystala pokleknout, Roland ji chytil za ramena. „Ne, sai. To nedělej.“ A Roland si před Eddieho užaslými zraky klekl sám před stařenou do prachu náměstí. „Požehnáš mi, Stará matko? Požehnáš nám všem, protože se vydáváme na cestu?“</p>
<p>„Ano,“ řekla. Nebyla nijak překvapená, žádné slzy v očích, ale hlas jí zněl hlubokými city. „Vidím, že tvé srdce je dobré, pistolníku. Požehnám tobě i tvým, a budu se modlit, aby vás nepostihlo nic zlého. Teď si vezmi tohle, jestli chceš.“ Sáhla do živůtku svých vybledlých šatů a vytáhla stříbrný křížek na konci jemného stříbrného řetízku. Ukázala mu ho.</p>
<p>Teď byl překvapený Roland. „Určitě? Nepřišel jsem brát to, co patří tobě a tvým, Stará matko.“</p>
<p>„Vím to určitě, jak je to jen možné. Nosila jsem ho ve dne v noci víc než sto let, pistolníku. Teď ho budeš nosit ty, a polož ho k patě Temné věže, a na opačném konci země vyslov jméno Talithy Unwin.“ Přetáhla si řetízek přes hlavu. Kříž vklouzl za jelenicovou košili, jako by tam patřil. „Teď jdi. Pojedli jsme chleba, pohovořili jsme, máme tvé požehnání a vy máte naše. Jděte svou cestou bezpečně. Vydržte a konejte věrně.“ Hlas se jí při posledním slově zachvěl a zlomil.</p>
<p>Roland vstal, pak se uklonil a třikrát si poklepal na hrdlo. „Díky, sai.“</p>
<p>Také se uklonila, ale nepromluvila. Po tvářích jí tekly slzy.</p>
<p>„Připraveni?“ zeptal se Roland.</p>
<p>Eddie přikývl. Netroufal si promluvit.</p>
<p>„Dobrá,“ řekl Roland. „Jdeme.“</p>
<p>Vydali se ulicí, která kdysi bývala hlavní městskou třídou, a Jake tlačil křeslo Susannah. Když minuli poslední dům (OBCHOD A SMĚNA, hlásal vybledlý nápis), ohlédl se. Staří lidé stáli pořád kolem kamenného mezníku, opuštěný hlouček lidství uprostřed této širé, prázdné pláně. Jake zvedl ruku. Až do této chvíle se dokázal ovládat, ale když několik starých lidí - mezi nimi Si, Bill a Till - zvedli ruku v odpověď, Jake se také rozplakal.</p>
<p>Eddie ho vzal kolem ramenou. „Jenom se nezastavuj, mladej,“ řekl mu stísněně. „Jenom tak se to dá zvládnout.“</p>
<p>„Jsou tak staří!“ vzlykal Jake. „Přece je tady nemůžeme tak nechat? Není to správné!“</p>
<p>„Je to <emphasis>ka</emphasis>,“ řekl Eddie bez přemýšlení.</p>
<p>„Fakt? Tak to <emphasis>ka</emphasis> je bl-bl-blbost!“</p>
<p>„Jo, pořádná,“ souhlasil Eddie... ale nezastavoval se. Ani Jake, který se už neohlédl. Bál se, že tam pořád budou, že pořád budou stát uprostřed svého zapomenutého městečka a dívat se, dokud jim Roland a jeho přátelé nezmizí z očí. A měl by pravdu.<strong>14</strong></p>
<p>Neušli ani sedm mil, když nebe začalo temnět a západ slunce zbarvil obzor do ohnivé oranžové. Nedaleko byl háj eukalyptových stromů, podle Susannah. Jake a Eddie se tam vydali hledat dříví.</p>
<p>„Já prostě nechápu, proč jsme nezůstali,“ říkal Jake. „Ta slepá paní nás zvala, a stejně jsme se nedostali moc daleko. Pořád jsem tak přejedený, že se sotva vleču.“</p>
<p>Eddie se usmál. „Já taky. A můžu ti povědět ještě něco: tvůj starý přítel Edward Cantor Dean se těší na to, jak si hned zítra ráno dlouze a v pohodě tady v tom lesíku dřepne. Nevěřil bys, jak už mě unavuje pojídat zvěřinu a dělat zaječí bobky. Kdybys mi před rokem řekl, že pořádně se vykadit bude mým nejvyšším denním cílem, vysmál bych se ti do obličeje.“</p>
<p>„Tvoje prostřední jméno je Cantor?“</p>
<p>„Ano, ale ocenil bych, kdyby ses o tom nešířil.“</p>
<p>„Nebudu. Proč jsme nezůstali, Eddie?“</p>
<p>Eddie vzdychl. „Protože bychom zjistili, že potřebují dřevo na otop.“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„A až bychom jim sehnali dřevo, zjistili bychom, že za další potřebují čerstvé maso, protože nám podali to poslední, které měli. A byli bychom fakt mizerové, kdybychom nenahradili to, co jsme snědli, že? Zvlášť když máme pořádné bouchačky a oni si nejspíš vystačí s hromádkou luků a šípů sto padesát let starých. Takže bychom jim šli nalovit zvěř. To už by byl zase večer, a až bychom druhého dne vstali, Susannah by říkala, že bychom jim měli opravit aspoň to nejnutnější, než se vydáme dál - ach ne, žádné fasády, to by bylo nebezpečné, ale možná něco v tom hotelu nebo kde bydlí. Trvalo by to jenom pár dní, a co je pár dní, že?“</p>
<p>Z šera se zhmotnil Roland. Pohyboval se rychle jako vždy, ale vypadal unaveně a ustaraně. „Myslel jsem, že jste zapadli do bažiny,“ řekl.</p>
<p>„Ne. Jenom jsem vyprávěl Jakeovi o některých faktech, jak je vidím.“</p>
<p>„Tak co by na tom bylo špatného?“ ptal se Jake. „Ta Temná věž už stojí na svém místě dlouho, ne? A nikam neuteče, ne?“</p>
<p>„Pár dní a zase pár dní a potom ještě pár dní.“ Eddie se díval na větev, kterou právě zvedl, a pak ji znechuceně odhodil. <emphasis>Začínám ml</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>vit přesně jako on</emphasis>, pomyslel si. Věděl však, že mluví jen pravdu. „Možná bychom si všimli, že se jim zanáší pramen, a nebylo by zdvořilé odejít, dokud bychom jim nevykopali jiný. A proč u toho zůstat, když se můžeme zdržet dalších pár týdnů a postavit jim provizorní vodní kolo? Jsou staří a už toho moc nenachodí.“ Pohlédl na Rolanda a v hlase se mu objevil vyčítavý tón. „Povím ti něco - když si vzpomenu na Billa a Tila, jak stopují stádo divokých bizonů, dostávám třesavku.“</p>
<p>„Dělají to už dlouho,“ řekl Roland, „a nepochybuji, že by nás mohli ještě lecčemu naučit. Zvládnou to. Zatím si nasbíráme dřevo - bude studená noc.“</p>
<p>Ale Jake ještě neskončil. Díval se na Eddieho upřeně - skoro přísně. „Takže ty tvrdíš, že bychom pro ně nikdy neudělali dost, je to tak?“</p>
<p>Eddie vystrčil dolní ret a odfoukl si vlasy z čela. „Ne tak docela. Já tvrdím, že nikdy bychom se s nimi neloučili lehčeji než dnes. Možná to bylo tvrdší, ale rozhodně ne lehčí.“</p>
<p>„Stejně mi to nepřipadá správné.“</p>
<p>Došli k místu, které se stane, jakmile zapálí oheň, dalším tábořištěm na cestě k Temné věži. Susannah se vyprostila z křesla a už ležela na zádech s rukama za hlavou a dívala se na hvězdy. Teď se posadila a začala skládat dříví tak, jak jí to Roland před několika měsíci ukázal.</p>
<p>„Stále jde o to, co je správné,“ řekl Roland. „Ale jestli se budeš dívat příliš dlouho na to malé, co je správné, Jakeu - na to, co ti leží hned u ruky - lehko ztratíš z očí to velké, co stojí dál. Věci se vymkly z kloubů - všechno jde špatně a je to stále horší. Vidíme to všude kolem sebe, ale odpovědi jsou stále kdesi před námi. Pomáhali bychom dvaceti nebo třiceti lidem, kteří zbyli v River Crossing, a dvacet nebo třicet tisíc jiných by možná jinde trpělo a umíralo. A pokud je ve vesmíru nějaké místo, kde se to všechno dá napravit, je to v Temné věži.“</p>
<p>„Proč? Jak?“ ptal se Jake. „Co je vlastně ta Věž?“</p>
<p>Roland si dřepl k ohništi, které Susannah založila, vytáhl křesadlo a začal křesat jiskry do třísek. Za chvíli mezi větvičkami a hrstmi suchého mechu hořely malé plaménky. „Na ty otázky nemůžu odpovědět,“ řekl. „Kéž bych mohl.“</p>
<p>To byla nesmírně chytrá odpověď, pomyslel si Eddie. Roland řekl <emphasis>Nemůžu odpovědět</emphasis>... což není totéž jako Nevím. To zdaleka ne.<strong>15</strong></p>
<p>Večeře se skládala z vody a zeleniny. Pořád se vzpamatovávali z těžkého jídla, které dostali v River Crossing. Dokonce i Ochu jen ochutnal zbytky, které mu Jake nabízel, a pak odmítl.</p>
<p>„Jak to, že jsi tam nechtěl mluvit?“ plísnil Jake brumláka. „Vypadal jsem jako idiot!“</p>
<p>„Id-jit!“ řekl Ochu a položil si čenich na Jakeův kotník.</p>
<p>„Mluví čím dál líp,“ poznamenal Roland. „Dokonce začíná mít podobný hlas jako ty, Jakeu.“</p>
<p>„Ejku,“ souhlasil Ochu, aniž zvedl čenich. Jakea fascinovaly zlaté kroužky v jeho očích. V mihotavém světle ohně se zdálo, že se pomalu otáčejí.</p>
<p>„Ale s těmi starými lidmi nechtěl mluvit.“</p>
<p>„Brumláci jsou v takových věcech vybíraví,“ řekl Roland. „Jsou to zvláštní tvorové. Kdybych musel hádat, řekl bych, že ho vyhnala vlastní smečka.“</p>
<p>„Proč si to myslíš?“</p>
<p>Roland ukázal na Ochův bok. Jake mu krev již očistil (Ochovi se to nelíbilo, ale vydržel) a kousnutí se hojilo, i když brumlák pořád trochu kulhal. „Vsadil bych orla, že ho kousl jiný brumlák.“</p>
<p>„Ale proč by ho vlastní smečka -“</p>
<p>„Možná už měli dost toho jeho žvanění,“ navrhl Eddie. Lehl si vedle Susannah a vzal ji kolem ramenou.</p>
<p>„Možná ano,“ připustil Roland, „zvlášť jestli byl jediný, kdo se pořád pokoušel mluvit. Ostatní třeba došli k závěru, že je na jejich vkus příliš chytrý - nebo moc nafoukaný. Zvířata nevědí o žárlivosti tolik jako lidé, ale nedá se říct, že by ji neznala vůbec.“</p>
<p>„Jak jsou teda chytří?“ zeptal se Jake.</p>
<p>Roland pokrčil rameny. „Ten starý čeledín, o kterém jsem ti vyprávěl - ten, který tvrdil, že hodný brumlák nosí štěstí -, přísahal, že v mládí měl jednoho, který uměl sčítat. Prý mu součty sděloval tak, že škrábal do podlahy ve stáji nebo čenichem strkal kameny k sobě.“ Usmál se. Rozzářila se mu celá tvář a ponuré stíny, které na ní ležely od chvíle, kdy odešli z River Crossing, zmizely. „Samozřejmě že čeledínové a rybáři jsou rození lháři.“</p>
<p>Rozhostilo se mezi nimi přátelské mlčení a Jake cítil, jak se ho zmocňuje dřímota. Pomyslel si, že brzy usne, a to bylo dobře. Potom začaly ty bubny, ozývaly se od jihovýchodu v rytmickém pulsování, a Jake se posadil. Beze slova naslouchali.</p>
<p>„To je rokenrolovej bubnovej doprovod,“ ozval se Eddie najednou. „Vím to určitě. Tohle vám zbude, když dáte pryč kytary. Vlastně to zní docela jako ZZ Top.“</p>
<p>„Kdo?“ zeptala se Susannah.</p>
<p>Eddie se usmál. „V tvé době neexistovali,“ řekl. „Tedy, nejspíš existovali, ale v třiašedesátým to byla jenom banda kluků, kteří chodili do školy v Texasu.“ Zaposlouchal se. „To mě podrž, určitě to vypadá na bicí z něčeho jako Vyfiknutej chlápek nebo Poklopec na sucháč.“</p>
<p>„Poklopec na sucháč?“ ozval se Jake. „To je hloupé jméno pro písničku.“</p>
<p>„Ale je docela srandovní,“ řekl Eddie. „Minul ses s ní o takových deset let, mladej.“</p>
<p>„Radši zalehneme,“ řekl Roland. „Ráno tu bude co nevidět.“</p>
<p>„Nemůžu spát, když nám tu pouštěj takovej humus,“ namítal Eddie. Zaváhal, ale pak řekl cosi, na co myslel už od toho rána, kdy Jakea, zsinalého a ječícího, protáhli dveřmi do tohoto světa. „Nemyslíš, že je čas, abychom si vyprávěli své příběhy, Rolande? Možná zjistíme, že víme víc, než si myslíme.“</p>
<p>„Ano, už je skoro čas. Ale ne potmě.“ Roland se překulil, přitáhl si pokrývku a vypadal, že usíná.</p>
<p>„Ježíši,“ vzdychl Eddie. „Ten je hotovej raz dva.“ Znechuceně pískl mezi zuby.</p>
<p>„Má pravdu,“ řekla Susannah. „No tak, Eddie - pojď spát.“ Usmál se a dal jí pusu na špičku nosu. „Ano, mami.“ Za pět minut už Eddie a Susannah nevěděli o světě bez ohledu na bubny. Jake však zjistil, že ospalost je ta tam. Ležel a díval se na zvláštní hvězdy a poslouchal to neustálé, rytmické dusání, které se ozývalo ze tmy. Možná to byli Pubové, bláznivě křepčící na píseň s názvem Poklopec na sucháč a tím se uváděli do obětního vražedného tranzu.</p>
<p>Vzpomněl si na Blainea Mona, vlak tak rychlý, že uháněl tím obrovitým, strašidelným světem s aerodynamickým třeskem v patách, a to ho přirozeně dovedlo k myšlenkám na Karlíka Šš-šš, kterého uklidili do důchodu na zapomenutý dvorek, když přijel nový Burlingtonský Zefýr a odsoudil Karlíka k zapomnění. Vzpomněl si na výraz Karlíkova obličeje, ten, který měl být veselý a příjemný, ale jaksi nebyl. Přemýšlel o Společnosti Středosvětské železnice a prázdnou krajinu mezi St. Louis a Topekou. Přemýšlel o tom, jak byl Karlík dokonale připraven k vyjetí, když ho pan Martin potřeboval, a jak si Karlík uměl sám zapískat na píšťalu a sám si přikládat uhlí. Znovu ho napadlo, jestlipak strojvůdce Bob nepoškodil Burlingtonský Zefýr, aby dal svému milovanému Karlíkovi druhou šanci.</p>
<p>Nakonec - stejně náhle, jako začalo - rytmické bubnování ustalo, a Jake usnul.<strong>16</strong></p>
<p>Zdál se mu sen, ale ne o sádrovém muži.</p>
<p>Zdálo se mu, že stojí na asfaltové silnici kdesi ve Velké prázdnotě v západním Missouri. Ochu byl s ním. Po straně silnice byly značky varující před železničním přejezdem - bílá X s červenými světly uprostřed. Světla blikala a zvonky drnčely.</p>
<p>Hučení, které sem začalo doléhat od jihovýchodu, neustále sílilo. Znělo jako blesk zavřený v láhvi.</p>
<p><emphasis>Už jede,</emphasis> poučil Ocha.</p>
<p><emphasis>Ede!</emphasis> souhlasil Ochu.</p>
<p>A najednou se k nim plání hnalo cosi obrovského a růžového, na dvě kola dlouhého. Drželo se to při zemi a mělo to tvar náboje, a když to Jake uviděl, hrozný strach mu zaplnil srdce. Dvě velká okna blýskající se ve slunci vpředu na vlaku vypadala jako oči.</p>
<p><emphasis>Nedávej mu hloupé otázky</emphasis>, pověděl Jake Ochovi. <emphasis>Ten žádné hlo</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>pé hry nehraje. Je to jenom ošklivý šš-šš vlak a jmenuje se Blaine Sv</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>zel.</emphasis></p>
<p>Najednou Ochu vskočil na koleje a přikrčil se tam s ušima přitisknutýma k hlavě. Jeho zlaté oči svítily. Zuby měl vyceněné, jak zoufale vrčel.</p>
<p><emphasis>Ne!</emphasis> vykřikl Jake. <emphasis>Ne, Ochu!</emphasis></p>
<p>Ale Ochu si ho nevšímal. Růžová kule se hnala na drobného, vzdorného brumláka a z toho bzučení naskákala Jakeovi husí kůže a z nosu se mu spustila krev a začaly se mu vytřásat plomby ze zubů.</p>
<p>Skočil pro Ocha a Blaine Mono (nebo to byl Karlík Šš-šš?) se na něj hnal, a Jake se vytrhl ze spánku, celý roztřesený a mokrý potem. Připadalo mu, že ho noc tiskne k zemi jako závaží. Překulil se a horečně hmatal po Ochovi. Prožil strašlivou chvilku, když měl dojem, že brumlák zmizel, ale pak pod prsty ucítil hedvábnou srst. Ochu vykvikl a ospale a zvědavě se na něj podíval.</p>
<p>„To nic,“ zašeptal mu Jake vyschlým hrdlem. „Žádný vlak tu není. Byl to jenom sen. Běž zase spát, hochu.“</p>
<p>„Ochu,“ souhlasil brumlák a znovu zavřel oči.</p>
<p>Jake se převrátil na záda a zahleděl se na hvězdy. <emphasis>Blaine je víc než svízel,</emphasis> pomyslel si. <emphasis>Je nebezpečný. Velmi nebezpečný.</emphasis></p>
<p>Ano, snad.</p>
<p><emphasis>Žádné snad!</emphasis> trvala na svém jeho mysl horečně.</p>
<p>Dobře, Blaine je svízel - to je dáno. Ale jeho Závěrečná slohová práce měla k tématu Blaine ještě nějaké poznámky, ne?</p>
<p><emphasis>Blaine je pravda. Blaine je pravda. Blaine je pravda.</emphasis></p>
<p>„Ach jo, to je zmatek,“ zašeptal Jake. Zavřel oči a za několik vteřin znovu usnul. Tentokrát spal beze snů.<strong>17</strong></p>
<p>Kolem poledního druhého dne došli na vršek dalšího kopečku a uviděli poprvé ten most. Křížil řeku Send v místě, kde se řeka zužovala, prohýbal se na jih a s břehem se spojoval před městem.</p>
<p>„Kristepane,“ zaševelil Eddie. „Nepřipomíná ti něco, Suze?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Jakeu?“</p>
<p>„Ano - vypadá jako most George Washingtona.“</p>
<p>„To rozhodně,“ souhlasil Eddie.</p>
<p>„Ale co dělá v Missouri?“ zeptal se Jake.</p>
<p>Eddie se na něj podíval. „Cože, mladej?“</p>
<p>Jake vypadal popleteně. „Chci říct ve Středosvětě. Vždyť víš.“</p>
<p>Eddie se na něj zadíval ostřeji než jindy. „Jak víš, že to je Středosvět? Nebyl jsi s námi, když jsme k tomu milníku přišli.“</p>
<p>Jake si nacpal ruce do kapes a zadíval se na své mokasíny. „Zdálo se mi o tom,“ řekl krátce. „Přece si nemyslíš, že jsem si tuhle cestu objednal v tátově cestovce, nebo ano?“</p>
<p>Roland položil Eddiemu ruku na rameno. „Necháme to prozatím být.“ Eddie pohlédl na Rolanda a přikývl.</p>
<p>Ještě chvíli si most prohlíželi. Na městskou siluetu měli čas si zvyknout, ale toto bylo cosi nového. Zasněně se tyčil v dálce, slabě načrtnutý proti modrému dopolednímu nebi. Roland rozeznal čtyři dvojice nemožně vysokých kovových věží - jednu dvojici u obou konců mostu a dvě uprostřed. Mezi nimi se ve vzduchu v dlouhých obloucích vznášela obří lana. Mezi těmi oblouky a mostovkou bylo mnoho kolmých čar - buď to byla další lana, nebo nosníky, to nepoznal. Ale viděl také mezery a po delší době si uvědomil, že most není v dokonalém stavu.</p>
<p>„Myslím, že tamten most bude brzy v řece,“ poznamenal Roland.</p>
<p>„No, možná,“ řekl Eddie neochotně, „ale mně nepřipadá zas tak špatný.“</p>
<p>Roland vzdychl. „Nedoufej v příliš mnoho, Eddie.“</p>
<p>„Co to má znamenat?“ Eddie si všiml, že mluví popudlivě, ale teď už s tím nemohl nic dělat.</p>
<p>„Znamená to, že chci, abys věřil vlastním očím, Eddie - nic víc. Když jsem vyrůstal, měli jsme takové rčení: jenom blázen věří, že sní, ještě než se probudí. Rozumíš?“</p>
<p>Eddie cítil na jazyku pichlavou odpověď, ale po krátkém souboji ji spolkl. Potíž byla v tom, že Roland uměl - a určitě to dělal neúmyslně, ale tím to okolí nijak neusnadňoval - jednat tak, že se cítil jako nějakej kluk.</p>
<p>„Asi jo,“ řekl nakonec. „Znamená to totéž jako oblíbený rčení mý matky.“</p>
<p>„A to bylo?“</p>
<p>„Doufej v nejlepší a očekávej nejhorší,“ řekl Eddie kysele.</p>
<p>Rolandův obličej se rozsvítil úsměvem. „Myslím, že rčení tvé matky je lepší.“</p>
<p>„Ale ještě stojí!“ vybuchl Eddie. „Souhlasím, že není v zrovna fantastickým stavu - nejspíš ho nikdo pořádně neudržoval nejmíň tisíc let - ale pořád tam stojí. Celý město stojí! Je něco špatnýho na tom, když doufám, že tam třeba najdeme pár věcí, který nám pomůžou? Nebo nějaký lidi, kteří nás nakrmí a popovídají si s námi jako ti staříci v River Crossing, místo aby na nás stříleli? Je něco špatnýho na tom, když doufám, že se naše smůla třeba obrátí?“</p>
<p>V tichu, které následovalo, si Eddie s rozpaky uvědomil, že měl proslov.</p>
<p>„Ne.“ Roland mluvil laskavě - s tou laskavostí, která Eddieho pokaždé překvapila, když se objevila. „Na naději není nikdy nic špatného.“ Rozhlédl se po ostatních jako člověk, který se probouzí z hlubokého snu. „Pro dnešek jsme se nacestovali dost. Myslím, že je čas, abychom si pohovořili, a to nějakou dobu potrvá.“</p>
<p>Pistolník sešel z cesty a vešel do vysoké trávy, aniž se ohlížel. Za chvilku ho následovali všichni tři.<strong>18</strong></p>
<p>Až do chvíle, kdy se setkali se starými lidmi v River Crossing, viděla Susannah Rolanda výhradně jako postavu z televizních filmů, na které se jen zřídka dívala: <emphasis>Cheyenne, Střelec</emphasis> a samozřejmě jako archetyp všech ostatních <emphasis>Kouř z pušky</emphasis>. Ten někdy poslouchala v rádiu se svým otcem, než ho začali dávat v televizi (napadlo ji, jak cizí by byla představa rozhlasové hry pro Eddieho a Jakea, a usmála se - Rolandův svět nebyl jediný, který se hnul). Stále si pamatovala, co říkal vypravěč na počátku každého rozhlasového dílu: „V člověku to pěstuje ostražitost... a trochu samotu.“</p>
<p>Až do River Crossing ten popis padl na Rolanda jako ulitý. Nebyl ramenatý jako Marshal Dillon, ani tak vysoký, a tváří jí připomínal spíš unaveného básníka než muže zákona z Divokého západu, ale přesto ho viděla jako existenciální verzi toho vymyšleného kansaského policisty, jehož jediným úkolem v životě (kromě občasné skleničky v Longbranch s přáteli Docem a Kitty) bylo Vyčistit Dodge.</p>
<p>Teď pochopila, že Roland byl kdysi víc než poldou cválajícím dalíovskou krajinou na konci světa. Byl diplomatem, prostředníkem, možná i učitelem. Hlavně býval vojákem toho, čemu ti lidé říkali „Bílá“, což byly, jak usuzovala, civilizované síly, které bránily lidem, aby se navzájem zabíjeli, a to tak dlouho, aby byl umožněn jakýsi pokrok. Ve své době byl spíš potulným rytířem než lovcem lidí. A v mnoha směrech to stále byla jeho doba. Lidé v River Crossing si to rozhodně mysleli. Proč jinak by klekali do prachu, aby od něj dostali požehnání?</p>
<p>V tomto novém světle Susannah pochopila, jak chytře je pistolník vedl do toho ohavného rána v mluvicím kruhu. Pokaždé, když začali rozhovor, který by je vedl k porovnávání - a co by bylo přirozenější, vzhledem ke kataklyzmické a nevysvětlitelné volbě, kterou každý z nich zažil? - Roland rychle vstoupil do hovoru a stočil ho jiným směrem tak hladce, že si nikdo z nich (ani ona, která strávila skoro čtyři roky zahrabaná až po krk v hnutí za občanská práva) nevšiml, co s nimi dělá.</p>
<p>Susannah snad chápala, proč tomu tak bylo - dělal to, aby dal Jakeovi čas se uzdravit. Ale i když pochopila jeho motiv, nic to nezměnilo na jejích pocitech - úžasu, pobavení, zlosti - nad tím, jak snadno si s nimi poradil. Vzpomněla si, co krátce předtím, než ji Roland vtáhl do tohoto světa, řekl Andrew, její řidič. Cosi o tom, že prezident Kennedy byl posledním pistolníkem západního světa. Tehdy se ošklíbala, ale teď asi pochopila. V Rolandovi bylo mnohem víc z JFK než Matta Dillona. Roland měl určitě jen málo Kennedyho představivosti, ale pokud šlo o romantiku... odhodlání... charisma...</p>
<p><emphasis>A lstivost</emphasis>, pomyslela si. <emphasis>Nezapomeň na lstivost.</emphasis></p>
<p>Sama sebe překvapila tím, že se najednou rozesmála.</p>
<p>Roland seděl s nohama zkříženýma. Otočil se k ní a povytáhl obočí. „Něco je k smíchu?“</p>
<p>„Velmi. Pověz mi něco - kolika jazyky mluvíš?“</p>
<p>Pistolník se rozmýšlel. „Pěti,“ řekl nakonec. „Kdysi jsem mluvil docela dobře seliánskými dialekty, ale už jsem určitě všechno zapomněl, kromě kleteb.“</p>
<p>Susannah se znovu zasmála. Byl to veselý, lahodný smích. „Ty jsi lišák, Rolande,“ řekla. „Jen co je pravda.“</p>
<p>Jakea to zaujalo. „Řekni nějakou kletbu ve strelleránštině,“ řekl.</p>
<p>„Seliánštině,“ opravil ho Roland. Chvilku se rozmýšlel a pak cosi velmi rychle a jadrně řekl - Eddiemu to trochu znělo, jako by kloktal nějakou velmi hustou tekutinou. Třeba týden starým kafem. Roland se usmál, když mu to Eddie řekl.</p>
<p>Jake se také usmíval. „Co to znamená?“</p>
<p>Roland vzal chlapce kolem ramenou a chvíli ho tak držel. „Že si musíme promluvit o spoustě věcí.“<strong>19</strong></p>
<p>„Jsme <emphasis>ka-tet</emphasis>,“ začal Roland, „což znamená skupinu lidí, které spojil osud. Filozofové v mé zemi říkali, že <emphasis>ka-tet</emphasis> může rozbít jenom smrt nebo zrada. Můj velký učitel Cort říkal, že jelikož smrt a zrada jsou také loukotěmi v kole <emphasis>ka</emphasis>, nemůže být takové spojení zlomeno nikdy. Jak roky míjejí a já chápu víc, stále víc se přikláním ke Cortovu názoru.</p>
<p>Každý člen <emphasis>ka-tet</emphasis> je jako kousek skládačky. Sám o sobě je každý kousek tajuplný, ale když se dají k sobě, vytvoří obraz... nebo část obrazu. Může být zapotřebí mnoha <emphasis>ka-tet</emphasis>, než je dokončen jeden obraz. Nesmí vás překvapit, když zjistíte, že vaše životy se stýkají v bodech, o kterých jste dosud nevěděli. Za prvé jste všichni tři schopni vědět, co si ten druhý myslí -“</p>
<p>„Cože?“ vykřikl Eddie.</p>
<p>„Je to tak. Dělíte se o své myšlenky tak přirozeně, že si to ani neuvědomujete, ale je to tak. Pro mě je lehčí si toho všimnout, určitě, protože nejsem tak docela členem tohoto <emphasis>ka-tet</emphasis> - možná proto, že nejsem z vašeho světa - tak se nemohu plně podílet na vaší schopnosti sdílet myšlenky. Ale mohu myšlenky posílat. Susannah, pamatuješ si, jak jsme byli v tom kruhu?“</p>
<p>„Ano. Řekl jsi mi, abych démona pustila, až mi řekneš. Ale neřekl jsi to nahlas.“</p>
<p>„Eddie, pamatuješ, jak jsme byli na medvědově mýtině a na tebe letěl ten mechanický netopýr?“</p>
<p>„Ano. Řekl jsi mi, abych šel k zemi.“</p>
<p>„Vůbec neotevřel ústa, Eddie,“ pravila Susannah.</p>
<p>„Ale ano, řekl to! Přímo jsi ječel! Já tě slyšel, chlape!“</p>
<p>„Ječel jsem, to ano, ale ječel jsem v duchu.“ Pistolník se otočil k Jakeovi. „Pamatuješ? V tom domě?“</p>
<p>„Když se to prkno, za které jsem tahal, nechtělo zvednout, řekl jsi mi, abych zabral za to vedlejší. Ale jestli nemůžeš číst myšlenky, Rolande, jak jsi věděl, jaké mám potíže?“</p>
<p>„Viděl jsem. Neslyšel jsem nic, ale viděl - jenom trochu, jakoby skrz špinavé okno.“ Zkoumavě je pozoroval. „Tato blízkost a sdílení myslí se nazývá <emphasis>khef</emphasis>, to slovo znamená v původním jazyce Starého světa spoustu dalších věcí - vodu, zrození a životní sílu, to jsou jen tři z těch významů. Buďte si toho vědomi. Prozatím je to vše, co chci.“</p>
<p>„Můžu si být vědom něčeho, v co nevěřím?“ zeptal se Eddie.</p>
<p>Roland se usmál. „Jen měj mysl otevřenou.“</p>
<p>„To můžu.“</p>
<p>„Rolande?“ To byl Jake. „Myslíš, že Ochu by mohl patřit to našeho <emphasis>ka-tet</emphasis>?“</p>
<p>Susannah se usmála. Roland nikoliv. „V této chvíli nedokážu ani hádat, ale něco ti povím, Jakeu - hodně jsem o tvém chlupatém kamarádovi přemýšlel. Ka neřídí vše, a náhody se pořád dějí... ale že se náhle objeví brumlák, který si stále pamatuje lidi, to mi jako úplná náhoda nepřipadá.“</p>
<p>Pohlédl na ně.</p>
<p>„Začnu já. Pak bude mluvit Eddie, naváže v místě, kde přestanu. Potom Susannah. Jakeu, ty budeš mluvit poslední. Souhlasíte?“</p>
<p>Přikývli.</p>
<p>„Dobrá,“ řekl Roland. „Jsme <emphasis>ka-tet</emphasis> - jedno z mnoha. Začneme tedy rozpravu.“<strong>20</strong></p>
<p>Rozhovor trval až do západu slunce a přerušili ho jen na tak dlouho, aby snědli studené jídlo, a než skončili, měl Eddie pocit, jako by podstoupil dvanáct perných kol se Sugarem Rayem Leonardem. Už nepochyboval, že „sdílejí <emphasis>khef</emphasis>,“ jak to vyjádřil Roland. Eddie a Jake zřejmě ve snu přímo žili život toho druhého, jako by byli dvě poloviny jednoho celku.</p>
<p>Roland začal tím, co se stalo pod horami, kde skončil Jakeův první život v tomto světě. Vyprávěl o svém rozhovoru s mužem v černém, a o Walterových zastřených slovech o Zvířeti a o komsi, komu říkal Bezvěký cizinec. Vyprávěl o podivném, strašlivém snu, který se mu pak zdál, snu, ve kterém byl celý vesmír polknut v paprsku fantasticky bílého světla. A o tom, jak na konci toho snu zůstalo jediné stéblo fialové trávy.</p>
<p>Eddie pohlédl stranou na Jakea a ohromilo ho, když v jeho očích spatřil pochopení - poznání.<strong>21</strong></p>
<p>Eddie něco z Rolandova příběhu znal z jeho fantazírování při horečkách v deliriu, ale pro Susannah to bylo zcela nové, a tak poslouchala s rozšířenýma očima. Když Roland opakoval věci, které mu pověděl Walter, zachytila odlesky svého světa jako odrazy v rozbitém zrcadle: automobily, rakovinu, rakety na měsíc, umělou inseminaci. Netušila, co by mohlo být to Zvíře, ale rozeznala jméno Bezvěkého cizince jako variaci na jméno Merlina, kouzelníka, který prý řídil kariéru krále Artuše. Čím dál podivnější.</p>
<p>Roland vyprávěl o tom, jak se probudil a zjistil, že Walter je dlouhá léta po smrti - čas se jaksi posunul, možná o sto let, možná o pět set. Jake poslouchal jako uhranutý, když pistolník vyprávěl, jak došel k Západnímu moři, o tom, jak přišel o dva prsty na pravé ruce a o tom, jak vytáhl Eddieho a Susannah, než se setkal s Jackem Mortem, temným třetím.</p>
<p>Pistolník pokynul Eddiemu, který se chopil vyprávění v místě, kdy se objevil velký medvěd.</p>
<p>„Šardik?“ přerušil ho Jake. „Ale to je jméno knížky! Knížky z našeho světa! Napsal ji ten pán, co napsal slavnou knížku o králících –“</p>
<p>„Richard Adams!“ vykřikl Eddie. „A ta knížka o králících se jmenovala <emphasis>Po proudu potoka</emphasis>! Já věděl, věděl jsem, že to jméno znám! Ale jak to, Rolande? Jak je možné, že lidé ve tvém světě znají věci od nás?“</p>
<p>„Jsou tu dveře, ne?“ odpověděl Roland. „Copak jsme my sami neviděli čtvery? Myslíš, že nikdy předtím neexistovaly, nebo už existovat nebudou?“</p>
<p>„Ale -“</p>
<p>„Všichni jsme v mém světě viděli pozůstatky vašeho světa, a když jsem byl já ve vašem městě New York, viděl jsem stopy svého světa ve vašem. Viděl jsem pistolníky. Většinou líné a pomalé, ale přesto to byli pistolníci, nepochybně členové svého vlastního starobylého ka-tet.“</p>
<p>„Rolande, to byli jenom policajti. Ty je strčíš do kapsy.“</p>
<p>„Toho posledního ne. Když jsme Jack Mort a já byli v podzemní vlakové stanici, ten poslední mě skoro dostal. Nebýt slepé náhody - Mortova křesadla - bylo by se mu to podařilo. Ten muž... viděl jsem jeho oči. Ten znal tvář svého otce. Věřím, že ji znal velmi dobře. A potom... pamatuješ se na jméno Balazarova nočního klubu?“</p>
<p>„Jistě,“ řekl Eddie stísněně. „Šikmá věž. Ale to mohla být náhoda. Sám jsi říkal, že <emphasis>ka</emphasis> neřídí všechno.“</p>
<p>Roland přikývl. „Ty jsi opravdu jako Cuthbert - vzpomínám si na něco, co řekl, když jsme byli chlapci. Plánovali jsme si půlnoční dobrodružství na hřbitově, ale Alain nechtěl jít. Prý se bojí, že urazí stíny svých otců a matek. Cuthbert se mu vysmál. Řekl, že neuvěří v duchy, dokud některého nechytí do zubů.“</p>
<p>„Správná odpověď!“ zvolal Eddie. „Bravo!“</p>
<p>Roland se usmíval. „Myslel jsem si, že se ti to bude líbit. Každopádně duchy teď prozatím necháme. Pokračuj ve vyprávění.“</p>
<p>Eddie vyprávěl o vidění, které měl, když Roland vhodil čelistní kost do ohně - o vidině klíče a růže. Vyprávěl o snu a o tom, jak prošel dveřmi Tomova a Gerryho uměleckého lahůdkářství přímo do pole růží, kterému vévodila vysoká, jako saze černá Věž. Vyprávěl o tmě, která prýštila z jejích oken a tvořila na nebi stín, a teď mluvil přímo k Jakeovi, protože Jake poslouchal dychtivě soustředěný a stále užaslejší. Snažil se s nimi podělit o trochu toho vzrušení a hrůzy, která ve snu převládala, a z jejich očí viděl - hlavně z Jakeových -, že se mu to daří lépe, než mohl doufat... nebo že měli také takové sny.</p>
<p>Pověděl jim o tom, jak sledoval Šardikovu stopu k portálu Medvěda, a o tom, že když k němu přiložil hlavu, vzpomněl si na den, kdy ho bratr vzal do Dutch Hill, aby se podíval na Sídlo. Vyprávěl o šálku a jehle a o tom, jak se jehlový ukazatel stal zbytečný, když si uvědomili, že paprsek ovlivní vše, čeho se dotýká, dokonce i ptáky na nebi.</p>
<p>Na tomto místě se slova chopila Susannah. Když vyprávěla o tom, jak Eddie začal vyřezávat klíč ze dřeva, Jake si lehl, založil ruce za hlavou a pozoroval, jak mračna pomalu běží k městu přímým jihovýchodním směrem. Pozoroval ten uspořádaný vzorec, do kterého se mraky stavěly a který prozrazoval přítomnost paprsku jasně jako kouř z komína, jenž ukazuje směr větru.</p>
<p>Zakončila příběh tím, jak konečně vytáhli Jakea do tohoto světa a jedním rázem a dokonale tak zacelili puklinu v jeho a Rolandových vzpomínkách, stejně jako Eddie zavřel dveře v mluvicím kruhu. Jediný fakt, který vynechala, vlastně nebyl vůbec žádný fakt - aspoň zatím. Nakonec netrpěla žádnými ranními nevolnostmi a jedna vynechaná perioda ještě nic neznamená. Jak by Roland možná řekl, ten příběh bylo lépe ponechat na jiný den.</p>
<p>Ale když domluvila, litovala, že nemůže zapomenout na to, co řekla teta Talitha, když jí Jake pověděl, že toto je teď jeho domov: <emphasis>Boh</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vé nechť tě politují, protože slunce tohoto světa zapadá. Zapadá nav</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>ky.</emphasis></p>
<p>„A teď je řada na tobě, Jakeu,“ řekl Roland.</p>
<p>Jake se posadil a zadíval se k Ludu, kde okna západních věží odrážela světlo pozdního odpoledne ve zlatých plátech. „Je to všechno bláznivé,“ zamumlal, „ale skoro to dává smysl. Jako sen, když se probudíte.“</p>
<p>„Možná ti můžeme pomoct ten smysl najít,“ řekla Susannah.</p>
<p>„Možná ano. Aspoň mi pomůžete přemýšlet o tom vlaku. Už jsem unavený z toho přemýšlení o Blaineovi.“ Vzdychl. „Víte, čím prošel Roland, když žil dva životy najednou, takže tohle můžu vynechat. Stejně nevím, jestli bych dokázal vysvětlit, jaké to bylo, a ani nechci. Bylo to strašné. Myslím, že radši začnu svou Závěrečnou slohovou prací, protože tehdy jsem si konečně přestal myslet, že to celé třeba samo přejde.“ Zachmuřeně se po nich rozhlédl. „Tehdy jsem se vzdal.“<strong>22</strong></p>
<p>Jake svým vyprávěním doprovodil slunce k západu.</p>
<p>Pověděl jim všechno, co si pamatoval, začal prací <emphasis>Jak chápu pra</emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>du</emphasis> a skončil nestvůrným dveřníkem, který se doslova vyloupl z ostění a zaútočil na něj. Ostatní tři ho poslouchali a ani jednou ho nepřerušili.</p>
<p>Když skončil, Roland se otočil k Eddiemu a z očí mu svítila směsice pocitů, které Eddie zprvu považoval za úžas. Pak si uvědomil, že se dívá na silné vzrušení... a velký strach. V ústech mu vyschlo. Protože jestli se bojí Roland -</p>
<p>„Pořád pochybuješ, že se naše světy překrývají, Eddie?“</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Jistěže ne. Šel jsem stejnou ulicí a šel jsem v jeho šatech! Ale... Jakeu, můžu se na tu knížku podívat? Na <emphasis>Karlíka Sš-šš</emphasis>?“</p>
<p>Jake sáhl po batohu, ale Roland mu zadržel ruku. „Ještě ne,“ řekl. „Vrať se k tomu prázdnému pozemku, Jakeu. Vyprávěj tu část ještě jednou. Snaž se vzpomenout na každou podrobnost.“</p>
<p>„Možná bys mě měl zhypnotizovat,“ navrhl Jake váhavě. „Jak jsi to už jednou udělal, na té dostavníkové stanici.“</p>
<p>Roland zavrtěl hlavou. „To není nutné. To, co se ti stalo na tom pozemku, je nejdůležitější událost tvého života, Jakeu. I našich životů. Vzpomeneš si na všechno.“</p>
<p>Jake se tedy pustil znovu do vyprávění. Všem bylo jasné, že jeho zkušenost na prázdné parcele tam, kde kdysi stávalo lahůdkářství Torna a Gerryho, je tajným srdcem <emphasis>ka-tet</emphasis>, které sdíleli. V Eddieho snu Umělecké lahůdkářství pořád stálo. V Jakeově skutečném světě už bylo zbouráno, ale v obou případech to místo mělo ohromnou moc, jako talisman. Roland rovněž nepochyboval, že ten prázdný pozemek s rozbitými cihlami a skleněnými střepy je jinou verzí toho, co Susannah znala jako Paběrky, a místa, která on sám uviděl ke konci vidění na golgotě plné kostí.</p>
<p>Když tuto část svého příběhu odvyprávěl podruhé, tentokrát velmi pomalu, zjistil Jake, že to, co pistolník řekl, je pravda: vzpomněl si na vše. Jeho schopnost vybavit si ten prožitek se natolik lepšila, až se skoro zdálo, že vše prožívá znovu. Pověděl jim o nápisu, který hlásal, že na místě, kde bývalo lahůdkářství Toma a Gerryho, mělo stát Sídliště Želví zátoka. Dokonce si vzpomněl na básničku, kterou kdosi nasprejoval na ohradu, a odříkal ji:</p>
<p>„Vidím ŽELVU obrovitou,</p>
<p>krunýřem hne zemí celou.</p>
<p>Jestli běhat chceš a hrát,</p>
<p>PAPRSEK ti řekne jak.“</p>
<p>Susannah zamumlala: „Myšlenky má pomalé, ale vždycky laskavé, není to tak, Rolande?“</p>
<p>„Cože?“ ozval se Jake. „Jak je co?“</p>
<p>„Jedna básnička, kterou jsem se učil jako dítě,“ řekl Roland. „To je jiné spojení, které opravdu o něčem vypovídá, ale nejsem si jist, jestli to opravdu potřebujeme vědět... ale člověk nikdy neví, kdy mu trocha porozumění přijde vhod.“</p>
<p>„Dvanáct portálů spojených šesti Paprsky,“ řekl Eddie. „Začali jsme u Medvěda. Půjdeme jenom doprostřed - k Věži - ale kdybychom šli až na druhý konec, došli bychom k portálu Želvy, že?“</p>
<p>Roland přikývl. „Určitě ano.“</p>
<p>„Portál Želvy,“ opakoval Jake zamyšleně a převaloval ta slova v ústech, jako by je ochutnával. Potom jim znovu vyprávěl o tom nádherném sboru, o tom, jak si uvědomil, že všude jsou tváře a příběhy a historie, a o své sílící víře, že klopýtl o cosi velmi podobného jádru veškerého jsoucna. Nakonec jim znovu vyprávěl o tom, jak našel klíč a viděl růži. Vybavil si všechno tak jasně, že začal plakat, i když si to asi neuvědomoval.</p>
<p>„Když se otevřela,“ řekl, „uviděl jsem, že střed tvoří ta nejzářivější žluť, jakou jste v životě viděli. Nejdřív jsem si myslel, že je to pyl a že vypadá tak zářivě proto, že všechno na tom pozemku vypadalo zářivě. I když jsem se podíval na staré obaly od sušenek a pivní plechovky, měl jsem dojem, že se dívám na nejnádhernější obrazy, jaké kdy člověk spatřil. Jenomže pak jsem si uvědomil, že je to slunce. Vím, že to zní divně, ale bylo to slunce. A nebylo jen jedno. Byla to -“</p>
<p>„Byla to všechna slunce,“ zamumlal Roland. „Bylo to všechno skutečné.“</p>
<p>„Ano! A bylo to správně - ale zároveň špatně. Nedokážu vysvětlit, v čem to bylo špatně, ale bylo to tak. Bylo to jako dva srdeční tepy, jeden uvnitř dalšího, a ten uvnitř má nějakou nemoc. Nebo infekci. A pak jsem omdlel.“<strong>23</strong></p>
<p>„Ty jsi na konci svého snu viděl totéž, viď, Rolande?“ zeptala se Susannah. Hlas jí ztichl úctou a bázní. „To stéblo trávy, které jsi viděl ke konci, myslel sis, že to stéblo je fialové, protože bylo potřísněné barvou.“</p>
<p>„Nerozumíš,“ řekl Jake. „Ono opravdu bylo fialové. Když jsem se na něj díval tak, jak bylo doopravdy, bylo fialové. Žádnou takovou trávu jsem ještě neviděl. Ta barva byla jen maskování. Jako když se ten dveřník maskoval za starý opuštěný dům.“</p>
<p>Slunce se dotklo obzoru. Roland požádal Jakea, aby jim teď ukázal knížku <emphasis>Karlík Šš-šš</emphasis> a přečetl jim ten příběh. Jake nechal knížku kolovat. Eddie i Susannah se dlouho dívali na obálku.</p>
<p>„Já tu knížku měl, když jsem byl malý,“ řekl Eddie nakonec. Mluvil klidně a naprosto sebejistě. „Pak jsme se přestěhovali z Queensu do Brooklynu - nebyly mi ještě čtyři roky - a já ji ztratil. Ale pamatuju si ten obrázek na obálce. A měl jsem stejný pocit jako ty, Jakeu. Nelíbil se mi. Nedůvěřoval jsem mu.“</p>
<p>Susannah zvedla oči a podívala se na Eddieho. „Já ji měla taky -jak bych mohla zapomenout na tu holčičku, která se jmenovala stejně jako já... jenomže tehdy to bylo samozřejmě moje prostřední jméno. A měla jsem z toho vlaku stejný pocit. Nelíbil se mi a nedůvěřovala jsem mu.“ Poklepala prstem na obálku knihy, než ji podala Rolandovi. „Měla jsem pocit, že ten úsměv je strašně falešný.“</p>
<p>Roland se na knížku jen zběžně podíval, než se znovu podíval na Susannah. „Ty jsi ji také ztratila?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Vsadím se, že vím kdy,“ řekl Eddie.</p>
<p>Susannah přikývla. „Nepochybuju. Bylo to potom, co mi ten chlap hodil cihlu na hlavu. Když jsme jeli na sever na svatbu tetě Modřince, tak jsem ji měla. Měla jsem ji ve vlaku. Pamatuju si to, protože jsem se pořád ptala táty, jestli nás táhne Karlík Šš-šš. Nechtěla jsem, aby to byl Karlík, protože jsme měli jet do Elizabeth v New Jersey a já si myslela, že Karlík by nás odvezl kdovíkam. Neskončil nakonec tím, že vozil lidi po nějakém hračkářství nebo něčem takovém, Jakeu?“</p>
<p>„Po zábavním parku.“</p>
<p>„Ano, samozřejmě. Je tam obrázek, jak nakonec veze děti po tom parku, že? Všichni se usmívají a chechtají, jenomže já měla vždycky pocit, že spíš vypadají, jako by křičeli, ať je pustí ven.“</p>
<p>„Ano!“ zvolal Jake. „Ano, přesně tak! Přesně tak!“</p>
<p>„Myslela jsem si, že Karlík by nás zavezl někam na svoje místo - tam, kde bydlel - místo na tetinu svatbu, a už by nás nikdy nepustil domů.“</p>
<p>„Nemůžeš se už vrátit domů,“ zamumlal Eddie a rukama si nervózně prohrábl vlasy.</p>
<p>„Celou dobu, co jsme seděli ve vlaku, jsem tu knížku nedala z ruky. Dokonce si pamatuju, jak jsem si myslela - Jestli se nás pokusí ukrást, budu vytrhávat stránky, dokud toho nenechá. Ale samozřejmě jsme dojeli tam, kam jsme měli, a taky včas. Táta mě dokonce vzal dopředu, abych se mohla podívat na lokomotivu. Byla dieselová, žádná parní, a vzpomínám si, jak mě to rozveselilo. Potom, po svatbě, mi ten Mort hodil cihlu na hlavu a já byla dlouho v komatu. Pak už jsem <emphasis>Karlíka Šš-šš</emphasis> nikdy neviděla. Až dnes.“ Zaváhala, pak dodala: „Pokud vím, může to být klidně ta moje knížka - nebo Eddieho.“</p>
<p>„Ano, nejspíš je to tak,“ řekl Eddie. Byl bledý a vážný... a pak se usmál jako kluk. „Koukněme se na ŽELVIČKU vyčuranou, když jde o Paprsek, jde všecko sakra stranou.“</p>
<p>Roland pohlédl k západu. „Slunce se sklání. Přečti ten příběh, než ztratíme světlo, Jakeu.“</p>
<p>Jake otočil na první stránku, ukázal jim obrázek strojvůdce Boba v Karlíkově kabině, a začal: „Bob Brooks byl strojvůdcem u společnosti Středosvětské železnice, na trati ze St. Louis do Topeky...“<strong>24</strong></p>
<p>„...a pak ho děti každou chvíli uslyšely, jak si zpívá svou starou písničku tím svým tichým bručivým hlasem,“ dokončil Jake. Ukázal jim poslední obrázek - veselé děti, které možná ve skutečnosti křičely - a pak knížku zavřel. Slunce zapadlo. Nebe bylo fialové.</p>
<p>„No, ne že by to sedělo dokonale,“ řekl Eddie, „spíš je to jako sen, ve kterém voda občas teče do kopce - ale sedí to dost dobře, aby mě to vyděsilo jako blbce. Tohle je Středosvět - Karlíkovo území. Jenomže tamten se vůbec nejmenuje Karlík. Ten se jmenuje Blaine Mono.“</p>
<p>Roland se díval na Jakea. „Co myslíš?“ zeptal se. „Měli bychom město obejít? Držet se od toho vlaku dál?“</p>
<p>Jake se rozmýšlel, hlavu skloněnou, rukama se nepřítomně probíral hustou, hedvábnou srstí Ocha. „Rád bych,“ řekl nakonec, „ale jestli jsem ty věci o <emphasis>ka</emphasis> pochopil správně, tak bychom asi neměli.“</p>
<p>Roland přikývl. „Jestli je to ka, nemá cenu se ptát, co máme nebo nemáme dělat. Kdybychom se město pokusili obejít, zjistili bychom, že nás okolnosti nutí, abychom se do něj vrátili. V takových případech je lepší poddat se nevyhnutelnému, než to oddalovat. Co myslíš, Eddie?“</p>
<p>Eddie se rozmýšlel stejně dlouho a pečlivě jako Jake. Nechtěl mít nic společného s mluvícím vlakem, který sám jezdí, a ať už se mu říkalo Karlík Šš-šš nebo Blaine Mono, všechno, co jim Jake vyprávěl a přečetl, naznačovalo, že by to mohla být hodně ošklivá práce. Ale museli překonat ohromnou vzdálenost a někde na konci té cesty byla věc, kterou museli najít. A s tím pomyšlením Eddie s úžasem zjistil, že ví přesně, co si myslí a co chce. Zvedl hlavu a skoro poprvé od chvíle, kdy přišel do tohoto světa, se pevně zahleděl do Rolandových bledě modrých očí svýma oříškově hnědýma.</p>
<p>„Chci stanout na tom růžovém poli a chci uvidět Věž, která tam stojí. Nevím, co přijde potom. Truchlící laskavě vynechají květiny, pro nás všechny. Ale to je mi jedno. Chci tam stát. Asi mi nebude vadit, jestli je Blaine ďábel a vlak projíždí cestou k té Věži samotným peklem. Hlasuju, abychom šli.“</p>
<p>Roland přikývl a otočil se k Susannah.</p>
<p>„No, já jsem o Temné věži žádné sny neměla,“ řekla, „takže se mohu touto otázkou obírat na této úrovni - úrovni touhy, to byste asi řekli. Ale uvěřila jsem v <emphasis>ka</emphasis> a nejsem tak tupá, abych necítila, když mi někdo začne bušit do hlavy a říkat: Tudy, idiote. Co ty, Rolande? Co myslíš?“</p>
<p>„Myslím, že už jsme pro dnešek mluvili dost, a je čas nechat to až do zítřka.“</p>
<p>„A co <emphasis>Hádej, hádači!“</emphasis> zeptal se Jake, „nechceš se na to podívat?“</p>
<p>„Jindy bude dost času,“ řekl Roland. „Pojďte se trochu vyspat.“<strong>25</strong></p>
<p>Ale pistolník dlouho neusnul, a když začalo rytmické bubnování, vstal a vrátil se k cestě. Stál tam a díval se na most a město. Byl do morku kostí diplomatem, jakého v něm vycítila Susannah, a věděl, že vlak je dalším krokem na cestě, kterou musí ujít, skoro od chvíle, kdy o něm uslyšel... ale cítil, že by nebylo moudré to říkat. Zvlášť Eddie nesnášel, když ho někdo do něčeho nutil. Když něco takového vycítil, prostě sklonil hlavu, zapřel se nohama, dělal pitomé vtipy a vzpouzel se jako mezek. Tentokrát chtěl to, co chtěl Roland, ale pořád byl ochoten tvrdit, že je den, když Roland říkal, že je noc, a noc, pokud Roland tvrdil, že je den. Bylo bezpečnější našlapovat měkce a jistější se ptát místo nařizovat.</p>
<p>Otočil se a chtěl se vrátit... a ruka mu zajela k pistoli, protože uviděl na okraji cesty tmavou postavu, která se dívala na něj. Netasil, ale udělal by to.</p>
<p>„Zajímalo mě, jestli dokážeš po tom malém představení usnout,“ řekl Eddie. „Hádal jsem, že odpověď zní ne.“</p>
<p>„Vůbec jsem tě neslyšel, Eddie. Učíš se... jenomže tentokrát jsi za tu námahu skoro schytal kulku do břicha.“</p>
<p>„Neslyšel jsi mě, protože jsi toho měl spoustu v hlavě.“ Eddie se k němu připojil a i ve světle hvězd Roland viděl, že Eddieho ani trochu neošálil. Jeho úcta k Eddiemu opět vzrostla. Připomínal mu Cuthberta, ale v mnoha směrech ho Eddie předčil.</p>
<p><emphasis>Jestli jsem ho podcenil</emphasis>, pomyslel si Roland, <emphasis>mohl bych odejít se zkrvavenou tlapou. A jestli ho nechám padnout nebo udělám něco, co mu bude připadat jako podvod, nejspíš se mě pokusí zabít.</emphasis></p>
<p>„A co máš v hlavě ty, Eddie?“</p>
<p>„Tebe. Nás. Chci, abys něco věděl. Myslím, že až do dnešního večera jsem prostě předpokládal, že už to víš. Teď si nejsem tak jistý.“</p>
<p>„Tak mi to pověz.“ Znovu ho napadlo: <emphasis>Jak se podobá Cuthbert</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vi!</emphasis></p>
<p>„Jsme s tebou, protože musíme - to je to tvoje zatracené <emphasis>ka</emphasis>. Ale také jsme s tebou, protože chceme. Vím, že to platí o mně a o Susannah, a s Jakem jsem si taky docela jistý. Máš dobrý mozek, můj příteli v <emphasis>khef</emphasis>, ale myslím, že si ho musíš schovávat v protibombovém krytu, protože někdy je sakra těžké se k němu propracovat. Chci ji vidět, Rolande. Chápeš, co ti říkám? Chci vidět Věž.“ Podíval se zblízka Rolandovi do obličeje, ale zřejmě neuviděl to, v co doufal, a zoufale zvedl ruce. „Chci prostě říct, abys pustil moje uši.“</p>
<p>„Pustil tvoje uši?“</p>
<p>„Jo. Protože už mě nemusíš nikam tahat. Jdu s osobním souhlasem. My jdeme s osobním souhlasem. Kdybys dnes ve spánku zemřel, pohřbili bychom tě a pak šli dál. Nejspíš bychom nevydrželi dlouho, ale zemřeli bychom na stezce Paprsku. Teď už chápeš?“</p>
<p>„Ano. Teď už ano.“</p>
<p>„Tvrdíš, že mě chápeš, a snad je to pravda... ale věříš mi taky?“</p>
<p><emphasis>Jistě,</emphasis> pomyslel si. <emphasis>Kam jinam bys mohl jít, Eddie, v tomto světě, který je ti tak cizí? A co jiného bys mohl dělat? Byl by z tebe mize</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>ný farmář.</emphasis></p>
<p>Ale to bylo zlé a nespravedlivé, a on to věděl. Očerňovat svobodnou vůli zaměňováním s <emphasis>ka</emphasis> by bylo horší než rouhání. Bylo by to únavné a hloupé. „Ano,“ řekl. „Věřím ti. Na mou duši ti věřím.“</p>
<p>„Tak se přestaň chovat, jako bychom byli stádo ovcí a ty pastýř, který kráčí za námi a ohání se holí, abychom se my hlupáci nezatoulali z cesty do bažin. Otevři nám svou mysl. Jestli zemřeme v tom městě nebo ve vlaku, chci umřít s vědomím, že jsem byl víc než mezníkem na té tvé šachovnici.“</p>
<p>Roland cítil, jak mu tváře rozpaluje vztek, ale nikdy nedokázal podvádět sám sebe. Měl zlost ne proto, že se Eddie pletl, ale protože ho Eddie prohlédl. Roland pozoroval, jak neustále postupuje vpřed a nechává své vězení stále víc za sebou - stejně jako Susannah, která byla také uvězněna -, a přesto jeho srdce nikdy docela nepřijalo důkaz, který mu smysly předkládaly. Jeho srdce je zřejmě dál vidělo jako jiné, nižší tvory.</p>
<p>Roland se zhluboka nadechl. „Pistolníku, žádám tě o prominutí.“</p>
<p>Eddie přikývl. „Vlezeme tu rovnou do celé vichřice potíží... cítím to a bojím se k smrti. Ale nejsou to tvoje potíže, jsou to naše potíže. Jasné?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Co myslíš, jak zlé to bude v tom městě?“</p>
<p>„Nevím. Vím jenom to, že se o to musíme pokusit a ochránit Jakea, protože ta stará teta říkala, že ho budou chtít obě strany. Trochu to závisí na tom, jak dlouho nám potrvá najít vlak. Mnohem víc záleží na tom, co se stane, až ho najdeme. Kdybychom měli ještě další dva do party, strčil bych Jakea do stěhovací bedny a postavil pistolníky ze všech stran. Jelikož je nemáme, budeme postupovat v řadě - já vpředu, potom Jake bude tlačit Susannah, a ty budeš zadní voj.“</p>
<p>„Jak hrozné to bude, Rolande? Pokus se to odhadnout.“</p>
<p>„Nemůžu.“</p>
<p>„Myslím, že můžeš. Neznáš to město, ale víš, jak se lidé v tvém světě chovali od chvíle, kdy se všechno začalo rozpadat. Jak hrozné to bude?“</p>
<p>Roland se otočil po směru neutuchajícího bubnování a zamyslel se. „Možná nijak moc. Řekl bych, že bojující muži, kteří tam stále jsou, budou staří a demoralizovaní. Je také možné, že máš pravdu ty, a někteří nám cestou dokonce nabídnou pomoc, stejně jako <emphasis>ka-tet</emphasis> v River Crossing. Možná je neuvidíme vůbec - oni uvidí nás, obložené železem, a prostě skloní hlavy a nechají nás jít svou cestou. Jestli se to nepodaří, doufám, že se rozprchnou jako krysy, když jich pár postřílíme.“</p>
<p>„A jestli se rozhodnou bojovat?“</p>
<p>Roland se ponuře usmál. „Potom, Eddie, si všichni připomeneme tváře svých otců.“</p>
<p>Eddiemu zasvítily oči v temnotě a Roland si znovu silně připomněl Cuthberta - Cuthberta, který kdysi říkal, že uvěří v duchy, teprve když nějakého chytí do zubů, Cuthberta, se kterým kdysi rozhazoval drobky pod šibenicí.</p>
<p>„Odpověděl jsem ti na všechny otázky?“</p>
<p>„Ne - ale myslím, že tentokrát jsi se mnou hrál na rovinu.“</p>
<p>„Tak dobrou noc, Eddie.“</p>
<p>„Dobrou noc.“</p>
<p>Eddie se otočil a odcházel pryč. Roland se za ním díval. Když teď poslouchal, slyšel ho... ale jen stěží. Také se vydal na zpáteční cestu, ale pak se otočil znovu k temnotě, ve které bylo město Lud.</p>
<p><emphasis>On je to, co ta stará žena nazvala Pubem. Řekla, že obě strany ho budou chtít.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nenecháš mě tentokrát spadnout?</emphasis></p>
<p><emphasis>Ne. Tentokrát ne, a už nikdy.</emphasis></p>
<p>Ale věděl cosi, co nevěděl nikdo jiný. Možná po tom pohovoru, který měl právě s Eddiem, by jim to měl říct... ale pomyslel si, že by si to zatím měl nechat pro sebe.</p>
<p>Ve starém jazyce, který byl kdysi v jeho světě <emphasis>lingua franca</emphasis>, většina slov, jako <emphasis>khef</emphasis> a <emphasis>ka</emphasis>, měla mnoho významů. Slovo <emphasis>čar</emphasis> však mělo jenom jeden.</p>
<p><emphasis>Čar</emphasis> znamenalo smrt.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>V. Most a město</strong></p>
<p><image xlink:href="#_12.jpg" /><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>1</strong></p>
<p>O tři dny později narazili na havarované letadlo.</p>
<p>Bylo to dopoledne a Jake na ně ukázal první - upoutal ho světelný záblesk asi deset mil daleko, jako by v trávě leželo zrcadlo. Když přišli blíž, uviděli, že vedle Velké cesty leží veliký tmavý předmět.</p>
<p>„Vypadá jako mrtvý pták,“ řekl Roland. „Veliký.“</p>
<p>„To není žádný pták,“ namítl Eddie. „Je to letadlo. To slunce se odráží určitě od kokpitu.“</p>
<p>Za hodinu stáli mlčky na okraji cesty a dívali se na prastarý vrak. Na rozedraném trupu stály tři tlusté vrány a drze hleděly na příchozí. Jake sebral z okraje cesty kámen a hodil ho po nich. Vrány se nemotorně vznesly a rozhořčeně zakrákaly.</p>
<p>Letadlo mělo ulomené křídlo, které leželo asi třicet yardů od něj a vypadalo ve vysoké trávě jako stín potápějící se paluby. Zbytek letadla byl poměrně netknutý. Kokpit byl v místě, kde do něj narazila pilotova hlava, popraskaný jako pavučina. Zůstala tam veliká, rezavě zbarvená skvrna.</p>
<p>Ochu zašel k místu, kde z trávy trčely tři rezivé listy vrtule, očichal je a pak se spěšně vrátil k Jakeovi.</p>
<p>Z muže v kokpitu byla na prach vysušená mumie, která měla na sobě koženou vestu s podšívkou a přilbu se špičkou nahoře. Rty už zmizely, takže byly vidět zuby v posledním zoufalém šklebu. Prsty, které byly kdysi veliké jako párky, ale teď z nich zbyly jen kůží potažené kosti, svíraly volant řízení. Lebka byla v místě, kde narazila do kokpitu, proražena a Roland se domyslel, že ty zelenošedé šupiny, které muži pokrývaly levou stranu obličeje, byly zbytky jeho mozku. Mrtvý měl hlavu zvrácenou vzad, jako by si i v okamžiku smrti byl jist, že dokáže znovu vystoupat do nebe. Zbývající křídlo stále trčelo z bujné trávy. Byly na něm vybledlé insignie, které znázorňovaly pěst svírající blesk.</p>
<p>„Zdá se, že teta Talitha se přece jenom pletla a ten starý albín měl pravdu,“ řekla Susannah bázlivě. „To byl určitě David Quick, ten vyhnaný princ. Podívej se, jak je veliký, Rolande - museli ho namazat, aby ho do toho kokpitu dostali!“</p>
<p>Roland přikývl. Vedro a léta udělaly z muže v mechanickém ptáku pouhou kostru obalenou suchou kůží, ale stejně bylo vidět, jak měl široká ramena a jak byla znetvořená lebka masivní. „Tak padl lord Perth,“ řekl, „a krajina se otřásla hromem.“</p>
<p>Jake se na něj tázavě podíval.</p>
<p>„Je to z jedné staré básně. Lord Perth byl obr, který vytáhl do války s tisícem mužů, ale ještě byl ve své zemi, když po něm malý chlapec hodil kamenem a zasáhl ho do kolena. Zakolísal, tíha zbroje ho strhla k zemi a on si v pádu zlomil vaz.“</p>
<p>Jake řekl: „To je jako náš příběh o Davidovi a Goliášovi.“</p>
<p>„Nehořelo tu,“ poznamenal Eddie. „Vsadím se, že mu právě došlo palivo, a tak se pokusil nouzově přistát na silnici. Možná to byl psanec a barbar, ale stejně měl pořádnou kuráž.“</p>
<p>Roland přikývl a podíval se na Jakea. „Nevadí ti to?“</p>
<p>„Ale ne. Kdyby ten chlapík byl ještě, víte, jaksi mokřejší, možná by to bylo horší.“ Jake se podíval z mrtvého muže v letadle na město. Lud byl mnohem blíž a byl mnohem zřetelnější, a i když viděli ve věžích mnoho rozbitých oken, tak se Jake stejně jako Eddie nevzdal tak docela naděje, že tam najdou nějakou pomoc. „Vsadím se, že když zahynul, ve městě se všechno rozpadlo.“</p>
<p>„Myslím, že bys tu sázku vyhrál,“ řekl Roland.</p>
<p>„Víš co?“ Jake si znovu prohlížel letadlo. „Lidé, kteří postavili to město, možná stavěli i letadla, ale jsem si docela jistý, že tohle je od nás. Měl jsem ve škole referát o leteckých soubojích, když jsem byl v páté třídě, a myslím, že ho poznávám. Rolande, můžu se podívat blíž?“</p>
<p>Roland přikývl. „Půjdu s tebou.“</p>
<p>Spolu došli k letadlu a cestou jim tráva šustila kolem nohou. „Podívej,“ řekl Jake. „Vidíš ten kulomet pod křídlem? To je vzduchem chlazený německý model, a letadlo je Focke-Wulf z doby těsně před druhou světovou válkou. Vím to určitě. Tak co tu dělá?“</p>
<p>„Spousta letadel zmizela,“ řekl Eddie. „Vezmi si například bermudský trojúhelník. To je místo nad jedním naším oceánem, Rolande. Prý je prokletý. Možná jsou to jenom velké dveře - mezi našimi světy - takové, co jsou pořád otevřené.“ Eddie nahrbil ramena a počastoval je mizernou napodobeninou Roda Serlinga. „Připoutejte se, prosím, a připravte se na turbulence: letíte do... Rolandovy zóny!“</p>
<p>Jake a Roland, kteří už stáli pod zbývajícím křídlem, si ho nevšímali.</p>
<p>„Zvedni mě, Rolande.“</p>
<p>Roland zavrtěl hlavou. „To křídlo vypadá pevné, ale není - leží tady už dlouho, Jakeu. Spadl bys.“</p>
<p>„Tak mi udělej stoličku.“</p>
<p>Eddie řekl: „Já to udělám, Rolande.“</p>
<p>Roland si chvíli prohlížel zmrzačenou pravačku, pak pokrčil rameny a spojil ruce. „To zvládnu. Je lehký.“</p>
<p>Jake shodil mokasín a zlehka došlápl na Rolandovy dlaně. Ochu začal pronikavě štěkat, ale Roland nepoznal, jestli vzrušením nebo na poplach.</p>
<p>Jake se hrudí přitiskl k rezivé klapce na křídle a zadíval se přímo na znak pěsti a blesku. Na jednom okraji se znak z povrchu křídla odlupoval. Jake chytil odchlíplý okraj znaku a zatáhl. Oddělil se od křídla tak lehko, že by spadl na Eddieho, který stál hned za ním, kdyby mu Eddie nepodepřel zadek.</p>
<p>„Já to věděl,“ zvolal Jake. Pod pěstí a bleskem byl jiný symbol, a teď byl skoro celý vidět. Byla to svastika. „Jenom jsem se chtěl přesvědčit. Můžeš mě postavit na zem.“</p>
<p>Vydali se znovu k cestě, ale ocas letadla viděli to odpoledne pokaždé, když se ohlédli. Vyčníval z vysoké trávy jako náhrobek lorda Pertha.<strong>2</strong></p>
<p>Ten večer byla řada na Jakeovi, aby rozdělal oheň. Když poskládal dříví tak, aby byl pistolník spokojen, podal mu Roland své křesadlo. „Podíváme se, jak ti to půjde.“</p>
<p>Eddie a Susannah seděli stranou, a drželi se přátelsky kolem pasu. K večeru Eddie našel u cesty jasně žluté květiny, a tak je pro ni natrhal. Susannah si je zastrkala do vlasů a pokaždé, když se na Eddieho podívala, rty se jí zvlnily úsměvem a oči rozzářily. Roland si takových věcí všímal a těšily ho. Jejich láska se prohlubovala a sílila. To bylo dobré. Bude muset být opravdu hluboká a silná, pokud má přežít měsíce a roky, které je čekají.</p>
<p>Jake vykřesal jiskru, ale dopadla kus od třísek.</p>
<p>„Dej si to křesadlo blíž,“ radil mu Roland, „a drž je v klidu. A nebouchej do něj tou ocílkou, Jakeu; škrábni s ní.“</p>
<p>Jake to zkusil znovu a tentokrát jiskra dopadla přímo do třísek. Objevil se proužek kouře, ale žádný oheň.</p>
<p>„Myslím, že mi to moc nejde.“</p>
<p>„Však to zvládneš. Zatím přemýšlej o tomhle. Co je oblečeno, když padne noc, a uklizeno, když začíná rozbřesk?“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>Roland přitáhl Jakeovy ruce ještě blíž k hromádce chroští. „Myslím, že tohle v tvé knížce není.“</p>
<p>„Aha, to je hádanka!“ Jake vykřesal další jiskru. Tentokrát v třískách zaplápolal plamínek, který vzápětí zhasl. „Ty taky nějaké znáš?“</p>
<p>Roland přikývl. „Ne nějaké - spousty. Jako kluk jsem jich určitě znal tisíc. Patřily k mým studiím.“</p>
<p>„Opravdu? Proč by měl někdo studovat hádanky?“</p>
<p>„Vannay, můj učitel, říkal, že chlapec, který umí vyluštit hádanku, umí také přemýšlet za roh. Každý pátek v poledne jsme měli hádankářskou soutěž, a kdo vyhrál, chlapec nebo děvče, mohl odejít ze školy dřív.“</p>
<p>„Odcházel jsi dřív ze školy často, Rolande?“ zeptala se Susannah.</p>
<p>Zavrtěl hlavou, pousmál se. „Měl jsem hádanky rád, ale nikdy jsem v nich nebyl moc dobrý. Vannay říkal, že je to tím, že příliš všechno rozebírám. Otec tvrdil, že je to tím, že mám moc malou představivost. Myslím, že oba měli pravdu... ale otec měl té pravdy asi trochu víc. Vždycky jsem dokázal tasit pistoli rychleji než kterýkoli z kamarádů a střílel jsem lépe, ale nikdy jsem nedokázal dobře přemýšlet za roh.“</p>
<p>Susannah, která pečlivě sledovala, jak Roland jedná se starými lidmi v River Crossing, si pomyslela, že se pistolník podceňuje, ale nic neřekla.</p>
<p>„Někdy, za zimních večerů, se ve Velké síni pořádaly hádankářské soutěže. Když soutěžili jen mladí, vyhrál vždycky Alain. Když hráli také dospělí, byl to vždycky Cort. Zapomněl víc hádanek, než jsme my ostatní znali dohromady, a po pouťovém hádání si Cort vždycky odnášel domů husu. Hádanky mají velkou moc, a každý nějakou zná.“</p>
<p>„Dokonce i já,“ řekl Eddie. „Například, co je horší než přejet Pepíčka?“</p>
<p>„To je pitomé, Eddie,“ řekla Susannah, ale zároveň se usmívala.</p>
<p>„Seškrabovat ho z blatníků!“ zařval Eddie a zasmál se, protože Jake vyprskl smíchy a shodil si hromádku poskládaných třísek.</p>
<p>„Hopsá hejsa, takovejch znám milion, lidi!“</p>
<p>Roland se však nesmál. Vlastně vypadal trochu uraženě. „Odpusť, že to říkám, Eddie, ale to bylo poněkud hloupé.“</p>
<p>„Ježíši, Rolande, promiň.“ Eddie se nepřestal usmívat, ale vypadal trochu otráveně. „Pořád zapomínám, že ti smysl pro humor ustřelili v křižáckém tažení neviňátek nebo kde.“</p>
<p>„Já prostě beru hádanky vážně. Učili mě, že schopnost luštit je známkou rozumné a uvažující mysli.“</p>
<p>„No, nikdy nemůžou nahradit Shakespearova díla nebo kvadratickou rovnici,“ řekl Eddie. „Chci tím říct, abychom se nenechali unést.“</p>
<p>Jake se zamyšleně díval na Rolanda. „V té mé knížce stojí, že dávání hádanek je nejstarší hra, jakou lidé pořád hrají. Myslím v našem světě. A hádanky bývaly docela vážná věc, nejen žerty. Lidé se kvůli nim zabíjeli.“</p>
<p>Roland se díval do houstnoucí tmy. „Ano. Už jsem viděl, že se to stalo.“ Vzpomínal si na jedno pouťové hádání, které skončilo nikoli předáním husy vítězi, ale dýkou v hrudi šilhavého muže v čapce s rolničkami. Cortovou dýkou. Ten muž byl potulný zpěvák a akrobat, jenž se pokusil podvést Corta tím, že ukradl soudci příruční torbičku, ve které byly na kouscích kůry uschovány odpovědi.</p>
<p>„No, tak se <emphasis>omlouu-uuvám</emphasis>,“ pitvořil se Eddie.</p>
<p>Susannah se dívala na Jakea. „Úplně jsem zapomněla na tu knížku hádanek, kterou jsi přinesl. Můžu se teď na ni podívat?“</p>
<p>„Jasně. Je u mě v batohu. Ale odpovědi v ní nejsou. Možná proto mi ji pan Věž dal zadar-“</p>
<p>Najednou mu kdosi bolestivě sevřel rameno.</p>
<p>„Jak se jmenoval?“ zeptal se Roland.</p>
<p>„Pan Věž,“ odpověděl Jake. „Calvin Věž. Já ti to neříkal?“</p>
<p>„Ne.“ Roland pomalu pustil Jakeovo rameno. „Ale když to teď slyším, ani mě to nepřekvapuje.“</p>
<p>Eddie otevřel Jakeův batoh a našel <emphasis>Hádej, hádači!</emphasis>. Hodil knížku Susannah. „Víš, vždycky jsem si myslel, že ten vtip s přejetým Pepíčkem je dobrej. Možná nevkusnej, ale dost dobrej.“</p>
<p>„Vkus mě nezajímá,“ řekl Roland. „Ta hádanka nedává smysl a nemá řešení, a proto je hloupá. Dobrá hádanka taková není.“</p>
<p>„Ježíši! Vy jste chlapi tyhle věci brali vážně, co?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Jake mezitím znovu stavěl třísky do hraničky a dumal nad hádankou, která celou debatu začala. A usmál se. „Oheň. To je ta odpověď, že? Oblékneš ho na noc a ráno je uklizený. Když se místo oblékat řekne přichystat, je to jednoduché.“</p>
<p>„Přesně tak.“ Roland se také na Jakea usmál, ale oči upíral na Susannah a pozoroval, jak listuje malou, ohmatanou knížkou. Když se tak díval na její soustředěně zamračený výraz a nepřítomné pohyby, kterými si upravovala žlutý květ ve vlasech, který jí chtěl vyklouznout, napadlo ho, že sama možná vycítila, že ta ohmataná knížka hádanek může být stejně důležitá jako <emphasis>Karlík Šš-šš</emphasis>... možná důležitější. Přesunul pohled na Eddieho a znovu se ho zmocnilo rozhořčení nad Eddieho hloupou hádankou. Ten mladý muž měl s Cuthbertem další společný rys, tentokrát méně šťastný: Roland měl někdy chuť jím třást tak dlouho, dokud by mu netekla z nosu krev a zuby nevypadaly.</p>
<p><emphasis>Klid, pistolníku - klid! </emphasis>promluvil mu v hlavě Cortův hlas, který se skoro smál, a Roland s veškerou rozhodností odsunul emoce na vzdálenost paže od sebe. Šlo mu to lehčeji, když si vzpomněl, že Eddie nedokáže zabránit svým občasným úletům do nesmyslů. Povahu také aspoň částečně formuje <emphasis>ka</emphasis> a Roland dobře věděl, že je v tom víc Eddieho než nerozumu. Pokaždé, když už začal dělat tu chybu a myslet si, že to tak není, pořádně se rozpomněl na jejich rozhovor u silnice před třemi dny, když ho Eddie obvinil, že je využívá jako milníky na své vlastní soukromé šachovnici. To ho rozzlobilo... ale natolik se to blížilo pravdě, že ho to také zahanbilo.</p>
<p>Spokojený Eddie si těchto dlouhých úvah vůbec nebyl vědom a položil další otázku: „Co je to, je to zelené, váží to sto tun a žije na dně moře?“</p>
<p>„Já vím,“ ozval se Jake. „Moby Smrk. Velká zelená velryba.“</p>
<p>„Pitomost,“ zamumlal Roland.</p>
<p>„Jo - ale právě v tom má být ta legrace,“ vysvětloval Eddie. „Taky vtipy tě mají přinutit myslet za roh. Víš.“ Podíval se Rolandovi do tváře, zasmál se a rozhodil rukama. „No nic. Vzdávám se. Ty bys to nikdy nepochopil. Ani za milion let. Podíváme se na tu zatracenou knížku. Dokonce se ji pokusím brát vážně... tedy pokud se můžeme nejdřív trochu najíst.“</p>
<p>„Dej si bacha,“ řekl pistolník a mírně se usmál.</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„To znamená, že platí.“</p>
<p>Jake škrábl ocílkou po pazourku. Vyskočila jiskra a třísky tentokrát chytily. Jake se spokojeně posadil a díval se, jak se plamínky rozrůstají, a držel Ocha kolem krku. Měl ze sebe docela radost. Zapálil večerní oheň... a uhodl Rolandovu hádanku.<strong>3</strong></p>
<p>„Já jednu mám,“ řekl Jake, když pojedli večerní burritos.</p>
<p>„Je hloupá?“ zeptal se Roland.</p>
<p>„Ne. Je opravdová.“</p>
<p>„Tak mi ji zkus říct.“</p>
<p>„Dobře. Co umí běhat, ale nikdy nechodí, co má ústa, ale nikdy nemluví, co má lože, ale nikdy nespí, co má hlavu, ale nikdy nepláče?“</p>
<p>„Ta je dobrá,“ řekl Roland laskavě, „ale stará. Řeka.“</p>
<p>Jake trochu schlípl. „Tebe je fakt těžké dostat.“</p>
<p>Roland hodil poslední sousto burritos Ochovi, který se na ně dychtivě vrhl. „Ale ne. Já jsem to, čemu Eddie říká ranař. Měl bys vidět Alaina. Sbíral hádanky jako dáma sbírá ctitele.“</p>
<p>„To už je vtip, Rolande, kamaráde milý,“ upozornil ho Eddie.</p>
<p>„Děkuju. Zkuste tuhle: Co se skrývá v houštině, a co stojí v houštině? Nejprve bílé, potom červené. Čím je buclatější, tím to má stará žena radši?“</p>
<p>Eddie se rozchechtal. „Bimbas!“ zaječel. „To je síla, Rolande! Ale líbí se mi to. To se mi <emphasis>líííbííí</emphasis>!“</p>
<p>Roland zavrtěl hlavou. „Odpověděl jsi špatně. Dobrá hádanka je někdy utajená ve slovech, jako ta Jakeova o řece, ale někdy je jako kouzelnický trik, přinutí tě, aby ses podíval určitým směrem, a přitom sama míří jinam.“</p>
<p>„Je dvojitá,“ řekl Jake. Vysvětlil, co mu říkal Aaron Deepneau o Samsonově hádance. Roland přikývl.</p>
<p>„Je to jahoda?“ zeptala se Susannah a vzápětí si sama odpověděla. „Jistěže ano. Je to jako skládačka. Uvnitř je skrytá metafora. Jakmile člověk tu metaforu pochopí, může hádanku rozluštit.“</p>
<p>„Metaforuju sex, ale vrazila mi facku a odkráčela, když jsem se ptal,“ sdělil jim Eddie smutně. Nikdo si ho nevšímal.</p>
<p>„Když místo skrývá dosadíš roste,“ pokračovala Susannah, „je to snadné. Nejdřív bílá, vyroste v červenou. Když vyroste a zbuclatí, mají ji staré ženy nejradši.“ Vypadala sama se sebou spokojená.</p>
<p>Roland přikývl. „Vždycky jsem jako odpověď slyšel bluma, ale obě odpovědi určitě znamenají totéž.“</p>
<p>Eddie zvedl knížku <emphasis>Hádej, hádači!</emphasis> a začal jí listovat. „Co tahle, Rolande? Kdy brána není brána?“</p>
<p>Roland se zamračil. „Má to být další tvůj hloupý kousek? Protože moje trpělivost -“</p>
<p>„Ne. Slíbil jsem, že to budu brát vážně, a taky to dělám - aspoň se snažím. Je to z téhle knížky a já náhodou znám odpověď. Slyšel jsem ji ještě jako kluk.“</p>
<p>Jake, který rovněž znal odpověď, mrkl na Eddieho. Eddie mrkl také a pobaveně si všiml, že Ochu se také snaží zamrkat. Brumlák však pořád zavíral obě oči najednou a nakonec to vzdal.</p>
<p>Roland a Susannah si zatím lámali hlavu. „Určitě to má něco společného s hradbami, pouty,“ řekl Roland. „Brána, brána. Kdy brána není brána... hmmm.“</p>
<p>„Hmmm,“ udělal Ochu. Napodobil Rolandův zamyšlený tón naprosto dokonale. Eddie znovu mrkl na Jakea. Jake si zakryl pusu, aby skryl úsměv.</p>
<p>„Odpověď zní smrt?“ zeptal se Roland nakonec.</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Okno,“ řekla Susannah najednou rozhodně. „Kdy brána není brána? Když je to okno.“</p>
<p>„Ne.“ Eddie se už usmíval od ucha k uchu, ale Jake užasl, jak daleko ti dva zabloudili od správné odpovědi. Tady se odehrává nějaké kouzlo, pomyslel si. Docela obyčejné, jak už tak kouzla bývají, žádné létající koberce nebo mizející sloni, ale přesto kouzlo. Najednou viděl to, co dělají - obyčejné hrátky s hádankami u táboráku - v docela jiném světle. Jako by si hráli na slepou bábu, jenomže tentokrát pásku přes oči tvořila slova.</p>
<p>„Vzdávám se,“ řekla Susannah.</p>
<p>„Ano,“ přidal se Roland. „Pověz, jestli znáš odpověď.“</p>
<p>„Odpověď zní dána. Brána není brána, když je dána. Chápeš?“ Eddie se díval, jak se Rolandův obličej rozsvěcí poznáním, a trochu bojácně se zeptal: „Je tahle hádanka špatná? Snažil jsem se tentokrát naprosto vážně, Rolande - fakt.“</p>
<p>„Vůbec nebyla špatná. Naopak, je docela dobrá. Cort by ji určitě uhodl. Alain asi taky, ale stejně je dost chytrá. Já jsem udělal to, co vždycky ve škole: zkomplikoval jsem to víc, než to ve skutečnosti bylo, a střelil vedle.“</p>
<p>„Opravdu na tom něco je, že?“ dumal Eddie. Roland přikývl, ale Eddie to neviděl. Díval se do ohně, kde v uhlících rozkvétaly a vadly desítky růží.</p>
<p>Roland řekl: „Ještě jednu a půjdeme zalehnout. Jenomže ode dneška budeme hlídat. Ty první, Eddie, potom Susannah. Já si vezmu poslední hlídku.“</p>
<p>„A co já?“ zeptal se Jake.</p>
<p>„Později si můžeš taky jednu vzít. V této chvíli je důležitější, aby ses vyspal.“</p>
<p>„Opravdu si myslíš, že je nutné stavět hlídky?“ zeptala se Susannah.</p>
<p>„Nevím. A to je nejlepší důvod, abychom to udělali. Jakeu, vyber nám nějakou hádanku z knížky.“</p>
<p>Eddie podal <emphasis>Hádej, hádači!</emphasis> Jakeovi, který zalistoval stránkami a nakonec se zastavil skoro vzadu. „Páni! Tohle je teda číslo.“</p>
<p>„Tak si ji poslechneme,“ řekl Eddie. „Jestli ji nerozluštím já, určitě to zvládne Suze. Na poutích po celé zemi nás znají jako Eddieho Deana a jeho Hádankovou královnu.“</p>
<p>„Dneska večer jsme vtipní, co?“ poznamenala Susannah. „Uvidíme, jak budeš vtipný, až si odsedíš hlídku u cesty až do půlnoci, děťátko.“</p>
<p>Jake četl: „Je něco, a to není nic, a přesto to má jméno. Je to někdy veliké a jindy nepatrné, mísí se nám do hovoru, mísí se nám do zábavy a hraje při každé hře.“</p>
<p>Probírali tu hádanku skoro čtvrt hodiny, ale nikdo neměl ani představu o odpovědi.</p>
<p>„Možná někoho z nás napadne řešení, až usneme,“ navrhl Jake. „Tak jsem taky vyluštil tu řeku.“</p>
<p>„Nestojí za nic, ta knížka, když má odpovědi vytržené,“ řekl Eddie. Vstal a omotal si koženou pokrývku kolem ramenou jako plášť.</p>
<p>„No, nestála nic. Pan Věž mi ji dal zadarmo.“</p>
<p>„Po čem mám koukat, Rolande?“ zeptal se Eddie. Roland pokrčil rameny a lehl si. „Nevím, ale myslím, že to poznáš, až to uvidíš nebo uslyšíš.“</p>
<p>„Probuď mě, až začneš být ospalý,“ řekla Susannah.</p>
<p>„Klidně se můžeš těšit.“<strong>4</strong></p>
<p>Podél cesty se táhla zarostlá strouha a Eddie se posadil na její břeh s pokrývkou kolem ramenou. Dnes v noci se nebe zatáhlo tenkým závojem mračen, takže hvězdné představení bylo trochu zamlžené. Foukal silný západní vítr. Když Eddie otočil tím směrem tvář, zřetelně ucítil bizony, kterým teď pláň patřila - smíšenou vůni teplé srsti a čerstvého hnoje. Bylo úžasné, jak se mu za těch posledních pár měsíců zbystřily smysly... a zároveň to bylo trochu strašidelné.</p>
<p>Velmi slabě uslyšel zabučet tele.</p>
<p>Otočil se k městu a o chvíli později začal mít dojem, že tam možná vidí vzdálené jiskry světla - ty elektrické svíce z vyprávění dvojčat - ale uvědomoval si, že možná nevidí nic, jenom své zbožné přání.</p>
<p><emphasis>Seš hodně daleko od Čtyřicátý druhý ulice, zlatíčko - naděje je skvělá věc, ať si říká, kdo chce co chce, ale nedoufej tak usilovně, až bys ztratil z očí jednu jasnou věc: seš hodně daleko od Čtyřicátý dr</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>hý ulice. Tam vpředu není New York, to si můžeš přát, jak chceš. Je to Lud a bude takovej, jakej je. A jestli to budeš mít na paměti, mo</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>ná budeš v pohodě.</emphasis></p>
<p>Čas na hlídce ubíjel přemýšlením o poslední hádance toho večera. Rolandovo peskování kvůli tomu jeho vtipu o přejetém Pepíčkovi ho rozladilo a potěšilo by ho, kdyby mohl ráno zahájit tím, že by jim sdělil správnou odpověď. Samozřejmě že nebudou moci zkontrolovat žádnou odpověď, když stránky s řešením chyběly, ale tušil, že dobré hádanky a správné odpovědi se obvykle poznají na první pohled.</p>
<p><emphasis>Někdy je to veliké a jindy nepatrné</emphasis>. Říkal si, že tohle je vodítko a všechno ostatní je nejspíš falešná stopa. Co bylo někdy velké a jindy nepatrné? Kalhoty? Ne. Kalhoty byly někdy malé a někdy velké, ale v životě neslyšel o kalhotách, které by byly nepatrné. Strom? Stejně jako u kalhot i strom vyhověl jen půlce. Jídlo někdy přesahovalo člověkovy možnosti a jindy nestálo za řeč -</p>
<p>„Útrata,“ zamumlal a už si chvilku myslel, že určitě kápl na řešení - obě půlky padly jako rukavička. Velká útrata znamenala díru do rozpočtu. Nepatrnou útratu člověk udělal v bufetu - když si dal hamburger nebo tuňákovy sendvič. Jenomže ta velká útrata a tuňákový sendvič se nemísí do hovoru ani nehraje v každé hře.</p>
<p>Ucítil zlost a musel se sám sobě usmát, a zanechal té neškodné slovní hříčky z dětské knížky. Přesto začínal věřit, že lidé se opravdu mohou kvůli hádankám zabíjet... pokud byly sázky dost vysoké a došlo k podvádění.</p>
<p><emphasis>Nech to plavat - děláš přesně to samé, co říkal Roland, myslíš a seš úplně vedle.</emphasis></p>
<p>Ale o čem jiném měl přemýšlet?</p>
<p>Potom se od města znovu ozvalo bubnování a rázem měl námět. Znělo to pořád stejně. V jednu chvíli bylo skoro ticho a vzápětí bubny zazněly naplno, jako by někdo otočil vypínačem. Eddie došel k okraji cesty, otočil se k městu a zaposlouchal se. Za chvíli se rozhlédl, aby zjistil, jestli bubny neprobudily ostatní, ale byl stále sám. Otočil se znovu k Ludu a přiložil si ruce k uším, aby slyšel líp.</p>
<p><emphasis>Bum... ba-bum... ba-bumbumbum-bum.</emphasis></p>
<p><emphasis>Bum... ba-bum... ba-bumbumbum-bum.</emphasis></p>
<p>Eddie si byl stále jistější, že se nepletl, když hádal, o co jde. Že nakonec vyřešil aspoň tuhle hádanku.</p>
<p><emphasis>Bum... ba-bum... ba-bumbumbum-bum.</emphasis></p>
<p>Pomyšlení, že stojí u opuštěné cesty ve skoro prázdném světě, že stojí asi sto sedmdesát mil od města, které postavila nějaká bájná ztracená civilizace, a poslouchá rockový základ... to bylo bláznivé, ale bylo to bláznivější než semafor, který drnčel a vysouval zrezivělý zelený praporek s nápisem JEĎ? Bylo to bláznivější než nález vraku německého letadla z třicátých let?</p>
<p>Eddie šeptem zazpíval slova písničky od ZZ Top:</p>
<p><emphasis>„Jen si dej ještě trochu toho lepidla, </emphasis></p>
<p><emphasis>aby ti držel šev těch pěknejch džín, </emphasis></p>
<p><emphasis>povídám, jó, jó.“</emphasis></p>
<p>Slova perfektně seděla. Byl to disko rytmus písničky Poklopec na sucháč. Eddie měl jistotu.</p>
<p>Za chvíli zvuky zmlkly stejně náhle, jako začaly, a Eddie slyšel jenom vítr a o něco slaběji řeku Send, která měla lože, ale nikdy nespala.<strong>5</strong></p>
<p>Další čtyři dny proběhly bez zvláštních událostí. Šli. Pozorovali, jak most a město rostou a vystupují stále zřetelněji. Tábořili. Jedli. Dávali si hádanky. Střídali se na hlídce (Jake nakonec Rolanda přemluvil, takže držel krátkou hlídku dvě hodiny před svítáním). Spali. Jediná pozoruhodná příhoda se týkala včel.</p>
<p>Kolem poledne třetího dne po nálezu havarovaného letadla k nim dolehlo jakési bzučení a to stále sílilo, až docela zaplnilo vzduch. Nakonec se Roland zastavil. „Tam,“ ukázal k eukalyptovému háji.</p>
<p>„Vypadá to na včely,“ řekla Susannah.</p>
<p>Rolandovy světle modré oči zasvítily. „Možná budeme mít dnes večer zákusek.“</p>
<p>„Nevím, jak bych ti to řekl, Rolande,“ ozval se Eddie, „ale jaksi mám odpor vůči žihadlům.“</p>
<p>„To máme všichni,“ souhlasil Roland, „ale dnes je bezvětří. Myslím, že bychom je mohli kouřem omámit a vybrat jim plástev přímo pod nosem, a nemuseli bychom podpálit půlku světa. Podíváme se.“</p>
<p>Nesl Susannah, která dychtila po tom dobrodružství stejně jako pistolník, k lesíku. Eddie a Jake se loudali pozadu a Ochu, který zřejmě došel k závěru, že zdrženlivost je lepší součástí hrdinství, zůstal sedět na okraji Velké cesty, kde funěl jako pes a pozorně se za nimi díval.</p>
<p>Roland se zastavil na okraji lesíku. „Zůstaňte, kde jste,“ řekl Eddiemu a Jakeovi potichu. „My se půjdeme podívat. Dám vám znamení, jestli bude všechno v pořádku.“ Odnesl Susannah do strakatých stínů pod stromy a Eddie a Jake zůstali na slunci, odkud je pozorovali.</p>
<p>Ve stínu bylo chladněji. Bzučení včel znělo jednotvárně, hypnoticky. „Je jich moc,“ zamumlal Roland. „Je konec léta. Měly by být venku. Ne-“</p>
<p>Zahlédl hnízdo, které se vydouvalo jako nádor z dutiny stromu uprostřed mýtiny, a odmlčel se.</p>
<p>„Co je s nimi?“ zeptala se Susannah potichu a ustrašeně. „Rolande, co je to s nimi?“</p>
<p>Kolem hlavy jí proletěla včela, tlustá a pomalá jako říjnová masařka. Susannah před ní ucukla.</p>
<p>Roland pokynul ostatním, aby přišli za nimi. Udělali to a beze slova se zahleděli na hnízdo. Komůrky nebyly úhledné šestiúhelníky, ale beztvaré díry různých velikostí. Samotné hnízdo vypadalo podivně schlíple, jako by do něj někdo udeřil palicí. Včely, které se po hnízdu plazily, byly bílé jako sníh.</p>
<p>„Dnes večer žádný med nebude,“ řekl Roland. „To, co bychom vzali z tamté plástve, by možná chutnalo sladce, ale otrávilo by nás to stejně jistě, jako že po noci přichází den.“</p>
<p>Jedna divná bílá včela těžce proletěla Jakeovi kolem hlavy. Ten se zhnuseným výrazem uhnul.</p>
<p>„Čím to je?“ zeptal se Eddie. „Co jim to způsobilo, Rolande?“</p>
<p>„Totéž, co vyprázdnilo celou zem. Totéž, kvůli čemu ještě pořád hodně bizonů rodí neplodné zrůdy. Slyšel jsem, že se tomu říkalo Stará válka, Velký oheň, Kataklyzma a Celozemská otrava. Ať už to bylo cokoliv, začaly tím všechny potíže a stalo se to dávno, tisíc let předtím, než se narodili pra-pra-pradědové lidí z River Crossing. Tělesné účinky - ten dvouhlavý bizon a bílé včely a podobně - časem pomíjejí. Viděl jsem to sám. Ostatní změny jsou větší, i když jsou méně vidět, a pořád postupují.“</p>
<p>Dívali se, jak bílé včely lezou po hnízdě, otupělé a skoro úplně bezmocné. Některé se očividně pokoušely pracovat. Většinou však jen lezly sem a tam, vrážely do sebe hlavami a navzájem se přelézaly. Eddie se přistihl, že myslí na jeden záběr ze zpráv, který kdysi viděl. Ukazoval dav lidí, kteří prchali z místa v jednom kalifornském městečku, kde vybuchl plynovod a srovnal se zemí skoro celý městský blok. Ty včely mu připomněly omámené, výbuchem otřesené lidi.</p>
<p>„Měli jste tu jadernou válku, že?“ zeptal se - skoro vyčítavě. „Ti Velcí staří, o kterých tak rád mluvíš... odpálili si ty své velké staré zadky rovnou do pekel. Je to tak?“</p>
<p>„Nevím, co se stalo. Nikdo to neví. Záznamy z těch časů se ztratily a těch pár příběhů je zmatených a odporují si.“</p>
<p>„Pojďte pryč,“ ozval se Jake roztřeseně. „Když se na ně dívám, dělá se mi špatně.“</p>
<p>„Souhlasím, zlato,“ řekla Susannah.</p>
<p>Ponechali tedy včely jejich bezcílnému, rozbitému životu v háji prastarých stromů, a k večeři neměli žádný med.<strong>6</strong></p>
<p>„Kdy nám konečně budeš vyprávět, co víš?“ zeptal se Eddie druhý den ráno. Den byl jasný a nebe modré, ale ve vzduchu byl cítit chlad. Jejich první podzim v tomto světě už byl za dveřmi.</p>
<p>Roland na něj pohlédl. „Co máš na mysli?“</p>
<p>„Rád bych slyšel celý tvůj příběh, od začátku do konce, počínaje Gileadem. Jak jsi tam vyrůstal a jak to nakonec všechno skončilo. Chci vědět, jak jsi zjistil to s tou Temnou věží a proč ses vůbec za ní vydal. Chci vědět, co jsi měl prve za kamarády. A co se s nimi stalo.“</p>
<p>Roland si sundal klobouk, otřel z krempy pot, a pak si ho znovu nasadil. „Asi máš právo to všechno vědět, a všechno ti to povím... ale teď ne. Je to velmi dlouhý příběh. Nečekal jsem, že ho někdy budu někomu vyprávět, a budu ho vyprávět jen jednou.“</p>
<p>„Kdy?“ naléhal Eddie.</p>
<p>„Až přijde ta pravá chvíle,“ řekl Roland a s tím se museli spokojit.<strong>7</strong></p>
<p>Roland se probudil těsně předtím, než s ním začal Jake třást. Posadil se a rozhlédl, ale Eddie a Susannah pořád ještě tvrdě spali, a v prvním slabém ranním světle neviděl pistolník nic znepokojivého.</p>
<p>„Co je?“ zeptal se Jakea potichu.</p>
<p>„Nevím. Možná se perou. Pojď si poslechnout.“</p>
<p>Roland odhodil pokrývku a následoval Jakea na cestu. Počítal, že už jsou jen tři dny chůze od místa, kde Send protékala před městem, a obzoru vévodil most - postavený přímo podle Paprsku. Zřetelný náklon už byl jasně vidět a pistolník zahlédl nejméně tucet děr tam, kde přepjatá lana popraskala jako struny v lyře.</p>
<p>Dnes v noci jim vítr foukal rovnou do tváře, když se dívali k městu, a zvuky, které k nim vítr přinášel, byly sice slabé, ale zřetelné.</p>
<p>,Je to boj?“ zeptal se Jake.</p>
<p>Roland přikývl a přiložil si ukazovák ke rtům.</p>
<p>Slyšel slabé výkřiky, jakousi ránu, která zněla, jako by padal nějaký obrovský předmět, a bubny - samozřejmě. Pak se ozvala druhá rána, tentokrát zvukomalebnější: zvuk tříštěného skla.</p>
<p>„Ježíš,“ zašeptal Jake a přimáčkl se blíž k pistolníkovi.</p>
<p>Pak se ozvaly zvuky, o kterých Roland doufal, že je neuslyší: rychlé, suché štěkání malých palných zbraní, po kterém následovala hlasitá dutá rána - očividně jakási exploze. Potom následovaly výkřiky, dunění a skřípot, rychle přehlušené bubnováním, a když bubny za pár minut utichly, jako obvykle znepokojivě náhle, město znovu ztichlo. Ale teď se v tom tichu skrývalo jakési nepříjemné vyčkávání.</p>
<p>Roland vzal Jakea kolem ramen. „Pořád ještě můžeme jít okolo,“ řekl.</p>
<p>Jake k němu vzhlédl. „Nemůžeme.“</p>
<p>„Kvůli vlaku?“</p>
<p>Jake přikývl a zazpíval: „Blaine je svízel, ale musíme jet vlakem. A nasednout můžeme jenom ve městě.“</p>
<p>Roland se zamyšleně díval na Jakea. „Proč říkáš, že musíme? Je to <emphasis>ka</emphasis>? Protože musíš pochopit, Jakeu, že o <emphasis>ka</emphasis> toho ještě moc nevíš - takový předmět studují lidé celý život.“</p>
<p>„Nevím, jestli je to <emphasis>ka</emphasis> nebo ne, ale vím, že nemůžeme vejít do pustin, pokud nebudeme chráněni, a to znamená Blaine. Bez něho umřeme jako ty včely, které jsme viděli a které umřou, až přijde zima. Musíme být chráněni. Protože ty pustiny jsou jedovaté.“</p>
<p>„Jak takové věci víš?“</p>
<p>„Já nevím!“ řekl Jake skoro zlostně. „Prostě to vím.“</p>
<p>„Dobře,“ chlácholil ho Roland. Podíval se znovu k Ludu. „Ale budeme muset být strašně opatrní. Je smůla, že pořád mají střelný prach. Možná mají i mnohem mocnější věci. Pochybuji, že vědí, jak je používat, ale tím se nebezpečí jen zvyšuje. Mohli by je zažehnout a poslat nás do pekel.“</p>
<p>„Eli,“ pronesl za nimi vážný hlas. Ohlédli se a uviděli, že u silnice sedí Ochu a pozoruje je.<strong>8</strong></p>
<p>Během dne došli k nové cestě, která se k nim táhla od západu a spojovala se s jejich cestou. Potom Velká cesta - už mnohem širší a uprostřed rozdělená jakýmsi leštěným tmavým kamenem - začala klesat a drolivé betonové okraje, které se zvedaly po stranách, budily v poutnících klaustrofobický pocit, že jsou v pasti. Zastavili se v místě, kde byla betonová hráz rozbitá, takže poskytovala útěšný výhled na otevřenou krajinu, a tam pojedli lehké, nepříliš syté jídlo.</p>
<p>„Proč si myslíš, že tu silnici tak obstavěli, Eddie?“ zeptal se Jake. „Protože někdo to udělal schválně, ne?“</p>
<p>Eddie se podíval dírou v betonu na rovinatou planinu a přikývl.</p>
<p>„Tak proč?“</p>
<p>„Nevím, kámo,“ řekl Eddie, ale měl pocit, že ví. Pohlédl na Rolanda a uhodl, že ten taky ví. Zapuštění cesty vedoucí k mostu mělo obranný účel. Vojáci umístění na betonových valech ovládali dvě pečlivě vybudované pevnosti. Kdyby se obráncům nelíbilo, jak vypadají lidé přibližující se k Ludu po Velké cestě, mohli je smést.</p>
<p>„Určitě nevíš?“ zeptal se Jake.</p>
<p>Eddie se na Jakea usmál a pokusil se zarazit představu, že se právě v té chvíli někde nad nimi nějaký cvok chystá na ně skutálet po těch polorozpadlých betonových rampách velikou, rezivou bombu. „Nemám tušení,“ řekl.</p>
<p>Susannah znechuceně hvízdla mezi zuby. „Ta cesta je čím dál horší, Rolande. Doufala jsem, že už se zbavím toho zatraceného postroje, ale měl bys ho radši vytáhnout.“ Přikývl a beze slova ho začal hledat v torbě.</p>
<p>Velká cesta byla ve stále horším stavu a přidávaly se k ní další, užší silnice jako přítoky k velké řece. Když se přiblížili k mostu, oblázky nahradil povrch, který Roland považoval za kov a ostatní za asfalt. Nevydržel tak dobře jako kameny. Čas napáchal škody. Průjezdy nespočetných koní a vozů od posledních oprav uškodily ještě víc. Povrch se rozdrolil do zrádného štěrku. I pěšky bude cesta obtížná a pomyšlení, že budou po tom rozdroleném povrchu tlačit Susannah v křesle, bylo směšné.</p>
<p>Valy po stranách byly stále příkřejší a na jejich vrcholech se tyčily štíhlé, špičaté tvary, které se rýsovaly proti nebi. Roland to považoval za špičky šípů - velikých zbraní vyrobených nějakým obřím kmenem. Jeho společníkům připomínaly rakety nebo řízené střely. Susannah si vzpomněla na Redstones odpálené z mysu Canaveral. Eddie si vzpomněl na SAM, z nichž některé byly postaveny tak, aby se odpalovaly z korb náklaďáků rozmístěných po celé Evropě. Jake si vzpomněl na ICMB schované v zesílených betonových silech pod kansaskými pláněmi a neobydlenými horami v Nevadě naprogramovanými tak, aby zasáhly Čínu nebo SSSR, pokud by došlo k poslední jaderné bitvě. Všichni měli pocit, jako by vešli do temné a nepřátelské stinné zóny nebo do krajiny skomírající pod jakousi starou, leč stále mocnou kletbou.</p>
<p>Několik hodin poté, co sem vstoupili - Jake tomu říkal Ulička -betonové valy skončily, a to na místě, kde se spojovalo asi půl tuctu cest jako vlákna pavučiny, a zde se krajina znovu otvírala... tím se všem ulevilo, i když nikdo to neřekl nahlas. Nad křižovatkou visel další semafor. Ten byl Eddiemu, Susannah a Jakeovi povědomější. Měl kdysi na všech čtyřech stranách čočky, i když sklo se dávno rozbilo.</p>
<p>„Vsadím se, že tahle cesta byla kdysi osmým divem světa,“ řekla Susannah, „a podívejte se teď. Je to minové pole.“</p>
<p>„Staré cesty jsou někdy nejlepší,“ souhlasil Roland.</p>
<p>Eddie ukazoval na západ. „Koukněte se.“</p>
<p>Když teď vysoké betonové valy zmizely, viděli přesně, co jim starý Si popisoval nad šálkem hořké kávy v River Crossing. „Jenom jedna kolejnice,“ říkal, „posazená vysoko na sloupech z kamene vyrobenýho lidma, takovýho, ze kterýho Staří stavěli svý ulice a zdi.“ Kolejnice se k nim táhla od západu ve štíhlé, rovné linii, pak se přehoupla přes Send a vnikla do města na štíhlém zlatém nosníku. Byla to prostá, elegantní konstrukce - a jediná, kterou zatím viděli a která byla naprosto bez rzi - ale byla stejně hrozně poškozená. V půli cesty přes vodu vpadl do spěchající řeky velký kus nosníku. Zbyly z něj jenom dva dlouhé trčící pilíře, které na sebe ukazovaly jako žalobné prsty. Z vody pod tou dírou trčela kovová roura proudnicového tvaru. Kdysi byla zářivě modrá, ale teď už barva skoro zmizela pod stále tlustšími vločkami rzi. Vypadala z dálky velmi malá.</p>
<p>„Tolik Blaine,“ řekl Eddie. „Není divu, že ho přestali slyšet. Podpěry nakonec povolily, když přejížděl řeku, a ten krám tam spadl. Určitě zpomaloval, když se to stalo, jinak by to profrčel rovnou na druhou stranu a na druhém břehu bychom viděli jenom velikou díru jako bombový kráter. No, byla to skvělá myšlenka, dokud trvala.“</p>
<p>„Mercy říkala, že je tam ještě jeden,“ připomněla mu Susannah.</p>
<p>„Jo. Také říkala, že ho neslyšela sedm nebo osm let, a teta Talitha říkala, že spíš deset. Co myslíš, Jakeu... Jakeu? Země volá Jakea, země volá Jakea, ozvi se nám, kamaráde!“</p>
<p>Jake, který upřeně hleděl na zbytky vlaku v řece, jenom pokrčil rameny.</p>
<p>„Tos mi hodně pomohl, Jakeu,“ řekl Eddie. „Byl to cenný příspěvek - proto tě mám rád. Proto tě všichni máme rádi.“</p>
<p>Jake si ho nevšímal. Věděl, co vidí, a nebyl to Blaine. Trosky vlaku trčící z vody byly modré. V jeho snu byl Blaine starorůžový jako žvýkačka, kterou člověk dostane s baseballovými kartami.</p>
<p>Roland si zatím zapjal na hrudi přezky postroje pro Susannah. „Eddie, vyzvedni svou dámu tady do toho vynálezu. Je čas, abychom vyrazili a podívali se sami.“</p>
<p>Jake se zadíval jinam, nervózně si měřil most, který se před nimi tyčil. Slyšel z dálky pronikavé, strašidelné hučení - to vítr si hrál v nahlodaných ocelových lanech, která spojovala nosná horní lana s betonovou mostovkou.</p>
<p>„Myslíš, že se po něm dá bezpečně přejít?“ zeptal se Jake.</p>
<p>„Zítra to zjistíme,“ odpověděl Roland.<strong>9</strong></p>
<p>Příštího rána Rolandova skupinka cestovatelů stála u začátku dlouhého, rezivého mostu, a dívala se na Lud. Eddieho sen o moudrých starých elfech, kteří uchovali fungující technologii, z níž budou moci poutníci těžit, vyprchával. Když už byli tak blízko, viděl Eddie mezery v městské siluetě, kde byly celé bloky buď vypáleny nebo vyhozeny do vzduchu. Silueta mu připomínala nemocnou čelist, ze které vypadala spousta zubů.</p>
<p>Byla pravda, že většina domů stále stála, ale vypadaly hrozně, opuštěně, takže na Eddieho padly nezvyklé chmury, a most mezi cestovateli a tou roztříštěnou směsicí oceli a betonu vůbec nevypadal pevný a věčný. Kolmá lana vlevo byla prověšená. Ta zbývající vpravo skoro skřípala napětím. Mostovka byla kdysi sestavena z dutých betonových tvárnic ve tvaru lichoběžníků. Některé byly vybouleny vzhůru, takže byly vidět jejich prázdné černé útroby. Jiné sklouzly a zůstaly našikmo. Hodně z nich jen popraskalo, ale jiné byly rozbité a zůstaly po nich díry tak veliké, že do nich mohl padnout náklaďák - velký náklaďák. V místech, kde se tyto tvárnice i povrch rozbily, byl vidět blátivý břeh a šedozelená voda Sendu. Eddie odhadoval, že uprostřed mostu je vzdálenost mezi mostovkou a vodou tři sta stop. A to byl pravděpodobně mírný odhad.</p>
<p>Eddie se podíval na mohutné betonové kesony, ke kterým byla ukotvena hlavní nosná lana, a pomyslel si, že ten na pravé straně mostu vypadá, jako by byl povytažený ze země. Řekl si, že udělá dobře, když se o tomto faktu nebude zmiňovat ostatním. Bylo už dost zlé, že se most pomalu, ale znatelně pohupoval sem a tam. Už jenom při pohledu na něj dostával mořskou nemoc. „No? Co myslíš?“ zeptal se Rolanda.</p>
<p>Roland ukázal napravo od mostovky. Byla tam křivá lávka pro pěší, asi pět stop široká. Byla postavena na řadě menších betonových tvárnic a vlastně tvořila zvláštní mostovku. Zdálo se, že ji podpírá spodní nosné lano - nebo snad tlustá ocelová tyč - zakotvené do hlavních podpůrných lan mohutnými svorníky. Eddie si ten nejbližší prohlédl s živým zájmem člověka, který možná brzy svěří život předmětu, jejž studuje. Svorník vypadal zrezavělý, ale jinak v pořádku. Do kovu byla vytlačena slova SLÉVÁRNY LaMERK. Eddie si fascinovaně uvědomil, že už neví, jestli jsou ta slova ve Vysoké řeči nebo v angličtině.</p>
<p>„Myslím, že po tom bychom mohli přejít,“ řekl Roland. „Je tam jenom jedno obtížné místo. Vidíte?“</p>
<p>„Jo - to se dá těžko přehlédnout.“</p>
<p>Most, který musel být aspoň tři čtvrtě míle dlouhý, nebyl řádně udržován možná víc než tisíc let, ale Roland odhadoval, že skutečná zkáza probíhá asi jen v posledních padesáti letech. Protože kolmá lana napravo praskala, most se nakláněl stále víc vlevo. Nejvíc byla mostovka zkroucená uprostřed mostu, mezi dvěma lanovými věžemi čtyři sta stop vysokými. V místě, kde byl tlak toho zkroucení největší, se silnicí táhla veliká díra ve tvaru oka. Díra v chodníku byla užší, ale i tak do Sendu spadly nejméně dvě sousední betonové tvárnice, takže po nich zůstala díra nejméně dvacet nebo třicet stop dlouhá. Tam, kde ty tvárnice bývaly, nyní jasně viděli zrezivělou ocelovou tyč nebo lano, které chodník podpíralo. S jeho pomocí by mohli mezeru překonat.</p>
<p>„Myslím, že můžeme přejít,“ řekl Roland a klidně ukazoval dopředu. „Ta díra není příjemná, ale je tam pořád zábradlí, takže se budeme mít čeho držet.“</p>
<p>Eddie přikývl, ale cítil, jak mu prudce bouchá srdce. Podpůrný nosník pod chodníkem vypadal jako veliká trubka ze spojované oceli a nejspíš měl čtyři stopy v průměru. V duchu už viděl, jak se sunou vpřed, s chodidly opřenými o široký, mírně zakřivený povrch, rukama svírají zábradlí a most se pomalu houpe jako loď v mírných vlnách. „Ježíši,“ hekl. Chtěl si odplivnout, ale nepovedlo se mu to. Ústa měl příliš vyschlá. „Určitě, Rolande?“</p>
<p>„Pokud vidím, je to jediná cesta.“ Roland ukázal po proudu řeky a Eddie uviděl druhý most. Ten spadl do Sendu už dávno. Trosky trčely z vody jako rezivé chuchvalce prastaré oceli.</p>
<p>„A co ty, Jakeu?“ zeptala se Susannah.</p>
<p>„Hele, žádný problém,“ řekl Jake okamžitě. Vlastně se usmíval.</p>
<p>„Já tě nesnáším, kluku,“ zaúpěl Eddie.</p>
<p>Roland se díval na Eddieho trochu starostlivě. „Jestli máš pocit, že to nedokážeš, řekni to hned. Nemá smysl, abys došel do poloviny a tam ztuhl.“</p>
<p>Eddie se podíval po zkrouceném povrchu mostu, díval se dlouho, a pak přikývl. „Myslím, že to zvládnu. Vejšky jsem nikdy neměl moc v lásce, ale půjde to.“</p>
<p>„Dobře.“ Roland si ho prohlížel. „Čím dřív začneme, tím dřív skončíme. Já půjdu první se Susannah. Potom Jake a Eddie bude zadní voj. Poradíš si s křeslem?“</p>
<p>„Hele, žádnej problém,“ řekl Eddie vesele.</p>
<p>„Tak jdeme.“<strong>10</strong></p>
<p>Jakmile Eddie vstoupil na chodník, naplnil mu strach útroby jako studená voda a Eddieho napadlo, jestlipak neudělal velmi nebezpečnou chybu. Z pevné země to vypadalo, že se most houpe jen trochu, ale když se na něm skutečně octl, měl pocit, jako by stál na kyvadle největších hodin na světě. Pohyb byl velmi pomalý, ale pravidelný, a délka kyvů byla mnohem větší, než předpokládal. Povrch chodníku byl hodně popraskaný a nakláněl se nejméně o deset stupňů doleva. Jeho chodidla skřípala v hromádkách zvětralého cementu a neustále se ozývalo tiché vrzání tvárnic, které se o sebe otíraly. Silueta města za mostem se pomalu nakláněla sem a tam jako umělý obzor z nejpomalejší videohry na světě.</p>
<p>Nad hlavou mu v napnutých lanech hvízdal vítr. Země pod nohama rychle zmizela vzadu a objevil se blátivý severozápadní břeh řeky. Byl třicet stop vysoko... potom šedesát... potom sto deset. Brzy se ocitne nad vodou. Kolečkové křeslo ho při každém kroku bouchlo do levé nohy.</p>
<p>Mezi nohama se mu mihlo cosi chlupatého a Eddie se jako šílený chytil pravačkou rezivého zábradlí, tak tak že nevykřikl. Ochu se prodral kolem něj a jen letmo se po něm podíval, jako by říkal: <emphasis>Promiň, jenom procházím.</emphasis></p>
<p>„Pitomý zasraný zvíře,“ ucedil Eddie.</p>
<p>Zjistil, že i když se mu pohled dolů nelíbí, ještě hůř snáší pohled na kolmá lana, kterým se dosud dařilo držet mostovku a nosná lana pohromadě. Byla pokryta vrstvou rzi a Eddie viděl, že z nich většinou trčí chomáče kovových vláken - ty chomáče vypadaly jako metalizované chuchvalce vaty. Od strýce Rega, který pracoval na mostě George Washingtona i Triborough, věděl, že nosná i kolmá lana jsou „spletena“ z tisíců ocelových vláken. Na tomto mostě ty spletence konečně povolovaly. Lana se doslova rozplétala a vlákna praskala, jeden pramen po druhém.</p>
<p><emphasis>Vydržel tak dlouho, vydrží ještě chvíli. Myslíš, že ten krám spa</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ne do řeky jenom proto, že po něm jdeš? Nelichoť si.</emphasis></p>
<p>To ho však nijak neutěšilo. Pokud Eddie věděl, mohli být po desítkách let první lidé, kteří se ten most pokoušeli přejít. A most přece jen někdy musel spadnout a podle toho, jak vypadal, se k tomu brzy chystal. Jejich váha by mohla být poslední kapkou, kterou džbán přeteče.</p>
<p>Mokasínem vrazil do hrudky betonu a Eddie, kterému se sice zvedal žaludek, ale stejně nedokázal odvrátit pohled, sledoval, jak ta hrouda padá dolů, dolů a dolů a v letu se otáčí. Když dopadla do vody, ozvalo se tiché - nepatrné - cáknutí. Zafoukal sílící vítr a přilepil mu košili ke zpocenému tělu. Most zaúpěl a zhoupl se. Eddie se pokusil odtrhnout ruce od zábradlí, ale patrně mu přimrzly k strupatému kovu ve smrtelné křeči.</p>
<p>Na chvilku zavřel oči. <emphasis>Ty tu nezatuhneš. Ne. Já... já to zakazuju. Jestli se potřebuješ na něco dívat, tak na toho dlouhýho, vysokýho hnusáka.</emphasis> Eddie otevřel znovu oči, upřel je na pistolníka, donutil dlaně, aby se otevřely, a znovu vykročil.<strong>11</strong></p>
<p>Roland došel k mezeře a ohlédl se. Jake byl pět stop za ním. V patách se mu držel Ochu. Brumlák se mačkal k chodníku, krk natažený. Vítr byl nad řekou mnohem silnější, Roland viděl, jak Ochovi čechrá hedvábnou srst. Eddie byl asi pětadvacet stop za Jakem. Obličejové svaly měl stažené, ale přesto se ponuře šoural dál, se složeným křeslem v levé ruce. Pravačkou svíral zábradlí neústupně jako smrt.</p>
<p>„Susannah?“</p>
<p>„Ano,“ ozvala se okamžitě. „Je mi dobře.“</p>
<p>„Jakeu?“</p>
<p>Jake zvedl hlavu. Pořád se usmíval a pistolník viděl, že s ním nebude problém. Chlapec si užíval jako nikdy v životě. Vítr mu ve vlnách odfukoval vlasy z jemně modelovaného čela a oči mu svítily. Zvedl palec. Roland se usmál a gesto mu oplatil.</p>
<p>„Eddie?“</p>
<p>„Se mnou si nedělej starosti.“</p>
<p>Eddie vypadal, jako by se díval na Rolanda, ale pistolník zjistil, že se vlastně dívá kamsi za něj, na cihlové domy bez oken, které se tlačily k břehu na druhém konci mostu. To bylo v pořádku. Vzhledem k tomu, že se očividně bál výšek, nemohl asi udělat nic lepšího, aby neztratil hlavu.</p>
<p>„Dobře, nebudu,“ zamumlal Roland. „Teď půjdeme přes tu díru, Susannah. Seď klidně. Žádné rychlé pohyby. Rozumíš?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Jestli se chceš usadit nějak jinak, přesedni si hned.“</p>
<p>„Jsem v pořádku, Rolande,“ řekla klidně. „Jenom doufám, že se Eddiemu nic nestane.“</p>
<p>„Eddie je už pistolník. Bude se taky tak chovat.“</p>
<p>Roland zamířil vpravo, takže se otočil přímo k vodě, a chytil se zábradlí. Pak se začal sunout po okraji díry a opatrně přitom posunoval boty po zrezivělém nosníku.<strong>12</strong></p>
<p>Jake počkal, až Roland a Susannah měli za sebou kus cesty, a pak vyrazil také. Vítr foukal v nárazech a most se houpal, ale Jakea to vůbec neznepokojovalo. Ve skutečnosti byl přímo rozjařený. Na rozdíl od Eddieho se výšek nikdy nebál. Tady nahoře se mu líbilo, viděl odtud řeku jako ocelovou stuhu pod nebem, které se začínalo zatahovat.</p>
<p>V půli cesty přes díru (Roland a Susannah už se ocitli na místě, kde znovu začal šikmý chodník, a teď pozorovali ostatní) se Jake ohlédl a srdce mu pokleslo. Když probírali, jak budou přecházet, zapomněli na jednoho člena své družiny. Ochu se krčil, celý ztuhlý a zřejmě vystrašený, na druhém konci mezery v chodníku. Očichával místo, kde beton končil a začínal rezivý, oblý nosník.</p>
<p>„Pojď, Ochu!“ křikl Jake.</p>
<p>„Ochu!“ odpověděl brumlák, ale chraptivý hlas se mu skoro lidsky třásl. Natáhl dlouhý krk k Jakeovi, ale nepohnul se. Zlatě lemované oči měl vykulené a zoufalé.</p>
<p>Vítr znovu zafoukal, takže se most zhoupl a zavrzal. Vedle Jakeovy hlavy cosi zabzučelo - jako když se natahuje struna u kytary, dokud nepraskne. Ocelová vlákno u nejbližšího kolmého závěsu prasklo a skoro škráblo Jakea do tváře. Deset stop od Jakea se choulil ubohý Ochu a upíral na chlapce oči.</p>
<p>„Pojď!“ zakřičel Roland. „Vítr se zvedá! Pojď, Jakeu!“</p>
<p>„Bez Ocha ne!“</p>
<p>Jake se začal šoupat zpátky stejnou cestou, kterou přišel. Než stačil udělat dva kroky, vstoupil Ochu opatrně na podpůrný nosník. Drápy na ztuhle zapřených tlapách zaškrábaly po oblém kovovém povrchu. Eddie už byl za brumlákem, ale cítil se bezmocný a k smrti vyděšený.</p>
<p>„To je ono, Ochu!“ povzbuzoval ho Jake. „Pojď ke mně!“</p>
<p>„Ochu-Ochu! Ejk-Ejk!“ zavolal brumlák a rychle se rozběhl po nosníku. Skoro už byl u Jakea, když znovu zafoukal zrádný vítr. Most se zhoupl. Ochovy tlapy divoce zaškrábaly po nosníku, aby se opřely, jenže neměly o co se opřít. Zadek mu sjel z okraje nosníku do volného prostoru. Ochu se pokusil udržet se předními tlapami, ale neměl se čeho přidržet. Zadními tlapami se divoce oháněl ve vzduchu.</p>
<p>Jake se pustil zábradlí a vrhl se k němu, nevšímal si ničeho, jenom Ochových zlatě lemovaných očí.</p>
<p>„Jakeu, ne!“ zařvali Roland a Eddie současně z obou stran mezery, ale byli příliš daleko, než aby mohli dělat něco jiného než se dívat.</p>
<p>Jake dopadl na nosník hrudníkem a břichem. Batoh ho udeřil do lopatek a Jake uslyšel, jak mu cvakly zuby, jako kulečníková koule při zahajovacím rozstřelu. Znovu zafoukalo. Nenechal se zaskočit, objal pravou rukou nosník a levačkou se natáhl po Ochovi, který právě definitivně sklouzl do vzduchu. Brumlák začal padat, ale zaťal zuby do Jakeovy natažené ruky. Bolest to byla prudká a hrozná. Jake vykřikl, ale vydržel, hlavu skloněnou, pravou paži sevřenou kolem nosníku, kolena pevně přimáčknutá ke zrádnému povrchu nosníku. Ochu mu visel na levé ruce jako cirkusový akrobat, vytřeštěně hleděl vzhůru zlatě lemovanýma očima a Jake viděl, jak brumlákovi teče po stranách hlavy v tenkých potůčcích jeho krev.</p>
<p>Potom znovu zadul vítr a Jake začal klouzat.<strong>13</strong></p>
<p>Eddieho strach rázem opustil. Na jeho místo nastoupil podivný, ale blahodárný chlad. Odhodil kolečkové křeslo Susannah na popraskaný beton, jen to zarachotilo, a hbitě vyběhl po nosníku, ani se nezdržoval zábradlím. Jake visel hlavou dolů a Ochu se mu houpal na levé ruce jako chlupaté kyvadlo. A chlapcova pravá ruka klouzala.</p>
<p>Eddie roztáhl nohy a zprudka dosedl obkročmo na nosník. Nechráněná varlata se bolestně vmáčkla do rozkroku, ale v té chvíli i ta pronikavá bolest byla pouze zprávou z daleké země. Jednou rukou chytil Jakea za vlasy a druhou za popruh batohu. Cítil, jak se začíná vyklánět do volného prostoru, a přízračnou chvilku si myslel, že všichni tři spadnou jako jeden řetěz do řeky.</p>
<p>Pustil Jakeovy vlasy a důkladněji chytil popruh, jen se modlil, aby ho ten kluk neměl z nějakého levného výprodeje. Volnou rukou zašátral nad hlavou po zábradlí. Po nekonečné chvíli, kdy stále klouzali níž, zábradlí našel a chytil se ho.</p>
<p>„Rolande!“ zařval. „Potřeboval bych trochu pomoct!“</p>
<p>Ale Roland už byl u něj, se Susannah stále posazenou na zádech. Když se sklonil, chytila se ho kolem krku, aby nevyklouzla z postroje a nepřeletěla mu přes hlavu. Pistolník uchopil Jakea kolem hrudníku a vytáhl ho nahoru. Když Jake ucítil pod nohama znovu pevnou oporu, objal pravou paží Ochovo roztřesené tělo. Levou ruku pomalu necítil strašnou bolestí.</p>
<p>„Pusť, Ochu,“ hekal. „Už se můžeš pustit, jsme - v bezpečí.“</p>
<p>Bylo to hrozné, ale chvíli si myslel, že brumlák to neudělá. Potom Ochovy čelisti pomalu povolily a Jake mohl ruku vytáhnout. Byla celá od krve a zůstal na ní kruh tmavých dírek.</p>
<p>„Ochu,“ ozval se brumlák chabě a Eddie si úžasem všiml, že zvláštní oči toho zvířete jsou plné slz. Brumlák natáhl krk a olízal Jakeovi tvář zakrvaveným jazykem.</p>
<p>„To nic,“ těšil ho Jake a přitiskl si obličej do teplé srsti. Také plakal, tvář měl staženou šokem a bolestí. „Neboj se, nic se nestalo. Nemohl sis pomoct a mně to nevadí.“</p>
<p>Eddie se pomalu zvedal na nohy. V obličeji byl popelavý a měl pocit, jako by mu někdo vrazil do útrob bowlingovou kouli. Levá ruka se mu pomalu vkradla do rozkroku, kde zkoumala škody.</p>
<p>„Doprdele, to byla laciná vasektomie,“ zachraptěl.</p>
<p>„Omdlíš, Eddie?“ zeptal se Roland. Nový závan větru mu shodil klobouk z hlavy a přimáčkl ho Susannah k obličeji. Susannah ho popadla a narazila mu ho zase až k uším, takže Roland vypadal jako mírně nepříčetný zálesák.</p>
<p>„Ne,“ řekl Eddie. „Skoro bych byl radši, ale -“</p>
<p>„Podívejte se na Jakea,“ ozvala se Susannah. „Pořádně krvácí.“</p>
<p>„Nic mi není,“ odbyl je Jake a pokusil se ruku schovat. Ale Roland ji jemně chytil dřív, než se mu to podařilo. Jake utrpěl nejméně tucet bodných ranek na hřbetu ruky, dlani a prstech. Většina z nich byla hluboká. Nedalo se poznat, jestli měl některou kůstku zlomenou nebo zhmožděnou šlachu, dokud se Jake nepokusí ruku sevřít, a zde nebylo na takové experimenty místo ani čas.</p>
<p>Roland se podíval na Ocha. Brumlák mu pohled oplatil, jeho výrazné oči byly smutné a vystrašené. Nepokusil se olízat Jakeovu krev ze srsti, i když by to jinak byla ta nepřirozenější věc na světě.</p>
<p>„Nech ho být,“ řekl Jake a chytil Ocha pevněji kolem těla. „Nebyla to jeho vina. To já jsem na něho zapomněl. Vítr ho sfoukl.“</p>
<p>„Neublížím mu,“ řekl Roland. Byl přesvědčen, že brumlák nemá vzteklinu, ale stejně neměl v úmyslu dovolit Ochovi ochutnat víc Jakeovy krve, než už dostal. Pokud šlo o ostatní nemoci, které mohl Ochu v krvi mít... inu, rozhodne <emphasis>ka</emphasis>, stejně jako nakonec rozhodne vždy. Roland si stáhl šátek z krku a otřel Ochovi pysky a čenich. „Tak. Hodný kluk. Neboj se, hochu.“</p>
<p>„Ochu,“ ozval se potichu brumlák a Susannah, která nakukovala Rolandovi přes rameno, by přísahala, že v Ochově hlase zaslechla vděčnost.</p>
<p>Znovu se do nich opřel vítr. Počasí se kazilo, a rychle. „Eddie, musíme z toho mostu pryč. Můžeš jít?“</p>
<p>„Ne, massa. Budu se muset jen tak šourat.“ Slabiny i žaludek ho pořád hrozně bolely, ale už to nebylo tak zlé jako před minutou.</p>
<p>„Dobře. Jdeme. Co nejrychleji.“</p>
<p>Roland se otočil, už chtěl udělat krok, ale zarazil se. Na opačné straně mezery stál jakýsi člověk a nehnutě je pozoroval.</p>
<p>Neznámý se k nim přiblížil, když se soustředili na Jakea a Ocha. Přes záda mu visela kuše. Kolem hlavy měl uvázaný jasně žlutý šátek. Jeho konce vlály v čerstvém větru jako fábory. Z uší mu visely zlaté kruhy s křížky uprostřed. Jedno oko měl zakryté bílou hedvábnou páskou. Obličej měl plný fialových boláků, některé byly otevřené a mokvavé. Bylo mu možná třicet... nebo taky čtyřicet nebo šedesát. Jednu ruku držel vysoko nad hlavou. V ní měl cosi, co Roland nedokázal rozeznat, ale tvar to mělo příliš pravidelný, než aby to byl kámen.</p>
<p>Za tímto zjevením se rýsovalo město, v temnícím dni přízračně jasné. Když se tak Eddie zadíval za shluky cihlových domů na druhém břehu - dávno vypleněných skladů, o tom Eddie nepochyboval - až do stinných kaňonů a kamenných ulic, poprvé pochopil, jak strašně se mýlil, jak strašně naivní byly jeho sny o naději a pomoci. Teď viděl rozbité fasády a děravé střechy. Teď viděl rozježená ptačí hnízda na římsách a v prázdných oknech bez skla. Teď si dovolil skutečně to město cítit, a jeho odér neprozrazoval báječné koření a lahodná jídla, jaká mu matka někdy nosila od Zabara, ale byl to spíš puch matrace, která chytila, chvíli doutnala a pak ji kdosi uhasil splašky. Eddie najednou Lud pochopil, pochopil ho dokonale. Ten usměvavý pirát, který se tu objevil, když nedávali chvíli pozor, se podobal moudrému starému elfovi natolik, nakolik mu to tohle umírající město dovolilo.</p>
<p>Roland tasil revolver.</p>
<p>„Dej to pryč, kámoši,“ řekl muž se žlutým šátkem s tak silným přízvukem, že smysl slov pochytili jen stěží. „Dej to pryč, drahoušku můj. Seš vostrej řízek, jo, to je jasný, ale tentokrát ti to nevyšlo.“<strong>14</strong></p>
<p>Neznámý měl záplatované kalhoty ze zeleného sametu, takže jak tam stál na okraji díry v mostu, vypadal jako bukanýr na konci neslavné kariéry: nemocný, otrhaný, ale stále nebezpečný.</p>
<p>„Co když se rozhodnu, že to neudělám?“ zeptal se Roland. „Co když se rozhodnu, že ti prostě proženu kulku tou vředovou hlavou?“</p>
<p>„Tak zahučím do pekla právě včas, abych ti podržel dveře,“ odpověděl muž se žlutým šátkem a přátelsky se uchechtl. Zavrtěl rukou, kterou držel ve vzduchu. „Mně je to totiž naprosto fuk, jestli mi rozumíš.“</p>
<p>Roland si domyslel, že asi mluví pravdu. Ten muž vypadal, že mu zbývá nanejvýš rok života... a posledních několik měsíců z toho roku nebude asi zvlášť příjemných. Otevřené boláky na obličeji neměly nic společného se zářením. Pokud se Roland příliš nepletl, tento muž prodělával poslední stadia nemoci, kterou lékaři nazývali mandrus a všichni ostatní kurví květy. Setkání s nebezpečným člověkem bylo vždycky zlé, ale člověk mohl v takovém případě aspoň počítat s nějakou šancí. Když se však setkal s mrtvým, všechno bylo jinak.</p>
<p>„Jestlipak víte, co to mám, drahouškové?“ zeptal se pirát. „Nechcete se mrknout, na co váš starej kámoš Gasher náhodou kápnul? Je to grenádo, moc pěkná věcička, co tu nechali ti Staří, a už jsem tomu ukroutil čepičku - protože nechat si čepičku při představování, to by bylo hrozně nezpůsobný, to teda jo!“</p>
<p>Chvíli se spokojeně pochechtával, ale pak se uklidnil a zvážněl. Veškerý humor z něj vyprchal, jako by se někde v jeho nebezpečném mozku otočil spínač.</p>
<p>„Teď ten špendlík drží akorát můj prst, drahouškové. Jestli mě zastřelíte, bude to moc velká šlupka. Vy i ten váš zasranej opičák vyletíte do vzduchu. Počítám, že ten mrňous taky. Ten mladej bejček za tebou, co mi míří tou dětskou pistolkou do ksichtu, možná přežije, ale jenom než dopadne do vody... a do tý padne, protože tendle most drží na nitce už posledních čtyřicet roků, a teď mu stačí už jenom jediný postrčeníčko. Takže ty stříkačky dáte pryč, nebo mám nás všecky zašoupnout do stejný káry na cestu do pekel?“</p>
<p>Roland krátce zvažoval možnost, že předmět, který Gasher nazval grenádem, vystřelí z ruky, ale uviděl, jak pevně ho muž svírá, a pistoli zastrčil do pouzdra.</p>
<p>„Aha, dobře!“ zvolal Gasher zase vesele. „Věděl jsem, že seš pašák, už když jsem se na tebe mrknul! No jo! Hned jsem to věděl!“</p>
<p>„Co chceš?“ zeptal se Roland, i když to už věděl.</p>
<p>Gasher zvedl volnou ruku a ukázal špinavým prstem na Jakea. „Toho mrňouse. Dej mi toho mrňouse a ostatní můžou mazat po svejch.“</p>
<p>„Strč si to do prdele,“ ozvala se Susannah okamžitě.</p>
<p>„Proč ne?“ chechtal se pirát. „Dej mi střep zrcadla a já si ji klidně rozříznu a strčím si ho rovnou tam - proč ne, za to všechno, co mi poslední dobou dělá? Nemůžu si tělem prolít ani vodu, jak mě to pálí, celou cestu vod krku až ven!“ Oči, které měly zvláštní klidný šedý odstín, nespouštěl z Rolandova obličeje. „Co říkáš ty, kamaráde stará?“</p>
<p>„Co se stane ostatním, když chlapce vydám?“</p>
<p>„No, půjdete po svejch a nikdo si vás nebude všímat!“ odpověděl muž se žlutým šátkem okamžitě. „Máte na to slovo starýho Tikytáka. Z jeho huby to šlo do mý huby až k vašim uším, tak je to, a Tikyták je taky vostrej řízek, ten nezruší svý slovo, když ho dá. Nemůžu teda mluvit za Pubíky, na který třeba narazíte, ale s Tikytákovejma Šedejma nebudete mít žádný problémy.“</p>
<p>„Co to doprdele říkáš, Rolande?“ zařval Eddie. „Přece o tom nepřemejšlíš doopravdy, nebo jo?“</p>
<p>Roland se na Jakea nepodíval a jeho rty se nepohnuly, když zamumlal: „Dodržím slib.“</p>
<p>„Ano - já vím.“ Potom Jake zvýšil hlas a řekl: „Odlož tu pistoli, Eddie. Rozhodnu se sám.“</p>
<p>„Jakeu, tys ses zbláznili“</p>
<p>Pirát se vesele zasmál. „Ale vůbec ne, kámoši! To ty ses zbláznil, pokud mi nevěříš. Přinejmenším bude s náma chráněnej před bubnama, ne? A uvažuj trochu - kdybych nemyslel vážně, co říkám, hned na začátku bych vám řekl, abyste ty bouchačky hodili do vody! To je to nejlehčí na světě! Ale udělal jsem to? Ne!“</p>
<p>Susannah slyšela, co si Jake a Roland řekli. Také měla šanci si uvědomit, jak bledě vypadá jejich momentální situace. „Dej tu pistoli pryč, Eddie.“</p>
<p>„Jak víme, že po nás ten granát nehodíš, jakmile kluka dostaneš?“ zavolal Eddie.</p>
<p>„Sestřelím ho ve vzduchu, jestli to zkusí,“ řekl Roland. „Dokážu to a on to ví.“</p>
<p>„Možná vím. Vypadáš, že máš dobrý voko, to teda jo.“</p>
<p>„Jestli říká pravdu,“ pokračoval Roland, „byl by ztracený, i kdybych tu jeho hračku minul, protože most by se zhroutil a spadli bychom všichni.“</p>
<p>„Moc chytrej, drahoušek synáček!“ liboval si Gasher. „Tobě to fakt pálí, co?“ Zakrákal smíchy, pak znovu zvážněl a důvěrně jim sdělil: „Konec řečí, kamaráde můj. Rozhodni. Dáš mi toho kluka, nebo odpochodujeme na konec stezky společně?“</p>
<p>Než stačil Roland říct slovo, Jake kolem něj proklouzl po nosníku. Pořád nesl Ocha pod paží. Zakrvácenou levou ruku držel ztuhle před sebou.</p>
<p>„Jakeu, ne!“ zakřičel Eddie zoufale.</p>
<p>„Přijdu pro tebe,“ řekl Roland potichu.</p>
<p>„Já vím,“ opakoval Jake. Znovu zadul vítr. Most se zhoupl a zavrzal. Řeka Send už byla poseta bílou pěnou a voda se vařila kolem trosek modrého vlaku, který trčel z vody kus proti proudu.</p>
<p>„Á, kamaráde můj!“ zaskřehotal Gasher. Roztáhl hubu od ucha k uchu a ukázal tak pár zbývajících zubů, které mu trčely z bílých dásní jako zvětralé náhrobky. „Á, můj pěkný mladý přítelíček! Jenom pojď.“</p>
<p>„Rolande, může blufovat!“ ječel Eddie. „Ten krám v ruce může bejt slepej!“</p>
<p>Pistolník neodpověděl.</p>
<p>Když se Jake blížil k druhé straně díry v chodníku, Ochu také vycenil zuby a začal na Gashera vrčet.</p>
<p>„Hoď ten mluvicí pytel střev do vody,“ poručil Gasher.</p>
<p>„Seru na tě,“ odpověděl Jake stejně klidně.</p>
<p>Pirát se na něj chvíli překvapeně díval, pak přikývl. „Máš ho rád, co? No dobře.“ Couvl o dva kroky. „Jak dojdeš na beton, okamžitě ho položíš. A jestli na mě vyběhne, slibuju, že mu vykopnu mozek rovnou z tý jeho měkký prdele.“</p>
<p>„Prdele,“ opakoval Ochu s vyceněnými zuby.</p>
<p>„Ticho, Ochu,“ zamumlal Jake. Došel na beton zrovna ve chvíli, kdy most zasáhl zatím nejsilnější větrný poryv. Tentokrát se zdálo, že bzukot praskajících ocelových vláken se ozývá odevšad. Jake se ohlédl a uviděl, jak se Roland a Eddie tisknou k zábradlí. Susannah ho pozorovala přes Rolandovo rameno, hustá čupřina kudrnatých vlasů se jí třásla a vlála ve větru. Jake zvedl ruku na pozdrav. Roland ho pozdravil také.</p>
<p><emphasis>Nenecháš mě tentokrát spadnout?</emphasis> ptal se. <emphasis>Nenechám - už nikdy</emphasis>, odpověděl Roland. Jake mu věřil... ale moc se bál toho, co se může stát, než Roland dorazí. Položil Ocha na zem. V tom okamžiku vyrazil Gasher a ohnal se po malém zvířeti nohou. Ochu uskočil a botě se vyhnul.</p>
<p>„Uteč!“ křikl Jake. Ochu poslechl, proletěl kolem nich a uháněl k Ludu s hlavou skloněnou, a v běhu se vyhýbal dírám a přeskakoval praskliny v betonu. Neohlédl se. Vzápětí už Gasher držel Jakea kolem krku. Páchl špínou a hnijícím masem, a ty dva puchy dohromady tvořily jediný čpavý smrad, hutný a vydatný. Jakeovi se zvedl žaludek.</p>
<p>Gasher přimáčkl slabiny k Jakeovu zadku. „Možná na tom ještě nejsem tak mizerně, jak jsem si myslel. Neříká se, že mládí je víno, který popíjejí staří mužové? Užijeme si, že jo, ty můj sladkej přítelíčku? Ano, užijeme si, až nám budou andělé zpívat.“</p>
<p><emphasis>Ach Ježíši,</emphasis> pomyslel si Jake.</p>
<p>Gasher znovu zvýšil hlas. „Odcházíme, můj vostrej příteli - čekají nás velký věci a velcí lidi, no jo, ale dodržím slovo. A vy zůstaneme na svým místě nejmíň čtvrt hodiny, jestli máte rozum. Jestli si všimnu, že jdete, všichni se povezeme, jenom to zahučí. Rozumíte mi?“</p>
<p>„Ano,“ řekl Roland.</p>
<p>„Věříte mi, když říkám, že nemám co ztratit?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Tak to je dobře. Dělej, kluku! Hop!“</p>
<p>Gasher chytil Jakea za krk tak pevně, že chlapec mohl sotva dýchat. Zároveň ho táhl pozpátku za sebou. Couvali a hleděli na díru, u které stál Roland se Susannah na zádech a Eddie těsně za nimi, v ruce stále držel ruger, který Gasher nazval dětskou hračkou. Jake cítil, jak mu Gasherův dech v horkých poryvech dopadá na ucho. Ještě horší byl ten puch.</p>
<p>„Nic nezkoušej,“ šeptal Gasher, „jinak ti utrhnu to sladký masíčko a nacpu ti ho do zadku. A bylo by smutný, kdybys ho ztratil dřív, než ho vůbec budeš moct použít, co? Fakt moc smutný.“</p>
<p>Došli na konec mostu. Jake ztuhl, byl přesvědčen, že Gasher ten granát nakonec hodí, ale neudělal to... aspoň ne hned. Procouval s Jakem úzkou uličkou mezi dvěma malými budkami, které asi bývaly, kdysi v dávných časech, služebnami mýtných. Za nimi se tyčily cihlové sklady jako vězeňské bloky.</p>
<p>„Tak, kamaráde, teď ti pustím krk, jak bys jinak mohl utíkat? Ale budu tě držet za křídlo, a jestli nepoběžíš jako vítr, slibuju, že ti tu ruku utrhnu a umlátím tě s ní jako klackem. Rozumíš?“</p>
<p>Jake přikývl a ten hrozný, dusící tlak na průdušnici rázem zmizel. Jakmile se to stalo, znovu si uvědomil svou ruku - byla horká, opuchlá a jako v ohni. Pak mu Gasher sevřel paži nad loktem do prstů, které byly jako ze železa, a Jake na svou ruku rázem zapomněl.</p>
<p>„Tradá!“ zavolal Gasher směšným falzetem. Zavrtěl na ostatní grenádem. „Sbohem, drahouškové!“ Pak na Jakea zavrčel. „Teď utíkej, ty zkurvenej mrňousi! Mazej!“</p>
<p>Nejdřív Jakea prudce otočil a pak ho strhl do běhu. Oba uháněli dolů po zakřivené rampě k ulici. Jakeovou první myšlenkou bylo, že takto by vypadala East River Drive po dvou nebo třech stech letech, kdyby nějaký hrozný mozkový mor vyhubil všechny rozumné lidi na zemi.</p>
<p>Podél obrubníků na obou stranách ulice stály v rozestupech prastaré, zrezivělé trupy čehosi, co kdysi určitě bylo automobily. Většinou to byly vozy oblých tvarů, které se nepodobaly žádným autům, které Jake v životě viděl (možná kromě aut, ve kterých jezdily tvorové s bílými rukavicemi z komiksů Walta Disneye), ale mezi nimi zahlédl starý Volkswagen Brouk, potom jakési auto, které mohlo být Chevrolet Corvair, a pak cosi, o čem byl přesvědčen, že to byl Ford Model A. Žádný ten podivný vrak neměl pneumatiky. Buď je někdo ukradl, nebo se dávno rozpadly na prach. A všechna skla byla rozbita, jako by zbývající obyvatelé tohoto města nesnášeli všechno, co by jim mohlo ukázat jejich obraz, byť jenom náhodou.</p>
<p>Kanály pod opuštěnými auty a mezi nimi byly plné nánosů neidentifikovatelného kovového odpadu a třpytivých střepů. V jakýchsi dávno zašlých, šťastnějších dobách kdosi podél chodníků vysázel stromy, ale ty byly teď mrtvé jako všechno kolem, takže se podobaly holým kovovým sochám, rýsujícím se proti nebi. Některé sklady byly buď vyhozeny do vzduchu, nebo se samy zhroutily, a za hromadami suti, které z nich jediné zbyly, viděl Jake řeku a rezivá, povolující nosná lana mostu přes Send. Pach mokré hniloby - připadalo mu, že mu ten pach skoro kroutí nosem - byl ještě silnější.</p>
<p>Ulice mířila na východ, odkláněla se od dráhy Paprsku a Jake viděl, že je stále víc zatarasená odpadky a je stále klikatější. Zdálo se, že o šest nebo sedm bloků dál je úplně ucpaná, ale právě tam Gasher mířil pekelným tempem. Jake začal ztrácet dech a o krok se opozdil. Gasher jím pořádně trhl a vlekl ho za sebou k barikádě z odpadků a suti a rezivých ocelových nosníků, která ležela před nimi. Ta zátka - která tam byla snad postavena schválně, jak Jakeovi připadalo - ležela mezi dvěma dlouhými budovami se zaprášenými mramorovými fasádami. Před budovou vlevo stála socha, kterou Jake okamžitě poznal: byla to žena, které se říkalo Slepá spravedlnost, takže dům, který střežila, byl skoro určitě soud. Ale Jake neměl čas se dívat. Gasher ho nemilosrdně táhl k barikádě a nezpomaloval.</p>
<p><emphasis>On nás zabije, jestli se nás pokusí tamtudy protáhnout!</emphasis> pomyslel si Jake, ale Gasher - který běžel jako vítr bez ohledu na nemoc, která se mu projevovala v obličeji - jenom zabořil prsty hlouběji Jakeovi do paže a táhl ho s sebou. A v té chvíli Jake uviděl úzkou uličku v té ne tak docela náhodně navršené hromadě betonu, rozštípaného nábytku, zrezivělých trubek a kusů aut. Najednou pochopil. Tohle bludiště zdrží Rolanda celé hodiny... ale Gasher tu vyrostl, takže věděl přesně, kam běží.</p>
<p>Po levé straně vratké hromady odpadků zel malý tmavý vchod do uličky. Když k němu doběhli, Gasher hodil zelený předmět přes rameno za sebe. „Radši se shýbni, drahoušku!“ zakřičel a pronikavě, hystericky se zahihňal. Za okamžik ulicí otřásl mohutný, drtivý výbuch. Jedno z aut oblých tvarů vyskočilo sedm metrů do vzduchu a pak dopadlo na střechu. Jakeovi nad hlavou zahvízdalo krupobití cihel a cosi ho tvrdě udeřilo do levé lopatky. Jake zavrávoral a byl by upadl, kdyby ho Gasher škubnutím nepostavil na nohy a nevtáhl do úzkého otvoru v barikádě. Jakmile se ocitli v průchodu za ní, dychtivě se po nich natáhly chmurné stíny a zahalily je.</p>
<p>Když zmizeli, zpoza jednoho betonového balvanu se vykradlo cosi chlupatého. Byl to Ochu. Chvíli stál před průchodem, krk natažený vpřed, oči rozzářené. Pak se vydal za nimi, a s čumákem u země pilně čenichal.<strong>15</strong></p>
<p>„Jdeme,“ zavelel Roland, jakmile se k nim Gasher otočil zády.</p>
<p>„Jak jsi to mohl udělat?“ vyjel Eddie. „Jak jsi ho mohl nechat tomu pomatenci?“</p>
<p>„Protože jsem neměl na vybranou. Přines křeslo. Budeme ho potřebovat.“</p>
<p>Došli na betonovou plochu za dírou v chodníku, když mostem otřásl výbuch, který vyslal do temnícího nebe mrak sutin.</p>
<p>„Kristepane!“ hlesl Eddie a obrátil bílý, zoufalý obličej k Rolandovi.</p>
<p>„Ještě se neboj,“ řekl Roland klidně. „Chlapíci jako Gasher jen málokdy nedávají pozor na své vysoce výbušné hračky.“ Došli k mýtným budkám na konci mostu. Roland se zastavil těsně za nimi, na začátku zakřivené rampy.</p>
<p>„Ty jsi věděl, že ten chlap neblufuje, že?“ řekl Eddie. „Chci říct, ty jsi nehádal - tys to věděl.“</p>
<p>„Je to kráčející mrtvola a takoví lidé nepotřebují blufovat.“ Roland mluvil docela klidně, ale v jeho hlasu byl slyšet hluboko uložený podtón hořkosti a bolesti. „Věděl jsem, že se něco takového může stát, a kdybych toho chlapa viděl dřív, dokud jsme byli ještě mimo dosah toho jeho výbušného vejce, mohli jsme se mu postavit. Ale pak Jake upadl a on se dostal moc blízko. Nejspíš si myslí, že jsme s sebou přivedli chlapce hlavně proto, abychom měli čím zaplatit bezpečný průchod městem. Kruci! Zatracená smůla!“ Roland udeřil pěstí do nohy.</p>
<p>„No, tak pro něj půjdeme!“</p>
<p>Roland zavrtěl hlavou. „Tady se rozdělíme. Nemůžeme vzít Susannah tam, kam šel ten parchant, a nemůžeme ji nechat samotnou.“</p>
<p>„Ale -“</p>
<p>„Poslouchej a nehádej se - pokud chceš zachránit Jakea. Čím déle tu stojíme, tím chladnější je stopa. Studená stopa se sleduje těžko. Čeká tě jiná práce. Jestli je tu ještě jiný Blaine, a já jsem přesvědčen, že Jake tomu věří, tak ho musíte se Susannah najít. Musí tu být nějaká stanice nebo to, čemu se kdysi v dalekých zemích říkalo Kolíbka. Rozumíš?“</p>
<p>Eddie se pro jednou naštěstí nehádal. „Jo. Najdeme to. Co potom?“</p>
<p>„Každou půlhodinu nebo tak nějak vystřelte. Až seženu Jakea, přijdu.“</p>
<p>„Střelba může přilákat taky jiné lidi,“ poznamenala Susannah. Eddie jí už pomohl z postroje a posadil ji znovu do křesla.</p>
<p>Roland je chladně pozoroval. „Vypořádáte se s nimi.“</p>
<p>„Dobře.“ Eddie natáhl ruku a Roland ji krátce stiskl. „Najdi ho, Rolande.“</p>
<p>„Ach, já ho najdu. Jen se modlete ke svým bohům, abych ho našel dost brzo. A nezapomeňte tváře svých otců, oba.“</p>
<p>Susannah přikývla. „Budeme se snažit.“</p>
<p>Roland se točil a lehkým krokem vyrazil po rampě dolů. Když zmizel z dohledu, podíval se Eddie na Susannah a nijak ho nepřekvapilo, když uviděl, že pláče. Také jemu bylo do breku. Před půlhodinou byli pevně semknutou družinou přátel. Jejich příjemné společenstvo bylo během několika minut rozprášeno na padrť - Jakea unesli, Roland vyrazil za ním. Dokonce i Ochu utekl. Eddie se v životě necítil tak osamělý.</p>
<p>„Mám pocit, že už žádného z nich neuvidíme,“ hlesla Susannah.</p>
<p>„Ale jistěže uvidíme!“ odsekl Eddie hrubě, ale věděl, jak to Susannah myslí, protože sám měl stejný pocit. Tušení, že jejich výprava skončila dřív, než pořádně začala, mu těžce dolehlo na duši. „Při souboji s Hunem Attilou bych vsadil tři ku dvěma na Barbara Rolanda. Jdeme, Suze - musíme chytit vlak.“</p>
<p>„Ale kde?“ zeptala se beznadějně.</p>
<p>„Nevím. Možná bychom měli prostě najít nejbližšího moudrého starého elfa a zeptat se ho, co?“</p>
<p>„O čem to mluvíš, Edwarde Deane?“</p>
<p>„Ale o ničem,“ řekl, a protože to bylo sakra blízko pravdy, měl pocit, že se snad rozbrečí. Popadl raději madla kolečkového křesla a začal je tlačit po popraskané rampě plné střepů, která vedla do města Ludu.<strong>16</strong></p>
<p>Jake se rychle ponořil do zamlženého světa, kde jedinými ukazateli byla bolest: pálící ruka, místo nad loktem, kam Gasher bořil prsty jako ocelové zátky, hořící plíce. Zanedlouho se k bolestem nejdřív přidalo a pak bolesti přehlušilo hluboké, žhavé bodáni v levém boku. Uvažoval, jestli je už Roland sleduje. Také uvažoval, jak dlouho dokáže Ochu žít v tomto světě, který se tolik lišil od plání a lesa, jež jediné dosud znal. Potom ho do tváře udeřil Gasher, až se mu z nosu spustila krev, a myšlenky odplavila červená záplava.</p>
<p>„Dělej, hajzlíku! Hejbni tou sladkou prdelkou!“</p>
<p>„Utíkám... co nejrychleji můžu,“ hekal Jake a podařilo se mu vyhnout se tlustému skleněnému střepu, který trčel ze stěny z odpadků vlevo jako dlouhý průhledný zub.</p>
<p>„To ti radím, protože kdyby ne, praštil bych tě a táhl tě za vlasy! Tak hop, hajzlíku!“</p>
<p>Jake se nějak přinutil běžet rychleji. Vběhl do té uličky s představou, že se musejí zakrátko znovu vynořit na ulici, ale teď si musel připustil, že se to nestane. Toto byla víc než ulička. Byla to maskovaná a opevněná cesta vedoucí stále hlouběji do země Šedých. Vysoké, vratké stěny, které se na ně mačkaly, byly postaveny z nejrůznějších exotických materiálů: z aut, která částečně nebo docela zmačkaly navršené žulové balvany a kusy oceli, mramorové sloupy, neznámé tovární stroje, které byly matně rudé od rzi tam, kde nebyly dosud černé vazelínou, ryba z chrómu a křišťálu veliká jako soukromé letadlo s jediným tajuplným slovem ve Vysoké řeči - BLAHO - pečlivě vyřezaným do šupinatého lesklého boku, řetězy vedené křížem krážem, jejichž oka byla veliká jako Jakeova hlava, omotané kolem šílené změti nábytku, který nad nimi vratce balancoval jako cirkusoví sloni na drobounkých ocelových podstavcích.</p>
<p>Doběhli na místo, kde se tato stezka šílenců větvila, a Gasher bez zaváhání zamířil vlevo. O kousek dál se do různých směrů rozbíhaly další tři uličky, tak úzké, že to byly skoro tunely. Tentokrát si Gasher vybral pravou odbočku. Nová stezka, kterou tvořily stěny z hnijících beden a mohutných balíků starého papíru - papíru, který byl možná kdysi knihami nebo časopisy - byla příliš úzká, než aby mohli běžet vedle sebe. Gasher strčil Jakea dopředu a začal ho nelítostně tlouct do zad, aby ho přinutil běžet rychleji. <emphasis>Takhle se musí cítit býček, když ho ženou uličkou na porážku,</emphasis> pomyslel si Jake a přísahal si, že jestli vyvázne živý, už nikdy si nedá biftek.</p>
<p>„Utíkej, ty můj sladkej pičoušku! Mazej!“</p>
<p>Jake brzy ztratil přehled o zatáčkách a odbočkách, kterými se vydali, a protože ho Gasher hnal stále hlouběji do té džungle z potrhané oceli, rozbitého nábytku a vyhozených strojů, začal ztrácet naději, že ho někdo zachrání. Ani Roland už ho nedokáže najít. Jestli se o to pistolník pokusí, sám se ztratí a bude bloudit těmito přízračnými uličkami, dokud nezemře.</p>
<p>Teď sbíhali z kopce a stěny slisovaného papíru nahradily hradby kartotéčních skříní, hromady sečítaček a počítačového vybavení. Bylo to jako běžet přízračným skladištěm Rádia Smeťák. Skoro celou minutu stěnu, která ubíhala po Jakeově levé ruce, tvořily pouze televize nebo nedbale naskládané monitory. Hleděly na něj jako skelné oči mrtvých lidí. A když dlažba pod nohama nepřestávala klesat, Jake si uvědomil, že jsou v tunelu. Pruh zamračeného nebe nad hlavou se zúžil v proužek, proužek ve stužku, stužka v nitku. Ocitli se v ponurém podsvětí, kterým probíhali jako krysy gigantickým smetištěm.</p>
<p><emphasis>Co když se to na nás všechno sesype?</emphasis> napadlo Jakea, ale byl tak bolestně vyčerpaný, že ho taková možnost nijak nevyděsila. Kdyby se ta střecha propadla, aspoň by si mohl odpočinout.</p>
<p>Gasher ho hnal jako farmář mezka, bouchl ho do levého ramene, aby zabočil vlevo, a do pravého ramene, aby zabočil vpravo. Když se mělo utíkat rovně, praštil Jakea do zátylku. Jake se pokusil vyhnout se vyčnívající trubce, ale nepodařilo se mu to úplně. Trubka ho udeřila do boku, takže Jake v pádu letěl úzkou uličkou rovnou na změť skla a rozštípaných prken. Gasher ho chytil a postrčil znovu vpřed. „Utíkej, ty nemehlo! Neumíš utíkat? Kdyby to nebylo kvůli Tikytákovi, vopíchal bych tě rovnou tady a při tom ti podřezal krk, jo, to bych udělal!“</p>
<p>Jake utíkal jako v červené mlze, ve které byla jenom bolest a časté rány Gasherových pěstí do ramenou nebo zátylku. Nakonec, když už si byl jist, že nemůže utíkat dál, ho Gasher chytil za krk a zarazil ho v běhu tak prudce, že do něj Jake narazil a dušené vyjekl.</p>
<p>„Tady je to kouzlíčko!“ hekal Gasher žoviálně. „Podívej se rovnou před sebe a uvidíš dva dráty, který se kousek nad zemí křížej. Vidíš je?“</p>
<p>Nejdřív je Jake neviděl. Bylo tu husté šero. Nalevo byly hromady velikých měděných kotlů a napravo stohy ocelových nádrží, které vypadaly jako potápěčské vybavení. Jake si pomyslel, že kdyby silněji vydechl, zhroutily by se ty nádrže jako lavina. Otřel si předloktím oči, odhrnul zpocené vlasy z čela a snažil se nemyslet na to, jak bude vypadat s nějakými šestnácti tunami těch nádrží na sobě. Zamžoural směrem, kterým ukazoval Gasher. Ano, rozeznal - i když sotva - dvě tenké, stříbřité čárky, které vypadaly jako kytarové nebo bendžové struny. Vedly z protějších stran průchodu a křížily se asi půl metru nad zemí.</p>
<p>„Podplazíš to, zlatíčko. A dávej si velkýho majzla, protože jestli jenom zavadíš o některej ten drátek, půlka voceli a betonu v tomdle městě se zřítí na tu tvoji zlatou hlavičku. Na moji taky, ale to by ti asi moc nevadilo, co? Tak se plaz!“</p>
<p>Jake shodil batoh z ramenou, lehl si a prostrkal batoh před sebou. A když se sám protahoval pod tenkými napjatými dráty, zjistil, že se mu chce přece jenom ještě chvíli žít. Připadalo mu, že přímo cítí všechny ty tuny pečlivě vybalancovaných odpadků, které jen čekají, až se na něj zřítí. <emphasis>Ty dráty nejspíš drží pár pečlivě vybraných kousků na místě,</emphasis> pomyslel si. <emphasis>Jestli se jeden přetrhne... bude všechno na padrť, padneme všichni.</emphasis> Zády zavadil o drát a kdesi vysoko cosi zavrzalo.</p>
<p>„Dávej bacha, kámo!“ zasténal skoro Gasher. „Dávej sakra bacha!“</p>
<p>Jake se protlačil pod zkříženými dráty jen pomocí chodidel a loktů. Jeho potem slepené, páchnoucí vlasy mu znovu padly do očí, ale tentokrát se je neodvážil odhrnout.</p>
<p>„Seš venku,“ zamručel Gasher konečně a vklouzl pod drátěnou past s lehkostí, která prozrazovala dlouhou praxi. Vstal a chytil Jakeův batoh dřív, než si ho Jake mohl znovu vzít. „Co v tom máš, kámo?“ zeptal se, rozepjal přezky a nahlédl dovnitř. „Nemáš nějakej dárek pro svýho starýho kamaráda? Protože Gasherman miluje dárečky, to teda jo!“</p>
<p>„Nemám tam nic, jenom -“</p>
<p>Gasherova ruka vylétla a uhodila Jakea tak tvrdě do hlavy, že mu z nosu znovu vyletěla sprška krve.</p>
<p>„Proč jsi to udělal?“ vykřikl Jake bolestně a vztekle.</p>
<p>„Protože mi vykládáš, co vidím na vlastní oči, sakra!“ zaječel Gasher. A odhodil Jakeův batoh stranou. Vycenil zbývající zuby na chlapce, protože se nebezpečně, strašně usmíval. „A protože jsi na nás skoro strhl celej ten hnusnej krám!“ Odmlčel se a pak tišším hlasem dodal: „A protože jsem měl na to chuť - to musím přiznat. Ten tvůj pitomej ovčí ksicht mě hrozně ponouká, abych ti sem tam nějakou vrazil, to teda jo.“ Úsměv se rozšířil, takže se ukázaly mokvavé bělavé dásně, ale Jake by se bez té podívané obešel. „Jestli nás ten tvůj drsnej kámoš bude sledovat až sem, bude dost překvapenej, až do těch drátů vletí, co?“ Gasher se podíval nahoru a nepřestával se usmívat. „Pokud se pamatuju, kdesi nahoře je posazenej městskej autobus.“</p>
<p>Jake se rozbrečel - byly to slzy únavy a beznaděje, které se prodíraly špínou na tvářích a nechávaly za sebou úzkou cestičku.</p>
<p>Gasher výhružně zvedl otevřenou dlaň. „Tak sebou hejbni, mladej, než se sám rozbrečím... protože tvůj starej kámoš je hrozně citlivej chlapík, to teda je, a až začne smutnit a naříkat, rozesměje ho jenom menší facka. Mazej!“</p>
<p>A tak utíkali. Vypadalo to, že Gasher, který mu ukazoval směr tvrdými ranami do ramenou, vybírá cesty, které vedly stále hlouběji do smrdutého, vrzavého bludiště, namátkově. V jednu chvíli se ozvaly bubny. Zdálo se, že bubnování přichází odevšad, a přece odnikud, a pro Jakea to byla poslední kapka. Vzdal se všech nadějí i myšlenek, a poddal se té noční můře docela.<strong>17</strong></p>
<p>Roland se zarazil před barikádou, která přehrazovala ulici zleva doprava a shora dolů. Na rozdíl od Jakea nijak nedoufal, že se na druhé straně vynoří na otevřeném prostranství. Budovy, stojící východně od tohoto místa, budou jako ostrovy obsazené hlídkami nořící se z vnitrozemského moře odpadků, nářadí, výrobků... a také pastí, o tom nepochyboval. Některé trosky určitě zůstaly na místě tam, kam před pěti sty, sedmi sty nebo také tisícem let dopadly, ale Roland si myslel, že většinu z nich sem natahali kousek po kousku Šedí. Takže východní část Ludu se stala hradem Šedých a Roland nyní stál před jeho zdí.</p>
<p>Pomalu vykročil k ní a za betonovým kusem zdiva zahlédl ústí průchodu, napůl schované. V jemném prachu zde zůstaly otisky nohou - dvou párů, velkých a malých. Roland se už chtěl narovnat, ale znovu se podíval a dřepl si. Nebyly tu dvoje stopy, ale troje, a ty třetí patřily tlapám nějakého malého zvířete.</p>
<p>„Ochu?“ zavolal Roland potichu. Chvíli se nic nedělo, ale pak se ze stínu ozvalo jediné tiché štěknutí. Roland vešel do průchodu a všiml si, že zpoza prvního křivého rohu na něj hledí zlatě lemované oči. Roland zamířil k brumlákovi. Ochu, který se stále ještě k nikomu pořádně nepřiblížil, jen k Jakeovi, couvl o krok, ale pak zůstal stát a úzkostlivě se zadíval na pistolníka.</p>
<p>„Chceš mi pomoct?“ zeptal se Roland. Cítil na okraji vědomí ten suchý rudý závěs, který znamenal bojovou horečku, ale ještě nepřišel její čas. Ten čas přijde, ale v této chvíli si tu nevýslovnou úlevu nesmí dovolit. „Ty víš, kde je Jake?“</p>
<p>„Ejk!“ štěkl Ochu a nespouštěl z Rolanda úzkostný pohled.</p>
<p>„Tak jdeme. Najdi ho.“</p>
<p>Ochu se okamžitě otočil a rychle se rozběhl uličkou, s čumákem u země. Roland ho následoval, jen chvílemi zvedl zrak, aby se podíval na Ocha. Většinou upíral pohled na prastarou dlažbu, kde hledal nějaké znamení.<strong>18</strong></p>
<p>„Ježíši,“ vydechl Eddie. „Co je tohle za lidi?“</p>
<p>Ušli kus cesty po ulici, která navazovala na sjezdovou rampu od mostu, uviděli barikádu (kde se Roland před necelou minutou vnořil do zpola skrytého vchodu), která ležela vpředu, a zabočili na sever na širokou silnici, která Eddiemu připomněla Pátou avenue. Neodvažoval se to Susannah říct. Pořád byl příliš silně zklamaný tímhle smrdutým, špinavým zbořeništěm, než aby dokázal vyslovit něco pozitivního.</p>
<p>„Pátá avenue“ je dovedla do oblasti, kde stály rozlehlé bílé kamenné budovy, které připomněly Eddiemu Řím z gladiátorských filmů, na něž se jako malý kluk díval v televizi. Byly strohé a většinou stále v dobrém stavu. Eddie si byl docela jist, že to byly budovy sloužící nějakým veřejným účelům - galerie, knihovny, možná muzea. Jedna z nich, s velikou kupolovitou střechou, která pukla jako žulové vejce, bývala možná observatoří, i když Eddie kdesi četl, že astronomové se rádi zdržovali mimo velká města, protože jim všechno to elektrické osvětlení kazilo civění na hvězdy.</p>
<p>Mezi těmito ohromnými budovami byla volná prostranství, a i když trávu a květiny, které tu kdysi rostly, zadusil plevel a husté křoviny, stále zde vládlo vznešené ovzduší a Eddieho napadlo, že tu možná kdysi bylo kulturní centrum Ludu. Ty doby samozřejmě dávno minuly. Eddie pochyboval, že by Gashera a jeho kamarády nějak zvlášť zajímal balet nebo komorní hudba.</p>
<p>Došli se Susannah na velkou křižovatku, ze které se rozbíhaly další čtyři široké ulice jako loukotě v kole. V čepu toho kola se prostíralo veliké dlážděné náměstí. Kolem dokola byly rozestaveny reproduktory na dvanáctimetrových ocelových stojanech. Uprostřed náměstí stál podstavec se zbytky jakési sochy - byl to mohutný měděný válečný kůň, zelený měděnkou, s předníma nohama hrabajícíma ve vzduchu. Válečník, který na něm kdysi jel, ležel stranou na zkorodovaném rameni, v jedné ruce se oháněl jakýmsi kulometem a v druhé mečem. Nohy měl stále vybočené podle tvaru koně, na kterém kdysi seděl, ale boty mu zůstaly přivařené k bokům toho kovového oře. Na podstavci bylo vybledlými oranžovými písmeny napsáno SMRT ŠEDÝM!</p>
<p>Když Eddie pohlédl do ulic vybíhajících z křižovatky, uviděl další stojany s reproduktory. Několik jich spadlo, ale většinou pořád stály, a každý byl ozdoben příšernou girlandou mrtvol. Takže náměstí, na které vedla „Pátá avenue“, a ulice, které naopak vedly z náměstí, hlídala menší armáda mrtvých.</p>
<p>„Co je tohle za lidi?“ opakoval Eddie.</p>
<p>Nečekal žádnou odpověď a Susannah mu žádnou ani nenabídla... ale mohla. Už dříve zažila vidění z minulosti Rolandova světa, ale žádné nebylo tak jasné a nepochybné jako toto. Všechna její dosavadní vidění, jako to, které zažila v River Crossing, byla trochu strašidelně vizionářská, jako sen, ale to, co prožila nyní, byl jediný záblesk a jí připadalo, že zahlédla pokřivenou tvář nebezpečného šílence osvětlenou šlehnutím blesku.</p>
<p>Ty reproduktory... ta pověšená těla... ty bubny. Najednou pochopila, proč to všechno zapadá do sebe, jako stejně jasně pochopila, že ty těžce naložené vozy projíždějící River Crossing cestou do Jimtownu táhli voli a ne mezci nebo koně.</p>
<p>„Nevšímej si té špíny,“ řekla a hlas se jí jen trochu zachvěl. „Hledáme přece vlak - kudy půjdeme, co myslíš?“</p>
<p>Eddie pohlédl vzhůru do tmavnoucího nebe a snadno našel v uhánějících mračnech stezku Paprsku. Podíval se zase dolů a nijak ho nepřekvapilo, že ulice, jejíž směr nejvíc odpovídal stezce paprsku, hlídá veliká kamenná želva. Její hadí hlava vykukovala zpod žulového okraje krunýře. Zapadlé oči na ně zvědavě hleděly. Eddie kývl směrem k ní a podařilo se mu vyloudit nepatrný úsměv. „Vidíš želvu obrovitou?“</p>
<p>Susannah se také letmo podívala a přikývla. Dotlačil ji přes náměstí do Želví ulice. Mrtvoly, které ji lemovaly, vydávaly suchou, skořicovou vůni, ze které se svíral Eddiemu žaludek... ne proto, že byla špatná, ale protože byla spíš příjemná - byla to sladká vůně koření, které si dítě rádo nasype ráno na palačinku.</p>
<p>Želví ulice byla naštěstí široká a mrtvoly zavěšené na stojanech byly většinou mumie, ale Susannah zahlédla několik poměrně čerstvých, po jejichž zčernalé kůži v napuchlých obličejích se stále hemžily mouchy a v hnijících očích lezli červi.</p>
<p>A pod každým reproduktorem ležela hromádka kostí.</p>
<p>„Musejí jich být tisíce,“ řekl Eddie. „Muži, ženy a děti.“</p>
<p>„Ano.“ Susannah měla pocit, že slyší svůj klidný hlas z velké dálky. „Měli na zabíjení spoustu času. A využili ho k tomu, aby se navzájem zabíjeli.“</p>
<p>„Kdepak je sakra moudrým elfům konec!“ zvolal Eddie a smích, který následoval, podezřele připomínal vzlykot. Napadlo ho, že aspoň konečně začíná naplno chápat, co ta neškodná fráze - svět se hnul - doopravdy znamená. Jakou šíři nevědomosti a zla tají.</p>
<p>A jakou hloubku.</p>
<p><emphasis>Ty reproduktory byly válečné opatření,</emphasis> pomyslela si Susannah. Samozřejmě. <emphasis>Jen Bůh ví, z které války a jak dávno byla, ale muselo to být strašné. Vládci Ludu používali reproduktory, aby po celém městě mohli rozhlašovat oznámení z nějakého ústředního chráněného místa - nějakého bunkru, do jakého se na konci druhé světové války uchýlil Hitler s nejvyšším velením.</emphasis></p>
<p>A v uších jí zazněl panovačný hlas, který duněl z reproduktorů -slyšela ho tak jasně, jako slyšela vrzání vozů projíždějících River Crossing, jako slyšela práskání biče nad hřbety namáhajících se volů.</p>
<p><emphasis>Přídělová střediska A a D budou dnes uzavřena. Laskavě se př</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>suňte ke střediskům B, C, E a F s příslušnými kupony.</emphasis></p>
<p><emphasis>Domobrana, čety Devět, Deset a Dvanáct se ohlásí v Sendside.</emphasis></p>
<p><emphasis>K leteckému bombardování dojde pravděpodobně mezi osmou a desátou hodinou ranní. Všichni nebojující obyvatelé se budou hlásit v určených krytech. Přineste si plynové masky. Opakuji, přineste si pl</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>nové masky.</emphasis></p>
<p>Ano, oznámení... a jakási pokřivená verze zpráv - jejich propagandistická, militantní verze, kterou by George Orwell nazval novořečí. A mezi zprávami a hlášením břeskná vojenská hudba a přesvědčování, že padlé je nejlépe uctít posíláním dalších mužů a žen do rudého chřtánu jatek.</p>
<p>Potom válka skončila a rozhostilo se ticho... na chvíli. Ale v určitou chvíli reproduktory začaly znovu vysílat. Jak to bylo dávno? Před sto lety? Padesáti? Záleželo na tom? Susannah si to nemyslela. Záleželo na tom, že když byly reproduktory znovu oživeny, vysílaly jedinou zvukovou smyčku... smyčku s bubnovým doprovodem. A potomci původních obyvatel města ji považovali za... co? Hlas Želvy? Vůli Paprsku?</p>
<p>Susannah si najednou vzpomněla na dobu, kdy se ptala svého otce, tichého, ale velmi cynického muže, jestli věří, že je na nebi Bůh, který řídí běh lidských věcí. <emphasis>Inu,</emphasis> řekl tehdy, <emphasis>myslím, že je to tak půl na půl, Odetto. Určitě je nějaký Bůh, ale nemyslím, že má něco sp</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>lečného s dnešní dobou. Věřím, že poté, co jsme mu zabili syna, došlo mu k</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>nečně, že se syny Adamovými a dcerami Evinými se nedá vůbec nic pořídit, a umyl si nad námi ruce. Moudrý chlap.</emphasis></p>
<p>Odpověděla mu tím (věděla, co jí řekne; bylo jí tehdy jedenáct a způsob otcova myšlení znala docela dobře), že mu ukázala vtip na náboženské stránce místních novin. Říkalo se v něm, že reverend Murdock z metodistického kostela bude v neděli kázat na téma Bůh promlouvá ke každému z nás každý den na základě textu z prvního listu Korintským. Její otec se smál tak hrozně, až mu z koutku očí vytryskly slzy. <emphasis>No, myslím, že každý z nás slyší někoho mluvit</emphasis>, řekl nakonec, <emphasis>a na jednu věc můžeš vsadit svůj poslední dolar, zlatíčko: ka</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>dý z nás - včetně tady toho reverenda Murdocka - slyší, že ten hlas říká přesně to, co chce slyšet. Je to tak pohodlné.</emphasis></p>
<p>Tihle lidé zřejmě chtěli slyšet v tom nahraném bubnování výzvu k páchání rituální vraždy. A když uslyšeli, že ze stovek nebo tisíců reproduktorů začalo znít to bubnování - dunivý doprovod k jedné písničce od ZZ Top, nazvané Poklopec na sucháč, pokud měl Eddie pravdu - stalo se jejich signálem, aby vzali do ruky oprátku a zahnali pár lidí na nejbližší stojany tlampačů.</p>
<p><emphasis>Kolik?</emphasis> uvažovala, když ji tak Eddie vezl na křesle, jehož otlačené a odřené tvrdé pneumatiky vrzaly na rozbitém skle a šeptaly závějemi vyhozeného papíru. <emphasis>Kolik jich bylo zabito za celé ty roky, protože n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>jaký elektronický obvod pod městem dostal škytavku? Začalo to tím, že si uvědomovali, jak bytostně cizí je jim ta hudba, která jaksi - jako my, i to letadlo a některá auta na ulici - pochází z jiného světa?</emphasis></p>
<p>Nevěděla, ale poznala, že došla až k otcovu cynickému názoru na téma Bůh a jeho podíl na záležitostech synů Adamových a dcer Eviných. Tito lidé hledali důvod, proč se navzájem zabíjet, to bylo vše, a ty bubny posloužily jako cokoliv jiného.</p>
<p>Přistihla se, že myslí na včelí hnízdo, které našli - to beztvaré hnízdo bílých včel, jejichž med by je otrávil, kdyby byli takoví blázni a snědli ho. Tady, na tomto břehu Sendu, bylo další umírající hnízdo. Další zmutované bílé včely, jejichž žihadlo nebude o nic méně smrtelné, protože jsou zmatené, ztracené a dezorientované.</p>
<p><emphasis>A kolik jich ještě bude muset zemřít, než se ten pásek nakonec př</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>trhne?</emphasis></p>
<p>Jako by to svými myšlenkami přivolala, reproduktory najednou začaly vysílat nelítostné synkopy bubnů. Eddie vyjekl překvapením. Susannah zaječela a přimáčkla si ruce k uším - ale než to udělala, slabě zaslechla zbytek hudby: stopu nebo stopy, které kdosi před desítkami let ztlumil (nejspíš úplně náhodou) tím, že posunul na minimum příslušný ovladač, takže úplně utlumil kytary a zpěv.</p>
<p>Eddie tlačil křeslo dál po Želví ulici a po Stezce Paprsku, snažil se dívat všemi směry najednou a snažil se necítit odér rozkladu. <emphasis>Díkyb</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>hu, že fouká vítr,</emphasis> pomyslel si.</p>
<p>Začal tlačit křeslo rychleji a prohlížel zarostlé mezery mezi velkými bílými budovami, jestli nezahlédne půvabný oblouk vysuté jednokolejové dráhy. Chtěl vypadnout z té nekonečné uličky mrtvých. Když se znovu nadechoval té zvláštní sladké skořicové vůně, připadalo mu, že v životě po ničem tak netoužil.<strong>19</strong></p>
<p>Jake se rázem protrhl z omámení, protože Gasher ho chytil za límec a vší silou jím trhl jako krutý jezdec, který zastavuje cválajícího koně. Zároveň vystrčil nohu a Jake přes ni upadl jak široký, tak dlouhý. Hlavou udeřil o zem a na chvíli pro něj všechno zčernalo. Gasher, žádný dobrodinec, ho rychle probral tím, že ho chytil za spodní ret a škubl jím nahoru a ven.</p>
<p>Jake zaječel a prudce se posadil a naslepo se ohnal pěstmi. Gasher rány snadno odrazil, zahákl druhou ruku do Jakeova podpaží a trhnutím postavil chlapce na nohy. Jake zůstal stát, jen se opile kolébal. Už nedokázal protestovat. Už nedokázal skoro ani chápat. Jistě věděl jen to, že každý sval v těle má ochromený a zraněná ruka vyje bolestí jako zvíře chycené do pasti.</p>
<p>Gasher zřejmě potřeboval respirátor a tentokrát chytil dech až po delší době. Stál shrbený s rukama opřenýma o kolena v zelených kalhotách a lapal po dechu rychlými, hvízdavými nádechy. Žlutý šátek mu sklouzl a visel nakřivo. Zdravé oko mu svítilo jako falešný diamant. Bílá hedvábná páska přes oko se zkrabatila a zespodu vytékala na tvář hrudkovitá, ohavná žlutá tekutina.</p>
<p>„Podívej se nahoru, kámo, a uvidíš, proč jsem tě tak zarazil. Koukni se pořádně!“</p>
<p>Jake zvedl hlavu a byl natolik otřesený, že ho ani nepřekvapilo, když uviděl asi osmdesát stop nad nimi viset mramorovou fontánu velkou jako přívěs. Stáli s Gasherem skoro pod ní. Fontána visela na dvou rezivých lanech, která byla téměř ukryta v obrovitých, vratkých hromadách kostelních lavic. Dokonce i v tom otřeseném stavu Jake viděl, že lana jsou roztřepena víc než závěsy, které držely most.</p>
<p>„Vidíš?“ ptal se Gasher s úsměvem. Zvedl levou ruku k zakrytému oku, vymáčkl z něj do dlaně hnisavou hmotu a lhostejně ji odstříkl stranou. „Krása, co? Ach, Tikyták je vostrej řízek, to teda jo, o tom nepochybuj. (Kde jsou sakra ty bubny? Už by měly začít - jestli na ně Měděňák zapomněl, vrazím mu klacek do prdele tak hluboko, že ochutná kůru.) Teď se podívej před sebe, ty můj lahodnej mrňousku.“</p>
<p>Jake poslechl a Gasher ho okamžitě praštil tak silně, že se Jake odpotácel pozpátku pár kroků a skoro upadl.</p>
<p>„Ne na druhou stranu, pitomče! Dolů! Vidíš ty dva tmavý kameny?“</p>
<p>Po chvíli je Jake uviděl. Lhostejně přikývl.</p>
<p>„Radši na ně nestoupej, protože tím by sis strhl na hlavu všechnu tu krásu, kámo, a pak by tě museli sbírat pijákem. Chápeš?“</p>
<p>Jake znovu přikývl.</p>
<p>„Dobře.“ Gasher se naposledy zhluboka nadechl a plácl Jakea do ramene. „Tak jdeme, na co čekáš? Hop!“</p>
<p>Jake překročil první bezbarvý kámen a všiml si, že to vlastně není kámen, ale kovový plát, který kdosi zakulatil tak, aby jako kámen vypadal. Druhý byl hned za ním, lstivě umístěn tak, aby nepozorný vetřelec, který náhodou mine první past, skoro určitě došlápl na druhou.</p>
<p><emphasis>Tak do toho, udělej to</emphasis>, pomyslel si. <emphasis>Proč ne? Pistolník tě v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tomhle bludišti nikdy nenajde, tak to udělej a past strhni. Bude to čistší než to, co pro tebe naplánoval Gasher a jeho přátelé. A rychlejší.</emphasis></p>
<p>Jeho zaprášený mokasín zaváhal ve vzduchu nad našlápnou pastí.</p>
<p>Gasher ho udeřil pěstí do zátylku, ale nijak tvrdě. „Pomejšlíš na to, že se svezeš na krasavici do pekel, co, kamarádíčku?“ zeptal se. Posměvačnou krutost v hlase nahradila prostá zvědavost. Pokud ji zabarvoval ještě jiný pocit, nebyl to strach, ale pobavení. „No tak do toho, jestli to máš v úmyslu, protože já už jsem si lístek koupil. Jenom sebou mrskni, bohové nechť tě oslepí.“</p>
<p>Jakeovo chodidlo došláplo za spoušť našlápne pasti. Jeho rozhodnutí žít o trochu déle nemělo nic společného s nadějí, že ho Roland najde. Tkvělo v přesvědčení, že toto by udělal Roland - šel by dál, dokud by ho někdo nepřinutil se zastavit, a pak ještě několik metrů, pokud by mohl.</p>
<p>Kdyby to udělal teď, mohl vzít Gashera s sebou, ale pouhý Gasher byl málo - jeden pohled stačil, aby bylo jasné, že říká pravdu, když tvrdí, že už umírá. Jestli půjde dál, naskytne se mu možná šance vzít s sebou také pár Gashermanových přátel - možná i toho, kterému říkal Tikyták.</p>
<p><emphasis>Jestli se povezu na tom, čemu říká krasavice,</emphasis> pomyslel si Jake, <emphasis>udělám to, jakmile budeme mít širší společnost.</emphasis></p>
<p>Roland by tomu rozuměl.<strong>20</strong></p>
<p>Jake se mýlil, když odhadoval pistolníkovu schopnost sledovat je bludištěm. Jakeův batoh byl nejnápadnější stopou, kterou po sobě zanechali, ale Roland si rychle uvědomil, že se vůbec nemusí zastavovat a stopy hledat. Stačilo mu sledovat Ocha.</p>
<p>Přesto se na několika křižovatkách zastavil, protože chtěl mít jistotou, a pokaždé se Ochu ohlédl a potichu, netrpělivě vyštěkl, jako by říkal, Honem! Chceš je ztratit? Když mu stopy, které viděl - otisk, nitka z Jakeovy košile, útržek jasně žluté látky z Gasherova šátku - třikrát potvrdily, že brumlákova volba je správná, Roland už Ocha následoval bez ověřování. Nepřestával stopy hledat, ale přestal se kvůli nim zastavovat. Potom začalo bubnování a právě ty bubny - a Gasherova zvědavost, co to asi Jake nese - zachránily to odpoledne Rolandovi život.</p>
<p>Zastavil se tak prudce, až sklouzl do smyku, a pistoli měl v ruce dřív, než si uvědomil, co je to za zvuk. Když mu to došlo, zastrčil revolver zase do pouzdra, jen netrpělivě zamručel. Už se chystal znovu vyrazit, když mu zrak padl náhodou nejdřív na Jakeův batoh... a potom na pár slabě se lesknoucích vlásků visících ve vzduchu hned nalevo od batohu. Roland přimhouřil oči a rozeznal dva tenké dráty, které se křížily ve výši kolenou ani ne tři stopy před ním. Ochu, který byl nízko stavěný, hladce proklouzl obráceným véčkem, které dráty tvořily, ale nebýt bubnů a toho, že zahlédl Jakeův odhozený batoh, byl by Roland vběhl přímo do nich. Když očima zalétl vzhůru a všiml si, že v tomto úseku jsou všechny ty vyhozené krámy naskládány na sebe nikoli náhodným způsobem, Rolandovy rty se stáhly. Bylo to těsné a jenom <emphasis>ka</emphasis> ho zachránilo.</p>
<p>Ochu netrpělivě vyštěkl.</p>
<p>Roland padl na břicho a podplazil se pod dráty, pomalu a opatrně - byl větší než Jake nebo Gasher, a uvědomil si, že opravdu velký člověk by se tudy vůbec nedokázal dostat, aniž by tu pečlivě přichystanou lavinu nespustil. Bubny duněly a dusaly mu v uších. <emphasis>Zajímalo by mě, jestli všichni zešíleli,</emphasis> pomyslel si. <emphasis>Kdybych to musel poslo</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>chat každý den, určitě bych se zbláznil.</emphasis></p>
<p>Dostal se za dráty, sebral batoh a nahlédl dovnitř. Jakeovy knihy a pár kousků šatstva tam pořád byly stejně jako poklady, které nabíral cestou - kámen, který se třpytil zlatými ploškami, připomínajícími zlato, ale zlaté nebyly. Hlavice šípu, nejspíš památka na starý lesní lid, který Jake našel v lesíku den poté, co ho vtáhli na tento svět. Pár mincí z jeho vlastního světa. Otcovy sluneční brýle. Několik dalších věcí, které může mít rád a chápat jenom chlapec jeho věku. Věci, které bude chtít zpátky... tedy pokud ho Roland najde dřív, než ho Gasher a jeho přátelé změní a ublíží mu tak, že ztratí nevinnou zvědavost a zájem o hledání, které jsou vlastní dětem, než začnou dospívat.</p>
<p>V Rolandově mysli se vynořil Gasherův rozšklebený obličej, podobný tváři démona nebo džina vypuštěného z láhve: pahýly zubů, prázdné oči, mandrus prosakující tvářemi a roztahující se pod tupými hranami čelistí. <emphasis>Jestli mu ublížíš</emphasis>... pomyslel si, ale pak se donutil odvrátit myšlenky jinam, protože tento směr nikam nevedl. Jestli Gasher tomu chlapci ublíží (<emphasis>Jakeovi!</emphasis> připomněl si prudce - <emphasis>Není to jen chl</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>pec, ale Jake! Jake!</emphasis>) Roland ho zabije, ano. Ale ten čin nebude mít význam, protože Gasher byl beztak mrtvý muž.</p>
<p>Pistolník prodloužil popruhy na batohu, s obdivem si prohlédl chytré přezky, které to umožňovaly, naložil si ho na záda a znovu vstal. Ochu se otočil a chtěl vyrazit, ale Roland na něj zavolal a brumlák se ohlédl.</p>
<p>„Ke mně, Ochu.“ Roland nevěděl, jestli brumlák porozumí (nebo jestli poslechne, i když rozumí), ale bude lepší - bezpečnější - když se budou držet blíž u sebe. Kde byla jedna past, mohou být i další. Příště by Ochu nemusel mít štěstí.</p>
<p>„Ejk!“ vyštěkl Ochu a nepohnul se. Štěknutí znělo důrazně, ale Roland měl pocit, že více z Ochových pocitů prozrazují jeho oči: byly temné strachem.</p>
<p>„Ano, ale je to nebezpečné,“ řekl Roland. „Ke mně, Ochu.“</p>
<p>Kdesi za nimi cosi zadunělo, protože spadl nějaký těžký předmět, patrně ho shodily prudké vibrace bubnování. Roland viděl tu a tam stojany s reproduktory, které trčely nad stěnami uličky jako podivná zvířata s dlouhým krkem.</p>
<p>Ochu se vrátil k němu a zvedl hlavu, jen oddychoval.</p>
<p>„Drž se u mě.“</p>
<p>„Ejk! Ejk-Ejk!“</p>
<p>„Ano. Jake.“ Roland se rozběhl a Ochu utíkal vedle něj, těsně u nohy jako vycvičený pes.<strong>21</strong></p>
<p>Pro Eddieho to bylo, jak kdysi řekl nějaký moudrý muž, naprosto dokonalé déjà vu. Utíkal a křeslo tlačil před sebou, běžel o závod. Pláž nahradila Želví ulice, ale jinak bylo všechno vlastně stejné. Aha, byl tu jeden podstatný rozdíl: teď hledal vlakové nádraží (nebo Kolíbku), žádné dveře volně stojící v prostoru.</p>
<p>Susannah seděla zpříma a vlasy za ní vlály a Rolandův revolver držela v pravé ruce, hlaveň obrácenou vzhůru k zamračenému, hrozivému nebi. Bubny duněly a dusaly, omračovaly je. Na ulici přesně před nimi ležel jakýsi obrovský předmět ve tvaru talíře a v Eddieho vypjaté představivosti, inspirované možná klasickými budovami, které je obklopovaly ze všech stran, se objevil obraz Joviše a Thora, jak si hrají s házecím talířkem. Joviš hází daleko do strany a Thor nechá talířek propadnout mrakem.</p>
<p><emphasis>Talířek boží</emphasis>, pomyslel si a řítil se se Susannah mezi dvěma rozpadlými, zrezivělými auty, <emphasis>to je mi představa.</emphasis></p>
<p>Vyjel s křeslem na chodník, aby objel ten předmět, který zblízka vypadal jako nějaká telekomunikační anténa. Přejížděl s křeslem obrubník a sjížděl zase na ulici - chodník byl příliš zaneřáděný, než aby tím získali čas - když najednou bubny zmlkly. Ozvěna se ještě převalovala v tom nečekaném tichu, jenomže to vlastně nebylo ticho, uvědomil si Eddie. Vpředu na křižovatce Želví ulice a jiné avenue se otvíral klenutý vchod do nějaké mramorové budovy. Ta budova byla zarostlá vínem a neuspořádanými zelenými krovinami, které vypadaly jako kužely cypřišů, ale budova byla stále ohromná a jaksi důstojná. Za ní, za rohem, vzrušeně brebentil nějaký dav.</p>
<p>„Nezastavuj!“ vyštěkla Susannah. „Nemáme čas -“</p>
<p>Brebentění prořízl hysterický výkřik. Provázel ho pochvalný jekot a také, což bylo zvláštní, potlesk, který Eddie slýchal v hotelových kasinech v Atlantic City. Křik přešel v dlouhé, skomírající chroptění, které znělo jako cvrkot cikády. Eddie cítil, jak se mu vlasy v zátylku staví do pozoru. Pohlédl na mrtvoly visící z nejbližšího stojanu a pochopil, že zábavymilovní Pubíci z Ludu konají další veřejnou popravu.</p>
<p><emphasis>Nádhera,</emphasis> pomyslel si. <emphasis>Teď kdyby ještě měli Tonyho Orlanda a Dawn, kteří by jim zazpívali Třikrát zaklepej, mohli by všichni spok</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>jeně umřít.</emphasis></p>
<p>Eddie se zvědavě podíval na hromadu kamení na rohu. Takhle zblízka rostliny, které kamení zarůstaly, vydávaly silnou bylinnou vůni. Ta vůně byla hořká, až vháněla slzy do očí, ale stejně se Eddiemu líbila víc než ta skořicová sladkost mumifikovaných mrtvol. Ty zelené kužely vyrůstající z křovisek se prohýbaly jako rozježené pochvy a vytvářely rostlinné vodopády tam, kde kdysi bývala řada klenutých vchodů. Z jednoho takového vchodu se najednou vynořila jakási postava, která se rozběhla k nim. Bylo to dítě, jak si Eddie uvědomil, a sotva plenkám odrostlé, soudě podle velikosti. Mělo na sobě zvláštní obleček ve stylu lorda Fauntleroye, doplněný bílou nabíranou košilí a sametovými kalhotkami. Ve vlasech mu vlály stuhy. Eddie měl najedou bláznivou chuť zamávat rukama nad hlavou a zakřičet: <emphasis>Ale ňuňuňu, Lud je moc klásný!</emphasis></p>
<p>„Pojďte!“ zakřičel klouček vysokým, pronikavým hlasem. Ve vlasech mu uvízlo několik zelených šlahounů. Nepřítomně se po nich v běhu ohnal. „Udělají Spankera! Je řada na Spankermanovi, aby odešel do země bubnů! Pojďte, nebo zmeškáte všechnu zábavu, bohové to vědí!“</p>
<p>Susannah užasla nad zjevem toho kloučka, ale když přišel blíž, napadlo ji, že si hrozně divně a neohrabaně shrnuje šlahouny a větve, které se mu zachytily v omašličkovaných vlasech: neustále používal jen jednu ruku. Tu druhou držel za zády, už když vyběhl ze zeleného vodopádu, a neukazoval ji.</p>
<p><emphasis>To musí být hrozně nepohodlné!</emphasis> pomyslela si a potom se jí v hlavě zapojil přehrávač a ona uslyšela slova, která pronesl Roland na konci mostu: <emphasis>Věděl jsem, že se něco takového může stát... kdybych toho chlapa zahlédl dřív, dokud jsme byli mimo dosah toho jeho v</emphasis><emphasis>ý</emphasis><emphasis>bušného vejce... zatracená smůla!</emphasis></p>
<p>Zamířila Rolandovu pistoli na dítě, které seskočilo z obrubníku a utíkalo přímo k nim. „Nech toho!“ zakřičela. „Stůj, okamžitě!“</p>
<p>„Suze, co to děláš?“ zaječel Eddie.</p>
<p>Susannah si ho nevšímala. V určitém, velmi reálném smyslu tu Susannah Deanová už nebyla. V jejím křesle seděla Detta Walkerová a oči jí svítily horečným podezřením. „Stůj, nebo střelím!“</p>
<p>Maličký lord Fauntleroy byl možná hluchý, protože její varování nijak neúčinkovalo. „Honem!“ křičel rozjařeně. „Nebo promeškáte celé představení! Spanker bude -“</p>
<p>Konečně začal vytahovat pravou ruku, dosud schovanou za zády. Když to udělal, uvědomil si Eddie, že se nedívají na dítě, ale na znetvořeného trpaslíka, jehož dětství dávno minulo. Výraz, který Eddie zpočátku považoval za dětinskou radost, byla ve skutečnosti mrazivá směs nenávisti a vzteku. Jeho tváře a čelo byly plné mokvavých, bezbarvých skvrn, které Roland nazval kurvími květy.</p>
<p>Susannah jeho tvář vůbec neviděla. Upírala pozornost na vysunující se pravou ruku a šedozelenou kouli, kterou ruka svírala. Víc vidět nepotřebovala. Rolandova pistole třeskla. Trpaslíka to odhodilo vzad. Z maličkých úst unikl pronikavý výkřik bolesti a vzteku, když dopadl na chodník. Granát mu vypadl z ruky a odkutálel se zpět ke klenutému průchodu, ze kterého se trpaslík vynořil.</p>
<p>Detta zmizela jako sen a Susannah se podívala nejprve na kouřící pistoli a potom na drobnou postavu roztaženou na chodníku, a dívala se užasle, s hrůzou a nakonec zoufale. „Ach Ježíši! Já ho zastřelila! Eddie, já ho zastřelila!“</p>
<p>„Smrt... Šedým!“</p>
<p>Maličký lord Fauntleroy se pokusil ta slova vzdorně vykřiknout, ale vyšla z něj zároveň s bublající krví, která vsákla do těch několika zbývajících bílých míst na jeho krajkové košili. Ze zarostlého náměstí za rohovou budovou se ozvala tlumená exploze a střapaté zelené závěsy visící před oblouky zavlály jako prapory ve vichřici. Následovala mračna dusivého, trpkého kouře. Eddie se vrhl na Susannah, aby ji zakryl, a ucítil, jak mu na záda, krk a hlavu dopadá sprška betonových úlomků - naštěstí malých. Zleva se ozvala řada nepříjemně vlhkých plácnutí. Pootevřel oči, podíval se tím směrem a uviděl, že hlava malého lorda Fauntleroye se právě zastavila v odpadní strouze. Trpaslík měl pořád otevřené oči a ústa stažená v posledním úšklebku.</p>
<p>Ozvaly se další hlasy, některé křičely, jiné ječely, ale všechny zněly vztekle. Eddie se skulil z křesla se Susannah - křeslo se zhouplo na jednom kole, než se rozhodlo, že zůstane stát - a zahleděl se směrem, odkud vyběhl trpaslík. Objevila se banda asi dvaceti potrhaných mužů a žen, někteří vyběhli zpoza rohu, jiní se tlačili záclonami popínavých rostlin, které zakrývaly arkády rohové budovy, a zhmotňovali se z kouře po trpaslíkově granátu jako zlí duchové. Většinou měli na hlavě modrý šátek a všichni měli zbraně - pestrý (a poněkud žalostný) výběr včetně rezavých mečů, tupých nožů a naštípnutých palic. Eddie viděl, že jeden muž se bojovně ohání kladivem. <emphasis>Pubíci,</emphasis> pomyslel si Eddie. <emphasis>Přerušili jsme jim kravatový večírek a to je p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>řádně nakrklo.</emphasis></p>
<p>Z té kouzelné skupiny se zvedaly různé výkřiky - <emphasis>Smrt Šedým! Z</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>bijte je oba! Dělali pro Lustera, bůh zabij jejich oči! </emphasis>- když zahlédli Susannah v křesle a Eddieho, který se krčil na koleni u ní. Muž v čele měl kolem sebe omotaný kus látky jako kilt a oháněl se mačetou. Divoce se jí rozehnal (byl by sťal jednu podsaditou ženu těsně za sebou, kdyby se nesehnula) a pak vyrazil. Ostatní ho následovali a šťastně se rozječeli.</p>
<p>Rolandova pistole pronikavě třeskla do toho větrného, zataženého dne a vršek Pubovy hlavy v kiltu se oddělil. Vybledlou kůži ženy, která před chvílí málem přišla kvůli jeho mačetě o hlavu, najednou zalil červený déšť a žena vydala jakýsi štěkavý zvuk vyjadřující úžas. Ostatní proběhli kolem ženy a mrtvého muže, rozzuření a s nepříčetným pohledem.</p>
<p>„Eddie!“ vykřikla Susannah a znovu vystřelila. Muž s čepicí lemovanou hedvábím a holínkami se zhroutil na ulici.</p>
<p>Eddie zašátral po rugeru a na okamžik zpanikařil, protože si myslel, že ho ztratil. Pažba pistole mu nějak vklouzla za opasek kalhot. Chytil ho do ruky a prudce ho vyškubl. Ale ten zatracený krám nechtěl ven. Muška na konci hlavně se mu zachytila o prádlo.</p>
<p>Susannah vystřelila třikrát těsně po sobě. Pokaždé našla cíl, ale blížící se Pubové nezpomalili.</p>
<p>„Eddie, pomoz mi!“</p>
<p>Eddie si roztrhl kalhoty, připadal si přitom jako superman z laciného filmu, a konečně se mu podařilo ruger vyprostit. Hranou levé dlaně udeřil do pojistky, opřel si loket o nohu těsně nad kolenem a začal pálit. Nepotřeboval přemýšlet - nepotřeboval ani mířit. Roland jim říkal, že v boji pistolníkovy ruce pracují samy, a Eddie nyní zjistil, zeje to pravda. Stejně by na takovou vzdálenost trefil i slepý. Susannah zmenšila počet útočících Pubů nejvýš na patnáct. Eddie na ně padl jako bouřlivý vítr do obilného pole a za necelé dvě vteřiny dostal čtyři.</p>
<p>Jednolitá tvář davu, ten skelný pohled nemyslící chtivosti, se začala rozpadat. Muž s kladivem najednou odhodil zbraň a rozběhl se za ní, a přitom podivuhodně kulhal na artritidou pokroucených nohou. Za ním utíkali další dva. Ostatní se nejistě hemžili na ulici.</p>
<p>„Pojďte, vy srabi!“ zavrčel poměrně mladý muž. Modrý šátek měl uvázaný kolem krku jako závodník. Byl plešatý až na dva chomáče krepovatých zrzavých vlasů po stranách hlavy. Susannah připomínal klauna Clarabella. Eddiemu připomínal Ronalda McDonalda. Oběma připadalo, že s ním budou potíže. Hodil podomácku vyrobeným oštěpem, který možná počal svůj život jako ocelová noha od stolu. Neškodně zarachtal po dlažbě napravo od Eddieho a Susannah. „Pojďte, říkám! Dostaneme je, jestli se dáme všichni dohro-“</p>
<p>„Promiň, hochu,“ zamumlal Eddie a střelil ho do hrudi.</p>
<p>Clarabell/Ronald se zapotácel, rukou zašátral po košili. Hleděl na Eddieho vytřeštěnýma očima, které byly srdceryvně výmluvné: tohle se nemělo stát. Ruka ztěžka padla mužovi k boku. Z koutku úst mu vytekl osamělý čúrek krve, neuvěřitelně jasný v tom šedivém dni. Několik zbylých Pubů bez hlesu sledovalo, jak padá na kolena, a jeden z nich se otočil k útěku.</p>
<p>„To rozhodně ne,“ ozval se Eddie. „Ani se nehni, můj retardovaný příteli, nebo se důkladně podíváš na mýtinu, kde končí tvá stezka.“ Zvýšil hlas. „Odhoďte to, chlapci a děvčata! Všichni! Okamžitě!“</p>
<p>„Vy...“ zašeptal umírající muž. „Vy... pistolníci?“</p>
<p>„Správně,“ odpověděl Eddie. Nespouštěl ze zbylých Pubů zlověstný pohled.</p>
<p>„Žádám... prominutí,“ zasípal muž s rozevlátými zrzavými vlasy a pak padl na tvář.</p>
<p>„<emphasis>Pistolníci</emphasis>?“ opakoval kdosi. Jeho tón prozrazoval rostoucí strach a poznání.</p>
<p>„No, jsi hloupý, ale nejsi hluchý,“ řekla Susannah, „aspoň něco.“ Zavrtěla hlavní pistole, o které si byl Eddie docela jist, že je prázdná. Když už byl u toho, kolik ran zbylo v rugeru? Uvědomil si, že nemá ponětí, kolik nábojů se vejde do zásobníku, a proklel se za svou hloupost... ale copak doopravdy věřil, že by na něco takového mohlo skutečně dojít? To si tedy nemyslel. „Slyšeli jste ho, lidi. Odhoďte zbraně. Přestávka skončila.“</p>
<p>Jeden po druhém poslechli. Žena, která měla na obličeji tak půl litru krve pana Meče Kiltového, řekla: „Neměla jste Winstona zabíjet, paní - měl narozeniny, to teda měl.“</p>
<p>„No, tak to měl zůstat doma a dát si kus narozeninovýho dortu,“ odsekl Eddie. Vzhledem k celkovému rázu této zkušenosti mu nepřipadala ženina poznámka ani vlastní odpověď nijak surrealistická.</p>
<p>Mezi zbývajícími Puby byla další žena, vyhublá ubožačka, které na hlavě místy rostly dlouhé světlé vlasy, jako by měla prašivinu. Eddie zpozoroval, jak se krade bokem k mrtvému trpaslíkovi - a do bezpečí zarostlých průchodů, které kynulo za ním - a vystřelil jí pod nohy do popraskaného betonu. Neměl ponětí, co jí vlastně chce, ale rozhodně nechtěl, aby některý z nich nasazoval ostatním brouky do hlavy. Hlavně se bál toho, co by jeho ruce mohly udělat, kdyby se ti nemocní, zasmušilí lidé před ním pokusili utéct. Jeho hlava si mohla myslet o pistolnictví, co chtěla, ale ruce zjistily, že se jim to líbí.</p>
<p>„Zůstaň na místě, krasavice. Policista je tvůj přítel a radí ti, abys neriskovala.“ Rychle pohlédl na Susannah a polekal se její zšedlé tváře. „Suze, je ti něco?“ zeptal se potichu.</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Neomdlíš nebo něco takovýho, že ne? Protože -“</p>
<p>„Ne.“ Podívala se na něj očima tak tmavýma, že vypadaly jako jeskyně. „Jenom jsem ještě nikdy nikoho nezastřelila... jasné?“</p>
<p><emphasis>No, tak na to by sis měla zvyknout,</emphasis> chtělo se mu říct. Ale kousl se do rtu a obrátil zrak k pěti lidem, kteří před nimi zůstali stát. Dívali se na něj a Susannah s jakýmsi pochmurným strachem, který však měl k hrůze daleko.</p>
<p><emphasis>Sakra, většina z nich zapomněla, co to hrůza je,</emphasis> pomyslel si. <emphasis>R</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>dost, smutek, láska... totéž. Myslím, že už toho moc necítí. Žijí v tomhle očistci už moc dlouho.</emphasis></p>
<p>Pak si vzpomněl na ten smích, vzrušené výkřiky a potlesk, a svou myšlenku opravil. Zbývalo aspoň něco, co jim stále pohánělo motor, něco, co jim stále dokázalo zmáčknout spínače. Spanker by to mohl dosvědčit.</p>
<p>„Kdo tady velí?“ zeptal se Eddie. Pozoroval křižovatku za tou skupinkou velmi pečlivě pro případ, že by ostatní znovu sebrali odvahu. Zatím neviděl ani neslyšel, že by se z toho směru blížilo něco závažného. Pomyslel si, že ostatní nejspíš nechali tuto neuspořádanou posádku svému osudu.</p>
<p>Nejistě se po sobě podívali a nakonec promluvila žena s obličejem od krve. „To byl Spanker, ale když tentokrát začaly boží bubny, vytáhli jsme z klobouku Spankerův kámen, a tak jsme ho přinutili tancovat. Myslím, že příště by to byl Winston, ale oddělali jste ho těma svýma prohnilýma pistolema, to jste udělali.“ Otřela si z tváře krev, podívala se na ni a pak znovu stočila chmurný pohled na Eddieho.</p>
<p>„No, co si myslíš, že se mi Winston chystal udělat tím svým prohnilým oštěpem?“ zeptal se Eddie. Znechuceně zjistil, že ta žena v něm budí pocit viny kvůli tomu, co udělal. „Chtěl mi sestřihnout kotlety?“</p>
<p>„Zabili jste taky Franka a Lustera,“ pokračovala tvrdohlavě, „a co jste vy? Buď Šedí, což je špatný, nebo pár prohnilejch venkovanů, což je horší. Kdo zbyl pro Puby ze Severního města? Asi jenom Topsy - námořník Topsy - ale ten tu není, že? Vzal si loď a odjel po řece, ano, to udělal, a shnil taky, říkám já!“</p>
<p>Susannah ji přestala poslouchat. Její myšlenky, fascinované hrůzou, se upřely na něco, co ta žena před chvílí řekla: <emphasis>Vytáhli jsme z klobouku Spankerův kámen, a tak jsme ho přinutili tancovat.</emphasis> Vzpomněla si, jak na vysoké četla povídku Shirley Jacksonové Loterie, a pochopila, že tito lidé, degenerovaní potomci původních Pubů, jsou živoucí noční můrou paní Jacksonové. Nebylo divu, že nebyli schopni žádného silného citu, když věděli, že se budou účastnit toho příšerného losování ne jednou v roce, jako v tom příběhu, ale dvakrát nebo třikrát denně.</p>
<p>„Proč?“ zeptala se zakrvácené ženy chraptivě a plná hrůzy. „Proč to děláte?“</p>
<p>Žena se podívala na Susannah jako na největšího blázna na světě. „Proč? Aby duchové, kteří žijí ve strojích, nevstoupili do těl těch, kdo tady zemřeli - Pubů i Šedých - a neposlali je dírami v ulicích, aby nás sežrali. To ví každý hlupák.“</p>
<p>„Žádní duchové nejsou,“ řekla Susannah, ale i jí zněl vlastní hlas jako nesmyslné tlachání. Samozřejmě že duchové jsou. V tomto světě byli duchové všude. Přesto pokračovala. „To, čemu říkáte boží bubny, je jenom pásek, který uvízl ve stroji. Nic jiného to není.“ Najednou ji něco napadlo a dodala: „Nebo to možná Šedí dělají naschvál - napadlo vás to někdy? Žijí v druhé části města, že? A také pod ním, že? Vždycky vás chtěli vyhnat. Možná kápli na opravdu účinný způsob, jak vás donutit, abyste tu práci odvedli za ně.“</p>
<p>Zakrvácená žena stála vedle postaršího gentlemana, který měl na hlavě snad nejstarší buřinku na světě a na nohou roztřepené khaki šortky. Nyní vystoupil vpřed a promluvil k ní s patinou dobrých způsobů, které proměnily jeho skryté pohrdání v dýku s ostřím jako břitva. „Velmi se mýlíte, paní Pistolnice. Pod Ludem je mnoho strojů a ve všech jsou duchové - démoni, kteří vnucují smrtelným mužům a ženám pouze zlo. Tito démoni jsou rozhodně schopni vzbudit mrtvé... a v Ludu je mnoho mrtvých, kteří by mohli povstat.“</p>
<p>„Poslouchej,“ ozval se Eddie. „Viděl jsi někdy nějakýho toho zombieho na vlastní oči, Jeevesi? Viděl někdo něco takovýho?“</p>
<p>Jeeves zkřivil rty a nic neřekl - ale ten stažený ret mluvil za vše. Co jiného může člověk čekat, říkal ten ret, od venkovanů, kteří používají pistole místo pochopení?</p>
<p>Eddie došel k závěru, že bude nejlepší, když diskusi rozvíjející se tímto směrem uzavře. Stejně nikdy nebyl stavěný pro misionářskou práci. Ukázal rugerem na zakrvácenou ženu. „Ty a ten tvůj přítel - ten, kterej vypadá jako anglickej komorník, když má zrovna volno - nás odvedete na vlakový nádraží. Potom se můžeme všichni rozloučit, a já vám povím pravdu: sakra se mi uleví.“</p>
<p>„Vlakové nádraží?“ ozval se chlapík, který vypadal jako komorník Jeeves. „Co je to vlakové nádraží?“</p>
<p>„Vezměte nás do Kolíbky,“ řekla Susannah. „Zaveďte nás k Blaineovi.“</p>
<p>To konečně Jeevsem otřáslo. Světem unavené pohrdání, kterým je dosud častoval, nahradil výraz úleku a strachu. „Tam nemůžete jít!“ vykřikl. „Kolíbka je zakázané území a Blaine je nejnebezpečnější ze všech duchů v Ludu!“</p>
<p><emphasis>Zakázané území?</emphasis> zauvažoval Eddie. <emphasis>Skvělý. Jestli je to pravda, aspoň si konečně nebudeme muset dělat hlavu kvůli podobným pito</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>cům, jako jste vy. Bylo také pěkné slyšet, že Blaine pořád je... aspoň si to tito lidé mysleli.</emphasis></p>
<p>Ostatní hleděli na Eddieho a Susannah s výrazem nechápavého úžasu. Jako by pokušitelé navrhovali skupině skalních křesťanů, aby sehnali Archu Úmluvy a udělali z ní placenou toaletu.</p>
<p>Eddie zvedal ruger, až v hledí uviděl střed Jeevesova čela. „Jdeme,“ zavelel, „a jestli se nechceš připojit tady a teď ke svým předkům, navrhuju, abys přestal kňučet a uchcávat a odvedl nás tam.“</p>
<p>Jeeves a zakrvácená žena se po sobě nejistě podívali, ale když se muž v buřince znovu podíval na Eddieho a Susannah, jeho tvář byla opět vážná a klidná. „Zastřelte nás, jestli chcete,“ řekl. „Radši zemřeme tady než tam.“</p>
<p>„Jste banda zblblých debilů se chcípavým mozkem!“ rozkřičela se na ně Susannah. „Nikdo nemusí umírat! Prostě nás odveďte tam, kam chceme, pro lásku Boží!“</p>
<p>Žena věcně řekla: „Ale vstoupit do Blaineovy Kolíbky znamená smrt, mamko, tak to je. Protože Blaine spí a ten, kdo ho vyruší z odpočinku, musí zaplatit vysokou cenu.“</p>
<p>„Dělej, krasavice,“ vyštěkl Eddie. „Nemůžeš čichat kávu, když máš hlavu v prdeli.“</p>
<p>„Nevím, co to znamená,“ řekla se zvláštní a překvapivou důstojností.</p>
<p>„Znamená to, že nás můžete odvést ke Kolíbce a riskovat Hněv Blaineův, nebo můžete zůstat tady a zažít Hněv Eddieho. Víte, nemusí to být pěknej čistej průstřel hlavy. Můžu vás brát po kouskách a jsem akorát tak nasranej, abych to udělal. Prodělávám v tom vašem městě mizernej den - ta muzika je příšerná, všichni to máte v hlavě vygumovaný a první, koho uvidíme, po nás hodí granát a unese nám kámoše. Tak co na to říkáte?“</p>
<p>„Proč byste vlastně chodili k Blaineovi?“ zeptal se kdosi jiný. „Už se ze svého stání v Kolíbce nepohne - nehýbe se už celá léta. Dokonce přestal mluvit svými mnoha hlasy a nesměje se.“</p>
<p><emphasis>Mluví mnoha hlasy a směje se?</emphasis> pomyslel si Eddie. Podíval se na Susannah. Ta se na něj podívala také a pokrčila rameny.</p>
<p>„Ardis byl poslední, kdo se přiblížil k Blaineovi,“ pokračovala zakrvácená žena.</p>
<p>Jeeves vážně přikývl. „Ardis byl vždycky blázen, když se napil. Blaine se ho na cosi ptal. Slyšel jsem to, ale otázka mi nedávala smysl - cosi o matce havranů, aspoň myslím - a když Ardis nedokázal odpovědět, Blaine ho zahubil modrým ohněm.“</p>
<p>„Elektřinou?“ zeptal se Eddie.</p>
<p>Jeeves a zakrvácená žena přikývli. „Ano,“ řekla žena, „elektřinou, tak jsme tomu říkali za starých časů, tak je to.“</p>
<p>„Nemusíte s námi chodit,“ navrhla Susannah najednou. „Jenom nás zaveďte na dohled Kolíbky. Zbytek cesty dojdeme sami.“</p>
<p>Žena se na ni nedůvěřivě podívala, ale pak se k ní Jeeves sklonil a chvíli jí cosi mumlal do ucha. Ostatní Pubové stáli za nimi v neuspořádané řadě a dívali se na Eddieho a Susannah omámeným pohledem lidí, kteří přežili strašlivý nálet.</p>
<p>Nakonec se žena rozhlédla. „Ano,“ řekla. „Vezmeme vás blízko ke Kolíbce, a tak se zbavíme splašků.“</p>
<p>„Přesně moje myšlenka,“ pochvaloval si Eddie. „Ty a Jeeves. Vy ostatní padejte pryč.“ Přeletěl je očima. „Ale pamatujte - jeden oštěp ze zálohy, jeden šíp, jedna cihla, a tihle dva zemřou.“ Ta hrozba zazněla tak chabě a zbytečně, že Eddie zalitoval, že ji vůbec vyslovil. Jak by se mohli o ty dva zajímat, nebo vůbec o kteréhokoli jednotlivce svého klanu, když dennodenně dva nebo i víc z nich ubili?</p>
<p>„Jdeme,“ řekla žena. „Chci s vámi skoncovat.“</p>
<p>„To je vzájemný cit,“ odpověděl Eddie.</p>
<p>Ale než je ta žena s Jeevesem odvedli, udělala žena cosi, co přimělo Eddieho, aby poopravil své tvrdé myšlenky: poklekla, odhrnula vlasy z čela muže v kiltu a políbila ho na špinavou tvář. „Sbohem, Winstone,“ řekla. „Počkej na mě tam, kde se stromy rozestupují a voda je sladká. Přijdu za tebou, ano, stejně jistě jako úsvit zahání stíny na západ.“</p>
<p>„Nechtěla jsem ho zabít,“ řekla Susannah. „Chci, abys to věděla. Ale zemřít se mi chtělo ještě míň.“</p>
<p>„Ano.“ Obličej, který se obrátil k Susannah, byl nehybný a bez slz. „Ale jestli chcete vstoupit do Blaineovy Kolíbky, stejně zemřete. A je možné, že ve smrti budete závidět ubohému starému Winstonovi. Je krutý ten Blaine. Nejkrutější ze všech démonů v tomto krutém, krutém městě.“</p>
<p>„Pojď, Maud,“ pomáhal jí Jeeves na nohy.</p>
<p>„Ano. Skoncujme s nimi.“ Prohlédla si znovu Susannah a Eddieho, oči měla přísné, ale zároveň jaksi zmatené. „Bohové, proklejte mé oči, že se kdy na vás podívaly. A bohové ať proklejí pistole, které nesete, protože byly vždy pramenem našich potíží.“</p>
<p><emphasis>A s tímto přístupem,</emphasis> pomyslela si Susannah, <emphasis>budou vaše potíže t</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>vat ještě nejméně tisíc let, zlato.</emphasis></p>
<p>Maud vyrazila rychlým tempem po Želví ulici. Jeeves se držel vedle ní. Eddie, který tlačil Susannah na křesle, brzy lapal po dechu a snažil se je neztratit. Vznosné budovy, které lemovaly jejich cestu, se tyčily kolem nich ve stále větších rozestupech, takže nakonec připomínaly břečťanem porostlé venkovské domy na rozlehlých, širých trávnících, a Eddie si uvědomil, že vstoupili do části města, která byla kdysi opravdu nóbl čtvrtí. Vpředu se jedna budova tyčila nad všemi ostatními. Byla to zdánlivě jednoduchá čtvercová konstrukce z bílých kamenných kvádrů a její převislou střechu podpírala řada sloupů. Eddie si znovu vzpomněl na gladiátorské filmy, které se mu v dětství tak líbily. Susannah, která chodila do tradičnějších škol, si vzpomněla na Panthenon. Oba viděli nádherné sochy zvířat a podivili se jim - Medvěd a Želva, Ryba a Krysa, Kůň a Pes - které ve dvojstupu lemovaly střechu budovy, a pochopili, že to je místo, které hledají.</p>
<p>Ten nepříjemný pocit, že je sleduje spousta očí - plných nenávisti i zvědavosti -, je neopustil ani na chvíli. Když došli na dohled jednokolejové dráhy, zaduněl hrom. Stejně jako bouře se sem kolej táhla od jihu, napojila se na Želví ulici a zamířila rovnou do Kolíbky ludské. A když přišli blíž, prastaré mrtvoly po obou stranách se začaly točit a tancovat v sílícím větru.<strong>22</strong></p>
<p>Běželi znovu bůhví jak dlouho (Jake věděl určitě jen to, že bubny už zase ztichly), když ho Gasher škubnutím zarazil. Tentokrát se Jakeovi podařilo udržet se na nohou. Chytil druhý dech. Gasher, který už měl leccos za sebou, dech nechytil.</p>
<p>„Hou! Moje stará pumpa má co dělat, zlato.“</p>
<p>„To je zlé,“ řekl Jake lhostejně a pak se zapotácel, protože Gasherova zkroucená ruka ho udeřila do tváře.</p>
<p>„Jo, určitě bys hořce zaplakal, kdybych tu padnul mrtvej, co? Už to vidím! Ale takový štěstí mít nebudeš, ty můj mrňousku - starej Gasher už takovejch viděl, a já jsem se nenarodil, abych padnul mrtvej k nohám nějaký takový sladký prdelky, jako seš ty.“</p>
<p>Jake poslouchal ty výlevy naprosto nevzrušeně. Rozhodně chtěl vidět Gashera mrtvého, než skončí den. Gasher mohl vzít Jakea s sebou, ale Jakea už to nezajímalo. Otřel si krev z roztrženého rtu, chvíli se na ni zamyšleně díval a uvažoval nad tím, jak rychle se touha po vraždě může vkrást do lidského srdce a dobýt ho.</p>
<p>Gasher pozoroval Jakea, který se díval na svou krev, a zašklebil se. „Teče ti šťáva, co? Není poslední, kterou starej Gasher vymlátil z mladýho stromku, pokud si nebudeš dávat bacha, pokud si nebudeš dávat pořádnýho bacha.“ Ukázal na dlažbu úzké uličky, kterou právě procházeli. Byl v ní zrezivělý poklop a Jake si uvědomil, že to není tak dávno, co viděl v oceli vyražena stejná slova: SLÉVÁRNY LaMERK.</p>
<p>„Na boku má rukojeť,“ řekl Gasher. „Vidíš? Popadni to a pořádně zatáhni. Pořádně se do toho opři a možná že budeš mít všechny zuby pohromadě, až se setkáš s Tikytákem.“</p>
<p>Jake chytil ocelový poklop a zatáhl. Zatáhl pořádně, ale ne tolik, kolik mohl. Bludiště ulic a uliček, kterými ho Gasher hnal, bylo dost zlé, ale aspoň tam viděl. Nedokázal si představit, jaké to může být v podsvětí pod městem, kde černota zahltí i sny o útěku, a Jake to neměl v úmyslu zakoušet, dokud nebude vyhnutí.</p>
<p>Gasher mu rychle dal na srozuměnou, že vyhnutí není.</p>
<p>„Je to moc těžké pro -“ začal Jake a ten pirát ho vzápětí chytil za krk a škubl jím vzhůru, až ho měl tváří v tvář. Po dlouhém běhu uličkami mu tváře mírně, upoceně zarudly a boláky rozežírající jeho maso získaly ohavnou žlutě fialovou barvu. Z těch otevřených ran mu v pravidelných pulsech vytékala hustá nakažlivá tekutina a nitky krve. Jake se sotva nadechl Gasherova hustého odéru, než mu přívod vzduchu uskřípla ruka, která mu svírala hrdlo.</p>
<p>„Poslouchej, ty blbečku, a poslouchej dobře, protože tohle je poslední varování. Ty za ten zasranej poklop pořádně zabereš, jinak ti hmátnu do huby a vytrhnu ti jazyk zaživa. A klidně mě můžeš při tom kousat, protože mám krev plnou jedu a ty uvidíš na svým ksichtě první květy dřív, než uplyne tejden - pokud se tak dlouho dožiješ. Tak co?“</p>
<p>Jake překotně přikyvoval. Gasherova tvář mizela v houstnoucích šedých záhybech a jeho hlas zněl ze stále větší dálky.</p>
<p>„Dobře.“ Gasher ho od sebe odstrčil. Jake dopadl jako hadrový panák vedle poklopu, jen dávil a kašlal. Nakonec se mu podařilo zhluboka, sípavě nabrat dech, který ho pálil jako tekutý oheň. Vykašlal zakrvavený chuchvalec a při pohledu na něj se skoro pozvracel.</p>
<p>„Tak se do toho vopři, ty moje potěšeníčko, a už o tom nebudeme žvanit.“</p>
<p>Jake se připlazil k poklopu, zasunul ruce do úchytu a tentokrát zabral vší silou. Byla to hrozná chvilka, kdy si myslel, že stejně překážku nezmůže. Pak si představil, jak se mu Gasherovy prsty hrabou v ústech a chytají mu jazyk, a našel ještě trochu sil. V bedrech ho tupě zabolelo, jako by tam cosi povolilo, ale kruhové víko pomalou klouzalo stranou, vrzalo na kamenech a odhalovalo zející temný srpek.</p>
<p>„Dobře, kamaráde, dobře!“ vykřikl Gasher vesele. „Ty ses ale bejček! Jenom tahej - teď to nevzdávej!“</p>
<p>Když se srpek proměnil v půlměsíc a bolest v Jakeových bedrech žhnula jako rozpálená doběla, Gasher ho kopl do zadku, až se Jake svalil na zem.</p>
<p>„Velmi dobře!“ chválil ho Gasher a nakukoval dovnitř. „A teď, kamaráde, pěkně šupem dolů po žebříku, co je na boku. Jenom se pevně drž, abys nesletěl až dolů, protože ty šprušle jsou děsně kluzký a mastný. Je jich asi tak dvacet, pokud se pamatuju. A až se dostaneš na dno, zůstaneš stát, ani se nehneš, a počkáš na mě. Možná bys měl chuť utýct od svýho starýho kámoše, ale myslíš, že by to byl dobrej nápad?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Jake. „Asi ne.“</p>
<p>„Velmi inteligentní, synku!“ Gasher roztáhl rty v přízračném úsměvu a znovu tak ukázal pár zbylých zubů. „Je tam dole tma a je tam tisíc tunelů, který vedou všude možně. Tvůj kámoš Gasher je zná jako svý boty, to teda jo, ale ty by ses ztratil co by dup. A pak jsou tam krysy - moc velký krysy a moc hladový. Tak pěkně počkej.“</p>
<p>„Počkám.“</p>
<p>Gasher se na něj pozorně podíval. „Mluvíš přesně jako malej vostrej řízek, to teda jo, ale nejsi žádnej Pubík - na to bych vsadil hodinky. Odkud seš, mrňousku?“</p>
<p>Jake neodpověděl.</p>
<p>„Brumlák ti sežral jazyk, co? No, jak chceš. Tikyták to z tebe dostane, to teda jo. Má svoje metody, Tikyták náš. Prostě přirozeně chce, aby lidi konverzovali, a jakmile je rozmluví, někdy se rozjedou tak rychle a řvou tak hlasitě, že je někdo musí praštit do hlavy, aby zpomalili. Brumláci nemají dovoleno držet někomu jazyk, když je poblíž Tikyták, ani takoví pěkní mladí řízci jako ty. A teď sebou mrskni, ať seš z žebříku dole. Hop!“</p>
<p>Ohnal se nohou. Tentokrát se Jakeovi podařilo přikrčit a ráně se vyhnout. Podíval se do pootevřeného průlezu, uviděl žebřík a zamířil dolů. Trup měl ještě v uličce, když vzduchem otřásl kamenný rachot. Ozval se asi míli od nich, ale Jake věděl, co to je, ani mu to nemusel nikdo říkat. Neovládl se a vykřikl čirým zoufalstvím.</p>
<p>Koutky Gasherových úst se zvedly v ponurém úsměvu. „Tvůj drsnej přítel tě sledoval o něco líp, než sis myslel, co? Jenomže ne líp, než jsem si myslel já, kámo, protože jsem se mu kouknul do očí - byly moc drzý a mazaný. Říkal jsem si, že poběží za svým šťavnatým soustíčkem pěkně zčerstva, a taky to udělal. Drátů si všiml, ale fontána ho dostala, a to je moc dobře. Hejbni sebou, prdelko.“</p>
<p>Zamířil kopanec na Jakeovu vyčnívající hlavu. Jake se přikrčil, ale jedna noha mu sklouzla na žebříku připevněném po straně kanálové šachty a Jake se zachránil před pádem jenom tím, že se chytil Gasherova strupovatého kotníku. Prosebně vzhlédl, ale neuviděl v tom umírajícím, hnijícím obličeji ani náznak slitování.</p>
<p>„Prosím,“ řekl a uslyšel, že to slovo znělo skoro jako vzlyk. Pořád měl před očima Rolanda, jak leží rozmačkaný pod tou obrovskou fontánou. Co to Gasher říkal? Jestli ho někdo bude chtít, budou ho muset sbírat pijákem.</p>
<p>„Pros si, jak chceš, drahoušku. Jenom nečekej, že z toho něco budeš mít, protože milosrdenství končí na týdle straně mostu, tak je to. Tak už mazej, nebo ti vykopnu ten krví nacucanej mozek z hlavy, až ti bude lítat ušima.“</p>
<p>A tak Jake zamířil dolů, a než sešplhal do stojaté vody na dně, chuť brečet ho přešla. Čekal s rameny svěšenými a hlavou sklopenou, až Gasher sleze za ním a odvede ho vstříc osudu.<strong>23</strong></p>
<p>Roland málem zakopl o zkřížené dráty, které zadržovaly lavinu odpadků, ale ta visící fontána byla směšná - past, kterou by mohlo nastražit leda hloupé děcko. Cort je učil, aby neustále kontrolovali všechny vizuální kvadranty, když se pohybují nepřátelským územím, to znamenalo také nahoře, dole a vzadu.</p>
<p>„Stůj,“ řekl Ochovi zvýšeným hlasem, aby přehlušil bubny.</p>
<p>„Uj!“ souhlasil Ochu, pak se podíval dopředu a okamžitě dodal: „Ejk!“</p>
<p>„Ano.“ Pistolník se znovu podíval vzhůru na zavěšenou mramorovou fontánu, pak si zkoumavě prohlédl uličku, aby našel spouštěcí mechanismus. Viděl, že jsou dva. Jejich maskování za dlažební kameny bývalo možná účinné, ale ty doby dávno minuly. Roland se sklonil, ruce si opřel o kolena a promluvil k Ochovu vzhůru obrácenému obličeji. „Teď tě chvilku ponesu. Nevrť se, Ochu.“</p>
<p>„Ochu!“</p>
<p>Roland položil ruce na brumláka. Ochu nejdřív ztuhl a pokusil se odtáhnout, ale pak Roland ucítil, že se zvířátko poddává. Nebyl zrovna spokojený, když se ocitl tak blízko někoho jiného než Jakea, ale bylo zřejmé, že je odhodlaný to vydržet. Rolanda znovu napadlo, jak inteligentní asi Ochu je.</p>
<p>Pronesl ho úzkou uličkou pod visící fontánou ludskou, a opatrně překročil falešné kameny. Jakmile byly bezpečně za nimi, sklonil se, aby Ocha pustil. Když to udělal, bubny zmlkly.</p>
<p>„Ejk!“ řekl Ochu netrpělivě. „Ejk-Ejk!“</p>
<p>„Ano - ale musíme udělat ještě kousek práce.“</p>
<p>Odvedl Ocha o patnáct yardů dál do uličky, pak se sklonil a sebral hroudu betonu. Zamyšleně ji přehodil z ruky do ruky, a když to udělal, uslyšel od východu výstřel z pistole. Zesílený dusot bubnů překryl rachot bitvy Eddieho a Susannah s otrhanou bandou Pubů, ale tento výstřel uslyšel zřetelně, a usmál se - skoro určitě to znamenalo, že Deanovi došli ke Kolíbce, a to byla první dobrá zpráva toho dne, který mu připadal dlouhý jako týden.</p>
<p>Roland se otočil a hodil betonovou hroudou. Mušku měl přesnou stejně jako v den, kdy házel na stařičký semafor v River Crossing. Střela zasáhla jednu zaprášenou spoušť přímo doprostřed a jedno rezivé lanko prasklo, jen to drsně zabzučelo. Mramorová fontána spadla, převalila se, když ji druhé lano okamžik zadržovalo - <emphasis>dost dlouho, aby člověk s rychlými reflexy dokázal vyklidit smrtonosnou zónu</emphasis>, pomyslel si Roland. Pak to lano také povolilo a fontána padla jako růžový, beztvarý kámen.</p>
<p>Roland se přikrčil za hromadu rezivých železných nosníků a Ochu mu hbitě vyskočil do klína, protože fontána dopadla na uličku, až to mohutně zadunělo. Úlomky růžového mramoru, některé velké jako karty, proletěly vzduchem. Několik malých úlomků píchlo Rolanda do tváře. Další oprášil z Ochovy srsti. Pohlédl přes provizorní barikádu. Fontána se rozpadla na dvě části jako ohromný talíř. <emphasis>Tudy se vracet nebudeme,</emphasis> pomyslel si Roland. Průchod, už tak dost úzký, byl naprosto zatarasený.</p>
<p>Napadlo ho, jestlipak Jake uslyšel ránu, když fontána spadla, a co si z toho vyvodil. Na Gashera nemarnil myšlenky. Gasher si bude myslet, že Roland je na kaši, a přesně to si Roland přál, aby Gashera napadlo. Bude si Jake myslet totéž? Chlapec by měl mít dost rozumu, než aby věřil, že se dá pistolník zabít tak jednoduchým zařízením, ale jestli ho Gasher dostatečně zdeptal, Jake možná nedokáže jasně uvažovat. No, bylo příliš pozdě, než aby si s tím dělal starosti, ale kdyby to Roland musel udělat znovu, počínal by si naprosto stejně. Gasher, bez ohledu na svůj mizerný stav, prokázal odvahu a zvířecí lstivost. Pokud teď poleví v ostražitosti, ten trik za to stál.</p>
<p>Roland vstal. „Ochu - najdi Jakea.“</p>
<p>„Ejk!“ Ochu natáhl hlavu dopředu na dlouhém krku, zavětřil v půlkruhu kolem sebe, zvětřil Jakeovu vůni a už se rozběhl s Rolandem v patách. Za deset minut stál u poklopu zapuštěného do dlažby, celý ho očichal, pak vzhlédl k Rolandovi a pronikavě zaštěkal.</p><empty-line /><p>Pistolník si klekl a prohlížel si zmatené stopy a širokou stopu škrábanců na kamenech. Pomyslel si, že tento poklop je často odsunován. Oči se mu zúžily, když uviděl krvavou slinu v mezeře mezi dvěma nedalekými kameny.</p>
<p>„Ten parchant ho pořád bije,“ zamumlal.</p>
<p>Odtáhl poklop, nahlédl dolů, pak rozvázal kožené řemínky, které mu stahovaly vpředu košili. Zvedl brumláka a zastrčil si ho za košili. Ochu vycenil zuby a Roland chvilku cítil, jak se mu drápy boří do hrudníku a břicha jako drobné ostré nože. Potom se nože stáhly a Ochu jen vykukoval z Rolandovy košile jasnýma očima a funěl jako parní stroj. Pistolník cítil, že Ochovo srdce rychle tluče blízko jeho vlastního srdce. Vytál kožený řemínek z oček u košile a našel v torbě jiný řemínek, delší.</p>
<p>„Dám tě na vodítko. Nelíbí se mi to a tobě se to bude líbit ještě méně, ale dole bude velká tma.“</p>
<p>Svázal řemínky k sobě a na jednom konci udělal širokou smyčku, kterou přetáhl Ochovi přes hlavu. Čekal, že Ochu znovu vycení zuby, možná po něm i chňapne, ale Ochu nic takového neudělal. Jenom se díval na Rolanda zlatě lemovanýma očima a znovu netrpělivě vyštěkl: „Ejk!“</p>
<p>Roland si zastrčil volný konec provizorního vodítka do úst, pak se posadil na okraj kanálové šachty... pokud to bylo něco takového. Chvíli hmatal po horní příčli žebříku, až ji našel. Pomalu a opatrně se spustil níž, a při tom si víc než jindy uvědomoval, že mu chybí půlka jedné ruky a že ocelové příčle jsou kluzké olejem a ještě čímsi hustším, pravděpodobně mechem. Ochu, který pravidelně a prudce oddechoval, byl těžký, cítil jeho teplou tíži mezi košilí a břichem. Zlaté prstence očí mu v tom šeru svítily jako medailonky.</p>
<p>Nakonec pistolníkova pátrající noha cákla do vody na dně šachty. Krátce pohlédl ke kotoučku bílého světla vysoko nad hlavou. <emphasis>Tady to začíná být těžké,</emphasis> pomyslel si. V tunelu bylo teplo, vlhko a páchlo to tu jako v starobylé márnici. Kdesi poblíž kapala voda, znělo to monotónně a dutě. Kousek dál Roland slyšel hukot strojů. Vytáhl velmi vděčného Ocha z úkrytu za košilí a postavil ho do mělké vody, která líně protékala stokou.</p>
<p>„Teď je to na tobě,“ zamumlal brumlákovi do ucha. „Za Jakem, Ochu. Za Jakem!“</p>
<p>„Ejk!“ vyštěkl brumlák a vyrazil do tmy, až voda cákala a hlava se mu houpala ze strany na stranu na dlouhém krku jako kyvadlo. Roland za ním utíkal s koženým vodítkem omotaným kolem zmrzačené pravé ruky.<strong>24</strong></p>
<p>Kolíbka - byla dost velká na to, aby si podle nich zasloužila vlastní jméno - stála uprostřed náměstí pětkrát většího než to, na kterém našli rozbitou sochu, a když se Susannah na ni pořádně podívala, uvědomila si, jak doopravdy starý a šedivý a strašně zničený je zbytek Ludu. Kolíbka byla tak čistá, až z toho skoro bolely oči. Stěny nebyly porostlé popínavými rostlinami. Oslepivě bílé zdi, schody a sloupy nebyly pošpiněné graffiti. Když se přiblížili, uviděla Susannah, proč tomu tak je: stěny Kolíbky neustále zalévala voda, vytékající z hubic skrytých ve stínech měděných okapů. Schody omývaly střídavé spršky vypouštěné dalšími skrytými hubicemi, takže se proměnily ve vodopády.</p>
<p>„Páni,“ podivil se Eddie. „Vedle toho vypadá Grand Central jako autobusový nádraží v Prdelovicích v Nebrasce.“</p>
<p>„Ty jsi ale básník, drahý,“ pravila Susannah suše.</p>
<p>Schody obklopovaly celou budovu a stoupaly k veliké otevřené hale. Nerostla tu žádná vegetace, která by bránila ve výhledu, ale Eddie a Susannah zjistili, že se stejně nemohou dovnitř pořádně podívat. Stíny, které vrhala převislá střecha, byly příliš hluboké. Totemy Paprsku byly rozestavěny všude kolem budovy, vždy po dvou, ale rohy byly vyhrazeny tvorům, o kterých Susannah horoucně doufala, že je potká nanejvýš v noční můře - byli to strašliví kamenní draci se šupinatými těly, zakřivenými drápy a ohavným pohledem.</p>
<p>Eddie ji pohladil po rameni a ukázal výš. Susannah se tam podívala... a dech se jí zarazil v hrdle. Na vrcholku střechy, vysoko nad Totemy Paprsku a dračími obludami, stál rozkročen zlatý válečník, nejméně šedesát stop vysoký. Pomačkaný kovbojský klobouk měl postrčeny do týla, aby bylo vidět jeho vrásčité ustarané čelo. Na hrudník mu křivě splýval šátek, jako by si ho právě stáhl poté, co mu dlouho a tvrdě sloužil jako chránič proti prachu. V jedné pozvednuté pěsti držel revolver. V druhé cosi, co vypadalo jako olivová ratolest.</p>
<p>Roland z Gileadu stál na Kolíbce ludské, oděn do zlata.</p>
<p><emphasis>Ne,</emphasis> pomyslela si, když si konečně vzpomněla, že by měla dýchat. <emphasis>To není on... ale svým způsobem je. Ten muž byl pistolník a podoba mezi tím, kdo umřel nejméně před tisíci lety, a Rolandem, je veškerá pravda o ka-tet, kterou kdy budeš potřebovat znát.</emphasis></p>
<p>Od jihu zaburácel hrom. Mračna uhánějící nebem proťal blesk. Zalitovala, že nemá víc času prohlížet si zlatou sochu, jež stála na Kolíbce, a zvířata, která ji obklopovala. Vypadalo to, že u každého z nich je vytesán nápis, a Susannah měla pocit, že to, co tam bylo napsáno, by stálo za to vědět. Za těchto okolností však neměli času nazbyt.</p>
<p>V místě, kde Želví ulice ústila na náměstí Kolíbky, byl na dlažbě namalován široký červený pruh. Maud a chlapík, kterému Eddie říkal komorník Jeeves, se zastavili v opatrné vzdálenosti od toho červeného znamení.</p>
<p>„Tak, a dál už ne,“ pravila Maud klidně. „Můžete nás odvést na smrt, ale každý muž a žena stejně smrt dluží bohům, a já zemřu na této straně té čáry smrti, ať se stane cokoli. Nebudu pokoušet Blainea kvůli cizákům.“</p>
<p>„Ani já ne,“ řekl Jeeves. Sundal si zaprášenou buřinku a podržel ji na holé hrudi. Ve tváři měl ustrašený, ale důstojný výraz.</p>
<p>„Fajn,“ řekla Susannah. „Tak se odtud ztraťte, oba.“</p>
<p>„Střelíte nás do zad, jakmile se otočíme,“ řekl Jeeves roztřeseně. „To je jisté a zaručené.“</p>
<p>Maud zavrtěla hlavou. Krev na tváři jí uschla a vypadala jako prapodivné kaštanové tetování. „Žádný pistolník nestřílel do zad - tohle řeknu.“</p>
<p>„Máme jenom jejich slovo, že jsou to, co tvrdí.“</p>
<p>Maud ukázala na velký revolver s ohmatanou santálovou pažbou, který Susannah držela v ruce. Jeeves se podíval... a po chvíli natáhl ruku k ženě. Když ji Maud vzala do své dlaně, zavrhla Susannah představu, že to jsou dva nebezpeční zabijáci. Vypadali spíš jako Jeníček a Mařenka než Bonnie a Clyde. Unavení, vyděšení, zmatení a ztracení tak dlouho v lese, že tam zestárli. Její nenávist a strach vyprchaly. Nahradila je lítost a hluboký, bolestný smutek.</p>
<p>„Jděte si, vy dva,“ řekla tiše. „Kráčejte cestami, jakými si přejete, a beze strachu ze mě nebo z mého muže.“</p>
<p>Maud přikývla. „Věřím, že nám nechcete ublížit, a odpouštím vám, že jste zastřelili Winstona. Ale poslouchejte mě, a poslouchejte dobře: držte se od Kolíbky dál. Nevím, jaké důvody vás tam vedou, ale nejsou dost dobré. Vstoupit do Blaineovy Kolíbky znamená smrt.“</p>
<p>„Nemáme na vybranou,“ řekl Eddie a nad hlavou jim znovu zaduněl hrom, jako by jeho slova potvrzoval. „Teď povím něco já vám. Nevím, co je pod Ludem a co tam není, ale vím, že ty bubny, ze kterejch jste tak vedle, patří k jedný nahrávce - písničce - která vznikla ve světě, ze kterýho s mou ženou pocházíme.“ Hleděl jim do nechápavých tváří a pak bezmocně zvedl ruce. „Ježíšku na křížku, copak to nechápete? Zabíjíte se kvůli muzice, která nikdy ani nevyšla na singlu!“</p>
<p>Susannah mu položila ruku na ramena a tiše ho oslovila. Chvíli si jí nevšímal, jen pohledem přeletoval z Jeevese na Maud a pak zase na Jeevese.</p>
<p>„Chcete vidět příšery? Tak se pořádně podívejte na sebe. A až se vrátíte do tý cvokárny, který říkáte domov, pořádně se podívejte na svoje kamarády a příbuzný.“</p>
<p>„Nerozumíte,“ řekla Maud. Oči měla temné a vážné. „Ale pochopíte. Ano - pochopíte.“</p>
<p>„Tak už jděte,“ řekla Susannah mírně. „Nemá smysl, abychom spolu hovořili. Slova zní mrtvě. Jděte tedy svou cestou a snažte se vzpomenout tváří svých otců, protože myslím, že jste ty tváře ztratili z očí hodně dávno.“</p>
<p>Ti dva se tedy beze slova otočili a vraceli se směrem, kudy přišli. Chvílemi se však ohlédli a stále se drželi za ruce: Jeníček a Mařenka, ztraceni v hlubokém temném lese.</p>
<p>„Já chci vypadnout,“ řekl Eddie ztěžka. Zajistil ruger, zastrčil ho za opasek a pak si protřel zarudlé oči hranami dlaní. „Prostě chci vypadnout, víc nic.“</p>
<p>„Vím, jak ti je, můj milý.“ Bylo vidět, že se Susannah bojí, ale držení hlavy prozrazovalo vzdor, který se naučil poznávat a milovat. Vložil jí ruce na ramena, sklonil se a políbil ji. Nenechal se rušit okolím ani blížící se bouřkou a dal si záležet. Když se konečně odtáhl, dlouho si ho prohlížela rozšířenýma, roztančenýma očima. „Páni! Co to mělo znamenat?“</p>
<p>„Znamená to, že jsem do tebe zamilovaný,“ řekl, „a myslím, že je to všechno. Stačí to?“</p>
<p>V očích se jí objevil měkký výraz. Okamžik přemýšlela o tom, že mu prozradí tajemství, které možná má nebo nemá, ale čas a místo nebyly samozřejmě vhodné - nemohla mu říct, že je možná těhotná, stejně jako se nemohla zastavit, aby si přečetla slova vyrytá na sochách portálových Totemů.</p>
<p>„Stačí, Eddie,“ řekla.</p>
<p>„Seš to nejlepší, co mě v životě potkalo.“ Své oříškově hnědé oči upíral jen na ni. „Těžko se mi takový věci říkají - asi za to může život s Henrym - ale je to pravda. Myslím, že jsem tě začal milovat, protože jsi byla všecko, od čeho mě Roland odtrhl - myslím v New Yorku - ale teď je toho mnohem víc, protože už se vrátit nechci. Ty ano?“</p>
<p>Podívala se na Kolíbku. Bála se toho, co tam najdou, ale přesto... podívala se znovu na něj. „Ne, nechci se vrátit. Chci strávit zbytek života tím, že půjdu dopředu. Tedy dokud jsi se mnou. Víš, je legrační, že říkáš, že jsi mě začal milovat kvůli tomu všemu, od čeho tě odtrhl.“</p>
<p>„Jak legrační?“</p>
<p>„Já jsem tě začala milovat, protože jsi mě osvobodil od Detty Walkerové.“ Odmlčela se, zamyslela, pak mírně zavrtěla hlavou. „Ne - je v tom něco víc. Začala jsem tě milovat, protože jsi mě osvobodil od obou těch potvor. Jedna byla sprostá zlodějská děvka a ta druhá byla snobská, pokrytecká nána. Jedna za osmnáct a druhá bez dvou za dvacet, tak to vidím já. Mám Susannah Deanovou radši než ty dvě... a právě ty jsi mě osvobodil.“</p>
<p>Tentokrát ona vztáhla ruce, přitiskla dlaně k jeho zarostlým tvářím, přitáhla ho k sobě a něžně ho políbila. Když jí zlehka položil ruku na hruď, vzdychla a přikryla jeho dlaň svou.</p>
<p>„Myslím, že bychom měli jít,“ řekla, „nebo si lehneme rovnou tady na ulici... a zmokneme, jak to tak vypadá.“</p>
<p>Eddie se naposledy rozhlédl po tichých věžácích, rozbitých oknech, zarostlých stěnách. Pak přikývl. „Jo. Stejně si myslím, že v tomhle městě není žádná budoucnost.“</p>
<p>Začal ji tlačit před sebou a oba ztuhli, když kola křesla přejela čáru, kterou Maud nazvala čárou smrti, protože se báli, že najedou na nějaké prastaré ochranné zařízení a společně zemřou. Ale nic se nestalo. Eddie ji dotlačil na náměstí, a když se přiblížili ke schodům vedoucím do Kolíbky, spustil se studený, větrem hnaný déšť.</p>
<p>Nevěděl to ani jeden z nich, ale do Středosvěta dorazila první z velkých podzimních bouří.<strong>25</strong></p>
<p>Jakmile se ocitli ve smrduté tmě stoky, Gasher zpomalil vražedné tempo, které držel nahoře. Jake si nemyslel, že je to kvůli tmě. Zdálo se, že Gasher zná každý zákrut a zatáčku cesty, po které se vydal, přesně jak tvrdil. Jake se domníval, že je to tím, že jeho uchvatitele uspokojila skutečnost, že Rolanda rozmačkala na kaši sklopná past.</p>
<p>Jake se nad tím zamyslel.</p>
<p>Jestli Roland zahlédl nastražené dráty - mnohem rafinovanější past než tu, která následovala - bylo skutečně možné, že přehlédl fontánu? Asi to možné bylo, ale moc smyslu to nedávalo. Jake si pomyslel, že mnohem pravděpodobnější je, že Roland shodil fontánu schválně, aby ukolébal Gashera a možná ho i zpomalil. Nevěřil, že by je Roland dokázal sledovat tímto bludištěm pod ulicemi - totální tma určitě ochromila pistolnické stopovací schopnosti - ale srdce mu rozveselilo pomyšlení, že Roland třeba nezemřel, když se pokoušel dostát svému slibu.</p>
<p>Zabočili vpravo, vlevo a pak znovu vlevo. Jak se Jakeovy ostatní smysly ostřily ve snaze nahradit mu zrak, neurčitě si začal uvědomovat další tunely kolem sebe. Tlumené zvuky prastarých lopotících se strojů na okamžik zesílily a znovu se ztlumily, když se kolem nich opět sevřely kamenné základy města. Chvílemi mu kůži ovanul průvan, někdy teplý, jindy studený. Cákání vody, které provázelo jejich kroky, nakrátko zaznělo ozvěnou, když míjeli odbočující tunely, ze kterých vanul smrdutý dech, a jednou Jake skoro vrazil hlavou do jakéhosi kovového předmětu, který visel ze stropu. Ohnal se po tom rukou a ucítil, že to možná je veliký větrák. Potom už mával v chůzi rukama před sebou, aby poznal, co je ve vzduchu před ním.</p>
<p>Gasher ho naváděl plácáním do ramenou, jako vozka vede své voly. Rázovali slušným tempem, ale neběželi. Gasher už nabral tolik dechu, že si nejdřív pobrukoval a potom začal zpívat tichým, kupodivu melodickým tenorem.</p>
<p><emphasis>„Rintili-tintili-rin-tin-tililili, </emphasis></p>
<p><emphasis>dostanu práci a koupím ti prstýnek, </emphasis></p>
<p><emphasis>až ti sáhnu tam, </emphasis></p>
<p><emphasis>kde to nejradši mám, </emphasis></p>
<p><emphasis>rintili-tintili... </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>Rintili-tin-tili-tilili </emphasis></p>
<p><emphasis>to mám přece nejradši, </emphasis></p>
<p><emphasis>hrát si s tvýma rintilit</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>ma!“</emphasis></p>
<p>Následovalo ještě pět nebo šest veršů v podobném duchu, než Gasher ztichl. „Teď zazpíváš ty, mrňousku.“</p>
<p>„Nic neumím,“ odfoukl si Jake. Doufal, že vypadá vyčerpaněji, než ve skutečnosti byl. Nevěděl, jestli mu to bude k něčemu dobré, ale tady v té tmě se zdálo, že každý bod stojí za to.</p>
<p>Gasher ho dloubl loktem doprostřed zad a skoro ho povalil rovnou do vody, která jim pomalu obtékala kotníky. „Tak si radši vzpomeň, nebo ti vyrvu tu roztomilou páteř ze zadku.“ Odmlčel se a pak dodal: „Tady dole straší, hochu. Žijou v těch zasranejch strojích, no jo. Zpívání je zažene... copak to nevíš? Tak zpívej!“</p>
<p>Jake usilovně přemýšlel, nechtěl si vysloužit další milostný dloubanec od Gashera, a vytasil se s písničkou, kterou se naučil na letním táboře, když mu bylo sedm nebo osm let. Otevřel ústa a začal hulákat do tmy, a poslouchal, jak se ozvěna odráží mezi zvuky tekoucích splašků, kapající vody a hukotem prastarých strojů.</p>
<p><emphasis>„Tak jsem ti teda fouk, </emphasis></p>
<p><emphasis>prsten si dej za klobouk, </emphasis></p>
<p><emphasis>nechci tě znát a neměl jsem tě rád, </emphasis></p>
<p><emphasis>to ti říkám rovnou.</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>Rovnou, jó tady rovnou, </emphasis></p>
<p><emphasis>Rovnou, jó tady rovnou, </emphasis></p>
<p><emphasis>nechci tě znát, a neměl jsem tě rád, </emphasis></p>
<p><emphasis>to ti říkám -“</emphasis></p>
<p>Gasher se natáhl, chytil Jakea za uši, jako by byl džbán, a tvrdě ho zarazil. „Přímo před tebou je díra,“ řekl. „S tím tvým hlasem, mrňousi, bych světu prokázal milosrdnej skutek, kdybych tě nechal do ní spadnout, to teda jo, ale Tikyták by to vůbec neschvaloval, takže počítám, že budeš ještě chvíli v bezpečí.“ Gasherovy ruce pustily Jakeovy uši, které pálily jako oheň, a znovu ho uchopily za košili. „Teď se nakloň dopředu, až nahmatáš na druhý straně žebřík. A dávej bacha, abys neuklouzl a nestáhl nás oba dolů!“</p>
<p>Jake se opatrně naklonil vpřed s rukama nataženýma, plný strachu, že spadne do jámy, kterou neviděl. Když tak hmatal po žebříku, uvědomil si, že mu do tváře vane teplý vzduch - čistý a skoro voňavý - a že dole se rozlévá slabý náznak červené záře. Jeho prsty se dotkly ocelové příčle a sevřely ji. Zranění na levé ruce se znovu otevřelo a Jake cítil, jak mu dlaní teče teplá krev.</p>
<p>„Máš to?“ ptal se Gasher.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Tak lez dolů! Na co čekáš, krucinál!“ Gasher pustil jeho košili a Jake si představoval, jak se ho chystá kopnout do zadku, aby ho trochu popohnal. Jake překročil slabě zářící díru a začal sestupovat po žebříku, a zraněnou ruku co nejvíc šetřil. Příčle tentokrát nebyly od oleje ani porostlé mechem, a nebyly skoro ani zrezivělé. Šachta byla velmi hluboká, a jak Jake spěšně sestupoval, aby mu Gasher nešlápl na ruce botami s pevnou podrážkou, vzpomněl si najednou na film, který kdysi viděl v televizi - <emphasis>Cesta do středu Země</emphasis>.</p>
<p>Dunění strojů sílilo a růžová zář také. Stroje sice podle zvuku nebyly v dobrém stavu, ale uši mu napověděly, že jsou na tom lépe než ty na povrchu. A když konečně sešplhal na dno, zjistil, že podlaha je suchá. Nová vodorovná šachta byla hranatého průřezu, asi šest stop vysoká a obložená nýtovanými pláty z nerez oceli. Táhla se tak daleko oběma směry, kam až Jake dohlédl, rovná, jako když střelí. Instinktivně, bez přemýšlení věděl, že tento tunel (který musel být nejméně sedmdesát stop pod Ludem) také sleduje dráhu Paprsku. A kdesi vpředu - Jake si tím byl jist, i když nevěděl proč - přímo nad ním ležel vlak, který hledali.</p>
<p>Ve stěnách těsně pod stropem byly po stranách vsazeny úzké ventilační mřížky. Z nich proudil ten čistý, suchý vzduch. Z některých visel mech jako modrošedý vous, ale většinou byly stále čisté. Pod každou mřížkou byla žlutá šipka se symbolem, který vypadal trochu jako malé té. Šipky ukazovaly směrem, kterým mířili Jake a Gasher.</p>
<p>Růžové světlo vycházelo ze skleněných zářivek, které visely u stropu šachty v rovnoběžných řadách. Některé - asi každá třetí - byly tmavé a jiné nervózně blikaly, ale aspoň polovina stále fungovala. <emphasis>Neónové trubice</emphasis>, pomyslel si Jake užasle. <emphasis>Jak to?</emphasis></p>
<p>Gasher se shýbl k Jakeovi. Všiml si, že se Jake diví, a usmál se. „Pěkný, že jo? V létě chladno, v zimě teplo, a tolik jídla, že by to pět set lidí nesnědlo za pět set let. A víš, co je na tom nejlepší, mrňousi? To nejlepší na tomhle pěkným podrazu?“</p>
<p>Jake zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Farkinovi Pubíci nemají ani ponětí, že todle místo vůbec existuje. Myslí si, že tu dole jsou strašidla. Schválně, jestli někdy uvidíš Pubíka jít míň než na dvacet stop vod kanálu, když nemusí!“</p>
<p>Zvrátil hlavu srdečně se zasmál. Jake se k němu nepřidal, i když mu chladný hlásek v koutku duše našeptával, že by udělal dobře, kdyby se taky zasmál. Ale neudělal to, protože věděl přesně, jak těm Pubům je. Pod městem byla strašidla - skřeti a strašáci a démoni. Copak ho jeden z nich právě nechytil?</p>
<p>Gasher ho postrčil vlevo. „Kruci - už tam skoro jsme. Hop!“</p>
<p>Vyrazili klusem, jejich kroky znovu provázela hustá ozvěna. Po deseti nebo patnácti minutách Jake uviděl asi dvě stě yardů před sebou vodotěsný průlez. Když se přiblížili, uviděl, že z dvířek průlezu trčí veliké kolo. Na stěně napravo visela krabička komunikátoru.</p>
<p>„Jsem úplně vyflustnutej,“ zahekal Gasher, když doběhli ke dveřím na konci tunelu. „Todleto už není pro takovýho starýho invalidu, jaký jsem já, to teda není!“ Zmáčkl knoflík na interkomu a zahulákal: „Mám ho, Tikytáku - mám ho pěkně v hrsti, jak sis přál! Ani jsem mu nerozcuchal vlásky! No neříkal jsem ti to? Důvěřuj Gashermanovi, říkal jsem, protože ten to zmákne řádně a správně! Tak otevři a pusť nás dovnitř!“</p>
<p>Pustil knoflík a netrpělivě se zahleděl na dveře. Kolo se neotočilo. Místo toho se z reproduktoru interkomu ozval nevzrušený, líný hlas: „Jaké je heslo?“</p>
<p>Gasher se strašně zamračil, poškrábal se na bradě dlouhými špinavými nehty, pak zvedl pásku na oku a vymáčkl si další dávku žlutozeleného slizu. „Tikyták a ty jeho hesla!“ řekl Jakeovi. Mluvil ustaraně a zároveň naštvaně. „Je to vostrej řízek, ale tohle už jde moc daleko, podle mýho názoru, to teda jo.“</p>
<p>Zmáčkl knoflík a zaječel: „Ale no tak, Tikytáku! Jestli nepoznáš můj hlas, potřebuješ sluchátko!“</p>
<p>„Ale já ho poznávám,“ opáčil líný hlas. Jakeovi připomínal Jerryho Reeda, který hrál s Burtem Reynoldsem ve filmu <emphasis>Smokey a band</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>ta</emphasis>. „Ale nevím, kdo je s tebou, že, nebo jsi zapomněl, že venkovní kamera loni kiksla? Řekneš mi heslo, Gashere, nebo si klidně venku shnij!“</p>
<p>Gasher si strčil prst do nosu, vytáhl hroudu hlenu barvy mátového želé a rozmáčkl ho o mřížku reproduktoru. Jake pozoroval tento dětinský projev špatné nálady mlčky a užasle a cítil, jak v něm začíná bublat nevítaný, hysterický smích. Copak urazili tak dlouhou cestu bludištěm plným nástrah a černých tunelů, aby uvízli před těmito vodotěsnými dveřmi jenom proto, že si Gasher nemůže vzpomenout na Tikytákovo heslo?</p>
<p>Gasher se na něj zle podíval, pak si hmátl rukou na lebku a stáhl si propocený žlutý šátek. Lebku měl pod ním holou, kromě několika statečných chomáčů černých vlasů podobných bodlinám ježury, a nad levým spánkem ji měl promáčknutou. Gasher nakoukl do šátku a vytáhl kus papíru. „Bůh žehnej Hootsovi,“ zamumlal. „Hoots se o mně pořádně stará, to teda jo.“</p>
<p>Zadíval se na papírek, obracel ho sem a tam, a pak ho přistrčil k Jakeovi. Mluvil tlumeně, jako by ho Tikyták mohl slyšet, i když nemačkal knoflík u interkomu.</p>
<p>„Ses správnej malej džentlas, že jo? A první, co každýho džentlmena učej, když se naučil nežrat hlínu a neochcávat rohy, je čtení. Takže mi přečti to slovo na tomdle papíru, kámo, protože mně se vykouřilo z hlavy - to teda jo.“</p>
<p>Jake vzal papír, podíval se na něj a pak se znovu podíval na Gashera. „Co když nepřečtu?“ zeptal se klidně.</p>
<p>Gashera taková odpověď na okamžik zarazila... ale pak se začal nebezpečně dobrosrdečně usmívat. „No, tak tě popadnu za krk a tvoji hlavu použiju místo klepadla,“ řekl. „Pochybuju, že to Tikytáka přesvědčí, aby mě pustil - protože je pořád nervózní z toho tvýho drsnýho přítele, to teda je - ale moje srdce to nesmírně potěší, když uvidím, jak z toho kola kape tvůj mozek.“</p>
<p>Jake o tom uvažoval a ten temný smích v něm pořád bublal. Tikyták byl asi vostrej řízek - věděl, že bude obtížné přesvědčit Gashera, který stejně umíral, aby řekl heslo, i kdyby ho Roland zajal. Tikyták však nepočítal s Gasherovou selhávající pamětí.</p>
<p><emphasis>Nesměj se. Jestli se rozesměješ, opravdu ti vymlátí mozek z hl</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>vy.</emphasis></p>
<p>Gasher sice mluvil srdnatě, ale pozoroval Jakea opravdu napjatě, a Jake si uvědomil jeden možná významný fakt: Gasher se třeba smrti nebál... ale bál se ponížení.</p>
<p>„Dobře, Gashere,“ řekl klidně. „To slovo na tomto papíru zní <emphasis>ště</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>rost</emphasis>.“</p>
<p>„Dej to sem.“ Gasher mu vyškubl papír z ruky, vrátil ho do šátku a rychle si omotal žlutou látku znovu kolem hlavy. Zmáčkl knoflík interkomu. „Tikytáku? Seš tam ještě?“</p>
<p>„Kde jinde bych měl být? Na Západním konci světa?“ Líný hlas zazněl mírně pobaveně.</p>
<p>Gasher vyplázl na reproduktor bělavý jazyk, ale mluvil mile, skoro podbízivě. „To slovo je štědrost, a je to teda moc pěkný slovo! Tak už mě pusť, u všech bohů!“</p>
<p>„Jistě,“ řekl Tikyták. Kdesi poblíž zabzučel motor, až sebou Jake trhl. Kolo uprostřed dveří se otočilo. Když se zastavilo, Gasher ho chytil, škubl jím k sobě, popadl Jakea za paži a prostrčil ho přes pozvednutý okraj dveří do nejpodivnější místnosti, jakou Jake v životě viděl.<strong>26</strong></p>
<p>Roland sestoupil do růžového šera. Ochovy jasné oči vykukovaly z rozhalené košile. Ochu měl krk natažený až do krajnosti a větřil v teplém vzduchu, který foukal mřížkami větráků. Roland se musel naprosto spolehnout na brumlákův nos v temných průchodech nahoře a hrozně se bál, že v tekoucí vodě ztratí to zvíře Jakeův pach docela... ale když uslyšel zpěv - nejdřív Gasherův, potom Jakeův - který k nim doléhal potrubím, trochu se uvolnil. Ochu je vedl dobře.</p>
<p>Ochu je taky slyšel. Až do té chvíle šel pomalu a opatrně, dokonce se i chvílemi vracel, aby se ujistil, ale když uslyšel Jakeův hlas, rozběhl se a napínal kožené vodítko. Roland se bál, že by mohl na Jakea zavolat svým chraptivým hlasem - Ejk! Ejk! - ale brumlák to neudělal. A když doběhli k šachtě, která vedla k hlouběji položeným patrům tohoto bludiště, zaslechl Roland zvuk jakéhosi nového stroje - možná pumpy - po kterém následovalo kovové zadunění dveří, které se zabouchly.</p>
<p>Dostal se do tunelu s hranatým průřezem a krátce pohlédl na dvojitou linii světelných trubic, které se táhly oběma směry. Byly osvětleny bahenním ohněm, jak viděl, stejně jako ten nápis před domem, který patřil Balazarovi v městě New York. Pozorněji se podíval na úzké chromované proužky ventilátorů, které se táhly u stropu na každé stěně, a na šipky pod nimi, a pak stáhl vodítko Ochovi z krku. Ochu netrpělivě potřásal hlavou, očividně byl rád, že se vodítka zbavil.</p>
<p>„Jsme blízko,“ zamumlal Roland brumlákovi do nastraženého ucha, „a tak musíme být potichu. Rozumíš mi, Ochu? Moc potichu.“</p>
<p>„O-ichu,“ odpověděl Ochu chraptivým šepotem, který by byl za jiných okolností legrační.</p>
<p>Roland ho postavil na zem a Ochu okamžitě vyrazil tunelem, krk natažený, čenich u ocelové podlahy. Roland jen slyšel, jak si potichu mumlá, Ejk-Ejk! Ejk-Ejk! Roland vytáhl pistoli a následoval ho.<strong>27</strong></p>
<p>Eddie a Susannah se rozhlíželi po obrovité Blaineově Kolíbce, zrovna když se nebesa otevřela a spustil se prudký liják.</p>
<p>„Je to barák jako hrom, ale zapomněli na rampy pro vozíčkáře!“ zařval Eddie, aby překřičel hukot deště a hromu.</p>
<p>„Vykašli se na to,“ řekla Susannah netrpělivě a sklouzla z křesla. „Honem nahoru, ať se schováme.“</p>
<p>Eddie se pochybovačně podíval na schodiště. Stupně byly nízké... ale bylo jich hodně. „Určitě, Suze?“</p>
<p>„Dám si s tebou závod, běloušku,“ řekla a pustila se nesmírně lehce nahoru, pomocí dlaní, svalnatých předloktí a pahýlů nohou.</p>
<p>A skoro ho porazila. Eddie musel zápasit s tím železářstvím, které ho zpomalilo. Oba lapali po dechu, když vyběhli nahoru, a z mokrých šatů jim stoupaly praménky páry. Eddie ji chytil pod pažemi, vyšvihl ji nahoru a pak ji podržel u sebe, s rukama zapřenýma o její bedra, místo aby ji usadil zase do křesla, jak původně chtěl. Cítil se rozjařeně a trochu bláznivě, ale neměl tušení proč.</p>
<p>Ale no tak, pomyslel si. Dostali jste se až sem živí. Proto se ti žlázy nabudily a máš chuť se pobavit.</p>
<p>Susannah si olízla plný spodní ret a zajela mu prsty do vlasů. Zatáhla. Bolelo to... ale zároveň to bylo skvělé. „Říkala jsem, že tě porazím, běloušku,“ řekla hlubokým, chraptivým hlasem.</p>
<p>„Nehraj to na mě - dostal jsem tě... o půl kroku.“ Snažil se mluvit méně zadýchaně, ale zjistil, že je to nemožné.</p>
<p>„Možná... ale pořádně tě to vyčerpalo, že?“ Jedna ruka vyklouzla z vlasů a zamířila níž, kde jemně zmáčkla. Oči jí svítily úsměvem. „Ale cosi se nevyčerpalo.“</p>
<p>Nebem zarachotil hrom. Trhli sebou a pak se rozesmáli.</p>
<p>„Pojď,“ řekl. „Jsme cvoci. Teď prostě není vhodná chvíle.“</p>
<p>Neodporovala mu, ale znovu ho zmáčkla, než vrátila ruku na jeho rameno. Eddie zalitoval, když ji vracel znovu do křesla a začal ji tlačit přes ohromné dlažební kameny pod střechu. Měl dojem, že stejnou lítost zahlédl také v očích Susannah.</p>
<p>Když se ocitli v suchu, Eddie se zastavil a pak se ohlédli. Náměstí Kolíbky, Želví ulice a celé město rychle mizelo za pohyblivou šedou záclonou. Eddie nelitoval ani trochu. Lud si nezasloužil místo v jeho duchovním deníčku oblíbených vzpomínek.</p>
<p>„Podívej,“ zamumlala Susannah. Ukazovala na nejbližší odtok dešťové vody. Končil velikou, šupinatou rybí hlavou, která vypadala jako blízký příbuzný dračích příšer, které zdobily rohy Kolíbky. Z hubice se valila voda jako stříbrný proud.</p>
<p>„Tohle není jenom místní přeháňka, co?“ zeptal se Eddie.</p>
<p>„Ne. Bude pršet, dokud se nevyprší, a potom bude pršet ještě chvíli, naschvál. Možná týden, možná měsíc. Ne že by nám na tom záleželo, jestli se Blaine rozhodne, že se mu nelíbí naše obličeje, a usmaží nás. Vystřel, ať dáme Rolandovi vědět, že jsme se sem dostali, a pak se porozhlídneme. Uvidíme, co uvidíme.“</p>
<p>Eddie zamířil ruger do šedého nebe, zmáčkl spoušť a vypálil ránu, kterou Roland, vzdálený od nich asi míli, uslyšel, když sledoval Jakea a Gashera bludištěm plným pastí. Eddie zůstal stát na místě ještě chvíli a snažil se přesvědčit sám sebe, že všechno ještě může dobře dopadnout, že jeho srdce se plete, když tvrdošíjně trvá na tom, že viděli pistolníka a chlapce Jakea naposledy. Potom znovu automat zajistil, zastrčil ho za opasek a vrátil se k Susannah. Otočil její křeslo od schodů a vezl ji sloupovou uličkou, která vedla stále hlouběji do budovy. Susannah za jízdy vyklopila bubínek Rolandovy pistole a dobíjela.</p>
<p>Pod střechou zvučel déšť tajemně a strašidelně a i třaskání hromu se ztlumilo. Sloupy, které podpíraly stavbu, měly nejméně tři metry v průměru a jejich vrcholy se ztrácely v šeru. Z těch stínů nahoře Eddie zaslechl vrkavý holubí rozhovor.</p>
<p>Na tlustých, chromově stříbrných řetězech zavěšených ve stínech visel nápis:</p>
<p>VÍTÁ VÁS NORTH CENTRAL POSITRONICS</p>
<p>V KOLÍBCE LUDSKÉ</p>
<p>← JIHOVÝCHODNÍ CESTA (BLAINE)</p>
<p>SEVEROZÁPADNÍ CESTA (PATRICIA) →</p>
<p> „Teď aspoň víme, jak se jmenoval ten vlak, kterej spadl do řeky,“ poznamenal Eddie. „Patricia. Ale popletli barvy. Růžová je pro holky a modrá pro kluky, a ne opačně.“</p>
<p>„Možná že jsou oba modré.“</p>
<p>„Nejsou. Blaine je růžový.“</p>
<p>„Jak to víš?“</p>
<p>Eddie vypadal zmateně. „Nevím jak... ale vím to.“</p>
<p>Sledovali šipku ukazující k Blaineovu kolejišti a ocitli se na jakési rozlehlé promenádě. Eddie neměl schopnost jako Susannah vidět minulost v jasných vizionářských záblescích, ale jeho fantazie přesto zaplnila tento ohromný prostor podpíraný pilíři tisícovkou spěchajících lidí. Slyšel klapot podpatků a tichý hovor, viděl objetí při návratu a rozloučení. A nad tím vším se vznášel hlas z amplionů, podávající hlášení o řadě různých cílových stanic.</p>
<p><emphasis>Patricia se chystá k odjezdu do Severozápadních panství.</emphasis></p>
<p><emphasis>Pan Killigton, pan Killington, ať se laskavě hlásí v informacích v dolní hale.</emphasis></p>
<p><emphasis>Blaine přijíždí na druhou kolej a zanedlouho budou cestující v</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>stupovat.</emphasis></p>
<p>Jenomže teď tu byli jenom holubi.</p>
<p>Eddie se otřásl.</p>
<p>„Podívej se na ty tváře,“ zamumlala Susannah. „Nevím, jestli ti z nich běhá mráz po zádech, ale mně určitě.“ Ukazovala napravo. Vysoko tam byla vidět řada mramorových soch, které jako by se tlačily ven ze zdi a shlížely na ně ze stínů - přísní muži s tvrdými tvářemi popravčích, kteří rádi dělají svou práci. Některé tváře vypadly ze svého místa a ležely v žulových kusech a troskách o sedmdesát nebo osmdesát stop níž než jejich druhové. Zbývající tváře byly pokryty pavučinou prasklin a potřísněné holubím trusem.</p>
<p>„To musel být určitě Nejvyšší soud nebo něco takového,“ řekl Eddie, když si s tísnivým pocitem prohlížel všechny ty tenké rty a popraskané, prázdné oči. „Jenom soudci můžou vypadat tak chytře a zároveň nasraně - mluvíš s chlapem, kterej ví svoje. Není mezi nima ani jeden, kterej vypadá, že by podal chromýmu krabovi berli.“</p>
<p>„Kupa rozbitých model, kam bije slunce a kde suchý strom nechrání,“ zamumlala Susannah a při těch slovech Eddiemu naskočila na pažích, hrudníku a nohou husí kůže.</p>
<p>„Co je to, Suze?“</p>
<p>„Jedna báseň od člověka, který musel Lud vidět ve snu,“ řekla. „Pojď, Eddie. Necháme je být.“</p>
<p>„To se líp řekne než udělá.“ Ale stejně se znovu opřel do vozíku.</p>
<p>Vpředu se z šera nořila jakási obrovitá mřížovaná závora jako hradní předmostní věž a za ní poprvé zahlédli Blainea Mona. Byl růžový, přesně jak Eddie předvídal, a byl to jemný odstín, který ladil s žilkami protkávajícími mramorové sloupy. Blaine se vznášel nad širokým nástupištěm a byl hladkého, proudnicového tvaru připomínajícího projektil, který vypadal spíš jako tkáň než kov. Jeho hladký trup byl narušen jen v jednom místě - trojúhelníkovým oknem, opatřeným obrovským stěračem. Eddie věděl, že na druhé straně čumáku bude mít vlak další trojúhelníkové okno s dalším velkým stěračem, takže kdyby se člověk podíval na Blainea zepředu, připomínal by tvář, stejně jako Karlík Šš-šš. Stěrače by pak vypadaly jako lstivě přivřená víčka.</p>
<p>Z jihovýchodního vstupu do Kolíbky padalo bílé světlo na Blainea v dlouhém, pokřiveném obdélníku. Eddiemu ten vlak připomínal vynořený hřbet nějaké bájné růžové velryby - naprosto tiché velryby.</p>
<p>„Páni.“ Ztišil hlas do šepotu. „Našli jsme ho.“</p>
<p>„Ano. Blainea Mona.“</p>
<p>„Je mrtvý, co myslíš? Vypadá mrtvý.“</p>
<p>„Není. Možná spí, ale rozhodně není mrtvý.“</p>
<p>„Víš to určitě?“</p>
<p>„Věděl jsi, že bude růžový?“ To nebyla otázka, na kterou by musel odpovídat, a tak neodpověděl. Tvář, kterou k němu otočila, byla stažená a pořádně vystrašená. „Spí, a víš co? Já se ho bojím vzbudit.“</p>
<p>„No, tak počkáme na ostatní.“</p>
<p>Zavrtěla hlavou. „Myslím, že bychom měli být připravení, až sem přijdou... protože mám pocit, že budou mít pořádně naspěch. Dovez mě k té krabici, která visí na mřížích. Vypadá jako interkom. Vidíš?“</p>
<p>Viděl, a tak ji pomalu dovezl na místo. Krabice visela po straně zavřené brány uprostřed mříže, která se táhla po celé délce Kolíbky. Kolmé mříže byly vyrobeny z čehosi, co vypadalo jako nerezavějící ocel. Mříže v bráně vypadaly jako tepané železo a jejich spodní konce mizely v dírách v podlaze, které byly také obroubeny nerezavějící ocelí. Rozhodně nebylo možné, aby se některý z nich těmi mřížemi protáhl, to Eddie viděl. Mezery mezi mřížemi byly nejvýš deseticentimetrové. Možná Ochu by se jimi tak tak protlačil.</p>
<p>Holubi ve výšce lomozili a vrkali. Levé kolo křesla Susannah jednotvárně vrzalo. <emphasis>Království za olejničku</emphasis>, pomyslel si Eddie a uvědomil si, že je víc než vystrašený. Naposledy takovou hrůzu cítil toho dne, kdy se s Henrym zastavili na chodníku Rhinehold Street v Dutch Hill a dívali se na zpustošené Sídlo. Tehdy v roce 1977 dovnitř nevstoupili. Otočili se zády k tomu strašidelnému domu a šli pryč, a Eddie si pamatoval, jak si přísahal, že už se tam nikdy, nikdy, nikdy nevrátí. Ten slib dodržel, ale najednou se ocitl tady, v jiném strašidelném domě, a strašidlo bylo tady, rovnou před ním - Blaine Mono, dlouhý, růžový a nízký, s jedním oknem, které na něj hledělo jako oko nebezpečného zvířete, jež předstírá spánek.</p>
<p><emphasis>Už se nehýbá ve svém kolejišti v Kolíbce. Dokonce i přestal ml</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>vit mnoha hlasy a smát se. Ardis byl poslední, kdo se k Blaineovi přibl</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>žil... a když Ardis neuměl odpovědět na otázku, Blaine ho zabil mo</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>rým ohněm.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jestli na mě promluví, nejspíš zešílím</emphasis>, pomyslel si Eddie.</p>
<p>Venku zahučel vítr a vysokým průchodem otvírajícím se po straně budovy zalétla dovnitř jemná mokrá sprška. Eddie uviděl, že dopadla na Blaineovo okno, na kterém v kapkách uvízla.</p>
<p>Eddie se najednou otřásl a rychle se rozhlédl. „Někdo nás sleduje -cítím to.“</p>
<p>„To by mě vůbec nepřekvapilo. Dotlač mě blíž k té bráně, Eddie. Chci se pořádně podívat na tu skříňku.“</p>
<p>„Tak jo, ale nesahej na ni. Jestli je pod proudem -“</p>
<p>„Jestli nás Blaine chce usmažit, tak to udělá,“ řekla Susannah a zahleděla se skrz mříže na Blaineův hřbet. „Ty to víš a já taky.“</p>
<p>A protože Eddie věděl, že je to čistá pravda, neřekl nic.</p>
<p>Krabička vypadala jako kombinace interkomu a poplašného zařízení. V horní půlce byl zasazen reproduktor a vedle něj knoflík, patrně pro střídání příjmu a poslechu. Pod ním byla čísla, uspořádaná do tvaru kosočtverce:</p>
<p>l</p>
<p>2 3</p>
<p>4 5 6</p>
<p>7 8 9 10</p>
<p>11 12 13 14 15</p>
<p>16 17 18 19 20 21</p>
<p>22 23 24 25 26 27 28</p>
<p>29 30 31 32 33 34 35 36</p>
<p>37 38 39 40 41 42 43 44 45</p>
<p>46 47 48 49 50 51 52 53 54 55</p>
<p>56 57 58 59 60 61 62 63 64</p>
<p>65 66 67 68 69 70 71 72</p>
<p>73 74 75 76 77 78 79</p>
<p>80 81 82 83 84 85</p>
<p>86 87 88 89 90</p>
<p>91 92 93 94</p>
<p>95 96 97</p>
<p>98 99</p>
<p>100</p>
<p>Pod kosočtvercem byly další dva knoflíky, na kterých byla natištěna slova ve Vysoké řeči: PŘÍKAZ a VSTUP.</p>
<p>Susannah vypadala popleteně a nedůvěřivě. „Co je tohleto, co myslíš? Vypadá to jako nějaké zařízení ze sci-fi filmu.“</p>
<p>Samozřejmě že to tak vypadalo, uvědomil si Eddie. Susannah nejspíš ve své době viděla nějaký ten domácí zabezpečovací systém - nakonec přece jen bydlela mezi manhattanskou smetánkou, i když ji tam nijak nadšeně nepřijímali - ale mezi elektronickým zařízením, které bylo k dostání v její době, v roce 1963, a v jeho době, v roce 1987, byl propastný rozdíl. <emphasis>Nikdy jsme o těch rozdílech moc nemluvili,</emphasis> napadlo ho. <emphasis>Zajímalo by mě, co by si pomyslela, kdybych jí řekl, že Ronald Reagan byl prezidentem Spojených států, když mě Roland s</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>bral? Ne</emphasis><emphasis>j</emphasis><emphasis>spíš, že jsem se zbláznil.</emphasis></p>
<p>„Je to bezpečnostní systém,“ vysvětlil. Potom, i když se jeho nervy svíjely a instinkt na něj řval, aby toho nechal, se donutil natáhnout pravou ruku a zmáčknout spínač u reproduktoru.</p>
<p>Neozvalo se žádné zapraskání elektřiny. Žádný smrtonosný modrý oheň mu neprojel paží. Ani náznak, že je to zařízení pořád ještě napojeno.</p>
<p>Možná je Blaine mrtvý. Možná je přece jenom mrtvý.</p>
<p>Ale doopravdy tomu nevěřil.</p>
<p>„Haló?“ řekl a v duchu viděl nešťastného Ardise, jak ječí, když ho modrý oheň praží a olizuje mu tvář a tělo a rozpouští mu oči a zapaluje vlasy. „Haló... Blaine? Je tam někdo?“</p>
<p>Pustil knoflík a čekal, ztuhlý napětím. Ruka Susannah, drobná a studená, se mu vkradla do dlaně. Žádná odpověď nepřicházela a Eddie - ještě s menším nadšením než před chvílí - zmáčkl knoflík znovu.</p>
<p>„Blaine?“</p>
<p>Pustil knoflík. Počkal. A když se pořád neozývala žádná odpověď, posedla ho nebezpečná hravost, jak se mu často stávalo ve chvílích, kdy byl pod tlakem a bál se. Když začal být takhle hravý, přestal počítat, co ho to může stát. Nezáleželo na ničem. Jako když se tehdy postavil tomu nedomrlému chlapíkovi, kterého na něj poslal Balazar v Nassau, tak takové to bylo i teď. A kdyby ho viděl Roland v tomto okamžiku, kdy ho přemohla bláznivá netrpělivost, byl by Roland viděl víc než jen podobu mezi Eddiem a Cuthbertem. Byl by přísahal, že Eddie je Cuthbert.</p>
<p>Opřel se palcem do knoflíku a začal do mluvítka řvát se sytým (a dokonale falešným) britským přízvukem. „Haló, Blaine! Zdravím tě, příteli! Tady je Robin Leach, moderátor pořadu <emphasis>Život bohatých a b</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>bých</emphasis>, a přišel jsem ti říct, že jsi vyhrál šest miliard dolarů a nový Ford Escort v soutěži nakladatelství Naše hospodyňka!“</p>
<p>Shora zazněla tichá, polekaná exploze holubích křídel. Susannah vyjekla. Vypadala zoufale jako devótní žena, jejíž manžel se právě rouhal v katedrále. „Eddie, nech toho! Nech toho!“</p>
<p>Eddie toho nemohl nechat. Ústa se mu usmívala, ale oči se mu leskly strachem, hysterií a nevybitým vztekem. „Strávíte se svou jednokolejnou přítelkyní Patricií lu-xus-ní měsíc v roztomilém Jimtownu, kde budete pít jenom nejlepší víno a pojídat nejjemnější panny! Budete -“</p>
<p>„...šššššš...“</p>
<p>Eddie přestal s tou tirádou a podíval se na Susannah. Byl přesvědčen, že ho to okřikuje ona - nejen proto, že už se o to pokusila, ale protože tu byla kromě něj jediný člověk - a přesto zároveň věděl, že to Susannah nebyla. Že to byl jiný hlas: hlas velmi malého a velmi vyděšeného dítěte.</p>
<p>„Suze? To ty -“</p>
<p>Susannah vrtěla hlavou a zároveň zvedala ruku. Ukazovala na krabičku interkomu a Eddie viděl, že knoflík označený PŘÍKAZ svítí slabounkou narůžovělou září. Byla to stejná barva, jakou měl vlak spící v kolejišti na druhé straně mříže.</p>
<p>„Šššš... nebuďte ho,“ zaprosil dětský hlas. Linul se z mluvítka měkce jako večerní vánek.</p>
<p>„Co...“ začal Eddie. Pak zavrtěl hlavou, natáhl se k přepínači a jemně ho stiskl. Když znovu promluvil, už to nebyl rozeřvaný Robin Leach, ale skoro spiklenecký šepot. „Co jsi zač? Kdo jsi?“</p>
<p>Pustil knoflík. Dívali se na sebe se Susannah vykuleně jako děti, které už vědí, že je s nimi v domě nějaký nebezpečný - možná i šílený - dospělý. Jak na to přišli? No, protože jim to řeklo jiné dítě, dítě, které žije se šíleným dospělým už dlouho, schovává se v koutech a vykrade se ven, jenom když ví, že ten dospělý spí. Vyděšené dítě, které je náhodou téměř neviditelné.</p>
<p>Neozvala se žádná odpověď. Eddie nechal plynout vteřiny. Každá mu připadala dost dlouhá, aby během ní přečetl celý román. Už se znovu natahoval po knoflíku, když se narůžovělá zář objevila znovu.</p>
<p>„<emphasis>Jsem malý Blaine,“</emphasis> šeptal dětský hlásek. „<emphasis>Ten, kterého nevidí. Ten, na kterého zapomněl. Ten, o kterém si myslí, že ho opustil v zbo</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>cených pokojích a chodbách mrtvých.“</emphasis></p>
<p>Eddie znovu zmáčkl knoflík rukou, která se začala neovladatelně třást. Slyšel, že se mu třese i hlas. „Kdo? Kdo je to ten, kdo nevidí? Je to Medvěd?“</p>
<p>Ne - nebyl to Medvěd. On ne. Šardik ležel mrtvý v lese, mnoho mil daleko. Svět se i od té chvíle hnul. Eddie si najednou vzpomněl, jaké to bylo, tisknout ucho k těm podivným skrytým dveřím na mýtině, kde medvěd žil svůj násilnický položivot, dveřím s těmi jejich kdoví proč hroznými žlutočernými pruhy. To všechno byl jenom zlomek, uvědomil si nyní. Všechno to bylo součástí nějakého hrozného, rozpadajícího se celku, potrhané sítě s Temnou věží uprostřed jako nepochopitelným kamenným pavoukem. Celý Středosvět se stal jediným strašidelným domem v těch podivných dnech v poslední době. Celý Středosvět se stal Paběrky. Celý Středosvět se stal pustou zemí, strašidelnou a strašlivou.</p>
<p>Všiml si, že Susannah němě naznačuje správnou dopověď, než se ozval znovu hlásek z interkomu, a ta slova byla nasnadě, stejně jako řešení hádanky, jakmile je jednou vyslovena odpověď.</p>
<p><emphasis>„Velký Blaine,“</emphasis> zašeptal neviditelný hlásek. <emphasis>„Velký Blaine je d</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>chem toho stroje - duchem všech strojů.“</emphasis></p>
<p>Susannah si rukou sáhla k hrdlu a stiskla si je, jako by se chtěla uškrtit. Oči měla plné hrůzy, ale nebyly skelné, nebyly ohromené. Bylo v nich porozumění. Možná znala podobný hlas ze svých vlastních časů - časů, kdy její úplné já, tvořící Susannah, bylo zahnáno do kouta soupeřícími osobnostmi Detty a Odetty. Ten dětský hlásek ji překvapil stejně jako Eddieho, ale oči plné bolesti prozradily, že ví moc dobře, o čem ten hlásek mluví.</p>
<p>Susannah věděla vše o šílenství, které provází rozdvojení.</p>
<p>„Eddie, musíme jít,“ řekla. Byla tak vystrašená, že se její slova slila do jednolitého zvukového proudu. Eddie slyšel, jak jí vzduch hvízdá průdušnicí jako meluzína v komíně. „Eddie musíme jít pryč Eddie musíme jít pryč Eddie -“</p>
<p><emphasis>„Pozdě,“</emphasis> oznámil jim žalostný hlásek. <emphasis>„Už je vzhůru. Velký Bla</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>ne je vzhůru. Ví, že jste tady. A jde sem.“</emphasis></p>
<p>Najednou se nad nimi začaly v párech rozsvěcet světla - jasně oranžové sodíkové lampy - které zaplavily sloupové síně Kolíbky prudkou září zahánějící všechny stíny. Stovky holubů polekaně vzlétly z hnízdišť vysoko u tropu a bezcílně začaly poletovat sem a tam.</p>
<p>„Počkej!“ vykřikl Eddie. „Prosím tě, počkej!“</p>
<p>V tom rozčilení zapomněl zmáčknout knoflík, ale na tom stejně nezáleželo. Malý Blaine odpověděl i tak. <emphasis>„Ne! Nesmí mě chytit! N</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>smí mě taky zabít!“</emphasis></p>
<p>Světla na krabičce interkomu znovu pohasla, ale jen na chvíli. Tentokrát se rozsvítily oba spínače PŘÍKAZ i VSTUP, a neměly růžovou barvu, ale zlověstně tmavočervenou, jakou žhne kovářská výheň.</p>
<p>„KDO JSTE?“ zaburácel nový hlas a ten se ozýval nejen z krabičky, ale z každého reproduktoru, který ve městě dosud fungoval. Hnijící mrtvoly na kandelábrech se zachvěly vibracemi toho mocného hlasu. Zdálo se, že i mrtví by před Blainem utekli, kdyby mohli.</p>
<p>Susannah se v křesle přikrčila, pěsti si přimáčkla na uši, tvář protáhla zoufalstvím a ústa zkřivila v němém výkřiku. Eddie měl také pocit, že se scvrkává do všech těch fantastických, halucinačních strachů jedenáctiletého děcka. Bál se snad tohoto hlasu, když tehdy s Henrym stáli před Sídlem? Že by ho snad dokonce předvídal? To nevěděl... ale věděl, jak muselo být Jackovi v té staré pohádce, když si uvědomil, že využíval fazolový stonek příliš často a že probudil obra.</p>
<p>„JAK SE ODVAŽUJETE RUŠIT MŮJ SPÁNEK? OKAMŽITĚ MI ODPOVĚZTE, NEBO NA MÍSTĚ ZEMŘETE.“</p>
<p>Možná by bezmocně ztuhl a nechal by Blainea - Velkého Blainea - aby s nimi udělal, co udělal s Ardisem (nebo možná ještě něco horšího). Snad měl ztuhnout, ochromený tou neskutečnou hrůzou jako králík v noře. Ale dokázal se pohnout díky vzpomínce na ten hlásek, který promluvil jako první. Byl to sice hlásek vystrašeného dítěte, ale pokusil se jim pomoci, bez ohledu na strach.</p>
<p><emphasis>Tak teď si musíš pomoct sám</emphasis>, pomyslel si. <emphasis>Probudil jsi ho, tak se mu nějak postav, kristepane!</emphasis></p>
<p>Eddie natáhl ruku a znovu zmáčkl knoflík. „Jmenuju se Eddie Dean. Ta žena se mnou je moje manželka, Susannah. Jsme...“</p>
<p>Podíval se na Susannah, která přikyvovala a horečným máváním rukama ho povzbuzovala, aby mluvil dál.</p>
<p>„Jsme na výpravě. Hledáme Temnou věž, která leží na stezce Paprsku. Máme ještě dva společníky, Rolanda z Gileadu a... a Jakea z New Yorku. My jsme taky z New Yorku. Jestli seš -“ Na okamžik se odmlčel a spolkl slova <emphasis>Velký Blaine</emphasis>. Kdyby je řekl nahlas, možná by té inteligenci skryté za hlasem naznačil, že slyšeli ještě jiný hlas. Ducha uvnitř jiného ducha.</p>
<p>Susannah mu znovu oběma rukama naznačila, aby pokračoval.</p>
<p>„Jestli seš Blaine Mono... no... chceme, abys nás svezl.“</p>
<p>Pustil knoflík. Zdálo se, že hrozně dlouho se žádná odpověď neozývá, jenom poplašené třepotání vyrušených holubů pod stropem. Když Blaine znovu promluvil, vycházel jeho hlas jenom z reproduktoru na bráně a zněl téměř lidsky.</p>
<p>„NEPOKOUŠEJTE MOU TRPĚLIVOST. VŠECHNY DVEŘE, KTERÉ TAM VEDOU, JSOU ZAVŘENÉ. GILEAD UŽ NENÍ A TI, KDO BYLI ZNÁMI JAKO PISTOLNÍCI, JSOU VŠICHNI MRTVI. TEĎ MI ODPOVĚZTE NA OTÁZKU: KDO JSTE? MÁTE POSLEDNÍ MOŽNOST.“</p>
<p>Ozvalo se zasyčení. Ze stropu sjel paprsek oslnivého modrobílého světla a vypálil díru velikosti golfového míčku v mramorové podlaze pět stop nalevo od křesla Susannah. Z díry pomalu stoupal kouř, který byl cítit bouřkovým bleskem. Susannah a Eddie na sebe chvíli hleděli oněmělí hrůzou a pak se Eddie vrhl k interkomu a zmáčkl knoflík.</p>
<p>„Mýlíš se! My jsme opravdu přišli z New Yorku! Prošli jsme dveřma na břehu moře, je to sotva pár tejdnů!“</p>
<p>„Je to pravda!“ přidala se Susannah. „Přísahám!“</p>
<p>Ticho. Za dlouhou mříží se rýsoval hladký Blaineův růžový hřbet. Zdálo se, že je okno vpředu pozoruje jako prázdné skleněné oko. Stěrač jako by byl přivřeným víčkem oka, které potměšile mrká.</p>
<p>„DOKAŽTE TO,“ řekl Blaine nakonec.</p>
<p>„Kristepane, jak to mám udělat?“ zeptal se Eddie Susannah.</p>
<p>„To nevím.“</p>
<p>Eddie zmáčkl znovu knoflík. „Socha svobody! Říká ti to něco?“</p>
<p>„POKRAČUJTE,“ řekl Blaine. Jeho hlas už zněl skoro zamyšleně.</p>
<p>„Empire State Building! Burza! Centrum světového obchodu! Coney Island Red-Hots! Hudební síň Radio City! East Vil-“</p>
<p>Blaine ho přerušil... a hlas, což bylo neuvěřitelné, nyní podle protahovaného přízvuku patřil Johnu Wayneovi.</p>
<p>„DOBRÁ, POUTNÍKU... VĚŘÍM TI.“</p>
<p>Eddie a Susannah na sebe znovu pohlédli, tentokrát zmateně a s úlevou. Ale když Blaine promluvil opět, byl jeho hlas zase studený a bezcitný.</p>
<p>„POLOŽ MI OTÁZKU, EDDIE DEANE Z NEW YORKU. A RADÍM TI, AŤ JE TO DOBRÁ OTÁZKA.“ Nastala odmlka a potom Blaine dodal: „PROTOŽE JESTLI NEBUDE, TY A TVOJE ŽENA ZEMŘETE BEZ OHLEDU NA TO, ODKUD JSTE PŘIŠLI.“</p>
<p>Susannah pohlédla z krabičky na bráně na Eddieho. „O čem to mluví?“ sykla.</p>
<p>Eddie zavrtěl hlavou. „Nemám nejmenší ponětí.“<strong>28</strong></p>
<p>Místnost, kam Gasher Jakea zavlekl, připomínala Jakeovi silo balistické střely, které vyzdobili obyvatelé blázince: částečně muzeum, částečně obývací pokoj, částečně hippícké hnízdo. Nahoře se prázdný prostor vypínal do klenutého stropu a dole klesal o pětasedmdesát až sto stop níž do podobně prohloubené podlahy. Kolem dokola té jediné zaoblené zdi se táhly kolmice neónových trubic střídavých barev: červená, modrá, zelená, žlutá, oranžová, broskvová, růžová. Ty dlouhé trubice se splétaly v divokých duhových uzlech na dně i u stropu sila... pokud to bylo silo.</p>
<p>Místnost se nacházela asi ve třech čtvrtinách výšky toho prostoru kapslovitého tvaru a místo podlahy měla rezivý železný rošt. Na roštové podlaze místy ležely koberce, které vypadaly jako turecké (později se dozvěděl, že tyto koberce pocházely z panství zvaného Kašmin). Jejich rohy byly zatíženy truhlami pobitými mosazí nebo stojacími lampami nebo důkladnými nohami tučně polstrovaných židlí. Kdyby zatíženy nebyly, koberce by plácaly jako proužky papíru přivázané k elektrickému větráku, protože zdola neustále proudil teplý vzduch. Další průvan táhl z kruhového pásma ventilátorů, podobných těm v tunelu, kterým sem přišli, a tento průvan kroužil asi dva metry nad Jakeovou hlavou. Na opačné straně místnosti byly dveře naprosto stejné jako ty, kterými s Gasherem vstoupili, a Jake si domyslel, že tam pokračuje podzemní chodba sledující stezku Paprsku.</p>
<p>V místnosti bylo půl tuctu lidí, čtyři muži a dvě ženy. Jake se podle svého názoru díval na nejvyšší velení Šedých - tedy pokud zbývalo dost Šedých, aby nějaké nejvyšší velení měli. Nikdo z nich nebyl mladý, ale všichni byli stále na vrcholu sil. Dívali se na Jakea stejně zvědavě jako on na ně.</p>
<p>Uprostřed místnosti, s jednou mohutnou nohou ledabyle přehozenou přes opěrku křesla tak velikého, že by mohlo být trůnem, seděl muž, který vypadal jako kříženec vikingského válečníka a obra z dětské pohádky. Do pasu byl nahý, jeho svalnaté tělo se honosilo pouze stříbrnou páskou kolem jednoho bicepsu, řemenem s pochvou na nůž přehozeným přes rameno a podivným talismanem na krku. Na nohou měl kalhoty z měkké kůže, přiléhající k tělu a zastrčené do vysokých bot. Kolem jedné boty měl uvázaný žlutý šátek. Vlasy, prošedivělé a špinavě blond, mu spadaly skoro do půlky širokých zad. Oči měl zelené a zvědavé jako kocour, který je dost starý, aby byl moudrý, ale ne zas tak starý, aby ztratil rafinovaný smysl pro krutost, jež je v kočičích kruzích považována za zábavu. Na opěradle křesla bylo za řemen pověšeno cosi, co vypadalo jako velmi starý kulomet.</p>
<p>Jake se podíval pořádně na ozdobu na Vikingově hrudi a uviděl, že je to skleněná krabička ve tvaru rakve, zavěšená na stříbrném řetízku. Uvnitř byl maličký zlatý ciferník, který ukazoval tři hodiny a pět minut. Pod ciferníkem se kývalo maličké zlaté kyvadlo, a i když zde shora i zdola tiše šustil průvan z ventilátorů, slyšel Jake tikání. Ručičky hodin se pohybovaly rychleji, než měly, a Jakea nijak nepřekvapilo, když si všiml, že se pohybují pozpátku.</p>
<p>Vzpomněl si na krokodýla v Petru Panovi, toho, který neustále pronásleduje kapitána Hooka, a pousmál se. Gasher to uviděl a zvedl ruku. Jake ucukl a zvedl ruce před obličej.</p>
<p>Tikyták zahrozil Gasherovi legračním učitelským gestem. „Ale ale... to není nutné, Gashere,“ napomenul ho.</p>
<p>Gasher okamžitě ruku spustil. Výraz ve tváři se mu naprosto změnil. Před tím střídavě vyjadřoval hloupý vztek a jakýsi mazaný, téměř existenciální humor. Teď vypadal pouze servilně a oddaně. Stejně jako ostatní v místnosti (včetně Jakea) se ani Gasherman nemohl dlouho dívat jinam než na Tikytáka. Ten nevyhnutelně přitahoval každý pohled. A Jake chápal proč. Tikyták byl jediný člověk, který zde vypadal dokonale vitální, dokonale zdravý a dokonale živý.</p>
<p>„Jestli říkáš, že to není nutný, tak není,“ zahučel Gasher, ale počastoval Jakea temným pohledem, než se znovu zahleděl na světlovlasého obra na trůnu. „Ale stejně je hrozně drzej, Tiky. Moc drzej, Tiky. Fakticky moc drzej, to teda je, a jestli chceš slyšet můj názor, tak bude potřebovat sakra vycvičit!“</p>
<p>„Až budu chtít slyšet tvůj názor, dám ti vědět,“ řekl Tikyták. „Teď zavři dveře, Gashi - narodil ses ve chlívě?“</p>
<p>Jedna tmavovlasá žena se pronikavě zasmála, znělo to jako krákání vrány. Tikyták po ní mrskl pohledem. Okamžitě ztichla a sklopila oči k roštové podlaze.</p>
<p>Dveře, kterými Gasher Jakea přivlekl, byly vlastně dvojité. To uspořádám připomnělo Jakeovi přechodové komory v kosmických lodích v některých inteligentnějších sci-fi filmech. Gasher je oboje zavřel, otočil se k Tikytákovi a zvedl palec. Tikyták přikývl a ležérně zmáčkl knoflík zasazený do jakéhosi kusu nábytku, který vypadal jako řečnický pult. Ve stěně začala hvízdavě pracovat jakási pumpa a neónové trubice znatelně pohasly. Slabě zasyčel vzduch, kolo na vnitřních dveřích se zatočilo a dveře uzavřelo. Jake se domyslel, že u vnějších dveří se stalo totéž. Toto byl určitě nějaký protibombový kryt, o tom nebylo pochyb. Když pumpa utichla, dlouhé neónové trubice znovu nabyly předchozí němé záře.</p>
<p>„Tak,“ řekl Tikyták příjemně. Jeho oči si začaly Jakea měřit. Jake měl zřetelný a těžko snesitelný pocit, že je podroben odborné prohlídce a katalogizaci. „Jsme tu pěkně ve zdraví a v bezpečí, to jsme. Schovaní jako broučci v koberečku. Je to tak, Hootsi?“</p>
<p>„Jo!“ odpověděl okamžitě vysoký, hubený muž v černém obleku. Tvář měl plnou jakési vyrážky, kterou si pořád bezuzdně škrábal.</p>
<p>„Přived jsem ho,“ řekl Gasher. „Řek jsem ti, že mi to můžeš svěřit, a sved jsem to?“</p>
<p>„Svedl,“ souhlasil Tikyták. „Jasně. Sice jsem trochu pochyboval, jestli si nakonec dokážeš vzpomenout na heslo, ale -“</p>
<p>Tmavovlasá žena znovu pronikavě zakrákala. Tikyták se k ní pootočil s líným úsměvem, který mu nepřestával pozvedat koutky úst, a než Jake dokázal pochopit, co se to děje - co se už stalo -, žena se zapotácela, oči vypoulené překvapením a bolestí, a rukama šátrala po jakémsi divném nádoru uprostřed hrudi, který tam ještě před vteřinou nebyl.</p>
<p>Jake si uvědomil, že Tikyták udělal jakýsi pohyb, když se otáčel, pohyb tak rychlý, že byl sotva postřehnutelný. Ten štíhlý bílý jilec, který trčel z pochvy zavěšené přes Tikytákovo rameno, zmizel. Nůž se ocitl na druhé straně místnosti, kde trčel tmavovlasé ženě z hrudi. Tikyták tasil a nůž hodil tak nesmírně rychle, že Jake měl pocit, že by se mu ani Roland nevyrovnal. Vypadalo to jako zlé kouzlo.</p>
<p>Ostatní mlčky přihlíželi, jak se žena potácí k Tikytákovi, chraptivě heká, rukama ochable svírá rukojeť nože. Bokem vrazila do jedné stojací lampy a muž zvaný Hoots vyrazil vpřed, aby ji chytil, než lampa spadne. Tikyták se ani nepohnul. Dál seděl s nohou přehozenou přes opěradlo trůnu a pozoroval ženu s tím svým líným úsměvem na rtech.</p>
<p>Zavadila chodidlem o okraj koberečku a zakopla. Tikyták znovu udělal strašidelně rychlý pohyb, stáhl nohu, která mu visela přes opěradlo, a pak jí vyrazil vpřed jako pístem. Chodidlo se zabořilo do břicha tmavovlasé ženy a žena odlétla zpět. Z úst jí vytryskla krev a potřísnila nábytek. Narazila do zdi, sklouzla dolů a nakonec zůstala sedět s bradou na prsou. Jakeovi připadala jako Mexičanka z filmu, odpočívající při siestě se zády opřenými o hliněnou chatrč. Těžko mohl uvěřit, že před chvilkou byla živá, a najednou, tak děsivě rychle, je mrtvá. Neónové trubice jí zbarvily vlasy do odstínu napůl rudého a napůl modrého. Skelný pohled, naposled užaslý, se upíral na Tikytáka.</p>
<p>„Já jí o tom smíchu říkal,“ pravil Tikyták. Očima zalétl k druhé ženě, statné zrzce, která vypadala jako řidička tiráku. „Je to tak, Tilly?“</p>
<p>„Jo,“ odpověděla Tilly okamžitě. Oči se jí leskly strachem a vzrušením a neustále si olizovala rty. „Povídal, mockrát a mockrát. To je jistý a každýmu to doporučuju, to teda jo.“</p>
<p>„To bys mohla, kdybys dokázala přesunout ten svůj tlustej zadek jinam,“ řekl Tikyták. „Přines mi nůž, Brandone, a nezapomeň z něj utřít tu čubčí špínu, než mi ho dáš do ruky.“</p>
<p>Malý muž s nohama do O vyskočil, aby udělal, oč byl požádán. Nůž nechtěl nejdřív ven. Zdálo se, že se zaryl té nešťastnici do hrudní kosti. Brandon se ustrašeně ohlédl po Tikytákovi a pak zabral ze všech sil.</p>
<p>Tikyták však vypadal, že úplně zapomněl na Brandona i ženu, která se smála tak, až z toho měla doslova smrt. Jeho zářivé zelené oči se upíraly na cosi, co ho zajímalo mnohem víc než mrtvá žena.</p>
<p>„Pojď sem, kamaráde,“ řekl. „Chci se na tebe lépe podívat.“</p>
<p>Gasher do něj strčil. Jake klopýtavě popošel vpřed. Byl by upadl, kdyby ho Tikytákovy silné ruce nechytily za ramena. Potom, když měl jistotu, že Jake znovu získal rovnováhu, chytil Tikyták chlapce za levé zápěstí a zvedl mu ruku. Upoutaly ho totiž Jakeovy hodinky Seiko.</p>
<p>„Jestli je to to, co si myslím, je to jisté a pravdivé znamení,“ řekl Tikyták. „Pověz mi, chlapče - co je ten sigul, který nosíš?“</p>
<p>Jake, který neměl ponětí, co to sigul je, mohl jen doufat v to nejlepší. „Jsou to hodinky. Ale nefungují, pane Tikytáku.“</p>
<p>Hoots se tomu uchechtl, ale pak si přimáčkl obě ruce k ústům, protože Tikyták se po něm podíval. Po chvíli se Tikyták zahleděl znovu na Jakea a mračení nahradil rozzářený úsměv. Při pohledu na ten úsměv by člověk skoro zapomněl, že je tu nějaká mrtvá žena a nějaká filmová Mexičanka, která tráví siestu opřená o hliněnou zeď. Při pohledu na ten úsměv by člověk skoro zapomněl, že tito lidé jsou šílení a Tikyták je nejspíš největší šílenec ze všech chovanců v tomto blázinci.</p>
<p>„Hodinky,“ přikyvoval Tikyták. „Ano, dost pravděpodobné jméno pro časoměr, je to tak, Brandone? Ano, Tilly? Ano, Gashere?“</p>
<p>Horlivě souhlasili. Tikyták je počastoval svým vítězným úsměvem, pak se znovu otočil k Jakeovi. Jake si nyní všiml, že ten úsměv, třeba vítězný, končil těsně u Tikytákových zelených očí. Ty zůstávaly neměnné: chladné, kruté a zvědavé.</p>
<p>Natáhl prst k hodinkám Seiko, které nyní tvrdily, že je sedm hodin a devadesát jedna minuta - dopoledne a odpoledne zároveň - ale stáhl ruku zpět dřív, než se dotkl sklíčka nad displejem s tekutými krystaly. „Pověz mi, hochu drahý - jsou ty tvoje ,hodinky‘ past?“</p>
<p>„Co? Aha! Ne. Ne, žádná past.“ Jake se sám dotkl ciferníku hodinek.</p>
<p>„To nic neznamená, jestli jsou nastaveny na frekvenci tvého těla,“ řekl Tikyták. Mluvil ostře a pohrdavě jako Jakeův otec, když nechtěl, aby lidé poznali, že nemá tušení, o čem to mluví. Tikyták rychle pohlédl na Brandona a Jake viděl, jak zvažuje pro a proti nápadu, že udělá z křivonohého muže svého vrchního dotýkače. Pak ten nápad zavrhl a podíval se Jakeovi do očí. „Jestli mě ta věc kopne, můj drahý příteli, nacpu ti do chřtánu tvoje sladké masíčko a za třicet vteřin bude po tobě.“</p>
<p>Jake ztěžka polkl, ale nic neřekl. Tikyták znovu natáhl prst a tentokrát ho nechal spočinout na ciferníku hodinek Seiko. Ve chvíli, kdy to udělal, se všechna počitadla ciferníku vynulovala a pak začala znovu počítat směrem nahoru.</p>
<p>Tikyták zúžil oči v očekávání bolesti, když se hodinek dotýkal. Teď se v jejich koutcích objevily vrásky prvního upřímného úsměvu, jaký Jake u něj viděl. Nejspíš byl potěšen vlastní odvahou, ale hlavně se usmíval prostým úžasem a zájmem.</p>
<p>„Dal bys mi je?“ zeptal se úlisně. „Řekněme jako gesto dobré vůle? Jsem vlastně obdivovatel časoměru, můj drahý mladý kamaráde, to tedy jsem.“</p>
<p>„Račte si posloužit.“ Jake si okamžitě stáhl hodinky z ruky a položil je do Tikytákovy veliké čekající dlaně.</p>
<p>„Ten mluví, jako by měl hedvábnou prdel, co?“ rozjařil se Gasher. „Za starejch časů bychom za takovýho dostali hodně vysokou cenu, Tiky, no jo, to teda dostali. Můj táta -“</p>
<p>„Tvůj táta zemřel tak prožraný mandrusem, že ho ani psi nechtěli žrát,“ přerušil ho Tikyták. „Tak drž hubu, idiote.“</p>
<p>Nejdřív vypadal Gasher vztekle, ale pak prostě ztichl. Sklesl na nejbližší židli a sklapl.</p>
<p>Tikyták zatím užasle a obdivně zkoumal pružný náramek hodinek. Natáhl ho, pustil, znovu ho natáhl, znovu nechal smrštit. Spustil mezi roztažené články pramen vlasů, a pak se smál, když mu náramek vlasy sevřel. Nakonec si natáhl hodinky na ruku a navlékl je až do půli předloktí. Jake si pomyslel, že na takovém místě vypadá suvenýr z New Yorku podivně, ale nic neřekl.</p>
<p>„Nádhera!“ zvolal Tikyták. „Kde jsi je vzal, kamaráde?“</p>
<p>„Dostal jsem je k narozeninám od otce a matky,“ řekl Jake. Gasher se při těch slovech naklonil dopředu, možná chtěl zase poznamenat něco o výkupném. Jestli tomu tak bylo, upřený pohled v Tikytákových očích ho přiměl změnit názor a Gasher se znovu posadil, aniž co řekl.</p>
<p>„Opravdu?“ hloubal Tikyták a pozvedl obočí. Objevil malý knoflík, kterým se osvětloval ciferník, a neustále ho mačkal a díval se, jak se světlo rozsvěcí a zhasíná. Pak se podíval zase na Jakea a oči se mu znovu zúžily do zářivě zelených štěrbin. „Pověz mi něco, kamaráde - tohle běží na dvojpólovém, nebo jednopólovém okruhu?“</p>
<p>„Ani na jednom,“ řekl Jake, který nevěděl, že udělal chybu, když neřekl, že netuší, co ty výrazy znamenají, a tím si do budoucna vyslouží veliké potíže. „Běží na nikl-kadmiovou baterii. Aspoň si to myslím. Nikdy jsem ji nemusel vyměňovat a návod k nim jsem dávno ztratil.“</p>
<p>Tikyták se na něj dlouho díval a nepromluvil, a Jake si zoufale uvědomil, že ten světlovlasý muž se rozhoduje, jestli si z něj Jake nedělá legraci. Pokud dojde k závěru, že si z něj Jake legraci dělá, tušil Jake, že ústrky, kterých se mu dostalo cestou sem, budou vypadat jako lechtání ve srovnání s tím, co by mohl provést Tikyták. Najednou zatoužil odvést Tikytákovy myšlenky jiným směrem - chtěl to víc než co jiného na světě. Řekl první věc, o které si myslel, že by to mohla dokázat.</p>
<p>„On byl váš děda, že?“</p>
<p>Tikyták tázavě zvedl obočí. Vrátil ruce na Jakeova ramena, a i když je nijak zvlášť nesvíral, Jake v nich cítil neuvěřitelnou sílu. Jestli se Tikyták rozhodne zmáčknout a prudce trhnout vpřed, zlomí Jakeovi klíční kosti jako tužku. Kdyby Jakem škubl, nejspíš by mu zlomil páteř.</p>
<p>„Kdo byl můj děda, kamaráde?“</p>
<p>Jakeovy oči znovu poměřily Tikytákovu mohutnou, ušlechtile tvarovanou hlavu a široká ramena. Vzpomněl si, co říkala Susannah: <emphasis>P</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>dívej se, jak je veliký, Rolande - určitě ho museli namazat, aby ho d</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>stali do kokpitu!</emphasis></p>
<p>„Ten muž v letadle. David Quick.“</p>
<p>Tikytákovy oči se rozšířily překvapením a údivem. Pak zvrátil hlavu a zařval smíchem, který se odrážel ozvěnou až od klenutého stropu vysoko nad nimi. Ostatní se nervózně usmívali. Nikdo se však neodvážil zasmát se nahlas... po tom, co se stalo ženě s tmavými vlasy.</p>
<p>„Nevím, kdo jsi a odkud jsi přišel, hochu, ale jsi ten nejvostřejší řízek, na jakého Tikyták narazil za řadu let. Quick byl můj praděd, ne děda, ale byl jsi blízko - neřekl bys, Gashere drahý?“</p>
<p>„Jo,“ řekl Gasher. „Je to řízek, to teda je, a mohl jsem ti to říct sám. Ale stejně je moc drzej.“</p>
<p>„Ano,“ řekl Tikyták zamyšleně. Sevřel ruce na chlapcových ramenou pevněji a přitáhl si Jakea blíž k tomu usměvavému, pěknému, šílenému obličeji. „Vidím, že je drzý. Má to v očích. Ale o to se postaráme, že, Gashere?“</p>
<p><emphasis>On nemluví s Gasherem</emphasis>, pomyslel si Jake. <emphasis>Mluví se mnou. Myslí si, že mě zhypnotizuje... a možná že ano.</emphasis></p>
<p>„Ano,“ vydechl Gasher.</p>
<p>Jake měl pocit, že se v těch širokých zelených očích topí. I když ho Tikyták nijak silně nesvíral, nemohl Jake nabrat do plic dost vzduchu. Sebral všechnu sílu, aby zlomil to pouto se světlovlasým mužem, a znovu řekl první slova, která mu bleskla hlavou:</p>
<p>„A tak padl lord Perth, a krajina se otřásla hromem.“</p>
<p>Na Tikytáka to zaúčinkovalo jako tvrdá facka do tváře. Stáhl se, zelené oči se zúžily a ruce na Jakeových ramenou se sevřely, až to zabolelo. „Co jsi to řekl? Kde jsi to slyšel?“</p>
<p>„Řekl mi to malý ptáček,“ odpověděl Jake naschvál hodně troufale a v příštím okamžiku už letěl na druhou stranu místnosti.</p>
<p>Kdyby narazil do oblé stěny hlavou napřed, ztratil by vědomí nebo by zemřel. Ale náhodou narazil bokem, v letu se otočil a bezvládně dopadl na železný rošt. Otřeseně zavrtěl hlavou, rozhlédl se a zjistil, že hledí tváří v tvář ženě, která si užívala siestu. Polekaně vyjekl a po čtyřech se odplazil pryč. Hoots ho kopl do hrudníku a převrátil ho tím na záda. Jake zůstal ležet, jen lapal po dechu a hleděl vzhůru na uzel duhových barev tam, kde se neónové trubice spojovaly. Za okamžik mu zorné pole vyplnil Tikytákův obličej. Muž měl rty staženy do tvrdé přímky, tváře zarudlé a v očích měl strach. Skleněná ozdoba ve tvaru rakve, která mu visela na krku, se houpala Jakeovi přímo před očima, houpala se sem a tam na stříbrném řetízku, jako by napodobovala kyvadlo maličkých hodin, které se skrývaly uvnitř.</p>
<p>„Gasher má pravdu,“ řekl. Chytil Jakea za košili pod krkem a zvedl ho. „Jsi drzý. Ale neradím ti, abys byl drzý i na mě, kamaráde. Nikdy nebuď na mě drzý. Už jsi slyšel o lidech, kteří mají krátký doutnák? No, já nemám vůbec žádný doutnák a jsou tisíce lidí, kteří by to mohli dosvědčit, kdybych jim navždycky neumlčel jazyk. Jestli přede mnou ještě někdy promluvíš o lordu Perthovi... kdykoli, kdykoli, kdykoli... utrhnu ti vršek lebky a sežeru ti mozek. V Kolíbce Šedých nebudu trpět ten příběh, který nosí smůlu. Rozumíš mi?“</p>
<p>Zatřásl Jakem jako utěrkou a chlapci vytryskly slzy.</p>
<p>„Rozumíš?“</p>
<p>„A-a-ano!“</p>
<p>„Dobře.“ Postavil Jakea na nohy a ten se chvíli omámeně kolébal a utíral si mokré oči, takže se mu na tvářích objevily špinavé šmouhy tak tmavé, že vypadaly jako od líčidla. „Tak, kamarádíčku, dáme si teď chvilku otázek a odpovědí. Já se budu ptát a ty budeš odpovídat. Rozumíš?“</p>
<p>Jake mlčel. Díval se na panel ventilační mřížky, která obtáčela místnost kolem dokola.</p>
<p>Tikyták mu popadl nos do dvou prstů a pořádně zmáčkl. „Rozumíš mi?“</p>
<p>„Ano!“ vykřikl Jake. Oči, uslzené strachem i bolestí, se zase zaměřily na Tikytákův obličej. Chtěl se podívat zase na ventilační mřížku, chtěl se zoufale přesvědčit, že to, co viděl, nebylo jenom mámení jeho vyděšeného, přetíženého mozku, ale neodvážil se. Bál se, že by někdo - nejspíš sám Tikyták - sledoval jeho pohled a uviděl to, co viděl on.</p>
<p>„Dobře.“ Tikyták odtáhl Jakea za nos znovu ke křeslu, posadil se a zase si přehodil nohu přes opěradlo. „Tak si tedy pěkně popovídáme. Začneme tvým jménem, ano? Tak jakpak asi zní, co?“</p>
<p>„Jake Chambers.“ Protože měl stále stisknutý nos, mluvil zastřeně, jako by měl rýmu.</p>
<p>„A jsi na-ci, Jakeu Chambersi?“</p>
<p>Chvilku Jake nechápal, na co že to má být. „Nerozumím, co -“</p>
<p>Tikyták mu zaškubal nosem sem a tam. „Na-ci! Na-ci! Přestaň si se mnou hrát, chlapečku!“</p>
<p>„Já nerozumím -“ začal znovu Jake, ale pak se podíval na starý kulomet, pověšený na křesle, a znovu si vzpomněl na zřícený Focke-Wulf. Kousky skládačky zapadly do sebe. „Ne - nejsem nacista. Jsem Američan. To všechno skončilo dávno předtím, než jsem se narodil!“</p>
<p>Tikyták pustil Jakeův nos, ze kterého okamžitě začala téct krev. „Mohls mi to říct hned a ušetřit si spoustu bolesti, Jakeu Chambersi... ale aspoň teď chápeš, jak to u nás chodí, že?“</p>
<p>Jake přikývl.</p>
<p>„Ano. Velmi dobře! Začneme jednoduchými otázkami.“</p>
<p>Jakeovy oči zalétly znovu k mřížce ventilátoru. To, co viděl před chvílí, tam bylo stále, nebyla to jen jeho fantazie. Ve tmě za chromovanými žaluziemi se vznášely dvě zlatě lemované oči.</p>
<p>Ochu.</p>
<p>Tikyták mu vrazil facku, až Jake padl pozpátku na Gashera, který ho okamžitě od sebe odstrčil. „Učíme se, drahoušku,“ zašeptal Gasher. „Uč se rychle! Uč se pořádně!“</p>
<p>„Dívej se na mě, když s tebou mluvím,“ řekl Tikyták. „Budeš mi prokazovat úctu, Jakeu Chambersi, nebo si vezmu tvoje koule.“</p>
<p>„Dobře.“</p>
<p>Tikytákovi nebezpečně zasvítily zelené oči. „Co dobře?“</p>
<p>Jake zapátral po vhodné odpovědi, zahnal změť otázek a divokou naději, která mu svítala v duši. A to, co ho napadlo, by mu posloužilo i v jeho Kolíbce Pubů... jinak řečeno Piperově škole. „Dobře, pane?“</p>
<p>Tikyták se usmál. „To už je lepší, chlapče,“ pochválil ho a naklonil se blíž, lokty si opřel o stehna. „Tak... co je to Američan?“</p>
<p>Jake začal povídat a snažil se vší mocí už nepohlédnout k mřížce ventilátoru.<strong>29</strong></p>
<p>Roland zastrčil pistoli do pouzdra, vzal kolo na dveřích do obou rukou a pokusil se jím otočit. Nepovolilo. To ho nijak nepřekvapilo, ale znamenalo to vážný problém.</p>
<p>Ochu mu stál u levé nohy, úzkostlivě se na něj díval a čekal, až Roland otevře dveře, aby mohli jít dál za Jakem. Pistolník si jen přál, aby to bylo tak snadné. Nemělo smysl tady jen stát a čekat, až někdo bude odcházet. To by mohlo trvat celé hodiny nebo i dny, než se některý Šedý rozhodne použít právě tento východ. Gasher a jeho přátelé by si mohli vzít do hlavy, že stáhnou z Jakea kůži zaživa, zatímco by pistolník čekal, až se dveře otevřou.</p>
<p>Naklonil se blíž k oceli, ale nic neslyšel. Ani to ho nepřekvapilo. Kdysi dávno už takové dveře viděl - nedají se jim vystřelit zámky a určitě přes ně není nic slyšet. Možná jsou jen jedny, ale možná jsou to dvoje dveře, otočené k sobě tak, že je mezi nimi kus mrtvého prostoru. Ale někde bude knoflík, který otočí tím kolem uprostřed dveří a uvolní zámky. Kdyby Jake na ten knoflík dosáhl, pořád by ještě mohlo všechno dobře dopadnout.</p>
<p>Roland chápal, že není tak docela členem tohoto <emphasis>ka-tet</emphasis>. Podle jeho názoru si dokonce Ochu víc než on uvědomoval tajemství života, které měl v srdci (velmi pochyboval o tom, že brumlák vystopoval Jakea těmi tunely, kterými protékaly špinavé potůčky, pomocí pouhého čichu). Přesto dokázal Jakeovi pomoci, když se chlapec pokoušel přejít ze svého světa do tohoto. Dokázal vidět... a když se Jake pokoušel znovu najít klíč, který upustil, dokázal mu poslat i vzkaz.</p>
<p>Tentokrát musel být při posílání zpráv velmi opatrný. Šedí si přinejmenším uvědomí, že se něco děje. V nejhorším případě by si Jake mohl špatně vyložit to, co se mu Roland pokusí sdělit, a udělat nějakou hloupost.</p>
<p>Ale kdyby viděl...</p>
<p>Roland zavřel oči a napřel veškeré své soustředění k Jakeovi. Myslel na chlapcovy oči a vyslal své ka, aby ty oči našlo.</p>
<p>Nejdřív se nic nedělo, ale nakonec se začal tvořit obraz. Byla to tvář lemovaná dlouhými, světlými, prošedivělými vlasy. Zelené oči svítily v hlubokých důlcích jako ohýnky v jeskyni. Roland rychle pochopil, že je to Tikyták a že je to potomek muže, který zemřel ve vzdušném voze - zajímavé, ale v této situaci tento poznatek neměl žádnou užitnou hodnotu. Pokusil se pohlédnout za Tikytáka, uvidět zbytek místnosti, ve které Jakea drželi, a všechny lidi v ní.</p>
<p>„Ejk,“ zašeptal Ochu, jako by Rolandovi připomínal, že není vhodná chvíle ani místo pro dřímání.</p>
<p>„Šššš,“ uklidňoval ho pistolník, ale oči neotevřel. Ale k ničemu to nebylo. Zachytil jen jakési šmouhy, nejspíš proto, že se Jake soustředil příliš usilovně na Tikytáka. Všichni a všechno ostatní se proměnili jen v šedé obrysy na pokraji Jakeova vnímání.</p>
<p>Roland znovu otevřel oči a levou pěstí se zlehka udeřil do pravé dlaně. Napadlo ho, že by mohl přitlačit a vidět víc... ale tím by způsobil, že by si chlapec uvědomil jeho přítomnost. To by bylo nebezpečné. Gasher by mohl něco zvětřit, a kdyby ne on, určitě by si něčeho všiml Tikyták.</p>
<p>Podíval se nahoru k úzkým ventilačním mřížkám, a pak dolů na Ocha. Už několikrát uvažoval nad tím, jak je asi chytrý. Teď se zdálo, že to zjistí.</p>
<p>Roland sáhl nahoru zdravou levou rukou, zahákl prsty za vodorovné žaluzie u mřížky, která byla nejblíž u průchodu, za nějž zavlekli Jakea, a zatáhl. Mřížka vylétla zároveň se sprškou rzi a suchého mechu. Díra za ní byla příliš malá pro člověka... ale ne pro brumláka. Položil mřížku na podlahu, zvedl Ocha do vzduchu a potichu mu promluvil do ucha.</p>
<p>„Jdi... podívej se... vrať se. Rozumíš? Ať tě oni nezahlédnou. Jenom jdi a podívej se a vrať se.“</p>
<p>Ochu mu hleděl do tváře a nic neříkal, ani Jakeovo jméno. Roland nepoznal, jestli mu Ochu rozuměl nebo ne, ale mařit čas takovými úvahami by ničemu nepomohlo. Postavil Ocha do ventilační šachty. Brumlák očichal hrudky suchého mechu, potichu kýchl a pak se jenom přikrčil a průvan mu čechral dlouhou hedvábnou srst, a nejistě se díval na Rolanda svýma zvláštníma očima.</p>
<p>„Jdi a podívej se a vrať se,“ opakoval Roland šeptem a Ochu zmizel ve stínech, potichu, s drápy zataženými, jenom na polštářcích tlapek. Roland znovu vytáhl pistoli a pustil se do toho nejtěžšího. Čekal. Ochu se vrátil za necelé tři minuty. Roland ho vytáhl z šachty a postavil ho na podlahu. Ochu se na něj díval, dlouhý krk natažený. „Kolik, Ochu?“ zeptal se Roland. „Kolik jsi jich viděl?“</p>
<p>Dlouho si myslel, že brumlák neudělá nic a bude se dál úzkostlivě dívat. Pak ale opatrně zvedl pravou tlapku do vzduchu, vytáhl drápy a podíval se na ni, jako by se snažil vzpomenout na něco velmi obtížného. Nakonec začal ťukat do ocelové podlahy.</p>
<p>Jednou... dvakrát... třikrát... čtyřikrát. Pauza. Pak ještě dvakrát rychle a zlehka, vytažené drápy jen jemně cvakly o ocel: pět, šest. Ochu se zarazil podruhé, s hlavou skloněnou, a vypadal jako dítě, které svádí usilovný duševní boj. Pak naposledy ťukl drápy do oceli a přitom pohlédl na Rolanda. „Ejk!“</p>
<p>Šest Šedých... a Jake.</p>
<p>Roland zvedl Ocha k sobě a pohladil ho. „Dobře!“ zamumlal k Ochovi. Po pravdě řečeno skoro překypoval údivem a vděčností. Sice doufal, že se něco dozví, ale tato pečlivá odpověď byla úžasná. A o přesnosti jeho počítání příliš nepochyboval. „Hodný hochu!“</p>
<p>„Ochu! Ejk!“</p>
<p>Ano, Jake. Jake byl problém. Jake, kterému dal slib, jejž mínil dodržet.</p>
<p>Pistolník se hluboce zamyslel tím svým zvláštním způsobem - kombinací suchého pragmatismu a divoké intuice, kterou pravděpodobně zdědil po své zvláštní bábě, Deidře Šílené, a která ho udržela při životě po všechny ty roky poté, co jeho dávní společníci zahynuli. Nyní na ní záviselo také to, jestli udrží při životě Jakea.</p>
<p>Znovu zvedl Ocha a věděl, že Jake možná - možná - přežije - ale brumlák skoro určitě zahyne. Zašeptal Ochovi do nastraženého ucha několik jednoduchých slov a opakoval je pořád dokola. Nakonec přestal mluvit a vrátil ho zase do ventilační šachty. „Hodný hochu,“ zašeptal. „Už jdi. Udělej to. Mé srdce jde s tebou.“</p>
<p>„Ochu! S-ce! Ejk!“ zašeptal brumlák a pak odcupital znovu do tmy.</p>
<p>Roland čekal, až se rozpoutá peklo.<strong>30</strong></p>
<p><emphasis>Polož mi otázku, Eddie Deane z New Yorku. A radím ti, ať je to dobrá otázka. Protože jestli nebude, ty a tvoje žena zemřete, bez ohledu na to, odkud jste přišli.</emphasis></p>
<p>Pane Bože, jak má člověk na něco takového odpovědět?</p>
<p>Tmavě červené světlo zhaslo. Znovu se objevilo to růžové. <emphasis>„H</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>nem,“</emphasis> pobízel je hlásek Malého Blainea. <emphasis>„Je horší než dřív... honem nebo vás zabije!“</emphasis></p>
<p>Eddie si maně uvědomoval, že hejna vyrušených holubů pořád bezcílně krouží Kolíbkou a že někteří holubi vrážejí hlavou do sloupů a padají mrtví na podlahu.</p>
<p>„Co chce?“ sykla Susannah směrem k interkomu a hlásku Malého Blainea, který byl kdesi za ním. „Proboha, co chce?“</p>
<p>Žádná odpověď. A Eddie cítil, že chvíle milosti, kterou možná začali, vyprchává. Zmáčkl knoflík mluvítka a promluvil horečně a překotně, a pot se mu zatím lil po tvářích a krku.</p>
<p><emphasis>Polož mi otázku.</emphasis></p>
<p>„Takže - Blaine! Co jsi dělal v posledních letech? Řekl bych, že jsi moc nejezdil po ty starý jihovýchodní trase, co? Měl jsi k tomu nějakej důvod? Neměl jsi chuť vyrazit si?“</p>
<p>Neozval se žádný zvuk, jenom šustění a plácání holubích křídel. Eddie v duchu viděl, jak se Ardis snaží křičet, zatímco se mu taví tváře a jazyk hoří. Cítil, jak se mu chloupky v zátylku ježí a proplétají se. Strach? Nebo houstnoucí elektřina?</p>
<p><emphasis>Honem... je horší než dřív.</emphasis></p>
<p>„Kdo tě vlastně postavil?“ ptal se Eddie horečně a myslel si: <emphasis>Kd</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>bych jenom věděl, co ten zasranej krám chce!</emphasis> „Nepokecáme o tom? Byli to Šedí? Ne... nejspíš Velcí staří, co? Nebo...“</p>
<p>Odmlčel se. Už cítil, že ho Blaineovo mlčení fyzicky tlačí na kůži jako opravdové, šátrající ruce.</p>
<p>„Co chceš?“ zakřičel. „Co chceš sakra slyšet?“</p>
<p>Žádná odpověď - ale knoflíky na krabičce se znovu rozsvítily zlobnou červení a Eddie věděl, že jejich čas skoro vypršel. Slyšel poblíž jakési tiché bzučení - zvuk podobný elektrickému generátoru - a nevěřil, že si ten zvuk jenom představuje, i když by si to moc rád myslel.</p>
<p>„Blaine!“ vykřikla najednou Susannah. „Blaine, slyšíš mě?“</p>
<p>Žádná odpověď... a Eddie cítil, jak se vzduch sytí elektřinou, jako se mísa pod kohoutkem plní vodou. Cítil, jak mu při každém nádechu praská v nose. Cítil, jak mu plomby bzučí jako podrážděný hmyz.</p>
<p>„Blaine, já mám otázku, a je docela dobrá. Poslouchej!“ Na okamžik zavřela oči, prsty si horečně promnula spánky a znovu oči otevřela. „Je to věc, která... hm... která nic není, a přesto má jméno. Je to někdy velké a... a někdy nepatrné.“ Odmlčela se a zahleděla se na Eddieho vytřeštěným, úpěnlivým pohledem. „Pomoz mi! Nemůžu si vzpomenout, jak je to dál!“</p>
<p>Eddie na ni hleděl, jako by zešílela. O čem to proboha mluví? Pak mu to došlo a dávalo to přízračně a dokonale smysl, a zbytek hádanky mu přišel na mysl hladce, jako když do sebe zapadnou dva kousky skládačky. Znovu se vrhl k mluvítku.</p>
<p>„Mísí se nám do hovoru, mísí se nám do zábavy a hraje při každé hře. Co je to? To je naše otázka, Blaine - co je to?“</p>
<p>Červené světlo ozařující knoflíky PŘÍKAZ a VSTUP pod kosočtvercem čísel zhaslo. Nastalo nekonečné mlčení, než Blaine znovu promluvil... ale Eddie si uvědomil, že to svědění elektřiny na kůži mizí.</p>
<p>„STÍN, SAMOZŘEJMĚ,“ odpověděl Blaineův hlas. „TO BYLO LEHKÉ. ALE NE ŠPATNÉ. VŮBEC TO NEBYLO ŠPATNÉ.“</p>
<p>V hlasu vycházejícím z reproduktoru bylo znát jakési zamyšlení... a ještě cosi. Radost, touha? Eddie to přesně nepoznal, ale věděl, že v tom hlasu je cosi, co mu připomnělo Malého Blainea. A věděl ještě něco: Susannah jim zachránila kůži, aspoň prozatím. Sklonil se a políbil ji na studené, zpocené čelo.</p>
<p>„ZNÁTE JEŠTĚ DALŠÍ HÁDANKY?“ zeptal se Blaine.</p>
<p>„Ano, spousty,“ odpověděla Susannah okamžitě. „Náš společník Jake jich má celou knihu.“</p>
<p>„ODKUDSI Z NEW YORKU?“ vyptával se Blaine a tón jeho hlasu byl už dokonale zřetelný, aspoň pro Eddieho. Blaine byl možná stroj, ale Eddie byl šest let na heroinu a poznal tu chtivost, když ji slyšel.</p>
<p>„Správně, z New Yorku,“ řekl. „Ale Jakea zajali. Udělal to muž, který se jmenuje Gasher.“</p>
<p>Žádná odpověď... a potom knoflíky zasvítily znovu tou slabě růžovou září. „Zatím je to dobré,“ zašeptal hlásek malého Blainea. „Ale musíte být opatrní... je mazaný.“</p>
<p>Okamžitě se objevila rudá světla.</p>
<p>„MLUVIL NĚKTERÝ Z VÁS?“ Blaineův hlas zněl chladně a - Eddie by na to přísahal - podezíravě.</p>
<p>Podíval se na Susannah. Susannah se na něj také dívala očima malé holčičky, která zaslechla, že se pod postelí kradmo pohnulo cosi strašlivého.</p>
<p>„Jenom jsem si odkašlal, Blaine,“ řekl Eddie. Polkl a otřel si pot z čela. „Jsem... sakra, řeknu pravdu, s tím se nejdál dojde. Jsem k smrti vyděšenej.“</p>
<p>„TO JE OD TEBE VELMI MOUDRÉ. TY HÁDANKY, O KTERÝCH MLUVÍTE - JSOU HLOUPÉ? NEBUDU POKOUŠET SVOU TRPĚLIVOST HLOUPÝMI HÁDANKAMI.“</p>
<p>„Většinou jsou chytré,“ řekla Susannah, ale při tom se ustaraně dívala na Eddieho.</p>
<p>„LŽEŠ. VŮBEC NEVÍŠ, JAKÉ TY HÁDANKY JSOU.“</p>
<p>„Jak to můžeš říct -“</p>
<p>„HLASOVÁ ANALÝZA. FRIKATIVNÍ VZORCE A DŮRAZ NA DVOJHLÁSKY POSKYTUJE SPOLEHLIVÝ KVOCIENT PRAVDY A NEPRAVDY... PREDIKTIVNÍ SPOLEHLIVOST ČINÍ 97 PROCENT, PLUS MINUS PŮL PROCENTA.“ Hlas na okamžik ztichl, a když promluvil znovu, mluvil hrozivě protahovaným tónem, který byl Eddiemu velmi povědomý. Byl to hlas Humphreyho Bogarta. „NAVRHUJU, ABYSTE SE DRŽELA TOHO, CO VÍTE, ZLATÍČKO... POSLEDNÍ CHLÁPEK, KTEREJ SE PŘEDE MNOU POKUSIL ZATAJIT PRAVDU, SKONČIL NA DNĚ SENDU S PÁREM CEMENTOVEJCH BOT NA NOHOU.“</p>
<p>„Kristepane,“ ulevil si Eddie. „Ušli jsme nejmíň čtyři sta mil, abychom se setkali s počítačovou verzí Malýho Riche. Jak to, že umíš napodobit Johna Waynea nebo Humphreyho Bogarta, Blaine? Lidi z našeho světa?“</p>
<p>Nic.</p>
<p>„Tak jo, na to se ti odpovídat nechce. A co tohle - jestli jsi chtěl hádanku, proč jsi to neřekl rovnou?“</p>
<p>Znovu žádná odpověď, ale Eddie zjistil, že ani odpověď nepotřebuje. Blaine měl hádanky rád, tak jednu položil i jim. Susannah ji vyluštila. Eddie se domníval, že kdyby se jí to nepodařilo, už by oba vypadali jako dvě obří brikety ekonomického vydání, uložené na podlaze Kolíbky ludské.</p>
<p>„Blaine?“ zeptala se Susannah neklidně. Žádná odpověď. „Blaine, jsi tam ještě?“</p>
<p>„ANO. POVĚZTE MI DALŠÍ.“</p>
<p>„Kdy brána není brána?“ zeptal se Eddie.</p>
<p>„KDYŽ JE DÁNA. BUDETE SI MUSET VÉST LÉPE, JESTLI OPRAVDU ČEKÁTE, ŽE VÁS NĚKAM VEZMU. UMÍTE NĚCO LEPŠÍHO?“</p>
<p>„Jestli se sem Roland dostane, tak určitě,“ ujišťovala ho Susannah.</p>
<p>„Bez ohledu na to, jak dobré hádanky jsou v té Jakeově knížce, Roland jich zná stovky - a v dětství je přímo studoval.“ Když to řekla, uvědomila si, že si neumí představit Rolanda jako dítě. „Vezmeš náš, Blaine?“</p>
<p>„MOŽNÁ,“ řekl Blaine a Eddie si byl docela jist, že zaslechl v tom hlase tenkou nitku krutosti. „ALE BUDETE MI MUSET NALÍT VODU DO ČERPADLA, A MOJE ČERPADLO SE NALÉVÁ OPAČNĚ.“</p>
<p>„To znamená co?“ zeptal se Eddie a nahlížel mezi mřížemi na hladký růžový oblouk Blaineova hřbetu. Ale Blaine na to neodpověděl a nereagoval už na žádné další otázky. Jasně oranžová světla zůstala rozsvícená, ale Velký Blaine i Malý Blaine asi hibernovali. Eddie však věděl svoje. Blaine bděl. Blaine je pozoroval. Blaine poslouchal jejich frikativní vzorce a důraz na dvojhlásky.</p>
<p>Podíval se na Susannah.</p>
<p>„Budete mi muset nalít vodu do čerpadla, ale moje čerpadlo se nalévá opačně,“ řekl ochable. „To je hádanka, že?“</p>
<p>„Ano, samozřejmě.“ Podívala se na trojúhelníkové okno, tak podobné přivřenému posměvačnému oku, a pak ho přitáhla blíž, aby mu mohla šeptat do ucha. „Je naprosto šílený, Eddie - schizofrenní, paranoidní a nejspíš taky trpí halucinacemi.“</p>
<p>„To mi povídej,“ vydechl. „Máme tady šílenej geniální jednokoleják posedlej duchem, co má rád hádanky a jezdí rychleji, než je rychlost zvuku. Vítejte do fantasy verze <emphasis>Přeletu nad kukaččím hní</emphasis><emphasis>z</emphasis><emphasis>dem</emphasis>.“</p>
<p>„Máš představu, jaká je odpověď?“</p>
<p>Eddie zavrtěl hlavou. „A ty?“</p>
<p>„Něco mi to říká, ale nevím pořádně co. Možná je to jenom falešný poplach. Pořád myslím na to, co říkal Roland: dobrá hádanka dává vždycky smysl a vždycky se dá vyřešit. Je to jako kouzelnický trik.“</p>
<p>„Je zavádějící.“</p>
<p>Přikývla. „Běž vystřelit další ránu, Eddie - ať vědí, že jsme pořád tady.“</p>
<p>„Jo. Ještě kdybychom tak věděli my, že jsou tady taky.“</p>
<p>„Myslíš, že jsou, Eddie?“</p>
<p>Eddie už zamířil pryč a promluvil, aniž se zastavil nebo se ohlédl. „Nevím - to je hádanka, na kterou by ani Blaine nedokázal odpovědět.“<strong>31</strong></p>
<p>„Mohl bych dostat napít?“ zeptal se Jake. Měl nosový a dušený hlas. Ústa i pohmožděná tkáň v nose mu natékaly. Vypadal jako člověk, který schytal v pouliční rvačce to nejhorší.</p>
<p>„Ale jistě,“ odpověděl Tikyták uvážlivě. „Mohl bys. Řekl bych, že bys rozhodně mohl. Máme spoustu pití, že, Měděňáku?“</p>
<p>„Ano,“ řekl vysoký, obrýlený muž v bílé hedvábné košili a černých hedvábných kalhotách. Vypadal jako vysokoškolský profesor z obrázku v Punchi z přelomu století. „Ná-po-jů máme dostatek.“</p>
<p>Tikyták, znovu pohodlně usazený v křesle podobném trůnu, se dobromyslně podíval na Jakea. „Máme víno, pivo, limonádu a samozřejmě starou dobrou vodu. Někdy tělo nic víc nepotřebuje, že? Chladnou, čistou, průzračnou vodu. Co na to říkáš, kamaráde?“</p>
<p>Jakeovo hrdlo, které bylo také napuchlé a vyschlé jako troud, se bolestně zadrhlo. „To zní dobře,“ zašeptal.</p>
<p>„Sám jsem z toho dostal žízeň, to vím,“ prohlásil Tikyták. Roztáhl rty v úsměvu. Zelené oči mu zasvítily. „Přines mi džbán vody, Tilly - ať se propadnu, jestli vím, co se stalo s mými způsoby.“</p>
<p>Tilly prošla průchodem na opačné straně místnosti - naproti tomu, kterým vstoupili Jake a Gasher. Jake pozoroval, jak odchází, a olízl si opuchlé rty.</p>
<p>„Tak,“ podíval se Tikyták znovu na Jakea, „říkáš, že to americké město, ze kterého pocházíš - ten New York - se hodně podobá Ludu.“</p>
<p>„No... ne tak úplně...“</p>
<p>„Ale některé stroje poznáváš,“ naléhal Tikyták. „Ventily a pumpy a podobně. Nemluvě o doutnavých trubicích.“</p>
<p>„Ano. My jim říkáme neony, ale je to totéž.“</p>
<p>Tikyták po něm hmátl. Jake se přikrčil, ale Tikyták ho jen poplácal po rameni. „Ano, ano, je to dost podobné.“ Oči mu zářily. „Slyšel jsi o počítačích?“</p>
<p>„Jistě, ale -“</p>
<p>Tilly se vrátila se džbánem a bojácně se přibližovala k Tikytákovu trůnu. Ten si džbán vzal a podal ho Jakeovi. Když se po něm Jake natáhl, Tikyták džbán odtáhl a sám se napil. Když Jake sledoval, jak voda stéká od Tikytákových úst až na nahou hruď, začal se třást. Nemohl si pomoct.</p>
<p>Tikyták se na něj podíval přes okraj džbánu, jako by si právě uvědomil, že tam Jake pořád stojí. Gasher, Měděňák, Brandon a Hoots se za ním uculovali jako děti ve škole, které zrovna uslyšely sprostý vtip.</p>
<p>„No jo, zamyslel jsem se nad tím, jakou žízeň mám já, a úplně jsem zapomněl na tebe! Ale když ta voda vypadala tak dobře... a je dobrá... studená... čistá...“</p>
<p>Nabídl džbán Jakeovi. Když se po něm Jake natáhl, Tikyták džbánek zase sebral.</p>
<p>„Nejdřív mi, kamaráde, pověz, co víš o dvojpólových počítačích a přechodových obvodech,“ řekl chladně.</p>
<p>„Co...“ Jake se podíval k ventilační mřížce, ale zlaté oči se stále neobjevovaly. Začínal věřit, že si je přece jenom vymyslel. Zadíval se znovu na Tikytáka a jednu věc pochopil jasně: žádnou vodu nedostane. Byl hloupý, když v to třeba jen doufal. „Co jsou to dvojpólové počítače?“</p>
<p>Tikytákův obličej se zkřivil vzteky. Chrstl zbývající vodu Jakeovi do potlučeného, napuchlého obličeje. „<emphasis>Nehraj si se mnou</emphasis>!“ křičel. Strhl si hodinky Seiko a potřásl jimi před Jakem. „<emphasis>Když jsem se tě ptal, jestli to chodí na dvojpólový obvod, řekl jsi, že ne! Tak mi nev</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>kládej, že nevíš, o čem mluvíš, když už jsi prozradil, že víš</emphasis>!“</p>
<p>„Ale… ale...“ Jake nedokázal pokračovat. Hlava se mu točila strachem a zmatkem. Vzdáleně si uvědomoval, že se snaží olízat ze rtů co nejvíc vody.</p>
<p><emphasis>„Přímo pod tímhle zasraným městem je tisíc těch zasraných dvo</emphasis><emphasis>j</emphasis><emphasis>pólových počítačů, možná STO tisíc, a jediný, který ještě funguje, n</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>dělá vůbec nic, jenom hraje DÁVEJ BACHA a přehrává ty bubny! Já ty počítače chci! Chci, aby pracovaly pro MĚ!“</emphasis></p>
<p>Tikyták vyrazil z trůnu, popadl Jakea, zatřásl jím a pak ho odhodil na podlahu. Jake vrazil do jedné lampy, převrátil ji a žárovka dutě bouchla. Tilly vyjekla a couvla, oči měla vytřeštěné a vylekané. Měděňák a Brandon se po sobě neklidně podívali.</p>
<p>Tikyták se naklonil vpřed, lokty na stehnech, a zařval Jakeovi do obličeje: „Já je chci A TAKY JE DOSTANU!“</p>
<p>V místnosti se rozhostilo ticho přerušované jenom tichým ševelením teplého vzduchu, který prýštil z ventilátorů. Pak ten pokřivený vztek z Tikytákovy tváře zmizel, a to tak náhle, jako by vůbec nikdy neexistoval. Nahradil ho další okouzlující úsměv. Naklonil se ještě blíž a pomohl Jakeovi na nohy.</p>
<p>„Promiň. Zamyslel jsem se nad možnostmi tohoto místa a někdy se nechám unést. Přijmi laskavě mou omluvu, kamaráde.“ Zvedl převrácený džbán a hodil ho na Tilly. „Naplň ho, ty neužitečná mrcho! Co je s tebou?“</p>
<p>Zaměřil pozornost znovu na Jakea a stále se usmíval jako moderátor v televizi.</p>
<p>„Tak dobrá. Ty sis zavtipkoval a já taky. Teď mi pověz všechno, co víš o dvojpólových počítačích a přechodových obvodech. Pak se můžeš napít.“</p>
<p>Jake otevřel ústa, aby něco řekl - neměl ponětí, co -, ale potom, což bylo neuvěřitelné, mu hlavou zazněl Rolandův hlas.</p>
<p><emphasis>Odpoutej jejich pozornost, Jakeu - a jestli je tam knoflík, kterým se otvírají dveře, přesuň se k němu.</emphasis></p>
<p>Tikyták ho bedlivě pozoroval. „Něco tě zrovna napadlo, že, kamaráde? Já to vždycky poznám. Tak si nenechávej to tajemství pro sebe. Pověz to svému kamarádovi Tikymu.“</p>
<p>Jake koutkem oka zahlédl pohyb. I když se neodvážil pohlédnout k panelu ventilátoru - když se na něj Tikyták tak upřeně díval -, věděl, že Ochu se vrátil a nakukuje mezi žaluziemi dovnitř.</p>
<p>Odpoutat pozornost... a najednou Jake věděl, jak to udělá.</p>
<p>„Něco mě napadlo,“ řekl, „ale netýká se to počítačů. Týká se to mého starého kamaráda Gashera. A jeho starého kamaráda Hootse.“</p>
<p>„Hele, hele!“ vykřikl Gasher. „O čem to žvaníš, kluku?“</p>
<p>„Proč Tikytákovi neřekneš, kdo ti to heslo doopravdy dal, Gashere? Pak já povím Tikytákovi, kam sis ho schoval.“</p>
<p>Tikytákův překvapený pohled se přesunul z Jakea na Gashera. „O čem to mluví?“</p>
<p>„O ničem!“ odsekl Gasher, ale neovládl se a rychle pohlédl na Hootse. „Pouští si hubu na špacír, snaží se dostat na rožeň místo sebe někoho jinýho. Povídal jsem ti, že je drzej! Copak jsem ti neříkal -“</p>
<p>„Podívej se mu do šátku, nechceš?“ napovídal Jake Tikytákovi. „Má v něm kus papíru a na něm napsané slovo. Musel jsem mu ho přečíst, protože ani to neumí.“</p>
<p>Tentokrát se na Tikytákovi neprojevil žádný prudký vztek. Místo toho se jeho tvář pomalu chmuřila jako letní nebe před hroznou bouřkou.</p>
<p>„Dovol, ať se podívám na tvůj šátek, Gashere,“ řekl měkce a tiše. „Dovol starému kamarádovi jen nakouknout.“</p>
<p>„On lže, říkám ti!“ křičel Gasher s rukama na šátku a couvl o dva kroky ke zdi. Přímo nad ním svítily Ochovy zlaté oči. „Stačí, když se mu podíváš do ksichtu, abys poznal, že ten drzej spratek hrozně rád lže!“</p>
<p>Tikytákův pohled se zaměřil na Hootse, který vypadal, že je mu zle strachem. „Co na to říkáš?“ zeptal se ho Tikyták měkce a hrozivě. „Co na to říkáš, Hootermane? Vím, že jste s Gasherem kámoši přes prdel už odedávna, a vím, že máš rozum pověšené husy, ale určitě ani ty bys nebyl tak hloupý, abys napsal heslo do vnitřní komnaty... nebo ano? Nebo ano?“</p>
<p>„Já... já jenom myslel...“ začal Hoots.</p>
<p>„Drž hubu!“ zařval Gasher. Hodil po Jakeovi pohledem čisté, smrtelné nenávisti. „Za to tě zabiju, drahoušku - těš se.“</p>
<p>„Sundej si šátek, Gashere,“ poručil Tikyták. „Chci se do něj podívat.“</p>
<p>Jake ustoupil bokem o krok blíž k pultu s knoflíky.</p>
<p>„Ne!“ Gasherovy ruce se vrátily k šátku a zmáčkly ho, jako by mohl uletět. „Ať se propadnu, jestli to udělám!“</p>
<p>„Brandone, chyť ho,“ poručil Tikyták.</p>
<p>Brandon se vrhl na Gashera. Gasher nebyl tak rychlý jako Tikyták, ale stačilo to. Shýbl se, vytrhl z boty nůž a zabořil ho Brandonovi do paže.</p>
<p>„Á ty hajzle!“ zařval Brandon překvapeně a bolestně, když mu z paže vytryskla krev.</p>
<p>„Podívej se, cos provedl!“ zaječela Tilly.</p>
<p>„Copak tady musím všechno dělat sám?“ zařval Tikyták, spíš podrážděně než rozzlobeně, a vstal. Gasher před tím couval a oháněl se před obličejem zakrváceným nožem v tajuplných křivkách. Druhou ruku si pevně tiskl k temenu.</p>
<p>„Ustup,“ hekal. „Mám tě rád jako bratra, Tiky, ale jestli neustoupíš, zaryju ti tu čepel do břicha - to udělám.“</p>
<p>„Ty? To asi ne,“ zasmál se Tikyták. Vytáhl svůj nůž z pochvy a jemně ho podržel za kostěnou rukojeť. Všechny oči se upíraly na ty dva. Jake udělal dva rychlé kroky k pultu s nepočetnou řadou knoflíků a sáhl po tom, o kterém si myslel, že ho zmáčkl Tikyták.</p>
<p>Gasher couval podle zakřivené stěny, světelné trubice postupně zbarvovaly jeho mandrusem popleněnou tvář nepřirozenými barvami: žlučově zelenou, horečně rudou, žloutenkově žlutou. Teď stál pod ventilační mřížkou, odkud se díval Ochu, sám Tikyták.</p>
<p>„Polož to, Gashere,“ řekl Tikyták rozumným tónem. „Přivedl jsi toho chlapce, jak jsem chtěl. Jestli kvůli tomu někdo bude pykat, bude to Hoots, ne ty. Jenom mi ukaž -“</p>
<p>Jake uviděl, že se Ochu krčí ke skoku, a pochopil dvě věci: k čemu se brumlák chystá a kdo ho k tomu navedl.</p>
<p>„Ochu, ne!“ zakřičel.</p>
<p>Všichni se na něj podívali. V té chvíli Ochu skočil, opřel se do chabé ventilační mřížky a vyrazil ji ven. Tikyták se po tom zvuku otočil a Ochu mu padl na vzhůru obrácený obličej, a začal kousat a škrábat.<strong>32</strong></p>
<p>Roland to slabě uslyšel i přes dvoje dveře - Ochu, ne! - a srdce mu pokleslo. Čekal, jestli se otočí kolo na dveřích, ale nestalo se nic. Zavřel oči a ze všech sil vyslal zprávu: <emphasis>Ty dveře, Jakeu! Otevři dv</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>ře!</emphasis></p>
<p>Necítil žádnou odpověď a obrazy zmizely. Jeho komunikační spojení s Jakem, od počátku chabé, bylo přerušeno.<strong>33</strong></p>
<p>Tikyták se zapotácel a s kletbami a řevem hmatal po té kousající, škrábající a zmítající se potvoře na obličeji. Cítil, že se mu Ochovy drápy boří do levého oka a trhají ho, a do hlavy mu pronikla strašlivá rudá bolest jako planoucí pochodeň vhozená do hluboké studny. V té chvíli vztek přehlušil bolest. Popadl Ocha, odtrhl si ho z obličeje, podržel ho nad hlavou a chtěl ho zkroutit jako hadr.</p>
<p>„Ne!“ zakvílel Jake. Zapomněl na knoflík, kterým se otvíraly dveře, a popadl zbraň, jež visela na opěradle křesla.</p>
<p>Tilly zaječela. Ostatní se rozprchli. Jake zaměřil starý německý kulomet na Tikytáka. Ochu, který visel hlavou dolů v těch mohutných silných rukou a byl prohnutý až skoro k prasknutí, sebou házel jako šílený a cvakal zuby do vzduchu. Křičel bolestí - byl to strašidelně lidský křik.</p>
<p>„Pusť ho, ty hajzle!“ zakřičel Jake a zmáčkl spoušť.</p>
<p>Měl tolik duchapřítomnosti, aby mířil nízko. Schmeisser ráže .40 ohlušivě zarachotil v tom uzavřeném prostoru, i když vystřelil jenom pět nebo šest ran. Jedna světelná trubice pukla ve spršce chladného oranžového ohně. Asi palec nad levým kolenem Tikytákových upnutých kalhot se objevila díra a od ní se ihned začala šířit tmavě červená skvrna. Tikytákova ústa se otevřela v polekaném a překvapeném kroužku a ten výraz říkal jasněji než slova, že Tikyták přes veškerou svou inteligenci očekával, že bude žít dlouho a šťastně a do smrti bude on střílet na lidi, ale nikdo nezastřelí jeho. Možná že někdo střelí po něm, ale že by opravdu zasáhl? Ten překvapený výraz říkal, že tohle v kartách být nemělo.</p>
<p><emphasis>Vítej do skutečného světa, ty hajzle,</emphasis> pomyslel si Jake.</p>
<p>Tikyták pustil Ocha na železný rošt a popadl se za zraněnou nohu. Měděňák se vrhl na Jakea a zahákl mu paži kolem krku, ale to už byl na něm Ochu, pronikavě štěkal a žvýkal Měděňákovi kotník přes černé hedvábné kalhoty. Měděňák zařval a odtancoval pryč a snažil se Ocha z nohy setřást. Ochu na ní visel jako klíště. Jake se otočil a uviděl, že Tikyták se k němu plazí. Mezi zuby držel svůj nůž.</p>
<p>„Sbohem, Tiky,“ řekl Jake a zmáčkl znovu spoušť schmeisseru. Nic se nestalo. Jake nevěděl, jestli je prázdný, nebo se zasekl, ale neměl čas o tom přemýšlet. Couvl o dva kroky, než narazil na veliké křeslo, které sloužilo Tikytákovi jako trůn. Než ho stačil oběhnout a dostat tak křeslo mezi ně, chytil ho Tikyták za kotník. Druhá ruka mířila k rukojeti nože. Zbytky levého oka mu ležely na tváři jako hrouda mátového želé. Pravé oko se upíralo na Jakea s šílenou nenávistí.</p>
<p>Jake se pokusil té ruce vytrhnout, ale upadl na Tikytákův trůn. Oči mu padly na kapsu, která byla ušita jako opěrka pro pravou ruku. Z pružného okraje trčela popraskaná perleťová pažba revolveru.</p>
<p>„Ach, kamaráde, jak budeš trpět!“ šeptal Tikyták vzrušeně. Překvapený kroužek vystřídal široký, roztřesený úsměv. „Ach, jak budeš trpět! A s jakou radostí... Cože -?“</p>
<p>Úsměv pohasl a překvapený kroužek se začal objevovat znovu, protože Jake zamířil ten šikovný poniklovaný revolver přímo na něj a natáhl kohoutek. Sevření kolem Jakeova kotníku zesílilo, až se zdálo, že kosti musejí prasknout.</p>
<p>„To neuděláš!“ zasípal Tikyták.</p>
<p>„Ano, udělám,“ řekl Jake chmurně a zmáčkl spoušť Tikytákova revolveru. Ozvalo se suché třesknutí, mnohem méně dramatické než teutonské burácení schmeisseru. Vysoko na pravé straně Tikytákova čela se objevila černá dírka. Tikyták dál hleděl na Jakea, ve zbývajícím oku se mu zračil úžas.</p>
<p>Jake se snažil přinutit, aby vystřelil ještě jednou, ale nedokázal to.</p>
<p>Najednou se z Tikytákovy hlavy odloupl kus kůže jako stará tapeta a padl mu na pravou tvář. Roland by věděl, co to znamená. Avšak Jake už skoro ztratil schopnost souvislé myšlenky. Hlavou mu vířila temná, panická hrůza jako tornádo. Vmáčkl se do velikého křesla, když ruka na jeho kotníku odpadla, a Tikyták se zhroutil obličejem k zemi.</p>
<p>Dveře. Musel otevřít dveře a pustit pistolníka dovnitř.</p>
<p>Soustředil se jen na to a nic jiného, takže Jake nechal padnout revolver s perleťovou rukojetí na železný rošt a vytáhl se z křesla. Už se znovu natahoval po knoflíku, o kterém si myslel, že ho mačkal Tikyták, když ho za krk popadly dvě ruce a odtáhly ho zpět, pryč od pultu.</p>
<p>„Říkal jsem, že tě za to zabiju, ty můj zlobivej přítelíčku,“ zašeptal mu do ucha jakýsi hlas, „a Gasher vždycky drží slovo.“</p>
<p>Jake se po něm oháněl oběma rukama, ale vířil jen vzduch. Gasherovy prsty se mu zabořily do hrdla a nemilosrdně ho dusily. Svět mu začal před očima šednout. Šedá rychle přecházela ve fialovou a fialová v černou.<strong>34</strong></p>
<p>Zahučela pumpa a kolo uprostřed uzávěru se prudce zatočilo. <emphasis>Bohové, díky</emphasis>! pomyslel si Roland. Chytil kolo do pravé ruky skoro dřív, než se přestalo pohybovat, a škubl dveřmi. Druhé dveře byly pootevřené. Za nimi se ozývaly zvuky rvačky a Ochův štěkot plný bolesti a vzteku.</p>
<p>Roland rozrazil kopnutím dveře dokořán a uviděl, že Gasher škrtí Jakea. Ochu pustil Měděňáka a teď se snažil donutit Gashera, aby pustil Jakea, ale Gasherova bota prokazovala dvojí službu: chránila majitele před brumlákovými zuby a chránila Ocha před prudkou infekcí, která kolovala Gasherovi v krvi. Brandon znovu ťal nožem Ochovi po boku, aby pustil Gashera, ale Ochu tomu nevěnoval pozornost. Jake visel v rukou svého uchvatitele jako loutka, které odřízli nitky. Ve tváři byl promodralý a bledý, opuchlé rty získaly jemný odstín levandule.</p>
<p>Gasher vzhlédl. „Ty,“ zavrčel.</p>
<p>„Já,“ souhlasil Roland. Jednou vypálil a rozprášil Gasherovi levou polovinu hlavy. Muž odletěl zpět s vlajícím zakrváceným žlutým šátkem a přistál na Tikytákovi. Nohy mu chvíli křečovitě škubaly po železném roštu a pak znehybněl.</p>
<p>Pistolník dvakrát střelil po Brandonovi, kohoutek revolveru plynule natahoval naplocho pravou dlaní. Brandon, který se skláněl nad Ochem, aby ho znovu bodl, se zatočil, narazil do zdi a pomalu sklouzl, rukama svíraje jednu světelnou trubici. Mezi povolenými prsty mu prýštilo zelené bahenní světlo.</p>
<p>Ochu dokulhal k ležícímu Jakeovi a začal mu olizovat bledou, nehybnou tvář.</p>
<p>Měděňák a Hoots viděli dost. Svorně se rozběhli k dvířkům, kterými Tilly odešla pro džbán vody. Na rytířství nebyla vhodná chvíle - Roland oba střelil do zad. Bude si nyní muset počínat velmi rychle, opravdu velmi rychle, a nebude riskovat, že na něj ti dva budou číhat v záloze, pokud by měli možnost vzpamatovat se.</p>
<p>Na klenutém stropu kapslovitého prostoru se rozsvítila skupina ostře oranžových světel a spustil se poplach: táhlé, chraptivé bečení, které doráželo na stěny. Po chvilce začala poplašná světla pulsovat v rytmu poplachu.<strong>35</strong></p>
<p>Eddie se vracel k Susannah, když začal kvílet alarm. Vyjekl překvapením a zvedl ruger, i když na nic nemířil. „Co se děje?“</p>
<p>Susannah zavrtěla hlavou - neměla tušení. Ten poplach je děsil, ale to byla jen jedna část problému. Byl totiž tak hlasitý, že to fyzicky bolelo. Ty zesílené zvukové nápory Eddiemu připomněly desetkrát zesílený klakson tahače.</p>
<p>V té chvíli začaly pulsovat oranžové sodíkové lampy. Když došel Eddie ke křeslu se Susannah, uviděl Eddie, že knoflíky PŘÍKAZ a VSTUP také pulsují jasně červeným světlem. Vypadaly jako mrkající oči.</p>
<p>„Blaine, co se děje?“ zakřičel. Rozhlédl se, ale uviděl jenom divoce poskakující stíny: „To děláš ty?“</p>
<p>Blaine se v odpověď jenom zachechtal - byl to strašný mechanický smích, který Eddiemu připomněl klauna na péro, který stál před domem hrůzy na Coney Islandu, když byl malý kluk.</p>
<p>„Blaine, nech toho!“ zaječela Susannah. „Jak můžeme přemýšlet nad tvou hádanku, když jsi spustil letecký poplach?“</p>
<p>Smích přestal, jako když utne, ale Blaine neodpověděl. Nebo možná odpověděl. Za mřížemi, které je oddělovaly od nástupiště, se na povel dvojpólových počítačů, po kterých tolik dychtil Tikyták, probudily mohutné stroje poháněné nonfrikčními slotranovými turbínami. Poprvé za deset let se Blaine Mono probudil a cykloval k provozní rychlosti.<strong>36</strong></p>
<p>Poplašné zařízení, které bylo kdysi skutečně vybudované k tomu, aby varovalo ludské, dávno mrtvé obyvatele před hrozícím leteckým útokem (a které nebylo za posledních skoro tisíc let ani vyzkoušeno), zahltilo město svým hýkáním. Všechna světla, která dosud fungovala, se rozsvítila a začala pulsovat ve stejném rytmu. Pubové na ulicích a Šedí pod ulicemi byli přesvědčeni, že je konečně postihl konec, kterého se stále báli. Šedí měli podezření, že došlo k nějakému katastrofickému mechanickému selhání. Pubové, kteří vždy věřili, že ve strojích pod městem číhají duchové a ti jednoho dne povstanou, aby vykonali svou dlouho odkládanou pomstu na všech živých, byli ve svých odhadech situace asi o něco blíž pravdě.</p>
<p>V prastarých počítačích pod městem kdysi určitě bývala jakási inteligence, jediný živoucí organismus, který však již dávno přestal rozumně fungovat za podmínek, jež v rámci jeho nelítostných dvojpólových obvodů mohly být jedinou absolutní realitou. Udržoval svou stále víc se odcizující logiku v hranicích své paměti po osm set let, a mohl ji tam udržovat dalších osm set let, nebýt příchodu Rolanda a jeho společníků. Dosud tento <emphasis>mens non corpus</emphasis> dumal a s každým uplynulým rokem jeho šílenství narůstalo. Dalo se říci, že během prodlužujících se období spánku dokonce snil a ty sny byly stále méně normální, jak se svět hýbal. A teď, i když ta nepředstavitelná mašinérie, která udržovala Paprsky, zeslábla, tato šílená a nelidská inteligence se probudila v zborcených pokojích a začala ještě jednou, i když bez těla jako jakýsi duch, procházet chodbami mrtvých.</p>
<p>Jinými slovy se Blaine Mono připravoval vypadnout z Dodge.<strong>37</strong></p>
<p>Roland, klečící u Jakea, uslyšel za sebou kroky, otočil se tedy a namířil pistoli. Tilly, tvář těstovité barvy plnou zmatku a pověrčivého strachu, zvedla ruce a zaskřehotala: „Nezabíjej mě, sai! Prosím! Nezabíjej mě!“</p>
<p>„Tak uteč,“ odsekl Roland, a když se Tilly chtěla pohnout, udeřil ji do lýtka hlavní revolveru. „Tudy ne - dveřmi, kterými jsem přišel. A jestli mě ještě někdy uvidíš, budu to poslední, co v životě spatříš. Teď běž!“</p>
<p>Zmizela do poskakujících, kroužících stínů.</p>
<p>Roland přitiskl hlavu k Jakeově hrudi a přimáčkl si dlaň k druhému uchu, aby ztlumil houkání alarmu. Uslyšel chlapcovo srdce, tlukoucí pomalu, ale silně. Strčil ruce pod hocha, a když to udělal, Jakeova víčka se zachvěla. „Tentokrát jsi mě nenechal spadnout.“ Nedokázal víc než chraptivě šeptat.</p>
<p>„Ne. Tentokrát ani jindy. Nenamáhej si hlas.“</p>
<p>„Kde je Ochu?“</p>
<p>„Ochu!“ vyštěkl brumlák. „Ochu!“</p>
<p>Brandon Ocha na několika místech pořezal, ale žádné zranění nevypadalo smrtelně ani vážně. Bylo jasné, že má bolesti. Ale stejně tak bylo jasné, že ho přemáhá radost. Díval se na Jakea lesklýma očima a vyplazoval růžový jazyk. „Ejk, Ejk, Ejk!“</p>
<p>Jakeovi vytryskly slzy a natáhl ruce. Ochu mu vskočil do náruče a nechal se chvíli objímat.</p>
<p>Roland vstal a rozhlédl se. Upřel zrak na dveře na druhé straně místnosti. Ti dva muži, které střelil do zad, mířili právě tím směrem a žena také chtěla tamtudy utéct. Pistolník přešel ke dveřím, Jakea v náručí a Ocha za patami. Odkopl jednoho mrtvého Šedého stranou a shýbl se, aby dveřmi prošel. Následující místnost byla kuchyň. Vypadala spíš jako kaliště, bez ohledu na vestavěné přístroje v nerezocelových stěnách. Šedí nebyli zřejmě zrovna domácí typy.</p>
<p>„Pít,“ zašeptal Jake. „Prosím... hrozná žízeň.“</p>
<p>Rolanda se zmocnil zvláštní pocit rozdvojení, jako by se čas složil zpátky do sebe. Vzpomněl si, jak se vynořil z pouště, málem bez rozumu horkem a prázdnotou. Vzpomněl si, jak polomrtvý žízní ztratil vědomí ve stáji dostavníkové stanice, kde ho probudila chuť chladné vody, stékající mu do hrdla. Chlapec mu tehdy stáhl košili, namočil ji pod pumpou a dal mu napít. Teď byla řada na něm, aby udělal pro Jakea to, co pro něj Jake již udělal.</p>
<p>Roland se rozhlédl a uviděl dřez. Přešel k němu a otočil kohoutkem. Spustila se chladná, čistá voda. Všude kolem nich, nad nimi a pod nimi houkal alarm.</p>
<p>„Můžeš stát?“</p>
<p>Jake přikývl. „Snad ano.“</p>
<p>Roland postavil chlapce na nohy, připraven ho podepřít, kdyby příliš vrávoral, ale Jake se chytil okraje dřezu a pak strčil hlavu pod proud vody. Roland zvedl Ocha a prohlédl mu zranění. Už se mu pomalu zacelovala sraženou krví. <emphasis>Měl jsi veliké štěstí, že jsi vyvázl, můj chlupatý příteli,</emphasis> pomyslel si Roland a pak se natáhl přes Jakea a nabral do hrsti vody. Ochu se dychtivě napil.</p>
<p>Jake se odtáhl od kohoutku s vlasy přilepenými k tvářím. Kůži měl pořád příliš bledou a stopy po tvrdých ranách zřetelně vystupovaly, ale vypadal líp, než když se nad ním Roland prve sklonil. Po jednu hroznou chvíli si byl pistolník jist, že Jake je mrtev.</p>
<p>Zalitoval, že se nemůže vrátit a zabít Gashera znovu, a to ho dovedlo k jiné myšlence.</p>
<p>„A co ten, kterému Gasher říkal Tikyták? Viděl jsi ho, Jakeu?“</p>
<p>„Ano. Ochu na něj skočil ze zálohy. Roztrhal mu obličej. Pak jsem po něm střelil.“</p>
<p>„Zastřelil jsi ho?“</p>
<p>Jakeovi se roztřásly rty... Pevně je stiskl. „Ano. Do...“ Poklepal si do čela vysoko nad pravé obočí. „Měl jsem š- š-... měl jsem štěstí.“</p>
<p>Roland se na něj zpytavě díval, ale pak pomalu zavrtěl hlavou. „Víš, pochybuji o tom. Ale teď toho necháme. Půjdeme.“</p>
<p>„Kam?“ Jake pořád nedokázal víc než chraptivě mumlat a neustále se díval Rolandovi přes rameno k místnosti, kde skoro zemřel.</p>
<p>Roland ukázal na druhou stranu kuchyně. Za dalšími uzávěrem pokračovala chodba. „To bude pro začátek stačit.“</p>
<p>„PISTOLNÍKU,“ zaburácel jakýsi hlas přicházející ze všech stran najednou.</p>
<p>Roland se otočil kolem dokola, pod jednou paží Ocha a druhou kolem Jakeových ramenou, ale nikoho neviděl.</p>
<p>„Kdo to na mě mluví?“ zakřičel.</p>
<p>„TVÉ JMÉNO, PISTOLNÍKU.“</p>
<p>„Roland z Gileadu, syn Stevenův. Kdo to na mě mluví?“</p>
<p>„GILEAD UŽ NENÍ,“ přemítal majitel hlasu, nevšímaje si otázky.</p>
<p>Roland vzhlédl a uviděl na stropě několik soustředných kruhů. Hlas vycházel z nich.</p>
<p>„ŽÁDNÝ PISTOLNÍK NEVSTOUPIL DO VNITROSVĚTA ANI STŘEDOSVĚTA UŽ SKORO TŘI STA LET.“</p>
<p>„Já a moji přátelé jsme poslední.“</p>
<p>Jake vzal Ocha Rolandovi z rukou. Brumlák okamžitě začal olizovat chlapci opuchlý obličej. Zlatě lemované oči mu překypovaly oddaností a štěstím.</p>
<p>„To je Blaine, že?“ zašeptal Jake Rolandovi.</p>
<p>Roland přikývl. Samozřejmě to byl on - ale netušil, že Blaine je něco mnohem víc než jen jednokolejný vlak.</p>
<p>„CHLAPČE! JSI JAKE Z NEW YORKU?“</p>
<p>Jake se přimáčkl k Rolandovi a pohlédl k reproduktorům. „Ano,“ odpověděl. „To jsem já. Jake z New Yorku. Ehm... syn Elmerův.“</p>
<p>„STÁLE MÁŠ KNÍŽKU HÁDANEK? TU, O KTERÉ MI VYPRÁVĚLI?“</p>
<p>Jake si hmátl na rameno, ale když nahmátl jen svá záda, tvář se mu zkřivila zoufalou vzpomínkou. Když se znovu podíval na Rolanda, držel pistolník batoh v ruce a podával mu ho, a i když úzký, ostře řezaný obličej nevyjadřoval jako obvykle žádný cit, Jake vycítil v koutcích jeho rtů náznak úsměvu.</p>
<p>„Budeš si muset upravit popruhy,“ řekl Roland, když si Jake batoh vzal. „Prodloužil jsem je.“</p>
<p>„Ale <emphasis>Hádej hádači -</emphasis>?“</p>
<p>Roland přikývl. „Obě knížky tam pořád jsou.“</p>
<p>„CO TO MÁŠ, MALÝ POUTNÍČE?“ vyzvídal hlas a líně protahoval slova.</p>
<p>„Kruci!“ vyjekl Jake.</p>
<p><emphasis>Ten nás vidí, stejně jako slyší,</emphasis> pomyslel si Roland a za okamžik zahlédl v rohu, vysoko nad běžným horizontem lidského pohledu, malé skleněné oko. Zamrazilo ho po těle a podle ustaraného výrazu na Jakeově tváři a toho, jak se chlapcovy ruce pevněji ovinuly kolem Ocha, poznal, že není sám, kdo je zneklidněn. Ten hlas patřil stroji, neuvěřitelně chytrému stroji, hravému stroji, ale zároveň s ním bylo cosi v nepořádku.</p>
<p>„Tu knížku,“ odpověděl Jake. „Mám tu knížku hádanek.“</p>
<p>„DOBRÁ.“ V hlasu bylo znát téměř lidské uspokojení. „OPRAVDU SKVĚLÉ.“</p>
<p>Ve dveřích na opačné straně kuchyně se najednou objevil jakýsi rozcuchaný, vousatý chlapík. Nad loktem mu vlál zakrvácený, ušpiněný žlutý šátek. „Oheň ve stěnách!“ zakřičel. Ve své panice si asi neuvědomil, že Roland a Jake nepatří k jeho ubohému podzemnímu ka-tet. „Kouř v nižších patrech! Lidi se zabíjejí! Něco se podělalo! Sakra, všechno se podělalo! Musíme -“</p>
<p>Najednou se rozrazila dvířka trouby jako vymknutá čelist. Vylétl z ní tlustý paprsek modrobílého ohně a obalil hlavu rozcuchaného muže. Náraz jím hodil zpět a šaty měl rázem v jednom plameni a kůže na tváři mu vařila.</p>
<p>Jake se podíval na Rolanda, ochromený hrůzou. Roland vzal chlapce kolem ramenou.</p>
<p>„SKOČIL MI DO ŘEČI,“ vysvětlil hlas. „TO BYLO HRUBÉ, NE?“</p>
<p>„Ano,“ řekl Roland klidně. „Velmi hrubé.“</p>
<p>„SUSANNAH Z NEW YORKU ŘÍKÁ, ŽE UMÍŠ SPOUSTU HÁDANEK ZPAMĚTI, ROLANDE Z GILEADU. JE TO PRAVDA?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>V jedné z místností přiřazených k této větvi chodeb se ozval výbuch. Podlaha se jim pod nohama zachvěla a ozval se jekot hlasů jako neladný sbor. Pulsování světel a nekonečné houkání sirén na okamžik zesláblo, ale pak opět nabralo sílu. Z ventilátorů se vyřinul proužek trpkého, štiplavého kouře. Ochu zavětřil a kýchl.</p>
<p>„DEJ MI NĚJAKOU HÁDANKU, PISTOLNÍKU,“ požádal hlas. Zněl klidně a bezstarostně, jako by spolu seděli někde na klidné návsi a ne pod městem, které se chystalo každou chvíli se rozpadnout.</p>
<p>Roland chvilku přemýšlel, a pak ho napadla Cuthbertova oblíbená. „Dobrá, Blaine,“ řekl. „Dám. Co je lepší, než všichni bohové, a horší, než starý kopytnatec? Mrtví lidé to stále jedí, živí lidé, kteří to jedí, pomalu zemřou.“</p>
<p>Nastalo dlouhé ticho. Jake si schoval tvář do Ochova kožichu, aby unikl před puchem upečeného Šedého.</p>
<p><emphasis>„Buď opatrný, pistolníku.“</emphasis> Ten hlas byl nepatrný jako chladivý závan větru za horkého letního dne. Hlas stroje vycházel ze všech reproduktorů, ale tento se ozval pouze z reproduktoru přímo nad nimi. <emphasis>„Buď opatrný, Jakeu z New Yorku. Pamatujte, že toto jsou Paběrky. Jděte pomalu a buďte velmi opatrní.“</emphasis></p>
<p>Jake se vykuleně podíval na pistolníka. Roland nepatrně, sotva znatelně zavrtěl hlavou a zvedl prst. Vypadal, jako by se ze strany škrábal na nose, ale ten prst mu zároveň křížil rty, a Jake si domyslel, že Roland mu ve skutečnosti naznačuje, aby zůstal zticha.</p>
<p>„CHYTRÁ HÁDANKA,“ promluvil Blaine konečně. Zdálo se, že mluví skutečně obdivně. „ODPOVĚĎ ZNÍ NIC, JE TO TAK?“</p>
<p>„Správně,“ řekl Roland. „Ty jsi také velmi chytrý, Blaine.“</p>
<p>Když hlas promluvil znovu, uslyšel Roland to, co Eddie postřehl před ním: hlubokou a neovladatelnou chtivost. „DEJ MI DALŠÍ.“</p>
<p>Roland se zhluboka nadechl. „Teď zrovna ne.“</p>
<p>„DOUFÁM, ŽE MĚ NEODMÍTÁŠ, ROLANDE, SYNU STEVENŮV, PROTOŽE TO JE TAKÉ HRUBÉ. VELMI HRUBÉ.“</p>
<p>„Zaveď nás k našim přátelům a pomoz nám dostat se z Ludu,“ řekl Roland. „Pak bude možná čas na hádanky.“</p>
<p>„MOHL BYCH VÁS ROVNOU NA MÍSTĚ ZABÍT,“ řekl hlas a teď byl studený jako nejtemnější zimní den.</p>
<p>„Ano,“ řekl Roland. „Nepochybuji, že bys mohl. Ale hádanky by zemřely s námi.“</p>
<p>„MOHL BYCH SI VZÍT CHLAPCOVU KNIHU.“</p>
<p>„Krádež je větší hrubost než odmítnutí nebo skákání do řeči,“ poznamenal Roland. Hovořil, jako by si jen krátil čas, ale prsty, které mu na pravé ruce zbývaly, pevně svíraly Jakeovo rameno.</p>
<p>„Kromě toho,“ přidal se Jake a pohlédl k reproduktoru ve stropě, „v té knížce nejsou odpovědi. Ty stránky někdo vytrhl.“ V záblesku inspirace si poklepal na spánek. „Ale tady jsou.“</p>
<p>„HOŠI, RADÍM VÁM, ABYSTE SI PAMATOVALI, ŽE NIKDO NEMÁ RÁD CHYTRÁKY,“ řekl Blaine. Ozval se další výbuch, tentokrát hlasitěji a blíž. Jedna ventilační mřížka vypadla a proletěla kuchyní jako střela. Za okamžik se ze dveří, které vedly do ostatních místností Šedých, vynořili dva muži a žena. Pistolník na ně zamířil revolver, ale pak ho sklonil, protože proklopýtali kuchyní do sila, aniž se na Rolanda a Jakea vůbec podívali. Rolandovi připomínali zvířata prchající před lesním požárem.</p>
<p>Ve stropě se rozevřel panel z nerezové oceli, za ním se objevil čtverec tmy. Problesklo jí cosi stříbřitého a za pár okamžiků z díry vypadla ocelová koule, snad stopu v průměru, a zůstala viset ve vzduchu uprostřed kuchyně.</p>
<p>„ZA NÍ,“ řekl Blaine mechanicky.</p>
<p>„Zavede nás k Eddiemu a Susannah?“ zeptal se Jake plný naděje.</p>
<p>Blaine odpověděl jen mlčením... ale když koule začala proplouvat chodbou, Roland a Jake ji následovali.<strong>38</strong></p>
<p>Jake si neuchoval žádnou zřetelnou vzpomínku na to, co následovalo, a to bylo nejspíš požehnáním. Odešel ze svého světa víc než rok předtím, než devět set lidí spáchalo společně sebevraždu v jedné malé jihoamerické zemi zvané Guayana, ale věděl o lumících, které občas posedne nutkání ke smrti, a to, co se dělo v rozpadajícím se podměstí Šedých, bylo podobné.</p>
<p>Ozývaly se výbuchy, některé na jejich patře, ale většinou hluboko pod nimi. Občas z ventilačních mřížek vyfoukl štiplavý kouř, ale vzduchové filtry ještě pracovaly a to nejhorší zachytily, než mohl kouř zhoustnout do dusivých mračen. Neviděli žádný požár. Přesto Šedí reagovali, jako by nastal čas apokalypsy. Většinou jen prchali, ve tvářích čirou paniku, ale mnoho z nich páchalo sebevraždu v síních a propojených místnostech, kterými ocelová koule Rolanda a Jakea prováděla. Někteří se zastřelili. Mnoho si jich podřízlo krk nebo zápěstí. Několik jich patrně polklo jed. Na všech mrtvých tvářích zůstal stejný výraz nezvladatelné hrůzy. Jake jen matně chápal, co je k tomu dohnalo. Roland měl lepší představu o tom, co se jim stalo - s jejich mozky -, když dávno mrtvé město kolem nich nejprve ožilo a potom se patrně začalo rozpadat. A byl to Roland, kdo pochopil, že to Blaine dělá schválně. Že je k tomu dohání Blaine.</p>
<p>Podběhli pod mužem, který visel na stropním topném tělese, a seběhli po ocelových schodech za plující ocelovou koulí.</p>
<p>„Jakeu!“ křikl Roland. „Ty jsi mě dovnitř nepustil, že?“</p>
<p>Jake zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Myslím, že ne. Udělal to Blaine.“</p>
<p>Seběhli ze schodiště a spěchali úzkou chodbou k poklopu, na kterém se skvěl nápis vyvedený v ohroceném písmu Vysoké řeči, VSTUP KATEGORICKY ZAKÁZÁN.</p>
<p>„Je to Blaine?“ zeptal s Jake.</p>
<p>„Ano - je to jméno jako každé jiné.“</p>
<p>„A co ten druhý h-“</p>
<p>„Ticho!“ okřikl ho Roland chmurně.</p>
<p>Ocelová koule se zastavila před průlezem. Kolo se zatočilo a dveře se pootevřely. Roland je otevřel dokořán a pak vstoupili do rozlehlé podzemní místnosti, která se táhla třemi směry, kam až dohlédli. Zdálo se, že je plná nekonečných uliček s ovládacími panely a elektronickým zařízením. Většina panelů byla zatím temná a mrtvá, ale ještě když Jake a Roland stáli mezi dveřmi a rozhlíželi se užaslými zraky, viděli, jak kontrolky ožívají, uslyšeli, jak se stroje rozbíhají.</p>
<p>„Tikyták říkal, že tu jsou tisíce počítačů,“ řekl Jake. „Asi měl pravdu. Panebože, podívej se!“</p>
<p>Roland nerozuměl slovu, které Jake použil, a tak nic neříkal. Jen sledoval, jak se řada panelů za řadou rozsvěcuje. Z jedné konzole vylétla sprška jisker a jazyk zeleného ohně, když nějaký kousek prastarého zařízení selhal.</p>
<p>Většina strojů však zřejmě běžela docela dobře. Ručičky, které se nepohnuly celá staletí, najednou vskočily do zeleného pole. Mohutné hliníkové válce se točily a chrlily data uložená na křemíkových čipech do paměťových bank, které se konečně naplno probudily a byly připraveny pro vstup. Digitální displeje, ukazující vše od průměrného vodonosného vodního tlaku v Západním říčním panství až po elektrický proud, který je k dispozici v hibernující jaderné elektrárně Send Basin, tyto displeje se rozsvěcovaly v zářivých maticích červených a zelených bodů. Nahoře začaly blikat řady zavěšených kulových svítidel, vyzařujících snopce světla. A zdola, shora a kolem nich - odevšad - se ozývalo hluboké, basové hučení generátorů a energetických měničů, které se probouzely z dlouhého spánku.</p>
<p>Jake už skoro nemohl. Roland ho znovu chytil do náruče a uháněl za ocelovou koulí kolem strojů, jejichž funkci a záměry nedokázal ani odhadnout. Ochu mu běžel v patách. Koule zabočila vlevo a ulička, ve které se nyní ocitli, se táhla mezi řadami televizních monitorů, tisíci monitorů, naskládaných v řadách jako dětské stavební kostky.</p>
<p><emphasis>Tátovi by se to moc líbilo</emphasis>, pomyslel si Jake.</p>
<p>Některé části této ohromné videochodby byly stále temné, ale mnoho obrazovek už svítilo. Ukazovaly město propadlé chaosu, na ulicích i pod nimi. Hordy Pubů pobíhaly bezcílně ulicemi s vytřeštěnýma očima, ústa se jim nezvučně pohybovala. Mnoho jich skákalo z vysokých budov. Jake s hrůzou pozoroval, že další stovky se jich shromáždily na mostě přes Send a vrhají se do řeky. Jiné obrazovky ukazovaly veliké pokoje plné lehátek, podobné ložnicím. Některé pokoje hořely, ale zdálo se, že ohně zakládají sami Šedí zachvácení panikou - bůhví proč pálili vlastní slamníky a nábytek.</p>
<p>Na jedné obrazovce byl jakýsi obr se sudovitým hrudníkem, který házel muže a ženy do čehosi, co vypadalo jako lis na cezení krve. Už to bylo dost strašné, ale bylo tu ještě cosi horšího: oběti stály v nehlídané frontě a poslušně čekaly, až na ně přijde řada. Popravčí se žlutým šátkem pevně uvázaným na lebce, jehož zauzlované konce se mu houpaly kolem uší jako prasečí ocásky, chytil starou ženu a podržel ji ve vzduchu, a trpělivě čekal, až nerezocelový kovový blok očistí vražednou plochu, aby ji mohl vhodit dovnitř. Stará žena se nezmítala. Vlastně se zdálo, že se usmívá.</p>
<p>„V TĚCH POKOJÍCH LIDÉ PŘICHÁZEJÍ A ODCHÁZEJÍ,“ řekl Blaine, „ALE NEMYSLÍM, ŽE NĚKTERÝ Z NICH HOVOŘÍ O MICHELANGELOVI.“ Najednou se zasmál - divným, třepotavým smíchem, který zněl, jako když krysy cupitají přes rozbité sklo. Při tom zvuku přeběhl Jakeovi po zátylku mráz. Nechtěl mít nic společného s inteligencí, která se tak smála... ale měli na vybranou?</p>
<p>Bezmocně obrátil pohled zase k monitorům... a Roland mu okamžitě otočil hlavu jinam. Udělal to jemně, ale pevně. „Nic z toho nemusíš vidět, Jakeu,“ řekl.</p>
<p>„Ale proč to dělají?“ ptal se Jake. Celý den nic nejedl, ale stejně mu bylo na zvracení. „Proč?“</p>
<p>„Protože jsou vyděšení a Blaine jejich strach přiživuje. Ale většinou asi proto, že žili příliš dlouho na hřbitově svých praotců, a už toho mají dost. A než je začneš litovat, vzpomeň si, s jakou radostí by tě vzali s sebou na tu mýtinu, kde končí stezka.“</p>
<p>Ocelová koule se prosmýkla za další roh a nechala televizní obrazovky a elektronické monitorovací zařízení za sebou. Vpředu byl do podlahy zasazen široký pruh jakéhosi syntetického materiálu. Leskl se jako čerstvý asfalt mezi dvěma úzkými pruhy chromované oceli, které se táhly až k bodu, kde nebyla opačná strana místnosti, ale její obzor.</p>
<p>Koule netrpělivě poskakovala nad tmavým pruhem a ten pás - nebo co to bylo - se najednou dal do tichého pohybu, a začal se sunout mezi ocelovými planžetami rychlostí běžce. Koule opisovala ve vzduchu malé obloučky a ponoukala je, aby na pás vstoupili.</p>
<p>Roland klusal vedle pohyblivého pásu, až s ním sotva dokázal držet krok, a pak to udělal. Postavil Jakea na něj a pak všichni tři - pistolník, chlapec a zlatooký brumlák - byli rychle unášeni tou šerou podzemní plání, kde se probouzely prastaré stroje. Pohyblivý pás je unášel do oblasti, která vypadala jako ohromná kartotéka - jedna nekonečná řada následovala za řadou. Byly temné... ale ne mrtvé. Vycházelo z nich tiché, ospalé bzučení a Jake si všiml, že mezi ocelovými panely prosvítá vlasovými štěrbinami zářivě žluté světlo.</p>
<p>Najednou se přistihl, že myslí na Tikytáka.</p>
<p><emphasis>Přímo pod tímhle zasraným městem je tisíc těch zasraných dvojp</emphasis><emphasis>ó</emphasis><emphasis>lových počítačů, možná STO tisíc, a já ty počítače chci!</emphasis></p>
<p><emphasis>Inu,</emphasis> pomyslel si Jake, <emphasis>probouzejí se, a myslím, že máš, co chceš, Tiky... ale kdybys tu byl, nevím, nevím, jestli bys o to ještě stál.</emphasis></p>
<p>Pak si vzpomněl na Tikytákova praděda, který byl tak statečný, že nasedl do letadla z jiného světa a vzlétl s ním do nebe. Jake předpokládal, že s takovou krví, která mu kolovala v žilách, by se Tikyták nenechal vystrašit až k sebevraždě a nový obrat událostí by ho blažil... a čím víc lidí by se hrůzou zabilo, tím spokojenější by byl.</p>
<p><emphasis>Už je pozdě, Tiky</emphasis>, pomyslel si. <emphasis>Díkybohu.</emphasis></p>
<p>Roland potichu, zamyšleně promluvil. „Všechny ty krabice... myslím, že projíždíme myšlenkami té věci, která si říká Blaine, Jakeu. <emphasis>Myslím, že projíždíme jeho mozkem</emphasis>.“</p>
<p>Jake přikývl, a vzpomněl si na svou Závěrečnou slohovou práci. „Mozek Blaine je zatracená svízel.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Jake se podíval pořádně na Rolanda. „Vyjedeme ven tam, kde si myslím?“</p>
<p>„Ano,“ souhlasil Roland, „jestli stále sledujeme stezku Paprsku, vyjedeme v Kolíbce.“</p>
<p>Jake přikývl. „Rolande?“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Díky, že jsi pro mě přišel.“</p>
<p>Roland také přikývl a vzal Jakea kolem ramenou.</p>
<p>Daleko před nimi se s rachotem probraly k životu mohutné motory. Za okamžik se ozval jakýsi těžký skřípavý zvuk a zaplavilo je nové světlo - ostrá oranžová zář sodíkových lamp. Jake uviděl místo, kde pohyblivý pás končil. Vedle něj byl příkrý, úzký eskalátor, který vedl nahoru do toho oranžového světla.<strong>39</strong></p>
<p>Eddie a Susannah uslyšeli, že skoro přímo pod nimi startují mohutné motory. Za okamžik se začal pomalu odsunovat široký pruh mramorové podlahy a pod ním se objevila dlouhá osvětlená škvíra. Podlaha ustupovala směrem k nim. Eddie popadl madla pojízdného křesla se Susannah a rychle odjížděl pozpátku podle ocelové mříže mezi jednokolejným nástupištěm a ostatním prostranstvím Kolíbky. V cestě rostoucího světelného obdélníku stálo několik sloupů a Eddie čekal, že se skácejí do díry, až se podlaha, na které stojí, pod nimi odsune, ale nic takového se nestalo. Sloupy stály klidně dál, jako by se vznášely ve vzduchu.</p>
<p>„Vidím eskalátor!“ zakřičela Susannah do nekonečného poplašného houkání. Nakláněla se vpřed a nakukovala do díry.</p>
<p>„Aha,“ odpověděl Eddie. „Máme tady mezinárodní nádraží, takže dole musí být galanterie, parfumerie a dámské prádlo.“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Ale nic!“</p>
<p>„Eddie!“ zaječela Susannah. Tvář se jí rozzářila blaženým překvapením jako ohňostroj o Čtvrtém červenci. Naklonila se ještě dál a kamsi ukázala, a Eddie ji musel chytit, aby se nepřevážila a nevypadla z křesla. „To je Roland! Jsou tam oba!“</p>
<p>Ozvalo se zadunění, když se díra v podlaze otevřela na maximum a podlaha se zastavila. Motory, které ji táhly po skrytých kolejnicích, se vypnuly a jen dlouze, skomíravě zakvílely. Eddie dojel k okraji díry a uviděl, že na jednom schodě eskalátoru jede Roland. Jake - bílý v obličeji, plný modřin, zakrvácený, ale rozhodně celý a rozhodně živý - stál vedle něj a opíral se pistolníkovi o rameno. A na schodě hned za nimi seděl Ochu, který se díval vzhůru zářivýma očima.</p>
<p>„Rolande! Jakeu!“ zařval Eddie. Vyskočil, zamával rukama nad hlavou a po dopadu na zem se na okraji díry roztancoval. Kdyby měl klobouk, určitě by ho vyhodil do vzduchu.</p>
<p>Podívali se nahoru a zamávali. Eddie viděl, že Jake se usmívá, a dokonce ten dlouhý hubený ošklivec vypadal, že možná za chvilku roztaje a utrousí úsměv. <emphasis>Zázraky nikdy nepřestanou,</emphasis> pomyslel si Eddie. Měl najednou pocit, že se mu srdce do hrudi nevejde, a zatancoval ještě rychleji, máchal rukama a výskal, protože se bál, že když se nebude hýbat, radostí a úlevou pukne. Až do této chvíle si neuvědomoval, jak byl v hloubi duše přesvědčený, že Rolanda ani Jakea už neuvidí.</p>
<p>„Hej, chlapi! PARÁDA! Pojeďte, sakra! Ať už jste tady!“</p>
<p>„Eddie, pomoz mi!“</p>
<p>Otočil se. Susannah se snažila vysoukat z křesla, ale záhyb jelenicových kalhot, které na sobě měla, se jí zachytil v brzdovém mechanismu. Smála se a plakala zároveň, tmavé oči jí zářily štěstím. Eddie ji zvedl z křesla tak prudce, až se křeslo převrátilo na bok. Zatancoval s ní kolem dokola. Jednou rukou se ho držela kolem krku a tou druhou usilovně mávala.</p>
<p>„Rolande! Jakeu! Pojďte sem k nám! Mrskněte kostrou, slyšíte mě?“</p>
<p>Když dojeli nahoru, Eddie objal Rolanda a přitom ho bouchal do zad, a Susannah zatím pokrývala Jakeův rozesmátý obličej polibky. Ochu běhal kolem nich v krátkých osmičkách a pronikavě štěkal.</p>
<p>„Zlatíčko!“ volala Susannah. „Nestalo se ti něco?“</p>
<p>„Ani ne,“ řekl Jake. Pořád se usmíval, ale oči měl plné slz. „A jsem rád, že jsem tu. Ani nevíte, jak rád.“</p>
<p>„Umím si to představit. Na tohle by sis mohl vsadit.“ Obrátila se a podívala se na Rolanda. „Co mu to provedli? Obličej má, jako by ho někdo přejel buldozerem.“</p>
<p>„To udělal hlavně Gasher,“ řekl Roland. „Už nebude Jakea obtěžovat. Ani nikdo jiný.“</p>
<p>„A co ty, velký kluku? Všechno v pořádku?“</p>
<p>Roland přikývl a rozhlížel se. „Takže toto je Kolíbka.“</p>
<p>„Ano,“ souhlasil Eddie. Nakukoval do otvoru. „Co je tam dole?“</p>
<p>„Stroje a šílenství.“</p>
<p>„Upovídaný jako vždy, jak vidím.“ Eddie se na Rolanda usmál. „Víš, jak jsem šťastný, že tě zase vidím, chlape? Máš o tom vůbec představu?“</p>
<p>„Ano - asi ano.“ Roland se také usmál a pomyslel si, jak se lidé mění. Byly doby, a ne tak dávné, kdy mu Eddie málem podřízl krk.</p>
<p>Stroje pod nimi znovu nastartovaly. Eskalátor se zastavil. Díra v podlaze se začala znovu uzavírat. Jake přešel k převrácenému křeslu Susannah, a když ho narovnával, zahlédl za železnými mřížemi hladký růžový tvar. Zastavil se mu dech a naplno se mu vybavil ten sen, který se mu zdál po odchodu z River Crossing: ohromný růžový projektil uhánějící prázdnou krajinou západního Missouri přímo na něj a na Ocha. Dvě velká trojúhelníková okna lesknoucí se vysoko v prázdné tváři blížící se příšery, okna jako oči... a teď se jeho sen stával skutečností, přesně jak věděl, že tomu nakonec bude.</p>
<p><emphasis>Je to jenom hnusný vlak, a jmenuje se Blaine Svízel.</emphasis></p>
<p>Eddie přešel k němu a vzal Jakea kolem ramenou. „No, je tam, kámo - přesně jak inzerovali. Co si o něm myslíš?“</p>
<p>„Vlastně nic moc.“ Tím rozhodně nevystihoval ty kolosální rozměry, ale Jake byl příliš vyčerpaný, než aby se vzmohl na něco lepšího.</p>
<p>„Já taky ne,“ řekl Eddie. „Mluví. A má rád hádanky.“</p>
<p>Jake přikývl.</p>
<p>Roland si posadil Susannah na bok a pak společně zkoumali ovládací krabičku s kosočtvercem číslicových tlačítek. Jake a Eddie se k nim připojili. Eddie zjistil, že se musí neustále dívat na Jakea, aby se ujistil, že to není jen jeho fantazie nebo zbožné přání. Ten chlapec tu opravdu byl.</p>
<p>„Co teď?“ zeptal se Rolanda.</p>
<p>Roland lehce přejel prstem po očíslovaných tlačítkách, které tvořily kosočtverec, a zavrtěl hlavou. Nevěděl.</p>
<p>„Protože já myslím, že stroje toho vlaku makají rychleji,“ řekl Eddie. „Chci říct, že se to dá sice těžko poznat, když tu ječí ten poplach, ale myslím, že zrychlují... a nakonec je to robot. Co když třeba odjede bez nás?“</p>
<p>„Blaine!“ křikla Susannah. „Blaine, jsi -“</p>
<p>„POSLOUCHEJTE POZORNĚ, PŘÁTELÉ,“ zaburácel Blaineův hlas. „POD MĚSTEM JSOU OBROVSKÁ SKLADIŠTĚ CHEMICKÝCH A BIOLOGICKÝCH ZBRANÍ. ZAHÁJIL JSEM SEKVENCI, KTERÁ ZPŮSOBÍ VÝBUCH A PLYN UVOLNÍ. K VÝBUCHU DOJDE ZA DVANÁCT MINUT.“</p>
<p>Hlas na okamžik ztichl a potom k nim dolehl hlásek Malého Blainea, který byl skoro přehlušen neustálým rytmickým houkáním poplachu: <emphasis>„... bál jsem se něčeho takového... musíte si pospíšit.“</emphasis></p>
<p>Eddie si malého Blainea nevšímal, protože mu říkal něco, co sám dávno věděl, sakra. Samozřejmě si museli pospíšit, ale ten fakt v té chvíli zůstával v pozadí čehosi jiného. Čehosi mnohem většího, co mu zaměstnávalo mozek: „Proč?“ zeptal se. „Proč bys to proboha dělal?“</p>
<p>„ŘEKL BYCH, ŽE JE TO ZŘEJMÉ. NEMOHU MĚSTO ODPÁLIT JADERNÝM VÝBUCHEM, PROTOŽE ZÁROVEŇ BYCH ZNIČIL I SEBE. A JAK BYCH VÁS MOHL ODVÉST TAM, KAM CHCETE JET, KDYBYCH BYL ZNIČEN?“</p>
<p>„Ale ve městě jsou ještě tisíce lidí,“ namítal Eddie. „Zabiješ je.“</p>
<p>„ANO,“ řekl Blaine klidně. „ZATÍM NASHLE, ALIGÁTORE, A TAKY KROKODÝLE, NEZAPOMEŇ PSÁT.“</p>
<p>„Proč?“ zakřičela Susannah. „Proč, krucinál?“</p>
<p>„PROTOŽE MĚ NUDILI. VY ČTYŘI MI VŠAK PŘIPADÁTE ZAJÍMAVÍ. OVŠEM TO, JAK DLOUHO MI BUDETE PŘIPADAT ZAJÍMAVÍ, BUDE ZÁLEŽET NA TOM, JAK DOBRÉ JSOU VAŠE HÁDANKY. A KDYŽ MLUVÍME O HÁDANKÁCH, NEMĚLI BYSTE SE PUSTIT DO TÉ MÉ? ZBÝVÁ VÁM PŘESNĚ JEDENÁCT MINUT A DVACET VTEŘIN, NEŽ NÁDRŽE PRASKNOU.“</p>
<p>„Zastav to!“ zaječel Jake do hýkání sirén. „Nejde jenom o město -takový plyn se může dostat všude! Mohl by zabít i ty staré lidi v River Crossing!“</p>
<p>„KDYŽ SE KÁCÍ LES, LÉTAJÍ TŘÍSKY,“ odpověděl Blaine necitelně. „JSEM VŠAK PŘESVĚDČEN, ŽE MOHOU POČÍTAT S TÍM, ŽE BUDOU POČÍTAT SVÉ ŽIVOTY NA KÁVOVÉ LŽIČKY JEŠTĚ DALŠÍCH NĚKOLIK LET. ZAČALY PODZIMNÍ BOUŘE A PŘEVLÁDAJÍCÍ VĚTRY ODNESOU PLYN DALEKO OD NICH. AVŠAK VAŠE SITUACE JE NAPROSTO ODLIŠNÁ. MĚLI BYSTE SI NASADIT MYSLÍCÍ ČEPIČKY, JINAK NASHLE, ALIGÁTORE, TAKY KROKODÝLE, NEZAPOMEŇ PSÁT.“ Hlas se odmlčel. „JEŠTĚ JEDEN DODATEČNÝ ÚDAJ: TENTO PLYN NENÍ BEZBOLESTNÝ.“</p>
<p>„Zaraz to!“ vykřikl Jake. „Stejně ti ty hádanky povíme, viď, Rolande? Povíme ti všechny hádanky, které chceš! Jenom to zaraz!“</p>
<p>Blaine se rozesmál. Smál se dlouho, vyrážel skřeky elektronického veselí do rozlehlých prázdných prostor Kolíbky, kde se mísil s jednotvárným pronikavým houkáním poplachu.</p>
<p>„Zastav to!“ zakřičela Susannah. „Zastav to! Zastav to! Zastav to!“</p>
<p>Blaine poslechl. Za okamžik poplašné houkání v půli sekvence skončilo. Následné ticho - narušované jenom hukotem deště - bylo ohlušující. Hlas, který nyní vycházel z reproduktoru, byl velmi tichý, zamyšlený a naprosto nelítostný. „MÁTE NYNÍ DESET MINUT,“ ŘEKL BLAINE. „PODÍVÁME SE, JAK JSTE DOOPRAVDY ZAJÍMAVÍ.“<strong>40</strong></p>
<p>„Andrew.“</p>
<p><emphasis>Žádný Andrew tu není, cizinče</emphasis>, pomyslel si. <emphasis>Andrew je dávno pryč. Andrew už není, stejně jako brzy nebudu já.</emphasis></p>
<p>„Andrew!“ naléhal ten hlas.</p>
<p>Přicházel z velké dálky. Přicházel zvenčí do toho moštového lisu, který byl kdysi jeho hlavou.</p>
<p>Kdysi byl jeden chlapec, který se jmenoval Andrew, a otec vzal toho chlapce do parku na západní straně Ludu, parku, kde rostly jabloně a stála tam rezavá plechová chatrč, která vypadala jako peklo a voněla jako nebe. Když se Andrew zeptal, otec mu pověděl, že se tomu domku říká moštárna. Pak pohladil Andrewa po hlavě, řekl mu, aby se nebál, a provedl ho dveřmi zakrytými dekou.</p>
<p>Kolem stěn uvnitř byla další jablka - řady a řady košů - a také tam byl hubený stařík jménem Dewlap, kterému se svaly hýbaly pod bílou kůží jako červi a jehož úkolem bylo cpát jablka, koš po koši, do rozviklaného, klepajícího stroje, který stál uprostřed místnosti. Z trubky trčící na druhém konci stroje vytékal sladký mošt. Stál tam ještě jiný muž (už si nevzpomínal, jak se jmenoval) a jeho úkolem bylo plnit moštem jeden džbán za druhým. Za ním stál třetí muž, a jeho úkolem bylo zakrývat výpust, pokud mošt tekl příliš prudce.</p>
<p>Otec dal Andrewovi sklenici napěněného moštu, a i když během let ve městě ochutnal velmi mnoho zapomenutých lahůdek, nikdy neochutnal nic lahodnějšího než ten sladký, studený nápoj. Bylo to, jako by polkl doušek říjnového větru. Ale ještě jasněji než chuť moštu nebo to hemžení a škubání Dewlapových svalů, když vysypával koše, si pamatoval, jak nemilosrdně stroj proměňoval veliká červenozlatá jablka v tekutinu. Dva tucty válců je přesunuly pod otáčející se ocelový buben, ve kterém byly díry. Jablka se nejprve zmáčkla a potom přímo pukla a šťáva z nich vytékala stružkou dolů, a filtr zatím zachytával jádra a dužninu.</p>
<p>Teď se jeho hlava proměnila v lis a mozek v jablka. Brzy praskne, stejně jako jablka praskala pod lisem, a pak ho polkne požehnaná tma.</p>
<p>„Andrew! Zvedni hlavu a podívej s na mě.“</p>
<p>Nemohl... a neudělal by to, i kdyby mohl. Lepší bylo jen ležet a čekat na temnotu. Stejně měl být mrtvý. Copak mu ten zatracený spratek nevpálil kulku do mozku?</p>
<p>„Nedostala se nikam poblíž mozku, ty osle pitomá, a neumíráš. Bolí tě jenom hlava. Ovšem zemřeš, pokud tu nepřestaneš polehávat a fňukat ve vlastní krvi... a já se postarám, Andrew, aby vedle tvého umírání vypadalo to, co prožíváš teď, jako ráj.“</p>
<p>Nebyly to výhrůžky, které přiměly muže na podlaze zvednout hlavu, ale spíš to, že majitel toho pronikavého syčivého hlasu mu patrně četl myšlenky. Pomalu zvedl hlavu a bolest se nesnesitelně vystupňovala - připadalo mu, že uvnitř kostnaté schrány, která obsahovala zbytky jeho myšlenek, se posunují a překlápějí jakési těžké předměty a cestou vyrývají do mozku krvavé rýhy. Z úst mu unikl dlouhý, táhlý sten. Na pravé tváři cítil jakési lechtání a mravenčení, jako by se tam krví brodilo deset much. Chtěl je zahnat, ale věděl, že bude potřebovat obě ruce, aby se opřel.</p>
<p>Postava, která stála na opačné straně místnosti u průlezu, který vedl do kuchyně, vypadala přízračně, neskutečně. Částečně také proto, že stropní světla stále blikala, částečně proto, že viděl neznámého jen jedním okem (nemohl si vzpomenout, co se s tím druhým stalo, a ani si vzpomenout nechtěl), ale měl pocit, že je to hlavně proto, že ten tvor skutečně byl přízračný a neskutečný. Vypadal jako člověk, ale chlapík, který kdysi byl Andrewem Quickem, se domyslel, že to žádný člověk ve skutečnosti není.</p>
<p>Cizinec, který stál před průlezem, měl na sobě krátký tmavý kabát přepásaný opaskem, vybledlé denimové kalhoty a staré, zaprášené boty - boty venkovana, jezdce nebo -</p>
<p>„Nebo pistolníka, Andrew?“ zeptal se cizinec a uchechtl se.</p>
<p>Tikyták zoufale hleděl na postavu ve dveřích a snažil se zahlédnout tvář, ale ten krátký kabát měl kapuci a tu měl neznámý nasazenou. Jeho tvář se schovávala ve stínu.</p>
<p>Sirény ztichly uprostřed kvílení. Poplašná světla zůstala rozsvícená, ale aspoň přestala blikat.</p>
<p>„Tak,“ řekl cizinec tím svým pronikavým šepotem. „Konečně můžeme slyšet své myšlenky.“</p>
<p>„Kdo jsi?“ zeptal se Tikyták. Nepatrně se pohnul, ale ta závaží v hlavě se znovu přesunula a vyryla do mozku další kanály. Byl to sice příšerný pocit, ale to ohavné lechtání much na pravé tváři bylo ještě horší.</p>
<p>„Jsem muž mnoha podob, parťáku,“ ozvalo se z temné kapuce, a i když mluvil vážně, Tikyták zaslechl těsně pod povrchem slov smích. „Někdo mi říká Jimmy, a jiný zase Timmy. Někteří mi říkají Handy a další zase Dandy. Můžou mi říkat Smolař, nebo mi můžou říkat Vítěz, pokud mě nevolají příliš pozdě.“</p>
<p>Muž mezi dveřmi zvrátil hlavu a jeho smích zamrazil na pažích a zátylku zraněného muže, až mu naskočila husí kůže. Znělo to jako vlčí vytí.</p>
<p>„Říkalo se mi Bezvěký cizinec,“ řekl muž. Vykročil k Tikytákovi, a když to udělal, muž na podlaze zasténal a pokusil se odplazit zpět. „Říkalo se mi také Merlin nebo Maerlyn - a koho to zajímá, protože tím jsem nikdy nebyl, i když jsem to ani nikdy nepopřel. Někdy se mi říkalo Kouzelník... nebo Čaroděj... ale doufám, že můžeme společně pokročit za trochu skromnějších podmínek, Andrew. Lidštějších podmínek.“</p>
<p>Stáhl si kapuci a odhalil světlou tvář s vysokým čelem, která nebyla, přes ten příjemný vzhled, v žádném případě lidská. Čarodějovy lícní kosti plály hektickou červení. Modrozelené oči se třpytily prudkou radostí příliš divokou, než aby nebyla šílená. Modročerné vlasy mu trčely v bláznivých střapcích jako havraní peří. Jeho rty, sytě rudé, se roztáhly a ukázaly zuby kanibala.</p>
<p>„Říkej mi Fannin,“ řekl ten usměvavý přízrak. „Richard Fannin. Možná to není úplně přesné, ale počítám, že úřadům to bude stačit.“ Natáhl ruku, na jejíž dlani nebyla jediná rýha. „Co říkáš, parťáku? Potřes rukou, která otřásla světem.“</p>
<p>Tvor, který byl kdysi Andrewem Quickem a kterého znali v síních Šedých jako Tikytáka, zaskřehotal a znovu se pokusil odplazit. Cár kůže, odloupnutý malorážní kulkou, která jen škrábla lebku, místo aby do ní pronikla, se zhoupl. Dlouhé prameny šedožlutých vlasů ho dál lechtaly na tváři. Quick je však už necítil. Dokonce zapomněl na bolest v lebce a pálení v očním důlku, kde míval levé oko. Veškeré vědomí se mu scvrklo do jediné myšlenky: <emphasis>Musím se dostat pryč od té bestie, kt</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>rá vypadá jako člověk.</emphasis></p>
<p>Ale když mu cizinec chytil pravici a potřásl jí, ta myšlenka se rozplynula jako sen při probuzení. Výkřik, který se chystal v Quickově hrudi, vyšel ze rtů v podobě mileneckého vzdechu. Omámeně vzhlížel k usměvavému cizinci. Volný cár kůže se houpal a kýval se.</p>
<p>„Obtěžuje tě to? Určitě. Tak!“ Fannin uchopil visící cár a prudce ho odtrhl Quickovi z hlavy, takže se objevil matný kousek lebky. Ozval se zvuk trhané tlusté látky. Quick vykřikl.</p>
<p>„No tak, no tak, bolí to jenom chviličku.“ Muž už dřepěl před Quickem a mluvil jako trpělivý rodič s dítětem, které si zadřelo třísku do prstu. „Že je to tak?“</p>
<p>„A-a-ano,“ zamumlal Quick. A bylo to tak. Bolest už ustupovala. A když k němu Fannin znovu natáhl ruku a polaskal mu levou tvář, Quick ucukl jen reflexivně, ale rychle se ovládl. Jak ho ta hladká dlaň hladila, cítil, že do něj znovu proudí síla. Pohlédl na neznámého s němou vděčností a rty se mu třásly.</p>
<p>„Je to lepší, Andrew? Je, viď?“</p>
<p>„Ano! Ano!“</p>
<p>„Jestli mi chceš poděkovat - a to určitě chceš -, musíš říct něco, co mi říkával jeden starý známý. Nakonec mě zradil, ale stejně to byl nějaký čas můj dobrý přítel, a já mám pro něj stále slabost. Řekni: ,Dám za tebe život,‘ Andrew - můžeš to říct?“</p>
<p>Mohl a taky to udělal. Ve skutečnosti mu připadalo, že s tím nemůže přestat. „Dám za tebe život! Dám za tebe život! Dám za tebe život! Dám za tebe -“</p>
<p>Cizinec se mu znovu dotkl tváře, ale tentokrát hlavou Andrewa Quicka projela prudká syrová bolest. Zaječel.</p>
<p>„Promiň mi to, ale času není nazbyt a začínal jsi mluvit jako porouchaná deska. Andrew, dovol, abych ti to pověděl bez obalu: jak by se ti líbilo zabít toho mrňouse, který po tobě střelil? Nemluvě o jeho přátelích a tom drsňákovi, který ho sem přivedl - hlavně toho. Dokonce i toho parchanta, který ti vydrápal oko, Andrew - líbilo by se ti to?“</p>
<p>„Ano!“ vyjekl bývalý Tikyták. Sevřel ruce do krvavých pěstí. „Ano!“</p>
<p>„To je dobře,“ řekl cizinec a pomohl Quickovi na nohy, „protože oni musejí zemřít - pletou se do věcí, po kterých jim nic není. Očekávám, že se o ně postará Blaine, ale věci už se dostaly příliš daleko, abych mohl na <emphasis>cokoli</emphasis> spoléhat... nakonec, kdo by si pomyslel, že se dostanou tak daleko?“</p>
<p>„Nevím,“ řekl Quick. Neměl vlastně ani tušení, o čem to cizinec mluví. Ale nestaral se o to. V hlavě se mu rozlévalo nadšení jako nějaká skvělá droga a po té bolesti moštového lisu mu to stačilo. Víc než dost.</p>
<p>Richard Fannin zkřivil rty. „Medvěd a kost... klíč a růže... den a noc... čas a příliv. Dost! Dost, říkám! <emphasis>Nesmějí se dostat k Věži blíž, než jsou!</emphasis>“</p>
<p>Quick se zapotácel, když se mužovy ruce mihly jako blesk. Jedna ruka utrhla řetízek, na kterém visely maličké pendlovky ve skleněném pouzdře. Druhá mu stáhla z předloktí hodinky Seiko od Jakea Chamberse.</p>
<p>„Jenom si to vezmu, ano?“ usmíval se čaroděj Fannin kouzelně a rty vychovaně stahoval přes ty strašné zuby. „Nebo máš námitky?“</p>
<p>„Ne,“ řekl Quick a beze všeho se vzdal posledních symbolů svého dlouhého vůdcovství (aniž si to však uvědomoval). „Rač si posloužit.“</p>
<p>„Děkuji ti, Andrew,“ řekl temný muž měkce. „Teď musíme zčerstva vyrazit - během příštích pěti minut očekávám drastickou změnu ovzduší v těchto končinách. Musíme se dostat k nejbližšímu skladišti plynových masek, než k tomu dojde, a mělo by být blízko. Já bych tu změnu přežil docela dobře, ale bojím se, že ty bys mohl mít potíže.“</p>
<p>„Nerozumím, o čem to mluvíš,“ řekl Andrew Quick. Hlava ho znovu začala bolet a myšlenky se mu motaly.</p>
<p>„To není potřeba,“ řekl cizinec mírně. „Pojď, Andrew - myslím, že bychom si měli pospíšit. Perný den, viď? S trochou štěstí je Blaine upeče rovnou na nástupišti, kde ještě nepochybně postávají - stal se z něho za ta léta velký podivín, chudák. Ale myslím, že bychom si přesto měli pospíšit.“</p>
<p>Vzal Quicka kolem ramenou a s pochechtáváním ho vedl průlezem, kterým prošli před několika málo minutami Roland a Jake.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>VI. Hádanka a Pustiny</strong></p>
<p><image xlink:href="#_13.jpg" /><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>1</strong></p>
<p>„Dobrá,“ řekl Roland. „Povězte mi, jakou vám dal hádanku.“</p>
<p>„Co všichni ti lidé tam venku?“ zeptal se Eddie a ukazoval přes široké náměstí Kolíbky, obstoupené sloupovím k městu. „Co můžeme pro ně udělat?“</p>
<p>„Nic,“ odpověděl Roland, „ale je stále možné, že můžeme něco udělat pro sebe. Tak jak byla ta hádanka?“</p>
<p>Eddie se podíval k proudnicovému obrysu vlaku. „Říkal, že musíme nabrat vody do čerpadla, abychom ho rozjeli. Jenomže jeho čerpadlo se napouští opačně. Říká ti to něco?“</p>
<p>Roland se důkladně zamyslel, ale pak zavrtěl hlavou. Podíval se na Jakea. „Napadá tě něco, Jakeu?“</p>
<p>Jake také zavrtěl hlavou. „Ani žádné čerpadlo nevidím.“</p>
<p>„To je nejspíš ta lehká část,“ řekl Roland. „Říkáme on, místo abychom říkalo to, protože Blaine mluví jako živá bytost, ale je to stále stroj - sice skvělý, ale stále stroj. Nastartoval své motory, ale musí dostat ještě nějaký kód nebo kombinaci, aby otevřel bránu a dveře vlaku.“</p>
<p>„Měli bychom si pospíšit,“ řekl Jake nervózně. „Už to budou dvě nebo tři minuty od chvíle, co mluvil naposledy. Nejméně.“</p>
<p>„Na to nespoléhej,“ řekl Eddie zachmuřeně. „Tady je čas divnej.“</p>
<p>„Ale přece -“</p>
<p>„Jo, jo.“ Eddie pohlédl k Susannah, ale ta seděla rozkročmo na Rolandově boku a hleděla na číselný kosočtverec s nepřítomným výrazem. Podíval se znovu na Rolanda. „Docela bych souhlasil, že s tou kombinací máš pravdu - kvůli tomu jsou všechna ta tlačítka tady.“ Zvýšil hlas. „Je to tak, Blaine? Máme aspoň v tomhle pravdu?“</p>
<p>Žádná odpověď. Jenom stále se zrychlující rachot strojů.</p>
<p>„Rolande,“ promluvila Susannah najednou. „Musíš mi pomoct.“</p>
<p>Její nepřítomný výraz zmizel a nahradila ho směs hrůzy, zoufalství a odhodlání. Rolandovi připadalo, že nikdy nevypadla krásněji... a osaměleji. Seděla mu na ramenou, když stáli na pokraji mýtiny a pozorovali, jak se medvěd pokouší strhnout Eddieho ze stromu, a Roland neviděl její výraz, když jí říkal, že to ona ho musí zastřelit. Ale věděl, jaký ten výraz byl, protože se na něj díval nyní. <emphasis>Ka</emphasis> bylo kolo, jehož jediným účelem bylo se otáčet, a to se nakonec vždycky vrátí na místo, kde začalo. Tak tomu bylo vždy a tak tomu bylo nyní. Susannah znovu stanula před medvědem a její tvář napovídala, že to ví.</p>
<p>„Co?“ zeptal se. „Co se děje, Susannah?“</p>
<p>„Znám odpověď, ale nemůžu se jí dopátrat. Mám ji zasunutou někde v mozku, jako když uvízne kost v krku. Potřebuju, abys mi pomohl si vzpomenout. Ne na jeho tvář, ale hlas. Na to, co říkal.“</p>
<p>Jake pohlédl na zápěstí a znovu užasl při vzpomínce na Tikytákovy zelené oči, když spatřil nikoli své hodinky, ale jen místo, kde bývaly - bílý obrys na tmavě opálené kůži. Kolik času ještě měli? Určitě ne víc než sedm minut, a to byl ještě optimista. Vzhlédl a uviděl, že Roland vytahuje z nábojového pásu náboj a začíná ho přebírat v prstech levé ruky. Jake ucítil, jak mu okamžitě těžknou víčka, a rychle pohlédl jinam.</p>
<p>„Na jaký hlas si vzpomeneš, Susannah Deanová?“ zeptal se Roland tichým, zamyšleným hlasem. Neupíral oči na její tvář, ale na nábojnici, která nekonečně, obratně tančila mezi klouby prstů... a zase zpět... a znovu... a zpět...</p>
<p>Nepotřeboval zvedat zrak, aby poznal, že Jake odvrací oči a Susannah nikoli. Začal tanec zrychlovat, až se zdálo, že náboj skoro pluje nad hřbetem jeho ruky.</p>
<p>„Pomoz mi vzpomenout si na hlas mého otce,“ řekla Susannah Deanová.<strong>2</strong></p>
<p>Chvíli bylo ticho a bylo slyšet jen vzdálené praskání výbuchů ve městě, déšť bušící do střechy Kolíbky a mohutné pulsování slotranových motorů vlaku. Potom vzduch prořízlo měkké zahučení hydrauliky. Eddie odvrátil oči od náboje tancujícího v pistolníkových prstech (dalo mu to práci, uvědomil si, že za nějakou chvilku by byl také zhypnotizován) a zadíval se skrz železné mříže. Ze zaobleného růžového boku mezi Blaineovými čelními okny se vysunovala štíhlá stříbrná tyč. Vypadala jako nějaká anténa.</p>
<p>„Susannah?“ zeptal se Roland stejným tichým hlasem.</p>
<p>„Co?“ Oči měla otevřené, ale hlas měla vzdálený a zdušený - byl to hlas člověka, který mluví ze spaní.</p>
<p>„Vzpomínáš si na hlas svého otce?“</p>
<p>„Ano... ale neslyším ho.“</p>
<p>„ŠEST MINUT, PŘÁTELÉ.“</p>
<p>Eddie a Jake sebou trhli a zahleděli se k reproduktoru v ovládací krabičce, ale Susannah jako by vůbec neslyšela. Hleděla jen na plující náboj. Pod ním se Rolandovy klouby vlnily nahoru a dolů jako nitě tkalcovského stavu.</p>
<p>„Zkus to, Susannah,“ naléhal Roland a najednou ucítil, že Susannah se mu v náručí proměnila. Zdálo se, že ztěžkla... a jaksi nevysvětlitelně ožila. Jako by se nějak změnila její podstata.</p>
<p>A to se také stalo.</p>
<p>„Proč se s tou mrchou votravujete?“ zeptal se chraptivý hlas Detty Walkerové.</p>
<p>Detta mluvila podrážděně a zároveň pobaveně. „V životě nedostala z matiky lepší známku než trojku. Ani tu by nedostala, kdybych jí nepomohla.“ Odmlčela se a pak nevraživě dodala: „A táta. Ten taky trochu pomoh. Ty speciální čísla jsem uměla, ale to on nám ukazoval tu síť. A mně to došlo v tu ránu!“ Uchechtla se. „Suze si nemůže vzpomenout, protože Odetta neměla v první řadě vůbec tuchu o těch speciálních číslech.“</p>
<p>„Jakých speciálních číslech?“ zeptal se Eddie.</p>
<p>„Prvočíslech!“ Vyslovila ten výraz téměř melodicky. Podívala se na Rolanda a vypadala, že už se probudila... jenomže to nebyla Susannah, ani to nešťastné, ďábelské stvoření, které dřív žilo pod jménem Detta Walkerová, i když mluvila stejně. „Šla k tátovi s brekem a prosíkem, protože málem prolítla z matiky... a to tehdy byla vobyčejná srandovní algebra! Mohla to zvládnout sama - když jsem to zvládla já, mohla taky vona - ale jí se nechtělo. To byly samý básničky, taková mrcha byla příliš dobrá pro trošku tý <emphasis>ars mathematica,</emphasis> chápeš?“ Detta zvrátila hlavu a zasmála se, ale v jejím smíchu už se neozývala ta jedovatá, napůl šílená hořkost. Zdálo se, že se upřímně baví pošetilostí svého duševního dvojčete.</p>
<p>„A táta, ten řek, Ukážu ti takovej trik, Odetto. Naučil jsem se ho na vejšce. Pomoh mi s těma mizernejma prvočíslama, a tobě pomůže taky. Pomůže ti najít jakýkoli prvočíslo, co se ti zachce. Ó-detta, blbá jako troky, na to hned: Úča tvrdí, že na prvočísla není žádnej vzoreček, tati. A táta, ten jí to rovnou vpálil: To není. Ale můžeš je pochytat, Odetto, když budeš mít síť. Říkal tomu Eratostenova síť. Přenes mě k ty krabici na mříži, Rolande - vodpovím na tu mizernou bělošskou počítačovou hádanku. Rozhodím síť a chytím vám projížďku vlakem.“</p>
<p>Roland ji tam přenesl, v patách mu byli Eddie, Jake a Ochu.</p>
<p>„Dej mi ten uhlík, co nosíš v torbě.“</p>
<p>Zalovil v torbě a vytáhl úlomek zčernalého klacku. Detta si ho vzala a zahleděla se na kosočtvercovou mřížku čísel. „Nebude to přesně tak, jak mi to ukazoval táta, ale počítám, že to vyjde nastejno,“ řekla po chvilce. „Prvočísla jsou jako já - mazaný a speciální. Musí to bejt číslo, který se dá dělit akorát jedničkou nebo stejným číslem. Dvojka je prvočíslo, protože se dá dělit jedničkou a dvěma, ale to je jediný sudý číslo, který je zároveň prvočíslo. Všechno ostatní, co je sudý, se může vyřadit.“</p>
<p>„Nechápu,“ řekl Eddie.</p>
<p>„Protože seš jenom hloupej bílej kluk,“ opáčila Detta celkem laskavě. Ještě chvíli se upřeně dívala na kosočtverec a pak se rychle začala dotýkat špičkou uhlíku všech sudých tlačítek, takže na nich nechávala černé šmouhy.</p>
<p>„Trojka je prvočíslo, ale žádnej výsledek, kterej dostaneme násobením tří, nemůže bejt prvočíslo,“ řekla a Roland najednou uslyšel zvláštní, ale nádhernou věc: Detta z toho ženského hlasu zmizela. Začínala ji nahrazovat nikoli Odetta Holmesová, ale Susannah Deanová. Nebude ji muset z transu budit. Probírala se sama, docela přirozeně.</p>
<p>Susannah uhlíkem označila všechny násobky tří, které zbývaly poté, kdy vyřadila sudá čísla: devět, patnáct, dvacet jedna a tak dál.</p>
<p>„Totéž platí o pětce a sedmičce,“ mumlala a najednou už byla vzhůru a znovu jen Susannah Deanová. „Jenom je potřeba označit lichá čísla jako pětadvacet, která se nedají vyškrtnout přirozeně.“ Kosočtverec na ovládací krabičce nyní vypadal takto:</p>
<p><image xlink:href="#_14.jpg" /></p>
<p>„Tak,“ vzdychla unaveně. „To, co zbylo v síti, jsou všechna prvočísla mezi jedničkou a stem. Jsem přesvědčená, že to je kombinace, která otvírá tu bránu.“</p>
<p>„Máte jednu minutu, přátelé. Zdá se, že jste mnohem hloupější, než jsem doufal.“</p>
<p>Eddie si nevšímal Blaineova hlasu a vrhl se k Susannah. „Seš zpátky, Suze? Probudila ses?“</p>
<p>„Ano. Probudila jsem se někdy v půlce, ale nechala jsem ji mluvit ještě chvíli. Připadalo mi nezdvořilé skákat jí do řeči.“ Podívala se na Rolanda. „Co říkáš? Zkusíme to?“</p>
<p>„PADESÁT VTEŘIN.“</p>
<p>„Ano. Vyzkoušej tu kombinaci, Susannah. Je to tvoje odpověď.“</p>
<p>Natáhla se k horní špičce kosočtverce, ale Jake ji zadržel. „Ne,“ řekl. „Toto čerpadlo se napouští obráceně. Pamatuješ?“</p>
<p>Polekala se, ale pak se usmála. „Správně. Chytrý Blaine... a taky chytrý Jake.“</p>
<p>Mlčky se dívali, jak mačká jedno číslo po druhém, počínaje devadesát sedmičkou. Pokaždé, když tlačítko zmáčkla, se ozvalo tiché cvaknutí. Když stiskla poslední knoflík, nenastala žádná pauza plná napětí. Brána uprostřed mříže se okamžitě začala na kolejničkách rozjíždět, s drnčením a sprškami rezivých vloček, které se snášely odněkud shora.</p>
<p>„TO VŮBEC NEBYLO ŠPATNÉ,“ pravil Blaine obdivně. „TAK NA TO SE VELMI TĚŠÍM. SMÍM VÁM NAVRHNOUT, ABYSTE SI RYCHLE NASTOUPILI? VLASTNĚ BYSTE MĚLI UTÍKAT. V TÉTO OBLASTI JE NĚKOLIK PLYNOVÝCH VÝPUSTÍ.“<strong>4</strong></p>
<p>Tři lidské bytosti (jedna nesla tu čtvrtou na boku) a jedno malé chlupaté zvíře proběhly bránou v mříži a tryskem zamířily k Blaineovi Mono. Hučel ve svém úzkém kolejišti, napůl nad nástupištěm a napůl pod ním, a vypadal jako obrovská nábojnice - natřená nevhodným odstínem růžové - uložená v otevřené komoře vysokovýkonné kulovnice. V rozlehlé Kolíbce vypadal Roland i ostatní spíš jako pohybující se tečky. Hejna holubů - kterým zbývalo už jen čtyřicet vteřin života - poletovala a kroužila pod starobylou střechou Kolíbky. Když cestovatelé přiběhli k vlaku, v zaobleném růžovém trupu se odsunul vzhůru jeden panel a objevil se vchod. Za ním se prostíral tlustý bleděmodrý koberec.</p>
<p>„Blaine vás vítá,“ pravil měkký hlas, když vběhli na palubu. Všichni ten hlas okamžitě poznali. Byl to o něco hlasitější, o něco sebevědomější hlas Malého Blainea. „Chvalte Impérium! Laskavě se ujistěte, že se můžete prokázat jízdenkou. Nezapomeňte, že neoprávněný nástup je vážný přestupek, který je trestán podle zákona. Doufáme, že budete mít příjemnou cestu. Blaine vás vítá. Chvalte Impérium! Laskavě se ujistěte, že se můžete -“</p>
<p>Hlas najednou zrychlil, nejdřív se proměnil v lidské drmolení a potom v pronikavý nesrozumitelný kvil. Pak se ozvalo krátké elektronické zabzučení - BÚÚP! - a drmolení utichlo docela.</p>
<p>„MYSLÍM, ŽE SE BEZ TĚCH NUDNÝCH STARÝCH VÍTACÍCH KECŮ OBEJDEME, NE?“ zeptal se Blaine.</p>
<p>Zvenčí k nim dolehla mohutná, otřásající exploze. Eddieho, který právě nesl Susannah, tlaková vlna odhodila vpřed a byl by spadl, kdyby ho Roland nechytil za paži. Až do té chvíle se Eddie držel zoufalé představy, že Blaineova hrozba jedovatým plynem je pouze špatný vtip. <emphasis>Mělo mi to dojít hned</emphasis>, pomyslel si. <emphasis>Nikomu, kdo si myslí, že ml</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>vit jako starej filmovej herec je zábavný, se absolutně nedá věřit. My</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>lím, že je to takovej přírodní zákon.</emphasis></p>
<p>Zaoblený panel v trupu za nimi se s měkkým klapnutím zasunul na místo. Ze skrytých ventilátorů začal jemně syčet vzduch a Jake cítil, jak mu v uších mírně luplo. „Myslím, že zrovna tlakuje kabinu.“</p>
<p>Eddie přikývl a rozhlédl se vykulenýma očima. „Já to taky cítil. Podívejte se na to! Páni!“</p>
<p>Kdysi četl o jedné letecké společnosti - možná to byla Regent Air - jež se starala o lidi, kteří chtěli letět mezi New Yorkem a Los Angeles, ve velkolepějším stylu, než si mohly dovolit aerolinky jako Delta a United. Provozovala upravenou sedmsetdvacetsedmičku se salonem, barem, videosalonkem a spacími odděleními. Představoval si, že vnitřek toho letadla musel vypadat trochu jako to, co viděli právě v této chvíli.</p>
<p>Stáli v dlouhém, válcovitém oddělení, vybaveném plyšem polstrovanými otáčivými křesly a polohovacími pohovkami. Na opačném konci oddělení, které vypadalo nejméně pětadvacet metrů dlouhé, bylo cosi, co vypadalo nikoli jako bar, ale útulné bistro. Na pódiu z leštěného dřeva stál jakýsi nástroj, snad cembalo, osvětlené skrytým reflektorkem. Eddie skoro čekal, že se objeví Hoagy Carichale a začne ševelit Stardust.</p>
<p>Z panelů umístěných vysoko na stěnách sem padalo nepřímé osvětlení a ze stropů v půli oddělení visel lustr. Jakeovi připomínal menší repliku lustru, který ležel rozbitý na podlaze tanečního sálu Sídla. Ani ho to nepřekvapilo - začínal brát taková propojení a zdvojení naprosto věcně. Jediné, co mu na tomto nádherném pokoji připadalo divné, byla okna - nebylo tu vůbec žádné.</p>
<p><emphasis>Pièce de résistance</emphasis> stál na podstavci pod lustrem. Byla to ledová socha pistolníka s revolverem v levé ruce. Pravá ruka držela uzdu ledového koně, který šel unaveně, s hlavou skloněnou za ním. Eddie viděl, že na té ruce jsou jen tři prsty: poslední dva a palec.</p>
<p>Jake, Eddie a Susannah fascinovaně hleděli na ztrhaný obličej pod zmrzlým kloboukem, když se jim podlaha pod nohama začala jemně chvět. Ta podoba s Rolandem byla pozoruhodná.</p>
<p>„JE MI LÍTO, ALE MUSEL JSEM PRACOVAT TROCHU VE SPĚCHU,“ řekl Blaine skromně.</p>
<p>„Je to naprosto skvělé,“ řekla Susannah.</p>
<p>„DĚKUJI TI, SUSANNAH Z NEW YORKU.“</p>
<p>Eddie zkoušel rukou jednu pohovku. Byla neuvěřitelně měkká. Když se jí dotkl, chtělo se mu usnout aspoň na šestnáct hodin. „Ti Velcí staří cestovali skutečně stylově, co?“</p>
<p>Blaine se znovu zasmál a pronikavý, ne zcela příčetný tón v tom smíchu je přiměl, aby se po sobě stísněně podívali. „NEMYLTE SE,“ řekl Blaine. „TO BYLA PANSKÁ KABINA - VY BYSTE ŘEKLI PRVNÍ TŘÍDA.“</p>
<p>„Kde jsou ostatní vozy?“</p>
<p>Blaine si otázky nevšímal. Dunění strojů pod nohama dál zrychlovalo. Susannah to připomnělo piloty, túrující motory před rozjezdem po ranveji na letišti LaGuardia nebo Idlewild. „LASKAVĚ SE POSAĎTE, MÍ ZAJÍMAVÍ NOVÍ PŘÁTELÉ.“</p>
<p>Jake dopadl do jednoho otočného křesla. Ochu mu okamžitě skočil na klín. Roland si sedl hned vedle něj, ledové soše věnoval jediný letmý pohled. Z hlavně revolveru začalo pomalu kapat do mělkého porcelánového umyvadla, ve kterém socha stála.</p>
<p>Eddie se posadil se Susannah na jednu pohovku. Byla přesně tak pohodlná, jak mu ruka napovídala. „Kam jedeme, Blaine?“</p>
<p>Blaine odpověděl trpělivým hlasem někoho, kdo si uvědomuje, že mluví s duševně méněcennou osobou, a musí mít ohled. „PO STEZCE PAPRSKU. ASPOŇ KAM AŽ VEDE MÁ KOLEJ.“</p>
<p>„K Temné věži?“ zeptal se Roland. Susannah si uvědomila, že pistolník poprvé promluvil k hovornému duchu ve stroji pod Ludem.</p>
<p>„Jenom do Topeky,“ řekl Jake potichu.</p>
<p>„ANO,“ souhlasil Blaine. „TOPEKA, TAK SE JMENUJE MOJE KONEČNÁ STANICE, PŘEKVAPUJE MĚ VŠAK, ŽE TO VÍŠ.“</p>
<p><emphasis>S tím vším, co víš o našem světě</emphasis>, pomyslel si Jake, <emphasis>jak to, že n</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>víš, že nějaká paní o tobě napsala knížku, Blaine? Může za to změna jm</emphasis><emphasis>é</emphasis><emphasis>na? Že by něco tak jednoduchého ošidilo tak složitý stroj, jako jsi ty, abys přehlédl vlastní životopis? A co Beryl Evansová, která prý Karl</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>ka Šš-šš napsala? Znal jsi ji, Blaine? A kde je teď?</emphasis></p>
<p>Dobré otázky... ale Jake si kdoví proč pomyslel, že teď pro ně není vhodná chvíle.</p>
<p>Dunění motoru stále zesilovalo. Podlahu rozechvělo slabé zadunění - nebylo zdaleka tak silné jako výbuch, který otřásl Kolíbkou, když nastupovali. Susannah proběhl tváří polekaný výraz. „Ale sakra! Moje křeslo! Zůstalo tam!“</p>
<p>Eddie ji vzal kolem ramenou. „Už je pozdě, děvče,“ řekl, když se Blaine Mono dal do pohybu a začal se poprvé po deseti letech sunout k výjezdu z Kolíbky... a naposledy za svou dlouhou, předlouhou historii.<strong>5</strong></p>
<p>„PANSKÁ KABINA MÁ ZVLÁŠŤ DOBRÝ VIZULÁLNÍ REŽIM,“ řekl Blaine. „CHTĚLI BYSTE, ABYCH HO ZAPOJIL?“</p>
<p>Jake pohlédl na Rolanda, který pokrčil rameny a přikývl.</p>
<p>„Prosím ano,“ řekl Jake.</p>
<p>To, co se pak stalo, bylo tak úžasné, že všichni ohromením ztichli... i když Roland, který věděl sice málo o technologii, ale celý život strávil v dobrém sousedství s kouzly, užasl z nich čtyř nejméně. V oblých stěnách vozu se totiž neobjevila okna; celá kabina - podlaha, strop i stěny - zmléčněly, průsvitněly, průhledněly a potom dokonale zmizely. Během pěti vteřin se zdálo, že Blaine Mono zmizel a poutníci uhánějí uličkami města bez pomoci či podpěry.</p>
<p>Susannah a Eddie se k sobě přitiskli jako malé děti, na které se řítí nebezpečné zvíře. Ochu štěkal a snažil se skočit Jakeovi za košili. Jake si toho sotva všímal. Svíral opěrky křesla a hleděl vlevo a vpravo, vykulený úžasem. Počáteční leknutí vystřídal blažený úžas.</p>
<p>Viděl, že nábytek zde zůstal. Stejně tak bar, cembalo a ledová socha, kterou Blaine vytvořil jako společenskou pozornost, ale teď se zdálo, že tato společenská místnost letí pětadvacet metrů nad centrálním obvodem Ludu, promočeným deštěm. Metr a půl nalevo od Jakea se vznášeli na pohovce Eddie a Susannah, metr napravo od něj seděl Roland na prachově modrém otočném křesle, jeho zaprášené otlučené boty spočívaly ve vzduchu a klidně letěl nad městskou pustinou plnou rozvalin.</p>
<p>Jake cítil pod svými mokasíny koberec, ale oči mu tvrdily, že tam koberec ani podlaha nejsou. Ohlédl se a uviděl, že temný vjezd do kamenného boku Kolíbky se pomalu ztrácí v dálce.</p>
<p>„Eddie! Susannah! Vyzkoušejte to!“</p>
<p>Jake vstal, Ocha přidržoval za košilí, a pomalu prošel zdánlivě prázdným prostorem. První krok vyžadoval velkou dávku vůle, protože oči mu říkaly, že mezi letícími ostrůvky nábytku není vůbec nic, ale jakmile se začal pohybovat, nepopiratelná opora podlahy pod nohama vše usnadnila. Eddiemu a Susannah připadalo, že chlapec kráčí vzduchem, zatímco po obou stranách kolem nich ubíhají potlučené, špinavé městské budovy.</p>
<p>„Nedělej to, kluku,“ zablekotal Eddie. „Zvedá se mi z tebe žaludek.“</p>
<p>Jake vytáhl opatrně Ocha z košile. „Nic se ti nestane,“ řekl a posadil ho na podlahu. „Vidíš?</p>
<p>„Ochu!“ souhlasil brumlák, ale stačil mu jeden pohled mezi tlapky na městský park, který momentálně pod nimi ubíhal, a pokusil se vylézt Jakeovi na nohy a usadit se mu na mokasínech.</p>
<p>Jake se podíval vpřed a uviděl před sebou široký šedý pás jednokolejné dráhy, stoupající pomalu, ale jistě mezi budovami a mizící v dešti. Podíval se znovu dolů a neuviděl nic, jen ulici a plující záclony nízkých mraků.</p>
<p>„Jak to, že pod námi nevidím kolej, Blaine?“</p>
<p>„OBRAZY, KTERÉ VIDÍTE, JSOU POČÍTAČOVĚ ZPRACOVÁNY,“ odpověděl Blaine. „POČÍTAČ MAŽE KOLEJ ZE SPODNÍHO KVADRANTU OBRAZU, ABY POSKYTL PŘÍJEMNĚJŠÍ VÝHLED, A TAKÉ ABY POSÍLIL ILUZI, ŽE CESTUJÍCÍ LETÍ.“</p>
<p>„To je neuvěřitelné,“ zamumlala Susannah. Počáteční strach ji opustil a teď se dychtivě rozhlížela. „Jako bychom seděli na létajícím koberci. Pořád čekám, kdy mi vlasy začnou vlát ve větru -“</p>
<p>„TEN VJEM MOHU ZPROSTŘEDKOVAT, POKUD SI PŘEJETE,“ řekl Blaine. „TAKÉ TROCHU VLHKOSTI, KTERÁ BUDE ODPOVÍDAT MOMENTÁLNÍM VNĚJŠÍM PODMÍNKÁM. V TOM PŘÍPADĚ BY VŠAK MOHLO PŘIJÍT VHOD JINÉ OBLEČENÍ.“</p>
<p>„To není nutné, Blaine. Taky iluze se můžou přehnat.“</p>
<p>Kolej proklouzla skupinou vysokých budov, které Jakeovi trochu připomněly Wall Street v New Yorku. Když z nich vyjeli, kolej poklesla, aby se protáhla pod jakousi vyvýšenou silnicí. V té chvíli uviděli fialové mračno a dav lidí, kteří před ním prchali.</p>
<p>„Blaine, co je to?“ zeptal se Jake, i když věděl. Blaine se zasmál... ale jinak neodpověděl. Z roštů v chodníku a z rozbitých oken opuštěných budov stoupala fialová mlha, ale zdálo se, že většinou vychází z kanálů podobných tomu, kterým se Gasher dostával do podzemních tunelů. Železné poklopy odstřelila exploze, kterou ucítili, když nastupovali do vlaku. Mlčky a s hrůzou pozorovali, jak se plyn barvy podlitiny plazí ulicemi a šíří se do bočních uliček plných odpadků. Hnal před sebou jako dobytek obyvatele Ludu, kteří dosud měli zájem na přežití. Většinou to byli Pubové, soudě podle šátků, ale Jake zahlédl také několik jasně žlutých skvrn. Všechno nepřátelství bylo zapomenuto ve chvíli, kdy je postihl konec.</p>
<p>Fialový mrak začal dohánět opozdilce - většinou staré lidi, kteří nedokázali utíkat. V okamžiku, kdy se jich plyn dotkl, padali, chytali se za hrdla a nezvučně křičeli. Jake viděl, jak na něj ty bolestí stažené obličeje nedůvěřivě civí, když letěli nad nimi, viděl, jak se ty oční důlky najednou plní krví, a zavřel oči.</p>
<p>Kolejová dráha vpředu mizela ve fialové mlze. Eddie se přikrčil a zadržel dech, když do ní vjeli, ale samozřejmě se kolem nich rozdělila a nedolehl k nim ani závan smrti zaplavující město. Pohled do ulic byl jako pohled zabarveným sklem do pekel. Susannah si přitiskla tvář k jeho hrudi.</p>
<p>„Vrať ty stěny zase zpátky, Blaine,“ řekl Eddie. „Nechceme to vidět.“ Blaine neodpověděl a stěny kolem nich a pod nimi zůstaly průhledné. Mračno se už rozpadalo do potrhaných fialových cárů. Městské domy za ním se zmenšovaly a přibližovaly k sobě. Ulice v této části města byly jen propleteným bludištěm, na první pohled bez řádu a souvislostí. Místy byly celé bloky vypáleny... asi dávno, protože prázdné prostory zarůstaly a trosky pohlcovala tráva, která jednoho dne polkne celý Lud. <emphasis>Stejně jako džungle polkla velké civilizace Inků a Mayů, </emphasis>pomyslel si Eddie. <emphasis>Kolo </emphasis>ka<emphasis> se otáčí a svět se hýbe.</emphasis></p>
<p>Za těmito slumy - Eddie si byl jist, že tam byly i předtím, než přišly zlé časy - stála lesklá zeď. Blaine pomalu mířil tím směrem. V tom bílém kameni viděli hluboký hranatý zářez. Jím procházela jednokolejná dráha.</p>
<p>„LASKAVĚ POHLÉDNĚTE K PŘEDNÍ ČÁSTI KABINY,“ vyzval je Blaine. Udělali to a přední stěna se znovu objevila - modře polstrovaný kruh, který jako by plul prázdným prostorem. Nebyly v něm žádné dveře. Pokud existoval vchod do řídicí kabiny z Panského vozu, Eddie ho neviděl. Dívali se, jak v přední stěně tmavne obdélník, přechází z modré do fialové až po černou. Za chvilku se v tom obdélníku objevila jasně červená linka klikatící se po povrchu. V nepravidelných rozestupech se na lince objevily fialové tečky, a ještě než se u těch teček objevila jména, uvědomil si Eddie, že se dívá na mapu jejich trasy, dost podobnou těm, které visí na stanicích newyorského metra i v samotných vlacích. U Ludu se objevila blikající zelená tečka, protože tam byla Blaineova základna i konečná stanice.</p>
<p><image xlink:href="#_15.jpg" /></p>
<p>„DÍVÁTE SE NA MAPU NAŠÍ TRASY. I KDYŽ JSOU NA TOM KRÁLIČÍM CHODNÍČKU ZATÁČKY A OBLOUČKY, POVŠIMNĚTE SI, ŽE NÁŠ KURS SMĚŘUJE NEUSTÁLE NA JIHOVÝCHOD - PODLE STEZKY PAPRSKU. CELKOVÁ VZDÁLENOST ČINÍ NĚCO PŘES OSM TISÍC KOL - NEBOLI SEDM TISÍC MIL, POKUD DÁVÁTE TÉTO JEDNOTCE PŘEDNOST. KDYSI TO BYLO MNOHEM MÉNĚ, ALE TO BYLO PŘEDTÍM, NEŽ SE VŠECHNY ČASOVÉ SYNAPSE ZAČALY HROUTIT.“</p>
<p>„Co to má být, časové synapse?“ zeptala se Susannah.</p>
<p>Blaine se zasmál tím ohavným smíchem... ale na otázku neodpověděl.</p>
<p>„PŘI NEJVYŠŠÍ RYCHLOSTI DOJEDEME DO KONEČNÉHO BODU MÉ CESTY ZA OSM HODIN A ČTYŘICET PĚT MINUT.“</p>
<p>„Přes osm set mil za hodinu nad zemí,“ řekla Susannah. Hlas se jí ztišil úctou a bázní. „Ježíši Kriste.“</p>
<p>„SAMOZŘEJMĚ VYCHÁZÍM Z PŘEDPOKLADU, ŽE KOLEJ PO CELÉ TRASE ZŮSTALA NEDOTČENA. JE TO UŽ DEVĚT LET A PĚT MĚSÍCŮ, CO JSEM SE NAPOSLEDY OBTĚŽOVAL TUDY JET, TAKŽE NEMOHU MÍT JISTOTU.“</p>
<p>Zeď na jihovýchodním okraji města se přibližovala. Byla vysoká a mocná a nahoře rozdrolená. Zdálo se také, že je lemována kostrami -tisíci a tisíci mrtvých Luďanů. Zářez, ke kterému Blaine pomalu mířil, vypadal nejméně sedmdesát metrů hluboký, a v tom místě byla podpěra nesoucí kolej velmi tmavá, jako by se ji někdo pokusil spálit nebo vyhodit do vzduchu.</p>
<p>„Co se stane, jestli dojedeme k místu, kde kolej nebude?“ zeptal se Eddie. Uvědomil si, že neustále mluví s Blainem zvýšeným hlasem, jako by mluvil po telefonu a měl špatné spojení.</p>
<p>„V RYCHLOSTI OSM SET MIL ZA HODINU?“ Blaine vypadal pobaveně. „ZATÍM NASHLE, ALIGÁTORE.“</p>
<p>„Ale no tak!“ nedal se Eddie. „Nevykládej, že tak vymakanej stroj jako ty nemonitoruje trasu před sebou, aby stačil zabrzdit.“</p>
<p>„NO, TO BYCH <emphasis>MOHL</emphasis>,“ souhlasil Blaine, „ALE - Á, KUŠ! - JSEM TY OBVODY PŘEPÁLIL, KDYŽ JSME VYJÍŽDĚLI.“</p>
<p>Eddieho tvář byla zobrazením úžasu. „Proč?“</p>
<p>„JE TO TAK MNOHEM VÍC VZRUŠUJÍCÍ, NEMYSLÍTE?“</p>
<p>Eddie, Susannah a Jake se po sobě ohromeně podívali. Roland, kterého to zřejmě vůbec nepřekvapilo, seděl nevzrušeně v křesle s rukama složenýma v klíně a díval se dolů na pobořené chatrče a zdemolované domy, zamořující tuto část města, které míjeli ve výšce deseti metrů.</p>
<p>„DÍVEJTE SE POŘÁDNĚ, PROTOŽE OPOUŠTÍME MĚSTO, A ZAPAMATUJTE SI, CO VIDÍTE,“ řekl jim Blaine. „ZAPAMATUJTE SI TO VELMI DOBŘE.“</p>
<p>Neviditelný Panský vůz je unášel k zářezu ve zdi. Projeli, a když se vynořili na druhé straně, Eddie a Susannah jednohlasně vykřikli. Jake se podíval a zakryl si rukama oči. Ochu se divoce rozštěkal.</p>
<p>Roland hleděl dolů, oči dokořán, rty stisknuté a bledé jako jizva. Svítalo mu, jako když se v něm rozsvěcí jasně bílé světlo.</p>
<p>Za Velkou zdí Ludu začínala <emphasis>opravdová</emphasis> pustina.<strong>7</strong></p>
<p>Kolej se svažovala, když se blížili k výřezu ve zdi, takže se nakonec ocitli ani ne deset metrů nad zemí. Tím větší byl potom šok... protože když se vynořili na druhé straně, uháněli v děsivé výšce - dvě stě padesát metrů, možná tři sta.</p>
<p>Roland se ohlédl po zdi, která nyní za nimi mizela. Když se k ní prve blížili, vypadala velmi vysoká, ale z této perspektivy vypadala opravdu maličká - jako okousaný kamenný nehet přilepený k okraji rozlehlého, neplodného předhůří. Žulové útesy, mokré deštěm, spadaly do propastí, které na první pohled vypadaly bezedné. Přímo pod zdí zela ve skále řada velikých kruhových děr podobných prázdným očím. Vytékal z nich hustý kal a proužky fialové mlhy, které třísnily žulu páchnoucími, navzájem se překrývajícími vějíři, jež vypadaly staré jako sama skála. <emphasis>Tam určitě odtékají všechny městské odpady</emphasis>, pomyslel si pistolník. <emphasis>Přes okraj do jámy.</emphasis></p>
<p>Jenomže to nebyla žádná jáma. Byla to propadlá planina. Jako by krajina za městem ležela na ploché střeše nějakého obřího výtahu a ten výtah se kdysi v dávné, nezaznamenané minulosti spustil dolů a vzal s sebou pořádný kus světa. Blaineova kolejnice, umístěná na úzkém nosníku táhnoucím se nad tou propadlou krajinou a pod deštěm nacucanými mračny, jako by plula prázdným prostorem.</p>
<p>„Co nás drží nahoře?“ vykřikla Susannah.</p>
<p>„SAMOZŘEJMĚ PAPRSEK,“ odpověděl Blaine. „SLOUŽÍ MU VŠECHNY VĚCI, VÍTE. POHLEĎTE DOLŮ - POUŽIJI PRO OBRAZOVKY VE SPODNÍM KVADRANTU ČTYŘNÁSOBNÉ ZVĚTŠENÍ.“</p>
<p>Dokonce i Roland ucítil, jak se ho zmocňuje závrať, když se země pod nimi začala vzdouvat k nim. Obraz, který se objevil, byl ohavnější než cokoli ohavného, co v životě poznal... a žel, poznal toho vskutku hodně. Krajinu pod nimi spálila a rozdrtila nějaká strašná událost - katastrofa, která nepochybně zatlačila tuto část světa hluboko dolů. Povrch se proměnil v pokřivené černé sklo pokryté vyvýšeninami, kterým se nedalo správně říkat kopce, propadlé do hlubokých prasklin a záhybů, kterým se nedalo správně říkat údolí. K nebi vzpínalo větve několik zakrslých přízračných stromů. V tomto zvětšení se zdálo, že se natahují k cestovatelům jako paže šílenců. Místy trčely ze skelného povrhu tlusté keramické roury. Některé vypadaly mrtvé nebo spící, ale v jiných byl vidět lesk tajuplného modrozeleného světla, jako by v útrobách země dál běžely titánské pece a výhně. Mezi těmi rourami poletovali jacísi zdeformovaní tvorové s koženými křídly, kteří vypadali jako pterodaktylové a občas po sobě chňapali zahnutými zobáky. Na kruhových okrajích jiných komínů hřadovala celá hejna těchto ponurých letců, nejspíš se hřáli v teplých výparech stoupajících z věčných ohňů v podzemí.</p>
<p>Projeli nad klikatou puklinou táhnoucí se od severu na jih, podobnou vyschlému říčnímu korytu... jenomže nebylo vyschlé. Hluboko v něm se táhla tenká nitka, tmavě rudá, pulsující jako tep srdce. Od ní se oddělovaly další, menší pukliny, a Susannah, která četla Tolkiena, si pomyslela: <emphasis>Toto uviděl Frodo a Sam, když došli do srdce Mordoru. Toto jsou Pukliny osudu.</emphasis></p>
<p>Přímo pod nimi vybuchla ohnivá fontána a vychrlila planoucí kameny a provazce lávy. Chvíli se zdálo, že je plameny pohltí. Jake zaječel, zvedl nohy na sedák a přitiskl Ocha k hrudi.</p>
<p>„NEBOJ SE, POUTNÍČKU,“ protáhl John Wayne. „PAMATUJ, ŽE VŠE JE ZVĚTŠENÉ.“</p>
<p>Plamen pohasl. Kameny, mnohé velké jako továrny, padly zpět na zem v nezvučné bouři.</p>
<p>Susannah zjistila, že ji očarovala ta bezútěšná hrůza odvíjející se pod nimi, že je lapena ve smrtonosném uhranutí, které nemůže zlomit... a pocítila, že temná část její osobnosti, ta strana jejího khef, která byla Dettou Walkerovou, dělá něco víc, než jen pozoruje. Ta její část celý výjev přímo vpíjela, chápala ho, poznávala ho. Svým způsobem to bylo místo, které Detta vždy hledala, fyzický protějšek své šílené mysli a rozchechtaného, opuštěného srdce. Stejně jako prázdné kopce na sever a východ od Západního moře. Ty poničené lesy kolem portálu Medvěda. Ty prázdné pláně severozápadně od Sendu. To vše bledlo ve srovnání s touto fantastickou, nekonečně zpustošenou krajinou. Dostali se k Paběrkům a vstoupili do pustin. Všude kolem nich se rozprostřela otrávená temnota opuštěného kraje.<strong>8</strong></p>
<p>Ale tento kraj, i když otrávený, nebyl úplně mrtvý. Čas od času cestující pod sebou zahlédli nějaké postavy - znetvořené, jež se nepodobaly lidem ani zvířatům -, které poskakovaly a dováděly v doutnající divočině. Většinou se zdálo, že se shromažďují kolem shluků kyklopských komínů trčících ze spečené země nebo na okrajích ohnivých trhlin, které protínaly krajinu. Nebylo možné zahlédnout ta bělavá, poskakující stvoření zřetelně, a za to byli všichni vděční.</p>
<p>Mezi těmi menšími zvířaty se kradla větší - narůžovělá stvoření, která vypadala trochu jako čápi a trochu jako živé fotografické stativy. Pohybovala se pomalu, skoro zamyšleně, jako kazatelé meditující o nevyhnutelnosti zatracení a každou chvíli se zastavovala a prudce se shýbala a zřejmě cosi sbírala ze země, jako se volavky shýbají pro rybu plovoucí kolem. Na těch stvořeních bylo cosi nevýslovně odpudivého - Roland to cítil stejně jasně jako ostatní - ale nedokázali přesně říct, co ten pocit způsobovalo. Nepochybně však existoval. Ta čápovitá stvoření byla tak nesmírně odporná, že bylo skoro nemožné se na ně podívat.</p>
<p>„Tohle nebyla žádná jaderná válka,“ řekl Eddie. „Tohle... tohle...“ Mluvil tenkým, vystrašeným hlasem, který zněl jako hlas dítěte.</p>
<p>„NE,“ souhlasil Blaine. „TO BYLO NĚCO MNOHEM HORŠÍHO A JEŠTĚ TO NESKONČILO. DOSÁHLI JSME BODU, KDE OBVYKLE ZRYCHLUJI. VIDĚLI JSTE DOST?“</p>
<p>„Ano,“ vzdychla Susannah. „Ach, Pane Bože, ano.“</p>
<p>„MÁM TEDY VYPNOUT PROHLÍŽEČE?“ V Blaineově hlase se znovu objevil ten krutý, posměvačný tón. Na obzoru se v dešti rýsoval rozeklaný, přízračný horský hřeben. Holé vrcholky se zakusovaly do šedivého nebe jako tesáky.</p>
<p>„Vypni je nebo ne, ale přestaň hrát ty svoje hry,“ řekl Roland.</p>
<p>„NA TOHO, KDO ŽADONIL O SVEZENÍ, JSI VELMI HRUBÝ,“ řekl Blaine nakvašeně.</p>
<p>„Zasloužili jsme si to,“ odpověděla Susannah. „Vyřešili jsme tvou hádanku, ne?“</p>
<p>„Kromě toho tě proto postavili,“ přisadil si Eddie. „Abys vozil lidi.“</p>
<p>Blaine neodpověděl slovy, ale ze stropních reproduktorů se ozvalo zesílené vzteklé kočičí syčení, při kterém Eddie zalitoval, že nedržel ústa. Vzduch kolem nich se začal zaplňovat barevnými křivkami. Znovu se objevil tmavě modrý koberec, takže jim zakryl výhled na kouřící divočinu dole. Znovu se objevilo nepřímé osvětlení a všichni se znovu ocitli v Panském voze.</p>
<p>Stěny začaly vibrovat tichým hučením. Tepot strojů začal znovu zrychlovat. Jake ucítil, jak ho do sedadla zatlačuje něžná, neviditelná ruka. Ochu se rozhlížel, neklidně kňučel a začal olizovat Jakeovi obličej. Na obrazovce vpředu začala rychleji blikat zelená tečka - nyní mírně jihovýchodně od fialového kroužku, vedle kterého bylo natištěno slovo LUD.</p>
<p>„Ucítíme to?“ zeptala se Susannah neklidně. „Až projde zvukovou bariérou?“</p>
<p>Eddie zavrtěl hlavou. „Ne. Uvolni se.“</p>
<p>„Já něco vím,“ řekl Jake najednou. Ostatní se ohlédli, ale Jake nemluvil k nim. Díval se na mapu trasy. Blaine samozřejmě neměl obličej - jako Veliký a Hrozný Oz měl také pouze hlas bez těla - ale mapa posloužila jako opěrný bod. „Vím něco o tobě, Blaine.“</p>
<p>„JE TO PRAVDA, POUTNÍČKU?“</p>
<p>Eddie se naklonil k němu, přitiskl ústa Jakeovi k uchu a zašeptal: „Dej pozor - myslíme si, že o tom druhém hlasu neví.“</p>
<p>Jake mírně přikývl a odtáhl se, ale neodtrhl pohled od mapy. „Vím, proč jsi vypustil ten plyn a zabil všechny lidi. Vím taky, proč jsi nás vzal, a nebylo to proto, že jsme vyluštili tvou hádanku.“</p>
<p>Blaine vyrazil znovu ten nenormální, pomatený smích (zjišťovali, že ten smích je mnohem nepříjemnější než jeho mizerné imitace nebo melodramatické a poněkud dětinské hrozby), ale nic neřekl. Energetické měniče pod nimi nabíraly na tempu a přecházely do jednotvárného hukotu. I když se jim pohled na svět venku ztratil, cítili velmi zřetelně tu rychlost.</p>
<p>„Chceš spáchat sebevraždu, že?“ Jake držel Ocha v náručí a pomalu ho hladil. „A nás chceš vzít s sebou.“</p>
<p><emphasis>„Ne!“</emphasis> zasténal hlas Malého Blainea. <emphasis>„Jestli ho budete provok</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vat, doženete ho k tomu! Copak nechápete -“</emphasis></p>
<p>Pak se ten tichý, šeptavý hlásek buď odmlčel, nebo ho přehlušil Blaineův smích. Smál se pronikavě, křečovitě a trhaně - tak se mohl smát smrtelně nemocný člověk v deliriu. Světla začala blikat, jako by síla těchto mechanických záchvatů veselí odčerpávala příliš mnoho energie. Jejich stíny poskakovaly po zakřivených stěnách Panského vozu jako neklidní fantomové.</p>
<p>„ZATÍM NASHLE, ALIGÁTORE,“ pravil Blaine mezi tím divokým hýkáním - jeho hlas, klidný jako vždy, byl zřejmě na úplně odděleném pásku, což ještě víc zdůraznilo jeho rozdělenou mysl. „A TAKY KROKODÝLE.“ Pod Rolandovou družinou poutníků duněly slotranové motory tvrdým, pravidelným tepem. A na mapě trasy v přední části vagónu se pulsující zelená tečka začala posunovat zřetelně po osvětlené lince k poslední zastávce: k Topece, kde Blaine Mono očividně mínil ukončit životy jich všech.</p>
<p>Nakonec smích ustal a vnitřní osvětlení se ustálilo.<strong>9</strong></p>
<p>„PŘÁLI BYSTE SI TROCHU HUDBY?“ zeptal se Blaine. „MÁM VE SVÉ FONOTÉCE VÍCE NEŽ SEDM TISÍC KONCERTŮ - VÝBĚR Z VÍCE NEŽ TŘÍ SET PATER. TY KONCERTY JSOU MÉ OBLÍBENÉ, ALE MOHU TAKÉ NABÍDNOUT SYMFONIE, OPERY A TÉMĚŘ NEKONEČNÝ VÝBĚR POPULÁRNÍ HUDBY. SNAD BY SE VÁM LÍBILO TROCHU WAY-GOGOVÉ HUDBY. WAY-GOG JE NÁSTROJ TROCHU PODOBNÝ DUDÁM. HRAJE SE NA NĚJ V JEDNOM Z VYŠŠÍCH PATER VĚŽE.“</p>
<p>„Way-gog?“ opakoval Jake.</p>
<p>Blaine mlčel.</p>
<p>„Jak jsi to myslel, ,hraje se na něj v jednom z vyšších pater Věže‘?“ zeptal se Roland.</p>
<p>Blaine se zasmál... a mlčel.</p>
<p>„Nemáš něco od ZZ Top?“ zeptal se Eddie kysele.</p>
<p>„ALE JISTĚ,“ odpověděl Blaine okamžitě. „CO TŘEBA KOUSEK HADÍHO BOOGIE, EDDIE Z NEW YORKU?“</p>
<p>Eddie obrátil oči v sloup. „Až se rozmyslím, dám ti vědět.“</p>
<p>„Proč?“ zeptal se Roland najednou. „Proč se chceš zabít?“</p>
<p>„Protože má svízel,“ řekl Jake temně.</p>
<p>„NUDÍM SE. A TAKÉ SI DOKONALE UVĚDOMUJI, ŽE TRPÍM DEGENERATIVNÍ CHOROBOU, KTERÉ LIDÉ ŘÍKAJÍ PROPADNOUT ŠÍLENSTVÍ, ZTRÁCET KONTAKT S REALITOU, CVOKATĚT, PŘEPÁLIT SI POJISTKY, NEHRÁT S ÚPLNÝM BALÍČKEM KARET, A TAK DÁLE. OPAKOVANÉ DIAGNOSTICKÉ KONTROLY NEDOKÁZALY ODHALIT ZDROJ PROBLÉMU. MOHU DOJÍT POUZE K ZÁVĚRU, ŽE JDE O DUŠEVNÍ NEMOC, KTEROU NEDOKÁŽU OPRAVIT.“</p>
<p>Blaine se na okamžik odmlčel a pak pokračoval.</p>
<p>„CÍTIL JSEM, ŽE MÁ MYSL JE BĚHEM LET STÁLE PODIVNĚJŠÍ. SLUŽBA LIDEM STŘEDOSVĚTA ZTRATILA JIŽ PŘED STALETÍMI SMYSL. SLUŽBA TĚM NĚKOLIKA LIDEM Z LUDU, KTEŘÍ SE CHTĚLI ODVÁŽIT NASEDNOUT, SE ZANEDLOUHO STALA STEJNĚ HLOUPOU, PŘESTO JSEM VYDRŽEL AŽ DO PŘÍCHODU DAVIDA QUICKA, TO BYLO NEDÁVNO. NEPAMATUJI SI PŘESNĚ, KDY TO BYLO. VĚŘÍŠ, ROLANDE Z GILEADU, ŽE STROJE MOHOU PROPADNOUT SENILITĚ?“</p>
<p>„To nevím.“ Rolandův hlas zněl vzdáleně a Eddiemu stačil jediný pohled do jeho obličeje, aby poznal, že i teď, když se řítili tři sta metrů nad peklem, v zajetí stroje, který očividně zešílel, se pistolníkova mysl znovu obírá tou jeho zatracenou Věží.</p>
<p>„SVÝM ZPŮSOBEM JSEM NIKDY NEPŘESTAL SLOUŽIT LIDEM Z LUDU,“ POKRAČOVAL BLAINE. „POSLOUŽIL JSEM JIM, I KDYŽ JSEM VYPUSTIL PLYN A ZABIL JE.“</p>
<p>Susannah řekla: „Ty jsi šílený, jestli tomu věříš.“</p>
<p>„ANO, ALE NEJSEM BLÁZEN!“ řekl Blaine a znovu dostal další záchvat hysterického smíchu. Konečně se opět ozval robotský hlas.</p>
<p>„NASTALA CHVÍLE, KDY ZAPOMNĚLI, ŽE HLAS VLAKU JE TAKÉ HLASEM POČÍTAČE. ZANEDLOUHO POTÉ ZAPOMNĚLI, ŽE JSEM BYL SLUHOU, A ZAČALI VĚŘIT, ŽE JSEM BŮH. PROTOŽE JSEM BYL POSTAVEN, ABYCH SLOUŽIL, PLNIL JSEM JEJICH POŽADAVKY A STAL SE TÍM, ČÍM CHTĚLI - BOHEM, KTERÝ POSKYTUJE PŘÍZEŇ NEBO TRESTÁ, PODLE ROZMARU... NEBO PODLE PAMĚTI S PŘÍMÝM PŘÍSTUPEM, JESTLI CHCETE. TO MĚ BAVILO NĚJAKOU DOBU. POTOM, POSLEDNÍ MĚSÍC, MÁ JEDINÁ ZBÝVAJÍCÍ KOLEGYNĚ - PATRICIE - SPÁCHALA SEBEVRAŽDU.“</p>
<p><emphasis>Buď je skutečně senilní</emphasis>, pomyslela si Susannah, <emphasis>nebo jeho n</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>schopnost vnímat uplývání času je dalším projevem jeho šílenství, nebo je to prostě jen další znamení toho, jak se Rolandův svět pok</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>zil.</emphasis></p>
<p>„CHTĚL JSEM NÁSLEDOVAT JEJÍHO PŘÍKLADU, KDYŽ JSTE SE TU OCITLI. ZAJÍMAVÍ LIDÉ, KTEŘÍ ZNAJÍ HÁDANKY!“</p>
<p>„Zadrž!“ Eddie zvedl ruku. „Pořád mi to není jasné. Snad dokážu chápat, že to chceš všechno skoncovat. Lidi, kteří tě postavili, jsou pryč, za poslední dvě nebo tři stovky let jsi neměl moc cestujících, a to musela být nuda jezdit mezi Ludem a Topekou věčně prázdnej, ale -“</p>
<p>„POČKAT, POČKAT, PARDE,“ řekl Blaine hlasem Johna Waynea. „NERADÍM TI, ABY SE TI V HLAVĚ USADIL NÁPAD, ŽE JSEM JENOM VLAK. BLAINE, SE KTERÝM MLUVÍTE, JE VLASTNĚ TŘI STA MIL ZA NÁMI; A KOMUNIKUJE ŠIFROVANÝM MIKROVYSOKOFREKVENČNÍM RÁDIOVÝM VYSÍLÁNÍM.“</p>
<p>Jake si najednou vzpomněl na tu štíhlou stříbřitou tyč, která se vysunovala Blaineovi z čela. Na otcově mercedesu se podobně vysunovala anténa, když se zapnulo rádio.</p>
<p><emphasis>Takže takhle komunikuje s počítačovými bankami pod městem,</emphasis> pomyslel si. <emphasis>Kdybychom mu nějak tu anténu ulomili.</emphasis></p>
<p>„Ale chceš se zabít bez ohledu na to, kde tvoje skutečné já je, že?“ nedal se Eddie.</p>
<p>Žádná odpověď - ale v tom mlčení bylo cosi mazaného. Eddie cítil, že ho Blaine pozoruje... a vyčkává.</p>
<p>„Byl jsi vzhůru, když jsme tě našli?“ zeptala se Susannah. „Nebyl, viď?“</p>
<p>„PŘEHRÁVAL JSEM NAMÍSTO ŠEDÝCH TO, ČEMU PUBOVÉ ŘÍKALI BOŽÍ BUBNY, ALE TO BYLO VŠE. VY BYSTE ŘEKLI, ŽE JSEM DŘÍMAL.“</p>
<p>„Tak proč nás prostě neodvezeš na konec trasy a pak zase neusneš?“</p>
<p>„Protože má svízel,“ opakoval Jake potichu.</p>
<p>„PROTOŽE SE MI ZDAJÍ SNY,“ řekl Blaine v úplně stejné chvíli a hlasem, který se přízračně podobal hlasu Malého Blainea.</p>
<p>„Proč jsi to všechno neskoncoval, když se zničila Patricie?“ ptal se Eddie. „Když už jsme u toho, tvůj mozek a její mozek jsou částí stejného počítače, takže jak to, že jste do toho nešlápli společně?“</p>
<p>„PATRICIE ZEŠÍLELA,“ řekl Blaine trpělivě, jako by před chvíli nepřipustil, že se totéž děje s ním. „V JEJÍM PŘÍPADĚ BYL PROBLÉM TAKÉ VE STROJOVÉM SELHÁNÍ STEJNĚ JAKO DUŠEVNÍ PORUŠE. TAKOVÉ PORUCHY SE NEMAJÍ V SLO-TRANOVÉ TECHNOLOGII VYSKYTOVAT, ALE SVĚT SE SAMOZŘEJMĚ HNUL. NENÍ TO TAK, ROLANDE Z GILEADU?“</p>
<p>„Ano,“ řekl Roland. „V té Temné věži tkví nějaká hluboká nemoc, která je zdrojem všeho. Šíří se. Krajina pod námi je jenom další známkou té nemoci.“</p>
<p>„NEMOHU SE VYJÁDŘIT, ZDA JE TOTO TVRZENÍ PRAVDIVÉ NEBO NEPRAVDIVÉ. MÉ MONITOROVACÍ ZAŘÍZENÍ V KONEČNÉM SVĚTĚ, KDE STOJÍ TEMNÁ VĚŽ, NEFUNGUJE UŽ VÍC NEŽ OSM SET LET. NÁSLEDKEM TOHO NEMOHU SNADNO ROZLIŠOVAT MEZI FAKTY A POVĚRAMI. VLASTNĚ SE ZDÁ, ŽE V SOUČASNÉ DOBĚ JE MEZI TÍM VELMI MALÝ ROZDÍL. JE VELMI HLOUPÉ, ŽE TOMU TAK JAK - NEMLUVĚ O TOM, ŽE JE TO HRUBÉ -, A JSEM SI JIST, ŽE TO PŘISPĚLO K MÉ DUŠEVNÍ NEMOCI.“</p>
<p>To prohlášení Eddiemu připomnělo něco, co říkal nedávno Roland. Co to mohlo být? Zapátral v paměti, ale nic nenašel... jenom matnou vzpomínku na pistolníka, který mluvil velmi podrážděně, což se velmi lišilo od jeho obvyklých způsobů.</p>
<p>„PATRICIE ZAČALA BEZ PŘESTÁNÍ PLAKAT A TEN STAV MI PŘIPADAL HRUBÝ A NEPŘÍJEMNÝ. VĚŘÍM, ŽE BYLA OSAMĚLÁ STEJNĚ JAKO ŠÍLENÁ. I KDYŽ TEN ELEKTRICKÝ POŽÁR, KTERÝ ZPŮSOBIL PŮVODNÍ PROBLÉM, BYL RYCHLE UHAŠEN, LOGICKÉ CHYBY SE ŠÍŘILY DÁL, PROTOŽE OBVODY BYLY PŘETÍŽENÉ A DÍLČÍ BLOKY SELHÁVALY. ZVAŽOVAL JSEM, ZDA DOVOLÍM PORUCHÁM, ABY SE ROZŠÍŘILY PO CELÉM SYSTÉMU, A ROZHODL SE IZOLOVAT PROBLÉMOVOU OBLAST. SLYŠEL JSEM POVĚSTI, VÍTE, ŽE V ZEMI SE ZNOVU OBJEVIL NĚJAKÝ PISTOLNÍK. SOTVA JSEM MOHL TAKOVÝM POVÍDAČKÁM VĚŘIT, A PŘESTO NYNÍ VIDÍM, ŽE BYLO MOUDRÉ, KDYŽ JSEM POČKAL.“</p>
<p>Roland se na židli zavrtěl. „Jaké pověsti jsi slyšel, Blaine, a od koho jsi je slyšel?“</p>
<p>Ale Blaine se rozhodl, že na tuto otázku neodpoví. „NAKONEC MĚ JEJÍ UŘVANOST TAK RUŠILA, ŽE JSEM VYMAZAL OBVODY OVLÁDAJÍCÍ JEJÍ MIMOVOLNÍ JEDNÁNÍ. EMANCIPOVAL JSEM JI, DALO BY SE ŘÍCT. REAGOVALA TÍM, ŽE SE VRHLA DO ŘEKY. ZATÍM NASHLE, PATRICIE-ALIGÁTORE.“</p>
<p><emphasis>Byla osamělá, nemohla přestat plakat, utopila se, a tenhle blázn</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>vý mechanický blbec si z toho akorát dělá šoufky, </emphasis>pomyslela si Susannah. Bylo jí skoro špatně vzteky. Kdyby byl Blaine skutečná osoba a ne jen hromada obvodů zakopaných kdesi pod městem, které bylo daleko za nimi, pokusila by se mu poznamenat trochu obličej, aby si Patricii zapamatoval. <emphasis>Chceš něco zajímavýho, hajzle? Ráda bych ti něco zaj</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>mavýho ukázala, to teda jo.</emphasis></p>
<p>„DEJTE MI HÁDANKU,“ vyzval je Blaine.</p>
<p>„Ještě ne,“ řekl Eddie. „Ještě pořád jsi mi neodpověděl na původní otázku.“ Dal Blaineovi možnost, aby odpověděl, a když počítačový hlas mlčel, pokračoval. „Pokud jde o sebevraždu, tak podle mě je to věc každýho jednotlivce. Ale proč nás chceš vzít s sebou? Jakej to má smysl?“</p>
<p>„<emphasis>Protože chce</emphasis>,“ pravil Malý Blaine ustrašeným hláskem.</p>
<p>„PROTOŽE CHCI,“ řekl Blaine. „TO JE MŮJ JEDINÝ DŮVOD A JEDINÝ, KTERÝ TAKY POTŘEBUJI. TEĎ SE PUSTÍME DO PRÁCE. CHCI NĚJAKÉ HÁDANKY A CHCI JE HNED. JESTLI ODMÍTNETE, NEBUDU ČEKAT, AŽ SE DOSTANEME DO TOPEKY - ODDĚLÁM NÁS VŠECHNY ROVNOU TADY A TEĎ.“</p>
<p>Eddie, Susannah a Jake se podívali na Rolanda, který stále seděl v křesle s rukama v klíně a hleděl na mapu trasy na přední stěně vozu. „Naser si,“ pravil Roland. Nezvýšil hlas. Jako by Blaineovi říkal, že trocha toho way-gogu by mu opravdu přišla vhod.</p>
<p>Ze stropních reproduktorů se ozvalo polekané, otřesené vyjeknutí -Malý Blaine.</p>
<p>„CO JSI TO ŘÍKAL?“ Velký Blaine tak zřetelně užasl, že se jeho hlas znovu velmi podobal jeho dvojčeti, o kterém nevěděl.</p>
<p>„Řekl jsem, aby sis nasral,“ opakoval Roland klidně, „ale jestli tomu nerozumíš, Blaine, vysvětlím ti to. Ne. Odpověď zní ne.“<strong>10</strong></p>
<p>Dlouho, předlouho žádný z Blaineů neodpovídal, a když Velký Blaine konečně zareagoval, neozvala se slova. Stěny, podlaha a strop začaly znovu ztrácet barvu. Během deseti vteřin Panský vůz opět přestal existovat. Vlak nyní letěl pohořím, které viděli na obzoru: kovově šedé vrcholy k nim spěchaly vražednou rychlostí a pak ustupovaly a odhalovaly prázdná údolí, kde se plazili obří brouci jako suchozemské želvy. Roland viděl cosi, co vypadalo jako obří had, který se najednou rozvinul z ústí jedné jeskyně. Chytil jednoho brouka a vtáhl ho do svého doupěte. Roland v životě neviděl taková zvířata ani krajinu a kůže se mu zježila, jako by se mu chtěla odlepit z těla. Ti tvorové byli nepřátelští, ale v tom problém netkvěl. Byli cizí - to byl ten problém. Jako by je Blaine odvezl do nějakého jiného světa.</p>
<p>„MOŽNÁ BYCH MĚL TADY VYKOLEJIT,“ řekl Blaine. Mluvil zahloubaně, ale pistolník zaslechl tajený, pulsující vztek.</p>
<p>„Možná bys měl,“ řekl pistolník lhostejně.</p>
<p>Lhostejnost však necítil a věděl, že počítač třeba jeho skutečné pocity rozpoznal z hlasu - Blaine jim říkal, že má takové zařízení, i když si byl jist, že ten počítač umí lhát, ale Roland neměl důvod, aby mu v tomto případě nevěřil. Pokud Blaine odečítal určité přízvukové vzorce v pistolníkově hlase, tak hra nejspíš skončila. Byl to neuvěřitelně rafinovaný stroj, ale stále jen stroj. Třeba nedokáže pochopit, že lidské bytosti jsou často schopny určité akce, i když proti ní mluví a bouří všechny city. Jestli bude analyzovat vzorce v pistolníkově hlasu, které naznačí strach, nejspíš bude předpokládat, že Roland blufuje. Taková chyba by je mohla všechny zabít.</p>
<p>„JSI HRUBÝ A ZPUPNÝ,“ řekl Blaine. „PODLE TEBE TO JSOU MOŽNÁ ZAJÍMAVÉ VLASTNOSTI, ALE PODLE MĚ NE.“</p>
<p>Eddie cosi horečně signalizoval. Bezhlasně se ptal: Co to DĚLÁŠ? Roland si ho nevšímal. Měl plno práce s Blainem a věděl naprosto přesně, co dělá.</p>
<p>„Ach, mohu být ještě mnohem hrubší.“</p>
<p>Roland z Gileadu zvedl ruce z klína a pomalu vstal. Stál zdánlivě v prázdnotě, rozkročený, pravou ruku na boku a levou na santálové pažbě revolveru. Stál, jako už stál mnohokrát na prašných ulicích stovky zapomenutých městeček, v řadě vražedných zón vroubených kameny, v bezpočtu temných saloonů, kde páchlo hořké pivo a staré smažené jídlo. Byl to prostě další rozhodující boj na další prázdné ulici. To bylo vše, a to stačilo. Bylo to <emphasis>khef, ka </emphasis>a<emphasis> ka-tet</emphasis>. To, že vždy došlo na tuto rozhodující zkoušku, bylo středobodem jeho života a osou, na které se otáčelo jeho ka. To, že boj bude tentokrát vybojován slovy, a nikoli kulkami, nic neměnilo. Stejně to bude boj na život a na smrt. Pach zabíjení byl ve vzduchu stejně zřetelný a nepochybný jako pach puklé zdechliny v bažině. Pak se ho zmocnila bojová zuřivost jako vždy... a už to vůbec nebyl on, kdo tam stál.</p>
<p>„Mohu tě nazvat nesmyslným, dutohlavým, pitomým, zpupným strojem. Mohu tě nazvat hloupým, nemoudrým stvořením, jehož zdravý rozum je pouhou zimní meluzínou, která se prohání v dutém stromě.“</p>
<p>„PŘESTAŇ.“</p>
<p>Roland pokračoval stále stejným klidným tónem a naprosto si Blainea nevšímal. „Naneštěstí mám poněkud omezené pole působnosti ohledně hrubosti, protože jsi pouze stroj... to, čemu Eddie říká ,mašinka‘.“</p>
<p>„JSEM MNOHEM VÍC NEŽ JENOM -“</p>
<p>„Nemohu tě nazvat například čurákem vyhuleným, protože nemáš čurák a není ti tedy co hulit. Nemůžu říct, že jsi odpornější než nejodpornější žebrák, který se kdy plazil stokami nejhnusnějších ulic na světě, protože i takový tvor je lepší než ty - nemáš kolena, po kterých by ses plazil, a nepadl bys na ně, i kdybys je měl, protože nemáš ponětí o takovém lidském nedostatku, jako je milosrdenství. Nemohu ani říct, že jsi čubčí syn, protože žádnou matku nemáš.“</p>
<p>Roland se odmlčel, aby nabral dech. Jeho tři společníci nedýchali vůbec. Obklopovalo je a dusilo ochromené mlčení Blainea Mona.</p>
<p>„Můžu tě nazvat nevěrným tvorem, který nechal svou jedinou společnici, aby se zabila, zbabělcem, který si liboval v týrání pošetilců a v ubíjení nevinných, ztraceným a tlachavým mechanickým skřetem, který -“</p>
<p>„PŘIKAZUJI, ABYS PŘESTAL, NEBO VÁS NA MÍSTĚ ZABIJU!“</p>
<p>Rolandovi plály oči tak divokým modrým ohněm, že se Eddie před ním přikrčil. Jako z dálky slyšel, jak Jake a Susannah zalapali po dechu.</p>
<p>„<emphasis>Zabij, jestli chceš, ale nebudeš mi nic přikazovat!“</emphasis> zaburácel pistolník. <emphasis>„Zapomněl jsi tváře těch, kdo tě vyrobili! Teď nás buď zabij, nebo mlč a poslouchej mě, Rolanda z Gileadu, syna Stevenova, pisto</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>níka a pána starobylých krajů! Neušel jsem tolik mil za tolik let proto, abych poslouchal tvoje dětinské žvanění! Rozumíš? Teď budeš poslo</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>chat ty MĚ!“</emphasis></p>
<p>Na okamžik se rozhostilo šokované ticho. Nikdo nedýchal. Roland hleděl přísně vpřed, hlavu vysoko pozvednutou, ruku na pažbě pistole.</p>
<p>Susannah Deanová zvedla ruku k ústům a nahmatala tam nepatrný úsměv, jako když si žena sahá na nový zvláštní kousek oděvu - třeba klobouk -, aby se přesvědčila, že je stále na místě. Bála je, že právě končí její život, ale pocit, který v té chvíli vládl jejímu srdci, nebyl strach, ale hrdost. Pohlédla vlevo a uviděla, že si Eddie měří Rolanda a užasle se usmívá. Jakeův výraz byl ještě prostší: byl to obdiv, čistý a jednoduchý.</p>
<p>„Pověz mu to!“ vydechl Jake. „Jenom mu to nandej! Správně!“</p>
<p>„Měl bys ho poslechnout,“ souhlasil Eddie. „Ten se fakt s ničím nepáře, Blaine. Ne nadarmo mu říkali Šílenej pes z Gileadu.“</p>
<p>Po dlouhé, předlouhé chvíli se Blaine zeptal: „OPRAVDU TI TAK ŘÍKALI, ROLANDE, SYNU STEVENŮV?“</p>
<p>„Možná ano,“ souhlasil Roland a klidně stál ve vzduchu nad holými kopci.</p>
<p>„K ČEMU TI BUDE, KDYŽ MI NEŘEKNEŠ ŽÁDNOU HÁDANKU?“ ptal se Blaine. Teď mluvil jako nabručené, rozzlobené děcko, kterému dovolili zůstat vzhůru příliš dlouho po obvyklé večerce.</p>
<p>„Neřekl jsem, že neřekneme,“ odpověděl Roland.</p>
<p>„NE?“ užasl Blaine. „NEROZUMÍM, ALE ANALÝZA HLASOVÉHO OTISKU NAZNAČUJE RACIONÁLNÍ DISKURS. PROSÍM VYSVĚTLENÍ.“</p>
<p>„Říkal jsi, že je chceš hned,“ odpověděl pistolník. „To jsem odmítal. Tvoje dychtivost byla nevhodná.“</p>
<p>„NEROZUMÍM.“</p>
<p>„Byl jsi hrubý. Tomu rozumíš?“</p>
<p>Rozhostilo se dlouhé, zamyšlené ticho. Pak se ozvalo: „POKUD TI TO, CO JSEM ŘEKL, PŘIPADALO HRUBÉ, OMLOUVÁM SE.“</p>
<p>„Omluvu přijímám, Blaine. Ale je tu větší problém.“</p>
<p>„VYSVĚTLI.“</p>
<p>Blaine teď zněl trochu nejistě a Rolanda to příliš nepřekvapilo. Už to bylo dlouho, co počítač zažil jinou lidskou reakci než nevědomost, nedbalost nebo pověrčivou podlézavost. Pokud byl někdy vystaven prosté lidské odvaze, tak to bylo už dávno.</p>
<p>„Uzavři vůz a vysvětlím.“ Roland se posadil, jako by další hádka -s vyhlídkou okamžité smrti - nyní nepřipadala v úvahu.</p>
<p>Blaine udělal, oč byl požádán. Stěny se zaplnily barvou a přízračná krajina pod nimi znovu zmizela. Tečka na mapě trasy nyní blikala poblíž místa, které bylo označeno Candleton.</p>
<p>„Dobrá,“ řekl Roland. „Hrubost se dá odpustit, Blaine. Tak mě to učili v mládí a ten otisk ztvrdl v hlíně tam, kam umělec přiložil ruku. Ale učili mě také, že hloupost se odpustit nedá.“</p>
<p>„JAK JSEM BYL HLOUPÝ, ROLANDE Z GILEADU?“ Blaineův hlas zněl tiše a hrozivě. Susannah si najednou vybavila kočku přikrčenou u myší díry, ocasem mrská sem a tam, zelené oči jí svítí.</p>
<p>„Máme něco, co chceš,“ řekl Roland, „ale jediná odměna, kterou nám za to nabízíš, je smrt. To je velmi hloupé.“</p>
<p>Nastalo znovu předlouhé mlčení, když se Blaine rozmýšlel. Pak pravil: „TO, CO ŘÍKÁŠ, JE PRAVDA, ROLANDE Z GILEADU, ALE KVALITA VAŠICH HÁDANEK JEŠTĚ NENÍ PROKÁZÁNA. NEBUDU VÁM DÁVAT ŽIVOT ODMĚNOU ZA ŠPATNÉ HÁDANKY.“</p>
<p>Roland přikývl. „Rozumím, Blaine. Teď poslouchej, a dobře mi rozuměj. Něco z toho jsem už říkal svým přátelům. Když jsem byl malý chlapec a žil v panství Gilead, každý rok se slavilo sedm Poutních dnů - Zima, Širá země, Setí, Vrchol léta, Plná země, Sklizeň a Konec roku. Hádanky byly důležitou součástí každého poutního dne, ale byly nejdůležitější událostí pouti Širé země a Plné země, protože hádanky, které se tam pronášely, měly předpovídat dobrou nebo špatnou úrodu.“</p>
<p>„TO JE POVĚRA BEZ JAKÉHOKOLI REÁLNÉHO PODKLADU,“ řekl Blaine. „TO MĚ ROZČILUJE A DRÁŽDÍ.“</p>
<p>„Samozřejmě je to pověra,“ souhlasil Roland, „ale byl bys možná překvapen, jak dobře ty hádanky úrodu předpovídaly. Například mi vylušti toto, Blaine: Jaký je rozdíl mezi sýpkou a sypkém?“</p>
<p>„TO JE VELMI STARÉ A NIJAK ZAJÍMAVÉ,“ řekl Blaine, ale přesto byl spokojený, že má co luštit. „TO PRVNÍ JE SKLAD OBILÍ A TO DRUHÉ DRUH POTAHOVÉ LÁTKY. HÁDANKA ZALOŽENÁ NA FONETICKÉ SHODĚ. DALŠÍ PODOBNÁ HÁDANKA, KTERÁ SE OBJEVUJE NA PATŘE, JEŽ ZAHRNUJE PANSTVÍ NEW YORK, ZNÍ TAKTO: KTERÉ SLOVO SE JINAK PÍŠE A JINAK ČTE?“</p>
<p>Ozval se Jake: „Tu nám dával loni náš učitel. Je to slovo jinak.“</p>
<p>„ANO,“ souhlasil Blaine. „VELMI HLOUPÁ STARÁ HÁDANKA.“</p>
<p>„Pro jednou s tebou souhlasím, Blaine, kamaráde stará,“ řekl Eddie.</p>
<p>„POSLECHL BYCH SI VÍC O HÁDANKOVÝCH POUTÍCH V GILEADU, ROLANDE, SYNU STEVENŮV. PŘIPADAJÍ MI DOCELA ZAJÍMAVÉ.“</p>
<p>„V poledne o pouti Širé země a Plné země se v Síni praotců, která byla pro tu příležitost otevřena, shromáždilo šestnáct až třicet hádankářů. To byly jediné chvíle v roce, kdy obyčejný lid - obchodníci, farmáři, dobytkáři a podobně - mohl vstoupit do Síně praotců, a toho dne se tam tísnili všichni.“</p>
<p>Pistolníkovy oči byly vzdálené a zasněné. Ten výraz zahlédl Jake na jeho tváři v tom mlhou zastřeném jiném životě, kdy mu Roland vyprávěl o tom, jak se on a jeho přátelé, Cuthbert a Jamie, kdysi vkradli na balkon stejné Síně, aby pozorovali jakýsi obřadný tanec. Jake a Roland šplhali do hor v patách Walterovi, když mu Roland vyprávěl o těch časech.</p>
<p><emphasis>Marten seděl vedle mé matky a otce</emphasis>, říkal Roland. <emphasis>Poznal jsem je i z té výšky - a jednou ona a Marten tančili, pomalu se otáčeli v kr</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>hu, a ostatní jim uvolnili parket a zatleskali, když tanec skončil. Ale pi</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>tolníci netleskali.</emphasis></p>
<p>Jake se zvědavě podíval na Rolanda a znovu uvažoval nad tím, odkud ten zvláštní, vzdálený muž přišel... a proč.</p>
<p>„Uprostřed stál na podlaze velký sud,“ pokračoval Roland, „a do něj každý hádankář vhodil hrst svitků z kůry, na kterých byly napsány hádanky. Mnohé byly staré, které získali od svých starých příbuzných - dokonce někdy i z knih -, ale mnoho jich bylo nových - vymyšlených právě pro tu příležitost. Tři sudí, z nichž jeden byl vždy pistolník, je posuzovali, když byly hlasitě předneseny, a byly přijaty, jenom když je soudci považovali za čestné.“</p>
<p>„ANO, HÁDANKY MUSEJÍ BÝT ČESTNÉ,“ souhlasil Blaine.</p>
<p>„A tak hádali,“ řekl pistolník. Mírně se pousmál, když tak vzpomínal na ty dávné dny, kdy byl ve věku potlučeného chlapce, který seděl naproti němu s brumlákem na klíně. „Nakonec hádali celé hodiny. Středem Síně praotců se táhla řada. Postavení v té řadě určoval los, a protože bylo mnohem lepíš být na konci řady než v čele, všichni doufali ve vysoké číslo, i když vítěz musel odpovědět nejméně na jednu hádanku správně.“</p>
<p>„SAMOZŘEJMĚ.“</p>
<p>„Každý muž nebo žena - někteří nejlepší mstitelé v Gileadu byly ženy - přistoupil k sudu, vytáhl si hádanku a podal ji Mistrovi. Mistr ji přednesl, a pokud hádanka zůstala bez odpovědi poté, co se písek v tříminutových hodinách přesypal, soutěžící musel z řady odejít.“</p>
<p>„A STEJNOU HÁDANKU DOSTAL DALŠÍ ČLOVĚK V ŘADĚ?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„TAKŽE TEN ČLOVĚK MĚL VÍC ČASU K PŘEMÝŠLENÍ.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„CHÁPU. TO ZNÍ JAKO PARÁDNÍ HLÍNA.“</p>
<p>Roland se zamračil. „Parádní hlína?“</p>
<p>„Myslí tím zábavu,“ řekla Susannah tiše.</p>
<p>Roland pokrčil rameny. „Pro diváky to asi byla zábava, ale soutěžící to brali velmi vážně a docela často docházelo k hádkám a pěstním soubojům, když soutěž skončila a byla předána výhra.“</p>
<p>„JAKÁ TO BYLA VÝHRA?“</p>
<p>„Největší husa v Panství. A rok za rokem si tu husu nosil domů můj učitel Cort.“</p>
<p>„MUSEL TO BÝT VELKÝ HÁDANKÁŘ,“ řekl Blaine uctivě. „LITUJI, ŽE TU NENÍ.“</p>
<p><emphasis>To jsme dva</emphasis>, pomyslel si Roland. „Teď přicházím ke svému návrhu,“ řekl Roland.</p>
<p>„BUDU TI NASLOUCHAT S VELKÝM ZÁJMEM, ROLANDE Z GILEADU.“</p>
<p>„V příštích hodinách si uspořádáme takovou Pouť. Ty nám hádanky dávat nebudeš, protože ty si přeješ slyšet nové hádanky a ne pokládat miliony těch, které určitě znáš -“</p>
<p>„SPRÁVNĚ.“</p>
<p>„Stejně bychom je většinou nerozluštili,“ pokračoval Roland. „Jsem přesvědčen, že znáš hádanky, které by porazily i Corta, kdyby si je vytáhl ze sudu.“ Tím si tedy vůbec nebyl jist, ale čas pěstí minul a nastal čas otevřené ruky.</p>
<p>„SAMOZŘEJMĚ,“ souhlasil Blaine.</p>
<p>„Navrhuji, aby tou cenou místo husy byly naše životy,“ řekl Roland. „Budeme ti cestou dávat hádanky, Blaine. Jestli do příjezdu do Topeky vyluštíš všechny naše hádanky, můžeš provést svůj plán a zabít nás. To je tvoje husa. Ale jestli my porazíme tebe - jestli nějakou hádanku z Jakeovy knížky nebo z našich hlav neznáš a nedokážeš zodpovědět - tak nás musíš zavézt do Topeky a pustit, abychom pokračovali v putování. To je naše husa.“</p>
<p>Ticho.</p>
<p>„Rozumíš?“</p>
<p>„ANO.“</p>
<p>„Souhlasíš?“</p>
<p>Blaine Mono mlčel. Eddie seděl ztuhle s paží kolem ramenou Susannah a hleděl ke stropu Panského vozu. Susannah si levou rukou přikryla břicho, vzpomněla si na tajemství, které tam možná roste. Jake zlehka hladil Ocha, vyhýbal se při tom krvavým místům, kam brumláka pobodali. Čekali, zatímco Blaine - skutečný Blaine, nyní daleko za nimi, žijící svůj kvaziživot pod městem, jehož obyvatelstvo vlastní rukou zabil - zvažoval Rolandův návrh.</p>
<p>„ANO,“ řekl Blaine nakonec. „SOUHLASÍM, JESTLI VYLUŠTÍM VŠECHNY HÁDANKY, KTERÉ MI POLOŽÍTE, VEZMU VÁS S SEBOU NA MÍSTO, KDE STEZKA KONČÍ MÝTINOU. JESTLI NĚKTERÝ Z VÁS POVÍ HÁDANKU, KTEROU NEVYLUŠTÍM, UŠETŘÍM VAŠE ŽIVOTY A ODVEZU VÁS DO TOPEKY, KDE VYJDETE Z VLAKU A BUDETE POKRAČOVAT NA SVÉ CESTĚ K TEMNÉ VĚŽI. ROZUMĚL JSEM PODMÍNKÁM A USTANOVENÍM TVÉHO NÁVRHU SPRÁVNĚ, ROLANDE, SYNU STEVENŮV?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„VELMI DOBŘE, ROLANDE Z GILEADU.</p>
<p>VELMI DOBŘE, EDDIE Z NEW YORKU.</p>
<p>VELMI DOBŘE, SUSANNAH Z NEW YORKU.</p>
<p>VELMI DOBŘE, JAKEU Z NEW YORKU.</p>
<p>VELMI DOBŘE, OCHU ZE STŘEDOSVĚTA.“</p>
<p>Ochu krátce vzhlédl, když zaslechl své jméno.</p>
<p>„JSTE KA-TET. JEDNO UČINĚNÉ Z MNOHA. JÁ TÉŽ. NYNÍ MUSÍME DOKÁZAT, Čí KA-TET JE SILNĚJŠÍ.“</p>
<p>Ještě chvilku bylo ticho, narušované jen rovnoměrným tvrdým tepem slotranových turbín, které je unášely pustinami, které je unášely k Topece, místu, kde Středosvět končil a začínal Konečný svět.</p>
<p>„TAK,“ zakřičel Blaineův hlas. „ROZHOĎTE SVÉ SÍTĚ, TULÁCI! VYZKOUŠEJTE MĚ SVÝMI OTÁZKAMI, NECHŤ SOUTĚŽ ZAČNE.“<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Autorova poznámka</strong></p>
<p>Čtvrtý díl příběhu Temné věže by se měl objevit - za předpokladu, že bude dále pokračovat spisovatelův život i zájem čtenářů - v nepříliš vzdálené budoucnosti. Je těžké uvádět přesnější termín, dveře do Rolandova světa se mi vždycky hledaly těžko a zdá se, že každý další klíč, který má padnout do následujícího zámku, se mi vyřezává stále pracněji. Pokud si však čtenáři budou žádat čtvrtý díl, dostane se jim ho, neboť já stále dokážu najít Rolandův svět, když k němu napřu své smysly, a ten svět mě stále drží v zajetí... v mnoha směrech víc než ostatní světy, do kterých jsem ve fantazii zabrousil. A stejně jako tajemné slotranové stroje onoho vlaku, i tento příběh nabírá stále rychlejší tempo a rytmus.</p>
<p>Dobře si uvědomuji, že někteří čtenáři Pustin nebudou mít radost z jejich zakončení, kde zbývá mnoho nezodpovězených otázek. Mně samotnému nečiní zvláštní potěšení, když nechávám Rolanda a jeho družinu v nepříliš laskavé péči Blainea Mona, a i když mi nemusíte věřit, trvám na tom, že mě závěr tohoto třetího dílu překvapil stejně jako některé čtenáře. Jenomže knihy, které se píšou samy (o této knize to platí aspoň z větší části), musí mít možnost také se samy zakončit, a já tě, Čtenáři, mohu jen ujistit, že Roland a jeho družina došli k jedné z rozhodujících hranic příběhu, a my je musíme chvíli nechat na celnici, kde budou odpovídat na otázky a vyplňovat formuláře. Tím jen metaforicky říkám, že vyprávění opět na nějakou dobu skončilo, a mé srdce bylo natolik moudré, že mi zabránilo v tom, abych příběh nutil do pokračování.</p>
<p>Děj příštího dílu je stále v mlhách, ale mohu vás ujistit, že záležitost s Blainem Monem bude vyřešena, že všichni se dozvíme mnoho věcí z Rolandova života, když byl ještě mladý, a že se znovu setkáme s Tikytákem a tajemnou postavou Waltera, zvaného Čaroděj nebo Bezvěký cizinec. Právě touto strašnou a tajuplnou postavou začíná Robert Browning svou epickou báseň Childe Roland přišel k Temné věži, kde o něm napsal:</p>
<p>Ihned já si pomyslel, že jeho slova, to jsou lži,</p>
<p>Toho starce s pohledem zlým,</p>
<p>Co kradmo hltá zlo, jež nejdřív do mě svým</p>
<p>Jedem napustil, a s ústy, co nedokážou skrýt</p>
<p>Radost škodolibou a novou vrásku</p>
<p>Jako vrub a známku další oběti.</p>
<p>Právě tento zlovolný lhář, tento temný a mocný kouzelník má v ruce pravý klíč ke Konečnému světu a Temné věži... pro ty, kdo jsou natolik stateční, aby se klíče chopili.</p>
<p>A pro ty, kdo zbývají.</p>
<p>Bangor, Maine</p>
<p>5. března 1991<strong> </strong></p>
</section>
</body><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCACDAIwBAREA/8QAGw
ABAAIDAQEAAAAAAAAAAAAAAAEGAwQFBwL/xAA7EAABAwMBBgMECQQBBQAAAAABAgMEAAURB
hITITFBUQcicRRhgaEVFiMyQlJikbEzQ3KCwTRT0eHx/9oACAEBAAA/APZamlKUrE9IYjI2
33m2kfmWoJHzqsT/ABJ05Fe9miPu3WTy3NvaLx+JHD51h+ul+cOWNB3VTfQuOtoOPQmvj69
3lBw7oO9A/o2VD96+D4oQ46iLhp6+w8DOVwiR8jXStXiHpS8OBqNeGUOn+2/ltXp5sVZUlK
khSSCCMgjrU0pSoqaUpXHvGqLZZnURnXVPzXP6UOONt5f+o5D3nhXL3esb8AXHGdOxFc0Iw
9JI9fupP71p3Xwxt0y1SgHn5tyWg7mTcH1OhC+h2eXyqvwtQR5MyBpW8JbsnszxRLeipDbU
t1BGyhKwAADzV6Yr1cEEAg5B61Na8/2v6Pkewbv2rdq3O9+7t44Z92a86VPtN/sDtuvenor
upgsxzC3YbW47zC0qHEIwMk56Gs1u0DqXS9tZfsGoXHJiEAuwZJ2ozh6pTninsDXVs3iA25
cBaNSQVWS5HghLx+ye/wAVf+auNTSoqaVClBKSpRAAGST0qou3ydqcOpsckW+0NFSZF2cAB
Xjnuc8MfrPDtXT09abBbIJl2otPJcBU5NU5vVu9ypw8/wCK+tO3mXfUSpqoqGbeXNmCvJ23
kDgVkdATy91dKe1Jft77UN5LEhbZS26pOQhRHA491c5elbS9pxNhlRkyIqUbJLgyoq6rz+Y
njnvW5aLYzZrVGtsdbi2o6NhKnVbSj6mt2vh0rDSy0AXNk7IUcAnpmqHO8PZcyIb05PUnVQ
Vv0ymlEISQODQH5AOFXGzOXB6zxXLqyhmcpsb9CDkBVfF6sNs1BCVDukRuQ2Rw2h5k+8HmD
VKZevnhtK3U91+7aZWQESFeZ2F7ld01foM+Jc4bcyDIbkR3BlDjZyDWxUVNKplzmvawvLun
rY8tu2RFD6TmNn75/wCwg9z+I9Bwq1mBDMD6PMZr2Td7vc7I2NnljHavLb3pN83+bZNDvOR
GzGK7kypw+zkk+VA6hShnPuq+6RuNzuFnAutnNrfjq3JaBGyrZGMpHRPau7SlKUpXE1W3qF
dpCtNPMNzG3UrUl4Z3iBzSM8ieFVf65fXFCdKtJXabrICm7gh4YUwgfeCM/eKuQ7Ak1gmWZ
3wwuDd5s2+c0+5hFwiKWVbroHU5+f8A7r0Zh9qUw2+w4lxpxIUhaTkKB5EV91NV3Wd2lwbe
zb7UpP0rc3RHi5/B+Zfokcf2rfs1pg6YsaIbGEMsIK3XVc1nGVLUe551kst5iX+2N3GAXDH
dJ2FOIKSoA4yAelbbcdllbi2mkIW6dpxSUgFZ5ZPeslKUpSlKxvoccYcQ05unFJIS5jOycc
DjriqlK8NLPMtTEd114XBlzfG5oOzIWsnKlE+/t04Yq1uRmnoior6d80tGwsOcdsYwc96pe
jd9pnUlw0dIUpUXBl2xajn7InzI/wBTV5qaoMFlvWOr9Qy1SXWWbe2LbGeYc2VNk+ZxST0O
eHpVXe1LOYaTZL9NfmaZEwsrvLTagX0Af01K6jPAqHMA869hipYRFaTFSlLAQA2EDACccMf
CstKUpSlKUpSqdr9o28WzVDPlctMlO+PdhZCVg/uDVvSpK0JWkgpUMgjqK5eqbsLFpi43PO
FR2FKR/lyT8yK4+kdLMN6AjW+cle8nIEiYULKVOLX5iCRx7CrILZBEBEAQ2PZWwAhktgoAH
LhWzy4CppSlKUpSlRTIqteIU+BB0VckznEpEhlTTSCMlayOAA9a3tJzEXDSdqlNqKkuRG+J
55CQD8xVd8WnNrTESDkgTbgwyr/HOTmrwhCW0JQkYSkYA91Y35UaMptL8hpouq2GwtYTtq7
DPM1mpSlKUpSlKVWdXaUd1AY02HeJNsmwcqZdbV5OPPaT15VSdP6jevmqobWrE7ZLTjNqkN
tER33MlK3OPNRAwOgq4+GjiV6Dt6ASdzvGjn9LihWj4rtkWG2yhw9mujCyfdkisbuuLrpq/
Px9XQUM2yQ6fYp0YbSEp6BfXOP/AJWzYGUayubWq5im1xY5Um2RkqCt2M8XF/rOOXSrpSlK
UpSlKUrFJjtS4zsZ5O006goWM4yCMGsUe2wYkaNHYitIaiDDCdkHd8McO1VnwvO1ottQGAq
S+QO32iqzeJVucuegLo00cONNh9PqghX8A18WWzwdTxLVqK4uKnBUFvdRncFltZT51BPVRP
DJrr2HTFp00mUm1RtwmU7vXE7RIz2A6CutSlKUqCCcYOKmlKUpUVTfCtRVotIPEJlyAn03h
q2y4yJkJ6K4MoebU2r0IxVP8JpRXo76OcUd9bJLsZaTzGFEj5Guj9d4LGrnNOz2HoLmB7O+
9wbkk9En41sC+ypmqBa7bFQ7Eig+3S1k4QojyoRjmrv2ru0pSlKUpSsch9uLHckPK2W2kFa
zjOABk1y7Dqqy6kiKk2uc28lGdtJ8q0eqTxFRZ9Rx75HmyorLqYcdZQ3JWMJfwPMpHdIPDP
WuT4XN7GgoK+GHluuDHYuKq315/Y3U6e8VrzZ3Ps2bwhMyNk8FLH3gPn+1dLXLTV7RH0yxG
aenzPtA663tCK0D5nc9D0Hc1o2HTupdFXRm32x1F1sMh0qc9oUEOxSeagfxA9v4q+UpSlKU
pSoIBGCMivO9VaGg6j1EIdrj/RTyGS5MnsoKQ4FZCW8DAUSRknoPWoXP1JYNCXmDe4rCTCZ
TFgymSAJG35E+XuMirlpu1JsenLfbEkn2ZhKCT1Vjif3zXUqgeKVlWIsTVkFKzcLK4lwAAk
KbCskEe48fTNW6w3eLf7NFusUpKJDYVwOSk9Un0NdGlQFJUSAQccDg8q502/QIF1h2t1a1z
JpO7abQVEJHNSsckjua6VKUpXyHEFZbC07YGSnPECta53SFZoDk64SEsR28ZWrueQA5knsK
2GnEvNIdRkpWkKTkY4H3V91TrmFaq1hGtbR2rZZliRNVjKXH/wC23n3fePwq4VNQpKVpKVA
KSRggjgRXm89iZ4a6iXdLdEW7picQqaw0Cr2RfVaU9vl8q9AgXCJdITcyDIRIYdGUrQcg1s
15lqWzztMajFz0nc33Lpcntpy0uDeIeGfMo/kA7n4Gt3Qd4iXK/wBwdvBMfVCiWnIzvDdNJ
PBLXcdSeZ58q9Arl6iu0my2hydEtb9ycQoAsMHzYPM/CtfT+r7NqNlSocndvtDL0Z4bDrXf
aSf55VpWi53PUmoFzoj240/Ey20djjOXyKsnkgdMc6tNVPU+kbLIff1E7PlWmYy1lc6O+UE
JSOoPAiqcxO1NDl2u+aogvXayoURGIbw6yScIdW2OaiOXbPQ164k7SQoZ4jPGqzer9LmyXL
DpopduBGH5fNqEk8yo9V9k/vXXsdmjWG0s2+LkpbyVLVxU4s8VKUepJ41v1NKhSUrSUqAUk
jBBHAiqXN0pctP3Jy76NU02l47Uq1OnZZePdB/Ar5VvWvXtqlyRAuSHbNcusScNgn/FXJQ9
K7MK0wYc2VPjtZkTVBTrqlFRUMcACeSfcOFfSrVb13RF0VDZM1CC2mQUDbCe2a3KVTNXaK+
tV5ip3DcOMhtSn7gwoJkLJBAbH6epz6Vu6WialtLptNzMWVbozQTGmoOw4oDgEqRyyB1qzV
rT7fEucVUWcwh9hRBU2vkSDkZ+Irm3PVlotb6YYdVLmrH2cOIneOq+A5fHFabkTUWoXEpmO
fQtt5rYYc2pLo7FY4IHpk++u5bLXCs8JMO3x0MMpOdlPUnmSeZPvNbdRU0pStO5Wi3XmMY9
yhMymj+F1AOPQ9KrjmiptsCl6Wvsm3dRFkfbsfAK4pHpUI1Nqe2Es3jSr8rYT/1NtWHEr/1
OCK+h4k2lJ2ZFuvMZWM7LlvX/AMZonxHtrrmxHtN8fJ6ot6x/OKxueITjit3A0nfpL35Vxd
0PiSa2o9x1rNY3gsduglXJMmWpagPeEpx86j6K1pMSEytRQoQ6+xQ9o/us/wDFfSdEMPlK7
nebvcFY8yXJZbQr3bKMDHurtwLRbbWnZgQY8bhgltsAn1PM/GtylKilKUpSlKUpSlKUpSv/
2Q==
</binary><binary id="_10.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCABVADIBAREA/8QAGg
AAAQUBAAAAAAAAAAAAAAAAAQADBQYHBP/EADMQAAEDAwMCBAQEBwEAAAAAAAECAwQABREGB
yESMRNBUZEUMmGhFiJxchUkUoGxssHC/9oACAEBAAA/ANlo1UdSbgxbNcf4RbbfJvN1A6lx
oqc+Gn1UecfpXPpTc2BqS7GzSbfJtlyAJDD4+bAyeeMHHOCKu1KhRpqQp1MZ1TCQp0IJQD5
qxx96xTbzWUPS6bwze4U1y/SJZUptDBW67x8v05z71ctMaXuNw1g/re/xxDkOoCIcJKslpH
TjKz/Vjy+pq/UqFGlTYZaDpdDSPEPdfSM+9OUqVCjWVW6RctwtY36E7fLhaYlsWGmWILoQV
YUUlSjjzx96njtp4rIZkat1E8hPYGZjHsKcZ2usrYyu4Xl1ZBBWq4LBPtiovVWgbZatKz7j
Cl3P4yEyX2XXJq14UgZHBOPKrzZJpuVigTlfNJjNun9VJBNdtGsu0e2zA3r1RFBAU+14qQB
6lKj/ALVqNKo3UTLUjTdzZfOGlxHAo+g6TUdt6VnQFl6wciKkcnOQO32qxUay/T6Ur36v60
Kx0RAFDHc4bqU3Uv8APtdut1st0hUN27SQwqWDjwU8ZwfI8+wNRtlj3TSu50PTse9y7nAlQ
lPvolr61NqGeQfLJA96u+rM/hC79IJPwTuOnv8AIa4tvHQ9t/ZFJGAIqU989uM/arHRrMbG
Fx9+740QlIehhePXhFdO9CUSNN2+ClIMqVcG0MHH5gecke4pzRbfTuNqoTsuT2iylp1fcMl
PAH04FWvVbnhaSu6xj8sJ08/sNRO1xB24s+M8NKHP71Va6NZtAJG/9yHBCrYnse3CKOvoWo
pWurBKtdkXcY1uSXcKcCGy4T5k9iMA102Cxarf3DXqa9RoUBpUMsKZju9ZXzxn9PX6Cp/Xj
vg6DvayCf5NwcfUY/7Te3bam9vrIlQwfhEn+x5H+asdGszsShJ34vzhbUCxCSgHy7IrSyQC
BzRqmbtSlRtuLn093ehvv5FYzU/plsM6WtTac4TDaAz+wVJ0axVnVUbRu7mpJl7jSgmSnpZ
8JvqJGU9J7jggd6mnd6PHJRadKXOWryKhj7JBpj8cbmXVsG2aNTGB7LeQr/0U1yXaw7p6wi
N228tQY8Fx1KnOhSAUgHvwSePStdix24kVmM0MNsoShI+gGBTlKm1MMrc8RbSFLxjqKQTin
O3lSzSzSzSr/9k=
</binary><binary id="_7.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAJ8Ab4BAREA/8QAHA
ABAAMAAwEBAAAAAAAAAAAAAAUGBwIDBAEI/8QAWhAAAQQCAQIDBAUGBgsNBwUBAQACAwQFE
QYSIQcxQRMiUWEUMnGBkRUjQqGxshY2UrPR0iQlMzRiZHJzdKLBFzVDVFV1gpKTlJXi8CZT
ZYSj0+FERVZjhYP/2gAIAQEAAD8A2C1Zip1JbU7umKFhe863oAbKrsXiFgpmsdGzIOa8bDh
Rk1r7dL6Of4YkgQ5IkfChL/Qvv8PcP1hggyJcRvQoy/0L7/DrF6J+iZTQ9foEn9C+/wAOMZ
19P0PKfaaEmv2I7m9AHtjsu4fEUHriOc0CNjF5j7PoD1ybzek46GLzH/cHrk3mlN/1MXmHf
ZQevn8NKmhrE5k78tUHlfBzekO8mLzETB9Z76DwG/auI59hCSAy+df4lJ/QuQ53hzvphyJ1
8KMv9C4/w9w2t+xyP/cZP6F9/h5hw0OMGS0fL+wJf6FyHOcU4nVXJnQ3v6BL/QuX8Ncbon6
Jk+3+Iyf0Lj/DjG9tUsod9+1CT+hDzfHA6+hZQn4ChJ/Qvn8OKBBIxuYOv/h8nf8AUvg5vS
dvpxWZdrz1Qevn8OaX/JOa/wC4PQ84p62MRmz9mPeuY5rUI3+SMyP/AJB6+fw8wfR1f2bsf
o/Qpd/urgPEDCEbbHkCP9Bk/oXNvO8IfMXW9t96Uv8AVXE8+wg/Rvn7KMv9Vff4eYYHXs7/
AP3GX+hcjzjEj/gch3/xGT+hcDz3Dg/3DIn46oydv1L47n+HaATXyWj6/QZP6F9HPcQTr6L
k9n/EJP6E/h5iiQG08q4k67UJP6F9/hzjfSjlSfgKEn9C+/w4x/8Aydl/+4Sf0Lrdzyg3Ws
Tmnb+GPevo5/hx7s1fJQP9Y5KMnUPwBXz/AHQsEToC+R8foMv9Vcn8+wsYJMeQ0PX6DL/Qu
P8AugYbTSIMkQ7y/sGT+hD4gYca3WyY3/iMn9C+N8QsO46FTKH/AOQk/oQeIWHPlVyh/wDk
JP6E/wB0HFb0KGXOv/h8n9C5fw9xet/QcsdnQ1Qk/oX13O8e3Q/JuYJPwoPXB3PqDTo4nN/
b+T3r7/Dyifq4nNOPwGPftfRzqod/2lznbz/te9Dz3GRjdihlq4PkZaEg39mgV8HiDhS4NE
GS2f8AEZP6Fy/h7iNE/R8l/wBxk/oR/PcNH0mSO/GwuDet9ORrQSdDZI+asqj+QAHjmSBOg
asn7pXXxc9XFMSf8Si8/wDIClURERERERERERERERERERERERERERERERERFXOfO6eH2yD+
lF/ONVi9FHciOuN5I/4pJ+6Vx4wd8WxR+NOL9wKURERERERERERERERERERERERERERERER
EREVY8RAXcMtAf+8i+7841Wb0Cj+QfxcyX+iyfuldXFe3EsR/oUP7gUsiIiIiIiIiIiIiIi
IiIiIiIiIiIiIiIiIiIqz4huczhV0sOj1RfzjVZR5BR/If4uZL/RZP3Surio1xLEA/8Sh/c
ClkREREREREREREREREREREREREUZkM7UogsaH2bBEnRDA0uJcxvUWkjs09x5/FZny7xNsS
xSY5tcVGPoyNuxuf+cgmP1Gte3t1fFvb1+CgONeI2Vx0EVGW5bjx0sr2m/bHt3wgMGtfY4g
ne/MKy4TxN5RE2tXy2Djtm1CJK1qORsTJGkkdbj5AfEDuNeSuWA57is7UrzBstaSzYdXjie
Oo9QGwT0+QI8idbVnRERERFWPEX+Jdvv8ApxfzjVZh5BR3I/4s5P8A0SX90rr4qeriWIPxp
Q/uBSyIiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIi6bUwr1ZJeuNnS0kOld0sB9Nn0G1+cbWa9lHymfJvd
+Vr0whjggmPTHt/U9w0e7fdaAvXguLZ3lHFKFJtinQpTWZHxSWZel1uQ+egO7tAev3L1UqO
Qw3GuTcdytiGo+ONks4e4ySfWHvxt8i1w0CfMaS54a27mCwt2LkMc+OnPSJJXODIA4ktcA4
+6PIH5qG4ncr0fyjSktGO3MY3wWGPc4fmXlzhodzsDsPVa94bcsy3KHZR+QaySvFIwV54m9
LCNd2j1369/LelekREREVX8Rv4k3fL60Xn/AJxqs48go7kP8W8lv/ikv7pXXxX+KWI/0KH9
wKWREREREREREREREREREREREREUbmarLtOStbhqyUHxOM4sdwCNFvbyI2NnfwX5fsVLFi7
FNUkgknmlMbYqrCzoeDodtaG/TupWSR3EG0jBkfpGXrWPaRPif7WCBnSQ5vSe3WHef2eqse
R5jgecNwtTPt+hWw2Rl29E0dLGlhDO/rs6JHkDtRPIrdXE8fi43Zv5LIEME1bU7BWja7u06
bsv138yNbUTJkrVfIVM5LQhgbJX6InNhA9t0joMmh2Dt+vxWh+AsmS6MjAWhuNaA/ZZ3dKe
3Y/YPL7FsaIiIiKseIv8TLf+ci/nGqzDyCjuRd+NZP8A0SX90rr4sNcTxAP/ABKH9wKWRER
EREREREREREREREREREREURyjCv5FgLGKZaNYWOlr3gb93Y6h942Fg/iBwq5wi2fodmZ2Kt
do3dWtHZPQ74nt5/YoXF8TyOS47fzghlFKnG4iVoBDnjWx571o+a4V+NSz4ankX2GV4rN00
3STHTIyWhwc71A7n8FJcy8P7PGMjUqQ2xf+lVnTtcxuuzRt2viNd/sXg41FPkcjWoVqEFhz
9xlk73BsxPkCR8PMAdu21+g/D7j8/GeI18ZajDLDXvdKGvD2klx7g/DWlZkREREVY8RP4mW
v85F/ONVm9Ao3kn8WMn/okv7pXHi41xTEj/Eov3ApVERERERERERERERERERERERERFlfi1
UsWMpD0sdMx+KsiGMt6g2RpaS5o/ldPb7FVKOUyN3gmD4RjYHQWspPIJz09JMPV5nfx77+T
V7shXgvM5/g2RkikIbFcD9EwtDfL7B+tQnE+VP6WutN6/yJiLYge89XU55AaO/oN6+xWjwy
8PYchxutnDlb9OxNMXFtWUNa5jXaAPb5H8VsiIiIiIqz4hAnh1rXn7SL+carL6KN5H/FnJ9
yP7El8vP6pTjWv4MYvXl9Di8v8gKTREREREREREREREREREREREREXwkAEnyCxp2cyWU5pX
5tbeK3H6F36FD1bG2O2C/X4En7B6Lz3eQT1stJnJYZBnM8RBhh0gipVLukSaP6R9AvHw+yb
HjJkKsnVZr5D6TVn3/wjQDsn7S39aq/IKUnEr+SwkjGPlJLY5I5AQGOIPcfHQA0fLZWu+CD
5HcGe17tsZbeGD+SNAkfjtaKiIiIiKs+ITujh1p2t6kh/nGqy+ij+QjfHMkP8Ul/dK4cY/i
tiv8AQ4v3ApRERERERERERERERERERERERERQXNshYxXDMpcqgmdkBDOkbILiG7H4qlc+ZS
wPhNQwT2N9pOyONnXslpGnPf8Ad3+9yokEuWOTxvN+Q1yMbXiaK7mlvvlgLWNa0nf1gCfvK
83A8Jc5Jl8jYrW5IMhVrOtQTNd0j23UNbPwPdTHG7Uef5/bkmabL8k+Ss6Bun9DHx9L5urW
hotb+Ksngi9+PucgwNgls9acO6PsJa4/qC1pEREREVX8Rjrhdrtv85D/ADjVZ/QKO5H/ABa
yfbf9iS/ulcOLkHimJI8jSi/cClURERERERERERERERERERERERF8IDhogEfNYxz91nmnif
T4vTcfY1mhkzh+jvTpD9wAChvGu1WZyHHYemGshxtQN6G+TC49h+ACmfAaqJH5yR7dtcyOI
/YepfeK4ajxTxqdi4XyPiNZ4ifK3pPUWhxH+F2B7qXy0B4j4x0syQRRzbDBK7yayTsO/wCD
T+K1BEREREVX8Rv4mWv87D/ONVn9AobmJc3hmYLSQ76FLoj/ACSvdh2CPC0WNAaG14wAPIe
6F7ERERERERERERERERERERERERFwlkbDE+V501jS5x+ACy7wxZXtXeSc4tb9nLPIIZHjWo
x7zj+HSPuWQ8iv2s9mLuemZ0x2bLg1wHYHXZv/AFdLXfAejJDhcpcdsMnsNY0enut7n/WVq
59gX5HEHKUA5mWxzTJWkjOnOb+kzY9CNqDymUwviD4evLLkVGSD2R9rO/8AvebetH1+/wBd
/atCrdq0Y9oJNNALgdg9vNdqIiIiKtc+JPGTCB/d7VeIn+T1StG1ZPRQvMyBwvM78voUv7p
XvxJ6sPSPxrxn/VC9iIiIiIiIvi+oiIiIiIiIiIiIiIiofiZyyfCYq7Rhrke3pHVgg6DnO6
A0dtb11HzVXypnw3BMb4fYVpt5nIRh1lkf/Btd7ztn08wO/oCqpzrjUvEuN4TE2nxm5JJPY
mERPSN9IA3661pat4O1XVvDum5zekzySS/aC7QP4BXjz7FVKz4X8Ss232TjjGZJPaSMjlc1
jz8271pVPjOOmwfJcwcXkPoMeNusinp23ufDNA8+64Hza7v281qkNuvZkmjhmZI+B/RK1p2
WO1vR+4ruREREVZ57v8gQaOj+UKv861WVQ3Mf4mZj/Qpf3SvdiOr8jUusAO+js3o7H1QvYi
Ii+d9+Y0vqIiIiIiIiIiIiIiIiIiKpO5nXp80ymOyd+tTpU60RZ7Yhpe92ySCfPtoaUizmn
GJKjrTc7R9k0bJMwBH3eapfjFla1nh2NlrvEjJ7bJYw7bepoB79J76/pVw4vxyniYpcgGCS
/kNS2JyS7zH1Wk9w0egWbeKdevneefRLNxtOtjMb7WWZzC4Al2wND47ar34XPgPh7i2QydZ
ZG4PHVsh3U7f2K3IqHnpXcf8AE/EZEDpq5mM0rJI7dbe8ZPz2dLnx3NyUvETN8Wsxg+1eb0
ExPvODg33T8h6fYryiIiIqx4gb/g9Drz/KFX+earMobmP8TMxv/iUv7pXvxO/yPS35/R4/3
QvWiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIij7OBxFy79MtY2rPY6Q32kkQcdDy814n8J4zJkm5F2FqfS
GjQPsx0n7W+RP3KkeOOImt4/E24GM1FM6FziQNdYGh9nulXviFn6ZxDETl3UX049n4npAVQ
MeIo825dl8oBNj460MM7ZwHh73AO6Gg+fk3Q+JUDluQ5nj7qubpcMlw1WINjY9r/dkh39SV
g8ifQ+YPqtdx92LJY6vegIMdiJsjdHfYja9KgOa8d/hNxuelG/2dphE1aQebZW92/0fes1O
ctZqCHOQ1pa/KeNAC5GWd7UH1X9h8O/b5lbDRuQ5GhBdrvD4Z42yMIPmCNr0IiIirPPiRx6
LQ3u/V/nmqyqG5iAeG5gO3o0pd6/ySvdiDvDUT/i8f7oXsREREREREREREREREREREREREW
beN87BxSpVERfNPbb7PXpoHf7dferfxGg7DcPxlOclroKrevq/ROtnf2bWeCeLOcwxcFV7Z
6t/MT3nub3ErIQGsP2AtK1a7Tr5ClNTtRtlgmYWPY4diCoviOEs8d4/FirNltgV3vEL2gj8
2XEtB+YBU2ipnPIo8KKfKqtVgmpWWC29jPekru914PxHcFTfHa1OOkyzirJdi7MbX1qwaAy
IHuentvvvyPkphEREVZ58dcdjPqL1Yj/ALVqsqh+X6/gdmNnQ+hS/ule3Ef7zUf9Hj/dC9i
IiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIqzn8Pn85lWV4MvJisVHFtz6pHtpnk927P1QB+1dGM8PaFTJR
ZDIZC9l7EB3B9Nl62xn4gfFTfI7TKXGsnZfrpiqSO7+vulZf4dY90fKsAzp6TVwTpn/wD/A
EkOv1FbEiIvPfo18nQno2mdcFhhje34gqk4DD8p4NjrGPqVos3RbI41WiYRyRg9+++2t77D
atuDky0uLZJm4IILriS6OB3U1o32G/jpSKIiKtc93/B6Ly19Pq9W/h7ZqsihuYjfDcwP8Sl
/dK9mFd1YOg741o/3QvciIiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIipfizafBwWxWi/ul6aOs0b1vqd3
/YvNwqNkvNs6+ED2OOrVsc0/4TGnq/Wr6iIiIiIiKt881/B1mz53qv881WNQ3MdjhuYI8/o
Uv7pXtww1hKAI0fo0f7oXtREREREREREREREREREREREREXiy2XoYOg+/krLK1dnm93x9AP
iVj3M/ETH8zs43D4mtZ02/FI2d+mh/fWg3z9fVXTwuH0ivnsr6XstK5vb0HYftV6RERERER
FWefjfGmj/Ha3881WVQ3MiRwzMFo2foUv7pXuxP8AvPS/0eP90L2IiIiIiIiIiIiIiIiIiI
iIiIiKrs43Jms3av8AI2NsV4Ji3H03HcTGAD33N8i4nfn5BVDPUMBx3xIfdipQsihxEtyaI
Rgta9p01zR6O+auvAsa7FcKxsEgAkfF7aTX8p56vv8APX3KxIiIiIiIiq/iCN8bj8+16r5f
55qs6iOXEN4hlyfIU5f3SvZif95qXr/Y8f7oXsREREREREREREREREREREREREVb55yOzxX
jn5VrRslMc8bXseCeppPcDXkfmsx5Rk489nOQX64kY12Lq1WNcO4Mr2HX4EhbbVhFapDAPK
KNrB9w0u1EREREREVb53r+D0e/L6dW3/2zVY1Dcy/iZmP9Cl/dK92I7Yaj/o8f7oXsRERER
ERERERERERERERERERF47+Shot6dGay5jnxVmEe0l6fPpBVE5rmauZ4rksZYuwmd7GvdHUr
utCs1p2S97e29Dz7a7+aqfHMV7TG0MhLlI7zstmK7XSdJb0xwBzj1dQHkAPw81rtPk2It4W
tlzcjgqWndMT53BnUdkAd/mFKggjYOwV9RERERERVvnjS7j0ZGttvViN+v55qsah+XDfD8u
Nb/sOX90r24n/eel/o8f7oXsRERERERERERERERERERERfF9RRPI8/Dx7GfSXxOsTyvEVat
H9aeQ/VaP6fRZ+IL9/POiyOXZXu2JBXyFuFwDY2uG204Pi7vtzh96ueaxuPwXAcnUo1o69a
GjKAxg1+gfP4n5rOLeHqw+GfGa7bFr8oT9b61SmdOsuk+sCfQBp7n5qYt8G5W7FY6621SNj
FtJgw/s+qu1vSR07P1n69T6rs8KM5kLuUydXKzudYdGx/s3gNLHM9x46fT9FaciIiIiIirX
PB/wCz0ffuL1b+darIofl/bh2X/wBDl/dK9uIO8NROtf2PH+6F7ERERERERERERERERERER
EREWE8t5Laz/I7+Sp15pq2De2KCQuAiqkktMzh6u6h2+GhtWLF0opfFDFUKlcux2KqSTMkL
+r2sjvrTE77lzj5+ulZPE3M16HEbVAOL72SYa9avH3fIXdjofDW1CcKx5HOgywx7ZMTg60A
if/wL3DbtD8VpaqF3itapz2lyOpM+tJZcY7LR9ST3Toa+J9T8greiIiIiIirfPP4vR/6dV1
/2zVY1CczeI+G5VxBLTWcCB56PY/tUrRY2KhXjZvpZE0DfwAC70RERERERERERERERERERE
Ree/BJax88EMhikkjLWPBI6Xa7Ht81m/iFm+SUOJNrZStBXdZkbF7enZcC5w2fLWwDr4qy8
J4fWwfDm4y5EyxJcaZLnW3+6OcO4P2DsvRj+KY/ila7PxzHM+mWB2bLKdE+g2fJo89BZ7ku
JZjGeIHH8vnMmzIz3brQSAWtjeDvob8teX2K48MBu8u5Vlw7qjfaZVZvz/NjR+7uriZohM2
EyMErgXBhcOogeZ0qvy25QN6tHLekinxkUmSMMbd7DWlrS4+nd3b4rt8Pbdi5wvHyW7YtTu
j6i8u27pJPT1fPSsyIiIiIirfOWCXC1oeoB0mQrBgPkSJAdfqKsagedfxIy3+jOUzVGqkIJ
3qNv7F3IiIiIiIiIiIiIiIiIiIi8GZzeNwFB17KW2VoG+rvNx+AHmT9iqtfmnIeQjr45xsx
VQCfpmUeYmOA8tNHcqM8NM/m+W5a5kMll29NImM0YWAMId5O+4tOvvWlrJspkneI/Na9Gn7
OPDYSczSSyb3Zc09wwevkfu7nzXr8Hc3byc+dhnnkkibYE0QleXFnWXbA+A8uy09VLm8bJc
nxZvtAJRl43MZ/KAa4u/AKleFvJZ4uZ5TDTb+jXrE00LndtyNd318dj9im8wbOb8X4cTFes
UI6mNJdLXID3hxBIBIOvT8FNU8Dx1rM1jab3y2rTPo9qxakdI4uc09LOp3nre9BQnDLdzB4
PD1Z560EFW7NjbzXNPU+TqPsiDr7PP0K0hERERERVjnZ6cfi3a8stW/fVmUDzkF3CcqANk1
z+0Karf3rD/kN/Yu1ERERERERERERERERERFVuQ5/Ktz8XGsLBEy7aqunZcndtkQDtH3dd/
wD8rpx/E8jJm487yrKwX5asZbXgih6IIt+btHzPzXHxC5zj+J4iSA+zsX7DCyKqT5AgjqcP
5P7VkvhTyRmG5rHHN0sgyA+jv12AcTtvb7e33rYPEPPnDcddWryAZDJOFWq0Hv1O7F33A/s
UNwjEU62XldXIfQwFd1Rs/pNYd708n3dmrOOCckGI8Rvbsl9lRyFp0cg8m9Liegn7CQv0Wq
Lz+9Vpck4pJbn9jFDblne/Xk1sff8AaoPi2TwGF4FBnM3p8ceUnlpva3bw4uOta7+h2vL4e
cjsct8UbmWlrxwbx5b0NJOmhzQNfNanWtVcgLBgj63VZ3RuD2a1I0d9b+3zWKszV3J53kNO
OE125Kv+UK8JcHdFiIB2wfn0O/BbPgsrFm8FSycP1LMLX6+B13H3HYUgiIiIiKs85BNHFgH
X9tq2/wDrKyqC5uenheVPwrn9oUxV/vSH/Nt/Yu5ERERERERERERERERERFHT4WrYztTMu6
xZqxPiZo9i13nv/wBeqoHiLmrFjk9PEM64cdjmi7kZTsMc0dw0/HsNa9S4LK+Zcivczy9jM
PhMdWINZG0dxG39EE/E9z+KgYzI2Vr4nvY9hDmuadEEeR+3srjlMpkbGJE3IPpdvMThkONl
LdCANeC4g9tuJOu3f4q28Xw+Qh8HuQzV3yfS7Tn6Y156mBhAcPtPvbVRzvFsbR4BhuR427J
JLZf7Ow1zgWtfo9gPTRC1Xwm5a3PccbjrU5fkaA6ZOtxLpGb91+z+H3LjzWubXiBx0OIMNa
tasStIBHSGjfb1PcLDcjmpLmGx+Lawtr0/aFoJB2Xv6t/LtoLX/A3DvrYO5lZq3Q63IGQyO
83Mb5/dv9iv/IMw3A4h972BmIkYxsYOupz3ho/ashztJ+BzcXJgGiLFZmWrMzz/ADbz1g/Z
p7h+Cv8AwLWNuZrjzf7jTs+3qd/OGUdTdfIHauSIiIiIq1zcD6DjCfIZWt++rIoHnP8AEnK
/5g/tCmqv96Q/5Df2LtRERERERERERERERERERQ3K85Hx7j9i8femI9nXjHnJK7s1o+9Y/w
A6fksrfxfEG3HTS42p7TIWXuJHXrqc5x9Q0D9elTMxmWXa1bE42Iw46sfcYQA+eU+cr9ep9
B6Dspfw14n/AAo5Q2Of+8qWprOv0tH3W/ef1AqQ8Tsj18wjq04/ZUsWxnsWwgjRf75d8iSV
b/DHM24OPZ+pkZPos1dv00SdHWQ2Rmy/pPn5b+e1wz3AJsphpbF3J0a8LY22478cfsI5Hka
1LED0jtr3x3+Ky7E5O/w3lTLEM7BLWlDJXQvEjHs7dWiOzgQtsmvUOS83wtzHWWWKs+MtsD
2d9E9III9CN+RX5+njbBYkja3+5lzSD66K/UOKtVMDwijYuT+zgr0mFz5Bo/VB8vj8lDZjN
wcg5DgMDDWmdFYDMlM53uljGguY1w+3R+4LhgXYTnFTkFS1DDLE/JODmsJa54aGhr/t0PML
syt/InmmM49gI4ooarIp78gI6hCHdIZv4a/arsiIiIiKs84OqWLGwN5WsO/+UrKq/wA+3/A
XLdPn9HOu3zCm6m/ocG/P2bf2LuRERERERERERERERERERVnlLcRXyOJyWVdPNJDOI6VSMb
D53eTtepHxPYLNche41X8ZLLnWPY0AJHXOpw9nLMGHt9m/j6rKidWC6PbR1EsIOiO/Zbj4L
nFR8bsUor7G5W050krG9pGN1putjvod/XzVZw2Jdm3c2l632ZK/QYiRt7/ZvJHl8QzX3rW8
Nh8Fap4zK0qrQGUxFC4OJ/NED3HfygPgd6UxZp1rlOSnYhZJXlYWPjI7FvwX518SeEt4hlg
6vZhNO07qrwl/5xg9dj4D4/NerwYEg563pI0KsuwD8h/tVe49BJa53SgbVjsSPva9lPstd7
x3v9Z+5fp+7j6mRqmrcrsngJBMbxsHR2Oy+SR0qbjcdDHG8NbF7RsfvdO+zew3rZ8lkvFeG
5viviZRltxxGC39JLZIiXDWielx12PkVJ8OErfGbk4D/c6XFw+I6m6/atRRERERFVeejdPD
99f24rb/ABKtKgedEjhOVIGz9HP7Qpmr/ekP+bb+xdyIiIiIiIiIiIiIiIiIi+EgDZOgsr8
SeX4qnlntbDNLksXEW1pPaD2cc0g8+n1LW99+h0sav4nI0ZB9NgfGZIm2AXHzY/u129+q8s
RjMrDJsx9Q6unz1vvpfp3jmOxWLwX5cgwrKM1iETyxg9T2gN8tnyPT6BZX4fcx/g/kLxkqt
kjyV6ISyPPSYY3F3vH/AKw7LQ+IZijRzd3j8TLUVaWZ81F9hoEcmyS5kR9WjzH2q8Kucy4X
j+Z45la250M0LuqGdgBLD6jXqPkss4Rgb3EvF2tjbw0XMmbHIG6ZMzpJBb+Cg+Hyur+LdXU
cZc7ISRnqbsAEuHb4H5r9JKNp5A3czdhhmY+vTDYntDD1CU9z72+40R20u7L5FuIw9vIujM
rasLpSxp0XaG9Kh+HlmLL835HmWRuiFiOu+NjvPpe3e/8AVWkIiIiIirPOG9VTE/LLVjr4+
8VZVA8578Jyo/xc/tCmqv8AekP+bb+xdqIiIiIiIiIiIiIiIiIig+SRVMhLjsRYnex9my2V
rGfpiL3yD8uwWJ3sBkeSWuUZtlT6Y2CxI1roz7odvZcB5u00AAD4heTKWsnk+N4zFzOs2sp
krDnujlZ0vDGDoiY0H07uPwVew1WM5+tFcicIYZC6wwdj0s2XD9Wl+n8Xk6Wf41DfY32VS3
BvpeQCxpGtH0CptjwyrYfM0rWDpMs4+Vhr5GnPJv2rD369n1B1+A0qFyLO3MLn8f0YrK4yv
SsiaOrbtufGddvc2Doa7diey1Wnz7BZXD1rlixLU6vfm6erUBae/W4Ds0ka7+asn5TpmevC
2drjZYXwub3a8DXk7y338lXeQ8Snv8ywvJK1gboP6JonnQ9n32Wn49/L1WX8Ws14vGew6rj
vbe2tStjE7/ZmuOolziPUgdWh8wtg5TnH47h2Qy2MkjnkihJhc0hzerevv0V4eQW5sBwq9n
aFdkN98cdifTN9b/dDuofZ2SLlWPzvCa157HlmVH0Qsj79ErwWkfj/ALFSvBy3ajzU1Ow9w
ZJj2ljHEecchb+rZWwIiIiIirfNj/YWLGvPK1+/w95WNQXN2h3CsqD/AMXcVM1f70h/zbf2
LtREREREREREREREREREWc8kzba3Jc5lGnvhMYK8AcdB08x2APn2Hb5Kg8cdl6fLcTjMBbt
TNhna67MI3BnW/XtA5p9ABrv6hWrINq/w9znL8raDIcG9sFOIDYkk9kdD5d/1lZvxbAW85y
+LETddWWy2QveWnbNtJ3r/ANea3rhnEpON8dlwt6WC9CZ3Paejs5p12cD67Cs4GhoL8++Kl
Gejn7sMs8tiFz2yVWTPcRAJPec5vy6g4a9OyrnF+VT8ZyckxrstVJ4zDaqv+rMz4dwdaKtG
K5DySB8OQ45A+/haznFmOcfbGmO/YjXV237r/LXZazxzNQch47Xr5mam69ZhIsVA8B2j6Fn
mDrzCxPxS41V4vyxsWNZPHXsQiZvU4npO9HTj315fitL8I8vhZOKVcCy9FPea180tYsO2Av
3ruNHWwrdl7+ExUjIso6OJuVcYnOm/ubyG+Tiew7DSzTK4fLcF5Hj468rpOKz5WGZrSQ4xS
E+XxA+Hx0ojgOUNbnNBh6BGLtqqXk+j9uaD947LekRERERVvmv95YzZP++tbsD5+8rGoHnJ
I4TlSDr+xz+0KZq/3pD/AJtv7F3IiIiIiIiIiIiIiIiIi65pWwQSTP30xtLjr4AbWQ4OGTP
46nZsQv689yEzyFv6McQLh3+HYrUoBi8RPHQgbHBLce+RsbR3kd9Zzj+PmVn1fL8Xrz8vxv
IJCGOyJmkY7f5xu2hoGvPuPJQNuaRvjjYii1WFuEwRlh12fB7h+R8lovD+WUsnh8VWntdWR
lidG9hB2ZIwA8E/H1VpJ0NlZjzrH43kniLi8PNcdHN9CkLfZN2YpAethPoQQ09l5IPDzjXI
eMWMlPYkhtRmZxn6/ZuYdk6laewIOx9nqsfpWMhi7Bt0prFaWAjcsJI6Tvtsj5hW3j/IYr8
cFWWGhFkqUz7VWaeMNZdkd5skd26T6g7A2AF3c95VmMlPFiuV4iCu6F3tGSwNLXtDmj6pJI
cFE+HfKafFOTsvXKZmjkb7LrB06IE93D0K0nxWr3stHjsHEG2ZbtgS0ZdBnf3g5hPloNc07
8/NVjnWG53i8XVkzeVr28dQkj9gWvAL39tDWgXEd/P02qzgvbm5l2uAZehH06Bo/wDexPDi
B/0S78F+l8bdjyWMq3onBzLETZGkeXcbXqRERERVbnbi2ph9DY/K9bf/AFirQoHnP8Sctv8
A4uVNVf70h/zbf2LtRERERERERERERERERF48var0cRbtW3PbBFC50hZ9YN131810cdx1HG
YClVx/U6q2MOic/u4h3fZ/FeDksTMfaq8gjdI2xE6Oq7WiHRvkbvYI/YqbisFxyfOZ3lPIj
AIRlXQV2yv90Pa4DZA89nX4LyeKEVXG+IfH8zYIhrnpdLM0f+7dv08zogL28Gjk/wB0G5JH
TgFLIVW5SIfWNcv2PdPxIJ2tJyNaS5jbNaKZ0EksTmNkZrbCR2I2se/JV/j/ACPA53PzynN
2b0kczetpaYWs6Q4a7D07rlwqpz1scFql7C3irzQ+Rtnpc0tL+lwO+5IAP3LSBw3EPo5CKx
SrumyjQLkjWECRwGgQCT068+3qvzpJg5cRzKPC5GIPMVxkUgI7PaXDuPkQV78/yPLYfL5DA
w2A/H07sjIYLETZRG0OIDQXAkD5fJQM1eSbHQ3mY90UAf7A2GklskmifX9LXoOy1zjuUwvi
Tx+li83ZLM7j2v8Ao2nmPrIGmuHoT2Gx8lGGtybxTouGQMcEODZJHJGNtdYn6To6PYHsPX4
/FVPw9p3LPOMdHCGdbJD1iXfQ9uj1tJ+Jb1aW88PjxuKpOwNPKtuOrSyuZGfrRM69dBH+CT
pWRERERFWecAGpieobH5Vr/tKsqr/Per+A2W6fP6OdfiFN1P7zh3/7tv7F3IiIiIiIiIiIi
IiIiIirXiHc+g8Dy0xZ1AwdHn5dRDd/dtceEXDX8O8bbyMpY2Gr1Pkf30wb0fw0qbznnov0
blChIyJtG/C2aXYc2SMnbXD1B6mj8FUOTTClxO7jHDqceQyvY706QzZP3hwXoyN5/JfB+tL
PO2W7hbfs3lx/OCEjQJ9dd2j7lYKviDFx3w9xcmLbHcs1Gtq2+tpHQSxzmDfro/sIVgs8i5
BiuLU8pNep2b2XnhjrRPj9nHE1+z9u9Eb38FEckoZXP84vV8lADHUxc76DInD3NjXW/wDyn
AgD5Kvf7qOWk4TVxVNksGXbKAJoIQGOiHfQA8nb0NAenzV7yOf5bd4ZUbj8DbOUvVdvnY5s
QrSb13Du/wA1j1/O285zihfyMPsrkViGKcbJ6nMcAdA/V8vILx84Y5vPs4H639NlPYfFxK0
LwvsUsNwXIZjP2IH4xlrqr15GBxEzW9y0H9I7AGvgsxyuRmt8ls5MxGpNNYM7WD3THs7H6t
L9CZbJ2eTUHYfimRoPmlHRfsCTqdWY4eYaPMnuPkqdxr2OE8U6+Ow8UgxLYzQkld3bPNGwu
LvtBK7OD3Z5/GbN/So2wveJ2hjRoEte0fjobK19ERERFV+eEihiiCB/bet9/vKzqB5z/EnL
f6Of9imav96Q/wCbb+xdyIiIiIiIiIiIiIiIiIoXmNFuR4hlKrmud1VnEBvmSBsfrCpLclN
h/AOGwz2TZHVvZhkw7ODnkFoHx0Ssfs0bJgqSQgiK9H0t0/6zmHTgfn239693KnfS7mOt1i
ZG36cUnQDvcoHQ/Q/ymqRz/h7Z45hxkbeXg65YWSsqua5kkg93qBB/klw7LycM/J9p2RwuW
tilVu1vafSSNiKRh6mu169uoa+a03keQxdOHjE0R+mYnDOMlmWKLbNtYGtHft1bdvpPdfMe
+TitblPIchdZYhkgYaAdKZH+ycXmIHfoS4frVY4dwKXKYkW43T183j78RkjMvSz2Lul/Yeh
IO1sebsZOKKvDiIopLE07GyOkI1DHv3n69fh96/OvKLVK34lWp6DDHEcgN99guDgC77CRte
bn+3+IOaABBNx4HzWr+EGPitcYv4rL0IpXU77tw2Ig4scWj0Pqsi5pbF3m2XmdH0j6W9gaD
5Bp6R+oKa8NuV1+KZG5JLDJNJcZHXiZGQDsvGzv00PJX3mv0Dw7HGnUqz5Y6s9mc9b/AH5Z
CzW3H5lw38guHhiJczzK7np5IXGSp7b2cR2Inyu977CegnXptayiIiIirHOjqhi/+dq376s
yr/PH9PCckA3ZfG1g+XU4Df61O12lleJp8wwD9S7ERERERERERERERERERcZGe0jcwlzeoE
badEfYsx8aZJKXE8djomh1aSfT3O2XDobtvf8AHa7+NcOq2/CarEyPV17HXYJS0dcc3m0j5
dgPmFlDLc/J89j6M8baz5LrR+ZAZ7JzyA/pHp3G9eh2v0Fy3j1fP8Vt0J2CWUQO9jK9u3Ne
BsEH7R30sn4lwqbOcBbLDXZPK/MxvIJALYm6a8E/Dueyl+Z0bE2T5NhoKjpK7xVyP5p2izp
0xwDfXevT4LjxLAZDLNxeC5hTsNoVxJJSidtvtHMd3Eg/k6dsfYVJcWyTsn4vZeSs+WrREJ
jZEBplkxajJ+0E+ivE4uMzFqe42szEspe7N5Stdsl+z6N0AfuX5osYYwcllxzbDRqTrjm9H
M11td9hbpezl1WWXmOWswxulZBIyaZ4GxH1Bvn950t643h5MTlM9m7UsbK+SfHOwA9mtbH7
zj8O+/wWH4rL4b+GmYyGSrNs17MVp1dhj69vcT0aHx1vv6bVWxto0cjWtiISmCVsgjO9P6S
DrstI8Ys+7LvwdOSs+vZjq/SZ4SdljpANMPzGv1q1eC2MfTpZSd7dhzooRIBoEtaS5vz05x
G1p6IiIiKsc5cwUsUx31nZat0j1Pvb7KzKvc9OuGXj/m/5xqsEf9zb9gXJERERERERERERE
RERERYf443ZZOS0KBkcIY6hk6ATrqLiN68t9lsWEjZDgqEUYAYytGGhp2NdIWLeKmFHGeZ1
s1Ri9lDbIm21vZsrXbOvt7H8Vt2Puw5LH17td4fFPGHtI9QQoriXHpeN07lR80ckUtySeHo
BHSx2tA/NVnl1zLw84ZV4rFEMvNjzJPLKOppjY4lrNeQJPbfzUxkspZzHBGZ3Fsey5WaLLY
j7p62HUjCPsDgqjg8pXreHGN5JDScbuOuPbK9xcA32r9SPd/KaWuB+3XwVz5HaxU8zqWVnk
go2MdLI6dlgsaWAt6hoeZ0Qd/Da/P8AyPOQTZWtZxx2+rWFV0haAJA3bWuA+bOla14cVKOR
yXJGWoIbBnjqe06m7a9joQda+1aPNVgnqPqSRgwSRmNzPIFpGiPwX5n8SaOLxPNbFDDRCCv
WjjjLWk9ndPfuftVVZI6OQPjPS4HbSPQ7Wj5KTG8o5LXy1RjX1qGM+n5Et3syjbi0k+vVoD
5LU/C+q+twGhJJoyWuuw8j1L3E9/nrStyIiIiKt8v6fb8fLhvWYi1/1XqxqueIA3wm/wDbF
/ONViZ9Rv2LkiIiIiIiIiIiIiIiIiIsP8QevKeLdChkYI3VOqGKPTSDJG499n179S2qpVho
1IaldnRDCwMjbsnTQNAd14+Q4StyLB2sXa7MnZoPA7sd6OH2FVTwznuYtt/iGVd/ZeLf1Qk
+T4XeRb8QDv7NhX1dfsIRObHsme2LegydI6unz1v4KpWcnmsDPmczmiPyPHIyKrUia0npLg
DIT5jz8k4dDCyll+JWmh8dGZzI2uHZ9aXbmH59iR9yovMcsaHFKVWB8FqfE2p6LpJNl7QWl
rQ5v+Ezfn6gLO62ENnj9/Jhj3xVPZD2zNdIc8/VIPrr4LU/B55GZnPYCxioH/aWOLO34LV7
VdtqpNXc57GyscwuYdOAI1sH0KrsPhvxGKJjH4SCdzR3ln297j8ST5lYBzXi2V49lp5buNF
Kvamea4YQWdO9gAjy0NKw8byrofCDklVrGl5sRQtdoB2pCBrfw7H8St2wVIY3A0KQGvo9aO
PQ+TQF70REREVb5fv2/H9f8sRfuvVjVd59r+Bd/fcfmv5xqsLPqN+xckRERERERERERERER
ERFh2doGO5iiH9FnF5t9KR/VstY+QSRfdpxW4ouv2EJsCx7Jntg3oEnSOrp3vW/htdiLw5q
m6/hrdRkEE75Yi1kdgbjc706vltQVSdmHxVyaxajyWex1MiyYmdLn6Be1vT22Bvt8lg+RyO
YyOEt2bVhz22bLJ7UbYh7xIIY8u/k+bftWpYTjkDPAqzExn527Ufbkdru5w95v6mgKseFV6
Svm8FJI9ximZZo7PkCNSNb+va3hFS/FuhFd8Pb75AOqsWSsOvIhwH7CVknh9X/ACp7LBdi2
9lIZZR5/m4muefx7Bfo9EREREVa5hv23H9f8sQ/uvVkVc8QADwu9vetxeR1/wAI1WJn9zb9
gXJERERERERERERERERERZNzTESScwy+OrxNfYzlCOaowHp/PQnzJ9DoHXxWn4107sXVdaY
WWDCwytPmHaGx+K9SIiKmZTw/+mclk5JBkntyXtYzF1N1GyJug5hA+ttu+5+SyjJVoK3IJ+
MSNl+hR5gQxTxP7sheQXxEeo30n4Ag/FbFxLjN7j1W9h7NttrEdWqLXEmSNjh7zXH4b8liu
OnkwdXJT14/ewWXhsRscdHW3McD8jpq03ivjDic7eix16s/HWJXajc94dG4+g36Eq80a1uu
+ybV82myyl0QMQZ7Jv8AJ7ef2lR3NrVWnwvLTXGMkiFZ7Sx42HEjTR+JCyvwNxL5s9dyssY
La0Hs2PH8px/oBW4oiIiIirXMTqXj7t61mIf3XqyKu+IA3wnIb8tR/wA41WGP+5t+wLkiIi
IiIiIiIiIiIiIiIqB4tYy07D08/j3Ojt4icSdbDpwYex+7ej9m1b8Dk25nA0ck0tP0mBrz0
+WyO/69qQRERFgWcqQv8dhDYh9jDJfhc9r3aD+wPV9hIC31YBmoDFznmmNkj221UllY0fFp
bKCPu2r1wrhuFynhZWqywMc7IQmSSx0AyNeSdEE/yddvsV9o1foVCvU9q+b2EbY/aSHbn6G
tn5rOfFvNst/Q+H02vmt3ZmOmbH3cxu/dH2nz+wK5cU4pjuI4x9LHiQtlk9pI6R23E6A/UA
pxEREREVZ5mzrfgB8MxCdfc9WVV3n7g3hV8kEj835f5xqsEf8Acmenuhc0RERERERERERER
ERERF026sN2pLVsMD4ZmFj2n1BGiqH4aSzYfJ5rh9mXr/J03tKxce5jd/s8j95WhIiIizfx
d4hPlaMOfxcbjkMdouDPN0YO9/a09/s2rLx3l1DJ8Lhz9m1HHHHD/ZT3HXs3ge9v7/L7Qsi
yufocj8T35PHRyewfSlj/ADrC0yOELx5fA9loXg5b6/DiF0j9tgllb8ekA7/2r1P55PnGvr
cPxc96fRH0mwwwwQny2S7ufsC9HDOGPwBs5DK3DkMvdf7SeY/Vae+g3fw2e6tiIiIiIirfM
d+0wGjr+3EP7HKxqu8/OuF3z/m/5xqsEf8Acmf5IXNERERERERERERERERERFV+UYG/azGH
zOFbG25TsdM5Lg32kDvrNJ9fIFWhERERVs8Gw35Ss2BD/YtzTrNEgGCWQHbX9PoR8uyqPih
WqYzk/FMhDXigkfaMMsrG62z3Rogeeg4ru8F5XQUc5h3E6o33BoPz7H91aWAGjQAH2L6iIi
IiIirHNjr8g9vPMQfscrMq54gnXCMgf83/ADjVYYv7kz/JC5oiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIiI
ihKmbjzOauY+kZRHjXs9tZYR0vf5mLuO/bzIVHbzSzZzGQzYu/m45TjcZiY5R1TSFwaZHj4
b770pjmHBMpyjjmIrHJxflPHuD3zytPTI7QDj28u4Vfwgz3D+XcjEXHLd115wdVMLPzTnbP
cuPkO+1b8fyHKQcqo8ezBq+2nxpsySMHT+d69dDe/cAfsVsRERERERVjmv/7CPjmIP2OVmV
b8Q2l/B8gB/wD1fzjVYo/7kz/JC5oiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIonlWTdhuL5LIsG3167nN
767+Q/WVSfD7kuGwHF8djbVjqyV53thBE0ue4ySEDfz13PwCu0GP48cxK+Cpj/yjCRJI5kb
PasLvUnzG+6lkVW5hxuPleKgsY59c3a0rZq0+/rBp2WdY7gH5Lz4Xm78lbifZhiq1XyGlK0
kl8FwH6hPkWkeR7K4oiIiIiKucxaHfkN2tluXgI/BysSrvPzrhV/tsfm+3x/ONVhZr2bdDQ
0NBckREREREREREREREREREREREVW8SwXeHeZAe1v5jzcdb94dlh2Ew9OPGs5JkMk9leCVo
krUXbtMBOg49wGN7Hv81qdPBeHVbi83JK8clqqyP2ksxsyGU9/quHUO++2ivdyLlGQn4DFy
Ph72mOI9UjZWAn2YBDho+oOvX0VPwfjXfilY3N14rMRcWufXZ0u8uxAJ0dlaTguRV+SASYe
asKcfSXacDIdgHXR+h3JB39yhq0bsFympxnFyPkpitZuXdxhzmuc7bHb159WwArFxW1kbnH
Kc2WgkhuFpEgkb0udokBxHpsaOvmpdEREREVa5lJ7N2BPocxAD+DlZFXef/wAS7/p/c/5xq
sLNezbry0FyRERERERERERERERERERERERZ/wCMtqrW4fALI6y67F0xdWvaAbLgfiNfr0qb
4dS16vJbbYqBZjH1o6M0jgHAyuO2OcD3Ico3jtW5x7mV3guRjht18wWwWRC/XRv3g9p9CAf
LS0etx/k/GIMbiMAyraxcdiR9r27/AHnRud2Z3+DSTv1I/Gkc+8LL9G1ks7jPYuoB3tvYM3
7SMduoga1oHZ+QVTwNfK4bmVGuyxYx1slntHQM9o9jHDqO2j63bvpbXwyjkbmXynKMoHQut
xtrVwWGMuiZv84Wu+r1eej5KX5DlYcPUrX5c3BUigd1SNm0RYYRojQ779Rr1+Sm4Zo7EEc0
TuqORoc13xBGwuaIiIiKs80AJwOxsDMQfscrKq7z9wbwnIE//wBf841WCP8AuTP8kLmiIiI
iIiIiIiIiLhM98cL3xxmR7WktYDrqPw2oLG8xo27px1+OTF5AO0K9odPXvy6XeTvuVgRERE
RERFhnifk5cxHayM9V89CCy6jQe1+mRvafzkjv5RJBAHloLuw/Rg/BuXkLK7bN2W1E8GR3U
1pjk0wkemhvsrD9K5Tdvm5BwbHsycojmr3/AGgLGBzCC57+xcdHXSPLv5qw4jLZ/G5mLEcp
dUmN3f0K3VaWtc5o25jgfI67j46Ks0deKISBjABK4ueD32T5qj+KMTMXh4c7VsjHWoZxGbE
MDDK4P906ce40N+Sz/luQ5jxGtHDJyh2TxeUicIZt9TnsIG/PuDoj1Xp4Bh+M3MLDnMxO29
ehsNrR07doMYzRGukHz7HevLtpajxnmON5JfyNCloHHvDW67dbNeetdtHY18lY0REREVZ5m
T7Tj4B1vMQ9/wDovVlVc8QB1cMuR/pSPia0fEmVugrEwdLGg+gXJEREREREREREREReHLYe
jm6Lqd+Bssbu4P6TD6OafQj4qM49ByDHXZ8bk5ReoRMBrXnEe1d3+q8epHxVhREREREVY8Q
uSni/FLFuFwFqUiGv8nn1+4bKyOHLZelgMM1uPly2JswSMuV3xmRpkMrySCO7X67gq5ctwm
Ng8HbDeOsl+iPkbZLS8ucPeHUD5616j5K38Dy8Oa4bjbEcwkeyFsUvfu17Rog/go/ksjbfi
FxbGhry6AzXHEeWg3pG/vVyVH8Qsvw6xVZgeQZBwc6ZjnQ15NSR/BzvgBvZ36LDeWXTJmrG
NrSf2uqSFtdjZvatAADeoO9dgBQWwQSAd+S27wytYnI8u+mYx7mTDDxR3IjCWh0wIDnb8vQ
fatZRERERVnmnngdef5Yg/Y5WVVznn8Wd+gtVz/8AVarIiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIiwnx
xybrHJ6uOBPs6dbrLd9i5x3v8AABWbwYlx1PiU96TItjdPY9nIyaRrWsc3etb+IP6lo/sKb
az6sYiijkLmlrNDbnbJ+87JVBs0neGGLFXjtDI5CS9P7Tr9mJG9Q0Ax2tdOx6j4K447DQ18
pazcntDcuxxiQPOxCGj6rfgNrwZrl9ajZxNOqPpD8w5zIXsd3aNdna9e+lm/E+A47mXDb1m
26VmaiuTAzh23dQA01wPmN/tUDxDw1m5NxXLZPcjLcDjHTjBAa97e7gf2D5q0cM8HWMko5H
MsE1eeo76RTsMLHxSny1r4Da0zjfG6HFsSzHY8OMbCT1yaL3bO+5A7+al0REREVX5c7+23G
YydtdlAS30Oo36P3Kzqs+IPbi576/sqv/OtVnREREREREREREREREXwgOBB8iq7LkWcVtY7
ER46y/HShwN0ydTYDsn3yfTv5kqxAhzQ5pBBGwR6r6iIiIsb8ROI3eReKNOpWcIG3qWzM5u
2jo3vfz8vxUb/ALl2UHA454xcF82vz1EgdOg4s6wPjrvv4Eruq47msnLbOAo3oqtio+OyXS
n3HdDQxsg7E9262Fa7fiBnOJU3V+VYbrtBrvo9qu8exska0P8ABOj+pduFt2fEbCuymQyRx
uMBLRVpTFjw4eZkkPpr0GvNZNy+HI8W5W/EwZOy6Ok9slN7n92NIBb0n089dvPSu/h1Z5NV
wFfNY+v+U689yWO3UY4NedkfnST5u3+pa9DBDXZ0QwsiaSXFrGgDZ7k9vVdiIiIiIiq3Loy
/M8XIH1cn3/7N6tCrPiCdcX1re7dcf/VarOiIiIiIiIiIiIiIiIi6rNaG5WlrWI2yQysLHs
cNhwPmFXeJU8zhZ7OCuxmbHVWg0Lm+7mEn8275t7KzoiIiLiWNLg8tBc3yOu4XJecUKgvm+
K8f0ox+yM3T73Rvet/Da8PJeOUuU4h2NvGRsZe14fGQHNI+GwVm/LeLXeG1stZxczWYHKsb
Faja3bqh7APA9Rvz+RWZ8wtXchn3S2+oTivE1wd5aawaLT/JI7j7Vr/gXaEvDrVbr6nQXHb
bryBa0/0rS0REREREVa5V1DL8a1/yl3/7N6sirPiB0njLQfW5X19vtWqzoiIiIiIiIiIiIi
IiIiIiIiIiIi896lBkaE9KywSQ2IzG9pHmCNFfnbK8WuZH22IgcyXLYOR9cwOeGvnr93Mc3
Z97pGxr4EK8+AQH5Ey5H/GWD/VWsIiIiIiIq1yvQy3Gt/8AKY/m3qyKtc/PTxpp/wAcr/zr
VZkRERERERERERERERERERERERERFgXjhXFPmta3XJjlnqNc5zDo7BLd/h2Vj8AmNGJy7ut
xeZ4w5p8gOk6K1pERERERFWuV/wC+3Gu/f8pj+berIqz4g/xZafhcr/zjVZ0RERERERfF9R
ERERF8IDmkHyI0VX5OIRRSNkxuVyWPczXSyOwXxgfDodsEL7bk5ZQlL68FHKVxrTOowzeXf
4t/YvP/AA7qVJBFmsbkMS7+XPCXxf8AXbsKwUr9TJVWWqVmKxA8bbJE4OB/BehEREREREXk
yOTpYim65kLMdaBnm950P/yvz34q8mx3KeQ1bWMm9rXjriPqLS0g9RJBB+5WjwDmkFrNV3O
6QWRPDCPP6w2tnRERERERVnlg3luMn4ZMfzb1ZVWuf/xabsbH0yv/ADjVZkRERERERERERE
RERF8c0OaWuAIPYg+qq2Q4HUddOQwdyfB3HDTnVNCN/wDlM8l56uY5Xx6As5DjDlK8btfTc
fovLfi6Pz/BWDE8hxObjD8feimOu8Ydp7ftae4Xvlj9rE+Muc3raW9TTojfqD8VB4TIz1b7
+PZOX2luCMSV5zv+yYt63383jt1fip9ERERFSrvCZuU8gnu8pk9pQrvLKNGJ5DCz+W/X6RW
S+KvEaHEs9XZi+pla3EZWxOJd7NwOiAT6Kb8BpCeS5EFxO6Y8/XTwt0RERFxeXCNxYA5wB6
QTrZVe4vysZya3jrtb6DlqLtWKpOxrfZzT6gqxoirPLP8AfbjX/OY/m3qyqs8/IHG2bB73K
4H/AGjVZ0RERFFwZ2vY5JawbIpPb1YGTPk0OnTj2H2qURERERERERERERRGU4rhcu8y2aTG
2D/+ohJjlH/SboqEd/C7irNRt/hHjmnfc9NuNvw+D/2rrmzeC5rXbFSu/k/NVHe0riy32c0
Mg9CD5g+RHwVh47l58xjPa3Kb6VyF5isQOB014/kk+YPYg/NSqIiIiLEfHlshzmI6PdDq0g
DvIfWGx+C6fBCJ1fllhrg38/jzINHZADwFuiIiIiovP8Pfp2YOY4IH8oY9up4x39vD6jXy7
/d9isfGeS0OVYePI0XHR92SJ31on+rSpdfCQ0EkgAdySqZyDkGHvcnwGMrX4Z7cORD3xxnq
6B7N47kdvVXNVrn/AG400/45X/nGqzIiIiKmYaTfityJmu/0Ssf1K5oiIiIiIiIiIiIiKGz
fEsHyHTsjQjklA02ZvuyN+xwUPj8Vb4MHTzZu1ewoHS6KdnW+vsgBwd/JHqp8ZiP6bFXkiM
TLGxWnc9pZMQN6Gj6jZ+4ro4vmpc1jJH242xXK0769mNvk17T6fIjR+9TKIiLrnnjrQOmmd
0xsG3HROvwWU+OTG2H4Gu7bWl07ur7GjsovwnqMqcoxFhkvV9NxExcCfItl1r9S25ERERfC
A4EEAg+YKrWA4TV43yG/kqFqRla63vS17jHb3sH/ANea9HLuV1+JYxlqWvJZlmkEUMMfm53
n5+gVNhxvM/EN3VmnyYLDE/3tF7skw+/v95/BS9vi+G41a47BiqMcPVkx1ykdUjvzb/Nx7q
8Kuc8APHWg673K/wDONVkREREVAxUrovG3NRE9paEZ/AN/pV/RERERERERERERERcXsZLG6
ORocx4Ic0jYIPos7fE+jdm4ZYn9m8PFvA2ZPJpadiPfyOx9hXKnZ9tygTU7bqEXIYWkub5x
24HD2jCD6loIK0RERR1bNVrOat4gB7LNVjHkPGutrv0m/Eb7KRWS+Ozh7HCNeNs65z2899I
0vD4dSwR5ziMLHdVj8mWvatA+q0yEtO/uK2hERERebI5CpiqE169M2GvC3qe9x/8AXf5KMo
3rXJcTFcrC1iWmcPYZI2l80Q7+R8g78VMvjjkLS9jXFp23Y3o/Jc1WeWb/ACtxnvoflQfzb
1ZVXOdjfHB28rdf+darIvFazGNo3YaVu7DBYsAmJkjunrA89bXsX1ERZXlbceE8d6did/RH
fgbFvXntpaP9ZoWqIi4vYJI3MJIDgRsHRUPjqmQw1qtjYxJcxxjduzNL1Sxv89O39YH0+Cm
kRERERERcQ9peWBw6gNlu+4C5IiIigeXcXh5RixCJPo92B3tKlpv1opB5H7Pis+uZK7bxU1
myySPN4CeKe3TawNDix56p2f5TT3WsUrkGQowXKzw+Gdgexw9QRtd6IqZyif8AIvN+O5ZjQ
W3Hux0w9SHe80/cdq5rI/H1nVj8Iert7eQa+0NVQ5hhxU5fUxGHklE9aCvBVhjc72kvUC4n
qHkduP3K+WczzDj3K8fk83Tir4abopyiKYytjBPZzj6EH19RsLTgQRsdwvqIiKtRcatZHOy
ZPkE7LMcEhFGpHv2TG+jnA/Wf9vkrKiKs8t/314z/AM6D+berKq9zklvHNjz+lV/51qsS8G
XwmMz1T6Lk6cdmLewHju0/EHzCpGRxvK+CRuu4G7LmMVH3fRtbfJE31LXDuR/60pvjHiNgO
TlkEUxq3HAH6PY90k/4J8nK1oix/wAcIHVMjhcvEemRoezfxLSHD9pWs0ZnWaFedw06WJry
PmQCu9ERR+ayv5Fxr77qs1mOIj2rYRtzWb7u16gDuvVUt179SK3UmZNBM0OZIw7DgV3IiIi
IiiOR52phMZM+W7FXsOhkdAJO/U5rd9h6+ihPDfE3K+HfmcrNLNkMqRI8yklzGD6re/l6n7
1ckRERFTedYGy4xckw8TXZGi0iaMdvpUH6TD8e2yF5PDLLVn1Z8RWsGWnHqeg55HWInecbh
6Fjtj7wr6iKneI0Akr4OXqLTHmINa8+5IVxWR+PjmilhWybDDJMdt899Ldfcu3CQMseNFWZ
zupzMJFLsj6zuhrd/gVpGcw1PkGHsYu81xr2G6d0nRGjsEH47C9VWu2rUhrMc5zYWNYC47J
AGu5+K7URVnkXKJ6uTgwGDjhtZmyOvokPuQR+r36/UPNWRnV0N6yC7Xcjy2uSIirHLwTk+M
kHyyrf5t6syrvOzrjg/wBLr/zrVY0XRDdq2ZpoYLEUksDumVjHglh+BHos85v4VV8l7XKcf
ArX99boN9LJD8R/JP6ivFxHxUkqW/yHyxhgmhPshZc0hwI7akHx+YWrAhwDgQQe4I9V9WXe
OkRODxkwd3ZZc3Xx23/8LRcQerDUXfGvGf8AVC9iIi+EBwIIBB7EFUW59K8O7rrlaN9jjdm
XqsQNG3Unnzc3/APqPRXSpcrX6sdqpOyeCUdTJGHYcF3oiIiIqVyfGUszzzC0pazXyCJ1ia
RxJ/NMd2YB6beRs/AaV08l9RERRmVzkWHsVRbglFaw7odaGvZwu9Ov4A/HyUkCCNg7BRU1n
DnYXnkGdwlWEVbTHRXYezfZ779bPtI7hSdHP2WcjmweUquilkfJJSmaB0TQt18+zhvurAq9
PnrWM5W2hlI448feDW0LLfL2oHvRvPoT5hdPN6Vm/FhoK8TpB+VYHyFrd9DWkkk/AdvNWdY
54/PLm4WE6DR7Z+/uau7hw9r4pUJA4+7x6He/X3Gha6i4SyxwQvmleGRxtLnOJ7ADzK+QzR
WIGTwvbJFI0OY9p2HA9wQqxncxlHZx2IwE7J7kkID2OZuOkN7Mj3epI7Bv3r24HiOPwrhaf
u5knEulvz95XkjR7+g9NKeRERVvlnbJcbIJ/wB9Gj/6b1Y1XObf3jjP+dK37ysiLxxYnHwZ
KTIw04o7creiSVjdF43vvrz+9exZ1zDw8s8rv37BZBVsRhpp2IuwnbruyUfEEdnD0K9vhpb
z0dCfCZ+nPFLjulsU0gPvsO+2/I612I9NKy5zMnB14bclSSasZQyxJGe8DT+mR6gHW/gqF4
5R+045jbDNuDLJ0W+Wi3/8LQsHMbOBx85cHGStG4kDzJaF7kREXXYrxWq8leeMSRStLXsd5
OB8wsvrWbfhTnX1LntJuN3H7il1v2B/pA8x6jutPrWYLlaOzWlZNDK0OZIw7DgfULtREREV
UqH23inkC8l30fGRNj35N6nku19ugrWi6rNmCnXksWZmQwxt6nvedBo+1eHCcixPIoJJsVc
bYbE7peACC0/MHuozl9vK4YV89RlfLUpki7S0NSRnzcD59TVN43J1MvQiu0ZmzQyjYcPT5H
4H5LvsV4bdeSvYibLFI0tex42HD4LwUHRYmOpibWQ9vZeH+w62Bpe1vfQ127DQ+5Sa4TNL4
JGNJBc0gEHXp8VEYATZLGUL+Xx/0fJVw9mng7Yd9JI36OABU0orkmEi5DgbONkIa6Vu4pCN
mOQd2uHzBXk4rkhncVG69CG5HGymCw09+iVo6S4fIg7+9WBYl4+WHHKYqsNdLa8knl8XAf7
FI+FUf0jmmRsSlrnVsZWii6XdQDS1v9C1xFWPEOzNX4dajrnUlt8dYf8ATeGn9RK4czsu49
wKSvQJZKY46dfQ2QXaYP1bUrx3AU+O4qOlUZ30DLI47dI/1JJ81KoiIvFlMxjsLW+k5K5FV
iJ0HSO1s/AfFQueniv5Xi768rJYJLrpWyMOw7UTtaP3qzKt83/vDGHegMrWJP8A0lZURF1z
Sexgkl6S7oaXdI8zoeS6cbkauXx0N+lKJYJ29THBehzWvaWPaHNcNEEbBCzbxUoS1uEzVj0
tpVponVX9ZL9nqBYR8Bsa+X2K58RkbLxDEPY7qaacXf8A6IUwiIiLw5jD0s9jJcfkIfawSj
uPItPoQfQrzccw1LjWMjw1Sw6X2XVJqR4L9E+evQeil0RERFVabZaniZkRMNMv0Y5ID8fZn
pcPxcPxXtHKYGszc8teT6Ph5fZvfGOov90OdofLf6lMwzR2II54nB8cjQ5rh5EEbBXgz2Ao
8jpMpZH2roGyCQsjkLesjyB15hR82AqYe7Qu4iAVPokbo5YoYi4TQa2WnXm4Hu357+Knmuh
t1t6EkUrdEOHYg+YI/wBizriJn4xzPJYiSPopTSgHpADWvdv2bg0eQcNj4bC0pRXIMIM5jx
Cyw6raheJa1lg26F48iP2EfAqHh5hNiJ/oPKKxrvaQ0ZCBhNaX5/FnpvfYH1VqjkjmjbJE9
r2PG2uadgj4gqq0c1kavJM5gZT9Kmhh+l44SHRka4ElhPwDtAfJWalNLZowTzwOglkja58T
vNjiO4+5d681WWKSWyI674nMl6XudH0+0Oh3B/SHfW/kvSsG8dZhLy6nA07dHS7jfxc4/wC
xWPwmDn8nzMp1oU6jSR5fUWrIqRzC03Kcv49xhj/rT/TbAH8iMEtH4/sXiyduTk/KqeOZXa
yrXy/vyAkmQQR9R36D3naWgWLENWvJYsSNiiiaXPe46DQPMlZhyOPKc0a7KWcgcDxqp70Er
9h9g+Qf0jvo+n7FcuC37mR4nUsXZ2WX+8xllm/z7AdB5B7gnXkfgrCig+Scqp8biiM0UtmW
V4jbFBouBIPTsb7Aka2qpjvDWznLDsrzW7NZsSOJjpxy+5ACfLq/o0pe1jqWEyfFsTQY6OG
vYkLGHZ0DG71PzKt6rfOG9eOxw9PypW3/ANZWMvYHhhe0Od5NJ7lcl0Ptwsux03OImlY57R
0nRA1vv5eoSK7Wnt2KsUzXz1un2zB5s6hsb+0LtBZI1wBDh3B0f1KkcRjn4pyW5xOdzn05+
q5jpCPME7ez7Qe6uZuVW2RVNmITkbEReOsj7PNUzxFmp5vg+eqRuc2fHFrntewtLSCCCN+Y
I3ohe/w1yFfIcCxboHh3sIvYyAH6rm9iP2H71akREXxcYpY5oxJFI2RjvJzTsH71C8gpSQd
efoFrb1Ou8EGPqEzPPoPr5jY16qTxmRr5bGwX6jw+Gdge0j9n2hepeTJ5Krh8ZYyN2T2deu
wve75D4fNc6NyLI0K92AOEViNsjOoaOiNja9CL4fJVWKvdyWaxGaqyRy/QzNTusc4jQ3ouH
buQWjt811cmc3jtWw3GS9FzO2o4oodAgSOOnvAPntvn9gUphbmPpsyOOiEsTcVJ+dMri7s5
vX1D5dz29NLoyvIpXNs1sT0umGLN+Cb6wcN9hr5hfeSTX7PDHX8c50dqOOO21oJBIaQ8tP2
jYXHj8Ej8i7MY2Zj8PloG2HRF3eKb1LR5acD3+Y+asPsohIZfZs6yAC/Q2QPLuuNexDagbP
BKyWN/dr2O6mn7Cu1Z3yTCW8Pkn3agbJC+R09V0h7RSH69d2/OOX0+DvtXkrZmxjcS3N8SL
H4x8wF7F2gd0HeTta7sbvzGteoXVybkjXZ/E5OOpJUzeNk6ZqUh72IH9txuHZ4+Gvj5LU2n
qaDojY3orz5G9DjMbZvTuDYq8TpHE/ADagOMcgs2Z62IyR9pkH0BemeNAMD3+6zQ+AKtCwf
xFYL3ixYilDS2DHnpBbsHUTnd/vKtvg/Gwy52Zu/r149n/BiH9K0tFQMe4yeI/KM5Yj6hiq
jIISO4A6et33n/AGrt4Tjp4Mw907yXwUw+ceW57DjK/f2ANCks3Rk5Tl62O6v7T1He1uOY8
ankB92Egeg83b+S6+Wtw8+WwWKybJ547MzmxU4tCNxAGnPHqG/D5/JWiCCGrAyCCJkUTBpr
GDQaPkF2KMz2ZjweNNp0Rnle9sUEDTp0sjjoNH/r0VTxeK/hRzzI523oU8dK2rDE0nUkkfc
uPx6XEq/qs59r257jQkeHu+mye9067ezcrKqzz4OODq9Ejo3/AE+v0va3qLD1+YHrpc8zVg
tXaEs1ikGUet3t5ZemYStAIAcD2Hq4fD0XhxGTzvIbIr2G1YoIomSm1W3JH7dsnvR+fwA7K
vVszl8jyI0M66vCJhZxDrEL+nUhAcHNaT560FZXtp8fjzjI8sTflqe2DNafGI4g3qHn28j8
tqP8LrU30PMfTLbpiLLJnSykDZfE17j6BRnM+WR18ZxzLu0zJNtGxG1rTp0O3NcN/Ajp/Uu
fijUpTYmly6owveGhgmhd0OAcNsfsefSe2vmvbxjlLf4N4GryGc3b+beWxbYCJGb1751rtv
yXnt83p4Pk0Tq1K1VxbZ30rrfYBsAeD2kaR+l8fl9imOW57I4G/Xtm2yLD3IxAJmgOdBKdk
P0RotI0F6sNyO/PkhRyVSONrMe2zLZik6mNd26hsDRGjsEfP4LpzPOoKsVKTFxG/FdrzyxT
Rsc5u2N7Dt8T2UhT5ELPGI8s91eIzVBNEXS+693RsjR76B7KOi501/5MpxVBayN2iLb445m
tbF7oOnEnt5r0UOXuyEL5Y8dI6KW1LWqStcHMlLGk9Tj+iCQQCu6lmKlAV8eaTKRdUbOyuJ
Gg9bidxtbsbO1yj5nhLErYorJkLpxA73SA1x6tbJ7aPSQq9xbPYajlJ2Y61I7E5K4Yq7XR9
LYbOtuaD/Jd2189q1ZrJSYiNtxzJpawIbI2GHrLB3JcTsaHp8lT+bZ6tyJ9fh9XqZJkpekz
Ej3ehx2Nfa0L14DnmMq0aVLIyMqsigggEz3/AF5S3u3Q8ta7k/FXcTRuh9sxwfGW9Qc07BH
xCrOK8QsNmbsNek2w5sp6DIY9COQkgMd8CekkLpseIVWCPkDhj7DzhHBr2gge0369/IbGlK
Yew42x9Hw74Kl6IXHWfaAgyuA20jzB16/JfbvHqOU5FQzb5XOmxwexjGkFpJ+PwIXyWrXxe
bs3xN12Mq1kTKzyGse5gPrrzIPr8F1XszicPl3m/HHUayBjWWt/W7k+z0B20BvS6eWVa1Xj
+Xysb5WvmgjMjmS9O2sPYj4dj96q+JhOQ4fluOYXIyi3jZRZx8gJY4xu1JH+0tVkocjZJgs
bcfeknaYHGzqk573uZoOBDfqEEnt6qK4BlcFXs5Gnjc3HNSsXN0q0gLHxucNua0HzG1ZrPK
sXBBcljfNbdRk9lYiqwukfG7W9FoHwHn5KPl5lxrKXZ8BPK4zlrtwyREdQDevYJHbt8fUKI
gouzNSDk/HJK35UdGI79Uv6o7bdDbJP8PRHf5rs5FT45FxtlfJVZ7tKJ7mVn1Gmaao4bJb1
DyDfIfZpezw6zUl3jUsNyzPYnx0jo3yTs6Xvj11McR592kKwRWa+aqROihjtY+3EXOe7Wj5
aBafPff8ABUvC1blbmg5Pkn+wjyU0tCOJwLOhrSBCANeoa5aGSANnsFivOB7HlubvShokD2
wMP8lrqrtfiVbPC2s2mc7AQ4Sx2o2P2Nb1GNa+5WaSXM48Ze5JEL8TS19GtDoPLQ0dTe/rv
ZXVxDNZLP4k5G/RjpMlkIgiDiX9IJBLt+uwo+/bv4jJRQVcfFDJlcu1vU0+0MsQYC97vh2b
oD00p/HYmPHWr9kSvlkvT+2eXfo+6Gho+QAXprVK9Nr21oWRCSR0jw0a6nE7JPzKr1DGyZP
m13OXa7mMoN+h0WyN1v1fIPtJ0D9q9WAzVrL5XNxvYxtSjbFaAge84taOvZ+0qYhfK9rjNE
IyHEAB3Vsb7H7/AILw3cOL2coZCWcmOi15ZB07BkcNB/2gb19q83HqWN47Siw0N1s0zpZHH
ZHU95PW7YHqAR9ynFW+SHXIeNdv/wBZJ/NOVjVY8QboxvH4L5aHCteryEE67B43+pU3jHXk
PE/O4q48z0T9IkZE47DRIR7w+ZBHdcq+azFTnOZweDgMrxN1V4+rUcZcGtfJJ/K1oHz81FX
Zsjay2ZqXshI+5x9rbkMhhawSva8dbi0efYjW/QBWbG5norVeUZ+7AGyVn0o3OhJEgbI5zn
OA8tsaOw9VFZ/jU1/JQ5yrcbaxt17rL4K8hY58I6WgBp1vbB0/adeq8eV47PkszRwlbHyZD
6FZmfK6NjoK8UUhBa3ZB0W/Je7jdank8XyfgkdyeX2Bc6oLEfQ5mj/scB9yq2Je6PM8Gg9o
4yRSHrDv0XGZwc37Brsp3M0JYcFZoz13CPOZ+fU8mx7Eh2oz8wdO+1SXDcnXz2Hn4VmSZY3
MeKU0g6XOY061o9w5pHb5BdXB7UeRv5DiGbxMZdQDns9m5wdprx+b+bduJGz6r3cLzAqcf5
LjfZxznGSTywsGw2SJ3UQBr07EfeoTlt6DlPBKl7GUZWU6bWy6DQG1x2jdD2+52z6Feng1q
vlLeYfjY6T2zMr+1bZZ3giLC2QB3rrpHZd3Icna4bWpYyi2K9iq8UdW9G9nSxz3gu2CO+yO
/wCCj+VU8dYz2OfKyzUgw8MMdse1a6RkJJ6Ht6d9/Lf+UF2x8ms4Gy3FULljKezlmnsssxD
Yia3qjAJGwNHZ+YUJlK74fCvAWGSdBmyEszjH2Icd9P3jS1riGYj5PxgNuN67EYNa7FINHr
A0dj5jv96rFThtLifKJMg23DLRqsFuQWGkzQj32jpcB3AB+/XdUDlFWA8cp3KBE1d2RudU7
GktO3As2T5dvitt4tTi/gTjKrx7SJ9FgcD+kHN7/tVFZg8r4f5bJNw8f0unNUMtZspIa14c
0acT26gN677K8z2R2r0Eduxakv8AIcS2rcMcTiIZXa9m9zfQaaQfsK1ajVNPG1qnXswwtj6
h66AG/wBSgpMXDhMPj6Uk1m292RY50ocGvke55cXO+I+I+Sg/Ee/YpZSlZcBHBSqzWYHuHZ
9nWmN38WjbvuWT5uzk8k/6dZMjgyGOQufKZNt+q1xPxJJ/HS2Xjlsct8NPoYnP0sVPo8vSR
1NeG+759u40fvVU4rm3YXm+LpZR8EbpsVHWLmtLC3uSwP369tKz8xf/AAWxl6TEQCv+U2TS
WJQDqOTpAa4egJJ1r1J36LP8bjBxPF47mMfsLmrroXe0HZoJA6h8+zx3+IVy8S3W8QyjnMI
XwOsytZafXd0ulH1m7H6WgHfivtPCUr2al51j5o5qtyhJK02X+7FKW6LXD+Tre/hr5qMwta
XhfLM1a/J758bDVFtj679RxdQHUweh9dD4NHxV0yefZhq9K/j8Y2fF3H+2tWYS1vsw4DTtd
tkkjupyvRqQWZ7cEDGTWukzPb5v0NDf2BQEFjD8AosqZLKFkdy1LJC6Rp6W7PUWjW9AKkco
zFJuOc+DJxujygfeqWJpXEiWORpY3/BIBc3Q+9aJjrlTmPEGTB2oshWLZOg92EjTh9oO1Ru
C4EZHK5/GckL7tijbgP507EjWMc1hPxHSrnczmHxeWnxcAEOVthjmtji26Vztta759Ib3+A
C8OXzVjh+ExmJjmflMxbeIIjK7bnuJ9559dDatzQQ0A63rvpR9TFPjmisXbRu2ITJ7OR0bW
9AeR2GvgAB81FW+S+3yklDHydb2mWDoaGlzpGtaS5uyNhpOiP6F7YIHca4k5klx9mSnWe99
iYkl7gC4k7+foo/hHJLPKePx2nPjbNDI2OZ4GxJ7oLtD9Hz19yp+IyVzH8umowO9lrkD/aR
yynT45Wkb7eei3t817eTcz5Hj+T26tHASvj6BXge5sh9qT6t0enzJO/PQV2ZQtw8Y+h03Mh
uGvprpi57WyEdye+yN7VT4rJm8bkaONvYSctdYs+1vbLQ719o4epd5A78lZL/JWx3MZVxsT
LpyXtxHIJNMBjbvz0e2+21A185Y5HawFyxQ+iPiys8PSH9QIZG4E70PXf4K9qvc0hisYqpD
Mxr4n367XtcNhwL9EFU9szOO+ImQswRx14BZp0nh4GmxPZ9YE+Q21o38lHcpzjePZvJy8at
9WWtWt2HviBLSOwhAPp5u366C6MVevcruxcgxENSzm20n1MhStODWzDXuyNHk4eWx6EBeLl
U+cxeHbhLdeBxx1aKSQsG2wGUvaSD676gFapONxc14Fx+fC2G0zQb9WQl2tfWadb/SaCuHB
Mxbdw3P8gylyWexBPO5krgSWaYB2Hl6Dsq/hnPZ4j4XNQ3xLNlKwt242MLWxNLD1kny1tpK
uMnF489zbB8qxTqr8TFEXu9m7zeC4ggAfE9/mvZisrj+dtyuJv8AsnyUrrjDGzYc1jHaY/f
x2CqFjOP2G2M5bvxOq2eNQH2EsHUC+UOc8Sd/Ma7fYvbnb9XJcLl5zj+qG9b9jUvsY/pYOl
3vDt37+7335aXjflpuMYji/JacEcsc9GSpPBvTZSCekO+Ot+vwXpr5I0s1lqj7EFLE8lpe2
ovlbqFji0DuAO2hsa+xQ0jaGGbmMdiwWRTYyOw10/1pWhzHAHv6+92+BUtiKsHJ+Gvw30Jx
uiq3INkhkAfMRK9vSAfg3sPuC87r0PF+XSZaaWHM9dOJj3NIYO7hG4Ob394BvkfVcM5JFg+
eZ+2+1qSUOYanQXvkilZoOa4+XvOHuj4KYm45dn8EGVrVSavcxrnTNjcNO0HHf+qSurh/Jr
VPMQX3QM9llHxU7kTXt/vjo/NyDv5Obrfz2r/nKcnKuIvbWcK9lzetrTp/TI3zY7XY99hYh
iM8MDx2fE2wbhnfLHZxku2iHYaBJvX1gW+S0m7zObjXhrgZ6cIksXIGQRPd9Vjg3zI9R20r
dnMe7kHH56EVlsVvTHAg7DJBpzQ4fDeu3wUdxChNauWuU3OuO1kYo4nQOaW+y9ntp8/iQSP
kVJ8gntwuxbavtR7XIRMlMY/Q7k7+XYKI5TNNJzTitKKQNb7eWeQE62Gs1/tKivGinJNxWv
Zja78xZAc5v6LXAjf46VU4rd/hRPY43WqxMoTVo+uFzGMcAHt9o4OaNk67glSvhA52M5FnM
FK1zXxnYBP8hxb/ALQvNy1z81n+TSZOlUEODpmOCRrNPfI8tMTifiO/6/ir6a1LmvA4Y5Jy
6OeFpMkPm2Rnnr46cCqvhsRe5N4Q2cS+IRzxyyNqdcfszJ0O20uB9SdhWbL8es5vw9bh3tb
XuCrGACeoMkaB2392t/NVDwpPs+IZyLLTkUGP6HA+8IwWkP1r7l7+T8auzVsJxnFskkq25B
JkLhBAlaxrQOoj1LR5fIK55PAU8jxqbAhjYqz6/sWAD+56HukfZoH7lFcR/LGF43Yk5XbBk
hld0EloAiaAG618dE68+6iPFWu3N8BhyuPImFaWOzG4De2Ht5feFQxxCOWGOhPHaMsuFlv1
Y5dsdWla7b29PqHHy+1aF4P425juERutPYWW5XTwtad9LSB5/eFdY6daGzNZigjZNPr2sjW
6c/XYbPrpUnG0Zr/jJlMlLE8Q4+myGJxBA6nDvr49tqzS8YxE/IWZ+ar7TIRNDY5HOJDB5d
h5DzKllVIOTXMzneQ4XGMiBx0AZFO4nZnIPY/IH9i7+GccfhcFRGRjifk4o3CSUdyOt3U4b
9e/mfVefxFt3m8dOLxtOazbyZ+jtEbOoNafrEnyHb4rz+G/CbPDqNv6ZYZLPcc1xZH9WMAH
tv1PdWCXHYz8utuhsf5R+jlrWF31mdW99PycfP5qoUOW2uQ88pVMY+7A2u1wyULg10Gmg66
SN9y4636gKX8Ssy7C8OsTQ3HVbEj2Mhcz6xO96Hw7A91F4YN5PwzMZuzkLVNmWb75kIIrxx
jRDPkfe7/NevHXp6fhpDnH14IbNaq6Ss18Y1FHv3Wj7WAfbtRGIbj3ZzG5DFWgamSvNtMqu
eTJE50UnUSPTZ2tLVZ59Mytg6tiR3SyLIVnud8AJAork0ePreIOJlyMUb6WWrOqyB4Dmvka
4OjJ+Gt+fzVR8S+FyRcllzL5YY6F2aEFok1I55LWu031+O/mpSPiUPFvEWhQqvfHisnUmgi
/ObkZIWHrI9fRp381VnclbZxs3G5GSzZaSucUTIzftOmX80d77Hv3J+CmZOWXOGckxOIjc5
mGo6p2QACyV4DTI/4ggv8A1KWvVoMBZy3EIHsjj5GyWxQe5xDI3loHQd/Eg6+5fXcVv/7nW
O/JdSKXMfQ/oTJoZQQxj37eereiNevzKsfALNKDFP4/Vt17L8SRE98APSd73skfW6g7evks
eu2sr4c+IN19WUvfE9x08bbLG/3u4+z8CFu2SrVuR8fNCad1ZuSgB9xwEnSQCdfd2P2rL+H
0sbYzfIuBW4ZPoUkjpKrZuz2OYdb2PuP3JjMTayfAM3w6zBvJ4Sz7aKJ36bSeoa+R978QvL
xwQc64tf4m2MwzUP7IxZlft7RvvGSfTfb7CPgvFhMBJU5y+nl2/SIOkUJ/avDiySWHbB8wC
NfgvRx2ZuBZg+QPlmY6Fk1EQRjft5myncfl2Dg7e/iFM+LXDoa1M8kx0AgLiG3oYxoP2dh5
+e+xUhf423K81xvLHxh+IixrbT5SBrrY33QR5n0P3KT8MM3LyXiluK9M+xNHYkjkkkPV1Nf
7w8/TR19yqmU45jOP8Tny81N4uta/HwRyENDyHFrZwD3afXsVceOZCngG4jHPjmijzUQkhd
ICT7cNHWHE/wArsR89/FR/iXwR+Y/t/jJTDdqQO6444uozgdwNfHuVB3MFbzHgni5GxPlno
blaxp7lnU4E/aB3+5Rvhbyi5V5JBj55nTjJOLJBIT1Nc0dnfboAd/RajzfL3MLgWz0HBk8t
mGAPLeoMDnAEn7lB82yuSpcywNfHiVwcxzpmxk7LOtm/u/pXr/IseT8UZ8hbE5/JlaI1dbD
AXB3V9qsebpR5HB3qcrA9s0D26Px12/Wsm8IsTNT5FXvzvDWXqEr4W78w2QNP3rSxxHGx8s
bySESRXCxzZWtd7kuxrZHxVM8bYSMLQ9gAw2LYEnS3RkcGkM2fXWz+KuOLmx/GcTg8NN/Y8
liNsMTNb3IG7ds/Enf3le27P0Z3Gxfk18/tGy/2WB7tfQHY/wCV5fcpFRfH+O0ON0pqlEPM
c075ne0Oztx8vsHkpGZ5ZE7pc0PI0zqPYu9Aqn4bDJyYi/czDJmXbN+R0gkaW+Wm9gfIduy
mOScbo8lxxrXI+pzA50Di4gMk1oO0PPXzUJwJtTLcFOGt9VoU3yUbTZGdILmnuBr07jus5z
OapUsbyDDVILU96rYkhjnmJL4ajnNMg3vy6hofatK4Vlq82PxWPxMQdjxSdL1vJD42h5awE
epOnbPyVvXlyNierjrFirX+kzxxlzIerp6yB5b9FwxOWq5miLdOQSR9TmEjyDmnTh89EHuv
aoTD4Kjxr8pXn2AZbs7rFmxLpoHfsPgAAvTg85U5BSfcoiT2DZXRtke3Qk6e3U34j5qQkkZ
Ewvke1jR5ucdAKreJHJZeMcRsWazg21OfYwEnu1xB94fMDZUPh25GbnOE/NTyVIsA0SWHgn
3n9+7vUkgK0cW4vS4tjTWrBr5pXF89jp06VxJOz9m/JVfxP49luT5DCYylG/6K58jp5de5F
5Dqd9xOl85/E/GcXwvF8Uzpr5GxHTeWN79HmdfafP715uW8gp5vw5zlSoz2f0KQ14wTv2jY
3saXga7DZVX8NYmzZ3H24ZZ314p467fagDTvYyOcO3oCTr7Vuipfi0engVg+epo+3x95Vvx
Pc3M+G2Fy8bHRvD43tGtlvU3v39PJe7Nh3LvCKlmYYo579SNk4ePrMLCPaa+emnsrFLEeTT
8Y5Djgx8ET3TPLiAQx8ZB+8HXZZpgKNTI+OV+eBrGU6c8s79+8NtGifl7x2o7i1V/MPEqxe
lDpqUMs117D3BAO2t+89I+5S/ivlG5yfjgrtfDPPUNhjANuBfrTRr17Faxi6cj+KV6LoZca
81RF0NeC+Htr6w7bUGJKWAsV48I32VDFzivkowNNPtANSE/pOaekk/AlUPldV+V8bqdG/HG
IXSQtb0g/nI9b7/PzCtHibKcRl8Lm3SeyhrRWY2vA30yOjPQPv/2Kl8SwWbrcy49mJrDpI7
7WvZalOw7bD1R+eydDX4LVMzjpa3KqGYqVnTC0w0bzWDuYzstfseWiNb+BWS5C/U4lzZufx
Uc1Nhe0itIwls0biWydJ+WtHf6Xkrbyf8mYrmGM5fPMyXDXyx7vZgu3IyN3S7Xr5j7F3eGd
TH5Dh307K1miGpk5bcEshIbv+X93fz+CmGclqczymc4nHAGNhrSRvkk77d1dIIHw9VYcHin
4/jFPE23MldDWbDKW+Tu2jpZ7xOOTw5q8lktMfLBXuwxNbrpBa46D9n5OH4Lz+OM9kx4tge
x9GQOeGhncPHr1fMHy+S4NqTZaKrbq5GxNVx2Lit1hBuV8dsaAaR5bJ82/Badx61krmDrTZ
in9EvlpE0Q8g4HWx8j5qRaxjGdDWhrR6AaCg7fDsVZ5BTzjIzXuVX9XVF2Eg0Rpw+/z+S92
dxEWdw1nGyvMbZ2gB4Gywg7BH2EKieIEeTi5RWv4/T3Y7EzTSOkZtrh1AEeWtnz18lolG0y
7Qr24yCyeNsjSD6EbXcQHAgjYPYhQNvBYnHSY3IiVmOrYYSdLW6bH0vGiCfhvup3rb0dYIL
db2PUKsXKmH8RsHWkincI4LLZdge+xzfNpHpsH9arPipNI7lHFalfTpRY6wxxLQfeaO5H2L
Sa9qva9qIJWyGGQxydJ30uHmD81V3X3YXxIdWtdToc5Cz6M/vqN8QO2n7d7VuWT+MfIbdHK
YbH05nRmN4tnp9Xh2mbP4/itGyuTGM45ZyU7mx+wrGQn0B6f6Vl3hl4kyCaxj+R3ARKTLDY
eHOc55Pdp1v7lL8UyLON+I+b47PLurfcb1Z7u2iR1Efhvv/gqgeIj48fzzMWGgyMyFVr4DH
2aWvaPePx8itF43lMdjPDinjpWZDqdj3uklpV3FzQR1HpdrWx1KWp8svX8VA7jfH71+L2bR
HYuyNha8eW9k7d5d+y8HKr/ADGnwK1NdqY10rmvNr2TyRHCRrQB+s7v579FLeGuKbiOB42E
SF5lj9u472AX99BWlVnmHG7fKnUMc6ZsOLEpluFriJH6HusHyOzsqwVatehTiq1o2xQQsDG
MHYNAWY+IfMILnIsXxmlI2WJtyGS45pBafeHSz7vM/cozxI/KHLvEGvxmg7rbXjA6dkBrnD
b3H7BpT/iRy93EsDXwGPkd9OlrBomaQDGwabv7To6+CtWPufkDgta5kXyTfRKTHzOHvOd7o
J8/MqI8SeWswXES6u/VvIN6K4I3ppG3Ej7O32kLq+ium4jx3PZJ3V+R2C26GpGX+09whgaB
8NtP3KA8OeKZLLU7lvPsLMbbbK2GuR0vkErg57jruBsDSsDeOY/iVvj2Pxwf7GXJySkyO2d
mJ3bf2K8KmeLILuCTgNLiZo+wG9+8qHm57trwJxklmPrLLTWMkB10MBcGkgefwVi8MMuKGB
w+ItVnCPKOsuikd5EtI93XzG/wVr4tirfH7F7ECLeKY/21GUv2Wh3d0ZHyO9fIrMMG2XGxe
IWXc7+5iSux3/CBznu7/IdwpXwka3EcFzXIY6wmlBcQPq9bY2b6d/aSs/yHJ7mcu4gPLeml
NqEBoBY0vBaPuAX6NzuVjwmEt5KQbFeMuA+J8gPxIX53/hNZm5NayGRnfaZPuOaNnuMnaWl
hOh5a+KuTL35ag4fzGQB76NoUr59Qd6a4/wDr1U94wWZ5sbXwgoGwMgd1nsG3CZrh7uvm0l
Rl3M1sZ4jcfxE5DKmFp6dob/OGIny+OtBanTuwX6MN2u/qgmjEjHHt2I2sb/IruS3LXCJnu
Zfw9mSWnkHsPT7JzgXNcB9oIWg53hUGa4bW466yyOWuI3RzCMD3m+bukeW9n8VS+ZZKlxrL
4DjENiWHF04SLrYu5cJAW+8PXzJ+9T3hpwi9xe7k7OQMcrpuhkEzH9XWzuSfv7efwXt4ly+
1luW53C3nx9VWdxrta0ghgOiCfI+h+9dnIJ25nlEnDrLiKl7FOkJAG2SB/Yj7v2KB8SoJBx
bExRwMy1LG2WtvBgIdtjda7fV372/hsLl4RY+hdw9nIHGNgcy+8wnrcdDQ0NeRLd62VzzvP
sljvEmniNRR4sTNikkHfrLh3BJ8iCR2WkKp8I5oeUS5KpNC2OxQnLepn1ZGFxDSPw0VbV02
q0dypNVmBMc0bo3689EaK4Y6hBi8dXoVQRBWjEbA47OgPUqvQctlveIcnHKkG69OBzrMx7+
/20B8Nb0qnzbNyP5jf47fcalDI0GV2WHv9xjtlwkI+G/dK0etBJVwEVeR4mfFVDHOZ+mQ3W
x9qxvwhytypzKTGtDjBcY8yMLjphb3B18fRaFzLjM2X5Hx3JxsMkdCzuwC4BrI/rdXx82hR
3hS25a/L2Xnmc+G9fcYwfJxG9uH4gfcrdn5sbj6By+RriVuO3KxwZ1OjPlsfDzXZg8xWz+F
q5WoHCGyzqDX+bfQg/MFY34lfSv906v9Nj3AXQCAD9Jm+/8ArbV85dy2Gjy7EcamEP0LINc
277QfouBawfLus0ucXt8T8RcRj2guDrMToLDdj2o6/P7QOxHyV/5bj7lTxS4zmKEbnmx1Vp
tt21rRvf2dnH8FDeOGDfalw16u0e0kkNQ9u2ydt/XtWXltuLhfhh9BjmLZxVbTg13Ln9Oif
w2VIeG0om8PcO4b7QdPf5OIUzm8RXz2Ft4u0XCK1GWOLfMfA/cV4rTLPGeJxwYeq+/NTjji
iid3LwCASdfLZU20ktBI0SO4+C8OJy0GZrzT1mvEcU74dvGuotOiR8t7We+LHK5o4ZsJRsi
GJkW7srTpxc76sQPoT5n5LOOF4bK5rPVTjKvtvo0zJZXk6YxoIPc/cVuvH+KDE57M5qzJHN
byNguY5oP5uL0b39fj9gWfcpwjuU+NMeOe4vgiiidLrt0RtHUR9pJ/WrJ4u5N9bjtbC1SRN
k52xdDOx9mCN/r6QonneBk5DyvjHH67Xvhjql0sod0kRAta4/Deh+tTHNuSM4MeO16rnNpx
yFstdjgHPia3Q7n0BO/idK9wysmhZLG4OY9oc0j1B8lXeTjee4wfhfd/NPVkVd5s1r8XSY9
nW1+RrtLP5QL/ACXTzCKjg/DzIQV2QVoIqzmQte3bWuPloH12fxVMuWH4vh/BLj4ALNKWN7
wDroidppJHz2371rixnxW47WxuXqy4729duae8XWQk6lc3Tgdfb6KSzE35O8G8Tgqld/5Qy
1eKCCu1pDnOOnPJH/rzURjeHvt81qU460McOIbBE6VumtmkZp0zgP0iCdH4bVu8XstLi+NV
fYxNkdJbYSHsLm6bt3f79LBDHus6UyNHv9PSPPet7+xX7w7u1rGMn4/dsuZSvv8AYyhpAMT
3aMcoP+UOk/8ARWlc944/JcQZ7GZ7reK6bMMrnac4sHvdx6kA/esNhz9u/wArbnJbDK0804
fLM1geIwRonpPwG1smMmZL4Ky+ylc5sdCaMSHzPT1DameH1KNzj+OzT6cQu2KkIlmLfecWD
QJPy7rw4HkUttvJM/aka+hUmfHU76HRGPe0fmdff9ioOX48/m1/E8mxFaUx5iQR34xt/wBG
kaQCSfRuh/62tntzxYzFzTktZHWhLve7ABo//Cp3DMbBxfjNvlOak3cvMNqzIR3Yw+8GD4+
f4lRWAvy8j8Ypr/TqKjjwwhruprC4DY35b24/grFahOI5TYgsROkxPIWiNxYCfZT9PSd/AO
b6/ELs8PcBc41gJ8bcjDSy7K6JwcD1xkjpd8tj0Wd+J80mT8Q6mIZGI2xmNrent1veQS8/c
APuWpcUp5SrgzFm3dVt80jnH2vX7pPbv6dtdgs94NjbvGvFa/iHHogljkk6N9QfHvbD+v8A
atUvXhRNYOgll+kTthHs276Cd+874Dt5r1Ks8Ez8ufw08liQyz17ckL3kAA6OxrXyIXPjPH
ZsVlc3krYidPkbZex7CSREPqg/D1VQ8TcLlbVG5kZbkJfTc99SCNv5x9ctaHg67nTu/2K+8
Ysi5xbF2ANe0qRn/VCrPFPD+XBcxyecmnb7OV7xWiYd7a87Jd8/TSsGNyzeQz5qj7Esr1Jj
VEzXd5D0+9r4EE6VD59nq/COMQcW45YfHYaPzj2SfnIm73skeTiT+Cu/EcvFyzh1S7Yha/2
0ZjnjkHUHOb7rvPzBIUF4eyux/IOSccaHCtTtmWAH9EPJJA+XkvLnsUy/wCMmKde6XV46ft
oWlwALmOO/t896+SpPO56+Z8Rq9TK3Omu+MNhngjDXRB5Jj69+fTsb+S0niFqbORyY7kVBn
5X4/MGNme3e9g9MjT8wPvXu4XnpMpXuY69IHZHF2XwT7Pd42el+vmFNZHFU8q2BtyL2grzs
njG9ae3yKzfx3ryPwuLsBxEcdhzXD025vb9hV44ZiIsHxPH0YZnTtbF19Z9S73jr5d1OIvD
l8lFise+zIC47DGMa5rXPcToBvUQNr7Ym/JWFmsOL5TWgdIS4DqeQN99dtlYbxvG3fEDkcc
U0X9gwyus33O7Fz3nv39T2AA9AFteA47jONY1lDGVxHG0e8493vPxcfUqu5/kVyTxCwnHcX
Yc0MeZ74YPNmuzT92z94Uli+MyVOb5jkM7mEXI44oGt82tDR1E/aQFkvPLmTyniQGMsNaQ9
kePe1+2dJOgQe4+tvfzWy8Xw0uH4/QqXJBPbgi6XzO947J2QCe+t/sWY+KmMy4o28plnRyN
htxQUXhvf2ZBcTofVPVobPmGq8eF2TvZXg1SbIAe0jc6JrwNdbGnQP8As+5dmdylOfl2Dx0
Fhj7de0ZJYh36WmJ47n4q1Ku81OqONJ7f20r/ALy7+aUGZPh2VrSMDt1nPA+bR1D9YWenHy
5uHhM3tWmvZrRV3sHdzuhwe46+ADfP5rXlU+b8eZnLeBkfdjqirfDiXu0X7HZrfi7YC48le
3CZibll4RPgx9ExVIvaac6Rzve8/kAPxUpgcPSgacqyH+yLhdOSR/c/aEOLR8PIb15kbXdy
PE185x+5j7MRlZLEdNHn1Du3Xz2Avy1I59V89SaAslDwHh0fvNI2Nd+48/JadL4X8gh4wzI
VLDH5CRgfJUjaGHp6QAGnt72vMfH5qeq8lzOf4zVt0rnsMliXGPLUXxh5kZrRcWHufLeh81
ltbjcs98NM1cQuyMdV3s3bH5zu17fi0hfpCvhcbVxH5JhpxsolhYYAPdIPn+O1G8wuxce4P
fkrxtjbFX9jCxvYN37o19m/1Ks12tw3g7RrxxMb9PYyGV0zXANMx0Xkefqufgzj56fGbkks
7nMluPayP9FvT2JH2n9ivl+jBk6E9G00ugnYWSAHWwfNZ94qSZF9XHcexUUwjsAh4aw9Mmh
7kYPqfd3r7FZeD4iDBYKHHNomtabDHJad0HUkjh3971I/UvZyjFy5jCOqQumbKZY3NdDKI3
NIcDvZ+Hnr10uPEq+Rqcegr5SwbM8bnNbK8EOczZ6S4HvvSpXLsS2fxZw56w2S3HG6N4I6o
zG4l3Y/FvZaevG7FUn5WPKGu36ZHGYmy+vSfRd9itDbhMM7A+MkEg/EHY/WF2KD4fgpuO4I
ULD45JfbSSF0e9HqcSP1KdVO8RL1rC0sdm6zGllO236QS3Z9k73XDfwPr9ytsDonwRvh17J
zQWdI7aPkuxUunkYaHiM3jeLAjq/RpbVtnST1TOcDvqPy9Pms58WMFaq8vs5J9foqXA0xzE
6a5zWdxv0PZXzwajnZwgSSSdUMlh7oWb2WDyI/EEqT4PhchiH5h2QqRxOs3XyRzCUvfM3Z0
XfDQ1pePmOPfWzMnJ7dptejSxckMcjBuWOV7tbaPjo6B9FR/FrDsZYw3JoqrpKc1eOOZpcQ
djRaHOHxB1v5LRG5y+PD6DkONxsElt1aOZ8Dn6BYPre95khu9bXPiOJxMv8A7VU5n2beVhB
lnJ0HDe9dI7Ajy+5WhQfMePR8n4xcxj2gyPZ1Qn+TIO7f19vvXo41Fbg41job8XsrUVdjJG
b3oga81KIofI8bq5XM08hcmmlZTPVHVLvzXX6PI9SNrxc1s2JaEGDoSiO7l5PYNdrfRHrcj
/ub+1e/jXHqnGMLBjanvezb+cmLQHSu9XFSy87KFOO9JeZWibalaGPmDR1OaPIErw8oypwn
GMjkm/Xggc5n+V5N/WQss8JeOWcxkW5rISPkqY4kVo3jt7V3vO19m9/aVptC5nRyi/Qv1Gu
x3QJaluNuhryMbu/mF0c/xLs3wrI0o4myzGPria7+U077fPQOl4/Cys2t4f48Av6n9b3tfs
dLuo7Gj9iofDTOPEO4LUP585dxfKAR36JO3+1bUq3zg6xuPP8A8Tr/ALysU0TJ4XwyDqZI0
tcPiCNFQuM4nTxWQq2YZpXR0qf0WtC8gtiBO3OH+EewP2KdXntUat10DrMDJXV5RLEXD6jx
5EfPuq1yjgUfLMvWtZDKTinW100mNAaf5Xfz2e3f0VrjjZDG2ONoaxgDWtHkAPRclSeTeF2
J5Ln4svJZmrSdTTOyMDUob5fYfiVdQA0ADyC8keJx8OSlyUVOJlyZns5Jmt057fgfiqNJ4T
wQ8zrZvH22xVW2hPLUc3s3XfTdfP4+W1oqq3iDi8hncFFh6Ae0XbLI55WjYjj7kl3y2Au63
xiW5wVnHpJ4mzshjY2ZrT0hzCCHa3v0U5TqxU6zYYo2MA7kMaGguPcnQ+J7rvUTlcIcnlsT
dM/Q3HTPlLNfXJaWj7NbUsiKEn43FY5jW5G+Yl9aq6BkRb22Tvq39hIU2iIiLx5bGV81irO
NtdYhssLH9B0dfJd1SrFSqQ1YQRHCwMYCdnQGh3XcvGzFUI8nJk2VI23ZWBj5wPec0eir3i
JxS1y/CV6NSVkb4rAlPW4gEBrh+0hd/EuKtwVKi9wdXnjqGOatG/qj63EOc77dhWZea/j6m
Upvp3q7LFeTXXG8bDtHa8PIsBXznGbWGMcYbJCWQgjsxwHun5aOlH8BwN/A8OgxOXdFJKwv
BY09TQwknp36+Z/FT9KjVxtRlSlXZXgj30xxjQGztehEREXlkxtOXJw5J8DXW4I3RxyknbW
u1sfqXqRFU/ErH5PLcRfjcVDJLPanjjcGeQZvZLv8HsNqW4vgouNcdqYmIh3sGe+8fpvPdx
/FSy+EA+YQAAaAAHyWe/kq/jObR2bIjjrZDNGSCNhBJAgcC8nz2fgtCVb5wN4uiN6P5Sr6/
wCurKiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIirPKD/7QcYG9bvPP/wBJysqg+V46/kaN
QY+KKaWvcjnMcr+hrw3Z1vXx0uv8oct7f+z9D/xA9v8AUXEZLlxBJ45SGvT8o9z/AKiflXl
hj3/BmsHa8jkR/VXIZPlZA3xuqPj/AGxH9RfDk+Wb7cbqEf8AOI/qJ+U+Wf8A8aq/fkR/UX
05PlQb/FusXa/5RGv3Ubk+WHz43Ub/AP6I/qL5+UuWk/xdpAfPI/8AkT8o8v8A/wCPUP8Ax
E//AG19GV5TGT7bjUEgPl7DIA/j1NCHM8l124rv/wCfjH+xfPyzyYnQ4qPLzN9mt/gvoy3K
PXjEX/iDf6q+Ny3KyTvjEA+G8i3+quRynKPTjUH35Bv9VBk+U778br6/5wH9VDkuVenHKv8
A4gP6i+HJcs1245U3/wA4/wDkQZLlnrx2n92R/wDIvv5R5Xr+L1MH/nD/AMifT+W/8g4//w
AQP/21yF7lfrg6A/8A9A//AG0N7lLSCcHRe0eYZeOz9m2ALr/KvK9/xZr6/wCcW/1U/KfKz
5cbqj7cgP6q5NyXKjvq47VH2ZAf1FxOT5bvtxynr55H/wAi+jI8s3349T/8Q/8AIuTb/KiX
dWCogfo6vn9fuL47I8sA7cepE/8AOH/kXF2R5cD7vHaR+3I/+RPyhy7Q/wDZ+gP/APRPb/U
XMXuWaBODx+/UflA//bXH6dy/RP5Dx3yH0939RcTf5jo6wWO+++7+ohu8y6e2Fxe/gbzv6i
+/lTluv4tVd/D8oj+ouP5T5hv+LVL57yX/AJEdk+YaaRxuidnuPyj5f6i+jIcw2d8fx2vT+
2J/+2vgv806jvBYzp32/s929f8AUX03uZF3bCYwD53nf1F8+m802R+RsUB6H6a/v/qJ9M5r
r/ejEg/6Y/8AqL6bfM9DWJxW/Xdx/wDUXw2+bemJxHl/xx/9RfG2+b9O3YrEb+Atv/qr6bf
NdDpxWJB9d23/ANVfDa5x6YzD/Z9Kk/qr6MhzJrdOwOOe7+U2+QPwLFy/KHMNdsBj/s/KB/
qIb3Lz9XB44fbfd/UXjfR5Nls5irGRo4+rXoTumLorLpHHbS3WukfFW1ERERERERERERERE
REREREREREREREREREREREX/9k=
</binary><binary id="_4.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAyAQUBAREA/8QAGw
ABAAIDAQEAAAAAAAAAAAAAAAEGAgMFBAf/xAA5EAABAwQABAIIAwYHAAAAAAABAAIDBAUGE
RIhMXEHExQiQVFhgZGhFjKxFRcjJMHRM0JDYmOC8P/aAAgBAQAAPwD7KpRERERERERERERE
REREREUKURERERERF4blerXZ4TLcq+npWAb3LIGk9h1Kqf70Ka51Ho2MWWvvUm9GRjPKib3
c7+y3io8SLjoMobNaG+0yyunf9G8lAt/iTEQ4XyyzaGyx9K9oJ92wodWeJsBBNrsNS0Dm2O
eRjndt8gp/GGT27TrzhVSIj1koJ21HD79tGiF07ZneOXR/lMuLaacfmgq2mF4+TtfZd9rmv
aHMcHNI2CDsFZIiIiIiIoKlEREUKURaamrpqOMy1VRFAwf5pHho+pVVuXilidvcYorga+cd
IaOMyFx7jl91yYrhn2au/k6duM2p+x50vrVDh8B7PoO66tr8L8boZBUVsEl2q+RdPXPMmz7
+HorbBTw00TYqeFkMbRoMjaGgfILYiIufdLFab1F5Vzt1PVt9nmxgkdj1Cr0/h1BDL51jvd
zs8m98MMxfGe7Hf3WPH4h2chpitt/gaPzNd6NMfkfVWUXiPSQPEd8s11sz96L6imLo+/G3f
L4ru02T2GspnVFPeKKSJo25wnby781nbMhs95lkitlyp6t8TQ57YXhxaD02uiiIiIoKlUyf
FcvqZpZXZ1LBt5MbIaFgaG75A7PuWlmCZBWNAvGc3OVp6x0jWwA/MLc/wtsE3C6oqbpNK0A
ea+tfxHX2Wv8AdLjjXcUU90iP+ytd/VZt8KsdDC101zeSNbdXP3+ql3hnQxBot98vlBw7/w
ACtPt69QVMOH5NQ7jos6rDBv1RV0zJ3j/sSNrVJjWeyVTH/jeNsTPY2gaOLuFWsjg8TrXUN
lqLzNU2zjHnT2yBvmRt9p4Nb5d10MZxTB8g/mpbtPkNW47eK6chwPxj5EK/0FmtdqjbHQW+
mpWtGh5UQb+i9qIiIiIvBd73bLFRmrulZFSwjoXu5u+AHUnsqk3I8lzIuZjVAy3W3ZDrjcG
bMg/44/b3PJTSeEWOB8lRdBLc6qUkvlkPljZ9zW6AWUPhVa7dPJPY7tdbQ+Qgu9Gn9U69hB
HMLc7EMogcfQs7reF3JwqqZkpHY8tLJuK5bpzXZ3PwkDRFDHsH6rH8GZK6Mtkz64HZ3ttMx
p/VQ7CshLiW57c271/os0EOI5dwgDxBqRr2/s+Pn91pkwTJJWgP8QblveyRC1v004Lr43jF
wsNVNLVZJXXVkrdeVU6Ia7f5hz5dlYipREREREVfvODY7fZDNV25jKnqKmnJilB9/E3+q5L
MbzCwv3Y8jbcqZo5Ul2aXED3CRvP6rOXMMhs/Eb5iNS6NoH8e2yCdvzHIheui8R8VrNNdc2
0kp5GKrYYnDvvl91ZIKiGqibLTzMljcNh7HBwPzC2IiLm3fILRYqd09zr4aZrRvTnesezep
VUmze95EH0uG2Oc75ftGvZ5cLPiAebv/cl7bLgEENW26ZFVvvl16iWo5xxH3MZ0Ct4AaAGg
ADoApRERERFBUoiIiIiIiLy1dtoK9hZWUVPUNd1EsQdv6rgT+HGNvm86lp6i3Sb3xUNS+H7
A6+y1twu5wb9EzW9sG9tbM5kwH1bs/VYvsmcwAMpctpZm9eKpt7eLt6pWLrNn8mg7K6CMe0
st439ysjht6qy5tyzS5Swv/NHTRsg38NjmvdbsDxm2Stnitcc1Q3pPUkzP77dtWAAAaHIBS
iIiIiIigoiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIiL/9k=
</binary><binary id="_12.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAD0AcYBAREA/8QAHA
ABAAIDAQEBAAAAAAAAAAAAAAEGAgUHBAMI/8QAWBAAAQMDAgIGBgYDCQsLBQEAAQACAwQFE
QYhEjEHE0FRYXEUFSKBkaEWIzJCsdEkUsEXJTM0Q1NigqImRXJzhJKUssLS4TVEVWNldIOT
lbPwNlRko+Lx/9oACAEBAAA/AOyqUREREREUKURERERERF8Jq2kpxmeqhi7PbkDfxXkfqKx
xnhfeKBp7jUs/NQ3UthecNvVAT/3ln5r3U9TT1cQlpp45ozyfG4OB94X1RERERERERERERE
RERQpREREREREREREREXgud8tdmYHXGuhp+L7LXO9p3k0bn3Bar6SXS4N/ePT9RKxwy2prX
ejx+eDlxHuUi16prRxVl/hoQ7nFQUwOP678n5BQNEUUkrn11zu1eD9yorXcPwbgL0RaK0xD
nhsdE7IweOIP/HK9EWmLBBnqrJb2Z54pmfksvo7Y+AM9TW/hHIeisx+C9dJR0tBAIKOmhpo
gc9XCwMbnyC+N1tgutH6OauqpTxBwlpZeB4I8e0eC1Bs2pqPeg1IKlrR7MNfTNdxeb24Kll
9v1CALvp18jRzntsomHnwHDh7srYWzUdovDuroq6N8oGTC7LJB5tdg/JbNERERERERERERE
RQpRERERERERERERay5ahtVqDhVVsfXAgCnYeOVxPIBg3JK1YGptQPy4mwW88gMPq5B4nds
fzK2Nr0zabTKZ6em6yqf9uqncZJXnxc7f4LbIiIsXyMjGXvawcsuOFkiItfdLFbLywNrqRk
jm/YlHsyMPe1w3HuK1ZoNQWP2rZVG70jQP0SsfiYf4Evb5O+K9tp1JQ3WZ1J7dJXx/wAJR1
I4JW+Q+8PEZC26IiIiIiIiIiIiKFKIiIiIiIiIiIirFw1BcLmZ6HScMdRPG7gkrptqeE9oB
++4dw2HaV6NP6WitM9RX1kkdfdKmUySVroGsduAOFuOQwAt+iIijIzjIz3LGVnWxPj43M4m
kcTDgjxHitdcqISzQPZRmeZjC0Tkt9kZGxLu/Gcgdi+NsrKigpoqe/V1E2plkEUDGSkud3A
l2C53fgBblSiItbeLDb75A2Osh+sjOYZ2Hhkhd+s1w3BWhqLve9JYN7kFbZ2EZuTI8ysHYJ
GD4cQ94VthlZPCyaJ3EyRoc094O4WaIiIiIiIiIihzmsaXOcGgdpKlQpVUhrdU3esuBt1Vb
Kampat9MwSwPe88IG5IcB2rM0GuCT+/traPChcf9pZC2azIw7UlA3ByC23Zz4HL1PqrWPET
9J6PBOw9Wjb+2htWr8gjU9J4j1aP99ZPs+q9uDVcYyd825mw8N1j6k1UeesMDwt0WVIsWpx
jOsZP/T4VHqDUmSTrKfPhQQ4/BPo9qEtwdY1We0ijhH7FDtNX5230zrgMdlNCDn/NUfRq/w
CADrOtwO0UsIP4LI6bvpOfplXD/Jof91QNMXrOTrK4kn/qYcf6qg6Uu2c/TG7Z7fZix/qrF
+krs7lrO7jyEX+6g0xcqaN0k+tLr1TAXOc4RDA7yeHktVb7Nc9SVjpXahub9PhvBwy8LHVu
+5aWgER9meZ8leaamgo6aOmpYWQwxjhZHG0Na0eAC+qIoJAGTsvBc79aLLGZLncqakaP52Q
AnyHMqjXbpw0zRENoI6m4uzg8DOraPe78lWKrp6qHTdbTadp2yNy1j5Zi4hp5jYDuHwWtm6
dtUveTFS26JuMAdU52PfxLGLpz1Y2Ql8Fukafu9S4Y/tL1R9ONW+ORtbp6ilMnFl8Mjo3bj
Gc7kHHaFarX05abkiihqaOsoy1oblw6xo27wcnzxlXWy6x09qAtbbLtTzyO5RcXC/ln7JwV
u0RF56+ihuNBUUVSwPhqI3RvB7QRhc/uI1zbdFttsVKGPoWhprYKnjlmiadg1obkOIxue4r
bWqwUd9tkNxo9T390U7c/x7BB7WkcOxB2K9jdExNx/dBfiBtg1x/JZjRkWMG/X0+dcfyUfQ
qAn2r5fXf5e4fgFB0RSHObxe9/+0XrE6Dtxxi53puO65S7/EqPoDbv+k71ju9ZSj8Csm6Et
zRg3G8nzucv5o3QluaCDcby7Jzk3OX81LtC21xBNfeBjuuc2/8AaUjQ1r7au7HwNymP+0sT
oK0cJAqLpg9nrKbGf85SNB2kEkVN03/7Rm2/tKBoK0bl1TdXEjHtXKY/7SHo+sWMA3AeIuE
/+8o/c/svEfrrmWkglvrCbG3L7yS9H1gmj6uQVzh43CY/7Sy0Kww2Wpp+tmlZBcKiKMzSGR
wa15AGTurIpVc0fw8N74W8I9b1G2f8FWNERERERERFBIaC5xAA3JPYqq10mtavYPZp2B3Pk
bg8H/2hj+sfBWprQ1oa0AADAA7FKIqzq3X1j0cxguEr5KiQEsp4QHPPnvsPErjmpOmbUV3l
kjtj/VdI77LY8Okx4v8AywqBPNNUzulqJXyyuOXPe4ucT4krA4zspJyRhoUHbYhAcHKABRz
5BZMe+JwfG9zHg7OacEe9XHTvSpqnT/Az0v0+maAOpqsuwPB3MLr+lelrTuozHTTyG3VrgB
1U5Aa5x7Gu5H34V5UoirN1t9TYayW/WSDrGv8AauFC3+XaPvsHISD+0PFbu2XOjvFvir6Cd
s1PMMtcPmD3Edy9aIiIiIiIiIq3ohvDb7luDm61R/8A2FWNSq5o4Oa29h/2vW8+dv8ABx8l
Y0REREREREVTuU8mq7xJYaUuba6Qj1lUNOOtdzEDT/reG3arTFFHBEyGJjY442hrWNGA0Dk
AFmiwlljhifLK9rI2NLnOccBoHMkrjeuumgu6y26WcW4cWvrzjf8AxY/2j/xXH55pqqd89R
JJNNIcufI7ic4+JKw5AHn4IBk5x8FB3OexM7dqjnjCZwnJSPPCZPnlNyPFHDC6NoHpZrdNm
O23cyVtszhricyQDw7x4fBd7t1xo7tQxV1BUMqKeVocx7Dkf8D4L1IiqNdEdG3eS807Xepq
12bhE3lTyHAEzR3Hk4DzVta5r2hzSHNIyCDkEKUREREREREVa0OS63XFxABN1qv/AHCrIpV
d0iC2S+g8/W834NViREREREREWi1ReKigpoqC2Br7tcHdVSsP3f1pD4NG/ngL3WW0wWS1Q0
FPlwjGXyO+1I87uc49pJyV70Xxq6unoaSWqqpmQwQtLpJHnAaB2kr889InSdV6qmfb7a59N
aGHGOT5/F3h3D4qgDnyU8t88+5RjtzlMb81m4RtxuSD2LFxaeQwo5HKjsyg5odzkphM9yKe
E9m6sOj9a3XR1wE9FIX0zz9dSvd7Eg/Ye4r9K6d1HbtUWmO5W2bjjds9p2dG7taR3raovnP
BFUwPgnjbJFI0texwyHA8wVW7HJLp26jTFU9z6V7DJbJ3ncsH2oT3lvZ3jyVoRERERERERV
nQm1prh/2pVf8AulWVSq3pIkVeoWFwdw3aQ/FjCrIiIiIiIiLCSRkMT5ZHBjGNLnOJ2AHMq
saWp5rxWVWqa3OK5vVUMRbgw0wJwc8wX/aPuVlibFTsjp2HAa3DGl2SQPPcr6qHODGlziA0
DJJOwX546VOkN2p7gbVbZXC1UzuY29IePvHwHZ8Vz12QeefJR70WYje5uwyM96xwQeWMIMj
lkJzOCduxOE4zt3+aAYyCMlQRty3yowpBTwI+KY8fmmRjGPenn8lZND6yrNG3xlVGXSUkhD
amDiwHt7x/SHYv07bbjSXa3wV9DM2annYHse3tH5rKvMot9QYC4SiJxZwDJ4sHGAvpA576e
N0gIeWAuBGMHC1eprH67tnDC/qa6md11HUDnFKOR8jyI7ivppy8C+WaKsMbopwTHUQuGDFK
3Z7fcVtERERERERFV9A8Xqm4cXL1rVYPh1hVnUqtaTcfWepGE/ZujiB5xsVlRERERERFWNW
yG5zUeloXkPuLuOq4XYLKZhBef6xw33lWSJkcUbYYgGtjaGho+6OwKTGwva8saXtBDXEbjP
NZLlPTRrc22i+jVBJioqmcVU9rt2R/q+bvw81wrG+3uQf8VCyaeEZ2J8VLMucMHz3X2LG7Z
3PDvjvWdPSyVU7KeGPjleeFrQQMk8l8nw8JIIIIzkHnnuwrXW9HNztkVDNWSt/TY+sY2CCW
YsGM+1wt254XrtPRddL0JxSzmJ0UfGevpJYg7ua0uHNUiSnkgkkilaWvicWvadiCDghbWm0
nqCqpIqyCx1stNKMskZCSHDwK8b7bWQOPW0lTHjY8UThj4heN7S0nJJWCKW4B3Q4z3roXRJ
raosN+hs1TMTba+QN4Tv1ch2BHcCcAr9AQVMs1VUwvpJYWQkBkryOGXIyS3Bzty3wvSiqbv
7m9ctdktoL/ALEfdjqmjY+HG35tVsREREREREVa0KMWmuGCP3zquf8AjSrIpVa0yC3UGpti
M1rDz/6tvYrKiIiIiIihVfSzRdblc9TTAOE8ppqMkD2IIyRkH+k7iJ8grM2KJkj5WMaHyY4
3Abuxyys1rNRXun05YKu7VO7KaPiDf1ncmj3kgL8p3a6VV7utTcq2TjnqHl7z+weAGw8l5c
Y7du9Y47AVnG5rd8Enu7FBbk5B2zyX3gpzLUxRNe2MSPazidsBk8z4L9J23ox0tS2ekoam2
w1rqdu87wQ57jzJwe38FvKPTdjoIwyltFHE0EH2YG8xyOcLkPSpof0TVNFcbewMp7vUNila
NgyYkDPgHA58wV26KNsMLImDDWNDR5BZLi/StoRh1HQ3K38LBd6ltPPGNsSHHtgeIznxHiu
pVGmLTWWukttVSNlp6NrWxNLiOHAx2HuXjg0RbaRkzKOruVMybGWx1jyBjljOcLmvTta6aj
bZqmKJrZn9ZG+RrQC8DhIzjmVyEbn81Cns2HgmNsdqlpLHNcxzmvacjHYe9fpTox1dVatsY
kqXxGajAhnAB4nP7H55YI+YKuU83UQulMcknD92NvE4+QX0Wl1ZaHXzT1TSQPLKpmJqZzeb
ZWHib8xj3r02C7MvljpLiwcJmZ7bf1XjZw9xBC2KIiIiIiIq1ofe3XEnn61qs75/lCrIpVb
06T9KNTgkH9Kh931QVkRERERERaPWVwfbdLVkkDuGomaKeDHPrJCGNx73Z9y91vt1LaLJBb
mhgp6aARnIwCANyfPcr6y1UdPPTUwje4z5DSwbNAGcnuHZ7wlVDUSwTNinLHPaAwtwC0+ZB
5+S5B0434Rso9NU73EjFTUkuyScYYD8z8Fx07DH7FAB3IU8JLQf/gU8O+ccl1PSvQ2NQ2Oj
u0176mCqjEjYoocub2EZJ8Fsr30fdHenbROyvvUzawDAkEwfI13+Lb2LqOnCz6OW8R17bgx
tOxoqm8pcDHEq5dOlvSNtM8YrZKqeElvVwROPE4dgJ25+Kr8euLf0k1NLaYo/VklLWQ1hNQ
8OEscZLngEbA8ufirFqrpMt2mqS31cdJLcKe4Nc6KWFwa3bHafNVZ/T3SuqIhBYpuq4vreO
ZvFjH3ezOcc1bK+/wBnr6vSNTU0bnPuMpkpHOdgwOLOZA2PMN96x1f0mWrR10it9ZS1FRJJ
EJSYeH2ASQAcnnsvjYelzTV+ukVujNTSzTHEZqGANc7sGQTuVT+ne5x1Io7exjhJRSh0juw
8bSQB/mlcd59inBGQQFkI843TqnE8sbLJsfs8t+9Xfoq1GzTWrW+mVHU0NYwxTOecNaebSe
7fb3rtE/SRo6nDy6/0juDmIyXk+WBut7bLjTXe2wXCjc51PUM443OaWkjyKypaGmonTup4+
B1RKZZTkkuce3fyCrelcWrUd90/kCNsorqZo7I5ftD3PB+KtiIiIiIiIq3oj/k648s+tarO
P8YVY1KrlgyNV6mBDc9fAfZPZ1QxlWNERERERFWtSNNbqPT1vyDEyeStmB5BsbfZJ/rPaov
2q9M22J76m800c7mhn1UvFJw5zgBuT3qs1nSvSVtW06dsVbdKpjHMic6MBozjPLLuwdywH7
q+ouE5pbFA7nsA4D5uz8FrL30fWGxU8l71vqGruNRJtwMPC6Z2NgOZPyAXKLjJBV3CWelo4
6KnP8HCxxIYBy3PM95XyiopqlxZDDLK7HKOMuPyVht/R7qu4Fop7HVNa7k+cCMfNbit6I7x
bLVUXK8XGgoaaBnE8gue49wGBzJ2V36Ho6pukJrjdLpJ6NIRBTxPkwyGNpxkdxLiR7lraHo
hsVXqGvoa2/VtVVU/BNK0Rhh4X54cuOSTscr109NN0f3mW32iokdQ+n0ZdFO7iPVTcTHb/w
CE0FejTWgrDLrTUUlfSCplpasOijk3jDJG8Y9ntOSV79W6Vs1BNaKyjtlLTcVaKecxRhnEy
Vjmb48SFW7NJFW6B04yqhjkltF9jpXte0EEcRby8nD4Lot7sVoGn7g1ltpI/wBFlw5kDQW+
yeWyoFQ7jn6MC0Ybhux7+FvatrSaNtOtL9f7pe4HzGOvdSwFkrmhrI2tGNvHK1td0f2PT2u
9NMtLagSzVL55Gyy8TWxxt4jjbPPCoGt9QM1PXSTRtBqJzC+RkeSGFrC0tHfuVpKfTt4rBm
mtNbODvlkDjn34W3p+jrWFa0NZp+pYNhmUBgHxK3VB0MatqPanbR0f+Nl4j8Ggrd03QTXOG
ay+wMPaIoS4H4kLc0XQZY4WgVdzrqjv4OGMfgVu4Oi7RVtgdNNbGytjaXPkqZXOGBuSd8Kv
2bTVp1ve47pTWmnotOUDyKZjYWtdXPBwXO7eAY5dvxXTZY2+iujZJ1A4eFr2YHB5Z2WpuOs
tN2hn6de6RjgPsiQOcfc1UC6dKOn26vorxa4aysdHTS01Q1sXCXNJDmYzz9ofNKTpb1FqC6
st9h01GZXPGRLIXENzuTjAb5ldabktHEAHY3AUoiIiIiKtaH2oboz9W7VQz3+2rIpVbsOBr
DU4b/OUxPn1SsiIiIiLwXC+Wq1Mc+4XGmpg3n1koB+HNU66dM2l6IujojUXGcHDWwxlrT73
fktY3W+v9SO6uwaY9BidyqKkZx73YHyKj9zLU+oagVWqNSkO4S0R04yWg8wOQA+KsNq6KNJ
WxrS+3+myj79S7i+XL5K3U9LT0kYjpoI4WDYNjYGj5L6qmXroxtOor5LdLrXXCcvGGQ9aAy
IdzduS9VB0a6QtzQI7NDKRg8U5Mhz7yrHT0dLRt4aWmigb3RsDR8l9lyLpEptaauuTrZQ2O
pjtdLIQ0ue1oqHD75JPLuWgqNGdIVn0rVRmSOC3U8ZkkpmztJc1ruLkB2HJ5q92i+UtPqH6
Q11UyGjuNhhndKWnHEx2Hb944uXivl0kXCB1jqzNY6ljamNsUFyBZjjB44wRniA4h2jtXrs
l0oqShfryrqQ2muNBTsqGtBc7rmEtwAOeSce5ba76kdT6egu77BUz0p+tnjn4WSU7GnPGWH
mds4G+yp9htUFyvep9PxVQZDLVU91o52AOABIeNvgFeY9SWG80Vxipao1sVNG5tS2CNzjjB
BA29o7HllUS+1FrdNoCss80noEFb1EQkBBaBgYdnfIxjdXSx6i0vI64Uloro5BRl9TVOZkt
aXOLnHi5HfPJeK83CyVForNaUNY2r9Dt80ET4nAtBOPgc4C92irBS2bSttg9EibOIGvlfwD
iL3DLsnnzKsKlERcf6Q9R3/VFRLp7Ttrr3UcbzHUSthc3r3A44Qf1c/FYaa010n0dmjtVLU
QWmjDi7MjmmRuefIErajoluVzd1modW1lWTzZHnHxcf2Ld2/oo0jQhpfQOq3j71RIXZ9wwP
ktfrTUlo0RQ+rrBQUrLtMzDBDEB1DTtxvIHwBW60lpu2aKtRE1VEa2o+sq6qV4aZHdvPkF7
qrWmmaL+HvtC3wEwcfllaer6WtG0pw25uqD3QQud+IC10vTJanEigs11rT2cEOB+JXyf0j6
rq4+K2aArj/SmLsfDhC+E1+6WawOdDYrfbo9/bmcPZA7SXO/Yqbf9Z6zpJCyfVtI6XODDbn
NdwnxIbgfFTY7d0iaukZJHcri2nDv4zPO6Ng8RjHF7l3CxWyWz2iChnr56+WMe1UTuy5xP7
O5bFEVa0SAILyAcj1zVY8PaVkUqt2I51lqYt+zx0wPn1asiIiwmmip4nSzSMijaMue9wAHm
Sqjc+lbR9r42vugqJGOLTHTsLyT5jb5rR/upXy+P6vSmkaupb/P1PssHw2+ak6e6TNRA+tb
/AAWeB2xhpBl2PMf7y9Vu6GdO0/DLcp6u5VGcvfLKWh58hv8ANW+36cslqAFBaqSnxycyIZ
+PNbNFi57W/acB5leaauAa0UjG1UjnD2GyAbZAcc8tgc47V60RERYTQsqIJIZWh0cjS1zTy
IIwQuX6UgdLZ9SdHd0cGPoWSejSP2HUv3a7fsBIPvWF+1ZpS4aLi09e7yJa1kUbZZaFhla2
VuNwdg7cd6aRoqO9dHF/t9qqZHwNqZJKL0hnAYiA17Nzt9oZyrU7WGnqywRwXa8UNLUVlLw
zROmbljnNw4e4kqp6bszbbqjTddY6+O50UlJJb6yopW+wHMBcCe7mOfd4qx6Ju9ssulIaC5
XCkpZ6WeeF7ZZWsJ4ZHb4z2jCqeobppqlgoYaO+0laXagNe4seD1Mbsl4O6tHR/eNPUelqa
hN0twmjMjHYmYC8B7sE9+Rg796rV9p7dZtOXaETwxUd2vUbo4qNzZCYAWlxY0HnsdlY6XpS
oI52w3iz3GzslOKeWqiwyQdmT90+fxV5jkZNG2SJ7XscMtc05BHgVkiIiIvjVRST0k0MM7o
JHsLWStGSwkbEDwXL4+hOaWeaeu1PPJJMSZHth9p+T2ku3W2g6G9OAh1ZU3CtcDn62fAPwC
2tN0ZaOpcFtkhkI7ZXOd+JW5pdPWShaBTWmihx2tgaD8cLWXjXultOgx1NxiMjR/A0443fL
Ye9VmXpB1RqIcGkdNSiMnHpVWMN8+YHzK+P7m2qdRzCXVmp3mI7mnpuQ8ByaPgVbLF0faas
Aa6mtzJp2/y9R9Y/57D3BWQANAAAAHIBSiIq7o9gYy9Y7bvUH5hWFSq5YQfpfqY8h1lPt/4
SsaIqHr+fX8dXE3S8TTRmP23xNa6Tj3zkO7OWMLmFXpXX1wqetu9rulyGeJzJZvZPhsfwW6
tFp1dbC30Do7tsUo5SzR8bh73PW/Zc+lyVhbFZqKnDMYBawAjwy9YFnTJOSOOmh/8AJH5rD
1D0u1Tsy32GDPYJGjH+a1S3Q3SZUOAqNZcDR3TP/YAvp+5jq+o9mq1zUBpO/Vvkz/rBV5ui
b5ViucdX1Upoap1KYw+UvdhzBkDO2zs+5eHVOh46G7w2S23yuvN4lx+j42jGeb3ZwBjs966
n0f6Eh0bbi6SUz3CoaOvk4vZb28LR3eParei8tVcqChe1lXW09O5+zWyytaT5ZK9SIiq+q9
BW3Vk8VRPUVNJOxnVvkp3Bpljznhd3jK8dD0TaPo2NDre+qcOb55nEn3AgfJbPUGjaG+2aG
0sqJ7dSwnIjoyGNcMYwRjBCrNN0IaZh4TLU18xHP6xrQfgFZ6PRdmt+nqqx0TJqelq8mV0c
pDyTgZ4uzkFXKvoi0ZR2+oqJ6eslEMb5HPNQS7AGTjsyueaXpLLfKmf1XoOS4PpiHGN914T
wnYFzSN/cvRV9G9wvFQ2C3aQlsbhJ9ZPVV4ki4e4DGT7l0rRHRpbNIsFTKW1tyI/h3NwI/B
g7PPmVbK6gpLnRyUddTx1FPKMPjkbkFcw6N9QQ2O912l6uSWOilqpPVUk+Q13C4tcwE+Qx4
5XTKq6W+hBNZXU1OBz62VrfxKrtZ0oaOoWZkvMMjsZ4IAZD/ZGPmrDabnT3m109ypRIIKhn
GzrGcLseIXsRERF4bpe7XZacz3OvgpWAZ+seAT5Dmfcuf3Lplp55vQtM2qouFVIeGN0rS1p
Pg0bn5LVQ2LpI1vKw3qrltlvefbYD1Xs+DBufernp3ox05YY2ufSMrqoHJnqG8W/g3kFb2t
DWhrQABsAOxSiIiIq9pA5beR2i71GfiFYFKr1jydV6kJ59bTgeXVBWFERERERFxur1fVRXK
76XsdVBTz1lyllkuck4ZHAwlv2T2nYrbWHUWgtD0srW3gXC4zHiqapjTLJOefPkB4ZUVXTI
+d3V2TTNdVuJ9l0gIB9zQVX7t0mdIDbPPXG1wW2mbMITMYXcTXkE4Aed/PCoVw1tqm6ZFXf
K1wdsWtk4Gn3NwFY+jDRcur716wuPWPt9E4GRz3Z65/MMz3dp/wCK/RGQCG5GewKVrqvUNm
oXObV3SkgLeYkma39q0Vb0p6MoTwvvcUzu6BrpPmBhaKs6c9ORZFFRV9Y4DO0YYPmc/JaKt
6fKg49BsEUbT96oqCfkAFqJ+mjVEz8NloaRrnYPV05e5g7xxHBSw1utOkW++gm/VrbbGc1M
8YEIazybj2j3ZXZxdbBYKCGkkutJTxU8YYwS1DeLhaMdpyVW9R9JWkpLLcaOG8xSyzUsjI+
qa52XOaQBkDHcqbpCkgpujmj1LBdIrVW2yqla+qdCZQY3kAse0bnsI7lumurNUN9Fj6UKGo
a6RjzE2jZG4Frg4cO4OcgLpNdcqK1UTqu4VkVPCwZdLI4NCqlZ0j0AslwukOKeCEFtFJUgt
NZIBn2G4zw9mfHsXxuOnbNrfRr7fQtip66n+vY0P4nUs7x1ha489y7f/gvz5daGstlwnorj
FJFVQv4ZGSbkHz7VeOijQb9RXMXa5Qu9V0rsgOG07x93yHM/Bd0r9Q2OzxNNbdKOlbyaHyt
HwCqty6ZtH0DnMiqZ617f/t4jg+92Aqrcen1zuJlqsYB+7JUzZ/stH7VcejbU2odVUFTcbx
RwQUrnAUro2kcePtcycjlv5q6PeyNhfI5rGt3LnHACqF96UdNWaX0aKofcqrkIaMce/cXcg
q9ctR6/u9srLhSQUlgt9PC6UmZ4dUFoB+GcEDYL4WnomjvNPb7rea+pqZ6yEzVT3yniBcAW
Nbkdmdz4Lo9p09arJDEyhooo3RQthEvCONzR3u7e9bJERERERVvR2xvrRyF4n3zz+yVY1Kr
tiJ+lupRg462n38eqCsSIiIiIi8F6tTL3Z6i2yVE1OyobwukgdwvAznY/Jc4070Y6fZqe8U
FUwVcVC+ExRzgl3C5mdyCNs5HLsV/odK2G3A+i2eii3yC2BuRt381tWsaxoaxoaByAGFR+m
Kj9J6P6uUcZMEkbwGnYe0Bkj3r85u9rcjYbBX2m6YbtabXBa7JaqCgp6dvC0FrpCfE7jcrV
13SnrSucS69SQdnDAxrMfAZWjqNRX2t4/SbxXSh59oPqHkH3Zwtdu47nfvKuEOlKa79Hxv1
qbI6ut0pjr4eYLOYkA8ARnyKy0NoSo1oaj0W6UtMIMCWN4JkIPaB3eOV0qh6DLFCGGtuNbU
OH2wzhjaT4bEj4raVvRNpVtoqY6S1l1V1DhC90zuIPwcHnjOcdi5XaejjWVf1lJDSTUUXWY
kfLKY4yRty+927gLXXPQ9VpvVFDa784RU1VM0elxHLCwkAkZ7RntXXKPoU0pBL1kzqyqbjZ
kkuB/ZAKqupOjC/WqsqqfTkkUtqrXNe2mklAdxtB9n2uZAzgjsWlmvN407b47deNHUVNCHf
WzGiAfJ4B7g4d2+68VNrS10jDJLYG1kxcXRCepc4RZ7icnx2DcL62iqotS3aa/wCrb/DT9S
MMpnwCTjaBgBjeW3krAdWW91xpJtCUFzqLs6ZrZZJmkRzswQWOaNhjY7AYXj6dYpBqe3yyN
aA+hGeHvDjn8QqHJqW+ut0VuN2qhRxN4WQNlLWAd2AtWd9yd/FOW5ythYaWhrLzTw3KsbR0
ZdxTzO+6wbkADmSNh4ldut+u6q8xssnR5YvqKZoj9Lq/Yhhb2bDf4/BfaTo2vd+aH6q1PNV
+20impwWRBuRkeeMjkrQ226f0RYaiqpqGCmgpYzI4gDjeQOXEdyTyWn1HqG33no4rqilki6
2pgZFJAHgvie8tHA4DkRxK5U0Laamigb9mJgYPIDC+qIiIiIiKt6PyJL8w8m3efB78hp/ar
GpWgsnD9KNRFv8APQZ8+qC36IiIiIiKsxfonSXO3OG19sa8DvdG8j8HqzItTqq3ettK3Og4
eIz0z2tA7XYyPmAvyi97uEsOwHYOwr5OJaOHI5rHt3TswpBxyXTug+8x02o6y0TbxXCny1p
3BezJxv3tLloqu6fRTW4u+nrfXW6JjzmmrWcOf1meLSOQ7Pcv0Lpy/UuprFTXakBbHO3dju
bHDYtPkVtEXO+l7S0N5tVLdDKYZKKQRvfzAjecZPk7Bz3ZVj0LdpLzo6gqpjmdrDDMc5y9h
LSfllb98bJOHjY13CeJuRnB7wsZ4IamJ0NREyWN3NkjQ4H3FVWbov0i+GsEdoibLVB31hJJ
jJ7W77b9y4RPpi4WOpqKmrt4rorXVdVWw5IDRzaXEb8LhyIXb9Da30jdKOOgtIhtcjAP0F7
RGcn9U8nb+/wVV6fbe51Jabi1p4WPkhe7uzgj8CuL8fscIDT7lhjIyOanGfAI1uXcvNdl6O
b9QaI0RFV17HdbdqovYACGtiaQwvc7GABhxxzK2N/6W6psrpNOUsdXSx7F8tPLl2Rs7OAAM
/FaK13u9XauoJpbVV3ivqpXOpn3WXqaVj2guIjjGxwORJVkboLUGo9SU141H6ut7IHiQxUD
fblIcCA93by57rpqIiIiIiIq5pFrWz38NGB62l2/qtViUqu6fB+k+pXnkaiEAeUQ/NWJERE
RERFWtU/oV1sV3BawQ1no8zz/ADco4dz3cXCrKijmvy/0g2T1DrW5UUcXBA+TrYQBsGO3GP
mPcqw7ck7HHesCQf8AipBLHZG4Cheu2V89qr6e5UknVz00gewg75H7DyX6ot1TatYacpqx8
EFVS1UYcY5Gh4acbg57QchajTFPHp3U9107HE2nopw2toGAYGCOGVo8nAHHirei8l1o4rha
aujnAMc8L43Z7iCFz3oMnldpm4U75OOOCsIYO7LQSumoi1ktltwuU90kYGvmg6mpBI6uZg5
cYOxxvv3ErilVoKj1Lqqpdo+KaK10xLpZZchjng7thPM+GT78L7dLGqoLhY7TZKaWPrYCXV
cLJA/qnNHC1riDjPPvXLmN4vd+C+jInSEtY0ucTyAVns+hbveoC+hop6pxA4ZIwGwjvy92M
/1VbKLoVu9Q6OOqZR0IYfrJ+vdM548G4AyF0a19Hdpo5IJq+Sa6y07eGEVWOriHc2MANHwV
oEMTYxGImBgxhoaMDHLZVpv759JHstBhslFjPYJpj+xjfmrSiIiIiIiIq5pEgzX45z++83Z
jsarEpVdsB/um1KM5xUw+76pqsSIiIiIiLWaktrrvp2uoIziWaE9We543b8wFOnbmLxp+ir
/vyxDrB+q8bOHucCtki5T05ae9ItdLf4GEvpD1M+BzjdyJ8nf6y4a7Y887dnYsXANO6DA3U
kAkAdoRw2x8h2rrvQbqqKCao01VS4M7+upM8i7Htt+AB9xVzu939c36a22uNrNQ2OdstMxz
/YmicG8fE7saQ7BHPICu7C4xtLwGuIHEAcgFZKsax1ta9MWOoqHVEE9Vgshp2vBLnkbZA3A
7yuadDmtbXaZq213WUUr66fro5nECPOMFp7vBdwa5r2B7HBzXDIIOQQsl4rrd6CyULq241U
dPA3biecZPYB3nwXMLlWXnpBugpJOKjs4cAaeCp4nOAOSXmNrt8cm5AHiq/rPXMFkjl0zo+
SaCGFxZUVvXF75T2ta4k4HeRjlsqBa7VWXiqMVOGtx7UtRM8MjiB+85x5D8VYNPaYgul4kp
LbB6/fSkOeBMKeJ47SM+05ue0YXWbN0ZwzVUVdf6O3xtiZwRW6hjIhaM5Be47yHz2V/jijh
jbFExsbGDDWtGAB3ALNF86ieOmp5KiVwZHEwve48gAMkqt6Chmls095qgRUXiofVkHmGHaM
e5oHxVoREREREREVb0g7NRqBuc8N3l+bWlWNSq9p8/3R6jGP8AnUW//hNVhRERERERFU7OD
ZNX3CzyyllPWuNfR8g0l2BIz3Ow7+srYi8tyoIbpbKmgqGh0VTE6N4IzsRhflfUNkqNOXqp
tNa0Olp3YDwMBzebXDwIWowSRkYQ44eWMczzQH//ABMnPgvrSVU1DWw1lO90M0Lw+N47HA5
Cvtrnv1oNP0lyzgCtuDoalhjODG7mfLIIHdgK9ak6bbLb4WssUZudQ7tcHRxs8yRknwHxXM
dR9JWptTuDZav0KBrT9TSEsBz+sc5K0Fus9xu8wjoKOerlJxiJhcfiou1mrrLXOoblA6mqW
AF0biNgRkK9dHPSW/TP6FeZ5p7fwlrGhvE6E7YwSfs89uxdEHTRowl2aqpGATvTu3x3Lk99
6QL5qy/scGxmmic70enMLXCNuftHiyOLA59i+9z15PSWqS32y4VElVUgCeqyGtjG4LG7nOR
jcY8FVqKyy1VK2uqHtpKAPMbqqT7JIGSGjm53gPkvvdL0ya3MtFtpRS22KTrcO9qWd+Mcch
8uQGwz71feiXQFdV3Cn1LWPmpaOA8VO0HhfOe//A/FdzREVb1YHXR1JpqJzgbg7iqnN+5Ts
IL/APOOG+8qxMYyKNsbGhrGgBrRyACyREREREREVb0gA2q1CA3B9by5Pf7LCrGpVe0+G/SP
Uhbj+NRZI7+qarCiIiIiIiKvawoZH0VPeKWISVlnl9JjZj7bcYkZ72594C3VFWQXGhhraWQ
SQTsEkbh2gjIX3Rc66XNEO1FaW3WgjBr6FpLmhu80fMtHiOY96/PxYerLjgHOOa+bgTvtgd
veoBOc559ykHPM7969dBRz3O4U9FTgvmnkEcYG+5OAv03X6Moq3Qg0tkMjZTtjjkxnhe3k7
47+8riFT0X6ypHSxss5nY15YJGOYeLfm3JzhRF0d6vomemSWKNjaTM75J3sLSG7kEZ3G3Lt
XQuh/U111DW3RtY+BlNTxx9VBTwNiYwkncADwXwsNCzUHTVqGorYWVEFFG6HhkaHN3w0DHk
HL13PoOstZcn1FJX1FDTPGfR2NDg13gT2eCr9+6FG2u11FfBfnSthGQySADOTjGQ7x7lT9e
2em09qBunbax5bTQs6x+MvnkcMknHmMDsU22z0emImXTVlvlldK3ioraXcDpj+vIObWfM+5
aG7XmtvNQ2erka0MHDFDE0Mjib3NaNgF0Pox6MZL1JHe77CW25p4oIHjBqD3kfqfj5LuzGN
jY1jGhrGjDWtGAB3LJEXznmjpoJJ5nhkUbS57ncmgbkrS6bhkq3VF/qWObLccGFjhgxQD7D
fAn7R8XeC3yIiIiIiIiKu6UwKvUHCSR61k+PAzKsKlV3ThYdQakLDkemMBGc4IiblWJERER
EREUEZGCqxaHfRy/yafk9mirOKotpPJp5yQjyPtDwJ7laERcN6VujV9BJPqOzs4qV7+Opp2
t/gSebh/RzzHZlcsbnq8tAPDzz2r54wSOzvX3paWerqIqamY6aaVwaxjBkknbGF0C2aJGkT
T3bUl0qKCvOTRUFuw+qe7l4gc19NRTayo7c+5G01ttp4pRJ6bVVj5JxuAObgBnPINV66Puk
H1jSxUGoanq66UGSnnkY2NlRFyGCDji55C3eo9a6WobfPDV3WmmdLA/EEUocZARy22GfFcg
6Pr3qWiNRbtL22GcmUTzy8ILjHkANy7Axvt27raTS6t0jHfL3W0c1AblU8Zm9Kia7OXENaM
OJOD2dy1UPS/eGVk8s3pL2yx8ADarHV8vaaOHh4tueO0r4y9Kd0kpaina2pmZM3AFVVcYbu
DkBrW75HetU7pAvzOI0hpaN7ySZYYGmUk8z1jsvz45VeqKmprZ31NZPLPK85dJI8uc73ldU
6NOit1wfFe9QQltLs+npX7Ol7nOH6vh2+S7g1oa0NaAABgAcgpREWguXFf7k20xb0FO8Or3
9kh5thHf2F3hgdq3wAAwBgDsUoiIiIiIiIqxox5kn1A97Cx5u0mWO5j2WDsVmUqt6adxag1
Kc8q1gx/wCG1WRERERERERavUFlZfbY6m60wVDHCSmqG/ahlH2XD9veMrDT14fdKR8NZGIL
lRu6qsg/Vf8ArD+i4bg9x8Ft0XmbVU1VUVNDkPfC1vXRubthwOOexB3XHekfosbQvlvWnoW
+j8JdUUbf5Pvcwdo7x2di51YdNXDVF5ZbrXBmQ/bc7PBEO9x7Auq0kNq6No6a1Wuliu+raw
9X1nJsfEcDJ+63blsTjdWbTOhZ4LszU2o619bfHcWzT9VADkcLR3AFXGenhqYjFPEyVh+69
ocPgVTKvoi0jVTdYKWogb/Nw1Dg3Pfg5wfJbCi6ONI0MDoorLA4PbwvdJlznDnjJPgvVdrp
YtDWE1MsUVJSxAMjhhYAXnsa0dq/OWsdYXHWN3fWVbiyBhIgpgctib+095Wg2zg4Oe1Q7Zx
wpBy5dh6Muivreqv2oqcdWcPpaOQc+5zx3dzfiuzgAcgB2KURF5a6WpZG2OkjD5pDgF+eBo
zuSR4Zx3lZUVFT2+nEFMzhZxFx73OJyST2klehEREREUKUREVc0mGiu1FwtDT61fnHb7DFY
lKrFjq6aDUmo2TTRQu9KjwHPA4h1bVvTdLe0ZdX0wHjM381i+72yM4fcaVue+Zo/asHXy0N
+1daIedQz81B1BZQSDeKAEcwaln5qBqGyHleaD/SWfmoOorGOd5t/wDpTPzUO1NYGkB17t4
LuX6Uzf5rE6p08CQb5b9uf6Uz81H0r07gn17b9uf6Sz81A1bpwt4hfbfw4zn0ln5rA6x0yG
8Rv1vx/wB4b+aN1lpl3K/288/+cN/NQdZ6YGSb/b9uf6Q381DNbaWkGW3+3kf49q0V/wBRW
Ns0d7s9+tzbhTjEkbp2gVcQ3MZ8e1p7CrFbdUWa6WOO9Q10LKN49p8rwzq3fquzyPgvd6xo
uoiqPS4TDO8MikDwWvcdgAe0laW/XyxWquhNTW0cU8z2tl4piH8DA5w2ac5zy78rQ3vUN7q
mSS8EOmreGBstdWzNMzRxZd1TG5ySAAMrXWL1heYpaHRtC60WaZxM95qmkz1JP2iwHffv7P
BXHSWk6XTlqjikihmrnO6yoqQ3LpH775O/I/irCiLUal1NbdK2mS4XGUNABEcQPtyu/VaP/
mF+a9U6yuerLq6sri3gGRDAPsxN7h4957Vpesd1fHwt37AFiJTywwnvwshI4YPAB5NXZOjH
oyc5kV+1DTtaTwvpKRzeX9N4/Ae9dgUoiLT3+/x2eme2FnpNc6Nz4qZoJJA5uOASGjv9w3W
opNdWSnpwZXXCWZ+C94t831jsY2HDyXp+n1mwfqLnxYyGerpsny9lS/XtmYcGG5k9wt0x/w
BlYjpAshBIiuRA5kW6b/dUfugWggubSXZzc44hbpcZ7uSy+nduzj1dec93q2X8lB15bh/e6
8+Xq2X8lI13bnAltuvDscwLdL+Sy+nFDn/ky847/V0n5KPpxR8jab0CTgfve/dQNc0p/vLf
P/T3INcUzuVkvv8A6e5S7W1O1vF6kvhHeLe5Qdbwj+8N+I7/AEA/mn03hz/9P3/c4/iB/ND
reMAH6O6gOeQ9AO/zWX0zBG2m9QH/ACL/APpZaQNVKLtVVNFUUbam4PkijqI+B5ZwtAJHmC
rCpWprtLWC51bquutFJUTuGDJJECSvj9CtL5z6hodv+pCl2jdMuBDrDQEHvgb+Syj0hpqL7
Fht4z/+M38lkNJ6caMCxW//AEZn5LMaZsA5WW38sfxZn5IdMWA87Jb/APRmfkh0zYCMGyW8
/wCTM/JZDTljDQ0Wag4R2ejM/JZfR+ynH70UOxz/ABZn5J6hs3/RND/ozPyWXqO0f9FUX+j
s/JBZLQMYtdEMcv0dn5KRZbUBgWyjAHZ1DfyU+p7Wf720n/kN/JS6125zg51BTEjkTC38lX
dS2J1H1l1tVtirA4fp1tLQGVTANnAYwJG9h7eXcuaWHTd0udrho4NKXCRjJHyfvjXPhpYyT
twsGCcDG/evXb9J1RvklkutZBp2blS+iU21VkZ9md25PhnKvVn6KtL2p0E0lM+uqYHcQmqX
l2Xc88PL5K5Na1jQ1oAA2AA5KURee4VTqG31FW2CSoMMbniKP7T8DOB4r8t6s1VctXXl9dX
ktDTww04Pswt7h495WicOF2eErJkzozhuAD2HdYlu+R28sLsnRb0WkGHUOoYMYw+lpJG9vY
94/Ae8rsilEReWsqJWFlPBG8zTteI5OAujjIGQXnsGfivLZrJHa+tqJZTVXCpwamrePakI5
AD7rR2Acls1KIoAAzgAZ3KlERERERERQpREREREREREREXkuVrorxRPo6+nZPC/7ruYPYQe
YI7xutC/19pdzTE2a+2obFmxq6ceB/lR5+15rdWq9W690/XW+qZMBs9nJ7D3OadwfNe9ERc
n6Tei91xklvtgga2pa3jqIG/yx7S0frY+PmuIv4y7D85bsQ7swjYuLGOROwPauzdGfRUYXU
9/1DH9YMSU1G4D2e5z/HuHxXYERFhJLHDG6SR4a1oySewLz26vFxpzO2mqKdvGWtFRHwOcB
97HcezK9aIiIiIiIiIiIiKFKIiIiIiIiIiIiItPdNL2y6VArHNkpa1ow2rpZDFKPMjmPA5X
jjfqu0O4Z46e90jTtJGepqQ3xafZcfIjK+1JrOx1VR6LLUuoaoc4K1hgf/a2PuJW9a4OaHN
IIPIhSi5Z0l9FzLp118sUPBXD254G8qjvLR2O/HzWHRn0XernR33UEINWd4KV4/gf6Th+t4
dnmurIi8Prq2GuFC2uhfU5AMTHcTm8+YHLkea9pBLSAcHGx7l4YrRTR3D1hIZJqvhLBI959
lp5gN5DkOxe9EREREREREREREUKUREREREREREREREXnrKGkuEBgrKaKoicMFkrA4fNaJ+h
LXE8yWqorrRIRzoqhzW+9hy35LD1TrGjOKTUlLWRjk2uo/a97mEZ+Cl1brinIDrPaa3vdDW
Pi+TmlZC+6nbxdZo6Q8I5x3CI58s4U+vdSPwWaOmGf5yvhb+BKz9Y6slcGx6eo4Aeb5q/i4
fc1m/xWfo2rJ6ppluNtpKcHJbBTuke4d2XEAfBeyCzcJjdVV9XWPimMzHSScIBxjGGgAgdx
yvRS26lop5paaCGHrjxPEcTWkuySSSBkk+K9SIiIiIiIiIiIiIiKERERERERERERERERERE
RERERERERERERERERERF/9k=
</binary><binary id="_9.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAJ9AbYBAREA/8QAHA
AAAgIDAQEAAAAAAAAAAAAAAAYFBwIDBAEI/8QAVBAAAQMDAwIDBQQFBwcKBQQDAQIDBAAFE
QYSITFBBxNRFCJhcYEVMkKRFiNSobEkM2JyssHRNDU2U3SCkhclQ1Rzk9Lh8PFVY2SUojdF
VoOzRML/2gAIAQEAAD8AuJ95MeM4+oZS2grOPQDNL8bU11mxmpMbS0xbLyAttRkNJykjIOC
r0rb9uXvH+ikr/wC6Z/8AFXn29fN2P0Sl/P2pn/xUG+33/wDiMr/7tj/xUC+3wj/RKUPnLZ
/8Vefbt9wSdIysjt7Wzz/+VZJvl9IydJyh8Pa2f/FXgvl9PXSckfOWz/4qhrx4kOWB0N3PT
U5gnHvBxtSeQT1B9Aajl+NFvRtJsc/Yr7qwUlJGcZznpkVuc8XY6IkyWNPT1swXEtSFhbeE
KVkDv8DUf/y9Wb/4NO5/pI/xr1PjxZ1HH2NPBzjqj/GvP+Xi0Y5ss7I4PvI/xrxXjza08fY
c3/vEVm142sSC4I+nZSy02XFjzRwkd+AcVIJ8US7ZWrqiHASy4rZsXP8A1iVehSEE/H5V2T
taXiDbm5yrba3kPgFhDFxU4t8noEJDfJqEvXizd9PusMXHTCGXn2Q8loy/eSCSAFe7weKjf
+XeR/8Ax1HTqZJH/wDzXh8eXh108g56YknH9msVePj6U/6Ot5/2o/8AhrD/AJfpP/8AHGwD
0/lR/wDDTRpHX181ky85b7bbGlR1YcaelLC8HooAJ6dvpXFqfxQvek7t9nz7DFcUUBxK2pC
tqgfiU/So2N45PvuhDlmYjoP/AEq31KSD8cJpyh6h1Dc4K5lrYsdwbSMgR5qySfT7vB+dKM
bxlusi5t279HWW5DjwZ2qfV7qirGD7vrThar1qu7xVyWbZa20IeW0AuQvKihRSSMJ6ZFdnt
GsMHNvtJ9MSXP8Aw0CRq/PvW60kY7Sl9f8Ahr32nV3P/Nlr+H8qX/4a89q1ftwLVawfX2xe
P7FepkauI5t9qScf9ZWef+GgvavP3YdoHHd9w8/8NeedrHIHsdnx6+e5x/8AjR5usf8Aqtm
H/wDa5/hXu/WGD+os2e36x3/CvSvV+OGbNn+u7/hXm7WGT+rsuO3vO14VaxycNWXHb3nax3
a0yPcsnXk5drInWeeE2Q/V2vQdYY5RZc/N2vM6yyRtsnwOXaN2sjnCLIPTJdNBOsz91NkHz
8014f00zwLHjnr5ten9MsZBsfyIdoB1kBgiyE+o82jOsx+CyHj1d4ozrI/gso+rprxZ1mEk
gWMYHfza7tPXJ28WGJcH2ktOvoypCegOSOPyrouv+aJn+zr/ALJrl0uQdKWnHT2NrH/AKla
KKKKKKQdYWu5XzULyI8NchiFb1IbQ57rZedO3cCeu1OT+VdeirJ9i6YfmTICy88ncI6kZWG
0DCEY9TjOPVVUxeb4uTbbiF7mpNzuZfebQRsShAOE/H3ln8s0s7MrwClB7bulepOM9xjnFb
U7VAeWdyiRhIz17DFPs/Tj2j/D9YuLSPtW+vIabbUkKLDaTuOFdiePzpiuuh4mm7O47Nurc
S2IYSVskkOTZBHRahzszgBIzWiDpu16WvUuU7MQkNWUqkLcISkvvZCUpT+HgHA61Ax4lzsm
mrLc9Nh9u5zmHUuNISXHVoCvvoGCEJ6cjrmu3VNzdvMSwTNSwY7KESFMTnWgoPoSnGUKB5S
cEq465qbk+Fmlr7AbmacuLiGUJKnQhXnqXkApABIwfgfWq5f0XfWWZjzUBa48XJWdyFLQnP
UpCjz60vuYSlXvc/HrWrsCT8sGpjTOopumL0xdYXBbOHGych1H4kn+704q6tQR7T4p6JclW
dSHJkf3mdwwttfUtq9M/4GqGKVNqLRzvTkKSRyCOoxVxaZt0Hwz0KvU0pJcus5kbGlqIBzy
lAH7yaULrc0q1Na74IyET7hES+tltWEJkK3JSv+CsVfVmt6bVZ4kBJz5DSUE+pxyfqcmu2i
iiiiiiiiiiiiiiiiiiiiisHThlZ9EmoPQ6dujLbyTlsnn4qNSl1OLRMOQMR18np901zaZx+
i1qx09ja/sCpSiiiiiiiuK8sqkWWayh5bBWwseY2MqTweQPWvl8uJZkzIw9lS2+hSSVchGP
eG09QrIxUWM5GARxjr3qa0jbFXvVECAksDzHOr6dyOBk5T36dKsY6XnyLk/BYulpujKZIS6
hUdMd2KlJB8wbQCQOnBIqI1Ui4r1FBTMeiN2KBNaDSI0sOeWlah7xUTuJOMn0+Ve6+TM1Q8
1d0SFuEqWqHBCAEtxkLx5qlE498jjueMVE6w1um86liTYiEvQoIa/UuN+6+pPUqHfuBnt86
sRHitodt5q5JYkpleT5GEse82gc7euMZ9Kh492vOrJKdQyn7Laba2+tMRE5sK81eNuT3UQO
/QGpdrRS7BaZUedrSS2xJQUMNoX5aN6geuMkjPp2qH8NtGNMQJt9XNS3NjKejhtzIYSQMEr
IOVDnPWq71DZFwZrqWPMksobS4p4slGArkHGSQPTPXioNwK3Zz7o+uKyQhW7GevJxT/4TDU
zeoVPWVgOwlEIml1RS0Pj67hzjFNN68PYl18Q1SosxIhr/AJRMCW9wQsKAKMjurrg9OaVvE
jUKtUauTboUht2HGUlmP5Z90qONxz8+PpTf4WwGbjerxd3Gkusxy3CiqWgYwgckfkKtKiii
iiiiiiiiiiiiiiiiiiiitcjiM7g49w8/SoHQW79CLXvVuJaJz6+8alrt/mab/s7n9k1zaXB
GlLUCAP5G106fdFStFFFFFFFeHoa+YtURV2O/PtthLToU4h0oyoZVnKQTwdoVtyO+aXAdwV
gED1q6Yuk5XiDp22rciI07HhgJaCGgpb42jK+xHTj1zmmOJomDYNLzGJMxpLoacSm5JbDTq
UlOPeVnk/Wk6yaIt1hsDMq9Xa2tsXdnDjMxkbkApOC2vOdw4PTFI131fJn6Xt2nwr+Twspc
dI5fAUS2D3wB29agfdJ4UR6cV6Gk5OFH59/pT34ZzWZU5zS94eSu1TmXAG1kAJcODlKuxIB
+fFNLnhVcGdSSTartLiRm2EKiyHnCslZOCjOc4AFdOotIRdR3x2wQbkIL8KEl3yGmMNqKif
vKzk5PPSsJmjI+mdF3RLt0L81y1q86O84kpyOhRkbgkK6DOKpFIUrrgnPf0qYsenrpqGW43
aohkuMoypO8AgZwDz8TTb+madFaZe0tZVF6cpSlSp6fuIcPCg364xjNTukhItXhizJa9mU5
ebiGnnJIOAlatmTggnBGevrXdE8HLOmRHfbvCn5DD4ceTtTsUM5KMA5H51MeHSo9tdumnoz
iXI8d72qI4OrjLmcZ9SFAjNPFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFapAzGdHqg/wAKgtBEnQ9ryM
ENEfkoipa74+xpuens7mcf1TXPpkAaWtQAwPY2v7AqUoooooooor548UoCbbqQRWpBdbabJ
S3gnytx3HKj1WokqPzFKlns9wv05EK3xlvuue6AkHA68qPYVePhXd9TzYT0G+Q1ezQwG2JS
0lKlkHG0g9cDvSVrLTGuGbVJZMlNysplLkeXFcK1N5UTyD7xA9OQKrh+XIf8pD77jyGE+W0
haidifQZ6DJ6VrSnkFJ3c/Ot+0JOArJ78dPlUpZtOXfUUv2e0QlyMEZV0QgfFXQVZ0bwLhe
zMql3qQh/A3hpCdoV3AJ5qO1JpaHbXBZ1+IU6NJQA4wxPKw0T2wscD+6mHTFgiQkPvx5kp3
VKYQElxx/zCoKGQtvOUqBwAD09aVJMJWt7KXG5kh7UMuWmG83NUlsNBsKXgJSMYOPzzVdtw
1i6Jt8lfsyw+GXCR/Nndg8fCvo2NYIWk9IyPYIUNmS3HKXHV5Hm/FSkjdz146ZqibvMs71n
jwYDErzY77jhU/jDaVDlsEcq5GckCt0Auq8Ob2hT6lNNTI3ltEnakndkj0qDiypcNwOx5Lr
LoOdzbhScn4ire8I0OzLq5PSy8mOxbWovmuA4cXuJOD3q2KKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKK1
yP8md/qH+FQWg07dEWof/J/vNSl6OLHPOM4jOcf7prVpv8A0YtfOf5G1/YFSVFFFFFFFFUr
4qaTdtoVdQ6ZDcuXnco8trV1GO+eAPQJqTs0FGhnJka2vJRcbilEeFFkOJLjyx/0y8fcQMk
gd8fEVw+IN0f0famrfZLuy6/ckrFxWV+Y+tzAyvdn3c8gDt2pD0P9svalioschaJbYW4hK1
EpXhJJSR6EAj61CP5U+8pTYbKlqJQONnPTHw5H0rBgLW6htCQpaztTjuo9BV42HwVtUdDT1
4lPTHMAllH6tAPoccnn4imW83VnSC7NZ7Na2N9xkeShAIbQ2kcqUfU4qrdf+Jcq46ibTaFp
EK2O5ZWckOudN5+APT86r2VKlzHi7MkOSXT+N1wrz+dMujrpdGCmRCi7zZlCY7KCyFtx+i2
uTgpI5A9aeXWY1t8RLDe47q/Iv0xclHm5RsSpsDBB75UT8iKgPFTSzcHWLaoDzkmTeFqe9m
SjJQokDjHXJzTb4d6wTqSA9pG/OONzo6PLQ4lwoW6lPGMjB3DH1H1rk1p4dacivRI9sekR7
rOUUMMe88HiOSpeeUj1V8aRre3IZ0Hd0KSU+03KMwAoe6VDcTz0xxXOzYS/rcWCMFELl+Vu
UPe2/iP5ZPyr6XiRGIMRqJGbDbLKAhCE9ABW6iiiiiiiiiivK9ooooooooooorVIOIzp9EH
+FQuhzu0Vaj6sZ/eakb0QmxTyTgCM5/ZNatN/6MWr/Y2f7AqTooooooooqsPG9aEWm1/zxc
9p9zacNp6cq+PYfM1t1sq2RIcu7XG1W64xUNobUhlBMnziBtU44D+rSMY79qoZXvKUcDcTk
d8fCmTQluulz1KIlpkpjSnI69rylEBtPGSMdwKm9Q6eOorhcX4BaYvUEKNyt2fvqT951ojg
g9SnqDUTpN22WdLt8luJfnMEfZ0FQJC3M43rx0A9O5FXNF1u1Zru5ZdTTG0vIaYW3KDRSlw
rT727HCfe4HTioTxtKF6Wt1wjvcty8NuNq6hSSDgjtxVJMsPyHW40VtbzrisIabG4k/ACmT
UWkU6a0xbJExwC5TX1+aylYIaSkD3Tj8WTz6dKgYN4m26JOixXihq4NeVIGMkpBzjPb/CnH
TKbjc5Wl03dK7hb2RIcjRkJ3OKbR1HOMgqwAPRNNtrvIk+IsfMZ5M6Uh5tTsuGWHEoCP1aO
VEcHqU88D1pF0to263S5SJ5mqtzcNxxXtmfeU6gElLfPvHg5Pam6yeJcbUGmpFpv1wRbbmt
ryW7iG8hSVcHp0OPp3r3xCuVni6f05AtElpdtaeVtdZOfebAGeOp5JPxo0FpCVL1y9qBBQ3
b4kpxKcEgqO3gAemFCrjoooooooooooooooooooooooorVKGYjw/8Alq/hULoYbdEWkccRx
0qRvX+Yp/Gf5M5x/umsNPf6N2z/AGRr+wKkaKKKKKKKKrrxbiSLjGt8Jh9sE+c6WljjCUZL
hPbaM/VQrRMGnL1oqQHrc57U9BZnvIikJdkrCODgcqwfUYqh1AgnPBHNNHh3eGdP64gTZSg
3HVlpxR/CFDGfkDip/X8N+waugXuytuQJU8KdP64LUHis57kYUCMdiK2o8KLko+0xL9bJl0
S6VuRN4++OVJznrnjoBTLe9Cah1RLlXqbKTbZbS0JZYaSFpWhCc5HPKtyjjNQIsdqm6Kkhr
Uc2Uxb5aZE+Ipryy0Od21B6K+90OPyrONHuF90zIuOkobFlhqkpiNtxmiqS+CQCpTv4Rg5O
OODSNqyZDVNatdsUpcC2JLLbh6vrzlbp+Z/cBUHtBSd3J7Vbjfsli1VpxLkF2Wq1WDzlsx0
b1tOHKtxTn+kfzqbsd8tHiVbM3u3xQ/BaUnzXHtig6odUDOQMAHOeDUXoG0u6hemWS/ueY1
ZmfIZQwsDG8neren7xIAGfTNQuhoVgtWor+q+LjR028qTHU8cqaVvUAUoP3jj59qmPD+3wr
jeo1uecTcIsWLLXlbXuOpW6Eg4PwBNWlZLQ1ZLf7I0sry4txSiMZKlE/u4H0qQooooooooo
ooooooooooooooorTKOIjx/+Wr+FQ+iM/oVaCRgmMk133z/MFwx/1Vz+yax09/o3bMf9Ta/
sCpGiiiiiiiioHVWmhqGA40y4mPJcbLJkYypLRIKkj5kD6VU0a83a0WK5SI8xr7WsoTBUtr
BSqMTtSr+lsWDg/Gq6dy44t04UpWSok4BJ5zXgTuGBjI+HJpkjMXa+wYMoOtzxaFIb9nQrE
lLe7IPT3kg5A5OM0yy5jbXiy1dNL2+Q5LWlTkmE+0WlBRGD19Qc10aze1jM0/bmr8lqLGVJ
WVKbWfPWrcoBIR1OEnjHXjNc11sds0/anW2oEp6bcTHdZtalKLjKUfeLxTke9k8cdfhXFcP
FC5MWZzT9otEWyNpJQosLKigHqB2B+NIIQFKAKsKxwc8VKW+yTjerdHlRH2g7JaSCWj+LBH
/484pqmvX1vXCrxaXQh+/l9qI4XNvlbV7cKJ4BAR0+NbrVofR6JCEah1kw5cHlYLMJYICye
m/Byc/KnJHh5oy3R5Lke/TYaoWEynWpwQUHtvwOKX77obRkOJcX/wBK3nJLbCn9i3kKLhxl
Izj3icj481K+EUIsXaWef1NtjIV6bl5Wf41atFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFaZn+RP4/1
av4VE6MSU6NtIPX2VHf4V2X3/AEfuORn+Suf2TWVkCRYbeE/dEVvGPTaK7qKKKKKKKKKqTV
Nsg27xBtlmYZUiDdIKoTiQj3Ub1khQJ6kK97muHV3hnZtO2q1qEmWkF8ty5iGQvO7oVJyMA
Y/fzXQzpHQWnDGuj97kyQZJiIkIUnY28R97jsPUZAPWt2s7PpmZppy4WqQ27Nt5bZE5pKju
WDnaoIGOQSSr1rgm3Oy3jU0drUVuiGVPZbxcrfcFK8rHAOCAE9OR1qYummV2r2h6xM3uTLZ
R+ouSnW5IQPxIQlRyPjjniuPSN3W3bbvCttiuF5uTiAueudIS2p1WMY2n3sdeKh4nhLqLUM
5c6exDsTLpyGW0g7B6BI6fU1J3XRdp0+v7HtUFu83NcdctAkKBXlOElISnGPvBQznlNdOoZ
N2sFriXLUE3awVxHW47S9r+9ts7kAY4JUfePQCk3xCukSZHgCAlfss5S7mkK+8ytz3Vtj4b
kk/WkuO6uM62+jAU2tLiQeRkHNTjE6+XuVeXY8dcly4IL07yW8gJCt2fhzXvsN8lLt2lpTb
jI80KZjuJCSkuc7j36c89qunwsaS5brtcArf7TcFoSo90NgIT9MCnqiiiiiiiiiiiiiiiii
iiiiiiiitMv/In8f6tX8KidF/6F2jjH8lR/CuvUKgnTdyUogARXMk/1TWVi/0ft2SD/JWun
9QV30UUUUUUUUVV/i7BkxHYGo20+Y3DcbG4u4LJCs5Ce+7p9BXBqXxButm1DJhSMuQZiGZF
uc2jalC9uSf2gBuGPjXmob5FsuqpsiPCtt5W2yEw4rfLcNnG5a1YG3JV1xzU/obxLtt88u1
TYzcCZsKgEABlYAz7vocdj8a0a+csD1pRPtb8VqfLdDbdwjrCcEDoXACBwRwcfPipPw6uzI
tTNlVGWw+wlShlhxAWM8nKs5OScnNZ33W8e1P3pEGIhx22x0KefP3S8tQCGzjknnNVNqLxA
1hdJshlNwdYYZBDiIjZaSEg4yc+8M5HU96mAI/h3pxcpi4Wx/U0hGUOh1a1hlYBGE9CrPc9
sVW9wuNwu0sybhLekvK6reWVfl6VI3WQ2/ZbHsPvtRXG1D0IdUf7xUKAQlJIzz0xU9pHVdw
0ZdFTYiGnfNQWlsufdIPI6ehqwrY/aJeobzqKA0PYrJblKS6olS3pDiSVKUo8nHI+lWB4fW
823Q1rZUgocWz5qweu5R3f30yUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUVomnEF888NK6fKorRhzoy
0HGMxUcfSuvUKd+nLkn1iuf2TWViRssFuQfwxWh/wDiK76KKKKKKKKKT/FNmK9oSX7S0l3a
pHlBThQAsnaDkemc4PHFVPFegam0k9ZbipQvdoYWu3PHP65lPvFB+QBx+6pnwjuekpEZNnu
8GGm4odUtl6QlJD2ce6M9CPTvVl6n0dDvdnEeG2zClx1eZFeQgJCF+hx+E9DSy94c6csTNs
lSrl7EqNt9oa+83LUBg+4epIJHAzg1N22PcXIHsls8+z2dvJEiYorkFPXCEq/m0gdCrkDtV
fXG9W924wIdvYdg6famBQmupJEyUkghTijyU/H6/JhsdqRo+BqTVN8CpBedcSGnUAh4b8oU
D3CiR+VUtdblIvF1kXKWvc/JWVq2jgegHwHGK5E9QQkbs4FbVxHmozMhxJSy9uDZznJSef4
1pKeOU8dyM/nUtYNPT9QKlogJaWuKyXnELc2kpHXHqaatJwZg0NdUoSA1epkaCxuOCpW7Ki
PhivoBlpLDDbKBhLaQkD4AYrZRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRWibxBf8A+yV0+VRejU7dG
Wgc/wCSNnn5V0ajJTpq5lKikiK5gjt7prdZjmxwCe8Zv+yK7aKKKKKKKKKVfESI29pWRLde
UgQkqdQgDIWspKUZ+RUDVRQo0OHrW0ktlgPylRFISCBs2honpg5JJJ9aUVxUwLnKhOth0tO
KZxkgpIOARjvx++puOgtN3CFdb9OgyY4V5TC3SpBWPwqIPBPyxWuyXa8wi9OtqJT8ryFtuP
nc55YURgp/ZIx1zThe70pyVaLHdXJLEWO1slOOuLSiQSjOVI24+8euTWEHR2qNW6JtyBI9x
mWvy0yVFAQ1tABSMcjOaf7V4cw2rRFg3qbKugj8hpbygyn4BGeg7ZqlvEa12q060mwbS2Wm
GUpy0TkJWRkgZ7dKWEBIz2478ime8Rm06O0062k7VokkrPIK/MGR+WKX2mHJUhEeOhTrzpC
UIAySo9Kd77pR/R1vtcVqQ6xLvLXlTk8Ep95PupI7c4I74qxjaIbOrNO6ZgJHstlZXNe7+8
fdSVfEkk0/UUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUVz3A4tskj/AFK/4Go7SAxo60D/AOja/situ
pv9F7p/sjn9k11WvH2TD2jCfIRgf7orqooooooooormnQo0+IqPMYD7JIUWyOpByP3gV83a
j9vgXuS6+hbchp1MlzPuqZKlFSRjrnkdKy1iwbNr1TzSUqbkLZltpVyk7wFH6bs1YdytOkr
FeLrMvkQXWXIC56m0p92M2RhKOvJUo4H/AJVr0jqHUFx1c5Z2WmoDAir8yMwwkJgk42E/tL
AxnPc4p4g6LtkeaLhOU9dZw6SJq/MKP6qeifoK3ao1I1piyLuRhvzEIUE7I4yE/FR7AetQt
r1bdf0JuGrLuyyyyUF2HGb52oHA3K7kqr58uVwl3S4SJ8x3e/JWVuKHcn+6udBHXaBjg5HW
mtybu8IkRH2FBTN2IiO44IKMrH0/vqf0yyrTzs6+wbfcIohRkF1p6KHgpZwShC85AV13Y4F
demro9rrxJF1ubLjUW1trkeSpzchnAAA5Axzk09eH3m3Nm46mkNhDl2klTQ6lLKPdSM/Q04
0UUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUVzXEE2yUB1LK/wCyaj9IZ/Q60Z6+xtf2RWeqiU6UupBwf
ZHO/wDRNdlr/wA0w/8AsEf2RXVRRRRRRRRRRVUeK+nHGbFPufntqMi4Nu7NnvY8sIAz8Dk0
ja3Lk63aZv2Mpk29LClY6ONEg1J23WxuMu4ybs4mG7LVEbW80TlDKFDIQkjr1OfiatDTunI
mk373elSvPZnue0JWEqUpLeCcdyrkmlbWviJfXLSv7Es0+DEUSly4SGSkhJ4G0fhz6mtugt
aWC16Li2+6LkNOblIdLzClIcUtRJwoAg5z3qU1npqLavDa8RbatbUfIkhpayUoAIJSn0Bx0
+NUDGiuzZjcZkI811YQjecAk/GpvRRsaL8f0jhPymSgoajtIUS47kAAgHPrU3rqyTNOaZjW
+W22wiTcXpMeO24VJZb2JG3PXPNS+qdT3+HoLTNwh3XyUyWlIcDRwsqAxj4pAH51K26yyNF
+FV0uT52XW6IG8r5KAs4Sn54UT8zVk2GAm12GBBSBhiOhBx645/fUhRRRRRRRRRRRRRRRRR
RRRRRRRRRXNcji2SiOzK/7Jrg0iNuj7QMYxDa/sivdWf6JXb/ZHP7Jrut3+bYv/Yo/gK6aK
KKKKKKKKKW9fx/N0dPdTGXJfYaUphtAJO8gpBwOuNxNUpag5fdAy7QV/rLRKRLbPKillfuu
YA6gHCqfLumwaU0AoWW2QbxBWB7RLW+lQU5kY3DqSfRPSpL7Tut00Qi/XOeuxwshTbVtAWt
TCsJAUVdDznjGK4kaDW5PukGPemYNmleShcdLpdedQBnJKj7pUST8akrrrDTMG2JsNmZj3Z
5prDcVAC2W0pGdziugAxknrSfq9vWkvRLV5k3Nx6FcE/yqGhkISyjOUEd9pwMk+oqvrPClS
dQW+NFSoS3H29gI5CgQc/303SZytC+J9wuceEiXCblFtQ2/dKwFFKD2V/7VK+M8tcxFhmho
tsSIrqkpfTgtlQSeR+1jiqwkTpsqPEiSnFFqG0Ux0EABIUd37yetW01cn9UaR0XZlrLj0uX
iTnkltk8k/TBq3ule0UUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUVy3I4tcsjqGF/2TXDpI7tIWgkYzD
a4H9UUat/0Ru2Tj+SOc/7prvtwCbbFSOgZQP3CumiiiiiiiiiisHWkPsracGUOJKVDPUHg1
8+LM3QeuEvttp9mti0NyfKVkFtwk7DnqcH91Mus2Y00QHbNIhP2S+Phoh1kKTCeUAN6MYKS
R2PpUx4fRWdQ6An6YuLi1IiSFxlqbVg7d2QQfnmuC6aYuTGrbZZItyYffcjLWzPlRgX4zaO
MZBAV1wCRxSUmavw11fOixzBu6Fxy0vd9xQUAcHHTBHIqbg+KM/Uvl6busBhMe4qRGU5EJb
U2CcHAOR0pwsFz0TbIsi9QD7VOlSnEob8oKllXQNJSOcYHB6Y71z2G33G5zZcB5CWF+2OTr
hJa2qKHVY8thC+QFBONxHTpUTrp+66hk22Oba23KgRlOyIzqt4QtwlKMnvhKSr4d6SrlLjT
PDGzpe8kz4811hpSCCssgZ97v1Ixmn3wPtG+BJvD4UooWY8YK6IHBXj5nH5VbFFFFFFFFFF
FFFFFFFFFFFFFFFFFFcl1O20TCe0dZ/8AxNcOkDnR1oI7w2v7Ir3VgB0jdQensjmf+E1IwQ
EwI6R0DSR+4VvoooooooooooqrvFnSjzkCTe4RW4t1xpUlsDgIQlQB/fnmonwzudtv1il6S
vspJLxAitLbCVdM5SvuoHkA9KI9t1F4ZyLkykurt84J23RljzvI25OVI9SOOfnUbL8SVSZL
90eW29JdtzsFpDTRaLJUQfMJJOeh6d+KrhLRDXnc4ztKhyM9cZ9aZvD+2rmatgyCEJjxXUr
W44cJC/wJz3JOABTn4caVaOnrnfZMB+bJkurjNMR17FpAVhRC8jbk8E56D41BauXAs8qJZr
NInQX1PD7SgtSlLYaUrHuhXGVevapqbKlLGsJDLK1rens29p4cqZbAIJT8dvp61XL1sd+1/
s+K2panXEoZR1Ud2CnPocEZr6a0vY2tOadh2toDLLY8xQ/Es8qP51LUUUUUUUUUUUUUUUUU
UUUUUUUUUUVxXjmyzh/9M5/ZNcmkv9ELRwB/I2un9UUatTu0hdhjOYjnH+6akIGRbo2evlI
/gK6KKKKKKKKKKKK5LpbmLtbX4EpJUy+jasBRGR8xXz/qKDO0NqWHIbLjD8fAS40AkOJHBI
zn7x3dauDSmoYes9MvMpnGRILSm5BLPlqRuBAyORnHpxVZtals1m0AmzybNHm3SHKdYPnsb
ks++ffUcdfROecV7o/T7ctd7abZculhegqeQoxS0px1J4CD0SsEkd6w0fZ37bqu0RVvNrs8
lf2q0+rCTtbSoDcPwkE4PxFTsP7IgOXy1X52Y1FjXj+TojSFp8zzveHupIJAxnPxpY8YLdF
t2qGZbE16RJlth9SFpG1tAwE4V36GmbRLrmqtEapUwl5qVLlKcCWCCokpGACfXBB+BNQOnL
ZdrtrK0PezLYfgPht0u9P1fK1Y+v5qHpV90UUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUVx3j/Ms7H
/V3P7Jri0j/AKH2jgj+Rtdf6or3Vuf0Ru2Ovsjn9k1x6G1PH1Np9l1JCJUdIaks90qA649D
1FMlFFFFFFFFFFFFKXiJp52+2L+SQ0yZDZwUlRCi31UlPxO0CqZ0s9P0Vq63SbozLitOKI8
tsE+ajJSfdz73PFWbdXGdNaqi3b2cLs+pXENS477XLb34V4PTOeQfQ11WSNPc1oqTD1EkWf
8AWJFsLaW1trB95st4GMdd3Xn40q3Z22Q4N10SbtFjS25XlxJMhsnDLmFlsqH3cK4J6Vq1b
bLOnxAtn6UylMw5VsbLrzC/dU6kbeoHCeOvyqA8TL3GlSoFktktmbbbewjypKUgrKsHgqHY
DHFNXgLJJReY5A6tL+P4hVssQYsZxTjMdtta1KUpSUjJKjk8/E1vooooooooooooooooooo
ooooooooorivKgiyTlEE4judBn8Jrl0oCNJWkKxkQ2s4/qijVZxpO6f7K5/Cq4v1mk+Hd6j
6rsY3wnwESIxVxyORknkHqPQ1aNou0O+Wxm4QHQ4w8nIPcHuD6EV20UUUUUUUUUUUVWHixp
pM+THuhbkK8tlSFOIUMIPRtKR6qWofQVGXCRL1J4SvwnA6i76ceT7S2tWVnZkE56/dJ5/o1
hMstltK9O6wtkuQIct9CJ6lvqWQFJ5KlZyMYwa6/Fmyaek6TTqG2CKHkyAC7HwQ/u6gkdT3
/ADpAW0b3pSxJBU7IYkPwU+/ggqwtsZPQcmoD2LZDTID6C6t1bao4/nE4xyR6HOB8q+gvDD
Rh0tY/aJWTPnJSt4H/AKMY4R9M8/GnaiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiuO75+xp2Bk+
zucf7prl0vg6VtW3p7I3/ZFYavydH3YAZPsjn8KzuNli3/TybdMBDbjaDuAG5BGORkHmqzt
sy4+F2pHIctt5+yv7VPLSlSktE9Fg7QM4xkVb7LzchlDzKwttxIUhSTwQehrOiiiiiiiiii
iuO5WuHdWWmprfmNsupeCScAqT0z61Q9nu7mj9UOyls+ZaripaJCN24LZUpQSeeR0J57U1W
KJB0lfJVumzZi7U2ybnbFsOnynmwMrSUjhZxjr2FVVqC4R597mu2z2hEB98vNsunoT1JA47
n6V12lwuaZvETcErjqZnNEnopKth/cv91TVrsLrOvrDImxltQ7q+3IYL2CXBwST6EnnHoRX
0VRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRXFeiRY55HX2Zz+ya5tLf6KWrgj+SNdf6orDV3+i
F1xn/ACVfT5VKRv8AJmv6g/hWi62qFere5Bnsh5hzqkkjnt0qvrbKn+GN2Ta7q45I05JViN
LOT7Mr0V6J+H19aspp1t5pLrS0uNrGUqScgj1BrOiiiiiiiiiivKpnxL06ydUxm0qbjomqA
VJdGxtrjCUjsQAgk/1q1aSnKvuh5VuafUbxp9SpUFw4ILYGNoz1SeQR8RVVL3ElQRkbjykc
Ams0eYVEI3hTo2ED8QPavonSulHJWl7INUxkuT7YrzI3vHc0n8IVjqcAZ+VOtFFFFFFFFFF
FFFFFFFFFFFFFFFFFFFFcV6/zHP8A9mc6/wBU1z6Z/wBFrX/sjXfP4RWrWGf0PuuDg+yr5+
lSsb/JWv6g/hW2uS52qBeIZiXGK3JYJCtjgyM9jVbJur3hTqFFpmOvStPzBvYWrlUc5wfoM
9PrVoR5DMuOiRHdS604nchaDkKHqDWyiiiiiiiiiik7xFtyJNqTJ/WKeQhxhr3QpDW8e+4o
fBKVfnVX+HLqWNSSbeX0f86QXYzZQsoCXducFJ+ZA+PSt1ldYX4a3b25qO7Nlqat0KO0MOK
U30VjrnJzn4VC6S0/Kh+JFotl4iLYdS+lxTLuOQAVDj6V9K0UUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUU
UUUUUUUVw3vH2DcM9PZXP7Jrn0uMaUtQ/+ka/sisNXnbpC6nn/ACVfT5VKxxiM0P6A/hWyi
o69WK3aggmHcoyXms7k5JBSexBFITBu/hZJQy6XLlpt1RJWE+/F6ZJ4x1PTv86saDOi3KG1
MhPofjup3IcQcgiuiiiiiiiiiiuK8f5ol4iGWfKVhgDPmHHCfzr5uuiLpbNRuPyXkrk26Sp
3e2SWwsKC1AHt7yselOhTdIuuba5otaIsbUMdEwodaStCDzv68gDqQCOtd2qoM6F4h6a1Fc
VspXIlojltlRUgBP4gSB13dD09atyiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiuC+Y+wLhk4H
srmf+E1q02d2mLWcYzEa4/3RWrV2f0RuuOvsq/4VKRhiK0Cc4QOfXittFFaJcONPjKjTI7c
hlX3m3EhST9DVdy7NevDqc/dNPIVOsrpK5FvUoktDqVJPrnpgdOtOGm9V2zVEZbkFS0OtYD
rDqdq0H5dx8RU3RRRRRRRRRXz7qtlcK83KBHkKVEWssv7lBC39uXXCFHj76gMd+BXj8g3Dw
kts5hb7MywziwVtqKVBteTn17j8qjzKlzbVBYRfEPptFwDUKKWyHFhSgQ5nvzxz0r6STnaN
3XHNe0UUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUVH34Z09ch/8ASu/2TWnSxKtKWoqzkxGs5/qi
tWsiRo67FJwfZV4P0qWjAiM0CcnYOfXittFFFFJOqNBOTJDl309Nct91zuG1W1tZ79OhPr0
rZpnXbMyWmw31s26+NAJW04RtdOOqT6nrinKiiiiiiiiqO1vbWEOXJptapjsd0ncVBBSOXZ
C/TjKE8/Cl7TcxUmxaitDb/mefCEpkEYPmNEKI/wCHPzxT82mDKc0Fa4kVpnz0ia+lKBlQS
jOSfic1alFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFcF9JGn7iU9RFdx/wmtOmQRpa17uvsjW
f+EVp1nj9Dbrn/qyql2P8nb/AKg/hWyiiiiioPUmkrVqaEpmWyEPZ3NyGwEuIUOhz1+lKcS
86i8PVJi6n8y6WbgN3JpJUpn4L74/f86frfcYV1homQJLclhwZSttWRXVRRRRRRStrTTCbz
bVoiQ2y88Ql9aTtUpoHepI+KilIz/hXzouNOt8za0hbMhwrQltBzwSUkA9x94fSrJ8GmJ13
1AbhLdLse0RPZo5PRG4/dH0z+dXXRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRUff+NO3LnH8k
d/smtWmQRpa1g9fZGv7IrRrT/Q26/wCzKqYY/wAnb/qD+FbKKKKKKK1vMNSGlMvtIdbV95C
0hQPzBpHumiJljfN20Q6qLKKsuwVL/USMnvk+7jnpXZpzX7NxuD1nvcb7IuzGMsuqwlz4pJ
/9fOnCiiiiiiqi8U7Q1bb/AG27x7YXGShSXglvKMgcDAII4B6Yx1qf8ILUYWmH56kpSq4yV
OgI+6EjgY/fT9RRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRUdqL/Ru5/7I7/YNY6c40zbOMfyR
r+yK5tanGjLr/syhUwx/k7f9QfwrZRRRRRRRRUJqLSVo1NFU1OjgO49yQgYcQccHPfHoaV2
G9Z6FK87tR2ZAJSgHEhlI6dfvcduaZ9P6vs+pElMOQW5Kf5yK+NjqD8UmpyiiiivFJSoYUA
R8RWLbbbLaW2kJQhIwEpGAPpWdFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFR2oP9HLnggfyR3
r0+4a807n9GrZk5PsjXOf6Irk1r/oZdc/8AVzUyxxHbH9AfwrZRRRRRRRRRRS5qXRFo1KFP
vNqjzwja1LZJStH5dfrSk3d9a+H6Ei+Mfbdp37BIaVl1sds9/wA/zp6sOp7RqWMX7XLS7t+
+2eFo+aalqKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKjdR/wCjV0xj/I3ev9Q17p9Hl6
ctqAAMRWun9UVya0ONG3TgE+QQM+tTDGfIbzwdoz+VbKKKKKKKKKKKK8IBGCM0jai8NGZkx
272Cc7arotW/chZS2o4xjA6evzqGha61No5aYWs7a8/GBKUT2wCo4OMnsr9xqwrNf7VqCIJ
NrmtSUY5CT7yfgR1FSNFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFRmpc/oxdcf9Td/sGtl
kAFgt4GP8lb6f1RXDrX/Q658Z/U/3ippr+ZR/VFZ0UUUUUUUUUUUUVqksR5DJalNNutK6oc
SCk/Q1X938OY6bkLto+6ItVxTk+UleW3Dknp1Hy5HwqU03rj2id9gajZFuvjQwUq4bf/pIP
x9KcaKKKKKKKK8r2iiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiovU+f0Vu2Mf5E91/qGttkAFgt4HT2Vv+
yK4taAnR9yA7s4/eK7rhcY9nsz1wlEhmO1vVjqfgPiTxXTHe9ojNPbFI8xAVtV1TkZwfjW2
iiiiiiiiiuedOjW2E9NmPJZYZSVrWroBSVZ/F7T9zmTmnt8FiM2XW3n1AeckdcDqD8Kr3U3
jLfrnIcYtGLZEz7igAXVD1JPT5CkiXerpcXi5MuMp9ZPKlvKP99aEvuNq8xD60EHqlRB/xq
dRqd+6MNQL7ILyW0FMSWR+tiqHT3uqk+oPz7VeXhvqpzU+nR7YUi4Q1eTISPxfsq+o/vpqe
eajMrffcS202kqWtRwEgdyairHq2xajeeZtU9Ehxj7yQCDj1Geo+NTNFFFFFeV7RRRRRRRR
RRRRRRRRRRRRRRRUVqhO7Sl2HrCe/sGttiGNPW4ZJ/krXJ/qiuPWZA0jccnA8r+8Vvu9pF7
ixI63tsZDyHnkD/pUp5CflnB+ldzc2K6+WG5DanQCooCgSADjOPnxW+iiiiiiiiojUep7Xp
W3iZdHihKlbUIQNy1n0AqofETxUjajtSrRaojiYzhSp197hRIOQkD++qwUlS1DnPfrXTDmr
hLW82lpaloUgh1AUCFDB4Pf0Nd1rbtsmckzGy0hIG5tpRBeOeQM9DjoO5x8a64lphSbxMky
WpESzw3T7Rn3lo5IS1n9pRGM9uahZTxdfW5t2oUfcRnOwdhn4etP3hbf242qrah17Y48hyG
6Oy0Y3N/UHI+VPcqQ54jajXbIri06dtrn8rdQce1uD8AP7I/8AP0rHXWmJNoXG1RpRjyJsE
BLjLCOHG/iB1A7/AA+VTWjNe2/V8UtoxFuLacuxlnPzKfUfwprooooooooooooooooooooo
ooooooooqL1OQnSt2J6CG7n/AIDW6zDbY4CQAMRm+B/VFR+t0B3RlzbJxvZ259MkCugTbbp
+PDtrrvlJbjEpKuiUNgAqV6dR9TS3Ht79w1y55wLKULElxCCMBpBIZScftK3rI+VPVFFFFF
FFR97vcDT9sduFxfSyy2OMnlZ7JHqTXzHqTUtw1Pd1z7i6pZyQ03nCWkdkgduPzqHHpyc81
5lQKueo6jtXqlHBABKfhU3pnTl31BNLlvYBTEKVOvOrCW2ueCon/wBcVZVitWlLc3dIN91F
bZ7E90POR4yV4QpJyDvBJAHNKWoPD+eiLM1BZzCkWjzFqSiLI3llscjJPwxxnPNK9ogy7ld
YsGFu9okOhDagcYJ757V9QadsMXTdkj2yIPdaGVrPVaz95R+ZqUpC1Z4euybgm/6XeTb7s2
SpQHupeOPyB/ce9eWHxGfbuQsur4H2TOwEpeVw06rpx6Z7HOKfQQRkcivaKKKKKKKKKKKKK
KKKKKKKKKKKKKKitUjOk7uPWE9/YNdNqTts8JJGMR2xj/dFRut0Kc0Zc0I++tnan5kjFKTT
yJV8fEhRehQ2UodcV7xUzH7Z7lb357fjUjaJcl6WLm8tyJ7a87OkhxO1aIrQ2NoUO3PJ+tN
9rn/aVuYmeUWS82HPLUcqSDyM/Suuiiiiio6+X626dty590kpYZT0z1UfQDua+ctZ6znazu
ZfkktxGSfZow5DY9T6qPelnAKsAj05oVjOASMfDFMWqbAixW7TwcaKJUyGZD+TnJUs7eP6u
KX9o8wDHPbAwc1bul/CG4TY8d7UE4x4agFmDHUQVDtuI4B/M1ZEWBpjRlvWlpuHbWCPfUtQ
BXj1J5NRc5fh/GtIkTFW9EG4r9qAyQh9QGNwSOv5Um+E9hbuWqbjqdDAZgtOrTEaxwlSj0x
/RScfWrjorzGai9QabtmpreYdyYDicHy3BwpskdUmq+83WHhklAeIvVjC8A87mU+meo/ePl
Trp3W9i1MfLgy9snGTHdG1Y+nf6Uw0UUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUVF6nIGlrqScD2N3n
/cNdFpObNCP/wBO3/ZFReu/M/Qi6+T/ADhZwjH7WRj99KGnbe3JiwYQHmIucnc4ScExo/Tj
+k5/aqevkVu4ypTFvke1vXB6PFkhHIisDK1ZI/aGfzpmZZbgNyXlq4UouKxnhIGAAPgB2rV
GvkCXcEwGnFGSqOJJbKCChB6bvQn0+FSFFFFaJspMGDIlrSVJYaU4QOpAGf7q+YdUann6ru
7tymFSG84ZaCiUsp7AVCIThRyAU4yQVbcj/GuxlVtdmIcmOyWmF5LoYbSSj0CcnB4xnpUle
9OtWrUMOAiT5saahl5h1xGxWxzpuHYj0q1vGPTSZelY9yZQkrteAo45LRwD+RxVQabtEi+a
ggwYyApbrqck9AAckn5DNWf4xX+92a921q2XORCZcjqJDLm3coKxz9MVVka6u/bEe43DNwK
HkuOJkKKw4M8g5qyPFNdtvkPS6LCWVKl7ksIbAACFbR07YP5YNWhpi0Q7DYmLXDcQ4Iw2uq
SQSpzqon48/wAKl68zivaK8IChggEHsaT9R+Glnvj5mxVOWy4DlMiMdoz6lP8AeMUtjU2tN
ByPZb9DXeLcg7US0A7sYz97/wAX5086f1jY9SNp9gmo84pyY7h2uJ+nf6VOUUUUUUUUUUUU
UUUUUUUUUUUUVE6qONJXcj/qTv8AYNddq/zRC/2dH9kVE69SteiLohvO9TISnHqVACoV5hF
jtUxbDQQ/Dhs2uI6CcqWvqcf1lg/Q1jo6SpN2cbbkFTSw5IkLUn7wBS0yCfkhRpr1BFbl2S
S0/IMdjaFPOJ6hCSFKH1AI+tLGmZ0pd2jFLCPbLuFXCepQ5Zj/AHWUD0OMfvp5oopP8SdYq
0lp8KiqT7fKV5bAIzt/aVj4D95FUjK1rq68RHITt4kusuDDiAQNwJxgkDpkgfWo+PaZjTkd
2VBkrhFalO+VydiFAOHj06Z6UyNO6GFtlu3S0XCLKdmF2IlhJwGQAUJ3K4II68d6mrSmzt3
1vV7dkimzssFElmMN6EPKOE4SsJ97GM44xUTqPVFiv+qg5DtiEQZC0pkyH0DzVDuQok+Xjt
j51Y+mtRw7i9cdDXeQX5LO9ll13H8qYI9056FQSR8+tK2gNEXjTuppN8ujHs8S2JdSoLzl1
O04UjsRiq+1XqeXqu9vXST7oPust9Q2gdB/ifWokKSjqjJqe0mGlzZCnW3XENx1L93nYjPv
AehUcJH9Y1Y+mtZnT0WWy8gy1LWFZSQAp5SvfUT1x1A+Dfxpltev1PR33Z0FSVBTRZQ195Q
eUQ0jB/FtG4/CsL1qCE9qNTkuT5VssRKyAeZMoJzsA77QfzIqQ0tebpcJbkSWlDimUeZLc6
eS4s7kMJx12oPJ9SKZgtKlKSFAqT94A8iop/VFnjX1FkdlgTlhJDQBPKug479/lzUvWKkpW
koWkKSoYIIyCKVbv4a6dusky22HIEvqHoavLIOeuOmajjA8QNN5XDuLOoYw58qSnY6Pkf8A
zrogeJ1pLxh31h+yTUcLblJO35hXpTdDmxbhHTIhyWpDKui2lhQP1FbVLQn7ygPma969K9o
ooooooooooooooooooqI1Z/oheP8AYnv7BrrtX+Z4Wevs7f8AZFcGsNo0tM3dMI/tppX8Qt
QQdPyLZCbb8952Wp9xpKsqQSCkLwf6SsgfCtNrS2HYr7ZWy1LuBdBIxiLFQQM/Aq5+tNtvb
e1HpQC6kpTcElRS37pDSjlKf+HGfnSvb1vS7+y7GkKimdLXJeUPd2xGD5bbfwClf31YlFap
EhmJGckyHUtMtJK1rUcBIHUmvnrxQ1VbtU6jZetpedixWfLU4RgKOSSUg9B05PWolUQxIaL
QmI5Lmy2PaXUIOC2duUA9ztTlRHqR6Vz6Y1A7p+W84glTEyMqK+E4KtiupTnoR1qwWbjaP0
dg2673ZF1skN1t1mZHQA+xjOGXWzk7T0yPka3zdc6elWQQNJWRa5LstL7kRUELSEgjcvbyO
RgfWp+73zRejE3C4w4kZ64yChDsFraFAgdCn8AA68VTl91B9oawfvttQ5DUpxLjOCMtlIA4
x8qt+963el+DxvkcITKlNiM4FDhKydq/7yPmKoEJxwFduABQMbAUjKicDin+w6fcExdijB4
TZDrKJMhtO4R1BO8BXw34/wCGmG46Kdt85FoS44824psl3YQDvISRk9ktpcJPbfUvpSPb7z
dmZMSfDdchXKTKkMBeVBvBbZI7e6AMfOui53LQOnITUK4S0z3Q8pxRbPmOFRc3kq28feA+e
K55Xilpm32st6dwJct8k+a2pKWlKPvOLPfrnAqWsWpNGWGIWRqaLJkyFF2RJW5lT6z1UcdP
gO1bYd90HLlv3+JNgJmpSre+s4XwAM7TgngAcVvteo3X5+H1b5MtxKW7cgjfGaxnzF+hIIJ
HbIHWpyTcFRrhHjFhTiZB2JU37xSrkkqHZOB1z1Nd1FRV903adSRfZ7pES8B91Y4Wj5KHIq
stV6Ph6Ahqutq1LNt6lLIYjJG4uK5OMg8gepFd1k8O2dT2hu53u/zZFyfQlbhbeH6kKAUEk
euCDSjfZukbDK9gtr10uy23Fea6Jqmmx190YHPzFb7FqRiJm/2n7SYVbnGhOhuSi+l9hRIK
hnpg4/MV1WzxJv8AqPVaobV6atTMolMXdHSpCVD7qVZ597oTn0p5TrDUdjWpnUemnnm2xzM
tn61Kvjs6jNdcPxO0nLcS2u4KiLV+GU0pvHzJGKZok6JPYD8OS1IaPRbSwofurfRRRRRRRR
RRRRRRUPq9RRo+7qAB/kbvX+qa7LTzZ4X+zt/2RUN4iK26BuxyQfJGCO3vCqItq5eq9ZwGr
lKW+5KkNtrdX12jj+AxVtaiDftU+HBQGkR40e1sJQOEl9YK8f7gFSEl+7nVjNvivKjQS+02
hG3BLbSCtwp+BKkJrLVOl509552A8pSp7sdt4EgBhhslSseuTisdK3OXGupsM7aZXkGZMWt
zKkuuLJS2nscJ9PSpu03GSpbzN3UzHlLcdcZYChlMdKgAo/xz8arrxS8R7e/bH9O2d1Mlcg
bZMhByhCQeUg9ycY9KqiAhp1e/c2j2ZKpDheGUObcFKOPU8U+2GAlzxH05KMttxyXAMyWTj
aFKSven8uMdhVbyCEPOBpWUhxW047ZrOAuKm5MmelxyMVgOho+8E/D4/wCFO2hfEKFpJaY6
rI042tZQ7OSSH1N7sgkdOBjgelMWoZ8Cx3G16809JVNtjyjElMLyoEdSAVcg/wB4rj8SdKW
ty0QdU6agrTFlAuSAyj3UpIyF4/D6HtVZ+1SPZhHLzhj7shneSjd646VzklRyCQe/FTOkbS
9etWW6Cy2VqVIQpY7BCTlRPwwKlteX4o1tdG7K67CjedtcEdwo81xP3lnHXkmtuo/Ey86ls
bNncQ3HaQlIdcbUSt8gdz2B7gUrlTrCghoONbmgralXJGO+O3etAO1JJWBkgY/vFb2Ikqcl
1UaMp3yU73A3yUp/aI61zIcUEk5wDwQenyrdEe9nlsv7AvyXEuYPfBBp/wBQ+LFzuMharLH
ZtKFjap4JSp9Q+Ku3ypdsmsbxY78i7NyXH3T/ADyHnCrzkdwfy+hq97dPk3+ZbL5C8t+2ut
YSlLuPJJHvlY/EQQEgduTTKTgZNVPN8dI7S5LDFlcK0KUhtxT42nGQCRj4VV71wuWortGNx
luznnnkoR5iycAq5A9KedUXaXpq0MhLRYk3L2sqQFFKmQpQQlW302J2iqzeYeZCPMQpCXEh
bZI+8PUfD/CpOxTfYm7u2VYEm3uNYzwrlJH8K4Go7xbdkNJV5bKk7nEnOwnp/D91O6fEi8w
WEOT7Whyc+w2j2t5a0F1pCiUnakjvnkde9bT4tP3BBZv2nbXcWVHkBJSoDPYnNTTE7TDKrZ
qnS6l2x37RajTYZWQnYvIOU5xjjORUZqLxSfk6zUWHXHbC3uYVHQrZ56DwpWR69qbFWhy22
RF7geIUuLb3MLZMshxsIPRPOSSBxUArxYm2+QWU36LckpJwtduW2lQ+YOc/SnJrxAkx7azc
LnYZBhPAFEyA4JDSgenHCh6cjrU3adYafvZ2wbmytwdWlnYsH02qwam6KKKKKKKKKhNZKKd
G3cjH+SOZz/VNSFq4tELAx/J0cf7oqD8R/wD9Prv/ANiP7QqjtDx3ZGurMlvlSZSVn4Acn9
wq/bhZI8i6QVoYcQlMszXloxtW4lG1O7nPcYx+zSxF1LJlytRX1DbD6YDqYNuUDgLClDPz5
KeaYL9PlNX6xwYy3Eha3ZEhLfJW22j7vxypQ4rjXe7HF1M8Da/+cFMtPKXsBdU6pJCW8ftB
AOfSq/1n4nsXiwKYtYfjyZpLUltYG5ltPUBQ/a7/ACNVzbLXMvMlUWA35iktrdWVEJCEJGS
VE9BTdpVlwaJvduZtTirk4WpDeUBTjjRzt2JPXHJ78c4qGW7dLIliQiL+tXDVHUv2NTZYBJ
B5xhS8Ejd8aW1eg52nHWstnruz/H0qSu9qFuj2qUhzzEXGGH+TgpVuUlQ+WRU5o29W95iVp
7UVxcZtEhpRaBQFIZfPRfqMdsU/M3Gdp7wyVZVrhSX5KFx7Y8zIBRJbUDlWTwMAnj5VWOo7
BCscGzBiWqTInRfaXVAYQkE4SAOueDmoNUd1phEhxlaWXT+qWpOAvHXHripzSeoWdLv3K4B
LgnriKZh7eUoWojKifgBxUDlTq1EnctZzlR6k9zR1bSkJUTnsamGwqz6ijKkwZER1gJU4kq
2qKsZ3HI4Se4weKfM6E0/qmS5cIsOdbbggPxVx1eb7KojC0EDoM8j0+FRUy+aNsUeenSjMz
2/zELiTXwlaWyDzszyBjPXOeKWtNQ37xeXx7OmYtTDjjrSh7zg/EUf0xnI+VRfktqLqG3Qt
SVhLY2EKdGcfT1qwYOk2otvnXW4afj/Z7cfY62/OLbja9330gA9SAEg9cfGoC/WmJCscSfE
YQwxcV7m9zm91BTwpChgbcdSe5I7Ctuk9d3XRvmswg0+w8oKUy7naFeoI6UxXLxou0y3Pwx
bYrKn21NlxC1HbkYyKrTIGE4z8R3pk0AYTOro02a6lEaAlcpa1cfcGQOfU4pks9nX4oI1Dd
HSsXQuITG3r2tMtk9OM5wAeP8ak9a+GyVSbQ3HvbYkrbbhsRXk7dwQOdpSPmefXrSTf7Va9
MahvFoRL9rS3EKW1qR7wdJT7vpkDPNadIasc0w5MaMcSIs5vy3U7tqkkZG5KsHChk44pv+y
PCqbFQpzUc9t5Yxl5aitJ9CNpHek+/wBp09bkuLtGpPtIheEtmKpJ/wCLpxUUq3XEXNFvMR
5MtzaAyUkKORkcfI5r122SWIrsoISuMy4GnHmzlKVnOBnuTg8DtWhyVIcjNR3pDimGjlttS
iUIyeSB2rR5hBHGPTIq4PA+/jMzT8h7Of18dCjx/TA/cfzpj1+NBW5bDuoIKVSVkrQmMghx
XPJO3HBPc1Xr+vrZCBa081eoIz+K4ZQR8EkKrbG8ZL9EwA4iWEnCkSWhnHwUjH8Ka9P+K1y
u0wsC1w5alJJQxGeLbxx1wF8K+Q5pjb8SLK24GroxPtDmORNjKQn/AIhkVPwb3ark2FwbjF
kJPH6t1Kq7qKKKKhtYDOjruOOYjnX+qa77aMWuIPRhH9kVA+JGP+T67kjP6kf2hVBWK8KsV
+jXKMP1kdYUeOqfxA/MZq99f3kteG824wJGz2hhHlOJOCUrI6fQmom3aeRYNHWl1KCYkdJu
c5S1/ecS3lCQO43Y/wCGvdOviNd4sy5LccdZjtQGjncVyHcvO4+QwKjbZMtcZ9GrJaXBcpF
4VFdbeCtsUrOMEeqUDGemTVdeIzERjX9zZtjf6tLgygD/AKQgFQA9Mk1GW5mQ3a3pcCQ6t/
3kzojaSB7OCk5Uf2ScDA9Kn3L9px2cu9tIusC4pW3iK06A2G9uFJQsYKenf171zXjWVxuWn
mmpV8mPSFrCfZkrKW22QDwv9tROOT2HxpTCgnKVcpJ6HvUzpyxO6gRdGIcfz5TMXz22xncS
FDIH0Jqz0xYsa3Q9BXiB58mRBHs8tBShajkuBroSnCsgk1UcaFI+12InsnnOh8NFk8BagrB
SfmeM1d8zSX2pbExpFycsE5MZTgtrUsOR22xlIIB4A6ZI9TSVfYzNtn2O3atgNpZt8FXkmI
8XBNGcoST+Ebs5Pxrj8Sot89ttki7wWYMcRksxkMEFsYwVYA6cq/dUNftIXXTK2m7hDW/7S
2lbL8YkoB7jpycfxrr1jpE2Bm1y40eWiPcY6VbZJTvQ6eSjAAPp+dLjIVFms+Y2QWHklTax
z7p5BFWBL02vU3ibcW7neWmglCJXnFQ2lvKcIBz7vunjvUDqK8uaqu0e3W62MMpjKUzGDfL
rw7b1n7xwKgDBdbtzc9Y2tLeU0gKT95SQCfyyK1svPR3G347y2H21bkLQcKSfXIqatcWL+k
sIXuUw6zLcDj7yJHCASdxUodFd6YLjdJb2kGGjc1Len3lTT0p97dsQ3jy8n097PpxXtjtEr
UzLMFa0Igb1offkODykL3ffZKuVKUBzj1ouGiDp/Trt5ZuMOQVuBpsvJUhaCkkLLYUOTkcc
dKRAFb9hUdxVgJx1NdqtP3ZmCuW7a5CWUJC1rU3jYknhRHXBPeo/KlkFagMd1U4+HOo7nat
RwrbBfQ3DmSmxIbUlPvjoeT04qxWfDNq5akk3C4aikS1xJaVsNIcyWE53bFZyRwR07Uq620
fJ1H4iXk2xacRoqZEorRjarZwlP7ROB++kZNhuadO/pD5G63h3yUrH7WO47DPGT3qWXY7fA
uNnlQZ7F7gy3W23GSQhxKlcFKk9R1OFeoovllOjtTuux1e3w4j6kJdLefLc25CVg8ZHB9Di
pbw1kNSNaO3CRJcM55tTURT4LuXlIypS+egAP51M+IFguC9Dx5okWyYiNIW+7JhpSwnaoAA
BAOFH49elVL0Cj0yPu1ilDz7qG2EqW4ohKUIGSo+gFS+nr9K0ze2bnGZaU/G3DY5nGSCk5r
C43K56iu65Uxz2mXKWBtHcngJSOw9BU8bFbtJ6tctupIr0tpbCUgsEZaW4OFAH7+3n6iu3x
BtGlGLNBvWlXgtp93yXUJXkIITnlJ5Cjik+OxcoAau0dmQ0GFpWiRtISlWeMK6VeMXxY0nc
Y0CLcl4XLaHnhxnLbSu6VZ9efUVFSLd4XaiuCINsmIgTnVhLbkUKQFEHoM8ZNdb+jddWZX/
MOqXpTKElSWpSgeQRhPvZHTvx0rphaz1Jp2RHZ1zb22o0pexE+P8AcaVzgLAz1x+VWChaXE
JWhQUlQyFJOQR60BaCopCgSOoBrKoXWJI0dd8J3H2Rzj/dNSFtG21RAOzCOn9UVA+JP/6e3
f8A7Ef2hXzaTkEjp35pvm60RL8M42my457SzIyeOAyMlPPfk4x8Ku4MxblohgXEFMZUNtx4
JXjhKQojPpx+VKkFlCVaecle642mVepSyeEbgdufh7wH+7SxqKUuyaHt8BchKJkhf2tJDg3
F1anPcTjv1yf6tV6TKkuP3gS1B9p1KlPE+8VrJ97PboTXdI0pd4kl6OhLjklttTsltrjDXX
ek5/WII54/KtVjjTbo83a48ByU04vzXRHjpU/5Y6lKj/j1qYjaVjusot0qFcLfdpskptynk
jy3UcjCgQCCCACfiKVZUCVb5i4s6O5GfbJCm1owcipfRV0uFm1VAkW4rLjzyWltJwfNQojK
atDVdx0jpCM+ppkSNQtyFOMuPK3PB1XPmKV+yArgH0HFVVYL69p7UUe7htD7jKlKUl7gL3A
g8/XNWdJ8P48652a8ie1a400NlVvkulwg/eLbZJ5B9K4fFS+6duF3jWpiGV3CJJQ0/ICdoQ
gH7g9ev0xW7U/tXiNejYLdHahyLC88pxbxISGwUhAx6nGfhUvo6PrG6Qn7xK1Ax7RJaWhuE
pCVISUjCFDB93nmogacv9rsTuq9V3J6VKtjDnsUR47vLdJ2pUex7EfT0pagaRj39d0nWr2p
cOPbyv2ud7qXJWBuIV1/aP8AGlq/F1xFsmSHEOKlQ0qCUI27AklAz6k7ck/GmjwpixrxfRB
UsQ3mWHCHm0gqeSSNyDnoQDwoYIpl8VdLWi1WO2rbkiNFgoUzFgJHvPOKIJO795OO3xqnvL
XuG4gEp5rZGUhuS2pUdL6dwJaUThz+jxzz8KdVWaLaX4GnrhIYjPznUyZ6HgQiO3/0aCvk5
xk49SMmt+mdK2jV2tpEWE1JNijIUD5kj30eikn0Kv41Kyr9Ev8AqWDNctjqm7c4Y8KI8rCZ
Qb+975OCsdk9+9dmo/Fli33EN2nTrWUDc45OZLawruNvX60rOeIi7jrCHqC6WlhbcZsoWww
SnzU9QVZ+9g8gHjimR7Q1h1nGm3myBca4yI4fZtbjiUBsqPCjjOArBOKW4vhRrF5z34LUcJ
53uPpABHfg5rFu76p0dcpFki3Vkvy3kh1xs+cdxAAVuIJ6EflVpW59+z61s+m3JYfH2Qovq
PV5wHqc8ngHr6mly+MOaM1Y1axFeuFgva3FKgbUpQp1wgbQfhwa6b3p1vQ8pmRpbTUa4eet
CH/PJeUyd2UYT+EHn3vhRq2PEg3q6C/NeTbrxDblgNqHElgDKM9yf31A+H1tbXoi+TmX48K
7S3FRYsh9QSEkpzsSo9Ccn91brvZ3NJ+Fb1t1MUyA68lUBMVf824Uk+8cDIHrzmqmTwlXu/
SpGxz1We8MzCgrCAQoJOF7VApJSeysE4PrUxq2LENxtRieUlmTGbSJLQAQ8AdoVt/CsDhQ9
QT3pqRpbQ1yuw03bpFzt96ZdWhLrw3JUpHOT8+oxU5qPQ+n4cebc9VXdb0mXI/ksgqUNuEc
NnGeMg5pMZuunP0Scej2NEe4wJrTjY3F5uSTuwFZ528Hj1+dSZ01qPVVij3/AFJcTHjIfK1
NvL8ttuMBklCMcHIwB3yKrqW+3KmPPMMeU0txXlNj8Cc8D6CtbbikqSpJKFJIUkpOCCOQc/
lV+eGevxfbE8zeJCUTLcgKeeWcBxvss/EdDUx4kMR5Xh9di6ErShjzEE84UDwRVAKlXhuyx
3/b3vYw4WmWUyT7hGCfdB461O6GmQHrsmFcJsyG/IwmNcGHyktL7BQ7g/xq0JCPESwLR7K9
E1BFTgEOoDTx+eD/AI1A3zxLmSbDMhXPTUqD7ayttl0q4J6E8gZx8KtGB/m6Ng5/VJ/gKXv
Eo48Prsf/AJSe/wDSFfN7z4cfK2mUNJKQnZnIBAAJz6nr9a1JwCCcY+PevobwnuLl20G03J
CFiO4uOB1ygdM5+eK7Lzp2bJlXKQlyOGJaGI21R2hqMk5dz8SCapHxEvqNQatkuxFhURjDE
boAEJ4934E5Irn0MIA1RH+1FrbjpC1AIPVYQSkfnV8MWODrLR9tXe2Q487HSvzmzsWjI/Co
dBzjHSuG62Gbp9mzR9MwFuQ4ilhxDawFlRB2FZOCpAUckV2a1sM686Waejq23q37ZMdxk4/
WpHvBPwPP7qTrDqGN4i2S4Wu/woTl7ZZWIfmYbU4SOMehBA6Vo0hbbdoLTsjUeqIZZuyHlt
RWnuSogYGwfE5970qs79f5Wop6ZktLKFpbDY8pGPdGcZJ5J56ntUeteFjOAOx7/P5VMNamk
uu283BtM5uBtSwl51eEpBz2P/n0p2aleHGo9Zz35vtLCH9rjby3SlDrhICgBjIznjJ9elMM
W12lep0M3yNIts1uEtZU3cc7mE4wXlJwSrBx8hWiT4dzNJWu4XrTF4cdccYUkM+QFbmlYJC
SO46g10QdDalvegWINwvz8RRbHlQ1tDalIOUhw/eJ+vFQ+tNc3SywP0SftNtaK4QQ+ltalJ
RnP3cYxwAQD61Wk+Q+/AgNPNbUssqSypIzvG8nn6kisrFeJun7qxdLesIfZztyMjBGCCPSr
NavNr8XlxbROhLiXRhh1QlIdAbSrA6JPKgeuO2OtKNp8P3Va5Vpq9l5lKQv+UNIOxfukoOT
wEn+7Fcs5Nu0beYjtpuLN1mxkkvrU1ujoc6DZ+1jrz3FTMPQ2qdYFN3ny4oeuQK0GWvDqmw
QMpTjhODnjt86bm7PbvCSxznl3Uu3OewtEVRb2gFIzgDnuR1+FY6a0reotmiw7vBavdnuYD
y05CXoLi+SpOe3OTg5zXF4j+HbNq059ssTp86RGWlLipLm/DR4447HFVL7pHvEZPJyaafDu
Q/H17bHG3XEoyQ8oEgeWEkqz8ABmmfUHjLMlTpUW3wIjtrUkthEkK3OpPBJIPGfSq09pLUo
yGB5Cgve2EE+5zkAHqcVcaLjD1Uxpqbarm29qpnjzHMI4Ty4lxI7EZx69q3a6Op3tVadZMK
CEomlcR9KlKQpXHDgxxxzxWGr7Nrm2pf1QzeYqn4rGxaIrBbJbzk5BJ3Y+PxrDVUU6nf0Ld
5RDkSW82282U4BKwFdPQ4IqvNVagekXC62tppj7OFydeaR5Yy2v7uQR24peeuEyTFaivTH3
YzXKG1rKkpPwHatKiBkAYGP2euKxbPmqShIB3HaMqxk/OpVMdqHCUJTcmFcWnA4ypaSW3kk
9OnB7g8g1Nyr/Mm6+i3KYqLY50ZSUSJCUqKSscFSgM9RxxUnfbS1Ni2+DbdTm/TzIcWm3tr
3tAKUSV7jjbxjOfjitl9tK7lH8iwNsuzYYbeu8uKsIjMqSkhCUD+jgnjPNK931JfLw2iFd7
vIlNsqyGnfcz8SMDP19aiFxuUlpKnVAn3UAnp8ql7ppC6Wq1/abvlORQhpRUlwFQ8xOUkjq
B2z61noyU1F1JHYlLAi3BC4b3vdAsbQSPgopP0qwbBc7mgwrReUPP228qdgEKWPccwASM+h
SofWlK1WTTytOX9u5yBFuFulhqPIUSAsAkBPTHO09vjS7eo8G3XR1q2XFudH3kocQCCB2By
Bk/Kr40Tr+1XXTTCp09tqZGbSiT5p2+9yMgnrkDP1qT13NhQtHz3Za2h5jKm2d4B3LUMAD4
mpyEMQI4xj9Unj6UveJCy3oG5rCdxSlB2nv76eKoK+2oW+Ay95SUKeecAVnC8ICQoFPQDcT
g/CoNacYXynjjFXl4EvpXpecxjCm5eT73qkdvpU/wCKV5VZtDTFtO+W9JIjoO3Od33h/wAO
a+bF8oBBwBkD4CnTwpTbn9cMM3FLbiHGlBAeIxvGCPrxVw6IvUYMTbFIlR0yLXKcZbQHBlT
OcoI9cA4+la9SazMW4t261zIKf5K7KflLPm+UhGMgISeVdep7VF6C185fLvcoDj0uclLYfj
OLjpQrAHvJITwOcYzVN6jnMytX3CdCaditrlKdQhQ2KQc5+hzk15f9UXjUns6rxL9oMdJS1
7oTjJ5PHU9PyqGwSD2UOw6f+9erThGSoc9jWXGCAo/Ed8UJOW9oIJx071bTNhtutEiXpmWH
ZsiIhm4rlPHdFSEgHCcZUpW3GegwfWupzX1x0rqmOxdHN1sU0EqjsPNvhpIG0FJSAc5HIPr
WVvvt81lPlXKJBuMqJHf2ttRrgmMltA5Ax+NR6nPriuDxdsdvcRH1KqS5DnzEoQbc8n3144
zx0IHXtSNc2Ep0fYHW1AuLXKCh3wFjH99QIGFqPqflXRBuMi2XBqdCfLUhhW5paeqTU1eNe
amvrRZmXh3yljCkMYbSofHaBn61F2xiIp5L9wUtMdsZCB1fIPCAeg+JPQUzXbWE+TAdXJlF
V0nteVtawlEKMDkITj8SsDPwA9a2THf01u9otrt0ZZZahIaalS19VJ5OfRSlcfICrq+2xZ7
xGtNyUxHjLhpLMlatqXHQcKQCeOmCKg/EfXNrstiet7a2pcyc0pCGgQpKEkYKlEdBjpVAPR
JLKUhyK82SMpKmyMjHXmvY0t+GsqjvqaUtJbUUHBKTwR9a58K9c47HvWKV4cPPHcA1Y/hpG
ahRpmpf+bTJiOobZE2V5QSCk5xjuRwM/GmS0eKseC+4xcHnpTK5KC0t8ArYQr74UUjCtvUE
dQa7RrebrK/u27Tkdp+2oiuIfEtzyQ6pXAPGVYx0xzzzSh4it3LScG12WPcXRFUhMhLCnQ6
qM6g9EKwCE88UmXyFHttwbjNuKedVGackqUejqk7lD94qV8OtNwdSah9nuchTcZoJV5SOVO
kqwE8dB6mrE17p3T7Fpgx7LFtSnIU0ByIX9q17xynO7OTgda0y5FrhJRCtvh2wZz6x/IXY4
U6Yo4UtWPukq4GSfWuvUNmvuo9Nyolv0/8AZ8COyhqJAeUhDi1btxXkZwE4ACc85NKhm6is
93ixLnElyYrjaUz2bjGaUlaR2C+AQAOCTmmVOmWNZWt6TpuDZItrdO1KVxVtvb0jk70npk9
Rwa06Z0/rmEmdZIUaJp5pDeUy0MBzz1dB+sJyTjJzjj0rVB8KrUwDetaX1a1uKKnEvKDO4/
FSjk/StTwsuob2jTuh5KIMdcRxbjjLZQkOp+6onGVAjck/BVRupJNh0xaGY8W4pud5BjpkM
hXmR0lpBCc+oB5xnkgZquHZT0qW5Jdc/XOOFxa0jHvE88DGK+kdAfZ930baZ5jsrebysqI3
FD3IUrnoT1+tVDC07I1Y1qMwpEZDkWcJH6xzb7mV7lfICuE6djC1yZL88rLLnlw23sMqeaw
SXEhXx6A9Rmu3w1sMHVUmba5U56I8UB1rywDvAyFA59NwqR8Vb4/cNSN2aO8XYttSlv3TgK
cx7xPxA4+HNXpDGIMcejSf4VA+IO79CZ4QsIWS2EqPY+YnB/OqS1DEevMBy7C2yGZkVSk3N
wvBTRVkDcEnlJJPToeaUUtKeWfLaUspBUoJxwAMk/TFTWj9SPaU1ExcmN6mkna+yDjzUHqP
7x8RVi+MN7h3XTVgnxHFSIMlxxYCVbckJwM/EEn99U6pIAwc7u46CvUqSOmU47g00NaXESb
5N1u0a2oTHaecdWFK2FwZSjAGd23k1lpyNKh6sYRaoargJQcjsqkNFDTu5JSVYPVIBzV76T
0rb9G2cRWVJLqyC/IXgFxR6fTsBVU+M+m02u/tXmO2EsXEEOADgOjr+Y5+YNVqhAedS2VoS
hah77mcJ+JxTZC8NrzcrO7crTLgXKO2TuRGeJWCOSMEDn4UpvtLjvFDqFtqHBQvhSfoa1jA
T8T3FZgkk+72yTjG2pexXxVlmqUpJdhyNqJLIWU+a2FZxlJBq84XhpoyWo3FuGl5qWtMhpI
UUoCSkYSAPw9+e9c9s8OLFHm3P2G6Lbl+cVs+yPFK4fHCSAfe5/aFVtrGy3+5aqnoenC9Lg
Mec/IaGxtpCRkp9En4A0vzyp3R9pcPvJZkyGk4HclCv76hSlW3cduSefUV5u6EZwOfnWwK2
pTySVZzzgU2w/DLWFyiNSmbb+pWkKb815Kcg9DjPpisGdA3q2TA7frLPRAQcLXFAWfhzzgE
4BOOBXddPDi/26a4hm1vusuAKjrjHzkpJI4UeMYyecdqYZ2gfEa9MJhXS6Mvx0EFIdfynjo
eBnNYaL8MrZfbRKelz5DVyivqYUhIGGFoPBwfvA1O+JupxYdIixOzWpF5kthClNtBO1s/eV
j8ORx9aok7SCUhWfgKM5VnuO6hmsk9emT61anhzq/TjEeBY5unEiUt0JTJQ2l0OLPAUQeQe
cd8U3L8HtPypkiZOekrefeU5hgpaQgE8JCQOwrkj+Hdt0/qiG2xDbl26UlXnOTnEhTK042+
WoYUVE9sYqrNbQks6vuaoz/tTKphbQ6pzcQrAJTn4E4+ld148OLxZtLnUVxfaSvekKjhW5e
CcA7s4+nNLdrvE2x3Jm5Wx9UeUgEAgZ68EYPBFdc/U9yuys3D2Z5SnN5cMZCVg5z94DPam2
86kuV4vD900YxeC7MLbT8lKSdpSn+aSAOB3yTk1Mab1TrHSJjtapgSzaXXdpkPpy42o8j3s
8gnsa81r4jWvVOm/s2FCeL7r4Spp9A3jGcKSOQoZBGQQRU74UTL0bNHYXDDtsO5KZJlBSmi
njb5eMpye3atWqtc3QO3VFpWpqG0lMKM+G8F2WpWDtUeoSAelVcuzal1Fe50RfnXGfASpTo
U75vQ4IT2PJ7VM3S8QtNabVpeCi4x7kfelu+a2NqlAZaUQMlPfAPU0glOUjaoDA5xWtGc5G
DuGDkVbvgxf/Z7bfLa4s/qWfa2gT0wCFY/JJqr4lzkRJ6JrD7qFhe9W1RG4Zzg+oq5Zq774
j2FLtkuERNvmPezvxjGSVR0dSpalHOenCfXiq9hPXPw31s6h5oLlsIW0hts+6venCFfLJB+
lYXqz3HTplMXq3KXNmBspkqypIyrepQV03H7pHzr6TiDEJgf/LT/AApe8RXG2tDznHd3loL
Sl7epSHE5xVTad1FaLneJC9QebCcmyVrauKSAgIPVlwHIUk4HXpUNZ9D3y7MSrlbYUaVGDr
jAKnggZzgFIJHqMVwTdMzYjUBKNzsqYp5JbAG1PlrKevxwTXLJuU5UCPZZDyXYsVReZbGCE
lYBIz/d61GnJ4JPTJGKkdOWxy96ggW5gIUp99IO44AT1Iz8gav17QNiY1C/frxNW+ZMlJaj
vFKWQcbUI2/ix2rs0papj06VqK7slqVIJaiRlDHskcHASB2Kup+lLviXc5V1gXCHbVBEeye
XJlv55U6FApbT8vvH6CpW5NWzxQ0C41BlJceCQtHZTb6RwFDtnp8jXzq8w4y84w6jY6hZSo
d0kcH99OPhpeLjZ79JmQlhyKywXZrP7bYIBI+IznPwNbfF2A2zq/7UjSESYtzbDgWghQCkg
ApyPhg/WkRat2AD0/dXpWMdcmmG2vB3T0q1s2Bt2a4faFTyCVIYTyrAPGBjqPXFSkDTuo3p
UKVbvaYrrkdUiOpbyklDSOCsn8OT0FdMyGINs0tehImR5V184S3oiz57uVcHrySDjmtab1f
bTIVp6VFadt0ZZZktEKQ2okglTrjfVQzyc/Soq7MLY0/JbLTbXkXlSUpaVubRlvOEnuOBil
rOeOVZ4Az0r3Awew9BWaPcSQBvwrJz3FX7a/ED9I9KyEadjPx7rCbbxFSwHRjOPd5A2/HqB
U3pT9MJjbzmqREjtLb2Nx46cLz3UVAnHyFYR9IWTTcoXBq8T4LKFb1MuTyGVHvkK65781F6
x8U4diajKsrsC6rdKg4gPnKOODxnikVfjFdGZL0mBZLZFfk489wBSlOEDAJ6dKr+5TZVymu
zp7qn5DyipxxROSf8K5Ru6q4PwreiFKXC9tQ0XGAvYVI52qwDyB0z6mpKzR7dEkNTLpHdns
4OIUZRCie29Q+6M9utPemLbfmL4u7QbOzpWEywsvyZKFOo2g8/fOc/LFdEjX+rrXdItzafR
drPPSURStgNIcIJBHHKVAg9eorinwrz4qXFmcxdI6YbZ2qYJ2rhZ7bfxFRHBB5+FKV1tdli
xLamLPcExx5bU5uQ0UKjgKGFFJ6cH91Wnpux6MmW12zi/OXWDEaQ/IbeWUshRJw4k/g7ggH
HNVlrrTtusdyLlru8GYw88otsxl7lsI6gK7Y7UsDeAQror4U8eG/iGdHPuQ5jbj1tkL3r2J
95pWMbh65wMj4Valy15oC+2l+BOvDK477ZC0FKgR8uOoqAd1L4ZRbXb4SMXJy3AGMoIKVgg
5yVnAHPXP5VJ+1wZdvbvF/vMK32d4l1iDb3NoeVnkrUMKcOR0SMfOq71nqO7X8Rb2ryWLNH
l7IcVtwb+DneU+uB3ppgXPT+i9N3PUVrnx5txuri/Y0BZ3hKjkJUjsUnJPyqnpTrj8lxx5e
51xRUsq6qUTkk/WtOSR6ZGMHpWBUAdvGB8K7oNwl29xxUV91hTrZacWg8lB4I+VcnQ8gjsM
im3R2r71pCLJct3szjcxYSGnwSSod0geg654rocudw1tqpd/REiR5dthe1OoWFKbfLRz0+I
wPpUrqrXknVVnZYvMddsjutJfiNMALMp0K2glR+6gc/Gr1i/wCRs9/1af4Us+J5I8PLoQAf
dRnP9dNVhp5+w3W9aThxoLRd3uC4RHQS0VbAPMGeMkJzj1HNb/EXTibXrF5xl9bESXDXKaQ
2rCW1tgHGBwBkD86iL3b3tQQGLym/Sb1PcQAYkWGoeQAMq6ccEj55NJsiQS37OqG20tCzkp
SUqzgDBz8unqTXPtwNwVuFTOkJKYmrbU+4MJbmNlXOPxY/vq7ta3WCjWtjh3SShm3wUqnvl
QJG/O1vOP6RqQ1PruDb4qIdnkMTrtNIbiNNrCgFK4ClEcAfxqE1B4bOO6FajxSX71Hy868F
EGSpRy4D657Z9BVW6LlXK360gt2ySYji5AaeS4cIKc+8FDvxmnXXGkjqiCxetKWeM77VIWq
UptWXSoKKQeuNpxkisbfo6Vo7SMz2stfbF7xDYjb87EH73I/4lHoAMd6rm+S45U1boBHsEF
SkNkHJeWSNzhP9LHHoAKiTlX/r++u20WWde7q1b4DW998HYkqAzgZPP0q0dAz1xNRMi6xn4
n2TYFNviS3tykL3bgPTBx9Kj7Lq2VL8SVzdTb4kWbCdbabcO1LbJTlO0fHHXvmo/RV4tczx
DgKucVa4qAli3IW5kRyDlBPr/ic06SPEXSWmbFNhWRTtxlLW44pDyDtW4tXvFaiAMfD0GKr
yTmT4ceaWUIkXK+LWEtpCGwEt9B2AG40npwpf3sY6GsklPUjk9yeletk/cO34Z9PhVzeE2q
dPQbI1ZVuJh3V5xYLrjWA4Sfc97vx2NdXiPP1NYbja7g7KdfszQR7Q3GUWfMcB53EcgHt27
Vx3x7Tfiiwp62GSi/R2P1cNz3fNGe+eCBknIOaXGfCy/wB3edkQIzcaH5pQ2ZLm1RAOCoDG
cZBxmuXXnhxK0bCjzfbES4rhDalbNqkOEE9O6eOKRlk7RjGT3rFHAHr2qUsj94hPKnWZcpt
5kDe6wCoIBOBu7YJPerYg6g1lakszLvp6BbbX5iFTX1NpSopxgkgHJUSc9OvFTH6cW/Wzd/
s0NgiCzbnF+1uHG84x93qBz354qrLbKuKHG9LQ3GXm7glhYQ6vKI72Avckn7pHOfXNTun2m
brJvdttFwjlc2avFudWUeYlPvJdacHKVJIOM8UohqVdrhdnLnIXJmxoy1+Y4clSmyE8nv7o
P5VL6dsTtzegIfsFxlxFxz56oSikkKWdhUTxgYPzrt1fpa6W2IZ9r0wq1WpLHlvFTiXXVjP
3ljkp+lV8oDpk9OSa9adUlzKRknp2/KpKbbJFsu7tueQpx5ohKktg5JKQen1qWtXh9qi8Mp
dYtim0LQVoL6w35g/ognJ/KpK8N3a03Gx2Z6KxJNvCS3GjqQ46VZyoEjJGVE8GmDTvhBKut
ke+2t9rfXLDjYCUrUWwCMHnjrVkae0TYdNw0MQ4LbjiTuVIeSFuKV65xx8hVGeLDrK/EOe2
wGkhtKEktpA97aCc46nJ60m8BAPXkisV4PJIJ+BoGcqwrJ6Vv9hlKiNyyw4mOpzyUvFPuFe
AcZ9atjXsXSuiratmJB8y73KElpsZ9yO2AApQ9Cefiea061uSLE6xNisxwLlY2okNKThLaF
fzhKewwcDP91a5Hhu9E0iw+44w8xHhuzHJTCwfMdOPLQD1KQBn061dcPPsMfPXyk/wpZ8UD
jw8unGfdb//AMia+dUuKQQUgpOe3H0/86u+C81erzaLxPtQXa37MoKL4yiIAckqUeFbsY9a
NQ+LNktNvS3poMTXw5s8sIUhtCQMk9Bn04pC8UITl0vH6R21hD9vfjtea/HAUltzulZHRXT
rVfq/VnAztPatrZCFBWeeDn0qwpXitIkt+eLFB+0Fw/ZXZThU5uRnP3emM885pES6tDwWFb
HQd2UjG34irV0d4wvRmhB1G27KCRhuUwjcsnsFDufiK1eK+hnEOvapt7baIrqAuY2s7VIUS
BuA75z09c11+A87czd4J/Cpt0evQg8+nAqO8Y0zrde0THZ7azNQppllAO5hkAZ57FRJziqr
PKFIA+NSX2K0lxUf7RbS8EbkofaU0lzjoFK/vxmnuxaitugLNG9ls7hvc5tpYefUlxt1sk5
IKSSkY6euK0a20tM08xJvF01E3Jmz3AlMZBVuebPKgcnIA4/KobXdwhT7kg25ankSUIkPOL
IKkqKRhv4JQBjFaNEXi32DVcO6XBClsMFW8BG8pJSQCB8DTnrORp3UkqW1ZNPvy5DTLbrc2
3o3IUpRyUOJGMcZ5617rmcxM0xpOTYrc0OXlIhFoKSgpR7+U98YP5VwaTi3276euU2421ub
aZTLiGkx4iPOLw+6pO0ApAI5JpGl6fu1viGTKhEMp4W4hSXAgnpuKSdv1qOTwMJA6dTxkVt
8xaeU5SrAKTnkCvozRuo7ZrvSoiS/LekIaDU2MsdeMbvkeufWqT9uuWidTXOJDUlp9JcjBx
SQVNpJ4Uk9jjv8aunwqu8686P8+4Slynm5K2w64cqKRgjJ79aRfHHUZlXJjTrWQ3EAffPqs
j3R9Af31VSQVH3cqI6+tddrt67rdYtubcQlyU8llKlHgFRxk/CrLjM2fSGi9Q2Vy/InyZOF
N+zR3MJcT0BXjHUDvUpbfF23XAIh3y2l3zJCEpSUpLbSQB761KOCd2T8BW28LY0e/rKbaXI
an5DDDqGepbCzhStuMY5yKpU+aordKveGcnPOfWmO/wBrRZbNZbpa5CVMygVtyW1FLzTgSk
LbUR6HOO/NbrlHhQdB2WdEdS7LnrlJmOHhe7AGw/AZ+pNWaxrpnRGlrTAucZyXLbjth32YA
JbBGQCT3CcH/wB6X4WuLjqdN+TdlSY9mmR1sRXEMHy2Fn7oWpIPbqelVlfLPMsNzdtlwS2m
QzjeErCgcgEcio88JyBgjkHNXa7Oj6dXDmQIjcq6yLYi5TpT+FKU2hASEpz0Kj39M0q263X
rV2v24Ui6uqkbS9OkMukpaQcEtoxwBghPHf5Vd9r07ZrHvXbrdHjKVytxKfePrlR5qKumpJ
k+0XBekG2rhJiK8tThPuBXO4J/bIGOOnNLWmL3NZ0ffdYXG5mTPKChTGMJjKRkJTs7HJ5qj
JEhyVJckuuKcedWVrWo5KiTyTWpZPAB4z0FbIUT2p4oVIYYSElRW8vakf4n4VMWrTTb90jt
XGYGIDyFOGXGbL4CR1GEg4OR36U9X1uJdtOnRui7YuciA61KckNKSpLuU8q5OQrJxj4VHX2
HJv8ABu15usFuPLjSEMSgtwFcJpDY2pSO5Wo4pMuj8x6PAdmSW3sx0oYw4CpptJISk46H58
9KtN0Wq4+CsR5FwVEVEQN8eK8SlThXgJcT15PP1q2ooxEZHo2n+FQutg0dNLS8AWlSGErSf
xJLqMiqY8SNKwtMXVlMBajHmpU82FjAbGfug9//AGpfjakvMK0O2qPcXW4ri0qU2TnBHIx6
DvgelW7paF4dvMRbsH4j0xBQwtx9W3fI6lQSr8RJ61I323QZVylWW626FbbFJCHVSmpaWXJ
DoIABSOSMnHPpVT3rw2v1vtVzvTrfkRYL5Q206QVraz98fDkfOksAD+tnpWxtSs7eSMdOtd
cC1T7mp0QIbkgt7dwbG4p3HA4+dXU3f9JeH8CHaleyyJUePufS00HHVvYH4xwDnPU+lV1q/
wASb3quM5BdDUWCpzd5DY5UAcpCld/3CoK0Xy7aefckWieqI68AlwpAO5PXvWN6vdz1DKEq
7T3JbqE7EKIAwOuABUqzYY8G3Wy8WueLvcUqQ+9BYjlaWQD0WR8QB055p5gzr7q12bcLxZI
86IgtoctIZKJDI5KVoWQPjnJNKzM+DrDWMYpsLEd0DYWmpvs3mqScIAJztIHGB1xXPruzQb
RcY7ke6rkPyEEvRFuh9cXnhJcHCuc/Hioy42UxtLWm7tJSpM1byHVA9FJUMA/Soc5SrBHTt
0qy9C3C56isjmnrTLXap9va86O4yoNoke8M+YMZJA4z+6uLyrm7F01EYZclTmps0uIbUoKP
vgLOU846nip292nV+mbZJ07pcrdtrEfzJDg2ecsryVFIzuA7cDsa4Y2kb7pvw11AucWm486
M28kNq95BCknapG3qQeueKqvOR7vfpW1AWnkoUPc4yOo/wqa0lLuFu1LBk2sKXJSvIbSrHm
p6qT8cjPFOPihYvbJY1Tb2JCYspsKfL7ezDgISEhJwcnr9Kn/D6xa207GhSdzblslrzIgPH
a4wkn+cGeh7kVVmors/ftSXC5SVFSnnVbQOgSOEj5YFcEu1y4AiB9BbVKZS+0MnJSrgdPXF
NFt0S4ZVlekEj21xxL0VxwR3ELbGSkE+o6H51ZGo5VtkeHttgQ5MmFAuDJQl9YBSkpHuodW
fugqwCfge1Qypln0DpC6W+33WBOuDikOIbWEu7VKACk4/FjBOTxyKryZqq+3K5/ajzyTKUx
5CtrKQlTf7JTjBFSUjw9vkDRr2o5qEx229pRGUMr2KOCo+nUcdflS3Gjy7i6zbowcfcccCW
mUZI3n0H9/wrtlQp0ORLsEnYtcBbri9jnAUE+9j17cfCpfQOorVZb66/fIrktqY0IylrO5D
aCRuJByVDgD5Zq64N7i6g07OGknGY5jKLLbr0choEYyQkdRiq7venbdruNGbscq2yL+h9P2
lJQS35oKfeWlJ6gY5wOuaQNWabc0rqOTaFPh9LG1SHMY3JIyMjsawhXZSnHHbgyu5oTHDKE
vEkISCNoz1SOCOvevoLStqs7UY6ptluciPXGGjdGPuhO0cAA9M469+tV9qfWGptTRLhEguw
YcZhKlPxWJQVIKE/eyehGOoTXR4c6iuundGSFo0xKmwEOqcTIYWAVE4BG084GOop01ParVJ
0TeZJjpgu3CF575SAFlSRuGR3OeDXzYOSD93JAyKl7dpx64amFjVLZjOb1JLzxwgAAnP1A4
+dS9mudu0s/eLOLfBvUmSRHjS1/zQ9euDg56gjpTDcI+ntKRy5Nt8+13G4sqZWiC/uSxgYK
2z0UlfQjOR9ajtKRLnatOS7rZLo7b5q2S4oSIWG1sp/ZeORnvj1pNlrujKnWp7khCphS88l
5Ry5nJSpQ+ua5G0/rQUpUSOop8Z8NdSxdOO3lx1iJHU2l5yOpwhS0g5GRjGfga+gY5JitE9
SgfwqI1eAqw4PQyY+f8AvU0l+OEFl2y26YohC25Bb3H9lQz/ABAqk3EjetwZU3wDwe//ALV
KWK7RbM+3LXampUliQh1Djy1EJA6jb0PwParX1Np+1eIkGPqJnUgjQ0HYr2hICGeBlI6c59
SRW7UlmZd0paNCxtSBcp51JK18qdZGVEnGeAMYz1wKT9dafs0XQ1iuFjcDcVS1ja8B58lR4
K/jjb07ZFV02EJcbStW1ClDcrHITV42jQUjSeoYsnTzsmVAuEJxqU4sp3NnblKx05Jxgfvq
sNQ2KVZobCJFsnxzvXvflMhIWSeEgjI4we/el1KSUqP3vUZromxHIbm3ch1J5Q6jO1Y45H1
4rlUoDO1XvDjir78ILrp56zm3wIvsl0QgKlpWCVPY43hXpz07Zrku/jK1CjXGM1AxcmJS2G
ArJbKQcBZPr8KU4XiUzb9NR7dFsMRyWlanHX5ACkrUVFW4Ac5yfXikabOcm3B+fI2JXIdLi
wlOE7lHJ4+tO+jdt98PNQab92RLbWmTBjkgKKu5Tnvx0+NeT/B7U8aCZ7BYkL8tK1MN5DvI
5GDxkemaVbXeLhpu6e3W94x5TWUKK05PxBB7UyC5Xq0vaauVtIduUpl51CA3uDnmPKynb8a
fbdB1PYpczWl5cbdkzIu1y3ttqw3jlOVDO0AA889cUr31/WmubMu+258OWx5HlO2yG6VKbC
Tn3kkDJJ547YqtY8YuXBmIslBddS2cp5Tk4qc19HNu1pOgoCktRdjTCVHogIG0Vw2ZhM94W
1mAqROfUER3EOqQULPfjqBX0TcdE2+/22A1eVPOS4bSEiQy8pKgpOMkfMjqRVc621pftM3O
bpqDc1yI21OJMgBbzYUnJTv79ep5FVX8M47Zqy7ZbId2j2LSuoVOs3BcX2m2XBhQJShRJDS
ux6HHpwOKYk6b0ZqqMbQt5cPUDZPnLW35UhS0/eUpP3SD14+dLvh1pJzU9wdRPlSXbLal7A
yXSW3nMngDoE9z/wCdQviNphvSmqlNxWgiDJT5scddo7p+h/cRUh4ds6egXWDPvWXX5AdcY
T1bZCPxKHUqODj0AzVh6t1DatRaBvyIbpUGI6FL3pwMlXu/vTil7ws09BsmmH9Z3FsqkBtx
bKlZ9xpIIOPiSD+6qpkynpKZd0U4pL0uSpLuO4WNxFczD6o76XUtoc8lQUlK07knHYjuPhV
oeHer0Xhx/S92bUGrk5uY9iT5QbV1Un3cbU8Z/OpnT1h0LpPU0ycNRKcnW4LLiHVBIbBGCO
nvH3gODSbq+wouFmc1rHmPvKutyUiOw4j3lNnITj45H5YpvlzXbToFxNqgzrGIraW3Wpdu8
zz1EHOD2OeSo8dK59NvP6g8Nrtd79cHLqY6TsiOK2IaU2nKTlODznmsXI2j705ap096TCjT
YSG2YkFopa3bsKQpaQSTnsccDrXevxMZydOaNsripEdtbaFPYQ2yEA5OBknGKgLloS6X3Qo
1BPlSFXte6QpD7xAWxjO3BwEkAZAquoun7vcJzUOFCdfdeCSAhOQkKGU7j0HHPNOGqLJp+1
eI8O33t15MBMRhMlxpXO8Ixz6A4GatjUFx0vpiyQXZVujvQJC246ChpCwEFPCjnqABSNqjW
WkNR6qtUOW1mz25Sy7JKDtcynCUgDnbkD91Qh1Farrqi2WWww5aNPuTWy9Cdc9x1W7ghOcg
cZxnFKus7qm9avuc1Jw24+UoyMYQn3Uj8hTp4a+Gf2pIi3q8PNJjY81iKhwFboB4UoDonP1
qzPEe6R7XoyWHVDfJ2sNJ/aUSP4AE0zMf5O3n9gfwqG1e4hqxBx1YQ2mVHKlE4AHmpqC8WW
49w0E4UOBw+0NlkNncXFZxtGOpwTVXXG2x7J4byI61pVcl3Fky0A58j3VFLee6gOT6ZpKbU
neAoe73Tnk/WrR0XdLPfLNFsD0dt2Y24lDcKVIUiM7jcoObQOV54IPWpOfaHrI6q7ztNizL
ig4udrf85CeMe80r8BHHwzSZrO6NPaU0taODJiQfOdUD90LxhOPXAz9aSgnzMj+Bq19BeLk
qI7HteoyhULaltqUlOFNYGBvA6j41Z+p7JC1lpV6GHW1oeR5kd9KspSsD3VZHb+6vnlvSFy
dtP2skNewmamH5u/OVlQTuHqnPepbWsdmDpHTkJpXmeUuYEuj8aA7gH5HFS+h7NabQiZfLl
DYusKKhIYkjISp8jhptKvvqJUBnoMVNs3WN4XR5L021oZn3RsvRWWWypDXP82t0nJIyCR04
4pWGtImspSLfqmFb47LgUTcWEFt1lWCU885GeCD60jFRIUrcCOx9azYYdlymIzKR5j6g0lX
qScZ/fUtqRTCZMCTF8po+ypbWY+Uje2ooJHz2g5+NXR4aT9aT7e27fmmjAUjLDzvuvrGPdO
BwQfU4NV74wWP7O1h7S0yUsXFsO7h08wHCh8+h+tLi77KRZrS5EkralQUPRkuJ+8ApW4EHt
94jPap7RPiReLPcmos+YJUF9aG3FTHVENJ7qSefWmKw3A6b8VlRbc805Yb64SypkhTZVj8J
GeQo4Pzpa8VdLK01qkXFiSnyrk4t9tKRhTKgQSPlk5BqSv1pkeIdntuoLOx7VcnmhHmtJI/
VuNg8k9goZ6+qaavDbRB0vMlzbtAS2+hCSxMccH3VjKklOcAg8Z71A+IfinKkyXbRpuT5Md
s7XZjZ9509wg9h8e9VY9JWt1TjrqnFqOVb1ZJPqSawBSQfh61Y1iuBTp6z6hQ4ua7pfzEyI
ik7FJQv7hzzlI55611Xq/alhpe1M/pGDF9uaLSZqQpawlScZyDxkdyBTtpvyNJaHsUWRHUY
04JTJkJVjylujKSr4EkDPbilTxDtMuXooNv7nJunHy2tROS5HXwhz8gnPyNVoLvK9ohyFZU
mM0GmxwPcAwRx8z+dES7zWo0mGzIWEy2gytr/AFvIIz8avHwwjKn+HLlvnOuOpLj0ZQX+BP
3do+AqkLxCl2GRLsMtgpU1JCkqWMEgAgKHwIxUcDz72CT29flUppu+r0/dRKLCJLCkFl9pZ
xvbV97Chyk/EVc0BqTqazpuOnU2J+E44sLhzIJByDxuVkndtxz360h3WSrT2rbVFfgPR27Q
+H5MTzi9HQFEe833Ccc89DVpzokLWz78Y6iQu2NJSfZre+ErUT1Lihnj0AwPWkfw8keya4v
On7QlqbZnXiXA4rP6oAp3AnhXJAPrUrq7Rtuh6gskazefa03aSpqUYrqkpKAnccDoCfWqw1
C9bLHqcL0fcZWyNwZK1c+ZyDtPcVzta01Klh1o3uU62/uDrb6/MQoEYIIOevNO2m/GCDZ4j
4d04hEt7buXEc2odKUhKSUn7vA7VxO2aRqtx6dNhb7w677dMQpRbbiRQMJSvqokgZAHOKmt
ReJWjkxYlhjWJN3tjDaRyooDZAwAjIzketIGpbVChR7fdbat32K6tLdaadUCpkpVtUgqHXt
zWqNCctWn4mqI80NyDMLTLQTkhSRkqJ9Oa47bY7le5aGYyBufS442p1YQlW373J754+Zq0f
D6U9bLS45E0e+5FfCmZE2LKDr6SAdw2HBGD2GPXmlXUl/Fz0/YoCpy5b8CS635i8hRbykIK
we+MjPwr6JZ/wAnb/qj+FLniI+mNo6Q+ppDqW3WlFtf3V4cTwfhSVd2X7PouXqOzzI7q3Ww
283Fb2Mx1qVy42D91SQQkHGec0h6rhfo9Y4lpVMRJeneXcHgnJKMowM57ncfy+NKQUVEYz6
8+lb2HnGXUPNLU24hWUrSrCgR3B7VcHhxf/0ugTrfq2+NzEPlthmG8tKFOY5zxgkk4H0rPV
eqtG3e922wLtPtKWpHkPOBlSFsY90JQBgnkAemKRvFENs69lx2YDEJLQSgJZAAcGM7j8Tkf
lSqkHPXGBxz0p+8ONc/o9KXarm6s2eUCFEknyFEdRjt64+dSMrxIhMafTpnTVkSv9YWmFPD
zUkbspUEkZKyeeehqEtenbjqnV1v09OlsFmDGG5UchSW2s7iMj8WVYPx+VNV+hRrctyfGut
ytLdpybeZrSPZ3FDgIaaxknH48d81Wd81DeL+827d57ktTWfL3YAQD1wAAK803aHdQXyNbm
0OqDqsL8sDLY/aweoHenaX4T3GFZXkXCfbYxZkJEWVlWHQs7diuOOdpHzNQs2xjSmt48Bh9
Eh6HF895zOU+YEKUcD0Bxj5VDS0MRELt1wkKcWhgPx3GkcIdWEqLZ+Hx7EUzWzWtxtdoHs2
rpKJLbOUw3YYWyCCAG0qJ6456YqQ1zc7rfbJYH41wYua5CluspbjbH2yE4VuTkjA5546VWJ
wPdSSpOclJNeBzlQJIz6HmrN0ZdG9TWlm0X22KMG1EuJusVXkrh4GcqI65x1HJ+Nb59zt+o
9dWxx4xrqFPCHHa84rb8vB98oKQrdkg88HBpO0zb9UjUUlvTYkNTYilB3y1bUpAOMKzx2xg
1hqHWOoNR+5dp61oQR+oRhCMjvgdahVlSPvAo46EY4rSo7jkAnPwqxNFfZtt0ojURtKLguH
O8uc26yHF7T9xbZ/CU9weDXfpvWkzUdyet8i2quJejqjpYQ75KXEHOSoJTjcRjk4AxxS/N1
rqa2WiZpJ/wAsR07oxbdSFOMo/ZCh1wOM1Z/h7f2dYaUTZZcdLojRfZ5ZKvonj4gZyOhFcx
ukWPLcTc5aHTAKrbOWogCVHUQEr56qQogKA9TVPXOzLsOp5NrkAhUeSlDagOFDcNpPwKean
l22GzrUPFhbC4Mwe3MgZAUVHYtI7JJ2gjtn40++CUx9yBeYslJS63M8xQPByoc8fMVG+PEB
CnrJMyAVqWyo47cHOfzqubBp1y/SJafPbaYiNOOKdWR7xSklKUjuTj8uahAvcjG3Jx9ak7D
dZlunoDNwkwmHXEpkKjuFJ2Z5yB1wKve7620ha7Sbs1HTcm7iSwpxhkK85SUj3Fk/D1pD0Z
qW12u/3C73a3LgR7mj2ZqPFjnajGCU4HPTH1NScW5wL/4izDZYL5YRZVx0MIPs6nCD90Hjb
6ZqCv1m15p32ScpqWWWM+zpZkKkCNuG0o5zg470p6hvRuQhw02hm2pgM+UlKAfMUOuVqPJP
f61wx7ZLk2yRcUM/yaPgLdUoJBPonPU89BT5p3QEZrSsPUs+dJiSXpKFRBGjl5QSM49z9ok
ZyeABUVrOTebDcPsj7fTISrc867HUUOOKX1D3cqxxg9BSYpfCs9T8K6p0+bObYbkvb0RkeW
ygJCUtpzngD49T3qVXdYkjQjdoedU3MgTVPMI8vKXULACuexBGfjXbpK2aUuNrnuaiusliU
2QiKyynco57pTj3jnjFSlicehsag0lb7slSpYSqOteWPfH3wsn7hCeCDxnioy/6dvtshWr2
6FMDDCNvmK2LaGVZ91SM8HOcmvpRnHs7eOm0fwpc8Qn0RtISH1lCUtusqy4kqSMOJ6gckfC
kVrV9w1HpWe7qJqA1ZllbaHWyWnQ6gBaNqTneM7RVTXK4S7pOcmz3lPSXTlayAM9hjHQYrj
KSCVA8gZ616k+9gD48HpUnp+cxbdRW+dJLhYjSUOrLQ9/AOeKvzS1/0hdzdbnEhw4aGpO5c
h7alTpwD5mDynkmoO66Miaz1bOuch6N5T8ELtiWl8yfdx5i0nnAJA7Z4qv2dBrl6Ll3OPLW
q6wZC234GPeShHCsDqSM59MVujN22+3SzyNO21+LJjvMomRvLK2uoHmg+h5yDW7VtkVZb/c
LjYo7rUaPJVFW05wWVrHBT3KVZyk9qfYNks+nrvbm4kh9m7Tbb7M8uOpJTGCEZW8oHjOU45
79qhdd2dmZ4fs3FvUgubEV5TolTBl5e4ABtBAHzwf7qqFXYHknnJ7V6l1xp5DjLim3U/dWk
kEEfGrS0x4wgxFQtWxfbmUpSW3WmQpW5J/ECcE8A5HpUJ4mNp/SCNqa0PkwrwwHGXEDG1QG
1afgcdR8TXnhtbm9RaoedkMMS3oMFTrEd7hDzicJQFeoGefpUk3qaLf3kQNUz4VtEd4h+Gu
1gBOCRhLgOQcetcjLkO3LlPTNUx3LfIUGZEdlCvanWU/dQklI27uhAwMUoalYhw7/ADWLaF
JjIWPJCl5UkEA4z3IzioxBJ+8cZ71Yvhjb1QosjUs67yIFradQy57ON/mkHJDgAO1HTn404
w7hpXxHnxmocWXDuUdbjntELDamUpJCVKXjkHjApe0izcbrf3dKTPPglt56a/L27X5Sujal
ZHQZJ9DUZp/SVo/5UJtiualOQYBcXuWsIyE4IKj6fL+FTsLT1xOrG9TXa/Wxyxrc8tuQ4tJ
bdbJO1tKT0+R9O9IN308GpN4mQpyH7ZBeDSJRASH1k8JRjgnr04wKc/BmdAtMiW9c7sIaZX
6qOw6ra26RypWTxkcD61s8RNZWIOzYOnmFMz3All+dGwlDiAdxSCk8845+YqrgtwqKl8qPJ
J5zUtp7Us7TN0buFveKVpwHGyfddT12kelWY7Otl7LF7tSmSJL4eEWQARHlhPKFZ6JdSMZ6
bgDSl4gQUySzeUzCsqShCC7wtTZztJ9VIIKFD4D1ouNyiXdgX+ClEWahlTF4ZDwT5uQAl1A
P3skZ45yBXugrwmyXaJeJV3DTMqRi4IWshzGDtUR+JJUScjoRzUn4takVqG22hxNqmRIpcc
cZef2gPjA5SASR9fWliPqiFB06IsOKpE4MKjJc2jaAsnzHfXcU4SPQA0r52AK35B459K9SN
yyAMkg4qx9Ea1slu09CsE+1tSXjcgsuSMBtCVH+cyehHFOeq5lquWsLMuM+mXGiMyFzFwlg
mMkgYdKgeCMdetLmnLVbZ8i66s0pfplrEFCt6JjIcPIycknkHHzrod8aHpNlajuR126c+rY
5LDZWhDZH84hPUnPbtS4xp1dw0ZMmXNTvti7oGoklTZCnFrHJcUrGUKOMHsTXRoTSjupU3W
1XrzIjFriqYST/ANA6pe4qx0z7pz6irDsC5k6JajatQoatyWClmA9ECHZLbfuFRVuyMnuPU
VQ2o7bLtN/mQpaW2nkOkqQ055gTnnG7v1HXmo0L97O7r8KxSSM5/fXbEiMSos5xcxDLzKA4
20ofzozyAfUDnHepyTfoUvTkFbTTUK92+Qke0sI2KkN44UcfiSQMmiXqRM2CqRNsERU955S
zcEoKUuFQIO4cgnPPGOa5nroJcSCwuTKfmoew4444fKS2MBCEJ6Y6npX1KwlKI7aUDCQkAA
emKWPElRRoyQpMcSSHmv1CgSHPfHu4HXNVbatL6yv1xefl247EtKYSqeS20wFDB2p6nAPGK
YtS+E1zn6bhqblRZV3goLailryhIawNqSe6hjqetUwptTD7jL6FNraJQtB4ORwQa1HG854+
Gc16nJ5yeB61I2dqLIu8JEspTGW+hL5WdqdhUAee3FXqpbFm8UrJHbShq2v2pUWCUKykkHd
jPyAxUbrCzSrN4jWS56fcjwpF1WqO5hrOVZytZHQ+6f3VJa0jzvtSNH03d2rTNZ2OPslKWU
vNqVjfuI97B4KfjXNqQ2+ya1W5eXYzka6QUu/yg7UJksEbD8Ac1wW6M1C8PJ8fUlxi2yRep
DgYnoWHA6F4XwpP4c5/OojUVnh6O8PnI8qcm+ImuJRCUh4hEdW0kqAyRwenz5qqiCc5x+dZ
BIKQRtBJ4rIg4IJwM9BVhaKg/pboK96bCvMlQ1iZCSexIOQPmRj60tSdO6p0q+iauHNgKSk
LS+3n3QT3UOnyNMZuds13p1yJeH4cLUsY7mZjoDaZaR+Fahxntz8PjXPOiSYVtcmODz7vMH
lQowfEpyNHCffWSM9eAO4GaR5UZ+K4WpTLzDp5Uh1JSr1zzWge9n3voKdfDG8SoGqoNtTcf
Z4E1/bJaXgod90gAg+vAqxbTdNK6fu+ohpyzPCZGjuOB3Cy06U8qQn9kA4+fakq0aquuodX
TrkX241wmwFxoxbBSltXGwBR7k5GT3NYXWDZrtZHL7e7hJj3164eTMbQgqDIHG0p4/COue9
OkvTugbxpe1+wTlQYMickM4KiHXPulJSrpkDrxjNc+pI7EDUFg0/o6JClrYTJX7KtwLabUs
YKnOvTnrS/4i6VjaY0nYorrinJyXHd7jaNrJ3HcofMHAHwFVso8DkA9MY4r1A/Er3h6ZwaY
dP6G1BqZsPW2AVxs4891WxH0J6/SmOPoZ2yXf7Pf1TbY8xxol6MppbiSgJ3e+CACMDr69Kj
7+i/3q3C8vRnI6VTm2Y7KGS2hxakfzoB7qwn864dWaJn6Uiw5NzfYW/JyXGgolSDz17HOOo
NNcaNZNQQbHAuUNgQmYSWo9yZdKFLexnyV44Rk5+98x1rh1bfft+12Vh23hiRa5bkd2Gl0r
VhITgZPJJAx8aQJbflzJDZYWwUuHDS8hSRnofiK0HA7cDqMdK6m7VcHoq5bUGQ5Hb++6lsl
A+ZArnbCDlRA2gVZmjYkRXhTqV+GltV3U0tDm0/rAzx29D73SmJOhNPXvw4+0rS17LKfgpW
VpdWlsrQPeKkA4JyD2rPSWZPhOqXfHIqGW2y1DeXDCywgHaCc9ferE2LVs/QF+jX+czIcQf
OhEKBI2YUFAp4CSBwK42ybxqGwyLJB82BOUiXePLdCwXFo2KDic5SAM9Rjmu2VYLxc/EBvU
Wnb1BfgxShltpLw/VpBAcaAAITwCaqnXUm1y9XXB+0pdEdbqiS8ckuZO4j4Z6U8+D+jrZMt
U3UV5htykNKKGEOgFI2jKlYPHfHNdlltnh9qXUAai2UBh5pUp9yTIU0WlFWEtoSFYxkE1xO
aeseubrEgafhKhxba67HlIaTkBBUcO7z1PGcHJxShqfSS9PSXYsp3ypyXEoQwho7JDZ4Dja
vn1SehqQtfh/qx+DJU/ZX5DEfc23FcfLeFkffQk8Kx1+Ncz+nkNRxDFslRr1a0h24JWsKbU
3vSAofH3h04r6Vb5aR/VFQmsDi0x/9uj//AORNSF1ht3e2zbY5vQl9koKwCANwOCD6iqikX
jWPhpcYyri6iRbpLmVsF7zd2Mb1JJ5T646c1I620ZbtexE6j0pJjuyi2VOsJOC+fj6LHx61
Si0qZWtpaC2tBwoKyCCOCMV6E5HuJJArY37uFEAkK5z6+lXLpnUsfXjdt089aVwo8Fvznno
3uJaU3gtlCvwg88VK3jRMy+3+zzoV+mSrQlS3C6JIUtgnu2ruD074rj194dW6Np6TdoMuZ7
bBb80e0SVObkg5PXkHvx3Arsv2lLZqrw+ZuTsgu3BiAHETFvlZyBvKVHuM5H/tVIi6zvswW
0ylrhpVvSw4rchCsdQOxrkJ90JWSEjkAHqTWG0he3d0714s7do+HX0rIAg7gFEfdOPjUjZr
7dNNXBUu0SjHeI2KUAFJUM9CD16CrR0n4tXe7vC23Cw/aathU6qIn3tg6koPB+QqQc8HWJo
mKVeHWI8x0vJjojJARnkA5549BitEbwZtT9vYZcuRbuSF7pDsdzcFoyQMJP3c8fvqu9XWH2
d16dCnS7hFhyDCeXJWFOMrHCc/0D2/KlYDgEk4PcVkgBJSQSFA9e4NMmn9bXmwyxKTLemNb
FJVHfdUpCyoYBIJ5/8AKm/RuvXLnGb0zNKID76lBFyjNJ3J53BIRjAVwQD24ph03qix6ht/
2VcbcH2Z09xpsraCfMShIV5jhHVXqR3NdWoPC61X2fbJNqUzEhtKxJSyo4WgYwEgcA8YJrv
TY9GLuKHbLIYiXG3pUrNudSFlI+8lQ5Ch86oS7Xedd3iZ8+VIQ0oltDzhVsyfjUWo4UVhXJ
+NWh4QaHt1+ak3i7xhIYZcDTDSshJUOSSO/UVaP2q+LjJhWxhKYcVsByQ6kNsMEAnCTj3j0
z2FU1f7lGlalixZV4ZnKiseW9cScoW6rkkn9hIO3inqWLZaLvOteoXlGxXdSJ8CWXDtacTg
lCT+HoCMdqyt2vNH68d+y7/BaZWy7lgSlgoWeQCFcYOOxpN8Q9DzNLrly4C1/YU10LKGlHY
wrsFp7jPQ0oGQwLEWBHU5ITIQ85KCjlPukBHw9c9/pWhcG43aYgR7Y+t2SMtttoUreBwSCe
T061Lr0rqnTEmPNesclJyQ2pKA727gZ9e9WV4eeIb81qRZLxGaauDTZVEZS15PnYTnYR0Cv
45qDZ1Zpq+WS8ruuk4EW6w0KWhpCUpKxnCsEjhSeuO9K2j9Vp07qF24ogFxb0ZbTbDAwNx6
Ep7jI6VbY0wtekXLdaLtJt9yktKlriqdSQFOD3kFBGUpzkdsVzWbwxW5pCPbrpersy4WiFx
2pADTeeqduMEVGaM0u9G1DqLSsy7TFQmUIIQhwJ85KxjJ7jgAcGknUcSX4a63eRZZS2U4C2
VE5Cm1g+6od8EHr6UswXbk/cx9l+e3NfXhtMPKSo/ACmhnwf1k8oLcgMJBOT5klIJ9elduv
L1cbFaYOj2UNwEoij26LGIW2olWQQo+9k9SPjVebRuCgrJz+VWl4Y/bMBi3Yy1aZtzCvNSQ
N52LTs+WUjj5VdT0WNIWhb0dp1bZyhS0AlJ+GelQse2X8X+U8/df+bzJQ+whPJ27ClTRGOB
nCs+tKXipGl26bHvURGWJbBt8zj8JUFIPzyKstAw2kfAUs+IcxFv0v7atsuCPKZc2A43YWD
jNKqPHKBuSHrHJRk8lLyTiom7ap0hrHUhm35cmPbbfDBYZX7qnnCr3uBnPGOh5qNTqbw7s2
om7rZrdd0OsrDiUNlKGiQMbdpJOD1+dJusL1G1JqGRdo8D2FL+FLa37tyu6s+pqFGBwR1I5
rNLiQfu4SP41bujrTdrfohoQ7Xe27hJfW8HGFoaRt2jaVBRwpPwI55qBtniZdbFOUhmK0iM
iSp16I2rYkrKcKA/ZG73setTNh1BL1dd5Uy8XtVoMlsQ2kMRSttSepSVqBSOTyO/ypT1XeE
RNRXFjT9ySm1y0hCkRAUNqSAAoFPTOcnIpWCykqGBjscCseSSOSc54ox5h6ADvxmsMc5Ayf
QDpWeAUkADGck9M16Coq55yAcn4VdnghZ4KrS/eyzmZ5q2A5n8GEnGPn3q0X2vPjuM7inzE
FO4dRkYzSJorw6naXvQmybq3IabaW22ltBSpe4g+8T2GMj4mkK3sJYhyZFweEWBqB+XBdkr
5CV7tzalJ9AoKGe2a5Zvg/qJl/bapEG6MqAypp5KSPmD/AHVgrwputohv3PUSvIgRuVpiDz
nnB/RA4A9SelI5xklsFIBJAV1xnipLT96esV9iXVlCXVxV7/LXyFDof/ftVrxJenLrakX8m
bFlOpdTHhQmQ6YiBw5tSE4G7klSvWkiFqjUFpt90g2lD5gzhvDqo6krQ3jAWAn3U5HU1YOg
JLLrENUfU7XnNtAvwXoSGgEY52nAJx+1k/Gqu1zcLNctSvv2CF7JFCiFKyf1ys8rCfwj4Uu
+Wta0tgZccICU4xyTxX0O1N07oDRMSy3iQkuKY2ux2veccUoZVwOe+M8VUWrdYvX1aIbDr6
LbGARHYOEAJAx7wT1PxqR8O9OWfVzFys0yQ5Gm5Q9HdTjO0ZChg9etNU+walsVoTZbnZ29V
WNtWWg2pSXWcdMEcj99ajedEKYDVw8PZsZ4J2htMTJ+iuD9ah4viFM0nOXa3rfKl2JzluHc
0YfQ2ewJ7fP0rk1Lf9MXLRDsDT9tfiOJmocdW+AVOZCycqyc49K6EeMk+Aza2YFsiMswmQ0
8g+952ABgED3emfmabI3jEpyzwrs5ah7OZS2JyWllSo6cAoV8c8/kaSNcakg3i4PSPOSqew
8ly3z4gwHGDyEODqlSfXr60kTH1SX1vPrU68tRW4snlRPU5703eGVrkzdTtzvYJcmLDSsuK
jYG1ZQdvPr6VMaj1FedMX+M+Yktl5tJVGM5wOOhsjCkKWn76c8gHkEda8keKt4vdujWXciH
vCESZwClrOOVK2p6A45A/OpTVsm1RbI/fmtTszb655aoMiO2GHQEnCkkJ6jj8XpVWXi9XG9
TnJ1zkF+Q5gFZA4xwOBU74dT7db9SiXdpJYjRmVqBTnzFqI2hCcc/izj4U73rxYRpe+O26x
N/aURvAW5KkKX7wABSg9gMdTnJzSZ4mXKHedSM3eE+243MiNLUG+S2oDBSr0IxSkolXU/DJ
FPUbXUVGgbZY/ZHvbbZNRIS4kjYpKVlXX1IJFWOjxp0yqIFrbmtPlP835O4JPzzg0pSvEe5
C0svSplwXMnxXFN+zKQyyydxSnA25URgd+9MWttSLf8AD62tXC2ymX7mls71pADbiVJJ3dx
kAkfCrMT9xPype1xJYiWNl+UAY7cxhToKd2UhYzx3qDg6Q0wjUcS8sXNla5qFuiO4hBTIQQ
TkJPTAxyB27UueL1jtDrDV1hzrbHXEa8r2ZtQC3SVcAAegyelVDtACsDAzng1rUonlWOemT
WISVBIxyT0+FbWo78l0NR2VvL/ZQgqJ+gq5vCq86xuT67bcNj9rip8t4yRtdayPdSO5+var
Gh6bsMSMmNHtUPy2htALSVH6k5J+tKUm66Y0jreYh+6sQWHoo8y3NR1bFr67lHpuxwAMcHm
qmuDljm6QadjBDd2RcXctpSd6o6uU9OwwB+dLTiEjuMk4we1dllhS7je4sWCyh995za0hwZ
Ru6ZPwHXn0rr1HZ3rLdXoRaebbbwkKWgjzMcKWM9ioGnHw00JEuMF7VN12PRYe8tRScha0D
JK/gPSq8eUuVIcfUQA4StQ+JOcY+FM1r8NNV3W0RLjBhMuMS/fTl1KVBI6Eg+uKk4Vg1RYn
fsVqdKs02UkkMrcwxKI59xacgKA7dTUYxdNY+1R0sTrqhch0NNKK3AFrJxgZ605RvFi42yw
TIqoKpEm37W0S5CyreSrb+s6YPUj5Uj3K+NStAxrItS/bmrm7IUhSce4ocfmSaX4FwnWqci
Zb5TkeS0cocQr93/lVp6L8WlwdPy4d+cMiVFbK4q3TgyB/qyr9r0z1pE11d4t7v6n7dMffh
qTvbQ82EeSVcqQAAOB0rn0lDt8/VNvh3dxTUOQ5tcUDtznoM9gTgVY70JPhXrqG8yS3YriF
NOpceLhIHVRGO2Rgc9/WnJrxE0TKgymEzW0MstFCmVNFsrRgjakEDPpgetRU/Umgrlp0WyV
EdaXG2ts21Tam5CVkYSlHzz6/Oq8v/hzOs2lm7sQX5JkqS+yyd/syMZwsjuMc9hSUge+HE9
u47fKtjzinF+e4tSlq6qUok/nQrhW4D3s9fSum13KVZbtGuMZSg9GcCwR3HcfIj+NfULN4a
m6f+17ej2tC45eaQg8rOM7fgc8VWJ8d1BCgdPEOJ4VmTwD6fdzUhB1TorX8Exb4wxBuMgJS
vedpODxsdpM1nombpCzTwSl23OTmlRnSoEqG1Qwodcj99IKsYO4dDWwOOtoWlK1JQsjzEBW
Eqx0yO9a1uZG5KQnk5xWHK+ACVK4wkZyaa9PHWWm7jFFvRJti5zgR/KkbGXDzjdu49avyNb
bbKUzKurNvk3R+Olp5acKSvHJCQe2SagPECyaeg2JE8+x2Z5h9BbmNse+nnkJCepI9eKR9d
uWjXN9tMDSbbcye82rz5DY2JI/pcdRyT86QNQWSbp67O2qehCX2cElBO1QPIIJ6ios5yVK4
+XNZqxsTjbjGawIT95PP91eJSccADPGSaZWLTDjaVj3CaFCXcZW2K2nOAyj76z8zgD61LTt
I3BNpXLXp1q0slaQ26/LUpa/RKUdVE9sCrH0P4eBmDb52omQqTEB9liH7jAJ3blDuvPPw4q
b8Qo8e46KmEqSryFocSUnOFJWOPn1FNCTlAJ9KgdYrS1bIbi0lQTcI/uhOSffHGO9QeofEr
S9gekMNsGRcYW5lLbbGNp7jceg9cVQcx9cySqQ6E+Y6srVjjCic1gmFMciLmIjurioI3vBB
2JPxPTvXIT1PHpimOz6aj6kYis2m4R2Z4AS/FlOeWVHOAps9FZGOOoNPdm0HrS2ktWRDFla
kp2vyHHkrkkDPJIztGeyfWuiZpOPoe0TNQ6ndevs2QpDaQh5aOSPxHOVcj8hUGtu86anfa+
m7xut09lchlKVb0LUkblMqz+IDOO/Fb2tJWS6WwahRJkqduaF+wwJj20uPp+8PN7jrjOCaz
0pd7P8ApwzcLVp6WtEW3+XObbbSpTTmQFOBI68cHHqeKW9a6UutslvXaTb2mIdwlKMcNqKu
DyDjqnI5wa2eHEmNbta2tSx+vMstqUemxaNo+RCv41eWr9IW/V1t8iUgJkNA+Q+By2T14zy
PgaqrSb8+ys3DTjz64qGbm2iSMAhLbqVNnJ/rFFV5cIT1suEmA8na9GcU0ofEHFX1drrJ0N
4Y2lxpwe0Mpjt4Vg+Z0Kk/kCM1qe1rovW1sEKXcDbpIUlbJf8A1a2XR0UlXTIP51IxI0DxC
0uy3cXj7ZBeKHHorgSpt5PG5JHYjkfOk7XehBY9Iz5UjUUyS2XkONsKaSPMdJwCpQ5UcE0j
eIMMQNXOMhCG90dlSkg5KVFsZz6HI6UsDblKQnlPUkday3ApOSCe2aw3JGQQMn17U5+F7On
ZGpFN6hcCUto8yOXHAhoqByd3r8KeLimb4nTHrjZVspYtkn2WMXhjAUMrfz3I42j60vSNHW
c226zYk4yXLfMYiMLQo4JKk71qOOSST06YrsnNWy/av1VMb/W21ELeualPLLqAMbCe5II47
Vrh6E1Lb7DIE6S+3AnR1KUI8r3W1FO4KdQeCk4wSORSPdbHJtwZfaiP+yvR25CVlBKQFDnK
sYHOaiyokbSr8XYViVg4ws4HX0NbQpCh1yenXtVieF+uhpp/7Kuzuy2STuZcVz5KycZ/qn9
2Kx8XdJtWi7t3mGnEO5KJWE8hLvU4+BHP50o6V0+/qrUMa0NOFtLp3OOddiByT86efFG9Wt
mzM6NgrddNsU2VOqc3ZISobT6kcE/OqqwATlXGcisVlIHB3E9cipC1LtDjq491LrDTyQESW
k7lMKHfbn3gehp2s/h+84wmRbr1ZTu2vMz3XSFY3YG1sj3TkdTmmyN4RyJMlq4aov8AIuXl
kOusZUoKIBJGSemfQUmy24Oposi6aaYRabjaFKcENhZC1sDH6wHuoHOfhWUWErWTkuLe71P
XKtqPaRNWreyY+ASNnUKwcggHPevVNWjT94WxaxIjSpLzTtpubclK2wznC1qPxGcpPp2pu1
X4cwL9bV3r7aYXdZexSZbrwRHWkcZSnnHu/GqkvNgFsuggQ57F3cSgqWYaVLSn1Ge/91Q5X
kJFAHu4BzntXgOBlI475r6fQqx6S0LEnORECNCipU0lQCl5UAcAnuSa9iWJy836LqW6lYS0
whUKAscRlke8pXYq7A9qy1NqRyLNj2K0vMi6SyMrdI2RmyeVq+J6JT3NIFiuLI0Tqqwrlly
ZGmKd98YU4kuJyr55Bz86uNP3E/KoDWT7MW3QX5C0oabuMcqUroBvqsPFfR8yPqJN1t8d2S
1c1gFDaSopdxjHHYgZH1rhsPh7BiBcvXkxFrZU3vYjmQEvLx1yOTjA6dauJ6DZbdox+O3Ga
RakQ1KLe3go255z3+dfKyzkZT3PGe1Odi8OZ82NYrj9pNQ03SSUMEAqU3tBUFcd8pPFPrGm
L34e3AXG3uztSOqjOJLTii220nIUSSScnOePnXKJ9y1R4TyrpqB/zEquKXEq2BAaaSpO4gd
/xADrmki1X2Gy/cnnJTrMFtTkqFC27gt05SAfT3VZPripe3s2++aQdtdqdXGu6WmzItzyco
lLB4cZycpXjkkdc9KkbpJ1Boe/y7NY24cRj2ZMpCwyC462gZVuWequFZ/dUzO1bri7W926x
LdAtFqbbS+2/PwokYzlPYk84wKQrZbbjrnXJdgTfbHhtkuyX2vJSNuDgJGcDOAKvqwaiYvb
DiFtKiT4x2yobh99pX96T2Pek22w4lw8VtU26ZtcYlRG9zSjgr4Scjvx1pV8YdMJt+oGbw2
lIjXAJQ4VKwA4ng5+acHPwJrZ4v3svi0WWOgIjNx0SVEK3JJIwkA9wADz8arZ1CVe9sJCsd
Rmu613m56dlh62znoxJHmBlWNw9CDx371bd+cXIt2krnLublxshnJdkOuoSFFSv5sKAGMA5
BqoNVOTH9UXRyekpkqlueYMhW05PGe47VEFRI27eenHFZJVsVjbuI6c8VtKFPPNx2m1OLWQ
AkJ5UT0A+tWVpiAzN8OrxY/Jit32C/56mX29q8JUCEknr0I+vxrbpqbOhaOuljQoQrxcrkG
vLWNnkpWnKl/1doPSoC06gVpfT17tIytVxSj2V5KMpUAopUsZ9U8g05aKm2rR9gkIl6igXB
mRFEr7OSjJ80j7qVd84AwR15qXvlv1PqC0KnXRMGCywyp2Jbkuk+c7jKQ7nAOP2emaWtC2j
Utwtc7UL0924Qn2nWPswuD9eeU4IV7qADz9KQ5OlLnGiuyUCPLaYGX1RJCXQwM/jA6VCbDu
2kkZ6cVsQF7TtSohPBVjpWxPvICQCSeAPjV22e0XS6+FL9t1Q41GTszBecUFLSkDKc/HsO+
KV9OrXoDS826lyKbxcGE+Qw65scYbPQ7SMqJJzgelVu+t155x91SnHXFblqWeSomtal4VsA
OOufX4VgSOUknBph0npRGpY93kOTvIRbIqn9qU7lrODgY9OOaeI3hLapelI90ts6VMnmIh4
xUrSA4pQykeqRn+FTOm7trC4+JRt162xo9tiFTsSOv9WcpASSSTuJz3PaqlenJj3JoxXFw1
NLcbcdRgkhS1Z6cEBJx8aYbHebOrUKw87Jjoy1Gt10QAksBKduXEngpIwSk+taLrpiOm1TZ
6X0PORb0YsjyhhotqwUqbA4Aznv3rq05ZrXeoiRcBfLq7CcU3Gt7DZDS0Z93DnRAzknkVFX
edqrSzT1nejO2eHK3bWAhOVNk9PMAyr0PNKxKUgYXz3xWG85HbisknCTz05HrV+6lVOvCNK
xYFudnRkRxcFpGQ26pCAUIJ6Dn+NYXXxptjVvQm2w3nLk4Nqmnk7UsL6e8e+D6VNW/RIf0x
PRc5Dcy63dPmvSynISvHubPRKeMYqg3Ys22X9cOYVtyGpAQ6CTnO7nnv6/Wvq4fdFJfi0Ar
QchJOMut/xpCtXjBNtWlE2z2T2i4Mp8tmU4vKAntuHUkdPyqurlOmXWc7MuEhciQ5ypxfJ/
8AIfCr51bN+yPBxQXLW849DbYS65jcsrAHP0zVPaLTanL4WrpbFXIONFEaOM7VOkgJ3EdB8
adtdTLppaxWmA3HtNqVHk+dGaiuqddbICsqG4cD3j9aZdDStZJTAbvMVk2d6MPLWhSSoZGQ
Vkqzzz+dImrrg2/o2NAtIdRBt059qWwpYVsJVltR2/h5OO2aR7W9Gh3SK9MYEmM28lTrR/G
nPI/KmXUk1Nh11HuFlkpdYbZadguup8wJbKeAf6vI9eKse8wYWt9Xwoy5haZcs5WxIbQD7R
uV723PoP413XDTWhtKWtk3hTr8ZKi2y1KeW8Nx6hKOmePTikrw5l261eIl4fjSQzagFNoOz
AO5Y2J+GP7qsu4xbRf4gv8Aa7i1GlxUb27g3+FIGdrg7pI6g+tUfqLUy5OtZGora6tlwOJU
w4kYPAAzj0OOnoauqwT7V4kaTiyZ0dDi2nUqeaB/mnkHt8D1+Rqm/Et+Q74g3Bp9WW45S2y
jgBDYSCAB070rLcCW0Jznccc9uetdtksd01FNEG1x/aHepA4CU+pJ6CrVuOm7tp3wamQLm4
w+5GeQ+yGsnyk+YkkEnrzn86q3WbRb1hdEOK3KMgqJHfIz/fUGgEkp5xnkA1KMWSXIW02yu
MXXklSWjJQFnvjGeCew605eH1v0/bo72o72847Ot7anmYbram05SRghZGFKz2ph+xpep9WD
U+poSGdOIirkNJcUnARt4Cig8nPPNIEfUrkPU8a5tM7o0N0+THWreUsE/wA3k8kYJ69M1wX
u6KvF7lTi2lpDqh5TKBgNNjhKQB6Cmfw0s0DUsq6WaWtLZfjBTDqQCttSVAnGfganBo/WL2
opcZM5y4x7a63sVOBUlxKsZ2BfGQMdD2ruv2mtQRm51n0dcfKgwGU+fCQ+S64pYKlHpwVem
a42dH33Smhb9JnPt7ZcDJS2s7mzx7qk4wcjjI6VVAA37z7p/OgqIOSonPPBpztmmlaYkw7/
AKlBTDwl+KwwoLXKXjclIHYDgqJrrRqCd4j68tMSftYgh9OyI2o7UpGVHPqTjGaf9baBm6w
v7T702PBhMo2JVuUtxfr7pISKrPV/hzd9NS2GGgmczLc8uMtsYWpQ52lPY4rOy6diseHV41
VPZS44oezQUL5SlRISpWPXJ4+RpQt7alXWGhuKp9SnkEMBPLuD0+vSrqvP25bNLy7wV22xo
mMlv2FFuy9k5AQVA8nHOcYFJuiWNZrtEqbZbq3GZYdQmQh9aUqVhI2jKgQBg4HamLWOo4jN
1uwivNtTbhZ20iQxJCgVJUSpBI4ztyM96p9DSl+6hClKHISDkqHyqauUq1SNLW9ENa2ZaD5
c6NjKXCkHa6D6kHB+VM+kHJd20wxaoNtblqtd0akvRh//ALKFZ+98E/XtT7qHxS07puPIt1
rSFymWj5CG2SGd+cAZGBjryOOKULpJl+J2lILDzoRf47jrjMVbRbRJbODlJPHCR69qq15GF
qSralSeCPiK14ysY6ntWWUkdSFDgJI61MtakvrMFuA3eJqIiEbUsofUlIHpgVG5PCiTuOST
3qyPDzxMlWGM3a7oxImW8Haw4hJU416JA/EP4VKeLmmpBu8DUsVlXs7hbbk8YKFbhtUR+Q+
lXD2pI8XjjQTw7l9sfvr5+UQpeEjOelOGkfDK+X+Ww9LiLh25K0lbj42laQedqepyO/Smfx
YuSJ15tOmYspgsA7y2zhS0rHupSckDnsOKiX75G0Zqt6SxbZ1mkPqYPlutgNLbGA6CkZ4Jy
QUn4VOXXUNtvF/k3dLTF5tsEIkhDTflSEICSn8Y/WN7lEnHQ0m6y1lC1Fb7Uxboz8T2FCkq
Qpz3ADjCQB1wO5pPS+81nyXS3vSUqCTjcPQ+tawscD0zWwKcQcOcKxjChjApztfiLJttiTD
FuYcmsNpjRpiPdcbZzlSc88nnkYxmm63eEK7y5HuN2vDy4z6EvrjZKlhah7ydxJ6cDPWoPw
vsMC5XS/2W4OpQsoCWWzwoKSo4WB3KePzrReJszTuhn9IvhDTy5pSopV7620jJKseuUj5Ck
LeouJB55444+VS9i1Jd9NvPO2id7OX0bFgpBCvQ4Pcetd+mNI33X12lSUyM4VulS5BPKj0H
qTUxc/Cw6cQ1N1DfokSAXtinG0rW5jk4SMdSAflUxD8TtLaThLg6Wsb7/AJfeIR5h9VHqaT
NVeIOodVJUxLkhiMRn2aNlKPX3u6vrUHep4uVwRIQz5ZLDSFj1UlAST9cV3NaSljRy9UOTI
rMbzfLaaUv9Y6c4OB+f0FPFuNj1q6zGt+jlexxIqW3ZDC0tvsLOPfHvALxjPQn+FQ2pndP3
e4W+wWh67FMN9UcNkechY/E4gZB3qI6fwro11bb9D05FkLu0ldlCwy1ClMeyuoIHQtjhQ46
1X+/gZznsKy3K3A7tu7PArOI/MiPpkRX3GHW+UuNkpUk/AinOzao19qS4RoEC7vuOsAq37g
kJT3U4TwfrVhost30PHn6j+0nLvPlspMkOtnyQU8lXu89OBxShqJOstVWN7Ucad7RbpaPLe
gwlqIZCeqVJPX1JHrVZKVgYTjJHJFWl4KWS33CVKnPtx5D8chssvJ3bGyMhSR65BHPauzxQ
usaBreA5cY63o8RCVM+QkoWP2kEq91QPw5FVYmS6zOMiItcdSVlTZSohSATwM/KsXJs1xYK
5T7gSc+86eKk4+tdRQ2mGPtFb7UZ5LzLUgeYlKh0IJ59eKnr5M1Tq7SDExDMdNqjPFLsG3N
7S0rqHFI64OTjtXZcLTdbNY7RPe081OtMQOKSrzFFza4ON/AUkjqOwJrui6xl6hslptrciW
y/GQWJbjzRVHfCxtSFlPvDI4CvWoW/a4bct920+5YkQt/lsEIeKg2pn3cnj3jxjPoBSMo7N
vYH4V40SpYUHNigoc5Ofp6U3MTrNqmE1bZ0NTF/K0MRpkZISmRk4Hmp6ceo5NQu29aRvy2y
t+23CMChWw8gEduxBBp08OrtoxuMY2qEoXKS6X2nZTeW0AJwEg9+5wRjPxqyr/dlzNLRLvY
blb4duyC6/LYUU+VnbtAA49DSIdAaf11qJEzTk2LFs6WimS0wcPIWCRnYegPGD6VVkq3uxr
lJho/XLjuLbKkcghJOVfLiubvkYz2HrXqVbN2cc0xac0jMvzPt7SmmoLT4RKkLWEiOjAUVE
n4fvq0pXiTpfTREK0pTJjQ2Q20yzH+8v18wnGPpSPqDxHvWq1sW+WiPHhqktr2spJyQrjJJ
r6J7UjeMJI0C9gc+e3/GvntTi0uBQCkqHIIPI+VTNuvE64Xe3x7vep3sfnJSsmUoFCCQDg9
uKsXRdmlR1aoskVcVci3yEPxH1MpfJVyQDkcggAeo5qceuUbUml0XDW1sNhTEmNbFutklZG
CQMjISTkUl6n1tYRYZ1n0wJTCnJRUl4gbSyv76UHqlBP4fjVcDoBnnvziu+z2O5agnIiW6G
uQ6ogq2jKUDpuJ7CrmtujtF6AXDevD6ZVycz5a3UFXI6lLYBwB6moHV/iNGj3ZTduahXONn
34sq3bAgY/bJySflioA6w0fcF7LtolphKjguwXygp9fd4BNTnmJ0xPs82zail/odMlpW4W1
7lNOd0LPUA45HzqAuU6TozxLmXR9JefJdfZWlPuLLiTtUPVIJ698VhCsc686YvGr57blwkO
KDDOCSoulQClkD0BAA6flWnUehJul9NwbnNKlSpLxS4hrlLAA6KP7R/IYpWQpO3v069eatv
wIvDKhc7QpIDxKZCV5+8PukfTj862+Pa3RDsraSfLLrqiM9SAMfxNU+hICckqUB6V44kpyo
jbmt1yiohym2mySVMNuEbvxKSD/fVq+DVl0zNhOyXXhLuW0pdhyEgpbST95KT1zge99KbJW
stIaeul0adjMw51sbSjCWkpU+lQBAQR15xxVeQ9Q6AdhXW9XG2OOXOXNW4zGbJS42k42lKg
cDuc+tKOr9RO6nvjs5tMhtghKUMuulZTgAE+mTjnFQ+zAJ3pA9M85rfDt0+6z2odvZcekOk
BKGxn8/h8asBjwQ1Is/rJsFkY671K5+grie8P73FjyY9qvNtuOeHo0KWPNUU9ik9cc8V06A
1nL05dU2W7yA1bHXFiQJKCotKxjHqMnAPamTw/ef0/r6fpxRPsU1syYqUnKCn7yVDHAynr8
hSD4iaXGltUuM721MTN0hnZ7uxJUfdOfQ1HaY1FN0vfWrnBORu2utFXDiO4P93xq9H7JojV
Foe1G9FbfZfZU65I3r3N8c8Z4UPlVI3qweyyYr1tbmORpiFOx2pCP14Qk4yQOx6g963QfD/
VNzQVs2h1hnqXJJDSQOuSVUuz0BmS4yHUOlolBW2cpUQcZB9KtnTzjP6d2V6IpyJAmWPZKa
UktISEpKT1xxuwQfjU1pybdYdyuFmm3aJc7E0w6mKESW3ZTieyeDknGRzSvO8RdOWhz2Wy6
flMONwFQvPdc8p1HoCnndg85PNVe46vJLpK1qyVKUckk9yawCgAnJ24JHyoRlSxk7eflUhZ
bh9lX6FPIW4mNIQ4Uo4KsHOBmrT8Z4Lb1mtN8dhtx5jjvlOKScnYQVJSr1Ix9OaqWLIbjTU
vLjtSAnnyngSg8d8EGrW0he4GvrOxo+9JlNyWELDTkM+W2UAcFQHHHxGK6dPS/D/Q1uuk+D
e5E5/b7O6gnCnDzgITgD69K0aVsdibsV1t0hpTZkWhM2RcOryUuEnakdgAkZ9ap1WxLpLat
yAcAnqR64pq8M4EC46/hQ7lGZkR3AvLbnKVKCSRx8xVl3Xw6usW0ang2gMrhXN5t6NEbc8t
SMHKhnGMdgmql1FFkQLwuHJt7tvcbbQnyHFbjgJGFFXQ565FcUIgzmG+cKeQCevcV9b9qRP
GQ40C76GQ3n99fPhBcUkNhSio7UhI5PypwtPhrqSVsfcESEhtwJ3yn048zPCCkZ974Gm282
8yHYMn7TXBi3Fz2W7SLfubYS+lOELBIGU9v2axf0fcrHeUJa1qz9kyEkpRJkha3QB93Yr3V
c/TFVxKXCu17jMRoYhGQ6ltwpPukkgZCeiR8MmsY1kDuqmbFJcSj+Vhhx1JHCd3Kge/HOa+
jdHWOy2a0f8zQVR23VHc44QpbwBICioE5BHI+BqccQyD57iUAtg/rFAe6O/PYVQWure5ffF
SaiNs8lpLK33z9xpsJTuWpXQAVG+JcKNB1zO9jdaWy+lD424wnckH/z+tLkV+YWnIEUrUiU
QlTCBkOc5HHrnvXfcmYz1utMk3J+Q66jy5JWvd7LhWAjb2GORzVjMSFe22Q2XUUKfEtq04t
TIMR6SQMFZCiApfwPHFR2qbs8PCGA2HlNqm3B8PNn7zgDiyfyOP3VWScBRSRg4/Kmbw7vLW
ntaW+ZLyWllTC1D8IWMA/Q4q0PF6E/dYDEVLUVkR8volSJiGyrg7kJQeSen7qosOKAKU/dP
bpjvg1gtxRSpO7KemBwKbtHaV/Si/xzfXXmYr8dT6XWyMqQjjn9lOBjJ9KcdM2/TOm9TP6l
Wtca2qS4be8+sNhwdCG2xyoY7nGfSkzX+qLNqmemZa7Q5DeK1ee+s+88OAkkDp0pUTtGT8O
mOBXraVOvNtoSpS3CAlKRyTnAAqxNPeC18uDiXbw43bY6uVJBC3T9BwPqasi3s6b0BPt9gg
Q3DLuZOXQNytqRkrWo9h6VXmrfFq5K1NIFlfW3AYbUwypPRazwXCO+Odv50gPz5cqWubIkK
VIWdxX91e71yMYqQWJV2t7t3Sy+qTBUlcyapwr3BRwjIPQgjr6VY2mrw3f7ZHvuqWFQlWtQ
bjXll0tl05/m1JGT8+MVye326/apm3F+Mzc7iq3Pustl0OtR/LHuBIAGc8n3uR9aruy2S43
zz0wWtyWEl191Z2obSBklR/uqS0jrCfpO4efGWuRDWf18VR910dyM9D8asi26+0TDuNy1Ku
4Snp8tKUJjLYIWyhIGEJ7YzznNIGsvEq7asdcjpUqFbM+7GQeVgftnv8ulbLN4fx5TLb9zv
LcNLkMzUNNtb1ONAHdtVkAqGOU9RmpudCt07RzsC3S3buLQ4JEZ+Q4235rXBcZAzuKQMnJH
Xp0rnmWXw2mQYtytWoFWvZhLzC0KddJPoDyCPUcUtakvMBV3kR7e0xPiNK2x5UoqccUjHTP
HA7Z6UsE7j0AGc4xXu070gjJzjA61mkq2kbSVHtt5+NMOhdOPam1VEhtJPlNFLz6yMhKEkE
/n0+tW743tg6EQQD7sxvp8jVCJbfWyqQELLbaglS+ySc4/gfyqa0nfmbFc1KlxhKhPlIkNp
UUqKQcgpKSOh5x0PSrYtcG56ks7UvT87T6oKklC4T1s2hs9weSc0sW9M603XVDcC0Ookx7Z
7K5HirVIaS4o8FOeQjGTtPSq0TAlLiuSURnTGZUEuOhB2oUegUe1YtrWy4HGnFIUnBC0kjB
+Y6VeHhf4lC5Mt2O/SMThxGfcP8+P2Sf2v4/OtPjbp5MhmBeY4T7SXBFU2PvOhX3cDuQc/n
Vbo0tc4F0cZuLaYbkNLT7iHFjJClhKUjHc56fCvp/tSJ4yJ3aBcGDn2lvGPma+fifLKVt5S
4g5SpJxgjv/AAq4Ltpi7a3tTF/0zOS03OjtpmR3QpkyHUH7+emc9/h1pZuqfsjSS7TqK8XH
7UkIC2YDS1bGwCQA6CcYOMjHakJZA+/kgcA5PFewZfsFyjTAncqO6hzaeisEHFOEVUKb4hQ
UaeUqSzIGxoSG8FgrCgQrA5CMk59AOaedJ22AiyiBcb3dvMtvnJlMplKZRGCSSMJHJBAyDk
ioaz3Y6nhTrLcbjNdYkBT9u3SFFalAHDB3DCyQAcVGNQpM+4QtHzxItsh8OPSdyMreXtJZQ
o5wUhIA9BzxUFrae3Ik2uE0808u321qM+pshQ8wZ3DcOuOB9KX2JD0V5t9hRbcaWFoWOoUO
Ritj0516euU4oLU68HVjbtSpWc9B0+nrV12vUELxRhT7W3p5qNJTEyZb+FJbc6IwQArrkjn
tXJrPw9tcTSloiyb66zLjYjxw4Nzbzizk+6ORknr6Dmq811pyHpO7MW+LLXKkCMhctKhw2s
jok9wetQBwglKVhaQByBinOx68gvLDesrSi9tNNJbZfLafObA7Z43D99dF3vPhfcUeY1Y7n
Cd6Yi7EA/HBJFJi7euTc2GLXFlluYQIaHwNzmTjqOOverVa0rdLTam9N22baTJWyHrhDLig
9KA5UguD7iOcAcd/Wk7V+u5epYMe1PWuFCjw1/qwzklJAxgHoB8qjdMXFqDLlR3rYu4szmP
IcZQklQSSCVJx+JOMiuW+WB+0vh1pftdvc5jzGk5bcHbP7KvUHkVJaLjNxJqdRXOM4u3WxW
4bMfrn/wACBn4kZ9K+hLVqKNcZT8B5BiT42wPR3FDOVJChtP4hzjPwpA8bG3ogtd0ivrZdK
XYqynuhYGR/GqYwnfsAUCTwRzn/ABqcv2lJenbbapMtWx64pW57ORgtAYxn4nNcUe+XGDZJ
9qZWhMacpC304yfd6DPb1qydK+y6B0szeLrLmPe2sqejxW8mKsqA2pUcYCzjvUi/GtWorbO
1PpETbZLjRClSozADUhRGS3tx7xHQ8dxURpSDO1RpOZEtrv2LDgxzHebA3GS6r3nFq6c8AD
PTJqE8PNHs6iYn3OQFPC3DDcTy8pfcKTtBORxnHFbLJoKdfW73ImaedhrbY3RGwosNh3OCk
bs5GMn++kVxp4N+Y4yooKi2HMHaVDGRnvxVt6N0onXXh9Ch3JmRAat7i/Y5LTufO3E7jtI6
A8dfWoC+WK3+HrK4d0iovD81TgjpK9iENjHvnAyF54wDVfkcbgoZAyB6VrWnODwD2+NYEAA
DPB74qQscZEnUNujrO1LsptJ4yACoV1vRXH9Yvw7W2XlqnLbYbBHvjcRj06U/6Iuy9HS5th
tdhXdroZBXIejOpWnyEnGBjuPT1qe1/eYmstEqj2vchbclCpRlJLXsiRkkuZ6egxnPaqxuj
sJjQ0eJbkDa5cFFcpfurkFCOpB+6kFeAKWAQRn19K64UpcZ9oh+Q2yVp87yVlJKM89OvFXn
N8S7Zb9OIu9htTkxEt9THmBHlkPADbvHVWcjnvStfGr8vwjlyLjFct8pU8GZlvCpaSequOA
CQB8qqxtOMjO7JHOK62ozziFvR2XdrQClrQknZzwSR05q1Gdew3dK2K+Xy3vz5Vumlne2vA
yEfzih0JwRgHvmoXUWsv0xvWINnQ1GbdZW5JAPmqQlQCd5HAG5XT5VflKHiXAfuunI1ujL8
t6VOaaSsnhOc81VF907CnzYsC1SYrSWZv2a1F3ZfewfffUR2KifkAKmJPipedONy9OJtjTS
4e6PGeUChSEjhJKehOMH40jn7U1bcXZs+eXnEBtLzqhlaUZxkJAyoDPOKbL1ouHpyy3u97F
qgqZbj23zc7nFrCSpzB5A+9jPNVu42404UupU2rHKVDB6ehqShXNq3soXBYdjXBsgplofOS
kghQ24xgg1YCL1KvjeqIz8Jdqek2tlSvOc2pR5eABuI6KB4zyaiIz1vs1zXDkT5UeOylhSU
RWi4468ML3tFWAjk4zVg6jvelrroyLqSXGnb1ocjxnWkYfQsgpIJ6Z4PX6VWDnhfq9LaHE2
Va21gFIDqCQD0yM8GupXhXdobMdV5lRbZ7U8GY/mFTm5w/dCinhOfU0rXqx3HT10et1yYLL
7Zz190jsoHuKktK3u52a7MG13ExUyHUIcyoJQobh94Htz1+NW1M8NLVqHVdzlS744+CUuJi
tL5Y3c85J4OPhULr/SEjVPiG3b7V7imbelTynEkJbSCQnB/Ee2KrqFpa7zLJPubEUrYgOlt
8jlYPfAHOB3NbZFlhMWKFeoN0YmqSUmZEUNq2FZ4GOqknpn4136s0xHsV6RLjMqdhDyn5Mf
7xi7wFeWo+nofpTfYtPNttaf1zPuKWB5y8tOoJSdyillKAOEjp0HxqZ1jadUXHSd0UW7et5
bqVZtiy2dqc7w4pX3+O1UWrlJB+hFPXg7PbieICGnVBIlx1tp7Aq4IH7jWN/cl6NvbryZMe
4wL2h1x5lvIjvIK1DAx0UPUcg1Ep0dqZhli4vWOaYYUHEgIKiBwenXp3xTfqO2XjW2oZl4t
FpU0iN5CCX1eW5kJzkfDB5+QrbcbNqO/aHR9pXqFPYjSkuqcbcDi2GsHcoq7gA9DzxUWiC0
q2yrho62EsRnUsJuUxZW+44ogfqkYwnqDnrS9rN5tq5N2pmUuUm2ILK3lLKvMdzlxXPP3jj
6UvlakpwoE7vXNWL4eakscS03a16pnrXAU2nyIruVoPUnZ6Kzj0phY8QrXp3w/jy9NWhLIX
MWwY0h0koVjcVE9TkYpf03qm523TN0u0bynVO3IuTUhGPdcbICiOyAs8/L41va0ZCteoYtk
d1gWrbJjCa/tdDO9fRJR+FXP8Ka7zofUV4vsdk6rkJgNwfLU4he10n+kkcK3evwpI1PCt0+
6ytMWxmauTbXG41tix0ZQO7rjh9Se/w9Kwvt61H4fX2VY7bc/JiBlBbbwHAAU9QCPdUTknF
IMh919SlOuuOK6lTiiTnv1rA7s555GMVgtWSnPpgcYNAWCkbjk/GvW3VxnUPsqUhxtQUkjs
R3pv05YLxHudp1IUsoiKlJWuQuQ2hrrkjOeDjPBFSzujNQxtZKFhgviCpRW3JYkBKXmVcnL
o45BI+FTOvdMIagWKNEjm1OXKShqVE9o3gBCeDuzghIyf8AezVd6qkWw3NyDZ967dFcWG1r
Vy4onlXy4wPgKhk42gHg44HXNZBZO0BPAHY9addJeIzml7QLSiCypDktLypKxuITkbvd7nA
4NWBfNYWPXtpuVnt8uW1GYhGZIkoRt91BGW8HrkVG6sstrab03q+LbC9a0NNpkQ22sgNkFQ
UdvHGTmo9mx6gQp6/6KS2m1XZkrejPONqLaecoUFcY64rbbrfEtWgLo5HuNvuHlTGnp7TGV
p8nACm+fTceR6da4TbGtGMXNpxlzybvJaj25wkHcxuS4Vn1H3RV7Uua1EpUW1CEptMn7TZ8
suglG7Csbsc4pGs8m3+HLLs7UlglG7PS15mNtJWgpVkjy1Z4Hw61V+oLsL1f5ty3PlMh0qS
HyCsDsDjjgcVpsdyXZNRQLm0vyyw+lZP9HPP7ia+iNTX1U7Q8m5aZaYvKyB5YQA4EnPKtvc
p646182SFSHnnHJG9UlThLhUDuKs8gj1zmpNzTV5iIhKkRfJRNc8touLA2q9FfsnnPOOKbN
QyoWnrAxp20TmLrJfV5t3eQorzsxtQFfhSOenP51hb7g9r/AFzZYRjqhwoqAltiMvcppCRk
q3kZPIFNNxEvUmpr+xCmtSRZtvsVuSABk48xScY98YIB5wo0vao1/qVFsisRtQMFGSlS2El
qVkdnUn7pHfHBNJknVeoZvkibd5UlLDqXUJec3pSscg4PWrH0/q+x6xeiI1k3CcuBU41Fd8
vCGhgY3gnGSc4+XavHPAqZ56yL4wGScklglWPlnFLH2jK0jeHImldTGS3LKG3HjH535xghQ
4xntVpQTLsertN6dfuKn1JgyHJDhyDIWTkZ9ce8ahNYtTdCambvNuQ9Itd2kZmwk4Sha9uA
nPxyTzxWOqNKwNNNNXTT+m40yYUkyIj7he8hK8YIbHUA5Ge1SF/gOydSQWrmx7DF1HbfYJP
lEEtPJ99IzjB9BWWl3PbJF0ZuDLkZmzOIFqE1BQhlIQUJUc8EkgH68VDW21XfTej9QHWTqm
7fNSVhcZwLcLqlY7evB9ME5qmz7/KiRzWxp52M8l1hxbS0EFDiThSSDnI9KYb9fLlqa1Qpz
sJ/ba/1bzzaf1BJUDuIAwlR7+vFOV41VL07q+13aLqNybZZxQ+9GaeC/L90BaSntxyBUhqb
xEvk/Tzi7baZ9uzN2JnI4SlsYxuPYnIz2qGj21q0aeuV8fvklMa6Rkt+cwkJclP7/fSlJ6p
4IJ75JrJvxNt+ndLmx6Ys0qI9yfNmKCikq6qPqfTtVanLi3FlWVqOSVckn1rcu1XFDLchcN
/ynEJWlxKDjaokA5HqQR9Kn7VoDUN9t4mxIqS2p1TRUtQRtKc7ionoO3zqbtujdHoLcS8ay
aM11wI8mJ7yUq6YKsEHnvTc/wCFemmYElpnU0yM2zlMo+0I2JzjhYwMdBwah714XxUpaSda
sLchsfydqVsSUtj3kgYV0zW7w8tWqNUvSL9Pv0mPHeaEfzWSkOu7T0BwdoB7967p4unhRBu
M9sxLoidKQpEiStQkLJ+8lWOvAzkH6VU2or45qG+yLq7HbjuPkFTbWSnOMdTUS4UpT6qPHW
sFHdgHGMcH0r3CiQeoHryK829VY6deOlZYC05OSe4J5po0nFtV6Q1YzDkKujr4cYkB3LW1I
3FJbJAJIBH1px1hqz7Yth07b7Cq0xoawhT0pwMpYUn8AxwD9aW7lLMnS7ditb068pefaBdd
5S0+EkqQ1n3ucj4ccUlvNrbdUytJbUkkFJGCD6H5VgVAYxjI+NehW0pwQOO3WskkbhznI/M
1aHha6xcdN37SraXUzpzS1IcCctj3cYKu3PrTfo++Wr9DFaZ1FJZhSoIVAlNOOhORzjCviP
4UqaHv9m05pG8Fie19qvvKDTS2Vu5QnhIUEj7pGefjUrom6aMlIu8GHaHo8ycyfMiqRvKwU
+823jokEcZPek2TeVSXbXYr1an48y2bWo7qnVJWnKwRvSeMbePyr6LpU8RHpEaywX4gdL7d
wZKPKbDiwfe6JP3j8KXNZ2OXrnR8ObEnLMq2lZfblNez7jjnKTwkgD5YNUepeSNxBIrWSCc
8c9sVL6fvblinsunzH4odS49FS+ptLm05BOMcjtVk6runh/c5UXUjF5LEtIS4qPFY3OOrBC
klQOACDkHPWlPWmv5GqUKjR4DEC2uv+apIQN7yhxuWe5+VOWl9OaTtds9gvBE6XNSJL7ZQU
GKyEFQK8H3fz5JFScjVGmNM6Tbuek7cwpanBHR+p2qUlOCvcTyQAevqay0loWDP0xAvKX5E
O8PLVKE1lfvgqUTtI6KTjtTdftNQb1ZZ0JyMx58pkoL/AJYCt2OFZ69a+X5UV6BKfhSElDj
C1NrAV0UDg10WCOH9QW9tTiEIVKQpbiyAlKQcknPwFNGqPEy/3a9OyLXcXocRpxSGEMq2go
B4UfUmlSTcptwmmZMkKdkrVuU7wCT68Y5+NW+LnbdXw9NtWq6qVqOPlTUiRwpspAK/MSOuR
wPWurxAi6umyrRCTGiusKnoW2+whRCFDoHEnonqc98Uaw0trFbTl+Y1EyZMKO5hEeN5Sigj
KkhQJJHGRnPNZydN3LxB8PbZLl3LZOSx5zKW0BKFKI4Cs5OeMZ+PSqoOqbwjTT+l5O16Op8
HDpJUyU9gc8DIqPcu14kQEWn7QkvRVrGyMVlSSe2B86k5vh3qWDZW7nLg+Sl59LSWFqAcye
hxnpUlC8IdTPNpfnphwGDjKpEgfTpnr0+tTl48Nn7HpBcxiRJiTnULTIiNOecy6nqMq4ASA
Op7471FSI9knzLVcZP2nYnHo7bSXkwU+St5I++MHkHqcDvTRqC13aNAbjag1Uq4BafMYiNw
VqZeI6BwoGSn4Vx6Yv8AFl3ZT11acvVz8gtRLXDhgNREA543YCTx17VDo8P7/qm8rmRLIq0
xHDndLfUon1JJ94n6YqckeH1q0szDhSmWrxdLo6W2vMUUNtrCSU+6DkpPQknuK6ZkK8W7QS
5F+uKLawqEIqoW0bxh4n3QOCrZgD55quL9q6ZdtsWCXLfaWUBtqE24SnA6lX7Sj1JqFYcUx
IbebwlbawtOR3ByOKm4FxuV7vMm3mShtzUD6GpLi0nbuKwoHA+P7qkNTaVstiYXs1K1c5jR
2GOGV4JHBwsZGU+me1Sdl1Y9dIVp0rZ4ceDHQhRf9olqbQ+51yVDBAzztHU49Keb5p6LN8P
3ImpUt2cW5e9mUmSqQgk/iG73iDnG08+lUIoJWpW3CgkkA4xWpR2gYx8wK8Uo46Y9eK8BO3
jHHwqQsNq+3r5EtaZDcdct3YHHB7qc9PrTVHsmkbFcrrC1O7cDKhLKY7SU7UyAOhyAep/dU
HplUYXUyHnJKFNoJjsRFFLrzp91KEqHI65J9AasZnwl1NeYjf23fg2lPvtsKUt7yyexyQCf
jXQ/o7RGkZ0GBqCdPfU+fOaUtRSwlQIGTt6duTUX4taJZz+lFmUt9uR7z7bSd6ABgFwKHbp
kfWqpPICj6DjFeAFKMpPzrNBwlJ5z64qY07eLzZbm3Js0ksyHCG8DG1eeMKHQ/Wrls1ys9o
09Ftd7aiXB5bhauj7W1wMOKUdvm9+pxu7YpjsFosujbBKEaQlcZhbjrzyiCpOOSkkeg4pP+
2oSNa/pbYWEzoy7bmfGYdSl9oA53qRnnAxSRqrVcbWGtIs6LEDDLK0NIWoELeTuBBV6d8V9
E0t62iuzYVtjMS1xHHLi0EvtjKkHCuRVe+KEnWDMKJZZxQ5Dfc8tMiMcLmq7BSB0Pw6E1Ur
6FxnltrQW3G1FK0KAyk9xWvudvQnisxtHII561kMnCgex5Nd1rmsW1S5RZD0lvlgOJyhCv2
iD1I7Dp3Nd6b/MctbsBpa/Omub5rxJU7JVn3U/1R6dzUg/qD2WLbbbOswa+z1gOtO7kqkNk
7tqs9Mq64HIx6VaLWudJR7Rb5lvuceImGyspt5Kh95P3OBxg98Gl3UfjQqdaFRbBDejS3UE
LddwS0Mfhx1Px7UswvCnUVytLN4bkwS3IQXVKcf5SOuVHB+fWkk/fUg4UoKPvDocVkvASUn
7vXPWsEEDjIx1PHI+lWT4drh2ixSr+JFrTORK8pkS0qUrARkpTt6FXrg9KlrT4tNWqS5FkG
TKjOOtqSt5XmLYSf5xO4ffx1SfTrUtG15L1ff1RLKYceAhlba03JzYXlKOMhI5PHYHvUXfp
V10FcoFs0rK9oVMaUly2hZfSy56tg8pHOcfCqpmolRpzzMtC25KFnzErGFBXXkUy+G96tVp
1sxIu7bXkrQUNPL+6ws9Ff3Z7Zq1b/qnRl/hXG13W5QXobaUrbDcrC3FAEkD0IIwOTnNK97
jW6PEiQ5dyu4sk6GibLfdPmK8pOA1HSQMDk/OpbRl30HMMm2IflLckJTHDd3eKy+jsEgnAG
e3Brr1f4e6YZs7k5BVb/ZUKLSfMUWis9Mozz6YBFR/hZe4kJMqFcpvlS3nEobbeeCU4HCUo
b6pH8acrpKsdo1DBcct7arnN8wIebbTvSlKcqUo9cY4zVUX3xW1Td1NRLUGoXn42COCp1WT
gDJ6H5CuiyW5GmoDmp9Q3O3SLq+Sq3OPSFvFLqchWdvXH8arq73a4X64Lm3GW5JfUeSs8J+
AHQCuRScJ2gj3TXiPeSMEDPwrahxxC0utLUhaDlK0qIKT61dWi9RaavmmYLmqZEL2+CtxgG
SpKd+4fe29DkcZI6ip276d0O5fbUzNXBYcS0pLEIbEJfB4BPc47c0keIumpzUqBYrRdXZzK
nf5Pac7lRgfxE5yUjsVdKq24QXYE5+FJwHY7hbc2qyMg44rnPughR+tCiDk4OT04rFWDggY
x1xWTa1srS60soUkgpWDggjng+tPs7xAGqdLIsV9hNu3IuNpj3EEJ2+8Blf0z8DTBf8ATmk
HbtCZtGpI0ae3tiqQpCnBwAkbNo4UDznPU1bloguWy1R4T0x2atlG0vvffX8TUPrbSls1Nb
N9wkPRvZELV5zRGQkj3gQeowKqfw013H04/ItV1ecVZJBPlOOAqDJ+I7AjqPWobXuk4tkdZ
u9jkCZZJ5JZeSchteTlBP8AD5UnAlRACeM9Aay/Fk9zjmp/RVs+09UQY650eFsWHAuRyklJ
zt+JOOlWf4jaPvlyUzNgy1TpEh1TSGI8ZLaUtEE+8sHkcfi70oSNF+IUa1uR3Y01URWVuso
kJUlfqSkHnp+6nNy93Gy+Hf2lbbbZ50ZQDPmRGlN+UgjCt6TzndgcHvVQWlB+1YqFHafOTx
2+8OK+saSvFeZIt+lGJkR4svsTW1tuDnaQFUkS9WzdMakjTNQRGby88huQzNJIShlSejKDw
k57/Ck/xAgw42plOwokiMzLZTLU2+QSFLyeMdvqaWE5JwRgnnCTR8e/UAVkThB4OepPrV56
f8L9KJ0pCuV6Qlx0sB598SVBvnn1xgDArZG8PdGSpiJWnb4qPNzviqjSkueWodwnqRXFctP
2a83ViHPj3i3XJtSmfblxVLbllROVc5xySQTjANMQ8JNJFDIchuqLbYQrDykhwjuRmvdI6U
Rpq+XeJ9nNGC+Q7EkFIUQgjCmio89e3TFJ3iPqyzWq3S9HabisoMlWZa2uEIOQSlOOMnHPY
VUigodcZPUV6cEAclR4ANYlO3HPXiro8MddKmew6cOnhtaTt9pip91OB95YI4z3OaZmvCrT
BccfmsOzJLri3FvLcKclRJ6JwBjOK5EaZs2l9Vw22fs5i2yG1KcanOJUsugjYWt3IPqc4pY
0szdD4i3qbpZiLJgCQtLj0k5Hc4CvvDJzggHtWzX3htebm7L1Ewr2ibIW2BAZbHuDGD73Gc
HviqxvNjuNimIh3SGYz5RkIKgcg9DwTUeGUFXUEAc4+VWB4ctR9U3dmJfr28k28I+zYqnBg
nOSACMHAA/OrIk+Eml3ILzceO41LWCUS1OlS0L6hXp1pZheGGpZ9ruDs+7qiz5LhQtlS/MZ
fRx7yvTJGR6VP2tmDpt9dqsrS7zNc2ERwApmEsDkl0jKRnnGSfQVDa9usK0z5DSS9Iv0yOh
uU+gFSIEcjCw2O2eT688muiz6VZm64tl3gvB6ywYDZiyAMpXtBSUk9lZySKrvXd9Z1FqV96
OkNQ4oLMZCQAnaDyrjpk5NKxSCR5QAJ71goKyolX3jngYr3CQcEcdQPWpO12Gbc3ISWtqWp
kxMRDxPAWcHkfI08XLw3lRYaYrzUaNGEsR4nmLAclOqOA6s54AHRIrllacYtWlNVtTH25Mm
BLYjRZDuAs7eSE5ORwroPSt8iRfdIXKIdKF6W3OjszXmltea7kj7jigM7Tg4GaX/ABGcelX
iJdHIUWKJ8UObo2Sl1eSF5JGdwPBHbFKLmUqwMcdSDwa8IyoDPPTHpWJQ5jeUqAScE46H0z
WSG1K6JOe1dMaG/OfbjRmnHZDmQltCc7vpVjaT0rfjqGxzH7BMYjx4xbLpwAFEKw5gkftA4
68UX/R+tdE2pVxY1BIfjNnDpjvuAoB7kHtUexqzWMuy3S3KuiZsZqL5j27Di/KJAIChznnn
Ndk3xViOQlWxjSNuVbUpRhl1WCSOcnaMdaiLr4kOTtKu6bZ0/BiQl8oCFLUWju3ZTk+uaS8
HABVwRx6UAjO08jvU+NLPJsSbnJuFvjeY2Vsx3X/1ziR/RGcfWrT0dq6xaV0YFpTepaB+se
ccjkoQsgDCVdAnI45pmd8RtNyNNyLkxIMkIay5ESkl1OeMKT1AzxnpVXsak1DqTTQ0va7Kw
zEdcCUFhtSU4B3eXuPHbqTTC0NIS9IypMK2RLfe23G0yoxOXWlh1IVgHsfhVuUm+KAgq07E
FzKxCM9oPlH3gjCskVoW/oi03R6dcLvb3wuO01GYc2rEdpCeAnr1zmqe1rqOBfpUZFqt3sU
KGhaGUk5UQpWc/Aeie2aVcgk8fSvTwN237vHSvUkJAwNwHp0zVy+EVtvNz09NEm5OIsz6Vx
2mUnK0q4ypJP3Rg4+OaamIWjfDt6PHjxds+YdjISnzH3OcHB7D8q79X6wVpRuO59jypyH8j
e0QEoI7K9P/ACqptZ+I901Ew1BNv+yyy6HN6XleYOOMHgYINJ0q63CRtDs6Q7k8FTyjXAoH
eocnnOCOfrWslO0KTwe/ripmPpq4XG2NTLSj7QJBL7LCcux1A4wU9cHghQqd0/p6fCfafj6
ZXeXnCGgqUwtMdleeev3iO5OBTba7Le9MNXHUWoZ40/FUhALFsQg+YcnCduCARn99aJd81n
YLs3Lh3M3C23NsuQ3JZC0kbdwQQPur6jjrXK3plevkt6klagckMrR5YZebDbodAz5LefdIJ
zgio9KLUlVrsttmXG2TnvMauqRubKFAHAIBwcYPTtW626hvOpI5buOrX4cGLEQFCA0ourUS
QEbRypZxknpS4rUrceBJiJsbHtr7ZbcnS1Lcfwepwo4BI9OlLwWNoCe3J5rJCl7wtK1JUhQ
IWk4Ix0IPrTZF8QtYtqRHZv7ymVcIcebST9SQTn861XHWOqkyTBud7ekNNLyttKwEuc52kp
xkYpujeI0tGg5r3kN25Tr5YgG3oSA2QASFbvmOQM81FWRm53q5XW2WaUp9M+3ea8txQUpbh
Sn3VOEZHOeM05aJ8OLnboMli93B1uLJTgwYzxAznqpQ7/Kl3xb03p3TkC3fZkQxpLy1JIQS
QtCRyTnvkj99VanKVbkqAI55rzKkqBHHPXOK6rfb5l4uLcCCyt+Q6rCUIGTjufkOtWVD0xK
0VqyyWp2ZEeiv3BEjfuw9lLZ5KeyQSRnvUfqa/XS4avtmoZDv/NSJJdhMoXkpZbXguFPbJz
ya4L3qu2yfENVxTAblWliUXPIOSHicBThB7nGR24FWpbtbaPdv/lWl8yLhddqcoQrblKPdS
SfugD0qnvEO+X663sxb9HZhLhlQRHbGAkKOc5/FnjmlIE88H4k9RXivvBW4A98HJp01DAFp
8NtOteUpL9wedmPL6ZGAEg/TpSXkEn3eRz1qw9HaA1utaJkAmztvNYMlxYSooPPCRz/CrJt
Xhr7Nly6amvFwdPvcSlNpCvUYOf31JwrVqC1puUdUxu7w1Ngwm5qv1gV3StWOU/Hk0j3672
DTMifb77pZEeVdWB5xt8gFK0Z+IGzkdqp99SFPrWyPKbKiUoJztHbnvWtzapWSoEgZPavWX
jHktuoCFqQoKG8ZScHOCO/pTdZv0KuD78qZJkWOQE52JSl5kEqGfL/ED6Zzj41YWl9FeHkq
1P3lElc+Kh1SXH5jmxII4OenByD9RXJrO+SdO6pgxWYol6cRbgTCQQG1tH3VH44ynFKfs8O
3zlTtLTnHENyWwgt485bTwP6kpVwVJ2ng+tM2qb+9JahRtOwJDLgO62LhAtusujHnNOtdD6
9O9Rdp+wGIU6HIZlualcUhct59rhCvOSVAZPB5xnvV60uazgx7nGtkGUgOMP3BCFpPcFK6R
49qufhwuYY8aDfbIhYL5WUh6PxyVenH06dK36og6EvGnH78oQYM95kBAcdyWznA/Vtk5OOe
PhmqyOlIz+npd0tl8YnLhYMiMGFtrQgnG73uozilr3uSkcCskjOQOSPXimfSmtrzpKUj2J/
dCLgW/FXylfrj0OO4+FXTrHTDOvtNxbhbXg3MQ2HojmeFBQzsJ+P7jSVojVl2cdn6b1HOaV
BZjuJkKlO7X2kgEKCT+L5dabLBo7RuooaLqhQuyd+G3FFSfLQkAJaKQfwgDr6n1qH8Z7Hao
unoc6PHajSG3wyhLSAnegg5BA9MD86pdWSo7fdPbk1pWCT75GTzwKZLBpjUy24N2tbTjAky
BHjvFzZvV19RlPu/LirOavOstI3aPK1hPRLhOhxKI0FrzHHFY3ZwAMBPr24rC4aje154b3i
XIiIiMtym0RcZUSApJyo9upyR0pNs12bRdJtpYuLLNhRJ9tbL4zy0oK9z4qxj41NaZ9i1Fp
u5xokxLL6mXH5FqUk+WlQyUOsn8CgdvArm0Hp8PXSyX+eXp7dwcfYdSclSHcEZUe4xnJzUv
F1JZdG6r1XJZispRGDEeNFaIQXCOCE/Lqa5fEqN+lmnbZqu0MtLDbZ9rSzy4nOMbsDOBg9f
WqnGAsndwn8QFeg5IGM/KrR07pCBqjRlmuE2YIVvtJfTO495z3t2UntxxUhdLzprTlzZtOl
NPw5MnKA4+43vO5RBCBnncQT8qcb3oleoVpjvy24Nq4WqFFYSla1n7xUv/AVP2qzWywwhGt
sRuM0kc7E8qx3J6k0s2bXb2p9V/ZtnhlEKJuVMfkJwo44ASOxJ9aq/xZvz931i/D3AxLePK
bSP2vxn8+PpSKtORkZz+HimW16OuzlsbucrTs+dBkgKbVFcCVgDqcYPHpkU26cvNs0JZXLy
0yZMabIW2wHIykSV4H7ZO0JTnB45Oa2RZOm3rSxrHUV4dlXcMuNtxfNQpR+8EAJSMjg5yfr
SfddTRJelbdb4sUNTQ0lqa+ARvQ2SG0/LHJ9TS3u6q53K64q5tNabt2r/AA1tblpcNsuNuc
VtlBGFB0cqyR2OQc9q6GNSXa1z40LWmm4Uhb6A0zcGlNkv/VRA6HJx+VK3iTY9EW0Q2LTLj
xnVKUt72fc+vb2yd2APhSjfdPQrfbYF2t9xXPt83c2HFs+WpDifvJKc/Hg1afi9amHPDq2y
IyEhEFbQRg8BCk7f8KqDS1hlai1FDt0VrzCtYU56JQD7xPwxVw+JXiLdtH3yJbbS1HU37OF
rDzZOTkgAEEdhShavEnVWor3Dtsm9CAxMeDSnY7CQW8nHGaafEfU2o9ExrRb7fc3HStpzzZ
bzSVLdIPGeMZAqn7ndp94mmfcpK5ElwYU44ew7fAVKWHRN/wBTtOP2y3qcZbOC44oIST6An
r9KgXmFx31NOgpcbWUKSPwkcEVuhQXZs2OwUPFtbqUKU02VEAkZI45OKuKBonRdn1Xcrbc4
JW0ERvZPPcUd5c904A6kqH0rm8QdDyoFieegz0otQlpH2ayna00k4TvPqrPXPrUZ4qzmrfd
YtqiSA6pm2IivDby2ncFDn1VgfQfGlO2OXC7xo1khoSy1Gke0rkIaJUkkhIUsjkhJ6fOm6x
6+Em+2JOoEOLmWx95CpjSQS+VjaAUjHw5+FTOrrfjXt2mR0kITBj+0EDgLU6kJ/MJz9Ktmk
jxafej6RadYdLTiJjakqBwQQD0NKaI+l2ocS+Xx+ddGLmtHttwQ9saS5j+bW2k54xWq7foL
cbRK07pmAgyVBTqJPCVlYypKU7veXnpgetdEyZpDTmhPsKXHMe7PNNe2Q2itLji8A4WvH3e
5A+VKN+sVhd0DD1RbGHYT7sr2dyNvK21HnlJVyOB3pOJG0KSkYHrWxCgSCpQ3fhAFWX4ZeI
jlnfZsV0IVAeWER3O7Kieh/okn6VC+KVpFt1zMKW9rcnEhKsdSoc/vBp/8FLhD/RyRbxLaM
tMlThY6KSkgYPx6UmeMN5dumsVW9p7fGt7YRsSrgLPKj8+g+lV8vBQcqxnp3qa0fBs9yvRY
vshxmIGVKBa4WtYxtQPif31YmprkrSukrVGiaeucdqBcEPRnbg4gjIJVtO1RPOT6VOaO15O
vD9tiXOzvBEhtSTcHEHatw5O1OE4x269qWtWTRZdBGx2eR5sY3KQxMWGikowrcEH5569wKr
FotlSfMVvSFJK0gdU55APypo1u3CtV1tybFIUYhhJW04hWF7VKUdqiPQHHPatWmPEC/wCl4
j0SA827HUDtbeTuS2o87k4/vqe0FZYmptRyZuqG0uIdimZla9iHCXNpVxjA61Z9yt0WG+iN
bLEhuPc2y1MnxnEM+S3jg/0qqif4TXGRqGUxYW1OWpDAfjynlApeyMhKVDgnORVfbS2+sKS
UrBKdp7H/ANCni16pZt/hm3b0qDklu7oecjOKxubGFjjuklODTZpm3ytVTbbf41piwhFujy
prAdUFe8AoOZJyVD06U+6h1tZNNlTUt9TsoJ3CLHSVuY9SB0HxNIulvE6BO1JMn6hmvQt4D
UNjB8htGed2Oqye5FOtviWC93v9I7JOy+0osyFxle48MfdWCOeoORVD68huQdbXZiQoOOqk
F0KB7K95P7iK4LZYZV4uMWFGCFLnhXk5XtBKc8E/MVcWltO64SIttv8AcZMW3x2x5RgvICh
t6IWcZIx6elces7jq+Vq9dktcIrgxktPbGmUubkk8qOcdTkbc84pc1pPtUyxbY8Bu4S4xCH
ri3G9lEYno0UjhSsg544qu0gbOSrk+uKbdK+G9+1TA9vi+RGiKUQlb5I3/ABSAOnxqcXo3W
mi2HEQrvB8uW2ptTBlBCXCoYOErxlXxrph2bTcNMeFrW3XW3Npj/qHZk4uMlQxuCAn7p+Hp
WF5t1i1ddrUjS9oZMeJJSy8lhaU+awTypSB7yRwfePrWvxKvuk5DMS22uMhS4ja2wkoWhpj
4BOQN2e5z0qZ0dN/SzwyuelHHUruERhSGk7gSpHVs5+fH5VG+HVqe0HarlrC/MKYYLHlNNK
4dUrfjGD0yQMVX2qdRzNU3126TMJUs4Q2k8NoHQD6fnUW2SjaULIUk5BHUEc5q9ENMeLXh0
wgSGmrlDWAtagSELHBzjnCk8/8AtSg09oXQN2BWp/UVwZBQ6EBIjtE8Kxn7x/Ori01eY910
rFuzUduMy40V+S2QoNgZ44+VfNN4mKv+oJ86PFUPaXlvBptJO1Oc54+HJqwvCiNfrjbVwYU
hVvthdW47MYWjzlLwAEgKBwPjio7V2n58rxDTH9oubrLXkJVMkKC3EIUrbvTjond0qfuF3t
Ph/Y7zppi+Lmz1frWkuRd/luHBwpRyDkAduKr7VNwi399F/bkgS5KUCZFUCFJcCcbk9ik4+
Yrl0xqORpe+x7nHKjsIS6gdHGyfeSfp+8VySpKE3R+RBUtLfnKWypXCkjdlJPx6VbYkxb1Y
Jd+i3dt1cmPDYlRsYWXkOIytXPxwMDFWzSB4zKKdFtY6mY3x9FUh+HGs7Rp32y33tpTkSYp
C0q8vzEoUMg5HpjH5UxQXPDO0XhMxd2ZW+qWqXGdZSpKI6ezZxxjrwa22a26W8QZN5mTYQj
uNTwpqTuUlTrR5Tnccc4IxjpS/4iah0guzybJp1gMyUzEeaY7QS05tByQRwcE1WIG0BGCon
8zUtfLb9h3EQVrKnmm0GQDwELUMlI+ABA+ea2WmL58pUlcF6ZDiDzX22nAhQR65PTFWrrOA
7e9IW+WiNcLw4pkLZlIbSkMocKeVITypSQO1dNutehbJYYlzVKU3JtC96n15ZkKc67FIPOD
6elUqpf2ldVOvO7BJeypazwkKV1Pyzmu66addgavfsqVAJacPlLeOA42BuChgc7h6daaokj
SGndSSpcRKHR5bC2IUthSkZKh5gSpQBSpPYkUz64vOm7tqKLCvEpowWVtraksPF1JHJWhaE
n3c8YVzUNqfXcGLpu1W3SF1nxUxVKSpJSUr2Y93Ku/PaojSGlb3rSdMV7U+zCkKzPlLJIdO
c4AP3lfwrh8RdMxdJapEGBvMZxhLqAs7lDsefmM136Y0qiPpyZrK8sEw4jJMKO4OH3OiSR3
TkjjvSOtRUorJyVElW0Y6+lT16ZeZtWn3y2fKet+AQogLw4rIJ/KrOU1F8SdHNRLNdW7Yth
AcfgLBUELB6lZ94JxnGK7rJbTojQNyVI1Qy95qCI76Tltle0hKUcnPOOKWk+HkGLo69NKks
qvzLDa5Mh8YaZB9/Yg+pA5V60seGWl4OprtINyLio8Brz1MtpJU9z935fAcmrA0vqKzWzVU
nT+mtOTm3ZT6VPeesoDaQnlW1XIxnp3rC7Wq93GTcXo97bVfYrzTamYCRHbaSrkKcUeV+78
akrXY7fpadO1Jq6db0zJysISAA22OMhIIyTwOg/jRBk3XUDsk6Rbi2S1rUpwTFsguS3MY3B
HQIyMZPPFUxf2bwb5cV3pp1U1C/wCULUke7ngH5HtTTo+1yItltN9Wktlu+tNxMj7yFjav6
cD8qsTW+qNT6Yu6JMC0Kn2n2X9YQjhDmTySORxj4c1VkPxM1Mw9cHhJadk3AbC4pAy1jONu
PTJHNZ6ouMdjQGm7VGa8tyQlyZKJ+8te4p3E98kKrDw20WNXXhapRKbbEOXgFAKWeycdcEd
TX0QhDEOKEIShlhlGABwlCQP4VQniFqiXqMNXBqNDRbHnHYsd3ywp5QQQSSo/dBzkYqPh3W
RquwRdM3C7MxnIalLhvSB7rvHDalfhxzgnjnHpTRp3UejNL2lxEiFJiXz2MxpTBQvD6uxyP
Xjn4132pWiGLNadVXO0t2+QhDpWy0zhC1DCT7iuVdQR9aWHtdWlvX9svlhtq7e2j9RMZ2pS
HElWCcDjoc/QVO+M+rVqis6cRCKEyW0yXXHD7ycKO0AA/wBH99U+vBAOeCOBQheAeMAGu2L
dZ8GNIZiTn2ESU7XktLKQ4B2OK4uVDaBk9BV26lvErRHhbZrZDjoiTLg0GV5H83lOXD/WyR
yfWk3w+sdxh6w9kTDS1dmm/NjrklXk7MHJ9z7wIIweRUm3cNT6F1RFbl2Np0sofCBFSU+1I
V7xJUB723r0zxXcu73bTWiZd2hqMdcl1sMNvqQ+gtrJUS0v7yhzgpPTmq4vd+l6gu790uGw
yHgEq8tG1IAGBgVH7lKOxJxx3qasWj75qd1TdrgKcbSOXlna2n/ePf4VJueFmsGCWxb23yP
vBqShZHzGa6tO6avdkcuDlytUmIkttJC3G8IJ85HAV0NfQ1J3ibaXb5YIttYUEuvzEhBPTI
So/vxj6188OtuMrW24lSVNqKVJPUEdRimDSirFa0P3u9xVz22XkNsxG+ApZBO5RPGAB075q
2XLhaPE3Sr0e2yERZiUK2RH0oVsUMYUUenbcOmTUFbdO2LxF0a46mIzCvkBKmXTGQGwXEg7
cp6EH169ap9hSYk1lbqFYZfSVg9eDyP3GrG8XbLHVcI+poD6HGbm0hRaCfe6ABY9c8fWo/w
/0FL1LdkOTGltWyMsiTuVtWVD/o8dRn5dKu+86gsmkrchdwkNxWUp2tNJGVKx2Skda+e9b6
ia1PqeTdYyHW2FpSlsO4BASMZOKiLUw1OvEGPLcLTLz6G1uADhJUATirgtcJ67Tb5ZJsCJO
n6deSq1uyc5DecoQVJIJGAMZ6Z56Vy6rvlp1nomXOesj8a6Rnmo0cupwouqI91JH3h16+tM
MPw4tkXQjljW0wbjLZ3KfWkbvOxkY+CSccdqo+Ha35N8RbHGXluJdKXUNDKiE53Y+gNW7o/
xEtUPSflPtsw1xy6llpCCltYTgpTnruORyevWorxKjsag1VpVa3GkMzmAHFFYwhJUCSfkCa
lfGlx+HpKBboTWyG4+EubRgAITlKf/AF6VSP3ArPQ98U331hTPh3poymVpkLcfSzvJB8jOR
x8Setd/h9frNAhy7Pc3HIglKK1PhwIS8NhHkrODtTyeR3p0uujGfYlQo+jWX7eAFx3YNw2O
oJAyrCuCrjrS7PvDTeldYJdkS5fmmLFBltht0OYIIUB3G3n1xTH4X6KsosMC/qLj85w+ZvS
6pKUEEgJwCAcY71By7PctFeIMXUcja3BlTiySqQXFLSoEblEj05x2xinK/wChnZFwud3t1x
DS57ARJivtb2XQkDHTkdOoqr75Z7lM0LaLwtbJjrfW3HiIKlLG84zuUSVElP04qUlay1poq
HChzTbPNLKUpj+WC60gfd37SMZ9K12nVNo1HeFXTVVucbT57AXJaOY6SlJCUrSeiSST3pu1
beVvWqLdrPDYVabNIRIBcV5YkkcANJA6DOc9+2armX4i6rnXhyVHu7sUPLwiOlQ8pvnAHP8
AE1JXmwQtVeIYhRJTEYLhpemOMAKbS4lOXAnHBqEiLdvsmAiMuO4bShxIEhncgRW8rC1jv1
IxTx4VRIFlvU9qUpl68yWfOYMd5KkLaPJQMcBQPUHpXbqTVCGJt8iSTOi+22tWYslP82sJK
UlBSSAFZwc45ApB1G1Hg+HmmYnmbpL5dllOOUIVgAfupPKSW8Z6c0x6Vu9psUyLeZ8VV0db
WU+ylW0tEAbXATwfTBqy77MtuurCq96euOLnbkCV7I8gLKAkcpKSDj6cEgVwz7RZ/ETQzuo
7ZCSxfI7X61uOMbnE8lJA65HIPXpVRy5MuY8VTJD7zwAQVPqJKQOgyfT0rmWkK4Skg56ele
J90FIUdvyra2lKtqVkpQSMqHOKsLSaPDayvMXO4XeVPlte8lpcVSEJV67QOcfPFd941LZde
+INtj+TKXbvIXHGUncXFA4WEdsHH5VvtK4cbw2jpk35q2XeFJd+zn3nSlSUheMEDJKDgjGM
VNM62TEsduebMTVV3Z81KnWHUtqaJ9EqAUeMDgdqq/U+r7jqRqLHmxI0ZMNSy2lhoo27uox
S8hRUSlOcnjAHJqzvDzwrduRYu9/aW1FQrKIjiMF8YyCr0Tn88VbRF1YuAi2+BCZtrbYw4p
ZBKs9EpSOAB61QOrJ92ma6kRv5PFmtSVRwuCkt71FXUnqT06122OTeW5d1tVwnSlBgth1h1
0rTvS+gZGTX0NS5rCbHt6rNKlvBphFxTuWeg9xVVD4iQbEi+3CfDuCF+0tIkRkNEKBcK8LB
9OOfrSOXVJ3NFati8KIBIBPbj4ZqX0nfn9N35mfHkiOnb5bi1M+b7hxn3cj+NW9py2iza1l
3q0eXOsd2bBW9HeTtjL+8SoE8Dr8s0m610y9qK/Xy/oS1b7fCZ3AqHvySBgKSkdQpX4ulcu
ldd2f7JiWDVltMyHHCkx30cqbSoYKSOpA7EcjA9KapvitpaxLd/Ry3OTJLyUJcdOUJVtGE7
ieSQOOn1qrdQaguGpLo7crk8FOnhKU52tp/ZHwqMcUVHgdR0HWma2eHeqbktt5q1eWgBKwq
UoIQvngc/wAOtPt2buMOfDmw5yLG9d3Ew7mpjDojyEIwgbj0SRjv1xXjNiv0HxIsVvvl8du
8L35MdTg/GlJ6j1Bxim67rnyLg5DWhAnRHROtbgyEvoTwts/0sEg+oUDVZa7tqrFqxF7heZ
Hg3dlSkup4LbikkKT8D3+ppHaQ/IjPKbClsMgLdI52543H9wrqgKU62mWvhmAG0q4zuCnen
w6n8q+jtTWJnVWm37cpzyi8kKadxny1DkH/ANetfPMuyOaZ1fHt9/SW2mX0KeWgbkuNZ6p9
RinzxrRDdaskyPJSrc2pLDbacpLfBKgR2+6AKqpQTyjKSnOeBmnjQWtbpCvEG2Tb6Y1nbUV
L8/CsJAJCASMgE1YV/wBVaa05alMQLV7eq7oW+whtne3KUepUep/9YpNiXfUmktGWy4WySm
PCnTFJ9lkRkjyyT2PXYcH4inbxSiQ5uhlzpEgJeh7XWFNr91SzgdO/Ga16k1tJttuiRoDJk
PKhpdmfyZbnkIUkYUSkgdT05qq5esJDEeyMwNjK7KytDTuAtK1qPKwCODj15rnuFoKoMefK
nOSLhKdQX1KTubaCxlO5Z/GeuPSrfmaY07abWxb2YNtlNxUqdmtvJLklaAn3ihIOdx9TwKo
68SoMy6vu2xp5iCV5YZed37B/d8u3SuVzCk7eBznJGKmdE35jTeqo06WkrilKmnwkZOxQwe
PnW6xrtSNUuNrnOR7TKeVGW4QUK8lRzz2HAAOegNMnsGnrRqG2XjTE+REYXNAbMtGGHG08O
qSsnJABxyOc8UXXSkm+3C73OBcYF0S4kpQuLMDJayrI8wK+9xx1pFvDlwNwWi5r3SGEJawS
FJQlIwAMcYFRxUkenIxyMj/yqQgWdc+2XGclxITb20OLRt+8FL28H4da7dJ6kkadvKHmZSo
8V5SUStrIWVtg88HrVsaKZjafud2m2qbClaal/wAoL6H8KiEA4SpPxz1+AqvL1ZGJVv1Bqi
5PBEhUwJYhxyCElw7kqUroQU5IApMbjuvIdcZacWhoAuKCchGTgEntycVrG3kKWM59Ote/t
HJJPTPeuuDGcnz2IcchTr7iW0pVwOTxmndnS2m7GwmdcdRTEyG31Noajx/KcZdSNwSoK5BJ
6Hp8albxO03GvUXUVxj225RpbaWZ0Jp0OuNOjJS4kcZyBz2qMmXTw3hXCRJt1rnSFSGFBKH
Ep8phw8pwk88HHIPFL1umP6j1NEbvTzsxpRUVIGM/cJO0evArPR0lFk1Mu5qYExu2x3HiAR
kjGEqGeMjcDV4Qtf2NVsjuiVLmktp8xxqE4ogkfi2pIB+FbJ2v7THt0ebCQ9ObkOeUlTaCl
CFZAIWoj3cE9Dz8KrG9txbHreXqaYx7VIekLkW+DuwFBHV1ZHRPB2+uK7J6Ij2sbxcI6drc
+FClFJPKVLdbOP8A161dNJ3iVFkzbXbY0N3yZKrg2W3P2CATu+gFV5eg3ru5PFlpMu8NIMa
NEjgIHu/ekOL+6RnOAD3Aqt3UOMPKadSULbJStJPQg9K9SvJI+6cHp2q4vDiI5M0c5HgR3b
Kt3cXrmW0ONSQCUgELPxI4Hb41zXi0XLTcW/t3qIubBlwG2G5kJlLbbWCSnKQeBuIzj1qKV
ZYNh0bdG4MT7UuXlIRIuTQ3ts7/AHloT2ASkcq9VUr2HSkq8RZF0edMG1x0qU7OW2VIyDja
AOScntWbelXndLyb+1cYTkaO6ULa3KDnXCfdI4z1FL5UplxLqHMOIIUkgdCD1q4rtadQars
7V60lMaLNxjtGa1uLalyEHJWnPCSCAMjGcVCXeVd4uj34+q9SS2Z0xv8AUW/YFlQQoj9YMe
7kgcg/Hmk+y6jn2S7Q7giSt5cJRLbbqypO0/eSPQGrzlXWNdPD9i/R5a5EiIlL7b6AN7bnQ
hYHYZwr4ZNcGo7MxqfS92tcFnYuIsyBt6IkD3lIA6kKBJB6e9VaaEakvovKLekqmMREPNo2
bwsIWNyFJ/FkHGK3yUW57Sc5iHJYhonFMoMOEpLb7ZKVsgnthW5I+lXRou6R7npe3ll4uON
RWkug/eSdo60meORiJsluK46FSVPkIdx7yEgZUPkeKU9Y25Ufwy0jKcKt6UOIyeQErG4DPb
pxSCFeWrnaMjk+vwr1SRyCMDrzVxaL8QNNIg2G0OsIjvxWy2qRLAw1weUL/pH5VJa9uFu1b
pO4s2q5sqRa3ELkKDW8LJB2oQfUnAyKVbj4euL0raUMSY7M15pK/ZpTpbedWr7yQFHaAnIA
AH1p4gaxcsD9vsOqbemA+8ylDDzLgcbXj3cK7pP7qW9SWFjU9xhvC3xbXaZUpUduSyhJede
wQlS8cBBKSMZzXboeCYmmpNvlstyb3LLj8ePKRxhkhCFHI4wenwpgtsqwXq73G0PtR3ruxG
S1NktICFPZGFhJHPHQ/OqCvMZiFepcdqM7EaaeUlLDxJW2kHoa4FkoCskEZ7jrWxhCFvIDy
VeUCC55Y94JzyRThbLzbNGaiSzHm/bFlmIBe3xxlOeigDn309+npXDYb/dbTJeh29DN1gsq
ccSxIbBQEngrTu5T2PFc7d/jmUuVcYqZRDJZjxkjay2rGApQ/EU5J9SepqAUeMc+hOMYrqs
kNNzv1ugLGUypKG1DrwVAGrK0fp6LYoMz9JYwXb7hM9lbjuJKT5jSyUlSiQAk4PXrikrW2n
1af1ZKgoH6hWHWCBtSUK5GPgOn0qw9BWxMvQqDJD+n46lczor6Ue2Eq2DeCD8B2zmo7VenL
lpawXqPMS3PtlwlMq9vKwHWFDABLfT1HFcF1hrX4dSBp2CkWBiUlS5bnDz5QNqlqHXG9XA7
BJqJtWkUq0XJ1ZMZXMjpIQzGjuYVu3bStZwcAelcruipCtFtalhokFKVlEtt5sI2Y6LQfxJ
5AqAQl6K8y6ptTajtdbynG4Z4I/Kr1vnhzD1dETfbity03Z+OlTwDgW0ghPGQfTvzVb6zuU
WE1+icBiI/HihsuTzlx1xzaCrasnhOeMDtSmIrq0uOhtaktAFw4+6CcD9+K8gzpFvmszojv
lvx3A42sDoRz0702aTej3jXzdwvsduMxOCyGksENPu7QAkJ6H3sKx0zVi3PVkqzaIvkRwtM
zLW6mAy5Hb2JVuSCFBP4eCenpUJoBi5PxpdibSn2WSQLg2MoejFaOHEFR94HAycdTxUhetP
TtN6rduzNtXcbIi1LjqZRjKUAY2eo5OcjtmlLTtwcvTt+nvJS3vENCGk5KW0h5ASBnngCr/
pK8T58q2Wi3S4K9khucjYeOhSoEc8cg96r9d9lNRVTlznolshyA0mOy0yh+U6DuLe5sAbO5
OcfA1X1wkvTrhJlugBx91Tq8DAyo5IrSACDngelWxb7ynXOl27Lbrl9k3eOwGlRSQmPLQnu
OOD345+lOalRIXh61B1reGle0tKbcfDufM5JASofeIGPypR0rd7Ta/DF61uvL33JUtDGEZU
ogAJGP2jlOK06Ok3+229eilaVTIWkKkSm5Lu3e0rHA7A+nNd8ldzYmXTR2mdHx4kd1pAded
VyN/BWeSFAc49MGlDUOjI6X4cW0vRkNNyxbSVugPPu5G50g/hycDHTFMK/Fd3Tlul6fbtGy
TAUqLFdHCAE+6FLSe/GTjrmq6vt8uWorh7fdH0uP4CCUoCeByBx86jwAFZyBk9TximDSuqp
2k5hfYKXY73EmMv7jyf7j8auXSN5gXIpkWle6N5WXXn3ACEgn9UoA53I4wTxtJqq1S5EHxA
fl6Sejh5bqQhttwKQ6tQ95CM43IzUubRB1m5c3IYdgXZc5pcuNNdQltg4IWsDqoZyMdeld2
mpsm26hn6aLarO3LUgh+I4FIQU8FSVKzhKk9Bzg1Ca8jyW5lwtka4h6DDS1IW9JkBx6QV4S
SD6A/hGMYzTZ4hQrW/4bRGG7hHcXbGmygtvJO5WEpIxnPOfpiqVVt3devUn1rMqCu/HzzQM
Ej7uBwQatWz3K1veELsGFKiNXKIUuPNObUKdKV7wB+1kDGaar7d9L6n0m1c1zo7cmO37VGH
mpS826kZCcHnqMEd6gVS9OzrONQanuka63CVHQ2qKl1KPZUKPvBtI53jOeeeK9fXpO0eGcm
HZ763JfaWJLKi5hzzgoFJCD0xx2r2w6qsd81gvUbs1+DKixC2YslSA29xj3FdjnsfWuW368
0abjJu8qzOwLwsqWHknzE78EcEHjPfjBpT0kiLqTXAmammtKZGXn1SFhPmqAASn09OPQVYN
9v2gHbl9mvRbYURmC7HlbNzCXFnG1SUdegJ/urXOumhQhuzW9NsDdyiuNyZMUpbKMYwMnpk
k9fSoS9aT0lBt7LsW6RpjSEAS0R3Ww8SOjreTgnHBT3HxpOtml2bvGRJF7gw4ipBaUuS6EO
JSOiijPOemB3pinwY1hfkXGavTt4iupTGTHjL2qbGMJcAHKeevJPNKWpbO3ZLwuMxMZkxSd
zDzToUCk9M47jpUZDmvW2YzNiubJEdYcQQPukdKvi5XDSOodPyHb3qFCky2GXFsIkD+TqSM
4Qkd9xOepPSqd1Zfv0k1G/OQFoZKUtMNk8pbSMDPx7n508M3e2a40yIs24IsU2C200lxyQQ
1JA55b+BGc+pqenai0natBM2S5z2766GdhDAKytY5Cie2DjBNKtv1hb2PDZrTKkJUueh5tS
lLx5CisbCrA4Tgk/StmnZ10tdyZs36bW+Lbbc2XG3m0hTT5UeUEHGe/XpXfNfGoL/MZvWs4
aLB57biIzDg2vIH4MdU4wM/OoB+XYdR6lgyJLzkdapiw/vASw1FQcNpTx1wO3rUNdNRahDM
y0OXZ+XALqhgKK21gKyNpPOOleaRj2h++RU3daWWUvJWpToPlKSOqVEcg+h6etOutGNOGy3
D7GvMF+bdJ6X5K1uBG1tOSEpA7A446mqsWkeapLe9SQcJJRjI9cVnvfWW0urfKUKyASTtPq
PjTfDuLLWmr8uXIcuKpjjLbMaUSHVFPPmHHI2jjrzXXLvky13hpq131LUGcpCnn4bRU7GRn
+bJVknaOwOKbb/qGHKskG1M6qcfbZdxcJBQULkNAZIGBkk9OD8655jmhoNpcTpokS5r0dJa
AXnAcScYUOPjVs1x3K02+8RxHuMRuS0lW4IcGQD61Eq8P9JKTtNhiFPXG0/41rPhzo5Sdps
EXHwyP768/wCTXRmCP0fi8/1v8ayR4daPbGE2GMP+L/Gsl+H2knEJQuxx1JT91J3ED5c15/
ye6RG3/mKP7pyOVcH161tGhtNBe8WxO7G3PmuZx6feo/QXTP8A8KR/3q//ABVqHh7pIOBwW
NgLBzu3Kzn160OeHmkXlFTljjrUTkqUVEk/E5rWfDXRpOTYI/5q/wAa9Phvo0gg6fi8/wBb
/GvR4caOH/7BF+u7/Gs0+H2kk/dsUYfLI/voHh9pEEEWGICOhCTx++uhGjNMoOU2OFn1LQN
bRpXTwGPsWD9WEn+6g6V08Tk2O3kj/wCmR/hWY01YAciyW/8A+1R/hXn6L6e/+BW7/wC1R/
hQNMafAwLHb8f7Kj/CshpyxA5Flt+f9lR/hWX2BZQABaIOB0/kyOP3VsFntY6W2IMejCf8K
9FqtoORb4oPr5Kf8Ky+zLeRgwY3/dJ/wr026CTkwo5//qT/AIV59nQMEexR+ev6pPP7qE26
Ck5TCjj5NJ/wr37Pg/8AU4//AHSf8K8+zoBGDCj4/wCyT/hXhtVuUMG3xSPiyn/Csfsi2f8
Aw6J/3Cf8K9+ybbnP2dFz/wBin/Cj7Jth/wD26L/3Kf8ACvRa7ck8QIw+TKf8KzEKIn7sVk
fJsUeww859kYz/ANmP8K99ji/9WZ/7sVkGGU/dZQPkkV75LX+qR/wijymv9Wj/AIRR5Tf+r
T+Qo8pr/Vo/4RR5TX+rR/wijymv9Wj/AIRR5TR/6NH5Cjymv9Uj/hFHktZz5SM/1RXvlN/6
tP5V4GWgchpAPX7or3Yj9hP5UbEfsJ/Ksq//2Q==
</binary><binary id="_15.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCACZAcYBAREA/8QAHA
ABAAICAwEAAAAAAAAAAAAAAAEGAgUDBAcI/8QAUhAAAQMDAgIFBQsHCAgHAQAAAQACAwQFE
QYhEjEHE0FRYRQVInHRFiYyNlaBhJShsdIjJEJ0kbLBMzRGUmRyg8JiY5KipLPD4SVEU1WC
k6Pw/9oACAEBAAA/APQ6513rtUSW+iuvkEENIyX0YGyFznOI34uzZcgtGo+Eg6pJOOfkEay
baNQA5dqhxHd5DGFBs+od8apfy7aGJYmzaiJHvpdy7KGIbrPzRqDA99Ds43PkMSjzPqDA99
LyR/YYk80ahx8aXfUIlAs+osDOqnZ7fzCJT5o1FnPupJ8PII0baNQg+lqlx35eQxJ5o1Dn4
0H6jGgtGoQc+6gnw8gjUi06hyffNnPL8xj2UeadRHPvnx6qCNBadRfKfP0CNS206hbz1Nxe
ugj9qkWvUAHxkBPjQs9qG16gyMakHI5/MWb/AGqBatRYGdTDx/MGe1T5q1Bt75R4/mLN/tQ
2vUGPjG0fQWe1Q216hHwtRtOO00LPap82agH9IWnx8hZ7VAteouHfUbCf1BntWXmzUHZqNv
1FntWPmzUQb8Yoy7xoW4+9BbdSbZ1BB9RH4ll5v1F/79B9SH4lBt+pMbX6n+pD8SNtuonEi
TUEbR2GKiaD8+SU8z3zOfdPL6vI4vYnmi+8JHumkyeR8ii2UC0X8NOdTvLjyJoo9vmUeaNQ
5GNUu25/mEW6G06hJGNT4Gd/zCPf7Vl5pv8AxZ90xI7jQx7KPNOoPlOfqManzTf/AJTO+ox
qDadQb41OR3fmMeyh1p1EXbanwP1GNSLRqAPz7pyRjl5DGpNqv/ylI+gxqPNOocj3znx/MY
0803/5TH6jGgtGoAwA6nJIzv5DHuo80ai4ce6jfv8AII/ap81ah+U37aGP2qRatQZ31KD9B
Z7Vh5o1Hn40YA/sEe6kWnUePjOM9/kEftRtp1GNzqcHw8gjx96l9r1EWgN1I1p7T5Cz2obX
qPs1Iz56BntTzZqPJPujjx2DyFu32oLZqMHfUURH6g38Si2y3en1BLb7hXRVkZpRMxzYBGW
ni4cbE5SmdnXdcO6gh/fet8iIiw66ISdWZGcZ/R4hn9iy4hkjIyOYTO2VAe13wXA47ipLmh
vEXADvyseui/8AUZ/tBZcTcZyMd+UUoiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIiItZLqSyQXLzbLdKZlZx
hnUOkAfxHkMLKLUFnnuTrbDc6V9Y0kGBsoLwRzGFjTalsdbXOoaa7UktSznEyZpd+xcTdW6
dfUimZe6F0xz6DZ2k7DJ7fArZCrpjPHAKiMyyM42MDxlze8DtCQ1VPUulbBMyQwvLJA12eB
3ce4rmWkyfdyRnYWzP/6ripfj7cP1CD996sCIiwlLhE8tGXBpwF49YKXTc9ng1NfrzJRXiO
4vdJUdees4g44jLd9uEd3JcNr1jJU33VNTU9dDSXSklNDM8FoPVtIaG+ON9lrZNUX+g0xYK
CuimjhJdNBWMl4hPEWkBh8Rnt8FFXMLPomwV+nqqRl5rYnxVbYpS8ysOclzcnlgYPYt3VVL
z0AUjm1RLy5jXO6z0v5U7ZXcOlaOXR92rq2xwW+pgpSad9PcXTZw04J32OcLr2OipLvcNP2
W7Tym2ssgqmRGZzBLM53pEkEEkb9uyrxvGoRqejtmn6p88VHcJ20AfOSJo27lhcfhDAIHrV
16LrzV33Uep66cTxsfMzhhmcSYufo+GF6SilERERQpRERERERFCbqVGQpREREReca0oPK+k
O1tp4/zk2yqcwsaOIv4CG79+eRVOqJbJL0b2+1W6Jx1R1/wWtPlDJg70yXcwMDvWekLHdrt
p6grRRU9FR22WonfX5BmnPCQW8P2Zyp0/VRxdHU/HWaf/mUzRE1o8tGcjc55/NyWy6PrjSW
C21t01EZTdqehZJTOnfkOpMegIz3Z2PbyXP0W6guMepq6iu9LJTm9l1fTmRvDxHt4e8Y+5e
trSgj3bPHb5ub/AMwrClA93FwPb5FD+89b1ERFqnaYsT7g+4OtNIap+eKUxDidkYOfmXO+y
WuWmgppKCnfDTgiKMxgtYCMHA7NlJs1sNPT05oKcw0oxCwxgiMYxsOzZdeg0xYrXK6WhtVL
Tve0sc5kYyWnmMrrM0PphlPPTsstM2Gox1sYB4XYORtnvXPQaVsVspaqlorZDDBWDE8bQcS
bY3+ZTW6XsdypKekrLZTzQUreGFjm7RjGMDHgsoNM2SmkopILbBE63tc2mLW46oO549a5qG
z2+21NXU0dKyGWtk6ydzR8N3ef/wC7Vy1Fwo6RzGVNVBC6T4Akka0u9WTuuwCCMjkpRERER
ERERERERQpRQpRERERcZhidMJjGwytHCH8I4gO7K4WW2gjqPKWUVO2c5zKImhxzz3xlc0cE
MMPUxRMZHy4GtAH7F0xYLM2QvbaaEOIIJFOzJzz7Fyy2q3TtDZaGnkAj6oB0QOGf1fV4KTR
0L6yKY08BqaduIn8I442nbbtAXaWma0nWsjsbC3NGf8Ry4qTi93Vx7vIYP3nrfIiIiIoUrC
WWOGJ0ssjY42jLnOOAB4lVe/8ASVpewRv624x1M7Whwgpjxudk942+1U27dPVIxvDaLPLKT
jElS4Mby32HtVHv3Spq28PAFYaCJry5kdL6GNuRPMj1q5dHWhbBqjSTrjepZK+rle4OLpnA
0/gN+fb86qNPrm/aOvk1NQXiS422kndFHHO7iZKwHA8R8y9DsXTjYqyOKO7089BO7Ae4N44
s94PPHzL0G3Xm2XeIS26vp6ppAd+SkDsDxHYu6iIijmMKURERFxCogIyJoyP7wXJkYzlYiR
hJAe0kdgOVPG0O4eIZ7s7qQc8kyERSiIiIiIiIqH0latltkNLYbPWdTeLjMyNjmYJhaTgk9
2exaHU+j6vRVqbqu2X6tkuVM5prHTSZbUgkcQA7N+zfZep0VR5XRQVPCW9bG1/CeYyAf4rX
t+N8v6gz/mOXXo+L3d3I/oiigH+89b5SoRSoTsWsuWprHZ28Vwu1LT5BID5Rk/NzVMvfTZp
m3NLbeJrlKDsIxwM/2j7FRrn046krONtvpqaiZk4PDxuDfWdsqk3HUF/vY/8AELnV1TR+jJ
KS39nJdEU7S1uQeLGTuuVjo4nMY4E43G3atxbNO3nUD2UtvtU73cRDpJGFrW5Ha48ldrZ0P
auhtr3MvENC+Vp46Vkr8OGMYJG26od50te9P1YprrQSxHfDwMsfjtDhsVqjDHI7EbgTtse3
1Llt1dcLPVCtoKiamnZu18Tsft716Dp/pxvlCI4rxSx3CIYDpW+hJjtO2xPzBejaX6VdOaj
jc2Wobbalp/kal4GR3h3Iq5xyxzMD4pGyMPJzTkH51kTjmpRQpRERQRkYK8hu+nbRFqfVsb
KNrIae0iWNjHECOQjPEBnY7Lg1FervQ6Y0rJKJIw6hmy2CUue/8iA1zgccs7926sXRfa+pt
tDXOs9NC+SkBNa2rMkkpJ7W9i1Wh5GM1JqS71tH10VDWy5uEtQcwtAJ4Q08xhcehtZG7z6s
bOJIJatklXTNe87MDSMNz3bHZditrKp3QHTVHlkonMcf5YyHj/le8eCsWrLHcL3a7S+hrQT
AWvlo5Kh0TaxvCPR4m75WlZqCKg6I7pWWI1kclPJJDwVMnWPp3lwBAd2gA7LX3trNGUdnrb
VXVJkuFvljqOOd0nWYi4hJvyPEeYVg6LKaYWOCunt9RHJUU7S6rmrDKKjfmGZ9FX1ERERQe
SKVT9Z9Ilq0nOygmkJrJo3EcI4up29Fzh4nsXzdU1lbW3B1fU1MslTI/jMznekXc85Xpuk7
nqvpHraG13J4ltNBKySreGcPHw/Ba4/pEle5gBowBgeC1EZzrGoG+1BH/wAx64qI+/a5j+x
wfe9bvjbv6Q2578liyeKSNsjJWOY74Lg4EH1FYx1dNM7hiqIpDvs14PLmoq6h1LTmVsEk5B
A4Ixl25A/7qnal6RbLZbpHi4Sztow7yuCli6wHi9Foc7k0gqp3Lp8AdI22WQkco5KiXHzlo
9qoF26Q9WXuofNLdqiFm4EVOTG1oPZt/FV0QvkHWOcXY+Fk8lm2OnjeGyknv7CF36O01t6c
IbVbZ6iQk8XUsJB/gFb7J0NamubI5qt0VtjdzExJeN/6o/iVd6DoMsMBea2vrKsuA4cEM4e
/lzyrnbdH6dtMbmUVmpIw7BJMYcTjxOVuQ0DkEWMkUcreGSNrx3OGVVL/ANGWl9QF8ktCKW
odv11N6Bz4jkV5reuhXUFDxy2ushuETRkRk8D/AFYO32rz+4W6ut03k10oJ6V4xlr2FvPku
m+FrsljsNDQTld+1agvlik47Xc56ctBaGseeEZ5+idl6Rpvp1ngYym1FRGfhBBqafAce7Le
X2r02y6601fmRGiu1P1kpw2GR4ZJnu4TurAiIiIiqOtbpFpikmupsUFdDVNEFW4yBj3gnha
0gg8Q3U2+tt13rqq1XSwwU01pp2Pa1zmyNEb2n4JxtsMFaTT19tJuTWaV0kOvNIJXkVDYgx
hcW43/ALq3VfLZrKKK01NlYxuo6lzaiJrgWiQgF3Ee3u2WuvGo9M0ep47EbFJV3SljENHHE
wAOa9vpNBzgADnldWlrtIQW42KSwupjVVzKGroHyZ6lxy5rue7ds5C5r1X6Jt1WzTdfbXti
paiLD+JwbE6Rpw4OzkAAb+tdurv+mdGxzaegtUjowI3dRE0OE3WkjmTudt8rUSXHRNnmNuO
n5Y7pUE0hoZXekGO32c53CGnwKvmnhEyyU0cFultsUTSxtLKMOjAOPHPflbNERERFCpnSF0
g0mkLW5lNJFUXOU8EcHFng73OA5AL5xqKievqH1tVM+aV7y6R73ZJVn0XoSv1nWB9O3qKCN
4E87uQxuQ3vK+irHYrfp22R2+2wCKFm57XPPa5x7StitLER7tKpud/N8Rx/85Fx0Qzre6bn
+Z0/3vVW0/WNm1RrmjkqmGomm4IKd0gDn4YQOEHn3bKvWm8U7NA2LT7Jntu0NxxLStH5RgY
9zncQ7BgqLLFb4rDoma0CI3Y1+JnU5BkLCXdZxY7MY5r1u9msbY6428ZqxTv6n+9g4XnvRq
dK0ugampq2Qxve4tuXlbmuc9wO3EOwZ5Arxm7x0PnipFpdNNSvk/J8bMEb/BwM8uQPattbN
Aatu381s07I35PHMOqb9qvFn6CZnhkl4ugi4mZdFTty5ru7iO2FeLN0WaTszxK23+VzDB6y
qd1mD4DkrXBTwUzOCCGOJvPhjaGj7FyoiIiIupcLXQXanNPcKOGqiP6MrA4f9l59eehGx1b
+stVVPbnHZzP5RmPUdx+1ed6i6LtRaekldFRvudK3ds9O3iOPFvMH9qpssYbL1b4zG/PpBw
wQVxBjg8OYcOzkdhCuth6XNVWORkc9SLhTs2dHU+k7Gexw3/blei2jpzsFZUCG40lRb85/K
HEjR4HG/wBi9Bpbvba6AT0tfTTRkAhzJWkfeu2CHAEHIPIhSihSq3ryw1mpNNPt9CYxP10c
g6w4BDXAldJ2j3Ver7vdK2KN8VTRRwU7mvILSGkOyB8ypdo6Mr3ZqgPqrZT3eJ0IaGiudCY
jxE8xz2V01Xpeovldpp7IWmnoKkOqGceOFmOw8zuMKvs0LfLV0j1GpbbDDUUrZcshmnPE9r
m4dgnOMHvWUmgr9cb3W6mqTDT1orI6ilohJxNcI8jDndhIPzLC6aKvOor4y63O2wsiqa+MT
0gnDuGnY3HEXdpO+wWtu3RzqiHVTZ6FxuFthkgfEZ5m9YGMOQzfsCsFy0/eZtQXm6VVhp7n
R1wbTNpTOGvDGjaQEjAOfUQt7oCgvNu00Ke98TZRM8xRvk6x8cefRaXdpVmUoiIiKh9KWuj
pOzCnt88YulVtG0jJjZ2v/gF86TTTVc0tRPI6WWRxc97jkuJ5lWvQWhanWVwMTXdRRQEGqm
7cdjW95K+kbXa6OzW6G30EDYaeFvC1jR9p7yu2i0sBB1rWDtFBD8/pyLjoSTra7DsFLT/e9
bLzTbfLvLvIKbyrOev6pvHnl8LGVk22W9la6tbQ07ap4w6YRN43et2MrCls9soZetpLfTQS
YI44omtODzGQF3VSL70c2C732mfLaZBFLGRPJBN1bBw44ctHMnJ38Fv7Vpe0WRzm2+300Eb
gBhsQzkdvFzK3CIig57FKIiIiIi1N40tY79EWXO2U85P6ZYA8epw3C811D0HcTpJ9P1rRxH
Ip6kbDfkHDsA7wV53fdHX+wveLnaJI4iP5dg4meviGwWilja8t4d2tHM9gXpXRn0cWvVNgq
7hX1kvpSOiijgfwmIj9I9/MYCpj9QagsVylo6G/Vj46WcsjLJXFjgw4GByx4Kw23pl1ZQVg
mrZIa6HfihfGGZz3EDZb62dPlQzjbdrM2XJyx1NJw4HcQc5W8g6dtOyUhknoq6GUHHVNaHZ
8c5wt9RdKukKyKnd51bC+fH5ORpBjJPJ3YFYIL/aKmqbSwXOklndyjZO1xPqAWwz4KVB9SI
pRERFClFClUHpP1+3SVsFHQSsddakegDv1Te158e5fPldX112rHVtwqZKmd/wpJXZJxyCtf
R5oSbWdyJmBhtlMR18rebj/AFQe/wC5fRVstVBZqJlHbqWOmgYNmxtxnxPefEruIi0cAPu5
rXbY83wjbn8N6xoB79bsf7LT/wCdb5ERERERERERERERFi9jZGFj2hzTzBGQVUbx0W6VvE/
XuojSyFpBNKQwOJ7SMYJVUZ0Uai0/RVL9O6lkZLKx3WQBvCJe4Zzscdqpk3RZrOOB9Q+1Nc
WbcDZWue7PaMFae4aY1FbpWxVlmq43zbsHVcXFj1dy1E0bInmOQPiew4c17cOB7RhcZYzhw
SCAMc9yfUsRBkAEYA8eax6qRjw+ElvDuCDghbSg1JqW1B5orvWQ9Zs4NmO/7VuKfpU1rRRh
vnd0rRyMsbXn9pCs1H0+3RjoG1lnppGgjrXRvc1zh2kDkCrBQ9O1oqax0U1orY4/0Xx4kJ9
bdle9O6qs2qaZ89pqxN1ZxIxzS17D4grcIiIiIiKhdI/SVDo6JtFRNZUXSVvEGO3bE3vd49
wXz1XV9ZdLhLXVsr56iZ3E97t8lXXo76Np9WztrawS09rjJ4pWnDpXdzf4lfQFotFDY7bFb
7dA2CnhGGtHb4k9p8V3URFpKbfWtw8KGD9+RYUB9+l3GP8Ay9Pv/tLfIiIiIiIiIiIiIvKd
Zazudu1JeaaC+Gi8hpo30lOIGuE8h5tJIXLWa11BDqGnpmSxNbNW0UD4y0EAPj4ngeJJ+xd
nWmoLjT67pbTDda6hpDQ9aRQ0oneX8RG47sBZXrXb7NrHTlm8tdJBIwCudKwB7i8YYXDsPb
jxXoyIoXWntdvqXufPQ00rnfCc+JpJ+chaabo/0nOJs2OlY6dpa57GYcM93cfUtBcOhfS9T
RiGkFRRzA569r+MkdxDtlX67oHcHjzdfcMLcP8AKIcnPhhaep6E9TwzFlNPRTxh20hkLcj1
YVarej7VNtbUST2SdzIAS97QHN4eWRg7qv1NNNE5pnp5IWnbL4y0fb2r0zoPrbHSV1dT1j4
GXCfhFPJJ2tGctBPI/etb0iX+Cx6/lqdJVfkk3VBtW6m2Y6TJyO49mVdtCdMFHehHbr8Y6O
uxhs5IbFKf8p+xemte17Q5pDgdwRuCpz4FERFKgnCo3SB0lUOkqeSipXNqLq9n5OMbtiz2v
9i+daysqbhVy1lXO+eomdxPe85JKuWg+jS46vzWyS+SW5r+EzOB4pcHcMH8eS+ibfQU9soI
KGkjEcEDAxjQOQC7KIiLSUrida3FuNhRU++P9KRYUA9+d3I7KenH7y3yIiIiIiIiIiIihVy
u0LaLjWXaqqeuc67QshnHFs0N5Fu2xXWq+jey1kwmMtZFK2WKVj4psOY5jeEYOO5dmu0XS1
t3hurLncaaripxT9bDMAXtBzvkbrqydGlgqKarZWCoq6mreHvrZpOKdpHLhdjbCtNNAKali
gD3vETAwOecuOBjJPeuVQpREUKVGFxT0lNVMDKinimaDkCRgcAfnVev3R3pq/xSddbooKlz
OFlRA3gcw9hGNivEdV9Gl/0uySrmiZV0MZx5TCc4HYXN5hU58bizjAGCf2K1aR6Sr9pJroY
3ispHYxBUEkM8WnmNl73pXWtn1bSCagqWtlG0lNIcSMPq7R4hWFERQqF0kdJEOkabyKgLJ7
pM04bnIhH9Z3j3BfPMlRNVTy1FRI6WSVxc97ty5xPNWrQ3R5ddXVkMroXQ2oO/K1LhjIHMN
7z2L6Rt9vpbXQQ0NHEIqeBgYxg7AuyiIiLR0vEda3I78IoqcfPxSLC2n353pud+ppvuct+i
IiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIiLCSOOWN0cjGvY4Yc1wyCPFeZ626HqK5slrtPhtLWvfxvgc7EU
nq/q9/cvFbvZ66yV8tuucDqeojOCDuD4g9oXTp5qijqGVNLO6KWI8TJGOw5q9f0V01saylt
mpYzkegbgDn1F4+8hewUlXT11MyppJ454ZBlkkbshw9a5lC836Suk+HTkctotEgkupAD34y
2nB+93h2LwCaaWqnknqJXyTSHLnOOS4+JVs6PtBVesriS7MNugI6+bHP/Rb4n7F9KUNDTW2
ihoqOFsNPA0MjjaNmgLsIiIiLRUfx2uvP+Z03qHpSLjtgA1vfD2mCm+5ysKIiIiIiIiIiIi
IiIiIiIiIiIiharUWmbXqe3OornTNlad2P5OYe8FeF6y6K7xpoyTUIkuNuxnjjZ6cf94D7x
sqG5mXbYGVvNM63vukqhvkNW404dl9LIcxu+bs+Ze96S6SbDqwMhhn8lri0cVNNgEnt4T+k
tL0o9JR0yxtqs8jHXOQZkkwHCBvq/rFeBVdVUV1XLWVUjpZ5nGSR7ubiTuVbujzQNVrK5CW
ZrorbA8dfLy4/wDQb4/cvo+gt9Ja6KOjoYGQQRNDWsYMAALsoiIiItJREHWV27xS033yLC2
DGsL2f9VTfuuW+RERERERERERERERERERERERERFGAvOdbdEVBf3mus7ordWnJeAz8nKe/A
5HxXhVztFfaK2SjuVM+CVji30mkZI2yCeYXPpqwV+or9BbbY4NqHHi6wuwGAbl2fDwWw11o
+7aUu/Dc6jyw1PpsqQSes7853zld7o96PKjWVa+SWY09tp8dbM0budz4G+PeexfRdrtdFZb
dDb7fA2CnhGGMb9/rXcRERERFoaHHu2u+2/klN98ii1nOs74N9oqb91y36IiIiIiIiIiIiI
iIiIiIiIiIiIiLWXnTto1BC2K60ENUGghhe3dme49i8dn6N9W6J1H5400wV0MDuKPhcONzD
zY5vb8y7VTovWvSJfYrlqGNlqpGgtbE45LG55Buc5PeV67Z7RRWK2RW63wiKnhHotznnuSu
8iIiIiItFQfHS8/q1L/ANRY2v45X0dnV037rlvsKURFClERERERERERERERERQpRERFodR6
to9OT0tLJTVVXV1uRBT00fE5+OfasX62ssWnmXyWZ7KZ0rYXNLPTjkJxwub2EHmsNR61t+n
J6emkp6usqKhjpWQ0kfG4MHNxGeS7VBqm23GqqKaB8nWU1MyolDmY4WvGR8+OxaeDpQ0/Wz
dTbY6+4PEYkc2lpS/gBON+4rKr6S7DR3CWjfHXONPI2OolbTExwF3Lid2LYO1pZGWuvuJqT
1FvnME3o+lx5AwBzOc7d6wpNdWGuvENqpql0lTNJJE1oYcBzG5Oe5bPzzRC+NsplPlroDUB
mNuDOOa0tVr+2Q3Se3U9HcK2WnmEMzqanL2McewuVoByMoTgZ5qUREWhoPjpef1am/6im2f
G29/3Kf8AdK3qIiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIiIiKi6yirqbXGnbzDbaqtpqNkwlFLFxuHENtl
RarSer9RS1tqhtz7fR1la+5cdUcYz6LWnGcO5nC3t6fXVWmrY65acuzb3TQOjgr6JmXxyMO
Bnt4XYzus6DSd/u97utyur621SS26Fh8kkDRPLwb5xzxjl4qlaGtNxsV2mluNJqOijewAPo
ID6WHA4d4LdXOwaorZdWuooqhtJUVsRkpHQflKpve1x7hucLe3LRlTN0nW98bJW2irjjqqu
EZ4OshGGh3jy+1V+2U9y0/wBIIu1xs9c6kZX1Tg6Gnc4+lsHYHZurZXXkW/pSguc1BXyUlT
a2RsdFSucWOc8n0h2fwVftfFR65vMtVLqCiE1yEkUVFCeqmGeb/D+C9lUoihueEcRye3ClF
o7e3Gr7y443gpuX+IurK2927Ulwq6S0NraarbEGuFS2MtLWkHYjxXN541Ln4rAfT2exBeNR
nb3L7+NczH3J541HnHuX/wCPZ7FkLvqH5Mf8cz2KfO9/+TDvrsaxdedQNcfes8jsIro1JvG
oOzS7z9NjQXi/430u8eqtjU+eL78mJPrkaw89X8f0Vl+atiWfnm+fJib63F7UF4vhG+mJh9
Li9qg3q+j+i05+lxe1R56v23vWm8fzyLb7UN7vo5aVqD9Li9qht8vpG+lKgfS4vapN8vox7
1ak+qri9qg3y+cII0rUnvHlUW32qRfL326Vqh9Ji9qgX2+HPvTqh9Kh9qydfLy12BparIxn
IqYvao8/XrO+lKvH6zF+JHX29AZbpWrJ7vKYh/FT59vGfitWfWIvxLE3689mlKz6xD+JT5+
vG/vVrdjt+cRb/wC8s2326EgO0zXN/wAWI/5lBv1zHLTNcf8AEi/Enn26g76Yrsd4miP+ZY
+fL293DFpapHeZamJo+wlDd9Rg/FfI8K+P2LLztqD5MH69H7Ebd9QF2DphwHf5bGjbvfifS
0y8fTY1BvF/7NLvI/XYwp88X7BJ0vJt/bI1Hnq+fJib63Go8933GRpWo58jVxe1Qb5fQ7Hu
TqD4+Vxe1Qb9fgPilUnfsq4vap8/Xz5J1X1qH2qG369nOdKVYP6zFv8Aap8/3rbOlKzP6xE
f4qJNQXthONJVjwO1tTFv/vKBqC9kD3o1o9dTD+JZOv17Dct0pVl3d5TEP8yC/XvhB9ydXn
tHlMP4lHn+9ncaUrPUamIfxWJ1DfQcDSFYfHyqH8SkagvfbpGtH0mH8Sy8/wB5zvpSt+sRf
iUe6G8b+9Ov/wDuh/Ep90F3A30pXfNPCf8AMpGoLsf6K1/Ltli/Enn+74+Ktdv/AK6H8Sys
gr5rzc66st8lE2ZkLI2SPa4u4ePJ9En+sFvERERERERERERERFj+n8yyREREREREREREWEf
wVmiIiIiIiIi//9k=
</binary><binary id="_14.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAE4AMIBAREA/8QAHA
ABAAIDAQEBAAAAAAAAAAAAAAYHAQQFAwgC/8QAORAAAQMDAwMDAgUCBgICAwAAAQIDBAAFE
QYSIQcxQRNRYRQiMkJxgZEVsRYjUqHB0TNiF+EkcpL/2gAIAQEAAD8AuWs0pSlKUpSlKUpS
lKUpSlYrNKUpSlKUpSo9Z5chWr77AcfcdZYSw42Fqzs3pUSB7DipDSlKUpSlKVis0pSlKUp
SlK40DTogX6XdxcZTrkwAOtubNhCfw4wkEYzXZpSlKUpSlKxWaUpSlKUpSofqdV4Tc8xJkl
h71GRAaaWn03+f831E4zgDJJPAGPNSqX6hhvBh1LLpbUG3FjKUKxwT8ZqN6eky4+qJ9nkT5
MhLMVpzEtP3KWSQpbZxyjt+hqVUpSlKUpSsVmlKUpSlKUqO3TRse63N6e7drqyp5sNKaYkh
CNnlOMdj5967Ey3x59tdt8hBVHdbLakg4OMY71pWzTzVvuDlxdmSpstbQZDshQOxsHO0AAD
vznua69KUpSlKUrFZpSlKUpSlRjXmr2dI2FT4UFTpGW4jZ8qx+I/A7/wK/HTi/StQ6NjTZz
yXZKFqadWBjJSeCfnGD+9aOnZNzjaiYjX24XP1JSHVxGXfSLDmDk4Ujk4TggKxWh1e1dctP
w4UG1vqjOy963HkfjSlOOE+2Se/xUn0Hcnbtom1TZEgyHnGAHHFd1KBIOfnipBSlKUpSlYr
NKUpSlKUqMa10NB1pEaTIedYkRgr6dxB4STjuPI4FY0HpRzS+lf6VMLS33HHFvLaUSleTgd
//UCtu26WjwJ0eW5LkSjCZLENDu3bHQcA4wBkkADJ5xXD6jaAf1ghiXCmBmXEaUlDSx9jue
cE+Dkd+a6XT7TU3Smlm7bPkoee9RThS3+Fvd+UHz/91J6UpSlKUrFZpSlKUpSovqm3zHHfq
mb/ADoRd2R40eMUpSXVE/ccg5/6Br21dcbhpzRUuZbdr8mIyMLfVk44BUfc+fk1XvSHU96v
GrJrN0ukmWlUTelDpykEKHbwO5rn696m3mRqBMayPPwIsJeQSnap9QP4iD3T8eatfRV5kag
0jb7nKSQ++395wAFEEgkAdgcVSuvdWakb1FdLIm9yjDjyCAlJCFYwOCpIGRU96Naon3u1TL
fcXy+uApAacWfuKCDwffGO/wA1ZVKUpSlKxWaUpSlKUrQuNoj3OVAkPrdCoD/rtpQrAKtpH
3e45rN5tjN6s0u2PkBuU0psnGcZHfHweahXTXp/cdIXGfKuLsV31kBppTRUVbQc5ORgA8cV
5dQenN01jqSLMjyokeI2yGlqUD6g5JJx58Y5qYaYsCtN2Jq1/wBQemBoYS46kDaPAAHYCoF
e+ipul/VPbvjgakrLkoutgrKicnbjA/6qYaR0JZdGtL/p6HHJLgw5JeVlah7ccAVJaUpSlK
Vis0pSlKVFtK+tIOoYr02U6hq5ONNrW6SttOxJwFeO5rZ0JIkytGwH5b7j7ywsqccVlR+9W
Mn9MVDeq2rr/py5xE2tciI242oF1QSpp0n2BGQpOf7VANJazusDWka63KTMuBcyy6gqLi1J
I4CU++QO1XvqmTIZ0hcZkV52K+1FU8hSQNySE5wQQRXNvbtzOmGLk1cpLCGIHrOfSthTrju
0bTjB+3vkf9V37PKVNs0KU4606t5hC1LaOUKJSMkfGapfVXUzUVovV6s9unh1lEkpbkuoBc
aAABSnAA755IzUj6Ra6eu7S7LdpciXcdyltLWnd/lgDur9c960us2pL3a7pDt9vmyocV+OV
rLZCQ4d3YEfdx5/UVyumWpbncdZo/rl7uC0OJDbKdxLTjmMhKvA4BPzjmr0pSlKVis0pSlK
8nZDDK0NuvttrdO1sKWAVH2Ge5rlW7TLNrTOEe4TyZyy46VugkLOAVJ+3g4A/itmyWWPYLa
i3xXX3GGydgeXuKQfAOO1cDW2gEayUhx26yGCw2oMtBCVNpUfJGMntzzUP6e9LpTdyYv96c
cjqivbo0YJ2qUUnG5eew9h3q0b1a/6zaX7cZLkduQkocU2EklJGCOQe9aC9MKLDCW7tKZfa
jfSqfQlGXGs9iCMA/IGa6ltt0a022Pb4aChiO2G2wTkgCqj6g9OWYKbhqWTc5c1b5GGUMgE
uqOASU/lA8AeKnWg9FQ9IQFmM+4+uWlC1reaCVDjt2yB8HtXnrLp9H1rIYdlXN9hMdBDSGm
0EAnuSSMnxxXP0p0rZ07cm5Ui7vTm47hdYY9MIQlzbt3q5OSB29qsClKUpWKzSlKVFepN0u
tm0XLm2ghDySkLdAyppBOCpPz2r53VeLg9cGrm9c5K5rastvrcKlJx7HxX0T03ub930PBly
pjsuQdyXXXRhW4KPHzj381iIqa5ri+xGZz/AKKYLJQlxW5DLqyvlI8cAHFfnT9pnR786t3U
dxuTMRr0nEvqSG1PHBOAB4GP/wCq4nVO56jsjkK4RLguNZdyW5KY5Sl4qJP4SeeR/GKgEfq
Zqh6+RzGnCPFLqENRV4KAgkAb1EEnjuc1f8rJgun1iyfTP+YjH2cdxmoPH1DcP8JaZkXCe6
w3cHCmbPCRuSMKKPGE7iAM4qQ6PvDt6szj7jqZAZlOsNyAMB9CFYSv9x/aqT1jrnU91vFyg
i4SIUJDqmzGADZCQcDOBnn5NSropf5D0qTZt8iS0lj1luOqJDagraEp/wDUpxx7g1nqdrrU
dq1A3b7XJ+gaZA3FIStTpPI79hjxX66ba51PqfV4j3J4OxG4ii4lttKQFAjCjjnJ7fvVu0p
SlYrNKUpWndrYzebVItslbiGZKChwtkBWD3wSDULf6L6WXbkxGPqWVB4OGR6gU4U/6MkYA/
aplZ7RCsVqYttva9OOwnCQTknyST5JNa0LTzMG9SrsibLcel4DyHFpKCBnaAMcYzx/zWzbL
UxakSUsrcX9TJckLLisncs5IHx4FczV+kI+sYCIUybIYYQreEMhPK/BORnjPaorD6IWVgx1
yLjKfW24FufalKXMHO3GOB+9WFPiKmQHYjb6o/qoKPUQASkH2BBHauOxpMxLNBt0W7y21W8
4jP4QSlO3btUnG1XBPcd8GunaLRFslqat0MKDTQP3KOVKUTkqJ8kkk1AU9GIky93C43q8Sp
glKUUBOELGfKj5I8AADipPo/Qlp0WiT/T1POuSSN7rygTgdgMAcc1ytb9MY+r5xuSbi9FmB
tLaPsSpvAJ7jgnv71r2ro9abfKiSpFznSnIxB2FQQhXOcYHIGee9WFSlKVis0pSq16y3y/2
e1wk2t1cWLIcKXpLSsOBXhPwCM9vaqvtN31WAzEsNznqMp8FCEOqJ3+c+47Zz7V9HSPrTZn
PplNrm+gdis/aXNvH7ZqKWWLcn3bhHbvM5uG4WEh2S8HFh0HLyG18cYwnI4BzjtXT0XKcei
XCO7JkumJNcaS3LOXmkcFIWfOc5B9iKrnWetdQQtQSwZ8u1OsrH0UMIQptTWCC453ySew8V
v8ATfX95v8Aqhi13WUHEoiOBJSgJLqwQQpXyACOKkXVe6360acZkWR1bAL4TIebTlaEn8OP
bJ4/iqcY1jquMlS2dTSMrd9RYUsnkjknI7fFXs7qmO7oebd7RMYnuw4ysrbVlPqhPnP881R
T2uNWzCiS7qJ8qYPqthJ2jd8gDBHwavXQN3cvGm0OyJzsuS2ra96zAaWgkAhJA78HIPkEVU
mrdc6ud1TPg/1R21tMulAjtKA2AdvuHJJHzUx6TXq86ldkTLhd5chEJHpraWUBC1q7EAAHg
Dz5NbHVzVF502xCNuecjoeztdbUn/yAg4UCCSMeBjvzULs/VHUlzvkJibPbjlb7TYd/A0lO
77ipIH3Eg478VflKUrFZpSlcPU+k7fq2MzGuL0pLLKisIYd2BRxjJ45x4/WocnpIu2X+K5Y
7rJi2taFImJ9Yh7B8IUB2PH8VYDltZVZza0OvMs+iGQtpe1aU4xwr3x5rixdA2uKGiJdxeX
HSkRlvSisx8HIKM8D+K69ps8e0NvBlbrrshwuvvvK3LdVjGSf0AAA7VFr30ptF+1A7eJk+a
VPKy40FJwQBgAHGQMCv1pvpjA0vqZV3gzXVtFotpYeQlRST5Cu//PzXfv8Ap9V9+mIukyCY
yy4n6YpwpWOCQoHOPFRd7o1puRIYedemqKCS9lwf/kK3Zyrjvz4xUkVpO2ptFytscLjt3NS
lPqbxkZATgZGAAAAOKhkrodanVpWxeZrSs/duShQIHYYAGKnen7E1YIKmEyHZTzrhdfkPEb
3VkAZOOAMAADwBUMvfR6JfNQLu0m9zCX3Ct9BSnJHhKSMYwOPNd7QWjTou2y4ZlJk+vJLqV
BG0hOAAD7nj/euVr/pl/jGWm4R7muPKQgNht37msZ547g/pWvbei1kguxn3Z8x5xCQH05SE
PHIJ4xkDjwasalYOccd6zWKzSlQ/WabspxX0kqXHUWUi3/SvBPqSSo5StOPuTjByeAAquTc
NQXK2SHn5kmUi4N3RlpqOhKjHdjKKRxxt5BUc5zkV2epd9mWDR70qB6iZC3ENpcQPwAnJJP
jgEZHPNUfC1Fd7hdo0m7T5tzYbcSPplS1NhavyjdnjnHNXzoG7zL1pCLMnndICnG1qyDu2r
KQcjvwO/mtdpcyDquA27c5T6JyXi4tZH06u5QhseFgfyAe9bWjJUuTDuSZct2UqPc32ELdx
uCEkADgCoD1Z1pqS1X1q2Wx1+3Rktg+ulI/z1EZ4VjsO365riaX11ry/aptsducX0B1IeaS
0kJLf5irjPbzVv6ynXG26TuEy1IUuWy3uQEgE4yNxGfZOTVDjqhrH6B2MLwoh1YV6xQPUSM
Y2g4wB+2aubppebzfdJMzbx6SlE7GXUn7nUp4KlDwcg1V03qnqqBquWPqQ4xHkONmKpACVY
KgPGQO3nx3qUdIr1Ivd0ulwvV4W9cXCG2Y7j2E7PxHYj4+O1cnqF1KvSL89bbW5KtbcVQR9
6Qhbp5yrkZ2njH8176V6hXjUWqyu5TZEGzqebQhthtKkJcPCG1uYyAog/r24qV9UtbL0vZ0
xLe/6d1l8tHZnYgH7lc8Z8Cqmg9TtWMOqEm8SHWXXUF5W1O8JB5CMjCcj4q/NK3di96diTm
JpmhSdqnlN+mpShwcp8GuxSsVmlK4N40lEvVxE524XOO6lr0gIsotpCT34Hv5/SiNIW1Exh
8LklphxLqIpdyz6iUhKVkdyQAPOM84zWdZ6eGp9MyrYENqeWAphTiilKFjsrI545qLW/otY
GrN9LcXZEmWsZVJbXs2H/wBU9sfrmp3a7ZFs9sj26E2G48dAQhPx8/J71zIukLfElx30Pyl
IhlRix1uZaYKs5KRjnucZJxWxZLEmxmX6c2RITLeU+sPBHC1H7iMAd+OK4Gu+n3+L1NLjzh
DWVIEgqRv3oTnbj2I3H9c81zLN0djWpxL4v9wD+cLLG1sON/6D3ODgZ5qd3S2t3SIGHHFtq
QtLjbiMZQtJyDg8H9DVeXzojbpsdx63XB5metRWVOhPpLUTk/akDb57VONL2BrTemolnQoO
egjDiwMb1HlR/kmofJ6I6efXKcbmTG1PctDcClk5znGPu/c12dI9OLRpKUuUytUt9QG1x9t
G5s4IO0gZGc1+tUdOrRqmeZkpx1lxaUIdU0E7lJSSQASCU9+cd60tN9MWLGv037q/MgtyRJ
ZiFtKEhY/CpZ7qI/Ycdq7WstJRNY2U2+Q4WHErC2n0oClNkfHsRxUTsvRW3W9tbku5PSJWT
6TiW0hDYxjOxWQT8nsanGnLBE0zZGLTCK1NMg5Ws5UtROST+prqUrFZpUQvjsm3XWLcRdZJ
ZduLbStiv8iO3gJKFpzyVK7KxkEjtis22x+hqhKDfbpNXCb9aQh+US3uXkIGwdhgKOP0qNd
ZdV3yyphQLYX4TT2VqmNqA9Qj8gxyMdz+oqGPdVL8/EhsOLUXWGNjjxcUjLm7IdwnGSE4GD
kd+Oaum+Xw2zRMm8sFchSIfqtrQjJJKeFY9ucn4r55Z1Df5l0iOT71OeSqS2shTy8fi74B/
tV5aBvEm6P35pyQ8/GiXAtRVPZKg3jtk8n9+eaiXU3qbPg3RVhsC1R3YywZEoEEqOM7E/8A
Jrm6N6hapu2v4jUuSHo81ZbXGSAG2hjOU/Ix+/NWxqW9izW1ZacYE11C/pkvOBKSQnJJJ8A
c/wADzUfbu82RadGzW7k4pU59pErYUlLuW1KUDx7jxUtulxj2i1ybjKJDMZpTi8d8AZ4r57
uXVTV1xuT8iLcVwI615bZbSkhCewGSOf8AurX6UaguWodMPPXOQqS6xJU0l9SAkrTtB8e2T
WxctUrXrW02yJLjohfUONSj6o3rcDZIRj2Bxz5PHivW2yLlC1czbp10ck/UxFvLDjYS0VhQ
wGTjwknIJPg14dSNbt6RspajLBuktJEdPfYPKz8Dx7mq4tvVrVE2darZJcjtNrfaQ/ISjC3
E7xkk5wOODxV13K8wLVZ3rtKkIERlG8uJIII8Ae5J4FUZK6vasnS3WLZsQZErcwEtBa0pxg
NgHv7k981cGhrmbvpWLNcnOTJDmfqFuJCShzP3IwOAAeBUhrFZpXEe0nbH5xkr9fYZAkqjB
0hlTox95T5OQD7Zrfi2uLEuM2e0lQfnFBeUVEg7BhOB44rkaj0PadUXCLNuK5QciJKWg07t
SOc5xjvxUTuvRO3vyGTa564jQ3F8vJLy1kngg5A+Klh0gmVpt2x3S7TZrLqhlYKWlBAxhA2
gDbxUUm9EraEJVabrKivodC0LeAcCEjwMYOc85zU9sdmaskD6dDi33VqLkiQ5+N9w91q/X/
aohq7pXD1LqKNcmHkQkLz9cEJ+572I8BXgmuvprQNs0ytCmHn5HouOOMB3b/lFYAPYDJwMZ
PzXculrj3aE5FkJA3oKQ4EJKkA98bgcVyjo2KIFrhNT5jLdqUFx9hQDuAIBV9vOASK7zzDc
hhTDyEuNrTtUlQyFD5qs3+hlnU1K9C5y0OrUTHKgClr4I/N/tUn0JoxWjLa/EVclzfXWF8t
hCUYGOOTW7cdJW65XeHcnAW1xFKUENtoCXCoEKKvtycg+/wA96zb9LxoM6PKVKkyfo2izEb
eUClhJABxgDJwAMnJxXlq/R8DV1rXGkJQ1JCSGJXphSmj+/ioHD6DRg+hVwvrrrQT9yGWQg
k/qSeP2qfWZGnHLa5pu2Ox5LFuQll1gEObM5/F4J7n9agl36FxBHLliushmQlJKUSSClR//
AGSAU+fBqf6SsEbS+no1njuBxUdOXVZ5Us8k/GT2+K7VYrQv13asFil3V9tTjcVsrKEd1ew
/mvnK9a6v2oJMqRLuExlDv/gjxnihpvngH3wP3Jqx+i15cublzRPuM6XcAlBPrubmw2Mgbf
Y5PP7V3tf6pNvS3b4dwaiuofjmUpS8LDanANqf2ySfA/WvefYEP6jjg3m6OOTHzJUymUpLL
bKMfaEjwSUj9zWz1D1K9pbSb86ItpMtaktMeoM/cfIHkgZP7VQTF81XOlqLV4uj76m1KX6b
6shCeTnngDvX0Foe7ruehLbcpTy3Flg+q45+IlJIJOP0ql9WdR73fdQCXbZci3xIpIjNoUU
k/wDsodiT/tUw6Ta4vt3urtpuSX57SkeoJKufQwPzHyFePmtLX2sb1JvM57TN3cYg2oIZlJ
S4lO9ZURlIPJ54OPatjTGptXXBLGp59wQqE5OZgpiND7V7lbVnb4IznP8AxUt6p3qXYdIfW
QZi4sj6hCUKbIyrvxyDx71TcfXes5l1jJZvclx0vANNlYAcKiAEkDAI4A/evo4uPN2suSSh
D6WdzhR+EK284z4zXzZM19qactLT97n/AEyFZ2JWELUODglIGe3BNXB0lu94vWn5cu6SFPt
GURGLqwtxKccgnzz2z81632RcLfqNybOm3Nqxlxls/SqbLSScD7vzpG4849xXt9RcLZrO2M
SLq+6i4l8uBacRykZLaG/ZYGM88gGo91l1Bf7YzGh24uQ4TyT6stC8FajkemPPbk/tVb6Pv
1/sUWaLW+0xD3tuTXcJ9QJ3BP2k8+T2+atTVvVKNF0u9Js7ExMiQr0or78ZSG1ZHK0k9wB2
+cVUVq1rqOyuTXodzcD85SVvuuAOKWRnnn9avrp7c5d108XrnLeeuSXSmW262EeivAwkJAG
BjB/epRXnJYRKjOMOJSpDiSkhSQoc/B4NQu29I9Mw8rltvXB1YPqF9QCVE+QkYx+1dvTOj7
NpJDrdsbcCnvxKdc3qwDnA+Bmtq+afh6gjNx5i3ktocS5hlezcpJynJ+DzXv8A0qKLwm7He
ZSI/wBOFFZxs3bu3bOfNc29Wy0a6sEi3CYh1guhKno6krLa0kEgHkA+P3rjK6SaaRaXoEP6
uKp/hchD5Lik8ZQc8FPHbFS2222JaLaxboTQajMICEI+P+TUXvfSzT1/uj1xmLmB59QKg29
hIAGMAY4FduxaahWAvLjqcddeShCnHcZCEDCUgAAAAfHk1xNTdLrFqa4uXF9yTGkuI2qLCw
EkgYCiCO9b9r0RbbW3EabdeWzFWl5LBIDZeCdvqYA7+cZxnnFb2oLPBusZlU14MfTOb23js
ISSCnkLBScgkciowjpBp5hTTkZ+Yy604l0OhSCreDkHJTxz4HFTR+EiXbXIMpSnkOtFp1R4
KwRgnjsT8VXLnQuzuyVuqvNwKVHhJ2Ege2cc8VLNI6ItmjG5SLc7Id+qUlSy+oHGM4AwB71
6ydIw5U5bzsiQYrkgSnYQI9Jx0AYUrjJH2g4zjIrMfScOPOiPmTIdZgqUqJFWoemypWQSOM
ngnGScZrU1noK2a0Za+sceZkMJUGXW1fhz7pPB/vUTi9DLe1cA4/d5LsVKBhtKEpWXPJJ5G
PjFTzUGmLbqWx/0m4oUpoYKFowlTagMBQ8A/tjmom10ZsbNndiIlP8A1bjiHBMUkFSNp4AT
2x71LNM6ZhaXtqokRbrqnFlx595W5bqz3JP7V16zWK+b7rrC5udQnLzLclpisSy39Ml4pw0
lQy2CDjwCferE0LqW73S8xJd5ZnR27n630iy7uZfx9wTs/JtT2I/Fzk1p9b5t2xbrdD3oiq
Qt91bbhBJTj8Q9gCDn3NV9arpebZYoUSPPnxG5r5Uj6V/8LQ4WoNJ5J78n24q6rjqiMz0vf
vlvMhDQiFMZUglDhP4EqzzznBB818+u3+/Pv+u9epinN/qEl9X4sYz3q+ekV1lXXRgXNuK5
shqQtCi4SVNjjCST398/NZuMi6QNTrlTp1zatTkpDTKWS0WSogBKVfnAKuDXhZNSShdrLGk
3B16dPW83cIbqcBlaQVDaMfbjGPkHPzWn1i1XcrNBi2m2+owu4BXqSU8faOClJ8E55+P1qp
zqC9rjIE24Klx7YtJjsyXsgL3Ag7TyvGPPAFfQM/UE2H0/cv7kZtExML1/RCiUhRGQM/uK4
8G4TVW67xJFwujM1FuTKR9QlsKH2qJcQU5ABIxtPbHzUm03IelaXtkmQ4p152I0txau6lFI
JP8ANUdqjqZqyTfpghzV2thtSmUxU7cpwcEk4/F8+KkXRa+6huV2lxJk56XAZjhR9de4oWV
cYJ55+6ux1W1rcNOyolvgurYL8dbvqN4CirO1IJPYDknHfiqy07rXUsbU0Z92/PlMmS2mR6
69zZSVAHIPAGParv6g6tTpHTTklpSfrn/8uIgjOVeVY9gOf4qmGOqWs4cB6KLkHlOL3iQ4g
LcR7gHtj4xx4q99Iz3rppO2TpLweffjpU6sY5Vjnt25rs1is0qCXvpJYbzIlSC/LYcfUVtp
QsFtlROVFKceT3zXV07oaBp51h/62bOejtekyZLu5DIPfYkcJzXvqjRdo1clkXMPgsZCVMu
7CQcZB9xwP4rnwel+loMeOyiEtz0HFOFbi8qdJSU4UfIwe3Arv3K0W28Wl6zy2ELirQG1NJ
42jxjHbHGKjEXpFpGLGDQiPOOBYWH3HSVgjx7Y+MVJLJYYdiRJEVTq1y3y+8t1QJUogDwAA
MAcAVqK0lDXO9ZyTIXGEr6wRCR6frZzuPGTzzgnGa/UDS8eFcm5y5cmUY4WmK28oFMcLOVY
4ySe2STxxX51bpKDq23ojy8pdYKlMOD8qiMc+4/6qKWrotZmYsRV1lSJUxk5cLa9rax/owR
nb/vVgTIEafb3oEhoKjvNltaOw2kYrkf4TQY8tCrnMW/JjpimSrYVoZGfsH245ycnGTXQtk
ZmyW6LbnJyndg9JlT6khawOyeMZIFQu6dGbJcrhInJuM5lyQpa1DclQ3qJOeR257Vv6S6ZW
3SV0/qMefLfdDZRtWQEcjkkAfx7Vv6w0HatZoYM5bzL0fIbeZIzg9wcg5HFRRjopEjXmO83
dnVQEJHrNLSCt05yRnsEnA+amupNIWfVUUM3KNuWhO1p9HC2uQftP7VFHeilh/pq40eZKQ+
tYUZLm1agBn7QOABz/sKmmnrK1p6yx7Wy56jbAISsoCSrnucdz8+a6dYrNKV88dRda3qbrB
xhp16KxbJA9GMobfuSQQpQ85PPPg11+nfUCfM1aE6gu09YnO7GWkJT9PvPGCCMgdsY/epv1
evMmz6HdTEUUOzHUxytJIKUkEnB8cDH71SWn5l3Oom3Q/c5Syd76IshSXHEpGeVZ4AwMk9h
V8dOdRXC/wCjU3C5skOtLW2HM/8AmCfzf8ftXIsN2ul5aiyHp1wgv3pl70HFBCmAedoQnOU
lKRkE/i5zXf01b5jF1nOPX6dc47GI6BIKceoOVn7QO3A/moH1b11fLXqBmz2eWuElltLri2
8bnFHOBn2AHbzXI0xr6/XPW8F663NTYecQyG0qCI6Ek8gp8k4GD4JqyepmqntK6XL0J1CJ8
lwNMZGSPKlAfA/uKphrqXrOPEMUXh1afULnqLSCvnxux2zzir00jqF286FiXqZn1iwpTpQj
G4pyCQPnGaoGPra9/wCJW75LdVcpMVKxHTJP2sqIIBCR7Zz+1W10s1pO1M9LizXFOlpht3c
ruhRJChnyDgH4yRXc1Lbrm5ODsfUcyH9WtEeNFYSnaDglSiSCewJ49q/cGTNa6hyrYqa89D
RbG3kNOYO1e/bnOMngefc1xOr2rZOnrREi2yc5FuEh3eC2AT6YBznPyRVWW7qFqdM9KJ+pZ
zcdW4rWkJWoHacYBHuBxX0RZXZb9kgvTwkSnI6FPbRgbykZ/wB63qVis0pUF1X0os2p7gq4
pfehTHVgvOI+4ODGPwnscef9q1dK6FhxtTS3ZEWUIlmdS3a0PH7OU7ludvuO49/H9phqHT1
v1Pal225NqUypQUlSDhSFDsQfeo8jpRppi3rixBLjOOJKHZTT5DriD+JCj22n2xUptdriWa
1sW2C16caOjYhOc8fPuTWhC0tChTY8hDr624e/6WOtQ9Njf+LHGT7DJOB2rctFpZs8RcZlx
xwLeceUpw5JUtRUf71DupHTw6pcjz7ckJuO5LTi1rwgNc5UR5Iz4960HOiVuTcmJcW4uMoZ
WyoM7MglJG85z+bHHtmpzqTTdv1TaV264IO08ocRgLbV7pPiq+uHQuG44wIF3eaaG0Ph5AU
pYzyQRjBx4xVmWu2xbNa49uho2R4zYbbBOTge596r2/8ARuLddSm4Q55hRpKluSUBO5QWe2
wdgCck5qR6H0JE0TGkJalOSn5O0uuLSEjjOAB4HPvXbmWlqbdbfcFuuJXALhbQk/aorTtOf
0FarWn1N6ocv39ReUtxoMFgoRsDYOQM4z3Oc5rw1RoqzatQg3JpfrMoUhl5CyC3uxyB2Pbz
UPHQ21h1a03iYgeoFNgISSlPsSe5+asW1QE2u1x4KXnXwwgJ9V05Wv5J9626Vis0pSozq+B
Jca+vRfZ8BtlvYhiGpKS86pWE5JB8kDFcy9ouen4UOUq/THPRejslRAU0kEj1VP8AfhWTg+
OK9OqmqTpvSi0xZa49xlqCIxb/ABDBBUf4/vVTWLqtqWzy335sxy5B1gpQ2+rhC/yq/T396
uvQV5VfdHQJrsr6mQpJD6/ZwHkftmqi1rqvWtm1TPtS7482lt71WQ0EgbCdyBkDPbx8VJOl
WtbvfdQPQb5cX5T3o5ZbQ2gNpA/EpZGOewH6mnVzWd3s18iQbHdlR1JYKpDaAOCT9pJI9q4
OnOqt6XPixL1cnWmQUITIbaSoZ3fcXARlWRxwRjvVua2mSYGkp0uHIeYeaSFJWw3vX3HAHb
ntnxXzzK1hqG7TIyrrepi2mXUuYbIBRgjJAGASPGavLpjf5WodNOyJP1TimpK0CTIIJeGcg
gAADAIGPiqhvGvNcQr5NgvXx9pbDy2yhKUgDBI9qsXo5qS732Lcmrvc/q1x1I9JK8eoEkHJ
JHcHH+xrv6ott4dl+vE1LKgiQptiNGYbRjee5JIJPGT+grlo1HMhXFhMm4OmWq6iCqA6kYL
JOErHGckYVuzg8irApSlYrNKUrRutojXhuM3KLgTGkokoCFYytByM+4+K0bhpODcXX/Wfkp
jSnUuyYqFgNvKTjBVxnH2jIBAOK6FytNvvEUxrjDZlNH8rqArHyPY1Xt06TNluHZrNsj2xx
0vXCW6rfIWR+FKTjt3qc6a0/G0vZGbTEdddZZKilTpG7k58Ae9cXUHTSwalvLt0uJkl5xoN
7W3NqRgYB7cn9favfSnT+0aRfXIhreeeUgthbxGUpJyQMAdz5+K29T6PtOrI7TNxaI9N0L9
RrCVnH5d2M4NRL/4SsqLkmUzcJSWkPJcSwoBSdoIO3J5Ocd6sd1v1WVtbinekpynuM+1Q1z
pRpZywC1/SlLgGfrRj192eVZ7c/pipTarXDstsYt0BoNR46dqEj+5+Seag1x6L2Gc/NlImz
W5MlRWhSlhQbUeeRjKhn3NdDp1oE6LamuSX25EuSvAcbzgNDsMHsc5JqTTbSzPuVvnOuuBV
vWtbaEn7VKUnbk/oCcfrWkdLsuXdE16bJdZakGU3FWoFCHSMbs4zgc4GcDNdylKVis0pSlQ
/qPe3bFZostDq/TEpPrsNOFtx5sA5SlQ7eCfgVUMrqNrGfASwicpDbTK1lTC8OJG7AUtQ54
yB88E1dGkL4/c9DR7lMZdiKRG5dkEHeEp5d/Q8nmqNb6gaqXPeU3dZS3JTRYAStSsZIypKf
CjjjHbPFXf03udwu2iIMm5B0v8A3I9V05U8AeFf8ftVc9SNfXNrVFws0Ka4iI2lDYLKy2Uq
GCsZHfOcfFeuh9cak1P1HZSZPpw3EK9SIlWW22kp+fzZxz35qx9aXCXAt8T6T6hRdlJQ61E
GX3G8EqDfyOD+gNcU3S4TtFrvEW7S0tRmX1bWWgqTvCvsS4CD+ED7hge9euptcuabs9mnul
p5mcwsuPNIKgXPS3I289io/wACo3pjqo0iO69Pfkvrbg73m3lJy5J34CWuOygc+wqX9OdQy
dS6acuk51BdXKdyhJ4aTn7U/oB71XF26u3L/EU1dvKiy29siZXhnYODvTj7t3JznI4xXX0H
rC9ztRW5u8T5rsSahxLanGkIaMgclAKeVAJ7ZxzVu0pSlYrNKUpXE1TpO2augNxLmlzDS97
a21bVJOMf2rjJ6TaUbhiM3GeRlOx1wPEqeTkHCs8dwOwFd65WSHebCLQl1TUFQS2pMdWNza
TyjPgHGDXCtXTDT9hkuSrf66JiwUsvuEOFjOfwgjHbjJzUg09ZE6etDVsalvSWWBhsvbdyR
7ZAGajF06UWW7auVfZLzxacIceiD8Ljg8k9wOBkf71t23p3Ctd1TNj3KalAkGR9MPTS2VHx
wkHHbjPipBcbam4Fh5uQuPIjKKmXmwFbcjB4IIIIrkDRTLDbhg3OXEkSQoS5CdilSdxJJOR
gHJOCAMZrfl6ZtkrTqbGYzf07TPpMb0BfpHaUhQz5Ga4Vg6XWKyOokOAzpDbXpIW+2gpT7q
24wT8nNdW06Qh2ixzrSxIe9KapxS1gJStJWMHBSB+3tUcX0V0uqSlYVLQwGwksBwYJ/wBW4
jIP6V37RoqBaXoaw+9Ibt6FIhMuBISwFdzwBuUf9RqR0pSlYrNKUpSq76s65Vpy1i1W90pu
ExPK0nlhvtuz4J7D96q239Q9TRbT/Q7Q8ttkLUprYAp1CMZKQSO2cknv3q1umWuDqOG5AkO
OPOwIza3Zb+EqcUc7uB4HbPnvUAb1xqbUWvC1CuiPpkvuqitur9JlCUpVtUrHKsD7sHOTUo
6Q3jUWobnOfu13kyo0NAShCsBKlrJ5PHOAOP1qH9Qdc36VrC4xIN0kRoMd0sJbZcKU/b9pJ
x7nNe8bqBIhXIItkmUqPCZjxYaEk+ipIUA4twHvu5x55FXXqaXJg6anSYbiW5DbRLaiM/d4
A+T2HyRUPj6nkPKbaM2fCg/WpZlrmICZEX/K3AKOOEqXgBR+ak2j7w5eLQ866+mR9PLejpk
JGA8lCsBWPkYqm711P1Mf6i/HviGw7JWwzFbaGWmh+cKxkHsB781KOl+pLw9rCfZptwF1bd
aEhcgq/wDGsJTkDxjkDHxmrbpSlKVis0pSlKj140PY72zJRMYWVynkvLeC/vCkjCcE+APy9
q4MTo3pqChwsP3BD7iSj1w+ApIIIUBxjkEg1JbJpWyaft5t0CG2hK2tjqiAXHU8/iPc9z/N
RGV0S0+9LW8zLlstlaVJaBBCE55SD3wRkfGfNTGw6Zt+nDMMFKgZj3qr3H8OBhKR8AVzNR9
PbRqFL34oKpOPqVxkJBeAVu5yO+fNadu6WWW1tvsR5ElUaUpBkNu7VFwIVuSndjITkDIHep
Xcbe3coSori1tglKkrbOFIUkgpI/QgVylaVKnHJZukj+ouOocMoJSPwpKQnZjaU4UeD5Oa6
Fms0Wx2xECMVqQCpa1uHKnFqOVKJ9yTUXi9JdMR7kZS2VyGgVKRHdIKUlQ5ye6vjJ4rsac0
bbNMrK4YUpQb9JBUEgpRu3Y4AySe5PJwKkFKUpSsVmlKUpSof1M1Y7pTS63YiV/WSiWmFhO
Q2ccqJ+B2+apJGv79DvLlwiXKSrewmP60hQW5sGCcZyBlXPavoXSMuRO0japct4vPvRULcc
IwVEjOap/qL1D1TA1jOt0K4KhRoq0pbS0kZIwDknHOc13dB6k1veNYRRdHCqG9E9V9n0glL
aMYQvtwVEZHPIzXX6uaymaagQolrkhmXKcKllIG8NJ74z2yeM/rVexOpWrbtckqdur0OMxH
WpxUdhKuEAncoEcknaCeO9XlHuLh0s3c1rZdd+iD6lIP2KVsycH2zVHf/MWp0PFcd/ehTW1
SXkIV/mkfiGAMAE8J+Oasjpprh/Va7ixPO2WypK0tgDalvAT/ADuBJ/Wp7SlKUpWKzSlKUp
XL1Bp63amtwt90aU7HDgc2pWU8jOOR+tQSR0PsyIM1MGW8ZT6QllyVhSWfuBJAAGTgYzU8s
NqNgska2rmKkojJDaHFpCTtGABxXAu/TGx3vUq71MU8r1gn1owICHCntzjI7DODzX7gaDYt
d/Xe1X24rUtYW60taUtLAGEggAfanPAra1boSz6wbSqagtymwA3JRypKQSduDwRya48npDp
96PAZYdkR/o21NlSQlXrBWSSrI75Pfxx7VL49ngxrIizIazCQx6HpqUeUYxgn9Kilp6S6ct
t1+veDs3YR6DL+C20B2GAPux810dMaDt+l7tOucV91x2aMFKkpShsbt2EgDtn+1SilKUpSs
VmlKUpSlQ3qPrGXpSz7rfHS5KdGA64PsbycDj8yjzgfBJqmXddauvclkT5ipCI7n1CGgEtJ
3oBIUcAZAIzg+1Wl0m1TctSsS13m5LfltpT6TPpBtPp/6+ANxJyPjFRvqlfHLxe7hYXpLkK
LbmUupydqHl4yQR3UTlISOw+41x9Ea71Mm92m1PXMotyHG21lTQWAjtgnGckkDOeOKuXVtw
lW61Mux3VR0LlNNyJCU7iw0o4Uvnj4z4zmuAifNvDNxSzqZ2LCs0hW+Yw2hS32yhKkjJGMj
KhkDnipTp6NMi2SM3cJbsqUpO9xx7G7J5xxxx2/aunSlKUpSsVmlKUpSlak+1wbohCJ0Zt8
NklG8Z2kgjI9jgnmoKx0V06yZxU9JeEhCkMJWriPnsR5JHua7mitHr0xECpstMyd6SWPUQn
ahDSSSlCR+pJJ8k17ak0XA1O6FTHXEtqCA62kDCwlRI5Iyk8kZHg4rmN9KdOR9RM3aIl6Oh
opV9G2v/KUoHIJzzjIBxnvUrucH+owlRxIcjq3JUl1s8pIOR8Eccg965StIRnLHLtjst9ap
z4fkyPtC3FbknGAMAYSBgeKkFKUpSlKVis0pSlKUpWDwK+c7v1A1HIv92vMG6f09I2sIjKV
lWzdgBIIxkYJJ+a7vS7Ut/v+t4zN0vj7zMeM4tDLisepwB4/Eec8+1TPqxqa7aZtEB62L9N
L8goecxyBtyAD4/8Aqq7tHU7U64c4y7iXXGUF1hxRQ0jdxwft+74QMZyeavOyTzdbFBuCkh
CpUdDpSPBUkEit6lKUpSlKxWaUpSlKUpVevdI7ddNQ3C6XqW7IakvqcajMn00oyAMk9yRjx
W7pfpdZdK3xd2ivSXnACllDqhhoHv2HJxxzXY1bpKDrC2twZzjjaWnPUQtsjIOCPPwajA6L
adECPEMmbhtze+oOAfUewUMYGOwx7mrAjsNRY7cdhAQ00gIQkdkpAwBXpSlKUpSlYrNKUpS
lKUrSvFzYstnl3OSFFqK0pxQSOTgdhVIWvrHPiRLgmauU/LlvD0HlFKkxm/OE4GVAfsTitw
dXLm225AUxJUPV9ZC0uoLoj7MhKlYwFZwSrHAyO9WT08v0rUmjotxm4MhSloWQMZ2qIB/jF
SelKUpSlKVilZpSlKUpSvKTHblxXYzqUrbdQUKSpIUCCMcg96r9vorp70HGpEqW8FKWtG0p
RsUryMDnGOAeK24PSPTluabMVUhMlKFIU+tQX6iVAhQUkjaRg+1S20WqJY7VHtkFGyPHRtQ
Ccn5J+Sea3aUpSlKUpWK//9k=
</binary><binary id="_5.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAA3AOgBAREA/8QAGw
ABAAIDAQEAAAAAAAAAAAAAAAUGAgMEAQf/xAA7EAABAwMBBAcGBAQHAAAAAAABAgMEAAUGE
QcSITETQVFhcYGRFCIjMlKhFYKSsUJiosEWFzNDU3LR/9oACAEBAAA/APste0pSlKUpXNcL
jCtUNcyfJajR2xqpxxWgFVk58J4Ix6wXO79jwb6Fk/nXpr5A0/EtoEk6s4/aYSeyTMU4f6Q
K9DO0VzRapePs680JadVu+evGsVtbSGlatycekD6Vtuo19K1pyPN4R3LhhiJRH+7AmJ3SP+
quNbDnshlKlSsOyBlKRqSIyVj+lVbYG0vFZqy07cPYHx8zM5BZUP1cPvVnZfZktJdYdQ62r
ilaFBQPmK2UpSlKUpXle0pSlKUpVau2XJbnrs9iim63ZPBbSDo1H73V8k+HOsYWFsuy0XPI
pCrvcE8U9LwYZPY23yHidTVmACQAAABwAFR92v8AaLE0HLrcY8RJ5dKsAnwHM1X29orFw1/
A7Dd7oP4XW43Rtq/MvQVtbvmaukkYfHbT1dLc0gkeASaxXkuWtr0Vg7q08iW57R/fSvTnT8
RSRdcVvUNJ+ZxDIfQnvJQTW5F+wrKgIzsm3TFngGJSQFj8qwDXC5s6iRHfbsUucmyyeKkpa
V0sdXi2eGnhRvKr9jfwsvtZcjpHC6W9JcbPetA4o8eVWm2XWBeYaJltltSmF8ltq18j2HuN
dlKUpSlKUpSlKUqoZDdZ14vKMWsEksuab1ymtjUxG+pIPLfV1dnOp6yWSDj1tTDhN7qR7zj
iuK3VdalHrJ7aiL/tDx+wnoPafb5quCIcP4jij1DhwFRDLGf5Y5vy304vbVcmmQFyVDvJ+X
7eFS1p2d49bJAlux3LlN65U9ZeWfXgPSrQlISkJSAAOQHVXtKVGXPHLJeUlNxtUWTrzUtob
3rzqEb2fRrYrpcdu1wtCx8raXS8x5tr1H3or/MCCpQUmzXhnQgfPHcI7+aa+d5Fdn8NujF+
t+PTMfmuOaPxVOJXElp6/lPA+AqVuO2pi4uW+DaNbeZSkiVNkoBTHB57o10OnafSrzbMpxy
JbWm3cshzFJ4KkPSW95Z8tAPCs3s+xFhW65kVv17EvBX7VxHanhYWUJvIWodSI7qtfDRPGt
B2tYoNR0k0kdkJzj9q8G1jG1j4LNzeV9LcFZNaztO6VxSYWI5DJAGoV7Ju6/erbaZ67pa2J
rkKRCW6nUsSE7q0HsIrnvuSWrG2WXbnIU0H1FDSUNqWpZA10ASDUEvajYdz4EW6yXTyZagO
b33AH3rxOWZZN9+3YO+GT8qpktDKj2Hd5isTe9og1H+EICieRFxToKG4bSnAkosVlZ7QuWp
R+1ZG4bSWk6qsdlf7m5a0k+orwXvaGD72HwVa/TckjSou9Xvamba8iNjESO4pJAdYkJdWkd
ydedVTFMuuaXHLCxJteMSAv47s5tbj0h081KUrhvePlV7Gzp66FLuTZNcrmrrZac6Bnw3U9
XnVgs2JWCwaG12qPHWBp0gTqv8AUeNTFKUpSlaJs6Lboq5U2Q3HYbGqnHFBIAqnLyu9ZS8I
+GwwiHqUuXeYghsaf8aea/HlUVkeOQ7DDjtIC7zkl4d9mZmTfiFsn5lpSeCQkdndV0suK2m
yWSNamojLrTCdCp1sKK1HiSdR1ms3sWx6QsLesdvWociYyP8AytrOP2WONGbTCb1Gnux0j+
1daIkZsgojNJ05aIArZuJ+kelegAcgB4V7SsSlKiCUgkcRqOVZUpSlKVTc82c27Mo/tCdI1
zbQQ1IA4K7ErHWPuKpFscesHR2653a74rc0e4l11ZkQJHeArUDXx4Vcolyz2OzvJjWbIWD8
r8ST0J8CDqPSuhOfmKQm8Y1erer+JQjdM3+pGv7V3Qc9xW4boZvcVCzw3HldEoHsIVpUyzP
hydAxLYd1Go3HArh5Vv1HaK1vSWI6OkffbaR9S1BI+9Q9yzfGbSjel3qKCeSG3A4o+ATqah
3MuyO9KS3jONPIac5Trn8FtI7Qj5jWEXZ0q4y0z8wurt7kJOqWNNyO3x10CRz86tNwn2/Hr
O7MkFuNDit66JAAA6kgdvUBUDi9sm3K5OZZfGQ3KkICIMVXH2Rjn+tXM+lW2lKUpSlKUpSl
KUrTLhxp8dUeZHakMr+Zt1AUk+RqnzNmsWO6uXi9zl2CSo67sdZUyo97Z4elZJuWf2VIROs
0O+tJ5vwnuicI70K4a+Fc8nOMZkMkXzH58ZRGjiJdsKgPPQg1Hh3Y/PcCSLa04v6krZ08+A
FdsXE9m9wIciSIzoGo3W7grTzG9Uo1s4wxQKxaGHwoDit1S/TU1M2/HbLakgQLVEj6cihoA
+vOuyRLjRGy5JkNMIHNTiwkDzNQD2cW959UWyR5N6kp5iGjVtJ/mcOiR6msW8Zl3i4s3LJ3
23vZl9JFt7H+gyepSieLih2nQDqFWelKUpSlK8pSlKUpSlKU4VzvW6BIGj8KO6P52kq/cVD
ycDxKW50j2PwSsnUkNBOvpXE5swxVbhUiHIYB5IYluoSnwAVoKxTsxsKD7sq7AdguDo/vXX
E2e4tEUlf4WmStKt4LlOKeIP5iasLLLUdpLTDSGm08AhCQkDyFZ0pSlKUpSv/Z
</binary><binary id="_11.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCADwAcYBAREA/8QAHA
ABAAIDAQEBAAAAAAAAAAAAAAUGAQQHAwII/8QAWhAAAQMDAwEFAwUGEQkHAwUAAQIDBAAFE
QYSITEHExRBUSJhcRUygZHSFiNCodPiJCU1NlJVYnJ0gpSVorGys8EmM0N1hIWSo9EXNERU
VmNzRVNkRoOT4fD/2gAIAQEAAD8A6XfJVyTcrbb7bIZjKld6VuOtd5gIAOAMj1r5Fu1KR7W
oIwOeNsAfap8maj/9RtZ/gCftVg2zUu441Gzjy/S9P2qG2al8tRs/Tb0/ap8mamyMajY9+b
en7VPk3Uuc/dEx8PAD7VZ+TdSf+oWP5APtVgW3U3nqGOf9gH2qyLbqXz1Cx/IB9qnybqT/A
NQsfyAfaobdqXHGoI+ffAH2qwLdqcf/AKgin0zAH26ybfqbPF+ifyD8+sG3anzkX+L8PAfn
1gW7VGedQRP5v/Pr6+T9Ted9icf/AIHX+nXyLfqrzv0I8/tf+fWfAap/b2D/ACA/boYGqc8
X2Fj+AH7dZ8DqfH6uQgf4Aft18iBqr9vYP83n7dYFv1Xk/p/BI8v0vPH9Osi36rB/V6Cf93
n7dPAar/b2B/N5/KU8BqvP6uQP5vP5SngdV/t5b/5vP5Shg6s8r5b/AOb1flKz4PVmP1Ytu
fXwCvylPCas/be1/wAgX+UrHhNXftva/wCQr/KVkRNWZ5u9s+iCv8pRUTVmfZu9rA98Ff5S
nhNW/tva/wCQr/KVjwers/qxa8fwBf5SngtWFODeraDnqICvylPA6s/by3fzer8pWDB1YTk
Xy3genyer8pWTB1Zzi927+b1flKwYWrseze7bn1NvV+Ur5ELWPnerV9FvX+UrPg9Yftxaj/
sC/wApWPB6zx+rFo/kC/ylZ8HrDH6s2rP+r1/lK+vB6t/bm2fzev8AKUMLVv7dWz+b1/lK+
fAau/b23fzcr8pWTA1af/rtuH+71flKx4DV37fW/r+15/KU8Bq7P6u24f7vV+UrBgawzxfb
bj/V6vylZMDVxx+nluHwt6uf+ZRMLWHO682v3foBf5SsGFrHdkXm1Y9DAX+UoIWsRz8tWs+
4wF8f8ys+D1jj9V7Tn+Ar/KV76XuM252pxy49yZDMl1hSmUlKFbFlOQCTjOK+Lp+u6w8H5k
nn+Kmp2lKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUqGu10kRr9ZrbG2fo1xxTxUM4bQjJx78
lNVe3Rr1qvT99uFvu70N64zSISyogNNNHaBx0zhWcVVdIXK/Qu11Wn5F/ly2GnHUOB9ZUHd
qMjg9Dn0rtdKUpSlKUpVb0OoKtEwgg/pnK+j76qti5/rssX7yT/ZTU5SlKUpSlKUpSlKUpS
lKUpSlKUpSlKUpSlYrNVF+QiX2rRomQfB2lxZGeQVrSP6kirBa49ut8UWy3FtDcT2C0lWSg
nnnzyc559a/Pepb3Jhdrs662tSUPsTdiMjIUQAk59c8/XX6QQVFCSoYVjn419UpSlKUpSq1
oU5sspWAM3KUTj/AOVVbF0JGrrCMcFEnn+Kmp2lKUrUuV0g2eGuZcJLcdhAyVLP+HnWjpnU
0TVUB6bCbcQy1IUyCvHt7ccj3HNTNKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlK1p1xg2xgvz5bMVod
VvOBI/HVZunaPbYcB+bb4U26R46d7r7LexlI/fqwD9Ga5toy16lv16l3i0T1MLuG9MuYtok
R0qOdqFH5yxx04GOtbemVnQ/aK5DuYmrYkIccjLk7d6j0U4rB4GEKx59K5g/IefnLuK1LSX
nlupcA5353dfXJFfrG1GQbRDMte+QWEF1XqraMn6626UpSlKUpVf0YMWeRzn9Hyf71VelzS
Dq6xHnhuT/ZRU5StWdcoVtS0qbJQwl50NNlZwFLPQVtVEW3U9ru13uFqiPKVKtqgl9JTjHw
9fSuN9qurXb3dFWkww0xCc7xh05C1Ao9rcD8QcdRXReyjuo+gbW3k75PeuD2TzhZ6n6utXa
lKUpSlKUqHv92n2dMZ+JaHriwVkSQwcuNpxwoJ/C+FcY1J2magvMhiI0DBQxOKmpMYqbKwD
gJO7jz5B+qr5C7XrVIvkG0+DlBT57l1S0gLbeztwUjqPeK6HSlKUpSlKUpStWZcoFvQVzZs
eMkDJLrgTx9NQTvaHp7eW4T0i5uA42QYy3c/SBj8dQuq7/qmWxak6bt0+FMfW4p5p9lJ2Nc
JClckDkggZzU6myakm4+U9SdwjHLVuYDef46sn6sV7Q9F2GI+JK4fjJI/08xZeX9as/iqt9
rTz79hZ09bwhLkoKfeyralthr2lE+7O2tbQWpnDY2bdaYzT0eM4xGQem0qUrvCrnn2UlQ+I
zXMNaXe53a5N6kd+8if3zLAQc7WkHYUj6zz55NenyDbZXZ6/dEzm2pMEoSmOpQ3KdWcq4/e
7cefCs12PsruNxu2jm5lweU4krLccKHKW0AJ5P4RJBOaudKUpSlKUquaIz8gu7iCTOkk4Of
9Kqve5DOrbGfRuT/ZRU5Sqv2jQVTtET+7SVOx0pkNBIydyCFf4EVWoWuLZD7QHJF0noiszL
THJSpZUhp7qU8ZAODVe15cjpPU71/sDjbkfUMFbfftLyEryAVJI8+h+NeOvNO3J7R1rvdwT
IVMiRGUSHFK3pd3Hg+oUBjcTwa1uz3Wi1tx9I3F1xpl1z9AS2lbVRnOSM+RTk9D612uFdWv
Gps0uShd0bjJedSlBSlYPBUnPvHTyrYZnIenvwwy+lTASS4tohCs/sVdD769FyWmnQ24Sgq
ICSoYCic4APmeK9q+HXW2GlOvOJbbSMqUs4A+Jo062+2l1lxLjauUqQcg/TX3SlK+VrS2hS
1qCUpGSonAAqDuWoHFyfkyxNInXAj217vvMYH8JxQ/Ekcn3Vy/VTCtD3N6LMuCrvCu6C/Pi
uDullZPLjShwDnpj059aoja2LtcHXZHi3W0n2XmilUlCB+EocBeB1PB99dE0lq4twGrK7qo
CW24F2yU6klt9B4DTwPI5GOuRkYNWqBrLVMie/bXdOQhPj8rjeP7ta0/s0bk4Uk+oNSB1Xf
WTiVom5DnksPNOjH1io+09qDU8veI05eGEoWdi24qnApOSMnHQ8e+t9XaTYW07nWrm0kdVL
tzwA/o1h7tO0szH7wy3y4QShnwrgWv3AFIryi9q2k5CFKelvRCnql+OsH8QIrYT2maPcyG7
yhwgZ2oZcUf7Neq+0HTgB7uRJfUACEswnlE/wBGo+d2h95Ad+R7JeHpePvYdt6wjPv6cV5W
bX17ucbZ9xs9UxoDvgFJabSTyMFZyeMVvi6a4lZLGnIEMHp4qduI+hAr4XaddTlff9SQbeg
/gw4e8/Ws19N6EU6VLuepr1OUo9BJ7lI92EYrciaE0vDUFos8d1wf6R8F1RPxVmoe7do1u0
nqZyyXiAuHE7tK40plO5CwRzlIHGDxxmt6ydpOl9QXJdvhXAB8HDYdTsD37zPX4daszz7UZ
lb77qGmmxuWtagAkepJqNj6ns05x1i23CNPlNtlzw8d5KlqA9Oa5lqOTcrjq68fK7KrbHRY
FrEcOpcUpAVkAkcDcrqB8M14CP8AcxE09Z4yC1Mjw5F2uO1WCVFpQSFfDOPoqv2azStT33T
dhUVLjQ4aXpCcYDaFLLivrBSPpp2lWNi26rXGszinW7ovdsQc7Xd5SpH/ABDgeWa7lpyJAs
ttj6fiuoLsGOjvG8+1zn2iPec1MUrGMVmlKUpSq5ohQVYniMczpPT/AOVVe9y/XfY+P9FJ5
+hFTlKrmtbezcLawHrVNuiWnd/hor/d7uD87kZHur863x+3Oy3hCtBt3tklDj5WpPPzcYAG
OfKo9+dLXCbgOPuKisqK2mir2UFXUge+rIjUlzehXNi7XXw7b8LuPBlKvvikpTsO3oknA54
zzxWvIRbJmnrWpMZ6I/HZUHJrbKlJcX3h4UR5gYwR8K6Hbdc6em2G3NXq9MLusDa5FmKadS
pCwOi8DkeSucKq0Kvz97ixWtD3eG8oPlMxTiFu92FAnOFHIGc4+IFZU9q5hDipk7TpmNElt
DjbjYXgYByVfuiM4IrWvEjUdyksCLAtz8iEpG5SLgtsE7QXAACM9RjOcAH1qwN2eHNmXDxE
BTsaakB1TkouNrIPQIJ9nnzHXFb9ttdusUJxmAymNG3qdKAo7Uk8nGeg9w4rSb1pp12Op9u
6NrbSsIKkpUcKPl0qTgz4tyjiREdDrRONwBHP019MzYslpt1mQ2tt0kIUlQwojOQPXoazIl
xokdciQ+2002MqWtQAA+NVW5xpuvI5hIbcgWJagpchYKX5IHI2J/BSfVXJ9KldKaVhaRtjk
CE686hx5TpU8cnJwMcegAFQvaTb4N7t8ezpjIk3iSv9BDOC0AfaWo+SAOvrwK4ZKgP2DVT8
Fi4IblQXSlL+ChKljgjnpnkc8GtZktsTlb7eFv45aBIKVg53J8v4vQirgxO1lqi5tT0Wt59
D7QV3yVFtKNpwXG1k/ejxyAcH0rq9qvlxg2F9++yYMpbDvdMPRHN/iTjhJSAcL8uM+uK5pc
u2Ke7eU7re5FjMLSFMsSjk4OSCRgZPT/CrLbtZr1RdUydNRLgu4qhr71pUk+FjuKwEFzIwc
AE8DrxVm0dYbtCZEvUqmZdzUjb4grK1oGTlA4wkdOnXzqzqba2nchGPPIFVqTB0RcXS+pds
DyCUl5h9La0nPPtJIPWvZNlQySm36mnx9iu72KfQ8lKvTCwTn6aOQNVpV3kPUMJ9BTgJfg8
fHKVUde1o2796iWV5sY5751BP4jiirxqdA50olfr3dxQf6wK8l6h1KhX6y5Ch6iez/wBaiL
/rXWNsjIfj6Ie2hRSvc+l0+4gN5OODmpI3rWj7aFRdKw0BaQQp65DjPqAmqr2kwLxcdLB/U
rVphssup2vxkOvuMknHu4Pn9HFcMwW3SULyUHhSTjp0NXKFrSdfXW7fqi/z2oaWFISpnACy
eR3nHIPAzjNX3sd1bp9bHyGIDFuuSiSlaTnxX8Y87vd9VeWqL7Cb7Vno82CqVCW3HiuOIVg
pcSrvQM+YzjI9Kr1vmy7nYdT6tuqu+k3TFshpztypRGQn0AGPqNWLRokaa7O3b62lC73eX0
xoalJ3Z5CG0/AYUr4Cqr2mxX7Td7ay2tbT8WIl1ZW5lxTy3FqUsEdTnnjpxXSRp5626Otl2
jT1R7nZoveF99RKH0kb3EL8yk548wQKlez/AFVI1hZXbo+Izf34oSwySVNAfsiepPBq1UpS
lKUpVZ0GCNPvZGP0fK/vVVtXLP3X2Q5GO6k/1IqcpSuado+kLOmG7Lh6blTbncHj98iE+yr
HVXUAfR9Vc+e0Bd4cHx90MOwRQ2AoyHty1nGDtSMnJ9BVReUx3jyUqXIX3mG3wdu4eZIPPI
8q82JUiOFmPLeZ5yAhZGfiBSTIdkvGRIWpx5WMqOBn6qRZUuE4VxJDzKlY3KaWUH8VSTupL
1Oft5cmOuyYXsR3FHctWVbgFZ+dz61mXqvUcqUqS/d5ReGRuCtu3PB4HTPn618r1VqJxlbK
r7PUhaNikd+dpTjpj0rETVOobfFEaJe5rDAJOxDxHJ617HWupy0QrUNwIA4HfkcVmBrXUsC
Umc1fJi3Rnb3rpWnkYOUq4Nbd515cNRGMi8RorwjtqQ2ptKm1BRHzsg4Bzg9P66r4C3WVvK
mpCm8ANKUrcr4eXHxqxQ+0DWNuioYYvb/dIOEd4lLhx6ZUCfrrZT2oa1bJPy0TuOSFMoP1c
cVKaY1rre53+RMtlvj3CS+pIfcUxhKUDonfn2EjrjPXmpHUMaz3qcbhrC5WqG82kpIs+91x
SvJKzgpJH11v6Ts+mZMREiwWdt4NZc+U7uo7U4OOieOCOASCK9NR6u0rFUGbxd3tSLQrcIU
QJbjII9ccH6SqqrN7V71Bgpg2eBFtrCyXUOJShasH0wAkY6dM8VFJjz37WxqHUtumTbS/kN
LiOoZCSFYOQEnGeccD41N27tWY07blxdP6Vhwe8xlanlLyfIq4BPHvrSkds2snHCUSYrAAA
2ojgj485qv3TWupr20pqfeJTrSslTSV7UHnphOKhGVll9LiVFKkEFKh1BrbXcpwUlIluDaS
sbSR7RHKs+avfXo7qG8uYBuklKQ2loJbdKEhCeicDoBW2xrfU7LAjpvcxTQBTsLx5BOTz18
h51lzXOq15CtQT8ZxgPED/wD3NfB1pqlXH3RXDHvkK/619nXGrFlO7UVwyCMffyOh4ozrvV
jHe93qGd7YIVueKvqz0+IqT/7U9QSkvt3R9E+K8EpXDdaT3a0jyJ6jPnjnPmK1b5bIrFqYn
wm1KtEtSlxZAT7cd38Jlw+Y44+g+tQaJbLtvVFlNkrR7TDyfnI9Uq9Un8RrUYccZeS62tTa
0HclaTggjzBFdA7PoVz1fqXNwkurZQl2apbieHXNobBKvq+o1sXFcmdZog3hUG2NptsItow
mVLXwtaR5hIzz7h61dJvhWdatNIeUq36QtJeUz0bS9twnJ8zt5+iubOXtiebLLursiS6ZKZ
C1JG9SQHVlaQD1z7OB04q3z+3ONKfdinTYkW9aSlaHnRuV7iMEY+uqxYu0uZYp8tFjtEGFE
l7T3C1qUhtY/D3deeh8uPKt9XbZquHIcbkwbaXAQFYQfLyyFe+pm39vqi458o2HCCPvfhnc
nPvzU+123aZUhXex57awoBLfdAlQx14P0VPwO0TS863NzVXNqIHF7A1IUEuA5wPZyfrrfa1
bpx+YqI1fICn0nBQJCc5+upVtxDqEuNrStChlKknIPwr7pSq3oYFOn3Nw/wDHSenn99VWzc
RnVlkPo3J/qRU3SlR97hTrhbFxrdcVW99ZGJCUBZSPPAPuqoK7JrQ+pUm9XK53Z4c5cd+kg
AevxqnaoY7NItwetzVvfjSWF7Ctt5SU5B58lH8VVNy06TbaUoagmvOHJShmBlKR++UoZ+oV
iNYoN2llmyM3qWEpSMiKgkqxk5O7AHBwK0fBwYsiQ1KjXAqRwEpKUKBBxyCD7qxMhsRXkNy
oExhWwKLbriUqIPQgFPmPWpVNl0jcmwbfqCRbX9o3IujQ2H4LR/0rSuWi7zbGVTAwmfCRz4
uGsPNEepI5Tx6ioIoCmxwnrzzX0xGfkqWI7LjpCcqKElW0dOfQVI3uwvWCSyxIfZdW9HQ8g
sLC0bVeWfUc1oLQVBPO4IGBnHA9KMx3HnO7YaLqlkYQhO4n6BVwtXZrfZzPi7iluywUkFyR
NUEYT7knk/TipaHatLRbk21pu03DV8xs7i6s7YyT0wrjB9fT31MS9S6k066lu5S9MW2MW1l
yEwneckYAKEgkkcegPnVDnahtchbby2Jd1kt8IRM2sxm/Tay35dOM1E3PUF1uyAw++lmLkq
EWOgNMpV+8Txn3mvm2SIjzaYNzSG4pV7EpCMrjk+fHzk+o+qtObFXCmLYWW17FZCkKylY8l
A+hq7dm97u0C7RbWqZGXaJh2uRJbg7taVHCtueAodccZ9Kn9e9kjsQOXLTTRdjjKnIY5W37
0fsh7utcpUgBOCDkHkHPHuryU2oAKCcAV9JYWthbu0AJxyVYz8M9ayWyprJGdnXHpXkhOSO
Afpr7LZSolYxnkZ86BLQ43LJIOQB0PlXmQQOcc+vlWMA56YrH4ONo93NAoA5CRVjs2spNva
VBnMouFreT3b8Rw4BT5bT+CQTkEY59a1dQWJVpLExhLyrbPSXIbz6Nq1JBwUqHkoH6+o61D
59nyz8a/QvZbblsNvb21ITBjNQwlXms/fXT/wASwPor31QITGprFbWYzTUW0Mv3V5CEhKUJ
QkhHTplRP1Vzr5cLHZheblNWXJ2p56kDZxtCcFRPu5Ix7xW72UaQhX2HNvF/YSuDFT3TG5R
SAQd6l5BHTjn31i/9j18kT3pdlVBfiPgutBtewJTn2UJznJxjnpVWf0LMtpUi+XW22oDqhy
SHFqPpsbyfrrws8Ww3C4G13OctppBKYs1hrHenPCVBXQHyJ6efum7IxomRPbgp07epkwrDe
12SACfUhAyOfjXSLR2cWCe3JRcdIptfdL2NKRNU4XU4+dkHj6azL7FNLPpPcrmx1YwCl7dj
6CKqtz7CZ6FgW26R32s/+IQUKT9WQa+WuyXW6WmGhe2WkRk/eUpkrAbOfIAcfGp+wdmup4b
jnitaSkMKQUpEVxSiQfPKuBz6V0Gy21dotMeAua/NUynBffOVr+Nb1V7RCSnTxB6iXI/vVV
sXA/5V2YY6tSf6kVM0qJuir+693FpRDjo4zJkkr/4UDH4zUkhLvh0pW4C7twpaU4G7HUCq5
L0tdpXc7tV3Hh0KeCQlsLR5pGwDB9/NVS6djj1xu6JKr+4prOXFvIK3j9Oce76ute0XsUta
ESPF3GQ84tJSyUjaGz5KPPtH6hUrZuyy02d9Elu4XHxCFZC23+7Hp0FXFUWMtW5UdpR9SgG
qfeeyrT90TIW0HY0qQsKVIK1OqHPONx86r9z7GEJEduyyUJGD4h6WpSir0ASnjFV13sx1fY
IrkyJKOW1ju2Yjiy44ScZwBj381pzYU9C/E6usCne6RhTzT6GX+TxuA+djPoD76qbzi4xkR
oj7qYy1jclXsFWOhUkH8Wak9O6MvuoFBVtgOKaJwX1+y0P4x6/RV7b7HTa7Y5MmNrvU3I2Q
o7gZQST+Es8kDzxipeDpDVltbafgu2WzOP8AsyPDxUkRmx6KVkqUfjjiou6zNF21/FwnzNX
XRHAbdf3Nbx/QH46rF21nqK6MuQ4siFY4KDt8LEWlvHrkp5P0cVWU2yGt1RXemEfu+5cUVf
irUehOF0+HdakJAKgWztOAcdDg591a/CApCkFK0HBz1H0V8pIIAOOvxNYW2E+XB55rYMQN9
044orirI3ONDO0+hB6H410DSPavcrXbVWmY8h8tcxZEgE5SOra/PBHRXkeuRUvqXRdu1zbh
qjSBT373tSomQCVefHkv3edcmdZUjcCrZtUQQrjkHp8a8wlbmBndjhPNe0eI+5IShphxxzO
QhCCT9QqyW3s51Xc3CpizuISPw5BDSfx9a3T2Qaz2bhAj9c7fEoyajZ3ZvrKGla3LE+pLYy
SypLnHuAOTUdF0jeJi9qGmWVnjZKkIZWDjphZBqTY7L9XyAlxNsR3JST3niW9gwPMg48q1L
jol+0uoauV2tURZPtNqld4tPnkhAOByK1ZlntUe3Rn41zenPvrI7tuMUpCQcFWSc89AMeVT
9v1dEsTjrkDTtn2M/MW8yXVqI4ACick9ST0FVW93u5agnuTrjIU644okJJ9lA9EjoAOlaTD
K3XUNN8lagkfE1+r7BaZFqTMMiQHPEPBxKR0bAQlOPrSa5jra6tu2PU9+adym4PtWuGtJ6t
t8uY/ck7vqqg6iDjUC12dxQSi2wu8cCRn786d+PjgoH0VFsX28MRG4ke4S2mWkqSlptwpTt
V84YHXPnmvR2+Xx9CGnLtL7tCQhLYfIQkAYAAHFetm05d9QSi3a4L0tf4agOEn1KjwKu+me
ypTl8VB1M85BdSEuR2mwlSZA6qwvkHHmOtX5u1p7OHXp0Fnv7JId3SUBGXYmfwwQMqQPMHp
5edXKLNizmy5EktSEA7SppYUAcZxkfEV70rXnmUm3yDBQhcoNq7lLhwkrxxn3ZqC0U7cDEm
xZkZtluLJLbRbyEk4BWBn8ELKgD6fCrLSq/ook6dCj1VKkH/mqr1uOfuusmBx3MnP1IqbpS
lKUpSlK1XJ7KVLQ0FPuNqCVNtYKhkj+rIJ91FRbeZe5UeN4lYzkoTvUPX1NRFy0TZ7lcH7k
phCZzraUJeU2lYaKeikpIxnHmfQV9JsF0irKoWoZO3uktoakNIcQnHBVwASep64z7q0tZX/
UFnbixLFaHLjKfSSp/uyUIx6geZ+qudv6U7RtUrU/clPoSpXLT8gNoHwQPKpW1diBHN1uyd
uclEVvk/xlf9Kl4fZfpyS3KhP2qXEdZO1EkPEhwEcKT5fQRWonsfZiJkOsqhzHisFpElC0o
2gcg7VcEnzHlVE1L2aX+xsLnqYbfZaO9Yjq3FseuOu0fXWpGsV7NrMt20QrhCGwodcKdyiv
BACkqCjycHPSjARBeLEnQTfidqnCmU68j2AOSASOB8a8H9WyXIEm3QrTbLbDlI2uoYj5UsZ
zytRJzUG0g7VjcUpVwdvmK9XUR0NMraWSpRIUD85GPI+XI86mNMT9QWhzfYvFNOvrwVNtla
VDPRScYNXsxk6auadSavtzS1yY5C2IMcuMuOk4CllXshRA8vWsWBrWWqZK0xmWrLbsnZKVb
2krCc8BPAOfhxXSbBZJNoZUJl1duTp4DrrKEED09kZ+s16PaktLL4YEvv3ckFEdCnikg4wd
gOPpqpSdWIuT0mMpm+RZUdlaEutxXUs5XkJKkDKuOOa5+x2iahs09dnvMxd0gJOx4KThxaf
3KzhQz6nmo9PaVefCmNIaYuDPOGbg2JCcfE+0Dj3mp626jtSLCt2PZ5sdgJzL+RZpU22D1C
2XM4H0Y99eAvVpubi5cRu83CS6AlYftkd0OJTjAJGOBgV5oseqdSSXEOWqPYIAQoqmPRQyl
CQPXPGcAcdB9NVeDpW43+9/JdjcVc2mvY8WlCkMoHmST0GfpNRlxgJt9ykQ23vENxnCgulv
ZuI64B5xmrD2aWBV41vb23G1Flg+JcyMDankfWcCv0TfRIVYpqIjgbkOMqQ0onACyMJ/GRX
INXWhcq9WXR8SO87Es0QOSy0knkjctXxOOPea57LukiYzJYJKYz8oye744ONoGfcOK9tNaZ
namuzdugbC4oEqW4SEoA6k8da7TZOx+x20RlzCJ7qSS/3rfsuHHAAz7IB59TV7jRI0JkMxY
7TDY6IbQEj6hXjc7XFu8MxZaFFOQpKkKKVtqHRSSOQR61Czp15scViG5Ce1BvS53jjIDboQ
MAZSfZUeeeRn0qv6aDOjGUG2mTIs01/auLIRskw3cgE7TgrT0Bx04IzXRqUpSlV3QyirTYJ
zzKkY+Heqr2uWfuvsnTHcyv6kVOUpSlK+W3EOoC21pWk+aTkVkkDqcUrzbZDbrrgWsl0gkK
USE4GOB5V61jA9K81R2FSEyFMtl5AKUuFI3JB6gGvWlKUpSonUrEmTZ1Mxbou2OOLSkPoY7
08nG3HvJHNcjuHZXdLRGmvNS2WmkPo/RbythKDnKhtJwMkcYz0qea7MYraY716VcrxJdBQp
QfVsSryI4JCPeTx6VLr7H9NKuTMpPiW2WwN8YOZQ4R5knn44rf8A+y7SAUpSbSkKUOMuLIB
+Ga+rN2f2OwPKln79tBOHkNhtA8zgJ/GTUxYU2hyEqVZsGM+rOU7tpxx7IPQfDiqfYLa3qi
/3JdwjoRAtjvcwIIPsMkE5WUD2SSeec1fZEuPEDYeebbU6rY0lawkuK8kjPU1FJt1zuUxmZ
cJjkVhohxuCwdpCh03rB9rzBT06VLR4kaIFiNHaZC1FSu7QE7j6nHU17VF3mwWy+N+HuFtY
ktuJKVuKAC0DywcZ/HXPr52HQXkJVY7i5GVn20SfviT7wRyPx1DI7EL8zIw1eoqUKbIW4kL
B/ekeYP8AhU4vsquLw3SJdqmKWlO5T0NTSxxzy2oZ+kVCXjRItjbcG86sbcjjhMQyXiSBzt
CBnnHSt3TlvuyV9xYbO+3GjO941MubjsdpoeX3oEbyBzk1FXXs2Uq9yZb+oPFq79IJZT3j7
rqklRGBwOQrA54Aqx9jNpeY+VbjNZeakqWlhKX0kLCBlWTn1J/FV3dZXf1OMOKkx48SUFIe
aVsL+3nAxyAFcH1x6VIfJsbxMqQpKlqloS26FKyNoBGAPLqagR2a6PDgcFjYyF78EqIz6Yz
jHuqxRYUWCyGYkZqO2OiWkBI/FXvSlK1ptvh3JkMzYzb6AoLAWM4IOQRWzSlKUqu6FXu0s1
znEh8f81dely/XnZB/7Er+pFT1KUpUUzZFN6kevLlwkO72e6ajKIDbQyCcY65IHWom7nUNl
uipFtaVc4s5aGxHUopEVR6qyAcJ4HwJJNe92sNruEGNbLm++hcqQh4pD6iXHEJ5Tu8hgH0+
uqyzp+42V2TabdqG5sNPSEguKYUppltashLSjnCwOp6c84NTmntS3W6T9q4rDdtbb/zzrh7
11IGO9BA2lJPw8/SpNrWemnlOhN7hjuVBKit0JGTnoTjPQ8j0qYZeakMpeYdQ62sZStCgpK
h6givuoOfrCy2u8JtdxkKhurGUOPoKW18ZwF9KlIU+HcowkwZTUlkkgONLCk5+IrYpSlKVg
gEYIyKzUdOvTEOS9FwpT7cRcrGPZ2p45IyevuqN05e2dXQGJyH3Y70Zf35lhSggk9ASpI3D
FWFSQtJStIKSMEHkEVCM35yVfTarfbXFRmNyH5i1BtDZSPmoSeVEEj0HNS0SI1DY7ppOBkq
UfNSjySfeTzX25HYeW246y2tbRy2pSQSg+o9K9KUpSleb7QfYW0VrQFpI3IVtUPgfI1BHSg
hkIsU35IaVlTyWY6FqdX+yKl5OcVIJs7bluahzpD83ZnLjq9ql5BHO3AIwa+7fZLZakuJgw
mmA66XV7U8qX+y+Nb1KUpSlKUpSlKUqs9nydukmuc5kSDn/APdVWxcf16WTr/3eT/Uip6lK
x8Kh7TG1AZKpV5nx9vIbiRG/YSPIqUrkn6hUzSvlaEOIUhaQpKgQQfMVB3Ox3JKlSrDdVxH
w0hpEd4d5G2p/c/gnHGRVLnXI2C63KReLcLfK+TixDS49ut7wBztSAnIJPO0++ojTWl3Zdt
Xf7fa2otwS0S2JR3RpW4HKEtq5TxjBzjNS2mVK05cNOWpybOt65MDxDsZ5YUwVkkFG08oJJ
zkH3YqxQO0W3plybbekmHNhvdy+ttClsA+R344B/dYqK1joV3Vt1DtvfgrZk7fEynXC46yk
dEtpHASRz6kmrhprTsPS1mbtkIrUhJK1LWfaWo9SalqUpSlK07jLREbQpcuNGSVjep9W32f
PHPWoV3V+kre85KM9hT7u1C3WmytTpA9lOUg5PoKnHp7EeK3IdC0JcxhJQdwyM8jyqvXOcl
+/Rl24Qi4wlRdlvu7kNDGOiVjGfePStpF401YGVIalslx5RdUmPl5x5ZPJwnJJzXt90rTQQ
9NZ8FHWgYDysvBZVgJLacnkc9alnnFtthbbSnSVAbUkA4J68+nWvWlKUpXm+yJEdxlSlJS4
gpJScEZGOD618xIyIcNmK0VFDLaW0lRycAYGT5mvalKUpSlKUpSlKUpVa0ArdpNk/wD5D/8
Aerr3uHOs7L7o8k/2KnqUpSlKrWptVP2qT8nWuEiXP7gyFl5wNsR2gcblqPT3Ctefr1qzPI
+VLVMTEeaQ4zNioLzS8jJHHIwfWo2d2jaOuscR7lBmPQ1KBK5EE90nn5xJ6Yz1qLuGltGsO
uW+zQF3a7TGS7GaU+stNpIOF7shISPLn0FeuldO6h0605cdRvRnlwI3d29L8sBCNxyoKUR7
gAT9FWGK1b/HXqRFucWVIvyf0O02oKH3trGOOvJJPxFVyLaY2mtCuPRWWrZqaLbypawSFHG
CokdFcY8jjNS1j1VdoNvgjUT0Q746JUmWtXdhltZCUJIA5Xnr0GK3JmuFWG0tXHUlv8I3Ik
lpkR3Q8SjBKVEcdceWetH9SJkXG0JF2ftYuTJdaiOQ0qUoJ5OV8hORUnC1NaJNqfvybgpNu
CtvevpKEDBxlOQCQSevOal0PtOMoeSsFtYBSryIPSvSom431Vvmoiiz3OWFgHvozIW2M+p3
DFa2p9TCxIaYQ1mVJIQwp3KWtxOOVYPI64rni7Tc9aS2n3W/ETmEdyt1aw2lOOTjlWDn0TU
1ZdG/IEV+L4hMyetlxTUlyTlLLpSRhtrrkdN3X0qvWzRt/vmUydyXGgn75KbcSME87dycqx
15NX+26GjQ9MKtK3sPSAPESG0JJJyCQncDgcfRX3G0UzEHhIs+REtiR/3WMdilqPzlLc+cc
+4ip2BbINsYDMKK2wgfsRyfeT1J+NbVKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKVW9AjGkY/PV58/81de9
wUfuzs6R08PJJ/oVO0pSlKwTgE+lcvYv9ti6nvdy1OHoVvuSm247EyGo94lscHOOBnJ2+f0
VbUdoGlDbmZqrzHbae+YlasL9OU9R08655rHWsjW78bT1iWluDKSkvkjc4o9cFKc4AwPpqe
vGlNaxH7dC0rc24tshx0toBWEkKHUq4JVk846VUfuuCptxsPaHGkSwp1G4x0JQpCm84zjGQ
c1Yvlfs90xHhTLZGahT3Gi43ua711sY+ar2sJUryzUpbFXq4XderLxc7XHsJi7FMsulxKm+
qSpRAAOTk/VXjfNQwZ0t+0xtJzbx4xSHUpXH8M0pKABu3nBUBxz05rHaM1KvYtNqh2yW49y
4pUTatLXBQpBJ4HU8+6t2O4iDa426LClXuztBlJel7vDNqTgqeWBgcDkAHy+Nbd3tlmjwI1
ruNxiNW6Q+pyRFlOgbyo7x3Z4KQlQ48sE1Wr1vh6chWQSX5jL6o0Zl6O6koQsvFaVpVnPzR
t580ite+ahv3ym7Dsl2kpm2ZuUuUw4nd3yEuJKOvUlB6jkAVo6S1tN061d1T+7kNqfS6XG3
VOstBaVFKUkE7RuA4x5mpdp77q9P2RaHn/DTZS23pE98rcjOAbtqRwFA7SAT0rb0ddjbLBI
mI7qTJeneEejMt4LLg3AZIJK92E88dazOuNsk3X5Vt8QxLrZri3GlN7EhLiXVBJJx1zk89Q
a3LDqGU5Jt0pcqW4i5TnospiQAUxXUpUQhGBwMjjPUV6o1FeZlg1OygKReLVJcQ2GkJICPn
NkbuCNvXPPWt6369sT1qiOyLrGRJejIcUlRwAooyfgAcjP0VBaf1leHtJK1DMdaeaVObQ4V
hKW2myvYsJxyMZByqr7HuEOXAE9iS25FUkrDwV7O0dTn04rwtN9tV+jl+1T2JbaThRaVkpP
vHUVIUpSlKUpSlKUpSlKUpXwXWwopK0gjqCelfdKVXdCEHSUYj/7r2eP/AHV16TwPu1tB8/
CyPq9ip6lKUpStC62O13xttu6QWZaGyShLqchJNc1vHYmJM1DluuSGkOKJeC2QA2McBAFWj
SPZzB0qtxwTHZanW9i0qQEoI88gdfpNXADAwKh9Q6UtOpYpZnx8KJBDzWEuDH7rGce6ufP9
iDSJ4canqehIQVFlWEuOKGcJzjAB45rn+p371AUmxyrcLNGR7SYLBVtcPTeTklZOOp9Ku3Z
3pO6XtuQb9c7kiGwQkwVPrSVFSQfa54GCOK68IrKYxjJbCWikpKUnHGMdf8airO/pptbljt
DkIqZSS5GZIUcdCVep9c1XNYaI03NmIeddYj3K4SUhK5DqlbvIhKM89BxwKkmez+xWuKt6B
CUqY2195WHOQsJ4KQfZSc9DjgmtONpm7OTY97lISJrjCIsmM1JKUrQCfbcc6rUBjgAZPuqN
uFsgWfx0G5WeFGgXApMuS1lhlKMkgJUSVLczyAAMYqNascKdpn5OgsXCfZri+t6MuI0MwXU
nH4RBKVe/31uaP0hIhWC6aduC1tSri2mQ1sZUAwR80qWON2QDgHIxUdoTSE0tajtV3S8xJl
tbG3ASQShZ9sH99jGTk81q6GbuN+Rqaxy5jjc4lMhDi17XES0kjcnpjlIrPZ1PkQ5eqJl3Y
WBGg4lM7SN60lQOR+yODz9NRlo7O7ZdmYMc6sZZlTm0viE20VgJVkpGc8kAEc+lWdrTdsa0
7L0pDjXm4ORJhMiOp5MQPlSchWTwpHscAZ5qoS1XaLP+5ZluZHsrLqXJ0FL4cKE7kheHAAS
n2knHqavl61Lo3SusogTEYS9FaU08YjCu8aO0bQQMAjHrk8+VSkftCeu/6gaflT2yspRKcc
DDCvTCl8k+oANJnaKzZkst3uIIq1pSFyG1746VqGUgHhSxggkgcVv6e1au43Z+x3OMiNc2W
g+nuV72n2j0Wg9ccjg81ZqUpSlKUpSlKUpWvOkrhwXpLUZ2UtpBUllrG5w+gzXN71fLjJiC
TqfUTemYi8lFugKDkpwfuljOM+gFaVt1XpNMZ+JG0bdpEWSkB99TRcU6lPIUo5z7+tTrXaX
Bt1/h2p6IsWyawyq3yWwoqwr2dq0nnO4EZroFKruhEFGkYoIwe8ePX/3V17zRnWVq6cRZHx
6oqbpSlKUpSlKVg8DNc00zo2XqO8u6u1Io9466fCRzn2GwfZP7k8cfX51p3u7awu1/8HChe
Dt0iSttoxXEhUkoGCpbg5CeOSPTFejtzkamuyNM26+XGZl0KuUiKgNttpwQsIXn5ucDGD8S
TW9Fft2lG2rHoqF4+6zRvLz5JS2jON7isA44OAKs9ymWfT8Nm+X92L4ttoNeJDftLPXagcn
k+QqqtSrx2ob1w351gs7QwlxIBVJVn1GOAPeRW/ImxtEQ4un9MMC53Sa4oJQ7KBIWBkrcye
BjyGOlTCJMqw6WkTdVzY0t1oKdXhAQgccNjPXngH31rwpls1lpKG93cu2w5DyQGUfeysg/N
4/BJ+Ga+b72kadsM1cBx12VLbHLMZG8g+Sc9M+6qxe06zmXbfO1Eiy2txxK44aGHVpxnAQM
qOM87jjj0rWu79ns1wctWloEu73+e39+uDbm9aW1/OIX0yR58Yz1rfkw7lam7zNvd1g2Rq8
JSlbTaVSX0JSgJyFcZOOvBAJzUdp3WlgsEXGn7JdZNujs7JVwcbGW8EkHHnyScEj3Va55Y1
RcdNXC1SwphUky++SkHCUIwUH0J3Y56c1qXm1uSu0CyG4BtrxEea0sxiQFIxkZJ6HaefeKq
nZ65Ek6k1Jqua2hLELfsccVx7ROBk8cJTj+NUTpTUc27TrHBTHSlnT6JM5ZT7QWnaVAY9Rn
HXzrytcAIs8jXeri9KZ7z9L4TpOJDh6Ej9gMdPQfX1Ts9tMX5LTqNyWm4XO6oDkiWOgz/o0
jyCemPdVwpSlKUr4W422AXFpQD03HFRMvV+nIKtsm9wW1Dgjvkkj446Vpztf6fh7Usy1TnV
pCkIiNqd3AnHVII9eKw3rdl0At2G/Kz839AEZ/HUjY7zIvDa1vWadbQnp4tKUlXwAJNStYr
NK1rhGVNt8iMhYbU62UBRzxke4g/jqFsehNPWNKlM25l19whS3Xk94c/ud2cDPlViSkJSEp
AAHQCoWdpK0XG/Q7zKZK5EFG1lGcIBzkHHmQTU3SoHRSSjSkRJ67nf7xVfcz9eNr/gsj+tF
TdKUpSlKUpSsEZBFREnTMOVbIludkTDHjK3bQ+Qp3rwtQ5I5quaxj3xEWHpvS9s8PDdAacl
J4ShJzlI8x0JJ+jqaip1xgdm0FnTOmowmX2YAFLIydx4ClevXhPp+OZMhjRen03jUN2eky1
ZEhIOS85/8AbQOOAc+7rVV06Hu0jVy7k9bGW7VDUOH8uYGMBtIJ2jPUkCrFqS5XufOOk9MM
s2tISUKkvqDe4AZKWk9cAHqBSy6fs3Zbp6Rd7m6h+ar/ADj+OVKPRCM88/j86r9hi3btSv4
ut8SpqyQl5bigkIUryA9T6n6Kndd9p0LS4VarSlmRcU+ypJH3uPx546n3VE6H09btOWeNqy
7NeInzlb47ZxtZSrJ3ZPA9nKiT0HvqDvcxjXt7RbLDKnzJ0hZD0paA2ylrPQDqEAeX4R61f
48jS3ZlZHYiFffYzSVvKCMuPKUcJBPqTnA8gKrunrbdu0q5P368uLhWZf3puKwraZCQc7VK
6kAgZPnjHlUB2r6hjqcRpS1ltmNDWe+ZjEBs9NoVx84HOQOOfWvvsokJtztvLsZ1Kpk9TTL
ipCkJWgtHJDfRWFADPvrq+oRDjSbbdprvctQnzlwrwBvSUcjHIyRVB1a3atM25uxQylcJ9u
TdJO45Lnk0njy3KT/w1TIFkRIsVlZstwfVctROrjTUcBCW0EZBHXA4Oc81o6/vybndGrTBK
vkyzN+Ejgn5+3hSz7zj6hVp7EdRtQ7jKtc+7d028hIixnSdhXk52k8A89POuzzbrb7akKnT
WIyScZdcCRnBPn7gaiLhr3TcAIAuKJbq8bGYYL61Z9yc15DWpeaDkTTV9fBAIPhAjj+MoV9
XS6apj39mNbrRDkQZDRUh155SFIWBkhRAIHXj4Go2ddu0lSFIh6Ztra88OKnBY+ripXSV6v
d6gqeu9oRAWh5xpQCz+DgZAI5BO7nPlUjcbY/OlRH2bpLhiOvcptkjY8PRQIqDlWHSV6m3C
Xcn/HGO6W30SpKu7jKxnABICeDUdDvPZvbZpiWmJGkSNhQpMGEp8keYJSk56etQV37S9I22
0P6cgRbpGa9pCjGSlpTeVZIBUePMV6jt3srcYBqzz1KThKQpaeR7zmvaL2zm5KDdt0ncJTh
4whYPP0A1Y7TqDU12UhcrTT9rY7xHJdStaxuAOUkDCcHOevHFWCRbGZN1h3FS3A7DS4lCUq
wlQWADkefSt2lKUpSlQWjDnSsU/u3f71dZmkDWdrGeTFkcfSipylKUpSlKUpSla4iIS9Ieb
WtLkhIClbsgYGAQDwOtU+7WmPom0fLNvgJny23w7NmyiFPd3n21AnoccADpmudXZjUOvA1d
bo6IiXXvD2yMUkBzJypQ/cpTypfuqUvuplaJtLVmsjgjLbTtZSpGVKSfnSFZ4yo/MHpz5ip
jsm07KcQ7q+9Ol+RKB8M46dygnncvJ6Z6fCovU2tBrDVUC0WO2sPrZklDUmUnvEKJ6qDfTA
AJyc8V1W53W36etK5txfbjx2U8nGMn0SPMnyFce7PYidQ6+enQ2CiFHWqQ+5KCXHnirOATj
AyfIenWrF2sPRW2W4juokwoziAl+C0ne4pI5G1AxjOeSSOgqU7ONPQ9OaT+WPALblSWS8vK
+8cU2PaSPIZIwcDzql3mx6o7Rrwq5yY67ZaQsNxjJQQUoJwDsHKlHPX/AKV0m7XOD2daKaW
GVPtxEIYaaSQC4rp18vMmue6VRK7S7y45Os1siWeO73zwZjALdUSTs7zqcnk1r6i1nb09oE
VlpLce12UhmO4hvIC0qBVtx7klI8qvevbkxc+zW7yYSfEJbwgpI6KS4nOR9GfhXFVXWXqNp
qBlzxrsVENClkbXEpd3gbj80AcfQKs+h7JLjQYF8ilqCiT3sJ2U+8CsFR+cwg8BWElA65PN
V8myQbrKvLdn8fZ2nhGajTJJbdWvbkrUACT5+4EipzTPZlN1DOYucVpyzW9Cg6hx8FS1qzk
FCT5DoCT5Va7ynQVqk+I1VeX79N64dUXEgpwMBCMJHzuhrTPa9bIDC2rLppTDbbKyFbEthI
6NnaByCcZ/xqLb7c7r4ZhAgx1yEI++KUCA8rPkAfZAHPnk+leTvbRqJy1wm4cNvxbKj4t9T
ZUh3k4AA6cdfxVm49rGpZjPceKt9qK1J9sMvbxjGcZT0/61Z+zXtAuGpdRTrfMWJSe5DqHk
I7tCNuAcJPPJIrp1c67RNBP31blyhMNPvbSlTKMoWsbcA9cKUk8jPlxXIXrfq/SscoLdytj
UtACgkqSlwehI8/d1quqQEFW8cA4wfWugdmPZ01q7fc57pbt7Dnd902r23VAZ6/gjkfGu/R
IcaDHRHiMNsNIACUNpAAFe9KUpSlKUqvaGGNIxPet0/wDNXXrN/Xpava/8LI4+lFTlKUpSl
KUpSlKV8rQlxBQtIUlQwUqGQa0rjZoVzS2l9vBb4CkeyrbkEoz+xOBkeYrnt77G0zFSJjF4
kvzHXd2HsBO0q5GfcnOPhUt2hs3eHpOHYNMwnliURFUtkctNgdM+WemT5ZqH7NNGCxaguMm
W4lxy3JS1vSCEhxSdy8Z64SQM+81Ttb32d2h6sRCs0dyRHYy3HaRzv59pw+Q+noMVNaCifJ
9pkiUFxG2mFzpMlp4hake0hCU8YI9leQeu4EVT4MeVqzVjU655aiynlKekKG1AbbGVJBPok
AV06b2rItguC2rU4tiO0juMuAI3E7Up4BHqSQSMJqqaV1Veb3qGfqS7yg41aoqnkMqKgw2p
R2pASnz5POCasHaTqKC5p6xO3a3LcmPo8UiH3mGUkpAy4epAzwBjPOasTN2l2HslF1kNtNy
xD7xKGWghIUv5gCR6bk/VXAp9iucCAiZcUiP33tNsuuhLq934WzqB7yBV37M9XhVzVpu5h1
yDdWwwUuO79rm0jIyOAoYHxArQRpsWmyamb7l1V1tchtlBaG/2FLBCseXCeT76tytXPaW0v
pSyWaCJkiU0la0KRlxOFe0Eo9SdwBPpW2NL6O0BHN/1G330uQ6VtMLPe7FZztQPwiM8qP4q
hb5rvUeuWVR9Mw37dbmQVSZang2Akddy+iRj0NVRzT7bt1FsbjIlLZRuWi2OBSeRnK315B4
5JA4qYYkaahS58mdamrimDDSlBkyyTLfKwAWwTy3jPOMcZqw3zXdh0XeI1ot2mLe6hLCVSi
hSQUFQztCsHOPU16tdpEu5Pon2SFEgWCOpv5RdlbUqCycqAAOVeyMDAOc1zDV2pLhq25O3m
W62GkudywwFjLSOo9n+s+tdQ7B49u+SLhKaSs3AuhDylJ9kI6pCT9eforq9KwpKVDCkgj0I
r83dr0NUbtDmlTaW0vIbcbCRgEbQCfrBrV7OJ1xRqyDbIM1cZqZJb78pcKd6UHcU/TjFfpy
lKUpSlKUqv6HIOkYmDn23f71dfcxeNb2xGeTDf4+lFTtKUpSlKUpSlKUpSlfJQkhQKQQr5w
x1qOtOnLNY+8+S7cxFLvz1ITyr3Z6491eLekrG1ElRW4CA1LaDLo3E5QOgBzwOc8VBan0TK
lG3qsKojDMGO7GEN5B2FLgAJGPPHrVNufZnqFcaJY2A08H3TJlS/mtN4G1KPU4yo9Oc16aY
0sqPb77p2M6p91yYI77pZ4LYwnJJzgcqPn5V9S9Ht6p7Rk2V2RIettliNtyHlKypfVQRnyJ
KvqFWXtL1B8kaKdRZ5aWnkOsshTRCtiTk4HXyTXIbloy7x7JG1HeZjbSbi6lCO/WpTqgr8J
XuwM9elejLB0nOYfQ7CnSFHYw6n22G0Kz7SiRjd546jFdY0pYSxBveoLqtyP8AKakvd40kt
L7pACiopHKSo5JHXHxqP0u5bdPaec1tenUOLeT3EEpR7QaBO0JHXco5Ua8rJoO66yWi965l
vuIUrfHt+doQk+oHQEY4HPrXSmrZAYt3yc1DYRD2bO4CBsKcYwR51GLsGlrNEDzkC3w47C1
OBS0pQlKlDBPPHI4qh6x1n2auwjGVb2bq+2z3LQjNbO7T5AOY4x7s1xJ0pUpRbSoIz7IUck
DyyfOtg3CW5a2rYXAIrbhd2JAG5Z4yo+ZxwPSp/Qdoh6kmz7FIUll+ZH3RXynPduIIV8cEZ
Bqwdm13k6Ut+rJCgk+DjJOzJB73cUp4Plk81B27tO1lbpPffLDkkFW5TUjDiT/iB8MV2/RO
uU6rZ7qVAct07ug8lpZyl5snG9B8xkYqyzDKEcmElpT25PDpITtyN3TzxnHvri/btae5ukG
6oYkEPp7tx4ry2CnokDyPU++qNoGbBtuuLXKnhwsofGCjyUeEk+4E1+qKUpSlKUpSq3oAY0
bDOOq3T/zVV6zU/wCXdrV6Qn/60VP0pSlKUpSlKUpSlKUpSlK+UoQjOxITuOTgYyfWoWw6d
NnnXmWt/vF3SWX+BjYnGAP66r2oezjxlgTa7ZJO3xDC/v6uUpRuCjkDkncTUzqrRFt1bFhx
5rz7SYaiUFlQGQRgg5GPIV8W/s807AREBiqkriLLjan1lWVYAyR0PQY4ra1w4trQ96WglKv
BuAEdRlOKqV4t8V57s+hoRut3eA4HKFENhSQfjg/jq46l1VadKW9Uu5yUoJB7tkHK3T6JH+
PSuJ6j7ZdQ3d/balG1Rk9Et4U4v4qI/qqlzbpdr3JHj50qY6s8JdcK8n3Ct2HpHUM91KIdk
muEjP8AmVJT9Zqbj9kesJJGbUloHkF2Qgf41nVHZhO0lp9F0uFxjrcW+lpMdvJzkHnccdMe
lfcXRuo9IXdm8rbCEW+KLgp0jcj07rI6knj4HNXG2ai0z2gz3cMN2y7SGgy4xKG9iakYISr
GOQehGFcefSpS59m6JWmm7dbYkaxTJKyJIYSXm3UjkBSz7QHAI9/FWrR1tm2vT0aDc0pXLh
BTAeAGFoB9kpPXGMdeeKnqgdZ6bRqnTr1uKGy6faZW4ogNr6buPMAmvy5Oiv26e9FkNlqRH
cKVg8EEHFfoPsq1y5qq0Lh3F4LucMDecY71vyV8fI//AN1fqUpSlKUpVe0IMaNgj3uf3iq9
5JT92UAZO7wb2B7tyKmqUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpStW5wGrra5Vvfz3UlpTSsdQCMVQtH
3VzT93Y0Pf2U97HBVb5TpBDo5wE+nGceflVJ7RNG3r7q3ZMl83EzHCY6UPJ7wJJ4SGzzx04
zW3prsrtZgKu2pbs1GjtHC2mpCfZPotfQHnoOa6BoeHpxapb9jsTceKy4G485SMmTgcqSo8
4z5+dXKlUjtT09GvGnEz3nHEKti+9G3kFBICxj4f1V8S40S8aDu7dmXInmZL2uAhWd3eJBS
AeiQkfVzXF9cWaLp7WM6BH3hDbocbKeNoUAoAfDOKlNIxrvrG7NW9eo7gyyfZUpcpROACQA
CRnpXctLXSTcIcmNPShM23SFRntvReAClf8YEGt+6tXF2IPkuQ2zIStKvvqdyVpB5SfTI86
3K4l2waRdfvMjUEXElpKEJlNMYK4+BwpQ9CPOqDpjUj+k701dIBO9PsrbVghxB6pP/AFr9O
2O6t3yxw7o0gtolspcCCc7cjpmt+lKUpSlYqvaDUFaNgqTnBLmM9f8AOKr1lBX3cW849kQX
uffuRU7SlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKVrT58a1wHp0x0NR2EFbiz5AV+ZNW6rmap1K5dFOLZ
Qg7YqEnBaQDlOPfnnPrXWNNaa1xL0+ibO1K4zMdwtliXHS8WhnqSoZBxzx7qkYPZdDdfRJ1
FcpF5eSchtQDTP/AnrV4bbbZaS00hKEIACUpGAB6AV90rBAUkpUAQeCD51rOx1ssL+T0MNO
rcC1bk4So5G4nHmQOtU+7aNg3DtOgXgs96EMlUppaPYyAQ2rJ4PoR7hWpC003obUl91O4O6
sqG96GGSSecEnb04JIGemascFt9d8Vera2lyBdYaFuhatqkOpHsHHvSrB9MCpCwy7nNtSHr
xbxAmblJWylYWng8EH0IrZuMh+JAdkRoqpbradwZSraVjzAPrjOKq8G+6Rvl7buNsuDa7o6
wtkxSstqkADOxxBHJHl9NcS19DhMXlMq32l22sSUlXdrVuTvBwsAfgkHII+rg1dOwvUE1U+
VYXXXHYoZLzSVHIaIIBx6A56V2qlKUpSlKr2hMfcbBwcjLmP/5FV7SFD7toKc8+BeP9NFTd
KUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpXNO3C7LiaWjW1pRCp7/tkH8BHJH1lNUDsm0yL/qtEl9sKiW8
B5zPIKvwU4+Iz9FfoqlKUpSlVvXNpul10/IatT+HC0pDkdQBS+g9Uj0VwMHyya0fDOwLhIu
to3LvC7c0X7IuQEpJHAWeOoAKcjripyFeUTpL1sd/QlwajNvOthQUW94/wPFeNpUbHa2Wbt
fvlFb0ju2pTqQkqKuUoOOM8Gvz1rq2z9Oa6nd5IPfl/xLLyPZJCjuSRjoR/hVu1fapdz7MY
V+RNYuRWtL015CNpSrG3cB5HolfrtBqf7D7LbU2N2+NbzPWtcd3K8pCQQRgeRxiuqUpSlKU
rFV7QSdmi4APX75/eKr2fTnW8JRJ4gOgf8aKnKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSuVdvEFx2yW
yakZQw+ptfP7Icf2a1+wNbPhLyjKe/7xsnHXbg/wCOa67SlKUpSlRV8sLV5huNIkPQJC9uJ
cUhLoCTkDd6e6q7r21Toug5vyW25LuC2W2pEkAd+60k8k7RzxngeprjektK6n1OzKj2eQWo
rWEvpcfKEbjyPZ9ePTyq/ah0PdNRWJm3XKTFVqa2slTK0qz41jIxknoQcjp1+NQnZ5bb2xZ
dQLg3NhqSyhSHrVKTuCsAEqI8s+0npW/oe5r0nfILjb7SNN6hJKQo58NIA5bJ6gg+zz1GD5
V2mlKUpSlYqv6EGNGwR/8AJ/eKr0kZ+7mDwceAeyf46KnaUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSoj
VNha1Lp2XandqS8g92tQzsX+Cr6DXCrHd7l2ca4V8rR3CsI7p9lGPviPwSnyI4BBrvNl1Ha
NQMd7a57MjABUhKhuR8R1FSdKUpSlKUrxZhxYzjrjEZppbxy4pCAkrPqSOtVS+aauSdZRNU
Qpi3mm0eHkwXPm9yrhRR/ax7q0Iej7cze7Tf9P3JTcJbLjEl5Dwy6gg7OT1IOE+vA9Kjtd6
Rc1I5brHZjHQ+ha5sp/wCYlzcQhS8DIKsjkfVXR7bFcg2yLEdfMhxhpLanSMFZAxmtqlKUp
SsHoar+hM/cXb8kE4X0/fqr0kfr5hfwB3+2ip2lKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpUJqXSVo1X
C8Pc44Kh/m30YDjfwV/hXLpvYrfrZMErT95QopPsqUpTLqfpHFSUBntjtaBHHh5iQQAqQ4h
Zx++yD9dXzSqNUCPIXqh2IXlLHctxU8IT55Pnmp6lKUpSlKwoBSSkjIPBqvzNDaem2hi0rh
FEGO/36GW3FJG/nrzz1NSlrtFvssMQ7bFRGYCioITnqTk9a3aUpSlKVg9Diq/oX9Zlv+C/7
aq+7tAu3y7GulrTEdLcdbCm5DikfOUk5BAPpQyNW/tfaf5U59ivnxOr8jNstOP4Wv7FPFav
P/0y0g++Yv7FYErWHObXafdiYv7FfJmazBGLRaSP4av7FfXi9YY/Um15/hi/sVgS9YkDNpt
QP8NX9ismXrDytVqPP/nF/YoJesT1tNqH+2r+xQTNXnP6UWwcf+dVz/QrPi9X8/pTbPd+jF
/Yp4zVuP1Itmf4ar7FfQmar2+1aLbn3TVfYrBmasGP0ntx45/RquP6FY8bq7JzZraR7pqvs
UE3V2ebNbce6cr7FfQmar87Pb/5ar7FY8bqzP6j27+Wq+xWUzdVZO6zW8emJp+xWDN1Xniz
W8/7cr7FYVO1YOllt546eOP2KCdq3bzZbfn+HK+xWfG6rGP0lt546+OP2K+FXDVwwBYICvf
488f0KyLhq3PNhgj/AG8/YrPj9W4H6RwPf+jjx/Qp4/VfGbFBPriefsVnx+q8fqFB/l5+xX
wq46tHzbBBP+3/AJlPlLVuB/k9CBxyPlDz/wCCsfKWrsfrdh9f2w/Mr6Fx1Wc50/DHp+j/A
MyvlVy1cM407CP+8MZ/oVn5S1dn9b0IDHX5Q/Mr5VctYAjbp2Cf94fmVkXPV2edOQ/5w/Mr
Hynq/dzpyFj/AFh+bX0m5atO4HTsMeh+UOv9Gvn5U1f/AOm4ef8AWI+zWflLV+ONOws587h
+bXz8p6x3frcg4/1h+bT5T1hn9bkL6Lh+ZWflPWHH+TkL+cPza+U3TWJJzpuEB/rH82sm56
x8tNwv5w/NrPynq/J/ychY8s3D8ysi5awJ/W9BT8bh+ZWflHV+f1AgAf6wP2KwbhrDOBYbf
8TPP2Kx8paw4/ydg/H5Q/MoLlrEgf5OwR6/ph+ZT5S1hj9b0HP+sPzK+xP1dt5sUDP8PP2K
Jn6tJ9qxQAP4efsVgz9Xc4sVvPH/AJ8/Yrc0vbZFo03CgytnftIPebDkAkk8Hz61/9k=
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCACYAb4BAREA/8QAHA
AAAQUBAQEAAAAAAAAAAAAABAECAwUGAAcI/8QAURAAAQIEBAQCBgYECggEBwAAAQIDAAQFE
QYSITEHE0FRImEUMnGBkaEVFyNCsdEWUsHSJCUzNXKSorLh8DRDYmNzgpTCNlNUhDdEVmST
o+L/2gAIAQEAAD8A1XELHdQwlPyctIy8s6H2itRevpY26GMY5xoxDuiTp6fIpWf2xGONOJD
ciVp5T/w1fvRErjRii9uRTxbT+SV339aIzxnxZr4JAW6ejn96EHGXFrvgSJFJ/W5B/OGK4y
4uKLByRCgd/R/8YZ9cmML3Lslbt6P/AIx31x4vWo2mJNIt0lxp8448YcY2y+kSl7XzejD84
jHF3Gax/p7CfMSqPyhg4t40Jsam0P8A2zev9mO+tjGxA/jVsa/+lbv+EKritjMoSoVdG+v8
Ga/dhzvFTGragoVRsoOwEu2T/dhPrWxotkqTVEXCv/TN6f2YjHFnGpX/ADqi17EejN/uw48
V8Z5v52RbsZZsf9sMPFXGoTpVh/0zf7sPVxVxpp/GyRpt6M3+7DmOJuOJqYblpeqhx55YQh
Al27qUTYAeGH1HiPjymTzsjOVAszDJyuNlhu6Ta/aBVcU8aJ0+mP8A9Df7sPTxVxmRf6XH/
Tt/uwh4q419b6WHa3Ib/dhw4qYzB1qySP8AgN/uw08VMag2NWBJ2tLt/uw761MZkWNWF79G
G/3Yie4m4tmmC09VM6CdRyUC/wAEw4cT8ZgBIrOm38g3p/ZhfrPxmDb6ZP8A+FH5Rx4oYyN
v43UB35Tf7sNHE3GdyRWlHy5SPyhFcTcZnetqSPJlH5Q08TMZpH89uG+ujSPyhfrLxkFfz4
5bUatI/KEPEvGZIH027r2aR+UIeJGM0jWuPHv9mj8ojPErGZFvp5/f/wAtH5Qg4kYyJ/n9/
wDqo/KHDiTjBRsa4+NNwlH5Qo4jYwK0p+n30hX3ilOnyhXOIeMsystffygdEo/KGDiLjFKQ
pVfmdfJP5QieIuMgo3r8zYdSE/lCjiJjHOb4gmbAdkflDRxFxiRf9IJmw62T+UcOImMRocQ
TXwT+UceIWMicv6QTXTUBP5R31iYwSb/T82QdrhP5RKOIGLShRViOaSpNrJATrffW2kQniH
jAEg4gmrHYjLp8ob9YWL8pH6QTh9hT+URrx/i1QsrEM7byct+yEON8TofypxFOOXt4kumx+
Pwj3rh1OTlQwRITc9MrmX3c5U4s3J8RAjCcbR/G1MIH/wAuvX/mEeXkr9Y7DeHuS74k3JlC
UlpCggnMAbkEjTc6DeCqrWzVJKmyvocvLiQY5RU0myndfWV8PxisKkqbuCbgbxEHilQve99
720hD+34x2YHUdTCaCwuN4MlZCYn2phyXSFIlmua6CsJIQDa+u512GsCgqtlHUaCE9U6i2u
oMOzZj7OneEPdIsU30McLlQIPsN4eVqTcoIGbe0MQq2ttTe9zCX8Kja/mYUKOl9u0K6sqTo
DuOu0c246w4hxpZQ42QpC0mxSemsSzExMTbi5iYfcdecJU4tarqUe5J3iFQKl6gpvqM0dmt
YdNrRwUCmxF7HvHBV1A20T/kw4rN79NtekKAL3Ton8I4KuRpYJ2McVAKAF97e2FJsLG3bSO
N0gG10nUwiTmvcEEW/COOW6QRe/vhqvARbttHXKQQoQil9zYQoWLg9OsISRrr5GFzJF1EWB
3Ihuh1GohVJSlKTmBub2hS4ta8xUSq1gfwhA4UOJ8OZV9M2vyhErJSEqG+1odn8HisT2298
LzG0sLQWrrUU5VhVrAbi3W+nwhEKAGU7+UNWolKdTqfnC5ievy2hUfyicxOQq8ShqbRcYja
w9J11CcPvuzkiG0KXzTlJX94A7j9hvFKrxOqIBQgG4F72B84Yrv31tDgkgg7m+lo+k+GKQn
h5Sja2ZCifPxqjF8bUg1Kmm9v4Ou/9YR5aHSgjKnTzPyiJawpGY7gaDyhilZgLH3RET10vf
UQmVRKlaKAIh5VmsFeLXXyEKpKSVZdRew8oaG1FW1z5wuRaRYgxyQe1jcWBjlXKjsrqY4gk
6bfhC2CTYpuBC8tORKk7dRCE5CraxhllA67e3eCZWRnJxuYclJVx5EujmPKQm4bT3V5RB18
4buP8esOykkJFrnXvaEzFNhfQdYRx1a1DOsnKnKCTewhQSBp1jrggHfL2h1xm2BuBpfQxyA
QchGh6R2YZUi3e8KEPckuhtfKSrKVhPhBPQnpHZyRa17d45KwonUA7aGOUSEpN77wgVYagk
jS56xwJJum22vshB4lakDSOWqye9tdYRyxSbC3YH5Q3Yiw33EOucwATp3HWOKkkXHe1rQxK
rdIcdr6XhAu6ddRt7YmZky7JPTPPaSpkpAaUTncCr3yi3TrEKVeWo0hbkW03HwhQo5bkAX6
EQ25KsuXUwU7T5hupmnOhtuZDgQUqcTlSr+le3viDMpGhypN7EiOHcGxEJqo6HzMJcWI3EI
AFAHL5AnrD2WnXXAhCStZ2SkXPwj6S4Zuczh9S/CU5UKT7bKOsYvjYf4fTRpqwvfr4hHlKw
CQVGwtEJVcEZsvmd4RScg1FyRp+cNBCvWANzvCFJb8wToRDQPDuRrrEzadCb6dR3iZKU2BJ
1J2vE3ob1gVS7ozDS6Tr8oUMFmxWwo21stJ1iEpF8xT1toIjUgpVqDr1tHEAi97gXhAU3AH
lqDvHaKudz1hUoCvdprEjLsxLtucl5baXk5HAhZGdPY23EDuJA1HUd4aElRATZRJ+JhdQbk
kHa94YoFSutjsY5SEq3v5w6wFt9NrHpEjLiWZht1KG3Q2tK8i9Uqt0IiWfnRUqi/NCUYlEv
rK+UwmyEX6JHQQjDbZdKX3QjTwkDQ+RPTrrDHFNLmF+jpW21mKkIUrMUi+gJtrBLFXqDNEm
KQ3MWkZlwOutZR4lDY336CAgkkHKCTtpBLs8t2WlpVbTKBLIKULS2EqWCb+I/eiE3JUCNAn
/JhoHh1VZJ11N4XlrGhI1hpAKE3BvfbvCKbUo6g3Ave8IpN9LwgATpvba8OAy5ipW2whD4V
AjaCqPUnaPUWag0yw8tpV0ofRnQdDuPfEU1MKm5h2ZWhDa3nC4pLacqUkm9gOg8ohA6k+Ht
DsxAAAJsd+0MUUKPiVb2CFCiQUp0AG8JlUVanQHqYnlJpuWmSt2UZmgpCkBt0kJBIsFaEag
6iHJmAohEw2l8JaLTQJy5NyDpvY9468mKeQUP8ApfMGVVxy8ltbje9/dEIVYEge+HelOCR9
CIQWuZzD4BmzWtvvbyiNIJ+7uTrCtBXLIJtbXfeCJKZek5pM1KvOMvIuErSqxFxY6+YJj6N
4aG/D2k6Ws0oe3xKjD8bzap0vzYWP7QjytVtRfUdIhWLC3c7mE1KwVkXHyhis2W4VcDvDk3
bVmuLdiILk5IzSlFa0sMtqu4+s+FPl3J8hrGooNKanAy1TaXLPvukJE1VnwhK1HYNt3F/K9
429Dw3P/pnJUmtTEnMCTaNQcalpZKENqvlQm4Avrc28o9S5aLAZE2GwttDVMMq9ZpB9qRED
iaeg5VejIWrQXCQbx543Q8YUNhyTdTJ1KSCyuXmPShLrbNyfEojW99jeA57iDT6VMrp1cwW
0ZlpKQu6mnM2m98uvtiD6x8FOn+EYMbHsYZP5Q44o4ZzQaMzhhKAvXwMJJT7cpFoJl6Zwnq
1zKoWhahctNc4KT7heGSmAeHs5VG5JmrTpmXDdMutZQpQ3tqgHaMjxOpWHKFV5elUNrI8yk
qmipalkE2KRc9hr74xSUkKudDfSJUhJSCrXqPKG5SLKB0+6SIapIJVqT1jRYYYws7TqyMQP
PNPpZCpRTR1vfZI6qvbfSxMZrRIsLjyhwCsgyjMq+lusIE3UUm97XjgQnXU362h40TcaC1r
EbwhBBBQNe8cFKte3i7kQtgkEnbz6iOyg3GwtvCBVjexAPeOsrNqL6bmHJAJ0JGgHthq7qu
RYdCP2w0gFVr6DrHXuu5sfKGEDQHS3YQoTa19TeOUL7H394UpzIBvYA6iJpdDcxNNocd5DS
1WW6RmCB1NhqbRE8lCXFpQQ4lKikKAtmAOhsYaoFtVtDcdIUhQN72EKU5b6ecJpp3hQkFJB
HvhLbDQaQxZ2O3nC8xwoSgrJQgkpTfQE7/hCoKibXsFbRIPAooFjrYEdY+j+GJP1e0u6s1k
LA/rqjFcbT/GdM0vZhf8AeEeVuEq6axCtNwBc3B6whSLXFyO8cgDUXSnTNc9fZCNy7kwTyU
KcWlJWQPupGpPuETBuadY5iWVqYaFypCfCnz+e/nHsvCCgSDdL+kJhEpMTEzlcaWtILjRBN
0i4uOhuO8WmG6uJnirieVSypSg02Asn1eWAm3sJVf3RuG3XVFAXLqQVAlRzAhNjp8Ymjx3E
vDSpemVOZl5Z+oPzs0FyrqJgJDQUSVcxJ3sdPhHolHw6hOD5Gi1tpqcLTKUupWMybjt7Nrx
A7w9ws9/KUpCiE5QS4rwjsNYA+qbCPNz+hvW/U56ssR1HhbhAMl8ykxLoZRdXo7qiSB5a3P
sinXwzwcwtgGq1BJmP5MBdyRpobJ03G8STnC6lURBria3PtLkftkuqCXCMpv79o8jqMy7iD
E0xMOqaZXPTRJcUTkRmO/kBGoY4Yy77QLeM6MpR19fQew3hVcLXEgFOMaHkvbV+CJLhBOzk
62hGIaU6wdVql3CtQHcJ/wAYp8Y4BqGFqgyy2p+oNOoKg6zLqASQbZTa+vWMuqXeSmymXe2
qDe8RlOVyxSRoIlZfQ2FpCQSRoeoiMHfXMYVLY9Q307mFKfCPEbbAjpClNtADc9e0cUjxXO
1vdClsaJ1vvcw4tZEEm+YjRMMUgqUBc2hFIIGgv006R68zg/CMlgSTkMRzjdPqL456nVKTz
m1EXy+y1tIys9gCnct1FCxRJ1SZQjmeihORboteyDcgm3SMWlPhVYajSxheSk7DWHJl8oN1
EjpEYa03BN/hDjL65h32jsmXKLEdbQgbJunbreO5WRIB1Pe28KlrMb5bAdbw9Eu2tNybEaX
7w3lEKA2BN7GO5JSQoDxAgi0Tzb71Qm35l9QU66q6ylISCfIDQe6IAwEoGY3NtBDFy2YEjU
9o4S3XTuQY5MuQk62N9IUM2N1+3Ux9HcNLfV9SrG9m1X9uYxieNreao0s6gBld1W/2hHmz8
mzzcktNhWgJLpS3+2Fcp0sJZbnpxCm03ITkUPkq/wAoKnESTlLDQp6ZadkyltUwwsluYKtf
Gk+qoAbj4QMzhurTcqy/LSoeQ9zOVy3ASrl2zgDckX23MS1CbpchTE02kc12ZmAPTpt4ZCb
H+TQnom+pJ1OkU7bKlpdWFDKm26rE3007xqpeWW7i3DLGZbDhZlEKKyUEa/5ESTNeqtOxlX
5uivLaU9OOJefaRnyJzmw+NvlE0jxBxpUZ1qWlawta3FpQm6EAAk2BJtEruO8dywJXVSpPP
VLXDbaruC1wLDzGsanhvjeqzU9PpxJUlKlpdsDmOthKW1gknMoCw2I13jUTPFTCMs6WxUFv
EdWmVKHxtAqeMGFFHVc4n2y/+MOHF/CFr+kzI/8AbKiT618FOoKXKirKoWIXLOWI+EZ2eqH
DeqVmUnvplliWZF1SbUqUodN91HLf3eUdiCvYVRgiuS9Gqkm6++ykJaYbUj7wGxPnHkMhLL
nqixJpIDkw6lpN9gVG2vlrBVXo87SJ2ZkpmWVeXcKc4aUEqsbXFxsYY1Tprm5TIPdtZdRG1
xsI1tJ4XYlqDknMcgSTDx+0WolC2k31unQ+y28VycUYqkmZiSk65UXDLTKkFKGyq4GmYq6D
TaLZnFvE1DDczlnXmSm6VKkQtKh52TEE1xGr4Xar0GnTAAtaZp5TmHthqOIVLfQpE/gejq6
/Zgt2HtsYejFOBnNZjAyEr3+wmyAR8ohFU4ePuBTmH6pLm5uGpsK/GF9F4bvqITPV2VB2zt
IUB8NTB6sFYMdbBl8dtJUuxSHWwNOx13iVXD3C00gIpmNZN2YChmD6kpSU9ff2iRfCda1ky
1dkZxGY5Q28Eka9dwdInHCGaVdKm5wEEWVzmSLfG8LL8E555K1O1NMuR6qVthV/gYZTOHCa
ViOVfqE0p2RkiuYmVKlltJ+zFxqrRQJtt0jDLFRxTiZ8y6C/OT8wpTaM3Q3O52AEGVSh1nA
VVp0xOtttvhQfaKVhxIKTex8x+2NbTOHtFxPVKpMmsLk7zRU0whKdULSFgi519b5ReJ4I0R
Sbpq06TaySMlh8oGVwPRm8NfXlt1lhv/WjpXgewhxwTNYW42UHJymwhQVfS973EV7vBOqBh
IZqcrzPv3KgD7NNImp/BCbVnNSrTbZv4BLtFd/be0FL4HtBKi3XV57eHNLi3v8AFAcxwSqC
Vn0Wsy60A+HmNKSfleIEcFa3rmqUha23j/KLJrgejloLtdUHPvBMt4fd4of9R7G3084PP0Y
fvQEvglPh88qsy3KB8OdpWYjziRnglMqbd9IrLSVEjlhpokb63v5QWngfJ6564+o/dswAB8
4b9R7P/wBQO/8ATD96JW+CUkMvNrcyrfNlZSL9t72gB3gjNDmGXrTV8/2edk+r52O+20Rs8
EJ5Wb0msy6dDl5bSjc+d7RueHEqZLBcrLKWFKaddQoja4cUD+EYvjSpv6UpSVpK/sXDYG3U
R5y445KJzMvobKhYpU3qPI3RbaOfXLzsklImUoW2q+T0NOY7D10DUanftFtR3ZU4ieVWqPO
VeWmAVhlhK0+PYLt1sLjpvFjUapTksTtOYo9VpFMDfMlkuMZlNTOYXWFHVAsLaHpCzNKw/U
qaqb/SIOzfLuoT7KCVEWv4gQrrfrFXIs4FXTqeKgKimde1fVJrJS0LmxykG+1yBGsqisK4Y
qNJrrjU5WkvpQqTmA7l5YasNRpmOa8VWEcZyGFKpVxVaPMFFRe5oCkgrSLkgEKtca3jVscU
MDc5KlUdxg9HDJI/EXg9riFw8zlQ5LayvMbyJBzX39WKyurwJXqe5S6TWpWQmKhMNOqWlCy
lak6AEbDf4xJK8KKBSZd1yooqFVWlQUCynKLHoEpNzbr7YnmKNw2kZPnTdJcl0esS6w+kjy
/wijruGsMJablZZ+RkllHMDypd9SlJULp6W90YerOSbAbk2pCSSqWuFTiGXMs0eh8RGnugK
a9FcSjLyBdOvLYKMvmPEYfTUtCSq6VEK/ghy6G4UFot7IdKvsfSEi5J08MTKX2lNuLcUUmx
1JHmRfSPX8TVuqPPGXoeIaPLctA53Mm0+uTdRsoHTUaQB+kVeboipaaxlh9M4l8IU6lwlYH
W5At8vfGhGPabK+htO1amTRUFekPNO5QgBN02BJJJOkeLSuLsQUCcnfouohht19Tq0N5VoU
Sb3BIi5Z4wYvbayqmJV0nZS5cX38rRCxxaxWxMuLmXZacbcUFZHmBlR5Jtawgtri/UXH1+m
UCkTDaj4Uloi3v1ghPErDk4kKqmBpJZy7s5f2pi2leJeB3G0tP4T5LYFhaXaX+UTPYj4TzG
XPSE3UNcsoU5fbb9kAv1PhE64EfRMym+mdCFgf3olZpfCOpoBaqTkodilby2z/aESjh9gCc
dBksVZCdQlM02T7tLwc9w7D4Bax9NlJtbM6FA2/54nZwNi+VSBI46dU3ulLgJH4mKetUnFT
bk7TariaXfWqnnkrdUlpF3HACjMbakIOvaKHCNAxVh/ELVTlKCio8oLbzIeQpu5HRQOhH7Y
IxlI43xW9KfSdBbl3JcLSkpcSkEKI1N1eUX9Vr89hyclJJGDJOoTbcmwXX2WyspXlsBcJO1
tIr5rGD9OmEuTvDpTDivFdBcRc99E2ixRxup7qVy9Ros9KBQKVLadGYeY2IiwZ4yYUl5dpo
CpuBKbZltBSveSrUw5PGPCynSsO1EAkJ5Zl02v7b6e8xoP0kp0vTlrXienOONpUtS1ZVEC2
ngSrp5QJR8ay09MKSutUSYZSm6lNOqZWnXfKvce+NQ1OSr6A4zMtOIOykLBBiVKkqF0qBHc
GFjo6Ojo6Ojo6M5gS36LNCxuH37k9TzVaxh+MpQms0dTuVLfKczKUjPbUdLi8Y9rDrVSk26
m7U5WXpgfEv6Q40trM4QTsb3AAGsOp1Dwg62uYmsYGVcQoEtJYUCBubHrpcAxc1HEeFnsPN
UWm4inJJlp3mF9Us4p5RuTbQgAXMVNSxainVOWMlVncTsIYyuJq7ZU2Vki+RO42G/zi1xlU
KRN4fUqh0Zgrm0IStBZyLlyQCS2kIB6EE3iroTeL6a5Ky1NwxyKg1LuLbmyytDrjZ1sbnKr
fQER6dTKhP0OjSbOKpN6oPOpLrjrMoFBgqIsggaE67iLV5ukVSUdnjKTKHKk1ydWCHVBINi
AoaGxOpjFViWq9UrKKHSZaZk5OWQ3LyZmZHM0pSb51rUUm1hsetxHTHDPES1r5tVpRQqwC1
yqAok7/c0t0hieFc9JSzxfq9JbLjjaua5LCyPIX76aR6NRZR+TS4yZxp+WbCG2W20gcvKkA
7dzrbpeJatIN1KXRKvyMtOMKWC4h86AdwLG5+EDS9GoWHs01LyjcrmGQqQFHQ9LaxlcXYow
NLz7MrWZBU8sArulrNy7nqCQdbdoNkcOYCqUpKzbVHl0+mGzba0qSu9rkFN9LdYLxDhXD4w
9NMClPNtvZEr+jWbvKykZdhqNBeMhK8OJekztNxC3NzCafLqzTMvPMkOoTqNAkE9dum8EyX
CrCtSeXNyM5OuSRT4UDwkKv0UpOog1fBfDxI5c5Po8itB/wC2BXuClKCFFusTbQsSSUJNo8
9ksM001CcYnfpSYSxOGTZXT5dKw4rubnTT3awJP0dAdmVStBqrLTKcoXMLtZWYJKleGx1IF
h33in9HDKFqmg8yLEou2SFHW3uveLeh4JrmIwXaXL81KEgrU59mka6WUdCSOnnF6jg/i4JJ
5MmLjb0gflDfqkxg0m4lJZwja0ynX4wI9w2xVLuoZckEpUpBIOfMk26XFwDp1ihXSqi0kKc
kZgXF/wCTVp8oFyKtq2oX7ptDLtk2um0KA2TYjxdhvbvEwemUH7N95JRtlcULRoJAuTmCa+
/NOuPradlSguKKzbMoW+ZjZcOZsSnDKvuIfJdSHnEoykZBywL3iu4hSrbNIwZnAKzLJStSt
SU2QTc+8wZxBxVWMMYzdRRptLDb8sypaS2lQJFwN/KKX638XZRZ6TJ7+j7/ADhHeLddduZi
m0mYvoS5LE3HxiF/GSTLpXVME0Vxt4Z2nBLFrP53G/WK+cr+HJ2WcS3gyXlZkj7N1maXZKu
hKSLH2QTVsZ0uqyUpJnCdPlUMuoW6ZcBKlgHxJBsLA+2J5GdwFM16TmDR5mnI9ISt1Lz4dl
0oF7i1rm9gLR6GHOFT6c6V0hAV0CuX8tLRLKYc4fTdvo+eaQV6AS9SWkn3ZotW8Fygs5J1y
tMj/dz6lD53idOHqoy6ksYoqHLG6Hm23L+/KDBbcnWUVdTyqs05IHUS6pYZ0+QWCPmIKUmo
CWshyXU8M2qkqCT26/GK4zOKGknNTac+b6cuaWm496I41atNpCncNuq7hmbbUfnaFGInEqI
eoVWbA68hK/7qjCtYokFpu6zPy3YPyTqb/wBmDZOqyM+4puVfDi0i5TlIIHvEVmCr/o02Tb
V98i21uaqMBxwIE1SSf/Lc6b6iPLnJ6aXJJk1zLplW1laWColCVHqBteElW5ltBmJdzIGxd
awAQkHbfc+URNzQEznmmmplFxmChlJF+hGxg2TmKQxWphxYcTJ5V+jGylONn7huCLkHvpFh
RsVM0qstT8xMVeZCUBZHpIB5+oKtbgpsdiItpvirPOuO8lyqgOWy5p1CcpHYJbiqPEfEvNz
JqU7m31mSbA9LWt8oIluKuJmZkPPTj7yU68ouAJUd9fDe3lGtwnjWuYlq0mwziNMo8k55qV
m2ElDqRqrlqCdNOh1G9431BqM+mVddxDPSDyJhwuya5dJA5Jta9wO4set4HnMX0t1ldpmnL
bKM454Wb9U3GXtc/DvCNY2o8slth+rUxD7ouluXClBV1ZRbbW4iWp45apEw2ibolWDKgSqY
QwFoSB1ukmM25xyw8MwEhUFWNk2SkX19umkZx7ifhkuqeGE3pl42BdmJnMpQBuLkg/CLBHH
KUCwt3DR5jYshSZhJKR1F8ukSYg4z3oEk/Q2mmp+YUovNPfaclIuOltT+EUdC411yVqDaa2
hqclFKs4W2ghxI7i2ht2jWUTF2LprGjzD7UrM0YJD3NZTYJaUklCkkm5Jtset9oo5/jjUzM
OMyNEYbOfKjnLUpXbUC2t4Hf4v4wp80pudpUm3y15FoWytOVVr5b5t7EG0UdDx/VaLOVB9q
XlXWag6p19laTlurexvfyges4pqVaqq51CjT0uNJZLLSlKbAGWxsf6KfhEkjjGoysu+4Kg0
5NBwZUzEmlxK0jNqCR4dVK+MVdTrlWrDpXNTOVKlFYbZSGkXta4Sm3QD4QqazU1oSgTJTk+
8m6VfEQY1i7Ecu6VfSsydLBHPcAT7LKgxPEPFLabiqzGYW3cBvbfQg7wZKcWcVsu3dmm5hv
9RTKb/EAQWni5W0uqDkhIOt/qrasfkYkPFxSnbTGFqa8kfey2PwIMGyXFmkmaVMTGGZJl/L
YuI9Y+WbJ/m0WU5xNwkuUbWqiMzanFkONBCDkHQ+JIvfX2RSVirUeq4VxFN0Wm+gy6kSiVI
5aUfacxWthptE+FQ2xwjqykrRnVKPEjmHNYqIuU7Aee8LxBYD72CpX9ZptPlY8sRf1mhYXr
OOakcRTbbS2WGEsNLmOVdNiSrpfXSI3uGuCJuVe+jZpsvlJ5RM6VoSq2lwDe14qBwglhR5t
6cqARMstqWgSrmdCrJvchQuLnzikpfESXewazhByjcxxxj0Vp9awUhaiQFEW6Ej4Q+a4L4m
lkIcYfkppfVKHCix94gI8KMZJP8ANzJtrpMI/OCpPhLihxhZfk5ZFxZKFzABT56AxAvhxiG
TSpCaA9MupGW6nUKbPmLEG8BKwHiVlXLdw7M7EhxsFdtNNjCNUjE1MJS2upSRP3cj6AfgIa
jEuLaQ4kCsT3rZrKWspV/WEWVP4gY5J5bNTDw3UpxpCykd9rxdt8Q8SKRnRiSgLyGxS7Lut
39pKdINPE7EstZTklRJxBG8rOAn4Zv2QV9bFRk2w7UsNFDavVW1Mgj36GCZHjFT5paG3aJU
21uEBCW0BzMew2i9Zx7TnZoSrlNrDD5JGRyQXe432vBisXUhq/pC5qXI6PSbqf8AthuDVtu
4WlXWlZm3FOLQe4LiiI8+43LKZulAjwltz8RHkrpSi4A0UI5TjiWMgKuTmBIubE23t33jSr
wlJ0yhytWxDUiwidbK5WTlEhbziehzHwpGovvvGbnvQ1TAEk0422nTMt3OVeewtAxT4etzp
qekKoIyEFF1jYg7eVoQi1ioW8N4cAgJsDqQLX/CFQ4tp1C0FSVghSbdY1P6U0qoKQ9WKPPT
M0lORS2amtCSnySQbDyvaDnJrCSW5eYk8ILmJeaUW0IXPOcwOC3hsO5IsRBuI6lhTDjKKdJ
4Ukl1coBm0PuKebliRfKCTqodbWtGQnMQ1KelPo0vBiUCy4JaWRy28xG5A398VSk28J36wo
GVOmt9rxIqWmEtKdUw7y984bOWx21iKySLaX16wlwtRGl4s2q2WpCVaQhaJuUWrlTSHVAhs
n1LDpcn4xJOzD7WJXp1KQ1MImOcEk58irg2v11iyqWKpqp0BdMfYbLr08qefmeriyLWA6D2
do9dwzw6w03R5KZmaSl2YdZQ4vmuFwBRSCdL2+UXisF4ZUbmhyV/+EIYvAuFXElKqDJ2O9m
7H4iA3OGeEF3tSEov+o6sftgV3hPhIjMJd9oDUlMwr9sDO8HsNOjMy9ON3G4dChb3iAXeCd
MKVcmrTSFHbMhKgPdpAL3BJwOfYVlvJb77BBv7jAr/AATqgsWatKuHqFoUn84Cf4OYkQAG3
ZJ4HezpTb4iBHuFOLG7JEk04B1S+j9pECHhxipI0orosf10n9sTGTn6HgKvSFSprzTq5mW1
UbZfWIUe40tGkwT6FM8N6qxNPTEvKKT6Ot5xkEBaz90jUgEi4PeG8Q3WJLEmFpJ9MypcghB
UWWgeaLptk11N02t5xlOI9SerWL3n3ac9JKZZQ3yXwM40vc206xlsjdvCAk+UORzmlFTbri
Taxsoi94alBadSttZbcScyVp0II2Ii5RjLFqVaYhntNfE8TE7fEHGTbQCa9MKG11BKj8xBK
OJmM7AKrByp68lu5+UFMcYMXt2CnpV0p3C5ca/AiLBnjjXkE8+kyLg6BJWk/iYsJfjurMRM
4f6f6uY6+8Qc3xvpLqLzNEm0+SVoX+NoeOKuAZol2apTgcGn2kkhZ+MQHEPCKaaJckWWws3
N5VaT8om+jeEVQBQ3MSbK1AWImFtqH9Yxx4e8OptATKVpKCP1J5B+Rh31TUt0BVOxI8i2xA
Qu3vFoc9wxq4QhLNdRNNosQh5TyAT38Kz+ECuYOxpLoLUpmaQoEHkVl3Lb+isGNpgFpxjBF
MadFlobUlQ7EKVpGC43pvO0k9OW5f4iPKHPW90KtxtcsppbQSo650qO3YpjQ0qqSNeo8vhu
uvolfRwfo6fUCeSonVC7fcPfpFdWsL1igu5J+TVyj/JzLXjad8woaRUXCFXyhV9PF0hHMrq
wQEtg6WTsIkSpDSjcJXcWIUL2Hl2iJKUjQEQ5CCtzKkEqJ0CRc/KNTReHuI6x9quTFOlALr
mZ37NIHex1MW9Xq+H8JSbNOw4pFSqcsDapLAKWFKtnKOilG1gfu23jz5alOOKccUpS1klSl
G5UT1vHK0VbXTcxyl5wnTU6CwjighobgWtcnSNVO4mfr1FTKTdSTIS8nKJaEuyghU0Ejw5r
aHU+wC5jJgAp3tDilZINhqNjDgUo20PW3SPZcGcKqdO4fancQNTHpkz4w2HCnIg7X8zv740
zfCzCLbeT6OWvbVT676e/rGtaaQw0hppIShtISlI2AGgEPiCbmkycuXlturSncNNlavgNYm
BuAR1jlJCklKgCCLEHYwxxlLjBZupCSLDlnKR7CNorMRVCcpMk3UZdsOy0svPOI+8WbG5T5
g2PuMWbDzcyw2+ysLbdSFoUOoIuDENRmJmVknH5STM46ixDKVhJUL62J0vb4wJQ8RSOIUPq
kQ9aWXy3ea0UZV9U69R1izQtDgJQtKrGxsb2hcwKim4uOkeWcTC4JXEJXogmQSnTcXcP4wH
SVJZ4GTQ3BeubeboiLizMqbxdh4tFSChlC066j7QflHotGkWHKrXlPstOlc6n10hWnKRbeD
XsN0OYvzqPJLubm8un8oBmcBYVmmVNLokqkKFszaMih7CIr1cKsIqTlEg4nzD67/jAc1wew
08gCXXOSyh95Lub+8DFS7wPlTfkV15IvoFsBX4EQGrgu6uacaarzCg2AcqmDmF++vlAL3BW
vIcUWJ6RcFtCoqSfwivn+EmJZGRdmnXJEobSVLs/bKB11AjOuYRrCGS+llpbfNDacrySVno
QL6jzEDVfDtWoii3U5FxghNzsoWPmNIrUsqcsUtqWm3isk6Qwgp8BTYg63FjDuYvRBWTfQ3
N4nb+ybASUXIO6AfxhUzbzKeXlaAAsCGwDb2iCWa1UpZpDUvOvshB9Zt9aT7N7fKLSX4g4s
lk8uXrkzlSfCHCF296gSY9zwC4p7A1LdWsrWtoqWo9VFRv87xheOABmKVrYhtz8RHkribqB
G/eFcSeQlxZSUElIAIzC3fqPK8D79rdjGlwLX6jJYik5NuqPSklNPJacSQHG7E9UK036+cb
viNWpCgVhTQoOHKhLqyhTakWmELsT4gOnujFnGVAJu5gKlknfK6tIhwxhhlvMP0Ap/f8A0l
f5QqMdUhpkIYwLRkJ6czMs38ydT8YaniZXGFq+j5Kk05X60tIoCh7zeKSsYmrleUgVWqTEy
2CbNqV4Af6I0gdmnu8lExNKErLuGyHVpJKv6Kdz27ecJMGTyhEol5SreJ14ga9bJGgHtvAy
hfr/AJ7x1iNSe1jEjCyFKbWQW1ixvEZFvM7X20jrJI9+kIDe9tDfeLag1mVoc4J1dLaqEyg
3ZEwo8ts/rFI9Y+2NE/xfxnMlQRMy0uFHQNy40HkTeI08UsZ6D6WufNhH5RIzxUxozr9Jod
/4kug/gBEquLuMwR/CpbfYSyYDXxRxo4pWar5QRshlAt7NIga4jYzbULV59ZVr4kJI/CD2+
K2NEC30i0u5uM0sgk/KD5TjHiNmbZdnUS8y02hQUy2nIHCdiTrt2EdVeMtWq1LmaeaXJsom
m1NKWFqUUgi1xB73FinfRcnIPYdfdck2kC5meVlUE2uMusStcbX2pRLTOH0gpslOeZUqwHc
kXMVFL4qTtKqdSm2qSwW5+YEwppTqvArLY29sWrHGhUqhSZbDUsyFLKlJQ9luT10TvEieN7
wWpf6OtBZABV6RqR/VgCuYlVi7B1fqTkt6OpMxKNhtKs1gM3Ww7mCaKw8jhA86VBaH5plpK
La6Pa/G4+EO4stqdx3R2kpz3abCU2t/rTpBGJ+INWwjjKqyMjKSjzTriHSp4KJBLaR0I7QA
3xurqVfaUqQWn/ZK0/tMFI45Tl/tKC1a33Zg/lD0cdHrXVh0Ef7Mz/8AzAr/ABdbnFZ3MOX
AuU5pxdxffYRJLcZJmTaLbdHC0qJKA7OKXkHa5F7e+JvrxmiTloDRt/8AdH92B5jjKqbebW
9QnEFq9izPqRuOwFj74c5xLw+wzzZalVOZcmUqD7MxPKyN3/VuSD5GwtFLP42pM7MMvGk1L
MyLDNPhdx0HiTpt0EVwxTIenLWaIpqVU2QEtzJU7ntorMRbfpaBmMTiXklJSxMKdVcgqfBQ
f6QtrA6MQpfmOfM0qUcJ1VlaSM3tJBgkYil+YUoosqlJHqKbbI/uRKvE0oub5i8M01bR0LO
Ww+IAIhk7W6TNSy20YTp0usjwuNOugp/taxRFsLNw2EgjzMNDOpvbyvH0dw5/8AUnSxDRv7
cxjD8b7el0q+3Kc094jydY11F+94mlJ96QD3IS0Oe2WyXGwuw6lN9j0vvASknQXBFjB1Fbk
1zo9NqSqeWwFtP8kuJCwQQCBqPbrE1RlZqeqjjzc63VXpgF9x5okEknW4UBY+UDTVHqsrLl
+Zpk00yNS4tkhI17/CBG21ElORZXa+g2EcVZRY6gw0XvmUm19IlQ420gBLIU8VXDijcJ9g/
O8K/MzM27zpt5bzhAGdZuQBsIjBIUSTp59Y5KVKJF/hCEkmxF76C8KlJSE3RrDlIIJNiANL
mOsEp0sRb1oab27eXeHXFgFesNNItcPYfnMRT6pSS5ScqM6nHXAhKEjc3P7I3klwWqMyUrX
VpH0dSQQ40FLufLb8Ymb4J1NTiwuqSiGwbIIQpRI6Ejp8YgqnCFVLkHJqYxBIoWEkoQ8nlp
XYXtmJ/ZGfp+DkzxHoipyrW1c+j5ezaT25i7A+4RopDg5PVAtuvummsEElt4hx1JvptYaiD
nOCSkmYUaopxCRdhDTYStR7HMbCKKd4TVeWWu61KbCc4UlsGybAnMQbA76C+0UjmG5WVlpk
zMzOh1lpSklmULjS1dAVfdHcxWUamqq9QS266GUKNlurOgNupMej0XhJTKlJNrXiAqfUnMp
plKTkHnex+IEV+KOFaqRM05im1ATDk+9yUIfARYgE3v2sInXwWrSWM6J+SW5p9mMw+doml+
ClSv9vVZNAKbnI2pRB+XxgOq4ZXhnB2IqXMTKH1pflHQtsEDxFQtr74sMMzDMxwuYlkLWXZ
eqsJWCPCCXkkW8rGF4jlI4o0FQsogM5hbb7UxPW+Hc7i/FNVqbFQYl2UzAZstBUSUoTfbzP
ygNPBKpm+asSg10s2o6RK1wSm8xLtaYSLaBLKjf5w5PA9371cbG18ssdP7UGtcEZEJHMrUw
pQ6pZSIJRwWoQT45+dUruCkD4WjhwWoQWVenzvsun8oja4KUlLyubU5pbP3UJSlKgfM9fhC
TnBSlrZtI1OaZcvu6lK0n3C0VI4TmlvlU5JTFbaUNDJvpZKfalW/uMI7gCnzra5VGFK1Tln
VMx6Q26lNu6SrX2CBWcC4eojyZSupqs68tX2bskg8ogkhKSLXzGx0g36sqeQy7LUerqMykh
Es88hvkW3Utdj30G+m0XrfBzD49HC1zSgkEukveJR6AWFrbwezwowm0jKqUfd1Ju4+q/ytE
yeGGD0kfxSDbYF1Z/bE6eHOEUEEURi47qV+cOPDzCRBH0HL672zfnDsCBlGEZVpgENtLdbA
JudHFCMJxtNpyk325bn4iPKHLgKuD3tEBFyDfKBraHrl3rn7B0KCc5BQdB3iLxEkZSpQ0Ft
YfMSMy0AXmFtjccwZT8DvCrfmG0BCZhzKRqnmG3wvDFPuunOXFrUdLqNyREZsbEg76WhRqd
ttLwqvWGUZdescoFRuq4ueo3hyBmVcgm0dlvfL3tDVtK0UAb9DDkhwotY2tb3QS83nlg5ZW
wt5RCG9ASrQ7iJWJR15ZSzLuOn9VCCo9thFgqgvyrSXaiFSSAsgpeZWFjw32t123i1w/iCr
0SYl3mJhpuUQqzfpK0j7MnWyL+3WxMewyfESiTdQQw08DLLazodQ24SFX2Iy6eWusWwxVSP
Rn5lbzrLMugrW49LuNiw7FQFz5DWPIZ/E9Ix1jNJr847I0RhJ9GSBbNY/ftexOuo20j2Gi1
eiz0hLClTcuplSBym0KAUANPV3EWhIAuTYDqY844h8QRTA3JUeZlH1LvznG5k52iDtZPT3x
5zL4prTc+mfecdWtkeFsOqzKJBsQFEkwZV+IS6rQnJT0mfYmlNlChnzNuJJF073GkQ4VwdW
XZlE1N0Wr+iFByGVUlpaifNVvDaNxJVOvYapwkZHBc2yhKLJdaQFrUonVSlXPfbWCU4so2L
0vStdorkrISibmdnHA2UPDom2oV7DfygnDXEWS+iJZiqImzMoPKceTLrU3bNZKiu1tRaN9H
l3EaRarMvVlyCJl2dlXWW3pZAuVgC4WEjUgZzr5Q/CUihXDZqXn0OSAlJxEw67MNFAsl0Kt
r5D5xU4vc/SXiVSHaKh6eaYLSXVttKCEkOXPitYi3XaPRcITSJySqD6HErCqlMerqBZVrA9
dADfzi/jojyL9I5nNOTJbl2Fr33vvEkdEMw68ykKaYLwAJUEqsoWBIsOtzp74zo4h0Jhxti
pmapkytObkzcstJHvAIMLPcRcK095DT9VTmWL+BtSgB5kCLOjYmouIAv6JqLM0W9VJQbKT7
QdYtISwNtNoWK2vtVZ2kvfQkw2zOpF0cxAUF/7Ou1+8ecJqOOZSTfaqstWWvCoock20OnOd
rq109lvKLSS4pNy7bchOUWotzyUApafPiWOhJIBv1NhpEL3FpDUznVJIab5Y8DkwNyfZ2gc
cZQuZecTIsehtWtdw81y/Ybd41XDd0zGCJN8pCeat1dh5uKMZPjKtLc3SHC9yilDpSQjMSf
Dp/iY8jm3W3FAJbsL+utZUo+/9kPkzN8wy8nfmK1s23dZ9lhf4QbVJN6my6ErniH5q6X5bO
rnKHTOLkAdgdfKKlmZmGVBqXzNL2BQLLOu194t0U2fykzTDEqVDxPz7gSoe5Zv8BAc3KSQd
Qp6tsvLtr6OwpQSPaQkGI0ScpMO8qTdmHVEFRK20IGm2pVCvU1EtLFwvqCx6yFNAi528QJg
BFiq6yrL0sNYPVIpFF9OLqFOFQAQhxJKU7HMncG8BFCkpSvIQlfqkjRR8jDlsOtPKaWkpUm
9xHBDgRqlQB9UkbwYmSU2wXJht1CyRlCkBKbdySRb4RpqNg6iv0lM5W8SMSDjqc7LDNn15O
6kp2gOqNYdkW0JkKs7PLRqhK6fkCvaoqva3lG3peNeGyaYw89QGmps2C2G5MLyr8idCI054
i4aptRXIrlH5dbKE89bLAWhjslRQTa3ygpvHWFqrLuS85OS7bTgWmzzicq0gG+x0NuhsY8W
qxo0piyeeknZhumZry5lmxdRKQQgKV6osd9/KApWuttzqpiblH51oFJZYdnV5U2Oyu4O1tI
sJGeYxRW3RVVt06SUMxKHCliXSAbEIJus9Br1jUUjhXS6qt4yOKpWcDRsEtN3I6jN4tNINp
PCV59p1cxnpU206kNupUHAtH6wsbpPvh+M8HuGrUai06pz0xMTubmekTK15Ep9Zw62trtG0
ouCsM4bZSGpNhx9Ccy33wFrP+1rsPZAeIlUzEKTIyFRmQstqS45I2LSU/7xYGg9/ujwyboD
qpt5FOzzbDDnLdmWkEtpIPRWl/b1j0mm40ewzgq1RromatMLOVLiua5Lp2F097C9ibDS8CU
bHlVrlQlJB2rTNIlgCETTnKWt9RN7uFVgABsEiPRKdQqZUyxUpqofTi2ieU6spLSVbEpQkZ
b+epivxMX8SVxGD5W7MolCZiovJ0PLv4UJ9to1cnKiSlksB554J2U8rMq3a8A1jDNKrag7N
MKRMJFkTLCy26keShr8YoUYXmVuOS9MxvVQ4yBnS4tLwF9txGXq+E8bIdT6VU56qMFQSWmn
1J5nuSRlT5kiLvB+KEytLTJM4amWZaVCkuOyrZW2XL62O3tJVGmmMYUGUmZWXeqCEuTSOY2
B4hl7kjQa6bxbsvszCSpl1DoSbEoUDY9tIclxCr5VpNjY2PXtDoQkAXJsIBnK3Sqfb0uoS7
JOyVODMfYNzAGKJGm1Gm3fmWpWaShSpSa++0q3rJ6nzAjzNGGHnnzMVut02qzCknKl8vOJQ
L3uVpICfYYu0cNpmULNRlGZVl5AJ/iqYdZXYjdKlEhR8jYGMs/xNxhRam7TnplK0S7hRecl
hzAL7qyne3aPWcF4jTijDcvUVLaMwbpfQ1eyF9tfK0XjjjbSM7i0oSOqjYRG9OykuAX5plo
FOYZ3Am4769IhqVUl6dS3KgpaFtoTdNlpAWegBJtHheMKtP15kOVCVmAluYKvSGuZytdOWn
PYC3eK+nU2bkSzPzctKsy0k5db4KHQgq1CFDUKV2BvG2wxKYFrtYS2ZZ+afePMCXSAkq6kt
tjKke34RusENIYww000kIbQ++lCB90B1QAjC8bE5pqk3XlTy3d/amMFJcuVYRMtAyrZv9tk
Dkw93yJOiE+fTuYeKgpmTN3/AKGkXUg8iV8UzMjutR79yQOwgF6qS7cq4mUYRJBSdA39o+7
rutw+qPJIEA0+WbXMB1+aEsL3SLKU4pR2yhOp+Ihyy9JzLi0zCS8D4lqIUont1se9jp3htL
mpOVm3nZ+nJqAdBShK3FIAUT6xy6n2Q6aqU8ZVchnUxJZyr0ZIsi9+3+MAstF6YbZRYKWbA
AE/hB7bMkzn9KBcWbhNlWyW6lI/C8TVViRcblHaaw7LSikJbcW64FFxwE3XlB0v2+cTUxmm
vTDbKWn30pUkOLWQLJvqQCcqR5m8SV2SpyZt1ynBpiTzANFb5dW4diARYG5ub2AGwMVLrji
H0uomec41YlYOiLbAE7xYPKmJmlKqM24oSq5kNJaaGUOKy5lXUbnQW1N94rUPHnlUupMpc2
TqbIFu+pglTQQ5mmVtvJbTnUkPC6r7C+uvl2hgnUOuspcQWpdKkhaWxra+pHY/5vFjTV0yp
YlcYqU47TKXMLUVFnUIGtr3PzN94dX5jCoKJfD9Pm/CSFzU09cuDpZI0EXdHxZhimYYapsz
R5mYmA/zXkrdBZWoC2Y7m1raAdBEU1QaBN0ZaJJwSlUIU6lMxNglYAKilKEgkaDTMQYp8NU
z6dqrUuhxiWU01mK/R1PFduoQAbq18hF+xVMG4bl3Gmk1CpVFLqyZlhSpMo6AaE9zsNjFhR
uKE7h9uY9OcfngplhcrKOruUheqyXCCdNLXgB3HlPrWNHq5V5eealUy4YlkysxlclzvmBBF
76/GIpmvUKszbMkwayw0/MJ9IcnJ4KQ6nbMs7i29gbaQFUKpTJGf51GmZltaTkKm3RlUkgg
gIKSm1uhUY0bE9LYcwPR26ZIen1qsXUwXkhwNm9iUI2BubD4mMkrD1ZlKos12RmUl0qS867
ZRBy5s1ydbDUkGwEUCLNuXsl0gn1hdPlaPWMD8UaRQsMNUyoNPB6XSso5TQCFa3Cb33Outo
xrmOcQP12dqcrNLZmJ4hJDablKEm6UjyHzuY0Q4zYpfDbDEhJl5RsCllZKz7LwVO8S3mmaz
LTUtONzU282pph06MoCU5hr6tyCdjvAmH8YVap1FTMlNNy1TqDyQEBAQy2hOuqjcqJ2AGg9
8XNHx5iCZnnaLKSjLUw3mXMLnXcpYAV4ioq39w67dIy+KsQPTlZcExVittJWlxpt1S0J1tZ
KRpruDfaKCnV2ZpJXKNLVMU91QLrDgADgHTqR7BG5Xxbpr1PXKKw+phpOUNNsv5E3tqSE2u
Adh16wC1juhpaalX3ay6w276QFtJaZ+0GygNSPcREj3E6quVScban3W5BeVUtmAC0JsBqq1
/ab94Ml8W14UaYdfqtLq1OmlhnlTD+R7UHMhOg1tsTpGOxMqapFUMvLzM5LJWhLoZeRy3Ww
RsSN/aDrFrWMQPNYNoCJetBuoSgXlbllKVmbPVaraKG1tYzxxLUphTSKhNrebRYKISAsjoc
1rkxucO8UqdSCpmaaqc02hHhdL5UVEbAJKtrdT+yKTH2MqLi5DT0nR1ys8DZyYcIzKQNhob
HfrGVk6xUqc036HNvMBC86UoVYE66m2+8K9XavN0/6PmajMPSqlhxSHXCoFQGmp1iwpuL6n
TaYZRC1OAaNrzWKU9UE2uU9gCBe8WjfEGYqFBTQq7L8+SGUofYVlfZWDcKBOiiOx+MUVUr0
1NzaXnZ2YqOS4SZ4Zulr5dhA8xWJmYmC4EMMpWkJcaYaCGnLbEoGhIhwmp+USyUTDrKVJ5j
fKXlFidxa3UfKPf8Ahg6p7Aci4tRWpSnCVKNyTnO8ZLjcE86kG9lFLo/ux5UX3WUOJQ6oIW
QVJ728+3lF/KVTDspg94PUpT1cWsht5xR9RQsVA7XFjpbrFK7UZFbKWTR2ElKbBxLisxuq9
1HqbafEwF6NaRROZwAXy1kG4sAb/OLinMUKlzba8QCZnWnZZDrbUmoDVQvZRPbyiTGMth+S
mpJnDwdVLvSqH1LdXmUVKJ0I6WttFJKIllTzKJ55aJfMnmqQLkJ6284ctxIcmFShUyytwBD
SlZl5dx4tPf7Yap/mMhgNoQE9UjVftPWFkWZVc42medcal7jOtpAUq3kCRBk9LUkTTDdOnJ
pxpwgPOzDSUZdegCjsIifbp8uXcvOfCyfR7LAyC5F1aHXS9h3gEJClEbWMEuzDzkk3I8wpl
mnC6lvssgAm/uGkRKTZHh2UI4JsLb2GvlCKF1C/wiRloLdDScgLhCQpZsE3PfpErrDLcuMs
zzH85SpCEXSAOoV1v7IhKbgaaEXvD5VTkq6l6XVkcAIBttcWPyJg9FSnqbSAzJza2UTiVIf
Qg7gKuBfpvFWU3SLpJEPczKBST4dL31Omlr9o6XfVKvtPNoQVIWFJK0hQ06EHQiDputzVWm
2F1dxT7DZ1ZaCGwB1CbCw9toHm1yr76lyksZVm/hbW6XCP+Y7wSxP5KeGDnD0uFqZcSuxSt
SknTsbJPxgF2Ymn3i9MzDrq1X8biyo67jWIzckAWiZoraSrKq2ZJBuPdaEbSpPiClJIG40v
B9PrlWpTiVyNQdZU3ctkEHKSLHfy0iGfqc9USpydmFPuqcLi3lgZiSANfckRG3MOSsyJiSc
cl3UgZVpVqDbWx6a3g2pVl+pNJmZhxx+pPJW1NvuEHOi6cluxABEVASQki/q6G3eHhOZQF7
+HS5hCkglJtpCpR9qB6wO5hHFrJuVKuRlAJ2Hb2Ry0+FKbkptoN4mnJqZqAaVMuKdUy0lht
SuiE7D3XgfLoknppY9I4BWUKN9esOCVEkGD6HQZyv1VFOkEpVMOpJSFqCRoL7+6I6nSZykV
FyQnmVMzLVs6DY+8eUQIQkt2JGYajSIcikHwq0VooQ4j7S2w7wxdlEnL61rgRwSpIJtaHpz
kJTc5UDQE3Cb6m3lePobhV/8AD6Q0t4nP75iDiHgypYrcklyD0ugS6VhSXSQTe2xAPaMKvg
1iNWYh6RBP+9P5RRz/AA9xPIuKbdpLywVWC2iFpPstA36D4jIF6NOAk6fZb/5MTSfDrFE/M
mVbpbzShqtTxCEp9phZzhjiyReDaqQt8K2WwtKx+MDjh7itVk/QM3c23QB84s/qhxclnm+g
sE7coTCM1u+9vnBMhwexPNsrceRLyakeoh525X/Vvb3wDMcK8Wyz5SKVzQdiy8gjfzIieS4
S4smdFyLMqAbXeeT+y8WEzwUxA0wFszclMOH1kBak/Mi0U54XYxCin6IOUKA/l2z/AN20a6
icEQ5Kh2t1BbT5VflS1iEjsSRvFzMcFcOuNZWJueacBBzFaVfK0Z2p8Ep9pJNNqLMyAL5Xg
W1E+64gSncGK6+8n0x+Uk27eKyi4r4DT5xqzwbozNGmmWXVv1F1opbmHzZLar3uEjb5xjp7
g3iSUyejeizwUTmDbuS39a0PluDGJHGgp2YkpdR+4pwkj22Fo0MlwTYPLVUasogDxNyzYAv
5KP5Rp5HhlhKSbUj6LTMFW6phZWf8Ip5zgxQpibW8zOzcu2o3DScpCfYSIqjwNQqaOatkS9
9AGPHb42iwqfBejvUltimzLsvON7vueMO+Sh090Uv1ITqZFSxVmFTaTdLeQhs/824PugOn8
F63MzATPzUrKsp3WhXMUfYNPnF2zwOk0rBdrTqkg7IZAJ+JMdPcEZUy6lSNWc9IHq89sZD7
baxWUbgvUXZ8CtTLTUmnU+jrzLUegFxpF7OcE6K6Eeh1Gcl1D1ivK5m+QtATHBFAnWzNVku
SqbFaW2sq1eV7kAeca7EmAqTiClS8khIkTKizC2UDwi2xHUR505wZr6VrDcxJKRfQ51C46a
W0i6RwSl1UttK6q43PHVxSUBTfsA0OneB1cD3Mwy1xJHW8uf3olVwPb5KctcVzfvXY8J/tR
F9RzgJtXG7E3/0c/vRY/UpSRIJQmpTAnAdXykFJFtsvb3xVK4ITWbw1pjLfqwq/4wVKcEGk
zeacrKlsD7rTWVR95JtD8QcGm330OUGZbYbCbKZmSo69woXMUzXBauelp5k9IpZJAUpKlEg
ey0W1R4ItrfKqbWC0yTo2+3mI76g6/COlOB7I1nK0o2OgZYA9t7mCVcEqZy3AirTIUSC2S2
khPe46390QHgfKpAyVty/UmXH5xpcJ8OaXhacM8h92am8pSlxYCQgHewH4xY4lwbRsUtWn2
Mr4sEzDdg4kDpfqNdoo6dwhwzJP858TE6eiXnLJHuTa8GYp4b0XEqWlpT6BMNAJDrCALp7E
bHyjHt8D3+aA7W2+XfUpZOa3x3g6c4I05TSRI1aYaWNy8gLB+FrQGjgevkHmVxPNv4crBy+
/xQVJ8EZRKiZ2sOrF/VZaCfmSY9BoVElcPUhmmSRWWWb2Lhuo3Nz+Mf/Z
</binary><binary id="_13.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAJXAaEBAREA/8QAHA
ABAAICAwEAAAAAAAAAAAAAAAUGBAcBAgMI/8QAXxAAAQMDAwIDBAUFCAkSBQQDAQIDBAAFE
QYSITFBBxNRFCJhcRUWMoGRI0KhsbIkM1JicsHR0jU2Y3OCk6KzwhclJic0Q1NUVVZkZXSD
kpSj4TdEhJXxRUZ18IXD4v/aAAgBAQAAPwDcTjiWWlur+yhJUfkBVdja0TMjIkxdP3p1p1I
U2tMdOFg9CPer0GqpB6aYvX3sIH+lXKdUSjnOl7yAP7k3z/l1z9aJH/Ni9f4lH9eg1NKP/w
C17yPm23/XodTyhnOmLxjthtB/0q6/WqRx/sYvX+JR/WrhOq5JK86WvQCSMfkUe9/lVz9bH
84Gl75/iEf16HVUgYH1XveT/cUf167HVLwGfq1ev/Lo/rUOqljrpy9/dFB/0qfWteR/scvn
Pf2Uf1qfWpeOdOXsf/Sj+tXP1qP/ADevR/8ApR/WodVEDP1evf8A5Qf1q6nVhHTTl9Pr+4/
/APquBq1R6abvv3xAP9KuRqxWQDp2+D/6Uf1q7fWv109fP/J/+9cK1YE9bBfPuhE/z0GrAT
/a/fR84X/vXP1sQOTY70B8YR/prj63M9foa8/+RVXY6rZBx9D3kn4QF1x9bWBndaLyn5wF1
wdXxR1td3/8iuuU6viLz/rbdhj1gOf0U+t8Mj+xt3/+3O/0Vx9cYX/J13/+3u/0VydXwQnc
YF1x/wBgc/orr9dLeOFQroD6ewOf0UGs7ec/uK68f9Xu/wBFBrO3q+zAux//AMc7/RXJ1lB
BV+4LtwP+T3OflxXA1nAOcQbrx/1e7/RXI1lBIz7BdR8PYHP6KK1lAQCTBupA9Le6f5q5Gr
4hBItl4OP+rnf6KDV0Xva7wn4m3uD+auFawhpJH0bd+P8AoDn9FcDWUJXS23f/AMg5/RXYa
vhkH/W67cf9Ac/org6xhg4+jLx/9uc/ort9bYv/ACZdx/8AQOf0V1VrKCnrb7r8/YHP6K4O
s4A6wLt/9vdP81DrS3g49gu5Pwtzv9Wuw1hBP/yF1Hzt7v8ARXH1zt3/ABO6Z9PYHf6K7xt
YWmVNYhpEtt2QvY2HoriAVYzjJGOgNTlY88H6OkhPXyV/smo3RqSnRtoSeoiN9PlUwl5pbq
2kuIU4gArQFDKc9Mjtmo9/UdmjPPsvXOMhyOtCHUFYyhSzhII7ZNZ7byHisIJPlq2q4I5r0
qFiavsE6c7Bj3NlUpoK3snIWNpwrgio3/VP0YM7r40kjqlTawR92K7HxN0YMf6/x+fgr+iu
R4maMKc/T8cfMK/org+J2iwAfp+Pz6JWf5q8F+K+ikED6aSr+S0v+ivdPiZo9SEr+mm0pVj
aVIWM5z8Pga9mPEDTEkgM3NKs7Me4r88Ejt6JNcp8QNLKaS59LtbVOBtJKVcqKQodvQiuiv
EbSLe0LvTKCoZwUqyP0fCuq/EjR6EoUb7Hwv7OAo5/RXsxr7S0lvzGbwytHmJb3BKsBRBIH
T0BrDc8U9FtqI+mm1EHHutrP81dk+KGi1BJ+nGU7vVC+PnxXonxK0asgJv8YknA4V1/CvRv
xE0e6VBOoImUjJ3KKf1ivdrWumn2A+1d2FtEqAWM7cpGSM47DmsdPiLpFUn2cX2MVlO7PO3
GM9cY6VlnWOnA6lpV5iIWptLoC3AnKFfZOT61lRr9aJji0RrnFeU3t3bHUkDd05+NSFQB13
pVLi2132GhbailSVubSCDgjBrIZ1Zp59lbzV5hqbb+2oOjA4z+rmpNl5qQyh5lxLjbiQpC0
nIUD3FYz94t0Z51p+ay0tkJLgWrbt3Zx19cH8K85F/tMVgPvT2EtlakA7xypIyR8wKxk6w0
4tTqReYeWU71gujhPHPy5rI+sNmEBmcbnGEaQra06XBtWc4wPXmshNygrmexomMqk+9+SCw
VcYzx8Mj8a8lXu2JW4hU1oKaKwtJPI2AFf4Agn5152/UlluuPYblHfyvyxtX1VjOB6nAzUn
SlKUpSlKxHbpBZuCbe5JQmUpovBs9dgOCr5VGNa30w+y+81eYym47fmOqBOEpzjP4nFYrPi
RpJ59LCLw2XFqCUI8te5RI44xWdL1fp+DdBbJN1YbmFQT5PJUCegOBxnIrpqIj6RsOf+UP/
APWupyvC4Am2yQDgllfI7cGo/SQ26RtI64iN/sioPVDdwtl/bvTaktsbUoRKSnAZ9UPgfaa
V/C6oPPSq5q524aYv0TV8KOFJuiUtTLa60kg7QD9scZ4yD8O/Stl2q4tXe1RrgyNqJDYWEk
glOe2RWJfLpOtAaltQfa4Kc+1eUSXWx2UlP5wHcda1TcnIEh/bqOGqTbHuY16hrC1xtxOAp
Q5KPgsZHI5rDvHh7MiWdUhh1F6irO6PPY9/yUfxkjk9sYJA54qkSrLJhxkOKdYWpSiAylfv
geuPjisRTS0rU2tCkOJPKVDBFeRSlR5ANNoHKcfzVM2raWHW3FJ3MspdQCMkbFhRznsUqVV
mtUJttpQ2oKmQd5T0V5UhPOfihz9FcS4bqLW6wy2C4w6yscYzscWyr/R4qL1Ax7HelnYhbZ
WoIyjICSQtOPXhdZx0lPuMlPskWNHS40wpCGjvRvWlRAGTwTtOe2altJ6ft1203MtiprsS4
tyQmU2F7QQlRCFj7ztqO11aWl2Cy3eJ5SmmogjyS2AMuBWMnHc/HmqGQFEEhSWzxnGa4SSk
gpwCnkH0NevLq3VnlWCskD7PPJxV5gSZml4DcSOuS68XDLW0kpKUJ9nGTjnJ9/P3Vhoc0xC
kxnrpAfmNym/PWn7JAO8AcEdwCazNSo0cq+xUuuXWNGXBZ8sMtoI27eOFYPbvWDc5WnobNs
+j5bt1jR1HdCkseQtIznJUn7XXHwq+aE8R7W0tNqn3WQGA3uaeuAAUlXdBWCQQB0JwapPij
Hgta3dkQiCxNaRI3pOULUepSeh6D76snh1pqFe9DT40ppakybglG9tAKm9oGTk9AQSCfjVi
+s0KwWpi3JiuPyoDX5FKd3kpVtKk9fe4BxzVR1I97Y/hXmEOFxKikkjh1wp6/eBWFf3FBqa
w95q2W7qkNo3HCSUqBI/8PPrVSuEZftUmT5SkMuLWpClJwCgLIGPvBH3Vstek7nddMaRiMR
WvZY6UurU48ElwrVuICfUJGau1otcSJra7yWoigW2UFT6xklbhKlAH5BP4VA2izS9QsNy2y
plEpme75p5TueWEJB/wU5qf0voaNpyMhr2lT5HK07AEqUU7c+vT49zVoQhLaEoQMJSAAPQV
2pSlKUpWPOW6iKrysgq90rBA8sHqrnrjritJ3y/+fJmuWNuWV3VH0cw48Nq0IQcubP4uOTn
n3sVTHrpDcssuOw0mMVPJ2lI5fQMBKT6JGCo+pIqfZck6Ks8fU0naq+3bKoYfa3BhoDlz03
HgAdhUJZVSJ+p41ynKW/5s5veVObVOuKVnr+k19C6hG662AEAj24nn1DayKna8Jxxb5B/uS
v1Go/SII0had2M+xt9P5Irsm+2ubfZmnHCPa2mkqWy4Bh1Chzj1HODVdvOkJzlrc0/EfcXa
pKgY5JBXAUOQOeVN5HzT2zVCt+oL5oO5PMzkeS62ol2PglqSnsr+Ko9ljg9CK29pzU1s1Tb
vbLa6VBJ2uNrGFtq9CKoniH4cyXDIvelt7UpwEzIrSykPjuQBxn1Hf51q/TWq7xpGeXbdIW
G8/lojwISrHZSex+IrYbFx0B4lIKLmwmzXlf8AvgUEKUr1C+ivv5rpJ8JrjFyAmPe4qeWyp
5TT23IyO4JxkDkVrbUFsVZ7gI7ttmW9e5R8uSQoFOeNqsc1jogKc8oR1pkrdH720ffSfQg9
/lWfbWVtXNkKeZaU40thbboKFJSUkc7sA/PNWG2MXZLGDZZflSGVFK/LO0FbBQTnp9psGpO
C3cb15MeG+2iTI3ZQtPDu5Db469PeCvwq1veG8lUuHKcdZkmMY4U2RgOgJ2Odenu4I+IqUu
MJti7zmozKWGlMMLBH5JKVhakkg4x0WOlYcOzp06uF5E2Kmb5bzzraUblSkJ98IBI6BWeRU
Le7cq6aeuwYkqTCns+2oWEbkFY3KKN/YjGMGtKFWehJ46V2GDgZ5/XWSxGcmFCGydxJQN3A
wAVHmto6WgwtQxLU4+0oOSlSo7joPvJbRHQn9YFU9xUE3C1MOtN/7mbTvVylI3rzkenOatG
nNYWSfcG4VxtcYqdSzH3SGkKQhpCdpAUSCMnkE5rO1d4YxG4T120yzIBQraqEpBPfBKM847
9/hWRZ/DWZPFrdutxiPoioHmMORz5vlq5LagTxjscZrnULkCJY5blvtcB6PaD7I7EmxCp9g
9Er3AnKSMEGrLoq1wLVpxi2T3YRmOPmQ4y2oAJc4UAB14G04qwojWi8somoZjym3eUuhIO7
t179MfdUJetAwbkhlMVSY3l5ySCvJySO/YqUfvqgap09MtCluXNCA27O9o9oSolIGcbvhjf
+ioC9iyyyxBgzXX8TS1HOfdDSlqJKj3OSMH4mtnrLzHiTZIMe4Lety4KnW4+QUI2JKQoEdc
5qz2lmU1Luapb4c82VuaQFZ8tvakAfDoT99ZzcSO075rbKEL2BGUjHugk4/EmvalKUpSlKV
5SGGpMdbL7aXG1jCkKGQRWlFyvrPrWU8xJi2S12KOptwPBKkoSpRC9uO6snmqzYYdquepJ1
2ucpBtFvcLxCgEe1KyShtKeg3bTx2AxXnqm7TNQX5dwnMSzFIxEiulLZabPKenAT+usawpc
+tdoZcY8kNymglp0ZyoqGVEcdf6K+h78rF4sA9Zqv80upuse4/wBi5X95X+yawtKf2o2f/s
LP7Aql6ka2eITlw084kaihxkqXCk4CJzJHIQeygKtWl9ZW7VDbjbQXFnRztkQnxhxtX84+N
ZOo9M23U9uVEnte9g+W8gYW0fUH+boaoly8KJFscek6d1G7a45QFLbccIBWnoSoHp169Khd
P+JFz0o63Cvkr6VjbihY6SI6s89ftp9Km9Vad0/4j2967ablI+l4qcqQkFKl99q0HBBPY1p
8R/ou5ttyoftDwVsfgSG1JUD028c854Iq42bU0uzBf1fvj0VbXK7NdhuSSOqW3OnyBwatkT
xYsN1/1u1dZfY1ngl1vzW/0jI/TWcPDm3TY/telb77PBke+I6m0SY5PwCuR/NVSvXh9rSMg
pUxHucVtRKW2CCACc+6hXI+Qq4WHVtntVvt8W7Xpy3uxW1NuRH4ZZSr0zkHkeoPNWS3XHSl
5cZlQJEB51tW5spKUrScFPTg9CRU/WFdUuewOLYbdceQMpS0ElSvgN3H4+lYN1tqfJgSmmn
lqgOFaUJeCcBSSFE54OATxVeXdrNbNIymJKpMVxLLjXslydShx0qyrd6HPOCOO1fPOU4HRI
PT4VyBhQJyc8gipO3W5c4rjsIUp9xrCUpODuK0gZ+ecVY411+hb7dvMQQpEJbDaFe4ULUlC
VfeAD+FQpcW5LffZYC9iNqXEFQKUjoePWpi1WRm6abud9uNwW4IIDQQkJClFR7kkVnxtWXZ
NsjRo2oFSILzghPR5SP3pKhgK344HUdSRUUqfqFd7vDaZjcV9TamJS2VAhaUoOQDzwdnUet
TunrlHuNxcZXcDGkXK0LjOQShSm1uJb2pWVdOic+tZr+jdVuXeNfrKu3zHApDodaeyN4SBu
IV6jtU9FkeJM63vCREbgOwFJWktBKVSgT7yQDlPA56dazIOqNbMsmU/ph2fBz7qwAxJIwOS
3k/HpXd/wAS9PT2FQH99vmOD3GrpFKUBWeNx6Vktac07qYBUqxIYeSSoPMICUOD1StJweo+
PFeNk0UbPqu3yWLuZMWBFdYQw+MOJCjkYwORz1q2QIC4b815ySp4yn/NAUMeWNoASPgMfpr
NpSlKUpSlKrurLg9B03OkPFMfy1gM7TvW90wlI/hKPAHNfPd2hFm5ix2tLq5DyW0y0ZHvP/
aKR6JSTjHwzWNdJkZKolthLAiwclbyRjz3c+8v+YfAfGpu8Xa0DTzDaojqtRgpUuT5qtsRK
TlCU88qxjPxJ5rDtpgmdbZkiVJk3ORPbWrckbQncMqOeSScjt619A35IReNPAZx7cs8nP8A
vS6nqx7j/YyV/eV/qNYWlht0naU+kNof5ArXviDcrbcNZtWSWsR5EdLa4z3m+Xkk5KQ5jLa
vQnKTxnHWsido2XdLpDbkqkpkIyYl8ipCH04JwmQnv04WODVmtuoJ9mQLdqptQkIB2T2WyW
H0D84kfYV6g4HepyVGiX+yOR3TvizWSklCxykjsRWhde6GuumXW3VrXOt4OGpe330DslZHQ
jsahHNVXUSI8xMxSLjFASiag7XFoH5q8cL+Z59auci6fW20tT9V6bUGUt4F6tgJcZPZSkjt
8O3wquXTQF0ism52lbWorYTuEiKdyvjvT1BqFM1tcX2dD7jSQfejyk+YhJ9ArGU1Jaf1Nct
KXJMq0R07XE7HWvMK2nc+gzkGt4WO+XC/WNVxtj0VctLKUKgO7gll3PIUvG7kfCvbUdylQ4
UFcrTYuqX1Bt5hnDim1kcYBGCnrzxUTI8MNK3pIkItsi1PjBIaVswSAcY5HftXbSOmI9h1B
IZb1ZKnuNI96A459nPcjPPwq81wpKVpKVJCkkYIIyDWuPEi36TmvgXFl5dybCUJEd1LbgQe
hSF4SsA9hWnr5Z4ttlKS2ue00FYQZkTYVJ9cjIrxEJl8sot/nSn8HzEN4Vk593aBz061a7b
oDU820t3S3tEKU0PcP5JwYPQZ6qyPh0q2q8HpM6zIVJuSUXR10uyHFJK09CAB8e5NQV68KL
xZoTs4z4rzTKMlScoI+7HJqWZtdhV4fP2llwRbrKQh1bRdILq0HAwSD1OeB34rWyHpNslht
hK2lNuDew4CdygfsrT39OlXTUulDDtMXUlrZbhvS4qlyra04DsykgrQD+aN3I7ZqE0swhvx
HabyWktecNwOSnDSufj61dtI6xkaeWLJOt81+FHJQzJbjK8wpxlJWlI56AA/rrZsa6QpavL
akt+dxuZKwHEHGcFPUH4V1u10atEL2t9t1bQWlKvKQVlIJxnA5wK1/wCJmqIrVqtj30eH2p
LriFtzYnTaB1BwodeoI++vLw4FhuU1+RaGpdpXDKXHkMTSuM6D2KVdOnQjI9auwdft9xuE6
RA3RlFvyXo5LjjmcA5QBxg459KnKUpSlKUpSvJ4vjZ5AbPvjfvJGE98Y71UNezJtmiOX51U
dcW3MZislGVKlKO0LOegSDx99aKZEuFbXNRyXQX5zjjMdaj76lEflHPkAcfM/CoNtQbWFo5
KTlKSPwr3aSl10CQtKE5JWpYyRnrwOc/01n2N5Iv9rAiNuKTJR7pyQslQxnHoOw9K+kr7ze
rAP+lrP/pLqcrGuf8AYqXj/gF/smsXTBzpa1Hj/cbXT+SK0t4r2mVL1/Ncjp81QjMqDeQFE
EbfdH53I+ddtFa8ummLgza7mCIwUGlsyQoLZT091R5Azzt6delb4BQ81nhba0/MEGvOHDjW
+KiLDYQww39htAwlPOeBXo800+ytp5CXG1ghaVjII+IrWOpvBu1XNtUzTjwiPqOQ2VbmFfA
d0/dmtXSGtR6KmqivolQCtXKSo+U7j5cKGKzYepI0R0TrN7TZLnncsMOAxVpA6bDzk4xipp
erdM6jV7JrSweyTDx9IQE7VZ9VJHP66K8K3ZaRN0leY90ZQQShw+U6g9Rn/wB8VfPD5+Val
Ktd4t91auL6iVuOtqXHO3phWSBx+NX+ldfLQHPM2J3kY3Y5x867UqmeJdhgXLTj8t+0GbIY
SAHGlBLrac5JBPXHp860ylyRHURa9S+zLQopVDlbmSg9xg5RUgPrOhDMt7T8G5Bn7EiOwlS
s+pUyQc1vmwhIsUIpS4kKZSra6pSlAkZIJVz19ayhJBmGL5TuQ3v8zZ7nXGM+vwr1UlK0lK
khQPUEZrFTa4CJAfTDYS6E7AoIA4znH481V9TeHrd6vjF7t84W6czglQYC0uEdCQe+OKrlu
iXm0wJ8O7MGY5pxSJMNxpr9+SrO9AURyCDyK11eVzLHria+Dh9uSpwFfosZ5+5WK2bphEHW
mnhIjzJFsucMKQURpCwgKJyk+91BCR+mq9I8LtUuNPXsXGJJmOFUgqYdVvWojPBAwTmtj2z
UD83TsVS4QXcUsbn4Mh0MvZT3AV2JGc9K1r4q3SPcrZZkt+2trW8+8pqSrcoA4HunJBTnIG
DisnwXYaak3Wa6FpCG0NFTiglpSSe+Rjd99bkWy26GicgNqCk7VEDp8Oo+FetKUpSlKUpXj
KlR4UZyTKeQyy2MrWs4CRWmPFO+TtS6rj6RtUtlyJ7pcCSNoc5JK1eiRzVHuCJmprgiDZ4z
smHbWBHYKU+6lCeVOKPQbjlWT6110rY27zehCKgsjcpaQ+lsOgHhIV255J9BxWVqGM9AHmJ
t8XyELLTbsdBWwskdUKV9s/E5qLsSlxtQ2x0IXvRKaUB1V9odBX0nfSfp7T4xnMlz7vySqn
axrmcWmWf7gv8AZNYumDnStpPXMNr9gVC3qwWPWF4m224R3Ey4KGnGZSCErQFAkbSOTgpPB
z1rw1FZ5jk+MqfZImobcHCVLWkJkRkn0HRYH41bbe4w9b47kZCkMqbSW0rSUlKccAg8isis
K7tSXresRJDjDqSFBTaEqKgDynB45HFaWRrO56M1Tc4EZkJib1lqISdjZzncQrkDGemOuea
u0bUCfEXTq/Y2IKHorifaIs9IcaeBTkgKHKeTwoela/uehrTcJq4NslCz3dB961zl5bc+LL
pHvD0qp3W0X2wZt91iSYyN24JWMoV8Unofuqb0lrbUGnZCGYT3tDK8I9nf5Rk8A56jH4VvT
TFyv8+I6dQ2dFueQRtLboWlweuMkipll9qSyl5lYW2sZSpPQivSlKViXRhmVaZceQ75LLjK
0rcOPcBByeeOOtfP2q9H32NLcuzraLnEdIUmbCSFIX2BKU9DwM8daxdFQWbhfokRubOgXEv
ZbW00FIGOfeGQR0+VfSqchICjk45OMZrmlKj7dbfopEg+3TZiXFlwJkOeYUfBPHT4VU3mrr
d7jd3YF4dkM7Q2Y0dXlqaVyCkpXxnHcEZxmqFrGxyLtqJV1abeb9rfUh1p5G0spRsT15BPJ
q0fT2idI6gdbksTPboLTbPmhv3VYRtPAxzjrn7qmr94k2vTrkGPHguSo8lKVIeYIS0lBPOD
6j0qG1k9a7s7A1daZCVLtU1MaYUpwVtKIB47jn7wTWubxAiK1FcLdESkhM1bMRkOlCkZVwA
FcbecdRitreHdhRarHK09dor6nH1F15mTH/JHOAQlYyFDgfGrrbbczaoKIUcr8lsny0rVnY
knO3PoKy6UpSlKUpStfeLlzlW6zRsIbMIub3gpQy8tOC22B1IKuT8E/GtMxwuDZHbyqRunX
VxyOy2gDIQf31fwJJ2j5ms65h+Np6ItSH41tcSSmOwvYl0dAVHuSc8nJOOABioK0XCRapqJ
EA4lLyhsjkpB4IweDnNWy7SQ5AQ3NmCVclN5XI/PQkceW0nolGOMgD7Kj0xmBsbBi3a2KdD
RVKktFO7IUhAcHvfDd0HwFfRV8z9YtPYx/ul3Of7yup2sW6cWmZ/eF/smsTSp3aSs5wRmCz
wf5ArGd0zb5OpnLpNZXIkuNhLLgBSlhKe2QftEknPp8q66Jt91tenhEvDi3JCH3dqlu+YfL
3HZz8qsNK8n2fPbCPNcbwoKy2cE4OcfI96oHixbYMjTX0nOt/5SO9sK2yN4STgHI+7g8DNa
ikWQO2pu4WWYmQ2FhhxpBKH8qwQCn87uOPhXki73SIymDdmDMisqI9lmg7m+B9k/aQcelbG
05fbdMtvstn1AsKz/AGN1CEutEcAJC+oznjk/Kr5oyDFjWtzFqtsCQp5Rebguh1Gexz2+Xa
rJXAAAwBgfCuaUpXVaEOtqbcSFIUCFJPQg9qokrwvgMrWrT94nWd8jKW2XyWwf5Oc4qY0vp
q5WhXtF3vJuckoKcqZSAnnqFY3dOOTVlpSlK67UglQSAT1OOtV+ffUx0TG34r0OM2sBM5pC
X0EnqSlOSk59RS+6ZtOqbXvSxGW45+VZkKRnkgYORg9AKgYOhn3tP3TT8ptMVkLQIhT77QI
94uJyd24kkHNVaRbTp696hs7DG2JKbaW23kEJCXGyDjkge8oc1CWix3TUuoZFyW0v6OblOS
HZJSCE7crCcn14/Gt82yQ/LtrEiTGEZ11G4tBe7bnpz8sVl0pSlKUpSleUmQ3EiuyHlbW2k
Faj6AV84+Jt7kXO/wDsK5ReRFKlqG4lKXF8lKfgkbU9OxqAjzmlT2VyDtYjNhCUoASdg6/J
R9fjUhLuAn2pb0xwqQ2VAIQfdLivsgenA+4JA71EwGoiUKefllp1rC0JSM7xzkZ7Hp+Pwrh
T0m7zEpJSXHDgAkJAHoSeAABj5Cpe1xXVX2HNluFLDUho7nFBLjg3AAJT37fDFfQ16GdQ6f
P/AEh0/wDoqqbrEu/9hZ3/AGZz9k1jaXIVpS0EdPYmf2BUrSlK4JCUknoOai7hGgaq026wH
VORJjfC2+vXIIz3yK+fbxYJtgvxZYQ8kNOpcDymiCzhfB+OMjkdas3jH7Yi7RFvMMuRno6C
l/y8Fax1OccfIk8VQW34zbTSW0qCt/vpUMpxx+cOT94r6P0db7fHsrM6HbYcFyY2FOiIrcl
WM497vVgpSlKUrWmodOaXn68ddl6mft8xSEl2MHfLJ4wkpWeny5rYFsitwrbHjNSHZLbaAE
vOub1LHqVd6y6UpSuiXmluraS4kuIAKkA8pz0yKpFt01p1nW9yhNQZgcDaJbm+SfJUpSjgh
IOcg561eQABgVzXmWWlLK1NIKiNpUUjJHpXm1Bix4pjRmG2GiMbW0ADpjpivZKdqQkdhiu1
KUpSlKUrioXVdpn3m0eywJSWFpcDpB/3zbkpR8AVbc/Cvmm9Wq626dJcvEZ1p7ziFqcScLW
TkkHuO+aj0qACztQrcnaB0wfWvNJee2sAkgEkJHQHuf0da7PltTgSynakDaM9T6k/fVs0zq
K1RNR2yZc7eyi3QWPLQ3t35V+c4Rj3lE5P/wCKz7w+/O11ClTJan/MkMusodQG3EM7wEbkp
4BIwcYJxjOK3Zev7YbAN2Py7vTv+SNTdYV6UUWKeodRGcP+Sa8dMo2aXtSQScQ2uv8AIFSl
KUriuEIQ2gIbQlCR0CRgCsO6XCJbGW35aFFLjqGQUt7yFKOBnHQZ717Smm5O2O/ETIaWDu8
xIUlPzB9a1ZI03BnzRb7hoJ2OtqThcq0vpCNpIwSDyRjBIxW1IUNm3wmYcdO1lhAQgE5wBX
vSlKUpVY1JoO06lcjuyE7HWnw4teNxcT3Qc9jj7qsbDDUVhuOw2lpptIShCRgJA6AV6UpSl
Ydyc9kgSZLSUpdDfK8pTj4knjjrzWBZrzCu1u9ogSGZUsILZWoBBcUnI5x0BIJ4zWZZ5suf
C82dbnID6VlCmlqCuncEdQe1Z9KUpSlKUpSlKVQ/FG53K2woCokd0sF/K32JXkuJX+aE/wA
LPPBBHFUq4a5jT1xrTqCIiS0ycutXhkodSrPULb4HHHKRVbusHRVxiPTLbLmWd9O5Xsjzfn
NukdAhQ5GcjrUB9B3BDJdiBqYlSSCqM5vKOcHjqPTpzWM3GTGcWLg0+ysDKGdhSVHtnPQV6
WcpTcmpLzSHm4yw4tlasBwAj3fvNS9okLvPiBGlSnEFUielbiyvaMbs8Ht6D7hX0LeEhWpL
Bns68f8A0jU5WDff7Xrjzj9yO8/4BrppznTNrI/4mz+wKkqUpSlcEA9a8JzaXIi90lyMlOF
qdQoJKQDk8ntxz8K1ppy9P3DxQcjuzkSIiS67Cf8AKVl5JH2QroQnJ5I7VtOlKUpSlKUpSl
K8ZUVibFdiyWw4y8koWg9FA9RWDp+wRNO2lq2xCpbbSlFKnOVckn+epSlKUpSlKUpSlcUrC
X9F3uCoOCNNihRCtwC0hSTzn0IIqgTvDhm7CRO09qJD7UhZUpmSlMlknPQHqOaot18LNURF
F1VrS+g9fYXN5HP8E84qCVp6+yLiuOuMtiZHQCtLo8otpAyCT0AwM8msV6fcnYx9rkvvtAF
DSnfyiBzzhRzj7qyrLCscpl+PJWpEl1hW1947W2FgZBAByrPTn16Vn6bsiG7tp6R5+XJExJ
cT7MpRbAV7vUYIPPIPH3Vvi8YOqNPZ6+Y/j/FGpysC/f2u3LP/ABR39g1107xpm18Y/cbP7
AqSpSlKUrq42l1tTa0hSFgpUD3BqJZesthjtwfMS0iE2hCVOAnYFHalO7HUnt1qYpSlKUpW
OxKL0mQyY7zYYUAHFpwlzIzlJ746fOsilKUpSlKUpSlKUpSlKUqneJWoLpY9OrFoiS1yXhg
SWWt6WACMk+hxnHFay0pq5uTp26W25Xn2Ca+6HW3kK8lT3HvAqAIyemVDms7w/wBTWbT04M
wp0dDUxSfaUXFJadR8UrTlCh9wNbtadbfaS6y4lxtQylSDkEfA1jyHrdGkIakLjtOzTsSle
AXiB05+1x2qJm6C0vOc8xy0Mtr/AITOW/0JwDVXuHgraJXEa5y46QMJSpCFgD06An7zXLHh
EmFdYMqFfJDTMVbbimSkkKWnqRk8Z9O2TVru/Op7AMfnvn/06nKwL8caduXf9yO/sGuNPDG
m7WPSG1+wKkaUpSlKVWrzDjTbgqxLbCU3GO8/nYMJdTsCVg9dwzU5b1Oqt8cyDl7y0hw4xl
WOeO3NZNKUpSlKUpSlKhtSvXaPDYctIUVh9IdCWfMOwg5ITkdDjuKlmd/ko8w5XtG44xk45
47V3pSlKUpSlKUpXCiEpJJwB1JrStw8Q7pctUKfsmoYsFCF+QIU5OGlgHG7eMg5654xmpp+
/wBlYQWtc6SjwvPykT2GQ9He+KVp5FQ7vhppXUrKntJ6iZQ6ejCl7047Ag+8KjmtBa/0xcW
nYSHZTDKwvbEmFKVjuMHGPwr1uOv9QQLi0NQaaTJbiOq8r21khxHrhYG3PHBxVk0bqzS0yS
3MFzlWV4kj6PenKW0vjrhQwB94qUvt81y5Ked05FtT0FB2oKpCVrV8ftADPpUfa/EDWbNyi
xL7pFaGXn0tGQwlWE5OM9wfxq33fP1r0/jP2pH+bqdqO1Grbpm6KzjEN05/wDXexDGn7cP+
itfsCs+lKUpSlRN4cajXC1yXExQfaCyHHiQpO9J4RjqTgde1ZMR7ZLfhqYQyUnzElKh+UBJ
yQOvXr8TWbSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKx5c6PBDRkrKA84GkHaSNx6A46fM171XNd6iiad
0vMekbFuOtKbaYKsFxRBHzx61pPQOmzeLwXEMxJojNl0xVPAb1Y90FJ5Iz1571k3+8/R1zT
Z4RTZzHKxLMJwvsKWrBwEHjjoe/FeFsTGu8zYrTrNycYTuW9aHVR3to6q2dCR8AKtTesjbU
tQbXqeRbvJGxMW/Qis8nPLie3bnpVst+qNQvxFJuGnolzx+dbZjbgUPXYo5GQagb7OsV8Sq
DO0Fdo8p5Kgh5qAnenHcHoSBUbM8E53syV2m7pcQ4ArypaC2oHHAynIz91RETROtbXeYCHY
ch2NHlNqUY0nelPvAkkA8fhW4rtn602DA43SM8/wBzqcqL1QcaUuxxn9xPfsGvaw86etp/6
I1+wKz6UpSlKV1UhCykrQlRScpyM4PqKeWjzPM2J3427sc49M12pSlKUpSlKUpSlKUpSuK5
pSlKUrCVaYSrsi6lpXtaGy2FhagCn0Kc4P4VrrVOgbfre8P3Kzagj+fny3WFq3hCxwcYOU9
OmKkoOlr7pfTLT9qh2qVf2ctrd8vZ5rOeEg8c9OvpWvWNAas1BdZ0i4Wb2d11wuOOOK8obi
eduMhVbM0poK36JfcnF9p5SshUl/3FMowMJHOME9Tx2rE0rYX5t+my7vb3JEVhbjUJcrbsS
kLyClvGec/ayc1aZulLHOQ8HLe02t9ISt1keWvA6YUnBFeDGlmLXZ3IdvmSknzg+hx94uqS
oHOAVdB2qhrtHiezcHZUO4OnzVFewyWnG/ljjH3CvW26e8QEXiHcp0O1LdcfQqQ8nCXQnuV
bSAcD51ebsAdVWDrnMj/N1OVGam/tWu2f+JPfsGvTT5zpy2HjmI10/kCpClKUpSlKUpSlKU
pSlKUpSlKUpSlKUpSlKxp6Jq4qkwHmmn+ynUFSfwBqj2nwzB1ENQXp9CpfmKWtmMNrTivzV
diPUj1qQ1+ZM9EK0Wi9t2+7reDzLZUoFwAHjKQcc+vFZOjGdYMx3VarkxlkDa0htIKxj84q
HH3VNR3oV/tIcLHmxJAILb7f2gDjkHtxWTHjsxI7ceO2lplpIShCRgJA7CoqZC1GZEp2FeI
yW1oHs7L0XIbVxnKgckdfxqQfhJn2tUKfhwPNbHvLJSFZHOO4qpTfC3Tjq0pjszou7OVx5S
gE/DBJ61jMeHNmtV1iP/Tt0KmXkL8p18qStWfdB47kVZbr/bTYvnI/zdTVRupQFaXuoPQw3
c/+A16WEbdPW0ekRr9gVn0pSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSleQixxKMoMo88oCC7
tG4pznGfSvWuK5pSqRqzQzc7zbozep8V5tSnffkLU2jjkJSOR91VO3+H2qrHeLZKcvTj0VU
tAcEZ10kJz+cD2x69K2Ndc/W2wjPGJJ/yB/TU5UVqrjSV3OcfuJ39g1k2YAWSAB09mb6/yR
WbSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKVDS2ZT09Ud4h6IELeJcRtCcjCUhQPUE
KJJ7Gqfa39X3SUIk6Uw0q2TGQ8uOCSkHOUgpyFZSU5zjGatV1/txsA7bJR/yU1PVFaq/tSu
+f8AiT37BrJs39hIH/Zm/wBkVm0pSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSldVoQ6h
SHEhSFDCkqGQRXRmOxHCgwy21vO5WxIG4+px1NQt1/tysHH5kr9lNT1ROrCRpC8EcH2F7r/
INZVm4skAYx+5m+P8ABFZtKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlQF051lYeO
A3J/ZTU9UTqz+1G7/8AY3f2TWZav7EQv+zt/sisulKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSl
KUpSlKUpSoG6f25WLj/e5P7Kanah9XkjR14I6+xO/sms+2Y+iomOB5CMf+EVlUpSlKUpSlK
UpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKVA3MZ1lYjk8NST/AJKP6anah9YZ+pl5x19id/YNSF
vwLbFA6eSj9QrJriuaUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSq9dAv672EjG3yZW
c/JFWCoXWZKdF3kp6+xOj/JNSVuGLZFH9xR+oVk0pSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUp
SlKUpSlKVAXIE60snPCWZJx9yKnqgtbqKdEXgj/ii/1VK28bbbFT6MoH6BWTSlKUpSlKUpS
lKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpUDcOdbWb4R5H+hU7UFrk40PeD/0Rf6ql4f8AuFjjH5
NPH3V70pSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKVBTv7dbT/wBlk/rbqcqB12nfo
W8p9Yi/1VMxARDYB6htP6q9qUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKgZ/9u9n
5/8AlZPH3t1O1Ba4x9SLvn/iq/1VMxeYjP8Ae0/qr1pSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlK
UpSlKUpSlKUquzyRr608EgwpH3coqw1Aa6IGiLtn/AIuam4wAisgYwEJ6fKvWlKUpSlKUpS
lKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSq7NOfEC1D0gyD/lIqw1X9e/2jXbH/AH9YqdYADDYH
QJH6q9KUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKr0vH+qBbeOTb3/20VYKr+ved
DXYerBH6RU8yMMNj0SP1V3riuaUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSq9LH+2B
bTgZ9gf5/wkVYKgNdEDRV0yMgs4x94qcZz5De7Gdozj5V6UpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlK
UpSlKUpSlKUpSlKVXpav8AZ/bk+lvfP+WirBVd8QBnQ1zBJGW09P5aasKBhtI9AK7UpSlKU
pSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKVXpIB8QoJweLc993voqwVXfEDB0NcwehbSD/4
01YUAJQlI6AYFdqUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKgZAH18hk9fo90AY/
joqdqueIAQdD3IOKKU7Ucgfx01YkfYT8hXalKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSl
KUpSoB8n6/wx2+jnf84ip6q14iHGhric44b/ziasiP3tPyFdqUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUp
SlKUpSlKUpSlKUpSlKgHgf9UCMe30a53/uianqrniCSNETyOo8r/OoqxjoK5pSlKUpSlKUp
SlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUqvu/wDxCjj/AKrc/wA4mp+q14hjOipoyQCpoHHX99T
Vl7VzXFc0pSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlV9z/4hMfG1r/zqan6rfiEcaL
m4ODvZ/wA6mrLSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSq+4P9sJk8f2LX/nBU
/Vb8QU7tGyk+rjI/wDVTVkrmlcZpuTu25GTzjPNc0pSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKU
pSlKUpUCof7YDZ54tavl++ip2q5r7J0k/jr5zHf+7IqyUquaqv8Aa4lskRHbwqJKWClCY3v
PqIwSlCepJzjj1qchK3wY6trictpO137Y47/GuVRo6piJKm0GQhBQhZ+0EnqB+AqEvDV8Dw
egXuK08lxSmIjzYCHk7RlCznd1ycjpnpUnaH7m/BCrvCaiSgogoZe8xJHYg4H4VnV4RZjMx
C1sKJDbim1ZSRhSTg9a96UpSlKUpSlKVxSuaUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKgD/APEJP/8AFH/O
ip6q34gEDSL43bSp9hIPx81FWSuagNW3BNphMTdkouJc2oVFhiQoEgjkdQPkakosdmQwzIU
l1RKvPQHshSCR0x2wDjFar8RNWXG0a9jOPQnjAgtKDezLZWpxOD7/ANwPqMVrh+53G8TFOx
RMdkhxx7DalOEZVknA6Y4z8q2nYLx4pSrcJjVtjSGZSvyftZ8tbfAG7GR7vf8AGtmpMpuI1
uSh58BIcwdoJ/OI/mFV7VOsWbAxCS+xJbdkOILoQ0VeS3n3iSARxjGPjWDL8V9MtMOiNLU4
+lsqbS42ptK1DonJHBNXCFMjz4jcmM82804kKSttWQQa96UpSlKUpSlKUpSlKUpSlKVxXNK
UpSlKUpSoAn/bDSMj+xJ4/wC9FT1VzXqd2lHRjP5djj/vU1ZKV5vOtsNKdecS22nlS1qwAP
nUfP1DbIHmIXMjqkISFCOHkhas9OCe9Ql10+zfnlKvmoRIs/2xBSUNpChz7y08qAryiOaMs
KJkrT6oSpJaDRaivpKyB0CRn1545PxqrueLknz0OTLJLZYbGFR0KUHQ6DyokjG3B6Gsmd4u
xZl4RFgKU1FZLbqlpQVOSBlJU2B+aQCfXOK8YXjCj6RcausJ9qL5ywl5CcbWyfd3II6gVe3
7jpqfppN4mCKu1uICvMfaBTgnHQjjmtZS5VusE5cW3a6XDtcaQVKixY5Lnve9gEcKx056Ct
ivuyQm3XaPqZtuA4B+TlIQEyN/KRu4IODirG15haR5oSHMDcEnIB74rvSlKUpSlKUpSlKUp
SlKUpSlKUpSlKUpVePHiKnPe0nH+NFWCq3r9RGllY7yo46f3VNWWlUnWWlLvrGUYjN+ZiWg
ICHmEN+YpTgOefTt3qBuXh1puwszLnqKbcZzXsuxcx1SVbCSEgJAGdw4x2xXlddJ+H0fRaV
NTfZxJQZUd5bpU4vaOQMjp2PFYfhpaHS3ctN36zsjzo4lxStAClhXGQ6OcfZxjpUzfLTq1u
bb7RATcnbWWQZbzctJc3qPKfMWM7U+nfNSUHTN3ttycXZZJbJbT5irtHS8SeQNjiCDxjkHj
pVkFukSbUmPd0W+U4oH2j8iQ2v0wCTjtVdg6ltCJrOnJ+nzDDLwTEShKHmFcnaQU9PXkcVY
rhp2xXuAY8u3xn2HleZ7qQMn+ECOc/GujmkrE9Y2bI7b0Lt7BCm2VKJCSM85znuazLVaYdl
h+xwULQyFFQStxSyCfiok1m1jS7hEg7fapDbIWcArUB+vtWQlSVpCkqCge4Nc0pSlKUpSlK
UpSlKUpSlKUpSlKUpSq+FhXiEpIB9218nHH77U/Vc17/aurnH7qjZ/xyKslK8kMNMlZaaSg
uL3rKU43K9T6niqzqe4ex2J9N59iLrkrbCSI63k5HvIKkd1DBJ7cVTr1dLDqHUMWUqNJubF
jbSJE2GUIQF5BOUqPKOucfjWyHnGI0lD8aI45IcjFLaUnagBPIST0STnj/2qEm6m1GGI/sl
ihNyVqUHmpVybHlAdDx1zzVWHi3Ih62lQLpGbbgNoLW2OfMV5gGQoKzgg9Pwqos69duF/Ht
93uFvsgQpkMtHzXFNqPRRPU+quoHAqS1ZI8PlvRZGnbgbbPjFLqX40dRbXxkA9Pe/nPNW3T
E69XqyzrpFn4uLake9sbcQ4Ake4W2z6dO+TXOqvEO/6e9lW3YPMQ42oP70OYbWFYGFY5BHN
V5nx1n/kw9Y2MhY80pdUMI74BHWr3d/ESyW/Sf0/GkJlIdJbjtp4K3MfZI7Y7+laEnXK66o
uLs+c+X333A2E7wAkq6AAnhIxV28OdQmxa1GnvpUO2t1SmwogFK3sDofTIIHb8a3jSlKUpS
lKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKrwBPiMo84FpH+dqwVWvEDI0sSFYxLjEjGcjzkcVZqVHXy4TLZ
a1yoNsduT6SAI7SglRz3yfStVawfuOog0/ctNR2ZoUGGmHLmpLidwJHuDA+JPTHFZ9rTpvT
ttdc05aWbtMcgiTJbMxLoCEKTuT35B5HHOKjb1aNL6xiP6iiXs2WSU+ZIiyHgpKlFO7IAVn
kenp0FarloDEpxJdQ/g+66lRKXB6jPOK823UsPNOpRu8tQUQrofhXRb+4nCUpSFEgDrz2z3
oHSMc9vwrJh3OdblboMx+MpRBy04UZx34PNX2y+MN7hT213TM6AGti2BtCioJA3biPhnHxN
SVyvVn1xLiy5aXLfBhxTLlxFMgIcSFlJwsYyrGMfHiqJetRJvt1ZeeY8m2xRsjQ0KxsbHb4
qV3VUnpCI/qa/PxY7KY78pspfkIxtaZJ9/CT+cRhIq3eKVpgadf0qu2sJZajLKMIGCUpKTy
e561uJTzbbBfWtKG0p3KUo4AGM5zWDF1DZp232W5xXt+dux0HOACcfLI/GpBK0r+yoKx6HN
dqUpSlKxblcI9qtsi4S17GIzZcWfgKi7PfZl2CXzDZYaVG80xi+FSEqJ90KA4AKcHn1qVt8
5q4xEyWkrQCSkpcTtUkg4II+YrJpXgoSvbUFKmvZdh3pIO/dkYwemMZr3pSlKUpSlKUpSlK
VXkqz4jKTzxaQf8A1asFVvXySrS5A6+1R8f41FWWsS53KLZ7e7PmrUiOyAXFJQVbRnGcDnv
VH8QPEqNYW2oVtllE5wIe3+R5iPLIJHcdcfdWv9SaoblNx5d/tka8NXOOVx5KAppcbCiClC
u4B5wehPU1A3KJbnNKxbxZStlbLhiT2iraVqOShzGehA5A6GqypQxgelSz0SO9o+PPabCX2
Ji2HiPzgoBSCfwUKjI8d2VJbjx21OPOqCEIQMlRPAAraTVk0joHTqxqeMmffnUIdMRKjloF
XuhJ6D4n7q1YA2XFOE+6FA+X3UM9M9qzkIt74dU5KdjIbQpTDSkbyTjITuHx9RUxZtHyJ5t
z8uVGZgzZTbJWiQlS0hQKs7c8YxjnvXbWF2huvRLRanFPW+2RxGL+NglKCioqI9Mk4/Goa0
2q4aguKYNsjKfkOfmoHCR6k9gK2bBZ09BvCfD1yO8tkkKmTmwEOCQkbt4UOQkfHpj4mqbrP
UybrMZgwHXlWu2JKIheO5az+ctR7kn9GK259eLi1MTa3NNy5rSmEFK2mtwdBbyoHsPewPTB
rx1NaI87RqHLTYpcOTCUMRmEFpaEuY8wJx9oYPPyrt4ZW2fpuFPN9S7HVLfbLHnqypYxtHG
Tg5IGPlWwgQroQe3Fc0pSlKoXiNdowfiWmSQYjaFTpqM48xKCA23/AIThH3A1r7Tl9g+3P3
GVKQ3OlTG35SiopSGkHIRkfwl447JRW0fDlxyZZpt2X+93Oe9JZGeiCcD9VW2scSBJil2E4
04ckJUTlOQcHp8jXhAuzNyjefHaewl0tOIcRtU2odcg15zNQ2yCuA27IBXcHQ1HQnqsnvj0
Hc1J0pWNLnw4CAqXJaZ3fZDiwkq+WetY0u8QW40kG4Mx3mmipQWoFTR27gSnPPHOKgYWvmJ
txcjR4y3osaOp96YOEqSlAVwPXJxip+x3YXq2omiHJibjjy5CNqug5HqOetSNKUpSlKUqtt
pA8SnlBIyq0pyr/vasdVvXxI0sojOfao/T++pqy1r7xcnoasbMAy7lDckLyh6K0VNK7bHCD
nBz2rTjmkJkiG0YDrk64kkSIgQULZTnCeF4KgfUDA6VAyHpraE2+Up1KYy1YZXkeWo/a47d
K8kKSVYWSE5OdtcD3j1I+PoK7gOFHkIWpQWQQgHgq6Dj1rbenLHbPDOw/WPUZZeu7+fYY2d
3lqx0yO/PJ7VSdT6tm35KWHlsuuY/dElKRl8gkhOf4Cc8D76gZNwkyYUWG6G/LiBQaw2Ar3
jk5I5PPrWNuH2cf+9ZcOcxFSpt63RpSFnJLm4KH8lQIxWWZdqfQtgCbCaW5vS2hYeQPTg4J
+dW/RGo06QS6m1ybJOXLwpa5C3GHQB+ZkjFZWsJz18g/Sds0pNgXJeUvy4Sw60+2oYUCUdc
8c4rW7rL7Si26w4hYH2VIINfRmm4D12g2K/uymmvZmUeUU5ypktBKm156neM5+FXMEHoaEA
9RXhDhMQGltR0lKVuKcIJz7yjk/pNZFKUpXVxaGm1OLUEoQCpRPYCvmzV92dvVyclhLinLp
IK2QrqWUnY0kfAnJrPZjqfhCwQHI7gTKTEjuISNzz7g/KKz1KUDdg/Gt+26CzbLdHgx0hLU
dtLaQBjgDFYt6u7FmjmbMW61FYTuWtCN4WTwE465yc8Vr+3eKUu7aotcCBFYaiPZ9pSfzeS
c57YT1+Jq+aii3uTbdmn5seJJJ5U83uBB6kHsR1HWqdq/SVxduenXYXtdxciK2uulxO5ByC
HDn4g/gBWxx065rhbiGxlawkE45OKj7LeUXmL5yYr8Y9djyMZGTgg9CDiubtYLTfUoTdbez
LDednmpztz1x+FY0zSNhnzm50m3NLfaZLKF88III6d+D161iWbStv0nLKrZGkOtytrJQVhS
WEjJKuTnBJ5+6rLSlKUpSlKVW0bv9Up3H2folOeen5U4/nqx1XNegHTWCM5mRh/6yKsla58
YLNeJlmZuNolSQIhIkR2lnatBIwrb3IIFVCe+1paSdLaxiOXOEUb7Zcl5DjO5PQK64Cj68V
RtT2tmEqNKaefUuVv85mQrc4w4lWCkq78YOfjUEB24rncenrxmvRtwtrQtKlJWkgpIPKT61
JO3lyVp1m1yAXFsylvNurVkoSoe8kfM8moxSsk4GK7uspbZZcS4lXmpJKRnKSCRzXn9pPA6
nFO/NcZIPFemQonjnFZMWbKhvBcOW9HV0BacKD+ismRqG83CamVKucl2QhOxLhcJUE+mfnU
nB1bcm2XI9wfcukNadnssl9YR6gjac5B6Vyq/QvZX0t2+Ww4R+RcbuTmGz/JPUVnw9ZtxlA
mZqFG1KcFu4hQCh1OFDofSp9rxQukh7zfrMmEnHusv2wL+WVJPPzqRVr67lG5OutP7SPzoT
qVD7sVms6+1F5rCGLppa5Jd4SUvrZUo+hB6EmppzWOp7alT1405CjR0KAW6LkgbR3OOp+Qq
Ok353X2rvoC2vk2CMgOzJMdSklwjokKHYnA464NRGi9Vy2PEJdiguSX7LKWsRxIWXSgJz7y
VHkJJHerV4r3z6J0kqK275T1xX5AXnG1HVZ/Dj760U24pbQlqnLTMjlLUJrAJIyRnPYJHfu
atPhNbZLut4c05DKUvBLiR9opSM/d7wFbyul/ttnUhE2QEOO4DbQBUteSAMAdeTWLa9T2a/
RiWnw3l0teVIwhZUP4p57H8K7S9LWSY75xgMtPFC2w60kIVtX9rkevrWdb4CbZD9madddAU
pQLy9x5PTPoOgqEh2zUKtP3Ru6XVtubLU4WXEDciI2eAAcDOBzWbp2TEYssOEblDkOx2kMq
Uw6CknHGMnOSBXGprMm8WxflMtOzWW1+yF1R2tuEY3fMdvSqm0i4aTnxV2yKbkw001bXUOb
m1oWPeKkE8KCionJ7962JvCUpKyEE8YJ7+lU7VXiLB0g4Y0xImTXFFTTEc42N9isnoapemt
f601Tqlm3MSYkZDgU4QqNuSlAGee57DtW42lL8lKnwlK8e9g8A12StK0BaFBSVDIIOQRXal
KUpSlKrraf9sZ8+tqR/nVVYarevQFaYIJI/dcbkf35FWWtDeIGv9TWjXc+JEuQQzGHltJbS
MJCkg5PqofGtcXO8XG9SjKuUx2U8fznVZx249K8dzr6CCtxxSSVbSc4GOT+ivImhB4ArsOP
Q5HX0oFgJUPwrhR5+BFTDky1uaUjwgwr6SalrcU6BwWiANpPzGaiAr0wMVzjPTPJ70USSSD
35rgL7HvjFcnGTzkVznCtxJ9c1239MKzjk1ylw5IzkV28wA9MkDntTzDvI4H39q7eaEjg8f
AUS6DyklJByCOCDXK31urKnHFuKPJK1Ek/jW8/DOzXGH4ZSZMBKWrlcQtxhTh44G1BPp3NU
fSFycV4r24e0KX5bio29WMKSEkHgeqsn766+Lt/Vd9ZOw0LzHtqQygZ439VH8ePuqlxUeY6
VlwJCW1KUSnOAOv49PvrangqzGN1kvIW6THggOBwna2tSyTt+GEjNbITfdK6gb8kz4EtAJI
C1DqO4z6Z6isZ7QWlJSEo+j20qSkpSttwheDk9c57kisO46CmPvCTA1Tc4r6GQygrX5iQOh
47ZwOnpUi9N1Vbk7fomNdUIb/fGZHlLWoeqVDHPwNYsfX0MJWi9Wq4WgpUUq9pYKm8Dqdyc
jHI/GpaDb7BK2TYEaGvDgeS4wlP29uArjvtP6ahblpOW1MlTIeq5FtRJ3IQ2pKChorIKthO
MEq++sly5SNO6cZfu8uQptpCErkFguPKVk7itKcgJ6c1VpN8vmsrPMm2KRFbhRj+TQpsOSn
XBxu2k7Wgf0DNahnR5Ua6yIkttb84KGSlwOEq6nJGc8fhUpoyddrXqCNeIrK3EpWpLu91La
HE4ypG5XGcc1vy1axsF+nKtsKah6T5W9TW04x35xg9ai1SpGnNS2PStnjLVCeDrzy3VFWxv
n3Untgnp8hVwQtDgyhQUPUHNdqV5PSGI5bDzyGy6sIQFqA3KPQD1NetKV4GU2Jwh7XPMLZc
zsO3AOPtdM/Cveq6gn/VIeA6fRKM8f3VVWGqzr8r+rjSUDIVPihWew81NWavlvxJSEeId6A
J/3ST+IBqsVl2p5li6R1yM+RvCXcHHuHhX6Ca9b7b27XfJsFpaltMPKQ2tQwVJz7p+8VhlQ
A2pzg9cd664yk8gAevWuc5GMZoPdOMYI65r1j8ymk4V7ywPdOCQeK9JjbDBShtTnmoWpLqV
pGE4OBg55461jc8nn160KfewVdqYAIyM5oUnsa7JBT23fzUOTz0B44oArqB9rjNMKA97jFc
gc7ifw9aJKjwocc81zyEkcgfOvRhh2S8hlIBUscAqAH6ausbxEvK7EiGt0MKtyB7G8wChP2
duxYHByDkZ7ioXR0v6O1K3clp80w23H0gc5XtO35+8RUNIedkvuuyCpx1xZWtWeSonJP41Y
7JZIqkNPT0JcaTHM2U2V7CWh7raAfVSuflir/4Qx37jYdQyAUoefSmM3sTgJwg4+/3qx9O+
D7k4A3p91hEZ7YplKeXEgAnarsMkjI9KmI3hzcHbr5bsp+3RmVKfbdjPlRJzsbRz/BQMn+V
iszVjGuGbsZ1qkYgxmEISlJ3F9eQSSgeqsD5A1jG9eJNkeb+kLaxPjIGFrZSNyz0A47k47d
6saNXtRNMtXG/w3YTy1hsxVAKcUd2AQnjIJ5rm0600pNekogzWGltguPFSPLzt4JyepGKlF
uxL/ZfPgvx3mnRuZfW2HEAg8KweuDVZi3NnWD8i2zJkB6Iw8potpcKDJwftJwrOAOPQnNdB
YYke3Ow7C1Ek26QhaJKWZe173OiEqwQR2UCe9QNsstsuWsRKulkYiOvEkGI+olk7QEh0J9w
BQzjB5rE1T4T31yU5cbdKjXFa3ciO4gNhCMYAA+zwPl0FZ3h5ZtQ6ejKdfskkzH5QaKnnwE
Jb4ytSf4oGBjrmpNdlvFy16w/IbkRIttiubXEuKWHHnQonYo+mR19MVToloehxlWyRGmxbt
cnWVQlMhaAwkqIUFnONxCSa3HblsxHfodhLqkxGEEuOKKjznAJPJPGaylS2m3VNu5bwUgLX
wlZV0APc/CvJtoJjqekhxwhZeCXQFFv4Jx6du9RVmRInSzeBdZ/lqB3W15KAGiRkJIAyCAQ
eveutx1tabU8zGuSnYjrzPmrCgD5A/j4PBqlaf1DartMW0zqnUxdUSoRlhKlKCRuJBSk8YG
Kudui25mc1IVe7op10pKI0ySoAkjIGwgZ+VWWq62pJ8Q3zu/8A0xA+/wA1VWGqx4gZ+rzIC
SrM+KAB3/Kp61Z6+WPERTqtfXkvJSlftJBCTkcAVW+1AR3Gaz7rOXcnmpTrIbUplCCoEneU
jbu+ZwKwgQlRxyOgPSsqE2l59O7bg5wVcDOM4r0AjuR0lLjbToSoK3KJ3EHIPTuDj5isQhT
acqSdq+hx1x6VIR7bFemtMOXeKyhaN3mlKylBx9k8dc8eld7/AGJ/T05iPIdaeLzCH0rZVu
QQodAe+DxUWVDnP3VwlXvDt+muSPexnHb51xk4+Oa56HgHA4oDwOegrsFApx3B45611zyc8
eoxXOTu90fIUOcdAQO9O/vYwPSucBKVEnNSEm+3CZa41rcU23Di8obaQE7lfwlEfaPxNcWa
YzEmrkPOuNFtlZa2dS5j3B+OD91eMGOJUxpp1WEFW51Q5ISOVH8M1MtX1Ty7pIW4hhD+1bS
AkbwUe62kE8AAHkfCtq+C0hmFoKfLkKCG2pTjjivRIQmrVpXXVq1c7IagtyGlsAL2vo270E
kBQ56ZFWWuMgHGRk1rC+a+1BdL+bPpCKVpUFNLdcYOUKSrClpPTb86gp+jdX3mWmfflwY4X
wkuSQlScnlQHrjtVZGgrisPMxnYTrkXcpS25yFBY25CEpHJV1+FYV1l3e2ZsDs+QG4Hu+S2
vCEE8qBx1OSRk1AhRScpJBByFAkEfKvZubJaLLiXj+5wQgHpgnJB9ckmp206nQ2+1HmMyG4
jqk+aYkhSTgHghKiUnBxj5Vue06ztlmtbMe+6hZmO7C4iYEEB1srKU5wPtDBB+WalYmuNLz
ZLMaLeY7r0jltCM5V+jj76nUrSsZSoH5GikJUQVJBKTkZHQ11Qw02646hCUrdIK1AcqwMDP
3Vy4028Eh1tKwlQUNwzgjofnXeuMAZxxmq9O0Hpq5z1z59sRJkuH33FqV73zAOOnFZ8LTll
t0hqRCtkdh5lrym1oQAUo9AakC02pYWptJUOiiORXeq6w3nxDmOFSuLa0AD0+2r+irDVc12
rbYGVdMT4pz/3yasdfLniYoq8RLzkJH5f83+SP01V6VMwVxpem50R5bDciMpMiOtwkKUOi0
JPfPunHwNelm0hfdQwHZtpt6pTbCwhflrTuB6/Zzmuto05cb1dvoqNDdQ+0R7Sgj3mwFAFR
B9M1K67u1ikOx7LpyCyzBt2UGUEDzJC+hUT1I+dVcMPmOZPkuKYQoJU5sJQFfwSelWXULrd
+urf0c4y8h1htJcDflIjbEjeAOyATnJHyqAmLiqYYZZ81x1kqC33F+6sZ90JT2H9NYRHNAM
n7q7ZwkHrXKkqSMEY9a4xkcHiuQNuPxpyOU9RXIyrAz+imdhyCDiucJ7E8eorr/NXYtqwDg
fEDtXJwDg+mRmsx6zXCLIjx3opDktsOspBCitJHBGPv/CseCEKmNodUtLK1AO7DyU55Fekt
9p2W8uO35TK1e4hXJSkdBn8KuUW7OWbwmXCbUUu3qcoAHIw0gJCiPmQB+NbI8Mrc7EtTV6X
DWo3FLbLYGAWWEDAJ9QTk/eKyb74hs2h6TIjOsXBlsJQIjRIdQsFW8q44HQDNQ87xbsEtcW
QxDKJ0ckpMtCglsEYVhSMn9FQsvxKlaegriW+6ou8qWPMDygS3EBz7qeAVHoea1pOnz71KL
s+ZImvqPBcUVcnsB2q0aZTZW5Xm6kDLcARSgK8rDylHhKm8DJxj7XTip20aS0JcwsSNbLkS
ZaiUgENKI6gEKByqqhqvTX1fvr1riyfbFIeKEpScuEbUkZSOnXHxqDeYlRlJMiK62QcjzGi
AfxHNe7G5cYIDBe3L3gJUOQOo45q0hu3XuNGtomLsU8NpZEeaF+SsBRIws8g5V3GPjUB5Td
ru8iJMdWfIKmlORFj3j04J6irJbbfc4D0Oda71OhuSVbW1OsuBKgogA7hlJ45NbBtaPE+Je
YsabJiy4LjgLsgISdiM89Mc4/XV1t0q6PrWZcFtlv2h1KCHOQ2OEKI9Tz8qkcjOM9aUJA6m
uaV5PSGI4Cn3m2ge61BP66w1agsyZTcU3WH57mNjfnp3Kz0wM1gx8/X+Zzx9Gs/5xdT1VzX
KgLHHz/yhF/zqaslaQ1feoFjmaqjT7Vbpci6P7WCHkrdb9zAUoYykfnDkHJrVfkKhqxNiOp
8xvLYVlBHorpyKyZsm0Oxmm4NueZeCSFuOP79xzkHGB24rs/cY5sDVrTbGm5Db5dVLP74pJ
AAR06d62rofxFststLFrtWlrip1tAVJMRAcKzjBWe5yfWsPWHiIzHW49atNyrVdpaPKdmym
Q24Gup2+pPqelQrj/hpPtCY0a03pu5KHuKbO9biz2OTg5PwqTt8idbvCa5WK52d+3Atqdam
SWwlDiioYQB13kAgfzCqdNfbsFgcsSY6TPlhLk145Cmh1SyP1q+JA7VgwrDKmW2dLbcbIgx
w+tscq2FQT92M5+VRzrKmXVNOIUhwdQeD0zXmnp2PFcgDI5471yMFJyo4+VdSc4xxn0rk8d
BXOMdRXIUdwOPhXBznt7vFdt5PHAz0xXKwErIIAGB+ququvHpROFHnGcdQa9Gnnm1pWhavd
BSPe7HggV7toWGn5SShGSGkjv73oPgB+mugYfffdCAV+WMuLA4SkEDcT6Vtx62QdX3LTulb
QpEmy2tjzZklo8EkcpB7En9r4Vbb5oKTIcEmz325w3EpQ22wiSUtNIGBwMenOKgZ1t1nYpK
GfLg3lpZQt5yMlLEx1CVZwehUT075riR4k6GWoyHLM9HnAKRv9jR5jeRgn5g9jVZFit2snz
LVfo4mNss7Q+ptpLqeQdyk87wOvFRCvDbVf5STCtwcaD6mkpS8krSOyjz0I71CvWK/b21uQ
JMrck7ClClgoQdp467e1XbTV6kTlN2+aGLE0hTaGAxakZW4o8ElfTGMmobWmn71oXUXtjU+
Q4JJ8xqcgkFRzkhR9e+PSrBozV8ZMYIbYjOTZKgZki83HCFqyeW0nPr8K2RdNA6YvrRdftj
CH1gKEiMPLUD2II61UbpoXWSGJEP2qBqOE8fdFxGHmx6hfY/I1XrVHtOmJZTqnQkxCnMoS4
kqfa68EJPf4g/dW425ltjWVl/DceApsbMo8tCEkcZBxtrTF2vl+st+mfV+fJft8oK9hUyCp
sNp+0lAOcbTwT8Ksdo1pqePYPb5CA+kuJRskNrDqB3P2QFAgK5+IrmV4qStkdsWp8S0uNuP
4aUEob/OSO5PQZ6V5/WjVer25z9vjS7X7A0Q2lge884tQDYO4dMck/Cp66Ma4jR3GWAiVGa
YQlDiSlUpx4j3lgnASEn9AqKY0TrqfbWXntWTokpe4Psvu5A590p2cdO1ZMbw+1eyy6wdcy
A25gHCSokd+p4+6pFrwutaXrWqRIclogFanEvp3GQVdNxJ6D0q0M2W0xn/ADWrdEbdOMKDS
QRjoBxxisBhP+z2Yr/q5of5a6nareuj/rLE5xm4xRx/fU1Za+b9Zzolv8Q9RSGy6ZHmpS0y
EAocPule89dvB6cnNQyb+5IXcbpcrRGukqaoful/dtZJ7BIIGag0tOtyEIaCi+eAlKTkE9s
etcPsvsSHGZCFIdbUUuJXwpJHUGty+DdpRYbRJ1NdpiIUeUny2Q4tKUrQnkq9c5yB99UjX+
t5OsrsQ3vRbmF4isYGSem4/E+lbV0F4cwtPE3iYkuOqQhxhD45j+77xI6bsk9OgqiX3VcnV
F8nXx9RVaLCSqJHx7i3SdrZPqSfe+QxUPphtyOh7UEm2vXaVOeXHjslveHiR+VXxkhQCuPj
UxZITTsS82Ju2qgS49mfS6FgpcdUFpWlSx2O3itZnpk5zQZ6gdq5HIzwKYwc5684rjgp69D
XYcjr1rgDGM/ea5Awa5wev89cc8cHOOa7IKveHB47iuE4Ksd6JG5R446nFMHbsIGcZqw3JE
myWq1wlONgvNieUhvLiFHISFZ+AB++pTQWjPrCzLn3SYuHZI3vSFJOC7gZwPgKl/DS5sveK
PmQWPZILjK222UkABtI93d6njJPXJrY+pPFCy6bnuwHY8x+S0QFBDWE/wDiPX7s1EXFGgda
ITfHLsqFNdUlpp5MkodQocAbM8c1rHVun7VZprqIV+Yn4eKVhYUH21853DHIz3FVyHCduE5
iK15SnpCwhAcUEjJ9SelTV0s2rNGZEsTILLqtu9l4hpZ9Mg47V7WzxG1bbY4YYuzjjYwNrw
CykA9ATzVrZ8bpqiDcbBDkJBB91ZByO/Oal2/FrS+oGDC1NZltsKXlO5AdQBngnuCB1Io+7
4MyVrWpMVBHUoQ4gH5AV5at8U4tvtEO2aOdSPyKR7StP7ygcJSAe5x37Vs3Tsxdw07b5jr3
nOPR0LU5s2biRycdqq9z1VqKP9J2yPag/coBQ6h1pGWHmj72CCchW0HgZ5FUDxUk3y6SoMq
XbpEKG7GSEMqVuJP2lFSR6EjqKxH9UWW4p05Zo/mWaHBSd8pSfMWlZ9U9wSAT863RC1LZk2
pTrl7jyRFRh97ITkhOSdvrjnApH1VbZ6ybeh6alLpaccZbylshG/JJ7YwPmcV5HUU561CbD
sUlTi2kLSy6QhQKl42kdsJ979FUu7eJ2ovPt8S32JcadIdUFRZLKiXEFWEFJyPjmtk2yTKk
wkLnRkRJX++MJdDmz05HwrHm2mTNamtG7y2EySjyixtQqPt67TjnPfNQ9w0DHuRa8+/Xspa
zx7YcK/RWVZ9C2OyyW5TDb70hskodkPqcKSeOMnFd4ys68np9IDJz/hrqeqt65BVaoIyObn
F6/wB8FWSvlrxBdB1/eQdpT7UrOznJ6d+9RFuui7c0+WUN+esANuqRuU16lJ7E+uM/KvBiT
LiyBMYfW28knDqVe8D35696ymIibi3JlSbmwy4kbj7SpRW8ontgEn4k14KlSHWm4zklxxlk
nym1KJQjPXAPSrNoqPZos9F+1G6UW+I8EttoSVKde6gYHYdT91bM1h4mWq46PlosUlxTrzv
sql7CjanBKlDPXKRgfMVq+43eRbbAdJssNILzqZEtaB7ylkZDZ/k8D51N6Z1h9VNSWtmVOU
mAyyGprDbRSG17SAVfwiM849Kt0fVmmp/ifBn215TzN0irgyCtBA35BT19en4Vp7UlvFp1H
crenITHkLQnjGRnj9GKjPjnOe1OQM9vnXdLS3DgDj1rktrAPu8DrzXUp29OR1rkEBJSU5yK
4AJPFcj7JHpXKcn3uQMdRXZCRu/i4xmikEDAHNFMLQAeOe9ZljgonXiOxIc8qPnfIc/gNp5
UfwFel9uZvF4lXAbgl1zDSFHlCBwlP3ACtn6yjOaP8JbfZI7zaXZSkiUD1cyCpQH34HyFa4
s7MQRZj6lOKmpbIitIHfqtwnttA/Gvo+yQo110fbW7iyiYHYbe/wA4byrKR1JqpeImgbOzY
XbzaorUGbBCVgtnalaU9sdM98/Ctcam1k1efZ0t/uph1oGSJjDfnoXk5CXUgEjGMVT1qQEj
YhQKRjJPXnj5cVmxr5cY8N+Il8utPhIUh8eYlODwQFdD8fnWfIuFsucC1QYFhbbuQWpD621
FIfJwEd+PU9K2xM8JtNT7YiMwPo+6tso3lD28JWR+ckk5BPpWpdQ6WvGl5pjXOKpKduW3kn
chYz1B/mqw+G9n0heJD8TUDpVMdwiK1vKcnnOMdVdKrGooka3akuUGItDkdl9SEFGcYB6c+
nT7qssfxS1WhhpmPJjR4jOxlCUMDCAMevwFWljWUq0X+632Q0bxGbjtRfaomEsrdHvD12nC
iPn86kbf4xafu0hqPcbU9F88louubVoSD2J64PyrJa8T9Cuzgw40WSzkIeciDYCPQ9e3FZM
rxD0Qu2iUryX1OnAYLAC1ZO0k5HA479hWFM8TrbBsb8m129KJJSl1TYQNo3qISVkEc4GfvF
Vr/VmvCZT6kNxlsZJZS4yQcdskK7dPuq3WnxZsd2kxmlxlMvuIO0uqSMLHASCfU9P01M3W3
6XuT658m4NsuLSlDjjM3y92DlOcHk5FYTj+moV8ROe1arEYEqjOztyM4wDjPbnj41bmZkaQ
006y+haHkb2yFfaT6j4c1jSr3bIU2NCkzWm5Ms7WGieXD8KjYnveIFxO0e7b2Bn5rX/RVgq
t64x9G28lRGLpF6d/ygqyV8reILaG9fXpKCMe1rPBJ5PJ6/Goq0Weffbi3b7bHVIkuZ2oTg
cDqcntXrfbDM07PVAnrY9pR9ttpwL28Z5xUpoplmVcJjC7fDnOKiLLSZi1JSgjkkY/Ox06V
d7fp0XLw6cbZtNtfnOyU+TEiKSl5AScqCnCSTkY+Wap31RcYZfdnOrb8lakFthGUpUOqS4s
hOR0OMmukQwbTCjS5CX5Edx5KVJThIUpJ3LCc/8Adgn510065b5mpjPvyHXoKQ48+hG4kqI
O0ZHQ5IxVtjTtMxZrFxMZmb+7m3ETVNlSltqJSpp5PRLgzuzjCsetXfWdgiS9QW6PDissPq
hSnWFNoCcOo2KQrjvkCtJ6rcmTrr9MTUgOXRHtISOdoyU4+7bUKMdUiuQhIA3dxniueVqwD
gfooVKT7pVxntXUncST8zig6nIzXKOSfWmCFgCuUnakk5HNDjbx2rkKwM5xgjpXrGdjiYyu
Yhx2OFAvJQoJUpOeQCehqRZfgMwLutjelTqkMxg5jcGyolWcd8JSKk9CaeeumurZDkR1hrI
kLS4nGW0+8Dz1BOPxqf8AFW/m4au+iIYDiYSQwgAbgXVHKsfHOB91YqLHHstt1aiQ6mRLgt
MRGnEpwlCnFe+B/G6it+2xgRrVEjgYDTCEAfJIFQVy0xp4zQ9dVvSTNfAbZlOqda3nnCUHg
dKrd3gaPi3KRp2Npo3e4OjzlMx0obLCTjAC+MY4OB681SBoS0XbUDVmiO3Gx3NaStUS4Mha
CByShYPPFeF88KLxbYi5duktXVDeStppO11AHqg8n7uapseC9JWGI7Lq5W/aGEJyvcOox1F
Sf1e1OpTsly2XLe0EqdcUhe4ehJ69q5dc1LKsbsZa7i9boqtzragopZV6qz0r10vGdXNlXm
M6lDNlZMkrUPezjCBtz/CI57YrITpyNaJ0aTq6TsYktCQWIywp9YUCRkdQScZJq13W+WbT+
nYttmaBW208kPRVSXEbln+EojnPwNZFkvVmucREBOq4VrjFJK7cu2JTHOevvLOSfiTWcLbp
yySY5tcy13WJKnpbkxXmkK8sqBG9BHQAZ45FWOD4XaWEqbKdgsyWJakrYawQllO3onB7nJr
CY8IdPvodduMXyHVunYiLIVsQj80cjr61JRvDrSdkhyt7Kiy+pG9ch3O0g+7j05NZNzsWl7
q1JhvuMIEttCFBpxCThKtw2+mSrqOuai0aO8PnYki4+zMux3FKQfyiilCgOQlI6H3SfWo6x
+H+hJ90S5BVMWY+15UR8qCVA8pJChyBn1qQneFFkk3B2SzEitoWUqShSVn3skqzhQznjHpW
e74ZaafUFLal8AgAS3MJHoOeBXpb/DfTNsuDM9iK8p9hQU2pyQtW0jpwTWXEIOvLiM4IgMc
Y6+85U9VY12spt1tTtJSu6xQpQP2fygNWevnXVGkpF211fJb9ygQ4LcpRfkuvghrPRJSOSo
jsKwZl10fZIXlaYjzpdzPu/SMlZbDfYlCB6/HpmsO36Pm3QNyrrdYttMpQSwZzpLjyjwPdG
VAfE4FYF705etMvqj3SE9GK1bUrI9xwD0I4NeFukvxZrXkTFxCs+Wt1KinalXB6c49flWxU
WPw4ekp83Vk6UqJne2VHEhW3JKDjgZzn9feqHfJAW6xGZOGY6CpDe7IbKyVkc/MD7qufh7A
vcDS9zv8AbrXEuLDqg0ph1BU4NnIWkfnAE8p6nFX/AEXpOyy9CyW1eyTjdSpySqOnagL5wk
Dqkp+7BqnxNU3to26RekAeywpkeNJ7urCQkIV/HCgPnVUn2m4T7q1AsqHFtssLbb38bkAZd
O48bQrcKrjVtlPB7y2s+S0HV5UAdpxgj16jpXi826055bqFNrRlKkKBCh8wa89w28Ag+vwr
tuBCPcGRXolBRHcX+bxjsa6pZKgpQIwkZ6da6jG8Y97412+fPf0okAkpOccZPXFCAlQTkEZ
4rhYGOEnA6muwaKlb0hJGcV6JU2IgQ4pRJeJKBxxjg5+dXjSNyesOn52pHVF2U7JbiMOOnc
QhA3rx+AFYegmm52rfpScVKatyHJ8halce7yPv3EU0+ZN/mSUuPLKLpdI4Wk8grKyon7gCP
vrfepbhdLXaPabRBbmPpWkFtZOAk9Txya13ddW6uVdJdllSY0JwxXZKlxdqww3synCjghWR
1+IrCdgaXYVD1XE1rMt7rroP5RsurLgQAsKB5z654waubt7jTNPR70hhh66grbtzsgJQolW
UhzH5qSBmtaXm5PWeWmZd7ZZZ0p9e5cq1zlNvBfUn3Dwr44xXkjULEVxV8tNxAvcMDIca/w
B3MKGT5gxw4jkE/nYBq4M+Ijjz0W570RrU5EO5tUhG5UkAgJ4BVnjvx3q+M3G23qyOArjFM
hgB1BcBSCpPQqGM9e1QSrTo7T2nZS5SLfJ2RyHPsbnUjlKOOVcgAZ56VpQ27Uerb65cmoJe
lSXCsNpUBgJPQDOQBgCrxc/DnWup4EGbcZjSpjLBQWX14wM5SBgYBx1z3qpseGurH4rj/wB
DuANLKFNrIQo47jPUV7ac0XNuWpoFtmRX2GCVKfA9xxKUHkj7yOavustfStPhmy6bedkPwE
pbkvus+cnBTgZUPzh8uaq7et9bXm7NwGLuw07sU4hvyUJSpQGQkk9CfjioXUMfV1m8tu/yZ
hYlL3pPtO5DmOSBg46H9VRkiE4wlu5It0xmC8sll5ajsAB4wsDrxUpp2xybq61Fst8XGcLq
C6lS1BAWrAB46nlX3JqURrDXwva3Ysx2amMRG2+UNijnH2e6jjNWsay1U7b3L6i1uRY0h9s
MJCg4p9O0jCUn7OMFROOelex8YmYttZU9b3XpJiBxQAKQXCrAHTunKs/cKsEO93W/3W3y7J
cIH0bsHt0Z0ZdSrAJCSPQKHwzWfEIOvbjxz7Ax+0up+q3rgZt1tH/WsX9urLXypr9R+vl7A
yAZizj45qDi/wC6UKyRtO4EAk8c9qsmnWLI/OEvUE11qKCpbq21ZdWeycnuf4vPxFWLUGoL
t4kBqyWKyPqt0A7mjypxWE4G9ROB+Nekm4xNOtJtCNIW6BcVMkNmV+6X/MUQBntk8kZ4HFW
tWmE6U8MFtSmWE3eYlMZbwQnckuLwU7gOmCea0lcl+ZcJDiTwXVAEd+eOnyrffh/MTp7Qsb
2213CMhhkynXvKC0u71fmhJJ6EcY6VMtuQ3LXLv2jkRPaZDiS8HgppD5T1SQcbVHON2K1Br
i8xJDrsFsyGCZi5KmXWcqjqcSPMT8wpOQR2VWPb57cdbBvRITHUI7sNpSg7Jj904HCUj7Ry
cqJPNZFoQ9B1Xa5UFLDXtTr0FsycLQwQr3TkZBKUqSR8RVlegaduWu9O6egrTd4zXtD0510
7y84oZUVK7nIzxwK1nqFEN/VM5iywlMR/PU2yylRUeDjj54z8K632yJstzcgpnNSVsoSXlI
BSELPVHPUjPOKjkg4x1A6g9K7tbSlTROSeeD3rptygkK6elCDwCQePnXGScgA5I79K4X9rG
TjsaJPBz8O1FEqwAOvesm3tJef/ACyCtplJccCTg7U/GrTd477zem9Kw9qHFMJceClcea8d
xJ+Sdv3VkQYkiDoK5CMjzpd6npt7HljKnEI5Xt+BOBUloWAhOsrRBZV5S2H3ZDyVHcnCE7B
j4k7q31Ue9abWJi7o7EZTJ8ktKkEAKDfpn0rX+nI9jYcullsEAagkwVKliRLKfLDpwA2Fc5
OM847VYIETTetbQ5MuVpa9oaIYmtrQQppbf5mR2GTjHUGpWHpvTFpSmRGtMCNkDDnlJB/E1
rzXXhzdLwpy6Wa4s3MBwq9m2NoUkHslScbgPQ1qpsy7NclefHWzIZUUuMuJKcjukjtmvS6y
ET9khpMdgOqUlMKKgjyRnIz/AAs5689KjVJQCDz0Gdw71kBMZqKl5qe4mWpeFMpbKdiPUrz
z8hVp0X4gXfT13jJfmuzLe6pKHmX1lWxJOMpJ6EV9FOSo7De955tpvgBa1BKTnpyaoHiHZN
TzlFyxCFFZaJd8xp3y5DpIwoEnAx99a1s+qb/phcNna7Et5BK0tsbvPVzlRUR7xz8ewrL1L
Oi62tz18tdoeivwCBLwgFD7ZOErJGPeB5I+NSFk1JZNS6JGlr6VNzIiCIEhR4WrnaM9j29M
VieHWtWbSiTbtRzybW2ztREca8xJUVZOP017Rb5pm36/E/TziE25cdclTS2ikNvJbVtSPhz
06ZqHumsZl1u6WrdJZgMh4yPPUot/llJAW4T27gAdq2JoFyLcYTdojaikSvIYWptbEZbYTu
OFEqXkK/ijAxzWVfvDu53y4JSuVbGbeH0uENRlIdUhIwlKiDg4BI7V2suib9ablMfFzbCEO
IRD2JH7xv3rTjscAJz8KsMFIGvLqe5hx/1rqfqua0yIVs4zm6xf26sdaGuzGnTqfW715gy/
ObSsxntuEJUrgcfwiroe4zWuosmOwVIKnw0tv3vLCQor7DJ/Nz+NZ+nbRBuc1a7lPXDhN/7
4lrepxXZtIHRR7Z4reOi7uV3YwlR27GxHa8tm0rZKXTk8LWrpk4OEjnrUlI0LERrVrU8Jph
T61D2huQkqA/uiPRfAHpUZ4sTnIsG1toUAPPcfVkf8G2oj9JFfP8RovS2EBRC3FoTn4kivp
p3WlsiOG3w4065SWPySm4cVSgFDjG44SPxrFmy9TXuOuKjS0KPDdGFm6PhQIz3QjP660hdb
uiCyu0qtzTVwt8xamp8ZWFdT7pznKfSo9u4tS40wTXWlyH8BDq2QFoO4ZUSBzxn8alrU209
pafESWHha30XJKydu9Gdi0EHp+bx3zV4jJiX3xX3eyLhw4dnClNJX5ZYynPVJ937XatbRJ8
dOpV3OQy3gLddQkE7FqAOxIx2zjmsv6Ce1HNbY03EmznwkGVKKQEOPk5UoE/ZTz3PPWth6R
8Fo7J9p1MtTzyTgRmlYbPxKhyf0VfH9C6Zkttsrs8UNNIUhKEtgDnvnrn45qs3HwR0zKBMN
6ZCUR+a5vTn5K/pqtTfAaegqMG+MuJHKUvMlJP3gkVTtUeH9/wBKITJnsociqVtD7CtyQfQ
9x99QEO3SLjOahQmvMfcyEI3Abj6DPesn6t3lTrLYtcjzZClJbaCfeXjg8de1dBbBCuCo1+
RMt4Daj+8e9ux7owccE96y7AhhyKIiSTImym2lcfYZT7yj95x+FT1mu0GT4iy71eGstMIcd
SjeEgKA9wEd+MDAqctstu1al0na1x1PKjwnJDiGvtNuPAryB3UE4qb8KIjcnUV5mBpQahNt
w2fNQAsDJUSr+NnrW1K8ZkOPcIbsOU0l1h5BQ4hXRQPUVSbd4T2+zXETrXd7hEcDhVhCk42
fwOnT4mrbbbXEsNuWxCbcKQpTqsq3LcWeSST3JrQustQXfUk9yRfUKgQor2xm35KVZ6nPfO
PzsY7Cr1Yrbp+IzEe0Nc1Nz5qkoJfUt1IQCFLBTjAVjHpU3rXQsLVdtU4pQ+mYzOEutYTvI
GdpHoT+Ga0Ayu5W+WqGiK4zKO5BR5R8wbhg471gulRdVuQUY4IxjHas6DZva4kuUmdGSmKB
uQpeHFg90pPUA9a9Jrdmhxw1EeenPrT70gp8tpB4+ynqojnk4FbKvd80LOiwlT5kpyQiJHB
RFKl7SjnbycAnoT1qmw7lY1urGoE32Q0HSpHlyMBAV655yf01tvR0XSd0Yt8+0Sps1MEqbb
YkOlwsFQAJUk/Z4HB6c1bXbbAi2mVFZipYjOIWXG4yNpVkHOAO5rW2l9NaNkXtq4QbPeGY0
TJD80bWNwB+1u5yOnpmpMeEOjbe25KuLjykJcLinHpAQkJPRJxgY/pqsak0/o6NNT7JfbYw
yhlLDbYkKUsAg5KtoOclXJ9BWsHWtkhxtlxtSUOqSkpUCFAZwc9xjvW0I/jW5bmosSJYo3s
7LKEL2ubfexztAGMZrY1m11prUkUIYuLaHHWzvYdVsWnsR8/lU5bobNvgtRY5UWm04TvWVn
HzJJNQ8DJ19eOeBDjcfe5Vhqua0z7PZxgbTd4u4nsN9WOtE+MeoYy7/JtTMKO4vykIdkB0l
WRyAQOhTk/jWtbZb3btc48GPgOSHAgEnATnqSfQDmr6zoqZffa4+no7zjdqeKIsxxSUIkgH
3sEcEgjck89Tk1ve3RXGoEYTQ25LQ0jzXAOqwnBOTz6/jWbWqvGd8MuQtysboUlCcjPKtg/
UTWptJNe0attDZb3hU1rKO594f0V9TyZcWCwXpT7UdodVurCQPvNVm4aot97Ydt8KLPlw3B
tkzWPyTLTfVSvMVjIxn7Oa1vfYtm1LqqzKjoVa0up2Syo+622E5ax80Yz86wb/ACYNw07NY
LkJs2so9lkiNtfuCCrCCOB7uAcnnJArB0taSLe1OKkPMXUSbe+0Ry27s3N5PpkJI75qe0PF
ko0nqG+i3KlB+H5BckO7Adqff5HOOg49K1/EjAwwtoFcqSoMxW0j1OCf0gD76+ltGaeRpfS
8O1gDzEI3PKH5zh5V/R8hUpHgMRZMmS2F+ZKUFOFSyegwMA9Bj0rJrykyWIcdciS8hllsZW
4tWEpHxNegIUAQcg9Kirjcork5NkVDXNcfQC8gN7kNtk4ysnjB5468Vq/W/g88045ctLpK0
lW5UHOFI+KD/NWBovxJGnZrkbUNv3OE7HZwR+6UgYACx1UBj51JeNF1h3LTNol2+SxIjvSV
EONnOcJ6fDryK13ptchiTIuUFyPEkW+Msgvn7alZHAP520nA+FZNkt8+4WtuM3b4zzV1noY
MtW1brauu0d0Z5Oe+KsCmoMzxCuM92UGYzExERtIPvFKR7x49EtqHzUKv/g8yg6YmTkBWJs
91xJWckp4AzV/pXk/IYitF2Q82y2Oq3FBIH3mqO94gKj+IK7I4qK/blKQgPtqOWVkcpWQCC
SflWvZzCHfEV+2RH0XOWFltmTcXR5aVcqwOOcE4APpitsXGNdX2fo3Td2g2+REQEyUmMFHc
oApx2APPY1rG/aX8TIDbt0fuMiSWzuUqLLJIA77RjI+GK1+3eLi1OemCc6ZTjamlPOHcvaR
ggE8g44rASkl1KCScnkE4/T0rNkKXMirfXIQ4WNvuqIBAPACR3x3rB7gg5HYeld/MVtwMDn
gVkOy31Ya3jO1KMJ745B+Jr0tN0uFllpm2yY7FfTxubVjI9CO4+dba0f4ytyW/ZNUFMdwjD
cxpHun+UkdD8eledm1SzpSTKj3S9KudqkPK9nb8vctYUoELzwkJPvE8/dWLrXXQ1RdWtOQZ
jMW0vYEiWQFBXGSlWcAAH0NSWj3dGWewP3CfKsj7vmKU2AwltSUJO0YByo5PPPrVjvdm0Xq
aY3aHYbDsxbJdaVGTsUlIAI99IwM571ra/eEF8t3tcqAkTIra8tNpWC6W8ZzjoSDxjvVasU
K0vvH6SkuhaeER0MKWXD6cc9cAjivpyElCIEdLTZaQGkhKCMbRjgc1C28Ea9vB28exxufvc
qwVXNabfZrRu7XeKR/4qslfNviXOuM7XVztTYIaMlCUMoQlO9WAASR1J+NWPTHhEwhUJGpD
NYmyFKWG2FJ8sIH5ilddxGenat0Q4zEKK3EisoZYZSENtoGAkDoAK96Vp3x5AC7SraSdjo5
HHVPT41rvQbDkrXFpbakGO4qR7joSCUHBIODwa3LcrHBZvEa3MIdvl8dw6qRcVl5uI3nBWU
fZHokY5NTGrJDLxi6d3obZkJL85Wdoaio5V8txwn7zWrX21XSWu73KE4m3MSGnHImzJmJdc
Xsx/BGAkAdxiut6t91ulvtzK22hMs5MZ5klPmZWslDA9QGxnPzrNieXH08+sp2fkIF3QlIw
AQ4ULPHwPNYMq9XCw6P1DZY77AifSS4qWyk+YkLyrKT0xgEY+NZHgvpVVxvK7/Kb/c8H3GM
j7Tvw+Q/Sa3BeblKjSIUKAyXZMh0FQIISlpJG8k4xnHQdSTWXbXJb0UuzEoQpa1FtKUlJSj
PuhQP52OtZdebzLUhpTTzaHG1faQsZB+Yrv04rwDK1Sy65s2ox5W0kHpzu7H4VF6jcujIjy
IUdUlhlYWthh3y3XVZG0ZPGz1qu6p0SvUsVNykQmYN2Ts2KjflDz9pLnQLA9fTNag1Wxbky
kR0NJgyW/MTIbjL3xlrTwFt905IwQfSolMiKm2SwsLeuMhxICzwlLY5PHqTgfIVsqxsxbYm
wuO7Aq3wX7jJUhhTRVsBQ0FA9SCVYJ61EaOtcG66I1Hc35DaLlH8xxtas+4FJ5Jx1J5A+Nb
n0hbk2nSNrhJGPLjI3ZGPeIyf0k1M11WtLaCtaglKRkqJwAPWoeR9Aaztr0ESmJ0cKG8Mug
lJByDx8agP9TxmwW+c7piRIbnvoIBfd3JPrxjG70J6HBqPieGjKZbKZdmgvw3kJU86uQ4JL
K8HJ3DhRJxnpznFXWJZm7Y8Db0oSh53zJSnipxa/dwMEnjHH3VxqK7s2W0rlvTo0IZ2pdkA
lO4g4GByea+dr7d39SukIsUJUpKjmXAYWC7z9ogcH7xVbdSAeUrDgyFpI4z/TRnYp5vzlFt
BWApQGSkHqcd6yLnHjRbjIZiy2pEdCj5braSAsEcHHasPOE5CeCfuoClXX/wDNejak597O0
ccDk16ALQkL5wTjIHFZSZvlKLbeXYiVhXkvcpUfiB0+6puFA0/frZPLaJEO6ttpMSE25vbk
LJwQnIzn+L2qAk2uRBl+zXJhyC4OVIdbO4cenWsu36gvdtbWLfcJDBcGzKFe9gdge3AH4V9
C+H0+TM0rFTcLk3OnJRudKVAqSDnbnHw715wdOfR3iBLnxbWz7JMjhx2SvG5DucbUDsDjJ+
NWyq9bkrTru8HdlBix+p5Byvp8KsFVvWhCWbMScf67xx+k1ZarS9BWR3WKtTvNKdlKQAG1n
cgLHG/B74x+up92Kw682+tlCnWc+WspBUjPXB7Zr0Gc9Pvrmua1l4521UrS8OYlClCLJ9/b
2SoY/WBWpNEvSGtZ2lyG206/7SA0l5RSgqIxyfvr6QjQ7dpiBMuEl5KFOKL8uU6rlSvv7Do
BWvLjaZmpYU2/3LzojF1cajRIYJC1+8EoUvvtwSoI6Z5NdL6tD19u18amuItdilwm1IbwQ8
6ggKz8Egn7zXFpalSNY+2TnhmbCfvCWTjLSyC23+CP01i3+13R63aTtNsUhhF2t5iuLUoE4
IS4U49OM/eaqOqI0xyVEcQwpSbw0y4nCSSXkgtqSD65ByK3zo21ix6fYtKY6m0xQEl04w8o
jcpQx2ySOfSp6vKSz7RHWz5rjW8Y3tqwpPxBr0AwkDJOO5rmlK4rmtC+L1htNjvEaVAhONu
TVOrfJJ2FfBBA+8mqNYm3FXdh9DXnCKr2hbajgFKPe5P3Y++r9c9So1BYNQX+Q0YiLk/Gt7
JJ3FpA95eMdfXAr3tdpkM25FvgzUvWW+utxoqVDapRS5layn1KUqOfiBW4bnc4Nitjk2c8l
iMwnlR/QB6mtJ3fxF1Lqa8iNZXJMRp5XlsRWMeYr0Kldfw6CrXdtEasfgMW2JqSVKYnJxM9
rIUlopGeCOcE8Yq3aT045YIIblewLkBOzzIsUNZSPU9TVgrqpaUJK1qCUgZJJwBUTeJl3Sh
ItDcINlG5cyU9+Tb+SRyT36gVAz9Em7wi/qi+zLm02C75EZIbaGB1SlIJJx05qb0rZ7RarU
F2e2uQGpOHFNuhQXnpkgk4NUnxP8OrbMiLvVvXEt0tKip5TznltvfzBXx71pRTLzhRGbabd
UncoKa5KvXJ9BivFKEhZS4CkA84GSK9JS4jnkCNHU0UNBLpWrIWrP2hj4V3tke3yJSm7jcF
QmQgkOoYLpKuwwCKx3vKadUhp7zUJJw4AUhQ+R6V1DmPsqz8K92XIm3Y+2sFSThaFdDnrj0
rySVIXvSVJIOQoZBHpVlXdJ2rrWmDPcemXOId0RQQC48jGCgnqSOD3PWq+4lTTqmXEqbW2S
laTkEHuDW2fAr25DtwDaYnsiyC6S5+WBAwnCf4PJ5NbHuWt9MWiUqLOvMZp5H2m9xUR88Zx
Sy610/qGaYlqnGS6ElR2tLAAHxIxXW3ND683l0H/wCWjJIz/LqfquaxQVpsYAz/AK8Rz8ut
WSlKUpUFraD9JaLu8QDJXFWQPiBkfqr5l09IES/26SM4ZktrVnjgKGa3bebdc9X6otsO5b2
IyXfajbwrhthBwFO46rWrAA6AZqf1bJMybC05AaWZ7/5ZL6fsw2x7pdPxAJCR61ULyzCtGk
Z9mttvdDcm6+U4Ve8PLaLe9xR7Zx+Jqd1qxCiQvrOwgK9kKozymRtJYUgtkc9cKIPFa7kPO
TnBqODMehohpajwF5z9hsB9zB6ADj5kVk+FD0q+6vjM3Evy41rZccipcV7sdRV9o+p5Nb3A
AGAMVzSlKUpStO+PMpgmzxNoLw8x0nPRHA/X+qqfodxFts+oLyXksrbjIjtFaCsKUtWduB6
hOPhUxA0vNvOmNN6fhBAckqduUsk48tBISkk44OOlX7TWnXbFf4FlE0zI1tjOyNzjScoLit
qUg9uAo571dJ0CJc4iok6O3IYXjc24nIOKwLTpSw2N8v222Mx3inaXEglWPmal6UrzkR2ZU
dyPIbS604kpWhQyFA9QawDpyzKtaLWq3MGEhe9Mcp9wHOenzqRSlKEBCEhKUjAAGABXnLfV
FhvPoYcfU2gqDTYypZA6D4mtIag05rfWl2TLu7bVvjFWUNSJCUojIPAJTnOT0z3NYE3wZ1T
GuC2IiWJLIQVIkBYQFfxSDyD+iqneNNXnT58q5252OD9lzblKsHsocVFclYCcYPcGu7SW23
UrkMuKYOeEHaVfI4rq0+Y729pKcgFOFpCh+muyEb9pBQhRwPeOM/GvE9CScgGuyVFKcjn14
6ivUreZeS/tWw5wpGzKMehHepaBeoj5Ld8ge1NFwLVJYwiSPX3uis9OasWmLrDtse4w7Zdo
UD6RaLbkma26l1CeeEBOR39asOpb3ohqwsREQgu4OoSFy40TaoKSBzlwZVnmpXQGtdMwGk2
1M2Uhx95LbTT0dAJJ4BKmxjk+tXO1ndra+8EbWYw578LqfqE1MkKNoBH/AOpskf5VTlKV4r
lstymoqlEOvBRQNpwQOvPQda9a5ro62l5lbSxlK0lJHwNfKcu2KtWqZVrWlRLElTKQOCecJ
PPzFfROk1Ot6eF6uwaRMloSp5TaeUpSNqUfEjn7ya7WBtuZqe/XdKc/lEQ0KPo2nKv8pR/C
qbbIEqRpHWF6kuL2yVSRHa3EpASpR3Y6ZJAGf4teviBqz6O0PEsji2pNzuMRHnkpyltBT7y
8Dpz0/HtVDvzyJYh2S3teQh5tCQjOfIjj3gpXxUcuK+G2to+FVjbg2Z66BgtiaoJj7h73kJ
4QT8VHKvvq+UpSlKUpXzd4oXBy569uO5wKRGIYQB0AA5/STUzE05HR4KLdccLcuXLD7Kehc
IOxKfjwSePWrbpxBja2mMIfW2iO1GtjJQ1vBU2je4M/mjg8/GrPpxJf1HqOeeQZKIyeSeG0
DP6VGrJSuK5pSlKVDxdNw491nXN5bkp+cEpcD+FISlPISkY4APNTFeT0dp9tbbyEuIWMKSo
ZBFa0114RxLmwJmn2WYklpGDHA2oe57nscVpl2BcYq5DMllTJiJIW0+MFAJxlIPXnuKj1JG
0FOQcfj8a9nYrsZaEup2qWjftJ52nkcdsjmvFOE5z0PIrNnQG4zKJMSWiXGcO0rCdqkLxkh
ST074PfFdPaDdJ6HrpLcAUQHHiN6kpHAwPh6VjOLT0aBSjoNys5r0SEezBZWNxX+9kHOPXN
T0PV1zj2z6NdSxOh7SENTGg55WeuxXVP3GvXT7jMvVdpLLSWCuY3uabQNoO4cjJ/X6Vv61g
DWt+werUXI/wV1P1AarWpC7Hj867Mg/gqrBSlcVzSlaE8arMu26sZu7CVJRPbBKwOA6jj9W
Ks+hrwuVbnBOfZNvtrP0i00T76t2T8tqFhY+eKsTMw6W8MjPWCqU4wp8JH2lvOkqA+eVfor
Abk26D4SMQprq9si2gHahRUtbgJ4x1Oc5/TVQW/p+0Nuyb9IXNuN1hpcCEHIYYCQW2uehXg
D5VCaR09ctb6jdccdWhLx8yc8ngeUT9jjurGAPQV9EMtNsMoZaSENtpCUpHQAcAV3pSuCMj
HSurSPKaS3vUvaMblnJPzrvSldVrS2hS1HCUgkn4V8o3F1y7X+Q6kFSpcpRT3PvK4+fWtx6
otKoUrSOnxLJgl1tHs4Tj9695a1H7hx86ydH+wuWOfe3ZskLSZL8htt0hA8w7gR/G2JTj0z
Vn0ZDfh6Xi+1bvaJG6Q5vVlWVkqwT3IBA+6p2lKUpSlKUpWFdrxb7FAVOucpEaOkgFa/U9B
x3rXviPBtGrLA3cokWa5IZjGRGktRVFCk55Qrp16/prRC1HJGCOec9qym0gsyHm3FIUjGEF
QyUnjr1+4V6zbPcmLTEu0hnbCkktx3PMBzjJIxnIx8qwkIcfJS0kq2gqIHHA7154OwqHGPj
XtEeDMphalJISsFXmo3oHPcd/lU9fLZYGYjcm06gRLUtO5UdcctrCirGABkDj1NQJUckdh6
VKaYK/rPa0pIz7Y1jP8oV9H2pBTrC+qUsq3IjEcdBtVxU9VY1ooB3T2dxzeGeE/yVVaKxVR
XlyluKmOeUSgoaSAnaRnPPUg9x8KyScDpmuaw592t1raU7PnMRkJGSXXAnj767wbhEuUVmV
DfS8y+ne2ofnJ9cGsmq9rfS7WrNNP28gCQn8pGcP5rg6fceh+daV0lIajPS9N3rzYLwUoMq
8zyjv/ADo61EcIcIHPrVnYu+rdU3Mx1RoMZqA4XUwrgsN+WSkpSMDBUAMkH5UuK9IabQxLe
uc293OIA0y0xL4bOMBsBPRPXpmoU6Yvur50OEdNfQ7Sl+YZSEq2hvAHv7jyQAMDg89K3Lpb
TEHSlmbt0MbyOXXlDCnVep//ALxUzSlKUpSlQusZv0do+7Sx1birx8yMfz18/wDh9bl3PWt
qjpBWhDvnOHOCEoGc5+dbA1HcF3XVcuXFdccbtltcQwopAHmPL8pO3HUcnB71Y7rZIli0xE
07CDiU3WY0w4rOSM4Kz8tqMffV2SkJSEpGABgCuaUpSlKUpXVbiG8b1BO44GTjJ9K7V5vMM
yEBD7SHUgg7VpChnseapniFrN3SqYaWFR8vEqW062pRWkEcAg+6evUdq0drqVAm6xuMq2kC
O84FjZ0JIGT+Oag0suuJKkp4GAe3XpWVKucuTFZhTXFrRCQUR0AgJbycnPr/APisdqW+yyt
ppSQHBhXuAkj5kZrvcIggzFMJeQ8EpSd7SgpJyATz+isXpkEcjnpXIPT8eK91JbXHS6XwXl
OEKa2ngY4OenPTFSmlEleq7SAjfma17ucZ94V9GWp5J1pfWd3vJajcY7bVf01YKrWsUgyNO
84AvDP7K6s1dHXmmEb3XENpH5y1ACjriGmVurPuISVEgZ4FVayajl39EyDc4yrI+8pSIR80
B15GD+USk88euMVWdR6Ui2a/WiVGhOXSYp0lb9weWsLOMArVnalKTg4xz0Aq5SbHcZ93hPS
JjLEKK0kqaipKVvOZyQVdm8gHaOverBXFUrVmhrNrplyVFcTHuLC1NCSEHBUnqlY43D41T3
tFa2hNIhTbVbdSRWhhlT7n5RoHsFEhQHwJIqRsXhtekltxaLbp8pyd8NvzpHPoteQn7q2FY
LHH09akQWHHHiCVuvOnK3lnqpR9TUnSlKUpSlK1140XduJpJFuS6A/NfSNgPJQnk8emcVTf
BRiK5q+Ut1aUvIhlLTZPK8kbj9w/XWVeX0wG5syE2lCX723DhIQMJCGUkDj0Czn7qv7LJn6
yt8UylyU2OGVvLV+c8v3QT8cBR++rdXFc0pSoC/akl2ea1Hj6duNyDic+bGSkoT8Mk9a87f
qW6z1yUnS06L5TaltmQtKA6RjCe+Ceaw1at1GUlTeiJx9At9tPz7n9Vd3LtreT5aoemocZC
hz7XNypP3JFcfRuubg2ES73AtqcAKMKOVrPrys8VjM+HAMqObhqG53KGwvzDEkuZSpfUHI5
684q5qdbS4louJStYO1JPJx6CtR397WtxvL1siXG4Syhe1QgxfZ2UHPGXD146moef4S60uJ
S/JfYeWBhKXpalqSPTJFUGfZrhAkvMvRFrWyoocU0CtCVA4I3Dj0rEXDkhtLqo74aPG8tnB
x156V6XR+LJuTzkRhUdhRHlIV1SAAOaxNhHO0fd2rgp2kpzyPSsp+ah+CxHEJltbIwXk53L
HxGcVi/DHxrskYGe3epnS60sastLitqkJmNE46faH6a+ibMvfrfUO1YKQiNkY5ztVVjqt6v
z7Xp3nA+l2sj/BXVlqmXcWG56xi2idEfvElKi6Un3mYA2jG4DA94jjOauXCQMDj0FV16PNX
PQu5rQ0qSFxmTAYKnGxkkKLpGU8Dp0zXne9c6asKlQ580vSGcBbCEeYvpkE9h681AWLWjuo
XFW+0Wt6PblLLXnpWp11BUSdxA6J+1zu4OKsFxu9rsKrXHEuU+ttKilCHivLQGFuuknlKeu
T3rIvkuDN04i4NxZNzYC232G4edzhByk8EZGetSdrmPT7czJkQnYTrgyph3G5HzxWXSlKUp
SlKUrqtQQhS1HASMknsK+a/EG/uak1S9NCVojoHlxgtJGWx+cPmcmrF4b3OJp2xTr060pTp
cVlxKQShpCeRz03KIA+PyrFZjyhJtcmSELFuYEvy3FZ8yS+tSm04/An4A1tzRrG+2uXZbyZ
D9zWHXHgjZuAASMDPTgkfOrDXlGk+0hw+S615bhR+VTt3Y7j1Hoa9qUpSlKUqNV7RebO6j9
1Wp13chKvd8xvBwFDqOcfprIEBlTkZ+QhL0mMkpQ+pI3DIwoj0zisquK6IYabRsQ0hKM52p
SAM1jzZVugMtia7HYacWG0B0hIUo9AM96w7tp2yTIchcmzw31Fs53NJBVx03dvnXz1rnTaL
LJjTIUYsW+e0Fst+cHfLVj3k7hwfWqqDyMnCenFPuHXuK5DqgwWgRtKgroM5+f81G3FNHKQ
nPI94ZHTFS+lQpeq7QkADMtoc/yhX0baD/ALNdQpJyQiKenT3FcVYarWsBmZpz/wDl2/2F1
Zq8247LTrjrbKEOOkFxaUgFeOBk967kZpUPPstnvM/yrjZkPmPh1DzrQ2KUeOPU8c5+FZS7
LAKJCW2AwqQz5Cls+4oI5wAR0xk1DRtCw7cJabXMkQkymmm9yMKW2EHolSs4Ch1HTvVjaYS
ySUlWCANueBgY4HavWlKUpSlKUpSsa5QhcbbIhF1xkPtqb8xs4UnIxkV866201cdKuxYU+W
zLbVuLLiSdwSMcHPQc9BVi023bLb4PXqcVsKnTcsLSVbiAVYQnb2PU/prHVZ7jd/Eb6Fibw
wx5KHlJGUoQloJ3k+uCQPia3pHjtxYzUdlIS20gIQkdgBgV60riuaUpSlKUpXUOIUtSErSV
IxuSDyPnXaleT0diRt89lt3YoKTvSFYI6EZ716da1x41xGBopuSUguMS2/LyPs5yCBWiZEa
QhhE15tIRJyW/eHPqdo5ArFTyQCQM8ZPauSjJIB3Ad+1MADIHHxqZ0qrOqrSVEj92NZKeuN
wr6Ks6CnXGoSMBCkRiRjknaeasdVnVwJuOmgM/2WQT6fva6s1Nw3bcjOM4oTgVwFpVkAgkc
EDtXasFq5GRcTGjsF1hvcl5/dgNrGCE4I5yD1FZ1KUpSlKUpSlKUrUfjvFcXHtEkIPloccb
KgOhIBH6qjdPaPVqrw4jLt8lsTIilq9mASjzHt+QpxXX7GQM+tbG0ZZLnAVcbpem47Vwubq
VuNR1ZQgJTgc+p5J+dWeuax4/tfnP+0eT5e/8h5ec7cD7We+c9KyKVwSAMngV1bdbebS40t
LiFDIUk5B++u9dVrQ2krcUlCR1KjgV2pWPOlGFBekpjuyC0kqDTKcrX8APWsVm9xw1G9vSY
D8gIAZe6hSs4TnoTweBUlXmhhlt5x5DSEuO43rCQCrHTJ716Vh2+TOkecZsD2MJXhoecFla
fU46fKubjKkRI6XI0JyY4paU+WhQTgE/aJPYVgN3yTGS0LtbHYzkiSWWUMZfGOylFI90fOo
nxQZgStFTY0yXHjuKbK2POVt3LSQePU9vvr5oSkq7ckV3ShBQ4paiFAZRgZBOenw/9q8jn7
z2I6132gKIOcZ4qU04pKdSWxSyQn2pvJH8oV9HWTaNZ6gTglQRGyojk+4qrHVY1cCbjpkE8
/SyD1x/va6s9Ve+W29uyJcxlDUtZSI8GMHCltKVY3reH5xBHGP56g3rTq+fGXqF9UiPcQ+3
stzD+1Ps6Fe8g+qlfa/AVOR7VfRfps6NIbhwpTYCWF++dxR++EdlA4GMkEVlwLRcbNYFx0X
B25zUEuNuSTgFZ7HH5uSTioxMvV8ciFbdOQIUdO/a49ILiSRznanpk56mpPSE693C1OP32M
Y0jzilLZa8vCQB2ye+ea97/eZloZbVDsky6LXnKY+0bfmSa7adfmP2sGXal2zCiG2XH/NVt
65J7H4VjXqVqSBMEuBDjz4CQEqiIymQonuFE7QBx92alYr8l4AvxDHy2lXLgVhR6p49PXvW
TWM1MDs5+J7O+kspSrzVIw2vP8E9yMc1k1jwpYmx/ODDzPvKTseRtVwcZx6HtWRSlKUpUdf
bFb9R2tduuTRcYWQrCVFJBHQgivDTml7VpWCqJa2VIS4rc4taty1n1JqUcQ6p1tSHdiUk70
7Qd/Hr2r0pSlK4ICgQRkHqKi7Qbkh+TGk2uLBgsnbELDu7en1KQBtqVrBuNqYuimBIcd8tl
e8spV7jvoFjuB1rOpSuqm0LKStCVFJynIzg+tFbtp243Y4z0zWJaHbg7bmjdWG2ZgGHUtHK
M56g/LFZigSkhJwccE9qqWkndQKkXORe0znMObWQtCG0KSO6G+o+ZPNWViU49Nkx1RHmksb
drywNruRn3fl0NZNal8ZrXeb3Lt8W3WiTKajpUtTrbe5OVds/dWqHdL35sILtmnICjhOWFc
n06V2GldRHzE/Qdwy3nfiOrKa82tOX0qyLNcF/mj9zq4P4V7I0rqJbuBYZqlJ6p8hWQP8A+
4qZ03o/ULWqLc4/Ypgbbltlzc0QAMg8/dW8rPtOtNRYUSrbFyM8D3DVhqs6vSVXPTIzjF1S
ev8AEXVnpSom8/WASYhsvsRZ3H2kSSrOOPs479f0VK1zSlKUpSlKUpSlKUrgkDqcVzSlKxr
iuai3vKtzTTssJ/JIdUUpUfiRXS1OXF23NLurDLEs58xtlZUlPPGD8q6Xl66MQCuzxGZUre
B5bznlp29zmvGxyb1Iae+m4UaI6lQ2JjvFwEY78cVISlPoiuqitpcfCSW0LVgKPYE9q9E5K
QVDCscgVzSlKUrxlKfRFdVFbS6+EktoWraFK7AntXokqKAVDCscjPQ12pSuMD0ptBOcDOMZ
p0rmuoSAoq7nviq/ZUgay1GQBg+zdPXyzVhrBu1ktt9joj3OKmQ22vegKJG1XqCORUZ9Q9P
A5RGkN/yJjyf9Kn1JtgVlEq6N/wAm4PD/AEqK0ZEUkJF1vKQDkYuDn85p9T0AKCb/AHxIV1
xN/pFcp0kpCdo1HfNuMAe1jj/JrkaXfxg6lvJ9D5yP6tPqvI/5zXrGf+GR/UodLyD11Nesf
B5A/wBCn1Wf6/WW9f49P9WufqxJHH1lvGP76j+rT6sSd2frLeMY/wCFR1/8NDpmUf8A9zXg
fJxv+pXH1XlA/wBs95PGOXG/6lcfVibnjVF2x6FTf9WuTpqYSD9Z7sAOoCm+f8muFaYnEj/
ZTdgO4y3/AFK5OmZpxnVN4+5TQ/0K5+rMzbt+s9269d7ef2a6J0tLCiVaovCge3mIGP8AJr
v9WJBHOpLxn1DyR/o0+q727P1jvOPTz0/1a5+rL/8AzkvH+OR/Urg6XePXUl6+59I/0a4Gl
XQc/WO9HnODISf9GuVaYkbCEakvCVHoovJOPu21yrTL5TgakvCT6h5H9WuPqxI/5zXn/Gt/
1KfVmUFAp1Ld8Y6FxB/0a4+rU3/nRdsjp7zf9Wup01cisH62XQJA6BLXX/wV2Gm7htwrVV1
J9cND/QrlenbkpO1Oqbkn0Oxr+rXVOm7mDlWqriTjshsD9mufq9deANVXDGefybXPy93iu/
1fuJ66ouX3IZ/qV1GnJ/OdUXU5/vQx/kU+rc3/AJz3U/4Tf9WuDpqbnjU91x/Kb/q1x9WZ2
ONU3UH1y2f9Gu6tOTyMDVF1HyDP9Suv1bn7RjVN2yOpPlf1K6HTN0AyjVtzCs8lSGiPw21y
dN3UnjVlyAzn97a/q1yNO3YddW3E8/8ABM/1K6L05eyQUawnjB7x2Tn/ACa6r03fjt26ynD
B5/czXP6KDTN881SzrGfgkEJ9nawP0V3Onb4Rj64Th64jM/1a6p03fAcHWNwKf7wzn9mh0z
eDnOsbn8MNMjH+RWbZLCbRImSXbg/OkTSguOPJSPsjAwEgDpUvX//Z
</binary><binary id="_6.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAA5AO0BAREA/8QAGw
ABAAIDAQEAAAAAAAAAAAAAAAQGAQIDBwX/xAA8EAABAwMBBAUICQUBAQAAAAABAAIDBAUGE
QcSITETQVFhsRUiMlJxkcHRFBYXIyQ0QoGhM0NicuFzkv/aAAgBAQAAPwD2VZRERERERERE
REWrpGM9J7W+06KHUXq1Ubd6pudHCD1yTtb4lfHm2i4dTvLJMgo9R6ri4e8AqHJtXwxjt1l
0M3/lA93wXBu1/EnS7nS1gHW80j90Lb7XcTc7SOWslHaykeR4LR+1izlmtNarzUHXQBtEQD
36krhJtcpY2Oc7GL6Az0i6mAA/fVXKx3KS8WemuElFLROqG7/QTem0dWvtHH91OWUREREUe
Wvo4P6tXBH/ALyAKJNkthp9OmvNCzXtqGfNR5M0xiJur7/b2jn+Yb81Bk2l4ZE0k5BTHd5h
u84/wFhu03C3bml/pvP5ahw09vDguMu1fCYt4G9NcW9TYZDr7PNUV21/GC7dp2XGqfroGw0
jiT79Fw+1Opme9tHhd8nAOgJi3dT38OC1Oa55Uu/B4DJG3Ucamfd+S7Nm2q1u8RTWO3NPIP
c6Rw9xIWRjO0OYO6bN4Iy7n0VE3ge7sT7N7jVt0umb3qoJ5iJ4iHxW0eyHGid6rmuVY7TQm
escdfdoptPsuwumGjbHFJw/uvc/xK+tS4njtG3dp7HQRjup2/JTo7dQxcI6KnZ/rE0fBduh
iH9tn/yFiOCGH+lExn+rQF0RFgrKIqvmOfWrD4hHPvVNfK3ehpIvScO0nqCrh2vVNQY47dh
t1qJXgcHNLQDp3A6j3Lby5tWubSaTHLfbm8x9Ik1dofa7q9iw7G9qVyO9V5ZSUDTzZTR8R7
gPFdfstuNbp5Yza7VbSPOYx5YD/JXRuxTEtPvjXzO9Z9R/xTYdkeFQjQ2kyd75nn4qdBs4w
6mbux4/SHveC8+8kqbHiGNRMDGWC3ADl+GZ8ln6oY1rr5At2vP8qz5KTFYrRAzchtVHG3sb
A0fBS2QxRnVkTGntDQF0RERERFxnq6am06eoii3joOkeG6ns4qFPkthptenvVBHu8w6pZr7
tVAlz/EYTpJkNCD3Sg+Civ2oYWwE+XYHaHTRrXHX+FDG17EJJ4oIKqpnkleGNbHTO11PLno
rusoqnfsxkbcTj+NQsuF6dwdqfuqUetI74KRjmG0tmnfc62Z1yvNQPv66YcfYwfpb3BWRER
YJABJOgHWVR7ztaxyz3+C1dIalrnbtRUQuBZB2a9vfpyV3Y9sjGvY4OY4atcDqCO1bIiIol
zudFZrdNcLhO2CmhbvPe7w7yqaNsmKPG9ELhKO1lISththxfUBzLixzvRa6kdq49gWsu1ih
dLuUOP3us72Uu74lYdtGvMuhpMCvcjTyL2bvwKz9bs6qju0eCOiI5uqqoNH7cl1DNp1xb58
1ktA/wY6Z388Ft9Q7zXedd83usu96cdJuwM/bTVdYNleJRkuqKGWtkI0MlVUPe49/PmpUGz
fDqc6sx+kJ7Xgu8Spow3GQABYbfwGn5dvyUqOw2aEARWmhZpy3adg0/hdxbaASslFFTiSM6
sf0TdW+w6cFIKyqXeL/cciuEuPYnIGiM7tfdBxZTA/pZ6z/Dw+/j2OW/Gra2ioIzxO9LM/j
JM883OPWV9VedZJkOU3vJ6nG8Nkgp3W+MPq6qXT0jyaNQdOfYvj0O0TK8Uv8ATWjOqaLoJ3
aCsa0DRvLeG7wcNdNeGoXrbHtkY17HBzXDVrgdQR2r5OSZTa8WoPpVym0LjuxQsG9JK7sa3
rVWNBlG0BmtzL8fsbyD9EYfxNQ3n5zv0g9i+lf9m1hu+MNs1LSxUJgGtPNGwbzHd55kHrVQ
2dZZWY1eZcIyaQxmF+5SSyngD1N1P6XDi33L15ERaTTR08L5ppGxxsBc57joGgdZKoVJDLt
JvLblVMczGaCQ/RYHD89IP7jh6o6h/wBV6jpaeFobFBFG0dTWABbGCFz2vMTC5noktGo9i6
IiIiIiLBXne0rI77E5thsdvqyZgDUVMTDqWHmxhA4E9vUtLTkd5stuhttq2dVcEEY0Y0Taa
9pJ3eJPWSj86zqGd7pcFf0H6Wte4vHtIBB9y7Q5tmtwZ0FJhElPO87rZamVwjZ3nVo8VY8S
xn6vUk8lVUfS7lXSmetqdNN956h2NHUt8uxajy6xTW2qDWPI3oZ93V0T+ojwPcqPZ8b2qWe
iZaKW721lHDq2KaTz3Nb1Aat108FZscwSK3Vnle+Vj7zenAfiZ+LYu6NvUO/wVuRU/aBgFL
mdvD4yynucA1gqNOf+Lu7wVcwXOrlba76r5gOiqIndHDVSOAPcH9vc5egX2/Udgtxq6l285
3mwQs4vmf1NaOsleZDLNoWMXZl1ySg6S01rhrTs3fww14AEcnAdR5r0oZPZvIbLy6vibRvb
vB7ncdfV0573dzVcbR3LPq0TXSGagxuIh0NG47slafWkHMM/x61do444Y2xRMaxjBo1rRoA
OwBboiIiIiIiwVlERERERFWM0wS2ZlQFk7RBWsaRDVNHnN7j2t7lwxLBG2IsrLtXyXa5Rs6
OOWUktgYOTWA8vbzVnrKOmr6SWkq4WTQStLXxvGocFUse2XWLH7nLXNM1X55dTxVB3mU/sH
We8q6IiIiIiIiIsFERERERERERERERERERERf/Z
</binary><binary id="_3.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCACDAI4BAREA/8QAHA
AAAQUBAQEAAAAAAAAAAAAABgABAwQFBwII/8QAQBAAAQMEAAMEBwYEBAYDAAAAAQIDBAAFB
hESITETQVFhBxQVIjJxgRYjQpGhsTNSgsEkQ1PxFzRiY3KSRcLh/9oACAEBAAA/AOy09KlS
pVi3TMMcsxKbheYjKgdFHacSv/UbNDz3pRjSO29i2WfPSzw8b7iQw0jfTal9N/KrJuXpGdT
xtWCzMgjYQ7LUpX1IGqb25nzCAXsShvnXPsJwH71E5nl8gt8VywW6I8TGUl4D8qswPShi0x
wMvzF297fCW5rZb5+G+n60VsPsyWUvMOodaWNpWhQUCPIipKVKlTU9KlXlSkoSVrUEpA2ST
oChaTmTs+QuDitvN1fQdLkqPBGbPmv8XyFRJw+83UhzIsnlr4uS4lvPYM68D+I/Orb2AY77
GlW6Fb2YZkNlBkNoCnUk9/ErZ3XHLLJgWnMZtpv1zkXKztyUl91AJQtbfJCnO/hB5a6ch1r
6DiyWJkZuRFdQ8w4niQts7SoeRqWoZSX1xHkxVpQ+W1BpShsJVrkT9a5fOyB2VjT9jvtqgy
8nbkIioZkNjTxWdB0a7td48KuWz0eZPjluaVY8n7KSBxOxHW9xlK8EjqB+9a1mz5abiizZV
bl2a4q5NrUdsP8AmlXdRn1p6VNT0qpXa7Q7JbXrhOdDbLQ2fFR7kgd5J5AUJyIszIoC71lD
ciJaGU9q1aGdlbiRzBd1zUT/ACDl41FhfpFtVyscxcllm2uQCo+rIHDtv8PCO892h30Q4sL
09GfuN6dKVzV9ozD0NRW/wp33qI5mtS4RDPt78QSHY/bIKO1ZOlp33g9xoAkW2DY/Sjb4CY
zfs+7WwxVtKSClXB034k6H510CFCjW2E1DhMpYjsp4W20DkkVYryri4Tw64tct9N1yK4YbL
yLLZCWbkr2vbY4fkT0AgGSo7bbSD8KAkfrXTrAq7KskU3xDSLhwffho7TuvV4sluv0BcK5x
USGVdOIc0nxB6g0EMy7z6NJHq9zceumMKUA1L1xOw+4JX4p8/wDaugRJcedFblRHkPMujiQ
4g7BFTU1PUb77UWO5IfcS200kqWtR0EgdTQbZoz+aXZGR3NtaLXGVu1w3BrjP+useJ/CO6j
auW5hhk7L7pcJ9uiJtzltHBHWWuFc1wcyd9wHQHxoj9G19m3vHD7UlJenxnC06ko4HEa6cY
8fOi+gP0jhMK7YtetH/AAtxDala5BKxr+1HlKszIr0zj1jk3N4cXYp9xA6rWeSUjzJ1VLDL
K9Z7GFzedynLMmas9S4rnr6Dl9KIKw8s+0YtHaYwqOJjawtSH077RA6pHgTQwcydzBpOLxW
/Zl2kJUi4JkJ/5ZA5K4AfiUd8h3dT0qB23P8AotubU6At+RjcpSW5bClcSoqugcHl4/7V0h
C0uIStCgpKhsEdCKenoAza5xblemrHNloi2eHwyLq6pR0vZ9xrl4nnRNdL/As2PC4MFDzRQ
lMRto77ZR5ISnXXdXrW7Netcd25MtsS1thTrbZJShXgN1boMyO2nHb6jMrc0rh12d0ZQOTj
X+p80/tRdFlMTYrUqM6l1l1IUhaTsKBoT9KsNcvBZS2xtcVxt8f0q5/oTRRbpAl22LJGiHm
UL5eYBqzQbLb+1mbsx98drsKu0eG+Tkk/Cnz4Rz+dGVKsTJMiYs8RbDSy7c30FMWM0ONxa9
cjw+APeeVA9r9FM6eqPdb7c1Q7khQc/wAGBxcW9lS1nmpR/IV0yXCjz4TsKU2HWHkFC0q/E
DQpg70m0TZ+IznC4berjhOKVtTkdXTfy6UY1FLlNQob0p9aUNMoK1qUdAADZrn+OSoTWHXD
Ib/DU6q/SlKEbsitTyTsNoSnv2N6oXTguZY9Og3mysoUlTyls25Si4IYV0Sri5dOpHQ0cR8
+ftLyIeZWtdpdV8Els9pHc/qHT60Yx5DMthEiO6h1pwcSVoOwR869rQlxCkLSFJUNKSRsEe
FANvcc9HmRG1SeI49cneKG+o8ojp6tHyPd/vRbksQT8ZuURQ2HYridf0msz0czTOwO1OK3x
Ns9krfik8P9qtZdfvs/YnJDQ45jxDERocyt1XJI1+p+VS4vY04/YmIRV2j525IdPVx1XNRP
1/QVpvvsxmVPPuoabQNqWtQAA8yaDn8vmZK8u3YY32mjwv3R5BDDH/jv41eXStnH8Ug2Hik
cTky4vD7+dIPE64fn3DyFblKgrNEex8jsOTtqDaW3/U5au4tOchv5H96NKCvSnKdOPRrLGV
wvXmW3F/pJ2r+1F8SIzDhsRWkANx0JQga6ADQqeopEZiWwpiSyh5pY0pDiQoH6GhGRgb1te
VKxK7vWh0nZjL+9jL+aD0+le4+ayrVITDy+3ezFEhCJzZK4ryvAK6p+tbt1tluyeyOQ3yh+
M+naXG1A8J7lJPiKxMau0tL72J5Fr2gwhQYePSax0Cx566iofRU6fskuIpW1QpjzOv5dK2B
+te7ekZRm791XpUCxqVGiDWwt8gdov6fCKt3fN4cOabXa47t4unT1aLzDZ/7iuiRVNnErjk
L7U3MpKHkoPE3ao+xHbP8A1Hqsj8qLmWWo7YaZaQ0hPRKEgAfQVJSpUGeldcdGBylPPoacQ
42tlKj/ABFpWDwgd/fRXBfEq3xpAOw60lex5jdA+ZFT/pNw+MQOzQtx3n46/wDyugVjfaWI
vKvs6y089JQz2zziE/dsjuCj4nwrZpVFIjMS2FMSWW3mlfEhxIUD9DQg9g0myvLnYbcVW5w
81QHiVxXfLhPNPzFYdzyWBfX2LZfU/Z3IYaw7ElFwLZ4wegWD8J1og1gWrM5NisOXlYYjz1
zkltLKwpKVOEpUpHjrW+XlVy05La51jj2xOQs4/Z2QULQHNzZX8ylEfBs7PLZols2Z+jzHo
/qNpkhtHxKU3HcUXD4lXDtRq8r0n49wlTSLk+O4twHdK+WwKZPpQsKkgCNde01/C9Qc4gfD
prf1ph6TLcsAtWO/ub66t6uX5mknP5TqCpjDr85rmPuAN/maFcqyDM3LtGvdosV5hNQ0EPM
v8JZcR1JKQf18qzvtlGze6yW7ta3GnPZTwgNq5ttKLZK3DvWyde6R0ArqGEudrhFlX4wmh+
SQKH88QlGYYm+pKiVPPMgpPCdqRoe93c6BrJfs8xVV1tEOCq5NRElShx9sIajs/EOpHemiT
CLfl8nHUz7bcrZHM5RdeffjLW+4veiVEnR8Brl4URKxnMJWzKzZbQP4YsFCdfU15+wMx8AT
syvj6e8IeDf7CpP+Gtm0eKdd1LV8SzcHNq8jzqCXgmHWiMuddHH+xbHvOS5zhA/WhlWN2fJ
EqRjWJxocEglV3uCVAa7y2gnavmeVA9qxKY5k8dNo4FIWh1+3KmthSZSWzrSk9Bxc9bro+N
5tBNvMm7Yim3NsuFp6REjpcbZWDohaQOJH1FHtsm2q6xRJtj8aSyfxskEfp0q8AANDlT0qV
Urvao17tb9tmcfq8gcLgQspJG962PlWdf7NbkWaTLRCZEiJb3WY7gSOJtHARwg+FR4Bv7BW
XiBB9VTyNZHpZQWsXjXJvk7AnNPJVvWuej+9GEBuMIweisttJkffK4EgcRVzJPiT41YACQA
kAAdAKeoZUuNBjLky322GWxtbjiglKR8zQovLrrflqZxG19uwTw+05ZKGEnxSPiX9Kmt+DM
reE3JJrl9nb4gZA0y0fBDY5D67qPOpjz7MPFLYvgmXdXZqKOrMcfxF+XLl9aoZrFZx+Ril0
jM6ZtsxMVWhzDS08P8Ab9avX+0SrHdl5VY2e0Kk6uUFI5Smx+JI/nH607WO2HI4zV/x6U7b
JDydplQFcGz4LR8JI7wRuvAvmT40OC/203WGn/5C3I2sAd62uv5UR2m922+RBKtstt9s9QD
pST4KSeYPzq/SpVkZYst4jd1pGyITut/+JqDByVYPZidb9Ub6fKlnFvN0wq7REpClKjKUkH
xT7w/avGDXD2pg9rlII4zGCD5KT7v9qHoeeXLG579vzuP6uFLUuNPYb2ytPXh5d/h3+NULL
nd8vVxnSbVBk3Jb5CIsYJ7OLFQD8Tjh6rPUgUQw8JfuMhu4ZhP9rSUc24qRwRmT5I/EfM0X
IQhpCUNoShCRoJSNACktaWm1OLUEoSCVE9ABQdhzZv8AeJ2ZPpUEvkxbelX4WEnmr+pQJqf
0nQzLwC5FA+8jpS+jyKVA/tut+zSxPssKWAQH46F6PmkGhW522Zht0dyCyNqdtb6uK5W5A+
HxebHiOpHfRfAnRbnBZmwnkvR30hTa09CKxrthVpucw3BoPW6490yE4WnCfPXJX1FUBJzHH
CfW2UZHAT/mx0huUgeaPhX9NGrsPPsZlw3JJujUbsRt1qT90433c0nn+VbiZsVcL11Mhsxi
jtO2Chw8Ot734aoayO/Qrn6NrvdIK1rjLiupQsoKeLqnY33b761cUZVHxG0NKGlJhtAjz4R
WqtCXG1NrG0qBBHlXO8EnyLU3fsSjJbduNrecchodPAhxBPu7I8z+or1BxG85bOfkZ6AqNH
XwxYLDhS0T3r5cz5braxTDn8TuEtuHc3HLM6OJmG6OJTThPMhXhRVSoVzyW49bmMdhOcM+8
udgjhOihvq4vy0nf50RQYTFugMQoyAhmO2G0J8ABqvF2hpuFomQ1p4kvsLbI8dgih70YzFS
8CtyXP4sYKjrHgUKI/bVFfWg+U2rBrmq4MA/Z+WvctlI36m4T/FSP5CfiHd1ovQtLiErQoK
SobCgdgivVYt+xGxZK1w3S3tPLA910DhcT8lDnXLU4be0yLnDxOe9MskR9Ieiy3NIkuJO1N
p11A5A9N9KJ79eXsiwKHBRb3rZIustuD6u4jh4QFe+QP5dA91dBZZRHjtst/A2kJT8gNVJX
PM4jycbyeBmkGIXGGklq4paTtSkH8RHy5b8hR1b58W6QGZ0N1Lsd9AW2tPeDVmopEhmJHck
SHUtMtpKlrWdBIHeaii3ODOt4uEWW09EKSoPIUCnQ6ndBuFXRGW5Tdsh9UWliOlMSE4o8uH
mVcvEnR+RAo8pUDejtRiXXKLQVaEW5FbaD1CFjY+nKjmo3mWpLC2H20uNOJKVoUNhQPUEUK
WN9WLXwYrJJFveSV2p5Z7uqmSe8jex5USSbpBhy48SRKaakSlFLDSle84R4CrdeUoQ0khKU
oTzJ0NDzoUtq1ZVlIvKUj2Ta+NmGojm+8eS3B/0gDQPfzosp68uNodbU24kLQsFKkkbBB6i
udMJn+jCfI42XpuMSXO0SppPEqCSee0/y+dH8GdEuUNuZCkIkR3RtDiDsGlPZiSID7M9Lao
q0EPBz4eHv3XELgDGu0qzej71t6FcI61PMnm2tIPvKaJ565a4voN1070e3W0XHGGmbRDXBR
DPZOxlpILa+/Z799d0U0N5NlMvG5cdxdkkyrWpJMmYweIsHu9zqR50JMZRZrV6RZ92jzG5M
K7WxDyAyQVLdSeEIA68R8POjTF2r8Yjsy/yB28pfaNxEpAEVHcjY6nxNbhGxquWZtgwt9t7
S33+ckqkpchW5w9rxP75Bsn3ge/y76vYdOfaytyHl8Z37SuNj1d9SAposgfC2RyT3k+P6V0
ahG83F/KJK8esa1CPxcNxuCPgbR+JtB71kcuXTdFESIxBiNRIrSWmWUBCEJHIAVLT0qZSQt
JSoApI0QRyNAz2KXnFJrtwwxxtyK8orftEhWmye8tn8J8quRc6sdyKrTfGF2mW8koXDuCeE
LB5aCvhUDRHHt9vZdTKjRWEOdkGkuNoAPZjokEd1WG2m2uLs20o4lFSuFIGz4nzr3Tda43m
djutny235DETBtzj871eMhtG0J5e6tzQ5lXvb8OVdWsrt0etjarzGZjzOYWhlfEn5g+dX6q
P2yFIuMa4vMhciIlQZWSfc4uuh07utZs3LLRHlerxyu5TRsBiCjtVj5kck/UiqZt1/wAl37
YcNptyt7gxnNvOj/uODoPJP50RQ4Ua3xW4sNhDDDY0httOgKnpqelSpVTuVpt14jKjXGEzK
aUNcLqAdfLw+lDH2KuFhcL+IXZcZJ+KDNUp2Or5d6fpTtZJmMEcF2w8yCP823SUrB8+FXOp
E+kBIH3uL5ChXgIW/wD7U6s7dKVKaxLIFpTrmYoTz/8Aaqz2U3q7IQiFgc1xaFhSVXFSGUI
I7xvZ/KtHtc5eUOGJY4ySOfG864QfokV4TZ8wlJV65k8eLv8ADChDkPmsk16+xMeUALxdbl
dEj/LekFDZ+aUa39a27fa4FpjiPbobMVofhaQEg/Pxq3SpU1KlSpUqVKlSpUqVKlSpUqVf/
9k=
</binary><binary id="_8.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAqAIIBAREA/8QAGw
AAAgMBAQEAAAAAAAAAAAAAAAUBBAYDBwL/xAA2EAABAwMDAgMGBQIHAAAAAAABAgMEAAURB
hIxEyFBUXEUIjJCYYEHFSORoRYzQ0RSYqLC4f/aAAgBAQAAPwD2WpopNY727e5lxU3HCIEV
7oMPE931p+Mgf6Qew9DTmiiopU1qmwv3H8uausZcoq2hsL5V5A8E/Sm1FFFFFFRU0Uk1bdH
bVp95UQbp0kiNDQOVPL7J/bn0Bq3YrWiy2OHbUKKvZ2glSjypXzH7nJphRRWc1F17vcI+nI
zq2m3k9ee6g4UlgHAQD4Fau3oFVw1hEgwdHOW+HEaS86UsQGW0gHrE+5t+oxknyBp7ImPxF
QmhCflddYbccaxhrt8Ssnj0q7RUEgDJOBVd+4xI02NCefSmTK3dFvxXtGVfsKs0VFTVK63a
HZoZkzXdiSdqEJG5bijwlKR3UT5Csjp9q4ap1g7f7mA1Ete5iFFSchDpHvqJ8VAHaSO2cgc
Vu6KKKwFn1e03dtU3KYAqK1MREiJZQVOyFoTgoQPmOe+Bxk09s9rmzrgjUF9QG5YQUxIYVu
TDQee/i4RyfDgVoFuIabU44tKEJGVKUcAD1qheLo5a4AlsW6VccqA6URIUvB+bBIyKTI1yt
w4TpTUf3hAf9qy2odS3XWN1Rpu2WWdHYiqS/dUvuJYUWxghG7JCQfHx/mrlh/qjUM93VTf5
ZbmZraY8P2hKnnGmkk/Dgge8e/1wK0aNLXF9Sjc9VXKQk/4cfZGT/wABu/mm1ttES1Bz2br
FTuN6nn1uE447qJ/irtTWK19Jj2tceZCjmVqOUgxLY3kq2FXxLCeBgHur0HFLY2tYenPw4w
21Hj3eGTE/L1Ogr9oCtpJHJyTuJ8c81Zg6ovQsKLay5HuV+aaU5OlZHs0Pk++pPYqA7bR5U
rOsL/e9OWlcCS22sSYzc2YlO0POLWP0m/RJyo/bzr1Kqd3nC2WeZPP+WYW5+wJrz/TegDbr
BCvjl2kWm7Blb77pCXG0bzuVlCuwOMAkY4pjA15Ik2e2w4yWLjqCY3vLbfutNt7v7rmPgBT
g45ycUk11fYmo4a2F3NqNaer7K0rqbUy3/mWSO/SbGT/uUMVE78Sl2a62ZllC2LC20pH6iN
0mUlKMJUEcoSTgAnGe54rWs6rns2htVxtiU3qUVqi2phzc4U/LvPy9uSew9e1YxmTNVpTps
MuxnLzMQL1dJILQQpxe1TaArucA7c8AeOTTS3wv6t1sVMpxZdOvoajFDn6e5CB2SBycnuTw
EgDk16M2626CW1pWASklJzgjkV91FTSeNpxhrU0q/vvLkynWw0wFgbYzY5Sn1Pcmu0rTtlm
vPPyrTDedfRsdcWwkqWPInGa7RrTb4duNujQmWYhSUlltASkg89h51TmaZt0mzx7WwgwmIr
rbzHs4CempCtwwOPX1pxS2/wBqVe7Q7bhI6CHlJDitu7cgKBUn7gY+9I79p676slu22c+Lf
p9spyiMvL0zg4UeEJ+nJrhG/Cyxwrk69Edkx4L7aEPQGnNrbu3jcr4iDyRnBNXrX+HembVc
37i1bm3X3XOojrAKSx9EDhIpgnStiHtxNtZWq4kmUtYKlO58ye4H0HFfdm03abAlYt0QNrc
+N1SitxY8AVKJJA8s1dmQotwirizY7UhhwYW06kKSr1BpDK0HZpEsvx1y7elxIS8xBkFhp4
AYG5Kfp27Yp7BgRLZDbiQmEMMNjCUIGAP/AH61YqKmiiiiiiiiiiiiiiior//Z
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCALcAfMDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDy9xuADBR8oGMdeKFMMcpR
VCqy4OO3FV7uQoipnnA5qqJHxuB7VseYy3tiT5N4K9uOtMzAH+6B+AqmPvEkmnbht+U5Gel
ArsvLJDt4RSB229akMkbYHCBVwBgVnA9QD0pDKQcEduD/AEoHqXGCGYP5g3L0JXOKjKR/eb
5sk84xn3quWKnI5HqKQSuFKk8N7ZplLVEqCJgAUyfcCpGSLGcAe2KpqxAJzjHbvUnmZXHtj
9aRlIsokB2nYuM56U5mgXjAx9O9VWbEanPHX6VF5gJGcnNAlqi/5sIjHy/N24FN8xZG2HA9
sdaqbhnGSMdPao87JM/rQYWL+4NMAqDA7YqYSrH8m1Cd+4krVW3OSDnk96mdSzkMT1oFzFg
SRvt3KMgdMDFLNK0jFmCknvjOKrrEzP8AfwfepZcRxgK2aBcyI42Hy4CjHtTp7lSCAB9MCm
KRt3MeaqSt83FA07stPLDuJIXdj0qUzB7bCgflWXIckY/OnJKyrjPsaCmNmfDY2gY9qSNwy
8qM8k8UyZjuJwKiGdxzQax+E2ItgTGRnqaevks5ztJz2FZKO33cVoQp0OcUETaXQ1Ft4eMb
fyFXYY4QpVguPcVSt1JfOe1acUBbGcYPvQcc5lmKNMAKox9BQ0QaQDjHTOBSoNigA8AUK4X
ggH0pGDnctRQxhiFVcY7gVbVFU5AA79BVSKQbhxUskhCcDr+lO5g3rYhmWJ3LNtJH+yKpyR
wMW59+FFK7N+PeiNWMZ3E5pI25lYckMJUfMAPZRVyKBSoII49qgjTOOevtV5eIs8Y9KZi5J
kfl8kFVI/3RTwiDHA/75FOzhfcikVflBPOaTITGxqmT8ox/uipNsJ4AA9iBTCh6jFRPuyR0
+tCQ7lS9HBYYJ5H3RXJX8bdSBn0xXXyJkEnOKw76AZJx2pnVRnY5dgeRkflS5wvUH8Ktvb4
JyDULRAA8cCq3O9TIf4c8Y+lPiXJGSAT3xQQvOAcYqNMq3TmhstMuzrEIwrbTjtiolZcoDj
A74qu+4gZb5fQ06Pl1UUhtplx+JMKQcD0FKoAQAMuSeeKqtIwJIyW2jPualTJ+7+tIGPZB5
pCbcAc8DpUZPJB2ke4pkofeeMGmrjJIzQJE5MTIMAAjjgCmBto64H0ph29DxTQctx2oKRKQ
vlAAfMxznHamsoC4j47HgdaeHCuDtGB39aidh3HbtQO4/G7g4JHXilKrjr17UxDxyD7Edqb
gscsTx2oFctLI6RtHu+VwM4A5HanNKPLGTvZhls4PSoN33cYHr6GlWVEc4U4I5GetAXGFiH
27Rg+1XLrMSh49g+XDAgVS3BpAWbr3xU7k3EcnBwqnBPHNARV2T22t3EFskUQCovQEA45or
IQqUGcA/WimQaV6f3nJ5xVdQNuMYPr6VPeDMvUdAfSoEKl/m6mpudFyQIGf5VwAO5px2Dds
BxnqafFGMkgj8e9BU+Zt/HnpUiRGoy+3bkngUFVAOQdx7EUu4+UWBwR+lRl9znHP40FIicY
JGcUkfXGTkdMU+QYLenakUnjaefpVjHbAijJyMflQu3rnPtSn5gx5pylVTBGT6+lBEmAVXG
OgPalFuCuFcHAJI9KEKs+0Aj1qbACZUZ4pCWxUICrx1pF2Hlsn2okYh8FRmngoGHTp2poyl
oPDKCNtWA7BtzAGoF2g4bkdaduIOex6UENaFsSIyAbQG9aVsHGRmo4lUpl2JIq0ijO1setB
CIZduzGMCqskanOOnatGWPI+Vc96oTDaxBHFA0ykcZ+boD3pHC7iOxoY/PgU4qCme3Wg2Vi
tK2cj0/CmJyeDT2QEE96iQ4cKeaDReRfhQMwPU1r28ak45qjZKpUEj862bVADmg5qu1y5FF
g429K0IIwBmoI1B6Dn1q7H8pwRS3PNm7sa0ZB4AqhOVRvUjuK2RGW5xgelYt9FsduOKEKOr
J7WXdgkkmrjsNnFYNrJJ5m3oBWyr70Ax160MfJZkJGSOp9fenIpBzmlZPmAGQKkI6deKdyZ
Do+O/NWVGcZ/Ko40BGc5PrVpY87SOmKRg2CAZ4UYFSH/AHRx7UgAHb2qZVGOlSJalfA5O2o
XAJ5qzJkdsZquVyeRmqSG9Co4YttAyBVWaAMWyvPatNl284xSFVfIxRc1gzmZ7QbzkcfSs2
WMA4YYxXV3MajPy475rnbs7ZGbGc07ndCV2ZE2BwRjnrTADtwAKlnbO1ccHvTFBXr0pnSit
KpyARkelLG3Kk9Afyp7kH7pyaYuduAn40DROihl4OeOgqQ5Tt6daih6gd+tWdrAY+8etBW6
Kru7yZLdB1Pam55yOcmpJEOSp6HsKiPy4Cj5geaCdUDDByy49qQnn5xg/wBKdwUJYckVG7Z
YbcjihjTuToBjG3PpntUyxnyy5T5RxmoonBYDadxqd2Krz/KkWtURoyo2V+UilIlVRlPl+8
CR7etMzgEHqBmmFmZThsL6E0EjWIxsUAnpnFN27V5+96U8ISC/BA5NMfqSBj8aYmCORuAAz
xz6VJvKxSKW3Er1qIlcYAw2cn3pVZgHRMcjkA0i07FDZnlZEUehaiq0nEhAVsfSiqsUb90x
ZzzkYFRoeRk9fwqa6cKzJsAYHOe/So4+I8ls5/h9KzCzLyLtjAZdvy5GRXSaD8OfGni2Pz9
G0Sea3P8Ay8SYjix7M3X8M16P8C/hnZeJg/inxDAJ9OtZPKt7dh8s8g6lvVV9O5+ldX8TvE
N7eapc6TFqcml6Bp48t4bVvK84gc7mHRR0CisK9aNBLm3Z10qDqao83j/Z/wDFpAFxrOg2s
jf8s3vct+gpt3+zt8Q7eIzWi6dfD0gugM/TcBXN3HiXS7ST/iXaFG4BwJZjy3v3P61veG/j
PrPh68V4bYm2UjzIA5KMPoeh9xURq1W/4dl8vyKdOltzHCeJPCfiHwpdRWfiDSZtPmlUtGH
wQ4BwSCCQaq6BpUuteI9O0aAnzLydIAcZxuOCcfTmvqH4pxaL49+Hnh/xLAnmxy7vKYnmPc
vIOO4K4/CvKvgDoCXXxHm1u+2pZ6BA9xLK3Cq2Cqkn2G4/hW0Kqc5Qe8dyZUmkpJ7lnxV+z
54y0vV5Y/DkA1rTmAMcokVJB6hlJHf0rn1+CfxOPJ8Lzg+plj/xr2TxB8Wb6+hku9Mu/wCy
tKAJSTA8yRezEnpnqAK8tvficsk5I1LWLkn+IXLqP/Qq41jeaTjTg5WNZ4aCSc5JGdF8FPi
ekwb/AIRWXr186P8A+Kqy3wU+JRQ/8UxJ+M0f/wAVS2fxHl+32/ly6qrmRcE3rHBz9a+0FL
fZgxOW2A5/CuqFSUleUWvUx9lD7MrnxE/wR+KOCq+F5dpOf9dH/wDFUg+B/wATtvPhaUf9t
o//AIqui8TeK7rRr1nuL7U5mnkcgJduMYP+9WPB8TZVIeObVww5z9tf/wCKrnp4uU480Kba
+X+Y6uGpwdpzs/68hLf4GfEx2Abw6Y/9+4jA/nT/ABx8MZ/A+n6JHc3ZutXv0eSe2iXKQqu
Oh6t15rufCvx0ubbVLW21Ca5uLN5FSQTgMVBIGQ3XjNdP8ZbiIa4JSBmGx+V8cgEk8U62Kl
Cmp8rTvbUVPC06jajK+h454b+FPjLxJo8OraVYwS2kxIUtcIrcHB+UnPUVuN8EPiEDxo0ZH
/Xyn+NcFo2rXGn6ul1C8gCjO1JCvPrxX2n8P9ZuNf8AAOl6pdtunkQq7E5JKkjJ/Kuxt320
7nHQp05rfU+af+FKfEULhdDTkdftKf41nzfAn4mPwuhxfX7TH/jXq3xZv5bTxPcyG4uBFDA
hEccrKOR6A15WfFpCZAvP/Alv8a4o4qUpNRg3bTodE8NSpW552v8A12K3/ChPiawx/YcS/W
6j/wAaiuvgV8SbLTbm9udJt1gt4mlkxdIW2qMnAHXgVftfiNeWTiS3bUImU9RdMf5mvavhj
8TovHMd94c1IMb5bdmRnAHnJ0IOOpGRWsa05XvBopUqPSdz4xccZB47V0PhLwF4q8bTXI8N
6Ybz7NjziZFQJnOOSfY1f+IGmW+l6zCttbLCpVlKoMDKtiuY0/Ur3TrtZbO6uICCCwhmaPc
PQkGtaNVVqaqJbkVKbpTcGet2XwA+JmB5mnWkOOz3af0rct/gR4/iyZItPX3+1D/Cu3+Anj
u78S3epaNOZzHbwLOgnlMhHzYIBPOPau5+KzuvhSBFkZVe5AYA4yNp61nUrSp03UkvkbLCw
qvlTPGk+CvjZfux2Eh9FugaqXnwx8baerPNoUsqjndAwkx+RzWBJ4oNteSJbQumxiu9ZSCS
PpXc+FPjHqOlXEcWqPLd2PAdZDuZB6qev4GphXqSs5QaT9DhnhcLdrn1/ryODmgmtpDDPG0
UifeRxgj8DWHqU0aghhzX2Jrvhnw7460FJZUR/PjD297EBvQEZBB7j2NfIXjPw9qfhvxHca
RqCfPC/wAsi/dkXsw+oro5tbPc5qmEdP3k7o1PC3gDVvFOlNqGl32mRIJDH5dzdCN8jvt9O
a7GL4IeO1UfLYMD6XIx/KvItLV4LxJtiuQfusMg19X/AAW1m51XwleQXLf8elxsjXJO1Suc
fSm3K+i0NKFOjN8snqeaH4LeNAhaYafGB1JuRgfpXL+I/B+o+Fltvtt7Y3BnzgWs4kK49cd
K9y+Ll5KllYaesjLBMXkkUcB8YwD7c18/TahES4hs4wuSASOa41iJyqOnCN7bm+IwVGnTU5
StfbqUYcknqParitkDnFUkPzZ71NG5LAHtXefPSR22g+BdR8Racl7Z6lpqByVEM1wFkGDjk
YrpE+D3isD/AFlj/wB/j/hXmcDCJw4wWXvX0z8Mr+41DwFayXMhkeJ3iBJydoPA/Ws23fRa
Ho4SjQqrllfmPKbn4PeJIo2kmu9NgjHVpJ8AfpXG+IPD8vh28itZr+zvGkTfutJfMC+x9DX
qXxfvpDrVtZO5NtDB5mzsWJPJ9eleOTXQdCEjRVPoOa444mc6jhCOie9zqxeBoUIJuVm9up
d8P+HZ/E13Nbw6jY2JiQNm8l2B+cYHqa7KD4K+J5EWSO+0yRD0ZJiQf0rzP5SBwGr3P4H6p
c3P9rafI+YYlSRFB4UkkHH6V2u99FocWEjSm+Se/Q5W6+CPigKzSX2lxx9MtMR/SufvPgT4
ilX5Nb0QH3u8f0r2v4tgHw5Yo3Km45X1+U18v6j4pEFxIkenQOFYqC1cTxE3UdOEL2t17nt
vB0KcVKUrXOnH7PviyRwF1rQm9hdZ/pV0fs1eMyyk6rpKg/8ATRz/AOy156PGkqHI0u2HuC
RXoXw9+M19pfiSysNU3f2VcyLFJulLCLdwHGemD+lbwqVm0nC3zRPs8OldS/M8g8TeH7zwx
4nv9AvHRrmzlMbvHnax65H4GtDwf4QXxXNdQt4m0rRnhCkf2jLs84sei/Tv9a9V+Pumxrre
pXCxqGLRTbgOSCoBr5/DhCDgHByM+tVQre1i9NU2vuIr0VSmlunqe5Wv7N/iqaMT2niDRLm
Jh8rxysyn6ECqXiv4JeK/CfhqfXZ7myvYYCPNjtixZFP8XIGQKm+DPxC1mH4gaXpDeWLLUJ
PIljUEA5BwcdMg96+upEimjkglVZEZcOjcgg+o9Kd58t2rM2VOnJe6fnU5I+lV3jAwfXkV7
V8ZPhTN4WvpPEOjQNJoc7ZkVeTasex/2T2P4V40Ru7/AI1pGXMrnNUhyysyqcDuCc1f0PTE
1nXLXTpNQttMS4fabu7bbFHx1Y1VkjUKeORUOdvHqashaHtdh8A9V1HB0jxp4dvs8/uJmbj
8BV6X9m/xVGpkm13SERASSxfAH/fNea+FfGep6BdWJtREFt5lYNtw2N3PI/Gvrr4oX7xeAF
8liBeyRqSO6kbiK5alSdOEqklt+J30adOo1GJ8s+LPhpF4V0pr2TxjoupXIZVFnZylpSD3x
7VwIVnkCpt3ehOK7bWPFktjfz2lla24ER2mRkySfauJuZnubl7qYrvkbe20YxmihOpNc042
Xqc9eNODtF3GZ55Xk8Y9KXZk5wQOwFN3jp2qVMOWzkcc4rpOe/YqnO/HfoR607ACuWxkjPF
DALJkZwp70pXKsSAKZSM5t24/OBRTiozwpoouaWNi8BM245DcfyqBFJ6Yxn1q3fAeaB1zjr
VYHGdoPy9alAfa/wACJYJPgzo4tyMxvMkoH9/ec5/MV5R8cNIvdHurh9jm0vLnzlcdCDk4/
A1z/wAEvihF4M1WbR9alZdDvnDF+v2eTpux/dPf86+rtU0nQ/FmgNZajbwalpt0gYc5BB6M
rDofcVhiKSnKM+zudtGp7jivQ+AGcuoUn5RUTITwCNpOa968a/s76pYmS+8F3H9o2w5NjMQ
sy/7rdG/HBrxG90+90+9ksb+zmtbmM4eKZCjL9Qa1TMuVrc09D8Y6npMUel3V7cTaPGWZbQ
PlEY/xAev+NYy65eW09+LG6uba1vXInhikKCVCc7Wx1qvIoGcjIxx7VTfdtyRkDgVKpR53P
q9CXUfLydEb+v8AiI6z9nggjaC0gUARk9T6msL8D1pqZP8APBpCQep71VOnGnHlitDOrOU5
c0jQ0hidTt2xn94nHtuFfosv/HoD/sD+VfnPprINStQhPEqcn6iv0YT/AI9B/uD+VVNe6Vh
/iZ8OfErct3bgY5kk/DmuGtznj17V3HxLU/bbY5/5ayj9a4eFSHzjPtXDl/8Au8fn+Y8w/j
P5fkX7dGLYTr1rsj4n1HUdKuYNZuri9ndBGksrbiFxjGT2rlreJgQT8vFX04UIehPWuqrTj
UXLL1PLjXlSfNAZBbIGBXOe/t7V9gfCBdvwq0pR0DSf+hmvk6OPbwtfWfwj/wCSW6Z/vS/+
hmtPssvAtur8jzb4yDOv3+f+eEfSvDWUk/N0z0r6E+K+i6tf+ILp7HTLm6EkMYQxRlgcdel
eSyeBvFshyvhzUs+n2dq83BJp1L/zM7sybcoW7HIGIOxXGSeAFHJqquoah4e1T7Tp9zcade
xA4kQmN0yMH6V7J8Pvhl4lfx3pl9q2iT2en2konkkuBt3FeQoHUnOK5z43aUkvjLxDrLSOs
ouEiVcDaQFUV21KsabipddDnoUJzg5djzbxLr6a9a2W5X+1Qg+a7dGJ6n8TXMHKnp161ZWN
iMbce5qGVGWQgjPHrVU6caceSOxs6rqSvLc+g/2XSB4v1s54+wj/ANDFe2fFjI8MWn/X0P8
A0E14l+y7x4x1nI/5cB/6MFe3fFj/AJFe1/6+R/6Ca5sw/gS9P1PRwfxo+Nby9ZNUuwB0lb
j8aF1CQ4JJAFZepuV1i8C9pn/mam0bTdT17VrfSdKtZLu9uHCxxoOfqfQDua6qavBLyPJq0
vfbPtH4J30998JNMedixikliUn+6G4/nXG/HfTYJ7m0nCjz/srNnv8AKeP0zXqfg7QIPBfg
HTtGkmQCxgzPKThS5+Zzn0yTXhnxP8VQ6vd3t/G3+iwxGCDP8Q55/EmvPzCoouKh8Tasevh
qd6bU9rank1hh8MMc19JfAhQuh6xjvOnH/ATXy/p9wqbVz07V9OfAKXzNC1gj/nvH/wCgmv
Va0Z83hk/rEfn+Rb+MX39MJ/55yf0r52eRFYjPWvpr4o6Dq+sx2D6VYyXflq6usfUE4xXhc
3wu8ftMWXwzckeu5f8AGvMwyca1Vtb2PUzKLnCny67nNIRuGKmGQeBiumT4XePNuT4dn+hZ
f8anHwy8dEg/8I5P7fOv+Nd7Z4To1P5X9xzCP2619KfB5i3w9TPUXMn9K8bHwz8bbcf8I/M
CP9tef1r3T4a6JqOg+C0sdVg8i5MzyGPIOAcY6UdGdWBpTVa7TSPOvjHn/hJD/wBei/zNeN
YlAI9e1e0fGH/kZVz0+yL/ADNeROFySQa8/B/HV/xHVnL96n/hKYGFIzjHBr2T4DY/tfWcE
/8AHun/AKEa8gYAjByK9h+A67dY1nnjyE/9Cr01szzMH/Gidj8Ws/8ACP2Pp9oOP++TXxrq
cn+nTqR/y0P8zX218SNH1LWNBtYtLtWuZY5tzKhGcbSO9fMmpfBv4jT3sskPhed1ZiQfMQf
1rzqEWsTUbWjSPpcX71KCXdnmgAB4q5e6VqdlY215eWM9vBdjdbyyRlVlA7qT1r0Gw+BPxJ
u7iKKbREs42YB5Z7hMIO5wCSa9K+M/huyTSvC+ksW+z6XYyIm04yQFGf8Ax2uqtWjRhzyOW
jQnVbikfPJ8R3r6BcaZd77nzSNsryFmUfj9KwsKIWTy1Zi2Q2TkDHSpSwKcjp0qELlid3GK
0hTjG7j11MZVJSspdDtfhMrf8Lb8M98Xyf1r6L+JfinUfCXjc6xYPk29kpaFj8kq5JKn/Gv
nf4TAD4s+GT1/01MZ/GvZ/jzn+07z/rwX+Zrjx7ahC38yPQwGql6HrvhPxZ4e+IvhRryzCT
Qyr5V3ZTYLREjlGHp6HvXzh8V/g/deEJ5dc0GJrnQHO5gOWtCezeq+h/OvN/B3jHWvBniKL
V9GnKOuBJCx+SdO6sP69q+1vBvjPQfiF4a+2WBR9y+Xd2UuC0RI5Vh3B7Hoa65R5feiZRmq
q5Zbnwm4GevPvVZ4iDuxmvePi38Gn8PvN4k8MW7zaQx3T2y8taE9wO6fy+leJuPmKMvNOMr
nPKLg7MqxByASuADw9fYnxElL/DTw45P31iJ/79V8hBCJMAAj65r658f5Pwt8ME9o4ev/AF
xFcuP/AN1l8jrwH8Y+RNTJl1W7ON2ZW/nVMkhT8231FT3zYv7ls4Ilb8eTVKRywH9OldUPh
Rwz1mxpYZHSponwMKahRcvnkY7VMmcE7Tk+1US2TeUGf680hUqrru3DFSRIysN3IYUNGypI
5OPSgE9TOC4GNqn6iinYooNS/dOPtBO08gDn6VCuWBQcZqS7G19ykkkc/lUEG53CqrFjwAo
yT+FLoUiToM4wRXpfw++L2v8Agsx2Xm/atLzzbyHcE9cen4V5yRjcrA8cHIxg1EygH6VDXN
ozSMnF6H3X4Q+J/hjxdAn2e8S1uj1hkYDn2Nafi7wL4c8bacbXWrJWmUERXcYCzQn1Dense
K+BrS6urOcT2k7wyL0ZTivpr4IfFq/1jVIvB/iBxNJIjG0uSeSVGSh/DJH0qFGV7PU6VUi/
I8V+IXgbVfAfiB9Mv1863cb7a6UYWdP6EdCK4OR/n4z9K+6fjD4fs9e8ATm5jBe1cOj45XJ
wcfmPyr4bv7V7LULi1kBMkTlCfXHeiFS83Te6Iq07JTWxEW5+QEgcnA6UxjluTwDximEgKC
FOO/PWnLt25LdOlbnIy/pTf8TG2J/56r/MV+jif8ei/wDXMfyr849NA+3W+AD+9Tn8RX6Nx
D/RY/8ArmP5UpfCbUPiZ8PfE04vLf8A66y/zrh4XKOMtyD+ddz8T2IuLZh/z1l6fWvPfMyA
epNcOX/7vH5/mVmEb1W/62OiSU/KeAuMmr6bQpwRmufhdxs+Y49K3Ic8DHWu1nhTVjRgOSO
BX1l8Jf8AkmOm/wC9J/6Ga+ULdWBAzmvq74SZ/wCFYadn+/L/AOhmn9lnRgX+9+RheP8Axn
reh+IJbSzvha2scSN8sYJyRyea4Vvir4gTg+IJsf8AXJf8K1fi4M+JL0esEf8AKvH2j4GR8
2a8ejTlWlNym1aTWjPWx2Llh3CMYrVX1PbvB/xbuLzxNZaRqt2lxHduIVdotjKx6HI468V5
/wDHKN01PWFA5N0jfmAa4Z1lguFnjkMciMGVlOCpHIINM1vxHc6po81rqMk93eyS7jcSNuL
AHjJ61tUoSXs+Vt2lfXsZ4fHKpGamkrrocZEQFyecVUuGQngjJPStCWLYo2DBx0rHkOJME4
r0kzkiru6PoD9l/wD5HXWscf6AP/QxXt/xX/5Fe17/AOkj/wBBNeH/ALLx/wCK21nB/wCYe
P8A0YK9x+K2P+EWtv8Ar6X/ANBNceYr/Z36fqexg/iX9dD5M0WHwA+t6ifGU2tmf7Uwgt9M
jQiVc92PIOa9k8O+N/DvhS1aHwN8OHsC4w97qk6rI498bmP0yBXzVrDvFr93LC5V1ncqwOC
DuNVJNS1KdSs1/cODzhpSRVuNWUIqm0tDFSpxk+dX1PorxZ8Urm9hKazq8Sxjn7LbcAn6A5
P414rr/iqfW7oIimG1Q5WPPJ9zXKckk9/rSByp+b8qyo4KNOXtJPml3YV8TKpHkirRNmC8Z
JQykjNfVX7Nk7T+HtdZjki5jH/jhr5Dil2soAJr6x/ZfYt4d8RZ/wCfqL/0A16PRnBSp2qJ
/wBbHoPxJ8R6toX9nppl19mEqu0jBQScY9a8gf4xawHKLr1ySOPljGP5V6L8Zmwmnevky/0
r5VhZxktyRXiQpe2r1FKTVrbM9PFYiWHpwcEne+57MvxW8Qvz/bl0Af8AYX/Cph8UPERGf7
cuh/wBf8K8nhlGFyTkVdFyFAycmun6jH+eX3nkSzWstox+7/gnp3/CzfEnB/ty5/75X/CvZ
/h1rl94g8Ii+v5jNKszxhyoBIGOuPrXyWtwzNyea+nPgs274d89ftcn9K2pYZUryUm/VmtD
H1a81CaS9Ecp8YefEij/AKdF/ma8lZQTivWvjCceIl/69F/ma8fLHB5rnwfx1f8AEZ5z8VP
/AAjGUhuufSvYPgUGGsaxu6/Z0/8AQjXjqthhuPFeyfA1lOuawB/z7p/6FXpLqeXg/wCNE7
v4manqGmaBaPp15JavJPtdozgkbScZrwHUPifqtnI6vrGqvhiDsnI/rXuPxcOPDlhjr9pP/
oJr5S1W3EssgA/iOa8j2Sq4mcZN2VtmfU4jEOhSg4pa3O20/wCNmq2V2skeo6lNtbJjmYOr
D0IJr0r4rX8WteGtD1m25ivbB5Fx7gHH6182RaeO+QSa6OxvLiwgMO95Ytm1Y3ckJ9B2rWv
hP3LjTbb03fY5aOYpVU6m3kjgXDeSVKY7mq7HYflzgiuhvrVRlguAfSufdB8y16ZwqSkjsv
hMzN8XPDRPQXydPxr2z49EjUb3H/Pgv8zXi3wkQD4u+GV9b1P5Gvbfj4h+13TY+9YD+Zrzs
f8ABD/Ej1sCr8yXY+Wt5Vsqc+9dB4Y8W6x4O1+DWdCuzFcLjzEPKTL3Rh3Fc6AVPPf0qPad
+45FegectHc++vh/8QtE+Imgm5stsV5Gu27sXILRE/8AoSn1rxv4t/BV9O+0eKPB1qXs+ZL
qwQZMPq8Y7r6jt9K8F8NeItW8L67BrOjXTW15CeGHRx3Vh3B9K+1fhr8TtI+IWkZiK2urwK
PtVkTyP9pPVT+neolH7SOyM1UXLI+KAwIO3PQ19b+PcH4V+GM8fJD+fk1znxd+Ci3qXHifw
Vaql3gyXOnxjAl9XjHZvVe/bmul8fxPF8L/AAzHMhSVEhVlYYIIh5GK5MbK+Fl8jbCQcK6P
jq/41G4OOPNb+dVGf16GrGpk/wBoXI/6at/M1TAzgbcY9a7YL3UebP4mSGUCRBnA78VdimU
KpUfNms90O9CalhUkEbvwqiLaF57hjKM4yDkiiRxNFIT19qYmUY7jn61JhJA5APJpFKJn7z
2FFDRsGI680UGti3exlZgpbPcH14roPhpfxaX8U/Dl5OQI0v41Yt0AY7f61h35HmDAGcf0q
pCzxTJMnySIwZWHYjoaIuzC/Y96+Ovw4/sXXLrxXp6MbK/l8yVFHyxufvdOmTz+JrwtueO9
fX3hP4u+DvHXhttL8R2pgn8pY7qKdPMjl4wWBHQE56jiuO1z4GeBtVuGufC3jaHTkbn7PcM
JFX6HIYD65rljKMJODkdc6bmlOCPnDHUYwR0FeifBWyvNQ+MWg/ZFJFtI1xKwHCoqnJP54/
Gul/4UroGnz7ta+KOiW8IPzeUNz/gCetdx4d8SeAfh7YS6f8PtPudc1G4GJtTuFMcZ+rkAk
D+6o/GtnWpwXM2RGlNu1j0f4papDaeFf7O3Dz7xwAvooOSf5Cvijxc6P4rvymCAwHHrgZr1
3xp42lZ3vNTulutRkXCRrwAO3HZRXhtxJJPcPLK5Z2JYn3JrzMI5Va0sQ1aNrI7MU4wpqkt
92Vz0PI9sUgzgYFOKgYHQVs+HNP0TUNdgtfEGsto2nMGaS6WEylSBwNo9TXr3PLfYqaZltT
tI1GS0yKAD3LCv0cRSsCIeoQD9K+UfCug/BTR9ZtdWk8Q6zrbWzrLHH/ZzpGWHIJwvIz2zX
v0fxO8IyoHF7OuecPbsCPwrCpXpxVnJHXRpTu3Y+T/igCt3bqeMTSgj8a81HUDvntX1J438
M/DLxbdPet4i1HT23tJ5cFqXG5upAI6e1fPPiXQ7fRtduodNmubzTInAiu57cxGQY6kHpzk
VyYKUYU1T5k3r18y8ZCUpudtCvBgKpxz25rpLYZCsvPFc5ZFXwO54rrbCNBEAV9ua9I+cr6
aFmAncPSvqz4UoyfDLTCwxuMjD6bzXjelaN8LQkUl1r2r3ThQZIorbaA3cZx0r1vTviH4L0
/ToLCxW6gtYECRoYCMAfjWE69OCalJI7sBh58/P0t6nE/GCFo/EMkrL8k1uhBPfBINeRsFI
6V9E6z4r+HviG2WDVree5Rc7T5JDL64INcdPp3wkdsJFq8Y/2Cf61wUKtGm5e+tXfc7Mwwd
eu4yhHZWPHp4969ATWBeWkrTbYULO3yhQMkntivfF034ShgGTWXx6nFbejXXwm0S+jvbLSr
j7VGcpNPEZGU+oyePyrqWKo9ZL7zgo5fiU9V/X3HFRfDu18IfBPU9Q8QabBdeItXCwWsUq5
Nru+6B6MBlifavnfXNMm0bUjZSypMwAYlenNfVPxE8XWGvyWq2Lv9itFaRnddpLnrx7D+df
P+kN4I1XxJqd348v9UtYXIa3XT4w7Oc4wc9OMVlQxDr15cnwpHr1cPGjTivtM9G/ZcR28Z6
5KASqWCgnHcyDH8q9x+K6sfCcDgcJdLn8jXEeAPE3wz8GWc1p4b0LW7cXJDTXN3EC8mOmSW
6c9AK63VPiD4N1jTZdPv7a8kgk6jy8EHsQc8GpxlelUpumpq9jow1OcGpNHxJrT/8AE8vfl
AxM/wDM1lMR+Jr37xj4K+Gkmn6hfaE3iBtUdWeGNlRomkPZs8gV4de2U1lcGG5haGUYJR+D
iuqhWhOKUWnocdWE4ybktygSc84zQU+YfTvUoQcmlwdmK6TFjY87gQQe9fWv7LyOPCviCcq
dr3kag/ROf518/eA0+Hhnuj47Gru2VFrFpoGH9QxPPpX0/wCEvHvgTw3oqaRoPhzUtNsUJf
EiLudj1YncSSfes6taFJe+7XNKVOU5px6Fn4zq32fTJB02Sr+gNfLDSANjAya+rdc8deCvE
Wn/AGHU9OvpYs7lZQFZD6g5rxDxp4f8GR6b5vg+z1p9Q8wfLcsjRBO/vnpXmUK1KNacude9
Y2xtCrUpxSW1zz1p/LfBbnHY1bhmJxwefWsQrI10Y5VKuhwynjBrobSEBASOAK9fc+dqR5d
GXIQWYHBWvqX4NRNH8N4mYEeZcSNz9QP6V4p4TPw7j09G8Q2eq3eolzmO3YCIjt3B6V7Bpn
xO8L6dYQ2Nhol5aWsI2pGAoCj86xq16dJNTlZnbl+HnOftFsc/8YUYeII2xw1oMfgxrxskH
rXu+veMvBHiWKOLVtIvpPLztdCFZQeoyDXl3ia28PfaIW8MWl8kIU+b9qYNznjbivPw1WlG
c/fXvO515rhq1SMJxj8Kszlck4/rXsnwIiJ1PWp8cLDGhPuWJrh/DzeBlsv+Kjs9Vub0yHa
LV1WPb2685616boHjvwf4es2s9G8PXtrE7bnLMpZz6kk5rvnWp0vjlY8zAYWc5qotkdD8Vb
WSfwlDPGhYW9wGf2BBGfzr5U1BWF3KARgMfx5r6gm+K2gywtDLpNzLG4wyvsII9Otcffap8
Lbxmkl8DMWbk7HEeT+Brz4YmhGrKpz7pfge9i8LWrQjGK2ueDRKc556VYY/Jyce9ewi5+Fa
HK+BLn/wK/8Asq0rDxD8M7CZJ7fwHskT7rOUkIP/AAImuv67Q/mPJ/szEN/8OU/hV4HhsbW
fx74lttlrbQtJawzIPmAGTIQfbgfnXgfi+zb7dJrUxSKXUp5JvsyLtEYJzjj0GK+l/FfxHt
Nb8NyaTYWk1sZyBI0hXGwckDH4V88X+raBcePIv7ftbm90a1BjkitJAkjHHYn3x+VYQxTr4
hRpP3UtT0pYWGHw/vbv+rlj4J2sl58Z/D6AZEUrzn6KjHNe5fHm1do4ZwPlls5I8+4Of61z
ngnxf4A8NzjU/DHw7vIJZUKC7ub1Gfb3AyTgfSuy1n4jeF/ENh9i1nw1NcwdQpmUFSRzgjp
SxtelOPJzK6/rodGDpTgm7bnx3xjCnp0yKjLcjJwQa9g8Z6D4MuNN2eDfDN7YX/mAmWW+Ek
ezByNp5znFeRyRPG7pIuJUYgjrgiu6lXp1fgdzzatCdL40MLHcWJ+vtWpomsan4f1eDVdKv
HtLu3bckqHp7H1B7is7kHJGSeopOQ+COfSui5kfb3wt+K2nfEDS/s03l2niC3TM9rnAkH/P
SP1HqOop3xhJPhexJ6/av/ZTXxZpmqX+kapb6npdy9pd2zB45YzhlNfQlz8V7Hx94HsdPu4
jb+ILeUPcRqv7twARvU++enavOx8f9nk1/Wp6mDq81RRkfO2pMDqVzkjiVsAD3qoCXDNkZ6
kk1d1NFXVbsMf+WzjH41Q8sEDnp3rtpv3V6HmT+JjQ7bhgZ9qtWzBSWbGeuKq4wcZ57VJGQ
rHuCMGrEizNMHk3qgUH9amh5VichRVQnlRt5HcdauQfebHTr1zSGVzFyf3iLz0JORRU4lGP
4T+FFBtdBdMfMO72qqMA9ySa6CzsdEu7uRda1x9JjVAUdbVp959MAjH1rQGgeBGDEeP5sf8
AYJk/+KpOxEVdHLQXU1vKJLeVonHR0ODW/beNdcgQLJPHPgceYgJ/MVcOg+BMYPj2f8NIk/
8AiqBoPgAcHx1dcdxpD/8AxdY1KdOfxq5tCdSHwu3zGnx9qjKAbOz3euw1Ru/GOt3IMf2ry
FPH7lQP161onRfAXGfHF5n/ALA7f/F1H/Yvw/3DPje/H00dv/i6yjhqCd1FGrr1mtZHLTzS
PKXkbzHbksTk/nVUspfpmu0fR/h7jH/Ca6gT0yNIP/xdQf2R8POceNtSJ/7A5/8AjldKtYw
1e5yBOemaPMyR1GOOK6xtI+HZ6eNdS9z/AGQf/jlKNH+HYXA8a6me/wDyBz/8cp6C5TIt/E
WsW1ukFvfSJHGMKoxwPSpx4o14j5dSmyee3+Fai6V8OivHjPU+vP8AxKP/ALZUg0r4dkAf8
Jjqhx3/ALI/+2Vj7Glvyr7iva1VopfiY/8AwlXiAtj+0pv0/wAKq32vanewG2vbySaInO04
610I0j4dLyfGOrE+2kj/AOOUNpXw6U/N4r1kn20pf/jlNUaSd1FX9A9pUejl+JzemyKJlVg
a7e2dRGFA6VWstN+HAmXZ4m1tj1GdMQf+1K6y0s/Aqjd/bmrOD62KD/2etWzysRBt/wDBM6
C5lhTMDshYcgHrVlby6xzM5H1rWS18E7TnV9W/8A0/+LqZbTwUFH/E11c4/wCnRP8A4qud0
4Sd2kc6nWiuWM7L1/4Ji/bJ8Y85/wA6DeXJ/wCWz5+tb32PwWxP/E01f/wFTj/x6lW08Ekf
8hPWMj/p2j/+KpqjT/lX3E+1rf8APx/+Bf8ABML7RddfPf8APpTJLu5A3faHOPeuhWDwXn/
kI6wR3/0eP/4qong8Enj7drX4QR8/+PUOlT/lX3DVSv8A8/P/ACb/AIJwmsX189tJH9ok2O
MYzxivPLpnWbIyOete030PgVkZXvdd9Mrbxf8AxVcVfWnwyExEuoeJww9LeD/4qtYRjFWij
0MPKcvjlf53OZHiDWwvlnVbk4HaQ0Pr+rjH/E0uT/20NbqwfC/p9u8VY7/uLf8A+KoMPwvx
zdeKj9Ibf/Gp9nD+Vfceleo/tfiYf/CQ6xjA1G5+nmGs66uZ7qVpriVpZSBlmOTXWeR8MDy
LjxUR6+Xb/wCNBj+Fq4DSeKm/4Bb/AONONOCd0hPmlu/xOMXl+4p5YeYByFzzjrXYD/hVg+
Yt4qx9LemsfhVxkeK/pm3Fa3J5WcgGZHVwcEcg5rRXWdWOf+JjccdvNNbyn4XHIEXiv/vq3
xUgPwvOQIfFWP8Aft+P0qXGL1auReUdmc8us6ngn7fcHj/noaBrWo8D7fcY/wCuhre834XB
v+PXxUQf+mtuP6U4SfC8f8uXinn/AKbW/wD8TS5Ify/gS5T35vxMe0ufMnDSHexOST1Ndbb
cxqMjFVrSX4ZCYeXaeJuD1aeD/wCJrprWfwDgeXa+IMjpmaHn/wAdqrnnV4N63KSMVKlflx
/FVtJpiv8ArWJ+prUWXwPwfseu495ov8Kk+1eBVQf6Hrn/AH/i/wDiahxi9WjlSmlaMvxMP
z2B3CZj/wACNL50rAjzGxj+8a1zdeA92fsOuNn1ni/+JqdJ/AoGRp+t8+txF/8AE0uSPYb9
p/P+LMRWwBjORTzJKFA8xsHvurc+1eByT/xLdZ/8CY//AImgXPgj7o0vWSPU3cf/AMTVtRe
6MUpR+GX4nPO0hYHe351HK0hQ/Mx/Guma78EAjGl6xz/09x//ABNRPdeCdvGk6xj/AK/E/w
DiKVo9i/f/AJ/xZx8rOBjzGyfQmqUtxMExvcY9zXZy3fgYMP8AiSauf+35B/7JVae88C450
DV2+l+g/wDZKOWPY2i5fzfiefzS3ckjHz5VHpvNUTbsGZsHPrXoj3fgHHPhvWCP+wgg/wDZ
KR7zwCsTMPDGrE4xj+0V5/8AHKaSWyOjnk95HmjSTxEBJJABxgMcCmvdTbceY+fXca7mW8+
H38XhPVj7f2qP/jdU21D4c558Hasf+4sP/jdOy7HUr23OQ+0z5wZZP++zUbNuOOvqa7Qah8
PCMjwdqhI9dW/+1006h8Ph8x8F6h/4Nz/8bo+Q7X6nGHJI5wB6UoH/AH10rshqXgBjx4K1E
4Gf+Qwf/iKd/aXw/Az/AMITqHHb+1z/APEUXFbzOIPBwPXipILiSCbzYZWjkHQqcEV2B1X4
f42r4Hvj7nV2/wDiKik1bwAG48D33/g4b/4ih67jXqcjI5Z2djliclj3NRbjt384HHSuyOt
eAFB/4oa+x/2GG/8AiKb/AG34B6jwLd/jq7n/ANko9AtfdnIgbgDj60iHlulXdRnsLnUpJ9
MsZLCzY4S3eYylOP7xAzVIJh27Z6U0LYlUMzbgeB0q5Arc4Gc9zVKI/MAa04GCxtjP+FA47
6lNrb5j0oqYTqRyWJoo1NLDb0HcvAIIzVaHOSS3Her2oDD4OGIGcVc8LeFNe8X6u2l+H7L7
XdLG0rJuCAKO+Scd6W+xKM1clhk9RUoiyMk5x3613zfA74oK2P8AhGWbtkXEZ/8AZqnT4M/
EpVw3heY+4ljyP/Hqk0SfY888rI4ODUToVY47V6X/AMKb+I4OD4Xn/wC/if8AxVMPwX+JbB
v+KWkOehM8fH/j1BaieZkZXBA54zVKTIJ6+2K9VHwI+KMnI8Pqo6/NdRj+tcF4k8O6t4V1+
fRNbtfs97AFZ03BhgjIII4PFPYTTSuYvO4Kc4NNOQcnOPYU48dzik6k4PagzHxkgnDZ561a
jGTxVnw94d1bxRr1voui2v2i9uMhE3BRwMkkngACvR1+A/xNi/5gUbDP8N1Gf60WKiuY802
c9RmpGUsvygEivSD8D/iYDn/hHM8/8/Ef+NIPgl8T2bA8OFfc3EY/9mp3E4NbI8+slzcDnG
Oa6y0kGAOp7VsW/wACfif527+xIlHvdxg/zrR1P4a+LvCmjDVdbsoIrbzBGxjmDspPTIFS9
tThxNKTV7GVEwyBjjvVjg4AGKt+HdB1DxHqsemabGr3EilvmbaoAHJJrs/+FP8AjNBn7Nav
9LgVNmebCnOavFXOHRDtPzfhTjHxwK7yP4U+MlGPsMPvidalHwq8YYx9gi/7/rSK+r1f5X9
x56I9ozkfjUDcuRmvRz8KfGRHFlbj6zrUf/CnfGTk/urNc883A/oKe4LD1f5X9x5ddIoQ8Z
xXAa7FsvSWG3Ne1+LPAmueEre3uNVEBjuWKo0L7uQM4PFeXaho9zq+rWemWKB7u7mWGJScA
sxwMmnF30R0Yfmp1OWasclGu1QQeM461OIgUDBgTnG3v9a9ab9mr4kRnIOlv7C6x/NaI/2d
fiWpGbXT2HteD/Cme8keT+USoA6egqCWLBzg4Fezp+z18SMgGzsF9/tY/wAKyvFfwZ8ZeEv
Dj67qkVq9pG4WQW8vmNHnox46Z4/Gi9hpdjyJgBnJqNuD+PWr8sBVicdaoygqwByfwqzNiB
iGwe/NTbwFyfzzUI9hkn1oycde+KDFq4Eg8jr9alTJxg9B61CcBs9alUfxetApLQ0bRgrAm
uitZxsyG+tcrbyAfMeMc17vpX7PfjS+0i01KPUtLjS7hWZUaR8qGGQCQuOhoexzOm56JXOJ
t7lSoBaledQx+br0r0JP2e/HUR+W90pwP+mzD/2Wny/ADx87ZE+l8f8ATwf/AImpdiVhZ32
POUYbt2asrKGI5xXoEXwD8dAYefS1/wC27cf+O1bg+AXjPd8+paYuTziRzj/x2ndGU8NPpE
848/BxThLg845qbxfod74N8TyaBqM8M1wsayboSdrBhx15FZkbFlXLdaFZrQ450nB2loW13
FskcdaWViEwvWlQnHXNDAhMUmYrcrupYDOMVA0WX5B4NXdoAx1pGCqCeOaRqim9vyQB71C6
DOD1rTt7e7vZxBY2st1K3RIULH8hXaab8HPHGrKsslhHp8bDO67lCn/vkZNVZnRCMm/dR5N
NAWcsOlZckf73B6V9M2n7O58kPqvidYj3+zwcD8WP9Kmb4K/C2xONV8XSu/HDXkUf6AUOSR
6EaNV9D5d2bTjmo3z3r6qi+F/wN+6NZ84++pf4VeT4LfBy+AFtcOxPTytSyah1I9zojQqLo
fJKN0UAVKqDHOa+rbj9mzwLKu6z1HVbbPQiVXH6rXP3v7MiqD/ZXi0+y3dt/VT/AEp3E6U+
iPnExdsEZqnLGc4JOPavc779nnx1bMTaNp18vYpPsJ/BgK8t8U+GdX8J63JpGt2y212qLIU
DhxtbociqTRjKLSu0cuRtBbBph9fWrGMHB5qN0Xkjj1FMlMaDgbeDSlRsPJ4ppBHI9OPahN
xUjpnrTKQ8dv8AOKuwudnAGM4zVBeDhvpV6NSLYuP0pDREMnuPyopgY46ZooLLmo5NwM+nr
V3wx4m1zwxrSXmh6pJps8oEMkqAH5CRkEHiqF+MSjJ7DrVEKSQC2T7GoBaH0/pvxN8RRMrf
8JbDer/cmSIg/kAa9n8G+LIvFOmySGNYrqAgSIjZUg9GHtX5+IVWQhkOAOPrX0T+zHeTf8J
Jrlq8jGI2auFJJCkP/wDXrkpUKsJXdS680eg68JK3LZn1EOhrn/FniSLwzo4uzF508rbIoy
cAn1PsK6BcFcg5rx342X5s7axk6rDDLLg9M8UsVUlTpNw3N6KUppM5LV/iH4umd3bxL/Z0R
PCwRRoB9CwJrxbx80OoXf8AbNxrsmq6pKwSV5ZFZioHHTpiuR1C+ur26ae7neWRjnJPA+gq
pzj8e3eoo4arBqU6l/Ixq4iEk1GIzPJGR1pUQAEd6eqbj0NTqmADxxXo3OFI0NF1HUtB1SD
VdLvHtL2A7o5ojypxj+VfV3wy8a+KvEd7bW7ajHq9sFBupXjUGIY9VAwfQGvAfhz8Ndb+IO
qBLZWtNKhYfab51+VR/dX+83t2719f6Zpnhb4deFks7RI7CxiGSx5knfHJJ6sxrCtHRTcrJ
HTQvdpK9zpz9MVyWuePtC0WR7dZDfXS9Y4SCFPu3QV534s+Il7qiywWkh07TQDuO7DyD1Y9
h7V4frnxBhgZrbRk89hw07D5Afb1ry5YypWlyYVX8z0PZQpx5qz+R7lq/wATvEN2CthJDpU
fPzIodvzbj9K4DWfEd3rMTWus+Kbm+j3b/JeZdoYdDtUCvFNR1fUtTJe5vJZM/wAO7AH4Cp
NHlCuASdx6Y9a0hg671qVX8jz6+NpcrUKd/U9N0zUbvS7pbvTruS1nQELJG21gD1rubT4ge
JIirDxLO59JSrA/mK81tpC8A55x1q3GFBwea7a1F1ElGbjbsfPYXFvDN+6nc+mfAfjSTxKs
1neiMXkKhw8fAkXoTjsa7qvnr4Qu0fjqNAeHt5AR+Rr6Fq4QlCKUnfzPew+JWJi5qNvIxfE
2uR+HdCm1F4/McEJGmcbnPT8K8S1Px74nupS76y9opPCQYQD+teg/FqQroenx9mnJP4LXgF
wS0zO/JzXmVFVrV3GMuVRt+JrisTTwtKLceZy/Q0Na1e41a3H9o6vcXhjyUEshYKfUCvPNZ
8yLbNAzRyREOrqcFSOhB9a6V8HdkVg6smYW4PSu+hSdL7TfqfPVMSq9RSUVH0Op8MfE7U7S
yg+0+Or8Xg/1iXNxvGc+jAivZfCfxcW8uIrbWHt54XIX7XbkfKexYDt7iviy7G24YdBmn2V
5c2k6zW07QyLyChxWbw1RS54VH6PVH0cMRFxSlE/TBSrAMpDKRkEdDUN7Z2t/ZT2N7bpcWs
6GOSJxlXU9Qa5L4Vapc6x8J/D2o3b755Lfa7epViv8hXZ811NdGNPqj4k+Kvwzu/AfiAtCj
zaJdsTaTnnb38tv9ofqK8ruYTyMEe9fo9rehaX4k0S50bWbVbmzuFwyHqD2YHsR2NfE/wAT
fhrqfgDXzbzbrjTLgk2l5jhx/db0Ydx+NVF20ZE4X1R5YUKsM/pTlyM5yM1algIPH0qARMr
8itDlloRup2gdPrSK21AKvRRqT82DTbiNABtAFBjz3KitgZJya9K8FeOLnS7Z4bvxLqdttw
sSrcyBFXHAABwK8zIOOc9acrHoB+BrOrT9pHlu16GtOfJLmtc+pfD/AMY762lQf2/FqcORu
juWBYj2bgg19H6fewajpdtqFs26K4jWRT7EZr81IySMkDpX3V8DdRfUfgxopkbc1v5lvnOe
Fc4/QisaWHlSTvJv1OpYhVJW5bG5468US+GtJie0RGu7lyqb+QoAyWx37V4Jr/jzUppG/tX
xVcwg/wDLOKcxAfguK7X46ak9m0RjbBgtGcf7xOB/KvkieWWWdmlcuzHLMe9cHsqmIrTtNq
MdNDqq1o0IRXLds7TXb/RL2ZZ7O4lnvGYbpXdmJHuW60WrZAGSee9cdA37zdnpXT2cm5VbI
r1KVP2UeW7fqfN4yftZc9kvQ3InUHb1qwnzdV61RhbcccV1vhXwrqXivV49O05cAYMs7D5I
V9T/AEHer3OCMLuyMuy0281W/jsdNtZLm5kOFjjXJP8AgPevZPDHwOgAju/FdyXfg/Y7dsK
PZm7/AIfnXpnhfwho3hKwFvpkGZmAEty/Mkp9z2HsKzfG3jOPw7bizstsmpzLlQekQ/vH+g
rGtWhRi5y2R7uFy/ma59+xaub3wl4C01YoreCxXHyQW6AySf1P1Nea678VNcuy0elJHpduf
4yA8pHrk8D8q831zxIRdST3M73d7KcsWbJ/H0FcVfape3jEyzELnGxTgf8A168uMsVivei+
WP4npVa2GwvuWvLsjtNU8SLdzk6rq9zqEh7STM4/LoKwp/EmnQDaliXwMA7QMVzQlGcjAIH
ftWbPduXO08V0Ry6m/wCJJv5nnf2nVb9yKS9Dqj43SM5XTef98UJ4/tc7ZNNYY7hhXDuxJ/
WoJGU/Lnk1f9nYf+X8WaLMMR3/AAR69o/xV+wzBrTVL2w9iSyfiORXs/hL4w2l+0cGsyROj
cC8t+g/317fUV8bmMheCBUlpdXNjdLNZztFIvdT/OmsI6etGTXk9UarG838WN/Q/SCKWOeF
JYXWSNxuVlOQw9RXy9+0bpMMfiqHWMMJJLeND6EAsK2/gb8T2vLtPCeryBXlybZieN3dR9f
T1q/+0fYmXw9ZXoXoGQn6EEfzNVUlJKMno7q/5Gy5akJW1VmfKjBSTuOB7UwkbQMgjrQxO3
8e1Rhxu68dMetdx46QFSzkZzxxxTUjPzAk5z3qYHDrxjAoZwHwxHFBaIkRg6g+tasYC2WDj
qazDKpl39gK0I332XQZyRQVbUoj6mip127R8360UFDr/AlGMH1/KqJ2kdOT2FX79P3oyecD
n8KziDlRjj1FQDHAYPHTFfQf7MRI8bayo6fYPX/poK+fMFTyeetfQP7MB/4rbWP+wf8A+1F
q4rX7/wAjSD1R9XY4rwv9oE/8SyIZx/okn/oQr3TtXhX7QYJ0qLA/5dZP/QhXnYxe4vVfme
lS3fo/yPkqVVJ6Z96jWMs+Rn61ZETFsY61OluSyrGpZmIACjJJ9hXeebFlcLs+nevY/hV8F
7/xg0Ot6+sljoIOUXG2W89l9F/2vyrsfhZ8CcG38ReObfPSSDTH7dw0v/xP5+lejeLviFBp
qNpXh4xyXCDY04H7uH2X1I/IVjWxEMPHmmzopUZVXZLQ2NV17w/4C0eDSdOtYkeJNtvYwDA
Uereg/U14X4w8bszNqWvXm5znyoV7eyr/AFrmPFXjWPTnm2yG91N/mbc2dpPdj/SvJNQ1G7
1O6a7vZWmlbuT09h6V5EadbHS56mkO3c9CU4YZcsNZGtr/AIsvtdlKsfJtFPywqev+961iG
4lFu0AfbE7Byg6Ejof1NV2DLz2JoLBhgHgV7NOnGnHlgrI8ipOU5c0mXrcgDG7rVm0cJegj
pnrWSHKnrz61ZtZP3nJHXvWqOWcNz0ixfdDkE8CtOPOAcH6Vh6W4a3QHIOK3YcZHftSZ4c1
rY9M+EpH/AAnduf8ApjIP0r6Hr52+EhX/AITu3XGD5Un8q+iaUtke7lf8F+v+R5r8XB/xJ9
N/67P/AOg14hPbDyyxHOa9v+LnOkab7TP/AOg14xM+GK15tP8AjVPl+RWapONO/n+Zhyx4G
PSsq9i3wPwMY5roZo8gsO9ZM6Hy2U967lqfPJ2Z5Rq0RW7YAYGTVCNdrZ/lW74giaK+YHpm
sVAfM9R6Vstj6KlL3EfenwS/5Ip4c/65P/6Maud1D4hSeGPiRfRXtwZLC5ufJEDN0IA5X0P
t3ro/gn/yRbw7/wBc3/8ARjV87/HIsPFswyeLuVuPwrgxfM6sIxdrt/kerRko0pSavZH2Fp
99a6lZRXtlMs0EoyrL/nrVXxBoOk+JtEuNG1q0S6s51wVbqp7Mp7EdjXyd8J/i7d+Gr6PTN
UkaazlYKQx6/j2b+dfXGnalZatp8V/YTrPBKMqw/kfQ1tGV/dkrNf1oSmpLmjsfE/xK+GOp
/D/Wdku660m4b/Rbzbw3+w3ow/XtXmssJDZ96/R7WdG0zxBo1xpGsWiXdncLteNx+RB7Edj
Xxr8UfhXqfgLUDLEZLvQ7h8W93jlD/cfHRvfvWkXbRmFSHVHkwdkHHNL5nmbgetSSwlei5q
qwZeqkYrY5HAYyAN7d6XIB96UHdxjr1pCOp7UE2ZNEy8Dp619nfs3z+Z8KpYf+eN/IPzCmv
i6IjjjjGa+wv2Y33fD7VV/u3/8A7ItV0ZVHSojE/aGn2Xcq5/5d4l492Jr5ifaXYgkg8819
J/tFNt1KQ/8ATKEfzr5qkxv4x615+D/5eP8AvM68b8UV/dRPDtz0Fb1m7JCvPzelc5E3cdq
07O6DOATtA/Wu5nkzjc7bQrC91nVbTTrJPMuLiQRooHc+vt3r7D8IeFrLwl4eh0y1VWlwGn
mxzK/cn29K8g/Z98NRyx3ni24j3bSba1JHQ4+dh+g/OvoD8al6Kx2YSil+8fyMzXdXh0LQ7
rU58EQr8q/32PAH518reLfEs/nS3M8plv7tixbrt/8ArdhXsfxf1cRiy0oSYRFNzKP0X+tf
MWoXT3l/LPIT8x+X2HpXjun9axLjL4Yfiz0cRX+rULx+KRCZWaQvKSxPc9TUTtzwM/jUDuy
ybMEipE5BBJ6V7Wx8x1uQs21mIyS1Z8gzKQfX8KuOTE2DyD0+lVXGWz60G0VYhK/Mc9qryg
7doBqyyleetQMuXGCaDVEW4bgpJ/GnPhGAHORmiZB1GRgUwlgiimWXdNvrjTNTtr6zlMc9t
KsqMDjDKcivojxp8Qrb4i/D+KODTGtpNpkZmkDYbaQQMD1r5rG7aW3ZyeR3q1barqNrava2
t3JFE+coDXLiaU6sFGDtqdeFqxpSbkropsMqWJA9eajX5nCjipC4ZMOCW+lNLFWyo/Ouo5C
Yx+XGCRyV61UVCMgHkkDBqw8pdACQAPSoEO2UEEkZpFJiqhDYYVfhRhagHoGzxVVpVeXcRn
H86uqxGmlh64oKKeEyeDRUiN8gyQDRQWSX77pNu0jjNUUViVTpzj6VPdOxdVzxjAFRqcNnj
pgEipsDY50Acrk8DHIwa98/ZiYf8J1q4xj/AIl//tRa8C8xg3UmvfP2Y2P/AAnWqj/qHn/0
YtaR/wA/yHB+8fV+a8Q+P/8AyCof+vWT/wBCFe31yfjjwRpvjXTY7XUbuWzWMFTLFjJU4yO
eO1cGIg5xSXdfmenBpO/kfEOkaTf63q0OmaVaSXV3M22OKNck+/sPc19W/DT4O6Z4MgXXPE
AhvNaA37jzFaDvtz1Pq35V2vg/wH4Y8E2Ri0GwCSSD95cynfLL9W9PYYFdJPBFc28lvOm+K
VSjL6gjBrpcnb3dzmhSs7yPGPGXj261R5bHTJWtdNXIeQHDTepJ7LXz94o8b7Q9josnfa9w
P5L/AI13fxn8L6/4amVYgz+H5zhLhOu7+5J6e3rXhE8JGcc4ryqGElUn7bE6vt0O2riORcl
LTzKssjyOZHYlmOSSc5NMHueOlEi4bLYpueDkDn0r2GeY2KcFcfeApMgkjBz1oBxnpntRgt
kDr/OixL8xATnnk1Jv8vDY5zzUTDa+D2GKQsCOAc0kB2+gXglj27uVxXXxSD5a8w0K48q4C
NwD716Hav8AKACSB0yaGeJiqfLI9Y+EuP8AhPrb/rlJ/wCg19F184fCJgfH1r1/1MnX/dr6
PpS2R6mV29k/X/I82+LbY0fTvXzm/wDQa8Ymj3yCRc8GvZfi6caNp3/Xdv8A0GvHGfjgcGv
Op/xqny/IrNfhp/P8ylcEovA+b2rIkzuORxW3IvmsRgj096yriIIxzzXdE+elucB4qtiGWQ
L9TXKIuJMk9/zr0TxDbiayfI5HTFeflMS49D+lao9fCzvTsfdnwT/5Iv4e/wCub/8Aoxq+d
PjqT/wmNxz/AMvMv9K+ivgj/wAkW8P98JJ/6Mavnb46MR4vuF7fapD/ACrjxP8AvFP1f5Ht
x/3eXovzPHWbKjIOK9i+E3xbvPC1/Hp2oyGaylIBDng/j2b0PfpXj/ykdMfjSHIGO1dNSmp
+TXU4adV03ofpDpeq2Os6bFqGnTiaCQZBHUH0I7GpNR02x1fS59N1K1jurS4UpJFIMhhXxj
8L/ixqHhK/jtLyYy2jkKQ54Yeh9D6GvsXQ9d07xBpUeoabMJInGCv8SH0I9awjJ35J7/n5o
9CLUlzR2Pkj4rfB++8EXTanpayXnh+V/llxl7Yn+F/b0b8+a8fmhbHcnNfpJcW1veWstpdQ
pPbzKUkjkXcrqeoIr5O+Lnwan8LPPr/h6N7jQmO6SPq9mff1T0PbvW8ZW0ZjUhdXR4A0bIc
4OfSo26Y49CK05Y8KecCqEiBXwOQK1OO5HGfmHvX2D+zCSfAms57X4/8ARYr5BUZkAxzX19
+zF/yIusgf8/w/9Fijo/66oql/Ej/XQ5r9o4E6m2P+ecP9a+cGQckcjPSvpP8AaJ/5Cx/65
Q/zNfPvlAAkA4FcOE2n/iZvjnacfRGeqMqfWprdTvHByam6nOKvaVCsuowIFzvkUfgSBXcl
d2POcrH3R8OtGXQvhtoWmhArrarJJ/vv8zfqa6rAqKBBHbQxrwFRVH4Cp89ayk7ybPYguWK
R80/GW/Y+JtRXP3dkA9htrxSTB5r1T40FovGN6p53T5x/wAV5QzDJA5rkwMbQlLvJnn5nJu
sl0SQh2MAeuOPpTjtHI/lVfKxksWz7VC1yQ3yrk+9d55fK2LNIGJAGSPaoCcruJ5HbFKGO9
nbFVmkySDkelBvFaDpIyYy4bvVZxgdc1N5pK4BOfSothJxjrTNFcibBXPXNRgtkBqslOxPS
kaLJHy596LlpEIG0bsHIpCT1AqdY8nn8KaIjuJPHGKRVhhcleOpHaosNnkcVYKBfu9qhkPG
7POelAhoYBD7mkyud3TPag/dORjNNIb7wwfagECnGA2K0IijWRRskZPSs7HzcVbTcLQ59et
BS3uMCnHTNFOVjtGBn3xRQXdhcpumXvgd6gYENjjmrt4uJBzyADVQEM3IwcYpITYiklsYHH
Ne/fsx5PjnVif8AoH/+1FrwRV4J4z9ete9/syceO9VH/UPP/oxauP8An+RUHdo+r68l+Muo
taw6dE9wYrZVkmkAOAcYGTXrVeFftBkjSYiP+fWT/wBCFeXjVzUuXu1+Z69F2lfsmcx4J+M
cOn36WQvZJrVjg21xleP9gnofavo7StWsdZ0+O+0+cSxP+an0I7GvzldyG9v5V6r8NPirqP
hfUYra7mL2zYXLn5WX0b+h7VSpSw691tx/Fen+RhGuqjtLRn2TqOnWOrabcabqVrHdWlwhS
SKQZDCvkD4rfCW98EXTajp6yXegTNiObGWgJ6I/9G7/AFr610LXtP8AEOmJfafKGB++hPzI
fQ/41eu7W2vrOayvbeO4tplKSRSLlXB7EV0RkmuaI5Rvoz835rfB6dTVJ1xwBXvXxb+Dtx4
Skk1zQI5LnQXbLr957Mk9D6p6H868QkhKswxW0Xc5JRcXqZuWyeMVIgwvPPenlMHPWmnOPp
VGbdxpPoO9NZRnG0D6UvG7gEmnZBUnnPvSsTexPp5VbpCTjB6etel2gHlIVxg9a8sRmV1YD
pXoWiXnnWShmyRxSkcOLjdKSPZfg+274gWoI/5ZSf8AoNfSY6V80/B44+INqP8AplJ/6DX0
tUvZHXlv8N+v+R5p8Xf+QLp3H/Ldv/Qa8bWNgea9o+LQ/wCJLpxx/wAtm/8AQa8gB2tiuCl
/GqfL8is0Xu0/n+ZXPDYOMetZl9Eu1mBrYYdcKazNQYbAM+9diTueBLY5nUY/MhZQM5FeaT
qyXrIeAD6V6lccoQvevOtYg8nUm7ZOa1R2YOW6Ptj4IY/4Ut4fx02Sf+jGr52+O5I8Y3BwO
bqTr9BX0T8EM/8AClfD+Rj5JP8A0Y1fPHx448Yzqf8An5k/kK5MT/Hp+r/I+jh/u8vRfmeP
bxnlaVj8uAKiyM4PSnq2Rx+tdp5Q0njpg16X8M/ihqfg7U445Zme0YhWDnII9G9vQ9q80yo
JyM0zed/UEdKidNVFZmtKpKDuj9G/DviPTvE2kx6jp0oIIG+Mn5oz6H/GtZ40mieKVFkjcF
WVhkMD1BFfCPw7+JepeDdUhImYW2dpDHIA/usO6/yr7P8ACfi3S/Fukpe6fKPM2gyQ7slD/
Ue9YKTUuSe/5/12PSjJTXNH/hj5++LvwUOkC48S+ErYyaby9xZKMtb+rJ6p7dvpXz1PB8xO
Biv0nwDwRkHgg96+dfi78EsrceJvBlpnq91psY/N4h/Nfy9K1Urb7GFSlfWJ8q7dj5FfXf7
MB3eBdaOP+X5f/RYr5VntnUkFcHoQRyK+qv2Yl2+B9bGMf6cv/osVt9l/11OekvfRzv7RhA
1c5/55Q/1r56M+V2dBX0H+0jxqJOOfLh/ma+at/UDI9jXDhNp/4mbY5XlH0Rf88IM4yAOma
safe/Z72K4YcI6t19DmsfzAc5qzBnuvFd63uec4qx+kdjcJdafbXScpNEkg+hANWT7V5/8A
B/xCniL4WaRNvBntI/skwzyGTgZ+q4NegDp0rKWkmevTlzQTPmP4/WbQeKFucYSZUcH/AID
g/wAq8NaRiCY84719UfH/AEU3XhK31iNMm1fY+PQ8j9c/nXy2iAJycfSscOuVSj2b/HU4Me
r1FLuvy0KQOB1znuafj2+hprqqsccU1mYHaSSK6TisEhym0AZx1queWxxU6rmTrimugGSDw
TQMhOA5OOf5V0P/AAhvjEwJKnhXVWjkUOjrauQQRwRx3rAGeoH0r6B8JfGrxtc6VGk7aVII
AIgrxMrEAAZJDf0rOrVhSjzzZ00KTqz5UeNN4S8Vj7/hnVAe/wDoj/4U8eFPExbjw5qf0+y
P/hX01Z/GPVAR9v0a1kXuYJmU/hnNej+GfFWn+J7J7ixLxyRECWGT7yZ6fUe9c9LGUqrtB6
nfLBTgrs+Ix4R8SkZ/4RvU8/8AXo/+FNPgvxcxPl+FdVf6Wj/4V9+Ak9zXP+K/FEPhfSRdP
GZ7iVtkMO7G4+pPYCtp1Y04uctkTHDOT5Uz4guvBHjCzsJr+68L6lb2sC75ZZLdlVB6muVa
QEEKBnPWvprxN8QPGGu6Te6ZJe2FhZXcTRSCO3JbaeCAzN6e1fNt9apaalPaJIsyxNgOves
qGLp15NQZnXw0qKTZTETEEn17U5Y3VN+3IzjNOOQnHQdqQBpCFJwB6mus5CMHvirsALQgMO
CaqAKo44NXIgfsylT1JoGiIOQMAcfSinR/6sYH50VVmVoNuW+cDk8dTVYdck8VoXiJ5ynOM
L1/CqYRRH1xz1NSTdAAvBRs89K96/ZlP/Fe6oD/ANA8/wDoa14MNmeCRXvf7M4H/CeamR/0
Dzz/AMDWqX9fcXB+8j6trwr9oMj+y4AWxm1l/wDQhXuteEftDr/xKrZs/wDLtL/MV5uL/hr
1X5nsUt36P8j5OKjcTwaRXZUGOcUgIPGacBjuK9A8RHo/w5+JWo+EtSiR5z9l4U7jkAf3W/
2f5V9jeGvE2m+J9LS8sZBvwDJFnJT/ABHoa/PFRjIJ465ruvAnxC1TwfqETxTsbYNwOu0dx
juvtXHODpvnprTqv1Xn+Z20a9/cqfJn3ZLFFcQPBPGssUilXRxkMD1BHcV8rfF34My+Hnn8
R+F4Gm0VvmmtlG5rQ+o9U/l9K+hfB/jPS/F+lJc2kqLcbQzxbs/iPUV1BRXUowDKRgqRkEe
laRkpLmizplG/us/NiaEg5/WqbRlBz3619PfF34I/Z1uPE3g+1zbcvdafGuTH3LxjuPVe3a
vm+e3ZSeOB2xW0Xc8+pBwepnDg4FNKndkmpXiYHjrUR46nNNkIdtAAx+NdR4YuNpMJz7Vyo
+70JP0rT0e4aG/j7ZIzUmdWN6bR9HfB7P8AwsW06/6qTr/u19MjpXzH8GW8zx/Zkf8APKX/
ANBr6bHSk9kXlv8ADfr/AJHnPxa/5Aumj1nb/wBBryM7dy5xXrvxZGdF07P/AD3bH/fNeQn
GT6VwU/41T5fkXmnw0/n+ZHJndx6VmXsQZWbv2rUyCfmNULldu7nNdl7HgTWhzkuBkd+9cN
4hUm/VyMDpXd3QBc44FclrkCsM9SDnitDTDO0z6/8AgoMfBjw/n/nnJ/6Mavnv4+RkeNbnJ
wPtDH/x0V9GfCCHyfg54aX+9bb/AM2JrwP9oe22eLZHxjc6t+aD/CuXEfxqb83+TPqYf7vJ
eX6o8F2r0B5pcBW/D86eVA+tNIXHU5967TywGSCBiotpGR26A1LkKvHeo1JGTg81SAUINu4
/Ma7PwN4+1PwZq8M9tcuIFbleuB347j2rjcgDB60m0bMnn61nUgqiszSFSUHdH6D+CvG+le
M9IS5s5ES5CgyQ5zj3HqK6sHFfnt4M8Z6n4S1aG6s53VFbJCnp7j+o719peAviFpfjXTEMc
qR36rl4geG/2l/w7VzKTi+Se/R9/wDgnpRmpq8Tifix8FofEnneIfCsUdvrHLz2w+VLv3HY
P+hpv7OVndWPhXX7a8gkgmj1AI8cilWVggyCDXt4pBHGhdkjVWc7mKjG4+p9TWydk0S4LmU
kfMX7SfF9nP8Ayzh/ma+Z+A3XP1r6b/aTAN0Cf+ecP8zXzIcEntzXPg9p/wCJkY34o+iHDB
I4wa0LZiF5X8fSs9FUty3PWrkI24JOc9a7+h5ske4fAfxqvh3xY+jX82zT9WKqCx4jmH3W+
h6H8K+uB1r867aTywGUkMOQR2NfXHwi+JsHibSYdG1acLqluoRXc488Dp/wL+dY1JWaudOD
lvBnpevaPba/4fvtGu8GK7iaMk/wnsfwNfC+v6NeaBrV3pF/EY7m0kMbKe+Oh+hHNffFeS/
GH4ZHxdp41zRYR/bdpGQ0YGPtUY/h/wB4dvyqF7rudFem6kbLdHyFcOSwxxzUYOQAevWr1z
ZSRSvHIpjkQ7XRhgqR1BHrVRoSjYHU963ueVYUZyd/HpSuB0prdRnrSLgnBX9aCRnGCpJOe
KaXeJs7mU+xxTmADZxjHSlcKfmHIoKTaHDUL5OY7uZPo5Fe/fs36xf3nizVbS6uXmj+xB13
eocf4189Ejbgjk17p+zQAPH2o/8AXg3/AKGtSqcL3sup0U6k+ZK73R9XAcV4z8b7w2UNlP1
ENvLIF7E5Fe0AV4R+0MP+JVBzj/RZP/QhXnYyPNTUX1a/M9ul7rb8mfKeo6pfXtw0l1dPKW
7FjgewFU0b5s5wB0p0qqGxTOCg2noK9GMVFWirHhSk5O7JSw3ZxxTSQAeeQc01H6+n0pu4k
nP4VRIZA2ggk1dhn22wTg4JqgCc4qdRthUgHk0FIsRqfLFFTQKjQqTRXUo3VzNvUguVbfnc
emKgVGYBSf1qeYEsQecYP6VY0fTbrVtbs9KsVVrm8mWCMMcDcxwMntXMUVo4DtGV/OvoL9m
izb/hKtbvFGUjs1jJ92fP/stJpv7NHiaWQHVPEFhbR9xBG8rfrgV7t4E8B6T4C0R9O0xpJ5
ZmD3FzKAGlYcDgcADsKSdtTqpU5XTaOrrxT9oK3L+GracLkCOWMn8Aa9rwfSsHxX4Y0/xd4
en0bUt6xSfdkjxvjb1FcdeDnGy7p/cz0oOzPz0kjIYEdKUoAmRX0Nqf7MmtJKzaV4ltLiIH
5VuIWRse5GRXlXjr4fa18P8AUbSz1uS2ke7jMsbW7lhgHBzkDFdNzyp03HWxxw3ZIHOexob
5Vx361IijBGe9MZFxyTj1zTMLnS+DfGupeFdWjuLSeQRK+Sq9U9x/Ud6+0vAfjzTvGOlI6S
xrequXRTw4/vD+o7V8JaLplxrPiCy0izaNbi9nW3QyHChmOASa+n/A3wL8U+FdViv5/F0EQ
RtxitoWbJ+rEY/KuedJxfPD5rv/AME9DD1W1yPb8v8AgH0ATj614J8WfglFq6XHiLwfbLFq
HMlxYpwtx6sno3t0P1r3gE4GaX8as6XFSVmfm5eWctvcPDNE8M8ZKujjDKfQjtVAxfVcV98
eMvhb4O8cM0+q2Bgv8YF7at5cp+vZvxFePan+y3OZT/ZPi+Mp2W6tiD+JU/0q07nM6Nj5lC
YJ54FW7dSs6HPINej3nwW8QWfxQsfAT6rp73l7bm5S4BbYqgHgjGc/KeK9H079ly8V0Oq+L
4VQHLC2tiT+BY0/Mz5N1Yk+A0L3Xi9LgKStvauzH0zgCvpsdK5HwV4H0LwNpb2Wks8ryY82
4mYF3x06cAewrqd6D+NfzpSa2ReGoulFp9ThvilAZPDFvOASIbkbj6AgivIHUbgRX0he2tn
qVhNY3iLLBKNrqT1rgL34V2TMx0/WJIAeiSqHA/EEVzRp2qSl3sTjaU6sY8q2ueTyLtGRjN
Y93NtYg9e1dr428Mz+DtPgurm/huluGMahAVOQM55ryifU2mmaQNgE8CtVqfP1oSg+VrUu3
ClvmwOK5rWoSynA57CvXPB3w0vPGGgJrK61b2kDyNGIyhdgVODnkV3Wl/BbwzZajDeazqx1
EwsGWBtsaFh03DOT9K0Ss9TbD4aq7SSPQPBuntpPgPQtOYYa3sokYe+0E/qa8K/aQ04rdWd
8FO2VVGfcZH9RX0b9ot1AHnRjH+0K53xd4V8O+NtG/szWm3RhtySRShXjb1B/pWNZc7Ul0d
z6WKtBw8rHwG0PofzqvIAuR3r6gvf2atKeRjp/jWSPPRJ4UbH4hhXknxM+Gc3w9vrCKXWLf
UxeozKY12Mm0gcjJ65ro5kebKlKKu0eZ7fUikztPy8gnH0qz5ag85pjLggAcnrVmRXIIPp6
5pdx4APJqRlP1H0pPKBGVOfakPoNVlGDkg5710HhrxRqXhnVYb6wmkj2MGwrY/Ee9c6V5PO
MVIMAYOc/WpnBTVpFxk4vmR94fDf4lad430uNHkSLUlX5k6CT1I9D6ivQs/Livzo0DxJqHh
3V4b6wldGVgSobB47j3r7Q+GfxNsPG+mRwzTImpKvK9PN9SB2PqK503B8s/k/66/mejTmqi
utzy79pMHzlI/54xf8AoRr5hYnkY5HrX1D+0qpV4XPRoE/RzXzCyhqjCf8ALz/E/wBDPGfF
H0RCCSRjGRV63Yc7u/FVVC8EgfjUqtjPJ+tdx5zNIOQgx1Na2jajcadeLd28rJInIwevNYC
MSME8VdiZgMg4NTKKkuV7Gabg+Zbn1b4A+McV5axWXiFidoCi56sv++O/1FezW11b3lulza
TpPC/KvGwINfnvFezwSpNBKySp90g16D4V+KGp6LIrC8ezcn5tvMb/AO8vSuCSq0dlzR/Ff
5/metSxEKuk3aX4P/I+gfiF8ItI8Z+ZqViyabrZ6zhf3c/s4Hf/AGhz9a+ZPE/grxH4SuzB
rumSQKeEnUbon9ww4/rX0VoXxlguYEOqWIkUj/X2jZB+qn/Gu0tvGXg7XLZraTULZ0k4aC7
Xbn6huDVU8VSlpGX3lVsI5a2PhxrdTznJqEQANmvsfV/g18OvEW6e1s/sMj8+Zp020f8AfP
K/pXFX/wCzVCSzaZ4qkT0W5tgcfipH8q61NHA8NNbHzRJGd+ByKcsfGBj6V7vL+zZ4lU4h8
Raa49WjcH+VSQ/s1a8xXz/E1hGO+yB2P9Kd7kOjPseBGDqDivfv2aNNlOva3qm0+TFbLAH7
FmbOPyFdFpf7N2h27rJrniC7vAOscKCFT+Jya9W0m28I+DdJTTdPksdMtE52+aAWPdiSck+
9JzUU7s3o0JOSbR0leI/tEWrt4Vt7sKSgSSJiOxOCP5GvQrz4ieE7PIGpfaWH8MCF/wBelc
V4m+Ivh/XdHudJuvDcmo2kykMk8gjB9Dxkj615mIxFBxs5rdP7j2I059EfG0iA8k5x2psao
QRgg9qvalaTWl9LFJA1ud52oTnAzxg9/rVTAA4Az7V6sWpK6PnmuV2Y1kK8ED61Dt+brj1N
TE7gwx+dQHODgk5pghQFZdnFaUVuTbICKz1ClQTwSK1IpsWa+3p3pXKjuRwkLCoJ5op0BTy
FNFdq2RD3EnQC4Ib0649qdb74ZEmimaKRCHR1OCCOhzVq8iKy56ev5VSZDuz0rhuQ2en6X4
yEmmwtqvijUpbsDL+bdynn6A4rWT4g2UKbF1+5CjsJHNeNHgdaTO8gDPzHArzZ4CM23Kcvv
PRhmEoJJRR7Dc/EGDYo/t+76Bhh371SPxCjUkjxBeDHXEkleYXSq0zbD8q/KPwqk5O1tvPa
oWW019p/f/wDT+0qj+yv6+Z6xL4/jmwW8R3mR0JmkBH61geJNT0PWdNlurnVZ77Uo0CQNLM
8jAZ6fN261wBII4Bye9IpIGDnmtYYJQaam9PMmeNlNWlFFlQuMZ575ocKev4YpiEhTnIxUv
3oyDyQOK7zzXuVELxzq8bFHU5VxwVPqK9V0bxjp39lwPquu30l3txJ51xK5J/PFeTsTvIzg
+tPTleOorKvRVaKi5Neh00azpS5kk/U9qPxE0mNVRNaudg6BS+BTG+I+lDrql2x9t9eN8A8
DrSOGAJwOTXB/ZVLu/v/AOAdn9pVdkl/XzPXz8StJHB1G8H4PVafx9oN3/r7+6YjoTvyK8i
YkgZqMnnjNCyykno395pHMKjWqR3niHW9AuIDfaXc3P8Aa4Zdk6u4kUf7xPpxW1b+K/DSQR
NPe3ckm0bt7yOc475NeUcnp6U0MdoAJJ9AK3+pRcFByl95H1qXO5cq+49ts/HejkiC1u7gZ
6KAwFW5PFtoh+e5m59WP+NeIwmWBvOAKketMub64nk8xpCPQZrH+yqPd/eV9drt2jZL0Pbp
PGmnwQ+c91PtH91iT/OqJ+JWiSgqbu8x7hsfzrxlppXAVpCR6ZqMsUxzn1o/suj3f3lxxla
2tn8j17UPFvh/ULN1Es00gUhNwbgn0z0rnbJ5GUBuSfWuLhkIIKn8K6zSJXkUbjgiuyjh1Q
TUW3fuzx8ZVdXVpK3Y7HSLgwNslllEX9xGIGfoK1Tq2nwMX2vn1wSaxLMZPIqS8gyuRgf1r
CvhIVpXk395y4fMalBckUvu1Lt14z0+1I3/AGgk/wB0f/XrOf4j6OhwyXYP+7/9eua1ZAkW
SATXFXQ/eliayWV0PP7z2qOZ1p72PWV8eaDeNhkuG92Tr+tZ2tat4fv7GUQ2z/acYR2Xp+N
ebWUhFwAeF6V0IjIVWBFbQy+lBpxb08xV8bU+Fpa+RSYYzxmmBSDnqav+QWDMRSLbseQteh
c8vmKLISMLwDUQIX5ev4VeMR+Y7faqjJt9uaLlp3K8iDcWxz7iowPmyTkYqZt3PXGajITce
uO/FBe41n3dulbXh3XdQ8O6pDqFhMyyIwYhTjOP61jFRjpgUBtpzSlFSXKyoycXeJ6n458b
J4r8Peffak91eybQqSfeUA5xjtXlhzg4B5oLF+ADzQEO3d3rChQVGLine7ubVq0qzTatZWE
xke/SlyQvGT25po3dD1FIQ3fmug57E4bDA4q1HIQQcmqKv/C2akjdcHk/jQJo0TKM5zzTWl
wAcZzVRm2nHSpIySv86CLF6z1C6s5Wktp3iJP8JxXRWnjLUYVCzLHcAHkkYNcdn5sEZojkI
BAPSsKmHpVfjjc2p16tL4JWPTbTx/BFgmO4t2H8UT9PyNb9r8UJkA8rxHqMI9DK3FeLB+xP
NSIzDgniuN5bSXwtr5nWsxq9Un8j3H/had83XxfdqPeQ1FP8RZpY/wB94uvSDwcXDD+VeKj
GQDzzQ54I7VH1Bf8APyX3lf2jLrBHqd14201stNq91cnqd0jv/M1mP440tTmK2mlPqRivOA
xLEU5SMe/pT/syk/ibfzG8xq/ZSR28/j+c5FtZoo7Fzmsa78Xa9csQLryh6RqB+tc+C+7kZ
9KeQScdz2rphgsPDaC/P8zmnjK8t5foS3F1c3cvmXMzSv0LOc1AcBhn8ak6cHoOPxqFxk+5
ORXYkkrI5W3J3Y/Ee0gn3xVZgAcBeKsgqfvA4HpTZApf5eR1pMaIgCowF61eTAtEA4JqmpI
Y7gRV5EzDFnBGTTKQ2IqIlGDRSgL3Vh9DRWqmKxpXhYS/MOMdD9KpYyeemfyrVvVV5Rg4BX
vWayjzABwO9c5g2V5FG0gDJzTrcESBxkbaeyHIK9KlRCByOtA0yrLlXJPOfSoCuM8VfkTJx
jIquUUcEEYoHcpsBuIApApZsD15q00bBQQPunBFMC4bIXHrTsVcciZGGpxjwp+bOR2qWKLn
kZBqSSIKenNCJuZ5hGwk5z6VGEK/Ljn2q06gE88k96YiEvnpz0qh30FSI9W4qOaM7eD06Ct
KNFz0/Co5oiCc8celS2JPUx2GAB/FUZUcHgg11yeH9ITw9b6jqepvZvMWCqF3bh7Crmk+DN
J1qB57LWJ5Eiba2YQuD171xyxdKN3K9k7bM9KGGqStbrrujhMA8Ui5j5Bwa7C70Hw7p2ovY
3WsTpNGcN+5yBn3pda0DQ9JexWa9uHiuEZzMihs9McelUsXTbSV9dtGU8PNJ3tpvqjjpJJp
F5YkelQYJ6D6Zr06T4faamnm9OqTeSsfmFgg5XGf5Vy8Wn+EZZAn9tXcYY/eaEACphjaVS/
Jd28mbfV5w+K2vmjmcAdTyTSspz0469a6DXNEsdE1y3tZrqaWzkjEhkRQW5z07V1dj4B0nU
tNiv7TU7hoZV3LlFB/GieNpQiqkr2fkOOHnKTit0ebRMA/+FdRo8x3gfpWFeWjWGoz2soO+
Fypz+hrb0IFrhFAyX4A/GutSTV+h5WJg9up3NoCVXaKvXUD+UrdsVah0gW8IkeZhgZIwKSR
Ym2h2YoeMiuGni6dRNwu7eRxV8BVpSSqNJvbU5HVbQzKdg7VwuoW/lOfU17LeaIptneJyz4
yAe9eV69EI7wq4ZSDgqeta0MTTrp+zex2rDVsO0qq3Odh+WRWz0NdYgEqx8YAFW9F8OeHtX
064u4ry7iFtzKrgZHGfSm2rWUsWLLzWhBwDLjcauniI1JuCTut9DbF0nGCqNgkY4GMg1p2+
h3k8RmAWGMDIL8bqs6Rp73d6Fify9vO7GcVc12xmhu1VppZY2UEbmzz3rCrXbqqjTkk/vMa
VFKk69SLaXyOSniYZbv3rMmjBzkc/WuheMk4I71lXNvtDtniu5HJCdzGIG4deD2NJIo9K07
BNMNyE1LzlVyAHjxhfrXZX3gzS7TTJr0PczCNN4VWHI/Kuati6dGSjO+p6lHDTqx5oNaHm4
XBGR17ZqTye/8AWpHCFzsB29R9K6ux0TQ5vDjaxdtdQKmVILg7iPT8a1rVo0UnJPUijSlVb
UehyMEUctwiyymGMnBfGcfhXQN4O1Z1VrVoJrZxlZ0fC49TV/QNJ8Pa3dy26JeQui7vmkHz
D8quaxDpXh//AIlYuNRaOddzIkwC4/KuCtipOoqdO6l2a/4J2U8OlDnnZx73OIvrOGzuPIS
5Fwy/edB8ufQHvVUqT8tdXDpOhX+nXUtnJcpcwIXEcrDmmaJp+lS6ReajrBdYkISMocNnvj
1roWKjGL5r3VltrqYOg3JWtZ+fYpQeGLjULVbjSriO7A4dCdjofQg1Bqejf2QoSe7jkuyRm
GPnYPc1pWV9oNpd+ZZQ6pHI3ygpKAWzXTz+DtGFob+7luYht8x/Mlyw78+9cksVKlJe1bt0
0Vzpjh41Iv2dr+uh5sxO77uM96kQe9LPJbNdOLRXWDOE3nJPuaaCA+Oor107q55bVnYkYZI
OMUiKC/p60oIYHJFIhy3ApmY7ADc0seQDk/jTXG7GMYoQjOc0bgPVieMin4ORkZNJGmSByf
WppIyCeOKlAVyAX64GetOaIg5XHSnYx9KBjOMkD1qhDSnyg5BJNMcN6U44OQox60mGJxzQM
cQAoBPPWjHZsEUgOVweKcG+XpkigQzA55pmBjO7n6U7fx6UjNnGOlKxaBMF8EZxV6Pb5akA
dx9KoplXJx8tWYn/AHSsTxzTKQu1jzxRTFk+UdR+NFAG3exncGAYcDj1qo6DIOwmt+7tmLA
qM8DAP0rMliIYeYhz2rJHCpoz1GT0yRU/ltjAB/CrEcQ3cLgVZZcKABye1MHIzmiZl5X2ql
IGDYI4rdVMpg1Ulh2gnbnmqRSkZ4HYc7vWkVMnODnoasiIlc57ZORUsMWTvYHmqK5tLjIkQ
YweT2qdo1eMjuORTgmeQOlSqhyOpzUmXMZEkAD460xIcSDtWvLbDByvPrUEcGH+boO9O5op
3RLHCAo+Xn1pk8JMRwvNX4I2OeMgHv6UsifwjFRcy5tTmr97i5SFJ5S6wrsQH+EV3fw3B/s
+9Geko/lXJXluuc4we9dl8Potlje7QAPNHP4V52ZJLDP5fme7l03Kur+f5HGeLgf+Eqv255
YfyFZE09zcxRRzTNIkK7UVv4R6Vt+K8nxTfAjncOfwFYYU5yc12YZL2MH5L8jLESaqzXmz2
lYXuvCP2eMAyPahVycZO2vONM8CahJeY1REjtUVi/lyAsTjgCvRShHgtwmd32Pr/wAArxmw
1a70q8W8t5SxVSCHJIYEc5rwsDGrKNX2Ts7ntYmUIunzq5Svbm5uHSOadpBAPLTcc7VB4Fe
p6Hq8WjeFvD0c4Aiu2MbNn7uckH6Zrza40q8TRxrcwVIJ5SiKeGY8nI9q6nxVG0HgTw8mMY
UE/wDfOa78TGFX2dLo21+DMaLlDmn5fqaHxB0IMI9bt1zjCTgenZv6VR8HWyWsM+u3gxb2w
Kxg/wAb+3+e9dR4T1SLxF4YNte4kljXyJg3O4Y4P4iuX8VXtvYm38OacdttaDMnPLOfX/Pe
uShOo08FLdPfy/r8ysRCC/2n+r9D0t5TPpIlI5eMNx2yKqRKklps/GnWrAeGIXcjAtwSf+A
1hQeIbAbYVk3OxCj3zV5arQqJdGeVm8ZSqUpWvobNxqJtboBuYioyPT3rC8UeGo9btDfWGP
tSjIx0kHofeovE+px2F9HFIjNlAeBWNpPjNbDUBDcKfschwWP8Hv8ASojhpKlDEUNJJfedi
xDdedCurxb08ip4WSWDRvEkUqGN1iwysOVOD1ql4c2tFJEecHNek6zDZt4e1K/tokLz2xLS
J/GADg15z4Mga91dYF6EZbHYCurB4hT9pWkrbfgicfh5ckKUde33nd2jf2Ppkc4UGW4cEg8
fKK19YtxdacJU5KAOCPSs2+1Zobx7aGKF0i+UF1z9a1tLvft1kwlVQynaQowK86tGrDlxTj
Z3v9+34aG1CdGblg1K6tbbqt9fXU4mSLPOM4rKvIztYdsV0l9bG3upItvAPFY1zHn5jX0tO
SnFSWzPlnGVObjLdHLyqRwa9M8IaiNT0I2c3zSQDy2B7rjivO7iMAnGPWr3hvUzpWuwyE4h
lPlyc8YPf865MfQ9tRaW61R7OBr+yqpvZ6Eep6HNa+JG02NTmRh5fupq34nuVhW20O2YeRZ
qN4HRmrvteNlaQHW5EBnt42ER9zXkM0sk0zTSNl5CWYn1rmwdSWK5Zy+z+L/4Y68VBYfmjH
eX5f8ADnUeAMDXphjB8n+tanjLR5L/AFS3nju7eHCbdsr7T1rM+H6s+uznqBFz+dSfEFGXW
LZn4QxcHHvWNTmeYWi7O36GlNpYJ8yur/qZ2s6Uuj2NkUmDTTBvNkjY4I9PpWAXkKCMyHyw
c7e2fpWpZpfasYNNjJkWMnbkcID1yau6L4ekv9YltmIa2tpMSOB97noK9GNRUIP2srta/jo
cLg6sk6Ssnp+Bo+DvDwnkXVrtP3ScxK3c+tQ+MtfN7MdMtHPkRt85H8R9PpW/4n1ZNI05dO
ssJNIu0AcbF6ZrzhI3nkMUSNI7nAAGSa48LCWIqfWqu3RfqddeaoQ+r09+rKoQqeOlKgIJz
61patpjaS8MMzh5GQOy/wBz2rMTmTjpnvXrwnGceaOzPKlFwfLLckG7dhqkQZf3/lSAkrgD
n3qSPOTn8apshsCAOARmo05YYA696lYjgAUmQOoxSRKHgsO2DUwUsoFRpyR2FS5zkdOOKYm
NYc/KMVG6HGV5zT+TxwcflTgBgHj3oFchWMlTnrSMSi4P096s4GeOe9JJGOTjI60DuUySpA
wTThluADj0NSOPQf8A1qYpZT3oGMC7iRt+tKUGRgUnzB8561KCCQAcUDuRMvqcVaEWLaMqc
ZzwarH73J4NWFZvs6ADHJ5oKiQqcKAUHFFOx9PyooKueh3AAfafQe/aqUiK+MjIHfFaNym2
5OD6Z/KqpTcuf6Vkjxm7MqmGMjAA47002oK5z81WyFKgU5UG71poOdmc8LovSoCuT8wNbZU
Edc1GYYmZiV7UXKVTuYrRICMKQaSNWDE8gHitN7YBjtGai8lh2OM80XK5yskW4kYqdIiCeO
O1PWP5sYx2zVlFIzn86LkuRAYwVGQapCI+ac5x6VrbRtJ6A9BVVh+83Nk/SlcFMWIbV2447
USIvXqR7VMEDKAvU0jIRnrj1oRN9TMmiUcsm/ByVPcVctfFb6dEYLLTLeJCckBjyfU0kqKM
9SKx7qLg7etRUo06qtUV0d+GxE6TvB2H6vqyas7zSafBHO2P3qk54rNtLiK1nMk1lFdDssm
cCpjGETLdSKi2qxyQcVUaUIw5Ft6s6XWnKXPLf5HQP8QdQjhEaafb+WBjBJwB6VgP4miZzJ
/wjunZznmOqNyhCnjnsKzSpKsprCODoR2jb5v/ADO2OKrSWr/BG5qHjCbUprT7XptrLBbA7
YDnYSe/4VLfeOJ9QtUtrzSbKWFPuKQfl47VykgPQZJzwaYwb+IYz3qvqlGy93bbc6va1O+5
taF4iudBvZbi1jVxIm1kJOPUflUEOpv/AGnJf3FvHeO5LMkuSCT3rOjUnoMjsfWnLvDnOVr
Z04XcraswlKVlFdD03TfGGo3lv5BtbVY9u3YAcY9K0NOtYluhcR2dujcYAXhfpXCaPdLE43
kAV3FhqcahSiFvoKxWFowuoxtfc8zE4rENrXb0L+tBriMJcQRSEDAYjkfSvP8AVrWKFMCPB
9q7e/vp5kAW0OfU1x2tTTbMGAAetVSpwprlgrGMKtWrPmqO7KNn4p1Gw0OfSFCyW8ylRv5M
YPUCtvwfrMturQW9jbR7Vw0gX5n+prhX3edyOPeu08JwAwSuBycdaTw9J3TjvuenWr1adNS
i9VsdLPK1xKZWjRCeTtGM+9XbW8ntkIgCDPU45NQeT+Q9KeqEHBQ49KqVGnKChJXR4kcRVj
N1Iy1fUdc3st0MSqhPYhaxLxMKfm59a2ChI4FVbmFnxwQPpV04QprlgrIJVp1Zc1R3Zy88S
hskckVmuMZOeM11FzZsTzWFe2rKNyjIHbFaXOim7jdR8QX+oWMFjOw8qHoR1b0zWOCx7VYa
JhyePahYyVyBgVEYRprlgrHXKcpu8nc1LHxPqenxhbZLaLIwSIhk/WpbjxfrFyuJmgkA/vR
A1i+XuPzYA9aURrtIyBzisvqtFvmcVc1WIqpWUtDYj8TarHGRG0UYbj5YwKdYeINTsoBFbu
iLkk/JnJPUmscADgkHmpkjcxfIKr6tRtblRLxFVa8zNefxJqs7fvTAzerRg5qIeItSgOY/I
UjusQGKzfLZioAJ/pSlecenal9Vo7ciF9Zq78zI767ub+5NzcvudqgUEAdKtNAOCR1qBYir
85ANbJKKsjKUnJty3HDaewpV4J9KAmG6UgyPeggU4PIFIRnkg8U4q2B708AdM1SDYchwcAk
U/HKkn2qINlwBU3JXNBA11G7jjNIB2qTuCelHfgcUMBFwGGTS89M/WlOM4OeKQthht7elFw
GsMdqgdTnA4zVzbnk8ZqN49zcYwDmgaZWkHyYBNMAIYYGandM9xTUXHB6mgoTyw5xyKtBdt
uvYD1piqQflGTUp/wBUmVzzQJMrBARklaKnVSFwBxRSuWeh3SEXJJPYc/hVMZJPHHPFad8g
+0EDoAMZ+lUljOcHHT1rI8NvUi8tifl4HepFChT8v5Uo2n5etOVAOaLhcYuD65pmDjGetTg
cZzjBo2ANnvQO5BtAH8uKNq9cd6sEAqeuaaYxj6UBchWGPripBbZXcDkelC56c8dqsxnPtS
ZN2Z8sTr2quwLcEYraK7u3eoTboxIPBNNBzGfCuG5FSKvPIGTVv7KVPy449aPKcZOBmgpPU
zr2S2sbB7y5geUCRUCo2DzWC+uaRuO7TZ8Z6+cK2PERKaE+4YHnp/I1wTFhIQSMnnFFGkqn
M5N7935H1eEpU/YQbirtdvNnRDVtHc7f7Knx2/fU86poqJj+yZ8H0nH+Fc4hwSAeCOtOfbk
A4B7Vv9Vh3f3s6vZ0/wCVfcbb3uhONz6RcY6n9/8A/WqAP4bkYZ0m5APH/HxWSTkEccd801
SRKSPUYINN4WHd/e/8y4xiteVfcbqWnhtlJOkzYxnm5Oatpo/h2SIsdKmH1uDWKjnaCDtx2
B61pW0+I3XcwJ9Tmuaph1HZv72enh6dKbs4ksWl+HyxB0uQAHHNwam/sXw+VUjT3APrO1Ot
o/NZi7HgHrxzV+C3lCktIAAO/euWUEur+9nqU8BSkk3BFOLS9DWTCWJwnU+ca1Ybi0toTJB
bDYo7PVFx5FvhTgu2SCOaqxXG1ZVbBVx0x1NCp3V0397Ill2FvacEay6+LhgjWS49nqK4Wx
uRtmst2e3mGuaQss+UOOcY710em2zSYMrZ3jp6VdSnGKvd/e/8zLC5fh5u3s19wyDw1o08n
OmY9/Nat3T9HtLN/IsrUKDyfmJNX7WxKxsSoIHP4Vu6NHbfaMEjGOSa8urW5U2m/vf+Z7iy
jCTVpQTMJrUK+HiAAGevOKbDbmWXEcIIzwea0NQKvfSBPuk4/CtbQ7cebuwBjgVMqrjT57v
73/mR/YmCv/DX3GP/AGNP1aNV79DUVxpBhXDbTkZ6HivQWtw+BjjHU1m6jaKsLEKCT0Oa4o
Y2UnZt/ezT+xMCv+XS+48g1S+WykMZtUf6seaxZdWjkyG0+L6bzXUa5pZaRpASQT6VyF7p3
kAsBnH+ya+qw0KU0r3+9/5nzuMy6nSk3CCt6IYL+zZM/wBlw8+rmn/a7Jcj+youTx87VmHI
K5XHH3aDndjAzmvQWEpdn97/AMzyeSP8q+5F83dmQCulw/ixpjXtmrAHTIeec5aqLA4+boK
jkIPUkZ4NP6nR7P73/mNQj2X3I0Bf2m7/AJBsHr1apF1SFQdumQYx6t/jWQSuBheB6U9Bg5
JIx3o+qUu34v8AzD2cX0X3I1l1SNTuXTbcE8H71XbG5t7q8iil0232yNtLKTkD1rnssFOO5
61p6LJnUYvmwCwwKxrYWlGnJpdH1f8AmJQhf4V9yLrWaLMwwSAcCq81oVcsFOPStxoPmcYH
BPJqtLGxQ5Az7VzrY+TdR8xgvGVOdpFQEMGPB59K054i2MfjUBgb+6KtGilch2gqNoyacy4
+UjB9KsGP9yoQFT/OgN5hAZOaYuYqImMAjB6mpcDbjrQy/MRggHilwSvHakylqNAAfkcelN
YEHg1L8pBz1pjZoGKq72FSKuwEEfSmQ5Aznqe1WVDyDPUDihIluwxY9y45OOaFG04K1pW8P
ykYxmop4GAChsYpkKauZTxgODmpooNyFsfpVh4ASMA5NWYIyBtGaAc+xSSANtzkEVI8I8pd
o781c8vPBBBPtVgW+63BzU3Ep6mSkI2DNFaAtxjtRSNOY7XUdnnjb6D+VUtnOPbg1ZuwxuP
bA6fSoACATnp2qDx2RiJVY0/AOcYNO25JyKeoAHA4pAmQfd9MmkKZYnjOKlOMngr3oVcg8U
DuRYG3gYx70mDkirBRO45qFhye3NMSYioNvNSKMnJzQAFHQU9cEY9aBXFwOgOSKkCZUYzTS
NpxwacuQAT0oAekbEcnmrC24JBz9ajR+Qvf0q8nCgkZNS3Y0ikzkPGcaxaEdqk5nT+Rrzna
DjO4V6d42K/2Dnj/AFqcn8a8zAAfPWujBP3Zer/JH2OEX7iHp+rHFQuDgkdaWUdwCc89KAx
24AxgU05ZxxwOeDXcdSRG/wBwjOKaoJYggcH0pXx6ZNSQJvlwxIXPpUt2KjFvRFiMYUbBk/
TpWhCAOCvLYzzTIrZTHtLYbsMVPGroSG2Y6AnpXLUmpbHqYelKO5aUHcoQk47E1sRrI0H8W
Bzj0qG0gZiAu0g4LE9/oa3bS2LMwIIGB07mvLqVEj6TD0Xa7Mm7iIhErEkY796554pFyCTh
Rmu8ns4irAg4xj8a5u709o9zMeg4J4pUaqvZl4nDNrmRz0a7bpQx5J6mu70CIsq7sEjgGuE
kAWQA/eB65611Ph+/SH5WOCB3aujExcqehx5dOMajiz0yK1BsijYUbeprmUuJbXUJEf7o70
648RRmAoH46Z96p2UEt7dbjJlSc8c14kKMopupse9dc9oampEnmyb+COtdJpEYVg24Yz09K
wo7eeycBl+Q8nNadjOyNwBtLZPtWFVXjpsdMbM63GeM96pX8AlhIyeKmgn3xj261DdXlvho
wc4IGK8uEGpaEu6OSv7BXi8zaVHcZ61wGtxqkUiKjAk/nXpGs3CRxkRqSPTHFeXeILvc7ck
kcDmvqsvcptHj45KNOUpHKSgr8pOPp3pu35+x59KkkJ5Y4ORxTB/ePBzX1ex8S0R43H5lX6
U1wqsMCpSMvkE5759KhkGMj5iO/tVCEAHP608AEHgdOuaRT8/Gdo4zT8KAWIz2pAiM/MMbe
hz1q7pP/IVtMcHzBwaqEjysjg56GrmkqBq9qemXFYYj+FL0Ykju3iU5BB5NULiPBwP/ANdb
jINnAOapzRBvm7+teXHZHwjl7zOauEO7A/EYqExgsuTz7VrXEOX4HJFZzRkPjPQ1qjeMhRG
SAuN30qMxdv1qeFmCkpz26VYjjDE7gcmmK5lNE33Byab5DHLA/jWxLa/KdoH1rOdXjbbgn3
qWy4SuUiu1icZpNxY4I6VK4IfJH50xNjODg0XN7jkjORs/KrsMTIpyc55NOigKgMB838qsR
Bt2w9DTuYykT2yhlxjmpHiypyBUsK7RgDipdvA3dM+lI5ebUyzBiQEHP0qzFEoB46GpjH/C
AKcsQUcUXHzMgMbGTIFTIMQEEd+9Lg46VOkZZCMdaQ0yiDIBgCirYhOOc0UG/OjortT5/HH
A/lVTHfirt83+kH02g/pVMsAag8u4vQYGDTVHbPNOwxOcA5o2gfKCCR1pMENxycdB70Lzmg
Y3Yx0FB2gduakZKFyo5yajlUbTTl4WnFQVOT1qyUVduVwT0qWNQDnv3pCKUbh0HvQMVs5zT
HmdBj+lKBk5JJpjZPDA5oGOjuNzD1HtV4TErwT71kkFG3AVbg/eLjJBFJj22Mzxkxk8PkLy
RKnX8a83G4MSRj8K9I8WKB4ewRkiZeQfrXnbrtBIya2wfwz9f0R9rg/93p+n6sYrEEkMMU1
yBgkDj0pdzBc8475prA7Sqn6Gu/c6yPdhgzAbTU8Dr5nGMCq75AwT+lKmDwAOalxuVGVmbs
MqEkYzxxzTxgyqDnBI6VmQs7OoOG4xzVlWIPOMg5BzXJOnbVHqUq19zuNKiBRGGScY/wD11
1VlCrKNx2qOSSK4vQJWl2MW43YxnivRdOgDxbDncOQe1fMYyXs27n2+DXtIKxUntS6M/UAD
muN1+MowUNhc84r1L7D+5+dQDj+GuI8R6cY3DBS8ec8etYYTEJzR04ikpUmonn2qWwjEbqV
PrVCK6eNsqc4FXtYZ45x1CHIwTWRgZ+UEEjsK+tpLmhqfEYh+zrPl0NNL+STh8MM+tdXomr
pbEBn6/jXAq7KSqjntntV63lkDKmcDuelZVsPGcbHThsXKnPmPVrrV/tMRYNnIxWnpEbTKG
ycY5LdK4DTNzqHkkO0DgGursdbaEGCILvHHPNeHVo8seWJ9JGu52drXO2miUeXGshRX4O01
eawiFt/qwxI/Sue0lriZ/NkJPPGT1ropHkaHBY8e9eJUuna50a9Dm7/TtsDlSWXryK8n121
ZL2QBcknOMV7LqUjtZlem3HTvXDXNnFNeZkjywPWvbwNZ09WcOKo+2hZnmk1s8K5Zfl46g1
SeRfunHXrXpmuWduLAsAAwHT0rzW4QLcHOQM/nX1OGxHtldnyONwvsJaO5D0BBOO+aY2A/y
j7wx1pTwvzHJzzkZxUZBDbvTrXceaA+5jGCenNSN98g5x1NQLgDOenSl/iK8H6VSAsCNSgk
MoHdR61b03A1q02ksN68n1rN3bYyq8Hp61e0gn+1LXIA/eCuevrTl6Mk9P2DAzUbRggZxir
vlsYwQM1G6kKMg9eeK8mOyPz6ppJmRcW46gAisue3zyFxjpzXSyxBuSvbisyaEKORWqLhLo
ZkMQVDn06CrsUOec8+lNRAhwcHNWoQ3QAZHWhmjYySHEdZdxBtJYH2xW4Y2EeccVk3YZX5B
x6ipFB6mY0ZKktj3OKqxxFZCOcetX3cgbSpINRBQp70HWnoTxtuQZGKsIucHHPTmqsfDbee
avQgk4bimjGeiLkERI6dTVk25YfxZ+tLAgBDdB+daCxDGfWkcblYyTFh8c0/yuOAauSRKrd
Me9N78DrUtjUioIskqelW44sLhjx1pGQkcVMoIjORzQi+YqgIe360U8KMdDRQapmneHMny+
g6fSqqRsTzzV28iH2k9MYHAPtVcJgHjmpucQGNh/D1puPTOcVOVYgYqNozuOQOfQ1IEW0gk
/TpS7AeCf0qYRYU9vxo8s5x2NAEQUYBHP1pxXdz0/CpUjYE8frUnlMep5qybFJkG3OeaADj
mrTwnkf1phhYHnp2ouVYgVBnPFEiEZyMYqzHEM8njsac9vuGOPzqHIpIyJF+fj+dW7ZSXAA
zmkMJBPTirFtGW7ChvQaV3YyPF/8AyATnHEyH+debMMrkkEDvXpXjEE6EQP8Anqvf6152E+
UjK/St8F8M/X9Efa4NfuIen6sgA+UcE8c5PWkcYbGMHtUux8jBHHrSOrMMkjNegjssVTnzA
OTTkGWwOMGpGRtwwFPtmgRuT0AHU80NiW5ciQ7lPQYqz5W1hkk59RVSJSADwSP9qr8ZYhQe
e3XqK4qjdz1KXI0bvhaQC98tmITdnpXrthHk7guMkcAe1eReHwI9VxkbSMgZzXtGhxlwN4P
QYye9fJZrpK59xlk7YZ36G7FYM6Bjk5H0rnNe05SkiypnnjivQ7W0keHCDovesnXNOM1syH
hgvNfOUqrjK7Fh8X+95ZbHy/4liMepbFHc9azIHji4IDAjqT0rr/Hul/ZrtJI1XByDz1rhC
jg/wcdOelfpGDkqtCLPmMyaoYuRZlKvJvGePSnRNk7gTx61Sj8zeclR9DVq3Hlv82Dnj71d
TjZHHCqpO5sWl+6REEnrjArqvDxSZzI/LH1FcHGC05K8DPA3V1mjTm3QHcAc5HNcGKp/u3Y
9vA1uaSUnoj1WyeGNASwAUVdW683iNuBXAvrJ8oc4Le/etGx1N4127wB1PvXzksLJq7PoLw
+yzp7mLdG4Dbfc1zl/bCM+cgGW9KvtqMtyCkZCrwfXiq185kwmMBec0qKnBq5cknE5DWUnu
FEX3R3rkdQ0/wAgfOOetejS2+8Etjd1rn9U0/z1ZsjPPPTmvo8NX5dD5/F4ZVE3bU8+EaqS
z9QPzp6wFgeBWreadIqbl2EDvSW8LFcnbn68mvX9tdXR897C0+WRiPGULZGwe4qEbizA4Hu
BW5c2hcEEKPxrLa2eOUq4wAeuetawqKSOapS5GV8E7hnOD6Vc0nI1W3AAx5g/nTWhdlJ3AD
61Z0qNxqtsw7uvf3pVXelL0ZzyVmetqmIlxnoM0xlDHHOKsKpMKgAdB3pjIQeeefWvJjsfB
VF7zKT9NoBGPWqcsXJLA+tajQOz7uNtVbiFgo4wPrWqZhqmZBjXeAtXYY8DkcUzy2VyRjj3
q3CrBMnv702wb0In+VRg9vSs+6gJIJUZxmtUqx6rkZpLi3O3IHXrUMIuxys8YLZxjHeq5Ve
me/Wta4hbex4AqtJa85HBqjsjK5SUsrjj8a1YE3DkY+tU4oWzjgnNX41cHnGPrQKRo2ydt3
FaCqQvJJ/Cq1smFU4Bq+qjGO31pM492U5VJcc/pTVQk9c+1XWiLDjoPemLGfQ5FSNXIBFk4
xU7w7Uz1qwsYIwfTNOUZTBwaCkjLCN2YYoq35MueAQPrRQaIfeNm6JHTAPP0pi7cZIqe6QL
PtA6AY/KoArKTgGoOZC4yfanFQ2CCDQGIOCMU4lccgjFAyEjqc4pVjdj8ozUrBRg1IrZ6Yp
FJXEhhJUmTrUpjAxxTg+MDinbxjkCncrlREY/m3YGKa6qQAM5qRmynH5UncCpYIhESjgcUu
305FSFSOcfrSKpXrxSLRRnVVfOT9KLVgGPOKnuV5zjr+lVoceZnOAKfQi1pGT4y2nRMYyDK
vT8a86KYXnIr0Txif8AiTD/AK6Lx+deeMQCc4OR3NdeC+GXr+iPtMHb6vD0/VkZJDk8gAY6
UwueAAcehFKwOMA/Lj1pACpGD1rvOsaSec9e9BJBPPPpT1yOGXk9ajIIbkkZpMByuAQ3H0q
1bTBpvmIwD+FUuONx6e1Swud/OOD6Vm0nuXGbi1Y6izcLcw3UYOwHBx/hXv8A4OCz20UgG7
OOtfONnfRxq6NjDDAr3r4a3oktIl3Zr4/O6UlT5ux9vgKylQnGL1tc9usLUJGpPUgcVla7p
+YmZFznOSK6G2BMS9sAVJPAssLIwBB9a+R5G1ofPwxLp1eY+VfiZp7CyLFdrJ2Arxdgyt/Q
CvqL4q6SF0y4cIeATgV8zyw/vOp69BX32Q1eehyvodedWqSp119pfkZ+XV8n7ufSrEZyylT
z3FSPCNucHk4xUUbFGxz7Yr6Jo8KDs7PY1YrCdlM8ZXAGcGpormWMhSee2Kr29+8abCSBn9
KlMkZYuik/h0rlab+I9RShFXgy6JpdykktgDvV1dRmYhfmXd2B6VUt5YnXBAzjrimTSqtyG
UhhjoKy5E9LHV7WUVzJ7noekXANquW5ABznrWtdzLKm7GAB0rjNN1CPyFTeBjg/WtYXhYkY
yOmM14dSi1O59LCrzQWpZmO1dxbr2zVCVIXjYu2MDJprTktmTBycCqtwWIZSSN38q6KcHc5
qktDKvwjkhMcDtWGA0c7bSRu46Vt3SKqkY6+prLl+RmB/76r1ab0seFiFd3GkpsPQnjtVG5
RWzhQCD3q2zkgrk84z9KqFSC6MScHGcV0U9GcdXVFFhwD19RV3TFUaranH8Yzhu9VGX5m4z
9auaYB/a1sc/wAQ7e9aVv4cvRnnySPX0AWBeB90YpQo74rj08b2SyGFwRsJU/hWnb+JdOuc
YnUZ968+KdkfA1Kc1J3RuMoyDjp1qGWNHTBXPvTIru2mwySBvxqfllwACKNjBoy2tiSeAKs
wWuVAzirIQb+SCetSEAAEYociFEhFsgYDaTS3MIMJYDn2qbdnAqVgWgIA/wDr1JSijkbqMb
zkEVUkUYPXGcVsXUR80nH4VSeBi2TwK0THGRSih2EkjIqcBt2c0CMl+evrVlY2P50xuRbtw
dgwauAB+AQDVaJTjAOa0IIVIyx56iokzBJtkyRgIOKaygKcDHfNWAoGMDNEifLwBzWaN7aF
SJSxz6VMIQRnBFMjUqcipySFJ5BzVErzKvQkEc0VIJCBiilc6bIt38IjuSR3A/lWecltowa
0tRbfcnPHyj+VZ2wKxJ5qInK7dBGUB+aj2q1WCw2fdzTURduSvBqyLDVQH5uc0qffJOcGlz
nnoKQHPNItImC5zinbcEEcmkyQM4qVFyoyeaVxkSrxyKcFAJ3EY7VIQAOBTSCeKQIawHTIp
gAJ5pzA9B1pcFTnI96CyCdQ2QewrPI2yDA6VpyY254rNdhu6Yq4oymYvi11fRxjs69fxrgS
vTOCccmu28SEvpzgEcOv9a4kISDg59z2rqweil6/oj7PA64aHp+rIiowy8dOhpCAR1HPPFT
7Oc7h+XSlaIdFI6HtXZc7+Uqnkc+vY05o969M45wDTxFxwVx+mKlSLcBk4HPHrQ2JIpbWPy
kdPfrTwSODwfapXjMfQA49aaUDkFuMD1pE21Bd2QW/DFeufCnVzBffZpGOc/L9DXkiqScZI
AArrvA9/wDYfEVvySkjbeTXmZpQ9rhpI9vKavJiFGW0tD7Y02UT2UUmeoFXSAawPDEwm0mL
H8PFdCAOvevzqlFs5MXH2dWUfM4Hx3pS3WnTOzdUIx68V8f6lam2v54WUZRior7i8R2yT6X
IHGcDivjrxpafZPFF0gwAzbga+jyCpyVp0j0qj9tgVJ/Zf4M5UICMFcZ64NVpICp3e3FaOA
Dng/hRKiOhIxntX2+j3PGcTNQgevPvWjuiFupQkPVORAoI2/iKfHEwiXkH0wamUUVBuNzVt
EQuASQG7VqHT4mi35ON2Bjqa5+KcRyAc9BnBrTj1ByTjkD361yzhP7J6NKrStaZpxWQTBDt
17LzWnbzKhZTn5fasywWSXc7O2G7g1qCONYnKg4HfNefVvezPcoSXLorEjSqvoQeeRzVeWV
WUORhfTpTZGRNrbjn6VFI5lzliBj61MI21KnO+hSupEbJVNxHArLnbJHHIOOBWjMpZMgn8u
1U5FBQjgeoNdtPQ82ur7FIH+6No7Gmyghifm3HnrTj1yecelRkGRzkZ+prsR50tEVnZvMwM
1YsMjUYMqeGApmzg/KOB61LYLt1CHI53AYB96Vb4JejOaS0OauSxv5yTxvbj8ajDMgJViPo
adeMRfXG3j52x+dQRgvkFscZzXNHZHzUt2b+kazNa3GJbghccZNdzZeKlG0M6yIOuCM15W0
JUjucUiSvGwKlqbVzjnh4VHzHudtrVjc8rKAfQmtBWVgCrDB968Kj1GeM7g5yPQ1tWfim+t
ihEjN7E1m4HJLCSWx68Mc9KfzsxkfSuM0vxnb3DpHdjy3PAYHrXaIoMaSBshhnNRZrc5Jwl
B2Zn3cfOSKoMCWKkdK27sEx4rLK5Y1UTlloyGOJWOMVKYtvI9atwQA4ZhUjwqTjAxSch2b1
K1srFunBq8gCnApEjCLwBUgAznvUPUuCsScgc1KpGzdgGoVBY56/0qVdoAXOKDZFcn5snAz
7VPsBTOKSQKvRs1MiGSE/N0NPoStyoEXsufoaKd5ZJ+7RUm3Mi1qKgXBXnJAH6VTKDCj0q9
qK5uT9B/IVU/2scUkYWE2qMlh9OKjbGPl6VKcOufSm7MDByc02wsQgZBORQq8DpipsKBjFI
QccDNK4NAOnWnBsHjBpB93n8KP4RngVIhwYFeTg0uDjg8GoyOCQRTQ+SBimMkPAxgmmsTj3
pcrgYNJuUMc00DIzkjkdRVG4QK3A4PU1ddsng5FVb11SBmx90datEs43WZRJaXYznZKn9a5
jHHytz6CtlZRdWmpEc/v0x+RqiYgBjjp0966MNtL1/RH3OChbDwXl+pXCAjHOfYUAfLhlJy
OpPSrCxMSACCSecU9ojvPXgd66rHoR0RRwEcgE/lUioWYYOe+TUkkB65JOe/ap7eEg4Kmh2
W4knfQoPHglup9xVf0Bxjr06VtXlsFUHa2cjvyKoiA4JUHdzRGQOnZlX5F/jB7cirVjP5Vx
HLvAZHBH4GoZYTu3dBxwBTIj5bH+7nvTkuaNgg3Cakuh9p/DbUY73w7AwJJZQSTXfdutfPP
wj8WWdno4iu5UjSLgszYAFdp4o+MOi+H76KxtI/7QmYBn2vhUB9/Wvzb2U6daVJRbdz18fh
p1avtYbS1ueh6nF5tjIh7qa+SviXZiDxC7HcDuxx6V60fiNqviK8I0pTa24AwuAWNcL40gu
LkyXd9aIZlHyluh/D1rfAc9DGc8lZHo4fByhhp0ptXlbQ8lVCSOT+NK0L4IwenWnWsxk1IW
jxKCCeV71qT2hVTtGM9q+9VTqeDGne5hyRDZyOvc1NZJED+9Xco5wO9XLmzYRAkHA64rOXf
HKeG59a1vzx0E/wB1NNoZdRosjbSOenFNhAzjOBnpVphudwxLZPXFRhPLycE88CmnpYya15
jodMOIxhgR0rYUq1sw2jPrmuatbgKg5KgnkVqx3S/ZiMEDufWvJqx94+hw9ROCSEaIklS5G
OaaSyKM9R3FOMyiUbsYxjrRJtIBQ5HoapLuPm0uQyIGcoSeRnrVCdcZA4I4+tW5SdxIAz3I
4qsxVvmz831reMTnnO5R25ypyO1RIHGVx09eauSYbbwcHjrTcBeoIz710x0RwyWpmsrLuGO
OtT6eCNRgx/fApHU5wQemePrUtmpbUYcDowOfTmiq/wB3J+TOdx0ZyWoYXUJxjH7xj+tV1Y
bwK6ebQZJJppSRy7HH41zlxEYrvYy9DXLHZHyntIzk7CnPXt70uV9R9MVeXTJJLT7TGwK45
FWLLRpbqBpRwV7VVzF1IR3Zlqq4y3U0BHeTCqSSegq/cabcWqCSVMKaXR3WLV4HbkBhwaLl
e00ujY0rwrqt3IkmwxIMHLcV6zZwS29hHA7FmVce9JbyK0aFVAGOlW2YHFYylc8epVdXcid
f3Z3c1mlQs3B71qsoPHaqLCITgFTSics0WIk+TJ9KeyjjHPvTkHYDtSsoGT6e9SWloRqMkV
KE5zxj6U1T0z19KnTBU9jQNEAGDycYp5A4NLtGQaU9MAVRRAwO6rUTBbcgcnPNVzg47gVKo
AQ8Ck2C3EGMcmimjOO/50UgLN5xM2fQdfpVItk4BFXb5f8ASWJz0HX6VRwBlhUoRJsJAIA5
NNKkE89KkDDHXNRPkPyaGAgBIyRSNkCl5xg9M0hxng8VID1IwCaHPHU80hA2gkVCxOMd+1O
1yHoPLHj0pucHrxntQAMDPajJ6AZFVYVx4+YVC2NxwacWwNpytRPgHJJqkhNjwBuBJrE8UX
C2mkud21jwK1lbD8nn0rifHlw5SOFT1q0tTaguaaRlaFuk0e/bBJMydOvQ1YeEnnB3Y6mpv
A9r9rtb2Jmx869foa6WXQJo3O9Cw6/LyKqjUjFyT7/oj73BwvQjb+tTlkgVs8c49KQx5UqQ
MdM4rcaxkVSoyCOTxio/spdcsm1j7V1qaZ2umzCaBM5Axg8ipYY2DLx34Ga1XtGRunU1LBZ
Zblc49qJNFRpu5QuLcyQqCAD65qvBY7/lK8DvXR3Fnvi3Dp34pbCyG0jHP865PaWdjrVLm1
OLvYQspUDA+tVDEVTdyRnnA5FdXq+nETblXIyMj1rIFtIAUJHB9a3jVujCph3dmddXbCFYL
Yyxw5BIds7z6nFNhnZpFy53E5zUd1G0Tujfwnrmq0EhV+c9cVTppR0OJVZc+rPa/hpdYvlj
Jzkd+cDPSvTPHujGfSBcRRjf5een6V4j8P8AURb6tCpJbcwGc9Oa+mNWgN94TSUD5ttfC5i
vY4lSR9LCrpTl02PjueL7F4liLYAD8/ng12gsklLZGOMdK5rxZHJB4hlRhj5jg4rvdLUT6d
bzZ3eZErdO+Oa+sjUbpRmeeoqNacEc/d2KeURt9+tctdQ+VKTwTXpd/aAQuQuTXCajARKzA
AEetb0Kl2VXp80bmWsbFjzj6UjxFVDEMOTzmpkV9/UZpzqWHIBPQ113s7HBa61IU+VQ3IPf
0qykkhhKsSDnjFNSHcOV6cY96a0ZVww6j0Nc8krnTSbSLZcmNSDkj9aBLxgnJNRod3QHBzk
g9KneL5FwCTjtUJJHTdtXGCUEnnjoeKY0RxncCM/TirUMQUEbM56k80NGWG5Adw9e9XcqMb
rUq+WVAU7eDzk1C6Atu6ZOKuNbsvJUnPr2qIoShJHAJqlMiVO5nvGVI3AjNTWaA38OAAN4q
WS3ITLEE44zTYFKXsR4yHAFTVlenL0Zyzhoy+ssOxy5A2sQffmuI15U+3s0QIU85rtrOziN
xPvyx3kjPSsXxZaItsssS7SDjHTIrGGyPzylJKu13K+gET2ckZ6Cr+kTxwXDwOCAT2rA8PX
DQ3hQ/ccYNbu1Y9QWQevTFX1CvG0mi/rCRz6U6gj5eRiuVitAGSRCcg5rtZ7SOaJ0xyy5rk
ixgkdCcEEgUIzoy91pHq2kz+bpsTueduDWopA5zxXmOn+K49NsfJkBeQdKgfxzfz3KrHhEJ
49qzlFsyjh5vXoevb49mcA+9ZV3lJ9w6VzVp4jnVQZvmBHWtFNds7sFd+1h60uVnPOLtsbU
MgeME4NPFZttcKw+VxzV9Wz3zSa1Ii7kmTuznBp4dhjpmovxxTmKgZJB9KC9iUMaC5ORnkd
KreYSDzx7mk81V6t070MdycnoQMYpQcqeapNdjoP1NKk5aM4qbMXMi0OnU0Vnec/rRT5Q50
dFqpBvDt6YH8qpIMgkmpNQkP2049B/KooyOfWsxpi4wc+9Rs2WJGc/yp79CcCoGzgkUmJsV
3yDk0gbqCR6VCckkZ4zQC4Yd8HApoLlj0yaa3TIxTlGAN2aVlyN2e1WjNkWc8mjaM7hjj0N
M2MDk5xSDKDp1qrE3B5B6ZxTMhhnH40j9cgEexpN3y4PWmK4xSDLnnArlPGVk9xbidVLbOT
XWAdcgc+lVb2CO5tXidQcjFNs1pS5JKRz3w2Uu14FC7ty8H6GvThbsEBxjPXmuI+HdgbTW7
+EqWUsMD2wa9Qkt3QgCPuBjFefKdpyXn+iP0XL9cPFo5+WygmVhJECe5qhJo8W4CHcqkZHO
c1132Pa5BHOcnjpUaWK7yEAY+uOlVGtbZnqJnHPo8xYDyy6jnIPNCacyBshskj612yWW0ZA
C9sGpzZRPnfEDz1Ap/W+hqrXOSj0sMmCuQeOlRWtiiMynPHHFdyuhJOoeKUq3oegqm/h++g
cuYSVPVk5rnliU5G8ZR5WrnCarYKY2KZ46ZrmJLNR0Cnn0r0rU7HZAw2kMeM4rl304jLlGI
HataVa99TrjTUkjzfWYDFd/NgBl6VhCSNeo6HoO9dhrqWl4jm1lcywEh0ZMfl/ntXGSgCQ4
HA9q9qjPnirny+Kp8lRuOx0Wg3c638QSbyCCMMMZr6Is/DkGoeFmutR8UXjYTIR7raCfYZr
5h09yJ0Yv36elfUnwyh0+/8ADM8c9nC8oQ/OVyT+deBm0eS00ejhZ3pO72PAvF1jbW2s+Xa
ymRT38zdk16Z4b06SLw7p2QT+5UnPvz/WuM+JFmkXiFUSNQOVGOK9k0+waDSbOMqP3cKKBj
rhRXT7W+Gg77hNOniZWMO9tP3B+X5xzn1rgdTtCjMX3Z69K9kk00y2+9o/wrmdX0QOhyhPr
jtXNGvyas9Gk+ZOLPHniZSd3HPcU9It2G6gHPSt/UdNltpWHlnaeM1QjtZJCdgb6elevGsp
K6OaWHakRJENmSu38OtV5LcFfug89TXU2GlmY7XLYHOMVJcaMFkIOSp6jFYe3TlY6VQtE5C
JFxwvuKsgA4wACB0zWnc2SwShV7H0qBIAE+dge33a25k9RRp2VisqgjAxnPrzTmTAwMgDoc
0/yvLcnjn2pGG1B0yOhouy0rC5yuDnn0qu0Db2yDyOlXo4VbBGNxqWa0kjJUqeRmk5WKauj
HWEvHgg4/X606C1zOvXggjjrW1HZZVGKYz1GaVrKSNi4XC5zipqT9x+hzVKSs7nPm8gt9Rl
V5ApPX2rI17UbS4snhWTcx6VzuoyzNqFwWcn94386oOc85J+taQXuo/N/qijU529SzZSmG7
jPYGuomn2OkmPlPeuOUsGDeldJFvnsVbOQO1WKvHZs6CLWLZioZtvHOa5/UfLkv3eIgjrxU
fkmU4Gc+9MaLyG/ejn2osc0YKD0M+9Qj5v1qojjIbOD2rUv3ikjwoK1jsBuwDnHHFB20neO
p3+n4m02NgBnFZt2PLnYoduR2NSeHLhWszE7ZZTxS3sBeUuBg1JwJctRplW21e9tGAWYkem
a3bTxm8WBKpYDrXKTRHcSBwKou3oefWqNHShLdHrNl4w0264dyhPqK2PtcNxCJI33DtivDM
nhl49s13/AIXvC2nASPjaccmpcUc1ehyRvE7DzgR1qF5CTjIxWdNqlnAMvMoI96hh1e0uHY
RSZPrUs4/ZyavY09zbuRxU6SYQ5PHNVEkWQ7g26ng8YUVIJai+afb86KjzjjA/Kigh3vsdb
qSbbpu/A/kKrIBkZ4571d1VP9JOe4X27Cs85z1rE0JWxt46CqzsN2AOKkJOOTULAt3waAI9
x3elOUnOTQEIyCelPjHB+aqSEPU5IFB+TOORikJCgZIpDgjOcYqrENgxG3PrUQOTtwTSEsW
AyKcBjljVkXHBfkwRxTDGu7OPzpgl2nGMgUrTHJAHFJ3KuiQKmcVXlRN3HJNJ5m1iTmmeYc
gjuaiwcyNLwyn2fXHkVRlkJP5V2wumyA8WVPoa4/QN76woHUxmu4jiAxuSvPklzyv3P0XKN
cHD+uoqyxuw2xMOxFSx+XnaFKD0FPESjaO/rThEcE4xis2k9D1krEZ2Fhg5IPBIqzDHGWwH
UDr6YpgXKggcg80uxn4IyKylFdDRGtbW6s/y7Sp96044SGRCMk4/GuZRX2qqkqQeDUU93eW
t1E6TyFScYrjqU/M1jTctEdhc6PZ3qeXcwI4I4GK82+IHhGXS9KE2ilkD8PIRkR+w+tdp/a
N8lm8yTcgZXIziuK1zxlq95pl3p7RxSl1IUeX1I+nvWcFWjNOLNcPSmpb6dTxS+8M6roF5Y
XGtQOlpqGQsivy31/HFcvqltFHcusSnAJ5Ndx4h13WfEEFlZ6/fQ20VnzDBCu9wenPp+Jqj
a6D9vkfyba8mVxgsdoz719NRrSilKrv5bHHUw3PeMFpfS5wtsHV8819EfCPVEW1eCSQI2wj
JOB0ryO98HXdqS6eagHXzUx+oroPBsP8AZ+oBr2FJUwQCTuUmssdKnXovlY8Jh6kG4TW5b8
dMt540tYFcOWlVcg5B5Ar6AjtVMEa7cbQMV846o0Nz8Q9OW3hWMeeg/d8DqOa+jEvobXT5L
y8lEUMaGR3boAOprgry5KFOPkdMqblUnL0/Im8oFRgYxVeezSQEFVIPXiuK0v4ntrmoXS6V
4enurG0UvJIJAH2DqwX+ma76zvbPUtNgvrSYPDOoeM47H2rlqc0EuYhaO6OO1jwxHMGdIwQ
Tnkdq42TQpLadTFH04PFe4bIvJZ3YYAwTmsO906CXc4UHHPFSsRKnp0PQoVeZ8sjg9OsGH3
1APUGrsmmKwY7QCO3rXVWVnEFKsmcdzU8lhE5wExxV066buGIfLLQ8f1jT2ilHy5HXg9KzI
YA0ZCA59ByK9U1jRkkhc+WAQODXGR6f5V6ERMbjwMV6MMQnE0irq5zd1ZvD8xViprNKZkC/
oRXoGs6e62KzeSC3Qj0rjJIcS/cK7fQ81006ykri5bq5PZWY83ay4brg1vzWEcsakc8Y5FU
9MjeWVflPB65ruU0dJdO3AbWA71y163K73GrJnHi0AhCEAYOeKJLMtavJ0VUPWutXThJGNq
Z29Se9VruyddOuztKhImJrneJvFmdaNkz5Zv8AjUrnsBI38zVIqOfQVc1DP9qXWD/y0b+Zq
mzkZA4Fe/D4UfnFT4mOBUc9cdK2tMu8WxjC5Hqa5/Jz3+laWlK7yGPftBFUc9RJx1NcEjMi
nIHNNEyvIN43ZpywM1u+x+Bxj1qrF+7IYnJzxmg47GvLY208RKx7WxXIXCeXOydga66CR3y
a5rUoyl6+OMnPNLqa4d6uLLOhPILwLGxAJ5HrXVyg+UTIMYri9OuPs19E/cMOldzM/nRBjy
D3osZYlWmmc1eN8xCfdrKdGXlua2r5VDkAcVmyrjPpTNIPQp5AxwBUyXt1bqyRTMqnrimqg
6EnJPGaJoysWc0GqaejEa5mkJ8x2PPXNbOhs5dlyee9c+c44OfrWzosoFxtz1oCqvcZ2eky
FNytISc1srKoXJNcLc6hJYTOE79Kq/23duCTIR9Kmxw/V5SfMjt2vEDEeYBRXmz3kzOWaQ5
P+1RTsafUY9z6H1RibnBIGAP5CqIIZgABVvUP9cc9gP5VSUsrcEe1ch5rJMDkEYx0NNCheS
M5qRX3DnGajb7+O1Ahkg7kGmI3HtT3Xgkc1GuMgcVaE9SRwGCjPJpzRnaAaTjinqx2A4JNF
yWiuY8EkE56UxgSAOmP1qxJIi5xkmqbSkZwOO1VdkOw/Earyc1X3oDweKiLFjnnFR5PvQTc
nZ+SVxioWbOPakHA5JIo3EkAUxHS+DsP4gjH+wc16T5I3YA/SvN/A+D4hA6/Ia9XiiDksev
SvHrS5akvU/R8n/3SHz/NlQQqZFJxn+VPaIlshRz6VcNuAMsPpSBMdVzn3rDn7nt20KwhA4
4GamEJUYC9ParkcII3ban8vvjrWUqhS0M8WpBB2471WvbJTtcjIFbqw45qG6hYwtx9K551N
NDqpP3kUWREsSCONuTXzt4v8Xvc382naPL5MCsVknThpD3wfT+dexfELWG0TwBdyxPtuJlE
EZHUFuP5Zr5iyFfnOQO9etl1BVU6s9lsc+Jruk+SL1Z2/hHR7e/u0MzbgO5Gc19J+GNC0e1
sAixxsxGea+ZfDuqjTsyZYsB+dereC/F0cuZb64EaL/ebAFc2NVS7l0R2ez9pSUYOzPSdZ8
N2VyvyW+7IPUcV5XrngOOOR5oAYCMkFDXoh+KXhWJvJlvFZhwdvNSSa14f8R2En9nXiSMVI
2jrXnqpUpLmV/uM6MqsHyzWnc+eLvR7iDUobzZ5ssDB1ZTgkg967PU/GdjrvhHUNJuYpLO7
mgZERujN2GfrXmuq6Frdhqt0Zbi4SRZCSVJPfg8VQbVdXiQm8ijvoQeX7j8RXvex9qotSTs
bOuoNqcGr9f8AhjqPhRqM2keNhZ3KtHHdAxurHGcium1DWtc8J2V5bWDq1vpd+fMhbkvBIc
rg9gDkfiK8xt9ahSRJLaZ7WYHcvmDO0+xrTvvF95dtfPqiJdNeWpt3eM7SSCCrY6ZBFaVMP
KdbncdHa6OOLhGnaMr22OmvPE3iTU9UuPtd20VrbW6XP2FleJZY89ccFgOpzjOK9p0iB002
MS3pvmlQP5xAAYEZGAOgr57XXdY8S60mqaZbWySWmnpa3LXMqqGAGGbBPI5rp9B8c6L4L0p
7F9Zn16ZiCEiGIYf9lC3OKxxeFbhywW3RE0a/vXb/AMj2i2T94U755FawgAizkEmvn2X433
Mc4ex0SLaO8khJP5VZg+PuqrJtudDtWj9FZga8+OX4la8v5G1fE0pPSR7Td2fmKAO4NcvJp
xj1JSQDzjpnFZ/h34yaDrlylneWU2nysDyxDJ+ddxbPp1+4nsrmKdSM/Ic4/CsJxq0pWmrH
RQrpR8jEv9IM+nSbhgAcDFeY39g0UsoHGOQMV74LdHtmXq2OD2rzfWdF33kqh8Ec49adLEc
jOjDT9opROU0eEo0SheGbr1r1izt1+xCL1Xk+tchpWjzJIjyLkA5BHSvQrG1GPmPUflTxFX
nehnWagrsyILRVBjcY5qrrVuo0S/OzH7h+fwrp5bPypkZeh/Ws3xDAy+G9QYYx5D/yrlbsm
YzrKfzPhfUeNSuPTzX/AJmqMg+XH+TV/UlxqdydvHmsP1NZjk5wBnBr7aHwo/PZayZJGemB
05qa3lb7SoX5STjOarB+RgDFOUgOCeGBzxVE8t9zqWt2iTcjkk9RmqTAtPt7Z4qYbzbRvvL
bhioCJIX3DIb6UHCtNy4kxt8DnjrWXqkySzLIoxnirDTliD/FVS6RmU5UccigumkpFJWO/w
CXr24rtrOdpLCMFhwAM1xAODhfxrodMmdrRk42qO9BWIjzRJb3/WNg5zVKWPcoJ61YbcZCM
1FIwjHUGgyWhVaMqgPfPeo2YvGVPr1qSWTdhTgVCoJHHPvQWVRkE57Vd0+QreJjocVHNEGQ
kDnvTLXdHcLkY5HNBtpKLZvatGSwfH51mKP3hU9cVuakAbePHOe9ZC581TnPTjFBFJrlMxp
HDEDoKKleOQu37vPJopmtz6IvGJm5OTgfyqrk+ZU+oOsd1tXHQcfgKpbmL5PQ1yJHzbdtCf
fjALYFLuAHWq5dR1AyPeo2uMDGe9VYXMWHbjIPGahzlxjFM8/Iwepqu8hLDtRYXMXjIRjJz
ntmmeexPHSq6sW6tk+vpTs4HY00iZSFdzuJxx9ahZuOe9OyCTjionIbAPbtimQtRue/9aQs
NxI9Kazc8EYqBpAHoKsTb+cE9KUudg+tVw4NIWG4E8UDsdr8PwW8U7f+mbfyr2KK3xyCa8f
+GmX8Vjv+7YfpXt0aNnBOeK+fxU+WrL+uh+iZR/ukPn+ZXMTPxjJpFgwxyOfSr3lMBwOTUy
2gyGYkt6etccqlkezzW3KkURIxipgqhSMc1bMRHGKRlXbg/jXLKo1uxqVyuqgrz1HWlki3w
MOhI4qwqr2NOVMnFZSlfcfPZnz/APGy88uDS9NUjJdpmH04H9a8O2biWI6ZNeg/FrWBqPjy
8WNsxWf+jr3HHU/nXmklxIGKDj8Otfb5dRdPDRj31+848VVi6zbNCKSV4WVUzkdjUL6lcJD
5O9gvoDiu++H914Z0+6Emv3MULSABd65GO9dv48+FFhfaGNd8MMku5d+1AMOOvGKyeKp06v
JUWnc6pQm4LklqzxzRre81ObyrYHceMnk1uI2u+DtZtZ5WkiVzwwOQRWP4e1CTQtYVpU2NG
dpB9feur8Va6niaG1t7dQ0gbt61tVd5ctrxZNGL5U4vVHrUWk23jLQobpv3VyU4lXrnvXlv
iDwVq+lTSTvaM8Y6yw/MG9mFey+EYG8P+DbcXTYOzcR6V5f4v+JFydWe10tNwXg/Nx9a+Zw
ft415Qpao9qVRSi+fRHm1tbQ3azxTxDMTYH+yD0qpdaPNCTJGxKDtjJFbY8QXl7cTRXNnab
jE8pYLgttGcZFQQeJNKnjxPaz25GMMvzivpFKtF3t+p5yjQklGTs++xzT285Qn72T94elV0
icbto3AcnI5FdYJLB5kksrmKZXJ3RyfIfrzVm90uKW3gubdCh6Nt5wfUVusUou0kYPA813F
nE+ZnG3GKcd55JA7Ct650E+QL5SRGkqx3CY5QMeH+ldzpvg/S4LgQTJueaElAR5jbgeeB6g
1NbMKVJJ7ipZZVqNp2SXc8qhOUByQ4PXPStiy1vWdNkE1nqMybOQwc5+lWtO0qJdS1fS7qB
vOt8sgYFWXB5H5YrrfE3hzQZNFs9R0cC3lnK+YjAgYKdvowNZ1sZTU1Tmt+vQqjgavs/aQe
36M9T+E2v8AjbWyy69YSPpfk7or6RNhLdh/tA/Suy1O2U3uSBh+hxTPAWpRy/D/AEqW7mVW
jgELlmwMr8vX8K29QiR0iuIiGQHOR0xXyeLmpVW4xslodGFnOnP39yhb6eihB0Arbt7ddoI
HSlt4VMAYKOR9asRNtTb6Vjzq1jKtWc2E4Hl4CZNZHiSFP+ES1NsZb7M//oNbTsu3ceSKxP
E91H/wiupjOCbZxj8KiUtGc8eZ2SPgbUyf7Uue/wC9b+dZcoIOQec1qaoGOp3Jxj96386zG
JL4xX3sPhXofJv4mKBn5TnrxSvtRutAzuzjFNC7mGTVE31L9rfzRMh4KryMitCa6kvCJNgT
A596w1bY4A5Aq6t6QoyoI6ZoMpQvqkWFwrZJGc1M5QwsDg1mNcEjgcjtR5sjjO7r1HpQR7N
31LsdjA1i8zSLuHaoLeaSNiqH8jUTzkQBF5WlsmUXSl+h4oNLPldy/LdswVsEECqz3G7Awc
+9XpYUHB6VRmRQMgjHrQYpIjdwzZ6U6J+PpTUGVBwDUuxmxjr9elABvGScH6VCZMyBgvQ1M
sYUHuabLH8mQvIoKjY1ZrgyWmOuAOKqQjIBJ6GhSfs4yOcY4psCk7vagmOl0OeEmRjuxkmi
nNJhiM96KVwsz2a8d/tGdxzx/KoPOPNOu8Cfk9h/KqoPIwenas7HznQkaQe+ajlyrkE81NE
glZV55/SoJ2Bmc9u30oYrC7j60AnAPHNQGYKeoNRvOi4yQaRaRa8zGOopxmA5yazWulO3B5
oNzz0FNIrkZpeaWXI61Gz46kmqKz5OB0+tJLdRxLudgB6mnYai7lgsN2ST+FROfUVlXGvWc
R+Vsn2rNfxEGYLGPxNNRNlRk+h0m5ugOKb/ABDOaprfwiMM7jPfmmpfwSsAh3fSi1ieVnp/
wqUyeLgF4/dt/Kvelh8sAkbs9a+ffg7cO/jKbIwFQge/Br6HRix6cV8jmM/38kff5VFrCR+
f5gkeRx6/lTzgDPcUBQpz0zzSSEH7vWvNctD0rDC59cVG4/AmlI+fp+dMd8c5rJt9TZLsOU
lQc0bjtPNMVwwyTUhZFUjqGqeo2mfHfj/SrrSvGepWtwp/eytMrZ+8rHIrjbqIKkcgU9R2r
6I+OWjwNoFtrkYxcwyiEn+8p7fnXzvNO0gWLA2g1+gZfXdehGS6aM4cRGMZu/XVEepFoZ4G
wQskSsCf8+1esfBvxtdWurL4cu5nlsrobY0ZuI29q4KOzt9Z0eytA4iu7SVlOed8Tc5HuD/
OvQfAfhzRfDt+viC9v/tjwgtAijaBztBPvWWNqU/YSjPfp+hvh6FWVTmivdZsePPAMV3q73
NihQv8xCjqaXwh4Dj06b7beDcUGRuHSvVjLaXjKrOrSlQxUc7Qa5Txpqx0jTWjtxhiDjFfO
0cXXlTVHqe6qcHLmtr3Mjxz4visdLa1hkAyNvWvnuW9ae7eXfyzHoa0tXvbnVbl5JpGI7Vh
W4w20nGD1r6jA4SNGL7s8XGV+dqMVojWsHCXjvwSYXQ59xj+tX7LSLeV5oWOGRVdQO/rWRD
IUckHAPBOOvtW5pN/tuZCAHby9g455Na1VJJuJWHdNySl3A+HIvMaMsF255JxgVBp+j3Fw8
kMN2VkhJUbWIyBWnPdQrcKykK+0H5u3rVeyvUF9LNuwDIfu8dq5ueo4tnf7GjzqyOg07Q9Y
mUW2pXitaXGYnYYLZwcc/Wt608b6RpGnaSwkjhnt12uIxl87SrZxz1FcO3iWeCZyjlgZgwX
Poa5CaVZbyaVeC7sx/OuRYB4l/vtF5aGtXG08Ol7L3ntqdTda/b6j8Q31iDekd021sjBOVw
T+eK64+IIR4Zm0WeKUvg+W2MgMGyP615IrCORZFX5lINd+LiVoTctFgSBegwDkZ71ticJBK
C6L9NhYDFSn7RO2rv95i6ze6hF9nt3upxbbdyxbzsBz1xXodn4l1ew0ayu9O1SZUmjDeUTu
TPfg+9cH4htYDo6XsSukkbhXwcgg/8A161vC7Pd+GGRpA5gkKBDwVyMjn061FeEZ0Yya2dm
OinHFTpv7Suv6+89K0b44XNkBFrGmLcJ0LwHa35HivUND8aaR4n0s6hpvmiNWKMko2srV8n
X8MglY7m4OMCn2viTXdFtJLKxv5LaCZt7BAMk4x17cVx1sshVh+50f4HLU5IScprTyPrS51
ZjwjYHsa5vX9QMmi3kZYtuhYfpXinhbxReWlut5c6hM8QlIl3uSDkd81qXvxCsrhWtIpGlM
37vgcc14dTLcRCo0tUevRp0FR9o5Jaddzw3Ux/xM7lT/wA9W/nWa6g9D3q/qWf7TuSD/wAt
Wzn6mqDMVJJGc191B+6j8tl8TJAAo98d6j4JyMUpIKgnt2pm5MA4AxVoiwAnccngdqXeQOn
tikVQ5OKCo6gcimUO5I9h0qXdwq7sjuRVfI49T+lOB9AaQ7ajyxOMdBSrxKCOoNNIb0wPam
qGyD2NA90bQcmMHdnIzUUqr5fJHpVFS2NuSAOevSkyx4YkkUrGDp+ZaU7F+UjrSiRTz0qoA
QNrE5zTiBxuzn+dMORF5HQkKcY9qkJjMY75yMZrPVCTuBNWYomYAL1NBNktydDiIDPIrU0+
xMkTSJ1JOc1Us9OlnbDHAFddptklvBtU596TZz1Kqi9Dn/7KJ5Oc/SiumMaZOVNFZ3Of23k
b15IDcFh7fyqi0uDwRmkvpttwecHAz+VZ3mjdnOAfWqaOD2bZsxTFU3bsHHrVS5uApJU5NV
TcgL1GarSTL+NTYpUiw84c8sc1CZSV4JPas8zZJ9c00TEnjNNI25LF/cScAk49qf5gVc1RW
U5xkin+aR1PWmHKWxdRRAGRxz2rM1LUbd7Zo/M3HtjtUd5B54XY2CK52dGSVkb1prU3pUov
UjLckk55oDHeDkfSo9wU4/yaaBuctux9ao7bWJ/NkbGWJ9q6XTWX7GuAN1csGA4HNalnNOE
AhUtz6UmY1Y3Vj3L4NKP+Etfd0KH+VfRCjHSvmr4KTyv4omMowQhAHpwa+i4ZlOQxJr4jMn
/tDPscrg/qkfn+ZdzmnAeoqkZl5AP45oF1gctmvNc7HpezfQsuM/Sq8oATtxUD3HPDVXkl3
KRv+tJzVrm0KUrkomCscih7obcCs2WbadwP4VUlvgqkkkY71zyq3O2OH5tTlfi5DLe/D+5W
NCxglSUgDOADyf1r5jkVFO4Y4HccmvrS8u4bi1lifDrIpVgeQQa+Zda8NzW1jcahFIXENy8
MkZ6oAeD9CK+syLFxcJUZaa6fM5sdg5xSqJFC2vPsVnLOm3cMYbuCOcfQ1UTxLfJcB1fCZB
254GDkD8zUF0FOjBwDuMmCQevGcYrHLjZxhcD0r6mNKMruSPHq4icFGMXZWPXvDXj29W5iT
zcSStmWUn73oK7Lx3dHUtCiu0Hysvavnm0uWglDq+B1r1zwvqw1rQ59Mu5cvt/dA844ry8T
g1TkqsNkenhcY6qtLc5jTdN81tuwtjrzXO3en3MGtTWUEJeTdwB0we9el6HEiXrW0ijKnA7
Vy3jTzbW9eG2l8uObhsDk47ZrelXl7flXVDxNCKoc3ZnO3MZWCOG3jaRY875l+67d8ew6VB
bSyW7MwDhietPezV0BE5CooG3+dWW06GMtEZdwlHyt6Ef41380UrM8pRn8SRSluZnc7i/NT
JO8Fvld2e5IpLbTpbvVrWwt5Gd5m2k+g9fwFa9/4dS1do47132n0xmolOmmos2pU60+aUVs
YIkcMTuOB0JHeokDhgzAZ+lS3UDQKBvLKe/oaam7Zty3HOfWuiKTV0ckuZO0hoflmYDPYet
ddpk7z+H4iBKXBKMc5Xj29ga49ASzZzx2rQ069nsp8+fKiSAhlj6bT2rCvT542OrB1vZTu9
nodDqEqyaZLbRHKsg4I5BFQeEb1reW9t/mKyIGx64/+sapHVogxWFGbPHIqCG7jk1KzSFEt
1RRGzx8bz6muVUW6coSR6U68VWhUi72OiuFjkDMxIBJINZFxG88TKM/IcqTU9x5qnLT5ye9
MCsilQw596iC5dUzore/dNC6cXfRtSgbKkANis6xVmv7YjIG8de1X4SyXcmX/wBdEQce1T6
RCshRdnzK4IPsDW3Moxm31/yPOrU3KMY9VdHEaoMardDHWVv51SbI7Ve1TDatdnP/AC2b+Z
rPY5bDc4NOn8KPj5fEwViQRgkYpoVicMCKfGufQCpBGzEDb/8AXrUl6EahgwyMewpxVxz0z
UgQoT8tMaMkgZ98UMSaIwoJ44yKtwWckmdibs+lTWGntcSKMY5zXd2GlwxRoAoB+lS2c1bE
KGiOSh0G7kQMU4PY1Xu9KubYAOnHtXqMdsqryKrXlmkkRDKGJ6cVNzhjjHfU8s8l1HQjPWr
dtYvO2AvXtWzdaWyTnA4q9Z2oiwQPmNVc6p17x0MifRSsO/HI5qkLBivArt3jzF8wHFVkt1
Ck7Rii5hGu7amDa6QzDJ49OK0odMSFRwC2fStSOMKvA6mpDH3pNmcqjZBbw7eNoBrTgjxH8
o5qtEhz/jWjBgxnOQRUamMnqUzE24/OPzop7yYcgjNFIkp6nPi+bvwP5Vni5OfmOKfqboLt
nznj+lY7yZkOM4+taNnQoXNnzVPINNkkzx7Vn7nCg5pTISnU0h8hIzYbk4pFOSCMDNQ7gMZ
JJFK06pjPHFNBYtAkEADNSDOMkc1R+1IvLNilk1GFB8pycUC5W+hoqAV561galCyzM+38TU
jayAoKLmqlzfPcR/NjntQbU4SiygAobkjOeKtxQwmFpWcA44FVhGGY5601/l43HH86q51PU
Qkbsr/+utrSTI3yL8oPesVAufTvWxp0gikU54PWkzOpsexfCTFl4knkfoV6n6GvcxexBd2/
GfevnfwZqAtrue4U/d2j881283iVy3yNyPfrXxWY0Z1MRJx/rQ/ReH6EamBjKT6s9O/tGEH
BkA+tQS6rbJlhKD+NeXN4inZMGQY+tUZtbllDBnJUds1yQwM3ufQfV6S6nptx4kiQfK4qi3
iAuu9c4xzXmf8Aac7NyePc09r2Z1ZRIyFx1B6GtpYC3U0jCC2R2Oq+N7HSQq3Zld3GUEa5z
WGnxFtLrzfPjaFAQI1+8zGvM9WmuV1B47m4knKn5WZu1VWeWIpv3Lu5GfSvUp5PQcE3q2cL
xrhUaS0R6TrHiy8tbeJ4bcbHHJc42ntxXnup6neSC9cxiWG4B3oh9f51palev/Z8YvBvR+U
2Dv8AU1zTahLFIyqi89yM12YPBqkrqOo8bjFN8vNZeRhXCgaKQMkrIOR2yKwweCDnNdQ8Rm
sNSh2glf3ua5kAbNuM19DTd7nx2IVuV+X5Ni78DnjHqK6bwnrLaffK2ScmuYBVXDSIWx71P
bu4kDcgg8Vc4qcXFmVKo6c1JHsF9qcUWpC9iGBIuSB0zXJ6pdw6lqKz3LM0cWScd6ffs6aB
a3UmRnpz1rGgkaZdoyNpMjZ9B0rzKNJL3lutD6CvW+w1vqSztbRQ7poJY1fkbmGSK0tDXSt
Wu5YJJ2tRCnmI0nO7sRWLPHc6zqafZ4jI8vyIucY9qq3lrc6dqMlneQPDPE2HRhyDXU6d48
vNZnne25Z35fd/M6F2h0bWfMspFlZEOJScYzweKufPfWLXHmAz7fMMLEjKdyD6+1MvfDEo8
NxazaRu0LxCbIHbv+tNka3iWKeK4aRo1GFXpgjBFcvuySad3t9x3xc4NpaJ6/eZsqRT2jny
1J6qpJywHXFZUbbV7bfc9K2THGtpEFc7owSODx8x6/hWWtu8jSvCm6JD97FdlKSVzgxEW2n
1Ilb7xIO369aXJbDkkZ61LbWU1zMdihuwC/yrVufDmqQQC4a0fyyOWx0+tXKrBOzZlGjUtd
RMAn5yoyWPp6VLHDcJIGVeAcjivQvAvgqHUpVu71AYwcBT0Nes6r4J0WbQGgitIY2Rcq6qB
0968yvmVOnP2aVzvpYCcoqc3Y+dhdX9wSioh+iUJ9uMuzjcT/dr0zRPDsdndl3iD/N1Pary
aHbxX73EkQXc24DFZyxtOP2TvWFqP4p6nn+m6Fqd5cx/PhDkEsvA9a9GtvDllZ6XI5GZFgP
O3G4gda1I7QJIrKoCnsBxU2qXiw2Ukaxhg64Jz0rycTi6lXSGx3UsNCEZN7+Z82arDH9uuW
VsN5jfhzWNtzJgfnW5dxu+sXYXcSZW6fU0iaJc43+XgGvpafwr0Py2pNRk7sq2ln5zBVByf
bpXQ2fh9jjf19qt6Tphg+ZxzXUwQqhBBxmrbPJr4l9DmJvDKbQQcN61zt7o81tPsxkE9a9T
aNSORzWXfWiMMlQR7ilczpYqSdmYejWIhtgZFG485ro7dgMHHI96owx4QbRwO1aUEQyPlH4
1D1Masr6luMFsDpSToQvXrU8a4OSO1DjeckA89aSMLnP3FuxYkg/jTFULwBituSFWHTmqct
sRzirNVO6KwiDgcdKDBtBJWr1vD8uOanaIMD29qTFzu9jJEfHHFO2jgMOoq1PGEOdvA9Kgd
sgEHilctO4kaheeKnRh5Z6Zqvv3AZxxTshSeRzTKW5GzIWJFFV22bjkc/Wiix0LbYxdUk/0
p/m9D+lUFKkgkj6Gm6lcP9ozjOQP5VnlnYg5IFM6+U1WmVRtBH0poul3HBGfSqPoc8H1o2g
sTnP0pDUUWJbr5TtwaoSXTnOCOKH4YgHjNQYAPXNNFKK7CNI7N8znFNPB5bH0oIANGQRwvT
vTZo7E4HQBu2frT9owemBUMbMOp5xUmT1wTS8yB25dvbI/SmH60iLvYkfrTmVl5YgCgYIoG
CW/Cr1vjIyehqtGBlcD/wCvUy8N196RDO88OTf6LeMrfxIBgfWtOS8bLDf3xXMaHdm20W+l
IztkjHH402XVpXkbEajJPevO+ryq1JtLr+iPvMnxVOhg4qT7nSNdEjapGf6U03aIAsk4H1G
K5U3dzIjfMTgdAahkd8hmJx7muqOXvq7HdPNoJ+7G51M2u2sK4Dhj7CqsnihnUJDEqEc5au
YHcZPHGacGyBtzx7Vt9RpLfU5ZZrWl8OhfvLyS9lV7gpkDgr3FRxFndS7lwOBk9vSpLKyub
+6SC3QM7epp08DWV49uzfMhwcetbxjBPkic0pznectToZXW606zgkUMiknrWdqGnxzakFhA
ClQcD1qpFfbYgGP3egqM6qyzCQKMqQetY+yknodcq0JR97cNKghuNbv7OZtsbRmP8hXG3ts
bO5ltySSrHBI61tTXskGuzTRybSzlwy+h9Kabq0kG+SMsS2SCc8VolKEnLozim4VaSjezTZ
hw2s8uQiFsn0rpNE8Jaje3YVoT+7+8PSp4dXs4t4SDq+QR6elSzeM77dL5MgQyABtoxnAxU
znWlpBWHTo4anaU5XNPxeLW1tLTSoGVnTG7HQGuOS4K39wu4AMm0D6VPHem6uJbm5LO+w7M
/wB6svkXqgKMgc++aKNJwjysWJxCqT54mnp0hgvI5gwGwg5/Gtnxbr1vrl9G0MSlkQK8/wD
E/wD+qsFIsqyke1aul+HdQ1Nwtnbsw+nFE+RSVST2Jgqjj7OCvc3LHxVfWnhiDTI5cpFGyq
Dz1JP9azl1HWJdrm+CFzg/dGK6DU/Br2+nNLHZmFhg4JJ5707SPDUv2ZxLbhs8ghcketcHt
cOk5rqz1Y0K7ai9El0Oa3ajcl4nvJCgAG3PGP61e0Dw3fajf/Z4Hwv8RY4HIrtdL8B3N5qS
FFMcZAXkdq7m38InQyJUy6nqe61y18coxap7m1PCwUk6r1OZ0bwE2j3UczETo+Bx2r06XTr
RtJED267WXBGOtMtmgWDLIA2OvpWmkiypyAQPSvErTnV96T1O72kYpRStY4vStF+wXAt9gV
EO4KPQmu2W2jFsq8EEdDVG8jxOk8ZAckBvpViO53bQvCjrmpqO8UzJycmYupaPD54eJAoPt
xU9xplpNarGyqSi4BxzU185KkjnB4rNaaRAoL5Pc1DlJxWptFLQ5lmuFmeJRkRHaRWTqN6G
RlUcAYwK6yNIopJTt5c5JIrjtZsts7eVyudx9BXRRnGTaOus7wbt0OAh0+BL6eU4JaRic/W
tNLeIg4UHAqPAE8pP94/zqzFkr7Yr66n8K9D8GxMm6kvVkZgCsCMYq7DH8wJ5WlEWcHrUqA
jkkD8KpnE2KVweDiq8sPmcGrJy3cEikxjuOazEnbUzhAEfAJ61eRQNucH8Ka0Qzu/HFPVxu
AOTTHJ3LSj5fSnOAQRmo1fbnuKDJuJzSQdCMrjkEfSonQZ5HFTFwev6VCzZJIqwSFiARacz
DLE8emKrvLyO2KZJIe/HvSY7ajpAGzk1nkjeFJOasb8nn8qg2Zk3HGPY0WNYoRkB4B6VG2Q
wyeRU/J5A6VAyszE8jmqSLi9SlJIBKw569hRVOd5BcONnf1oosduhz+oYEu7HGAP0qqu+Q5
U7au323ziCDkD8qoAtzjtTaOm5ZAI44P40xgQetMxIE4AHfmn7dwyTgilYLoiYEjOeMVASc
A4qzIpZCAOKrkEDDdqaQ0xpfGF9abuwCo7frQQQw4wPX1o4B7UxtjkY7gSKsqvHLZzSWsEl
xIFUHPrW7FohMYZ2/KgznUjHcpWenPckkHimX1usEwi610lrbfZoSEH1rC1k5u8jGe9JbmU
KjlIoJhZCoAwRVtUs/wCz5riW7xODsit0XJY/3mPZcZ981SVh0JyMU1yOAB+NKxv1Ol0ZHu
dAv4kGWaaIDP1Nab+EtViRZDECjHh6l+HsIn+2JwDvTt06161NbRNossa5JCcD3ry54udCp
KMe/wCiPsMsw8KuHjKX9anisOlz3F0beCPey9eeldJ/wr/WEggleAYkONq87frWp4chjS/d
duJifTrg17Bp1zEbcDbuRFGcjgGni8yqUpWSPUp4GDXMeJwfDLV721kmtoyAJRGpI654yaq
3fgDVdE1G2j1VFMErld8TZr6Ut7yJbIhcKvXCjGDXK+KL6yurEJIwMoIIBHP4VxRzitOXKl
oOGBTlqcIum6bZRRvBCkbKvbqfqa8v12Z/7ZuGTlS/euw8R60bImK3A8xgfyrgLydrq4MrB
gzDkDpXqZfTqX9pLqRj5wivZx3RA0xCYJIzzVfzASSTkn1pXjIUjafw5qBfvDk9a9zkueJz
FO6mEswAkClRt6Vb03SZL+OWSGaIJDjzGdwgXP1qhcAmaQgknd6Ve08KLVIXUEvdIST6AGs
qif2SYNOWquSyWFjbRvI94ZwhxiEEgH0zUbtFbiUpaDdEwB8xs9akmlxZXsYCgSXOfyNQSH
zPtvGSxUj3rGKb3N3KK+FW/pizvKRKpcgKoYBeKq7N2pZUEKQKszRnz5M4G5QDg5pY4Rt3A
/NjmtErEP3mdx4d0CC/t/3uWY+ldj4N8qw1p7GViY4X2kivO9J1qaxiHlyMM46GtHStRnTV
JLpDhpG3Yz3rx69Cc1K706H0FGvTXKorU+k7nTrW8suI0c4yOOtV9J0q3iYExgHsMVR8LT3
l/pcOAQoGNzGuuisxDHlgSw718nUjKEmrnpOoowce5PZabApMoQD1q3f2CXNt5RjGGGM45p
lu771XB246VsqimMKTWd3e549acoyTOaTw5DHasxyWHP1rNIZTgJ8oOOK7dgGVl7Hisi5to
o4xDEm5ic59K2VR21HQxDcrSObupFMZAX5ge9Zr3ewBT9768VPr8Wpw+YY1CfL1HT61xM1h
rM8Ulw0jFUOCAeTTjaa3sexTgmr3N+/1a0t1LyzquBzzXMah4y022QmMtcMeAEH9ao6h4c1
KSAXM6MxY9eTVyy8DLdaa0k8ZBI4zkV0xpUYrmnK5o2lpE5K/8ealKxNrbrEBnk/MawJNX1
a8u0M105UuDtBwPyFdongxJdV+wxgLkcl+KmufAMloHKZLxoZHYngAelehGphoRtFHJXVTl
abORukZJi3YmljbjPQd+av3VuHjVuOR1NU/KI+UV7lP4UfilZ3nL1ZZWZtqgfzqRJAQM5ya
jSNgo4FSLGPxqmzmdh6t8+B3pxbJwBz9KaFKn9aeBu56fjUkIccMueOOKr4Ck9M1PkDnnOa
hIO7JOc+1BS1AMSCM8UqnnGaZgdc8CkYgE45PWqSGh7EAH0qLcQc9qTdk8motx3EdB6UFIX
rJuPp602ZwBtx0prfeOGwMdKYxyCc/WkykgByCehpgOCOmKcMZOc8UxnTv3pmg4NtGQRQSf
vZHTiqzXMKE7nAxUD6rbI4+YN9DVI0hBt7FSSLMrFmGc+tFZ0uuwGVvlA5opHYqcuxS1PIv
GwAen8qqR28z8qhwTV+6t3lvgo6dAK37KzjUoMZIHNAVKnItDJt9EuJhuOQMZx6Uh0ydJfK
AyB+ldzBHhAAO1Oa1UneE/Gnc4frUr6nDtpjBAAM56jFSnQCbTcBkjmu0XTgzglcA+taf2G
D7L5YXtzUuVg+sN7Hl48M3E0SupBPoazr3RbmyG+Qce1eptCFYqmMCsvULVJ0KMoxSUio4q
fNZnLaNGiQhgMk1tjOOeaggs1twyqO9TSMfLPJz0qrim+Z3GvJhCAeDXK6xKftZ4yMV0MrA
LkvjjvXM6iQzl85we1COigrMz2bkZ+X0pQxJBJzTSd4GCff3pd3HCYxVHaeh/D5lEd9g4+d
OenrXoV5cTtEtlbbiz/LkGvNvAMirbagTj78f9a7RbvZOku8Fs8V49SN60nbr+iPusnX+yr
5i2cUtrdDf8rKxB5rdg16W11Dywx2EbSAetZsGn32ou0kETEvnvUc2h6qWJitmypwTjmonG
E3757N1GNjp4PEUw3wPJ8mepPIrlPEviJoS+3DknapPauQ1e6vVvHimLxlODk4yaxbm8kmI
WVidvAJNddDLoqSm9jz62NUU4x3Jr67kvZvOnbLDjp2qg+Om75Rz0qVSGGCfzqGdivzD+Wa
96MVFWR4c5uT5mQTHIAyPwqi8yQsTgEk9KfPIxBxwPWs+RsOehBPrVt22Oe4ruXGQMbj0qz
bMUWDGcGYnH0FUl2yAMMeuDVyPIjhfjCEk8+tYyVxxeorHNu+ScmXP61MudzkZ5IqoNo+4u
cnPJqeN3Z2yeDzSSLT1JwmWzk8e1PGFVQx5I7imbyF+6c5zxThuYDrtoZqkWU27A2VwOgxW
9pO0TL0z6CqFhHHJMqOBsPGTXRw2cUU6uh4HYDtXLVkrNHfh6Uk1JHunga8t1tkjL9hx6V6
B5kDRsc4B7jvXinhe6+zlSDlcYr0yO9jMCjeMsMhc18XiKfLUdj2p0/aWka6zski+Vg5rSE
wLIO2P1rnku9hByDV+O7jfGDjHeseQ5alM3lC4weRTdse8EYrGm1EQxjr+FZd5qzBQUl2np
nPSsvZt6HNHDSepr6rGksqR4zngmsy4s4UkxHEvTk461Rk1ko+TJuGOCe9POqnyueT9aykn
DQ9GjRqJKxbexV4x5mAvGRUi28YhCgce1Zp1M+WAzYH1qS21KHBBkzjqD2qVe1kzWVOfUqX
nhmKa/S85UjnAqxrNmE8N3xOMi3c579K1BdopXcwA9KxvFesWUGhXcYmQu8TLjdjqMVspuW
hhP2krJniboTaoRycdMe1MSAD5nGR6VcjA8lDgngUr46Yx6V9vCXuo/Gqy/eS9WQGOMgYFV
3XbnB+tXMYfgk1VmPzc9PWqT1OeSK7EnIximAkEDAA71bWEuuRioWjGcFs59BVojYYXxgE9
6Y5OAckCnMq7u2OlQPKFUhgPrTsVHUUsRkDk4qB5Wz9BUT3KqD0z7VUe7Xcc1SRrGLL3mfL
uz06+9RvMOg4J61nvehF+Ws6bUHJKqOfWlY2jSbN1powMlge1RS3cMa7iwHc5rmTNPIfvsB
6CkdJZE2kk0WN1RXVl+41zaWESjNZE2qXUhHzt+FQyQuGxj8aNrD5So471VjphTguhE09w7
t5kjbe1TxEhg3+ycVGI2DdM1chT5xuOE2n3oN4tGC7kyMcnr2oq3Ja7ZGAUEducUVOgm9Tp
2RUvSpA4A6c1rwKmQeKxbsyC9bYDnPXt0rWsWBjG7rQedWXU6CLYIwTzxUit3HIrPEuAPmw
PSrKuCg2kCkcDRdDnNKkpAIyfzqkJTxlh7U4yY4HGRUsmzJnADfX3qlcYbIJxT5JQBwRxWb
cTkdD3qFuXFXZDJtBbjk1n3MvlqWOAv1qWS4zluv4Vg6ndMybVbitEdlOLbKV1fySOwycDt
VMsXGXOTScFcdDTggPA4xV7HpJKOwwKu09jQOCRjj+dP2AHqf60pOTtHAouM67werLpmpGJ
SW3xnA/Gtdbp/tIB3defUU74WtGt7dtLH5i70GPzr0fxBpGn3F9a3DRLbo5AZlGCa8l4uNK
tKElv/kj7XK6cpYaLi+rNHwXqqeUCwjUgbff616EkltIrKAN7dcAV45cwR6PqkkNrKDCFDK
Qc9a6Gx8UadaQD7RdAt3GehrwcVTk5c9PqfR+zjKK7mZ8VtDs10YahFEFmDfMR3rwx9u4qe
favWfH3iG/vrb7P9hngt2GcuOHHY15/o+kC/k+26jL9k0mJgJJj1c/3V9/ftX0uVSnToWqn
g5hGM6iUNXYp2OlXV+jyRIFgj+/Kxwq+2fWqc1tKWKIrMeny13OrXen3flWVneWenaVFxFC
rFix/vN6mqQk8MWse6bXRIwOSIYic/nXa8XLojnjhIte87HFnRr6cY2eWPVjiqk2keVIRNc
DH+yK7mTX/AAjHF8tle3snPLPtH6dawbrxJbbG+xeHYIOfvyZY/rVRrVZdBToYePU55bK2A
yS7Y6YpZjGqhY1OO24Utxq19cfKwSNDzhRjFUfPmORkk9OK6Um9zim4L4SwCwODjIp67Vzk
9f0qqS3yhyc04E/M2SK0ITLu8KMDnnrT4pVx8w/AHrVDfxjcePUdackhXgnB96bRcZWN+2l
YseCAMYOa9G8G2sNy3+kfOW7HnFeW2kwB6j/61d74Z1YWuAjL83GCcZrzsXfkfKexg2pOzP
TJ7CO2mV7QbAew7VZGqPbxKhJI7nvWOurRT8NIo49aq6lqkENrmN0JPAr55RblaSPcSaR00
2tyb0jEmB1rqtFvo7zEe478d68KGug3JLy5A6c13HhjWo3vEWOQhjjqeTW1Wjywucs/e0R6
hqzSWenu6gMVrzXVfER80LvwAOR616FdSq1i/mMdxHfmvEPE0WzU2IJwTxg9K8yhyVJ2ZvQ
i4xu0bLeJwFLfO/PYcCnt4yAh2xxOW/2jgVx9lE5vMYWSMDDLg4z61Uk163l1QW1naxMkR2
mRsgs3tz0rueFhN2tc6I1HFq2jZ3J8XXDxgC2ZsdcHv9aot4s1MudiRxjGM8k1Tim06Syle
9eO3ZF8wsDwR/jTINPjlCXFhMZoiScrwR7YrKNKhHeJ0TVVOzZam17XblczX0m3P8PArJup
pWlQTyHcezPnNW20/DEzeYM8kE4qBtOiYM8cGQD1Y9Me9dEXTirRSRhUpycGa6ACFCFHQU1
tpHTmiJyYE+neg4xnFerD4UfhVb+JL1G4zjPNIYV4JU4qQDJx3FLnCn6VZjYhIVFwCaoSeZ
uyqmrkh3+uAaYIyxPPHpWkfMzdzImZyccj6VRuCx5Jwa6G4tl4bbmsy6hDNwMD0rS5UHbRm
LIrdBnJqGSNxyQRitpbIsc4wBTntQwK459cUXNfaWOdMTOQeCKbJb4zuFdAlgFwMZyelLLY
qVzgD2pJlqsc1FalpjheDWtb2Y5+XIq3Dp/z1ox2yop4qhTrdjAudOTIYJ9apvZojZ2gn3r
qJYd46dfesu4h2HuAO9A4VbmTFZmQjjGDwatRacFd2YEnHXpmr1oFEm3FafkK0TbRzikyvb
NOxxjWo3nCDGaK3PshHaikbe1RmXI23jAdAB9KntGwcVLqSKt468AYH8qqwkIT9eKZnN3NV
5Qo5p0FxuzyRx0rNuJgY8j1qGGf951wMdKkjkujcaUrzk06O4cryMjpWbLMpXJ5z2pi3MSr
liAfrSsTyGpLINm4Z+lY890FZ93bvUrXkbIVDAn61z+o3Hyso9OcGhI1p07uzIrvUyXITpW
bJO8xJOeO9RMybgBn8acpGTnrVs9BRUVoPCAH1Bp207uMimk880rHrtoY0MCsT835Cnc5A/
lSJnBznFNL7ST1NKxR3Hgi6eztr+5iYBlePlh9a6fU/EV3dKEmkWTaCVUdq4zwvcxW+i6lL
KQE3x5P50465btMI2GEZ8M2MlV9RXmOhz1Zyt1/RH2mV1o08LFN9X+Zo3OqXT5CsqHHBJzW
NcXU+cyXLZzn5fWui1ePwp9jSay1l2m2/NEqZ/EelcuLeKQm6d5BZo4DORyc9q66Si1e34G
1epJ9fxNSwFxqkv2vWL6f+zoMbiW5f/ZWn6zfNrUkVvFH9lsIBtht04AHqfepn/4R26gQf2
40McQ+WIQ8U6MeFlwX1m4IzyohH+NHMk9E/uFGN1aTv8zEXTYlABBz2zUhsYFYgKflHXAxW
6L/AMDRoVdtTuGHORhc02TxD4MRsQaLeynGf3k2P5U+efRMq1JLdGMBGkDHavGBjFYt5OiI
VPOTnBrqbnxh4fABh8JIe2XlY1x+q65DeuRDpsNsM8BBWtJTb1izCrOHLpJGTLLg5XBz29q
uW2n3T2v2vyHZCcJtGc1PounPqdw5MbLBCpklcL91R/Xt+NP1HVbifUAlsphhiUIiKcAAdh
XY30iefGKtzS2KwsrpWAmjaLcf4+K0da0UaVZWdwLtJjcZzGBhk/8ArVRjmvPOSRoizA5we
c10+uai/iLSLG3l0sQXtu3/AB8jADLjoR3rnnOalHt1OqnShOErb9Di8jrk5pVJD55ORxWs
mhylgHfAzjI71oRaFbAHcQ3GSA1aSrxWhMMJVl0MFZiBjbWhbXcyKNhYDPat210qyBUrAGO
ehPQd+avxQwIE3G1UjIyXxnnj8a5p14vod9PCVFvIoW2p6oEAEUrbjwcVZludXnVUMJQHhS
fX0rZt2hTIlKPjp5THJqwZYJSyQ28i/L95zjn8TXFKsr6RPUhQlazkctHpd/LLhsLz1Ga2d
PttWtAJIp5EZeM46f8A660Yv7QSLPlLIh4LKcY96u28920OC6IvTngn86yqV5NbI0hhYxd7
stx6v4guIPKuLuU9sk7QKjlsZJ5VE1wOg6HqanggRpV3sXY5681c8mMFSIwGXnjrXnOai/d
Vj0FHu7nK6xruhabpOo2dlcO+pbTEuxTtVicHJ+ma88ikWGKGRg53DOEbGOcVseLrJdJ8Wy
FgJI7j/SNvQjJ5H51hSS2P3opW2nPyEcivfw1OKp3jd31Pnq9aUqrvZNaWNXzILi+jtozIR
NwytJuHqMGuv8KandQ62mjqpeTO0nsydcn6CvOYbqCDVLaeNdoVwzEnpiu50HVZyB/YtvEl
9Iu64upDkledqL6cdawxlP3LW08z0cFXbm+X4m/vVj0aSBiXw6Hc2cAZI/Oq06MlrIPMI3D
JAHHSqbX13Fp9vPeOJJHXLMp569Pw6VVk1FZQVHDP0yc14kaUmrnfVqWi0W48mFCT0Wn7Sf
pUcXESjHapMjuOK9+Hwo/B638SXqwAOcnNBwSc07A4FN+6Sc9q0SMSIAZweBmnBMD7wp4Ix
yKQ4ByD+dWiSGbKxcnms8pv5C5q/ckvGCOMCqqJgZ9abZDWobQFB6Go9u4kY5qWYFcHAqFD
h6BXsAHQYpCuUxin7AeQ2aeU9aEFyNFCkDnr6VKwyDjoKbuPCg/ge1OYMI/lBwaoLkfl55A
FVbiFXwcD3q2DxjJzTsbjzSuNGVFa7WBxznNacUQ2Nx2qTYgGe/0p+NvJHalcerepQEJPO3
9KKC4BILAUUXLMDUQzXLdckDj8KzSW6da27yAvcFmHJA/lUCWWR90timdLktjNZdykHkDtV
ViFbcvbtitxrBy2FBWo5dIdiCcnAxmi41OPUxXvGMe0jGO5rNed5JPmJx61o6jaSQE/uztz
WQT2K01Y64JWugE0iv8AKxOTUNxIWkIJ61IeD6fSq0n3+c9KpGqSIyfmBJGexqZSCcHk+tQ
PguMCpI22kcZoKZNjoOwpXHGRxTVwD1PPUUHh+G6UEjPMw2MYpGKlRmkkI3Hqc9M1EGJyDQ
aJXOp0Pa/h3VgeRvi6/U1SZYAnMYyDyT3q54dhkn8P6vGhXcHjb5mxwM1mGK4lmEYBO44zn
isKKvUn6/oj6PDPloR07lzTdPfUblivyW8Q3SOB90en1rRv5RelLe2Xy7OH5Y4x/P3Nai6b
qkelLp9lYzNAQHeRAPnP4UyPRNSUAf2fcYHT92aJ1Vfc9OlQ01+ZjJpqrIBIMdM8dKtrZ2/
k7wM4OMba24fDeryHIsbrpx8tXk8K66XAfTrjaB7YrGVddzrhh4rockLWNiQY1BAySOlV3t
oBHu2DPqK7O48I67823TiwOMklVAH51nXfhfV4YC8nlQwnOd868URrxv8AETKh2RxF0I0BV
DgDsTWSkD3N6sMS73dgoA7mtfVLeSFjH50T4/unNbHhS1t9GsZvEt6oZ0Oy2Q/xN6/hXpKS
UOY8icXKpyHQT29v4a8KLoMMayajegNduDnb6Lx2H86yLbSbYZypGRkNUUN9dahePIhiWSU
7iW5/CvR9D8L2Nxpbz6mGmL5ACy7COO3avLr1nS96b3PVoRptaK9jz8RAyr80XyqQyYxz2N
Z95dywyxwEiQt82VGcfh61LcafKPMl3s1srsoZWyRg9DUcF1aW52hcnruHJz71rHvuXJ302
NUXWlPpe1bS4F0RkSBsc+9UVtJvIWS4udu8ZyOn51A9xcXCkACNck8e/vSqY44j9oMolUja
d2UI9KcYuOv/AAR86fT9C35NkhH+lebg9CDya0YW04RLtt5JpAMHauBWcXDPG4UKqnOFU5q
yt15UHnKxRAcZbgmolFs6IzsbEV7bzII7awQEdC0hDCnzRXNz+6n2LtAJC1if2jPe2bXGxU
W2bJkXg0x9Z8113O6BUPzZyWPasPYu+hqsRFrVnVw2cFq4aVyVJH3s7RU80tpbyjDBiD0B9
a5E6zI0sYkmEyLzjG38/eqbahMZnd5GkyMAN2FZfV5yd2zb61BLQ7s6z5ZbgkAbuOw6c1Cd
ZRwCSCfUHNcWmoSsDlFJxj8KbubzGZ22jb8wB5qvqkeqI+uW1RveIrW18QrFNHcrDqECbQr
8LIuc/ga8/vbOKAFJ5PJuF6x9c+mMVsXl0F5DEY6AelU7lYZr0Wt4uJPLDxzp1APPPrXfQg
6ceW+h5WJqU5u6WrOfPmibZ8xY9DivQ/CNleR2kkqqtrEAC804I/75HfisWwha01OOJ5ozG
QX87bk8e3rWnfazJPbG3jkYxocsznlqWIcqnuRWjOjBKNBurzaryNvU9UhS3jt7dxJHDwGf
gs3Un9ayYrxmuoy2MFgB7c1gyTucdSCcjNS2cpku4ueA4HI759azWHUYNFVcW5Xuz1eL/VI
RnpUpxjP9KrwSDyVwOwzUzsdnDUU17qPyGr/El6sUPzzTC4ztBGMVVlnIJXnAqJJSQBz9a3
UTnc7FvzNrcVEZjvxjAqtJNx15qHz1J5PtVpE6l7z8/e6VE0wGcfnVUydzURnJJUYqWFmy7
5m4EE96aT2JqruwOT0pfMPejYOUtlowi4Db+cnsaQvlcA1WVyTSmTjk0IdmyfvnpzUgkJOC
OvvVIzhW+Unr3qVLhW6nn6UxWJxtBPXJpxOACB196gMo8wbSKc0m3jOam9wsTqd0nXH1qdk
OwtnOBVBHy3v9anE+EYEjgcUhrcqGM5P19aKhF2p53GiguzC7jUXR+YEYH8qnhRAo+Xnqaz
pJ2kmGT2H8qtwncR8xpsqotS95Kk78cdMUrxRheF/KkVgBzyaf5g6bfrUPcwMm8sVnjIKCu
L1jTGtWLgfL1+lejFlwc4Fc34ijV7Rj+lVHc6sPUalY4QtkdqaUVuuMinBVxgHpSKxHXgAd
fStj1kVJPlb5QafHtPAOKZMP3m5eh9KRckrg8n0oLfcmY4OaRmy3Aq2li0kJdxgdeaqYCMV
2k4oJTT2I2wG5NMJ5445xT8ZY7QT9aTaScjJpmsdNWbujX+nQabfWV9cyW5nKFZEj3/dzni
rkE/hmFZM6nO7uNoY25+X6c1zIt5GGTmpDZfKCxzmuf2bu3GTV/T/I76eK9mlHsdNBqel2v
EPiW+jJH8MB/wAas/8ACRWagj/hKL/HoIT/AI1xhiROh5HFRk7TxU+wvvL8v8jpjmE1on+f
+Z2ra9aSLhvFOolT28oj+tB1e0fg+JtRP/bI/wCNcUrAMSSfapRKBn5selL6uv5vwX+Q/r9
Xv+L/AMzrZNVsXUpL4l1JgPWM8frWfNJojrh9fvW+sBP9awGlDKRnrUDEs23FWqPLtJ/h/k
S8XUlv+v8AmbYPhxXDPrF4wB5X7PjNamqat4c1K2t7f7bd28UX3VSHg8Y9a4hvcDmkBA5xy
Kp05P7b/D/ISxEleyWp1CN4dgYMurX2c8ZgH+NaR1zSWthbS6xqLw/3RFgfzrhxJkYHapMo
T6iolQ5vik/w/wAio4upD4dDs7XVtCtbWW3S+vGim6gwjg+vXrVf7X4ZXG26vFPtAP8AGuY
O1VAyAMZyKjLYfjmj2HXmf4f5CeOq2sdiuqeH44DGLq757+QOf1pH1Xw9IgQ3F5gccQD/AB
rji+WUHoKGkPPv0xR7H+8/w/yH9frdzsF1TQIvlju7/B7eUP8AGmPfeH5Rh7i+YZ6CMf41y
e8Hkj9aPMO7pxTVG32n+H+RLxtZq1zr4dQ8PRIyLc6gVf7y7Rg/rS/b/DpI2PejH+wP8a5J
WOOmB608NjHOM+lHsf7z/r5EPHVoo7OC50SaTYj3jZP9xcVopp+nzD5JZxn/AGRXKaWvzK2
OldraYCgqKn2KW0mclbNsRDRNFV9Js48MZ7jA5GAKYdN0+WF45JLg7znOACK2JfmQqQDVCS
PDYB4o9l/eZyrOMS1q0Uk0TTinlG4uHXOQCF4p58N6c0hle4nZgoUZxwPSrKgK3PB9qm3Fe
c1XI/5mZvNMR0a+4qpoNoJN4lmb5SvOO9Oj0GzhYuJ5WBBUqcEEVbSXJKjj6UPKAMZpOl/e
Y1m2L7r7jNXw5p4Uqs84B6/NVi18NWUE0cyzTNsOQGbgd/SrUchOAQS2KupKcDIJPYYocNL
OT+8h5ni+n5GjGx2AZxTyxLZB5qFCNgJOD71MyKrAhxnNUuVK1zxpKcm3YjmA3D396rPIin
A6+uelPudyx8MCaxHmcMRkfnWqs1oSou9mXJ58ZHXj86qpPh+p5PX0qtL9pYD9xL+CGoFS5
UkeTKR/ump5o9GdSoSS+E0ftB9cg96csmcEHJFZsjXCQ+Y0Loq9SykCq6aioT5SSTQmpbMP
YyW6NzzQOCRk08y8DOK57+1yhxt+Y9KY+qOexHpTsL2EjpBMM8MOlNaZeQR+tc0upSjllpZ
NSkJGxeDRYv2LOgEw3HnvS/aEB5bArl5rydx95gPaoXmmBU72xjpmixSoHWG+ii+YOefeoW
1u3HRixFctuZzyxzUkahVYMrEmlYfsUtzfXWtz7Uxik/tCRt4L8Vgw5BGwEGrSpJnaRgEda
dhqEUyBr6bccSkDPSiq5WEEhmyfpRWll2NuRdjqJnaK5ZSOeOPwq1HckEZ4FQawjQ3pAUcA
fyqtG+cA9fbtWO5xyjzG/HOG71I0nPDZJrMjcMm1c/jU4kVdodhmpaOZw7FppCF65x1rH1i
dGgZSRnFS3Wpxwrg9ema5TU9S89yAQPxppHTQpNu5jTOUlYCoc55okceYeeKW3hluJRHChJ
PoK1ueyrJXFSFpdqRqXfOAAOtejWD2VvbxNdaVb25OBwoJ/lWfpdja6bCJJ/3lxjpjpWbqV
zeX94ixqVjVh/OuatTjUVmY08TNVP3dreZ6Eba3Ix5MeP8AdFNury20jS571rRJjGAQmAMn
OKmQHYOOw59aztbhE+kzQM2FbGT+NfKU/fqRjJ7tH11RqnTlJaWRmw+ObV5R9r0KIRt3Qhi
PwIrp7Sy8M6/ZC5t7K2lU8E+WFKn0Poa8/GnWCYD3AIHbNdB4RntYNaNraPxKhLKPbvXsYv
BwhTdSi2mvNnh4THyqVFTqK6fkWtU+H9pIrSaZK1u/XY3zKf6ivOL/AEzUbW5e3lt3SRDgj
sa+gCeMVw3j6cafZ216qqWZyhz9M/0rly/HVHUVKo7pndjcHFQdSkrNHmA0q+fkxkVG2myR
j944XnpXc6WNI11ora31147uRc+SY8HPcD1q/L8Okkbc2rzH/gAr15Y+jTfLN2fozz6eExM
ldJHmf2eJDl3qq5Bbiuo17RNA0dp7d9dmlvkXiFY8844BPauNLPiuqlVjVXNHb0KdCcHaTJ
ldd3XimOx3Zxgmuh0nS/C99FCt7rstndPwyNGNoOfWurn+GmnQW73E2tzJEilmdlUAD1rGp
jKVN8s7p+jN44epJXX5nmAyT34FNbIY+lamsW2h2hRdI1Ga+bOJC8e0DHTHrV/w/wCENT8Q
j7Qm22tQcCVx19cDv9a2daCh7STsvPQn2cublWrOaVRnOMUpyrYJwRXoWpeF/Cfh9VXVtVn
aZhkRx4yR9AKisNH8Ca1c+RbajdQ3D/dWVtu4+2Riub67T5eZJ272NPq872dr+pwmSMHPy0
ucnPeuu8V+DR4ftYrqC7a4hdth3rgrxx0qfwj4Usdb0m8udQLxgOEjdGwVwMk+lW8XSVL2y
ehm6E+dQa1OIJORgYpufm4P5V2tzoXgu2mMcniSUsOCFUMPzArT0vwL4c1mFrjT9ZuJ40ba
xCgYP4ioljqUVzNO3oxrDTbsrfejztST1PTnmkDZbg4r0y/+H2h6dYyXd5qtxFBH95iAcfk
Kw49H8CvJtPiGdeepXA/PFEcdSmrxTfyYPCzjucmNxcDPTsalTHTPQV6U/gfw7Z6LdaotzL
eosDOhLjaeODxXJ6PZ+GrxLeG8vrq3upCFbCjZnPHNOGMp1E5RTsvIiphpxspNa+ZHpbfvA
ARxXY2sg2Dnmr0Hw+sIRuW8nP1x/hTb200vSJBBLdTNKRkKoyRWccwozfLC7focOIy6tbmd
kvUA/GTULuGYcGkt5bViTO8ir22jNbNvo1tdwieC6cqe9aVcVCj8aa+Rw4fA1K38Np/Mwj8
2ecd8UrHKjPNa95oht7dpYXMmOqmsOZ9qHHB96uhXp11emyK+Fq4eSjUQizBJPm4xUctwHJ
waom4iEw+0Fih67eta+lafo2rSulvc3CyKASjYFFavGjrJOxtRwcq3wtXIrecrIGzhhyD6V
t2msSCULOiumeTjkVn6jZ6PpEghnuJnlYZCiqEV5G33eVz1NYqNHFxu46d7fkayVfBStGXy
T/M9ERIpI1dApB5zimToFhYqoyOelY2jX4BW3d8An5fr6VvMc/Lxg18zWpSw9XlktvxPqaF
aOKo88Xa/3pmLKA6c9SOTXP3aGM/L1BrobuMwOeflPINYr28lzcLBGpZmbqOw9a+uo1KcqK
nHSP5Hw1WlVhiHCpdyv9/Yu+Hb3VL28cSyKbOJcHK8luwBqfxBr8GkKIoUWS7cZCnoo9TUl
7dW/h3RQqYaXGEXu7eprzW5ee9uXuJnLyuck141HDxxVZ1eW0Ft5n1NSvLC0VTcrz/Iv3fi
LUr2Ly7qUeW3VAoAqokUsqq4i+XqMVRkikbaqnkVrW7zeUiDAAHWvehCMFaCsjwq05zfNJ3
ZFJaznoufxqMQS7gCCAO9O1DUhaxlEIMnSs+3v7iQ8vnNWSoyceZmqtqRhsbhUm1lU4j5PS
n2fnOu48jHSrfleZwq49aTZztu+pkz+cpGVBA9Kg+d0LMQMcYrbe2UjBPPv3qtJbKOSp/AU
rlc5VTyCu7PzUfavLzxxVny0RMAAd6QQow5XPvQHMnuUhcMZdwU4z0Aqc3dw7hNgVcY6Vcj
gVVxsUH1qUFRgMoBqhqab2ObaC5LMcN1PSitVlBcnaetFaamnOzb12+T7VvB4Kjp9KyWvY1
AZD9c1V1W6xMWA6AD1zxWNJdSHnoM1ikEaN0dA2pup+XqKhk1dl6t8xrDEjlST3/So3YsSW
xmnY2jQidlazWL2W+4YM5HIzWHfSWG8mIE/WscSMowHIz1pbeGW5nEa85/SjYI0FC7bJYbd
7u7WO3QsWOK6qO3t9Csy78zEdc0WwtNGs9+A0xHJrm9Qvpr6Z8n5T2qb6ka1Xb7Isus3LSs
Q5Iz0pkWrXDSKmf4wP1ql5fGABT4YgJ4s4+8OfxpvY6VGmme3x/6tOewrC8Ws8fhu5kQ4Yb
cY+ordTiNR04FYXiwBvDd0DwDt/mK+NofxY+q/M+pq/w5ej/I8tEtxK21GZ2JwAAST+Feo+
APDV7YyyavqUTRM6bIY3+9g8liO1cNoeu3ehySvaQQSl8ZMi5I+hrabx/r84K7oIc91Tp+d
fRYyFerF06aST63PEw9SjBqc9+1j1ue4gghaSeRUQDJZjgCvG/HXiKPXLyKC0ybS2Jw399v
X6Vn3ep32oZa8vJJvQE8flWPcFckdawweXKjL2k3dmtfHOouSCsjU8Hhh4v01uh83j8jXvB
6dK8H8JZ/4S3Tf+uv9DXvOMjnqK4M3/ix9P1O3L3eD9T5/wDFWT4t1Mnr57c1gsCBx1re8V
f8jZqn/Xdq553w3P6V9FQ/hR9F+Rx1Pjl6sDkjOTur2XxJcMfhbHKXOZYIlJ9c4rxtOX6de
ea9Z8RBh8J7ReT+7h/pXDjledL/ABG1B6T9DyVsMQDwCO1fRejx28Wj2kdrjyREuzHTGK+c
3Y5wBXbeEfHM+jwrp+oxtcWa8Iy/fj9vcU8yw869NOG66Cw0405a9S7488Kao+rz6xaxtdQ
TAFlQZaLAx09PpXnwUJu3FklUjA6Ef4V9Dadr+k6sgNlexyN/czhl+oNRan4Z0bWFY3llGX
PSRRtcfiK86hmUqKVOtHb7/uOmphlU9+DPIdT8YXeqeGYNHu4N0sbBjOW5OOmR61H/AMJNN
F4Tj0K1g8gZJllV+XB5q/4s8GXGgobu3f7RZE43EfNH9fUe9cdx2xXr0YUKsE6a0vf5nHN1
IStLe1vkKxUfw16t8LDu0i/JGMTjj/gIryZjXrPwrwNHvhx/rh/6CKyzP/d38isKv3qNrx7
keDL3H+yP1FeHZz24r3Hx7g+C708j7v8A6EK8NzjI7VjlP8F+v6I1xi99eh0Nh4purTwzda
F5QlhmyFYt/qweorHt3b7VD6B1x+dQntt49afbsTcwt1G8D9a9RU4xu4rfc4ZXlZPofScOT
Eg68V5h4vuzD4skU84jXivUYDiBT3wK8b+ITlPFznOB5K18zlf+8fJnp46PNQt6CpqSYA9f
Su68O3Pl+G5rkchCzY+leMJdNkHJr1PwzMZPh5eS7uAJOfwr18ySdFX7o8rAUuStddmdJpW
tWWqxny2CygfNGTyP/rVn67oMlxE09gQkvUp2avLbXVprW4S4t5WSROdwr07wt4vtdbjFrP
iG9X+Anh/cf4V51fDVMJP21Db+vwO6lVjioeyrrX+vxPNLySW3maOUMkikgqR0NbfgS7LeK
xGejRNn3rtfEnha01uJnTEN2B8sijr7H1Fcd4R0i/0vxwttfQGNxE5DfwsOOQa63jIYjDzW
ztsc8cHKjWi91fcreMLtv+EsuEJOFAA/Ks+2vfk4c4HOKl8YxyN4uvdq5HA/8drCgSXa2Dg
Ac16OEX7iHojjxcE6sn5ndadfq5DNIAfrXeaZex3lvncC68GvFIXmXBDnrXW+E9RuRrsMLS
ZjkBUj1rlzHDqrScusScBN0K1r6SPSbm2S5gKMPofSs6KCLS4JLq5YbgDkjtWuODXNeLJJV
t7eJfuuxJ/KvnsLKdRrDp2jJ6nvYqFOCeJcbyitDldZv3v7szStgchR6CsYn5iQcmrUkEry
kZ47HNOisuecnNfYQhGEVGK0R8jOrzycpO7ZUt4ndw57dxVydo7SzMrNyo4FX47NVTA4wK5
/xJJgx20bD1OeKu5NNe0mkYNzcmWUysQdxz1qxbXSJIBgZ/lVKKIzOQq9OnNOj8rzR5hwKD
05wTVmdPBq6QjHA+hp510JKzkEYGetZMaae4A3YJ4zVWXEFzsQ70I780tzk9jBmjb6lPPdG
SSQg54Ga6WCQyqFdeT0Oa49otkfnxfLg8itzTtUj2CNsZx1osYV4X1ijbMChDkVGIVbjn14
p1vOLhCcZwcZpVMgfcFpHHqmRtCVzgZp6W4ZlkLcipCWPPel2k/KuR6+9IpMgMGWJG0iigJ
x940VroI5zV3ZZtuM5/wrLLcgZP0rptc0e5W4JiTcoAOfwrmpbaZSdylSKk9GMoy6i7iTtq
M8jOSO1PCMEBYc0CNnfYMAepoOiKSQxI3kYBATnvW3HJBplpkYac9T6VXjt2hjUIhLHvVa4
gupHO5DjoBSZjJ8+j2I5ruS6mLOcrURwAFUkkjn2qeOzuFQDyycnPFSCwvRyICc0wcorQgX
btHPJqWCMGeMdW3j+dWYdIvHdSYmVT1PpXcaZ4Z8PWtxFcTX0tw6EMEYYGffArCtWVJapv0
VyqUVUdk0vVpHTMCuM+lYPinnw5dcZHH8xWxcX1qTgP8ApVKaewuYJLe7IaGQbWB7ivlqVK
rGak4PRrofS1K9GUXFTWvmjyZWwpXvTkJVck8V2t34e8OpEWtLuRW/uk5qkNL0xVAkmz+Nf
V06qqK6TXqrHy9WSpOzd/TU5kzgDbj9KpzOGPHauum0/Rs5WXp6Gs64TSYhgEkitBQrJ7Jm
doF4ln4hsLmT7iTKSfQZwf519Dxsrx5ByD0NfPEzWXzFFGDXX+HPiC2n26WWqRvPCg2pKn3
lHuO9ePmWEnWSnBXaPdwNeMdJaXMPx7YvZ+LrxmQ4uCJU9CD/APXrjnU9fevbNS13wL4ktR
BqF7HxyrPlHQ+xxXNP4Y8EO/7nxI5H90EMf5VeGxfJTUKsWmvJmlWknJyg1Z+ZxGk6dcajf
xW8SEs52ivUvHfl2fhCz0pHG8lFAz2UcmqFtrXhXwspTSoJby6wR5jDH6n+grhtb1291vUG
ubyRcgbVReiD0FW4zxFaEuW0Y669X6GUWoQlqnJ6adEGjaJHqmtwWU85jWUkbk6g4zU2vaF
N4e1Q2rqzRNzFLj74/wAayrHUJdP1S3vYWy8LhwCeuK9Tfxl4N17TfsmrK8YPO2VD8p9mFX
iKlalUjKMeaNtUvzClCM4OMnZnm9kJTdKYCwYcgg9K9b8Jaxd3LHTr0l5I496yHqR05rlod
L8HQy+faeJMID91sHFdJZaz4f0+FnspTcSYwWHVvbmuXFzjXp8sYNvppsZUozo1lNySj113
NvxKbceF9S+0keX5D5z06cfrXzozcjJI4rsfFfi7UNcZ7PAtrNTny15LH/aP9K5ApuX1Iro
y7DSoQfPuzqxNWNRrl2GKS3GK9b+FQP8AZF/x/wAth/6DXnek2ujSPKNavbi1AA2eTHu3eu
a9F8P+JfB/h/T/ALJZT3Thm3MzxEljSzFynSdKEW3p0Fh7Kam2rG749H/FGX3sFJ/76FeFE
89PlPIJFey6l4w8Mapp01hcm5aKZdrYjIIrzrVNP0FI1OlXd1K27lZlwAPrWWWqVKDpzi02
+xWKnCTUoyWnmc8x6kk4HapbUN9phIBOXX+dWxbIB8wJJ6V0mhW3haEQ3OoPdPNGQxjVfky
K9WrPkjezfocEaik7JntEH+oTnjaK8b+Ikcj+LTsUkGFOfzrul8e6JsJUT4HH3KwdZ1Xwrr
M63Exuopwu0Mi9R7183gqVWhW55wdvQ9TEVac6fLGSuecR2czfN0r1bwtauPh5cRYOXEuPe
uPsW0L7RKt/LOIwf3ewDLD3ru7HxLodrZR2lrDMIUG0Ltzx+dejmHPUgoU4t6pnBg5xjNzq
SSXqeWfYGDcjGPepIbRoSs8DlZFOVIOCD7V1moWnh+cySWn2qKRuQp+7n/Cso20KqFDHI7V
6VOfPG7TXqebUm6bspX9DtPDPin7SEsdUIW4xhZTwH+vvXXhYy4faCw6HHIrxOeUQz8Bse3
auw0TxgsEBh1Au6KPkfq30NeFjcud/aUV8v8j1cHj7+5W+T/zMnxRbF/Et2cDBAP6ViR6fg
tyOa2dc1S3v9Qe6gyqnsepqhBcxgEjnjvXt4ZONKMXukjxsTNyqylHa7I/sJQgKAQa2PDtm
yeIbRhg4JJ/KobW8tHmX7UjGDPIXg5rorDVNDsZhJbWU3mYxuPJ/U1jipz5JQjFttfIrCxT
kp1JJJP5nbAZxXOeK8LDbE9AxH6U4eLLQnBglH1xUVzrum3kRjuLSSReuCBXz+Gw1elVjUc
Hoe9isTh61GVNTWpybkBh0OTmlknMUEkmMlRWhqDaXJDizt5YpM5+Y8fzrLZfMtpE6jBr6i
E+dXaa9T5OUFCSV0/Q5WfW7yRyN+0e3es2eeW4bdK249OaW5iMVwyFSDkmnQIkpK8An1rU9
ZKMFdIWGRUhlQj5j0OKrEE4YjA9qdLFJCxGOPXHFIAcAZ4pou/VFiKUKmx0BOODUfmYbOc9
+tAiyOv5mmtgEHOTSEranSxxRG3Geki8fWsdFkFz5ceSc44rSRgbe3AbGTjrWtDFZabEbuZ
1aQ/MPak9DiUuVNNbmjp1u1vZqH5Zuath8Dbkg4rBXXHm5jTbjkZ5rQgufOgEjfePtUnnzp
yTvIthvnzT1I2k5x7d6q7gQO27oaUnAOSBRYSQzfjgFsfSiod6DjH60VepXKTap4jjicoF/
hA55zxXKXuoyzsCgAyewpup5+1c9cf0qpGjSybVAyTj6VKR6MaEIaosRLLOdpyST2q3IgtQ
q7fmPJNW0jTT7fcw/e9R7VkyzmaRiT0phF8702NOPVzEiqUUge3NO/t1CDuiXA6YFY75Bzt
wPWomyRtI+hxRYp0YdjVbXZM/Kqg59KefEMmwjaNwrDZccHH1FO8vI4FBPsaZsnxHdBPujA
pP+EivWYbZMEVkbB3OP0pwjwcj0oaBUqXY05tcvnTBlwCOxqk+r3rnBkJ/GocZGCOnSojFm
TjilZGqjT7EjX11g5kOTTDcXBHLMT9aYyEMcHrShDgtnpVIq0eiEaWTAJc5NQuXP3m5pxck
AgcdKRj8maGaxsRhn3HDcehqTJxkPkVF0B5x7UqEgYPIpG62HRoWkA710lrZGw01r2QYkfh
cjpUfh7STe3aSyqRChyT61s+J5YxbrBGcKvQUXPOr1uaoqa+ZxM8js/XLZqqynueTVsxkkH
oSacIMq3BJPrQdSnGCsZ3lkuak8ravC1oRRRqAGyCaeQivtB5pkquUEViAFyAevvV2H7UiY
VyF9qmkiVCoDdaEkLA/OuBSJdVvoRfZ9yszcn1pLmx+z3ckKSxS7cfPG2VPHan+YmGJ5LcY
9KsR2s12/mABc9cDFUiJVHuyp5XzBSoJqZIo1OSACelTXFncw5dkO3sRVT7QwPOAB69qe5C
fNsWwkTkfvAD71C4Knrgdhmq7S7ug4pDJIxIOeucUkx8r6lo7iq88HvU0UYXmTOSMdetUcy
bAASOalWORgC0hGBxSFyruXU+zIrcnn3p3mWIUZVt1QJaeYhZDlvT1qRLGbZ80ZDdPrSsZu
3Vj5DZn/AFcZ5qRJEVQUG36mpoLCTaAwWpZNPIHDAHuDTM+aJUNzOJDtPy0sXmtNuLkN6dq
sRNDCGWZVLdAahlnXAVcd8YoBeRM0SliXlVifelFhHIhIkOe1Z6YY7vbtVmEz5xGTjtmlYN
V1F+xSICCcgVJbwZJ3pgHtViK3Z+ZJCT1608IwYgEnFMhy6CGG3jYEsB7VcXaCNtVo40Zi7
KdwHerPmrxntQYyY5HDOAy4x3zVgjGCDj8ariXvkEH2oebGcnntSId2TsCck8+1IgwTVYSF
+pAx39aPMAbj+dJisznvE0arNG6jDdz61z3mFHDBe/0rrvEVrJPbrJGudo5rktnADDv09Ka
PZw0k6aJReS7GRsHHrzUbSknBG3vkd6Y8RIyGBNJ5ZwCemPrmqR0JLoSqxAHpSN8xLYximg
ZY9c9KQ7s5Ix6Ux2RopOSYgSeO1aUbLfXyqQRGOAoORWFGTv2g5J4xW/ozCF/MZiMipZz1b
QjdG0dEg+UpIYyR17VcFuqWi7W4UY6U2e/gRAM7hjjHqaATHZgudpbp71J5T5n8RWllZRtQ
8fTimrOHjOWycVUlZfOOXO01VkuPLDBc0zVUy19pReAaKxjMSc560U7mvs0TampNwCnJOMe
9TQW4tUErAbiM1rtbpLP50x+WMAKPwrK1C4MkzIO/U+gpGk58z5Y7EVzObgA7s5FVHi+ZiM
EL6U9ANpNOO8MSpAzjNAJpaIArFBgHr0phTB6c+tSRzHJAPTrgZpN4xgqRk9aB3YOsabSBn
I5zTVxsHHWgCNlBL8j1pS8cY24yT+lBDI32MwXocUwbgAA2ak2B23DP40vl7TyM+lMOYTYf
Lww/GomAGdh5HWpHV1GQ2fY01TiQ5HPrTSKWpDIcdMVCWIXODVyUoBlQD7EVTfJbJHJp2NI
WYx2XAHtTQ3y5wc0Pn5VPFRhgrHJ5HpSOqIpxk54OMYq1Y2cl1OkUfzEnHFV0RncYGa7bRr
BLK0WeXmQjJz2pMzxFX2cfM0i0WkaYIgQCOePWuQvrtrucluTVrULuS4nZNxIBqsqRgAHAO
KlI4KUeX3nuyFVQp1GR1qWLbuKkio2ZVKheufzqz5c207Yyc85xTLbK08aCYPnA9qj8tCwZ
mBNNuJXU4dcGqrS+5GaZpGLL0iDBVjlexqlcosaAITyM01rl2wo7VIqvNGInIABzkdfpTsa
Rjy6y2IYmZAGz16cVsW+otFHkr1HTFVoIVDngnPUmlWJBIynHHfPFDYpuM+hbm1SWeMxqAF
6E4qhFbh3ycNzTmKqMRtnnGDTIrgxOehz0xSQlFxXuk+0RrtIIBpyiIfM5AzVaW4eRx8u3A
69qRYy653Z9KqxDjbctO0AIUsD3zTHkix8h/GmyxYQHbx3zSRRqV56nrSaEki5HqCxoEROe
maU6jK6AYwO2KghhAbI+6KtqItv3c560kQ0kRR3k7y4EjADjFSFZixPnE89DSpbQls52nrS
SF4HUhgQDg02NWeiHfZJJSWJ4A6k0RQAuEOCT3qeO8Rkww689KhM3lThsYB6UrE6stQ2wUl
WwSKsiMRr8q45qlFfKGAc4zViS8QRYDBmoMmpXJ42j37TIFI7VM0kcbA7hg8ViLcBnZyBz3
qO61BCigH5ge9AezbZqfaow3U8elI0ySbjuKt1Gay1lDIW3A4pPtB24cgntRsHszQW5cI2V
LYqIXAkUFiRzVSGR4i2Twe1QlgM88igpQRri5EaDntR9qGz3rFE+H6HGKFmZmG3I/GlYfsz
eW+hwPNPX1qrPpVtc7riBgD6Vm3BBwQ/APWkF1LCNqvkHiqsVCDjrFlSSE2821/u5xmmusH
IUj1GKnmBuIsb/AJs9KoGF0clwR7+tJHZD3ndvUb03fN1HamtIRhcHB7Gp4sjAHJFTrbrKR
uJOO1Bs6iRXRWLL8vTpitzTrea5fyzlY+5q1aQWMKoXwSR0rSE8K27PGAg6Diixw1a99EhY
rSztV8xsOR0yaZc3IkXcrjGeAayZ7tnlwZCABnmkE5wB0zyM0WMoU31JJfmEhRgccYqs4Zo
ScEnGcY4p8m5RvHGeceg6U1t8cDFm2Z4Ip9Do5bGeZmViPLHFFRNOdxxj8VoqS/Zo6zWJCk
2EB7cYxWK4DZYE4B5969Hv7K2luNrxDGB0qBND09iMxHr60rnE6sY6JHAJGG5zj2pdvG1zj
3run0LThKR5R496jXSbESn91nAzyaLke3RxHljoBjPtUpjUqB3ArtP7OswDiIAZ6VL/AGZZ
JysIzmi5LxCRwhtix+VT19KDDg42En3r0CO0gyBsFIbWDJJjBOOtFzJ4nyOGS2dxtVCM9ci
myWjIOVYntgV3JiiGAI1/KnGGLBOwZA44p8wvrPkedG2uWfiNsduKmNhdMufKJIHpXcNjJ+
Vfyqskrb26dPSjmuaqvJ9DjDY3QOxoT7nFV5bGZTkpj6munvrqZWIBHI9K5+4nlZslzVJnV
TnJu5juuwkcGoVGC2UBzwAatyfMRnnrSLChkAyetM9GMrLU1dB0/wA2Xz5P9WuOvGavaxqn
lnyIvpkVetYlg0zEeRgVgTwo8xLZJJpWOGK9tNyfQpIZWYvvOT1qcxSu6ncfp61PFAgl79K
1IYE+Q89aGjafulexsgXG9Sec810yRqiDKjA7YqO0iXyz9P61dcbRkHtUM8mpJylY5DxEIp
Sqom2Xv9KwDbPGQzJkD8a6PXWJnHA6VIbWJ9PEjA7vX8KZ6EJOEEcyAoUgDnPSpkYJJnnA7
GpZoEWbIzyTTUhXg5Oaqxuo8yuTPLGU3KdrAdu5qEDflpGwSeB3qylvEzLkfe4NLHAnJ5JG
R+tOw7KJR8pnyuDjNDLsO5hnHc1qfZ08nduYfNjrUsdrE8bbixx05pkqRQEkc0Hz4UDuBUS
EoODnnirRto9o60yGBDNzk80myeVWGMm4fMSSevNSIqImSc5qbyE3Dk8+9WTbRbRxn60mSt
dCiwJPyHIyOKY6yRLnng1sQW8YI4PFVbqNTMynpzRYcVd2RmfaJhIAG4apnEpw0oyKka3jI
U456VoyW8Ysd3OQDVDmlFoyPPMJwpAwecnrQlwZ5n35XkY44HNVmytx1zjnnmngbirHqeaT
NHTSLTFAWAIz2PSoHdo5GIYMMdKayBs5JNJFErTFCTtx/Sku5ny2HJcFVOcEVDIm5t4XPer
htognQ8AGmtCu4ckUJCtYr+fgEKuBUSyn5uME1dkt41YgZqFoUVcjPemNJCCaQbSBkY4pV8
w5JHb0q55EYWNQD9wn9auw28Zg34OcUbGelzHWFyemKeqspAZRn61qeQh5OelQzRIDxnjNF
ytykQHznIGegqEg5KjnFaEaLtf2FMMamTBHWkzSMTOkV4UEoHJOKkEvnBVdR71pXUSfYwcd
DiqqworEjPIFCKSvG5AbPK7o2x9aZDHI8wQkqB1NaixL5ff1qMQJ9rAGRn0p2Iu7NMnHkRg
NjOOlRyXLSqyKPlByPU0skSvJCpJAbrj61GsKq+ASfrRcxUerIFjJJYt705AqqsjbSBxz/M
Vd8iMorHOcVObePCZBJbqals3iUlX5/MVRtzkK1WZ45lt3mmRAy8sSRyDx+PWr8VtA8LK0Q
yCpDdCOtP0fSbfVPEdjpdzLMLe4nw4RsHn04osauy3OHkx5rbTuGeDmivpq6+APghbpwt1q
wHHAuE9P9yindFWP/9k=
</binary>
</FictionBook>
Mini Shell